Bolestný a Hrdinský Život J.A. Komenského. The Sorrowful and Heroic Life of John Amos Comenius. (Translated by Edith Pargeter. Illustrated by Cyril Bouda.).

Citation preview

BOLESTNÝ A HRDINSKÝ ŽIVOT J. A. KOMENSKÉHO

Eantišek Kožík je naši veřej­ nosti velmi dobře znám. Vynikl

jako romanopisec, dramatik, autor rozhlasových her a knih pro mlá­

dež. Z jeho rozsáhlé tvorby jsou nejznámějši životopisně historické romány. Těsně před druhou svě­ tovou válkou napsal jednu ze svých nejpopulárnějších prací Nej­ větší z pierotů. Zachytil zde posta­ vu herce českého původu ve fran­

couzském prostředí. Brzy nato vy­

dal F. Kožík román Básník neumí­ rá, v němž zobrazil život Luise de

Camóes. Po válce napsal Kožík ro­ mán Na dolinách svítá, jejž Karel Horký zhudebnil jako operu s ná­

zvem Hejtman Sarovec. V roce 1955 vydává životopisný román Josef Mánes. Pro mládež zobrazil

postavu

našeho

nejznámějšího

sportovce Emila Zátopka.

Při příležitosti oslav J. A. Ko­

menského v roce 1958 dostalo se F. Kožíkovi úkolu, aby pro naše i zahraniční čtenáře napsal životo­ pis tohoto velkého Čecha. Kožík, připravený k tomuto poslání něko­ likaletým studiem, napsal knihu, která stručným, ale zároveň bele­

tristicky poutavým způsobem vy­

volává ve čtenáři oživujícím způ­ sobem postavu učitele národů. Ži­

vot Komenského si rozdělil F. Ko­ žík do přeldedných epoch podle zaměření jeho díla a těm věnoval jednotlivé kapitoly. Sledujeme tak

FRANTIŠEK KOŽÍK

BOLESTNÝ A HRDINSKÝ ŽIVOT J. A. KOMENSKÉHO

PRAHA STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ

19 6 0

NÁVRAT ZE STUDIÍ

Zavřel oči a hluboce vdechl. Ano, i kdyby ho sem přivedli se zavázanýma očima, jistě by poznal toto místo. Nezměnilo se temné šumění smrků, mech se stejně měkce pro­ hýbal pod kroky, tu i tam se stejně dychtivě drala jarní zeleň nad čerň větví... Výdech země byl najednou tak teplý, jako když se rozkrojí pecen domácího chleba. A Jan Amos cítil zřetelně: Jsem doma! Spadlo s něho úsilí posledních hodin cesty, napětí, které ho provázelo pohraničními stezkami, a on s úlevou vnímal jedině blažený pocit návratu. Proto vše kolem zavonělo pronikavěji, tak známě a na přivítanou. Odhodil vak a hůl a unaven cestou i vzrušením klesl na žulový balvan. Slyšel tlouci své srdce. K čemu se vracel? Co opouštěl? Co mu přichá­ zelo vstříc? Rodná Morava byla ještě daleko, za Prahou a ce­ lými Čechami, ale až sem mu vyslala své posel­ ství modrá očka podléšek pod křivými větvemi 5

trnek, rozkvétajícími chumáči bílých hvězd. Když vdechl jejich sladkohořkou vůni, jako by se na­ chýlil k svému dětství. Chtěl si je přivolat. Ale jak se na ně zahleděl, celé jako by se rázem skrylo do dýmu požárů. Nebuď nevděčný, Jene Amosi! První léta, kam až dosáhnou vzpomínky, byla krásná, vyzlacená péčí a láskou rodičů. Otce si v Uherském Brodě všichni vážili a on vnášel do rodiny kázeň, ale také dobrotivou laskavost, jak ji pěstovali mezi sebou členové jednoty českých bratří. Zlý osud však čí­ hal a zasáhl tento pokojný život jako bleskem. Nikdy nezapomene Jan Amos na chvíli, kdy do vlhké a hluboké jámy na hřbitově klesaly rakve s těly otce a matky. Nebylo to téhož dne, ale přece tak krátce za sebou, že oba okamžiky ve vzpomínce nerozlučně splynuly. Bylo mu tehdy sotva dvanáct let. Kázali mu o boží vůli a o křesťanské pokoře, ale on prchl daleko od lidí, do příkopu za branami města, aby se tam vyplakal, vyhořekoval, aby aspoň do země, do hluché, němé a přece soucitné země všeptal svou chlapeckou lítost i svůj vzdor. Odloučili ho od sester; vzala si ho teta do Stráž­ nice. Chlapec však nedovedl přemoci smutek po ztraceném domově. Poslali ho znovu do školy; v jediné třídě se namáhal učitel s žáky různého věku, trochu je učil číst a počítat, většinou s nimi 6

zpíval žalmy. A právě ze smutku, ze samotářství i ze vzdoru vůči neštěstí, které ho pronásledovalo, zrodila se v Janovi touha dovědět se o světě co nejvíc, proto snad, aby mohl pochopit, proč musí člověk podstupovat tolikeré trápení a zda je možné na ně zapomenout. Ale v této škole byla cesta k vědění dlouhá a trnitá. Oč lip mu dovedl otec odpovídat na zvědavé otázky! Tu, ve škole, jako by si umínili touhu po vzdělání v žácích ubít. Sirotek Jan dlouho ve Strážnici nepobyl. Císař Rudolf, stranící katolíkům, dostal se tehdy do sporu se svým bratrem Matyášem, který se na čas tvářil jako ochránce protestantů. Z Uher vpadly na Moravu tlupy Štěpána Bočkaje, aby přiměly moravskou šlechtu k spojenectví; s tlupami žold­ néřů přišly i hloučky lupičů, najatých kupci, aby drancovali. A Morava, „zahrada rajská“, jak se jí říkalo, naříkala, sténala a pustla, drána jejich su­ rovýma rukama. Smutné pověsti o vypálených a vybitých vesnicích šly krajem a všechny byly pravdivé. Jednoho dne se objevil náhle prapor Uhrů u strážnických hradeb a polekané město do­ byl. Nočními lesy prchal tehdy čtrnáctiletý Jan daleko, kam už nedopadl zásvit hořící Strážnice, až do Nivnice. Nelitoval jen mučené domoviny, litoval i své zmařené touhy, že bez knih a beze škol bude moci 7

tak málo prospět lidem své krve a svého jazyka. Ale naštěstí jednota českých bratří se už dávno rozloučila s požadavky Petra Chelčického na chu­ dobu a prostou mysl svých členů; její učení, nava­ zující na myšlenky mistra Jana Husa, přivábilo i šlechtice, toužící po nápravě církve, a to zna­ menalo účast na veřejném životě i péči o vzdělání mládeže. Kruté pronásledování, jímž tato nejpokojnčjší z evangelických církví trpěla, na­ učilo členy vzájemné obětavé pomoci. A tak když nadání sirotka z Nivnice neušlo duchovním a pře­ dákům jednoty — je jímž ochráncem na Moravě byl mocný Karel st. ze Zerotína — bylo o jeho budoucnosti rozhodnuto. Z rukou vesnických po­ ručníků se dostal do latinské školy v Přerově. Osvědčil se tam a stal se milovaným žákem bra­ trského biskupa Láneckého, který, aby ho vyzna­ menal, zpola žertem, zpola vážně, sliboval mu dát později za ženu svou malou dcerku Johanku. Jan Amos věděl, že chce-li poznat svět, dorozumět se s ním a osvojit si nejlepší myšlenky, které dosud lidé vyslovili, musí u nět dobře latinsky; seznámil se s Ciceronem, s Ovidiem, s Vergiliem. A protože byl jedním z nejlepších žáků, protože neštěstí ho učinilo vážným a nespokojenost s osudem dychti­ vým po vědě, poslala ho jednota s jinými mladíky na vysoká studia do Herbornu, kde pod vládou 8

rodu Oranžského slynula akademie dobrou po­ věstí, kázní i vynikajícími profesory. Komenský potřeboval dobrodiní mocných z jed­ noty; uherští nájezdníci vypálili též dvůr, který mu otec odkázal a z něhož šel dosud plat na jeho výchovu. Neměl opravdu nic než několik knih, na něž si uspořil, a pevnou vůli, že vděčně splatí těm, kdo uvěřili v jeho svědomitost. S tím odhodláním před čtyřmi lety opouštěl vlast. Nyní se vrací. Stane před těmi, kdo ho vypra­ vili. Může se jim podívat s čistým svědomím do tváře. Protože ohlédne-li se za lety, prožitými v ci­ zině, ví, že využil každého dne a nikdy nepropadl nedbalosti. I když v Herbornu vládla větší vážnost než na jiných universitách, bylo dost příležitosti, jak se rozptýlit, jak rozjařit mládí, toužící po volnosti, po lásce, po písni. Ne, škarohlídem Jan Amos nebyl a ani přátelé z Cech, ani cizinci, kteří se teprve jeho přáteli stali, nemohli si stěžovat, že by byl projevil málo družnosti. Bylo mu protivné učit se nazpa­ měť poučkám, z nichž často jedna mířila proti druhé; vůbec se nevynášel tím, čemu se naučil z knih, a dovedl mluvit o všech těch učenostech prostě a s vtipem, často dokonce pochyboval o tom, co jiní bezmyšlenkovitě přijímali. 9

Občas sám zauvažoval, co mu vnuklo do duše tolik nepokoje. Někteří z jeho známých byli opravdu zbožní; přijímali svůj život, jako by jej četli z Písma, a jejich pokora byla zároveň pý­ chou, neboť se domnívali, že právě pro ně se všechno děje, jak se děje. Jiní byli aspoň mlčeliví a pilní; naslouchali přednáškám, dovedli od­ říkávat pravidla, shromažďovali vědomosti. Ale on — Jan Amos — nedovedl přijímat život jako ti první a studium jako ti druzí. Jeho duch byl neklidný a nutil ho zamýšlet se, nedůvěřovat, vážit. Někdy míval podivné vidění. Když uléhal, mysl roznícenu četbou, zdávalo se mu, že svět leží před ním jako pláň ponořená do tmy. Viděl však na ní život. Lidé znali své úkoly, prováděli svá řemesla, svou pozemskou dřinu. Nezvedli od ní zrak. Ale občas jako by zazářilo světélko. To vyvstal muž, obrátil zanícenou tvář k nebi a ozářen paprskem, seslaným shůry, promluvil a ukazoval lidem na cesty, skryté dosud v temnu. Ale byli tam ještě jiní muži; ti neobraceli tvář vzhůru, leč aby se pokusili vyrvat nebi tajemství hvězd a ozbrojovali proto oči dalekohlednými skly, jiní mísili tekutiny v křivulích, jiní prohlíželi člověka a jeho tělo a bádali nad jeho cévami, jiní jen kladli čelo do dlaní a zamýšleli se a trýznili mozek úvahami. 10

I tito mužové, vcházející do souboje s rozličnými tajemstvími, objevovali a ukazovali lidstvu nové cesty. A čím jich bylo více, tím bylo na temném světě jasněji. Jan Amos byl na všechno zvědav. Naslouchal přednáškám mladého profesora Alsteda ne jako učitele, ale jako člověka a přítele, jenž mu radil, jak nejsnáze obsáhnout všechno vědění a spojit je v systém; od něho se naučil posilovat paměť vý­ pisky z knih. Náruživě sbíral zprávy o tom, jaké nové objevy která věda přináší a jak se lidé blíží rozluštění záhad, které jim příroda skrývá. Studo­ val Aristotela, seznámil se se vším, co podávala tehdejší fyzika, vynikl v disputacích. Stále nespo­ kojen se zdlouhavým a nesouvislým způsobem vy­ učování, dychtivě sáhl po spisu německého refor­ mátora Ratkeho, který přicházel s požadavkem vyučování v mateřském jazyce. Janu Amosovi to potvrdilo, nač mnohokrát sám myslil. Často se v Herbornu hovořilo o poměrech v círk­ vích a o vývoji politickém. Vždyť na počátku 17. století se stále ostřeji proti sobě stavěly dva velké tábory, katolický a protestantský; a ač se zdálo, že po dvou stech letech nepřátelství by byl čas k smíru, a přibývalo na obou stranách těch, kdo klidu přáli, přece jen byly ve hře i jiné zájmy, zájmy králů, knížat a bohatých rodů; a tak síly se 11

přeskupovaly a družily, a nezdálo se, že tyto dva tábory rozhodnou svou při jinak než zbraní. Bo­ lestně nespokojen se stavem, jenž dával převahu meči a ne spravedlivé myšlence, hledával Jan Amos s profesorem Piscatorem v bibli, co je před­ pověděno, a jako útěchu přijímal učitelovo kázání o brzkém příchodu Kristova království na zem, o tisícileté říši spravedlivých. Proto Jan Amos myslíval se vzrůstajícím ne­ pokojem i na svůj domov. Když odcházel do Herbornu, zdálo se, že tak zvaný „majestát“ císaře Rudolfa znamená v čes­ kých zemích dohodu mezi dvěma tábory. Ale sotva se Jan Amos zapsal na universitu, už přišly z Prahy zprávy o nových nepokojích. Bojovný biskup pasovský Leopold na císařův podnět vpadl se svým vojskem do Cech. Musel odejít. Ale když po Rudolfovi nastoupil Matyáš, staral se jako nový císař, aby proti duchu všech svých slibů zajistil vládu v českých zemích Habsburkům. Česká Šlechta viděla v evangelictví zajištění svých výhod a svobod. Spory se prohlubovaly, kato­ lický tábor se netajil rostoucí bojovností, budouc­ nost neslibovala nic dobrého. A lid? Jan Amos prosté lidi své země dobře znal; vyždyť mezi nimi vyrostl a věděl, jak jsou vážní a přemýšliví, jak milují svůj domov a klidný život v něm, jak jsou 12

vnímaví a touží po poučení. Proto chtěli poznat a vyznávat pravou křesťanskou víru, protože dou­ fali, že jim přinese i lepší život. Ale pán pod obojí se v jedné věci příliš nelišil od pána pod jednou: oba stejně pohrdali prostým lidem, jehož životním úkolem bylo dřít a poslouchat, a sdíleli názor, že vzdělání je nebezpečnou bránou k pokušení svobody. Jan Amos si často uvědomil, jak nízký selský stav, z něhož přece vzešlo tolik vzácných mužů, je ponechán bez vedení, bez poučení. Česká řeč se zvolna ztrácela pod přívalem němčiny a latiny. Ale kdo se do latinské školy nedostal, ten měl pra­ málo možnosti dovědět se co o světě. Amos o tom hovoří val někdy se svými mladými přáteli. Jak bys chtěl vypovědět věci, pro něž český jazyk nemá ani jmen? — smávali se mu. Jak bys chtěl vypsat věci, k jejichž vyjádření potřebuješ právě tolik ducha a pružnosti, co jí má vyzkoušená la­ tina? Pochybovali, nevěřili. Ale on, právě proto, že žil tolik let mezi lidmi, kteří uměli česky se smát, hněvat, pochybovat i modlit se — naučil se dobře ovládat nástroj mateřské řeči a nepochyboval o něm. Opovržení druhých v něm budilo lásku. A tak z výsměchu a výtek zrodil se v něm úmysl, který rostl, mohutněl, až nakonec utkvěl tak pevně v jeho duši, že by jej z ní nikdo nevykořenil: 13

sestavím slovník. Veliký slovník česko-latinský, v němž ukážu, že čeština dovede vyjádřit všechno, co latina učených. „Poklad jazyka českého“ říkal svému budoucímu dílu. Poklad — protože do něho shromáždí všechny vybroušené kameny slov, kle­ noty pořekadel a úsloví, jemné spony výrazů a obratných rčení. Poklad — protože až jej zjeví české veřejnosti, oslní ji září půvabu i pýchy a všichni poznají, že česká řeč není jen volání vozků, modlitba stařen a písnička dětí, ale že je to jazyk, kterým lze vypovědět všechno, co je na tomto božím světě krásného a velkého a hodného lidského pojmenování. A ještě jeden úmysl pojal, když viděl, co knih se nabízí studentům v německých městech. Ověřil si to znovu v Heidelberku, v „sídle Mús na Nekkaru“, kam přešel na poslední rok svých studií jednak proto, aby si poslechl přednášky profesora Parea, zabývajícího se vidinou světového míru, jednak proto, aby viděl svatbu sedmnáctiletého Fridricha Falckého, naděje evangelíků, s Alžbětou, dcerou krále anglického. Češi nemají takřka nic, uvědomoval si v učebnách i na vycházkách, nic o vědách přírodních, o zeměpise, o historii... Ale mají-li stanout rovnocenně v řadě evropských ná­ rodů, musí se jim dostat stupňů, po kterých vy­ stoupí. A Jan Amos si umiňoval: shrnu všechny 14

výsledky vědeckého hledání, všechnu učenost, k níž svět dosud dospěl a napíšu „Divadlo veške­ rých věcí“. Česká mládež nebude muset bloudit od poučky k poučce, ale zmocní se všeho, co bystré mozky dosud vylovily z temnot, a celý národ rá­ zem bude vědět víc a jasněji. Ach, Bože, dokážu takové dílo? Nedávno mu bylo jedenadvacet let. Ale Alsted, pravda, nebyl o mnoho starší a čeho dokázal pílí a soustavností! Přinutím se k ní také, umiňoval si Komenský. Oslavím tak památku svých drahých rodičů, bude to můj vděk jednotě bratrské, vyřknu tím jasně a slavnostně, jak jsem hrdý na to, že jsem Cech. Velké úmysly, jichž výsledek si představoval, mu dodávaly nových sil. Obviňoval se někdy, že není dost zbožný a pokorný. Ale ač se skláněl před moudrostí a zjevením Písma i před Kristovým učením, vzrušovala ho odvaha vědeckých výzku­ mů, cítil, že jeho vlastní mysl je plna dychtivé svě­ žesti a toužil zúčastnit se boje statečných proti tmě nevědomosti. V Heidelberku učil donedávna na universitě profesor Christmann, o němž se říkalo, že má ruko­ pis Koperníkova díla „O pohybu těles nebeských“. V kruzích studentů se dobře vědělo, co učil Koperník: že nikoh Země je středem světa — jak tvrdila 15

církev — ale Slunce. Sám polský učenec dlouho váhal své dílo svěřit tisku; odvážil se toho až jako stařec a první výtisk knihy mu prý donesli na smrtelné lože. Církev si povšimla nebezpečného učení. Není-li Země středem všehomíra, jak je to tedy se stvořením světa a člověka i 8 jeho zvlášt­ ním posláním? Mladý Komenský sdílel s ostatními názor, jak se mu naučil. A přece ho ten Koperníkův rukopis dráždil. Chtěl vědět! Chtěl vědět, jak do­ spěl polský hvězdář ke svému kacířskému názoru, který vyvracel učení, trvající po staletí. A jednoho lednového dne roku 1614, když už předvídal svůj návrat domů, vypravil se k vdově po profesoru Christmannovi a nabídl jí všechno, co měl. Dostal rukopis, který ostatně začínal být velmi nebezpeč­ ným předmětem. Probděl nad ním mnoho večerů. Když pak přišlo jaro a čas návratu do vlasti, neměl Komenský, zač zaplatit dostavník. Ale rád chodíval pěšky; tvrdil vždy přátelům, že takový pohyb utužuje zdraví celého těla, přináší mnohé nečekané poznání lidí i přírody a také myšlenky že plynou při chůzi lehčeji. Svěřil tedy své zava­ zadlo ostatním a vzal si s sebou jen několik nej­ nutnějších věcí; ale přidal k nim i drahocenný svazek Koperníkova rukopisu, na který si kraso­ pisně zapsal den, kdy jej získal. Prošel několik set kilometrů zpáteční cesty do 16

vlasti, oči bystré pro každý jarní zázrak, mysl ra­ dostnou, vůli stále pevnější. Občas ho svezl vlídný vozka; ale před hranicemi sestoupil a došel už sám. Stanul na hřebenu, s něhož se mu otevřel po­ hled do Cech. Pozdravil se se vzpomínkami z dět­ ství, ohlédl se zpět, rozloučil se s učiteli i se studiem a vroucně si připomněl velké cíle, které ho doma čekají. Sklonil jinošskou tvář k sepjatým dlaním a tiše se pomodlil. Pak opět sáhl po vaku a po holi a pevně vykročil.

