Islám bez závoje 8072547615, 9788072547616

Citation preview

ROBERT SPENCER

„Všichni čtenáři zjistí, že je to podnětné, ne-li znepokojivé,

jakmile jim tato kniha umožní proniknout do přísného, fundamentalistického islami-

stického pohledu na svět.'

Choice

„Otázky, které Islám bez

závoje pokládá, a odpovědi,

které poskytuje, lze stěží pominout, a je nutné se na ně ptát, neboř času je málo.

National Review Kniha Islám bez závoje zápasí zejména s otázkou, která nás v současnosti

zajímá nejvíce: může islám vytvořit úspěšné sekulární

společnosti, které budou

v míru koexistovat s multikul­ turní mozaikou Západu?

TRITON

Islám bez závoje Zneklidňující otázky o světově nejrychleji rostoucím náboženství Robert Spencer

Předmluva: David Pryce-Jones Doslov: Zdeněk Múller

ROBERTSPENCER

ISLÁM

I

Překlad Petr Buksa

Islám bez závoje Zneklidňující otázky o světově nejrychleji rostoucím náboženství Robert Spencer Předmluva: David Pryce-Jones Doslov: Zdeněk Můller

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

© Robert Spencer, 2002 © TRITON, 2006 Translation © Petr Buksa, 2006 Cover © Jiří Hlaváček, 2006 Vydalo Nakladatelství TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10, www.triton-books.cz

ISBN 80-7254-761-5

Věnováno S.

OBSAH

Předmluva (David Pryce-Jones) ........................................................... 11

PROLOG: Co opravdu znamená islám?.............................................. 16 1. Je islám náboženství míru? ........................................................ 22

2. Podporuje a ochraňuje islám zdravé morální hodnoty? ......... 53 3. Respektuje islám lidská práva? ................................................. 70 4. Respektuje islám ženy? ............................................................... 86

5. Je islám slučitelný s liberální demokracií?............................ 105 6. Může být islám sekularizován a sloučen se západním pluralitním systémem?................................. 112 7. Mohou věda a kultura pod islámem vzkvétat? ...................... 124 8. Křížové výpravy: křesťané a muslimové ................................. 141 9. Je islám tolerantní k nemuslimům? ....................................... 152

10. Opravdu se Západ nemusí bát islámu? ................................. 173

Poděkování ........................................................................................... 185

Doslov ................................................................................................... 186 Poznámky ............................................................................................. 192

Rejstřík .................................................................................................. 215

PŘEDMLUVA

Většina lidí na Západě neví o islámu prakticky nic. Pár jich možná navštívilo tu či onu muslimskou zemi jako turisté nebo služebně a zjistili, že se její obyvatelé, pohostinní a temperamentní lidé, pro­ dírají životem jako kdokoliv jiný. Zdálo se tedy, že události z 11. září přišly jakoby odnikud. Čím tedy byla tato svátá válka proti Spoje­ ným státům a západnímu světu, tento džihád, který vyhlásil Usáma bin Ládin? A jak je možné, že se tento člověk stal v arabském světě a podstatné části muslimského světa okamžitě národním hrdinou jenom proto, že naplánoval vraždu několika tisíců nevin­ ných lidí v New Yorku a Washingtonu? Většina obyvatel Západu, a především pak Američanů, neměla žádnou anebo pouze malou představu o tom, že někde žijí muslimové, kteří je tolik nenávidí, a rovněž neměli žádnou nebo jen malou představu o tom, jaké jsou příčiny této nenávisti. V řadě rozhovorů a prohlášení bin Ládin vysvětloval, že se při útocích na Spojené státy cítil jako muslim, který pracuje ve jménu Boha. A to je důvod, proč se tolik muslimů od Bejrútu a Bagdádu až po Indonésii z této zprávy radovalo a tančilo v ulicích. Přesto vůdcové a státní představitelé včetně prezidenta George W. Bushe přispěchali s prohlášením, že bin Ládin je zkrátka a jednoduše terorista, jehož činy byly spíše porušením zásad islámu než jejich přirozeným vyjádřením. Podle tvrzení těchto vůdčích osobností je islám ve své podstatě mírumilovným náboženstvím. Apologetika tohoto druhu posloužila užitečnému účelu. V oka­ mžicích napětí a hrozící odvety zajistila, aby ze spoluúčasti nebyli obviňováni nevinní muslimové. Avšak dnes Robert Spencer ve své knize Islam Unveiled dokazuje, že bin Ládin myslel to, co říkal, opravdu upřímně a že on i miliony muslimů, které jej obdivují, na­ cházejí v islámu schválení tohoto činu. Ani zdaleka se nejedná o extrmisty nebo zvrhlíky, vykládají si zásady své víry správně. Islám byl od svého počátku náboženství zjevené textem - Korá­ nem, jenž je považován za slovo Boží a tudíž za nedotknutelný. Pro­ rok Mohamed, zakladatel islámu, a později chalífové, kteří následo­ vali bezprostředně po něm v období války a imperiální expanze, byli 11

současně hlavami státu i náboženskými vůdci. Po celá staletí zůstá­ vá až dodnes navzdory vlivu nacionalismu a vytváření jednotlivých národních států tato kombinace pro mnoho muslimů ideální for­ mou vlády. Islám nikdy nepoznal oddělení náboženství od státu, které bylo rozhodujícím vlivem v politickém a sociálním vývoji Zápa­ du a díky kterému byl veden od absolutismu k demokracii, od po­ slušnosti k lidským právům a od slepé víry k rozumu. Judaismus a křesťanství byla původně také zjevená náboženství. Reformace a osvícenství byly nejznámější projevy dlouhého procesu rozumové­ ho bádání, které postupně měnily obecné chápání vztahu mezi ná­ boženstvím a státem a připouštěly ústupky a kompromisy vůči ostatním vírám, nad nimiž spočívala občanská společnost. Absolutismus po mnoho století sloužil islámu docela dobře a existuje mnoho úspěchů, na které můžeme poukázat, jako např. středověká muslimská věda a architektura. Muslimové, přesvědče­ ní o své převaze, nabývali pocitu, že neexistuje nic, co by se od opovrhovaného a barbarského Západu mohli naučit. Časem si uvě­ domili, že to byla historická chyba, ale bylo již příliš pozdě, než aby se s tím dalo cokoliv dělat. Zesměšněny ve svém absolutismu a zce­ la zaostalé byly téměř všechny muslimské země obsazeny některou ze západních říší. Toto dlouhotrvající spojení se Západem se zapsa­ lo do krajiny takovými znaky jako ropné vrty, letiště a mrakodrapy, ale jen malé množství jednotlivců přijalo západní hodnoty a způsob myšlení. Celé dvacáté století muslimové usilovali o to, aby od západních impérií získali zpět kontrolu nad svými dějinami. Ve výsledku do­ sáhli nezávislosti, ale ne svobody. U moci zůstává nadále absolutis­ mus. Některé muslimské země měly náboženské, jiné nacionalistic­ ké nebo sekulární vlády, ale všechny (až na pochybnou výjimku Turecka) jsou tyraniemi, v nichž by se měly ujednat právní normy. Ve všech jsou zlověstně přítomny tajná policie a armáda. To je tím, co potlačuje tvůrčí síly muslimů a zabraňuje jim, aby konali po svém. Nicméně každý, kdo zná muslimské země, si rovněž uvědo­ mí, že tvrdost islámské doktríny se střetává se skutečným každo­ denním fungováním muslimů. Imám nebo mulla, kteiý přichází a ža­ doní o láhev whisky nebo o úplatek, je důvěrně známou postavou stejně jako fanatický protizápadní islámský extremista, který se ptá, jak dostat svého syna na vysokou školu z Ivy League . * Pokry­ * sdružení nejprestižnějších vysokých škol v USA (pozn. překl.)

12

tectví vyhlazuje drsný povrch každé společnosti a snad je v něm ví­ ce důvodů k radosti než obviňování. Ernest Renan, který před více než sto lety založil obor srovnáva­ cího náboženství, si myslel, že islám je hnací silou této duchovní a světské krutovlády, a popisoval jej jako „nejtěžší řetězy, jaké kdy spoutávaly lidskost“. Robert Spencer v tomto přístupu pokračuje. Představa, že Korán je dokonalou knihou, vede podle něj k antiintelektualismu. Žádní islámští Renanové určitě neexistovali; vyklá­ dat tento posvátný text takovým způsobem, jak to dělají křesťané nebo židé, by bylo rouhání. Spencer vysvětluje, že výsledkem je sku­ tečnost, že „náboženská nesnášenlivost, fanatismus a naprostá ne­ vědomost jsou zakořeněny v některých ústředních principech islá­ mu“. Není tady žádná možnost zpochybňovat absolutismus, který je dán vírou a doprovází islámskou společnost, nebo napravovat nespravedlnosti, které z něj pramení. První nerovný vztah, který islám stanoví, je mezi mužem a ženou a druhý mezi otrokářem a otrokem. Možná že názory Roberta Spencera na toto téma vyznívají polemicky, ale ve skutečnosti pouze vy­ jadřují skutečnost. Ženy jsou v islámu diskriminovány šarťou ne­ boli islámským právem, které v mnoha společenských a zákonných nařízeních upřednostňuje muže, a v některých zemích jsou kromě toho ještě oběťmi zvyků jako mnohoženství nebo ženská obřízka. Pokud jde o otroctví, to stále přežívá v několika arabských zemích včetně Súdánu, Saúdské Arábie a Mauretánie. Třetí nerovný vztah se vrací k počátkům islámu, kdy si musli­ mové podrobovali ostatní země, jejichž obyvatelé byli poté vyvražďováni, násilně obraceni na islám nebo dostali možnost stát se dhimmí, tj. občany druhé třídy, kteří trpěli sociálním a ekonomic­ kým útiskem, jenž nepostihoval muslimy, a na oplátku byli ochra­ ňováni státem. Předpoklad, že muslimové jsou nadřazeni a dhimmí podřízeni, vytváří základ právoplatného uspořádání islámského světa. V současné době je však taková domněnka již absurdní. Islámská obec na to reagovala dvojím způsobem: sebelítostí při zjiš­ tění, že se nachází v takové zaostalosti, a nenávistí k těm, o nichž si myslela, že jsou za to zodpovědní. Muslimové jsou rozníceni tím­ to způsobem myšlením a po celém islámském světě bojují se svými sousedy jiného vyznání - v Indii s hinduisty, v Číně s komunisty a buddhisty, v mnoha zemích s židy a křesťany a v Africe s pohan­ skými animisty. V tomto světle je toužebným přáním islám sjedno­ tit a utišit jej. 13

Nepopiratelnou a univerzální pravdou je, nebo by mělo být, že by se muslimové měli se svými sousedy setkávat za rovnocenných pod­ mínek namísto toho, aby následovali takové lidi, jako je bin Ládin nebo jiní extrémisté, kteři trvají na nerovnosti a vynucování abso­ lutismu. Budou se muset postavit na odpor, a bude-li to nutné, tak i vojensky. Muslimové sami musí nalézt cestu ven z tohoto dilema­ tu, které si sami vytvořili. Někde jinde jsem volal po muslimské ob­ době Andreje Sacharova a Solženicyna, po odvážných a vzdorných myslitelích, kteří svým ruským spoluobčanům ukázali, jak unik­ nout ze slepé uličky absolutismu směrem k demokratizaci a moder­ nizaci. Robert Spencer nevidí v této možnosti velké naděje. Přiklání se k víře, že Západ ztratil důvěru sám v sebe a ve své duchovní, kul­ turní a politické hodnoty a je před násilím bezbranný - v takovém případě absolutismus zvitězí a muslimská představa nadřazenosti se stane pravdou. Svým vlastním živým stylem přináší tato kniha přesvědčivou a závažnou předzvěst toho, co nás čeká, zatímco islám a zbytek světa se snaží dohodnout. David Pryce-Jones

14

POZNÁMKA PŘEKLADATELE

Neexistuje naprosto uspokojivý systém přepisu arabských jmen. Čeština není dostatečně vybavena k tomu, aby vyjádřila jemné roz­ díly arabské abecedy. V českém překladu jsem zvolil čtivější tvary „Mohamed“ a „Korán“, které však podle přepisu arabských slov ne­ musejí být zcela správné. U všech přepisů jsem se držel způsobu, jak jsou tato slova v dnešní době používána častěji. Citované zdroje často používají poměrně rozdílný pravopis, nejčastěji však nejde o nic vážnějšího než o použití nebo vynechání hlásky „h“. Také čís­ lování veršů Koránu se může v různých překladech poněkud lišit. Citované pasáže však mohou být obvykle nalezeny v rozmezí jedno­ ho či dvou veršů od uvedeného verše.

15

PROLOG: CO OPRAVDU ZNAMENÁ ISLÁM?

Každý už slyšel, že „islám znamená mír“. Od teroristického úto­ ku 11. září 2001 to stále všichni tvrdí, včetně prezidenta Spojených států a ministerského předsedy Velké Británie. Otevřete-li však svátou knihu islámu, Korán, najdete tvrzeni jako: Zabíjejte nevěřící, kdekoli je najdete. Podobné příkazy nabádají lidi, jako je Ámir Maawia Siddiqi, pákistánský syn drobného podnikatele, aby sklá­ dali takovéto přísahy: „Já, Ámir Maawia Siddiqi, syn Abdula Rahmána Siddiqiho, prohlašuji za přítomnosti Boha, že budu celý svůj život zabíjet nevěřící... Nechť mi Bůh dá sílu k plnění této pří­ sahy.“1 Nesoulad mezi převládajícím konvenčním myšlením a nařízením v Koránu, aby se zabíjeli „nevěřící“, volá po hlubším prozkoumání islámského závazku k míru a představuje soubor větších problémů ve vnímáni islámu na Západě. Většina Američanů poprvé okusila současný islámský teroris­ mus na olympiádě v Mnichově v roce 1972, kde muslimští teroristé povraždili izraelské atlety. Ale tehdy nás pozorovatelé, jak ze Zápa­ du, tak ze Středního východu, ujistili, že tento útok nemá s pravým islámem nic společného, ale jde jen o další potyčku ve vleklé válce mezi Izraelem a Palestinou. Toto tvrzení jsme od té doby slyšeli ví­ cekrát. V roce 1979 muslimové zaútočili na americké velvyslanectví v Íránu a drželi tam 52 rukojmích. Opět nám bylo sděleno, že to s islá­ mem nemá nic společného, že jde spíše o výraz hněvu, který cítili občané Íránu vůči americké vládě za její podporu nenáviděného šáha. Když v roce 1983 muslimský sebevražedný atentátník vyhodil do vzduchu americká námořní kasárna v Bejrútu a zabil 241 Ame­ ričanů, komentáře v novinách znovu vysvětlovaly, že se nejedná o islám per se ; * šlo jen o další čistě politickou záležitost. Znovu a znovu byl opakován kontrapunkt mezi násilím a omlu­ vou: když v roce 1985 hodili muslimští teroristé z uneseného křiž­ níku Achille Lauro Leona Klinghoffera, staršího pána na invalidním vozíku, do moře; když v roce 1993 militantní muslimové poprvé sám o sobě (pozn. překl.) 16

zaútočili bombou na World Trade Center; když v roce 1996 zabili 19 amerických vojáků při bombovém útoku na Khobar Towers v Saúdské Arábii; když v roce 1998 zaútočili na velvyslanectví Spo­ jených států v Keni a Tanzanii; když v roce 2000 provedli bombový útok na USS Cole (americký křižník). Kdykoli muslimští teroristé ude­ řili, Američané spěchali, aby sebe i celý svět ujistili: Víme, že tohle není skutečný islám; víme, že tito teroristé zneužívají náboženství míru. Tento chór zesílil po 11. září. George W. Bush, Tony Blair a téměř všichni západní představitelé tvrdili, že jejich temný protivník v této podivné nové válce není islám, ale terorismus, a že vztah mezi nimi je pouze náhodný. Mezi představiteli západních států tvrdil něco jiného pouze ital­ ský premiér Silvio Berlusconi: „Musíme si uvědomovat nadřaze­ nost naší civilizace, systému, který zaručil blahobyt, úctu k lid­ ským právům a- na rozdíl od islámských zemí-úctu k náboženským a politickým právům, systému, jehož hodnotou je pochopení pro odlišnost a tolerance.“2 Západ si však podle všeho nic takového neuvědomoval, neboť Berlusconiho prohlášení vyvolalo meziná­ rodní rozruch. Belgický premiér a prezident EU Guy Verhofstadt napadl Berlusconiho, že podněcuje odvety muslimů: „Takovéto po­ známky by mohly mít vážné následky. Těžko mohu uvěřit, že ital­ ský premiér něco takového prohlásil... Spíše než ke sblížení civili­ zací by mohly vést k pocitu ponížení.“3 Berlusconi nakonec ustoupil od svých připomínek obvyklou výmluvou, že byly „vytrženy z kon­ textu“. Silvio Berlusconi získal o několik měsíců později nečekaného spo­ jence. Byl jím americký evangelík a někdejší kandidát na post pre­ zidenta Pat Robertson. V Late edition * na CNN Robertson prohlásil: „Nesouhlasím s naším váženým prezidentem, co se týče jeho tvrze­ ní, že islám je mírumilovné náboženství. Prostě není. A Korán to ří­ ká dost jasně: spatříte-li nevěřícího, máte ho zabít. To se tam říká. Příliš mírumilovně mi to nezní.“ To také vyvolalo pobouření. Washington Post se například divil: „Chystá se snad pan Robertson vyvolat pogrom? Pokud ano, míří správným směrem.“ Pogrom! Ve výběru pojmů byla skutečně doko­ nalá ironie. Ale Post se více obával násilí antimuslimských Ameri­ čanů, než muslimů: * noční zpravodajství

17

Takováto slova nejsou pouze nevinné povídání - zejména když jsou vysílána do milionů domovů a říká je náboženský představitel, ke kte­ rému mnoho lidí vzhlíží jako k morální autoritě. Tato země zhlédla během posledních měsíců mnoho vážných útoků na nevinné muslimy a ty, kteří za ně byli považováni. Skutečnost, že jich nebylo více, je dokladem o opravdovém vymáháni práva v reakci na útoky, a co je důležitější, o naléhání představitelů celého politického spektra - počí­ naje prezidentem Bushem - že tato země není ve válce s islámem ani se svými muslimskými občany. Za těchto okolností je Robertsonovo tvrzení mimořádně nezodpovědné.4

Reakce na Berlusconiho a Robertsonovo tvrzeni zdůrazňovaly možnost, že by jejich názory mohly být podnětem k akci - v tomto případě útokům proti muslimům na Západě. Avšak také v muslim­ ském světě mají názory své důsledky. Které myšlenky v islámu vedou tak snadno k terorismu? Proč je islámské náboženství v tako­ vé míře živnou půdou pro násilí? Politicky korektní odpověď zní, že všechna náboženství, nebo při­ nejmenším ony tři velké monoteistické víry, jsou lemována vražedností, možná na čas zkrocenou nebo utišenou, ale vždy přítomnou na jejich okraji. „Existují židé i křesťané, kteří ospravedlňuji násilí odvoláváním se na své náboženství,“ připomíná Post. To je historicky pravdivé; Post se ovšem opomenul zmínit o tom, že v dnešní době nemá křesťanství ani judaismus žádnou násilnou organizaci, jako je síť al-Káida, Hizballáh, Islámský džihád nebo Hamáš či nějaká z bezpočtu dalších muslimských teroristických skupin. Když je třeba ilustrovat křesťanské nebo židovské násilí, je vytažen nahodilý bombový útok na potratové kliniky nebo Jewish Defense League , * ale ti jsou ničím ve srovnání s organizací Usámy bin Ládina. Je spojitost mezi těmito skupinami a islámem pouze náhodná? Je následkem politického tlaku v muslimském světě? Kdyby byly politické podmínky jiné, mohl by být svět sužován stovkami nebo tisíci křesťanských teroristů namísto muslimských? Nebo je v sa­ motném islámu něco, co je příčinou těchto věcí? Jen málokdo má zájem (nebo odvahu) věnovat se těmto otázkám otevřeně a upřímně. Důvody tohoto podivného mlčení jsou různé a zjevné. Nedávno citoval New York Times jednoho učence ze Střed Židovská obranná liga

18

ního východu, který na toto téma poznamenal: „Mezi strachem a po­ litickou korektností nelze o islámu řict nic jiného než lichotivé ne­ smysly.“5 Politická korektnost je jedna věc, ale strach? Čeho se lidé jako tento profesor - který nechtěl být jmenován - obávají? Profes­ ní cenzury? Nesouhlasu? Vyhazovu? Nikoliv - tyto úzkosti jsou přepychem akademiků z jiných oblastí. Učenci, kteří se odvažují odchýlit od „lichotivých nesmyslů“ o islámu, mají mnohem základ­ nější obavy. Zkušenost učence Christopha Luxenberga naznačuje, že takové obavy nejsou bezdůvodné. Luxenberg napsal vědeckou knihu, kte­ rá naznačuje, že Korán, svátá kniha islámu, byl nesprávně přeložen a mylně interpretován samotnými muslimy. Jeho práce může být přirovnána ke křesťanským dekonstrukcionistům z Jesus Semi­ , * nar kteří kriticky rozebírají a příležitostně napadají tradiční dog­ mata a snaží se zjistit, zda Ježíš vskutku řekl nebo udělal to, co se píše v Novém zákoně. Je tu však zásadní rozdíl. Jak napsal New York Times: „Christoph Luxenberg je pseudonym, jeho vědecký spis Syro-Aramaic Reading of the Koran ** má problém najít vydavatele, přestože je několika předními vědci na tomto poli považován za významné nové dílo.“ Žádný z učenců z Jesus Seminar nikdy necítil potřebu skrývat se za pseudonym ani neměl potíže s vydáním své­ ho díla. Ve skutečnosti je v moderním akademickém světě, řídícím se pravidlem „vydej-nebo-zhyň“, téměř nepředstavitelné, aby nějaký profesor vůbec uvažoval nad používáním pseudonymu. Luxenberg se asi chtěl vyhnout nešťastnému osudu jiného vědce, Sulimana Basheara, který „tvrdil, že islám jako náboženství nepo­ chází zcela z úst Proroka, ale vyvíjel se spíše postupně“. Za to ho jeho muslimští studenti na univerzitě v Nablusu ve West Bank *** vyhodili z okna ve druhém patře.6 Nejznámější je případ Salmana Rushdieho, který byl za to, že vyobrazil Mohameda a dávné časy islámu v nelichotivém světle, odsouzen íránským ájatolláhem Chomejním k smrti. Naproti tomu na hlavu Bertranda Russella za napsání Why I Am Not a Christian **** odměna vypsána nebyla. Episkopální biskup John Shelby Spong proslul díky tomu, že se kriticky postavil proti * ** *** ****

Ježíšův seminář Syrsko-aramejský výklad Koránu Západní břeh Jordánu proč nejsem křesťan

19

prakticky každé tradiční křesťanské víře, ale nebyl za to potrestán defenestrací. Známá ateistka Madalyn Murray O’Hair byla zavraždě­ na, to je pravda, avšak kvůli penězům, nikoli za své rouhání. Ve skutečnosti si tito a jim podobní lidé získali v určitých kruzích úctu a byli uznáváni za svou odvahu a upřímnost. Někteří se v tomto smyslu dokonce těšili určité módě. Samozřejmě vyvolávali kontro­ verzi, někdy dost silnou. Ale nežili v obavě o svůj život. Hovořit svobodně o islámu je nepochybně riskantnější. Má-li se však Západ přiměřeně postavit hrozbě terorismu, musí být polože­ ny - a zodpovězeny - složité otázky. Neboť pokud v samotném islá­ mu existují prvky, které vyvolávají násilí, není nijak nezodpovědné ani nesnášenlivé o nich mluvit. Nikoli za účelem podněcovat zločin­ ce, aby napadali muslimy na ulicích, ale abychom se na rovinu po­ dívali, proti čemu Západ opravdu stojí. Následující kapitoly se v této souvislosti také blíže dívají na svět islámu, na jeho vztah k lidským právům, na jeho chování k ženám a na některé prvky morálního kodexu stojící za povšimnutí, které si muslimové berou z Koránu a Mohamedova příkladu. Zabývám se otázkou, proč byl kdysi islám živnou půdou pro rozkvět vědy a kul­ tury a dnes již není - a jaké následky s sebou tato změna nese pro dnešní vztahy mezi islámem a Západem. Další historická otázka s velkým významem pro naši dobu se týká vychvalované islámské tolerance k náboženským menšinám, u níž se téměř všichni pozo­ rovatelé shodují na tom, že byla podstatně větší než ta, kterou pro­ jevovala křesťanská společnost předmoderní Evropy. Rovněž si vší­ mám křížových výprav, oné věčně připomínané hanby Západu, abych zhodnotil, zda role, která jim byla v současné debatě přisou­ zena - jako důkaz (dávné i budoucí) dravosti a imperialismu Zápa­ du -je vlastně oprávněná. Čímž nechci ospravedlňovat moderní sekulární Západ ani obviňo­ vat muslimy obecně nebo islám jako celek. V islámské kultuře, lite­ ratuře a hudbě toho existuje vskutku hodně, co je hodné obdivu. Islám není monolit a kultura, kterou inspiroval, přinesla na svět mnoho krásných věci. Tyto skutečnosti by však neměly bránit další analýze otázky, která má mimořádný význam pro budoucnosti Zá­ padu: zda islám může být sekularizován, zbaven svých válečných prvků a přenesen do rámce kulturního a náboženského pluralismu. Hned na počátku musím zdůraznit, že v žádném případě není mým záměrem vzbuzovat nenávist vůči muslimům. Osobně znám docela dost muslimů, kteří mě svou dobročinností dokáží zahanbit. 20

Kdokoli rozumný pochopí, že kritika islámu není útok na všechny, kteří se této víry drží. Jestliže se zjistí, že semínka terorismu leží v srdci islámu, nečiní to ze všech muslimů teroristy ani to neomlou­ vá jakoukoli nespravedlnost vůči nim. Ve skutečnosti dnes Pa­ lestinci a další muslimové trpí křivdami, které nelze ospravedlnit. V dalších kapitolách však - krok za zbožným přáním - zvážíme, zda samotný islám nezhoršuje konflikty, ve kterých se tyto křivdy dějí.

21

1. JE ISLÁM NÁBOŽENSTVÍ MÍRU?

„ISLÁM JE MÍR.“ George W. Bush pronesl tato slova v mešitě na sklonku roku 2001. Ujišťoval, že teroristický útok 11. září „porušuje základní principy islámské víry.“ Dvacátého září ve své řeči pro Kongres vysvětloval: „Teroristé vyznávají okrajovou formu islámského extremismu, kte­ rý byl odmítnut muslimskými učenci i naprostou většinou muslim­ ských duchovních - okrajové hnuti, které převrací mírumilovná učení islámu.“1 Prezidentův protějšek v Londýně, ministerský předseda Tony Blair, souhlasně dodal toto: „Jedenácté září,“ prohlásil kategoricky, „nemá s islámem nic společného.“ V roce 1998 učinil Bili Clinton podobné prohlášení při projevu před OSN: Mnoho lidí věří, že mezi západní civilizací a západními hodnotami a mezi islámskou civilizaci a jejími hodnotami existuje nevyhnutelný konflikt. Já věřím, že tento pohled je nesmírně mylný. Falešní proroci mohou využit a zneužit jakékoli náboženství, aby ospravedlnili nejrůz­ nější své politické záměry - dokonce i chladnokrevnou vraždu. Někdo může mít dokonce takovou světovou víru, že sám všemohoucí, milo­ srdný Bůh uděluje oprávnění zabíjet. To ale není naše chápání islá­ mu... Američané islám respektují a ctí.2

Samozřejmě že by Američané měli respektovat a ctít muslimy, stejně jako všechny jiné lidi. Učí však islám muslimy opětovat tuto zdvořilost? Má prezident Bush pravdu, když říká, že 11. září před­ stavuje pouze „okrajovou formu islámského extremismu“? Některé předpoklady jsou tak zakořeněné, že je dokonce obtížné všimnout si jejich přítomnosti. V současném západním světě je jed­ ním z těchto předpokladů skutečnost, že všechna náboženství jsou ze základu laskavá - jinými slovy v podstatě stejná jako křesťan­ ství. Obyvatelé Západu se rádi domnívají, že když je islám (stejně jako křesťanství) náboženství, musí být také (stejně jako křesťan­ ství) ve své podstatě mírumilovný. A stejně jako má křesťanství své 22

válčící fundamentalisty, kteří nepochopili a překroutili jeho posel­ ství míru, je to u islámu stejné.3 Současní západní komentátoři rádi poukazují na to, že musli­ mové stejně jako křesťané vyznávají pouze jednoho Boha, uznáva­ jí Ježíše a Marii a zakládají svou víru na knize, která je považována za zjevené Slovo Boží a která obsahuje příběhy o Adamovi, Abrahá­ movi, Mojžíšovi i Davidovi. Přední znalkyně islámu, Karen Armstrong, poznamenává: „Korán neustále zdůrazňuje, že Mohamed nepřišel, aby zrušil starší náboženství, protiřečil jejich prorokům nebo ustanovil novou víru. Jeho poselství je stejné jako to Abrahámovo, Mojžíšovo, Davidovo, Šalamounovo nebo Ježíšovo.“4 Armstrong dokonce viní křesťanství za nepochopení, že islám je náboženství míru: Už od křížových výprav si západní křesťané vyvinuli stereotypní a pokroucený pohled na islám jako na nepřítele spořádané civilizace ... Bylo to například během křížových výprav, kdy právě křesťané podní­ tili sérii brutálních svátých válek proti muslimskému světu, kdy byl islám učenými evropskými mnichy popisován jako přirozeně násilná a netolerantní víra, která je schopna šířit se pouze prostřednictvím meče. Mýtus údajně fanatické nesnášenlivosti islámu se stal jednou z nejvíce přijímaných myšlenek Západu.5

Jestliže je islám skutečně mírumilovný, pak má prezident Bush samozřejmě pravdu: teroristé, kteří napadli Ameriku, museli jednat proti principům svého vlastního náboženství. Takový byl předpo­ klad CNN, když po teroristických útocích na World Trade Center a Pentagon umístilo na svou webovou stránku tuto hlasovací otáz­ ku: „Mělo by být náboženství posuzováno podle činů svých stou­ penců?“6 Pro obyvatele Západu z křesťanského prostředí - tzn. pro většinu jeho obyvatel - to byla zavádějící otázka. Jak se veřejné mí­ nění zvedalo proti islámu, média trvale tlačila na to, co si předsta­ vovala jako neosvícený náboženský fanatismus. Pokud by křesťan­ ství nemělo být souzeno podle hříchů některých křesťanů, pak by ani islám neměl být souzen podle hříchů těch muslimů, kteří unes­ li letadla a narazili s nimi do budov plných nevinných lidí.

23

Kdo mluví za islám? To záleží na tom, koho se ptáte. Pro některé muslimy porušily teroristické útoky na Ameriku základní principy islámu a jasná slova Koránu. Pro jiné ne. Není to tak, že by se učení muslimové dívali na útoky úkosem, zatímco ti nevzdělaní, popuzeni samoúčelnou propagandou extremistických vůdců, jásají před kamerami v Palestině při sledování záznamu, jak letadla narážejí do svých cílů. Ve skutečnosti jsou to právě učení muslimové, kteří se v otázce terorismu rozcházejí. Z velké části to pramení z povahy autority v islámu. Toto nábo­ ženství nemá jinou ústřední autoritu než Korán, svátou knihu, o níž muslimové věří, že ji všemocný Bůh, Alláh, předal v sedmém stole­ tí proroku Mohamedovi. Neexistuje žádný nejvyšší islámský učitel, který by mohl říct muslimům - a světu - co islám je a co není. To způsobuje mnohonásobnost hlasů v islámu a všechny se odvoláva­ jí na autoritu Koránu a tvrdí, že hovoří za pravý islám. Tato mnohonásobnost není totéž jako myšlenka v protestantis­ mu, že každý věřící může číst Bibli a nalézt v ní pravdu sám pro sebe. Zrovna tak jako protestantské skupiny vyvinuly v praxi své vlastní tradice pro interpretaci Bible a využití jejího poselství pro vlastní životy, také jednotliví muslimové jsou vedeni ve svých komu­ nitách ke správnému pochopení své svaté knihy. V sunnitském islámu, který vyznává přes 85 % všech muslimských věřících na ce­ lém světě, má určitou vyučovací autoritu ulamá: společenství (čas­ to národní) muftíů, učitelů a učenců Koránu a sunny (muslimské tradice), jejichž fatwy (právoplatná rozhodnuti ohledně otázek nebo sporů) jsou věřícími všeobecně přijímána.7 Ale všichni muftíové se v otázce terorismu neshodují. Někteří muslimští vůdci vskutku bin Ládinovy útoky otevřeně odsoudili. Saúdsko-arabský šejch Sálih al-Lehajdán, hlava islám­ ské justice v zemi, která nezná jiné právo kromě islámu, prohlásil: „Zabít osobu, která neprovedla žádný zločin, je jeden z nejhorších hříchů a odporný zločin... To, co se stalo v Americe, je ... nepochyb­ ně závažný trestný čin, který islám neschvaluje, a nikdo by mu ne­ měl tleskat.“8 Jiný významný učitel víry, šejch Sálih as-Suhajmí, souhlasí. Ve své fatwě poznamenává, že muslimům je zakázáno „zabíjet ženy, děti, staré lidi.“ Pronesl oblíbené tvrzení muslimů, když dále řekl, že tento zákaz trvá i „navzdory skutečnosti, že by přívrženci tako­ 24

výchto skupin lidí byli zapleteni v boji s muslimy.“ Z toho vyvozuje, že teroristické útoky na WTC, protože nezabily „nikoho než nevinné nemuslimy a muslimy nejrůznějších ras ze všech částí světa“, neby­ ly „přípustné“. Ve skutečnosti „to [žádný takový útok] islám nedo­ voluje, ať už v jakékoli podobě.“ Dokonce prohlásil, že „žádný uče­ nec, kteiý se drží správné formy islámu, podobné činy neschválí.“9 Tento šejch však nedokázal ustavit jednomyslnou shodu pro svou „správnou formu islámu“. Někteří další islámští vůdci s ním do pun­ tíku souhlasili. Jedním z nich byl šejch Omar bin Bakri bin Mu­ hammad, soudce Great Britain’s Sharia neboli Islamic Law Court *, generální tajemník Islamic World League ** a mluvčí International Islamic Front for Europe *** , a také zakladatel radikální mezinárodní muslimské skupiny al-Muhajiroun. Ta na svých stránkách zveřej­ nila fatwu šejcha Omara, která říkala: „Ano, teroristické útoky na WTC a Pentagon byly zločinem a násilím na svatost lidských bytos­ tí (sic), což je v islámu zakázáno.“ Šlo o zločin, přestože „vláda Spo­ jených států a její vojenské jednotky jsou legitimním cílem, pokud jde o islám.“ Muslimové mohou legitimně útočit na americké jed­ notky, vysvětloval šejch Omar, protože Spojené státy jsou „zaplete­ ny v agresi a krutostech“ vůči muslimům v Iráku, Palestině, Afghá­ nistánu a Súdánu - a kvůli americké podpoře „pirátského státu Izrael a diktátorských vůdců v muslimském světě.“ Nicméně částeč­ ně souhlasil se saúdským šejchem v otázce civilistů: „Není to ospra­ vedlnění útoku na americké občany, protože islám nám zakazuje zabíjet lidi kvůli jejich národnosti, barvě, atd... spíše kvůli jejich agre­ si nebo okupaci (sic).“ Přesto tentýž imám, když byl dotazován, jaké ponaučení by si měli muslimové vzít z útoků na Spojené státy, nevyužil příležitost poučit své spoluvěřící, jak by mohli reagovat na tuto „americkou agresi“, aniž by spáchali zločin v očích Alláha. Namísto toho byla všechna ponaučení, o kterých se zmínil, namířena rovnou na samot­ ného Velkého Satana. Útoky byly, vysvětloval šejch Omar, výsled­ kem „zvěrstev a násilí páchaných vládou Spojených států a jejími silami na třetímu světě a konkrétně na muslimském světě“. Tento vlivný duchovní zašel dokonce ještě dál než Usáma bin Ládin, když vypočítával krutosti, zahrnující nejen americkou podporu Izraele, * práva šarťa ve Velké Británii neboli Islámského soudního dvora ** Islámská světová liga *** Mezinárodni islámská fronta pro Evropu

25

okupaci Somálska a bombardování Iráku a Súdánu, ale také okupa­ ci „muslimských zemí v Saúdské Arábii, Kuvajtu, Egyptě a Turecku“. Dále odsoudil západní vlády a média jako „lidi, kteří pronásledu­ jí muslimy a islám“. Západní síly, vysvětloval šejch, jsou lhostejné vůči „muslimským životům a krvi“. Podotkl, že útoky ukázaly, že muslimové mají „odhodlání pro takový důvod zemřít“. „Otřásají arogancí západních vlád a podkopávají jejich tvrzení o tom, že jejich země je ve světě nezranitelná (sic).“ Úspěch útoků, zakončil šejch Omar, ukázal, že „neexistuje žádná obrana proti odhodlání někoho, kdo se chce stát mučedníkem.“10 Sto­ jí za zmínku, že jeho chápání mučedníka se liší od obecné západní představy odvozené z křesťanství. Křesťanský mučedník je někdo, kdo je zabit pro svou víru, aniž by sám obětoval svůj vlastni život. Představa „mučedníka“ jako někoho, kdo vraždí ostatní, které považuje za ne­ přátele víry, a přitom sám zemře, je jednoznačně islámský výtvor. Prohlášení šejcha Omara ohledně příčin útoků není příliš vzdá­ lené hlasům ikon levice, jako jsou Noam Chomsky nebo Susan Sontag; přestože oni pravděpodobně nechtějí inspirovat mladé lidi, aby se oddali zničení Velkého Satana. Mezitím zašli oblíbení imámové Usámy bin Ládina ještě dál. V po­ věstném videozáznamu, v němž bin Ládin se všemi významy a ná­ sledky přiznal spoluúčast na teroristickém činu 11. září, se zeptal svého hosta: „Jaký postoj má vaše mešita tady [v Saúdské Arábii]?“ Šejch, který přišel vzdát poctu vůdci teroristů, odpověděl: „Opravdu velmi pozitivní.“ Řekl: „Jeden přední saúdský šejch pronesl po ve­ černích modlitbách ve své třídě dobré kázáni... Jeho postoj opravdu dodává odvahu. Jiný,“ mluvil dále šejch, „vydal nádhernou fatwu, nechť mu Alláh požehná.“11 U choulostivé otázky vyvstávající z teroristických útoků tento dru­ hý šejch naprosto nesouhlasil s těmi, kteří odsoudili útoky, protože při nich zemřeli nevinní: „Byl to džihád a ti lidé [oběti ve WTC a Pen­ tagonu] nebyli nevinní.“ Přísahal na Alláha.12

Wahhábovci Ti, co obhajují islám, tvrdí, že tito „pro bin Ládinovští“ saúdšti Ara­ bové jsou wahhábovci, a to že vysvětluje jejich tvrdý přístup. Wahhábovci představuji nechvalně proslulou přísnou muslim­ skou sektu, která ovládá Saúdskou Arábii a udržuje si pocit pový­ šenosti nad zbytkem muslimského světa. Založil ji sunnitský refor26

mátor šejch Muhammed ibn Abdul al-Wahháb (cca 1700-1792) a jejím záměrem je obnovit čistotu islámu odmítnutím veškerých změn, které se objevily po třetím islámském století - tj. kolem roku 950. (Islámské vyznání do té doby pravděpodobně následovalo pří­ mo slova a činy Proroka, potom však spojeni s Mohamedem začíná slábnout.) Nej viditelnějším důsledkem této reformy je skutečnost, že wahhábovské mešity postrádají minaret, wahhábovci se však do islám­ ského povědomí zapsali daleko hlouběji. Al-Wahháb odmítl rozší­ řenou sunnitskou praxi uctívání muslimských svátých a nazval to druhem sirku, hlavního muslimského hříchu uctívání stvořených bytostí společně s Alláhem. Na základě tohoto přístupu prohlásil všechny newahhábovské muslimy za nevěřící a vedl proti nim džihád, svátou válku. Wahhábovský úspěch během devatenáctého sto­ letí rostl a zase klesal, avšak wahhábovský šejch Abdalazíz dobyl Rijád a v roce 1932 ustavil Království Saúdské Arábie na wahhábovských principech. Ostatními muslimskými skupinami wahhábovci postupně opovrh­ li a odmítli jejich tvrzení, že představují něco jako čistý nebo pravý islám. Jeden muslim wahhábovce zlomyslně popsal jako bezpáteř­ né oportunisty: Ačkoli se prohlašují za stoupence „autentické“ sunny [muslimské tra­ dice], neváhaji tito odpadlíci označit kohokoli, kdo oponuje jejich víře ... jako „súfiho“ [tj. podle stoupenců súfismu, mystické sekty, jejíž prvky wahhábovci a ostatní muslimové považuji za kacířské], a přitom zneužívají muslimskou lásku k islámu přehnaným zdůrazňováním frá­ ze „Korán a sunna“ ve své nesmyslné rétorice.13

Mnoho západních učenců obviňuje wahhábovce z terorismu, ale dodržují ostrou hranici mezi islámem v jeho wahhábovské formě a jeho opravdovým obsahem. Novinář Stephen Schwartz například nazývá wahhábismus „hlavní formou islámského fundamentalismu“. Tvrdí, že „v islámu vždy existovaly sklony k fundamentalismu, stejně jako ve všech ostatních náboženstvích, avšak až do 18. stole­ tí a vzestupu wahhábismu nezískaly trvalý vliv.“ Jak tvrdí: „Wahhábovcům se daří díky saúdským naftodolarům a přítomnosti ame­ rických vojsk. Pokud by jejich finanční zdroje byly přerušeny, zbylo by z nich jen malé nic a terorismus by byl pravděpodobně také omezen.“14 27

Wahhábovci rozhodně teroristy štědře podporují. Saúdsko-arabská náklonnost k Tálibánu je dobře prokázaná. Ale problém islám­ ského teroru není pouze problém wahhábovců. Existují znepokojivé znaky toho, že muslimský teror má mnohem širší základy. Jsou to přesně ta wahhábovská tvrzení o ztělesňování pravého islámu, která inspirují muslimské skupiny od Severní Afriky až po Indonésii a dávají wahhábovcům a jejich duchovnímu příbuzenstvu odolnost a trvalou sílu. Jak řekl bývalý ministr školství William J. Bennett: „Islám sám není bez vážných problematických aspektů, zvláště co se týká vztahů s nemuslimy. Nadřazenost islámu nad ostatními ná­ boženstvími, představa, že při obraně a šíření víry je sila ospravedl­ nitelná - tato učení byla ve wahhábismu velmi zviditelněna, ale jedná se o původní učení.“15

Soupeři wahhábovců, spojenci v teroru Deset dní po útocích uspořádala al-Muhajiroun tiskovou konferen­ ci v Lahore v Pákistánu. Tato skupina byla založena britským šej­ chem Omarem bin Bakrim bin Muhammadem jako „islámská inte­ lektuální a politická organizace“, která „pracuje na zavádění islámu v jeho celistvosti, ať je kdekoli, pomocí politického a intelektuální­ ho boje.“16 Šejch Omar není wahhábovec; ve skutečnosti označu­ je wahhábovského krále Saúdské Arábie za „pirátského panovní­ ka pirátského takzvaného státu Saúdská Arábie“.17 Přesto však jeho organizaci nečinilo žádné potíže vyslovit své sympatie bin Ládinovi. Na tiskové konferenci v Lahore vydala al-Muhajiroun prohlášení, ve kterém nebylo řečeno nic o tom, zda byly teroristické útoky 11. září legální či nikoli. Místo toho je prostě vzala jako příležitost k vyhlá­ šeni světové války: 1. Šarťa [islámské právo] nařizuje, že život a bohatství kohokoli, kdo bojuje proti muslimům, nemá žádnou svatost. [To zname­ ná, že ti, kdo jsou považováni za bojovníky proti muslimům, mohou být kdykoli zabiti, a vrah se nevystavuje žádnému práv­ nímu ani morálnímu trestu.] 2. Vyzýváme muslimy, aby stáli na straně svých muslimských brat­ rů v Afghánistánu a zapojili se do džihádu proti USA a zaměřili se na jejich vládu a vojenská zařízení. 3. Varujeme Západ, aby se připravil na světovou válku proti islámu, ve které nebude trpět pouze vojensky, ale také ekonomicky. 28

Přestože se zde rozlišuje mezi vojáky a civilisty (bez zmínky nebo omluvy za zavraždění civilistů 11. záři), dokument varuje, že mus­ limští bojovníci nebudou dělat žádný rozdíl mezi „vojáky bojujícími proti Tálibánu a vojáky odpočívajícími v USA“, neboť „tato válka není válkou proti terorismu, ale spíše válkou proti islámu.“ Proto „tato válka nebude omezena jen na tuto oblast, ale spíše bude zahr­ novat celý svět, dokud agresoři nezmizí z muslimských zemí. Žádná země neunikne před jejími důsledky“.18 Podobně Hassan Butt, vůdce al-Muhajiroun, řekl na začátku roku 2002 BBC, že by se britští muslimové vycvičení Tálibánem, kteří přežili americké bombardování, měli co nejdříve vrátit na krá­ lovský ostrov - bez špetky pokárání. Tam by měli „podnikat vojen­ ské akce“ proti „britským armádním a vládním institucím i proti jednotlivcům britské armády a vlády“.19 Stejně zlověstné a možná ještě zlověstnější je mlčení takzvaných „umírněných“ muslimských duchovních - to znamená duchovních, kteří jsou od tak daleko, jak jen imám může být. Alarmující množství západních imámů neřeklo o útocích 11. září vůbec nic nebo vydalo pouze nejasná prohlášení, která mohla být vykládána jako podpora oběma stranám. Jen několik se jich zvedlo, aby mnoha slovy vyjád­ řilo, že teroristické útoky promíjejí, ale pár bylo také těch, kteří je odsoudili. Samozřejmě se našly vzácné výjimky. Šejch Abdul Hádí Palazzi, generální tajemník Italian Muslim Association * , v čele italského mus­ limského vedení zcela jednoznačně odsoudil palestinské sebevražed­ né útoky: „Na obranu zkaženého režimu [palestinské vlády Jásira Arafata] jsou nevinné nevědomé děti posílány na smrt během zločinných akcí... Tento režim si dokonce troufá prohlašovat, že islám tyto zločiny schvaluje.“20 Přesto se sbor imámů k Palazzimu nepřipojil. Uvnitř muslimské obce se rozhostilo podivné ticho. Například egyptská novinářka Mo­ na Eltahawy na počátku roku 2002 prohlásila: „Umírnění a pokro­ koví muslimové musejí mluvit otevřeně... Už nestačí, aby duchovní stále opakovali otřepané fráze, že islám znamená mír... Kde byli, když Usáma bin Ládin a jeho spolek teroristů přísahali, že zaútočí na kaž­ dého amerického muže, ženu nebo dítě? Musíme nahlédnout do své­ ho nitra a zeptat se: Co v islámu, co ve způsobu, jakým se dnes prak­ tikuje, dovolilo bin Ládinovi podnítit jeho vražedné poselství?“21 * Italská muslimská asociace 29

Dokonce i někteří z duchovních, kteří se objevili po boku prezi­ denta Bushe bezprostředně po útocích, měli ve skříních kostlivce. Prezident American Muslim Council * Abdurahmán Alamoudi se při­ pojil k Georgeovi Bushovi při jeho modlitbě za oběti; ale ani ne rok před 11. zářím 2001 pronesl před skupinou muslimů: „Slyš toto, Bille Clintone! Všichni podporujeme Hamáš. Přeji si, aby připojili, že také podporuji Hizballáh (sic).“22 Podle zpravodajských záznamů nebyl Alamoudi jediný, kdo zaujímal tento názor: K modlitbám, kterých se účastnil Alamoudi, byl pozván také Muzzammil Siddiqi, duchovni vůdce Islamic Society of Orange County*** . Siddiqi tehdy při modlitbě řekl: „Uchovej naši zem silnou v zájmu dobra.“ Jen rok předtím pořádal Siddiqi sjezd, na kterém Alamoudi vyjádřil svou podporu Hamásu a Hizballáhu. Tehdy Siddiqi řekl: „USA jsou přímo i nepřímo zodpovědné za situaci palestinského národa. Zůstanete-li na straně nespravedlnosti, přijde Boži hněv.“

Když byl Siddiqi s tímto prohlášením konfrontován, vymlouval se na nevědomost. Přestože byl jedním z organizátorů sjezdu, tvrdil, že „si nebyl vědom postojů všech řečníků sjezdu a nepodporuje extrémistické pohledy, které někteří vyjádřili“. Zjevně není extremismem vyvolávat Boží hněv; extremistou je pouze ten, kdo tento hněv zpro­ středkuje. Siddiqi řekl: „Nepodporuji Hizballáh ani Hamáš. Nepodpo­ ruji žádnou teroristickou skupinu. Terorismus není to, co učí islám.“23 Přesto nejspíš to, co učí teroristé, není islámu tak úplně cizí, když to nepřimělo Siddiqiho ani kohokoli jiného, aby teroristům zabráni­ li vystoupit na sjezdu. Další muslim, který se objevil při modlitbách s Bushem, byl Ham­ za Júsuf, imám sídlící v Kalifornii: 20. září se FBI dostavila do domu Hamzy Júsufa, muslimského učite­ le a řečníka ze Severní Kalifornie. Chtěli se ho zeptat na proslov, který pronesl dva dny před útoky 11. září, ve kterém řekl, že USA „čelí obvi­ nění“ a že „tuto zemi čeká obrovský, obrovský trest“. „Není doma,“ řekla jeho žena. „Je s prezidentem.“ „Agenti si mysleli, že to je vtip,“ řekl Júsuf. Ale nebyl. Toho dne byl Júsuf v Bílém domě, jediný muslim ve skupině náboženských před­

Americká muslimská rada ** Islámská společnost Oranžského hrabství 30

stavitelů, kteří byli pozváni k modlitbě s prezidentem Bushem, zpíval „God Bless America“* a schválil prezidentovy plány vojenských akcí.

Ke své cti Hamza Júsuf řekl, že útoky přinesly vystřízlivění: „Také pro mě to byla výzva k probuzení, protože cítím, že určitým způso­ bem existuje spoluvina v tom, že jsme dovolili vyjadřování názorů, které soustřeďovaly hněv.“24 Mezitím davy muslimů po celém světě jen sotva útoky odsuzova­ ly. Demonstranti v různých zemích skandovali svůj souhlas, ne­ chvalně známí jsou dnes Palestinci tančící v ulicích pro kamerama­ ny CNN poté, co se dozvěděli o zhroucení věží World Trade Center. Všichni tito lidé nebyli wahhábovci nebo nevzdělaná lůza. „Reporté­ ři z arabských břehů,“ podle Fouada Ajamiho, profesora na Univer­ zitě Johnse Hopkinse, „mluví o bohatých mužích a ženách, z nichž někteří mají za sebou léta vzdělání na amerických univerzitách, jak oslavují krutý čin Muhammada Atty a ostatních únosců.“ Jeden Libyjec pro New York Times řekl: „Jedenácté září bylo nejšťastněj­ ším dnem mého života.“25 V době, kdy davy vyvolávaly svůj souhlas s bin Ládinovými úto­ ky, ani imámové, kteří odsoudili teroristické útoky, nevyužili této příležitosti k tomu, aby odsoudili rovněž imámy, kteří tyto útoky schvalovali - skutečnost obrovského významu pro Bushovy a Blairovy pokusy ukázat teroristy jako okrajovou skupinu uvnitř islámu. Brzy po 11. září se například Jake Tapper z internetového maga­ zínu Salon pokoušel přimět tiskového mluvčího Council on American-Islamic Relations ** (CAIR), amerického muslima jménem Ibra­ him Hooper, aby otevřeně vystoupil proti Usámovi bin Ládinovi. Hooper kličkoval: „Odsuzujeme terorismus, odsuzujeme útoky na budovy,“ řekl Hooper. Ale proč neodsoudil přímo bin Ládina, obzvláště po tom, co prezident Bush potvrdil, že byl za útoky 11. záři nepochybně zodpovědný? „Jestliže za tím stál Usáma bin Ládin, jmenovitě jej odsuzujeme,“ řekl Hooper. Ale proč to Jestliže“ - proč odpověď podmiňovat? Hooper řekl, že otázku odmítá. A co předešlé teroristické činy spojené s bin Ládinem? Nebo to, že bin Ládin podněcoval muslimy, aby zabíjeli Ame­ ričany? Hooper váhal a pouze opět odvětil, že odsuzuje teroristické

* Bůh žehnej Americe ** Rada pro americko-islámské vztahy 31

činy. Obě skupiny [CAIR i American Muslim Council] také odmítají otev­ řeně odsoudit islámské teroristické skupiny Hamáš a Hizballáh.26

Proč? Klíč možná leží v podstatě knihy, kterou všichni muslimové po­ važují za svou nejvyšší autoritu: v Koránu.

Význam Koránu Když nositel Nobelovy ceny V. S. Naipaul cestoval v roce 1979 do islámských zemí na sedmiměsíční výpravu, kterou popsal ve své knize Among the Believers: An Islamic Journey , * došlo v Pákistánu k události, která výstižně ukazuje vztah muslimů ke Koránu. Poté, co pákistánský vládní úředník řekl kolegovi, že Naipaul chce vidět „islám naživo“, onen kolega odpověděl: „Měl by si přečíst Korán.“27 Korán je v islámu nejvyšší autorita a muslimové věří, že byl sdě­ len Alláhem a předán Proroku Mohamedovi andělem Gabrielem. Islámský učenec Seyyed Hossein Nasr z Univerzity George Washing­ tonu vysvětluje: „Korán představuje alfu a omegu islámského ná­ boženství v tom smyslu, že vše, co je islámské, ať už jsou to zákony, myšlenky, duchovní a morální učení nebo dokonce umělecká vyjád­ ření, má své kořeny v učení, která jsou ve svátém textu uvedena nebo z něj vyplývají.“28 Autorita Koránu v muslimském světě dalece převyšuje autoritu, kterou má na Západě Bible. Islámská předmluva studie Koránu označuje tuto knihu jako „bezpečný přístav a trvalý dar blaženosti, vynikající argument a nezvratný důkaz“. Navíc „léčí obavy srdce a či­ ní správná rozhodnutí, kdykoli jste na pochybách. Je srozumitel­ ným jazykem a konečným slovem, je nezpochybnitelný; je lampou, jejíž světlo nikdy nezhasíná... oceánem, jehož hloubek nikdy nedo­ hlédneme. Jeho rétorika ohromuje rozum... vhodně mísí výstižnou stručnost a nenapodobitelné vyjadřování.“29 Korán je pro muslimy základním vodítkem pro život, protože obsahuje zákony stejně jako dogmata. „Korán představuje více než dokonalé ztělesnění svaté víry islámu, jeho bibli a vedoucí světlo,“ říká další muslimský uče­ nec, „pro muslimy znamená hlavní zdroj informací nejen v duchov­ ních záležitostech, ale také v běžných světských potřebách každo­ denního života.“30 * Mezi věřícími: Islámská cesta

32

Muslimové mají obrovskou zálibu v Koránu a ctí jej jako slova všemohoucího Boha. Jak řekl anglický muslimský konvertita Mo­ hammed Marmaduke Pickthall, je to „nenapodobitelná symfonie, dokonale znějící, jež přivede lidi k slzám a extázi.“31 Jeho poetičnost je legendární. Některé súry, které Mohamed předal svým následov­ níkům v Mekce na počátku svého života proroka, jsou mimořádně fascinující dokonce i v překladu: Až slunce bude svinuto, až hvězdy pohasnou, až hory se z místa pohnou, až březí velbloudice bude zanedbána a divoká zvířata shromážděna, až moře se povaří a duše až se spáří, až zaživa pohřbená bude tázána, pro jakou vinu byla utracena, až svitky budou rozvinuty a nebe bude staženo a peklo rozpáleno a zahrada rajská přiblížena, tehdy duše každá, co vykonala, pozná! (súra 81:1-14)

Rytmika Koránu okouzluje i posluchače, kteří nerozumí arabsky; po staletí mnoho nemuslimů upozorňovalo na pozoruhodný půvab veršů Koránu. Muslimové se zmiňují o fascinujících vlastnostech Koránu jako o důkazu jeho božského původu a učí se z něj nazpaměť rozsáhlé části ještě dříve, než jsou schopni porozumět tomu, co říká. Podle učence Johna Esposita: Dnes v celém islámském světě davy lidí plni stadiony a sály při veřej­ ných soutěžích v recitaci Koránu. Recitováni Koránu je formou umě­ ni. Recitátoiy a zpěváky mají lidé v úctě srovnatelné s operními hvěz­ dami na Západě. Naučit se celému Koránu nazpaměť přináší velkou prestiž i zisk. Nahrávky Koránu jsou oblíbeny pro svou estetickou i náboženskou hodnotu.32

Muslim bude naslouchat slovům muftíů a imámů, ale bude také sám číst Korán. Pokud jde o otázku, jak jednat s nemuslimy, mu 33

svátá kniha řekne: „Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokryt­ cům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný!“ (súra 9:73).33 Na území islámu může existovat mír nebo alespoň nepřítomnost války, ale mezi věřícími a nevěřícími vyhlašuje islám nekončící válku. „Ti, kdož uvěřili, bojují na stezce Boží, a ti, kdož neuvěřili, bojují na stezce Tághúta. Bojujte proti přátelům Satanovým, vždyť slabé jsou proti vám úklady Satanovy!“ (súra 4:76) Muslim, který nebojuje, je stěží hoden toho jména: Ti, kdo zůstali sedět doma, se raduji, že za zády posla Božího se neúčast­ nili boje; nelibi se jim bojovat majetky a osobami svými na cestě Boží a říkají: „Nevydávejte se do boje ve vedru!“ Rci: „V ohni pekelném bude mnohem horší vedro!“ Kéž by to jen pochopili! (súra 9:81)

Muslimové často tvrdí, že západní komentátoři překroutili džihád - představu války v Koránu. Tímto tématem se budeme později zabývat podrobněji, ale již zde stojí za zmínku. Jeden muslimský ko­ mentátor si posteskl: „Zejména mezi křesťany převládá velké nedoro­ zumění, které rozšiřují jejich horliví misionáři, ohledně povinnosti džihádu v islámu.“ Neznamená to pouze pozvednout zbraně proti nepřátelům islámu, ale definuje se jako „použití nebo vynaložení největší možné síly, úsilí, snahy a schopností v boji proti objektu nesouhlasu, jehož mohou být tři druhy - viditelný nepřítel, ďábel nebo člověk samotný.“34 Jiný muslim vidí rozdíl mezi „velkým džihádem“, který zahrnuje duchovní boj jednotlivce, a „malým džihádem“, který se týká vnějšího boje proti nepřátelům víry. Většina muslimů se ve svém každodenním životě zabývá velkým džihádem - svým vlastním úsilím žít podle své viry. Tento termín lze také použít pro jakoukoliv činnost, která brání nebo šíří víru. Pokud jde o malý džihád, jedna příručka islámského práva ho defi­ nuje jednoduše jako „válku proti nemuslimům.“35 Může být veden pomocí apologetiky a debatou, ale nepříjemný pro islámské umírněn­ ce je fakt, že se nikde neříká, že nemůže zahrnovat silu zbraní. Ačkoliv je považován za nižší než duchovní boj, ozbrojená sílaje nedílnou sou­ částí džihádu. Když šejch Omar Bakri (jehož tichý souhlas s teroris­ mem bin Ládina jsme již citovali) nazval džihád „svátou povinnosti nařízenou Alláhem, kterou mají všichni zdraví mladí hoši“, neměl na mysli jen to, že Alláh chce, aby všichni mladí hoši studovali Korán a bojovali proti hříchu. „Korán ukládá, že muslim musí být schopen chopit se zbraní a být připraven na džihád,“36 vysvětloval šejch Omar. 34

V džihádu se vždy nacházel prvek boje. Ke konci 17. století Hadždžádž, vládce Iráku, po bitvě napsal: „Velký Bůh v Koránu říká: ,když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíji.“ Tento příkaz je mocný rozkaz Velkého Boha a musí být respektován a vykonán.“37 Ve sku­ tečnosti je vojenský aspekt džihádu pevně zakořeněn v samotném Koránu. Verše, které Hadždžádž uvádí, a další podobné ponecháva­ jí málo prostoru pro pochybnosti: A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte! (súra 47:4)

A bojujte na stezce Boži proti těm, kdož bojuji proti vám, avšak nečiň­ te bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. Zabí­ jejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť sváděni od viry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojo­ vat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je - taková je odměna nevěřícich! (súra 2:190-191) * A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdeko­ liv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jit cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouš­ tějící, slitovný, (súra 9:5)

Slovo v posledním odstavci, přeložené jako „modloslužebníci“, al-mušrikun, se někdy překládá také jako „pohané“ nebo „rnnohověrci“. Ačkoliv se někteří muslimové vyhýbají pojmu al-mušrikun pro označení těch, které Korán nazývá „lid Knihy“ - především židů a křesťanů (ale také zoroastrovců) - toto slovo a tento verš se v mus­ limské literatuře běžně užívají jako vodítko, jak jednat se všemi ostatními skupinami, které kromě Boha uctívají údajně i stvořené bytosti. Přesněji řečeno by to nemělo zahrnovat židy, přestože se zdá, že Korán je mezi ně umísťuje konstatováním: „A říkají židé: ,Uzajr je syn Boží!“ “ (súra 9:30) - tvrzením, které neodpovídá žádné známé židovské tradici. Křesťané jsou samozřejmě kvůli učení o Trojici považováni za vinné z širku - uctívání stvořené bytosti. Zatímco * První část tohoto odstavce představuje základ pro obecný pohled mus­ limů, že džihád smi být pouze obranný - tímto názorem se budeme podrob­ něji zabývat v kapitole 10. 35

muslimové tvrdí, že Ježíše respektují, a v mezích toho, co o něm říká Korán, tak vskutku činí, perský básník z 12. století Faríduddín Attár shrnuje převažující názor muslimů na křesťanství, když jej nazývá „rouhačskou hanbou“.38 Příkaz vést válku proti židům a křesťanům je zřejmější v jiných částech Koránu, které tuto povinnost potvrzují kvůli jejich údajné nevěře v to, co jim bylo zjeveno. „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma, dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi“ (súra 9:29). Nebo podobně: „Muhammad je posel Boží; a ti, kdož jsou s ním, strašní jsou proti nevěřícím, však laskaví mezi sebou“ (súra 48:29). Neexistují žádné mírnější verše, které by předepisovaly chovat se k nevěřícím dobře. Proto, když bývalá popová hvězda Cat Stevens který přestoupil na islám a nyní vystupuje pod jménem Júsuf Islam - vyzýval teroristy, aby propustili amerického novináře Danie­ la Pearla, nemohla jeho slova být vyslyšena. „Nyní nadešel čas, aby­ chom ukázali světu milost islámu,“ řekl autor Peace Train *. 39 Kde se však v Koránu výslovně mluví o projevování milosti nevěřícím? Výzva legendárního boxera Muhammada Alího, aby Pearla propustili, uká­ zala podobnou domněnku: „Neztratil jsem (Alláhovu) naději v nás, že ukážeme soucit tam, kde žádný neexistuje, a projevíme milost v nej­ obtížnějších situacích. My jako muslimové musíme jít příkladem.“40 Avšak vzhledem k tomu, že Pearl nebyl spoluvěrec, mohli jeho věznitelé těmto známým konvertitům od křesťanství odpovědět přečtením súry 48:29, podle níž neměl nárok na žádné slitování.41 Přesto tohle všechno nejspíš není tak zlé, jak to vypadá. Musli­ mové, nebo alespoň mnoho z nich, si vykládá verše Koránu o zabí­ jení nevěřících pravděpodobně určitým alegorickým způsobem. Něco se možná v islámu odehrálo - podobně jako v pomalém vývoji křesťanství, které se přeneslo z časů, kdy postava o nic méně vzne­ šenější než svátý Tomáš Akvinský obhajovala popravy kacířů, do našeho současného stavu osvícenské tolerance. Možná je Usáma mimo tento hlavní proud. Sekulární komentátoři jsou si jisti, že to je nebo bude tento pří­ pad. Vysvětlují, že islám je „stále v období středověku.“ Přece jen uplynulo pouze 1 400 let od dob Mohameda a 1 400 let po Kristovi * Vlak míru

36

samotné křesťanství obdobně zabíjelo nevěřící (často jiné křesťany z druhých škol). Islám je prostě náboženství, které nakonec dospě­ je v tolerantnější a velkorysejší víru, tak jako tomu bylo u křesťan­ ství. Pozorovatelé navíc říkají, že již dosahuje určitého stupně a že pravou tvář islámu nyní ukazuji umírněnci. Nevědomí mladí muži, kteří se v táborech al-Káidy učí, jak zabit sami sebe a další lidi, jsou zkrátka ze strachu a různých záští oddáni primitivnější a násilnější formě svého náboženství. Snad. Ale tato verze má více sporných otázek. Za prvé - proč by měl vývoj islámu odrážet vývoj křesťanství? Nejen George Bush a Tony Blair, ale ani obyvatelé Západu obecně ve velké míře nechápou islám, protože vytrvale, aniž by si to uvědo­ movali, nahlížejí na náboženství Mohameda ve světle křesťanských kategorií a zkušeností. Nejnápadnější známkou toho jsou neustálé zmínky o islámském „fundamentalismu“. To je obvyklé označení pro ty, kteří berou výše citované verše z Koránu dost doslovně na to, aby se opásali bombami a stali se lidskou raketou. Toto slovo bylo samozřejmě přeneseno z křesťanství. V křesťan­ ském jazyce je fundamentalista někdo, kdo se hluboce drží zásad ví­ ry- fundamentu. Fundamentalistický křesťan se drží tradičního, do­ slovného chápání prvků víry, jako je např. neposkvrněné početí nebo fyzické zmrtvýchvstání Krista. Liberální křesťané čtou život Ježíše jako metaforu a mýtus; fundamentalisté ho čtou jako historický fakt. Avšak obdobně jako je křesťanský fundamentalista někdo, kdo striktně dodržuje tradiční jádro učení víry, by musel muslimský fundamentalista být zkrátka někdo, kdo dodržuje pět pilířů islámu. Uvnitř i mimo ummu (celosvětovou obec muslimských věřících) se muslimové shodují, že těchto pět pilířů je srdcem jejich víry: vyzná­ ní víry, denní modlitba, dobročinnost, půst během ramadánu a pouť do Mekky. V tomto smyslu jsou fundamentalisty prakticky všichni muslimové. Vymezit islámské teroristy jako „muslimské fundamentalisty“ je absurdní, protože to by pak naznačovalo něco, co ti, kteří toto ozna­ čení používají, popírají: že násilí a teror jsou podstatou islámu.

