Život bez zákonů, aneb úvod do anarchistické politiky

Citation preview

Přeloženo z anglického Life Without Law, An introduction to anarchist politics, 2013 Dostupné na: theanarchistlibrary.org/library/strangers-in-a-tangled-wilderness-lif e-w ithout-law Překlad: Jindra, Korektury: Bětka, 2023 Verze zínu: 1.1.2 gitlab.com/spinkdistro/Zines spinkdistro.art

Chci svobodu, právo na sebevyjádření a aby každý měl právo na krásné, zářivé věci. Emma Goldman, 1931 Anarchista*ka je někdo, kdo odmítá nadvládu jedné osoby nad druhou nebo jedné skupiny lidí nad druhou. Anarchismus je velmi široký zastřešující termín pro skupinu politických filosofií, které jsou založené na myšlence, že můžeme žít jako anarchisté*ky. My, anarchisté*ky, chceme svět bez národů, vlád, kapitalismu, rasismu, sexismu, homofobie. . . bez žádného z těch početných systémů nadvlády, jejichž tíhu nese svět dneška. Není žádné jedno perfektní vyjádření anarchismu, protože anarchismus je síť myšlenek namísto jedné dogmatické filosofie. A dost nám to takhle vyhovuje.

1 Dnešní svět Jsi povinen předstírat respekt pro lidi a instituce, které považuješ za absurdní. Žiješ zbaběle připoután k morálním a společenským konvencím, kterými pohrdáš, které odsuzuješ, a o kterých víš, že nemají žádný základ. Je to permanentní protimluv mezi tvými myšlenkami a přáními a všemi mrtvými formalitami se zpupnými přetvářkami tvé civilizace, což tě činí smutným, ztrápeným a nevyrovnaným. V tom netolerovatelném konfliktu ztratíš všechnu radost pro život a všechen pocit osobnosti, protože v každém momentu potlačují, krotí a kontrolují volnou hru tvých sil. To je ta otrávená a smrtelná rána civilizovaného světa. Octave Mirbeau, 1899 Jsou tací, kteří tvrdí, že anarchismus by nefungoval, že potřebujeme zákony, policajty a kapitalismus. Ale my říkáme, že jsou to ty nyní fungující systémy, které nefungují. Industrializace otepluje planetu do takového stupně, že nás to ještě může zabít všechny. V nejlepším případě jsme již vytvořily jedno z největších masových vymírání v historii Země. Odlesňování rozšiřuje pouště v divočině a systemický rasismus rozšiřuje potravinové pouště ve městech. Na celé planetě každý den hladoví miliardy lidí, protože důsledkem globálního kapitalismu je pro elity hladovějících národů profitabilnější pěstovat plodiny pro export, než je pěstovat pro nakrmení vlastních lidí. Věda byla podvrácena požadavkem na zisk a výzkum je financován 1

jenom pokud zkoumá, co by mohlo nějaké bohaté bastardy ještě obohatit. Dokonce i střední třída se začíná rozpadat a v této ekonomice nezbývá mnoho lidí, kteří stále věří mýtu prosperity, který nám prodávaly, když jsme ještě byly děti. Říkají nám, že anarchie nemůže fungovat, protože lidé jsou „ze své podstaty” zkažení a jsou motivovaní pouze vlastním zájmem. Z této myšlenky pak nějak učiní nelogický skok k myšlence, že proto potřebujeme vůdce a vlády. Ale když nemůžeme věřit lidem, že si zvládnou vládnout sami, proč jim věříme dost na to, abychom si je zvolily do vedení?

2 Zodpovědnost a svoboda Anarchista je ten*a, který*á vybíraje*íc, přijme zodpovědnost volby. Ursula K. Le Guin, 1974 Jedním ze způsobů, jak o tom někteří*ré anarchisté*ky rádi*y přemýšlí, je, že anarchismus je sňatek zodpovědnosti a svobody. Ve státní společnosti, pod vládou demokratického nebo jiného režimu nás považují za zodpovědné seznamu zákonů, se kterými jsme nesouhlasili. Očekává se od nás, že budeme zodpovědní, ale nesvěřuje se nám svoboda. Existují zákony na všechno: koho můžeme milovat, které imaginární čáry můžeme překročit, co můžeme dávat do svých vlastních těl. Nevěří se nám natolik, abychom mohly jednat na základě vlastní autority, a na každém kroku jsme manažováni, sledováni, ukázňováni, a pokud vystoupíme z řady, jsme uvězněni. Opak toho – svoboda bez zodpovědnosti – není o tolik lepší; je to mainstreamový mýtus o anarchii. Vládám se daří těžit z tohoto nedorozumění, z té myšlenky, že jen díky existenci policajtů a věznic se navzájem ve velkém nezabíjíme. Ale ve skutečnosti lidé v naší společnosti, kteří jednají s úplnou svobodou a žádnou zodpovědností, jsou ti, kteří jsou nade všechny postihy: například policie a ultrabohatí. Většina nás ze zbytku rozumí, že abychom byly svobodné, musíme se zodpovídat těm, o které se staráme, a těm, kterých se naše jednání může dotknout: našim komunitám, rodinám a kamarádům.