17

ŠŤASTNÁ LÉTA

Průzračnými jitry vcházely pokojné podzimní dny do fulneckého údolí. Teplé počasí dovolovalo mladému učiteli vy­ cházet s žáky ven, do svahu nad školou, kde už měli chlapci sedátka z drnu, kde zaznívala píseň toulavých konopek a zvonohlíků a slunce prosvě­ covalo dosud zelené větvoví dubů. A stačilo vzít do ruky spadlý list, najít opuštěné hnízdo nebo za­ hlédnout na obloze šípové hejno kachen a učitel se dovedl rozhovořit, kladl otázky, zkoušel důvtip žáků, poučil je, aniž věděli, že se učí. Vyzkoušel v nové učební metodě žáky i sebe sama už v Přerově, když se stal učitelem na škole, do níž před lety chodil. Nekladl na stůl metlu, jak tomu bývalo zvykem ve všech školách široko da­ leko, nekřičel a nevyhrožoval; přicházel k svým žákům s úsměvem a přece si je podmaňoval, pro­ tože dovedl uhodnout, co je zajímá, nebyl nedo­ čkavý a měl pochopení i pro jejich zálibu v hrách a soutěžích. 19

V roce 1616 byl vysvěcen na kněze a brzy poté ho přidělili do severomoravského městečka Fulneku jako správce církevního sboru i školy, do níž posílali přerovští měšťané své synky přiučit se němčině. Prázdnin využil mladý kantor vždy k ces­ tám domů, na Slovácko, navštívit hrob rodičů a sester, pozdravit známé, poslechnout si písně, které znívaly nad jeho dětstvím; ale pouštěl se i dál a prošel celou Moravu. Nespokojen s dosavadními mapami své domoviny, umínil si, že nakreslí mapu lepší,pravdivější. A cestou neměřil jen vzdálenosti, ale i hloubku lidové moudrosti a nezapisoval si jen tok řek a výšku kopců, ale také jadrná lidová rčení, přísloví, zajímavé výrazy; jeho kapsy a brašny byly plné poznámek, které po návratu vždy přepi­ soval pro chystaný „Poklad“, jímž se sám učil a chtěl učit jiné. Ale pořekadlo, jak je zaslechl z úst lidí na vesni­ cích, nebylo pro něho mrtvou větou, kterou by mohl jen zařadit do sbírky. Dobře věděl, kdo a proč co říká. Byl duchovním správcem svých svěřenců a učil jejich děti; poznal poměry na mnoha pan­ stvích. Vždycky znovu ustrnul nad strastiplným životem poddaného Edu, nad jeho bídou a bezmocí. Byl tím hluboce roztrpčen; často se odvážil vůči vrchnosti podrážděných výtek, často se pokusil zachránit nešťastníka z nouze a dluhů přímluvou 20

nebo protestem. Ale ten zlý stav byl příliš obecný, aby jeho pomoc něco zmohla. Vracíval se domů sklíčen a bezradný nad slabostí svých lidských sil a přece s novým vzdorem, s novým vzpurným od­ hodláním. Jak pomoci? Perem? Nikdy je dosud na tako­ vém úkolu nezkusil. Ale nehrávali co svět světem stojí na pomoc pero mužové, kteří neměli moc a vládu, ale v jejichž duši se ozval soucit a touha po spravedlnosti? Znal Lukianovy „Dopisy Satur­ novi“, v nichž si chudí stěžovali na bohaté. Což zkusit to a vyslovit v takovém sporu všecko, co v dnešním světě poctivého člověka tíží a rozrušuje jako stav protiprávní, nekřesťanský, nelidský? Zkusil to. A poznal napoprvé onen šťastný pocit, který pronikne duší, když začíná člověk psát podle čistého přesvědčení a když každé napsané slovo posiluje ještě odhodlání. Psal „Volání utiskova­ ných chudých do nebe“ a jadrná, živá slova se mu do pera přímo drala. „Mají mnozí plné stodoly a špi­ žírny, až myši kazí; my mezitím hladem mřeme. Mají plné skříně kožichů, šub, sukní, kabátů, až molové to hryžou; my mezitím odpola nazí cho­ díme. Mají plné truhly stříbra a zlata, aniž toho čím užívají, ač že na to hledí...“ Ale náhle se zarazil. Pod rukou mu přibývalo řádků, plných obžalob, o nichž věděl, že jsou 23

oprávněné. Najde však tiskaře pro takovýto spis? Neslýchal často i od pánů z jednoty bratrské, jinak ušlechtilých a poctivých, stesky na poddané, na jejich lenost a neposlušnost? Připustí, aby se vy­ tiskla kniha, která by všechnu vinu za nespravedl­ nost ve světě vrhla jen na ty, kdo mají moc a maje­ tek? Spravedlivě uvažoval. Jistěže mají poddaní mnoho lidských vad, které působí těžkosti vlád­ cům. Může o nich napsat. Budiž slyšena i druhá strana! A jeho pero — ale méně ochotně než před­ tím a bez vášně už — zapsalo i stížnosti mocných a bohatých. Čtenáři! — oslovoval ho však v du­ chu — zda rozpoznáš, na ěí straně je pravda? Ostatně, nepsal pro svoji ctižádost. Chtěl opravdu pomáhat. Komu? Poddaným. Ale oni si sami po­ moci nemohou. Komu je kniha určena? Vrchnosti. Tohoto čtenáře nesmí tedy zapudit. Snad roztaje led na srdci těch nejhorších, nejtvrdších. Snad se zaleknou a vzpamatují ti, kdo trýzní nejhůř. A nazval svůj spis „Listy do nebe“. „Nebo což ubozí činiti máme, když již na světě nelze nalézti, kdož by politoval nás nebo alespoň naříkání naše slyšeti chtěl?“ Tak byla kniha nejen svědectvím, ale domluvou, výčitkou, palčivým poselstvím ze svědomí do svědomí. Když byl Komenský přeložen do Fulneku, nejel tam sám. Poznal v Přerově mladou ženu, jejíž pů­ 24

vab se mu nesmírně zalíbil. Byla to Magdalena Vizovská, nevlastní dcera přerovského purkmistra. A v létě roku 1618 měl Jan Amos s Magdalenou svatbu, vážnou i důstojnou, ale plnou šťastných slibů do budoucnosti. Magdalena byla dobrou a trpělivou ženou pro muže, plného zájmů a neutuchající touhy po činech, jako byl Jan Komenský. Co mu nezabralo vyučo­ vání a bohoslužby, to vzala práce na učebnicích, na historii pánů z Žerotína, na mapě Moravy. Ale Jan Amos nebýval nikdy rozčilený a hrubý a v jeho láskyplných pohledech nacházela Magdalena hlu­ binu bezpečnosti. Když přišlo první dítě, chlapec, tu na Amosově úzkosti, péči i radosti poznala Magdalena jeho lásku jasněji, než by jí prozra­ dilo steré vyznání. Všichni ve Fulneku měli mladého kazatele rádi; pro jeho vlastnosti ho ctili i občané jiného vyznání. Škola stála hned vedle starého augustiniánského kláštera; nebylo možné, aby správce školy a převor kláštera se navzájem natrvalo vyhýbali. Augus­ tiniáni však zjistili, že nový mladý správce není podšitý onou pikartskou zatvrzelostí, které se obá­ vali; přesvědčili se, že je snášenlivý, ale též dů­ sledný, že neustupuje od zásad, aby si koupil něčí přízeň, ale ani neuráží, že je chápavý i vůči jino­ věrcům a pomůže každému. Naučili se vážit si ho. 25

Povaha českobratrského faráře, jemuž nebylo do­ sud třicet let, vtiskovala svůj ráz životu celého města. Půvabná byla jara ve fulneckém údolí, když se v úlech probouzela včelí píseň. Léto bylo jásavou oslavou rodinného štěstí. A podzimní dny přichá­ zely jasné a průzračné a přinášely moudré za­ myšlení. Ale krátce bylo vyměřeno této době oddechu a přípravy. Napětí mezi nepřátelskými církevními tábory v českých zemích rostlo. Král Matyáš po převzetí trůnu otevřeně stranil katolíkům, ale česká šlechta přece nenašla dost síly a svornosti, aby odmítla přijmout za jeho ná­ stupce Ferdinanda, vévodu štýrského, známého svou nesmiřitelností vůči evangelictví. I stranou ležící Fulnek se dovídal o sporech, které zmítaly Prahou. Když byly protestantům násilím zavírány a bořeny chrámy, smluvili nekatoličtí páni ote­ vřený odboj a na znamení odporu vyhodili králov­ ské kancléře Slavatu a Martinice z oken pražského hradu. I když žádný z nich nepřišel o život, byl to počátek nepřátelství českých stavů proti královské moci habsburské, po němž nebylo už návratu k smíru. Pán z Zerotína, ochránce mladého kněze fulnec­ kého, býval odevždy upřímně oddán myšlence re­ 26

formace. Nyní však nebyl v řadách císařových odpůrců. Ať už byl skleslý stářím, nemocemi a ži­ votními ztrátami, ať nevěřil v romantický válečný podnik, přiměl svým vlivem Moravu, aby se boje zdržela. Pokusil se dokonce přesvědčit české pány, aby od boje upustili; setkal se však v Praze s vý­ tkou zbabělosti a s výsměchem. Jan Amos se octl na jednom z těžkých rozcestí, které mu život tak bohatě chystal. Žerotín měl jeho úctu i vděčnost, žárem mladistvé odvahy pla­ nul však pro Fridricha Falckého, jehož už osobně poznal a na jehož korunovaci, když si ho nekato­ lická šlechta zvolila za krále, rozjel se do Prahy. Co cítil v těch nepokojných dobách nej silněji, byla úzkostná touha, aby evangelíci pochopili příkaz doby a sjednotili se; zvláštním písemným návrhem se pokusil tehdy prospět myšlence, aby se staré husitské tradice spojily s myšlenkami novými. A bylo proč myslit na toto sblížení! Nový císař Ferdinand získal za spojence Španěly, Poláky a vůdce katolické ligy Maxmiliána, vévodu bavor­ ského; i protestantský Jan Jiří, kurfiřt saský, se s ním spojil, uražen, že mu Češi nedali přednost před Fridrichem Falckým. Do Cech přicházely nové a nové cizí pluky, aby vybojovaly zemi pro Ferdinanda. Nikdo se jim nepostavil v cestu. Vojsko direk­ 27

torů, kterým byla svěřena vláda v Cechách, bylo složeno jen z žoldnéřů, a ještě špatně placených. A poddaný lid? Ten lid, který kdysi, za dob husit­ ských, ozbrojen cepy, naháněl svou písní hrůzu vojskům desetkrát silnějším? Ten nebyl s nikým, protože proti němu byli všichni. Když už nebylo možné snést muka soldátské krutosti, došlo tu a tam k zoufalému vzbouření a sedláci ubili své trýznitele. Na jihu Cech, kde dosud žila vzpomínka na táboritské vítěze, shromáždilo se větší selské vojsko a nabídlo českým pánům pomoc, když za to dostanou poddaní volnost. Nabídka byla od­ mítnuta. Do Fulneku, donedávna pokojného, došlehly vlny nenávisti. Vědělo se, že Komenský přeje Fridrichu Falckému. Každý evangelík byl nyní nepřítel. Ti, kdo dosud bratrského kněze s úsmě­ vem zdravili, vykřikli za ním nadávku a pohrůžku. Když chtěl uspořádat s dětmi májový výlet do lesa, rozehnali jej podráždění odpůrci kamením. Úly, které si dal Komenský přivézt ze Slovenska, aby naučil fulnecké občany včelařit, našel jednoho jitra rozkotané. Pryč byla doba pokojných dnů a klidných nocí. Smutného listopadového dne roku 1620 došlo nedaleko Prahy ke střetnutí. Bitva trvala krátce a císařští v ní ztratili jen málo přes sto mužů. Ale 28

osud českých zemí v ní byl rozhodnut na staletí a důsledky, které přinesla, byly neodčinitelné. Fridrich Falcký, který hodoval ještě během bitvy, spěšně uprchl. Nikdo Cechům nepomohl a tak se šlechta na lživý slib milosti vzdala a Praha otevřela brány. Císař se stal pánem českých zemí a s ním dobrodružní vojevůdci nejrůznějších ná­ rodností, kteří se levně zmocňovali bohatých zámků, měst a krajů. Země trnula ve stísněném rozechvění, v očeká­ vání, jímž probleskovaly nesmělé naděje na milosr­ denství. Ale nesplnily se. Odveta byla připravena bez prudkosti, postupně a byla tím děsivější. V únoru byli zatčeni vůdci vzpoury, ale teprve v červnu byli krutým a odpuzujícím způsobem popraveni na Staroměstském náměstí v Praze; byli mezi nimi starci, vážení mužové, universitní profe­ soři. Císař poslechl svých jezmtských rádců. Cizí vojska drancovala zemi, v níž žil vyděšený lid, nikým nebráněný. Ani Moravu Zerotín ne­ uchránil. I sem zasáhla hrabivost mocných a lupičství jejich žoldnéřů. Jednoho večera zaklepali u Komenských ute­ čenci z jižní Moravy. Hlásili, že jsou jim v patách španělské oddíly, které nemilosrdně vybíjejí vše­ chny evangelické duchovní. I pán z Zerotína poslal za svým chráněncem posla, aby ihned opustil Ful29

nek. Rozdráždění občané už se chystali přivítat vítěze nad evangelictvím v zemi a rozhodovali se vymýtit i v městě všechno jedovaté býlí. Život Komenského visel na vlásku. Magdalena plakala a prosila muže, aby poslechl. Bál se ji opustit, protože čekala druhé dítě. Ale ona ho zapřísahala, že právě proto potřebuje klid, a ne strach o jeho osud a ne úzkost z každé příští chvíle; žádala ho, aby se zachoval, aby se nevystavoval zuřivosti. Poslechl nakonec jejích proseb. Naposled ji objal a políbil, naposled pohladil synka. Po půlnoci odešel z domu, kde prožil tak šťastné dny. Naposled se rozloučil se školou. Ohlédl se k známým svahům, odkud k němu za­ zněla smutným echem vzpomínka na radostné dětské hlasy, na májové písně. Bolest z tohoto útěku ode všeho dobrého, co tu zanechával, mu svírala srdce. Vydal se do hor. Za svítání vtrhli do Fulneku španělští vojáci.

30

V ÚKRYTECH

J ak

vzdáleným, neskutečným snem se nyní zdála fulnecká léta, i když do jejich poklidu zazní­ valy už tenkrát hlasy úzkosti! Život byl tehdy klidný a nevinný jako rozvíjející se květ. Kde jsou rána, rozsvěcující se do dnů plných radosti, kde večery, tiše se zavírající nad výsledky píle? Kde jste, dny, z nichž v každém jako zlatá zrna na dně proudící bystřiny našel jsem ženin věrný pohled a dětské pousmání? Když prchal Jan Amos té neklidné noci z Fulneku, netušil, že odchází navždy. Strašlivou po­ pravou vůdců spiknutí se nenasytila pomstychti­ vost protivníků. Bylo nutno vdupat odpor do země a provždy vzít odbojnému národu naději na zásvit volnosti. Kus po kuse odevzdávali císařovi rádci nešťastnou zemi žoldnéřům cizí krve, kus po kuse rvali duši země. Byli vypovězeni všichni evange­ ličtí kněží. Ti, kdo je skrývali, byli pronásledováni a trestáni. Slídilo se po českých knihách; všude hořely hranice. 31

Komenský utíkal nejdřív do Žerotína u Štern­ berka. Pán z Žerotína, jemuž nemohl císař nic vytknout, měl přece možnost po nějakou dobu bratrské kněze chránit. Nicméně nesmělo se to dít otevřeně. Našli se zrádci, kteří císařským emisarům donášeli. A tak vytvořila žerotínská čeleď milovanému kazateli pro chvíle zvýšeného nebez­ pečí zvláštní útulek — v dutém kmeni staré lípy, kde mohl nocovat i psát. A on potřeboval psát. Nebylo shromáždění, na němž by mohl vystoupit, nebylo ani protivníka, jehož by mohl přesvědčovat. Souvěrci byli na útěku jako on, buď se přetvařovali, buď pykali za přílišnou otevřenost. Hněv nepřátel byl bez soucitu a ještě horší byla lhostejná hrabivost cizích žold­ néřů, kteří v celé zemi viděli kořist, danou jim na­ pospas, a tropili si svými skutky posměch ze všeho, zač byli posláni bojovat. Mnoho úkrytů vystřídal Jan Amos, ale nakonec musel opustit Moravu, kde mu hrozilo největší nebezpečí; utekl se do Brandýsa nad Orlicí, kde sídlil tehdy Karel z Zerotína. Nedaleko hrobu bratra Řehoře, zakladatele jednoty bratrské, dal Zerotín postavit kostelík a v jeho domě ve městě přebývalo více bratrských kněží. Tam konečně našel Komenský úkryt aspoň takový, že v něm mohl „mít stín“. 32

V prvních dobách vyhnanství žil v duchu stále ve fulneckém domově. Stýskalo se mu, a předsta­ voval si, jak trpí smutkem jeho žena. Proto první řádky, které napsal, platily Magdaleně. Dal po­ řídit dva opisy rozkladu „o dokonalosti křesťan­ ské“; jeden poslal ženě, druhý si nechal. Přesvěd­ čoval v nich sebe i ji, že plnit vůli boží znamená odevzdaně snášet všechna protivenství, i když ně­ kdy nechápeme božský úmysl. Věděl, že mu ne­ zbývá, než těšit i posilovat, ale věřil aspoň, že tato slova útěchy je brzy opět spojí. Posel, který nesl do Fulneku jeho spisek, měl těžký návrat. Ne, Španěle paní Magdaleně ne­ ublížili. I občané ji nechali na pokoji. Ale v patách vojsk šla ještě horší metla, mor, a ta nelítostně vysmýčila město. Zhasl život Magdalenin, zhasl i život obou malých chlapců, z nichž druhý sotva spatřil světlo světa. Před Komenským ležel spis útěchy, který psal mrtvé ženě. Skláněl nad ním tvář zbrocenou slzami. Proč? Proč? — bylo slovo odporu, pochyby i zoufalství. Jako učitel i jako církevní pastýř navykl si myslit vždy především na druhé a ne na sebe. Viděl okolo sebe tolik neštěstí, slyšel tolik pláče vdov a sirotků, byl svědkem tolika křivd a krutostí, že citlivý jeho duch se nemohl zabývat jen vlastními 35

ranami, ale musel myslit na všechny členy jednoty bratrské, na české vesničany v osadách, nemi­ losrdně vybíjených, kde vrány usedaly na těla oběšených, kde ženy byly znásilňovány a mučeny a děti vražděny nej horším způsobem. Členové ro­ zervaných rodin se hledali a nacházeli často jen hroby. Ti nejčestnější a nejušlechtilejší, kteří ne­ chtěli líbat boty zotročitelů, museli s žebráckou mošnou do ciziny. V lesích hynuli lidé nemocemi, jizvami, hrůzou. Komenský, pamětliv svého poslání, čelil obecné malomyslnosti vlastním příkladem. Hněv a bolest mu jitřily krev. Ale věřil, že dodá svým druhům více síly trpělivostí a pokorou, když nebylo v do­ hledu moci, která by se vítězům postavila. A měl pravdu. Dívali se na něho, obdivovali se mu a z jeho klidu čerpali novou naději. V Brandýse žilo mnoho opuštěných žen. Jedna z nich, paní Cyrilova, jejíž muž kdysi vložil na hlavu Fridricha Falckého čes­ kou korunu, poprosila už dříve Komenského, aby ji naučil snášet tíhu žalu. „Hrad nedobytelný je jméno Hospodinovo“, odpověděl jí útlým spiskem, který se ještě podařilo tajně bratrské tiskárně v Praze vydat. Z kněží, kteří našli útulek v Brandýse, byl Ko­ menský jeden z nejmladších; ale jeho jméno si opakovali přátelé a znali je i nepřátelé. Proto, kdy­ 36

koli se přiblížilo nebezpečí nevítané návštěvy, od­ cházel Komenský do srubu pod Klopotským lesem, kde sestupoval pod zem do sklípku, aby ho slídi­ lové nenašli; a někdy musel ještě dál do lesů, až do dřevařské chaty v kopcích, o níž ani lidé z města nevěděli. Byl to život chudý, často o hladu, nepřetržitě v úzkosti před prozrazením. Ale Komenský vítal, když se občas mohl vzdálit světu. Jak stále vyzná­ vat odevzdanost a pokoru, když v nitru hlodá nenasytná bolest? Dodával odvahy druhým, ale měl sílu být k sobě bezohledně pravdivý. Lekal se proto chvil samoty a zároveň je vyhledával. Lekal se jich a vyhledával je, protože stanul vždy tváří v tvář protivníku nelítostnému i poctivému — sobě samému. Když se kolem opuštěné chýše setmělo a oblehla ji noc s družinou černých myšlenek, tu přicházela za ním i minulost, smutná nejen pro to, co se stalo, ale i pro všechno, co s ní bylo pochováno. Jak mohla vzkvétat jeho škola! Když by se osvědčil jeho způsob vyučování, jistě by jej přejaly jiné bratrské ústavy. Oč se mohl obohatit „Poklad ja­ zyka českého“? Vyjde vůbec kdy? Slyšel vyprávět, jak kapucín Bonaventura pálil na fulneckém ná­ městí jeho knihy. Viděl v hořkých představách, jak mu děti pomáhaly nosit na hranici všechny 37

zanechané rukopisy. Viděl hořet svá kázání, do temnot samoty šlehal oheň hranice a řeřavé uhlíky zůstávaly v duši. Děti, jeho milé děti, zpívaly při obřadu zkázy! A co jeho děti vlastní? Proč nesměl rozkvést jejich život? A Magdalena, dobrá, tichá, nevinná? Kolik takových čistých a bohabojných Magdalen ztrácí život v rukou neznabohů a jak strašným způsobem! Hynou, potupeny, poctivé matky, hy­ nou v mukách dívky sotva odrostlé, celá země se mění ve hřbitov. A tma houstne, odnikud nesvítá naděje, odnikud nelze čekat spásu... Ani od nebes? I když na chvíli usnul, Amos se často náhle po­ sadil na lůžku, probuzen třesknutím větve o střechu či vlastním neklidem, a vytřeštěnýma očima zíral do tmy. Jen zkázu v ní viděl. Rozechvělou rukou sáhl po bibli, zažehl kahan, horečně hledal stránku, na níž by našel útěchu. Zběhlé prsty i po paměti otevřely Knihu Isaiášovu. Jeho národ byl tehdy také v otroctví. Ale Isaiášův hlas nepoklesl bázní a zněl pevně; předpověděl útrapy, ale mluvil i o ko­ nečném vysvobození — a jeho proroctví se na­ plnilo. Být Isaiášem českého národa? Amos skryl tvář do dlaní a zary] nehty do čela, do spánků. Več ještě věřit? Jeho duše byla rozpolcená, roz­ tříštěna. A jako už víckrát, pokusil se scelit ji perem. 38

Když tentokrát začínal, nemyslil na jiné. Přál si dovědět se pravdu o sobě. Nedávno četl drama­ tické dialogy Jana Andreae a rozmluvy Justa Lipsia, napsané na útěku z vlasti. Ten literární způsob se mu zamlouval. Dovoloval jasně vyslovit rozdílné názory, i když zmítají jedinou myslí: umožňoval, aby se střetly. A svůj spis Jan Amos nadepsal „Truchlivý“. Truchlivý — to je autor sám; je to člověk naří­ kající nad bídou vlasti. Rozum ho chce utěšit; ale jeho rady jsou Truchlivému studené a malicherné. „To je bláznovství a nesmysl. Co potěší zločince a šílence, že jiné taky věší?“ Truchlivý se přiklání k názoru, že lepší než takový život byla by smrt. Tu vstupuje do rozepře Víra; protože není útěchy na tomto světě, těší aspoň božím milosrdenstvím. Ale Truchlivý pochybuje už jak o pravosti církve, tak o vševědoucnosti boží. „Bůh?“ ptá se. „Voláme-li, neslyší a slyšeti nechce.“ Tu přichází sám Kristus a dokládá se svou mocí nad veškerenstvem. Truchlivý se nebojí ani jemu vyslovit svůj žal a beznaděj. „Myslíš, že mám železné srdce?“ ptá se s upřímnou lidskou bolestí. Když odložil Komenský pero a pročítal stránky napsané takřka jedním dechem cítil, jak plná ži­ vého vzdoru jsou slova výčitek a jak mrákotně a šedě znějí slova útěchy. To proto, že vyslovoval 39

žalost tisíců. „Konec nevidíme, ale vidíme před sebou propast jakousi bezednou, do níž padáme čím dál tím hlouběji. Nebo co v tom čase lidí opět pomordováno! Co pozajímáno! Co hladem, morem, zimou a nahotou, hořem a žalostí, strachem a zdě­ šením pomřelo!... A není na tom světě k spomo­ žení naděje žádné.“ Vložil Kristu do úst příkaz k poslušnosti i slib pomsty a příchodu nových dob. Ale nebyl spo­ kojen. Cítil v hloubi srdce, že pravda zůstává na straně Truchlivého, i kdyby byla sebesmutnější. Můžeš si představovat krásu života, pracovat do úpadu, věnovat všechny síly dobru — a co stačí, aby se celá stavba změnila v trosky? Ne, nelze spoléhat, uvažoval Jan Amos, že tu na zemi dosáhneme kdy blaženosti. Jen odvrátíš-li se od světa a zúčtuješ-li se všemi jeho nástrahami, třebas krásnými, snad se dočkáš chvíle klidu a po­ koje. A duše Jana Amose — která byla duší bás­ níka — naplnila se myšlenkou na nové dílo. Všem, kdo se zklamáni potáceli okolo něho s rozbitou duší, chtěl říci: Přestaňte doufat, že tento život, plný klamu, dá vám kdy štěstí, a jen tak dojdete ráje, který marně hledáte! Poj al představu světa j ako města uprostřed tem­ not, jehož každá ulice je obsazena jedním stavem a všechny ulice vedou k náměstí s palácem Stěstě40

ny. Toto město a jeho obyvatele si umínil popsat. Komenský dovršil teprve třicátý rok, ale mnoho už poznal a promyslil; jeho bystré oči si dovedly všimnout doma i v cizině vad, hlodajících na lidské povaze, poškozujících stavy, řemesla, povolání, a bránících, aby vládl pořádek a pokoj. Začal psát svůj „Labyrint světa“, aby ukázal marnost všeho lopotění na tomto světě. Byl proniknut vůlí i ne­ návistí; psalo se mu lehce a slova přicházela sama, ale on pečlivě volil a neústupně upravoval, aby vyjádřil svou myšlenku co nejpřesněji. Ale právě proto, že tak dobře znal lidi, že je mi­ loval a nenáviděl jejich špatné vlastnosti, z nesku­ tečné alegorie dostal se brzy na půdu tohoto světa, světa hříšných Udí. A tak povzdech nad šalbou lidského snažení se mu pod perem změnil v bystrou kritiku nešvarů, hyzdících tvář světa. Ostře od­ soudil současnou školu a domýšlivost učenců. U křesťanů nachází jeho poutník víc nepravostí než u pohanů. Vrchnost se věnuje jen pohodh a rozmařilosti a ne blahu občanů; pro její soud­ nictví našel slova nejhoršího odsouzení: „Někteří neměh uší, jimiž by stížnosti poddaných vyslý­ chali, jiní očí, jimiž by neřády před sebou zname­ nali, jiní nosu, kterým by úklady šibalů proti právu čenichali, jiní jazyku, kterým by za němé utištěné promlouvali, jiní rukou, kterými by 41