Živoucí Korán? Téměř všichni muslimové považují Korán za doslovnou a věčnou pravdu, včetně částí, kde nabádá k násilí. Existují liberální musli­ mové, kteří chápou výzvy Koránu k boji jako výzvu k vedeni duchov­ 37

ního boje proti hříchu a pochybeni, ale je těžké je nalézt. Liberalismus ani modernismus nevtrhly do islámské obce v nějaké významnější míře ani neměly žádný obecný vliv na způsob, jakým si průměrný muslim vykládá Korán. V dnešní době je spisovatel Salman Rushdie jedním z opravdu mála muslimů na světě, kteří se pokoušejí pře­ nést islám do moderního světa - vyzývá své spoluvěrce, aby viděli dogmata své víry spíše jako metafory a podobenství než jako jedno­ značnou, nefalšovanou, všeobsahujíci pravdu. V islámu obecně je kromě alegorického výkladu nepřítomna i představa postupného zjevení, která je v judaismu a křesťanství běžně přijímána. Starý zákon má mnoho pasáží, které by dnes žád­ ný žid ani křesťan nepovažoval za rozkaz k boji. Například žádný z nich by pravděpodobně neprodal svoji dceru do otroctví (Exodus 21:7) ani nezabil někoho, kdo pracuje o sabatu (Exodus 35:2). Pro muslima jsou však všechny příkazy v Koránu stále platné. Tato skutečnost bývá často přehlížena, když religionisté všech náboženství začnou vést války mezi písmy. Například muslimský řečník Hussein Ibish z American-Arab Anti-Discrimination Commit­ , * tee který vyjádřil pobouření nad poznámkami Pata Robertsona o islámu, prohlásil: „Mohl bych sem přijít... s citáty z Talmudu nebo Bible a také se snažit vylíčit judaismus a křesťanství nebo jakékoliv jiné náboženství ve špatném světle. Domnívám se, že to je... oprav­ du opovrženíhodná a nechutná hra.“42 Je pravda, že Ibish by neměl problémy nalézt v Bibli takové násilné výroky, aby se před nimi moderní židé a křesťané shrbili. Žalm 137:9 mluví k Babyloňanům, kteří si podrobili Izraelity: „Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.“ Jiný žalm slibuje: „Každého jitra pléniti budu všecky nešlechetné z země, abych tak vyplénil z města Hospodino­ va všecky, kdož páší nepravost“ (Žalmy 101:8). Poté, co se David v bitvě ukáže jako hrdina, izraelitské ženy zpívají: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce“ (I. Samuelova 18:7). Kniha Jozue je plná krve a nemilosrdných bitev vedených na příkaz Boha. Přestože se to skutečně nedá srovnat s agresivním jazykem Korá­ nu, žádný současný žid ani křesťan nečte tyto příběhy a oslavy hebrejských bojovníků jako návod k tomu, jak se chovat v dnešní době. Židé a křesťané považují násilné pasáže v Žalmech, Knize Jozue nebo kdekoliv jinde za součást slova Božího, ne však v tako­ vém smyslu, jakým muslimové pohlížejí na vše v Koránu. Spíše než * Americko-arabský protidiskriminační výbor

38

striktní mravní kodex pro všechny doby jsou tyto pasáže součástí historického líčení toho, jak Bůh vyvedl svůj lid ze hříchu a postupně přivedl ke světlu. Prakticky všichni křesťané včetně fundamentalis­ tů by souhlasili, že se týkají určité doby a jistých okolností a od­ rážejí neúplnou část božího zjevení, kterou by posléze doplnil a nahradil - Nový zákon, evangelium lásky a usmíření. Židé, stejně jako křesťané, vyvinuli velmi důmyslné metody alegorického výkla­ du, prostřednictvím nichž se dívají na agresivní pasáže Písma. Islám naproti tomu obecně odmítá jakoukoli představu historic­ kého vývoje ve zjevení a nechává malou možnost alegorického vý­ kladu bojovných veršů v Koránu. To je dáno zčásti tím, že muslim­ ské představy o autorství Koránu se liší od křesťanských představ o tom, jak se objevila Bible. Jak vysvětluje odborník na náboženství Kenneth Woodward z Newsweeku: Korán stejně jako Bible prohlašuje svou vlastní boží autoritu. Ale zatímco židé a křesťané pohlížejí na biblický text jako na boží slova, která inspirovala lidské autory, muslimové považují Korán, což zna­ mená „recitování“, za Boží slova samotného Alláha. Tudíž je Mohamed prostředníkem pro slova Boží, nikoliv však jejich tvůrce.43

Muslimský učenec Ahmad Von Denffer shrnuje muslimské chápá­ ní svaté knihy takto: „Korán můžeme definovat následovně: Alláho­ va slova seslaná poslednímu Proroku Mohamedovi prostřednictvím anděla Gabriela, v jejich přesném smyslu a znění... nenapodobitel­ ná a jedinečná, chráněná Bohem před zkomolením.“44 Všechny smě­ ry islámu po celém světě učí, že Korán je dokonalé slovo Alláha, platné vždy a pro všechny národy. Ve skutečnosti jde muslimská tradice ještě dále a věří, že Korán je věčný a nestvořený a předtím, než byl seslán Mohamedovi, sídlil s Alláhem v nebi. Protože je považován za skutečná slova Alláha v je­ jich „přesném znění“, tradičně uvažující muslimové dokonce odsu­ zují i překlady Koránu (nicméně takové překlady se rychle množí). Alláh zjevil Korán v arabštině a jeho arabský jazyk je část jeho do­ konalosti: „Seslali jsme je jako Korán arabský - snad budete rozum­ ní!“ (súra 12:2). Kniha takového původu, která tvrdí, že je slovně dokonalá, má sklon vzdorovat jakémukoliv výkladu, neboť by snižoval doslovnou pravdivost všech jejích sdělení.45 Pouze malá část muslimů je tako­ vým výkladům nakloněna: „Moderní dekonstrukcionisté, především 39

evropští učenci, odvážně prohlásili, že Korán by měl být považován za historický dokument a podroben moderní teorii kritické analýzy, jak je tomu v současnosti u Bible.“46 Avšak nevyžaduje příliš analy­ tického postřehu, abychom pochopili, že názory „dekonstrukcionistů“ a „evropských učenců“ mají pro většinu muslimů malou váhu. Nakonec tohle je způsob myšlení, kvůli němuž byl Suliman Bashear vyhozen z okna ve druhém patře. * Kanadský muslimský novinář Irshad Manji popisuje logické zá­ věry uvažování hlavního proudu muslimů: Je na čase, abychom se veřejně zeptali, zda se islám propůjčuje k fundamentalismu snáze (např. doslovný výklad částí, kde Korán nabádá k násilí) než jiná světová náboženství. Zde je můj názor, proč tomu tak může být: nám muslimům se stále říká, že svátý Korán je kniha, o níž není žádných pochyb. Tím, že staví na Tóře a křesťanské Bibli, zdokonaluje jejich učeni. Není potřeba interpretovat konečné znění Božího prohlášeni. Tak to prostě je.47

Pro ortodoxní muslimy je všechno v Koránu platné, ledaže by to bylo zrušeno jinou částí této knihy. Takové pasáže existují, ale ty násilné, které jsem citoval, mezi ně nepatří. V historii islámu existovaly snahy zmírnit agresivní přístup Korá­ nu, často s hermeneutickými názory přenesenými z křesťanství ne­ bo klasické řecké filozofie. Nejpozoruhodnější z těchto snah bylo hnu­ tí mu’tazila, které vychází z teologických a filozofických názorů Wásila bin ‘Atá (699-749), v islámské obci se divoce rozšířilo a v 9. století se stalo státním náboženstvím abbásovského chalifátu.48 Mu’tazilité (což znamená „odtahující se“ nebo „ti, kteří se vzdálili“), kteří přijali pohanskou řeckou filozofii, se domnívají, že rozum musí hrát v setkání muslimů s Bohem určitou roli. Proto byli duchovní mu’tazily nespokojeni s doslovným chápáním antropomorfismů Ko­ ránu. Šli dokonce ještě dál a prohlásili, že samotná kniha byla stvo­ řená; což bylo v rozporu s představou ortodoxních muslimů o zá­ zračné knize, která po věčnost pobývala s Alláhem v nebi. Debata o tom, zda byl svátý text stvořen, nebo existuje věčně, mě­ la významné praktické důsledky. Umožnila mu’tazilitům rozvíjet * Profesor Suliman Bashear z Nabluské univerzity byl svými žáky vyho­ zen z okna, když tvrdil, že islám jako náboženství se vyvíjel postupně; pozn. překl.

40

metodu výkladu Koránu, která se s doslovným smyslem textu roz­ cházela více, než se většina muslimských duchovních odvažovala tvrdit. Například při výkladu súiy 14:27: „zatímco nespravedlivé ne­ chává bloudit“, teologové mu’tazily popřeli doslovný význam s jeho předurčenými následky a tvrdili, že by nebylo racionální, aby Alláh nechal lidi bloudit a odsoudil je do pekla. Nicméně mu’tazilité i přes svůj obdiv k rozumu nebyli modelem současných západních racionalistů a mocensky byli prostě absolutisté jako mnoho jiných muslimských režimů. Za abbásovského chalífa Abdulláha al-Ma’múna (813-833) a jeho nástupců Muhammada al-Mu’tasima (833-842) a Hárúna al-Watiqa (842-847) zavedli plnohodnotnou inkvizici, tzv. mihnu. Během patnáctiletého období byli qádí, soudci ve věcech náboženství, v celém chalifátu nuceni odpřísáhnout, že Korán byl stvořen a není věčný. Této pří­ saze se obyčejní lidé, kteří nikdy k intelektualismu a zjevnému skepticismu mu’tazily nelnuli, a také někteří učenci, zuřivě bránili. Samotný Ahmad ibn Muhammad ibn Hanbal (780-855), jeden ze „čtyř velkých imámů“ sunnitského islámu, byl vězněn a bičován za to, že odmítal potvrdit učení mu’tazily. Dža’far al-Mutawakkil (847-861), nástupce Hárúna al-Watiqa, ukončil mihnu a obrátil ostří proti mu’tazile: tvrzení, že Korán byl stvořen, se stalo zločinem, který se trestal smrtí. Ačkoliv íránští šfité přijali určité pohledy mu’tazily, hnutí obecně s koncem mihny ztratilo většinu svého vlivu v islámské obci. Postupem času byly méně racionální pohledy antimu’tazilitů, jako byl Ibn Hanbal a jiní vážení muslimští učenci, zavedeny do sunnitské ortodoxie. Jejich hlavním zájmem bylo podporovat doslovnou a absolutní pravdu slov Koránu. Zavržení a znevážení mu’tazily vrhá dlouhý stín na „umírněný islám“ - vznikl tak historický precedens, který mohou používat ti, kteří lpí na doslovném znění, aby zamítli jakýkoliv výklad Koránu, který nebere všechna jeho slova v přesném významu. Zbloudí-li dneš­ ní umírněnci příliš daleko od doslovného znění svaté knihy (včetně jejích projevů krutosti vůči nevěřícím), riskuji, že budou obviněni z pokusu oživit dávno zpochybněný způsob myšlení. Někteří muslimové se snažili obměkčit tvrdost určitých veršů Ko­ ránu jinými způsoby. Turecký obhájce muslimů Adnán Oktar, kte­ rý píše pod biblicky inspirovaným literárním pseudonymem Hárún Jahjá (Áron Jan), nebere bojovná prohlášení v dnešní době jako pří­ mé povolání do zbraně. Pracuje v mezích doslovného znění Koránu 41

a pokusil se vytvořit islámskou odpověď na násilí a terorismus na základě tohoto verše: A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jed­ noho člověka - nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohor­ šeni na zemi - byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré (súra 5:32).

Hárún Jahjá uzavírá: „Toto je ten důkaz, který dokládá, jak vel­ kými hříchy jsou vraždy, masakrování a útoky, obecně známé jako ,sebevražedné útoky“, páchané teroristy.“49

Náboženská povinnost vedení války Bohužel to z jednoho důvodu není jasné úplně všem. Hárún Jahjá se nezabývá násilnými verši citovanými dříve. (Koneckonců, co by o nich také mohl říct?) A verš, který cituje, obsahuje také velkou výjimku: „Nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohor­ šení na zemi“. Bin Ládin a jemu podobní Ameriku z těchto těžkých zločinů vinili. Odsoudili přítomnost bezvěrců v islámské svaté zemi, prohlásili, že Amerika zasela zkaženost v Palestině, Saúdské Arábii, Iráku i jinde, a využili naprosté svobody, kterou jim Korán pro jejich teroristické činy dává. Neexistuje žádná muslimská verze „Milujte své nepřátele! Žeh­ nejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují“ (Matouš 5:44) ani „kdokoli tě udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou“ (Matouš 5:39). Naproti tomu existuje víc než étos o tom, jak Ježíš vyzval své stoupence, aby se povznesli nad „Budeš milovat svého bližního a ne­ návidět svého nepřítele“ (Matouš 5:43). Korán učí: Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobři a spravedliví vůči těm, kdož ne­ bojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. Avšak Bůh vám zakazuje brát si za přá­ tele ty, kteří proti vám bojovali kvůli náboženství, a ty, kteří vás vy­ hnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi budou přátelit, jsou nespravedliví! (súra 60:8-9)

Z militantní muslimské perspektivy spáchali Američané přesně to, o čem Korán říká, že v takovém případě není potřeba chovat se 42

laskavě. Bin Ládin mohl říct: Američané skutečně vedli válku proti našemu náboženství a vyhnali nás z našich domovů. Proto, jak sám prohlásil, nám nedluží žádnou milost, ale ve skutečnosti má nábo­ ženskou povinnost vést proti nám válku. Opravdu by se provinil, kdyby přehlížel naše údajné útoky. A tak je někteří muslimové, místo toho, aby se připojili k Hárúnovi Jahjá a sebevražedné útoky odsoudili, oslavují. V červnu 2001 šejch Ibráhím Mahdí ve státní palestinské televizi zvolal: „Požehnán buď každý, kdo si připne na své tělo pás výbušnin a vrhne se mezi židy.“50 Na svých webových stránkách al-Muhajiroun zveřejnil ten­ to názor: Název „sebevražedné operace“, kteří někteří používají, je nesprávný a ve skutečnosti ho vymysleli židé, aby lidi odradili od tohoto snažení. Existuje velký rozdíl mezi těmi, kdo spáchají sebevraždu... kvůli své­ mu neštěstí, nedostatku trpělivosti a [určité] slabosti nebo nepřitomnosti někoho [imámaj a [jimž] bylo hroženo Ohněm pekelným... a mezi těmi, kteří se sami obětuji a začnou jednat ze síly víry a přesvědčení, aby přinesli vítězství islámu tím, že obětují svůj život pro povzneseni (sic) slova Alláhova!51

Podle Koránu se má „sebeobětník“ na co těšit: „A kdo opustí dům svůj a vystěhuje se k Bohu a Jeho poslu a zastihne jej přitom smrt, toho odměnit připadá Bohu“ (súra 4:100). Tyto odměny jsou dobře známé: nebe plné smyslových rozkoší, jasně popisované v mnoha ver­ ších Koránu - černooké panny, neopojné likéry a tak dále. Požehnaní na lehátkách, jež zlatém vypleteny jsou, jeden proti druhému odpočívat budou: obcházet mezi nimi budou chlapci mládi věčného s číšemi, konvicemi a poháry nápoje čirého, z něhož je hlava nerozbolí ani jim vyčerpáni nebudou, a s ovocem, které si volně vyberou, a s masem ptačím podle přání svých. Tam budou i dívky velkých očí černých, jež srovnat lze s perlami střeženými, odměnou za to, co vykonali na zemi (súra 56:15-24).

To, že jsou dnes tyto sliby pro mnoho muslimů skutečně podně­ cující, bylo podtrženo nepříjemnou událostí, jejímž svědkem byl Jack 43

Kelley z USA Today. Ve škole provozované Hamásem viděl jedenáctiletého chlapce, který před třídou četl svůj referát: „Udělám ze svého těla bombu,“ říkal hoch, „která rozmetá maso sionistů, synů prasat a opic... roztrhám jejich těla na malé kousíčky a způ­ sobím jim víc bolesti, než kdy poznali.“ Jeho spolužáci na odpověď křičeli: „Alláh akbar“ (Bůh je velký) a jeho učitel zvolal: „Ať ti panny poskytnou potěšeni.“52

Charakteristiky islámské víry Neodvozují tito muslimové své závěry přímo z Koránu? Jak tedy může Hárún Jahjá trvat na tom, že „islám v žádném případě není zdrojem tohoto násilí a násilí do islámu nepatří“?53 Ve skutečnosti to celé není tak jednoduché, abychom řekli, že něco - třeba terorismus - do islámu nepatří, není-li to v Koránu výslovně odmítnuto. Americký tálibánský voják John Walker Lindh (ovšem žádná autorita, jen nadšený student neboli tálib tohoto ná­ boženství) to v roce 1997 na internetovém fóru popsal takto: „Věří-li člověk nebo skupina lidí v jednotu Alláha a soudný den, věří-li v proroctví Mohameda, věří-li v anděly, dodržují-li salát (denní modlitby), platí zakát (almužny), postí se během ramadánu a vyko­ nají hadždž (poutní cestu do svátého města muslimů, Mekky), splní-li to, jsou muslimové.“ Podle tohoto nadějného bojovníka Tálibánu je to takto: „Mohou věřit úplně jiným věcem, než jaké jsou v Korá­ nu, nebo slovům jakéhokoliv proroka, a stále jsou muslimy. Mohou spáchat jakýkoli myslitelný hřích a stále jsou muslimy, tak dlouho, dokud budou plnit výše zmíněné věci.“54 Je to přehnané, ale vyjadřuje to představu v islámu obvyklou, že prvky, které vyjmenoval Lindh - těch pět pilířů - jsou opravdu tím hlavním. Pokud je někdo dodržuje, bylo by velice obtížné vykázat ho z islámu. „Žádná skupina nemůže být vyloučena z obce, jestliže se sama formálně nezřekne islámu,“ řiká muslimská dvojice spiso­ vatelů, Mohamed Azad a Bibi Amina, spoluautoři knihy s nedostiž­ ným titulem Islam Will Conquer All Other Religions and American Power Will Diminish . * 55 Žádná skupina - dokonce ani teroristická. Významná příručka islámského práva uvádí, že označit jakéhokoli muslima za nevěřícího je samo o sobě činem odpadlictví.56 1 když je * Islám přemůže všechna ostatní náboženství a Amerika bude oslabena

44

tento zákon často porušován, znamená to, že dokud muslimští te­ roristé nepopřou, že Alláh je Bůh a Mohamed jeho prorok, nemůže je z islámu nikdo jednoduše vykázat, dokonce ani prezident Spoje­ ných států. Tento zákon je zaznamenán v knize Reliance of the Traveller *, kterou sestavil ve 14. století muslimský učenec Ahmad ibn Naqib al-Misrí z mnoha starověkých a uznávaných pramenů. Není to žád­ ný bezvýznamný muzejní kus. Z velké části byla založena na zákon­ ných nařízeních několika nejvýše postavených imámů v islámských dějinách a je aktualizována v novém vydání, aby se týkala součas­ ných otázek. Reliance of the Traveller pochází ze šáfilovské školy sunnitského islámu. Sunnitský islám zahrnuje přibližně 85 % všech muslimů a je rozdělen na čtyři „směry“ (madhaby) neboli školy islámského práva a praxe: šáfVovský, málikovský, hanáfijský a hanbalovský. Sunnitští muslimové jsou ve svých náboženských povinnostech ve­ deni imámy svých škol. Sunnita může z jednoho madhabu přejít do jiného, aniž by ohrozil svou ortodoxii. Co víc, tyto čtyři školy se shod­ ly přibližně na třech čtvrtinách svých pravidel.57 Významní zástupci šáfi’ovské školy představuji v muslimské historii všech šest sestavi­ telů sbírek tradic o Mohamedovi, které byly všeobecně přijaty jako hodnověrné: Buchárího, Muslima, Tirmidhího, Ibn Mádžu, Abú Dáwůda a an-Nasá’ího. Tyto sbírky jsou pro muslimy, co se týká dů­ ležitosti, hned na druhém místě po Koránu. Nikoliv bezdůvodně tedy al-Azhar, tisíc let stará islámská univer­ zita v Egyptě, uvádí, že Reliance of the Traveller dokonce ještě dnes „vyhovuje praxi a víře ortodoxní sunnitské obce“.58 Budu se k ní opa­ kovaně vracet pro příklady islámského práva, nikoliv proto, že by to byla jediná nebo dokonce nej důležitější příručka islámských zákonů, ale protože je v mnoha ohledech mezi podobnými příručkami typic­ ká a představuje rozšířené a zavedené názorové proudy v ummě.

Co by dělal Mohamed? Příklad Proroka Mohameda je pro muslimy nejvyšším vzorem. A jak postupně zjistíme, Mohamed byl mužem války. Stál v čele vojsk. Na­ řizoval zabíjet nepřátele. Nikdy necouvl před krveprolitím. Jak po­ znamenává Kenneth Woodward: „Izraelské oddíly si nepřipomínají * Opora cestovatele, kniha je původně z arabštiny (Umdat al-salik) 45

hebrejského proroka Jozue, když jdou do boje, ale muslimští vzbou­ řenci mohou bez váhání využít příklad Proroka Mohameda, který sám byl vojenským velitelem.“59 V jedné z mnoha proslulých příhod, v níž se Mohamed násilně pustil do svých protivníků, se mstil dvěma básníkům - Abú ‘Afakovi, muži, který byl údajně více než sto let starý, a ženě ‘Asma bint Marwan. Tito básníci nebyli pouze baviči. Jejich verše zesměšňující Mohameda a jeho nové náboženství ho v jeho očích stály vážnost a stoupence. Když už toho měl Mohamed dost, zvolal: „To mě nikdo nezbaví téhle dcery Marwana?“60 Jeden z jeho následovníků, ‘Umajr ibn ‘Adí, přišel tu noc do jejího domu a našel ji spící vedle jejích dětí. Nejmladší dítě, kojence, držela v rukou. Ani to však ‘Umajra neodradilo a zavraždil ji, jak mu nařídil Prorok: „Udělal jsi pro Allá­ ha a Jeho Posla velkou službu, Umajre!“ Také Abú ‘Afak byl zabit ve spánku jako odpověď na Prorokovu výzvu: „Kdo se za mě pomstí tomu zlosynovi?“61 Mohamedův vzor nesnášenlivosti byl často napodobován. Větši­ na studentů dějepisu ví, že to, jak křesťané zacházeli s náboženský­ mi menšinami, nebylo v žádném případě bez poskvrny. Ale již méně z nich ví, že oslavovaná tolerance islámu ke křesťanství a judaismu nebyla tak osvícenská a velkorysá, jak se může zdát. Současní tero­ risté jsou synové a dědicové islámských válečníků, kteří si silou zbraní podrobili starověké křesťanské země na Středním východě a v Severní Africe, a křesťanům, kteří výboje přežili, udělali další život v jejich domovech tak ponižující a těžký, že se jich mnoho vzdalo: konvertovali k islámu jen proto, aby přežili. Křesťanští a pokřesťanští obyvatelé západních republik, kteří jsou obklopeni materiálním pohodlím a neustále slyší mantru „tole­ rance“, nejspíš zblednou, když si přečtou, jaký život vedli jejich předkové ve víře, kteří měli tu smůlu, že padli do područí islámu. Nejprve přišla tíživá daň uvalená na nemuslimy, když nekonvertovali na islám.62 V muslimském Španělsku nespočet křesťanů a židů konvertovalo, aby unikli tomuto tíživému břemenu; to však zname­ nalo ztrátu příjmů do státní pokladny. Proto muslimští úředníci občas uzavřeli tuto únikovou cestu z života v bídě a zakázali křesťa­ nům a židům na islám přestoupit. Přiliš mnoho konvertitů by zni­ čilo hlavní zdroj daní. Kromě povinnosti platit prohibitivní daň měli křesťané v zemích sv. Augustina, sv. Atanáše a sv. Ignacia z Antio­ chie zakázáno stavět nové kostely a opravovat staré, snažit se brá­ nit konverzi dítěte na islám, mít moc nad muslimem, zvonit zvony 46

nebo konat bohoslužby, které by urážely citlivost muslimů; a byli nuceni nosit odlišující oděv. Duchovní děti sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého se staly opovrhovanou nižší kastou. Nejpotupnějším a nejodpornějším zvykem bylo v osmanském Tu­ recku devširmet muslimové získávali své nejstrašnější bojovníky proti křesťanství mezi samotnými křesťany.63 Křesťanšti otcové byli nuceni přijít se svými syny na náměstí, nej silnější a nej slibnější z nich byli odebráni svým rodičům, nucené přestoupili na islám a byli pak vycvičeni, aby se stali součástí císařských úderných bojových jednotek, janičárů. V některých oblastech se to stalo kaž­ doroční událostí. Připusťme, že za časů devširme většina kultur povolovala otroc­ tví a většina z nich se také za války chovala jako muslimové. Rozdí­ lem je přítomnost Koránu, jehož příkazy schvalují takovéto chování ve všech dobách. Utlačovaní a zotročovaní lidé neměli žádnou opo­ ru; například podle jednoho výtečného odborníka na život nábožen­ ských menšin pod islámem „byl každý spor muslima a dhimmího (nemuslima, nejčastěji žida nebo křesťana) pod jurisdikcí islám­ ských zákonů, které neuznávaly platnost přísahy nemuslima opro­ ti přísaze muslima“.64 Reliance of the Traveller uvádí, že „právoplat­ né svědectví je přijatelné pouze od svědka, který... je zbožný“ - to jest muslima - neboť, jak dále vysvětluje, „nevíra je nejhanebnějši forma křivosti, což je zcela zřejmé“.65 Tím byla hodnota svědectví žida nebo křesťana přinejmenším zmenšena. Dokonce i v dnešní době přicházejí křesťané v Súdánu, Pákistá­ nu a dalších muslimských zemích o život kvůli znevažování proro­ ka Mohameda na základě obvinění, vůči němuž se nemohou bránit. Například pákistánský zákon o blasfemii * je ve skutečnosti vyhlá­ šením honby na křesťany: „Kdokoliv slovně, ať už ústně nebo písem­ ně, nebo očividným znázorněním nebo obviněním, poznámkami nebo náznakem, přímo či nepřímo, pošpiní posvátné jméno svátého Proroka Mohameda... může být potrestán smrtí nebo podroben jinému trestu.“66 Ajúb Másih, pákistánský křesťan, byl v roce 1996 podle tohoto zákona zatčen kvůli údajnému poukazování na knihu Salmana Rushdieho Satanské verše - obvinění popíral. Byl odsou­ zen k smrti a opakovaně mučen.

Rouhání, znevažování náboženství (pozn. překl.)

47

Teologická rovnocennost Při konfrontaci s tímto druhem důkazů mnoho západních komen­ tátorů praktikuje teologickou verzi „morální rovnocennosti“, analo­ gickou k její geopolitické formě, která znamenala, že Sovětský svaz a Spojené státy byly ve své podstatě stejně svobodné a stejně utis­ kující. Tito komentátoři říkají: „Křesťané se chovali stejným způso­ bem a používali Bibli, aby ospravedlnili násilí. Islám není jiný: lidé ho mohou využít k vedení války i vedení míru.“ Toto je kniha o islámu, nikoli o křesťanství. Nicméně protože zastánci určité politiky vůči muslimskému světu používají tento argument, aby podpořili svůj postoj, stojí za prozkoumání. Hlavní aktéři prohlašující, že křesťanské násilí je stejné jako muslimské, jsou dobře známí. Poté, co se prohlášeni Pata Robertsona o násilí v islámu objevilo na titulních stránkách, otiskl Natio­ nal Catholic Reporter karikaturu Robertsona se svatozáří, jak má ruce sepjaté k modlitbě a zbožně se ptá: „Kdo kdy slyšel o násilí ve jménu Krista?“ Za ním se výhružně vynořují postavy křižáka, který mává mečem, velkého inkvizitora, puritána, který drží pochodeň připraven zapálit křivě obviněnou čarodějnici na hranici, a člena Ku Klux Klanu, který drží oprátku a stojí vedle hořícího kříže.67 Humanista Samuel Bradley uvádí jednu nechvalně známou poskvrnu v křesťanské historii: Střední Amerika byla zpustošena navzdory Bohu této země. Jared Diamond v Guns, Germs, and Steel, historii lidské společnosti, která získala Pulitzerovu cenu, podrobně líčí příběh španělského conquistadora Pizarra, který se svými 168 vojáky porazil Atahualpovo osmdesátitisícové vojsko. Cituji ze záznamu v deníku, napsaného toho dne: „Kdyby nepřišla noc, jen málo z více než 40 000 bojovníků (sic) indiánského vojska by zůstalo naživu. Šest nebo sedm tisíc indiánů leželo mrtvých a mnoho dalších mělo odseknuté ruce nebo jiná zraně­ ní.“ Nyní cituji z deníku stejného muže: „To opravdu nevykonaly jen naše vlastní síly, na to nás bylo málo. Bylo to díky přízni Boha, který je mocný.“68

Bradley nepopisuje nesmírně kruté obřady Inků, při nichž byly zabíjeny lidské oběti, které Pizarrovo dobývání zastavilo. Ale nás zajímá to, jak conquistador ospravedlnil svou vlastní brutalitu: „By­ lo to vykonáno díky přízni Boha,“ jak uvádí Bradley. 48

To se z několika klíčových důvodů zásadně liší od toho, jak tero­ risté využívají Korán. Jak jsme viděli, Bible obsahuje bojovné verše ačkoliv v tomto záznamu Pizarro žádný z nich necituje. Důležitější však je, že jeho tvrzení, že masakrovali díky Boží přízni, jasně poru­ šuje křesťanské zásady, které dodržují katolíci, protestanti i pravo­ slavní. Jeho krvežíznivost se neshoduje s učeními Ježíše z Kázání na hoře ani se zásadami spravedlivé války jeho vlastní římsko-katolické církve. Jak v jiné souvislosti řekl Kenneth Woodward: „Ačkoli křižáci mohli bojovat s křížem na svých štítech, necitovali - nemoh­ li citovat - slova Ježíše, aby ospravedlnili své zabíjení.“69 Pizarro byl stejně jako zbytek lidstva podle křesťanského učení hříšník. Jeho postavení hříšníka je zřejmé s odkazem na čisté uče­ ní Ježíše Krista, jehož se zavázal následovat a který řekl: „Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a proná­ sledují“ (Matouš 5:44). Tento postoj není v křesťanském pojetí spra­ vedlivé války vyloučen. Snadno můžeme vidět, jak Pizarro i další conquistadoři porušili hlavní principy křesťanství. Překroutili obdobným způsobem skutečné principy islámu musli­ mové, kteří praktikovali devširme nebo přeměnili početnou křesťan­ skou populaci na Středním východě na opovrhované dhimmí? Je Usáma bin Ládin hříšník, a tedy nepatřičný představitel islámu? Která učení islámu porušil? William J. Bennett shrnuje onen rozdíl: „Abychom si tento pro­ blém zcela vyjasnili: v Koránu prostě neexistuje nic podobného jako v Novém zákoně výzva .nastavte druhou tvář“; naopak v Novém zákoně neexistuje nic podobného jako nařízení Koránu .zabíjejte nevěřící, kdekoliv je střetnete“.70 Pro křesťany je Starý zákon nahra­ zen Novým zákonem, který opravuje jeho násilné tendence, jako např. ve známém Ježíšově napomenutí: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Oko za oko a zub za zub.“ (Leviticus 24:20). Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku, ale kdokoli tě udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou.“(Matouš 5:38-39). Samotný judaismus si vypěstoval bohatou tradici, podle níž bylo násilí Starého zákona považováno za cokoliv, jen ne za návod pro každodenní život věří­ cích. Muslimové však nemají žádnou takovou tradici ani nic podob­ ného Novému zákonu, co by naplnilo slovo Boží milosrdenstvím. Ti, kdo říkají, že islám je mírumilovný, se neustále odvolávají na to, že Korán zakazuje zabíjet nevinné. Usáma však tvrdí, že jeho oběti nebyly nevinné. Teroristé zabíjejí nevěřící v souladu s příkazy 49

Alláhovy knihy a příkladem Proroka. Spřádají plány, jak co nejtvr­ ději udeřit na státy, které - podle jejich názoru - pokořovaly a utla­ čovaly území islámu, a dělají to, protože jim to říká Korán.

Muslimská povinnost Nechovají se teroristé při vražděni bezvěrců jako zbožní muslimové? Oni věří, že jimi jsou, a text Koránu, jak se zdá, je v tom podporuje. Muslimové, kteří říkají, že jsou diskreditování fundamentalistický ­ mi okrajovými skupinami, tak čelí výzvě, aby popřeli argumenty, které teroristé používají pro vlastní ospravedlnění svých činů. Aby se jim je podařilo vyvrátit, museli by použit islámské argumenty, založené na čistě muslimských principech. Agresivita Koránu a muslimské tradice to však činí prakticky nemožným. Jak to vyjádřil ájatolláh Chomejní: Islám stanovuje pro všechny dospělé muže, nejsou-li neschopní nebo nezpůsobilí, povinnost připravit se na dobýváni (ostatních) zemi, aby nařízení islámu byla nastolena ve všech státech světa... Ale ti, kdo studuji islámskou svátou válku, chápou, proč chce islám dobýt celý svět... Ti, kteří o něm nevědí nic, předstírají, že se islám staví proti válce. Ti (kteří toto říkají) jsou hloupí. Islám říká: Zabíjejte nevěřící, tak jako by oni zabili vás! Znamená to, že by muslimové měli nečinně sedět do té doby, než je pohltí (nevěřící)? Islám říká: Zabíjejte je (nemuslimy), taste na ně meč a rozprašte (jejich armády). Znamená to nečinně sedět, dokud nás (nemuslimové) nepřemůžou? Islám říká: Zabíjejte ve službě Alláhovi ty, kteří by mohli chtít zabit vás! Znamená to, že bychom se měli vzdát (nepříteli)? Islám říká: Vše, co je zde dobré, existuje díky meči a ve stínu meče! Lidi nelze přivést k poslušnosti ničím jiným než mečem! Meč je klíčem k Ráji, který může být otevřen jen pro Svaté bojovníky! Jsou stovky dalších (koránských) žalmů a hadíthů (rčení Proroka), které pobízejí muslimy k válce a boji. Znamená toto všechno, že islám je náboženství, které zabraňuje lidem vést vál­ ku? Plivu na ty hloupé duše, které něco takového tvrdí.71

Ještě dále jdou teroristé z bin Ládinovy organizace al-Káida. Te­ roristická příručka nalezená v anglickém Manchesteru v domě, kde se skrývali, prohlašuje, že „islámské vlády nikdy nebyly ani nebu­ dou nastoleny mírovou cestou a společnými domluvami. Jsou ustavo­ vány tak, jak (vždy) byly - perem a zbraní, slovem a kulkou, jazykem 50

a zuby.“72 Příručka nevysvětluje, ve kterém bodě pero, slovo a jazyk ustupuje zbrani, kulce a zubům; jestliže však islámské vlády „nikdy nebyly nastoleny mírovou cestou“, dá se předpokládat, že mírové prostředky ustupují v boji za islám velmi záhy. íránský spisovatel Ámir Taherí, autor Holy Terror, významné stu­ die islámského terorismu, poznamenává: „Chomejního učení jsou islámská, avšak islám není omezen Chomejního učeními.“73 To je výstižné. Co však odděluje chomejnismus od „umírněného“ islámu? Imámové, kteří vydávají fatwy, mají následovníky. Ti, kteří vydávají fatwy přehlížející nebo dokonce chválící teroristické útoky, nekážou prázdným mešitám, jednotliví muslimové mohou navíc snadno vidět, jak jejich učení odráží Korán a život Mohameda. Takže západ­ ní představa pokojného islámu, kterého se „zmocnili“ teroristé, je zjednodušená a povrchní - a současná západní vstřícnost vůči islá­ mu by se mohla ukázat fatálně nerozumnou. Islám, v současnosti nejrychleji rostoucí náboženství, nyní mezi své přívržence čítá každého pátého člověka na světě. Prezident Bush má tedy opravdu dobré důvody, aby se snažil povzbudit viru, že jen malá menšina mezi těmi stovkami milionů muslimů jsou teroristé. Je dost chytrý na to, aby zdůrazňoval existenci umírněných prvků v islámu a zveličoval jejich vliv v muslimském světě. Žádný Evro­ pan ani Američan se zdravým rozumem nechce, aby se bin Ládinova vize války mezi Západem a celým islámem stala realitou. Počet sympatizantů s teroristy v muslimských zemích je však znač­ ný. Analytik pro Střední východ Daniel Pipes jejich počet odhaduje na 100 až 150 milionů.74 To neznamená, že všech těch zbývajících 850 až 900 milionů muslimů po celém světě je mírumilovných. Dej­ me tomu, že lidé zjistí, jak vyčerpávající je žít ve stavu neustálého konfliktu, a tak se usadí, aby vedli obyčejný život. Ale v islámu mů­ že být obyčejný život vždy narušen voláním víry. Radikální muslimo­ vé několikrát zacházeli s neradikály jako s jednou obrovskou spící buňkou, která může být aktivována výzvami k plnému praktiková­ ní svého náboženství. To názorně ukazuje jeden hrůzostrašný pří­ běh z osmanského Turecka konce devatenáctého století: Tenkrát, jedné noci, můj manžel přišel domů a řekl mi, že pádišáh vzkázal, abychom zabili všechny křesťany v naši vesnici, a že tedy mu­ síme zabít naše sousedy. Velmi jsem se rozhněvala a řekla mu, že mě nezajímá, kdo dává takové příkazy, a že se mýlí. Ti sousedé na nás byli vždy laskaví, a kdyby se odvážil je zabít, tak by nám to Alláh oplatil. 51

Zkoušela jsem všechno, co jsem mohla, abych ho zastavila, ale on je zabil - zabil je svou vlastní rukou.75

V tomto světle počet teroristů a jejich sympatizantů pravděpo­ dobně přeroste Pipesových 100 až 150 milionů. Ve skutečném smys­ lu je tato skupina něčím, co méně bojovná většina považuje za svě­ domí umrny. To jsou lidé, kteří se vlastně odvažují dělat to, co Alláh říká, ať to stojí, co to stojí. Průměrný muslim toho může v Koránu snadno najít dost na to, aby je alespoň nemohl odsuzovat. Může se dočíst, že mu svátá kniha nařizuje zabíjet nevěřicí, a vyvodit, že Chomejní, bin Ládin a jim podobní jsou skuteční muslimové, jak to o so­ bě tvrdí. Pro příliš mnoho lidí být opravdovým muslimem znamená šířit Alláhovy myšlenky jakýmikoliv nezbytnými prostředky. Samozřej­ mě že většina muslimů se nikdy nestane teroristy. Problém je, že navzdory všem těm schizmatům, sektám a mnohočetnosti hlasů jsou násilné prvky islámu zakořeněny v jeho ústředních textech. Je nepravděpodobné, že by umírněné hlasy úplně umlčely ty militantní, které budou vždy moci uvést důvod, že jim jde o pravé vyjádření víry. Liberální muslimové nezavedli schopnou alternativní interpre­ taci příslušných veršů Koránu. „Když liberální muslimové prohlási­ li, že 11. září bylo naprosto v rozporu s Koránem,“ poznamenává Farrukh Dhondy, „většina muslimů na celém světě jim nevěřila.“ Přijímají interpretaci fundamentalistů, kterou liberální muslimové ponechali bez námitek.“76 To je důvod, proč může Bushův a Blairův lék na terorismus do­ padnout hůře než bezvýsledně. Islám, kteiý dnes Západ vítá jako spojence proti bin Ládinovi, může být islám, který zítra zaútočí. To není plané šíření obav. Taherí upozorňuje, že „dnešní muslimský svět je plný bigotnosti, fanatismu, přetvářky a očividné nevědomos­ ti - všeho, co vytváří živnou půdu pro zločince jako bin Ládin“.77 Násilný islám má nepřítele (nás) a písemné ospravedlnění (v Korá­ nu), aby pokračoval v napadáni, dokud nevyhraje - to znamená dokud Západ nebude islamizován. A umírněný islám to v podstatě nemůže zastavit.

52

2. PODPORUJE A OCHRAŇUJE ISLÁM ZDRAVÉ MORÁLNÍ HODNOTY?

Muslimům je stále proti srsti staré evropské křesťanské označení jejich náboženství - „mohamedánství“. To bylo jedna z prvních věcí, o které mě moji dřívější muslimští známí okamžitě ujišťovali: „My neuctíváme Mohameda. Je to urážka - říkat nám mohamedáni.“ Muslimové se domnívají, že označovat je tímto nelibým jménem zna­ mená znovu upadat do křesťanského omylu zbožšťování jednoho z Božích proroků a považování jeho jména za jméno Boží příčiny. Přesto si Mohamed, aniž by byl zbožšťován, udržuje po celou his­ torii islámu úžasný vliv. Muslimové na celém světě ho ctí víc než ko­ hokoliv jiného a projevují Prorokovi obrovský respekt a ryzí náklon­ nost. Podle všeho to byl výjimečně charismatický a přitažlivý člověk, který si získal srdce mužů i žen, kteří ho následovali. Měl šarm, byl úžasně realistický, energický a plný elánu do života. Jeho odvaha a prohnanost z něj učinily jednoho z nejúspěšnějších vojevůdců v dě­ jinách. Ale pro muslimy je ještě víc než tohle všechno - je dokonalým vzo­ rem pro lidské chování. Jak poznamenává Seyyed Hossein Nasr: Dalo by se říct, že Prorok je dokonalým příkladem lidské kolektivnosti i lidské jednotlivosti, příkladem pro ideální společenský život a vzorem a vedením pro duchovní život jednotlivce... Je Univerzálním a Prvot­ ním člověkem (al-insán al-kámil). Jako Univerzální člověk je celkem, jehož jsme součásti a na němž se podílime; jako Prvotní člověk je tou původní dokonalostí, ve srovnání s níž jsme zpustlí a upadající.1

Velký perský básník a vážený muslim, svátý šejch Muslihuddín Sa’di Šírází, to stručně shrnuje, když oslovuje Mohameda: „Zkrátka po Bohu jsi ty největší.“2 Profesor Akbar S. Ahmed z Cambridge po­ tvrzuje: Zatímco Prorok je posel Boha, Korán je jeho poselstvím. Dohromady poskytují základ pro ideální vzor muslimského chováni a myšleni... Samotný Prorok ve své poslední řeči pronesl: „Zanechávám po sobě 53

dvě věci, Korán a můj příklad, sunnu (tradice o slovech a činech Pro­ roka), a budete-li je následovat, nikdy nezbloudíte.“3

Pro každého, kdo se snaží pochopit islám, je tedy nezbytné po­ dívat se na postavu Mohameda blíže. Od Teheránu po Toronto, od Dár-es-Salámu po Des Moines ho dnes muslimové napodobují. Ja­ ko Univerzální a Prvotní člověk nabízí jedinečný pohled na islám­ skou morálku zosobněnou ve své nejčistší podobě. Ale provést to může být mnohem náročnější, než se zpočátku zdá. Nasr říká: „V jistém smyslu je pro nemuslima snadnější vidět du­ chovní záři Krista a křesťanských nebo muslimských středověkých svátých než Prorokovu, přestože on je v islámu nejvyšší svátý, bez něhož by žádná svatost vůbec neexistovala.“4 Je obtížné chápat Mo­ hamedovu svatost, vysvětluje Nasr, protože je zcela jiný než ústřed­ ní postavy ostatních náboženství: Pokud chceme pochopit osobnost Proroka, neměl by být srovnáván s Kristem či s Buddhou, jejichž poselství byla míněna především pro svaté lidi a kteří zakládali komunity založené na klášterním životu, jenž se později stal normou pro celá společenství. Kvůli jeho dvojí úlo­ ze „krále“ a „proroka“, jako vůdce lidí v tomto světě i po něm, by měl být Prorok srovnáván spíše s proroky-králi Starého zákona, Davidem a Šalamounem, a zejména se samotným Abrahámem.“5

Nasrovo tvrzení o Kristově poslání je samozřejmě značně disku­ tabilní, avšak jeho vylíčení Mohameda je zřejmé: prorok islámu nemůže být považován za asketického svátého člověka, který se zřekl tohoto světa kvůli hledání lepšího, ale za člověka, který pochá­ zí velice „z tohoto světa“, vůdce lidí ve velké věci Alláha. Dosti jasné. Mohamed zcela jistě nebyl asketa. Dokonce i v nebi, jak vylíčil, byly tím nej důležitějším tělesné rozkoše. Spravedliví „tam budou na kobercích brokátem podšitých odpočívat a plody obou zahrad na dosah ruky mít... Tam dívky sklopených zraků, jichž předtím ani muž, ani džin se nedotkl, budou dlít... jež rubí­ nům a perlám se budou podobat“ (súra 55:54, 56, 58). (V Koránu však není žádná zmínka o tom, jaké nebe bude pro ženy.)

54

Jak se Alláh staral o svého Proroka V době, kdy měl Mohamed již devět žen a mnoho konkubín, mu dal Alláh zvláštní svolení, že může mít tolik žen, kolik si bude přát: Proroku! Dovolili jsme ti manželky tvé, jimž jsi dal obvěněni, a ty, jichž zmocnila se tvá pravice z těch, které ti Bůh dal jako kořist, a dále tvé sestřenice z otcovy strany a tvé sestřenice z matčiny strany, které se s tebou vystěhovaly, a každou ženu věřící, jestliže se sama darovala prorokovi, chce-li se s ní prorok oženit - a to je výhradně pro tebe, nikoliv pro ostatní věřící. A víme dobře, co jsme jim již uložili ohledně jejich manželek i těch, jichž zmocnily se pravice jejich, aby na tobě nebylo viny. A Bůh je odpouštějící, slitovný (sůra 33:50).

Okolnosti tohoto zjevení prozrazují o Mohamedovi velmi mnoho. Prorok přijal dřívějšího křesťanského otroka, Zajda ibn Hárithu, za svého syna a oženil ho s dívkou jménem Zajnab bint Džahš. Toto manželství nebylo šťastné. Podle původních muslimských prame­ nů (jak převyprávěl historik Maxime Rodinson): Mohamed jednoho dne zaklepal na dveře a hledal Zajda. Nebyl doma; ale setkal se se Zajnab, která nebyla oděná a zvala ho dále. Nakonec, byl pro nijako otec a matka. Mohamed odmítl, ale vítr nadzvedl záclo­ nu, právě když se rychle oblékala. V určitém zmatku utekl a mručel něco, čemu úplně nerozuměla. Vše, co zaslechla, bylo: „Pochválen buď Alláh Nejvyšši! Pochválen buď Alláh, který mění lidská srdce!“6

Zajnab byla podle všeho mimořádně půvabná a Mohamed si toho samozřejmě povšiml. Pokud jde o Zajda, vzal to s klidem. „Posle Alláhův,“ řekl Mohame­ dovi, „doneslo se k mému sluchu, že jsi šel ke mně domů. Proč jsi nevešel dovnitř? Nejsi snad pro mě otcem a matkou, Posle Alláhův? Je to snad tak, že v tobě Zajnab nalezla zalíbení? Je-li tomu tak, rozejdu se s ní!“ Mohamed odpověděl: „Nech si svou ženu pro sebe.“ Ale to ještě nebyl konec celé věci. Brzy zasáhl sám Alláh, vždy po­ zorný k potřebám svého Proroka: A hle, pravil jsi tomu, koho Bůh zahrnul dobrodiním a jemuž jsi i ty prokázal dobrodiní: „Podrž si manželku svou a boj se Boha!“ A hle,

55

skrýval jsi v duši své to, co Bůh odhalil, a bál ses lidi, zatímco Bůh měl větší právo na to, aby ses bál Jeho. A když s ni Zajd přerušil sty­ ky, dali jsme ti ji za manželku, aby nebylo na věřících hříchu, chtěji-li si vzít manželky svých adoptivních synů poté, co tito s nimi přerušili styky. A rozkaz Boží budiž vykonán! (súra 33:37)

A tak se Mohamed oženil se Zajnab. Aby byla zodpovězena jaká­ koliv kritika obce nebo se ji předešlo, Korán poté přikázal: „A není pro proroka žádný hřích v tom, co mu Bůh uložil“ (súra 33:38). Muslimský učenec César Farah vysvětluje: Studie Mohamedových manželských sklonů odhaluje, že... lítost a pros­ tý zájem ho v pozdějších letech podněcovaly, aby si bral další ženy, které nebyly ani krásné, ani bohaté, ale šlo zejména o staré vdovy... Jeho sňatek se Zajnab, ženou jeho adoptivního syna, byl následkem jejiho nešťastného manželského vztahu se Zajdem. Ona i její rodina, urození Hášimovci a Kurajšovci, hleděli nevlídně na její manželství s osvobozeným otrokem. Mohamed byl však předurčen, aby v islámu ustanovil legitimitu a právo na rovné zacházeni s adoptovanými.7

Byl předurčen, to ano, dokud od Alláha nepřišlo zjevení oznamu­ jící, že by se měl se Zajnab oženit. Co pak mohl dělat jiného než uposlechnout? Ale tohle nebylo manželství s někým, kdo nebyl „ani krásný, ani bohatý“. Zajnab, jak Farah přiznává, byla urozeného původu, a přes­ tože se pozdější muslimské komentáře snaží nepřeceňovat její vzhled kvůli jejímu „pokročilému“ věku třiceti pěti let, všechny dří­ vější záznamy říkají, že byla překrásná. Podle Rodinsona „arabské příběhy a tradiční texty... zdůrazňují Mohamedovo rozrušeni poté, co zahlédl neoblečenou Zajnab; v nich je také popisována její pozo­ ruhodná krása“.8 Dosvědčuje to rovněž jedna z Mohamedových dal­ ších žen, Á’iša, když říká: „Zajnab se mnou soutěžila (v kráse a lás­ ce Proroka).“9 Z těchto epizod (a dalších, které krátce zmíníme) můžeme lehce vyvodit, že pro Mohameda bylo proroctví mimořádně pohodlné. Mohl si sám vyhovět v jakémkoliv přání a Alláh ho podpořil božím schválením jeho chování bez ohledu na to, jak bylo nehorázné. Ochránci křesťanství, a to již al-Kindí, který v devátém století na­ psal obhajobu křesťanské víry před islámem, provedli pro zhýralého Mohameda nepříznivá srovnání s Ježíšem a křesťanskými askety.10 56

V této věci muslimové dotčeně křičí. Nasr vysvětluje, že Mohamedo­ va manželství „nejsou ve všech případech shovívavost vůči tělesné žádostivosti. V době mládí, kdy je touha nejsilnější, žil Prorok pou­ ze s jedinou ženou, která byla mnohem starší než on, a také prošel dlouhým obdobím sexuální abstinence. A vzhledem k jeho úloze proroka bylo také mnoho jeho manželství politických, což v zavede­ ném společenském systému v Arábii zaručovalo potvrzení nově vzniklé muslimské komunity.“11 Nicméně Mohamedovo sebeovládání v mládi neříká nic o jeho chování ve stáří. Koneckonců Jindřich VIII. také neměl problém stát se v pokročilém věku nemravou. Navíc lze těžko pochopit, jak by Mohamedův božsky stvrzený sexuální nárok na dcery jeho strýců a tet, stejně jako na „každou věřící ženu, která se oddá Prorokovi a již si Prorok přeje pojmout za ženu“, zaručil „potvrzení nově vzniklé muslimské komunity“, jak tvrdí Nasr. Obtížně lze také najít politické důvody ve známé zápletce, která vytváří okolnosti pro súru 66 v Koránu. Mohamedova žena Hafsa ho přistihla v posteli s ještě jinou ženou, Márijí (koptskou křesťan­ kou), ve dni určeném Hafse. Rozzuřeně přivolala na pomoc další Mohamedovu ženu, Á’išu, a vyběhla na Proroka. Mohamed bojácně slíbil, že se Máriji vyhne.12 Ale opět zasáhl Alláh: Proroku, proč ve snaze uspokojit své ženy zakazuješ to, co Bůh ti dovolil? Vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný. Bůh vám uložil, abyste se vyvázali z přísah svých; Bůh ochráncem je vaším a On vševědoucí je i moudrý. Hle, prorok svěřil v tajnosti jedné ze svých žen novinku; když však to oznámila jiné a Bůh mu to odkryl, část z toho sdělil a část si ponechal pro sebe. A když ji to oznámil, zeptala se: „Kdo ti to sdělil?“ I odpověděl: „Sdělil mi to vševědoucí, dobře zpravený.“ Jestliže se obě kajícně obrátíte k Bohu ... a srdce vaše se již odchýlila, avšak budete-li se mu společně protivit, tedy Bůh věru je ochráncem jeho, i Gabriel a každý spravedlivý z věřících, a andělé jsou nadto pomocníky jeho. Jestliže se s vámi rozvede, možná že mu Bůh pak dá v náhradu man­ želky lepši, než jste vy, odevzdané do vůle Jeho, věřící, pokorně odda­ né, kajícné, Boha uctívající a slavící, ať již předtím vdané či panny (súra 66:1-5).13

Mohlo to být samozřejmě tak, že Mohamed upřímně věřil, že mu Všemocný Bůh poskytuje jako svému vyvolenému prorokovi zvláštní privilegia. V každém případě měl však na islám zhoubný vliv. Muži, 57

kteří na Mohameda pohlížejí jako na vzor, ať už mají mnoho man­ želek, nebo ne, v něm nenalézají nic vzájemného, sebedávajícího ani sebeobětujícího, což jsou vlastnosti, o nichž se většina obyvatel Západu domnívá, že by měly být součástí manželství. Mohamed byl ke svým ženám jistě laskavý, ale ony ve skutečnosti byly jen o něco málo více než jeho služky, určené k tomu, aby mu uvařily jídlo a uspo­ kojily jeho sexuální touhy. Většina lidí v moderním západním světě by to odsoudila. Zde jsou křesťanské ideály manželství stále převa­ žující, dokonce i mezi nekřesťany a postkřesťanskými sekularisty.

Význam sunny Sunna Proroka - původní muslimská vyprávění o slovech a činech Mohameda - vyvolává ještě více závažných otázek o jeho postavení jako morálního vzoru pro všechny muslimy. Svým významem jsou tyto texty v islámu hned za Koránem, a protože jsou mnohem ob­ sáhlejší a podrobnější než Korán, jsou hlavním zdrojem pro šaríu, islámské právo, a většinu islámských zvyků. Islámský učenec Mo­ hammed Násiraddín al-Albáni zastává tradiční muslimský postoj, když říká: „Korán nelze správně pochopit bez spojení s výkladem sunny.“14 Podle jiného učence, Waela B. Hallaqa, „byla závaznost sunny pro muslimy... prokázána šáfťovskou školou (a také pozděj­ šími právníky) na základě Koránu, který muslimům nařizuje, aby se řídili Prorokem a nevybočovali z jeho řad.“15 Západní akademici vypracovali mnoho teorií o původu a významu sunny, které však v samotné islámské obci nemají valný vliv. Ně­ která rigorózní hnutí islámu ve snaze zdůraznit jedinečnost a ústřednost Koránu sunnu neuznala, tento postoj ji však z jejího tradiční­ ho místa v islámské teologii nevytlačil. Muslimský učenec Abú Abdir Rahmán říká, že to Satan našeptal „do srdcí některých mus­ limů, že Korán, jakkoli je nádherný, sám postačuje k vedení Lid­ stva. Názor, že sunna neboli cesta Alláhova Posla... je něco, co může být opuštěno a zanecháno. Nepochybně jde o šířící se nemoc, která nemá v tomto úžasném způsobu našeho života místo.“16 Ve své pří­ ručce ke studii Koránu shrnuje Ahmed Von Denffer převažující pohled: „Mezi muslimskými učenci panuje shoda, že obsah sunny je také od Alláha. Z toho důvodu ji popsali jako něco, co je (po Korá­ nu) výsledkem určitého druhu vnuknutí.“17 Těchto tradic existuje obrovské množství, včetně spousty paděl­ ků. Západní učenci, jako např. Ignaz Goldhizer, dokázali, že je znám 58

překvapivě vysoký počet nepravdivých příběhů o Mohamedovi. Goldhizer spekuluje o motivech, které za tím stojí: Je to záležitost pro psychology - najít a analyzovat motivy člověka, kte­ rý vytvořil takovéto zbožnými dušemi přijímané padělky jako morálně omluvitelné způsoby, jak podpořit určitou věc... Patrně nejuspokojivější vysvětleni, které můžeme najít, je domněnka, že podpora nového uče­ ni... autoritou Mohameda byl způsob, jak mohlo takovéto učeni snadno získat vysoké náboženské oprávnění. Účel světí prostředky.18

Tváří v tvář situaci, která se rychle vymykala kontrole, sestavilo několik muslimů poměrně brzy v historii islámu sbírky záznamů (hadíthů) o slovech a činech Proroka, které byly považovány vícemé­ ně za přesné a autentické.19 Šest sbírek bylo brzy všeobecně uzná­ no a dodnes jsou považovány za nejvěrohodnější, celkově bez podvr­ hů a nepřesností. Byly označeny souhrnným jménem sahíh Sittah, šest autentických a věrohodných sbírek. (Sahíh znamená „správ­ ný“ nebo „spolehlivý“.) Jsou to sahíh Buchárí, což je sbírka hadíthů vytvořená imámem Muhammadem ibn Ismá‘ílem al-Buchárím (810-870); sahíh Muslim, obdobná sbírka sestavená Muslimem ibn al-Hadždžádžem al-Qušajrím (821-875); sunna Abú Dáwúda as-Sijistáního (zemřel 888); práce Muhammada ibn Mádži (zemřel 896); Abú Isá Muhammada at-Tirmidhího (824-893); a Ahmada ibn Šu‘ajb an-Nasá’ího (zemřel 915). Výskyt hadithu v jednom z těchto respektovaných pramenů však sám o sobě k prokázání autenticity nestačí. Muslimové rozdělují hadíthy na „správné“ (sahíh), „dobré“ neboli „schválené“ (hasarí), „sla­ bé“ (da’ij) a „podvržené“ (mawdú). Toto rozdělení se odvíjí od toho, kolikrát se hadíth v tradicích opakuje, kolik různých pramenů o něm mluví, jeho shody (nebo neshody) s učeními Koránu, síly řetězu vypravěčů, kteří jej spojili až k Prorokovi, a dalších faktorech. Skutečnost, že úplně celé sbírky od Buchárího a Muslima nesou označeni sahíh, je známkou jejich prestiže mezi muslimy. Tyto sbír­ ky se ,jako spolehlivé zdroje těší obzvláště vysokému postavení“, říká americký islamolog John Esposito.20 Anglický překladatel sbír­ ky sahíh Muslim, Abdul Hámid Siddiqi, souhlasí: „Zejména sbírky Buchárího a Muslima jsou velmi vážené.“ Vysvětluje, že hadíthy, „kte­ ré jsou rozpoznány jako naprosto autentické, jsou zahrnuty v těch­ to dvou vynikajících sbírkách“ a že „mezi těmito dvěma sbírkami zaujímá vyšší pozici ta Buchárího.“21 59

Dr. Muhammad Muhsín Chán z islámské univerzity v Medíně vy­ pověděl, že „mnoho náboženských učenců se pokoušelo najit ve skvě­ lé, pozoruhodné sbírce sahíh al-Buchárí chybu, avšak bez úspěchu. Z toho důvodu se jednohlasně shodli na tom, že po knize Alláhově (Koránu) je nej autentičtější knihou sahíh al-Buchárí.“ Vysvětluje, že imám Buchárí měl sen, jak „stojí před Prorokem Mohamedem, v ruce drží vějíř a odhání od Proroka mouchy“, a poté, co byl smysl tohoto snu vyložen „aby odháněl lži prohlašované o Pro­ rokovi,“ strávil svůj život rozeznáváním autentických hadíthů od podvrhů. Buchán jich sesbíral 300 000, z nichž nakonec vytřídil ně­ co přes 2 000, které zahrnul (některé vícekrát) do sahíh Buchárí.22 Přestože je určitý hadíth obsažen v Buchárím nebo Muslimovi, někteří muslimští učenci jej mohou klasifikovat jako „slabý“ nebo „podvržený“. Avšak tyto sbírky mají v islámu takovou váhu, že prak­ ticky všechno v nich nese předpoklad věrohodnosti a autenticity. Takže ať už jsou příběhy k následování klasifikovány jako slabé nebo silné nebo něco mezi tím, jejich umístěni v Buchárím nebo Muslimovi, případně v obou, jim dává bezprostřední punc věrohod­ nosti a nepopiratelný vliv - vliv, který je velice škodlivý.

Dětské nevěsty Vzhledem k významu, jaký v islámu mají tradice sahíh Buchárí a sahíh Muslim, stojí za to se zmínit o tom, co říkají o Mohamedovi a jeho dětské nevěstě Á’iše. Buchárí nechává Á’išu jejími vlastními slovy vypravovat, jak se stala Prorokovou nevěstou: Vyprávěla Á’iša: Má svatební smlouva s Prorokem byla sepsána, když mi bylo šest let. [Podle všeho poté uplynuly tři roky] ... Moje matka, Umm Ruman, za mnou přišla, když jsem si hrála na houpačce s něko­ lika kamarádkami. Zavolala mě a já přišla k ní, ale nevěděla jsem, co po mně chce. Chytila mě za ruku a přinutila mě stoupnout si ke dve­ řím od domu. Byla jsem tehdy zadýchaná, a když jsem se vydýchala, vzala matka trochu vody a omyla mi s ní tvář a hlavu. Pak mě vzala dovnitř do domu. Tam jsem uviděla nějaké ansári-ženy (nedávné mus­ limské konvertity), které řekly: „Všechno nejlepši, Alláh žehnej a mno­ ho štěstí.“ Matka jim mě pak svěřila, aby mě připravily (na svatbu). Dopoledne si pro mě Posel Alláhův nečekaně přišel a má matka mě mu dala, v té době mi bylo devět let.23

60

V té době bylo podle nejlepšich muslimských pramenů Prorokovi něco málo přes padesát let.24 Přinejmenším tento sňatek mohl být politicky motivovaný, jak tvrdí Nasr. Mohamed si snad vzal Á’išu, aby si upevnil věrnost její­ ho otce, který byl jeho hlavním následovníkem a který předtím sou­ hlasil s tím, že dá Á’išinu ruku nějakému pohanovi. I kdyby to byl jeho jediný důvod, proč se oženil s dětskou nevěstou, určitě mohl před dovršením manželství počkat, než bude Á’iša starší. Ale Buchárí uvádí: „Vyprávěl Urwa: ,Prorok sepsal (manželskou smlouvu) s Á’išou, když jí bylo šest let, a završil své manželství s ní, když jí bylo devět, a ona s ním poté zůstala devět let (tj. do jeho smrti).“ “2S Podle tehdejších měřítek to samozřejmě nebylo neobvyklé. V Mo­ hamedových časech se muslimové běžně ženili s dívkami, které prá­ vě začaly menstruovat - a dokonce i s dívkami, které ještě ani neza­ čaly. Toto jednání bylo natolik běžné, že Korán nařizuje, aby muž před rozvodem s ženou, která přestala menstruovat, tři měsíce počkal (aby se ujistil, že není těhotná), a poté následuje i dodatečný příkaz: „a stejně platí i pro ty, které ještě menstruaci neměly“ (súra 65:4). Ty, které ještě menstruaci neměly! Každý si dokáže představit, že by stěží mohlo být něco horšího než vyhlídka předpubescentního roz­ vodu. Problémy se objeví, když se toto chování vyjme ze svého historic­ kého kontextu a je předkládáno jako paradigma pro lidské chování platné vždy a všude. Následky lze vidět všude v ummě. Při napodo­ bování Proroka si mnoho muslimů bere za manželky dětské nevěs­ ty. Sám ájatolláh Chomejní se ve dvaceti osmi oženil s desetiletou dívkou.26 V jedenácti letech otěhotněla, ale potratila. Chomejní ozna­ čil manželství s dívkou ještě před její první menstruací jako „boží požehnání“ a radil věřícím: „Přičiňte se, aby vaše dceiy neviděly svou první krev ve vašem domě.“27 Tento zvyk přetrvává až do dnešních dnů, ačkoli dívky jsou při brzkém pohlavním styku a porodu často bolestivě poraněny. Jeden příklad z mnoha pochází od trápícího se mladého muslima, kteiý napsal na webovou stránku s fatwami a ptal se, zda by se mohl le­ gitimně oženit s dívkou, přestože touží po její matce. „Toužebně jsem se díval na prsa své tchyně a myslel na to, že její dcera bude mít taky taková, až vyroste atd.“28 Všimněte si, že si představuje, jak bude jeho snoubenka vypadat, až dosáhne sexuální zralosti! Přitom skutečnost, že si má vzít dítě, netrápí ani jeho, ani imáma, s nímž se radí. 61

Dětský fond OSN (UNICEF) hlásí, že sňatky s dětmi nejsou v dneš­ ní době nikterak zanedbatelným problémem; ve skutečnosti je více než polovina dívek v muslimských pevnostech jako Afghánistán nebo Bangladéš provdána do věku osmnácti let.29 Na začátku roku 2002 výzkumníci v uprchlických táborech v Afghánistánu a Pákis­ tánu zjistili, že polovina dívek je provdána do třinácti let. V afghán­ ském uprchlickém táboře byly více než dvě ze tří dívek na druhém stupni základní školy zasnoubeny nebo provdány a prakticky všech­ ny starší dívky už byly vdané. Jedna desetiletá byla zasnoubena s mužem, kterému bylo šedesát let.30 Rovněž časopis Time napsal: V Íránu je legální věk pro sňatek devět roků pro dívky a čtrnáct pro chlapce. Tento zákon občas zneužívají pedofilové, kteří si berou chudé mladé dívky z venkova, zneužijí je a potom opustí. íránský parlament v roce 2000 schválil zvýšení minimálního věku pro dívky na 14 let, ale legislativní dozor, ovládaný tradičními duchovními, tento postup letos vetoval. Pokus konzervativců zrušit v Jemenu minimální zákonný věk 15 let pro dívky neuspěl, místní experti však říkají, že je stejně zřídka­ kdy dodržován. (Začátek puberty je považován za vhodnou dobu k uza­ vření sňatku.)31

Tyto dětské nevěsty je patrně potřeba dostatečně trestat, aby zůstávaly poslušné. Podle jednoho výzkumníka „bylo v Egyptě svý­ mi manžely bito 29% provdaných dospívajících dívek; 41% z nich bylo bito během těhotenství. Studie v Jordánsku ukázala, že 26% oznámených případů domácího násilí bylo spácháno na ženách mladších 18 let.“32

Dočasné manželství Prorok také uvedl do života představu, o níž američtí středoškoláci pouze sní - dočasné manželství (muťa). Podle Buchárího: „Vyprá­ věli Džábir bin ‘Abdulláh a Salama bin Al-Akwa’: Když jsme byli v armádě, přišel za námi Alláhův Posel a řekl: ,Je vám dovoleno při­ jmout muťa (manželství), učiňte tedy tak.‘ “33 Ta závorka je i v origi­ nále a v poznámce se dále vysvětluje, že toto arabské slovo znamená „dočasné manželství na omezenou dobu“. (Znamená to také jedno­ duše „potěšení“.) Jiný hadíth vysvětluje, že ,jejich manželství by mělo trvat tři noci, a budou-li chtít pokračovat, mohou tak učinit, a budou-li se chtít 62

rozejít, mohou tak učinit.“34 Vydavatelé sahíh Buchárí také pozna­ menávají, že „tento typ manželství byl v raných dobách islámu v pří­ padech nutnosti povolen, avšak Prorok jej nakonec úplně zaká­ zal.“35 Ší’itští muslimové v Íránu o tom však se sunnity vedou spor a v Islámské republice je to poměrně běžná praxe. Její obhájci od­ kazují na súru 4:24 přeloženou takto: „A za to, co jste užívali s těmi­ to ženami, dejte jim jejich odměnu podle ustanovení. A nebude pro vás hříchem, na čem se vzájemně dohodnete po stanovené době.“36 Šfitští zastánci tvrdí, že muťa je přijatelná islámská metoda, jak se vyhnout smilstvu, Prorokovo chytré opatření k sexuálnímu vyžití, které je morálně výše než masturbace. Říká se, že pátý imám šfitského islámu poznamenal: „Kdyby druhý chalífa dočasná manželství nezakázal, žádný muslim - snad kromě několika zcela oplzlých zvrh­ líků - by nikdy smilstvo nespáchal.“37 Možná. Jaký je však v podstatě rozdíl mezi smilstvem a dočasným manželstvím? Darování věna? Je-li tomu tak, čím se to pak v praxi liší od prostituce - zejména v Íránu, kde smlouvy na dočasná man­ želství mohou mít dobu platnosti pouze jednu hodinu? „Dočasné manželky“ se shromažďuji ve školských městech (jako např. svaté město Qom), plných dychtivých studentů teologie, kteří jsou na delší dobu pryč od svých žen. Tito studenti vědí, k čemu je dočasné manželství. Seminarista Aqá Najali Quchání na počátku dvacátého století napsal názornou úvahu o dočasných manžel­ stvích: ...Naštěstí byla žena doma a já se s ní na chvíli oženil. Jakmile jsem utišil svoji touhu a užil si tělesného potěšení z mého zákonného platu, dal jsem té ženě qeran (stará íránská peněžní jednotka)... Je zazname­ náno, že imámové řekli, že kdokoli se legitimně pomiluje, tak vlastně zabije nevěřícího.38 To znamená zabiti chlipné duše.39 Je pochopitel­ né, že když tdlabeh (student) nemá potíže s dolní částí svého těla, je šťastnější než král.40

Většina „dočasných manželek“ v Íránu podle Ámira Taherího „by­ ly mladé vdovy, které využívaly tuto příležitost, aby si vydělaly po­ třebné peníze.“ Kdyby však v dočasném manželství otěhotněly, byly by na tom ještě hůř, neboť smlouva nekladla na jejich „dočasné manžele“ žádné závazky ohledně výživy dětí.41 Otázka dočasných manželství je složitá, ale možnost zneužití je zde zřejmá. Těžko lze zařídit, aby žena byla ochráněna a nemohla 63

být jednoduše využita a opuštěna. Jeden zastánce dočasných man­ želství podotýká: Nikde na světě neexistuje zákon, který by se nedal překroutit k vlast­ ním záměrům a proti svému původnímu účelu. To plati i u zákonů, které jsou pro společnost mimořádně přínosné. Zákon „dočasného manželství“ je jedním z nich. Měl by být s plnou pravomoci státu zno­ vu obnoven. Ti, kteří jej zneužívají, by měli být trestáni. Ti, kteří jej uplatňují správně, by měli být podporováni a mělo by se jim napomá­ hat v jejich řádném žití.42

Je pravda, že každý dobrý zákon může být zneužit; ale některé jsou ke zneužití náchylnější než jiné. Mohamedovo „moudré“ naří­ zení o dočasném manželství lze však zneužít tak snadno, že je to skutečně výjimečné.

Vezmi si jakoukoliv otrokyni Jestliže u dočasného manželství existuje dosti velká možnost zneu­ žití, pak ještě horší je oprávnění, kterým Mohamed připustil znásil­ nění - alespoň za určitých podmínek. Již jsem se zmínil o tom, že Korán dovoluje muslimům mít pohlavní styk s jejich otrokyněmi stejně jako s jejich ženami. Svatá kniha navíc nepřipouští žádnou výjimku pro otrokyně, které již byly provdané: „A jsou vám zakázány jako manželky vaše matky, vaše dcery, vaše sestry, vaše tety z otco­ vy i matčiny strany... A (jsou vám zakázány také) muhsany mezi ženami kromě těch, jichž zmocnily se vaše pravice, a to je vám pře­ depsáno Bohem!“ (súra 4:23-24). Mnohé hadíthy vysvětlují, že tyto otrokyně byly obvykle válečné zajatkyně. Samotný Mohamed neopovrhoval možností hledat si man­ želky a družky tímto způsobem. Po jedné úspěšné bitvě řekl jedno­ mu ze svých společníků: „Jdi a vezmi si jakoukoliv otrokyni.“ Ale někdo jiný informoval Proroka o tom, že takto vybraná otrokyně by­ la „nejvyšší vládkyní (žen) kmenů Qurajza a an-Nadír“ - proto „ná­ leží pouze tobě“.43 Prorok pak změnil názor a vzal si tuto dívku pro sebe. Jeho následovníci byli zvědaví, zda se stane jeho ženou, nebo bude jeho otrokyni. „Muslimové si mezi sebou říkali: ,Bude (Safijáh) jednou z matek věřících (tj. jednou z žen Proroka), nebo pouze (zajatkyní) tou, které se zmocnila pravice?“ “44 V tomto případě učinil Mohamed tuto ženu jednou ze svých manželek. 64

Po jedné bitvě několik mužů položilo Mohamedovi etickou otázku, jak uvádí Buchárí: Vyprávěl Abú Sa‘íd al-Khudri, že během bitvy s Banú al-Mustaliq za­ jali (muslimové) několik žen a měli v plánu mit s nimi sexuální poměr, aniž by je oplodnili. Zeptali se tedy Proroka na coitus interruptus. Pro­ rok pravil: „Raději byste to neměli dělat, neboť Alláh napsal, že On bude tvořit až do Dne zmrtvýchvstání.“ Qaza’a řekl: „Slyšel jsem Abú Sa‘ída, jak říká, že Prorok pravil,Žádné duši není určeno, že bude stvo­ řena, ale Alláh ji stvoří.“ “45

Když Mohamed říkal „raději byste to neměli dělat“, měl na mysli coitus interruptus, nikoli znásilňování zajatkyň. To považoval za pří­ pustné. Tito muži se zabývali jednou morální otázkou, avšak niko­ ho z nich ani Proroka patrně netrápila důležitější otázka, totiž že ve skutečnosti šlo o znásilněni. Ty ženy právě prožívaly trauma, neboť viděly své otce a bratry umírat, své domovy zpustošené nebo možná zcela vypálené, své majetky rozkradené nebo zničené. Ony samotné pak byly zajaty. Prostě to nevypadá, že by to byla situace vhodná na „dobrovolný poměr“, jak se říká dnes. V každém případě Korán mlčí o výhodách dívek. Jak později dále uvidíme, ani Korán, ani tradice Proroka neposkytují ženě dostateč­ nou ochranu před znásilněním.V zákonech šarí’y neexistuje žádné jasné vymezení tohoto zločinu a zákony o důkazech stanoví, že svě­ dectví oběti nemá žádnou váhu, neboť jde o ženu; znásilnění může být dokázáno pouze svědectvím čtyř očitých mužských svědků, kte­ ří byli u činu samotného.46 Jinými slovy, dokázat znásilnění je téměř nemožné. Není překva­ pující, že ženy, které se ve skutečnosti staly oběťmi znásilnění, byly podle zákonů šarí’y obžalovány z cizoložství. Zde si Mohamedův nedostatek úcty k ženám vybírá svou daň v lidských životech: jeho vlastni příklad, stejně jako zákony o důka­ zech, které v islámu zavedl, ponechávají ženy na milost každému, kdo se rozhodne je zneužít.

