Dějiny smrti: Zdivočelá smrt 8072032933, 9788072032938

Citation preview

PHILIPPE ARIES

DĚJINY SMRTI

ARGO

PHILIPPE ARIES

DĚJINY SMRTI

ARGO

Poděkováni nakladatele: Cer ouvrage. public dans le cadre du programme ďaide á la publication i* X. Salda, béneficie du sounen du Ministers frunfaisdesaf/ittres etrangere et de 1'Ambassade de France en Reptibltque Tchéque. Toto dílo, zařazené do podpůrného programu F. X. Salda, vychází s finanční podporou Ministerstva zahraničních věcí Francouzské republiky a Velvyslanectví Francouzské republiky v Česke republice.

OBSAH TŘETÍ ČÁST - SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

ft ODLIV ZÁJMU___________________________________________

Nenápadná změna------------------------------------------ ------------------------Id Znevážená hora mortis----------------------------------------------------------- - — M Nově pojaté umění zemřít: žit s myšlenkou na sítin-------------------------16 Lidové náboženské zvyklosti související se šťastnou smrtí------------------ 22 Dopady znevážení šťastné smrti: nepřirozená smrt, umírněnost, krásná a povznášející smrt-------------------------------------------------24 Smrt vDlncirnyšlenkářova--------------------------29 Smrt v uctivé vzdálenosti---------------------------------31 Diskuse katolíků a protestantů o obecních hřbitovech-------------- - 32 Přemístěni pařížských hřbitovů. Zvětšovaní kostelů po tridentském koncilu--------------------------------------------------------------------------- 35 Oslabení pouta kostel-hřbitov------------------------------------------------------- 37 Poznámky------- ----------------------------------------------------------------------- 39 7. MARNOSTI________________________________________________

Masarykova univerzita Filozofická fakulta, Ústřední Knihovna

"

Pfir.č.

sign

Sysu.

7?p _

LO-fOť

Edici hdí Martin Nodl

Arga, 2000 Copyright © Editions du Seuil 1977 1 translation © Danuše Navrátilová ISBN 80-7203-293-3

./ g/r /

1-3

40

Voláni po jednoduchosti pohřbu a závěti-----------------------------Neosobnost smutku-------------------------------------------------------------------Výzva k trudnomyslnosti: marnosti--------------------------------------- -Smrt uvnitř věci. Konec avarítie----------------------------------------------------Jednoduchost hrobů: případy králů a obyčejných lidi-------------------------Rehabilitace hřbitovů pod širým nebem----------------------------------Pokušeni nicoty v literatuře----- --------------------------------------------------Pokušeni nicoty na náhrobcích--------------------------------------------------Příroda konejšivá i děsivá Pozemská noc: hrobka----------------------------Hroby ponechané Přírodě_____________________________________ Poznámky-------------------------------------------------------------------------------

43 46 51 53 57 61 64 66 69 74

8. MRTVÉ TĚLO____________________________________________

76

40

Dva lékaři: Zacchiaa Garmann. Život mrtvoly--------------------------------76 Otevření a balzamováni těl_____________________________ 84 Anatomie pro všechny__________________________________________ 88 Soukromé pitvy, krádeže mrtvol _ _______________________________ 91 Sblížení Eróta a Thanata v barokním období------------------------ 94 Nekrofilie v 18 stolen---------------------------------------------------------------- 99 Hřbitov mumii------------------------------------------------------Mumiev rodinném kruhu------------------------------------------------------------ 110 Od mrtvoly k životu: novodobý Prométheus-------------------------------------- 115

106

Poděkováni nakladatele: Cer ouvrage. public dans le cadre du programme ďaide á la publication i* X. Salda, béneficie du sounen du Ministers frunfaisdesaf/ittres etrangere et de 1'Ambassade de France en Reptibltque Tchéque. Toto dílo, zařazené do podpůrného programu F. X. Salda, vychází s finanční podporou Ministerstva zahraničních věcí Francouzské republiky a Velvyslanectví Francouzské republiky v Česke republice.

OBSAH TŘETÍ ČÁST - SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

ft ODLIV ZÁJMU___________________________________________

Nenápadná změna------------------------------------------ ------------------------Id Znevážená hora mortis----------------------------------------------------------- - — M Nově pojaté umění zemřít: žit s myšlenkou na sítin-------------------------16 Lidové náboženské zvyklosti související se šťastnou smrtí------------------ 22 Dopady znevážení šťastné smrti: nepřirozená smrt, umírněnost, krásná a povznášející smrt-------------------------------------------------24 Smrt vDlncirnyšlenkářova--------------------------29 Smrt v uctivé vzdálenosti---------------------------------31 Diskuse katolíků a protestantů o obecních hřbitovech-------------- - 32 Přemístěni pařížských hřbitovů. Zvětšovaní kostelů po tridentském koncilu--------------------------------------------------------------------------- 35 Oslabení pouta kostel-hřbitov------------------------------------------------------- 37 Poznámky------- ----------------------------------------------------------------------- 39 7. MARNOSTI________________________________________________

Masarykova univerzita Filozofická fakulta, Ústřední Knihovna

"

Pfir.č.

sign

Sysu.

7?p _

LO-fOť

Edici hdí Martin Nodl

Arga, 2000 Copyright © Editions du Seuil 1977 1 translation © Danuše Navrátilová ISBN 80-7203-293-3

./ g/r /

1-3

40

Voláni po jednoduchosti pohřbu a závěti-----------------------------Neosobnost smutku-------------------------------------------------------------------Výzva k trudnomyslnosti: marnosti--------------------------------------- -Smrt uvnitř věci. Konec avarítie----------------------------------------------------Jednoduchost hrobů: případy králů a obyčejných lidi-------------------------Rehabilitace hřbitovů pod širým nebem----------------------------------Pokušeni nicoty v literatuře----- --------------------------------------------------Pokušeni nicoty na náhrobcích--------------------------------------------------Příroda konejšivá i děsivá Pozemská noc: hrobka----------------------------Hroby ponechané Přírodě_____________________________________ Poznámky-------------------------------------------------------------------------------

43 46 51 53 57 61 64 66 69 74

8. MRTVÉ TĚLO____________________________________________

76

40

Dva lékaři: Zacchiaa Garmann. Život mrtvoly--------------------------------76 Otevření a balzamováni těl_____________________________ 84 Anatomie pro všechny__________________________________________ 88 Soukromé pitvy, krádeže mrtvol _ _______________________________ 91 Sblížení Eróta a Thanata v barokním období------------------------ 94 Nekrofilie v 18 stolen---------------------------------------------------------------- 99 Hřbitov mumii------------------------------------------------------Mumiev rodinném kruhu------------------------------------------------------------ 110 Od mrtvoly k životu: novodobý Prométheus-------------------------------------- 115

106

Střet člověka s přírodou á la markýz de Sade---------------- ------------------- 117 Dvě slabá místa hráze proti přírodě: láska a smrt-------------------------------- 119 Poznámky----------------------------------------------------------------------------- 122 91 ŽIVÝ MRTVÝ______________________________________________ 126 Zdánlivá smrt-----------------------------------------126 Lékaři 40. let 18. století Vzestup strachu----------------------------------- -- 127 Opatření zústavitelú------------------------------------------------------------------ 129 Pokračování v 19. století-------------------------------------------------------------- 130 Druhá polovina 19. století: uklidnění a nedůvěřivost lékařů------------------- 132 Lékaři a smrt_________________________________________________ 134 Prapůvod Velkého Strachu ze Smrti------------------------------------------------- 135 Poznámky__________________________________________________ 138

ČTVRTÁ ČÁST - SMRT BLÍZKÉHO 10.

DOBA KRÁSNÝCH SMRTÍ--------------

141

Narkotická sladkost--------------------------------------------------------------------- 141 Rodina La Ferronaysových ve Francii-----------------------------144 Alexandrine de Gaíx----------------------------------------------------------- -- 166 Anglie: rodina Brontéových---------------167 Amerika: dopisy přistěhovalců------------------------------------------183 Knihy útěchy v Americe------------------------------------------------------------- 18/ Nástup spiritismu-------------------------------------------192 Odhmotněni----------------------------------------------------------------------------- '94 Drahocenné upomínkově předměty------------------------------------------------ 200 Duše v očistci_________________________________________________ 202 Micheletova Čarodějnice--------------------------------------------------------- -— 207 Vymizeni zbožných ustanovení ze závětí------------------------------------------ 209 Citová revoluce---------------------------------------------------------------------— 212 Ústup zla Konec pekla----------------------------------------------------------- - 214 Poznámky------------------------------------------------------------------------------- 216

11.

NÁVŠTĚVA HŘBITOVA------------------------------------------------------- 219

Hřbitov)'v místopisu-------------------------219 Ďábel na hřbitově-----------------------------220 Zdraví škodlivé hřbitovy: lékaři a pařížští soudci (v 18 století)---------------- 223 Radikalismus pařížského soudního dvora: v život neuvedeny vynos z roku 1763 -------------------------------------------------------------------- 228 Reakce na výnos pařížského soudního dvora-------------------------------------- 231 Přestěhování hřbitovů za města. Kterých hřbitovů (1765-1776)?------------237 Uzavřeni hřbitova Neviňátek--------------------------------------------------------- 240

Now styl pohřbíváni----------------------------------------------------------- - 242 17-iů. o mrtvé----------------------------------------------------------- 244 Plány budoucích hřbitovů----------------------------------------------------------- 246 Pravý stav hřbitovů: otřesná skládka mrtvol __------- --------------------- 250 Soutěž vyhlášená Institutem v roce 1801 - ---------------------------------------- 252 Zrod kultu mrtvých-------------- --------------------------------------------------- 2>4 Mrtví ve sklo přetavení---------------------------------------------------------------261 Dekret z 23. prairialu roku XII (12. června 1804)----------------------------- 264 Soukromé hroby v 19. století--------------------------------------------------------- 269 Návštěva hřbitova---------------------273 Rural cemetery. Zastavěné hřbitovy--------------------------281 Zpodobováni zesnulých a žánrové vyjevy------------------------------------------ 287 Paříž bez hřbitova?-------------------------------------------------------------------- 289 Spojenectví pozitivistů a katolíků za účelem uchování hřbitovů v Paříži_____________________________ 292 Pomníky padlých---------------------------------------------------------------------- 299 Příběh venkovského hřbitova: městečkoMinot--------------------303 „Doma"___________________________________________________- 308 Poznámky-----------------------------------------------------------------------------

PÁTÁ ČÁST - PŘEVRÁCENÁ SMRT

12.

PŘEVRÁCENÁ SMRT--------------------------------------------------------- 317

Kam se schovala smrt------------------------------------------------------------------ 3,7 Začínající lež----------------------------------------------------------------------------- 318 Počátky lékařského dozoru--------------------------------------------------------- 321 Postupující lež.-------------------------------------------------------------------------- 324 Špinava smrt-----------------------------------------------------------------------------326 Převoz do nemocnice------------------------------------------------------------------329 Melisandina smrt---------------------------------------------------------------------- 330 Zatím ještě tradiční poslední chvíle------------------------------------------------- 332 Velmi nenápadný pohřeb-----------------------------------------334 Neslušnost smutku-------------------------------------------------------------------- 338 Vyobcovaná smrt---------------------------------------------------------------------- 339 Vítězství lékařského dozoru--------------------------------------------------------- 343 Návrat varováni. Výzva k navráceni důstojnosti Umíráni dnes---------------- 349 Zeměpis převrácené smrti----------------------------------------------------------- 355 Americký případ------------------------------------------------------------------------ 337

Střet člověka s přírodou á la markýz de Sade---------------- ------------------- 117 Dvě slabá místa hráze proti přírodě: láska a smrt-------------------------------- 119 Poznámky----------------------------------------------------------------------------- 122 91 ŽIVÝ MRTVÝ______________________________________________ 126 Zdánlivá smrt-----------------------------------------126 Lékaři 40. let 18. století Vzestup strachu----------------------------------- -- 127 Opatření zústavitelú------------------------------------------------------------------ 129 Pokračování v 19. století-------------------------------------------------------------- 130 Druhá polovina 19. století: uklidnění a nedůvěřivost lékařů------------------- 132 Lékaři a smrt_________________________________________________ 134 Prapůvod Velkého Strachu ze Smrti------------------------------------------------- 135 Poznámky__________________________________________________ 138

ČTVRTÁ ČÁST - SMRT BLÍZKÉHO 10.

DOBA KRÁSNÝCH SMRTÍ--------------

141

Narkotická sladkost--------------------------------------------------------------------- 141 Rodina La Ferronaysových ve Francii-----------------------------144 Alexandrine de Gaíx----------------------------------------------------------- -- 166 Anglie: rodina Brontéových---------------167 Amerika: dopisy přistěhovalců------------------------------------------183 Knihy útěchy v Americe------------------------------------------------------------- 18/ Nástup spiritismu-------------------------------------------192 Odhmotněni----------------------------------------------------------------------------- '94 Drahocenné upomínkově předměty------------------------------------------------ 200 Duše v očistci_________________________________________________ 202 Micheletova Čarodějnice--------------------------------------------------------- -— 207 Vymizeni zbožných ustanovení ze závětí------------------------------------------ 209 Citová revoluce---------------------------------------------------------------------— 212 Ústup zla Konec pekla----------------------------------------------------------- - 214 Poznámky------------------------------------------------------------------------------- 216

11.

NÁVŠTĚVA HŘBITOVA------------------------------------------------------- 219

Hřbitov)'v místopisu-------------------------219 Ďábel na hřbitově-----------------------------220 Zdraví škodlivé hřbitovy: lékaři a pařížští soudci (v 18 století)---------------- 223 Radikalismus pařížského soudního dvora: v život neuvedeny vynos z roku 1763 -------------------------------------------------------------------- 228 Reakce na výnos pařížského soudního dvora-------------------------------------- 231 Přestěhování hřbitovů za města. Kterých hřbitovů (1765-1776)?------------237 Uzavřeni hřbitova Neviňátek--------------------------------------------------------- 240

Now styl pohřbíváni----------------------------------------------------------- - 242 17-iů. o mrtvé----------------------------------------------------------- 244 Plány budoucích hřbitovů----------------------------------------------------------- 246 Pravý stav hřbitovů: otřesná skládka mrtvol __------- --------------------- 250 Soutěž vyhlášená Institutem v roce 1801 - ---------------------------------------- 252 Zrod kultu mrtvých-------------- --------------------------------------------------- 2>4 Mrtví ve sklo přetavení---------------------------------------------------------------261 Dekret z 23. prairialu roku XII (12. června 1804)----------------------------- 264 Soukromé hroby v 19. století--------------------------------------------------------- 269 Návštěva hřbitova---------------------273 Rural cemetery. Zastavěné hřbitovy--------------------------281 Zpodobováni zesnulých a žánrové vyjevy------------------------------------------ 287 Paříž bez hřbitova?-------------------------------------------------------------------- 289 Spojenectví pozitivistů a katolíků za účelem uchování hřbitovů v Paříži_____________________________ 292 Pomníky padlých---------------------------------------------------------------------- 299 Příběh venkovského hřbitova: městečkoMinot--------------------303 „Doma"___________________________________________________- 308 Poznámky-----------------------------------------------------------------------------

PÁTÁ ČÁST - PŘEVRÁCENÁ SMRT

12.

PŘEVRÁCENÁ SMRT--------------------------------------------------------- 317

Kam se schovala smrt------------------------------------------------------------------ 3,7 Začínající lež----------------------------------------------------------------------------- 318 Počátky lékařského dozoru--------------------------------------------------------- 321 Postupující lež.-------------------------------------------------------------------------- 324 Špinava smrt-----------------------------------------------------------------------------326 Převoz do nemocnice------------------------------------------------------------------329 Melisandina smrt---------------------------------------------------------------------- 330 Zatím ještě tradiční poslední chvíle------------------------------------------------- 332 Velmi nenápadný pohřeb-----------------------------------------334 Neslušnost smutku-------------------------------------------------------------------- 338 Vyobcovaná smrt---------------------------------------------------------------------- 339 Vítězství lékařského dozoru--------------------------------------------------------- 343 Návrat varováni. Výzva k navráceni důstojnosti Umíráni dnes---------------- 349 Zeměpis převrácené smrti----------------------------------------------------------- 355 Americký případ------------------------------------------------------------------------ 337

ZÁVĚR

PĚT VARIACÍ NA ČTYŘI TÉMATA - ------------ ---

„Svátečni historik“, historik existence: Philippe Ariěs (1914-1984) i Daniela - -------------------------------------------TŘETÍ ČÁST

J menný a místní rejstřík

--------- -------•

-

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKA

ZÁVĚR

PĚT VARIACÍ NA ČTYŘI TÉMATA - ------------ ---

„Svátečni historik“, historik existence: Philippe Ariěs (1914-1984) i Daniela - -------------------------------------------TŘETÍ ČÁST

J menný a místní rejstřík

--------- -------•

-

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKA

6. ODLIV ZÁJMU

NENÁPADNÁ ZMÉNA

Sledovali jsme, jak se ve středověku vyvíjelo vnímání života a smrti, které skutečné smrti přisuzovalo stále větší význam a důležitější místo. Tento myšlenkový proud vzešel z mnišských obav v karlovském obdo­ bí; živnou půdu našel u vzdělanců (litteratt) a rozšířil se společně s jejich vlivem Po několik století nabýval na síle a koncem středověku se pro­ jevil hrůzostrašnými obrazy v uměni s umrlčí tematikou. Vyústil v sou­ středění myšlenek a pocitů na samu chvíli biologické smrti. Jakmile dosáhl tohoto stupně, zklidnil se a jako by ustoupil do pozadí. A. právě tímto odlivem zájmu se nyní budeme zabývat Začal se pro­ jevovat přibližně v počátcích renesančního období a trval až do 17. sto­ letí. Vystopovat ho ve spleti faktů je obtížné, musíme jej spíše vytušit za zdáním stálosti a současně ctít jeho nenápadnost a mnohoznačnost. Opravdu, od středověku se nic nezměnilo; tytéž literární žánry jako artes moriendi, tytéž tance smrti.1) tytéž lebky a holenní kosti v kostelích dokonce snad v ještě větším množství, táž povinnost pořídit po­ slední vůli, táž posvátnost přisuzovaná závěti. K žádným viditelným změnám nedošlo, a snadno bychom tedy mohli dospět k mylnému závěru, že staletou nepřetržitost nic nenarušilo. Avšak za touto neměn­ ností už prosvítal ne-li přímo nový přístup ke smrti, pak alespoň sotva přiznané zneuznáváni dřívějších postojů Tehdejší odstup od smrti totiž nespadal do téže doby jako velká roz­ tržka, která oslnila generace historiků; roztržka povahy teologické a cír­ kevní - tedy více méně „elitářská" - mezi oběma křesťanskými reforma­ cemi. a podle mínění některých z nich snad také roztržka náboženství minulosti s volnomyšlenkářstvim budoucnosti. My však budeme čer­ pat z katolických i protestantských pramenů bez rozdílu. Pokud mezi nimi existuji odlišnosti, pak leží mimo oblast kolektivní a v obou tábo­ rech téměř totožné psychologie. Při posuzování rozsahu zmíněné nenápadné změny budeme vychá­ zet ze samotného okamžiku smrti. Jistě, v běžném životě pozdního

6. ODLIV ZÁJMU

NENÁPADNÁ ZMÉNA

Sledovali jsme, jak se ve středověku vyvíjelo vnímání života a smrti, které skutečné smrti přisuzovalo stále větší význam a důležitější místo. Tento myšlenkový proud vzešel z mnišských obav v karlovském obdo­ bí; živnou půdu našel u vzdělanců (litteratt) a rozšířil se společně s jejich vlivem Po několik století nabýval na síle a koncem středověku se pro­ jevil hrůzostrašnými obrazy v uměni s umrlčí tematikou. Vyústil v sou­ středění myšlenek a pocitů na samu chvíli biologické smrti. Jakmile dosáhl tohoto stupně, zklidnil se a jako by ustoupil do pozadí. A. právě tímto odlivem zájmu se nyní budeme zabývat Začal se pro­ jevovat přibližně v počátcích renesančního období a trval až do 17. sto­ letí. Vystopovat ho ve spleti faktů je obtížné, musíme jej spíše vytušit za zdáním stálosti a současně ctít jeho nenápadnost a mnohoznačnost. Opravdu, od středověku se nic nezměnilo; tytéž literární žánry jako artes moriendi, tytéž tance smrti.1) tytéž lebky a holenní kosti v kostelích dokonce snad v ještě větším množství, táž povinnost pořídit po­ slední vůli, táž posvátnost přisuzovaná závěti. K žádným viditelným změnám nedošlo, a snadno bychom tedy mohli dospět k mylnému závěru, že staletou nepřetržitost nic nenarušilo. Avšak za touto neměn­ ností už prosvítal ne-li přímo nový přístup ke smrti, pak alespoň sotva přiznané zneuznáváni dřívějších postojů Tehdejší odstup od smrti totiž nespadal do téže doby jako velká roz­ tržka, která oslnila generace historiků; roztržka povahy teologické a cír­ kevní - tedy více méně „elitářská" - mezi oběma křesťanskými reforma­ cemi. a podle mínění některých z nich snad také roztržka náboženství minulosti s volnomyšlenkářstvim budoucnosti. My však budeme čer­ pat z katolických i protestantských pramenů bez rozdílu. Pokud mezi nimi existuji odlišnosti, pak leží mimo oblast kolektivní a v obou tábo­ rech téměř totožné psychologie. Při posuzování rozsahu zmíněné nenápadné změny budeme vychá­ zet ze samotného okamžiku smrti. Jistě, v běžném životě pozdního

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKA

středověku nevyvolávala smrt ani vetší, ani menší strach než v minulos­ ti, luterán se přizpůsobovali tradicím stejně jako obyčejní lidé Důležité ovšem je. že pokud smrt nevzbuzovala strach, vyvolávala otázky. A no­ vá starost se stala živnou půdou pro mravokárce. žebravé mnichy a du­ chovní. kteří využívali této skuliny v tradičně důvěrném vztahu ke smrti k získávání vlivu a k obracení na víru Dobová mravokámá díla, rozšiřovaná rodicím se knihtiskem, vysvětlovala utrpěni a blouzněni umírajících jako zápas duchovních mocností, v němž lze všechno zís­ kat nebo všechno ztratit. V 16. století pak samo umírání na loži a v ložnici ztratilo svou re­ lativní důležitost. Pokud se zbožnost, tedy alespoň učená zbožnost, odvrátila od okamžiku smrti, pak proto, že v předstihu tlumočila v té době ještě skrytou orientaci směrem ke kolektivnímu vnímáni života a smrti.1)

se smrt si ani nevzpomenou,“4) zaznamenal autor jednoho z mnoha Zrcadel hříšné duše, jež se dočkalo nového vydání v 18. století. Pominul čas starců s prokverlým plnovousem, kteří své nepřátele roztínali vedvi. veleli ve velkých bitvách a moudře řídili své dvory. Na­ dešlo období šíření rytin Veky života, jejichž poslední stupínky obsadili ospalí chromí lidé, senilní a nechutní. Smrtelně nemocny člověk ležel na lůžku. Přestože měl brzy zemřít, nedělo se nic mimořádného, nic, co by se podobalo velkým dramatům, proniknuvším do ložnic v artes moriendiv 15. století. Podezřelé byly i samy bolesti. V roce 1561 shledal autor knihy The Mannes Salve, anglický puritán Thomas Becon, že ve středověku si lide příliš libovali v jejich popisování. „Hořkost agónie" je |en „krátké a sne­ sitelné trápeni" ve srovnání s utrpením mučedníků a proroků. Agónie je přirozená věc, kterou nesmíme dramatizovat: .Jt is naturally to dye. why then labour we to degenerate and growe out of kind?" - ..Zemřít |e při­ rozené. proč se tedy snažíme uniknout přírodě a žír mimo ni?”5) Jde o návrat ke stoické představě cesty na onen svět, pokud vůbec kdy zmi­ zela z lidového povědomí jak to ostatně dokazuje francouzské slovo trépas (odchod na věčnost). O necelých sto let později, v roce 1651, vyšlo rovněž v Anglii Taylorovo dílo lbe Rule and Exercises ofHoly Dying. Jeremy Taylor nebyl sektář: bez ostychu čerpal z katolické literatury založené na učení svátého Ignáce z Loyoly a netajil se tím, že blouznění na smrtelném loži pova­ žuje za Satanovi' „fantasmagorie“. za přeludy deprimovaných a neurastemckých nemocných. Roberto Bellarmino se divil, že lidé věnuji tak mnoho času soudním přím, jmění a obchodním záležitostem, a rak málo času vlastní spáse přesněji řečeno, že starost o svůj posmrtný život odkládají na dobu, kdy už nebudou pány sebe sama, kdy budou nemohoucí a téměř zba­ veni smyslů: vix sui compos Pokud se vůbec zabýval hrůzami agónie, viděl jen jejich stinné stránky, zánik vůle a vědomí, a k trosce, z niž už život de facto vyprchal, nepociťoval ani soucit, ani přirozenou úctu. Středověká představivost přiznávala bytosti uvězněné v těle proměňu­ jícím se v mrtvolu delší dobu k projevům svobodné vůle a schopnosti dávat a přijímat. Bellarmino byl stejně nemilosrdný k umírajícím i ke starcům. Duchovní autoři jednohlasně prohlašovali, že smrt není ohyzdná ka­ rikatura. kterou jim odkázal končící středověk Katolíci se vyjadřovali

14

ZNEVÁŽENÁ HORA MORTIS

Nezastupitelná role výstrahy slábla a dokonce vymizela: lidem se už nedostávalo varování. U Erasma Rotterdamského tuto roli ještě příležitostné hrála nemoc. Zakusil ji sám na sobě, chudák neduživý, když spadl z koně a bolestivé důsledky nehody prohloubily jeho utrpení způsobené ledvinovými ka­ ménky. Nemoc ho vybízela, aby odešel z aktivního života: ..Přemýšlím, jak zbytek života (nevím, kolik času mi zbývá) [v roce 1506 mu ještě nebylo čtyřicet] co nejlépe zasvětit zbožnosti a Kristu.“3) Tato touha po ústrani - ústraní Mohérová Misantropa v poušti je nepochybně v sou­ ladu s tradicemi. Erasmus neuvažoval o odříkání klášterního života: neodešel ze světa, ale oddal se rozjímání - a každé rozjímání nastoluje otázku smrti. Opravdu, máme-h věřit Platonovi, filozofie je vždy rneditatio mortis. Kolik ran ale člověk musí utržit, aby si tuto filozofii osvojil! Prošel tím i sám Erasmus: nesnesitelné bolesti způsobené ledvinovými kaménky jej povedly k touze po smrti. Kamínek je Mistr, Monitor calcu­ lus: on je naše filozofie, on je vere mortis meditatio Roberto Bellarmino zase poněkud bezohledně konstatoval, že k po­ kání a myšlence na spásu člověka nepřivede am samo stáři. Stáří už ni­ kdo nepovažoval za výstrahu, protože nej hlušší je ten, kdo nechce slyšet, a starci nechtěli nic vědět. „Mysli jen na životní radovánky, na blížící

15

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKA

středověku nevyvolávala smrt ani vetší, ani menší strach než v minulos­ ti, luterán se přizpůsobovali tradicím stejně jako obyčejní lidé Důležité ovšem je. že pokud smrt nevzbuzovala strach, vyvolávala otázky. A no­ vá starost se stala živnou půdou pro mravokárce. žebravé mnichy a du­ chovní. kteří využívali této skuliny v tradičně důvěrném vztahu ke smrti k získávání vlivu a k obracení na víru Dobová mravokámá díla, rozšiřovaná rodicím se knihtiskem, vysvětlovala utrpěni a blouzněni umírajících jako zápas duchovních mocností, v němž lze všechno zís­ kat nebo všechno ztratit. V 16. století pak samo umírání na loži a v ložnici ztratilo svou re­ lativní důležitost. Pokud se zbožnost, tedy alespoň učená zbožnost, odvrátila od okamžiku smrti, pak proto, že v předstihu tlumočila v té době ještě skrytou orientaci směrem ke kolektivnímu vnímáni života a smrti.1)

se smrt si ani nevzpomenou,“4) zaznamenal autor jednoho z mnoha Zrcadel hříšné duše, jež se dočkalo nového vydání v 18. století. Pominul čas starců s prokverlým plnovousem, kteří své nepřátele roztínali vedvi. veleli ve velkých bitvách a moudře řídili své dvory. Na­ dešlo období šíření rytin Veky života, jejichž poslední stupínky obsadili ospalí chromí lidé, senilní a nechutní. Smrtelně nemocny člověk ležel na lůžku. Přestože měl brzy zemřít, nedělo se nic mimořádného, nic, co by se podobalo velkým dramatům, proniknuvším do ložnic v artes moriendiv 15. století. Podezřelé byly i samy bolesti. V roce 1561 shledal autor knihy The Mannes Salve, anglický puritán Thomas Becon, že ve středověku si lide příliš libovali v jejich popisování. „Hořkost agónie" je |en „krátké a sne­ sitelné trápeni" ve srovnání s utrpením mučedníků a proroků. Agónie je přirozená věc, kterou nesmíme dramatizovat: .Jt is naturally to dye. why then labour we to degenerate and growe out of kind?" - ..Zemřít |e při­ rozené. proč se tedy snažíme uniknout přírodě a žír mimo ni?”5) Jde o návrat ke stoické představě cesty na onen svět, pokud vůbec kdy zmi­ zela z lidového povědomí jak to ostatně dokazuje francouzské slovo trépas (odchod na věčnost). O necelých sto let později, v roce 1651, vyšlo rovněž v Anglii Taylorovo dílo lbe Rule and Exercises ofHoly Dying. Jeremy Taylor nebyl sektář: bez ostychu čerpal z katolické literatury založené na učení svátého Ignáce z Loyoly a netajil se tím, že blouznění na smrtelném loži pova­ žuje za Satanovi' „fantasmagorie“. za přeludy deprimovaných a neurastemckých nemocných. Roberto Bellarmino se divil, že lidé věnuji tak mnoho času soudním přím, jmění a obchodním záležitostem, a rak málo času vlastní spáse přesněji řečeno, že starost o svůj posmrtný život odkládají na dobu, kdy už nebudou pány sebe sama, kdy budou nemohoucí a téměř zba­ veni smyslů: vix sui compos Pokud se vůbec zabýval hrůzami agónie, viděl jen jejich stinné stránky, zánik vůle a vědomí, a k trosce, z niž už život de facto vyprchal, nepociťoval ani soucit, ani přirozenou úctu. Středověká představivost přiznávala bytosti uvězněné v těle proměňu­ jícím se v mrtvolu delší dobu k projevům svobodné vůle a schopnosti dávat a přijímat. Bellarmino byl stejně nemilosrdný k umírajícím i ke starcům. Duchovní autoři jednohlasně prohlašovali, že smrt není ohyzdná ka­ rikatura. kterou jim odkázal končící středověk Katolíci se vyjadřovali

14

ZNEVÁŽENÁ HORA MORTIS

Nezastupitelná role výstrahy slábla a dokonce vymizela: lidem se už nedostávalo varování. U Erasma Rotterdamského tuto roli ještě příležitostné hrála nemoc. Zakusil ji sám na sobě, chudák neduživý, když spadl z koně a bolestivé důsledky nehody prohloubily jeho utrpení způsobené ledvinovými ka­ ménky. Nemoc ho vybízela, aby odešel z aktivního života: ..Přemýšlím, jak zbytek života (nevím, kolik času mi zbývá) [v roce 1506 mu ještě nebylo čtyřicet] co nejlépe zasvětit zbožnosti a Kristu.“3) Tato touha po ústrani - ústraní Mohérová Misantropa v poušti je nepochybně v sou­ ladu s tradicemi. Erasmus neuvažoval o odříkání klášterního života: neodešel ze světa, ale oddal se rozjímání - a každé rozjímání nastoluje otázku smrti. Opravdu, máme-h věřit Platonovi, filozofie je vždy rneditatio mortis. Kolik ran ale člověk musí utržit, aby si tuto filozofii osvojil! Prošel tím i sám Erasmus: nesnesitelné bolesti způsobené ledvinovými kaménky jej povedly k touze po smrti. Kamínek je Mistr, Monitor calcu­ lus: on je naše filozofie, on je vere mortis meditatio Roberto Bellarmino zase poněkud bezohledně konstatoval, že k po­ kání a myšlence na spásu člověka nepřivede am samo stáři. Stáří už ni­ kdo nepovažoval za výstrahu, protože nej hlušší je ten, kdo nechce slyšet, a starci nechtěli nic vědět. „Mysli jen na životní radovánky, na blížící

15

16

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENA 1 BLÍZKA

opatrně, avšak protestante - a zejména Jan Kalvín") - byli mnohem odvážnější: „Nahání nám hrůzu [smrt], neboť ji nevnímáme takovou, jaká sama o sobě doopravdy je, ale v ponurém, kostlivčím a ohyzdném vzezřeni, v němž se malířům [tanců smrti] zlíbilo předkládat ji jarní­ kům. Zaujati těmito marnými představami si nedopřejeme čas, aby­ chom na ni pohlédli, a proto před ní utíkáme. Zastavme se [nadešel čas rozjímáni] a podívejme se jí pevně do očí. Shledáme, že je docela jiná než na obrazech a že její tvář se liší od našeho bědného života.“ Ale co se tedy stalo se smrti, přesrala-li být umírajícím na lůžku, jenž se potil, trpěl a modlil se? Proměnila se v cosi metafyzického, co vyja­ dřovala metafora odděleni duše od těla, které lidé vnímali jako rozdě­ lení manželské dvojice nebo dvojice dávných a velmi dobrých přátel. V době hrobů duší, kdy do koleknvního vnímání života a smrti začal pronikat dualismus, se představa smrti spojila s představou rozbití složitého lidského celku. Útrapy umírání se nedávaly do souvislosti se skutečným utrpením agónie, ale se smutkem nad rozbitým přátelstvím.

Tyto ignácovské verše pocházejí z pera kalvinisty Philippa de Mornay, pána z Plessis-Marly, zvaného Duplessis-Mornay.’) Ten, kdo celý život věřil v Boha, jak si přál Erasmus Rotterdamský, je připraven ze­ mřít a žádnou další přípravu nepotřebuje:

NOVÉ POJATÉ UMĚNÍ ZEMŘÍT: ŽÍT S MYŠLENKOU NA SMRT

Na smrt tedy nelze myslet až v době, kdy se blíží nebo nastává Na smrt musíme pomýšlet celý život. Natalie Zemon Davisová prostudovala text k jednomu tanci smrti od Hanse Holbeina mladšího, jejž v roce 1538 vydal Jean de Vauzelles z Lyonu. Podle dotyčného vydavatele nás pozemský život připravuje na věčný posmrtný život právě tak, jako nás devět měsíců v matčině lůně připravuje na život pozemský. ) Umění zemřít ustoupilo a nahradilo je umem žít. V ložnici umírajícího se už neodehrává nic důležitého. Vše je naopak rovnoměrně rozvrženo na dny vyměřené životu. Ale jakému životu? Nikoli ledajakému Životu ovládnutému myšlen­ kou na smrt, přičemž smrt už není tělesnou nebo duševní hrůzou agó­ nie, ale protikladem života, bezživotím vyzývajícím rozum, aby nelpěl na životě - proto existoval úzký vztah mezi šťastným životem a šťast­ nou smrtí. „Bys v blaženosti umřel, žití se musíš naučili. Bys v blaženosti žil. smrti se musíš naučiti.“

17

„Kdo osud svůj do rukou Božích vkládá a pozemskou svoji pouť ve víře prožívá, toho smrt Boží milostí naplní zaživa." Duplessis-Mornay

Na druhé straně není možné, aby člověk žil ve světě, tedy mimo ochranu klášterních zdí, pokud nedokáže sám sebe'přesvědčit o mar­ nosti věci, mezi nimiž musí žít. jimiž se zabývá a z nichž má zisk Proto je rozjímaní nad smrtí ústředním motivem života. „Obrazy Smrti,“ na­ psal Jean de Vauzelles, „jsou pravdomluvným a ryzím zrcadlem, jehož hříšné znetvořeniny musíme opravit, abychom okrášlili Duši.“ V du­ chovních pojednáních ze 16.-17. století už tedy nešlo o to, nebo ales­ poň ne v prvé řadě, připravit umírající na smrt, ale naučit o ní přemýš­ let živé. Existovalo mnoho postupů, jak toho dosáhnout ovlivňováním myš­ lení a představivosti; mistrem tohoto umění byl Ignác z Loyoly, jenž své názory zveřejnil ve známé knize duchovních cvičení Exercitia spiritaalia. My si zde jen připomeneme, že nový duchovni přístup učinil ze smrti záminku k metafyzickým úvahám o křehkosti života, jejichž cílem bylo varovat člověka, aby nepodléhal životním iluzím. Smrt byla už jen prostředkem, jak lépe žít. Mohla být pozvánkou k epikurejské rozkoši - ale ona ji naopak odmítla. Přitom na číších poživačných epikurejců z Pompejí i na rytinách v Exercitia spiritualia je vyobrazen týž kostlivec. Francouzský protestant i anglikánský teolog zastávali týž názor jako kardinál římskokatolické církve. V otázce smrti se křesťanská elita vzácně shodovala Všichni přijali názor (dokonce i staromilští katolíci zaujatí proti všem novotám, kteří dodnes přikládají váhu svědectví středověkých mnichů), že vyjma sestoupení mimořádné milosti, na niž ostatně nelze spoléhat, okamžik smrti nevyhodnotí uplynulý život správné a nerozhoduje ani o dalším osudu zesnulého na onom světě. V té chvíli je už rozhodnuto a i kdyby nebylo, na takovou variantu člověk nemá v žádném případě spoléhat. Zasvétil-li někdo život zlu.

16

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENA 1 BLÍZKA

opatrně, avšak protestante - a zejména Jan Kalvín") - byli mnohem odvážnější: „Nahání nám hrůzu [smrt], neboť ji nevnímáme takovou, jaká sama o sobě doopravdy je, ale v ponurém, kostlivčím a ohyzdném vzezřeni, v němž se malířům [tanců smrti] zlíbilo předkládat ji jarní­ kům. Zaujati těmito marnými představami si nedopřejeme čas, aby­ chom na ni pohlédli, a proto před ní utíkáme. Zastavme se [nadešel čas rozjímáni] a podívejme se jí pevně do očí. Shledáme, že je docela jiná než na obrazech a že její tvář se liší od našeho bědného života.“ Ale co se tedy stalo se smrti, přesrala-li být umírajícím na lůžku, jenž se potil, trpěl a modlil se? Proměnila se v cosi metafyzického, co vyja­ dřovala metafora odděleni duše od těla, které lidé vnímali jako rozdě­ lení manželské dvojice nebo dvojice dávných a velmi dobrých přátel. V době hrobů duší, kdy do koleknvního vnímání života a smrti začal pronikat dualismus, se představa smrti spojila s představou rozbití složitého lidského celku. Útrapy umírání se nedávaly do souvislosti se skutečným utrpením agónie, ale se smutkem nad rozbitým přátelstvím.

Tyto ignácovské verše pocházejí z pera kalvinisty Philippa de Mornay, pána z Plessis-Marly, zvaného Duplessis-Mornay.’) Ten, kdo celý život věřil v Boha, jak si přál Erasmus Rotterdamský, je připraven ze­ mřít a žádnou další přípravu nepotřebuje:

NOVÉ POJATÉ UMĚNÍ ZEMŘÍT: ŽÍT S MYŠLENKOU NA SMRT

Na smrt tedy nelze myslet až v době, kdy se blíží nebo nastává Na smrt musíme pomýšlet celý život. Natalie Zemon Davisová prostudovala text k jednomu tanci smrti od Hanse Holbeina mladšího, jejž v roce 1538 vydal Jean de Vauzelles z Lyonu. Podle dotyčného vydavatele nás pozemský život připravuje na věčný posmrtný život právě tak, jako nás devět měsíců v matčině lůně připravuje na život pozemský. ) Umění zemřít ustoupilo a nahradilo je umem žít. V ložnici umírajícího se už neodehrává nic důležitého. Vše je naopak rovnoměrně rozvrženo na dny vyměřené životu. Ale jakému životu? Nikoli ledajakému Životu ovládnutému myšlen­ kou na smrt, přičemž smrt už není tělesnou nebo duševní hrůzou agó­ nie, ale protikladem života, bezživotím vyzývajícím rozum, aby nelpěl na životě - proto existoval úzký vztah mezi šťastným životem a šťast­ nou smrtí. „Bys v blaženosti umřel, žití se musíš naučili. Bys v blaženosti žil. smrti se musíš naučiti.“

17

„Kdo osud svůj do rukou Božích vkládá a pozemskou svoji pouť ve víře prožívá, toho smrt Boží milostí naplní zaživa." Duplessis-Mornay

Na druhé straně není možné, aby člověk žil ve světě, tedy mimo ochranu klášterních zdí, pokud nedokáže sám sebe'přesvědčit o mar­ nosti věci, mezi nimiž musí žít. jimiž se zabývá a z nichž má zisk Proto je rozjímaní nad smrtí ústředním motivem života. „Obrazy Smrti,“ na­ psal Jean de Vauzelles, „jsou pravdomluvným a ryzím zrcadlem, jehož hříšné znetvořeniny musíme opravit, abychom okrášlili Duši.“ V du­ chovních pojednáních ze 16.-17. století už tedy nešlo o to, nebo ales­ poň ne v prvé řadě, připravit umírající na smrt, ale naučit o ní přemýš­ let živé. Existovalo mnoho postupů, jak toho dosáhnout ovlivňováním myš­ lení a představivosti; mistrem tohoto umění byl Ignác z Loyoly, jenž své názory zveřejnil ve známé knize duchovních cvičení Exercitia spiritaalia. My si zde jen připomeneme, že nový duchovni přístup učinil ze smrti záminku k metafyzickým úvahám o křehkosti života, jejichž cílem bylo varovat člověka, aby nepodléhal životním iluzím. Smrt byla už jen prostředkem, jak lépe žít. Mohla být pozvánkou k epikurejské rozkoši - ale ona ji naopak odmítla. Přitom na číších poživačných epikurejců z Pompejí i na rytinách v Exercitia spiritualia je vyobrazen týž kostlivec. Francouzský protestant i anglikánský teolog zastávali týž názor jako kardinál římskokatolické církve. V otázce smrti se křesťanská elita vzácně shodovala Všichni přijali názor (dokonce i staromilští katolíci zaujatí proti všem novotám, kteří dodnes přikládají váhu svědectví středověkých mnichů), že vyjma sestoupení mimořádné milosti, na niž ostatně nelze spoléhat, okamžik smrti nevyhodnotí uplynulý život správné a nerozhoduje ani o dalším osudu zesnulého na onom světě. V té chvíli je už rozhodnuto a i kdyby nebylo, na takovou variantu člověk nemá v žádném případě spoléhat. Zasvétil-li někdo život zlu.