úsudky spravedlnosti vykonávati mohli, mnozí ani srdce neměli, aby co spravedlnost káže, konati směli.“ Stav vojenský patří v jeho očích k nejhor­ ším, co lze na světě najít. Celá správa světa je za­ ložena na svárech, závisti a nenávisti. Jen v nitru najde člověk klid a útěchu. „Vrať se do domu srdce svého a zavři za sebou dveře!“ Tak mu vyznělo dílo, které dokončil 23. pro­ since roku 1623 v chalupě pod lesem a připsal je pánu z Zerotína. Nic jiného nezbývalo chudákům, které pronásledoval hlad a mor, které hubily zbraně i plameny. Té zimy přišly zrovna zprávy z nedalekých krajů, že cizí vojsko pro svou krato­ chvíli shánělo české lidi do houfů, zbavovalo muže i ženy všeho oděvu a štvalo je jak zvěř po sněhu do lesů, vstříc smrti mrazem. Kde potom hledat pomoc? Na zemi či v nebi? Na tisk „Labyrintu“ nebylo pomyšlení. Ale pán z Zerotína rozpoznal jeho básnickou hodnotu i po­ učení „Ráje srdce“; sám dal pořídit několik prv­ ních kopií a dál se dílo šířilo v opisech, protože nacházelo mezi skrývajícími se utečenci hluboký ohlas. I proto se líbilo, že v něm básník mimoděk splnil jeden z dávno předsevzatých úkolů: dokázat, jak je čeština jazyk pružný a jadrný, jak se dovede smát, želet i tepat. „Truchlivý“ vyšel v tajné tiskárně v Praze; ale 42

jakmile se dostal první výtisk do rukou jezuitům, byl zapsán na index a jeho výtisky se většinou staly kořistí plamenů — ne pro útěchu slov Kris­ tových, ale pro drsnou pravdu, kterou spisovatel vyslovil za tisíce truchlících. Další a další vyhnanci museli přes hranice hledat si útulek pro víru svých otců. Na dalších a dalších zámcích se usadili dobrodruhové, jimž přálo vžoldu císařově štěstí, a vězněním a jiným násilím nutili poddané k změně vyznání. Ani pán z Zerotína nemohl už skrývat bratrské kněze; dragouni na ně pořádali honičky. I na Komenského čekal úděl psance. Jeho pero ještě bojovalo. Napsal kázání „O sirobě“, protože přibývalo tolik sirotků v české vlasti. Napsal spi­ sek „Pres boží“, protože jako v nemilosrdném presu mu připadalo srdce vlastní i srdce všech blízkých. Ale útulek nebyl už jistý. Císařovi po­ slové naznačili Žerotínovi, že nezřekne-li se víry, bude muset i on opustit vlast. Chystaný císařův patent nedovoloval už žádnému šlechtici ani měšťanu jiné víry pobyt v zemi. Nevolný lid se vy­ stěhovat nesměl, neboť jeho rukou bylo třeba; ale poctiví lidé utíkali tajně. Z českých zemí odcházeli tehdy nejlepší z nejlepších: učenci, umělci, cha­ rakterní lidé všech vrstev, lidé, kteří si nade vše­ chno vážili svobody přesvědčení. 43

Jan Amos se v brandýském útulku sblížil s ro­ dinou Cyrilovou. Jejich dcera Dorotka neměla svěží půvab Magdalenin; ale byla zato pevné po­ vahy, vážná, schopná snášet utrpení a ještě uměla dodat síly písní či napomenutím. Měla statečnost svého otce a rozšafnost matky. Častokrát byla poselkyní, když jiní se báb za Janem Amosem do lesní samoty. Byla také první, která opisovala jeho nové spisy. V létě roku 1624 se jí Komenský zeptal, zda by s ním chtěla sdílet život vyhnance. Přisvědčila. Na podzim se v Brandýse vzali. Nezapomenu nikdy na Magdalenu a na její děti, řekl Amos Dorotce, ale nemohu už zůstat sám. Nikdy se nebudu proti tvým vzpomínkám stavět, řekla mu Dorotka Cyrilova, ale učiním všechno, abys poznal v životě také trochu štěstí. Krátce nato odjel Komenský na tajný sjezd bratrských duchovních do Doubravice pod Krko­ nošemi a byl tam zvolen a pověřen, aby přešel hranice a propátral možnost, kam by se mohli bratří z Cech před pronásledováním utéci do Pol­ ska. Byl to těžký úkol. Komenský se ho však ujal ochotně. Věděl, že hledá nový domov nejen pro sebe, ale pro mnoho českých rodin. Tušil, s jak úpěnlivou nadějí ho sledují. A jejich úzkostí a je­ jich bezmocí rostla jeho síla. 44

VE VYHNANSTVÍ

Jedné lednové noci roku 1628, na pokraji sví­ tání, dospěl Komenský se svými druhy a jejich rodinami u Žacléře na hranice Cech. Smutně se ohlíželi na bílé pláně, po nichž se za nimi hnal vítr; odhrabali sníh a vyrvali nehty trochu tvrdé hlíny, kterou zavázali do cípů šátků. Pak šli dál. Říkali tehdy své vlasti: Na shledanou! Komenský sjednal pro bratrské duchovní a pro družinu věřících, která se kolem nich seskupila, možnost přistěhovat se do polského města Lešna, le­ žícího nedaleko slezských hranic; patřilo vzdělané­ mu a snášenlivému šlechtici Rafaelu Leszczyňskému a byly zde již bratrské sbory polské, německé i české, založené bratřími, vyhnanými z českých zemí už v minulém století. Ráz krajiny byl po­ dobný Moravě a město křivolakých uliček a úz­ kých domů bylo tichým a bezpečným zákoutím v zemi, ovládané jinak mocným řádem jezuitským; příchod českých rodin, jejichž mravnost i přičinlivost byla příslovečná, znamenal pro osadu roz­ 45

květ. Dobrá budoucnost zde čekala především řemeslníky; mladí šlechtici většinou odcházeli do švédského vojska; nejhůř bylo s těmi, kteří si ne­ dovedu vydělat na živobytí prací rukou, a zvlášť úděl žen, mezi nimiž bylo mnoho vdov, byl sví­ zelný. Největší pozornost ze všech příchozích vzbu­ dila tehdy dívka, která žila u Komenských — Kristina Poniatowska, dcera bratrského kněze, ne­ dávno osiřelá; bývala stižena záchvaty, při nichž mívala rozUčná vidění a vyslovovala věštby. Bylo tehdy po světě takových proroků mnoho a kvetla celá Uteratura o tom, zda Bůh může ještě pro­ mlouvat jejich prostřednictvím. Komenský se už na studiích dostal do ovzduší, v němž se na základě různých příznaků a před­ povědí věřilo v příchod tisícileté říše Kristovy; i když proto zastával názor, že by na obecném sněmu mělo dojít k smíření všech křesťanů, stavěl se k víře v nadpřirozené zjevy nedůvěřivě a vy­ jádřil to také v jedné z prvních literárních prací. Ale už na první cestě do Lešna poznal jednoho z takových proroků ve sprotavském jircháři Kryš­ tofu Kotterovi a poznal též důvěru, kterou chovaly v jeho věštby i osoby velmi vzdělané; proto Kotterova proroctví přeložil a opis jejich odevzdal v Haagu Fridrichu Falckému; vždyť se týkala 46

především Fridrichova návratu do Cech a pádu nenáviděného „Babylónu“ císařského. Těsně před odchodem z vlasti byl pak Komenský svědkem záchvatů Kristiny Poniatowské; zažil, že neohroženě donesla své poselství do Jičína Valdštejnovi, a po příchodu do Lešna byl přítomen její domnělé smrti i návratu k životu. Vyhnanci, i ti, kteří prohlašovali, že nevěří, a třeba se i vy­ smívali, dávali nyní jejím proroctvím zoufale za pravdu; vždyť to znamenalo návrat domova, ma­ jetku, setkání rodin, znovunabytí vlasti i mateř­ ského jazyka. Jaký div, že každá myšlenka, která se exulantům žijícím většinou ve vzpomínkách vynořila, byla spojena s touto jedinou touhou? Krátce před odchodem z Cech dlel Komenský několik měsíců u šlechtice Jiřího Sádovského v Bílé Třemešné. Vychovatelem tří synů Sádov­ ského byl kněz Stadius, který kdysi studoval s Ko­ menským v Herbornu. Jednoho letního dne se spolu vypravili prohlédnout si proslulou knihovnu Zilveršteinů na zámek do Vlčic, který měl brzy při­ padnout kterémusi císařskému plukovníku. Z mno­ ha set svazků, v bibliotéce shromážděných, upou­ tala Komenského zvlášť jedna kniha: napsal ji německy Eliáš Bodin a pojednávala o didaktice, to jest o umění učiti. Komenský znal v této věci myšlenky Alstedovy, Ratkeho a Andreaeovy; měl 47

cenné zkušenosti z vlastní činnosti v Přerově a ve Fulneku a problém nápravy zastaralého školství jej často pokoušel. A nejen tento problém. Vždyť výchovou se mění děti v dospělé lidi, uvažoval, a ti pak rozhodují o životě svém i jiných, ti určují, jaký bude svět a čím se bude řídit. U Campanelly se utvrdil v přesvědčení, že všechno lidské poznání musí být uvedeno v systém, má-li se člověk stát pánem přírody a mají-li mezi lidmi zavládnout dobré vztahy. U Bacona ho získala myšlenka, jak síly ducha násobí účelná metoda. Není tedy ve výchově mládeže utajen mocný prostředek, jak uspořádat, uklidnit, ukáznit svět, plný zmatků? „Šťastněji nemůže být bráněno zlým věcem v lid­ ském pokolení, jako aby při mládeži bráněno bylo. Šťastněji nemohou štěpováni býti stromové, jako aby za mladistvá štěpováni byli...“ K této velké myšlence přistoupil neméně zá­ važný tvůrčí podnět: Odejdeme z vlasti a necháme ji bez laskavé péče v cizích rukou, její lid bude pustnout, vzdělání bude skomírat. Ale jednou se vrátíme. A pak bude třeba provést velké dílo ob­ novy, aby se ubohé zemi vrátil ztracený ráj. „Pro­ čež, chcete-li spořádané, rozzelenalé, zkvětlé obce, školy, domy míti, školy napřed založte a spořá­ dejte, aby se učením a cvičením pravým rozzelenaly a pravým uměním a ctností dílnami byly.“ 48

Komenský začal tedy ještě ve vlasti pracovat na rozvrhu „Didaktiky“, určené českému národu, a rozvrh tohoto díla a naděje na jeho dokončení byla jednou z nej cennějších posil, které si nesl při truchlivé pouti přes hranice. Měl však ženu a na svět přišla vroucně přivítaná první dcera Dorotka Kristina; rodiče jeho ženy byli už staří; Jan Amos se musel starat o výživu všech. Proto přijal po příchodu do Lešna opět učitelské místo. Ale i v lešenském gymnasiu si znovu ověřoval, jak nevyhovující jsou metody staré školy, jak odpuzujícím způsobem se vyučuje latině, jak chybí žákům přehled věd přírodních. A stačilo se podívat bez zaujetí na školy jezuitské, aby bylo zřejmé, že na této cestě zůstala reformace pozadu. Zkusil navázat spolupráci s Ratkem, jehož ná­ zory se mu zamlouvaly; ale Ratke, žárlivě střežící své novoty, mu ani neodpověděl. Napsal tedy Ko­ menský Andreaeovi; odpověď byla srdečná, ale německý filosof, unavený životním strádáním, ví­ tal už v Komenském jen svého následovníka a ne­ mohl mu prospět. Viděl tedy Komenský, že se musí předsevzatého díla ujmout sám. Stejně se mu zdálo, že všude vidí jen zlomky a podněty; on však toužil po pevné soustavě, která zaručí výchovu od klína mateřského až po věk dospělosti. 49

Lekal se velikosti díla, s nímž se chtěl měřit. Ale byl si jist, že je nejvyšší čas učinit tento krok pro dobro všeho mládí, které v příštích letech školám doroste. Pustil se tedy do práce. Časně vstával, uléhal po půlnoci. Stránky se vršily. Věděl, že přichází s novými věcmi, které mohou vzbudit nedůvěru a odpor; proto chtěl své myšlenky ozbrojit. Dílu, které připsal „národu českému“, se do­ stalo názvu „Didaktika“, i když uvažoval také o názvu „Ráj český“, aby vyjádřil své úmysly. Žádal školy pro všechnu mládež bez rozdílu, i pro dívky; musí to však být „dílny lidství“ a ne mučírny, v nichž se těžkopádně vpravovaly do žáků chatrné vědomosti. Učení musí mládež přijímat s radostí; v přírodě našel mnoho příkladů, když chtěl ukázat účelnost a přirozený postup od jedno­ duchého k složitějšímu. Všechny kapitoly prostu­ povalo jeho přesvědčení, že dobré vzdělání si může osvojit každý, kdo je obdařen zdravými smysly, rozumem, pamětí a vůlí. Vzpomínky na vlastní dětství i život mezi dětmi ho přesvědčily, co může dokázat ještě před vstu­ pem do školy dobrá výchova doma, když se ne­ posílají děti do školy „tak, jako když se něco shodí s lopaty...“ Obával se o děti exulantů, jejichž školní výchova v nebezpečných dobách nebyla za­ 50

ručena. A tak v souvislosti s požadavkem, že začátky vyučování se mají dít v mateřštině, vznikla kniha „Informatorium školy mateřské“, kterou psal velice rád, jako by se nepřetržitě skláněl k hla­ vičkám nejmenších a chránil je a prosil za ně. „Nad zlato dražší klenot jest dítě, ale nad sklo křehčí. Snadno se mu může ublížiti a škoda odtud ne­ smírná.“ Všichni, kdo četli stránky rukopisu, hyb překvapeni; neslyšeli dosud o dětech mluvit s tako­ vou vážností, s takovou láskyplností. V roce 1630 celý protestantský svět uvítal na bojišti dějin hrdinského švédského krále Gustava Adolfa; císařova tvrdošíjnost uvedla s ním do spolku i protestantské Sasy a Brambory, až do­ sud císařovy spojence. Sasové vpadli do Cech — a v patách za nimi tam spěchali nejohnivější z emi­ grantů, luteráni, usazení v Sasku. Po deseti le­ tech byly konečně vyňaty hlavy popravených vůdců odboje z potupných klecí na pražské Mos­ tecké věži. I exulanti v Lešnu byli vývojem událostí vzru­ šeni a domnívali se, že přichází čekaný okamžik. Počali se chystat k návratu. Komenský rychle při­ pisoval poslední dvě kapitoly k české „Didaktice“ a připadal si jako prorok Hageus, který na sklonku babylonského zajetí dával svému národu rady pro vybudování nového života. 51

Ale Albrecht z Valdštejna, jemuž císař v nouzi svěřil neomezenou moc, Sasy opět vypudil. Lu­ teráni prchali z Cech. Sen o návratu se rozplynul. Komenský odložil českou „Didaktiku“. Vrátil se ke školní práci, které přibývalo. Rostl též jeho vliv ve sboru jednoty; byl zvolen za písaře a svěřen mu dozor nad studující mládeží. Bylo mu připra­ vovat modlitební knihy a starat se o tiskárnu, kterou sem dal Zerotín dopravit. Jeho vážnost vzrostla zvlášť za nebezpečné morové epidemie, která na město přikvačila. Domácí obyvatelstvo se chovalo k nemocným surově: vyvleklo je za město, nechalo je tam osudu a pak je pohřbilo tak nedbale, že jejich mrtvoly často vyhrabala zvěř. Když chtěli Češi zavádět rozumnější zdravotní opatření, padlo na ně obvinění, že sami šíří mor. Komenský, když marně zkusil napomínat občany, přes noc napsal poučení o boji proti morové ná­ kaze; přes den bylo vytištěno a rozdáno. Správce města Jiří Schlichting ocenil tento rázný zákrok, protože nejen přispěl k sblížení obou stran, ale vedl i k omezení nákazy. V této době vyšel také tiskem „Labyrint světa“. Komenskému jako významnému členu učitelského sboru byly svěřovány úpravy učebních osnov. Napsal dílo o fyzice a zpracoval latinskou grama­ tiku. Největší úspěch, který ho proslavil v celém 52

vzdělaném světě, přinesla mu však neěekaně kniha, s níž takovou naději ani nespojoval. Aby umožnil lepší učení latině, vybral několik tisíc nej používa­ nějších významů a sestavil je do vět, které by se snadno zapamatovaly a znamenaly zároveň poznání různých oborů lidské činnosti, zejména ře­ mesel. „Janua“ latinsko-španělská, sestavená ir­ skými mnichy, která se mu dostala do rukou, po­ bídla hó k uskutečnění úmyslu. Tak se objevila na veřejnosti jeho „Janua linguarum reserata“ neboli „Dveře jazyka otevřené“, podávající s poznáním věcí a poučením v mateřském jazyce latinské vy­ jádření. Ohlas byl neobyčejně živý. Ozval se Hamburk, Gdaňsk, Lipsko. Rázem se chystala nová vydání a překlady. Brzy byl hotov text fran­ couzský i anglický. S českým vydáním spojil Komenský výběr z přísloví pod názvem „Moudrost starých Cechů“. Byl překvapen blahopřáními, která odevšad přicházela; po dlouhé době nepřetržitých protivenství bylo to první zadostiučinění jeho práci. České rukopisy musel odložit. Ztratily se tehdy světu a teprve po dvou stech letech je objevil v Lešnu vědec J. E. Purkyně. Ačkoli Komenský neztrácel víru v návrat domů, byl přesvědčen, že je jeho povinností svěřit se se svými myšlenkami o didaktice všem, kdo se o ná53

právu školství pokoušejí. Proto se rozhodl, že český text převede do mezinárodní latiny a že jej obohatí a rozhojní, aby tak vytvořil „všeobecné umění, jak naučit všechny všemu, čili spolehlivý a vybraný způsob, jak lze po všech obcích, městech a vesnicích kteréhokoli křesťanského království zřizovat školy...“ Opakoval zde požadavek, že právo na vzdělání mají děti bohaté i chudé, z měst jako z posledních samot. Heslem „Didaktiky“ bylo: „Omnia sponte fluant, absit violentia rébus“ (Vše nechť plyne samovolně bez účasti násilí). Přál si jednotné a srozumitelné učebnice a z názvů, které pro ně chystal, jevilo se radostné prostředí, jaké chtěl dětem ve škole vytvořit — „záhon fial­ kový, záhon růžový, štěpnice“. Každý vědecký obor chtěl mít obsažen v základních pravidlech co nejkratších, pomocí jasných a přesných slov. „Jistě více výživy dá lidskému žaludku skýva chleba s douškem vína než koryto plné plev a špí­ ny.“ Odmítal vědu bez smyslu pro praktický život, protože za moudrého považoval ne toho, kdo ví mnoho věcí, ale kdo ví věci užitečné. Veliký vý­ znam připisoval proto učitelům, kteří „musí být přesvědčeni, že jsou na vysokém místě důstojnosti a že jim byl svěřen vznešený úřad, nad nějž nic není pod sluncem většího“; ale žádal je, aby každý z nich učil „ne tolik, kolik sám dovede, nýbrž jen 54

tolik, kolik je žák s to chápati“, neboť „síly chtějí být podporovány, ne potlačovány...“. Věřil, že výchovná činnost je jednou z nej mocnějších zbraní, jíž lze čelit obecnému zlu. „Život máme strávit ne učením, ale jednáním. Musíme být tedy co nej­ dřív vzděláni k životnému jednání, abychom ne­ museli přestat dříve, než se naučíme jednat.“ Po dokončení latinské „Didaktiky“ rozeslal Ko­ menský rukopis několika významným osobnostem; doufal v pochopení a příznivý ohlas. Byl však zklamán. Mnohé jeho požadavky se zdály posuzovatelům příliš přehnané, zvláště význam, který připisoval učitelům; zaražen a rozčarován tisk knihy zadržel. Nadcházela doba, kdy příznivá naděje se opět rozplývala a do popředí vystupoval obraz chmurné skutečnosti. Chrabrý Gustav Adolf porazil sice Valdštejna v bitvě u Lůtzenu, ale sám padl. Téhož roku zhasla i druhá hvězda, k níž exulanti upírali zrak; zemřel Fridrich Falcký. Lhala proroctví Kotterova, lhaly věštby Kristiny Poniatowské. Někteří z emigrantů obrátili zřetel k vypočítavé a ješitné povaze Valdštejnově, císařem několikrát zraněné a ponížené. Přestože sloužil císaři, byl ValdštejnCech.Poslové se rozjeli s tajnými vzkazy. Ale zrádci vše donesli do Vídně a císař Ferdi­ nand II. dal Valdštejna v Chebu zavraždit. I tato 55

bludička naděje uhasia. A v bitvě u Nôrdlingenu získalo potom císařské vojsko rozhodnou převahu. Život v Lešnu se přikrčil a ztichl. Ze snů, že se Češi brzy vrátí domů, obnoví své školy a znovuzřídí svůj stát, zůstal hořký popel. Na stole Jana Amosa ležela sta stránek českých i latinských rukopisů. Svět chtěl od něho novou učebnici latiny. Ale nechtěl slyšet o „umění, jak učiti“. Komenský se marně rozhlížel, kde najde pochopení; přemáhalo ho přesvědčení, že napsal ta sta stránek doprázdna.