Bez milosti k nevěřícím Kromě špatného přístupu k ženám je problém i v Mohamedově bru­ tálním válčení a obecně v jeho zacházení s nepřáteli. Zde se opět představuje postava proroka zcela odlišného od západního modelu. 65

Hlavní západní vzor proroka, resp. krále, je samozřejmě stále Ježíš. Někteří obhájci islámu podporují představu Mohameda jako tako­ vého arabského Ježíše - robustnějšího, jak to vyžaduje drsné poušt­ ní podnebí, než poevropštěná postava Toho, kterého Julián Odpad­ * nazval „bledým Galilejcem“, ale ve své podstatě stejně jako on lík knížete míru. Kvůli roli, kterou tato analogie hraje v současném západním hod­ nocení Mohameda, je užitečné podívat se na jeho skutečné chování v porovnání s chováním Ježíše, které je poměrně blízké dokonce i pokřesťanským obyvatelům Západu. Samotní muslimové přiznávají, že charakteristickým znakem Je­ žíšova učení je milost. Korán říká toto: „A potom jsme vypravili v je­ jich stopách jiné posly své a vypravili jsme Ježíše, syna Mariina, a dali jsme mu Evangelium a vložili do srdcí těch, kdož jej následo­ vali, mírnost a slitování“ (sůra 57:27). Je těžké představit si Ježíše, jak pronáší tato slova z Koránu: „A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spou­ tejte!“ (sůra 47:4) Rozdílů mezi Ježíšem a Mohamedem je opravdu mnoho a jsou oči­ vidné. Zde je příklad, jak Ježíš v jednom případě jednal s odvržením a nevírou: Když se pak naplňovaly dny, aby byl vzat vzhůru, stalo se, že upřel svou tvář k cestě do Jeruzaléma. Poslal tedy před sebou posly a ti šli a vstoupili do samařské vesnice, aby pro něj vše připravili. Ale tam ho nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k cestě do Jeruzaléma. Když to tedy viděli jeho učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, ať řekne­ me ohni, aby sestoupil z nebe a pohltil je, jako to udělal i Eliáš?“ Ale on se obrátil a pokáral je slovy: „Vy nevite, jakého jste ducha.“ (Lukáš 9:51-55)

Příklad, jak reagoval na opozici Prorok islámu, je naprosto odliš­ ný. Jednou dva mladici chladnokrevně zavraždili jednoho z Moha­ medových nejzarytějších odpůrců, Abú Džahla, když „procházel mezi lidmi“. Jaký byl Abú Džahlův zločin? Jeden z vrahů vysvětlu­ je: „Doneslo se mi, že uráží Alláhova Apoštola.“ Stejně jako v případě coitus interruptus, kde si Mohamed všímal spíše dokončení sexuálního aktu než morálních důsledků znásilně­ * Flavius Claudius Julianus (pozn. překl.)

66

ni, se zde nezabývá vraždou, ale pouze správným rozdělením kořisti: „Apoštol Alláhův se zeptal: ,Který z vás ho zabil?“ Oba z nich odpo­ věděli: , Já jsem ho zabil.“ Apoštol Alláhův se zeptal: .Očistili jste své meče?“ Oni odpověděli: ,Ne.“ On se pak podíval na jejich meče a pra­ vil: ,Neni pochyb, zabili jste ho oba a kořist mrtvého dostane Mu‘ádh bin ‘Amr bin al-Džamúh,“ “ jeden z vrahů.47 Jiný nepřítel Proroka jménem Umajja podnítil hadíth, který posílil Mohamedovu nenapadnutelnou pravdomluvnost do hrůzostrašné podoby. Muslim Sa’d bin Mu’ádh při hádce s Umajjou zakřičel: „Drž se ode mne dál, slyšel jsem Mohameda, jak říkal, že tě zabije.“ Umajja odvětil: „Zabije mne?“ Sa’d odpověděl, zeje tomu opravdu tak. Ačkoliv se Umajja stavěl proti Mohamedovi, ukázal, že zná jeho pověst. Umajja řekl: „U Allá­ ha! Když Mohamed něco říká, nikdy nelže.“ Umajja tuto příhodu vypravoval své ženě, která souhlasila. Řekla: „U Alláha! Mohamed nikdy nelže.“ Umajja byl v bitvě u Badru sku­ tečně zabit, ačkoli hadíth mlčí o tom, zda to provedl sám Mohamed, nebo ne. Říká jen: „Alláh ho zabil.“48 Mohamedova pravdomluvnost je zmiňována v mnoha hadíthech. V jednom Prorok vystoupil na horu a začal svolávat různé kmeny Kurajšovců, lidí, kteří byli proti němu. Když se shromáždili, zeptal se jich: „Kdybych vám řekl, že v údolí je (nepřátelské) vojsko, které se vás chystá napadnout, věřili byste mi?“ Věděli, že stoji před čestným mužem, a odpověděli tedy: „Ano, neboť jsme poznali, že nemluvíš nic jiného než pravdu.“ Mohamed odvětil: „Jsem ten, kdo vás varuje před strašným trestem.“ Toto zbožné varování popudilo jednoho Kurajšovce, Abú Lahaba, který pochyboval o Mohamedově proroctví. Abú Lahab byl Moha­ medův strýc, ale koneckonců žádný prorok není v úctě ve své vlast­ ni zemi. Zavolal na Mohameda: „Mohou tvé ruce v tento den všech­ ny zahubit? Z toho důvodu jsi nás shromáždil?“49 Načež Prorok obdržel od Alláha nové zjevení: „Zhyňte obě ruce Abú Lahaba, a zhynul již i on! A nebylo mu k ničemu jmění jeho ani to, co si vysloužil, však hořet bude v ohni plném plamenů on i žena jeho, jež dříví palivové nosí a jíž kol hrdla provaz z vláken palmo­ vých visí“(súra 111:1-5). Jeden hadíth dodává „a on vskutku zahy­ nul,“50 neupřesňuje však, jakým způsobem. Třebaže Mohamed nikdy nelhal, nezdráhal se udělit svým blíz­ kým svolení, aby tak z dobrého důvodu činili - v tomto případě šlo 67

o dalšího vraha. „Alláhův Apoštol řekl: ,Kdo je ochoten zabít Kaůa bin al-Ašrafa, který zranil Alláha a Jeho Proroka?“ “ Ka’b bin al-Ašraf byl básník z tamějšího židovského kmene. Zdá se, že „zranil“ Alláha a Jeho Proroka pouze svými slovy. Sahih Muslim tento přečin popisuje takto: „Pomlouval Alláha, Vznešeného, a Jeho Proroka.“51 Příběh pokračuje: „Načež se postavil Muhammad bin Maslama (je­ den z následovníků Proroka) a pronesl: ,Ó, Apoštole Alláhův! Chtěl bys, abych ho zabil já?“ Prorok odpověděl: ,Ano.“ Muhammad bin Maslama řekl: ,Pak mi dovol říct nějakou (neprav­ divou) věc (tj. k oklamání Ka’ba).‘ Prorok odvětil: ,Smíš tak učinit.“ “ Hadíth pokračuje líčením, jak byl Ka’b oklamán a zavražděn Muhammadem bin Maslamou.52 Ale koneckonců, jak řekl Prorok, „vál­ ka je podvod“.53 Při jiné příležitosti byl Prorok v modlitbě, když jeho nepřátelé spá­ chali mimořádně odporný čin, který připomíná barbarství toho mís­ ta. „Vyprávěl ‘Abdulláh: Zatímco se Prorok při modlitbě klaněl, ob­ klopen lidmi z mušarikun (nevěřící) z Kurajšovců, přišel ‘Uqba bin Abí Mu’it, nesl velbloudí vnitřnosti a hodil je Prorokovi na záda.“ Mocný muž nenašel v tomto nepopiratelném ponížení žádný důvod k milosti: Prorok nezvedl hlavu ze země, dokud Fátima (tj. jeho dcera) nepřišla a neodstranila vnitřnosti z jeho zad, a přivolal neštěstí na toho, kdo to (ten zlý čin) spáchal. Prorok řekl: „Ó, Alláhu! Zahub vůdce Kurajšov­ ců, Alláhu! Nechť zemře Abú Džahl bin Hišám, ‘Utba bin Rábi’a, Šajba bin Rábi’a, ‘Uqba bin Abi Mu’it, ‘Umajja bin Khalaf (neboli Ubaj bin Kalaf).“ Později jsem viděl všechny z nich zemřít během bitvy u Badru a jejich těla byla vhozena do studny, s výjimkou těla Umajjy neboli Ubaje, neboť byl tak tlustý, že když ho táhli, jeho tělo se rozpadlo, ješ­ tě než byl vhozen do studny.54

Kratší verze patrně stejné události je ještě pohnutější, neboť Mo­ hamed překonává Ježíšovo prokletí fíkovníku, když ukazuje svoji hrozivou sílu. „Vyprávěl ‘Abdulláh bin Mas’úd: Prorok se otočil smě­ rem ke Kaůě a přivolal neštěstí na některé lidi z Kurajšovců, na Šajbu bin Rábi’u, “Utbu bin Rábi’u, al-Walída bin ‘Utbu a Abú Džahla bin Hišáma. U Alláha dosvědčím, že jsem je všechny viděl mrtvé, hnili na slunci, protože toho dne bylo velice horko.“55 68

Mohamed vs. Korán? Jsou tyto příběhy z hadíthů v souladu s Koránem? Ve skutečnosti docela souhlasí, neboť Korán Prorokovi nařizuje, aby proti nevěří­ cím „bojoval usilovně“ (súra 9:73). To on činil. Když muslimové porazili židovský kmen Banú Qurajza, nařídil, aby na místě tržiště byly vykopány příkopy. Poté byli muži z kmene, celkem sedm set, přinuceni sednout si podél příkopů, kde jim muslimové setnuli hla­ vy. Ženy a děti v souladu s tím, co Mohamed nazýval „soud Boží seshora sedmi nebí“, byly zotročeny.56 Otevřená krvežíznivost a barbarství v těchto příbězích - a existu­ je mnoho podobných - nejsou výlučně věci muslimů Mohamedovy doby. Křesťanské armády se v té době chovaly dosti podobným způ­ sobem, obzvláště křižáci, vzpomínka na něž popouzí Usámu bin Ládina i další teroristy dodnes. Zde však opět platí, že křesťané ne­ mají ve svém Písmu ani nikde jinde žádné ospravedlnění, aby se takto chovali. Ježíš řekl: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem přinést pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč“ (Matouš 10:34), avšak mluvil obrazně, a když byl zatčen, zakázal svým následovníkům bojovat (Lukáš 22:51). Muslimové však nemají žádné verše, které by účinně zmírňovaly násilné pasáže Koránu a sunny; klasičtí a stále respektovaní islám­ ští teologové používali koncept násich (zrušení) a učili, že útočné verše Koránu ruší všechny ostatní, které se zdají být tolerantnější a mírnější. Snižovat význam příběhů o Mohamedových krvavých či­ nech odkazováním na historický kontext, v němž se odehrály, není přesvědčivé, neboť, jak jsme viděli, samotní muslimové to nedělají. Korán a jeho Prorok jsou pokyny platné vždy. Přiznat stud za krva­ vé činy Mohameda nebo těch, kteří ho následovali, by dnes zname­ nalo soudit Mohameda. Podle muslimské tradice však Mohamed ne­ může být souzen; spíše je vzorem, podle něhož jsou souzeni všichni ostatní.

69

3. RESPEKTUJE ISLÁM LIDSKÁ PRÁVA?

Islám stejně jako křesťanství učí, že jediný Bůh stvořil nebesa a ze­ mi a všechny věci zjevné i skryté. Islám stejně jako křesťanství pro­ mlouvá ke všem lidem na zemi, aby jim nabídl to, co prohlašuje za jedinou cestu ke spáse. Zatímco však křesťany vedly tyto prvky je­ jich víry - s pomocí Johna Locka a dalších zakládajících otců osví­ cenství - k vyslovení toho, co dnes svět zná pod pojmem „základní lidská práva“, práva, jež dramaticky zvítězila na Západě, se v islá­ mu neujala. Konzervativní muslimové tuto skutečnost otevřeně přiznávají. V roce 1985 Sa’id Raja’i-Chorásání, stálý zástupce íránské islám­ ské republiky v OSN, podle Ámira Taherího oznámil, že „vlastní kon­ cepce lidských práv byl ,židovsko-křesťanský výmysl“, který je pro islám nepřijatelný... Podle ájatolláha Chomejního bylo jedním ze šáhových , nej ohavnějších hříchů“ to, že Írán byl jedním z původní skupiny států, které navrhly a přijaly Všeobecnou deklaraci lid­ ských práv.“1

Přeje si Bůh smrt hříšníků? Zcela rozdílné chápáni lidských práv v islámu se ukazuje v mikrokosmu pohledu Koránu na nevěřící. Islám zde ostře rozděluje svět napůl s nepříjemnými důsledky pro nemuslimy. Taherí vysvětluje, že kromě přísného dodržováni rozdílů mezi muži a ženami „islám navíc rozděluje lidské bytosti na dvě skupiny: na muslimy a nemus­ limy. Všichni mužští muslimové jsou si rovni a mají stejné indivi­ duální a kolektivní práva a výsady. S nemuslimy, kteří žijí ve spo­ lečnosti, kde muslimové tvoří většinu a řídí stát, je však zacházeno jinak.“2 Podrobnosti tohoto rozdílného zacházení prozkoumáme po­ zději; prozatím postačí poznamenat, že muslimská společnost je tím­ to způsobem rozdělena, a je tedy obtížné, aby pojetí všeobecných lid­ ských práv získalo větší oporu. Důvody toho jsou zakořeněny v Koránu, který prohlašuje, že „Mu­ hammad je posel Boží; a ti, kdož jsou s ním, strašní jsou proti nevě­ řícím, však laskaví mezi sebou“ (súra 48:29). Zdá se, že nevěřící 70

nemají v islámské říši nárok na nic jiného než nenávist, opovržení a nekonečně velké utrpení, což je velmi vzdáleno západnímu pojetí, které je obdarovává nezcizitelnými právy. Velká část Koránu obsa­ huje varování před „pekelným ohněm a sírou“ nesmírné intenzity. V křesťanském vyobrazení světa peklo samozřejmě existuje a čas­ to bývá mučivě vykresleno. Avšak křesťanství na rozdíl od islámu jednoznačně prohlašuje, že Bůh nemá potěšeni z ničí smrti: „Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospo­ dina. Obraťte se tedy a budete žít“ (Ezechiel 18:32). Křesťanští mys­ litelé ve většině církví a sekt navíc po celou historii pohlíželi na peklo jako na důsledek hříšníkovy svobodné volby. * Korán na druhou stranu opakovaně prohlašuje, že Alláh „nespra­ vedlivé nechává bloudit“ (súra 14:27) a „kdyby chtěl, cestou správ­ nou by vás vedl všechny“ (súra 16:9). Zjevně se mu příliš nechce rozsudky nad hříšníky a jejich mučení jsou velkou zaujatostí svaté knihy muslimů, která o nich hovoří s neklamnou zálibou. Hrůzo­ strašná vize se mnohokrát opakuje. Například: A rci: „Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!“ A věru jsme připravili pro nespravedlivé oheň, jenž hustým dýmem je obklopí. A poprosili o pomoc, bude jim pomoženo vodou podobnou kovu roztavenému, jež spálí tváře jejich. A jak odporný to nápoj a jak hnusné to místo pobytu! (súra 18:29)3

Ti, kdož prohlašovali Písmo i to, s čím posly Své jsme vyslali, za lež, ti záhy poznají, až s okovy na šijich a v řetězech budou vláčeni do vody vroucí a pak v pekle budou páleni! (súra 40:70-72)

Věru ty, kdož neuvěřili v Naše znamení, My v ohni sežehneme, a kdyko­ liv vyschnou kůže jejich, vyměníme je za jiné, aby tak trestu okusili. A Bůh zajisté je mocný, moudrý, (súra 4:56)

* Představa Božího sváděni hříšníků z cesty se původně objevuje ve Sta­ rém Zákoně (Exodus 9:12 a další pasáže), zde se však vztahuje pouze na faraóna, nikoli na celé lidstvo. Sv. Pavel se na ni odkazuje, když předkládá svou nauku o spravedlnosti (Římanům 9:18); a opakující se sklony v křesťan­ ském myšlení, které se objevovaly především u sv. Augustina z Hippo a Ja­ na Kalvína, naznačovaly nebo se upřímně domnívaly, že Bůh lidi do pekla předurčil. Přesto však v křesťanství nikdy nebyla všeobecně přijata před­ stava, tak jednoznačně stanovená v Koránu - že Bůh opravdu nechává lidi bloudit. 71

V křesťanství bychom také našli velkou část kázání o „pekelném ohni a síře“, ovšem ani Bible, ani křesťanská tradice nevykreslují peklo s tak děsivým potěšením. Obrazy Hieronyma Bosche i Danteho Božská komedie obsahují podobné představy, ale ani jeden z nich se nikdy netěšil kanonickému postavení Koránu. Danteho skvělá báseň spadá do dlouhé tradice alegorií a s božím zjevením si ji opravdu nikdy nikdo nespletl. Samotná Bible sice obsahuje varo­ vání ohněm pekelným, nejsou však tak podrobně vyobrazena jako ta v Koránu a neobjevují se v souvislosti s Boží vůlí, která horlivě trestá nevěřící a hříšníky záměrně svádí z cesty. Není divu, že se toto dogma projevilo v chování jednotlivých věří­ cích. Člověk, který od raného dětství vstřebává Korán, učí se dlou­ hé pasáže nazpaměť, aniž by věděl, co znamenají, zpívá jej, recituje, opakuje a hlásá každý den svého života, bude nevyhnutelně ovliv­ něn duchem těchto stránek. Muslimský svět tento vliv nejen vítá, ale dokonce jej oslavuje a chlubí se jím. Duch Koránu je soudící, nikoli slitovný. Pravděpodobně jediné mís­ to, kde se Korán zmiňuje o Alláhovu soucitu, je nadpis každé súry: „Ve jménu Alláha milosrdného, slitovného.“ Mimo to a jiné roztrou­ šené pasáže bude pro čtenáře těžké najít důkaz o jeho soucitu a mi­ losti - alespoň pro nemuslimy. Zbožný muslim je vykonavatel božího soudu, přinejmenším vůči těm, kteří válčí proti muslimským armádám. A odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoršení, bude věru to, že budou zabiti anebo ukřižováni či bu­ dou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy anebo budou ze země vyhnáni. A těm dostane se hanby na tomto světě, zatímco na onom světě je očekává trest nesmírný kromě těch, kteří se kajícně obrátí, dřivé než nad nimi získáte moc. A vězte, že Bůh je odpouštějící, slitov­ ný. (súra 5:33)

Znamená milost islámu toto: přijmi islám, nebo snášej vyhnan­ ství, useknutí končetiny či smrt ukřižováním? Korán dále nařizuje: „Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěří­ cích, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných!“ (súra 9:123) A také: „Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo, a jak hnusný je to cil ko­ nečný!“ (súra 9:73) 72

Těm, kdo odmítají poselství Koránu, ale žijí v muslimských spo­ lečnostech, je poskytnuto jen malé množství úzce vymezených práv, jak později uvidíme podrobněji. Ti, kteří vzdorují začlenění do těch­ to společností, mají právo pouze na rozsudek vykonaný správnými muslimy zde na zemi a na onom světě Alláhem samotným. Muslim­ ští hříšníci si podle zákona šariý (ačkoli je jisté, že v různých dobách a místech existovaly rozdílné interpretace) nezaslouží milost, ale nejtvrdší potrestání. Svět se zarazil, když Tálibán začal používat fotbalový stadion, kte­ rý v Kábulu postavily západní humanitární agentury, pro popravy těch, kteří porušili islámské právo. Když byl státní činitel Tálibánu dotázán na tento děsivý vývoj, jednoduše požadoval, aby jim západ­ ní humanitární organizace postavily jiný stadion, vhodný pro ve­ řejné popravy, aby mohli na tom prvním znovu hrát fotbal! Necítil žádnou potřebu omluvit se za popravy samotné. Byla to zkrátka islámská povinnost Tálibánu. Když Amnesty International podala protest, vůdce Tálibánu Mulla Muhammad Omar protestoval také. Pakistani News Network Inter­ national oznámila: Čelný představil hnutí Tálibán, Mulla Omar, pohrozil organizaci Amnes­ ty International vážnými následky za kritiku lidských práv. Řekl, že žák [tzn. tálib] pouze plni a dodržuje islámská nařízení. V interview pro Voice of America * Mulla Omar pronesl, že Tálibán bude ostře reago­ vat, pokud by AI v kritice pokračovala. Zprávu AI odmítl jako pouhé tvrzeni. „Pouze uskutečňujeme boží nařízení,“ tvrdil.4

Není nečestné používat jako typický příklad Tálibán, pokud jde o osud lidských práv v islámu? Mohlo by tomu tak být v případě, kdyby jejich chování bylo neobvyklé nebo proti slovům Koránu. Ale po celé období dějin islámu muslimové používali jasná, výše citova­ ná slova Koránu, aby ospravedlnili myšlenku, že zabít nemuslima není hřích.

* Hlas Ameriky 73

Opium a kafírové Také v otázce drog rozděluje Tálibán svět na muslimy a nemuslimy. Novinář Ahmed Rašíd ve své klíčové studii o Tálibánu uvádí: Abdul Rašíd, velitel tálibanských protidrogových kontrolních sil v Kandaháru, vysvětluje, v čem spočívá jeho jedinečná práce. Je oprávněn nařídit přísný zákaz pěstování hašiše, „protože jej užívají Afghánci a muslimové“. Rašíd mi však bez známky sarkasmu řekl: „Opium je dovolené, protože ho užívají kafírové [nevěřící] na Západě, nikoli musli­ mové nebo Afghánci.“5

Vypadá to, že jde o všeobecný názor Tálibánu. Jiný tálib jménem Chálid se ptal: „Koho zajímá, že heroin pustoší Západ? Nezáleží na tom; nejsou to muslimové.“6 V. S. Naipaulovi zase jeden malajský muslim řekl, že by věřící neměli používat tabák v podstatě ze stejného důvodu, proč Tálibán podporuje nemuslimy v užívání opia: „Většina výrobců tabáku jsou židé, a abychom židy zničili, nesmíme konzumovat jejich výrobky... Židé jsou nepřátelé Boha.“7 Mnozí mullové by mohli okamžitě namítnout, že islám zakazuje jakékoli obchodování s drogami, ať už míří k věřícím, nebo nepřá­ telům Boha. Ačkoli to, co udělal Tálibán, byl krajní případ, nestalo se tak bez podpory islámských myšlenek. Nakonec jaké ohledy by měli mít muslimové vůči nevěřícím? Korán říká, aby proti nim všu­ de bojovali a podmaňovali šije. Pokud pomůže prodej drog, proč ne? Čtrnáct set let muslimové nevěřícím nepřipisovali nárok na úctu a základní práva, která jsou přisuzována muslimům. Proč bychom tedy měli od Tálibánu očekávat, že se bude podílet na západní před­ stavě všeobecných lidských práv?

Cena za konverzi Muslim, který přestoupí z islámu na křesťanství (nebo jiné nábo­ ženství), propadá v muslimské zemi svým životem. Podle klasické­ ho muslimského chápání si odpadlík „zaslouží zemřít“.8 Celý příběh přijde později, ale několik typických příkladů uvedu již zde. V Saúdské Arábii a dalších zemích, které následují přísnou literu islám­ ského práva šarfa, je konverze od islámu hrdelním zločinem. Jeden znamenitý katolický kněz, kterého znám, musel v roce 1990 uprch­ 74

nout z Egypta, jinak by ho čekala téměř jistá smrt. Jeho zločin? Kon­ verze od islámu. Dokonce i v relativně otevřené muslimské společnosti, jako je Egypt, jsou křesťané v neustálém ohroženi. Podle Amnesty Interna­ tional v červenci 2000 „odsoudil trestní soud v Sohagu Souriala Gajeda Isháqa, sedmatřicetiletého koptského křesťana, ke třem letům vězení za veřejnou urážku islámu“.9 Obdobný je případ Ajúba Másiha, který v Pákistánu čelí hrozbě popravy za to, že údajně na­ vrhoval, aby si nějaký muslim přečetl Salmana Rushdieho. Másihovo popření bylo ignorováno, neboť výpověď křesťana má menší vá­ hu než výpověď muslima. Ale křesťané nejsou jediným terčem takovýchto trestů; musli­ mům z menšinových sekt se sotva dostává větší tolerance. Desá­ tého srpna 1998 řekl Mulla Manon Niazi, tálibanský správce afghánského města Mazár-e Šaríf, o afghánské menšině - lidu Hazara, kteří nejsou sunnité jako Tálibové, ale ší’ité jako ájatolláh Chomejni, toto: „Hazarové nejsou muslimové. Můžete je zabít. Není to hřích.“ Tento názor je založen na koránském příkazu „zabíjejte je [nevěřící] všude, kde je dostihnete“ (súra 2:191 a též 4:89). Niazi dodal výzvu: „Ó, Hazarové! Staňte se muslimy a modlete se k Bohu jako my.“10 Tálibán zmasakroval značný počet Hazarů - dost na to, aby je mezinárodní organizace pro lidská práva označila za oběti genocidy.11 Šfitští muslimové, největší minoritní sekta muslimů na světě, jsou ohroženi také v Saúdské Arábii, svaté zemi muslimů kontrolo­ vané wahhábovskými muslimy. Amnesty International zaznamena­ la v Saúdské Arábii tento incident: „Šfitský muslim ‘Abd al-Karim Mal al Alláh byl shledán vinným z odpadlictví a popraven v roce 1992. Bylo popisováno, jak mu soudce řekl: ,Zanech své odmítavé viry, nebo tě zabiju“ “.12Od té doby se situace nezlepšila. Šejch Alí Chursan, představitel saúdské vládní organizace al-Dawa, která se věnuje propagování wahhábismu, řekl o šfitech toto: „Tito lidé jsou nevěřící, protože nenásledují sunnu [tradice o Mohamedovi]... Nevě­ ří, že Korán je úplný, a nenávidí sunnity.“13 Označit je jako nevěřící znamená vystavit je mnoha tvrdým trestům. Z novinových zpráv: „Čtyři šfitští vysokoškolští studenti v Nadžránu [šiítské město v Saúdské Arábii] ve věku 16 a 17 let byli zatčeni po bitce s wahhábovským učitelem, který napadl jejich víru. Dostali od dvou do čtyř let vězení a každý 500 až 800 ran bičem.“14 Dva učitelé podezřelí z podněcování nepokojů mezi šfitskou menšinou byli v Saúdské 75

Arábii odsouzeni k trestu 1 500 ran bičem „vykonaným před jejich rodinami, žáky a dalšími učiteli“.15 Jiné země jsou na tom trochu lépe. Na Komorských ostrovech pobliž Madagaskaru (domova „žijící fosílie“, ryby latimerie podivné) ne­ existují konkrétní případy utiskování náboženských menšin, které by se daly srovnat s výše zmíněnými, neboť tam se žádné menšiny nenacházejí: vyznávání jakéhokoli jiného náboženství než islámu je zakázáno. Stoupencům jiných náboženství není dovoleno ani schá­ zet se.

Otroctví v Koránu Nemuslimové nejméně ve dvou muslimských zemích, Súdánu a Mauretánii, čelí také hrozbě otroctví. Toto je pro islám obzvláště citlivé téma, protože jeho zastánci často poukazují na otroctví v dějinách Západu, aby ukázali, že islám je srovnatelný s křesťanstvím. V dneš­ ní době však již otrokářství, věčné téma výtek v dějinách Spojených států, není provozováno nikde na dřívějším křesťanském území, ale pouze v muslimských zemích. Hlavní odpovědnost musíme opět připsat Koránu. Otroctví, ze­ jména válečných zajatců, je v celé svaté knize muslimů považováno za samozřejmé. Korán přirozeně předpokládá, že věřící bude vlast­ nit otroka: „Bůh vás nebude plísnit za lehkomyslnost ve vašich přísahách, ale bude vás plísnit za to, k čemu jste se v přísahách zavázali a nedodrželi to. Vykoupením za to budiž nakrmení deseti chudáků jídlem průměrným, jímž stravujete své rodiny, anebo je­ jich ošacení či propuštění otroka“ (súra 5:89). Korán obsahuje také pokyny ohledně manželství s otroky: „Umožňujte sňatek svobod­ ným, žijícím mezi vámi, a rovněž bezúhonným z vašich otroků a otrokyň“ (súra 24:32). Brát si otrokyně za své konkubíny (vedle svých žen) je také výslovně dovoleno: „Šťastní jsou ti věřící, kteří v modlit­ bách svých jsou pokorní, kteří od planých řečí se odvracejí, kteří almužny rozdávají, kteří pohlaví svá ochraňují jen pro manželky své či otrokyně; a nebudou za to pokáráni“ (súra 23:1-6). Je pravda, že se otroctví pokládá za samozřejmé i v Bibli. Zde je ovšem znovu rozhodující naprosto rozdílný způsob, jakým křesťané a muslimové chápou svá písma, a odlišnosti ve zbytku obou knih. Abolicionistické hnutí * vyrostlo v USA díky křesťanům, kteří vychá­ * Hnutí za zrušení otroctví (pozn. překl.)

76

zeli z biblických tvrzení o úplném spasení a křesťanského pochope­ ní univerzální důstojnosti celého lidstva jako stvořeného Bohem. Protestanti spolčení na podporu „zvláštního zřízení“ poukazovali na pasáže Nového zákona, ale křesťané nebyli omezeni pouze na tento jediný výklad. Mnozí muslimové se navzdory slovům Koránu pokoušeli sestavit argumenty proti otroctví na islámských principech. Šehzad Saleem, ředitel Institut of Islamic Studies * v Lahore v Pákistánu, kategoricky tvrdí: „Kromě mnoha jiných mylných názorů na islám existuje také představa, že islám schvaluje otroctví a dovoluje svým následníkům zotročovat válečné zajatce, zejména ženy, a navazovat s nimi mimo­ manželské vztahy. Důrazně prohlašujeme, že neexistuje nejmenší spojitost mezi islámem a otroctvím nebo konkubinátem. Naopak islám tyto praktiky zcela zakazuje.“ To je ušlechtilé tvrzení, je však zcela v rozporu s výše citovanými pasážemi z Koránu, o kterých se Saleem ve svém článku Condemnation ofSlavery in Islam ** nezmiňu­ je. Namísto toho připisuje souhlas muslimů s otroctvím panujícím společenským podmínkám a říká: „Islám přijal postupný proces od­ straňování otroctví způsobeného převládajícími společenskými pod­ mínkami v tehdejší Arábii. Musíme mít na paměti, že otroctví bylo nedílnou součástí předislámské arabské společnosti.“16 Křesťané často argumentují podobně: Církev se v době apoštolů nepostavila proti otroctví kvůli převládajícím společenským podmín­ kám. To může být pravda v dějinách obou náboženství, zde ovšem ustálené chápání Koránu opět znevýhodňuje muslimy. Výše uvedené verše činí reformisty, jako je Saleem, napadnutelné za neposlušnost Alláhovi. Jelikož muslimové všeobecně chápou Korán jako dokonalé Slovo Alláha, platné ve všech dobách, ti, kdo se připojí k Saleemovu tvrzení, že Korán nevyslovuje všeobecný morální princip kvůli pro­ měnlivým „společenským podmínkám“, vyvolávají podezření ohled­ ně své věrnosti islámu. Přetrvávající existence otroctví v částech islámského světa značí, že v tomto případě někteří muslimové stále berou tvrzení Koránu tak, jak se jeví na první pohled. Otroctví bylo navíc schvalováno po celou dobu islámské historie stejně jako donedávna na Západě. Popud na jeho ukončení přišel do islámu z křesťanství. Když začala britská vláda v 19. století tlačit na otrokářské režimy, aby omezily nebo ukončily tyto praktiky, reakce * Ústav islámských studií ** Zavrženi otroctví v islámu

77

přinejmenším jednoho muslimského vůdce byla nedůvěřivá. Marocký sultán napsal: „Obchod s otroky je věc, se kterou souhlasily všech­ ny školy a národy od časů synů Adamových... až do dneška.“ Řekl, že si „není vědom jeho zákazu žádnými zákony kterékoli školy“ a že samotná představa, že by kdokoli zpochybňoval jeho morálnost, by byla absurdní: „Nikdo si nemusí klást tuto otázku, jest to zřejmé kaž­ dému a nevyžaduje většího dokazování než denní světlo.“17 Většina otroků v islámském světě byla zajata při džihádu. Rozvi­ nul se z toho organizovaný systém: Otrokářský systém džihádu zahrnoval skupiny obou pohlaví, které panovníci odvádějící daně chalifovi každoročně doručovali v rámci poddaneckých smluv. Když Amr v roce 643 dobyl Tripolis (Libye), donutil židovské a křesťanské Berbery, aby dali arabské armádě své manžel­ ky a děti jako otroky, jako část jejich džizji [daň pro nemuslimy]. Od roku 652 do svého dobytí roku 1276 byla Núbie nucena každoročně posílat skupiny otroků do Káhiry. Smlouvy uzavřené s městy Transoxiana, Sijistán, Armenia a Fezzan (Maghreb) za Umajjovců a Abbásovců stanovovaly každoroční zásilku otroků obou pohlaví. Nicméně hlavní­ mi zdroji zásob otroků zůstávaly pravidelné nájezdy na vesnice uvnitř dár al-harb [neislámského území; viz kapitola 9] a vojenské výpravy, které pronikaly hlouběji do pohanských zemí a zbavovaly města a pro­ vincie jejich obyvatel.18

Otrokářství ještě dnes V Súdánu a Mauretánii nejsou případy otroctví historickou záleži­ tostí, ale současným jevem. Hlavním důvodem k tomu, aby byl ně­ kdo v Súdánu zotročen, je být křesťan nebo křesťanka. V tomto koloniálním „státu“ arabští muslimové ze severu postupně utlačují černé křesťany na jihu tím, že zavádějí šaríů v celé zemi. Coalition Against Slavery in Mauritania and Sudan * (CASMAS), abolicionistické hnutí za lidská práva založené v roce 1995, říká: Stávající khartoumská vláda chce nemuslimský černý jih zahrnout pod právo šarfa, předepsané a interpretované konzervativním muslim­ ským duchovenstvem. Černý animistický a křesťanský jih pamatuje mnoho let otrokářských nájezdů od Arabů ze severu a východu a brání

* Koalice proti otroctví v Mauretánii a Súdánu 78

se muslimskému náboženskému právu a neskrývané ekonomické, kul­ turní a náboženské expanzi, která se za tim skrývá.19

Kritici po celém světě existenci otroctví v Súdánu zamítli, ale ti, kdo jsou ochotni postavit se nelítostným faktům, nemají pochyb. Po­ dle American Anti-Slavery Group * „riskovali dva reportéři z Baltimo­ re Sun, Gilbert Lewthwaite a Gregory Kane, své životy, když v roce 1996 letěli do jižního Súdánu poté, co náboženský vůdce Louis Farrakhan, představitel organizace Nation of Islam ** , vyzval tisk, aby v Súdánu objevil otroctví“.20 Vrátili se s velkým množstvím důkazů, když sami zaplatili svobodu skupině mladých otroků. Otrokářské nájezdy jsou obzvláště nelidské. American Anti-Slavery Group dále uvádí: Ženy a děti unesené během nájezdů jsou přivázány za krk nebo připou­ tány ke zvířatům a poté nuceny pochodovat na sever. Během cesty jsou mnohé ženy a dívky opakovaně skupinově znásilňovány. Děti, kte­ ré nejsou zticha, jsou na místě zastřeleny. Na severu si otroky nechá­ vají jednotliví vojáci domobrany nebojsou prodáváni na trzích. Chlapci pracuji jako pasáci dobytka a musejí spát se zvířaty, o která se sta­ rají. Ti, kteří se pokoušejí utéct, mají přeřezané Achillovy šlachy, aby nemohli běhat. Muži-otrokáři obvykle využívají ženy jako domácí služ­ ky a konkubíny, které přes den uklízejí a v noci slouží svému pánovi sexuálně. Ti, kdo přežili, líčí, jak byli nazýváni „abeed“ („černý otrok“), jak snášeli každodenní bití a dostávali hrozné jídlo. Otrokáři také zba­ vují otroky jejich náboženské a kulturní identity, když jim dávají arab­ ská jména a nutí je modlit se jako muslimové.21

Jeden súdánský křesťan, James Pareng Alier, byl ve dvanácti le­ tech unesen a uvržen do otroctví. Alier uvádí: „Byl jsem přinucen učit se Korán a překřtěn na Ahmeda. Řekli mi, že křesťanství bylo špatné náboženství. Po čase jsme dostali vojenský výcvik a sdělili nám, že budeme vysláni do boje.“ Alier nemá vůbec ponětí, kde skon­ čila jeho rodina.22 Otrokem byl také Francis Bok, křesťan unesený koncem 80. let ze své rodné vesnice a později prodaný do otroctví. Bylo mu tehdy sedm let. „Bylo to hrozné,“ vyprávěl. „Muži byli zabiti, ženy znásilněny. * Americká skupina proti otroctví ** Národ islámu

79

Všechno se to odehrávalo před námi. Bylo to strašné.“ Aby mohl být dopraven na místo prodeje, byl přivázán k boku osla; k druhé­ mu boku byly přivázány dvě dívky. „Dívky nepřestaly křičet, tak je ti muži zastřelili. Potom jsem se naučil být zticha.“ Jak naznačuje zpráva American Anti-Slavery Group, každý den byl bit a byl nazý­ ván „abeed“ - až konečně po deseti letech uprchl.23 Muslimové, kteří zastávají názor, že záznamy o otroctví v islámu nejsou úplné, se snažili ulehčit špatnému jménu svého náboženství v této oblasti tvrzením, že otrokářství v islámu alespoň nebylo rasis­ ticky založeno: žádný muslimský otrokář nikdy neučil odpornou teorii (kdysi běžnou na Západě), že černoši jsou podřadnější než lidé, a proto jsou zrozeni k otroctví. Ačkoli tamější otroctví nikdy nebylo omezeno pouze na černochy, muslimský svět po staletí dovážel, zajímal a nakupoval černé africké otroky.24 Tento rasistický prvek z islámu nevymizel. Podle CASMAS přetrvává černé otroctví v Mauretánii dodnes. „V dávných dobách bylo otroctví v Mauretánii běžným jevem. Stalo se součástí ozbroje­ ných konfliktů mezi etnickými nebo politickými skupinami. Otrokář­ ství mezi obyvateli Mauretánie nadále pokračovalo a během osmé­ ho století přešlo pod pravomoc islámu. Od té doby byli v Mauretánii zotročováni už jen černí Afričané.“ Ani otrokářství není ojedinělý problém. „Protiotrokářský vůdce Bobacar Messaoud [Messaoud ould Boulkheir],“ uvádí CASMAS, „odhaduje, že téměř polovina obyvatel [Mauretánie] zůstává nadále v otroctví nebo podobném postaveni. “25 Někteří muslimové dále namítají, že vztah mezi otrokem a otroká­ řem je celkově mnohem svobodnější, než tomu bylo na americkém Jihu, a proto by nemělo být otroctví v islámu považováno za stejně špatné. Je pravda, že v islámu často dochází ke svatbám mezi otro­ káři a otroky. Žijí spolu v jednom domě a otrok může být dokonce bohatší než jeho pán. Otroci musejí být zrovnoprávněni řadou pod­ mínek, jejichž výčet je v samotném Koránu. Zpravodaj BBC David Hecht cestoval do Mauretánie a nalezl mu­ že, kteří jsou ženatí se svými otrokyněmi, aniž by se k nim chovali s nepatřičnou tvrdostí. „Vztah otroka a otrokáře je jistým druhem příbuzenství,“ vysvětluje. „Přestože otroci jsou většinou černí Afri­ čané a páni neboli bidan mají více arabské a berberské krve, všich­ ni jsou členy stejných klanů a v některých případech jsou černoši dokonce jejich náčelníky.“26 Hecht dodává: „V Mauretánii nejsou žádné plantáže ani panská sídla nahoře na kopci.“ Relativně dobré zacházení s otroky v Mauretánii následuje muslimskou tradici. 80

Otroci na území islámu vždy požívali více sociální volnosti než v ji­ ných kulturách. V mamlúcké dynastii (mamlúk znamená „vlastně­ ný“ nebo „otrok“), která vládla v Egyptě a Sýrii od třináctého do šestnáctého století, vzešlo opravdu mnoho vládců z řad otroků. Na Hechtově analýze může být část pravdy, přesto vyvolala divo­ kou reakci dřívějšího mauretánského otroka a protiotrokářského bo­ jovníka Messaouda ould Boulkheira: „Svobodu nelze měřit pojmy jako domy nebo stany nebo velikostí bankovního účtu. Svoboda je mnohem prostší a mnohem cennější, než cokoli jiného.“27 Tvrdit opak by znamenalo opakovat argumenty jižanských otrokářů, kteří si před občanskou válkou všimli, že se jejich otroci mají lépe než někteří svobodní černoši na Severu. Možná tomu tak bylo. Abolicionistický přístup však nebyl založen na životních podmínkách, ale na představě rovnosti člověka před Stvořitelem. Jistě, velmi málo muslimských zemí dnes provozuje otroctví. Do­ kud je to však výslovně schvalováno Koránem a islámským právem, možnost otrokářství tu zůstává pro kteréhokoli muslimského refor­ mátora, který by chtěl prosadit naprostou poslušnost Alláhovu slovu a „čistému“ islámu. A vliv tohoto „čistého“ islámu nadále poroste, dokud bude přetrvávat krize v muslimském světě. Jestliže v islám­ ské obci není vše v pořádku, militantní muslimové mohou svalovat vinu na ty umírněné, kteří podle nich urazili Alláha, a ospravedlňo­ vat tak svůj požadavek na návrat k přísné ortodoxii.

Kvalita milosti Korán je k muslimským hříšníkům stejně nemilosrdný jako k nevě­ řícím. Je to zjevné již při zběžném prozkoumáni neúprosných trestů vyměřených za nejrůznější provinění. Pravda, obdobně kruté tresty nebyly hříšníkům křesťanské Evropy neznámé; ale i zde nakonec na křesťanství založené principy týkající se lidské důstojnosti zmír­ nily jejich tvrdost. V islámu jsou však tyto tresty napsány Rukou Alláha. Trest za krádež je dobře znám: „Zloději a zlodějce utněte ruce je­ jich v odplatu za to, co provedli, a jako varovný příklad od Boha! A Bůh je mocný, moudrý.“ (súra 5:38) Toto se odráží v islámském právu (jak o tom svědčí Reliance of the Traveller}, které stanovuje, aby zloději byla uťata pravá ruka (viník je tak nucen jíst levou, což je také zakázáno), pokud „dosáhl puberty; je duševně zdravý; jedná dobrovolně“ a ukradl určité množství na místě, které podléhá při­ 81

měřené míře bezpečnosti. Zákon také upřesňuje, že nesmí existovat „žádná možná nejasnost... zda jde o krádež nebo zda věc vzal z jiné­ ho důvodu.“28 Další končetiny jsou utínány za následná provinění. Co se týče sexuální nemravnosti: „Cizoložnici a cizoložníka zbičuj­ te, každého z nich sto ranami! A nechť vás nepojme vůči nim lítost, s ohledem na náboženství Boží, věříte-li v Boha a v den poslední. A nechť skupina věřících je svědkem trestu jejich.“ (súra 24:2) Reli­ ance of the Traveller určuje „ty, jejichž zabití je nezákonné“, aniž by mezi ně zahrnoval „usvědčené z cizoložství“ nebo „nemuslimy ve vál­ ce s muslimy či odpadlíky od islámu“, nezmiňuje ani „prasata a kou­ sající psy“.29 Mimo amputace končetin a bičování ještě existuje uvěznění ve vlastním domě: „Proti těm z vašich žen, jež dopustí se hanebnosti, vezměte jako svědky čtyři z vás. A jestliže tito to dosvěd­ čí, podržte ženy v domech, dokud smrt je nezavolá anebo Bůh pro ně nepřipraví nějaké východisko.“ (súra 4:15) Pod nátlakem ortodoxních muslimů přijal Pákistán na konci sedmdesátých let zákony založené na islámském právu šarfa. Odrážely krutost islámského práva: Pití mělo být trestáno osmi ranami bičem. Trest za nezákonný sex byl pro dospělého muslima „ukamenováni na veřejném místě“; pro nemuslima sto ran bičem na veřejnosti, případně usmrcení za znásilně­ ní.30 „Trest ukamenování k smrti uložený článkem 5 nebo 6 bude pro­ veden následným způsobem: Kterýkoli dostupný svědek, který svědčil proti obviněnému, jej může začít kamenovat, a zatímco kamenováni pokračuje, může být zastřelen, načež kamenování a střelba ustane.“ Za krádež... trestem za první provinění byla amputace - „vykonaná oprávněným lékařem“ - pravé ruky „po zápěstní kloub“, za druhé pro­ vinění amputace levé nohy „po kotník“; za třetí provinění doživotní uvěznění.31

Díky přirozenému lidskému sklonu k milosti, který Bůh vložil do srdcí lidí, nebyla litera zákona dodržována vždy a všude. Novinář Stephen Schwarz uvádí, že ve skutečnosti byl „zhruba 1 000 let“ zákon šarí’y, pokud jde o podobné tresty, zmírňován: „Argument, že úmysl je důležitější než samotný čin, zvítězil v tradičním islámu již dávno. Proto mohl být hříšný čin nahlížen jako výsledek lidské sla­ bosti, vyžadující spíše milost než trest.“ Na tom je samozřejmě část pravdy, třebaže Schwartz přehání, když tvrdí, že „z tohoto důvodu dnes kamenování nevěrných žen 82

existuje pouze v menšině muslimských společnosti. Saúdská Ará­ bie, Pákistán, Afghánistán, Írán a .několik dalších mísť nepředsta­ vuji celý muslimský svět asi tak, jako Arizona, Indiana, Idaho a Te­ xas nepředstavují celé Spojené státy.“32 Právě tyto státy jsou v islámské obci stěžejní kvůli své všeobecně uznané věrnosti islám­ ským zásadám. Mimoto se násilné muslimské skupiny snaží prosa­ dit svou vizi čistého islámu nejen v zemích, o kteiých se Schwartz zmínil, ale také v Egyptě, Jemenu, Somálsku, Eritreji, Džibutsku, Bosně, Chorvatsku, Albánii, Alžírsku, Tunisku, Libanonu, Filipí­ nách, Tádžikistánu, Ázerbájdžánu, Čečensku, Uzbekistánu, Kašmí­ ru - a příznačně také ve Spojených státech.33 Je tu však závažnější problém. Byla-li tato debata ohledně výkla­ du šariý skutečně „v islámu vyřešena“ už před tisíci lety, jak mohla Saúdská Arábie, Pákistán a ostatní vybočit z umírněných kolejí? Bylo to možné kvůli tomu, že text Koránu stejně jako šarfa neu­ stále válči proti umírněným interpretacím. Takže když „islámský soudce“ ájatolláha Chomejního, ájatolláh Chalchálí, převzal po íránské islámské revoluci v roce 1979 moc v Kurdistánu, následo­ vala krvavá lázeň. V. S. Naipaul uvádí: Pohyboval se v srpnovém vedru hbitě z místa na místo a během chvíle odsoudil k smrti čtyřicet pět lidi. Třicet pět let studoval a nikdy nebyl z islámského soudnictví v rozpacích. Když si v jednom kurdském měs­ tě rodina vězně stěžovala, že mu byly vyrvány tři zuby a obě oči vydloubnuty, nařídil Chalchálí stejný trest i pro mučitele. Přímo na mís­ tě mu byly vytrženy tři zuby. Postižená rodina se pak slitovala, viníka omluvila a svolila, aby mu byly oči ponechány.34

Postižená rodina nebyla se svou zděšenou reakcí na takovou brutalitu jediná. Srdce bojuje s krutostí takovýchto příkazů v celé islámské obci. Naipaul uvádí, jak se i v Íránu „ihned po revoluci odehrávala veřejná bičováni jako součást oživených islámských zvyků, ale účinek na veřejnost nebyl dobrý“. íránský řidič, který Naipaula během jeho pobytu v Teheránu vozil, vysvětloval, že „li­ dé neměli toho muže, který prováděl bičování, rádi. Později to měl těžké.“35 Taktéž současný překlad Koránu, v němž jsou přímo do textu vloženy vysvětlující věty, podává jeden ze souvisejících veršů tímto způsobem: „Cizoložnici a cizoložníka zbičujte, každého z nich sto ranami! (Toto je krajní hranice)...“36 Ale pokud je tato varovná 83

poznámka, že sto ran je „krajní hranice“, skutečně vnuknuta arab­ ským textem, pak jinými překladateli byla opomenuta. Tato zákonná opatření nejsou exotickým prvkem muslimské tra­ dice, jako bylo upalování kacířů ve středověkém křesťanství, neboť jsou založena na Koránu. Naopak, dokud bude Korán uctíván jako dokonalé Slovo Alláhovo, budou vždy součástí skutečného islámu. Týto kruté tresty stále platí všude, kde je u moci „pravý“ islám. Např. v Saúdské Arábii podle zprávy Amnesty International v roce 2000: Nejméně 123 lidi bylo popraveno a došlo k alarmujícímu nárůstu poč­ tu amputací... V roce 2000 bylo zaznamenáno 34 případů, z nichž sedm bylo křížových (odněti pravé ruky a levé nohy). Bičování nadále zůstává častým trestem za širokou škálu přestupků. Egyptský občan ‘Abdel Mo’ti ‘Abdel Rahmán Mohammad byl v srpnu z nařízeni soudu v Medině chirurgicky zbaven levého oka poté, co byl uznán vinným tim, že vchrstl kyselinu do tváře svého kolegy a poranil mu levé oko.37

Toto je „pravý islám“ Tálibánu, Saúdské Arábie a všech dalších zemí, kde vládne šarfa - islám, který usekává zlodějům ruce, drtí homosexuály pod zdmi z cihel, kamenuje cizoložníky a popravuje ty, kteří se obrátí na křesťanství. Tak vypadá islám v praxi. Naipaul shrnuje islámské dobré úmysly Chomejního Íránu: „Vláda nařídila státním úředníkům, aby každý den přerušili práci a modlili se. Schválila tresty podle Koránu, jako je bičování a kamenování. Dis­ kutovala o výběru daně podle Koránu, která bude chudým vypláce­ na jako almužna.“ (zvýraznění přidáno)38

Případ Nigérie V pokračující a otřásající bitvě o zavedení islámského práva v něko­ lika státech Nigérie ujišťovali příznivci šarí’y křesťanské Nigérijce, že pro ně budou zřízeny oddělené, neislámské soudy. Nicméně je­ jich zuřivý odpor naznačuje, že možná tento slib nepovažují za zce­ la upřímný. Reliance of the Traveller naznačuje proč. Mezi řadou konkrétních nařízení, která řídí zacházeni s nemuslimy žijícími v muslimských zemích, přikazuje tato příručka ortodoxie šá’fiovské a sunnitské ško­ ly, aby židé a křesťané byli potrestáni „za spácháni cizoložství nebo krádeže, nikoli však za opilství“.39 Upřesňuje, že zlodějova pravá ruka by měla být uťata, „ať už se jedná o muslima, nemuslimského 84

občana islámského státu nebo někoho, kdo islám opustil“.40 (Samo­ zřejmě že někdo, kdo opustil islám, by podle stejného právního spi­ su zasloužil smrt za odpadlictví.) Nemuslimové žijící v muslimských zemích, kteří tak spadají pod islámské právo, jsou také podřízeni poměrně specifickému souboru pravidel, který blíže prozkoumáme později. Pokud má být šarfa plně zavedena, neměly by pak tyto zákony platit také pro nemuslimskou menšinu? Kromě toho je po celé Nigérii ustanoveni šaríý doprovázeno nási­ lím. Koneckonců, jak řekl ájatolláh Chomejní: „Vše, co je zde dobré, existuje díky meči a ve stínu meče! Lidi nelze přivést k poslušnosti ničím jiným než mečem!“41 Nigerijští muslimové se kvůli právu šarfa opakovaně střetli s křesťany. Na konci prosince 2001 ozbroje­ nec zastřelil nigerijského ministra spravedlnosti a státního zástup­ ce, Bola Igeho, který podle zprávy agentury Reuters „měl pravděpo­ dobně v plánu zúčtovat s muslimskými soudy na severu Nigérie, když pohrozil, že zasáhne, aby zachránil matku odsouzenou k smrti uka­ menováním za mimomanželský sex“.42 V nigerijském státě Zamfara jedna žena brzy poznala temnou stránkou šaríý. Byla „uznána vinnou ze smilstva a potrestána sto ranami bičem - navzdory svému prohlášení, že byla znásilněna“.43 Jako žena byla podle šaríý nezpůsobilá svědčit u soudu, dokonce i ve svém vlastním případě.

85

4. RESPEKTUJE ISLÁM ŽENY?

Prorok islámu řekl: „Nezanechal jsem žádnou fitnah (zkouška nebo utrpení), která by byla škodlivější pro muže než pro ženy.“1 Mimo to „špatná znamení se skrývají ve třech věcech: koni, ženě a domu“.2 Muslimové i nemuslimové tvrdí, že Mohamed byl špatně pocho­ pen a že nebyl vůči ženám tak nenávistný, jak by se podle těchto vý­ roků mohlo zdát. Muslimští učenci Amatul Rathman Omar a Abdul Mannan Omar podotýkají: „Představa některých křesťanů o prá­ vech žen v islámu je založena na ohromné neznalosti učení Koránu a islámu.“3 Není pochyb o tom, že Mohamed ženy miloval a islám při svém vzniku jistá zlepšení v právech žen přinesl. Mají-li však někteří západní analytikové pravdu, pak je islám nezvykle náchyl­ ný k tomu, aby byl zneužit - v poslední době teroristy a v minulých stoletích šovinisty. Podle populární spisovatelky Karen Armstrong, která se islámem zabývá, se „nezdá, že by ženy za Mohamedových časů pociťovaly islám jako utiskující náboženství, ačkoli později - stejně jako se to stalo v křesťanství - muži víru zneužili a přizpůsobili ji převládají­ címu patriarchátu“.4 Poté co Armstrong upozornila na tuto morální rovnocennost, pokračuje tvrzením, že „zrovnoprávnění žen byl úkol blízký Prorokovu srdci“, a vyjmenovává nesporné výdobytky islámu pro ženy: „Korán dal ženám právo dědit a rozvést se staletí před tím, než tyto výsady získaly ženy na Západě.“ Ale Prorokova velkorysost se kvůli křesťanskému vlivu nepřenesla na následující generace: Korán předepisuje jistou míru odloučení a zahalování pro Prorokovy ženy, ale není v něm nic, co by nařizovalo zahalování všech žen nebo jejich izolaci v oddělené části domu. Tyto zvyky byly přijaty asi tři ne­ bo čtyři generace po Prorokově smrti. Muslimové v té době napodobova­ li řecké křesťany z Byzance, kteří své ženy takto celé zahalovali a izo­ lovali; rovněž si přivlastnili část jejich křesťanského misogynství.5

Možná je skutečně pravda, že v případě islámského misogynství jde prostě o cizí, křesťanský vliv. Na druhé straně je však pravdě­ podobné - tak jako v jiných oblastech - že to, co bylo na počátcích 86

islámu pokrokové a humánní, je nyní zastaralé a omezující, protože muslimové postrádají mechanismus, který by přizpůsobil to, co po­ važuji za slova všemohoucího Boha, současným poměrům. Někteří muslimové jistě přijali misogynství s potěšením, jak dokazuje děsi­ vý příběh patnácti dívek, které zahynuly v březnu 2002 v Saúdské Arábii při požáru v jejich škole. Ve škole, kde nebyli žádní muži, si tyto dívky na dobu vyučování svlékly svůj muslimský oděv. Saúdská náboženská policie, muttawa, je pak nenechala opustit hořící budovu, neboť byly nezahalené. Raději nechali dívky uhořet, než by riskovali, že by muže v okolí vystavily nečistým myšlenkám.6 Toto je však extrémní případ. Abychom zjistili základní skutečnos­ ti, začneme třeba tím, že se podíváme, co říká Korán. Muslimové při střetu se západními názory v otázce ženských práv často poukazují na několik veršů, které patrně ustavují rovnost mu­ žů a žen před Alláhem. Jeden z nich říká: „Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen.“ (súra 4:1) Jiný: „Nedopustím věru, aby se ztratil skutek jediný, který kdokoliv z vás učiní, ať je to muž či žena, vždyť jeden k druhému patříte.“ (súra 3:195) Nicméně tu stále existuje určitá hierarchie: „A ony mají pro sebe stejné právo jako oni podle zvyklosti, nicméně muži jsou o stupeň výše.“ (súra 2:228) Tato nadřazenost je božím nařízením: „Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, proto, že muži dávají z majetků svých (ženám).“ (súra 4:34) Manželům je tedy doporučeno: „Ženy vaše jsou pro vás polem; vcházejte tedy na pole své, odkud chcete.“ (súra 2:223) Lze tvrdit, že kromě tohoto pokynu jsme doposud nenašli nic silnějšího, než jsou biblické verše sv. Pavla, při nichž se krčí kněži a duchovní celého Západu: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu.“ (Efezským 5:21-22) Myš­ lenka, že muži jsou nadřazeni ženám, byla jistě v různých dobách prosazována právě pomocí tohoto verše, ačkoli tato interpretace je současně vyvážena zodpovědností muže milovat svou ženu obětují­ cí láskou: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval.“ (Efezským 5:25) Ale i kdyby apoštol chtěl skutečně říct, že muži jsou ženám v jis­ tém ohledu nadřazeni, není to v takovém měřítku jako v Koránu, například v pokynech o soudním svědectví: „A žádejte svědectví dvou svědků z mužů vašich, a nemáte-li dva muže, pak vezměte jednoho muže a dvě ženy z těch, které uznáte za vhodné svědkyně; aby, kdy­ 87

by jedna z nich se zmýlila, druhá jí mohla připomenout.“ (súra 2:282) To znamená, že ženský svědek má poloviční hodnotu než mužský. Korán učí: „A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obá­ váte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je!“ (súra 4:34) Mezi muslimy existují docela pochopitelné neshody týkající se správného významu tohoto verše. Někteří z nich jsou znepokojeni představou, že Alláh říká manželům, aby bili své ženy. V oblíbeném překladu Koránu od ‘Abdulláha Júsuf ‘Alího přidává překladatel podstatnou vysvětlivku, kde příkaz vykládá jako „naplácejte jim (lehce)“.7 Jiná skupina překladatelů, kteří volně přidávají do origi­ nálního textu Koránu své vlastní vsuvky, jde ještě dále a vylučuje z této části súry 4:34 jakýkoliv náznak fýzického trestu: „A ty ženy, u nichž se (jejich vinou) obáváte neposlušnosti a špatného chování, můžete napomenout (nejprve laskavě) a (poté) odmítnout sdílet s ni­ mi lože a (jako poslední možnost) potrestat (mírně).“8 Na opačném konci spektra je interpretace Mohammeda Marmaduke Pickthalla: „Co se týče těch, u kterých se bojíte vzpoury, pokárejte je, vyžeňte je z lože a ztrestejte.“9 Bohužel téměř všichni překladatelé Koránu sympatizují s Pickthallem v tom, že při výkladu arabštiny se přinejmenším zmíní o fyzic­ kém trestu a nespokojí se pouze s neurčitým „potrestejte je“.

Co říkají hadíthy? Zdrojem rozpolcenosti překladatelů může být sunna. Některé hadí­ thy, ačkoli se neobjevují v Buchárího sbírce ani v jiných zdrojích, které jsou obecně považovány za nejdůvěryhodnějši, vyprávějí, že Prorok ve skutečnosti zakazoval bít ženy. V Sunan abú-Dáwúd, jed­ né ze šesti sahíh Sittah čili spolehlivých sbírek, se v jednom hadíthu říká: „Vyprávěl Mu’áwija ibn Hajdáh: Řekl jsem: Apoštole Alláhův, jak bychom měli přistupovat ke svým manželkám a jak bychom je měli opouštět? On odpověděl: Vstupujte na půdu (pole) svou, kdy a jak je vám libo, nasyťte ji (svou ženu), když sami jíte, oblečte ji, když se sami oblékáte, nehanobte její tvář a nebijte ji.“10 Nicméně na rozdíl od hadíthů, které mezi muslimy získaly všeobecné přijetí, se tento v žádných jiných sbírkách neopakuje; jeho věrohodnost je tak považována za nedostatečnou. Mimoto můžeme v Sunan abú-Dáwúd nalézt rovněž důkaz toho, že Prorok v této věci patrně změnil názor: 88

Ijás ibn Abdulláh ibn Abú Dhúbáb zaznamenal, jak Apoštol Alláhův řekl: Nebij Alláhovy služebné; když však k Apoštolovi přišel Umar a řekl: Ženy se vůči svým mužům stávají troufalými; (Prorok) dal svo­ lení bít je. Pak mnoho žen přicházelo k rodině Apoštola Alláhova stě­ žovat si na své muže. Apoštol Alláhův tedy řekl: Mnoho žen přicháze­ lo k Mohamedově rodině stěžovat si na své muže. Ty nejsou nejlepšími mezi vámi.11

Muži, kteří si stěžovali, dostali povolení bít své ženy. Ženám, kte­ ré si stěžovaly, se za jejich stížnosti dostalo pouze kritiky. Stejná sbírka hadithů píše rovněž toto: „Vyprávěl Umar ibn alChattáb, jak Prorok řekl: Muž nebude tázán, proč bil svou ženu.“12 Nebude tázán, to znamená v Soudný den? Nebo se ho nebude ptát islámská obec? Nebo obojí? To hadíth neříká. Nakonec samotná existence súry 4:34 zpochybňuje hadíthy, kte­ ré jsou proti bití žen. Je krajně nepravděpodobné, že by Mohamed popíral to, co sám muslimům předával jako slova Alláhova, aniž by verš výslovně odvolal (jak to udělal s některými jinými).13 Bití žen ani žádná jiná část Koránu není v islámu pouze historic­ kou zajímavosti. Reliance of the Traveller obsahuje stejné pokyny, jak zacházet s neposlušnou ženou, jako súra 4:34: „Pokud se ona dopustí vzpurnosti, on se vyhne spaní... s ni beze slov, a může ji udeřit, avšak ne tak, aby jí ublížil, to znamená, že jí nesmí... zlomit kosti, poranit ji ani způsobit krvácení.“ 14 Takové pokyny nejsou věcí minulosti. V roce 2002 vyvolal turec­ ký muslimský duchovní ve výslužbě Kemal Guran v tomto sekula­ rizovaném muslimském státě kontroverzi, která vznikla kvůli pasáži v jeho knize The Muslim’s Handbook . * Podle BBC „knížka vydaná Pious Foundation, které spadá pod vládni Religious Affairs Directo­ , ** rate říká, že muži mohou své ženy bít, pokud je nezasáhnou do obličeje a bití je přiměřené“. Guran rovněž „prohlašuje, že muži jsou ženám přirozeně nadřazeni“. Jasná slova Koránu obě tvrzení podporuji, ale někteří Prorokovi obhájci zřejmě súru 4:34 přehlíže­ jí. Článek BBC pokračuje: „Sema Piskinsut, kteiý předsedá parla­ mentní komisi pro lidská práva, řekl, že knížka byla plná nepřes­ ností a slova proroka Mohameda a islámu vykládala chybně.“15

* Příručka muslima ** Ředitelství náboženských záležitosti

89

Piskinsut se patrně neodvolává na Korán, ale na islám dnešních dnů. Možná obvinění, že Guran „vykládá slova proroka Mohameda a islámu chybně“, skutečně znamená, že se starý imám snaží oživit zvyk, který civilizovaní muslimové již dávno odsunuli na smetiště dějin. Možná. Pokud jde však o souhlas s bitím žen, není Guran mezi muslimy nikterak osamocený. Ve stejném roce, kdy vydal The Muslim’s Handbook, vyvolala jiná kniha, která dávala tytéž rady, podobný povyk ve znovu oživené muslimské komunitě ve Španělsku. Kniha španělského imáma Mohameda Kamala Mostafy Women in Islam * „doporučuje jako nejvhodnější trest pro ženu ústní pokárání následo­ vané obdobím sexuální abstinence, ovšem nevylučuje ani bití, jsou-li dodržena přísná pravidla“. Dále upřesňuje, že by muž „nikdy neměl svou ženu udeřit ve stavu extrémního nebo zaslepeného hněvu“. Nikdy by neměl zasáhnout citlivé části těla, jako je tvář, hlava, prsa nebo břicho. Měl by zasahovat pouze ruce a nohy a používat k tomu prut, který je tenký a lehký, aby na těle nezanechal jizvy ani modřiny. Cílem muže... by mělo být způsobit psychické utrpení a nikoliv ponižo­ vat nebo fyzicky týrat svoji ženu.16

Za napsání tohoto čelí Mohamed Kamal Mostafa soudní při ze strany asociace skupin španělských žen. Ale co udělal? Pouze pře­ formuloval súru 4:34: „Vykažte jim místa na spaní a bijte je!“ Špa­ nělské ženy se tedy ve skutečnosti nepřou s imámem, ale s Korá­ nem. Možná by španělské ženy měly žalovat Proroka! Dokonce i poměrně umírněný muslimský učenec a obhájce dr. Džamal Badawí uznává, že muži mají právo bít své ženy. Když dr. Badawí cituje súru 4:34, je z uvedené výsady zjevně v rozpacích a snaží se ji zamluvit: „Toto opatřeni se dá přesněji popsat jako mírné poplá­ cání po těle, avšak NIKDY NA TVÁŘ, jde spíše o symbolické projevy než o skutečný trest (zvýrazněno v originále).“17 Redaktoři sahíh Bu­ chán komentují súru 4:34 v podobně minimalistickém stylu a odvo­ lávají se na formulaci ‘Abdulláha Júsuf‘Alího: „Bijte je (zlehka[,| vaše ženy, je-li to užitečné) [tj. aniž byste jim způsobili krutou bolest]“ (závorky v originále).18 Snaha těchto muslimských autorit omezit sílu bití ze strany mu­ žů je chvályhodná. To je další příklad jejich citlivosti, která je lepší Ženy v islámu 90

než jejich náboženské přesvědčeni - skutečný Bůh vložil do jejich srdcí větší soucit, než Mohamed vložil do Koránu. Když se však dob­ romyslní muslimové jako Badawi pokouši přejít dovolené bití žen jako „mírné poplácání“, opomíjejí to hlavní. Bití by nemělo být při­ pouštěno, přestože při něm nedojde ke zlámání kostí a nezanechá jizvy. 1 kdyby nezpůsobovalo žádnou fyzickou bolest, svědčí o vzta­ hu mezi někým nadřazeným a někým podřadným, nikoliv o svátém spojeni sobě rovných. Ještě důležitější je to, že mírné poplácání je subjektivní záležitost. V soukromí domova (a ve hněvu) může být to, co je poplácání pro jednoho, brutální bití pro druhého. Jestliže tedy Alláhova kniha schvá­ lila bití žen, ustanovila takové chápání manželství, které je ve skuteč­ nosti i přes svou vnější podobnost se západním modelem na světy vzdálené spojení, v němž „se vzájemná láska partnerů stává výra­ zem absolutní a neochvějné lásky, s jakou Bůh miluje člověka“.19

Domácí otroctví Jak moc je islámská společnost vzdálena této atmosféře vzájemné lásky, je patrné z mnoha muslimských zdrojů. Jeden hadíth zachy­ cuje, jak Prorok říká: „Pokud muž vyzve svou ženu, aby s ním šla spát, a ona odmítne, potom na ni andělé sešlou prokleti trvající do rána.“20 Prorok neříká nic o tom, proč by žena mohla odmítnout. Reliance of the Traveller opakuje Mohamedovo tvrzení. Tento orto­ doxní zdroj šáfťovské školy stanoví: „Muž je zavázán živit svou ženu pouze tehdy, když se mu dává nebo nabízí, což znamená, že mu do­ voluje plný požitek ze své osoby a neodmítá sex v jakoukoliv denní či noční dobu.“21 Další aspekt tradiční role muslimských žen se ukazuje, když Ámir Taherí popisuje první setkáni ájatolláha Chomejního s jeho nastáva­ jící manželkou. Taherí tuto situaci živě popisuje: „Ona svého nápad­ níka mohla vidět, ale všechno, co viděl Ruholláh, byla drobná po­ stava zahalená v černém. Nemluvila, jako dívka, jejíž hlas by slyšel někdo cizí, by byla zatracena.“22 Ájatolláhovy námluvy bohužel ne­ jsou záležitostí velké romantiky; vypadá to spíše jako najmutí služ­ ky. (Nicméně k Chomejního cti je třeba dodat, že se oženil pouze jed­ nou a podle všeho své ženě projevoval péči a stálou lásku.) Ženy mohou být vděčné, jsou-li pouze domácí služky, protože to mohou mít ještě horší. V mnoha hadíthech Mohamed dokonce sku­ pině žen říká, že jejich pohlaví bude sídlit v pekle: „Jednou se Alláhův 91

Apoštol vypravil do Musally (vykonat modlitbu) Td al-Adha neboli modlitbu al-Fitr. Potom šel kolem žen a řekl: ,Ó ženy! Dávejte al­ mužny, neboť jsem viděl, že většina obyvatel pekelného ohně jste byly vy (ženy).““ Když se ženy ptaly proč, vysvětlil jim: ,Často své muže proklínáte a jste k nim nevděčné. Neviděl jsem nikoho, kdo by měl v inteligenci a náboženství větší nedostatky než vy. Opatrný a citlivý muž může být některou z vás sveden z cesty.“ Aby podepřel své hodnoceni ženské nedokonalosti, narážel na Korán: ,Není svě­ dectví dvou žen rovno svědectví jednoho muže? [viz súra 2:282 výše]... Toto je její nedostatek v inteligenci. Není pravdou, že se žena nemůže během menstruace modlit ani postit? ... Toto je její nedo­ statek v náboženství.“23 Představa, že se v pekle bude nacházet více žen než mužů, se v hadíthech objevuje často. Ukažme si jenom jeden přiklad: „Prorok řekl: ,Stál jsem u brány Ráje a viděl jsem, že většina lidí, kdo do ní vstoupili, byli chudí, zatímco bohatí byli zastaveni u brány (kvůli zúčtování). Avšak společníkům Ohně bylo přikázáno, aby byli vrženi do Ohně. Potom jsem stál u brány Ohně a viděl jsem, že většina těch, kteří do ní vstoupili, byly ženy.“ “24 Ve světle těchto tradicí je jasné, proč muslimští muži tak často představují typ misogynů, kteří zacházejí s ženami s podezíravosti, pohrdáním a výsměchem. Při jednání s ženami věří tomu, že jedna­ jí se skupinou, která trpí těžkými morálními a duševními nedostat­ ky, nemluvě o všech druzích tělesných nečistot v náboženství, které je posedlé rituální čistotou. Kromě toho jsou ženy také ve velkém nebezpečí, že skončí v pekle. Aby se tam však dostaly, měly by raději mít povolení - muslim­ ské ženy, jejichž manželé dodržují islámské zákony doslova, musí mít od svého muže povolení dokonce i k tomu, aby se mohly odvážit vyjít z domu. Prorok Mohamed říká, že pokud žena opustí dům bez manželova svolení, „andělé ji proklejí, dokud se nevrátí nebo neli­ tuje“.25

Mnohoženství Muslimský muž má svobodu v tom, že se může stýkat prakticky s to­ lika ženami, s kolika si přeje, neboť islám schvaluje také mnoho­ ženství. „Bojíte-li se, že nebudete spravedliví k sirotkům... berte si za manželky ženy takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři a čtyři.“ (súra 4:3) Tento verš je tradičně chápán jako svolení, že muž může 92

mit čtyři ženy, ačkoli mu rozvod a konkubinát v islámu dovolují prak­ ticky neomezený počet žen. Muslimové spěchají, aby kritickým obyvetelům Západu ukázali i zbytek pasáže: „...avšak bojíte-li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte jen jednu“. Abych byl poctivý, měl bych poukázat na to, že tento verš pokračuje: „nebo ty, jimiž vládnou pravice vaše“ (súra 4:3). Jiný verš muže upozorňuje: „Nikdy vám nebude možno, abys­ te byli spravedliví mezi ženami, i kdybyste si to přáli.“ (súra 4:129) Muslimové, kteří obhajuji monogamii, staví tyto pasáže k sobě: Ko­ rán připouští, že muž nebude schopen chovat se ke všem svým že­ nám nestranně, a říká mu, že pokud tak nemůže učinit, měl by si vzít pouze jednu ženu. Proto tvrdí, že Korán ve skutečnosti polyga­ mii zakazuje. Jiní, kteří nezacházejí tak daleko, upozorňují, že Korán pouze ome­ zuje počet na čtyři ženy (podle názoru velké většiny učenců), a staví tak lidskou sebekázeň nad běžný zvyk. Říkají, že předtím, než Mo­ hamed obdržel Korán, mívali muži v Arábii někdy i stovky žen. Islám zavedl zdravou zdrženlivost a tím postavení žen pozvedl. Muslimové tvrdí, že mnohoženství není v Bibli odmítnuto, a lidé ze Západu proto nemohou tvrdit, že je tento zvyk ve své podstatě nemorální. Při obhajobě tvrzeni, že mnohoženství je v mnoha přípa­ dech soucitnější volbou než monogamie, poukazují na nerovnová­ hu populace a jiné sociální faktory. Říkají, že muži a ženy jsou roz­ dílní; žena přirozeně touží pouze po jednom muži, ale muž touží po mnoha ženách, takže islám je realističtější než křesťanství, neboť k tomu přihlíží. Badawí dodává: To, proč Korán omezuje množství žen, je ve skutečnosti snaha od mnohoženstvi odradit, ledaže by jeho existence byla nutností. Také je zřej­ mé, že obecným pravidlem v islámu je monogamie, nikoli polygamie. Nicméně svolení praktikovat omezenou polygamii je pouze v souladu s realistickým pohledem islámu na podstatu muže a ženy a odlišnými sociálními potřebami, problémy a kulturními rozdíly.26

Muslimský učenec Seyyed Hossein Nasr se rozhořčuje nad „zauja­ tosti křesťanství“ proti mnohoženství, předsudkem, který zasáhl některé příliš modernizované části islámské obce. Říká: „Někteří za­ šli dokonce tak daleko, že to označili za nemorální, a dávají přednost prostituci před společenským modelem, který omezuje všechny pro­ miskuitní vztahy na přijatelnou úroveň.“27 Ale uvádět, že kritikové 93

polygamie upřednostňují prostituci nebo promiskuitu, a tvrdit, že mnohoženství tyto záležitosti v islámu minimalizuje, je přinejlep­ ším nepřesné. Nasr vychází z názoru, kteiý je dnes téměř všeobecně přijímán, že lidská přirozenost připomíná parní kotel - když tlak stoupá, upusť trochu páry. Pokud jsi plný hněvu, udeř do zdi nebo alespoň do polštáře. Pokud jsi plný sexuální touhy, nepotlačuj ji, ale dovol jí nějak odejít, protože jinak ti ublíží. Islám je tedy realističtější a hu­ mánnější než křesťanství, neboť polygamie umožňuje, aby tato se­ xuální pára odešla bezpečným a spolehlivým způsobem - na rozdíl od prostituce, která s sebou nese íýzická nebezpečí a ubližuje že­ nám, které jsou do ní zapojeny. Toto zobrazení člověka jako parního kotle je ve skutečnosti rela­ tivně moderní představa, kterou zpopularizovala laická psycholo­ gie. Křesťané i nekřesťané zastávali opačný pohled, který výstižně shrnul Jakub, Kristův spolubratr a první biskup Jeruzalémský: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás.“ (Jakub 4:7) Obdobně v katolické tradici sv. Tomáš Akvinský učil, že návyky jsou vykořeněny nikoliv nakrmením, ale vyhladověním. Toto učení bylo ve větší míře odmítnuto teprve v moderní době. Není-li to však pravda, pak bychom mohli očekávat, že v muslim­ ských zemích, kde je polygamie běžná, najdeme důkazy pro Nasrův výrok: Neměla by tam být žádná promiskuita ani prostituce. Přesto však muslimská Bangladéš nedávno musela prostituci legalizovat, což způsobilo, že „stovky sexuálních pracovnic“ začaly tancovat v ulicích hlavního města Dháky.28 Kde se však tyto stovky prostitu­ tek v muslimské zemi vzaly? Není to spíše tak, že jejich obdobu lze (i přes oficiální zákaz) nalézt po celém muslimském světě a že „realis­ tický“ přístup islámu k sexu nezpůsobuje těmto prostitutkám žád­ ný nedostatek klientů, ale spíše stále větší popularitu? I když má muslim pouze jednu ženu (což je ve většině islámských společností nejběžnější), tak jeho oprávnění založené na Koránu, že si může bez jejího svolení vzít další ženu (stejně jako ji bit), činí z islámského manželství zásadně odlišnou instituci, než je manžel­ ství na Západě. Muslimové mají, ať už toto právo využijí nebo ne, boží svolení dopustit se jednání, které by v západním kontextu bylo považováno za nevěru. Ve výborně napsaných dějinách Konstantinopole po jejím dobytí muslimy podává Philip Mansel dojemný příklad týkající se dcery sultána Osmanské říše: 94

Dokonce i ti nejmocnějši a nejvýsadnější obyvatelé Osmanské říše mohou být trýzněni žárlivostí. Adile Sultán, dcera velkého reformáto­ ra devatenáctého století Mahmúda II., byla vdaná za armádního důstojníka Mehmeda Aliho Pašu. Navzájem se milovali. Jednoho dne upoutala jeho pozornost na elegantním shromaždišti v zálivu Golden Horn, kterému se říkalo „Sladké vody Evropy“. Protože byla zcela zahalena, nevěděl, kým (ona) je. Upustil na její nohu provoněný kapesník. Tu noc Paša nalezl kapesník na polštáři vedle své spící ženy.