18

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

pak jej osvícení posledního okamžiku před zatracením nezachrání: „Dopouštíme-li se v životě tolikerých hříchů, je nerozumné a nesprávné, že lítosti a pokání jsme ochotni věnovat pouze jediný den nebo jedi­ nou hodinu.“’) Nyní má být člověk po celý život připraven na stav, do nějž chtěly středověké artes moriendi uvést umírajícího, tedy na stav, do nějž se dostaneme m hora mortis nostrae (v hodině naší smrti), jak se říká v druhé části modlitby Zdrava- Maria, která došla velké obliby právě v 16. století. Učení o celoživotní připravenosti na smrt ilustrují dvě příhody. Prv­ ní pochází z dob protireformace a jezuitská tradice ji připisuje svátému Ludvíkovi z Gonzagy. Jednoho dne se kdosi dotázal mladého mnicha Ludvíka, právě když si hrál s míčem, co by udělal, kdyby věděl, že v brz­ ké době zemře. Snadno si domyslíme, jak bv odpověděl mnich z 10.-15. století: že by ukončil veškerou světskou činnost, věnoval se výlučně modlitbám a pokání, odebral se na pusté místo a žil jako poustevník, aliy už nic nemohlo narušit jeho myšlenky na spásu. A laik by nepo­ chybně odvětil, že by se uchýlil do kláštera. Mladý mnich, stoupenec protireformace, však jednoduše řekl, že by pokračoval ve hře s míčem Druhá příhoda je z roku 1534 a pochází z pera anglického humanis­ ty, jenž se nadchl pro myšlenky reformace.10) Inspiroval se stoicismem a jako příklad uváděl příběh Caniovy smrti, který- převzal od Seneky. Filozofa Cania odsoudil k smrti císař Caligula Když pro něj přišel kat. aby ho odvedl na popraviště. hrál šachy, podobně jako si svátý Lud­ vík z Gonzagy hrál s míčem. Dokonce vyhrával! Pro připraveného člověka jsou všechny okamžiky podobné okamži­ ku odchodu na věčnost. „Byť při plném zdraví," napsal Kalvín,11) „měj neustále na paměti smrt a nenamlouvej si. že zde na zemi jsi na věky věků, a žij, jak se říká, jako bys byl jednou nohou v hrobě “ Erasmus v jednom ze svých Důvěrných hovorů (Colloquia familiaria) popisuje, jak se tento stav mysli projevoval v každodenním životě: na potápějící se lodi propadli námořníci i cestující panice. Zatímco větši­ na z nich hledala oporu v modlitbách, vzývala všechny svaté a zpívala náboženské písně v očekávání nadpřirozeného zásahu shůry, přesně v duchu dobových návodů, jedna odvážná a rozumná mladá žena ne­ ztrácela hlavu, jednala nebojácně, skromně a rozvážně. Jediná osoba mezi námi (...) jež nepozbývala mysli, byla mladá žena s kojencem. [...] Nekřičela jako ostatní, neplakala. Bohu nic neslibovala Jen se tiše mod­ lila a pevné svírala své dítě v náručí.® Modlila se. jako by pokračovala ve

své obvyklé modlitbě a v souvislosti s neštěstím se nedovolávala žádné výjimečné přízně. Její prostota a chladnokrevnost jí prokázaly dobrou službu, protože na břeh se dostala nejdříve ze všech: „Přivázali jsme ji k ohnutému prknu. [...] Podali jsme jí stěžňový trám, aby jej užívala jako vesla, a s vroucí modlitbou na rtech jsme ji svěřili vlnám (...) a ta žena si levou rukou tiskla dítě k tělu a pravou veslovala" Veslovala tak. jako si jezuita Ludvík z Gonzagy hrál s míčem, jako stoik Canius hrál šachy. .Ježíš Kristus ničeho jiného nečiní," poznamenal k událos­ ti Erasmus, „než že nás vyzývá. abychom byli neustále ve střehu, jako bychom měli co chvíli zemřít, a abychom byli ctnostní, jako bychom měli žit věčně.“12) Nicméně Erasmus měl. nebo spíše chtěl mír za to, že příkladný po­ stoj ztroskotavší ženy byl v té době výjimečný. Strach ze smrti a s ča­ rodějnictvím hraničící návody, jak ji přechytračit, se totiž zásluhou pohoršlivě propagandy žebrových mnichů příliš rozšířily. „Kolik jen křesťanů skončilo bídně! Jedni lpí na pozemských statcích, jež si toho nijak nezasluhují fa> wriftu], jiní, vědomi si svých zločinů a zmítáni po­ chybnostmi, jsou v poslední hodince vydáni krutému trýznění nevzdě­ lanců f,duchovních přátel' Jeana Charliera de Gerson], takže vypustí duši takřka v zoufalství (ačkoli zoufalství patřilo ke klasickým poku­ šením agónie, o jehož hrozbě duchovní přátelé věděli a snažili se mu nepodlehnout, alespoň podle starých artes moriendi] Zatracuji zločinné a pověrčivé - nebo, mírněji řečeno, naivní a nevzdělané - lidi, kteří věřícím káží, aby spoléhali na ryto [předsmrtné] obřady a zanedbávali to, co z nás činí pravé křesťany.“ Víru v účinnost předsmrtných obřadů považoval Erasmus za pověrčivost, a to ze stejných důvodů jako výše citovaný Jean de Vauzelles a mnozí další myslitelé ze 17. století, protože, jak se zdálo, měly umož­ nit prostopášníkovi, aby došel spásy in extremis. „Další obřady jsou připraveny pro případ, že konečně nadejde jeho poslední hodinka. Umírající se vyzpovídá z celoživotních hříchů. Dostane se mu svátosti posledního pomazání a viatika. Obřad se neobejde bez voskovtc a svě­ cené vody. Zpovědník se má na pozoru, aby nezapomněl na odpustky. Rozvine před nemocným v agónii papežskou bulu, případně mu ji prodá. Pak se projednávají podrobnosti pohřbu. Umírajícímu je vyrván poslední slavnostní slib. Kdosi mu houkne do ucha a uspíší jeho konec, jak už to bývá, buďto přílišnvm povykováním, nebo dechem páchnou­ cím po vínu.“

19

18

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

pak jej osvícení posledního okamžiku před zatracením nezachrání: „Dopouštíme-li se v životě tolikerých hříchů, je nerozumné a nesprávné, že lítosti a pokání jsme ochotni věnovat pouze jediný den nebo jedi­ nou hodinu.“’) Nyní má být člověk po celý život připraven na stav, do nějž chtěly středověké artes moriendi uvést umírajícího, tedy na stav, do nějž se dostaneme m hora mortis nostrae (v hodině naší smrti), jak se říká v druhé části modlitby Zdrava- Maria, která došla velké obliby právě v 16. století. Učení o celoživotní připravenosti na smrt ilustrují dvě příhody. Prv­ ní pochází z dob protireformace a jezuitská tradice ji připisuje svátému Ludvíkovi z Gonzagy. Jednoho dne se kdosi dotázal mladého mnicha Ludvíka, právě když si hrál s míčem, co by udělal, kdyby věděl, že v brz­ ké době zemře. Snadno si domyslíme, jak bv odpověděl mnich z 10.-15. století: že by ukončil veškerou světskou činnost, věnoval se výlučně modlitbám a pokání, odebral se na pusté místo a žil jako poustevník, aliy už nic nemohlo narušit jeho myšlenky na spásu. A laik by nepo­ chybně odvětil, že by se uchýlil do kláštera. Mladý mnich, stoupenec protireformace, však jednoduše řekl, že by pokračoval ve hře s míčem Druhá příhoda je z roku 1534 a pochází z pera anglického humanis­ ty, jenž se nadchl pro myšlenky reformace.10) Inspiroval se stoicismem a jako příklad uváděl příběh Caniovy smrti, který- převzal od Seneky. Filozofa Cania odsoudil k smrti císař Caligula Když pro něj přišel kat. aby ho odvedl na popraviště. hrál šachy, podobně jako si svátý Lud­ vík z Gonzagy hrál s míčem. Dokonce vyhrával! Pro připraveného člověka jsou všechny okamžiky podobné okamži­ ku odchodu na věčnost. „Byť při plném zdraví," napsal Kalvín,11) „měj neustále na paměti smrt a nenamlouvej si. že zde na zemi jsi na věky věků, a žij, jak se říká, jako bys byl jednou nohou v hrobě “ Erasmus v jednom ze svých Důvěrných hovorů (Colloquia familiaria) popisuje, jak se tento stav mysli projevoval v každodenním životě: na potápějící se lodi propadli námořníci i cestující panice. Zatímco větši­ na z nich hledala oporu v modlitbách, vzývala všechny svaté a zpívala náboženské písně v očekávání nadpřirozeného zásahu shůry, přesně v duchu dobových návodů, jedna odvážná a rozumná mladá žena ne­ ztrácela hlavu, jednala nebojácně, skromně a rozvážně. Jediná osoba mezi námi (...) jež nepozbývala mysli, byla mladá žena s kojencem. [...] Nekřičela jako ostatní, neplakala. Bohu nic neslibovala Jen se tiše mod­ lila a pevné svírala své dítě v náručí.® Modlila se. jako by pokračovala ve

své obvyklé modlitbě a v souvislosti s neštěstím se nedovolávala žádné výjimečné přízně. Její prostota a chladnokrevnost jí prokázaly dobrou službu, protože na břeh se dostala nejdříve ze všech: „Přivázali jsme ji k ohnutému prknu. [...] Podali jsme jí stěžňový trám, aby jej užívala jako vesla, a s vroucí modlitbou na rtech jsme ji svěřili vlnám (...) a ta žena si levou rukou tiskla dítě k tělu a pravou veslovala" Veslovala tak. jako si jezuita Ludvík z Gonzagy hrál s míčem, jako stoik Canius hrál šachy. .Ježíš Kristus ničeho jiného nečiní," poznamenal k událos­ ti Erasmus, „než že nás vyzývá. abychom byli neustále ve střehu, jako bychom měli co chvíli zemřít, a abychom byli ctnostní, jako bychom měli žit věčně.“12) Nicméně Erasmus měl. nebo spíše chtěl mír za to, že příkladný po­ stoj ztroskotavší ženy byl v té době výjimečný. Strach ze smrti a s ča­ rodějnictvím hraničící návody, jak ji přechytračit, se totiž zásluhou pohoršlivě propagandy žebrových mnichů příliš rozšířily. „Kolik jen křesťanů skončilo bídně! Jedni lpí na pozemských statcích, jež si toho nijak nezasluhují fa> wriftu], jiní, vědomi si svých zločinů a zmítáni po­ chybnostmi, jsou v poslední hodince vydáni krutému trýznění nevzdě­ lanců f,duchovních přátel' Jeana Charliera de Gerson], takže vypustí duši takřka v zoufalství (ačkoli zoufalství patřilo ke klasickým poku­ šením agónie, o jehož hrozbě duchovní přátelé věděli a snažili se mu nepodlehnout, alespoň podle starých artes moriendi] Zatracuji zločinné a pověrčivé - nebo, mírněji řečeno, naivní a nevzdělané - lidi, kteří věřícím káží, aby spoléhali na ryto [předsmrtné] obřady a zanedbávali to, co z nás činí pravé křesťany.“ Víru v účinnost předsmrtných obřadů považoval Erasmus za pověrčivost, a to ze stejných důvodů jako výše citovaný Jean de Vauzelles a mnozí další myslitelé ze 17. století, protože, jak se zdálo, měly umož­ nit prostopášníkovi, aby došel spásy in extremis. „Další obřady jsou připraveny pro případ, že konečně nadejde jeho poslední hodinka. Umírající se vyzpovídá z celoživotních hříchů. Dostane se mu svátosti posledního pomazání a viatika. Obřad se neobejde bez voskovtc a svě­ cené vody. Zpovědník se má na pozoru, aby nezapomněl na odpustky. Rozvine před nemocným v agónii papežskou bulu, případně mu ji prodá. Pak se projednávají podrobnosti pohřbu. Umírajícímu je vyrván poslední slavnostní slib. Kdosi mu houkne do ucha a uspíší jeho konec, jak už to bývá, buďto přílišnvm povykováním, nebo dechem páchnou­ cím po vínu.“

19

20

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENA 1 BLÍZKA

Jde o karikaturu tradičního udělováni rozhřešeni umírajícímu. k ně­ muž se opakované vracely artes moriendi, ovšem v mnohem dramaxičtéjší a prodrkevnější podobě proto je Erasmus nesnášel. Proti reformační církev uchovala podstatu obřadu, omezila však podružné pobožnosti a hlavni důraz položila na poslední pomazáni a viatíkum. Nicméně kajícné žalmy a přímluvné modlitby (rekomendace) zůstaly trvalou součásti lidové zbožnosti. Ostatně Erasmus uznával, že ne vše v těchto zvyklostech je zavrže­ níhodné: „Připouštím, ty věci jsou dobré, zejména ty z nich, jež nám zůstavila církevní tradice [hlavně svátosti umírajících]. Trvám však na tom, že jsou i jiné, šetrnější [zřejmě osobnější, inspirované osobním vztahem mezi Bohem a člověkem] způsoby, jak opustit tento svět s leh­ kou duší a v křesťanské víře.“ Katolická ani protestantská církevní reformátorská elita - po vzoru humanistů - nikdy příliš nevěřila pozdnímu pokam, k němuž hříšníky donutil strach ze smrti. Je nepochybné, že v 19. století se katolická cír­ kev vrátila ke zvyklostem z doby před protireformad, a to pod vlivem pretrvávajítích lidových zvyků. Proto také, na základě úvah vyvolaných nenápadnou proměnou artes moriendi, vznikl v 16. stolen nový literární žánr, byť se starou nálepkou; už nešlo o návody, jak zemřít, ale o novou kategorii liturgických knih pro každodenní pobožnosti: zbožnost ze­ všedněla. Zajisté, i tyto knihy se ještě zabývaly návštěvami nemocných, péčí o umírající. předsmrtnými obřady a svátostmi umírajících. Římsko­ katolická církev uznávala jejich moc. Naproti tomu jeden anglikánský autor, přestože stejně málo radikální jako Jeremy Taylor, je připouštěl jen jako zvyklosti. Uděluje sice několik rad pro poslední okamžiky ži­ vota, ale otevřeně přiznává, že výjevy spojené s umíráním na něj už ne­ působí rak silně jako na Bellarmina a mnohé další katolické autorv Tradiční obřad se proměnil v akt slušnosti, z nějž se vytratil nábožen­ ský i mravní náboj. „Pokání na smrtelném loži je jako omývání nebož­ tíka, it is cleanly and civil, ale uvnitř člověka nic nezmění."13) To. co se ve Francii 18. století předkládalo lidové zbožností, se téměř nelišilo od toho, s čím jsme se setkali u humanistů, u Jeremyho Tavlora a Roberta Bellarmina. Zrcadlo duše hříšníka a spravedlivého během života a v hodině smrti (Miroir de lame du pécheur et du juste pendant la vie et á I’heure de la More)14) nám už svým titulem říká, že pojednává spíše o uměni žit než o umění zemřít. Osud hříšníka staví do tragického

protikladu k osudu spravedlivého. Tato vcelku tuctová a málo zajímavá náboženská kniha, sepsaná pod vlivem učeni Ignáce z Loyoly, se utíká k obrazotvornosti. Čtenáři doporučuje, aby si představil vlastní smrt: Je tedy jisté, že za dvě hodiny zemřu. [...] Mé tělo se promění v ohav­ nou mrtvolu, od níž se, jati ošklivostí, všichni odvrátí [Bellarmina se podobným připomínkám vyhýbal, snad proto, že patřily ke klasickým medrtačním metodám]. Hodí mě do jámy a zasypou zemí. Tělo mi se­ žerou červi nebo shnije.“14) Připomeňme ještě jednou, že tyto předsta­ vy předkládané k rozjímáni byly vydávány za osvědčené nástroje, jak se v dlouhodobém časovém horizontu dopracovat ke šťastné smrti, protože člověka nabádaly k dobrým předsevzetím; neměly však sloužit jako přímá příprava na přirozenou smrt. Autor zmíněného Zrcadla naproti tomu rozhodně vystupuje prou bludu, který' už v 16. století pranýřoval Jean de Vauzelles, ale který byl v jeho době ještě stále obecně rozšířený, že šťastnou smrti lze vykou­ pit hříšný život: „Nepochybné jste přesvědčeni, že k tomu, aby člověk umřel po křesťansku, stačí k sobě těsně před smrtí povolat kněze a za jeho účasti přijmout svátost, políbit křiž a odříkat obvyklé modlitby nemocných. Kdyby to opravdu stačilo, ale ono to zdaleka nestačí, byla by vaše neopatrnost méně hříšná V pekle úpí zástupy zatracenců, kteří zemřeli, podstoupivše to všechno. Mám-li být upřímný, pak tento způ­ sob umíráni může být útěšný pro pohany, ale pro umírajícího, pokud neučinil žádné další přípravy na smrt, je obvykle osudný. [._] Hříšnici budou v hodině smrti volat Bože. Bože, což. znamená, chcete-li [podiv­ ná podoba ústupku], že se jim dostane svátosti umírajících, do nebe se však nedostanou. Pokud by totiž na to, abychom si zasloužili nebe, stačilo vykonat v hodině smrtí několik málo křesťanských skutků, zna­ menalo by to. že nám Ježíš Kristus neříkal pravdu. Takové věci nelze odkládat, celý život musíme usilovat o dosažení stavu, jenž předzname­ nává šťastnou smrt a jehož chtějí nabubřena dosáhnout naráz, v oka­ mžiku, kdy smrt zaklepe na dveře.“14)

21

20

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENA 1 BLÍZKA

Jde o karikaturu tradičního udělováni rozhřešeni umírajícímu. k ně­ muž se opakované vracely artes moriendi, ovšem v mnohem dramaxičtéjší a prodrkevnější podobě proto je Erasmus nesnášel. Proti reformační církev uchovala podstatu obřadu, omezila však podružné pobožnosti a hlavni důraz položila na poslední pomazáni a viatíkum. Nicméně kajícné žalmy a přímluvné modlitby (rekomendace) zůstaly trvalou součásti lidové zbožnosti. Ostatně Erasmus uznával, že ne vše v těchto zvyklostech je zavrže­ níhodné: „Připouštím, ty věci jsou dobré, zejména ty z nich, jež nám zůstavila církevní tradice [hlavně svátosti umírajících]. Trvám však na tom, že jsou i jiné, šetrnější [zřejmě osobnější, inspirované osobním vztahem mezi Bohem a člověkem] způsoby, jak opustit tento svět s leh­ kou duší a v křesťanské víře.“ Katolická ani protestantská církevní reformátorská elita - po vzoru humanistů - nikdy příliš nevěřila pozdnímu pokam, k němuž hříšníky donutil strach ze smrti. Je nepochybné, že v 19. století se katolická cír­ kev vrátila ke zvyklostem z doby před protireformad, a to pod vlivem pretrvávajítích lidových zvyků. Proto také, na základě úvah vyvolaných nenápadnou proměnou artes moriendi, vznikl v 16. stolen nový literární žánr, byť se starou nálepkou; už nešlo o návody, jak zemřít, ale o novou kategorii liturgických knih pro každodenní pobožnosti: zbožnost ze­ všedněla. Zajisté, i tyto knihy se ještě zabývaly návštěvami nemocných, péčí o umírající. předsmrtnými obřady a svátostmi umírajících. Římsko­ katolická církev uznávala jejich moc. Naproti tomu jeden anglikánský autor, přestože stejně málo radikální jako Jeremy Taylor, je připouštěl jen jako zvyklosti. Uděluje sice několik rad pro poslední okamžiky ži­ vota, ale otevřeně přiznává, že výjevy spojené s umíráním na něj už ne­ působí rak silně jako na Bellarmina a mnohé další katolické autorv Tradiční obřad se proměnil v akt slušnosti, z nějž se vytratil nábožen­ ský i mravní náboj. „Pokání na smrtelném loži je jako omývání nebož­ tíka, it is cleanly and civil, ale uvnitř člověka nic nezmění."13) To. co se ve Francii 18. století předkládalo lidové zbožností, se téměř nelišilo od toho, s čím jsme se setkali u humanistů, u Jeremyho Tavlora a Roberta Bellarmina. Zrcadlo duše hříšníka a spravedlivého během života a v hodině smrti (Miroir de lame du pécheur et du juste pendant la vie et á I’heure de la More)14) nám už svým titulem říká, že pojednává spíše o uměni žit než o umění zemřít. Osud hříšníka staví do tragického

protikladu k osudu spravedlivého. Tato vcelku tuctová a málo zajímavá náboženská kniha, sepsaná pod vlivem učeni Ignáce z Loyoly, se utíká k obrazotvornosti. Čtenáři doporučuje, aby si představil vlastní smrt: Je tedy jisté, že za dvě hodiny zemřu. [...] Mé tělo se promění v ohav­ nou mrtvolu, od níž se, jati ošklivostí, všichni odvrátí [Bellarmina se podobným připomínkám vyhýbal, snad proto, že patřily ke klasickým medrtačním metodám]. Hodí mě do jámy a zasypou zemí. Tělo mi se­ žerou červi nebo shnije.“14) Připomeňme ještě jednou, že tyto předsta­ vy předkládané k rozjímáni byly vydávány za osvědčené nástroje, jak se v dlouhodobém časovém horizontu dopracovat ke šťastné smrti, protože člověka nabádaly k dobrým předsevzetím; neměly však sloužit jako přímá příprava na přirozenou smrt. Autor zmíněného Zrcadla naproti tomu rozhodně vystupuje prou bludu, který' už v 16. století pranýřoval Jean de Vauzelles, ale který byl v jeho době ještě stále obecně rozšířený, že šťastnou smrti lze vykou­ pit hříšný život: „Nepochybné jste přesvědčeni, že k tomu, aby člověk umřel po křesťansku, stačí k sobě těsně před smrtí povolat kněze a za jeho účasti přijmout svátost, políbit křiž a odříkat obvyklé modlitby nemocných. Kdyby to opravdu stačilo, ale ono to zdaleka nestačí, byla by vaše neopatrnost méně hříšná V pekle úpí zástupy zatracenců, kteří zemřeli, podstoupivše to všechno. Mám-li být upřímný, pak tento způ­ sob umíráni může být útěšný pro pohany, ale pro umírajícího, pokud neučinil žádné další přípravy na smrt, je obvykle osudný. [._] Hříšnici budou v hodině smrti volat Bože. Bože, což. znamená, chcete-li [podiv­ ná podoba ústupku], že se jim dostane svátosti umírajících, do nebe se však nedostanou. Pokud by totiž na to, abychom si zasloužili nebe, stačilo vykonat v hodině smrtí několik málo křesťanských skutků, zna­ menalo by to. že nám Ježíš Kristus neříkal pravdu. Takové věci nelze odkládat, celý život musíme usilovat o dosažení stavu, jenž předzname­ nává šťastnou smrt a jehož chtějí nabubřena dosáhnout naráz, v oka­ mžiku, kdy smrt zaklepe na dveře.“14)

21

22

23

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENA I BLÍZKÁ

LIDOVÉ NÁBOŽENSKÉ ZVYKLOSTI SOUVISEJÍCÍ SE ŠŤASTNOU SMRTÍ

dojde po smrti spásy. (Julien Green by podobným námětem jistě ne­ pohrdl.) Dokud totiž nosil škapulíř, měl jistotu, že jej spasí Panna Ma­ ria. jakkoli velké by byly jeho hříchy- Později by mohl zanedbat nošení škapulíře a ve vděku nějaké vášně se vydat na cestu věčného zatraceni. Proto se rozhodl, že raději využije současné jistoty a zabije se, dokud nosí svůj zázračný amulet, a zajistí si tak blažený život na věčnosti Po­ divný' příběh: autor se nicméně inspiroval pravdivými vzpomínkami dospívajícího chlapce, jenž se ocitl v pokušení spáchat sebevraždu a jemuž řádoví bratři nebo matka předali viru v nadpřirozenou moc škapulíře. Zdá se, že přísní refonnátoři přimhouřili oči nad vírami, které ote­ vřeně zavrhovali jako pověry, ale které bez ohledu na jejich názor tvrdo­ šíjně přetrvávaly. Dokazují to rerábly s dušemi v očistci, na nichž se li­ dově viry mísí s dogmatem o očista, jímž se po dlouhou dobu zabývaly' jen elitní kruhy teologů nebo spisovatelů-filozofů, například Tomáš Akvinskv a Dante. Očistec pronikl do lidového povědomí nejdříve v po­ lovině 17. století (do roku 1640 se o něm Panžané zmiňují v závětích jen velmi zřídka) Záhy si ovšem získal velikou oblibu, mimochodem v téže době jako hroby duší a fundační tabule. Setkáváme se tu jak s přijetím radikálních myšlenek reformátorů, tak s jejich zmírněním prostřednictvím dodržování starých zvyklostí. Stejný kompromis lze vytušit i v závětích. Převládající teologická učení nedokázala vymýtit ani starost o poslední den života, ani zakořeněnou víru v nevšední moc toho mimořádného okamžiku. Roku 1652 se rozhodla sepsat zá­ věť „dívka zcela svéprávná“, která se těšila „dobrému zdraví", přestože věděla, že ode dne sepsání poslední vůle ke dni smrti možná uplyne dlouhý’ čas. Cítíme, jak velmi ji zneklidňuje velký předstih doporučo­ váni’ reformačními mravokarci: „Kéž mi Bůh milostivě dopřeje, abych na konci svých dnů předložila při zpovědi dobrý účet a abych litovala svých hříchů. Kéž mi Bůh milostivě dopřeje, abych zemřela jako dobrá a opravdová křesťanka, a už dnes se zříkám [před notářem!] všech po­ kušeni, jež by mi mohla přijít do cesty.“16) Je patrné, že navzdory všem přijatým opatřením není docela klidná. V závětí jakéhosi kněze z roku 1690 čteme: „Pokročily' věk a vážné nemoci, které mne v poslední době stále častěji sužují, mne varuji [tra­ diční výstraha], že smrt je už nablízku a že zemřít mohu kdykoli [čekal na varování; neřídil se novým zvykem jako dívka z roku 1652]. Aby' mne smít nepřekvapila, uložil jsem si za povinnost [závěť totiž zůstává

Titíž reformátorští mravokárci proto vytrvale pranýřovali pověrečné praktiky slibu|ící zazračne poznání skrytých věcí, jichž měl člověk vytí­ žit ke spaseni duše v poslední chvíli, jako by šlo o vrh kostkou, jehož výsledek známe předem. ,,V některých Hodinkách,“ napsal v roce 1554 jezuita otec Doré. „jsou otištěny modlitby k Panně Marii a ke svátým, jejichž titulky uvádějí několik apokryfních záležitosti, například: kdo odříká tuto modlitbu, bude zpraven o hodině smrti [na tuto prastarou zvědavost občas odpovídala proroctví středověkých mágů], protože se mu zjeví Panna Maria čtrnáct dnů před tím [...] Modlitby jsou dobré, podvrženým nadpisům však věřit nelze.“15) V praxi ovšem římskokatolická církev netrvala na přísném zákazu všech zbožných úkonů slibujících šťastnou smrt, které její elity odsu­ zovaly. Tyto úkony totiž plnily kostely a sloužily jako lákadlo pro lid, jenž je tvrdošíjně dodržoval a lpěl zejména na škapuliři a růženci: ška­ pulíř zajišťoval tomu, kdo jej celý život nosil, ne-li šťastnou smrt, pak přinejmenším ulehčeni pobytu v očistci. Gabrielle a Michel Vovellovi prokázali, že koncem 18. a v 19. století spojoval lid škapulíř svátého Simona Stocka a růženec přisuzovaný svátému Dominikovi s tehdy velice rozšířenými modlitbami za duše v očistci. Škapulíř i růženec pat­ řily k často vyobrazovaným atributům na olrářních retáblech v kaplích zasvěcených duším v očistci.16) V kostele v Perthuis visí obraz, na němž anděl odnáší z plamenů do nebes duši svírající v rukou škapulíř. V kos­ tele v Pelissane má spasená duše růženec omotaný kolem zápěstí. Zvyk modlit se růženec se rozšířil po tridentském koncilu. Tehdy se začaly- po vzoru duší v očistci - růžencem omotávat i ruce zesnulého, sepnuté v tradiční poloze středověké ležící sochy, což se děje dodnes. Hluboce zakořeněné pověry o moci škapulíře přetrvávaly ještě v 19. století. Nečekané, ale dojemné svědectva najdeme tam. kde by je nikdo nehledal. VprvotinČ Charlese Maurrase, k níž se později přestal hlásit. Povídka La Bonne More (Šťastná smrt) vyšla v roce 1891 jako součást prvního vydání poněkud pohoršlivě knihy Chemm du Paradis (Cesta do ráje); ve vydání z roku 1924 ji však už nenajdeme.17) Vypráví o sebevraždě studenta církevní školy, chlapce na prahu dospívání, jenž jako by Maurrasovi z oka vypadl. Oběsil se, protože se jej zmocnilo pokušení tělesného chtíče a on měl strach, že když mu podlehne, ne­

22

23

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENA I BLÍZKÁ

LIDOVÉ NÁBOŽENSKÉ ZVYKLOSTI SOUVISEJÍCÍ SE ŠŤASTNOU SMRTÍ

dojde po smrti spásy. (Julien Green by podobným námětem jistě ne­ pohrdl.) Dokud totiž nosil škapulíř, měl jistotu, že jej spasí Panna Ma­ ria. jakkoli velké by byly jeho hříchy- Později by mohl zanedbat nošení škapulíře a ve vděku nějaké vášně se vydat na cestu věčného zatraceni. Proto se rozhodl, že raději využije současné jistoty a zabije se, dokud nosí svůj zázračný amulet, a zajistí si tak blažený život na věčnosti Po­ divný' příběh: autor se nicméně inspiroval pravdivými vzpomínkami dospívajícího chlapce, jenž se ocitl v pokušení spáchat sebevraždu a jemuž řádoví bratři nebo matka předali viru v nadpřirozenou moc škapulíře. Zdá se, že přísní refonnátoři přimhouřili oči nad vírami, které ote­ vřeně zavrhovali jako pověry, ale které bez ohledu na jejich názor tvrdo­ šíjně přetrvávaly. Dokazují to rerábly s dušemi v očistci, na nichž se li­ dově viry mísí s dogmatem o očista, jímž se po dlouhou dobu zabývaly' jen elitní kruhy teologů nebo spisovatelů-filozofů, například Tomáš Akvinskv a Dante. Očistec pronikl do lidového povědomí nejdříve v po­ lovině 17. století (do roku 1640 se o něm Panžané zmiňují v závětích jen velmi zřídka) Záhy si ovšem získal velikou oblibu, mimochodem v téže době jako hroby duší a fundační tabule. Setkáváme se tu jak s přijetím radikálních myšlenek reformátorů, tak s jejich zmírněním prostřednictvím dodržování starých zvyklostí. Stejný kompromis lze vytušit i v závětích. Převládající teologická učení nedokázala vymýtit ani starost o poslední den života, ani zakořeněnou víru v nevšední moc toho mimořádného okamžiku. Roku 1652 se rozhodla sepsat zá­ věť „dívka zcela svéprávná“, která se těšila „dobrému zdraví", přestože věděla, že ode dne sepsání poslední vůle ke dni smrti možná uplyne dlouhý’ čas. Cítíme, jak velmi ji zneklidňuje velký předstih doporučo­ váni’ reformačními mravokarci: „Kéž mi Bůh milostivě dopřeje, abych na konci svých dnů předložila při zpovědi dobrý účet a abych litovala svých hříchů. Kéž mi Bůh milostivě dopřeje, abych zemřela jako dobrá a opravdová křesťanka, a už dnes se zříkám [před notářem!] všech po­ kušeni, jež by mi mohla přijít do cesty.“16) Je patrné, že navzdory všem přijatým opatřením není docela klidná. V závětí jakéhosi kněze z roku 1690 čteme: „Pokročily' věk a vážné nemoci, které mne v poslední době stále častěji sužují, mne varuji [tra­ diční výstraha], že smrt je už nablízku a že zemřít mohu kdykoli [čekal na varování; neřídil se novým zvykem jako dívka z roku 1652]. Aby' mne smít nepřekvapila, uložil jsem si za povinnost [závěť totiž zůstává

Titíž reformátorští mravokárci proto vytrvale pranýřovali pověrečné praktiky slibu|ící zazračne poznání skrytých věcí, jichž měl člověk vytí­ žit ke spaseni duše v poslední chvíli, jako by šlo o vrh kostkou, jehož výsledek známe předem. ,,V některých Hodinkách,“ napsal v roce 1554 jezuita otec Doré. „jsou otištěny modlitby k Panně Marii a ke svátým, jejichž titulky uvádějí několik apokryfních záležitosti, například: kdo odříká tuto modlitbu, bude zpraven o hodině smrti [na tuto prastarou zvědavost občas odpovídala proroctví středověkých mágů], protože se mu zjeví Panna Maria čtrnáct dnů před tím [...] Modlitby jsou dobré, podvrženým nadpisům však věřit nelze.“15) V praxi ovšem římskokatolická církev netrvala na přísném zákazu všech zbožných úkonů slibujících šťastnou smrt, které její elity odsu­ zovaly. Tyto úkony totiž plnily kostely a sloužily jako lákadlo pro lid, jenž je tvrdošíjně dodržoval a lpěl zejména na škapuliři a růženci: ška­ pulíř zajišťoval tomu, kdo jej celý život nosil, ne-li šťastnou smrt, pak přinejmenším ulehčeni pobytu v očistci. Gabrielle a Michel Vovellovi prokázali, že koncem 18. a v 19. století spojoval lid škapulíř svátého Simona Stocka a růženec přisuzovaný svátému Dominikovi s tehdy velice rozšířenými modlitbami za duše v očistci. Škapulíř i růženec pat­ řily k často vyobrazovaným atributům na olrářních retáblech v kaplích zasvěcených duším v očistci.16) V kostele v Perthuis visí obraz, na němž anděl odnáší z plamenů do nebes duši svírající v rukou škapulíř. V kos­ tele v Pelissane má spasená duše růženec omotaný kolem zápěstí. Zvyk modlit se růženec se rozšířil po tridentském koncilu. Tehdy se začaly- po vzoru duší v očistci - růžencem omotávat i ruce zesnulého, sepnuté v tradiční poloze středověké ležící sochy, což se děje dodnes. Hluboce zakořeněné pověry o moci škapulíře přetrvávaly ještě v 19. století. Nečekané, ale dojemné svědectva najdeme tam. kde by je nikdo nehledal. VprvotinČ Charlese Maurrase, k níž se později přestal hlásit. Povídka La Bonne More (Šťastná smrt) vyšla v roce 1891 jako součást prvního vydání poněkud pohoršlivě knihy Chemm du Paradis (Cesta do ráje); ve vydání z roku 1924 ji však už nenajdeme.17) Vypráví o sebevraždě studenta církevní školy, chlapce na prahu dospívání, jenž jako by Maurrasovi z oka vypadl. Oběsil se, protože se jej zmocnilo pokušení tělesného chtíče a on měl strach, že když mu podlehne, ne­

24

DĚJINY SMRTI

SMHT VZDÁLENÁ 1 BLÍZKÁ

základní povinností v katolických i v protestantských pojednáních], že co možná nejdříve vykonám to, o čem vím, že budu chtít mít hotovo ve své poslední hodince [snad je v takovém případě lepší to udělat, dnes však víme, že to s sebou nese značná rizika], neboť v tu dobu už možná nebudu schopen ničeho, stižen ochablostí mysli a srdce.“19) le zřejmé,že v každodenním životě zůstávala smrt obdobím silných citových prožitků. Nicméně v 16.-18. století to dogmatici uznat nechtě­ li; naopak, snažili se jejich hloubku umenšit1") Takový postoj humanis­ tů a reformátorů stále tíživěji doléhal na lidové zvyky a mravy. Dnešní historici jej snadno směšuji s moderností novověku a dost možná mají pravdu. My se nyní zamyslíme nad důsledky takového postoje a nad jeho skrytým smyslem.

zané, ba přímo hříšné. Církev tento názor nikdy nepřijala a prosadila, aby po boku kata stál zpovědník. Roberto Bellarmino a spisovatelé hlásící se k jeho učeni však dokon­ ce soudili, že odsouzence jeho utrpení a pokání doopravdy ospravedl­ ňuje. Zločincova zbožnost promění popravu v odpykání zločinu, takže zemře šťastnou smrtí, lepší než mnohé jiné. „V okamžiku loučeni se smrtelným životem,” napsal Bellarmino s jakýmsi obdivem - o od­ souzených k smrti, „začínají nový život v nesmrtelné blaženosti.“ Můžeme si druhy' důsledek znevážení „přesné chvíle“ smrtí, tedy okamžiku úmrtí, vysvětlovat jako novou úctu k životu, jak vtipně na­ vrhuje Alberto Tenenn? Ten ve zmíněném znevážení vidí, rozumím-li mu dobře, druhou etapu staršího myšlenkového proudu, jehož prvním projevem bylo umrlčí chápání smrtí. Připouštím, že umrlčí tematika dobře tlumočila lásku k blízkým a lpěni na pozemských statcích, na­ proti tomu se však domnívám, že odvráceni se od smrti, jež je před­ mětem naši současné analýzy, není druhou fázi tohoto myšlenkového proudu, ale naopak vyjadřuje jiné, asketičtější, ne-li ponuřejší pojen života.

DOPADY ZNEVÁŽENÍ ŠŤASTNĚ SMRTI: NEPŘIROZENÁ SMRT, UMÍRNĚNOST, KRÁSNÁ A POVZNÁŠEJÍCÍ SMRT

Smrt byla tedy zbavena trůnu a posvátnosti a prvním důsledkem této skutečnosti bylo, že ztratila svou takřka čarodějnou a v každém přípa­ dě iracionální, primitivní divokostí nabitou moc To platilo pro náhlou a násilnou smrt. Jedna i druhá zevšedněla Ani Coluccio Salutati, am Erasmus Rotterdamský, ani Roberto Bellarmino už v mars improvisa neviděli žádné zvláštní nebezpečí: první dva ji dávali přednost před dlouhodobou nemocí, jež zbavuje důstojnosti a působí utrpení: když bolestivé ledvinové kamenky přivedly Erasma k touze po smrti, vzpo­ mněl si na starověké graves anctores, kteří „nikoli bez důvodu říkají, že největším štěstím života je náhlá smrt. Duše totiž, jakmile se jednou provždy odevzdala do vůle Boží, je hotova snášet na tisíce smrtí.“ Stejně překvapivý’’ postoj zaujali reformátoři k popravám zločinců odsouzených k smrti Poprava pro ně ztratila - to ovšem v běžném ži­ votě neplatilo - povahu slavnostní a odčiňující oběti. Odsouzence už nepovažovali za hrozivé zosobnění zla přemoženého lidskými a Božími silami, jichž nikdy nedbal. Málo jim záleželo na tom. že v závažných pří­ padech se poprava konala veřejně na způsob bohoslužby. Středověké ve­ řejné mínění se dlouho přiklánělo k názoru, že odsouzenec je ďáblovo stvořeni a okamžité po popravě skončí v pekle. Proto se lidé domnívali, že poskytnuti jakékoli duchovní útěchy odsouzenci je zbytečné, zaká­

25

V pozdním středověku se setkáváme se dvěma postoji ke světu a svět­ skému jmění, k mamonu: na jedné straně odsouzeníhodné lpění, které autoři ze 16. století označovali jako nemírné a jemuž se říkalo avaritia. na straně druhé definitivní roztržka se světem, kdy se člověk všeho zřekl, majetek rozdal chudým a odešel do klášterního ústraní Střední cesta neexistovala jediný kompromis mezi těmito dvěma krajnostmi spočíval ve složitém systému zpětných záruk, kdy pojistkou hmotného bohatství bylo jim vydržované bohatství duchovní (viz 3. a 4. kapitolu).

Počínaje obdobím renesance se současně s posunem v chápání smr­ tí - už to není jen záležitost agónie, člověk na ni musí myslet po celý dlouhý,' život objevovaly' další způsoby chování, jež se vyznačovaly odlišným hodnocením ctností a hříchů. Ačkoli člověk není z tohoto světa, a na tom se všichni shodovali, mu­ sí v něm žit. Život v ústrani kláštera se už nepředkládá jako nejlepší

možný křesťanský- postoj. Je normální a doporučuje se, aby člověk uží­ val svého jmění, podobně jako Šalomoun a Abraham, ale musí tak či­ nit s vědomím, že žádný majetek nevlastni, že k němu má jen užívací právo Tato morální úvaha nebyla ojedinělým přesvědčením nějakého zbožného autora setkáváme se s ní často i v názorech a závětích obyčej­ ných lidí ze 16.-17. stolen. Už jsme seji zabývali.-1) Roberto Bellarmino

24

DĚJINY SMRTI

SMHT VZDÁLENÁ 1 BLÍZKÁ

základní povinností v katolických i v protestantských pojednáních], že co možná nejdříve vykonám to, o čem vím, že budu chtít mít hotovo ve své poslední hodince [snad je v takovém případě lepší to udělat, dnes však víme, že to s sebou nese značná rizika], neboť v tu dobu už možná nebudu schopen ničeho, stižen ochablostí mysli a srdce.“19) le zřejmé,že v každodenním životě zůstávala smrt obdobím silných citových prožitků. Nicméně v 16.-18. století to dogmatici uznat nechtě­ li; naopak, snažili se jejich hloubku umenšit1") Takový postoj humanis­ tů a reformátorů stále tíživěji doléhal na lidové zvyky a mravy. Dnešní historici jej snadno směšuji s moderností novověku a dost možná mají pravdu. My se nyní zamyslíme nad důsledky takového postoje a nad jeho skrytým smyslem.

zané, ba přímo hříšné. Církev tento názor nikdy nepřijala a prosadila, aby po boku kata stál zpovědník. Roberto Bellarmino a spisovatelé hlásící se k jeho učeni však dokon­ ce soudili, že odsouzence jeho utrpení a pokání doopravdy ospravedl­ ňuje. Zločincova zbožnost promění popravu v odpykání zločinu, takže zemře šťastnou smrtí, lepší než mnohé jiné. „V okamžiku loučeni se smrtelným životem,” napsal Bellarmino s jakýmsi obdivem - o od­ souzených k smrti, „začínají nový život v nesmrtelné blaženosti.“ Můžeme si druhy' důsledek znevážení „přesné chvíle“ smrtí, tedy okamžiku úmrtí, vysvětlovat jako novou úctu k životu, jak vtipně na­ vrhuje Alberto Tenenn? Ten ve zmíněném znevážení vidí, rozumím-li mu dobře, druhou etapu staršího myšlenkového proudu, jehož prvním projevem bylo umrlčí chápání smrtí. Připouštím, že umrlčí tematika dobře tlumočila lásku k blízkým a lpěni na pozemských statcích, na­ proti tomu se však domnívám, že odvráceni se od smrti, jež je před­ mětem naši současné analýzy, není druhou fázi tohoto myšlenkového proudu, ale naopak vyjadřuje jiné, asketičtější, ne-li ponuřejší pojen života.

DOPADY ZNEVÁŽENÍ ŠŤASTNĚ SMRTI: NEPŘIROZENÁ SMRT, UMÍRNĚNOST, KRÁSNÁ A POVZNÁŠEJÍCÍ SMRT

Smrt byla tedy zbavena trůnu a posvátnosti a prvním důsledkem této skutečnosti bylo, že ztratila svou takřka čarodějnou a v každém přípa­ dě iracionální, primitivní divokostí nabitou moc To platilo pro náhlou a násilnou smrt. Jedna i druhá zevšedněla Ani Coluccio Salutati, am Erasmus Rotterdamský, ani Roberto Bellarmino už v mars improvisa neviděli žádné zvláštní nebezpečí: první dva ji dávali přednost před dlouhodobou nemocí, jež zbavuje důstojnosti a působí utrpení: když bolestivé ledvinové kamenky přivedly Erasma k touze po smrti, vzpo­ mněl si na starověké graves anctores, kteří „nikoli bez důvodu říkají, že největším štěstím života je náhlá smrt. Duše totiž, jakmile se jednou provždy odevzdala do vůle Boží, je hotova snášet na tisíce smrtí.“ Stejně překvapivý’’ postoj zaujali reformátoři k popravám zločinců odsouzených k smrti Poprava pro ně ztratila - to ovšem v běžném ži­ votě neplatilo - povahu slavnostní a odčiňující oběti. Odsouzence už nepovažovali za hrozivé zosobnění zla přemoženého lidskými a Božími silami, jichž nikdy nedbal. Málo jim záleželo na tom. že v závažných pří­ padech se poprava konala veřejně na způsob bohoslužby. Středověké ve­ řejné mínění se dlouho přiklánělo k názoru, že odsouzenec je ďáblovo stvořeni a okamžité po popravě skončí v pekle. Proto se lidé domnívali, že poskytnuti jakékoli duchovní útěchy odsouzenci je zbytečné, zaká­

25

V pozdním středověku se setkáváme se dvěma postoji ke světu a svět­ skému jmění, k mamonu: na jedné straně odsouzeníhodné lpění, které autoři ze 16. století označovali jako nemírné a jemuž se říkalo avaritia. na straně druhé definitivní roztržka se světem, kdy se člověk všeho zřekl, majetek rozdal chudým a odešel do klášterního ústraní Střední cesta neexistovala jediný kompromis mezi těmito dvěma krajnostmi spočíval ve složitém systému zpětných záruk, kdy pojistkou hmotného bohatství bylo jim vydržované bohatství duchovní (viz 3. a 4. kapitolu).