2

3 Anti-kapitalismus První člověk, který připadl na to, aby si ohradil kus půdy a řekl: Toto je moje!, a který našel lidi tak prostoduché, že tomu uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské nerovnosti. Kolik zločinů, válek a vražd, kolik běd a hrůz by býval ušetřil lidstvu ten, kdo by byl vyrval ty kolíky nebo zasypal ten příkop a vzkřikl ke svým bližním: Chraňte se poslouchat tohoto podvodníka! Jste ztraceni, zapomenete-li, že plody země patří všem a země že není ničí. Jean-Jacques Rousseau, 17541 Existuje taková myšlenka, která se na globální úrovni ukázala jako prokazatelně nepravdivá, že je „dobré” nebo „zdravé” nebo „přirozenější,” když všichni ve společnosti jednají pouze pro osobní zisk. Ekonomicky řečeno, to je centrální mýtus kapitalismu: že by se každý neustále měl snažit dostat nad všemi ostatními výhodu a že když tohle většina lidí udělá, většina lidí vyhraje. Lidé, kteří chtějí, abyste věřily tomuto mýtu, jsou lidé, kteří vyhrávají: lidé, kteří už ovládají všechno. Kapitalismus neznamená, jak si většina lidí myslí, ekonomický systém, ve kterém lidé pracují pro peníze, které pak mohou vyměnit za zboží a služby. Kapitalismus je místo toho ekonomický systém, ve kterém lidé využívají svůj přístup ke kapitálu, aby vymáhali peníze od ostatních lidí. To znamená, kapitalismus je systém, ve kterém lidé, kteří vlastní věci, nemusí pracovat, zatímco ostatní musí. Vlastnící třída vydělává peníze jen tím, že už peníze má. Bere peníze z investic, z pronájmu majetku, z užitku produkovaného zaměstnanci. Žije v přepychu, protože převládá nade všemi, kteří vydělávají vlastní prací. Kapitalismus je systém, ve kterém jedna třída lidí vládne nad druhou, a my stojíme proti němu. Namísto toho navrhujeme celou řadu jiných způsobů organizace našich ekonomik. Někteří*ré anarchisti*ky argumentují pro komunismus, ve kterém jsou výrobní prostředky drženy společně komunami. Jiní*é preferují mutualismus, ve kterém jsou výrobní prostředky vlastněny jednotlivci nebo kolektivy a peníze jsou používany, nicméně peníze si člověk může vydělat jen skrze práci, ne skrz kapitál. Další protlačují systém ekonomiky založené na darech, organický systém, ve kterém lidé dávají ostatním lidem volně a bez nucení, takže sdílejí kdykoliv a cokoliv chtějí s kýmkoliv chtějí. Existuje mnohem více nápadů, než jsme zde zmínily, a většina anarchistů*ek věří, že jakákoliv daná skupina anarchistů by měla mít možnost zvolit si systém, který preferuje – pokud se tyto systémy jasně odklání od prokazatelně opresivních systémů jako kapitalismus. 1

Překlad ROUSSEAU, J. J. O pôvode a príčinách nerovností medzi ľuďmi. Bratislava : VSSS, 2010, s.

71

3

4 Anti-státnost Vláda je spolek mužů, kteří konají násilí na zbytku z nás. Lev Tolstoj, 1894 Za posledních několik stovek let se progresivní rétorika v západních společnostech zabývala tím, jaký druh vlády bychom měly mít. Ale dělení lidí a geografie na „státy,” skrze které se nad nimi panuje, je samotné absurdní a škodlivé. Když se anarchisty*ky zeptáte, jakou vládu bychom měly mít, je to pro něj*í to samé, jako se zeptat, jestli je lepší se nechat sežrat vlky, nebo lvy. Dostatečně často se lidé neptají na to, jestli by nám vůbec někdo měl „vládnout”. Anarchisté se nicméně nevyhýbají organizaci. Pokud něco, příliš velkou část našeho času se trápíme složitými aspekty organizace. Jsme proti vládě, protože jsme proti tomu, aby nám někdo vládl, nikoliv proto, že bychom byly proti organizování se mezi našimi vrstevníky pro vzájemný prospěch. Ale nesnažíme se naznačit, že bychom chtěly demokracii. Při nejhorším, jak je demokracie praktikována v USA a jinde, máme „reprezentativní” demokracii, ve které volíme své vládce. Při nejlepším bychom mohly doufat v „přímou” demokracii, ve které všichni mohou hlasovat o rozhodnutích. Ale demokracie je stále vláda, a jako vláda vydává sadu pravidel, kterou každý musí následovat – jako když šest vlků a čtyři ovce společně plánují, co by si daly k večeři. Mezi sebou vytváříme organizační struktury, které umožňují plnou autonomii každého jednotlivce, kde žádná osoba nemůže být nucena, aby následovala přání skupiny. Jelikož nás celkově nezajímají velké statické organizační struktury s pevným a oficiálním členstvem, mohou se anarchisté*ky organizovat organicky. Lidé přicházejí a odcházejí z organizací a organizace samotné přicházejí a odcházejí v čase podle potřeb lidí, kteří organizace využívají. Když vznikne potřeba nebo nutnost pro větší struktury, rozmanité skupiny často tvoří sítě, což jsou horizontální struktury pro rozsévání myšlenek a informací a pro plánování komplexních operací.

