Dějiny smrti: Zdivočelá smrt II [2] 8072032933, 9788072032938

Citation preview

PHILIPPE ARIES DĚJINY

KJM BRNO ■qiiiini 100000

147824

ARI N36315/02 39*

ARG O

PHILIPPE ARIES DĚJINY SMRTI

edice

každodenní

ARGO

život

PHILIPPE ARIES DĚJINY SMRTI

PHILIPPE ARIES DĚJINY SMRTI

PHILIPPE ARIES DĚJINY SMRTI II./

ARGO / 2000

PHILIPPE ARIES DĚJINY SMRTI II./

ARGO / 2000

Poděkování nakladatele: Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme ďaide á la publication F. X. Salda, béneficie du souden du Ministére fran^ais des affaires etrangére et de lAmbassade de France en République Tchěque. V* Toto dílo, zařazené do podpůrného programu F. X. Salda, vychází s finanční podporou Ministerstva zahraničních věcí Francouzské republiky a Velvyslanectví Francouzské republiky v České republice.

OBSAH

TŘETÍ ČÁST - SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

6. ODLIV ZÁJMU_____________________________________________

Nenápadná změna_____________________________________________ 13 Znevážená hora mortis---------------------------------------------------------------14 Nově pojaté umění zemřít: žít s myšlenkou na smrt--------------------------16 Lidové náboženské zvyklosti související se šťastnou smrtí-----------------22 Dopady znevážení šťastné smrti: nepřirozená smrt, umírněnost, krásná a povznášející smrt-------------------------24 Smrt volnomyšlenkářova------------------------------------------------------------ 29 Smrt v uctivé vzdálenosti________________________________________ 31 Diskuse katolíků a protestantů o obecních hřbitovech----------------------- 32 Přemístění pařížských hřbitovů. Zvětšování kostelů po tridentském koncilu__________________________________________________ 35 Oslabení pouta kostel-hřbitov-------------------------------------------------------- 37 Poznámky_____________________________________________________ 39 7. MARNOSTI_________________________________________________

Edici řídí Martin Nodl

Argo, 2000 Copyright © Éditions du Seuil 1977 Translation © Danuše Navrátilová

ISBN 80-7203-293-3

13

40

Volání po jednoduchosti pohřbu a závěti-----------------------------------------Neosobnost smutku-------------------------------------------------------------------Výzva k trudnomyslnosti: marnosti------------------------------------------------Smrt uvnitř věcí. Konec avaritie----------------------------------------------------Jednoduchost hrobů: případy králů a obyčejných lidí--------------------------Rehabilitace hřbitovů pod širým nebem---------------------------------------Pokušení nicoty v literatuře---------------------------------------------------------Pokušení nicoty na náhrobcích--------------------------------------------------Příroda konejšivá i děsivá. Pozemská noc: hrobka----------------------------Hroby ponechané Přírodě---------------------------------------------------------Poznámky___________________________________________________

40 43 46 51 53 57 61 64 66 69 74

8. MRTVÉ TĚLO______________________________________________

76

Dva lékaři: Zacchia a Garmann. Život mrtvoly------- 1----------------------76 Otevření a balzamování těl---------------------------------------------------------- 84 Anatomie pro všechny---------------------------------------------------------------88 Soukromé pitvy, krádeže mrtvol--------------------------------------------------91 Sblížení Eróta a Thanata v barokním období---------------------------------- 94 Nekrofilie v 18. století---------------------------------------------------------------99 Hřbitov mumií_________________________________________________ 106 Mumie v rodinném kruhu-------------------HO Od mrtvoly k životu: novodobý Prométheus--------------------------------------- 115

Poděkování nakladatele: Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme ďaide á la publication F. X. Salda, béneficie du souden du Ministére fran^ais des affaires etrangére et de lAmbassade de France en République Tchěque. V* Toto dílo, zařazené do podpůrného programu F. X. Salda, vychází s finanční podporou Ministerstva zahraničních věcí Francouzské republiky a Velvyslanectví Francouzské republiky v České republice.

OBSAH

TŘETÍ ČÁST - SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

6. ODLIV ZÁJMU_____________________________________________

Nenápadná změna_____________________________________________ 13 Znevážená hora mortis---------------------------------------------------------------14 Nově pojaté umění zemřít: žít s myšlenkou na smrt--------------------------16 Lidové náboženské zvyklosti související se šťastnou smrtí-----------------22 Dopady znevážení šťastné smrti: nepřirozená smrt, umírněnost, krásná a povznášející smrt-------------------------24 Smrt volnomyšlenkářova------------------------------------------------------------ 29 Smrt v uctivé vzdálenosti________________________________________ 31 Diskuse katolíků a protestantů o obecních hřbitovech----------------------- 32 Přemístění pařížských hřbitovů. Zvětšování kostelů po tridentském koncilu__________________________________________________ 35 Oslabení pouta kostel-hřbitov-------------------------------------------------------- 37 Poznámky_____________________________________________________ 39 7. MARNOSTI_________________________________________________

Edici řídí Martin Nodl

Argo, 2000 Copyright © Éditions du Seuil 1977 Translation © Danuše Navrátilová

ISBN 80-7203-293-3

13

40

Volání po jednoduchosti pohřbu a závěti-----------------------------------------Neosobnost smutku-------------------------------------------------------------------Výzva k trudnomyslnosti: marnosti------------------------------------------------Smrt uvnitř věcí. Konec avaritie----------------------------------------------------Jednoduchost hrobů: případy králů a obyčejných lidí--------------------------Rehabilitace hřbitovů pod širým nebem---------------------------------------Pokušení nicoty v literatuře---------------------------------------------------------Pokušení nicoty na náhrobcích--------------------------------------------------Příroda konejšivá i děsivá. Pozemská noc: hrobka----------------------------Hroby ponechané Přírodě---------------------------------------------------------Poznámky___________________________________________________

40 43 46 51 53 57 61 64 66 69 74

8. MRTVÉ TĚLO______________________________________________

76

Dva lékaři: Zacchia a Garmann. Život mrtvoly------- 1----------------------76 Otevření a balzamování těl---------------------------------------------------------- 84 Anatomie pro všechny---------------------------------------------------------------88 Soukromé pitvy, krádeže mrtvol--------------------------------------------------91 Sblížení Eróta a Thanata v barokním období---------------------------------- 94 Nekrofilie v 18. století---------------------------------------------------------------99 Hřbitov mumií_________________________________________________ 106 Mumie v rodinném kruhu-------------------HO Od mrtvoly k životu: novodobý Prométheus--------------------------------------- 115

Střet člověka s přírodou á la markýz de Sade------------------------------------ 117 Dvě slabá místa hráze proti přírodě: láska a smrt-------------------------------- 119 Poznámky-------------------------------------------------------------------------------- 122 9. ŽIVÝ MRTVÝ____________________________________

126

Zdánlivá smrt---------------------------------------------------------------------------- 126 Lékaři 40. let 18. století. Vzestup strachu------------------------------------------- 127 Opatření zůstavitelů____________________________________________ 129 Pokračování v 19. století__________________________________________130 Druhá polovina 19. století: uklidnění a nedůvěřivost lékařů------------------- 132 Lékaři a smrt__________________________________________________ 134 Prapůvod Velkého Strachu ze Smrti_________________________________ 135 Poznámky_____________ 138 ČTVRTÁ ČÁST - SMRT BLÍZKÉHO

10. DOBA KRÁSNÝCH SMRTÍ__________________________________

141

Narkotická sladkost____________________________________________ 141 Rodina La Ferronaysových ve Francii_______________________________ 144 Alexandrine de Gaíx____________________________________________ 166 Anglie: rodina Bron téových_____________________ ._________________ 167 Amerika: dopisy přistěhovalců_____________________________________ 183 Knihy útěchy v Americe_________________________________________ 187 Nástup spiritismu___________________________'--------------------------- 192 Odhmotnění____________________________________________________ 194 Drahocenné upomínkové předměty_______________________________ 200 Duše v očistci__________________________________________________ 202 Micheletova Čarodějnice_________________________________________ 207 Vymizení zbožných ustanovení ze závětí------------------------------------------- 209 Citová revoluce__________________________________________________ 212 Ustup zla. Konec pekla___________________________________________ 214 Poznámky________________________________________________ — 216 11. NÁVŠTĚVA HŘBITOVA______________________________________ 219

Hřbitovy v místopisu____________________________________________ 219 Ďábel na hřbitově_______________________________________________ 220 Zdraví škodlivé hřbitovy: lékaři a pařížští soudci (v 18. století)---------------- 223 Radikalismus pařížského soudního dvora: v život neuvedený výnos z roku 1763_______________________________________________ 228 Reakce na výnos pařížského soudního dvora_________________________ 231 Přestěhování hřbitovů za města. Kterých hřbitovů (1765-1776)?-------------- 237 Uzavření hřbitova Neviňátek______________________________________ 240

Nový styl pohřbívání____________________________________________ 242 Nezájem Pařížanů o mrtvé________________________________________ 244 Plány budoucích hřbitovů________________________________________ 246 Pravý stav hřbitovů: otřesná skládka mrtvol_________________________ 250 Soutěž vyhlášená Institutem v roce 1801____________________________ 252 Zrod kultu mrtvých______________________________________________254 Mrtví ve sklo přetavení..._________________________________________ 261 Dekret z 23. prairialu roku XII (12. června 1804)_____________________ 264 Soukromé hroby v 19. století______________________________________ 269 Návštěva hřbitova_______________________________________________ 273 Rural cemetery. Zastavěné hřbitovy__________________________________ 281 Zpodobování zesnulých a žánrové výjevy____________________________ 287 Paříž bez hřbitova?______________________________________________289 Spojenectví pozitivistů a katolíků za účelem uchování hřbitovů v Paříži__________________________________________________ 292 Pomníky padlých_______________________________________________ 299 Příběh venkovského hřbitova: městečko Minot________________________ 303 „Doma“________________________________________________________ 308 Poznámky___________________________________________________ 310 PÁTÁ ČÁST - PŘEVRÁCENÁ SMRT

12. PŘEVRÁCENÁ SMRT________________________________________ 317

Kam se schovala smrt____________________________________________ 317 Začínající lež____________________________________________________ 318 Počátky lékařského dozoru________________________________________ 321 Postupující lež__________________________________________________ 324 Špinavá smrt___________________________________________________ 326 Převoz do nemocnice____________________________________________ 329 Melisandina smrt_______________________________________________ 330 Zatím ještě tradiční poslední chvíle_________________________________332 Velmi nenápadný pohřeb_________________________________________ 334 Neslušnost smutku______________________________________________ 338 Vyobcovaná smrt_______________________________________________ 339 Vítězství lékařského dozoru______________________________________ 343 Návrat varování. Výzva k navrácení důstojnosti. Umírání dnes___________ 349 Zeměpis převrácené smrti________________________________________ 355 Americký případ_________________________________________________357

Střet člověka s přírodou á la markýz de Sade------------------------------------ 117 Dvě slabá místa hráze proti přírodě: láska a smrt-------------------------------- 119 Poznámky-------------------------------------------------------------------------------- 122 9. ŽIVÝ MRTVÝ____________________________________

126

Zdánlivá smrt---------------------------------------------------------------------------- 126 Lékaři 40. let 18. století. Vzestup strachu------------------------------------------- 127 Opatření zůstavitelů____________________________________________ 129 Pokračování v 19. století__________________________________________130 Druhá polovina 19. století: uklidnění a nedůvěřivost lékařů------------------- 132 Lékaři a smrt__________________________________________________ 134 Prapůvod Velkého Strachu ze Smrti_________________________________ 135 Poznámky_____________ 138 ČTVRTÁ ČÁST - SMRT BLÍZKÉHO

10. DOBA KRÁSNÝCH SMRTÍ__________________________________

141

Narkotická sladkost____________________________________________ 141 Rodina La Ferronaysových ve Francii_______________________________ 144 Alexandrine de Gaíx____________________________________________ 166 Anglie: rodina Bron téových_____________________ ._________________ 167 Amerika: dopisy přistěhovalců_____________________________________ 183 Knihy útěchy v Americe_________________________________________ 187 Nástup spiritismu___________________________'--------------------------- 192 Odhmotnění____________________________________________________ 194 Drahocenné upomínkové předměty_______________________________ 200 Duše v očistci__________________________________________________ 202 Micheletova Čarodějnice_________________________________________ 207 Vymizení zbožných ustanovení ze závětí------------------------------------------- 209 Citová revoluce__________________________________________________ 212 Ustup zla. Konec pekla___________________________________________ 214 Poznámky________________________________________________ — 216 11. NÁVŠTĚVA HŘBITOVA______________________________________ 219

Hřbitovy v místopisu____________________________________________ 219 Ďábel na hřbitově_______________________________________________ 220 Zdraví škodlivé hřbitovy: lékaři a pařížští soudci (v 18. století)---------------- 223 Radikalismus pařížského soudního dvora: v život neuvedený výnos z roku 1763_______________________________________________ 228 Reakce na výnos pařížského soudního dvora_________________________ 231 Přestěhování hřbitovů za města. Kterých hřbitovů (1765-1776)?-------------- 237 Uzavření hřbitova Neviňátek______________________________________ 240

Nový styl pohřbívání____________________________________________ 242 Nezájem Pařížanů o mrtvé________________________________________ 244 Plány budoucích hřbitovů________________________________________ 246 Pravý stav hřbitovů: otřesná skládka mrtvol_________________________ 250 Soutěž vyhlášená Institutem v roce 1801____________________________ 252 Zrod kultu mrtvých______________________________________________254 Mrtví ve sklo přetavení..._________________________________________ 261 Dekret z 23. prairialu roku XII (12. června 1804)_____________________ 264 Soukromé hroby v 19. století______________________________________ 269 Návštěva hřbitova_______________________________________________ 273 Rural cemetery. Zastavěné hřbitovy__________________________________ 281 Zpodobování zesnulých a žánrové výjevy____________________________ 287 Paříž bez hřbitova?______________________________________________289 Spojenectví pozitivistů a katolíků za účelem uchování hřbitovů v Paříži__________________________________________________ 292 Pomníky padlých_______________________________________________ 299 Příběh venkovského hřbitova: městečko Minot________________________ 303 „Doma“________________________________________________________ 308 Poznámky___________________________________________________ 310 PÁTÁ ČÁST - PŘEVRÁCENÁ SMRT

12. PŘEVRÁCENÁ SMRT________________________________________ 317

Kam se schovala smrt____________________________________________ 317 Začínající lež____________________________________________________ 318 Počátky lékařského dozoru________________________________________ 321 Postupující lež__________________________________________________ 324 Špinavá smrt___________________________________________________ 326 Převoz do nemocnice____________________________________________ 329 Melisandina smrt_______________________________________________ 330 Zatím ještě tradiční poslední chvíle_________________________________332 Velmi nenápadný pohřeb_________________________________________ 334 Neslušnost smutku______________________________________________ 338 Vyobcovaná smrt_______________________________________________ 339 Vítězství lékařského dozoru______________________________________ 343 Návrat varování. Výzva k navrácení důstojnosti. Umírání dnes___________ 349 Zeměpis převrácené smrti________________________________________ 355 Americký případ_________________________________________________357

ZÁVĚR

PĚT VARIACÍ NA ČTYŘI TÉMATA_________________________________367

„Sváteční historik“, historik existence: Philippe Ariěs (1914-1984) (Daniela Tinková)------------------------------------------------------------------- 383

Jmenný a místní rejstřík-------------------------------------------------------------- 395

TŘETÍ ČÁST

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

ZÁVĚR

PĚT VARIACÍ NA ČTYŘI TÉMATA_________________________________367

„Sváteční historik“, historik existence: Philippe Ariěs (1914-1984) (Daniela Tinková)------------------------------------------------------------------- 383

Jmenný a místní rejstřík-------------------------------------------------------------- 395

TŘETÍ ČÁST

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

6. ODLIV ZÁJMU

NENÁPADNÁ ZMĚNA

Sledovali jsme, jak se ve středověku vyvíjelo vnímání života a smrti, které skutečné smrti přisuzovalo stále větší význam a důležitější místo. Tento myšlenkový proud vzešel z mnišských obav v karlovském obdo­ bí; živnou půdu našel u vzdělanců (litterati) a rozšířil se společně s jejich vlivem. Po několik století nabýval na síle a koncem středověku se pro­ jevil hrůzostrašnými obrazy v umění s umrlčí tematikou. Vyústil v sou­ středění myšlenek a pocitů na samu chvíli biologické smrti. Jakmile dosáhl tohoto stupně, zklidnil se a jako by ustoupil do pozadí. A právě tímto odlivem zájmu se nyní budeme zabývat. Začal se pro­ jevovat přibližně v počátcích renesančního období a trval až do 17. sto­ letí. Vystopovat ho ve spleti faktů je obtížné, musíme jej spíše vytušit za zdáním stálosti a současně ctít jeho nenápadnost a mnohoznačnost. Opravdu, od středověku se nic nezměnilo: tytéž literární žánry jako artes moriendi, tytéž tance smrti,1) tytéž lebky a holenní kosti v kostelích - dokonce snad v ještě větším množství, táž povinnost pořídit po­ slední vůli, táž posvátnost přisuzovaná závěti. K žádným viditelným změnám nedošlo, a snadno bychom tedy mohli dospět k mylnému závěru, že staletou nepřetržitost nic nenarušilo. Avšak za touto neměn­ ností už prosvítal ne-li přímo nový přístup ke smrti, pak alespoň sotva přiznané zneuznávání dřívějších postojů. Tehdejší odstup od smrti totiž nespadal do téže doby jako velká roz­ tržka, která oslnila generace historiků, roztržka povahy teologické a cír­ kevní - tedy více méně „elitářská“ - mezi oběma křesťanskými reforma­ cemi, a podle mínění některých z nich snad také roztržka náboženství minulosti s volnomyšlenkářstvím budoucnosti. My však budeme čer­ pat z katolických i protestantských pramenů bez rozdílu. Pokud mezi nimi existují odlišnosti, pak leží mimo oblast kolektivní a v obou tábo­ rech téměř totožné psychologie. Při posuzování rozsahu zmíněné nenápadné změny budeme vychá­ zet ze samotného okamžiku smrti. Jistě, v běžném životě pozdního

6. ODLIV ZÁJMU

NENÁPADNÁ ZMĚNA

Sledovali jsme, jak se ve středověku vyvíjelo vnímání života a smrti, které skutečné smrti přisuzovalo stále větší význam a důležitější místo. Tento myšlenkový proud vzešel z mnišských obav v karlovském obdo­ bí; živnou půdu našel u vzdělanců (litterati) a rozšířil se společně s jejich vlivem. Po několik století nabýval na síle a koncem středověku se pro­ jevil hrůzostrašnými obrazy v umění s umrlčí tematikou. Vyústil v sou­ středění myšlenek a pocitů na samu chvíli biologické smrti. Jakmile dosáhl tohoto stupně, zklidnil se a jako by ustoupil do pozadí. A právě tímto odlivem zájmu se nyní budeme zabývat. Začal se pro­ jevovat přibližně v počátcích renesančního období a trval až do 17. sto­ letí. Vystopovat ho ve spleti faktů je obtížné, musíme jej spíše vytušit za zdáním stálosti a současně ctít jeho nenápadnost a mnohoznačnost. Opravdu, od středověku se nic nezměnilo: tytéž literární žánry jako artes moriendi, tytéž tance smrti,1) tytéž lebky a holenní kosti v kostelích - dokonce snad v ještě větším množství, táž povinnost pořídit po­ slední vůli, táž posvátnost přisuzovaná závěti. K žádným viditelným změnám nedošlo, a snadno bychom tedy mohli dospět k mylnému závěru, že staletou nepřetržitost nic nenarušilo. Avšak za touto neměn­ ností už prosvítal ne-li přímo nový přístup ke smrti, pak alespoň sotva přiznané zneuznávání dřívějších postojů. Tehdejší odstup od smrti totiž nespadal do téže doby jako velká roz­ tržka, která oslnila generace historiků, roztržka povahy teologické a cír­ kevní - tedy více méně „elitářská“ - mezi oběma křesťanskými reforma­ cemi, a podle mínění některých z nich snad také roztržka náboženství minulosti s volnomyšlenkářstvím budoucnosti. My však budeme čer­ pat z katolických i protestantských pramenů bez rozdílu. Pokud mezi nimi existují odlišnosti, pak leží mimo oblast kolektivní a v obou tábo­ rech téměř totožné psychologie. Při posuzování rozsahu zmíněné nenápadné změny budeme vychá­ zet ze samotného okamžiku smrti. Jistě, v běžném životě pozdního

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

středověku nevyvolávala smrt ani větší, ani menší strach než v minulos­ ti; litterati se přizpůsobovali tradicím stejně jako obyčejní lidé. Důležité ovšem je, že pokud smrt nevzbuzovala strach, vyvolávala otázky. A no­ vá starost se stala živnou půdou pro mravokárce, žebravé mnichy a du­ chovní, kteří využívali této skuliny v tradičně důvěrném vztahu ke smrti k získávání vlivu a k obracení na víru. Dobová mravokárná díla, rozšiřovaná rodícím se knihtiskem, vysvětlovala utrpení a blouznění umírajících jako zápas duchovních mocností, v němž lze všechno zís­ kat nebo všechno ztratit. V 16. století pak samo umírání na loži a v ložnici ztratilo svou re­ lativní důležitost. Pokud se zbožnost, tedy alespoň učená zbožnost, odvrátila od okamžiku smrti, pak proto, že v předstihu tlumočila v té době ještě skrytou orientaci směrem ke kolektivnímu vnímání života a smrti.2)

se smrt si ani nevzpomenou,“4) zaznamenal autor jednoho z mnoha Zrcadel hříšné duse, jež se dočkalo nového vydání v 18. století. Pominul čas starců s prokvetlým plnovousem, kteří své nepřátele roztínali vedví, veleli ve velkých bitvách a moudře řídili své dvory. Na­ dešlo období šíření rytin Veky života, jejichž poslední stupínky obsadili ospalí chromí lidé, senilní a nechutní. Smrtelně nemocný člověk ležel na lůžku. Přestože měl brzy zemřít, nedělo se nic mimořádného, nic, co by se podobalo velkým dramatům, proniknuvším do ložnic v artes moriendi v 15. století. Podezřelé byly i samy bolesti. V roce 1561 shledal autor knihy The Mannes Salve, anglický puritán Thomas Becon, že ve středověku si lidé příliš libovali v jejich popisování. „Hořkost agónie“ je jen „krátké a sne­ sitelné trápení“ ve srovnání s utrpením mučedníků a proroků. Agónie je přirozená věc, kterou nesmíme dramatizovat: „It is naturally to dye, why then labour we to degenerate and growe out of kind?“ - „Zemřít je při­ rozené, proč se tedy snažíme uniknout přírodě a žít mimo ni?“5) Jde o návrat ke stoické představě cesty na onen svět, pokud vůbec kdy zmi­ zela z lidového povědomí - jak to ostatně dokazuje francouzské slovo trépas (odchod na věčnost). O necelých sto let později, v roce 1651, vyšlo rovněž v Anglii Taylorovo dílo The Rule and Exercises ofHoly Dying. Jeremy Taylor nebyl sektář; bez ostychu čerpal z katolické literatury založené na učení svátého Ignáce z Loyoly a netajil se tím, že blouznění na smrtelném loži pova­ žuje za Satanovy „fantasmagorie“, za přeludy deprimovaných a neurastenických nemocných. Roberto Bellarmino se divil, že lidé věnují tak mnoho času soudním přím, jmění a obchodním záležitostem, a tak málo času vlastní spáse přesněji řečeno, že starost o svůj posmrtný život odkládají na dobu, kdy už nebudou pány sebe sama, kdy budou nemohoucí a téměř zba­ veni smyslů: vix sui compos. Pokud se vůbec zabýval hrůzami agónie, viděl jen jejich stinné stránky, zánik vůle a vědomí, a k trosce, z níž už život de facto vyprchal, nepociťoval ani soucit, ani přirozenou úctu. Středověká představivost přiznávala bytosti uvězněné v těle proměňu­ jícím se v mrtvolu delší dobu k projevům svobodné vůle a schopnosti dávat a přijímat. Bellarmino byl stejně nemilosrdný k umírajícím i ke o starcům. Duchovní autoři jednohlasně prohlašovali, že smrt není ohyzdná ka­ rikatura, kterou jim odkázal končící středověk. Katolíci se vyjadřovali

14

ZNEVÁŽENÁ HORA MORTIS

Nezastupitelná role výstrahy slábla a dokonce vymizela: lidem se už nedostávalo varování. U Erasma Rotterdamského tuto roli ještě příležitostně hrála nemoc. Zakusil ji sám na sobě, chudák neduživý, kdyžrspadl z koně a bolestivé důsledky nehody prohloubily jeho utrpení způsobené ledvinovými ka­ ménky. Nemoc ho vybízela, aby odešel z aktivního života: „Přemýšlím, jak zbytek života (nevím, kolik času mi zbývá) [v roce 1506 mu ještě nebylo čtyřicet] co nejlépe zasvětit zbožnosti a Kristu.“3) Tato touha po ústraní - ústraní Moliěrova Misantropa v poušti - je nepochybně v sou­ ladu s tradicemi. Erasmus neuvažoval o odříkání klášterního života: neodešel ze světa, ale oddal se rozjímání - a každé rozjímání nastoluje otázku smrti. Opravdu, máme-li věřit Platonovi, filozofie je vždy meditatio mortis. Kolik ran ale člověk musí utržit, aby si tuto filozofii osvojil! Prošel tím i sám Erasmus: nesnesitelné bolesti způsobené ledvinovými kaménky jej přivedly k touze po smrti. Kamínek je Mistr, Monitor calcu­ lus; on je naše filozofie, on je vere mortis meditatio. Roberto Bellarmino zase poněkud bezohledně konstatoval, že k po­ kání a myšlence na spásu člověka nepřivede ani samo stáří. Stáří už ni­ kdo nepovažoval za výstrahu, protože nejhlušší je ten, kdo nechce slyšet, a starci nechtěli nic vědět. „Myslí jen na životní radovánky, na blížící

15

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

středověku nevyvolávala smrt ani větší, ani menší strach než v minulos­ ti; litterati se přizpůsobovali tradicím stejně jako obyčejní lidé. Důležité ovšem je, že pokud smrt nevzbuzovala strach, vyvolávala otázky. A no­ vá starost se stala živnou půdou pro mravokárce, žebravé mnichy a du­ chovní, kteří využívali této skuliny v tradičně důvěrném vztahu ke smrti k získávání vlivu a k obracení na víru. Dobová mravokárná díla, rozšiřovaná rodícím se knihtiskem, vysvětlovala utrpení a blouznění umírajících jako zápas duchovních mocností, v němž lze všechno zís­ kat nebo všechno ztratit. V 16. století pak samo umírání na loži a v ložnici ztratilo svou re­ lativní důležitost. Pokud se zbožnost, tedy alespoň učená zbožnost, odvrátila od okamžiku smrti, pak proto, že v předstihu tlumočila v té době ještě skrytou orientaci směrem ke kolektivnímu vnímání života a smrti.2)

se smrt si ani nevzpomenou,“4) zaznamenal autor jednoho z mnoha Zrcadel hříšné duse, jež se dočkalo nového vydání v 18. století. Pominul čas starců s prokvetlým plnovousem, kteří své nepřátele roztínali vedví, veleli ve velkých bitvách a moudře řídili své dvory. Na­ dešlo období šíření rytin Veky života, jejichž poslední stupínky obsadili ospalí chromí lidé, senilní a nechutní. Smrtelně nemocný člověk ležel na lůžku. Přestože měl brzy zemřít, nedělo se nic mimořádného, nic, co by se podobalo velkým dramatům, proniknuvším do ložnic v artes moriendi v 15. století. Podezřelé byly i samy bolesti. V roce 1561 shledal autor knihy The Mannes Salve, anglický puritán Thomas Becon, že ve středověku si lidé příliš libovali v jejich popisování. „Hořkost agónie“ je jen „krátké a sne­ sitelné trápení“ ve srovnání s utrpením mučedníků a proroků. Agónie je přirozená věc, kterou nesmíme dramatizovat: „It is naturally to dye, why then labour we to degenerate and growe out of kind?“ - „Zemřít je při­ rozené, proč se tedy snažíme uniknout přírodě a žít mimo ni?“5) Jde o návrat ke stoické představě cesty na onen svět, pokud vůbec kdy zmi­ zela z lidového povědomí - jak to ostatně dokazuje francouzské slovo trépas (odchod na věčnost). O necelých sto let později, v roce 1651, vyšlo rovněž v Anglii Taylorovo dílo The Rule and Exercises ofHoly Dying. Jeremy Taylor nebyl sektář; bez ostychu čerpal z katolické literatury založené na učení svátého Ignáce z Loyoly a netajil se tím, že blouznění na smrtelném loži pova­ žuje za Satanovy „fantasmagorie“, za přeludy deprimovaných a neurastenických nemocných. Roberto Bellarmino se divil, že lidé věnují tak mnoho času soudním přím, jmění a obchodním záležitostem, a tak málo času vlastní spáse přesněji řečeno, že starost o svůj posmrtný život odkládají na dobu, kdy už nebudou pány sebe sama, kdy budou nemohoucí a téměř zba­ veni smyslů: vix sui compos. Pokud se vůbec zabýval hrůzami agónie, viděl jen jejich stinné stránky, zánik vůle a vědomí, a k trosce, z níž už život de facto vyprchal, nepociťoval ani soucit, ani přirozenou úctu. Středověká představivost přiznávala bytosti uvězněné v těle proměňu­ jícím se v mrtvolu delší dobu k projevům svobodné vůle a schopnosti dávat a přijímat. Bellarmino byl stejně nemilosrdný k umírajícím i ke o starcům. Duchovní autoři jednohlasně prohlašovali, že smrt není ohyzdná ka­ rikatura, kterou jim odkázal končící středověk. Katolíci se vyjadřovali

14

ZNEVÁŽENÁ HORA MORTIS

Nezastupitelná role výstrahy slábla a dokonce vymizela: lidem se už nedostávalo varování. U Erasma Rotterdamského tuto roli ještě příležitostně hrála nemoc. Zakusil ji sám na sobě, chudák neduživý, kdyžrspadl z koně a bolestivé důsledky nehody prohloubily jeho utrpení způsobené ledvinovými ka­ ménky. Nemoc ho vybízela, aby odešel z aktivního života: „Přemýšlím, jak zbytek života (nevím, kolik času mi zbývá) [v roce 1506 mu ještě nebylo čtyřicet] co nejlépe zasvětit zbožnosti a Kristu.“3) Tato touha po ústraní - ústraní Moliěrova Misantropa v poušti - je nepochybně v sou­ ladu s tradicemi. Erasmus neuvažoval o odříkání klášterního života: neodešel ze světa, ale oddal se rozjímání - a každé rozjímání nastoluje otázku smrti. Opravdu, máme-li věřit Platonovi, filozofie je vždy meditatio mortis. Kolik ran ale člověk musí utržit, aby si tuto filozofii osvojil! Prošel tím i sám Erasmus: nesnesitelné bolesti způsobené ledvinovými kaménky jej přivedly k touze po smrti. Kamínek je Mistr, Monitor calcu­ lus; on je naše filozofie, on je vere mortis meditatio. Roberto Bellarmino zase poněkud bezohledně konstatoval, že k po­ kání a myšlence na spásu člověka nepřivede ani samo stáří. Stáří už ni­ kdo nepovažoval za výstrahu, protože nejhlušší je ten, kdo nechce slyšet, a starci nechtěli nic vědět. „Myslí jen na životní radovánky, na blížící

15

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

opatrně, avšak protestanté - a zejména Jan Kalvín6) - byli mnohem odvážnější: „Nahání nám hrůzu [smrt], neboť ji nevnímáme takovou, jaká sama o sobě doopravdy je, ale v ponurém, kostlivčím a ohyzdném vzezření, v němž se malířům [tanců smrti] zlíbilo předkládat ji farníkům. Zaujati těmito marnými představami si nedopřejeme čas, aby­ chom na ni pohlédli, a proto před ní utíkáme. Zastavme se [nadešel čas rozjímání] a podívejme se jí pevně do očí. Shledáme, že je docela jiná než na obrazech a že její tvář se liší od našeho bědného života.“ Ale co se tedy stalo se smrtí, přestala-li být umírajícím na lůžku, jenž se potil, trpěl a modlil se? Proměnila se v cosi metafyzického, co vyja­ dřovala metafora oddělení duše od těla, které lidé vnímali jako rozdě­ lení manželské dvojice nebo dvojice dávných a velmi dobrých přátel. V době hrobů duší, kdy do kolektivního vnímání života a smrti začal pronikat dualismus, se představa smrti spojila s představou rozbití složitého lidského celku. Útrapy umírání se nedávaly do souvislosti se skutečným utrpením agónie, ale se smutkem nad rozbitým přátelstvím.

Tyto ignácovské verše pocházejí z pera kalvinisty Philippa de Mornay, pána z Plessis-Marly, zvaného Duplessis-Mornay.8) Ten, kdo celý život věřil v Boha, jak si přál Erasmus Rotterdamský, je připraven ze­ mřít a žádnou další přípravu nepotřebuje:

16

NOVĚ POJATÉ UMĚNÍ ZEMŘÍT:

ŽÍT S MYŠLENKOU NA SMRT

Na smrt tedy nelze myslet až v době, kdy s-e blíží nebo nastává. Na smrt musíme pomýšlet celý život. Natalie Zemon Davisová prostudovala text k jednomu tanci smrti od Hanse Holbeina mladšího, jejž v roce 1538 vydal Jean de Vauzelles z Lyonu. Podle dotyčného vydavatele nás pozemský život připravuje na věčný posmrtný život právě tak, jako nás devět měsíců v matčině lůně připravuje na život pozemský.7) Umění zemřít ustoupilo a nahradilo je umění žít. V ložnici umírajícího se už neodehrává nic důležitého. Vše je naopak rovnoměrně rozvrženo na dny vyměřené životu. Ale jakému životu? Nikoli ledajakému. Životu ovládnutému myšlen­ kou na smrt, přičemž smrt už není tělesnou nebo duševní hrůzou agó­ nie, ale protikladem života, bezživotím vyzývajícím rozum, aby nelpěl na životě - proto existoval úzký vztah mezi šťastným životem a šťast­ nou smrtí. „Bys v blaženosti umřel, žití se musíš naučiti. Bys v blaženosti žil, smrti se musíš naučiti.“

17

„Kdo osud svůj do rukou Božích vkládá a pozemskou svoji pouť ve víře prožívá, toho smrt Boží milostí naplní zaživa.“ Duplessis-Mornay

Na druhé straně není možné, aby člověk žil ve světě, tedy mimo ochranu klášterních zdí, pokud nedokáže sám sebe'přesvědčit o mar­ nosti věcí, mezi nimiž musí žít, jimiž se zabývá a z nichž má zisk. Proto je rozjímání nad smrtí ústředním motivem života. ^Obrazy Smrti,“ na­ psal Jean de Vauzelles, „jsou pravdomluvným a ryzím zrcadlem, jehož hříšné znetvořeniny musíme opravit, abychom okrášlili Duši.“ V du­ chovních pojednáních ze 16.-17. století už tedy nešlo o to, nebo ales­ poň ne v prvé řadě, připravit umírající na smrt, ale naučit o ní přemýš­ let živé. Existovalo mnoho postupů, jak toho dosáhnout ovlivňováním myš­ lení a představivosti; mistrem tohoto umění byl Ignác z Loyoly, jenž své názory zveřejnil ve známé knize duchovních cvičení Exercitia spiri­ tualit. My si zde jen připomeneme, že nový duchovní přístup učinil ze smrti záminku k metafyzickým úvahám o křehkosti života, jejichž cílem bylo varovat člověka, aby nepodléhal životním iluzím. Smrt byla už jen prostředkem, jak lépe žít. Mohla být pozvánkou k epikurejské rozkoši - ale ona ji naopak odmítla. Přitom na číších poživačných epikurejců z Pompejí i na rytinách v Exercitia spiritualit je vyobrazen týž kostlivec. Francouzský protestant i anglikánský teolog zastávali týž názor jako kardinál římskokatolické církve. V otázce smrti se křesťanská elita vzácně shodovala. Všichni přijali názor (dokonce i staromilští katolíci zaujatí proti všem novotám, kteří dodnes přikládají váhu svědectví středověkých mnichů), že vyjma sestoupení mimořádné milosti, na niž ostatně nelze spoléhat, okamžik smrti nevyhodnotí uplynulý život správně a nerozhoduje ani o dalším osudu zesnulého na onom světě. V té chvíli je už rozhodnuto - a i kdyby nebylo, na takovou variantu člověk nemá v žádném případě spoléhat. Zasvětil-li někdo život zlu,

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

opatrně, avšak protestanté - a zejména Jan Kalvín6) - byli mnohem odvážnější: „Nahání nám hrůzu [smrt], neboť ji nevnímáme takovou, jaká sama o sobě doopravdy je, ale v ponurém, kostlivčím a ohyzdném vzezření, v němž se malířům [tanců smrti] zlíbilo předkládat ji farníkům. Zaujati těmito marnými představami si nedopřejeme čas, aby­ chom na ni pohlédli, a proto před ní utíkáme. Zastavme se [nadešel čas rozjímání] a podívejme se jí pevně do očí. Shledáme, že je docela jiná než na obrazech a že její tvář se liší od našeho bědného života.“ Ale co se tedy stalo se smrtí, přestala-li být umírajícím na lůžku, jenž se potil, trpěl a modlil se? Proměnila se v cosi metafyzického, co vyja­ dřovala metafora oddělení duše od těla, které lidé vnímali jako rozdě­ lení manželské dvojice nebo dvojice dávných a velmi dobrých přátel. V době hrobů duší, kdy do kolektivního vnímání života a smrti začal pronikat dualismus, se představa smrti spojila s představou rozbití složitého lidského celku. Útrapy umírání se nedávaly do souvislosti se skutečným utrpením agónie, ale se smutkem nad rozbitým přátelstvím.

Tyto ignácovské verše pocházejí z pera kalvinisty Philippa de Mornay, pána z Plessis-Marly, zvaného Duplessis-Mornay.8) Ten, kdo celý život věřil v Boha, jak si přál Erasmus Rotterdamský, je připraven ze­ mřít a žádnou další přípravu nepotřebuje:

16

NOVĚ POJATÉ UMĚNÍ ZEMŘÍT:

ŽÍT S MYŠLENKOU NA SMRT

Na smrt tedy nelze myslet až v době, kdy s-e blíží nebo nastává. Na smrt musíme pomýšlet celý život. Natalie Zemon Davisová prostudovala text k jednomu tanci smrti od Hanse Holbeina mladšího, jejž v roce 1538 vydal Jean de Vauzelles z Lyonu. Podle dotyčného vydavatele nás pozemský život připravuje na věčný posmrtný život právě tak, jako nás devět měsíců v matčině lůně připravuje na život pozemský.7) Umění zemřít ustoupilo a nahradilo je umění žít. V ložnici umírajícího se už neodehrává nic důležitého. Vše je naopak rovnoměrně rozvrženo na dny vyměřené životu. Ale jakému životu? Nikoli ledajakému. Životu ovládnutému myšlen­ kou na smrt, přičemž smrt už není tělesnou nebo duševní hrůzou agó­ nie, ale protikladem života, bezživotím vyzývajícím rozum, aby nelpěl na životě - proto existoval úzký vztah mezi šťastným životem a šťast­ nou smrtí. „Bys v blaženosti umřel, žití se musíš naučiti. Bys v blaženosti žil, smrti se musíš naučiti.“

17

„Kdo osud svůj do rukou Božích vkládá a pozemskou svoji pouť ve víře prožívá, toho smrt Boží milostí naplní zaživa.“ Duplessis-Mornay

Na druhé straně není možné, aby člověk žil ve světě, tedy mimo ochranu klášterních zdí, pokud nedokáže sám sebe'přesvědčit o mar­ nosti věcí, mezi nimiž musí žít, jimiž se zabývá a z nichž má zisk. Proto je rozjímání nad smrtí ústředním motivem života. ^Obrazy Smrti,“ na­ psal Jean de Vauzelles, „jsou pravdomluvným a ryzím zrcadlem, jehož hříšné znetvořeniny musíme opravit, abychom okrášlili Duši.“ V du­ chovních pojednáních ze 16.-17. století už tedy nešlo o to, nebo ales­ poň ne v prvé řadě, připravit umírající na smrt, ale naučit o ní přemýš­ let živé. Existovalo mnoho postupů, jak toho dosáhnout ovlivňováním myš­ lení a představivosti; mistrem tohoto umění byl Ignác z Loyoly, jenž své názory zveřejnil ve známé knize duchovních cvičení Exercitia spiri­ tualit. My si zde jen připomeneme, že nový duchovní přístup učinil ze smrti záminku k metafyzickým úvahám o křehkosti života, jejichž cílem bylo varovat člověka, aby nepodléhal životním iluzím. Smrt byla už jen prostředkem, jak lépe žít. Mohla být pozvánkou k epikurejské rozkoši - ale ona ji naopak odmítla. Přitom na číších poživačných epikurejců z Pompejí i na rytinách v Exercitia spiritualit je vyobrazen týž kostlivec. Francouzský protestant i anglikánský teolog zastávali týž názor jako kardinál římskokatolické církve. V otázce smrti se křesťanská elita vzácně shodovala. Všichni přijali názor (dokonce i staromilští katolíci zaujatí proti všem novotám, kteří dodnes přikládají váhu svědectví středověkých mnichů), že vyjma sestoupení mimořádné milosti, na niž ostatně nelze spoléhat, okamžik smrti nevyhodnotí uplynulý život správně a nerozhoduje ani o dalším osudu zesnulého na onom světě. V té chvíli je už rozhodnuto - a i kdyby nebylo, na takovou variantu člověk nemá v žádném případě spoléhat. Zasvětil-li někdo život zlu,

18

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

pak jej osvícení posledního okamžiku před zatracením nezachrání: „Dopouštíme-li se v životě tolikerých hříchů, je nerozumné a nesprávné, že lítosti a pokání jsme ochotni věnovat pouze jediný den nebo jedi­ nou hodinu.“9) Nyní má být člověk po celý život připraven na stav, do nějž chtěly středověké artes moriendi uvést umírajícího, tedy na stav, do nějž se dostaneme in hora mortis nostrae (v hodiné naší smrtí), jak se říká v druhé části modlitby Zdrávas Maria, která došla velké obliby právě v 16. století. Učení o celoživotní připravenosti na smrt ilustrují dvě příhody. Prv­ ní pochází z dob protireformace a jezuitská tradice ji připisuje svátému Ludvíkovi z Gonzagy. Jednoho dne se kdosi dotázal mladého mnicha Ludvíka, právě když si hrál s míčem, co by udělal, kdyby věděl, že v brz­ ké době zemře. Snadno si domyslíme, jak by odpověděl mnich z 10.-15. století: že by ukončil veškerou světskou činnost, věnoval se výlučně modlitbám a pokání, odebral se na pusté místo a žil jako poustevník, aby už nic nemohlo narušit jeho myšlenky na spásu. A laik by nepo­ chybně odvětil, že by se uchýlil do kláštera. Mladý mnich, stoupenec protireformace, však jednoduše řekl, že by pokračoval ve hře s míčem. Druhá příhoda je z roku 1534 a pochází z pera anglického humanis­ ty, jenž se nadchl pro myšlenky reformace.10) Inspiroval se stoicismem a jako příklad uváděl příběh Caniovy smrti, který převzal od Seneky. Filozofa Cania odsoudil k smrti císař Caligula. Když pro něj přišel kat, aby ho odvedl na popraviště, hrál šachy, podobně jako si svátý Lud­ vík z Gonzagy hrál s míčem. Dokonce vyhrával! Pro připraveného člověka jsou všechny okamžiky podobné okamži­ ku odchodu na věčnost. „Byť při plném zdraví,“ napsal Kalvín,11) „měj neustále na paměti smrt a nenamlouvej si, že zde na zemi jsi na věky věků, a žij, jak se říká, jako bys byl jednou nohou v hrobe. “ Erasmus v jednom ze svých Důvěrných hovorů (Colloquia familiaria) popisuje, jak se tento stav mysli projevoval v každodenním životě: na potápějící se lodi propadli námořníci i cestující panice. Zatímco větši­ na z nich hledala oporu v modlitbách, vzývala všechny svaté a zpívala 1 1 1 1 1 lo náboženské písně v očekávám nadpřirozeného zasahu shůry, presne v duchu dobových návodů, jedna odvážná a rozumná mladá žena ne­ ztrácela hlavu, jednala nebojácně, skromně a rozvážně. „Jediná osoba mezi námi (...) jež nepozbývala mysli, byla mladá žena s kojencem. [...] Nekřičela jako ostatní, neplakala, Bohu nic neslibovala. Jen se tiše mod­ lila a pevně svírala své dítě v náručí.“ Modlila se, jako by pokračovala ve

své obvyklé modlitbě a v souvislosti s neštěstím se nedovolávala žádné výjimečné přízně. Její prostota a chladnokrevnost jí prokázaly dobrou službu, protože na břeh se dostala nejdříve ze všech: „Přivázali jsme ji k ohnutému prknu. [...] Podali jsme jí stěžňový trám, aby jej užívala jako vesla, a s vroucí modlitbou na rtech jsme ji svěřili vlnám (...) a ta žena si levou rukou tiskla dítě k tělu a pravou veslovala.“ Veslovala tak, jako si jezuita Ludvík z Gonzagy hrál s míčem, jako stoik Canius hrál šachy. „Ježíš Kristus ničeho jiného nečiní,“ poznamenal k událos­ ti Erasmus, „než že nás vyzývá, abychom byli neustále ve střehu, jako bychom měli co chvíli zemřít, a abychom byli ctnostní, jako bychom měli žít věčně.“12) Nicméně Erasmus měl, nebo spíše chtěl mít za to, že příkladný po­ stoj ztroskotavší ženy byl v té době výjimečný. Strach ze smrti a s ča­ rodějnictvím hraničící návody, jak ji přechytračit, se totiž zásluhou pohoršlivě propagandy žebravých mnichů příliš rozšířily. „Kolik jen křesťanů skončilo bídně! Jedni lpí na pozemských statcích, jež si toho nijak nezasluhují [avaritia], jiní, vědomi si svých zločinů a zmítáni po­ chybnostmi, jsou v poslední hodince vydáni krutému trýznění nevzdě­ lanců [,duchovních přátel' Jeana Charliera de Gerson], takže vypustí duši takřka v zoufalství [ačkoli zoufalství patřilo ke klasickým poku­ šením agónie, o jehož hrozbě duchovní přátelé věděli a snažili se mu nepodlehnout, alespoň podle starých artes moriendi]. Zatracuji zločinné a pověrčivé - nebo, mírněji řečeno, naivní a nevzdělané - lidi, kteří věřícím káží, aby spoléhali na tyto [předsmrtné] obřady a zanedbávali to, co z nás činí pravé křesťany.“ Víru v účinnost předsmrtných obřadů považoval Erasmus za pověrčivost, a to ze stejných důvodů jako výše citovaný Jean de Vauzelles a mnozí další myslitelé ze 17. století, protože, jak se zdálo, měly umož­ nit prostopášníkovi, aby došel spásy in extremis. „Další obřady jsou připraveny pro případ, že konečně nadejde jeho poslední hodinka. Umírající se vyzpovídá z celoživotních hříchů. Dostane se mu svátosti posledního pomazání a viatika. Obřad se neobejde bez voskovic a svě­ cené vody. Zpovědník se má na pozoru, aby nezapomněl na odpustky. Rozvine před nemocným v agónii papežskou bulu, případně mu ji prodá. Pak se projednávají podrobnosti pohřbu. Umírajícímu je vyrván poslední slavnostní slib. Kdosi mu houkne do ucha a uspíší jeho konec, jak už to bývá, buďto přílišným povykováním, nebo dechem páchnouz z cc cim po vinu.

xlv

Z

Z

V

v

z

z

z

V*

Z

Z

v

v

19

18

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

pak jej osvícení posledního okamžiku před zatracením nezachrání: „Dopouštíme-li se v životě tolikerých hříchů, je nerozumné a nesprávné, že lítosti a pokání jsme ochotni věnovat pouze jediný den nebo jedi­ nou hodinu.“9) Nyní má být člověk po celý život připraven na stav, do nějž chtěly středověké artes moriendi uvést umírajícího, tedy na stav, do nějž se dostaneme in hora mortis nostrae (v hodiné naší smrtí), jak se říká v druhé části modlitby Zdrávas Maria, která došla velké obliby právě v 16. století. Učení o celoživotní připravenosti na smrt ilustrují dvě příhody. Prv­ ní pochází z dob protireformace a jezuitská tradice ji připisuje svátému Ludvíkovi z Gonzagy. Jednoho dne se kdosi dotázal mladého mnicha Ludvíka, právě když si hrál s míčem, co by udělal, kdyby věděl, že v brz­ ké době zemře. Snadno si domyslíme, jak by odpověděl mnich z 10.-15. století: že by ukončil veškerou světskou činnost, věnoval se výlučně modlitbám a pokání, odebral se na pusté místo a žil jako poustevník, aby už nic nemohlo narušit jeho myšlenky na spásu. A laik by nepo­ chybně odvětil, že by se uchýlil do kláštera. Mladý mnich, stoupenec protireformace, však jednoduše řekl, že by pokračoval ve hře s míčem. Druhá příhoda je z roku 1534 a pochází z pera anglického humanis­ ty, jenž se nadchl pro myšlenky reformace.10) Inspiroval se stoicismem a jako příklad uváděl příběh Caniovy smrti, který převzal od Seneky. Filozofa Cania odsoudil k smrti císař Caligula. Když pro něj přišel kat, aby ho odvedl na popraviště, hrál šachy, podobně jako si svátý Lud­ vík z Gonzagy hrál s míčem. Dokonce vyhrával! Pro připraveného člověka jsou všechny okamžiky podobné okamži­ ku odchodu na věčnost. „Byť při plném zdraví,“ napsal Kalvín,11) „měj neustále na paměti smrt a nenamlouvej si, že zde na zemi jsi na věky věků, a žij, jak se říká, jako bys byl jednou nohou v hrobe. “ Erasmus v jednom ze svých Důvěrných hovorů (Colloquia familiaria) popisuje, jak se tento stav mysli projevoval v každodenním životě: na potápějící se lodi propadli námořníci i cestující panice. Zatímco větši­ na z nich hledala oporu v modlitbách, vzývala všechny svaté a zpívala 1 1 1 1 1 lo náboženské písně v očekávám nadpřirozeného zasahu shůry, presne v duchu dobových návodů, jedna odvážná a rozumná mladá žena ne­ ztrácela hlavu, jednala nebojácně, skromně a rozvážně. „Jediná osoba mezi námi (...) jež nepozbývala mysli, byla mladá žena s kojencem. [...] Nekřičela jako ostatní, neplakala, Bohu nic neslibovala. Jen se tiše mod­ lila a pevně svírala své dítě v náručí.“ Modlila se, jako by pokračovala ve

své obvyklé modlitbě a v souvislosti s neštěstím se nedovolávala žádné výjimečné přízně. Její prostota a chladnokrevnost jí prokázaly dobrou službu, protože na břeh se dostala nejdříve ze všech: „Přivázali jsme ji k ohnutému prknu. [...] Podali jsme jí stěžňový trám, aby jej užívala jako vesla, a s vroucí modlitbou na rtech jsme ji svěřili vlnám (...) a ta žena si levou rukou tiskla dítě k tělu a pravou veslovala.“ Veslovala tak, jako si jezuita Ludvík z Gonzagy hrál s míčem, jako stoik Canius hrál šachy. „Ježíš Kristus ničeho jiného nečiní,“ poznamenal k událos­ ti Erasmus, „než že nás vyzývá, abychom byli neustále ve střehu, jako bychom měli co chvíli zemřít, a abychom byli ctnostní, jako bychom měli žít věčně.“12) Nicméně Erasmus měl, nebo spíše chtěl mít za to, že příkladný po­ stoj ztroskotavší ženy byl v té době výjimečný. Strach ze smrti a s ča­ rodějnictvím hraničící návody, jak ji přechytračit, se totiž zásluhou pohoršlivě propagandy žebravých mnichů příliš rozšířily. „Kolik jen křesťanů skončilo bídně! Jedni lpí na pozemských statcích, jež si toho nijak nezasluhují [avaritia], jiní, vědomi si svých zločinů a zmítáni po­ chybnostmi, jsou v poslední hodince vydáni krutému trýznění nevzdě­ lanců [,duchovních přátel' Jeana Charliera de Gerson], takže vypustí duši takřka v zoufalství [ačkoli zoufalství patřilo ke klasickým poku­ šením agónie, o jehož hrozbě duchovní přátelé věděli a snažili se mu nepodlehnout, alespoň podle starých artes moriendi]. Zatracuji zločinné a pověrčivé - nebo, mírněji řečeno, naivní a nevzdělané - lidi, kteří věřícím káží, aby spoléhali na tyto [předsmrtné] obřady a zanedbávali to, co z nás činí pravé křesťany.“ Víru v účinnost předsmrtných obřadů považoval Erasmus za pověrčivost, a to ze stejných důvodů jako výše citovaný Jean de Vauzelles a mnozí další myslitelé ze 17. století, protože, jak se zdálo, měly umož­ nit prostopášníkovi, aby došel spásy in extremis. „Další obřady jsou připraveny pro případ, že konečně nadejde jeho poslední hodinka. Umírající se vyzpovídá z celoživotních hříchů. Dostane se mu svátosti posledního pomazání a viatika. Obřad se neobejde bez voskovic a svě­ cené vody. Zpovědník se má na pozoru, aby nezapomněl na odpustky. Rozvine před nemocným v agónii papežskou bulu, případně mu ji prodá. Pak se projednávají podrobnosti pohřbu. Umírajícímu je vyrván poslední slavnostní slib. Kdosi mu houkne do ucha a uspíší jeho konec, jak už to bývá, buďto přílišným povykováním, nebo dechem páchnouz z cc cim po vinu.

xlv

Z

Z

V

v

z

z

z

V*

Z

Z

v

v

19

20

DĚJINY SMRTI

Jde o karikaturu tradičního udělování rozhřešení umírajícímu, k ně­ muž se opakovaně vracely artes moriendi, ovšem v mnohem dramatičtěj­ ší a procírkevnější podobě - proto je Erasmus nesnášel. Protireformační církev uchovala podstatu obřadu, omezila však podružné pobožnosti a hlavní důraz položila na poslední pomazání a viatikum. Nicméně kajícné žalmy a přímluvné modlitby (rekomendace) zůstaly trvalou součástí lidové zbožnosti. Ostatně Erasmus uznával, že ne vše v těchto zvyklostech je zavrže­ níhodné: „Připouštím, ty věci jsou dobré, zejména ty z nich, jež nám zůstavila církevní tradice [hlavně svátosti umírajících]. Trvám však na tom, že jsou i jiné, šetrnější [zřejmě osobnější, inspirované osobním vztahem mezi Bohem a člověkem] způsoby, jak opustit tento svět s leh­ kou duší a v křesťanské víře.“ Katolická ani protestantská církevní reformátorská elita - po vzoru humanistů - nikdy příliš nevěřila pozdnímu pokání, k němuž hříšníky donutil strach ze smrti. Je nepochybné, že v 19. století se katolická cír­ kev vrátila ke zvyklostem z doby před protireformací, a to pod vlivem přetrvávajících lidových zvyků. Proto také, na základě úvah vyvolaných nenápadnou proměnou artes moriendi, vznikl v 16. století nový literární žánr, byť se starou nálepkou; už nešlo o návody, jak zemřít, ale o novou kategorii liturgických knih pro každodenní pobožnosti: zbožnost ze­ všedněla. Zajisté, i tyto knihy se ještě zabývaly návštěvami nemocných, péčí o umírající, předsmrtnými obřady a svátostmi umírajících. Římsko­ katolická církev uznávala jejich moc. Naproti tomu jeden anglikánský autor, přestože stejně málo radikální jako Jeremy Taylor, je připouštěl jen jako zvyklosti. Uděluje sice několik rad pro poslední okamžiky ži­ vota, ale otevřeně přiznává, že výjevy spojené s umíráním na něj už ne­ působí tak silně jako na Bellarmina a mnohé další katolické autory. Tradiční obřad se proměnil v akt slušnosti, z nějž se vytratil nábožen­ ský i mravní náboj. „Pokání na smrtelném loži je jako omývání nebož­ tíka, it is cleanly and civil, ale uvnitř člověka nic nezmění.“13) To, co se ve Francii 18. století předkládalo lidové zbožnosti, se téměř nelišilo od toho, s čím jsme se setkali u humanistů, u Jeremyho Taylora a Roberta Bellarmina. Zrcadlo duše hříšníka a spravedlivého během života a v hodině smrti (Miroir de 1’áme du pécheur et du juste pendant la vie et á 1’heure de la Mort)14) nám už svým titulem říká, že pojednává spíše o umění žít než o umění zemřít. Osud hříšníka staví do tragického

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

21

protikladu k osudu spravedlivého. Tato vcelku tuctová a málo zajímavá náboženská kniha, sepsaná pod vlivem učení Ignáce z Loyoly, se utíká k obrazotvornosti. Čtenáři doporučuje, aby si představil vlastní smrt: „Je tedy jisté, že za dvě hodiny zemřu. [...] Mé tělo se promění v ohav­ nou mrtvolu, od níž se, jati ošklivostí, všichni odvrátí [Bellarmino se podobným připomínkám vyhýbal, snad proto, že patřily ke klasickým meditačním metodám]. Hodí mě do jámy a zasypou zemí. Tělo mi se­ žerou červi nebo shnije.“14) Připomeňme ještě jednou, že tyto předsta­ vy předkládané k rozjímání byly vydávány za osvědčené nástroje, jak se v dlouhodobém časovém horizontu dopracovat ke šťastné smrti, protože člověka nabádaly k dobrým předsevzetím; neměly však sloužit jako přímá příprava na přirozenou smrt. Autor zmíněného Zrcadla naproti tomu rozhodně vystupuje proti bludu, který už v 16. století pranýřoval Jean de Vauzelles, ale který byl v jeho době ještě stále obecně rozšířený, že šťastnou smrtí lze vykou­ pit hříšný život: „Nepochybně jste přesvědčeni, že k tomu, aby člověk umřel po křesťansku, stačí k sobě těsně před smrtí povolat kněze a za jeho účasti přijmout svátost, políbit kříž a odříkat obvyklé modlitby nemocných. Kdyby to opravdu stačilo, ale ono to zdaleka nestačí, byla by vaše neopatrnost méně hříšná. V pekle úpí zástupy zatracenců, kteří zemřeli, podstoupivše to všechno. Mám-li být upřímný, pak tento způ­ sob umírání může být útěšný pro pohany, ale pro umírajícího, pokud neučinil žádné další přípravy na smrt, je obvykle osudný. [...] Hříšníci budou v hodině smrti volat Bože, Bože, což znamená, chcete-li [podiv­ ná podoba ústupku], že se jim dostane svátosti umírajících, do nebe se však nedostanou. Pokud by totiž na to, abychom si zasloužili nebe, stačilo vykonat v hodině smrti několik málo křesťanských skutků, zna­ menalo by to, že nám Ježíš Kristus neříkal pravdu. Takové věci nelze odkládat, celý život musíme usilovat o dosažení stavu, jenž předzname­ nává šťastnou smrt a jehož chtějí nabubřenci dosáhnout naráz, v oka­ mžiku, kdy smrt zaklepe na dveře.“14)

20

DĚJINY SMRTI

Jde o karikaturu tradičního udělování rozhřešení umírajícímu, k ně­ muž se opakovaně vracely artes moriendi, ovšem v mnohem dramatičtěj­ ší a procírkevnější podobě - proto je Erasmus nesnášel. Protireformační církev uchovala podstatu obřadu, omezila však podružné pobožnosti a hlavní důraz položila na poslední pomazání a viatikum. Nicméně kajícné žalmy a přímluvné modlitby (rekomendace) zůstaly trvalou součástí lidové zbožnosti. Ostatně Erasmus uznával, že ne vše v těchto zvyklostech je zavrže­ níhodné: „Připouštím, ty věci jsou dobré, zejména ty z nich, jež nám zůstavila církevní tradice [hlavně svátosti umírajících]. Trvám však na tom, že jsou i jiné, šetrnější [zřejmě osobnější, inspirované osobním vztahem mezi Bohem a člověkem] způsoby, jak opustit tento svět s leh­ kou duší a v křesťanské víře.“ Katolická ani protestantská církevní reformátorská elita - po vzoru humanistů - nikdy příliš nevěřila pozdnímu pokání, k němuž hříšníky donutil strach ze smrti. Je nepochybné, že v 19. století se katolická cír­ kev vrátila ke zvyklostem z doby před protireformací, a to pod vlivem přetrvávajících lidových zvyků. Proto také, na základě úvah vyvolaných nenápadnou proměnou artes moriendi, vznikl v 16. století nový literární žánr, byť se starou nálepkou; už nešlo o návody, jak zemřít, ale o novou kategorii liturgických knih pro každodenní pobožnosti: zbožnost ze­ všedněla. Zajisté, i tyto knihy se ještě zabývaly návštěvami nemocných, péčí o umírající, předsmrtnými obřady a svátostmi umírajících. Římsko­ katolická církev uznávala jejich moc. Naproti tomu jeden anglikánský autor, přestože stejně málo radikální jako Jeremy Taylor, je připouštěl jen jako zvyklosti. Uděluje sice několik rad pro poslední okamžiky ži­ vota, ale otevřeně přiznává, že výjevy spojené s umíráním na něj už ne­ působí tak silně jako na Bellarmina a mnohé další katolické autory. Tradiční obřad se proměnil v akt slušnosti, z nějž se vytratil nábožen­ ský i mravní náboj. „Pokání na smrtelném loži je jako omývání nebož­ tíka, it is cleanly and civil, ale uvnitř člověka nic nezmění.“13) To, co se ve Francii 18. století předkládalo lidové zbožnosti, se téměř nelišilo od toho, s čím jsme se setkali u humanistů, u Jeremyho Taylora a Roberta Bellarmina. Zrcadlo duše hříšníka a spravedlivého během života a v hodině smrti (Miroir de 1’áme du pécheur et du juste pendant la vie et á 1’heure de la Mort)14) nám už svým titulem říká, že pojednává spíše o umění žít než o umění zemřít. Osud hříšníka staví do tragického

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

21

protikladu k osudu spravedlivého. Tato vcelku tuctová a málo zajímavá náboženská kniha, sepsaná pod vlivem učení Ignáce z Loyoly, se utíká k obrazotvornosti. Čtenáři doporučuje, aby si představil vlastní smrt: „Je tedy jisté, že za dvě hodiny zemřu. [...] Mé tělo se promění v ohav­ nou mrtvolu, od níž se, jati ošklivostí, všichni odvrátí [Bellarmino se podobným připomínkám vyhýbal, snad proto, že patřily ke klasickým meditačním metodám]. Hodí mě do jámy a zasypou zemí. Tělo mi se­ žerou červi nebo shnije.“14) Připomeňme ještě jednou, že tyto předsta­ vy předkládané k rozjímání byly vydávány za osvědčené nástroje, jak se v dlouhodobém časovém horizontu dopracovat ke šťastné smrti, protože člověka nabádaly k dobrým předsevzetím; neměly však sloužit jako přímá příprava na přirozenou smrt. Autor zmíněného Zrcadla naproti tomu rozhodně vystupuje proti bludu, který už v 16. století pranýřoval Jean de Vauzelles, ale který byl v jeho době ještě stále obecně rozšířený, že šťastnou smrtí lze vykou­ pit hříšný život: „Nepochybně jste přesvědčeni, že k tomu, aby člověk umřel po křesťansku, stačí k sobě těsně před smrtí povolat kněze a za jeho účasti přijmout svátost, políbit kříž a odříkat obvyklé modlitby nemocných. Kdyby to opravdu stačilo, ale ono to zdaleka nestačí, byla by vaše neopatrnost méně hříšná. V pekle úpí zástupy zatracenců, kteří zemřeli, podstoupivše to všechno. Mám-li být upřímný, pak tento způ­ sob umírání může být útěšný pro pohany, ale pro umírajícího, pokud neučinil žádné další přípravy na smrt, je obvykle osudný. [...] Hříšníci budou v hodině smrti volat Bože, Bože, což znamená, chcete-li [podiv­ ná podoba ústupku], že se jim dostane svátosti umírajících, do nebe se však nedostanou. Pokud by totiž na to, abychom si zasloužili nebe, stačilo vykonat v hodině smrti několik málo křesťanských skutků, zna­ menalo by to, že nám Ježíš Kristus neříkal pravdu. Takové věci nelze odkládat, celý život musíme usilovat o dosažení stavu, jenž předzname­ nává šťastnou smrt a jehož chtějí nabubřenci dosáhnout naráz, v oka­ mžiku, kdy smrt zaklepe na dveře.“14)

22

23

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

LIDOVÉ NÁBOŽENSKÉ ZVYKLOSTI SOUVISEJÍCÍ

dojde po smrti spásy. (Julien Green by podobným námětem jistě ne­ pohrdl.) Dokud totiž nosil škapulíř, měl jistotu, že jej spasí Panna Ma­ ria, jakkoli velké by byly jeho hříchy. Později by mohl zanedbat nošení škapulíře a ve vleku nějaké vášně se vydat na cestu věčného zatracení. Proto se rozhodl, že raději využije současné jistoty a zabije se, dokud nosí svůj zázračný amulet, a zajistí si tak blažený život na věčnosti. Po­ divný příběh; autor se nicméně inspiroval pravdivými vzpomínkami dospívajícího chlapce, jenž se ocitl v pokušení spáchat sebevraždu a jemuž řádoví bratři nebo matka předali víru v nadpřirozenou moc škapulíře. Zdá se, že přísní reformátoři přimhouřili oči nad vírami, které ote­ vřeně zavrhovali jako pověry, ale které bez ohledu na jejich názor tvrdo­ šíjně přetrvávaly. Dokazují to retábly s dušemi v očistci, na nichž se li­ dové víry mísí s dogmatem o očistci, jímž se po dlouhou dobu zabývaly jen elitní kruhy teologů nebo spisovatelů-filozofů, například Tomáš Akvinský a Dante. Očistec pronikl do lidového povědomí nejdříve v po­ lovině 17. století (do roku 1640 se o něm Pařížané zmiňují v závětích jen velmi zřídka). Záhy si ovšem získal velikou oblibu, mimochodem v téže době jako hroby duší a fundační tabule. Setkáváme se tu jak s přijetím radikálních myšlenek reformátorů, tak s jejich zmírněním prostřednictvím dodržování starých zvyklostí. Stejný kompromis lze vytušit i v závětích. Převládající teologická učení nedokázala vymýtit ani starost o poslední den života, ani zakořeněnou víru v nevšední moc toho mimořádného okamžiku. Roku 1652 se rozhodla sepsat zá­ věť „dívka zcela svéprávná“, která se těšila „dobrému zdraví“, přestože věděla, že ode dne sepsání poslední vůle ke dni smrti možná uplyne dlouhý čas. Cítíme, jak velmi ji zneklidňuje velký předstih doporučo­ vaný reformačními mravokárci: „Kéž mi Bůh milostivě dopřeje, abych na konci svých dnů předložila při zpovědi dobrý účet a abych litovala svých hříchů. Kéž mi Bůh milostivě dopřeje, abych zemřela jako dobrá a opravdová křesťanka, a už dnes se zříkám [před notářem!] všech po­ kušení, jež by mi mohla přijít do cesty.“18) Je patrné, že navzdory všem přijatým opatřením není docela klidná. V závěti jakéhosi kněze z roku 1690 čteme: „Pokročilý věk a vážné nemoci, které mne v poslední době stále častěji sužují, mne varují [tra­ diční výstraha], že smrt je už nablízku a že zemřít mohu kdykoli [čekal na varování; neřídil se novým zvykem jako dívka z roku 1652]. Aby mne smrt nepřekvapila, uložil jsem si za povinnost [závěť totiž zůstává

SE ŠŤASTNOU SMRTÍ

Titíž reformátorští mravokárci proto vytrvale pranýřovali pověrečné praktiky slibující zázračné poznání skrytých věcí, jichž měl člověk vyu­ žít ke spasení duše v poslední chvíli, jako by šlo o vrh kostkou, jehož výsledek známe předem. „V některých Hodinkách,“ napsal v roce 1554 jezuita otec Doré, „jsou otištěny modlitby k Panně Marii a ke svátým, jejichž titulky uvádějí několik apokryfních záležitostí, například: kdo odříká tuto modlitbu, bude zpraven o hodině smrti [na tuto prastarou zvědavost občas odpovídala proroctví středověkých mágů], protože se mu zjeví Panna Maria čtrnáct dnů před tím. [...] Modlitby jsou dobré, podvrženým nadpisům však věřit nelze.“15) V praxi ovšem římskokatolická církev netrvala na přísném zákazu všech zbožných úkonů slibujících šťastnou smrt, které její elity odsu­ zovaly. Tyto úkony totiž plnily kostely a sloužily jako lákadlo pro lid, jenž je tvrdošíjně dodržoval a lpěl zejména na škapulíři a růženci: škapulíř zajišťoval tomu, kdo jej celý život nosil, ne-li šťastnou smrt, pak přinejmenším ulehčení pobytu v očistci. Gabrielle a Michel Vovellovi prokázali, že koncem 18. a v 19. století spojoval lid škapulíř svátého Simona Stocka a růženec přisuzovaný svátému Dominikovi s tehdy velice rozšířenými modlitbami za duše v očistci. Škapulíř i růženec pat­ řily k často vyobrazovaným atributům na oltářních retáblech v kaplích zasvěcených duším v očistci.16) V kostele v Perthuis visí obraz, na němž anděl odnáší z plamenů do nebes duši svírající v rukou škapulíř. V kos­ tele v Pelissane má spasená duše růženec omotaný kolem zápěstí. Zvyk modlit se růženec se rozšířil po tridentském koncilu. Tehdy se začaly - po vzoru duší v očistci - růžencem omotávat i ruce zesnulého, sepnuté v tradiční poloze středověké ležící sochy, což se děje dodnes. Hluboce zakořeněné pověry o moci škapulíře přetrvávaly ještě v 19. století. Nečekané, ale dojemné svědectví najdeme tam, kde by je nikdo nehledal, v prvotině Charlese Maurrase, k níž se později přestal hlásit. Povídka La Bonne Mort (Šťastná smrt) vyšla v roce 1891 jako součást prvního vydání poněkud pohoršlivě knihy Chemin du Paradis (Cesta do ráje); ve vydání z roku 1924 ji však už nenajdeme.17) Vypráví o sebevraždě studenta církevní školy, chlapce na prahu dospívání, jenž jako by Maurrasovi z oka vypadl. Oběsil se, protože se jej zmocnilo pokušení tělesného chtíče a on měl strach, že když mu podlehne, ne­

22

23

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

LIDOVÉ NÁBOŽENSKÉ ZVYKLOSTI SOUVISEJÍCÍ

dojde po smrti spásy. (Julien Green by podobným námětem jistě ne­ pohrdl.) Dokud totiž nosil škapulíř, měl jistotu, že jej spasí Panna Ma­ ria, jakkoli velké by byly jeho hříchy. Později by mohl zanedbat nošení škapulíře a ve vleku nějaké vášně se vydat na cestu věčného zatracení. Proto se rozhodl, že raději využije současné jistoty a zabije se, dokud nosí svůj zázračný amulet, a zajistí si tak blažený život na věčnosti. Po­ divný příběh; autor se nicméně inspiroval pravdivými vzpomínkami dospívajícího chlapce, jenž se ocitl v pokušení spáchat sebevraždu a jemuž řádoví bratři nebo matka předali víru v nadpřirozenou moc škapulíře. Zdá se, že přísní reformátoři přimhouřili oči nad vírami, které ote­ vřeně zavrhovali jako pověry, ale které bez ohledu na jejich názor tvrdo­ šíjně přetrvávaly. Dokazují to retábly s dušemi v očistci, na nichž se li­ dové víry mísí s dogmatem o očistci, jímž se po dlouhou dobu zabývaly jen elitní kruhy teologů nebo spisovatelů-filozofů, například Tomáš Akvinský a Dante. Očistec pronikl do lidového povědomí nejdříve v po­ lovině 17. století (do roku 1640 se o něm Pařížané zmiňují v závětích jen velmi zřídka). Záhy si ovšem získal velikou oblibu, mimochodem v téže době jako hroby duší a fundační tabule. Setkáváme se tu jak s přijetím radikálních myšlenek reformátorů, tak s jejich zmírněním prostřednictvím dodržování starých zvyklostí. Stejný kompromis lze vytušit i v závětích. Převládající teologická učení nedokázala vymýtit ani starost o poslední den života, ani zakořeněnou víru v nevšední moc toho mimořádného okamžiku. Roku 1652 se rozhodla sepsat zá­ věť „dívka zcela svéprávná“, která se těšila „dobrému zdraví“, přestože věděla, že ode dne sepsání poslední vůle ke dni smrti možná uplyne dlouhý čas. Cítíme, jak velmi ji zneklidňuje velký předstih doporučo­ vaný reformačními mravokárci: „Kéž mi Bůh milostivě dopřeje, abych na konci svých dnů předložila při zpovědi dobrý účet a abych litovala svých hříchů. Kéž mi Bůh milostivě dopřeje, abych zemřela jako dobrá a opravdová křesťanka, a už dnes se zříkám [před notářem!] všech po­ kušení, jež by mi mohla přijít do cesty.“18) Je patrné, že navzdory všem přijatým opatřením není docela klidná. V závěti jakéhosi kněze z roku 1690 čteme: „Pokročilý věk a vážné nemoci, které mne v poslední době stále častěji sužují, mne varují [tra­ diční výstraha], že smrt je už nablízku a že zemřít mohu kdykoli [čekal na varování; neřídil se novým zvykem jako dívka z roku 1652]. Aby mne smrt nepřekvapila, uložil jsem si za povinnost [závěť totiž zůstává

SE ŠŤASTNOU SMRTÍ

Titíž reformátorští mravokárci proto vytrvale pranýřovali pověrečné praktiky slibující zázračné poznání skrytých věcí, jichž měl člověk vyu­ žít ke spasení duše v poslední chvíli, jako by šlo o vrh kostkou, jehož výsledek známe předem. „V některých Hodinkách,“ napsal v roce 1554 jezuita otec Doré, „jsou otištěny modlitby k Panně Marii a ke svátým, jejichž titulky uvádějí několik apokryfních záležitostí, například: kdo odříká tuto modlitbu, bude zpraven o hodině smrti [na tuto prastarou zvědavost občas odpovídala proroctví středověkých mágů], protože se mu zjeví Panna Maria čtrnáct dnů před tím. [...] Modlitby jsou dobré, podvrženým nadpisům však věřit nelze.“15) V praxi ovšem římskokatolická církev netrvala na přísném zákazu všech zbožných úkonů slibujících šťastnou smrt, které její elity odsu­ zovaly. Tyto úkony totiž plnily kostely a sloužily jako lákadlo pro lid, jenž je tvrdošíjně dodržoval a lpěl zejména na škapulíři a růženci: škapulíř zajišťoval tomu, kdo jej celý život nosil, ne-li šťastnou smrt, pak přinejmenším ulehčení pobytu v očistci. Gabrielle a Michel Vovellovi prokázali, že koncem 18. a v 19. století spojoval lid škapulíř svátého Simona Stocka a růženec přisuzovaný svátému Dominikovi s tehdy velice rozšířenými modlitbami za duše v očistci. Škapulíř i růženec pat­ řily k často vyobrazovaným atributům na oltářních retáblech v kaplích zasvěcených duším v očistci.16) V kostele v Perthuis visí obraz, na němž anděl odnáší z plamenů do nebes duši svírající v rukou škapulíř. V kos­ tele v Pelissane má spasená duše růženec omotaný kolem zápěstí. Zvyk modlit se růženec se rozšířil po tridentském koncilu. Tehdy se začaly - po vzoru duší v očistci - růžencem omotávat i ruce zesnulého, sepnuté v tradiční poloze středověké ležící sochy, což se děje dodnes. Hluboce zakořeněné pověry o moci škapulíře přetrvávaly ještě v 19. století. Nečekané, ale dojemné svědectví najdeme tam, kde by je nikdo nehledal, v prvotině Charlese Maurrase, k níž se později přestal hlásit. Povídka La Bonne Mort (Šťastná smrt) vyšla v roce 1891 jako součást prvního vydání poněkud pohoršlivě knihy Chemin du Paradis (Cesta do ráje); ve vydání z roku 1924 ji však už nenajdeme.17) Vypráví o sebevraždě studenta církevní školy, chlapce na prahu dospívání, jenž jako by Maurrasovi z oka vypadl. Oběsil se, protože se jej zmocnilo pokušení tělesného chtíče a on měl strach, že když mu podlehne, ne­

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

základní povinností v katolických i v protestantských pojednáních], že co možná nejdříve vykonám to, o čem vím, že budu chtít mít hotovo ve své poslední hodince [snad je v takovém případě lepší to udělat, dnes však víme, že to s sebou nese značná rizika], neboť v tu dobu už možná nebudu schopen ničeho, stižen ochablostí mysli a srdce.“19) Je zřejmé, že v každodenním životě zůstávala smrt obdobím silných citových prožitků. Nicméně v 16.-18. století to dogmatici uznat nechtě­ li; naopak, snažili se jejich hloubku umenšit.20) Takový postoj humanis­ tů a reformátorů stále tíživěji doléhal na lidové zvyky a mravy. Dnešní historici jej snadno směšují s moderností novověku a dost možná mají pravdu. My se nyní zamyslíme nad důsledky takového postoje a nad jeho skrytým smyslem.

zané, ba přímo hříšné. Církev tento názor nikdy nepřijala a prosadila, aby po boku kata stál zpovědník. Roberto Bellarmino a spisovatelé hlásící se k jeho učení však dokon­ ce soudili, že odsouzence jeho utrpení a pokání doopravdy ospravedl­ ňuje. Zločincova zbožnost promění popravu v odpykání zločinu, takže zemře šťastnou smrtí, lepší než mnohé jiné. „V okamžiku loučení se smrtelným životem,“ napsal Bellarmino - s jakýmsi obdivem - o od­ souzených k smrti, „začínají nový život v nesmrtelné blaženosti.“ Můžeme si druhý důsledek znevážení „přesné chvíle“ smrti, tedy okamžiku úmrtí, vysvětlovat jako novou úctu k životu, jak vtipně na­ vrhuje Alberto Tenenti? Ten ve zmíněném znevážení vidí, rozumím-li mu dobře, druhou etapu staršího myšlenkového proudu, jehož prvním projevem bylo umrlčí chápání smrti. Připouštím, že umrlčí tematika dobře tlumočila lásku k blízkým a lpění na pozemských statcích, na­ proti tomu se však domnívám, že odvrácení se od smrti, jež je před­ mětem naší současné analýzy, není druhou fází tohoto myšlenkového proudu, ale naopak vyjadřuje jiné, asketičtější, ne-li ponuřejší pojetí života. V pozdním středověku se setkáváme se dvěma postoji ke světu a svět­ skému jmění, k mamonu: na jedné straně odsouzeníhodné lpění, které autoři ze 16. století označovali jako nemírné a jemuž se říkalo avaritia\ na straně druhé definitivní roztržka se světem, kdy se člověk všeho zřekl, majetek rozdal chudým a odešel do klášterního ústraní. Střední cesta neexistovala; jediný kompromis mezi těmito dvěma krajnostmi spočíval ve složitém systému zpětných záruk, kdy pojistkou hmotného bohatství bylo jím vydržované bohatství duchovní (viz 3. a 4. kapitolu). Počínaje obdobím renesance se současně s posunem v chápání smr­ ti - už to není jen záležitost agónie, člověk na ni musí myslet po celý dlouhý život - objevovaly další způsoby chování, jež se vyznačovaly odlišným hodnocením ctností a hříchů. Ačkoli člověk není z tohoto světa, a na tom se všichni shodovali, mu>✓ sí v něm žít. Život v ústraní kláštera se už nepředkládá jako nejlepší možný křesťanský postoj. Je normální a doporučuje se, aby člověk uží­ val svého jmění, podobně jako Šalomoun a Abraham, ale musí tak či­ nit s vědomím, že žádný majetek nevlastní, že k němu má jen užívací právo. Tato morální úvaha nebyla ojedinělým přesvědčením nějakého zbožného autora, setkáváme se s ní často i v názorech a závětích obyčej­ ných lidí ze 16.-17. století. Už jsme sejí zabývali.21) Roberto Bellarmino