56

CESTA DO LONDÝNA

V

Heidelberku studoval s Komenským Jiří Hartlib z Londýna. Jeho bratr Samuel byl zvláštní člověk; bohatý podivín, ale jeho záliby vesměs mířily k věcem dobrým a prospěšným a během let jim také obětoval všechen majetek. Bacon ne­ dávno zemřel; ale jeho ideje žily a podněcovaly přemýšlivé mozky. Hartlib chtěl založit akademii pro výchovu učenců, staral se o zlepšení rolnictví i průmyslu, poslal přítele Johna Duryho po evrop­ ských zemích, aby se pokusil připravit smír mezi evangelíky a neoslyšel ani prosebníky z řad jed­ noty českých bratří, s jichž osudem cítil hlubokou účast. O Komenském se dověděl nejdřív od svého bratra, pak od Duryho, a zahořel zvědavostí. Do­ slechl se, že Komenský chystá po „bráně jazyků“ i „bránu moudrosti“, to jest nárys vševědy, a že, ač věrně oddán svému národu, je odhodlán pomá­ hat celému světu z bídy nevědomosti. Když dostal Komenský Hartlibovu žádost o vy­ 57

světlení svých plánů, zaradoval se; nic jiného si nepřál víc, než aby se mohl o své myšlenky roz­ dělit a poradit se o nich. Poslal tedy Hartlibovi obšírný nástin. Ani Hartlib se nechtěl spolehnout jen na svůj úsudek; proto se nespokojil opisy a aniž vyčkal autorova souhlasu, dal rukopis vytisknout pod názvem „Conatuum Comenianorum praeludia“ (Předehry Komenského snah). Á tak někdy v roce 1637 dostal Komenský zásilku, nad níž užasl; sám by se byl sotva odvážil vytisknout myšlenky, o nichž mohl předpokládat, že narazí na předsudky a vzbudí rozdílnou odezvu. Nemýlil se. „Jako sršni na mne doléhají nejen filosofové, nýbrž i teologové,“ posteskl si později. Ale neměl v té době mnoho času na úvahy. Starostí mu přibývalo, střetaly se, jedna předsti­ hovala druhou. Co dřív?Pracoval neúnavně a přece nestačil. Protože byl považován za nej schopnějšího teo­ loga své církve, musel vejít ve spor se svárlivým mluvčím českých luteránů, Samuelem Martiniem z Dražova, který jednotu obvinil, že způsobila rozkol mezi evangelíky, přijala kalvínske bludy a ještě si přisvojila výtěžek sbírek ve prospěch exulantů. V „Cestě pokoje“ Komenský nejen ob­ hájil jednotu bratrskou bezpečnou znalostí Písma, ale dokázal také, jak dobře dovede užívat zdra­ 58

vého lidského rozumu a smyslu pro život, v němž dával před spory o slova přednost opravdovým křesťanským skutkům. Zemřel Rafael Leszczyński a nastoupil jeho syn Bohuslav, méně jistý ve víře. Bylo třeba ho při­ vítat. Komenský, pověřen tím úkolem, učinil to spiskem ,,Faber Fortunae“ (Strůjce štěstí), v němž shrnul moudré zásady praktického života. A přišly další povinnosti. Byl jmenován rekto­ rem lešenské školy. Chtěl jí prospět novinkou, o jejíž prospěšnosti byl přesvědčen: zavedl stu­ dentská divadelní představení a musel tedy pro ně napsat hry. Pro námět první z nich zvolil příběhy řeckého filosofa Diogena. Cekal radostné přispění svého okolí; ale úzkostliví souvěrci mu naopak vyčetli pohanský námět. Musel přistřihnout křídla svému básnickému vzepětí. Pro příští hru zvolil „Abrahama“. Ale nepříjemnosti neskončily. Neboť ve výtkách, hrnoucích se na něho pro divadelní hry, vyskytlo se i nebezpečné podezření: Co chce vlastně Komenský s tou záhadnou vševědou? Pohodlnější by bylo ustoupit. Ale Komenský netoužil po pohodlí, nýbrž po pravdě. Věděl, že v kázni tkví pevnost a jednota jeho církve; ale vědecká náklonnost a touha po poslední zjistitelné pravdě ho hnala k svobodnému myšlení. Na chvíli se sklonil,ustoupil, ale byl nesvůj,trýznil se a znovu 59

se rozmáchl a znovu lámal hranice, které mu byly úzké. I za spis, vydaný Hartlibem, ho obvinili, že přece jen šíří kalvínství; utrhačné pomluvy mu ztrpčovaly dny práce i noci bez odpočinku. Ale hájil se pevně: Nebojuji proti nikomu. Chci spojit lidi jednotou vědění. Lze pevně kotvit ve víře, tvrdil, — a přece se dát cestou vědy k lepší bu­ doucnosti světa! — A když viděl, že proti němu stojí duševní malost, od níž se nemůže nadít po­ chopení, učinil pokus, kterým dával všanc i exis­ tenční zajištění: požádal o vyproštění ze školních povinností, v nichž byl nej zranitelnější. Věřil, že svobodnou prací dokáže víc a jednou že přesvědčí všechny. Proto, když jednoho červencového dne roku 1641 dostal Hartlibův list, zazněla mu jeho výzva jako naléhavá a zároveň osvobozující fanfára polnice. „Přijď, přijď, přijď!“, psal Hartlib. „Jde o slávu boží.“ Zval Komenského, aby přijel do Londýna ke schůzce, na níž by se vyjasnily zásady vševědy. Byla to pocta i povinnost; starší jednoty bratrské zvážili vzácné pozvání a usoudili, že je nezbytné mu vyhovět. Komenský se ochotně odhodlal k cestě, která slibovala konečně jeho vševědným plánům vysvo­ bození z lešenských pout i z ovzduší vlastní ne­ jistoty. Loučil se však těžce — jak s rodinou, 60

která vzrostla o dvě dcerky, tak s bratřími z jed­ noty. V Gdaňsku, které ho udivilo bohatstvím a ru­ chem, poprvé vstoupil na lod k zámořské plavbě. Nebyla šťastná; brzy vypukla bouře a nepříznivý vítr zahnal plachetnici od skandinávských břehů zpět do Gdaňska. Komenský se však nedal odradit. Nalodil se znovu. Básník v něm se oslňoval velebností vod, jejich barevnými proměnami, závratí hloubek a výšky nebe nad nimi. Zvídavý duch se však obdivoval lidskému důmyslu, který se pokouší ovládnout přírodu, spoutat vítr, překročit moře; pozoroval práci lodníků, mluvil s nimi, zajímalo ho jejich názvosloví. Často stával na přídi a díval se vstříc dalekým obzorům nad nekonečnou hranicí vod. Svištění větru v plachtoví bylo doprovodem jeho myšle­ nek. Pobyt na dřevěné skořápce, zmítané mořem, vnukal mu pocit lidské malosti. A přece mu při­ padalo zvláštní, že on, prostý kněz jednoty bratr­ ské, jede vstříc velké ostrovní zemi, která chce slyšet jeho poselství. Když ke své práci přikročil, nebylo v něm víc, než vroucí láska k vlastnímu národu a soucit se zkoušeným lidstvem. A hle, k čemu ho neústupné úvahy přivedly! I za noci tak někdy stával a hleděl do chladného 61

černého nebe, posetého hvězdami. A posiloval se: Neustoupíš z této cesty a půjdeš za pravdou, v niž věříš, s nejpevnější vůlí. A pak vítr tě poslechne a moře se ti podvolí. Koncem září dorazila loď k anglickému břehu. Domníval se, že cestuje jako neznámý poutník, který se skryje u Hartliba a spojí svoje úvahy s jeho. Nevěděl, že za Hartlibovým pozváním stojí mocná parlamentní skupina, která vstoupila do opozice proti libovůli Karla I. i proti drsným pře­ hmatům biskupů a prelátů, kteří, aby údržeb své panství, nemilosrdně se zbavovali všech, kdo se odvážili je soudit; skupině té stál v čele John Pym — byl v ní též básník John Milton — a v roz­ voji věd spatřovala cestu k obecné svobodě. Proto vítal Komenského hned v přístavu hlouček vý­ znamných mužů, proto se pobyt v Londýně vy­ vinul od počátku zcela jinak, než si představo­ val. Harťbb ho ubytoval ve svém domě na Duke Place a dal mu pořídit bílý talár, jaký nosib angličtí duchovní. Komenský byl zván k četným významným osobám, jako byl biskup Wiliams, nedávno propuštěný parlamentem z vězení; lidé, s nimiž se stýkal, čekali od něho, že jim pomůže pokračovat v Baconových myšlenkách a přispěje jim k nápravě lidské společnosti. Zvláštní potěšení 62

způsobilo Komenskému, že se shledal se svým mladým chráněncem a žákem Petrem FigulemJablonským, který s ním kdysi jako malý chlapec prchal z Cech do ciziny, po studiích v Lešně odešel na cesty a přidal se nakonec jako tajemník k Johnu Durymu. Zajímavé bylo též setkání s malířem a rytcem Václavem Hollarem, který musel prch­ nout z Cech j ako vyhnanec a získal si v Londýně úctyhodné jméno; využil příležitosti a zaznamenal si portrét slavného krajana. Získán novým prostředím, byl Komenský zprvu nakloněn vyhovět žádostem, aby zůstal v Anglii. Procházel Londýnem a odlišný, zajímavý způsob anglického života jitřil jeho zvídavost. V neděli byly kostely plné. Komenský postřehl, že mnozí mladíci si zaznamenávají slova kazatelů podiv­ nými značkami; když se zeptal přátel, vysvětlili mu, že je to stenografie. Toto rychlé písmo se mu zamlouvalo a domýšlel se, jak dobře by se uplat­ nilo při vědeckých sporech nebo pro zkrácení výpisků. Byl svědkem, jak často a pozorně si lon­ dýnští měšťané vybírají v knihkupectvích knihy; imponovalo mu, že hojně se jich učí řečtině i heb­ rejštině. Často zde slyšel mluvit o povznesení školství nebo o spolupráci všech spisovatelů. Se svými hostiteli sdílel pohoršení proti biskupské zlovůli, i když nemyslil, že by bylo proto nutné 65

rozbíjet oltáře, barevná okna a jiné umělecké před­ měty, připomínající katolickou bohoslužbu. Spory, vybíjející se hněvem a ničením, ho odraďovaly. Nebylo tu jistoty. Co se řeklo dnes, ne­ bylo pravdou zítra. Biskup Wiliams svěřil Komen­ skému: Nevím, patřím-li k živým či mrtvým. Platilo to o více hdech a o celých skupinách lidí, které zápasily o moc. Když se vrátil král ze Skotska do Londýna, zdálo se, že nastane klid. Parlament se opět se­ šel. Příznivec Komenského Wiliams byl povýšen na arcibiskupa. A s Komenským sjednali Pymovi straníci věc v tomto věku neslýchanou: že s dva­ nácti filosofy zahájí přípravu vševědného systému. Baconův sen o sboru učenců, pracujících bez sta­ rosti o živobytí pro povznesení světa, stál na prahu splnění — a právě zásluhou Komenského. Sku­ tečnost předstihovala všechno nesmělé očekávání Jana Amosa. Vždyť podaří-li se sboru učenců do­ končit aspoň kus práce, aspoň část úkolu, ne­ dostane se světu nádherného daru? Připravoval si návrhy. Viděl v duchu, jak se z Anglie šíří myš­ lenky na mírové uspořádání světa do všech zemí, jak se všude zakládají nové školy. Ale pak se náhle všechno obrátilo. V Irsku vypuklo povstání katolíků a jejich protivníci doplatili na svou nesvornost přečet­ 66

nými obětmi na životech. V celé zemi vzniklo nesmírné vzrušení a obrátilo se znovu proti králi obžalovanému ze zlořádů, které stály Anglii tolik krve. Přátelé prosili Komenského, aby vyčkal, až se poměry urovnají; on však nedůvěřoval, že tak bouřlivé ovzduší by se mohlo uklidnit. Protože přesto musel prožít v Anglii zimu, nechtěl ztrácet čas. Studoval literaturu a psal. V knize „Cesta světla“ (Via lucis) chtěl vyznačit pro budoucnost, jakým směrem měla jít práce sboru učenců. Před očima mu vyvstávaly plány na vševědné knihy, které měly mít nápravný vliv; snil o sboru světla, který by se skládal z učených mužů ve všech zemích, myslil na univerzální jazyk, který by umožnil všeobecné dorozumění. Co jiní zlomkovitě nadhodili, spojoval v jasný a přehledný systém. Ovšem, to vše zůstávalo vidinou. Na pokus o usku­ tečnění nebylo lze myslet; ani „Cestu světla“ ne­ bylo možno vydat. Seniorové jednoty mu nedoporučili další pobyt v Anglii plné nepokojů. I jeho žena mu poslala dopis, plný slz, aby ji nezavlékal do země, jejímuž jazyku a způsobu života nerozumí. Komenský už zůstat nechtěl. Ale ustoupit od počaté práce také nemohl a sami angličtí přátelé konečně souhlasili s tím, aby se pokusil najít zatím útočiště jinde. 67

Kam se obrátit? Bylo tu pozvání z Francie, tlumočené sekretá­ řem kardinála Richelieua, jenž dovedl uvážit před­ nosti Komenského a pomýšlel na to založit mu pansofickou akademii. Nevadilo mu, že je Komen­ ský evangelík. Bystrý politik si už před pěti lety rozvážil, jakým nebezpečím je rostoucí převaha Habsburků a vstoupil do války po boku Švédská. Ale přišlo též pozvání právě z mocného Švédská. Nejbohatším člověkem tam byl patrně holandský kupec Ludvík de Geer, který měl měděné doly a jehož továrna dodávala děla švédské armádě; měl však současně zájem o povznesení vzdělání a jeho dlaň byla štědrá vůči všem, kdo trpěli pro náboženství nebo přesvědčení. Jak s vychovate­ lem jeho synů Hottonem, tak se správcem jeho jmění Wolzogenem byl už Komenský dříve v pí­ semném styku. Dík těmto dvěma mužům poslal Ludvík de Geer Komenskému už jednou pozvání k cestě do Švédská, a to v době, kdy Komenský opustil Lešno a byl právě na moři. Když v Lon­ dýně dostal toto opožděné pozvání, omluvil se, ale jednání zůstalo živé. Jan Amos chápal, že stejně jako katolická Francie, ani luteránské Švédsko není pro něho nej lepším prostředím; raději by byl volil Holandsko. Ale uznával, že toto pozvání mu může zaručit možnost další činnosti pro české exulanty. 68

Po prvé nebezpečné zkušenosti věděl, že lidský život na lodi v mořských bouřích není jistý, a chtěl, aby se zachovaly aspoň hlavní myšlenky, zrozené za londýnského pobytu. Proto dokončil nejdříve svou „Cestu světla“ a pak se teprve vypravil na novou pouť; zvolil směr přes Holandsko, kam ho také zvali četní ctitelé. V červnu 1642 opustil anglické břehy provázen jak mladým Petrem Figulem, tak Johnem Durym, odjíždějícím opět za svým smírčím posláním. A když tiskl přátelům ruce, když spolu litovali ne­ splněných snů a nevěděh, zda a kdy jim nepokojný a nebezpečný život dovolí se k nim společně vrá­ tit, ujistil je Komenský, že neupustí ani od snah vševědných, ani od vůle pomoci světu ze sporů a zmatků. A pocit samoty, který zakoušel, když na lodi osaměl, přemáhal vědomím, že je navždy spojen se všemi, kdo — ať mluví jakýmkoli jazykem a jsou jakékoli krve — nosí v duši stejné přání jako on: přivést bloudící lidstvo na cestu moud­ rosti a lásky.

69

;■

POUŤ CTI I ROZPORŮ

Komenskému bylo toho roku padesát let. Ne­ zlomen strádáním tělesným ani nepřetržitým du­ ševním napětím byl na vrcholu svých tvůrčích sil; pobyt v Londýně posílil jeho sebedůvěru a anglické spory pobídly jeho dychtivost, aby se myšlenky staly skutkem. Předcházela ho dobrá pověst, pře­ dešly ho jeho knihy a jejich věhlas. A tak cesta Holandskem, Švédském i městy německými byla na každém zastavení poutí slávy a úcty. Haag! — Před čtrnácti lety sem přišel jako ne­ známý posel, hledající Fridricha Falckého. Dnes přijížděl jako vážený spisovatel a učitel učitelů. Ze všech hlasů, které ho oslovovaly, zněla naděje: Zjasni nebe, tížící svět temnotou, věnuj nám dar své moudrosti, pomoz nám! Leyden! — Celý sbor duchovních a profesorů mu přišel vstříc. Co slyšel v Haagu, opakovalo se i zde. A profesor Golius měl pro něho sdělení, které ho radostně překvapilo a bylo dobrým znamením pro všechny. Bratr Goliův poslal právě ze staro­ 71

slavného syrského města Halebu list, jímž děkoval za „Bránu jazyků“ a oznamoval, že kniha se již překládá do arabštiny, perštiny a mongolštiny. Nejsi jen vynálezce nové jazykové metody, zněl zde hold Komenskému, ale otvíráš také cestu světla k pohanům! Endegeest! — Hlasy obdivovatelů a zvědavců ztichly. Jen zasvěcenci věděli, že zde, v tichém zámečku, obehnaném vodním příkopem, nyní přebývá filosof Descartes, který úmyslně často měnil obydlí, aby ani známými nebyl rušen v ne­ konečných, tvrdošíjných úvahách. Jaké setkání! Komenský neměl rád hádání a spory, ale neodolal pokušení poznat autora „Meditací“, jemuž byla jeho duchovní samota rozkoší i trýzní; vypravil se z Leydenu do Endegeestu, provázen několika přá­ teli. Cítil nedůvěru, když stanul proti drobnému, útlému muži, který nevěřil ničemu, co sám ne­ poznal a nepojmenoval. Ale počáteční chlad brzy roztál. Asketická i výsměšná tvář Descartesova zjihla po několika prvních větách s vážným a las­ kavým Cechem, který — ač stižen trpkým losem vyhnance — hledal spravedlnost pro všechny. A Descartes se rozvzpomínal na pobyt v Cechách. Vstoupil dobrovolně do vojska, aby poznal země a lidi. Přišel do Cech jako voják pod prapory ka­ tolického vojska a stál pod nimi i na Bílé hoře v řa72

dách vítězů. Nebojoval však. A zatím co ostatní se v Praze obohacovali, vyhledával učené lidi a mnoho dnů pobyl u hvězdáře Keplera, nad památkami na Tychona de Brahe. Také Moravu poznal a ve vzpomínkách se oba muži sešli. I sou­ cit je sblížil. Descartesovi nedávno zemřela pěti­ letá dcera a smutek se jako neodbytný břečťan ovíjel okolo pevného sloupoví jeho myšlenek. Když řekl její jméno, Francina, zachvěl se mu hlas. Ko­ menský dovedl jeho žal pochopit a slova, kterými se snažil filosofa potěšit, nezněla kazatelsky, ale vyvěrala z hloubi srdce. Descartes znal spis Komenského, vydaný Hartlibem; snažil se však vysvětlit svou metodu, která mu nedovoluje učinit ani krok vpřed, necítí-li pod nohama pevnou půdu. Průvodci se vzdálili, když se ti dva muži rozhovořili, snažíce se pochopit jeden druhého a proniknout vzájemným myšlením. Vyšli si v úvahách vstříc, ale narazili na neshodu — jako by jim stály v cestě pevně zamčené dveře. Nemohli k sobě. Descartes trval na skepsi vůči vnějšímu světu a byl si jist jen vlastními úsudky; Komenský neměl tolik důvěry v mysl jediného člověka — i když by byl tím jediným člověkem on sám, ale přitakával v obecnou moc lidského rozumu, jímž lze postihnout i boží zjevení. Tomu spojení vědy a víry se zase prudce bránil Descar75

tes. Nebyl to však spor zuřivých sektářů nebo nadutých filosofů, který vede k jízlivosti a snižo­ vání. Naslouchali si i v rozdílných názorech po­ zorně. Sešli se nakonec v stížnostech na těžkosti vědecké práce, o niž svět málo dbá, a když dbá, je jí nepřítelem. Komenský neměl možnost otisk­ nout nový nástin pansofie; Descartes se přiznal, že nedávno, po odsouzení Galileiho, jeden ne­ bezpečný rukopis raději zničil. Byli si vědomi, že na konci jejich rozdílných cest leží snad shodný cíl. Rozloučili se s úctou i s jistým smutkem. Amsterodam! — I zde, v městě kanálů, úzkých domů a nepřetržitého přístavního ruchu přebý­ valy vzpomínky z doby, kdy sem dorazil mladík s udivenýma očima, s citlivým srdcem. Nyní zde vítal Komenského Vavřinec de Geer, nej starší syn bohatého průmyslníka, který projevil tolik štěd­ rosti opuštěné jednotě. Byl tu Vavřincův vy­ chovatel Hotton, byl tu český kněz Jan Rulík, Geerův důvěrník.) Přijetí bylo méně hlučné, ale srdečné. Ve Vavřincových přímých očích viděl Ko­ menský nejen mladistvou úctu, ale upřímný zájem. Nerad odjížděl. Zdálo se mu, jako by tímto měs­ tem, vybudovaným odvážně na lesech kůlů nad písky a mělčinami, stále od moře proudil vítr volnosti. Brémy! — Nové pokušení. Na latinském uči­ 76

lišti tu odedávna studovalo mnoho Cechů, kteří pak často ve městě zůstávali. Přivedl je horaždovický lékař Jan Kozák, přišli s nimi i učitelé, a shodli se nakonec v přání: Ujmi se vedení naší školy! Byl dojat jejich důvěrou. Ale což se mohl zpronevěřit poslání? Hamburk! — I zde se přihlásili přátelé naklo­ nění jeho myšlenkám. Zde učili profesoři Jung a Tass a Komenský si je chtěl zajistit jako spolu­ pracovníky pro dílo vševědy. Na další cestě — v Lubeku — ho poznali malopolští šlechtici a po­ kusili se ho slibem vysokých odměn odradit od cesty do Švédska. Bylo mu třeba stále více pev­ nosti, aby odolal všem slibným nástrahám a ne­ zpronevěřil se zvolené cestě. Plavba do Švédska byla klidná. Norrkoping! — Nová země, nový jazyk, noví lidé. S obavami se jim český kněz blížil. Věděl, že zde záleží na shodě nejvíc. Luteráni budou jistě vůči němu podezřívaví. A je tak důležité, aby je přesvědčil o svých dobrých úmyslech! Vždyť vstupoval na švédský břeh jako vyslanec českého národa, i když ho jím nikdo nejmenoval. Ale tím větší byla jeho odpovědnost. Ludvík de Geer, do­ zírající zde na naloďování zbraní, ho však uklid­ nil. Švédsko v tobě vidí především učitele a re­ formátora škol, ujistil ho. Biskupové o tobě mluví 77

jako o „husitovi“ a to slovo zde má dobrý zvuk. Neboj se sporů, záleží jen na tobě, abys se všemi dobře vyšel. Slíbil jsem tě podporovat, pravil mocný pan de Geer, a slibu dostojím. Orebro! — V půvabném místě na modrém je­ zeře Hjalmarenském bylo dopřáno Komenskému setkat se s mladičkou královnou Švédská Kristi­ nou. Plavovlasá a divoká dívka oslovila ho plynu­ lou latinou. Ano, smála se jeho údivu, z tvé učeb­ nice jsem se tak naučila, z tvé „Brány jazyků“. A její rádce, Jan Matthiae Got, mu dosvědčil, jaké vážnosti se jeho učebnice těší a že Švédové se ne­ budou jeho vlivu bránit, protože národ, který hraje v Evropě tak závažnou úlohu, musí mít také vyspělé školy. Hlavně bude ovšem záležet na kancléři Oxenstiernovi, který řídí osudy Švéd­ ská, na setkání s ním ať se Komenský dobře při­ praví! Stockholm! — „Orel severu“, Axel Oxenstierna, byl po léta duší Švédská a znamenal víc než jeho králové. Po čtyři zářijové dny dával k sobě uvádět Jana Amosa a rozmluvy, které s ním vedl, byly vyčerpávající jako universitní disputace. Kancléř, který překročil už šedesátý rok, byl nejen vzdě­ laný, ale i pohotový a dovedl prohlédnout politické evropské dění, rozpoznat příčiny, uhodnout dů­ sledky; jeho úsudky byly jako z kovu. O nedostat­ 78

cích škol byl přesvědčen, a proto také studoval Ratkeho. Věřím víc tvým návrhům, řekl Komen­ skému, neboť jsou úplné a soustavné a tvé učeb­ nice jsou příkladné; proto jsem dal říšskou radou schválit tvé pověření k reformě všech škol v na­ šem království! — Toho se však Komenský zalekl; byl předvídavý a upřímně se kancléři vyzpovídal, že jako cizinec by možná nebyl vítán a řevnivost domácích kněží i profesorů by pak snadno mohla dílo zmařit. Oxenstierna prozíravou námitku uznal. Zavázal si však Komenského aspoň slibem pomoci těm, kdo budou reformou pověřeni. Především bylo třeba nových učebnic. Komenský slíbil, že je za pomoci mladých asistentů — bez spolupráce dalších vědců — vypracuje; za tím účelem se měl usadit v Elblongu, nedaleko Gdaňska, v městě, které na čas patřilo Švédům. Komenský věděl, že Oxenstierna si chce zajistit jeho osamostatnění od prostředí v Lesně. Dal však slovo; bylo důležité, aby zůstal se Švédy v dobrém vztahu a měl nárok na jejich dobrou vůli. Ale co se sliby anglickým pansofistům? Co s ná­ rysy děl na nápravu světa? Až dosud je před Oxenstiernou tajil. Až posledního dne, krátce před roz­ loučením, došlo v hovoru i na ně. Kancléř byl tvrdým protivníkem a příliš dobře znal pozadí mocenské politiky, aby mohl připustit, že zásahem 79

boží moci bude na světě nastolen zlatý věk. Ko­ menský měl rád spory, při nichž nesyěí nenávist a protivníkům jde o to najít pravdu. Přijal kanc­ léřův názor, že bez lidského přičinění se na tomto světě nic nemůže změnit. Ale nenastane-li věk pokoje a dobra, na jaký základ postavíme potom představu světa moudře řízeného a kdy budeme moci dát blaženost všem lidem, jak si zasluhují? Zanícení Komenského na kancléře působilo. Snad se jednou shodneme, přál si při rozloučení, neboť i mně se zdá, že není pro lidstvo jiné naděje! Ale to bylo soukromé mínění Axela Oxenstierny v přátelské rozmluvě. Ve skutečnosti si nepřál, aby se Komenský ve službě Švédů zabýval plány na vševědu, na smíření církví, na světový sbor světla. V politice věřil v sílu. Napsal Komenskému vlastnoručně dlouhý doporučující list — až nad tou přízní i sám pan de Geer užasl — ale trval na tom, aby se český vědec věnoval jen a jen zámě­ rům didaktickým. Za práci na učebnicích, kona­ nou v Elblongu, měl pan de Geer — tak trochu jako výkupné — zaplatit exulantům v Lešně i jejich bratřím v Uhrách vysokou částku. Komenského utěšovalo, že svou prací aspoň nepřímo pomáhá z nouze svým nešťastným soukmenovcům. Ale závazek, který musel učinit, ho tížil. Chtěl mu dostát, chtěl vypracovat učebnice 80