Podle Mansela cestovala Adile Sultán jednoho dne do mešity, kte­ rá byla daleko od jejího domova. Využila proslulé orientální pohos­ tinnosti a za účelem odpočinku zastavila u panského sídla vedle cesty. Zatímco si vychutnávala kávu a ovocnou zmrzlinu, kterou jí připravili, byla udivená, když zjistila, že její hostitelka je rovněž že­ nou Mehmeda Aliho Paši! Netekla však nic a vrátila se domů, kde jak popisuje Mansel - „poté žila o samotě a s rostoucím žalem psala básně. Když v roce 1898 zemřela, byla pochována po boku svého muže. Nikdy se o jeho nevěře nezmínila.“29 Toto je příběh pouze jedné ženy, ale nepotřebujeme vědět mnoho o lidské podstatě, abychom pochopili, že jde o příběh, který se neu­ stále opakuje po celém světě. Korán nařizuje, aby si muž nebral více než jednu ženu, nemůže-li se ke všem chovat stejně, ale mus­ limové to obecně chápou ve smyslu stejné finanční podpory. Rov­ nocenné rozdělování přízně by nebylo možné - dokonce i Prorok upřednostňoval Á’išu před svými ostatními ženami. Buchán popi­ suje, že jeden jeho stoupenec byl natolik smělý, že se jej zeptal: „Která osoba je ti nejdražší?“ Mohamed odvětil: „Á’iša.“30 Co si mohly myslet jeho ostatní ženy? Nepoměr přízně může z polygamního manželství vytvářet žalář smutku. Ani Prorokův harém od něj nebyl uchráněn. Á’iša otevřeně vypráví o rozporech mezi Mohamedovými ženami; je jedním z hlav­ ních pramenů, z nichž se dozvídáme o pověstné události popsané v minulé kapitole, o poměru Mohameda s Márijí Koptskou v den určený Hafse. Rovněž také oznamuje: „Zajnab se mnou soutěžila (v kráse a lásce Proroka).“31 V Prorokově polygamni domácnosti byla žárlivost - přirozeně tak všudypřítomná, že Á’iša přiznala, že žárlila na mrtvou Chadídžu, Prorokovu první ženu, jedinou, která jej měla sama pro sebe. 95

Vyprávěla Á’iša: Nikdy jsem nežárlila na žádnou z Prorokových žen to­ lik jako na Chadidžu, (ačkoliv) zemřela předtím, než si mě vzal; často jsem slyšela, jak se o ní zmiňoval; a Alláh mu řekl, aby jí předal dobré poselství, aby měla palác plný qasáb (tj. sudy drahokamů a perel v Rá­ ji), a že kdykoliv Prorok zabije ovci, aby z ní poslal slušný podíl jejím přítelkyním.32

Kdykoliv se žena v islámské obci odváží mluvit o mnohoženství, je to vždy stejný příběh. Halide Elib, prafeministka v období úpad­ ku Osmanské říše, na rovinu řekla, že mnohoženství „bylo prokletí, zhouba, ze které naše nešťastná domácnost nemohla uniknout své­ mu vlastnímu systému... Neustálé napětí v našem domě způsobo­ valo, že každá obyčejná oslava vypadala jako fyzický trest, a násled­ ky toho všeho mě sotva kdy opustí. Pokoje žen byly naproti sobě a můj otec je navštěvoval jednu po druhé.“33 Americká muslimka z dvacátého prvního století si byla rovněž vědoma zničujících následků polygamie. April Ray El-Hage, žena odsouzeného teroristy al-Káidy Wadiha El-Hageho, úspěšně odolá­ vala pokusům svého manžela vzít si druhou ženu. Samozřejmě mu nemohla odepřít jeho právo znovu se oženit; kdyby to udělala, bylo by to podle ni samotné „neislámské“. Ale tady bylo znovu její srdce širší než její náboženství. Se svým pocitem od Boha, že mnohožen­ ství je špatné, se bránila, jak jenom mohla: „Udělala jsem mu ze ži­ vota peklo... Stala se ze mě skutečná d---- .“ Trvalo šest měsíců, než Wadih El-Hage ustoupil, ale April Ray nakonec zvítězila - její muž zasnoubení s druhou ženou zrušil.“34 Advokátka v Egyptě Abú Qomsan sdílí stejné názory jako April Ray. Rozhořčeně popisuje současnou egyptskou televizní show Hag Mitwalli’s Family , * která idealizuje mnohoženství; „Dívají se na poly­ gamii jako na něco, co je velice krásné, romantické a nádherné jako sen. Je to nejhorší show, jakou jsem kdy v životě viděla. Je to nejhorši show, jakou kdy egyptská televize natočila. Ničí všechny životní hodnoty... Velmi mě to rozčiluje.“35 Mnohoženství nutí vnímat ženy jako nějaké zboží, což je pohled, který v islámu vždy převládal. Tato představa dosáhla svého zbožštění v Topkapi - proslulém paláci osmanských sultánů, zejména pak v jeho harému. Akbar S. Ahmed to popisuje takto; „Právě harém byl místem, kde všemocný sultán strávil většinu svého života. Kaž­ * Rodina Haga Mitwalliho 96

dá z obyvatelek 230 malých, temných pokojů mu byla k službám. Není těžké představit si to neomezené potěšeni smyslů, které bylo sultánovi, a pouze jemu, dostupné (počet konkubín nezřídka překro­ čil jeden tisíc).“ Ahmed pokračuje popisem marnotratného a vybíra­ vého vybavení paláce vyzdobeného verši Koránu na zdech. „Ale ver­ še Koránu podtrhují skutečnost, že i přes takové množství citátů z Koránu to nebyl islám.“36 Proč ne? Co v islámu zakazuje sultánům vlastnit takové paláce a zacházet takto se ženami? Obhájci islámu jako Seyyed Hossein Nasr si stěžují, že není spra­ vedlivé napadat islám kvůli mnohoženství, Jako kdyby mnohoženství bylo praktikováno pouze v islámu“.37 Jistě ne; ale islám proti němu neposkytuje ženám žádnou ochranu. Muslimové poukazují na významné postavy Starého zákona, jako jsou David nebo Šalamoun, které byly polygamní. Ovšem židé ani křesťané dnes polygamii nepraktikují. Chápou své Písmo jako učení vyšší morálky, včetně před­ stavy manželství jako jedinečného božího svazku, který nelze zlomit.

Rozvod Klasická křesťanská představa manželství nevylučuje pouze mno­ hoženství, ale i rozvod. Ježíš upozorňuje farizeje: Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ,muže a ženu uči­ nil je‘? A řekl: ,Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manžel­ ce, a budou ti dva jedno tělo1; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Matouš 19:4-6)

Je pravdou, že současné západní statistiky v této věci jsou smut­ né. Muslimové ve skutečnosti kritizují západní společnost za pokry­ tectví v otázce mnohoženství; udávají, že významné procento západ­ ních mužů v současnosti praktikuje několikanásobnou polygamii prostřednictvím snadných rozvodů a nových sňatků. Ani zde však islám nemůže získat morální převahu. Muslim se může se svou man­ želkou rozvést, vzbudí-li v něm nějakým způsobem nelibost (třeba i námitkami proti polygamnímu zřízení). Je téměř neslýchané, aby se muslimská žena rozvedla se svým mužem, ačkoli se to patrně za určitých okolnosti stává. Aby muž docílil rozvodu, stačí, když své ženě třikrát zopakuje známou větu: „Jsi rozvedena, jsi rozvedena, jsi rozvedena.“38 To však neznamená, že muslimská žena může být 97

rozvedena a vystěhována z domu během několika minut. Korán v súře nazvané „Rozvod“ stanoví čekací dobu pro ujištění, že žena není těhotná: „Proroku! Rozvádíte-li se se svými ženami, tedy se s nimi rozveďte v ustanovené pro ně lhůtě a počítejte přesně dny čekací lhůty a bojte se Boha, Pána svého! Nevyhánějte je z jejich domů a nechť z nich neodcházejí, leda kdyby se dopustily haneb­ nosti zjevné.“ (súra 65:1) Americká muslimka Naasira bint Ellison vysvětluje, jak to fun­ guje v praxi: Než se dospěje k rozhodnuti o rozvodu, nejprve se volí a zkouší mnoho jiných alternativ. Pokud se muž a žena rozhodnou, že již spolu nemohou déle zdárně žit jako muž a žena, manžel (ve většině připadů, ne vždy) oznámí rozvod tím, že řekne: „Rozvádím se s tebou.“ Od tohoto okamžiku začíná čekací období. To trvá tři menstruační cykly, aby se ujistili, že žena není těhotná. Toto období ponechává dvojici čas na to, aby uvážila, co dělají, a jestli je rozvod opravdu to, co chtějí. Nejsou zde žádni angažo­ vaní právníci, kteří by zhoršovali již tak dost choulostivou situaci.

Říká, že toto je „nejhumánnější a nej spravedlivější způsob rozvodu, jaký existuje“.39 Muslimové hrdě poukazuji na súru 4:128, která tvoří základní kámen tohoto systému: „Jestliže se žena obává od manžela svého hrubosti či lhostejnosti, není pro ně oba hříchem, dospěji-li mezi sebou ke vzájemné dohodě, neboť dohoda je to nej­ lepší.“ Á’išino vysvětlení tohoto verše ukazuje, jaký druh „dohody“ se tím myslí: „Jde o ženu, jejíž muž s ní již nechtěl déle zůstat, chtěl se rozvést a vzít si nějakou jinou pani, ale ona mu řekla: ,Zůstaň se mnou a nerozváděj se a pak se ožeň s jinou ženou a nemusíš za mě utrácet ani se mnou spát.'40 Tato „vzájemná dohoda“ je spíše jako dohoda mezi žebrákem a králem. Žena souhlasí, že se vzdá svých manželských práv a nedostane od svého muže nic, ani základní podporu, bude-li ušetřena hanby z rozvodu. Zatímco muž získal od své ženy souhlas vzít si jinou ženu. Muslimové ani nemusejí uvádět důvod k rozvodu se svou ženou. Jeden muž z Abú Dhabí zvažoval rozvod se svými ženami jenom proto, aby měl více dětí: „Čtyřicetiletý Sálim Džemá Mabrúk má dvacet sedm dětí a snaží se o to, aby jich měl sto. V rozhovoru pro deník Al-Ittihad řekl, že by se nejspíš měl rozvést s některými ze svých čtyř nynějších žen a najít si nějaké živější.“41 98

Pravda, na Západě existuje hodně ženatých mužů, kteří se rozvá­ dějí proto, aby si mohli vzít nějakou „živější“ ženu. Islámské rozvo­ dové právo a stejně tak i současné západní zákony se docela liší od toho, co řekl Ježíš, který zformoval křesťanské chápání rozvodu: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo.“ (Matouš 19:8) Toto je jeden z Ježíšo­ vých „nelítostných výroků“. Vzhledem k rozpadům rodin na Západě muslimové tvrdí, že přijali realističtější pohled na lidskou podstatu tím, že povolují rozvod a uzákoňují jeho podmínky, což mohlo prav­ děpodobně přinést skutečný přínos v předchozích omezeních křes­ ťanského světa.Ve skutečnosti dnes i přes Ježíšova slova skoro všechny křesťanské komunity rozvod a nový sňatek takovým či ona­ kým způsobem připouštějí. Pouze katolická církev stále považuje nový sňatek po rozvodu za těžký hřích; poskytnuti anulací u kato­ líků se často označuje jako „rozvod pod jiným jménem“, ale ve sku­ tečnosti je anulace povolována jen za zvláštních podmínek. Papež Jan Pavel II. to opětovně potvrdil, když na začátku roku 2002 řekl: „Manželství je nerozlučitelné... [Rozvod] ... má zničující následky, které se ve společnosti šíří jako mor.“42 Jeden pozorovatel islámu podotýká, že v Egyptě „obrovské množ­ ství mužů“ využívá výhodu islámských rozvodových práv a „během deseti let se žení s dvaceti či třiceti ženami. Stejně tak si ženy nižší­ ho věku berou více než deset mužů, jednoho po druhém. Můžeme dnes pozorovat... že někteří muži mají ve zvyku měnit manželku jednou za měsíc.“43 Muslimské rozvodové právo může ženu přinutit ke skutečné prostituci. Sari’a stanoví, že poté, co se muž třikrát rozvede s tou samou ženou, nemůže si ji znovu vzít do té doby, než se ona vdá a rozvede s jiným mužem.44 Tento druh opakovaného sňatku a roz­ vodu se stal v islámu běžný díky způsobu, jakým je povolen rozvod. Proto tedy na některých místech - zejména v íránském svátém městě Qom - existují muži, kteří si vydělávají na živobytí jako „manželé na jednu noc“. Žení se s třikrát rozvedenými ženami, na­ plní své manželství a příští den se s nimi rozvedou, a ženy se tak mohou právoplatně vrátit ke svým rodinám.45 UNICEF nedávno přiblížil ženu, která je dvojnásobnou obětí, jak sňatku v dětství, tak i snadného rozvodu: Zejnab je 26 let. Byla provdána ve věku deseti let a ve dvanácti se jí na­ rodila holčička. Nicméně zranění z předčasného porodu bylo pro její

99

mladé křehké tělo příliš velké a na levou polovinu těla zcela ochrnula. Kvůli tomu ji muž poslal zpátky k její rodině. Nakonec ji úplně opustil a oženil se znovu. Spolu se svou dcerou, které je dnes 13 let, nyní žijí u tety a vydělávají si peníze prodáváním brambor. Zejnab si nemůže dovolit poslat svou dceru do školy.46

UNICEF se nikde nezmiňuje, že by byla Zejnab muslimka, ačko­ li se jmenuje jako jedna z Prorokových žen. Islám by jí však v žád­ ném případě od jejích nesnází nepomohl, neboť přehlíží dětské man­ želství i jednostranný rozvod iniciovaný mužem. Nic v islámském právu ani zvycích nebrání tomu, aby se příběh Zejnab v muslim­ ském světě znovu neopakoval.

Ženská obřízka Krutost ženské obřízky je praktikována v islámské obci a některý­ mi nemuslimskými obyvateli Třetího světa. Ve shodě s Mohamedo­ vou podezřívavostí vůči ženám má za cíl snížit jejich sexuální citli­ vost a zkrotit tak jejich necudnou podstatu. Avšak ve skutečnosti se ospravedlnění tohoto zvyku z hlediska islámu zdá být slabé. Jen stěží se s ním setkáme v takových baštách islámu jako Saudská Arábie, Irák, Sýrie, Jordánsko, Palestina, Turecko, Írán či Severní Afrika.47 Zachoval se však mezi muslimy v Egyptě, Etiopii, zbytku východní Afriky i jinde a je ospravedlňován na základě náboženství. Podle Badawího ti, kdo obřízku provádějí, stojí v islámu na vratké půdě: „neexistuje ani jediný text v Koránu nebo Hadíthu, který by ženskou obřízku vyžadoval“.48 Tedy skoro žádný. Jeden hadíth pochází z tak vynikajícího zdro­ je, jaký jen lze v islámu najít - od jednoho ze „čtyř velkých imámů“ sunnitského islámu, nejpřednějšího sběratele hadíthů Ahmada ibn Hanbala (podle nějž převzala své jméno hanbalovská škola islám­ ského práva). Tento velký imám, který je pověstný tím, že procesto­ val celý muslimský svět ve snaze najít autentické hadíthy, cituje Mohameda, jak říká: „Obřízka je pro muže zákon a pro ženy ochra­ na cti.“49 Nicméně i přes úctu, které se Ibn Hanbal mezi muslimy těší, existuje pouze drobná zmínka o tomto výroku i jinde. Sunan abú-Dáwúd uváái jen jeden hadíth, jenž se týká této praktiky, a i ten je celkově považován za „slabý“ neboli pochybného svědectví: „Jed­ na žena v Medíně prováděla obřízku. Prorok ji řekl: Neřež tak krůtě, protože je to lepší pro ženu a více žádoucí pro muže.“50 Je to zpráva 100

o tom, že obřízku nezakazuje, ale očividněji omezuje, vylučuje kru­ tější metody, které se nicméně dodnes provádějí. Někteří významní muslimští duchovní tento zvyk podporují. Pod­ le Reliance of the Traveller je obřízka vyžadována jak pro muže, tak i pro ženy.51 Šejch Muhammad Sajjíd Tantáwí, velký imám egyptské univerzity al-Azhar (a podle BBC tudíž „nejvyšši duchovní autorita pro téměř miliardu sunnitských muslimů“), nazývá obřízku „chvá­ lyhodnou praktikou, která dává ženám čest“.52 Navíc je ženská obříz­ ka ve společnostech, kde se používá, hluboce zakořeněna. Jak jed­ noduše řekl jeden Egypťan: „Je to zvyk. Bůh to chce.“53

Odlišné chápání znásilnění Početné zprávy ze Středního východu naznačují, že západní chápá­ ni pojmu znásilnění v muslimském světě téměř neexistuje. Vlastně vědí, o co se jedná, ale podle islámských zákonů o svědectví se to téměř nikdy nestává. V posledních letech muslimové často obviňo­ vali nemuslimské vojáky v Bosně, Kašmíru i jinde, že se dopustili znásilnění muslimských žen. Ale uvnitř islámské obce je tento obraz matnější, nikoli proto, že by zde mužská vášeň byla lépe zvládána, šarí’a však dělá z trestného činu znásilnění něco, co je prakticky nemožné dokázat. Výpověď oběti samotné je nepřípustná. Reliance of the Traveller nařizuje, že „pokud se svědectví týká smilstva nebo sodomie, pak je zapotřebí čtyř mužských svědků“. Upřesňuje to komentář muslim­ ského soudního znalce šejcha ‘Umara Barakata, který dodává, co musí tito svědkové vidět. Říká, že „v případě smilstva musí dokázat, že viděli viníka, jak vsouvá špičku penisu do její pochvy“.54 Znovu musím zopakovat, že nejde o nějaké dávno zapomenuté středověké právo. Zůstává v platnosti všude, kde vládne šarfa. Ča­ sopis Time říká: „Například k tomu, aby bylo v Pákistánu dokázáno znásilnění, musí v souladu s šarfou čtyři dospělí muži ,bezúhonné' pověsti dosvědčit vniknuti do ženy.“55 V. S. Naipaul uvádí, že v této islámské republice „byl v jednom maloměstě obviněn pír neboli svá­ tý muž ze znásilnění třináctileté dcery jednoho ze svých přívrženců. Případ namířený proti němu se při zasedání soudu nemohl dostat daleko, protože nové islámské právo, podle kterého byl souzen, po­ žadovalo čtyři očité svědky tohoto činu.“56 Tento zákon je založen na známé události z Mohamedova života, kdy byla jeho milovaná Á’iša podezřívaná z cizoložství. Zjevení od 101

Alláha její jméno očistilo a napříště byli k prokázáni sexuálního hří­ chu potřební čtyři svědci. Alláh se ptal jejích žalobců: „Proč nepři­ vedli o tom čtyři svědky? A protože nepřivedli svědky, jsou před Bo­ hem lháři.“57 (súra 24:13) Tento zákon zprostil Á’išu viny, pro jiné ženy však znamenal zdroj nesmírného utrpení. Platí v Malajsii, kde se muslimská feministic­ ká skupina Sisters in Islam * pokouší dosáhnout jasné definice zná­ silnění zapsané v malajských zákonech. Kvůli zákonům o svědectví a dalším okolnostem je v současnosti obtížné odlišit znásilnění od cizoložství a smilstva (ziná). Sisters in Islam na to poukazují dost adekvátním způsobem: V reálném světě se znásilnění zřídkakdy odehrává na veřejnosti tak, aby akt vniknutí mohli zpozorovat čtyři zbožni muži. Pokud by sku­ tečně byli svědky takového činu a nepokusili se mu zabránit, pak jsou prakticky vzato spoluúčastníky tohoto trestného činu. Ve skutečnos­ ti, jestliže se znásilněni dostane před soudní pravomoc sjaríah [sari’a], tak podle tradičního výkladu žena vůbec nemůže dokázat, že byla znásilněna, pokud se násilník sám k činu nepřizná.

Někteří státní úředníci souhlasí: na jaře 2000 tisk zveřejnil, že si Sisters in Islam s vděčnosti povšimly, že „zástupce premiéra vyjádřil znepokojení, že oběti znásilnění by mohly být obviněny ze ziny (ne­ zákonného sexu), neboť ve sjaríah [šari’a] neexistuje žádná definice tohoto zločinu“.58 Týto obavy jsou oprávněné. Znásilněná muslimská žena se to čas­ to bojí oznámit na policii, protože její výpověď může být kvůli nepří­ tomnosti čtyř vypovídajících mužských svědků chápana jako dozná­ ní k cizoložství či smilstvu (zina) - trestnému činu, který by ji mohl stát život. Sedmnáctiletá oběť krvesmilstva tak byla podle šarí’y obviněna jako dobrovolný účastník trestného činu. Sisters in Islam upozorňují, že se šarfatským soudním úředníkům, kteří dospěli k to­ muto rozhodnutí, nepovedlo pochopit „dynamiku silného vztahu“, který v tomto případě mezi otcem a dcerou panuje.59 V jiném známém procesu v Nigérii odsoudil šarfatský soud ženu jménem Sufijatu Husejní za cizoložství k ukamenování. Tato žena čelila kruté smrti:

* Sestry v islámu 102

Jaký je způsob popravy? Sanjinna říká, že kameny budou velikosti pěsti. Samotná organizace však záleží na místnim soudci. Vesničané pravděpodobně uvážou Sufijatu ke stromu a přimo ji ukamenuji, ne­ bo možná vykopou díru, která bude dost hluboká na to, aby z ní ne­ mohla vylézt, shodí ji dovnitř a poté na ni budou seshora házet kame­ ny. Přesto všechno by se poprava měla protáhnout: šarfa kamenujícím lidem zakazuje mířit na hlavu.60

Nicméně Husejni řekla, že ji znásilnil její soused Jakúbu Abůbakar. Abúbakar však bohužel tvrdí, že ji nezná (toto tvrzení není přitažené za vlasy, bereme-li v úvahu fakt, že v přísné muslimské společnosti jsou ženy do značné míry omezeny na svou domácnost) a že dítě, o kterém tvrdila, že je jeho dcera, zplodil někdo jiný. „Jakúbu byl zproštěn obvinění,“ řekla po soudním procesu Husejni. „Cí­ tila jsem, jako bych kvůli této křivdě toho dne zemřela.“ Husejni rovněž tvrdí, že měla svědky, kteří by dosvědčili, že se s ni Abúbakar znal a mů­ že být otcem dítěte. Husejni říká: „Nevím, proč nebyli vyslechnuti.“61

Nebyli vyslechnuti, protože nebyli svědky samotného aktu zná­ silnění. To by bylo jediné svědectví, které by Sufijatu Husejni podle islámského práva zachránilo, ačkoliv bouřlivý mezinárodní protest měl nakonec za následek změnu rozsudku smrti. Ale ještě než k to­ mu došlo, byl Alíju Abúbakar Sanjinna, hlavní prokurátor státu, ve kterém byla Husejni odsouzena, dotázán, zda si myslí, že byl tento trest příliš krutý. Byl přezíravý: „Je to zákon Alláha. Tím, že popra­ víme kohokoli, kdo je odsouzen podle islámského práva, pouze vy­ hovíme zákonům Alláha, takže v tom není nic, čeho bychom se měli obávat.“62 Avšak ani v tomto případě zcela nechyběly lidská slušnost a sou­ cit. Předtím, než byl rozsudek smrti změněn, se objevila v příběhu překvapující zápletka: Římskokatolický arcibiskup z Lagosu, Antho­ ny Olubunmi Okogie, se sám nabídl muslimským autoritám, že chce být popraven namísto Sufijatu Husejni.63 Ostatně Okogieho nabíd­ ka také ukazuje, jak rozdílně chápou muslimové své pismo oproti židům či křesťanům. Ano, Starý zákon sice nařizuje ukamenování za cizoložství, avšak židé v dnešních době již obviněné nekamenuji. Pro křesťany je prvořadé, že Nový zákon nařizuje milosrdenství. Ko­ lik lidí bylo v poslední době ukamenováno za cizoložství v převážně katolických státech Jižní Ameriky? 103

Kdežto v celém muslimském světě najdete následkem chybné kla­ sifikace znásilnění ve vězeních ženy, které jsou ve skutečnosti oběť­ mi znásilnění. Za nepřítomnosti mužských svědků jsou jejich žalo­ by považovány za doznání viny. Někteří odhadují, že až 75 % žen, které dnes obývají pakistánské věznice, se tam dostalo z podobných důvodů.64 Když v islámském světě dojde ke znásilnění, je obvinění oběti až příliš běžnou praxí. Chicago Tribune napsal: 31. května 1994 byla Kifája Husajn, šestnáctiletá jordánská dívka, při­ vázána svým dvaatřicetiletým bratrem k židli. Dal jí napít vody a řekl jí, aby odříkala islámskou modlitbu. Potom jí podřezal hrdlo. Hned poté vyběhl na ulici, mával zakrváceným nožem a křičel: „Zabil jsem svoji sestru, abych očistil svou čest.“ Jaký zločin Kifája spáchala? Byla zná­ silněna druhým bratrem, jednadvacetiletým mužem. Její soudce a po­ rota? Její vlastni strýcové, kteří přesvědčili staršího bratra o tom, že Kifája způsobila rodinné cti příliš velkou hanbu na to, aby mohla dále žit.65

Její bratr nevyváži bez potrestání. Dostal patnáctiletý trest věze­ ní, kteiý byl později snížen na sedm let. „Vraždy ze cti“ jsou ve skutečnosti v islámském světě hluboce zakořeněny. Není nic výjimečného, když je žena zavražděna vlastní rodinou za účelem „potrestání cizoložství“. Nejasnosti ohledně zná­ silnění vystavují jeho oběti nebezpečí, že budou postiženy dvojná­ sobně, zatímco jejich vrazi vyváznou bez potrestání. V roce 2002 bylo oznámeno, že „zrovna minulý rok zavraždila hlava význačné pákistánské rodiny svou dceru v právní kanceláři jen kvůli tomu, aby byla zproštěna viny“.66 Byla odsouzena jediným čtením islámských zákonů. Existuje tu však náznak naděje: v létě 2002 byli dva muži ze Saúdské Arábie odsouzeni za to, že násilím odvedli a znásilnili že­ nu, kterou ohrožovali pistolí. Příběh uvedený v Arab News neříká, zda také v tomto případě byly požadovány klasické islámské zásady dokazování, ale z okolností vyplývá, že pravděpodobně ne. Přesto muži okusili krutost islámské spravedlnosti - byli okamžitě popra­ veni (setnutím hlavy).67

104

5. JE ISLÁM SLUČITELNÝ S LIBERÁLNÍ DEMOKRACIÍ?

„Amerika mezi své občany počítá miliony muslimů,“ řekl prezident George W. Bush v Islámském centru ve Washingtonu, D.C. pou­ hých šest dní poté, co teroristické útoky zničily World Trade Center a část Pentagonu. Muslimové pro naši zemi znamenají neuvěřitelný přínos. Jsou to dok­ toři, advokáti, profesoři práv, příslušníci armády, podnikatelé, majite­ lé obchodů, mámy a tátové... Toto je skvělá země. Je to skvělá země, protože si vážíme stejných hodnot - úcty, důstojnosti a lidského význa­ mu. A je mi ctí setkat se s představiteli, kteří to cítí stejným způsobem jako já. Jsou pobouření, jsou smutní. Milují Ameriku stejně jako já.1

Nepochybně je to pravda. Jeden muslimský podnikatel, kterého znám - laskavý a přemýšlivý člověk - nosil hrdě (nebo uvážlivě) několik týdnů po 11. září tričko „I love the USA“. Nic nenaznačuje, že by ho za to během páteční návštěvy mešity někdo kritizoval. Zkuste si však teoreticky představit, jak by to dopadlo, kdyby se z těchto muslimských občanů stala ve Spojených státech většina? Jelikož se tato představa pravděpodobně za několik generací stane skutečností, jde o víc než jen planou spekulaci: zastánci islámu tvrdí, že jejich náboženství je nejrychleji rostoucí na světě; a také ve Spojených státech se rozšiřuje velmi rychle. Rapidně se zvětšují po­ pulace muslimů v západní Evropě. Ve Velké Británii, která je domo­ vem anglikánské církve, praktikující muslimové brzy svým počtem převýší praktikující anglikány. Američané, kteří přemýšleli nad demografii muslimů, nejsou zne­ pokojeni. Koneckonců i když islámská populace nadále rychle po­ roste, je nepravděpodobné, že by se změnilo veřejné mínění. Kromě toho je ve Spojených státech dobře zajištěno oddělení církve a státu. Křesťané, kteří se v uplynulých desetiletích pokoušeli ovlivnit poli­ tickou diskuzi, pracně zjistili, že se musí vyhnout jakýmkoliv ná­ znakům snahy „uzákonit morálku“. Sekulární americká republika s muslimskou většinou by pokračovala stejnou cestou. Nebo ne? 105

Mohla by. V souvislosti s islámem se objevily pozoruhodné snahy o zavedení demokracie. Význačný odpůrce wahhábovců, egyptský modernista Muhammad Abduh (1849-1905), se snažil přepracovat tradiční islámské přístupy tak, aby odrážely přístupy moderního Západu: Abdu|h] tvrdil, že islám není neslučitelný se základy západního myš­ lení, a vyložil islámskou koncepci šúrá (konzultace) jako parlamentní demokracii, idžmá (souhlas) jako veřejné miněni a maslaha (výběr na­ řízení nebo výkladu šariý, z níž vzejde největší užitek) jako militaris­ mus.2

To ale neznamená, že by Abduh doporučoval jako Thomas Jeffer­ son „zeď, která oddělí církev od státu“.3 Jeho představa parlament­ ní demokracie byla zcela islámská. Jeho vlivný žák Muhammad Rašid Ridá (1865-1935) zdůrazňoval, že „záležitosti islámského stá­ tu musí být spravovány v rámci zřízení, které je inspirováno Korá­ nem, hadíthy a zkušenostmi chalífů jdoucích správnou cestou [čelní představitelé muslimské obce žijící bezprostředně po Mohame­ dovi]“.4 Tuniský muslimský novinář a teoretik Mohamed Elhachmí Hamdí se s ním shoduje: „Jádro problému spočívá v tom, že žádný islám­ ský stát nemůže být v očích svých občanů legitimní, aniž by se řídil hlavními učeními šarí’y.“5 V. S. Naipaul vysvětluje: „Neexistuje náboženství, které by bylo více světské než islám. Žádné jiné náboženství se nezaměřuje na to, jak funguje svět, více než islám - navzdory své politické neschop­ nosti.“6 Cituje obvyklý článek z Tehran Times vydaný v prvních dnech Chomejního revoluce: „Politika je v islámu spojená s náboženstvím. “ Autor článku doporučuje, aby Írán a Pákistán vytvořily politické partnerství „s reformami a úpravami pro současné potřeby, zcela podle Svatého Koránu a sunny“. Vyvozuje, že „Írán a Pákistán mo­ hou ryzími záměry a opravdovou spoluprácí dokázat fakt, že islám představuje úplný způsob života“.7 Mohamed Elhachmí Hamdí tvrdí: „Islám by měl být hlavní vztaž­ nou soustavou pro zřízení a zákony v zemích, které jsou převážně muslimské.“8 Podle novináře Dineshe D’Souzy významný muslim­ ský radikál Sajjid Qutb (1906-1966) prohlašoval, že v ideálním poli­ tickém zřízení ,je to Bůh a nikoli člověk, kdo vládne. Bůh je zdro­ jem veškeré autority, včetně zákonné vládní moci. Hlavní hodnotou 106

je ctnost a ne svoboda. Proto by společnosti neměly vládnout lidské zákony, ale Boží“.9 Podobně ájatolláh Chomejní odmítl v Íránu vlá­ du „založenou na schvalování zákonů ve shodě s názorem větši­ ny“.10 Zákony může vytvářet pouze Alláh. V praxi to pak, kdekoli se vytvoří muslimská většina, samozřejmě vede k autokracii podle šarí’y nebo k úsilí o vznik takového politické uspořádání. Šarfa není vhodná pouze k řízeni společnosti; sahá až k „úplnosti náboženského, politického, společenského, domácího i soukro­ mého života“.11 Určuje individuální chování stejně jako uspořádá­ ní společnosti. Islám se vždy pyšnil tím, že odmítal rozlišovat mezi tím, co je císařovo a co je Boží. Mohamed byl koneckonců vůdcem politickým i náboženským. V islámském státě jsou všechny aspek­ ty života podrobeny náboženské autoritě. Vše je podřízeno Allá­ hovi.

Říše od počátku Muslimové nepočítají začátek islámské éry od Mohamedova naroze­ ní či okamžiku jeho prvního zjeveni. Místo toho ji datují od hidžry, kdy Mohamed opustil Mekku a odešel do Medíny, kde se poprvé i když zatím pouze v malém měřítku - stal hlavou státu a současně velitelem ozbrojených sil. Muslimové nikdy nesdíleli zkušenosti raných křesťanů - jaké je to být pronásledovanou menšinou uvnitř nepřátelského režimu. (Ně­ kdo by mohl říct, že to zakusili v období západního kolonialismu, ale i tehdy zůstali ve společnosti majoritou a koloniální vlády si vět­ šinou nedovolily islám otevřeně konfrontovat.) Státní a náboženská moc byly od počátků islámu propojeny. V jejich středu stál chalífa jako vůdce, kterého pro svůj lid vyvolil Alláh. Přestože chalífát už od pádu Osmanské říše v roce 1918 neexistuje (ačkoli fanatičtí musli­ mové jako Usáma bin Ládin volají po jeho obnovení), islámský svět se vždy vyznačoval teokratickou centralizací. Ájatolláh Chomejní poznamenal: „K čemu je dobré, když my [tj. mullové] požadujeme, aby byla zloději useknuta ruka nebo cizolož­ nice ukamenována, když jediné, co můžeme udělat, je takový trest navrhnout, aniž bychom měli moc jej vykonat.“12 To je důvod, proč se islám brání demokracii. Korán představuje jasný a absolutní Allá­ hův zákon (který potvrzují mullové). Proč by měla muslimům vlád­ nout nespolehlivá lidská soudnost? Stát řízený islámským právem proto musí nechávat zastupitelské vládě jen málo prostoru; Boží 107

vůle není od toho, aby byla nastolována volbami nebo veřejným mí­ něním. V. S. Naipaul našel ozvěny tohoto smýšlení po celém islámském světě. Jeden prominentní pákistánský muslim mu řekl: „V islámu neexistuje rozdělování. Je to úplný způsob života.“ 13 Již zmíněný radikální egyptský šejch, Muhammad al-Ghazzálí (1917-1996), do­ konce zavedl fatwu, která říká, že muslimové, kteří obhajují oddě­ lení náboženství a státu, jsou nevěřící, a zdůraznil, že „v islámu není trestu pro muslimy, kteří tyto odpadlíky zabijí.“14 Šarí’a není navržena k soužití s jinými vládními systémy včetně toho, kde se konsenzu dosahuje hlasováním pomocí volební umy. Sporné otázky řeší ulamá, nikoli voliči. Podle muslimského učence Abdula Qadera Abdula Azíze je šarfa sama o sobě dokonalá a nepo­ třebuje debatu s mrňavými lidskými teoretiky práva: Dokonalost šariý znamená, že nepotřebuje žádné z dříve zrušených náboženství |tzn. judaismus a křesťanství) nebo nějakou lidskou zku­ šenost -jako jsou lidské zákony nebo další filozofie. Proto každý, kdo tvrdí, že muslimové takové kanonické právo potřebují, je považován za kafira neboli nevěřícího, neboť odporuje Alláhovu tvrzeni: „Dnešní­ ho dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství“ (Svatý Korán 5:3) a Jeho tvrzeni „...a Pán tvůj není věru zapomnětlivým“ (Svatý Korán 19:64). Kufru neboli nevíry se dopouští rovněž ten, kdo tvrdí, že mus­ limové potřebují zřízení, jako je demokracie, komunismus nebo jiné ideologie, bez nichž muslimové žili a uplatňovali Alláhovy zákony ve všech záležitostech, s nimiž se za čtrnáct set let setkali.15

Pro dokončení naší teoretické úvahy to tedy znamená, že by se změnily skutečné hodnoty amerického práva a společnosti, pokud by zde existovala muslimská většina. Také pro evropské společnos­ ti by růst muslimské populace mohl znamenat podstatnou změnu. Zastánce šaríý Mohamed Elhachmí Hamdí poznamenává, že „ve Spojených státech i Evropě jsou v ústavě a v zákonech těch zemí včleněny nejdůležitější hodnoty,“ ale muslimský svět má svůj vlast­ ní soubor hodnot. „Islám hrál tuto roli [tj. dárce hodnot a zákonů] posledních 1 400 let - hlavně pro dobro muslimů - a není třeba jej nahrazovat systémem západních hodnot.“16 Hamdí sice odrazuje od nahrazení islámských hodnot západními v islámském světě, se stou­ pajícím počtem muslimských obyvatel v Evropě však bude požada­ vek islámských hodnot přenesen i na Západ. 108

Autokracie i bez sari’y Dnešní islámská obec je stále ještě poznamenána zmatkem z obdo­ bí západního kolonialismu a jeho vlády pohybující se mezi islám­ skou republikou založenou na právu šarfa a více či méně sekulár­ ními režimy vytvořenými podle západních modelů. Způsob těchto vlád je však autokratický. Při hledání islámských demokracií používá Bernard Lewis, specia­ lista na Střední východ, kritéria politologa Samuela P. Huntingtona, která vymezují demokratický stát: Zemi můžete nazvat demokracii, pokud učinila dvě po sobě jdoucí mí­ rumilovné změny vlády cestou svobodných voleb. Určením dvou voleb Huntington vylučuje režimy, jež zastávají postup, který jeden nezávis­ lý pozorovatel nazval jeden člověk, jeden hlas, jednou“. Demokracii tak chápu jako politický systém, kde může být vláda změněna pomo­ cí voleb, oproti systému, kde jsou volby změněny vládou... [Z tohoto pohledu] oblasti s muslimskou většinou prokazují jen vel­ mi málo fungujících demokracií. Ze všech 53 zemí OIK [Organization of the Islamic Conference ] * prošlo Huntingtonovým testem demokracie pouze Turecko a i zde se v mnoha směrech jedná o problémovou de­ mokracii. V ostatních zemích sice můžeme nalézt demokratické tren­ dy a v některých případech dokonce i slibný vývoj, ale nelze říct, že by se jednalo o skutečné demokracie, které dosahují alespoň úrovně dneš­ ního Turecka.17

Lewis pokračuje: „Převážně muslimské společnosti (s vzácnou výjimkou Turecka, jak jsme se právě zmínili) jsou ovládány širokým spekjrem autoritářských, autokratických, despotických, tyranických a totalitních režimů.“ Dělí je na pět hlavních druhů: • Tradiční autokracie, jako Saůdská Arábie a šejchovství v Per­ ském zálivu, kde zavedené panovnické režimy spočívají na tradič­ ních pilířích obyčejů, zvyků a historie“. Tyto státy, spolu se země­ mi uvedenými ve čtvrté kategorii, zakládají své právo a zákony výslovně na Koránu a muslimské tradici. Najdeme je také u nejre­ presivnějších vlád světa, jak jsme viděli ve třetí kapitole, výjimku tvoří pouze marxisticko-leninističtí dinosauři jako Severní Korea, Kuba a Čína. * Organizace islámské konference 109

• „Moderní autokracie. Jsou to režimy - máme na mysli Jordánsko, Egypt a obzvláště Maroko - které mají své kořeny v tradiční auto­ kracii, ale udělaly významné kroky směrem k modernizaci a demo­ kratizaci. Žádný z nich sice úplně neodpovídá zmíněnému popisu liberální demokracie, ale žádný z nich také není naprostou auto­ kracií.“ Tyto státy stojí na rozhraní mezi západním světem a islá­ mem. Převzaly západní představy o uspořádání společnosti a platí za to daň. Všechny tyto státy v současnosti trpí rostoucím násilím radikálních muslimských skupin, které se je snaží přetvořit na plnohodnotné islámské státy. • „Fašistická diktátorství“, dnes je najdeme v Sýrii a v Iráku. Radi­ kální muslimové bin Ládinova ražení opovrhují syrským Bašárem Assadem (i jeho zemřelým otcem) a iráckým Saddámem Husajnem pro jejich neislámské způsoby. Podle novináře Dilipa Hiro byli muslimští radikálové k Assadovu režimu v Sýrii „na smrt nepřá­ telští“.18 To především z toho důvodu, že režimy v dnešní Sýrii a Iráku jsou posledními pozůstatky z okupace muslimských zemí evropskými kolonizátory v devatenáctém a na začátku dvacátého století. V té době si mnoho muslimů osvojilo západní způsob oblé­ káni a myšlení (zatímco jiní reagovali opačným způsobem - návra­ tem k čistému náboženství Koránu a sunny). Saddám Husajn se svou pomačkanou uniformou a kultem osobnosti je vzhledově i ideologicky nevlastním dítětem evropských uniformovaných ty­ ranů dvacátého století: Hitlera, Stalina a Mussoliniho. * • „Radikální islámské režimy. Zatím existují dva takové - Írán a Súdán... V Egyptě existuje mohutné radikální islámské hnutí, tamější politická třída má však pozoruhodný talent, jak se udržet u moci. Navíc hrozba, kterou pro suverénní stát představuje panislámský radikalismus, je velice nadsazená,“19 usuzoval Lewis ještě předtím, než se Tálibán a Usáma bin Ládin dostali do světového povědomí. • Muslimské republiky bývalého Sovětského svazu ve Střední Asii, které Lewis charakterizuje tak, že se nacházejí v přechodovém období. Tyto republiky jsou na půl cesty mezi sovětskou autokra­ cií a islámskou autokracií (nebo možná sekularismem) a všechny vykazují různé stupně napětí vyskytujícího se v islámských stá­ tech po celém světě - přetahování mezi sekularismem a šarí’ou. * Režim Saddáma Husajna byl svržen v roce 2003 po invazi amerických vojsk do Iráku (pozn. překl.) 110

Například v Ázerbájdžánu podnítili ší’itští muslimové ze soused­ ního Íránu spor proti sekulární vládě; v květnu 1996 byl předseda Národní islámské strany zatčen za špionáž. Kyrgyzstán je další se­ kulární stát. Přijal přísná opatření proti militantním muslimským skupinám (které souhrnně označuje jako „wahhábovce“), ukazuje však i náznaky přijímání politických aspektů islámu - vládě se na­ příklad nezamlouvají konverze z islámu na křesťanství. Padesát tři států a jedna zápasící demokracie. Soud jednoho zku­ šeného pozorovatele nad arabským světem je zdrcující. Arabové organizují své společnosti nezávisle přibližně půl století a úspě­ chy jejich práce jsou zoufalé. Celá řada samovládců, ať už jde o dě­ dičné monarchy nebo prezidenty, se ukázala jako neschopná nebo ne­ ochotná ustavit politický systém, který by jejich lid nechal svobodně rozhodovat o svém osudu... Islám a zastupitelská demokracie jsou pravděpodobně dva krásné, avšak neslučitelné ideály. Arabské státy nevybudovaly instituce, kte­ ré jsou nepostradatelné pro řešeni současných problémů. V islámu šla státní a náboženská autorita vždy ruku v ruce. Nikdo zatím nevy­ myslel způsob, jak je oddělit a položit tak základy občanské společ­ nosti.20

111

6. MŮŽE BÝT ISLÁM SEKULARIZOVÁN A SLOUČEN SE ZÁPADNÍM PLURALITNÍM SYSTÉMEM?

Možná bude islám sekularizován dříve, než bude Západ islamizován. Může se tohle stát? Tato otázka svým způsobem připomíná vě­ hlasný výrok Marka Twaina, když se ho zeptali, jestli věří v dětský křest. „Samozřejmě že věřím v dětský křest,“ odpověděl Twain. „Vi­ děl jsem ho na vlastní oči.“ Jistěže může být islám sekularizován. Můžete to vidět na vlastní oči. V dnešní době jsou na světě miliony sekularizovaných muslimů. Egyptský reformátor, sekulární nacionalista a politický teoretik Mu­ hammad Abduh, jehož vliv je v islámské obci stále znatelný, se horli­ vě snažil, aby usmířil islám s moderním světem. Zašel až tak daleko, že prohlásil, že mnohoženství a snadný rozvod (stejně jako otroctví) nejsou základními prvky islámu a můžeme je vypustit.1 Oživil dáv­ nou úctu mu’tazilitů k lidskému rozumu a dokonce tvrdil, že práva žen a náboženská svoboda jsou ústředními myšlenkami islámu. Ačkoli byl za jeho života jeho vliv cítit hlavně mezi akademiky, mnoho muslimů Muhammada Abduha následovalo. Jak uvedl Bili Clinton: Čtvrtina světové populace je muslimská - od Afriky přes Střední vý­ chod a Asii až po Spojené státy, kde je islám jedním z nejiychleji rostou­ cích náboženství. Ve Spojených státech se nachází přes 1 200 mešit a islámských center a toto číslo rychle narůstá. Šest milionů Američa­ nů, kteří vyznávají islám, vám řekne, že žádný vnitřní střet mezi islá­ mem a Amerikou neexistuje.2

Podle Clintona žádný vnitřní střet neexistuje, neboť on věří v při­ tažlivost sekularismu a v jeho sílu odtáhnout muslimy (a křesťany, židy i všechny ostatní) od jejich náboženství. Tato přitažlivost je skutečná. Americký novinář Charles Glass, kterého v Bejrútu v roce 1987 uneslo a drželo jako rukojmí hnutí Hizballáh, zažil na vlastní kůži, jak se americká popkultura rozši­ 112

řuje dokonce i mezi těmi, kteří jsou odhodláni Ameriku, Velkého Satana, zničit. „Všichni únosci byli mladí,“ popisuje Glass, „měli rádi Michaela Jacksona a Madonnu. Když jsem jednomu z nich řekl, že Madonna je Američanka, byl zklamaný, ale řekl, že ji má stejně rád.“3 V tom teroristé odrážejí rozpolcenost, kterou výborně vyjádřil per­ ský básník z dvanáctého století Mudžir: V jedné ruce Korán, v druhé sklenici vína, někdy se pravidla dodržuji, jindy ne. Tady nás máte, kyselé a nezralé, neúplní pohané, neúplní muslimové.4

Dinesh D’Souza uvádí, že „na Středním východě se americké pa­ nenky staly tak populární, až se představitel Arab League * rozčilo­ val, že Barbie - se svými minisukněmi a touhou po kariéře - není vhodným vzorem pro muslimské děti“.5 V. S. Naipaul poukazuje na stejnou rozpolcenost a poznamená­ vá, že přitažlivost Západu byla v islámských zemích „více než jen potřebou pro vzdělání a dovednosti. Ale tato přitažlivost nebyla pří­ pustná; staré a pyšné lidi vyváděla z rovnováhy, byla příliš ponižu­ jící na to, aby ji přijali“.6 Tuto rozpolcenost můžeme najít dokonce i mezi nejzuřivějšími přívrženci terorismu: Džamá’at ulamá-e islamí je jedno z nej extrémnějších islámských hnu­ tí v Pákistánu a jeho vůdce - hrozivý starý muž s bílými vousy - v sou­ časnosti vysílá své stoupence do ulic, aby svrhli vládu prezidenta Mušarafa a rozpoutali svátou válku. Ale dva z jeho synů studují ve Spojených státech. Říká, že budou lépe schopni pochopit svého nepří­ tele. Tento pokiytec ukazuje vnitřní rozpolcenost, která je podobným lidem vlastní. Ví stejně jako my, že svým synům jako každý jiný otec chystá světlejší budoucnost.7

Sekularizace s sebou přináší další zásady. Myšlenka lidských práv zrozená v křesťanství se v dnešní době stala prakticky univer­ zální. Muhammad Abduh a další islámští modernisté jako Džamál al-Afghání nebo Muhammad Iqbál pomohli najít v islámském světě přijetí těchto západních myšlenek. Populace, která v Islámské re­ publice Írán sesadila nenáviděného šáha za to, že se příliš přikláněl * Arabská liga 113

k Západu a nechoval se islámsky, vykazuje po více než dvaceti le­ tech islámské ortodoxie a absolutismu známky rostoucího neklidu. Když se Tálibán stáhl z Kábulu, mohli si Afghánci poprvé za celá léta radostně zahrát na hudební nástroje.8 Stejně jako příchod západ­ ních myšlenek v devatenáctém století vedl ke zrovnoprávnění dhimmí, je nyní islámská obec domovem všech druhů západních názorů včetně feminismu a sekularismu. Někteří dokonce zacházejí tak daleko, že chápou zavedení seku­ larismu jako jedinou možnost, jak se dostat ze vzrůstajících nezvla­ datelných mezináboženských tahanic. Například šfitské menšiny pod útlakem wahhábovců v Saúdské Arábii a dalších sunnitů v Irá­ ku, Pákistánu a jinde by mohly sekularismus uvítat - nebo to ale­ spoň zní logicky.

Západní model V knize What Went Wrong: The Clash Between Islam and Modernity in the Middle East * Bernard Lewis navrhuje, aby muslimské státy následovaly západní sekulární model, a vyřešily tak některé problé­ my. Vyzývá muslimy, aby se učili ze zkušenosti křesťanů: V křesťanském světě byl sekularismus pokusem o vyřešeni dlouhých a ničivých sporů církve a státu. V revolucích ve Francii a Americe a po­ zději i jinde bylo zavedeno oddělení církve od státu, které bylo navrženo tak, aby zabránilo dvěma věcem: zneužívání náboženství státem k upev­ něni a rozšířeni jeho pravomocí a zneužíváni státni moci duchoven­ stvem k tomu, aby ostatním vnutili svoje doktríny a nařízení. Tento problém byl dlouho považován za čistě křesťanský, netýkajicí se mus­ limů, a tedy ani židů, u nichž se objevil podobný problém v Izraeli. Podíváme-li se na současný Střední východ, muslimy i židy, musíme se zeptat, zda to stále platí, nebo snad muslimové a židé onemocněli křesťanskou chorobou a mohl by jim pomoci křesťanský lék.9

Tato rada není pro Mohameda Elhachmí Hamdiho přípustná. „Na této .medicíně“ není nic nového, je to jedna z těch, které se již dříve Západ pokusil v islámských zemích zavést, třebaže bez většího úspě­ chu,“ píše Hamdí. Pro něj a podobně smýšlející muslimy je šarfa nepřekonatelná. „Sekulární vláda by si mohla vynutit poslušnost, Kde se stala chyba: Přístupy k moderní historii Středního východu 114

ale muslimové neupustí od svého přesvědčení, že by na státní zá­ ležitosti měla dohlížet pravá učení svátého práva.“10 Domněnka, že západní kulturní nadvláda znamená, že bitva už je vyhraná a muslimové mohou být sekularizováni, je ve skutečnosti předčasná. Jak si Naipaul všiml v Pákistánu: „Všichni muži jaké­ hokoli postavení slyšeli od mullů každý pátek, že práva lidí nebudou respektována, budou-li v rozporu s Koránem.“11 Křesťanský kněz by mohl z jakékoli kazatelny v Americe říct při nedělní mši něco po­ dobného, ale nemyslel by přesně tu stejnou věc; jak znovu a znovu zjišťujeme, Bible a Korán jsou zcela odlišné. Islám odmítá myšlenku oddělení církve od státu - představu, jež je v souladu se slovy sa­ motného Ježíše, který radil dávat, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu. Kdokoli si proto mysli, že se muslimové mohou stát dalším typem metodistů nebo presbyteriánů - středněvýchodni obdobou občansky uvědomělých Američanů oddaných demokracii a toleran­ ci - bude zklamán. Liberální a tolerantní islám Abduha a jeho ná­ sledovníků opakovaně selhává na jasných slovech Koránu, přičemž všichni muslimové jsou nabádáni, aby jej četli a milovali. Muslimové vycházejí ze slov svaté knihy a mnoho z nich odmítá myšlenku, že všechny lidské bytosti mají svá práva - základní prin­ cip sekulárního státu. Jak jsme se dozvěděli už dříve, íránský zástup­ ce v OSN Sald Raja’í-Chorásání v roce 1985 prohlásil, že „samotná představa lidských práv byla ,židovsko-křesťanským výmyslem“, v islámu nepřijatelným“.12 Avšak jedna věc je nazývat tento koncept nepřípustným a druhá věc je vyloučit jej z islámské obce. V dnešní době existují muslimské organizace, které se věnuji podpoře sekulárního islámu. Institute for the Secularization of Islamic Society (ISIS) * odvážně prohlašuje: „Islámská společnost zaostávala kvůli neochotě podrobit svou víru, zákony a zvyky kritickému prozkoumání, kvůli nedostatku úcty k právům jednotlivce a neochotě tolerovat jiné názory nebo se pus­ tit do konstruktivního dialogu.“ Proto ISIS doufá, že „se mu v islám­ ské společnosti podaří vyzvednout myšlenky racionalismu, sekularismu, demokracie a lidských práv“. ISIS podporuje celou řadu západních práv, na které se islámská obec dívá obecně s nelibostí: „svobodu projevu, svobodu myšlení a přesvědčení, svobodu intelek­ tuálního a vědeckého zkoumání“, a co je pro všechny mully nejhro­ zivější: „svobodu svědomí a náboženství - včetně svobody změnit Institut pro sekularizaci islámské společnosti

115

své vyznání nebo víru - a svobodu od náboženství, tj. svobodu v žád­ ného boha nevěřit“.13 Jakkoli to všechno může znít obyvatelům Západu rozumně, je nepravděpodobné, že by takovýto program našel mezi muslimy pod­ poru. Pro mnoho muslimů je sekularismus stejný jako odpadlictví, protože by to znamenalo zříct se nebo omezit plnohodnotné prosazo­ vání šaríý. Prosazováním těchto myšlenek, které jsou všude na Zá­ padě považovány za samozřejmé, riskuji členové ISIS život. Odpad­ lictví je podle šaríý největším zločinem, a když se tito lidé staví „za svobodu změnit své vyznání nebo víru“, překračují zákony islámu. Riskuji, že dopadnou jako Rashad Khalifa, jedna z prvních obětí islámského teroru na americké půdě. Podle odborníka na Blízký východ, Daniela Pipese: Khalifa, egyptský biochemik žijící v Tucsonu v Arizoně, počítačově ana­ lyzoval Korán a z celkově odlišného číslováni došel k závěru, že posled­ ní dva verše deváté kapitoly do svaté knihy nepatří. Tento objev ho dokonce pobídl k tomu, že se prohlásil za proroka - velice vážný pře­ stupek v islámu (který stanovuje Mohameda jako posledního z proro­ ků). O několik měsíců později, 31. ledna 1990, byl Khalifa ubodán k smrti neznámými útočníky - pravděpodobně ortodoxními muslimy, které popudily jeho názory. Zatímco případ zůstává nevyřešen, podá­ vá jasné a mrazivé svědectví: Dokonce i ve Spojených státech vede odlišnost k smrti.14

Pipes to popisuje ve své recenzi knihy Ibn Warraqa Why I Am Not a Muslim * (1995). Webové stránky ISIS obsahují četné recenze této knihy a prohlašují, že Ibn Warraq je prvotřídním příkladem sekulár­ ního muslima. Bezpochyby jím je, a to nejen díky svým skeptickým dílům o islámu a proroku Mohamedovi; příkladným sekulárním muslimem je také kvůli tomu, že jeho skutečná totožnost je tajná. Sekulární muslimové přece jen riskují, že budou zabiti ortodoxními muslimy, kteří je považují za odpadlíky od víry. „Ibn Warraq“ je pseu­ donym, který autora chrání před těmi, kdo jsou připraveni vykonat na odpadlících Prorokův trest smrti. Ibn Warraqova anonymita příznačně ukazuje, jak těžký úděl mají ti, kdo volají po sekularizaci islámu, ať již zevnitř, nebo zvenčí. Jen co začnou mluvit o zkoumání Koránu jako historického dokumentu * Proč nejsem muslim (Votobia, 2005) 116

nebo zmírnění závaznosti šarí’y, jsou jiné hlasy připraveny označit je za odpadlíky a nepřátele islámu. Jak potom může islámská obec někdy zavést prospěšné a rozumné pravidlo Bernarda Lewise pro sekularismus, když budou nezanedbatelné skupiny muslimů proti těmto průkopníkům bojovat, dokud nezemřou jako celonárodní odpadlíci?

Příklad Turecka Vezměte si jako příklad Turecko. V době, kdy se zotavovalo z první světové války, ustanovil Mustafa Kemal, jenž se sám nazýval Atatůrk neboli otec Turků, první sekulární vládu v muslimské společ­ nosti. To vedlo šejcha, který na známém videu z roku 2001 hovořil s Usámou bin Ládinem, aby se zmínil o Turcích jako o „bezvěrcích“.15 Atatůrk prohlásil: „Civilizovaný svět je daleko před námi. Nezbývá nám nic jiného než ho dostihnout. Je na čase, abychom se přestali zabývat nesmysly jako ,zda nosit klobouky nebo ne‘. Musíme při­ jmout klobouky společně s dalšími výtvory západní civilizace. Neci­ vilizovaní lidé jsou odsouzeni k útisku civilizovanými.“16 Klobouky byly více než jen symbol - jejich střechy překážely při klanění, kte­ ré je zásadním prvkem muslimské modlitby. Zákazem turbanů a od­ hlasováním klobouků Atatůrk zasadil ránu přímo do srdce turecké islámské společnosti. V relativně krátkém období se z velké islámské říše, která byla sídlem chalífátu a vedoucí hvězdou muslimského světa, stal moderní stát západního stylu. Jednota státu nebyla založena na nábožen­ ském, ale na národnostním principu (to mělo za následek zavraždě­ ní a vyhnání milionů Arménů a velkého počtu Řeků, kteří žili raději jako dhirrtmí, než pod nacionalistickou a sekulární tureckou vládou). Podle islámského učence Caesara Faraha Atatůrk rychle dokončil tuto transformaci „zrušením chalífátu, omezením náboženských obřadů, zavedením sekulárního sňatku a zanedbáváním islámských svátých míst. Po Osmanovi, posledním islámském vůdci, za něhož bylo náboženství ve fungování státu ústřední, uplatňoval záměrnou politiku snižování jeho významu“.17 Přesně toto je sen umírněných prozápadnich muslimů a jejich nemuslimských podporovatelů. Atatůrk se snažil vybudovat vpravdě jeffersonovskou zeď, oddělující církev od státu. Zdaje představa mo­ dernizovaného, sekularizovaného islámu životaschopná, by se mělo ukázat v Turecku, hlavním výzkumném a vývojovém projektu. 117

Ale prakticky od začátku existoval v Turecku proti programu Atatůrka odpor. Učenec Paul Dumont uvádí, že „urychlená sekula­ rizace nastolená Mustafou Kemalem a jeho doprovodem způsobila celé zemi otřes, který stále ještě trvá“.18 Hlavní opozice kemalismu, jak se v Turecku sekulární vláda označuje, byla zásadně nábožen­ ská. Řadoví turečtí občané - podle autora Atatůrkova životopisu Andrewa Mango - věřili, že „bída byla následkem bezbožnosti a pro­ sperita odměnou za poslušnost islámských zákonům“.19 V této reakci na Atatůrkovy reformy Turci opět hodnotili poměry v Turecku, jak bylo běžné dávno před zrušením turbanů. Poté co Osman v roce 1453 dobyl Konstantinopol, historik Philip Mansel podotýká: Islám samotný představoval pro osmanské hlavni město jeden možný problém. Islám je náboženstvím s revolučními následky. Vladaři jsou považováni za skutečné, jen když si prosadí šeriat [to je turecká forma slova šarí’a], svaté islámské právo založené na učení Koránu. Šeriat byl spíše než za produkt státu považován za něco vyššího než stát... Střet mezi panovnickou silou a islámem se objevoval po celou historii tohoto města.“20

Projevy tohoto střetu se objevují v celých osmanských dějinách. Na počátku sedmnáctého století začali „extremističtí“ kazatelé ve jménu čistého islámu prudce napadat sekulární prvky Západem ovlivněného Istanbulu. Mansel pokračuje: „Odsoudili nejen kávu, ta­ bák, hedvábí a tanec, ale také určité zvyky dervíšů, jako například pouti k hrobkám.“ (Uctívání hrobek súfjjských svátých je v mus­ limském světě oblíbené zvláště mezi šfity, ale také u jiných islám­ ských skupin. Tento obřad je v islámu hluboce zakořeněn, ale byl vždy předmětem útoků puristů, kteří se přeli o to, zda se modlitba před hrobkou svátého nepovažuje za ztotožňování světce s Alláhem a neohrožuje islámský monoteismus). Tito kazatelé a jejich stou­ penci „byli tak hroziví, že se ekumenický patriarcha na velkou část roku 1651 uchýlil na francouzskou ambasádu“.21 Toto hnutí nakonec vyděsilo sultána, který udělal všemu konec. Ovšem sultánův hlavní vezír svého pána něco naučil - na své smr­ telné posteli sultánovi poradil, aby vládl „za účasti náboženství a spravedlnosti“.22 O více než dvě stě let později zápasily duchovní děti těchto kaza­ telů s Atatůrkovými sekularisty o vládu nad potácející se říší. Když 118

se z absolutistické vlády sultána stal v roce 1918 druh konstitučni monarchie, byli muslimští vůdcové rozzuřeni. Jeden kazatel, nazývaný „Slepý Alí“, odsoudil toto státní uspořádání v mešitě Fatih. Sedmého října roku 1908 vedl během ramadánu velký dav do Yildiz, aby viděli sultána, který se ukázal v okně. Slepý Ali mu řekl: „Chceme pastýře! Stádo nemůže existovat bez pastýře!“ Funda­ mentalisté požadovali právo šeriat, zákaz hostinců, divadel a fotogra­ fování a konec svobodného procházení muslimských žen po městě.23 Fundamentalistické noviny Volkan začaly v listopadu s programem „šíření světla božské jednoty v hlavním městě chalífátu“. ... Třetího dubna 1909 byla založena Society of Muhammad * , která uspořádala setkání v Aja Sofia [dobytý chrám Hagia Sofia] a stavěla se nepřátelsky k (reformnímu) Výboru: „Kupředu! I kdybychom měli padnout jako mučedníci, neustoupíme!“

V té době byli muslimští vůdci rozděleni podle fundamentalistic­ kého programu asi tak jako dnes. Mansel dodává: „Mnoho súfíů a imámů to podpořilo; starší ulamá zůstali věrní ústavě.“24 Ale jako vždy ti, kdo byli proti novému republikánskému zřízení, své činy omlouvali na základě fundamentálních zásad islámu. Náboženské vzpoury doprovázely turecký sekulární stát praktic­ ky od jeho založení a ti, kdo žádali znovuzavedení islámu jako ústředního prvku veřejného života, dosáhli jistých výsledků. Farah říká, že v padesátých letech sekulární autority „shledaly, že bude moudré nahrát věrným islámu a nechat ulamá a dalším nábožen­ ským vůdcům volnější ruku“.25 Tato prozíravost nicméně nestačila na to, aby uspokojila zastánce obnoveného islámského režimu. Turecký politik Necmettin Erbakan vedl proislámské síly proti kemalistickému režimu po tři desetiletí. Byl otevřeným antikemalistou. Tvrdil: „Jedině islám může zemi ochránit před podlehnutím nezdravým západním hodnotám.“26 V jednom krát­ kém a bouřlivém období byl dokonce ministerským předsedou kemalistického státu (od června 1996 do června 1997), během něhož v rám­ ci tureckého systému dělal, co mohl, aby znovu nastolil islám. Tvrdá opozice omezovala jeho efektivnost, byl však schopen udělat dost na to, aby americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová vyjádřila své zklamání nad „vzdalováním se Turecka od sekularismu“.27 * Mohamedova společnost 119

Armáda (což je bašta kemalistického sekularismu v Turecku) na­ konec donutila Erbakana odstoupit, ale boj o tureckou duši pokra­ čuje. Bývalý starosta Istanbulu Recep Tayyip Erdogan je jedním z nej význačnějších představitelů nové generace antisekularistů. V současné době je Turecko domovem mnoha islámských „řádů“. Nurcu, následovníci islámského teoretika Saida Nursiho (1876-1960), si připisují kolem pěti milionů stoupenců (mnoho z nich jsou turečtí emigranti v evropských zemích) a pokračují v boji proti kemalismu na islámské půdě společně s dalšími muslimskými skupinami včetně sůleymanců, řádem Nur a skupinou Fethullaha Gůlena. Zemřelý Cemalettin Kaplan („Černý hlas“) dokonce založil Anatolian Islam Federal Republic , * v jejímž čele sám stál jako chalífa; současným chalífou je jeho syn Metin Muftuoglu, ačkoli ne všichni členové tohoto hnutí jeho vládu přijali.28 Některé z těchto skupin dostaly finanční podporu z Íránu nebo jiných militantních islámských zdrojů.29 Turecká zkušenost potvrzuje základní ponaučení z islámské his­ torie - vždycky budou existovat nějací muslimové, kteří nepřesta­ nou, dokud všechny stopy sekularismu a ostatní západní kultury nebudou z jejich společností vyhlazeny. To není z odporu k síle nebo bohatství Západu, ale kvůli neustávajícímu zájmu o ochranu a udržení čistoty islámské obce.