4

5 Svět bez zákonů Jak vznešené je právo, ve své majestátní rovnosti, že jak bohatí tak chudí mají stejně zakázáno močit na ulicích, spát pod mosty a krást chleba! Anatole France, 1894 Žádná velká myšlenka ve svém počátku nemůže nikdy být uvnitř práva. Jak by mohla být uvnitř práva? Právo je stacionární. Právo je zafixované. Právo je kolo kočáru, které nás všechny svazuje nezávisle na podmínkách času a prostoru. Emma Goldman, 1917 Někteří lidé mají nešťastnou tendenci tvrdit, že nemůžeme být proti něčemu, dokud nebudeme vědět, pro co jsme. My odmítáme tuto myšlenku. Necítíme, že na utlačovaných leží břemeno důkazu, aby identifikovaly, čím by nahradily utlačovatele. Když mě někdo mlátí baseballovou pálkou, necítím potřebu vyslovit, čím bych raději byl*a mlácen*a. Nebo více k věci: policie nás mlátí pendreky a média trvají na tom, že když si přejeme, aby mlácení přestalo, musíme přesně říct, jak bychom chtěly, aby zločin a trest byly řešeny v anarchistické společnosti. Nicméně zatímco identifikace a ničení systémů nadvlády je úkol bezprostředně před námi, trávíme nějaký čas zamýšlením se nad tím, jak by svět bez práva mohl vypadat. A zřídkakdy máme i šanci takový svět přivést ve skutečnost na dny, týdny, či roky v malých a velkých skupinách; a setkaly jsme se s pořádnou dávkou úspěchu. Svět bez práva není svět bez pokynů. Jsme proti právu a zákonům, neboť právo a zákony tvoří způsob porozumění lidskému chování, který byl navrhnut – a byl implementován – pro společenskou kontrolu, spíše než pro prosazování spravedlnosti. Zákony jsou navrhovány tak, aby byly obskurní, ale přesto pevné, aby vytvořily sérii pastí pro ty, kteří jsou již zbaveni hlasu ve společnosti. Zákon ve skutečnosti není moc užitečný nástroj pro vyhodnocování lidského chování. Jak napovídá selský rozum, dobří lidé nepotřebují zákony a špatní lidé zákony nenásledují. Zákony jsou černé a bílé, což nutí lidi poslouchet „písmo” zákona, zatímco vesele ignorují jeho „ducha.” A co víc, jelikož jsou zákony prosazovány násilím při sebemenší provokaci, polarizují společnost na ty, kdo se jednoduše příliš bojí vystoupit z řady, ale neví, proč poslouchají, a na ty, kdo neposlouchají jenom tak z principu. V každé případě, zákony překáží v lidské schopnosti vytvořit si svá osobní etická pravidla. Zákony nepomáhají lidem respektovat jiné lidi kvůli respektování lidí. 5

Lidé, kteří jsou pobízeni k tomu jednat společensky, většinou jednají společensky a lidé, se kterými je zacházeno empaticky, budou z valné většiny odpovídat stejným způsobem. Vždycky budou výjimky, samozřejmě, ale pro vypořádání se s takovými lidmi jsou pokyny – které zůstávají proměnné podle okolnosti – značně použitelnější nástroj, než právo kdy bude. Dále, mnoho anarchist*ek pracuje na takzvaném „transformativním právu.” Podle tohoto konceptu je sice nemožné napravit škodu, kterou způsobil*a pachatel*ka svým nespravedlivým chováním, můžeme pomoct pachatelovi*ce převzít osobní zodpovědnost za to, co se stalo, aby se už nemohl*a vrátit ke stejnému chování v budoucnosti. Anarchistická společnost, jako každá jiná, se bude stále bránit proti těm, kteří nepřevezmou nebo nemohou převzít zodpovědnost za svoje činy, ale tato sebeobrana je činěna ve jménu ochrany, spíše než ve jménu „trestu” nebo „msty.” Stojí za to zde přiznat, že jako mnoho našich myšlenek a metod, transformativní právo je praktikováno – a bylo rozvíjeno – nejen anarchisty, ale také velkou škálou jiných marginalizovaných skupin. A samozřejmě, nežijeme v anarchistické společnosti, nejsme prosti vlivu kultury domimance, která nás obklopuje a jakékoliv myšlenky, které máme o světě bez zákonů, jsou rozumně hypotetické. Ještě jednou, vyhrazujeme si právo na to odsoudit ukrutnosti, jako je třeba kultura vězení a policie, bez povinnosti vymyslet a implementovat plně vyvinuté alternativy.