24

DOPADY ZNEVÁŽENÍ ŠŤASTNÉ SMRTI:

NEPŘIROZENÁ SMRT, UMÍRNĚNOST,

KRÁSNÁ A POVZNÁŠEJÍCÍ SMRT

Smrt byla tedy zbavena trůnu a posvátnosti a prvním důsledkem této skutečnosti bylo, že ztratila svou takřka čarodějnou a v každém přípa­ dě iracionální, primitivní divokostí nabitou moc. To platilo pro náhlou a násilnou smrt. Jedna i druhá zevšedněla. Ani Coluccio Salutati, ani Erasmus Rotterdamský, ani Roberto Bellarmino už v mors improvisa neviděli žádné zvláštní nebezpečí; první dva jí dávali přednost před dlouhodobou nemocí, jež zbavuje důstojnosti a působí utrpení: když bolestivé ledvinové kaménky přivedly Erasma k touze po smrti, vzpo­ mněl si na starověké graves auctores, kteří „nikoli bez důvodu říkají, že největším štěstím života je náhlá smrt. Duše totiž, jakmile se jednou provždy odevzdala do vůle Boží, je hotova snášet na tisíce smrtí.“ Stejně překvapivý postoj zaujali reformátoři k popravám zločinců odsouzených k smrti. Poprava pro ně ztratila - to ovšem v běžném ži­ votě neplatilo - povahu slavnostní a odčiňující oběti. Odsouzence už nepovažovali za hrozivé zosobnění zla přemoženého lidskými a Božími silami, jichž nikdy nedbal. Málo jim záleželo na tom, že v závažných pří­ padech se poprava konala veřejně na způsob bohoslužby. Středověké ve­ řejné mínění se dlouho přiklánělo k názoru, že odsouzenec je ďáblovo stvoření a okamžitě po popravě skončí v pekle. Proto se lidé domnívali, že poskytnutí jakékoli duchovní útěchy odsouzenci je zbytečné, zaká­

25

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

základní povinností v katolických i v protestantských pojednáních], že co možná nejdříve vykonám to, o čem vím, že budu chtít mít hotovo ve své poslední hodince [snad je v takovém případě lepší to udělat, dnes však víme, že to s sebou nese značná rizika], neboť v tu dobu už možná nebudu schopen ničeho, stižen ochablostí mysli a srdce.“19) Je zřejmé, že v každodenním životě zůstávala smrt obdobím silných citových prožitků. Nicméně v 16.-18. století to dogmatici uznat nechtě­ li; naopak, snažili se jejich hloubku umenšit.20) Takový postoj humanis­ tů a reformátorů stále tíživěji doléhal na lidové zvyky a mravy. Dnešní historici jej snadno směšují s moderností novověku a dost možná mají pravdu. My se nyní zamyslíme nad důsledky takového postoje a nad jeho skrytým smyslem.

zané, ba přímo hříšné. Církev tento názor nikdy nepřijala a prosadila, aby po boku kata stál zpovědník. Roberto Bellarmino a spisovatelé hlásící se k jeho učení však dokon­ ce soudili, že odsouzence jeho utrpení a pokání doopravdy ospravedl­ ňuje. Zločincova zbožnost promění popravu v odpykání zločinu, takže zemře šťastnou smrtí, lepší než mnohé jiné. „V okamžiku loučení se smrtelným životem,“ napsal Bellarmino - s jakýmsi obdivem - o od­ souzených k smrti, „začínají nový život v nesmrtelné blaženosti.“ Můžeme si druhý důsledek znevážení „přesné chvíle“ smrti, tedy okamžiku úmrtí, vysvětlovat jako novou úctu k životu, jak vtipně na­ vrhuje Alberto Tenenti? Ten ve zmíněném znevážení vidí, rozumím-li mu dobře, druhou etapu staršího myšlenkového proudu, jehož prvním projevem bylo umrlčí chápání smrti. Připouštím, že umrlčí tematika dobře tlumočila lásku k blízkým a lpění na pozemských statcích, na­ proti tomu se však domnívám, že odvrácení se od smrti, jež je před­ mětem naší současné analýzy, není druhou fází tohoto myšlenkového proudu, ale naopak vyjadřuje jiné, asketičtější, ne-li ponuřejší pojetí života. V pozdním středověku se setkáváme se dvěma postoji ke světu a svět­ skému jmění, k mamonu: na jedné straně odsouzeníhodné lpění, které autoři ze 16. století označovali jako nemírné a jemuž se říkalo avaritia\ na straně druhé definitivní roztržka se světem, kdy se člověk všeho zřekl, majetek rozdal chudým a odešel do klášterního ústraní. Střední cesta neexistovala; jediný kompromis mezi těmito dvěma krajnostmi spočíval ve složitém systému zpětných záruk, kdy pojistkou hmotného bohatství bylo jím vydržované bohatství duchovní (viz 3. a 4. kapitolu). Počínaje obdobím renesance se současně s posunem v chápání smr­ ti - už to není jen záležitost agónie, člověk na ni musí myslet po celý dlouhý život - objevovaly další způsoby chování, jež se vyznačovaly odlišným hodnocením ctností a hříchů. Ačkoli člověk není z tohoto světa, a na tom se všichni shodovali, mu>✓ sí v něm žít. Život v ústraní kláštera se už nepředkládá jako nejlepší možný křesťanský postoj. Je normální a doporučuje se, aby člověk uží­ val svého jmění, podobně jako Šalomoun a Abraham, ale musí tak či­ nit s vědomím, že žádný majetek nevlastní, že k němu má jen užívací právo. Tato morální úvaha nebyla ojedinělým přesvědčením nějakého zbožného autora, setkáváme se s ní často i v názorech a závětích obyčej­ ných lidí ze 16.-17. století. Už jsme sejí zabývali.21) Roberto Bellarmino

24

DOPADY ZNEVÁŽENÍ ŠŤASTNÉ SMRTI:

NEPŘIROZENÁ SMRT, UMÍRNĚNOST,

KRÁSNÁ A POVZNÁŠEJÍCÍ SMRT

Smrt byla tedy zbavena trůnu a posvátnosti a prvním důsledkem této skutečnosti bylo, že ztratila svou takřka čarodějnou a v každém přípa­ dě iracionální, primitivní divokostí nabitou moc. To platilo pro náhlou a násilnou smrt. Jedna i druhá zevšedněla. Ani Coluccio Salutati, ani Erasmus Rotterdamský, ani Roberto Bellarmino už v mors improvisa neviděli žádné zvláštní nebezpečí; první dva jí dávali přednost před dlouhodobou nemocí, jež zbavuje důstojnosti a působí utrpení: když bolestivé ledvinové kaménky přivedly Erasma k touze po smrti, vzpo­ mněl si na starověké graves auctores, kteří „nikoli bez důvodu říkají, že největším štěstím života je náhlá smrt. Duše totiž, jakmile se jednou provždy odevzdala do vůle Boží, je hotova snášet na tisíce smrtí.“ Stejně překvapivý postoj zaujali reformátoři k popravám zločinců odsouzených k smrti. Poprava pro ně ztratila - to ovšem v běžném ži­ votě neplatilo - povahu slavnostní a odčiňující oběti. Odsouzence už nepovažovali za hrozivé zosobnění zla přemoženého lidskými a Božími silami, jichž nikdy nedbal. Málo jim záleželo na tom, že v závažných pří­ padech se poprava konala veřejně na způsob bohoslužby. Středověké ve­ řejné mínění se dlouho přiklánělo k názoru, že odsouzenec je ďáblovo stvoření a okamžitě po popravě skončí v pekle. Proto se lidé domnívali, že poskytnutí jakékoli duchovní útěchy odsouzenci je zbytečné, zaká­

25

27

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

má v tomto ohledu pevně vyhraněný názor: ve vztahu k lidem je každý člověk pánem svého jmění. Jeho vlastnictví je nezpochybnitelné. Ovšem ve vztahu k Bohu, comparatus Deo, a ten je podstatný, je pouhým správ­ cem. Pojem užívání jmění dal vzejít nové ctnosti se starým názvem, jenž však získal zcela nový význam a zabarvení: střízlivost. „Tato ctnost,“ píše Bellarmino nikoli v ledajakém pojednání o morálce, ale v díle De arte bene moriendi, „není jen prostým protikladem opilosti.“22) Považuje ji za synonymum střídmosti a umírněnosti, kdežto pojem avaritia pranýřuje jakoamor immoderatus. Střízlivý člověk „pohlíží na věci, které potřebuje k péči o zachování těla, očima rozumu, nikoli očima svého potěšení“. Bellarmino ještě dodává, že tato ctnost je velmi vzácná. A tak ve světě, v němž křesťan musel žít a hledat cestu ke spáse, nepředstavovala střízlivost jen moudrý životní postoj. Proměnila se v základní ctnost řídící veškeré lidské chování. Chápeme tedy její mi­ mořádný význam v sexuálním životě obecně a v manželství zvlášť. Pod­ něcovala k dříve neobvyklému přemýšlení a předvídání. Od té doby se avaritia začala považovat za nejobávanější hřích. Po­ znamenejme však, že tento pojem stále zahrnoval lásku k blízkým, kte­ rou dnes považujeme za naprosto oprávněnou. Markéta Navarrská na­ psala o šťastné smrti a spokojeném odchodu věřícího na onen svět:

ostatně obecně známo, že ďábel je obdařil tělesnou necitlivostí, aby si zajistil, že se nevydají na cestu pokání. Druhou tváří odium Dei je avaritia. Velice příznačné je, že avaritii i čarodějnictví autor zahrnul do téhož obecnějšího pojmu odium Dei. K oběma totiž patřila představa, ať už jasná nebo zmatečná, přímá nebo nepřímá, že ďábel neboli anti-Bůh vládne světu. Aby se člověk na tomto nebo na onom světě stal vyko­ navatelem ďáblovy moci, nepotřebuje Boha. Ostatně Bůh by mu ve jménu prozřetelnosti nic takového ani nedovolil! A tak svět krajních postojů, v němž se náruživé lpění střídalo s bez­ mezným odříkáním, postupně nahrazoval svět umírněnosti. V tomto novém světě už smrt nemohla silou svého rozprostírajícího se stínu přehodnocovat celý život umírajícího. I ona se musela podřídit obec­ nému zákonu umírněnosti. Posledním důsledkem jevu, jímž se nyní zabýváme, je model šťastné smrti, smrti krásné a povznášející, jenž vystřídal model smrti ze středo­ věkých artes v ložnici zaplněné nebeskými a pekelnými mocnostmi, kde umírající vzpomíná na život a bojuje s ďábelskými mámeními. Je to smrt člověka spravedlivého, jenž téměř nemyslí na vlastní biologickou smrt v okamžiku, kdy se ohlašuje, protože na ni pamatoval po celý život: taková smrt v sobě nemá ani rozervanost, ani hloubku prožitku, kterou jí přisuzovaly artes moriendi pozdního středověku; nepochybně není přesně taková jako smrt Rolandova nebo smrt La Fontainova orá­ če či Tolstého rolníků, a přesto je jí podobná - odehrává se v klidu a na veřejnosti (smrt v artes moriendi byla naopak dramatická a zvnitřnělá: vše se odehrávalo mimo kruh přátel, corona amicorum). Zmíněný model šťastné smrti se objevil už koncem 14. století a zů­ stal v platnosti až do 18. století. Alberto Tenenti uvádí několik příkladů z minulosti. O prvním z nich se zmínil už Coluccio Salutati v roce 1379.24) Jedná se o smrt Herma Trismegista; zemřel na veřejnosti v kruhu přátel, po­ dobně jako Sokrates. „Dosud jsem byl poutníkem ve vyhnanství, nyní se ale vracím do vlasti [migro revocatus in patriam]. Neoplakávejte mne, jako bych byl mrtev. Budu na vás čekat u našeho Pána a Stvořitele.“ Dojemnější a obecnému vnímání - od 15. do konce 18. století - bliž­ ší je vyprávění o šťastné smrti, vyňaté z dopisu, jejž Francesco Barbara adresoval dceři.25) Umírající Luchina je mladičká světice, „děvčátko v rozpuku“. Podlehla hrozné nemoci, jež pokryla její tělo bolestivými

26

„Nestýská se mi po otci, matce ani sestře, vzpomínek nemám na statky pozemské. Duši mou povolal k sobě Vykupitel.“23)

Avaritia je přehnané lpění na pozemském životě. Není to ani tak hřích, jenž vyvolává stud a výčitky svědomí, spíše jde o nenávist k Bo­ hu, odium Dei, která vede k zatvrzelosti a vyzývavosti, ke spojenectví s ďáblem. Vyznavači avaritie jsou sebejistí a neústupní. Roberto Bellarmino považoval odium Dei, jímž se ve výše zmíněném pojednání De arte bene moriendi zabýval v rozsáhlé kapitole věnované pokušením číhajícím na člověka v 16.-17. století, za neřest o dvou tvářích. Tou první bylo čarodějnictví: Bellarmino nemluví o smlouvě s ďáblem, analyzuje však způsob uvažování lidí přesvědčených (opráv­ něně nebo neoprávněně) o tom, že na onom světě - a nejspíše už zde na zemi - získají obrovskou ďáblovu moc. Takové lidi proto nemohlo zlomit ani mučení, ani hrozba hrdelního trestu; mezi inkvizitory bylo

27

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

má v tomto ohledu pevně vyhraněný názor: ve vztahu k lidem je každý člověk pánem svého jmění. Jeho vlastnictví je nezpochybnitelné. Ovšem ve vztahu k Bohu, comparatus Deo, a ten je podstatný, je pouhým správ­ cem. Pojem užívání jmění dal vzejít nové ctnosti se starým názvem, jenž však získal zcela nový význam a zabarvení: střízlivost. „Tato ctnost,“ píše Bellarmino nikoli v ledajakém pojednání o morálce, ale v díle De arte bene moriendi, „není jen prostým protikladem opilosti.“22) Považuje ji za synonymum střídmosti a umírněnosti, kdežto pojem avaritia pranýřuje jakoamor immoderatus. Střízlivý člověk „pohlíží na věci, které potřebuje k péči o zachování těla, očima rozumu, nikoli očima svého potěšení“. Bellarmino ještě dodává, že tato ctnost je velmi vzácná. A tak ve světě, v němž křesťan musel žít a hledat cestu ke spáse, nepředstavovala střízlivost jen moudrý životní postoj. Proměnila se v základní ctnost řídící veškeré lidské chování. Chápeme tedy její mi­ mořádný význam v sexuálním životě obecně a v manželství zvlášť. Pod­ něcovala k dříve neobvyklému přemýšlení a předvídání. Od té doby se avaritia začala považovat za nejobávanější hřích. Po­ znamenejme však, že tento pojem stále zahrnoval lásku k blízkým, kte­ rou dnes považujeme za naprosto oprávněnou. Markéta Navarrská na­ psala o šťastné smrti a spokojeném odchodu věřícího na onen svět:

ostatně obecně známo, že ďábel je obdařil tělesnou necitlivostí, aby si zajistil, že se nevydají na cestu pokání. Druhou tváří odium Dei je avaritia. Velice příznačné je, že avaritii i čarodějnictví autor zahrnul do téhož obecnějšího pojmu odium Dei. K oběma totiž patřila představa, ať už jasná nebo zmatečná, přímá nebo nepřímá, že ďábel neboli anti-Bůh vládne světu. Aby se člověk na tomto nebo na onom světě stal vyko­ navatelem ďáblovy moci, nepotřebuje Boha. Ostatně Bůh by mu ve jménu prozřetelnosti nic takového ani nedovolil! A tak svět krajních postojů, v němž se náruživé lpění střídalo s bez­ mezným odříkáním, postupně nahrazoval svět umírněnosti. V tomto novém světě už smrt nemohla silou svého rozprostírajícího se stínu přehodnocovat celý život umírajícího. I ona se musela podřídit obec­ nému zákonu umírněnosti. Posledním důsledkem jevu, jímž se nyní zabýváme, je model šťastné smrti, smrti krásné a povznášející, jenž vystřídal model smrti ze středo­ věkých artes v ložnici zaplněné nebeskými a pekelnými mocnostmi, kde umírající vzpomíná na život a bojuje s ďábelskými mámeními. Je to smrt člověka spravedlivého, jenž téměř nemyslí na vlastní biologickou smrt v okamžiku, kdy se ohlašuje, protože na ni pamatoval po celý život: taková smrt v sobě nemá ani rozervanost, ani hloubku prožitku, kterou jí přisuzovaly artes moriendi pozdního středověku; nepochybně není přesně taková jako smrt Rolandova nebo smrt La Fontainova orá­ če či Tolstého rolníků, a přesto je jí podobná - odehrává se v klidu a na veřejnosti (smrt v artes moriendi byla naopak dramatická a zvnitřnělá: vše se odehrávalo mimo kruh přátel, corona amicorum). Zmíněný model šťastné smrti se objevil už koncem 14. století a zů­ stal v platnosti až do 18. století. Alberto Tenenti uvádí několik příkladů z minulosti. O prvním z nich se zmínil už Coluccio Salutati v roce 1379.24) Jedná se o smrt Herma Trismegista; zemřel na veřejnosti v kruhu přátel, po­ dobně jako Sokrates. „Dosud jsem byl poutníkem ve vyhnanství, nyní se ale vracím do vlasti [migro revocatus in patriam]. Neoplakávejte mne, jako bych byl mrtev. Budu na vás čekat u našeho Pána a Stvořitele.“ Dojemnější a obecnému vnímání - od 15. do konce 18. století - bliž­ ší je vyprávění o šťastné smrti, vyňaté z dopisu, jejž Francesco Barbara adresoval dceři.25) Umírající Luchina je mladičká světice, „děvčátko v rozpuku“. Podlehla hrozné nemoci, jež pokryla její tělo bolestivými

26

„Nestýská se mi po otci, matce ani sestře, vzpomínek nemám na statky pozemské. Duši mou povolal k sobě Vykupitel.“23)

Avaritia je přehnané lpění na pozemském životě. Není to ani tak hřích, jenž vyvolává stud a výčitky svědomí, spíše jde o nenávist k Bo­ hu, odium Dei, která vede k zatvrzelosti a vyzývavosti, ke spojenectví s ďáblem. Vyznavači avaritie jsou sebejistí a neústupní. Roberto Bellarmino považoval odium Dei, jímž se ve výše zmíněném pojednání De arte bene moriendi zabýval v rozsáhlé kapitole věnované pokušením číhajícím na člověka v 16.-17. století, za neřest o dvou tvářích. Tou první bylo čarodějnictví: Bellarmino nemluví o smlouvě s ďáblem, analyzuje však způsob uvažování lidí přesvědčených (opráv­ něně nebo neoprávněně) o tom, že na onom světě - a nejspíše už zde na zemi - získají obrovskou ďáblovu moc. Takové lidi proto nemohlo zlomit ani mučení, ani hrozba hrdelního trestu; mezi inkvizitory bylo

DĚJINY SMRTI

28

vředy. Trpící dívka se poručila Bohu, „jenž na nás posílá zkoušky, aby nás spasil, a zabíjí nás, abychom nezemřeli“. Přijme poslední pomazání a ve chvíli, kdy se jí dostane tradiční výstrahy a ona pochopí, že zemře, vstane z lůžka a poklekne na holou zem.26) Luchina byla v tu chvíli „tak vyčerpaná, že ač ještě živa, vypadala, jako by už propadla smrti, k nevíře znetvořená, ona, kdysi tak krásná a spa­ nilá. Jakmile však usnula věčným spánkem, sinalost i napětí ustoupily z líce. Črty zjemněly, ztratily ztuhlost i odpudivé vzezření, a ušlechtilá krása a velebné důstojenství se jí rozlily ve tváři. Zkrásněla, znetvoření zmizelo a nikdo nevěřil, že zemřela, všichni se domnívali, že spí (non mortua sed dormiens creditur).“ Vzdělaní a přemýšliví, ale citliví a mysticismu snadno propadající humanisté se tedy vrátili k tradičnímu modelu spícího nebožtíka (in somno pads). Novinkou je však zdůrazně­ ní krásy, nevýslovné krásy, která vystřídá poslední hrůzy agónie. Tato krása se zde přiřazuje k ostatním, takřka nadpřirozeným jevům, jež byly pozorovány na tělech svátých (zachovalost těla a jeho libá vůně) a sloužily k prokázání jejich svatosti při šetření, jež předcházelo jejich blahoslavení. Tělo odolává všeobecnému rozkladu a je ušetřeno jeho zevnějších hrůz. „A rány, jimiž bylo její tělo poseto, se okamžitě a bez lékařského při­ činění zacelily a vyléčily, zápach vystřídala sladká vůně a obdiv jal všech­ ny přítomné v ložnici i venku (domi et foris).“ ' V dopisu dceři Francesco Barbara tuto skutečnost vysvětluje vítěz­ stvím čisté duše nad znetvořeným tělem. Luchina žila in fide, vix in carne. Díky kráse duše se tělo, ač zmučené a poseté páchnoucími vředy, po smrti rozvonělo a nabylo zdravého a zářivého vzezření. „Jako by jej ušlechtilost (nobilitas) duše oděla hávem krásy.“ Nadpřirozená proměna těla po smrti! S postupem času se však bude zdát čím dál méně zázračná. To, co se zde ještě považuje za mimořád­ ný příznak smrti spravedlivého člověka, se v 19. století stane všedním, ale útěšným jevem doprovázejícím smrt milované bytosti. Kolikrát se i dnes hosté, pokud ještě nějací jsou, šeptem obdivují vystavenému nebožtíkovi: „Člověk by řekl, že spí.“ (Sed dormiens creditur.) Jak vidíme, krásná a povznášející smrt podle zbožných modelů ze 16.-17. století byla první předzvěstí romantické smrti - ale nepředbíhej­ me. Stále ještě byla blíž tradiční neboli ochočené smrti. Do téhož jednoduchého a důvěrně známého seznamu patří i umí­ rání anglického jezuity Parsona, jak je zaznamenali jeho spolubratři. v •v z

1

1

o

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

29

Sám Parson, autor dosti složitého návodu, jak zemřít, k němuž patřilo mnoho zpytování a skutků, zesnul, jak poznamenal jeho životopisec,27) in typically Jesuit fashion (typicky jezuitským způsobem): „tiše, bez povy­ ku (undramatically) a v plné práci“. Nicméně požádal, a tento nápad nám může připadat dosti podivný, aby mu při odříkávání modliteb za umírajícího, to jest v agónii, dali na krk provaz, na němž byl oběšen jezuitský mučedník Campion!27) Parsonův konec potvrzuje dojem, který v nás zanechalo vyprávění o Luchině. Krásná a povznášející smrt, konec spravedlivého a svátého života stráveného na tomto světě, se podobá tradiční, důvěrně známé a důvěřivé (nebo smířené) smrti, navíc ale se špetkou dramatu a diva­ delní režie, v čemž znalci rozpoznají znamení barokní doby. Tento dra­ matický prvek, nenápadný až do konce 18. století, naplno rozvine vý­ mluvnost novobarokního romantismu.

SMRT VOLNOMYŠLENKÁŘOVA

Model smrti založený na vyrovnaném přijímání smrtelnosti stojí proti středověkému modelu života, jejž obcházelo strašidlo obrácení v po­ slední chvíli. Vykořenění této utkvělé představy však mohlo přinést i další, pro zbožnost méně příznivý důsledek: zažehnání strachu z bio­ logické smrti mohlo být až příliš úspěšné a hrozilo nebezpečí, že člověk docela zapomene na metafyzický smysl smrtelnosti a dospěje ke lhos­ tejnosti nebo dokonce k bezvěrectví. K čemuž samozřejmě došlo. Podobné případy už nebyly ani výjimeč­ né, ani úchylné, což ovšem neznamená, že bychom je měli považovat za počátek nezvratného vývoje k ateismu nebo za vědecké odmítnutí nesmrtelnosti a záhrobí! Erasmus Rotterdamský považoval ledvinové kaménky nebo pád z ko­ ně za znamení prozřetelnosti, za výzvu, aby pomýšlel na smrt a spásu. Naproti tomu Giambattista Gelli, jehož názory analyzoval a citoval Al­ berto Tenenti, reagoval za stejných okolností jinak. Nevěřil na výstrahu shůry a chlubil se: „Vzpomínám si, jak mě jednou nemoc přivedla až k branám onoho světa, a přesto jsem vůbec nepomyslel na to, že zemřu. Bylo mi k smíchu, když po mně chtěli, abych se vyzpovídal [nejsme daleko od Bellarminova odium Dei\. Kdybych byl tenkrát umřel, odešel bych bezstarostně a snadno.“28)

DĚJINY SMRTI

28

vředy. Trpící dívka se poručila Bohu, „jenž na nás posílá zkoušky, aby nás spasil, a zabíjí nás, abychom nezemřeli“. Přijme poslední pomazání a ve chvíli, kdy se jí dostane tradiční výstrahy a ona pochopí, že zemře, vstane z lůžka a poklekne na holou zem.26) Luchina byla v tu chvíli „tak vyčerpaná, že ač ještě živa, vypadala, jako by už propadla smrti, k nevíře znetvořená, ona, kdysi tak krásná a spa­ nilá. Jakmile však usnula věčným spánkem, sinalost i napětí ustoupily z líce. Črty zjemněly, ztratily ztuhlost i odpudivé vzezření, a ušlechtilá krása a velebné důstojenství se jí rozlily ve tváři. Zkrásněla, znetvoření zmizelo a nikdo nevěřil, že zemřela, všichni se domnívali, že spí (non mortua sed dormiens creditur).“ Vzdělaní a přemýšliví, ale citliví a mysticismu snadno propadající humanisté se tedy vrátili k tradičnímu modelu spícího nebožtíka (in somno pads). Novinkou je však zdůrazně­ ní krásy, nevýslovné krásy, která vystřídá poslední hrůzy agónie. Tato krása se zde přiřazuje k ostatním, takřka nadpřirozeným jevům, jež byly pozorovány na tělech svátých (zachovalost těla a jeho libá vůně) a sloužily k prokázání jejich svatosti při šetření, jež předcházelo jejich blahoslavení. Tělo odolává všeobecnému rozkladu a je ušetřeno jeho zevnějších hrůz. „A rány, jimiž bylo její tělo poseto, se okamžitě a bez lékařského při­ činění zacelily a vyléčily, zápach vystřídala sladká vůně a obdiv jal všech­ ny přítomné v ložnici i venku (domi et foris).“ ' V dopisu dceři Francesco Barbara tuto skutečnost vysvětluje vítěz­ stvím čisté duše nad znetvořeným tělem. Luchina žila in fide, vix in carne. Díky kráse duše se tělo, ač zmučené a poseté páchnoucími vředy, po smrti rozvonělo a nabylo zdravého a zářivého vzezření. „Jako by jej ušlechtilost (nobilitas) duše oděla hávem krásy.“ Nadpřirozená proměna těla po smrti! S postupem času se však bude zdát čím dál méně zázračná. To, co se zde ještě považuje za mimořád­ ný příznak smrti spravedlivého člověka, se v 19. století stane všedním, ale útěšným jevem doprovázejícím smrt milované bytosti. Kolikrát se i dnes hosté, pokud ještě nějací jsou, šeptem obdivují vystavenému nebožtíkovi: „Člověk by řekl, že spí.“ (Sed dormiens creditur.) Jak vidíme, krásná a povznášející smrt podle zbožných modelů ze 16.-17. století byla první předzvěstí romantické smrti - ale nepředbíhej­ me. Stále ještě byla blíž tradiční neboli ochočené smrti. Do téhož jednoduchého a důvěrně známého seznamu patří i umí­ rání anglického jezuity Parsona, jak je zaznamenali jeho spolubratři. v •v z

1

1

o

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

29

Sám Parson, autor dosti složitého návodu, jak zemřít, k němuž patřilo mnoho zpytování a skutků, zesnul, jak poznamenal jeho životopisec,27) in typically Jesuit fashion (typicky jezuitským způsobem): „tiše, bez povy­ ku (undramatically) a v plné práci“. Nicméně požádal, a tento nápad nám může připadat dosti podivný, aby mu při odříkávání modliteb za umírajícího, to jest v agónii, dali na krk provaz, na němž byl oběšen jezuitský mučedník Campion!27) Parsonův konec potvrzuje dojem, který v nás zanechalo vyprávění o Luchině. Krásná a povznášející smrt, konec spravedlivého a svátého života stráveného na tomto světě, se podobá tradiční, důvěrně známé a důvěřivé (nebo smířené) smrti, navíc ale se špetkou dramatu a diva­ delní režie, v čemž znalci rozpoznají znamení barokní doby. Tento dra­ matický prvek, nenápadný až do konce 18. století, naplno rozvine vý­ mluvnost novobarokního romantismu.

SMRT VOLNOMYŠLENKÁŘOVA

Model smrti založený na vyrovnaném přijímání smrtelnosti stojí proti středověkému modelu života, jejž obcházelo strašidlo obrácení v po­ slední chvíli. Vykořenění této utkvělé představy však mohlo přinést i další, pro zbožnost méně příznivý důsledek: zažehnání strachu z bio­ logické smrti mohlo být až příliš úspěšné a hrozilo nebezpečí, že člověk docela zapomene na metafyzický smysl smrtelnosti a dospěje ke lhos­ tejnosti nebo dokonce k bezvěrectví. K čemuž samozřejmě došlo. Podobné případy už nebyly ani výjimeč­ né, ani úchylné, což ovšem neznamená, že bychom je měli považovat za počátek nezvratného vývoje k ateismu nebo za vědecké odmítnutí nesmrtelnosti a záhrobí! Erasmus Rotterdamský považoval ledvinové kaménky nebo pád z ko­ ně za znamení prozřetelnosti, za výzvu, aby pomýšlel na smrt a spásu. Naproti tomu Giambattista Gelli, jehož názory analyzoval a citoval Al­ berto Tenenti, reagoval za stejných okolností jinak. Nevěřil na výstrahu shůry a chlubil se: „Vzpomínám si, jak mě jednou nemoc přivedla až k branám onoho světa, a přesto jsem vůbec nepomyslel na to, že zemřu. Bylo mi k smíchu, když po mně chtěli, abych se vyzpovídal [nejsme daleko od Bellarminova odium Dei\. Kdybych byl tenkrát umřel, odešel bych bezstarostně a snadno.“28)

30

DĚJINY SMRTI

Odejít v nevědomosti, zapomenout, že smrt existuje, to je to nej­ lepší, co se může stát! V tom ostatně spočívá nadřazenost zvířete nad člověkem. Podle Giambattisty Gelliho se Odysseus, když pobýval na ostrově Aiaia, kde vládla kouzelnice Kirké, zeptal svého druha Grylla proměného ve vepře, proč nechce znovu nabýt lidské podoby. Zvíře mu odpovědělo, že velkým neštěstím člověka je vědomí smrtelnosti, strach plynoucí z tohoto vědomí a vnímání plynutí času. Zvířata si svou smrtelnost neuvědomují a plynutí času nevnímají. Nejkrásnějšími chvílemi života jsou proto chvíle, kdy je vědomí trvání přerušeno jako ve spánku. Na jiném místě přináší Giambattista Gelli slova dvou přátel zvěda­ vých na to, co se stane po smrti. Jeden řekl: „Poručím svou duši tomu, kdo je na onom světě nejmocnější, Bohu nebo ďáblovi.“ Ten druhý se domníval, že duše je dost možná smrtelná, a před smrtí zvolal: „Presto sard fuori ďun gran fosse “ (Brzy budu vedle velké jámy.) K záhrobí a spá­ se, jak zaznamenal Alberto Tenenti, se tedy Giambattista Gelli staví nadmíru skepticky. Důležitá je podle něj jen „láska k bližnímu, na 'v' níž se zakládá celé křesťanské náboženství“. Ze by už zastánce osvícen­ ských názorů?28) Podobné myšlenky by se mohly zdát výjimečné, anachronické a pro svou dobu málo typické, kdyby se jimi nezabýval a nepotvrdil je sám Roberto Bellarmino, jenž neměl ve zvyku mluvit do větru: nikdy by neuváděl případy příliš vzácné na to, aby vzbuzovaly obavy, protože tím by jim dodal nebezpečnou důležitost. Bellarmino rovněž vyprávěl, cituje Alfonsa Baroccia, jak jednoho univerzitního profesora, který už nevěřil ve svátou Trojici, překvapila smrt, a jak se pak zjevil totus ardens příteli z téže univerzity, aby jej varo­ val. Nejzajímavějším případem je však Bellarminovo osobní svědectví. Jednou byl povolán k lůžku umírajícího, a ten mu chladnokrevně, constanti animo et sine ullo metu, řekl: „Monsignore, přál jsem si s vámi mlu­ vit nikoli kvůli sobě, ale kvůlbsvé ženě a dětem, protože já půjdu rov­ nou do pekla a vy pro mě nemůžete nic udělat.“ A řekl to s takovým klidem, jako by mu sděloval, že se odebere na svůj statek nebo na svůj hrad. Bellarmino přiznává, že taková chladná jistota jej překvapila, a zá­ roveň soudí, že ten chtivý a nespravedlivý advocatus diaboli patří kvůli své umíněnosti do to téže skupiny jako čarodějové.

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

31

SMRT V UCTIVÉ VZDÁLENOSTI

Ke všem předchozím poznámkám dala podnět malá událost nábožen­ ského a zejména pastýřského rázu: církev přestala požadovat nápravu in articulo mortis a prosadila, aby se myšlenka na smrt stala běžnou sou­ částí každodenního života věřících. Máme si tuto malou událost vysvětlovat jako událost z dějin nábo­ ženství, za niž vděčíme předním humanistům a reformačnímu ducho­ venstvu? V takovém případě by ohlašovala především změnu vyšších církevních koncepcí a záměrný přechod od středověkého náboženství, v němž vítězilo nadpřirozeno, k náboženství novověkému, v němž pře­ vládala morálka. Nebo tato událost spadá naopak do dějin obecné vzdělanosti a v církevním řádu odráží základní postoj kolektivní vní­ mavosti k životu a smrti? Osobně dávám přednost druhé možnosti, protože jsem přesvědčen, že duchovní autoři ve většině případů myš­ lenkové proudy své doby spíše využívají než utvářejí. V pozdním středověku tito autoři zaměřili svou pastýřskou činnost na okamžik smrti, protože vyvolával otázky a vášnivý zájem současní­ ků. Počínaje obdobím renesance se však od tohoto tématu odvrátili, protože už málokoho zajímalo, pokud ovšem právě naopak nezačalo vzbuzovat skutečné obavy, ale obavy tak niterné a tajemné, že se jich církev zalekla a dala přednost sladkobolnému rozjímání nad křehkostí a plynutím života. Duchovní autoři tak po svém vyjádřili posun ve středověkém vnímá­ ní života a smrti, jež musíme rozluštit, chceme-li mu porozumět. Při studiu této otázky zjistíme, že novověký člověk začal pociťovat k okamžiku vlastní smrti velkou zdrženlivost, již ale nikdy nevyjádřil a pravděpodobně ani jasně nepochopil. Tato zdrženlivost oslabila prostřednictvím církví a náboženských knih, které se už šířily ve vět­ ším měřítku díky knihtisku - zájem o kdysi vyvolenou chvíli. Nově vzniklý odstup od smrti byl však jen malý a nenápadný, a nedošel nebo nemohl dojít - až k jejímu vědomému odmítání a opomíjení, ke lhostejnosti, protože tradiční obřady spojené s umíráním a všechny s ním související zvyklosti a zkušenosti byly hluboce vžité. Tehdy smrt nahradila smrtelnost jako taková: vnímání smrti, kdysi soustředěné na historickou skutečnost poslední hodinky, se nyní roz­ ložilo na celou délku života, čímž ztratilo veškerou sílu a působivost. Život, kdysi rozkouskovaný na krátké úseky pseudo-úmrtími (po­

30

DĚJINY SMRTI

Odejít v nevědomosti, zapomenout, že smrt existuje, to je to nej­ lepší, co se může stát! V tom ostatně spočívá nadřazenost zvířete nad člověkem. Podle Giambattisty Gelliho se Odysseus, když pobýval na ostrově Aiaia, kde vládla kouzelnice Kirké, zeptal svého druha Grylla proměného ve vepře, proč nechce znovu nabýt lidské podoby. Zvíře mu odpovědělo, že velkým neštěstím člověka je vědomí smrtelnosti, strach plynoucí z tohoto vědomí a vnímání plynutí času. Zvířata si svou smrtelnost neuvědomují a plynutí času nevnímají. Nejkrásnějšími chvílemi života jsou proto chvíle, kdy je vědomí trvání přerušeno jako ve spánku. Na jiném místě přináší Giambattista Gelli slova dvou přátel zvěda­ vých na to, co se stane po smrti. Jeden řekl: „Poručím svou duši tomu, kdo je na onom světě nejmocnější, Bohu nebo ďáblovi.“ Ten druhý se domníval, že duše je dost možná smrtelná, a před smrtí zvolal: „Presto sard fuori ďun gran fosse “ (Brzy budu vedle velké jámy.) K záhrobí a spá­ se, jak zaznamenal Alberto Tenenti, se tedy Giambattista Gelli staví nadmíru skepticky. Důležitá je podle něj jen „láska k bližnímu, na 'v' níž se zakládá celé křesťanské náboženství“. Ze by už zastánce osvícen­ ských názorů?28) Podobné myšlenky by se mohly zdát výjimečné, anachronické a pro svou dobu málo typické, kdyby se jimi nezabýval a nepotvrdil je sám Roberto Bellarmino, jenž neměl ve zvyku mluvit do větru: nikdy by neuváděl případy příliš vzácné na to, aby vzbuzovaly obavy, protože tím by jim dodal nebezpečnou důležitost. Bellarmino rovněž vyprávěl, cituje Alfonsa Baroccia, jak jednoho univerzitního profesora, který už nevěřil ve svátou Trojici, překvapila smrt, a jak se pak zjevil totus ardens příteli z téže univerzity, aby jej varo­ val. Nejzajímavějším případem je však Bellarminovo osobní svědectví. Jednou byl povolán k lůžku umírajícího, a ten mu chladnokrevně, constanti animo et sine ullo metu, řekl: „Monsignore, přál jsem si s vámi mlu­ vit nikoli kvůli sobě, ale kvůlbsvé ženě a dětem, protože já půjdu rov­ nou do pekla a vy pro mě nemůžete nic udělat.“ A řekl to s takovým klidem, jako by mu sděloval, že se odebere na svůj statek nebo na svůj hrad. Bellarmino přiznává, že taková chladná jistota jej překvapila, a zá­ roveň soudí, že ten chtivý a nespravedlivý advocatus diaboli patří kvůli své umíněnosti do to téže skupiny jako čarodějové.

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

31

SMRT V UCTIVÉ VZDÁLENOSTI

Ke všem předchozím poznámkám dala podnět malá událost nábožen­ ského a zejména pastýřského rázu: církev přestala požadovat nápravu in articulo mortis a prosadila, aby se myšlenka na smrt stala běžnou sou­ částí každodenního života věřících. Máme si tuto malou událost vysvětlovat jako událost z dějin nábo­ ženství, za niž vděčíme předním humanistům a reformačnímu ducho­ venstvu? V takovém případě by ohlašovala především změnu vyšších církevních koncepcí a záměrný přechod od středověkého náboženství, v němž vítězilo nadpřirozeno, k náboženství novověkému, v němž pře­ vládala morálka. Nebo tato událost spadá naopak do dějin obecné vzdělanosti a v církevním řádu odráží základní postoj kolektivní vní­ mavosti k životu a smrti? Osobně dávám přednost druhé možnosti, protože jsem přesvědčen, že duchovní autoři ve většině případů myš­ lenkové proudy své doby spíše využívají než utvářejí. V pozdním středověku tito autoři zaměřili svou pastýřskou činnost na okamžik smrti, protože vyvolával otázky a vášnivý zájem současní­ ků. Počínaje obdobím renesance se však od tohoto tématu odvrátili, protože už málokoho zajímalo, pokud ovšem právě naopak nezačalo vzbuzovat skutečné obavy, ale obavy tak niterné a tajemné, že se jich církev zalekla a dala přednost sladkobolnému rozjímání nad křehkostí a plynutím života. Duchovní autoři tak po svém vyjádřili posun ve středověkém vnímá­ ní života a smrti, jež musíme rozluštit, chceme-li mu porozumět. Při studiu této otázky zjistíme, že novověký člověk začal pociťovat k okamžiku vlastní smrti velkou zdrženlivost, již ale nikdy nevyjádřil a pravděpodobně ani jasně nepochopil. Tato zdrženlivost oslabila prostřednictvím církví a náboženských knih, které se už šířily ve vět­ ším měřítku díky knihtisku - zájem o kdysi vyvolenou chvíli. Nově vzniklý odstup od smrti byl však jen malý a nenápadný, a nedošel nebo nemohl dojít - až k jejímu vědomému odmítání a opomíjení, ke lhostejnosti, protože tradiční obřady spojené s umíráním a všechny s ním související zvyklosti a zkušenosti byly hluboce vžité. Tehdy smrt nahradila smrtelnost jako taková: vnímání smrti, kdysi soustředěné na historickou skutečnost poslední hodinky, se nyní roz­ ložilo na celou délku života, čímž ztratilo veškerou sílu a působivost. Život, kdysi rozkouskovaný na krátké úseky pseudo-úmrtími (po­

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

slední úsek končil skutečnou smrtí),29) se docela změnil. Nyní byl na­ plněný, sevřený a nepřetržitý; neustále přítomná smrt byla odsunuta do vzdálené a snadno zapomenutelné budoucnosti, navzdory realismu díla Exercitia spiritualit. Život bez přerušení. Záměrně bezešvá suknice nikoli však oděv pro štěstí a potěšení, právě naopak, oděv pracovní, ušitý z režného sukna, určený pro dlouhotrvající práci. A my máme dojem, že lidé, kteří udržovali smrt v uctivé vzdálenosti, už tolik nelpěli ani na svých blízkých, ani na pozemských statcích, jako tomu bylo v dobách, kdy stála v popředí jejich zájmu.

na pohřeb na obecním hřbitově. Zde použitý, tehdy zřejmě nový výraz ukazuje, že funkci služby obci nepřisuzovala hřbitovu jen každodenní praxe, ale že šlo o vědomý záměr. Některá místa, a hřbitovy k nim pat­ řily, symbolizovala příslušnost ke společenství, na níž protestanté lpěli, a toto lpění bylo silnější než odpor k papežské licoměrnosti. Jindřich ze Sponde neměl pevnou půdu pod nohama. Proto se radě­ ji uchýlil k argumentům praktického rázu. Tvrdil, že promícháme-li takto protestanty a katolíky, „hrozí bouře a sváry“. Je tedy nutné oddě­ lit jedny od druhých jak v životě, tak po smrti, a pohřbívat obě skupiny na vlastních hřbitovech. Katolíci by mohli převzít iniciativu a sami učinit to, co bude Jindřich ze Sponde nakonec požadovat po protes­ tantech: „My [katolíci] můžeme kdykoli založit a vysvětit nový hřbitov a můžeme tam dát přemístit i těla našich souvěrců ze hřbitovů, které jste vy zabrali.“ V zásadě (mohu-li mluvit za ony katolíky ze 16. století) proti tomu nic nemáme. Nelpíme tolik na oněch, podle vašeho názo­ ru tradičních místech, a ukážeme vám, že tradiční ani nejsou. Mohli bychom vám je s klidným svědomím přenechat. Jenže „k čemu by to všechno bylo? Okamžitě nám totiž předložíte požadavek na svůj díl [nového] hřbitova, a když na něj odmítneme přistoupit, spustíte křik o barbarství, nelidskosti a pomstě“. Proč ale protestanté tolik lpěli na tom, aby byli pohřbíváni na obec­ ních místech? „Proč vám vaše vlastní hřbitovy nestačí? Jakáže újma se vám děje, nejste-li pohřbíváni na katolických hřbitovech?“ Jak je možné, že se vám taková licoměrnost neoškliví? „Chcete být spatřeni v den vzkříšení, jak s katolíky ruku v ruce vycházíte z téhož hřbitova, zv •z z teze jamy? „Zaživa se vám oškliví vstupovat do kostelů i na hřbitovy, po smrti se však nebojíte domáhat se pohřbu na hřbitově i v kostele.“ Jak pádný musel být důvod, jenž vedl k takovému rozporu! Ten důvod protestanté uvedli a Jindřich ze Sponde jej zaznamenal: ,Jsou to hroby a hřbitovy našich otců“, od nichž nechceme být odděleni. Závažná a působivá odpověď, a nás v této souvislosti napadá, zda by její formulace mohla být tak přesná i o sto let dříve? Nevyjadřovala nové lpění, podporované udělováním církevních koncesí na zřizování rodinných kaplí v kostelích a pod carnarii? (viz 5. kapitolu) Tehdy už bylo takové cítění běžné a Jindřich ze Sponde se střežil je popřít. Připustil je. Konstatoval jen, že si protestanté pletou pojmy, což nás velice zajímá. Soudil, že jsou obětí iluze, považují-li dobové

32

z

o

o

DISKUSE KATOLÍKU A PROTESTANTU O OBECNÍCH HŘBITOVECH

Známky uctivého odstupu, jejž jsme právě objevili v nových artes moriendi, najdeme možná i na hřbitovech. I tam se v 16.-17. století bez velkého povyku událo cosi nového, co si nyní musíme vysvětlit: zdá se, že ve městech došlo k přemístění hřbitovů. V jednom hanopisu z konce 16. století, nadepsaném Nářek reformo­ vaných církví (Plainte des Églises réformées),30) si stěžovali francouzští protestanté, jimž se tehdy přiznávalo právo na veřejné působení, že katolíci narušují jejich právo svobodné volby místa posledního odpo­ činku. Tvrdili, že katolíci jim brání „v užívání těch [hřbitovů], které jim soud přidělil v dřívějších dobách, i těch, které získali k vlastnímu a výlučnému užívání“. Jednotlivé případy však ve skutečnosti nebyly důležité. Protestanté se bouřili zejména proti tomu, že se jim upírá právo „sdílet vysvěcené katolické hřbitovy“. To byl pravý důvod jejich nevole. Protestanté se tedy nechtěli spokojit pouze s hřbitovy přidělenými nantským ediktem - snad se obávali, že tam spočinou „v půdě neposvěcené“. Proti protestantskému nároku vystoupil biskup Jindřich ze Sponde v nevelkém dílku pojmenovaném Vysvěcené hřbitovy (Les Cimetiěres sacrez), vydaném roku 1598 v Bordeaux: „Ve většině měst, jejichž jste pány, se nehodláte spokojit s obecními hřbitovy, chtěli byste být po­ hřbíváni i v kostelích, ale nemůžete bránit katolíkům, aby v nich konali své pobožnosti.“ Navzdory svým polemickým sklonům nedokázal biskup v jedné věci zakrýt rozpaky. Neodvážil se totiž nepokrytě upřít protestantům právo

33

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

slední úsek končil skutečnou smrtí),29) se docela změnil. Nyní byl na­ plněný, sevřený a nepřetržitý; neustále přítomná smrt byla odsunuta do vzdálené a snadno zapomenutelné budoucnosti, navzdory realismu díla Exercitia spiritualit. Život bez přerušení. Záměrně bezešvá suknice nikoli však oděv pro štěstí a potěšení, právě naopak, oděv pracovní, ušitý z režného sukna, určený pro dlouhotrvající práci. A my máme dojem, že lidé, kteří udržovali smrt v uctivé vzdálenosti, už tolik nelpěli ani na svých blízkých, ani na pozemských statcích, jako tomu bylo v dobách, kdy stála v popředí jejich zájmu.

na pohřeb na obecním hřbitově. Zde použitý, tehdy zřejmě nový výraz ukazuje, že funkci služby obci nepřisuzovala hřbitovu jen každodenní praxe, ale že šlo o vědomý záměr. Některá místa, a hřbitovy k nim pat­ řily, symbolizovala příslušnost ke společenství, na níž protestanté lpěli, a toto lpění bylo silnější než odpor k papežské licoměrnosti. Jindřich ze Sponde neměl pevnou půdu pod nohama. Proto se radě­ ji uchýlil k argumentům praktického rázu. Tvrdil, že promícháme-li takto protestanty a katolíky, „hrozí bouře a sváry“. Je tedy nutné oddě­ lit jedny od druhých jak v životě, tak po smrti, a pohřbívat obě skupiny na vlastních hřbitovech. Katolíci by mohli převzít iniciativu a sami učinit to, co bude Jindřich ze Sponde nakonec požadovat po protes­ tantech: „My [katolíci] můžeme kdykoli založit a vysvětit nový hřbitov a můžeme tam dát přemístit i těla našich souvěrců ze hřbitovů, které jste vy zabrali.“ V zásadě (mohu-li mluvit za ony katolíky ze 16. století) proti tomu nic nemáme. Nelpíme tolik na oněch, podle vašeho názo­ ru tradičních místech, a ukážeme vám, že tradiční ani nejsou. Mohli bychom vám je s klidným svědomím přenechat. Jenže „k čemu by to všechno bylo? Okamžitě nám totiž předložíte požadavek na svůj díl [nového] hřbitova, a když na něj odmítneme přistoupit, spustíte křik o barbarství, nelidskosti a pomstě“. Proč ale protestanté tolik lpěli na tom, aby byli pohřbíváni na obec­ ních místech? „Proč vám vaše vlastní hřbitovy nestačí? Jakáže újma se vám děje, nejste-li pohřbíváni na katolických hřbitovech?“ Jak je možné, že se vám taková licoměrnost neoškliví? „Chcete být spatřeni v den vzkříšení, jak s katolíky ruku v ruce vycházíte z téhož hřbitova, zv •z z teze jamy? „Zaživa se vám oškliví vstupovat do kostelů i na hřbitovy, po smrti se však nebojíte domáhat se pohřbu na hřbitově i v kostele.“ Jak pádný musel být důvod, jenž vedl k takovému rozporu! Ten důvod protestanté uvedli a Jindřich ze Sponde jej zaznamenal: ,Jsou to hroby a hřbitovy našich otců“, od nichž nechceme být odděleni. Závažná a působivá odpověď, a nás v této souvislosti napadá, zda by její formulace mohla být tak přesná i o sto let dříve? Nevyjadřovala nové lpění, podporované udělováním církevních koncesí na zřizování rodinných kaplí v kostelích a pod carnarii? (viz 5. kapitolu) Tehdy už bylo takové cítění běžné a Jindřich ze Sponde se střežil je popřít. Připustil je. Konstatoval jen, že si protestanté pletou pojmy, což nás velice zajímá. Soudil, že jsou obětí iluze, považují-li dobové

32

z

o

o

DISKUSE KATOLÍKU A PROTESTANTU O OBECNÍCH HŘBITOVECH

Známky uctivého odstupu, jejž jsme právě objevili v nových artes moriendi, najdeme možná i na hřbitovech. I tam se v 16.-17. století bez velkého povyku událo cosi nového, co si nyní musíme vysvětlit: zdá se, že ve městech došlo k přemístění hřbitovů. V jednom hanopisu z konce 16. století, nadepsaném Nářek reformo­ vaných církví (Plainte des Églises réformées),30) si stěžovali francouzští protestanté, jimž se tehdy přiznávalo právo na veřejné působení, že katolíci narušují jejich právo svobodné volby místa posledního odpo­ činku. Tvrdili, že katolíci jim brání „v užívání těch [hřbitovů], které jim soud přidělil v dřívějších dobách, i těch, které získali k vlastnímu a výlučnému užívání“. Jednotlivé případy však ve skutečnosti nebyly důležité. Protestanté se bouřili zejména proti tomu, že se jim upírá právo „sdílet vysvěcené katolické hřbitovy“. To byl pravý důvod jejich nevole. Protestanté se tedy nechtěli spokojit pouze s hřbitovy přidělenými nantským ediktem - snad se obávali, že tam spočinou „v půdě neposvěcené“. Proti protestantskému nároku vystoupil biskup Jindřich ze Sponde v nevelkém dílku pojmenovaném Vysvěcené hřbitovy (Les Cimetiěres sacrez), vydaném roku 1598 v Bordeaux: „Ve většině měst, jejichž jste pány, se nehodláte spokojit s obecními hřbitovy, chtěli byste být po­ hřbíváni i v kostelích, ale nemůžete bránit katolíkům, aby v nich konali své pobožnosti.“ Navzdory svým polemickým sklonům nedokázal biskup v jedné věci zakrýt rozpaky. Neodvážil se totiž nepokrytě upřít protestantům právo

33

34

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

DĚJINY SMRTI

obecní hřbitovy za místo posledního odpočinku svých otců. To už totiž dávno nebyla pravda, což si ostatně zavinili sami: „Překopali jste půdu, v níž spočinuli vaši otcové, jejich hroby jste prohrabali svými nečistými rypáky, abyste je spálili, opájejíce se jejich masem a kostmi, nebo abyste si s nimi zahrávali, vedeni výsměchem a neřádstvem světa.“ Obvinil tedy protestanty, že znesvětili tradiční hřbitovy. V době náboženských válek proto došlo k přemístění hřbitovů. „Hro­ by a hřbitovy, které tu jsou dnes a které byste chtěli uchvátit, už nejsou oněmi starými hroby a hřbitovy, které máte na mysli. Staré hřbitovy jste vyvrátili a my zbudovali nové. [...] Nemáte tu více co dělat.“ Mimochodem, zamysleme se nad otázkou, proč tolik lpěli na tom, aby byli „pochováváni pospolu“, když hřbitovy jejich předků byly navě­ ky zničeny? „Kde je však v evangeliu psáno (věříte-li jen slovu evange­ lia), že nikdo nesmí být pohřben odděleně, ať v lese, na poli nebo ve vlastním domě, jako byli pohřbeni Abraham (...) a jak se obecně takřka u všech starých národů pohřbívalo, ať u Židů nebo jiných? [...] Proto, chcete-li nějaké [hřbitovy], nehledejte mezi těmi, na které už nemáte žádné právo, ani přirozené [už to nejsou hřbitovy vašich otců], ani lid­ ské [pohřbívat se přece může kdekoli], ani náboženské.“ Z textu můžeme vyvodit dva závěry. Ten první lze zpochybnit: jaké­ si citové důvody vedly členy téže rodiny a téže „otčiny“, to jest téhož malého společenství, aby ukládali své mrtvěna jedno místo, jehož pří­ slušnost k obci, kdysi směšovanou s příslušností k obci náboženské a církevní, si uvědomovali stále více. Byl to nepochybně další důvod k zachování odvěké posvátnosti toho místa. Nicméně musíme zdůraz­ nit, že Jindřich ze Sponde nepovažuje za posvátnou ani tak „pospoli­ tost“ pohřbívání (i když na ní lpí natolik, že z ní chce vyloučit protes­ tanty), jako spíše osamocené, „oddělené“ pohřby v podobě, v jaké je nabízí svým protivníkům. Cítíme, že váhá mezi ještě nevyhraněnými myšlenkovými proudy. Druhý závěr je zcela jednoznačný. Ve městech a všude tam, kde mezi protestanty a katolíky došlo ke konfliktům, byly přemístěny hřbitovy. Jindřich ze Sponde to uvádí jako fakt a my nemáme důvod jeho svě­ dectví zpochybňovat. Přemístění odůvodňuje ničivými náboženskými válkami. Události zaznamenal správně, podaný výklad je však o něco spornější.

'V’XV'X

XV-X

35 >✓

o

přemístěni pařížských hřbitovu. zvětšovaní kostelu po tridentskem koncilu V* ___

X

o

S

My se naopak z dobrých důvodů domníváme, že náboženské války ne­ mají s celou záležitostí nic společného. V Paříži připadá počátek pře­ mísťování hřbitovů zřejmě na konec 16. století, protože tehdy si toho všiml Jindřich ze Sponde; ve větší míře se však objevilo až v 17.-18. sto­ letí. Vyžádaly si je stavební úpravy kostelů, jejichž kapacita se musela zvětšit, aby se mohly uvést do praxe nové liturgické úkony stanovené tridentským koncilem. Tyto prostorové úpravy a zejména nezájem a ne­ dostatek péče o mrtvé, které je doprovázely, mají svůj psychologický význam. Když generální prokurátor pařížského soudního dvora, jenž tehdy sídlil v pevnosti Chátelet, připravoval v roce 1763 v rámci všeobecné politiky veřejné hygieny přemístění hřbitovů za město, pověřil několik komisařů-pozorovatelů zmapováním stavu městských hřbitovů. Do­ chovaly se jak zápisy z jejich návštěv, tak zprávy, které jim odevzdali faráři a správci záduší.31) Ve všech případech zjišťovali vyšetřující komi­ saři datum založení hřbitova. Tyto zápisy a zprávy mne inspirovaly k několika následujícím po­ známkám. Předně, a to jsme očekávali, četné farní kostely už neměly vlastní hřbitov a odesílaly zesnulé farníky na hřbitov Neviňátek. Na­ proti tomu správy záduší udržovaly v 18. století skutečné podzemní hřbitovy v klenutých sklepeních pod kostely, jejichž prostory původně přidělovaly společně s rodinnými kaplemi, ale kam se postupem času začali běžně pohřbívat bohatí měšťané. Zdá se, že všechny farní kostely v Paříži, i ty, které používaly hřbitov Neviňátek, měly kdysi vlastní atrium nebo carnaria. Některá z nich, například u kostelů Saint-Séverin, Saint-André-des-Arts, Saint-Gervais a Saint-Nicolas-des-Champs, zůstala zachována a používala se ještě v roce 1763. Carnarium posledně jmenovaného kostela bylo vysvěceno v roce 1223, když mniši odmítli nadále trpět pohřbívání farníků na kostelním dvoře, jak bylo do té doby zvykem. „Pohřbívá se tu od nepaměti,“ prohlásili nikoli bez hrdosti faráři i správci záduší. Pozoruhodné ovšem je, že mnoho z těchto původních hřbitovů za­ niklo nebo bylo zničeno; nahradily je - v době ne tak dávné a přesně datované - jiné, nikoli však už „přilehlé“ hřbitovy. V 18. století pochá­ zela většina velkých pařížských hřbitovů, pomineme-li hřbitov Nevi-

34

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

DĚJINY SMRTI

obecní hřbitovy za místo posledního odpočinku svých otců. To už totiž dávno nebyla pravda, což si ostatně zavinili sami: „Překopali jste půdu, v níž spočinuli vaši otcové, jejich hroby jste prohrabali svými nečistými rypáky, abyste je spálili, opájejíce se jejich masem a kostmi, nebo abyste si s nimi zahrávali, vedeni výsměchem a neřádstvem světa.“ Obvinil tedy protestanty, že znesvětili tradiční hřbitovy. V době náboženských válek proto došlo k přemístění hřbitovů. „Hro­ by a hřbitovy, které tu jsou dnes a které byste chtěli uchvátit, už nejsou oněmi starými hroby a hřbitovy, které máte na mysli. Staré hřbitovy jste vyvrátili a my zbudovali nové. [...] Nemáte tu více co dělat.“ Mimochodem, zamysleme se nad otázkou, proč tolik lpěli na tom, aby byli „pochováváni pospolu“, když hřbitovy jejich předků byly navě­ ky zničeny? „Kde je však v evangeliu psáno (věříte-li jen slovu evange­ lia), že nikdo nesmí být pohřben odděleně, ať v lese, na poli nebo ve vlastním domě, jako byli pohřbeni Abraham (...) a jak se obecně takřka u všech starých národů pohřbívalo, ať u Židů nebo jiných? [...] Proto, chcete-li nějaké [hřbitovy], nehledejte mezi těmi, na které už nemáte žádné právo, ani přirozené [už to nejsou hřbitovy vašich otců], ani lid­ ské [pohřbívat se přece může kdekoli], ani náboženské.“ Z textu můžeme vyvodit dva závěry. Ten první lze zpochybnit: jaké­ si citové důvody vedly členy téže rodiny a téže „otčiny“, to jest téhož malého společenství, aby ukládali své mrtvěna jedno místo, jehož pří­ slušnost k obci, kdysi směšovanou s příslušností k obci náboženské a církevní, si uvědomovali stále více. Byl to nepochybně další důvod k zachování odvěké posvátnosti toho místa. Nicméně musíme zdůraz­ nit, že Jindřich ze Sponde nepovažuje za posvátnou ani tak „pospoli­ tost“ pohřbívání (i když na ní lpí natolik, že z ní chce vyloučit protes­ tanty), jako spíše osamocené, „oddělené“ pohřby v podobě, v jaké je nabízí svým protivníkům. Cítíme, že váhá mezi ještě nevyhraněnými myšlenkovými proudy. Druhý závěr je zcela jednoznačný. Ve městech a všude tam, kde mezi protestanty a katolíky došlo ke konfliktům, byly přemístěny hřbitovy. Jindřich ze Sponde to uvádí jako fakt a my nemáme důvod jeho svě­ dectví zpochybňovat. Přemístění odůvodňuje ničivými náboženskými válkami. Události zaznamenal správně, podaný výklad je však o něco spornější.

'V’XV'X

XV-X

35 >✓

o

přemístěni pařížských hřbitovu. zvětšovaní kostelu po tridentskem koncilu V* ___

X

o

S

My se naopak z dobrých důvodů domníváme, že náboženské války ne­ mají s celou záležitostí nic společného. V Paříži připadá počátek pře­ mísťování hřbitovů zřejmě na konec 16. století, protože tehdy si toho všiml Jindřich ze Sponde; ve větší míře se však objevilo až v 17.-18. sto­ letí. Vyžádaly si je stavební úpravy kostelů, jejichž kapacita se musela zvětšit, aby se mohly uvést do praxe nové liturgické úkony stanovené tridentským koncilem. Tyto prostorové úpravy a zejména nezájem a ne­ dostatek péče o mrtvé, které je doprovázely, mají svůj psychologický význam. Když generální prokurátor pařížského soudního dvora, jenž tehdy sídlil v pevnosti Chátelet, připravoval v roce 1763 v rámci všeobecné politiky veřejné hygieny přemístění hřbitovů za město, pověřil několik komisařů-pozorovatelů zmapováním stavu městských hřbitovů. Do­ chovaly se jak zápisy z jejich návštěv, tak zprávy, které jim odevzdali faráři a správci záduší.31) Ve všech případech zjišťovali vyšetřující komi­ saři datum založení hřbitova. Tyto zápisy a zprávy mne inspirovaly k několika následujícím po­ známkám. Předně, a to jsme očekávali, četné farní kostely už neměly vlastní hřbitov a odesílaly zesnulé farníky na hřbitov Neviňátek. Na­ proti tomu správy záduší udržovaly v 18. století skutečné podzemní hřbitovy v klenutých sklepeních pod kostely, jejichž prostory původně přidělovaly společně s rodinnými kaplemi, ale kam se postupem času začali běžně pohřbívat bohatí měšťané. Zdá se, že všechny farní kostely v Paříži, i ty, které používaly hřbitov Neviňátek, měly kdysi vlastní atrium nebo carnaria. Některá z nich, například u kostelů Saint-Séverin, Saint-André-des-Arts, Saint-Gervais a Saint-Nicolas-des-Champs, zůstala zachována a používala se ještě v roce 1763. Carnarium posledně jmenovaného kostela bylo vysvěceno v roce 1223, když mniši odmítli nadále trpět pohřbívání farníků na kostelním dvoře, jak bylo do té doby zvykem. „Pohřbívá se tu od nepaměti,“ prohlásili nikoli bez hrdosti faráři i správci záduší. Pozoruhodné ovšem je, že mnoho z těchto původních hřbitovů za­ niklo nebo bylo zničeno; nahradily je - v době ne tak dávné a přesně datované - jiné, nikoli však už „přilehlé“ hřbitovy. V 18. století pochá­ zela většina velkých pařížských hřbitovů, pomineme-li hřbitov Nevi-

37

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

ňátek, ze 17. století. V roce 1763 měly kolem sta let: kostel Saint-Eustache se hřbitovem Saint-Joseph z roku 1643, kostel Saint-Sulpice se Starým hřbitovem (le Vieux-Cimetiěre) z roku 1664, Saint-Benoit 1615, Saint-Jacques-du-Haut-Pas 1629, Saint-Hilaire 1587, Saint-Étienne-du-Mont 1637, Saint-Martin 1645, Saint-Cóme a Saint-Damien 1555, Saint-Laurent 1622, Saint-Jean-en-Grěve asi 1500, Sainte-Marguerite 1634, Saint-Roch 1708, La-Ville-PÉvéque 1690. Byla to první gene­ race, mohu-li to tak říci, moderních hřbitovů, odlišných od hřbitovů středověkých. Druhá generace pochází z 18. století. Hřbitovy první ge­ nerace už sice nepřiléhají ke kostelu, nejsou však od něj příliš vzdáleny. To hřbitovy druhé generace jsou už vysloveně jinde: pro jejich zřizování hledala správa záduší co nejlevnější pozemky. U kostela Saint-Eustache byl v roce 1760 založen - tentokrát v Cadetově ulici - nový hřbitov, jenž měl rozšířit hřbitov z roku 1643. Druhý hřbitov kostela Saint-Sulpice, vysvěcený v roce 1746, vznikl poblíž dnešní Vaugirardské ulice. Faráři si ostatně stěžovali, že vzdálenost kostelů od hřbitovů jim působí potíže. Co se však stalo se starými hřbitovy? Víme, že některé uvolnily mís­ to tržištím, například Saint-Jean a La-Ville-LÉvéque, což byla konec­ konců proměna odpovídající tradicím a nutně s sebou nenesla zánik slova hřbitov, jak dosvědčuje název pařížského náměstí Vieux-Cimetiěre-Saint-Jean (Starý hřbitov svátého Jana). Ve většině případů však hřbitov pohltilo rozšíření kostela; s přistavoVáním bočních kaplí se za­ čalo už v 16. století, jak dokládá příklad kostela Saint-Germain-le-Vieil: „Před asi třemi sty lety jeden [hřbitov] měli, hned vedle kostela, ale zruši­ li jej, protože chtěli zvětšit kostel, a hřbitovní pozemek se nyní nachází pod kostelem.“ Hřbitov u kostela Saint-Gervais stavebníci nezrušili, jen zmenšili jeho plochu, takže už nestačil požadavkům: „Osm bočních kaplí, po­ hřební kaple a kaple přijímání z něj ukrojili.“ Povšimněme si kaple při­ jímání. Ve většině případů se totiž na úkor hřbitova přistavovaly kaple nebo oratoria určené pro nové liturgické úkony (například pro uctívá­ ní Nejsvětější svátosti), pro pravidelnější přijímání a častější zpovědi, případně prostory pro služby - jako kancelář záduší, sakristie (ta dříve neexistovala), presbyterium, dům pro kanovníky, učebny katechismu, triviální školy, exerciční domy apod.32) Když se nad tím vším zamyslíme, uvědomíme si, jak omezená - vy­ jma kazatelské činnosti mnichů - byla před tridentským koncilem pas­ týřská činnost duchovenstva, než ji rozšířila protireformační církev.

Nové poslání kněží však vyžadovalo místo, které si bez výčitek svědomí ukrojili ze hřbitovů. To byla pravá příčina zakládání hřbitovů v 17. sto­ letí. V 18. století si zakládání hřbitovů vynutily demografické důvody: farníci čelící růstu obyvatelstva měli - nebo chtěli mít - dva hřbitovy: jeden přiléhající ke kostelu nebo alespoň v jeho těsné blízkosti, slouží­ cí bohatým zesnulým, jejichž tělo procházelo kostelem, kde se v jeho přítomnosti sloužila zádušní mše, a druhý - vzdálený - pro chudé, je­ jichž tělo kostelem neprocházelo a z místa úmrtí se přepravovalo rov­ nou do společného hrobu. Posmrtné topografické oddělení bohatých a chudých bylo dokonáno: jedni měli právo na rozloučení v kostele a na přilehlý či nedaleký hřbitov; ti druzí se museli spokojit se vzdáleným hřbitovem na předměstí - segregace předznamenávající současnost.33)

36

OSLABENÍ POUTA KOSTEL-HŘBITOV

V posledních dvou stoletích starého režimu vedla tedy církevní politika k rušení starých a zakládání nových, stále vzdálenějších hřbitovů. Nejprve se nabízí konstatování rozluky dvojice kostel-hřbitov, nad níž se už nepozastavoval ani biskup Jindřich ze Sponde. Neexistovaly zábrany pro zakládání hřbitovů zcela oddělených od kostelů, což se prosadilo zejména ve městech. Nevýhody plynoucí z jejich odlehlosti byly čistě praktického rázu: únava a ztráta času duchovních, kteří za­ jišťovali pohřební, obřady. To se mělo změnit koncem století, kdy se začalo uvažovat o zrušení všech farních hřbitovů a o založení jednoho velkého městského hřbitova. Podotýkám, že zde rozebíráme vnímání života a smrti v době přemísťování hřbitovů v 17. a na počátku 18. sto­ letí. Koncem 18. století bylo toto vnímání jiné (viz 11. kapitolu). Přemísťování hřbitovů totiž organizovaly samy správy záduší. A po­ dařilo se jim udělat ze hřbitova prostor určený výlučně k pohřbívání, jímž už přes tisíc let nebyl! Mlčky a dokonce bez povšimnutí přestali být lidé pochováváni ad sanctos, s výjimkou bohatých, a ještě ne všech: je totiž pravděpodobné, že ve druhé polovině 18. století stoupl počet „oddělených“ pohřbů (ne do společné jámy) na hřbitovech pod širým nebem, což ovšem neznamenalo, že jejich počet v kostelích poklesl. S' Žádosti o tento druh pohřbu byly stále častější a faráři se o nich ve svých zprávách z roku 1763 zmiňují jako o běžných případech. Od 17. století

37

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

ňátek, ze 17. století. V roce 1763 měly kolem sta let: kostel Saint-Eustache se hřbitovem Saint-Joseph z roku 1643, kostel Saint-Sulpice se Starým hřbitovem (le Vieux-Cimetiěre) z roku 1664, Saint-Benoit 1615, Saint-Jacques-du-Haut-Pas 1629, Saint-Hilaire 1587, Saint-Étienne-du-Mont 1637, Saint-Martin 1645, Saint-Cóme a Saint-Damien 1555, Saint-Laurent 1622, Saint-Jean-en-Grěve asi 1500, Sainte-Marguerite 1634, Saint-Roch 1708, La-Ville-PÉvéque 1690. Byla to první gene­ race, mohu-li to tak říci, moderních hřbitovů, odlišných od hřbitovů středověkých. Druhá generace pochází z 18. století. Hřbitovy první ge­ nerace už sice nepřiléhají ke kostelu, nejsou však od něj příliš vzdáleny. To hřbitovy druhé generace jsou už vysloveně jinde: pro jejich zřizování hledala správa záduší co nejlevnější pozemky. U kostela Saint-Eustache byl v roce 1760 založen - tentokrát v Cadetově ulici - nový hřbitov, jenž měl rozšířit hřbitov z roku 1643. Druhý hřbitov kostela Saint-Sulpice, vysvěcený v roce 1746, vznikl poblíž dnešní Vaugirardské ulice. Faráři si ostatně stěžovali, že vzdálenost kostelů od hřbitovů jim působí potíže. Co se však stalo se starými hřbitovy? Víme, že některé uvolnily mís­ to tržištím, například Saint-Jean a La-Ville-LÉvéque, což byla konec­ konců proměna odpovídající tradicím a nutně s sebou nenesla zánik slova hřbitov, jak dosvědčuje název pařížského náměstí Vieux-Cimetiěre-Saint-Jean (Starý hřbitov svátého Jana). Ve většině případů však hřbitov pohltilo rozšíření kostela; s přistavoVáním bočních kaplí se za­ čalo už v 16. století, jak dokládá příklad kostela Saint-Germain-le-Vieil: „Před asi třemi sty lety jeden [hřbitov] měli, hned vedle kostela, ale zruši­ li jej, protože chtěli zvětšit kostel, a hřbitovní pozemek se nyní nachází pod kostelem.“ Hřbitov u kostela Saint-Gervais stavebníci nezrušili, jen zmenšili jeho plochu, takže už nestačil požadavkům: „Osm bočních kaplí, po­ hřební kaple a kaple přijímání z něj ukrojili.“ Povšimněme si kaple při­ jímání. Ve většině případů se totiž na úkor hřbitova přistavovaly kaple nebo oratoria určené pro nové liturgické úkony (například pro uctívá­ ní Nejsvětější svátosti), pro pravidelnější přijímání a častější zpovědi, případně prostory pro služby - jako kancelář záduší, sakristie (ta dříve neexistovala), presbyterium, dům pro kanovníky, učebny katechismu, triviální školy, exerciční domy apod.32) Když se nad tím vším zamyslíme, uvědomíme si, jak omezená - vy­ jma kazatelské činnosti mnichů - byla před tridentským koncilem pas­ týřská činnost duchovenstva, než ji rozšířila protireformační církev.

Nové poslání kněží však vyžadovalo místo, které si bez výčitek svědomí ukrojili ze hřbitovů. To byla pravá příčina zakládání hřbitovů v 17. sto­ letí. V 18. století si zakládání hřbitovů vynutily demografické důvody: farníci čelící růstu obyvatelstva měli - nebo chtěli mít - dva hřbitovy: jeden přiléhající ke kostelu nebo alespoň v jeho těsné blízkosti, slouží­ cí bohatým zesnulým, jejichž tělo procházelo kostelem, kde se v jeho přítomnosti sloužila zádušní mše, a druhý - vzdálený - pro chudé, je­ jichž tělo kostelem neprocházelo a z místa úmrtí se přepravovalo rov­ nou do společného hrobu. Posmrtné topografické oddělení bohatých a chudých bylo dokonáno: jedni měli právo na rozloučení v kostele a na přilehlý či nedaleký hřbitov; ti druzí se museli spokojit se vzdáleným hřbitovem na předměstí - segregace předznamenávající současnost.33)

36

OSLABENÍ POUTA KOSTEL-HŘBITOV

V posledních dvou stoletích starého režimu vedla tedy církevní politika k rušení starých a zakládání nových, stále vzdálenějších hřbitovů. Nejprve se nabízí konstatování rozluky dvojice kostel-hřbitov, nad níž se už nepozastavoval ani biskup Jindřich ze Sponde. Neexistovaly zábrany pro zakládání hřbitovů zcela oddělených od kostelů, což se prosadilo zejména ve městech. Nevýhody plynoucí z jejich odlehlosti byly čistě praktického rázu: únava a ztráta času duchovních, kteří za­ jišťovali pohřební, obřady. To se mělo změnit koncem století, kdy se začalo uvažovat o zrušení všech farních hřbitovů a o založení jednoho velkého městského hřbitova. Podotýkám, že zde rozebíráme vnímání života a smrti v době přemísťování hřbitovů v 17. a na počátku 18. sto­ letí. Koncem 18. století bylo toto vnímání jiné (viz 11. kapitolu). Přemísťování hřbitovů totiž organizovaly samy správy záduší. A po­ dařilo se jim udělat ze hřbitova prostor určený výlučně k pohřbívání, jímž už přes tisíc let nebyl! Mlčky a dokonce bez povšimnutí přestali být lidé pochováváni ad sanctos, s výjimkou bohatých, a ještě ne všech: je totiž pravděpodobné, že ve druhé polovině 18. století stoupl počet „oddělených“ pohřbů (ne do společné jámy) na hřbitovech pod širým nebem, což ovšem neznamenalo, že jejich počet v kostelích poklesl. S' Žádosti o tento druh pohřbu byly stále častější a faráři se o nich ve svých zprávách z roku 1763 zmiňují jako o běžných případech. Od 17. století

38

DĚJINY SMRTI

se rodinné kaple „prodlužovaly“ zřizováním malých přilehlých venkov­ ních hřbitovů; jako příklad nám může posloužit hřbitov kancléře Pierra Séguiera u kostela Saint-Eustache, „hodný jeho postavení“. Pupeční šňůra poutající hřbitov ke kostelu v 17. století nepochybně zeslábla, zatím se však ještě nepřetrhla. Tento příběh beze slov by snad­ no mohl uniknout pozornosti nebo by se dal vysvětlovat jakýmsi ze­ světštěním, ačkoli jeho autorství ve skutečnosti náleží duchovní elitě, z jejíhož středu se v 17.-18. století rekrutovali pařížští kněží i správci záduší. K přemísťování hřbitovů ovšem nepatřilo jen jejich tiché a zatím ještě velmi nedokonalé odtržení od kostela. Představte si všechny ty exhumace, míšení a drcení lidských ostatků, bez nichž se rušení hřbi­ tova neobešlo: nikdo si nedal tu práci, aby vyzvedl a přemístil kosti na jiné místo. Budovy pro nové liturgické úkony vyrostly na udusané smě­ sici zeminy a kostí. Například maltézští rytíři si v 16. století postavili v La Vallettě soukromé oratorium na hřbitově zesnulých členů řádu. Duchovním i světské populaci bylo nakládání s ostatky předků lhos­ tejné. Jejich lhostejnost už neměla nic společného s kdysi důvěrným vztahem živých k mrtvým, jehož kulisy tvořil hromadný hrob s trčícími kostmi. Člověk procházející kolem zahrady smrti by už nepodlehl po­ kušení ohnout se pro lebku jako Hamlet. A i kdyby, hodil by ji zpátky nebo použil jako surovinu... pokud by mu ovšem neměla posloužit k naplnění nějakých hanebných esoterických záměrů (viz 8. kapitolu).

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

39

POZNÁMKY

1) Ve Francii pochází zhruba 45 % tanců smrti ze 16.-17. století. V Německu je 69 % tanců smrti ze 16.-18. století a jeden pochází dokonce z roku 1838. A. CORVISIER, Les danses macabres, Revue ďhistoire modeme et contemporaine 1969, s. 537-538. 2) Po napsání této kapitoly vyšly v roce 1976 v časopise Annales ESC následu­ jící články: R. CHARTIER, Les arts de mourir (1450-1600), s. 71-75; D. ROCHE, La mémoire de la mart, s. 76-119. 3) A. TENENTI, Il Senso della morte e Vamore della vita nel Rinascimento, s. 268, pozn. 47, 49; s. 269, pozn. 55; s. 242-243. 4) BELLARMIN, De arte bene moriendi, Opera omnia, Paris 1875, Frankfurt am Main 1965, svazek VIII., s. 551-622. 5) Citováno v L. N. BEATY, The Craft ofdying, Yale 1970, s. 150. 6) A. TENENTI, Il Senso della morte e Vamore della vita nel Rinascimento, s. 312, pozn. 61. 7) N. Z. DAVIS, Holbein Pictures of Death and the Reformation at Lyons, Studies on the Renaissance 8/1956, s. 115. 8) A. TENENTI, Il Senso della morte e Vamore della vita nel Rinascimento, s. 312, pozn. 56. 9) Jean de Vauzelles, citován v N. Z. DAVIS, Holbein Pictures of Death and the Reformation at Lyons, s. 115. 10) L. N. BEATY, The Craft ofdying, s. 68. 11) A. TENENTI, Il Senso della morte e Vamore della vita nel Rinascimento, s. 315, pozn. 107. 12) ERASME, Le Naufrage, in: Premier livre des colloques, Paris 1934, s. 33-51. 13) L. N. BEATY, The Craft ofdying, s. 215. 14) Le Miroir du pécheur et du juste pendant la vie et a Vheure de la Mort. Méthode chrétienne pour finir saintement la vie, s. 22, s. 60, s. 188. 15) A. TENENTI, Il Senso della morte e Vamore della vita nel Rinascimento, s. 361, pozn. 99. 16) G. VOVELLE, M. VOVELLE, Vision de la mort et de Vau-deld en Provence d’apres les autels des dmeš du purgatoire, du XV au XXe siecle, Paris 1970. 17) PH. ARIES, Essais sur Vhistoire de la mort, Paris 1975, s. 115-122. 18) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 78 (1652). 19) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 372 (1690). 20) Ve Francii druhé poloviny 18. století však pozorujeme (jak ukázal R. FA-

38

DĚJINY SMRTI

se rodinné kaple „prodlužovaly“ zřizováním malých přilehlých venkov­ ních hřbitovů; jako příklad nám může posloužit hřbitov kancléře Pierra Séguiera u kostela Saint-Eustache, „hodný jeho postavení“. Pupeční šňůra poutající hřbitov ke kostelu v 17. století nepochybně zeslábla, zatím se však ještě nepřetrhla. Tento příběh beze slov by snad­ no mohl uniknout pozornosti nebo by se dal vysvětlovat jakýmsi ze­ světštěním, ačkoli jeho autorství ve skutečnosti náleží duchovní elitě, z jejíhož středu se v 17.-18. století rekrutovali pařížští kněží i správci záduší. K přemísťování hřbitovů ovšem nepatřilo jen jejich tiché a zatím ještě velmi nedokonalé odtržení od kostela. Představte si všechny ty exhumace, míšení a drcení lidských ostatků, bez nichž se rušení hřbi­ tova neobešlo: nikdo si nedal tu práci, aby vyzvedl a přemístil kosti na jiné místo. Budovy pro nové liturgické úkony vyrostly na udusané smě­ sici zeminy a kostí. Například maltézští rytíři si v 16. století postavili v La Vallettě soukromé oratorium na hřbitově zesnulých členů řádu. Duchovním i světské populaci bylo nakládání s ostatky předků lhos­ tejné. Jejich lhostejnost už neměla nic společného s kdysi důvěrným vztahem živých k mrtvým, jehož kulisy tvořil hromadný hrob s trčícími kostmi. Člověk procházející kolem zahrady smrti by už nepodlehl po­ kušení ohnout se pro lebku jako Hamlet. A i kdyby, hodil by ji zpátky nebo použil jako surovinu... pokud by mu ovšem neměla posloužit k naplnění nějakých hanebných esoterických záměrů (viz 8. kapitolu).