Počínaje obdobím renesance se současně s posunem v chápání smr­ tí - už to není jen záležitost agónie, člověk na ni musí myslet po celý dlouhý,' život objevovaly' další způsoby chování, jež se vyznačovaly odlišným hodnocením ctností a hříchů. Ačkoli člověk není z tohoto světa, a na tom se všichni shodovali, mu­ sí v něm žit. Život v ústrani kláštera se už nepředkládá jako nejlepší

možný křesťanský- postoj. Je normální a doporučuje se, aby člověk uží­ val svého jmění, podobně jako Šalomoun a Abraham, ale musí tak či­ nit s vědomím, že žádný majetek nevlastni, že k němu má jen užívací právo Tato morální úvaha nebyla ojedinělým přesvědčením nějakého zbožného autora setkáváme se s ní často i v názorech a závětích obyčej­ ných lidí ze 16.-17. stolen. Už jsme seji zabývali.-1) Roberto Bellarmino

26

DĚJINY SMRTI

má v tomto ohledu pevné vyhraněný názor ve vztahu k lidem je každý člověk pánem svého jmění, Jeho vlastnictví je nezpochybnitelné. Ovšem ve vztahu k Bohu, comparatus Deo. a ten je podstatný, je pouhým správ­ cem. Pojem užívání jmění dal vzejít nové ctnosti se starým názvem, jenž však získal zcela nový význam a zabarvení: střízlivost. „Tato ctnost," píše Bellarmino nikoli v ledajakém pojednání o morálce, ale v díle De artr bene moriendi, „není jen prostým protikladem opilostí.“12) Považuje ji za synonymum střídmosti a umírněnosti, kdežto pojem avaritta pranýřuje jakoamor immoderatus. Střízlivý člověk „pohlíží na věd, které potřebuje k péči o zachování těla, očima rozumu, nikoli očima svého potěšení“. Bellarmino ještě dodává, že tato ctnost je velmi vzácná A rak ve světě, v němž křesťan musel žit a hledat cestu ke spáse, nepředstavovala střízlivost jen moudrý' životní postoj. Proměnila se v základní ctnost řídící veškeré lidské chování. Chápeme tedy její mi­ mořádný význam v sexuálním životě obecně a v manželství zvlášť. Pod­ něcovala k dříve neobvyklému přemýšlení a předvídání. Od té doby se avantia začala považovat za nejobávanější hřích. Po­ znamenejme však, že rento pojem stále zahrnoval lásku k blízkým, kte­ rou dnes považujeme za naprosto oprávněnou. Markéta Navarrská na­ psala o šťastné smrti a spokojeném odchodu věřícího na onen svět: „Nestýská se mi po otci, matce ani sestře, vzpomínek nemám na statky pozemské. Duši mou povolal k sobě Vykupitel.“11)

Avantia je přehnané lpění na pozemském životě. Není to ani tak hřích, jenž vyvolává stud a výčitky svědomí, spíše jde o nenávist k Bo­ hu, odium Dei. která vede k zatvrzelosti a vyzývavosti, ke spojenectví s ďáblem. Vyznavači avaritie jsou sebejistí a neústupní. Roberto Bellarmino považoval odium Dei, jímž se ve výše zmíněném pojednání De arte bene moriendi zabýval v rozsáhlé kapitole věnované pokušením číhajícím na člověka v 16.-17. století, za neřest o dvou tvářích. Tou první bylo čarodějnictví: Bellarmino nemluví o smlouvě s ďáblem, analvzuje však způsob uvažováni lidí přesvědčených (opráv­ něně nebo neoprávněné) o tom, že na onom světě - a nejspíše už zde na zemi - získají obrovskou ďáblovu moc. Takové lidi proto nemohlo zlomit am mučení, ani hrozba hrdelního trestu: mezi inkviátory bylo

SMRT VZDÁLENA I BLÍZKÁ

27

ostatně obecně známo, že ďábel je obdařil tělesnou necitlivostí, aby si zajistil, že se nevydají na cestu pokání. Druhou tváří odium Dei je

avaritta. Velice příznačné je, že avaritii i čarodějnictví autor zahrnul do téhož obecnějšího pojmu odium Dei. K oběma touž patřila představa, ať už jasná nebo zmatečná přímá nebo nepřímá že ďábel neboli anti-Bůh vládne světu. Aby se člověk na tomto nebo na onom světě stal vyko­ navatelem ďáblovy mod, nepotřebuje Boha. Ostatně Bůh by mu ve jménu prozřetelnosti nic rakového ani nedovolil! A rak svět krajních postojů, v němž se náruživé lpění střídalo s bez­ mezným odříkáním, postupné nahrazoval svět umírněnosti. V tomto novém světě už smrt nemohla silou svého rozprostírajícího se stínu přehodnocovat celý život umírajícího. I ona se musela podřídit obec­ nému zákonu umírněnosti. Posledním důsledkem jevu, jímž se nyní zabýváme, je model šťastné smrti, smrti krásné a povznášející, jenž vystřídal model smrti ze středo­ věkých artes v ložnid zaplněné nebeskými a pekelnými mocnostmi, kde umírající vzpomíná na život a bojuje s ďábelskými mámeními. Je to smrt člověka spravedlivého, jenž téměř nemyslí na vlastni biologickou smrt v okamžiku, kdy se ohlašuje, protože na ni pamatoval po celý život: taková smrt v sobě nemá ani rozervanost, am hloubku prožitku, kterou jí přisuzovaly artes moriendi pozdního středověku, nepochybně není přesně raková jako smrt Rolandova nebo smrr La Fontamova orá­ če d Tolsrého rolníků, a přesto je jí podobná - odehrává se v klidu a na veřejnosti (smrt v artes moriendi byla naopak dramatická a zvnitřnélá vše se odehrávalo mimo kruh přátel, corona amicorum). Zmíněný model šťastné smrti se objevil už koncem 14. století a zů­ stal v platnosti až do 18. století. Alberto Tenenn uvádí několik příkladů z minulosti. O prvním z nich se zmínil už Coluccio Salutati v roce 1379J1) Jedná se o smrt Herma Trismegista; zemřel na veřejnosti v kruhu přátel, po­ dobně jako Sokrates. „Dosud jsem byl poutníkem ve vyhnanství, nyní se ale vracím do vlasti [mzgro revocatus in patnam]. Neoplakávejte mne, jako bych byl mrtev. Budu na vás čekat u našeho Pána a Stvořitele." Dojemnější a obecnému vnímání - od 15. do konce 18 století - bliž­ ší je vyprávěni o šťastné smrti, vyňaté z dopisu, jejž Francesco Barbara adresoval dceři.25) Umírající Luchina je mladičká světice, „děvčátko v rozpuku“. Podlehla hrozné nemoci, jež pokryla její tělo bolestivými

26

DĚJINY SMRTI

má v tomto ohledu pevné vyhraněný názor ve vztahu k lidem je každý člověk pánem svého jmění, Jeho vlastnictví je nezpochybnitelné. Ovšem ve vztahu k Bohu, comparatus Deo. a ten je podstatný, je pouhým správ­ cem. Pojem užívání jmění dal vzejít nové ctnosti se starým názvem, jenž však získal zcela nový význam a zabarvení: střízlivost. „Tato ctnost," píše Bellarmino nikoli v ledajakém pojednání o morálce, ale v díle De artr bene moriendi, „není jen prostým protikladem opilostí.“12) Považuje ji za synonymum střídmosti a umírněnosti, kdežto pojem avaritta pranýřuje jakoamor immoderatus. Střízlivý člověk „pohlíží na věd, které potřebuje k péči o zachování těla, očima rozumu, nikoli očima svého potěšení“. Bellarmino ještě dodává, že tato ctnost je velmi vzácná A rak ve světě, v němž křesťan musel žit a hledat cestu ke spáse, nepředstavovala střízlivost jen moudrý' životní postoj. Proměnila se v základní ctnost řídící veškeré lidské chování. Chápeme tedy její mi­ mořádný význam v sexuálním životě obecně a v manželství zvlášť. Pod­ něcovala k dříve neobvyklému přemýšlení a předvídání. Od té doby se avantia začala považovat za nejobávanější hřích. Po­ znamenejme však, že rento pojem stále zahrnoval lásku k blízkým, kte­ rou dnes považujeme za naprosto oprávněnou. Markéta Navarrská na­ psala o šťastné smrti a spokojeném odchodu věřícího na onen svět: „Nestýská se mi po otci, matce ani sestře, vzpomínek nemám na statky pozemské. Duši mou povolal k sobě Vykupitel.“11)

Avantia je přehnané lpění na pozemském životě. Není to ani tak hřích, jenž vyvolává stud a výčitky svědomí, spíše jde o nenávist k Bo­ hu, odium Dei. která vede k zatvrzelosti a vyzývavosti, ke spojenectví s ďáblem. Vyznavači avaritie jsou sebejistí a neústupní. Roberto Bellarmino považoval odium Dei, jímž se ve výše zmíněném pojednání De arte bene moriendi zabýval v rozsáhlé kapitole věnované pokušením číhajícím na člověka v 16.-17. století, za neřest o dvou tvářích. Tou první bylo čarodějnictví: Bellarmino nemluví o smlouvě s ďáblem, analvzuje však způsob uvažováni lidí přesvědčených (opráv­ něně nebo neoprávněné) o tom, že na onom světě - a nejspíše už zde na zemi - získají obrovskou ďáblovu moc. Takové lidi proto nemohlo zlomit am mučení, ani hrozba hrdelního trestu: mezi inkviátory bylo

SMRT VZDÁLENA I BLÍZKÁ

27

ostatně obecně známo, že ďábel je obdařil tělesnou necitlivostí, aby si zajistil, že se nevydají na cestu pokání. Druhou tváří odium Dei je

avaritta. Velice příznačné je, že avaritii i čarodějnictví autor zahrnul do téhož obecnějšího pojmu odium Dei. K oběma touž patřila představa, ať už jasná nebo zmatečná přímá nebo nepřímá že ďábel neboli anti-Bůh vládne světu. Aby se člověk na tomto nebo na onom světě stal vyko­ navatelem ďáblovy mod, nepotřebuje Boha. Ostatně Bůh by mu ve jménu prozřetelnosti nic rakového ani nedovolil! A rak svět krajních postojů, v němž se náruživé lpění střídalo s bez­ mezným odříkáním, postupné nahrazoval svět umírněnosti. V tomto novém světě už smrt nemohla silou svého rozprostírajícího se stínu přehodnocovat celý život umírajícího. I ona se musela podřídit obec­ nému zákonu umírněnosti. Posledním důsledkem jevu, jímž se nyní zabýváme, je model šťastné smrti, smrti krásné a povznášející, jenž vystřídal model smrti ze středo­ věkých artes v ložnid zaplněné nebeskými a pekelnými mocnostmi, kde umírající vzpomíná na život a bojuje s ďábelskými mámeními. Je to smrt člověka spravedlivého, jenž téměř nemyslí na vlastni biologickou smrt v okamžiku, kdy se ohlašuje, protože na ni pamatoval po celý život: taková smrt v sobě nemá ani rozervanost, am hloubku prožitku, kterou jí přisuzovaly artes moriendi pozdního středověku, nepochybně není přesně raková jako smrt Rolandova nebo smrr La Fontamova orá­ če d Tolsrého rolníků, a přesto je jí podobná - odehrává se v klidu a na veřejnosti (smrt v artes moriendi byla naopak dramatická a zvnitřnélá vše se odehrávalo mimo kruh přátel, corona amicorum). Zmíněný model šťastné smrti se objevil už koncem 14. století a zů­ stal v platnosti až do 18. století. Alberto Tenenn uvádí několik příkladů z minulosti. O prvním z nich se zmínil už Coluccio Salutati v roce 1379J1) Jedná se o smrt Herma Trismegista; zemřel na veřejnosti v kruhu přátel, po­ dobně jako Sokrates. „Dosud jsem byl poutníkem ve vyhnanství, nyní se ale vracím do vlasti [mzgro revocatus in patnam]. Neoplakávejte mne, jako bych byl mrtev. Budu na vás čekat u našeho Pána a Stvořitele." Dojemnější a obecnému vnímání - od 15. do konce 18 století - bliž­ ší je vyprávěni o šťastné smrti, vyňaté z dopisu, jejž Francesco Barbara adresoval dceři.25) Umírající Luchina je mladičká světice, „děvčátko v rozpuku“. Podlehla hrozné nemoci, jež pokryla její tělo bolestivými

29

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

vředy. Trpící dívka se poručila Bohu, „jenž na nás posílá zkoušky, aby nás spasil, a zabijí nás, abychom nezemřeli''. Přijme poslední pomazání a ve chvíli, kdy se ji dostane tradiční výstrahy a ona pochopí, že zemře, vstane z lůžka a poklekne na holou zem.36) Luchina byla v tu chvíli „rak vyčerpaná, že ač ještě živa, vypadala, jako by už propadla smrti, k nevíře znetvořená, ona, kdysi tak krásná a spa­ nilá. Jakmile však usnula věčným spánkem, sinalost i napětí ustoupily z líce. Črty zjemněly, ztratily ztuhlost i odpudivé vzezření, a ušlechtilá krása a velebné důstojenství se jí rozlily ve tváři. Zkrásnéla, znetvořeni zmizelo a nikdo nevěřil, že zemřela, všichni se domnívali, že spí (non mortua sed dormiens credttur)." Vzdělaní a přemýšliví, ale církví a mysticismu snadno propadající humanisté se tedy vrátili k tradičnímu modelu spícího nebožtíka (in somnopads). Novinkou je však zdůrazně­ ní krást’, nevýslovné krásy, která vystřídá poslední hrůzy agónie. Tato krása se zde přiřazuje k ostatním, takřka nadpřirozeným jevům, jež byly pozorovány na tělech svátých (zachovalost těla a jeho libá vůně) a sloužily k prokázání jejich svatosti při šetření, jež předcházelo jejich blahoslavení. Tělo odolává všeobecnému rozkladu a je ušetřeno |eho zevnějších hrůz. „A rány, jimiž bylo její tělo poseto, se okamžité a bez lékařského při­ činění zacelily a vyléčily, zápach vystřídala sladká vůně a obdiv jal všech­ ny přítomné v ložnici i venku (donu etforis).“ V dopisu dceři Francesco Barbara tuto skutečnost vysvětluje vítěz­ stvím čisté duše nad znetvořeným tělem. Luchina žila m fide, vix in tor­ né. Díky kráse duše se tělo, ač zmučené a poseté páchnoucími vředy, po smrn rozvonělo a nabylo zdravého a zářivého vzezření. .Jako by jej ušlechtilost (nobilita;) duše oděla hávem krásy.“ Nadpřirozená proměna těla po smrn I S postupem času se však bude zdát čím dál méně zázračná. To, co se zde ještě považuje za mimořád­ ný příznak smrti spravedlivého člověka, se v 19. století stane všedním, ale útěšným jevem doprovázejícím smrt milované bytosti. Kolikrát se i dnes hosté, pokud ještě nějací jsou, šeptem obdivují vystavenému nebožtíkovi: „Člověk by řekl, že spí." (Sed dormiens credttur.) Jak vidíme, krásná a povznášející smrt podle zbožných modelů ze 16.-17. století byla první předzvěsti romantické smrti - ale nepředbíhej­ me. Stále ještě byla blíž tradiční neboli ochočené smrti. Do téhož jednoduchého a důvěrné známého seznamu patří i umí­ raní anglického jezuity Parsona, jak je zaznamenali jeho spolubratři

Sám Parson, autor dosti složitého návodu, jak zemřít, k němuž patřilo mnoho zpytování a skutků, zesnul, |ak poznamenal jeho životopisec,3’) tn typically Jesuit /iishion (typicky jezuitským způsobem): „tiše, bez povy­ ku (iindramatically) a v plné práci“. Nicméně požádal, a tento nápad nám může připadat dosti podivný, aby mu při odříkáváni modliteb za umírajícího, to jest v agónii, dali na krk provaz, na němž byl oběšen jezuitský mučedník Campion!3 ) Parsonův konec potvrzuje dojem, který v nás zanechalo vyprávění o Luchiné. Krásná a povznášející smrt, konec spravedlivého a svátého života stráveného na tomto světě, se podobá tradiční, důvěrně známé a důvěřivé (nebo smířené) smrn, navíc ale se špetkou dramatu a diva­ delní režie, v čemž znalci rozpoznají znamení barokní doby. Tento dra­ matický prvek, nenápadný až do konce 18. století, naplno roztane vý­ mluvnost novobarokního romantismu

28

SMRT VOLNOMYŠLENKÁŘOVA Model smrti založený na vyrovnaném přijímání smrtelnosti stojí proti středověkému modelu života, jejž obcházelo strašidlo obrácení v po­ slední divili. Vykořeněni této utkvělé představy však mohlo přinést i další, pro zbožnost méně příznivý důsledek: zažehnáni strachu z bio­ logické smrti mohlo bvt až příliš úspěšné a hrozilo nebezpečí, že člověk docela zapomene na metafyzický smysl smrtelnosti a dospěje ke lhos­ tejnosti nebo dokonce k bezvěrectví. K čemuž samozřejmě došlo. Podobné případy už nebyly ani výjimeč­ né, ani úchylné, což ovšem neznamená, že bychom je měli považovat za počátek nezvratného vývoje k ateismu nebo za vědecké odmítnutí nesmrtelnosti a záhrobí! Erasmus Rotterdamský považoval ledvinové kaménky nebo pád z ko­ ně za známem prozřetelnosti, za výzvu, aby pomýšlel na smrt a spásu. Naproti tomu Giambattista Gelli, jehož názory analyzoval a citoval Al­ berto Tenenti. reagoval za stejných okolností ji nak. Nevěřil na výstrahu shůry a dilubil se: „Vzpomínám si, jak mé jednou nemoc přivedla až k branám onoho světa, a přesto jsem vůbec nepomyslel na to, že zemřu. Bylo mi k smíchu, když po mně chtěli, abych se vyzpovídal [nejsme daleko od Bellarmmova odium £)«]. Kdybydí byl tenkrát umřel, odešel bych bezstarostně a snadno “M)

29

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

vředy. Trpící dívka se poručila Bohu, „jenž na nás posílá zkoušky, aby nás spasil, a zabijí nás, abychom nezemřeli''. Přijme poslední pomazání a ve chvíli, kdy se ji dostane tradiční výstrahy a ona pochopí, že zemře, vstane z lůžka a poklekne na holou zem.36) Luchina byla v tu chvíli „rak vyčerpaná, že ač ještě živa, vypadala, jako by už propadla smrti, k nevíře znetvořená, ona, kdysi tak krásná a spa­ nilá. Jakmile však usnula věčným spánkem, sinalost i napětí ustoupily z líce. Črty zjemněly, ztratily ztuhlost i odpudivé vzezření, a ušlechtilá krása a velebné důstojenství se jí rozlily ve tváři. Zkrásnéla, znetvořeni zmizelo a nikdo nevěřil, že zemřela, všichni se domnívali, že spí (non mortua sed dormiens credttur)." Vzdělaní a přemýšliví, ale církví a mysticismu snadno propadající humanisté se tedy vrátili k tradičnímu modelu spícího nebožtíka (in somnopads). Novinkou je však zdůrazně­ ní krást’, nevýslovné krásy, která vystřídá poslední hrůzy agónie. Tato krása se zde přiřazuje k ostatním, takřka nadpřirozeným jevům, jež byly pozorovány na tělech svátých (zachovalost těla a jeho libá vůně) a sloužily k prokázání jejich svatosti při šetření, jež předcházelo jejich blahoslavení. Tělo odolává všeobecnému rozkladu a je ušetřeno |eho zevnějších hrůz. „A rány, jimiž bylo její tělo poseto, se okamžité a bez lékařského při­ činění zacelily a vyléčily, zápach vystřídala sladká vůně a obdiv jal všech­ ny přítomné v ložnici i venku (donu etforis).“ V dopisu dceři Francesco Barbara tuto skutečnost vysvětluje vítěz­ stvím čisté duše nad znetvořeným tělem. Luchina žila m fide, vix in tor­ né. Díky kráse duše se tělo, ač zmučené a poseté páchnoucími vředy, po smrn rozvonělo a nabylo zdravého a zářivého vzezření. .Jako by jej ušlechtilost (nobilita;) duše oděla hávem krásy.“ Nadpřirozená proměna těla po smrn I S postupem času se však bude zdát čím dál méně zázračná. To, co se zde ještě považuje za mimořád­ ný příznak smrti spravedlivého člověka, se v 19. století stane všedním, ale útěšným jevem doprovázejícím smrt milované bytosti. Kolikrát se i dnes hosté, pokud ještě nějací jsou, šeptem obdivují vystavenému nebožtíkovi: „Člověk by řekl, že spí." (Sed dormiens credttur.) Jak vidíme, krásná a povznášející smrt podle zbožných modelů ze 16.-17. století byla první předzvěsti romantické smrti - ale nepředbíhej­ me. Stále ještě byla blíž tradiční neboli ochočené smrti. Do téhož jednoduchého a důvěrné známého seznamu patří i umí­ raní anglického jezuity Parsona, jak je zaznamenali jeho spolubratři

Sám Parson, autor dosti složitého návodu, jak zemřít, k němuž patřilo mnoho zpytování a skutků, zesnul, |ak poznamenal jeho životopisec,3’) tn typically Jesuit /iishion (typicky jezuitským způsobem): „tiše, bez povy­ ku (iindramatically) a v plné práci“. Nicméně požádal, a tento nápad nám může připadat dosti podivný, aby mu při odříkáváni modliteb za umírajícího, to jest v agónii, dali na krk provaz, na němž byl oběšen jezuitský mučedník Campion!3 ) Parsonův konec potvrzuje dojem, který v nás zanechalo vyprávění o Luchiné. Krásná a povznášející smrt, konec spravedlivého a svátého života stráveného na tomto světě, se podobá tradiční, důvěrně známé a důvěřivé (nebo smířené) smrn, navíc ale se špetkou dramatu a diva­ delní režie, v čemž znalci rozpoznají znamení barokní doby. Tento dra­ matický prvek, nenápadný až do konce 18. století, naplno roztane vý­ mluvnost novobarokního romantismu

28

SMRT VOLNOMYŠLENKÁŘOVA Model smrti založený na vyrovnaném přijímání smrtelnosti stojí proti středověkému modelu života, jejž obcházelo strašidlo obrácení v po­ slední divili. Vykořeněni této utkvělé představy však mohlo přinést i další, pro zbožnost méně příznivý důsledek: zažehnáni strachu z bio­ logické smrti mohlo bvt až příliš úspěšné a hrozilo nebezpečí, že člověk docela zapomene na metafyzický smysl smrtelnosti a dospěje ke lhos­ tejnosti nebo dokonce k bezvěrectví. K čemuž samozřejmě došlo. Podobné případy už nebyly ani výjimeč­ né, ani úchylné, což ovšem neznamená, že bychom je měli považovat za počátek nezvratného vývoje k ateismu nebo za vědecké odmítnutí nesmrtelnosti a záhrobí! Erasmus Rotterdamský považoval ledvinové kaménky nebo pád z ko­ ně za známem prozřetelnosti, za výzvu, aby pomýšlel na smrt a spásu. Naproti tomu Giambattista Gelli, jehož názory analyzoval a citoval Al­ berto Tenenti. reagoval za stejných okolností ji nak. Nevěřil na výstrahu shůry a dilubil se: „Vzpomínám si, jak mé jednou nemoc přivedla až k branám onoho světa, a přesto jsem vůbec nepomyslel na to, že zemřu. Bylo mi k smíchu, když po mně chtěli, abych se vyzpovídal [nejsme daleko od Bellarmmova odium £)«]. Kdybydí byl tenkrát umřel, odešel bych bezstarostně a snadno “M)

30

DĚJINY SMRTI

Odejít v nevědomosti, zapomenout, že smrt existuje, to je to nej­ lepší. co se může stát! V tom ostatně spočívá nadřazenost zvířete nad člověkem. Podle Giambattisry Gelliho se Odysseus, když pobýval na ostrově Aiaia. kde vládla kouzelnice Kirké, zeptal svého druha Grylla proměného ve vepře, proč nechce znovu nabýt lidské podoby. Zvíře mu odpovědělo, že velkým neštěstím člověka je vědomi smrtelnosti, strach plynoucí z tohoto vědomí a vnímám plynutí času. Zvířata si svou smrtelnost neuvědomují a plynuti času nevnímají. Nejkrásnějšími chvílemi života jsou proto chvíle, kdy je vědomí trvání přerušeno jako ve spánku. Na jiném místě přináší Giambattista Gelli slova dvou přátel zvěda­ vých na to, co se stane po smrti. Jeden řekl: ..Poručím svou duši tomu, kdo je na onom světě nejmocnějši, Bohu nebo ďáblovi." Ten druhý se domníval, že duše je dost možná smrtelná, a před smrtí zvolal: „Presto sard fuoriďun gran fosse." (Brzy budu vedle velké jámy.) K záhrobí a spá­ se, jak zaznamenal Alberto Tenenti, se tedy Giambattista Gelli staví nadmíru skepticky. Důležitá je podle něj jen .láska k bližnímu, na níž se zakládá celé křesťanské náboženství“. Ze by už zastánce osvícen­ ských názorů?28) Podobné myšlenky by se mohly zdát výjimečné, anachronické a pro svou dobu málo typické, kdyby se jimi nezabýval a nepotvrdil je sám Roberto Bellarmino, jenž nemel ve zvyku mluvit do větru: mkdv by neuváděl případy příliš vzácné na to, aby vzbuzovaly obavy, protože tím by jim dodal nebezpečnou důležitost. Bellarmino rovněž vyprávěl, cituje Alfonsa Baroccia, jak jednoho univerzitního profesora, který už nevěřil ve svátou Trojici, překvapila smrt, a jak se pak zjevil totus ardens přitek z téže univerzity, aby jej varo­ val. Nejzajímavějším případem je však Bellarminovo osobní svědectví. Jednou byl povolán k lůžku umírajícího, a ten mu chladnokrevně, con­ stant! ammo etsine ullo metu, řekl: „Monsignore, přál jsem si s vámi mlu­ vit nikoli kvůli sobě, ale kvůli-své ženě a dětem, protože já půjdu rov­ nou do pekla a vy pro mě nemůžete nic udělat." A řekl to s takovým klidem, jako by mu sděloval, že se odebere na svůj statek nebo na svůj hrad Bellarmino přiznává, že taková chladná jistota jej překvapila, a zá­ roveň soudí, že ten chtivý a nespravedlivý advocatus diaboh patří kvůli své umíněnosti do to téže skupiny jako čarodějové.

SMRT VZDÁLENÁ £ BLÍZKA

JI

SMRT V UCTIVÉ VZDÁLENOSTI

Ke všem předchozím poznámkám dala podnět malá událost nábožen­ ského a zejména pastýřského rázu: církev přestala požadovat nápravu in articulo mortis a prosadila, aby se myšlenka na smrt stala běžnou sou­ části každodenního života věřídch. Máme si tuto malou událost vysvětlovat jako událost z dějin nábo­ ženství, za niž vděčíme předním humanistům a reformačnímu ducho­ venstvu? V takovém případě by ohlašovala především změnu vyšších církevních koncepd a záměrný přecliod od středověkého náboženství, v němž vítězilo nadpřirozeno, k náboženství novověkému, v němž pře­ vládala morálka. Nebo tato událost spadá naopak do dějin obecné vzdělanosti a v církevním řádu odráží základní postoj kolektivní vní­ mavosti k životu a smrti? Osobně dávám přednost druhé možnosti, protože jsem přesvědčen, že duchovní autoři ve většině případů myš­ lenkové proud}- své doby spíše využívají než utvářejí. V pozdním středověku tito autoři zaměřili svou pastýřskou činnost na okamžik smrti, protože vyvolával otázky a vášnivý zájem současní­ ků. Počínaje obdobím renesance se však od tohoto tématu odvrátili, protože už málokoho zajímalo, pokud ovšem právě naopak nezačalo vzbuzovat skutečné obavy, ale obavy tak niterné a tajemné, že se jich církev zalekla a dala přednost sladkobolnému rozjímání nad křehkostí a plynutím života. Duchovní autoři tak po svém vyjádřili posun ve středověkém vnímá­ ni života a smrn, jež musíme rozluštit, chceme-li mu porozumět Při studiu této otázky zjistíme, že novověký člověk začal pociťovat k okamžiku vlastní smrti velkou zdrženlivost, již ale nikdy nevyjádřil a pravděpodobně ani jasně nepochopil Tato zdrženlivost oslabila prostřednictvím církvi a náboženských knih, které se už šířily ve vět­ ším měřítku díky knihtisku zájem o kdysi vyvolenou chvíli. Nově vzniklý odstup od smrti byl však jen malý a nenápadný, a nedošel nebo nemohl dojít - až k jejímu vědomému odmítám a opomíjeni, ke lhostejnosti, protože tradiční obřadý spojené s umíráním a všechny s ním související zvyklosti a zkušenosti byly hluboce vžité Tehdy smrt nahradila smrtelnost jako raková: vnímání smrti, kdysi soustředěné na historickou skutečnost poslední hodinky, se nyní roz­ ložilo na celou délku života, čímž ztratilo veškerou silu a působivost. Život, kdysi rozkouskovaný na krátké úseky pseudo-úmrtími (po­

30

DĚJINY SMRTI

Odejít v nevědomosti, zapomenout, že smrt existuje, to je to nej­ lepší. co se může stát! V tom ostatně spočívá nadřazenost zvířete nad člověkem. Podle Giambattisry Gelliho se Odysseus, když pobýval na ostrově Aiaia. kde vládla kouzelnice Kirké, zeptal svého druha Grylla proměného ve vepře, proč nechce znovu nabýt lidské podoby. Zvíře mu odpovědělo, že velkým neštěstím člověka je vědomi smrtelnosti, strach plynoucí z tohoto vědomí a vnímám plynutí času. Zvířata si svou smrtelnost neuvědomují a plynuti času nevnímají. Nejkrásnějšími chvílemi života jsou proto chvíle, kdy je vědomí trvání přerušeno jako ve spánku. Na jiném místě přináší Giambattista Gelli slova dvou přátel zvěda­ vých na to, co se stane po smrti. Jeden řekl: ..Poručím svou duši tomu, kdo je na onom světě nejmocnějši, Bohu nebo ďáblovi." Ten druhý se domníval, že duše je dost možná smrtelná, a před smrtí zvolal: „Presto sard fuoriďun gran fosse." (Brzy budu vedle velké jámy.) K záhrobí a spá­ se, jak zaznamenal Alberto Tenenti, se tedy Giambattista Gelli staví nadmíru skepticky. Důležitá je podle něj jen .láska k bližnímu, na níž se zakládá celé křesťanské náboženství“. Ze by už zastánce osvícen­ ských názorů?28) Podobné myšlenky by se mohly zdát výjimečné, anachronické a pro svou dobu málo typické, kdyby se jimi nezabýval a nepotvrdil je sám Roberto Bellarmino, jenž nemel ve zvyku mluvit do větru: mkdv by neuváděl případy příliš vzácné na to, aby vzbuzovaly obavy, protože tím by jim dodal nebezpečnou důležitost. Bellarmino rovněž vyprávěl, cituje Alfonsa Baroccia, jak jednoho univerzitního profesora, který už nevěřil ve svátou Trojici, překvapila smrt, a jak se pak zjevil totus ardens přitek z téže univerzity, aby jej varo­ val. Nejzajímavějším případem je však Bellarminovo osobní svědectví. Jednou byl povolán k lůžku umírajícího, a ten mu chladnokrevně, con­ stant! ammo etsine ullo metu, řekl: „Monsignore, přál jsem si s vámi mlu­ vit nikoli kvůli sobě, ale kvůli-své ženě a dětem, protože já půjdu rov­ nou do pekla a vy pro mě nemůžete nic udělat." A řekl to s takovým klidem, jako by mu sděloval, že se odebere na svůj statek nebo na svůj hrad Bellarmino přiznává, že taková chladná jistota jej překvapila, a zá­ roveň soudí, že ten chtivý a nespravedlivý advocatus diaboh patří kvůli své umíněnosti do to téže skupiny jako čarodějové.

SMRT VZDÁLENÁ £ BLÍZKA

JI

SMRT V UCTIVÉ VZDÁLENOSTI

Ke všem předchozím poznámkám dala podnět malá událost nábožen­ ského a zejména pastýřského rázu: církev přestala požadovat nápravu in articulo mortis a prosadila, aby se myšlenka na smrt stala běžnou sou­ části každodenního života věřídch. Máme si tuto malou událost vysvětlovat jako událost z dějin nábo­ ženství, za niž vděčíme předním humanistům a reformačnímu ducho­ venstvu? V takovém případě by ohlašovala především změnu vyšších církevních koncepd a záměrný přecliod od středověkého náboženství, v němž vítězilo nadpřirozeno, k náboženství novověkému, v němž pře­ vládala morálka. Nebo tato událost spadá naopak do dějin obecné vzdělanosti a v církevním řádu odráží základní postoj kolektivní vní­ mavosti k životu a smrti? Osobně dávám přednost druhé možnosti, protože jsem přesvědčen, že duchovní autoři ve většině případů myš­ lenkové proud}- své doby spíše využívají než utvářejí. V pozdním středověku tito autoři zaměřili svou pastýřskou činnost na okamžik smrti, protože vyvolával otázky a vášnivý zájem současní­ ků. Počínaje obdobím renesance se však od tohoto tématu odvrátili, protože už málokoho zajímalo, pokud ovšem právě naopak nezačalo vzbuzovat skutečné obavy, ale obavy tak niterné a tajemné, že se jich církev zalekla a dala přednost sladkobolnému rozjímání nad křehkostí a plynutím života. Duchovní autoři tak po svém vyjádřili posun ve středověkém vnímá­ ni života a smrn, jež musíme rozluštit, chceme-li mu porozumět Při studiu této otázky zjistíme, že novověký člověk začal pociťovat k okamžiku vlastní smrti velkou zdrženlivost, již ale nikdy nevyjádřil a pravděpodobně ani jasně nepochopil Tato zdrženlivost oslabila prostřednictvím církvi a náboženských knih, které se už šířily ve vět­ ším měřítku díky knihtisku zájem o kdysi vyvolenou chvíli. Nově vzniklý odstup od smrti byl však jen malý a nenápadný, a nedošel nebo nemohl dojít - až k jejímu vědomému odmítám a opomíjeni, ke lhostejnosti, protože tradiční obřadý spojené s umíráním a všechny s ním související zvyklosti a zkušenosti byly hluboce vžité Tehdy smrt nahradila smrtelnost jako raková: vnímání smrti, kdysi soustředěné na historickou skutečnost poslední hodinky, se nyní roz­ ložilo na celou délku života, čímž ztratilo veškerou silu a působivost. Život, kdysi rozkouskovaný na krátké úseky pseudo-úmrtími (po­

33

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ 1 BLÍZKA

slední úsek končil skutečnou smrtí)."') se docela změnil. Nyní byl na­ plněný, sevřený a nepřetržit}', neustále přítomná smrt byla odsunuta do vzdálené a snadno zapomenutelné budoucnosti, navzdory realismu díla Exercitta spiritualia. Život bez přerušeni. Záměrně bezešvá suknice nikoli však oděv pro štěstí a potěšení, právě naopak, oděv pracovní, ušitý- z režného sukna, určený pro dlouhotrvající práci. A my máme dojem, že lidé, kteří udržovali smrt v uctivé vzdálenosti, už tolik nelpěh aru na svých blízkých, ani na pozemských starcích, jako tomu bylo v dobách, kdy stála v popředí jejich zájmu.

na pohřeb na obecním hřbitově. Zde použity, tehdy zřejmě noví- výraz ukazuje, že funkci služby obci nepřisuzovala hřbitovu jen každodenní praxe, ale že šlo o vědomý záměr. Některá místa, a hřbitovy k nim pat­ řily. symbolizovala příslušnost ke společenství, na níž protestante lpěli, a toto lpění bylo silnější než odpor k papežské licoměrnosti. lindňch ze Sponde neměl pevnou půdu pod nohama. Proto se radě­ ji uchýlil k argumentům praktického rázu. Tvrdil, že promícháme-li takto protestanty a katolíky, „hrozí bouře a sváry“ Je tedy nutné oddě­ lit jedny od druhých jak v životě, rak po smrti, a pohřbívat obě skupiny na vlastních hřbitovech Katolíci by mohli převzít iniciativu a sami učinit to, co bude Jindřich ze Sponde nakonec požadovat po protes­ tantech: „My [katolíci] můžeme kdykoli založit a vysvětit nový hřbitov a můžeme tam dát přemístit i těla našich souvěrců ze hřbitovů, které jste vy zabrali.“ V zásadě (mohu-li mluvit za ony katolíky ze 16. století) proti tomu nic nemáme. Nelpíme tolik na oněch, podle vašeho názo­ ru tradičních místech, a ukážeme vám, že tradiční ani nejsou. Mohli bychom vám je s klidným svědomím přenechat. Jenže „k čemu by to všechno bylo? Okamžitě nám touž předložíte požadavek na svůj díl [nového] hřbitova, a když na něj odmítneme phsroupit, spustíte křik o barbarství, nelidskosti a pomstě". Proč ale protestante tolik lpěli na tom, aby byli pohřbíváni na obec­ ních místech? „Proč vám vaše vlastni hřbitovy nestačí? Jakáže újma se vám děje, nejste-h pohřbíváni na katolických hřbitovech?“ Jak je možné, že se vám taková licomětnost neoškhví? „Chcete být spatřeni v den vzkříšeni, jak s katolíky ruku v ruce vycházíte z téhož hřbitova,

32

DISKUSE KATOLÍKŮ A PROTESTANTŮ O OBECNÍCH HŘBITOVECH

Známky uctivého odstupu, jejž jsme právě objevili v nových artes moriendi, najdeme možná i na hřbitovech. I tam se v 16.-17. století bez velkého povyku událo cosi nového, co si nyní musíme vysvětlit: zdá se, že ve městech došlo k přemístění hřbitovů. V jednom hanopisu z konce 16. století, nadepsaném Nářek reformo­ vaných církví(Plainte des Eglises réformées),30) si stěžovali francouzští protestanré. jimž se tehdy přiznávalo právo na veřejné působení, že katolíci narušují jejich právo svobodné volby místa posledního odpo­ činku. Tvrdili, že katolíci jim brání ,,v užíváni těch [hřbitovů], které jim soud přidělil v dřívějších dobách, i těch, které získali k vlastnímu a výlučnému užívání“. Jednotlivé případy však ve skutečnosti nebyly důležité. Protestanré se bouřili zejména proti tomu, že se jim upírá právo „sdílet vysvěcené katolické hřbitov/1. To byl pravý důvod jejich nevole. Proresranté se tedy nechtěli spokojit pouze s hřbitov}' přidělenými nantským ediktem - snad se obávali, že tam spočinou „v půdě neposvěceně“. Proti protestantskému nároku vystoupil biskup Jindřich ze Sponde v nevelkém dílku pojmenovaném Vysvěcené hřbitoty (Les Cimenéres sacrez), vydaném roku 1598 v Bordeaux: „Ve většině měst, jejichž jste pány, se nehodláte spokojit s obecními hřbitovy, chtěli byste být po­ hřbíváni i v kosrelích, ale nemůžete bránit katolíkům, aby v nich konali své pobožnosti.“ Navzdory svým polemickým sklonům nedokázal biskup v jedné věci zakrýt rozpaky Neodvážil se totiž nepokrytě upřít protestantům právo

z téže jámy?“ „Zaživa se vám oškliví vstupovat do kostelů i na hřbitovy, po smrti se však nebojíte domáhat se pohřbu na hřbitově i v kostele.“ Jak padný musel být důvod, jenž vedl k taliovému rozporu! Ten důvod protestante uvedli a Jindřich ze Sponde jej zaznamenal Jsou to hroby a hřbitovy našich otců“. od nichž nechceme být odděleni. Závažná a působivá odpověď, a nás v této souvislosti napadá zda by její formulace mohla být tak přesná i o sto let dříve? Nevyjadřovala nové lpění, podporované udělováním církevních koncesí na zřizování rodinných kaplí v kosrelích a pod carnarii? (viz 5. kapitolu) Tehdy už bylo takové cítění běžné a Jindřich ze Sponde se střežil je popřít. Připustil je. Konstatoval jen, že si protestante pletou pojmy, což nás velice zajímá. Soudil, že jsou obětí iluze, považují-li dobové

33

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ 1 BLÍZKA

slední úsek končil skutečnou smrtí)."') se docela změnil. Nyní byl na­ plněný, sevřený a nepřetržit}', neustále přítomná smrt byla odsunuta do vzdálené a snadno zapomenutelné budoucnosti, navzdory realismu díla Exercitta spiritualia. Život bez přerušeni. Záměrně bezešvá suknice nikoli však oděv pro štěstí a potěšení, právě naopak, oděv pracovní, ušitý- z režného sukna, určený pro dlouhotrvající práci. A my máme dojem, že lidé, kteří udržovali smrt v uctivé vzdálenosti, už tolik nelpěh aru na svých blízkých, ani na pozemských starcích, jako tomu bylo v dobách, kdy stála v popředí jejich zájmu.

na pohřeb na obecním hřbitově. Zde použity, tehdy zřejmě noví- výraz ukazuje, že funkci služby obci nepřisuzovala hřbitovu jen každodenní praxe, ale že šlo o vědomý záměr. Některá místa, a hřbitovy k nim pat­ řily. symbolizovala příslušnost ke společenství, na níž protestante lpěli, a toto lpění bylo silnější než odpor k papežské licoměrnosti. lindňch ze Sponde neměl pevnou půdu pod nohama. Proto se radě­ ji uchýlil k argumentům praktického rázu. Tvrdil, že promícháme-li takto protestanty a katolíky, „hrozí bouře a sváry“ Je tedy nutné oddě­ lit jedny od druhých jak v životě, rak po smrti, a pohřbívat obě skupiny na vlastních hřbitovech Katolíci by mohli převzít iniciativu a sami učinit to, co bude Jindřich ze Sponde nakonec požadovat po protes­ tantech: „My [katolíci] můžeme kdykoli založit a vysvětit nový hřbitov a můžeme tam dát přemístit i těla našich souvěrců ze hřbitovů, které jste vy zabrali.“ V zásadě (mohu-li mluvit za ony katolíky ze 16. století) proti tomu nic nemáme. Nelpíme tolik na oněch, podle vašeho názo­ ru tradičních místech, a ukážeme vám, že tradiční ani nejsou. Mohli bychom vám je s klidným svědomím přenechat. Jenže „k čemu by to všechno bylo? Okamžitě nám touž předložíte požadavek na svůj díl [nového] hřbitova, a když na něj odmítneme phsroupit, spustíte křik o barbarství, nelidskosti a pomstě". Proč ale protestante tolik lpěli na tom, aby byli pohřbíváni na obec­ ních místech? „Proč vám vaše vlastni hřbitovy nestačí? Jakáže újma se vám děje, nejste-h pohřbíváni na katolických hřbitovech?“ Jak je možné, že se vám taková licomětnost neoškhví? „Chcete být spatřeni v den vzkříšeni, jak s katolíky ruku v ruce vycházíte z téhož hřbitova,

32

DISKUSE KATOLÍKŮ A PROTESTANTŮ O OBECNÍCH HŘBITOVECH

Známky uctivého odstupu, jejž jsme právě objevili v nových artes moriendi, najdeme možná i na hřbitovech. I tam se v 16.-17. století bez velkého povyku událo cosi nového, co si nyní musíme vysvětlit: zdá se, že ve městech došlo k přemístění hřbitovů. V jednom hanopisu z konce 16. století, nadepsaném Nářek reformo­ vaných církví(Plainte des Eglises réformées),30) si stěžovali francouzští protestanré. jimž se tehdy přiznávalo právo na veřejné působení, že katolíci narušují jejich právo svobodné volby místa posledního odpo­ činku. Tvrdili, že katolíci jim brání ,,v užíváni těch [hřbitovů], které jim soud přidělil v dřívějších dobách, i těch, které získali k vlastnímu a výlučnému užívání“. Jednotlivé případy však ve skutečnosti nebyly důležité. Protestanré se bouřili zejména proti tomu, že se jim upírá právo „sdílet vysvěcené katolické hřbitov/1. To byl pravý důvod jejich nevole. Proresranté se tedy nechtěli spokojit pouze s hřbitov}' přidělenými nantským ediktem - snad se obávali, že tam spočinou „v půdě neposvěceně“. Proti protestantskému nároku vystoupil biskup Jindřich ze Sponde v nevelkém dílku pojmenovaném Vysvěcené hřbitoty (Les Cimenéres sacrez), vydaném roku 1598 v Bordeaux: „Ve většině měst, jejichž jste pány, se nehodláte spokojit s obecními hřbitovy, chtěli byste být po­ hřbíváni i v kosrelích, ale nemůžete bránit katolíkům, aby v nich konali své pobožnosti.“ Navzdory svým polemickým sklonům nedokázal biskup v jedné věci zakrýt rozpaky Neodvážil se totiž nepokrytě upřít protestantům právo

z téže jámy?“ „Zaživa se vám oškliví vstupovat do kostelů i na hřbitovy, po smrti se však nebojíte domáhat se pohřbu na hřbitově i v kostele.“ Jak padný musel být důvod, jenž vedl k taliovému rozporu! Ten důvod protestante uvedli a Jindřich ze Sponde jej zaznamenal Jsou to hroby a hřbitovy našich otců“. od nichž nechceme být odděleni. Závažná a působivá odpověď, a nás v této souvislosti napadá zda by její formulace mohla být tak přesná i o sto let dříve? Nevyjadřovala nové lpění, podporované udělováním církevních koncesí na zřizování rodinných kaplí v kosrelích a pod carnarii? (viz 5. kapitolu) Tehdy už bylo takové cítění běžné a Jindřich ze Sponde se střežil je popřít. Připustil je. Konstatoval jen, že si protestante pletou pojmy, což nás velice zajímá. Soudil, že jsou obětí iluze, považují-li dobové

DĚJINY SMRTI

SMRTVZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

obecni hřbitovy za místo posledního odpočinku svých otců. To už totiž dávno nebyla pravda, což si ostatně zavinili sami: „Prokopali jste půdu, v níž spočinuli vaši otcové, jejich hroby jste prohrabali svými nečistými rypáky, abyste je spálili, opájejíce se jejich masem a kostmi, nebo abyste si s mnu zahrávali, vedeni výsměchem a neřádstvem světa." Obvinil

PŘEMÍSTĚNÍ PAŘÍŽSKÝCH HŘBITOVŮ. ZVĚTŠOVÁNÍ KOSTELŮ PO TRIDENTSKÉM KONCILU

34

tedy protestanty, že znesvétili tradiční hřbitovy. V době náboženských válek proto došlo k přemístěni hřbitovů. „Hro­ by a hřbitov}’, které ni jsou dnes a které byste chtěli uchvátit, už nejsou oněmi starými hroby a hřbitovy, které máte na mysli. Staré hřbitovy jste vyvrátili a my zbudovali nové. [...] Nemáte tu více co dělat.“ Mimochodem, zamysleme se nad otázkou, proč tolik lpěli na tom. aby byli „pochováváni pospolu", když hřbitovy jejich předků byly navě­ ky zničeny? ..Kde je však v evangeliu psáno (věříte-li jen slovu evange­ lia). že nikdo nesmi být pohřben odděleně, ať v lese, na poli nebo ve vlastním domě, jako byli pohřbem Abraham (...) a jak se obecně takřka u všech starých národů pohřbívalo, ať u Židů nebo jiných? [...] Proto, chcete-li nějaké [hřbitovy], nehledejte mezi těmi, na které už nemáte žádné právo, ani přirozené [už to nejsou hřbitovy vašich otců], ani lid­

ské [pohřbívat se přece může kdekoli], ani náboženské ' Z textu můžeme vyvodit dva závěry. Ten první lze zpochybnit: jaké­ si citové důvody vedly členy téže rodiny a téže „otčim ', to jest téhož malého společenství, aby ukládali své mrtvé na jedno místo, jehož pnslušnosr k obci, kdysi směšovanou s příslušností k oba náboženské a církevní, si uvědomovali stále více. Byl to nepochybně další důvod k zachování odvěké posvátnosti toho místa. Nicméně musíme zdůraz­ nit. že Jindřich ze Sponde nepovažuje za posvátnou ani rak „pospoli­ tost“ pohřbívání (i když na ni lpí natolik, že z ni chce vyloučit protes­ tanty). |ako spíše osamocené, „oddělené“ pohřby v podobě, v jaké je nabízí svým protivníkům. Cítíme, že váhá mezi ještě nevyhraněnými myšlenkovými proudy. Druhý závěr je zcela jednoznačný Ve městech a všude tam. kde mezi protestanty a katolíky došlo ke konfliktům, byly přemístěny hřbitovy. Jindřich ze Sponde to uvádí jako fakt a my nemáme důvod jeho svě­ dectví zpochybňovat Přemístění odůvodňuje ničivými náboženskými válkami. Události zaznamenal správně, podaný výklad je však o něco spornější.