6 Vzájemná pomoc a solidarita Jsem doopravdy svobodný jenom pokud všechny lidské bytosti, muži a ženy, jsou stejně svobodné. Svoboda ostatních lidí, daleko od toho aby negovala či omezovala mou svobodu, je naproti tomu nutná premisa a potvrzení mojí vlastní svobody. Mikhail Bakunin, 1871 Vzájemná pomoc je nóbl způsob, jak říct „pomáháme si navzájem“ a je to jedno z hlavních anarchistických přesvědčení. Věříme, že lidé spolu mohou interagovat smysluplně tím, že si budou volně vyměňovat zdroje, bez donucení. Sdílíme, protože to pomáhá nám a všem v našem okolí žít smysluplné životy. Spolupráci dáváme větší váhu než soutěžení. Solidarita je nóbl slovo pro „kryjeme si navzájem záda.” Solidarita je ta nejsilnější síla, kterou utlačovaní mohou na své utlačovatele použít. Pokaždé, když jdou po jednom z nás, jednáme, jako kdyby šly proti každému z nás. Solidarita může vypadat jako tisíc různých věcí. Může to být, když se někdo pustí do policajta, aby osvobodil 6

jiného protestujícího, může znamenat demonstrace a akce ve jménu těch, jejichž hlasy byly utišeny státem. Solidarita může znamenat nabídku péče novým rodičům, může to být lékařská pomoc. Solidarita je, když světu ukážeme, že nikdo z nás není samotný, když si vybereme propletení našich bojů. Solidarita je v některých ohledech opakem charity. Charita je způsob poskytování pomoci, který posiluje hierarchický vztah mezi skupinami. Bohatí lidé, kteří darují peníze na charitu, činí chudé lidi ještě závislejšími na bohatých. Chudí lidé, kteří se organizují tak, aby se dělili o zdroje jako rovní s rovnými, však jednají ze solidarity.

7 Konsent & Konsensus Kdokoliv na mne vztáhne ruku, aby i vládl, je uzurpátor a tyran a já jej deklaruji svým nepřítelem. Pierre-Joseph Proudhon, 1849 Jelikož my, anarchisté*ky, jsme odhodláni s lidmi dělat jen věci, které tito lidé chtějí, používáme mnoho různých metod, abychom zjistily, co tyto věci jsou. Na úrovni jednotlivců nás zajímá praxe založená na konsentu. Je až s podivem, jak málo nás většinová společnost učí vážit si konsentu těch druhých. Konsent je způsob, jak zjistit, co s vámi ostatní lidé chtějí dělat. Z většiny to znamená, že se prostě zeptáme lidí před tím, než s nimi uděláme nějakou věc. „Chceš přijít na tuto demonstraci?” „Můžu tě políbit?” „Chtěl*a bys, abych se dotkl*a tvých zad?” „Můžu ti s tím pomoct?” Někteří lidé si vědomě vyvinou neverbální způsoby, jak komunikovat konsent, ale ta důležitá věc je nejednat bez toho, aby člověk věděl, že ten druhý člověk je informován o důsledcích akce a je ve správném rozpoložení, aby se mohl rozhodnout, a je nadšený. Jeden nástroj pro nacházení konsentu ve větších skupinách je konsensus. Většina anarchistického rozhodování je postavena na této metodě. Konsensus je způsob určování, co je ostatním ve skupině příjemné udělat. „Chceme podepsat naši skupinu na tento veřejný dopis?” „Chceme publikovat tuto knihu?” Skupina, která respektuje autonomii každého jednotlivce, v sobě obecně jedná skrz konsensus v té či oné formě. Někteří lidé si pletou konsensus s tím, že je v podstatě to samé jako volby, ale kde se všichni musí shodnout, ne jen většina. Takové přemýšlení je nicméně stále založeno na volbách, což je nějaká forma soutěživého rozhodování, která není navržena, aby 7

respektovala autonomii lidí. Konsensus, místo toho, aby to byl způsob, jak ostatní přesvědčit, aby souhlasily se stejným plánem, je způsob, jak prozkoumat, jaké jsou logické limity dané skupiny. Když se všichni členové*ky skupiny nemohou dohodnout na specifické akci, tak se zjevně musí odehrát mimo rámec skupiny, pokud vůbec. Narozdíl od konsentu na individuální úrovni nicméně není vždycky nutné, aby skupina hledající konsensus vyžadovala ode všech nadšení. „Stání stranou” nad nějakým rozhodnutím je běžné a slušné chování. Ne všechny kolektivy a skupiny jsou velmi formální ve svém rozhodování založeném na konsensu a mnoho skupin pracuje spíše na modelu „autonomie,” ve kterém mají všechny důvěru, že budou jednat jménem skupiny, a poté budou zodpovědné všem ostatním za své akce a rozhodnutí, které udělaly jménem skupiny.