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

39

POZNÁMKY

1) Ve Francii pochází zhruba 45 % tanců smrti ze 16.-17. století. V Německu je 69 % tanců smrti ze 16.-18. století a jeden pochází dokonce z roku 1838. A. CORVISIER, Les danses macabres, Revue ďhistoire modeme et contemporaine 1969, s. 537-538. 2) Po napsání této kapitoly vyšly v roce 1976 v časopise Annales ESC následu­ jící články: R. CHARTIER, Les arts de mourir (1450-1600), s. 71-75; D. ROCHE, La mémoire de la mart, s. 76-119. 3) A. TENENTI, Il Senso della morte e Vamore della vita nel Rinascimento, s. 268, pozn. 47, 49; s. 269, pozn. 55; s. 242-243. 4) BELLARMIN, De arte bene moriendi, Opera omnia, Paris 1875, Frankfurt am Main 1965, svazek VIII., s. 551-622. 5) Citováno v L. N. BEATY, The Craft ofdying, Yale 1970, s. 150. 6) A. TENENTI, Il Senso della morte e Vamore della vita nel Rinascimento, s. 312, pozn. 61. 7) N. Z. DAVIS, Holbein Pictures of Death and the Reformation at Lyons, Studies on the Renaissance 8/1956, s. 115. 8) A. TENENTI, Il Senso della morte e Vamore della vita nel Rinascimento, s. 312, pozn. 56. 9) Jean de Vauzelles, citován v N. Z. DAVIS, Holbein Pictures of Death and the Reformation at Lyons, s. 115. 10) L. N. BEATY, The Craft ofdying, s. 68. 11) A. TENENTI, Il Senso della morte e Vamore della vita nel Rinascimento, s. 315, pozn. 107. 12) ERASME, Le Naufrage, in: Premier livre des colloques, Paris 1934, s. 33-51. 13) L. N. BEATY, The Craft ofdying, s. 215. 14) Le Miroir du pécheur et du juste pendant la vie et a Vheure de la Mort. Méthode chrétienne pour finir saintement la vie, s. 22, s. 60, s. 188. 15) A. TENENTI, Il Senso della morte e Vamore della vita nel Rinascimento, s. 361, pozn. 99. 16) G. VOVELLE, M. VOVELLE, Vision de la mort et de Vau-deld en Provence d’apres les autels des dmeš du purgatoire, du XV au XXe siecle, Paris 1970. 17) PH. ARIES, Essais sur Vhistoire de la mort, Paris 1975, s. 115-122. 18) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 78 (1652). 19) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 372 (1690). 20) Ve Francii druhé poloviny 18. století však pozorujeme (jak ukázal R. FA-

40

DĚJINY SMRTI

VRE, La Mort au siécle des Lumiéres, Lyon 1978, s. 186n.) návrat křesťanských apologetů a jejich protivníků, ateistických nebo dokonce deistických filozofů, k hora mortis. Tento návrat lze vysvětlit novým významem, jejž získala šťastná smrt, tedy smrt klidná a smířená, když tradiční protiklad spravedlivý - hříšník. nahradil nový protiklad věřící - nevěřící. Od té doby si nárok na šťastnou smrt činili věřící i nevěřící, kdežto smrt hrůznou a nesmířenou vyhrazovali svým protivníkům. 21) Viz 3. kapitolu. 22) Podobně jako v 15. století nevyjadřovala avaritia jen strach z nedostatku a nechuť utrácet, tedy nebyla prostým synonymem lakoty, jako je tomu dnes. 23) A. TENENTI, Il Senso della mořte eVamore della vita nel Rinascimento, s. 291. 24) A. TENENTI, II Senso della mořte eI'amore della vita nel Rinascimento, s. 364, pozn. 124. 25) A. TENENTI, II Senso della mořte eVamore della vita nel Rinascimento, s. 364, pozn. 125 (30. listopadu 1447). 26) Domnívám se, že tato poloha umírajícího byla ve středověku neznámá: středověký umírající ležel na lůžku jako náhrobkový ležící. Tady dívka poklekla v postoji modlícího se, který, jak víme, ležící vystřídal: je překvapivé, jak se živý snaží napodobit mrtvého, ovšem mrtvého blahoslaveného. Pro umírajícího v agó­ nii musí být nesmírně obtížné vstát a ohnout ztuhlé (doslova!) končetiny. Také Roberto Bellarmino, ačkoli jinak je na podobné podrobnosti skoupý, doporučuje polohu vkleče, ale cítí se povinen svou radu odůvodnit: tvrdí, že Bůh často obdaří umírající ohromnou silou, aby se tímto posledním aktem víry mohli poručit do jeho rukou. V této souvislosti musíme poznamenat, že na obrazech umírající Panny Marie, tak častých koncem středověku i v novověku, Panna Maria někdy skutečně klečí. 27) L. N. BEATY, The Craft ofdying. 28) A. TENENTI, Il Senso della morte eVampre della vita nel Rinascimento, s. 213, s. 227, pozn. 134, s. 211n., s. 227, pozn. 137, s. 228, pozn. 140. 29) Jindřich Seuse podle A. TENENTI, Il Senso della morte e Vamore della vita nel Rinascimento. 30) HENRI DE SPONDE, Les Cimetieres sacrez, Bordeaux 1598. 31) Francouzská národní knihovna, francouzské rukopisy, Papiers Joly de Fleury, 1209. 32) U kostela Saint-Jean-en-Grěve „a nedaleko radnice býval [nevelký hřbitov], ale protože kostel byl malý, hřbitov asi před čtyřiceti lety [počátkem 18. století] zrušili a místo něj přistavěli ke kostelu kapli přijímání“. Farnost Saint-Roch otevřela v roce 1708 nový hřbitov; na místě starého dalo záduší vystavět kapli s 'kalvárií (sloužící novým pobožnostem křížové cesty, jež vznikly z podnětu fran­ tiškánů) „pro poučení, katechismus, rozjímání a pro co největší obec věřících“. 33) Rozdíl mezi dvěma hřbitovy téže farnosti jsme popsali ve 2. kapitole na příkladě toulouského opatství Daurade.

7. MARNOSTI

VOLÁNÍ PO JEDNODUCHOSTI POHŘBU A ZÁVĚTI

Tato kapitola je pokračováním kapitoly předchozí, jen jiným způso­ bem ilustruje tentýž jev - nově vzniklý odstup od smrti, která však pře­ sto zůstává nablízku. Budeme sledovat, jak se koncem 17. a v 18. století, zejména pak v jeho druhé polovině, množily požadavky na jednodu­ chost posledních věcí člověka. Tyto požadavky v prvé řadě vyjadřovaly, ovšem daleko přesvědčivěji než v minulosti, tradiční víru v křehkost života a v rozklad těla. V druhé řadě prozrazovalyjakýsi křečovitý pocit prázdnoty, jejž nedokázala uvolnit ani naděje na život na onom světě, přestože církev ji věřícím neustále předkládala. V konečném důsledku pak vyústily v jakousi lhostejnost ke smrti a k zesnulým, takže vzdělané elity přenechaly starost o smrt dobrotivé přírodě a městský lid pro­ padl zapomnětlivé nedbalosti. V 17.-18. století se společnost dostala na šikmou plochu, na jejímž konci zely propasti nicoty. Vůli po jednoduchosti potvrzují i závěti. Ostatně požadavky tohoto druhu v nich nikdy nechyběly: už jsme ukázali, že se vždy našla skupi­ na zůstavitelů, kteří se s pokorou poněkud okázalou vzdávali obvyklé nádhery pohřbu. Od konce 17. století se však tento typ závěti začal vyskytovat často; ovšem významnější než počet požadavků na jednodu­ chý pohřeb je jejich otřelost. Zprvu (v 16.-17. století) zůstavítelé touhu po jednoduchosti spíše předstírali a uváděli spoustu ustanovení, jež s ní byla v rozporu; později (v 17.-18. století) se jí velice často dovolá­ vali a nakonec (v 18. století) se požadavek na jednoduchost proměnil v právnickou stylizaci. „Móda“ jednoduchosti se nevyhnula ani lidem z vyšších vrstev, po­ kud ovšem sami nebyli jejími tvůrci: Alžběta Orleánská, dcera vévody Gastona Orleánského, uvedla v závěti sepsané v roce 1684 (j; 1696), že si nepřeje, aby u ní po smrti někdo bděl kromě dvou kněží pověřených čtením ze žaltáře, a to jen proto, že toto čtení patřilo k pohřební litur­ gii. „Přeji si, abych byla položena na slamník svého smrtelného lože a přikryta prostěradlem [nikoli vystavena], aby záclony lůžka byly spustě-

40

DĚJINY SMRTI

VRE, La Mort au siécle des Lumiéres, Lyon 1978, s. 186n.) návrat křesťanských apologetů a jejich protivníků, ateistických nebo dokonce deistických filozofů, k hora mortis. Tento návrat lze vysvětlit novým významem, jejž získala šťastná smrt, tedy smrt klidná a smířená, když tradiční protiklad spravedlivý - hříšník. nahradil nový protiklad věřící - nevěřící. Od té doby si nárok na šťastnou smrt činili věřící i nevěřící, kdežto smrt hrůznou a nesmířenou vyhrazovali svým protivníkům. 21) Viz 3. kapitolu. 22) Podobně jako v 15. století nevyjadřovala avaritia jen strach z nedostatku a nechuť utrácet, tedy nebyla prostým synonymem lakoty, jako je tomu dnes. 23) A. TENENTI, Il Senso della mořte eVamore della vita nel Rinascimento, s. 291. 24) A. TENENTI, II Senso della mořte eI'amore della vita nel Rinascimento, s. 364, pozn. 124. 25) A. TENENTI, II Senso della mořte eVamore della vita nel Rinascimento, s. 364, pozn. 125 (30. listopadu 1447). 26) Domnívám se, že tato poloha umírajícího byla ve středověku neznámá: středověký umírající ležel na lůžku jako náhrobkový ležící. Tady dívka poklekla v postoji modlícího se, který, jak víme, ležící vystřídal: je překvapivé, jak se živý snaží napodobit mrtvého, ovšem mrtvého blahoslaveného. Pro umírajícího v agó­ nii musí být nesmírně obtížné vstát a ohnout ztuhlé (doslova!) končetiny. Také Roberto Bellarmino, ačkoli jinak je na podobné podrobnosti skoupý, doporučuje polohu vkleče, ale cítí se povinen svou radu odůvodnit: tvrdí, že Bůh často obdaří umírající ohromnou silou, aby se tímto posledním aktem víry mohli poručit do jeho rukou. V této souvislosti musíme poznamenat, že na obrazech umírající Panny Marie, tak častých koncem středověku i v novověku, Panna Maria někdy skutečně klečí. 27) L. N. BEATY, The Craft ofdying. 28) A. TENENTI, Il Senso della morte eVampre della vita nel Rinascimento, s. 213, s. 227, pozn. 134, s. 211n., s. 227, pozn. 137, s. 228, pozn. 140. 29) Jindřich Seuse podle A. TENENTI, Il Senso della morte e Vamore della vita nel Rinascimento. 30) HENRI DE SPONDE, Les Cimetieres sacrez, Bordeaux 1598. 31) Francouzská národní knihovna, francouzské rukopisy, Papiers Joly de Fleury, 1209. 32) U kostela Saint-Jean-en-Grěve „a nedaleko radnice býval [nevelký hřbitov], ale protože kostel byl malý, hřbitov asi před čtyřiceti lety [počátkem 18. století] zrušili a místo něj přistavěli ke kostelu kapli přijímání“. Farnost Saint-Roch otevřela v roce 1708 nový hřbitov; na místě starého dalo záduší vystavět kapli s 'kalvárií (sloužící novým pobožnostem křížové cesty, jež vznikly z podnětu fran­ tiškánů) „pro poučení, katechismus, rozjímání a pro co největší obec věřících“. 33) Rozdíl mezi dvěma hřbitovy téže farnosti jsme popsali ve 2. kapitole na příkladě toulouského opatství Daurade.

7. MARNOSTI

VOLÁNÍ PO JEDNODUCHOSTI POHŘBU A ZÁVĚTI

Tato kapitola je pokračováním kapitoly předchozí, jen jiným způso­ bem ilustruje tentýž jev - nově vzniklý odstup od smrti, která však pře­ sto zůstává nablízku. Budeme sledovat, jak se koncem 17. a v 18. století, zejména pak v jeho druhé polovině, množily požadavky na jednodu­ chost posledních věcí člověka. Tyto požadavky v prvé řadě vyjadřovaly, ovšem daleko přesvědčivěji než v minulosti, tradiční víru v křehkost života a v rozklad těla. V druhé řadě prozrazovalyjakýsi křečovitý pocit prázdnoty, jejž nedokázala uvolnit ani naděje na život na onom světě, přestože církev ji věřícím neustále předkládala. V konečném důsledku pak vyústily v jakousi lhostejnost ke smrti a k zesnulým, takže vzdělané elity přenechaly starost o smrt dobrotivé přírodě a městský lid pro­ padl zapomnětlivé nedbalosti. V 17.-18. století se společnost dostala na šikmou plochu, na jejímž konci zely propasti nicoty. Vůli po jednoduchosti potvrzují i závěti. Ostatně požadavky tohoto druhu v nich nikdy nechyběly: už jsme ukázali, že se vždy našla skupi­ na zůstavitelů, kteří se s pokorou poněkud okázalou vzdávali obvyklé nádhery pohřbu. Od konce 17. století se však tento typ závěti začal vyskytovat často; ovšem významnější než počet požadavků na jednodu­ chý pohřeb je jejich otřelost. Zprvu (v 16.-17. století) zůstavítelé touhu po jednoduchosti spíše předstírali a uváděli spoustu ustanovení, jež s ní byla v rozporu; později (v 17.-18. století) se jí velice často dovolá­ vali a nakonec (v 18. století) se požadavek na jednoduchost proměnil v právnickou stylizaci. „Móda“ jednoduchosti se nevyhnula ani lidem z vyšších vrstev, po­ kud ovšem sami nebyli jejími tvůrci: Alžběta Orleánská, dcera vévody Gastona Orleánského, uvedla v závěti sepsané v roce 1684 (j; 1696), že si nepřeje, aby u ní po smrti někdo bděl kromě dvou kněží pověřených čtením ze žaltáře, a to jen proto, že toto čtení patřilo k pohřební litur­ gii. „Přeji si, abych byla položena na slamník svého smrtelného lože a přikryta prostěradlem [nikoli vystavena], aby záclony lůžka byly spustě-

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

ny [chce být skryta pohledům], aby na stole vedle lože ležel kříž a dva svícny a v každém z nich dvě svíce ze žlutého vosku [dost málo pro princeznu z královské krve] a aby nikde nevisely černé závěsy [zmír­ něním smutku se budeme zabývat později], aby u mého lože [pouze] dva kněží z naší farnosti [ani jeden mnich ze čtvera žebravých řádů] odříkávali žalmy ze žaltáře a aby u mého loze nebdéla žádná z dam, neboť jiného zacházení nezasluhuji. Snažně prosím své sestry, aby se mému přání nevzpíraly, a žádám je o tento projev přátelství, protože při křtu jsem se zřekla světa a jeho nádhery [nikoli pozdní obrácení, ale sto­ ické přijetí životního údělu], a chci být pohřbena tak, jak jsem měla žít. Proto nařizuji, abych byla pochována v hrobce pod mojí kaplí ve farnosti Saint-Sulpice, bez jakéhokoli obřadu“1) Také Francoise Amatová, markýza ze Solliers, která počítala se dvě­ ma tisíci mší, z nichž tisíc se mělo odsloužit v den jejího úmrtí, požá­ dala v roce 1690 podobně jako slečna z Alen^onu, aby u ní bděl jediný kněz. „Prosím, aby charita [pověřená pohřbíváním chudých] farnosti, kde umřu, pověřila jednoho kněze, aby bděl u mého těla a zmíněné [sic!] tělo střežil až do pohřbu.“ Dále žádá, aby byla pochována „na hřbitově charity, podle jejich zvyku“, to jest bez smutečního obřadu za přítomnosti těla v kostele, „brzy ráno nebo pozdě večer“.2) Jeden pařížský kanovník v roce 1708: „Naléhavě žádám, aby můj pohřební obřad byl co nejjednoduššeji, ba'chudě vypraven. [...] Při smutečním obřadu a zádušní mši bude na nejsvětějším oltáři hořet více svící než kolem mého bédného těla [skutečně klade důraz na bídu těla předurčeného ke zpráchnivění]. Obřad bude vykonán bez hlaholu zvonů a dalších vydání a útrat, které nejsou nezbytně nutné, stejným způsobem jako už několik pohřbů hodnostářů a kanovníků pařížské církve, jež se bez nich rovněž obešly.“ Kanovníkova pokora nesměla poškodit důstojnost kapituly a beneficia.3) Přibližně v polovině 18. století se zmínka o jednoduchosti proměni­ la ve všední, málo obměňovanou formulku. Zatímco na konci 17. stole­ tí si zůstaví tel přál pohřeb s „obřadností co možná nejmenší“, v 18. sto­ letí se psalo: „Přeji si být pochován co nejjednoduššeji v sedm hodin ráno,“ nebo „přeji si co možná nejjednodušší pohřeb“. Anglické závěti požadovaly decent funerals. Vlastnoručně psané neboli „krásné závěti“, jak jim říká Michel Vovelle, nejsou o nic sdílnější: „Přeji si a žádám,“ napsal v roce 1723 paříž­ ský soudní rada Jean Molé, „aby se po mé smrti přeprava mého těla,

pohřební průvod i sám pohřeb obešly bez nádhery a vyžádaly si jen nepatrnou útratu.“ Vždyť to za ty peníze nestojí! Dokonce i Louis de Rouvroy, vévoda ze Saint-Simon, jenž o ničem nedokázal mluvit jed­ noduše, požádal v poslední vůli z roku 1754, která je slavnostním vy­ znáním manželské lásky, aby náhrobní tabule, umístěná poblíž jeho hrobky, byla zhotovena „beze vší okázalosti a neskromnosti“. Pokud nakonec nadiktoval trochu sdílnější nápis, pak jen proto, že měl být uložen v rakvi a pod zemí jej už nikdo číst nebude.4) Koncem 17. a zejména v 18. století se zůstavitelé vzdali i rozhodo­ vání o podobě pohřbu a s oblibou je přenechávali vykonavatelům po­ slední vůle. Tato jejich důvěra byla ostatně dvojznačná. V prvé řadě chtěla vyjádřit nezájem: z kontextu závětí jasně vyplývá, že další pokyny nevydali a že tělesné schránce nehodlají věnovat více pozornosti. Jeden pařížský měšťan5) si v roce 1660 přál spočinout pod krucifixem v koste­ le farnosti Saint-Germain-lAuxerrois - umístění hrobu je totiž důležité a v tomto bodě nelze spoléhat na nikoho; naproti tomu „ve věci jeho pohřbu a pohřebních obřadů nechť rozhodnou vykonavatelé závěti (...) které pokorně prosí, aby proběhly v jednoduchosti a křesťanské skromnosti“. Další „šlechetný muž a pařížský měšťan“ žádal v roce 1657,6) aby byl pochován na hřbitově Neviňátek (projev pokory), kde už spočinuli jeho rodiče, a dodal: „Přikazuji, aby můj pohřeb a smuteční obřady proběhly tak, jak vykonavatelé této mé závěti uznají za vhodné (...) ave všem na ně spoléhám.“ Koncem 18. století nabylo pověřování vykonavatelů nového význa­ mu - což ovšem pouhým pročítáním posledních vůlí nepostřehneme. Zůstavitelé jim už nepřenechávali jen starost o jednoduchý pohřeb, ale dávali jim najevo láskyplnou důvěru, která ostatně přání prostého pohřbu nevylučovala.

42

43

NEOSOBNOST SMUTKU

Ze sklonu k jednoduchosti konečně vyplynula určitá bezcitnost v pro­ jevech smutku. Bezcitnost smutku! Můžeme tímto způsobem mluvit o době velkolepých barokních pohřbů? Po pravdě řečeno, tyto pohřby se pořádaly jako divadelní představení a zesilovaly účinky mnohem staršího obřadu, obřadu se „zastupitelem“ a katafalkem, který vyzýval

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

ny [chce být skryta pohledům], aby na stole vedle lože ležel kříž a dva svícny a v každém z nich dvě svíce ze žlutého vosku [dost málo pro princeznu z královské krve] a aby nikde nevisely černé závěsy [zmír­ něním smutku se budeme zabývat později], aby u mého lože [pouze] dva kněží z naší farnosti [ani jeden mnich ze čtvera žebravých řádů] odříkávali žalmy ze žaltáře a aby u mého loze nebdéla žádná z dam, neboť jiného zacházení nezasluhuji. Snažně prosím své sestry, aby se mému přání nevzpíraly, a žádám je o tento projev přátelství, protože při křtu jsem se zřekla světa a jeho nádhery [nikoli pozdní obrácení, ale sto­ ické přijetí životního údělu], a chci být pohřbena tak, jak jsem měla žít. Proto nařizuji, abych byla pochována v hrobce pod mojí kaplí ve farnosti Saint-Sulpice, bez jakéhokoli obřadu“1) Také Francoise Amatová, markýza ze Solliers, která počítala se dvě­ ma tisíci mší, z nichž tisíc se mělo odsloužit v den jejího úmrtí, požá­ dala v roce 1690 podobně jako slečna z Alen^onu, aby u ní bděl jediný kněz. „Prosím, aby charita [pověřená pohřbíváním chudých] farnosti, kde umřu, pověřila jednoho kněze, aby bděl u mého těla a zmíněné [sic!] tělo střežil až do pohřbu.“ Dále žádá, aby byla pochována „na hřbitově charity, podle jejich zvyku“, to jest bez smutečního obřadu za přítomnosti těla v kostele, „brzy ráno nebo pozdě večer“.2) Jeden pařížský kanovník v roce 1708: „Naléhavě žádám, aby můj pohřební obřad byl co nejjednoduššeji, ba'chudě vypraven. [...] Při smutečním obřadu a zádušní mši bude na nejsvětějším oltáři hořet více svící než kolem mého bédného těla [skutečně klade důraz na bídu těla předurčeného ke zpráchnivění]. Obřad bude vykonán bez hlaholu zvonů a dalších vydání a útrat, které nejsou nezbytně nutné, stejným způsobem jako už několik pohřbů hodnostářů a kanovníků pařížské církve, jež se bez nich rovněž obešly.“ Kanovníkova pokora nesměla poškodit důstojnost kapituly a beneficia.3) Přibližně v polovině 18. století se zmínka o jednoduchosti proměni­ la ve všední, málo obměňovanou formulku. Zatímco na konci 17. stole­ tí si zůstaví tel přál pohřeb s „obřadností co možná nejmenší“, v 18. sto­ letí se psalo: „Přeji si být pochován co nejjednoduššeji v sedm hodin ráno,“ nebo „přeji si co možná nejjednodušší pohřeb“. Anglické závěti požadovaly decent funerals. Vlastnoručně psané neboli „krásné závěti“, jak jim říká Michel Vovelle, nejsou o nic sdílnější: „Přeji si a žádám,“ napsal v roce 1723 paříž­ ský soudní rada Jean Molé, „aby se po mé smrti přeprava mého těla,

pohřební průvod i sám pohřeb obešly bez nádhery a vyžádaly si jen nepatrnou útratu.“ Vždyť to za ty peníze nestojí! Dokonce i Louis de Rouvroy, vévoda ze Saint-Simon, jenž o ničem nedokázal mluvit jed­ noduše, požádal v poslední vůli z roku 1754, která je slavnostním vy­ znáním manželské lásky, aby náhrobní tabule, umístěná poblíž jeho hrobky, byla zhotovena „beze vší okázalosti a neskromnosti“. Pokud nakonec nadiktoval trochu sdílnější nápis, pak jen proto, že měl být uložen v rakvi a pod zemí jej už nikdo číst nebude.4) Koncem 17. a zejména v 18. století se zůstavitelé vzdali i rozhodo­ vání o podobě pohřbu a s oblibou je přenechávali vykonavatelům po­ slední vůle. Tato jejich důvěra byla ostatně dvojznačná. V prvé řadě chtěla vyjádřit nezájem: z kontextu závětí jasně vyplývá, že další pokyny nevydali a že tělesné schránce nehodlají věnovat více pozornosti. Jeden pařížský měšťan5) si v roce 1660 přál spočinout pod krucifixem v koste­ le farnosti Saint-Germain-lAuxerrois - umístění hrobu je totiž důležité a v tomto bodě nelze spoléhat na nikoho; naproti tomu „ve věci jeho pohřbu a pohřebních obřadů nechť rozhodnou vykonavatelé závěti (...) které pokorně prosí, aby proběhly v jednoduchosti a křesťanské skromnosti“. Další „šlechetný muž a pařížský měšťan“ žádal v roce 1657,6) aby byl pochován na hřbitově Neviňátek (projev pokory), kde už spočinuli jeho rodiče, a dodal: „Přikazuji, aby můj pohřeb a smuteční obřady proběhly tak, jak vykonavatelé této mé závěti uznají za vhodné (...) ave všem na ně spoléhám.“ Koncem 18. století nabylo pověřování vykonavatelů nového význa­ mu - což ovšem pouhým pročítáním posledních vůlí nepostřehneme. Zůstavitelé jim už nepřenechávali jen starost o jednoduchý pohřeb, ale dávali jim najevo láskyplnou důvěru, která ostatně přání prostého pohřbu nevylučovala.

42

43

NEOSOBNOST SMUTKU

Ze sklonu k jednoduchosti konečně vyplynula určitá bezcitnost v pro­ jevech smutku. Bezcitnost smutku! Můžeme tímto způsobem mluvit o době velkolepých barokních pohřbů? Po pravdě řečeno, tyto pohřby se pořádaly jako divadelní představení a zesilovaly účinky mnohem staršího obřadu, obřadu se „zastupitelem“ a katafalkem, který vyzýval

45

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

k duchovním cvičením a uspokojoval zálibu v pěkné podívané. Nic­ méně odhlédneme-li od dvora a okázalých královských bohoslužeb, zjistíme, že pokorní zůstavitelé dosti často, v souladu s požadavkem jednoduchosti, žádali zrušení pohřebního obřadu doma nebo v kostele. „Co se pohřebního průvodu a pohřbu samého týče, žádá, aby útrata za ně byla co možná nejmenší, a nepřeje si žádných erbů a ničeho, čeho nebude nezbytně třeba“ (1648). „Zakazuji veškeré závěsy jak při prů­ vodu, tak při mši i pohřbu samém“ (1708). A také zprošťovali dědice, pokud byli chudí, nošení drahého smutku, jako jedna pařížská vdova v roce 1652: „Dává a odkazuje své služebné a svému tovaryši po pěti stech livrů každému a nepřeje si, aby se odívali ve smuteční šat.“6) Musíme však uznat, že význam těchto případů nelze přeceňovat. Nezpochybňovaly obecnou praxi truchlení ani v okamžiku smrti, ani při pohřbu, ani v následujícím období. Nošení smutku se pečlivě dodr­ žovalo, zejména pokud se dotýkalo společenského postavení truchlící osoby, buď proto, že je potvrzovalo, anebo proto, že jeho zanedbání by je zpochybnilo. Například u dvora se smutek nosil nebo nenosil v závislosti na postavení v dvorní hierarchii. Dnes nás překvapuje především společenská nebo rituální, povinná povaha projevů, které měly původně vyjadřovat bolest a smutek nad rozloučením. Jistě, sklon k ritualizaci nevznikl v 17. století. Je mno­ hem starší. Spadá do poloviny středověku, když kněží, žebraví mniši a později členové bratrstev a chudí zaujali místo blízkých příbuzných a lkajících přátel v domě, v průvodu i v kostele. Viděli jsme, že tato proměna se vyhnula severozápadnímu Středomoří: Španělsku, části Provence a jižní Itálii. Z Romancera víme, že na Ximenině pohřbu moh­ ly být plačky. Španělské náhrobní basreliéfý z 15. století vyobrazující posmrtné rozhřešení nad hrobem jasně ukazují dramatické a rádoby upřímné posuňky okolostojících, zejména žen. Truchlení s plačkami přetrvávalo ještě v 18. století. Dánský lékař Jacob Benignus Winslow (1669-1760), který se trvale usídlil ve Francii, v roce 1742 napsal: „Všiml jsem si, že ve Francii dosud nevymizel zvyk bědování. Dodržuje se při­ nejmenším v Pikardii, nikoli ve městech, snad jen mezi městským li­ dem; ale na venkově se všechny ženy přítomné v domě vrhnou na rakev ve chvíli, kdy má být vynesena, hrozně přitom ječí a vykřikují jméno zesnulého, aniž však uroní jedinou slzu, dokonce aniž se jim plakat chce; a stejným způsobem se chovají i k nebožtíkům, kteří jim jsou docela lhostejní, pokud se řízením náhody ocitnou v domě smutku,

odkud se právě vynáší rakev. [...] Služka, které jsem se na tyto výkřiky dotázal, mi odpověděla, že za podobných okolností vždy viděla ženy bědovat.“7) Tyto tradice, mimořádně živé v severozápadním Středomoří, dodnes přetrvaly na Sicílii, na Sardinii8) a v Řecku. Nicméně postupem času se stále více proměňovaly v obřadní zvyklosti, z nichž se zcela vytratila upřímnost. Přesně tak je popisuje citovaný Jacob Benignus Winslow, přesně tak je vnímá Goraly de Gaíx na drsném venkově 19. století. K za­ vršení jejich ritualizace ostatně došlo už koncem středověku. V 16. sto­ letí se snad neosobnost a obřadnost předchozího období poněkud zmírnily, v 17. století se však prohloubily ještě více. Do jaké míry se výdaje spojené s obdobím smutku považovaly za společenskou nutnost, a nikoli za osobní vyjádření neštěstí, nejlépe ukazuje spor, který v roce 1757 vedla v Toulouse ovdovělá markýza de Noe proti své švagrové.9) Při dědickém řízení žádala osm tisíc livrů na výdaje za smutek. Sestra jejího zesnulého manžela ovšem soudila, že „suma tří tisíc livrů, kterou jsem jí nabídla na pořízení smutečního odě­ vu, zcela uspokojí všechny její oprávněné požadavky v tomto směru“. Vdova se hájila v písemném podání: „Protože obecná slušnost požaduje, aby vdovy nosily smutek po manželovi, je správné, aby se na pohledáv­ ku [szc/] za smuteční oděvy vztahovala stejná výsada, jako na výdaje spojené s pohřbem. [...] Vdově dodané smuteční oděvy pro ni nejsou ani výhodou, ani požitkem pro případ smrti sjednaným ve svatební smlouvě. Vdova, zákonem přinucena nosit smutek po manželovi, však ná­ klady na tento smutek nésti nemá, a je proto na manželově dědici, aby zaplatil vše potřebné.“ To ovšem neznamená, že smutek vymizel, ačkoli v 17. století, sto­ letí snadného omdlévání, se zprávy o úmrtí přijímaly velmi chladně. Vdovci i vdovy se snažili co nejrychleji najít nového partnera, vyjma případů, kdy šlo o neprovdatelnou ženu, nebo když se přeživší partner stáhl do ústraní a očekával vlastní konec. Ačkoli se tato netečnost hra­ ničící s bezcitností obecně tolerovala, obecně rozšířena nebyla. Exis­ tovaly četné výjimky. Mnozí pozůstalí opravdu truchlili a svou bolest projevit chtěli, ale i v tomto případě usměrňoval jejich zármutek rituál, z nějž nesměli vybočit. Bylo nepřípustné dávat najevo bolest u lože umírajícího; v každém případě se o ní mlčelo, přinejmenším ve Francii na sever od Loiry, v dobré společnosti a v rodinách skutečných křes­ ťanů. Naproti tomu se od 16. až do 19. století doporučovalo dát prů­

44

45

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

k duchovním cvičením a uspokojoval zálibu v pěkné podívané. Nic­ méně odhlédneme-li od dvora a okázalých královských bohoslužeb, zjistíme, že pokorní zůstavitelé dosti často, v souladu s požadavkem jednoduchosti, žádali zrušení pohřebního obřadu doma nebo v kostele. „Co se pohřebního průvodu a pohřbu samého týče, žádá, aby útrata za ně byla co možná nejmenší, a nepřeje si žádných erbů a ničeho, čeho nebude nezbytně třeba“ (1648). „Zakazuji veškeré závěsy jak při prů­ vodu, tak při mši i pohřbu samém“ (1708). A také zprošťovali dědice, pokud byli chudí, nošení drahého smutku, jako jedna pařížská vdova v roce 1652: „Dává a odkazuje své služebné a svému tovaryši po pěti stech livrů každému a nepřeje si, aby se odívali ve smuteční šat.“6) Musíme však uznat, že význam těchto případů nelze přeceňovat. Nezpochybňovaly obecnou praxi truchlení ani v okamžiku smrti, ani při pohřbu, ani v následujícím období. Nošení smutku se pečlivě dodr­ žovalo, zejména pokud se dotýkalo společenského postavení truchlící osoby, buď proto, že je potvrzovalo, anebo proto, že jeho zanedbání by je zpochybnilo. Například u dvora se smutek nosil nebo nenosil v závislosti na postavení v dvorní hierarchii. Dnes nás překvapuje především společenská nebo rituální, povinná povaha projevů, které měly původně vyjadřovat bolest a smutek nad rozloučením. Jistě, sklon k ritualizaci nevznikl v 17. století. Je mno­ hem starší. Spadá do poloviny středověku, když kněží, žebraví mniši a později členové bratrstev a chudí zaujali místo blízkých příbuzných a lkajících přátel v domě, v průvodu i v kostele. Viděli jsme, že tato proměna se vyhnula severozápadnímu Středomoří: Španělsku, části Provence a jižní Itálii. Z Romancera víme, že na Ximenině pohřbu moh­ ly být plačky. Španělské náhrobní basreliéfý z 15. století vyobrazující posmrtné rozhřešení nad hrobem jasně ukazují dramatické a rádoby upřímné posuňky okolostojících, zejména žen. Truchlení s plačkami přetrvávalo ještě v 18. století. Dánský lékař Jacob Benignus Winslow (1669-1760), který se trvale usídlil ve Francii, v roce 1742 napsal: „Všiml jsem si, že ve Francii dosud nevymizel zvyk bědování. Dodržuje se při­ nejmenším v Pikardii, nikoli ve městech, snad jen mezi městským li­ dem; ale na venkově se všechny ženy přítomné v domě vrhnou na rakev ve chvíli, kdy má být vynesena, hrozně přitom ječí a vykřikují jméno zesnulého, aniž však uroní jedinou slzu, dokonce aniž se jim plakat chce; a stejným způsobem se chovají i k nebožtíkům, kteří jim jsou docela lhostejní, pokud se řízením náhody ocitnou v domě smutku,

odkud se právě vynáší rakev. [...] Služka, které jsem se na tyto výkřiky dotázal, mi odpověděla, že za podobných okolností vždy viděla ženy bědovat.“7) Tyto tradice, mimořádně živé v severozápadním Středomoří, dodnes přetrvaly na Sicílii, na Sardinii8) a v Řecku. Nicméně postupem času se stále více proměňovaly v obřadní zvyklosti, z nichž se zcela vytratila upřímnost. Přesně tak je popisuje citovaný Jacob Benignus Winslow, přesně tak je vnímá Goraly de Gaíx na drsném venkově 19. století. K za­ vršení jejich ritualizace ostatně došlo už koncem středověku. V 16. sto­ letí se snad neosobnost a obřadnost předchozího období poněkud zmírnily, v 17. století se však prohloubily ještě více. Do jaké míry se výdaje spojené s obdobím smutku považovaly za společenskou nutnost, a nikoli za osobní vyjádření neštěstí, nejlépe ukazuje spor, který v roce 1757 vedla v Toulouse ovdovělá markýza de Noe proti své švagrové.9) Při dědickém řízení žádala osm tisíc livrů na výdaje za smutek. Sestra jejího zesnulého manžela ovšem soudila, že „suma tří tisíc livrů, kterou jsem jí nabídla na pořízení smutečního odě­ vu, zcela uspokojí všechny její oprávněné požadavky v tomto směru“. Vdova se hájila v písemném podání: „Protože obecná slušnost požaduje, aby vdovy nosily smutek po manželovi, je správné, aby se na pohledáv­ ku [szc/] za smuteční oděvy vztahovala stejná výsada, jako na výdaje spojené s pohřbem. [...] Vdově dodané smuteční oděvy pro ni nejsou ani výhodou, ani požitkem pro případ smrti sjednaným ve svatební smlouvě. Vdova, zákonem přinucena nosit smutek po manželovi, však ná­ klady na tento smutek nésti nemá, a je proto na manželově dědici, aby zaplatil vše potřebné.“ To ovšem neznamená, že smutek vymizel, ačkoli v 17. století, sto­ letí snadného omdlévání, se zprávy o úmrtí přijímaly velmi chladně. Vdovci i vdovy se snažili co nejrychleji najít nového partnera, vyjma případů, kdy šlo o neprovdatelnou ženu, nebo když se přeživší partner stáhl do ústraní a očekával vlastní konec. Ačkoli se tato netečnost hra­ ničící s bezcitností obecně tolerovala, obecně rozšířena nebyla. Exis­ tovaly četné výjimky. Mnozí pozůstalí opravdu truchlili a svou bolest projevit chtěli, ale i v tomto případě usměrňoval jejich zármutek rituál, z nějž nesměli vybočit. Bylo nepřípustné dávat najevo bolest u lože umírajícího; v každém případě se o ní mlčelo, přinejmenším ve Francii na sever od Loiry, v dobré společnosti a v rodinách skutečných křes­ ťanů. Naproti tomu se od 16. až do 19. století doporučovalo dát prů­

44

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

chod žalu prostřednictvím náhrobních nápisů a básní na rozloučenou s manželem, manželkou, dítětem, jimž Francouzi říkají tombeau littéraire a Angličané elegy. Avšak jakmile skončilo období smutku, osobní projevy žalu se už netolerovaly: tomu, kdo byl příliš zarmoucen na to, aby se po krátkém odkladu, jehož trvání určovala tradice, vrátil do normálního života, nezbývalo nic jiného, než se stáhnout do ústraní kláštera nebo na venkov, z dosahu známých. Obřady spoutané a zespolečenštěné období smutku už vždy neplnilo - přinejmenším ve vyšších společenských kruzích a ve městech - svůj původní úkol, jímž bylo přinášet psychické uvolnění. Neosobní a chladný smutek už člověku neumožňoval vyjadřovat pocity tváří v%tvář smrti, naopak, bránil mu v tom a o chromoval jej. Stál mezi člověkem a smrtí jako jakási clona. Volání po zjednodušení obřadů souvisejících se smrtí, po omezení citové důležitosti pohřbu a smutku podnítila sice náboženská příčina, snaha projevit křesťanskou pokoru, ale pokora rychle splynula s poně­ kud spornějším pocitem, jemuž i francouzský spisovatel Marin Le Roy de Gomberville (1600-1674) ve shodě s věřícími říká „oprávněné pohr­ dání životem“. Tento postoj je sice ještě křesťanský, aleje i „přirozený“. Za pocit prázdna, jež smrt zanechá v lůně života a v našem lpění na životě, statcích a blízkých, vděčíme jak našemu přirozenému vnímání života a smrti, tak přímému vlivu křesťanského učení.

kromé domácí výzdoby ve všech dostatečně zámožných rodinách. Ale obrazy s umrlčími náměty pronikly i do sálů, v nichž bujela nevázanost kolektivního života. Jakmile se díla s umrlčí tematikou přemístila z kostelů a hřbitovů do domácností, změnila podobu i význam. Už neměla odkrývat zkázu podzemního práchnivění lidskému pohledu. Hrůzostrašného poloshnilého umrlce, o nějž se perou červi, hadi a ropuchy, nahradil krásný, čistý a zářivě bílý kostlivec, mořte secca, s nímž si dodnes hrají děti v Itálii na Dušičky, v Mexiku neustále. Nenahání takový strach, není tak zlý. Lidé ho nevnímají jako pomocníka a spojence démonů, jako dodavatele pekel. Kostlivec, dnes prostý posel Prozřetelnosti, zítra Přírody, byl v 16.-17. století finis vitae} v jeho alegorických rolích jej často zastupoval Čas, laskavý a úctyhodný stařec bez podezřelých po­ stranních úmyslů; na kostelních retáblech nahradil svátého patrona, stojícího za donátorem, přičemž zaujal týž ochranný postoj (Brusel, 16. století). Na hrobech z 18. století vynáší kostlivec podobiznu zesnu­ lého do nebe místo andělů, jimž tento úkol obvykle náležel. Vchod do kostela Gesú e Maria di Corso v Římě lemují symetrické hroby dvou bratrů: liší se jen tím, že na jednom je Čas na tomtéž místě jako na dru­ hém kostlivec. Od 17. století už tedy kostlivci nevzbuzují strach; tato ro­ le připadla šedým a černým stínům bez těla nebo zahaleným duchům. Ostatně kostlivec už nemusel být zobrazován v celé své podobě. Všech­ ny jeho kosti měly stejnou symbolickou hodnotu, proto byl rozebrán v kloubech a rozkouskován. Na malý obraz nebo předmět se úlomky kostí umísťovaly snadněji. Jejich rozměry a nehybnost z nich činily jen další z mnoha věcí, takže nenarušovaly rovnováhu malého světa světnice nebo pracovny, již by výstřednost oživeného kostlivce mohla snadno zničit. Lebka a holenní kosti tak byly vyděleny a znásobeny jako v nějaké algebře či heraldice, ostatně v kombinaci s dalšími znameními: s přesýpacími hodinami, orlojem, kosou, hrobníkovou lopatou apod. Tato znamení tehdy zaplavila nejen náhrobní umění, ale i zmíněné domácí marnosti. Marností mohla být i podobizna. V době, kdy se už model nezpodoboval v posvátně strnulém postoji člověka klečícího při modlitbě, se lidé často nechávali vymalovat, vytesat nebo vyrýt s lebkou v ruce nebo vedle sebe: lebka nahradila náboženský výjev, před nímž kdysi klečel donátor. Je možné, že toto uspořádání podobizny napodobovalo pouštní výjevy V' se svátou Marií z Magdaly nebo se svátým Jeronýmem. Šlo o velice častý

46

VÝZVA K TRUDNOMYSLNOSTI: MARNOSTI

Tato vnímavost se neomezuje jen na období pořizování závětí, na kri­ tické životní chvíle, kdy člověk pomýšlí na smrt; je rovnoměrně roz­ ptýlená a prozařuje každičký den života. V 15. století se lidé doma, ve světnicích a pracovnách, rádi obklopovali obrazy a předměty, které naznačovaly plynutí času, iluze světa a dokonce znechucení životem (taedium vitae}. Jejich mravokárný a zbožný název výborně vystihoval pomíjivost, v níž si lidé libovali - říkalo se jim marnosti. V marnostech 16.-17. století - v 18. století jich výrazně ubylo - se snoubily dva prvky, anekdotický a symbolický: první dodával námět či téma (portrét, zátiší), druhý obrazně vyjadřoval plynutí času a smrt. Umrlčí tematika se brzy vymanila z úzkého církevního rámce, jenž jí byl kdysi vymezen, a ze zdí kostelů a kostnic, z náhrobků a modliteb­ ních knih pronikla i do domácností. Zesvětštěla a stala se součástí sou-

47

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

chod žalu prostřednictvím náhrobních nápisů a básní na rozloučenou s manželem, manželkou, dítětem, jimž Francouzi říkají tombeau littéraire a Angličané elegy. Avšak jakmile skončilo období smutku, osobní projevy žalu se už netolerovaly: tomu, kdo byl příliš zarmoucen na to, aby se po krátkém odkladu, jehož trvání určovala tradice, vrátil do normálního života, nezbývalo nic jiného, než se stáhnout do ústraní kláštera nebo na venkov, z dosahu známých. Obřady spoutané a zespolečenštěné období smutku už vždy neplnilo - přinejmenším ve vyšších společenských kruzích a ve městech - svůj původní úkol, jímž bylo přinášet psychické uvolnění. Neosobní a chladný smutek už člověku neumožňoval vyjadřovat pocity tváří v%tvář smrti, naopak, bránil mu v tom a o chromoval jej. Stál mezi člověkem a smrtí jako jakási clona. Volání po zjednodušení obřadů souvisejících se smrtí, po omezení citové důležitosti pohřbu a smutku podnítila sice náboženská příčina, snaha projevit křesťanskou pokoru, ale pokora rychle splynula s poně­ kud spornějším pocitem, jemuž i francouzský spisovatel Marin Le Roy de Gomberville (1600-1674) ve shodě s věřícími říká „oprávněné pohr­ dání životem“. Tento postoj je sice ještě křesťanský, aleje i „přirozený“. Za pocit prázdna, jež smrt zanechá v lůně života a v našem lpění na životě, statcích a blízkých, vděčíme jak našemu přirozenému vnímání života a smrti, tak přímému vlivu křesťanského učení.

kromé domácí výzdoby ve všech dostatečně zámožných rodinách. Ale obrazy s umrlčími náměty pronikly i do sálů, v nichž bujela nevázanost kolektivního života. Jakmile se díla s umrlčí tematikou přemístila z kostelů a hřbitovů do domácností, změnila podobu i význam. Už neměla odkrývat zkázu podzemního práchnivění lidskému pohledu. Hrůzostrašného poloshnilého umrlce, o nějž se perou červi, hadi a ropuchy, nahradil krásný, čistý a zářivě bílý kostlivec, mořte secca, s nímž si dodnes hrají děti v Itálii na Dušičky, v Mexiku neustále. Nenahání takový strach, není tak zlý. Lidé ho nevnímají jako pomocníka a spojence démonů, jako dodavatele pekel. Kostlivec, dnes prostý posel Prozřetelnosti, zítra Přírody, byl v 16.-17. století finis vitae} v jeho alegorických rolích jej často zastupoval Čas, laskavý a úctyhodný stařec bez podezřelých po­ stranních úmyslů; na kostelních retáblech nahradil svátého patrona, stojícího za donátorem, přičemž zaujal týž ochranný postoj (Brusel, 16. století). Na hrobech z 18. století vynáší kostlivec podobiznu zesnu­ lého do nebe místo andělů, jimž tento úkol obvykle náležel. Vchod do kostela Gesú e Maria di Corso v Římě lemují symetrické hroby dvou bratrů: liší se jen tím, že na jednom je Čas na tomtéž místě jako na dru­ hém kostlivec. Od 17. století už tedy kostlivci nevzbuzují strach; tato ro­ le připadla šedým a černým stínům bez těla nebo zahaleným duchům. Ostatně kostlivec už nemusel být zobrazován v celé své podobě. Všech­ ny jeho kosti měly stejnou symbolickou hodnotu, proto byl rozebrán v kloubech a rozkouskován. Na malý obraz nebo předmět se úlomky kostí umísťovaly snadněji. Jejich rozměry a nehybnost z nich činily jen další z mnoha věcí, takže nenarušovaly rovnováhu malého světa světnice nebo pracovny, již by výstřednost oživeného kostlivce mohla snadno zničit. Lebka a holenní kosti tak byly vyděleny a znásobeny jako v nějaké algebře či heraldice, ostatně v kombinaci s dalšími znameními: s přesýpacími hodinami, orlojem, kosou, hrobníkovou lopatou apod. Tato znamení tehdy zaplavila nejen náhrobní umění, ale i zmíněné domácí marnosti. Marností mohla být i podobizna. V době, kdy se už model nezpodoboval v posvátně strnulém postoji člověka klečícího při modlitbě, se lidé často nechávali vymalovat, vytesat nebo vyrýt s lebkou v ruce nebo vedle sebe: lebka nahradila náboženský výjev, před nímž kdysi klečel donátor. Je možné, že toto uspořádání podobizny napodobovalo pouštní výjevy V' se svátou Marií z Magdaly nebo se svátým Jeronýmem. Šlo o velice častý

46

VÝZVA K TRUDNOMYSLNOSTI: MARNOSTI

Tato vnímavost se neomezuje jen na období pořizování závětí, na kri­ tické životní chvíle, kdy člověk pomýšlí na smrt; je rovnoměrně roz­ ptýlená a prozařuje každičký den života. V 15. století se lidé doma, ve světnicích a pracovnách, rádi obklopovali obrazy a předměty, které naznačovaly plynutí času, iluze světa a dokonce znechucení životem (taedium vitae}. Jejich mravokárný a zbožný název výborně vystihoval pomíjivost, v níž si lidé libovali - říkalo se jim marnosti. V marnostech 16.-17. století - v 18. století jich výrazně ubylo - se snoubily dva prvky, anekdotický a symbolický: první dodával námět či téma (portrét, zátiší), druhý obrazně vyjadřoval plynutí času a smrt. Umrlčí tematika se brzy vymanila z úzkého církevního rámce, jenž jí byl kdysi vymezen, a ze zdí kostelů a kostnic, z náhrobků a modliteb­ ních knih pronikla i do domácností. Zesvětštěla a stala se součástí sou-

47

48

DĚJINY SMRTI

druh portrétu. Ovšem, nemýlím-li se, lebku drží v ruce mnohem častěji muž než žena! Stejné uspořádání najdeme na nástěnných hrobech ze 16. století, které jsou rozvrženy jako fundační tabule, zejména na hro­ bech humanistů. Nástěnný hrob J. Zenera v Berlíně znázorňuje bustu zesnulého, který v levé ruce drží lebku a v pravé hodinky, jež podobně jako přesýpací hodiny symbolizují plynoucí čas. Člověk však nedrží lebku jen tehdy, když je sám. Máji v ruce i na skupinových portrétech. Jan Mienze Molenaer10) namaloval rodinný portrét (1635) tří dvojic a čtyř generací: žena z nejstaršího manželské­ ho páru drží v ruce knihu a muž lebku, v páru středního věku (dnes čtyřicítka, tehdy možná třicítka) hraje muž na loutnu a žena na spi­ net, v nejmladší, ještě zamilované dvojici podává chlapec dívce květiny a konečně děti si hrají s ovocem a zvířaty. Malíř pojal portrét i jako alegorii různých etap života, kde lebka a kostlivec symbolizují stáří. Lebka má v pracovně (studiolo) výsadní místo, neboť sedavé činnosti, jako četba, rozjímání a modlitba, jsou vyhrazeny pro vyšší věk a stáří, kdežto činnosti vyžadující tělesnou zdatnost, jako lov, válčení, obcho­ dování a obdělávání půdy, náleží vrcholící životní síle; a konečně láska patří mládí. Ve značně rozšířených rytinách Stupínky věkůj znázorňuje kostlivec poslední stav člověka, anebo se krčí pod pyramidou věků v zadní části nějaké jeskyně, jakoby v srdci světa. Přítomnost lebky činí z portrétu-marnosti mezistupeň mezi alegorií a žánrovým výjevem. \ Žánrový výjev se rovněž inspiruje protikladem mezi mládím a stá­ řím, mezi životem a smrtí. Na jednom obraze Gregora Erharta z počátku 16. století, umístěném ve vídeňském Kunsthistorisches Museum, je mladá dvojice, krásná a na­ há, a vedle ní ještě ne docela suchý kostlivec, ale - v duchu středověké tradice, s níž se setkáme znovu o tři století později u Goyi\- ošklivá, bezzubá a na kost vyhublá stařena. Na obraze chirurgické operace, namalovaném ve vlámském a ho­ landském duchu, zachytil Gerard Dou vnitřní zařízení chirurgova ne­ bo pacientova domu; na polici mezi talíři a cínovými mázy leží lebka.11) V italském malířství se obhlídka osamělého hrobu na venkově inspi­ ruje rovněž lebkou. Ve své nejstarší podobě - najdeme ji v Polyfilově snu - je pojata jako Memento moři. Je ústředním tématem Pastýřů z Arkádie. Namaloval je Guercino: bezstarostní mladí muži kolem sarkofá­ gu. Et in Arcadia ego - avšak tato slova, jak ukázal Erwin Panofsky, pro­

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

49

nesla smrt, jejíž mluvící lebka leží na hrobě. V Poussinově pojetí téhož výjevu se vnímání posunulo od tradičního Mementa moři k marnosti. Když Dughet Gaspard zvaný Poussin maloval Pastýře z Arkádie poprvé, lebku na hrobě ponechal. Když je maloval podruhé (tato druhá verze je k vidění v Louvru), lebku vynechal, takže pastýři luští epitaf na sar­ kofágu a poselství jim už nepředává symbolická a neosobní smrt, ale sám zesnulý, který říká: „I já jsem žil v Arkádii, jako vy.“ - „Myšlenka na smrt udržuje jak vnímání dočasnosti, tak vnímání ceny života.“12) (André Chastel) Marností konečně mohlo být - a tak ji chápeme nejčastěji - zátiší, kde předměty připomínaly plynutí času a nevyhnutelný konec buď svou funkcí, anebo opotřebením. Příklady jsou četné a obecně známé. Proto se zmíním jen o jednom nadmíru výstižném obraze Leonaerta Bramera z poloviny 17. století, který je vystaven ve vídeňském Kunst­ historisches Museum: na stole leží omšelá zrezivělá brnění, staré roztr­ hané knihy a rozbité nádobí; vedle stolu stařec á la Rembrandt; koneč­ ně dva kostlivci v zadní části jakéhosi sklepa. Srovnání lidské smrti s opotřebením věcí lépe navodit nelze. Známky konce života a věcí nebyly jen - někdy podružnými - námě­ ty obrazů a rytin. Sestupovaly ze zdí, na nichž byly zavěšeny, mísily se s nábytkem a oděvy. Girolamo Savonarola doporučoval, aby lidé u sebe nosili malou kostěnou lebku a aby se na ni často dívali. Jean de Dinteville ji nosil na klobouku, soudě podle Holbeinovy podobizny (National Gallery, Londýn). V Anglii 16. a počátku 17. století se umrlčí motivy objevovaly na prstenech. V roce 1554 odkázala jedna Angličanka dceři prsten se slzícím okem (with the weeping eye) a synovi další prsten s lebkou (with the dead manes head). „Prodej něco šatů, kup si prsten s lebkou a navlékni si jej na prostředníček,“ napsal alžbětinský autor Philip Massinger.13) Podobné klenoty najdeme ve sbírkách muzeí šperků - v pařížském muzeu středověkých uměleckých řemesel (Musée de Cluny), vyalském muzeu nebo v Baltimoru (Walters Art Gallery); patří k nim i prsteny ze 17. století s šatonem ozdobeným lebkou a zkříženými hnáty; tyto smuteční prsteny se v Nové Anglii rozdávaly spolu s rukavicemi účast­ níkům pohřbů;14) z téže doby pocházejí hodinky s vyrytou lebkou vysta­ vené v amienském muzeu; v londýnském Victoria and Albert Museum jsou brože ve tvaru rakví. Některé předměty a kusy nábytku měly vyvo­ lávat úvahy o smrtelnosti dokonce přímo v domácnostech. Na sekretář

48

DĚJINY SMRTI

druh portrétu. Ovšem, nemýlím-li se, lebku drží v ruce mnohem častěji muž než žena! Stejné uspořádání najdeme na nástěnných hrobech ze 16. století, které jsou rozvrženy jako fundační tabule, zejména na hro­ bech humanistů. Nástěnný hrob J. Zenera v Berlíně znázorňuje bustu zesnulého, který v levé ruce drží lebku a v pravé hodinky, jež podobně jako přesýpací hodiny symbolizují plynoucí čas. Člověk však nedrží lebku jen tehdy, když je sám. Máji v ruce i na skupinových portrétech. Jan Mienze Molenaer10) namaloval rodinný portrét (1635) tří dvojic a čtyř generací: žena z nejstaršího manželské­ ho páru drží v ruce knihu a muž lebku, v páru středního věku (dnes čtyřicítka, tehdy možná třicítka) hraje muž na loutnu a žena na spi­ net, v nejmladší, ještě zamilované dvojici podává chlapec dívce květiny a konečně děti si hrají s ovocem a zvířaty. Malíř pojal portrét i jako alegorii různých etap života, kde lebka a kostlivec symbolizují stáří. Lebka má v pracovně (studiolo) výsadní místo, neboť sedavé činnosti, jako četba, rozjímání a modlitba, jsou vyhrazeny pro vyšší věk a stáří, kdežto činnosti vyžadující tělesnou zdatnost, jako lov, válčení, obcho­ dování a obdělávání půdy, náleží vrcholící životní síle; a konečně láska patří mládí. Ve značně rozšířených rytinách Stupínky věkůj znázorňuje kostlivec poslední stav člověka, anebo se krčí pod pyramidou věků v zadní části nějaké jeskyně, jakoby v srdci světa. Přítomnost lebky činí z portrétu-marnosti mezistupeň mezi alegorií a žánrovým výjevem. \ Žánrový výjev se rovněž inspiruje protikladem mezi mládím a stá­ řím, mezi životem a smrtí. Na jednom obraze Gregora Erharta z počátku 16. století, umístěném ve vídeňském Kunsthistorisches Museum, je mladá dvojice, krásná a na­ há, a vedle ní ještě ne docela suchý kostlivec, ale - v duchu středověké tradice, s níž se setkáme znovu o tři století později u Goyi\- ošklivá, bezzubá a na kost vyhublá stařena. Na obraze chirurgické operace, namalovaném ve vlámském a ho­ landském duchu, zachytil Gerard Dou vnitřní zařízení chirurgova ne­ bo pacientova domu; na polici mezi talíři a cínovými mázy leží lebka.11) V italském malířství se obhlídka osamělého hrobu na venkově inspi­ ruje rovněž lebkou. Ve své nejstarší podobě - najdeme ji v Polyfilově snu - je pojata jako Memento moři. Je ústředním tématem Pastýřů z Arkádie. Namaloval je Guercino: bezstarostní mladí muži kolem sarkofá­ gu. Et in Arcadia ego - avšak tato slova, jak ukázal Erwin Panofsky, pro­

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

49

nesla smrt, jejíž mluvící lebka leží na hrobě. V Poussinově pojetí téhož výjevu se vnímání posunulo od tradičního Mementa moři k marnosti. Když Dughet Gaspard zvaný Poussin maloval Pastýře z Arkádie poprvé, lebku na hrobě ponechal. Když je maloval podruhé (tato druhá verze je k vidění v Louvru), lebku vynechal, takže pastýři luští epitaf na sar­ kofágu a poselství jim už nepředává symbolická a neosobní smrt, ale sám zesnulý, který říká: „I já jsem žil v Arkádii, jako vy.“ - „Myšlenka na smrt udržuje jak vnímání dočasnosti, tak vnímání ceny života.“12) (André Chastel) Marností konečně mohlo být - a tak ji chápeme nejčastěji - zátiší, kde předměty připomínaly plynutí času a nevyhnutelný konec buď svou funkcí, anebo opotřebením. Příklady jsou četné a obecně známé. Proto se zmíním jen o jednom nadmíru výstižném obraze Leonaerta Bramera z poloviny 17. století, který je vystaven ve vídeňském Kunst­ historisches Museum: na stole leží omšelá zrezivělá brnění, staré roztr­ hané knihy a rozbité nádobí; vedle stolu stařec á la Rembrandt; koneč­ ně dva kostlivci v zadní části jakéhosi sklepa. Srovnání lidské smrti s opotřebením věcí lépe navodit nelze. Známky konce života a věcí nebyly jen - někdy podružnými - námě­ ty obrazů a rytin. Sestupovaly ze zdí, na nichž byly zavěšeny, mísily se s nábytkem a oděvy. Girolamo Savonarola doporučoval, aby lidé u sebe nosili malou kostěnou lebku a aby se na ni často dívali. Jean de Dinteville ji nosil na klobouku, soudě podle Holbeinovy podobizny (National Gallery, Londýn). V Anglii 16. a počátku 17. století se umrlčí motivy objevovaly na prstenech. V roce 1554 odkázala jedna Angličanka dceři prsten se slzícím okem (with the weeping eye) a synovi další prsten s lebkou (with the dead manes head). „Prodej něco šatů, kup si prsten s lebkou a navlékni si jej na prostředníček,“ napsal alžbětinský autor Philip Massinger.13) Podobné klenoty najdeme ve sbírkách muzeí šperků - v pařížském muzeu středověkých uměleckých řemesel (Musée de Cluny), vyalském muzeu nebo v Baltimoru (Walters Art Gallery); patří k nim i prsteny ze 17. století s šatonem ozdobeným lebkou a zkříženými hnáty; tyto smuteční prsteny se v Nové Anglii rozdávaly spolu s rukavicemi účast­ níkům pohřbů;14) z téže doby pocházejí hodinky s vyrytou lebkou vysta­ vené v amienském muzeu; v londýnském Victoria and Albert Museum jsou brože ve tvaru rakví. Některé předměty a kusy nábytku měly vyvo­ lávat úvahy o smrtelnosti dokonce přímo v domácnostech. Na sekretář

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

v pracovně si člověk mohl položit malou kostru, podobnou té, která je vystavena v baltimorské Walters Art Gallery a pochází ze 16. století. Na přední stěny krbů se obvykle vyrývaly průpovídky, jež měly při­ pomínat krátkost a nejistotu života. Některé z nich uvádí Émile Má­ le.15) Jeden takový nápis vystavený v Calvetově muzeu v Avignonu říká: „Sortes meae in manu Dei šunt“ U jednoho pařížského starožitníka jsem viděl sekretář z konce 18. století, svatební kousek v severském nebo ně­ meckém stylu s intarziemi iniciál a kostlivce. Zdobení kameninových talířů se bez kostlivců neobešlo ještě v polovině 19. století. Člověk tak měl doma i u sebe tytéž motivy, tatáž hesla, jež se nabí­ zela pohledům na ulicích, na kostelních zdech nebo kolem slunečních hodin: „Respice finem. Dubia omnibus [bora] ultima multis“ Všechny tyto předměty vybízely k obrácení, vyjadřovaly však i me­ lancholii nejistého života. Spojovaly jedno s druhým, podobně jako malování krajinek začalo kombinováním přírody s žánrovými výjevy, které mu sloužily jako alibi. Marnosti i krajinky však jednoho dne vyhlásily nezávislost. Přestaly budit zdání náboženského diskursu; lidé si začali vychutnávat jejich bytostnou trudnomyslnost pro ni samu, pro její hořkosladkou chuť příliš zralého plodu pozdního podzimu a také proto, že zahalením života závojem emocí tlumočila nepřetržité vnímání trvalé a rozptýle­ né přítomnosti smrti v lůně věcí. Smrt už lidé navždy přestali vnímat jako nenadálou návštěvu z podzemního světa nestvůr, mrtvol a červů. V tomto druhém umrlčím období je smrt současně přítomná i vzdále­ ná: už se nevyobrazuje jako lidské tělo v rozkladu, ale v podobě, která už není lidská - buď v podobě fantastické bytosti, jakou je oživený a in­ teligentní kostlivec, anebo ještě častěji jako abstraktní symbol. Ale přes­ tože získala nové, důvěru vzbuzují rysy, zůstává neuchopitelná; chodí sem a tam, vyplouvá na hladinu a vrací se do hlubin, zanechávajíc po sobě jen odraz, jako na plátně německého malíře Lucase Furtenagela: manželé Burgkmaierovi se dívají do zrcadla, z nějž místo jejich podoby vystupují dvě lebky (vídeňské Kunsthistorisches Museum). Smrt není nikdy viditelně přítomná ani jasně čitelná, a to kvůli pře­ ludům, jež ji zahalují, aniž ji kdy mohou dokonale zastřít. Za těchto okolností ji můžeme spatřit jen občas, jako odraz v kouzelném zrcadle. Hans Holbein mladší ji schovával v rébusech svých anamorfóz: spatří­ me ji, jen když se na obraz díváme v určitém úhlu. Jakmile poodstou­ píme, zmizí.

Smrt se tedy rozpustila v křehkém a marném bytí věcí, zatímco ve středověku přicházela zvenčí.

50

51

SMRT UVNITŘ VĚCÍ. KONEC AVARITIE

Ukázali jsme si tedy, jak propastně se lišilo vnímání života a smrti v 16.-17. století od jejich vnímání v pozdním středověku, přestože zvy­ ky a obřady spojené se smrtí se vůbec - nebo takřka vůbec - nezměnily. Pozoruhodné je, že v 17. století byly marnosti výrazem odmítnutí původem středověkého zátiší v podobě, v jaké tehdy ještě přetrvávalo, navzdory protiproudu, který zde analyzujeme. Zátiší, jak jsme si řekli ve 3. kapitole, vyjadřovalo náruživé lpění - podle zbožných mravokárců přílišné - na životě a věcech, jež vyjadřovalo latinské slovo avaritia. Lidé prostě život považovali za příliš žádoucí a nehodlali z něj odejít jen tak, chtěli se z něj těšit i po smrti, byť v království, jemuž vládl ďábel, kníže tohoto světa. V marnostech, podobně jako v posledním pokolení artes moriendi, je situace opačná. Náš laskavý a krásný svět je shnilý a vratký. A na­ opak, smrt ukrytá v jeho záhybech a stínech je šťastný přístav, jenž poskytuje ochranu před rozbouřeným mořem a vratkými pevninami. Odpudivým pólem, za nějž poslední středověcí a první renesanční mys­ litelé společně považovali smrt, se stal život a svět. Život si vyměnil roli se smrtí. Díky marnostem jsme objevili novou představu, nikoli už smrti, ale smrtelného života. Tato představa se stala něčím, co bych si dovolil nazvat obecnou představou, a přiřadila se k obecně známým pravdám. Každá, zejména písemná kultura, například novověké a současné pí­ semnictví, obsahuje několik takových obecných představ a předkládá je celé společnosti - pokud jí je přímo nevnucuje - jako soubor nezpo­ chybnitelných pravd. Tyto představy silně ovlivňují společnost a jsou základními prvky její soudržnosti. Aby byly účinné, nemusí být nutně všeobecně uznávány a schvalovány, ba ani jednomyslně přijímány. Stačí, když existují jako banality, jako obecně známé pravdy, když takzvaně „visí ve vzduchu“. Pro lepší pochopení této úvahy uvedu příklad ze současnosti. Po druhé světové válce jsme poznali několik takových obecných pravd; rozšiřoval je denní tisk, masmédia i rozhovory. Například představa

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

v pracovně si člověk mohl položit malou kostru, podobnou té, která je vystavena v baltimorské Walters Art Gallery a pochází ze 16. století. Na přední stěny krbů se obvykle vyrývaly průpovídky, jež měly při­ pomínat krátkost a nejistotu života. Některé z nich uvádí Émile Má­ le.15) Jeden takový nápis vystavený v Calvetově muzeu v Avignonu říká: „Sortes meae in manu Dei šunt“ U jednoho pařížského starožitníka jsem viděl sekretář z konce 18. století, svatební kousek v severském nebo ně­ meckém stylu s intarziemi iniciál a kostlivce. Zdobení kameninových talířů se bez kostlivců neobešlo ještě v polovině 19. století. Člověk tak měl doma i u sebe tytéž motivy, tatáž hesla, jež se nabí­ zela pohledům na ulicích, na kostelních zdech nebo kolem slunečních hodin: „Respice finem. Dubia omnibus [bora] ultima multis“ Všechny tyto předměty vybízely k obrácení, vyjadřovaly však i me­ lancholii nejistého života. Spojovaly jedno s druhým, podobně jako malování krajinek začalo kombinováním přírody s žánrovými výjevy, které mu sloužily jako alibi. Marnosti i krajinky však jednoho dne vyhlásily nezávislost. Přestaly budit zdání náboženského diskursu; lidé si začali vychutnávat jejich bytostnou trudnomyslnost pro ni samu, pro její hořkosladkou chuť příliš zralého plodu pozdního podzimu a také proto, že zahalením života závojem emocí tlumočila nepřetržité vnímání trvalé a rozptýle­ né přítomnosti smrti v lůně věcí. Smrt už lidé navždy přestali vnímat jako nenadálou návštěvu z podzemního světa nestvůr, mrtvol a červů. V tomto druhém umrlčím období je smrt současně přítomná i vzdále­ ná: už se nevyobrazuje jako lidské tělo v rozkladu, ale v podobě, která už není lidská - buď v podobě fantastické bytosti, jakou je oživený a in­ teligentní kostlivec, anebo ještě častěji jako abstraktní symbol. Ale přes­ tože získala nové, důvěru vzbuzují rysy, zůstává neuchopitelná; chodí sem a tam, vyplouvá na hladinu a vrací se do hlubin, zanechávajíc po sobě jen odraz, jako na plátně německého malíře Lucase Furtenagela: manželé Burgkmaierovi se dívají do zrcadla, z nějž místo jejich podoby vystupují dvě lebky (vídeňské Kunsthistorisches Museum). Smrt není nikdy viditelně přítomná ani jasně čitelná, a to kvůli pře­ ludům, jež ji zahalují, aniž ji kdy mohou dokonale zastřít. Za těchto okolností ji můžeme spatřit jen občas, jako odraz v kouzelném zrcadle. Hans Holbein mladší ji schovával v rébusech svých anamorfóz: spatří­ me ji, jen když se na obraz díváme v určitém úhlu. Jakmile poodstou­ píme, zmizí.

Smrt se tedy rozpustila v křehkém a marném bytí věcí, zatímco ve středověku přicházela zvenčí.

50

51

SMRT UVNITŘ VĚCÍ. KONEC AVARITIE

Ukázali jsme si tedy, jak propastně se lišilo vnímání života a smrti v 16.-17. století od jejich vnímání v pozdním středověku, přestože zvy­ ky a obřady spojené se smrtí se vůbec - nebo takřka vůbec - nezměnily. Pozoruhodné je, že v 17. století byly marnosti výrazem odmítnutí původem středověkého zátiší v podobě, v jaké tehdy ještě přetrvávalo, navzdory protiproudu, který zde analyzujeme. Zátiší, jak jsme si řekli ve 3. kapitole, vyjadřovalo náruživé lpění - podle zbožných mravokárců přílišné - na životě a věcech, jež vyjadřovalo latinské slovo avaritia. Lidé prostě život považovali za příliš žádoucí a nehodlali z něj odejít jen tak, chtěli se z něj těšit i po smrti, byť v království, jemuž vládl ďábel, kníže tohoto světa. V marnostech, podobně jako v posledním pokolení artes moriendi, je situace opačná. Náš laskavý a krásný svět je shnilý a vratký. A na­ opak, smrt ukrytá v jeho záhybech a stínech je šťastný přístav, jenž poskytuje ochranu před rozbouřeným mořem a vratkými pevninami. Odpudivým pólem, za nějž poslední středověcí a první renesanční mys­ litelé společně považovali smrt, se stal život a svět. Život si vyměnil roli se smrtí. Díky marnostem jsme objevili novou představu, nikoli už smrti, ale smrtelného života. Tato představa se stala něčím, co bych si dovolil nazvat obecnou představou, a přiřadila se k obecně známým pravdám. Každá, zejména písemná kultura, například novověké a současné pí­ semnictví, obsahuje několik takových obecných představ a předkládá je celé společnosti - pokud jí je přímo nevnucuje - jako soubor nezpo­ chybnitelných pravd. Tyto představy silně ovlivňují společnost a jsou základními prvky její soudržnosti. Aby byly účinné, nemusí být nutně všeobecně uznávány a schvalovány, ba ani jednomyslně přijímány. Stačí, když existují jako banality, jako obecně známé pravdy, když takzvaně „visí ve vzduchu“. Pro lepší pochopení této úvahy uvedu příklad ze současnosti. Po druhé světové válce jsme poznali několik takových obecných pravd; rozšiřoval je denní tisk, masmédia i rozhovory. Například představa

dějiny smrti

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

o váznoucím dorozumívání mezi lidmi, o samotě člověka v davu. Tato myšlenka má ušlechtilý a známý původ, jejími otci byli filozofové Jean-Paul Sartre, Albert Camus a mnozí další. Rychle však začala žít samostatným životem a následná popularizace a opotřebení jí vtiskly povšechnou a bezejmennou podobu, takže intelektuálové, kteří ji vy­ mysleli nebo pozvedli, ji už nepoznávali. Úspěch těchto obecných před­ stav pramení právě z toho, že snadno vyjadřují prosté a hluboké pocity, které dnes hýbou masami a jimiž kdysi žily vlivné a početné skupiny. K tomuto druhu představ patří i představa o marnosti života. Zro­ dila se v rozpravách církevních hodnostářů, odkud pronikla do kolek­ tivního nevědomí a podnítila nové chování, nový přístup k bohatství a potěšení. Musíme ji brát takovou, jaká je, v podobě, v jaké jsme ji vystopovali ve skrytých zákoutích mravokárné literatury a umění, pro­ stou a strohou. Její původ je bezpochyby náboženský, její skutečné ko­ řeny však nikoli. Bohatství, skryté za závojem trudnomyslnosti, už není žádoucí sa­ mo pro sebe, kvůli potěšení, které může poskytnout. Rozkoše, mystic­ ké i smyslné, zneklidňují. Svět prosáklý smrtí se stal podezřelým skrz naskrz. Jistě, tato obecná představa nebyla jediným stavebním kamenem západní civilizace 17. století, jež postupně objevovala svou složitost, měla však velký vliv na obecné mravy: kapitalismus by se nemohl pro­ sadit, kdyby dychtivá touha po potěšení a okamžitém využívání stat­ ků, (waritia neboli přílišné lpění na životě, zůstala stejně mocná jako ve středověku. Kapitalistický podnikatel se musel smířit s odložením spotřeby a s hromaděním zisků. Získané bohatství sloužilo k novým investicím, jež byly zdrojem dalšího bohatství. Systém termínované kumulace vyžadoval splnění určitých společen­ skoekonomických a kulturních podmínek. Přinejmenším jedna z nich pro rozjezd kapitalismu nezbytně nutná - však byla psychologického rázu: zánik avaritie a její nahrazení asketičtějším vztahem k životu a ži­ votním problémům. Podivné a snad i paradoxní je, že život se lidem přestal zdát natolik žádoucí ve chvíli, kdy jim smrt přestala připadat natolik dochvilná a natolik ohromující.

JEDNODUCHOST HROBŮ:

52

-

X

O

53

x

X

případy kralu a obycejnych lidi

Hořkosladkou trudnomyslnost marností, pronikající celým 17. stole­ tím, doprovázela nenápadná proměna hrobů a hřbitovů, tak nenápad­ ná a pomalá, že si jí současníci a historici sotva všimli. Nyní přišla řada na smrt z hrobů a hřbitovů, aby po vzoru smrti z artes moriendi a marností utichla a stáhla se do ústraní, aby byla „eliminována“, jak navrhuje Michel Vovelle.16) Pozornosti Francouzů by neměl uniknout jeden mimořádný jev: králové největší evropské monarchie, na vrcholu moci, pyšní na své postavení a svůj věhlas, nemají hroby a ve skutečnosti je ani nechtěli. Rod Valois měl kapli, Bourbonové nikoli; ostatně Bourbonové dali kap­ li svých předchůdců zbořit a její mobiliář přenést přímo do kostela Saint-Denis. Rozhodnutí, že Bourbonové nebudou mít monumentál­ ní náhrobky, ale nepadlo náhle. Naopak, několikrát se projednávala otázka stavby pohřební kaple. O radu byl požádán italský sochař a ar­ chitekt Giovanni Lorenzo Bernini a mnozí další. Všechny plány však ztroskotaly. Ludvík XIV, ač veliký stavitel, se o ně nezajímal. Člověk si může říkat, že zámek ve Versailles nebo Place Royale (Královské ná­ městí, dnešní Place des Vosges) se sochou panovníka uprostřed sehrá­ ly v 17. století roli velkého pomníku, nicméně odkládání královských rakví do sklepení kostela Saint-Denis bez jakékoli zmínky na povrchu má v sobě cosi zarážejícího a znepokojujícího. Tam, kde dynastické pohřební kaple existují (Nancy, Escorial, Ví­ deň), nabyly svérázného vzhledu, díky němuž lépe pochopíme radikál­ ní postoj Bourbonů. Mimořádně zajímavý je Escorial: vypadá jako pře­ chod mezi kaplí rodu Valois a hrobkou Bourbonů v podzemí kostela Saint-Denis. Jde v podstatě o jakousi kapli rodu Valois postavenou nad hrobkou podobnou hrobce v kostele Saint-Denis. Ovšem hrobka je nádherná podzemní stavba, o jakou se v kostele Saint-Denis nikdo nepokusil. V Escorialu totiž do prostoru kostela vyčnívá horní část kaple-hrobky. Po stranách hlavního oltáře se vkleče modlí dvě skupiny po­ zlacených bronzových soch. Jedna skupina představuje rodinu Karla V., druhá rodinu Filipa II. Zaujímají velice tradiční postoj modlících se z horních částí dvoupatrových náhrobků. Sledují mši, ale zůstanou osamělí, stejně jako slavní a nenapodobitelní hrdinové. Nikdo z jejich potomků už vedle nich nepoklekl - přestože svou životní pouť tu za-

dějiny smrti

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

o váznoucím dorozumívání mezi lidmi, o samotě člověka v davu. Tato myšlenka má ušlechtilý a známý původ, jejími otci byli filozofové Jean-Paul Sartre, Albert Camus a mnozí další. Rychle však začala žít samostatným životem a následná popularizace a opotřebení jí vtiskly povšechnou a bezejmennou podobu, takže intelektuálové, kteří ji vy­ mysleli nebo pozvedli, ji už nepoznávali. Úspěch těchto obecných před­ stav pramení právě z toho, že snadno vyjadřují prosté a hluboké pocity, které dnes hýbou masami a jimiž kdysi žily vlivné a početné skupiny. K tomuto druhu představ patří i představa o marnosti života. Zro­ dila se v rozpravách církevních hodnostářů, odkud pronikla do kolek­ tivního nevědomí a podnítila nové chování, nový přístup k bohatství a potěšení. Musíme ji brát takovou, jaká je, v podobě, v jaké jsme ji vystopovali ve skrytých zákoutích mravokárné literatury a umění, pro­ stou a strohou. Její původ je bezpochyby náboženský, její skutečné ko­ řeny však nikoli. Bohatství, skryté za závojem trudnomyslnosti, už není žádoucí sa­ mo pro sebe, kvůli potěšení, které může poskytnout. Rozkoše, mystic­ ké i smyslné, zneklidňují. Svět prosáklý smrtí se stal podezřelým skrz naskrz. Jistě, tato obecná představa nebyla jediným stavebním kamenem západní civilizace 17. století, jež postupně objevovala svou složitost, měla však velký vliv na obecné mravy: kapitalismus by se nemohl pro­ sadit, kdyby dychtivá touha po potěšení a okamžitém využívání stat­ ků, (waritia neboli přílišné lpění na životě, zůstala stejně mocná jako ve středověku. Kapitalistický podnikatel se musel smířit s odložením spotřeby a s hromaděním zisků. Získané bohatství sloužilo k novým investicím, jež byly zdrojem dalšího bohatství. Systém termínované kumulace vyžadoval splnění určitých společen­ skoekonomických a kulturních podmínek. Přinejmenším jedna z nich pro rozjezd kapitalismu nezbytně nutná - však byla psychologického rázu: zánik avaritie a její nahrazení asketičtějším vztahem k životu a ži­ votním problémům. Podivné a snad i paradoxní je, že život se lidem přestal zdát natolik žádoucí ve chvíli, kdy jim smrt přestala připadat natolik dochvilná a natolik ohromující.