Odmítání sekularizace Stejný příběh se odehrál v Íránu. Snahy několika šáhů následovat Atatůrkův příklad a modernizovat Írán podle západních vzorů byly nakonec v roce 1979 zmařeny Chomejního islámskou revolucí, kte­ rá obnovila tradiční přísné islámské zásady pro oblékání a zakáza­ la hudbu a většinu dalších „satanských umění“, stejně jako alko­ holické nápoje.30 Obyvatelé Západu byli zmateni pohledem na ženy zahalené v tradičním muslimském oděvu, jak demonstrují proti šá­ hovi, který se jim snažil dát větší práva. Ale těm, kdo pátrali po eko­ nomických nebo politických příčinách této revoluce nebo si lámali hlavu nad zjevnou popularitou přísného a zamračeného ájatolláha Chomejního, patrně nedošlo, že „v muslimském světě je islám jedi­ ným klíčem k srdcím a myslím lidí“.31 Když Chomejní promlouval k íránskému lidu, nemluvil o ekonomice. Hlásal, že nastal čas ob­ novit čistotu islámu. Anatolská islámská federativní republika 120

Napětí mezi islámem a sekularismem se neobjevilo teprve se šá­ hem Muhammadem Rezá Pahlavím a Chomejním. Ámir Taherí říká: „V roce 1906 si zastánci ústavy v Persii (starší označení pro Írán) vzali za model listinu lidských práv z Velké francouzské revoluce. Kdy­ by byli v zavedení tohoto modelu úspěšní, jak se obávali masru’eh mullové (stoupenci tradiční islámské teokracie), cesta k sekulariza­ ci íránského státu by byla vydlážděna.“32 Jednoho z těchto mullů, kteří byli proti ústavě, nově zřízená vláda uvěznila a odsoudila k smr­ ti. Ještě než byl oběšen, pronesl poslední kázání: „Buď musí odejit tento systém, nebo islám zahyne.“33 Dlouho po jeho smrti potom nářek mullů sesadil nadutého šáha z jeho Pavího trůnu. Tento vzor se opakuje v celém islámském světě. Každá vláda, kte­ rá zajde v zavádění západních principů příliš daleko, narazí na ná­ boženský odpor. To byl případ iráckého relativně sekulárního Saddáma Husajna, který získal obrovskou podporu své legitimity díky válce v Perském zálivu: Ulamá (islámští náboženští vůdcové) odolávali své klesající prestiži a nadále považovali za svou morální povinnost zajistit, aby nařízení vlády byla v souladu s požadavky islámu... A v předvečer vypuknuti války byl sekulární prapor Iráku ozdoben islámským válečným pokři­ kem „Bůh je velký“, aby se objevilo ještě vice islámského cítěni. Saddám byl pozorným muslimem jako většina jeho sunnitských stoupen­ ců, a důkaz jeho oddanosti víře byl navíc urychlen válkou. Od konce války získala úloha islámu ve společnosti a politice větší význam, a to ve státě, který byl kdysi považován za sekulární, socialistický, demo­ kratický a panarabsko-nacionalistický.34

Také Pákistán podle Farahových slov usiloval od své nezávislosti „o propojení zákonů moderního západního stylu a islámské šaríý“.35 Byl založen jako sekulární stát, ovšem islámští aktivisté jeho seku­ lární povahu od začátku potlačovali. V roce 1956, osm let po získá­ ní nezávislosti, byl prohlášen za islámskou republiku. Uprostřed pokračujících rozsáhlých nepokojů slíbil předseda vlády Zulfikár Alí Bhutto v roce 1977 zavést šarí’u. Krátce poté prezident Mu­ hammad Zijául Hak, kteiý se dostal k moci krvavým převratem, vyhlásil, že šarfa bude nadřazena občanskému právu. Nepokoje po­ kračovaly a nepočetná křesťanská komunita v Pákistánu pod prá­ vem šarí’a značně trpěla. Křesťan Ajúb Másih, odsouzený k smrti 121

za pochybné obvinění z rouhání, by podle původního „pozápadněného“ práva vůbec nebyl zatčen. Stejná situace přetrvává v Súdánu, kde byla šarí’a přijata v roce 1983 a přinesla s sebou období perzekuce a zotročování místních křesťanů, což pokračuje dodnes. V Alžírsku vyhráli zastánci šaríý volby v roce 1991 tím, že volali po „obnově založené na islámu, kte­ rá bude bojovat s bolestivými problémy nezaměstnanosti, nízkého ekonomického blahobytu a sociálních nerovností pramenících z po­ zůstatků koloniální nadvlády“.36 Tehdy se jim převzít moc nepoda­ řilo, ale za žádných okolností se nevzdali své představy země znovu vzešlé z čistoty islámu. Touha obnovit čistotu, a tím i slávu umrny byla také hybnou si­ lou pro vzestup Usámy bin Ládina a dalších muslimských teroristů dnešní doby. Zhoršení situace v islámském světě běžně vyúsťuje v diagnózu, že porážka vzešla z nedostatečné náboženské věrnosti. V roce 1948 egyptský islámský radikál Sajjid Qutb zkoumal islám­ skou obec a zaníceně napsal: „Stačí se jen porozhlédnout, abychom viděli, že naše sociální situace je tak špatná, jak to jen jde. Přesto neustále opouštíme celé naše duchovní dědictví, celé naše intelek­ tuální nadání a všechna řešení, která bychom mohli snadno najít pouhým prozkoumáním těchto věcí; opouštíme naše vlastní základ­ ní principy a učení a přijímáme takové jako demokracie, socialis­ mus nebo komunismus.“37 Jinými slovy, klíčem k úspěchu je více islámu. Taková byla vždy reakce v období krize. Podle Bernarda Lewise již v šestnáctém nebo sedmnáctém století osmanští státní činitelé zjišťovali slabosti své společnosti a vlády a došli k závěru, že „základní chybou ... byl od­ klon od starých dobrých způsobů, islámských a osmanských; lé­ kem byl jednoduše návrat k těmto způsobům“.38 V. S. Naipaul zjistil, že tento druh diagnózy je velice používán v sou­ časném Pákistánu, kde „úpadek vedl znovu a znovu k prosazování víry“.39 Cituje článek z Pakistan Times od A. H. Kardara, „dřívějšího kapitána kriketového mužstva Pákistánu a muže z Oxfordu“. Kardar o novodobém Pákistánu říká: „Zjevně je na výběr mezi materialismem s jeho neoddělitelnými rozvratnými politickými manifesty a slovem Božím.“ Dinesh D’Souza popisuje tento způsob myšlení: „Korán sli­ buje, že pokud budou muslimové věrni Alláhovi, budou si v tomto životě užívat blahobytu a v příštím životě ráje.“40 Pokud islámská obec neprosperuje, je to pouze kvůli tomu, že „muslimové nenásle­ dují pravé Alláhovo učení!“41 A nevyhnutelně následují další útrapy. 122

Kdyby byla islámská ortodoxie postavena na jiném základě, neby­ la by tolik náchylná ke zneužiti fanatiky a demagogy, kteří zavádějí náboženské zásady jako hlavní součást práva - právě to je kame­ nem úrazu. A tento problém by měli důkladné prozkoumat všichni, kdo věří, že území islámu může být snadno sekularizováno a začle­ něno do globální multikulturní společnosti.

123

7. MOHOU VÉDA A KULTURA POD ISLÁMEM VZKVÉTAT?

Současné období zklamání doprovázené hlasy po náboženském obro­ zení nepředstavuje pouze velkou část islámské historie, ale také ukazuje přístup muslimů k vědě a kultuře. Islámské kulturní úspěchy jsou legendární. Zatímco Evropa šla­ pala po slávě starověkého Řecka a Říma a upadla do barbarství tem­ ného středověku, islám se stal světlem světa. „Zatímco [chalífové] al-Rašíd a al-Ma’mún pátrali v řecké a perské filozofii,“ říká historik Philip K. Hiti, Jejich současníci na Západě, Karel Veliký a jeho šlech­ ta, se údajně nimrali v umění, jak psát svá jména.“1 Islám s ohromnou energií vyrazil v 7. století z Arábie jako obrov­ ská a děsivá síla, která smetla vše před sebou a rychle nastolila svou převahu. „Pouhých sto let po smrti Mohameda,“ dodává Hitti, „vládli jeho následovníci říši, která byla větší než Říše římská na svém vrcholu a rozkládala se od Biskajského zálivu až k Indu a hranicím Číny a od Aralského jezera ke spodnímu toku Nilu.“2 Za časů velkého chalífy Hárúna al-Rašída (786-809) hlavní město islámské říše Bagdád „vyrostlo z ničeho ve světové centrum pozo­ ruhodného bohatství a mezinárodního významu a stalo se rivalem Byzance“.3 Ale muslimové nevybudovali od sedmého do dvanáctého století pou­ ze ohromnou říši; vytvořili velkolepou civilizaci, která vévodila svě­ tu v technice, vědě, literatuře, filozofii a dalších oborech. Hitti dodá­ vá: „Žádný národ v raném středověku nepřispěl k lidskému vývoji tak jako Arabové.“4

Středověké úspěchy islámu V astronomii muslimové zdokonalili astroláb a umožnili tak zásad­ ní objevy v našem poznání nebe. Abú Rajhán al-Bírúní (973-1048) vyvinul přesné metody pro určení polohy Slunce a také dokončil průlomovou práci o rovnoběžkách a polednících dlouho předtím, než na to přišel zbytek světa. Hitti také poznamenává, že „na se­ znamu islámských nej významnějších astronomů najdeme slavné 124

jméno Omar al-Chajjám (1048-1131), což je autor ještě slavnější * Rubďijáť .5 V architektuře muslimové postavili jedny z nejúžasnějších sta­ veb, jaké svět kdy spatřil, mezi jinými Tádž Mahál a Modrou meši­ tu. Hitti popisuje jeruzalémský Skalní dóm jako „architektonický monument takové krásy, že byl stěží někdy překonán“.6 Umajjovskou mešitu z 8. století v Damašku nazývá „klenot architektury, který stále láká milovníky krásy“.7 Ani islámské architektonické úspěchy nebyly omezeny jen na ty­ to velkolepé stavby, jak potvrzuje anglický cestovatel Robert Byron ve své kouzelné knize z roku 1933 The Road to Oxiana. Cestoval z Bejrútu přes Jeruzalém, Irák, Írán a Afghánistán a (mezi dobro­ družstvími) objevil neznámé skvosty islámského umění a architek­ tury, skryté v odlehlých mešitách. Například v Isfahánu v Íránu na­ vštívil mešitu šejcha Lutfulláha, kde, jak říká, „interiér překypoval barvami a vzory a Evropana musel ohromit... protože nikdy před­ tím se nesetkal s tím, že by abstraktní vzor dokázal být tak nádher­ ný“.8 Dokonce i nekvalitní černobílá fotografie v současném vydání jeho knihy odhaluje strukturu, která je vskutku úchvatná. V Yezdu vkročil do Páteční mešity a nalezl „mozaiky ze 14. století v dokona­ lém stavu“.9 Svatyně Chvadža Abú Nasr Parsa v Balchu (Baktře) v Afghánistánu oplývá „nadpozemskou krásou“.10 A Byron nacházel srovnatelné klenoty prakticky všude, kam se podíval. V lékařství došlo k založení první nemocnice v ummé za vlády chalífý al-Rašída. Jeho syn Abdulláh al-Ma’mún (813-833) připra­ vil půdu tím, že ustanovil odborné požadavky na doktory a lékární­ ky, které pak nadále vyžadovali i pozdější chalífové. Podle Hittiho: „Kvůli případu špatné léčby pověřil chalífa v roce 931 jednoho uzná­ vaného lékaře, aby prověřil všechny své praktikující kolegy a udělil osvědčení pouze těm, kteří uspokojí jeho nároky. Více než 860 ta­ kových osob v Bagdádu zkouškou prošlo a hlavní město se tak zba­ vilo šarlatánů.“11 Abú Bakr ar-Rází (865-925), na Západě známý jako Rhazes, na­ psal encyklopedii o medicíně a knihu alchymie, které se po přelo­ žení do latiny staly pro středověkou Evropu hlavním základem pro poznání v medicíně a chemii. Další muslim, známý díky své filo­ zofické práci, Ibn Siná nebo také Avicenna (980-1037), je autorem lékařské příručky, kterou vyzvedávali evropští lékaři od 12. až do Čtyřverší

125

17. století.12 Ještě jiný filozof-lékař, Ibn Rušd známý jako Averroes (1128-1198), také vydal knihu o lékařství. Pokud jde o matematiku, teoretik Muhammad ibn Músá al-Chwárizmí (790—850) v 9. století „sepsal nejstarší dílo o aritmetice a al­ gebře, které bylo přeloženo do latiny a používáno až do 16. století na evropských univerzitách jako hlavní matematická učebnice, kte­ rá přinesla do Evropy nauku o algebře i samotné toto označení“.13 Slovo algebra pochází z názvu jeho matematického spisu Al-džebr wa-l-muqábala a algoritmus je odvozen z jeho jména. V literatuře měla kniha Příběhy z tisíce a jedné noci nevyslovitel­ ný vliv na pozdější díla všeho druhu: historii, beletrii, fantasy, pa­ měti. A (spolu s dílem Rubďiját Omara al-Chajjáma, které svým anglickým překladem zvěčnil Edward FitzGerald) je právě tím dílem, které je na Západě nejznámější. Bohatství krásné perské a arabské poezie se řadí mezi největší literární činy všech kultur i časů. Neby­ lo by možné vyjmenovat zde všechna klasická díla islámské litera­ tury, ale bylo by neomluvitelné, kdybych nezmínil alespoň Řeč ptá­ ků od sůfiho Faríduddína Attára, nádhernou a moudrou alegorii o mystické cestě. Podobně význačný sůfijský básník Džaláluddín Rúmí (1207-1273) celá staletí inspiroval mystiky a v dnešní době se znovu těší oblibě mezi stoupenci New Age. Prakticky od počátku měla poezie v islámu silnou tradici, obzvláš­ tě v mysticky založené Persii. Žil zde smyslově laděný perský básník Abú Nuwas (750-810); básník-kronikář Abú Tammán Hábib ibn Aus (805-845); vynikající velebitel al-Mutanabbi (915-965), jehož poezie byla tak uznávaná, že se stal známý pod touto přezdívkou, která znamená „ten, kdo si hraje na proroka“;14 epický básník Abulqasem Ferdousí (932-1025), který v 19. století zaujal anglicky mluvící svět díky překladům anglického básníka Matthewa Arnol­ da; lyrický básník Háfiz (1325-1390); jinověmý turecký súfí Nesimí (z. 1417);15 a mnoho dalších, kteří stojí za přečtení i v nejsušším školském překladu. Kromě básníků zde byli i prozaici. Plodný učenec Abú ‘Uthmán ‘Amr ibn Bahr al-Džáhiz (776-868), jehož Bernard Lewis nazývá „největším mistrem eseje a pravé arabské prózy“, napsal během své­ ho dlouhého života více než dvě stě knih, v nichž se zabýval velkým množstvím témat včetně politiky (Instituce chalífátu), zoologie (sedm svazků Knihy zvířat), vařením (Arabská jídla) i skutečným životem (Rozvaha a smích; Umění, jak udržet něčí ústa zavřená).16 Muhammad Abú Dža’far al-Tabarí (839-923) je autorem světových dějin i uzná126

váných komentářů ke Koránu. Jiný historik, al-Baladhuri (z. 892), přispěl důležitou ranou historií Arabů. O něco později Ibn Chaldún (1332-1406) ve svých sociologických a ekonomických studiích o staletí předběhl svoji dobu. Jeho Muqaddima je považována za nej ranější pokus o systematickou analýzu studie historie, která „se zabývá poznáním klimatických a geogra­ fických skutečností, jakož i morálních a duchovních sil“.17 Podle Bernarda Lewise byl „největším dějepiscem Arabů a pravděpodob­ ně největším dějinným myslitelem celého středověku“.18 V hudbě súfíové v Egyptě, Tunisku, Maroku, Íránu i Turecku vy­ tvořili bohatou a rozmanitou tradici. Filozof z 9. století al-Kindí na­ psal dokonce spis o hudební teorii, který „svědčí o tom, že rytmus písně neboli takt byly muslimům známy již staletí předtím, než se objevily v křesťanské Evropě“.19 Hitti poznamenává, že „vzdělaný a honosný dvůr Hárůna al-Rašida podporoval hudbu a zpěv, jakož i vědu a umění, do té míry, že se stal středem galaxie hudebních hvězd“.20

Hudba jako zrada Kupodivu však ortodoxní sunnitský islám ve své tradiční formě za­ kazuje hudební nástroje a nezamlouvá se mu ani hudba samotná. Tato omezení byla vždy obecně přehlížena, ale v knihách jsou často uváděna. Reliance of the Traveller, islámská právní příručka, která ztělesňuje sunnitskou ortodoxii, cituje Proroka: Alláh Mocný a Vznešený mě věřícím seslal jako milost a vedeni a naří­ dil mi, abych udělal konec s hudebními nástroji, flétnami, smyčci, kříži a věcmi předislámského období nevědomosti. Na Den zmrtvýchvstání bude Alláh lit tekutý kov do uší těch, kteří seděli a naslouchali zpěvákům. Piseň způsobuje, že v srdci roste přetvářka, tak jako voda působí na rostlinu. „Tato obec zažije, jak některé lidi spolkne země, někteří se přemění na zvířata, a bude na ně padat déšť kamení.“ Někdo se zeptal: „Kdy se tak stane, ó Posle Alláhův?“ A on řekl: „Až se objeví zpěváci a hudební nástroje a víno bude dovolovat zákon.“ Budou lidé z mé obce, kteří se budou domnívat, že smilstvo, hedvá­ bí, víno a hudební nástroje jsou zákonné.21 127

Muslimští rigoristé se neustále snaží prosazovat tyto Prorokovy pokyny a pokoušejí se znovu ustanovit úplnost a čistotu islámských praktik. Reformátor Muhjaldín Aurangzeb (1658-1707) vedl kam­ paň proti hudbě, což byl ústřední prvek jeho úsilí o očistění islámu v Indii.22 V dnešní době si mladý John Walker Lindh, jakmile se toho o svém novém náboženství dozvěděl víc, uvědomil, že musí přestat poslouchat svůj milovaný rap. Indonéská militantní skupi­ na Laskar Jihad (Laskar Džihád) považuje hudbu za „odvrácení se od Boha“.23 Tálibán byl celosvětově kritizován za opravdové prosa­ zování zákonného zákazu hudby. Aid to the Church in Need hlásí, že v malajském státě Kelantan „byl vydán nový zákon zakazující zpěv, tanec a dokonce i zvuk kos­ telních zvonů. Tyto činnosti byly podle vlády ovládané islámskými fundamentalisty proti náboženství. Zpěv a tanec, zejména ve večer­ ních hodinách, mohly vést k ,nemorálnímu' jednání“.24 íránský ájatolláh Chomejní se svou charakteristickou okázalostí před několika lety poznamenal: Hudba narušuje smýšlení naši mládeže. Není žádný rozdíl mezi hud­ bou a opiem. Obojí různými způsoby vede k otupělosti. Chcete-li, aby vaše země byla nezávislá, pak zakažte hudbu. Hudba je zradou naše­ ho národa i našich dětí.25

Inu, Chomejního vize islámu byla neobyčejně neradostná - jeho vlastními slovy: Alláh nestvořil člověka proto, aby si užíval. Záměr stvoření byl ten, aby lidstvo bylo podrobeno zkoušce skrze strádáni a modlitbu. Islám­ ský režim musí být vážný ve všech oblastech. V islámu neexistuji žádné vtipy. V islámu neexistuje žádný humor. V islámu neexistuje žádná zábava. V ničem, co je vážné, nemůže být žádná zábava ani radost.26

Přesto však Chomejní poněkud zradil dlouhotrvající rozpolcenost ummy ohledně zpěvu a smyslových prožitků. Zatímco bouřil proti hudbě, složil několik jemných příkladů šíltské poezie - které se svým sklonem k mysticismu přesně zapadají do tradice klasické perské poezie a mají v sobě mnoho podobností se súfijskou mystic­ kou tradicí. Je to zvláštní, ale tento sonet pochází z pera zlostného a vrtošivého starce: 128

Ó, toužím po číši vína z rukou Milovaného. V koho můžu uvěznit toto tajemství? Kde jsem, abych nesl svůj žal? Celý život toužil jsem spatřit tvář Milovaného; jsem šílící můra kroužící kol plamene, divoký smutný lusk pražící se v ohni. Pohled na můj pošpiněný plášť a tento koberec přetvářky; mohu jednoho dne ve dveřích krčmy roztrhat je na kusy? Kdybych od Milovaného dostal malý doušek z Poháru lásky, opojen, zbavil bych se pout své existence. Starý jak jsem, malým náznakem naděje v těch očí bych opět omládl. Věnuj mi milostivě tuto přižeň, a překročím svůj pozemský přibytek.27

Otevřenost k jiným kulturám Muslimové budovali svou velkou středověkou civilizaci s otevřeným přístupem, díky němuž byli schopni učit se i od nemuslimů. Ber­ nard Lewis k tomu podotýká: „Jedinečná asimilační schopnost arab­ ské kultury, někdy nesprávně popisovaná jako zcela napodobují­ cí.“28 Islám si ve dnech své slávy nikdy neváhal půjčovat od jiných kultur. Vlastně to dělaly všechny velké civilizace - přejímaly a zdo­ konalovaly to, co se objevilo již před nimi. Architektura mešit s jejich impozantními kopulemi je chloubou islámu. Zatímco kaligrafie, která zdobí stěny, je muslimský vynález (a opravdu jedinečně okouzlující umělecká forma), tvar mešit vychá­ zí z podoby byzantských kostelů, jejichž kopule mají představovat kosmos ve zmenšeném měřítku. Podle historičky Bat Ye’or byla prv­ ní z těchto velkolepých mešit - Skalní dóm ze 7. století - „byzantské­ ho pojetí i provedení“.29 Astroláb, ačkoli jej zdokonalili muslimové, byl vytvořen dávno před­ tím, než anděl Gabriel přikázal Mohamedovi, aby předával slova Alláha. Příběhy z tisíce a jedné noci mají dluh vůči Odysseji, stejně jako Avicenna, Averroes a další muslimští filozofové stavěli na díle řeckých pohanů. Za uchování myšlenek Aristotela v době, kdy křesťanský Západ toto pohanské dědictví do velké míry přehlížel, nevděčíme pouze muslimům. Arabsky mluvicí svět se s Aristotelem seznámil v 5. sto­ letí díky práci kněze jménem Probus z Antiochie.30 Během 9. století, za vlády chalífý al-Ma’múna, byl význam získávání vědomostí od 129

nemuslimů všeobecně uznáván a z překladatelstvi se stalo prakticky průmyslové odvětví. Mnoho z těch, kdo překlady dělali, byli nemuslimové, stejně jako křesťan Hunajn ibn-Isháq (809-873), jehož Hitti nazývá „šejchem překladatelů“.31 Podle historika Eliáše B. Skaffa „přeložil většinu prací Aristotela a Galéna do syrštiny, kterou pak jeho syn a neteř přepsali do arabštiny. Říká se o něm, že přeložil také Hippokratovy lékařské spisy a Platónovu Republiku.“32 Křesťané přispěli k muslimské převaze v raném období také v lé­ kařství a dalších vědních oborech, jak ukazuje Bat Ye’or: První známou vědeckou prací v arabštině bylo pojednání o lékařství, které v Řecku napsal Ahrůn, křesťanský kněz z Alexandrie, a ze syrš­ tiny do arabštiny přeložil v roce 683 Masardžawaj, židovský doktor z Basiy (Irák)... Ibn Bachtišú (zemřel cca 771), nestoriánský lékař, kte­ rého chalífa al-Mansúr pozval do Bagdádu, zde založil nemocnici, v níž se vedoucím praktikem stal jeho syn (z. 801). Juhanna b. Masawaj (777-857), jakobitský lékař, překladatel a oftalmolog, napsal první pojednání o oftalmologii v arabštině.33

Muslimové spojovali to, co získali od nemuslimů, se svými vlast­ ními pracemi, a snažili se tak získat něco nového, něco velkého. Seyyed Hossein Nasr shrnuje vedoucí pravidlo těchto úspěchů: „Jak se islám blížil ke konci prorockého období, považoval všechnu moudrost dřívějších tradic v jistém smyslu za svou vlastní, nikdy se nestyděl něco od nich přebírat ani je přetvářet v prvky svého vlast­ ního světonázoru.“34 Toto přebírání probíhalo samozřejmě oběma směry. Mezi úspěchy islámské civilizace v období středověku patři pro obyvatele Západu nejznámější díla významných muslimských filozofů, kteří velmi ovlivnili křesťanské filozofy středověké Evropy. Averroes, Avicenna a další prošlapali nové intelektuální směry v době, kdy neexistovala téměř žádná význačná křesťanská filozofie. Pro pozdější křesťanské myslitele jako sv. Albert Veliký nebo sv. Tomáš Akvinský, kteří ve větší míře využili Aristotela, byly práce těchto muslimů při rozvíjení Aristotelových spisů nepostradatelným orientačním bodem.

Filozofie V antice a středověku byla filozofie s vědou a jinými obory svázána mnohem více, než je tomu teď. (Aristoteles byl přírodovědec; Avi130

cenná a Averroes byli lékaři.) Zánik muslimské filozofie tedy ukazu­ je některé důvody, proč islámská civilizace začala upadat. Od svých začátků se filozofie v islámu, stejně jako v křesťanství, usilovně snažila - a to s pozoruhodným úspěchem - aby usmířila víru a rozum. Islámská filozofie, podle muslimských obhájců Mohameda Azada a Bibi Aminy, „neuznávala žádná teoretická omezení kromě hranic lidského myšlení; a předpokládala, že prav­ da nalezená samotným rozumem bude souhlasit s pravdou islá­ mu, budou-li obě správné pochopeny“. Hitti podotýká, že „pro stře­ dověký islám představuje věčnou slávu, že se mu poprvé v dějinách lidského myšlení podařilo sladit a usmířit monoteismus... s řec­ kou filozofií“.35 Islámští filozofové usilovali o to, aby uvedli do sou­ ladu Korán a nevyhnutelné pravdy, které odvodili rozumem. Hitti říká: „Pro muslimské myslitele měl pravdu Aristoteles, měl pravdu Platon, měl pravdu Korán; pravda však musela být jen jedna. Pro­ to vznikla potřeba tyto tři sjednotit - a tímto úkolem pověřili sami sebe.“36 Avšak někteří filozofové považovali tuto snahu za omyl. Abú Jú­ suf Jaq’úb ibn Isháq al-Sabbáh al-Kindí (801-873), lékař a filozof, tvrdil, že „proroci a filozofové mají odlišné a nezávislé cesty, jak dosáhnout nejvyšší pravdy dostupné pro člověka“.37 Domníval se, že filozofové se nemusejí namáhat, aby usmířili ryzí pravdy filozofie s Koránem. Jiný lékař-filozof, Rhazes, zašel dokonce ještě dál, když řekl, že pouze filozofie vede k nejvyšší pravdě.38 Avicenna (Abú Alí al-Husajn ibn Abdalláh ibn Siná), jehož vliv se rozšířil i na Západ, byl poněkud obezřetnější. Rozlišoval mezi „schopností prorockého poznání (,svátým“ věděním)“ a „zjevením (imaginárním vypodobněním, které má za cíl přesvědčit ostatní a zlepšit jejich pozemský život)“.39 Ale jestliže zjevení bylo pouze „imaginárním vypodobněním“, dveře ke skepticismu byly otevřeny. To však bylo pro nábožensky založené muslimy příliš. Avicennovy názory (podle historika filozofie Wilhelma Windelbanda) „byly pozo­ rovány žárlivýma očima mohamedánské ortodoxie a v 10. století byl vědecký proud tak zuřivě perzekuován, že hledal útočiště v tajném spolku .Bratři čistoty“. Také samotný Avicenna byl pronásledo­ ván“.40 Rostoucí neshody mezi filozofií a ortodoxním islámem nakonec vyústily v otevřenou válku, v níž byli filozofové výrazně v nevýho­ dě. Zastáncem ortodoxní strany byl i súfí Abú Hámid al-Ghazzáli (1058-1128), jehož klasická práce The Incoherence of the Philoso131

phers brilantním způsobem zamířila prakticky na celou islámskou * filozofickou tradici a zaznamenala přímý zásah. Pro al-Ghazzálího byla filozofie pouze zastíráním kacířství. Mno­ ho filozofů, řekl, učilo věci, které sami objevili a jejichž jediným dů­ kazem bylo jejich vlastní slovo. Pošpiňovali svátý Korán. Byli vinni z „popření zjevených zákonů a náboženského vyznání“ stejně jako z „odmítnutí obsahu náboženského a sektářského [učení], když je považovali za člověkem stvořené zákony a přikrášlené podvody“.41 Učení těchto filozofů (zejména výjimečných muslimských myslitelů al-Fárábího a Avicenny) opravdu „napadala [skutečné] principy ná­ boženství“.42 Al-Ghazzálí nebyl žádný antiintelektuál a nevystupoval ani tak proti samotné filozofii, jako spíše proti kacířství. Ve svém spisu The Incoherence of the Philosophers používá k vyvrácení domněnek filo­ zofů poměrně propracované filozofické argumenty. Odmítá zejména představu, že se Alláhovo zjeveni sestává z pouhých „imaginárních vypodobnění“, tj. že by šlo spíše o podobenství než o doslovnou prav­ du. Zmiňuje se o vyobrazeních nebe a pekla v Koránu a trvá na tom, že „to, co bylo sesláno [v zákoně] a mluví o ráji a ohni a tyto stavy podrobně popisuje, dosáhlo určitého stupně [jednoznačnosti vyjád­ ření] a [toto vyjádření] nepodléhá metaforickým interpretacím“. Tak to je, Korán je do písmene pravdivý. Pokud jde o možnost vzkříšení těla, jednoduše říká: „Náboženský zákon to [zmrtvýchvstání] pro­ hlásil. [Samo o sobě] je to možné, a proto tomu musíme věřit.“43 Podle německého islamologa Tilmana Nagela byl al-Ghazzáli „inspi­ rován představou, kterou v islámských dějinách ideji najdeme čas­ to - představou, že vše, co mohou lidské bytosti poznat, už je obsa­ ženo v Koránu a hadíthech; pouze naivní lidé mohou uvěřit tomu, že existuje vědění, které je přesahuje“.44 A všechno, co Koránu od­ poruje, musí jít z cesty. S mrazivou oddaností islámskému zákonu pokládá al-Ghazzálí na konci The Incoherence of the Philosophers závěrečnou otázku: „Říká-li někdo: ,Vysvětlil jsi nauky těchto [filozofů]“; řekneš pak roz­ hodně, že jsou nevěřící a že zabití těch, kteří se vzdali své víry, je závazné?“45 Potom si odpoví: „Prohlásit je za nevěřící je nutné ve třech případech“: kvůli jejich učení, že svět existuje věčně, že Alláh nezná jednotlivé věci, ale jen obecné, a že není možné vzkříšení těla. Al-Ghazzálí neříká, že filozofové nemají být zabiti, neboť islámské * Vyvrácení filozofů, kniha je původně z arabštiny 132

právo říká, že mají. Reliance of the Traveller prohlašuje: „Pokud se osoba, která dosáhla puberty a je duševně zdravá, z vlastní vůle zřekne islámu, zaslouží si smrt.“46. Mistrovské dílo al-Ghazzálího ohlásilo počátek úpadku islám­ ské filozofie, ačkoliv vítězství názorů, které vyjadřovalo, nebylo oka­ mžité. K odporu povstal jiný velký muslimský filozof, kterého Západ zná pod jménem Averroes (Abdul-Walid Muhammad ibn Rušd). Tento racionalista al-Ghazzálímu vyčinil, nejzřetelněji to bylo v je­ ho odpovědi na The Incoherence of the Philosophers, kterou nazval Incoherence of the Incoherence . * Zde trval na tom, že ti, kdo se zabý­ vají filozofií, „nemusejí přizpůsobovat určité své závěry tomu, co teologové prohlašuji za správnou interpretaci božího zákona“.47 Zkáza však byla dokonána. Islámští filozofové se stali podezřelý­ mi pro velkou část těch, kteří sami sebe považovali za ochránce náboženské pravověrnosti. Ve skutečnosti jim nedůvěřovali už před al-Ghazzálím. Nagel ve své History ofIslamic Theology ** říká: „Všech­ ny pokusy začlenit filozofickou tradici do způsobu myšlení, který byl založen na islámu, zklamaly. Koketovat s filozofií sice mohla být příjemná zábava, ale dokonce už v desátém století převládal mezi vzdělanci obecný názor, že žádný oddaný muslim a věrný následov­ ník šarí’y nemůže brát filozofii vážně.“48 Racionální škola islámské filozofie však pokračovala. Sekta aš’aríjců následovala mu’tazility ve snaze vydobýt ve studiu Koránu místo pro racionalismus, ale během 12. století, jak říká Nagel, „prohlásili teologové zbytek těch, kteří vyznávali racionalismus - což byli pře­ devším aš’aríjci - za buřiče, kteří se odvažují kritizovat Prorokovu sunnu“.49 Teprve až v 17. století vytvořili Peršané Muhammad Báqir Mír Dámád (z. 1631) a jeho žák Mollá Sadrá (Sadruddín Muhammad al-Šírází, 1572-1640) práci obrovského významu - mimo jiné se od­ vážili interpretovat Korán alegoricky, ulamá je za to však ani neká­ rali. Ačkoliv islámská filozofie žila dál, nikdy už znovu nezískala vliv, který měla v dřívějších stoletích. Žádný muslimský filozof - ať už jeho zásluhy byly jakékoliv - již po Averroesovi nezískal takovou pozornost, jakou přitahovali raní islámští filozofové.

* Vyvrácení vyvrácení, kníhaje původně z arabštiny ** Historie islámské teologie, kníhaje původně z němčiny 133

Uzavírání se okolnímu světu The Incoherence of the Philosophers pomohl zesílit antiintelektuálnímu myšlenkovému proudu, který byl v islámu přítomen již od po­ čátku, ačkoliv ani sám al-Ghazzálí by pravděpodobně s takovýmto vývojem nesouhlasil. Tento antiintelektualismus se vyvinul z ústřed­ ního teologického tvrzení: Korán je dokonalá kniha. Jakou jinou kni­ hu potřebuji? Jakou jinou knihu stojí za to číst? Tento způsob myšlení je ukázán v příběhu o chalífovi ‘Umarovi, jednom z Prorokových společníků, poté co v 7. století dobyl Alexan­ drii. Ve známé epizodě, která může být stejně tak pravda jako le­ genda (Bernard Lewis se přiklání k názoru, že se to nestalo), nařídil spálit proslulou městskou knihovnu. „Pokud to, co [ty knihy] říkají, souhlasí s Koránem, pak jsou nadbytečné,“ vysvětlil chalífa. „Pokud to, co říkají, s Koránem nesouhlasí, jsou kacířské.“50 Umar možná nic takového neřekl, ale mnoho jiných muslimů si to myslí. Během rozkvětu islámské kultury, jak Lewis dodává, „mus­ limové sami vnímali islám jako synonymum pro civilizaci a mimo jeho hranice existovali pouze barbaři a nevěřící“.51 Rovněž tento přístup mohl přispět k úpadku islámské kultury a myšlení, jak popisuje Hiti: Žádné odvětví teoretické ani praktické vědy nezaznamenalo od dob Abbásovců znatelný pokrok.52 Dnešní muslimové, pokud by se spolé­ hali jen na své vlastni knihy, by na tom byli ještě hůř než jejich vzdá­ lení předkové vil. století. V medicíně, filozofii, matematice, botanice a ostatních disciplínách bylo dosaženo určitého bodu - a zdá se, že se myšleni islámu zastavilo... Ve skutečnosti celý arabský svět ztratil po­ čátkem třináctého století intelektuální nadvládu, kterou si od 8. sto­ letí udržoval.53

Autor životopisu Usámy bin Ládina, Yossef Bodamský, naznaču­ je, že islámský antiintelektualismus byl zčásti obrannou reakcí na nebývalou porážku islámské obce při první křížové výpravě (1099) a na porážku ve Španělsku, ke které došlo přibližně ve stejné době. Muslimové nikdy nepoznali porážku takového rozsahu a jejich teo­ logie jim dávala pouze jediný způsob, jak ji interpretovat - jako náboženské selhání: Následkem těchto neúspěchů byl odpor. Povstali nelítostní vojenští vůd­ ci, aby vedli armády věřících dobýt zpět islámské země. Nejznámější 134

z nich byl Saladin, Kurd, který porážel křižáky v letech 1187 až 1192, a Abdul Múmin z Maroka, který vítězil nad křesťanskými armádami ve Španělsku mezi lety 1146 až 1163 a znovu v roce 1195. Jakmile však tito i jiní vojenští vůdcové získali moc, vedlo to k rozpadu kdysi slavné islámské kultury a civilizace. Protože si noví vládcové-dobyvatelé upevňovali moc silou svých mečů, museli ukázat svou jedineč­ nost - svou „islámskost“. Jako zdroj své oprávněnosti znovu oživili náboženský extremismus. Své osvícenské a sofistikované předchůdce obvinili z toho, že způsobili dřívější porážky muslimského světa.54

Tato snaha podporovat islám proti osvícenství a znalostem světa zápasila během celé islámské historie s otevřeností k ostatním kul­ turám, které na počátku pomohly islámské civilizaci dosáhnout jeji velikosti. Zemřelý jordánský král Husajn shrnul tuto záležitost slo­ vy: „Islám byl velice otevřený a šířil se světem. To mu přineslo velký přínos. Poté někdy v desátém století islám změnil směr a začal upa­ dat.“55 Představa, že by nemuslimové mohli vědět něco, co by se od nich muslimové mohli naučit a pomohlo by jim to, zmizela od dob křížových výprav z islámského podvědomí natolik, že když v osm­ náctém století Osmanský stát zaměstnal západní odborníky z růz­ ných oborů, „přineslo to pro muslimy z Turecka a později i ostat­ ních zemí šokující novou myšlenku - že se mohou učit od dříve opovrhovaných nevěřících“.56

Civilizační sebevražda V první kapitole jsme viděli, jak ve středověkém islámu povstala a upadla racionální sekta mu’tazilitů. Zánik filozofie a mu’tazilismu (a ostatních hnutí racionalismu, jako aš’aríjců) byl pouze částí roz­ sáhlejšího trendu. Bodansky načrtnul jev, který íránský učenec Ferejdún Hoveyda nazývá „antiintelektuální vztek“, jenž ve středo­ věku zasáhl islám. Popud pro tuto reakci vyšel nepochybně z Korá­ nu a islámské tradice, jinak by nebyl tak silný a dlouhotrvající. „Korán obsahuje všechnu pravdu, která je potřebná k tomu, aby vedla věřícího skrze tento svět a otevřela mu brány Ráje,“ tvrdila nová ná­ boženská elita - princip, který stále následují dnešní islamisté. Tím, že ve 12. století bylo toto antiintelektuální hnutí pevně ustanoveno, spáchal muslimský svět něco, co Hovejda nazývá „civilizační sebe­ vražda“: obec věřících - štvána a popuzována vábením hrubé síly 135

dobrovolně souhlasila s opuštěním a odmítnutím svých vlastních kul­ turních a vědeckých výdobytků a vystavila se procesu sebedestrukce, který stále pokračuje.

Tato sebedestrukce není metaforická: Nové generace extremistů a militantních sil s touhou po moci opa­ kovaně demonstrovaly svou svrchovanost tím, že nařídily zničení kulturních pokladů předchozích generací. Například v roce 1192 ulamá - náboženské vedení - v Córdobě ve Španělsku veřejně spálilo knihy z významné vědecko-lékařské knihovny včetně vzácné astrono­ mické studie, neboť tyto knihy představovaly pro islám „strašlivou pohromu“.57

V moderním Íránu nabralo toto pohrdání kulturou formu bizarně-populárního předělávání předislámské národní historie. Ve 20. le­ tech se pokusy šáha Rezá Chána obnovit perskou národní pýchu setkaly pouze s rozčarováním a hněvem. Ámir Taherí vysvětluje: Většina Íránců téměř zapomněla na svou předislámskou minulost... Persepolis, jejíž majestátní ruiny dominují rovině Morgab poblíž měs­ ta Šíráz, nebyla pro většinu Íránců známá jako kdysi slavné hlavní město achajmenovského impéria. Byla nazývána Tacht-e-Jamšíd (Jamšídův trůn) a považována za pozůstatek z mytické minulosti. Hrobka Cyruse Velikého v Pasargade byla považována za místo odpočinku mat­ ky krále Šalamouna. Všechna stará perská jména byla až na malé spo­ lečenství zoroastrovců nahrazena arabskými islámskými jmény.58

Tato velká minulost vyvolává spíše pohrdání než pýchu, protože jde o výtvory nevěřících předků. Po staletích takového mýšlení je islámská filozofie - kdysi zářící svědectví dynamické síly náboženství a živý přínos pro světové ná­ zory - v současném podvědomí pouze vzdálenou vzpomínkou. Nyní je polem působnosti pouze několika akademiků a pár takových pří­ padů, jako jsou „dva snědí muži s turbanem“, které V. S. Naipaul potkal na tržišti v Íránu. Nabízeli mu lidové recepty slavného půvo­ du: „byly vyvinuty Avicennou, Galénem a Hippokratem“, tvrdili pouliční prodavači. Naipaul byl ohromen: Avicenna! Napsal: „V tom­ to prašném pouličním lékařském stánku byla připomínka přes tisíc let staré arabské slávy z doby, kdy se arabská víra mísila s Persií, 136

Indií a zbytkem klasického světa, který obsadila, a muslimská civi­ lizace byla ústřední civilizací Západu.“59 O současné situaci svědčí to, že po této epizodě se Naipaul bě­ hem celé své cesty po islámském území s Avicennou již téměř ne­ setkal.

Je Alláhova ruka spoutána? V Koránu existuje podivná a působivá pasáž, která názorně ukazu­ je, jak muslimové začali vnímat filozofii a její důvěru v lidský rozum namísto velkých pravd zjevených Mohamedovi - a vlastně všechno poznání odvozené ze samotného rozumu: „A říkají židé: ,Boží ruka je spoutána okovy!' Nechť jsou jejich ruce spoutány okovy a nechť jsou prokleti za to, co říkají! Nikoliv, obě Jeho ruce jsou rozevřeny a On uštědřuje, jak chce.“ (súra 5:64) „Boži ruka je spoutána“! Učenci čtrnáct století přemýšleli nad tím, co mohl Mohamed od židů slyšet, že ho to dovedlo k názoru, že židé věří, že Bůh je spou­ tán nějakými zákony. Je to ale způsob, jakým se muslimové dívají na židovské a křesťanské pojetí racionálního a poznatelného vesmí­ ru a na přírodní filozofii založenou na této víře. Židé a křesťané věří, že Bůh stvořil vesmír, který se řídí spolehli­ vými, pozorovatelnými zákony. Ačkoli může tyto zákony zastavit, běžně to nedělá; není spoután, ale svobodně se rozhoduje, že bude dodržovat zákony, které stvořil. Tento způsob myšlení poskytuje základ pro rozvoj moderních věd - křesťanští matematici a astrono­ mové věděli, že jejich výzkum povede k poznání pravdy, protože věřili, že bůh vytvořil vesmír podle zákonů, které mohou být objeve­ ny. Sv. Tomáš Akvinský vysvětloval: ...protože principy určitých věd - například logiky, geometrie a arit­ metiky -jsou odvozeny přímo od vlastního jádra věcí, na kterých závi­ sí jejich podstata, je patrné, že Bůh nemůže protiřečit těmto princi­ pům; nemůže vytvořit rod, který není předpověditelný druhem, ani úsečky vedené od středu kruhu k jeho okraji, které nejsou stejně dlou­ hé, ani tři úhly přímkového trojúhelníku, které se nerovnají dvěma pravým úhlům.60

Tím jednoduše říká, že Bůh vytvořil racionální, uspořádaný ves­ mír, v němž převládají zákony, které si neprotiřečí. 137

Ale pro muslimy, kteří nacházeli veškeré znalosti v Koránu a filo­ zofy podezřívali z kacířství, se to rovnalo prohlášení: „Boží ruka je spoutána.“ Prohlašovali, že Alláh takto omezován být nemůže. Mů­ že jednat tak vrtošivé, jak se mu zachce. Nemůže-li se člověk spolé­ hat na vesmír a řídit se pozorovatelnými zákony, a jediné hodnověr­ né znalosti lze nalézt pouze ve zjevení, nemůže věda vzkvétat. Stanley Jaki, katolický kněz a fyzik, připisuje znepokojení sou­ časných muslimů právě tomuto odvrácení se od rozumu a přírod­ ních zákonů. Říká: „To, co se objevuje v dnešním muslimském svě­ tě, není střet mezi Bohem a ďáblem, spojovaným s kapitalismem nebo komunismem, ale střet mezi velice specifickým Bohem a vě­ dou, která je velice specifickým protikladem tohoto boha - Alláha z Koránu, u nějž vůle zcela dominuje nad intelektem.“ Jaki vysvětlu­ je, že to byl mezi jinými i al-Ghazzálí, kdo „odsoudil přírodní zákony, jediný cíl vědy, jako rouhačské omezení svobodné vůle Alláhovy“.61 Dodává: „Muslimští mystikové ostře kritizovali pojetí vědeckého práva (jak jej zformuloval Aristoteles) jako kacířské a iracionální, jež zbavuje Stvořitele jeho svobody.“62 Většina islámské obce poměrně dávno ve svých dějinách ustano­ vila, že ruka Alláhova nemůže být spoutána. Filozofie a věda začaly být obecně vnímány jako ve své podstatě bezcenné úsilí, které člo­ věka pouze mate a odvrací jeho pozornost od Koránu. Úpadek islámské kultury začal, když ortodoxní muslimové upev­ nili své vítězství nad těmi, kteří se chtěli učit od nemuslimů a hle­ dali poznání světlem rozumu. Od toho dne muslimští duchovní uči­ li, že věřící by se měli držet pouze zjeveného zákona Alláhova, a striktně podřizovali vědu a filozofii rysům božského zjevení tak, jak jej chápali. Následky byly dalekosáhlé. Jaki popisuje jen něko­ lik z nich: Více než dvě stě let po vybudování slavné Modré mešity zjistil W. Eton, který mnoho let bydlel v Turecku a Rusku, že turečtí architekti stále nejsou schopni vypočítat boční tlak oblouků. Také nemohli pochopit, proč oblouk řetězovky, tak užitečný při stavbě lodi, může být užitečný také při navrhování kupolí. Vláda Sulejmana Velikého je známa pro své bohatství nádherně ilustrovaných rukopisů a okázalého vybavení, ale v žádném ohledu není hodna zmínky z pohledu vědy a techniky. V bitvě u Lepanta postrádalo turecké námořnictvo vylepšeni, která francouzská a italská plavidla používala již dlouho. O dvě stě let poz­ ději bylo turecké dělostřelectvo v porovnání se západním velice primi­

138

tivní. A co je horší, zatímco v západní Evropě si nebezpečí používání olova už nějakou dobu jasně uvědomovali, v tureckých zemích bylo olo­ vo stále hlavním materiálem používaným v kuchyňském vybavení.63

Semena odporu Tváří v tvář rostoucí západní prosperitě hrozila muslimská rozpolcenost vůči intelektuálnímu snažení a vůči nemuslimskému světu výbuchem. Palestinští učenci Hišám Šarabí a Muchtar Ani se ptají přímo: „Proč arabská společnost selhala ve své modernizaci? Proč arabské země zklamaly ve zvládnutí některých nejzákladnějších sociálních otázek?“ Podle Davida Pryce-Jonese volají po rozsáhlých sociálních změnách, ale nespecifikují, Jaké praktické kroky a postu­ py by se měly použít pro zavedení těchto razantních opatření“.64 Jaké kroky mohou reálně navrhnout? Pokud významná část mus­ limů věří, že věda a modernost jsou ve své podstatě nějakým způ­ sobem neislámské, všechny pokusy o rozsáhlejší reformu tvrdě na­ razí. Neboť zde vždy bude hlasitá a militantní skupina, požadující, aby víra byla zachovávána ve své čistotě - ať to stojí cokoli. Stanley Jaki zůstává i přesto optimistický: „Soudobá nemožnost obejit se bez vědy nutí muslimský svět přehodnotit své pojetí Allá­ ha. Je to bolestný proces, který navzdory krveprolití může v dlou­ hodobém měřítku přinést do problematických částí světa racionál­ nější smýšlení.“65 Je možné, aby islám „přehodnotil své pojetí Alláha“? Nebude to snadné, neboť toto pojetí vychází přímo z dokonalého slova Alláho­ va, platného vždy a všude. Zároveň se technologická převaha a kulturní nadvláda Západu stává předmětem závisti: islámská civilizace má za to, že je vůči ci­ vilizaci nevěřících nadřazená, ale v tomto historickém období lidstva tomu tak zřetelně není. Jak jsme si povšimli již dříve, dokonce i ra­ dikální muslimové se na západní společnost dívají s rozpolceností.66 V islámu je, říká Naipaul: ...Západ nebo obecně civilizace, která zde dominuje ... emocionálně odmítána. Je podkopávána; je ohrožována. Ale zároveň je potřebná kvůli svým strojům, zboží, lékům, vojenským letounům, penězům, které posílají domů emigranti, nemocnicím, které máji léky na nedo­ statek vápníku, univerzitám, které nabízejí magisterské tituly v oblasti masmédií. Celé odmítáni Západu platí za předpokladu, že tu vždycky 139

bude někde existovat živá a tvořivá civilizace, kupodivu neutrální, otevřená všem, kteří se na ni obrátí. Odmítání tedy není absolutním odmítáním. Pro společnost jako celek je to také způsob, jak omezit inte­ lektuální snažení. Jde o to být parazitem; parazitismus je jedním z plo­ dů fundamentalismu, kterého jsme si ještě nepovšimli.67

Zabije však parazit hostitele? Z takového odporu a závisti vzešel Usáma bin Ládin, který sice neumí vybudovat něco jako World Trade Center, ale určitě jej do­ káže zbořit. Nemůže-li být západní technologická převaha vyrovná­ na, může být alespoň napadena. Usáma respektuje technologii na­ tolik, aby naučil své následovníky, jak způsobit co největší škodu, ale ne natolik, aby ve velkém měřítku sponzoroval vzdělávací pro­ gramy v muslimských zemích. Teroristické útoky 11. září jsou v pod­ statě takovým novým kolem - v nové a obzvláště zhoubné formě - zá­ pasu mezi přísnou islámskou ortodoxií a lidským rozumem. Problém, kterému Západ čelí, je ten, že pokud a dokud nebude islámská ortodoxie od základu předefinována (s naprostým souhlasem ummy), tento boj nikdy definitivně neodvolá.

140

8. KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY: KŘESŤANÉ A MUSLIMOVÉ

„Tato křížová výprava, tato válka proti terorismu chvíli potrvá“, řekl George W. Bush 16. září 2001. Křížová výprava! Znovu se k tomu vrátil: představil starý imperialistický Západ, stále usilující o nadřazenost vůči islámu jako ve středověku. Když prezident Spojených států vyslovil to slovo na K, Usáma bin Ládin uviděl příležitost. Ve faxu zaslaném následující týden katarské zpra­ vodajské síti al-Džazíra odsoudil „nové křížové taženi židů a křesťa­ nů pod praporem kříže, vedené hlavním křižákem Bushem“.1 Bin Ládin nebyl jediný, kdo takto přemýšlel, jakkoli to bylo absurdní. Tálibánský Mulla Muhammad Omar radostně pozname­ nal: „Prezident Bush řekl pravdu, je to tažení proti islámu.“2 Podob­ ně uraženi se cítili i další muslimové. Najeh Bkeirat, zástupce jeru­ zalémské mešity al-Aqsa, se rozhněval: „Bush používá starověký barbarský termín. Tento výrok odráží jeho omezené kulturní vědo­ mí. Dělá si nepřátele nejen mezi islámskými aktivisty, ale také mezi obyčejnými muslimy a křesťany.“3 Vypadalo to, že se urazil každý, nejen muslimové. Bílý dům vydal spěšné odvolání a již nikdy se neodvážil toto slovo znovu použít. Křížové výpravy jsou přece dávnou historií, ne? Jaký dopad by mohly mít na dnešní politickou situaci? Učenci západního světa přispěchali s vysvětlením, že islámská obec má dlouhou paměť. Křivda, již představují křížové výpravy, stádě pálí muslimské kolektivní vědomí. Dokonce i taková osobnost jako bývalý prezident Bili Clinton si všimla, že muslimové jsou jimi rozhořčeni ještě dnes: Jistě, při první křížové výpravě, kdy křesťanšti vojáci obsadili Jeruza­ lém, nejprve vypálili synagogu, ve které bylo 300 židů, a potom zabili všechny muslimské ženy a děti na Chrámové hoře (sic). Tehdejší popisy této události liči vojáky, jak se na Chrámové hoře, která je pro křesťa­ ny svátým místem, brodí po kolena v krvi. Můžu vám říct, že se tento příběh na Středním východě vypráví dodnes, a my za to pořád platíme.4

141

Východ i Západ, muslimové i křesťané, světsky a nábožensky brá­ no - co se týče křížových výprav, jsou komentátoři zajedno, že byly neoprávněným zabíráním půdy, imperialistickou válkou proti původ­ ním obyvatelům Svaté země a porušením základních lidských práv svobody náboženského vyznání. Na obhajobu křížových výprav, které svým způsobem ani nemo­ hou být obhájeny, se nepostavil téměř nikdo. Clintonův hrůzný po­ pis první křížové výpravy v sobě má trochu pravdy. Nepopiratelně tu docházelo ke zneužívání a krutostem. A Západ ve skutečnosti křížo­ vé výpravy zpochybňoval téměř od té doby, kdy byly vyslány, což by pravděpodobně nebylo možné, pokud by se ve stejné situaci ocitla islámská strana. Prakticky všichni obyvatelé Západu se naučili za křížové výpravy omlouvat. Méně známá je však skutečnost, že tato tažení mají svůj islámský protějšek, za nějž se nikdo neomlouvá a kterého si je jen málokdo vědom. Více než před sto lety vyslovil Mark Twain ve své knize Tom Sawyer * Abroad běžnou západní úvahu, když Tom vysvětluje Hucku Finnovi, že chce jít do Svaté země, aby ji osvobodil od muslimů. „Jak jsme jim dovolili sejí zmocnit?“ zeptal se Huck. „Nedovolili jsme jim zmocnit seji,“ vysvětluje Tom. „Byla pořád je­ jich.“ „Proč, Tome, pak musí patřit jim, ne?“ „Samozřejmě že jim patří. Kdo řekl, že ne?“5

Měl ale Tom Sawyer pravdu?

Křesťanský Střední východ Islám vznikl v 7. století v Arábii. V té době byly Egypt, Libye a celá severní Afrika už několik století křesťanské. Stejně tomu bylo v Pa­ lestině, Libanonu, Sýrii a Malé Asii. Církve, které sv. Pavel oslovo­ val ve svých dopisech obsažených v Novém zákoně, se nacházely v Malé Asii (dnešním Turecku) stejně jako v Řecku. Severně od Řec­ ka, v ochranném pásmu mezi východní a západní Evropou, byly oblasti, které se staly křesťanským územím Slovanů.

* Tom Sawyer na cestách 142

* Antiochie a Konstantinopol (Istanbul) v současném Turecku a Ale­ xandrie v současném Egyptě byla tři nej důležitější křesťanská cen­ tra prvního tisíciletí. Teologické školy v Antiochii a Alexandrii spo­ lu soupeřily o autoritu v celé církvi a na velkých ekumenických shromáždění v Efezu (431) a Chalcedonu (451) byla objasněna křes­ ťanská učeni o osobě a vlastnostech Ježíše Krista. (Jak Efez, tak Chalcedon se nyní nacházejí v Turecku.) Druhý koncil se pořádal v Chalcedonu naproti Konstantinopoli za Bosporskou úžinou, aby to vyhovovalo východořímskému císaři, jehož sídlo bylo v Konstan­ tinopoli a který se o tato jednání hluboce zajímal. Prakticky všichni velcí praotcové křesťanství pocházejí z těchto oblastí. Sv. Jan Zlatoústý, jehož liturgie se v pravoslavné a byzant­ ské katolické církvi stále slouží, byl z Antiochie. Když se zprávy o působivosti jeho slov a svatosti rozšířily široko daleko, byl přinu­ cen stát se arcibiskupem císařského města Konstantinopole. Sv. Atanáš, hlavní autorita stojící za nikájským učením, k němuž se hlásí prakticky všichni křesťané - katolíci, pravoslavní i protestanti byl biskupem v Alexandrii. Sv. Augustin, autor dvou spisů, které jsou základními kameny západní civilizace - Confessions ** a City of God *** byl Severoafričan. Byl tu také sv. Basil Veliký, sv. Marie Egyptská, sv. Antonín Veli­ ký, sv. Cyril Jeruzalémský - mohli bychom pokračovat dál a dál. Západní křesťané, mají-li vůbec nějaké ponětí o východním křesťan­ ství, mají spíše tendenci považovat jej za nějakou exotickou odnož. Faktem však zůstává, že v prvních pěti stoletích křesťanství razil Východ cestu jak vzrůstu církve, tak jejímu teologickému rozvoji. Všichni tito velcí svati nebyli pouhými menšinami v pohanském svě­ tě. Byla to křesťanská území.

Kam se poděli křesťané? Ano, říkají učebnice, byla to křesťanská centra a byla obrovská. Pak se však z pouště vynořil Mohamed a jeho muslimská armáda a toto území se stalo muslimským. Někteří historikové tvrdí, že původní obyvatelé těchto zemí byli vlastně rádi, že budou osvobozeni od zka­ žených byzantských vládců, a nájezdníky vítali. * Dnešní Antakia (pozn. překl.) ** Vyznání, psáno latinsky ** Boží město, psáno latinsky 143

Nicméně je nevyvratitelné, že muslimové získali tyto země bojem, a poslušní slov Koránu a Proroka vyvraždili mečem všechny tajněj­ ší bezvěrče, kteří se odmítli podrobit novému islámskému zřízení. Ti, kteří tomuto osudu unikli, žili v podřadném postavení. Přestou­ pení na islám byla jediná možnost, jak vést slušný život. Není proto překvapivé, že se křesťanská populace na tomto území neustále zmenšovala. Jak k tomu došlo? Jedním z mála historiků, kteří dnes tento pří­ běh popisuji, je Bat Ye’or, Egypťanka, která v současnosti žije v Evro­ pě. V její poučné knize The Decline of Eastern Christianity under * Islam podrobně líčí skutečnosti, které by západní i muslimský svět raději zametl pod koberec. Například: Sofronius (biskup jeruzalémský) ve svém kázáni v den Zjevení Páně roku 636 truchlil nad zničenými chrámy a kláštery, vydrancovanými městy, zpustošenými poli a vesnicemi vypálenými nomády, kteří obsa­ dili jejich zemi. V dopise z téhož roku adresovaném Sergiovi, patriar­ chovi Konstantinopole, zmiňuje drancováni arabskými nájezdníky. V roce 639 zahynuly tisíce lidí. Byli oběťmi hladovění a moru, které se objevily následkem tohoto drancování.6

Toto se odehrálo v jedné době na jednom místě, ale celý příběh se opakoval znovu a znovu všude, kde zvítězila muslimská vojska. Zde následuje soudobý popis muslimského nájezdu na egyptské město Nikiou okolo roku 640: A pak muslimové dorazili do Nikiou. Nebyl tam jediný voják, který by jim vzdoroval. Zmocnili se města a vyvraždili všechny, které potkali v ulicích a chrámech - muže, ženy i děti, nikoho nešetřili. Pak táhli na jiná místa, vydrancovali a zabili všechny obyvatele, které potkali... Ale vice již neřeknu, je totiž nemožné popsat tu hrůzu, které se muslimo­ vé dopustili, když okupovali ostrov Nikiou.

Kromě masakrů tyto události znamenaly také vyhnanství a zotro­ čení, všechno na základě jedné porušené dohody. Amr utlačoval Egypt. Vyslal své občany, aby bojovali s obyvateli Pentapolis [Tripolitanie], a poté, co zvítězili, nedovolil jim, aby tam zůstali.

Úpadek východního křesťanství pod vládou islámu 144

Odnesl si z této země značnou kořist a mnoho vězňů... Muslimové se vrátili do své země s kořistí a zajatci. Patriarcha Cyrus byl z pohrom v Egyptě hluboce zarmoucen, protože Amr, který měl barbarský pů­ vod, neměl při zacházeni s Egypťany žádné slitováni a nedodržel smlou­ vy, které s ním byly sjednány.

Jakmile muslimové nabrali sílu, začali vybírat džizju, daň od nemuslimů: Amrova pozice se stávala den ode dne silnější a silnější. Vybíral daně, které byly sjednány... Ale je nemožné popsat politováníhodné posta­ vení obyvatel tohoto města. Došli až tak daleko, že místo obrovských sum, které museli každý měsíc platit, nabízeli své dětí, a nenacházeli nikoho, kdo by jim pomohl, protože Bůh je opustil a vydal je do rukou jejich nepřátel.7

Jeden očitý svědek dobyti Arménie muslimy v roce 642 popisuje, co se dělo, když obsadili město Dvin: „Nepřátelská armáda sem vpadla a mečem vyvraždila obyvatele města... Po několika dnech se Ismaelité (Arabové) vrátili tam, odkud přišli, a vlekli s sebou velké množství zajatců, kterých bylo třicet pět tisíc.“8 O několik let později muslimský generál Abú al-A’wár podle jiné tehdejší zprávy „zpustošil ostrov Kos a vydrancoval všechno jeho bohatství, obyvatele vyvraždil nebo odvedl do zajeti a zničil zdejší pevnost“.9 Podle pravoslavného patriarchy Michala Syrského (1126-1199) si muslimové v roce 650 podrobili Cilicii a Caesareu v Kapadocii následujícím způsobem: Muslimové (muslimští Arabové) se přesunuli do Cilicie a zajali vězně... a když přijel Mu’áwija, nařídil, aby byli všichni obyvatelé pobiti me­ čem; nechal zde stráže, aby nikdo nemohl uniknout. Poté co shromáž­ dili všechno bohatství města, podrobili městské představitele muče­ ní, aby je přinutili prozradit ukryté věci (poklady). Muslimové odvedli všechny do otroctvi - muže i ženy, chlapce i dívky - a v tomto nešťast­ ném městě se dopustili velkých zhýralosti; uvnitř chrámů zlomyslně páchali nemravnosti.10

Dokonce ani muslimské kroniky z té doby nijak netajily, že zde k takovým věcem docházelo. Muslimský historik Ibn al-Athir 145

(1160-1233) do svých světových dějin s názvem The Complete His­ * tory přidává tento záznam z muslimských vpádů do Španělska a Francie v 8. a 9. století: V roce 177 [17. dubna 793] Hišám, [muslimský] princ Španělska, po­ slal na nepřátelské území velkou armádu pod vedením Abdalmalika b. Abdalwáhida b. Mugitha, která pronikla až po Narbonne a Jarandu [Gerona] ... Po několik měsíců křižovali zemi, znásilňovali ženy, zabí­ jeli bojovníky, ničili pevnosti, pálili a drancovali vše, odrazili nepřáte­ le, kteří se ve zmatku rozprchli. Vrátili se zdraví a v pořádku, přinesli s sebou jen Bůh ví kolik kořisti.

Vyvolaly tyto neuvážené činy u muslimského kronikáře hanbu? Stěží. Svůj záznam o nich zakončuje se zřetelnou pýchou: „Je to jed­ na z nejslavnějších muslimských výprav do Španělska.“ (Podobně perský muslim ze 13. století píše o islámských vítězstvích bez Ja­ kékoliv představy o tom, co je kruté a co ne“, jak uvedl Naipaul.)11 Ibn al-Athir pokračuje: V roce 223 [2. prosince 837] Abdarrahmán b. al-Hakam, vládce Špa­ nělska, poslal armádu proti Alavě; utábořila se poblíž Hisn al-Gharaty a začala ji obléhat; zmocnila se kořisti, kterou nalezla, zabila obyvatele a stáhla se, ženy a děti odvedla s sebou jako zajatce... V roce 246 [27. března 860] Muhammad b. Abdarrahmán postupo­ val s velkým vojskem a obrovskou vojenskou výbavou proti oblasti Pamplona. Podmanil si, zničil a vydrancoval toto území, plenil zde a rozséval smrt.12

V Amoriu v Malé Asii v roce 838, říká Michal Syrský, „bylo tolik klášterů, že do otroctví bylo odvedeno přes tisíc panen, aniž by­ chom počítali zabité. Byly rozdány maurským otrokům, aby mohli uspokojit svůj chtíč“.13 V The Decline and Fall of the Roman Empire ** líčí Edward Gibbon muslimský nájezd do srdce Francie, který byl odražen u Tours v roce 732. „Pronikli více než tisíc mil od Gibraltaru, až na břehy Loiry: kdyby Saracéni urazili ještě jednou takovou vzdálenost, ocitli by se na hranicích Polska nebo na Skotské vysočině; Rýn je stejně * Úplná historie, kníhaje původně z arabštiny ** Vyšlo i v češtině: Úpadek a pád Římské říše (Odeon, 1983) 146

splavný jako Nil nebo Eufrat a arabské flotily mohly plout bez ná­ mořní bitvy až k ústí Temže.“ Kdyby se to stalo, říká Gibbon, „možná by se teď výklad Koránu učil na školách v Oxfordu a jeho vykladači by mohli obřezaným lidem vysvětlovat svatost a pravdu Mohamedo­ va zjevení“.14

„Tekly potoky krve“ O několik století později, když muslimské armády znovu začaly se svými výboji do Evropy po období relativního úpadku - na kterém měla významný podíl ztráta Sicílie v r. 1091, dobytí Jeruzaléma kři­ žáky v r. 1099 a trvalá ztráta sil ve Španělsku - pokračovali musli­ mové ve stejném způsobu chování. 29. května 1453 padla po týd­ nech odporu malé skupiny statečných Řeků Konstantinopol, klenot křesťanství, pod nadvládu muslimských sil. Podle Stevena Runcimana, výtečného historika, odborníka na období křížových výprav, muslimští vojáci „vraždili bez rozdílu každého, koho potkali na ulici - muže, ženy i děti. Potoky krve tekly dolů příkrými ulicemi z výšin Petry až ke Zlatému rohu. Ale touha po zabíjení se brzy utišila. Vojáci si uvědomili, že zajatci a drahé předměty jim přinesou větší užitek“.15 Možnosti podrobených křesťanů vysvětlil průkopník so­ ciologie Ibn Chaldún ze 14. století: „Je to [mezi čím si mohou vybrat] konverze na islám, placení daně z hlavy nebo smrt.“16 Historik džihádu Paul Fregosi to vyjádřil stručně: „Byla to otázka vašich peněz nebo vašeho života!“17 Je pravda, že tyto hříchy muslimů neomlouvají hříchy, které na nich na oplátku spáchali křesťané. Jeden masakr nevyrovná dru­ hý. Ale je jasné, že to, čemu dnes říkáme „porušování lidských práv“, nepřišlo pouze ze strany obyvatel Západu a nijak to islámskou obec ani svět k současnému napadáni Západu neopravňuje. Je také důležité ještě jednou poukázat na to, že křižáci, kteří plenili Jeruzalém, všemi možnými způsoby překročili hranice svého náboženství. Co se týče muslimských armád, které vraždily, dran­ covaly, znásilňovaly a zotročovaly - jaké islámské principy poruši­ ly? Vždyť přece jenom následovaly přiklad svého Proroka: Bylo vyprávěno z pověření Ibn “Umara, že židé z kmenů Banú Nadir a Banú Qurajza bojovali proti Poslu Alláhovu, který vyhnal Banú Nadir a dovolil Qurajzům, aby zůstali, a daroval jim přízeň do té doby, než proti němu také začali bojovat. Potom jejich muže zabil a ženy, 147

děti a majetek rozdělil mezi muslimy; mimo těch, kteří se k Poslovi Alláhovu připojili; těm poskytl bezpečí. Přijali islám. Alláhův Posel vy­ hnal všechny židy z Medíny, Banú Qajnúqá’... a židy z Banú Haritha a všechny ostatní židy, kteří byli v Medíně.18

Ve světle násilí, jakým Mohamed šířil islám (včetně nucených kon­ verzí), zni v jeho proslulém uvítání byzantského císaře Hérakleita určitá výhrůžka: „Přijmi islám a budete zachráněni.“19 Hérakleitos nepřijal a Byzantská říše nebyla v bezpeči. Ve skutečnosti jsou dnes části historického křesťanského světa všeobecně považovány za součást islámského území, k čemuž došlo stejnou cestou, jakou se arabské židovské kmeny staly muslimy krvavou lázní.