8 Přímá akce Anarchisté*ky vědí, že dlouhé období vzdělávání musí jít před jakoukoliv fundamentální změnou ve společnosti, proto nevěří žebrání o hlasy, ani v politické kampaně, ale spíše v rozvoj samostatně myslících jedinců. Lucy Parsons, 1890s Anarchisté*ky nechtějí reformovat existující politický systém, chtějí jeho zrušení. Namísto hájení politiky, kterým bychom mohli apelovat na ostatní, aby změnily naše podmínky, obvykle praktikujeme přímou akci. Přímá akce je prostředek, kterým přebíráme kontrolu nad našimi životy, kterým znovu získáváme autonomii a agenci, která je z nás systematicky strhávána vládnoucími systémy, kterým se stáváme samostatně myslícími jednotlivci. Raději než žadonit a prosit, aby vlády a korporace začaly chránit lesy, dáváme svá těla mezi stromy a motorové pily – nebo se v noci připlížíme a spálíme těžební vozy. Žádný systém založený na industrializaci a kapitalismu nikdy nebude prioritizovat přírodní ekosystémy nad profitem, takže nebudeme ztrácet čas zdvořilým žádáním. Raději než žádat kapitalisty, aby zrušili svá obchodní opatření, která vykořisťují rozvojové státy, přijdeme en masse na jejich summity a budeme blokovat obchodní zástupce, aby nemohli kout pikle. Raději než bojovat za právo se oženit, budeme žít svoje queer životy, jak a s kým si vybereme a budeme se sami bránit proti bigotům, místo toho, abychom žádali stát o intervenci. 8

9 Prefigurace Kdybyste vzaly toho nejzapálenějšího revolucionáře a obdařily ho absolutní mocí, za rok by byl horší než car samotný. Mikhail Bakunin Účastníme se příme akce, neboť podle nás jsou cíle a prostředky neoddělitelné. Je zcela možné, že nikdo z nás nebude žít v anarchistické společnosti, ale to neznamená, že nelze jednat jako anarchisté*ky nyní. Bytí anarchistou*kou je nejméně tolik o tom, jakými způsoby se zapojujeme do světa a jak zacházíme s lidmi, jako je to o fantastické utopii, ve které jednoho dne chceme žít. Někdy nazýváme toto propletení cílů a prostředků „prefigurace.” Anarchisté*ky směřují k tomu, aby jednali tak, aby maximalizovali autonomii ostatních lidí. Většina marxistů, státních komunistů a ostatních „revolučních” ideologií navrhuje předvoj, který převezme moc. My nemáme zájem o převzetí moci pro nikoho, než jsme my samotní, a stojíme proti komukoliv, kdo si myslí, že by nad námi měl vládnout, ať je „revolucionář*ka,” nebo ne. Co víc, prefigurace znamená, že se nesmíříme s opresivními postoji v našich kruzích, protože hledáme svět bez opresivního chování. To nicméne neznamená, že musíme být nenásilní. Sice věříme, že zodpovědný anarchistický svět by byl mírumilovnější než svět, který obýváme dnes, ale většina anarchistů*ek přiznává, že dominance občas bude moct být zastavena jen násilnou silou. Náš problém není násilí samotné, ale systémy dominance, které násilí využívají.

10 Taktika Anarchista je někdo, kdo popírá nutnost a legitimitu vlády; otázka jeho metod útoku je cizí této definici. Benjamin R. Tucker, 1895 Stejně jako neexistuje sjednocená myšlenka anarchistické ekonomiky, neexistuje univerzálně akceptovaný rámec anarchistických taktik. Víme, že věříme přímé akci, ale jakým druhům přímé akce? Skoro každý anarchistický jednotlivec nebo anarchistická skupina by na tuto otázku odpověděly jinak. Zatím nejznámější anarchistická taktika ve 21. století je černý blok (black bloc). Černý blok je taktika, pomocí které zahalíme své identity nošením identického černého oblečení a potom se zapojíme 9