úplné a co nej dokonalejší. Ale zbude mu mezi tolikerou prací čas na to, aby mohl pokračovat v tom, co začal v Anglii? Bude moci uskutečnit i plán na knihy vševědné? Tonul v nepokojných předtuchách, rozpočítával čas, měsíce narůstaly do let. A život nečeká a dě­ jiny nečekají. Opouštěl Švédsko. Mnoho nového poznal, města, kraje, moře, setkal se s učenci i s vládci velkých a mocných národů. Byl potěšen tím, jakou váž­ nost zde přisoudili jeho školským novotám, tak skromně počatým, ale žil v napětí, jak a kdy svým slibům dostojí. A bouře, po celou cestu provázející plachetnici, kterou se plavil ze Švédska k pruským břehům, vzpínala se a hrozila lodi ztroskotáním, jako by byla zastrašujícím předznamenáním budoucnosti.

81

ZÁPAS S ČASEM

K.raj kolem Elblongu byl nej utěšenější ze všech, které Jan Amos v polské zemi poznal. Mezi stinnými chlumy pracovali na polích lidé stejně, jak to znal z rodné Moravy. A město řízené moud­ rými radními bylo „klidné a půvabné“; kalvi­ nisté zde žili v pokoji vedle luteránů a kněžím bylo zakázáno popouzet věřící proti sobě. Městská rada přijala Komenského, předcházeného slavnou pověstí, hned druhého dne po příjezdu do obce a přidělila mu k obývání uprázdněný dům. Ve škole, jak zjistil, byly již zavedeny jeho knihy. Město, odedávna v bojích s pruskými rytíři, se hrdě hlásilo k polské koruně. Vše slibovalo dobré ovzduší. V Lešně odevzdal Komenský polovinu Geerova daru, půl tisíce tolarů; stejnou částku poslal brat­ řím do Uher. Byl uvolněn ze všech povinností a s rodinou odvážel si z Lešna do Elblongu i čtyři mladé pomocníky, z nichž nejvíce spoléhal na Petra Figula. 83

Věděl, že má-li poctivě dostát jak závazkům pro Švédsko, tak slibům do Anglie, musí jít sou­ časně dvojí cestu a žít dvojím životem. Proto sáhl k prostředku mimořádnému. Ač ho písemný styk se známými vždycky posiloval, zřekl se ho. Vy­ žádal si na přátelích — rok mlčení. Ale to dosud netušil, jak krutou pravdu měla varující bouře a jak se neklamal ve svých předtu­ chách; nedovedl si ani představit, kolikerým způ­ sobem bude v Elblongu pokoušena jeho svědo­ mitost, co vše zaútočí na soustředění, potřebné k práci, co vše mu bude loupit čas, stále draho­ cennější. Dík snášenlivosti elblongských a dík důvěře jejich pána, hraběte Donhoffa, bydlil tu též kaza­ tel reformované církve Bartoloměj Nigrin, který si získal věhlas tím, že v čtyřdenní disputaci přehádal slavného kapucína Valeriana Magni; žil na náklad polského krále a dostal prý za úkol vyřešit podmínky smíru mezi evangelíky. Tento Barto­ loměj Nigrin se stal prvním úkladcem o Komen­ ského čas a klid. Navštívil ho hned po jeho přistě­ hování a vzdal mu hold; ale vzápětí se vysmál almužně, vyplácené panem de Geer, a sliboval Komenskému čtyřnásobný plat, vstoupí-li do služeb polského krále. Toto hmotné pokušení na Komenského nezapůsobilo; zneklidněl však, když 84

prohlédl samolibost i prodejnost člověka, těšícího se mezi evangelíky takovému věhlasu. Instinkt ho nezklamal. 0 málo později dal se Nigrin za výhodné místo u královského dvora získat k přestoupení ke katolictví. Skutek ten otřásl oběma stranami; katolíkům dovolil vítězný výsměch, jistotu evangelíků podvrátil. Jako vždy, když byl Komenský svědkem takových zjevů, cítil svou povinnost zakročit. Pokusil se, bolestně dotčen, přivést Nigrina zpět na pravou cestu; psal mu rozechvělé listy a navštěvoval ho. Odpadlictví — to je tvá cesta k sjednocení? — ptal se ho. Snaha stála mnoho času i napětí, ale zůstala marná. A s touto záležitostí se spojila jiná, stejně roz­ rušující a naléhavá. Od Nigrina dostal Komenský knihu Valeriana Magni, v níž učený kapucín do­ kazoval neomylnost katolické víry. Kniha ta zřejmě hrála při Nigrinově odpadlictví významnou roh; bylo nutné postavit hráz jejímu nebezpeč­ nému vlivu a toho se opět musel ujmout Komen­ ský. Odpočívala vševěda, mladí pomocníci zůstali často nad materiálem pro učebnice bezradní. Ale neumdlévající Komenský po nocích napsal dva svazky odpovědi a podepsal je pseudonymem Ulricus de Neufeld, aby nepodráždil švédské mece­ náše k výtkám, že se všemi silami nevěnuje vy­ 85

žádaným pracím. Proti názoru, že ve věcech víry patří rozhodovat jedině Rímu, hájil právo každého křesťana na svobodu svědomí. A více než na po­ lemiku myslil na poslání irénické: „Kéž ustanou války, kéž se vrátí myslím, církvi, světu mír a svornost...“ Přibližně v této době zemřela věštkyně Poniatowská; dožila sklonek života jako starostlivá manželka a vychovala svému muži, knězi Vetterovi, pět dítek. Její proroctví byla zapomenuta. Zato vzrušila Komenského proroctví nová, která dostal ze slovenské Lednice; jejich autorem byl bývalý kněz Mikuláš Drabík, kdysi Komenského spolužák ze Strážnice, pak dobrý druh z období fulneckého, ale později — když se oddal pití a pro­ deji vína — vyloučený z úřadu kněžského. Ko­ menský byl nejdříve překvapen, dokonce roz­ hořčen; když však proroctví zkoumal, nacházel v nich hodně blízkého pravdě. O tom se zatím Švédové nedověděli. Ale bylo jim známo, že Komenský byl jmenován čestným členem profesorského sboru a uvolil se v městské škole vykládat svou „Bránu věcí“. Někteří šlech­ tici si ho zavázali k vyučovacím hodinám pro své syny. Proto začali být ve Švédsku netrpěliví a naléhavě se dotazovali na výsledek prací, na datum jejich dokončení. 86

Nebylo možno nedostát slíbeným povinnostem. Komenský vypravil do Švédská Figula, aby vy­ ložil, jak daleko již jsou v Elblongu s chystanými učebnicemi a také aby u dvora připomněl vzá­ jemné sliby, aby důrazně připomněl českou věc. Vždyť v Osnabrůcku se už začínalo jednat o zá­ věrečný mír, o uspořádání poměrů po vysilující třicetileté válce. Provázel myšlenkami Figula a sám se svými pomocníky sváděl dál úmorný „zápas se slovy“, i když ho palčivá touha hnala jinam, i když ho do srdce bodaly Hartlibovy de­ peše. Hartlib totiž, zvěděv, že se Komenský vě­ nuje jen didaktice a zapomíná na vševědu, ne­ uvědomil si vlasteneckou obětavost Komenského a psal mu zděšeně i vyčítavě: „Kam se řítíš, smrtelníku?“ A nová, složitá překážka padla Komenskému do cesty, když polský král Vladislav svolal do Toruně sněm, který měl zaručit smír všech církví v Polsku. Evangelíci se sjeli k předběžné poradě v Litevské Orle. Mohl se Komenský schůzce vy­ hnout, když si tak vroucně smír přál a tak mnoho už pro něj udělal? Vystoupil v Orle s takovou rozhodnou vážností, že se mu od knížete Radziwilla rázem dostalo pozvání na Litvu, dokonce se zárukou, že se bude moci věnovat plánům vševědným. Odmítl, vrátil se do Elblongu, poslušně 87

dokončoval učebnice, aby švédské příznivce neznepřátelil vůči Cechům. Ale neklid církevních svárů ho strhoval do svého víru i dál. Vždyť na sjezd do Toruně, který byl zatím odložen, chys­ taly se obě strany jako k bitvě: katolíci chtěli převést evangelíky do lůna papežské církve, evan­ gelíci doufali v uhájení svých výsad. Komenský se proto zúčastnil zahájení sjezdu. Ale ukázalo se, že oba tábory leží proti sobě vskutku jako na válečném tažení; protože názory a záměry byly ne­ slučitelné, jednání se zvrhlo v hádky, v prázdné spory — a Komenský opouštěl Toruň zcela zdrcen. Naděje ve svornost vyprchaly, evangelíkům hro­ zily další nesnáze, on sám ztratil drahocenný čas a strhl na svou hlavu novou nevůli Švédů. Výčitky se vskutku neopozdily; byly stále tvrdší a netýkaly se jen zdržení práce, ale i smiřo­ vání s katolickou církví, které nebylo Oxenstiernovi vhod, neboť věřil v pádnost švédského meče. Komenský se často pod neomalenými výtkami cítil „porobený a nikoli svéprávný“ a stěžoval si na vysilující práci: „Vždyť i my jsme lidé a ne bozi!“ Pomýšlel už na to vzdát se všeho a utéci se do ticha soukromí, do nějakého klidného povolání, které by mu umožnilo místo „didaktického trní“ pěstovat ty podněty, na nichž mu stále více zá­ leželo. 88

Ale slibům chtěl dostát. Neodvážil se už ztratit ani vteřinu a neměl zrak ani sluch pro nic jiného než pro stránky učebnic. Dávno věděl, že břímě, které přijal — bez zdatných spolupracovníků — je nad lidské síly. Ale nechtěl odevzdat pouhé ná­ črty, nedovolil si žádnou ledabylost. „Mám v ne­ návisti vše povrchní,“ vysvětloval, „vše kusé a stavěné bez základů.“ Ačkoliv se noci, prožité v lesích a v bídných úkrytech, přihlásily krutými bolestmi v kloubech ochromuj íčími sílu těla, neumdléval, pracoval a dokončil alespoň první ka­ pitoly v závěrečné podobě. Vypravil se do Švédská a byl vlastně rád, že zmizí na čas zájmům, které si ho v Elblongu tak nenasytně přisvojovaly. S úlevou nastavil utýrané čelo slaným vichrům, rád upíral znavené oči do hlubokých prostor nebe a moře, ale i na lodi ještě opravoval a dopisoval, aby dovezl do Švédská dílo co nej dokonalejší. Ve Stockholmu předložil začátek díla „Methodus linguarum novissima“ (Nejnovější jazyková metoda). Komise, která dostala rukopis k přezkou­ šení, vydala jednomyslný posudek, že jde o ucelený a vynikající pedagogický spis. Horší bylo setkání s kancléřem Oxenstiernou. Utrhači, žárliví na jeho poslání, obviňovali Ko­ menského, že šíří kalvínství; druzí mu zazlívali, 89

že se opovážil myslet na sblížení s katolíky a zú­ častnil se zasedání v Toruni. Marně vysvětloval, marně objasňoval. Věnuj se sjednaným pracím, přísně nařizoval Oxenstierna. Královna Kristina, k níž byl Komenský také uveden, byla milosti­ vější; navrhovala mu, aby se přestěhoval do Švédska a projevila dokonce zájem o jeho vševědu. Návrat do Elblongu znamenal návrat k těžké práci se slovy a větami, zhořklé ještě nuznějším životem, kterým trpěla celá rodina, žena, děti i po­ mocníci v práci. Švédští biskupové nepřestali na Komenského útočit. De Geer, který ztrácel dů­ věru, odmítal mu posílat podporu. A nebylo jiné cesty: neslyšet stížnosti souvěrců, neslyšet domácí nářky, zapomenout na Hartliba, nevidět roze­ psané nástiny vševědy — a psát, psát ve dne v noci a dokončit především učebnice, slíbené švédským školám.

90

ZLOVÉSTNÝ mír

Uplynulo už téměř dvacet let ode dne, kdy Komenský se svými druhy opustil vlast. Z nezná­ mého kněze se stal tvůrce obdivované učebné metody, připravovatel nové filosofie, muž, ctěný učenci i politiky. Ale co bylo to všechno proti mož­ nosti, která se otvírala, když hasly konečně pla­ meny vyčerpávající války, když vykrvácené země volaly po klidu? Stesk po vlasti neopouštěl vyhnance a trvale sídlil i v srdci Komenského. Mnoho z exulantů zemřelo, ale slovo naděje bý­ valo posledním jejich vzdechem. Rodiče živili jí své dospívající děti. Jejich synové dávali za ni v cizích plucích životy. A nyní se konečně vojenská převaha rozhodně naklonila na stranu Švédská a Francie. Švédští generálové — Banner, Torstenson, Wrangel — poráželi císařské a jejich přilby se často zaleskly nad zdupanými poli Cech i Moravy. Vyhnanci si opakovali Oxenstiernova slova, že evangelíci nebudou už napříště v evropských ze­ mích jen trpěni, ale že se musí stát jejich plnopráv­ 91

nými občany. Všichni sledovaĽ jednání o mír v Múnsteru a Osnabrůcku s úzkostlivou pozor­ ností. Vrátí se českým zemím volnost? Radostná zpráva oznámila, že generál Konigsmark stanul už před Prahou a dobyl Hradčan; jiná švédská armáda stála u Tábora. Ale druhá zpráva spálila rozkvetlé naděje jako mrazivý vítr: vyslanci nového císaře Ferdinanda III. ani nevyslechli návrhy Švédů, když začali mluvit o Ceších. Císař jde prý pevně ve šlépějích svého otce a na švédské návrhy zná jedinou odpověď: Ne! Vydrží Švédové v slibech? A budou mít dost váhy, aby je prosadili? Komenský opouštěl Elblong a stěhoval se zpátky do Lešna, kde si ho jednota zvolila po zemřelém biskupu Justinovi za jeho nástupce. Byla to strastiplná cesta. Obětavá jeho žena Dorota těžce onemocněla; ležela na voze, tvář bledou, oči zavřené, a sténala. S Janem Amosem o ni pečovaly tři dcery; nej mladší z dětí, syn Daniel, seděl u matky, mluvil k ní a nechápal ani, co se děje. Ale pohledy dívek byly zakaleny sta­ rostí a obavou, kterou četly i z otcovy tváře. Jan Amos si připomínal léta s Dorotou prožitá. Když se zadíval na její popelavé rty, tající vzlyky, uvědomil si, jak trpké doby to byly, plné sebe­ zapření a odříkání. Ale byla to i léta skromných 92

radostí, potěšení z dětí, z práce, z pomoci druhým, z domova, který hřál, j když do něho vanuly stu­ dené vichřice. Dali si, co si slibovali v Brandýse: dlaň, která podpírala na cestě vyhnanců. Co bude dál? A děti četly z prohloubených vrá­ sek otcovy tváře, že jim umírá matka, která jim zasvětila všechna léta života. A chápaly, že jim umírá naděje na návrat do vlasti, kterou neznaly, ale jejímž jazykem je rodiče naučili mluvit a po které se s nimi naučily tesknit. Brzy po návratu do Lešna paní Dorota zemřela. Její život zhasl jako by se zdráhal podstoupit no­ vou bolest. Neboť mír vestfálský znamenal pro české vyhnance tragickou jistotu, že habsburský nepřítel zůstane pánem jejich vlasti. Státy, které doválčily, si činily vzájemné ústupky. Švédsko dostalo Brémy a Pomořany, Francie Alsasko, Ba­ vorsko Horní Falc. Evangelíci v německé říši se vskutku stali rovnoprávnými katolíkům a dokonce i synu „zimního krále“ bylo vráceno kurfiřství. Nebezpečí habsburské převahy v Evropě bylo za­ žehnáno; ale v českých zemích neuhnula tíha jejich násilné vlády ani o píď. A Evropa zemi Husově a Zižkově nepomohla. Země ta, zpustošená, při­ pravená o polovinu obyvatel a trpící nesnesitelnou bídou duchovní, stala se znovu výkupným. Komenský, který právě daroval za cenu něko­ 93

lika let života švédským školám nové knihy, zdrcen se chopil pera a napsal kancléři Oxenstiernovi dopis, v němž inkoustem, zředěným slzami, úpěnlivě mu připomínal tolikeré sliby a stěžoval si, jak byli Cechové opuštěni. Je to spravedlivé, když národ český svou obětí zadržel nápor Anti­ kristův a sám padl, aby se ostatní poučili a při­ pravili? Ale vše bylo marné. Evropě šlo o klid a ne o důslednou spravedlnost. Hvězda volnosti, kterou štvanci dvacet let vyhlíželi, zašla, sotva se objevil její bledý záblesk. České země zůstanou v habs­ burském otroctví a jejich nej lepší synové budou dál bloudit cizinou. Do poháru hořkosti, který se zdál beze dna, padaly nové krůpěje žluči. Komenský věřil, doufal a byl zklamán s ostat­ ními. Po všem, co vykonal, připadal si ještě trpčeji zrazen než ti, kteří jen čekali a nepřipravovali dílo spásy vlastníma rukama jako on. Ale proto snad, že se už od brandýských dob naučil tak málo lpět na vlastním životě a že celou duší splynul s myš­ lenkou na záchranu jednoty bratrské a národa, bylo i jeho hrdinské sebezapření bez konce. V srdci dosud žal z rozloučení s věrnou ženou upíral sou­ citný a povzbuzující pohled do malomyslných tváří svých soukmenovců a znovu se dal do hle­ dání cesty, schůdné pro jejich zoufalství. Ujal se opět péče o školu a o mladé kněze. Pře­ 94

kvapil všechny naléhavým vyžadováním kázně, která se tříštila pod údery zklamání. Spěšně při­ pravil k tisku dílo polského kněze Lasitského o dějinách jednoty, aby se z nich bratří učili pevnosti. Z hlubin vlastní bytosti čerpal poslední zálohy sil a napřimoval druhé slovem i nápomoc­ ným skutkem. A jen jeho dcery a nej bližší přátelé vídali ho ve chvílích samoty, kdy usedal za stůl a často dlouho setrvával bez hnutí, s nehybnou tváří, zkamenělou žalem, zahleděnou do temné budoucnosti. A pak znovu sáhl po peru. Měl dosud před očima obraz umírající Doroty. Křivda dějin mu svírala srdce a vnucovala mu teskné předtuchy. Začal psát knihu truchlivou i vroucí, kterou na­ depsal „Kšaft umírající matky Jednoty bratrské“. Představil si zjev matky, která volá k smrtelnému loži své děti, aby se s nimi rozloučila a rozdělila jim odkazy. Jen smutek byl v prvních řádcích. Matka Jednota těšila věrné, nevěrným kázala se vzpamatovat, radila ke kázni a k skromnosti a především k svornosti, kterou odkazovala všem církvím evangelickým. Národu svému dávala v dědictví lásku k pravdě, péči o vzdělání mateř­ štiny a touhu po dobré výchově mládeže. Ale když se blížil Komenský závěru a měl „Kšaft“ ukončit, rozechvění mu vnutilo do pera modlitbu 95

víry, zašeptanou z nejvroucnějšího nitra. Nedovedl se smířit s představou zániku, přemohl sklíčenost a jeho slova naděje byla silnější žalu. „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó, lide český...“ Od chvíle, kdy přečetl tato slova prvním přáte­ lům, stala se zaříkadlem, odkazovaným z generace na generaci po staletí — až se stala skutkem. Když se představitelé jednoty sešli v Lešně po vyhlášení zlověstného míru, uvažovali, co dělat. Na všech obzorech stála černá mračna nejistoty. Co si počít dále? Všem bylo líto rozrušit svazek církve, která statečně přetrvala dvě staletí bojů. Obrátili se k tomu, kdo první z nich zvedl čelo ke dnům nových nadějí. Protože zástupci sborů z Uher na schůzku nepřišli, byl Komenskému uložen nový úkol: vydat se do Uher a oznámit tam všude rozhodnutí o zachování jednoty bratrské. Dostalo se mu plné moci, aby jmenoval nové starší a upravil pořádek v tamějších sborech podle svého uznání. Přijal úkol poslušně jako vždy. Měl v Uhrách mnoho známých, kteří se tam utekli z Moravy a které po čtvrt století neviděl; těšil se na shledání s nimi a umiňoval si, že je posílí. Do Uher ho pobí­ zelo i pozvání, které v té době dostal od mladého sedmihradského knížete Zikmunda Rákocziho; pro­ 96

tože se jeho žádost týkala porady ve školských záležitostech, podporoval ji i list ředitele školy v Sarišském Potoku, Hartlibova známého Jana Tolnaie. Jan Amos musel se však nejdříve věnovat uspo­ řádání neutěšených rodinných poměrů. Aby měl komu svěřit péči o domov svých dětí, vstoupil v třetí sňatek s Janou Gajusovou, dcerou českého faráře z Týna, jenž našel útulek v holandském Kempenu. Jana byla klidná a tichá žena, která byla ochotna nést tíhu péče o rodinu — i tíhu samoty. Obě nej starší dcery domov brzy opustily. Alžbětu si vzal věrný Amosův učedník a mladý přítel Petr Figulus, Dorotku Kristinu si odvedl Jan Molitor, syn faráře v Púchově. Jeho matkou byla Johanka Laneciová, slibovaná kdysi za pře­ rovských studií Janu Amosovi; oba rody se spojily aspoň v druhé generaci. Na jaře roku 1649 se vydal Komenský na cestu; zda se pustí až k Rákocziům, vyhradil však poradě s bratřími na Slovensku. Všude nacházel známé z mládí. Ve Skalici ho čekalo shromáždění bratrské moravské šlechty, v Púchově sbor exulantských kněží. A všichni mu doporučovali přijmout po­ zvání do Sedmihrad, jednak proto, že dvůr Rákoeziů jednotu bratrskou vždy chránil, a též proto, že by v Uhrách mohl Komenský čelit novo­ 97

tám, přiváženým mladými kněžími z Anglie. V Púchově stanul před Komenským též dávný přítel Mikuláš Drabík a přednesl mu svá nová pro­ roctví. Komenský se na něho rozhněval a vyčetl mu faleš; vždyť tak mnohé z dřívějších věšteb se nesplnily. Ale Drabík ho pláčem a bědováním přesvědčoval, že se svým proroctvím nemůže ubrá­ nit a že v nich není podvodu; najisto tvrdil, že se kníže Rákoczi stane králem. Komenský se dal na další cestu a po devíti dnech dorazil do Šarišského Potoku, do města ležícího na okraji velké uherské roviny, na úpatí vinorodých svahů; nad osadou se zvedal krásný zá­ mek. Všude ve městě — i ve škole, užívající jeho učebnic — byl přijat s radostnou úctou. Kněžna Zuzana, vdova po knížeti Jiřím, jenž bojoval za války na straně Švédů, si přála povznést vzdělání země, zanedbané stoletou válkou s Turky, a její zájem sdílel mladší syn Zikmund, zabývající se fyzikou i astronomií. On i jeho matka žádali Ko­ menského, aby se usadil v Sarišském Potoku na delší dobu. I od Tolnaie a od ostatních učitelů slyšel nepřetržitě: Přijď! Vysvoboď nás z barbarství! Li­ dé, které poznal v městě i po vesnicích, byli prostí a srdeční. Viděl též, v jaké bídě a nevědomosti žijí, a pro tu mu bylo maďarského lidu líto; lítost mu vnukala přání prospět. Začal váhat. Pak přisvědčil. 98