Odpovědi křesťanství Džihád a křížové výpravy jsou často nazírány jako synonyma. Když prezident Bush volal po své „křížové výpravě“, jeden Pákistánec prohlásil: „Použil křesťanské slovo pro džihád.“20 No, ne tak docela. Západní křesťanství, které se vyvíjelo relativně nezasažené islám­ ským náporem, bylo narušováno vnitřními sváry a na obranu svých obléhaných spoluvěrců povstalo až pět století po prvním muslim­ ském výboji, kdy v roce 1095 papež Urban II. vyhlásil první křížo­ vou výpravu. Poté následovala století střídavých konfliktů, během nichž muslimové neustále posunovali hranici křesťanského světa. Okolnosti první křížové výpravy byly následující: křesťanští pout­ níci do Svaté země byli sužováni muslimy, kteří jim bránili dosáh­ nout Svatých míst. Někteří z nich byli zabiti. To byl impuls, který nakonec přiměl západní křesťany pokusit se znovu získat byť jen malý kousek křesťanské země, která v minulých stoletích padla do muslimských rukou. Bernard Lewis podotýká: V současnosti jsou křižácká tažení často popisována jako prvotní pokus o expanzivní imperialismus - vzor moderních evropských říši. Pro lidi té doby, jak křesťany, tak muslimy, však ničím takovým neby­ ly. Když se křižáci dostali do Jeruzaléma, uplynulo sotva čtyři sta let od doby, kdy islámská armáda toto město spolu se zbylou části Levan­ ty a severní Afriky vyrvala z rukou jejich křesťanských panovníků, a jejich křesťanské obyvatelstvo bylo násilně začleněno do nového

148

muslimského impéria. Křižácké výpravy byly opožděnou odpovědí na džihád, svátou válku za islám, a jejich cílem bylo pomocí války znovu získat to, co bylo ve válce ztraceno - osvobodit svátá křesťanská mís­ ta a znovu je bez překážek zpřístupnit křesťanským poutníkům.21

Území, o které se při všech křižáckých výpravách bojovalo, byly původně křesťanské země, kde křesťané po staletí v klidu žili, než je Mohamedovi vojáci označili za modloslužebníky, zotročili a poza­ bíjeli. Ať už křesťané spáchali během křížových výprav jakékoliv zlo, byly tyto války ve své podstatě obrannou akcí, opožděným po­ kusem západních křesťanů obrátit proud islámu, který zaplavil vý­ chodní církev. Ale snaha byla neúspěšná. Všechny křížové výpravy v zásadě se­ lhaly. Nejúspěšnější byla ta první, avšak dosáhla pouze zřízení ně­ kolika nestálých římskokatolických držav v Palestině a okolních oblastech. Křižáci byli daleko od domova, jejich muslimští protivní­ ci nikoli. Tato křesťanská knížectví neměla dlouhého trvání. V očích křesťanů mnoho křižáků nepopiratelně hřešilo. Na Chrá­ mové hoře, jak světu připomněl Bili Clinton, překročili vymezené hra­ nice spravedlivé války. Ale to neznamená, že by příčina těchto tažení byla sama o sobě špatná. Pokud křižáci bojovali proto, aby ochráni­ li křesťany ve Svaté zemi a zahnali muslimy, kteří si podrobili vel­ kou část křesťanského území, reprezentovali spravedlivou věc. Neexistuje důvod pro to, abychom přijali trvalost a nevyhnutel­ nost začlenění Středního východu a severní Afriky do islámského území - stejně jako muslimské armády neuznaly, že by tato území měla být trvale křesťanská. Přesto však muslimové na základě his­ torických fakt osočují křesťany (a obecně obyvatele Západu) kvůli křížovým výpravám, které nazývají invazí na muslimská území. Jestliže obyvatelé Západu neměli právo napadnout tato domněle muslimská místa, potom muslimové neměli žádný nárok si je po­ drobit a s něčím takovým začít. Pokud budou muslimové nadále tvrdit, že křížové výpravy byly špatné, měli by sami být ochotni stáhnout se zpět ze Středního východu a severní Afriky. Ale to už se dostáváme do říše fantazie. Obyvatelé Západu by však měli při­ nejmenším vědět, jak se tato území stala muslimskými, a měli by naléhat na to, aby byl džihád posuzován podle stejných morálních měřítek jako křížové výpravy. „Když muslimové obviňují Západ z imperialismu,“ říká historik Paul Fregosi, ,jsou posedlí křesťanskými křížovými výpravami, ale 149

zapomínají na svůj vlastní, mnohem rozsáhlejší džihád. Konvenč­ ní moudrost spojuje počátek křesťansko-muslimského nepřátel­ ství s křížovými výpravami; v knize The Crusades through Arab * Eyes od Amina Maloufa se říká, že „počátečním bodem tisícileté­ ho sváru mezi islámem a Západem“ bylo vyplenění Jeruzaléma v roce 1099. Realita je však trochu jiná. Fregosi poznamenává, že „džihád je o více než čtyři sta let starší než křížové výpravy“. Když Fregosi porovnal muslimskou okupaci křesťanských zemí v Evropě, na Středním východě a v severní Africe s evropským kolonialismem, zjistil, že „kolonialismus byl mnohem kratší a méně prostupoval kulturu. Kupodivu jsou to muslimové... kteří jsou nejvíce rozhořče­ ni kvůli kolonialismu a ponížení, kterému byli vystaveni; a Evropa­ né jsou ti, kteří na sebe přijali vinu a hanbu. Mělo by to být úplně naopak“.22

Dlouhý muslimský pochod Křížové výpravy jsou historický fakt, ať už byly dobré, nebo špatné. Avšak dávno poté, co se na Západě staly jen vzdálenou vzpomín­ kou, bojovníci džihádu se dál tlačí do středu Evropy. Po pádu Acre v roce 1291 nebyla už žádná další křížová výprava vypravena. Mus­ limská armáda však po následující čtyři století nadále upevňovala své državy v jihovýchodní Evropě a postupovala vpřed, kdekoliv a kdykoliv to bylo možné. Muslimská invaze do Evropy byla nakonec zastavena před bra­ nami Vídně a jejich porážka znamenala počátek dlouhého úpadku Osmanské říše. Datum této události je tím, co bezpochyby stále pá­ lí mysl Usámy bin Ládina: 11. září 1683. Bylo by naivní myslet si, že se džihád mezi rokem 1683 a 2001 nějakým způsobem stal zastaralým nebo zavrženým pojmem. Když byl muslimský svět technologicky předstižen a nakonec dokonce kolonizován Západem, staly se podmínky pro rozšiřování islámské­ ho území z různých důvodů nepříznivé. Muslimské státy byly rela­ tivně bezmocné a následná frustrace a odpor přispěly k vzestupu islámské militantnosti. Analytici, kteří připisují islámský fundamentalismus dnešní doby různým kulturním a socioekonomickým faktorům, tak mají částečně pravdu. * Křížové výpravy očima Arabů, kníhaje původně z francouzštiny 150

Nicméně semínka džihádu jsou v islámu přítomna stále. Jak uvi­ díme na dalších stranách, teologie džihádu nebyla nikdy opuštěna ani změněna. Ve skutečnosti je tato teologie zapsána ve výsadním dokumentu islámu, a proto je v očích většiny muslimů platná do skonání světa.

151

9.

JE ISLÁM TOLERANTNÍ K NEMUSLIMŮM?

Co se týče chování k nekřesťanům, křesťanství si v minulosti vydo­ bylo špatné jméno, kdežto reputace islámu není v tomto ohledu až tak bezútěšná. Bernard Lewis připouští, že důkazy o muslimské toleranci jsou chudší než doklady o toleranci moderního, sekulari­ zovaného Západu, tvrdí však, že muslimské režimy na tomto poli dalece překonaly své křesťanské protějšky. Říká: „V islámské histo­ rii neexistuje nic, co by bylo srovnatelné se španělským vyháněním židů a muslimů, inkvizicí, autodafé , * náboženskými válkami, nemlu­ vě o nedávných zločinech některých zplnomocněnců církve, kteří jednali s jejím tichým souhlasem.“ Znamená to, že se křesťanům a židům na islámském území ve skutečnosti žilo dobře? Ne tak docela. „K občasným perzekucím do­ cházelo, ale nepříliš často, většinou netrvaly dlouho a týkaly se jen místních a konkrétních okolností.“ Lewis však dodává: „Islámské vlády měly do určité míry a s jistým omezením vůli tolerovat vyzná­ vání ostatních zjevených, monoteistických náboženství, ačkoli netolerovaly jejich rozšiřování.“1 Jeden dojemný náznak této tolerance přišel v období pádu Osmanské říše, když noví vládci sekulárního Turecka odstranili chalífát. Poslední chalífa byl vyhoštěn do Švýcarska a musel celý den čekat na istanbulském nádraží na Orient Expres, který jej tam měl odvézt. Židovský přednosta stanice udělal vše pro to, aby se chalífa - starý a zlomený muž - cítil po celou dobu svého čekání pohodlně. Vysvět­ loval: Osmanská dynastie je spásou tureckých židů. Když byli naši předko­ vé vyhnáni ze Španělska a hledali zemi, kde by je přijali, byli to Osmané, kteří s tím souhlasili, poskytli nám přístřeší a zachránili nás před záhubou. Diky štědrosti jejich vlády židé znovu získali náboženskou * Toto spojení (dosl. „akt víry“) označuje procesy s kacíři, často obžalova­ nými z čarodějnictví, kteří při těchto obřadech byli veřejně ponižováni a ná­ sledně obvykle popraveni. Odehrávaly se především ve Španělsku, (pozn. překl.) 152

a jazykovou svobodu, ochranu pro své ženy, majetky a životy. Proto nás naše svědomí zavazuje sloužit vám během temných hodin, jak nejvíce můžeme.2

Většina moderních obyvatel Západu by si mohla myslet, že o to v podstatě jde a že záznamy o muslimech jsou od začátku do konce plné tolerance. Pravda je však jako vždy mnohem komplikovanější.

Kořeny muslimské tolerance Mira a omezení tolerance k nemuslimům, o kterých se Lewis zmi­ ňuje, byly dobře popsány již na počátku islámu. Podle muslim­ ských historiků A. Zahúra a Z. Haqa sám prorok Mohamed v roce 628 udělil křesťanským mnichům z kláštera sv. Kateřiny na hoře Sinaji výsadní smlouvu. Není zcela jasné, zda Mohamed vydal tento dokument osobně, názorně však ukazuje některé aspekty muslim­ ského postoje ke křesťanům v období velkých islámských výbojů. Prorok v této listině křesťanům říká: „Vpravdě já, moji služebni­ ci, pomocníci i moji následovnici bráníme křesťany, protože to jsou mí občané; u Alláha! Stavím se proti čemukoli, co by se jim nelíbilo. Nesmí být pro ně žádného donucování.“ To vyjadřuje známý „verš tolerance“ z Koránu: „Nebudiž žádného donucování v náboženství“ (súra 2:256). Muslimové i jiní používají tento verš, aby srovnáním s křesťanskými záznamy o násilném obra­ cení na víru ukázali islám v lepším světle. I když si někteří křesťané v jistých dobách a na jistých místech mysleli, že by lidé měli být konvertováni násilím, žádná větev křesťanství takovou myšlenku nikdy neučila. Ve skutečnosti jsou v tomto ohledu základy obou ná­ boženství dobré, praxe však již méně. V různých dobách svých dějin křesťané i muslimové v plnění svých stanovených ideálů značně selhali. Záznamy o muslimském dodržováni tolerance a náboženské svo­ body jsou poskvrněny mnoha událostmi a zvyky včetně deuširme, odvádění křesťanských dětí do otroctví. Těmto chlapcům byla dána možnost vybrat si islám, nebo smrt. Podle odborníka na historii janičárů, osmanských úderných jednotek rekrutovaných z křesťan­ ských rodin prostřednictvím devširme, „nesmělo být odvedeno žád­ né dítě, které by bylo obráceno na islám jinak než ze své svobodné vůle - pokud lze volbu mezi životem a smrtí nazvat svobodnou“.3 Výsadní smlouva s mnichy ze sv. Kateřiny také ujednává: 153

Nikdo nesmí zničit sídlo jejich náboženství ani jej poškodit nebo z něj cokoli odnést do domů muslimů. Pokud by tak někdo učinil, porušil by tím úmluvu s Bohem a protivil by se Jeho prorokovi. Vskutku jsou mými spojenci a mají ode mne smlouvu o ochraně před vším, co ne­ návidí... Jejich kostely musí být chovány v úctě. Nebude jim bráněno v jejich opravování ani ve svěceni svých zvyků.

Smlouva se týká dokonce i obrany: „Nikdo je nebude nutit cesto­ vat nebo vybízet k boji. Muslimové budou bojovat za ně.“ Doktoři Zahúr a Haq tvrdí: „Tato smlouva výsad byla muslimy uznávána a věrně uplatňována po celá staletí ve všech zemích, kde vládli.“4 Podobnou dohodu uzavřel Mohamed s křesťany v Nadžránu, křes­ ťanském městě v Jemenu. Tato smlouva (ačkoli její současný text není zcela hodnověrný) obsahuje více detailů. Zakazuje sesazení ja­ kéhokoli biskupa, kněze nebo mnicha, osvobozuje křesťany od „de­ sátků“ a přikazuje, že „obraz ani kříže nesmí být ničeny“. Dokonce prohlašuje, že křesťané v Nadžránu si „budou nadále užívat všech­ ny malé i velké radosti jako doposud“. Dr. Zahúr znovu tvrdí, že „muslimové poctivě dodržovali podmínky této dohody se svými nemuslimskými spoluobčany“.5 Tyto úmluvy jsou vskutku tolerantní. Mají-li Zahúr a Haq pravdu, když říkají, že se jich muslimové ve svých vztazích ke křesťanským a židovským menšinám vždy svědomitě drželi, pak si islámská obec opravdu zaslouží pověst tolerantního náboženství. Podívejme se te­ dy do záznamů. Jelikož se muslimský svět velice rychle rozšířil, když jeho armády zaplavily staré křesťanské komunity na Středním východě, musel islám čelit problému náboženských menšin hned od počátku. Stej­ ně jako u většiny ostatních aspektů islámu se i zde vyvinul specific­ ký a obsáhlý zákoník pro zacházení s těmito menšinami. Reliance of the Traveller, zákoník šáfi’ovské školy islámského právnictví, které široce reprezentuje islámskou ortodoxii, uvádí tyto zákony dopodrobna. Obsahují placení džizji, „nemuslimské daně z hlavy“, poraženými nemuslimy - hlavně židy a křesťany - takzvaný­ mi dhimmí. Toto nařízení vychází přímo z Koránu, který muslimům přikazuje: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají ná­ boženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma, dokud nedají po­ platek [džizju] přímo vlastní rukou, jsouce poníženi“ (súra 9:29; zvý154

raznění přidáno). Zákoník stanovuje minimální roční sazbu džizji jeden dinár, což podle textu představuje 4,235 gramů zlata. „Maxi­ mum je cokoli, na čem se shodnou obě strany.“ Proč by měli dhimmí souhlasit s čímkoliv, co by přesahovalo stanovené minimum, pokud by měli na výběr, je ponecháno bez vysvětlení. Reliance of the Traveller dodává, že džizja je vybírána s mírností a slušností a není vymáhána od žen, dětí ani duševně chorých“.6 Avšak co je u jednoho muže poplácání, je u druhého bití, a stejně tak i mírnost a slušnost se u různých kultur liší. Způsob vybírání džizji byl v praxi často úplně jiný, než jak nařizovaly právní knihy. Michal Syrský zaznamenává, že pod vládou chalífý Marwana II. (744-750) mírnost a slušnost zjevně ustoupily naléhavým hospo­ dářským zájmům. Soudobý spisovatel popisuje: „Marwan se zabý­ val jen hromaděním zlata a toto jho těžce spočívalo na lidu země. Jeho vojska způsobila lidem mnoho zla: rány, drancování, znásil­ ňování žen v přítomnosti jejich mužů.“7 Nebyl to ojedinělý případ. Jeden z Marwanových nástupců, al-Mansúr (754—775), říká Michal, „zvýšil všechny druhy daní všem lidech po celé zemi. Všechny dru­ hy poplatků od křesťanů zdvojnásobil“.8 Bat Ye’or, přední historička v oblasti náboženských menšin pod nadvládou islámu, nastiňuje chmurný obrázek vybírání džizji v Egyp­ tě v osmém století: „Nemilosrdně mlátili čestné muže i ctihodné starce.“ Toto zlo postihlo celou abbásovskou říši. Koptové v Dolním Egyptě, kteři byli daněmi ničeni a ruinováni a podrobováni mučeni, se vzbouřili (832). Arabský místodržitel nařidil, aby jejich vesnice, vinice, zahrady, kostely i celý kraj byly vypáleny; ti, kteři masakru unikli, byli odvlečeni do vyhnan­ ství.9

Paul Fregosi břitce vystihuje muslimský přístup: „Křesťanství, ať už bylo jako náboženský celek uvnitř Osmanské říše chráněno, ne­ bo mimo její hranice napadáno, bylo v první řadě a především doj­ nou krávou.“10 Pokud jde o slušnost, džizja musela být placena veřejně během bizarního a ponižujícího obřadu, který vyžadoval, aby muslimský výběrči daní udeřil dhimmí do hlavy nebo zadní části krku. Toto ritualizované násilí pochopitelně symbolizovalo podrobenost dhimmí. Zamachšárí, vykladač Koránu z dvanáctého století, nařizoval, že džizja by měla být vybírána „se znevážením a ponížením“.11 155

Je to pouze dávná minulost? Sotva. Jak říká Bat Ye’or, toto pro­ vádění úderů „přežilo beze změn až do úsvitu dvacátého století, by­ lo rituálně prováděno v arabsko-muslimských zemích jako Jemen nebo Maroko, kde i nadále vymáhali od židů daň podle Koránu“.12 Reliance of the Traveller dále stanovuje, že džizja nemá být vybí­ rána od žen a dětí. Skutečnost však byla znovu odlišná: „Daň z hla­ vy byla vymáhána mučením,“ říká Bat Ye’or. „Výběrči daní pro sebe požadovali dárky; vdovy a sirotci byli olupováni.“ Ženy, nemajetní, nemocní a nemohoucí staří lidé byli teoreticky od da­ ně z hlavy osvobozeni; nicméně arménské, syrské a židovské prameny poskytují četné důkazy o tom, že džizja byla vyžadována od děti, vdov, sirotků a dokonce i od mrtvých. Významný počet dokumentů, které se po staletí dochovaly, svědčí o vytrvalosti a urputnosti těchto opatření. V Aleppu v roce 1683 francouzský konzul Chevalier Laurent d’Arvieux zaznamenal, že džizju platily i desetileté křesťanské děti. Zde opět na­ cházíme rozdíl a rozpor mezi ideálem teorie a skutečností faktů.13

Druhou možností bylo otroctví. Jean-Baptiste Tavernier, evrop­ ský cestovatel ze sedmnáctého století, zjistil: Arméni, kteří byli příliš chudí na to, aby mohli platit daň z hlavy, byli odsouzeni k otroctví spolu se svými ženami a dětmi. Na Kypru, kam [Tavemier] připlul v roce 1651, se dozvěděl, že „za poslední tři nebo čtyři měsíce se více než sto křesťanů stalo mohamedány, protože nebyli schopni platit svůj charádž, což je poplatek, který feudální pán vybírá ve svých státech od křesťanů“. V Bagdádu v roce 1652 vznikly křesťanům takové náklady, „že když museli zaplatit své dluhy nebo charádž, byli nuceni prodat své děti Turkům do otroctví, aby měli dost peněz“. Historické prameny o společenských skupinách, úřední dokumenty a osobní záznamy, které se náhodně zachovaly - to vše poskytuje dostatečné důkazy o tom, že potomci dhimmí byli považová­ ni za zásobárnu otroků pro hospodářské a politické účely.14

Způsoby, jak byla džizja zneužívána, byly často zcela proti islám­ skému právu. Nařízení džizji samotné nicméně stále leží v knihách a čeká na to, až budou uvedena v platnost kdekoli a kdykoli, kde bude zavedena šarfa. Tento fakt by měl znepokojovat každého nemuslima v zemi s muslimskou většinou; a měli by to vzít v úvahu všichni ti, kdo se diví, proč křesťané v Nigérii a Libanonu bojují s mus­ limy a brání se zavedení šaríý. 156

Podrobení lidé Steven Runciman říká, že křesťanům v Osmanské říši „nebylo ni­ kdy dovoleno zapomenout na to, že jsou podrobenými lidmi“.15 Zdá se, že nařízení, aby opovrhované menšiny nosily odlišující oděv, vy­ mysleli muslimové - dhimmí tak museli „být podle oděvu rozezna­ telní od muslimů a nosili kolem pasu široký pruh látky (zunnar)“.16 V praxi to vedlo k bizarním zákonům, upravujícím odíváni židů a křes­ ťanů. Na některých místech křesťané dokonce museli nosit zvláštní účes a holili si přední část hlavy.17 Podle Philipa Hittiho: Chalífa al-Mutawakkil v roce 850 a 854 nařídil, aby židé a křesťané připevnili na své domy dřevěné obrazy ďáblů, své hroby zarovnali se zemi, nosili svrchní oděv medové barvy, tj. žlutý, na oděv svých otro­ ků přišili dvě medově zbarvené záplaty... a jezdili pouze na mulách a oslech s dřevěnými sedly vzadu označenými dvěma koulemi podob­ nými granátovým jablkům.18

Často se stávalo, že muslimští vládci tyto zákony doplňovaly dal­ šími, které dhimmí omezovaly nebo jim odpíraly vstup do veřejných lázní a jiných veřejných prostor. Na některých místech křesťané a židé mohli do lázní chodit, ale pouze tehdy, pokud měli na prs­ tech na rukou a na nohou malé zvonečky, takže mohli být rozezna­ telní i bez oblečení a dalo se jim náležitě vyhnout.19 Reliance of the Traveller také nařizuje, že dhimmí „se nemají zdravit [obvyklým muslimským pozdravem] ,As-salámu “alajkum“ [mír s vámi]‘ a „musí chodit na kraji ulice“.20 Jiné zákony uvádějí, že dhimmí musejí plnit odporné služby, jako například odstraňování mrtvých zvířat nebo čištění veřejných záchodů. Mnohé z těchto zákonů zůstávaly v platnosti ještě koncem deva­ tenáctého století a dokonce i ve století dvacátém. Začaly ustupovat až poté, co s příchodem západních kolonizátorů proniklo na islám­ ské území povědomí o lidských právech jednotlivce, což přineslo určité uvolnění situace, ve které se dhimmí nacházeli. Účinky těchto zákonů byly různé. Dhimmí nemohl nikdy splynout s davem. Musel se držet na kraji ulice a nemohl být zdraven jako ostatní; byl méněcenný a nečistý. Tito nebožáci se mohli kdykoliv a kdekoliv stát terčem muslimského hněvu. Koneckonců princip těchto zákonů byl ten, že kdokoli zůstal v muslimském prostředí křesťanem nebo židem, musel být vědomě zvrácený, se srdcem příliš zatvrzeným proti Alláhovi, když odmítal uznat zjevnou pravdu a nad­ 157

řazenost islámu. Takoví lidé byli přirozenými terči všeobecné neli­ bosti a často se stávali oběťmi náhodných násilností. Je však znepokojující, že toto násilí bylo běžnější tam, kde se mus­ limové stali horlivějšími, protože jejich texty a zákony nenávist vůči křesťanům a židům posilovaly. Michal Syrský píše o tom, jak se syrský buřič Núr al-Dín pokoušel zalíbit místním muslimům svou obzvláštní tvrdostí vůči křesťanům: „Trýznil křesťany všemi možný­ mi způsoby, aby ho muslimové považovali za svědomitého dodržovatele zákonů.“21 Když v roce 1281 vnikla mongolská vojska do Sý­ rie, „odpověděl sultán Kalavún tím, že přinutil všechny křesťany ve státních službách přestoupit na islám“ - nepochybně aby očistil státní aparát, a snad také kvůli odvráceni hrozby.22 Reliance of the Traveller ohledně ponižování dodává, že dhimmí „nesmějí stavět budovy vyšší nebo stejně vysoké jako budovy mus­ limské“. Je jim „zakázáno otevřeně vystavovat víno nebo vepřové... recitovat nahlas Tóru nebo Evangelium a veřejně vykonávat své po­ hřby nebo slavit svátky“. Komentátor zmiňovaný v textu dodává, že nesmějí „rozeznívat kostelní zvony ani vystavovat kříže“. Jejím také „zakázáno stavět nové kostely“.23 Dhimmí měli nejenom zakázáno stavět nové kostely, ale protože byli vnímáni jako někdo, kdo tvrdohlavě odmítá pravdu islámu, by­ ly jejich již existující chrámy neustále v ohrožení: Kostely a synagogy byly zřídkakdy v úctě. Jelikož byly považovány za sídla zvrácenosti, během represí proti nevěřícím, kteří byli shledání vinnými z překročeni svých práv, byly často vypalovány a ničeny. Je­ jich zevnějšek vypadal zchátrale a mimořádně ubohé vnitřní vybavení bylo důsledkem častého rabováni nebo mělo odradit od dravých úto­ ků. Tento stav úpadku - a také nutná součást nízkého společenského postavení dhimmí - je často zmiňován v kronikách dhimmí a popiso­ ván evropskými konzuly a později také zahraničními cestovateli.24

Kostely a synagogy byly v ruinách, protože muslimové obecně vě­ řili, jak uvádí jeden islámský právník, že „Prorok učinil toto prohlá­ šení: ,V muslimských zemích nebudou stavěny žádné kostely, a ty, jež se rozpadnou v trosky, nebudou opraveny.“ “2S To samozřejmě protiřečí tomu, co Prorok údajně řekl mnichům ze sv. Kateřiny. Není jasné, která tradice je pravá; proto mohou být také obě nepravdivé. Muslimové na obou stranách tohoto sporu se odvolávají k té tradici, která jim připadá užitečnější. 158

Život v nebezpečí Život dhimmí byl skromný a bídný. Židé a křesťané žili v neustálém strachu z týrání a pronásledování, zejména když islámská obec utrpěla nějakou porážku, z níž pak podnícený dav mohl obvinit ne­ čisté ve svém středu. Ačkoli status dhimmí měl znamenat ochranu ze strany muslimských autorit, v praxi to často bylo ignorováno: Roku 1261 muslimové z Mosulu [v Iráku] oloupili a zabili ty, kdo ne­ přestoupili na islám. Někteří mnichové, vůdci komunit i další obyčejní lidé své rozhodnutí odvolali. Pak sestoupili z hor Kurdové a zaútočili na křesťany v této oblasti a mnoho jich zmasakrovali; vyplenili klášter Mar Matai, který opustili až poté, co si od místních mnichů vynutili velké výkupné. V roce 1273 pronikli lupiči z Ayn Tab a Birahu v Sýrii do oblasti Claudia (horní Eufrat) a odvedli do zajeti velkou část obyva­ tel - ženy i mnoho dětí. V roce 1285 horda šesti set lupičů - kurdských, tureckých a arabských nomádů - napadla Arbil a loupili a vraždili dhimmí v přilehlých vesnicích. Po zpustošení celé mardinské oblasti se s velkým množstvím nahromaděného lupu, zotročených žen a děti stáhli.26

Kvůli nepružné povaze islámského práva mohly být smrtelné do­ konce i menší incidenty. Typický příklad se odehrál koncem šestnác­ tého století, jak popisuje historik Philip Mansel: „Bylo slyšet, jak řecký chlapec napodobuje muezzinovo volání k modlitbě. Jelikož se tím neúmyslně přihlásil k islámu, turečtí kolemjdoucí ho vyzvali, aby žil jako muslim. Odmítl, a tak byl uvězněn a nakonec popraven Řekové jej oslavovali jako dalšího mučedníka.“27 Nebyl však jediný. Runciman vypráví, že ještě v osmdesátých le­ tech sedmnáctého století byl řecký chlapec, který byl adoptován mus­ limy a vychován v jejich víře, oběšen v Janině za to, že se vrátil k víře svých otců“.28 Nespočet křesťanů a židů byl po staletí vězněn za to, že urazili islám nebo Proroka. V roce 744 byl Štěpán III., patriarcha z Antiochie, nařčen z kritizování islámu a byl mu vyříznut jazyk.29 Někteří se podobnému nebo ještě horšímu osudu vyhnuli za cenu svého náboženství. Po strašném masakru Arménů v letech 1915 a 1916 jich „hrstka unikla smrti tím, že konvertovali na islám“.30 Jelikož svědectví nemuslimů mělo menší váhu než svědectví mus­ limů, mohlo zosnované obvinění znamenat smrt. Runciman říká: „Každý soudní spor mezi křesťanem a muslimem se řešil před mus­ 159

limským soudem v souladu se zákony Koránu; jen málo muslim­ ských soudců bylo připraveno vynést rozsudek ve prospěch nevěřící­ ho.“31 Ajúb Másih, křesťan, který byl v Pákistánu obžalován a uvězněn za to, že se zmínil o Satanských verších Salmana Rushdieho, může dosvědčit, že se tato situace dodnes nezměnila.

Předzvěst genocidy Občas se stávalo, že se muslimským vládcům zdálo politicky účelné vyburcovat hněv lidu proti dhimmí, o nichž se myslelo, že přinášejí nemilost Alláha pro celé okolí. Jako předzvěst arménské genocidy, která měla přijít o dvacet let později, podnítil osmanský sultán Abdůlhamid v roce 1895 řadu krvavých útoků proti neústupným armén­ ským křesťanům ve východní Anatolii. Arméni udělali tu chybu, že přičichli k západnímu pojetí lidských práv a začali mít námitky vůči svému postavení dhimmí. Podle lorda Kinrosse, historika osmanské říše, Abdůlhamid „in­ struoval agenty, které poslal do Arménie se zvláštními pokyny, jak mají jednat“. Jejich úkolem bylo vyvolat „náboženský fanatismus mezi muslimským obyvatelstvem“, čehož docílili tím, že říkali, že „podle svátého zákona může být majetek rebelů ukořistěn věřícími, a podněcovali tak muslimy, aby se ve jménu viry obohatili na účet svých křesťanských sousedů a v případě odporu je zabili“.32 Arménům bylo pod špičkou bajonetu nabídnuto „vybrat si mezi smrtí a nucenou konverzí na islám“, což byl osmanský zvyk, které­ ho se předtím během devatenáctého století „pod britským nátlakem zřekli“. Na začátku i na konci každé takové akce zazněla polnice a průběh byl vždy stejný. Nejdříve do města vpadla turecká vojska za účelem masak­ ru; pak přišli nezkrotni Kurdové a členové kmenů se záměrem dran­ covat. Nakonec přišel holocaust ohněm a zkázou, který se s čistkami a pronásledováním uprchlíků rozšířil po okolí a blízkých vesnicích. Během vražedné zimy roku 1895 došlo k vyhubení velké části armén­ ské populace a zničení jejich majetku v přibližně dvaceti různých kra­ jích východního Turecka. Masakry byly často načasovány na pátek, kdy byli muslimové v mešitách, a duchovní rozšiřovali mýtus o armén­ ském spiknuti, které seje snaží povraždit při modlitbách. Místo toho byli povražděni Arméni, neboť muslimové povstali, aby jim zabránili v jejich plánu. Celkový počet obětí se pohyboval mezi padesáti a sto 160

tisíci včetně těch, kteří zemřeli na následky zraněni, nemoci, krutých podmínek nebo hladovění.33

Ve městě Urfa, domově početné křesťanské menšiny, požádali Arméni (poté, co přestáli obléhání, které trvalo dva měsíce) vládu o ochranu. Jako odpověď Turci vyvraždili všechny muže ve městě. Jedna skupina arménských dětí byla odvedena k šejchovi, který je podle slov jednoho pozorovatele „povalil na záda a držel za ruce a za nohy. Potom recitoval slova Koránu a .podřízl jim hrdla podle mekkánského obřadu obětování ovce1 “. Vojenský oddíl (spolu s davem rozhořčených civilistů) zaútočil na chrám, kde hledal úkryt velký dav shromážděných lidí. Za křiku: „Vyzvěte Krista, ať se prokáže jako vět­ ší prorok než Mohamed“, muže povraždili a ženy a děti zaživa upá­ lili v katedrále. Než odpoledne zazněla polnice na znamení, že práce vojsk byla pro ten den vykonána, bylo v Urfě mrtvých osm tisíc mužů, žen a dětí.34

Devširme Další příčinou obav pro dhimmí v Osmanské říši bylo nechvalně proslulé devširme. Začalo během čtrnáctém století za vlády sultána Orchána a trvalo až do konce sedmnáctého století. Za tu dobu došlo k zadržení a zotročení až dvaceti procent křesťanských dětí v mno­ ha převážně křesťanských částech říše. Tito chlapci si mohli vybrat mezi islámem a smrtí a po tvrdém výcviku se stali součástí sboru janičárů, panovníkových elitních bojovníků. Nejdříve byli nešťastní chlapci od svých rodin odvlékáni pouze v nepravidelných interva­ lech - někdy každých sedm let a někdy každé čtyři roky - ale po čase se devširme stalo každoroční událostí.35 Než tento zvyk skon­ čil, bylo tímto způsobem zotročeno 200 000 chlapců.36 Posoudit tuto tragédii je kupodivu na pozorovateli. Některé rodi­ ny vlastně doufaly, že jejich synové budou vybráni mezi janičáry, neboť to byla alespoň cesta ven z mizerného života dhimmí a mož­ nost, jak v Osmanské říši stoupnout. Historik Godfrey Goodwin nic­ méně vykresluje nevyhnutelně chmurný (byl-li vůbec kdy romanti­ zován) obraz toho, jak byli tito mladí křesťané rekrutováni: Ať už bylo přání rodin jakékoli, den, kdy vojáci po namáhavé cestě dorazili do vesnice - hladoví a žízniví - byl neradostný. Kněz měl při­ praveny křestní listy a stejně tak byli připraveni chlapci se svými otci; 161

matky a sestry byly ponechány, aby plakaly doma. Poté musel být každý rekrut prověřen jak fyzicky, tak i duševně... Jakmile byl výběr u konce, byl vystaven duplikát křestního listu... Ted teprve byl čas na slzy a některá rozloučení musela být palčivá, ale chlapci si to šinuli po prašných cestách bok po boku s přáteli, celí vzrušeni ze začátku dob­ rodružství. Mohli snit o povýšeni a štěstí, zatímco rolníci se vrátili ke svým polím a nepochybně ronili slzy déle než jejich synové.37

Hrozby, nejistota, otročeni, vysoké daně, ponížení, pronásledo­ vání - to vše mělo nakonec požadovaný účinek - za nepříliš dlou­ hou dobu se kdysi vzkvétající křesťanské obyvatelstvo, které v mus­ limy dobytých zemích tvořilo většinu, stalo opovrhovanou a krčící se menšinou.

Islamizace jednoho města Takovým případem je přeměna Konstantinopole po jejím dobytí v roce 1453. Dříve to bylo centrum východního křesťanství a druhé hlavní město veškerého křesťanstva, přední soupeř Říma, co se týče nádhery a moci. Chrám Hagia Sofia, postavený v šestém století císa­ řem Justiniánem, byl největším a nejslavnějším kostelem v křesťan­ ské říši až do doby, než byl postaven chrám sv. Petra ve Vatikánu. Muslimští dobyvatelé však (v mnohém podobní stoupencům Tálibánu, kteří v Afghánistánu v roce 2001 vyhodili do vzduchu budd­ histické sochy) zacházeli s nádherným bohatstvím města jako s něčím nečistým. Podle Hoka Sa’deddina, vychovatele sultánů šest­ náctého století Murada III. a Mehmeda III., „byly kostely ve městě zbaveny svých odporných model a očištěny od odporných a modlář­ ských nečistot, začmáráním jejich obrazů a postavením islámských modlitebních výklenků a kazatelen se mnohé kláštery a kaple staly místem touhy po zahradách Ráje“.38 Philip Mansel popisuje rozsah tohoto „očišťováni“: Opakovaná přeměna (všech čtyřiceti dvou) kostelů na mešity potvrdi­ la nadvládu islámu. Křesťanské mozaiky a fresky byly nyní překryty omítkou, ikony sundány a napravo od původního hlavního oltáře, který směřoval na jih k Jeruzalému, byl zabudován oválný modlitební výklenek, který mířil jihovýchodním směrem, k Mekce. V roce 1490 se pozdně byzantský kostel sv. Spasitele v Choře se svými jedinečnými mozaikami o životě Krista stal [mešitou] Kariye Cami. V roce 1545 162

byla v Galatě stržena katedrála sv. Michala a nahrazena za han [uby­ tovna či hotel] Rustem-paša. V roce 1548 bylo zabráno sídlo samotné­ ho patriarchy, oslnivý kostel Pammakaristos, pod záminkou, že se zde při návštěvě patriarchy Gennadiose modlil sám Mehmed II. Kostel byl přejmenován na Fethiye Carni, Mešitu vítězství, protože právě v té době Osmanská říše dobyla Ázerbájdžán.39

Mansel dodává, že patriarcha Konstantinopole se přesunul do malého kostela ve čtvrti Fanar. Tam se jeho sídlo nachází dodnes. „Mateřský kostel pravoslavného křesťanství je nízká budova bez viditelné kopule, menší než většina anglických kostelů... Kontrast s nádherou sultánovy mešity v Konstantinopoli nebo katolickým protějškem, chrámem sv. Petra v Římě, je mimořádný.“40 V sekulárním Turecku se dekristianizace Istanbulu jen zrychlila. Těsně předtím, než převzali roku 1914 moc sekularisté, byla téměř polovina obyvatel města křesťanská. Nyní je tu však 99,99 procent muslimů.41 Pro křesťany bylo islámské právo lepší než nadvláda tu­ reckého nacionalismu. Zatímco islám ustanovil s křesťanským oby­ vatelstvem soužití (v mezích, které jsme viděli), turečtí nacionalisté se zjevně necítili svázáni takovými omezeními, když usilovali o zdo­ konalení tureckého státu.

Výsledková listina Má tedy Bernard Lewis pravdu? Zacházeli muslimové s křesťany a židy lépe, než jak se křesťané chovali k muslimům a židům? To je těžké porovnat. A jak by se to vlastně mělo provést? Spočítáním ztrát? Odhadem ušlých výdělků? Zhodnocením psychické újmy způ­ sobené obětem? Vyčíslením zabitých, vypovězených, donucených ke konverzi, ponížených apod.? V těchto bodech mají obě strany hodně co vysvětlovat. Toto je však jisté: o všeobecném názoru, že náboženské menšiny na islámském území měly lepší životní pod­ mínky než na křesťanském území, lze přinejmenším pochybovat. Historik Paul Johnson zjišťuje nesoulad mezi teorií na jedné straně a ekonomickou a sociální potřebou na straně druhé: Teoreticky... byl status židovských dhimmí pod nadvládou muslimů horší než pod nadvládou křesťanů, jelikož jim mohlo být libovolně a kdykoli odejmuto právo na provozování svého náboženství a dokon­ ce i právo na život. Ve skutečnosti však arabští válečníci, kteří tak 163

rychle dobyli v sedmém a osmém století polovinu civilizovaného světa, nechtěli vyhladit vzdělané a pracovité židy, kteří jim poskytovali uspo­ kojivé daňové příjmy a mnoha způsoby sloužili.42

Křesťané v křesťanských zemích i muslimové na muslimském území čas od času nazírali na nevěřící jako na někoho, kdo pozbyl všechna lidská práva a vědomě setrvává v odmítání pravdy - v zá­ měrné umíněnosti, která zaslouží potrestání. Špatné zacházeni křesťanů s náboženskými menšinami bylo částečně založeno na primitivní teologické úvaze, že židé byli Kristovi vrazi apod. Takové názory však byly mezi křesťany postupně zamítnuty a označeny za hanebné. Dnes obecně v křesťanství - katolickém, pravoslavném i protestantském - pevně zakořenila představa univerzální důstoj­ nosti všech lidí, věřících i nevěřících. Byl to vskutku jeden z největ­ ších darů církve sekulární společnosti a jeden z jedinečných objevů Západu. Naproti tomu v islámu se názor na nevěřící nezměnil a vždy, když se najde příležitost, může lidským bytostem způsobovat další utrpení. V mnoha případech se židům ve středověku skutečně žilo lépe v muslimských zemích než v křesťanských. Přesto však většina ži­ dů žila s počátkem moderního věku na Západě a nikoli uvnitř hra­ nic islámských zemí. Jedním z důvodů je to, že křesťanská učení o lidských právech špatné postavení náboženských menšin na Zá­ padě zmírňovala, kdežto přitvrzování muslimských postojů vůči ne­ věřícím vytvářelo v islámských zemích opačnou situaci. Toto přitvrzování se v islámské obci stalo očividným ke konci ko­ loniálního období. V roce 1962 po odchodu francouzských kolonis­ tů z Alžírská se státním náboženstvím stal islám. Nesčetné kostely byly poté přeměněny v mešity. Nebyla to však pouze otázka zabrání opuštěných nemovitostí. Nové zákony zakazovaly křesťanům ote­ vřeně provozovat jejich náboženství. Muslimové ukázali, že to mys­ lí vážně, v roce 1978, kdy byl zavražděn alžírský řimsko-katolický episkopální vikář monsignor Gaston Jaquier - podle organizace Aid to the Church in Need * „pravděpodobně pouze kvůli tomu, že veřej­ ně nosil na krku kříž“.43 Rovněž v Tunisku „byla na počátku padesátých let polovina je­ ho obyvatel katolická, avšak po vyhlášeni nezávislosti bylo kolem 280 000 tuniských katolíků vypovězeno. Dnes tam nežije více než Pomoc církvi v nouzi 164

desetina z tohoto počtu a většina kostelů je zavřených nebo se nepo­ užívá“.44 Jaká je dnešní situace? V islámských státech jsou nemuslimové stále terčem opovržení, jsou omezováni diskriminačními zákony a ohrožováni na životě. Jeden íránský bahá’í, kterého V. S. Naipaul potkal v letadle bě­ hem svých cest po islámských zemích, mu řekl: „Ti muslimové jsou velice zvláštní lidé. Mají zastaralou mentalitu. Velice zastaralou. Vel­ mi špatně se chovají k menšinám.“45 Ve své úvaze o íránské revoluci píše Ámir Taherí o tom, jak se mladý ájatolláh Chomejní neúspěšně pokoušel pronásledovat stoupence bahá’ismu. Taherí líčí podle sku­ tečnosti: „Stoupenci bahá’ismu jsou mully považováni za kacířskou sektu a mohou tedy být automaticky potrestáni smrtí.“46 Současně se však muslimové mohou odvolávat na zásady tole­ rance, pokud se jim to hodí. Naipaul se střetl s mužem, který v Lon­ dýně vyhrál soudní spor o to, zda má jeho dcera právo nosit mus­ limský oděv místo školní uniformy. Naipaul k tomu říká: „Odvolával se na právo zajišťující svobodu náboženství. Myslel tím anglické právo, právo těch druhých lidí.“47 Jinými slovy, přestože ve skuteč­ nosti nechovají k západním hodnotám úctu, je-li to účelné, mohou být využity. V dnešní době jsou v Súdánu křesťané zotročováni a v Pákistánu (prostřednictvím šaríýj sužováni. To je však jen špička ledovce; po celém muslimském světě existují stovky podobných případů. Stojí za to podrobněji popsat alespoň některé z nich, neboť většina západ­ ních médií těmto příběhům nevěnovala prakticky žádnou pozornost.

Dnešní osud nevěřících Nejhorší to mají pravděpodobně konvertité z islámu na křesťanství, neboť prakticky všechny muslimské právní autority se shodují na tom, že každý, kdo se zřekne islámu, zaslouží smrt. Sám Prorok na­ řizuje smrt tomu, „kdo se odvrátí od islámu (odpadlík) a opustí sku­ pinu muslimů“.48 Všechny hlavní sbírky hadíthů potvrzují, že Prorok něco takového řekl, a od počátku to bylo základním kamenem islámského práva. Reliance of the Traveller říká: „Pokud osoba, která dosáhla dospě­ losti a je duševně zdravá, opustí islám, zaslouží si smrt.“ Přestože je podle muslimských zákonů právo zabít odpadlíka přisouzeno vůdci obce a jiní muslimové mohou být za převzetí tohoto závazku potres­ 165

táni, ten, kdo tak učiní, nemusí platit žádnou náhradu ani se nijak kát (jak by v jiných případech vraždy podle islámského práva mu­ sel).49 Některým muslimům se přesto daří stát se křesťany. Jedním z nich je Súdánec al-Faki Kuku Hassan, kterého noviny popsaly jako „dřívějšího muslimského šejcha, který v roce 1995 konvertoval ke křesťanství“. Hassan byl v březnu 1998 zatčen za odpadlictví a vězněn navzdory mezinárodním protestům, dokud jeho zhoršující se zdravotní stav (na jaře 2001 prodělal infarkt) nevedl 31. května 2001 k jeho propuštění.50 V roce 1989 byl zatčen a mučen Muhammad Sallám - egyptský konvertita ke křesťanství; později byl v roce 1998 zatčen znovu a unesen neznámo kam. Na konci osmdesátých let byli další dva muži, kteří konvertovali ke křesťanství, dr. Abdul-Rahmán Mu­ hammad Abdul-Ghaffar a Abdul Hámid Bešan Abdel Mohzen, dlou­ hou dobu vězněni na samotce. Šeřin Sáleh konvertovala od islámu a krátce po svém přestoupení na křesťanství se provdala. Její sňa­ tek však byl podle islámského práva zrušen, neboť toto právo za­ kazuje muslimské ženě provdat se za křesťana.51 V Kuvajtu přestoupil Husajn Alí Qambar z islámu na křesťanství a „poté, co byl v roce 1995 pokřtěn, byl svou ženou a radikální islámskou rodinou tajně obviněn z odpadlictví“. Islámský soud ho odsoudil k smrti, ačkoliv se později patrně znovu navrátil k islámu, čímž rozsudek smrti zrušil. Ať to bylo jakkoliv, když profesorka Anh Nga Longva z Bergenské univerzity v Norsku navštívila v roce 1997 Kuvajt, zjistila, že se nad Qambarovým případem stále vedou váš­ nivé diskuze: Shledala jsem, že se liberální a islámské hlasy překvapivě zcela sho­ dují. Prakticky všichni souhlasili s tím, že Qambarova konverze byla závažným trestným činem a stejně jako jakýkoli jiný trestný čin musí být potrestána. Shodli se také na tom, že adekvátním trestem je zba­ vit Qambara všech občanských práv. Jediné téma, kvůli kterému vznikly v některých kruzích určité neshody a potlačovaný neklid, byla otázka trestu smrti.52

Je zajímavé, jak Longva poznamenává, že ti, kdo byli Qambarovou konverzí pobouřeni, citovali stejné verše z Koránu, které by on sám použil, aby pomocí jich dokázal, že měl plné právo stát se křes­ ťanem: „Ti, kdo byli proti [trestu smrti pro Qambara], opírali své 166

stanovisko o verš Koránu (2:256), který říká: ,Nebudiž žádného do­ nucování v náboženství!“ Častěji však byly přede mnou stejné verše citovány, aby dokázaly, že odpadlictví není možné omluvit právě proto, že islám je tak tolerantní náboženství.“ Longva cituje znepo­ kojivou závěrečnou řeč kuvajtského soudce: „Ty, kdo chtějí přestou­ pit na islám, vždy upozorňujeme, že vstoupí do dveří, ze kterých není cesta ven.“53 V Maroku byli uvězněni křesťanští konvertité i salvadorský bap­ tistický hudebník Gilberto Orellana, který byl obviněn z toho, že nabádá muslimy, aby přestoupili na křesťanství.54 Dokonce i v relativně tolerantním Jordánsku, kde je náboženská svoboda zaručena ústavou, Jsou muslimové, kteří přestoupí na ji­ né náboženství, diskriminováni sociálně i ze strany úřadů, neboť vláda plně neuznává legálnost těchto konverzí a tito lidé jsou stále považováni za muslimy podřízené právu šarfa, podle kterého jsou odpadlíky, a může jim tak být zkonfiskován majetek a odepřeno mnoho práv. Snadné to nemají žádní křesťané, nejen ti, kteří pře­ stupují z islámu. Saúdská Arábie, svátá země islámu, je vůči náboženským men­ šinám obzvláště krutá. Dokonce i cizinci se musí podřídit přísným náboženským zákonům: V roce 1979, když muslimové požadovali zásah speciálních francouz­ ských jednotek v Kaňě proti skupině islámských fundamentalistů, kteři se vzbouřili proti vládě, byli vojáci zásahových sil francouzské národní policie (GIGN - Groupe d’intervention de la Gendarmerie nati­ onale) nuceni podstoupit urychlený obřad konverze na islám. Dokon­ ce ani Červený kříž nesměl během války v Zálivu používat symbol kříže a vystavovat svůj znak.55

Tim Hunter, bývalý vyslanec americké zahraniční služby, který sloužil v Saúdské Arábii od roku 1993 do roku 1995, dodává: „Ob­ čas bili, někdy dokonce mučili Američany v Jeddahu za takovou maličkost, jakou byla fotografie s Davidovou hvězdou v pozadí nebo zpívání vánočních koled... Muttawa [saúdská náboženská policie] kněze spoutala, zbila a uvrhla do takřka středověkého vězení.56 Amnesty International podává zprávu o tom, jak byl Ind George Joseph, který pracoval v Saúdské Arábii, „v květnu [2002] údajně zatčen před svým domem, když se vracel z katolické bohoslužby s magnetofonovou páskou s náboženskou nahrávkou“.57 167

Křesťanům je mimo jiné „zakázáno pobývat v Hidžázu, což značí oblast a města okolo Mekky, Medíny a Jamamy, déle než tři dny“, říká Reliance of the Traveller.58 Tento zákaz se datuje až ke druhému chalífovi‘Umarovi (634-644), jednomu z Prorokových společníků.59 Často se udává, že to zahrnuje celou Saudskou Arábii. Saúdské úřady tedy stály na pevné, legální půdě, když Josepha zničehonic zadržely, zbily a nakonec vyhostily. Joseph vyvázl ještě snadno. Saúdská Arábie stále zadržuje nej­ méně osm dalších cizinců a ignoruje veškeré snahy jejich vlád o vy­ řešení jejich případů. Všichni byli zaměstnanci dobře postavených saúdských společností, ale spáchali zločin, protože ve svých sou­ kromých domech dodržovali křesťanské zvyky. Jejich osud zůstává nejasný.60 Koptští křesťané, kteří v Egyptě oficiálně tvoří 6 % populace, ale sami udávají výrazně větší procento, žijí v neustálém ohrožení ze strany islámských militaristů. Zážitek Suhir Šihaty Goudy názorně ukazuje zkušenosti egyptských křesťanů. Suhir ... byla 25. února [1999] unesena skupinou muslimů, kteří ji při­ nutili provdat se za muslimského muže Saeda Sadeka Mahmůda. Když se Suhir nevrátila ze školy domů, běžel její rozrušený otec na policejní stanici v Abú-Tišt, aby případ ohlásil. Místo aby mu policejní úřední­ ci vyšli vstříc, začali Suhiřina otce Šihatu Goudu Abdulnúra napadat, bít a proklínat. O tři dny později se Suhiřin otec a bratr vrátili na poli­ cejní stanici, aby požádali o pomoc, dostalo se jim však stejného za­ cházení a jeho následkem musel být Suhiřin otec hospitalizován.

Suhir se podařilo utéct, byla však znovu chycena „a zbita za útěk a v současnosti je přísně hlídána“. Její muslimský „manžel“ přivedl do domu jejího otce bandity, kteří hrozili, že zabijí všechny křesťan­ ské muže v Suhiřině vesnici a odvlečou všechny ženy, pokud její rodina podá soudní žalobu.61 (V Pákistánu potkal podobný osud čtrnáctiletou dívku Glorii Bibi - v roce 1996 byla unesena „mladým muslimem, který ji předtím, než se s ní oženil, přinutil přestoupit na islám“.)62 Wissa, biskup egyptské koptské pravoslavné církve, vylíčil v květ­ nu roku 2000 neradostnou situaci v rozhovoru s protestantskou organizací Prayer for the Persecuted Church *-. * Modlitba za pronásledovanou církev 168

Jeden dvacetiletý muž pracoval na poli, když se k němu přiblížili ozbrojeni muslimové. Byl vyzván, aby odmítl křesťanství a vyřkl dvě vyznání víry, která by ho obrátila na islám. Když odmitl a pokřižoval se, byl střelen do hlavy a zabit. Jiný mladý muž měl na rameni tetování sv. Jiřího a Panny Marie. Také on byl vyzván, aby opustil svou víru. Když odmitl, usekli mu ruku, na které měl tetováni, a rozsekali ji. Dorazili ho svými dýkami a poté jeho tělo spálili. Sedmnáctiletý chlapec, který byl v církvi jáhnem, šel pro svou sest­ ru na pole. Také on byl vyzván, aby se zřekl své víry, a když odmítl, byl zastřelen. Poté co ho zabili, přikázali mladé dívce, aby si lehla vedle svého bratra, a pak ji zabili také.

Egyptská vláda, která uvízla mezi šarfou a zákony sekulární republiky (Egypt je v současné době především „Arabská republi­ ka“, nikoli „Islámská republika“), nemůže tyto vraždy úplně ignoro­ vat. Každé rodině těchto obětí poskytla kompenzaci ve výši osm set dolarů. Otec jiné oběti přesto nedostal nic. Jeho syn byl na cestě do ško­ ly, když muslimští ozbrojenci zastavili autobus, ve kterém jel, a na­ řídili, aby se křesťané oddělili od muslimů. Žádali, aby se chlapec zřekl své víry. Když odmítl, říká biskup Wissa, „zabili ho sekerou a poté jeho tělo přejeli autem“. Úřady tuto smrt označily za doprav­ ní nehodu a odmítly jeho otci vyplatit odškodné - stejně jako v mi­ nulosti, když mu muslimové zničili obchod.63 V Alžírsku již léta útočí militantní muslimové na malé skupiny katolíků na vesnici. V roce 1994 zabili kněze, jeptišku a čtyři misi­ onáře; v roce 1995 dvě jeptišky; v roce 1996 biskupa a čtrnáct mni­ chů. Mnozí z těch, kteří byli zabiti, se snažili vytvořit přátelské vzta­ hy s muslimskou komunitou. Biskup Pierre Claverie z Oránu, který byl zabit v roce 1996, „zasvětil svůj život podpoře dialogu mezi islá­ mem a křesťanstvím; byl znám jako .muslimský biskup“ a islám do hloubky studoval - vskutku až do takové hloubky, že... s ním sami muslimové chtěli na toto téma diskutovat“.64 Compass Direct, celosvětová protestantská zpravodajská agentu­ ra, na počátku roku 2002 informovala, že v Malawi „byli dva místní křesťané kamenováni, ohrožováni mačetami a varováni místními muslimskými vůdci, že jejich mrtvá těla budou poslána zpět do jejich původních vesnic, budou-li ve svých domech nadále pořádat setkání“.65 169

Podle Aid to the Church in Need'. „28. dubna 1998 v Bangladéši dav - popuzený islamisty - vyplenil a částečně vypálil katolickou dívčí školu sv. Františka Xaverského, kostely Santa Croce a sv. To­ máše v hlavním městě a baptistický kostel v Sadarghatu. Některým kněžím, jeptiškám a dokonce i běžným zaměstnancům bylo vyhrožo­ váno smrtí.“ Příčina tohoto násilí byla předmětem dohadů po celé zemi: Příčinou tohoto konfliktu byl pozemek patrici církvi, který pro sebe chtěla získat sousedící mešita. Sedm tisíc lidí bylo pomocí megafonu, který hlásal, že mešita byla napadena židy a křesťany, podníceno k tomu, aby vpadli do školy sv. Františka Xaverského, pálili knihy, ničili kříže a sochy Panny Marie, vypáčili dveře a okna a vyplenili uby­ tovny.66

Při nechvalně známém incidentu 28. října roku 2001 zabili mus­ limští ozbrojenci v pákistánském Pešaváru během nedělní bohosluž­ by patnáct křesťanů. Od té doby bylo v Pešaváru zabito nebo napa­ deno několik dalších křesťanů; při jiném útoku 17. května 2002 bylo pět lidí zabito a dalších čtyřicet zraněno. Celá pákistánská křes­ ťanská komunita byla zastrašována al-Káidou, která vyhrožovala, že „za každého muslima, který zemře během vojenských střetů s ame­ rickou armádou v Afghánistánu, zabije dva křesťany“.67 Pákistánská učitelka Kadhrin Šahín byla v práci obtěžována „ná­ tlakem, aby přestoupila na islám“. Nakonec jí bylo řečeno, že buď konvertuje, nebo opustí školu. Brzy byla obviněna z rouhání. Všech­ ny místní mešity zveřejnily kopii plakátu, na kterém bylo její jméno a fotografie. „Musíte tu situaci pochopit,“ říká Šahín. „To pro mě znamenalo trest smrti. Muslimští muži považují zabiti rouhače za čest. Těsně přede mnou zavraždili muslimové ředitele školy, který byl také obviněn z rouhačství. Další na řadě jsem byla já.“ Šahín přešla do ilegality, načež pákistánská policie zatkla jejího otce a bratry. Její otec, kterému bylo 85 let, byl traumatizován a za­ nedlouho zemřel. Kadhrin vycestovala do Spojených států. „Pro křes­ ťany je strašné žit v Pákistánu,“ říká. „Muslimové zabírají naši zemi, rabují naše domovy, snaží se nás donutit přijmout islám. Mladé dívky jsou unášeny a znásilňovány. Potom je jim řečeno, že pokud chtějí manžela, který by je přijal i po jejich zneuctění, musí se stát muslimkami.“68 Egyptské dívky jsou podle všeho vystavovány po­ dobným útrapám.69 170

Dokonce i v relativně sekularizovaném Iráku Saddáma Husajna, kde byl zástupcem premiérem Táriq Azíz, chaldejský katolický křesťan, čelily malé křesťanské komunity příležitostnému násilí ze strany muslimské většiny. V roce 1996 a 1997 Kurdové v severním Iráku zabili více než třicet křesťanů. Křesťanské dívky jsou běžně nuceny brát si muslimy.70 Militantní muslimové opovrhují libyjským Muammarem Kaddáfím stejně jako Saddámem Husajnem. Kaddáfí v Libyi zavedl kacíř­ skou formu islámu, která zavrhuje sunnu a hadíth. To ale nezna­ mená, že by byl tolerantnější ke křesťanům: „Většina křesťanských kostelů byla zavřena po revoluci v roce 1969, přestože slova ústavy zaručují svobodu náboženství. Poté co Kaddáfí vyhnal italské a maltézské katolíky, přeměnil chrám v hlavním městě v mešitu.“71 Od turecké okupace severního Kypru v roce 1974 byly z kostelů ukradeny ikony, které potom zaplavily trh v Řecku. Turkové zabra­ li mnoho kostelů pro světské účely, pokoušeli se dokonce přeměnit klášter San Makar ze 14. století v hotel. Kyperským křesťanům není dovoleno se k této budově přibližovat, a už vůbec do ní vstu­ povat.72 Sekulární Turecko je o trochu lepší - zdá se, že militantní musli­ mové se zde rozhodli vyhnat všechny křesťany ze země. V Tur-Abdínu v jihozápadním Turecku žilo v roce 1960 asi 150 000 křesťanů; dnes je jich jen něco přes 2 000. Existuje zde také terorismus: „3. prosince 1997 vybuchla v hlavním sídle ekumenického patriar­ chy bomba, která zranila diákona a poškodila kostel.“73 V Nigérii bylo ve městě Jos zabito během muslimsko-křesťanských nepokojů více než dva tisíce lidí. Militantní muslimové se neustále pokoušejí vyhlásit v celé zemi šarfu navzdory tomu, že zde žije znač­ ná křesťanská populace. Zpráva varuje, že „nepokoje ve městě Jos by se mohly opakovat, neboť militantní muslimové se stále pokou­ šejí napadat křesťany“.74 Násilné potlačování křesťanů ve Východním Timoru rozhodně není jediný případ útisku nemuslimů v Indonésii. Compass Direct informuje, že militantní muslimská skupina Laskar Jihad (Laskar Džihád) a jejich přívrženci vedou válku s křesťanstvím ve velkém měřítku. V roce 1996 zničili muslimové na Jávě třináct kostelů. Aid to the Church in Need se zmiňuje o incidentu, který symbolicky ukazuje rozdíly mezi islámem a křesťanstvím: „Osm řádových ses­ ter z Little Child Jesus bylo poté, co přijely do Cileduku, předměstí Jávy, napadeno muslimy, kteří na ně házeli kameny; odpověděly 171

tím, že vybudovaly centrum péče o děti, domov pro staré lidi a ško­ lu.“75 V Jakartě v roce 1998 muslimský dav zapálil dalších třináct kos­ telů a křičel přitom: „My jsme muslimští gentlemani a oni jsou křesťanská prasata,“ a parafrázoval Korán: „Zabíjejte všechny nevě­ řící!“ Jeden muslim křičel na příslušníka armády, který se snažil chránit některé křesťany, aby „ustoupil a dovolil, aby zavládla islám­ ská spravedlnost“.76 Zneužili lidé, kteří se takových činů dopustili, islám? Jakjsme již viděli, bylo by těžké prohlásit, že jsou špatní muslimové. Pouze do­ držují nařízení Koránu: „zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je na­ jdete“ (súra 9:5), protože „Muhammad je posel Boží; a ti, kdož jsou s ním, strašní jsou proti nevěřícím, však laskaví mezi sebou“ (súra 48:29). Takových příběhů o podpoře islámu a věčné nenávisti ke křesťan­ ství bude mnohem více. Některé tradice dokonce naznačují, že křes­ ťané jsou ze všech nevěřících nejhorší - stejně jako jeden hadíth o nezákonnosti sňatku s nevěřící ženou: Vyprávěl Nafí’: Kdykoliv se Ibn Tmara zeptali na sňatek s křesťankou nebo židovkou, vždycky říkal: „Alláh učinil pro věřici nezákonným oženit se s al-mušrikat (ženy, které jsou přisouzeny partnerům uctíva­ jícím Alláha), a pokud jde o sňatky mužů uctívajících Alláha, neznám horší věc, než že by jejich žena mohla říct, že Ježíš je jejim Pánem, přestože on je pouze otrok z otroků Alláhových.“77

Ve skutečnosti je to tak, že čím hůře se islámské obci daří, tím více jsou ohroženy křesťanské menšiny na jejím území. Když se pod­ mínky zhoršuji, muslimové mají tendenci obviňovat nevěřící mezi sebou, že přivolali Alláhův hněv. Takže očisťují zemi a získávají Alláhovu přízeň tím, že je zabíjejí. To může být důvod, proč křesťa­ né v Pákistánu i jinde zažívali v poslední době těžké časy - neboť v islámské obci vzplály vášně. To je také důvod, proč budou křesťa­ né a židé v islámských zemích vždy v nebezpečí pronásledováni. Do­ kud se muslimové všeobecně nezačnou dívat na Korán a na hadíthy stejným způsobem, jako se křesťané a židé dívají na některé pasáže Starého zákona - jako na něco, co je pro současné použití omezeno svým historickým kontextem - tak je nepravděpodobné, že se tato situace změní.

172

10. OPRAVDU SE ZÁPAD NEMUSÍ BÁT ISLÁMU?

V lidském životě nejsou dvě, nýbrž tři jistoty: smrt, daně a džihád. Pokud Západ čelí nějaké dlouhodobé hrozbě ze strany islámu, pak pochází z posledního, nejvíce zneužitelného pojmu. Muslimští komentátoři si stěžují, že na Západě není nic (snad s vý­ jimkou postavení žen) chápáno a popisováno mylněji než představa džihádu. The Council on American-Islamic Relations * (CAIR) zašel až tak daleko, že tvrdil, že toto slovo neznamená „svátou válku“.1 Novi­ nář Ahmed Rašíd dává neporozumění za vinu oblíbenému obětní­ mu beránku - křižákům: „Západní chápání, které bylo silně ovliv­ něno středověkými křesťanskými křižáky a jejich vlastní představou o ,svaté válce1, vždy vnímá džihád jako islámskou válku proti nevě­ řícím.“ Rašíd trvá na tom, že „bojovnost není podstatou džihádu“. Co je tedy džihád? Rašíd říká: „Prorok Mohamed vysvětluje velký džihád jako základní vnitřní hledání - zahrnuje úsilí každého musli­ ma stát se lepší lidskou bytostí, boj o vlastní zdokonalení.“2 Tato část je nepopiratelná. Muhammad Sa’id al-Buti, profesor teologie na univerzitě v Damaš­ ku, trvá na tom, že „esence a podstata džihádu ... (nemá) nic spo­ lečného s válčením“. Toto tvrzení dokládá několika hadíthy: „Sám Alláhův Posel svým hadíthem tuto skutečnost potvrzuje a objas­ ňuje, když říká: „Nejlepším džihádem je, když člověk říká slova prav­ dy v přítomnosti tyranského vládce.“ Dále říká: „Nejlepším druhem džihádu je bojovat proti sobě samému a svým rozmarům kvůli Pánu.“3 Pokud CAIR svým tvrzením, že džihád neznamená „svátou vál­ ku“, mini tohle, má naprostou pravdu. Tento duchovní a asketický boj je v islámu opravdu obecně znám pod označením, které používá Rašíd - velký džihád. Přestože Rašíd a al-Buti reptají proti záměrnému západnímu ne­ pochopení, dodávají, že existuje také malý džihád. To je ten, kde vystupuje AK-47. * Rada americko-islámských vztahů 173

Malý džihád nelze oddělit od vedení války. To potvrzují i Rašíd a al-Buti. Rašíd říká, že džihád se může „stát prostředkem k mobi­ lizaci... politického a sociálního boje“.4 Jak? Distribucí letáků či po­ řádáním přednášek? Možná, ale al-Buti je jednoznačnější. Uvádí příklad Proroka a jeho společníků, kteří „proti těm, kteří chtěli odolá­ vat islámskému da’wa [vyhlášení islámského poselství], vedli ozbro­ jený boj, který standardně doprovázel komunikaci a dialog“.5 CAIR dokonce přiznává, že džihád zahrnuje „boj za zlepšeni kvality života ve společnosti, otevřený boj v sebeobraně... a boj proti tyranii či útla­ ku“ (zvýraznění přidáno).6 Konstatováním, že džihád jako otevřený boj smí být veden pouze v sebeobraně, následuje CAIR Muhammada Abduha a další, kteří se snažili přivést islám do souladu s moderním cítěním. ‘Abdulláh Júsuf Alí ve svých komentářích ke Koránu uvádí, že „válka je pří­ pustná při sebeobraně a v přesně stanovených mezích“.7 Bohužel ne všechny směry islámu se vydaly tímto směrem.

„Dostal jsem příkaz bojovat“ Podle klasické islámské teologie mohou vést muslimové legitimní válku proti těm, kteří vzdorují vyhlášeni islámu. Al-Buti (jehož teo­ rie se v muslimském světě staly podnětem pro polemiky) se ve své knize Jihad in Islam: How to Understand and Practice It * dlouze zabývá otázkou, zda může být tento ozbrojený boj prováděn za úče­ lem „zamezení agrese“ nebo „ukončení bezvěrectví“.8 Jinými slovy, je džihád čistě obranný, nebo může být i útočný? (Al-Buti však defi­ nuje „zamezení agrese“ obezřetným způsobem, který bere v potaz preventivní úder na bezprostředně hrozící napadení.) Svou rozpravu ohledně této otázky staví al-Buti na Koránu a ná­ sledujících hadíthech z Buchárího a Muslima, jež po staletí ospra­ vedlňovaly islámskou bojechtivost: Vyprávěl Ibn ‘Umar, jak Alláhův Posel pravil: „Dostal jsem (od Alláha) příkaz bojovat proti lidem, dokud nedosvědči, že Lá iláha illá ‘lláh, wa anna Muhammada rasúlu Alláh (nikdo nemá právo být uctíván kro­ mě Alláha a Mohamed je Alláhův Posel) a dokud nebudou provádět as-salát [iqamat-as-salát (modlitby)) a dávat zakát; vykonají-li to, pak budou jejich životy a majetky ušetřeny až na případy, které určuji islámské zákony, a zúčtování s nimi poté provede Alláh.“9 * Džihád v islámu: jak ho chápat a praktikovat 174

Abú Hurajra dosvědčil, že slyšel Alláhova Posla říkat: Dostal jsem roz­ kaz bojovat proti lidem, dokud nedosvědči skutečnost, že není boha kromě Alláha a dokud mi neuvěří, (že) jsem poslem (Božím) a neuvěří všemu, co jsem přinesl. A když to učiní, budou jejich krev a bohatství chráněné mým jménem, kromě případů, které jsou ospravedlněny zákony, a jejich záležitosti najdou oporu v Alláhovi.10

Al-Buti po důkladném rozebrání těchto hadíthů a dalších prvků muslimské tradice vyvozuje, že by muslimské síly neměly útočit na nevěřící. Měly by zaútočit při napadení nebo při bezprostřední hroz­ bě, ale to je vše. Ve svých závěrech se staví na stranu třech ze čtyř hlavních sunnitských škol islámského právnictví - hanáfijské, málikovské a hanbalovské; podle jeho názoru se všechny shodnou na tom, že by militantní džihád měl být prováděn pouze za účelem od­ vrácení napadení nebo potenciálního útoku. To je ovšem přesně to, co tvrdí Usáma bin Ládin o útocích 11. září. Jeho ospravedlnění, která pro své činy uváděl, byla vždy teologická. Ve svém prohlášení World Islamic Front * z 23. února 1998 spustil dlouhou litanii o amerických útocích a poté prohlásil: Všechny tyto zločiny a hříchy spáchané Američany jsou jasným vyhlá­ šením války Alláhovi, jeho proroku a muslimům. Ulamá se po celou islámskou historii vždy shodovali na tom, že džihád je povinností jedince, ničí-li nepřítel muslimské země. Uvedl to imám Ibn Qudáma ve své knize „al-Mughni“, imám al-Kisál v „al-Badá’í“, al-Qurtubí ve svém výkladu a šejch z hnuti al-Islám ve svých knihách, kde se praví: „Co se týče boje k odražení [nepřítele], zaměřuje se na obranu posvát­ nosti a náboženství a je povinností, která je dosvědčená [od ulamá]. Neexistuje nic posvátnějšího než víra, s výjimkou odražení nepřítele, který útočí na náboženství a život.“11

Ostatní imámové se zajisté přeli o jeho interpretaci; přesto se většina muslimů, kteří uznali, že zářijové útoky byly z hlediska islá­ mu nezákonné, zaměřila na zabíjení nevinných - což, jak jsme mohli vidět, bin Ládin také popíral. Ale podstata problému není to, zda má bin Ládin pravdu a ostatní ne; jde o to, že jeho výklad je pev­ ně zakořeněn v islámském právu. Jiní bin Ládinové mohou a budou používat ty samé zákony, aby působili ještě více potíží. Jinými slovy, * Světová islámská fronta 175

problém spočívá v tom, že teorie džihádu připouští nekontrolovatel­ ný růst militantních islámských skupin - růst, který nejsou počet­ nější a lepší islámští umírněnci schopni zastavit, protože by se tak obrátili proti samotnému islámu. Jiná hlavní sunnitská škola, šáfťovská, a menší škola záhirí útoč­ ný džihád podporují. Podle al-Butiho šáfťové a záhiríové „prohlási­ li, že fundamentální příčina džihádu je skoncovat s pohanstvím“.12 To by znamenalo, že džihád musí pokračovat tak dlouho, dokud tu budou nevěřící, alespoň podle šáfťovské školy. Jednou z povinnos­ tí muslimské ummy je vést válku proti nevěřícím. Šáfťovská příruč­ ka Reliance of the Traveller uvádí, že džihád je „společný závazek“ k „válce proti nemuslimům“. Chalífa vede válku proti židům, křesťanům a zoroastrovcům (N: pod podmínkou, že jim nejprve nabídl přijmout islámu ve víře a jednáni), a pokud tak neučinili, pak jim nabídl následovat společenský řád islámu placením nemuslimské daně z hlavy (džizja) - zde má význam jeji placeni, nikoli samotné peníze - pokud setrvávají u náboženství svých předků, (O: a válka pokračuje) dokud se nestanou muslimy ne­ bo nezačnou platit nemuslimskou daň... Chalífa válčí se všemi ostatní­ mi lidmi, dokud se nestanou muslimy.13 („N“ a „O“ odkazuji ke komen­ tářům šejcha Núh ‘Alí Salmána a šejcha ‘Umara Barakata v tomto pořadí. Tyto vložené komentáře jsou součástí hlavního textu Reliance of the Traveller v podobě, jak se objevily zde.]