do různých politických akcí, většinou na veřejnosti. Nejikoničtější akce je pravděpodobně rozbíjení oken bank, soudů, obchodních řetězců a ostatních institucí a symbolů nadvlády. Druhá známá akce, do které se černé bloky zapojují, je ochrana demonstrací od policejních útoků, často za použití štítů, zpevněných banerů a příležitostných zbraní jako tyčí vlajek nebo hozených kamenů. Taktika černého bloku zůstává populární do dneška, protože je efektivní pro dodání moci účastníkům*cím a, v porovnání s ostatními taktikami, je efektivní v chránění lidí před policejní represí. To neznamená, že každý*á anarchista*ka se zapojuje do černých bloků – nebo i jen podporuje černý blok jako taktiku, ani to neznamená, že lidé zapojující se do černých bloků nepoužívají také jiné taktiky. Existuje mnohem, mnohem víc taktik, krom toho obléknout si černou a vyrazit do ulic, které anarchisté*ky aktivně používají po celé světě. (Také máme například někdy barevné oblečení, když jdeme do ulic.) Organizujeme demonstrace. Organizujeme večeře zadarmo pro sebe samé samé a pro kohokoliv jiného, kdo potřebuje jídlo. Organizujeme pracoviště do odborů a zakládáme družstva vlastněná pracujícími. Pracujeme směrem k městům navrženým tak, aby vyhovovala potřebám lidí a ekosystému namísto touhám bohatých. Házíme dorty na politiky*čky, abychom světu ukázali, že nejsou nedotknutelní*é. Provozujeme časopisy a bloky a píšeme jako žurnalisté*ky. Hackujeme bezpečnostní databáze a vypouštíme na veřejnost informace ohledně způsobů, kterými je veřejnost špehována. Vyprávíme příběhy, které heroizují odpor vůči útlaku. Pomáháme lidem přes hranice. Bojujeme s fašisty na ulicích. Jsme známí proto, že jsme spálili budovu nebo dvě. A už je to nějaký čas, ale dříve jsme zabíjeli krále. Otevřeně prosazujeme to, čemu se říká „diverzita taktik,” což znamená, že máme stejně respektu pro ty, které praktikují nenásilnou občanskou neposlušnost, jako máme pro žháře – tím chceme říct, že máme jen tolik respektu pro jednotlivé akce, kolik si zaslouží vlastní zásluhou v daném čase, prostoru a sociálním kontextu, ve kterém byly použity.

11 Strategie Anarchistická strategie není strategie o tom, jak udělat kapitalistickou nebo státní společnost méně autoritativní nebo okázalou. Tato strategie předpokládá, že nemůžeme mít anarchistickou společnost, zatímco stát nebo kapitalismus pokračuje ve své vládě. Aragorn!, 2005

10

Na to, jak bychom mohli vytvořit anarchistickou společnost, bylo navrženo mnoho strategií – i jenom o tom, jak bychom mohli nejlépe žít jako anarchisté tady a teď, jich bylo navrženo hodně. Každá strategie má své podporovatele a odpůrce, ale jen hrstka lidí věří, že existuje jedna jediná správná cesta ke svobodě. K tomu se všechny strategie nyní, v minulosti a do budoucna budou překrývat. Nejznámější strategie je revoluce, ve které, ve které jediné rozumně organizované skupinové povstání dovolí utlačovaným třídám zmocnit se výrobních prostředků a vzít své životy do vlastních rukou. Mnoho anarchistů zůstává skeptických ohledně toho, jak bychom mohli takovou věc zorganizovat, aby to jednoduše neponechalo na vrchu jinou třídu lidí, takovou anarchistickou vládu. Dále, jak dokládají nedávná povstání na Blízkém východě, revoluce nemají nejlepší výsledky, pokud jde o zvyšování svobody lidem v revolucionářské zemi. Hodně často státní komunisté nebo jiné autoritářské skupiny v podstatě převzaly kontrolu nad revolucí v poslední minutě a vkročily do mocenského vakua. Mnozí anarchisté by tvrdili, že to neznamená, že by antiautoritářská revoluce byla nemožná, jen že čelí četným výzvám. Druhou strategií je obhajoba a účast na povstáních. Vzpoury jsou okamžiky svobody a často se vyskytují v dobách krize. Tato povstání by v ideálním případě umožnila osvobodit oblasti od státní kontroly a pokud by přicházela ve stále větší síle a frekvenci, umožnila by všeobecnou vzpouru, která by mohla rozlomit státní moc. Některé namítají, že povstání nepřinášejí trvalé změny a často mohou jednoduše sloužit jako záminka pro vládní represe, ale povstání také hrála důležitou roli v početných anarchistických bojích. Třetí strategie, kterou anarchisté*ky historicky zkoušeli*y, je syndikalismus. Tato „dělnická” metoda navrhuje zničení kapitalistické státní ekonomiky tím, že dělníci*e převezmou přímou kontrolu nad svými továrnami. Tato metode je sice vysoce populární a vskutku často úspěšná v minulosti, v současnosti je syndikalismus méně populární kvůli charakteru moderní práce a úbytku výroby v rozvinutých zemích. Další strategii se často říká strategie dvojí moci (dual power). Jedná se o strategii vystavování „kontra-infrastruktury” podle anarchistických linií za účelem naplnění lidských potřeb a tužeb a současného útoku na mainstreamové instituce, které ničí svět. Tento seznam zcela jasně není všezahrnující. Někteří*ré anarchisté*ky se primárně zajímají o strategie založené na dekolonizaci, vzdělávání 11

nebo krizové intervenci. Jiní*é nejspíš pilně pracují na vymýšlení strategií, které nikdy nebyly vyzkoušeny, myšlenek, u kterých se nemůžeme dočkat, až je otestujeme.