35

My se naopak z dobrých důvodů domníváme, že náboženské války ne­ mají s celou záležitostí nic společného. V Paříži připadá počátek pře­ misťování hřbitovů zřejmě na konec 16. století, protože tehdy si toho všiml Jindřich ze Sponde: ve větší míře se však objevilo až v 17 -18 sto­ letí. Vyžádaly si je stavební úpravy kostelů, jejichž kapacita se musela zvětšit, aby se mohly uvést do praxe nové liturgické úkony stanovené tridentským koncilem. Tyto prostorové úpravy a zejména nezájem a ne­ dostatek péče o mrtvé, které je doprovázely, mají svůj psychologický význam. Když generální prokurátor pařížského soudního dvora, jenž tehdy sídlil v pevnosti Chátelet, připravoval v roce 1763 v rámci všeobecné politiky veřejné hygieny přemístěni hřbitovů za město, pověřil několik komísařů-pozorovatelú zmapováním stavu městských hřbitovů. Do­ chovaly se jak zápisy z jejich návštěv, tak zprávy, které jim odevzdali faráři a správci zadusí.31) Ve všech případech zjišťovali vyšetřující komi­ saři datum založení hřbitova. Tyto zápisy a zprávy mne inspirovaly k několika následujícím po­ známkám. Předně, a to jsme očekávali, četné farní kostely už neměly vlastni hřbitov a odesílaly zesnulé farníky na hřbitov Neviňátek. Na­ proti tomu správy záduší udržovaly v 18. století skutečné podzemní hřbitovy v klenutých sklepeních pod kostely, jejichž prostor}' původně přidělovaly společně s rodinnými kaplemi, ale kam se postupem času začali běžně pohřbívat bohatí měšťané. Zdá se, že všechny farní kostely v Paříži, i ty, které používaly hřbitov Neviňátek, měly kdysi vlastní atrium nebo carnaria. Některá z nich, například u kostelů Sainr-Séverin, Saint-André-des-Arts, Saint-Gervais a Sainr-Nicolas-des-Champs. zůstala zachována a používala se ještě v roce 1763. Carnarium posledně jmenovaného kostela bylo vysvěceno v roce 1223, když mniši odmídi nadále trpět pohřbívání farníků na kostelním dvoře, jak bylo do té doby zvykem. „Pohřbívá se tu od nepamětí,“ prohlásili nikoli bez hrdosti faráři i správci záduší. Pozoruhodné ovšem je. že mnoho z těchto původních hřbitovů za­ niklo nebo bylo zničeno; nahradily je - v době ne tak dávné a přesně datované jiné, nikoli však už „přilehlé“ hřbitovy. V 18. století pochá­ zela většina velkých pařížských hřbitovů, pomineme-li hřbitov Nevi-

DĚJINY SMRTI

SMRTVZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

obecni hřbitovy za místo posledního odpočinku svých otců. To už totiž dávno nebyla pravda, což si ostatně zavinili sami: „Prokopali jste půdu, v níž spočinuli vaši otcové, jejich hroby jste prohrabali svými nečistými rypáky, abyste je spálili, opájejíce se jejich masem a kostmi, nebo abyste si s mnu zahrávali, vedeni výsměchem a neřádstvem světa." Obvinil

PŘEMÍSTĚNÍ PAŘÍŽSKÝCH HŘBITOVŮ. ZVĚTŠOVÁNÍ KOSTELŮ PO TRIDENTSKÉM KONCILU

34

tedy protestanty, že znesvétili tradiční hřbitovy. V době náboženských válek proto došlo k přemístěni hřbitovů. „Hro­ by a hřbitov}’, které ni jsou dnes a které byste chtěli uchvátit, už nejsou oněmi starými hroby a hřbitovy, které máte na mysli. Staré hřbitovy jste vyvrátili a my zbudovali nové. [...] Nemáte tu více co dělat.“ Mimochodem, zamysleme se nad otázkou, proč tolik lpěli na tom. aby byli „pochováváni pospolu", když hřbitovy jejich předků byly navě­ ky zničeny? ..Kde je však v evangeliu psáno (věříte-li jen slovu evange­ lia). že nikdo nesmi být pohřben odděleně, ať v lese, na poli nebo ve vlastním domě, jako byli pohřbem Abraham (...) a jak se obecně takřka u všech starých národů pohřbívalo, ať u Židů nebo jiných? [...] Proto, chcete-li nějaké [hřbitovy], nehledejte mezi těmi, na které už nemáte žádné právo, ani přirozené [už to nejsou hřbitovy vašich otců], ani lid­

ské [pohřbívat se přece může kdekoli], ani náboženské ' Z textu můžeme vyvodit dva závěry. Ten první lze zpochybnit: jaké­ si citové důvody vedly členy téže rodiny a téže „otčim ', to jest téhož malého společenství, aby ukládali své mrtvé na jedno místo, jehož pnslušnosr k obci, kdysi směšovanou s příslušností k oba náboženské a církevní, si uvědomovali stále více. Byl to nepochybně další důvod k zachování odvěké posvátnosti toho místa. Nicméně musíme zdůraz­ nit. že Jindřich ze Sponde nepovažuje za posvátnou ani rak „pospoli­ tost“ pohřbívání (i když na ni lpí natolik, že z ni chce vyloučit protes­ tanty). |ako spíše osamocené, „oddělené“ pohřby v podobě, v jaké je nabízí svým protivníkům. Cítíme, že váhá mezi ještě nevyhraněnými myšlenkovými proudy. Druhý závěr je zcela jednoznačný Ve městech a všude tam. kde mezi protestanty a katolíky došlo ke konfliktům, byly přemístěny hřbitovy. Jindřich ze Sponde to uvádí jako fakt a my nemáme důvod jeho svě­ dectví zpochybňovat Přemístění odůvodňuje ničivými náboženskými válkami. Události zaznamenal správně, podaný výklad je však o něco spornější.

35

My se naopak z dobrých důvodů domníváme, že náboženské války ne­ mají s celou záležitostí nic společného. V Paříži připadá počátek pře­ misťování hřbitovů zřejmě na konec 16. století, protože tehdy si toho všiml Jindřich ze Sponde: ve větší míře se však objevilo až v 17 -18 sto­ letí. Vyžádaly si je stavební úpravy kostelů, jejichž kapacita se musela zvětšit, aby se mohly uvést do praxe nové liturgické úkony stanovené tridentským koncilem. Tyto prostorové úpravy a zejména nezájem a ne­ dostatek péče o mrtvé, které je doprovázely, mají svůj psychologický význam. Když generální prokurátor pařížského soudního dvora, jenž tehdy sídlil v pevnosti Chátelet, připravoval v roce 1763 v rámci všeobecné politiky veřejné hygieny přemístěni hřbitovů za město, pověřil několik komísařů-pozorovatelú zmapováním stavu městských hřbitovů. Do­ chovaly se jak zápisy z jejich návštěv, tak zprávy, které jim odevzdali faráři a správci zadusí.31) Ve všech případech zjišťovali vyšetřující komi­ saři datum založení hřbitova. Tyto zápisy a zprávy mne inspirovaly k několika následujícím po­ známkám. Předně, a to jsme očekávali, četné farní kostely už neměly vlastni hřbitov a odesílaly zesnulé farníky na hřbitov Neviňátek. Na­ proti tomu správy záduší udržovaly v 18. století skutečné podzemní hřbitovy v klenutých sklepeních pod kostely, jejichž prostor}' původně přidělovaly společně s rodinnými kaplemi, ale kam se postupem času začali běžně pohřbívat bohatí měšťané. Zdá se, že všechny farní kostely v Paříži, i ty, které používaly hřbitov Neviňátek, měly kdysi vlastní atrium nebo carnaria. Některá z nich, například u kostelů Sainr-Séverin, Saint-André-des-Arts, Saint-Gervais a Sainr-Nicolas-des-Champs. zůstala zachována a používala se ještě v roce 1763. Carnarium posledně jmenovaného kostela bylo vysvěceno v roce 1223, když mniši odmídi nadále trpět pohřbívání farníků na kostelním dvoře, jak bylo do té doby zvykem. „Pohřbívá se tu od nepamětí,“ prohlásili nikoli bez hrdosti faráři i správci záduší. Pozoruhodné ovšem je. že mnoho z těchto původních hřbitovů za­ niklo nebo bylo zničeno; nahradily je - v době ne tak dávné a přesně datované jiné, nikoli však už „přilehlé“ hřbitovy. V 18. století pochá­ zela většina velkých pařížských hřbitovů, pomineme-li hřbitov Nevi-

36

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDAl JINÁ 1 BLÍZKA

nářek, ze 17. století V roce 1763 měly kolem sta let: kostel Saint-Eustache se hřbitovem Saint-Joseph z roku 1643. kostel Saint-Sulpice se Starým hřbitovem (le Vieux-Cimetiére) z roku 1664, Saint-Benoit 1615, Saint-Jacques-du-Haut-Pas 1629, Saint-Hilaire 1587, Sainr-Étienne-du-Mont 1637, Saint-Martin 1645, Saint-Cóme a Saint-Damien 1555. Saint-Laurent 1622. Saint-Jean-en-Grěve asi 1500. Sainte-Marguerite 1634, Saint-Rocli 1708, La-ViHe-1'Évěque 1690 Byla to první gene­

Nové posláni kněží však vyžadovalo místo, které si bez výčitek svědomí ukrojili ze hřbitovů. To byla pravá příčina zakládání hřbitovů v 17. sto­ letí. V 18. století si zakládání hřbitovů vynutily demografické důvody: farníci čelící růstu obyvatelstva měli - nebo chtěli mít dva hřbitovy: jeden přilehající ke kostelu nebo alespoň v jeho těsné blízkostí, slouží­ cí bohatým zesnulým, jejichž tělo procházelo kostelem, kde se v jeho přítomnosti sloužila zádušní mše, a druhý vzdálený - pro chudé, je­ jichž tělo kostelem neprocházelo a z místa úmrtí se přepravovalo rov­ nou do společného hrobu. Posmrtné topografické oddělení bohatých a chudých bylo dokonáno: jedni měli právo na rozloučení v kostele a na přilehlý či nedaleký hřbitov; tí druzí se museli spokojit se vzdáleným hřbitovem na předměstí segregace předznamenávající současnost.”)

race, mohu-li to tak říci, moderních hřbitovů, odlišných od hřbitovů středověkých Druhá generace pochází z 18. století. Hřbitovy první ge­ nerace už sice nepřiléhají ke kostelu, nejsou však od něj příliš vzdáleny To hřbitovy druhé generace jsou už vysloveně jinde: pro jejich zřizování hledala správa zadusí co nejlevnější pozemky. U kostela Saint-Eus cache byl v roce 1760 založen - tentokrát v Cadetové ulici - nový hřbitov, jenž měl rozšířit hřbitov z roku 1643. Druhý hřbitov kostela Saint-Sulpice, vysvěcený v roce 1746. vznikl poblíž dnešní Vaugirardskě ulice. Faráři si ostatně stěžovali, že vzdálenost kostelů od hřbitovů jun působí potíže Co se však stalo se starými hřbitovy? Víme, že některé uvolnily mís­ to tržištím, například Saint-Jean a La-Ville-l Évéque, což byla konec­

konců proměna odpovídající tradicím a nutné s sebou nenesla zánik slova hřbitov, jak dosvědčuje název pařížského náměstí Vieux-Cimetiěre-Saint-Jean (Starý hřbitov svátého Jana). Ve většině případů však hřbitov pohltilo rozšířeni kostela; s postavováním bočních kapli se za­ čalo už v 16 století, jak dokládá přiklad kostela Saint-Germain-le-Vieíl: ..Před asi třemi sty lety jeden [hřbitov] měli, hned vedle kostela, ale zruši­ li jej. protože chtěli zvětšit kostel, a hřbitovní pozemek se nvní nachází pod kostelem.“ Hřbitov u kostela Sam r-Gervais stavebníci nezrušili, jen zmenšili jeho plochu, takže už nestačil požadavkům: „Osm bočních kaplí, po­ hřební kaple a kaple přijímám z něj ukrojili." Povšimněme si kaple při­ jímání. Ve většině případů se totiž na úkor hřbitova přistavovaly kaple nebo oratoria určené pro nově liturgické úkony (například pro uctívá­ ni Nejsvětější svátosti), pro pravidelnější přijímání a častější zpovědi, případně prostory pro služby - jako kancelář zadusí, sakristie (ta dříve neexistovala), presbyterium, dům pro kanovníky, učebny katechismu, triviální školy, exerciční domy apodc2) Když se nad tím Vším zamyslíme, uvědomíme si, jak omezená - vy­ jma kazatelské činností mnichů - byla před tridentským koncilem pas­ týřská činnost duchovenstva, než ji rozšířila protireformační církev.

37

OSLABENÍ POUTA KOSTEL-HŘBITOV V’posledních dvou stoletích starého režimu vedla tedy církevní politika k rušeni starých a zakládání nových, stále vzdálenějších hřbitovů. Ne jprve se nabízí konstatování rozluky dvojice kostel-hřbitov, nad níž se už nepozastavoval ani biskup Jindřich ze Sponde Neexistovaly zabraný pro zakládání hřbitovů zcela oddělených od kostelů, což se prosadilo zejména ve městech. Nevýhody plynoucí z jejich odlehlosti byly čistě praktického rázu: únava a ztráta času duchovních, kteří za­ jišťovali pohřební.obřady. To se mělo změnit koncem století, kdy se začalo uvažovalo zrušení všech farních hřbitovů a o založeni jednoho velkého městského hřbitova Podotýkám, že zde rozebíráme vnímání života a smrti v době přemísťování hřbitovů v 17. a na počátku 18. sto­ letí. Koncem 18. století bylo toto vnímání jiné (viz 11. kapitolu). Přemisťování hřbitovů touž organizovaly samy správy záduši. A po­ dařilo se jim udělat ze hřbitova prostor určený výlučně k pohřbívání, jímž už přes tisíc let nebyl! Mlčky a dokonce bez povšimnutí přestali být lidé pochováváni ad sanctos, s výjimkou bohatých, a ještě ne všedi: je totiž pravděpodobné, že ve druhé polovině 18. století stoupl počet „oddělených“ pohřbů (ne do společné jámy) na hřbitovech pod širým nebem, což ovšem neznamenalo, že jejich počet v kostelích poklesl. Žádosti o tento druh pohřbu byly stále častější a faráři se o nich ve svých zprávách z roku 1763 zmiňuji jako o běžných případech. Od 17. století

36

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDAl JINÁ 1 BLÍZKA

nářek, ze 17. století V roce 1763 měly kolem sta let: kostel Saint-Eustache se hřbitovem Saint-Joseph z roku 1643. kostel Saint-Sulpice se Starým hřbitovem (le Vieux-Cimetiére) z roku 1664, Saint-Benoit 1615, Saint-Jacques-du-Haut-Pas 1629, Saint-Hilaire 1587, Sainr-Étienne-du-Mont 1637, Saint-Martin 1645, Saint-Cóme a Saint-Damien 1555. Saint-Laurent 1622. Saint-Jean-en-Grěve asi 1500. Sainte-Marguerite 1634, Saint-Rocli 1708, La-ViHe-1'Évěque 1690 Byla to první gene­

Nové posláni kněží však vyžadovalo místo, které si bez výčitek svědomí ukrojili ze hřbitovů. To byla pravá příčina zakládání hřbitovů v 17. sto­ letí. V 18. století si zakládání hřbitovů vynutily demografické důvody: farníci čelící růstu obyvatelstva měli - nebo chtěli mít dva hřbitovy: jeden přilehající ke kostelu nebo alespoň v jeho těsné blízkostí, slouží­ cí bohatým zesnulým, jejichž tělo procházelo kostelem, kde se v jeho přítomnosti sloužila zádušní mše, a druhý vzdálený - pro chudé, je­ jichž tělo kostelem neprocházelo a z místa úmrtí se přepravovalo rov­ nou do společného hrobu. Posmrtné topografické oddělení bohatých a chudých bylo dokonáno: jedni měli právo na rozloučení v kostele a na přilehlý či nedaleký hřbitov; tí druzí se museli spokojit se vzdáleným hřbitovem na předměstí segregace předznamenávající současnost.”)

race, mohu-li to tak říci, moderních hřbitovů, odlišných od hřbitovů středověkých Druhá generace pochází z 18. století. Hřbitovy první ge­ nerace už sice nepřiléhají ke kostelu, nejsou však od něj příliš vzdáleny To hřbitovy druhé generace jsou už vysloveně jinde: pro jejich zřizování hledala správa zadusí co nejlevnější pozemky. U kostela Saint-Eus cache byl v roce 1760 založen - tentokrát v Cadetové ulici - nový hřbitov, jenž měl rozšířit hřbitov z roku 1643. Druhý hřbitov kostela Saint-Sulpice, vysvěcený v roce 1746. vznikl poblíž dnešní Vaugirardskě ulice. Faráři si ostatně stěžovali, že vzdálenost kostelů od hřbitovů jun působí potíže Co se však stalo se starými hřbitovy? Víme, že některé uvolnily mís­ to tržištím, například Saint-Jean a La-Ville-l Évéque, což byla konec­

konců proměna odpovídající tradicím a nutné s sebou nenesla zánik slova hřbitov, jak dosvědčuje název pařížského náměstí Vieux-Cimetiěre-Saint-Jean (Starý hřbitov svátého Jana). Ve většině případů však hřbitov pohltilo rozšířeni kostela; s postavováním bočních kapli se za­ čalo už v 16 století, jak dokládá přiklad kostela Saint-Germain-le-Vieíl: ..Před asi třemi sty lety jeden [hřbitov] měli, hned vedle kostela, ale zruši­ li jej. protože chtěli zvětšit kostel, a hřbitovní pozemek se nvní nachází pod kostelem.“ Hřbitov u kostela Sam r-Gervais stavebníci nezrušili, jen zmenšili jeho plochu, takže už nestačil požadavkům: „Osm bočních kaplí, po­ hřební kaple a kaple přijímám z něj ukrojili." Povšimněme si kaple při­ jímání. Ve většině případů se totiž na úkor hřbitova přistavovaly kaple nebo oratoria určené pro nově liturgické úkony (například pro uctívá­ ni Nejsvětější svátosti), pro pravidelnější přijímání a častější zpovědi, případně prostory pro služby - jako kancelář zadusí, sakristie (ta dříve neexistovala), presbyterium, dům pro kanovníky, učebny katechismu, triviální školy, exerciční domy apodc2) Když se nad tím Vším zamyslíme, uvědomíme si, jak omezená - vy­ jma kazatelské činností mnichů - byla před tridentským koncilem pas­ týřská činnost duchovenstva, než ji rozšířila protireformační církev.

37

OSLABENÍ POUTA KOSTEL-HŘBITOV V’posledních dvou stoletích starého režimu vedla tedy církevní politika k rušeni starých a zakládání nových, stále vzdálenějších hřbitovů. Ne jprve se nabízí konstatování rozluky dvojice kostel-hřbitov, nad níž se už nepozastavoval ani biskup Jindřich ze Sponde Neexistovaly zabraný pro zakládání hřbitovů zcela oddělených od kostelů, což se prosadilo zejména ve městech. Nevýhody plynoucí z jejich odlehlosti byly čistě praktického rázu: únava a ztráta času duchovních, kteří za­ jišťovali pohřební.obřady. To se mělo změnit koncem století, kdy se začalo uvažovalo zrušení všech farních hřbitovů a o založeni jednoho velkého městského hřbitova Podotýkám, že zde rozebíráme vnímání života a smrti v době přemísťování hřbitovů v 17. a na počátku 18. sto­ letí. Koncem 18. století bylo toto vnímání jiné (viz 11. kapitolu). Přemisťování hřbitovů touž organizovaly samy správy záduši. A po­ dařilo se jim udělat ze hřbitova prostor určený výlučně k pohřbívání, jímž už přes tisíc let nebyl! Mlčky a dokonce bez povšimnutí přestali být lidé pochováváni ad sanctos, s výjimkou bohatých, a ještě ne všedi: je totiž pravděpodobné, že ve druhé polovině 18. století stoupl počet „oddělených“ pohřbů (ne do společné jámy) na hřbitovech pod širým nebem, což ovšem neznamenalo, že jejich počet v kostelích poklesl. Žádosti o tento druh pohřbu byly stále častější a faráři se o nich ve svých zprávách z roku 1763 zmiňuji jako o běžných případech. Od 17. století

38

DĚJINY SMRTI

se rodinné kaple „prodlužovaly" zřizováním malých přilehlých venkov­ ních hřbitovů; jako příklad nám může posloužit hřbitov kancléře Pierra Séguiera u kostela Sainr-Eustache, „hodný jeho postavení“. Pupeční šňůra poutající hřbitov ke kostelu v 17. století nepochybné zeslábla, zatím se však ještě nepřetrhla Tento příběh beze slov by snad­ no mohl uniknout pozornosti nebo by se dal vysvětlovat jakýmsi ze­ světštěním, ačkoli jeho autorství ve skutečnosti náleží duchovní elitě, z jejíhož středu se v 17.-18. století rekrutovali pařížští knéží i správci

záduší. K přemísťováni hřbitovů ovšem nepatřilo jen jejich tiché a zatím leště velmi nedokonalé odtržení od kostela Představte si všechny ty exhumace, míšení a drceni lidských ostatků, bez nichž se rušení hřbi­ tova neobešlo: nikdo si nedal tu práci, aby vyzvedl a přemístil kosti na jiné místo. Budovy pro nové liturgické úkony vyrostly na udusané smě­ sici zeminy a kostí. Například maltézští rytíři si v 16. století postavili v La Vallerté soukromé oratorium na hřbitově zesnulých členů řádu. Duchovním i světské populaci bylo nakládáni s ostatky předků lhos­ tejné Jejich lhostejnost už neměla nic společného s kdysi důvěrným vztahem živých k mrtvým, jehož kulisy tvořil hromadný hrob s trčícími kostmi. Člověk procházející kolem zahrady smrn by už nepodlehl po­ kušení ohnout se pro lebku jako Hamlet. A i kdyby, hodil by ji zpátky nebo použil jako surovinu... pokud by mu ovšem neměla posloužit k naplnění nějakých hanebných esoterických záměrů (viz 8. kapitolu).

SMRT VZDÁLENA I BLÍZKÁ

39

POZNÁMKY

1) Ve Francii pochází zhruba45 % tanců smrti ze 16.-17. století. V Německu je 69 % tanců smrti ze 16. 18. století a jeden pochází dokonce z roku 1838 A. CORVIS1ER. ter danses macabres. Revue ďhistoire moderně et contemporaine 1969 s. 537-538. 2) Po napsání této kapitoly vyšly v race 1976 v časopise Annales ESC následu­ jící články: R CHARTIER. Les arts de moitsir (1450-1600), s. 71-75; D ROCHE. La měmmre de la mort, s 76-119 3) A. TENENTI, II Senso della mom e I’amore della vita nel Rinasamento. s. 268. pozn. 47, 49; s. 269. pozn. 55; s. 242-243 4) BELLARMIN. De artebene moriendi. Opem omnia. Paris 1875. Frankfurt am Mam 1965. svazek VIIL, s. 551-622. 5) Citováno v L N BEATY. The Craft ofdying. Yale 1970. s 150. 6) A. TENENTI, Il Senso della mom e I’amore della vita nel Rmascimento. s. 312. pozn. 61. 7) N. Z. DAVIS. Holbein Pictures of Deatb and the Reformation at Lyons. Studies on the Renaissance 8/1956. s. 115. 8) A. TENENTI. 11 Senso della morse e I’amore della vita nel Rmascimento. s. 312. pozn. 56 9) Jean de Vauzclles, citován v N Z. DAVIS, Holbein Pictures of Death and the Reformation at Lyons, s 115. 10) L N BEATY. The Craft ofdying, s. 68. 11) A. TENENTI. Il Senso della morte e I’amore della vita nel Rmascimento, s. 315, pozn. 107. 12) ÉRASME. l.e Natifrage. in: Premier livre des colloques. Paris 1934, s. 33-51. 13) L N. BEATY. The Craft ofdying. s 215 14) Le Miroir du picheur et du juste pendant la vie et d 1 'heure de la Mort. Methode chrétienne pourfour sainlenient la vie.s. 22, s. 60, s. 188. 15) A. TENENTI. // Senso della morte e I’amore della vita nel Rinascimento, s. 361, pozn. 99 16) G VOVELLE. M. VOVELLE. Vision de la mart et de Tau-delá en Provence d'apres les autels des dines du purgatmre, du XV au XX siécle. Pans 1970. 17) PH ARIES, Essais sur I’histoire de la mart. Pans 1975. s 115-122. 18) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV. 78 (1652). 19) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 372 (1690). 20) Ve Francii druhé poloviny 18. století však pozorujeme (jak ukázal R FA-

38

DĚJINY SMRTI

se rodinné kaple „prodlužovaly" zřizováním malých přilehlých venkov­ ních hřbitovů; jako příklad nám může posloužit hřbitov kancléře Pierra Séguiera u kostela Sainr-Eustache, „hodný jeho postavení“. Pupeční šňůra poutající hřbitov ke kostelu v 17. století nepochybné zeslábla, zatím se však ještě nepřetrhla Tento příběh beze slov by snad­ no mohl uniknout pozornosti nebo by se dal vysvětlovat jakýmsi ze­ světštěním, ačkoli jeho autorství ve skutečnosti náleží duchovní elitě, z jejíhož středu se v 17.-18. století rekrutovali pařížští knéží i správci

záduší. K přemísťováni hřbitovů ovšem nepatřilo jen jejich tiché a zatím leště velmi nedokonalé odtržení od kostela Představte si všechny ty exhumace, míšení a drceni lidských ostatků, bez nichž se rušení hřbi­ tova neobešlo: nikdo si nedal tu práci, aby vyzvedl a přemístil kosti na jiné místo. Budovy pro nové liturgické úkony vyrostly na udusané smě­ sici zeminy a kostí. Například maltézští rytíři si v 16. století postavili v La Vallerté soukromé oratorium na hřbitově zesnulých členů řádu. Duchovním i světské populaci bylo nakládáni s ostatky předků lhos­ tejné Jejich lhostejnost už neměla nic společného s kdysi důvěrným vztahem živých k mrtvým, jehož kulisy tvořil hromadný hrob s trčícími kostmi. Člověk procházející kolem zahrady smrn by už nepodlehl po­ kušení ohnout se pro lebku jako Hamlet. A i kdyby, hodil by ji zpátky nebo použil jako surovinu... pokud by mu ovšem neměla posloužit k naplnění nějakých hanebných esoterických záměrů (viz 8. kapitolu).

SMRT VZDÁLENA I BLÍZKÁ

39

POZNÁMKY

1) Ve Francii pochází zhruba45 % tanců smrti ze 16.-17. století. V Německu je 69 % tanců smrti ze 16. 18. století a jeden pochází dokonce z roku 1838 A. CORVIS1ER. ter danses macabres. Revue ďhistoire moderně et contemporaine 1969 s. 537-538. 2) Po napsání této kapitoly vyšly v race 1976 v časopise Annales ESC následu­ jící články: R CHARTIER. Les arts de moitsir (1450-1600), s. 71-75; D ROCHE. La měmmre de la mort, s 76-119 3) A. TENENTI, II Senso della mom e I’amore della vita nel Rinasamento. s. 268. pozn. 47, 49; s. 269. pozn. 55; s. 242-243 4) BELLARMIN. De artebene moriendi. Opem omnia. Paris 1875. Frankfurt am Mam 1965. svazek VIIL, s. 551-622. 5) Citováno v L N BEATY. The Craft ofdying. Yale 1970. s 150. 6) A. TENENTI, Il Senso della mom e I’amore della vita nel Rmascimento. s. 312. pozn. 61. 7) N. Z. DAVIS. Holbein Pictures of Deatb and the Reformation at Lyons. Studies on the Renaissance 8/1956. s. 115. 8) A. TENENTI. 11 Senso della morse e I’amore della vita nel Rmascimento. s. 312. pozn. 56 9) Jean de Vauzclles, citován v N Z. DAVIS, Holbein Pictures of Death and the Reformation at Lyons, s 115. 10) L N BEATY. The Craft ofdying, s. 68. 11) A. TENENTI. Il Senso della morte e I’amore della vita nel Rmascimento, s. 315, pozn. 107. 12) ÉRASME. l.e Natifrage. in: Premier livre des colloques. Paris 1934, s. 33-51. 13) L N. BEATY. The Craft ofdying. s 215 14) Le Miroir du picheur et du juste pendant la vie et d 1 'heure de la Mort. Methode chrétienne pourfour sainlenient la vie.s. 22, s. 60, s. 188. 15) A. TENENTI. // Senso della morte e I’amore della vita nel Rinascimento, s. 361, pozn. 99 16) G VOVELLE. M. VOVELLE. Vision de la mart et de Tau-delá en Provence d'apres les autels des dines du purgatmre, du XV au XX siécle. Pans 1970. 17) PH ARIES, Essais sur I’histoire de la mart. Pans 1975. s 115-122. 18) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV. 78 (1652). 19) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 372 (1690). 20) Ve Francii druhé poloviny 18. století však pozorujeme (jak ukázal R FA-

40

OÉJINY SMRTI

VRE. íu Mart au siěcle ties Lumieres, Lvon 19/8. s. I8611-) návrat křesťanských apologia ů a jejich protivníků, ateistických nebo dokonce deistických filozofů k hurá mortis Tento návrat lze vysvětlit novým významem jejž získala šťastna smrt, tedy smrt klidná a smířená, když tradiční protiklad spravedlivý hříšník nahradil nový protiklad věřící nevěřící Od tě doby si narok na šťastnou smrt činili věřící 1 nevěřící, kdežto smrt hrůznou a nesmířenou vyhrazovali svým protivníkům 21) Viz 3. kapitolu. 22) Podobné jako v 15 století nevyjadřovala avantta jen strach z. nedostatku a nechuť utrácet, tedy nebyla prostým synonymem lakoty, jako je tomu dnes. 23) A TENENTI. I! Senso della mořte e 1 amore della vita nel Rinasámento. s 291 24) A. TENENTI. 11 Senso della mořte e I'amaredelta vita nel Rinasamento. s. 364. pozn 124. 25) A. TENENTI 11 Sensodella mořte e I’amoredella vita nel Rinasamento. s. 364, pozn 125 (30 listopadu 1447) 26) Domnívám se. že tato poloha umírajícího byla ve středověku neznámá: středověky tunirajici ležel na lůžku jako náhrobkový ležící Tady dívka poklekla v postou modlícího se. který- jak víme, ležící vystřídal: je překvapivé jak se živý snaží napodobit mrtvého, ovšem mrtvého blahoslaveného Pro umírajícího v agó­ nii musí být nesmírně obtížně vstát a ohnout ztuhlé (doslovil) končetiny lakě Roberto Bellarmino. ačkoli jinak je na podobné podrobnosti skoupý doporučuje polohu vkleče. ale cítí se povinen svou radu odůvodnit: tvrdí, že Bůh často obdaří umírající ohromnou silou, aby se tímto posledním aktem viry mohli poručit do jeho rukou. V této souvislosti musíme poznamenat, že na obrazech umírající Panny Marie, rak častých koncem středověku i v novověku, Panna Maria někdy skutečně klečí. 27) I_ N. BEATY The Craft ofdying. 28) A. TENENTI, II Senso della mořte e 1'amore della vita nel Rmasamenti. s. 213 s. 227 pozn. 134. s. 21 ln.. s 227. pozn. 137. s. 228. pozn. 140 29) Jindřich Seuse podle A TENENTI, ll Senso della mořte e lamme della vita nel Rinasamento. 30) HENRI DE SPONDE. Les Cimettěres sacrez, Bordeaux 1598. 31) Francouzská národní knihovna, francouzské rukopisy, Papiers Joly de Fleury. 1209. 32) U kostela Samt-Jean-en-Grěve „a nedaleko radnice býval [nevelký hřbitov], ale protože kostel byl malý, hřbitov asi před čtyřiceti lety [počátkem 18. století] zrušili a místo něj přistavěli ke kostelu kapli přijímaní“ Farnost Saint-Roch otevřela v roce 1708 novy- hřbitov; na místě starého dalo záduši vystavět kapli s kalvárii (sloužící novým pobožnostem křížové cesty, jež vznikly z podnětu fran­ tiškánů) ..pro poučeni, katechismus, rozjímáni a pro co největší obec věncích' 33) Rozdíl mezi dvěma hřbitovy téže farnosti jsme popsali ve 2. kapitole na příkladě toulouskěho opatství Daurade.

7. MARNOSTI

VOLÁNÍ PO JEDNODUCHOSTÍ POHŘBU A ZÁVĚTI Tato kapitola je pokračováním kapitoly předchozí, jen jiným způso­ bem ilustruje tentýž jev - nově vzniklý odstup od smrti, která však pře­ sto zůstává nablízku. Budeme sledovat, jak se koncem 17. a v 18. století, zejména pak v jeho druhé polovině, množily požadavky na jednodu­ chost posledních věcí člověka. Tyto požadavky v prvé řadě vyjadřovaly, ovšem daleko přesvědčivěji než v minulosti, tradiční viru v křehkost života a v rozklad těla. V druhé radě prozrazovaly jakýsi křečovití- pocit prázdnoty, jejž nedokázala uvolnit ani naděje na život na onom světě, přestože církev ji věřícím neustále předkládala. V konečném důsledku pak vyústily v jakousi lhostejnost ke smrti a k zesnulým, takže vzdělané elity přenechaly starost o smrt dobrotivé přírodě a městský lid pro­ padl zapomnětlivé nedbalosti. V 17.-18. století se společnost dostala na šikmou plochu, na jejímž konci zely propastí nicoty. Vůli po jednoduchosti potvrzují 1 závěti. Ostatně požadavky tohoto druhu v meh nikdy nechyběly: už jsme ukázali, že se vždy našla skupi­ na zůstavirelů, kteří se s pokorou poněkud okázalou vzdávali obvyklé nádhery pohřbu. Od konce 17. století se však tento typ závěti začal vyskytovat často: ovšem vý znamnější než počet požadavků na jednodu­ chý pohřeb je jejich otřelost. Zprvu (v 16. 17. století) zústavitelé touhu po jednoduchostí spíše předstírali a uváděli spoustu ustanoveni, jež s ní byla v rozporu; později (v 17.-18. století) se jí velice často dovolá­ vali a nakonec (v 18. století) se požadavek na jednoduchost proměnil v právnickou stylizaci. „Móda" jednoduchosti se nevyhnula ani lidem z vyšších vrstev, po­ kud ovšem sami nebyli jejími tvůrci: Alžběta Orleánská. dcera vévody Gastona Orleánského. uvedla v závětí sepsané v roce 1684 (+ 1696), že si nepřeje, aby u ní po smrti někdo bděl kromě dvou knéží pověřených čtením ze žaltáře, a rojen proto, že toto čtení patřilo k pohřební litur­ gii. „Přeji si, abych byla položena na slamnik svého smrtelného lože a přikryta prostěradlem [nikoli vystavena], aby záclony lůžka byly spustě-

40

OÉJINY SMRTI

VRE. íu Mart au siěcle ties Lumieres, Lvon 19/8. s. I8611-) návrat křesťanských apologia ů a jejich protivníků, ateistických nebo dokonce deistických filozofů k hurá mortis Tento návrat lze vysvětlit novým významem jejž získala šťastna smrt, tedy smrt klidná a smířená, když tradiční protiklad spravedlivý hříšník nahradil nový protiklad věřící nevěřící Od tě doby si narok na šťastnou smrt činili věřící 1 nevěřící, kdežto smrt hrůznou a nesmířenou vyhrazovali svým protivníkům 21) Viz 3. kapitolu. 22) Podobné jako v 15 století nevyjadřovala avantta jen strach z. nedostatku a nechuť utrácet, tedy nebyla prostým synonymem lakoty, jako je tomu dnes. 23) A TENENTI. I! Senso della mořte e 1 amore della vita nel Rinasámento. s 291 24) A. TENENTI. 11 Senso della mořte e I'amaredelta vita nel Rinasamento. s. 364. pozn 124. 25) A. TENENTI 11 Sensodella mořte e I’amoredella vita nel Rinasamento. s. 364, pozn 125 (30 listopadu 1447) 26) Domnívám se. že tato poloha umírajícího byla ve středověku neznámá: středověky tunirajici ležel na lůžku jako náhrobkový ležící Tady dívka poklekla v postou modlícího se. který- jak víme, ležící vystřídal: je překvapivé jak se živý snaží napodobit mrtvého, ovšem mrtvého blahoslaveného Pro umírajícího v agó­ nii musí být nesmírně obtížně vstát a ohnout ztuhlé (doslovil) končetiny lakě Roberto Bellarmino. ačkoli jinak je na podobné podrobnosti skoupý doporučuje polohu vkleče. ale cítí se povinen svou radu odůvodnit: tvrdí, že Bůh často obdaří umírající ohromnou silou, aby se tímto posledním aktem viry mohli poručit do jeho rukou. V této souvislosti musíme poznamenat, že na obrazech umírající Panny Marie, rak častých koncem středověku i v novověku, Panna Maria někdy skutečně klečí. 27) I_ N. BEATY The Craft ofdying. 28) A. TENENTI, II Senso della mořte e 1'amore della vita nel Rmasamenti. s. 213 s. 227 pozn. 134. s. 21 ln.. s 227. pozn. 137. s. 228. pozn. 140 29) Jindřich Seuse podle A TENENTI, ll Senso della mořte e lamme della vita nel Rinasamento. 30) HENRI DE SPONDE. Les Cimettěres sacrez, Bordeaux 1598. 31) Francouzská národní knihovna, francouzské rukopisy, Papiers Joly de Fleury. 1209. 32) U kostela Samt-Jean-en-Grěve „a nedaleko radnice býval [nevelký hřbitov], ale protože kostel byl malý, hřbitov asi před čtyřiceti lety [počátkem 18. století] zrušili a místo něj přistavěli ke kostelu kapli přijímaní“ Farnost Saint-Roch otevřela v roce 1708 novy- hřbitov; na místě starého dalo záduši vystavět kapli s kalvárii (sloužící novým pobožnostem křížové cesty, jež vznikly z podnětu fran­ tiškánů) ..pro poučeni, katechismus, rozjímáni a pro co největší obec věncích' 33) Rozdíl mezi dvěma hřbitovy téže farnosti jsme popsali ve 2. kapitole na příkladě toulouskěho opatství Daurade.

7. MARNOSTI

VOLÁNÍ PO JEDNODUCHOSTÍ POHŘBU A ZÁVĚTI Tato kapitola je pokračováním kapitoly předchozí, jen jiným způso­ bem ilustruje tentýž jev - nově vzniklý odstup od smrti, která však pře­ sto zůstává nablízku. Budeme sledovat, jak se koncem 17. a v 18. století, zejména pak v jeho druhé polovině, množily požadavky na jednodu­ chost posledních věcí člověka. Tyto požadavky v prvé řadě vyjadřovaly, ovšem daleko přesvědčivěji než v minulosti, tradiční viru v křehkost života a v rozklad těla. V druhé radě prozrazovaly jakýsi křečovití- pocit prázdnoty, jejž nedokázala uvolnit ani naděje na život na onom světě, přestože církev ji věřícím neustále předkládala. V konečném důsledku pak vyústily v jakousi lhostejnost ke smrti a k zesnulým, takže vzdělané elity přenechaly starost o smrt dobrotivé přírodě a městský lid pro­ padl zapomnětlivé nedbalosti. V 17.-18. století se společnost dostala na šikmou plochu, na jejímž konci zely propastí nicoty. Vůli po jednoduchosti potvrzují 1 závěti. Ostatně požadavky tohoto druhu v meh nikdy nechyběly: už jsme ukázali, že se vždy našla skupi­ na zůstavirelů, kteří se s pokorou poněkud okázalou vzdávali obvyklé nádhery pohřbu. Od konce 17. století se však tento typ závěti začal vyskytovat často: ovšem vý znamnější než počet požadavků na jednodu­ chý pohřeb je jejich otřelost. Zprvu (v 16. 17. století) zústavitelé touhu po jednoduchostí spíše předstírali a uváděli spoustu ustanoveni, jež s ní byla v rozporu; později (v 17.-18. století) se jí velice často dovolá­ vali a nakonec (v 18. století) se požadavek na jednoduchost proměnil v právnickou stylizaci. „Móda" jednoduchosti se nevyhnula ani lidem z vyšších vrstev, po­ kud ovšem sami nebyli jejími tvůrci: Alžběta Orleánská. dcera vévody Gastona Orleánského. uvedla v závětí sepsané v roce 1684 (+ 1696), že si nepřeje, aby u ní po smrti někdo bděl kromě dvou knéží pověřených čtením ze žaltáře, a rojen proto, že toto čtení patřilo k pohřební litur­ gii. „Přeji si, abych byla položena na slamnik svého smrtelného lože a přikryta prostěradlem [nikoli vystavena], aby záclony lůžka byly spustě-

42

DĚJINY SMRTI

ny [chce být skryta pohledům], aby na stole vedle lože ležel kříž a dva svícny a v každém z nich dvě svíce ze žlutého vosku [dost málo pro princeznu z královské krve] a aby nikde nevisely černé závěsy [zmír­ něním smutku se budeme zabývat později], aby u mého lože [pouze] dva knězi z naši farnosti [ani jeden mnich ze čtvera žebravých řádů] odříkávali žalmy ze žaltáře a aby u mého lože nebděla žádna z dam, neboť jiného zacházení nezasluhuji. Snažně prosím sve sestry, aby se mému přání nevzpíraly. a žádám je o rento projev přátelství, protože při křtu jsem se zřekla světa a jeho nádhery [nikoli pozdní obráceni, ale sto­ ické přijetí životního údělu], a chci být pohřbena rak. jak jsem měla žit. Proto nařizuji, abych byla pochována v hrobce pod moji kaplí ve farnosti Sainr-Sulpice, bez jakéhokoli obřadu.“1) Také Francoise Amatová. markýza ze Solliers, která počítala se dvě­ ma tisíci mší, z nichž tisíc se mělo odsloužit v den jejího úmrtí, požá­ dala v roce 1690 podobně jako slečna z Alenfonu. aby u ni bděl jediný kněz. „Prosím, aby charita [pověřená pohřbíváním chudvch] farnosti, kde umřu, pověřila jednoho kněze, aby bděl u mého těla a zmíněné [sic!] tělo střežil až do pohřbu." Dále žádá, aby byla pochována „na hřbitově charity, podle jejich zvyku", to jest bez smutečního obřadu za přítomnosti těla v kostele, „brzy ráno nebo pozdě večer“?) Jeden pařížský kanovník v roce 1708: „Naléhavé žádám, aby můj pohřební obřad byl co nejjednoduššeji, ba chudě vypraven. [...] Při smutečním obřadu a zádušní mši bude na nejsvétéjšim oltáři hořet více svící než kolem mého bědného těla [skutečně klade důraz na bídu těla předurčeného ke zpráchmvění]. Obřad bude vykonán bez hlaholil zvonů a dalších vydání a útrat, které nejsou nezbytně nutné, stejným způsobem jako už několik pohřbů hodnostářů a kanovníků pařížské církve, jež se bez nich rovněž obešly." Kanovníkova pokora nesměla poškodit důstojnost kapituly a beneficia.') Přibližně v polovině 18. století se zmínka o jednoduchosti proměni­ la ve všední, málo obměňovanou formulku. Zatímco na koná 17. stole­ tí si zústavitel přál pohřeb s „obřadností co možná nejmenší", v 18. sto­ letí se psalo: „Přeji si být pochován co nejjednoduššeji v sedm hodin ráno," nebo „přeji si co možná nejjednodušší pohřeb“. Anglické závěti požadovaly decent funerals. Vlastnoručně psané neboli „krásné závěti", jak jim říká Michel Vovelle, nejsou o nic sdílnější: „Přeji si a žádám,“ napsal v roce 1723 paříž­ ský soudní rada Jean Molé, „aby se po mé smrti přeprava mého těla.