Od pádu Osmanské říše sice již žádný chalífa neexistuje, to však neznamená, že se žádný muslim neodváží vyhlásit džihád. Bin Lá­ din to vzal na sebe a vyhlásil džihád sám. (Přestože ostatní muslim­ ští duchovní popřeli jeho právo tak učinit.) V každém případě nejsou šáfibvé žádnou okrajovou skupinou ani nejsou nikterak noví. Šáfťovský právní směr existuje již více než tisíc let - byl založen na učení imáma al-Šáfi’ího, vzkvétal v devátém století a dnes je silný obzvláště v Egyptě, Sýrii, Indii a Indonésii. Kdysi byl rozšířen také v Arábii, byl však vytlačen ještě militantnějšími wahhábovci. Opustíme-li choulostivost teorie a teologických debat, šáfťové by v otázce džihádu bezpochyby získali vyložený souhlas například od wahhábovců (kteří se hlásí k hanbalovské právní škole) a mnoha dalších. Ačkoli se ve svých textech rozcházejí ohledně podnětů k dži­ hádu, dost muslimů věří, že v současnosti mají dostatečný důvod 176

k „boji proti agresi“, takže by se Američané měli připravit na dlou­ hou a těžkou válku. Ti, kdo tvrdí, že džihád je v první řadě boj proti hříchu nebo že se uchyluje ke zbrani pouze v případě obrany, mají pravdu - avšak jen částečně. Podobně jako ti, kdo si myslí, že militantni islám je pouze wahhábovským výtvorem, nevidí skutečnost, že dokonce i některé skupiny, které byly wahhábovci odsouzeny jako kacířské, tolerují svým stoupencům „wahhábovskou“ militantnost.

Tři území Tradiční islámské pojetí rozděluje svět na tři oblasti: dár al-islám, dár al-sulh a dár al-harb - tzn. území islámu, území míru a území války. Území islámu je samozřejmě oblast, kde je u moci islámské prá­ vo. Na něm je závislé území míru, oblast, ve které žijí nemuslimové v dohodě s muslimskými vládci; na tomto území tedy sídlí dhimmí. (Dr. Mustafa Cerič, vysoce postavený bosenský muslimský duchov­ ní, definuje dár al-sulh jako více méně přechodnou oblast, kde ,je situace taková, že islám nebo šarí’a nemohou být plně zavedeny, ale vláda by měla usilovat o jejich co největší uplatňování v praxi“.)14 Ohledně území války nejsou žádné rozpory. Bat Ye’or vysvětluje: „Nemuslimové jsou harbis, obyvatelé dár al-harb, zemi války (harb), které se tak nazývají proto, že mají přejít pod islámskou jurisdikci buď cestou války (harb), nebo konverzí svých obyvatel.“ Džihád, jenž si klade za cíl rozšíření území dár al-islám na úkor dár al-harb, není běžnou válkou, která v určitém momentu začíná a v určitém momentu končí. Džihád je „nepřetržitá válka“, která „vylučuje před­ stavu míru, ale schvaluje dočasná příměří týkající se politické situa­ ce (muhádaná)“.15 Toto je věc, o které se zmínila jen hrstka - pokud vůbec někdo západních komentátorů. Takový džihád, jaký vyhlásil bin Ládin Spojeným státům, není druhem války, která pro jednu stranu kon­ čí vítězstvím a pro druhou porážkou potvrzenou podepsáním míro­ vé smlouvy a dalšími gesty, která jsou důsledkem moderního válče­ ni. Místo toho jde pouze o epizodu v nekončícím muslimském boji proti nevěřícímu světu. Karen Armstrong uznává: „Muslimští právníci... učili: protože tady existoval pouze jediný Bůh, měl být celý svět sjednocen v jeden stát a povinností muslimů bylo zapojit se do trvalého boje, aby celý 177

svět přijal božské zásady a vytvořil právě takovou společnost.“ Úze­ mí války „mělo být donuceno odevzdat se Boží vládě. Než se to stane, islám musí vyvíjet neustálé válečné úsilí“. Karen dále říká: „Ale tato bojovná teologie byla v praxi odložena a stala se mrtvým prohláše­ ním, jakmile islámská říše asi sto let po Mohamedově smrti zjistila, že dosáhla hranic svého rozšiřováni.“16 Problém však tkví v tom, že i když se z toho během oslabení úze­ mí islámu stalo mrtvé prohlášení, nikdo jej neodložil principiálně. Nezdá se, že by někdo říkal bojovníkům džihádu, kteří obléhali Evro­ pu v sedmnáctém století, že islámská říše dosáhla hranic svého roz­ šiřování již před několika stoletími. Nevypadá to, že by někdo říkal současným bojovníkům a apoštolům islámu od Bosny až po Filipí­ ny, že džihád je mrtvým prohlášením a že islám se již dále nerozšiřu­ je. Historik Paul Fregosi si všímá, že od časů Mohameda „leží smysl džihádu v rozšiřování a zvětšováni islámu do té doby, než celý svět skončí pod muslimskou nadvládou“.17 Džihád neskončí s Usámou bin Ládinem, neboť s ním ani nezačal. Jak uvádí Encyklopedie islámu z roku 1913: „Islám musí být zcela přepracován, než bude moci být vypuštěna nauka o džihádu.“18 Je­ li něco v budoucnu jisté, ať už konečný výsledek války proti teroris­ mu bude jakýkoli, je to fakt, že dokud tady budou lidé, kteří berou Korán jako slovo Alláhovo a hned poté sunnu jako osvědčený návod k chování, budou existovat i džihádisté.

Demografický džihád Na druhou stranu, bude-li pokračovat současný demografický vý­ voj, džihád nebude potřeba. Islamizace Západu proběhne, pouze po­ malejší a méně dramatickou cestou. Populace v muslimském světě prudce stoupá, zatímco země, kte­ ré kdysi bývaly křesťanské, stárnou a jejich populace se snižuje. Ve 21. století podle CIA „v dohledné době dramaticky klesne popula­ ce Evropy a Ruska - oblastí, které byly centrem velké části dějin 20. století; téměř celý populační růst se bude odehrávat v rozvojo­ vých státech, které až dosud zabíraly místa na okraji globální ekono­ miky“. Kromě toho „z 1,5 miliardy lidí, kteří na světě do roku 2020 přibudou“ - tedy za méně než dvacet let - „se většina z nich naro­ dí ve státech v Asii a Africe“. Nejrychleji rostoucí budou muslimské národy včetně těch, které jsou dnes nejvíce militantní. „Mnoho roz­ vojových zemí zažije podstatný nárůst počtu mladých lidí: nejmladší 178

populace bude v Pákistánu, Afghánistánu, Saůdské Arábii, Jemenu a Iráku.“19 V Evropě naopak populace značně zestárne. V roce 2000 představovala katolická, pravoslavná a protestantská církev 30% celkové populace a muslimská 19 %. Jistý odhad však předpovídá, že bude-li současný trend pokračovat, pak do roku 2025 počet muslimů podstatně přesáhne počet křesťanů a budou tvořit 30 % světové populace, zatímco křesťané budou představovat 25 %.20 Demografické předpovědi jsou vždy nejisté. Tyto předpovědi však nejsou vytažené z rukávu - v muslimských zemích přece právě do­ chází k populační explozi a populace na Západě naopak slábne. Nedávno vydaný článek ze saúdskoarabských novin je pro součas­ ný vývoj příznačný: „Husajn Rašíd al-Sowajkat al-Baqámi zemřel 8. května 2002 ve věku 133 let a zanechal po sobě „svých devět žen, 23 synů a 113 vnoučat“.21 Příběh z pásma Gázy je podobný: „Nej­ starší obyvatel pásma Gázy Hadž Abdulláh Kadurah zemřel minulý týden ve věku 128 let. Posledních 70 let sloužil jako muezzin [svolávač k modlitbě] v mešitě poblíž Tufeh, která stála hned vedle jeho domu. Kaduraha přežilo více než 240 dětí, vnoučat, pravnoučat a prapravnoučat.“22 Každému muslimovi není dopřáno žít sto dvacet let a zanechat po sobě stovky potomků, ale tito dva muži reprezentují obecnější de­ mografický vývoj. Představte si naopak obyvatele Západu, který se narodil ve stejné době jako Hadž Abdulláh Kadurah a má v dnešní době typickou rodinu se dvěma dětmi, stejně jako později všichni jeho potomci. Za pět generací by měl celkem 30 potomků, oproti Kadurahovým 240. Kam půjdou všichni tito lidé? Do Evropy, kde snižování populace vytvořilo dostatek pracovních míst a kde jsou dnes imigranti vítáni více než kdykoli předtím. Už dávno jich tam velké množství přišlo. Ve Francii je islám druhým největším náboženstvím - nyní je tam 5-6 milionů muslimů, což je přibližně 8-10 % celkové populace. Muslimská populace v Německu se blíží 4 %. Také v Itálii se nachází asi milion muslimů a půl milionu jich najdeme ve Španělsku, původně muslimské zemi. Všechny tyto populace rapidně rostou, jak dokládá růst islámu v Nizozemí. Podle zprávy amerického ministerstva zahraničí o mezinárodní ná­ boženské svobodě: V roce 1879 žilo v zemi pouhých 49 muslimů. Po roce 1960 začal po­ čet muslimů stoupat v důsledku příchodu přistěhovaleckých dělníků,

179

zejména z Maroka a Turecka. Sjednoceni rodin zvýšilo tento počet do roku 1998 na 234 000 Maročanů a 279 000 Turků. Další muslimové přišli z bývalé nizozemské kolonie Surinam. V posledním desetiletí počet muslimů dále roste kvůli vysokému množství žadatelů o azyl ze zemí jako Írán, Irák, Somálsko a Bosna. V roce 1998 tvořilo asi 700 000 muslimských obyvatel - většinou sunnité - 4,4 procenta cel­ kové populace.23

Jak budou tato čísla u stárnoucí sekularizované evropské popu­ lace nadále růst, bude Evropa podle slov CIA „méně ochotna čelit světovým ožehavým problémům“24 - a ještě méně ochotna bude pa­ trně v případě, kdy to bude znamenat vést válku proti domovinám velké části své populace. I když muslimské enklávy v evropských velkoměstech již vyvola­ ly znepokojení, velký počet těchto imigrantů jistě pocítí přitažlivost nejen k sekularismu, ale také k liberální demokracii. Jakmile se vzdáli silným emocím a fanatismu současné islámské obce, velká většina z nich se stane pracovitými občany, stěží rozeznatelnými od svých sousedů. Lidská podstata je stejná na celém světě. Přesto v současném islámském projevu dominuje fanatismus a hněv nato­ lik, že by bylo naivní předpokládat, že se všichni muslimové prou­ dící do Evropy mírumilovně asimilují do západní kultury. Ideologie multikulturalismu jim ve skutečnosti předepisuje, aby se nepřizpůsobovali, ale raději hrdě lpěli na své islámské víře a tradi­ cích. Multikulturalistický imperativ se také hezky shoduje s tradič­ ním muslimským pohledem na nemuslimské kultury. Philip Hitti vysvětluje, že muslimové „nazývají období před příchodem Mohame­ da pojmem džáhilíja, což se obyčejně překládá jako ,doba nevědo­ mosti“ nebo ,barbarství““.25 V. S. Naipaul se s tímto postojem setkal na svých cestách po mus­ limských zemích. Zjišťuje, že mnoho muslimů zastává tento názor: „Doba před islámem je obdobím temna - to je součást muslimské teologie. Historie musí sloužit teologii.“ Naipaul popisuje, jak jsou přinejmenším někteří pákistánští muslimové velice daleci toho, aby ocenili proslulé národní archeologické naleziště v Mohendžo-Dáro, a vidí ho pouze jako příležitost pro učení islámu: Dopis uvedený v Dawn měl o tomto nalezišti své vlastní představy. Pisatel v něm psal, že verše z Koránu: „Řekni (jim, ó Mohamede): Ces­ tuj zemí a patři na povahu pokračování viny... Řekni (ó Mohamede 180

nevěřícím): Cestuj po zemi a patři na důsledky pro ty, kteří tu byli před vámi. Většina z nich byla uctivači model“ by měly být vyryty a vy­ staveny v Mohendžo-Dáro na „patřičných místech“.26

Rovněž v Íránu: „V roce 637 našeho letopočtu, pouhých pět let po smrti Proroka, začali Arabové obsazovat Persii a celá slavná perská minulost (před islámem) byla vyhlášena za období temna.“27 Výsled­ ky tohoto uvažování jsme mohli vidět v našem věku také na Kypru, kde muslimové chtěli využívat klášter San Makar ze čtvrtého stole­ tí jako hotel; v Libyi, kde Muammar Kaddáfí přeměnil katolickou katedrálu v Tripolisu v mešitu; a v Afghánistánu, kde Tálibán vyho­ dil do vzduchu sochy buddhů v Bámijánu.

Jsou všechna náboženství stvořena stejně? Není pravda, že by všechna náboženství byla v zásadě totožná nebo všechna ve své podstatě mírumilovná. Bylo by příliš pesimistické tvrdit, že v islámu neexistují snahy o mír, bylo by však nerozvážné ignorovat skutečnost, že hluboko v ústředních textech tohoto ná­ boženství je zakotvena obsažná vize teokratického státu, která je zásadně odlišná a odporující poosvícenským křesťanským hodno­ tách Západu. Dokonce i v Pákistánu, kde křesťané tak strašlivě trpěli, nemají strach a říkají o islámu celou pravdu. Webová stránka Pakistan Christian Post * představila článek s názvem „Lekce pro křesťanské ženy o svatbě s kterýmkoli muslimským mužem“. Varuje křesťan­ ské dívky před svatbou s muslimy: „Existuje staré rčení ,Láska je slepá, ale svatba otevírá oči“. Neexistuje pravdivější případ, než když se mladá západní žena vdává do islámského prostředí. Tak si dávejte pozor!“28 Autor článku poté prozkoumává islámské právo, pokud jde o manželství a postavení ženy - ženy jsou méněcenné, nečisté, jsou vystaveny tělesným trestům, polygamii atd.29 Zdá se však, že je jednodušší říkat takové věci v muslimském Pákistánu, kde žijí křesťané pod neustálou hrozbou věznění a úto­ ků, než na Západě. V západní Evropě a Severní Americe je skuteč­ nost, že islám obsahuje ve své podstatě prvky, které nejsou ani mírumilovné ani dobrotivé, pravdou, která se neodvažuje být vyslo­ vena. * Pákistánský křesťanský sloupek

181

Místo toho si média libují ve slaboduchých a ostudně nepřes­ ných příměrech, jaké předvedl například reportér ABC Jami Floyd: „Od 11. září znamená slovo .terorista' někoho, kdo je radikální, muslim a cizinec. Mnoho lidí si však myslí, že bychom se stejně tak měli obávat domácích křižáků bojujích proti potratům.“30 7. čer­ vence 2002 se v New York Times objevil obviňující komentář, který prohlašoval, že Američané ,jsou pomateni svými vlastními předsta­ vami, když hledají muslimské teroristy ve filipínské džungli... a za­ pomínají, že existuji také blonďatí a modroocí šílení bomboví útoč­ níci“. Druhého dne se pak v novinách objevily zprávy, že ve filipínské džungli byl zabit křesťanský misionář Martin Burnham, když se jej filipínští vojáci pokoušeli osvobodit z rukou islámské teroristické skupiny Abú Sajjáfa.31 The Society of Professional Journalists * mezitím varovala americ­ ké novináře, aby nepoukazovali na teroristy z 11. září, aniž by jme­ novali také „bílé rasisty, radikální bojovníky proti potratům a další skupiny s podobnými aktivitami“.32 Stejně tak můžeme slyšet, že de­ mokraté osnují plán, jak „ukrást republikánům válečné téma tím, že jako obětního beránka použijí .náboženské právo' a ukážou kon­ zervativní křesťany jako morální ekvivalent Tálibánu“.33 Taková prohlášení a záměry prozrazují děsivou neznalost islámu i naší vlastní kultury a tradice. Skrývá se za tím otevřená kulturní sebenenávist, která se projevuje například snahou Karen Armstrong vinit křesťanství za všechny zločiny islámu nebo výroky Billa Clin­ tona, který z útoků 11. září obvinil křížové výpravy a americké otro­ kářství.34 Nejpotupnější příklad této sebenenávisti vzešel od anglic­ kého novináře Roberta Fiska, který byl krátce po začátku války proti terorismu v Afghánistánu zbit skupinou utečenců. „Kdybych byl afghánský uprchlík,“ napsal Fisk, „udělal bych Robertu Fiskovi totéž. Nebo jakémukoli jinému obyvateli Západu, kterého bych našel.“35 Kultuře tolerance hrozí, že se kvůli ní Západ stane neschopným rozlišovat odůvodněné rozdíly. Obecná neochota kritizovat jakékoli nekřesťanské náboženství a téměř všeobecná neznalost islámu vy­ tváří osudovou kombinaci. V dnešní době se považuje za nevkusné upozorňovat na to, že Korán a Bible neučí stejné morální zásady nebo že islámský Moha­ med a křesťanský Ježíš jsou zcela nezaměnitelní. Herec Gabriel * Společnost profesionálních novinářů 182

Byme vyjádřil společný názor mnoha západních obyvatel, ne-li vět­ šiny, když řekl, že by chtěl, aby se jeho děti naučily „morální zása­ dy, jak rozeznávat dobré od špatného. Je mi jedno, zda se to dozví z Koránu, Bible nebo Kabaly“.36 Kdyby se Byrnovy děti skutečně učily z Koránu, stali by se z nich zcela jiní lidé, než kdyby četly Bibli. Gabriel Byrne a miliony dalších obyvatel Západu to buď neví, nebo si to nepřipustí, ale křesťanství, duchovní základ sekulární západní společnosti, a islám vytvářejí rozdílné druhy osobností. Lidská povaha je pestrá. Každý jednotlivec je během svého života vystaven nesčetnému množství vlivů. Obvykle nejde s jistotou určit skutečné příčiny, které někoho vedly k učinění konkrétní volby. Velká nedokonalost těch, jež následovali Ježíše z Nového zákona, je jasným znamením toho, že dobré myšlenky se nepřeměňují tak hladce a snadno v dobré činy. Ale špatné myšlenky toho jsou schop­ ny ještě méně. Proto záleží na tom, čemu kdo věří, a proto jsou roz­ díly v systémech víry tak důležité. Zamyslete se nad rozdílem, který jsme viděli v kapitole čtyři - jak rozdílně reagovali muslimové a křesťané na případ Sufijatu Husejní, nigerijské ženy odsouzené právem šarfa k smrti za cizoložství, přestože sama tvrdila, že byla znásilněna. Soudce Bello Sanyinnawal, který tomuto procesu předsedal, byl rozhodnut vykonat literu zákona kvůli čistotě muslimské obce. Přinejmenším jeden křesťan však reagoval rozdílně - pokud musel být tento přestupek odčiněn, byl katolický arcibiskup z Lagosu Anthony Olubunmi Okogie připra­ ven nabídnout svůj vlastní život výměnou za život Sufijatu Husejní. Palestinský muslim Ijjád Sarrádž si povšiml stejného rozporu: Křesťanské poselství nenásilí je velmi důležité, v islámu nic takového není a věřím, že ani v judaismu. Upřímně bych řekl, že pokud bych si mohl vybrat náboženství, vybral bych si křesťanství a jeho myšlenku univerzálního souhlasu, lásky a odpuštění. Je to všechno tak krásné. Je politováníhodné, že dějiny křesťanství s těmito myšlenkami nema­ jí co dělat.37

Sarrádž by měl asi radost ze setkání s arcibiskupem Okogiem. Viděli jsme, že prvky islámu zcela odolávají sekularismu, stejně jako relativismu a indiferentismu. Někteří muslimové jsou k nemuslimským kulturám nedůvěřiví a nebudou schopni se jim přizpůso­ bit, začínají je však ve velkém počtu zaplavovat. Pokud je v budouc­ 183

nu něco jistého, pak je to skutečnost, že tyto prvky budou způsobovat stále více konfliktů a Západ by na ně měl být připraven. Šejch Abdalhamid al-Ansárí, děkan šarfatské fakulty na Katarské univerzitě, nedávno vyzval Západ, aby přehodnotil islám: Západ musí přezkoumat základy svého pohledu na nás a názory, kte­ ré si o nás udělal během období orientalismu [tj. zkoumání Orientu], které byly založeny na [představách] středověku - podle nich je islám náboženství násilí, šířené mečem, a muslimové se mstí na moderní ci­ vilizaci a nerespektuji lidská práva, neochraňuji práva menšin, nevěři hodnotám demokracie a tolerance a nechovaji se vhodně k ženám. Podobně se Západ musí vyhnout zobecňováni pohledu na islám a mus­ limy jen kvůli chováni malé skupiny mezi nimi.38

Avšak jedna věc je žádat změnu západního vnímání islámu a zce­ la jiná věc je poskytnout důkazy, které takovou změnu umožní. Rád bych vzal šejcha al-Ansárí za slovo a díval se na islám jako na zcela laskavý a osvícenský, ale ve skutečnosti to nejsem já, koho musí přesvědčit; jsou to jeho bližní muslimové. Ale nebude lehké zviklat děti, jako je Usáma bin Ládin a jemu podobni. I kdyby se islám někdy v západní Evropě nebo jiné bývalé křesťan­ ské zemi stal dominantním, války neskončí. Militantní islám neodej­ de se smrtí bin Ládina, Arafata, Saddáma Husajna ani nikoho jiné­ ho. Stále častěji se bude střetávat s unavenými sekulárními silami, které obviňuje ze všech nemocí ummy. Nikdo není schopen předpo­ vědět, jak bude vypadat svět, který z těchto konfliktů vzejde, mimo to, že bude nový a nesnadný - pokud nás ovšem nečeká nějaký po­ zoruhodný zásah Boha slitovného.

184

PODĚKOVÁNÍ

Toto dílo by nikdy nebylo dokončeno ani započato, nebýt Jeffa Rubina, jehož nezdolná odvaha, hloubka intelektu a dychtivost po po­ rozuměni jsou mimořádné a posilující. Poděkování si zaslouží také Paul Weyrich, Lisa Dean, Clay Rosí a všichni z Free Congress Foundation, stejně jako H. W. Crocker III., Rev. Thomas Steinmetz a Rev. Eugene Mitchell, BSO za svou laska­ vost a podporu. Jsem také vděčný za pomoc všem, kteří posoudili rukopis v jednotlivých fázích jeho vývoje: Danielu Alimu, Dr. Anis Shorrosh, Rt. Rev. Gerasimovi Murphymu, BSO, Rev. Richardovi Johnu Neuhausovi a mnoha dalším, které zde nejmenuji. Koncep­ ční vedení Petera Colliera a redakční pomoc Carol Staswick v Encoun­ ter Books mi nesmírné pomohly zbavit text nadbytečností, opravit sporná místa a vnést do celé publikace jasnost. Všem těmto lidem jsem vděčný za to, co je díky nim v mé knize správné a přesné; pou­ ze já jsem zodpovědný za její nedostatky. Odložil jsem mnoho skvělých her a výletů se svými dětmi, abych tuto knihu dokončil, a děkuji jim za jejich zralé porozumění a za je­ jich vždy potěšující přízeň a lásku. Obrovským dluhem vděku jsem zavázán především své milované ženě. Její bystrost, důvtip, trpěli­ vost, nevyčerpatelná pomoc a láska mě zanechaly v úctě a naplnily můj život čirou radostí.

185

DOSLOV

Od středověké mentality k zelenému fašismu

Spisovatel Salman Rushdie zveřejnil po atentátech spáchaných 11. září 2001 ve Spojených státech v listu New York Times článek, v němž reagoval na názor, vyjadřovaný tehdy lapidární větou: „To nemá co dělat s islámem.“ Rushdie oponoval a píše: „Řada politic­ kých představitelů ve světě opakuje tuto frázi, zčásti proto, aby se předešlo pronásledování nevinných muslimů na Západě ... Takové dementování je však šité horkou jehlou a je velice nepřesné. Kdyby to opravdu nemělo co dělat s islámem, proč se v celém muslimském světě manifestovalo na podporu Usámy bin Ládina a al-Káidy? ... Samozřejmě že to má co dělat s islámem. V jakém smyslu, to je třeba si nyní vyjasnit.“ Islám je obrazně řečeno stavbou o třech podlažích. To nejspod­ nější představuje korán, druhým je zbožná tradice čili výroky a skut­ ky proroka islámu, shrnuté v tzv. sunně, a třetim je muslimské právo, tzv. fiqh. Všechna tři podlaží jsou propojena a vysílají stejné signály. Co si muslim přečte v koránu, k tomu najde v sunně odpo­ vídající přiklad ilustrovaný výrokem či skutkem islámského proro­ ka a v muslimském právu pak příslušné nařízení. Všechny tyto základní texty se chápou jako nadčasové a platné vždy a všude. Seznámit se dokonale s textem koránu, sunny afiqhu zvládnou po mnohaletém úsilí jen islámští učenci (ulamá). Zbožný muslim má sice jisté vědomí tradic, ale nikdy přesně neví, v jaké podobě se ten či onen příkaz a zákaz nachází v koránu, sunně nebo fiqhu. To, co se zpravidla označuje jako kultura islámu, pak drtivá většina mus­ limů spíše nasává, než aby si to osvojovala nějakým soustavným intelektuálním úsilím. Taková nesoustavná a útržkovitá „kultura islámu“ nemá mnoho společného s arabsko-muslimskou civilizací, známou z minulosti. Ta byla nadto především směsicí civilizačních přínosů porobených národů, jako byli Byzantinci a Peršané. Jinak řečeno, umění a věda, které prosperovaly v 8.-13. století na územích, dobytých muslimy 186

během necelého století arabských výbojů v 7. a počátkem 8. století a táhnoucích se na obrovském prostoru mezi španělskou Saragozou a středoasijským Samarkandem, byly z velké části cizí ryzímu islámu Arabů, pěstovanému v 7. století v Medině. Pokud arabskomuslimská civilizace spočívala na helénsko-íránských základech, pak základem islámské kultury bylo vždy jen islámské právo, vycházející výhradně z koránu a sunny. A muslimské právo, to je především rozsáhlý katalog toho, co muslim a ještě víc pak muslimka dělat nesmějí a co mají výslovně zakázáno. Ženě nesměji být vidět na veřejnosti vlasy, holé ruce, nohy odshora až dolů, nesmí se milovat před svatbou, uzavírat sňa­ tek s jinověrcem, nosit kalhoty, paruku, uchylovat se k magii a nechat si věštit budoucnost. Muž se má chránit před homosexu­ alitou, nesmí nosit ženské oděvy, dělat sochy nebo portrétovat, odí­ vat se do hedvábí, nosit šperky ze zlata, hrát na hudební nástroje, věnovat se hazardním hrám, provozovat magii, půjčovat peníze se ziskem, nabízet úvěry nebo pojištění. A samozřejmě že nikdo z mus­ limů nesmí zesměšňovat islám, rouhat se, cizoložit, křivě svědčit, krást, podvádět, loupit, zříkat se muslimské víry, nosit kříž, pít alkohol ani jíst vepřové maso a maso zvířat, jež nebyla rituálně poražena. Ve výčtu zákazů by bylo možné pokračovat. Podle někte­ rých islámských právníků je takových zákazů sedmdesát, podle jiných daleko více. Tato hra na „smíš-nesmíš“ je možná z dálky zábavná, ale pokud se některá morální a právní nařízeni začnou brát důsledně, může to končit sekáním rukou či nohou, bičováním, případně kamenováním, a fatwami s doporučením zabíjet. Zcela právem se tedy americký religionista Robert Spencer, spe­ cialista na moderní a politický islám, džihád a terorismus, ředitel www.jihadwatch.org, a kromě Islámu bez závoje autor několika dalších knih o náboženství muslimů, může ptát, proč korán, o němž jsou mnozí přesvědčeni - ať už jsou muslimy nebo nikoliv - že se jedná o „soucitné boží slovo, vyzývající k odpuštění a mírumilovnosti, platné nadčasově a pro všechny“, je plný veršů o odplatě a zabíjení? Proč volá po tělesných trestech? Proč připouští mnohoženství a zapuzování žen? Proč dělá takové rozdíly mezi mužem a ženou, pokud jde o dědictví a váhu svědectví? Proč dává muži právo udeřit ženu, byť v nejzazším případě? Proč jsou v něm verše předepisující ženám, jak se oblékat? Proč obsahuje súru 8 o váleč­ né kořisti a jejím dělení? Proč je v něm množství veršů známkují­ cích Židy jako úhlavní nepřátele? 187

Zákazové, příkazové a celkově nelidsky vyznívající verše koránu by asi byly vnímány jinak, kdyby se muslimové nebáli si přiznat, že korán má historický kontext a že se v něm odrážejí poměry doby, v níž se islám zrodil. Tehdy se menšinová muslimská obec musela bránit nepřátelské většině a logicky trpěla sektářskou křečovitosti, nedůtklivostí a vznětlivostí. Ale takový historický výklad je v zásadě nepřípustný, a tak všichni muslimové, včetně těch nejumírněněj­ ších, dodnes čtou raně středověké předpisy a příkazy, a protože jsou jim prezentovány jako nezměnitelné, usuzují, že správným muslimem je ten, kdo středověká nařízení brání a dodržuje. Příkazy a předpisy, jenž jsou v jasném rozporu s moderní dobou, nejsou výmyslem dnešních muslimských fanatiků. Jsou bohužel integrální součástí základních textů islámské věrouky. Středověk pokládal za normální upalovat heretiky na hranici a dnešní mus­ limský tradicionalista a integrista, který požaduje držet se doslova základních textů, nemá daleko k takové středověké mentalitě. „Řeč zastánců islamismu a islámského integrismu je smrtící,“ píše Latifa Ben Masourová v knize Muslimští bratři, krutí bratři. Ale tito kri­ tizovaní radikálové vycházejí zcela průkazně jen ze základních tex­ tů islámu. Proč jsou muslimští intelektuálové tak slepí a nevidí, že jejich „Posvátný Korán“ a příklad jejich „Vznešeného Proroka“ před­ stavují základnu chování těch, kterým vyčítají fanatismus a poklá­ dají je za „kruté bratry“? Robert Spencer napsal knihu Islám bez závoje jako reakci na atentáty 11. září 2001. Jak sám přiznává, činil tak „ve snaze korigo­ vat některé běžně rozšířené omyly“, především předsudek o „mírumilovnosti islámu“ a na euroatlantickém Západě hojně rozšířený názor, že „islám za to nemůže“. Spencerova kritika islámu prohlu­ buje a vyostřuje názorový směr, vycházející ze Střetu civilizací ame­ rického politologa Samuela Huntingtona (česky: Huntington, S. P., Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu, Praha 2001). Autor kráčí rovněž v intencích Ibn Warraqovy eseje, jež volá po kri­ tice islámu, aby nezůstal „v bezpečí ve své dogmatické, fanatické středověké pevnosti“ a požaduje po muslimech, aby „přiznali, že korán přispívá k násilí“ (česky: Ibn Waraq, Proč nejsem muslim, Praha 2005). Cíl Spencerova úsilí je přitom docela jasný: varovat před krátkozrakými ústupky muslimům a před „demografickým džihádem“, jenž bez náležitého protitlaku hrozí stát se prostředkem oslabení Západu, především Evropy, a nástrojem jeho rozvratu v duchu totalitní, netolerantní a paranoidní islámské minulosti. 188

Ať už se nám Spencerova teze o nebezpečných sklonech islámu zamlouvá či nikoliv, musíme přiznat, že dnes hojně praktikovaná politická a náboženská korektnost rozlišuje islám jako náboženství míru a tolerance a islamismus jako extremistickou úchylku. Islamismus se pak označuje jako „nemoc islámu“ a skutečné islámské náboženství, jak se tvrdí, nemá nic společného s atentáty, které provádějí ve světě, nyní zejména v Iráku, muslimové. Není sporu o tom, že snaha odlišit islám a islamismus vychází většinou z dobré vůle nevyhrocovat dále napětí mezi muslimy a Západem a dávat najevo ochotu k dialogu. Je ovšem otázkou, zda je to dobrá služba, a to jak pro nás jako lidi Západu, tak pro muslimy. První poněkud nediskrétní dotaz ohled­ ně islámu by mohl znít asi takto: jsou vyznavači islamismu „nor­ málními“ muslimy, nebojsou „úchylní“ či „nemocní“? Abdelwahhab Meddeb, autor knihy s názvem Nemoc islámu, na to odpovídá docela odvážně: „Doslovné čtení koránu nahrává islamistickému integrismu. Kdo chce, může nechat koránský text mluvit jen v úzce vyme­ zeném rámci.“ Jasněji řečeno, kdo chce najit v koránu obhajobu válečnického či dokonce teroristického násilí, ten ji tam najde. Pokud mají dnes muslimové se svoji vírou problémy, pak to nepo­ chybně souvisí především s tím, že se nemohou odtrhnout od doslovnosti základních textů islámu. Islámští hlasatelé džihádu nejsou s ohledem na tradiční systém islámu žádnými heretiky. Požadují pouze, aby muslimové aplikova­ li doslova to, co je obsaženo v koránu a sunně. A je-li koránský text pokládán za věčný a nezměnitelný a pokud se navíc omezuje i rámec jeho interpretace, ať už ze zbožných důvodů, nebo z nějaké politic­ ky motivované kalkulace, sotva tomu může být jinak. V muslim­ ském prostředí je koránský text tabuizován do té míry, že prostor pro rozumovou interpretaci zůstává velice úzký. K představě racionalistických filozofů, mu’tazilitů, kteří v 8. století nad věčností koránu postavili otazník, má dnešní muslimská většina daleko. Ekonomické potíže, politická situace v muslimských zemích a především atentáty 11. září 2001 přivedly islám do kritické fáze. Také Západ konečně vidí nebezpečí. Jen mu uniká, kde leží podsta­ ta této hrozby, tvrdí Wafa Sultánová. V únoru 2006 se tato syrská lékařka, žijící dnes v emigraci v USA, odvážila v katarské televizi al-Džazíra oponovat egyptskému obhájci islámských praktik Ibrahímu al-Chúlímu a prohlásila, že islám povzbuzuje barbarství. „Ame­ ričané se vydali do Iráku hledat atomové zbraně, ale pravou zbraní 189

hromadného ničení představuje školství v islámských zemích. Islámská učení mění národy ve svá rukojmí.“ Zbaven sebekontroly, zasažený do hloubky interpretačními krizemi a trpící absencí du­ chovni autority, upadl islám do zdivočelé podoby. Zastrašuje lidský rozum barbarstvím, oživuje středověkou mentalitu a mění se v ideo­ logii zeleného fašismu. Občas slyšíme, že je třeba přistupovat s pochopením ke kultuře, jež má odlišnou paměť a minulost, než je naše, a v níž náboženství dodnes hraje takovou roli, jakou jsme u nás poznali před dvěma nebo třemi stoletími. Neměli bychom piý zapomínat, že islámský letopočet je o šest století mladší než křesťanský, že v islámu re­ nesance předcházela středověk nebo že renesance islámu skonči­ la v době, kdy začal náš středověk, a že první tiskárna se v arabsko-muslimském světě vznikla až v roce 1821 v Egyptě. Chápat druhého neznamená přijímat jeho pozici. Naše evropské a západní myšlenkové kategorie, náš systém společenských emocí a naše hodnoty nejsou ve světě jistě jediné. Ale existují pádné důvody, abychom se jich drželi, bránili je a neustupovali od nich. Svět se dnes vlivem postupující ekonomické globalizace a na ní reagující kulturní balkanizace utváří do podoby jakési globální ves­ nice, v níž jsou všichni nuceni žít pohromadě. Jedná se o nesnadné soužití v jednom domě, kde se na každém patře mluví jiným jazy­ kem. Aby nedošlo k osudnému zmatení jazyků, před nímž varuje biblický příběh o stavbě věže v Babylonu, je třeba reagovat. Měli bychom trvat jak na právu zuby nehty si bránit svoje patro, tak na kultivaci jisté zdvořilost mezi civilizacemi. Jako my respektujeme na­ řízení vstupovat do mešity bez obuvi, musejí muslimové, přijdou-li k nám, respektovat to, co my pokládáme za nedotknutelné, ať je to lidská bytost s jejími právy, rovnost mužů a žen či naše tragická zkušenost s holocaustem a Osvětimí. Dnes i u nás, kde s islámem a muslimy nemáme historicky prak­ ticky žádné zkušenosti, lze zaslechnout výroky typu „islám je váleč­ nické náboženství, islám předepisuje ženám nosit závoj, muslimové nemají rádi psy, islám zakazuje obrazy a sochy, islám je antimodernistický, islám nenávidí Západ“ apod. Na těchto názorech je bohužel hodně pravdy, ale většinou se chápou jako pomluvy a veřejně se vyslovují málokdy. Někdy v tom hraje roli strach z odvety (výhrůžky adresované překladateli překazily francouzské vydání Spencerova Islámu bez závoje), jindy obava jít proti proudu, být označen za rasistu nebo politického extremistu. Ve snaze neprovokovat musli­ 190

my i nemuslimy, kupříkladu zastánce křesťansko-muslimského dialogu, se ponechávají nepříjemné otázky související s islámem většinou stranou a ti, kteří o věci hodně vědí, raději mlčí. Nelze donekonečna předstírat, že korán vyzývá jen k míru a tole­ ranci a že prorok islámu nevolal po pomstě a neproléval krev. I za cenu rizika, že to bude šokovat, je třeba nalézt odvahu říci otevře­ ně, že integrismus, z něhož se živí islamismus, není jen dočasnou „nemoci islámu“, nýbrž že je jeho neoddělitelnou součástí. I kdyby se podařilo zadusit radikální islamismus, zastavit atentáty a všech­ ny islamisty zavřít, vždy zůstane v muslimském společenství nějak přítomen integrismus jako přání naplňovat doslova to, co se píše v koránu a zbožné tradici. Robert Spencer se nebál poukázat na ožehavá témata. Prochází textem koránu a islámskými tradicemi a pátrá v dějinách a součas­ nosti muslimského světa, aby zjistil, proč současné nejiychleji ros­ toucí náboženství probouzí spíše fanatickou nenávist než moudrou smířlivost. Navíc se jeho nevelká a provokující kniha snaží poprat s nesnadnou otázkou, zda islám dokáže koexistovat s moderní sekularizovanou a pluralitní společností s tolerancí a svobodomysl­ ně. Naděje existuje vždy, ale spoléhat jen na ni nestačí. Špatným rádcem je rovněž neznalost. Americký religionista tak přichází ke čtenáři nejen proto, aby varoval před naivitou a blahosklonností, ale i jako ten, kdo vyzývá k poznáváni a četbě textů. Spencer není žádným propagandistou, jenž nabízí na trhu idejí hotovou pravdu, a ten, kdo v něm vidí jen ideologa islamofobie, vydává především svědectví o své vlastní zaujatosti.

13. 4. 2006 Zdeněk Můller

191

POZNÁMKY

Prolog: Co opravdu znamená islám? 1. Citováno z David Rohde a C. J. Olivers, „AI Qaeda’s Grocery Lists and Manuals of Killing“, New York Times, 17. března 2002, s. Al. 2. „EU Deplores ‘Dangerous’ Islam Jibe“, BBC News, 27. záři 2001. 3. Tamtéž. 4. „Mr. Robertson’s Incitement“, Washington Post, 23. února 2002, s. A20. 5. Alexander Stille, „Scholars Are Quietly Offering New Theories of the Koran“, New York Times, 2. března 2002, s. Al. 6. Tamtéž. Kapitola 1: Je islám náboženství míru? 1. George W. Bush, adresováno společnému zasedání Kongresu a americ­ kému lidu, tisková zpráva Bílého domu, 20. září 2001. 2. Bili Clinton, úvodní projev prezidenta při zahájení 53. valného shro­ mážděni OSN, tisková zpráva Bílého domu, 21. záři 1998. 3. Islám také inspiroval několik přívrženců názoru „všechna nábožen­ ství jsou jedním“, nejvýznačněji súfijského panteistu Ibn al-‘Arabího (1165-1240). 4. Karen Armstrong, Islam: A Short History (Modem Library, 2000), s. 8. 5. Tamtéž, s. 179-80. 6. www.cnn.com, 14. prosince 2001. 7. Kvůli svému spojeni s nechvalně známou výzvou, kdy ájatolláh Cho­ mejní žádal hlavu Salmana Rushdieho, je na Západě slovo fatwa často používáno jako synonymum pro „kontrakt“ mafie - rozsudek smrti. Ve skutečnosti to však znamená prostě nařízeni imáma ohledně nějaké sporné otázky. V ši’itském islámu, převládající škole v Íránu, mají ná­ boženští učitelé (mullové) obecně větší moc a úctu než v sunnitském islámu: nepředstavují pouze vykladače zákonů, ale průvodce a vzory pro způsob života. 8. „Shaykh Saalih al-Lehaydaan Says Deadly Attacks in USA Are a Terrible Crime’“, www.fatwa-online.com, 14. září 2001. Pokud jde o zákony v Saúdské Arábii: obchodní právo a další méně důležité zákony samo­ zřejmě nejsou předepisovány islámským právem, ale všechny důležité zákony jsou založeny na islámských náboženských principech. 9. „Shaykh Saalih as-Suhaymee Speaks about Current Affairs...“, www. fatwa.online.com, 18. října 2001. 192

10. „A Muslim Activist Questioning Sheikh Omar Regarding the Recent Attack on USA“, www.almuhajiroun.com, 15. prosince 2001. 11. Alláh je v Koránu vlastni jméno Boha; v angličtině znamená něco jako „ten Bůh“ nebo Jediný Bůh“. Někteří překladatelé - např. N. J. Dawood ve svém vydání Koránu v edici Penguin - to překládají jednoduše jako „Bůh“. Mnoho muslimů však v angličtině (mluvené i psané) používá toto arabské slovo a já jsem následoval jejich příkladu. 12. Videonahrávka Usámy bin Ládina, přepis americké vlády, přel. George Michael, Associated Press, 14. prosince 2001. 13. „The Salafi Cult: The Modem Day Khawarij“, www.wahhabi.info 14. Stephen Schwartz, „Seeking Moderation“, National Review Online, 25. října 2001. Schwartz je autor Kosovo: Background to a War. 15. William J. Bennett, Why We Fight: Moral Clarity and the War on Terro­ rism (Doubleday, 2002), s. 85. 16. V originále je „Intelektuální a Politický boj“ psán velkými písmeny. 17. Sheikh Omar Bakri Muhammad, „Saudism END Wahhabism“, 14. břez­ na 1997, www.kavkaz.com/enews4.html. 18. „Declaration of Press Conference Held by Members of Al-Muhajiroun in Lahore Press Club, Pakistan“, 21. záři 2001, www.al-muhajiroun.com. 19. Thomas Wagner, „British Islamist Issues Warning“, Associated Press, 7. ledna 2002. 20. Citováno z Jeff Jacoby, „Outspoken, Muslim - and Moderate“, Boston Globe, 16. května 2002. 21. Tamtéž. 22. Jake Tapper, „Islam’s Flawed Spokesmen“, www.salon.com, 26. září 2001. 23. „Some Muslim Leaders Seen with Bush Expressed Support for Terrorist Groups“, www.foxnews.com, 1. října 2001. 24. Hanna Rosin a John Mintz, „Muslim Leaders Struggle with Mixed Messages“, Washington Post, 2. října 2001, s. A16. Jůsuf se otevřeně vy­ slovil již dřivé. Jeho přítel Džamíl al-Amín, imám a konvertita na islám, jenž nechvalně proslul v šedesátých letech jako černý militantní bojov­ ník H. Rap Brown, byl obviněn z vraždy zástupce šerifa, který se mu snažil doručit zatykač. Několik roků předtím o něm Jůsuf řekl: „Je to člověk, který nutně musí říkat pravdu. Je to nebezpečný člověk... V té­ to vládě jsou členové, kteři udělají cokoli, aby utajili pravdu. Zavraždí buď člověka, nebo jeho charakter.“ Viz „’60s Radical Gets Life in Prison for Murdering Deputy“, www.cnn.com, 14. března 2002. 25. Citováno z Bennett, Why We Fight, s. 90. 26. Tapper, „Islam’s Flawed Spokesmen“. 27. V. S. Naipaul, Among the Believers: An Islamic Journey (Vintage Books, 1982), s. 103. 28. Seyyed Hossein Nasr, A Young Muslim’s Guide to the Modem World (Kazi Publications, 1994), s. 15. 193

29. Badr ad Din az-Zurkashi: al-Burhan fi'ulum al-qu’ran, citováno z Til­ man Nagel, The History of Islamic Theology from Muhammad to the Pre­ sent, přel. Thomas Thornton (Markus Wiener Publishers, 2000), s. 1. 30. Caesar E. Farah, Islam, 6. vyd. (Barrons, 2000), s. 77. 31. Mohammed Marmaduke Pickthall, The Meaning of the Glorious Koran (New American Library, 1991). 32. John L. Esposito, Islam: The Straight Path, 3. vyd. (Oxford University Press, 1998), s. 20. 33. Není-li uvedeno jinak, pak všechny citace z Koránu, které se v této kni­ ze objevují, pocházejí z Hrbkova překladu, Korán (Academia, 1972). Jeden oblíbený anglický překlad Koránu vykládá tento verše jako „udeř­ te tvrdě proti nevěřícím“: The Meaning of the Holy Qur’an, přeložil a komentáři opatřil ‘Abdullah Yusuf ‘Ali, 10. vyd., Amana Publications, 1999 (do češtiny přeloženo překladatelem). 34. Amatul Rahman Omar a Abdul Mannan Omar, „Introduction to the Study of the Holy Qur’an“, v The Holy Qur’an: Arabic Text - English Translation (Noor Foundation International, 1990), s. 37A. 35. Ahmed ibn Naqib al-Misri, Reliance of the Traveller: A Classic Manual of Islamic Sacred Law, přel. Nuh Ha Mim Keller (Amana Publications, 1999), 09.0. 36. Citováno z Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majo­ rity Islamic Countries 1998, Report: Afghanistan“, www.alleanzacattolica.org/acs/index.htm. 37. Citováno z Naipaul, Among the Believers, s. 139. 38. Farid ud-Din Attar, The Conference of the Birds, přel. Afkham Darbandi a Dick Davis (Penguin Books, 1984), s. 68. 39. „Yusuf Islam Calls for Journalist’s Release“ www.cnn.com, 3. února 2002. 40. „Boxing Legend Ali Asks for Reporter’s Release“, www.cnn.com, 31. led­ na 2002. 41. Mohli si Júsuf Islam a Muhammad Ali přinést své představy milosrdné­ ho Boha ze svého předchozího náboženství? 42. „U.S. Evangelist Warns of Violence in Islam“, Reuters, 24. února 2002. 43. Kenneth L. Woodward, „In the Beginning, There Were the Holy Books“, Newsweek, 11. února 2002, s. 53. 44. Ahmad Von Denffer, ‘Ulum al-Qur’an: An Introduction to the Sciences of the Qur’an (The Islamic Foundation, 1994), s. 17. 45. To platí s výjimkou těch, které jsou stanoveny v textu samotném. Napří­ klad Korán připouští, že alkohol a hazardní hiy mají určitý užitek: „Dotazuji se tě na vino a na hru majsir. Rci: ,V obou z nich je pro lidi hřích těžký i užitek, avšak jejich hřích je větší než užitek“ (súra 2:219). Na jiném místě ovšem říká: „Vy, kteří věříte! Víno, hra majsir, obětní kameny a vrháni losů šipy jsou věru věci hnusné z díla Satanova. Vystříhejte se toho - a možná, že budete blaženi“ (súra 5:90). Jsou-li 194

však dílo Satanovo, pak nemohou mít žádný užitek. Většina muslimů se domnívá, že mírné varováni súry 2:219 je poté vlastně nahrazeno absolutním zákazem súry 5:90. 46. Farah, Islam, s. 79. 47. Irshad Manji, „A Muslim Plea for Introspection“, Jewish World Review, 2. dubna 2002. 48. Chalífa byl jako nástupce Mohameda považován za politického a du­ chovního vůdce celé muslimské obce. Chalífové vládli v islámu nejdéle jako sultánové Osmanské říše. Říše se rozpadla na počátku dvacátých let a chalifát byl brzy zrušen a nahrazen novým sekulárním státem Turecko. Usáma bin Ládin to označil za velkou potupu, která musí být napravena: chalifát musi být obnoven. Pak se patrně islám pod chalífátem sjednotí a znovu nabude své dřívější slávy. 49. Harun Yahya, „Islam Is Not the Source of Terrorism, but Its Solution“, www.islamdenouncesterrorism.com. 50. Citováno z Bennett, Whj/ We Fight, s. 122. 51. „The Islamic Ruling on the Permissibility of Martyrdom Operations“, www.al-muhajiroun.com, 1. listopadu 2001. 52. Citováno z Yotam Feldner, „72 Black-Eyed Virgins?“ Claremont Review of Books, Fall 2001, s. 17. Přízvisko „synové prasat a opic“ může být odvozeno z Koránu. Alláh mluví o židech a říká: „Zajisté znali jste ty mezi sebou, kdož sobotu znesvětili a jimž jsme řekli: Buďte opicemi opovrženými“ (súra 2:65; rovněž súra 7:166). 53. Harun Yahya, „Islam Is Not the Source of Terrorism“. 54. John Walker Lindh ([email protected]), „Re: Are Shi’a Muslims?“ soc. religion.islam, 6. června 1997. 55. Mohamed Azad a Bibi Amina, Islam Will Conquer All Other Religions and American Power Will Diminish (Bell Six Publishing, 2001), s. 33. 56. Reliance of the Traveller, 08.7 (10). 57. Tamtéž, s. vii. 58. Tamtéž, s. xx. 59. Woodward, „In the Beginning, There Were the Holy Books“, s. 53. 60. V tomto předbíhá notoricky známý dotaz anglického krále Jindřicha II. ohledně arcibiskupa z Canterbury, Thomase Becketa: „To mě nikdo nezbaví toho všetečného kněze?“ Ale Jindřich byl jenom král, nikoli pro­ rok Boží. 61. Maxime Rodinson, Muhammad, přel. Anne Carter (Pantheon Books, 1980), s. 157, 171-72. 62. Placeni daně od nevěřících, džizji, bylo doprovázeno symbolickým úde­ rem do zadní strany hlavy, který prováděl muslimský úředník. 63. Tento zvyk se datuje zejména od patnáctého a šestnáctého století. 64. Bat Ye’or, The Decline ofEastern Christianity under Islam: From Jihad to Dhimmitude (Fairleigh Dickinson University Press, 1996), s. 81. 65. Reliance of the Traveller, 024.2(e). 195

66. World Evangelical Alliance, „Religious Liberty Prayer List - No. 130 Tue. 21 Aug. 2001“, www.worldevangelical.org. 67. Karikaturu vytvořil Tony Auth, National Catholic Reporter, 8. března 2002, s. 28. 68. Samuel D. Bradley, „September 11 and God“, Common Sense Online: The Intercollegiate Journal of Humanism and Freethought, www.cs-joumal. org. 69. Kenneth L. Woodward, „In the Beginning, There Were the Holy Books“. 70. Bennett, Why We Fight. 71. Citováno z Amir Taheri, Holy Terror: Inside the World of Islamic Terro­ rism (Adler & Adler, 1987), s. 241-43. Ájatolláhovo tvrzeni „Vše, co je zde dobré, existuje diky meči a ve stínu meče!“ je zajímavou ozvěnou Ježíšových slov v Matoušovi 26:42: „Vrať svůj meč na jeho místo; všich­ ni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.“ 72. „The Al Qaeda Manual“, U.S. Department of Justice translation, www. usdoj .gov/ ag/ trainingmanual.htm. 73. Taheri, Holy Terror, s. 11. 74. Daniel Pipes, „Who Is the Enemy?“ Commentary, leden 2002. Otištěno na www.danielpipes.org. 75. Citováno z David Pryce-Jones, The Closed Circle: An Interpretation of the Arabs (Ivan R. Dee, 2002), s. 31-32. 76. Farrukh Dhondy, „An Islamic Fifth Column: Muslim Americans and Englishmen Join the Jihad“, Opinion Journal, 26. prosince 2001, www. opinionjoumal.com. 77. Amir Taheri, „Islam Can’t Escape Blame for Sept. 11“, Wall Street Jour­ nal, 24. října 2001. Kapitola 2: Podporuje a ochraňuje islám zdravé morální hodnoty? 1. Seyyed Hossein Nasr, Ideals and Realities of Islam (ABC International Group, 2000), s. 82. 2. Citováno z Annemarie Schimmel, And Muhammad Is His Messenger: The Veneration of the Prophet in Islamic Piety (University of North Caro­ lina Press, 1985), s. 5. 3. Akbar S. Ahmed, Islam Today: A Short Introduction to the Muslim World (I. B. Tauris Publishers, 2001), s. 28. 4. Nasr, Ideals and Realities of Islam, s. 58. 5. Tamtéž, s. 59. 6. Maxime Rodinson, Muhammad, přel. Anne Carter (Pantheon Books, 1980), s. 205. 7. Caesar E. Farah, Islam, 6. vyd. (Barrons, 2000), s. 67. 8. Rodinson, Muhammad, s. 207. 9. Muhammed ibn Ismaiel al-Bukhari, Sahih al-Bukhari: The Translation of the Meanings, přel. Muhammad M. Khan (Darussalam, 1997), sva­ zek 3, kniha 52, č. 2661.

196

10. Nepleťte si tohoto al-Kindího s dřívějším muslimským filozofem a teolo­ gem stejného jména, ačkoli je pravděpodobné, že byli ze stejného rodu. Mohl být u dvora chalífý al-Ma’múna, který podporoval racionální a svo­ bodomyslné názory mu’tazilitu; viz kapitola 7. 11. Nasr, Ideals and Realities of Islam, s. 61. 12. Rodinson, Muhammad, s. 279-83. 13. Jiné, dřívější muslimské tradice připisuji zjevení této pasáže jinou pří­ činu, ale jedna se také točí okolo vzájemné žárlivosti Mohamedových žen. Viz Sahih al-Buchárí, svazek 7, kniha 68, č. 5267 a 5268. 14. Mohammed Nasir-ul-Deen al-Albani, „The Status of Sunnah in Islam“, přel. A. R. M. Zerruque, www.orst.edu/groups/msa/books/sunnahl . html. Důkaz, že tento článek přesně odráží muslimy přijímané názory, je jeho přítomnost na mnoha muslimských webových stránkách včetně www.sultan.org, kde se nacházejí obhajoby a informace o islámu, a strán­ ka čtenáře vyzývá: „Zjistěte pravdivé informace o islámu, nepochopeném náboženství.“ 15. Wael B. Hallaq, A History of Islamic Legal Theories (Cambridge Univer­ sity Press, 1997), s. 60. Hallaq se odkazuje na Muhammada ibn Idris al-Šáfi’ího (767-819), zakladatele školy, která nese jeho jméno, a celko­ vě mimořádně důležitou postavou islámského práva. 16. Abu Abdir Rahmaan, „The Sunnah: The Second Form of Revelation“, Al-Haramain Online Newsletter, červenec 2000, http://alharamain.org/ english / newsletter / issue38 / sunnah. htm. 17. Ahmad Von Denffer, ‘Ulum al-Qur’an: An Introduction to the Sciences of the Qur’an (The Islamic Foundation, 1994), s. 18-19. 18. Ignaz Goldhizer, Muslim Studies, svazek 2 (George Allen & Unwin Ltd., 1971), s. 55, citováno z William Van Doodewaard, „Hadith Authenticity: A Survey of Perspectives“, neuveřejněného článku, University of Wes­ tern Ontario (London, Ontario, 1996). 19. Arabsky je hadith v plurálu ahadíth, což se objevuje ve spoustě muslim­ ské literatury. Abych se však vyhnul matení čtenářů, používal jsem běž­ ný tvar množného čísla. 20. John L. Esposito, Islam: The Straight Path, 3. vyd. (Oxford University Press, 1998), s. 81. 21. Abdul Hamid Siddiqi, „Introduction to Imam Muslim,“ Sahih Muslim, přel. Abdul Hamid Siddiqi, rev. vyd. (Kitab Bhavan, 2000), s. v. 22. Dr. Muhammad Muhsin Khan, úvod k Sahih Buchárí, s. 18-19. 23. Sahih Buchárí, svazek 5, kniha 63, č. 3894. 24. Rodinson, Muhammad, s. 150-51. 25. Sahih Buchárí, svazek 7, kniha 67, č. 5158. 26. Amir Taheri, The Spirit of Allah: Khomeini and the Islamic Revolution (Adler & Adler, 1986), s. 90-91. 27. Tamtéž, s. 35.

197

28. „Questions eligibility of daughter in marriage of woman he touched with lust,“ fatwa Č. 12 552, Fatwa Center, www.islamweb.net/english/ fatwa. 29. „Child Marriage Violates Rights’“, BBC News, 7. března 2001. Dětský fond OSN, „UNICEF: Child Marriages Must Stop“, 7. března 2001, www. unicef. org/ newsline / 01 pr21. htm. 30. Andrew Bushell, „Child Marriage in Afghanistan and Pakistan“, Ameri­ ca, 11. března 2002, s. 12. 31. Lisa Beyer, „The Women of Islam“, Time, 25. listopadu 2001. Otištěno na www.time.com/time/world/article/0,8599,185647,00.html. 32. Bushell, „Child Marriage in Afghanistan and Pakistan“. 33. Sahih Buchárí, svazek 7, kniha 67, č. 5117-5118. 34. Sahih Buchárí, svazek 7, kniha 67, č. 5119. 35. Sahíh Buchárí, svazek 7, kniha 67, pozn. 1, s. 46. 36. Sayyid Mujtaba Busavi Lari, „Temporary Marriages“, Light of Islam, http://home.swipnet.se/islam/english.htm. Viz také „Temporary Mar­ riage in Islam“, Al Zahra Muslim Association, http://members.ozemail. com.au/~azma/. 37. Tamtéž. 38. V šfitském islámu slovo imám odkazuje na dvanáct (u hlavní šPitské školy) velkých vůdců obce, kteří následovali po Proroku Mohamedovi. 39. Viz kapitola 10. 40. Citováno z Baqer Moin, Khomeini: Life of the Ayatollah (St. Martin’s Press, 1999), s. 30. 41. Taheri, Spirit of Allah, s. 86-87. 42. Lari, „Temporary Marriages“. 43. Sahih Buchárí, svazek 1, kniha 8, č. 371. 44. Sahíh Buchárí, svazek 5, kniha 64, č. 4213. 45. Sahíh Buchárí, svazek 9, kniha 97, č. 7409. 46. Tamtéž. 47. Sahíh Buchárí, svazek 4, kniha 57, č. 3141. 48. Sahíh Buchárí, svazek 4, kniha 61, č. 3632. 49. Sahíh Buchárí, svazek 6, kniha 65, č. 4770. 50. Sahíh Muslim, svazek 1, kniha 1, č. 406. 51. Sahíh Muslim, svazek 3, kniha 17, č. 4436. 52. Sahíh Buchárí, svazek 5, kniha 64, č. 4037. 53. Sahíh Buchárí, svazek 4, kniha 56, č. 3030. 54. Sahíh Buchárí, svazek 4, kniha 58, č. 3185. Tento incident je vylíčen také v mnoha jiných hadithech. 55. Sahíh Buchárí, svazek 5, kniha 64, č. 3960. 56. Martin Lings, Muhammad: His Life Based on the Earliest Sources (Inner Traditions International, 1983), s. 232.

198

Kapitola 3: Respektuje islám lidská práva? 1. Amir Taherí, The Spirit of Allah: Khomeini and the Islamic Revolution (Adler & Adler, 1986), s. 20, 45. 2. Tamtéž, s. 44. 3. Alláh v Koránu často používá plurál majestatikus (panovnické množné číslo), ačkoli On je absolutní Jednota a v muslimském písmu se zcela jistě nic jako Trojice neobjevuje. 4. „Mullah Omar Warns AI against Criticizing Shariah“, News Network International, 25. května 1998. 5. Ahmed Rashid, Taliban: Militant Islam, Oil and Fundamentalism in Cen­ tral Asia (Yale University Press, 2000), s. 118. 6. Citováno z Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majo­ rity Islamic Countries 1998 Report: Afghanistan“, www.alleanzacattolica.org/acs / index.htm. 7. V. S. Naipaul, Among the Believers: An Islamic Journey (Vintage Books, 1982), s. 270. 8. Reliance of the Traveller, 08.4. 9. Amnesty International, „Egypt Report 2001“, www.amnesty.org. 10. Mullah Manon Niazi, „Fatwa on the Hazaras,“ 10. srpna 1998, www. hazara.net. 11. Human Rights Watch, „Massacres of the Hazaras in Afghanistan“, roč. 13, č. iC, únor 2001, www.hrw.org. 12. Amnesty International, „Defying World Trends - Saudi Arabia’s Exten­ sive Use of Capital Punishment“, 11. ledna 2001, www.amnesty.org. 13. Citováno z James M. Dorsey, „Ismaili Shiite Group Seeks an End to Saudi Religious Discrimination“, Wall Street Journal, 9. ledna 2002. 14. Stephen Schwartz, „Despotism in Saudi Arabia“, Weekly Standard, 18. února 2002, s. 20. 15. Dorsey, „Ismaili Shiite Group Seeks an End to Saudi Religious Discri­ mination“. 16. Shehzad Saleem, „The Condemnation of Slavery in Islam“, in Renaissan­ ce: A Monthly Islamic Journal, www.renaissance.com. 17. Citováno z Bernard Lewis, Race and Slavery in the Middle East (Oxford University Press, 1994). Otištěno na www.fordham.edu/halsall/med/ lewisl.html. 18. Bat Ye’or, The Decline ofEastern Christianity under Islam: From Jihad to Dhimmitude (Fairleigh Dickinson University Press, 1996), s. 108. 19. Coalition Against Slavery in Mauritania and Sudan, „Sudan Q & A“, sestaveno American Friends Service Committee, http://members.aol. com/casmasalc/mauritan.htm, 1998. 20. American Anti-Slavery Group, „The Baltimore Sun Story“, www.anti-slavery.org/misc/usart2.htm. 21. American Anti-Slavery Group, „Sudan: Women and Children As the Spoils of Holy War1“, www.iabolish.com/today/background/sudan.htm. 199

22. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Sudan“, www.alleanzacattolica.org/acs/index. htm. 23. Brian Saint-Paul, „The Crescent and the Gun“, Crisis, leden 2002, s. 13-14. 24. Lewis, Race and Slavery in the Middle East. 25. Coalition Against Slavery in Mauritania and Sudan, „Mauritania Q & A“, sestaveno American Friends Service Committee, http://members.aol. com/casmasalc/mauritan.htm, 1998. 26. David Hecht, „‘Slavery’ African Style“, neuveřejněný dopis do Washing­ ton Post, 14. února 1998, The Wisdom Fund, www.twf.org/News/Y1998/ SlaveryAfrica.html. 27. Messaoud Ould Boulkheir, „A Response by Messaoud Ould Boulkheir: Slavery in Mauritania“, Coalition Against Slavery in Mauritania and Sudan, http://members.aol.com/casmasalc/boulkhei.htm#Rebuttal. 28. Reliance of the Traveller, 014.1. 29. Tamtéž, el2.8. 30. Pouze však, je-li možné čtyři potřebné svědky nalézt; viz kapitola 4. 31. V. S. Naipaul, Among the Believers, s. 164. 32. Schwartz, „Despotism in Saudi Arabia“. 33. William J. Bennett, Why We Fight: Moral Clarity and the War on Terro­ rism (Doubleday, 2002), s. 79. Informace o těchto skupinách ve Spoje­ ných státech najdete viz Steven Emerson, American Jihad: The Terro­ rists Living Among Us (Simon & Schuster, 2002). 34. V. S. Naipaul, Among the Believers, s. 81. 35. Tamtéž, s. 67. 36. V anglickém originále citováno ze súry 24:2 z The Holy Qur’an: Arabic Text - English Translation, jak ho podal Allamah Nooruddin, přel. Amatul Rahman Omar a Abdul Mannan Omar (Noor Foundation Internatio­ nal, 2000), do češtiny přeloženo překladatelem. 37. Amnesty International, „Saudi Arabia Report 2001“, www.amnesty.org. 38. V. S. Naipaul, Among the Believers, s. 92. 39. Reliance of the Traveller, 011.5(1). 40. Tamtéž, 014.1. Tento názor zastává šáfVovská, hanbalovská i málikovská škola islámského právnictví. Hanáfijská škola má jiný názor. 41. Citováno z Amir Taheri, Holy Terror: Inside the World of Islamic Terro­ rism (Adler & Adler, 1987), s. 242. 42. Felix Onuah, „Nigeria Fears Reprisals after Minister Shot Dead“ Reu­ ters, 24. prosince 2001. 43. „Analysis: Nigeria’s Sharia Split“, BBC News, 15. října 2001.

Kapitola 4: Respektuje islám ženy? 1. Sahih Buchárí, svazek 7, kniha 67, č. 5096. 2. Sahíh Buchárí, svazek 4, kniha 56, č. 2858. 200

3. Amatul Rathman Omar a Abdul Mannan Omar, „Introduction to the Study of the Holy Qur’an“, v The Holy Qur’an: Arabic Text - English Translation, s. 43-A. 4. Karen Armstrong, Islam: A Short History (Modem Library, 2000), s. 16. 5. Tamtéž. 6. „Saudi Police ‘Stopped’ Fire Rescue“, BBC News, 15. března 2002. http://news.bbc.co.uk. 7. V anglickém originále citováno z The Meaning of the Holy Qur’an, pře­ ložil a komentáři opatřil ‘Abdullah Yusuf ‘Ali, 10. vyd. (Amana Publica­ tions, 1999), do češtiny přeloženo překladatelem. 8. V anglickém originále citováno ze súry 4:34 v The Holy Qur’an: Arabic Text - English Translation, do češtiny přeloženo překladatelem. 9. V anglickém originále citováno z Mohammed Marmaduke Pickthall, The Meaning of the Glorious Koran (New American Library, 1991), do češtiny přeloženo překladatelem. 10. Abu-Dawud Sulaiman bin Al-Aash’ath Al-Azdi as-Sijistani, Sunan abúDáwúd, přel. Ahmad Hasan, kniha 11, č. 2138. Viz také č. 2139. www. usc.edu / dept /MSA / reference / searchhadith.html. 11. Sunan abú-Dáwúd, kniha 11, č. 2141. 12. Tamtéž, kniha 11, č. 2142. 13. V Koránu existuje několik pasáží, které byly zrušeny a nahrazeny jinými. To je také původ „Satanských veršů“, které neblaze proslavily Salmana Rushdieho. V muslimské tradici existuje příběh o tom, jak se Mohamed snažil promlouvat k mnohověrcům okolo něj a vyhlásil zjevení, které označovalo některé z jejich bohyň jako „dcery Alláha“. Avšak zanedlouho poté změnil svůj názor a tyto verše opravil, jejich původ přisoudil vlivu Satana. Samotný Korán se odvolává na svou proměnlivou povahu: „Kdy­ koliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepši anebo podobný“ (súra 2:106). Rušení veršů v Koránu je fascinujíci studie s významnými důsledky ohledně Mohamedova postavení proroka, v každém případě však „verše o bití žen“ mezi ty zrušené nepatří. 14. Reliance of the Traveller, ml0.12. 15. „Row over Turkey’s Wife-Beating Book“ BBC News, 10. srpna 2000. 16. Flora Botsford, „Spanish Women’s Fury at Islamic Advice,“ BBC News, 24. července 2000. 17. Jamal Badawi, Ph.D., Gender Equity in Islam: Basic Principles (Ameri­ can Trust Publications, 1995), koncová poznámka 14. Otištěno na www.jannah.org/genderequity/. 18. Sahíh Buchárí, svazek 7, kniha 67, kap. 94. 19. The Catechism of the Catholic Church, 2. vyd. (Libreria Editrice Vaticana, 1997), Č. 1604. Přestože je citovaný pramen katolický, vyjadřuje názor, pod nějž by se protestanté i pravoslavní ochotně podepsali a kte­ rý by dokonce i sekulární obyvatelé Západu měli ocenit za jeho vyslove­ ní lásky a vzájemnosti.

201

20. Sahih Buchárí, svazek 7, kniha 67, č. 5193. 21. Reliance of the Traveller, ml 1.9. 22. Amir Taheri, The Spirit of Allah: Khomeini and the Islamic Revolution (Adler & Adler, 1986), s. 90. 23. Sahih Buchárí, svazek 1, kniha 6, č. 304. Ti, kdo upozorňují na podobná tvrzení středověkých křesťanských otců, by si měli uvědomit, že nikdo nenásleduje žádného z těchto otců, tak jako muslimové Mohameda. 24. Sahíh Buchárí, svazek 7, kniha 67, č. 5196. 25. Reliance of the Traveller, p42.2(4). 26. Jamal Badawi, Ph.D., Polygamy in Islamic Law, 1998, www.users. globalnet.co .uk / ~iidc / qalam / html / poly. html. 27. Seyyed Hossein Nasr, Ideals and Realities of Islam (ABC International Group, 2000), s. 105. 28. „Dhaka Sex Workers Celebration“, BBC News, 30. března 2000. 29. Philip Mansel, Constantinople: City of the World’s Desire, 1453-1924 (St. Martins Griffin, 1998), s. 105. 30. Sahih Buchárí, svazek 5, kniha 62, č. 3662. 31. Sahíh Buchárí, svazek 3, kniha 52, č. 2661. 32. Sahíh Buchárí, svazek 5, kniha 63, č. 3816. 33. Mansel, Constantinople. 34. Kevin Peraino a Evan Thomas, „Odyssy into Jihad“ Newsweek, 14. led­ na 2002, s. 45. 35. Michael Slackman, „The TV Polygamist Legions of Arab Women Love to Hate“, Los Angeles Times, 16. prosince 2001. 36. Akbar S. Ahmed, Islam Today: A Short Introduction to the Muslim World (I. B. Tauris Publishers, 2001), s. 74. 37. Nasr, Ideals and Realities of Islam, s. 105. 38. Některé muslimské prameny to překládají jako „rozvádím se s tebou, roz­ vádím se s tebou, rozvádím se s tebou“. 39. Naasira bint Ellison, „Distorted Image of Muslim Women“, převzato z časopisu Hudaa na www.islamzine.com/women/distort.htm. 40. Sahíh Buchárí, svazek 7, kniha 67, č. 5206. 41. David Pryce-Jones, The Closed Circle: An Interpretation of the Arabs (1989; Ivan R. Dee, 2002), s. 127. 42. „Pope Urges Judges, Lawyers to Shun Divorce Cases“, Reuters, 28. led­ na 2002. 43. Pryce-Jones, The Closed Circle, s. 127. 44. Encyclopedia of Islamic Law: A Compendium of the Major Schools, upra­ vil Laleh Bakhtiar (ABC International Group, 1996), s. 415. 45. Taheri, Spirit of Allah, s. 51. 46. „Life after Early Marriage,“ UNICEF Web feature, www.unicef.org/noteworthy/earlymarriage/3.htm, 12. ledna 2002. 47. Pryce-Jones, The Closed Circle, s. 124. 48. Jamal Badawi, Ph.D., „Is Female Circumcision Required?“ v Gender Equity in Islam: Basic Principles.