12 Zapojení do systému Jedinec nemůže vyjednávat se Státem. Stát nerozeznává jinou ražbu než moc: a razí tyto mince sám. Ursula K Le Guin, 1974 Je zřejmé, že i přes veškerou naši snahu žijeme v kapitalistickém, státním světě. Anarchismus je aspirativní a optimistický – není však bláhový. To, že neschvalujeme existenci státu, neznamená, že nechápeme, že stát existuje a má hmotnou moc. Ve vězení „nevěříme“, ale to státu nebrání, aby nás uvnitř sebe zamkl. Každá akce, kterou podnikneme, jako jednotlivci i jako skupiny, musí přijmout realitu této situace. Možná, že kdybychom byli dokonalí anarchisté, zničili bychom své státem vydané průkazy a nezastavili bychom, až za námi příště policajt rozsvítí světla, ale všichni musíme udělat strategické ústupky. Podobně chceme svět bez mzdové práce, ale to z nás nedělá pokrytce, když pracujeme za peníze, které potřebujeme, abychom se mohli najíst.

13 Historie Anarchisté*ky revolučního Španělska by pravděpodobně byli radši, kdybychom bojovali své boje dnes, než abychom trávili tolik času diskuzí nad jejich bojem! Španělští*ské anarchisté*ky byli obyčení lidé a udělali přesně to, co uděláme my, jakmile dostaneme možnost. Curious George Brigade, 2004 Anarchisty*ky zajímá minulost víc než budoucnost, protože to, jak žijeme tady a teď, je důležitější než nějaká iluzorní utopie. A víc nás zajímá budoucnost, neboť na budoucnost máme vliv a budeme v ní žít. Ale ano, máme dlouhou a bohatou historii, ze které můžeme čerpat inspiraci, pýchu a četné lekce. Zatímco anarchisty*kami ovlivněnou filosofii lze nalézt v průběhu a před zaznamenanými dějinami, od určitých taoistů, stoiků, hinduistů, kmenových skupin a dalších, byl to Pierre-Joseph Proudhon, kdo tento termín v roce 1840 zavedl a byl první, kdo se sám označil za anarchistu. 12

Anarchisté*ky hráli*y od té doby nezměrnou roli v revolucích, pracovních bojích, povstáních a kultuře. V 80. letech 19. století se anarchisté*ky bojující proti námezdní práci ve Spojených státech zapletli*y do boje o osmihodinový pracovní den. Po sérii sporů o pracovní práva, která vyvrcholila bojem na Haymarket Square v Chicagu, bylo osm anarchistů postaveno před soud výslovně za to, že jsou anarchisté. Čtyři byli oběšeni a jeden se v důsledku toho zabil ve vězení. Jejich mučednictví změnilo v USA dělnickou historii, boj o osmihodinový pracovní den byl vyhrán a anarchismus byl nadále silným hlasem v dělnickém hnutí. Na přelomu století jsme zabíjely krále a ostatní hlavy státu a navždy jsme si tím získali reputaci vrhačů bomb a atentátníků, kterou některé z nás hrdě nesou a jiné by ji nejraději zapomněly. Dekády jsme bojovaly za revoluci v Rusku jenom proto, abychom byly zrazeni, když se Bolševici otočili a zabili nás roku 1917. Tři roky, od 1918 do 1921 žilo sedm milionů Ukrajinců jako anarchisté*ky, než Bolševická armáda nezradila spojenectví a nedobyla nás, zatímco jsme byli*y zaneprázdněni*y bojem proti armádám najatých kapitalisty. Měly jsme další tříletý pokus, když v letech 1936 až 1939 syndikalistické pracovní odbory převzaly kontrolu nad Katalánskem, regionem ve Španělsku, během Španělské revoluce. Znovu, zatímco anarchisté*ky měli*y plné ruce práce s bojem proti pravicové invazi, armáda kontrolovaná Bolševiky na nás začala střílet a země padla do rukou fašistů. Anarchisté*ky se výrazně podíleli*y na korejské nezávislosti na japonské koloniální nadvládě a pracovním boji v Jižní Americe. Podílely jsme se na mexické revoluci. Organizovaly jsme tuláky se zbraněmi v USA a vykrádaly banky ve Francii. A podílely jsme se na mnoha uměleckých, literárních a hudebních hnutích – od angažmá Andrého Bretona v surrealismu až po Crassův vliv na punk. Ale nemůžeme být zatíženy minulostí. Musíme tvořit svou vlastní historii.

14 Přítomnost Anarchismus není koncept, který by mohl být zamčený ve slově jako v náhrobním kameni. Není to politická teorie. Je to způsob, kterým vnímáme svět, život a ať jsme mladí nebo staří, staří lidé nebo děti není to něco definitivního: je to sázka, kterou musíme hrát den za dnem. Alfredo M. Bonanno, 1998 V posledních patnácti letech byl anarchismus jako hnutí na vzestupu. 13

Prvně s proti-globalistickými demonstracemi na přelomu tisíciletí, poté se vzestupem nepokojů a hnutí proti úsporným opatřením po celém světě, lidé začínají odmítat autoritářství. Což dává smysl – kapitalismus rychle ničí všechno a brzy nezapomeneme, jakou noční můru udělali autoritáři z revoluce, ať už jsou to pravicoví fašisté, či levicoví stalinisté.