JEDNODUCHOST HROBŮ:

52

-

X

O

53

x

X

případy kralu a obycejnych lidi

Hořkosladkou trudnomyslnost marností, pronikající celým 17. stole­ tím, doprovázela nenápadná proměna hrobů a hřbitovů, tak nenápad­ ná a pomalá, že si jí současníci a historici sotva všimli. Nyní přišla řada na smrt z hrobů a hřbitovů, aby po vzoru smrti z artes moriendi a marností utichla a stáhla se do ústraní, aby byla „eliminována“, jak navrhuje Michel Vovelle.16) Pozornosti Francouzů by neměl uniknout jeden mimořádný jev: králové největší evropské monarchie, na vrcholu moci, pyšní na své postavení a svůj věhlas, nemají hroby a ve skutečnosti je ani nechtěli. Rod Valois měl kapli, Bourbonové nikoli; ostatně Bourbonové dali kap­ li svých předchůdců zbořit a její mobiliář přenést přímo do kostela Saint-Denis. Rozhodnutí, že Bourbonové nebudou mít monumentál­ ní náhrobky, ale nepadlo náhle. Naopak, několikrát se projednávala otázka stavby pohřební kaple. O radu byl požádán italský sochař a ar­ chitekt Giovanni Lorenzo Bernini a mnozí další. Všechny plány však ztroskotaly. Ludvík XIV, ač veliký stavitel, se o ně nezajímal. Člověk si může říkat, že zámek ve Versailles nebo Place Royale (Královské ná­ městí, dnešní Place des Vosges) se sochou panovníka uprostřed sehrá­ ly v 17. století roli velkého pomníku, nicméně odkládání královských rakví do sklepení kostela Saint-Denis bez jakékoli zmínky na povrchu má v sobě cosi zarážejícího a znepokojujícího. Tam, kde dynastické pohřební kaple existují (Nancy, Escorial, Ví­ deň), nabyly svérázného vzhledu, díky němuž lépe pochopíme radikál­ ní postoj Bourbonů. Mimořádně zajímavý je Escorial: vypadá jako pře­ chod mezi kaplí rodu Valois a hrobkou Bourbonů v podzemí kostela Saint-Denis. Jde v podstatě o jakousi kapli rodu Valois postavenou nad hrobkou podobnou hrobce v kostele Saint-Denis. Ovšem hrobka je nádherná podzemní stavba, o jakou se v kostele Saint-Denis nikdo nepokusil. V Escorialu totiž do prostoru kostela vyčnívá horní část kaple-hrobky. Po stranách hlavního oltáře se vkleče modlí dvě skupiny po­ zlacených bronzových soch. Jedna skupina představuje rodinu Karla V., druhá rodinu Filipa II. Zaujímají velice tradiční postoj modlících se z horních částí dvoupatrových náhrobků. Sledují mši, ale zůstanou osamělí, stejně jako slavní a nenapodobitelní hrdinové. Nikdo z jejich potomků už vedle nich nepoklekl - přestože svou životní pouť tu za-

54

DĚJINY SMRTI

končili i oni. Spočinuli však v hrobce pod kostelem, kam se královští zesnulí ukládali podle velmi propracovaného protokolu až do 20. sto­ letí. Hrobka zvaná Panteon okouzlovala návštěvníky ze 17. století. Když Saint-Simon přijel v roce 1721 do Španělska, chtěl ji vidět také. Po­ slechněme si jeho dojmy: „V polovině schodiště sestupujícího do Pan­ teonu jsem po levé straně spatřil dveře. Tlustý mnich, jenž nás dopro­ vázel, pravil, že vedou do síně práchnivění“ Tam se rakve zazdívaly na dobu nutnou k rozložení těla. Jak naznačuje zlý jazyk Saint-Simon, princové nevalné pověsti se tam nechávali navěky. Králové a královny, „kteří měli děti“, se odtud přemísťovali do „zásuvek Panteonu“, kdežto infanti a zesnulé bezdětné královny byli přenášeni do hrobky vedle síně práchnivění, která připomíná knihovnu. „Zeď proti vchodu, jakož i obě boční stěny této místnosti [bez oken], z níž nevede jiný východ než právě vstupní dveře, jsou upraveny přesně jako knihovna, s tím rozdílem, že police v knihovně odpovídají velikosti knih, kdežto tyto police velikosti rakví, které se do nich ukládají hlavou ke zdi a nohama k okraji police, na němž je nápis se jménem osoby v rakvi. Některé z těchto rakví jsou zabaleny do sametu, jiné do brokátu. [...] Potom jsme sestoupili do Panteonu.“ Panteon je osmiúhelník; v jedné zdi jsou vstupní dveře a čtyři další vyplňují čtyři řady nad sebou umístěných výklenků. Každý sarkofág ob­ sahuje malý sloupek z černého mramoru (cippus), na nějž se pokládaly kosti ze síně práchnivění. Vlevo králové, vpravo královny, které zanecha­ ly dědice. „Dostalo se mi obzvláštní cti,“ pokračuje Saint-Simon, „že kvůli mně rozžehli přibližně třetinu svící na obrovském a obdivuhod­ ném lustru zavěšeném uprostřed klenby; díky jeho oslnivému světlu jsme mohli ve všech zákoutích Panteonu přečíst sebemenší písmo do poslední čárky i rozeznat nejjemnější detaily všeho, co nás obklopo­ valo.“17) Toto gigantické kolumbárium připomíná nad sebou umístěné niky na hřbitovech v jihoamerických zemích nebo v zemích kolem Středo­ zemního moře; ty však nejsou v podzemí, ale venku, pod širým nebem. Rakouští Habsburkové si za místo posledního odpočinku zvolili vídeňský kostel kapucínů, jejich hrobka však nevyčnívá do prostoru kostela jako v Escorialu. Všechny pomníky jsou v císařské hrobce (Kaisergruft) v podzemí kostela; toto jednoduché místo má sice velmi dale­ ko k velkolepému architektonickému řešení Panteonu, ale rakve tam nejsou pohozeny a skryty pohledům jako rakve Bourbonů v kostele

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

55

Saint-Denis, které jsou stejně nepřístupné, jako kdyby byly zakopány v zemi. Vídeňskou císařskou hrobku lze navštívit a návštěva stojí za to. Náhrobky jsou samy rakve, nebo tak alespoň vypadají. Dnešní ná­ vštěvník o tom nepochybuje. Není v kapli nebo na hřbitově, kde vy­ čnívá jen viditelná a sterilizovaná část smrti, ale přímo uvnitř hrobu, uprostřed těl ve vyrovnané řadě rakví. Nejstarší a nejnovější jsou neza­ kryté. Naopak rakve Marie Terezie a jejích příbuzných mizí v záplavě rokokových krajek; nad nimi a kolem nich jsou rozmístěny podobizny, odznaky královské moci, andělé v letu, plačící ženy, géniové hlásající jejich slávu a různé další symboly smrti. Jen jednu rakev, rakev Marie Terezie a jejího manžela, zdobí sochy ležících, vlastně pololežících ze­ snulých; opírají se o lokty jako na etruském sarkofágu. Tyto náhrobky, byť sebeozdobenější, však zůstávají stále jen rakvemi; jsou to rakve olo­ věné, jež se tehdy hojně používaly, a také sochy zakřivující jejich linie všemi směry jsou zhotoveny ze stejného materiálu jako olověné kašny ve Versailles. Ve všech třech výše uvedených případech se pohřbívalo v podzemí, a v kostele Saint-Denis už není k vidění nic, leda to, co lze spatřit v kryptě kterékoli tuctové rodinné kaple. Francouzští králové uvažovali stejně jako Jacques Bénigne Bossuet, když o Bílé sobotě promlouval z kazatelny navarrské koleje: „Podívám-li se na bohaté hroby, v nichž, jak se zdá, mocní tohoto světa chtějí ukrýt hanbu tělesného rozkladu, nemohu se dost vynadivit krajní pošetilosti těch, kdo budují tak oká­ zalá tropea hromádkám popela a práchnivějících kostí.“18) Králové šli příkladem, zavedli novou módu. To ovšem neznamená, že se přestaly stavět nádherné a složité hroby - papežskými počínaje nebo pohřební kaple, kde andělé s třepetajícími se křídly vynášejí do nebe podobizny zesnulých, kde alegorické scény s postavami v životní velikosti kolem pyramidy nebo obelisku znázorňují nějaký příběh, ja­ ko v kapli rodu Sangro v Neapoli, na hrobě hraběte d’Harcourta v Pa­ říži nebo na náhrobku maršála Saského v kostele Svatého Tomáše ve Štrasburku; hroby tohoto druhu oplývá také katedrála Svatého Pavla v Londýně. Snad připomínaly monumentální plány pozdního středo­ věku, snad předznamenávaly teatrální výjevy nastupujícího romantis­ mu, obecné mentalitě 17.-18. století se však už odcizily: velkolepé a ho­ nosné prvky se na náhrobcích objevovaly už jen ojediněle, byly to pro budoucnost bezvýznamné výtvory umělců prahnoucích po originalitě. Zkoumáme-li tato mistrovská díla jako celek, nenajdeme dost společ-

54

DĚJINY SMRTI

končili i oni. Spočinuli však v hrobce pod kostelem, kam se královští zesnulí ukládali podle velmi propracovaného protokolu až do 20. sto­ letí. Hrobka zvaná Panteon okouzlovala návštěvníky ze 17. století. Když Saint-Simon přijel v roce 1721 do Španělska, chtěl ji vidět také. Po­ slechněme si jeho dojmy: „V polovině schodiště sestupujícího do Pan­ teonu jsem po levé straně spatřil dveře. Tlustý mnich, jenž nás dopro­ vázel, pravil, že vedou do síně práchnivění“ Tam se rakve zazdívaly na dobu nutnou k rozložení těla. Jak naznačuje zlý jazyk Saint-Simon, princové nevalné pověsti se tam nechávali navěky. Králové a královny, „kteří měli děti“, se odtud přemísťovali do „zásuvek Panteonu“, kdežto infanti a zesnulé bezdětné královny byli přenášeni do hrobky vedle síně práchnivění, která připomíná knihovnu. „Zeď proti vchodu, jakož i obě boční stěny této místnosti [bez oken], z níž nevede jiný východ než právě vstupní dveře, jsou upraveny přesně jako knihovna, s tím rozdílem, že police v knihovně odpovídají velikosti knih, kdežto tyto police velikosti rakví, které se do nich ukládají hlavou ke zdi a nohama k okraji police, na němž je nápis se jménem osoby v rakvi. Některé z těchto rakví jsou zabaleny do sametu, jiné do brokátu. [...] Potom jsme sestoupili do Panteonu.“ Panteon je osmiúhelník; v jedné zdi jsou vstupní dveře a čtyři další vyplňují čtyři řady nad sebou umístěných výklenků. Každý sarkofág ob­ sahuje malý sloupek z černého mramoru (cippus), na nějž se pokládaly kosti ze síně práchnivění. Vlevo králové, vpravo královny, které zanecha­ ly dědice. „Dostalo se mi obzvláštní cti,“ pokračuje Saint-Simon, „že kvůli mně rozžehli přibližně třetinu svící na obrovském a obdivuhod­ ném lustru zavěšeném uprostřed klenby; díky jeho oslnivému světlu jsme mohli ve všech zákoutích Panteonu přečíst sebemenší písmo do poslední čárky i rozeznat nejjemnější detaily všeho, co nás obklopo­ valo.“17) Toto gigantické kolumbárium připomíná nad sebou umístěné niky na hřbitovech v jihoamerických zemích nebo v zemích kolem Středo­ zemního moře; ty však nejsou v podzemí, ale venku, pod širým nebem. Rakouští Habsburkové si za místo posledního odpočinku zvolili vídeňský kostel kapucínů, jejich hrobka však nevyčnívá do prostoru kostela jako v Escorialu. Všechny pomníky jsou v císařské hrobce (Kaisergruft) v podzemí kostela; toto jednoduché místo má sice velmi dale­ ko k velkolepému architektonickému řešení Panteonu, ale rakve tam nejsou pohozeny a skryty pohledům jako rakve Bourbonů v kostele

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

55

Saint-Denis, které jsou stejně nepřístupné, jako kdyby byly zakopány v zemi. Vídeňskou císařskou hrobku lze navštívit a návštěva stojí za to. Náhrobky jsou samy rakve, nebo tak alespoň vypadají. Dnešní ná­ vštěvník o tom nepochybuje. Není v kapli nebo na hřbitově, kde vy­ čnívá jen viditelná a sterilizovaná část smrti, ale přímo uvnitř hrobu, uprostřed těl ve vyrovnané řadě rakví. Nejstarší a nejnovější jsou neza­ kryté. Naopak rakve Marie Terezie a jejích příbuzných mizí v záplavě rokokových krajek; nad nimi a kolem nich jsou rozmístěny podobizny, odznaky královské moci, andělé v letu, plačící ženy, géniové hlásající jejich slávu a různé další symboly smrti. Jen jednu rakev, rakev Marie Terezie a jejího manžela, zdobí sochy ležících, vlastně pololežících ze­ snulých; opírají se o lokty jako na etruském sarkofágu. Tyto náhrobky, byť sebeozdobenější, však zůstávají stále jen rakvemi; jsou to rakve olo­ věné, jež se tehdy hojně používaly, a také sochy zakřivující jejich linie všemi směry jsou zhotoveny ze stejného materiálu jako olověné kašny ve Versailles. Ve všech třech výše uvedených případech se pohřbívalo v podzemí, a v kostele Saint-Denis už není k vidění nic, leda to, co lze spatřit v kryptě kterékoli tuctové rodinné kaple. Francouzští králové uvažovali stejně jako Jacques Bénigne Bossuet, když o Bílé sobotě promlouval z kazatelny navarrské koleje: „Podívám-li se na bohaté hroby, v nichž, jak se zdá, mocní tohoto světa chtějí ukrýt hanbu tělesného rozkladu, nemohu se dost vynadivit krajní pošetilosti těch, kdo budují tak oká­ zalá tropea hromádkám popela a práchnivějících kostí.“18) Králové šli příkladem, zavedli novou módu. To ovšem neznamená, že se přestaly stavět nádherné a složité hroby - papežskými počínaje nebo pohřební kaple, kde andělé s třepetajícími se křídly vynášejí do nebe podobizny zesnulých, kde alegorické scény s postavami v životní velikosti kolem pyramidy nebo obelisku znázorňují nějaký příběh, ja­ ko v kapli rodu Sangro v Neapoli, na hrobě hraběte d’Harcourta v Pa­ říži nebo na náhrobku maršála Saského v kostele Svatého Tomáše ve Štrasburku; hroby tohoto druhu oplývá také katedrála Svatého Pavla v Londýně. Snad připomínaly monumentální plány pozdního středo­ věku, snad předznamenávaly teatrální výjevy nastupujícího romantis­ mu, obecné mentalitě 17.-18. století se však už odcizily: velkolepé a ho­ nosné prvky se na náhrobcích objevovaly už jen ojediněle, byly to pro budoucnost bezvýznamné výtvory umělců prahnoucích po originalitě. Zkoumáme-li tato mistrovská díla jako celek, nenajdeme dost společ-

56

DĚJINY SMRTI

ných rysů na to, abychom z nich mohli vytvořit modelové řady jako v případě středověkých hrobů (viz 5. kapitolu). Místo středověkých typů tu máme jen dvě řady všedních hrobů: olo­ věné rakve v podzemních prostorách a velmi prosté podlažní náhrobky, zjednodušené následovníky plochých hrobů, které byly součástí dláž­ dění kostela. Protireformační biskupové sice usilovali o obnovení starého zvyku pochovávat na hřbitovech, ale nakonec prosadili jen požadavek, aby hrob v kostele nepřekročil úroveň podlahy. Toto opatření bylo ostatně v souladu s dobovým sklonem k jednoduchému pohřbu. Zaskočeni však nebyli ani ti, kdo lpěli na tradiční okázalosti. Ač nízké, jejich hro­ by přesto nebyly skrovné; a povinnost mít hrob na úrovni podlahy ne­ pochybně přinesla tučné zisky mozaikářům, kteří svými mramorovými obrazci vyšperkovali podlahy kostelů Gesú e Maria di Corso v Římě nebo v kostele rytířů maltézského řádu v La Vallettě; k nejoblíbenějším ornamentálním motivům těchto nádherných pestrobarevných kombi­ nací, jež představovaly poslední vzestup mozaikářského umění před dnešními koupelnami, patřily erby. Avšak kresby z pestrobarevného mramoru, zdobící podlažní hroby šlechticů a kardinálů, byly přece jen vzácné. V dláždění kostela Svatého Jana Florentského v Římě se střídají jednobarevné kruhy a obdélníky šedých odstínů. Obdélníky jsou hroby jednotlivců s velmi jednoduchý­ mi nápisy. Velký kruh před hlavním oltářem uzavírá hrobku bratrstva národa florentského. Tyto prosté dlaždice pomalu opouštěly kostely a pronikaly do klášterů a na hřbitovy (například do kláštera Santa An­ nunziata ve Florencii). Krajně jednoduché vodorovné náhrobní desky se v Itálii používaly až do poloviny 19. století, přestože na janovském hřbitově Campo Santo najdeme velikášské hroby se sochami, podo­ biznami a teatrálními výjevy, pocházející z téže doby. Nejinak tomu bylo i jinde, ale prosté podlažní náhrobky bez umělec­ kého zpracování vzaly za své při nelítostných úpravách kostelního dláž­ dění v 18.-19. století. Několik málo jich zbylo v chudých a odlehlých oblastech. Například téměř celé dláždění románského kostela v Bozouls v aveyronském kraji ve Francii dodnes sestává z podlažních ná­ hrobků z 18. století, které za svou krajní jednoduchost možná vděčí blízkosti protestantů: uvádějí jen jméno nebo jméno a datum, vzácněji jméno, datum a povolání (například notář), někdy s kresbou Božích muk; na hrobech kněží (označených písmeny PRT, presbyter) je kresba

57

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

otevřené knihy. Tato takřka holá podlaha vyvolává silný dojem chladu a prázdnoty.

V*

o

>✓

X

REHABILITACE HŘBITOVU POD SIRÝM NEBEM

Ovšem nejnápadnější novinkou v oboru pohřbívání byl v té době ná­ vrat ke hřbitovům. Mnozí vysoce postavení lidé, kteří by se v 16. nebo počátkem 17. století dali pohřbít v kostele, si na přelomu 17. a 18. sto­ letí zvolili hřbitov pod širým nebem. Ve Francii si někteří lidé vybírali hřbitov pod širým nebem ze stejné­ ho důvodu, jako jiní dávali přednost prostému náhrobku v podlaze kostela - z pokory. Tak se alespoň ospravedlňovala volba, od níž se nikdy docela neustoupilo, vSetření generálního prokurátora z roku 1763, jehož výsledky jsme už použili v předchozí kapitole, nám poskytuje několik přesných údajů. Pohřby na hřbitovech byly dost četné na to, aby jejich počet používali faráři jako argument při úvahách o přemísťování hřbitovů mimo Paříž. Farní kostel Sainte-Marie-Madeleine de la Čité: „Jejich farnost nemá jiný hřbitov k pohřbívání [nikoli chudých, ale] těch farníků, kteří, ve­ deni duchem pokory, si nepřejí spočinout v kryptě svého kostela, nežli hřbitov Neviňátek.“19) Farář a správci záduší kostela Saint-Sulpice, zneklidněni plány na přemístění hřbitovů mimo město, naléhavě zdůrazňovali nutnost za­ chovat jejich hřbitov v Bagneuxské ulici: „Nikoho v sousedství nemůže nijak obtěžovat (...) ale existují i další, místní důvody, kvůli nimž se farnost Saint-Sulpice bez nich [hřbitovů] nemůže obejít. Především je velice rozlehlá a žije v ní mnoho farníků hodných nejhlubší úcty, které zbožnost nebo pokora vedou k žádosti spočinout na hřbitově.“ Konečně ve farnosti Saint-Louis-en-l’Ile se správa záduší ze stejných důvodů obávala „oddálení hřbitova“. Rozhodla, že bude „rodiny zesnu­ lých častěji nabádat, aby žádaly pohřeb v kostelní kryptě [nikoli na hřbi­ tově], přestože pak nebude možné splnit poslední vůli úctyhodných osob, jež ve zbožnosti a pokoře vyslovily přání spočinout na hřbitově mezi nejchudšími z chudých, a o takové není ve farnosti Saint-Louis nouze“. Patřil k nim i policejní ředitel Gabriel Nicolas de La Reynie (1625-1709), o němž Orest Allen Ranum v literární podobizně napsal: „La Reynie, veden upřímnou zbožností, projevil nevšední pokoru a v po-

56

DĚJINY SMRTI

ných rysů na to, abychom z nich mohli vytvořit modelové řady jako v případě středověkých hrobů (viz 5. kapitolu). Místo středověkých typů tu máme jen dvě řady všedních hrobů: olo­ věné rakve v podzemních prostorách a velmi prosté podlažní náhrobky, zjednodušené následovníky plochých hrobů, které byly součástí dláž­ dění kostela. Protireformační biskupové sice usilovali o obnovení starého zvyku pochovávat na hřbitovech, ale nakonec prosadili jen požadavek, aby hrob v kostele nepřekročil úroveň podlahy. Toto opatření bylo ostatně v souladu s dobovým sklonem k jednoduchému pohřbu. Zaskočeni však nebyli ani ti, kdo lpěli na tradiční okázalosti. Ač nízké, jejich hro­ by přesto nebyly skrovné; a povinnost mít hrob na úrovni podlahy ne­ pochybně přinesla tučné zisky mozaikářům, kteří svými mramorovými obrazci vyšperkovali podlahy kostelů Gesú e Maria di Corso v Římě nebo v kostele rytířů maltézského řádu v La Vallettě; k nejoblíbenějším ornamentálním motivům těchto nádherných pestrobarevných kombi­ nací, jež představovaly poslední vzestup mozaikářského umění před dnešními koupelnami, patřily erby. Avšak kresby z pestrobarevného mramoru, zdobící podlažní hroby šlechticů a kardinálů, byly přece jen vzácné. V dláždění kostela Svatého Jana Florentského v Římě se střídají jednobarevné kruhy a obdélníky šedých odstínů. Obdélníky jsou hroby jednotlivců s velmi jednoduchý­ mi nápisy. Velký kruh před hlavním oltářem uzavírá hrobku bratrstva národa florentského. Tyto prosté dlaždice pomalu opouštěly kostely a pronikaly do klášterů a na hřbitovy (například do kláštera Santa An­ nunziata ve Florencii). Krajně jednoduché vodorovné náhrobní desky se v Itálii používaly až do poloviny 19. století, přestože na janovském hřbitově Campo Santo najdeme velikášské hroby se sochami, podo­ biznami a teatrálními výjevy, pocházející z téže doby. Nejinak tomu bylo i jinde, ale prosté podlažní náhrobky bez umělec­ kého zpracování vzaly za své při nelítostných úpravách kostelního dláž­ dění v 18.-19. století. Několik málo jich zbylo v chudých a odlehlých oblastech. Například téměř celé dláždění románského kostela v Bozouls v aveyronském kraji ve Francii dodnes sestává z podlažních ná­ hrobků z 18. století, které za svou krajní jednoduchost možná vděčí blízkosti protestantů: uvádějí jen jméno nebo jméno a datum, vzácněji jméno, datum a povolání (například notář), někdy s kresbou Božích muk; na hrobech kněží (označených písmeny PRT, presbyter) je kresba

57

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

otevřené knihy. Tato takřka holá podlaha vyvolává silný dojem chladu a prázdnoty.

V*

o

>✓

X

REHABILITACE HŘBITOVU POD SIRÝM NEBEM

Ovšem nejnápadnější novinkou v oboru pohřbívání byl v té době ná­ vrat ke hřbitovům. Mnozí vysoce postavení lidé, kteří by se v 16. nebo počátkem 17. století dali pohřbít v kostele, si na přelomu 17. a 18. sto­ letí zvolili hřbitov pod širým nebem. Ve Francii si někteří lidé vybírali hřbitov pod širým nebem ze stejné­ ho důvodu, jako jiní dávali přednost prostému náhrobku v podlaze kostela - z pokory. Tak se alespoň ospravedlňovala volba, od níž se nikdy docela neustoupilo, vSetření generálního prokurátora z roku 1763, jehož výsledky jsme už použili v předchozí kapitole, nám poskytuje několik přesných údajů. Pohřby na hřbitovech byly dost četné na to, aby jejich počet používali faráři jako argument při úvahách o přemísťování hřbitovů mimo Paříž. Farní kostel Sainte-Marie-Madeleine de la Čité: „Jejich farnost nemá jiný hřbitov k pohřbívání [nikoli chudých, ale] těch farníků, kteří, ve­ deni duchem pokory, si nepřejí spočinout v kryptě svého kostela, nežli hřbitov Neviňátek.“19) Farář a správci záduší kostela Saint-Sulpice, zneklidněni plány na přemístění hřbitovů mimo město, naléhavě zdůrazňovali nutnost za­ chovat jejich hřbitov v Bagneuxské ulici: „Nikoho v sousedství nemůže nijak obtěžovat (...) ale existují i další, místní důvody, kvůli nimž se farnost Saint-Sulpice bez nich [hřbitovů] nemůže obejít. Především je velice rozlehlá a žije v ní mnoho farníků hodných nejhlubší úcty, které zbožnost nebo pokora vedou k žádosti spočinout na hřbitově.“ Konečně ve farnosti Saint-Louis-en-l’Ile se správa záduší ze stejných důvodů obávala „oddálení hřbitova“. Rozhodla, že bude „rodiny zesnu­ lých častěji nabádat, aby žádaly pohřeb v kostelní kryptě [nikoli na hřbi­ tově], přestože pak nebude možné splnit poslední vůli úctyhodných osob, jež ve zbožnosti a pokoře vyslovily přání spočinout na hřbitově mezi nejchudšími z chudých, a o takové není ve farnosti Saint-Louis nouze“. Patřil k nim i policejní ředitel Gabriel Nicolas de La Reynie (1625-1709), o němž Orest Allen Ranum v literární podobizně napsal: „La Reynie, veden upřímnou zbožností, projevil nevšední pokoru a v po-

58

DĚJINY SMRTI

slední vůli požádal, aby byl pohřben anonymně, bez náhrobku, na ma­ lém hřbitově u kostela Saint-Eustache.“20) Některé farníky z pařížské oblasti vedla k výběru hřbitova také ob­ čanská uvědomělost a smysl pro obecné blaho, nikoli pokora, jak ales­ poň sami tvrdili, jako kancléř Henri Francois ďAguesseau (1668-1751): obelisk před kostelem ďAuteuil v Paříži je pozůstatek jeho venkovního hrobu. Je možné, že v 18. století došlo na venkově k jakémusi procitnutí, k vě­ domému příklonu ke hřbitovu, jako projevu vzdoru vůči farářům, kteří příliš zvýhodňovali pohřby v kostele. Yves Castan zjistil, že v září 1735 vedl farář městečka Viviers nedaleko Mirepoix soudní spor s jednou Par­ nicí a jejím manželem. „Druhý den po posvícení [9. září],“ sděluje nám soudní zapisovatel, „se rozkřikla, že není zvykem zpívat Libera v kostele. Sebrala zpěvník regenschorimu a se slovy ,pojďte, půjdeme na hřbi­ tov4 pohnala věřící ven z kostela. Její manžel tvrdil, že mluvila Jménem žen4 a že chtěla prosadit,dodržování zvyku modliteb na hřbitově4.“21) Musíme však přiznat, že k obnově hřbitovů, byť doložené, došlo ve Francii dosti pozdě a nelze ji ani přesně určit, ani přesně popsat, protože z té doby se nedochoval takřka žádný viditelný hrob. V Anglii je situace zcela jiná. Jistě, i tam se dochovalo, stejně jako ve Francii, jen velmi málo venkovních hrobů z konce středověku a po­ čátku novověku. Ty, které zbyly, mají náhrobek ve tvaru úzké svislé stély, zakončené kotoučem, v němž je vytesán kříž; jsou to hroby po­ dobného typu, s jakými jsme se v 16. století setkávali na kontinentě (viz 5. kapitolu). Naopak hroby v kostelích, se sochami nebo rytinami ležících, jsou početnější a lépe Zachovalé než ve Francii, což dokazuje stejné zvyky: i angličtí šlechtici, kupci a hodnostáři se dávali pohřbívat v kostelích. Nicméně máme důkazy, že na anglických hřbitovech se už od konce středověku pohřbívalo častěji než na hřbitovech francouz­ ských (viz 2. kapitolu). Anglická písemná svědectví však začínají být četnější až po obnově monarchie ve druhé polovině 17. století. V roce 1682 si John Evelyn za­ znamenal do deníku, že jeho tchán si přál spočinout na hřbitově u kos­ tela (churchyard), nikoli v kostele, „neboť nový zvyk [nový ve srovnání se zvyky prvotní církve a s kanonickým právem] pohřbívat kdekoho v kostele jej nadmíru pohoršoval“.22) Mnoho svislých stél z této doby se dochovalo dodnes, buď na původ­ ním místě, anebo alespoň v řadách opřených o kostelní nebo obvodo­

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

59

vou zeď hřbitova. Jejich počet naznačuje, jak mohl vypadat churchyard koncem 17. a počátkem 18. století: byla to vlastně louka - pásl se na ní pastorův dobytek - posetá často bohatě zdobenými náhrobními ka­ meny (headstones). Některé z těch nejstarších byly možná vytesány po vzoru svých dřevěných předchůdců. Většinou však napodobovaly ty nejvšednější nástěnné náhrobky s nápisy, sejmuté z tradiční kostelní zdi a zapíchnuté do země. Zachovaly si nápis, zdobený rám a v někte­ rých případech dokonce i náboženský výjev (stvoření a pád - vzkříšení těla - nanebevzetí duše v podobě anděla). Svébytnost anglických hřbi­ tovů pod širým nebem tedy nespočívá ve vzezření hrobů, ale v jejich počtu a stáří. Zajímavé je, že se stélami typu headstone se setkáváme na židovských hřbitovech ve střední Evropě, například v Praze. Co vedlo vysoce postavené Angličany k tomu, aby se dávali pochová­ vat na hřbitovech? Zdá se, že něco jiného než nesmlouvavá a okázalá pokora, již stavěli na odiv Francouzi ovlivnění jansenismem; něco mezi naprostou lhostejností puritánů a tradiční touhou uchovat si postave­ ní i po smrti a zanechat památku. Naznačuje to i nápis z roku 1684: „Pod prahem zdejšího kostela odpočívá tělo Williama Toskera, jenž se raději stal strážcem (door keeper) Božího domu, než by si svůj příbytek zřídil ve svatostánku nesmrtelnosti.“23) Šlo o natolik rozšířený psychologický sklon, že jej angličtí vystěho­ vale! přinesli do Ameriky jako nejhlubší výraz své kultury. V anglic­ kých osadách na americké půdě se obvykle pochovávalo na hřbitovech a američtí historici si snad ani neuvědomují původnost, novost a předčasnost této skutečnosti. Hroby v kostele nepřicházely v puritánské Nové Anglii v úvahu a všechny pohřební, slavnostní a vzpomínkové obřady se vždy konaly na hřbitovech.24) Ve Virginii se už od poloviny 17. století dávali bohatí osadníci po­ hřbívat venku v přírodě, buď na svých plantážích, anebo na hřbitově u kostela.25) Patrick Henry Butler prostudoval rozsáhlý soubor těchto náhrobků a pořídil i jejich soupis. Nechceme zacházet do podrobností, uvedeme zde jen tři kategorie hrobů, neboť jejich morfologie je v tom­ to případě významná: 1. Box-tumbs neboli hroby na kamenném podstavci, odvozené ze stře­ dověkých hrobů se sochou ležícího zesnulého, ovšem bez sochy, takže zůstal jen podstavec. V 16. století se takové hroby nacházely i na hřbitově Neviňátek, jak dosvědčuje už citovaný obraz (viz 5. kapitolu) v muzeu pařížských dějin v paláci Carnavalet. Existovaly samozřejmě i v Anglii:

58

DĚJINY SMRTI

slední vůli požádal, aby byl pohřben anonymně, bez náhrobku, na ma­ lém hřbitově u kostela Saint-Eustache.“20) Některé farníky z pařížské oblasti vedla k výběru hřbitova také ob­ čanská uvědomělost a smysl pro obecné blaho, nikoli pokora, jak ales­ poň sami tvrdili, jako kancléř Henri Francois ďAguesseau (1668-1751): obelisk před kostelem ďAuteuil v Paříži je pozůstatek jeho venkovního hrobu. Je možné, že v 18. století došlo na venkově k jakémusi procitnutí, k vě­ domému příklonu ke hřbitovu, jako projevu vzdoru vůči farářům, kteří příliš zvýhodňovali pohřby v kostele. Yves Castan zjistil, že v září 1735 vedl farář městečka Viviers nedaleko Mirepoix soudní spor s jednou Par­ nicí a jejím manželem. „Druhý den po posvícení [9. září],“ sděluje nám soudní zapisovatel, „se rozkřikla, že není zvykem zpívat Libera v kostele. Sebrala zpěvník regenschorimu a se slovy ,pojďte, půjdeme na hřbi­ tov4 pohnala věřící ven z kostela. Její manžel tvrdil, že mluvila Jménem žen4 a že chtěla prosadit,dodržování zvyku modliteb na hřbitově4.“21) Musíme však přiznat, že k obnově hřbitovů, byť doložené, došlo ve Francii dosti pozdě a nelze ji ani přesně určit, ani přesně popsat, protože z té doby se nedochoval takřka žádný viditelný hrob. V Anglii je situace zcela jiná. Jistě, i tam se dochovalo, stejně jako ve Francii, jen velmi málo venkovních hrobů z konce středověku a po­ čátku novověku. Ty, které zbyly, mají náhrobek ve tvaru úzké svislé stély, zakončené kotoučem, v němž je vytesán kříž; jsou to hroby po­ dobného typu, s jakými jsme se v 16. století setkávali na kontinentě (viz 5. kapitolu). Naopak hroby v kostelích, se sochami nebo rytinami ležících, jsou početnější a lépe Zachovalé než ve Francii, což dokazuje stejné zvyky: i angličtí šlechtici, kupci a hodnostáři se dávali pohřbívat v kostelích. Nicméně máme důkazy, že na anglických hřbitovech se už od konce středověku pohřbívalo častěji než na hřbitovech francouz­ ských (viz 2. kapitolu). Anglická písemná svědectví však začínají být četnější až po obnově monarchie ve druhé polovině 17. století. V roce 1682 si John Evelyn za­ znamenal do deníku, že jeho tchán si přál spočinout na hřbitově u kos­ tela (churchyard), nikoli v kostele, „neboť nový zvyk [nový ve srovnání se zvyky prvotní církve a s kanonickým právem] pohřbívat kdekoho v kostele jej nadmíru pohoršoval“.22) Mnoho svislých stél z této doby se dochovalo dodnes, buď na původ­ ním místě, anebo alespoň v řadách opřených o kostelní nebo obvodo­

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

59

vou zeď hřbitova. Jejich počet naznačuje, jak mohl vypadat churchyard koncem 17. a počátkem 18. století: byla to vlastně louka - pásl se na ní pastorův dobytek - posetá často bohatě zdobenými náhrobními ka­ meny (headstones). Některé z těch nejstarších byly možná vytesány po vzoru svých dřevěných předchůdců. Většinou však napodobovaly ty nejvšednější nástěnné náhrobky s nápisy, sejmuté z tradiční kostelní zdi a zapíchnuté do země. Zachovaly si nápis, zdobený rám a v někte­ rých případech dokonce i náboženský výjev (stvoření a pád - vzkříšení těla - nanebevzetí duše v podobě anděla). Svébytnost anglických hřbi­ tovů pod širým nebem tedy nespočívá ve vzezření hrobů, ale v jejich počtu a stáří. Zajímavé je, že se stélami typu headstone se setkáváme na židovských hřbitovech ve střední Evropě, například v Praze. Co vedlo vysoce postavené Angličany k tomu, aby se dávali pochová­ vat na hřbitovech? Zdá se, že něco jiného než nesmlouvavá a okázalá pokora, již stavěli na odiv Francouzi ovlivnění jansenismem; něco mezi naprostou lhostejností puritánů a tradiční touhou uchovat si postave­ ní i po smrti a zanechat památku. Naznačuje to i nápis z roku 1684: „Pod prahem zdejšího kostela odpočívá tělo Williama Toskera, jenž se raději stal strážcem (door keeper) Božího domu, než by si svůj příbytek zřídil ve svatostánku nesmrtelnosti.“23) Šlo o natolik rozšířený psychologický sklon, že jej angličtí vystěho­ vale! přinesli do Ameriky jako nejhlubší výraz své kultury. V anglic­ kých osadách na americké půdě se obvykle pochovávalo na hřbitovech a američtí historici si snad ani neuvědomují původnost, novost a předčasnost této skutečnosti. Hroby v kostele nepřicházely v puritánské Nové Anglii v úvahu a všechny pohřební, slavnostní a vzpomínkové obřady se vždy konaly na hřbitovech.24) Ve Virginii se už od poloviny 17. století dávali bohatí osadníci po­ hřbívat venku v přírodě, buď na svých plantážích, anebo na hřbitově u kostela.25) Patrick Henry Butler prostudoval rozsáhlý soubor těchto náhrobků a pořídil i jejich soupis. Nechceme zacházet do podrobností, uvedeme zde jen tři kategorie hrobů, neboť jejich morfologie je v tom­ to případě významná: 1. Box-tumbs neboli hroby na kamenném podstavci, odvozené ze stře­ dověkých hrobů se sochou ležícího zesnulého, ovšem bez sochy, takže zůstal jen podstavec. V 16. století se takové hroby nacházely i na hřbitově Neviňátek, jak dosvědčuje už citovaný obraz (viz 5. kapitolu) v muzeu pařížských dějin v paláci Carnavalet. Existovaly samozřejmě i v Anglii:

61

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

jsou k vidění na nevelkém hřbitově Invalidů v londýnské čtvrti Chelsea. Ve Virginii náležely tyto hroby výlučně důležitým osobnostem a jejich stěny se zdobily nejprve v barokním a později v klasicistním stylu. Prost­ ší hroby tohoto druhu se v polovině 18. století stavěly z cihel. P. H. But­ ler vyfotografoval hroby z let 1675, 1692, 1699 a 1700. 2. Slabs neboli ploché hroby, početnější a všednější než box-tumbs, ačkoli rovněž zdobené, někdy dovezené z Anglie. 3. Headstones neboli stély, o nichž lze říci totéž co o plochých hrobech (slabs) a které na tomto břehu Atlantiku napodobily churchyards z konce 17. století. Nejstarší headstone zaznamenaný v Butlerově práci pochází z roku 1622. Se stejnou hojností headstones se setkáme v Nové Anglii, odkud se v 18. století dokonce rozšířily do Virginie. Anglikánské hroby ve Virginii se od hrobů puritánských v Nové Ang­ lii liší jen ikonografií. Ve Virginii i v Nové Anglii se v horní části stély (tedy v miste, které je na kostelních nástěnných náhrobcích vyhrazeno náboženskému výjevu a podobizně zesnulého) vyobrazují dvě témata současně. Tím prvním je anděl nebo jeho okřídlená hlava, symbol ne­ smrtelné duše a jejího nanebevstoupení. Tím druhým je lebka nad zkříženými hnáty, znamení pomíjivosti těla. V Nové Anglii převažovalo téma umrlčí. Po pravdě řečeno, zdá se mi, že přítomnost cherubínů je nabita vý­ znamem mnohem víc než umrlčí algebra, která v té době zevšedněla všude na Západě. Okřídlený cherubín ve Francii neexistoval. V Itálii se ztrácel mezi ostatními zdobnými prvky. Naproti tomu v Americe, kde se nezapomnělo, že představuje nesmrtelnou duši, měl osobité kouzlo a půvab. To byl také důvod, proč se okřídlená lebka v 18. století v Nové Anglii, kde smrt nabývala nového významu a kde puritáni opožděně přestali pěstovat její hrůznost, proměnila v okřídlenou hlavu cherubí­ na, a to díky takřka filmové proměně tváře, která postupně získávala plnější a jemnější črty.26) V Anglii a v anglických koloniích v Novém světě tak v 17.-18. sto­ letí vznikl kolem kostela prostor, který už nebyl hřbitovem společ­ ných jam bez viditelných hrobů chudých a ponížených. Zaplnily ho jednoduché, ale často také velmi zdobné pomníčky, na nichž lze bez obtíží vysledovat vliv velkých uměleckých proudů, kdy po baroku při­ šel novopalladiovský klasicismus a po něm zase romantismus, což dost možná tlumočilo všeobecnou touhu po menší okázalosti a větší prostotě.

Takovýto obrázek hřbitova nepatří výlučně k Anglii. Ještě dnes před vámi náhodně vyvstane tam, kde byste jej vůbec nečekali, například v jedné vesnici v departementu Pyrénées Orientales, na hranicích se španělskou Katalánií: byl jsem překvapen, když jsem na tamním hřbi­ tově našel staré hroby v hlavách jednoduše označené rytými stélami a v nohou holým kamenem. V Anglii a v Americe vymezoval totiž hrob headstone a footstone; tento zvyk ukazuje na novou starost, která však zřejmě nesahá příliš hluboko do 18. století - vyznačit umístění zesnu­ lého na povrchu. V prvních letech 19. století to byl běžný typ hrobu, dokonce i pro bohaté. V románu Na větrné hůrce popisuje Emily Brontéová malý venkovský hřbitov. Ve dvou vznešených domech v témže kraji žily dvě významné rodiny. Šlechtická rodina Lintonových měla hrobku v kostele; členové statkářské rodiny Earnshawových byli pohřbíváni na hřbitově vedle kostela (churchyard). Lintonova žena Kateřina (rozená Earnshawová) na smrtelném loži požádala, aby ji pohřbili „nikoli mezi Lintonovými pod kostelní klenbou, ale pod širým nebem, u kamenného pomníč­ ku“. Proto se i její manžel vzdal rodinné hrobky a dal se pohřbít vedle ní, „na zeleném svahu vedle hřbitova, kde je zeď tak nízká, že ji rašelinová prsť skoro zanesla. [...] Oba rovy značí prostý náhrobek v hlavách [headstone] a hrubý šedý kámen v nohou [and a plain grey block at their feet]“27) Venkovský churchyard s vodorovnými nebo vztyčenými náhrobními kameny uprostřed přírody svědčí o vyrovnaném a trochu odtažitém postoji ke smrti, v němž jsou očekávání i obavy utlumeny rovnou mě­ rou. Na takovém hřbitově rozjímal počátkem 18. století Thomas Gray, takový hřbitov inspiroval i romantiky, když objevovali nový způsob bytí a vnímání tváří v tvář smrti.

60

POKUŠENÍ NICOTY V LITERATUŘE

Snadno bychom mohli propadnout dojmu, že počátek 18. století se vyznačoval dosažením jakéhosi rovnovážného stavu melancholické prostoty, jejž symbolizoval anglický a americký hřbitov. Ovšem hořkosladké vnímání života a smrti, v němž se tato kultura utápěla, už ohro­ žoval jeden z jeho důsledků. Tehdy totiž pocity marnosti nahrazovalo silné vnímání nicoty. Ne vždy a nikoli nutně, ale natolik často, že to cha­

61

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

jsou k vidění na nevelkém hřbitově Invalidů v londýnské čtvrti Chelsea. Ve Virginii náležely tyto hroby výlučně důležitým osobnostem a jejich stěny se zdobily nejprve v barokním a později v klasicistním stylu. Prost­ ší hroby tohoto druhu se v polovině 18. století stavěly z cihel. P. H. But­ ler vyfotografoval hroby z let 1675, 1692, 1699 a 1700. 2. Slabs neboli ploché hroby, početnější a všednější než box-tumbs, ačkoli rovněž zdobené, někdy dovezené z Anglie. 3. Headstones neboli stély, o nichž lze říci totéž co o plochých hrobech (slabs) a které na tomto břehu Atlantiku napodobily churchyards z konce 17. století. Nejstarší headstone zaznamenaný v Butlerově práci pochází z roku 1622. Se stejnou hojností headstones se setkáme v Nové Anglii, odkud se v 18. století dokonce rozšířily do Virginie. Anglikánské hroby ve Virginii se od hrobů puritánských v Nové Ang­ lii liší jen ikonografií. Ve Virginii i v Nové Anglii se v horní části stély (tedy v miste, které je na kostelních nástěnných náhrobcích vyhrazeno náboženskému výjevu a podobizně zesnulého) vyobrazují dvě témata současně. Tím prvním je anděl nebo jeho okřídlená hlava, symbol ne­ smrtelné duše a jejího nanebevstoupení. Tím druhým je lebka nad zkříženými hnáty, znamení pomíjivosti těla. V Nové Anglii převažovalo téma umrlčí. Po pravdě řečeno, zdá se mi, že přítomnost cherubínů je nabita vý­ znamem mnohem víc než umrlčí algebra, která v té době zevšedněla všude na Západě. Okřídlený cherubín ve Francii neexistoval. V Itálii se ztrácel mezi ostatními zdobnými prvky. Naproti tomu v Americe, kde se nezapomnělo, že představuje nesmrtelnou duši, měl osobité kouzlo a půvab. To byl také důvod, proč se okřídlená lebka v 18. století v Nové Anglii, kde smrt nabývala nového významu a kde puritáni opožděně přestali pěstovat její hrůznost, proměnila v okřídlenou hlavu cherubí­ na, a to díky takřka filmové proměně tváře, která postupně získávala plnější a jemnější črty.26) V Anglii a v anglických koloniích v Novém světě tak v 17.-18. sto­ letí vznikl kolem kostela prostor, který už nebyl hřbitovem společ­ ných jam bez viditelných hrobů chudých a ponížených. Zaplnily ho jednoduché, ale často také velmi zdobné pomníčky, na nichž lze bez obtíží vysledovat vliv velkých uměleckých proudů, kdy po baroku při­ šel novopalladiovský klasicismus a po něm zase romantismus, což dost možná tlumočilo všeobecnou touhu po menší okázalosti a větší prostotě.

Takovýto obrázek hřbitova nepatří výlučně k Anglii. Ještě dnes před vámi náhodně vyvstane tam, kde byste jej vůbec nečekali, například v jedné vesnici v departementu Pyrénées Orientales, na hranicích se španělskou Katalánií: byl jsem překvapen, když jsem na tamním hřbi­ tově našel staré hroby v hlavách jednoduše označené rytými stélami a v nohou holým kamenem. V Anglii a v Americe vymezoval totiž hrob headstone a footstone; tento zvyk ukazuje na novou starost, která však zřejmě nesahá příliš hluboko do 18. století - vyznačit umístění zesnu­ lého na povrchu. V prvních letech 19. století to byl běžný typ hrobu, dokonce i pro bohaté. V románu Na větrné hůrce popisuje Emily Brontéová malý venkovský hřbitov. Ve dvou vznešených domech v témže kraji žily dvě významné rodiny. Šlechtická rodina Lintonových měla hrobku v kostele; členové statkářské rodiny Earnshawových byli pohřbíváni na hřbitově vedle kostela (churchyard). Lintonova žena Kateřina (rozená Earnshawová) na smrtelném loži požádala, aby ji pohřbili „nikoli mezi Lintonovými pod kostelní klenbou, ale pod širým nebem, u kamenného pomníč­ ku“. Proto se i její manžel vzdal rodinné hrobky a dal se pohřbít vedle ní, „na zeleném svahu vedle hřbitova, kde je zeď tak nízká, že ji rašelinová prsť skoro zanesla. [...] Oba rovy značí prostý náhrobek v hlavách [headstone] a hrubý šedý kámen v nohou [and a plain grey block at their feet]“27) Venkovský churchyard s vodorovnými nebo vztyčenými náhrobními kameny uprostřed přírody svědčí o vyrovnaném a trochu odtažitém postoji ke smrti, v němž jsou očekávání i obavy utlumeny rovnou mě­ rou. Na takovém hřbitově rozjímal počátkem 18. století Thomas Gray, takový hřbitov inspiroval i romantiky, když objevovali nový způsob bytí a vnímání tváří v tvář smrti.

60

POKUŠENÍ NICOTY V LITERATUŘE

Snadno bychom mohli propadnout dojmu, že počátek 18. století se vyznačoval dosažením jakéhosi rovnovážného stavu melancholické prostoty, jejž symbolizoval anglický a americký hřbitov. Ovšem hořkosladké vnímání života a smrti, v němž se tato kultura utápěla, už ohro­ žoval jeden z jeho důsledků. Tehdy totiž pocity marnosti nahrazovalo silné vnímání nicoty. Ne vždy a nikoli nutně, ale natolik často, že to cha­

62

63

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

rakterizovalo styl doby. Jako by se život prožitý v trudnomyslnosti dra­ maticky vracel do svého prázdnotou zejícího středu. Takový návrat ne­ pochybně nastával v době odchodu do ústraní, do samoty „pouště“. Francois René de Chateaubriand píše v životopise reformátora řádu trapistů Život Rancéův o paní de Rambouillet, která zemřela v dvaaosmdesáti letech, v roce 1655: „Už dlouho nežila, nepočítáme-li mrzuté dny. Už si napsala i epitaf: A ty, kdo jdeš náhodou kolem, chceš-li neštěstí její všechna spočísti, spočti všechny okamžiky jejího života.“ V tak vysokém věku se slušelo odejít ze společnosti a přemýšlet o smr­ ti, neboť starci se už nemohli zabývat ničím jiným. Už se však nejednalo o naprosté odloučení středověkého kláštera. K praktickým „cvičením“ takového ústraní patřilo i sepisování pamětí. Max Fumaroli považuje „paměti ze 17. století [velice četné a obvykle psané v okamžiku, kdy jejich autor opouští činný a světský život] za duchovní cvičení“ ve smyslu, v jakém je chápal Ignác z Loyoly. Autoři těchto pamětí „hledají ztrace­ ný čas, ale čas, s nímž se ve svých vzpomínkách shledají, jako by jen podporoval marnost, prázdnotu a nicotu“.28) Sklon k pocitům nicoty musíme dát do souvislosti s narůstající ví­ rou ve dvojsložkovost lidské bytosti, o níž jsme se už zmínili. Jistě, lidé věřili ve vzkříšení těla (nápisy na epitafech je občas připomínají a ze­ snulí v ně doufali), vzkříšení však už nebylo jádrem duchovního života a nepřinášelo odpověď na obavy plynoucí z obecného vnímání života a smrti. Stavění duše proti tělu skončilo zkázou těla. „Dokud jsme doma (at home) ve svém těle,“ napsal v roce 1721 Increa­ se Mather, potomek slavné rodiny pastorů z Nové Anglie, „je nám Bůh odepřen. [...] Raději se vzdáme vlastního těla a budeme doma u našeho Pána.“ Tělo, z nějž vyprchal život, už pro anglického puritána nic nezname­ ná. „Tvé tělo, jakmile je opustí duše, se promění v ohavnost, v odpudi­ vou a strašlivou podívanou. Smrt je znetvoří tak děsivě, že ti, kdo je nejvíc milovali, v srdci už nenajdou dost sil, aby na ně pohlédli. Upadne do propasti plné dějících mrtvol a práchniviny. Pokryjí je červi a ne­ bude schopno pohnout ani malíčkem, aby setřáslo tu havěť, která je bude rozežírat a živit se jeho masem.“ Duše ovšem, „jakmile opustí ten­ to život (...) odnáší si s sebou jen krásu, milost Boží a čisté svědomí“.29) Jacques Bénigne Bossuet (1627-1704) mluvil podobně jako anglický nonkonformista, když se ve svém Kázání o smrti (Sermon sur la mort)

zeptal: „Smím-li dnes otevřít hrob před dvorem, aniž ten chmurný po­ hled urazí tak útlocitné oči?“ Rozjímat o smrti však Bossuet začal už ve svých dvaceti letech v Roz­ jímání o krátkosti života (Méditation sur la briěveté de la vie): „Můj život bude trvat nanejvýš osmdesát let. [...] Jak málo místa zabírám v té ob­ rovské propasti roků.“ Stejnou formulaci pak použil v Kázání o smrtí. „Podívám-li se před sebe, jak nekonečný prostor vidím, v němž nejsem! Podívám-li se za sebe, jak děsivé pokračování vidím, v němž už nejsem, a jak málo místa zabírám v té obrovské propasti času!“ V jeho slovech poznáváme vnímání marnosti, krátkosti života, rych­ lého plynutí času, malosti člověka v trvání věků a v nekonečném pro­ storu. Pascalovský pocit. Už v Rozjímání o krátkosti života (1648) však Bossuet přešel od „málo místa“ k „nic“. „Nejsem nic. Ten malý interval mě nedokáže vydělit z nicoty, kam musím odejít. Přišel jsem jen proto, abych byl do počtu; a stejně nikdo nevěděl, co si se mnou počít.“ I tuto formulaci později doslovně zopakoval v Kázání o smrti. Nebyl ničím? Nikdo nevěděl, co si s ním počít? Jeho nicotné já bylo ovšem tak významné, že pro jeho spásu byly do stavu pohotovosti uve­ deny všechny církevní pokladnice, že jeho osobní úspěchy nebo ne­ úspěchy podrobovaly zkoušce celou náboženskou obec, že u příležitosti velkých změn v jeho životě se pořádaly slavnosti. Svůj život považuje Bossuet už jen za „dohořívající svíci“, Němec Andreas Gryphius (1640) za špetku dýmu unášenou větrem, Claude Binet v Eseji o zázracích (Essay des Merveilles) za „kapičku rosy spadnuvší na liliový květ“ a Angličan Richard Crashaw za „kapku rosy“ nebo „mýdlovou bublinu“, homo bulla. Jean Rousset přeložil z latiny úžasnou Crashawovu báseň, v níž au­ tor rozjímá o bublině: „Koule nikoli ze skla, však nad sklo zářivější, však nad sklo křehčí,“ křehká jako život sám. A také kouzelná jako životní iluze:

T 1 „Jsem smesice sněhu a ruzi, vody, vzduchu a světýlek, malovaná, pozlacená, drahokamy vykládaná.“30) v

•

v

o vz

62

63

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

rakterizovalo styl doby. Jako by se život prožitý v trudnomyslnosti dra­ maticky vracel do svého prázdnotou zejícího středu. Takový návrat ne­ pochybně nastával v době odchodu do ústraní, do samoty „pouště“. Francois René de Chateaubriand píše v životopise reformátora řádu trapistů Život Rancéův o paní de Rambouillet, která zemřela v dvaaosmdesáti letech, v roce 1655: „Už dlouho nežila, nepočítáme-li mrzuté dny. Už si napsala i epitaf: A ty, kdo jdeš náhodou kolem, chceš-li neštěstí její všechna spočísti, spočti všechny okamžiky jejího života.“ V tak vysokém věku se slušelo odejít ze společnosti a přemýšlet o smr­ ti, neboť starci se už nemohli zabývat ničím jiným. Už se však nejednalo o naprosté odloučení středověkého kláštera. K praktickým „cvičením“ takového ústraní patřilo i sepisování pamětí. Max Fumaroli považuje „paměti ze 17. století [velice četné a obvykle psané v okamžiku, kdy jejich autor opouští činný a světský život] za duchovní cvičení“ ve smyslu, v jakém je chápal Ignác z Loyoly. Autoři těchto pamětí „hledají ztrace­ ný čas, ale čas, s nímž se ve svých vzpomínkách shledají, jako by jen podporoval marnost, prázdnotu a nicotu“.28) Sklon k pocitům nicoty musíme dát do souvislosti s narůstající ví­ rou ve dvojsložkovost lidské bytosti, o níž jsme se už zmínili. Jistě, lidé věřili ve vzkříšení těla (nápisy na epitafech je občas připomínají a ze­ snulí v ně doufali), vzkříšení však už nebylo jádrem duchovního života a nepřinášelo odpověď na obavy plynoucí z obecného vnímání života a smrti. Stavění duše proti tělu skončilo zkázou těla. „Dokud jsme doma (at home) ve svém těle,“ napsal v roce 1721 Increa­ se Mather, potomek slavné rodiny pastorů z Nové Anglie, „je nám Bůh odepřen. [...] Raději se vzdáme vlastního těla a budeme doma u našeho Pána.“ Tělo, z nějž vyprchal život, už pro anglického puritána nic nezname­ ná. „Tvé tělo, jakmile je opustí duše, se promění v ohavnost, v odpudi­ vou a strašlivou podívanou. Smrt je znetvoří tak děsivě, že ti, kdo je nejvíc milovali, v srdci už nenajdou dost sil, aby na ně pohlédli. Upadne do propasti plné dějících mrtvol a práchniviny. Pokryjí je červi a ne­ bude schopno pohnout ani malíčkem, aby setřáslo tu havěť, která je bude rozežírat a živit se jeho masem.“ Duše ovšem, „jakmile opustí ten­ to život (...) odnáší si s sebou jen krásu, milost Boží a čisté svědomí“.29) Jacques Bénigne Bossuet (1627-1704) mluvil podobně jako anglický nonkonformista, když se ve svém Kázání o smrti (Sermon sur la mort)

zeptal: „Smím-li dnes otevřít hrob před dvorem, aniž ten chmurný po­ hled urazí tak útlocitné oči?“ Rozjímat o smrti však Bossuet začal už ve svých dvaceti letech v Roz­ jímání o krátkosti života (Méditation sur la briěveté de la vie): „Můj život bude trvat nanejvýš osmdesát let. [...] Jak málo místa zabírám v té ob­ rovské propasti roků.“ Stejnou formulaci pak použil v Kázání o smrtí. „Podívám-li se před sebe, jak nekonečný prostor vidím, v němž nejsem! Podívám-li se za sebe, jak děsivé pokračování vidím, v němž už nejsem, a jak málo místa zabírám v té obrovské propasti času!“ V jeho slovech poznáváme vnímání marnosti, krátkosti života, rych­ lého plynutí času, malosti člověka v trvání věků a v nekonečném pro­ storu. Pascalovský pocit. Už v Rozjímání o krátkosti života (1648) však Bossuet přešel od „málo místa“ k „nic“. „Nejsem nic. Ten malý interval mě nedokáže vydělit z nicoty, kam musím odejít. Přišel jsem jen proto, abych byl do počtu; a stejně nikdo nevěděl, co si se mnou počít.“ I tuto formulaci později doslovně zopakoval v Kázání o smrti. Nebyl ničím? Nikdo nevěděl, co si s ním počít? Jeho nicotné já bylo ovšem tak významné, že pro jeho spásu byly do stavu pohotovosti uve­ deny všechny církevní pokladnice, že jeho osobní úspěchy nebo ne­ úspěchy podrobovaly zkoušce celou náboženskou obec, že u příležitosti velkých změn v jeho životě se pořádaly slavnosti. Svůj život považuje Bossuet už jen za „dohořívající svíci“, Němec Andreas Gryphius (1640) za špetku dýmu unášenou větrem, Claude Binet v Eseji o zázracích (Essay des Merveilles) za „kapičku rosy spadnuvší na liliový květ“ a Angličan Richard Crashaw za „kapku rosy“ nebo „mýdlovou bublinu“, homo bulla. Jean Rousset přeložil z latiny úžasnou Crashawovu báseň, v níž au­ tor rozjímá o bublině: „Koule nikoli ze skla, však nad sklo zářivější, však nad sklo křehčí,“ křehká jako život sám. A také kouzelná jako životní iluze:

T 1 „Jsem smesice sněhu a ruzi, vody, vzduchu a světýlek, malovaná, pozlacená, drahokamy vykládaná.“30) v

•

v

o vz

65

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

Ale celý ten zázrak, zářivý jako barokní strop, není ničím, jak praví nepřeložitený závěr této básně:

Podíváme-li se totiž výš, nad ony strašlivé nápisy, spatříme oba zesnulé v tradičním postoji modlících se v nebi. Muž má ruce zkřížené na pr­ sou a výraz jeho tváře se blíží vytržení. Dívá se na oltář, jenž je současně oltářem jeho pozemské i nebeské farnosti. Naproti tomu jeho žena naklání hlavu a dívá se na druhou stranu, ke dveřím kaple. V ruce drží napůl zavřenou modlitební knížku, do níž zasunula prst. Ve tváři má melancholický výraz, jako by na něco čekala. To nádherné dílo vyjadřu­ je dva pocity. Jednak trudnomyslnost stínu, který není ani temnou nocí, ani chladem nicoty, jednak blaženost onoho světa, jenž je však světem naprosto odděleným. Protiklad je pronikavý a ostrý. Podobný protiklad najdeme i na hrobě G. B. Gisleniho v kostele Santa Maria del Popolo v Římě, přestože tady jej poněkud tlumí tradičněj­ ší pojetí a mnohomluvnější styl. Církevní učení potlačovalo představy o nicotě, nicota však vyvěrá skrze obrazy.32) Vysoký Gisleniho náhrobek pochází z roku 1672. Nahoře je podobizna zesnulého v kulatém rámu s legendou: „neque hic vivus“. Dole, a to je nejpůsobivější část díla, na nás zpoza mříží hledí kostlivec: „neque Ulic mortuus“. Proč mříže? Mezi portrétem a kostlivcem je tabule s epitafy a symboly nesmrtelnosti pták fénix a motýl klubající se z kukly. Tyto nadmíru ortodoxní nápisy nepochybně opakují svatopavelský námět, že doopravdy žije až zesnulý a že živí jsou vlastně mrtví. Pozornosti kolemjdoucího, k němuž hrob promlouvá, však podrobnosti symbolických výjevů a jejich konejšivé komentáře uniknou. Vidí a vnímá jen kostlivce za mřížemi. Podlažní náhrobek s prostým epitafem v kostele San Onofrio v Ří­ mě (barokním Římě, městě nicoty!), pocházející z konce 16. století, je jednodušší a všednější, tedy méně názorný, ale právě proto snad lépe vyjadřuje průměrné vnímání života a smrti. Na tomto náhrobku, stej­ ně dvojznačném jako dva předchozí hroby, sousedí představa nicoty s představou blažené nesmrtelnosti. Hned zkraje bez obalu tvrdí, že žití nic neznamená: „Nil vixisse jurat.“ Surovost sdělení je však vzápětí zmírněna, neboť žít v nebi je stabile et bonům. Důraz sdělení však díky povaze latiny leží na prvním slově Nil a zbytek věty ztrácí svou sílu. Epitafje kromě toho nadepsán dalším slovem, ne nepodobným titulku stránky: „Nemo.“ Nikdo a nic. Mnohé další nápisy z téže doby se neza­ těžují teologickými jemnostmi ani se nesnaží uvést do rovnováhy proti­ chůdné pravdy. V krátké větě tvrdí, že svět je pouhá nicota, aniž své tvr­ zení vyváží narážkou na spásu, Ježíše Krista nebo jakéhokoli nebeského utěšitele. Jako tento epitaf z neapolského kostela San Lorenzo Maggiore:

64

„O sum, scilicet, o nihil “

Někdo by snad mohl namítnout, že jde jen o slovní obraty, o básnic­ ké obrazy. Tatáž slova však použil i Bossuet, nikoli už na kazatelně, ale v prostém dopisu adresovaném opatu Rancéovi, v němž mu oznamuje zaslání smutečních projevů, které přednesl na pohřbech anglické krá­ lovny a vévodkyně Orleánské: „Přikázal jsem, aby vám byly doručeny dva smuteční projevy, které mohou, ukazujíce nicotu světa, zaujmout místo v knihovně osamělého člověka, jenž na ně v každém případě mů­ že pohlížet jako na dva dosti dojemné symboly smrti.“31)

POKUŠENÍ NICOTY NA NÁHROBCÍCH

Důvěrné nebo okázalé, všechny variace na téma nihil jsou uzavřeny v knihách, které už dnes téměř nikdo nečte. Zájem o nicotu poněkud ochladl. Můžeme ji míjet bez povšimnutí a předstírat, že jsme na ni zapomněli. Je to jen otázka cviku. Nicota nás ovšem může oslovit ještě i dnes se stejnou silou jako v 17.-18. století.'Skrývá se v kostelích; hro­ by a jejich epitafy nám ji vmetou do tváře jako sprosté slovo, a kdo je jednou uslyšel, nedokáže zapomenout. Vyjadřovací schopnost náhrob­ ního umění je úžasná. To, co chci říci, nejlépe ilustrují mimořádně krásné a dojímavé hroby Angela Altieriho a jeho manželky Laury Carpegny v boční kapli kostela Santa Maria in Campitelli v Římě, pocházející z roku 1709. Podobné a symetricky pojaté nástěnné náhrobky jsou umístěny z obou stran oltáře na bočních zdech kaple. Dolní část obou náhrobků tvoří kenotaf z červeného mramoru, po jehož stranách sedí nebo stojí smutní andělé s pochodněmi. Kenotafy zdobí jediné slovo vyvedené velkými zlatými písmeny, připomínající velký nápis na reklamním plakátě: NIHIL na manželově a UMBRA na manželčině hrobě. Nihil a umbra, poslední vyznání lidí, kteří už v nic nevěří - to by nás mohlo napadnout, kdybychom se zadívali jen na spodní část hrobů; ovšem to by bylo totéž, jako brát Bossueta za slovo vytržené z kontextu.

65

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

Ale celý ten zázrak, zářivý jako barokní strop, není ničím, jak praví nepřeložitený závěr této básně:

Podíváme-li se totiž výš, nad ony strašlivé nápisy, spatříme oba zesnulé v tradičním postoji modlících se v nebi. Muž má ruce zkřížené na pr­ sou a výraz jeho tváře se blíží vytržení. Dívá se na oltář, jenž je současně oltářem jeho pozemské i nebeské farnosti. Naproti tomu jeho žena naklání hlavu a dívá se na druhou stranu, ke dveřím kaple. V ruce drží napůl zavřenou modlitební knížku, do níž zasunula prst. Ve tváři má melancholický výraz, jako by na něco čekala. To nádherné dílo vyjadřu­ je dva pocity. Jednak trudnomyslnost stínu, který není ani temnou nocí, ani chladem nicoty, jednak blaženost onoho světa, jenž je však světem naprosto odděleným. Protiklad je pronikavý a ostrý. Podobný protiklad najdeme i na hrobě G. B. Gisleniho v kostele Santa Maria del Popolo v Římě, přestože tady jej poněkud tlumí tradičněj­ ší pojetí a mnohomluvnější styl. Církevní učení potlačovalo představy o nicotě, nicota však vyvěrá skrze obrazy.32) Vysoký Gisleniho náhrobek pochází z roku 1672. Nahoře je podobizna zesnulého v kulatém rámu s legendou: „neque hic vivus“. Dole, a to je nejpůsobivější část díla, na nás zpoza mříží hledí kostlivec: „neque Ulic mortuus“. Proč mříže? Mezi portrétem a kostlivcem je tabule s epitafy a symboly nesmrtelnosti pták fénix a motýl klubající se z kukly. Tyto nadmíru ortodoxní nápisy nepochybně opakují svatopavelský námět, že doopravdy žije až zesnulý a že živí jsou vlastně mrtví. Pozornosti kolemjdoucího, k němuž hrob promlouvá, však podrobnosti symbolických výjevů a jejich konejšivé komentáře uniknou. Vidí a vnímá jen kostlivce za mřížemi. Podlažní náhrobek s prostým epitafem v kostele San Onofrio v Ří­ mě (barokním Římě, městě nicoty!), pocházející z konce 16. století, je jednodušší a všednější, tedy méně názorný, ale právě proto snad lépe vyjadřuje průměrné vnímání života a smrti. Na tomto náhrobku, stej­ ně dvojznačném jako dva předchozí hroby, sousedí představa nicoty s představou blažené nesmrtelnosti. Hned zkraje bez obalu tvrdí, že žití nic neznamená: „Nil vixisse jurat.“ Surovost sdělení je však vzápětí zmírněna, neboť žít v nebi je stabile et bonům. Důraz sdělení však díky povaze latiny leží na prvním slově Nil a zbytek věty ztrácí svou sílu. Epitafje kromě toho nadepsán dalším slovem, ne nepodobným titulku stránky: „Nemo.“ Nikdo a nic. Mnohé další nápisy z téže doby se neza­ těžují teologickými jemnostmi ani se nesnaží uvést do rovnováhy proti­ chůdné pravdy. V krátké větě tvrdí, že svět je pouhá nicota, aniž své tvr­ zení vyváží narážkou na spásu, Ježíše Krista nebo jakéhokoli nebeského utěšitele. Jako tento epitaf z neapolského kostela San Lorenzo Maggiore:

64

„O sum, scilicet, o nihil “

Někdo by snad mohl namítnout, že jde jen o slovní obraty, o básnic­ ké obrazy. Tatáž slova však použil i Bossuet, nikoli už na kazatelně, ale v prostém dopisu adresovaném opatu Rancéovi, v němž mu oznamuje zaslání smutečních projevů, které přednesl na pohřbech anglické krá­ lovny a vévodkyně Orleánské: „Přikázal jsem, aby vám byly doručeny dva smuteční projevy, které mohou, ukazujíce nicotu světa, zaujmout místo v knihovně osamělého člověka, jenž na ně v každém případě mů­ že pohlížet jako na dva dosti dojemné symboly smrti.“31)

POKUŠENÍ NICOTY NA NÁHROBCÍCH

Důvěrné nebo okázalé, všechny variace na téma nihil jsou uzavřeny v knihách, které už dnes téměř nikdo nečte. Zájem o nicotu poněkud ochladl. Můžeme ji míjet bez povšimnutí a předstírat, že jsme na ni zapomněli. Je to jen otázka cviku. Nicota nás ovšem může oslovit ještě i dnes se stejnou silou jako v 17.-18. století.'Skrývá se v kostelích; hro­ by a jejich epitafy nám ji vmetou do tváře jako sprosté slovo, a kdo je jednou uslyšel, nedokáže zapomenout. Vyjadřovací schopnost náhrob­ ního umění je úžasná. To, co chci říci, nejlépe ilustrují mimořádně krásné a dojímavé hroby Angela Altieriho a jeho manželky Laury Carpegny v boční kapli kostela Santa Maria in Campitelli v Římě, pocházející z roku 1709. Podobné a symetricky pojaté nástěnné náhrobky jsou umístěny z obou stran oltáře na bočních zdech kaple. Dolní část obou náhrobků tvoří kenotaf z červeného mramoru, po jehož stranách sedí nebo stojí smutní andělé s pochodněmi. Kenotafy zdobí jediné slovo vyvedené velkými zlatými písmeny, připomínající velký nápis na reklamním plakátě: NIHIL na manželově a UMBRA na manželčině hrobě. Nihil a umbra, poslední vyznání lidí, kteří už v nic nevěří - to by nás mohlo napadnout, kdybychom se zadívali jen na spodní část hrobů; ovšem to by bylo totéž, jako brát Bossueta za slovo vytržené z kontextu.

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

DĚJINY SMRTI

66

Quid omnia Quid omnia nihil Si nihil cur omnia Nihil ut omnia

Co je to svět? Co je ? Nic. Je-li nic, proč svět? Svět je jako nic.

Nebo epitaf z dalšího neapolského kostela San Domenico: „Terra tegit terram“ (Hlína překrývá hlínu). Kardinála Antonia Barberiniho zemřel v roce 1631, v době vrcholící protireformace - jistě nebude nikdo podezírat z bezvěrectví; přesto si na jeho epitafu v Římě můžeme přečíst tutéž myšlenku, která nám připadá zoufalá: „Zde leží popel a prach [tradiční znamení pokání, ale poslední slovo dopadne jako nůž gilotiny] et nihil.“33) Tito jistě nesmírně zbožní křesťané ze 17. a počátku 18. století byli vystaveni velice silnému pokušení nicoty. Nepochybně mu dokázali vzdorovat, ale rovnováha slábla v okamžiku, kdy se hájemství nicoty a hájemství nesmrtelnosti od sebe příliš vzdálila a ztratila spojení. Sta­ čilo zakolísat ve víře (odkřesťanštění?), nebo podle mého názoru spíše v rámci víry pozapomenout na poslední věci člověka, aby rovnováha zanikla a nicota zvítězila. Před proudem uhrančivého kouzla nicoty, přírody i hmoty se zvedla stavidla.

PŘÍRODA KONEJŠIVÁ I DĚSIVÁ.

POZEMSKÁ NOC: HROBKA

Tento proud zaplavil společnost v 18. století, kdy však lidé nevnímali ni­ cotu v její absolutní nahotě, což je bezpochyby výsada poloviny 20. sto­ letí, ale okamžitě si ji spojili s Přírodou, která ji zmírňovala nebo tlumi­ la. Jistě to víme o druhé polovině 18. století, první náznaky lze ovšem v pozorovat už v roce 1646 u Gombervilla. Ve Škole mravů (Doctrine des mceurs) se zmiňuje o smrti a odmítá její hrůzný středověký převlek. „Moudrý člověk“ takové obrazy smrti odmítá. Naopak, ve svých před­ stavách přisuzuje smrti „její skutečnou tvář, již musí zcela určitě mít, a přistupuje k ní stejně jako ke svému zrozeni“. Pojem zrozenínadmíru důležitý: „Všichni se vrátíme do stavu, v ja­ kém jsme byli, než jsme vstoupili do svého bytí,“ napsal více než sto let po Gombervillovi farář Jean Meslier (1664-1729) ve své Závěti (Tes­

67

tament). Pozoruhodné je, že svět zrození dnes dodává našim současní­ kům pravděpodobnější a odpudivější nestvůry než starý pekelný bestiář. Když malíři 50. let 20. století chtěli zachytit válečné hrůzy, hromadné vraždění a mučení, nahradili kostlivce a mumii lidským zárodkem, zrůd­ ným a neúplným obrazem zrodu. Jistě, Marin Le Roy de Gomberville neztotožňoval zrození s odpudi­ vým zárodkem, chápal je metafyzicky, jako cosi klidného a konejšivého. Viděl v něm Přírodu, konec i počátek současně: „Přírodě musíme vrátit to, co nám zapůjčila. Musíme se vrátit tam, odkud jsme přišli.“34) Příroda, v níž všechno končí, má dvě podoby. Tu první, šťastnou, už známe - je to venkovský hřbitov, churchyard Thomase Graye a ang­ lických elegiků z 18. století. Tou druhou je stín noci a země, hrobka, hmatatelný obraz nicoty. Na konci druhého dílu Gombervillovy Školy mravů najdeme rytinu hřbitova, alegorii Finis vitae. Není to opravdový hřbitov autorovy doby. Rytina z roku 1646 ale předznamenává představy architektů, jako byli Ital Giovanni Battista Piranesi nebo Francouz Étienne Louis Boullée, a chladných vizionářů konce 18. století, kteří si hřbitovy představovali jako nekropole uzavřené dennímu světlu. Gombervillův hřbitov je po­ dlouhlá hrobka; podobá se starořímským klenutým galeriím, jaké na­ podobovaly italské villy, ale nemá okna. Zdi pokrývají urny s popelem zesnulých. Na zemi se mezi otevřenými sarkofágy povalují kostry a je­ dinými pohyblivými prvky jsou kolemjdoucí stíny. V 17.-18. století se tak zrodil nový obraz smrti - podzemní hrobka, jejíž velký uzavřený prostor není ani jako peklo, ani to není onen svět; je to prostor pozemský, kam však denní světlo nemá přístup: huis clos. Za těchto okolností lépe chápeme, proč se v 17.-18. století královské hroby přestaly zvedat do výše jako ve 14.-16. století a vnořily se do ze­ mě, proč se hrobka - společně s venkovským hřbitovem - stala převa­ žujícím obrazem smrti v 18. a na počátku 19. století zejména v předromantické Anglii. Ve 40. letech 18. století vyšly kromě mnoha jiných dvě básně, jedna o hřbitově pod širým nebem od Thomase Graye, druhá o hrobce od Roberta Blaira nazvaná The Grave (1743). „The dread thing,“ je to temná a hluboká hrobka, „where nought but silence reigns, and night, dark night.“ Tma pod provlhlou klenbou se díky mihotavému světlu pochodní zdá ještě zlověstnější.

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

DĚJINY SMRTI

66

Quid omnia Quid omnia nihil Si nihil cur omnia Nihil ut omnia

Co je to svět? Co je ? Nic. Je-li nic, proč svět? Svět je jako nic.

Nebo epitaf z dalšího neapolského kostela San Domenico: „Terra tegit terram“ (Hlína překrývá hlínu). Kardinála Antonia Barberiniho zemřel v roce 1631, v době vrcholící protireformace - jistě nebude nikdo podezírat z bezvěrectví; přesto si na jeho epitafu v Římě můžeme přečíst tutéž myšlenku, která nám připadá zoufalá: „Zde leží popel a prach [tradiční znamení pokání, ale poslední slovo dopadne jako nůž gilotiny] et nihil.“33) Tito jistě nesmírně zbožní křesťané ze 17. a počátku 18. století byli vystaveni velice silnému pokušení nicoty. Nepochybně mu dokázali vzdorovat, ale rovnováha slábla v okamžiku, kdy se hájemství nicoty a hájemství nesmrtelnosti od sebe příliš vzdálila a ztratila spojení. Sta­ čilo zakolísat ve víře (odkřesťanštění?), nebo podle mého názoru spíše v rámci víry pozapomenout na poslední věci člověka, aby rovnováha zanikla a nicota zvítězila. Před proudem uhrančivého kouzla nicoty, přírody i hmoty se zvedla stavidla.

PŘÍRODA KONEJŠIVÁ I DĚSIVÁ.