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

43

pohřební průvod i sám pohřeb obešly bez nádhery a vyžádaly si jen nepatrnou útratu." Vždyť to za ty peníze nestojí! Dokonce i Louis de Rouvroy, vévoda ze Saint-Simon, jenž o ničem nedokázal mluvit jed­ noduše, požádal v poslední vůli z roku 1754. která je slavnostním vy­ znáním manželské lásky, aby náhrobní tabule, umístěna poblíž jeho hrobky, byla zhotovena „beze vší okázalosti a neskromností" Pokud nakonec nadiktoval trochu sdílnější nápis, pak jen proto, že měl být uložen v rakvi a pod zemí jej už nikdo čist nebude.1) Koncem 17 a zejména v 18. století se zůstavitelé vzdali i rozhodo­ vání o podobě pohřbu a s oblibou je přenechávali vykonavatelům po­ slední vůle Tato jejich důvěra byla ostatně dvojznačná V prvé řadě chtěla vyjádřit nezájem: z kontextu závětí jasné vyplývá, že další pokyny nevydali a že tělesné schránce nehodlá)! věnovat více pozornosti. Jeden pařížský měšťan ) si v roce 1660 přál spočinout pod krucifixem v koste­ le iamosti Saint-Germain-lAuxerrois - umístěni hrobu je totiž důležité a v tomto bodě nelze spoléhat na nikoho; naproti tomu „ve věci jeho pohřbu a pohřebních obřadů nechť rozhodnou vykonavatelé závěti (...) které pokorně prosí, aby proběhlý v jednoduchosti a křesťanské skromnosti“. Další „šlechetný muž a pařížský měšťan" žádal v roce 1657,®) aby byl pochován na hřbitově Neviňátek (projev pokory), kde už spočinuli jeho rodiče, a dodal: „Přikazuji, aby můj pohřeb a smuteční obřadv proběhly rak. jak vykonavatelé této mé závěti uznají za vhodné (...) a ve všem na ně spoléhám.“ Koncem 18. století nabylo pověřování vykonavatelů nového význa­ mu - což ovšem pouhým pročítáním posledních vůlí nepostřehneme. Zůstavitelé jim už nepřenechávali jen starost o jednoduchý pohřeb, ale dávali jun najevo láskyplnou důvěru, která ostatně přání prostého pohřbu nevylučovala.

NEOSOBNOST SMUTKU

Ze sklonu k jednoduchosti konečně vyplynula určitá bezcitnost v pro­ jevech smutku. Bezcitnost smutku! Můžeme tímto způsobem mluvit o době velkolepých barokních pohřbů? Po pravdě řečeno, rvto pohřby se pořádaly jako divadelní představení a zesilovaly účinky mnohem staršího obřadu, obřadu se „zastupitelem" a katafálkem, který vyzýval

42

DĚJINY SMRTI

ny [chce být skryta pohledům], aby na stole vedle lože ležel kříž a dva svícny a v každém z nich dvě svíce ze žlutého vosku [dost málo pro princeznu z královské krve] a aby nikde nevisely černé závěsy [zmír­ něním smutku se budeme zabývat později], aby u mého lože [pouze] dva knězi z naši farnosti [ani jeden mnich ze čtvera žebravých řádů] odříkávali žalmy ze žaltáře a aby u mého lože nebděla žádna z dam, neboť jiného zacházení nezasluhuji. Snažně prosím sve sestry, aby se mému přání nevzpíraly. a žádám je o rento projev přátelství, protože při křtu jsem se zřekla světa a jeho nádhery [nikoli pozdní obráceni, ale sto­ ické přijetí životního údělu], a chci být pohřbena rak. jak jsem měla žit. Proto nařizuji, abych byla pochována v hrobce pod moji kaplí ve farnosti Sainr-Sulpice, bez jakéhokoli obřadu.“1) Také Francoise Amatová. markýza ze Solliers, která počítala se dvě­ ma tisíci mší, z nichž tisíc se mělo odsloužit v den jejího úmrtí, požá­ dala v roce 1690 podobně jako slečna z Alenfonu. aby u ni bděl jediný kněz. „Prosím, aby charita [pověřená pohřbíváním chudvch] farnosti, kde umřu, pověřila jednoho kněze, aby bděl u mého těla a zmíněné [sic!] tělo střežil až do pohřbu." Dále žádá, aby byla pochována „na hřbitově charity, podle jejich zvyku", to jest bez smutečního obřadu za přítomnosti těla v kostele, „brzy ráno nebo pozdě večer“?) Jeden pařížský kanovník v roce 1708: „Naléhavé žádám, aby můj pohřební obřad byl co nejjednoduššeji, ba chudě vypraven. [...] Při smutečním obřadu a zádušní mši bude na nejsvétéjšim oltáři hořet více svící než kolem mého bědného těla [skutečně klade důraz na bídu těla předurčeného ke zpráchmvění]. Obřad bude vykonán bez hlaholil zvonů a dalších vydání a útrat, které nejsou nezbytně nutné, stejným způsobem jako už několik pohřbů hodnostářů a kanovníků pařížské církve, jež se bez nich rovněž obešly." Kanovníkova pokora nesměla poškodit důstojnost kapituly a beneficia.') Přibližně v polovině 18. století se zmínka o jednoduchosti proměni­ la ve všední, málo obměňovanou formulku. Zatímco na koná 17. stole­ tí si zústavitel přál pohřeb s „obřadností co možná nejmenší", v 18. sto­ letí se psalo: „Přeji si být pochován co nejjednoduššeji v sedm hodin ráno," nebo „přeji si co možná nejjednodušší pohřeb“. Anglické závěti požadovaly decent funerals. Vlastnoručně psané neboli „krásné závěti", jak jim říká Michel Vovelle, nejsou o nic sdílnější: „Přeji si a žádám,“ napsal v roce 1723 paříž­ ský soudní rada Jean Molé, „aby se po mé smrti přeprava mého těla.

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

43

pohřební průvod i sám pohřeb obešly bez nádhery a vyžádaly si jen nepatrnou útratu." Vždyť to za ty peníze nestojí! Dokonce i Louis de Rouvroy, vévoda ze Saint-Simon, jenž o ničem nedokázal mluvit jed­ noduše, požádal v poslední vůli z roku 1754. která je slavnostním vy­ znáním manželské lásky, aby náhrobní tabule, umístěna poblíž jeho hrobky, byla zhotovena „beze vší okázalosti a neskromností" Pokud nakonec nadiktoval trochu sdílnější nápis, pak jen proto, že měl být uložen v rakvi a pod zemí jej už nikdo čist nebude.1) Koncem 17 a zejména v 18. století se zůstavitelé vzdali i rozhodo­ vání o podobě pohřbu a s oblibou je přenechávali vykonavatelům po­ slední vůle Tato jejich důvěra byla ostatně dvojznačná V prvé řadě chtěla vyjádřit nezájem: z kontextu závětí jasné vyplývá, že další pokyny nevydali a že tělesné schránce nehodlá)! věnovat více pozornosti. Jeden pařížský měšťan ) si v roce 1660 přál spočinout pod krucifixem v koste­ le iamosti Saint-Germain-lAuxerrois - umístěni hrobu je totiž důležité a v tomto bodě nelze spoléhat na nikoho; naproti tomu „ve věci jeho pohřbu a pohřebních obřadů nechť rozhodnou vykonavatelé závěti (...) které pokorně prosí, aby proběhlý v jednoduchosti a křesťanské skromnosti“. Další „šlechetný muž a pařížský měšťan" žádal v roce 1657,®) aby byl pochován na hřbitově Neviňátek (projev pokory), kde už spočinuli jeho rodiče, a dodal: „Přikazuji, aby můj pohřeb a smuteční obřadv proběhly rak. jak vykonavatelé této mé závěti uznají za vhodné (...) a ve všem na ně spoléhám.“ Koncem 18. století nabylo pověřování vykonavatelů nového význa­ mu - což ovšem pouhým pročítáním posledních vůlí nepostřehneme. Zůstavitelé jim už nepřenechávali jen starost o jednoduchý pohřeb, ale dávali jun najevo láskyplnou důvěru, která ostatně přání prostého pohřbu nevylučovala.

NEOSOBNOST SMUTKU

Ze sklonu k jednoduchosti konečně vyplynula určitá bezcitnost v pro­ jevech smutku. Bezcitnost smutku! Můžeme tímto způsobem mluvit o době velkolepých barokních pohřbů? Po pravdě řečeno, rvto pohřby se pořádaly jako divadelní představení a zesilovaly účinky mnohem staršího obřadu, obřadu se „zastupitelem" a katafálkem, který vyzýval

45

DĚJINY SMRT!

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKA

k duchovním cvičením a uspokojoval zálibu v pěkné podívané. Nic­ méně odhlédneme-li od dvora a okázalých královských bohoslužeb,

odkud se právě vynáší rakev. [...] Služka, které jsem se na tyto výkřiky dotázal, mi odpověděla, že za podobných okolností vždy viděla ženy

zjistíme, že pokorní zústavitelé dosti často, v souladu s požadavkem jednoduchosti, žádali zrušení pohřebního obřadu doma nebo v kostele. „Co se pohřebního průvodu a pohřbu samého tvče, žádá, aby útrata za ně byla co možná nejnienší, a nepřeje si žádných erbů a ničeho, čeho nebude nezbytné třeba" (1648). „Zakazuji veškeré závěs)’jak při prů­ vodu, tak při mši i pohřbu samém" (1708). A také zprošrovali dědice, pokud byli chudí, nošení drahého smutku, jako jedna pařížská vdova v roce 1652: „Dává a odkazuje své služebné a svému tovaryši po pěti stech hvrů každému a nepřeje sí, aby se odívali ve smuteční šat.““) Musíme však uznat, že význam těchto případů nelze přeceňovat. Nezpochybňovaly obecnou praxi truchlení ani v okamžiku smrti, ani při pohřbu, ani v následujícím období. Nošeni smutku se pečlivě dodr­ žovalo, zejmena pokud se dotýkalo společenského postavení truchlící osoby, buď proto, že je potvrzovalo, anebo proto, že jeho zanedbání by je zpochybnilo. Například u dvora se smutek nosil nebo nenosil v závislosti na postavení v dvorní hierarchii. Dnes nás překvapuje především společenská nebo rituální, povinná povaha projevů, ktere měly původně vyjadřovat bolest a smutek nad rozloučením. Jistě, sklon k ntualizaci nevznikl v 17. století. Je mno­ hem starší. Spadá do poloviny středověku, když knězi, žebraví mniši a později členové bratrstev a chudi zaujali místo blízkých příbuzných a lkajících přátel v domě, v průvodu i v kostele. Viděli jsme, že tato proměna se vyhnula severozápadnímu Středomoří: Španělsku, části Provence a jižní Itálii. Z Romancera víme, že na Ximenině pohřbu moh­ ly být plačky. Španělské náhrobní basreliéfyz 15. století vyobrazující posmrtné rozhřešení nad hrobem jasně ukazují dramatické a rádoby upřímné posuňkv okolosrqjících. zejmena žen. Truchlení s plačkami přetrvávalo ještě v 18. století. Dánský lékař Jacob Benignus Winslow (1669 1760), který se trvale usídlil ve Francii, v roce 1742 napsal: „Všiml jsem si, že ve Francii dosud nevymizel zvyk bědování Dodržuje se při­ nejmenším v Pikardii, nikoli ve městech, snad jen mezi městským li­ dem: ale na venkově se všechny žen)- přítomné v domě vrhnou na rakev ve chvíli, kdy má být vynesena, hrozné přitom ječí a vykřikují jméno zesnulého, aniž však uroní jedinou slzu, dokonce aniž se jim plakat clíce; a stejným způsobem se chovají i k nebožtíkům, kteří jim jsou docela lhostejni, pokud se řízením náhod)' ocitnou v domě smutku,

bědovat.“7) Tyto tradice, mimořádně živé v severozápadním Středomoří, dodnes přetrvaly na Sicílii, na Sardinii“) a v Řecku. Nicméně postupem času se stále více proměňovaly v obřadní zvyklosti, z nichž se zcela vytratila upřímnost Přesné tak je popisuje citovaný Jacob Benignus Winslow, přesné tak je vnímá Coraly de Gaix na drsném venkově 19. století K za­ vršení jejich ritualizace ostatně došlo už koncem středověku. V 16 sto­ letí se snad neosobnost a obřadnost předchozího období poněkud zmírnily, v 17. století se však prohloubily ještě více. Do jaké míry se výdaje spojené s obdobím smutku považovaly za společenskou nutnost, a nikoli za osobni vyjádření neštěstí, nejlépe ukazuje spor, který v roce 1757 vedla v Toulouse ovdovělá markýza de Noe proti své švagrové/') Při dědickém řízeni žádala osm tisíc Hvrů na výdaje za smutek. Sestra jejího zesnulého manžela ovšem soudila, že „suma tří tisíc hvrů. kterou jsem ji nabídla na pořízení smutečního odě­ vu. zcela uspokojí všechny její oprávněné požadavky v tomto směru“. Vdova se hájila v písemném podání: „Protože obecná slušnost požaduje, aby vdovy nosilv smutek po manželovi, je správné, aby se na pohledáv­ ku [sic.1] za smuteční oděvy' vztahovala stejná výsada, jako na výdaje spojene s pohřbem. [...] Vdově dodané smuteční oděvy pro ni nejsou ani výhodou, ani požitkem pro případ smrti sjednaným ve svatební smlouvě. Vdova, zákonem přinucena nosit smutek po manželovi, však ná­ klady na tento smutek néstí nemá, a je proto na manželově dědici, aby

-14

zaplatil vše potřebné.“ To ovšem neznamená, že smutek vymizel, ačkoli v 17. století, sto­ letí snadného omdlévání, se zprávy o úmrtí přijímaly velmi chladně Vdovci i vdovy se snažili co nejrychleji najit nového partnera, vyjma případů, kdy šlo o ne provdáte lnou ženu, nebo když se přeživší partner stáhl do ústrani a očekával vlastní konec. Ačkoli se tato netečnost hra­ ničící s bezcitností obecně tolerovala, obecné rozšířena nebyla. Exis­ tovaly četné výjimky. Mnozí pozůstalí opravdu truchlili a svou bolest projevil chtěli, ale i v tomto případě usměrňoval jejich zármutek rituál, z nějž nesměli vybočit. Bylo nepřípustně dávat najevo bolest u lože umírajícího; v každém případě se o ní mlčelo, přinejmenším ve Francii na sever od Loiry, v dobré společnosti a v rodinách skutečných křes­ ťanů. Naproti tomu se od 16. až do 19. století doporučovalo dát prů­

45

DĚJINY SMRT!

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKA

k duchovním cvičením a uspokojoval zálibu v pěkné podívané. Nic­ méně odhlédneme-li od dvora a okázalých královských bohoslužeb,

odkud se právě vynáší rakev. [...] Služka, které jsem se na tyto výkřiky dotázal, mi odpověděla, že za podobných okolností vždy viděla ženy

zjistíme, že pokorní zústavitelé dosti často, v souladu s požadavkem jednoduchosti, žádali zrušení pohřebního obřadu doma nebo v kostele. „Co se pohřebního průvodu a pohřbu samého tvče, žádá, aby útrata za ně byla co možná nejnienší, a nepřeje si žádných erbů a ničeho, čeho nebude nezbytné třeba" (1648). „Zakazuji veškeré závěs)’jak při prů­ vodu, tak při mši i pohřbu samém" (1708). A také zprošrovali dědice, pokud byli chudí, nošení drahého smutku, jako jedna pařížská vdova v roce 1652: „Dává a odkazuje své služebné a svému tovaryši po pěti stech hvrů každému a nepřeje sí, aby se odívali ve smuteční šat.““) Musíme však uznat, že význam těchto případů nelze přeceňovat. Nezpochybňovaly obecnou praxi truchlení ani v okamžiku smrti, ani při pohřbu, ani v následujícím období. Nošeni smutku se pečlivě dodr­ žovalo, zejmena pokud se dotýkalo společenského postavení truchlící osoby, buď proto, že je potvrzovalo, anebo proto, že jeho zanedbání by je zpochybnilo. Například u dvora se smutek nosil nebo nenosil v závislosti na postavení v dvorní hierarchii. Dnes nás překvapuje především společenská nebo rituální, povinná povaha projevů, ktere měly původně vyjadřovat bolest a smutek nad rozloučením. Jistě, sklon k ntualizaci nevznikl v 17. století. Je mno­ hem starší. Spadá do poloviny středověku, když knězi, žebraví mniši a později členové bratrstev a chudi zaujali místo blízkých příbuzných a lkajících přátel v domě, v průvodu i v kostele. Viděli jsme, že tato proměna se vyhnula severozápadnímu Středomoří: Španělsku, části Provence a jižní Itálii. Z Romancera víme, že na Ximenině pohřbu moh­ ly být plačky. Španělské náhrobní basreliéfyz 15. století vyobrazující posmrtné rozhřešení nad hrobem jasně ukazují dramatické a rádoby upřímné posuňkv okolosrqjících. zejmena žen. Truchlení s plačkami přetrvávalo ještě v 18. století. Dánský lékař Jacob Benignus Winslow (1669 1760), který se trvale usídlil ve Francii, v roce 1742 napsal: „Všiml jsem si, že ve Francii dosud nevymizel zvyk bědování Dodržuje se při­ nejmenším v Pikardii, nikoli ve městech, snad jen mezi městským li­ dem: ale na venkově se všechny žen)- přítomné v domě vrhnou na rakev ve chvíli, kdy má být vynesena, hrozné přitom ječí a vykřikují jméno zesnulého, aniž však uroní jedinou slzu, dokonce aniž se jim plakat clíce; a stejným způsobem se chovají i k nebožtíkům, kteří jim jsou docela lhostejni, pokud se řízením náhod)' ocitnou v domě smutku,

bědovat.“7) Tyto tradice, mimořádně živé v severozápadním Středomoří, dodnes přetrvaly na Sicílii, na Sardinii“) a v Řecku. Nicméně postupem času se stále více proměňovaly v obřadní zvyklosti, z nichž se zcela vytratila upřímnost Přesné tak je popisuje citovaný Jacob Benignus Winslow, přesné tak je vnímá Coraly de Gaix na drsném venkově 19. století K za­ vršení jejich ritualizace ostatně došlo už koncem středověku. V 16 sto­ letí se snad neosobnost a obřadnost předchozího období poněkud zmírnily, v 17. století se však prohloubily ještě více. Do jaké míry se výdaje spojené s obdobím smutku považovaly za společenskou nutnost, a nikoli za osobni vyjádření neštěstí, nejlépe ukazuje spor, který v roce 1757 vedla v Toulouse ovdovělá markýza de Noe proti své švagrové/') Při dědickém řízeni žádala osm tisíc Hvrů na výdaje za smutek. Sestra jejího zesnulého manžela ovšem soudila, že „suma tří tisíc hvrů. kterou jsem ji nabídla na pořízení smutečního odě­ vu. zcela uspokojí všechny její oprávněné požadavky v tomto směru“. Vdova se hájila v písemném podání: „Protože obecná slušnost požaduje, aby vdovy nosilv smutek po manželovi, je správné, aby se na pohledáv­ ku [sic.1] za smuteční oděvy' vztahovala stejná výsada, jako na výdaje spojene s pohřbem. [...] Vdově dodané smuteční oděvy pro ni nejsou ani výhodou, ani požitkem pro případ smrti sjednaným ve svatební smlouvě. Vdova, zákonem přinucena nosit smutek po manželovi, však ná­ klady na tento smutek néstí nemá, a je proto na manželově dědici, aby

-14

zaplatil vše potřebné.“ To ovšem neznamená, že smutek vymizel, ačkoli v 17. století, sto­ letí snadného omdlévání, se zprávy o úmrtí přijímaly velmi chladně Vdovci i vdovy se snažili co nejrychleji najit nového partnera, vyjma případů, kdy šlo o ne provdáte lnou ženu, nebo když se přeživší partner stáhl do ústrani a očekával vlastní konec. Ačkoli se tato netečnost hra­ ničící s bezcitností obecně tolerovala, obecné rozšířena nebyla. Exis­ tovaly četné výjimky. Mnozí pozůstalí opravdu truchlili a svou bolest projevil chtěli, ale i v tomto případě usměrňoval jejich zármutek rituál, z nějž nesměli vybočit. Bylo nepřípustně dávat najevo bolest u lože umírajícího; v každém případě se o ní mlčelo, přinejmenším ve Francii na sever od Loiry, v dobré společnosti a v rodinách skutečných křes­ ťanů. Naproti tomu se od 16. až do 19. století doporučovalo dát prů­

-16

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

chod žalu prostřednictvím náhrobních nápisů a básní na rozloučenou s manželem, manželkou, dítětem, jimž Francouzi říkají lombeati littěraire a Angličané elegy Avšak jakmile skončilo období smutku, osobní projevy žalu se už netolerovaly: tomu, kdo byl příliš zarmoucen na to, aby se po krátkém odkladu, jehož trváni určovala tradice, vrátil do normálního života, nezbývalo nic jiného, než se stáhnout do ústraní kláštera nebo na venkov, z dosahu známých. Obřady spoutané a zespolečenštěné období smutku už vždy neplnilo - přinejmenším ve vyšších společenských kruzích a ve městech - svůj původní úkol, jimž bylo přinášet psychické uvolněni Neosobni a chladny' smutek už člověku neumožňoval vyjadřovat pocity tváří v tvář smrti, naopak, bránil mu v tom a ochromoval jej. Stál mezi člověkem a smrtí jako jakási clona Volání po zjednodušení obřadů souvisejících se smrtí, po omezeni citové důležitosti pohřbu a smutku podnítila sice náboženská příčina, snaha projevit křesťanskou pokoru, ale pokora rychle splynula s poně­ kud spornějším pocitem, jemuž i francouzský spisovatel Mann Le Roy de Gomberville (1600-1674) ve shodě s věřícími říká „oprávněné pohr­ dání životem“. Tento postoj je sice ještě křesťanský', ale je i „přirozený“. Za pocit prázdna, jež smrt zanechá v lůně života a v našem lpěni na životě, statcích a blízkých, vděčíme jak našemu přirozenému vnímání života a smrti, tak přímému vlivu křesťanského učení.

kromě domácí výzdoby ve všech dostatečně zámožných rodinách. Ale obrazy s umrlčími náměty pronikly i do sálů, v nichž bujela nevázanost kolektivního života Jakmile se díla s umrlčí tematikou přemístila z kostelů a hřbitovů do domácnosri. změnila podobu i význam Už neměla odkrývat zkázu podzemního práchmvění lidskému pohledu. Hrůzostrašného poloshnllého Umrlce, o nějž se perou červi, hadi a ropuchy, nahradil krásny, čistý a zářivě bílý kostlivec, mořte secca, s nímž si dodnes hraji děd v Itálii na Dušičky, v Mexiku neustále. Nenahání rakový- strach, není tak zlý. Lidé ho nevnímají jako pomocníka a spojence démonů, jako dodavatele pekel. Kostlivec, dnes prostý posel Prozřetelnosti, zítra Přírody', byl v 16.-17. století finis vitae: v jeho alegorických rolích jej často zastupoval Cas, laskavý- a úctyhodný stařec bez podezřelých po­ stranních úmyslů; na kostelních reráblech nahradil svátého patrona, stojícího za donátorem, přičemž zaujal týž ochranný postoj (Brusel. 16. století) Na hrobech z 18. století vynáší kostlivec podobiznu zesnu­ lého do nebe místo andělů, jimž rento úkol obvykle náležel. Vchod do kostela Gesú e Maria dr Corso v Římě lemují symetrické hroby dvou bratrů: liší se jen tím, že na jednom je Cas na tomtéž místě jako na dru­ hém kostlivec. Od 17. století už tedy kostlivci nevzbuzují strach; tato ro­ le připadla šedým a černým stínům bez těla nebo zahaleným duchům Ostatně kostlivec už nemusel být zobrazován v celé své podobě. Všech­ ny jeho kosu měly stejnou symbolickou hodnotu, proto byl rozebrán v kloubech a rozkouskován. Na malý obraz nebo předmět se úlomky kostí umísťovaly snadněji. Jejich rozměry a nehybnost z nich činily jen další z mnoha věcí, takže nenarušovaly rovnováhu malého světa světnice nebo pracovny, již by výstřednost oživeného kostlivce mohla snadno zmat Lebka a holenní kosti tak byly vyděleny a znásobeny jako v nějaké algebře či heraldice, ostatně v kombinaci s dalšími znameními: s přesýpacími hodinami, orlojem, kosou, hrobníkovou lopatou apod. Tato znamení tehdy zaplavila nejen náhrobní umění, ale i zmíněné domácí marnosti. Marností mohla být i podobizna. V době, kdy se už model nezpodoboval v posvátně strnulém postoji člověka klečícího při modlitbě, se lidé často nechávali vymalovat, vytesat nebo vyrýt s lebkou v ruce nebo vedle sebe: lebka nahradila nábožensky výjev. před nimž kdysi klečel donátor. Je možné, že toto uspořádání podobizny napodobovalo pouštní výjevy se svátou Marii z Magdaly nebo se svátým Jeronýmem. Šlo o velice častý

VÝZVA K TRUDNOMYSLNOSTI: MARNOSTI

Tato vnímavost se neomezuje jen na období pořizování závětí, na kri­ tické životní chvíle, kdy člověk pomýšlí na smrt, je rovnoměrně roz­ ptýlená a prozařuje každičký' den života. V 15. století se lidé doma, ve světnicích a pracovnách, rádi obklopovali obrazy a předměty, které naznačovaly plynutí času, duze svéta a dokonce znechuceni životem (taeditim vitae). Jejich mravokárnv a zbožný název výborně vystihoval pomíjivost, v níž si lidé Libovali - říkalo se jim marnosti. V marnostech 16.-17. století - v 18. století jich výrazné ubylo - se snoubily dva prvky, anekdoucký a symbolický: první dodával námět či téma (portrét, zátiší), druhý obrazně vyjadřoval plynuti času a smrt. Umrlčí tematika se brzy' vy'manila z úzkého církevního rámce, jenž jí byl kdysi vymezen, a ze zdí kostelů a kostnic, z náhrobků a modliteb­ ních knih pronikla i do domácnosri. Zesvětštěla a stala se součástí sou­

47

-16

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

chod žalu prostřednictvím náhrobních nápisů a básní na rozloučenou s manželem, manželkou, dítětem, jimž Francouzi říkají lombeati littěraire a Angličané elegy Avšak jakmile skončilo období smutku, osobní projevy žalu se už netolerovaly: tomu, kdo byl příliš zarmoucen na to, aby se po krátkém odkladu, jehož trváni určovala tradice, vrátil do normálního života, nezbývalo nic jiného, než se stáhnout do ústraní kláštera nebo na venkov, z dosahu známých. Obřady spoutané a zespolečenštěné období smutku už vždy neplnilo - přinejmenším ve vyšších společenských kruzích a ve městech - svůj původní úkol, jimž bylo přinášet psychické uvolněni Neosobni a chladny' smutek už člověku neumožňoval vyjadřovat pocity tváří v tvář smrti, naopak, bránil mu v tom a ochromoval jej. Stál mezi člověkem a smrtí jako jakási clona Volání po zjednodušení obřadů souvisejících se smrtí, po omezeni citové důležitosti pohřbu a smutku podnítila sice náboženská příčina, snaha projevit křesťanskou pokoru, ale pokora rychle splynula s poně­ kud spornějším pocitem, jemuž i francouzský spisovatel Mann Le Roy de Gomberville (1600-1674) ve shodě s věřícími říká „oprávněné pohr­ dání životem“. Tento postoj je sice ještě křesťanský', ale je i „přirozený“. Za pocit prázdna, jež smrt zanechá v lůně života a v našem lpěni na životě, statcích a blízkých, vděčíme jak našemu přirozenému vnímání života a smrti, tak přímému vlivu křesťanského učení.

kromě domácí výzdoby ve všech dostatečně zámožných rodinách. Ale obrazy s umrlčími náměty pronikly i do sálů, v nichž bujela nevázanost kolektivního života Jakmile se díla s umrlčí tematikou přemístila z kostelů a hřbitovů do domácnosri. změnila podobu i význam Už neměla odkrývat zkázu podzemního práchmvění lidskému pohledu. Hrůzostrašného poloshnllého Umrlce, o nějž se perou červi, hadi a ropuchy, nahradil krásny, čistý a zářivě bílý kostlivec, mořte secca, s nímž si dodnes hraji děd v Itálii na Dušičky, v Mexiku neustále. Nenahání rakový- strach, není tak zlý. Lidé ho nevnímají jako pomocníka a spojence démonů, jako dodavatele pekel. Kostlivec, dnes prostý posel Prozřetelnosti, zítra Přírody', byl v 16.-17. století finis vitae: v jeho alegorických rolích jej často zastupoval Cas, laskavý- a úctyhodný stařec bez podezřelých po­ stranních úmyslů; na kostelních reráblech nahradil svátého patrona, stojícího za donátorem, přičemž zaujal týž ochranný postoj (Brusel. 16. století) Na hrobech z 18. století vynáší kostlivec podobiznu zesnu­ lého do nebe místo andělů, jimž rento úkol obvykle náležel. Vchod do kostela Gesú e Maria dr Corso v Římě lemují symetrické hroby dvou bratrů: liší se jen tím, že na jednom je Cas na tomtéž místě jako na dru­ hém kostlivec. Od 17. století už tedy kostlivci nevzbuzují strach; tato ro­ le připadla šedým a černým stínům bez těla nebo zahaleným duchům Ostatně kostlivec už nemusel být zobrazován v celé své podobě. Všech­ ny jeho kosu měly stejnou symbolickou hodnotu, proto byl rozebrán v kloubech a rozkouskován. Na malý obraz nebo předmět se úlomky kostí umísťovaly snadněji. Jejich rozměry a nehybnost z nich činily jen další z mnoha věcí, takže nenarušovaly rovnováhu malého světa světnice nebo pracovny, již by výstřednost oživeného kostlivce mohla snadno zmat Lebka a holenní kosti tak byly vyděleny a znásobeny jako v nějaké algebře či heraldice, ostatně v kombinaci s dalšími znameními: s přesýpacími hodinami, orlojem, kosou, hrobníkovou lopatou apod. Tato znamení tehdy zaplavila nejen náhrobní umění, ale i zmíněné domácí marnosti. Marností mohla být i podobizna. V době, kdy se už model nezpodoboval v posvátně strnulém postoji člověka klečícího při modlitbě, se lidé často nechávali vymalovat, vytesat nebo vyrýt s lebkou v ruce nebo vedle sebe: lebka nahradila nábožensky výjev. před nimž kdysi klečel donátor. Je možné, že toto uspořádání podobizny napodobovalo pouštní výjevy se svátou Marii z Magdaly nebo se svátým Jeronýmem. Šlo o velice častý

VÝZVA K TRUDNOMYSLNOSTI: MARNOSTI

Tato vnímavost se neomezuje jen na období pořizování závětí, na kri­ tické životní chvíle, kdy člověk pomýšlí na smrt, je rovnoměrně roz­ ptýlená a prozařuje každičký' den života. V 15. století se lidé doma, ve světnicích a pracovnách, rádi obklopovali obrazy a předměty, které naznačovaly plynutí času, duze svéta a dokonce znechuceni životem (taeditim vitae). Jejich mravokárnv a zbožný název výborně vystihoval pomíjivost, v níž si lidé Libovali - říkalo se jim marnosti. V marnostech 16.-17. století - v 18. století jich výrazné ubylo - se snoubily dva prvky, anekdoucký a symbolický: první dodával námět či téma (portrét, zátiší), druhý obrazně vyjadřoval plynuti času a smrt. Umrlčí tematika se brzy' vy'manila z úzkého církevního rámce, jenž jí byl kdysi vymezen, a ze zdí kostelů a kostnic, z náhrobků a modliteb­ ních knih pronikla i do domácnosri. Zesvětštěla a stala se součástí sou­

47

48

DĚJINY SMRTI

druh portrétu. Ovšem, nemýlím-li se, lebku drží v ruce mnohem častěji muž než žena! Stejné uspořádáni najdeme na nástěnných hrobech ze 16. století, které jsou rozvrženy jako fundační tabule, zejména na hro­ bech humanistů. Nástěnný hrob J. Zenera v Berlině znázorňuje bustu zesnulého, který v levé ruce drží lebku a v pravé hodinky, jež podobně

jako přesýpací hodiny symbolizují plynoucí čas. Člověk však nedrží lebku jen tehdy, když je sám. Má ji v ruce i na skupinových portrétech. Jan Mienze Molenaer1") namaloval rodinný portrét (1635) tři dvojic a čtyř generací: žena z nejstaršího manželské­ ho páru drží v ruce knihu a muž lebku, v páru středního věku (dnes čtyřicítka, tehdy možná třicítka) hraje muž na loutnu a žena na spi­ net, v nejmladší, ještě zamilované dvojici podává chlapec dívce květiny a konečně děti si hrají s ovocem a zvířaty. Malíř pojal portrét i jako alegorii různých etap života, kde lebka a kostlivec symbolizuji stáří. Lebka má v pracovně (studiolo) výsadní místo, neboť sedavé činnosti, jako četba, rozjímání a modlitba, jsou vyhrazeny pro vyšší věk a stáři, kdežto činnosn vyžadující tělesnou zdatnost, jako lov. válčení, obcho­ dování a obdělávání půdy, náleží vrcholící životni síle; a konečně láska patři mládí. Ve značně rozšířených rytinách Stupínky věků znázorňuje kostlivec poslední stav člověka, anebo se krčí pod pyramidou věků v zadní části nějaké jeskyně, jakoby v srdci světa. Přítomnost lebky činí z porrretu-marností mezistupeň mezi alegorii a žánrovým výjevem. Žánrový výjev se rovněž inspiruje protikladem mezi mládím a stá­

řím, mezi životem a smrtí. Na jednom obraze Gregora Erharraz počátku 16. století, umístěném ve vídeňském Kunsthistorisches Museum, je mladá dvojice, krásná a na­ há. a vedle ní ještě ne docela suchý kostlivec, ale - v duchu středověké tradice, s niž se setkáme znovu o tři století později u Goyi - ošklivá

bezzubá a na kosr vyhublá stařena Na obraze chirurgické operace, namalovaném ve vlámském a ho­ landském duchu, zachytil Gerard Dou vnitrní zařízeni chirurgova ne­ bo pacientova domu: na polici mezi talíři a cínovými mázy leží lebka.1 i V italském malířství se obhlídka osamělého hrobu na venkově inspi­ ruje rovněž lebkou. Ve své nejstarši podobě - najdeme ji v Poiyfilové

snu - je pojata jako Memento mort. Je ústředním tématem Pastýřů z Arkádie. Namaloval je Guercino: bezstarostní mladí muži kolem sarkofá­ gu Et m Arcadia ego avšak tato slova, jak ukázal Erwin Panofšky, pro­

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

49

nesla smrt, jejíž mluvící lebka leží na hrobě. V Poussinové pojed téhož výjevu se vnímání posunulo od tradičního Mementa moři k marnosti. Když Dughet Gaspard zvaný Poussin maloval Pastýře z Arkádie poprvé, lebku na hrobě ponechal. Když je maloval podruhé (tato druhá verze je k vidění v Louvru), lebku vynechal, takže pastýři luští epitaf na sar­ kofágu a poselství jim už nepředává symbolická a neosobní smrt, ale sám zesnuly, který říká: „I já jsem žil v Arkádii, jako vy.“ „Myšlenka na smrt udržuje jak vnímaní dočasnosti, tak vnímání ceny života" *-’)

(André Chasrel) Marností konečně mohlo být - a rak ji chápeme nejčastéji zátiší, kde předměty připomínaly plynutí času a nevyhnutelný konec buď svou funkcí, anebo opotřebením. Příklady jsou četné a obecně známé Proto se zmíním jen o jednom nadmíru výstižném obraze Leonaerta Bramera z polovány 17. století, který je vystaven ve vídenském Kunsthistonsches Museum: na stole leží omšelá zrezivělá brnění, stalé roztr­ hané knihy a rozbité nádobí: vedle stolu stařec á la Rembrandt, koneč­ ně dva kostlivci v zadní části jakéhosi sklepa. Srovnání lidské smrti s opotřebením věd lépe navodit nelze. Známky konce života a věci nebyly jen - někdy podružnými - námě­ ty obrazu a rytin. Sestupovaly ze zdí, na nichž byly zavěšeny, mísily se s nábytkem a oděvy Girolamo Savonarola doporučoval, aby lidé u sebe nosili malou kostěnou lebku a aby se na ni často dívali. Jean de Dintcville ji nosil na klobouku, soudě podle Holbeinovy podobizny (National Gallery, Londýn). V Anglii 16. a počátku 17. století se umrlčí

motivy’ objevovaly na prstenech. V roce 155-4 odkázala jedna Angličanka dceři prsten se slzícím okem {with the weeping eye) a synovi další prsten s lebkou (with the dead manes head). „Prodej něco šatů, kup si prsten s lebkou a navlékni si jej na prostředníček,“ napsal alžbětinský autor Philip Massinger.13) Podobné klenoty najdeme ve sbírkách muzeí šperků - v pařížském muzeu středověkých uměleckých řemesel (Musée de Cluny), vyalském muzeu nebo v Baltimoru (Walters Art Gallery); patři k mm i prsteny ze 17. století s šatonem ozdobeným lebkou a zkříženými hnáty: ryto smuteční prsteny se v Nové Anglii rozdávaly spolu s rukavicemi účast­ níkům pohřbů;14) z téže doby pocházejí hodinky s vyrytou lebkou vysta­ vené v amienském muzeu: v londýnském Victoria and Albert Museum jsou brože ve tvaru rakvi. Některé předměty a kusy nábytku měly vyvo­ lávat uvahv o smrtelnosti dokonce, přímo v domácnostech. Na sekretář

48

DĚJINY SMRTI

druh portrétu. Ovšem, nemýlím-li se, lebku drží v ruce mnohem častěji muž než žena! Stejné uspořádáni najdeme na nástěnných hrobech ze 16. století, které jsou rozvrženy jako fundační tabule, zejména na hro­ bech humanistů. Nástěnný hrob J. Zenera v Berlině znázorňuje bustu zesnulého, který v levé ruce drží lebku a v pravé hodinky, jež podobně

jako přesýpací hodiny symbolizují plynoucí čas. Člověk však nedrží lebku jen tehdy, když je sám. Má ji v ruce i na skupinových portrétech. Jan Mienze Molenaer1") namaloval rodinný portrét (1635) tři dvojic a čtyř generací: žena z nejstaršího manželské­ ho páru drží v ruce knihu a muž lebku, v páru středního věku (dnes čtyřicítka, tehdy možná třicítka) hraje muž na loutnu a žena na spi­ net, v nejmladší, ještě zamilované dvojici podává chlapec dívce květiny a konečně děti si hrají s ovocem a zvířaty. Malíř pojal portrét i jako alegorii různých etap života, kde lebka a kostlivec symbolizuji stáří. Lebka má v pracovně (studiolo) výsadní místo, neboť sedavé činnosti, jako četba, rozjímání a modlitba, jsou vyhrazeny pro vyšší věk a stáři, kdežto činnosn vyžadující tělesnou zdatnost, jako lov. válčení, obcho­ dování a obdělávání půdy, náleží vrcholící životni síle; a konečně láska patři mládí. Ve značně rozšířených rytinách Stupínky věků znázorňuje kostlivec poslední stav člověka, anebo se krčí pod pyramidou věků v zadní části nějaké jeskyně, jakoby v srdci světa. Přítomnost lebky činí z porrretu-marností mezistupeň mezi alegorii a žánrovým výjevem. Žánrový výjev se rovněž inspiruje protikladem mezi mládím a stá­

řím, mezi životem a smrtí. Na jednom obraze Gregora Erharraz počátku 16. století, umístěném ve vídeňském Kunsthistorisches Museum, je mladá dvojice, krásná a na­ há. a vedle ní ještě ne docela suchý kostlivec, ale - v duchu středověké tradice, s niž se setkáme znovu o tři století později u Goyi - ošklivá

bezzubá a na kosr vyhublá stařena Na obraze chirurgické operace, namalovaném ve vlámském a ho­ landském duchu, zachytil Gerard Dou vnitrní zařízeni chirurgova ne­ bo pacientova domu: na polici mezi talíři a cínovými mázy leží lebka.1 i V italském malířství se obhlídka osamělého hrobu na venkově inspi­ ruje rovněž lebkou. Ve své nejstarši podobě - najdeme ji v Poiyfilové

snu - je pojata jako Memento mort. Je ústředním tématem Pastýřů z Arkádie. Namaloval je Guercino: bezstarostní mladí muži kolem sarkofá­ gu Et m Arcadia ego avšak tato slova, jak ukázal Erwin Panofšky, pro­

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKÁ

49

nesla smrt, jejíž mluvící lebka leží na hrobě. V Poussinové pojed téhož výjevu se vnímání posunulo od tradičního Mementa moři k marnosti. Když Dughet Gaspard zvaný Poussin maloval Pastýře z Arkádie poprvé, lebku na hrobě ponechal. Když je maloval podruhé (tato druhá verze je k vidění v Louvru), lebku vynechal, takže pastýři luští epitaf na sar­ kofágu a poselství jim už nepředává symbolická a neosobní smrt, ale sám zesnuly, který říká: „I já jsem žil v Arkádii, jako vy.“ „Myšlenka na smrt udržuje jak vnímaní dočasnosti, tak vnímání ceny života" *-’)

(André Chasrel) Marností konečně mohlo být - a rak ji chápeme nejčastéji zátiší, kde předměty připomínaly plynutí času a nevyhnutelný konec buď svou funkcí, anebo opotřebením. Příklady jsou četné a obecně známé Proto se zmíním jen o jednom nadmíru výstižném obraze Leonaerta Bramera z polovány 17. století, který je vystaven ve vídenském Kunsthistonsches Museum: na stole leží omšelá zrezivělá brnění, stalé roztr­ hané knihy a rozbité nádobí: vedle stolu stařec á la Rembrandt, koneč­ ně dva kostlivci v zadní části jakéhosi sklepa. Srovnání lidské smrti s opotřebením věd lépe navodit nelze. Známky konce života a věci nebyly jen - někdy podružnými - námě­ ty obrazu a rytin. Sestupovaly ze zdí, na nichž byly zavěšeny, mísily se s nábytkem a oděvy Girolamo Savonarola doporučoval, aby lidé u sebe nosili malou kostěnou lebku a aby se na ni často dívali. Jean de Dintcville ji nosil na klobouku, soudě podle Holbeinovy podobizny (National Gallery, Londýn). V Anglii 16. a počátku 17. století se umrlčí

motivy’ objevovaly na prstenech. V roce 155-4 odkázala jedna Angličanka dceři prsten se slzícím okem {with the weeping eye) a synovi další prsten s lebkou (with the dead manes head). „Prodej něco šatů, kup si prsten s lebkou a navlékni si jej na prostředníček,“ napsal alžbětinský autor Philip Massinger.13) Podobné klenoty najdeme ve sbírkách muzeí šperků - v pařížském muzeu středověkých uměleckých řemesel (Musée de Cluny), vyalském muzeu nebo v Baltimoru (Walters Art Gallery); patři k mm i prsteny ze 17. století s šatonem ozdobeným lebkou a zkříženými hnáty: ryto smuteční prsteny se v Nové Anglii rozdávaly spolu s rukavicemi účast­ níkům pohřbů;14) z téže doby pocházejí hodinky s vyrytou lebkou vysta­ vené v amienském muzeu: v londýnském Victoria and Albert Museum jsou brože ve tvaru rakvi. Některé předměty a kusy nábytku měly vyvo­ lávat uvahv o smrtelnosti dokonce, přímo v domácnostech. Na sekretář

50

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENA 1 HI Í7KA

v pracovně si člověk mohl položit malou kostru, podobnou té. která je vystavena v baltimorské Walters Art Gallery a pochází ze 16 století Na přední stěny krbů se obvykle vyrývaly průpovídky, jež mely při­ pomínat krátkost a nejistotu života. Některé z nich uvádí Émile Má­

Smrt se tedy rozpustila v křehkém a marném bytí věci, zatímco ve středověku přicházela zvenčí.

le.15) Jeden takový nápis vystavený v Calvetově muzeu v Avignonu, říká: ..Sortes mede in manu Dei sune“ U jednoho pařížského starožitníka jsem viděl sekretář z konce 18. stolen, svatební kousek v severském nebo ně­ meckém stylu s intarziemi iniciál a kostlivce. Zdobení kameninových talířů se bez kostlivců neobešlo ještě v polovině 19. století. Člověk tak měl doma i u sebe tytéž motivy, tatáž hesla, jež se nabí­ zela pohledům na ulicích, na kostelních zdech nebo kolem slunečních hodin: „Respite finem. Dubia omnibus [hora] ultima multts.“ Všechny ryto předmět}' vybízely k obrácení, vyjadřovaly však i me­ lancholii nejistého života Spojovaly jedno s druhým, podobně jako malování krajinek začalo kombinováním přírody s žánrovými výjevy, které mu sloužily jako alibi Marnosti i krajinky však jednoho dne vyhlásily nezávislost. Přestaly budit zdání náboženského diskursu, lidé si začali vychutnávat jejich bytostnou trudnomyslnost pro ni samu, pro její hořkosladkou chuť příliš zralého plodu pozdního podzimu a také proto, že zahalením života závojem emocí tlumočila nepřetržité vnímáni trvale a rozptýle­ né přítomnosti smrti v lůně věd. Smrt už lidé navždy přestali vnímat jako nenadálou návštěvu 2 podzemního světa nestvůr, mrtvol a červů V tomto druhém umrlčím období je smrt současně přítomná i vzdále­ ná už se nevyobrazuje jako lidské tělo v rozkladu, ale v podobě, která už není lidská—bud' v podobě fantastické bytosti, jakou je oživený a in­ teligentní kostlivec, anebo ještě častěji jako abstraktní symbol. Ale přes­ tože získala nové, důvěru vzbuzuji rysy, zůstává neuchopitelná chodí sem a tam. vyplouvá na hladinu a vrací se do hlubin, zanechávajíc po sobě jen odraz, jako na plátně německého malíře Lucase Furtenagela: manželé Burgkmaierovi se dívají do zrcadla, z nějž místo jejich podoby vystupují dvě lebky (vídeňské Kunsthistorisches Museum) Smrt není nikdy viditelně přítomná ani jasně čitelná, a to kvůli pře­ ludům. jež ji zahalují, aniž ji kdy mohou dokonale zastřít. Za těchto okolnosti ji můžeme spatřit jen občas, jako odraz v kouzelném zrcadle. Hans Holbein mladší ji schovával v rébusech svých anamorťóz: spatří­ me ji, jen když se na obraz díváme v určitém úhlu, jakmile poodstou­ píme. zmizí.