15 Řekněme, že se chceš připojit Ve společnosti, která zničila všechno dobrodružství, jediné zbylé dobrodružství je zničit tu společnost. Anonymní Francouzské graffiti, 1968 Anarchismus není členský klub. I jako politická ideologie jsme spíše anti-ideologie, než někdo se striktní sadou pravidel. Takže nejsou žádné členské formuláře, které by se daly odeslat poštou, a nejsou žádné členské příspěvky. Jsou anarchistické skupiny, po celém světě, které pracují na jakémkoliv množství problémů, které by tě mohly zajímat: od ekologii po sociální spravedlnost. Mnoho z těchto skupin tě nechá se připojit nebo alespoň se zapojit do jejich akcí. Ale můžeš to taky prostě udělat. Najdi si skupinu stejně smýšlejících lidí a dostaňte se k tomu. Zorganizujte všechny zahradnice ve svém sousedství a sdílejte zeleninu zadarmo, nebo se zorganizujte proti mezinárodní firmě jako Walmart, která se chystá přesunout do vašeho města. Začněte squatovat v budově a kraďte elektřinu proto, abyste uspořádaly show a vybraly peníze pro anarchistické vězně. Útočte na symboly moci. Šiřte informace. Jednej tak, jak cítíš, že je vhodné. Ale nejdůležitější věc na bytí anarchistou*kou je: chovej se k ostatním lidem s respektem, ber je jako pány a paní svého života; převezmi kontrolu nad svým životem, zmocni se svobody, ale zůstaň zodpovědný sám sobě a těm, na kterých ti záleží. Dáváme zde varovné slovo: v anarchistickém hnutí jsou predátoři. Agentky státu infiltrují naše hnutí a dělají vše pro to, aby ho zničily. Obtěžují zejména nové lidi, navedou je na porušování zákona a pak je posílají na roky či desítky let do vězení. Nepáchejte zločiny s nikým, koho jste léta neznaly. Nikdy se nenechte nikým přesvědčit, že pokud vám na anarchismu či jiné věci „opravdu záleží“, že podniknete nebezpečnou akci. Přečtěte si o tom, co se stalo Ericu McDavidovi, Davidu McKayovi a Clevelandské čtyřce (Cleveland 4). A když jednáš o samotě nebo se svými nejbližšími dětskými kamarády*kami, rozmysli si pečlivě a zrale dopady jakékoliv ilegální akce, 14

kterou bys mohl udělat. Sice nemůžeme zůstat paralyzované strachem, musíme si ale pamatovat, že některé druhy akce budou autoritami brány velmi, velmi vážně, a mnohem více dobra se dá udělat venku z vězení než zevnitř. Ale tohle stranou, vítej. Potřebujeme tě. Svět tě potřebuje. Společně můžeme něco udělat.

16 Další četba Lidé se někdy ptají, jaká forma vlády je nejvhodnější pro žití umělce. Na tuto otázku je jen jedna odpověď. Forma vlády, která je nejvhodnější pro umělce, je vůbec žádná vláda. Oscar Wilde, 1891 Někteří cool historičtí anarchisté, které si lze pro zábavu vyhledat zahrnují: Emma Goldman, Peter Kropotkin, Mikhail Bakunin, Errico Malatesta, Lucy Parsons, Nicola Sacco, Bartolomeo Vanzetti, Ricardo Flores Magón, Jules Bonnot, Maria Nikiforova, Nestor Makhno, Noe It¯o, Severino Di Giovanni, Renzo Novatore, Voltairine DeCleyre, Louis Michel, and Francesc Ferrer. 16.1 Doporučená fikce

• The Dispossessed, by Ursula K Le Guin (Vyděděnec) • Bolo’bolo, by PM. • The Fifth Sacred Thing, by Starhawk • The Mars Trilogy, by Kim Stanley Robinson • Woman on the Edge of Time, by Marge Piercy • Just Passing Through, by Paco Ignacio Taibo II • V for Vendetta, by Alan Moore (V jako Vendeta) 16.2

Doporučené filmy

• If a Tree Falls (Když se kácí les, 2011) • Breaking the Spell • Libertarias (Libertarias, 1996) • Land & Freedom (Země a svoboda, 1995) • Was tun, wenn’s brennt? (What to Do in Case of Fire) 15

16.3

Doporučená anarchistická nakladatelství

• AK Press • CrimethInc. • Eberhardt Press • LBC Books • Elephant Editions • Strangers In a Tangled Wilderness (to jsme my!) • Combustion Books Chystáme se zdědit zemi. O tom není nejmenších pochyb. Buržoazie může odstřelit a spálit svůj vlastní svět, než konečně opustí jeviště dějin. My se nebojíme ruin. My, které jsme zoraly prérie a postavily města, můžeme stavět znovu, jen příště lépe. Neseme nový svět, tady v našich srdcích. Ten svět roste právě teď. Buenaventura Durruti, 1936

16