Byl však vázán povinnostmi nejen v Lešně, ale trvaly dosud jeho závazky i vůči pánu de Geer; teprve když Rákocziové napsali prosebné dopisy o jeho uvolnění, mohl opravdově uvažovat o svém přesídlení. Učitelské poslání mu opět splývalo se záměrem politickým. Může odepřít pomoc a posilu zemi, jejíž knížata stanou patrně co nejdřív v čele boje proti Habsburkům? Rákocziové by jistě pak nezklamali naděje, které byly snem všech vyhna­ ných Cechů. Zdálo se mu též, že na tomto zanedbaném úhoru by se mohl pokusit vytvořit školu zcela novou, jakou svět dosud nezná. Zde by neopravoval, ne­ přidával a neměnil, zde by budoval od základů — školu vševědnou. A když by prospívala, jaký pří­ klad by to byl pro školství celé Evropy! Věděl, že takový pokus se může zdařit jen tehdy, když poroste na pevných základech. Kladl proto podmínky; ne ze samolibosti, ale s prosbami, s odůvodněním, aby mohl splnit, co od něho oče­ kávají. Vyžádal si pro učitele takové platy, aby se svému povolání mohli plně a s radostí věnovat. Vymohl si tiskárnu učebnic. Chtěl stipendia pro chudé, nadané studenty a nezapomněl ani na místa pro několik mladých bratrských teologů z Lešna. Když se vrátil do Polska, zahrozilo turecké nebezpečí a zdálo se, že se všechny nové plány

99

zhroutí. Ale jakmile se poměry vyjasnily a cesta byla bezpečná, byl Komenský propuštěn ze všech závazků. Koupil od jednoty bratrské dům, kde ubytoval zbývající rodinu, rozloučil se s ní i se staršími a — provázen věrným Figulem — odjel na novou pouť, o níž nevěděl, ani jak dlouho potrvá, ani jak skončí a co přinese. Ale šel věrně za novou nadějí, která pojila sen o volnosti národa s prospěchem mládeže na celém světě. Zapřísahal nebe, aby mu dalo dostatek sil, pře­ máhal bolest i únavu a prosil sám sebe o vůli co nej pevnější. Šlo mu na šedesátý rok. Ale vyjížděl znovu do boje jako mladistvý rytíř — vydobýt vlastními skutky uznání myšlenek, o jejichž spra­ vedlnosti byl přesvědčen.

100

ŠKOLA V ŠARIŠSKÉM POTOKU

Sám! To byl převážný pocit, který od počátku Jana Amose v uherském městě přemáhal. Pravda, zů­ stali tu s ním po Figulově odjezdu bratří studenti z Lešna; ale boj o novou školu musel vést osamo­ cen, neboť jen na něho se soustřeďovalo napjaté i přehnané očekávání. Připadal si jako badatel, který koná zvláštní pokus; podaří-li se, najde následovníky, selže-li, odradí všechny ostatní. Proto chtěl mít svědky a vymohl si jmenování zvláštních dozorců; o všem, co se dělo, dal pořizo­ vat protokoly. Zdráhal se otevřít školu dříve než budou mít všechny latinské učebnice maďarské texty; teprve pak zahájil veřejnými proslovy otevření prvních dvou tříd a zvláštní projev věnoval užívání knih. Šlechtičtí rodiče byli však netrpěliví; slyšeli o Komenském jako o divotvorci, který činí z ne­ vzdělaných vzdělané jako mávnutím kouzelného proutku a důtklivě naléhali na otevření dalších tříd. Slo jim o to, aby se jejich synové naučili co 101

nejrychleji latině, potřebné k dvorské službě, a byli zklamáni, že očekávaný zázračný učitel je jen člověk; nechápali jeho důkladnost a opatrnost v přípravách. To bylo první příčinou rozladění. Další zneklidnění přinesly nové věštby Drabíkovy; starý ten muž se v zimě vydal sám do Šariš­ ského Potoka, aby svá proroctví přednesl knížeti. Vývoj věcí mu dával kupodivu za pravdu. Zik­ mund Rákoczi se zasnoubil s půvabnou Jindřiškou, dcerou českého „zimního krále“ Fridricha Falc­ kého. Jak by se to všem nejevilo jako zvláštní záměr dějin? Komenský sám provedl oddávací obřad a když spojil ruce snoubenců, zatanulo mu na mysli, že snad klade ruku dcery posledního čes­ kého krále do ruky osvoboditele českých zemí. K tomuto povznášejícímu historickému okamžiku napsal mladému knížeti spis, v němž sebe přirovnal k proroku Nathanovi a Zikmunda ke králi Davi­ dovi, vyvolenému vést svůj lid k vítězství; chtěl podpořit jeho odvahu k skutkům, které by daly základ k sjednocení světa. Ale nedělo se nic, co by opravňovalo tak smělé naděje. Kníže Zikmund se těšil v Uhrách několika vysokým úřadům, které znamenaly čest i majetek, a zejména po sňatku s milovanou Jindřiškou ne­ měl nej menší chuti pouštět se do nebezpečných dobrodružství o české dědictví. 102

Ale mladé manželství nemělo dlouhé trvání; už po třech měsících šťastného života mladá kněžna Jindřiška zemřela. Kníže Zikmund se trudil pro ztrátu manželky, ale k vojenskému tažení se ne­ odhodlal; a za několik měsíců po odchodu Jindřišěině i on se rozloučil se životem. Situace v Sedmihradsku se změnila. Nový kníže, Jiří II., holdoval životu veselých pitek a milost­ ných dobrodružství a o vědy neměl zájem. Zápasy o školu trvaly a ani Tolnai a jeho stoupenci snahy Komenského nepodporovali. Co učinit? Dal na­ jevo, že je ochoten odejít. Po několikerém jednání přece však přivolil, že ještě zůstane. Prosila ho o to kněžna Zuzana, která si přála, aby otevřel aspoň třetí třídu školy a do­ končil práci na učebnicích. I Figulus z Lešna mu radil, aby využil jedinečné možnosti k pokusu o školu podle svých představ. A všechna Drabíkova proroctví se neochvějně upírala k tomu, že v příštím roce — 1653 — dojde už určitě k vyvrá­ cení „Babylonu“. V šedesátém roce svého života pustil se tedy Jan Amos znovu do zápasu, který potřeboval tolik svěžích sil. Kázal proti zastaralým zvyklostem, na nichž lidé v Uhrách lpěli a které bránily pokroku. Proslovy i řadou drobných spisků káral liknavost učitelů i nedbalost žáků. „Fortius redivivus“ (Opět 103

obživlý Fortius) nazval — podle vynikajícího antverpského profesora Fortia z minulého sto­ letí — knížku, v níž zaníceně vyzýval k spolupráci všech, aby školy místo krásných soch nevytvářely nemotorné špalky, aby se v nich místo ušlechti­ lého stromoví nedařilo hloží. Když na sklonku roku 1652 zemřel Ludvík de Geer, vzdal mu také Komenský poctu zvláštní panychídou. Nadešel čekaný rok 1653. Ale habsburský „Ba­ bylon“ se ani nezachvěl. A když přehlížel Komen­ ský výsledky své práce, viděl, že kázal do prázdna. Tři léta prožitá v trpkostech a sporech mu doká­ zala, že šlechtě nezáleží na důkladném vzdělání svých dětí. Jeho poctivé didaktické snahy byly pro posměch. Chtěl žákům studium usnadnit a zpří­ jemnit, ale zdejší učitelé s nimi stále nakládali jako 8 otroky. Aby přivodil ráznou změnu v jejich myšlení a sblížil učitele s žáky, rozhodl se sáhnout k prostředku, který se tak osvědčil v Lešně, k diva­ delním představením. Takové hlouposti přenech jezuitům, řekh mu však Tolnai i ostatní s nechá­ pavým výsměchem. Cítil též, že závistivcům je trnem v oku důchod, který potřeboval, aby z něho uživil rodinu v Lešně, i bezplatný pobyt dvanácti chudých bratrských studentů. Pro to pro všechno Komenský znovu požádal o propuštění. 104

Kněžna Zuzana si ho předvolala zároveň s rek­ torem školy Tolnaiem. Komenský nezamlčel nic z toho, co ho z Uher vyhání. Kněžna mu porozu­ měla; položila však podmínku: Zůstaň ještě přes zimu do příštího jara! A s podmínkou spojila plnou moc: Budeš provádět všechno, co si budeš přát, podle svého uznání; především svoluji, abys hrál se studenty divadlo! Komenský věnoval tomuto poslednímu škol­ nímu pokusu v Sarišském Potoku velikou péči. Byl si vědom, že s neobyčejnou bedlivostí budou jej sledovat především všichni jeho protivníci a budou si přát, aby prohrál. Podle výsledku této zkoušky se bude pak posuzovat celá nová škola. Aby se vyhnul sporům, zda smějí studenti před­ vádět hru světskou či církevní, zvolil dramatickou úpravu několika kapitol své „Brány jazyků“. Roz­ dal studentům úlohy podle jejich schopností; pod­ mínkou účinkování učinil dobrý prospěch, ale jinak při zkouškách dopřál mladým hercům hodně volnosti. Byli mu vděčni za tuto příležitost, za osvěžení školního suchopáru. Od počátku studia se ukázalo, že se nemýlil: všichni žáci rádi věno­ vali nastudování hry volný čas i mimořádnou píli a mnozí z nich za několik týdnů pokročili víc než za měsíce studia. A tak hned první představení, při němž padesát 105

žáků předvedlo dvacet kapitol „Brány“, mělo pře­ kvapující úspěch. Všichni učitelé museli přiznat, že chlapci nabyli hrou podivuhodné jistoty; ti, kteří ve škole sotva vykoktali několik latinských slov, dovedh najednou bez chyby přednést dlouhé pasáže. K tomu dokázali, jak se umějí pohybovat a přirozeně se chovat, ovládat se a zároveň se ne­ bát. U mnohého chlapce se projevil důvtip, o němž neměU tušení. Úspěch dalších představení se stále stupňoval; hrnulo se na ně množství obecenstva, zejména z kruhu rodičů, a protože školní síně už nestačily, musely se hry konat pod širým nebem. Všichni se přesvědčiH, jak oprávněně žádal Komenský zařá­ dění divadelních her do osnov vševědné školy. Učí životu a dobrému chování, dokazoval, působí pří­ kladněji než pouhé napomínání a kázání, jsou žákům pobídkou, zvyšují jejich snaživost a pod­ něcují i ctižádost rodičů. Před Komenským se skláněh nyní i ti učitelé, kteří byh dosud jeho od­ půrci. Po jedné úspěšné hře prohlásil superinten­ dant TarsaUi, že to, co Komenský uskutečnil, znamená vítězství nad nevzdělaností, tížící dosud maďarský národ, a že potocká škola mohla být mnohem dál, kdyby byla od začátku dbala rad Komenského. Na přání učitelů sestavil Komenský ještě vše106

chny hry, které doporučoval provozovat, a připra­ vil pro ně i podrobný řád. Dramatizaci své „Brány“ uzavřel rámcovými scénami, v nichž vystupoval egyptský král Ptolemaios se svými rádci a kde podtrhl Komenský význam vševědy. Celý velký spis nesl název „Schola ludus“ (Škola hrou). Koncem května 1654 přijela do Šarišského Po­ toku kněžna Zuzana a přiměla Komenského, aby uspořádal ještě jedno představeni na rozloučenou; protože mu chtěla přihlížet celá její družina, bylo za divadelní scénu určeno zámecké nádvoří s tera­ sami. Představení z 1. června se stalo svým úspě­ chem oslavou Komenského a jeho výchovných snah. Kněžna i její rádci se znovu pokusili Ko­ menského zadržet; ale nepodlehl už. Odkázal mla­ dým učitelům vše, k čemu zde dal počátek, a chys­ tal se k odjezdu. Když se loučil se Šarišským Potokem, velké družiny studentů ho provázely daleko za město. Vracel se přes Prešov a Levoču; v Puchově na­ vštívil svou dceru, provdanou za Jana Molitora, a protože se jim nevedlo dobře, nechal jim k pro­ deji část svých latinských knih, aby jim umožnil lepší živobytí. Pak dorazil do Lešna, kde ho jed­ nota toužebně očekávala. Dojat přivinul k sobě syna Daniela, kterého tak dlouho neviděl; podě­ koval manželce Janě, která ho vychovávala sama. 109

Figuhis už zde nebyl; přijal místo kazatele v Gdaň­ sku. Ale jeho žena, Alžběta, čekala na otce, aby mohl požehnat prvnímu vnoučeti; teprve pak odjela za manželem. Jan Amos se zvolna vpravoval do způsobu dří­ vějšího života. Ale na práci v Uhrách počatou nezapomněl. Dovezl si odtamtud rukopis nové učebnice, nazvané „Orbis pictus“, pro kterou ne­ našel v Uhrách malíře a rytce a kterou chtěl do­ plnit kapitolami o důležitých lidských činnostech, jako je těžba uhlí, plavba, knihtisk. Dále si přivezl náčrt spisu „Gentis felicitas“ (Štěstí národa), který znamenal, že zůstal s uherským Údem spo­ jen hlubokým citovým svazkem. Dopsal tuto knihu v prvních měsících po ná­ vratu do Lešna, dokud všechny vzpomínky byly živé. Viděl dosud před sebou úrodnou uherskou zemi — a připomínal si, že její kraje jsou polo­ prázdné, protože tam vládnou nemoci s bídou. Psal otevřeně o zahálčivosti lidí, kteří práci nemi­ lují, protože ji musí konat pod otrockým jhem. Slyšel v duchu znovu sobecké a povýšené hádky pánů, kteří nedbali ani o podporu řemesel, ani o výchovu mládeže. Jeho bystrý pohled odhalo­ val, že nevědomost je v Uhrách hlavní příčinou zla. Nedovedou-li lidé správně obdělat pole, vládne v krajích hlad a umírají malé děti. Komenský věřil,

110

že Jiří II. jednou stane se zbraní v ruce proti Habsburkům a předvídal vše, co by uherskou zemi mohlo oslabit. Proto považoval za svou po­ vinnost upozornit Uhry na všechno, co jim brání v cestě k blažené a silné budoucnosti. Přál si, aby se stát a jeho představitelé lip starali o všechny občany. Vyprošoval pro uherský lid lepší zákony, spolehlivé úřady, pokoj a bezpečnost doma, mír se sousedy. Komenský touto knihou j asně dokázal, že v pří­ slušnících všech národů vidí především lidi, kteří byli stejně stvořeni k blaženosti na tomto světě a kteří mají na štěstí stejně spravedlivý nárok.

111

ZKÁZA LEŚNA

Jan Amos byl pověřen vedením církve, jejíž starosti se staly těžšími od té doby, co pán města Bohuslav Leszczyński přestoupil ke katolictví. Didaktické spisy čekaly na dokončení. Svazky vševědných návrhů volaly po peru, aby se jim dostalo konečné podoby. Ale tomu všemu by bylo možno dostát jen v měsících klidu a pohody. Ty však nepřicházely. Cíl, za který Komenský po léta bojoval, zdál se opět nablízku. Jakým posvěcením života by se Janu Amosovi jevilo, kdyby aspoň na jeho sklonku uviděl odstraněnu krutou křivdu, která se českým zemím stala! Odkládal proto započaté rukopisy a byl odhodlán vše, co dovedl a znamenal, věnovat vítězství spravedlnosti. Odchod ze Šarišského Potoku jej nerozloučil s rodem Rákocziů; naopak, připadal si v Lešnu jako na předsunuté hlídce, kde více viděl a dovídal se a mohl tak posílat zprávy Jiřímu II., který če­ kal na příležitost. 113

Co se dělo v Evropě? Kristina Švédská se přiklonila ke katolictví a vzdala se vlády; nastoupil bojovný princ Karel X. Gustav, který hořel touhou povznést opět váleč­ nou slávu své země. Komenský obnovil se Švéd­ ském živou korespondenci. V čele Anglie stál Cromwell, nabývající v Evropě stále více váhy; protože vystupoval jako ochránce evangelíků, četné Ušty Komenského putovaly též do Anglie. Pomocníkem v tom byl mu Figulus v Gdaňsku, který měl na ostrově dobré známé. Hartlibovi poslal Komenský opis všech proroctví, aby mu dosvědčil, v jakých nadějích žijí čeští bratří, když bylo jasno, že německá knížata, uspo­ kojená vestfálským mírem, neučiní už pro českou věc nic. Mezi pokořenými bratry se rodily chilias­ tické sny, spoléhající ve víře v příchod tisícileté říše boží jednou na pomoc ruskou, jindy holand­ skou a nejčastěji anglickou. Komenský dobře chápal, že příkazem praktické politiky protihabsburské je svornost evangelíků; informacemi i dějinnými příklady snažil se o tom politiky přesvědčit a zajistit jim vzájemné záruky. Dopisy, které rozesílal po zvláštních poslech, psá­ val tajnými značkami nebo neviditelným inkous­ tem. Vídeň dobře věděla, že v Komenském, známém už u všech evropských dvorů, má za­ 114

přisáhlého odpůrce; její policie se ho pokusila dopadnout, když se vracel ze Šarišského Potoka; ale úklad byl prozrazen a Komenský unikl. Ne­ zalekl se ani zprávy, že sám císař ho prohlásil za svého nepřítele; zvyšoval svou horlivost do horečné činnosti. Jen spolek věrných spojenců se mohl stát trestající paží spravedlnosti, která by smetla habs­ burské trýznitele. Snažil se proto o jeho vytvoření vší mocí. Zvlášť když polský král Jan Kazimír vznesl nárok na švédský trůn a když válečná srážka byla už nevyhnutelná, naplnily se dny Ko­ menského vzrůstajícím neklidem a horečky pro­ vázely jeho večery i rána. Když posílal Jiří Rákoczi vyslance do Švédská nebo do Anglie, vedla jeho cesta vždy přes Lešno, kde mu Komenský při­ pravil doporučení, koncepty deklarace. Po mnoha bezesných nocích vzešel Komenskému a všem exu­ lantům, kteří na něm svými životy záviseli, znovu záblesk naděje. Z jara roku 1655 vpadlo švédské vojsko do Polska. Jeho nástup byl prudký a vítězný. Šlechta, která byla tehdy pravým pánem Polska — a pro svou hrabivost zároveň jeho škůdcem — vešla se švédským králem ihned v jednání. Za nekato­ lické pány je vedl Jan Schlichting, správce Lešna. Když král zaručil, že jim ponechá dosavadní úřady a panství, ochotně mu slíbili poslušnost. 115