POZEMSKÁ NOC: HROBKA

Tento proud zaplavil společnost v 18. století, kdy však lidé nevnímali ni­ cotu v její absolutní nahotě, což je bezpochyby výsada poloviny 20. sto­ letí, ale okamžitě si ji spojili s Přírodou, která ji zmírňovala nebo tlumi­ la. Jistě to víme o druhé polovině 18. století, první náznaky lze ovšem v pozorovat už v roce 1646 u Gombervilla. Ve Škole mravů (Doctrine des mceurs) se zmiňuje o smrti a odmítá její hrůzný středověký převlek. „Moudrý člověk“ takové obrazy smrti odmítá. Naopak, ve svých před­ stavách přisuzuje smrti „její skutečnou tvář, již musí zcela určitě mít, a přistupuje k ní stejně jako ke svému zrozeni“. Pojem zrozenínadmíru důležitý: „Všichni se vrátíme do stavu, v ja­ kém jsme byli, než jsme vstoupili do svého bytí,“ napsal více než sto let po Gombervillovi farář Jean Meslier (1664-1729) ve své Závěti (Tes­

67

tament). Pozoruhodné je, že svět zrození dnes dodává našim současní­ kům pravděpodobnější a odpudivější nestvůry než starý pekelný bestiář. Když malíři 50. let 20. století chtěli zachytit válečné hrůzy, hromadné vraždění a mučení, nahradili kostlivce a mumii lidským zárodkem, zrůd­ ným a neúplným obrazem zrodu. Jistě, Marin Le Roy de Gomberville neztotožňoval zrození s odpudi­ vým zárodkem, chápal je metafyzicky, jako cosi klidného a konejšivého. Viděl v něm Přírodu, konec i počátek současně: „Přírodě musíme vrátit to, co nám zapůjčila. Musíme se vrátit tam, odkud jsme přišli.“34) Příroda, v níž všechno končí, má dvě podoby. Tu první, šťastnou, už známe - je to venkovský hřbitov, churchyard Thomase Graye a ang­ lických elegiků z 18. století. Tou druhou je stín noci a země, hrobka, hmatatelný obraz nicoty. Na konci druhého dílu Gombervillovy Školy mravů najdeme rytinu hřbitova, alegorii Finis vitae. Není to opravdový hřbitov autorovy doby. Rytina z roku 1646 ale předznamenává představy architektů, jako byli Ital Giovanni Battista Piranesi nebo Francouz Étienne Louis Boullée, a chladných vizionářů konce 18. století, kteří si hřbitovy představovali jako nekropole uzavřené dennímu světlu. Gombervillův hřbitov je po­ dlouhlá hrobka; podobá se starořímským klenutým galeriím, jaké na­ podobovaly italské villy, ale nemá okna. Zdi pokrývají urny s popelem zesnulých. Na zemi se mezi otevřenými sarkofágy povalují kostry a je­ dinými pohyblivými prvky jsou kolemjdoucí stíny. V 17.-18. století se tak zrodil nový obraz smrti - podzemní hrobka, jejíž velký uzavřený prostor není ani jako peklo, ani to není onen svět; je to prostor pozemský, kam však denní světlo nemá přístup: huis clos. Za těchto okolností lépe chápeme, proč se v 17.-18. století královské hroby přestaly zvedat do výše jako ve 14.-16. století a vnořily se do ze­ mě, proč se hrobka - společně s venkovským hřbitovem - stala převa­ žujícím obrazem smrti v 18. a na počátku 19. století zejména v předromantické Anglii. Ve 40. letech 18. století vyšly kromě mnoha jiných dvě básně, jedna o hřbitově pod širým nebem od Thomase Graye, druhá o hrobce od Roberta Blaira nazvaná The Grave (1743). „The dread thing,“ je to temná a hluboká hrobka, „where nought but silence reigns, and night, dark night.“ Tma pod provlhlou klenbou se díky mihotavému světlu pochodní zdá ještě zlověstnější.

68

DĚJINY SMRTI

„Lets fall a supernumerary horror“

Námět hrobky použili v gotickém románu Ann Radcliffová (17641823) i Matthew Gregory Lewis (1775-1818), aby okořenili více či méně erotické a sadistické situace. Obraz hrobky se prosadil i v náhrobním umění, kde se připojil ke starším symbolům nesmrtelnosti jako apoteóza zesnulého, jehož podo­ biznu vynášejí do nebe andělé, nebo k novějším symbolům pyramidy a obelisku, převzatým z obdivovaného Egypta. Některé země, zejména Anglie a Amerika, kde se definitivně prosadil druhý obraz, obraz hřbitova v přírodě, podzemní hrobku z každoden­ ního života nakonec zcela vyloučily (viz 10. kapitolu). Symbolika hrobky není obecná. Tam, kde existuje, je ovšem mimo­ řádně působivá. Můžeme se o tom přesvědčit v kostele kapucínů ve Vídni na hrobce arcivévodkyně Marie Kristiny (f 1805), která je dílem sochaře Antonia Canovy. Smrt je tu slavnostní sestup pod zem. Dveře, symbol převzatý z římské pohřební ikonografie, nevedou do nebe, ale do temnot. Ačkoli na četných, tradičněji pojatých hrobech stoupá duše-podobizna stále ještě k nebesům, novou tvůrčí fantazii už nelákají výšiny, ale podzemí. Zesnulí sestupují pod zem. U černých vstupních dveří do hrobky arcivévodkyně stojí na stráži anděl (už to však není cherubín barokních apoteóz, ale nahý jinoch, symbol mládí a lásky). Nicméně Canova stejně jako Gomberville spojil nicotu s přírodou, mrazivou temnotu hrobky zmírnil takřka venkovským vzezřením pohřebního průvodu zesnulé, která je zasypána květinami, jako letmá vzpomínka na Dionýsa. Hrobka je branou do nicoty, ona sama je však umístěna v přírodě, byť dosud v kostele: před jejím vchodem umělec napodobil venkovskou půdu. Přišel však den, kdy lidé přestali obklopovat hrobky uměle vytvořenou přírodou a přemístili je do přírody skutečné.

HROBY PONECHANÉ PŘÍRODĚ

Jaký vztah existuje mezi vším, co jsme si právě řekli o marnostech a ni­ cotě, a skutečností, že přibližně v polovině 18. století si lidé všude na Západě uvědomili špatný stav hřbitovů a jejich neblahý vliv na veřejné zdraví?

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

69

Tohoto nového stavu mysli - podrobně se jím budeme zabývat ve čtvrté části knihy (vil. kapitole) - se zde budu dovolávat jen příležitostV 1 o 1 * 1 1 v •z z * f ' • v 1 •z 1 v z z z ne, kvůli doplňujícím intormacim, jez se vztahuji k našemu poznávám postojů k Marnosti, Nicotě a Přírodě. Jsou pro něj příznačná dvě obecná hlediska, která spolu nutně ne­ souvisejí. Tím prvním je veřejný pořádek a hygiena (hrozba epidemií). To druhé je morální a náboženské (je ostudné pohřbívat lidi jako zví­ řata) . První série stížností, motivovaná nesnesitelným stavem věcí, se ob­ jevila v Anglii ve druhé polovině 17. století: „Viděli jsme několik otevře­ ných hrobů, na nichž se vršily kosti“ (1685).35) To byl všední úkaz na všech hřbitovech a do té doby nikomu nevadil. Nová a významná byla spojitost mezi chátráním hřbitovů a odbýváním pohřbů, na kterou tehdy poukázali angličtí protestantští autoři. Pierre Muret se v knize Pohřební obřady usech národů (Cérémonies funěbres de routes les nations), která vyšla ve francouzštině v Paříži v roce 1679 a už v roce 1683 byla přeložena do angličtiny pod názvem Rites of funerals, pohoršuje nad anglickým způsobem pohřbívání. Vzpomíná, jak se kdysi každoročně slavila památka zesnulých. Dnes už se o nich vůbec nemluví, protože by to příliš zavánělo papeženstvím. Potkáte po­ hřební průvod? Lidé, kteří doprovázejí tělo, se chovají velmi pohoršlivě, žertují celou cestu a vzbuzují dojem, že spíše než na pohřeb jdou na nějakou komedii. Kdysi se na hroby kladly květiny,36) což dnes nepři­ chází v úvahu. „Není žalostnějšího místa než hřbitov a při pohledu na hroby by člověk řekl, že posloužily k zahrabání koster vepřů nebo oslů.“ Současníci soudili, že za stav hřbitovů může vliv nonkonformistů a dílo zkázy obrazoboreckých puritánů. Jako obvykle chtěli vysvětlit častý jev, jehož všeobecná povaha jim unikala, jednou konkrétní příči­ nou. Není ale podstatné, jaké důvody udávali. Pozoruhodné je, že po­ prvé pranýřovali stav hřbitovů jako nepřípustnou nemravnost urážející lidskou důstojnost. Ve Francii se první připomínky objevily počátkem 17. století (stížnos­ ti a vyšetřování se začaly množit zejména v jeho polovině), ale týkaly se výlučně veřejné hygieny a svědčily o velkém strachu z epidemií: „Je třeba rychle a zdárně zabraňovat a předcházet úděsným pohromám [zápachu, morovým nákazám], těla opravdu mrtvá [!] ihned pohřbívat do velmi hlubokých jam, a to i tehdy, bude-li jich veliký počet, jak se v době válečné nebo při jiných hromadných úmrtích stává, nebo je-li

68

DĚJINY SMRTI

„Lets fall a supernumerary horror“

Námět hrobky použili v gotickém románu Ann Radcliffová (17641823) i Matthew Gregory Lewis (1775-1818), aby okořenili více či méně erotické a sadistické situace. Obraz hrobky se prosadil i v náhrobním umění, kde se připojil ke starším symbolům nesmrtelnosti jako apoteóza zesnulého, jehož podo­ biznu vynášejí do nebe andělé, nebo k novějším symbolům pyramidy a obelisku, převzatým z obdivovaného Egypta. Některé země, zejména Anglie a Amerika, kde se definitivně prosadil druhý obraz, obraz hřbitova v přírodě, podzemní hrobku z každoden­ ního života nakonec zcela vyloučily (viz 10. kapitolu). Symbolika hrobky není obecná. Tam, kde existuje, je ovšem mimo­ řádně působivá. Můžeme se o tom přesvědčit v kostele kapucínů ve Vídni na hrobce arcivévodkyně Marie Kristiny (f 1805), která je dílem sochaře Antonia Canovy. Smrt je tu slavnostní sestup pod zem. Dveře, symbol převzatý z římské pohřební ikonografie, nevedou do nebe, ale do temnot. Ačkoli na četných, tradičněji pojatých hrobech stoupá duše-podobizna stále ještě k nebesům, novou tvůrčí fantazii už nelákají výšiny, ale podzemí. Zesnulí sestupují pod zem. U černých vstupních dveří do hrobky arcivévodkyně stojí na stráži anděl (už to však není cherubín barokních apoteóz, ale nahý jinoch, symbol mládí a lásky). Nicméně Canova stejně jako Gomberville spojil nicotu s přírodou, mrazivou temnotu hrobky zmírnil takřka venkovským vzezřením pohřebního průvodu zesnulé, která je zasypána květinami, jako letmá vzpomínka na Dionýsa. Hrobka je branou do nicoty, ona sama je však umístěna v přírodě, byť dosud v kostele: před jejím vchodem umělec napodobil venkovskou půdu. Přišel však den, kdy lidé přestali obklopovat hrobky uměle vytvořenou přírodou a přemístili je do přírody skutečné.

HROBY PONECHANÉ PŘÍRODĚ

Jaký vztah existuje mezi vším, co jsme si právě řekli o marnostech a ni­ cotě, a skutečností, že přibližně v polovině 18. století si lidé všude na Západě uvědomili špatný stav hřbitovů a jejich neblahý vliv na veřejné zdraví?

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

69

Tohoto nového stavu mysli - podrobně se jím budeme zabývat ve čtvrté části knihy (vil. kapitole) - se zde budu dovolávat jen příležitostV 1 o 1 * 1 1 v •z z * f ' • v 1 •z 1 v z z z ne, kvůli doplňujícím intormacim, jez se vztahuji k našemu poznávám postojů k Marnosti, Nicotě a Přírodě. Jsou pro něj příznačná dvě obecná hlediska, která spolu nutně ne­ souvisejí. Tím prvním je veřejný pořádek a hygiena (hrozba epidemií). To druhé je morální a náboženské (je ostudné pohřbívat lidi jako zví­ řata) . První série stížností, motivovaná nesnesitelným stavem věcí, se ob­ jevila v Anglii ve druhé polovině 17. století: „Viděli jsme několik otevře­ ných hrobů, na nichž se vršily kosti“ (1685).35) To byl všední úkaz na všech hřbitovech a do té doby nikomu nevadil. Nová a významná byla spojitost mezi chátráním hřbitovů a odbýváním pohřbů, na kterou tehdy poukázali angličtí protestantští autoři. Pierre Muret se v knize Pohřební obřady usech národů (Cérémonies funěbres de routes les nations), která vyšla ve francouzštině v Paříži v roce 1679 a už v roce 1683 byla přeložena do angličtiny pod názvem Rites of funerals, pohoršuje nad anglickým způsobem pohřbívání. Vzpomíná, jak se kdysi každoročně slavila památka zesnulých. Dnes už se o nich vůbec nemluví, protože by to příliš zavánělo papeženstvím. Potkáte po­ hřební průvod? Lidé, kteří doprovázejí tělo, se chovají velmi pohoršlivě, žertují celou cestu a vzbuzují dojem, že spíše než na pohřeb jdou na nějakou komedii. Kdysi se na hroby kladly květiny,36) což dnes nepři­ chází v úvahu. „Není žalostnějšího místa než hřbitov a při pohledu na hroby by člověk řekl, že posloužily k zahrabání koster vepřů nebo oslů.“ Současníci soudili, že za stav hřbitovů může vliv nonkonformistů a dílo zkázy obrazoboreckých puritánů. Jako obvykle chtěli vysvětlit častý jev, jehož všeobecná povaha jim unikala, jednou konkrétní příči­ nou. Není ale podstatné, jaké důvody udávali. Pozoruhodné je, že po­ prvé pranýřovali stav hřbitovů jako nepřípustnou nemravnost urážející lidskou důstojnost. Ve Francii se první připomínky objevily počátkem 17. století (stížnos­ ti a vyšetřování se začaly množit zejména v jeho polovině), ale týkaly se výlučně veřejné hygieny a svědčily o velkém strachu z epidemií: „Je třeba rychle a zdárně zabraňovat a předcházet úděsným pohromám [zápachu, morovým nákazám], těla opravdu mrtvá [!] ihned pohřbívat do velmi hlubokých jam, a to i tehdy, bude-li jich veliký počet, jak se v době válečné nebo při jiných hromadných úmrtích stává, nebo je-li

71

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

podezření, že smrt zapříčinilo malomocenství nebo jed.“ Citát pochází z Důležitých a potřebných předpisů (La Grande et Nécessaire Police) z roku 1619. Víme, že v té době často řádily kruté epidemie moru, zejména ve Francii. Někdy se lidé pohoršovali nad neslušností proměny kostelů ve hřbi­ tovy, navíc hřbitovy špatně udržované.37) Některým lidem začínala va­ dit zneuctěná důstojnost svatostánků. Soucítili ovšem se svatostánky, nikoli s mrtvými. Morální a společenské hledisko zůstávalo stranou, snad proto, že katolické obřady byly důstojnější než nonkonformní pohřby, nebo možná proto, že Francouzi tuto stránku věci nevnímali tak silně, což by vysvětlovalo zpoždění, s jakým do své kultury zavedli hřbitovy pod širým nebem. Celkově dnes máme dojem, že uvědomění si starého a trvalého úka­ zu, špatné údržby hřbitovů, doprovázelo další zhoršení jejich stavu. V amerických koloniích, dějišti zajímavých sociologických pokusů, se odbývání pohřbů a zanedbávání údržby hřbitovů pranýřovalo jako něco, co spolu úzce souvisí, a o to rozhořčeněji, že americké venkovské hřbitovy byly nové, neposkvrněné dlouhým používáním jako hřbitovy evropské, že si je jako místo posledního odpočinku volili i vážení obča­ né a že byly místem, zejména v Nové Anglii, kde obec stvrzovala svou soudržnost. Protesty vedly k vydání zákonů, které předepisovaly mi­ nimální hloubku pohřební jámy a umožňovaly kontrolu důstojnosti pohřbu - přičemž jiné zákony (omezující vydání na přepych) měly nao­ pak omezovat okázalost pohřebních obřadů. Koncem 17. století přijalo město New York opatření nutící sousedy zesnulého účastnit se pohřeb­ ního průvodu a dohlížet na to, aby se hrobníci nezbavili nebožtíka cestou a dopravili jej skutečně až na hřbitov. Další, méně pohoršlivě události, k nimž docházelo v Anglii ave Fran­ cii, svědčí jak o znevažujícím přístupu k mrtvým, tak o pocitu rozhoř­ čení, který vyvolával. Lidé se například bouřili proti farářům užívajícím hřbitov jako louku s právem pastvy. Ve Francii, v Montapalachu poblíž městečka Saint-Antonin v Languedoku se v roce 1758 soudil farář s právními zástupci svých farníků. Obvinili ho, že pohrdá „vírou a nemá úcty k popelu věřících“, protože započal „se stavbou stodoly na hřbitově zmíněné farnosti“.38) Ve skuteč­ nosti však byl na místě, jež si pro svou stavbu vyhlédl, doložen jediný hrob, hrob sestry jednoho nádeníka, který podle soudního zapisova­ tele odmítl potvrdit tu skutečnost přímo na místě, protože nechtěl

„rozjitřit svou bolest“. Námět pro malíře Jeana-Baptista Greuzeho nebo spisovatele Jeana-Frangoise Marmontela! Díky této příhodě z druhé poloviny 18. století můžeme zaznamenat směsici lhostejnosti nebo snad pozitivismu ze strany faráře a sentimen­ tality ze strany farníků.39) V roce 1550 byl jeden anglický farář (parson) pronásledován za to, že své ovce zavíral na noc do kostela (nebo pod jeho krytý portál). Naproti tomu v roce 1603 si jeden vikář naprosto klidně postavil na hřbitově stodolu, podobně jako farář v Montapalachu v 18. století. Francouzští biskupové v 18. století stále důrazněji prosazovali po­ vinné oplocení hřbitovů a zákaz zavírat tam dobytek. Tehdy se kolem jednotlivých hrobů často stavěly soukromé mřížové plůtky, které je měly ochránit před poškozením ze strany zvířat, jimž nebylo možno zabránit ve vstupu na hřbitov. Ve farnostech, které francouzské biskupy vyslyšely, byly hřbitovy udržovány, oploceny a dobytek na ně nesměl, což se obecně prosadilo až v 19. století; jinde zůstávaly ve stejném stavu jako ve středověku a chodili přes ně lidé i zvířata. Naproti tomu angličtí faráři v 18. století získali na hřbitově právo pastvy a přítomnost ovcí mezi hroby už současníky nepohoršovala, a to nikoli proto, že by jim byla lhostejná, ale proto, že tato praxe odpoví­ dala nové, romantické představě venkova. Další zajímavý případ z 18. století nám poskytují francouzští protestanté po zrušení nantského ediktu. Protože přišli o ediktem zaru­ čené právo na vlastní hřbitov, například charentonský, neměli jinou zákonnou možnost - sami postaveni mimo zákon - než pochovávat své mrtvé na obecních, a tedy katolických hřbitovech (víme, že o toto právo usilovali už od konce 16. století). Někteří se podrobit museli, mnozí z nich se však vzepřeli a pohřbu na obecním hřbitově, na němž ještě v době biskupa Jindřicha ze Sponde tolik lpěli, se raději vzdali. Opat kláštera Saint-Maximin, alaiský generální vikář, sepsal v roce 1737 memorandum namířené proti „lžikonvertitům“, kteří chodí do kostela, jen když nemohou jinak, a ještě se posmívají: „Jakmile nabudou dojmu, že mohou setřást jho pokut [trest za neúčast na bohoslužbách], přestanou se omezovat a v kostele je spatříme jen tehdy, když potřebují uzavřít sňatek.“ Děti dávají pokřtít pouze kvůli zápisu do matriky, aby získaly občanství; „tolik se jim příčí přijít [do kostela], že mnozí otcové je ani nechtějí doprovodit [ke křtu]“. Mohli by se tam vrátit

70

71

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

podezření, že smrt zapříčinilo malomocenství nebo jed.“ Citát pochází z Důležitých a potřebných předpisů (La Grande et Nécessaire Police) z roku 1619. Víme, že v té době často řádily kruté epidemie moru, zejména ve Francii. Někdy se lidé pohoršovali nad neslušností proměny kostelů ve hřbi­ tovy, navíc hřbitovy špatně udržované.37) Některým lidem začínala va­ dit zneuctěná důstojnost svatostánků. Soucítili ovšem se svatostánky, nikoli s mrtvými. Morální a společenské hledisko zůstávalo stranou, snad proto, že katolické obřady byly důstojnější než nonkonformní pohřby, nebo možná proto, že Francouzi tuto stránku věci nevnímali tak silně, což by vysvětlovalo zpoždění, s jakým do své kultury zavedli hřbitovy pod širým nebem. Celkově dnes máme dojem, že uvědomění si starého a trvalého úka­ zu, špatné údržby hřbitovů, doprovázelo další zhoršení jejich stavu. V amerických koloniích, dějišti zajímavých sociologických pokusů, se odbývání pohřbů a zanedbávání údržby hřbitovů pranýřovalo jako něco, co spolu úzce souvisí, a o to rozhořčeněji, že americké venkovské hřbitovy byly nové, neposkvrněné dlouhým používáním jako hřbitovy evropské, že si je jako místo posledního odpočinku volili i vážení obča­ né a že byly místem, zejména v Nové Anglii, kde obec stvrzovala svou soudržnost. Protesty vedly k vydání zákonů, které předepisovaly mi­ nimální hloubku pohřební jámy a umožňovaly kontrolu důstojnosti pohřbu - přičemž jiné zákony (omezující vydání na přepych) měly nao­ pak omezovat okázalost pohřebních obřadů. Koncem 17. století přijalo město New York opatření nutící sousedy zesnulého účastnit se pohřeb­ ního průvodu a dohlížet na to, aby se hrobníci nezbavili nebožtíka cestou a dopravili jej skutečně až na hřbitov. Další, méně pohoršlivě události, k nimž docházelo v Anglii ave Fran­ cii, svědčí jak o znevažujícím přístupu k mrtvým, tak o pocitu rozhoř­ čení, který vyvolával. Lidé se například bouřili proti farářům užívajícím hřbitov jako louku s právem pastvy. Ve Francii, v Montapalachu poblíž městečka Saint-Antonin v Languedoku se v roce 1758 soudil farář s právními zástupci svých farníků. Obvinili ho, že pohrdá „vírou a nemá úcty k popelu věřících“, protože započal „se stavbou stodoly na hřbitově zmíněné farnosti“.38) Ve skuteč­ nosti však byl na místě, jež si pro svou stavbu vyhlédl, doložen jediný hrob, hrob sestry jednoho nádeníka, který podle soudního zapisova­ tele odmítl potvrdit tu skutečnost přímo na místě, protože nechtěl

„rozjitřit svou bolest“. Námět pro malíře Jeana-Baptista Greuzeho nebo spisovatele Jeana-Frangoise Marmontela! Díky této příhodě z druhé poloviny 18. století můžeme zaznamenat směsici lhostejnosti nebo snad pozitivismu ze strany faráře a sentimen­ tality ze strany farníků.39) V roce 1550 byl jeden anglický farář (parson) pronásledován za to, že své ovce zavíral na noc do kostela (nebo pod jeho krytý portál). Naproti tomu v roce 1603 si jeden vikář naprosto klidně postavil na hřbitově stodolu, podobně jako farář v Montapalachu v 18. století. Francouzští biskupové v 18. století stále důrazněji prosazovali po­ vinné oplocení hřbitovů a zákaz zavírat tam dobytek. Tehdy se kolem jednotlivých hrobů často stavěly soukromé mřížové plůtky, které je měly ochránit před poškozením ze strany zvířat, jimž nebylo možno zabránit ve vstupu na hřbitov. Ve farnostech, které francouzské biskupy vyslyšely, byly hřbitovy udržovány, oploceny a dobytek na ně nesměl, což se obecně prosadilo až v 19. století; jinde zůstávaly ve stejném stavu jako ve středověku a chodili přes ně lidé i zvířata. Naproti tomu angličtí faráři v 18. století získali na hřbitově právo pastvy a přítomnost ovcí mezi hroby už současníky nepohoršovala, a to nikoli proto, že by jim byla lhostejná, ale proto, že tato praxe odpoví­ dala nové, romantické představě venkova. Další zajímavý případ z 18. století nám poskytují francouzští protestanté po zrušení nantského ediktu. Protože přišli o ediktem zaru­ čené právo na vlastní hřbitov, například charentonský, neměli jinou zákonnou možnost - sami postaveni mimo zákon - než pochovávat své mrtvé na obecních, a tedy katolických hřbitovech (víme, že o toto právo usilovali už od konce 16. století). Někteří se podrobit museli, mnozí z nich se však vzepřeli a pohřbu na obecním hřbitově, na němž ještě v době biskupa Jindřicha ze Sponde tolik lpěli, se raději vzdali. Opat kláštera Saint-Maximin, alaiský generální vikář, sepsal v roce 1737 memorandum namířené proti „lžikonvertitům“, kteří chodí do kostela, jen když nemohou jinak, a ještě se posmívají: „Jakmile nabudou dojmu, že mohou setřást jho pokut [trest za neúčast na bohoslužbách], přestanou se omezovat a v kostele je spatříme jen tehdy, když potřebují uzavřít sňatek.“ Děti dávají pokřtít pouze kvůli zápisu do matriky, aby získaly občanství; „tolik se jim příčí přijít [do kostela], že mnozí otcové je ani nechtějí doprovodit [ke křtu]“. Mohli by se tam vrátit

70

72

73

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

ještě jednou naposledy, po smrti, jako sezónní katolíci Gabriela Le Brase. Oni však nechtějí. „Nemocný vždy umírá pln důvěry [bez farářovy asistence] a je pohřben pokradmu [bez průvodu, bez obřadu a samozřejmě bez viditelného hrobu], aniž je jeho smrt stvrzena jakýmkoli veřejným pomníkem, což ovšem nijak nebrání ani rozdělení jeho pozůstalosti, ani naplnění jeho poslední vůle, ani novému sňatku jeho vdovy.“40) Nakonec uveďme pro 18. století utopický a v roce 1806 už anachronický případ poslední vůle, jiz z presvedcem a naprosto vazné sepsal „božský markýz“ de Sade. Svědčí o dokonalém splynutí dvou do té doby blízkých, ale oddělených postojů - pohrdavého přístupu k tělu a radikálního odmítnutí nesmrtelnosti. Markýz de Sade požádal, aby v průběhu osmačtyřicetihodinové čekací lhůty po jeho smrti byl „po­ slán zvláštní posel k obchodníku s dřevem panu Le Normadovi (...) s prosbou, aby osobně a s dvoukolovým vozíkem přišel vyzvednout mé tělo a sám je na zmíněném vozíku odvezl do lesa na mém panství v Malmaisonu (...) poblíž Épernonu, kde si přeji, aby bylo bez jakého­ koli obřadu zakopáno v hustém mlází hned na kraji zmíněného lesa po pravé straně, vchází-li se do něj od starého hradu širokou alejí, která jej dělí vedví [stejná přesnost jako při určování místa posledního odpočinku v kostele]. Jámu v mlází vykope nájemce Malmaisonu pod dozorem pana Le Normanda, jenž opustí mé tělo až po jeho uložení do zmíněné jámy; může dovolit, bude-li chtít,'aby jej při tomto úkonu doprovázeli ti z mých příbuzných nebo přátel, kteří mi tímto způso­ bem, ovšem bez jakékoli okázalosti, budou chtít prokázat svou náklon­ nost. Ihned po zaházení jámy na ní budou, zasety žaludy, aby později, až umístění zmíněné jámy opět hustě zaroste mlázím, stopy mého hrobu zmizely z povrchu zemského, stejně jako se, jak si troufám věřit, vytratí veškeré vzpomínky na mou osobu z myslí všech lidí [je marné chtít jim tuto vzpomínku vnutit pomníkem], vyjma malého počtu těch, kteří mě milovali až do posledního okamžiku a na něž si do hrobu odnáším sladkou vzpomínku.“41) Jedna z postav románu Rukopis nalezený v Zaragoze, jenž pochází z té­ že doby (1804-1805), si na smrtelné posteli stýská: „Nic ze mne nezů­ stane [ani tělo, ani duše, ani věhlas, jako u markýze de Sade]. Umírám celý a bude tak temno, jako kdybych se byl nikdy nenarodil. Nicoto, pohlť svou kořist!“42) Smrt je tedy návratem k přírodě a věčné hmotě. Jen málo lidí, po­ kud vůbec nějací, se dali pohřbít ze své vlastní vůle způsobem, jaký

si markýz de Sade vyžádal pro sebe. Mnohé další, zejména obyvatele lidnatých měst konce 18. století, to však nepochybně potkalo bez vlast­ ního přičinění, kvůli všeobecné lhostejnosti; v takových případech však pohřeb, odbytý na příliš malém a špatně udržovaném městském hřbi­ tově, postrádal elegické či divoké kouzlo návratu k Matce přírodě. Utopická závěť markýze de Sade poukazuje na dobovou šikmou plochu, po níž sice nikdo nesklouzl až dolů, ale která lákala dokonce i křesťany a u části populace vyvolala závrať z nicoty.

•

Izvz

J

1

J

z

o 1

• • V

V

V

1 V

Z

Z V

V

1

72

73

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

ještě jednou naposledy, po smrti, jako sezónní katolíci Gabriela Le Brase. Oni však nechtějí. „Nemocný vždy umírá pln důvěry [bez farářovy asistence] a je pohřben pokradmu [bez průvodu, bez obřadu a samozřejmě bez viditelného hrobu], aniž je jeho smrt stvrzena jakýmkoli veřejným pomníkem, což ovšem nijak nebrání ani rozdělení jeho pozůstalosti, ani naplnění jeho poslední vůle, ani novému sňatku jeho vdovy.“40) Nakonec uveďme pro 18. století utopický a v roce 1806 už anachronický případ poslední vůle, jiz z presvedcem a naprosto vazné sepsal „božský markýz“ de Sade. Svědčí o dokonalém splynutí dvou do té doby blízkých, ale oddělených postojů - pohrdavého přístupu k tělu a radikálního odmítnutí nesmrtelnosti. Markýz de Sade požádal, aby v průběhu osmačtyřicetihodinové čekací lhůty po jeho smrti byl „po­ slán zvláštní posel k obchodníku s dřevem panu Le Normadovi (...) s prosbou, aby osobně a s dvoukolovým vozíkem přišel vyzvednout mé tělo a sám je na zmíněném vozíku odvezl do lesa na mém panství v Malmaisonu (...) poblíž Épernonu, kde si přeji, aby bylo bez jakého­ koli obřadu zakopáno v hustém mlází hned na kraji zmíněného lesa po pravé straně, vchází-li se do něj od starého hradu širokou alejí, která jej dělí vedví [stejná přesnost jako při určování místa posledního odpočinku v kostele]. Jámu v mlází vykope nájemce Malmaisonu pod dozorem pana Le Normanda, jenž opustí mé tělo až po jeho uložení do zmíněné jámy; může dovolit, bude-li chtít,'aby jej při tomto úkonu doprovázeli ti z mých příbuzných nebo přátel, kteří mi tímto způso­ bem, ovšem bez jakékoli okázalosti, budou chtít prokázat svou náklon­ nost. Ihned po zaházení jámy na ní budou, zasety žaludy, aby později, až umístění zmíněné jámy opět hustě zaroste mlázím, stopy mého hrobu zmizely z povrchu zemského, stejně jako se, jak si troufám věřit, vytratí veškeré vzpomínky na mou osobu z myslí všech lidí [je marné chtít jim tuto vzpomínku vnutit pomníkem], vyjma malého počtu těch, kteří mě milovali až do posledního okamžiku a na něž si do hrobu odnáším sladkou vzpomínku.“41) Jedna z postav románu Rukopis nalezený v Zaragoze, jenž pochází z té­ že doby (1804-1805), si na smrtelné posteli stýská: „Nic ze mne nezů­ stane [ani tělo, ani duše, ani věhlas, jako u markýze de Sade]. Umírám celý a bude tak temno, jako kdybych se byl nikdy nenarodil. Nicoto, pohlť svou kořist!“42) Smrt je tedy návratem k přírodě a věčné hmotě. Jen málo lidí, po­ kud vůbec nějací, se dali pohřbít ze své vlastní vůle způsobem, jaký

si markýz de Sade vyžádal pro sebe. Mnohé další, zejména obyvatele lidnatých měst konce 18. století, to však nepochybně potkalo bez vlast­ ního přičinění, kvůli všeobecné lhostejnosti; v takových případech však pohřeb, odbytý na příliš malém a špatně udržovaném městském hřbi­ tově, postrádal elegické či divoké kouzlo návratu k Matce přírodě. Utopická závěť markýze de Sade poukazuje na dobovou šikmou plochu, po níž sice nikdo nesklouzl až dolů, ale která lákala dokonce i křesťany a u části populace vyvolala závrať z nicoty.

•

Izvz

J

1

J

z

o 1

• • V

V

V

1 V

Z

Z V

V

1

74

DĚJINY SMRTI

POZNÁMKY

1) Francouzský národní archiv S 6160, dokumentace k Alen^onu, citováno v A. FLEURY, Le Testament dans la coutume de Paris au XVF siěcle. 2) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 364 (1690). 3) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin CXIX, 355 (1708). 4) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LV, 1156 (1723). Závěť vévody ze Saint-Simon, 1754, publikována v A. DUPOUY, Extraits des Mémoires, Paris 1930, svazek 4, s. 199. 5) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 109 (1660), 94(1657). 6) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 66 (1648), CXX, 355 (1708), LXXV, 80 (1652). 7) J. B. WINSL0W, Dissertation sur Pincertitude des signes de la mort et de Pabus des enterrements et embaumements précipités, Paris 1742. 8) E. DE MARTINO, Mořte et Pianto rituále nel mondo antico, Torino 1958. 9) Archiv departementu Haute-Garonne, SE 11808. Hrabě de Latresne proti své švagrové, markýze de Noe, závěť z roku 1757. 10) Amsterdam, Královské muzeum, Dirk Jacoby, Podobizna muže s lebkou; Jan Mienze Molenaer, Rodinný portrét, (1635, A3). Děti si hrají s ovocem, se zvířaty, jedna mladá žena drží v ruce květinový věnec a otec, hlava rodiny, lebku. 11) G. Dou, Ženevské muzeum, č. 1949-12. 12) A. CHASTEL, LArt et le sentiment de la mort au XVIF siěcle, Revue du XVIF siěcle 36-37/1957, s. 293. 13) F. P. WEBER, Aspects of Death and their effects on the living, London 1918 citováno v TH. SPENCER, Death and Elizabethan tragedy, Cambridge (Mass.) 1936. 14) D. E. STANNARD, The Puritan Way of Death, New York 1977, reprodukce mourning rings, obr. 7, s. 114. 15) É. MALE, LArt religieux de la fin du Moyen Age, Paris 1931, s. 353. 16) M. VOVELLE, Mourir autrefois, Paris 1974, s. 164n. 17) Le voyage en Espagne de Saint-Simon, 1721. Mémoires de Saint-Simon, (ed.) A. DE BOISLISLE, Paris 1927, s. 59-62. 18) J.-B. BOSSUET, Sermon sur la mortpour le Samedi saint (Kázání o smrti na Bílou sobotu), přednesené v navarrské koleji. 19) Francouzská národní knihovna, Papiersjoly de Fleury. 20) O. A. RANUM, Les Parisiens au XVIF siěcle, Paris 1973, s. 320.

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

75

21) Viviers, Archiv departementu Haute-Garonne B, soudní spis 497, podle sdělení Y. Castana. 22) F. BURGESS, English churchyard memorials, London 1963, s. 50. 23) F. BURGESS, English churchyard memorials, London 1963, s. 50. 24) Všechny údaje o hrobech a hřbitovech ve Virginii jsem čerpal z nepubli­ kované disertační práce P. H. BUTLERA, On the Memorial Art ofTidewater Virginia, John Hopkins University 1969. 25) „Ve Virginii se občas pohřbívalo i v kostelích, nikoli však výlučně, a tento zvyk byl na ústupu; první podlažní hroby či nástěnné náhrobní desky se objevily v roce 1627, pozoruhodné však je, že od poloviny 18. století se s nimi už nesetká­ váme.“ (P. H. Butler) 26) P. H. BUTLER, On the Memorial Art ofTidewater Virginia; D. E. STANNARD a koi., Death in America, Pennsylvania 1975. 27) [EMILY BRONTĚOVÁ, Na Větrné hůrce, přeložila K. Marysková, Praha 1960, s. 108 a 141.] 28) MAX FUMAROLI, Les Mémoires du XVIF siěcle, Revue du XVIF siěcle 94-95/1971, s. 7-37. 29) R. Balton, Londýn 1635, citován v D. E. STANNARD a koi., Death in America. 30) J. ROUSSET, La littérature a Page baroque en France, Paris 1954, s. 138. 31) Cituje CHATEAUBRIAND v Životě Rancéově. 32) Fotografie náhrobku É. MÁLE, Vart religieux de la fin du XVF siěcle, Paris 1951, s. 221. 33) A. BULIFON, Guida de Forestieri, Napoli 1708. 34) MARIN LE ROY DE GOMBERVILLE, La Doctrine des moeurs, Paris 1646, s. 100-102. 35) Samuel Steward, citován v D. E. STANNARD a kol., Death in America. 36) Tento Muretův postřeh připomíná Erasmovu poznámku v Důvěrných hovorech (Colloquia familiaria): „Viděl jsem hrob svátého Tomáše [z Canterbury] zasypaný drahým kamením. Soudím, že tento velký světec by na svém hrobě měl raději snítky stromů a květiny.“ ÉRASME, Les Colloques. Na jedné fresce v Bologni jsou těla mučedníků ověnčena květinami. Jde o vzácné indicie zvyku pokrývat hroby květinami, jenž byl možná zaveden v pozdějších dobách ve snaze napodobit starověké tradice. 37) Viz dále 11. kapitolu. 38) Červenec 1758, Montapalach, archiv departementu Haute-Garonne B, soudní spis 369 a 375. 39) F. LEBRUN, Les Hommes et la Mort en Anjou, Mouton, Paris-Haag, 1971, s. 480. 40) Publikováno v E. HUGUES, Histoire de la restauration du protestantisme en France au XVIIF siěcle, Paris 1875, 2. kniha, s. 424. Na toto dílo mne upozornil Ph. Joutard. 41) Podle G. LELY, Sade, étude sur sa vie etson oeuvre, Paris 1966. 42) J. POTOCKI, Manuscrit trouvé a Saragosse, s. 235 [JAN POTOCKI, Rukopis nalezený v Zaragoze, přeložilj. Simonides, Praha 1973, s. 467],

74

DĚJINY SMRTI

POZNÁMKY

1) Francouzský národní archiv S 6160, dokumentace k Alen^onu, citováno v A. FLEURY, Le Testament dans la coutume de Paris au XVF siěcle. 2) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 364 (1690). 3) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin CXIX, 355 (1708). 4) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LV, 1156 (1723). Závěť vévody ze Saint-Simon, 1754, publikována v A. DUPOUY, Extraits des Mémoires, Paris 1930, svazek 4, s. 199. 5) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 109 (1660), 94(1657). 6) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 66 (1648), CXX, 355 (1708), LXXV, 80 (1652). 7) J. B. WINSL0W, Dissertation sur Pincertitude des signes de la mort et de Pabus des enterrements et embaumements précipités, Paris 1742. 8) E. DE MARTINO, Mořte et Pianto rituále nel mondo antico, Torino 1958. 9) Archiv departementu Haute-Garonne, SE 11808. Hrabě de Latresne proti své švagrové, markýze de Noe, závěť z roku 1757. 10) Amsterdam, Královské muzeum, Dirk Jacoby, Podobizna muže s lebkou; Jan Mienze Molenaer, Rodinný portrét, (1635, A3). Děti si hrají s ovocem, se zvířaty, jedna mladá žena drží v ruce květinový věnec a otec, hlava rodiny, lebku. 11) G. Dou, Ženevské muzeum, č. 1949-12. 12) A. CHASTEL, LArt et le sentiment de la mort au XVIF siěcle, Revue du XVIF siěcle 36-37/1957, s. 293. 13) F. P. WEBER, Aspects of Death and their effects on the living, London 1918 citováno v TH. SPENCER, Death and Elizabethan tragedy, Cambridge (Mass.) 1936. 14) D. E. STANNARD, The Puritan Way of Death, New York 1977, reprodukce mourning rings, obr. 7, s. 114. 15) É. MALE, LArt religieux de la fin du Moyen Age, Paris 1931, s. 353. 16) M. VOVELLE, Mourir autrefois, Paris 1974, s. 164n. 17) Le voyage en Espagne de Saint-Simon, 1721. Mémoires de Saint-Simon, (ed.) A. DE BOISLISLE, Paris 1927, s. 59-62. 18) J.-B. BOSSUET, Sermon sur la mortpour le Samedi saint (Kázání o smrti na Bílou sobotu), přednesené v navarrské koleji. 19) Francouzská národní knihovna, Papiersjoly de Fleury. 20) O. A. RANUM, Les Parisiens au XVIF siěcle, Paris 1973, s. 320.

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

75

21) Viviers, Archiv departementu Haute-Garonne B, soudní spis 497, podle sdělení Y. Castana. 22) F. BURGESS, English churchyard memorials, London 1963, s. 50. 23) F. BURGESS, English churchyard memorials, London 1963, s. 50. 24) Všechny údaje o hrobech a hřbitovech ve Virginii jsem čerpal z nepubli­ kované disertační práce P. H. BUTLERA, On the Memorial Art ofTidewater Virginia, John Hopkins University 1969. 25) „Ve Virginii se občas pohřbívalo i v kostelích, nikoli však výlučně, a tento zvyk byl na ústupu; první podlažní hroby či nástěnné náhrobní desky se objevily v roce 1627, pozoruhodné však je, že od poloviny 18. století se s nimi už nesetká­ váme.“ (P. H. Butler) 26) P. H. BUTLER, On the Memorial Art ofTidewater Virginia; D. E. STANNARD a koi., Death in America, Pennsylvania 1975. 27) [EMILY BRONTĚOVÁ, Na Větrné hůrce, přeložila K. Marysková, Praha 1960, s. 108 a 141.] 28) MAX FUMAROLI, Les Mémoires du XVIF siěcle, Revue du XVIF siěcle 94-95/1971, s. 7-37. 29) R. Balton, Londýn 1635, citován v D. E. STANNARD a koi., Death in America. 30) J. ROUSSET, La littérature a Page baroque en France, Paris 1954, s. 138. 31) Cituje CHATEAUBRIAND v Životě Rancéově. 32) Fotografie náhrobku É. MÁLE, Vart religieux de la fin du XVF siěcle, Paris 1951, s. 221. 33) A. BULIFON, Guida de Forestieri, Napoli 1708. 34) MARIN LE ROY DE GOMBERVILLE, La Doctrine des moeurs, Paris 1646, s. 100-102. 35) Samuel Steward, citován v D. E. STANNARD a kol., Death in America. 36) Tento Muretův postřeh připomíná Erasmovu poznámku v Důvěrných hovorech (Colloquia familiaria): „Viděl jsem hrob svátého Tomáše [z Canterbury] zasypaný drahým kamením. Soudím, že tento velký světec by na svém hrobě měl raději snítky stromů a květiny.“ ÉRASME, Les Colloques. Na jedné fresce v Bologni jsou těla mučedníků ověnčena květinami. Jde o vzácné indicie zvyku pokrývat hroby květinami, jenž byl možná zaveden v pozdějších dobách ve snaze napodobit starověké tradice. 37) Viz dále 11. kapitolu. 38) Červenec 1758, Montapalach, archiv departementu Haute-Garonne B, soudní spis 369 a 375. 39) F. LEBRUN, Les Hommes et la Mort en Anjou, Mouton, Paris-Haag, 1971, s. 480. 40) Publikováno v E. HUGUES, Histoire de la restauration du protestantisme en France au XVIIF siěcle, Paris 1875, 2. kniha, s. 424. Na toto dílo mne upozornil Ph. Joutard. 41) Podle G. LELY, Sade, étude sur sa vie etson oeuvre, Paris 1966. 42) J. POTOCKI, Manuscrit trouvé a Saragosse, s. 235 [JAN POTOCKI, Rukopis nalezený v Zaragoze, přeložilj. Simonides, Praha 1973, s. 467],

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

8. MRTVÉ TĚLO

Ve dvou předchozích kapitolách jsme sledovali, jak se smrt - hodina smrti - postupně rozpouštěla v celé délce života a v trudnomyslném vnímání jeho krátkosti. Tehdy se zdálo, že smrt se lidem oddálila a ztra­ tila sílu přítomnosti, kterou měla u vzdělanců (litterati) z konce stře­ dověku. Nyní se podíváme, jak se v 17.-18. století, to znamená v téže době, smrt vrátila v jiné podobě: v podobě mrtvého těla, posmrtných milostných hrátek a přirozeného násilí.

DVA LÉKAŘI: ZACCHIA A GARMANN. ŽIVOT MRTVOLY

Vyjdeme ze dvou lékařských děl, která nám osvětlují, jak se k této otáz­ ce přistupovalo koncem 17. století. Mimochodem musíme přiznat, že poznání lidové víry a pověr nám nejlépe zprostředkovali právě lékaři. Při studiu tohoto období už tedy nejsme takřka výlučně odkázáni na církevní hodnostáře, jako v případě středověku a období renesance. Nejednalo se vždy o opravdové vědce, má-li slovo vědec nějaký smysl: byli důvěřiví a naivní, neboť lékařský obor a věda o lidském životě mě­ ly mlhavé hranice, potřebné údaje se získávaly z vyprávění a nebylo snadné oddělit bajku od skutečného pozorování. Proto lékaři podobně jako církevní hodnostáři citlivě vnímali dobové názory, které takzvaně „visely ve vzduchu“. Za první z těchto děl, nadepsané Totius Ecclesiatici protomedici generalis (to byl autorův titul) quaestionum medicolegalium libri třes, vděčíme Paulu Zacchiovi. Použil jsem lyonské vydání z roku 1674. Je to pojedná­ ní o soudním - ano, slovo medicolegalium už je v názvu - lékařství. Byl to starý obor medicíny: zrodil se v roce 1596 společně s pojednáním Bissus, sen Medicinae patrocinium, quatuor libris distinctum lékaře Fortunata Fidelia. Jeho vznik podnítilo přivolávání lékařů jakožto znalců k ně­ kterým soudním případům (dohled nad mučením, zločiny, hledání vraha), jejichž vyřešení se neobešlo bez ohledání mrtvoly. Zločiny i ob­

77

čanskoprávní spory zpochybňovaly mechanismy plození: lékaři se za­ bývali porody a potraty, zkoumali případy neplodnosti a impotence, podmínky plodnosti, určovali otcovství nebo příbuzenství, což vedlo ke studiu podobností, de similitudine et dissimilitudine, vypracovávali zna­ lecké posudky o pohlavním životě, odlišovali případy přirozeného vy­ léčení od zázraků, dohlíželi nad inkvizičním mučením a jeho délkou, odhalovali simulanty předstírající nemoc, která umožňovala vyhnout se mučení, dohlíželi na veřejné zdraví, diagnostikovali epidemie a pro­ váděli profylaktická opatření (kontrolovali čistotu vody, vzduchu, hy­ gienické podmínky věznic, veřejných domů, záchodků apod.). Zacchiovo pojednání věnuje zvláštní pozornost mrtvolám. Nejen proto, aby se zvýšila úspěšnost soudního vyšetřování případů násilné smrti, ale také proto, že mrtvola skrývala tajemství života a zdraví. Druhé pojednání, které jsme použili, se zabývá mrtvolami a smrtí. Napsal je L. Christian Friedrich Garmann (1640-1708), německý lute­ ránský lékař z Drážďan. Vyšlo až po jeho smrti; vydal je jeho syn Im­ manuel Heinrich, také lékař, pod pro nás zvláštním názvem De miraculis mortuorum. Mrtvoly tedy dělaly zázraky? V každém případě dělaly divý, málo známé a sotva vysvětlitelné, a bylo na lékařích, aby odlišili přirozené úkazy od těch druhých.1) Předmětem vědeckého studia byla sama smrt a samo mrtvé tělo, ne­ závisle na příčině úmrtí: lékaři tedy zkoumali smrt dřív, než poznali její příčinu, a nejen proto, aby ji objevili. Na zesnulého se dívali stejně jako později na ulehnuvšího nemocného. Takový přístup je dnešní medicíně cizí, protože smrt i uzdravení považuje za nedílnou součást nemoci, za její dvě možná vyústění. Dnes už tedy není předmětem studia smrt, ale nemoc, s výjimkou velmi specifických případů spadajících do oblas­ ti soudního lékařství, které se už ale netěší tak velkému zájmu jako kdysi.2) Zmíněná dvě díla nám tedy prozrazují, jak se na smrt dívali lékaři v 17. století. Garmanna, ovlivněného všeobecně rozšířenými nábožen­ skými a literárními názory, překvapuje především podoba smrti a spán­ ku. Spánek umožňuje člověku, aby poznal Boha a rozprávěl s ním, což v bdělém stavu nelze. Ve spánku a ve smrti dochází k soustředění duše mimo těla, duše už není rozptýlena v celém těle. Taková podobnost nastoluje otázku o moci smrti a současně o míře oddělení duše a těla, jež byla nejen středobodem lékařských úvah o smrti, ale i jednou z hlav­ ních starostí doby.

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

8. MRTVÉ TĚLO

Ve dvou předchozích kapitolách jsme sledovali, jak se smrt - hodina smrti - postupně rozpouštěla v celé délce života a v trudnomyslném vnímání jeho krátkosti. Tehdy se zdálo, že smrt se lidem oddálila a ztra­ tila sílu přítomnosti, kterou měla u vzdělanců (litterati) z konce stře­ dověku. Nyní se podíváme, jak se v 17.-18. století, to znamená v téže době, smrt vrátila v jiné podobě: v podobě mrtvého těla, posmrtných milostných hrátek a přirozeného násilí.

DVA LÉKAŘI: ZACCHIA A GARMANN. ŽIVOT MRTVOLY

Vyjdeme ze dvou lékařských děl, která nám osvětlují, jak se k této otáz­ ce přistupovalo koncem 17. století. Mimochodem musíme přiznat, že poznání lidové víry a pověr nám nejlépe zprostředkovali právě lékaři. Při studiu tohoto období už tedy nejsme takřka výlučně odkázáni na církevní hodnostáře, jako v případě středověku a období renesance. Nejednalo se vždy o opravdové vědce, má-li slovo vědec nějaký smysl: byli důvěřiví a naivní, neboť lékařský obor a věda o lidském životě mě­ ly mlhavé hranice, potřebné údaje se získávaly z vyprávění a nebylo snadné oddělit bajku od skutečného pozorování. Proto lékaři podobně jako církevní hodnostáři citlivě vnímali dobové názory, které takzvaně „visely ve vzduchu“. Za první z těchto děl, nadepsané Totius Ecclesiatici protomedici generalis (to byl autorův titul) quaestionum medicolegalium libri třes, vděčíme Paulu Zacchiovi. Použil jsem lyonské vydání z roku 1674. Je to pojedná­ ní o soudním - ano, slovo medicolegalium už je v názvu - lékařství. Byl to starý obor medicíny: zrodil se v roce 1596 společně s pojednáním Bissus, sen Medicinae patrocinium, quatuor libris distinctum lékaře Fortunata Fidelia. Jeho vznik podnítilo přivolávání lékařů jakožto znalců k ně­ kterým soudním případům (dohled nad mučením, zločiny, hledání vraha), jejichž vyřešení se neobešlo bez ohledání mrtvoly. Zločiny i ob­

77

čanskoprávní spory zpochybňovaly mechanismy plození: lékaři se za­ bývali porody a potraty, zkoumali případy neplodnosti a impotence, podmínky plodnosti, určovali otcovství nebo příbuzenství, což vedlo ke studiu podobností, de similitudine et dissimilitudine, vypracovávali zna­ lecké posudky o pohlavním životě, odlišovali případy přirozeného vy­ léčení od zázraků, dohlíželi nad inkvizičním mučením a jeho délkou, odhalovali simulanty předstírající nemoc, která umožňovala vyhnout se mučení, dohlíželi na veřejné zdraví, diagnostikovali epidemie a pro­ váděli profylaktická opatření (kontrolovali čistotu vody, vzduchu, hy­ gienické podmínky věznic, veřejných domů, záchodků apod.). Zacchiovo pojednání věnuje zvláštní pozornost mrtvolám. Nejen proto, aby se zvýšila úspěšnost soudního vyšetřování případů násilné smrti, ale také proto, že mrtvola skrývala tajemství života a zdraví. Druhé pojednání, které jsme použili, se zabývá mrtvolami a smrtí. Napsal je L. Christian Friedrich Garmann (1640-1708), německý lute­ ránský lékař z Drážďan. Vyšlo až po jeho smrti; vydal je jeho syn Im­ manuel Heinrich, také lékař, pod pro nás zvláštním názvem De miraculis mortuorum. Mrtvoly tedy dělaly zázraky? V každém případě dělaly divý, málo známé a sotva vysvětlitelné, a bylo na lékařích, aby odlišili přirozené úkazy od těch druhých.1) Předmětem vědeckého studia byla sama smrt a samo mrtvé tělo, ne­ závisle na příčině úmrtí: lékaři tedy zkoumali smrt dřív, než poznali její příčinu, a nejen proto, aby ji objevili. Na zesnulého se dívali stejně jako později na ulehnuvšího nemocného. Takový přístup je dnešní medicíně cizí, protože smrt i uzdravení považuje za nedílnou součást nemoci, za její dvě možná vyústění. Dnes už tedy není předmětem studia smrt, ale nemoc, s výjimkou velmi specifických případů spadajících do oblas­ ti soudního lékařství, které se už ale netěší tak velkému zájmu jako kdysi.2) Zmíněná dvě díla nám tedy prozrazují, jak se na smrt dívali lékaři v 17. století. Garmanna, ovlivněného všeobecně rozšířenými nábožen­ skými a literárními názory, překvapuje především podoba smrti a spán­ ku. Spánek umožňuje člověku, aby poznal Boha a rozprávěl s ním, což v bdělém stavu nelze. Ve spánku a ve smrti dochází k soustředění duše mimo těla, duše už není rozptýlena v celém těle. Taková podobnost nastoluje otázku o moci smrti a současně o míře oddělení duše a těla, jež byla nejen středobodem lékařských úvah o smrti, ale i jednou z hlav­ ních starostí doby.

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

Lidé vnímali smrt jako složitý a málo známý jev. Garmann proti sobě postavil dvě teze o povaze života. První teze tvrdí, že v mumii (Mummiá), z níž balzamovací látky odstranily rozkladné prvky, zůstá­ vají zachovány zbytky života; život z ní vyprchá až v okamžiku, kdy balzamovací látky přestanou působit a žezla se opět ujmou zkázonosné přírodní pochody. Mumie se tedy vymyká přírodním zákonům', velice důležitá myšlenka, která skrytě ovlivnila nový pohled na Smrt. Druhá teze nevybočuje z filozofie tehdejší lékařské školy a tvrdí, že život není ani hmota (matérie), ani podstata (substance), ale forma (ipsissima rei forma). Je to světlo a zrození (initium formale), zrození, jímž nás pokaždé znovu obdaruje Stvořitel, podobně, jako z křesacího ka­ mene při každém křísnutí vylétne jiskra. Protikladnost obou tezí se ukáže ve studii o mrtvole (Quid cadaver?). První teze, podobná tezi Paracelsově, je přisuzována židovskému lé­ kařství, rabínům a lékařům, jako byli Karman, Malhter a Cardanus. Mrtvola je ještě tělo, ale už mrtvé. Smrt jí ponechávájakousi vnímavost. Zůstává v ní zachován jakýsi zbytkový život (vis vegetans, vestigium vitae). Tento názor se opírá o četná pozorování, předávaná z pokolení na po­ kolení už od dob Pliniových, a o svědectví náhrobních nápisů - někte­ ré latinské epitafy přejí zesnulým, aby jim země byla lehká. Garmann se v tomto směru, ovšem poněkud licoměrné, dovolává též autority Tertuliianovy. Argumenty, jimiž Tertullianus odůvodnil nesmrtelnost duše a posmrtný život, totiž vysvětluje, jako by se netýkaly duše, ale těla, a používá je k důkazu existence vnímavosti mrtvoly. Z uvedených pozorování stojí za zmínku cruentatio mrtvoly, zázrač­ né krvácení těla zavražděného člověka, k němuž dochází, ocitne-li se v přítomnosti svého vraha, a projevy sympatie a antipatie. Dočteme se i o jednom soudobém šlechtici, který po manželčině smrti žádal hrobníky, aby ji nesli opatrně, protože měl strach, že jí ublíží! Podle lidové pověry tělo po smrti slyšelo a slyšené si zapamatovalo, proto se doporučovalo, aby se v jeho přítomnosti nemluvilo víc, než je třeba, „ad ejus necessitatem et honorem“. Mimochodem, lidé na nebožtíka něko­ likrát volali jménem, aby se ujistili, že je opravdu mrtev. Druhá teze přežívání mrtvoly popírá. V tomto případě se Garmann dovolává Scaligera, Gassendiho a dokonce Seneky. „Lidská duše nemů­ že jednat vně lidského těla.“ Tělo bez duše není už nic. Máme tu tedy dva protichůdné názory. Na jedné straně stáli ti, kdo věřili, že v mrtvole přetrvává určitá forma života a vnímavosti, alespoň

po dobu, kdy jsou zachovány tkáně, to jest do té doby, než se tělo pro­ mění v suchou kostru. Tito lidé tedy implicitně uznávali, že lidská by­ tost se neskládá jen z duše a těla. Ostatně prostý lid dlouho odmítal uznat, že ztráta duše vezme tělu všechen život. Na druhé straně stála jednak pravověrná křesťanská elita, dědička středověké vědy a scholastiky, podle níž spojení a oddělení duše a těla podávalo zprávu o stvoření a smrti, jednak lidé, kteří nám připadají racionálnější, protože v dnešní vědě zvítězil jejich kritický duch. Nešlo však jen o protichůdnost v názorech dvou skupin vědců, šlo rovněž o dvě protikladná pojetí života, jež byla sama vázána na dva existenciální postoje. Musíme si položit otázku, zda si naši lékaři jednu z těchto tezí vybrali, a pokud ano, kterou. Odpověď však není jedno­ značná, což je důvod, proč autoři lékařských životopisů z konce 18. sto­ letí - takřka naši současníci - označili Garmanna za důvěřivého a naiv­ ního lékaře, přikládajícího váhu i těm nejnesmyslnějším povídačkám: on totiž opravdu váhal a neodvažoval se zaujmout žádné stanovisko; lid [a to, čemu dnes říkáme lidový folklor] stál na straně teze o vníma­ vosti mrtvoly, ale vědci se před lidovým sklonem k pověrám měli na pozoru (vulgus superstitione maximě implicatus). Garmann přesto konsta­ toval, že lidový názor podporuje mnoho důvěryhodných pozorování. Když ovšem uváděl nějakou neuvěřitelnou historku, doplnil ji skep­ tickými a rozumnými poznámkami, ale přes všechny své výhrady ji popsal do všech podrobností. Taková opatrnost byla tehdy při uvádění sporných myšlenek běžná. Garmann se totiž přikláněl k tezi o vnímavosti mrtvoly. Umožňova­ la mu vysvětlit pozorované jevy. Kromě pochybného krvácení mrtvoly v přítomnosti vraha existovaly skutečně prokázané pohyby mrtvoly. Ostatně právě tyto pohyby byly příčinou obtížnosti stanovení smrti, protože mrtvý se hýbal, jinak než živý, ale hýbal se: po smrti mu ještě pořád rostly chlupy, nehty i zuby (dodnes rozšířená pověra) a také se potil. Smrt nebránila erekci, časté u oběšenců, z čehož vznikla pověra o pohlavním vzrušení oběšených. V 18. století se vyprávělo, jak někte­ ří milovníci vzrušení chtěli - i za cenu záchrany in extremis, která se občas nepovedla - okusit rozkoš prvních okamžiků po oběšení. Když byli svlečeni mrtví vojáci na bitevním poli, jejich stav podle Garmanna napovídal, že si to právě rozdali s Venuší, nikoli s nepřítelem. Ostatně erekci lze u mrtvého vyvolat kdykoli, stačí mu do tepen vstříknout jistý lektvar.

78

79

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

Lidé vnímali smrt jako složitý a málo známý jev. Garmann proti sobě postavil dvě teze o povaze života. První teze tvrdí, že v mumii (Mummiá), z níž balzamovací látky odstranily rozkladné prvky, zůstá­ vají zachovány zbytky života; život z ní vyprchá až v okamžiku, kdy balzamovací látky přestanou působit a žezla se opět ujmou zkázonosné přírodní pochody. Mumie se tedy vymyká přírodním zákonům', velice důležitá myšlenka, která skrytě ovlivnila nový pohled na Smrt. Druhá teze nevybočuje z filozofie tehdejší lékařské školy a tvrdí, že život není ani hmota (matérie), ani podstata (substance), ale forma (ipsissima rei forma). Je to světlo a zrození (initium formale), zrození, jímž nás pokaždé znovu obdaruje Stvořitel, podobně, jako z křesacího ka­ mene při každém křísnutí vylétne jiskra. Protikladnost obou tezí se ukáže ve studii o mrtvole (Quid cadaver?). První teze, podobná tezi Paracelsově, je přisuzována židovskému lé­ kařství, rabínům a lékařům, jako byli Karman, Malhter a Cardanus. Mrtvola je ještě tělo, ale už mrtvé. Smrt jí ponechávájakousi vnímavost. Zůstává v ní zachován jakýsi zbytkový život (vis vegetans, vestigium vitae). Tento názor se opírá o četná pozorování, předávaná z pokolení na po­ kolení už od dob Pliniových, a o svědectví náhrobních nápisů - někte­ ré latinské epitafy přejí zesnulým, aby jim země byla lehká. Garmann se v tomto směru, ovšem poněkud licoměrné, dovolává též autority Tertuliianovy. Argumenty, jimiž Tertullianus odůvodnil nesmrtelnost duše a posmrtný život, totiž vysvětluje, jako by se netýkaly duše, ale těla, a používá je k důkazu existence vnímavosti mrtvoly. Z uvedených pozorování stojí za zmínku cruentatio mrtvoly, zázrač­ né krvácení těla zavražděného člověka, k němuž dochází, ocitne-li se v přítomnosti svého vraha, a projevy sympatie a antipatie. Dočteme se i o jednom soudobém šlechtici, který po manželčině smrti žádal hrobníky, aby ji nesli opatrně, protože měl strach, že jí ublíží! Podle lidové pověry tělo po smrti slyšelo a slyšené si zapamatovalo, proto se doporučovalo, aby se v jeho přítomnosti nemluvilo víc, než je třeba, „ad ejus necessitatem et honorem“. Mimochodem, lidé na nebožtíka něko­ likrát volali jménem, aby se ujistili, že je opravdu mrtev. Druhá teze přežívání mrtvoly popírá. V tomto případě se Garmann dovolává Scaligera, Gassendiho a dokonce Seneky. „Lidská duše nemů­ že jednat vně lidského těla.“ Tělo bez duše není už nic. Máme tu tedy dva protichůdné názory. Na jedné straně stáli ti, kdo věřili, že v mrtvole přetrvává určitá forma života a vnímavosti, alespoň

po dobu, kdy jsou zachovány tkáně, to jest do té doby, než se tělo pro­ mění v suchou kostru. Tito lidé tedy implicitně uznávali, že lidská by­ tost se neskládá jen z duše a těla. Ostatně prostý lid dlouho odmítal uznat, že ztráta duše vezme tělu všechen život. Na druhé straně stála jednak pravověrná křesťanská elita, dědička středověké vědy a scholastiky, podle níž spojení a oddělení duše a těla podávalo zprávu o stvoření a smrti, jednak lidé, kteří nám připadají racionálnější, protože v dnešní vědě zvítězil jejich kritický duch. Nešlo však jen o protichůdnost v názorech dvou skupin vědců, šlo rovněž o dvě protikladná pojetí života, jež byla sama vázána na dva existenciální postoje. Musíme si položit otázku, zda si naši lékaři jednu z těchto tezí vybrali, a pokud ano, kterou. Odpověď však není jedno­ značná, což je důvod, proč autoři lékařských životopisů z konce 18. sto­ letí - takřka naši současníci - označili Garmanna za důvěřivého a naiv­ ního lékaře, přikládajícího váhu i těm nejnesmyslnějším povídačkám: on totiž opravdu váhal a neodvažoval se zaujmout žádné stanovisko; lid [a to, čemu dnes říkáme lidový folklor] stál na straně teze o vníma­ vosti mrtvoly, ale vědci se před lidovým sklonem k pověrám měli na pozoru (vulgus superstitione maximě implicatus). Garmann přesto konsta­ toval, že lidový názor podporuje mnoho důvěryhodných pozorování. Když ovšem uváděl nějakou neuvěřitelnou historku, doplnil ji skep­ tickými a rozumnými poznámkami, ale přes všechny své výhrady ji popsal do všech podrobností. Taková opatrnost byla tehdy při uvádění sporných myšlenek běžná. Garmann se totiž přikláněl k tezi o vnímavosti mrtvoly. Umožňova­ la mu vysvětlit pozorované jevy. Kromě pochybného krvácení mrtvoly v přítomnosti vraha existovaly skutečně prokázané pohyby mrtvoly. Ostatně právě tyto pohyby byly příčinou obtížnosti stanovení smrti, protože mrtvý se hýbal, jinak než živý, ale hýbal se: po smrti mu ještě pořád rostly chlupy, nehty i zuby (dodnes rozšířená pověra) a také se potil. Smrt nebránila erekci, časté u oběšenců, z čehož vznikla pověra o pohlavním vzrušení oběšených. V 18. století se vyprávělo, jak někte­ ří milovníci vzrušení chtěli - i za cenu záchrany in extremis, která se občas nepovedla - okusit rozkoš prvních okamžiků po oběšení. Když byli svlečeni mrtví vojáci na bitevním poli, jejich stav podle Garmanna napovídal, že si to právě rozdali s Venuší, nikoli s nepřítelem. Ostatně erekci lze u mrtvého vyvolat kdykoli, stačí mu do tepen vstříknout jistý lektvar.

78

79

80

DĚJINY SMRTI

Úvahy o mrtvole souvisely s úvahami o nedělitelnosti těla. Náleží život celému tělu, nebo jeho částem, které by v takovém případě bylo možné oddělit? Je zřejmé, že z učení o vnímavosti mrtvoly plyne učení o nedělitelnosti těla. Garmann se zmiňuje o tehdy známých případech transplantace, cituje prameny a uvádí časové údaje: jakýsi šlechtic při­ šel ve válce o nos a přišili mu jiný; operace se zdařila a nos zůstal na svém místě; později však začal hnít. Šetření prokázalo, že hnít začal po dárcově smrti: jeho smrt přinesla zánik i vzdálenému a oddělenému nosu. Takové jevy byly přirozené. Naproti tomu jiné jevy byly zázračné, ja­ ko nebožtíci chodící nebo ti, kteří kolem sebe šířili libou vůni, což se považovalo za nezpochybnitelný důkaz jejich svatosti. A konečně exis­ tovaly i jevy nejednoznačné, o nichž se nevědělo, zdaje přiřknout pří­ rodě, lidové lehkověrnosti, mylnému vysvětlení, Božímu zázraku nebo ďáblovým nástrahám. Například některé posmrtné pohyby končetin: když živá řeholnice políbí ruku řeholnici zesnulé, ruka mrtvé odpoví a třikrát stiskne ruku živé řádové sestry. Dalšími pochybnými, leč hlubšího studia hodnými byly případy mrt­ vol, které po pohřbu vydávaly zvuky podobné chrochtání vepřů; po otevření hrobu se zjistilo, že snědly svůj rubáš nebo oblek, což se po­ važovalo za strašlivou předzvěst moru. Těmto hlučným a hladovým nebožtíkům věnoval Garmann dlouhou kapitolu. Jednalo se o napůl přirozené a napůl ďábelské případy, o nichž se hodně diskutovalo.3) Zde si musíme povšimnout nejen snadného přecházení od přirozená k nadpřirozenu a obtíží při rozeznávání přirozených a nadpřirozených úkazů, ať už zesnovaných ďáblem, nebo pravých Božích zázraků, ale zejména věrohodnosti přikládané sebeneslýchanějším jevům, proka­ zujícím vnímavost mrtvoly: lidé o nich diskutovali, nikoli bez výhrad a lítosti, nakonec je však připouštěli. Vnímavost mrtvoly měla nezanedbatelné praktické důsledky v kaž­ dodenním životě; přispěla zejména ke vzniku speciálního lékopisu: z mrtvol se získávaly suroviny pro velice účinné léky (nikoli však kouzel­ ného rázu). Například pot mrtvých byl dobrý na hemeroidy a „výrůst­ ky ; když se někdo dotkl ruky zesnulého nebo si s ní třel nemocnou část těla, mohl se uzdravit, jako se to stalo jedné ženě stižené vodnatelností, když si hladila břicho rukou ještě nevychladlého nebožtíka (to také vysvětlovalo, proč měli pitvači stále zdravé ruce). Existovala řada způsobů, jak vyléčit živou končetinu pomocí téže mrtvé končetiny, paži

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

81

paží, nohu nohou. Vyschlá lebka přinášela úlevu epileptikům (kosti se užívaly tak, že se nejprve rozemlely na prášek a nemocní pak pili odvar z tohoto prášku). Jelení priapus (ztopořený pyj) se celkem úspěšně po­ dával hysterikům, dokázal však také pomáhat ad Venerem promovendam, což ostatně svědčilo o spojitosti mezi hysterií a třeštěním zamilova­ ných. Podstata těchto léků tkvěla v tom, že na mrtvolu se přenášela obec­ ná zásada sympatie a antipatie, která vyplývala ze zbytkového života mrtvých těl. Tato zásada způsobovala, že pokud jste měli tu smůlu a vyrobili buben, jehož jedna strana byla z vlčí a druhá z beránčí kůže, pak při prvním úderu na vlčí kůži se ta beránčí ze strachu z vlka pro­ trhla. Plinius tvrdil, že člověk zraněný sečnou zbraní se vyléčí, když sní maso ze zvířete zabitého toutéž zbraní. Také zranění způsobené šípem se muselo před ovázáním posypat popelem ze šípů. Sečná zbraň, která zabila člověka, měla léčebné vlastnosti. Kosti měly také profýlaktickou schopnost. Doporučovalo se nosit je zavěšené kolem krku nebo zašité v podšívce oděvu, nikoli jako memen­ to moři, ale pro jejich léčivou moc: byl to posun od mementa moři, od kostěného růžence z obratlů k profýlaktickému amuletu. Vojáky zase chránilo, když u sebe nosili prst padlého vojáka. Léčebnou mocí oplývala zemina z hrobů, zejména oběšenců (neu­ stále tatáž utkvělá myšlenka!), která léčila lidi i zvířata. Rostliny rostly rychleji v blízkosti nebožtíků, neboť - a to moderní věda potvrdila půda prosycená kostmi je úrodnější: použití mrtvol v lékařství nebrá­ nilo jejich využití jako hnojivá. Rozklad je plodný a zemina smíšená s mrtvými je pramenem života stejně jako smrt sama (exquisitum alimen­ tům esť). Tuto myšlenku, velice rozšířenou v 18. a počátkem 19. století, smetla až revoluce spuštěná výzkumy Louise Pasteura. Dlouhý seznam blahodárných vlastností mrtvoly končil nápojem lásky (afrodisiakum), jehož základní složku tvořily upražené kosti šťast­ ných manželů a mrtvých milenců. Oděv zesnulých, stačil malý kousí­ ček, léčil bolesti hlavy a hemeroidy, jak se alespoň domnívali Belgičané. Garmann dokonce uvádí recept na Boží vodu (jméno jí daly její zá­ zračné vlastnosti) podle Thomase Bartholina a Jeronýma Hirnheima: vezmete celou mrtvolu (totum cadaver) zdravého muže, jenž zemřel násilnou smrtí, na malé kousíčky rozkrájíte maso, kosti i vnitřnosti, všechno pečlivě promícháte a vydestilujete. Získaná tekutina, kromě

80

DĚJINY SMRTI

Úvahy o mrtvole souvisely s úvahami o nedělitelnosti těla. Náleží život celému tělu, nebo jeho částem, které by v takovém případě bylo možné oddělit? Je zřejmé, že z učení o vnímavosti mrtvoly plyne učení o nedělitelnosti těla. Garmann se zmiňuje o tehdy známých případech transplantace, cituje prameny a uvádí časové údaje: jakýsi šlechtic při­ šel ve válce o nos a přišili mu jiný; operace se zdařila a nos zůstal na svém místě; později však začal hnít. Šetření prokázalo, že hnít začal po dárcově smrti: jeho smrt přinesla zánik i vzdálenému a oddělenému nosu. Takové jevy byly přirozené. Naproti tomu jiné jevy byly zázračné, ja­ ko nebožtíci chodící nebo ti, kteří kolem sebe šířili libou vůni, což se považovalo za nezpochybnitelný důkaz jejich svatosti. A konečně exis­ tovaly i jevy nejednoznačné, o nichž se nevědělo, zdaje přiřknout pří­ rodě, lidové lehkověrnosti, mylnému vysvětlení, Božímu zázraku nebo ďáblovým nástrahám. Například některé posmrtné pohyby končetin: když živá řeholnice políbí ruku řeholnici zesnulé, ruka mrtvé odpoví a třikrát stiskne ruku živé řádové sestry. Dalšími pochybnými, leč hlubšího studia hodnými byly případy mrt­ vol, které po pohřbu vydávaly zvuky podobné chrochtání vepřů; po otevření hrobu se zjistilo, že snědly svůj rubáš nebo oblek, což se po­ važovalo za strašlivou předzvěst moru. Těmto hlučným a hladovým nebožtíkům věnoval Garmann dlouhou kapitolu. Jednalo se o napůl přirozené a napůl ďábelské případy, o nichž se hodně diskutovalo.3) Zde si musíme povšimnout nejen snadného přecházení od přirozená k nadpřirozenu a obtíží při rozeznávání přirozených a nadpřirozených úkazů, ať už zesnovaných ďáblem, nebo pravých Božích zázraků, ale zejména věrohodnosti přikládané sebeneslýchanějším jevům, proka­ zujícím vnímavost mrtvoly: lidé o nich diskutovali, nikoli bez výhrad a lítosti, nakonec je však připouštěli. Vnímavost mrtvoly měla nezanedbatelné praktické důsledky v kaž­ dodenním životě; přispěla zejména ke vzniku speciálního lékopisu: z mrtvol se získávaly suroviny pro velice účinné léky (nikoli však kouzel­ ného rázu). Například pot mrtvých byl dobrý na hemeroidy a „výrůst­ ky ; když se někdo dotkl ruky zesnulého nebo si s ní třel nemocnou část těla, mohl se uzdravit, jako se to stalo jedné ženě stižené vodnatelností, když si hladila břicho rukou ještě nevychladlého nebožtíka (to také vysvětlovalo, proč měli pitvači stále zdravé ruce). Existovala řada způsobů, jak vyléčit živou končetinu pomocí téže mrtvé končetiny, paži

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

81

paží, nohu nohou. Vyschlá lebka přinášela úlevu epileptikům (kosti se užívaly tak, že se nejprve rozemlely na prášek a nemocní pak pili odvar z tohoto prášku). Jelení priapus (ztopořený pyj) se celkem úspěšně po­ dával hysterikům, dokázal však také pomáhat ad Venerem promovendam, což ostatně svědčilo o spojitosti mezi hysterií a třeštěním zamilova­ ných. Podstata těchto léků tkvěla v tom, že na mrtvolu se přenášela obec­ ná zásada sympatie a antipatie, která vyplývala ze zbytkového života mrtvých těl. Tato zásada způsobovala, že pokud jste měli tu smůlu a vyrobili buben, jehož jedna strana byla z vlčí a druhá z beránčí kůže, pak při prvním úderu na vlčí kůži se ta beránčí ze strachu z vlka pro­ trhla. Plinius tvrdil, že člověk zraněný sečnou zbraní se vyléčí, když sní maso ze zvířete zabitého toutéž zbraní. Také zranění způsobené šípem se muselo před ovázáním posypat popelem ze šípů. Sečná zbraň, která zabila člověka, měla léčebné vlastnosti. Kosti měly také profýlaktickou schopnost. Doporučovalo se nosit je zavěšené kolem krku nebo zašité v podšívce oděvu, nikoli jako memen­ to moři, ale pro jejich léčivou moc: byl to posun od mementa moři, od kostěného růžence z obratlů k profýlaktickému amuletu. Vojáky zase chránilo, když u sebe nosili prst padlého vojáka. Léčebnou mocí oplývala zemina z hrobů, zejména oběšenců (neu­ stále tatáž utkvělá myšlenka!), která léčila lidi i zvířata. Rostliny rostly rychleji v blízkosti nebožtíků, neboť - a to moderní věda potvrdila půda prosycená kostmi je úrodnější: použití mrtvol v lékařství nebrá­ nilo jejich využití jako hnojivá. Rozklad je plodný a zemina smíšená s mrtvými je pramenem života stejně jako smrt sama (exquisitum alimen­ tům esť). Tuto myšlenku, velice rozšířenou v 18. a počátkem 19. století, smetla až revoluce spuštěná výzkumy Louise Pasteura. Dlouhý seznam blahodárných vlastností mrtvoly končil nápojem lásky (afrodisiakum), jehož základní složku tvořily upražené kosti šťast­ ných manželů a mrtvých milenců. Oděv zesnulých, stačil malý kousí­ ček, léčil bolesti hlavy a hemeroidy, jak se alespoň domnívali Belgičané. Garmann dokonce uvádí recept na Boží vodu (jméno jí daly její zá­ zračné vlastnosti) podle Thomase Bartholina a Jeronýma Hirnheima: vezmete celou mrtvolu (totum cadaver) zdravého muže, jenž zemřel násilnou smrtí, na malé kousíčky rozkrájíte maso, kosti i vnitřnosti, všechno pečlivě promícháte a vydestilujete. Získaná tekutina, kromě

83

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

toho, že má mnoho léčebných vlastností, umožňuje spolehlivě odhad­ nout naději na přežití velmi vážně nemocného člověka: do určitého množství tekutiny kápnete tři až devět kapek pacientovy krve a za stálého míchání mírně zahříváte nad ohněm; pokud se tekutina a krev promísí, je to znamení života; pokud zůstanou odděleny, je to znamení smrti (není-li k dispozici krev, lze použít moč, pot nebo jiné výměšky). Léky získané z mrtvol vyhledávali a užívali zejména mocní a bohatí pacienti; musely být totiž velmi drahé a jejich příprava obtížná. Ang­ lický král Karel II. vypil v průběhu své poslední nemoci tekutý lék ob­ sahující dvaačtyřicet kapek výtažku z lidské lebky! Nicméně v některých případech, na rozdíl od toho, co jsme uvedli výše, byl kontakt s mrtvolou škodlivý. Kdo vypil pivo s přídavkem smě­ sice rozdrcených kostí, stal se krutým. Dotkla-li se mrtvoly žena, mohly se jí zastavit měsíčky. Hřebík z rakve zaražený do stromu (nebo jiné rostliny) způsobil, že přestal plodit. Výpary ze hřbitovů ničily rostlin­ stvo, což později posloužilo jako argument pro stěhování hřbitovů. Garmann však o všech těchto nebezpečích pojednává jako o zvláštních případech mnohem obecnějšího jevu, jímž je působení mrtvoly na člo­ věka a živé bytosti. Blahodárné účinky mrtvoly nepochybně převažovaly nad škodlivý­ mi. Soudilo se, že jedny i druhé jsou přirozené, že s kouzly nemají takřka nic společného - případy užití mrtvoly ad veneficia magica byly vzácné. K těmto účelům se nicméně používala pravá ruka předčasně narozených nebo potracených a nepokřtěných dětí nebo pergamen zhotovený z jejich kůže (připomeňme roli mrtvých dětí na Goyových obrazech čarodějnických sabatů). Mezi lidem se také povídalo, že svíce z lidského tuku umožňuje najít skryté poklady. Paul Zacchia věnuje rozsáhlou kapitolu zázrakům, nadpřirozeným jevům, jejichž pravost musí potvrdit lékař (zázračná uzdravení, epide­ mie seslané Bohem, Boží metly). K proslulým zázrakům patří těla, jež nezpráchnivěla (De cadaverum incorruptibilitate). Tehdejší lékařství však bylo nejednoznačné, a tak se těla nepodléhající rozkladu přisuzovala někdy přírodě a jindy zázraku. Zacchia tomuto tématu věnoval obsáhlé pojednání, které dokazuje, jak velký praktický, vědecký i sentimentál­ ní význam mu přisuzoval. Z praktického hlediska bylo Zachovalé tělo 1 o 1 v •/ v v z z z 1 v• o v • 1 • v dulezite pro vyšetřovaní a souzeni zločinu a pro veřejnou hygienu, z vě­ deckého hlediska mrtvola odolná vůči práchnivění dokazovala, že v ní zůstává zachován zbytek života a vnímavosti, a konečně ze sentimen­

tálního a snad dokonce i smyslného hlediska představovala nadmíru zajímavá a dojímavá mrtvola vděčný námět sáhodlouhých rozhovorů. K případům, kdy se zachovalost těla přisuzovala přirozeným příči­ nám, patřil lidský zásah: velice účinné bylo vynětí vnitřních orgánů z tě­ la, po němž mohlo, ale nemuselo následovat balzamování, tedy ošetření těla aromatickými látkami. Za přirozené se považovaly i podivuhodné případy, obecně přisuzované „vnímavosti“ mrtvoly, jako Karmanem zaznamenaný případ oběšence, který neshnil, přestože visel na oprát­ ce celé dva roky. Dále sem patřila celá řada případů, kdy se tělo ucho­ valo přirozeným způsobem bez lidského zásahu, díky takovým fakto­ rům jako druh onemocnění, roční období a stáří nebožtíka. Odolnost vůči rozkladu mohly ostatně provázet úkazy, o nichž jsme se zmínili výše v souvislosti s pohyby mrtvoly, například krvácení nebo pocení. Faktorem, který přitahoval největší pozornost, bylo umístění hrobu. Některé půdy tělo konzervovaly, jiné nikoli. Velká pozornost se věno­ vala i nerostům: v olověných rakvích se těla nerozkládala, proto mocní tohoto světa dávali olovu přednost před jinými materiály. Vliv měla i hloubka pohřební jámy. Ve velké hloubce se těla stávala arida et sicca a uchovávala se tak dobře jako „uzené maso“. Říkalo se ta­ ké, alespoň Galenos to tvrdil, že těla vystavená měsíčnímu svitu zpráchnivějí velice rychle, čemuž ovšem Zacchia nevěřil. Některé hřbitovy prosluly rychlostí rozkladu, jako „masožrout“ byl označován hřbitov Neviňátek, kde se prý těla měnila v kostlivce během čtyřiadvaceti hodin. Naproti tomu na jiných hřbitovech se těla proměňovala v mumie. Zacchia se v této souvislosti zmiňuje o fran­ tiškánském kostele Les Cordeliers v Toulouse a o hřbitově {campům sanctum) kapucínského kostela Neposkvrněného početí nedaleko ná\s městí Barberini v Římě. Počátkem 19. století popsala Emily Brontěová (v románu Na Větrné hůrce) malý hřbitov u gimmertonské kaple, ležící „v údolíčku (...) nad močálem, jehož rašelinová voda prý úplně nabalzamovala těch několik mrtvých, co tu jsou pohřbeni“.4) Rašelina zakon­ zervovala i jednu dánskou mumii (Mummia Danica), již popsal Thomas Bartholin: po padesáti letech zůstala zachována pevná svalovina, suchá kůže, zrzavý vous a řídké vlasy. Prostí lidé, fascinováni těmito neporu­ šenými těly, přičítali jejich nezničitelnost buď tomu, že mumifikovaní zemřeli rukou kata na králův příkaz, anebo tomu, že žili ve špatné shodě s životním partnerem; ve všech případech však mumii považova­ li za prokletou. Zachování těla chápali jako trest. Obecně rozklad těla

82

83

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

toho, že má mnoho léčebných vlastností, umožňuje spolehlivě odhad­ nout naději na přežití velmi vážně nemocného člověka: do určitého množství tekutiny kápnete tři až devět kapek pacientovy krve a za stálého míchání mírně zahříváte nad ohněm; pokud se tekutina a krev promísí, je to znamení života; pokud zůstanou odděleny, je to znamení smrti (není-li k dispozici krev, lze použít moč, pot nebo jiné výměšky). Léky získané z mrtvol vyhledávali a užívali zejména mocní a bohatí pacienti; musely být totiž velmi drahé a jejich příprava obtížná. Ang­ lický král Karel II. vypil v průběhu své poslední nemoci tekutý lék ob­ sahující dvaačtyřicet kapek výtažku z lidské lebky! Nicméně v některých případech, na rozdíl od toho, co jsme uvedli výše, byl kontakt s mrtvolou škodlivý. Kdo vypil pivo s přídavkem smě­ sice rozdrcených kostí, stal se krutým. Dotkla-li se mrtvoly žena, mohly se jí zastavit měsíčky. Hřebík z rakve zaražený do stromu (nebo jiné rostliny) způsobil, že přestal plodit. Výpary ze hřbitovů ničily rostlin­ stvo, což později posloužilo jako argument pro stěhování hřbitovů. Garmann však o všech těchto nebezpečích pojednává jako o zvláštních případech mnohem obecnějšího jevu, jímž je působení mrtvoly na člo­ věka a živé bytosti. Blahodárné účinky mrtvoly nepochybně převažovaly nad škodlivý­ mi. Soudilo se, že jedny i druhé jsou přirozené, že s kouzly nemají takřka nic společného - případy užití mrtvoly ad veneficia magica byly vzácné. K těmto účelům se nicméně používala pravá ruka předčasně narozených nebo potracených a nepokřtěných dětí nebo pergamen zhotovený z jejich kůže (připomeňme roli mrtvých dětí na Goyových obrazech čarodějnických sabatů). Mezi lidem se také povídalo, že svíce z lidského tuku umožňuje najít skryté poklady. Paul Zacchia věnuje rozsáhlou kapitolu zázrakům, nadpřirozeným jevům, jejichž pravost musí potvrdit lékař (zázračná uzdravení, epide­ mie seslané Bohem, Boží metly). K proslulým zázrakům patří těla, jež nezpráchnivěla (De cadaverum incorruptibilitate). Tehdejší lékařství však bylo nejednoznačné, a tak se těla nepodléhající rozkladu přisuzovala někdy přírodě a jindy zázraku. Zacchia tomuto tématu věnoval obsáhlé pojednání, které dokazuje, jak velký praktický, vědecký i sentimentál­ ní význam mu přisuzoval. Z praktického hlediska bylo Zachovalé tělo 1 o 1 v •/ v v z z z 1 v• o v • 1 • v dulezite pro vyšetřovaní a souzeni zločinu a pro veřejnou hygienu, z vě­ deckého hlediska mrtvola odolná vůči práchnivění dokazovala, že v ní zůstává zachován zbytek života a vnímavosti, a konečně ze sentimen­

tálního a snad dokonce i smyslného hlediska představovala nadmíru zajímavá a dojímavá mrtvola vděčný námět sáhodlouhých rozhovorů. K případům, kdy se zachovalost těla přisuzovala přirozeným příči­ nám, patřil lidský zásah: velice účinné bylo vynětí vnitřních orgánů z tě­ la, po němž mohlo, ale nemuselo následovat balzamování, tedy ošetření těla aromatickými látkami. Za přirozené se považovaly i podivuhodné případy, obecně přisuzované „vnímavosti“ mrtvoly, jako Karmanem zaznamenaný případ oběšence, který neshnil, přestože visel na oprát­ ce celé dva roky. Dále sem patřila celá řada případů, kdy se tělo ucho­ valo přirozeným způsobem bez lidského zásahu, díky takovým fakto­ rům jako druh onemocnění, roční období a stáří nebožtíka. Odolnost vůči rozkladu mohly ostatně provázet úkazy, o nichž jsme se zmínili výše v souvislosti s pohyby mrtvoly, například krvácení nebo pocení. Faktorem, který přitahoval největší pozornost, bylo umístění hrobu. Některé půdy tělo konzervovaly, jiné nikoli. Velká pozornost se věno­ vala i nerostům: v olověných rakvích se těla nerozkládala, proto mocní tohoto světa dávali olovu přednost před jinými materiály. Vliv měla i hloubka pohřební jámy. Ve velké hloubce se těla stávala arida et sicca a uchovávala se tak dobře jako „uzené maso“. Říkalo se ta­ ké, alespoň Galenos to tvrdil, že těla vystavená měsíčnímu svitu zpráchnivějí velice rychle, čemuž ovšem Zacchia nevěřil. Některé hřbitovy prosluly rychlostí rozkladu, jako „masožrout“ byl označován hřbitov Neviňátek, kde se prý těla měnila v kostlivce během čtyřiadvaceti hodin. Naproti tomu na jiných hřbitovech se těla proměňovala v mumie. Zacchia se v této souvislosti zmiňuje o fran­ tiškánském kostele Les Cordeliers v Toulouse a o hřbitově {campům sanctum) kapucínského kostela Neposkvrněného početí nedaleko ná\s městí Barberini v Římě. Počátkem 19. století popsala Emily Brontěová (v románu Na Větrné hůrce) malý hřbitov u gimmertonské kaple, ležící „v údolíčku (...) nad močálem, jehož rašelinová voda prý úplně nabalzamovala těch několik mrtvých, co tu jsou pohřbeni“.4) Rašelina zakon­ zervovala i jednu dánskou mumii (Mummia Danica), již popsal Thomas Bartholin: po padesáti letech zůstala zachována pevná svalovina, suchá kůže, zrzavý vous a řídké vlasy. Prostí lidé, fascinováni těmito neporu­ šenými těly, přičítali jejich nezničitelnost buď tomu, že mumifikovaní zemřeli rukou kata na králův příkaz, anebo tomu, že žili ve špatné shodě s životním partnerem; ve všech případech však mumii považova­ li za prokletou. Zachování těla chápali jako trest. Obecně rozklad těla

82

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

spíše vyhledávali jako dobrodiní: v 15. století žádali zůstavitelé, kteří nemohli být pohřbeni na hřbitově Neviňátek, aby jim pozůstalí přida­ li do hrobu trochu tamní prsti. O rychlém práchnivění na hřbitově Neviňátek nikdo nepochyboval. Představy o nicotě a pohrdání tělem, které jsme analyzovali v předchozích dvou kapitolách v souvislosti s marnostmi, došly úspěchu. Zacchia uvádí případ zcela Zachovalé ruky nalezené v hrobě, v němž už zbytek těla zpráchnivěl. Šuškalo se, že nebožtík ji vztáhl na otce ne­ bo na matku. Zůstala zachována na znamení jeho hanebnosti. Zacchia se však domnívá, že „takové odůvodnění je nadpřirozené“, stejně jako nevěří tvrzení Bědy Ctihodného, že děti narozené v jistých dnech kon­ cem ledna se po smrti vyhnou zpráchnivění. Tím končí náš stručný náčrt - soudobá literatura je totiž košatá a mnohomluvná - lékařských představ o vlastnostech mrtvol v Zacchiově a Garmannově podání. Tyto představy přiznávaly mrtvému ja­ kousi osobnost, naznačovaly, že v něm přetrvává určitá forma bytí, kte­ rou příležitostně projevuje. Lékařství 19. století od těchto představ ustoupilo a přijalo tezi, že smrt sama o sobě neexistuje, že smrt je oddělení duše od těla, znetvo­ ření a bezživotí. Smrt je výlučně záporná. Je to poslední etapa popsa­ né, pojmenované a zatříděné nemoci a vně této nemoci postrádá jaký­ koli smysl. Něco ze staré medicíny přesto přetrvalo a v časopise Revue frangaise de médecine militaire z roku 1860 najdeme velice vážně míněnou fyziognomickou studii mrtvol, která se věnuje výrazu tváře vojáků za­ bitých na bitevním poli.