SMRT UVNITŘ VĚCÍ. KONEC AVARITIE

51

Ukázali jsme si tedy, jak propastně se lišilo vnímáni života a smrti v 16.-17. století od jejich vnímáni v pozdním středověku, přestože zvy­ ky a obřady spojené se smrti se vůbec - nebo takřka vůbec - nezměnily. Pozoruhodné je. že v 17. století byly marnosti výrazem odmítnutí původem středověkého zátiší v podobě, v jaké tehdy ještě přetrvávalo, navzdory protiproudu, který zde analyzujeme. Zátiší, jak jsme si řekli ve 3. kapitole, vyjadřovalo náruživé lpění - podle zbožných mravokárců přílišné - na životě a věcech, jež vyjadřovalo latinské slovo avaritia. Lidé prostě život považovali za příliš žádoucí a nehodlali z něj odejít jen tak, chtěli se z ně j těšit i po smrti, byť v království, jemuž vládl ďábel, kníže tohoto světa V marnostech, podobně jako v posledním pokolení artes moriendi, je situace opačná. Náš laskavý a krásný svět je šhnilv a vratkv. A na­ opak. smrt ukrytá v jeho záhybech a stínech je šťastný přístav, jenž poskytuje ochranu před rozbouřeným mořem a vratkými pevninami. Odpudivým pólem, za nějž poslední středověcí a první renesanční mys­ litelé společně považovali smrt, se sral život a svět. Život si vyměnil roli se smrtí. Díky marnostem jsme objevili novou představu, nikoli už smrti, ale smrtelného života. Tato představa se stala něčím, co bych si dovolil nazvat obecnou představou, a přiřadila se k obecně známým pravdám. Každá zejména písemná kultura, například novověké a současné pí­ semnictví. obsahuje několik takových obecných představ a předkládá je celé společnosti - pokud ji je pnmo nevnucuje - jako soubor nezpo­ chybnitelných pravd. Tyto představy silně ovlivňují společnost a jsou základními prvky její soudržnosti. Aby byly účinné, nemusí být nutně všeobecně uznávány a schvalovány, ba ani jednomyslně přijímány. Stačí, když existují jako banality, jako obecně známé pravdy, když takzvaně „visí ve vzduchu". Pro lepší pochopení této úvahy uvedu příklad ze současnosti. Po druhé světové válce jsme poznali několik takových obecných pravd;

rozšiřoval je denní tisk, masmedia i rozhovory. Například představa

50

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENA 1 HI Í7KA

v pracovně si člověk mohl položit malou kostru, podobnou té. která je vystavena v baltimorské Walters Art Gallery a pochází ze 16 století Na přední stěny krbů se obvykle vyrývaly průpovídky, jež mely při­ pomínat krátkost a nejistotu života. Některé z nich uvádí Émile Má­

Smrt se tedy rozpustila v křehkém a marném bytí věci, zatímco ve středověku přicházela zvenčí.

le.15) Jeden takový nápis vystavený v Calvetově muzeu v Avignonu, říká: ..Sortes mede in manu Dei sune“ U jednoho pařížského starožitníka jsem viděl sekretář z konce 18. stolen, svatební kousek v severském nebo ně­ meckém stylu s intarziemi iniciál a kostlivce. Zdobení kameninových talířů se bez kostlivců neobešlo ještě v polovině 19. století. Člověk tak měl doma i u sebe tytéž motivy, tatáž hesla, jež se nabí­ zela pohledům na ulicích, na kostelních zdech nebo kolem slunečních hodin: „Respite finem. Dubia omnibus [hora] ultima multts.“ Všechny ryto předmět}' vybízely k obrácení, vyjadřovaly však i me­ lancholii nejistého života Spojovaly jedno s druhým, podobně jako malování krajinek začalo kombinováním přírody s žánrovými výjevy, které mu sloužily jako alibi Marnosti i krajinky však jednoho dne vyhlásily nezávislost. Přestaly budit zdání náboženského diskursu, lidé si začali vychutnávat jejich bytostnou trudnomyslnost pro ni samu, pro její hořkosladkou chuť příliš zralého plodu pozdního podzimu a také proto, že zahalením života závojem emocí tlumočila nepřetržité vnímáni trvale a rozptýle­ né přítomnosti smrti v lůně věd. Smrt už lidé navždy přestali vnímat jako nenadálou návštěvu 2 podzemního světa nestvůr, mrtvol a červů V tomto druhém umrlčím období je smrt současně přítomná i vzdále­ ná už se nevyobrazuje jako lidské tělo v rozkladu, ale v podobě, která už není lidská—bud' v podobě fantastické bytosti, jakou je oživený a in­ teligentní kostlivec, anebo ještě častěji jako abstraktní symbol. Ale přes­ tože získala nové, důvěru vzbuzuji rysy, zůstává neuchopitelná chodí sem a tam. vyplouvá na hladinu a vrací se do hlubin, zanechávajíc po sobě jen odraz, jako na plátně německého malíře Lucase Furtenagela: manželé Burgkmaierovi se dívají do zrcadla, z nějž místo jejich podoby vystupují dvě lebky (vídeňské Kunsthistorisches Museum) Smrt není nikdy viditelně přítomná ani jasně čitelná, a to kvůli pře­ ludům. jež ji zahalují, aniž ji kdy mohou dokonale zastřít. Za těchto okolnosti ji můžeme spatřit jen občas, jako odraz v kouzelném zrcadle. Hans Holbein mladší ji schovával v rébusech svých anamorťóz: spatří­ me ji, jen když se na obraz díváme v určitém úhlu, jakmile poodstou­ píme. zmizí.

SMRT UVNITŘ VĚCÍ. KONEC AVARITIE

51

Ukázali jsme si tedy, jak propastně se lišilo vnímáni života a smrti v 16.-17. století od jejich vnímáni v pozdním středověku, přestože zvy­ ky a obřady spojené se smrti se vůbec - nebo takřka vůbec - nezměnily. Pozoruhodné je. že v 17. století byly marnosti výrazem odmítnutí původem středověkého zátiší v podobě, v jaké tehdy ještě přetrvávalo, navzdory protiproudu, který zde analyzujeme. Zátiší, jak jsme si řekli ve 3. kapitole, vyjadřovalo náruživé lpění - podle zbožných mravokárců přílišné - na životě a věcech, jež vyjadřovalo latinské slovo avaritia. Lidé prostě život považovali za příliš žádoucí a nehodlali z něj odejít jen tak, chtěli se z ně j těšit i po smrti, byť v království, jemuž vládl ďábel, kníže tohoto světa V marnostech, podobně jako v posledním pokolení artes moriendi, je situace opačná. Náš laskavý a krásný svět je šhnilv a vratkv. A na­ opak. smrt ukrytá v jeho záhybech a stínech je šťastný přístav, jenž poskytuje ochranu před rozbouřeným mořem a vratkými pevninami. Odpudivým pólem, za nějž poslední středověcí a první renesanční mys­ litelé společně považovali smrt, se sral život a svět. Život si vyměnil roli se smrtí. Díky marnostem jsme objevili novou představu, nikoli už smrti, ale smrtelného života. Tato představa se stala něčím, co bych si dovolil nazvat obecnou představou, a přiřadila se k obecně známým pravdám. Každá zejména písemná kultura, například novověké a současné pí­ semnictví. obsahuje několik takových obecných představ a předkládá je celé společnosti - pokud ji je pnmo nevnucuje - jako soubor nezpo­ chybnitelných pravd. Tyto představy silně ovlivňují společnost a jsou základními prvky její soudržnosti. Aby byly účinné, nemusí být nutně všeobecně uznávány a schvalovány, ba ani jednomyslně přijímány. Stačí, když existují jako banality, jako obecně známé pravdy, když takzvaně „visí ve vzduchu". Pro lepší pochopení této úvahy uvedu příklad ze současnosti. Po druhé světové válce jsme poznali několik takových obecných pravd;

rozšiřoval je denní tisk, masmedia i rozhovory. Například představa

DĚJINY SMRTÍ

SMRT VZDÁLENÁ 1 Dl ÍZKA

o váznoucím dorozumívání mezi Lidmi, o samotě člověka v davu. Tato myšlenka má ušlechtilý a známý původ, jejími otci byli filozofové Jean-Paul Sartre, Albert Camus a mnozí další. Rychle však začala žit samostatným životem a následná popularizace a opotřebení jí vtiskly povšechnou a bezejmennou podobu, takže intelektuálové, kteří ji vy­ mysleli nebo pozvedli, ji už nepoznávali. Úspěch těchto obecných před­

JEDNODUCHOST HROBŮ: PŘÍPADY KRÁLŮ A OBYČEJNÝCH LIDÍ

52

stav prameni právě z toho, že snadno vyjadřují prosté a hluboké pocit)', které dnes hýbou masami a jimiž kdysi žily vlivné a početné skupiny. K tomuto druhu představ patři i představa o marnosti života. Zro­ dila se v rozpravách církevních hodnostářů, odkud pronikla do kolek­ tivního nevědomí a podnítila nové chovám, nový přístup k bohatství a potěšeni. Musíme ji brát takovou, jaká je, v podobě, v jaké jsme ji vystopovali ve skrytých zákoutích mravokárné literatur)- a uměni, pro­ stou a strohou. Její původ je bezpochyby náboženský, její skutečné ko­ řeny však nikoli. Bohatství, skryté za závojem trudnomyslnosti, už není žádoucí sa­ mo pro sebe, kvůli potěšeni, které může poskytnout. Rozkoše, mystic­ ké i smyslné, zneklidňují. Svět prosáklý smrtí se stal podezřelým skrz naskrz. Jisté, tato obecná představa nebyla jediným stavebním kamenem západní civilizace 17. století, jež postupně objevovala svou složitost, měla však velký vliv na obecné mravy: kapitalismus by se nemohl pro­ sadit. kdyby dychtivá touha po potěšeni a okamžitém využíváni stat­ ků, avaritia neboli přílišné lpěni na životě, zůstala stejné mocná jako ve středověku. Kapitalistický podnikatel se musel smířit s odložením spotřeby a s hromaděním zisků. Získané bohatství sloužilo k novým investicím, jež byl)'zdrojem dalšího bohatství. Systém termínované kumulace vyžadoval splnění určitých společen­ skoekonomických a kulturních podmínek. Přinejmenším jedna z nich pro rozjezd kapitalismu nezbytné nutná - však byla psychologického rázu: zánik avaritie a její nahrazeni asketičtějším vztahem k životu a ži­ votním problémům. Podivné a snad i paradoxní je. že život se lidem přestal zdát natolik žádoucí ve chvíli, kdy jim smrt přestala připadat natolik dochvilná a natolik ohromující

53

Hořkosladkou trudnomyslnost marností, pronikající celým 17. stole­ tím, doprovázela nenápadná proměna hrobů a hřbitovů, tak nenápad­ ná a pomalá, že si ji současnici a historici sotva všimli. Nyní přišla řada na smrt z hrobů a hřbitovů, aby po vzoru smrti z artes moriendi a marností utichla a stáhla se do ústrani, aby byla „eliminována“, jak navrhuje Michel Vbvelle.1*) Pozornosti Francouzů by neměl uniknout jeden mimořádný jev: králové největší evropské monarchie, na vrcholu moci, pyšní na své postaveni a svůj věhlas, nemají hroby a ve skutečností je ani nechtěli. Rod Valois měl kapli, Bourbonové nikoli; ostatně Bourbonové dali kap­ li svých předchůdců zbořit a její mobiliár přenést přímo do kostela Saint-Denis. Rozhodnutí, že Bourbonové nebudou mít monumentál­ ní náhrobky, ale nepadlo náhle. Naopak, několikrát se projednávala otázka stavby pohřební kaple. O radu byl požádán italský sochař a ar­ chitekt Giovanni Lorenzo Bernini a mnozí další. Všechny plány však ztroskotaly. Ludvík XIV., ač veliký stavitel, se o ně nezajímal. Člověk si může říkat, že zámek ve Versailles nebo Place Rovale (Královské ná­ městí. dnešní Place des Vosges) se sochou panovníka uprostřed sehrá­ ly v 17. století roli velkého pomníku, nicméně odkládáni královských rakví do sklepení kostela Samr-Denis bez jakékoli zmínky na povrchu má v sobě cosi zarážejícího a znepokojujícího. Tam, kde dynastické pohřební kaple existují (Nancy, Esconal, Ví­ deň), nabyly svérázného vzhledu, diky němuž lépe pochopíme radikál­ ní postoj Bourbonů. Mimořádně zajímavý je Es co rial: vypadá jako pře­ chod mezi kapli rodu Valois a hrobkou Bourbonů v podzemí kostela Saint-Denis. Jde v podstatě o jakousi kapli rodu Valois postavenou nad hrobkou podobnou hrobce v kostele Saint-Denis. Ovšem hrobka je nádherná podzemní stavba, o jakou se v kostele Samt-Denis nikdo nepokusil. V Esconalu totiž do prostoru kostela vyčnívá horní část kaple-hrobky. Po stranách hlavního oltáře se vkleče modlí dvě skupiny po­ zlacených bronzových soch. Jedna skupina představuje rodinu Karla V., druhá rodinu Filipa II. Zaujímají velice tradiční postoj modlících se z horních částí dvoupatrových náhrobků. Sledují mši, ale zůstanou osamělí, stejně jako slavní a nenapodobitelní hrdinově. Nikdo z jejich potomků už vedle nich nepoklekl - přestože svou životní pouť tu za­

DĚJINY SMRTÍ

SMRT VZDÁLENÁ 1 Dl ÍZKA

o váznoucím dorozumívání mezi Lidmi, o samotě člověka v davu. Tato myšlenka má ušlechtilý a známý původ, jejími otci byli filozofové Jean-Paul Sartre, Albert Camus a mnozí další. Rychle však začala žit samostatným životem a následná popularizace a opotřebení jí vtiskly povšechnou a bezejmennou podobu, takže intelektuálové, kteří ji vy­ mysleli nebo pozvedli, ji už nepoznávali. Úspěch těchto obecných před­

JEDNODUCHOST HROBŮ: PŘÍPADY KRÁLŮ A OBYČEJNÝCH LIDÍ

52

stav prameni právě z toho, že snadno vyjadřují prosté a hluboké pocit)', které dnes hýbou masami a jimiž kdysi žily vlivné a početné skupiny. K tomuto druhu představ patři i představa o marnosti života. Zro­ dila se v rozpravách církevních hodnostářů, odkud pronikla do kolek­ tivního nevědomí a podnítila nové chovám, nový přístup k bohatství a potěšeni. Musíme ji brát takovou, jaká je, v podobě, v jaké jsme ji vystopovali ve skrytých zákoutích mravokárné literatur)- a uměni, pro­ stou a strohou. Její původ je bezpochyby náboženský, její skutečné ko­ řeny však nikoli. Bohatství, skryté za závojem trudnomyslnosti, už není žádoucí sa­ mo pro sebe, kvůli potěšeni, které může poskytnout. Rozkoše, mystic­ ké i smyslné, zneklidňují. Svět prosáklý smrtí se stal podezřelým skrz naskrz. Jisté, tato obecná představa nebyla jediným stavebním kamenem západní civilizace 17. století, jež postupně objevovala svou složitost, měla však velký vliv na obecné mravy: kapitalismus by se nemohl pro­ sadit. kdyby dychtivá touha po potěšeni a okamžitém využíváni stat­ ků, avaritia neboli přílišné lpěni na životě, zůstala stejné mocná jako ve středověku. Kapitalistický podnikatel se musel smířit s odložením spotřeby a s hromaděním zisků. Získané bohatství sloužilo k novým investicím, jež byl)'zdrojem dalšího bohatství. Systém termínované kumulace vyžadoval splnění určitých společen­ skoekonomických a kulturních podmínek. Přinejmenším jedna z nich pro rozjezd kapitalismu nezbytné nutná - však byla psychologického rázu: zánik avaritie a její nahrazeni asketičtějším vztahem k životu a ži­ votním problémům. Podivné a snad i paradoxní je. že život se lidem přestal zdát natolik žádoucí ve chvíli, kdy jim smrt přestala připadat natolik dochvilná a natolik ohromující

53

Hořkosladkou trudnomyslnost marností, pronikající celým 17. stole­ tím, doprovázela nenápadná proměna hrobů a hřbitovů, tak nenápad­ ná a pomalá, že si ji současnici a historici sotva všimli. Nyní přišla řada na smrt z hrobů a hřbitovů, aby po vzoru smrti z artes moriendi a marností utichla a stáhla se do ústrani, aby byla „eliminována“, jak navrhuje Michel Vbvelle.1*) Pozornosti Francouzů by neměl uniknout jeden mimořádný jev: králové největší evropské monarchie, na vrcholu moci, pyšní na své postaveni a svůj věhlas, nemají hroby a ve skutečností je ani nechtěli. Rod Valois měl kapli, Bourbonové nikoli; ostatně Bourbonové dali kap­ li svých předchůdců zbořit a její mobiliár přenést přímo do kostela Saint-Denis. Rozhodnutí, že Bourbonové nebudou mít monumentál­ ní náhrobky, ale nepadlo náhle. Naopak, několikrát se projednávala otázka stavby pohřební kaple. O radu byl požádán italský sochař a ar­ chitekt Giovanni Lorenzo Bernini a mnozí další. Všechny plány však ztroskotaly. Ludvík XIV., ač veliký stavitel, se o ně nezajímal. Člověk si může říkat, že zámek ve Versailles nebo Place Rovale (Královské ná­ městí. dnešní Place des Vosges) se sochou panovníka uprostřed sehrá­ ly v 17. století roli velkého pomníku, nicméně odkládáni královských rakví do sklepení kostela Samr-Denis bez jakékoli zmínky na povrchu má v sobě cosi zarážejícího a znepokojujícího. Tam, kde dynastické pohřební kaple existují (Nancy, Esconal, Ví­ deň), nabyly svérázného vzhledu, diky němuž lépe pochopíme radikál­ ní postoj Bourbonů. Mimořádně zajímavý je Es co rial: vypadá jako pře­ chod mezi kapli rodu Valois a hrobkou Bourbonů v podzemí kostela Saint-Denis. Jde v podstatě o jakousi kapli rodu Valois postavenou nad hrobkou podobnou hrobce v kostele Saint-Denis. Ovšem hrobka je nádherná podzemní stavba, o jakou se v kostele Samt-Denis nikdo nepokusil. V Esconalu totiž do prostoru kostela vyčnívá horní část kaple-hrobky. Po stranách hlavního oltáře se vkleče modlí dvě skupiny po­ zlacených bronzových soch. Jedna skupina představuje rodinu Karla V., druhá rodinu Filipa II. Zaujímají velice tradiční postoj modlících se z horních částí dvoupatrových náhrobků. Sledují mši, ale zůstanou osamělí, stejně jako slavní a nenapodobitelní hrdinově. Nikdo z jejich potomků už vedle nich nepoklekl - přestože svou životní pouť tu za­

54

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKA

končili i oni Spočinuli však v hrobce pod kostelem, kam se královští zesnulí ukládali podle velmi propracovaného protokolu až do 20. sto­ letí. Hrobka zvaná Panteon okouzlovala návštěvníky ze 17. stolen. Když Saint-Simon přijel v roce 1721 do Španělska, chtěl ji vidět také. Po­ slechněme si jeho dojmy: „V polovině schodiště sestupujícího do Pan­ teonu jsem po levé straně spatřil dveře. Tlustý mnich, jenž nás dopro­ vázel, pravil, že vedou do siné práchnivění.“ Tam se rakve zardívaly na dobu nutnou k rozložení těla. Jak naznačuje zlý jazyk Saint-Simon, princové nevalné povésn se tam nechávali navěky. Králové a královny, „kteří měli děti“, se odtud přemísťovali do „zásuvek Panteonu“, kdežto infanti a zesnulé bezdětné královny byli přenášeni do hrobky vedle sině práchnivění, která připomíná knihovnu. „Zeď proti vchodu, jakož i obě boční stěny této místnosti [bez oken], z níž nevede jiný východ než právě vstupní dveře, jsou upraveny přesně jako knihovna, s tím rozdílem, že police v knihovně odpovídají velikosti knih, kdežto tvto police velikosti rakvi, které se do nich ukládají hlavou ke zdi a nohama k okraji police, na němž je napiš se jménem osoby v rakvi. Některé z těchto rakví jsou zabaleny do sametu, jiné do brokátu. [...] Potom jsme sestoupili do Panteonu.“ Panteon je osmiúhelník; v jedné zdi jsou vstupní dveře a čtyři další vyplňují čtyři řady nad sebou umístěných výklenků. Každý sarkofág ob­ sahuje malý sloupek z černého mramoru (cippus). na nějž se pokládaly kosti ze síně práchnivění. \Jevo králové, vpravo královny, které zanecha­ ly dědice. „Dostalo se mi obzvláštní cti,“ pokračuje Saint-Simon. ..že kvůli mně rozžehli přibližně třetinu svíci na obrovském a obdivuhod­ ném lustru zavěšeném uprostřed klenby; díky jeho oslnivému světlu jsme mohli ve všech zákoutích Panteonu přečíst sebemenší písmo do poslední čárky i rozeznat nejjemnější detaily všeho, co nás obklopo­ valo.“'7) Toto gigantické kolumbárium připomíná nad sebou umístěné niky na hřbitovech v jihoamerických zemích nebo v zemích kolem Středo­ zemního moře, ty však nejsou v podzemí, ale venku, pod širým nebem. Rakouští Habsburkové si za místo posledního odpočinku zvolili vídeňský kostel kapucínů, jejich hrobka však nevyčnívá do prostoru kostela jako v Esconalu. Všechny pomníky jsou v císařské hrobce (Katsergruft) v podzemí kostela; toto jednoduché místo má sice velmi dale­ ko k velkolepému architektonickému řešeni Panteonu, ale rakve tam nejsou pohozeny a skryty pohledům jako rakve Botirbonů v kostele

Saint-Denis, které jsou stejně nepřístupné, jako kdyby byly zakopanv v zemi Vídeňskou císařskou hrobku lze navštívit a návštěva stojí za to. Náhrobky jsou samy rakve, nebo tak alespoň vypadají. Dnešní ná­ vštěvník o tom nepochybuje Není v kapli nebo na hřbitově, kde vy­ čnívá jen viditelná a sterilizovaná část smrti, ale přímo uvnitř hrobu, uprostřed těl ve vyrovnané řadě rakví Nejstarší a nejnovější jsou neza­ kryté. Naopak rakve Marie Terezie a jejích příbuzných mizí v záplavě rokokových krajek, nad nimi a kolem nich jsou rozmístěny podobizny, odznaky královské moci, andělé v letu, plačící ženy, géniové hlásající jejich slávu a různé další symboly smrti. Jen jednu rakev, rakev Marie Terezie a jejího manžela, zdobí sochy ležících, vlastně pololežících ze­ snulých; opírají se o lokty jako na etruském sarkofágu. Tvto náhrobky, byť sebeozdobenější. však zůstávají stále jen rakvemi: jsou to rakve olo­ věné, jež se tehdy hojně používaly, a také sochy zakřivujíci jejich linie všemi směryjsou zhotoveny ze stejného materiálu jako olověné kašny ve Versailles. Ve všech třech výše uvedených případech se pohřbívalo v podzemí, a v kostele Saint-Denis už není k vidění nic. leda to. co lze spatřit v kryptě kterékoli tuctové rodinné kaple Francouzšti králové uvažovali stejně jako Jacques Bénigne Bossuet. když o Bílé sobotě promlouval z kazatelny navarrské koleje: „Podívám-li se na bohatě hroby, v nichž, jak se zdá mocní roboto světa chtějí ukrýt hanbu tělesného rozkladu, nemohu se dost vynadivit krajní pošetilosti těch, kdo budují tak oká­ zalá tropea hromádkám popela a práchnivéjících kostí.-"5) Králové šli příkladem, zavedli novou módu. To ovšem neznamená, že se přestaly stavět nádherné a složité hroby - papežskými počínaje nebo pohřební kaple, kde andělé s třepetajícími se kříd Iv vynášejí do nebe podobizny zesnulých, kde alegorické scény s postávánu v životní velikosti kolem pyramidy nebo obelisku znázorňují nějaký příběh, ja­ ko v kapli rodu Sangro v Neapoli, na hrobě hraběte dHarcourta v Pa­ říži nebo na náhrobku maršála Saského v kostele Svatého Tomáše ve Štrasburku; hroby tohoto druhu oplývá také katedrála Svatého Pavla v Londýně. Snad připomínaly monumentální plány pozdního středo­ věku, snad předznamenávaly teatrální výjevy nastupujícího romantis­ mu, obecné mentalitě 17.-18. století se však už odcizily: velkolepé a ho­ nosné prvky se na náhrobcích objevovaly už jen ojediněle, byly to pro budoucnost bezvýznamné výtvory umělců prahnoucích po originalitě. Zkoumáme-li tato mistrovská díla jako celek, nenajdeme dost společ-

55

54

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENÁ I BLÍZKA

končili i oni Spočinuli však v hrobce pod kostelem, kam se královští zesnulí ukládali podle velmi propracovaného protokolu až do 20. sto­ letí. Hrobka zvaná Panteon okouzlovala návštěvníky ze 17. stolen. Když Saint-Simon přijel v roce 1721 do Španělska, chtěl ji vidět také. Po­ slechněme si jeho dojmy: „V polovině schodiště sestupujícího do Pan­ teonu jsem po levé straně spatřil dveře. Tlustý mnich, jenž nás dopro­ vázel, pravil, že vedou do siné práchnivění.“ Tam se rakve zardívaly na dobu nutnou k rozložení těla. Jak naznačuje zlý jazyk Saint-Simon, princové nevalné povésn se tam nechávali navěky. Králové a královny, „kteří měli děti“, se odtud přemísťovali do „zásuvek Panteonu“, kdežto infanti a zesnulé bezdětné královny byli přenášeni do hrobky vedle sině práchnivění, která připomíná knihovnu. „Zeď proti vchodu, jakož i obě boční stěny této místnosti [bez oken], z níž nevede jiný východ než právě vstupní dveře, jsou upraveny přesně jako knihovna, s tím rozdílem, že police v knihovně odpovídají velikosti knih, kdežto tvto police velikosti rakvi, které se do nich ukládají hlavou ke zdi a nohama k okraji police, na němž je napiš se jménem osoby v rakvi. Některé z těchto rakví jsou zabaleny do sametu, jiné do brokátu. [...] Potom jsme sestoupili do Panteonu.“ Panteon je osmiúhelník; v jedné zdi jsou vstupní dveře a čtyři další vyplňují čtyři řady nad sebou umístěných výklenků. Každý sarkofág ob­ sahuje malý sloupek z černého mramoru (cippus). na nějž se pokládaly kosti ze síně práchnivění. \Jevo králové, vpravo královny, které zanecha­ ly dědice. „Dostalo se mi obzvláštní cti,“ pokračuje Saint-Simon. ..že kvůli mně rozžehli přibližně třetinu svíci na obrovském a obdivuhod­ ném lustru zavěšeném uprostřed klenby; díky jeho oslnivému světlu jsme mohli ve všech zákoutích Panteonu přečíst sebemenší písmo do poslední čárky i rozeznat nejjemnější detaily všeho, co nás obklopo­ valo.“'7) Toto gigantické kolumbárium připomíná nad sebou umístěné niky na hřbitovech v jihoamerických zemích nebo v zemích kolem Středo­ zemního moře, ty však nejsou v podzemí, ale venku, pod širým nebem. Rakouští Habsburkové si za místo posledního odpočinku zvolili vídeňský kostel kapucínů, jejich hrobka však nevyčnívá do prostoru kostela jako v Esconalu. Všechny pomníky jsou v císařské hrobce (Katsergruft) v podzemí kostela; toto jednoduché místo má sice velmi dale­ ko k velkolepému architektonickému řešeni Panteonu, ale rakve tam nejsou pohozeny a skryty pohledům jako rakve Botirbonů v kostele

Saint-Denis, které jsou stejně nepřístupné, jako kdyby byly zakopanv v zemi Vídeňskou císařskou hrobku lze navštívit a návštěva stojí za to. Náhrobky jsou samy rakve, nebo tak alespoň vypadají. Dnešní ná­ vštěvník o tom nepochybuje Není v kapli nebo na hřbitově, kde vy­ čnívá jen viditelná a sterilizovaná část smrti, ale přímo uvnitř hrobu, uprostřed těl ve vyrovnané řadě rakví Nejstarší a nejnovější jsou neza­ kryté. Naopak rakve Marie Terezie a jejích příbuzných mizí v záplavě rokokových krajek, nad nimi a kolem nich jsou rozmístěny podobizny, odznaky královské moci, andělé v letu, plačící ženy, géniové hlásající jejich slávu a různé další symboly smrti. Jen jednu rakev, rakev Marie Terezie a jejího manžela, zdobí sochy ležících, vlastně pololežících ze­ snulých; opírají se o lokty jako na etruském sarkofágu. Tvto náhrobky, byť sebeozdobenější. však zůstávají stále jen rakvemi: jsou to rakve olo­ věné, jež se tehdy hojně používaly, a také sochy zakřivujíci jejich linie všemi směryjsou zhotoveny ze stejného materiálu jako olověné kašny ve Versailles. Ve všech třech výše uvedených případech se pohřbívalo v podzemí, a v kostele Saint-Denis už není k vidění nic. leda to. co lze spatřit v kryptě kterékoli tuctové rodinné kaple Francouzšti králové uvažovali stejně jako Jacques Bénigne Bossuet. když o Bílé sobotě promlouval z kazatelny navarrské koleje: „Podívám-li se na bohatě hroby, v nichž, jak se zdá mocní roboto světa chtějí ukrýt hanbu tělesného rozkladu, nemohu se dost vynadivit krajní pošetilosti těch, kdo budují tak oká­ zalá tropea hromádkám popela a práchnivéjících kostí.-"5) Králové šli příkladem, zavedli novou módu. To ovšem neznamená, že se přestaly stavět nádherné a složité hroby - papežskými počínaje nebo pohřební kaple, kde andělé s třepetajícími se kříd Iv vynášejí do nebe podobizny zesnulých, kde alegorické scény s postávánu v životní velikosti kolem pyramidy nebo obelisku znázorňují nějaký příběh, ja­ ko v kapli rodu Sangro v Neapoli, na hrobě hraběte dHarcourta v Pa­ říži nebo na náhrobku maršála Saského v kostele Svatého Tomáše ve Štrasburku; hroby tohoto druhu oplývá také katedrála Svatého Pavla v Londýně. Snad připomínaly monumentální plány pozdního středo­ věku, snad předznamenávaly teatrální výjevy nastupujícího romantis­ mu, obecné mentalitě 17.-18. století se však už odcizily: velkolepé a ho­ nosné prvky se na náhrobcích objevovaly už jen ojediněle, byly to pro budoucnost bezvýznamné výtvory umělců prahnoucích po originalitě. Zkoumáme-li tato mistrovská díla jako celek, nenajdeme dost společ-

55

56

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENA I BLÍZKA

nýclr rysů na to, abychom z nich mohli vytvořit modelové řady jako v případě středověkých hrobů (viz 5, kapitolu). Místo středověkých typů tu máme jen dvě řady všedních hrobů: olo­ věné rakve v podzemních prostorách a velmi prosté podlažní náhrobky, zjednodušené následovníky plochých hrobů, které byly součástí dláž­ děni kostela. Proti reformační biskupové sice usilovali o obnoveni starého zvyku pochovávat na hřbitovech, ale nakonec prosadili jen požadavek, aby hrob v kostele nepřekročil úroveň podlahy. Toto opatřeni bylo ostatně v souladu s dobovým sklonem k jednoduchému pohřbu. Zaskočeni však nebyli ani ti, kdo lpěli na tradiční okázalosti. Ač nízké, jejich hro­ by přesto nebyly skrovné; a povinnost mil hrob na úrovni podlahy ne­ pochybně přinesla tučné zisky mozaikářům, kteří svvmi mramorovými obrazci vyšperkovali podlahy kostelů Gesů e Maria di Corso v Římě nebo v kostele rytířů maltézského řádu v La Vallettě; k nejoblíbenéjším ornamentálním motivům těchto nádherných pestrobarevných kombi­ nací, jež představovaly poslední vzestup mozaikářského uměni před dnešními koupelnami, patřily erbv. Avšak kresby z pestrobarevného mramoru, zdobící podlažní hroby šlechticů a kardinálů, byly přece jen vzácné. V dlážděni kostela Svatého Jana Florentského v Římě se střídají jednobarevné kruhy a obdélník) šedých odstínů. Obdélník}- jsou hroby jednotlivců s velmi jednoduchý­ mi nápisy. Velký kruh před hlavním oltářem uzavírá hrobku bratrstva národa florentského. Tyto prosté dlaždice pomalu opouštěly kostely a pronikaly do klášterů a na hřbitovy (například do kláštera Santa An­ nunziata ve Florencii). Krajně jednoduché vodorovné náhrobní desky se v Itálii používaly až do poloviny 19. století, přestože na janovském hřbitově Campo Santo najdeme velikášské hroby se sochami, podo­ biznami a teatrálními výjevy, pocházející z téže dobu Nejinak tomu bylo i jinde, ale prosté podlažní náhrobky bez umělec­ kého zpracování vzaly za své při nelítostných úpravách kostelního dláž­ děni v 18.-19. století. Několik málo jich zbylo v chudých a odlehlých oblastech. Například téměř celé dlážděni románského kostela v Bozouls v aveyronském kraji ve Francii dodnes sestává z podlažních ná­ hrobků z 18. století, které za svou krajní jednoduchost možná vděčí blízkostí protestantů uvádějí jen jméno nebo jméno a datum, vzácněji jméno, datum a povoláni (například notář), někdy s kresbou Božích muk. na hrobech knéži (označených písmeny PRT, presbyter) je kresba

otevřené knihy. Tato takřka holá podlaha vyvolává silný dojem chladu a prázdnoty.

57

REHABILITACE HŘBITOVŮ POD ŠIRÝM NEBEM

Ovšem nejnápadnější novinkou v oboru pohřbívaní bvl v té době ná­ vrat ke hřbitovům. Mnozí vysoce postavení lidé, kteří by se v 16. nebo počátkem 17. století dali pohřbít v kostele, si na přelomu 17. a 18. sto­ letí zvolili hřbitov pod širým nebem. Ve Francii si někteří lidé vybírali hřbitov pod širým nebem ze stejné­ ho důvodu, jako jim dávali přednost prostému náhrobku v podlaze kostela z pokory. Tak se alespoň ospravedlňovala volba, od níž se nikdy docela neustoupilo. Setření generálního prokurátora z roku 1763, jehož výsledku jsme už použili v předchozí kapitole, nám poskytuje několik přesných údajů. Pohřby na hřbitovech byly dost četné na to, aby jejich počet používali fárán jako argument při úvahách o přemísťováni hřbitovní mimo Paříž. Farní kostel Sainte-Marie-Madeleine de la Čiré: „Jejich farnost nemá jiný hřbitov k pohřbívání [nikoli chudých, ale] těch farníků, kteří, ve­ deni duchem pokory, si nepřejí spočinout v kryptě svého kostela, nežli hřbitov Neviňátek." n) Farář a správci záduší kostela Saint-Sulpice, zneklidněni plány na přemístění hřbitovů mimo město, naléhavě zdůrazňovali nutnost za­ chovat jejich hřbitovu Bagneuxské ulici: ..Nikoho v sousedství nemůže nijak obtěžovat (...) ale existují i další, místní důvody, kvůli nimž se farnost Saint-Sulpice bez nich [hřbitovů] nemůže obejit. Především je velice rozlehlá a žije v ní mnoho farníků hodných nejhlubší úcty, které zbožnost nebo pokora vedou k žádosti spočinout na hřbitově.“ Konečně ve farnosti Saint-Louis-en-lTle se správa zadusí ze stejných důvodů obávala „oddáleni hřbitova“. Rozhodla, že bude „rodiny zesnu­ lých častěji nabádat, aby žádaly pohřeb v kostelní kryptě [nikoli na hřbi­ tově], přestože pak nebude možné splnit poslední vůli úctyhodných osob, jež ve zbožnosti a pokoře vyslovily přáni spočinout na hřbitově mezi nejchudšími z chudých, a o takové není ve farnosti Saint-Louis nouze“ Patřil k nim i policejní ředitel Gabriel Nicolas de La Reynie (1625-1709), o němž Orest Allen Ranum v literární podobizně napsal ,La Reynie, veden upřímnou zbožností, projevil nevšední pokoru a v po­

56

DĚJINY SMRTI

SMRT VZDÁLENA I BLÍZKA

nýclr rysů na to, abychom z nich mohli vytvořit modelové řady jako v případě středověkých hrobů (viz 5, kapitolu). Místo středověkých typů tu máme jen dvě řady všedních hrobů: olo­ věné rakve v podzemních prostorách a velmi prosté podlažní náhrobky, zjednodušené následovníky plochých hrobů, které byly součástí dláž­ děni kostela. Proti reformační biskupové sice usilovali o obnoveni starého zvyku pochovávat na hřbitovech, ale nakonec prosadili jen požadavek, aby hrob v kostele nepřekročil úroveň podlahy. Toto opatřeni bylo ostatně v souladu s dobovým sklonem k jednoduchému pohřbu. Zaskočeni však nebyli ani ti, kdo lpěli na tradiční okázalosti. Ač nízké, jejich hro­ by přesto nebyly skrovné; a povinnost mil hrob na úrovni podlahy ne­ pochybně přinesla tučné zisky mozaikářům, kteří svvmi mramorovými obrazci vyšperkovali podlahy kostelů Gesů e Maria di Corso v Římě nebo v kostele rytířů maltézského řádu v La Vallettě; k nejoblíbenéjším ornamentálním motivům těchto nádherných pestrobarevných kombi­ nací, jež představovaly poslední vzestup mozaikářského uměni před dnešními koupelnami, patřily erbv. Avšak kresby z pestrobarevného mramoru, zdobící podlažní hroby šlechticů a kardinálů, byly přece jen vzácné. V dlážděni kostela Svatého Jana Florentského v Římě se střídají jednobarevné kruhy a obdélník) šedých odstínů. Obdélník}- jsou hroby jednotlivců s velmi jednoduchý­ mi nápisy. Velký kruh před hlavním oltářem uzavírá hrobku bratrstva národa florentského. Tyto prosté dlaždice pomalu opouštěly kostely a pronikaly do klášterů a na hřbitovy (například do kláštera Santa An­ nunziata ve Florencii). Krajně jednoduché vodorovné náhrobní desky se v Itálii používaly až do poloviny 19. století, přestože na janovském hřbitově Campo Santo najdeme velikášské hroby se sochami, podo­ biznami a teatrálními výjevy, pocházející z téže dobu Nejinak tomu bylo i jinde, ale prosté podlažní náhrobky bez umělec­ kého zpracování vzaly za své při nelítostných úpravách kostelního dláž­ děni v 18.-19. století. Několik málo jich zbylo v chudých a odlehlých oblastech. Například téměř celé dlážděni románského kostela v Bozouls v aveyronském kraji ve Francii dodnes sestává z podlažních ná­ hrobků z 18. století, které za svou krajní jednoduchost možná vděčí blízkostí protestantů uvádějí jen jméno nebo jméno a datum, vzácněji jméno, datum a povoláni (například notář), někdy s kresbou Božích muk. na hrobech knéži (označených písmeny PRT, presbyter) je kresba

otevřené knihy. Tato takřka holá podlaha vyvolává silný dojem chladu a prázdnoty.