202

49. Ahmad ibn Hanbal 5:75, citováno z Hamdun Dagher, The Position of Women in Islam (Light ofLife, 1997). Otištěno nawww.light-of-life.com/ eng/reveal/r5405efc.htm. 50. Sunan abú-Dáwúd, kniha 41, č. 5251. 51. Reliance of the Traveller, e4.3. 52. Tantáwiho takřka papežské postavení mu udělil Frank Gardner, „Grand Sheikh Condemns Suicide Bombings“, BBC News, 4. prosince 2001, www.bbc.co.uk. Tantáwiho názor na ženskou obřízku je citován z Geneive Abdo, No God but God: Egypt and the Triumph of Islam (Oxford Uni­ versity Press, 2000), s. 59. 53. Citováno z Pryce-Jones, The Closed Circle, s. 131. 54. Reliance of the Traveller, 024.9. 55. Lisa Beyer, „The Women of Islam“, Time, 25. listopadu 2001. Otištěno na www.time.com/time/world/article/0,8599,185647,00.html. 56. V. S. Naipaul, Among the Believers, s. 165. 57. Celý příběh je zaznamenán v sahih Buchárí, svazek 3, kniha 52, č. 2661. Neboť Mohamed miloval Á’išu více než všechny ostatní své manželky, obvinění jej nepochybně rmoutilo a zdráhal se přidat na stranu jejích žalobců. Toto není jediný případ, kdy byl Mohamed podpořen zjevením od Alláha a získal tak to, po čem toužilo jeho srdce. 58. Sisters in Islam, „Rape, Zina and Incest“, 6. dubna 2000, www.muslimtents.com / sistersinislam / resources / sdefini.htm. 59. Sisters in Islam, „Rape and Incest As Penal Code Offences“, 30. listopa­ du 2000, www.muslimtents.com/sistersinislam/resources/spenal.htm. 60. Mark Goldblatt, „Why the West Is Better,“ New York Post, 30. ledna 2002. 61. „Nigerian Woman Still in Danger of Stoning“, Feminist Daily News Wire, 10. ledna 2002, www.feminist.org. 62. Goldblatt, „Why the West Is Better“. 63. Obed Minchakpu, „Kill Me Instead of Muslim Mother, Nigerian Archbis­ hop Says“, National Catholic Register, 10-16. března 2002, s. 6. 64. Sisters in Islam, „Rape, Zina and Incest“. 65. Chicago Tribune, 3. května 1998, citováno z Yotam Feldner, „‘Honor’ Murders - Why the Perps Get off Easy“, The Middle East Media Research Institute, 16. dubna 2001, www.memri.org. 66. Andrew Bushell, „Child Marriage in Afghanistan and Pakistan“, Ameri­ ca, 11. března 2002. 67. „Two Saudis Beheaded for Rape“, Arab News, 9. května 2002, www. arabnews.com.

Kapitola 5: Je islám slučitelný s liberální demokracií? 1. „‘Islam Is Peace’ Says President“, tisková zpráva Bílého domu, 17. září 2001. 2. Dilip Hiro, Holý Wars: The Rise of Islamic Fundamentalism (Routledge, 1989), s. 54.

203

3. Thomas Jefferson, dopis pro Danbury Baptist Association, 1. ledna 1802. http: //w3. trib.eom /FACT /1 st.jeffers. 2. html. 4. Hiro, Holy Wars, s. 56. 5. Mohamed Elhachmi Hamdi, „Islam and Liberal Democracy: The Limits of the Western Model“, Journal of Democracy 7.2 (1996), s. 81-85. 6. V. S. Naipaul, Among the Believers: An Islamic Journey (Vintage Books, 1982), s. 178 7. Tamtéž, s. 85, 101. 8. Hamdi, „Islam and Liberal Democracy“. 9. Dinesh D’Souza, What’s So Great about America (Regneiy Publishing, 2002), s. 97. 10. Citováno z David Pryce-Jones, The Closed Circle: An Interpretation of the Arabs (1989; Ivan R. Dee, 2002), s. 362. 11. Tore Kjeilen, „Sharia“, Encyclopedia of the Orient, http://lexicorient. com/cgi-bin/eo-direct-frame.pl?http://i-cias.com/e.o/sharia.htm. 12. Citováno z Amir Taheri, The Spirit of Allah: Khomeini and the Islamic Revolution (Adler & Adler, 1986), s. 163. 13. Citováno z Naipaul, Among the Believers, s. 113. 14. Citováno z Bassam Tibi, The Challenge of Fundamentalism: Political Islam and the New World Disorder (University of California Press, 1998), s. 169. 15. Abdul Qader Abdul Aziz, „Perfection of the Shari’ah“, al-Jumu’ah Magazine, otištěno na www.islamtoday.com. 16. Hamdi, „Islam and Liberal Democracy“. 17. Bernard Lewis, „Islam and Liberal Democracy: A Historical Overview“, Journal of Democracy 7.2 (1996), s. 52-63. 18. Hiro, Holy Wars, s. 39. 19. Lewis, „Islam and Liberal Democracy“. 20. Pryce-Jones, The Closed Circle, s. xi.

Kapitola 6: Může být islám sekularizován a sloučen se západním plu­ ralitním systémem? 1. Caesar E. Farah, Islam, 6. vyd. (Barrons, 2000), s. 236. 2. Bill Clinton, úvodní projev prezidenta při zahájeni 53. valného shromáždění OSN, tisková zpráva Bílého domu, 21. září 1998. 3. Charles Glass, Tribes with Flags: A Dangerous Passage through the Chaos of the Middle East (Atlantic Monthly Press, 1990), s. 468. 4. Music of a Distant Drum: Classical Arabic, Persian, Turkish, and Hebrew Poems, přel. Bernard Lewis (Princeton University Press, 2001), s. 105. 5. Dinesh D’Souza, What’s So Great about America (Regnery Publishing, 2002), s. 83. 6. V. S. Naipaul, Among the Believers: An Islamic Journey (Vintage Books, 1982), s. 13. 204

7. David Pryce-Jones, „An Arab Moment of Truth: Which Way the Islamist Fantasy?“ National Review, 15. října 2001. Otištěno na www.nationalreview.com. 8. „Kabul Residents Relish New Freedoms“, 14. listopadu 2001, www.cnn. com. 9. Lewis, What Went Wrong? (Oxford University Press, 2002), s. 115-16. 10. Mohamed Elhachmi Hamdi, „Islam and Liberal Democracy: The Limits of the Western Model“, Journal of Democracy 7.2 (1996), s. 81-85. 11. Naipaul, Among the Believers, s. 117. 12. Citováno z Amir Taheri, The Spirit of Allah: Khomeini and the Islamic Revolution (Adler & Adler, 1986), s. 20. 13. Institute for the Secularization of Islamic Society, „Our Mission,“ www. secularislam. org. 14. Daniel Pipes, „Roll over, Rushdie“, Weekly Standard, 22. ledna 1996. Otištěno na www.secularislam.org/reviews/pipes2.htm. 15. Videonahrávka Usámy bin Ládina, přepis americké vlády, přel. George Michael, Associated Press, 14. prosince 2001. 16. Andrew Mango, Ataturk: The Biography ofthe Founder ofModem Turkey (Overlook Press, 2000), s. 438. 17. Farah, Islam, s. 355. 18. Paul Dumont, „The Power of Islam in Turkey“, v Islam and the State of the World Today, vyd. O. Carre, s. 77; citováno z Farah, Islam, s. 355. 19. Mango, Ataturk, s. 471. 20. Philip Mansel, Constantinople: City of the World’s Desire, 1453-1924 (St. Martins Griffin, 1998), s. 27. 21. Tamtéž, s. 140. 22. Tamtéž 23. Reliance of the Traveller obsahuje poznámku současného muslimského učence Muhammada Hámida, který prohlašuje, že fotografování nijak neospravedlňuje „skutečnost, že je mezi lidmi rozšířené“, neboť před­ stavuje vytváření obrazu a z toho důvodu modloslužebnictví. „Nijak se to neliší od úroku (riba), cizoložství, piti alkoholu, hazardu a ostatních hříšných činů, které se jako noc rozprostřely nad lidmi a zahalily je do temnoty“ (Reliance of the Traveller, W50.9). 24. Mansel, Constantinople, s. 350. 25. Farah, Islam, s. 356. 26. Tamtéž, s. 357. 27. „Albright Says U.S. Not Happy about Turkey’s Islamic Drift“, CNN, 12. února 1997. 28. „‘Black Voice’ Kaplan Dead“, Turkish Press Review, 17. května 1995. 29. Daniel Pipes, „Islam’s Intramural Struggle“, National Interest, jaro 1994, otištěno na www.danielpipes.org. 30. Taheri, Spirit ofAllah, s. 287.

205

31. Sadeq el Mahdi, „Iran: the Message of Revolution“, in Arabia: The Isla­ mic World Review, únor 1981, s. 29. Citováno z Farah, Islam, s. 373. 32. Taheri, Spirit ofAllah, s. 45. 33. Tamtéž, s. 46. 34. Farah, Islam, s. 354. 35. Tamtéž, s. 339-40. 36. Tamtéž, s. 365-66. 37. Sayyid Qutb, Social Justice in Islam, přel. John B. Hardie a Hamid Algar, rev. vyd. (Islamic Publications International, 2000), s. 19. 38. Lewis, What Went Wrong?, s. 23. 39. V. S. Naipaul, Among the Believers, s. 88. 40. Tamtéž, s. 204. 41. D’Souza, What’s So Great about America, s. 194.

Kapitola 7: Mohou věda a kultura pod islámem vzkvétat? 1. Philip K. Hitti, The Arabs: A Short History (Regnery Publishing, 1996), s. 120. 2. Tamtéž, s. 1. 3. Tamtéž, s. 110. 4. Tamtéž, s. 5. 5. Tamtéž, s. 145. 6. Tamtéž, s. 104. 7. Tamtéž, s. 93. 8. Robert Byron, The Road to Oxiana (Oxford University Press, 1982), s. 176. 9. Tamtéž, s. 180. 10. Tamtéž, s. 256. 11. Hitti, The Arabs, s. 141-42. 12. Tamtéž, s. 142-44. 13. Tamtéž, s. 146-47. 14. Music of a Distant Drum: Classical Arabic, Persian, Turkish, and Hebrew Poems, přel. Bernard Lewis (Princeton University Press, 2001), s. 208. 15. Nesimiho verše, jakkoli nádherné, se vzdálily islámské ortodoxie nato­ lik, že byl nakonec popraven. Když muftí z Aleppa vyhlašoval svou fatwu nad Nesimim, křičel: „Je nečistý! Jeho smrt je nečistá! Dotkne-li se někoho kapka jeho krve, pak mu příslušná končetina musí být uťata!“ Když však poprava začala a trocha Nesimiho krve postříkala muftiho prst, vyhnul se zmrzačení vysvětlením, že krev „dopadla, když jsem uvá­ děl příklad, žádný právní důsledek tedy nenásleduje“. Nesimi byl stažen zaživa a na pokraji smrti pronesl: „Chcete-li zélótovi useknout jeden prst, otočí se a od pravdy uteče / Pohleďte na toho nebohého oddané­ ho, který nekřičí, ani když jej stáhnou, od hlavy až patě.“ Tamtéž, s. 208-9.

206

16. Bernard Lewis, The Arabs in History (Oxford University Press, 1993), s. 147. A. Zahoor, „Abu ‘Uthman ‘Amr ibn Bahr al-Basri al-Jahiz“, http:// users. erols. com / gmqm /j ahiz. html. 17. Hitti, The Arabs, s. 181. 18. Lewis, The Arabs in History. 19. Hitti, The Arabs, s. 146. 20. Tamtéž, s. 15H. 21. Reliance of the Traveller, r40.1. 22. Dilip Hiro, Holy Wars: The Rise of Islamic Fundamentalism (Routledge, 1989), s. 38. 23. Andrew Marshall, „The Threat of Jaffar“, New York Times Magazine, 10. března 2002. 24. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Malaysia“, www.alleanzacattolica.org/acs/index . htm. 25. Citováno z Amir Taheri, The Spirit of Allah: Khomeini and the Islamic Revolution (Adler & Adler, 1986), s. 259. 26. Tamtéž. 27. Citováno z Baqer Moin, Khomeini: Life ofthe Ayatollah (St. Martin’s Press, 1999), s. 272. 28. Lewis, The Arabs in History, s. 151. 29. Bat Ye’or, The Decline of Eastern Christianity under Islam: From Jihad to Dhimmitude (Fairleigh Dickinson University Press, 1996), s. 233. 30. Caesar E. Farah, Islam, 6. vyd. (Barrons, 2000), s. 198. 31. Hitti, The Arabs, s. 118. 32. Elias B. Skaff, The Place of the Patriarchs of Antioch in Church History (Sophia Press, 1993), s. 169. 33. Bat Ye’or, The Decline of Eastern Christianity under Islam. Nestoriáni byli kacířskou křesťanskou sektou, která zastávala názor, že Kristus byly dvě osoby a dvě podstaty, na rozdíl od pravoslavného názoru, že je jedna boží osoba s dvěma podstatami, božskou a lidskou. Nestoriáni se od katolické církve odtrhli poté, co byli na koncilu v Efesu v roce 431 odsouzeni. Jakobité představují další kacířskou křesťanskou sektou, která tvrdila, že Kristus byl jedna osoba a jedna podstata. Jakobité a ostatní monofyzité, jak se nazývali, byli odsouzeni na koncilu v Chalcedonu v roce 451. 34. Seyyed Hossein Nasr, Ideals and Realities of Islam (ABC International Group, 2000), s. 25. 35. Hitti, The Arabs, s. 145. 36. Tamtéž, s. 186. 37. Tamtéž, s. 46. 38. Tamtéž. 39. Tamtéž, s. 49. 40. Wilhelm Windelband, A History of Philosophy, svazek 1, Greek, Roman, and Medieval, přel. James H. Tufts (Harper & Row, 1958), s. 317. 207

41. Abu Hamid al-Ghazali, The Incoherence of the Philosophers, přel. Micha­ el E. Marmura (Brigham Young University Press, 2000), s. 2. 42. Tamtéž, s. 8. 43. Tamtéž, s. 220. Slova v závorkách jsou i v originále. 44. Tilman Nagel, The History ofIslamic Theology from Muhammad to the Pre­ sent, přel. Thomas Thornton (Markus Wiener Publishers, 2000), s. 211. 45. Al-Ghazali, The Incoherence of the Philosophers, s. 226. Zvýraznění při­ dáno. 46. Reliance of the Traveller, 08.1. 47. Mohamed Azad a Bibi Amina, Islam Will Conquer All Other Religions and American Power Will Diminish (Bell Six Publishing, 2001), s. 54. 48. Nagel, The History of Islamic Theology, s. 191. 49. Tamtéž, s. 195. 50. Citováno z Dinesh D’Souza, What’s So Great about America (Regnery Publishing, 2002), s. 62. Srovnej s Lewis, The Arabs in History, s. 53. 51. Lewis, What Went Wrong?, s. 3. 52. To znamená nejpozději přibližně ve 13. století. 53. Hitti, The Arabs, s. 153, 244. 54. Yossef Bodansky, Bin Laděn: The Man Who Declared War on America (Prima Publishing, 2001), s. x-xi. 55. Citováno z Milton Viorst, In the Shadow of the Prophet (Westview Press, 2001). 56. Tamtéž, s. 25. 57. Bodansky, Bin Laden, s. xi. 58. Taheri, Spirit of Allah, s. 75. 59. V. S. Naipaul, Among the Believers: An Islamic Journey (Vintage Books, 1982), s. 8. 60. St. Thomas Aquinas, Summa Contra Gentiles, kniha 2, Creation, přel. James F. Anderson (University of Notre Dame Press, 1975), kap. 25, oddíl 14. 61. Citováno z James V. Schall, S.J., War-Time Clarifications: Who Is Our Enemy? (2001), od Stanley Jaki, Chance or Reality, s. 242. 62. Stanley Jaki, The Savior of Science (Regneiy Gateway, 1988), s. 43. 63. Tamtéž, s. 44. 64. David Pryce-Jones, The Closed Circle: An Interpretation of the Arabs (1989; Ivan R. Dee, 2002), s. 380. 65. Citováno z Schall, War-Time Clarifications. 66. Viz kapitola 6. 67. V. S. Naipaul, Among the Believers, s. 168. Kapitola 8: Křížové výpravy: křesťané a muslimové 1. Osama bin Laden, „Statement released to Arabic news network al-Jazeera calling on Pakistanis to resist an American attack on Afghanis­ tan“, 24. září 2001. Otištěno na www.guardian.co.uk.

208

2. Citováno z Thomas F. Madden, „Crusade Propaganda: The Abuse of Christianity’s Holy Wars“, National Review Online, 2. listopadu 2001, www. nationalreview, com. 3. Citováno z Anne Komblut a Charles Radin, „Crusader Bush Blunders into His Own Holy War“, Sydney Morning Herald, 19. září 2001. Otiště­ no na www.smh.com.au. 4. Bill Clinton, „Remarks as delivered by President William Jefferson Clin­ ton, Georgetown University, November 7, 2001“, Georgetown University Office of Protocol and Events, www.georgetown.edu. 5. Mark Twain, Tom Sawyer Abroad (University of California Press, 1982), s. 7. 6. Bat Ye’or, The Decline ofEastern Christianity under Islam: From Jihad to Dhimmitude (Fairleigh Dickinson University Press, 1996), s. 44. 7. Tamtéž, s. 271-72. 8. Tamtéž, s. 275. 9. Tamtéž, s. 276. 10. Tamtéž, s. 276-77. 11. V. S. Naipaul, Among the Believers: An Islamic Journey (Vintage Books, 1982), s. 133. 12. Bat Ye’or, The Decline of Eastern Christianity, s. 281-82. 13. Tamtéž, s. 283. 14. Uvedeno tamtéž, s. 119. 15. Steven Runciman, The Fall of Constantinople, 1453 (Cambridge Univer­ sity Press, 1965), s. 145. 16. Bat Ye’or, The Decline of Eastern Christianity, s. 296. 17. Paul Fregosi, Jihad in the West: Muslim Conquests from the 7th to the 21st Centuries (Prometheus Books, 1998), s. 20. 18. Sahih Muslim, svazek 3, kniha 17, č. 4364. Banú Nadir, Banú Qurajza, Banú Qajnúqá’ a Banú Haritha byly židovské kmeny, kteiý sídlily v Arábii za časů Mohameda. 19. Sahíh Buchárí, svazek 4, kniha 56, č. 2941. Informace o nucených kon­ verzích viz Caesar E. Farah, Islam, 6. vyd. (Barrons, 2000), s. 54. 20. Komblut and Radin, „Crusader Bush Blunders into His Own Holy War“. 21. Bernard Lewis, The Arabs in History (Oxford University Press, 1993), s. 163-64. 22. Fregosi, Jihad in the West, s. 25.

Kapitola 9: Je islám tolerantní k nemuslimům? 1. Bernard Lewis, What Went Wrong? (Oxford University Press, 2002), s. 114. 2. Citováno z Philip Mansel, Constantinople: City of the World’s Desire, 1453-1924 (St. Martins Griffin, 1998), s. 414. 3. Godfrey Goodwin, The Janissaries (Saqi Books, 1997), s. 34.

209

Dr. A. Zahoor a Dr. Z. Haq, „Prophet Muhammad’s Charter of Privileges to Christians: Letter to the Monks of St. Catherine Monastery“, 1997. Lze najít na http://users.erols.com/zenithco/dharterl.html a mnoha jiných místech. 5. A. Zahoor, „Prophet Muhammad’s Treaty with Christians of Najran“, 1998. Lze najit na http://salam.muslimsonline.com/~azahoor/treaty631.htm a mnoha jiných místech. 6. Reliance of the Traveller, 011.4. 7. Michael the Syrian, citováno z Bat Ye’or, The Decline of Eastern Christi­ anity under Islam: From Jihad to Dhimmitude (Fairleigh Dickinson Uni­ versity Press, 1996), s. 78. 8. Tamtéž. 9. Tamtéž. 10. Paul Fregosi, Jihad in the West: Muslim Conquests from the 7th to the 21st Centuries (Prometheus Books, 1998), s. 258. 11. Citováno z Ibn Warraq, Why I Am Not a Muslim (Prometheus Books, 1995), s. 228. 12. Bat Ye’or, The Decline of Eastern Christianity. 13. Tamtéž, s. 78-79. 14. Tamtéž, s. 112-13. 15. Steven Runciman, The Great Church in Captivity (Cambridge University Press, 1968), s. 179. 16. Reliance of the Traveller, 011.5(2). 17. Bat Ye’or, The Decline of Eastern Christianity, s. 96. 18. Philip K. Hitti, The Arabs: A Short History (Regnery, 1996), s. 137. 19. Bat Ye’or, The Decline of Eastern Christianity. 20. Reliance of the Traveller, 011.5(3-4). 21. Citováno z Bat Ye’or, The Decline of Eastern Christianity, s. 98. 22. Elias B. Skaff, The Place of the Patriarchs of Antioch in Church History (Sophia Press, 1993), s. 240. 23. Reliance of the Traveller, 011.5-7. 24. Bat Ye’or, The Decline of Eastern Christianity, s. 85. 25. Ibn an-Naqqash, uvedeno tamtéž, s. 329. 26. Tamtéž, s. 119. 27. Mansel, Constantinople, s. 53. 28. Runciman, The Great Church in Captivity, s. 205. 29. Skaff, The Place of the Patriarchs ofAntioch, s. 159. 30. Bat Ye’or, The Decline of Eastern Christianity, s. 91. 31. Runciman, The Great Church in Captivity, s. 179. 32. Lord Kinross, The Ottoman Centuries: The Rise and Fall of the Turkish Empire (Morrow Quill, 1979), s. 559. 33. Tamtéž, s. 559-60. 34. Tamtéž, s. 560. 35. Bat Ye’or, The Decline of Eastern Christianity, s. 113, 115. 4.

210

36. Thomas Sowell, Conquests and Cultures: An International History (Basic Books, 1998), s. 192. 37. Goodwin, The Janissaries, s. 36-37. 38. Citováno z Mansel, Constantinople, s. 51. 39. Tamtéž. 40. Tamtéž, s. 51-52. 41. Tamtéž, s. 437. 42. Paul Johnson, A History of the Jews (Harper & Row, 1987), s. 175. 43. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Algeria“, www.alleanzacattolica.org/acs/index. htm. 44. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Tunisia“. 45. V. S. Naipaul, Among the Believers: An Islamic Journey (Vintage Books, 1982), s. 18. 46. Amir Taheri, The Spirit of Allah: Khomeini and the Islamic Revolution (Adler & Adler, 1986), s. 84. 47. V. S. Naipaul, Among the Believers, s. 219. 48. Sahih Buchárí, svazek 9, kniha 87, č. 6878. 49. Reliance of the Traveller, 08.1, 08.4. 50. „Sudanese Prisoner Released from Hospital“, Compass Direct: Global News from the Frontlines, 1. června 2001, www.compassdirect.org. 51. Jubilee Campaign, „Persecution of Christians in Egypt“, 2000, www. jubileecampaign, co .uk. 52. Anh Nga Longva, „The Apostasy Law in the Age of Universal Human Rights and Citizenship: Some Legal and Political Implications“, Fourth Nordic Conference on Middle Eastern Studies: The Middle East in a Globalizing World, Oslo, 13-16. srpna 1998, www.hf.uib.no/smi/ pao/longva.html. 53. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Moricci“. 54. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Jordan“. 55. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Saudi Arabia“. 56. Citováno z Martin Edwin Andersen, „For One Diplomat, the High Road Is a Lonely One“, WorldNetDaily, 11. února 2002, www.wnd.com. 57. „Saudi Arabia - Amnesty International Report 2001“, www.web.amnes­ ty.org/web / ar2001 .nsf/webmepcountries/ SAUDI+ARABIA?Open. 58. Reliance of the Traveller, 011.6. 59. Sahih Buchárí, svazek 3, kniha 41, č. 2338. 60. „Saudi Arabia: Foreign Christians Still Locked Up“, Compass Direct, 28. ledna 2002, www.compassdirect.org. 211

61. Jubilee Campaign, „Christian Girl Kidnappped and Forced to Marry Muslim“, 19. března 1999, www.jubileecampaign.co.uk. 62. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Pakistan“. 63. Sara Pearsaul, „When Hell Broke Loose“, www.persecutedchurch.org/ know/story/story.htm. 64. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Algeria“. 65. „Malawi: Christian Teachers Threatened“, Compass Direct, 28. ledna 2002. 66. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Bangladesh“. 67. „Pakistan: Christmas Season Tense for Christians“, Compass Direct, 28. ledna 2002. 68. Brian Saint-Paul, „The Crescent and the Gun“, Crisis, leden 2002, s. 15. 69. Jubilee Campaign, „Muslim Extremists Pressure Egyptian Christians to Convert to Islam“, 23. února 1999, www.jubileecampaign.co.uk. 70. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Iraq“. 71. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Libya“. 72. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Cypre“. 73. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Turkey“. 74. „Nigeria: Death Toll Mounts in Religious Conflict“, Compass Direct, 28. ledna 2002. 75. Aid to the Church in Need, „Religious Freedom in the Majority Islamic Countries 1998 Report: Indonesia“. 76. Tamtéž. 77. Sahíh Buchárí, svazek 7, kniha 68, č. 5285.

Kapitola 10: Opravdu se Západ nemusí bát islámu? 1. Citováno z Douglas E. Streusand, „What Does Jihad Mean?“ Middle East Quarterly, září 1997. 2. Ahmed Rashid, Jihad: The Rise of Militant Islam in Central Asia (Yale University Press, 2002), s. 1-2. 3. Muhammad Sa’id R. al-Buti, Jihad in Islam: How to Understand and Practice It, přel. Munzer Adel Absi (Dar Al-Fikr Publishing House, 1995), s. 17. 4. Rashid, Jihad: The Rise of Militant Islam, s. 2. 5. Al-Buti, Jihad in Islam, s. 20. 6. Citováno z Streusand, „What Does Jihad Mean?“ 212

7. The Meaning of the Holy Qur’an, přeložil a komentáři opatřil ‘Abdullah Yusuf ‘Ali, 10. vyd. (Amana Publications, 1999), s. 76. 8. Tamtéž, s. 91. 9. Sahíh Buchárí, svazek 1, kniha 2, č. 25. 10. Sahíh Muslim, svazek 1, kniha 10, č. 31. 11. World Islamic Front Statement, „Jihad against Jews and Crusaders“, 23. února 1998, otištěno na www.fas.org/irp/world/para/docs/980223fatwa.htm. 12. Al-Buti, Jihad in Islam, s. 94. 13. Reliance of the Traveller, 09.0, 09.1, 09.8 a 09.9. Hanáfijská škola ne­ souhlasí s posledním bodem: namísto vyzýváni k džihádu proti všem ži­ dům, křesťanům a zoroastrovcům, dokud se nestanou muslimy, by jim dovolila žít pod islámskou nadvládou, jestliže by platili džizju. 14. Nadeem Azam, „Conversation with Dr. Mustafa Ceric“, Nadeem Azam’s Litmania, www. angelfire. com / hi / nazam / Aceric. html. 15. Bat Ye’or, The Decline ofEastern Christianity under Islam: From Jihad to Dhimmitude (Fairleigh Dickinson University Press, 1996), s. 40. 16. Karen Armstrong, Muhammad: A Biography of the Prophet (Harper San Francisco, 1992), s. 260. 17. Paul Fregosi, Jihad in the West: Muslim Conquests from the 7th to the 21st Centuries (Prometheus Books, 1998). 18. Uvedeno tamtéž, s. 337. 19. Central Intelligence Agency (CIA), „Long-Term Global Demographic Trends: Reshaping the Geopolitical Landscape“, 2001, ELDIS: The Ga­ teway to Development Information, www.ids.ac.uk/eldis/age/cia.htm. 20. „Muslim Population Statistics“, http://muslim-canada.org/muslimstats.html. 21. Fahd al-Hodhaili, „Saudi Man Dies at 133“, Arab News, 9. května 2002, www.arabnews.com. 22. Citováno z David Pryce-Jones, The Closed Circle: An Interpretation ofthe Arabs (1989; Ivan R. Dee, 2002), s. 127. 23. Bureau of Democracy, Human Rights and Labor, U.S. Department of State, „International Religious Freedom Report: The Netherlands“, 26. října 2001, www.state.gov/g/drl/rls/irf/2001/673.htm. 24. Central Intelligence Agency, „Long-Term Global Demographic Trends“. 25. Philip K. Hitti, The Arabs: A Short History (Regnery Publishing, 1996), s. 25. 26. V. S. Naipaul, Among the Believers: An Islamic Journey (Vintage Books, 1982), s. 141-42. 27. Tamtéž, s. 65. 28. Z. Iqbal, „Lesson for Christian Women on Marriage to Any Muslim Man“, Pakistan Christian Post, www.pakistanchristianpost.com/religion.php. 29. Viz kapitola 4.

213

30. Jami Floyd on 20/20, ABC, 28. listopadu 2001. 31. Nicholas D. Kristof, „All-American Osamas“, New York Times, 7. června 2002; John W. Fountain, „A Phone Call Brings Sad News but Fails to Dent Faith“, New York Times, 8. června 2002, www.nytimes.com. 32. Citováno z William J. Bennett, Why We Fight: Moral Clarity and the War on Terrorism (Doubleday, 2002), s. 53. 33. Gene Edward Veith, „Christians As Taliban“, World, 19. ledna 2002, s. 14. 34. Viz kapitola 1. 35. Citováno z Bennett, Why We Fight, s. 62. 36. Barry Egan, „The Road to Healing Was Long and Painful for Gabriel Byrne“, Irish Independent, 13. ledna 2002. 37. Citováno z Charles M. Sennott, The Body and the Blood: The Holy Land’s Christians at the Turn of a New Millenium-A Reporter’s Journey (Public Affairs Ltd., 2001), s. 422. 38. Sheikh ‘Abd al-Hamid al-Ansari, „Landmarks in Rational and Construc­ tive Dialogue with the ‘Other’“, citováno z „Leading Islamic Clerics Come out for Reform in Arab-Islamic Society,“ Middle East Media Research Institute Special Dispatch #386, 4. června 2002, www.memri.org

214

REJSTRIK

A Abbásovci 40-41 Abdalazíz 27 Abduh, Muhammad 106, 112, 113, 115, 174 Abdul-Ghaffar, Abdul-Rahmán, Muhammad 166 Abú ‘Afak 46 Abúbakar, Jakubu 103 Abú Džahl 66, 68 Abú Lahab 67 Abú Sajjáf 182 Adile Sultán 95 Afghánistán 28, 62, 103, 125, 181, 182 buddhové z Bámijánu 162, 181 veřejné popravy 83 al-Afghání, Džamál 113 Ahmed, Akbar S. 53, 96-97 Achille Lauro 16 Aid to the Church in Need (Pomoc církvi v nouzi) 128, 164, 170, 171 Á’iša 56, 60-61, 95-96, 101 Ajami Fouad, 31 Akvinský, Tomáš (sv.) 36, 94, 130, 137 Alamoudi, Abdurahmán 30 al-Albání, Mohammed Násiraddín 58 Albert Veliký (sv.) 130 Albrightová, Madeleine 119 alegorie 36, 38-39, 72, 131-33 Alexandrie 143 Alier, James Pareng 79 ‘Ali, ‘Abdulláh Júsuf 88, 90, 174 Ali, Muhammad 36 Alžírsko 122, 164, 169 American Anti-Slavery Group (Americká skupina proti otroctví) 79-80 American-Arab Anti-Discrimination Committee (Americko-arabský protidiskriminační výbor) 38 American Muslim Council (Americká muslimská rada) 30 američtí muslimové 30-32, 36 v politice 105 al-Amin, Džamíl, (H. Rap Brown) 187 Amina, Bibi 44, 131 Amnesty International 73, 75, 84, 167 Among the Believers (Mezi věřícími - Naipaul) 32

215

Ani, Muchtar 139 al-Ansárí, Abdalhamid (šejch) 184 antiintelektualismus 134-37 Antiochie 143 Arafat, Jásir 29 architektura 125, 129 Aristoteles 130, 131, 138 Arménie 145 genocida 160-61 Armstrong, Karen 23, 86-87, 177-178, 182 Arnold, Matthew 126 as’arijci 133, 135 Asie, Střední (dřívější sovětské republiky) 110-111 ‘Asma bint Marwan 46 Assad, Bašár 110 astroláb 124, 129 astronomie 124 al-Ašraf, Ka”b bin 68 Atanáš (sv.) 143 Ataturk (Mustafa Kemal) 117-18 Atta, Muhammad 31 Attár, Fariduddin 36, 126 Augustin (sv.) 71, 143 Aurangzeb, Muhjaldin 128 autorita 24 Koránu 32-34, 39, 69, 77, 84 muftíů 24 mullů 186 sunny 58-60 autokracie 107, 109-10 teokracie 106-7, 121, 181 Averroes (Ibn Rušd) 126, 129, 130-31, 133 Avicenna (Ibn Siná) 125, 129, 130-31, 136 Azad, Mohamed 44, 131 Ázerbájdžán 111 al-Azhar, univerzita 45 Aziz, Abdul Qader Abdul 108 Aziz, Táriq 171

B Badawi, Džamal 90, 91, 93, 100 bahá’i 165 Bakri, Omar 25, 28, 38 al-Baladhuri 127 Bangladéš 62, 94, 170 al-Baqámí, Husajn Rašid al-Sowajkat 179 Barakat, “Umar 101, 176 Bashear, Suliman 19, 40

216

Becket, Thomas 189 Bejrútská námořní kasárna 16 Bennett, William J. 28, 49 Berlusconi, Silvio 17, 18 Bhutto, Zulfikár Ali 121 Bibi, Gloria 168 Bible 69, 115, 182-83 o cizoložství 103 exegeze 38-40, 49 o milosti/nenásilí 42, 49, 69, 71 násilí 38-40, 49, 69 otroctví 76-77 peklo 72 o pokušení 94 polygamie 93, 97 o předurčení 71 o rozvodu 97 o ženách 87 bin Ládin, Usámall, 14, 18, 24-26,31,42-43, 52, 110, 117, 122, 140, 177-78 o chalífátu 107, 189 o křížových výpravách 141 ospravedlňováni terorismu 49-51, 175,176 sympatie s ním 28 bin Maslama, Muhammad 68 bin Muhammad, Omar bin Bakri (šejch) 25, 28, 34 bint Ellison, Naasira 98 al-Birúní, Abú Rajhán 124 Bkeirat, Najeh 141 Blair, Tony 17, 22, 37 Bodansky, Yossef 135 Bok, Francis 79 Bosch, Hieronymus 72 Bradley, Samuel 48 Británie 16, 25, 105 Brown, H. Rap 187 Buchán viz sahíh Buchán al-Buchárí, Ismá‘íl 59 Burnham, Martin 182 Bush, George W. 11, 17, 22, 30-31, 37, 51, 105, 141 al-Buti, Muhammad Sa’id 173-76 Butt, Hassan 29 Byrne, Gabriel 183 Byron, Robert 125 C Cařihrad (Konstantinopolis) 94, 118, 143, 147, 162-63 Central Intelligence Agency (CIA) 178, 180

217

Ceric, Mustafa 177 církev vs. stát, viz sekularismus cizoložství v Bibli 103 obžalování znásilněných žen 65, 102-3, 183 trest za 82, 84, 104, 107 Claverie, Pierre (biskup) 169 Clinton, Bili 22, 112, 141-42, 182 CNN 17, 23, 31 Coalition Against Slavery in Mauritania and Sudan (Koalice proti otroctví v Mauretánii a Súdánu - CASMAS) 78, 80 Compass Direct 169, 171 conquistadoři 48-49 Council on American-Islamic Relations (Rada pro americko-islámské vztahy) 31, 173 D Dámád, Muhammad Báqir Mír 133 daň, viz džizja Dante Alighieri 72 dár al-harb 177 dár al-islám 177 dár al-sulh 177 Decline and Fall of the Roman Empire (Úpadek a pád Římské říše, Gibbon) 146-47 Decline of Eastern Christianity under Islam (Úpadek východního křesťanství pod vládou islámu) (Ye‘or) 144 dekonstrukcionisté 19, 39^10 demografie 51-52, 105, 108, 112, 178-79 demokracie 105 kritéria, 109 její odmítání 106-7, 108; 110-11 v Turecku 109 devširme 47, 49, 153, 161 dějepisectví 127 dětské nevěsty 60-62, 100 dhimmí 13, 47, 49, 117, 160-61, 177 daň z hlavy 35-36, 47, 78, 145, 147,154-56, 177 oblékání 157 omezující zákony 157-59 viz také křesťané; židé Dhondy, Farrukh 52 Diamond, Jared 48 al-Dín, Núr 158 drogy 74 D’Souza, Dinesh 106, 113, 122 Dumont, Paul 118 al-Džáhiz, Abú ‘Uthmán ‘Amr ibn Bahr, 126

218

džihád 26, 27, 28, 50-52 al-Káida o něm 50-51 bin Ládina 16, 50-51,175 Chomejní o něm 50-51 v Koránu 17, 34—35 jako „nepochopení“ 173-75 a otroci 78 neustálý, 150-51, 176-77 velký vs. malý 34-35, 173-74 vs. křížové výpravy 147-151 výboj ný 176-78 džizja (daň) 36, 46, 78, 145, 154-56, 176 její zneužití 155-56 v Koránu 154

Egypt 127 bité ženy 62 džizja 155 jeho dobyti 144-45 koptští křesťané 74-75, 168-69 modernizace 110 obřízka 100-101 odpadlíci 166 polygamie 96 rozvod 99 sekularismus vs. šarfa 96, 169 El-Hage, April Ray 96 El-Hage, Wadih 96 Elib, Halide 96 Eltahawy, Mona 29 Encyklopedie islámu 178 Erbakan, Necmettin 119-20 Erdogan, Recep Tayyip 120 Esposito, John 33, 59 Evropa demografie 105, 178-80 muslimská imigrace 178-80 středověká kultura 124, 129-30 vpády na evropské území 147, 150 viz také křesťanství exegeze v Bibli 39-40, 49 v Koránu 13, 19-20, 36-42, 49-50, 115, 131-32, 172

F al-Fárábí 132 Farah, César 56, 117, 119, 121

219

Farrakhan, Louis 79 fatwa, 24-25, 108, 186 Ferdousí, Abulqasem 126 Fethullah Gůlen 120 Filipíny 178 filozofie aristotelovská 129-30 a Korán 131-33 křesťanská 130,135 její odmítání 134, 135-36 a věda 137-38 židovská 137 Fisk, Robert 182 Fitzgerald, Edward 126 Floyd, Jami 182 Francie 146, 179 Fregosi, Paul 147, 149-50, 155, 178 fundamentalismus 23, 37 jeho důvody 150 křesťanský 37 wahhábovci 26-28 G al-Ghazzálí, Abú Hámid 131-34, 138 al-Ghazzálí, Muhammad (šejch) 108 Gibbon, Edward 146-47 Glass, Charles 112-13 Goldhizer, Ignaz 58-59 Goodwin, Godfrey 161 Gouda, Suhir Šihata 168 Guran, Kemal 89-90 H hadithy 59-60; viz také sahíh Buchárí Hadždžádž (vládce Iráku) 35 Háfiz126 Hagia Sofia 119, 162 Hallaq, Wael B. 58 Hamáš 18, 30, 32, 44 Hamdí, Mohamed Elhachmí 106, 108, 114 Hámid, Abdul 166 Hanbalovci 100, 175 Haq, Z. 153, 154 Hárún Jahjá (Oktar Adnán) 41-43 Hassan, al-Faki Kuku 166 Hazarové 75 Hecht, David 80-81 Hérakleitos (císař) 148

220

heroin 74 hidžra 107 Hiro, Dilip 110 Hitti, Philip K. 124-25, 127, 130-31, 157, 180 Hizballah 18, 30, 112 Holy Terror (č. Svatý teror - Taherí) 51 Hooper, Ibrahim 31 Hoveyda, Ferejdún 135 hudba 114, 127 odpor k ní 120, 127-28 Hunter, Tim 167 Huntington, Samuel P. 109 Husajn, Kifája 104 Husejní, Sufijatu 102-3, 183 Husajn, jordánský král 135 Husajn, Saddám 110, 121, 171 Ch Chadídža 95-96 al-Chajjám, Omar 125, 126 Chalchálí, ájatolláh 83 chalífa al-Ma’mun, Abdulláh 41, 124, 129 al-Mansúr 130, 155 Marwan II. 155 al-Mu’tasim, Muhammad 41 al-Mutawakkil, Dža’far41, 157 al-Rašíd, Hárún 124, 125 TJmar 134, 168 al-Watiq, Hárůn 41 chalífát 107, 117, 120, 189 a džihád 176 jeho zrušení 152 Chán, Muhammad Muhsín 60 Chán, Rezá (šáh) 136 Chomejní, Ruholláh (ájatolláh) 84, 85, 107 a bahá’iové 165 dětské nevěsty 61,91 o džihádu 50 o hudbě 128 o lidských právech 70 jeho poezie 128-29 o pravomoci trestat 107 revoluce 120-21 o Rushdiem 19, 186 Chomsky, Naom 26 Chursan, Ali (šejch) 75 al-Chwárizmí, Muhammad ibn Músa 126

221

I

Ibish, Hussein 38 Ibn al-‘Arabi 186 Ibn al-Athir 145-46 Ibn Aus, Abú Tammán Hábib 126 Ibn Hanbal, Ahmad ibn Muhammad 41, 100 Ibn-Isháq, Hunajn 130 Ibn Chaldún 127, 147 Ibn Rušd (Averroes) 126, 129, 130-31, 133 Ibn Siná, Abú Ali al-Husajn ibn Abdallah (Avicenna) 125, 129, 130-31, 136 Ige, Bola 85 Incoherence of the Philosophers (Vyvrácení filozofů - al-Ghazzálí) 132-34 Indie 128, 176 Indonésie, 171, 176 inkvizice 41, 152 Institute for the Secularization of Islamic Society (Institut pro sekularizaci islámské společnosti) 115 International Islamic Front for Europe (Mezinárodní islámská fronta pro Evropu) 25 Iqbál, Muhammad 113 Irák 25, 26, 100, 110, 114, 121, 159, 171, 179, 180 Írán 63, 70, 83-84,99, 106-7, 110, 111, 113, 115, 180 a bahá’ismus 165 krize s rukojmími 16 perská minulost 125, 127, 136, 181 a sekularismus 128 a sňatky s dětmi 62-63 a šarí’a 83 Isháq, Sourial Gajed 75 Islam, Júsuf (Cat Stevens) 36 Islamic Jihad (Islámský džihád) 18 Islamic World League (Islámská světová liga) 25 Istanbul 120, 163; viz také Konstantinopole (Cařihrad) Italian Muslim Association (Italská muslimská asociace) 29 Itálie 17, 29, 179 Izrael 16, 25, 45, 114

J Jackson, Michael 113 Jahjá, Hárún (Adnán Oktar), 41-43 Jaki, Stanley 138-39 Jan Pavel II. (papež) 99 Jan Zlatoústý (sv.) 143 janičáři 47, 153, 161 Jaquier, Gaston 164 Jemen 62, 83, 154, 156, 179 Jeruzalém 125, 141, 147, 150 Jesus Seminar (Ježíšův seminář) 19

222

Jewish Defense League (Židovská obranná liga) 18 Ježíš 36, 42, 49, 56, 69 a milost 66 muslimský pohled na něj 36, 66 nenásilí 190 o manželství a rozvodu 97, 99 o státu 115 o nevěřících 66 Jihad in Islam (Džihád v islámu - al-Buti) 174-76 Jindřich II. 189 Jindřich VIII. 57 Johnson, Paul 163 Jordánsko, 62, 110, 167 Joseph, George 167-68 Júsuf, Hamza 30-31

K Kaddáfi, Muammar 171, 181 Kadurah, Hadž Abdulláh 179 al-Káida 18, 37, 50, 96, 170 kaligrafie 129 Kane, Gregory 79 Kaplan, Cemalettin 120 Kardar, A. H. 122 Katarská univerzita 184 Kelley, Jack 44 Kemal, Mustafa (Ataturk) 117-18 Keňa bombový útok na ambasádu 17 Khalifa, Rashad 116 Khobar Towers 17 al-Kindí (obhájce křesťanství) 56, 191 al-Kindí, Abú Júsuf Jaqúb ibn Isháq al-Sabbáh (filozof) 127, 131 Kinross, Lord 160 klášter sv. Kateřiny 153 Klinghoffer, Leon 16 kolonialismus 107, 109, 150, 164 Komorské ostrovy 76 konkubíny 55, 93, 97 z otrokyni 64, 76, 79 Konstantinopole (Cařihrad) 94, 118, 143, 147, 162-63 konverze ke křesťanství 74—76, 111, 165-67 nucené 153 viz také odpadlictví konverze na islám 46, 144 nucené 147, 148, 155, 160 Koptové 75, 155,168-69 Korán

223

o alkoholu 188 o cizoložství 82, 83-84 dokonalý 38-40, 69, 77, 84 doslovnost 37-41 o džihádu 34-36, 39, 42-43, 50 o hazardu 188 o krádeži 81-82, 84 a milost 72 o odměně mučedníků 43 a otroctví 76 jeho poezie 33 a polygamie 55-56, 93 jeho postavení 11, 13, 24, 32-34, 37-41 jeho postačitelnost 134, 135, 137-38 potěšení v něm 54 jeho překlady 39, 83-84, 88, 188 o rozvodu 57, 98 o sexuálních právech 64—65 soud nad nevěřícími 70-72, 172 stvořený vs. věčný 40-41 a sunna 58-60 tresty 81-82, 83-84 jeho výklad 13, 19, 35, 37-41, 52, 115, 131-32 o ženách 87-88 o židech 189 křesťanství a abolicionismus 76-77 biblická interpretace 38-39 fundamentalisté 37, 38-39 láska k nepřátelům 49 o lidských právech 71,164 o manželství 97, 99 milost 103 misogynství 87 násilí 48^-9 nenásilí 42, 49, 71, 183 netolerance 36, 152 nucené konverze 153 peklo 72 podobnost s islámem 22-23, 70 o pokušení 94 předurčení 71 reformace 12 jako rouháni 35 zásady spravedlivé války 48-49, 148-49 křesťané jejich daně 36, 46, 145, 154-56, 176 demografie 178

224

pod muslimskou nadvládou (historicky) 46-47, 74-75, 152-164 pod muslimskou nadvládou (v současnosti) 47, 84—85,122, 165-72, 181-82 jako otroci 78-80, 165 jejich podrobení 143-48 v politice 105 Střední východ 142-145 a středověké vědy 130 a špatné myšlení 184 křížové výpravy 20, 49, 69 vs. džihád 148-50 jejich neúspěch 149 jako obranná reakce 148-49 okolnosti 142-50 omluva za ně 23, 141-42, 147 páchané krutosti 141 První křížová výprava (1099) 134, 141, 147, 148-49 rozhořčeni nad nimi, 141-42, 149-50 ve Španělsku 134 terminologie 141, 148 jejich ukončeni 150 Ku Klux Klan 48 kulturní přejímání 129-30 odmítáni 135-36, 138 rozpolcený přistup 138-39 Kurdistán 83 Kuvajt 166-67 Kypr 171, 181 Kyrgyzstán 111

L Laskar Jihad (Laskar Džihád) 128, 171 al-Lehajdán, Sálih (šejch) 24 Lewis, Bernard 109-10, 114, 117, 122, 126, 127, 129, 134 o křížových výpravách 148 o toleranci 152, 163 Lewthwaite, Gilbert 79 lékařské vědy 125-26,130-31 liberalismus (v islámu) 37-38, 51 Libye 171, 181 lid Knihy 35 lidská práva křesťanská/západni 70, 157, 164-65 jako neslučitelná s islámem 70, 115-16 jejich prosazováni 115-16, 120-21 a Tálibán 73-74 Lindh, John Walker 44, 128 literatura 124-26 Locke, John 70

225

Longva, Anh Nga 166-67 Luxenberg, Christoph 19

M madhaby 45 Madonna 113 Mahdi, Ibráhím (šejch) 43 Malawi 169 Malajsie 102, 128 Malouf, Amin 150 mamlúkové 81 al-Ma’mún, Abdulláh (chalífa) 41, 124, 125, 129 Mango, Andrew 118 Manji, Irshad 40 Mansel, Philip 94-95, 118-19, 159, 162-63 al-Mansúr, chalífa 130, 155 manželství dětské nevěsty 60-62, 99 dočasné 62-64 z donucení (křesťané/muslimové) 168, 170 a islámské právo 181 polygamie 55-57, 92-97 rozvod 97-100 západní ideál 58, 91, 93-94, 97-98 Maroko 110, 127, 156, 167 Marwan II. (chalífa) 155 masakry 144—48 arménský 160-61 Másih, Ajúb 47, 75, 121, 160 matematika 126 Mauretánie 13, 76, 78, 80-81 menšiny (náboženské) 75-76 viz také křesťané; dhimmí; židé Messaoud, Bobacar (Messaoud ould Boulkheir) 80, 81 mihna 41 Michal Syrský 145, 146, 155, 158 ministerstvo zahraničí USA zpráva o mezinárodni náboženské svobodě 179 al-Misrí, Ahmad ibn Naqib 45 modernizace, viz západní vliv Mohamed (Prorok) Alláhova přízeň 55-57 jako bojovník 45-46 dvojí úloha (náboženská & světská) 11-12, 107 hidžra 107 o hudbě 127 konkubíny 55, 57

226

misogynie 86, 88-89, 91-92 násilí 147-48 netolerance 46 o obřízce 100 o odpadlictvi 165 o protivnících 66-68 srovnání s Ježíšem 54, 56, 66 srovnán s postavami ze Starého zákona 54 urážení Proroka 19, 46 jako vzor, 45-46, 51, 53-54, 69 zjevení (Koránu) 24, 32, 33, 37-38 jeho ženy 55-58, 60-61, 64, 95-96 Mohendžo-Dáro 180 Mohzen, Abdul Hámid Bešan Abdel 166 Mostafa, Mohamed Kamal 90 mučedníci 26, 159 Mudžir 113 muftí 24, 200 Muftuoglu, Metin 120 al-Muhajiroun 25, 28-29, 43 Mollá Sadrá 133 multikulturalismus 180 Múmin, Abdul 135 Mušaraf, Pervéz 113 Muslim’s Handbook (Příručka muslima) 89-90 al-mušrikun (modloslužebníci) 35, 68 muťa (dočasné manželství) 62-64 al-Mutanabbi 126 al-Mu’tasim, Muhammad (chalífa) 41 al-Mutawakkil, Džaíar (chalífa) 41, 157 mu’tazila 40-41, 112, 133, 135 muttawa 87, 167

N Nagel, Tilman 132-33 Naipaul, V. S. 32, 74, 83, 84, 101, 106, 108, 113, 122, 136, 139, 146, 165, 180 Nasr, Seyyed Hossein 32, 53, 54, 57, 93, 94, 130 National Catholic Reporter 48 Nesimí 126, 200 nevěřící džihád proti nim 13-14, 16, 34-36, 42-43 Ježíš o nich 66 v Koránu 70-73 Mohamed o nich 66-68 pod islámskou nadvládou 70-73, 84-85 viz také odpadlictvi; křesťané; dhimmi New York Times 18-19, 31, 182

227

Německo 179 Niazi, Manon 75 Nigérie 84-85, 102-3, 171, 183 Nizozemí 179 Nurcu 120 Nursi, Said 120 Nuwas, Abú 126 O obřízka (ženská) 100-101 odpadlictví filozofů 132 jako hrdelní zločin 74-75, 82, 85, 108, 116, 159-60, 165-67 ' sekularismus jako 108, 116 O’Hair, Madalyn Murray 20 Okogie, Anthony Olubunmi 103, 183 Oktar, Adnán (Hárún Jahjá) 41-43 olympijské hry v Mnichově 16 Omar, Abdul Mannan 86 Omar, Amatul Rathman 86 Omar, Muhammad 73, 141 Omar Bakri, (šejch) 25-26, 28, 34 Omar (Umar) Chajjám 125, 126 opium, 74 Orellana, Gilberto 167 Organization of the Islamic Conference (Organizace islámského sdružení) 109 Osmanská říše 47, 94-95, 107, 117-18, 122, 135 arménský masakr 160-61 a devširme 51, 161-63 její úpadek 150, 152, 176 a židé 152-53 osvícenství 12, 70 otroctví 13, 47, 76-78,144—46, 156 v Bibli 76-77 v Koránu 76, 80 odpor vůči němu 76-78, 112 jeho podmínky 80-81 rasové aspekty 78-81 a sex 64-65 současnost 13, 78-81, 112, 165 Západ 76-77, 80-81 viz také devširme

P Pahlavi, Muhammad Rezá (šáh) 121 Pákistán 32, 106, 113, 115, 122, 181 a křesťané 165, 168, 170, 181 o předislámské minulosti 181

228

a šarfa 82-83, 101, 121 zákon o rouhačství 47, 75, 121, 160, 170 a znásilnění 101, 104 Pakistan Christian Post 181 Pakistan Times 122 Palazzi, Abdul Hádi (šejch) 29 pálení knih 134 Palestinci 16, 21, 29, 30, 31 panenky Barbie 113 Paša Mehmed Alí 95 Pearl, Daniel 36 peklo křesťanské vs. muslimské 71-72 ženy v něm 91-92 Persie 135-36, 181 viz také Írán pět pilířů 37, 44 Pickthall, Mohammed Marmaduke 33, 88 Pipes, Daniel 51, 116 Piskinsut, Sema 89 Pizarro, Francisco 48-49 poezie 126, 128-29 politická korektnost 19, 182-83; multikulturní 180 polygamie v Bibli 93, 97 v Koránu 92-93 Mohamedova 55-58, 64, 95-96 odpor k ní 96-97 její ospravedlňováni 43, 93-94, 97 praotcové křesťanství 143 Prayer for the Persecuted Church (Modlitba za pronásledovanou církev) 168 právnictví a sunnitské školy 45, 176 právo (islámské) jeho prameny 45 svědectví (nerovné) 47, 74-75, 84 tresty podle něj 73, 81-84 viz také sari’a Probus z Antiochie 129 prostituce 93-94 Pryce-Jones, David 111, 139 předurčení 41, 56, 71 přírodní zákony 137-38 puritáni 48

Q qádí 41 Qambar, Husajn Alí 166-67

229

Qomsan, Abú 96 Quchání, Aqá Najafí 63 al-Qušajrí, Muslim ibn al-Hadždžádž 59 Qutb, Sajjid 106, 122 R Rahmán, Abú Abdir 58 Raja’í-Chorásáni, Sald 70, 115 Rašíd, Ahmed 74, 173-74 al-Rašíd, Hárún (chalífa) 124, 125, 127 ar-Rází, Abú Bakr (Rhazes) 125, 131 reformace 12 Reliance of the Traveller (Opora cestovatele) 45 o bití žen 89 o dani dhimmí 154-55, 156, 157, 158, 168 o džihádu 176 o hudbě 127 o obřízce 101 o odpadlictví 133, 165 o trestech 81, 82, 84-85 o zákonném svědectví 47 o znásilnění 101 o ženách 91 Renan, Ernest 13 Rhazes (Abú Bakr ar-Rází) 125, 131 Ridá, Muhammad Rašíd 106 Robertson, Pat 17-18, 38, 48 Rodinson, Maxime 55 rouhání 13, 47, 75, 122, 159, 170 rozum (a zjeveni) 40-41, 112, 130-33, 135, 137-38 rozvod 93, 97-100 důvody 98-99 v Koránu 57, 98 podle křesťanství 97, 99 jeho následky 98-99 ochrana před ním 98 podle sari’y 98-99 na Západě 98-99 Rubá’iját 125, 126 Růmí, Džaláluddin 126 Runciman, Steven 147, 157, 159 Rushdie, Salman 19, 38, 47, 75, 160, 186 Russell, Bertrand 19 Ř Řeč ptáků (Attár) 126 Římská říše 143

230

s Sa’deddin, Hoka 162 Sadrá, Mollá 133 sahíh Buchári 59-60, 62, 63, 65, 90 sahíh Muslim 59-60, 68 sahíh sittah 59, 88 Sacharov Andrej, 14 Saladin 135 Saleem, Šehzad 77 Sáleh, Šeřin 166 Sallám, Muhammad 166 Sanjinna, Aliju Abúbakar 103 Sanyinnawal, Bello 183 Sarrádž, Ijád 183 Satanské verše (Rushdie) 47, 160 Saúdská Arábie 17, 24, 26, 83, 84, 109 a konverze 7 5 a křesťanství 167-68 muttawa (náboženská policie) 87, 168 a nevěřící 167-68 oběti školního požáru 87 šarfa 180 a šfité 74—75 otroctví 13 trestáni znásilněných 104 wahhábismus 26-28, 75 sdělovací prostředky (americké) 17-19, 23 sebevražedné bombové útoky 42-43 sekularismus 12, 20, 111, 112-14 a lidská práva 112-13 jeho odmítání 106-7, 108, 109, 114-23 jako odpadlictví 108, 116 jeho podporování 114-15 popkultura 113 v Turecku 117-20 Siddiqi, Abdul Hámid 59 Siddiqi, Ámir Maawia 16 Siddiqi, Muzzammil 30 Schwartz, Stephen 27, 82-83 Sisters in Islam (Sestry v islámu) 102 Skaff, Elias B. 130 Skalní dóm 125, 129 Society of Professional Journalists (Společnost profesionálních novinářů) 182 Solženicyn, Alexandr 14 Somálsko 26 Sontag, Susan 26 společníci Proroka 134, 168, 174 Spong, John Shelby 19

231

spravedlivá válka a její zásady (křesťanská) 49, 149 Stevens, Cat (Jusúf Islam) 36 středověká kultura architektura 125, 129 astronomie 124 kulturní přejímání 129-30 lékařství 125 literatura 126 matematika 126 muslimská převaha 12, 124-27 Súdán 26, 110 otroctví 13, 76, 78-80, 122, 165 šarfa 122 súfi 27, 118, 119, 126, 127, 128, 131, 186 as-Suhajmi, Sálih (šejch) 24-25 sunna 24 její postaveni 58-60 o ženách 88-90 Sunan abú-Dáwúd 88, 100 sunnité 24, 37 čtyři „směry“ (madhaby) 45 o dočasném manželství (muťa) 64 sůleymanci 120 svátá válka viz džihád Sýrie 110

Š al-Šáfi’i, Muhammad ibn Idris 176, 191 šáfřovská škola 45 o džihádu 176-77 šáh Muhammad Rezá Pahlavi 70, 113, 120-21 šáh Rezá Chán 136 Sahin, Kadhrin 170 Šarabí, Hišám 139 šarťa o cizoložství 65, 183 a křesťané 84-85 122 vs. lidská práva 115-16 v Nigérii 84-85, 171 jeji odmítáni 84-85, 156, 167 o odpadlictví 74-75, 116 v Pákistánu 82-83, 121 její požadováni 118 o rozvodu 99 a svátá válka 28 a stát 109-10 v Súdánu 78 a sunna 58

232

její tresty 73, 81-84 její úplnost 107-8 a zákony 117 její zmírňování 82-83 o znásilnění 65, 101-104 šfité autorita mullů 186 a mu’tazila 41 o dočasném manželství 63 jejich pronásledováni 0ako menšiny) 75 a súfíjšti svati 118 Šírází, Muslihuddín Sa’di (šejch) 53 al-Šírázi, Sadr al-Din Muhammad (Mollá Sadrá) 133 širk (modloslužebnictví) 27, 35 Španělsko vyhnání židů 152 středověk 46, 135, 146, 147 současnost 90, 179

T al-Tabari, Muhammad Abú Dza’far 126 tabák 74, 118 Taheri, Ámir 51, 52, 63, 70, 91, 121, 136, 165 Tálibán 28-29, 44, 73, 110 masakr menšinové školy 75 obchod s drogami 74 a Saúdové 28 sochy buddhů 162, 181 jeho svržení 114 zákaz hudby 128 Tantáwi, Muhammad Sajjíd (šejch) 101 Tanzanie bombový útok na ambasádu 17 Tapper, Jake 31 Tavernier, Jean-Baptiste 156 Tehran Times 106 teokracie 107, 121, 181 terorismus 16-18,116 křesťanský/židovský 18 muftíové 24-26 odpor muslimů 29 jeho ospravedlňováni 28-29, 42-43, 49-52, 174-76 sebevražedné bombové útoky 43-44 sympatizanti 51-52 a wahhábismus 26-28 „zneužití“ islámu 52 teroristický útok 11. září 11, 16, 17, 22-23, 105, 140, 141, 175, 182 reakce muslimů 11, 24-26, 28-31, 105, 175

233

Time 62, 101 Tisíc a jedna noc 126, 129 tolerantnost 46-47 v Koránu 153 muslimská převaha 152-53 Tom Sawyer Abroad (Tom Sawyer na cestách) 142 Tomáš Akvinský (sv.) 36, 94, 130, 137 trestní řád 81-84 a Korán 81-82, 84 a nevěřící 84-85 viz také šarfa Tunisko 164 Turecko a křesťané 171 a Kypr 171 nacionalismus 163 sekularismus 109, 117-20, 152, 163 vzpouty fundamentalistů 118-19 ženská práva 89-90 Twain, Mark 142

U ulamá 24 Umajja 67 TJmajr ibn ‘Adí 46 Umar, chalífa 134, 168 umma 37, 122, 176 UNICEF (Dětský fond OSN) 62, 99-100 Urban II. (papež) 148 Usáma bin Ládin, víz bin Ládin, Usáma USS Cole (americký křižník) 17

V válka v Perském zálivu 121, 167 Verhofstadt Guy, 17 věda 137-38 Vídeň její obléhání 150 vládní systém viz autokracie; demokracie; sekularismus; teokracie Von Denffer, Ahmad 39, 58 vraždy ze cti 104 Všeobecná deklarace lidských práv 70 výboje 143-48, 150, 160-61, 162-63 Východní Timor 171

W al-Wahháb, Muhammad ibn Abdul (šejch) 27 wahhábovci 26-28, 75, 111, 176-77 Warraq, Ibn 116

234

Washington Post 17 al-Watiq, Hárún (chalifa) 41 What Went Wrong (Kde se stala chyba - Lewis) 114 Why I Am Not a Muslim (Proč nejsem muslim - Warraq) 116 Windelband, Wilhelm 131 Wissa, biskup 168-69 Women in Islam (Ženy v islámu - Mostafa) 90 Woodward, Kenneth 39, 45, 49 World Islamic Front (Světová islámská fronta) 175 World Trade Center útok v roce 1993 17 útok v roce 2001 11, 16, 17, 23, 31, 105, 140

Y Ye’or, Bat 129, 130, 144, 155, 156, 177

Z Zahúr, A. 153, 154 Zajnab bint Džahš 55-56 západní muslimové v Evropě 29, 105, 178-79 ve Spojených státech 30-31, 36, 105, 108, 112 západní vliv feminismus 114 klobouky 117 lidská práva 113 popkultura 113 radikální reakce 110 rozpolcený přístu234/8p 113, 139 šok z něj 135-36 technický 12, 139 v Turecku 117-20 Zijául Hak, Muhammad 121 znásilnění 64—65, 85 obžalování obětí 65, 102-4, 183 otrokyň 79 zákony o důkazech 65, 101-4 zoroastrovci 136, 176

ženy v Bibli 87 jejich biti 88-91 dětské nevěsty 60-62 dočasné manželství 62-64 jako domácí služky a konkubíny 91-92 fundamentalismus 120 v Koránu, 87-88

235

násilí na nich 62 obřízka 100-101 polygamie 92-97 práva 86-87, 101 před soudem (svědectví) 87-88, 92 sexuální povinnosti 91 v sunně 88-90 trestání 89-91 vraždy ze cti 104 zahalování 86 znásilnění 64-65, 101-4 Židé, 74, 103 biblický výklad 38, 49 filozofie 137 v Koránu, 189 jako modloslužebnici 35 pod muslimskou nadvládou 46-47, 152, 154, 157-59, 163-64 nenávist k nim 43 a sekularismus 112, 114 útoky na ně 68, 147-48 vyhnáni ze Španělska 152

236

Kulturní dějiny novověku svazek I Egon Friedell

Friedellovy „kulturní dějiny" zaujímají v historio­ grafii zvláštní místo-jako jedny z těch nejsvévol­ nějších a neúžasnějších exkursů do minulosti, jež nám umožňují přiblížit dávné časy a jevy. Díky svému nadání a zároveň inteligentnímu a jasné­ mu projevu dokázal např. Kantovu filosofii načrt­ nout stejně geniálně, jako vdechnout život duchu rokoka nebo druhého císařství. S neuvěřitelnou sečtělostí, s okouzlujícím vtipem, exaktním vě­ deckým myšlením a vskutku vytříbeným umělec­ kým vkusem podává bezpočet aspektů kulturní­ ho vývoje evropského - a amerického - člověka od renesance po první světovou válku. Staví ho do jeho vnějšího i duchov­ ního okolí, líčí jeho všední den, jeho oděv i mravy se stejnou evokativní svěžestí jako velké ideologické proudy doby. Ve Friedellovi před námi ještě jednou vyvstala mámivá fikce o univerzálním člověku. Friedell je možná první, ale určitě nejobsažnější historik kultury, který myslí a píše ve stylu dneška. Toto dílo je kompendium moudrosti a vhledu, historické moudrosti a básnické inspirace, stylistické bravury, odborné přes­ nosti a naprosté svobody fantazie. 584 str., váz., 890 Kč

Kulturní dějiny novověku svazek II Egon Friedell 424 str., váz., 790 Kč

Při objednání obou dílů cena 1390 Kč

Paříž do uzávěrky Od Chiraka k Amélii Stanislav Mundil

V letech 1996 až 2001, strávených v Paříži v roli

zpravodaje ČTK, se bylo pořád nač dívat a o čem psát. Například o zvratu po předčasných volbách, při nichž se znemožnil Jacques Chirac a hvězdou se stal Lionel Jospin. O politických skandálech,

vítězství Francie na mistrovství světa ve fotbale,

o bombardování Jugoslávie a dalších několi­ kerých volbách, vypovídajících z různých úhlů pohledu o moderní Francii, jejích institucích

a lidech. Bez povšimnutí nemohly minout ani události omezeného - z dlouhodobé perspektivy - významu, kupříkladu

smrt princezny Diany. To všechno se odráží v téhle knížce. Nejde o podrobnou mapu života ve

Francii, ale spíše útržky z deníku těch pěti let. Zachycují střípky pompézního i trochu komického světa francouzské politiky, její aféry (v kolika zemích vás obviní z korupce mrtvý muž ze záhrobí?), intelektuální i méně intelektuální

debaty, které se ve vlnách občas přelévají Francií, svérázný „vesmír" fran­ couzských médií i fenomén nazývaný domorodci i cizinci „francouzská

výjimka".

Stanislav Mundil (1960) byl zpravodajem ČTK v Indii, Spojených státech a ve Francii. Spolu s Jiřím Majstrem vydali knihu o americké politice Washing­

ton do uzávěrky, která vyšla v roce 1997.

264 str., váz., 169 Kč

Mongolové pravnuci Čingischána Ivana Grollová, Veronika Zikmundová, foto: Jiří Skupien

Původní česká práce o Mongolsku kombinuje odborný i populární přístup: fundovaný text o dějinách i současnosti stepního asijského národa narušu­

je vžité představy, provokuje a nezdráhá se kritiky. Autorky, absolventky

mongolistiky na FF UK, při sestavování knihy spolupracovaly s dalšími čes­ kými i mongolskými odborníky. Kniha vyčerpávajícím způsobem odkrývá

mnohé o této neprávem opomíjené zemi. Kniha je doplněna rozsáhlou

fotografickou přílohou.

312 str., váz., 999 Kč

Islám bez závoje Zneklidňující otázky o světově nejrychleji rostoucím náboženství Robert Spencer

Předmluva: David Pryce-Jones Doslov: Zdeněk Múller

Z anglického originálu Islam Unveiled, vydaného nakladatelstvím Encounter Books, San Francisco, přeložil Petr Buksa.

Vydalo Nakladatelství TRITON v Praze roku 2006 jako svou 882. publikaci. Vydáni první. Odpovědná redaktorka: Vendula Chudobová Obálka: Jiří Hlaváček Grafická úprava a sazba: Eva Filgasová Tisk: Ekon, družstvo Jihlava

ISBN 80-7254-761-5

Spisovatel Robert Spencer je specialistou na moderní

a politický islám, džihád a terorismus a ředitelem

www.jihadwatch.org. Je autorem několika dalších knih o náboženství muslimů.

Jeho články se objevily v Crisis,

Envoy a dalších publikacích. Studuje islám již déle než

dvacet let.

Jaký je skutečný vztah mezi islámským fundamentalismem

a „hlavním proudem" islámu?

Proč se muslimský svět zaměřuje na násilí a džihád?

Jaké jsou následky islámských rozvodových zákonů, polygamie a znepokojivého chování muslimů k ženám? Proč věda a vrcholná kultura v muslimském světě zakrněla

a jak tento neúspěch prohloubil odpor moderních muslimů k Západu?

Co se muslimové vlastně učí ze života Mohameda, muže,

kterého islám oslavuje jako nejvyšší vzor lidského chování?

Robert Spencer zkoumá, jaké věci islám ve skutečnosti učí,

a zabývá se možnými hrozivými důsledky těchto učení pro budoucnost muslimského světa a Západu. Spencer se dostává za povrchní rozlišení k ..pravému" mírumilovnému islámu a islá­

mu „zneužitému" teroristickými skupinami a pátrá v Koránu

i islámských tradicích, stejně jako v historii a současné situaci

muslimského světa, aby zjistil, proč má toto nejrychleji rostoucí náboženství sklon k fanatismu.

ISBN 80-7254-761-5

9 788072 547616