Už ve 14. století se těla některých významných osobností ošetřova­ la, aby mohla být převezena na vzdálené místo pohřbu nebo aby byla rozdělena a umístěna do několika hrobů. Tělo se nejprve rozčtvrtilo, podobně jako velká lovná zvěř, pak se jednotlivé kusy vařily za účelem oddělení masa od kostí, které po oschnutí tvořily ušlechtilou složku ostatků. Důvodem těchto postupů nebylo úsilí zachovat tělo jako celek, ale snaha rozložit je. Ukazují nám, jak podivně se v té době mísila úcta k takto „zhuštěnému“ tělu s lhostejností k jeho celistvosti. V 15. století je nahradilo balzamování, jehož cílem bylo zachování celého těla. Balzamování se začalo používat a šířit v souvislosti s velko­ lepými královskými pohřby, jejichž obřadnost měla velebit monarchii a věrnost vládnoucí dynastii. Král neumíral. Jakmile vydechl naposledy, byl vystaven se všemi odznaky své moci v komnatě, kde byla připravena hostina, jako by byl ještě živý - a proto tak musel i vypadat. Délka ob­ řadů si zase vyžádala zastavení rozkladu těla. Nabalzamované panovní­ kovo tělo hrálo roli, již později převzaly voskové nebo dřevěné loutky („zastupitelé“)?) Po vzoru králů se dávali balzamovat i členové královské rodiny a vy­ soká šlechta. Lawrence Stone zaznamenal, že v anglických aristokratic­ kých kruzích to byl koncem 16. a počátkem 17. století všeobecný jev?) Vysvětluje ho slavnostností a složitostí pohřebního obřadu, množstvím potřebných pochůzek a dlouhým časovým intervalem mezi úmrtím a pohřbem. Lawrence Stone ovšem zaznamenal i to, že v důsledku rychlejších a jednodušších pohřbů došlo ve druhé polovině 17. století k úbytku ne­ božtíků, jejichž tělo se „otvíralo“ kvůli balzamování. Jeho konstatování nás nepřekvapuje. Odpovídá obecnému směřování k jednoduchosti, ne-li přímo strohosti pohřbu, již jsme analyzovali v předchozí kapitole. Stonem uvedený příklad podtrhuje souvztažnost mezi odmítnutím otevření a rychlostí pohřbu: jedna žena si v poslední vůli přála, aby ji po smrti neotevírali a položili ji „na slámu a do olova dřív, než vy­ stydne“.6 Je nepochybné, že v 17. století patřilo balzamování k ustáleným zvyk­ lostem také v prostředí francouzské šlechty. Jestliže se o něm pařížské závěti příliš nezmiňují, je tomu tak proto, že zůstavitelé je považovali za obvyklý a naprosto samozřejmý postup. Předpokládali zřízení „hro­ bu srdce“, a tedy vyjmutí vnitřních orgánů. O balzamování se výslov-

84

OTEVŘENÍ A BALZAMOVÁNÍ TĚL

Lékaři tedy vystřídali církevní hodnostáře nebo s nimi soupeřili v tlu­ močení nevyjádřitelného, v odhalování skrytých proudů ve vnímání života a smrti. Jejich myšlenky se z vědeckých kruhů přenesly do obec­ ného povědomí a získaly povahu obecně známých pravd „visících ve vzduchu“. S tělem se obeznámilo i široké publikum vzdělanců glitterati). Znalosti o těle se získávaly pitváním mrtvol, což byl na lékařských fakultách už zavedený postup; pitvalo se nejen kvůli vědeckému výzku­ mu, ale také z praktických důvodů, například kvůli balzamování, jímž se zabývali balzamovači bez lékařského vzdělání.

85

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

spíše vyhledávali jako dobrodiní: v 15. století žádali zůstavitelé, kteří nemohli být pohřbeni na hřbitově Neviňátek, aby jim pozůstalí přida­ li do hrobu trochu tamní prsti. O rychlém práchnivění na hřbitově Neviňátek nikdo nepochyboval. Představy o nicotě a pohrdání tělem, které jsme analyzovali v předchozích dvou kapitolách v souvislosti s marnostmi, došly úspěchu. Zacchia uvádí případ zcela Zachovalé ruky nalezené v hrobě, v němž už zbytek těla zpráchnivěl. Šuškalo se, že nebožtík ji vztáhl na otce ne­ bo na matku. Zůstala zachována na znamení jeho hanebnosti. Zacchia se však domnívá, že „takové odůvodnění je nadpřirozené“, stejně jako nevěří tvrzení Bědy Ctihodného, že děti narozené v jistých dnech kon­ cem ledna se po smrti vyhnou zpráchnivění. Tím končí náš stručný náčrt - soudobá literatura je totiž košatá a mnohomluvná - lékařských představ o vlastnostech mrtvol v Zacchiově a Garmannově podání. Tyto představy přiznávaly mrtvému ja­ kousi osobnost, naznačovaly, že v něm přetrvává určitá forma bytí, kte­ rou příležitostně projevuje. Lékařství 19. století od těchto představ ustoupilo a přijalo tezi, že smrt sama o sobě neexistuje, že smrt je oddělení duše od těla, znetvo­ ření a bezživotí. Smrt je výlučně záporná. Je to poslední etapa popsa­ né, pojmenované a zatříděné nemoci a vně této nemoci postrádá jaký­ koli smysl. Něco ze staré medicíny přesto přetrvalo a v časopise Revue frangaise de médecine militaire z roku 1860 najdeme velice vážně míněnou fyziognomickou studii mrtvol, která se věnuje výrazu tváře vojáků za­ bitých na bitevním poli.

Už ve 14. století se těla některých významných osobností ošetřova­ la, aby mohla být převezena na vzdálené místo pohřbu nebo aby byla rozdělena a umístěna do několika hrobů. Tělo se nejprve rozčtvrtilo, podobně jako velká lovná zvěř, pak se jednotlivé kusy vařily za účelem oddělení masa od kostí, které po oschnutí tvořily ušlechtilou složku ostatků. Důvodem těchto postupů nebylo úsilí zachovat tělo jako celek, ale snaha rozložit je. Ukazují nám, jak podivně se v té době mísila úcta k takto „zhuštěnému“ tělu s lhostejností k jeho celistvosti. V 15. století je nahradilo balzamování, jehož cílem bylo zachování celého těla. Balzamování se začalo používat a šířit v souvislosti s velko­ lepými královskými pohřby, jejichž obřadnost měla velebit monarchii a věrnost vládnoucí dynastii. Král neumíral. Jakmile vydechl naposledy, byl vystaven se všemi odznaky své moci v komnatě, kde byla připravena hostina, jako by byl ještě živý - a proto tak musel i vypadat. Délka ob­ řadů si zase vyžádala zastavení rozkladu těla. Nabalzamované panovní­ kovo tělo hrálo roli, již později převzaly voskové nebo dřevěné loutky („zastupitelé“)?) Po vzoru králů se dávali balzamovat i členové královské rodiny a vy­ soká šlechta. Lawrence Stone zaznamenal, že v anglických aristokratic­ kých kruzích to byl koncem 16. a počátkem 17. století všeobecný jev?) Vysvětluje ho slavnostností a složitostí pohřebního obřadu, množstvím potřebných pochůzek a dlouhým časovým intervalem mezi úmrtím a pohřbem. Lawrence Stone ovšem zaznamenal i to, že v důsledku rychlejších a jednodušších pohřbů došlo ve druhé polovině 17. století k úbytku ne­ božtíků, jejichž tělo se „otvíralo“ kvůli balzamování. Jeho konstatování nás nepřekvapuje. Odpovídá obecnému směřování k jednoduchosti, ne-li přímo strohosti pohřbu, již jsme analyzovali v předchozí kapitole. Stonem uvedený příklad podtrhuje souvztažnost mezi odmítnutím otevření a rychlostí pohřbu: jedna žena si v poslední vůli přála, aby ji po smrti neotevírali a položili ji „na slámu a do olova dřív, než vy­ stydne“.6 Je nepochybné, že v 17. století patřilo balzamování k ustáleným zvyk­ lostem také v prostředí francouzské šlechty. Jestliže se o něm pařížské závěti příliš nezmiňují, je tomu tak proto, že zůstavitelé je považovali za obvyklý a naprosto samozřejmý postup. Předpokládali zřízení „hro­ bu srdce“, a tedy vyjmutí vnitřních orgánů. O balzamování se výslov-

84

OTEVŘENÍ A BALZAMOVÁNÍ TĚL

Lékaři tedy vystřídali církevní hodnostáře nebo s nimi soupeřili v tlu­ močení nevyjádřitelného, v odhalování skrytých proudů ve vnímání života a smrti. Jejich myšlenky se z vědeckých kruhů přenesly do obec­ ného povědomí a získaly povahu obecně známých pravd „visících ve vzduchu“. S tělem se obeznámilo i široké publikum vzdělanců glitterati). Znalosti o těle se získávaly pitváním mrtvol, což byl na lékařských fakultách už zavedený postup; pitvalo se nejen kvůli vědeckému výzku­ mu, ale také z praktických důvodů, například kvůli balzamování, jímž se zabývali balzamovači bez lékařského vzdělání.

85

86

DĚJINY SMRTI

*

ně zmiňovali jen v případě, že požadovali převoz na větší vzdálenost a delší vystavení před pohřbem, například v této vlastnoručně psané poslední vůli z roku 1652:7) „Žádám a nařizuji, aby čtyřiadvacet hodin po mé smrti bylo moje tělo otevřeno, nabalzamováno a uloženo do olo­ věné rakve, a pokud zemřu v tomto městě, aby bylo přeneseno do kláš­ tera ctihodných otců dominikánů, kde už je uloženo srdce mé drahé a milované zesnulé choti [byla nabalzamována], a aby v tomto klášteře zůstaly srdce i tělo čtrnáct dnů uschovány až tři neděle a po uplynutí této doby byly společně odvezeny do mého kostela v Coursonu. Tam pak budou společně pohřbeny v hrobce pod mojí kaplí.“ Povšimněme si rozdílu mezi touto závětí a závětí, již citoval Lawren­ ce Stone. Francouzský zůstaví tel nechce, aby byl uložen „do olova“ dřív, než vystydne, ale naopak až po uplynutí čtyřiadvaceti hodin, což má hluboký význam - začal se projevovat strach z pohřbení zaživa, strach později neodbytný a vedoucí k rozhodnutí o otevření těla. Lze se totiž domnívat, že když si v 18. století někdo výslovně přál otevření těla a ji­ ný důvod neuvedl, bál se právě pohřbení zaživa a otevření považoval za jeden z možných způsobů ověření smrti: vždyť i spisovatel a světský ka­ zatel Antoine Francois Prévost d’Exiles, přezdívaný opat Prévost, který byl prohlášen za mrtvého, se probral právě pod pitvačovým skalpelem! Hraběnka ze Sauvigny napsala ve své poslední vůli z roku 1771: „Pře­ ji si, aby mé tělo bylo otevřeno [první pojistka] osmačtyřicet hodin po mé smrti [druhá pojistka], přičemž celých těchto osmačtyřicet hodin budu ponechána na svém lůžku [třetí pojistka].“8) Jean Antoine Claude Chaptal, hrabě z Chanteloupu, vypráví, jak se mu zošklivila medicína: „Jednoho dne za mnou přišel [do Montpellieru] Fressine a oznámil mi, že si do své soukromé pitevny právě dal přinést čerstvého nebožtíka. Ihned jsme se tam vypravili; našel jsem tam tělo muže (...) který mohl zemřít asi tak před čtyřmi nebo pěti hodinami. Přistoupil jsem k pitvě, ale v okamžiku, kdy jsem skalpelem poprvé zařízl do chrupavky spojující žebra s hrudní kostí, si nebožtík položil pravou ruku na srdce a slabounce pokýval hlavou; jat hrůzou upustil jsem skalpel na zem a utekl.“9) V závětích je nicméně většina zmínek o otevření těla zamítavá: pro­ buzení pod pitvačovým skalpelem nebylo nijak příjemné a existovalo mnoho jiných způsobů, jak ověřit smrt. Proto lidé, kteří se báli, že bu­ dou pitváni zaživa, v závěti zakázali otevření svého těla. Jeden zůstavítel z roku 1669 upřesňuje: „Žádám, aby mé tělo bylo před pohřbením

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

87

uchováváno a střeženo tak dlouho, jak jen bude možné, aniž však bude otevřeno a balzamováno.“ Podobně Alžběta Orleánská, dcera vévody Gastona Orleánského, princezna z královské krve, kterou její původ jistě předurčoval k nabalzamování, požadovala nadmíru jednoduchý pohřeb: „Zakazuji, aby mé tělo bylo otevřeno, a přikazuji, abych byla uložena do hrobu až po uplynutí čtyřiadvaceti hodin.“ Zákaz spojila s bezpečnostní lhůtou a dalšími zkouškami, jež měly ověřit úmrtí.10) Francoise Amatová, markýza ze Solliers (1690): „Přeji si a poroučím, aby mé tělo nebylo otevřeno a abych byla ponechána na svém lůžku dvakrát čtyřiadvacet hodin.“10) Kromě strachu z probuzení na pitevním stole tu svou.roli sehrála starost - domnívám se, že nová - o zachování celistvosti těla. V posled­ ní vůli sepsané roku 1597 v Madridu, dva roky před smrtí, vyslovil vé­ voda di Terranova přání, aby byl pohřben na Sicílii, přestože ji opustil už před dvaceti lety, „v kostele kláštera San Domenico de Castelaetrana [roku 1440 jej založili jeho předkové a zřídili si v něm rodinnou pohřeb­ ní kapli] v hrobce před oltářem, v níž už spočinula vévodkyně, moje milovaná choť“.11) Navzdory dlouhé cestě výslovně přikazuje, aby jeho tělo „nebylo otevřeno a žádnými vonnými látkami ani ničím jiným na­ plněno, a aby bylo pohřbeno ve stavu, v jakém se bude nacházet.“ Kolik manipulací a úprav by o sto nebo dvě stě let dříve muselo podstoupit tak urozené tělo, než by jeho kosti mohly konečně spočinout v sicilské svatyni! Tušíme, že zůstaví tele už ovlivňovala lékařská představa celist­ vé mrtvoly, jíž je vlastní jakási jednota a jakési bytí. Třetí důvod pro ospravedlnění nebo odmítnutí otevření těla se obje­ vil koncem 17. století. Tehdy už totiž nesloužilo ani tak k balzamování, jako spíše k vědeckému poznávání a v rámci existenciálních starostí pak k uspokojení zvědavosti. Vévoda ze Saint-Simon se v závěti z roku 1754 vyjadřuje zcela přímo­ čaře. Po obvyklých opatřeních, aby se vyhnul zdánlivé smrti, pokračuje: „(...) a přeji si, aby mé tělo (...) po vypršení stanovené lhůty [nesmělo se na ně sáhnout třicet hodin] bylo otevřeno na dvou místech [částečná pitva], a to nahoře u nosu a na krku, v horní části hrudi, aby v zájmu veřejného blaha byla rozpoznána příčina mého věčně ucpaného nosu, jenž sužoval mne jako skutečná nemoc, jakož i příčina podivné dušnosti, kterou jsem často trpíval.“ Jeho tělo se pak mělo dopravit do kostela na jeho venkovském sídle; je nanejvýš pravděpodobné, že bylo zbaveno vnitřností a nabalzamováno, o tom se však mlčí.12)

86

DĚJINY SMRTI

*

ně zmiňovali jen v případě, že požadovali převoz na větší vzdálenost a delší vystavení před pohřbem, například v této vlastnoručně psané poslední vůli z roku 1652:7) „Žádám a nařizuji, aby čtyřiadvacet hodin po mé smrti bylo moje tělo otevřeno, nabalzamováno a uloženo do olo­ věné rakve, a pokud zemřu v tomto městě, aby bylo přeneseno do kláš­ tera ctihodných otců dominikánů, kde už je uloženo srdce mé drahé a milované zesnulé choti [byla nabalzamována], a aby v tomto klášteře zůstaly srdce i tělo čtrnáct dnů uschovány až tři neděle a po uplynutí této doby byly společně odvezeny do mého kostela v Coursonu. Tam pak budou společně pohřbeny v hrobce pod mojí kaplí.“ Povšimněme si rozdílu mezi touto závětí a závětí, již citoval Lawren­ ce Stone. Francouzský zůstaví tel nechce, aby byl uložen „do olova“ dřív, než vystydne, ale naopak až po uplynutí čtyřiadvaceti hodin, což má hluboký význam - začal se projevovat strach z pohřbení zaživa, strach později neodbytný a vedoucí k rozhodnutí o otevření těla. Lze se totiž domnívat, že když si v 18. století někdo výslovně přál otevření těla a ji­ ný důvod neuvedl, bál se právě pohřbení zaživa a otevření považoval za jeden z možných způsobů ověření smrti: vždyť i spisovatel a světský ka­ zatel Antoine Francois Prévost d’Exiles, přezdívaný opat Prévost, který byl prohlášen za mrtvého, se probral právě pod pitvačovým skalpelem! Hraběnka ze Sauvigny napsala ve své poslední vůli z roku 1771: „Pře­ ji si, aby mé tělo bylo otevřeno [první pojistka] osmačtyřicet hodin po mé smrti [druhá pojistka], přičemž celých těchto osmačtyřicet hodin budu ponechána na svém lůžku [třetí pojistka].“8) Jean Antoine Claude Chaptal, hrabě z Chanteloupu, vypráví, jak se mu zošklivila medicína: „Jednoho dne za mnou přišel [do Montpellieru] Fressine a oznámil mi, že si do své soukromé pitevny právě dal přinést čerstvého nebožtíka. Ihned jsme se tam vypravili; našel jsem tam tělo muže (...) který mohl zemřít asi tak před čtyřmi nebo pěti hodinami. Přistoupil jsem k pitvě, ale v okamžiku, kdy jsem skalpelem poprvé zařízl do chrupavky spojující žebra s hrudní kostí, si nebožtík položil pravou ruku na srdce a slabounce pokýval hlavou; jat hrůzou upustil jsem skalpel na zem a utekl.“9) V závětích je nicméně většina zmínek o otevření těla zamítavá: pro­ buzení pod pitvačovým skalpelem nebylo nijak příjemné a existovalo mnoho jiných způsobů, jak ověřit smrt. Proto lidé, kteří se báli, že bu­ dou pitváni zaživa, v závěti zakázali otevření svého těla. Jeden zůstavítel z roku 1669 upřesňuje: „Žádám, aby mé tělo bylo před pohřbením

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

87

uchováváno a střeženo tak dlouho, jak jen bude možné, aniž však bude otevřeno a balzamováno.“ Podobně Alžběta Orleánská, dcera vévody Gastona Orleánského, princezna z královské krve, kterou její původ jistě předurčoval k nabalzamování, požadovala nadmíru jednoduchý pohřeb: „Zakazuji, aby mé tělo bylo otevřeno, a přikazuji, abych byla uložena do hrobu až po uplynutí čtyřiadvaceti hodin.“ Zákaz spojila s bezpečnostní lhůtou a dalšími zkouškami, jež měly ověřit úmrtí.10) Francoise Amatová, markýza ze Solliers (1690): „Přeji si a poroučím, aby mé tělo nebylo otevřeno a abych byla ponechána na svém lůžku dvakrát čtyřiadvacet hodin.“10) Kromě strachu z probuzení na pitevním stole tu svou.roli sehrála starost - domnívám se, že nová - o zachování celistvosti těla. V posled­ ní vůli sepsané roku 1597 v Madridu, dva roky před smrtí, vyslovil vé­ voda di Terranova přání, aby byl pohřben na Sicílii, přestože ji opustil už před dvaceti lety, „v kostele kláštera San Domenico de Castelaetrana [roku 1440 jej založili jeho předkové a zřídili si v něm rodinnou pohřeb­ ní kapli] v hrobce před oltářem, v níž už spočinula vévodkyně, moje milovaná choť“.11) Navzdory dlouhé cestě výslovně přikazuje, aby jeho tělo „nebylo otevřeno a žádnými vonnými látkami ani ničím jiným na­ plněno, a aby bylo pohřbeno ve stavu, v jakém se bude nacházet.“ Kolik manipulací a úprav by o sto nebo dvě stě let dříve muselo podstoupit tak urozené tělo, než by jeho kosti mohly konečně spočinout v sicilské svatyni! Tušíme, že zůstaví tele už ovlivňovala lékařská představa celist­ vé mrtvoly, jíž je vlastní jakási jednota a jakési bytí. Třetí důvod pro ospravedlnění nebo odmítnutí otevření těla se obje­ vil koncem 17. století. Tehdy už totiž nesloužilo ani tak k balzamování, jako spíše k vědeckému poznávání a v rámci existenciálních starostí pak k uspokojení zvědavosti. Vévoda ze Saint-Simon se v závěti z roku 1754 vyjadřuje zcela přímo­ čaře. Po obvyklých opatřeních, aby se vyhnul zdánlivé smrti, pokračuje: „(...) a přeji si, aby mé tělo (...) po vypršení stanovené lhůty [nesmělo se na ně sáhnout třicet hodin] bylo otevřeno na dvou místech [částečná pitva], a to nahoře u nosu a na krku, v horní části hrudi, aby v zájmu veřejného blaha byla rozpoznána příčina mého věčně ucpaného nosu, jenž sužoval mne jako skutečná nemoc, jakož i příčina podivné dušnosti, kterou jsem často trpíval.“ Jeho tělo se pak mělo dopravit do kostela na jeho venkovském sídle; je nanejvýš pravděpodobné, že bylo zbaveno vnitřností a nabalzamováno, o tom se však mlčí.12)

88

DĚJINY SMRTI

Je docela dobře možné, že počátkem 18. století zvítězily při otvírá­ ní těla pseudovědecké důvody. Thomas Green vyjadřuje v díle Umem balzamovat (The Art of embalming, 1705)13) lítost nad tím, „ze tohoto umění [pitvání] se užívá hlavně k získávání anatomických preparátů. Ja však popíši mnohem starší a obecnější způsob jeho využiti, totiž k cel­ kovému zachování lidského těla (...) na něž se [nezaslouženě] zapomíná a za nímž lidé vidí jen zbytečné výdaje a starosti.“ Vydání Greenovy knihy by snad mohlo svědčit o oživení zájmu o zachování těla, ačkoli toho se mohlo docílit i jinak než balzamováním, například výběrem hřbitova, jehož půda měla mumifikační účinky. Touto problematikou se budeme zabývat o něco později. Prozatím ještě zůstaneme u „anato­ mických preparátů“ a vědecké zvědavosti. Někteří zůstavitelé odmítali otevření těla navzdory vědeckým argu­ mentům, jichž se dovolávalo jejich okolí. Například tato poslední vůle z roku 1712: „Za prvé [hned po vyznání víry a poručení duse, mezi nej­ důležitějšími přáními] zakazuji, aby mé tělo bylo z jakéhokoli důvodů jakkoli otevřeno, neboť jsem přesvědčen, že z takové věci nelze získat žádné údaje k užitku a zachování mých drahých dětí, které miluji tak hluboce, že kdybych věřil, že jim z toho vzejde alespoň něco málo dob­ rého, všechen svůj odpor bych překonal. ) Na tytéž vědecké argumenty naráží ve své poslední vůli pařížský soudní rada Jean Molé (1723): „Přeji si a žádám, aby v žádném případě a za žádných okolností nedošlo k otevření mého těla, a to ani tehdy, mělo-li by to ochránit bližní před nějakou světskou nemocí. u)

ANATOMIE PRO VŠECHNY

Protože důkazy o opaku nemáme, lze se domnívat, že rodinný chirurg otvíral těla ve skrytu své soukromé pitevny. Znalost anatomie nebyla totiž užitečná jen pro lékaře a chirurgy samé. Byla důležitá take pro filozofy, jak nám říká autor hesla Anatomie v Diderotově Encyklopedii: „Znalost sebe sama předpokládá znalost svého těla a ta zase předpo­ kládá znalost tak úžasného řetězce příčin a důsledků, že přímočařejší cesta k poznání moudré a všemocné inteligence neexistuje; mohli by­ chom říci, že přirozená teologie se zakládá právě na znalosti anatomie.“ Znalosti z anatomie potřebovali i státní úředníci - v opačném případě by byli odkázáni na znalce oboru a museli by „slepě věřit zprávám leká-

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

89

řů a chirurgů“. Samozřejměji potřebovali i malíři a sochaři; ale protože byla koneckonců užitečná pro každého, nemohl se bez ní obejít žádný vzdělaný člověk. „Znalost vlastního těla je v zájmu každého člověka.“ Je to cesta, jak poznat Boha, Boha 18. století: „Jedině struktura a tvar [částí těla] mohou člověka utvrdit ve víře v nějakou všemocnou bytost. K této nadmíru důležité pohnutce se pojí nezanedbatelný lidský zájem, zájem na tom, abychom pochopili způsoby, jak si udržet dobré zdraví a prodloužit život, jak srozumitelněji vysvětlit původ a příznaky one­ mocnění [,ucpaný nos‘ vévody ze Saint-Simon], když nám není dobře, jak rozpoznat šarlatány a alespoň všeobecně posoudit předepsané léky. [...] Znalost anatomie je důležitá pro každého člověka.“ Célestin Guittard z Floribanu pozoroval své tělesné funkce a každý den si výsledky pozorování pečlivě zapisoval do deníku, jenž vyšel pod názvem Deník pařížského měšťana Célestina Guittarda z Floribanu za revo­ luce (Journal de Célestin Guittard de Floriban, bourgeois de Paris sous la Revolution).15) Dobrá znalost anatomie byla tedy v zájmu všech. K jejímu snad­ nému dosažení se však muselo zajistit, „aby v jednotlivých špitálech byli dostatečně vzdělaní pitvači, kteří by dobře preparovali mrtvá těla jako celek i všechny jejich jednotlivé části, a aby všichni, které k tomu vedou povinnosti plynoucí z jejich profese nebo jejich přirozená zví­ davost, mohli bez omezení navštěvovat pitevní sály. [...] Těm, kdo nechtějí získat hluboké znalosti v oboru, by dokonce stačila pouhá návštěva, a domnívám se, že takoví lidé by pitvy nemuseli provádět osobně.“16) Pitvy a hodiny anatomie se staly tak všední záležitostí, že mnohovýznamové francouzské slovo anatomie (anatomie, pitva, pitvání, vy­ preparovaná mrtvola nebo její část) se stalo běžnou součástí lidového jazyka. Furetiěrův slovník uvádí: „příslovečným výrazem ,to je hotová anatomie1 se označuje osoba vyhublá na kost po dlouhé nemoci.“ Slovo vešlo i do barokní poezie; Agrippa ďAubigné:

„Je mire en adorant dans une anatomye le portrait de Diane entre les os.“

„Hledím na pitvu a zbožně obdivuji podobiznu Dianinu mezi kostmi.“

88

DĚJINY SMRTI

Je docela dobře možné, že počátkem 18. století zvítězily při otvírá­ ní těla pseudovědecké důvody. Thomas Green vyjadřuje v díle Umem balzamovat (The Art of embalming, 1705)13) lítost nad tím, „ze tohoto umění [pitvání] se užívá hlavně k získávání anatomických preparátů. Ja však popíši mnohem starší a obecnější způsob jeho využiti, totiž k cel­ kovému zachování lidského těla (...) na něž se [nezaslouženě] zapomíná a za nímž lidé vidí jen zbytečné výdaje a starosti.“ Vydání Greenovy knihy by snad mohlo svědčit o oživení zájmu o zachování těla, ačkoli toho se mohlo docílit i jinak než balzamováním, například výběrem hřbitova, jehož půda měla mumifikační účinky. Touto problematikou se budeme zabývat o něco později. Prozatím ještě zůstaneme u „anato­ mických preparátů“ a vědecké zvědavosti. Někteří zůstavitelé odmítali otevření těla navzdory vědeckým argu­ mentům, jichž se dovolávalo jejich okolí. Například tato poslední vůle z roku 1712: „Za prvé [hned po vyznání víry a poručení duse, mezi nej­ důležitějšími přáními] zakazuji, aby mé tělo bylo z jakéhokoli důvodů jakkoli otevřeno, neboť jsem přesvědčen, že z takové věci nelze získat žádné údaje k užitku a zachování mých drahých dětí, které miluji tak hluboce, že kdybych věřil, že jim z toho vzejde alespoň něco málo dob­ rého, všechen svůj odpor bych překonal. ) Na tytéž vědecké argumenty naráží ve své poslední vůli pařížský soudní rada Jean Molé (1723): „Přeji si a žádám, aby v žádném případě a za žádných okolností nedošlo k otevření mého těla, a to ani tehdy, mělo-li by to ochránit bližní před nějakou světskou nemocí. u)

ANATOMIE PRO VŠECHNY

Protože důkazy o opaku nemáme, lze se domnívat, že rodinný chirurg otvíral těla ve skrytu své soukromé pitevny. Znalost anatomie nebyla totiž užitečná jen pro lékaře a chirurgy samé. Byla důležitá take pro filozofy, jak nám říká autor hesla Anatomie v Diderotově Encyklopedii: „Znalost sebe sama předpokládá znalost svého těla a ta zase předpo­ kládá znalost tak úžasného řetězce příčin a důsledků, že přímočařejší cesta k poznání moudré a všemocné inteligence neexistuje; mohli by­ chom říci, že přirozená teologie se zakládá právě na znalosti anatomie.“ Znalosti z anatomie potřebovali i státní úředníci - v opačném případě by byli odkázáni na znalce oboru a museli by „slepě věřit zprávám leká-

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

89

řů a chirurgů“. Samozřejměji potřebovali i malíři a sochaři; ale protože byla koneckonců užitečná pro každého, nemohl se bez ní obejít žádný vzdělaný člověk. „Znalost vlastního těla je v zájmu každého člověka.“ Je to cesta, jak poznat Boha, Boha 18. století: „Jedině struktura a tvar [částí těla] mohou člověka utvrdit ve víře v nějakou všemocnou bytost. K této nadmíru důležité pohnutce se pojí nezanedbatelný lidský zájem, zájem na tom, abychom pochopili způsoby, jak si udržet dobré zdraví a prodloužit život, jak srozumitelněji vysvětlit původ a příznaky one­ mocnění [,ucpaný nos‘ vévody ze Saint-Simon], když nám není dobře, jak rozpoznat šarlatány a alespoň všeobecně posoudit předepsané léky. [...] Znalost anatomie je důležitá pro každého člověka.“ Célestin Guittard z Floribanu pozoroval své tělesné funkce a každý den si výsledky pozorování pečlivě zapisoval do deníku, jenž vyšel pod názvem Deník pařížského měšťana Célestina Guittarda z Floribanu za revo­ luce (Journal de Célestin Guittard de Floriban, bourgeois de Paris sous la Revolution).15) Dobrá znalost anatomie byla tedy v zájmu všech. K jejímu snad­ nému dosažení se však muselo zajistit, „aby v jednotlivých špitálech byli dostatečně vzdělaní pitvači, kteří by dobře preparovali mrtvá těla jako celek i všechny jejich jednotlivé části, a aby všichni, které k tomu vedou povinnosti plynoucí z jejich profese nebo jejich přirozená zví­ davost, mohli bez omezení navštěvovat pitevní sály. [...] Těm, kdo nechtějí získat hluboké znalosti v oboru, by dokonce stačila pouhá návštěva, a domnívám se, že takoví lidé by pitvy nemuseli provádět osobně.“16) Pitvy a hodiny anatomie se staly tak všední záležitostí, že mnohovýznamové francouzské slovo anatomie (anatomie, pitva, pitvání, vy­ preparovaná mrtvola nebo její část) se stalo běžnou součástí lidového jazyka. Furetiěrův slovník uvádí: „příslovečným výrazem ,to je hotová anatomie1 se označuje osoba vyhublá na kost po dlouhé nemoci.“ Slovo vešlo i do barokní poezie; Agrippa ďAubigné:

„Je mire en adorant dans une anatomye le portrait de Diane entre les os.“

„Hledím na pitvu a zbožně obdivuji podobiznu Dianinu mezi kostmi.“

90

DĚJINY SMRTI

Nebo Chassignet:

„Je presence icy comme une anatomie la cceur sans battement, la bouche sans souris, la teste sans cheveux, les os allangouris.“ 17) „Předkládám zde jak mrtvolu k pitvě srdce tlukotu, ústa úsměvu prosty, bezvlasou hlavu, zmrtvělé kosti.“

Poněkud přitroublý nápadník Tomáš Diafoirus (v Moliěrově kome­ dii Zdravý nemocný), který se však řídil tehdejšími zvyklostmi, do jejichž zesměšňování se pustil Moliěre a několik dalších autorů, obdaroval svou snoubenku Angeliku obrázkem rozpitvané mrtvoly a pozval ji na veřejnou pitvu. Hodina anatomie, v 17. století častý námět rytin a ob­ razů, byla podobně jako obhajoba disertací a divadelní hry v kolejích velkou společenskou událostí se zábavou, občerstvením a maskami, kde se scházelo celé město. Na druhé straně existovaly soubory celostránkových anatomických ilustrací, které zdaleka nesloužily jen jako technické publikace odbor­ níkům; vycházely v krásných a bibliofily vyhledávaných knihách. Jak poznamenal André Chastel,18) „plošné rozvržení těchto ilustrací se čas­ to inspirovalo slavnými obrazy či sochami: kostry a svalové figury zau­ jímají postoj antických, Raffaelových nebo Michelangelových postav“. Tyto ilustrace byly rovněž marnostmi, a to marnostmi téhož typu, ja­ kými jsme se zabývali v předchozí kapitole, s náměty kázání o smrti, rozjímání o nicotě nebo plynutí času: „Jsou pojaty mravokárným způ­ sobem, se srozumitelnými nápisy (...) například kostlivec rozjímající nad lebkou jiného kostlivce (...) kostlivec-hrobník opřený o lopatu.“ Hodina anatomie konečně sloužila jako záminka pro skupinový por­ trét, kde zaujala místo náboženského výjevu, v němž vystupovali doná­ toři - další znamení toho, že záležitosti těla nahradily záležitosti duše. „Osoby na skupinovém portrétu dokonale sjednocuje okolní prostředí a můžeme dodat, že i síla vnímání, která je, jak se zdá, vede k rozjímání o podivnosti lidského těla a o tajemství života.“ (André Chastel) V 18. století narůstaly stížnosti na to, že se mladým chirurgům ne­ dostává mrtvol, což měla na svědomí konkurence ryze soukromých pi­ tev, to jest pitev prováděných mimo okruh lékařského vzdělávání, ať

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

91

už probíhalo v univerzitních pitevnách přístupných veřejnosti nebo v tehdy četných pitevnách soukromých.

SOUKROMÉ PITVY, KRÁDEŽE MRTVOL

Pitvání se dostalo do módy; bohatý člověk, jenž se zajímal o přírodově­ du, si ve svém domě mohl zřídit soukromou pitevnu stejně dobře jako chemickou laboratoř. Pitevna se však musela zásobovat! To vysvětluje následující větu z hesla Mrtvola v Diderotově Encyklopedii: „Každá rodina si přeje, aby si nebožtík tak řečeno užil pohřbu, a nestrpí, nebo jen ve velmi vzácných případech, aby byl obětován pro blaho veřejného vzdělá­ vání; nanejvýš v určitých případech připustí, aby se tak stalo pro jejísoukromé po­ učení či spíše zvědavost.“ Proto příslušná ustanovení v některých závětích. Přibližnou představu o těchto soukromých pitvách získáme díky velice cudnému románu markýze de Sade, La Marquise de Gange (1813). Námět autor převzal z proslulé novinové zprávy. Markýzu de Gange unesli přátelé jejího manžela a uvěznili ji v sále „starobylého hradu“. A už jsme uprostřed děje černého románu s hradní věží, hladomornou, hrobkami i sklepením. „Vyděšena k smrti chodila sem a tam v tom velkém sále (...) když tu najednou spatřila malé pootevřené dveře. Byla ještě noc; místo, kde se ocitla, osvětlovaly jen slabé paprsky bledého měsíce, jejž co chvíli zaclonily husté mraky. Rozběhla se k těm dveřím (...) ve světle dohořívající lampy zahlédla kabinet, do nějž ony pootev­ řené dveře vedly; vstoupila... Jak příšerná podívaná se však naskytla jejímu pohledu! Na stole ležela otevřená lidská mrtvola, téměř docela rozsekaná, již ještě před chvílí řezal hradní chirurg; ta místnost byla jeho laboratoří.“ Před malou chvílí odtud odešel, aby se odebral na lože, s tím, že pitvu dokončí zítra.19) Byla to pitevna, jakou si mohl dovolit osvícený a bohatý milovník anatomie. Zvyk pořizovat si vlastní soukromé pitevny se rozšířil již v 16. století, alespoň v Itálii, jak to naznačuje text z roku 1550,20) jenž vkládá Smrti do úst slova: „Několikrát jsem se ocitla v pokušení vstou­ pit do místnosti těch lidí, kteří provádějí pitvy (notomia) mrtvých těl, zby­ lé kosti svazují [aby získali pěknou kostru] a zdobí si jimi byty, ty kosti si navléci a ty lidi probudit a vyděsit uprostřed noci, aby si navždy odvykli nosit do svých domovů ostatky ze hřbitovů, tyto trofeje mých vítěz­ ství.“ V citovaném textu přecházíme od vítězství smrti k pitevnímu sálu.

90

DĚJINY SMRTI

Nebo Chassignet:

„Je presence icy comme une anatomie la cceur sans battement, la bouche sans souris, la teste sans cheveux, les os allangouris.“ 17) „Předkládám zde jak mrtvolu k pitvě srdce tlukotu, ústa úsměvu prosty, bezvlasou hlavu, zmrtvělé kosti.“

Poněkud přitroublý nápadník Tomáš Diafoirus (v Moliěrově kome­ dii Zdravý nemocný), který se však řídil tehdejšími zvyklostmi, do jejichž zesměšňování se pustil Moliěre a několik dalších autorů, obdaroval svou snoubenku Angeliku obrázkem rozpitvané mrtvoly a pozval ji na veřejnou pitvu. Hodina anatomie, v 17. století častý námět rytin a ob­ razů, byla podobně jako obhajoba disertací a divadelní hry v kolejích velkou společenskou událostí se zábavou, občerstvením a maskami, kde se scházelo celé město. Na druhé straně existovaly soubory celostránkových anatomických ilustrací, které zdaleka nesloužily jen jako technické publikace odbor­ níkům; vycházely v krásných a bibliofily vyhledávaných knihách. Jak poznamenal André Chastel,18) „plošné rozvržení těchto ilustrací se čas­ to inspirovalo slavnými obrazy či sochami: kostry a svalové figury zau­ jímají postoj antických, Raffaelových nebo Michelangelových postav“. Tyto ilustrace byly rovněž marnostmi, a to marnostmi téhož typu, ja­ kými jsme se zabývali v předchozí kapitole, s náměty kázání o smrti, rozjímání o nicotě nebo plynutí času: „Jsou pojaty mravokárným způ­ sobem, se srozumitelnými nápisy (...) například kostlivec rozjímající nad lebkou jiného kostlivce (...) kostlivec-hrobník opřený o lopatu.“ Hodina anatomie konečně sloužila jako záminka pro skupinový por­ trét, kde zaujala místo náboženského výjevu, v němž vystupovali doná­ toři - další znamení toho, že záležitosti těla nahradily záležitosti duše. „Osoby na skupinovém portrétu dokonale sjednocuje okolní prostředí a můžeme dodat, že i síla vnímání, která je, jak se zdá, vede k rozjímání o podivnosti lidského těla a o tajemství života.“ (André Chastel) V 18. století narůstaly stížnosti na to, že se mladým chirurgům ne­ dostává mrtvol, což měla na svědomí konkurence ryze soukromých pi­ tev, to jest pitev prováděných mimo okruh lékařského vzdělávání, ať

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

91

už probíhalo v univerzitních pitevnách přístupných veřejnosti nebo v tehdy četných pitevnách soukromých.

SOUKROMÉ PITVY, KRÁDEŽE MRTVOL

Pitvání se dostalo do módy; bohatý člověk, jenž se zajímal o přírodově­ du, si ve svém domě mohl zřídit soukromou pitevnu stejně dobře jako chemickou laboratoř. Pitevna se však musela zásobovat! To vysvětluje následující větu z hesla Mrtvola v Diderotově Encyklopedii: „Každá rodina si přeje, aby si nebožtík tak řečeno užil pohřbu, a nestrpí, nebo jen ve velmi vzácných případech, aby byl obětován pro blaho veřejného vzdělá­ vání; nanejvýš v určitých případech připustí, aby se tak stalo pro jejísoukromé po­ učení či spíše zvědavost.“ Proto příslušná ustanovení v některých závětích. Přibližnou představu o těchto soukromých pitvách získáme díky velice cudnému románu markýze de Sade, La Marquise de Gange (1813). Námět autor převzal z proslulé novinové zprávy. Markýzu de Gange unesli přátelé jejího manžela a uvěznili ji v sále „starobylého hradu“. A už jsme uprostřed děje černého románu s hradní věží, hladomornou, hrobkami i sklepením. „Vyděšena k smrti chodila sem a tam v tom velkém sále (...) když tu najednou spatřila malé pootevřené dveře. Byla ještě noc; místo, kde se ocitla, osvětlovaly jen slabé paprsky bledého měsíce, jejž co chvíli zaclonily husté mraky. Rozběhla se k těm dveřím (...) ve světle dohořívající lampy zahlédla kabinet, do nějž ony pootev­ řené dveře vedly; vstoupila... Jak příšerná podívaná se však naskytla jejímu pohledu! Na stole ležela otevřená lidská mrtvola, téměř docela rozsekaná, již ještě před chvílí řezal hradní chirurg; ta místnost byla jeho laboratoří.“ Před malou chvílí odtud odešel, aby se odebral na lože, s tím, že pitvu dokončí zítra.19) Byla to pitevna, jakou si mohl dovolit osvícený a bohatý milovník anatomie. Zvyk pořizovat si vlastní soukromé pitevny se rozšířil již v 16. století, alespoň v Itálii, jak to naznačuje text z roku 1550,20) jenž vkládá Smrti do úst slova: „Několikrát jsem se ocitla v pokušení vstou­ pit do místnosti těch lidí, kteří provádějí pitvy (notomia) mrtvých těl, zby­ lé kosti svazují [aby získali pěknou kostru] a zdobí si jimi byty, ty kosti si navléci a ty lidi probudit a vyděsit uprostřed noci, aby si navždy odvykli nosit do svých domovů ostatky ze hřbitovů, tyto trofeje mých vítěz­ ství.“ V citovaném textu přecházíme od vítězství smrti k pitevnímu sálu.

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

Dobrou představu o soukromé pitevně lze získat podle toho, co se z jedné z nich, pocházející z 18. století, dochovalo v neapolském palá­ ci knížete Raimonda di Sangro (1710-1771). Jeho epitaf tvrdí, že se proslavil ve všem, co kdy podnikl, zejména v umění vojenském u pěcho­ ty, v matematice, lékařství a v tom, co bychom mohli nazvat biologie, ovšem biologie tajemná a vzrušující: „m perscrutandis reconditis naturae arcantis“ (stále ta představa tajemství, jež se musí vyrvat přírodě, jako by se tomu příroda bránila nebo bránit mohla). Do pitevny se vcházelo z kaple a právě v sakristii kaple, kde jsou rodinné hroby a několik umě­ leckých děl, ostatně podivuhodně „morbidních“, se dnes uchovávají pozůstatky proslulé pitevny: preparovaná těla zbavená kůže, samá žíla nebo samy sval. Není pochyb o tom, že se v pitevně „otevíralo“ a že se všude povalovaly „rozsekané“ mrtvoly, přesně jako na hradě, kde byla vězněna paní de Gange. Laboratoře smrti podněcovaly obrazotvornost. Pokud se zdály taju­ plné a znepokojivé, nebylo to kvůli vzácnosti pokusů, neboť pitvy se konaly velmi často (jeden lékař z Aix, z nějž se později stal osobní lékař Ludvíka XVI., se chlubil, že otevřel tisíc dvě stě nebožtíků), ale spíše kvůli závrati, která jímala lidi tváří v tvář pramenům života. Markýz de Sade přidal do jednoho sálu úžasné galerie velkovévody Toskánského pitevní kulisu: „V tom sále je ztvárněna podivná předsta­ va. Je v něm hrob naplněný mrtvolami v rozličném stupni rozkladu, od okamžiku smrti po naprostou zkázu člověka. Toto ponuré sousoší je z vosku obarveného tak přirozeně, že sama příroda by nemohla být názornější a pravdivější.“21) Existovaly také voskové modely lidí nemoc­ ných morem. V 18. století nahradily svalové figury (tělo bez kůže) sochy kostlivců se zbytky vaziva, běžné v 15.-16. století, jež v 17. století vymi­ zely. Získaly však nový význam. Stále vzácněji sloužily jako memento moři, stále častěji představovaly matoucí a znepokojivou otázku o pod­ statě života (například svalovec bez kůže na průčelí milánského dómu). Uspokojení zvýšené poptávky vyvolané „pitevní vášní“ - tento výraz vymyslel Louis-Sébastien Mercier - potřebovalo velké množství mrtvol. Byla o ně rvačka. Literární díla přetékají historkami o krádežích mrtvol ze hřbitovů. Lidé si je vyprávěli s potěšením, na jehož vysvětlení jsou ekonomické zákonitosti trhu krátké. Vzrušovaly. Zmíněné příběhy však nebyly vždy jen výplodem fantazie. Šetření z konce 18. století vedená panem Joly de Fleury se s naprostou vážnos­ tí zmiňují o skutečných případech krádeží mrtvol: hřbitovy se musí

hlídat, „aby se zabránilo zlořádu prodeje mrtvol“.22) Svaté zásady „tak­ též vyžadují, aby se pod pravomocnou záštitou vašeho úřadu zabráni­ lo krádežím mrtvol, neboť vyvolávají pohoršení a zármutek citlivých duší. V průběhu letošní zimy [1785-1786] došlo na tomto hřbitově [Saint-Jean], o jehož zrušení prosebníci naléhavě žádají, k několika různým krádežím těl, která byla dodána k pitvě studentům chirurgie v hlavním městě. Proti tomuto zločinu, jenž odporuje lidskosti a zraňu­ je víru, se vzbouřili obyvatelé celé čtvrti. Stížnost podali správě záduší farnosti Saint-Eustache, která jim však odpověděla, že záležitost se jí netýká [na mou věru chladná odpověď], neboť spadá pod pravomoc státního návladního. Zahradníci, kteří obhospodařují pozemky souse­ dící s tímto hřbitovem [byl volně přístupný, protože hřbitovní zeď se zčásti rozpadla], se osobně dostavili k návladnímu a zpravili jej o krá­ dežích i škodách, které jim zloději způsobili na porostech. Krádeže však pokračovaly. V noci ze čtvrtka 12. na pátek 13. ledna 1786 zloději ukradli ze současné hromadné jámy sedm dospělých a tři dětská těla; bylo jich šest a těla vynesli dvěma průchody přes zmíněné zelinářské zahrady.“ Louis-Sébastien Mercier popisuje krádež takto: „Utvoří [studenti chirurgie] čtveřici, najmou drožku, přelezou hřbitovní zeď. Jeden vyří­ dí hlídacího psa, druhý sleze po žebříku do jámy, třetí sedí obkročmo na zdi a podanou mrtvolu hodí čtvrtému, který ji sebere a naloží do drožky.“ Mrtvolu odvezou kamsi do podkroví. „Tam ji učedníci rozpit­ vají. A aby si sousedi ničeho nevšimli, mladí pitvači spálí kosti. V zimě si zatápějí tukem z mrtvol.“23) Totéž se dělo i v Londýně. V roce 1793 tam v podkrovní komůrce (garret) s výhledem na hřbitov žil mladý francouzský uprchlík René de Chateaubriand. V Pamětech ze záhrobí (Mémoires ďOutre-Tombe) poz­ ději zaznamenal: „Každou noc mi řehtačka nočního hlídače (watchman) oznamovala, že právě došlo ke krádeži mrtvol.“24) Veřejné mínění někdy rozbouřily objevy, které mu připadaly hrůzo­ strašné. Edmond Jean Francois Barbier si v roce 1734 zaznamenal do deníku:2^) „V těchto dnech přivezli do márnice Cháteletu těla patnácti nebo šestnácti dětí. Ta podívaná vyvolala srocení davu a vyděsila lid. [...] Jak je možné, že se našlo tolik mrtvých dětí najednou? [...] Povídá se, že za účelem provedení pitvy je u chirurga shromáždil lékař králových dě­ tí [lékař nikdy nepitval osobně]. Sousedé se to však dozvěděli a podali stížnost. Komisař dal děti odvézt a lékař celou záležitost vysvětlil.“

92

93

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

Dobrou představu o soukromé pitevně lze získat podle toho, co se z jedné z nich, pocházející z 18. století, dochovalo v neapolském palá­ ci knížete Raimonda di Sangro (1710-1771). Jeho epitaf tvrdí, že se proslavil ve všem, co kdy podnikl, zejména v umění vojenském u pěcho­ ty, v matematice, lékařství a v tom, co bychom mohli nazvat biologie, ovšem biologie tajemná a vzrušující: „m perscrutandis reconditis naturae arcantis“ (stále ta představa tajemství, jež se musí vyrvat přírodě, jako by se tomu příroda bránila nebo bránit mohla). Do pitevny se vcházelo z kaple a právě v sakristii kaple, kde jsou rodinné hroby a několik umě­ leckých děl, ostatně podivuhodně „morbidních“, se dnes uchovávají pozůstatky proslulé pitevny: preparovaná těla zbavená kůže, samá žíla nebo samy sval. Není pochyb o tom, že se v pitevně „otevíralo“ a že se všude povalovaly „rozsekané“ mrtvoly, přesně jako na hradě, kde byla vězněna paní de Gange. Laboratoře smrti podněcovaly obrazotvornost. Pokud se zdály taju­ plné a znepokojivé, nebylo to kvůli vzácnosti pokusů, neboť pitvy se konaly velmi často (jeden lékař z Aix, z nějž se později stal osobní lékař Ludvíka XVI., se chlubil, že otevřel tisíc dvě stě nebožtíků), ale spíše kvůli závrati, která jímala lidi tváří v tvář pramenům života. Markýz de Sade přidal do jednoho sálu úžasné galerie velkovévody Toskánského pitevní kulisu: „V tom sále je ztvárněna podivná předsta­ va. Je v něm hrob naplněný mrtvolami v rozličném stupni rozkladu, od okamžiku smrti po naprostou zkázu člověka. Toto ponuré sousoší je z vosku obarveného tak přirozeně, že sama příroda by nemohla být názornější a pravdivější.“21) Existovaly také voskové modely lidí nemoc­ ných morem. V 18. století nahradily svalové figury (tělo bez kůže) sochy kostlivců se zbytky vaziva, běžné v 15.-16. století, jež v 17. století vymi­ zely. Získaly však nový význam. Stále vzácněji sloužily jako memento moři, stále častěji představovaly matoucí a znepokojivou otázku o pod­ statě života (například svalovec bez kůže na průčelí milánského dómu). Uspokojení zvýšené poptávky vyvolané „pitevní vášní“ - tento výraz vymyslel Louis-Sébastien Mercier - potřebovalo velké množství mrtvol. Byla o ně rvačka. Literární díla přetékají historkami o krádežích mrtvol ze hřbitovů. Lidé si je vyprávěli s potěšením, na jehož vysvětlení jsou ekonomické zákonitosti trhu krátké. Vzrušovaly. Zmíněné příběhy však nebyly vždy jen výplodem fantazie. Šetření z konce 18. století vedená panem Joly de Fleury se s naprostou vážnos­ tí zmiňují o skutečných případech krádeží mrtvol: hřbitovy se musí

hlídat, „aby se zabránilo zlořádu prodeje mrtvol“.22) Svaté zásady „tak­ též vyžadují, aby se pod pravomocnou záštitou vašeho úřadu zabráni­ lo krádežím mrtvol, neboť vyvolávají pohoršení a zármutek citlivých duší. V průběhu letošní zimy [1785-1786] došlo na tomto hřbitově [Saint-Jean], o jehož zrušení prosebníci naléhavě žádají, k několika různým krádežím těl, která byla dodána k pitvě studentům chirurgie v hlavním městě. Proti tomuto zločinu, jenž odporuje lidskosti a zraňu­ je víru, se vzbouřili obyvatelé celé čtvrti. Stížnost podali správě záduší farnosti Saint-Eustache, která jim však odpověděla, že záležitost se jí netýká [na mou věru chladná odpověď], neboť spadá pod pravomoc státního návladního. Zahradníci, kteří obhospodařují pozemky souse­ dící s tímto hřbitovem [byl volně přístupný, protože hřbitovní zeď se zčásti rozpadla], se osobně dostavili k návladnímu a zpravili jej o krá­ dežích i škodách, které jim zloději způsobili na porostech. Krádeže však pokračovaly. V noci ze čtvrtka 12. na pátek 13. ledna 1786 zloději ukradli ze současné hromadné jámy sedm dospělých a tři dětská těla; bylo jich šest a těla vynesli dvěma průchody přes zmíněné zelinářské zahrady.“ Louis-Sébastien Mercier popisuje krádež takto: „Utvoří [studenti chirurgie] čtveřici, najmou drožku, přelezou hřbitovní zeď. Jeden vyří­ dí hlídacího psa, druhý sleze po žebříku do jámy, třetí sedí obkročmo na zdi a podanou mrtvolu hodí čtvrtému, který ji sebere a naloží do drožky.“ Mrtvolu odvezou kamsi do podkroví. „Tam ji učedníci rozpit­ vají. A aby si sousedi ničeho nevšimli, mladí pitvači spálí kosti. V zimě si zatápějí tukem z mrtvol.“23) Totéž se dělo i v Londýně. V roce 1793 tam v podkrovní komůrce (garret) s výhledem na hřbitov žil mladý francouzský uprchlík René de Chateaubriand. V Pamětech ze záhrobí (Mémoires ďOutre-Tombe) poz­ ději zaznamenal: „Každou noc mi řehtačka nočního hlídače (watchman) oznamovala, že právě došlo ke krádeži mrtvol.“24) Veřejné mínění někdy rozbouřily objevy, které mu připadaly hrůzo­ strašné. Edmond Jean Francois Barbier si v roce 1734 zaznamenal do deníku:2^) „V těchto dnech přivezli do márnice Cháteletu těla patnácti nebo šestnácti dětí. Ta podívaná vyvolala srocení davu a vyděsila lid. [...] Jak je možné, že se našlo tolik mrtvých dětí najednou? [...] Povídá se, že za účelem provedení pitvy je u chirurga shromáždil lékař králových dě­ tí [lékař nikdy nepitval osobně]. Sousedé se to však dozvěděli a podali stížnost. Komisař dal děti odvézt a lékař celou záležitost vysvětlil.“

92

93

94

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

SBLÍŽENÍ ERÓTA A THANATA V BAROKNÍM OBDOBÍ

Na plátně Oragia Fidaniho (obrazárna Pitti ve Florencii), jenž týž námět zpracoval v 17. století, leží svátý Erasmus kolmo k ploše obrazu. Vidíme ho tedy v perspektivě, jako tomu často bývá na obrazech „hodina anatomie“ nebo jako tělo Ježíše Krista po sejmutí z kříže. Násilnost výjevu je přímo úměrná hloubce perspektivy. Jeden z katů otevřel mu­ čedníkův podbřišek a vyjímá mu vnitřnosti: není to už snadné navíjení Dierika Bourse, je to počátek pitvy živého těla. Kati, statní a svalnatí mu­ ži, mají bedra napnutá námahou. Jsou to tytéž postavy a tentýž děj, změ­ nil se jen způsob vnímání, kdy vyobrazené a obrazem vyvolávané vzru­ šení není vždy jen náboženské povahy a nevybízí pouze ke zbožnosti. Další srovnání, tentokrát literární, nabízí Jean Rousset. Jde o dva popisy zavraždění Makabejských - jeden předbarokní, druhý barokní. Podívejme se, jak Jean Rousset oba popisy komentuje. První je z traV gedie Židovky (Les Juives) od Roberta Garniera.27) Garnier popisuje vraž­ du několika hladkými a umírněnými verši:

Vysloveně celospolečenský úspěch anatomie nelze vysvětlit jen vědec­ kou zvídavostí. Správně tušíme, že svou roli tu sehrála přitažlivost ne­ jasně definovaných věcí, stojících na hranici života a smrti, na hranici rozkoše a bolesti, které čistá morálka 19.-20. století neustále podezříva­ la a zařadila je do nové kategorie, do níž spadá vše nečisté a morbidní. Tato kategorie se zrodila v 19. století ze sblížení Eróta aThanata, ale je­ jí kořeny sahají až k přelomu 15. a 16. století a rozvoj do první poloviny 17. století. Potom opustila svět skutečných faktů, k nimž svět pitevních sálů nepochybně patřil, a vstoupila do nepřehledného a uzavřeného světa fantazie. Tance smrti ze 14.-15. století jsou cudné, těm ze 16. století vévodí násilí a erotika: apokalyptický jezdec Albrechta Důrera sedí na koni vy­ záblém na kost, hubenost však díky bezpochyby záměrnému kontrastu dává vyniknout mohutnosti jeho genitálií. Smrt na obraze Niklause Manuela Deutsche se nespokojí s tím, že ukáže na ženu, svou budoucí oběť, přiblíží se k ní a silou vůle ji donutí, aby ji následovala - ona ji musí znásilnit vsunutím ruky do vagíny. Smrt už není pouhým ná­ strojem nevyhnutelnosti, vede ji touha po rozkoši, je to smrt i slast zároveň. Další tematickou řadu tvoří muka v očistci-. Tyto obrazy nejsou tak zjevně erotické. Jejich námět je nevinný a duchovní, ovšem vypracová­ ní, styl i gesta prozrazují nepřiznané vzrušení, vyvolané směsicí lásky a smrti, bolesti a rozkoše, zkrátka tím, co později nazveme sadismem. Jeho vzestup pozorujeme od 16. do 19. století, přičemž v 16.-17. stole­ tí byl neuvědomělý, kdežto v 18.-19. století se už jednalo o sadismus uvědomělý a záměrný. Je zajímavé sledovat, jak se zpracování námětů v 16. století měnilo a naplňovalo do té doby neznámou smyslností. Pro ilustraci srovnejme umučení svátého Erasma z 15. a ze 17. století. Vlámské malířství se vyznačuje klidnou a nedramatickou kompozicí. Na obraze Umučení svátého Erasma Dierika Bourse navíjí svědomitý kat Erasmova střeva na rumpál před císařem a jeho dvořany. Vše probíhá klidně, všichni se věnují své práci beze spěchu a prudkých gest, prosti vášní, s jakousi lhostejností. I sám svátý hledí na své mučení jakoby nezúčastněně, jako umírající prvotního ars moriendi pohlížel na vlastní smrt.26)

95

„Jen to slovo ústa vyslovila, hlava z hrdla setnuta mu byla. Sesli potřísnil proud krve vlahý, tělo upadlo, zbaveno vlády.“ Je to klidné a přímočaré jako obraz mučedníka od Fra Angelika. Na základě stejných údajů sepsal Virey de Gravier o události celou mučed­ nickou hru.

„V oné chvíli musili jej kolem lámat (...) a nohy mu spoutat okovy těžkými (...) a silou velikou vnitřnosti mu vyrvat (...). Budiž vyřezán mu jazyk ostrým nožem a potom jak tele z kůže nechť je stažen.“ Menescordiho malba (1751-1776) na zdi kaple domu Bratrstva karmelitánů (la Scuola Grande dei Carmini) v Benátkách se rovněž vě­ nuje zavraždění Makabejských. Jsou to mučednické výjevy: jednomu z Makabejských strhává kat kůži z hlavy tak, že ji navíjí na rumpál; další je připraven dokončit operaci skalpelem. Třetí si pozorným po­ hledem přeměřuje tělo, které bude zaživa stahovat z kůže.

94

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

SBLÍŽENÍ ERÓTA A THANATA V BAROKNÍM OBDOBÍ

Na plátně Oragia Fidaniho (obrazárna Pitti ve Florencii), jenž týž námět zpracoval v 17. století, leží svátý Erasmus kolmo k ploše obrazu. Vidíme ho tedy v perspektivě, jako tomu často bývá na obrazech „hodina anatomie“ nebo jako tělo Ježíše Krista po sejmutí z kříže. Násilnost výjevu je přímo úměrná hloubce perspektivy. Jeden z katů otevřel mu­ čedníkův podbřišek a vyjímá mu vnitřnosti: není to už snadné navíjení Dierika Bourse, je to počátek pitvy živého těla. Kati, statní a svalnatí mu­ ži, mají bedra napnutá námahou. Jsou to tytéž postavy a tentýž děj, změ­ nil se jen způsob vnímání, kdy vyobrazené a obrazem vyvolávané vzru­ šení není vždy jen náboženské povahy a nevybízí pouze ke zbožnosti. Další srovnání, tentokrát literární, nabízí Jean Rousset. Jde o dva popisy zavraždění Makabejských - jeden předbarokní, druhý barokní. Podívejme se, jak Jean Rousset oba popisy komentuje. První je z traV gedie Židovky (Les Juives) od Roberta Garniera.27) Garnier popisuje vraž­ du několika hladkými a umírněnými verši:

Vysloveně celospolečenský úspěch anatomie nelze vysvětlit jen vědec­ kou zvídavostí. Správně tušíme, že svou roli tu sehrála přitažlivost ne­ jasně definovaných věcí, stojících na hranici života a smrti, na hranici rozkoše a bolesti, které čistá morálka 19.-20. století neustále podezříva­ la a zařadila je do nové kategorie, do níž spadá vše nečisté a morbidní. Tato kategorie se zrodila v 19. století ze sblížení Eróta aThanata, ale je­ jí kořeny sahají až k přelomu 15. a 16. století a rozvoj do první poloviny 17. století. Potom opustila svět skutečných faktů, k nimž svět pitevních sálů nepochybně patřil, a vstoupila do nepřehledného a uzavřeného světa fantazie. Tance smrti ze 14.-15. století jsou cudné, těm ze 16. století vévodí násilí a erotika: apokalyptický jezdec Albrechta Důrera sedí na koni vy­ záblém na kost, hubenost však díky bezpochyby záměrnému kontrastu dává vyniknout mohutnosti jeho genitálií. Smrt na obraze Niklause Manuela Deutsche se nespokojí s tím, že ukáže na ženu, svou budoucí oběť, přiblíží se k ní a silou vůle ji donutí, aby ji následovala - ona ji musí znásilnit vsunutím ruky do vagíny. Smrt už není pouhým ná­ strojem nevyhnutelnosti, vede ji touha po rozkoši, je to smrt i slast zároveň. Další tematickou řadu tvoří muka v očistci-. Tyto obrazy nejsou tak zjevně erotické. Jejich námět je nevinný a duchovní, ovšem vypracová­ ní, styl i gesta prozrazují nepřiznané vzrušení, vyvolané směsicí lásky a smrti, bolesti a rozkoše, zkrátka tím, co později nazveme sadismem. Jeho vzestup pozorujeme od 16. do 19. století, přičemž v 16.-17. stole­ tí byl neuvědomělý, kdežto v 18.-19. století se už jednalo o sadismus uvědomělý a záměrný. Je zajímavé sledovat, jak se zpracování námětů v 16. století měnilo a naplňovalo do té doby neznámou smyslností. Pro ilustraci srovnejme umučení svátého Erasma z 15. a ze 17. století. Vlámské malířství se vyznačuje klidnou a nedramatickou kompozicí. Na obraze Umučení svátého Erasma Dierika Bourse navíjí svědomitý kat Erasmova střeva na rumpál před císařem a jeho dvořany. Vše probíhá klidně, všichni se věnují své práci beze spěchu a prudkých gest, prosti vášní, s jakousi lhostejností. I sám svátý hledí na své mučení jakoby nezúčastněně, jako umírající prvotního ars moriendi pohlížel na vlastní smrt.26)

95

„Jen to slovo ústa vyslovila, hlava z hrdla setnuta mu byla. Sesli potřísnil proud krve vlahý, tělo upadlo, zbaveno vlády.“ Je to klidné a přímočaré jako obraz mučedníka od Fra Angelika. Na základě stejných údajů sepsal Virey de Gravier o události celou mučed­ nickou hru.

„V oné chvíli musili jej kolem lámat (...) a nohy mu spoutat okovy těžkými (...) a silou velikou vnitřnosti mu vyrvat (...). Budiž vyřezán mu jazyk ostrým nožem a potom jak tele z kůže nechť je stažen.“ Menescordiho malba (1751-1776) na zdi kaple domu Bratrstva karmelitánů (la Scuola Grande dei Carmini) v Benátkách se rovněž vě­ nuje zavraždění Makabejských. Jsou to mučednické výjevy: jednomu z Makabejských strhává kat kůži z hlavy tak, že ji navíjí na rumpál; další je připraven dokončit operaci skalpelem. Třetí si pozorným po­ hledem přeměřuje tělo, které bude zaživa stahovat z kůže.