57

REHABILITACE HŘBITOVŮ POD ŠIRÝM NEBEM

Ovšem nejnápadnější novinkou v oboru pohřbívaní bvl v té době ná­ vrat ke hřbitovům. Mnozí vysoce postavení lidé, kteří by se v 16. nebo počátkem 17. století dali pohřbít v kostele, si na přelomu 17. a 18. sto­ letí zvolili hřbitov pod širým nebem. Ve Francii si někteří lidé vybírali hřbitov pod širým nebem ze stejné­ ho důvodu, jako jim dávali přednost prostému náhrobku v podlaze kostela z pokory. Tak se alespoň ospravedlňovala volba, od níž se nikdy docela neustoupilo. Setření generálního prokurátora z roku 1763, jehož výsledku jsme už použili v předchozí kapitole, nám poskytuje několik přesných údajů. Pohřby na hřbitovech byly dost četné na to, aby jejich počet používali fárán jako argument při úvahách o přemísťováni hřbitovní mimo Paříž. Farní kostel Sainte-Marie-Madeleine de la Čiré: „Jejich farnost nemá jiný hřbitov k pohřbívání [nikoli chudých, ale] těch farníků, kteří, ve­ deni duchem pokory, si nepřejí spočinout v kryptě svého kostela, nežli hřbitov Neviňátek." n) Farář a správci záduší kostela Saint-Sulpice, zneklidněni plány na přemístění hřbitovů mimo město, naléhavě zdůrazňovali nutnost za­ chovat jejich hřbitovu Bagneuxské ulici: ..Nikoho v sousedství nemůže nijak obtěžovat (...) ale existují i další, místní důvody, kvůli nimž se farnost Saint-Sulpice bez nich [hřbitovů] nemůže obejit. Především je velice rozlehlá a žije v ní mnoho farníků hodných nejhlubší úcty, které zbožnost nebo pokora vedou k žádosti spočinout na hřbitově.“ Konečně ve farnosti Saint-Louis-en-lTle se správa zadusí ze stejných důvodů obávala „oddáleni hřbitova“. Rozhodla, že bude „rodiny zesnu­ lých častěji nabádat, aby žádaly pohřeb v kostelní kryptě [nikoli na hřbi­ tově], přestože pak nebude možné splnit poslední vůli úctyhodných osob, jež ve zbožnosti a pokoře vyslovily přáni spočinout na hřbitově mezi nejchudšími z chudých, a o takové není ve farnosti Saint-Louis nouze“ Patřil k nim i policejní ředitel Gabriel Nicolas de La Reynie (1625-1709), o němž Orest Allen Ranum v literární podobizně napsal ,La Reynie, veden upřímnou zbožností, projevil nevšední pokoru a v po­

58

DĚJINY SMRTI

SMRTVZDAI.HNÁ I BI ÍZKÁ

slední vůli požádal, aby by] pohřben anonymně, bez náhrobku. na ma­ lém hřbitově u kostela Saint-Eustache.“20) Některé farníky z pařížské oblasti vedla k výběru hřbitova také ob­ čanská uvědomělost a smysl pro obecné blaho, nikoli pokora, jak ales­ poň sami tvrdili, jako kancléř Henn Francois dAguesseau (1668-1751): obelisk před kostelem d’Auteuil v Pařiži je pozůstatek jeho venkovního hrobu. Je možné, že v 18 století došlo na venkově k jakémusi procitnutí, k vě­ domému příklonu ke hřbitovu, jako projevu vzdoru vůči farářům, kteří příliš zvýhodňovali pohřby v kostele. Yves Castan zjistil, že v září 1735 vedl farář městečka Viviers nedaleko Mirepoix soudní spor s jednou farnicí a jejím manželem. „Druhý den po posvíceni [9. září].“ sděluje nám soudní zapisovatel, „se rozkři kla že není zvykem zpívat Libera v kostele. Sebrala zpěvník regenschorimu a se slovy .pojďte, půjdeme na hřbi­ tov' pohnala věřící ven z kostela. Její manžel tvrdil, že mluvila Jménem žen' a že chtěla prosadit .dodržování zvyku modliteb na hřbitově*.“21) Musíme však přiznat, že k obnově hřbitovů, byť doložené, došlo ve Francii dosti pozdě a nelze ji ani přesně určit, ani přesně popsat, protože z té doby se nedochoval takřka žádný viditelný hrob. V Anglii je situace zcela jiná. Jistě, i tam se dochovalo, stejné jako ve Francii, jen velmi málo venkovních hrobů z konce středověku a po­ čátku novověku. Ty, které zbyly, mají náhrobek ve tvaru úzké svislé stély, zakončené kotoučem, v němž je vytesán křiž: jsou to hroby po­ dobného typu, s jakými jsme se v 16. století setkávali na kontinentě (viz 5. kapitolu) Naopak hroby v kostelích, se sochami nebo rytinami ležících, jsou početnější a lépe Zachovalé než ve Francii, což dokazuje stejné zvyky: i angličtí šlechtici, kupci a hodnostáři se dávali pohřbívat v kostelích. Nicméně máme důkazy, že na anglických hřbitovech se už od konce středověku pohřbívalo častěji než na hřbitovech francouz­ ských (viz 2. kapitolu).

vou zeď hřbitova Jejich počet naznačuje, jak mohl vypadat churchyard koncem 17. a počátkem 18. století: byla to vlastně louka pásl se na ni pastorův dobytek - posetá často bohatě zdobenými náhrobními ka­ meny (headstones). Některé z těch nejstarších byly možná vytesány po vzoru svých dřevěných předchůdců. Většinou však napodobovaly ty nejvšednější nástěnné náhrobky s nápisy, sejmuté z tradiční kostelní zdi a zapíchnuté do zemé. Zachovaly si nápis, zdobený rám a v někte­ rých případech dokonce i náboženský výjev (stvoření a pad vzkříšeni těla - nanebevzetí duše v podobě anděla). Svébytnost anglických hřbi­ tovů pod širým nebem tedy nespočívá ve vzezření hrobů, ale v jejich počtu a stáři. Zajímavé je. že se stélami typu headstone se setkáváme na židovských hřbitovech ve střední Evropě, například v Praze. Co vedlo vysoce postavené Angličany k tomu, aby se dávali pochová­ vat na hřbitovech? Zdá se, že něco jiného než nesmlouvavá a okázalá pokora, již stavěli na odiv Francouzi ovlivnění jansenismem, něco mezi naprostou lhostejností puritánů a tradiční touhou uchovat si postave­ ní i po smrti a zanechat památku. Naznačuje to i nápis z roku 1684: ,,Pod prahem zdejšího kostela odpočívá tělo Williama Toskera. jenž se raději stal strážcem (door keeper) Božího domu, než by si svůj příbytek zřídil ve svatostánku nesmrtelnosti.“23) Šlo o natolik rozšířený psychologický sklon, že jej angličtí vystěho­ vala přinesli do Ameriky jako nejhlubší výraz své kultury'. V anglic­ kých osadách na americké půdě se obvykle pochovávalo na hřbitovech a američtí historici si snad ani neuvědomují původnost, novost a předčasnosr této skutečností. Hroby v kostele nepřicházely v puritánské Nové Anglii v úvahu a všechny pohřební, slavnostní a vzpomínkové obřady' se vždy konaly na hřbitovech.24) Ve Virginii se už od poloviny 17. století dávali bohatí osadnici po­ hřbívat venku v přírodě, buď na svých plantážích, anebo na hřbitově u kostela.2') Patrick Henry Butler prostudoval rozsáhlý’ soubor těchto náhrobků a pořídil i jejich soupis Nechceme zacházet do podrobností, uvedeme zde jen tři kategorie hrobů, neboť jejich morfologie je v tom­ to případě významná: 1. Box-tunibs neboli hroby na kamenném podstavci, odvozené ze stře­ dověkých hrobů se sochou ležícího zesnulého, ovšem bez sochy', takže zůstal jen podstavec. V 16. století se takové hroby nacházely i na hřbitově Neviňátek, jak dosvědčuje už citovaný obraz (viz 5. kapitolu) v muzeu pařížských dějin v paláci Carnavalet. Existovaly samozřejmě i v Anglii:

Anglická písemná svědectví však začínají být četnější až po obnově monarchie ve druhé polovině 17. století. V roce 1682 si John Evelyn za­ znamenal do deníku, že jeho tchán si přál spočinout na hřbitově u kos­ tela (churchyard), nikoli v kostele, „neboť nový zvyk [nový ve srovnání se zvyky prvotní církve a s kanonickým právem] pohřbívat kdekoho v kostele jej nadmíru pohoršoval".22) Mnoho svislých stél z této doby se dochovalo dodnes, buď na původ­ ním místě, anebo alespoň v řadách opřených o kostelní nebo obvodo­

59

58

DĚJINY SMRTI

SMRTVZDAI.HNÁ I BI ÍZKÁ

slední vůli požádal, aby by] pohřben anonymně, bez náhrobku. na ma­ lém hřbitově u kostela Saint-Eustache.“20) Některé farníky z pařížské oblasti vedla k výběru hřbitova také ob­ čanská uvědomělost a smysl pro obecné blaho, nikoli pokora, jak ales­ poň sami tvrdili, jako kancléř Henn Francois dAguesseau (1668-1751): obelisk před kostelem d’Auteuil v Pařiži je pozůstatek jeho venkovního hrobu. Je možné, že v 18 století došlo na venkově k jakémusi procitnutí, k vě­ domému příklonu ke hřbitovu, jako projevu vzdoru vůči farářům, kteří příliš zvýhodňovali pohřby v kostele. Yves Castan zjistil, že v září 1735 vedl farář městečka Viviers nedaleko Mirepoix soudní spor s jednou farnicí a jejím manželem. „Druhý den po posvíceni [9. září].“ sděluje nám soudní zapisovatel, „se rozkři kla že není zvykem zpívat Libera v kostele. Sebrala zpěvník regenschorimu a se slovy .pojďte, půjdeme na hřbi­ tov' pohnala věřící ven z kostela. Její manžel tvrdil, že mluvila Jménem žen' a že chtěla prosadit .dodržování zvyku modliteb na hřbitově*.“21) Musíme však přiznat, že k obnově hřbitovů, byť doložené, došlo ve Francii dosti pozdě a nelze ji ani přesně určit, ani přesně popsat, protože z té doby se nedochoval takřka žádný viditelný hrob. V Anglii je situace zcela jiná. Jistě, i tam se dochovalo, stejné jako ve Francii, jen velmi málo venkovních hrobů z konce středověku a po­ čátku novověku. Ty, které zbyly, mají náhrobek ve tvaru úzké svislé stély, zakončené kotoučem, v němž je vytesán křiž: jsou to hroby po­ dobného typu, s jakými jsme se v 16. století setkávali na kontinentě (viz 5. kapitolu) Naopak hroby v kostelích, se sochami nebo rytinami ležících, jsou početnější a lépe Zachovalé než ve Francii, což dokazuje stejné zvyky: i angličtí šlechtici, kupci a hodnostáři se dávali pohřbívat v kostelích. Nicméně máme důkazy, že na anglických hřbitovech se už od konce středověku pohřbívalo častěji než na hřbitovech francouz­ ských (viz 2. kapitolu).

vou zeď hřbitova Jejich počet naznačuje, jak mohl vypadat churchyard koncem 17. a počátkem 18. století: byla to vlastně louka pásl se na ni pastorův dobytek - posetá často bohatě zdobenými náhrobními ka­ meny (headstones). Některé z těch nejstarších byly možná vytesány po vzoru svých dřevěných předchůdců. Většinou však napodobovaly ty nejvšednější nástěnné náhrobky s nápisy, sejmuté z tradiční kostelní zdi a zapíchnuté do zemé. Zachovaly si nápis, zdobený rám a v někte­ rých případech dokonce i náboženský výjev (stvoření a pad vzkříšeni těla - nanebevzetí duše v podobě anděla). Svébytnost anglických hřbi­ tovů pod širým nebem tedy nespočívá ve vzezření hrobů, ale v jejich počtu a stáři. Zajímavé je. že se stélami typu headstone se setkáváme na židovských hřbitovech ve střední Evropě, například v Praze. Co vedlo vysoce postavené Angličany k tomu, aby se dávali pochová­ vat na hřbitovech? Zdá se, že něco jiného než nesmlouvavá a okázalá pokora, již stavěli na odiv Francouzi ovlivnění jansenismem, něco mezi naprostou lhostejností puritánů a tradiční touhou uchovat si postave­ ní i po smrti a zanechat památku. Naznačuje to i nápis z roku 1684: ,,Pod prahem zdejšího kostela odpočívá tělo Williama Toskera. jenž se raději stal strážcem (door keeper) Božího domu, než by si svůj příbytek zřídil ve svatostánku nesmrtelnosti.“23) Šlo o natolik rozšířený psychologický sklon, že jej angličtí vystěho­ vala přinesli do Ameriky jako nejhlubší výraz své kultury'. V anglic­ kých osadách na americké půdě se obvykle pochovávalo na hřbitovech a američtí historici si snad ani neuvědomují původnost, novost a předčasnosr této skutečností. Hroby v kostele nepřicházely v puritánské Nové Anglii v úvahu a všechny pohřební, slavnostní a vzpomínkové obřady' se vždy konaly na hřbitovech.24) Ve Virginii se už od poloviny 17. století dávali bohatí osadnici po­ hřbívat venku v přírodě, buď na svých plantážích, anebo na hřbitově u kostela.2') Patrick Henry Butler prostudoval rozsáhlý’ soubor těchto náhrobků a pořídil i jejich soupis Nechceme zacházet do podrobností, uvedeme zde jen tři kategorie hrobů, neboť jejich morfologie je v tom­ to případě významná: 1. Box-tunibs neboli hroby na kamenném podstavci, odvozené ze stře­ dověkých hrobů se sochou ležícího zesnulého, ovšem bez sochy', takže zůstal jen podstavec. V 16. století se takové hroby nacházely i na hřbitově Neviňátek, jak dosvědčuje už citovaný obraz (viz 5. kapitolu) v muzeu pařížských dějin v paláci Carnavalet. Existovaly samozřejmě i v Anglii:

Anglická písemná svědectví však začínají být četnější až po obnově monarchie ve druhé polovině 17. století. V roce 1682 si John Evelyn za­ znamenal do deníku, že jeho tchán si přál spočinout na hřbitově u kos­ tela (churchyard), nikoli v kostele, „neboť nový zvyk [nový ve srovnání se zvyky prvotní církve a s kanonickým právem] pohřbívat kdekoho v kostele jej nadmíru pohoršoval".22) Mnoho svislých stél z této doby se dochovalo dodnes, buď na původ­ ním místě, anebo alespoň v řadách opřených o kostelní nebo obvodo­

59

no

lil

DĚJINY SMRTI

SMRI VZDÁLENÁ I BLÍZKA

jsou k vidění na nevelkém hřbitově Invalidů v londýnské čtvrti Chelsea. Ve Virginii náležely tyto hroby výlučně důležitým osobnostem a jejich stěny se zdobily nejprve v barokním a později v klasicistním stylu. Prost­ ší hroby tohoto druhu se v polovině 18 století stavěly z cihel. P. H. But­ ler vyfotografoval hroby z let 1675. 1692. 1699 a 1700. 2. Slabs neboli ploché hroby, početnější a všednější než box-tunibs, ačkoli rovněž zdobené, někdy dovezené z Anglie. 3. Headstones neboli stély, o nichž lze říci totéž co o plochých hrobech (slabs) a které na tomto břehu Atlantiku napodobily churchyards z konce 17. století. Nejstarší headstone zaznamenaný v Butlerově práci pochází z roku 1622 Se stejnou hojnosti headstones se setkáme v Nové Anglii, odkud se v 18. století dokonce rozšířily do Virginie. Anglikánské hroby ve Virginii se od hrobů puritánských v Nové Ang­ lii liší jen ikonografií. Ve Virginii i v Nové Anglii se v horní části stély ( tedy v místě, které je na kostelních nástěnných náhrobcích vyhrazeno náboženskému výjevu a podobizně zesnulého) vyobrazují dvě témata současně. Tím prvním je anděl nebo jeho okřídlená hlava, symbol ne­ smrtelné duše a jejího nanebevstoupení. Tím druhým je lebka nad zkříženými hnáty, znamení pomíjivosti těla. V Nove Anglii převažovalo téma umrlčí. Po pravdě řečeno, zdá se mi. že přítomnost cherubínů je nabita vý­ znamem mnohem víc než umrlčí algebra, která v té době zevšedněla všude na Západě. Okřídlený cherubín ve Francii neexistoval. V Itálii se ztrácel mezi ostatními zdobnými prvky. Naproti tomu v Americe, kde se nezapomnělo, že představuje nesmrtelnou duši, měl osobité kouzlo a půvab. To byl také důvod, proč se okřídlená lebka v 18. století v Nové Anglii, kde smrt nabývala nového významu a kde puritáni opožděně přestali pěstovat její hrůznost, proměnila v okřídlenou hlavu cherubí­ na, a to diky takřka filmové proměně tváře, která postupně získávala plnější a jemnější črty.16)

Takovýto obrázek hřbitova nepatří výlučně k Anglii, leště dnes před vámi náhodně vyvstane tam, kde byste jej vůbec nečekali, například v jedné vesnid v departementu Pyrénées Onenrales. na hranicích se španělskou Karalánii: byl jsem překvapen, když jsem na tamním hřbi­ tově našel staré hroby v hlavách jednoduše označené rytými stélami a v nohou holým kamenem. V Anglii a v Americe vymezoval totiž hrob headstone a fbotstone; tento zvyk ukazuje na novou starost, která však zřejmě nesahá příliš hluboko do 18. století - vyznačit umístění zesnu­ lého na povrchu. V prvních letech 19. století to byl běžný' typ hrobu, dokonce i pro bohaté. V románu Na větrné hůrce popisuje Emily Brontěová malý venkovský hřbitov Ve dvou vznešených domech v témže kraji žily dvě významné rodiny. Šlechtická rodina Lintonových měla hrobku v kostele; členové statkářské rodiny Eamshawových byli pohřbíváni na hřbitově vedle kostela (churchyard). Lintonova žena Kateřina (rozená Earnshawová) na smrtelném loži požádala, aby ji pohřbili „nikoli mezi Lintonovými pod kostelní klenbou, ale pod širým nebem, u kamenného pomníč­ ku“. Proto se i její manžel vzdal rodinné hrobky a dal se pohřbít vedle ni, „na zeleném svahu vedle hřbitova, kde je zeď tak nízká, že ji rašelinová prst skoro zanesla. [...] Oba rovy značí prostv náhrobek v hlavách [headstone] a hrubý- šedv kámen v nohou [ „„. “ v“ LXuX

“ S?"° Ť“ “ “ ™d"“ Paflžirí z“”"“ Ml

í±XSSVtť Tn,^„„„enn. ’ted,">''’"fí&kéh ««^-^ roce 1799občan Cmh,,pá správce Seine. „irf, í~| 2d T2J"“,"1 i™“”1 P“Pisu "bruu. který se m, „ Zadný národ žádná epocha neukazuje člověka po sLi v opuštěnosti, [ J Jakže! Ta drahá býtosr. matka „Lh děd něžná sp" tatameho žtvotm...) „, budezír„ ab), byla * T b‘““d

«*

Z r°kU 1801 neChal na COtO céma rozmlouvat několik bXdomádhor °dehráVá P°d dVěm Cypř'ŠÍ’ ^^ínu hrob ratradomaaho pana; jsme na venkově, v údolí daleko od Paříže kde byl rakovy poh eb možný. Euphras.ne takové štěstí neměla- štJim jsou ti, kdo mohou chodit plakat na hrob milovaného člověka! |Nové

251

téma návštěvy hřbitova, v textech z let 1760-1780 ještě neznámé | Běda1 Mně byla tato bolestná slast odepřena. Můj manžel byl pohřben do společného hrobu. Vyrvali mi ho z náručí Nedovolili, abych doprová­ zela jeho tělo. [Zádušni mše v kostele se už nekonaly a s doprovodem těla na vzdálený hřbitov nikdo nepočítal.] O několik dní později jsem chtěla navštívit místo, kde byl zakopán. [...] Ukázali mi obrovskou já­ mu s hromadou mrtvol [...] Ještě teď mi běhá mráz po zádech. Musela jsem se smířit s tím. že místo, kde spočinuly jeho ostarkv, nikdv nena­ jdu.““)

Musíme si také ujasnit, jakým způsobem probíhala přeprava na hřbi­ tov. Dozvíme se to z popisu téhož autora: „Upozorňuji vás, že ten po­ hled je vskutku děsivý. Muži přenášející nebožtíky z města na společný hřbitov se cestou často opijí a potom se hádají nebo - a to vzbuzuje ještě větší nevoli - si vesele zpívají, aniž je městský úředník [nástupce kněze, ale zřejmě neměl o nic větší autoritu], který je doprovází, dokáže umlčet.“ O dva roky drive, ve zprávě z roku VII. popsal přepravní konvoj for­ mou svědecké výpovědi i občan Cambry: „Při přepravě nebožtíka na místo pohřbu jsem viděl, jak naši nosiči pohodili své truchlivé břímě, jež jim bylo svěřeno do péče, před vchodem do hospody a odskočili si svlažit hrdlo několika vydatnými doušky kořalky." Viděl, jak nutili ..uplakané pozůstalé“ (v tomto případě tam byli, což se nestávalo vždy), aby pih s nimi „a tu svatokrádežnou pitku zaplatili“ Podobné historky však ve skutečnosti patřili k tehdejšímu folklóru. Říkalo se také, že herec Brunet z Comédie-Fran^aise v Palais-Royal zvolal při pohledu na přepravní konvoj: „Ach Bože! Než být pohřben tímto způsobem, to bych raději neumřel.“27) Zlo pramenilo především z toho, že převažeči mrtvol byli ponechá­ ni bez dozoru sami sobě. Takže pokud chtěli pozůstalí zajistit svému zesnulému alespoň trochu slušné zacházeni, museli shromáždit dost účastníků schopných zkrotit nosiče. Ty však hned tak něco nezastraši­ lo Například 7. frueddoru roku VII zemřel občan Carrier, poslanec rady starších. „Pohřbu se účastnila delegace z jeho departementu a ně­ kolik lidových zástupců,“ píše Messager. „Konal se na montmartreském hřbitově se vší dnes obvyklou nedůstojností. Dnešní neúcta k mrtvým je svatokrádežným zanedbáním morálky a náboženství, jaké nenajde­ me v dějinách žádného národa“ O rok dříve (1798) rozhodli členové Institutu, přes odpor několika z nich, že zesnulé kolegy budou dopro­ vázet až na hřbitov.28)

250

DĚJINY SMRTI SMHT BLÍZKÉM! >

od úředního úkolu jehož cílem byla obnova veřejné hvgieny a zdra-

ko, X

a?SkémU P°S,ání - V>'bud0^ město mrtvých ja-

takřka nábnameT-SP °SCI MuS‘me ale zdů^nit. že tato takřka náboženská změna se odehrála vně církve. přestože knězi w loucem nebyle v hierarchii pohřebních míst jim náleželo čestné místo jakožto sluhové Boža se podíleli i na správě hřbitovů, ale jejích role byk velnu nenapadni a podobala se spíše úloze městských ú^nZ

yidulezuqsi vsak je, že nové ideologické pojetí hřbitovů je zcela cizí'

-ch ná-

PRAVÝ STAV HŘBITOVŮ: OTŘESNÁ SKLÁDKA MRTVOL Revoluční smršťvšechny tyto krásné projekty samozřejmě smetla. Nic mene po chermtdorském převratu se obnovii pořádek a náXnX se o X hřb°rm^éní ’ UŽ KOnWntU' Direk— -bo Konzul -

se o stav hřbitovu zajímat nepřestala. Udí si Stílí rf„ „vMomovaJi jíjicl, 0 nadale „eunosný Na všeob y, sen, hita™, Newtek a carna„,

& jdí > „„. “ v“ LXuX

“ S?"° Ť“ “ “ ™d"“ Paflžirí z“”"“ Ml

í±XSSVtť Tn,^„„„enn. ’ted,">''’"fí&kéh ««^-^ roce 1799občan Cmh,,pá správce Seine. „irf, í~| 2d T2J"“,"1 i™“”1 P“Pisu "bruu. který se m, „ Zadný národ žádná epocha neukazuje člověka po sLi v opuštěnosti, [ J Jakže! Ta drahá býtosr. matka „Lh děd něžná sp" tatameho žtvotm...) „, budezír„ ab), byla * T b‘““d

«*

Z r°kU 1801 neChal na COtO céma rozmlouvat několik bXdomádhor °dehráVá P°d dVěm Cypř'ŠÍ’ ^^ínu hrob ratradomaaho pana; jsme na venkově, v údolí daleko od Paříže kde byl rakovy poh eb možný. Euphras.ne takové štěstí neměla- štJim jsou ti, kdo mohou chodit plakat na hrob milovaného člověka! |Nové

251

téma návštěvy hřbitova, v textech z let 1760-1780 ještě neznámé | Běda1 Mně byla tato bolestná slast odepřena. Můj manžel byl pohřben do společného hrobu. Vyrvali mi ho z náručí Nedovolili, abych doprová­ zela jeho tělo. [Zádušni mše v kostele se už nekonaly a s doprovodem těla na vzdálený hřbitov nikdo nepočítal.] O několik dní později jsem chtěla navštívit místo, kde byl zakopán. [...] Ukázali mi obrovskou já­ mu s hromadou mrtvol [...] Ještě teď mi běhá mráz po zádech. Musela jsem se smířit s tím. že místo, kde spočinuly jeho ostarkv, nikdv nena­ jdu.““)

Musíme si také ujasnit, jakým způsobem probíhala přeprava na hřbi­ tov. Dozvíme se to z popisu téhož autora: „Upozorňuji vás, že ten po­ hled je vskutku děsivý. Muži přenášející nebožtíky z města na společný hřbitov se cestou často opijí a potom se hádají nebo - a to vzbuzuje ještě větší nevoli - si vesele zpívají, aniž je městský úředník [nástupce kněze, ale zřejmě neměl o nic větší autoritu], který je doprovází, dokáže umlčet.“ O dva roky drive, ve zprávě z roku VII. popsal přepravní konvoj for­ mou svědecké výpovědi i občan Cambry: „Při přepravě nebožtíka na místo pohřbu jsem viděl, jak naši nosiči pohodili své truchlivé břímě, jež jim bylo svěřeno do péče, před vchodem do hospody a odskočili si svlažit hrdlo několika vydatnými doušky kořalky." Viděl, jak nutili ..uplakané pozůstalé“ (v tomto případě tam byli, což se nestávalo vždy), aby pih s nimi „a tu svatokrádežnou pitku zaplatili“ Podobné historky však ve skutečnosti patřili k tehdejšímu folklóru. Říkalo se také, že herec Brunet z Comédie-Fran^aise v Palais-Royal zvolal při pohledu na přepravní konvoj: „Ach Bože! Než být pohřben tímto způsobem, to bych raději neumřel.“27) Zlo pramenilo především z toho, že převažeči mrtvol byli ponechá­ ni bez dozoru sami sobě. Takže pokud chtěli pozůstalí zajistit svému zesnulému alespoň trochu slušné zacházeni, museli shromáždit dost účastníků schopných zkrotit nosiče. Ty však hned tak něco nezastraši­ lo Například 7. frueddoru roku VII zemřel občan Carrier, poslanec rady starších. „Pohřbu se účastnila delegace z jeho departementu a ně­ kolik lidových zástupců,“ píše Messager. „Konal se na montmartreském hřbitově se vší dnes obvyklou nedůstojností. Dnešní neúcta k mrtvým je svatokrádežným zanedbáním morálky a náboženství, jaké nenajde­ me v dějinách žádného národa“ O rok dříve (1798) rozhodli členové Institutu, přes odpor několika z nich, že zesnulé kolegy budou dopro­ vázet až na hřbitov.28)

252

253

DĚJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

Už na thermidorském zasedání Konventu se uvažovalo o nápravě přílišné nevázanosti přepravních konvojů - měla je doprovázet důležitá osoba, městsky úředník, jak ve své zprávě navrhuje občan Avril, nebo sekční civilní komisař: „Tak čestným a tak důležitým úřadem lze pověřit jen osobu, která prokázala své schopnosti a bezúhonnost.“29) Vina za tento mravní úpadek se obvykle připisovala revoluci a hrůzovládě: „Tehdy se vytratila úcta k mrtvým. [...] Tehdy se pohřby zne­ uctily a pohřební zvyklosti byly zhanobeny s nemravností, nad níž se pohoršují i nejbezcitnější hrubiáni“ (zpráva přednesená všeobecně radě 15. thermidoru roku Vlil -3. srpna 1800).,.Několik rakových zvyků se dodržuje dodnes. Pranýřovali jsme před vámi nedůstojnost hřbitovů, lépe řečeno pozemků plných mrtvol, ohrazených bídným prkenným plotem a vydaných napospas řádění živlů, jež může kdykoli kdokoli

dů „nesmí být vnesen projev jakéhokoli vyznání v jakékoli podobě". Hledal se tedy světský model pohřbíváni. Institut obdržel čtyřicet prací a udělil dvě ceny- první získal Amaury Duval a druhou opat Francois-Valentin Mulor. bývalý poslanec zá­ konodárného shromáždění. Jejich návrhy nám umožňují zjistit, k jak

znesvěnt.'"") Lidé zpochybňovali revoluční rovnostářství a prosazování rovnosti: „Ta mrzutá rovnost (...) získala vliv dokonce v říši mrtvých. Synovské úctě i manželské lásce zakázala všechnu tu nevinnou okáza­ lost, skrze niž se pozůstalí snaží zmírnit svou bolest.“ Povšimněme si,

velkým názorovým změnám došlo od roku 1763. Se zásadou pohřbíváni za městem z hygienických důvodů už sou­ hlasili všichni a už se o ní nemluvilo, kromě případů, kdy chtěl někdo připomenout žalostný stav někdejších farních hřbitovů. Z další, tentokrát nové zásady, která se objevila už v Memorandu pa­ řížských farářů v roce 1763. ale která byla později zanedbána, vycházely všechny úvahy. Všichni ji hlásali, všichni s ni souhlasili: ,Je nutné, aby každý člověk mohl mánům svých blízkých projevovat svou bolest a svůj stesk: je nutné, aby každý citově založený člověk, jemuž zemře milují­ cí matka, milovaná manželka nebo upřímný přítel, nacházel útěchu v úctě projevované jejich popelu."31) Citové pouto pozůstalých k zesnu­ lým nabylo na důležitosti. A na základě tohoto soukromého vztahu se

že citované texty zdůrazňují jak hlubokou bolest nad smrtí blízkých, tak útěchu, kterou přináší možnost projevovat smutek a navštěvovat hrob na hřbitově. Situaci ale bezpochyby nejlépe vystihl Chateaubriand: „Dobře ví­ me, jak se pohřbívalo v revoluční době a jak lidé za pár grošů mohli zahodit otce, matku nebo manželku na skládku.“ Podává však vlastní vysvědení: „Tyto záležitosti nelze přičítat jen Božímu úradku: byly pou­ ze pokračováním hanobení, jež započalo za monarchie.“ Revoluce to­ tiž opravdu jen zhoršila stav, trvající už nejméně dvacet let. Jenomže, a roje právě důležité, lidé už jej nebyli ochotni tolerovat, urážel je. Ko­ lektivní vnímání se změnilo.

diskutovalo o tom, jaká opatření mají být přijata. ledna z neoceněných prací, O hrobech aneb O vlivu pohřebních ústavů na mravy od Josepha Girarda, srozumitelně analyzuje převládající předsta­ vy na toto těma. Smrt definuje hned na začátku, nikoli jako ztrátu ži­ vota, ale jako rozloučeni několika vzájemně se milujících bytostí. Smrt je jak smrtí blízkého, rak smrti sebe sama; vlastní smrt však člověk vnímá jen s ohledem na blízkého: Jednoho dne budu oplakávat své milované nebo oni budou oplakávat mne.“ Pomyšlení na smrt už tedy nevybizí, aby si člověk užíval radosti života, jako tomu bylo v dobách Horatiových nebo ve středověkých ars moriendi: „Při tom pomyšleni bv se usoužená duše chtěla otevřít dokořán a pojmout všechny své mi­ lované. [...] Jak moc bychom je chtěli zahrnout péčí a láskou! Jak si vyčítáme bolest, kterou jsme jim kdy způsobili, všechen ten čas. který

SOUTĚŽ VYHLÁŠENÁ INSTITUTEM V ROCE 1801

jsme s nimi nestrávili, ač jsme mohli.“ Takové pocity měli lidé v roce 1800. Jsou to normální pocity, dala nám je do vínku příroda Jejich dočasnou „ztrátu“ zavinilo náboženství. „Dojemná úcta, již první lidé projevovali svým mrtvým. se proměnila v chybnou zásadu a pramen zla. Mezi hroby se zrodila pověra.“ Ta po­ věra měla dvě podoby: tou první byl ničím neodůvodněný strach z mrt­ vých a jejich duchů, „z přízraků a ohyzdných strašidel", z hrůzostrašné a smyšlené tváře smrti. Tou druhou byla víra v moc zádušnich modli-

V důsledku Cambryho zprávy bylo přijato několik opatření: Pařižané se rozhodli zrušit márnice - těla se měla před pohřbem vyzvedávat přímo v domě smutku - a pokusili se o další reorganizaci hřbitovů. Marně V roce 1801 vyzval ministr vnitra Lucien Bonaparte Francouzský institut, aby vyhlásil soutěž na téma: .Jaké obřady by měly doprovázet pohřby a jakým zákonům by měly podléhat hřbitovy." Do těchto obřa­

252

253

DĚJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

Už na thermidorském zasedání Konventu se uvažovalo o nápravě přílišné nevázanosti přepravních konvojů - měla je doprovázet důležitá osoba, městsky úředník, jak ve své zprávě navrhuje občan Avril, nebo sekční civilní komisař: „Tak čestným a tak důležitým úřadem lze pověřit jen osobu, která prokázala své schopnosti a bezúhonnost.“29) Vina za tento mravní úpadek se obvykle připisovala revoluci a hrůzovládě: „Tehdy se vytratila úcta k mrtvým. [...] Tehdy se pohřby zne­ uctily a pohřební zvyklosti byly zhanobeny s nemravností, nad níž se pohoršují i nejbezcitnější hrubiáni“ (zpráva přednesená všeobecně radě 15. thermidoru roku Vlil -3. srpna 1800).,.Několik rakových zvyků se dodržuje dodnes. Pranýřovali jsme před vámi nedůstojnost hřbitovů, lépe řečeno pozemků plných mrtvol, ohrazených bídným prkenným plotem a vydaných napospas řádění živlů, jež může kdykoli kdokoli

dů „nesmí být vnesen projev jakéhokoli vyznání v jakékoli podobě". Hledal se tedy světský model pohřbíváni. Institut obdržel čtyřicet prací a udělil dvě ceny- první získal Amaury Duval a druhou opat Francois-Valentin Mulor. bývalý poslanec zá­ konodárného shromáždění. Jejich návrhy nám umožňují zjistit, k jak

znesvěnt.'"") Lidé zpochybňovali revoluční rovnostářství a prosazování rovnosti: „Ta mrzutá rovnost (...) získala vliv dokonce v říši mrtvých. Synovské úctě i manželské lásce zakázala všechnu tu nevinnou okáza­ lost, skrze niž se pozůstalí snaží zmírnit svou bolest.“ Povšimněme si,

velkým názorovým změnám došlo od roku 1763. Se zásadou pohřbíváni za městem z hygienických důvodů už sou­ hlasili všichni a už se o ní nemluvilo, kromě případů, kdy chtěl někdo připomenout žalostný stav někdejších farních hřbitovů. Z další, tentokrát nové zásady, která se objevila už v Memorandu pa­ řížských farářů v roce 1763. ale která byla později zanedbána, vycházely všechny úvahy. Všichni ji hlásali, všichni s ni souhlasili: ,Je nutné, aby každý člověk mohl mánům svých blízkých projevovat svou bolest a svůj stesk: je nutné, aby každý citově založený člověk, jemuž zemře milují­ cí matka, milovaná manželka nebo upřímný přítel, nacházel útěchu v úctě projevované jejich popelu."31) Citové pouto pozůstalých k zesnu­ lým nabylo na důležitosti. A na základě tohoto soukromého vztahu se

že citované texty zdůrazňují jak hlubokou bolest nad smrtí blízkých, tak útěchu, kterou přináší možnost projevovat smutek a navštěvovat hrob na hřbitově. Situaci ale bezpochyby nejlépe vystihl Chateaubriand: „Dobře ví­ me, jak se pohřbívalo v revoluční době a jak lidé za pár grošů mohli zahodit otce, matku nebo manželku na skládku.“ Podává však vlastní vysvědení: „Tyto záležitosti nelze přičítat jen Božímu úradku: byly pou­ ze pokračováním hanobení, jež započalo za monarchie.“ Revoluce to­ tiž opravdu jen zhoršila stav, trvající už nejméně dvacet let. Jenomže, a roje právě důležité, lidé už jej nebyli ochotni tolerovat, urážel je. Ko­ lektivní vnímání se změnilo.

diskutovalo o tom, jaká opatření mají být přijata. ledna z neoceněných prací, O hrobech aneb O vlivu pohřebních ústavů na mravy od Josepha Girarda, srozumitelně analyzuje převládající předsta­ vy na toto těma. Smrt definuje hned na začátku, nikoli jako ztrátu ži­ vota, ale jako rozloučeni několika vzájemně se milujících bytostí. Smrt je jak smrtí blízkého, rak smrti sebe sama; vlastní smrt však člověk vnímá jen s ohledem na blízkého: Jednoho dne budu oplakávat své milované nebo oni budou oplakávat mne.“ Pomyšlení na smrt už tedy nevybizí, aby si člověk užíval radosti života, jako tomu bylo v dobách Horatiových nebo ve středověkých ars moriendi: „Při tom pomyšleni bv se usoužená duše chtěla otevřít dokořán a pojmout všechny své mi­ lované. [...] Jak moc bychom je chtěli zahrnout péčí a láskou! Jak si vyčítáme bolest, kterou jsme jim kdy způsobili, všechen ten čas. který

SOUTĚŽ VYHLÁŠENÁ INSTITUTEM V ROCE 1801

jsme s nimi nestrávili, ač jsme mohli.“ Takové pocity měli lidé v roce 1800. Jsou to normální pocity, dala nám je do vínku příroda Jejich dočasnou „ztrátu“ zavinilo náboženství. „Dojemná úcta, již první lidé projevovali svým mrtvým. se proměnila v chybnou zásadu a pramen zla. Mezi hroby se zrodila pověra.“ Ta po­ věra měla dvě podoby: tou první byl ničím neodůvodněný strach z mrt­ vých a jejich duchů, „z přízraků a ohyzdných strašidel", z hrůzostrašné a smyšlené tváře smrti. Tou druhou byla víra v moc zádušnich modli-

V důsledku Cambryho zprávy bylo přijato několik opatření: Pařižané se rozhodli zrušit márnice - těla se měla před pohřbem vyzvedávat přímo v domě smutku - a pokusili se o další reorganizaci hřbitovů. Marně V roce 1801 vyzval ministr vnitra Lucien Bonaparte Francouzský institut, aby vyhlásil soutěž na téma: .Jaké obřady by měly doprovázet pohřby a jakým zákonům by měly podléhat hřbitovy." Do těchto obřa­

254

DĚJINY SMRTI

reb. „Člověk ztratil rozum (...) už nevzýval bohy vznešeným způsobem

[strohým kultem oproštěným od parazitních pověr], uctíval je trapný­ mi výstupy, bolestivým umrtvováním těla nebo krutými oběťmi. Kněží ztratil! svoji božskou povahu (povahu ryzích filozofů a budoucích po­ zitivistů] Náboženské obřady už jen znesvécovaly ty nejsvětéjší zákony a nebeský hlas se proměnil v khk hrůzy a hrabivostí [Středověká cír­ kev byla školou pověr a ze smrti udělala strašaka| Kdybychom shrnuli

nesčetne strastí způsobené pověrčivým strachem ze smrti a ze života, který ma následovat po ní [nesmrtelnost se tu jednoznačně přiřazuje k pověrám], vyvstal by před námi zotročený člověk, jenž se dorozumívá s bohy výlučně krvavou cestou.“ „Zavedené pohřební zvyklosti" naší křesťanské minulosti „vytryskly z téhož pramene jako pověrčivé před­

stavy“. Jejidi vzkříšeni nepřipadá v úvahu. Později někteří lidé dokonce usoudili, že jsou odpovědné za nedůsrojnost pohřbů stejnou měrou jako revoluce. Církev odvedla věřící od někdejšího kultu mrtvých k ne­ smrtelné duši, za niž se oroduje, a tělo odhodila na skládku. Ale materialismus, který ovládl mravy po úpadku církve, není o nic lepší; Ještě větší nebezpečí představuje ponižující a studený materialis­ mus, jenž by mohl zniůr vliv morálky a akceschopnost vlády a ochro­ mit jeden z hlavních prostředků výkonu moci [._] Pověrčivosti lze využít ke sjednocení národů, k upevnění vůdcovy autority, ale materia­ lismus ničí veškeré kouzlo společenského řádu (...) zpřetrhává ono

posvátné pouto [pro rozum přijatelné filozofické náboženství], jež nás víže k nebesům. Ctnost pak ztrácí veškerou naději, zločin zábrany a bolest útěchu [útěcha se staví naroveň spravedlnosti]. [...] Musíme se tedy obávat jak pověrčivosti, talc materialismu.“

ZROD KULTU MRTVÝCH Někteří autoři soutěžních návrhů nechtěli rozlišovat mezi „sektami“, to znamena mezi jednotlivými náboženskými vyznáními: „Lidé všech sekt budou pohřbívám jeden vedle druhého v tomto pokojném útočiš­ ti. kde by je jejich tyznání už nemělo dále rozdělovat“ (Amaury Duval). Na ideálním hřbitově by se proto neměly vyskytovat kříže. Přesto je zapotřebí zavést skutečný kult: „Nezavedete kult mrtvých," pokud nepřijmete určitá opatření. Kult musí „vyvolávat zdravé obavý mkoli zbytečnou hrůzu". Obřady musí být „jednoduché a současně’

SMRT BLÍZKÉHO

255

dojemné", musí probouzet citovost a usměrňovat ji ,,k mravnému a ná­ boženskému cíli".’-) Pohřební obřady budou tedy světské, i když do­ provodné konfesní bohoslužby se nezakazují - budou však pouze tole­ rovány. Počítá se s vystavováním mrtvých („hleďme zachovat vystavování zesnulých"), kteří podle Amaury Duvala a Josephs Girarda musí mít odkrytou tvář, jak stanovuje zvyk, od nějž se s výjimkou jižní Francie upustilo už před staletími; odkrytá tvář má umožnit a prodloužit „do­ rozumíváni s nebožtíky“. Tomuto účelu údajně sloužily někdejší ob­ řady. Dnes je musí nahradit obřady jiné, například veřejné vystavení zesnulého doma nebo ve smuteční - samozřejmě nekonfesní - síni. Ze stejných důvodů jako vystavení s odkrytou tváří se doporučuje balzamování. „Balzamovači nám zachovávají rysy našich milovaných, ještě příjemnější by bylo užít jejich čarovného uměni k navráceni zdám života oněm smrtí ztuhlým orgánům a oklamat smysly, které by pak umlknuvší těla vnímaly, jako by byla ještě živá, a my bychom s nimi rozmlouvali a brali si je za svědky svých čistých vzpomínek.“ Touha uchovat rysy zesnulého v nedotčeném stavu co nejdéle a možnost dí­ vat se na ně přispěly k rozvoji všemožných konzervačních technik, při­ čemž dnes před námi vyvstává otázka, zda tehdejší lidé nepovažovali balzamování spíše za prostředek, jak se vyhnout pohřbu a ponechat si nebožtíka doma - za prostředek, jak jej zakonzervovat za účelem konverzace. Jedna žena, která vystupuje v rozhovorech Amaury Duvala (její mat­ ka zmizela ve společné jámě, o jejichž zrušení se nyní usiluje), vyjmeno­ vává vše, za co vděčí „moderní chemii": „Měsíc nato můj syn zemřel. Ach, alespoň jeho ještě mám, i když mé polibky už neopětuje a na můj hlas už nereaguje. Díky objevům moderní chemie mu mohly být za­ chovány črty tvare a takřka věrná barva pleti.“ Není to nový postup, vždyťJacques Necker byl s manželkou Suzanne uložen v Coppetu v ná­ drži naplněné lihem; dcera si je mohla prohlížet přes skleněné víko. Setkáváme se tu se stejným zájmem o mrtvé rělo a se stejnou snahou o jeho zakonzervování jako v 18. století: tentokrát ale balzamování slouží jinému účelu - má prodloužit fyzickou přítomnost milované bytosti. Za těchto okolnosti nám vystaveni nabalzamovaného těla - které vypadá jako živé - ve smuteční síni připomíná nějaký americký Funeral Home nebo losangeleský hřbitov Forest Lawn. Jistě, mezi utopiemi z kon­

254

DĚJINY SMRTI

reb. „Člověk ztratil rozum (...) už nevzýval bohy vznešeným způsobem

[strohým kultem oproštěným od parazitních pověr], uctíval je trapný­ mi výstupy, bolestivým umrtvováním těla nebo krutými oběťmi. Kněží ztratil! svoji božskou povahu (povahu ryzích filozofů a budoucích po­ zitivistů] Náboženské obřady už jen znesvécovaly ty nejsvětéjší zákony a nebeský hlas se proměnil v khk hrůzy a hrabivostí [Středověká cír­ kev byla školou pověr a ze smrti udělala strašaka| Kdybychom shrnuli

nesčetne strastí způsobené pověrčivým strachem ze smrti a ze života, který ma následovat po ní [nesmrtelnost se tu jednoznačně přiřazuje k pověrám], vyvstal by před námi zotročený člověk, jenž se dorozumívá s bohy výlučně krvavou cestou.“ „Zavedené pohřební zvyklosti" naší křesťanské minulosti „vytryskly z téhož pramene jako pověrčivé před­

stavy“. Jejidi vzkříšeni nepřipadá v úvahu. Později někteří lidé dokonce usoudili, že jsou odpovědné za nedůsrojnost pohřbů stejnou měrou jako revoluce. Církev odvedla věřící od někdejšího kultu mrtvých k ne­ smrtelné duši, za niž se oroduje, a tělo odhodila na skládku. Ale materialismus, který ovládl mravy po úpadku církve, není o nic lepší; Ještě větší nebezpečí představuje ponižující a studený materialis­ mus, jenž by mohl zniůr vliv morálky a akceschopnost vlády a ochro­ mit jeden z hlavních prostředků výkonu moci [._] Pověrčivosti lze využít ke sjednocení národů, k upevnění vůdcovy autority, ale materia­ lismus ničí veškeré kouzlo společenského řádu (...) zpřetrhává ono

posvátné pouto [pro rozum přijatelné filozofické náboženství], jež nás víže k nebesům. Ctnost pak ztrácí veškerou naději, zločin zábrany a bolest útěchu [útěcha se staví naroveň spravedlnosti]. [...] Musíme se tedy obávat jak pověrčivosti, talc materialismu.“

ZROD KULTU MRTVÝCH Někteří autoři soutěžních návrhů nechtěli rozlišovat mezi „sektami“, to znamena mezi jednotlivými náboženskými vyznáními: „Lidé všech sekt budou pohřbívám jeden vedle druhého v tomto pokojném útočiš­ ti. kde by je jejich tyznání už nemělo dále rozdělovat“ (Amaury Duval). Na ideálním hřbitově by se proto neměly vyskytovat kříže. Přesto je zapotřebí zavést skutečný kult: „Nezavedete kult mrtvých," pokud nepřijmete určitá opatření. Kult musí „vyvolávat zdravé obavý mkoli zbytečnou hrůzu". Obřady musí být „jednoduché a současně’

SMRT BLÍZKÉHO

255

dojemné", musí probouzet citovost a usměrňovat ji ,,k mravnému a ná­ boženskému cíli".’-) Pohřební obřady budou tedy světské, i když do­ provodné konfesní bohoslužby se nezakazují - budou však pouze tole­ rovány. Počítá se s vystavováním mrtvých („hleďme zachovat vystavování zesnulých"), kteří podle Amaury Duvala a Josephs Girarda musí mít odkrytou tvář, jak stanovuje zvyk, od nějž se s výjimkou jižní Francie upustilo už před staletími; odkrytá tvář má umožnit a prodloužit „do­ rozumíváni s nebožtíky“. Tomuto účelu údajně sloužily někdejší ob­ řady. Dnes je musí nahradit obřady jiné, například veřejné vystavení zesnulého doma nebo ve smuteční - samozřejmě nekonfesní - síni. Ze stejných důvodů jako vystavení s odkrytou tváří se doporučuje balzamování. „Balzamovači nám zachovávají rysy našich milovaných, ještě příjemnější by bylo užít jejich čarovného uměni k navráceni zdám života oněm smrtí ztuhlým orgánům a oklamat smysly, které by pak umlknuvší těla vnímaly, jako by byla ještě živá, a my bychom s nimi rozmlouvali a brali si je za svědky svých čistých vzpomínek.“ Touha uchovat rysy zesnulého v nedotčeném stavu co nejdéle a možnost dí­ vat se na ně přispěly k rozvoji všemožných konzervačních technik, při­ čemž dnes před námi vyvstává otázka, zda tehdejší lidé nepovažovali balzamování spíše za prostředek, jak se vyhnout pohřbu a ponechat si nebožtíka doma - za prostředek, jak jej zakonzervovat za účelem konverzace. Jedna žena, která vystupuje v rozhovorech Amaury Duvala (její mat­ ka zmizela ve společné jámě, o jejichž zrušení se nyní usiluje), vyjmeno­ vává vše, za co vděčí „moderní chemii": „Měsíc nato můj syn zemřel. Ach, alespoň jeho ještě mám, i když mé polibky už neopětuje a na můj hlas už nereaguje. Díky objevům moderní chemie mu mohly být za­ chovány črty tvare a takřka věrná barva pleti.“ Není to nový postup, vždyťJacques Necker byl s manželkou Suzanne uložen v Coppetu v ná­ drži naplněné lihem; dcera si je mohla prohlížet přes skleněné víko. Setkáváme se tu se stejným zájmem o mrtvé rělo a se stejnou snahou o jeho zakonzervování jako v 18. století: tentokrát ale balzamování slouží jinému účelu - má prodloužit fyzickou přítomnost milované bytosti. Za těchto okolnosti nám vystaveni nabalzamovaného těla - které vypadá jako živé - ve smuteční síni připomíná nějaký americký Funeral Home nebo losangeleský hřbitov Forest Lawn. Jistě, mezi utopiemi z kon­