Mezi vydanými pevnostmi bylo i Lešno. Komen­ ský vyjel s dvěma radními Švédům vstříc a do­ stalo se mu slibu, že města bude ušetřeno. Zdálo se, že po vládě papežské církve je v Polsku veta a Komenský to spěchal oznámit Jiřímu Rákoczimu, jako by ho chtěl povzbudit, aby sena dějin­ ném bojišti neopozdil a spojil své síly s vítěznou mocí švédskou. Baron Schlichting si přál, aby Komenský složil oslavný spis na Karla Gustava. Vhodností této oslavy nebyl si Jan Amos jist. I když už měl ruko­ pis hotov, dlouho jej zadržoval a zdráhal se jej vydat. Schlichting si jej však vypůjčil, dal jej schválit Bohuslavem Leszczyúským a svěřil jej tis­ kárně. Text velebil velkomyslnost Karla Gustava, ale žádal ho, aby vysvobodil pronásledovanou církev, dal Polsku spravedlnost, všem zemím mír a jejich občanům svobodu svědomí. Spisek nebyl ponížený a nacházel u obyvatelstva odezvu; ale Komenský správně cítil, že čas není k takovým oslavám příhodný. Situace se totiž obracela. Švédští vojevůdci neudrželi své žoldnéře a neza­ bránili jim drancovat, jak slíbili. Co pomohlo, že švédský král se choval vlídně a štědře k šlechtě? Lid, rozněcován rozprchlými mnichy, začínal hořet proti surovosti vetřelců spravedlivým hněvem a ze své vůle se přidružoval k oddílům, které vypravili 116

vlastenecky smýšlející šlechtici. Teprve pak se vrátil i polský král, který utekl do Slezska, a po­ čal dobývat svou zemi zpět. Nepřítel se dovedl ubránit. A tak nenávist se mstivě vybíjela přede­ vším na těch evangelických městech, která po dobrém přijala švédskou posádku, a tím v očích ozbrojených davů zradila polského krále. Lešno nemělo snadné postavení. V městě bylo vždy hodně cizinců a nekatolíků; jeho správce byl oddán cizímu králi a střežila je jen slabá švédská posádka. Bylo takřka předurčeno, aby se stalo terčem hněvu jezuitů a katolických vojsk. Oby­ vatelé žili v neustálém strachu. I Komenský tušil toto nebezpečí. Přátelé, sta­ rostliví o jeho osud, mu radili, aby město opustil; švédský král ho pozval do bezpečí svého ležení. Jan Amos však odmítl. Bylo mu trudné přiznat si, že sen, který už už se stával skutečností, je opět v střepinách. Když by se záležitosti v Polsku změnily, jak daleko bylo k obratu na Moravě a v Cechách? Ještě doufal. Modlil se s ostatními bratry, kázal jim, posiloval jejich bdělost i sebe­ důvěru. Dokud to bylo možné, posílal zprávy do Uher. Dal se též do' spisu, určeného Polákům, v,'němž chtěl jak vysvětlit své představy, tak ukázat lepší budoucnost. „Evigila, Polonia!“ na­ zval jej — ale už jej nedopsal. To byly poslední 117

záchvěvy jeho činorodosti, která se do poslední chvíle nechtěla smířit se zkázou, blížící se na Lešno. Přece však, když byla příležitost, odeslal z ohroženého města alespoň to, čeho si vážil víc než vlastního života: do Norimberka putoval ru­ kopis díla „Orbis pictus“, do Hamburku část knih vševědných. Právě na velikonoční neděli (roku 1656) vyra­ zily z lesů obklopujících Lešno čety šlechtického vojska a za nimi se hrnuly davy ozbrojeného ves­ nického lidu. Lešna se zmocnila hrůza. Rozechvělý baron Schlichting si zavázal všechny občany v městě slavnou přísahou věrnosti. Posádka se odvážila výpadu, ale boj nepřinesl výsledek. Noc, zlověstně ozářená požáry z předměstí, byla plna úzkosti. Měšťané, kteří sotva udrželi zbraně v roztřesených dlaních, střežili bašty; jejich ženy a děti se modlily na náměstích. Jitro nepřineslo úlevu, naopak — znamenalo obrat k horšímu. Ukázalo se, že baron Schlichting, včera vyzývající k svornosti, sám tajně uprchl; když se to dověděli bohatí měšťané, rychle dali naložit nej cennější majetek na vozy, zaplatili si ozbrojený doprovod a vyrazili z města. Obléha­ telé se zatím od města vzdálili v domnění, že hradby jsou bděle střeženy. Ale průvod vozů je upozornil, že město propadlo strachu a že nebude 118

nesnadné se ho zmocnit. Vrátili se tedy. Na le­ šenské padla malomyslnost. Rozutekli se ze stráží; nikdo nechtěl bojovat. Zadní branou odjeli Švé­ dové, odešla městská rada, každý, kdo měl zdravé nohy, snažil se zachránit aspoň holý život. Ko­ menský věřil však v možnost přátelského dojed­ nání s polským vojskem; zůstal s rodinou a s něko­ lika bratřími z jednoty ve svém domě. Polské oddíly vtáhly do města. První den byl pokojný; zdálo se, že zdravý rozum zvítězil. Ti, kdo v Lešnu zůstali, snažili se vojáky přesvědčit, že se nijak nezpronevěřili, že nebojovali a že si přejí mír. Druhého dne, 29. dubna, propukla však mezi dobyvateli slepá pomstychtivost. Tlupy bez kázně vtrhly do domů, začaly drancovat a pobí­ jely každého, koho přistihly, zdravého či ne­ mocného. Nenáviděné město hořelo z několika stran. Komenský byl zdrcen výbuchem bratrovražedné nenávisti. Ale odlesky požárů a déšť jisker, snášející se do ulic, nedovoloval už úvahy ani lítost. Bylo nutno rychle jednat. Svolil k útěku, aby zachránil životy své rodiny. Nebylo možné vzít s sebou mnoho věcí. A tak spěšně vykopali v podlaze jeho příbytku jámu, do níž vložili ruko­ pisy a knihy, které považoval ze svého majetku za nej cennější. S nebezpečím života dostali se z města 119

a strastiplnou cestou mezi močály, kam se za nimi pronásledovatelé neodvážili, dospěli do bezpečí. Utekli se na blízké území Slezska, kde našli úto­ čiště u pana Václava z Budova. Lešno hořelo tři dny. Aby utěšil sklíčeného starce, vypravil Budovec několik jezdců s vozem na lešenské spáleniště, aby zachránili, co požár ušetřil. Písař, který byl při hloubení úkrytu pro rukopisy, jel s nimi. Zjistili, že Komenského dům vyhořel do základů a s ním i všechen jeho majetek, vše, co si za celý život ušetřil a také knihovna i spisy připravené k tisku. V jámě pod podlahou našli malou část ohořelých rukopisů. Smutně se vrátili z Lešna. Zděšenýma očima hleděl Komenský na to, co zbylo z dlouhých let práce. Opatrně braly jeho prsty list po listu. Byly tu některé části vševědných spisů. Ale víc nic. Ptal se, jako by nechtěl uvěřit a písař znaveným, pochmurným hlasem odpovídal: Metafysika? Shořela. Sbírka kázání za všechna léta? Změnila se v popel. A „Poklad ja­ zyka českého“? Poklad, sbíraný slovo k slovu po čtyři desetiletí? Navždy zničen a ztracen. Ubohý stařec se rozplakal — poprvé po dlouhé době. Tato ztráta byla pro český národ nenahraditelná. Proto žalost Amosova byla neutěšitelná. Tak stál Komenský ve světě opět jako žebrák. 120

Ale zachránil život svůj a své rodiny — a bylo tedy nutno uvažovat, co si s ním počít. Vrátit se do Lešna bylo nebezpečné. Ještě ne­ bezpečnější bylo zůstat ve Slezsku, spadajícím pod císařskou moc. Musel odejít co nejrychleji. Komenský se nejdřív rozhodl pro Frankfurt, kde byl znám s řadou profesorů; na čas přesídlil do Štětina. Ale pak — když přišla zpráva o pohromě Lešna do Amsterodamu — dostalo se mu pozvání pána Vavřince de Geer, tlumočeného knězem Ru­ líkem. Teprve toto pozvání mu vrátilo trochu klidu a útěchy. Šest týdnů se zdržel ještě v Hamburku; dal zde opisovat na čisto některé části svých spisů, jimiž se chtěl představit v Amsterodamu, a sám zatím ve stručném spisku popsal zkázu Lešna, aby vy­ vrátil falešné pověsti i aby podnítil soucit Evropy ve prospěch ožebračených bratří z polských i čes­ kých sborů. Znovu se rozloučil s rodinou a s přáteli. Avsrpnu se vydal na cestu — hledat ještě jednou útulek svému ztroskotanému životu, chudšímu a zoufa­ lejšímu než kdykoli dříve.

123

ÚTULEK STÁŘÍ

VJd doby, kdy se v roce 1581 podařilo Nizozemí vyrvat z okovů španělských Habsburků, kdy pře­ stalo trpět kořistnictvím cizích vojsk i tísnivou hrozbou inkvizice, nastoupila svobodná země k roz­ voji uvolněných sil. Schopnosti i majetkové možnosti mladých měšťanských vrstev množily blahobyt, jehož podkladem bylo zámořské bohat­ ství. Počtem lodí se stávalo Nizozemí velmocí. Samospráva obcí přála rozkvětu průmyslu i ře­ mesel. A svoboda svědomí a víry, která stála tolik krve, učinila z Nizozemí útočiště mnoha mužů, jinde stíhaných; nizozemští měšťané přáli vědám i umění, neboť dobře cítili, čím roste jejich mladý stát uvnitř a co mu získává váhu v očích sousedů. Komenský navštívil Amsterodam už třikrát a měl jej rád; nyní se zvlášť blaženým pocitem se blížil k jeho hrdým věžím, vdechoval mořskou vůni jeho grachtů a těšil se bohatým životem v přístavišti i v lidnatých ulicích. A když se octl mezi stěnami klidného domu, který mu Vavřinec 125

de Geer vykázal, když usedl ke stolu a ponořil se do bezpečného ticha, připadal si po nedávné době ne­ přetržitého nebezpečí jako trosečník, kterého bouře hrozící záhubou vyhodila v posledním oka­ mžiku na pevný břeh a který si pod uklidněným nebem uvědomuje, že je zachráněn, že dýchá a žije. První kroky městem byly nejisté. Připouštěl si, že je tu z milosti a že má za sebou desetiletí ne­ zdarů a žalů. Ale ti, kdo ho pozvali, měli na mysli jen jeho úspěchy a věhlas. Všude nacházel Komen­ ský otevřené dveře, ochotné dlaně, laskavé po­ hledy. Lidé zde mysleli jasně a klidně a dovedli se dohodnout přesnými slovy. Můžeš u nás vydat všechny své spisy, řekli mu, naše země přeje vzdě­ lání a potřebuje školy co nejlepší. Městská rada se postará o náklad na spisy didaktické, pán de Geer o náklad na spisy vševědné. — Byla to nečekaná, neslýchaná nabídka. Nabídli mu též čestnou profe­ suru a vyměřili mu plat, který mu dovolil pozvat k sobě i rodinu, kterou vyhnal z Frankfurtu mor; mohl podpořit chudé souvěrce, kdykoli se k němu utekli o pomoc. Do soukromého vyučování v pěk­ ném domě na Prinsengrachtu chodili k němu sy­ nové městských radních; tyto hodiny se staly brzy proslulé a navštěvovali je též ti, kdo se chtěli seznámit s jeho novotami a šířit je dál. 126

;■

",

t.' ■■

Didaktické spisy ze tří období jeho života — le­ šenského, elblongského a potockého — byly ho­ tovy, ale bylo třeba je přehlédnout a uspořádat. Většinu dne trávil Komenský nad rukopisy, v sazárně, v tiskárnách. Bránil se únavě, nedopřával si odpočinku, jen aby vyhověl přání hostitelů a zá­ roveň se jim odvděčil. Nejdříve vydal svazek her „Schola ludus“. Švý­ carský kněz Redinger, který se stal později odda­ ným poslem Komenského do ciziny, pohotově přeložil spis do němčiny. Zároveň vyšel v Norim­ berku „Orbis pictus“ (Svět v obrazech) jako první obrázková učebnice světa; vzbudil oprávněný roz­ ruch a Komenský byl nazván „knížetem a tvůr­ cem vzdělání“. Ale on se nedal zlákat úspěchy, za­ slouženými už činností z minula; naopak, podrobil dosavadní práce vlastní přísné kritice ve „Vějičce moudrosti“ (Ventilabrum sapientiae). Části mno­ hých knih přepisoval a dal se též do práce na nové učebnici latiny, stále nespokojen s dosavadními výsledky. Zamýšlel se nad rukopisy, z nichž mnohé se teprve nyní, po dlouhých letech čekání, měly změ­ nit v knihy, přístupné čtenářům. Věděl, že je na sklonku života. Ale právě proto měl jeho pohled šíři i pronikavost, že dovedl lépe než dosud odhad­ nout, která z jeho prací si zachovala život a co 129

zůstane jen počátkem, na který budou muset na­ vázat druzí, mladší. Ve spisku, krásně nazvaném „Odevzdání pochodně“ (Traditio lampadis), vyslo­ vil svou didaktickou závěť, v níž povolává nástupce, aby dokončili, co sám započal. Významným, monumentálním mezníkem, uka­ zujícím, kam až dospěla jeho cesta za nápravou školy, stal se mohutný svazek nazvaný souhrnně „Opera didactica omnia“, který vyšel v pěti stech výtiscích. Titulní list předcházela mědirytina, z níž dýchala úcta k autorovi; představovala Komen­ ského v taláru mezi školskými výjevy a symboly. Takové úctě se Komenský vskutku ve svém okolí těšil, považován za objevitele všech tajů učení, za muže, jenž svým dílem přinesl trvalý prospěch veškerenstvu. Posuzovatelé znovu ocenili, jak se v představě Komenského škola mění z místa strachu v radostnou dílnu lidskosti, kde se nejen učí, ale především vychovává k harmonii nej lep­ ších lidských vlastností. Jak otcové města, tak představitelé vojenské moci byli poctěni, když jim Komenský v dík za jejich pohostinnost věno­ val knihu, připsanou „oku měst, chloubě Ni­ zozemska, radosti Evropy“ — Amsterodamu. Dostalo se mu za to nejen čestných darů, ale i oje­ dinělé cti: byl mu svěřen klíč k městské knihovně v kapli sv. Anežky. Kromě toho si městská rada 130

vyžádala, aby znamenitý malíř Juriaen Owens pořídil důstojný portrét velkého Učitele národů. Ani tento úspěch nezpůsobil, aby se Komenský utěšil vavříny a spokojil se úlohou vydavatele latin­ ských učebnic. Trvaly v něm stopy nedávných hrůzných prožitků a nezapomínal na ty, s nimiž po léta žil a od nichž jej oddělily až plameny Lešna. Připomínal si s lítostí, co vše si přál česky napsat a jak mu to bylo protivenstvím dějin znemožněno. „Brzy v mládí,“ přiznával v dopise, který poslal nizozemskému nakladateli Montanovi, „pojala mne touha, abych toliko pro svůj národ složil v mateřštině nějaké knihy a jemu tím prospěl, a ta touha mne neopustila po celých těch padesát let.“ S obavou pozoroval, jak se jednota rozpadá, když její členy už nepojí ani místo, ani řád, ba ani spo­ lečná naděje. A tak se Komenský pokusil vydat v Amsterodamu i spisy české, které by byly po­ silou opuštěným rodinám i jedincům. Dík oběta­ vosti, s níž se zřekl vlastního prospěchu, se mu to podařilo — a tak vyšly z nizozemských tiskáren i knihy české, které v rukopise přečkaly dlouhá léta válečných pohrom a nesnází všech druhů, jako výtah z bible „Manuálník“ a později i kancionál žalmů a duchovních zpěvů. Ke všem, jimž se do­ staly do rukou, mluvily tyto knihy živým hla­ sem, nabádajícím k síle a odvaze. Starosti o ob­ 131

novu vedení rozvrácené bratrské církve skličovaly však Komenského bez přestání; vyzněly spiskem „Smutný hlas pastýře k rozplašenému, hynoucímu stádu“, jehož stesk zní jako ozvěna před deseti lety vydaného „Kšaftu“. „Mějtež se dobře, přátelé milí! a po mně se již nejinak, než jako byste mě do hrobu položili, ohledejte! Neb ač dýchání mé ještě je při mně dnes, zítra však, bude-li, nevím.“ Churavějící stařec nemohl ubránit svou duši přívalům žalu, když viděl, j ak bezvýchodně se vyvíjejí poměry v Evropě. Na čas se zazdálo, že Rákoczi, který konečně vtrhl do Polska jako spo­ jenec Švédů, bude mít úspěch. Ale kolik již vy­ svitlo před očima Komenského takových nadějí a kolik jich uhaslo, aby tma beznaděje byla ještě hlubší! Když nepřátelství Dánska Švédy odvolalo z bojiště, Rákoczi osaměl; musel se dát na útěk, jeho vojsko padlo do zajetí Tatarů a bylo odvle­ čeno na Krym a jen jemu samotnému se s hrstkou věrných podařilo probít se domů. Komenský ihned s důtklivou prosbou napsal Cromwellovi, který slíbil prostředkovat a obrátil se na tureckého sul­ tána; ale ten, roztrpčen, že Rákoczi jednal vPolsku bez j eho vědomí, trval na j eho sesazení. O něco poz­ ději padl Jiří Rákoczi v marném boji proti Turkům; tím byly pohřbeny všechny naděje v konečné vítěz­ ství tohoto rodu, tolikrát předpověděné. 132

Podivínský stařec z Lednice, Mikuláš Drabík, nepřestával však zasílat svá proroctví do Amstero­ damu; Komenský poslal svého pomocníka do Led­ nice, aby tam na zvláštním shromáždění prozkou­ mal Drabíkovu pravdomluvnost. Ale věděl, že celé jeho okolí, tolikrát už zklamané sliby moudrých, živí se aspoň nadějí, čerpanou ze zdrojů tak nesku­ tečných. Připravil tedy do tisku knihu, do níž shrnul věštby Kotterovy, Poniatowské i Drabíkovy a nazval ji „Světlo v temnotách“ (Lux in tenebris); chtěl ji vydat v nepatrném počtu vý­ tisků a doufal, že jí snad nakloní mysl vládců na stranu spravedlnosti. Vydání těchto revelací ho však zavedlo do bludiště útrap a nesnází; mnoho­ krát musel vysvětlovat, že je jen překladatelem a tlumočníkem, mnohokrát musel vejít do sporů, z nichž nejvíc ho zabolela půtka s bývalým žákem, profesorem Mikulášem Arnoldem. Stáří mu však nepřidalo žluči a ješitnosti, a proto ochotně nabídl k prozkoumání svého stanoviska všechny své de­ níky a sliboval, že i jako stařec třeba stoletý přijme každou poctivou radu. Proroctví mu nikdy nebyla zvěstováním, před nímž složí křesťan v trpném očekávání ruce v klín. Chtěl jich používat jako zbraně, která by pohnula svět k lepší cestě. Proto — přeloživ ještě vidění lešenského krejčího Štěpána Meliše — zvláštním 133

spiskem se obrátil na knížata německá, aby je pohnul k nápravě vestfálského míru. Proto poslal věrného Jana Redingera s knihou zjevení k Lud­ víkovi XIV. a o něco později až k velkému vezírovi do tureckého ležení u Moháče. Když se Redinger šťastně vrátil, dotiskoval Komenský právě nový svazek, nazvaný „Lux e tenebris“ (Světlo z temnot). Neurčil knihu ve­ řejnosti; věnoval ji však císaři Leopoldovi — s žá­ dostí, aby hříchy svého rodu zakončil skutkem spravedlnosti, papeži Alexandru VII. — aby pro­ citl z opojení, zaviněného pochlebenstvím, dřív než zakusí hněv boží, Ludvíkovi XIV. — aby svolal koncil k ozdravění církve, a ostatním panovníkům a knížatům. V úvodu prohlásil Komenský vý­ slovně, že nechce nikoho urážet, ale že si jen přeje, aby národy konečně procitly a spojily se k vymý­ cení zhoubného záští. Rýval nyní často nemocen a mnohokrát už se domníval, že se bude muset rozloučit s životem. Ale jeho duch se bránil a jeho vůle se napínala k nové obraně. Jedním z nejsilnějších pout, které ho drželo při životě, byla touha, aby mohl ještě odevzdat světu dílo, vyrostlé ze snah vševědných, dílo, od něhož si sliboval nejvíc, po léta chystanou „Poradu o nápravě věcí lidských“. Cekal stále, až nastanou v Evropě takové po­ 134

měry, které dovolí, aby jeho dílo vyšlo a aby se jeho podněty mohly uskutečnit. Ale čekal marně. Ukazovalo se, že dohoda vládců není možná. Ani zbraně nedovedly odstranit vládu křivdy. Na jaký základ tedy mohl postavit svou velkou stavbu nového lidství než na víru v příchod tisíciletí míru, které pak jistě uvede v život všechny krásné úmysly o lidské jednotě, o velkém mezinárodním dorozumění? Teprve když dovršil sedmdesátý rok, na jaře roku 1662, svěřil tiskaři aspoň první dva díly „Všenápravy“. Tehdy se dověděl, že zemřel ten, s jehož podněty vznik díla úzce souvisel, přítel vzdálený, ale nad jiné obětavý a věrný, Samuel Hartlib.

135

NÁPRAVA VĚCÍ LIDSKÝCH

„Světlům evropským“ — připsal Komenský dílo, v němž se odvážil nejvyššího rozmachu — „mužům učeným, zbožným, vynikajícím...“. Mys­ lil na ně po všechna minulá léta, mnohé poznal osobně a věděl, že každý z nich, zahloubán do svých problémů, ubírá se vlastní cestou; ale on je chtěl vyburcovat do společného boje proti lidským zmatkům. Uznával skromně, že takové dílo pře­ sahuje lidské síly; ale láska k lidem mu velela, aby tento úkol podstoupil. „Ejhle, já nejmenší ze všech vystupuji, maje touhu přinésti světu bud" novou pochodeň nebo alespoň nové jiskry...“ Když by měl vyhledat, kde se vlastně rozžha­ vily první z těchto jisker, musel by se vrátit někam až do dětských dob, kdy se jeho citlivá duše hřála v ovzduší jednoty českých bratří. Tam byli všichni vychováváni ode všech; krátce po založení jed­ noty — před dvěma sty lety — uvědomili si to prostí a zbožní lidé a učinili z výchovy, z nepřetrži­ tého zdokonalování, záležitost celé obce. Bratrský 137

kněz si byl roven s věřícími, ale měl učitelské po­ slání. Výchova byla spjata s kázní, které se podvolovali všichni od dětství do stáří, poddaní jako šlechtici; spory se srovnávaly bratrským způso­ bem. Duch toho všeho žil v Komenském. A plodné zrno vyrazilo z úrodné půdy jeho mysli už za teskných dob útěků a vyhnanství v bohatý klas představ a úmyslů, jak prospět výchovou budouc­ nosti celého národa. A myšlení jeho se ještě roz­ hojnilo: myšlenka obecné výchovy se stala zákla­ dem a kostrou obrovitého plánu na nápravu celého světa. Po té, co si z Anglie odvezl „Cestu světla“, po­ koušel se rozpracovat své názory do podrobnějších rozkladů ve chvílích, které urval jiné práci a po­ vinnostem. Už v „Didaktice“ vyšel ze zásady: „Nic není na světě, co by nemohl chápat člověk, obdařený smysly a rozumem.“ A výchova se mu stala prostředkem postupného obratu k lepšímu; mohla zaručit krásné vztahy Udí, zabývajících se plodnou a užitečnou činností a těšících se z půvabů života. První stránky díla o nápravě, které se mu rozrostlo do sedmi knih, vznikly tajně už v Elblongu, další v Lesně, mnoho stran připojil v Uhrách. Věděli o nich jen nejbližší přátelé. Komenský se domníval, že lépe bude připravovat dílo v skrytu, aby pak, až se v pravý čas objeví, rozjasnilo 138

temnotu jako blesk. Věděl též, že mnoho věcí, ve stránkách uložených, by vzbudilo odpor a hněv těch, kdo mají moc a strachují se o ni. Proto dal přeložit do francouzštiny nejdřív dva první díly a když je pán de Geer schválil, svěřil je tisku. Část první, Panegersie (Všeobecné buzení ze sna), vytyčovala úkol. Lidské věci, pravil v ní Komenský, pořádají věda, náboženství a politika; vše to však je porušeno a zkaženo. Věda se zrodila z touhy po pravdě, ale trhliny a omyly jí zabraňuji k ní dospět. Náboženství, které má zaručit dobro, odporuje v dnešní podobě samé povaze boží. Útvary společenské vznikají, aby byly spravedlivě řízeny věci obecné; ale místo pořádku vládnou sváry a ty vedou k válkám. Lidé žijí naplano a chovají se k sobě hůř než zvěř; že by si však přáli nápravu, toho svědectvím jsou školy a knihy, církve a sekty, různé státní formy a zákony. Protože jde i tak všechno stále k horšímu, je nutno pokusit se o pokrok novými cestami. Ty cesty musí být jed­ noduché a dobrovolné, aby bylo příjemné po nich jít. A na upřímnou dohodu o tom všem zve autor knihy všechny lidi bez rozdílu. V druhé části, v Panaugii (Všeobecné osvícení), rozvedl Komenský, že prostředkem nápravy bude moudrost, která bude působit blahodárně jako světlo. 139