96

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

Stahování z kůže, jinak pitevní technika, patřilo v umění 17. století k oblíbeným způsobům mučení, a to nejen v případě svátého Barto­ loměje, jenž se právě kvůli stažené kůži stal patronem ševců, ale také jeho pohanského protějšku Marsya, jejž tímto způsobem připravil o ži­ vot Apollón; a nezapomeňme na stažení z kůže úplatného soudce, kte­ ré od Hérodota převzal a namaloval Gerard David. Od umučení k umučení se tak prostřednictvím životopisů svátých nebo barokních nástěnných maleb, bohatých na výkřiky a gesta, mů­ žeme seznámit s celým martyrologiem. Například umučení svátého Vavřince na rožni nám přibližuje Jean Rousset na základě jednoho z čet­ ných Flos sanctorum, vydaného ve Španělsku v roce 1603: „Kati horlivě připravují rožeň, rozdělávají oheň, strhávají ze svátého muže oděv, od­ halují tělo stažené z kůže [opět!] a vrhají jej do žhnoucího* ohniště. Ty­ ran s očima podlitýma krví, křečovitě staženou tváří a pěnou u úst radostně a sadisticky řve. Sluhové rozdmýchávají oheň.“28) Svatá Agáta, například na obraze Bernarda Cavallina (1616-1656), prožívá milostné a současně mystické vytržení. Napůl omdlévá rozkoší s dlaněmi přitisknutými k hrudi, z níž byly uřezány oba prsy: kulatá a plná ňadra jsou předložena na talíři. Nebo svátý Šebestián, ochránce před morem a vzor mužné krásy: od 17. do 19. století, jež bylo současně stole­ tím Delacroixovým, jeho krása a utrpení dojímaly světice, které něžnýma rukama vytrhávaly šípy z jeho rozkošného těla, jako by je hladily.29) R. Gadenne nás upozornil na dílo reformačního pařížského bisku­ pa Jeana-Pierra Camuse. Mnohé nám napoví titul Camusovy sbírky černých povídek - Hrůzné podívané (Les Spectacles ďhorreur),30) která vyšla v roce 1630 a s výjimkou zvráceností předznamenala černé po­ vídky z konce 18. století. Oplývá popravami a mučením: „Ti dva zou­ falci, oběšeni za nohy z rozhodnutí soudu, dlouhý čas sloužili jako odstrašující příklad každému, kdo k nim pozvedl oči, a nakonec [když shnili] byli zahrabáni jako psi.“ Nadpis jedné povídky zní Hromada mrtvol (Les morts entassés). R. Gadenne spočítal všechny Camusovy mrtvoly a dospěl k následujícím číslům: osmatřicet vražd, třiatřicet umučení nebo poprav, devět sebevražd, čtyřiadvacet smrtelných nehod a dalších devatenáct úmrtí z různých příčin (osm lidí zemřelo strachy, šest bolestí, jeden hlady, zbylé čtyři roztrhala divá zvěř). Přirozenou smrtí zemřeli jen tři.30) Camusovy historky se vyrovnají jak povídačkám zaznamenaným Garmannem, tak různým Zázrakům mrtvých (Miracles des morts) - ja­

ko příklad uveďme povídku o třech telecích hlavách, které u řezníka zakoupil vrah, a ony jej vzápětí nato obvinily, proměnivše se v hlavy lidské; původní podobu získaly, až když bylo spravedlnosti učiněno zadost a zlosyn oběšen. Takové řetězení katastrof a dramat vedlo R. Gadenna k obhajobě teze, že Jean-Pierra Camuse lze „oprávněně považovat za předchůdce Antoina Francoise Prévosta a markýze de Sade“. Smrt už tedy není poklidnou událostí: jak jsme viděli, ze všech Camusem uvedených úmrtí byla přirozená jen tři. Není to už ani okamžik morálního a psychologického soustředění jako smrt v ars moriendi. Ze smrti se stala neoddělitelná součást násilí a utrpení. Nikoli už finis vitae, ale „vytržení ze života, dlouhý přerývaný výkřik, agónie roztrhaná na tisíc kusů“31) (Jean Rousset). Tyto násilnosti vzrušují diváky a probouzejí primitivní síly, o jejichž sexuální povaze dnes už nepochybujeme. Historici, s výjimkou Maria Praze a André Chastela, dlouho odmíta­ li připustit to, co už v roce 1880 připadalo očividné Pavlíně, hrdince románu Pauline 1880 od Pierra Jeana Jouva, jež nám podává nejlepší ko­ mentář barokního mučení: „Už v mládí se Pavlíně v kostelích líbilo ze­ jména mučení svátých. Chodila se tam kochat jejich utrpením. Dívala se na mučedníky. [...] Mnohé [italské] kostelíky uprostřed lidnatých čtvrtí naplňovaly vzlyky, kapající krev, agónie a konečně blaženost na tváři svátých. Pavlína nic nevěděla o malířství a nikdy nečetla poezii, měla však Sodomův obrázek Vytržení svaté Kateřiny sienské, který zbož­ ňovala kalnou, nezměrnou a naprosto niternou láskou. Klečící svátá Kateřina se sesouvá k zemi. Ruku má poznamenánu stigmatem. Ruka bezvládně a cudně spočívá v prohlubni mezi stehny. Je tak ženská, ob­ raz nevinnosti, řeholnice, široké boky, sladká ňadra za závojem a ta ramena... Prohlubeň mezi stehny znamená lásku... To je Satanova myš­ lenka.“ Sodomova svátá Kateřina připomíná Berniniho omdlévající světice v _ v Římě, slavnou svátou Terezu v kostele Santa Maria della Vittoria, ne­ bo blahoslavenou Ludoviku Albertoni v kostele San Francesco a Ripa. Některé ženy se jim chtěly podobat, a proto se na svých hrobech dávaly vyobrazit v téže poloze (Aurora Bertiperusino, kostel San Pantaleon, "V Rím), to jest v poloze smyslného zemdlení po vyvrcholení rozkoše, kte­ ré pronikne tělem jako andělův šíp. Tato mystická vytržení jsou vytržení lásky a smrti. Ony svaté panny

97

96

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

Stahování z kůže, jinak pitevní technika, patřilo v umění 17. století k oblíbeným způsobům mučení, a to nejen v případě svátého Barto­ loměje, jenž se právě kvůli stažené kůži stal patronem ševců, ale také jeho pohanského protějšku Marsya, jejž tímto způsobem připravil o ži­ vot Apollón; a nezapomeňme na stažení z kůže úplatného soudce, kte­ ré od Hérodota převzal a namaloval Gerard David. Od umučení k umučení se tak prostřednictvím životopisů svátých nebo barokních nástěnných maleb, bohatých na výkřiky a gesta, mů­ žeme seznámit s celým martyrologiem. Například umučení svátého Vavřince na rožni nám přibližuje Jean Rousset na základě jednoho z čet­ ných Flos sanctorum, vydaného ve Španělsku v roce 1603: „Kati horlivě připravují rožeň, rozdělávají oheň, strhávají ze svátého muže oděv, od­ halují tělo stažené z kůže [opět!] a vrhají jej do žhnoucího* ohniště. Ty­ ran s očima podlitýma krví, křečovitě staženou tváří a pěnou u úst radostně a sadisticky řve. Sluhové rozdmýchávají oheň.“28) Svatá Agáta, například na obraze Bernarda Cavallina (1616-1656), prožívá milostné a současně mystické vytržení. Napůl omdlévá rozkoší s dlaněmi přitisknutými k hrudi, z níž byly uřezány oba prsy: kulatá a plná ňadra jsou předložena na talíři. Nebo svátý Šebestián, ochránce před morem a vzor mužné krásy: od 17. do 19. století, jež bylo současně stole­ tím Delacroixovým, jeho krása a utrpení dojímaly světice, které něžnýma rukama vytrhávaly šípy z jeho rozkošného těla, jako by je hladily.29) R. Gadenne nás upozornil na dílo reformačního pařížského bisku­ pa Jeana-Pierra Camuse. Mnohé nám napoví titul Camusovy sbírky černých povídek - Hrůzné podívané (Les Spectacles ďhorreur),30) která vyšla v roce 1630 a s výjimkou zvráceností předznamenala černé po­ vídky z konce 18. století. Oplývá popravami a mučením: „Ti dva zou­ falci, oběšeni za nohy z rozhodnutí soudu, dlouhý čas sloužili jako odstrašující příklad každému, kdo k nim pozvedl oči, a nakonec [když shnili] byli zahrabáni jako psi.“ Nadpis jedné povídky zní Hromada mrtvol (Les morts entassés). R. Gadenne spočítal všechny Camusovy mrtvoly a dospěl k následujícím číslům: osmatřicet vražd, třiatřicet umučení nebo poprav, devět sebevražd, čtyřiadvacet smrtelných nehod a dalších devatenáct úmrtí z různých příčin (osm lidí zemřelo strachy, šest bolestí, jeden hlady, zbylé čtyři roztrhala divá zvěř). Přirozenou smrtí zemřeli jen tři.30) Camusovy historky se vyrovnají jak povídačkám zaznamenaným Garmannem, tak různým Zázrakům mrtvých (Miracles des morts) - ja­

ko příklad uveďme povídku o třech telecích hlavách, které u řezníka zakoupil vrah, a ony jej vzápětí nato obvinily, proměnivše se v hlavy lidské; původní podobu získaly, až když bylo spravedlnosti učiněno zadost a zlosyn oběšen. Takové řetězení katastrof a dramat vedlo R. Gadenna k obhajobě teze, že Jean-Pierra Camuse lze „oprávněně považovat za předchůdce Antoina Francoise Prévosta a markýze de Sade“. Smrt už tedy není poklidnou událostí: jak jsme viděli, ze všech Camusem uvedených úmrtí byla přirozená jen tři. Není to už ani okamžik morálního a psychologického soustředění jako smrt v ars moriendi. Ze smrti se stala neoddělitelná součást násilí a utrpení. Nikoli už finis vitae, ale „vytržení ze života, dlouhý přerývaný výkřik, agónie roztrhaná na tisíc kusů“31) (Jean Rousset). Tyto násilnosti vzrušují diváky a probouzejí primitivní síly, o jejichž sexuální povaze dnes už nepochybujeme. Historici, s výjimkou Maria Praze a André Chastela, dlouho odmíta­ li připustit to, co už v roce 1880 připadalo očividné Pavlíně, hrdince románu Pauline 1880 od Pierra Jeana Jouva, jež nám podává nejlepší ko­ mentář barokního mučení: „Už v mládí se Pavlíně v kostelích líbilo ze­ jména mučení svátých. Chodila se tam kochat jejich utrpením. Dívala se na mučedníky. [...] Mnohé [italské] kostelíky uprostřed lidnatých čtvrtí naplňovaly vzlyky, kapající krev, agónie a konečně blaženost na tváři svátých. Pavlína nic nevěděla o malířství a nikdy nečetla poezii, měla však Sodomův obrázek Vytržení svaté Kateřiny sienské, který zbož­ ňovala kalnou, nezměrnou a naprosto niternou láskou. Klečící svátá Kateřina se sesouvá k zemi. Ruku má poznamenánu stigmatem. Ruka bezvládně a cudně spočívá v prohlubni mezi stehny. Je tak ženská, ob­ raz nevinnosti, řeholnice, široké boky, sladká ňadra za závojem a ta ramena... Prohlubeň mezi stehny znamená lásku... To je Satanova myš­ lenka.“ Sodomova svátá Kateřina připomíná Berniniho omdlévající světice v _ v Římě, slavnou svátou Terezu v kostele Santa Maria della Vittoria, ne­ bo blahoslavenou Ludoviku Albertoni v kostele San Francesco a Ripa. Některé ženy se jim chtěly podobat, a proto se na svých hrobech dávaly vyobrazit v téže poloze (Aurora Bertiperusino, kostel San Pantaleon, "V Rím), to jest v poloze smyslného zemdlení po vyvrcholení rozkoše, kte­ ré pronikne tělem jako andělův šíp. Tato mystická vytržení jsou vytržení lásky a smrti. Ony svaté panny

97

98

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

umírají láskou; rozkoší vyvolaná „malá smrď, jak Francouzi říkají or­ gasmu, je zaměňována se skutečnou biologickou smrtí:

Vídeň), přičemž se snad ani nesnažil vyjádřit hrůzu, spíš jako by se jen těšil z nádhery barev. Na plátně Donata Cretiho (1671-1749) v Bologni táhne nahý Achilles za svým vozem Hektorovu mrtvolu.33) Rozdíl mezi mrtvým a živým je úchvatný.

„Sladká je smrt, jež přichází s láskou.“ Zaměňování smrti a rozkoše dosáhlo takového stupně, že smrt už rozkoš neukončovala, naopak, prohlubovala ji. Předmětem touhy se stalo samo mrtvé tělo. Další srovnání dvou pohledů na stejné téma, o jaké jsme se už po­ kusili v případě umučení svátého Erasma a zavraždění Makabejských, nám umožní určit dobu, kdy se tato posmrtná erotika zrodila. Starší pohled najdeme v latinské básni florentského básníka Angiola Poliziana (vlastním jménem Angelo Ambrogini, 1454-1494), kterou napsal po smrti krásné Simonetty, přítelkyně Juliana Mediciho.32) Zemřela mladá. Amor na ni hleděl, ležela v otevřené rakvi, s nezakrytou tváří, podle italského pohřebního zvyku. Její tvář, z níž vyprchal život, byla stále ještě žádoucí a krásná: „Blandus et exanimi spirat in ore lepos“ Dokonce tak krásná, že Amor uvěřil, že smrt proti němu nic nezmů­ že. Domníval se, že ještě bude jeho, přestože byla bezduchá. Ale hned při prvním doteku zjistil, že si dělal marné naděje. Jakmile si to přiznal, rozplakal se: „Dixit et ingemuit“ Pochopil, že okamžik smrti nemůže být okamžikem vítězství, jen pláče. Naproti tomu v 17. století se taková iluze pěstovala. Láska přetrvává, ale to, co člověk nadále miluje, už není totožné s krásou živého těla. Nyní miluje novou krásu, obdařenou jinými půvaby, krásu smrti. Umrlčí tematikou prosycené 15. století si ze smrti pamatovalo jen zkázu těla, rozklad tkání a podzemní hemžení červů, hadů a ropuch. Počínaje 16. stoletím se pozornost a city spojené se smrtí přenesly na její první příznaky. Malíři s velkým potěšením hledali barvy, jimiž by odlišili právě zemřelé tělo od těla živého a tlumočili ještě nenápadné známky rozkladu: jejich odstíny zelené barvy 15. století neznalo. Na jednom obraze Eustacha Le Sueura v muzeu v Rennes je Agar se synem v poušti; Hospodinův anděl se připravuje na to, že dítěti vrátí život. Není pochyb o tom, že oživení bude mít všechny charakteristické rysy pravého vzkříšení, jak si je představoval Zacchia, neboť tělo dítěte je už zelené. Stejně sinalé a nahnědlé odstíny vyhledával Peeter Paulus Rubens, když maloval Medúzu nebo Sejmutí z kříže (Kunsthistorisches Museum,

99

NEKROFILIE V 18. STOLETÍ

První příznaky smrti už tedy nevzbuzovaly hrůzu a potřebu útěku, ale lásku a touhu, jak je ostatně velice dobře patrné už na Poussinově Adonisovi. Vytvářel se celý soubor podob, postojů, celá škála barev, které se tříbily až do začátku 19. století. Ani v tomto případě nám nejvýstižnější komentář k tomuto už „mor­ bidnímu“ malířství nepodají ustrašení historici, ale autor černého ro­ mánu. Tentokrát jde o autora z počátku 19. století, Charlese Roberta Maturina,34) který v knize Poutník Melmoth (Melmoth the Wanderer, 1820) vypráví příběh krásného mladého muže, jenž prodal vlastní krev, aby uchránil svou rodinu před bídou; bohužel mu pak špatně podvá­ zali žílu a on vykrvácel. Vzhled sličného nebožtíka připomíná autorovi všechny krásné mrtvoly na obrazech soudobých malířů: „Měsíční svit dopadající na tu mrtvolnou krásu (corpslike beauty) ji činil hodnu štětce malířů jako Murillo a Rosa nebo malířů inspirovaných duchem bolesti, kteří si libovali (a delight) v malování těch nejvybranějších lidských podob na konci agónie. V malování svátého Bartoloměje staženého z kůže, kte­ rá visí vedle něho jako elegantní draperie, nebo svátého Vavřince opé­ kaného na rožni a stavějícího na odiv krásnou stavbu svého staženého těla uprostřed nahých otroků rozdmýchávajících oheň.“ Ale žádné z těchto děl „se nevyrovnalo mladíkovu tělu, napůl zahalenému a napůl odkry­ tému měsíčním svitem“. Níže se týž autor rozplývá nad krásou mla­ dého mnicha na mučidlech: „krásnější lidská podoba nikdy neexisto­ vala“. Malíři z konce 18. a začátku 19. století už bez váhání podtrhovali dvojznačnost, kterou jejich předchůdci v 17. století vyjadřovali mno­ hem zdrženlivěji, nebo si ji možná tolik neuvědomovali. Na jednom plátně Williama Ettyho v yorkském muzeu se Venušina kněžka Hero vášnivě vrhá na tělo svého utopeného milence Leandra poté, co jej moře vyvrhlo na pobřeží; slonovinovým odstínem se odlišu­ je od růžové svěžesti živé pleti. Brunhilda v podání Heinricha Fůssliho,

98

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

umírají láskou; rozkoší vyvolaná „malá smrď, jak Francouzi říkají or­ gasmu, je zaměňována se skutečnou biologickou smrtí:

Vídeň), přičemž se snad ani nesnažil vyjádřit hrůzu, spíš jako by se jen těšil z nádhery barev. Na plátně Donata Cretiho (1671-1749) v Bologni táhne nahý Achilles za svým vozem Hektorovu mrtvolu.33) Rozdíl mezi mrtvým a živým je úchvatný.

„Sladká je smrt, jež přichází s láskou.“ Zaměňování smrti a rozkoše dosáhlo takového stupně, že smrt už rozkoš neukončovala, naopak, prohlubovala ji. Předmětem touhy se stalo samo mrtvé tělo. Další srovnání dvou pohledů na stejné téma, o jaké jsme se už po­ kusili v případě umučení svátého Erasma a zavraždění Makabejských, nám umožní určit dobu, kdy se tato posmrtná erotika zrodila. Starší pohled najdeme v latinské básni florentského básníka Angiola Poliziana (vlastním jménem Angelo Ambrogini, 1454-1494), kterou napsal po smrti krásné Simonetty, přítelkyně Juliana Mediciho.32) Zemřela mladá. Amor na ni hleděl, ležela v otevřené rakvi, s nezakrytou tváří, podle italského pohřebního zvyku. Její tvář, z níž vyprchal život, byla stále ještě žádoucí a krásná: „Blandus et exanimi spirat in ore lepos“ Dokonce tak krásná, že Amor uvěřil, že smrt proti němu nic nezmů­ že. Domníval se, že ještě bude jeho, přestože byla bezduchá. Ale hned při prvním doteku zjistil, že si dělal marné naděje. Jakmile si to přiznal, rozplakal se: „Dixit et ingemuit“ Pochopil, že okamžik smrti nemůže být okamžikem vítězství, jen pláče. Naproti tomu v 17. století se taková iluze pěstovala. Láska přetrvává, ale to, co člověk nadále miluje, už není totožné s krásou živého těla. Nyní miluje novou krásu, obdařenou jinými půvaby, krásu smrti. Umrlčí tematikou prosycené 15. století si ze smrti pamatovalo jen zkázu těla, rozklad tkání a podzemní hemžení červů, hadů a ropuch. Počínaje 16. stoletím se pozornost a city spojené se smrtí přenesly na její první příznaky. Malíři s velkým potěšením hledali barvy, jimiž by odlišili právě zemřelé tělo od těla živého a tlumočili ještě nenápadné známky rozkladu: jejich odstíny zelené barvy 15. století neznalo. Na jednom obraze Eustacha Le Sueura v muzeu v Rennes je Agar se synem v poušti; Hospodinův anděl se připravuje na to, že dítěti vrátí život. Není pochyb o tom, že oživení bude mít všechny charakteristické rysy pravého vzkříšení, jak si je představoval Zacchia, neboť tělo dítěte je už zelené. Stejně sinalé a nahnědlé odstíny vyhledával Peeter Paulus Rubens, když maloval Medúzu nebo Sejmutí z kříže (Kunsthistorisches Museum,

99

NEKROFILIE V 18. STOLETÍ

První příznaky smrti už tedy nevzbuzovaly hrůzu a potřebu útěku, ale lásku a touhu, jak je ostatně velice dobře patrné už na Poussinově Adonisovi. Vytvářel se celý soubor podob, postojů, celá škála barev, které se tříbily až do začátku 19. století. Ani v tomto případě nám nejvýstižnější komentář k tomuto už „mor­ bidnímu“ malířství nepodají ustrašení historici, ale autor černého ro­ mánu. Tentokrát jde o autora z počátku 19. století, Charlese Roberta Maturina,34) který v knize Poutník Melmoth (Melmoth the Wanderer, 1820) vypráví příběh krásného mladého muže, jenž prodal vlastní krev, aby uchránil svou rodinu před bídou; bohužel mu pak špatně podvá­ zali žílu a on vykrvácel. Vzhled sličného nebožtíka připomíná autorovi všechny krásné mrtvoly na obrazech soudobých malířů: „Měsíční svit dopadající na tu mrtvolnou krásu (corpslike beauty) ji činil hodnu štětce malířů jako Murillo a Rosa nebo malířů inspirovaných duchem bolesti, kteří si libovali (a delight) v malování těch nejvybranějších lidských podob na konci agónie. V malování svátého Bartoloměje staženého z kůže, kte­ rá visí vedle něho jako elegantní draperie, nebo svátého Vavřince opé­ kaného na rožni a stavějícího na odiv krásnou stavbu svého staženého těla uprostřed nahých otroků rozdmýchávajících oheň.“ Ale žádné z těchto děl „se nevyrovnalo mladíkovu tělu, napůl zahalenému a napůl odkry­ tému měsíčním svitem“. Níže se týž autor rozplývá nad krásou mla­ dého mnicha na mučidlech: „krásnější lidská podoba nikdy neexisto­ vala“. Malíři z konce 18. a začátku 19. století už bez váhání podtrhovali dvojznačnost, kterou jejich předchůdci v 17. století vyjadřovali mno­ hem zdrženlivěji, nebo si ji možná tolik neuvědomovali. Na jednom plátně Williama Ettyho v yorkském muzeu se Venušina kněžka Hero vášnivě vrhá na tělo svého utopeného milence Leandra poté, co jej moře vyvrhlo na pobřeží; slonovinovým odstínem se odlišu­ je od růžové svěžesti živé pleti. Brunhilda v podání Heinricha Fůssliho,

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

zahalená v průsvitný šat zdůrazňující její nahotu, leží na lůžku a pro­ hlíží si muže, kterého dala umučit; nahý Gunther má napnuté svaly a ruce i nohy spoutané jediným provazem.3d) Fůssliho a Ettyho díla ilustrují - stejně jako mnohá jiná - city, jež probouzí mrtvé tělo a krás­ ný mučedník. Ve světě fantazie se smrt a násilí setkaly s touhou.

(...) nasypala na ni prsť, do té vsadila několik odnoží překrásné salernské bazalky“. Bazalka zalévaná slzami „vyrostla v překrásnou vonnou květinu“ (Dekameron IV, 5). Na tyto kusy mrtvol ale musíme pohlížet spíše jako na relikvie svá­ tých, jejichž úkolem je udržovat vzpomínku na podobu zesnulého, ni­ koli vyvolávat a umocňovat touhu. Na první pohled podivnější a zdá se, že novověké erotice bližší, je tato povídka o lásce a smrti: jedna těhotná žena upadla do hlubokého bezvědomí, byla prohlášena za mrtvou a pohřbena do hrobky. Rytíř Gentile de’ Carisendi, jenž ji v mládí miloval, ale ona jej odmítla, se domníval, že nadešla vhodná chvíle pro to, aby jí „uloupil nějaký poli­ bek“. Vstoupil do hrobky, „položil se vedle paní, přitiskl svou tvář k její, a prolévaje slzy, mnohokrát ji políbil. [...] Tak i messer Gentile, ačkoli se rozhodl, že zde už déle prodlévat nebude, přece jen si řekl: ,Když už tu jsem, proč bych si nesáhl na její ňadra? Nikdy jsem se jich nedotkl a už nikdy se jich nedotknu/“ Ucítil však, že jí slabě bije srdce. Zapomněl na roztoužení, velice rozšafně ji vynesl z hrobky a odnesl ke své matce, kde porodila; později ji i s dítětem odevzdal manželovi a stal se rodinným přítelem (Dekameron X, 4) ,37) Vidíme zde sotva postižitelné sklouznutí od důvěrného vztahu k mrtvým k touze po styku s nimi, k touze, jež však zaniká, sotva se zrodila. Naproti tomu v 17. století se divadlo odvažovalo jít dále a bylo ote­ vřenější: milenci se objímali v hrobkách a na hřbitovech, z nichž se sta­ la místa vhodná pro milostnou touhu. Ke styku s mrtvými však zatím ještě nedocházelo. Nikoli proto, že by se to hrdinům samým příčilo, ale proto, že ve chvíli, kdy by celá záležitost mohla dospět ke špatnému konci, se mrtvý probudil - byl to zdánlivý nebožtík, živý mrtvý nebo, jak říká francouzský dramatik Georges de Scudéry (1601-1667), „mrt­ vý, který se hýbe“ - případně se v poslední chvíli ukázalo, díky šikovně zvolenému zvratu, že vše se odehrávalo ve snu. V truchlohře Cardenio a Celinda (kde se vykopává mrtvola) německého barokního básníka a dramatika Andrease Gryphia (1616-1664) se Cardenio domnívá, že poznává svou milenku, která jej opustila. Rozběhne se za ní, dohoní ji - a zjistí, že pronásledoval kostru. „Maje v náručí tělo živé a milova­ né ženy,“ píše Jean Rousset, „objímá milenec samu smrt. Život je jen převlečená smrt.“ V tomto světě převleků jsou věci vždy zamaskovány. Pohlavní styk s mrtvým tělem je jen naznačen přítomností hrobky slou­ žící jako milostné lože.38)

100

*** Podobně jako malířství, i francouzské a anglické divadlo tíhlo ke scé­ nám nad hrobem a k tematice zdánlivě zesnulého, který se probudí.36) Nepochybně nejde o naprostou novinku. Místa posledního odpo­ činku byla už od středověku příliš důvěrně známa a příliš spjata s kaž­ dodenním životem na to, aby se k nim neutíkali - bezelstně a bez po­ stranních úmyslů, na vlně vlastní fantazie - například vypravěči. Hroby a mrtvoly v hojné míře vystupovaly už ve středověké žertéřské literatu­ ře, ale musíme si říci, jak: ve 14. století se v Boccacciově Dekameronu nemravný opat potřeboval na určitou dobu zbavit příliš žárlivého man­ žela; dal mu proto vypít číši vína, v němž rozmíchal prášek zakoupený v Levantě a vyvolávající zdání smrti. Po pohřbu ho vytáhl z hrobky, uvrhl jej do žaláře, prostřednictvím spolehlivého mnicha mu namluvil, že je v očistci, a dopřával si zatím s jeho ženou. Když po deseti měsí­ cích nevěrnice otěhotněla a dobrodružství bylo nutno ukončit, zařídil opat, aby byl manžel propuštěn z očistce a „procitl“ v hrobce (Dekameron III, 8). V jiném příběhu Dekameronu se ovdovělá paní Frances­ ca, nadaná mimořádnou fantazií, chtěla zbavit svých dvou milenců. Jednomu z nich poručila, aby ulehl na místo čerstvě pohřbeného ne­ božtíka a druhému přikázala, aby jí tuto falešnou mrtvolu v noci přine­ sl (Dekameron IX, 1). V těchto případech neměl hrob vyvolávat dojetí, sloužil jako obyčejný nástroj úskoku. A přece v Dekameronu občas prorazí silná touha po sblížení živého s mrtvým. Tankréd, kníže salernský, zabil milence své dcery a poslal jí jeho srdce na zlaté misce. Dcera vypila jedovatý lektvar; „poté s miskou v ruce vstoupila do svého lože (...) a přitisknuvši na srdce mrtvého mi­ lence, jala se beze slova očekávat smrt.“ (Dekameron IV, 1) Lisabettu zpravil ve snu milenec, že byl zabit, a ukázal jí, kde je po­ hřben. Dívka se vypravila na jeho hrob, „oddělila nožem, jak nejlépe dovedla, hlavu od trupu [tehdy se takového drsného čtvrcení nikdo nebál] (...) vzala veliký a krásný květináč (...) vložila do něho onu hlavu

101

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

zahalená v průsvitný šat zdůrazňující její nahotu, leží na lůžku a pro­ hlíží si muže, kterého dala umučit; nahý Gunther má napnuté svaly a ruce i nohy spoutané jediným provazem.3d) Fůssliho a Ettyho díla ilustrují - stejně jako mnohá jiná - city, jež probouzí mrtvé tělo a krás­ ný mučedník. Ve světě fantazie se smrt a násilí setkaly s touhou.

(...) nasypala na ni prsť, do té vsadila několik odnoží překrásné salernské bazalky“. Bazalka zalévaná slzami „vyrostla v překrásnou vonnou květinu“ (Dekameron IV, 5). Na tyto kusy mrtvol ale musíme pohlížet spíše jako na relikvie svá­ tých, jejichž úkolem je udržovat vzpomínku na podobu zesnulého, ni­ koli vyvolávat a umocňovat touhu. Na první pohled podivnější a zdá se, že novověké erotice bližší, je tato povídka o lásce a smrti: jedna těhotná žena upadla do hlubokého bezvědomí, byla prohlášena za mrtvou a pohřbena do hrobky. Rytíř Gentile de’ Carisendi, jenž ji v mládí miloval, ale ona jej odmítla, se domníval, že nadešla vhodná chvíle pro to, aby jí „uloupil nějaký poli­ bek“. Vstoupil do hrobky, „položil se vedle paní, přitiskl svou tvář k její, a prolévaje slzy, mnohokrát ji políbil. [...] Tak i messer Gentile, ačkoli se rozhodl, že zde už déle prodlévat nebude, přece jen si řekl: ,Když už tu jsem, proč bych si nesáhl na její ňadra? Nikdy jsem se jich nedotkl a už nikdy se jich nedotknu/“ Ucítil však, že jí slabě bije srdce. Zapomněl na roztoužení, velice rozšafně ji vynesl z hrobky a odnesl ke své matce, kde porodila; později ji i s dítětem odevzdal manželovi a stal se rodinným přítelem (Dekameron X, 4) ,37) Vidíme zde sotva postižitelné sklouznutí od důvěrného vztahu k mrtvým k touze po styku s nimi, k touze, jež však zaniká, sotva se zrodila. Naproti tomu v 17. století se divadlo odvažovalo jít dále a bylo ote­ vřenější: milenci se objímali v hrobkách a na hřbitovech, z nichž se sta­ la místa vhodná pro milostnou touhu. Ke styku s mrtvými však zatím ještě nedocházelo. Nikoli proto, že by se to hrdinům samým příčilo, ale proto, že ve chvíli, kdy by celá záležitost mohla dospět ke špatnému konci, se mrtvý probudil - byl to zdánlivý nebožtík, živý mrtvý nebo, jak říká francouzský dramatik Georges de Scudéry (1601-1667), „mrt­ vý, který se hýbe“ - případně se v poslední chvíli ukázalo, díky šikovně zvolenému zvratu, že vše se odehrávalo ve snu. V truchlohře Cardenio a Celinda (kde se vykopává mrtvola) německého barokního básníka a dramatika Andrease Gryphia (1616-1664) se Cardenio domnívá, že poznává svou milenku, která jej opustila. Rozběhne se za ní, dohoní ji - a zjistí, že pronásledoval kostru. „Maje v náručí tělo živé a milova­ né ženy,“ píše Jean Rousset, „objímá milenec samu smrt. Život je jen převlečená smrt.“ V tomto světě převleků jsou věci vždy zamaskovány. Pohlavní styk s mrtvým tělem je jen naznačen přítomností hrobky slou­ žící jako milostné lože.38)

100

*** Podobně jako malířství, i francouzské a anglické divadlo tíhlo ke scé­ nám nad hrobem a k tematice zdánlivě zesnulého, který se probudí.36) Nepochybně nejde o naprostou novinku. Místa posledního odpo­ činku byla už od středověku příliš důvěrně známa a příliš spjata s kaž­ dodenním životem na to, aby se k nim neutíkali - bezelstně a bez po­ stranních úmyslů, na vlně vlastní fantazie - například vypravěči. Hroby a mrtvoly v hojné míře vystupovaly už ve středověké žertéřské literatu­ ře, ale musíme si říci, jak: ve 14. století se v Boccacciově Dekameronu nemravný opat potřeboval na určitou dobu zbavit příliš žárlivého man­ žela; dal mu proto vypít číši vína, v němž rozmíchal prášek zakoupený v Levantě a vyvolávající zdání smrti. Po pohřbu ho vytáhl z hrobky, uvrhl jej do žaláře, prostřednictvím spolehlivého mnicha mu namluvil, že je v očistci, a dopřával si zatím s jeho ženou. Když po deseti měsí­ cích nevěrnice otěhotněla a dobrodružství bylo nutno ukončit, zařídil opat, aby byl manžel propuštěn z očistce a „procitl“ v hrobce (Dekameron III, 8). V jiném příběhu Dekameronu se ovdovělá paní Frances­ ca, nadaná mimořádnou fantazií, chtěla zbavit svých dvou milenců. Jednomu z nich poručila, aby ulehl na místo čerstvě pohřbeného ne­ božtíka a druhému přikázala, aby jí tuto falešnou mrtvolu v noci přine­ sl (Dekameron IX, 1). V těchto případech neměl hrob vyvolávat dojetí, sloužil jako obyčejný nástroj úskoku. A přece v Dekameronu občas prorazí silná touha po sblížení živého s mrtvým. Tankréd, kníže salernský, zabil milence své dcery a poslal jí jeho srdce na zlaté misce. Dcera vypila jedovatý lektvar; „poté s miskou v ruce vstoupila do svého lože (...) a přitisknuvši na srdce mrtvého mi­ lence, jala se beze slova očekávat smrt.“ (Dekameron IV, 1) Lisabettu zpravil ve snu milenec, že byl zabit, a ukázal jí, kde je po­ hřben. Dívka se vypravila na jeho hrob, „oddělila nožem, jak nejlépe dovedla, hlavu od trupu [tehdy se takového drsného čtvrcení nikdo nebál] (...) vzala veliký a krásný květináč (...) vložila do něho onu hlavu

101

102

DĚJINY SMRTI

Skutečnost sblížení Eróta a Thanata byla zatím ještě skrytá. V tom tkví velký rozdíl mezi první polovinou 17. a koncem 18. století. Jistě, niterné pohnutky a náměty se v obou obdobích příliš nelišily: totéž sladké mučení, tatáž hřbitovní kulisa, tatáž nazelenalá pleť, tatáž krása mrtvých těl, totéž pokušení vložit lásku do lůna smrti; avšak v 17. sto­ letí to vše probíhalo ještě v nevědomé a v nepřiznané - spíše než v nepřiznatelné - rovině. Nikdo ještě neznal jména démonů přinášejících bouřlivé sny. Katům, divákům a snad i obětem samým působilo toto smrtelné násilí bezpochyby potěšení, které dnes bez obtíží poznáme a označíme přídomkem sadistické. Současníci však neměli tušení ani o této zvrácenosti, ani o sexuálním pozadí své náklonnosti k ohavnos­ tem. Ani zbožný Bernini, ani jeho zákazníci z řad řeholníků či prelá­ tů, ani dobrotivý biskup Jean-Pierre Camus netušili, co že to vlastně kvasí v jejich nitru a uchází se o jejich obrazotvornost. Domnívali se, že hromaděním mučení a mučedníků vytvářejí dílo dobré a poučné, a v nahotě katů viděli jen snesitelný ústupek dobovému vkusu. Podobně i barokní divadlo mělo sklon jitřit lásku tím, že ji stavělo co nejblíže smrti, ale sblížení nikdy nebylo dovedeno do konce a nepře­ kročilo zakázanou hranici; v poslední chvíli mravnost přesunula děj buď do oblasti snů, anebo k marnosti a mementu moři. Tehdejší čtenáři i diváci přesto museli být, sobě navzdory a aniž si to uvědomovali, rozrušeni do hloubi duše, což dnes vycítíme podle závrati, jež se nás zmocňuje při pohledu na barokní umění a při četbě barokní literatury. V 18. století se všechno změnilo. Spisovatel a cestovatel Charles de Brosses (1709-1777) se nedal zmýlit Berniniho Terezií, všiml si nevědo­ mého umělcova vkladu a pochopil, co jeho současníci, aniž to tušili, pociťovali v hlubinách nevědomí. O svou bystrost se však pramálo za­ sloužil, neboť maska už byla stržena všude. Mocný proud vnímavosti vtrhl do umění a zejména do literatury, která si v 19. století rychle zís­ kala velkou popularitu. Texty z 18. století už překypují příběhy o milo­ vání s mrtvými'. Některé z nich jsou „pravdivé“. Jeden z nejkrásnějších vypráví chirurg Louis v knize o předčasných pohřbech. Jak uvidíme, nejde jen o zdánlivou smrt, ale o lásku; vážná pojednání o smrti byla téměř vždy dvojsmyslná:39) mladší syn ze šlech­ tické rodiny vstoupil do církevního řádu, nikoli však z přesvědčení, ale z donucení.40) Při jedné ze svých cest se ubytoval v hostinci, jehož ma­ jitelé právě oplakávali dceřinu smrt. „Protože pohřeb se měl konat až

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

103

následující den, požádali mnicha, aby u ní v noci bděl. To, co vyprávěli o její kráse, probudilo jeho zvědavost, a tak odkryl tvář domnělé mrtvé a zdaleka ji neshledal zohavenou smrtí, naopak, zdála se mu prodchnu­ ta oduševnělým půvabem, kvůli kterému zapomněl na svatost svého slibu, zahnal neblahé myšlenky, jež přirozeně vyvolává smrt, a dovolil si k zesnulé stejné důvěrnosti, jaké svátost manželská dovoluje živým.“ Tak se mnich spojil s mrtvou. Mrtvá dívka však ve skutečnosti nebyla mrtvá. V barokním divadle si toho hrdina všiml dřív, než došlo k milostnému aktu; na konci 18. sto­ letí si toho všimne až potom. „Mrtvá procitla“ po mnichově odjezdu a „o devět měsíců později k obrovskému překvapení svému i rodičů při­ vedla na svět dítě. V téže době tudy opět projížděl mnich [šťastná náho­ da hodna románu] a předstíraje překvapení, že našel živou tu, o níž se domníval, že je mrtva, přiznal se k otcovství dítěte a zrušil svůj řeholní slib.“ Ve druhé polovině 19. století tvrdili lékaři, kteří se na tento případ ještě odvolávali, že „tato nevšední událost (...) nevykazuje tolik znaků hodnověrnosti, kolik by bylo zapotřebí“. Louis jej našel ve Slavných pří­ padech (Causes célěbres). Lékaři z 18. století ho totiž považovali za věro­ hodný a jako takový ho často citovali. Přesto jim připadalo podivné, že nehybná žena mohla počít. Tehdy se totiž věřilo, že k plodnosti soulože je nutná rozkoš nebo alespoň pohyb. „Občan Louis se domníval, že dívku vzrušily pohyby, které milostnému aktu předcházely, a potom akt sám.“41) Soulož s mrtvými je samozřejmě častá v dílech markýze de Sade. Bleskem zasaženou Justinu zneužije prokletý opat i jeho druhové. Po­ kud některé případy nekrofilie byly výstřední, pak jiné - až na pár peprností - patřily k tehdy běžným anekdotám. Ústředním motivem vět­ šinou bylo, že kdosi se dal zavřít do kostela, protože chtěl otevřít hrobku, veden buď zoufalstvím lásky, nebo sexuální zvráceností, či jednoduše proto, že chtěl nebožtíkovi sebrat šperky. Markýzovy hrdinky Julie a Durandová se daly zamknout v kostele: ,„Zbožňuji to strašidelné ticho!c řekla mi Durandová; ,je tak příhodné pro zločin, rozdmýchává vášně! Je to klid rakví sám, a jak už jsem ti říkala, smrt mě vzrušuje/“ V kostele toho dne pohřbili mladou dívku. Její otec uvažoval stejně jako obě ženy. Přišel do kostela s hrobníkem. „,Vytáhni ji/ řekl mu, ,moje bolest je tak veliká, že ji chci ještě zlíbat, než se s ní rozloučím navždy/ Objeví se rakev, vyndají tělo, hrobník je

102

DĚJINY SMRTI

Skutečnost sblížení Eróta a Thanata byla zatím ještě skrytá. V tom tkví velký rozdíl mezi první polovinou 17. a koncem 18. století. Jistě, niterné pohnutky a náměty se v obou obdobích příliš nelišily: totéž sladké mučení, tatáž hřbitovní kulisa, tatáž nazelenalá pleť, tatáž krása mrtvých těl, totéž pokušení vložit lásku do lůna smrti; avšak v 17. sto­ letí to vše probíhalo ještě v nevědomé a v nepřiznané - spíše než v nepřiznatelné - rovině. Nikdo ještě neznal jména démonů přinášejících bouřlivé sny. Katům, divákům a snad i obětem samým působilo toto smrtelné násilí bezpochyby potěšení, které dnes bez obtíží poznáme a označíme přídomkem sadistické. Současníci však neměli tušení ani o této zvrácenosti, ani o sexuálním pozadí své náklonnosti k ohavnos­ tem. Ani zbožný Bernini, ani jeho zákazníci z řad řeholníků či prelá­ tů, ani dobrotivý biskup Jean-Pierre Camus netušili, co že to vlastně kvasí v jejich nitru a uchází se o jejich obrazotvornost. Domnívali se, že hromaděním mučení a mučedníků vytvářejí dílo dobré a poučné, a v nahotě katů viděli jen snesitelný ústupek dobovému vkusu. Podobně i barokní divadlo mělo sklon jitřit lásku tím, že ji stavělo co nejblíže smrti, ale sblížení nikdy nebylo dovedeno do konce a nepře­ kročilo zakázanou hranici; v poslední chvíli mravnost přesunula děj buď do oblasti snů, anebo k marnosti a mementu moři. Tehdejší čtenáři i diváci přesto museli být, sobě navzdory a aniž si to uvědomovali, rozrušeni do hloubi duše, což dnes vycítíme podle závrati, jež se nás zmocňuje při pohledu na barokní umění a při četbě barokní literatury. V 18. století se všechno změnilo. Spisovatel a cestovatel Charles de Brosses (1709-1777) se nedal zmýlit Berniniho Terezií, všiml si nevědo­ mého umělcova vkladu a pochopil, co jeho současníci, aniž to tušili, pociťovali v hlubinách nevědomí. O svou bystrost se však pramálo za­ sloužil, neboť maska už byla stržena všude. Mocný proud vnímavosti vtrhl do umění a zejména do literatury, která si v 19. století rychle zís­ kala velkou popularitu. Texty z 18. století už překypují příběhy o milo­ vání s mrtvými'. Některé z nich jsou „pravdivé“. Jeden z nejkrásnějších vypráví chirurg Louis v knize o předčasných pohřbech. Jak uvidíme, nejde jen o zdánlivou smrt, ale o lásku; vážná pojednání o smrti byla téměř vždy dvojsmyslná:39) mladší syn ze šlech­ tické rodiny vstoupil do církevního řádu, nikoli však z přesvědčení, ale z donucení.40) Při jedné ze svých cest se ubytoval v hostinci, jehož ma­ jitelé právě oplakávali dceřinu smrt. „Protože pohřeb se měl konat až

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

103

následující den, požádali mnicha, aby u ní v noci bděl. To, co vyprávěli o její kráse, probudilo jeho zvědavost, a tak odkryl tvář domnělé mrtvé a zdaleka ji neshledal zohavenou smrtí, naopak, zdála se mu prodchnu­ ta oduševnělým půvabem, kvůli kterému zapomněl na svatost svého slibu, zahnal neblahé myšlenky, jež přirozeně vyvolává smrt, a dovolil si k zesnulé stejné důvěrnosti, jaké svátost manželská dovoluje živým.“ Tak se mnich spojil s mrtvou. Mrtvá dívka však ve skutečnosti nebyla mrtvá. V barokním divadle si toho hrdina všiml dřív, než došlo k milostnému aktu; na konci 18. sto­ letí si toho všimne až potom. „Mrtvá procitla“ po mnichově odjezdu a „o devět měsíců později k obrovskému překvapení svému i rodičů při­ vedla na svět dítě. V téže době tudy opět projížděl mnich [šťastná náho­ da hodna románu] a předstíraje překvapení, že našel živou tu, o níž se domníval, že je mrtva, přiznal se k otcovství dítěte a zrušil svůj řeholní slib.“ Ve druhé polovině 19. století tvrdili lékaři, kteří se na tento případ ještě odvolávali, že „tato nevšední událost (...) nevykazuje tolik znaků hodnověrnosti, kolik by bylo zapotřebí“. Louis jej našel ve Slavných pří­ padech (Causes célěbres). Lékaři z 18. století ho totiž považovali za věro­ hodný a jako takový ho často citovali. Přesto jim připadalo podivné, že nehybná žena mohla počít. Tehdy se totiž věřilo, že k plodnosti soulože je nutná rozkoš nebo alespoň pohyb. „Občan Louis se domníval, že dívku vzrušily pohyby, které milostnému aktu předcházely, a potom akt sám.“41) Soulož s mrtvými je samozřejmě častá v dílech markýze de Sade. Bleskem zasaženou Justinu zneužije prokletý opat i jeho druhové. Po­ kud některé případy nekrofilie byly výstřední, pak jiné - až na pár peprností - patřily k tehdy běžným anekdotám. Ústředním motivem vět­ šinou bylo, že kdosi se dal zavřít do kostela, protože chtěl otevřít hrobku, veden buď zoufalstvím lásky, nebo sexuální zvráceností, či jednoduše proto, že chtěl nebožtíkovi sebrat šperky. Markýzovy hrdinky Julie a Durandová se daly zamknout v kostele: ,„Zbožňuji to strašidelné ticho!c řekla mi Durandová; ,je tak příhodné pro zločin, rozdmýchává vášně! Je to klid rakví sám, a jak už jsem ti říkala, smrt mě vzrušuje/“ V kostele toho dne pohřbili mladou dívku. Její otec uvažoval stejně jako obě ženy. Přišel do kostela s hrobníkem. „,Vytáhni ji/ řekl mu, ,moje bolest je tak veliká, že ji chci ještě zlíbat, než se s ní rozloučím navždy/ Objeví se rakev, vyndají tělo, hrobník je

104

DĚJINY SMRTI

položí na schody vedoucí k oltáři.“ Až dosud nic neobvyklého v atmo­ sféře černého románu. Sade ji obohatil o krvesmilstvo, ostatně nijak vý­ jimečné. Otec zůstane sám, obnaží dceru a miluje se s ní, jako by byla ži­ vá. Julie a její družka se k němu připojí a orgie pokračují v hrobce, kam vrátili rakev i tělo. Julie se dá dokonce v hrobce na chvíli zavřít, aby dívčina otce uspokojila. Příběh sklouzne k sadovským smyšlenkám.42) Další historka stejného ražení, obyčejnější a bezpochyby význam­ nější, pochází z Rukopisu nalezeného v Zaragoze (1804-1805) od Jana Potockého. Trivulzio zabil v chrámu Svatého Petra milovanou dívku a jejího snoubence ve chvíli, kdy kněz oznamoval jejich ohlášky. Snou­ benci byli pohřbeni společně tam, kde zemřeli. Později se vrah, výčit­ kami svědomí změněn k nepoznání, vrátil na místo činu. „Chvějící se Trivulzio vstoupil do chrámu, a když byl u hrobu, objal ho a zkropil hořkými slzami. [Byla to první v řadě dalších návštěv hrobu.] [...] Dal kostelníkovi svůj měšec a on mu dovolil přicházet do kostela, kdy se mu zlíbí. Přicházel pak každý večer a kostelník si na něho tak zvykl, že si ho téměř nevšímal.“ Jednou tam Trivulzio usnul. „Když se probudil, zjistil, že je chrám zamčený. Bez váhání se rozhodl, že tam přenocuje. Rád totiž křísil svůj smutek a drásal svůj žal. [...] Konečně odbila půl­ noc. [...] Tu se hroby otevřely, zemřelí, zahalení do rubášů, vyšli a pro­ zpěvovali litanie na tuze smutnou melodii.“43) V Toulouse se podle téhož vzoru vyprávěl příběh se stejným začát­ kem jako u Sada a Potockého, ovšem s mnohem realističtějším koncem. Pan de Grille „se zamiloval do krásné slečny a miloval ji tak náruživě, že se nedokázal smířit s její ztrátou. Zemřela na neštovice. Zoufalý pan de Grille se ve dne schoval v kostele dominikánů, kde byla pohřbena. Večer byl mnich, který doléval olej do lamp, nadmíru překvapen, když se před ním objevil pan de Grille, a jednou rukou mu nabízel měšec se čtyřmi sty livry za to, že mu otevře hrobku, do níž byla pohřbena jeho milenka, slečna Daunetonová, a dýkou v druhé ruce mu vyhrožo­ val zabitím, pokud jeho žádosti odmítne vyhovět.“ Mnichovi se však podařilo vyburcovat policii. Komisař zoufalého milence odvedl domů, kde spáchal sebevraždu.44) Jinou variantou příběhu se znovuotevřenou hrobkou je úskok, umož­ ňující živému, aby se vydával za mrtvého, změnil si jméno a začal nový život. Jeptiška z Toulouse se zamilovala do rytíře a „odhodlala se kvůli němu opustit zdi kláštera. [...] Toho dne byla pohřbena jedna řádová sestra a hrobka zůstala přes noc otevřená, a tak v době, kdy v klášteře

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

105

všichni spali, vstoupila dovnitř a odnesla zesnulou do své cely, položila ji na lůžko a zapálila. [Zdá se, že přenášení těžkých nebožtíků v té době nikomu nečinilo potíže!] [...] Všichni se domnívali, že uhořela ona.“45) Zdá se, že město Toulouse bylo přímo líhní takových případů; další je z roku 1706: toulouský soudní rada, pan de Saint-Alban, pohřbil svou mladou ženu, která se za něj provdala poté, co se rozšířila zprá­ va, že její snoubenec, rytíř de Sézanne, zahynul v Americe. To však ne­ byla pravda: jednoho dne se už ženatý rytíř vrátil do Toulouse. Pana de Saint-Alban překvapila podoba paní de Sézanne (připomeňme Zacchiův problém de similitude) s jeho zesnulou chotí. Pro klid svědomí si vyžádal povolení k exhumaci: rakev byla prázdná. To jeptiška z před­ chozího příběhu byla šikovnější.46) Vysvětlení podal pan de Sézanne: po návratu do Francie se dozvěděl o snoubenčině svatbě i smrti. Rozhodl se, že se zabije. „Nicméně chtěl jsem, dříve než si sáhnu na život, ještě jednou spatřit tu, již jsem tolik miloval. [...] Marně jsem si říkal, že násilným otevřením hrobu se dopustím zločinu znesvěcení. [...] Zdálo se mi, že mi poroučí hlas osudu...“ Byl to ovšem hlas prozřetelnosti, „která mě předurčila k tomu, abych napravil hrůzný lidský omyl“. Přemluvil hrobníka, aby vykopal rakev pro tehdejší hlídače byly tajné exhumace zřejmě zdrojem slušných pří­ jmů! „Chvíli poté mi odtržená prkna odhalila bílý rubáš, pod nímž se nezřetelně rýsovalo lidské tělo; poklekl jsem a jemně odhrnul záhy­ by posmrtného roucha; skrze závoj slz jsem spatřil hlavu s korunou hustých vlasů.“ To už není markýz de Sade, tady se hrdina nechová vyzývavě a nerouhá se, ale modlí se a pláče, nicméně smyslné pozadí zůstává stejné: „Sklonil jsem se k ní, abych ji naposledy políbil na čelo, a když jsem přiblížil svou tvář k její, zdálo se mi, že cítím nebo snad slyším vzdech... Žila.“ Zakládaly se tyto smyšlené příběhy na skutečných událostech? Mar­ kýz de Sade to říká jednoznačně: „Často jsem v Paříži vídal člověka, jenž vyvažoval zlatém všechny čerstvě pohřbené mrtvoly mladých děvčat a chlapců, kteří zemřeli násilnou smrtí; dával si je nosit domů a do­ pouštěl se na jejich sotva vystydlých tělech nespočtu ohavností.“ Mar­ kýz ovšem není důvěryhodný svědek. Jeho výrok však kupodivu potvr­ zuje memorandum adresované v roce 1781 pařížskému generálnímu prokurátorovi, jež vznáší protest proti nedůstojnosti hrobů: „Těla svrže­ ná do této společné jámy jsou dennodenně vystavena nejhoršímu prznění: nejrůznější lidé - pod záminkou studia - kradou mrtvá těla ze

104

DĚJINY SMRTI

položí na schody vedoucí k oltáři.“ Až dosud nic neobvyklého v atmo­ sféře černého románu. Sade ji obohatil o krvesmilstvo, ostatně nijak vý­ jimečné. Otec zůstane sám, obnaží dceru a miluje se s ní, jako by byla ži­ vá. Julie a její družka se k němu připojí a orgie pokračují v hrobce, kam vrátili rakev i tělo. Julie se dá dokonce v hrobce na chvíli zavřít, aby dívčina otce uspokojila. Příběh sklouzne k sadovským smyšlenkám.42) Další historka stejného ražení, obyčejnější a bezpochyby význam­ nější, pochází z Rukopisu nalezeného v Zaragoze (1804-1805) od Jana Potockého. Trivulzio zabil v chrámu Svatého Petra milovanou dívku a jejího snoubence ve chvíli, kdy kněz oznamoval jejich ohlášky. Snou­ benci byli pohřbeni společně tam, kde zemřeli. Později se vrah, výčit­ kami svědomí změněn k nepoznání, vrátil na místo činu. „Chvějící se Trivulzio vstoupil do chrámu, a když byl u hrobu, objal ho a zkropil hořkými slzami. [Byla to první v řadě dalších návštěv hrobu.] [...] Dal kostelníkovi svůj měšec a on mu dovolil přicházet do kostela, kdy se mu zlíbí. Přicházel pak každý večer a kostelník si na něho tak zvykl, že si ho téměř nevšímal.“ Jednou tam Trivulzio usnul. „Když se probudil, zjistil, že je chrám zamčený. Bez váhání se rozhodl, že tam přenocuje. Rád totiž křísil svůj smutek a drásal svůj žal. [...] Konečně odbila půl­ noc. [...] Tu se hroby otevřely, zemřelí, zahalení do rubášů, vyšli a pro­ zpěvovali litanie na tuze smutnou melodii.“43) V Toulouse se podle téhož vzoru vyprávěl příběh se stejným začát­ kem jako u Sada a Potockého, ovšem s mnohem realističtějším koncem. Pan de Grille „se zamiloval do krásné slečny a miloval ji tak náruživě, že se nedokázal smířit s její ztrátou. Zemřela na neštovice. Zoufalý pan de Grille se ve dne schoval v kostele dominikánů, kde byla pohřbena. Večer byl mnich, který doléval olej do lamp, nadmíru překvapen, když se před ním objevil pan de Grille, a jednou rukou mu nabízel měšec se čtyřmi sty livry za to, že mu otevře hrobku, do níž byla pohřbena jeho milenka, slečna Daunetonová, a dýkou v druhé ruce mu vyhrožo­ val zabitím, pokud jeho žádosti odmítne vyhovět.“ Mnichovi se však podařilo vyburcovat policii. Komisař zoufalého milence odvedl domů, kde spáchal sebevraždu.44) Jinou variantou příběhu se znovuotevřenou hrobkou je úskok, umož­ ňující živému, aby se vydával za mrtvého, změnil si jméno a začal nový život. Jeptiška z Toulouse se zamilovala do rytíře a „odhodlala se kvůli němu opustit zdi kláštera. [...] Toho dne byla pohřbena jedna řádová sestra a hrobka zůstala přes noc otevřená, a tak v době, kdy v klášteře

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

105

všichni spali, vstoupila dovnitř a odnesla zesnulou do své cely, položila ji na lůžko a zapálila. [Zdá se, že přenášení těžkých nebožtíků v té době nikomu nečinilo potíže!] [...] Všichni se domnívali, že uhořela ona.“45) Zdá se, že město Toulouse bylo přímo líhní takových případů; další je z roku 1706: toulouský soudní rada, pan de Saint-Alban, pohřbil svou mladou ženu, která se za něj provdala poté, co se rozšířila zprá­ va, že její snoubenec, rytíř de Sézanne, zahynul v Americe. To však ne­ byla pravda: jednoho dne se už ženatý rytíř vrátil do Toulouse. Pana de Saint-Alban překvapila podoba paní de Sézanne (připomeňme Zacchiův problém de similitude) s jeho zesnulou chotí. Pro klid svědomí si vyžádal povolení k exhumaci: rakev byla prázdná. To jeptiška z před­ chozího příběhu byla šikovnější.46) Vysvětlení podal pan de Sézanne: po návratu do Francie se dozvěděl o snoubenčině svatbě i smrti. Rozhodl se, že se zabije. „Nicméně chtěl jsem, dříve než si sáhnu na život, ještě jednou spatřit tu, již jsem tolik miloval. [...] Marně jsem si říkal, že násilným otevřením hrobu se dopustím zločinu znesvěcení. [...] Zdálo se mi, že mi poroučí hlas osudu...“ Byl to ovšem hlas prozřetelnosti, „která mě předurčila k tomu, abych napravil hrůzný lidský omyl“. Přemluvil hrobníka, aby vykopal rakev pro tehdejší hlídače byly tajné exhumace zřejmě zdrojem slušných pří­ jmů! „Chvíli poté mi odtržená prkna odhalila bílý rubáš, pod nímž se nezřetelně rýsovalo lidské tělo; poklekl jsem a jemně odhrnul záhy­ by posmrtného roucha; skrze závoj slz jsem spatřil hlavu s korunou hustých vlasů.“ To už není markýz de Sade, tady se hrdina nechová vyzývavě a nerouhá se, ale modlí se a pláče, nicméně smyslné pozadí zůstává stejné: „Sklonil jsem se k ní, abych ji naposledy políbil na čelo, a když jsem přiblížil svou tvář k její, zdálo se mi, že cítím nebo snad slyším vzdech... Žila.“ Zakládaly se tyto smyšlené příběhy na skutečných událostech? Mar­ kýz de Sade to říká jednoznačně: „Často jsem v Paříži vídal člověka, jenž vyvažoval zlatém všechny čerstvě pohřbené mrtvoly mladých děvčat a chlapců, kteří zemřeli násilnou smrtí; dával si je nosit domů a do­ pouštěl se na jejich sotva vystydlých tělech nespočtu ohavností.“ Mar­ kýz ovšem není důvěryhodný svědek. Jeho výrok však kupodivu potvr­ zuje memorandum adresované v roce 1781 pařížskému generálnímu prokurátorovi, jež vznáší protest proti nedůstojnosti hrobů: „Těla svrže­ ná do této společné jámy jsou dennodenně vystavena nejhoršímu prznění: nejrůznější lidé - pod záminkou studia - kradou mrtvá těla ze

107

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

hřbitovů, neboť jim prý nestačí těla dodávaná do špitálů, a dopouštějí se na nich všeho, co jim našeptá jejich bezbožnost a zhýralost (libertinage).“47) Byla to pravda? Byla to lež? Lidé věřili, že „soukromí“ zájemci o anatomii pohlavně zneužívají nebožtíky. V Neapoli měl Raimondo di Sangro špatnou pověst kvůli svým pokusům na lidských tělech. Je možné, že se tato obvinění nezakládala na pravdě, nicméně v kapli jeho paláce se nás zmocňují podivné pocity ještě dnes. Je s palácem propojena a v sakristii se dodnes skladují dochované lidské preparáty z někdejší pitevny. V nádherně zdobené kapli jsou kromě rodinných náhrobků také sochy, samy o sobě překvapivé, ale ještě překvapivější, uvědomíme-li si, že se nalézají hned vedle bývalé pitevny. Vypadají jako právě zesnulé osoby, přikryté zřaseným, tenkým a mokrým rubášem. Podle nejcudnější hypotézy čekají na pitvačův skalpel. Mohly by se však také nabízet zvrácenému požitkářství bohatého zvrhlíka.

Připomeňme, že lékaři včetně zmíněného Zacchii se v 17. století za­ bývali otázkou zachování nebo rozkladu pohřbených těl. Představa zachování těla, jak už jsme si řekli, nebyla cizí ani pitvačům, ani malířům nebožtíků, ani vědcům nebo zvrhlíkům, kteří zneu­ žívali mrtvoly. V obecnější a všednější rovině pak ovlivňovala pověry o vývoji pohřbeného těla. Tehdy se zrodila myšlenka, že člověk by ne­ měl opouštět tělo zesnulého navždy, že by s ním měl zůstat ve styku. Lidé je chtěli sledovat v jednotlivých stadiích rozkladu, zasahovat do jeho proměn, vyhrabat je ze země a podívat se na ně v jeho definitivní podobě mumie nebo kostry. Objevilo se tu něco nového. Obřadné přemístění těla, které existuje v některých kulturách, bylo na pohanském i křesťanském Západě ne­ známým pojmem. Těla se pohřbívala jednou provždy, přestože v křes­ ťanském středověku - a musíme podotknout, že to byl podivuhodný zvyk - se kosti po uplynutí dost dlouhé doby od pohřbu exhumovaly a ukládaly do carnarií, do „hangárů“ nebo do kaplí. Bez těchto depoziIv taru se neobesel zaaný hřbitov. Nicmene v tomto případe premistem kostí postrádalo symbolický význam: jediným cílem bylo uvolnit místo pro další mrtvé. Kosti zůstaly v blízkosti kostela a svátých, do jejichž ochrany byli nebožtíci svěřeni. Carnaria nebyla o nic anonymnější než pozdně středověké pohřby. Viděli jsme, kolik času a psychických změn bylo zapotřebí, aby lidé od této bezejmennosti upustili. Z tohoto obecného a tisíciletého zvyku známe jen dvě výjimky: pře­ vozy ostatků svátých a ještě jeden místní a velice neobvyklý zvyk, který jsme popsali ve 2. kapitole: ve středověku se do zdí románských koste­ lů v departementu Pyrénées Orientales, na hranicích se španělskou Katalánií, vysekávaly dutiny, do nichž se vkládaly oddělené kosti nebož­ tíka (nikoli kostra vcelku), a dutina se pak zakryla kamennou deskou s epitafem. Zmíněné případy ale obecné zvyklosti nijak neovlivňovaly. V 17. století už pohřbívání „na dvě doby“ nebylo neznámé, ale do­ cházelo k němu jen vzácně. Dokonce existují slavné případy, kdy se nebožtíkovi dostalo dvou pohřbů, oddělených časovým úsekem potřeb­ ným pro rozklad těla: do definitivního hrobu byly uloženy kosti nebo mumifikované tělo. Zdá se, že praxe dvojího pohřbu se týkala výlučně slavných osobnos­ tí, ovšem běžným způsobem pohřbívání členů královských rodů se ne­ stala. Na Maltě byla výsadou velmistrů řádu. Zatímco obyčejní řádoví rytíři byli položeni do rakve, zasypáni nehašeným vápnem, uloženi do

106

HŘBITOV MUMIÍ

Nemá smysl příliš pátrat po skutečnosti skryté za těmito románovými příběhy. I kdyby v nich bylo alespoň zrnko pravdy, a to nejspíše bylo, byla tato pravda jen krátkodobým výplodem fantazie. Vše podstatné se totiž odehrávalo v říši fantazie a nejdůležitějšídakta s nejzávažnějšími důsledky nepatřila do prožité skutečnosti, ale do světa představ, které se odvíjely z lékařských rozprav a předpokládaly, že nebožtík má jakési vlastní bytí, jež vyvolává touhu a vzrušuje smysly. Pověry vědců, překvapených pozorováním zbytkové vnímavosti ne­ božtíků? Pověry zvrhlíků, znuděných bohatých povalečů vyhledáva­ jících silné prožitky a nepoznané rozkoše? Bezpochyby; tyto pověry ale patřily k myšlenkám a představám, které „visely ve vzduchu“ a mě­ ly širokou obec posluchačů, k níž patřily i lidové vrstvy. Společným jmenovatelem těchto obecně známých myšlenek byla jistota, že nebož­ tík nemůže zaniknout, že v něm cosi přetrvává, že je nutné jej zacho­ vat a užitečné vystavit lidským pohledům. Toto přesvědčení dokázalo v 17. století změnit vzhled hřbitovů, ne sice všude, v některých, zejména středomořských oblastech a v Latinské Americe však ano. Stálo u zro­ du hřbitovů, jimž z nedostatku lepšího názvu budeme říkat hřbitovy mumií V Evropě zanikly na konci 19. století, v Latinské Americe se udr­ žely déle.

z v o

TvTvzlzIvl*

XT*

z

v

vz

v

z

v

z

107

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

hřbitovů, neboť jim prý nestačí těla dodávaná do špitálů, a dopouštějí se na nich všeho, co jim našeptá jejich bezbožnost a zhýralost (libertinage).“47) Byla to pravda? Byla to lež? Lidé věřili, že „soukromí“ zájemci o anatomii pohlavně zneužívají nebožtíky. V Neapoli měl Raimondo di Sangro špatnou pověst kvůli svým pokusům na lidských tělech. Je možné, že se tato obvinění nezakládala na pravdě, nicméně v kapli jeho paláce se nás zmocňují podivné pocity ještě dnes. Je s palácem propojena a v sakristii se dodnes skladují dochované lidské preparáty z někdejší pitevny. V nádherně zdobené kapli jsou kromě rodinných náhrobků také sochy, samy o sobě překvapivé, ale ještě překvapivější, uvědomíme-li si, že se nalézají hned vedle bývalé pitevny. Vypadají jako právě zesnulé osoby, přikryté zřaseným, tenkým a mokrým rubášem. Podle nejcudnější hypotézy čekají na pitvačův skalpel. Mohly by se však také nabízet zvrácenému požitkářství bohatého zvrhlíka.

Připomeňme, že lékaři včetně zmíněného Zacchii se v 17. století za­ bývali otázkou zachování nebo rozkladu pohřbených těl. Představa zachování těla, jak už jsme si řekli, nebyla cizí ani pitvačům, ani malířům nebožtíků, ani vědcům nebo zvrhlíkům, kteří zneu­ žívali mrtvoly. V obecnější a všednější rovině pak ovlivňovala pověry o vývoji pohřbeného těla. Tehdy se zrodila myšlenka, že člověk by ne­ měl opouštět tělo zesnulého navždy, že by s ním měl zůstat ve styku. Lidé je chtěli sledovat v jednotlivých stadiích rozkladu, zasahovat do jeho proměn, vyhrabat je ze země a podívat se na ně v jeho definitivní podobě mumie nebo kostry. Objevilo se tu něco nového. Obřadné přemístění těla, které existuje v některých kulturách, bylo na pohanském i křesťanském Západě ne­ známým pojmem. Těla se pohřbívala jednou provždy, přestože v křes­ ťanském středověku - a musíme podotknout, že to byl podivuhodný zvyk - se kosti po uplynutí dost dlouhé doby od pohřbu exhumovaly a ukládaly do carnarií, do „hangárů“ nebo do kaplí. Bez těchto depoziIv taru se neobesel zaaný hřbitov. Nicmene v tomto případe premistem kostí postrádalo symbolický význam: jediným cílem bylo uvolnit místo pro další mrtvé. Kosti zůstaly v blízkosti kostela a svátých, do jejichž ochrany byli nebožtíci svěřeni. Carnaria nebyla o nic anonymnější než pozdně středověké pohřby. Viděli jsme, kolik času a psychických změn bylo zapotřebí, aby lidé od této bezejmennosti upustili. Z tohoto obecného a tisíciletého zvyku známe jen dvě výjimky: pře­ vozy ostatků svátých a ještě jeden místní a velice neobvyklý zvyk, který jsme popsali ve 2. kapitole: ve středověku se do zdí románských koste­ lů v departementu Pyrénées Orientales, na hranicích se španělskou Katalánií, vysekávaly dutiny, do nichž se vkládaly oddělené kosti nebož­ tíka (nikoli kostra vcelku), a dutina se pak zakryla kamennou deskou s epitafem. Zmíněné případy ale obecné zvyklosti nijak neovlivňovaly. V 17. století už pohřbívání „na dvě doby“ nebylo neznámé, ale do­ cházelo k němu jen vzácně. Dokonce existují slavné případy, kdy se nebožtíkovi dostalo dvou pohřbů, oddělených časovým úsekem potřeb­ ným pro rozklad těla: do definitivního hrobu byly uloženy kosti nebo mumifikované tělo. Zdá se, že praxe dvojího pohřbu se týkala výlučně slavných osobnos­ tí, ovšem běžným způsobem pohřbívání členů královských rodů se ne­ stala. Na Maltě byla výsadou velmistrů řádu. Zatímco obyčejní řádoví rytíři byli položeni do rakve, zasypáni nehašeným vápnem, uloženi do

106

HŘBITOV MUMIÍ

Nemá smysl příliš pátrat po skutečnosti skryté za těmito románovými příběhy. I kdyby v nich bylo alespoň zrnko pravdy, a to nejspíše bylo, byla tato pravda jen krátkodobým výplodem fantazie. Vše podstatné se totiž odehrávalo v říši fantazie a nejdůležitějšídakta s nejzávažnějšími důsledky nepatřila do prožité skutečnosti, ale do světa představ, které se odvíjely z lékařských rozprav a předpokládaly, že nebožtík má jakési vlastní bytí, jež vyvolává touhu a vzrušuje smysly. Pověry vědců, překvapených pozorováním zbytkové vnímavosti ne­ božtíků? Pověry zvrhlíků, znuděných bohatých povalečů vyhledáva­ jících silné prožitky a nepoznané rozkoše? Bezpochyby; tyto pověry ale patřily k myšlenkám a představám, které „visely ve vzduchu“ a mě­ ly širokou obec posluchačů, k níž patřily i lidové vrstvy. Společným jmenovatelem těchto obecně známých myšlenek byla jistota, že nebož­ tík nemůže zaniknout, že v něm cosi přetrvává, že je nutné jej zacho­ vat a užitečné vystavit lidským pohledům. Toto přesvědčení dokázalo v 17. století změnit vzhled hřbitovů, ne sice všude, v některých, zejména středomořských oblastech a v Latinské Americe však ano. Stálo u zro­ du hřbitovů, jimž z nedostatku lepšího názvu budeme říkat hřbitovy mumií V Evropě zanikly na konci 19. století, v Latinské Americe se udr­ žely déle.

z v o

TvTvzlzIvl*

XT*

z

v

vz

v

z

v

z

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

hrobky a do podlahy kostela jim byla vsazena mozaiková náhrobní deska, velmistři byli pohřbíváni do provizorního hrobu v kryptě, kde setrvali rok nebo déle; potom byli přemístěni do veliké hrobky v kostel­ ní kapli. Obřadní kniha řádu stanovovala přesný postup slavnostního rituálu, v jehož průběhu rytíři otevřeli velmistrovu rakev, lékař (specia­ lista na mrtvoly) identifikoval ostatky; potom rakev opět zavřeli a po odzpívání posmrtného rozhřešení uložili do konečného hrobu.48) Podobně byli přemisťováni také členové španělského panovnické­ ho rodu pohřbení v Escorialu. Těla byla nejprve uložena v místnosti, kterou Saint-Simon nazval síň práchnivění: „Dlouhá a úzká místnost. Jsou tu jen vybílené zdi, na konci veliké okno, naproti vchodu malé dveře [vedoucí do přilehlé hrobky]; veškerým zařízením je dlouhý dře­ věný stůl pro pokládání a úpravu těl uprostřed místnosti. Pro každého nebožtíka, jenž tu má spočinout, se vyseká výklenek do zdi a do něj se uloží jeho tělo, aby zpráchnivělo. Potom se výklenek zazdí tak, že nikdo nepozná, že zeď byla na tom místě porušena; oslnivě bílá stěna se leskne po celé ploše a v celé místnosti je hodně světla [což Saint-Simona překvapilo, neboť byl zvyklý spojovat smrt s temnotou hrobky].“ Těla jsou „po nějaké době vytažena a bez dalšího obřadu přenesena“ buď „do zásuvek Panteonu“, anebo do hrobky vedle síně práchnivění. Tam potom „zůstanou už navěky“.49) Důvodem provizorního ukládání byla nejspíš snaha vyhradit koneč­ ný hrob tělům, která se už nebudou hýbat, ať už se proměnila v suché kosti, nebo zůstala zachována i s tkáněmi v podobě mumie. V obou případech se přeskakovaly etapy rozkladu, aby se tělo zachovalo ve vy­ sušeném, a tedy dokonale vystavitelném stavu. Ve skutečnosti se tento technologický postup neomezoval jen na urozené osoby. Setkáváme se s ním na různých místech, v jižních a středomořských oblastech (tam se zmíněná místa kryjí s oblastmi, kde se nebožtík vystavoval s odkrytou tváří), aniž mi jsou ostatně jasné důvo­ dy této lokalizace. „Navštívil jsem kostel františkánů [les Cordeliers v Toulouse],“ píše jeden autor literárních dopisů z počátku 18. století. „Prohlédl jsem si tamní carnarium, o němž už jsem toho tolik slyšel.“ Ale pozor! Slovo carnarium zde neoznačuje staré středověké carnarium v podobě, v jaké existovalo ještě na hřbitově Neviňátek a v jaké jsme se s ním setkávali v průběhu našeho pátrání. Zde se jedná o depozitář mumií, „kde se po dlouhá staletí uchovávají celistvá těla. Tělo sličné Pavlíny dosud vykazuje známky krásy. Zeptal jsem se dobrých otců,

jakým způsobem se jim daří uchránit těla před zpráchnivěním [tech­ nika františkánů byla proslulá, což jim vyneslo rozsáhlou ,klientelu']. Vysvětlili mi, že těla nejprve pohřbí do zvláštní zeminy, která je zbaví masa; potom je vystaví průvanu [nejspíše v místnosti na kostelní věži, o níž se mluví níže]. Potom, když už jsou dostatečně vyschlá, je seřadí do carnarií [vestoje nebo vleže, přičemž každou z nich identifikuje ná­ pis na zdi]. Za tu dobu, co se mnou mnich rozmlouval, jsem viděl ně­ kolik dalších mnichů sestupovat z věže; na ramenou nesli mrtvá těla, jež průvan naprosto zbavil jakéhokoli zápachu; i usoudil jsem, že to, co mi dobrý františkán prozradil, je pravda.“ Mniši tedy ukládali zesnulé postupně na tři místa, z nichž jen to první bylo pod zemí. Ošetřovali je trochu jako američtí morticians ošetřují své zákazníky, s tím malým rozdílem, že patřili k řádu františkánů a ošetření vyžadovalo o něco ví­ ce času - pobyty pod zemí a na čerstvém vzduchu trvaly asi rok.50) Těla konečně přenesli do carnaria, které návštěvníkům - skutečně, chodilo se tam jako na výstavu - nabízelo pohled na směsici kostí a mumií. Několik pohřebišť tohoto druhu se dochovalo dodnes. Jedno je v kryptě římského kostela kapucínů Santa Maria della Concezione (po­ hřbívá se tu do prsti přivezené ze Svaté země) poblíž paláce Barberiniů (Palazzo Barberini), kteří si ji zvolili za místo svého posledního odpo­ činku. Kolem zdí krypty jsou rozestavěny mumie, podobně jako ve fran­ tiškánském carnariu v Toulouse. Říká se, že to jsou mumie řádových bratrů, zesnulých ve vůni svatosti. Avšak mohly by to být i mumie fran­ tiškánských terciářů, jejichž výsadou bylo, že směli být pochováváni v rouchu opásaném provazem. Další slavné pohřebiště mumií je v Pa­ lermu, rovněž v kostele kapucínů. Tam se pohřbívali laici ve světském oděvu a jejich příbuzní je chodili navštěvovat. Tento druh okázalosti se rozmohl nejspíš koncem 15. století, dřív ne, a trval až do roku 1881. Ke kryptě římského kapucínského kostela patří kromě mumií i pět kaplí, jejichž zdi a klenby zdobí kosti čtyř tisíc mnichů, které byly vyko­ pány, aby uvolnily místo dalším tělům. Podobná kostnice je i v podzemí římského kostela pohřebního bratrstva della Orazione e della Mořte; při úpravách tibetského nábřeží však byla bohužel přestavěna. Kosti tvoří rokajový ornament, v němž nahrazují mušle a kaménky. Několik pozoruhodných koster bylo opět složeno, například tři malé kostry dětí z rodu Barberini. Ostatní kosti byly použity v závislosti na svém tvaru: z pánevních kostí vznikly růžice, z lebek sloupy, z obratlů girlandy nebo lustry, z holenních nebo jiných dlouhých kostí oblouky

108

109

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

hrobky a do podlahy kostela jim byla vsazena mozaiková náhrobní deska, velmistři byli pohřbíváni do provizorního hrobu v kryptě, kde setrvali rok nebo déle; potom byli přemístěni do veliké hrobky v kostel­ ní kapli. Obřadní kniha řádu stanovovala přesný postup slavnostního rituálu, v jehož průběhu rytíři otevřeli velmistrovu rakev, lékař (specia­ lista na mrtvoly) identifikoval ostatky; potom rakev opět zavřeli a po odzpívání posmrtného rozhřešení uložili do konečného hrobu.48) Podobně byli přemisťováni také členové španělského panovnické­ ho rodu pohřbení v Escorialu. Těla byla nejprve uložena v místnosti, kterou Saint-Simon nazval síň práchnivění: „Dlouhá a úzká místnost. Jsou tu jen vybílené zdi, na konci veliké okno, naproti vchodu malé dveře [vedoucí do přilehlé hrobky]; veškerým zařízením je dlouhý dře­ věný stůl pro pokládání a úpravu těl uprostřed místnosti. Pro každého nebožtíka, jenž tu má spočinout, se vyseká výklenek do zdi a do něj se uloží jeho tělo, aby zpráchnivělo. Potom se výklenek zazdí tak, že nikdo nepozná, že zeď byla na tom místě porušena; oslnivě bílá stěna se leskne po celé ploše a v celé místnosti je hodně světla [což Saint-Simona překvapilo, neboť byl zvyklý spojovat smrt s temnotou hrobky].“ Těla jsou „po nějaké době vytažena a bez dalšího obřadu přenesena“ buď „do zásuvek Panteonu“, anebo do hrobky vedle síně práchnivění. Tam potom „zůstanou už navěky“.49) Důvodem provizorního ukládání byla nejspíš snaha vyhradit koneč­ ný hrob tělům, která se už nebudou hýbat, ať už se proměnila v suché kosti, nebo zůstala zachována i s tkáněmi v podobě mumie. V obou případech se přeskakovaly etapy rozkladu, aby se tělo zachovalo ve vy­ sušeném, a tedy dokonale vystavitelném stavu. Ve skutečnosti se tento technologický postup neomezoval jen na urozené osoby. Setkáváme se s ním na různých místech, v jižních a středomořských oblastech (tam se zmíněná místa kryjí s oblastmi, kde se nebožtík vystavoval s odkrytou tváří), aniž mi jsou ostatně jasné důvo­ dy této lokalizace. „Navštívil jsem kostel františkánů [les Cordeliers v Toulouse],“ píše jeden autor literárních dopisů z počátku 18. století. „Prohlédl jsem si tamní carnarium, o němž už jsem toho tolik slyšel.“ Ale pozor! Slovo carnarium zde neoznačuje staré středověké carnarium v podobě, v jaké existovalo ještě na hřbitově Neviňátek a v jaké jsme se s ním setkávali v průběhu našeho pátrání. Zde se jedná o depozitář mumií, „kde se po dlouhá staletí uchovávají celistvá těla. Tělo sličné Pavlíny dosud vykazuje známky krásy. Zeptal jsem se dobrých otců,

jakým způsobem se jim daří uchránit těla před zpráchnivěním [tech­ nika františkánů byla proslulá, což jim vyneslo rozsáhlou ,klientelu']. Vysvětlili mi, že těla nejprve pohřbí do zvláštní zeminy, která je zbaví masa; potom je vystaví průvanu [nejspíše v místnosti na kostelní věži, o níž se mluví níže]. Potom, když už jsou dostatečně vyschlá, je seřadí do carnarií [vestoje nebo vleže, přičemž každou z nich identifikuje ná­ pis na zdi]. Za tu dobu, co se mnou mnich rozmlouval, jsem viděl ně­ kolik dalších mnichů sestupovat z věže; na ramenou nesli mrtvá těla, jež průvan naprosto zbavil jakéhokoli zápachu; i usoudil jsem, že to, co mi dobrý františkán prozradil, je pravda.“ Mniši tedy ukládali zesnulé postupně na tři místa, z nichž jen to první bylo pod zemí. Ošetřovali je trochu jako američtí morticians ošetřují své zákazníky, s tím malým rozdílem, že patřili k řádu františkánů a ošetření vyžadovalo o něco ví­ ce času - pobyty pod zemí a na čerstvém vzduchu trvaly asi rok.50) Těla konečně přenesli do carnaria, které návštěvníkům - skutečně, chodilo se tam jako na výstavu - nabízelo pohled na směsici kostí a mumií. Několik pohřebišť tohoto druhu se dochovalo dodnes. Jedno je v kryptě římského kostela kapucínů Santa Maria della Concezione (po­ hřbívá se tu do prsti přivezené ze Svaté země) poblíž paláce Barberiniů (Palazzo Barberini), kteří si ji zvolili za místo svého posledního odpo­ činku. Kolem zdí krypty jsou rozestavěny mumie, podobně jako ve fran­ tiškánském carnariu v Toulouse. Říká se, že to jsou mumie řádových bratrů, zesnulých ve vůni svatosti. Avšak mohly by to být i mumie fran­ tiškánských terciářů, jejichž výsadou bylo, že směli být pochováváni v rouchu opásaném provazem. Další slavné pohřebiště mumií je v Pa­ lermu, rovněž v kostele kapucínů. Tam se pohřbívali laici ve světském oděvu a jejich příbuzní je chodili navštěvovat. Tento druh okázalosti se rozmohl nejspíš koncem 15. století, dřív ne, a trval až do roku 1881. Ke kryptě římského kapucínského kostela patří kromě mumií i pět kaplí, jejichž zdi a klenby zdobí kosti čtyř tisíc mnichů, které byly vyko­ pány, aby uvolnily místo dalším tělům. Podobná kostnice je i v podzemí římského kostela pohřebního bratrstva della Orazione e della Mořte; při úpravách tibetského nábřeží však byla bohužel přestavěna. Kosti tvoří rokajový ornament, v němž nahrazují mušle a kaménky. Několik pozoruhodných koster bylo opět složeno, například tři malé kostry dětí z rodu Barberini. Ostatní kosti byly použity v závislosti na svém tvaru: z pánevních kostí vznikly růžice, z lebek sloupy, z obratlů girlandy nebo lustry, z holenních nebo jiných dlouhých kostí oblouky

108

109

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

výklenků. Dílo se připisuje mnichovi z 18. století. Kostnice už tedy není prostým skladištěm kostí, je to divadelní kulisa, kde se lidské kosti pod­ řizují všem rozmarům barokního i rokokového umění; kostra se předvá­ dí zvědavým pohledům jako divadelní mašinérie a sama se mění v podí­ vanou. Jistě, vegetativní život, jenž v mumii zdánlivě přetrvává, z kostry vyprchal. Kostra dokonce ztratila individualitu. Kulisy krypty dýchají kolektivním životem, usmívají se stovkami hlav, mávají tisícerými údy. V téže chvíli, kdy králové sestupovali do podzemí a vzdávali se viditel­ ných náhrobků, kdy si temné království smrti budovalo sídlo v klenu­ tých hrobkách, jaké dávaly stavět správy záduší a jaké si vybájili autoři čer­ ných románů nebo fantazií vedení rytci, v téže chvíli vynášel jiný proud vnímavosti lidská těla na zemský povrch a žádal jejich uchování a oká­ zalé předvádění lidu. Lidé je navštěvovali a mohli s nimi rozmlouvat. Je zajímavé porovnat skutečné krypty se staršími obrazy Vittora Carpaccia (asi 1455-1526). Na obraze Uložení Krista do hrobu (Berlín, Stiftung Staatliche Museen, Gemáldegalerie) leží Ježíš Kristus před pohřbe­ ním na hřbitově. Ano, je to hřbitov, přestože připomíná spíše skládku: mezi zdechlinami zvířat (!) se kupí kosti. Tehdy to bylo běžné. Kosti tu však nejsou rozházeny jednotlivě, bez ladu a skladu: mumie, kostry lidí 11 i zvířat se vynořuji ze zeme vcelku, ave „tvan mají cosi, co připomíná výraz. Zdejší půda zachovává těla: vyrábí pěkné mumie. Na Carpacciově obraze Meditace o umučení (Frickova sbírka, Metro­ politan Museum of Art, New York) je setkání pouštních poustevníků: na zdi nad svátým Antonínem visí růženec z malých obratlů, jako lustry v kostnici bratrstva della Orazione e della Mořte v Římě! Duchovní autoři, mezi nimi i sám Bossuet, by bývali rádi - alespoň to tvrdili - otevřeli hroby, aby zapůsobili na živé a připomněli jim, že jsou smrtelní. Ale doopravdy se toho nikdy neodvážili, byl by to nesne­ sitelně ohavný pohled. Přitom jejich současníci už těla vynášeli a uka­ zovali, pravda, v podobě velmi přijatelné, jež si uchovala jakés takés zdání života.

nešlo jinak, nahrazovaly se „zastupitelem“, voskovou nebo dřevěnou loutkou v životní velikosti. V římských kostelích se některé z těchto svátých mumií dodnes uchovávají v relikviářích s prosklenými stěnami: v kostele na Fóru leží jeho patronka svátá Františka Římská; další mu­ mie, oblečené do dlouhého roucha s rozparkem, pololeží v kostele San Francesco a Ripa - nadzvednutá horní část těla se opírá o lokty. Jemný závoj všitý do rozparku umožňuje spatřit tělo zabalené do síťky, která drží pohromadě kosti. K výsadám rodiny Doriů (ještě stále jsme v Ří­ mě) patřila vlastní mumie v malé soukromé kapli rodinného paláce (Palazzo Doria). Nemyslím, že by se našlo mnoho našich současníků ochotných spát pod jednou střechou s mumií, navíc ve vedlejším pokoji. Ostatně, proč by se obliba mumií nemohla přenést i do užšího ro­ dinného kruhu? Později (v 10. kapitole) uvidíme, jak vývoj citovosti prohluboval bolest pozůstalých nad ztrátou blízkých a občas je vedl k chorobnému ctění jejich památky. Nyní si přiblížíme jen to, jak tako­ véto cítění dovedlo využít zálibu v mumiích, jež - soudě podle počet­ ných stop - provázela celé 18. století. Pokušení ponechat si tělo zesnulého bylo staré: setkáváme se s ním už na přelomu 16. a 17. století, nikoli ve skutečném životě, ale na diva­ delní scéně: v tragédii Tamerlan Veliký (Tamburlaine the Great) alžbětin­ ského autora Christophera Marlowa (1564-1593) si hrdina Tamerlán vozí s sebou nabalzamované tělo své milované Zenokraty.51) Členové římského bratrstva della Orazione e della Mořte (pohřební bratrstvo, o němž jsme se zmínili v souvislosti s kostnicí v kryptě jejich kostela) sestavovali u příležitosti svého výročního svátku živé obrazy, které slou­ žily jako předloha k rytinám. Jeden z těchto živých obrazů znázorňoval očistec. Při jeho inscenování použili členové bratrstva skutečné mrtvoly. V 18. století se tato praxe přesunula z divadelní scény do městského života. Nestávalo se příliš často, aby někdo přechovával doma tělo ze­ snulého blízkého, od nějž se nechtěl odloučit pohřbem, nebyl to však jev naprosto výjimečný. Například v roce 1775 si Martin van Butchell ponechal doma zesnulou manželku, a měl ji tam tak dlouho, dokud to nezačalo vadit jeho druhé ženě. Potom odvezli mumii do londýnské Royal College of surgeons, kde zůstala uchována až do bombardování za druhé světové války. Dalším případem jsou rodiče paní Germaine de Staél, Jacques Necker (ministr financí Ludvíka XVI.) a jeho žena Suzanne, rozená Curchodová. Paní Neckerová měla hrůzu z toho, že bude pohřbena zaživa,

110

v

•z

v

'

CC

''

•

v’

z

z

MUMIE V RODINNÉM KRUHU

Mumie ostatně nebyly k vidění jen na hřbitovech, ale i na oltářích. Těla světců se z hromádky kostí ve schráně na ostatky proměnila ve skutečné mumie, oblečené jako zaživa a vystavené pohledům věřících. Když to

111

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

výklenků. Dílo se připisuje mnichovi z 18. století. Kostnice už tedy není prostým skladištěm kostí, je to divadelní kulisa, kde se lidské kosti pod­ řizují všem rozmarům barokního i rokokového umění; kostra se předvá­ dí zvědavým pohledům jako divadelní mašinérie a sama se mění v podí­ vanou. Jistě, vegetativní život, jenž v mumii zdánlivě přetrvává, z kostry vyprchal. Kostra dokonce ztratila individualitu. Kulisy krypty dýchají kolektivním životem, usmívají se stovkami hlav, mávají tisícerými údy. V téže chvíli, kdy králové sestupovali do podzemí a vzdávali se viditel­ ných náhrobků, kdy si temné království smrti budovalo sídlo v klenu­ tých hrobkách, jaké dávaly stavět správy záduší a jaké si vybájili autoři čer­ ných románů nebo fantazií vedení rytci, v téže chvíli vynášel jiný proud vnímavosti lidská těla na zemský povrch a žádal jejich uchování a oká­ zalé předvádění lidu. Lidé je navštěvovali a mohli s nimi rozmlouvat. Je zajímavé porovnat skutečné krypty se staršími obrazy Vittora Carpaccia (asi 1455-1526). Na obraze Uložení Krista do hrobu (Berlín, Stiftung Staatliche Museen, Gemáldegalerie) leží Ježíš Kristus před pohřbe­ ním na hřbitově. Ano, je to hřbitov, přestože připomíná spíše skládku: mezi zdechlinami zvířat (!) se kupí kosti. Tehdy to bylo běžné. Kosti tu však nejsou rozházeny jednotlivě, bez ladu a skladu: mumie, kostry lidí 11 i zvířat se vynořuji ze zeme vcelku, ave „tvan mají cosi, co připomíná výraz. Zdejší půda zachovává těla: vyrábí pěkné mumie. Na Carpacciově obraze Meditace o umučení (Frickova sbírka, Metro­ politan Museum of Art, New York) je setkání pouštních poustevníků: na zdi nad svátým Antonínem visí růženec z malých obratlů, jako lustry v kostnici bratrstva della Orazione e della Mořte v Římě! Duchovní autoři, mezi nimi i sám Bossuet, by bývali rádi - alespoň to tvrdili - otevřeli hroby, aby zapůsobili na živé a připomněli jim, že jsou smrtelní. Ale doopravdy se toho nikdy neodvážili, byl by to nesne­ sitelně ohavný pohled. Přitom jejich současníci už těla vynášeli a uka­ zovali, pravda, v podobě velmi přijatelné, jež si uchovala jakés takés zdání života.

nešlo jinak, nahrazovaly se „zastupitelem“, voskovou nebo dřevěnou loutkou v životní velikosti. V římských kostelích se některé z těchto svátých mumií dodnes uchovávají v relikviářích s prosklenými stěnami: v kostele na Fóru leží jeho patronka svátá Františka Římská; další mu­ mie, oblečené do dlouhého roucha s rozparkem, pololeží v kostele San Francesco a Ripa - nadzvednutá horní část těla se opírá o lokty. Jemný závoj všitý do rozparku umožňuje spatřit tělo zabalené do síťky, která drží pohromadě kosti. K výsadám rodiny Doriů (ještě stále jsme v Ří­ mě) patřila vlastní mumie v malé soukromé kapli rodinného paláce (Palazzo Doria). Nemyslím, že by se našlo mnoho našich současníků ochotných spát pod jednou střechou s mumií, navíc ve vedlejším pokoji. Ostatně, proč by se obliba mumií nemohla přenést i do užšího ro­ dinného kruhu? Později (v 10. kapitole) uvidíme, jak vývoj citovosti prohluboval bolest pozůstalých nad ztrátou blízkých a občas je vedl k chorobnému ctění jejich památky. Nyní si přiblížíme jen to, jak tako­ véto cítění dovedlo využít zálibu v mumiích, jež - soudě podle počet­ ných stop - provázela celé 18. století. Pokušení ponechat si tělo zesnulého bylo staré: setkáváme se s ním už na přelomu 16. a 17. století, nikoli ve skutečném životě, ale na diva­ delní scéně: v tragédii Tamerlan Veliký (Tamburlaine the Great) alžbětin­ ského autora Christophera Marlowa (1564-1593) si hrdina Tamerlán vozí s sebou nabalzamované tělo své milované Zenokraty.51) Členové římského bratrstva della Orazione e della Mořte (pohřební bratrstvo, o němž jsme se zmínili v souvislosti s kostnicí v kryptě jejich kostela) sestavovali u příležitosti svého výročního svátku živé obrazy, které slou­ žily jako předloha k rytinám. Jeden z těchto živých obrazů znázorňoval očistec. Při jeho inscenování použili členové bratrstva skutečné mrtvoly. V 18. století se tato praxe přesunula z divadelní scény do městského života. Nestávalo se příliš často, aby někdo přechovával doma tělo ze­ snulého blízkého, od nějž se nechtěl odloučit pohřbem, nebyl to však jev naprosto výjimečný. Například v roce 1775 si Martin van Butchell ponechal doma zesnulou manželku, a měl ji tam tak dlouho, dokud to nezačalo vadit jeho druhé ženě. Potom odvezli mumii do londýnské Royal College of surgeons, kde zůstala uchována až do bombardování za druhé světové války. Dalším případem jsou rodiče paní Germaine de Staél, Jacques Necker (ministr financí Ludvíka XVI.) a jeho žena Suzanne, rozená Curchodová. Paní Neckerová měla hrůzu z toho, že bude pohřbena zaživa,

110

v

•z

v

'

CC

''

•

v’

z

z

MUMIE V RODINNÉM KRUHU

Mumie ostatně nebyly k vidění jen na hřbitovech, ale i na oltářích. Těla světců se z hromádky kostí ve schráně na ostatky proměnila ve skutečné mumie, oblečené jako zaživa a vystavené pohledům věřících. Když to

111

112

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

a sepsala pojednání 0 předčasných pohřbech (Des inhumations précipitées). (My se touto tematikou budeme zabývat v 9. kapitole.) Doufala, že si po smrti uchová schopnost rozmlouvat se svým chotěm (analýze této touhy, obecně rozšířené na konci 18. a zejména v 19. století, jsme věnovali 11. kapitolu). „Učiň vše přesně tak, jak jsem řekla,“ napsala mu. „Snad bude má duše bloudit v tvé blízkosti... Snad se budu moci sladce těšit z toho, jak přesně plníš přání té, jež tě tolik miluje.“ Podle pokynů paní Neckerové mělo být na jejich panství v Coppetu na břehu 'v' Ženevského jezera postaveno mauzoleum pro ni a jejího manžela, kde měli být oba uchováni v nádrži naplněné lihem. Když zemřela, Jacques Necker šiji nejprve nechal tři měsíce doma. Francouzskývyzvědač, jenž rodinu hlídal, uvedl ve svém hlášení, že paní Neckerová „přikázala, aby se její tělo uchovávalo v lihu jako lidský zárodek“. A paní Germaine de Staěl napsala: „Snad ani nevíte, že moje matka vydala tak neobyčejné a zvláštní příkazy týkající se rozličných způsobů, jak ji nabalzamovat a uchovat ponořenou v lihu pod skleněným víkem, protože věřila to­ mu, že pokud budou črty její tváře dokonale zachovány, můj nešťastný otec stráví zbytek života tím, že se na ni bude dívat.“ Mauzoleum bylo znovu otevřeno 28. července 1804 při ukládání rakve paní de Staěl. „V nádrži z černého mramoru, ještě do poloviny naplněné lihem, leželi Necker a jeho žena, přikryti širokým červeným kabátem. Neckerová tvář byla zcela nedotčena; hlava paní Neckerové klesla a zakrýval ji kabát.“52) Pařížský večerník Paris-Soir uveřejnil v říjnu 1947 následující histor­ ku: „Dne 21. května 1927 zemřel v Paříži ve věku sedmdesáti let markýz Maurice d’Urre ďAubais. Protože byl bezdětný, odkázal své obrovské jmění francouzskému státu, ovšem pod podivnou podmínkou: ,Přeji si/ napsal ve své závěti, ,abych byl po smrti usazen do křesla ve skle­ něné schráně. Schrána bude neustále osvětlena a umístěna na místě přístupném veřejnosti, v blízkosti majáku a rozhlasového vysílače na mořském pobřeží tak, abych měl výhled na moře/“ Ve skutečnosti však pozůstalí jeho rakev - nikoli mumii vystavenou pohledům - umístili v jedné z místností na jeho zámku, kterou upravili na stálou smutečm sin. Také anglický filozof Jeremy Bentham (1748-1832) požádal, aby je­ ho nabalzamované tělo bylo uchováno na londýnské univerzitě, již za­ ložil, aby tam za ním mohli přicházet návštěvníci a případně mu klást otázky.

V roce 1848 objevila rakouská policie v domě kněžny Belgioso, pro­ slulé milenky historika Augusta Migneta a mnohých dalších, nabalza­ mované tělo jejího mladého tajemníka, od nějž se nechtěla odloučit před pohřbem dala tělo v rakvi vyměnit za velké poleno. Až se k tomuto jevu znovu vrátíme, balzamování „podomácku“ nás už nebude tolik překvapovat, protože už víme, jak důležité místo zau­ jímala mumie v dobové obrazivosti. Za těchto okolností je nasnadě, proč se svobodní zednáři neštítili používat při iniciačních obřadech nabalzamovaná mrtvá těla. Díky Vovellově studii případu Josepha Seka53) víme, že tělo Aniceta Martela, jenž v roce 1791 zavraždil pana ďAlbertes, ukradli medici pohřební­ mu bratrstvu modrých kajícníků a upravili je pro účely přijímací zkouš­ ky do aixské zednářské lóže. V Arbaudově muzeu v Aix-en-Provence si také můžeme prohlédnout sádrovou sochu od provensálského so­ chaře J.-P. Chastela, která s přesností odlitku znázorňuje - slovy Michela Vovella - „okamžik smrti“ jednoho tesaře, jehož zvláštní siluetu M. Vovelle nakreslil. Tesař zemřel v důsledku rvačky zednářských tova­ ryšů na staveništi zmíněného Josepha Seka, majitele stavební firmy a svobodného zednáře. Ovšem ještě v roce 1873 se v Šekově bývalém domě nalézala stolice z ořechového dřeva, „jakýsi podivný kompro­ mis mezi pohovkou a sarkofágem“. Když se zvedlo víko nebo sklopila jedna z delších postranic podstavce, objevila se velmi realisticky vy­ malovaná Chastelova socha, pravděpodobně polychromovaná kopie bílého originálu z Arbaudova muzea. Podle M. Vovella byla součástí „příslušenství kabinetu rozjímání zednářské lóže a používala se při zkouškách iniciačního obřadu“. Celkem vzato šlo o ekvivalent mumie, náramně připomínající „zastupitele“ zesnulých světců v barokních kostelích. Pokud pozůstalý nemohl uchovat celé tělo, spokojil se s nějakou jeho částí. Po dlouhou dobu nej vyhledávanější a nejušlechtilejší bylo srdce, sídlo života a citu. Zrodila se srdcová symbolika, jejímiž prvními projevy v naší kultuře byly hroby srdcí, o nichž jsme se už zmínili. Z tě­ la se vyjmuly vnitřní orgány, od nichž se oddělilo srdce, jež se stejně jako ony pohřbívalo zvlášť. Hroby srdcí se udržely po dlouhá staletí, poslední, o němž vím, je hrob srdce Charlese Maurrase (1868-1952), který si přál, aby bylo pohřbeno v matčině skříňce na ruční práce. Pra­ podivné přání, hodné zůstavitele - a snad i svobodného zednáře - z pře­ lomu 18. a 19. století.

z

z v

113

112

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

a sepsala pojednání 0 předčasných pohřbech (Des inhumations précipitées). (My se touto tematikou budeme zabývat v 9. kapitole.) Doufala, že si po smrti uchová schopnost rozmlouvat se svým chotěm (analýze této touhy, obecně rozšířené na konci 18. a zejména v 19. století, jsme věnovali 11. kapitolu). „Učiň vše přesně tak, jak jsem řekla,“ napsala mu. „Snad bude má duše bloudit v tvé blízkosti... Snad se budu moci sladce těšit z toho, jak přesně plníš přání té, jež tě tolik miluje.“ Podle pokynů paní Neckerové mělo být na jejich panství v Coppetu na břehu 'v' Ženevského jezera postaveno mauzoleum pro ni a jejího manžela, kde měli být oba uchováni v nádrži naplněné lihem. Když zemřela, Jacques Necker šiji nejprve nechal tři měsíce doma. Francouzskývyzvědač, jenž rodinu hlídal, uvedl ve svém hlášení, že paní Neckerová „přikázala, aby se její tělo uchovávalo v lihu jako lidský zárodek“. A paní Germaine de Staěl napsala: „Snad ani nevíte, že moje matka vydala tak neobyčejné a zvláštní příkazy týkající se rozličných způsobů, jak ji nabalzamovat a uchovat ponořenou v lihu pod skleněným víkem, protože věřila to­ mu, že pokud budou črty její tváře dokonale zachovány, můj nešťastný otec stráví zbytek života tím, že se na ni bude dívat.“ Mauzoleum bylo znovu otevřeno 28. července 1804 při ukládání rakve paní de Staěl. „V nádrži z černého mramoru, ještě do poloviny naplněné lihem, leželi Necker a jeho žena, přikryti širokým červeným kabátem. Neckerová tvář byla zcela nedotčena; hlava paní Neckerové klesla a zakrýval ji kabát.“52) Pařížský večerník Paris-Soir uveřejnil v říjnu 1947 následující histor­ ku: „Dne 21. května 1927 zemřel v Paříži ve věku sedmdesáti let markýz Maurice d’Urre ďAubais. Protože byl bezdětný, odkázal své obrovské jmění francouzskému státu, ovšem pod podivnou podmínkou: ,Přeji si/ napsal ve své závěti, ,abych byl po smrti usazen do křesla ve skle­ něné schráně. Schrána bude neustále osvětlena a umístěna na místě přístupném veřejnosti, v blízkosti majáku a rozhlasového vysílače na mořském pobřeží tak, abych měl výhled na moře/“ Ve skutečnosti však pozůstalí jeho rakev - nikoli mumii vystavenou pohledům - umístili v jedné z místností na jeho zámku, kterou upravili na stálou smutečm sin. Také anglický filozof Jeremy Bentham (1748-1832) požádal, aby je­ ho nabalzamované tělo bylo uchováno na londýnské univerzitě, již za­ ložil, aby tam za ním mohli přicházet návštěvníci a případně mu klást otázky.

V roce 1848 objevila rakouská policie v domě kněžny Belgioso, pro­ slulé milenky historika Augusta Migneta a mnohých dalších, nabalza­ mované tělo jejího mladého tajemníka, od nějž se nechtěla odloučit před pohřbem dala tělo v rakvi vyměnit za velké poleno. Až se k tomuto jevu znovu vrátíme, balzamování „podomácku“ nás už nebude tolik překvapovat, protože už víme, jak důležité místo zau­ jímala mumie v dobové obrazivosti. Za těchto okolností je nasnadě, proč se svobodní zednáři neštítili používat při iniciačních obřadech nabalzamovaná mrtvá těla. Díky Vovellově studii případu Josepha Seka53) víme, že tělo Aniceta Martela, jenž v roce 1791 zavraždil pana ďAlbertes, ukradli medici pohřební­ mu bratrstvu modrých kajícníků a upravili je pro účely přijímací zkouš­ ky do aixské zednářské lóže. V Arbaudově muzeu v Aix-en-Provence si také můžeme prohlédnout sádrovou sochu od provensálského so­ chaře J.-P. Chastela, která s přesností odlitku znázorňuje - slovy Michela Vovella - „okamžik smrti“ jednoho tesaře, jehož zvláštní siluetu M. Vovelle nakreslil. Tesař zemřel v důsledku rvačky zednářských tova­ ryšů na staveništi zmíněného Josepha Seka, majitele stavební firmy a svobodného zednáře. Ovšem ještě v roce 1873 se v Šekově bývalém domě nalézala stolice z ořechového dřeva, „jakýsi podivný kompro­ mis mezi pohovkou a sarkofágem“. Když se zvedlo víko nebo sklopila jedna z delších postranic podstavce, objevila se velmi realisticky vy­ malovaná Chastelova socha, pravděpodobně polychromovaná kopie bílého originálu z Arbaudova muzea. Podle M. Vovella byla součástí „příslušenství kabinetu rozjímání zednářské lóže a používala se při zkouškách iniciačního obřadu“. Celkem vzato šlo o ekvivalent mumie, náramně připomínající „zastupitele“ zesnulých světců v barokních kostelích. Pokud pozůstalý nemohl uchovat celé tělo, spokojil se s nějakou jeho částí. Po dlouhou dobu nej vyhledávanější a nejušlechtilejší bylo srdce, sídlo života a citu. Zrodila se srdcová symbolika, jejímiž prvními projevy v naší kultuře byly hroby srdcí, o nichž jsme se už zmínili. Z tě­ la se vyjmuly vnitřní orgány, od nichž se oddělilo srdce, jež se stejně jako ony pohřbívalo zvlášť. Hroby srdcí se udržely po dlouhá staletí, poslední, o němž vím, je hrob srdce Charlese Maurrase (1868-1952), který si přál, aby bylo pohřbeno v matčině skříňce na ruční práce. Pra­ podivné přání, hodné zůstavitele - a snad i svobodného zednáře - z pře­ lomu 18. a 19. století.

z

z v

113

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

Srdce se už dlouho znázorňovalo v idealizované podobě: srdce ho­ řící láskou nebo Nejsvětější srdce Ježíšovo. Nicméně v Mexiku 17.-18. století, v téže době, kdy mrtvé tělo vyvolávalo v Evropě podivná poku­ šení, se už srdce nejsvětější lásky nemalovalo ve stylizované, ale v krva­ vé podobě, s pahýly odseknutých žil a tepen, jako barevná ilustrace z učebnice anatomie. Posedlost srdcem se v Mexiku projevovala i ve zpracování námětu očistce. Zatímco v jižní Evropě andělé vysvobozují duše z plamenů, tentýž obraz v Mexiku ještě doprovází scéna v nebi Jezulátko vyndává z proutěného košíku srdce, představující vysvoboze­ nou duši. K symbolice srdce se přihlásily i revoluční kulty. Po Maratově vraž­ dě, k níž došlo na slavnosti uspořádané na jeho počest v zahradě Lu­ cemburského paláce v neděli 13. července 1793, bylo jeho srdce vysta­ veno na odkladném oltáři v „drahocenné pyxidě [schránce na hostie] patřící správci královského majetku“. Na tom, že srdce stejně jako mumie nezůstalo v hrobě a proměnilo se v domácí a přenosný předmět, není nic překvapivého. Markýz de Tauras, manžel slečny de Bernis, smrtelně raněn ve Flandrech (při tažení maršála Francoise Henri de Montmorency-Bouteville, vévody Lucemburského), „vzápětí nato po­ ručil, aby mu hned po smrti odebrali srdce a doručili je jeho choti“. Když měl vikomt Mirabeau-Tonneau, bratr slavného hraběte de Mi­ rabeau, v roce 1792 v exilu pohřeb, přibyl k tradičním obřadům ještě jeden, zcela nevšední: „Vikomtovo srdce, nabalzamované a uzavřené v olověné skříňce, připevnili vojáci k žerdi praporu legie dobrovolníků [legie Mirabeau, již založil].“ Tedy nikoli už hrob srdce v kostele. Srdce se proměnilo v upomínkový předmět, který nosíme s sebou a předává­ me potomkům. Například srdce maršála Henriho de La Tour d’Auver­ gne, vikomta z Turenne, i „prvního granátníka Francie“ Théophila de La Tour d’Auvergne, se v jejich rodině dochovala až do dnešních dnů. Počínaje 18. a po celé 19. století se srdce běžně nahrazovalo pramín­ ky vlasů, tedy opět částí těla, ovšem suchou a nerozkladnou jako kos­ ti. Londýnské Victoria and Albert Museum vystavuje řadu šperků, ur­ čených k uchovávání vlasů nebo z vlasů částečně vyrobených: brože s medailonky v podobě kamejí na vlasovém podkladě, z nichž ty nej­ starší pocházejí z let 1697, 1700 a 1703. Početné jsou náramky z vlasů z 19. století. V muzeu archeologické společnosti v Provins si lze pro­ hlédnout památku na Hégésippa Moreaua v podobě malého hrobu obklopeného smutečními vrbami s korunami z vlasů zesnulého.

Úpravy těl vyvo 1 ávaly jak zbožnou úctu, tak posměch. V roce 1723 se vytrvale vyprávěla historka, která by královské balzamovače z 15.-16. století nemohla vyvést z míry: když zemřel vévoda Orleánský, „otevřeli tělo jako obvykle před balzamováním a vyňali srdce, jež měli uložit do skříňky a odnést do pařížského kláštera Val-de-Gráce. Při operaci byla v místnosti vévodova dánská doga a než jí v tom stačil kdokoli zabránit, popadla srdce a dobrou čtvrtinu sežrala.“54)

114

115

OD MRTVOLY K ŽIVOTU:

NOVODOBÝ PROMÉTHEUS

Přestaňme se nyní zabývat zmatečným světem, v němž se podzemní řeky obrazotvornosti mísily s vědeckými proudy. Z třeštění, nej různěj­ ších posedlostí, pozorování a přemítání, jimiž se vyznačoval, vyvstala nová víra, zasáhla kdekoho a utvořila základ obecně známých znalostí a pověr. Pronikla do lékařství 18. století i do vědeckého chápání přírody, ale stejně jako dnes posoudíme vliv psychoanalýzy na obecné mravy nejlépe čtením ženských časopisů, i našim badatelským záměrům lépe poslouží, podchytíme-li jevy spojené se smrtí v jejich popularizované a zjednodušené podobě. Jednoho bouřlivého večera roku 1816 se na břehu Ženevského jezera sešli Mary Shelleyová, lord George Gordon Byron, lékař Polidori a au­ tor Mnicha Matthew Gregory Lewis; aby ukrátili čas, začali si vymýšlet hrůzostrašné příběhy, jako by si vyprávěli na přástkách. Tady se zrodil Frankenstein aneb novodobý Prométheus Mary Shelleyové, vydaný v roce 1818. Autorka se svěřuje, jak se v té době všichni vášnivě zajímali o otáz­ ky zrodu života. „Tvrdí se, že [Darwin] si pod skleněné víčko uložil tro­ chu vlasových nudlí a ony se po nějaké době začaly hýbat. [Z červů, ha­ věti, ze všeho, co se hemží v temnotách na dně hrobů a hrobek, prýští nový život. O přímé souvztažnosti mezi rozkladem a životem nelze pochybovat.] Možná se nám někdy podaří obnovit život tam, kde smrt již zřejmě odsoudila tělo ke zkáze [nepřiznaný sen středověkého lékař­ ství, jež si vzrušeně kladlo otázku, jaký že to zbytkový život přetrvává v mrtvolách]. Tuto možnost naznačuje galvanismus.“ U zrodu života tedy stojí elektřina a rozklad?0) Jan Potocki oba tyto jevy zpochybňuje v Rukopisu nalezeném v Zaragoze, když popisuje „falešný systém“ vědce Herváse. Nejprve rozklad:

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

Srdce se už dlouho znázorňovalo v idealizované podobě: srdce ho­ řící láskou nebo Nejsvětější srdce Ježíšovo. Nicméně v Mexiku 17.-18. století, v téže době, kdy mrtvé tělo vyvolávalo v Evropě podivná poku­ šení, se už srdce nejsvětější lásky nemalovalo ve stylizované, ale v krva­ vé podobě, s pahýly odseknutých žil a tepen, jako barevná ilustrace z učebnice anatomie. Posedlost srdcem se v Mexiku projevovala i ve zpracování námětu očistce. Zatímco v jižní Evropě andělé vysvobozují duše z plamenů, tentýž obraz v Mexiku ještě doprovází scéna v nebi Jezulátko vyndává z proutěného košíku srdce, představující vysvoboze­ nou duši. K symbolice srdce se přihlásily i revoluční kulty. Po Maratově vraž­ dě, k níž došlo na slavnosti uspořádané na jeho počest v zahradě Lu­ cemburského paláce v neděli 13. července 1793, bylo jeho srdce vysta­ veno na odkladném oltáři v „drahocenné pyxidě [schránce na hostie] patřící správci královského majetku“. Na tom, že srdce stejně jako mumie nezůstalo v hrobě a proměnilo se v domácí a přenosný předmět, není nic překvapivého. Markýz de Tauras, manžel slečny de Bernis, smrtelně raněn ve Flandrech (při tažení maršála Francoise Henri de Montmorency-Bouteville, vévody Lucemburského), „vzápětí nato po­ ručil, aby mu hned po smrti odebrali srdce a doručili je jeho choti“. Když měl vikomt Mirabeau-Tonneau, bratr slavného hraběte de Mi­ rabeau, v roce 1792 v exilu pohřeb, přibyl k tradičním obřadům ještě jeden, zcela nevšední: „Vikomtovo srdce, nabalzamované a uzavřené v olověné skříňce, připevnili vojáci k žerdi praporu legie dobrovolníků [legie Mirabeau, již založil].“ Tedy nikoli už hrob srdce v kostele. Srdce se proměnilo v upomínkový předmět, který nosíme s sebou a předává­ me potomkům. Například srdce maršála Henriho de La Tour d’Auver­ gne, vikomta z Turenne, i „prvního granátníka Francie“ Théophila de La Tour d’Auvergne, se v jejich rodině dochovala až do dnešních dnů. Počínaje 18. a po celé 19. století se srdce běžně nahrazovalo pramín­ ky vlasů, tedy opět částí těla, ovšem suchou a nerozkladnou jako kos­ ti. Londýnské Victoria and Albert Museum vystavuje řadu šperků, ur­ čených k uchovávání vlasů nebo z vlasů částečně vyrobených: brože s medailonky v podobě kamejí na vlasovém podkladě, z nichž ty nej­ starší pocházejí z let 1697, 1700 a 1703. Početné jsou náramky z vlasů z 19. století. V muzeu archeologické společnosti v Provins si lze pro­ hlédnout památku na Hégésippa Moreaua v podobě malého hrobu obklopeného smutečními vrbami s korunami z vlasů zesnulého.

Úpravy těl vyvo 1 ávaly jak zbožnou úctu, tak posměch. V roce 1723 se vytrvale vyprávěla historka, která by královské balzamovače z 15.-16. století nemohla vyvést z míry: když zemřel vévoda Orleánský, „otevřeli tělo jako obvykle před balzamováním a vyňali srdce, jež měli uložit do skříňky a odnést do pařížského kláštera Val-de-Gráce. Při operaci byla v místnosti vévodova dánská doga a než jí v tom stačil kdokoli zabránit, popadla srdce a dobrou čtvrtinu sežrala.“54)

114

115

OD MRTVOLY K ŽIVOTU:

NOVODOBÝ PROMÉTHEUS

Přestaňme se nyní zabývat zmatečným světem, v němž se podzemní řeky obrazotvornosti mísily s vědeckými proudy. Z třeštění, nej různěj­ ších posedlostí, pozorování a přemítání, jimiž se vyznačoval, vyvstala nová víra, zasáhla kdekoho a utvořila základ obecně známých znalostí a pověr. Pronikla do lékařství 18. století i do vědeckého chápání přírody, ale stejně jako dnes posoudíme vliv psychoanalýzy na obecné mravy nejlépe čtením ženských časopisů, i našim badatelským záměrům lépe poslouží, podchytíme-li jevy spojené se smrtí v jejich popularizované a zjednodušené podobě. Jednoho bouřlivého večera roku 1816 se na břehu Ženevského jezera sešli Mary Shelleyová, lord George Gordon Byron, lékař Polidori a au­ tor Mnicha Matthew Gregory Lewis; aby ukrátili čas, začali si vymýšlet hrůzostrašné příběhy, jako by si vyprávěli na přástkách. Tady se zrodil Frankenstein aneb novodobý Prométheus Mary Shelleyové, vydaný v roce 1818. Autorka se svěřuje, jak se v té době všichni vášnivě zajímali o otáz­ ky zrodu života. „Tvrdí se, že [Darwin] si pod skleněné víčko uložil tro­ chu vlasových nudlí a ony se po nějaké době začaly hýbat. [Z červů, ha­ věti, ze všeho, co se hemží v temnotách na dně hrobů a hrobek, prýští nový život. O přímé souvztažnosti mezi rozkladem a životem nelze pochybovat.] Možná se nám někdy podaří obnovit život tam, kde smrt již zřejmě odsoudila tělo ke zkáze [nepřiznaný sen středověkého lékař­ ství, jež si vzrušeně kladlo otázku, jaký že to zbytkový život přetrvává v mrtvolách]. Tuto možnost naznačuje galvanismus.“ U zrodu života tedy stojí elektřina a rozklad?0) Jan Potocki oba tyto jevy zpochybňuje v Rukopisu nalezeném v Zaragoze, když popisuje „falešný systém“ vědce Herváse. Nejprve rozklad:

116

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

„Pokud jde o člověka a zvířata, připisoval [Hervás] začátek jejich exis­ tence rodivé kyselině, která způsobuje fermentaci hmoty a dává jí stálé formy. [...] Pokládal houbovitou hmotu [sic], jež se tvoří z vlhkého dře­ va, za článek spojující krystalizaci zkamenělin a rozmnožování rostlin a zvířat.“ Potocki v poznámce dodává, že „Hervásova univerzální kyse­ lina připomíná onu elementární kyselinu, o níž se zmiňuje Paracelsus.“ A nyní elektřina: „Hervás věděl, že bouře působí zkysnutí a kvašení vína.“ Domníval se, že „matérie blesku může uvolnit síly ukryté v ro­ divé kyselině, a začít tak vývoj nekonečně rozmanitý, ale neměnný ve vytváření stejných forem.“ Hervás zastával stejné názory jako Franken­ stein.56) Frankenstein propadl pokušení použít tyto myšlenky k uskutečnění neobyčejného plánu: chtěl stvořit bytost podobnou člověku. Domníval se, že by snad bylo možné utvořit jednotlivé prvky lidského těla, sesta­ vit je v jeden celek a tomuto celku pak s použitím kvašení a elektřiny vdechnout život. Ověření této teorie vyžadovalo hlubokou znalost lidského těla: „Jed­ ním z problémů, které obzvláště zaujaly mou pozornost, bylo uspořáV' dání lidského těla a živých tvorů vůbec. Casto jsem se ptával sám sebe, odkud vlastně pramení podstata života.“ Frankenstein prostudoval souvztažnosti mezi tělem, životem a mrtvolou, jak ji chápali středověcí lékaři [Albertus Magnus, Cornelius Agrippa,-Paracelsus]. ,„Chceme-li zkoumat příčiny života/ napsal, ,musíme se nejprve zabývat faktem smrti/“ A smrt, to byl nebožtík, ž nějž ještě zcela nevyprchal život. „Stu­ doval jsem proto anatomii, to však bylo málo. Bylo třeba, abych také sledoval přirozený rozklad a zkázu lidského těla. [...] Nyní jsem si vzal za úkol zkoumat příčiny a postup tohoto rozkladu a byl jsem nucen trávit dny a noci v hrobkách a márnicích. [...] Díval jsem se, jak kvetou­ cí jas života je vystřídán zkázou smrti. Viděl jsem, jak červ dědí zázraky oka i mozku.“ Bylo by možné napodobit tuto evoluci pozpátku? Zázrak smrti přivede Frankensteina k objevu tajemství života. V ne­ božtíkovi je zapsáno vědění a také v něm přetrvává životní prvek. „Po nocích a dnech neuvěřitelné námahy a únavy se mi podařilo odhalit vznik života, a co víc, dosáhl jsem sám schopnosti vdechnout život neživé hmotě.“ Tehdy se rozhodl sestavit lidské tělo a vdechnout mu život. „Sbíral jsem v márnicích kosti a rouhačskými prsty jsem porušoval ohromující tajemství lidské kostry. Dílnu pro svou nečistou práci [nečistou jednak

kvůli původu rozložených zbytků těl, jednak proto, jak uvidíme poz­ ději, že i sama životní síla byla v přirozeném a syrovém stavu nečistá] jsem si zařídil v osamělé komoře či spíše jakési cele na půdě domu, od­ dělené od všech ostatních bytů pavlačí a schodištěm. [...] Značnou část materiálu jsem bral z pitevny a jatek [už Carpacciův hřbitov mumií byl pohřebištěm lidí a skládkou uhynulých zvířat] a často jsem se od svého hnusného konání odvracel s odporem.“ Jednoho dne se takto sestavená neživá věc probudila k životu díky elektrické jiskře. Z propojených anatomických částí se zrodila živá by­ tost. Byl to člověk nebo ďábel? Bezpochyby zločinný netvor, ale to už je jiný příběh. Nás zajímá jen onen zázrak z pitevního stolu: miraculum cadaveris. Neživá hmota se probudila k životu díky existenci jakési přírodní nebo hmotné nepřetržitosti, přičemž oba pojmy jsou takřka synonymní. Potockého bezbožný vědec Hervás se choval stejně jako novodobý Prométheus Mary Shelleyové: „Zaměřil se na přírodní síly a připsal hmotě energii, která - jak se mu zdálo - vysvětlovala všechno, aniž se musela uchylovat ke stvoření.“

117

STŘET ČLOVĚKA S PŘÍRODOU

Á LA MARKÝZ DE SADE

Obvykle a povšechně tedy lidé chápali přírodu jako protiklad nebo dokonce popření společenské a řídící moci člověka, která je zdrojem pořádku a práce. Považovali ji za zničující, běsnící a dokonce zločinnou sílu, přičemž míra její zločinnosti závisela na hloubce lidských předJ 1 O o v- • z sudku vuci ni. Nej radikálnější postoj zaujal samozřejmě „božský markýz“, jenž dal zločinnosti přírody vyniknout nejlépe. Právě díky jeho výstřelkům lépe pochopíme, jaké že to vlastnosti přisuzovala přírodě obecně rozšířená víra, ať už ji považovala za zločinnou nebo prospěšnou. Sade vyčítal Montesquieuovi,57) že definoval právo a spravedlnost jako věčný a neměnný princip určený dobovými a místními podmín­ kami. „[Právo] se odvíjí výlučně z lidských podmínek, závisí na pova­ hách a letorách, na morálních zákonech té které země,“ svět lidí je světu přírody přinejmenším cizí, a markýz de Sade se domníval, že jsou nepřátelské. Lidské zákony jsou jedním z lidských pokusů vzepřít se přírodě. „Soudím, že nespravedlivé věci jsou nevyhnutelně nutné

116

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

„Pokud jde o člověka a zvířata, připisoval [Hervás] začátek jejich exis­ tence rodivé kyselině, která způsobuje fermentaci hmoty a dává jí stálé formy. [...] Pokládal houbovitou hmotu [sic], jež se tvoří z vlhkého dře­ va, za článek spojující krystalizaci zkamenělin a rozmnožování rostlin a zvířat.“ Potocki v poznámce dodává, že „Hervásova univerzální kyse­ lina připomíná onu elementární kyselinu, o níž se zmiňuje Paracelsus.“ A nyní elektřina: „Hervás věděl, že bouře působí zkysnutí a kvašení vína.“ Domníval se, že „matérie blesku může uvolnit síly ukryté v ro­ divé kyselině, a začít tak vývoj nekonečně rozmanitý, ale neměnný ve vytváření stejných forem.“ Hervás zastával stejné názory jako Franken­ stein.56) Frankenstein propadl pokušení použít tyto myšlenky k uskutečnění neobyčejného plánu: chtěl stvořit bytost podobnou člověku. Domníval se, že by snad bylo možné utvořit jednotlivé prvky lidského těla, sesta­ vit je v jeden celek a tomuto celku pak s použitím kvašení a elektřiny vdechnout život. Ověření této teorie vyžadovalo hlubokou znalost lidského těla: „Jed­ ním z problémů, které obzvláště zaujaly mou pozornost, bylo uspořáV' dání lidského těla a živých tvorů vůbec. Casto jsem se ptával sám sebe, odkud vlastně pramení podstata života.“ Frankenstein prostudoval souvztažnosti mezi tělem, životem a mrtvolou, jak ji chápali středověcí lékaři [Albertus Magnus, Cornelius Agrippa,-Paracelsus]. ,„Chceme-li zkoumat příčiny života/ napsal, ,musíme se nejprve zabývat faktem smrti/“ A smrt, to byl nebožtík, ž nějž ještě zcela nevyprchal život. „Stu­ doval jsem proto anatomii, to však bylo málo. Bylo třeba, abych také sledoval přirozený rozklad a zkázu lidského těla. [...] Nyní jsem si vzal za úkol zkoumat příčiny a postup tohoto rozkladu a byl jsem nucen trávit dny a noci v hrobkách a márnicích. [...] Díval jsem se, jak kvetou­ cí jas života je vystřídán zkázou smrti. Viděl jsem, jak červ dědí zázraky oka i mozku.“ Bylo by možné napodobit tuto evoluci pozpátku? Zázrak smrti přivede Frankensteina k objevu tajemství života. V ne­ božtíkovi je zapsáno vědění a také v něm přetrvává životní prvek. „Po nocích a dnech neuvěřitelné námahy a únavy se mi podařilo odhalit vznik života, a co víc, dosáhl jsem sám schopnosti vdechnout život neživé hmotě.“ Tehdy se rozhodl sestavit lidské tělo a vdechnout mu život. „Sbíral jsem v márnicích kosti a rouhačskými prsty jsem porušoval ohromující tajemství lidské kostry. Dílnu pro svou nečistou práci [nečistou jednak

kvůli původu rozložených zbytků těl, jednak proto, jak uvidíme poz­ ději, že i sama životní síla byla v přirozeném a syrovém stavu nečistá] jsem si zařídil v osamělé komoře či spíše jakési cele na půdě domu, od­ dělené od všech ostatních bytů pavlačí a schodištěm. [...] Značnou část materiálu jsem bral z pitevny a jatek [už Carpacciův hřbitov mumií byl pohřebištěm lidí a skládkou uhynulých zvířat] a často jsem se od svého hnusného konání odvracel s odporem.“ Jednoho dne se takto sestavená neživá věc probudila k životu díky elektrické jiskře. Z propojených anatomických částí se zrodila živá by­ tost. Byl to člověk nebo ďábel? Bezpochyby zločinný netvor, ale to už je jiný příběh. Nás zajímá jen onen zázrak z pitevního stolu: miraculum cadaveris. Neživá hmota se probudila k životu díky existenci jakési přírodní nebo hmotné nepřetržitosti, přičemž oba pojmy jsou takřka synonymní. Potockého bezbožný vědec Hervás se choval stejně jako novodobý Prométheus Mary Shelleyové: „Zaměřil se na přírodní síly a připsal hmotě energii, která - jak se mu zdálo - vysvětlovala všechno, aniž se musela uchylovat ke stvoření.“

117

STŘET ČLOVĚKA S PŘÍRODOU

Á LA MARKÝZ DE SADE

Obvykle a povšechně tedy lidé chápali přírodu jako protiklad nebo dokonce popření společenské a řídící moci člověka, která je zdrojem pořádku a práce. Považovali ji za zničující, běsnící a dokonce zločinnou sílu, přičemž míra její zločinnosti závisela na hloubce lidských předJ 1 O o v- • z sudku vuci ni. Nej radikálnější postoj zaujal samozřejmě „božský markýz“, jenž dal zločinnosti přírody vyniknout nejlépe. Právě díky jeho výstřelkům lépe pochopíme, jaké že to vlastnosti přisuzovala přírodě obecně rozšířená víra, ať už ji považovala za zločinnou nebo prospěšnou. Sade vyčítal Montesquieuovi,57) že definoval právo a spravedlnost jako věčný a neměnný princip určený dobovými a místními podmín­ kami. „[Právo] se odvíjí výlučně z lidských podmínek, závisí na pova­ hách a letorách, na morálních zákonech té které země,“ svět lidí je světu přírody přinejmenším cizí, a markýz de Sade se domníval, že jsou nepřátelské. Lidské zákony jsou jedním z lidských pokusů vzepřít se přírodě. „Soudím, že nespravedlivé věci jsou nevyhnutelně nutné

119

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

k zachování světa narušeného spravedlivým řádem věcí. [...] Všechny zákony, které jsme přijali k povzbuzení obyvatelstva nebo ke ztrestání zkázonosných sil, jsou nutně v rozporu s jejími zákony (...) a naopak, vždy, když se [neplodným pohlavním stykem] vzpěčujeme onomu roz­ množování, které si oškliví, nebo když se podílíme na oněch vraždách, v nichž si libuje a které jí slouží [pohlavní styk spojený s mučením a násilná smrt jsou dva prostředky umožňující vzájemné dorozumívá­ ní světa lidí a světa přírody], máme jistotu, že se jí to líbí, že konáme v souladu s jejími záměry.“ Příroda si přeje „naprosté zničení již existu­ jících stvoření, aby se mohla těšit ze své schopnosti tvořit bytosti nové“. Příroda ničí, aby mohla tvořit - tato myšlenka se stala obecně známou pravdou. Existuje několik způsobů, jak se účastnit tohoto všeobjímají­ cího ničení; Sade doporučoval zločin: „I ten nejhanebnější vrah (...) je tedy jen vykonavatelem jejích zákonů.“ Vražda je nespoutané a vášnivé prolomení zákazů, ryzí násilí: „Vše násilnické v přírodě má v sobě vždy něco poutavého a ušlechtilého.“ Proto i dítě, jež je přírodnímu stavu nejblíže, spontánně projevuje krvežíznivost, kterou společnost ještě ne­ překonala: „Není snad samo dítě příkladem krvežíznivosti, jež nás ob­ klopuje? Dokazuje nám, že krvežíznivost je součástí přírody. Pohleďte, s jakou necitelností škrtí svou andulku a raduje se ze smrtelných křečí toho ubohého stvoření.“ Ničivé násilí patří k charakteristickým rysům přírody a zabezpečuje její nepřetržitý vývoj. Přemíra násilí markýze de Sade se sice nedočka­ la jednomyslného schválení, ale myšlenku nepřetržitosti vývoje, která v teoretické rovině vyškrtla smrt, uznávali takřka všichni. Smrt, pojem vymyšlený lidmi, se na úrovni přírody ztrácí. Smrt je pouhá „smyšlen­ ka“. Sade rovněž tvrdí, že „žádná smrt není“. „Existuje [smrt] jen ob­ razně a postrádá jakoukoli skutečnost. Hmota [mrtvá hmota], ochu­ zená o tuto další, ušlechtilou část hmoty, která jí vdechovala pohyb, proto ještě nezaniká, pouze mění podobu, práchniví.“ Pohyb mrtvoly tedy díky hnilobnému procesu nikdy nezanikne úplně. Sade se nikdy nepokusil vykonat cestu zpět, od práchnivění k člověku, a zahrát si tak na Prométhea, neboť lidé pro něj nebyli dostatečně zajímaví. On sám dával přednost, jak dosvědčuje i jeho poslední vůle, proměně v jinou formu života: „[Smrt] dodává zemi šťávy, zúrodňuje ji a slouží obnově ostatních říší [živočišné, rostlinné].“ Mnozí lidé v 18. století odmítli jít dále a společně se Sadem uznat „podivuhodné vazby spojující tělesné vzrušení s mravním zblouděním“.

Naopak, vyvíjeli z jejich hlediska uklidňující teorie o nepřetržitém vý­ voji přírody a nekonečném díle ničení a obnovy. Domnívali se, že když člověk prozkoumá zákony této ničivé síly a přizpůsobí se jim, podaří se mu ovládnout ji ve svůj prospěch. Taková byla „přirozenost“ filantropů, stojící v protikladu k „přirozenosti“ stoupenců markýze de Sade. Obě však vzešly z jednoho a téhož základu, a člověk snadno přecházel z jedné do druhé. Názory markýze de Sade byly jistě mnohem rozšířenější, než se done­ dávna soudilo, ale v mnohem slušnější a uměřenější podobě; pronikly do nového typu satanismu, přičemž nový Satan byl člověk, který zná­ silnil přírodu - jako Frankenstein se svým příšerným stvořením. A no­ vodobým pokušitelem byl spíše nadčlověk, Satanův nástupce. Silní lidé, kteří si osvojili sadovský přírodní systém, už neuznávají žádný „zákonný pořádek“, mohou vše a vědí, že ctnosti filantropů jsou čirým pokrytectvím. Jak pravil don Belial de Gehenna alias Satan: „Vydali jsme již mnoho moudrých knih, kde obdivuhodným způsobem doka­ zujeme, že sebeláska je podstatou všech lidských činů a že útlocitné milosrdenství, láska dětí k rodičům, vroucí a něžný milostný cit, velkomyslnost králů jsou pouze rafinovanými projevy sobectví. Jestliže tedy láska k sobě samému je hnací silou našeho jednání, pak by ukojení našich tužeb mělo být jejich přirozeným cílem“ (Potocki). Ke střetu člověka s přírodou totiž nedocházelo na úrovni ctností, ale na úrovni slepé a nemravné všemocnosti.

118

DVĚ SLABÁ MÍSTA HRÁZE PROTI PŘÍRODĚ:

LÁSKA A SMRT

Všemocnost přírody působí na člověka ve dvou oblastech, v oblasti sexuality a smrti, které si v našich západních kulturách byly až do kon­ ce středověku vzájemně cizí. Jejich neslučitelnost není křestanskou abnormalitou: v řecko-latinských nekropolích - pomineme-li Etrusky se sexuální náznaky vyskytují velmi vzácně. Počínaje 16. stoletím se však sexualita a smrt začaly sbližovat a koncem 18. století už vytvořily jakýsi blok posmrtné erotiky. Žádné další záležitosti týkající se smrti se téměř nezměnily - obřadnost nebo předstíraná jednoduchost po­ hřbů pokračovala a prohlubovala tradice zrozené v polovině středově­ ku. Skutečná změna, již do umění šťastně zemřít přineslo rozjímání

119

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

k zachování světa narušeného spravedlivým řádem věcí. [...] Všechny zákony, které jsme přijali k povzbuzení obyvatelstva nebo ke ztrestání zkázonosných sil, jsou nutně v rozporu s jejími zákony (...) a naopak, vždy, když se [neplodným pohlavním stykem] vzpěčujeme onomu roz­ množování, které si oškliví, nebo když se podílíme na oněch vraždách, v nichž si libuje a které jí slouží [pohlavní styk spojený s mučením a násilná smrt jsou dva prostředky umožňující vzájemné dorozumívá­ ní světa lidí a světa přírody], máme jistotu, že se jí to líbí, že konáme v souladu s jejími záměry.“ Příroda si přeje „naprosté zničení již existu­ jících stvoření, aby se mohla těšit ze své schopnosti tvořit bytosti nové“. Příroda ničí, aby mohla tvořit - tato myšlenka se stala obecně známou pravdou. Existuje několik způsobů, jak se účastnit tohoto všeobjímají­ cího ničení; Sade doporučoval zločin: „I ten nejhanebnější vrah (...) je tedy jen vykonavatelem jejích zákonů.“ Vražda je nespoutané a vášnivé prolomení zákazů, ryzí násilí: „Vše násilnické v přírodě má v sobě vždy něco poutavého a ušlechtilého.“ Proto i dítě, jež je přírodnímu stavu nejblíže, spontánně projevuje krvežíznivost, kterou společnost ještě ne­ překonala: „Není snad samo dítě příkladem krvežíznivosti, jež nás ob­ klopuje? Dokazuje nám, že krvežíznivost je součástí přírody. Pohleďte, s jakou necitelností škrtí svou andulku a raduje se ze smrtelných křečí toho ubohého stvoření.“ Ničivé násilí patří k charakteristickým rysům přírody a zabezpečuje její nepřetržitý vývoj. Přemíra násilí markýze de Sade se sice nedočka­ la jednomyslného schválení, ale myšlenku nepřetržitosti vývoje, která v teoretické rovině vyškrtla smrt, uznávali takřka všichni. Smrt, pojem vymyšlený lidmi, se na úrovni přírody ztrácí. Smrt je pouhá „smyšlen­ ka“. Sade rovněž tvrdí, že „žádná smrt není“. „Existuje [smrt] jen ob­ razně a postrádá jakoukoli skutečnost. Hmota [mrtvá hmota], ochu­ zená o tuto další, ušlechtilou část hmoty, která jí vdechovala pohyb, proto ještě nezaniká, pouze mění podobu, práchniví.“ Pohyb mrtvoly tedy díky hnilobnému procesu nikdy nezanikne úplně. Sade se nikdy nepokusil vykonat cestu zpět, od práchnivění k člověku, a zahrát si tak na Prométhea, neboť lidé pro něj nebyli dostatečně zajímaví. On sám dával přednost, jak dosvědčuje i jeho poslední vůle, proměně v jinou formu života: „[Smrt] dodává zemi šťávy, zúrodňuje ji a slouží obnově ostatních říší [živočišné, rostlinné].“ Mnozí lidé v 18. století odmítli jít dále a společně se Sadem uznat „podivuhodné vazby spojující tělesné vzrušení s mravním zblouděním“.

Naopak, vyvíjeli z jejich hlediska uklidňující teorie o nepřetržitém vý­ voji přírody a nekonečném díle ničení a obnovy. Domnívali se, že když člověk prozkoumá zákony této ničivé síly a přizpůsobí se jim, podaří se mu ovládnout ji ve svůj prospěch. Taková byla „přirozenost“ filantropů, stojící v protikladu k „přirozenosti“ stoupenců markýze de Sade. Obě však vzešly z jednoho a téhož základu, a člověk snadno přecházel z jedné do druhé. Názory markýze de Sade byly jistě mnohem rozšířenější, než se done­ dávna soudilo, ale v mnohem slušnější a uměřenější podobě; pronikly do nového typu satanismu, přičemž nový Satan byl člověk, který zná­ silnil přírodu - jako Frankenstein se svým příšerným stvořením. A no­ vodobým pokušitelem byl spíše nadčlověk, Satanův nástupce. Silní lidé, kteří si osvojili sadovský přírodní systém, už neuznávají žádný „zákonný pořádek“, mohou vše a vědí, že ctnosti filantropů jsou čirým pokrytectvím. Jak pravil don Belial de Gehenna alias Satan: „Vydali jsme již mnoho moudrých knih, kde obdivuhodným způsobem doka­ zujeme, že sebeláska je podstatou všech lidských činů a že útlocitné milosrdenství, láska dětí k rodičům, vroucí a něžný milostný cit, velkomyslnost králů jsou pouze rafinovanými projevy sobectví. Jestliže tedy láska k sobě samému je hnací silou našeho jednání, pak by ukojení našich tužeb mělo být jejich přirozeným cílem“ (Potocki). Ke střetu člověka s přírodou totiž nedocházelo na úrovni ctností, ale na úrovni slepé a nemravné všemocnosti.

118

DVĚ SLABÁ MÍSTA HRÁZE PROTI PŘÍRODĚ:

LÁSKA A SMRT

Všemocnost přírody působí na člověka ve dvou oblastech, v oblasti sexuality a smrti, které si v našich západních kulturách byly až do kon­ ce středověku vzájemně cizí. Jejich neslučitelnost není křestanskou abnormalitou: v řecko-latinských nekropolích - pomineme-li Etrusky se sexuální náznaky vyskytují velmi vzácně. Počínaje 16. stoletím se však sexualita a smrt začaly sbližovat a koncem 18. století už vytvořily jakýsi blok posmrtné erotiky. Žádné další záležitosti týkající se smrti se téměř nezměnily - obřadnost nebo předstíraná jednoduchost po­ hřbů pokračovala a prohlubovala tradice zrozené v polovině středově­ ku. Skutečná změna, již do umění šťastně zemřít přineslo rozjímání

120

DĚJINY SMRTI

o melancholii života, byla velice nenápadná. K přemístění hřbitovů, kam už směli být pochovávám jak ti, na něž byla uvalena kletba, tak ti, kteří hřešili veřejně, došlo v naprosté tichosti, bez pohoršení a bez

zvláštních příhod. V 17.-18. století se však odehrálo cosi znepokojivého v hlubinách nevědomí: smrt a láska se v lidské obrazotvornosti sblížily tak, že tak­ řka splynuly v jedno. Ukázali jsme si, že toto sblížení proběhlo ve dvou etapách. V době baroka, koncem 16. a v první polovině 17. století, se začal probouzet zatím ještě neznámý svět citů a představ. Tento myš­ lenkový kvas se však dotkl jen povrchu věcí a současníci si ničeho ne­ všimli. Nicméně vzdálenost mezi láskou a smrtí se už zkrátila a umělci se mimoděk ocitli v pokušení naznačovat podobnosti, jichž si kdysi nikdo nevšímal. V polovině 18. století se tento nebezpečný a divoký světadíl vynořil doopravdy a předložil kolektivnímu vědomí to, co dosud pečlivě potla­ čovalo a co se nyní projevilo v pojímání přírody jakožto nespoutaného a ničivého živlu. Sílu tohoto proudu postřehl a analyzoval - v suitealistickém klimatu, jenž byl příznivý pro jeho pochopení - francouzský spisovatel Georges Bataille (1897-1962). Nu a my se na závěr kapitoly pokusíme tento podivuhodný projev obrazotvornosti vysvětlit. Pokroky druhu homo sapiens v průběhu tisíciletého vývoje závisely na tom, jak se dokázal ubránit přírodě. Příroda, to není spořádaná a blahodárná prozřetelnost, ale svět ničení a násilí. Filozofové jej sice mohou v závislosti na svých sklonech považovat za více méně dobrý nebo špatný, on však zůstává vždy vnější, ne-li přímo nepřátelský člo­ věku. Člověk tedy postavil společnost, kterou vybudoval, proti přírodě, kterou potlačil. Násilnost přírody musel udržet vně oblasti, již vyhradil společnosti. Bránil se vytvořením morálky a náboženství, vybudováním obce a práva, založením hospodářského systému, organizací práce, ko­ lektivním ukazňováním a dokonce výrobními postupy. Takto vybudovaná a udržovaná hráz proti přírodě měla ovšem dvě slabá místa, lásku a smrt, jimiž její nespoutaná divokost nikdy nepře­ stala prosakovat. Lidská společnost tato dvě slabá místa vždy s velkou péčí opevňova­ la. Udělala vše, co bylo v jejích silách, aby zmírnila dravost lásky a útočnost smrti. Sešněrovala sexualitu zákazy, v různých společnostech sice různými, vždy však s tímtéž záměrem: zmenšit její moc, zamezit jejím výstřelkům a docílit, aby sejí lidé oddávali co nejméně. Podobně tomu

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

121

bylo se smrtí. Společnost ji zbavila surovosti, neslušnosti i nakažlivosti, utlumila její individuální ráz ve prospěch trvání společnosti, proměnila ji v obřad a učinila z ní obyčejnou životní změnu, sotva dramatičtější než ty ostatní - jedním slovem smrt ochočila. V této prvotní podobě jsme se s ní seznámili na začátku naší knihy (v 1. kapitole). Mezi lidskou společností a přírodou tehdy existovala jakási symet­ rie. Trvání obou bylo nepřetržité; nepřetržitost společnosti zajišťovaly instituce a zvykové morální právo. Oba světy žily ve stejném tempu a docházelo mezi nimi ke vzájemné, ovšem zvyklostmi omezené směně, přičemž lidé dbali, aby se nezměnila ve vloupání. Nespoutaná divokost se do lidské společnosti vpouštěla jen občas a nakrátko; stavidla pravidelně zvedaly svátky. Také sexualita patřila k oblastem, kde se nadmíru opatrně přenechávalo určité místo pudům, touze a rozkoši. V některých kulturách, například na Madagaskaru, se u příležitosti úmrtí dočasně rušily všechny zákazy; v našich západních křesťanských civilizacích byla smrt pod mnohem přísnějším dohledem a její ritualizace svazovala daleko více - zkrátka smrt byla lépe střežena. Někdy v polovině středověku se na pozadí této obřadnosti udála na křesťanském Západě - nebo přinejmenším u jeho elit - první změna. Vznikl nový model smrti, smrtsebe sama. Prolomil nepřetržitost tradice, která kdysi otupila ostří smrti, aby nedošlo k přerušení mezi životem a smrtí. Ale ve středověku začali lidé chápat smrt jako konec a zkrácení života jednotlivce. Někdejší nepřetržitost nahradila suma přetržitostí a místo homo totus se začala prosazovat dualita těla a duše. Přežívání duše, která začne být činná v okamžiku smrti, odstranilo přechodnou dobu spánku, jíž se obecné mínění dlouho nechtělo vzdát. Tělo bez duše bylo už jen prach a vracelo se do lůna přírody. Tato představa ovšem neměla příliš velký význam, dokud se přírodě nepřiznala osob­ nost demiurga soupeřícího s Bohem. Nahrazení prvotní nepřetržitosti řadou životopisných přetržitostí však ještě nebylo všeobecné a přetrvával i původní model ochočené smrti. Proto ke skutečnému narušení vztahu mezi lidským společen­ ským řádem a přírodním chaosem došlo nejdříve v 17. století. Obranný systém odolával. Hroutit se začal až s příchodem velkých náboženských - katolických i protestantských - reforem, v době očisty citu, rozumu a morálky. Zavedený řád rozumu, práce a disciplíny začal slábnout v oblasti lásky a smrti, agónie a orgasmu, práchnivění a plodnosti; první trhliny

120

DĚJINY SMRTI

o melancholii života, byla velice nenápadná. K přemístění hřbitovů, kam už směli být pochovávám jak ti, na něž byla uvalena kletba, tak ti, kteří hřešili veřejně, došlo v naprosté tichosti, bez pohoršení a bez

zvláštních příhod. V 17.-18. století se však odehrálo cosi znepokojivého v hlubinách nevědomí: smrt a láska se v lidské obrazotvornosti sblížily tak, že tak­ řka splynuly v jedno. Ukázali jsme si, že toto sblížení proběhlo ve dvou etapách. V době baroka, koncem 16. a v první polovině 17. století, se začal probouzet zatím ještě neznámý svět citů a představ. Tento myš­ lenkový kvas se však dotkl jen povrchu věcí a současníci si ničeho ne­ všimli. Nicméně vzdálenost mezi láskou a smrtí se už zkrátila a umělci se mimoděk ocitli v pokušení naznačovat podobnosti, jichž si kdysi nikdo nevšímal. V polovině 18. století se tento nebezpečný a divoký světadíl vynořil doopravdy a předložil kolektivnímu vědomí to, co dosud pečlivě potla­ čovalo a co se nyní projevilo v pojímání přírody jakožto nespoutaného a ničivého živlu. Sílu tohoto proudu postřehl a analyzoval - v suitealistickém klimatu, jenž byl příznivý pro jeho pochopení - francouzský spisovatel Georges Bataille (1897-1962). Nu a my se na závěr kapitoly pokusíme tento podivuhodný projev obrazotvornosti vysvětlit. Pokroky druhu homo sapiens v průběhu tisíciletého vývoje závisely na tom, jak se dokázal ubránit přírodě. Příroda, to není spořádaná a blahodárná prozřetelnost, ale svět ničení a násilí. Filozofové jej sice mohou v závislosti na svých sklonech považovat za více méně dobrý nebo špatný, on však zůstává vždy vnější, ne-li přímo nepřátelský člo­ věku. Člověk tedy postavil společnost, kterou vybudoval, proti přírodě, kterou potlačil. Násilnost přírody musel udržet vně oblasti, již vyhradil společnosti. Bránil se vytvořením morálky a náboženství, vybudováním obce a práva, založením hospodářského systému, organizací práce, ko­ lektivním ukazňováním a dokonce výrobními postupy. Takto vybudovaná a udržovaná hráz proti přírodě měla ovšem dvě slabá místa, lásku a smrt, jimiž její nespoutaná divokost nikdy nepře­ stala prosakovat. Lidská společnost tato dvě slabá místa vždy s velkou péčí opevňova­ la. Udělala vše, co bylo v jejích silách, aby zmírnila dravost lásky a útočnost smrti. Sešněrovala sexualitu zákazy, v různých společnostech sice různými, vždy však s tímtéž záměrem: zmenšit její moc, zamezit jejím výstřelkům a docílit, aby sejí lidé oddávali co nejméně. Podobně tomu

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

121

bylo se smrtí. Společnost ji zbavila surovosti, neslušnosti i nakažlivosti, utlumila její individuální ráz ve prospěch trvání společnosti, proměnila ji v obřad a učinila z ní obyčejnou životní změnu, sotva dramatičtější než ty ostatní - jedním slovem smrt ochočila. V této prvotní podobě jsme se s ní seznámili na začátku naší knihy (v 1. kapitole). Mezi lidskou společností a přírodou tehdy existovala jakási symet­ rie. Trvání obou bylo nepřetržité; nepřetržitost společnosti zajišťovaly instituce a zvykové morální právo. Oba světy žily ve stejném tempu a docházelo mezi nimi ke vzájemné, ovšem zvyklostmi omezené směně, přičemž lidé dbali, aby se nezměnila ve vloupání. Nespoutaná divokost se do lidské společnosti vpouštěla jen občas a nakrátko; stavidla pravidelně zvedaly svátky. Také sexualita patřila k oblastem, kde se nadmíru opatrně přenechávalo určité místo pudům, touze a rozkoši. V některých kulturách, například na Madagaskaru, se u příležitosti úmrtí dočasně rušily všechny zákazy; v našich západních křesťanských civilizacích byla smrt pod mnohem přísnějším dohledem a její ritualizace svazovala daleko více - zkrátka smrt byla lépe střežena. Někdy v polovině středověku se na pozadí této obřadnosti udála na křesťanském Západě - nebo přinejmenším u jeho elit - první změna. Vznikl nový model smrti, smrtsebe sama. Prolomil nepřetržitost tradice, která kdysi otupila ostří smrti, aby nedošlo k přerušení mezi životem a smrtí. Ale ve středověku začali lidé chápat smrt jako konec a zkrácení života jednotlivce. Někdejší nepřetržitost nahradila suma přetržitostí a místo homo totus se začala prosazovat dualita těla a duše. Přežívání duše, která začne být činná v okamžiku smrti, odstranilo přechodnou dobu spánku, jíž se obecné mínění dlouho nechtělo vzdát. Tělo bez duše bylo už jen prach a vracelo se do lůna přírody. Tato představa ovšem neměla příliš velký význam, dokud se přírodě nepřiznala osob­ nost demiurga soupeřícího s Bohem. Nahrazení prvotní nepřetržitosti řadou životopisných přetržitostí však ještě nebylo všeobecné a přetrvával i původní model ochočené smrti. Proto ke skutečnému narušení vztahu mezi lidským společen­ ským řádem a přírodním chaosem došlo nejdříve v 17. století. Obranný systém odolával. Hroutit se začal až s příchodem velkých náboženských - katolických i protestantských - reforem, v době očisty citu, rozumu a morálky. Zavedený řád rozumu, práce a disciplíny začal slábnout v oblasti lásky a smrti, agónie a orgasmu, práchnivění a plodnosti; první trhliny

122

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

patřily sice do oblasti představivosti, brzy se však přesunuly do skuteč­ nosti. Branou lásky a branou smrti vtrhla v 19. století do lidské obce pří­ rodní dravost, právě ve chvíli, kdy se lidé připravovali k porobení příro­ dy a posouvali hranice technické vyspělosti a racionální organizace. Řekl bych, že lidská společnost, vedena úsilím o ovládnutí přírody a životního prostředí, opustila staré obranné vály, jimiž se chránila před tělesnou láskou a smrtí; domněle zkrocená příroda se mocným proudem vlila do člověka, vstoupila branami, od nichž odvolal stráž, a způsobila, že zdivočel. To, o čem jsme se právě zmínili, nebylo v 19. století ani zdaleka doko­ náno, už se však ozývalo první tísňové volání. Fantasmagorie markýze de Sade předznamenaly apokalypsu. Do tisíciletých vztahů člověka a smrti velmi nenápadně, avšak velmi účinně vstoupilo cosi, co už ne­ lze napravit.

POZNÁMKY

123

1) L. CH. F. GARMANNI, De Miraculis mortuorum libri třes, quibus praemissa dissertatio de cadavere et miraculis ingenere, Dresden-Leipzig 1709. 2) Srov. M. FOUCAULT, Naissance de la clinique, Paris 1963. 3) PH. ARIĚS, Essais sur Fhistoire de la mort, s. 123n. 4) E. BRONTE, Wuthering Heights, London 1965, s. 65. [EMILY BRONTĚOVÁ, Na Větrné hůrce, přeložila K. Marysková, Praha 1960, s. 22.] 5) R. E. GIESEY, The Royal Funeral Ceremony in Renaissance France. 6) L. STONE, The Crisis ofAristocracy, s. 579. Slámou se pravděpodobně míní slaměná rohož. 7) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 80 (1652). 8) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin CXIX, 355 (1771). 9) J. A. C. CHAPTAL, Mes souvenirs sur Napoléon, Paris 1893, citováno v P. DE­ LAUNAY, La Vie médicale aux XVT, XVIF, XVIIF siécles, Paris 1935. 10) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 142 (1669). 11) M. AYMARD, Une famille de Varistocratic sicilienne, Revue historique 1972, s. 32. 12) Testament olographe du due de Saint-Simon, Extraits des Mémoires, 1754, (ed.) A. DUPOUY, Paris 1930, 4. svazek, s. 199. 13) Citován v D. E. STANNARD a kol., Death in America. 14) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 489 (1712), CV, 1156 (1723). 15) Journal de Célestin Guittard de Floriban, bourgeois de Paris sous la Révolution, (ed.) R. AUBERT, Paris 1974. 16) Heslo „Anatomie“ v Diderotově a ďAlembertově Encyklopedii. 17) J. ROUSSET, La littérature d Edge baroque en France, s. 10. 18) A. CHASTEL, LArt et le sentiment de la mort au XVIF siécle, Revue du XVIIe siěcle 36-37/1957, s. 288-293. 19) SADE, La Marquise de Gange, Paris 1961, s. 238. 20) I. RINGHIERI, Dialoghi della vita et dello mořte, Bologna 1550, citováno v A. TENENTI, Il Senso della mořte e Famore della vita nel Rinascimento, s. 327 a 357, pozn. 52. Viz též A. CHASTEL, Le Baroque etla Mort, in: IIIe congrěs international des études humanistes, Roma 1955, s. 33-46. 21) SADE, Juliette, Paris 1954, 4. kniha, s. 21. 22) Francouzská národní knihovna, Manuscrits fran✓ Sledovali je lidé s menší pozorností? Člověk je v pokušení tomu uvě­ řit a hořkost farářů budí zdání, že kdysi odříkavé rozjímání o nicotě a marnosti se proměnilo v nefalšovanou lhostejnost. Faráři, jak se zdá, připouštěli, že prostí lidé a chudší měšťané více lpěli na zvyklostech. Obávali se však, že se nakazí příkladem „vyšších stavů“. „Jestliže víra a milosrdenství dosáhly takového stupně úpadku mezi lidmi, jejichž po­ stavení a bohatství musí a opravdu velmi silně ovlivňuje názory celé spo­ lečnosti, co potom můžeme očekávat od nového uspořádání pohřbů?“ Ve skutečnosti farářům nevadí samo pokoutní pohřbívání, obávají se spíše důsledků, které přinese odklon nikoli od uctívání hrobu a hřbi­ tova (ten zcela opomíjejí), ale od tradičních modliteb za duše v očistci. Pohled na hrob měl podle pastýřů plnit dva úkoly: připomínat lidem je­ jich smrtelnost a vybízet je, aby se obrátili a modlili za mrtvé. (Memento moři a Ora pro nobis.) V roce 1763 se faráři sice už nezmiňují o mementu moři, jež měl v roce 1735 na mysli opat Charles Gabriel Porée, mají však starost o výzvu k modlitbě: „Protože oddálení hrobů přináší nebo podněcuje lhostejnost, brzy dovrší zapomnění a neodvratně přivede křesťany k přijetí názoru, že mrtví nejsou už nic [nihil] nebo že už nic nepotřebují“ Zvítězí tedy filozofové a jejich „nové systémy, které všechno omezují jen na hmotu, čímž ničí všechna náboženská vyznání, a tedy i katolický obřad modliteb za zesnulé“. Svéráznost Memoranda pařížských farářů tkví v tom, že jeho autoři spojili hřbitov s „modlitbou za zesnulé“, učinili z nich dvě vzájemně se podporující veličiny a bránili jednu, aby zachránili druhou. Je to

z

z

z vz

1

v

1

•

T

v

z1

v

1

z

1

v

1 ((

XT

’

'

v

v • v- z

z

236

DĚJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

nový argument. Nepochybně vyjadřuje nedůvěru k osvícenské filozofii a k podobám náboženství, jež nabízela. Madeleine Foisilová jej kromě toho považuje za obranu tradičního lpění na rodinných hrobech. Já se ale domnívám, že v tomto případě přenáší do minulosti cítění, které v roce 1763 ještě neexistovalo. Faráři využívali v boji proti filozofům skutečnost, že lidé si nepřejí, aby se s nimi zacházelo „jako s hugenoty“, že nechtějí pohřby, jejichž pokoutnost jim vadí ještě mnohem víc než jejich bezejmennost, tehdy ještě dosti častá. Nicméně tím, že faráři v Memorandu přiznali hřbitovu určité poslání a bránili ho proti výnosu, snižujícímu jeho význam, nepřímo a nevě­ domky vyjádřili nové a dosud ještě nevyslovené vnímání smrti, jehož původ není lidový a které se poprvé otevřeně projeví později, v prostře­ dí laiků zaujatých proti církvi. K tomu se ještě vrátíme. Ve skutečnosti byli autoři Memoranda nakloněni současnému stavu, jenž už zahrnoval „opatření k odstěhování společných hrobů do bezpečné vzdálenosti“. Souhlasili se založením nových hřbitovů pro farnost Saint-Eustache a pro špitál Hótel-Dieu, protože uleví přetíženému hřbitovu Neviňátek, „na nějž se sneslo tolik neodůvodněných stížností. [...] Jednalo by se o první kroky vedoucí ke konečnému zrušení tohoto hřbitova.“ Na ostatních hřbitovech by mělo dojít k úpravám, „jež by poznenáhlu a po­ stupně vedly k případnému uskutečnění výnosu“. Další memorandum, pocházející patrně z téhož konzervativního prostředí, předkládá další argumenty.17) Snaží se zachránit situaci ma­ lými ústupky, vzdává se neobhajitelného hřbitova Neviňátek, ale ptá se, „proč rušit bez rozdílu všechny ostatní“. Jsou mezi nimi hřbitovy zdravé a nepřeplněné. Totéž platí o kostelích. „Zamoří snad kostely otevření hrobky [sklepení s hromadným hrobem]?“ Vždyť je to jen nepříjemná chvilka! „Ano, páchne to, ale jen čtvrt hodiny.“ Kdyby měl ovšem každý jedinec samostatný hrob, mohli by lidé chodit kamkoli bez nebezpečí nákazy: „Každý mrtvý [v některých kostelích] má vlastní hrob. Kdyby se pro každého nebožtíka vykopala zvláštní jáma, hřbitovy by tolik nepáchly.“ Ani soudci, ani faráři, ani správci záduší se totiž neodvážili odsoudit vícevrstvé pohřbívání do společných jam. Zde vyslovená - snad dokonce vůbec poprvé - myšlenka se počát­ kem 19. století prosadí ve Francii a v celé západní Evropě. „Nechť je každému zesnulému vykopán vlastní hrob; pak už nebude téměř vůbec páchnout“ - tento argument na obranu hygieny se později promění v argument na obranu důstojnosti a piety.

PŘESTĚHOVÁNÍ HŘBITOVŮ ZA MĚSTA

237

KTERÝCH HŘBITOVŮ (1765-1776)?

Přestože výnos pařížského soudního dvora do praxe uveden nebyl, kam­ paň za přemístění hřbitovů do bezpečné vzdálenosti pokračovala. Asi o deset let později přijal arcibiskup a soudní dvůr v Toulouse řadu opat­ ření, která na rozdíl od těch pařížských do praxe uvedena byla a jejichž platnost, počínaje 21. květnem 1776, rozšířil na celou zemi král Lud­ vík XVI. prohlášením z 10. května. Matthieu-Louis Molé napsal Fran^ois-Louisu Jametovi dopis18) o způ­ sobech, jak přemístit hřbitovy za městské hradby; dopis velmi dobře ukazuje, k jakému posunu v myšlení v letech 1763-1776 došlo: důvody pro nové umístění hřbitovů jsou stále stejné, změnila se však politika a politické cíle. Matthieu-Louis Molé se narodil v radikálním prostředí ovlivněném filozofií, z nějž pocházeli i autoři výnosu z roku 1763. Ve svém dopisu se opět vrací k vývoji poverecných nešvaru, ktere umožnily pohřbíva­ ní ve městech a kostelích. Molé zde ukazuje, jak hřbitovy neprávem „podlehly jakémusi zposvátnění (...) a byly považovány za církevní lé­ no“, což nejsou. Je tedy nepatřičné mluvit o hřbitově jako o posvátném místě. Novost Moléových myšlenek tkví v popření církevního práva nejen na hřbitovy, ale i na samé pohřby - na pohřební průvod a vlastní ulože­ ní těla do země. Molé se snaží prokázat, že přítomnost kněží na pohřbu je pozdního data. Židé ji zakazovali. „Sbory kněží se začaly účastnit nejprve a pouze pohřbů osob, které vynikaly křesťanskými ctnostmi. [...] Tyto průvody se podobaly spíše oslavě vítězství než pohřebnímu obřadu.“ Jako příklad uvádí přítomnost dvou tisíc mnichů na pohřbu svátého Martina. „Tato v zásadě dobrovolná účast se poznenáhlu pro­ měnila v obřadný zvyk vzdávající úctu nebožtíkově postavení a nadřazenosti. [...] Později se tento zvyk rozšířil na osoby vyšších důstojenství. [...] Postupně si církev přivlastnila právo účasti na pohřbech všech křesťanů.“ Za tento zábor vděčí řeholníkům. „Zebraví mniši byli poslední­ mi duchovními osobami, které se účastnili všech pohřebních obřadů. Dnes na jejich místo nastoupili chudí a děti z hospiců. [Ti nikdy nechy­ bějí: na začátku 19. století se s nimi setkáme na obnovených velkých pohřbech. Naproti tomu ,čtvero žebravých řádů" o svou staletou roli přišlo.] [...] Od té doby, co se řeholníci stáhli, přisvojilo si právo výlučné V

Z

1

v

V

z

1

v