Kdo četli, byli pohnuti i vzrušeni spisovatelovou vírou v dobro na světě, v jeho sílu, v jeho strhující moc. Ptali se po dalších částech. Ale Komenský věděl, že celé dílo potřebuje dobu, která by je přijala klidně a s pochopením. Jak svolávat lidi dobré vůle, když je jí ve sporech politických, církevních i hospodářských tak málo? Měnil tedy rukopis a prepracovával jej. Především věnoval pozornost nej důležitější části šesté, „Panorthosii“ — „Všenápravě“, která měla být návodem „jak vyvrátit rychle a od základů velký Babylon... spočívající v nekonečných klamech, násilnostech a zmatcích“, aby vznikl už na zemi obraz králov­ ství nebeského, onen „zlatý věk“, o jehož příchodu si vyprávějí národy. Toho se dosáhne jen tehdy, když budou napraveni všestranně všichni a ve všem. Překážky viděl nejen v poměrech veřejných, ale i v lidské otupělosti, v předsudcích, v zauja­ tosti pro vše vlastní a v nenávisti vůči všemu cizímu. Ale jak položit základy „ráji radostí“, když se to nesmí dít násilím? „Lidské povážeje vrozeno, že se dává raději vésti než vléci“, věděl dobře. „Kdekoli se přimísí nějaké nařizování, naše mysl hned cítí odpor a odvrací se.“ Vedlo ho to k od­ vážným myšlenkám: „Musíme směřovat bez vý­ hrady k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboženská a svo140

bodá občanská. Svoboda, tvrdím, je nejskvělejší statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný... Uveďme tedy člověka, pokud možno, na svobodu! — osvobodivše jej od všech nařizovacích dogmat, kultů a poslušnosti!“ Byl si pravdi­ vostí těchto myšlenek jist. Ale bylo je možno uve­ řejnit v době, kdy vládcové všech zemí utužovali své panství i nad dušemi poddaných? Stejně jako si přál v oboru filosofie znásilňování rozumu, sofistiku, dohady a bludy nahradit pra­ vou, bezpečnou a vědeckou znalostí věcí, jako chtěl, aby místo nenávidějících se sekt zavládlo obecné a jediné křesťanské náboženství, tak žádal od politiky mír a za její zrůdy prohlašoval anar­ chii, krutovládu, násilnosti všech druhů, proskripce, žaláře, popravy a války. Aby se lidé lépe dohodli, přál si univerzální jazyk, ale současně pěstování jazyků národních. Navrhoval zřízení tří rozhodčích sborů: sbor světla pro věci filosofie, světovou konzistoř pro věci církevní a mírový soud pro záležitosti politické. S nápravou, učil, musí začít každý u sebe, pak se bude pokračovat v rorodině a ve škole, konečně v církvi a ve svetské správě. „Aby nebylo příležitosti vrátit se k ne­ přátelství a válkám, mají být odstraněny zbra­ ně... Co s puškami a s děly? Odpovídám: Pušek se má užiti proti šelmám, kdežto z děl by se měly 141

slévat zvony k sezvánění lidu nebo hudební ná­ stroje .. Ve smyslu biblického „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ chtěl, aby se v novém státu všichni za­ městnávah užitečnou činností; práce mu nebyla trestem za hřích prvních Udí, ale důstojným ná­ strojem k proměně světa v krásnější. Proto bude stát bez žebráků, ale také bez kořalen a krčem, bez monopolů, jimiž několik lidí bere chleba od úst druhým, se spravedlivými zákony a bez uda­ vačů, tohoto „nejzhoubnějšího druhu lidí“! Popsal péči o veřejné cesty i o cestování mladých lidí, navrhl předpisy o odívání. Věděl bezpečně, že ze státu nebude „království boží na zemi, polibek míru a spravedlnosti“ dříve, než „ustane nešťastný zdroj sporů, MOJE a TVOJE“. Viděl, jaký odpor budily takové úvahy. Cekal tedy a stále odkládal závěrečnou úpravu, jako kdysi Koperník, jako Descartes, jako více pronikavě myslících mužů toho věku. Zabýval se tedy zatím ostatními knihami „Po­ rady“, v nichž zpracoval své myšlenky o univer­ zální moudrosti, o vše výchově a o společném ja­ zyce. Pod dojmem současných objevů pustil se též do úpravy své dřívější „Fyziky“ a změnil v ní výklad o lidském těle podle Harveyova objevu o oběhu krve. 142

Měšťané z okolí Prinsengrachtu a řemeslníci ze čtvrti Jordaan vídali v podvečer velebnou postavu českého myslitele, nakloněného stářím, jak se po dni práce zvolna prochází podél průplavu, aby si osvěžil čelo a spánky chladným vánkem. Někdy s ním chodila jeho tichá, šedovlasá žena; občas přijel dorůstající syn Daniel ze školy v Leuwarden nebo některý z přátel. Komenského touha po míru byla zraňována ne­ přátelstvím mezi zeměmi, k nimž k oběma měl vztah vděčného přátelství, mezi Anglií a Nizo­ zemím; válka, na čas zažehnaná před deseti lety, ještě před Komenského příchodem do Amstero­ damu, vypukla s novou vášní a znamenala pro obě námořní velmoci nezměrné škody. Proto když se konečně vyslanci obou zemí sešli v Bredě, aby se pokusili o dohodu, napsal Komenský zvláštní spis, jemuž dal symbolické jméno „Posel míru“ (Angelus pacis) a sám se s ním rozjel do Bredy, aby jej delegátům odevzdal. Ti, kteří si v době velkých výnosů indických společností zvykli už myslit jen v hospodářských pojmech a v cifrách, podivili se biblickým oslovením a citátům starého kněze; ale kdo se začetl hloub, poznal, že spisovatel dobře rozpoznal pravý podklad sporů v chtivosti po ma­ jetku a zisku. Ne nadarmo připomínal oběma mocnostem hříchy i odstrašující trest Tyru, kdysi 143

nej slavnějšího obchodního města světa. Amstero­ damu jako Londýnu, Benátkám jako Lisabonu kázal nebojácně: „Vám přijde čas, kdy vaše kup­ lířství se všemi královstvími světa propadne osudu... Ne aby z toho pro budoucno nějací sou­ kromníci na soukromý prospěch poklady hroma­ dili, nýbrž aby všichni na celé zemi pracovali, jedli, pih, odívali se a radostně trávili svůj život. Bla­ žený to věk, bude-li kdy dáno jej spatři ti.“ Byly to zásady, které zatím zůstávaly skryty v ruko­ pisu „Panorthosie“. Ale v jejich duchu dodával vyslancům síly a odvahy: „Jestliže budete spo­ lečně hájit společnou věc svobody, jež je věnem lidské přirozenosti, kdo vás přemůže?“ V téže době staral se též o překlad bible do tu­ reckého jazyka a s ohleduplnou jemností zval v úvodu představitele islamu k poznání křesťan­ ských knih. Tento projekt se neuskutečnil; ale Komenského zajímaly už jen plány na zásadní řešení světových poměrů a drobné sváry sekt a hádky teologů ho unavovaly. Dostával se blízko k názorům, že jen naprostým pohřížením do víry lze dosáhnout uspokojení a že víc než všechny řády a církve platí hloubka a pravdivost osobního vztahu k bohu. V Holandsku toto přesvědčení, zvané pietismus, nacházelo hodně přívrženců. Ko­ menský se častěji stýkal s pietistou Jeanem de La144

badie a zvlášť velký dojem učinila na něho Francouzka Antoinette Bourrignonová, která od­ suzovala všechny církve, proniknuté světským duchem, a přála si vytvořit obec věřících bez kněží. Jako ozvěna vlastních myšlenek zněla mu její slova, že pravý křesťan musí reformovat pře­ devším sebe. Její francouzské dopisy mu překládal chiliast Pierre Serrurier, který také za pomoci Ko­ menského napsal spis proti Descartesově metodě, teologii nepřátelské. Tyto myšlenky, vedoucí do hloubi nitra, vy­ ústily v neobyčejně jímavý spis „Jedno potřebné“ (Unum necessarium). Komenský jej v dedikaci připsal Ruprechtu Falckému, synu Fridrichovu, sloužícímu u anglického dvora. Duch „všenápravy“ se tu odrazil v nejtajnější hlubině vlastní duše a Komenský chtěl dát čtenáři pro život rady, které si sám těžce vykoupil. Začal první stránky přiznáním únavy z věč­ ného hledání a zklamání. To přece nemůže být lidským údělem. Proč by jinak vkládal bůh do našeho nitra tolik nezmařitelné touhy. Musíme jednou vyjít ze svých labyrintů. Vždyť jaké jsou příčiny všech zmatků? Ze nerozeznáme potřebné v životě od nepotřebného. Rozhodnout tuto při — znamená vyjít z pohrom k blaženosti. Najdi si štěstí v sobě samém, radil čtenáři. Při­ 145

drž se jen nej lepších knih, aby ses vyhnul roz­ tříštěnosti věd. Ze spleti zákonů tě zachrání Kris­ tovo: „Miluj Boha a bližního svého!“ „Válku“, vrací se k bolestnému tématu, „jest zavrhovali jako něco zvířeckého, neboť lidem sluší lidskost, a spory mohou být skoncovány soudem řádně vedeným.“ Náboženství by mělo poskytovat útě­ chu. „Jakým způsobem plní však tento úkol ná­ boženství, když samo se již stalo labyrintem víc než kterýkoli jiný v celém světě?“ Sekty se na­ vzájem obviňují z kacířství. Na ěí straně je pravda? Vrátit se ke Kristu — to je cesta z úzkostí. Po celý svůj život byl jsem mužem touhy, při­ znával se Jan Amos. Upadl jsem do mnohých la­ byrintů. „Celý můj život“, vzpomínal, „byl pu­ továním a neměl jsem vlasti... nikdy a nikde jsem neměl stálého pobytu.“ Co zbývá po tolika laby­ rintech na sklonku života? „Posledním zaměstná­ ním mého života bude, abych se naučil odumřít tomuto životu, budoucímu se pak naroditi,“ znělo jeho odhodlání. Ale klidná rezignace, kterou dýchají stránky tohoto testamentu srdce, nebyla výslednou melo­ dií posledních let Komenského. Když se naskytla možnost, vydal ještě spis, napsaný před čtvrtsto­ letím v Londýně, „Cesta světla“, a v předmluvě jej věnoval královské učené společnosti v Londýně; 146

osmělil se jí vytknout nadměrný zájem o otázky přírodovědecké a nabádal její členy k starosti o pravdy, které jsou v nás i mimo nás, a o zásady, podle nichž politikové řídí svět. Podepsal se: „Je­ den z pokorných mužů tužeb, stařec Komenský, jehož život končí v bolestech a léta v sténání.“ Býval vskutku často nemocen, někdy i po ně­ kolik měsíců, a tu byl rád, když ho vyhledal ně­ který z jeho žáků a vzdálených spolupracovníků, jako byl zejména profesor Magnus Hesenthaler z Tubink. Potěšilo ho, když se dověděl, že jeho „Bránu jazyků“ vydali, třebas bez udání autora, jezuité i v Praze. Ale rozhořčila ho polemika s profesorem Samuelem Maresiem z Gronink. Oba mužové byli dříve přátelé a když začaly vycházet vševědné spisy, rozjel se s nimi Komenský za Ma­ resiem na poradu; tehdy Maresius Komenského povzbudil, ale o něco později ho napadl za „oblud­ ný sen o náboženském smíření“ a pro jeho „Panorthosii“, dosud nevydanou. Komenský rozhor­ len, že mu Maresius neřekl námitky přímo, bránil se a vyzval Maresia ke smíru. Horkokrevný Ma­ resius však zahrnul Komenského v odvetu lživou hanou a výsměchem. Komenský se rychle chopil pera, aby se očistil v očích těch, kdo ho znali, horečky mu je však vyrvaly z ruky. Opět se loučil se životem. A tak 147

v obavě, že mu už ani nebude dopřáno odpověď dokončit, musel nechat Maresia soudu svědomí a chtěl aspoň v stručném přehledu zachytit svůj životní běh, aby se ukázala pravda a poctivost jeho skutků; ve chvílích vědomí a bezbolestnosti vypsal, jak byl Hartlibem proti své vůli vyveden ze stínu soukromí na veřejnost a jaké úkoly byly mu prosbami druhých přiřčeny ve prospěch všeho vzdělaného světa. V posledních letech bylo mu úlevou, že Petr Figulus byl na jeho návrh zvolen seniorem a tedy hlavou české větve jednoty; ani tato útěcha mu však nebyla dopřána a v lednu roku 1670 padla na jeho duši tíha nového náhrobního kamene. Figulus jej předešel v smrti. Komenský se tedy opět stal posledním biskupem a přibyla mu starost o jednotu bratrskou i o ovdovělou dceru s pěti dětmi. Mysl jeho však nezhasínala. Snil ještě o nových knihách, které chtěl své vlasti věnovat. V posled­ ních týdnech života, dovršiv sedmdesátý osmý rok a přemáhaje nepřetržité bolesti těla i ducha, dal hledat materiál o dějinách jednoty, psal si o něj na Slovensko, přál si shromáždit spisy Milice z Kroměříže a synodní akta z dřívějších dob. Velkou jeho bolestí zůstávaly nevydané spisy nápravné. Viděl s hrůzou, že už je sotva dokončí 148

jak by si byl přál, plnilo jej tragickým pocitem, že neuskutečnil jejich vydání. Kdyby se mu bylo po­ dařilo sdělit všechny své myšlenky veřejnosti, museli by zmlknout všichni utrhační Maresiové. Ale což to bylo možné v životě, štvaném z místa na místo, plném neklidu a nebezpečí? Jednou zavolal k svému loži syna Daniela a nejbližšího pomocníka Kristina Nigrina a zavázal je přísahou, aby se podle jeho konceptů postarali o vydání dalších dílů „Porady“. V říjnu roku 1670 byl stižen novým záchvatem bolestné a trýznivé nemoci. V dlouhých dnech a ještě delších nocích vídal před sebou desetiletí, v nichž přísností k sobě samému a mukami úvah vykupoval nové myšlenky, které chtěl věnovat světu a jeho budoucnosti. Vykoupil je vskutku? Nebylo to vše marné? Byly to zoufalé pochyby. Odpověď se už nedověděl. Patnáctého listopadu roku 1670 Jan Amos Komenský v Amsterodamu zemřel. Když zavřel unavené oči, zhasla s jeho životem i naděje českých vyhnanců, která v něm žila po více než půl století. O týden později byl pohřben pod dlažební ka­ meny valonského kostela v Naardenu. Činy těch, kteří válčili, nepřetrvaly jejich život. Komenský připravoval uprostřed válek bratrské 149

sblížení národů, školy, učící pro radost života, ustavení světa moudrých a laskavých lidí; jeho sny přetrvaly dějiny válek a zůstanou živé pro­ vždy.

150

EPILOG

Život Jana Amose Komenského je sám velkým lidským dílem; je obrazem jeho hrdinské vůle, která — ve snaze prospět druhým — překonala tolik neštěstí, že by jiného zlomilo zoufalství. Nazval se sám „mužem touhy“. Komenský byl mužem touhy po dokonalosti lidstva a jeho dílo, čítající na 250 prací, je toho výrazem. Nebránil se pochybám o zákonech i domněle nevývratných; kdekoliv zjistil faleš, odmítl ji, a kde našel pravdu, statečně ji hájil. Jeho všestranný duch, obsahující lidské vzdělání od lékařství po astronomii, od poezie po správu státní, octl se mnohokrát na kři­ žovatkách doby, na nichž se věda střetla s nábo­ ženským přesvědčením. I když Komenský výcho­ vou a povahou kotvil v pokoře víry, neúnavnou a hloubavou pracovitostí ducha a důvěrou v lidské schopnosti ztělesňoval poslání vědce, který vy­ pověděl boj nevědomosti, příčině nej horších zel. „Činný život je vpravdě životem“, bylo jeho pravidlem, „zahálka hrob člověka za živa“. Jeho 151

čistý a laskavý vztah k lidem mu zajistil úctu všech, kdo ho poznali, až na ty, kdo byli zaslepeni malicherností a sektářskou nenávistí. Byl člově­ kem své doby — to znamená, že žil v její historické skutečnosti; odpor k její roztříštěnosti a nenávistnosti vedl jej však k bezmezné touze po sjednocení všeho lidstva, po nápravě světa. Žel, syn Daniel se svými pomocníky nedostál přísaze, dané otci, a tak se svět o jeho návrzích nedověděl. Zapomnělo se na jeho spisy stejně jako se zapomnělo na jeho hrob. Na jeho dílo padaly urážky a jejich autor byl nazýván bláznem. Ale mladý německý filosof Leibniz vyslovil v básni, kterou se s Komenským loučil, úctu i oddanost jeho učení. „Nadejde čas, kdy zástupy šlechetných tě budou ctít, Komenský, i tvé skutky i sen tvých nadějí.“ Když se po dvou stoletích český národ, znovu se rodící k životu, vrátil k památce svého velkého syna, první poutníci k jeho hrobu se vraceli s ne­ zdarem. Kostel byl změněn na kasárny a půda nad hroby se propadla. Teprve společnou prací ho­ landských a českých vědců byl hrob nalezen — až v roce 1929 — a důstojně upraven. Devatenácté století objevilo opět Komenského. Významný český vědec J. Ev. Purkyně našel v Lešně po dvě stě let ztracené české spisy, zejména 152

„Didaktiku“. Teprve pak vyšla a z jejích stran zazněl úzkostný hlas Komenského: „Nebuďme, prosím, tak leniví, abychom po jiných toliko vždy hleděli a za jinými se zdaleka plaziti chtěli! Nechť nás také v něčem jiní před sebou vidí!“ Jakou posilou se stala jeho slova pro národ, který o dvě století později dal se cestou, kterou mu Komenský předpověděl! Ale věhlas jeho myšlenek nezůstával omezen hranicemi. Německý myslitel Herder se poklonil jeho názorům, které předběhly svou dobu a které uskuteční budoucnost. Francouzský děje­ pisec Jules Michelet nazval Komenského skvělým geniem, Galileem výchovy. E. Robert mu vykázal místo v Panteonu historie mezi největšími mysli­ teli, kteří pracovali pro příchod nového lidského věku. Zájem o Komenského rostl a jeho učení dá­ valo možnost nového zkoumání. Roztříštěné dílo, pronásledované a ukrývané, se pozvolna nořilo z temnot a každý objev byl překvapením. Ale teprve po třech stech letech, roku 1935, byl nale­ zen v bibliotéce sirotčince v Halle rukopis Komen­ ského „Panorthosie“. Teprve naše doba vidí tedy Komenského v celé velikosti a může ocenit, jak právem chtěl užít výchovy všech k přetvoření života na světě v život lepší a jak všeobecná har­ monie, po níž toužil, je blízká našim snům a tou­ hám. 153

Ať měříme Komenského jeho dobou či přítom­ ností, vždy se obdivujeme jeho velikosti. Zasloužil si ji ne velebným přitakáváním, ale nepřetržitým pokoušením předsudků, pochybami, hledáním po­ slední poznatelné pravdy. Jen z bytostí tak skrom­ ných pro svůj neklid a tak pyšných svou oběta­ vostí rostou Udě — hory. Jen proto se sklání dnes svět před mužem, který, ač sám byl po celý život psancem, nepřestával hlásat štěstí a radost všech a nikdy se o ně neustal ve své pracovité lásce starat. Komenský zůstává s námi všemi. A protože s láskou hleděl k příštím pokolením všech národů, zní všemu dnešnímu světu jeho láskyplný hlas: „Je třeba, aby všechny národy usilovaly o spo­ lečné dobro, aby hledaly mír, pravdu a rozsévaly lásku k bližnímu!“

154

OBSAH

Návrat ze studií Šťastná léta V úkrytech Ve vyhnanství Cesta do Londýna Pouť cti i rozporů Zápas s časem Zlověstný mír Škola v Šarišském Potoku Zkáza Lešna Útulek stán Náprava věcí lidských Epilog

(Jaro 1614) (Podzim 1621) (Jaro 1625) (Zima 1634) (Léto 1642) (Zima 1642) (Podzim 1647) (Jaro 1650) (Léto 1654) (Jaro 1656) (Jaro 1662) (Zima 1670)

155

5 19 31 45 57 71 83 91 101 113 125 137 151

FRANTIŠEK KOŽÍK BOLESTNÝ A HRDINSKÝ ŽIVOT J. A. KOMENSKÉHO

Ilustrace, obálka a grafická úprava Cyrila Boudy

Vydalo Štátni pedagogické nakladatelství, n. p., v Praste jako svou publikaci č. 03-0-02. Odpovědná redaktorka: Anna Rosenzweigová.

Výtvarná redaktorka: Věra Šimonová. Technický redaktor: Josef Hl. Z nové sazby cic. Bodoni vytiskl Tisk, knižní výroba, n. p., závod

Brno, provozovna 11. Formát papíru 86x122, AA 4,94, VA 5,09

D 594 971 Tematická skupina a podskupina 13-63. Vydáni 2. Náklad 15 000.

Cena brož, výtisku Kčs 3,20 56/11-13 Cena vázaného výtisku Kčs 7,60 56/XI-5

životopis Jana Amosa od doby, kdy se vrací ze zahraničních studií domů k zdánlivě klidnému životu

bratrského

kněze,

vrátíme

se

v rychlé retrospekci i k jeho trud­ nému dětství, prožíváme s ním trýzeň pobělohorského pronásledo­ vání, zápasy, kterými se probíjel

z horkosti a nedůvěry k soucitu a k nové víře v lepší osud národa.

Čtenář provází Komenského, nejsvětovčjší postavu našich dějin, na

cestách, kdy jako vyhnanec bojo­ val s neuvěřitelnou silou proti steré nepřízni, proti novým a no­

vým zklamáním, až dospěl k vel­ kolepé vizi, jak převychovat celé

lidstvo ke krásnějšímu a bohatší­ mu životu ve věčném míru. Škola má ovšem v této převýchově čest­ né místo. I když Kožíkova kni­ ha nezamlčuje žádnou tragédii Ko­ menského života, ukazuje po prav­ dě Komenského jako hrdinu, který dokázal překonat všechny lidské bolesti a kráčel v čele lidstva své

doby. Ačkoliv nejde o román, po­ dává tato kniha nejširším čtenář­ ským kruhům uměleckou i popu­ lární formou pokrokový odkaz učitele národů a činí nám ho blíz­ kým a drahým. Poněvadž první vydání mělo

velký ohlas a bylo během jednoho roku rozebráno, předkládá Státní pedagogické nakladatelství veřej­

nosti druhé, autorem zrevidované vydání této knihy.

SPN

03-0-02 13/63

Cena brožovaného výtisku Kčs 3,20 56/11-13

Cena vázaného výtisku Kčs 7,60 56/XI-5