256

257

DÉJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

ce 18. a počátku 19. století a americkým balzamováním, s nímž se prý začalo v průběhu války Severu prou Jihu, souvislost patrně neexistuje, jejich podobnost je však zarážející. Smuteční síň má být místem, kde se pod taktovkou „pohřebních úředníků" bude odehrávat obřad na rozloučenou. Tito úředníci na­ hradí kněze a mají vést mamky a rovněž sestavovat jakési národní ta­ bule cti. Jediný úřad by tedy měl mít na starosti matriku, kult mrtvých i řády za zásluhy. Smuteční obřad zahájí oznámeni o smrti zesnulého. Jeho jméno pak bude po nějakou přesně vymezenou dobu, například měsíc, viset na tabuli cti. Po oznámeni úmrtí bude následovat smuteční projev a slavnostní čtení poslední vůle. Zajímavý pokus o obnovení závěti, jejíž citová a ná­ boženská role od poloviny 18. století upadala Na venkově potom rakev odnesou a ve městech odvezou pohřebním vozem, který povede pěší průvodce a jehož „pochmurný vzhled bude poukazovat na to, k jakému účelu slouží“.33) Ale kam? Nabízejí se dvě možnosti: na obecní hřbitov nebo na soukromý pozemek. Obecní hřbitovy se vůbec nepodobají architektonicky pojatým plá­ nům z let 1770-1780. Pole mrtvých jsou velké zatravněné plochy bez staveb a pomníků. Stavitelé hrobů jsou odrazováni: jediné, co se při­ pouští, a to ještě s krajní neochotou, jsou několik centimetrů široké nápisy k označeni místa, kde bylo tělo pohřbeno, protože „tam, kde syn nezná umístění otcova hrobu“, nemůže existovat kult mrtvých. „Zákony mohou zakazovat stavby jakýchkoli kamenných náhrobků, ale nic nám nebrání, abychom si hroby označili travnatým nápisem.“ .Angloamerický trávník na hřbitově Forest Lawn, lawn cemetery! Mezi travnatými hroby „povedou cestičky, jimiž se ve stínu cypřišů, osik a smutečních vrb [smuteční vrby se objevují společně s trávníkem] bude procházet zasněná melancholie. Budou tam zurčet potůčky. [...] Z těch míst se rak stanou pozemská Elysejská pole, kam budou chodit odpočívat lidé unavení životními strastmi s jistotou, že nebudou ruše­ ni“ Anglický park: „Každého jara budeme svědky toho, jak uvadá růže na hrobě mladičké růžolící panny, která jako ta květina prožila jen jaro života.“14) „Manžel se bude moci bez obav odevzdat kouzlu svého žalu a bude smět navštěvovat stín své zbožňované manželky. Konečně ti, kdo v dob­ rém a s vděčností vzpomínají na své dobrodince, najdou klidné místo v tomto útočišti zasvěceném rozjímání a vděčnosti.“3’)

Obvykle se plánuje hřbitov přístupný veřejnosti, ale „pod dozorem státní správy'“. Autoři některých návrhů však vyjadřují přáni, aby byl veřejnosti uzavřen, s výjimkou určitého období, které by bylo zasvěce­ no „vzpomínkám na mrtvé a uctívání jejich památky". Ale i v tomto případě by si syn, příbuzný nebo přítel „mohli občas přijít poplakat na drahý rov“.36) Člověka překvapí, že autoři těchto návrhů hřbitovům takřka nepři­ suzovali roli národního Pantheonu, galerie slávy' nebo národního mu­ zea, jako tomu bylo v plánech z let 1770-1780. Soukromá role hřbitova převážila nad službou veřejnosti Ta se jako nutné zlo tolerovala jen ve velkých městech - kvůli chudině. Kdyby lidé mohli žít na tichém venkově jako ve šťastných dobách zlatého věku, společný’ hřbitov by vůbec nepotřebovali. Každý má totiž právo naložit se svým tělem podle vlastní vůle. „Můžeme-li svobodně nakládat se svým jměním, musíme mít právo rozho­ dovat i o vlastním těle!“ Nejlepšim místem pro „poslední útočiště“ je rodinně sídlo. Společnost „musí vybízet obyčejného člověka, aby se dal pohřbít na otcovská pole"; naopak, proslulých občanů se zmocňuje a buduje jim monumentální hrobky, aby na ně budoucí generace neza­ pomněly'. 1 tyto národní hrobky však musí zůstat osamocené, stejně jako hroby soukromé: „Společnost musí vyhradit zvláštní místo pro po­ hřbívání slavnvch, v sousedství (...) míst, kde působili za svého života" Rousseauovi v Ermenonvillu, La Fontainovi uprostřed lesa, Boileauovi na promenádě. Každý- má být pohřben doma: „Proč by mírumilovný- rolník neměl mít naději, že spočine uprostřed polí, která obdělával? Ach! Dovolte mu, aby si označil místo, kde bude jednoho dne spát věčným spánkem, ať už chce spočinout pod letitým dubem (...) vedle manželky (...) otce (...) nebo syna.“37) V posvátném hájku. To by byl ostatně nejlepší způsob, jak připoutat lidi k vlasti. Snad panovala domněnka, že člověk lpí na svých mrtvých, protože lpí na své půdě. Vysvědetú je chybné. Právě naopak: člověk lpí na své půdě, pro­ tože lpí na svých mrtvých, a po čase vznikne nedílná a hluboká láska k půdě a zesnulým. V době thermidorského zasedání Konventu, v době Direktoria a Konzulátu, v době elit odkojených osvícenskou filozofií, které byly nedůvěřivé, ne-li nepřátelsky naladěné vůči církvi, jejímu vlivu a dějinám, se zrodilo barresovské. peguysovské, maurrasovské. ale především pozitivistické pojetí tělesné vlasti. Příbuznost je zjevná „Pole

256

257

DÉJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

ce 18. a počátku 19. století a americkým balzamováním, s nímž se prý začalo v průběhu války Severu prou Jihu, souvislost patrně neexistuje, jejich podobnost je však zarážející. Smuteční síň má být místem, kde se pod taktovkou „pohřebních úředníků" bude odehrávat obřad na rozloučenou. Tito úředníci na­ hradí kněze a mají vést mamky a rovněž sestavovat jakési národní ta­ bule cti. Jediný úřad by tedy měl mít na starosti matriku, kult mrtvých i řády za zásluhy. Smuteční obřad zahájí oznámeni o smrti zesnulého. Jeho jméno pak bude po nějakou přesně vymezenou dobu, například měsíc, viset na tabuli cti. Po oznámeni úmrtí bude následovat smuteční projev a slavnostní čtení poslední vůle. Zajímavý pokus o obnovení závěti, jejíž citová a ná­ boženská role od poloviny 18. století upadala Na venkově potom rakev odnesou a ve městech odvezou pohřebním vozem, který povede pěší průvodce a jehož „pochmurný vzhled bude poukazovat na to, k jakému účelu slouží“.33) Ale kam? Nabízejí se dvě možnosti: na obecní hřbitov nebo na soukromý pozemek. Obecní hřbitovy se vůbec nepodobají architektonicky pojatým plá­ nům z let 1770-1780. Pole mrtvých jsou velké zatravněné plochy bez staveb a pomníků. Stavitelé hrobů jsou odrazováni: jediné, co se při­ pouští, a to ještě s krajní neochotou, jsou několik centimetrů široké nápisy k označeni místa, kde bylo tělo pohřbeno, protože „tam, kde syn nezná umístění otcova hrobu“, nemůže existovat kult mrtvých. „Zákony mohou zakazovat stavby jakýchkoli kamenných náhrobků, ale nic nám nebrání, abychom si hroby označili travnatým nápisem.“ .Angloamerický trávník na hřbitově Forest Lawn, lawn cemetery! Mezi travnatými hroby „povedou cestičky, jimiž se ve stínu cypřišů, osik a smutečních vrb [smuteční vrby se objevují společně s trávníkem] bude procházet zasněná melancholie. Budou tam zurčet potůčky. [...] Z těch míst se rak stanou pozemská Elysejská pole, kam budou chodit odpočívat lidé unavení životními strastmi s jistotou, že nebudou ruše­ ni“ Anglický park: „Každého jara budeme svědky toho, jak uvadá růže na hrobě mladičké růžolící panny, která jako ta květina prožila jen jaro života.“14) „Manžel se bude moci bez obav odevzdat kouzlu svého žalu a bude smět navštěvovat stín své zbožňované manželky. Konečně ti, kdo v dob­ rém a s vděčností vzpomínají na své dobrodince, najdou klidné místo v tomto útočišti zasvěceném rozjímání a vděčnosti.“3’)

Obvykle se plánuje hřbitov přístupný veřejnosti, ale „pod dozorem státní správy'“. Autoři některých návrhů však vyjadřují přáni, aby byl veřejnosti uzavřen, s výjimkou určitého období, které by bylo zasvěce­ no „vzpomínkám na mrtvé a uctívání jejich památky". Ale i v tomto případě by si syn, příbuzný nebo přítel „mohli občas přijít poplakat na drahý rov“.36) Člověka překvapí, že autoři těchto návrhů hřbitovům takřka nepři­ suzovali roli národního Pantheonu, galerie slávy' nebo národního mu­ zea, jako tomu bylo v plánech z let 1770-1780. Soukromá role hřbitova převážila nad službou veřejnosti Ta se jako nutné zlo tolerovala jen ve velkých městech - kvůli chudině. Kdyby lidé mohli žít na tichém venkově jako ve šťastných dobách zlatého věku, společný’ hřbitov by vůbec nepotřebovali. Každý má totiž právo naložit se svým tělem podle vlastní vůle. „Můžeme-li svobodně nakládat se svým jměním, musíme mít právo rozho­ dovat i o vlastním těle!“ Nejlepšim místem pro „poslední útočiště“ je rodinně sídlo. Společnost „musí vybízet obyčejného člověka, aby se dal pohřbít na otcovská pole"; naopak, proslulých občanů se zmocňuje a buduje jim monumentální hrobky, aby na ně budoucí generace neza­ pomněly'. 1 tyto národní hrobky však musí zůstat osamocené, stejně jako hroby soukromé: „Společnost musí vyhradit zvláštní místo pro po­ hřbívání slavnvch, v sousedství (...) míst, kde působili za svého života" Rousseauovi v Ermenonvillu, La Fontainovi uprostřed lesa, Boileauovi na promenádě. Každý- má být pohřben doma: „Proč by mírumilovný- rolník neměl mít naději, že spočine uprostřed polí, která obdělával? Ach! Dovolte mu, aby si označil místo, kde bude jednoho dne spát věčným spánkem, ať už chce spočinout pod letitým dubem (...) vedle manželky (...) otce (...) nebo syna.“37) V posvátném hájku. To by byl ostatně nejlepší způsob, jak připoutat lidi k vlasti. Snad panovala domněnka, že člověk lpí na svých mrtvých, protože lpí na své půdě. Vysvědetú je chybné. Právě naopak: člověk lpí na své půdě, pro­ tože lpí na svých mrtvých, a po čase vznikne nedílná a hluboká láska k půdě a zesnulým. V době thermidorského zasedání Konventu, v době Direktoria a Konzulátu, v době elit odkojených osvícenskou filozofií, které byly nedůvěřivé, ne-li nepřátelsky naladěné vůči církvi, jejímu vlivu a dějinám, se zrodilo barresovské. peguysovské, maurrasovské. ale především pozitivistické pojetí tělesné vlasti. Příbuznost je zjevná „Pole

258

DÉJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHI >

mu budou dražší,'' když na nich budou hroby jeho předků „Chcete-11 přivést lidi zpět ke ctnostnějšímu životu, ke skutečným citovým pou­ tům, z nichž pramení láska k vlasti, nikoli však nadšená a blouznivá láska, jež je živa Samými abstrakcemi a hrdými chimérami [snad jakobínství?], ale láska prostá a opravdová, díky níž milujeme vlast jako ochranné božstvo, jako dárce pořádku a klidu, pak je připoutejte k ot­ covské půdě [nejlépe tak, že do ní pohřbíte jejich předky]. Kdo miluje rodnou hroudu, bude tímto prostým poutem připoután k vlasti pev­ něji než hrdy filozof [...] Právě tyto prvky utvářejí opravdovou lásku k vlasti. Lpíme na našich polích, protože z nich získáváme obživu pro naše rodiny. Milujeme svou vísku, protože tam stoji náš rodný dům, kostel, kam se chodíme modlit, náves, kam si chodíme popovídat s přáteli. Milujeme svůj kraj, protože naše vískaje jeho součástí, a ko­ nečně vznešená vlast nás zajímá jen proto, že uzavírá kruh našich lásek a přináší nám ochranu a oporu. [...] Soukromé hroby našich blízkých nás připoutají k otcovským polím ještě i pocitem vděčnosti a úcty.“ Nikdo neprodá pole s hroby. Majitel je bude bránit proti nepříteli. „Soukromé hroby budou mít tu výhodu, že nás připoutají k rodině, půdě i vlasti.“37) Výše uvedené citace pocházejí z návrhu Josepha Girarda Amaury Duval navrhuje stejnou politiku, neuvádí však tolik sociologických argumentů: „Nemusím zdůrazňovat, že po vystaveni zesnulého ve smu­ teční síni budou mír jeho příbuzní právo naložit s ním podle vlastního uvážení. Budou jej moci odvézt na pozemky', jež mu patřily, a dokonce mu postavit jakkoli přepychový náhrobek či pomník.“ Duval sám tou­ žil po osamělém hrobě, ale bez okázalého náhrobku - rakovými totiž opovrhoval; protože se však obával jejich módní vlny’, ze svého návrhu společného hřbitova je vyloučil. On sám spočine v lůně přírody: „Až se vrátím do vlasti, chci si hrob vykopat vlastnoručně na malém poli, které mi odkáže otec. Vykopu jej pod topoly; na břehu malého potoka smáčejícího jejich kořeny. Vysázel je tam otec; dodnes je mám před očima Kolem pokvetou šeříky a fialky. Tam budu několikrát denně vodit své přátele a dokonce tu, jež bude v té době mou milovanou druž­ kou. [...] To místo jim [našim dětem] bude drahé, a budou-li mír náš vkus, budou-li mít mou duši, budou po mé smrti často líbat okolní stromy: pod jejich kůrou bude proudit hmota, jež kdysi byla mým tě­ lem.“ Rozklad v přírodě už není návratem do nicoty, za nějž ho pova­ žovali bezbožní vol no mysle nkáři z 18. století, ale jakýmsi převtělením.

naši d razí nezmizí, získají jen jinou, rostlinnou podobu. Příroda, nikoli však příroda ledajaká, ale rodný’ venkov, je stvořena z hmoty zesnulých příbuzných a přátel, které donekonečna obnovuje. Veřejný' obřad ve smuteční síni a pohřeb na společném hřbitově ne­ bo na otcovské půdě jsou tedy' vyřízeny, zbývá smutek Pojem smutek zahrnoval jak projevy soustrasti, tak zvyklostmi předepsaný způsob života pozůstalých. Zpochybnili jej filozofové z téhož prostředí, z nějž vzešli autoři pařížského soudního výnosu z roku 1763, jejž pranýřovalo Memorandum pařížských farářů z téhož roku. Na pařížský výnos reagoval v roce 1768 také opat Gabriel Francois Coyer (1707 1782) ve spisu Novoroční dar živým a mrtvým (Étrennes aux mores et aux vivants). Tento bývalý jezuita (z řádu vystoupil v roce 1736) a učitel vikomta z Turenne. vrchní almužnik jezdectva, autor Planu veřejného vzdělávání (Plan d education publique) a pojednání Ku pecká šlechta (La Noblesse commer^ante), předkládal a hájil myšlenky osvícenské inteligence.38) Nesouhlasil s dodržováním smutku, protože udržovalo pří životě „krutý obraz smrti“, starý několik století, zatím­ co by bylo zapotřebí naopak „zpodobovat smrt jako něco příjemné­ ho“ A chápu, proč se Madeleine Foisilová3’) ocitla v pokusem považo­ vat filozofy- z konce 18. století za předchůdce „modernosti“ poloviny 20. stolen, kdy už smrt není ani hrůzná, ani příjemná ale nepřítomná. Smrt v pojetí opata Coyera je „pří jemná“ jako smrt La Ferronaysových a Brontěových; předznamenává jak romantickou smrt 19. století, tak dnešní smrt zakázanou, a společný původ obou těchto smrtí jako by naznačoval, že mezi nimi existuje jakýsi tajný vztah Romantici milo­ vali smrt, toužili po ní a nebáli se jí, přestože byli křesťany a katolíky. Mohli si vzít za svou Coyerovu poznámku, která popírala nebo spise převracela někdejší ars moriendi: „Strach ze smrti musí souviset se způ­ sobem života a vyvolené duše mají více důvodů k tomu, aby po ni tou­ žili, než aby se jí báli.“ Zde máme hmatatelný důkaz složitosti kultury, v níž se reformované křesťanství mísí s racionalismem zaujatým proti drkvi, s hédonickými sklony a romantickým kvasem. O zvyklostech období smutku pojednává Coyer se značným posmě­ chem: ..Když člověka trápí žal. musí se z něj snažit vymanit pohledem na věci, jež potěší oko a představivost. [Geoffrey Gorer ve svých rozbo­ rech, o nichž bude řeč v následující kapitole, popisuje vdovu, která den manželova pohřbu strávila prací na zahradě se svými dětmi ] My se ale naopak zahalíme do černého flóru a uzavřeme se se svým zármutkem

259

258

DÉJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHI >

mu budou dražší,'' když na nich budou hroby jeho předků „Chcete-11 přivést lidi zpět ke ctnostnějšímu životu, ke skutečným citovým pou­ tům, z nichž pramení láska k vlasti, nikoli však nadšená a blouznivá láska, jež je živa Samými abstrakcemi a hrdými chimérami [snad jakobínství?], ale láska prostá a opravdová, díky níž milujeme vlast jako ochranné božstvo, jako dárce pořádku a klidu, pak je připoutejte k ot­ covské půdě [nejlépe tak, že do ní pohřbíte jejich předky]. Kdo miluje rodnou hroudu, bude tímto prostým poutem připoután k vlasti pev­ něji než hrdy filozof [...] Právě tyto prvky utvářejí opravdovou lásku k vlasti. Lpíme na našich polích, protože z nich získáváme obživu pro naše rodiny. Milujeme svou vísku, protože tam stoji náš rodný dům, kostel, kam se chodíme modlit, náves, kam si chodíme popovídat s přáteli. Milujeme svůj kraj, protože naše vískaje jeho součástí, a ko­ nečně vznešená vlast nás zajímá jen proto, že uzavírá kruh našich lásek a přináší nám ochranu a oporu. [...] Soukromé hroby našich blízkých nás připoutají k otcovským polím ještě i pocitem vděčnosti a úcty.“ Nikdo neprodá pole s hroby. Majitel je bude bránit proti nepříteli. „Soukromé hroby budou mít tu výhodu, že nás připoutají k rodině, půdě i vlasti.“37) Výše uvedené citace pocházejí z návrhu Josepha Girarda Amaury Duval navrhuje stejnou politiku, neuvádí však tolik sociologických argumentů: „Nemusím zdůrazňovat, že po vystaveni zesnulého ve smu­ teční síni budou mír jeho příbuzní právo naložit s ním podle vlastního uvážení. Budou jej moci odvézt na pozemky', jež mu patřily, a dokonce mu postavit jakkoli přepychový náhrobek či pomník.“ Duval sám tou­ žil po osamělém hrobě, ale bez okázalého náhrobku - rakovými totiž opovrhoval; protože se však obával jejich módní vlny’, ze svého návrhu společného hřbitova je vyloučil. On sám spočine v lůně přírody: „Až se vrátím do vlasti, chci si hrob vykopat vlastnoručně na malém poli, které mi odkáže otec. Vykopu jej pod topoly; na břehu malého potoka smáčejícího jejich kořeny. Vysázel je tam otec; dodnes je mám před očima Kolem pokvetou šeříky a fialky. Tam budu několikrát denně vodit své přátele a dokonce tu, jež bude v té době mou milovanou druž­ kou. [...] To místo jim [našim dětem] bude drahé, a budou-li mír náš vkus, budou-li mít mou duši, budou po mé smrti často líbat okolní stromy: pod jejich kůrou bude proudit hmota, jež kdysi byla mým tě­ lem.“ Rozklad v přírodě už není návratem do nicoty, za nějž ho pova­ žovali bezbožní vol no mysle nkáři z 18. století, ale jakýmsi převtělením.

naši d razí nezmizí, získají jen jinou, rostlinnou podobu. Příroda, nikoli však příroda ledajaká, ale rodný’ venkov, je stvořena z hmoty zesnulých příbuzných a přátel, které donekonečna obnovuje. Veřejný' obřad ve smuteční síni a pohřeb na společném hřbitově ne­ bo na otcovské půdě jsou tedy' vyřízeny, zbývá smutek Pojem smutek zahrnoval jak projevy soustrasti, tak zvyklostmi předepsaný způsob života pozůstalých. Zpochybnili jej filozofové z téhož prostředí, z nějž vzešli autoři pařížského soudního výnosu z roku 1763, jejž pranýřovalo Memorandum pařížských farářů z téhož roku. Na pařížský výnos reagoval v roce 1768 také opat Gabriel Francois Coyer (1707 1782) ve spisu Novoroční dar živým a mrtvým (Étrennes aux mores et aux vivants). Tento bývalý jezuita (z řádu vystoupil v roce 1736) a učitel vikomta z Turenne. vrchní almužnik jezdectva, autor Planu veřejného vzdělávání (Plan d education publique) a pojednání Ku pecká šlechta (La Noblesse commer^ante), předkládal a hájil myšlenky osvícenské inteligence.38) Nesouhlasil s dodržováním smutku, protože udržovalo pří životě „krutý obraz smrti“, starý několik století, zatím­ co by bylo zapotřebí naopak „zpodobovat smrt jako něco příjemné­ ho“ A chápu, proč se Madeleine Foisilová3’) ocitla v pokusem považo­ vat filozofy- z konce 18. století za předchůdce „modernosti“ poloviny 20. stolen, kdy už smrt není ani hrůzná, ani příjemná ale nepřítomná. Smrt v pojetí opata Coyera je „pří jemná“ jako smrt La Ferronaysových a Brontěových; předznamenává jak romantickou smrt 19. století, tak dnešní smrt zakázanou, a společný původ obou těchto smrtí jako by naznačoval, že mezi nimi existuje jakýsi tajný vztah Romantici milo­ vali smrt, toužili po ní a nebáli se jí, přestože byli křesťany a katolíky. Mohli si vzít za svou Coyerovu poznámku, která popírala nebo spise převracela někdejší ars moriendi: „Strach ze smrti musí souviset se způ­ sobem života a vyvolené duše mají více důvodů k tomu, aby po ni tou­ žili, než aby se jí báli.“ Zde máme hmatatelný důkaz složitosti kultury, v níž se reformované křesťanství mísí s racionalismem zaujatým proti drkvi, s hédonickými sklony a romantickým kvasem. O zvyklostech období smutku pojednává Coyer se značným posmě­ chem: ..Když člověka trápí žal. musí se z něj snažit vymanit pohledem na věci, jež potěší oko a představivost. [Geoffrey Gorer ve svých rozbo­ rech, o nichž bude řeč v následující kapitole, popisuje vdovu, která den manželova pohřbu strávila prací na zahradě se svými dětmi ] My se ale naopak zahalíme do černého flóru a uzavřeme se se svým zármutkem

259

260

DfylNY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

v bytech podobných míčovnám [předpokládám, že jde o narážku na prázdné byt}- v době hlubokého smutku] Cožpak co není nerozumný předsudek? Z toho, že někdo zemře, přece neplyne, že ostatní musí ze­ mřít s ním. [...] Opravdová bolest se usídlí v srdci [v dnešní době tento argument slýchám často] a nijak nesouvisí s naším zvykem odívat se v pochmurný šat." Je docela možné, že Coyer měl žáky, přinejmenším v Paříži, a že ústup od zvyklostí, s nímž se setkáváme v pohřebních průvodech kon­ ce století, doprovázelo souběžné zanedbávání smutku. Nyní jsme však svědky obratu: Amaury Duval tvrdí, že lidé „zbíhají“ z bytů zesnulých: Joseph Girard by chtěl „obnovittéměř zapomenutý zvyk dodržováni smutku (...) aby vděčnost prodloužila jeho délku. Ve Francii se období smutku stanovovalo obvykle najeden rok V některých krajích je prodlužovali o dalších šest měsíců. Dnes se všechno změnilo, období smutku je pouhé koketování s citem.“4'1) V roce 1800 se už nikdo nesměl posmívat smutku ani jej zlehčovat, jako to činil opat Coyer v roce 1767. V mezidobí odkryl mořský příboj dějin nové pláže citovosti. A protože psychologické změny dosud krys­ talizovaly pomalu, po staletí, překvapuje nás neuvěřitelně rychlé vy­ trysknutí nového vnímání smrti. Bezpochyby se připravovalo nenápad­ ně a v skrytu; koncem 17. století je už ostatně předznamenávaly změny v rodinných vztazích (srovnej s názory Jeana-Louise Flandrina), ale v poslední třetině 18. století došlo k rychlému obratu. V předchozí kapitole jsme si ukázali nejen návrat k hlubokému smutku, ale i k předstírání jeho spontánnosti; lidé se nepodřizovali zvyklostem, ale řídili se hloubkou své bolesti a tradiční předpisy buď překračovali, anebo se chovali docela jinak. A tak už ani v aristokratic­ kých kruzích není vdova ochotna zůstat doma v době pohřebního obřadu, ale účastní se jej, i když prozatím schovaná v zákoutí kostela nebo na kůru. Zítra půjde v čele smutečního průvodu, oblečena do

MRTVÍ VE SKLO PŘETAVENÍ...

černého a zahalena smutečním závojem, jako se co děje v měšťanských kruzích, kde se už tento zvyk stal součástí dobrých mravů.

261

Návrhy, které |sem právě rozebral, vyjadřuji mínění odpovědných, roz­ vážných a rozumných lidí, kteří si zaslouží naši pozornost a vyjadřuji obecnou vnímavost. Pohřbíváni bylo módním tématem. Proto současně s těmito úcty­ hodnými díly vycházely i spisy, které nám připadají poněkud bláznivé, do stejné kategorie je ovšem zařadili už i současníci. Tento druh bláz­ novství však musí mít své důvody. Zdá se. že Pierre Giraud není ledajaký člověk. Projektoval Justiční palác, riskoval život, když zasáhl ve prospěch obětí roku II, v roce IV vy­ tvořil plán hřbitova a v roce Vil jej předložil departementu Seine. Vrátil se k němu v útlém spisu Hroby aneb Esej o pohřbíváni {Les Tombeaux ou Essai sur les sépultures), který vydal v roce 1801 u příležitosti sou­ těže vyhlášené Institutem. Je to „dílo, v němž autor připomíná zvyky starověkých národů, povšechné vyjmenovává zvyky novověké [nejsou zajímavé kvůli církvi]. uvádí postupy, jak rozložit tkáně a jak pomocí žáru proměnit lidské kosu v nezničitelnou hmotu, z níž lze vytvořit me­ dailon každého jednotlivce". Výše jsme se zabývali rozkladem v přírodě. Giraud usiluje o lepší uchování památky zesnulých, proto nahrazuje přírodu vědeckými postupy. Nejde však o postupy nové: odvíjejí se od literatur}' de mtraculis mortuorum ze 17. století. Vynálezce Daniela Beckera, na nějž se Pierre Gi­ raud odvolává, znal už Michel-Augustin Thouret - píše o něm ve své Zprávě o exhumacích na hřbitově Neviňátek (Rapport sur les exhumations des Innocents). „Mastnota" z velkých společných hrobů se časem měni­ la ve skutečné sklo, takže mastná mumie se mohla proměnit v mumii skleněnou! Daniel Becker je autorem díla Physica Subterranea, které vy­ šlo v roce 1669 ve Frankfurtu a v roce 1768 se dočkalo reedice v Lipsku. Pokusně ověřil, že půda, v niž se rozložilo lidské tělo, je tou nejlepší surovinou k výrobě skla, „že z ni vzniká velice krásné sklo, ale přesný vý­ robní postup neprozradím, neboť se obávám, že bych se dopustil svato­ krádeže". Pierre Giraud komentuje chemikův text takto: „V době, kdy psal slavný Becker, je nedostatek odvahy odpustítelný.“ Přirozeného skelnatění mrtvol, k němuž dochází ve společných hrobech, lze diky lidské vynalézavosti docílit uměle. Bude tedy možné „jednou provždy pomstít [posvátné mány] za potupu, kterou jim uštědřil čas a lidské rozmary.“

260

DfylNY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

v bytech podobných míčovnám [předpokládám, že jde o narážku na prázdné byt}- v době hlubokého smutku] Cožpak co není nerozumný předsudek? Z toho, že někdo zemře, přece neplyne, že ostatní musí ze­ mřít s ním. [...] Opravdová bolest se usídlí v srdci [v dnešní době tento argument slýchám často] a nijak nesouvisí s naším zvykem odívat se v pochmurný šat." Je docela možné, že Coyer měl žáky, přinejmenším v Paříži, a že ústup od zvyklostí, s nímž se setkáváme v pohřebních průvodech kon­ ce století, doprovázelo souběžné zanedbávání smutku. Nyní jsme však svědky obratu: Amaury Duval tvrdí, že lidé „zbíhají“ z bytů zesnulých: Joseph Girard by chtěl „obnovittéměř zapomenutý zvyk dodržováni smutku (...) aby vděčnost prodloužila jeho délku. Ve Francii se období smutku stanovovalo obvykle najeden rok V některých krajích je prodlužovali o dalších šest měsíců. Dnes se všechno změnilo, období smutku je pouhé koketování s citem.“4'1) V roce 1800 se už nikdo nesměl posmívat smutku ani jej zlehčovat, jako to činil opat Coyer v roce 1767. V mezidobí odkryl mořský příboj dějin nové pláže citovosti. A protože psychologické změny dosud krys­ talizovaly pomalu, po staletí, překvapuje nás neuvěřitelně rychlé vy­ trysknutí nového vnímání smrti. Bezpochyby se připravovalo nenápad­ ně a v skrytu; koncem 17. století je už ostatně předznamenávaly změny v rodinných vztazích (srovnej s názory Jeana-Louise Flandrina), ale v poslední třetině 18. století došlo k rychlému obratu. V předchozí kapitole jsme si ukázali nejen návrat k hlubokému smutku, ale i k předstírání jeho spontánnosti; lidé se nepodřizovali zvyklostem, ale řídili se hloubkou své bolesti a tradiční předpisy buď překračovali, anebo se chovali docela jinak. A tak už ani v aristokratic­ kých kruzích není vdova ochotna zůstat doma v době pohřebního obřadu, ale účastní se jej, i když prozatím schovaná v zákoutí kostela nebo na kůru. Zítra půjde v čele smutečního průvodu, oblečena do

MRTVÍ VE SKLO PŘETAVENÍ...

černého a zahalena smutečním závojem, jako se co děje v měšťanských kruzích, kde se už tento zvyk stal součástí dobrých mravů.

261

Návrhy, které |sem právě rozebral, vyjadřuji mínění odpovědných, roz­ vážných a rozumných lidí, kteří si zaslouží naši pozornost a vyjadřuji obecnou vnímavost. Pohřbíváni bylo módním tématem. Proto současně s těmito úcty­ hodnými díly vycházely i spisy, které nám připadají poněkud bláznivé, do stejné kategorie je ovšem zařadili už i současníci. Tento druh bláz­ novství však musí mít své důvody. Zdá se. že Pierre Giraud není ledajaký člověk. Projektoval Justiční palác, riskoval život, když zasáhl ve prospěch obětí roku II, v roce IV vy­ tvořil plán hřbitova a v roce Vil jej předložil departementu Seine. Vrátil se k němu v útlém spisu Hroby aneb Esej o pohřbíváni {Les Tombeaux ou Essai sur les sépultures), který vydal v roce 1801 u příležitosti sou­ těže vyhlášené Institutem. Je to „dílo, v němž autor připomíná zvyky starověkých národů, povšechné vyjmenovává zvyky novověké [nejsou zajímavé kvůli církvi]. uvádí postupy, jak rozložit tkáně a jak pomocí žáru proměnit lidské kosu v nezničitelnou hmotu, z níž lze vytvořit me­ dailon každého jednotlivce". Výše jsme se zabývali rozkladem v přírodě. Giraud usiluje o lepší uchování památky zesnulých, proto nahrazuje přírodu vědeckými postupy. Nejde však o postupy nové: odvíjejí se od literatur}' de mtraculis mortuorum ze 17. století. Vynálezce Daniela Beckera, na nějž se Pierre Gi­ raud odvolává, znal už Michel-Augustin Thouret - píše o něm ve své Zprávě o exhumacích na hřbitově Neviňátek (Rapport sur les exhumations des Innocents). „Mastnota" z velkých společných hrobů se časem měni­ la ve skutečné sklo, takže mastná mumie se mohla proměnit v mumii skleněnou! Daniel Becker je autorem díla Physica Subterranea, které vy­ šlo v roce 1669 ve Frankfurtu a v roce 1768 se dočkalo reedice v Lipsku. Pokusně ověřil, že půda, v niž se rozložilo lidské tělo, je tou nejlepší surovinou k výrobě skla, „že z ni vzniká velice krásné sklo, ale přesný vý­ robní postup neprozradím, neboť se obávám, že bych se dopustil svato­ krádeže". Pierre Giraud komentuje chemikův text takto: „V době, kdy psal slavný Becker, je nedostatek odvahy odpustítelný.“ Přirozeného skelnatění mrtvol, k němuž dochází ve společných hrobech, lze diky lidské vynalézavosti docílit uměle. Bude tedy možné „jednou provždy pomstít [posvátné mány] za potupu, kterou jim uštědřil čas a lidské rozmary.“

262

DĚJINY SMRTI

„Kéž by si celé lidstvo hluboce osvojilo trvale plamou pravdu, že to­ mu, kdo nemá v úctě mrtvé, chybí jen krůček k vražděni živých." Giraudův plán vychází z projektu z let 1770-1780: kolem hřbitova zeď s podloubím, uprostřed pyramida; tady však podobnost končí, pro­ tože v dolní časti pyramidy je kremační pec a sloupy podloubí jsou ze skla vyrobeného „z lidských kostí vykopaných na starvch opuštěných hřbitovech. [...] Pokud by se někdo obtížně smiřoval s tímto ušlechti­ lým použitím vzácných lidských ostatků, moldy by je nahradil kosti domácích zvířat.“ Náhrobkový mobiliář v podloubí tvoří rovněž skle­ něné medailony a pamětní desky. Kremační pec sestává ze „čtyř komor schopných pojmout jednoho, dva, tři nebo čtyři nebožtíky ponořené v takzvaném mydlářském louhu [...] Živočišné tkáně nejprve zrosolovarějí a potom se promění v popel; rento popel je vhodný k umístění za medailon s portrétem zesnulého, nebo ho lze dokonce přidat do hmoty určené k zesklovatění." Projekt ma dva dodatky: Jak vyrobit dobrý mydlářský louh schopný rozpustit lidské tkáně a. Jak vyrobit sklo z lidských kostí, jejichž autorem je Dartigues. Získané sklo je novou podobou lidského těla, tentokrát nepomíji­ vou a nezničitelnou. Je to surový materiál. Co s nim? „První možností, která náboženské představivosti lahodí nejvíce (...) [by bylo] odlít z to­ hoto skla malou bustu v podobě nebožtíka, přičemž forma by se zho­ tovila ještě za jeho života Každý ihned pochopí, jakou útěchu by citlivé duši přineslo vlastnictví busty z příjemného materiálu, jež by měla tu neocenitelnou přednost, že by byla portrétem otce, matky, manželky, dítěte, přítele, zkrátka kterékoli milované bytosti, vytvořeným z téže hmoty jako kdysi jejich tělo.“ K tomuto účelu se však získané sklo bo­ hužel nehodí, protože je málo tekuté. Nejlépe by se zužitkovalo tak, že by se „podobizna zesnulého vytesala jako basreliéf. z něj by se odlila dutá forma a do té by se pak nalilo sklo“. lakto získané medailony by se pak společně s epitafem umísťovaly v podloubí. Snadno si lze představit, jak by to účinkovalo na návštěv­ níky: „Kolik děti by tak zcela přirozeně, už v nejútlejším věku, odvrátil od cesty zločinu a zhýralosti pouhý pohled na medailony svých ctnost­ ných předků." Sklo z jednoho nebožtíka by mělo vystačit k odlití dvou medailonů, z nichž jeden by se umístil na hřbitově a ten druhý, přenosný, by mohla rodina vozit s sebou při všech svých cestách, podobně jako mourning picture. „Chtěl bych, aby se to z dětí, které by se nejlépe chovalo k rodi-

SMRT BLÍZKÉHO

263

čúm, bližním a k vlasti, sralo přirozeným dědicem kosterních ostatků, popela a medailonů svých předků. Aby je mohlo mít neustále u sebe a převážet je jako nábytek, ovšem s tou podmínkou, že za ně bude od­ povědné zbytku příbuzných a ukáže je pokaždé, když o to někdo z ro­ diny požádá.“ Jedinou nevýhodou je, že tento sled úkonů je velmi nákladný, lak po­ stupovat v případě chudých, kteří jej nebudou moci uhradit? Našeho autora nezaskočil ani tento problém, jeho vynalézavost je bezbřehá. „Osoby ne dosti bohaté na to, aby mohly zaplatit náklady na zeskel­ natění, které by si však přesto přál}’ získat alespoň kostru svého mi­ lovaného zesnulého, by si ji mohly vyžádat a byla by jun dodána jen za cenu rozpuštění tkání.“ Někteří by nezaplatili ani to, třeba proto, že by nepociťovali potřebu mít doma kostry svých blízkých. Ale ani rakově kosti by nepřišly nazmar „Nevyžádané kostry by se ukládal}’ do katakomb [pod podloubím] a zbytky tkání by se pohřbívaly do jed­ né z osmi společných jam na poli Spočinutí Po roce by se z těchto kostí vyrobilo sklo, které by se využilo k vylepšeni umělecké kompozice vybraných pomníků pod podloubím. Vznikal by tak zajímavý celek a během několika málo let [diky velkému počtu nevyžádaných koster chudých] by byl dokončen nádherný a jedinečný památník. Navzdory svému nadšení měl Pierre Giraud jisté pochybnosti ohled­ né osudu svého plánu, proto nabídl jako pokusnou osobu sám sebe. Jsem natolik přesvědčen o nesmírném dobrodiní, jež by přineslo usku­ tečnění tohoto projektu, že pokud k němu nedojde před mou smrtí, přikázal jsem předem (...) aby mé tělo bylo použito jako přikladaabvpo dohodě s mydlářem nebo chirurgem - byly kosti oddělen}' od měk­ kých tkáni, maso a tuk spáleny a jejich popel společně s kostmi uložen v hrobě, jejž jsem dal speciálně pro tento účel zbudovat na zahradě svého domu, kde počkají do doby, kdy mi potomci budou moci dát vyrobit z mých kostí sklo." Stává se, že duchaplná karikatura prozradí o běžném životě víc než okázalé popisy. V našem případě jde o karikaturu nechtěnou, v níž ironická nadsázka zcela chybí, nicméně její vypovídací hodnota je znač­ ná Účelem výše popsané výstřednosti je snaha ušetřit člověka „hrůzy hrobu“, news tavit ostatky milovaných osob práchnivěni a soustředit podobu i hmotu zesnulého do jednoho předmětu. Nápad by nepřipadl nesmyslný ani knížeti di Sangro, když v 18. století bádal ve své neapol­ sko pitevně, ani doktoru Frankensreinovi. Jenže ti, stejně jako renesan­

262

DĚJINY SMRTI

„Kéž by si celé lidstvo hluboce osvojilo trvale plamou pravdu, že to­ mu, kdo nemá v úctě mrtvé, chybí jen krůček k vražděni živých." Giraudův plán vychází z projektu z let 1770-1780: kolem hřbitova zeď s podloubím, uprostřed pyramida; tady však podobnost končí, pro­ tože v dolní časti pyramidy je kremační pec a sloupy podloubí jsou ze skla vyrobeného „z lidských kostí vykopaných na starvch opuštěných hřbitovech. [...] Pokud by se někdo obtížně smiřoval s tímto ušlechti­ lým použitím vzácných lidských ostatků, moldy by je nahradil kosti domácích zvířat.“ Náhrobkový mobiliář v podloubí tvoří rovněž skle­ něné medailony a pamětní desky. Kremační pec sestává ze „čtyř komor schopných pojmout jednoho, dva, tři nebo čtyři nebožtíky ponořené v takzvaném mydlářském louhu [...] Živočišné tkáně nejprve zrosolovarějí a potom se promění v popel; rento popel je vhodný k umístění za medailon s portrétem zesnulého, nebo ho lze dokonce přidat do hmoty určené k zesklovatění." Projekt ma dva dodatky: Jak vyrobit dobrý mydlářský louh schopný rozpustit lidské tkáně a. Jak vyrobit sklo z lidských kostí, jejichž autorem je Dartigues. Získané sklo je novou podobou lidského těla, tentokrát nepomíji­ vou a nezničitelnou. Je to surový materiál. Co s nim? „První možností, která náboženské představivosti lahodí nejvíce (...) [by bylo] odlít z to­ hoto skla malou bustu v podobě nebožtíka, přičemž forma by se zho­ tovila ještě za jeho života Každý ihned pochopí, jakou útěchu by citlivé duši přineslo vlastnictví busty z příjemného materiálu, jež by měla tu neocenitelnou přednost, že by byla portrétem otce, matky, manželky, dítěte, přítele, zkrátka kterékoli milované bytosti, vytvořeným z téže hmoty jako kdysi jejich tělo.“ K tomuto účelu se však získané sklo bo­ hužel nehodí, protože je málo tekuté. Nejlépe by se zužitkovalo tak, že by se „podobizna zesnulého vytesala jako basreliéf. z něj by se odlila dutá forma a do té by se pak nalilo sklo“. lakto získané medailony by se pak společně s epitafem umísťovaly v podloubí. Snadno si lze představit, jak by to účinkovalo na návštěv­ níky: „Kolik děti by tak zcela přirozeně, už v nejútlejším věku, odvrátil od cesty zločinu a zhýralosti pouhý pohled na medailony svých ctnost­ ných předků." Sklo z jednoho nebožtíka by mělo vystačit k odlití dvou medailonů, z nichž jeden by se umístil na hřbitově a ten druhý, přenosný, by mohla rodina vozit s sebou při všech svých cestách, podobně jako mourning picture. „Chtěl bych, aby se to z dětí, které by se nejlépe chovalo k rodi-

SMRT BLÍZKÉHO

263

čúm, bližním a k vlasti, sralo přirozeným dědicem kosterních ostatků, popela a medailonů svých předků. Aby je mohlo mít neustále u sebe a převážet je jako nábytek, ovšem s tou podmínkou, že za ně bude od­ povědné zbytku příbuzných a ukáže je pokaždé, když o to někdo z ro­ diny požádá.“ Jedinou nevýhodou je, že tento sled úkonů je velmi nákladný, lak po­ stupovat v případě chudých, kteří jej nebudou moci uhradit? Našeho autora nezaskočil ani tento problém, jeho vynalézavost je bezbřehá. „Osoby ne dosti bohaté na to, aby mohly zaplatit náklady na zeskel­ natění, které by si však přesto přál}’ získat alespoň kostru svého mi­ lovaného zesnulého, by si ji mohly vyžádat a byla by jun dodána jen za cenu rozpuštění tkání.“ Někteří by nezaplatili ani to, třeba proto, že by nepociťovali potřebu mít doma kostry svých blízkých. Ale ani rakově kosti by nepřišly nazmar „Nevyžádané kostry by se ukládal}’ do katakomb [pod podloubím] a zbytky tkání by se pohřbívaly do jed­ né z osmi společných jam na poli Spočinutí Po roce by se z těchto kostí vyrobilo sklo, které by se využilo k vylepšeni umělecké kompozice vybraných pomníků pod podloubím. Vznikal by tak zajímavý celek a během několika málo let [diky velkému počtu nevyžádaných koster chudých] by byl dokončen nádherný a jedinečný památník. Navzdory svému nadšení měl Pierre Giraud jisté pochybnosti ohled­ né osudu svého plánu, proto nabídl jako pokusnou osobu sám sebe. Jsem natolik přesvědčen o nesmírném dobrodiní, jež by přineslo usku­ tečnění tohoto projektu, že pokud k němu nedojde před mou smrtí, přikázal jsem předem (...) aby mé tělo bylo použito jako přikladaabvpo dohodě s mydlářem nebo chirurgem - byly kosti oddělen}' od měk­ kých tkáni, maso a tuk spáleny a jejich popel společně s kostmi uložen v hrobě, jejž jsem dal speciálně pro tento účel zbudovat na zahradě svého domu, kde počkají do doby, kdy mi potomci budou moci dát vyrobit z mých kostí sklo." Stává se, že duchaplná karikatura prozradí o běžném životě víc než okázalé popisy. V našem případě jde o karikaturu nechtěnou, v níž ironická nadsázka zcela chybí, nicméně její vypovídací hodnota je znač­ ná Účelem výše popsané výstřednosti je snaha ušetřit člověka „hrůzy hrobu“, news tavit ostatky milovaných osob práchnivěni a soustředit podobu i hmotu zesnulého do jednoho předmětu. Nápad by nepřipadl nesmyslný ani knížeti di Sangro, když v 18. století bádal ve své neapol­ sko pitevně, ani doktoru Frankensreinovi. Jenže ti, stejně jako renesan­

264

DĚJINY SMRTI

ční alchymisté, hledali podstatu bytí. Pierre Giraud však usiloval o to. aby zesnuly zůstal přítomen. Dopustil se však chyby, kterou poškodil důvěryhodnost svého projektu mluvil smíšenou řeči dvou naprosto rozdílných období, období, kdy mrtvola slibovala prozrazení tajemství ávota tomu, kdo ji rozpitvá, a období, kdy mrtvola nabízela tomu, kdo se na n i dívá, iluzi, že zesnulý je ještě stále s ním.

DEKRET Z 23. PRAIR1ALU ROKU XII (12. ČERVNA 1804) Ve druhé polovině 18. století se lidé živě zajímali o problematiku po­ hřbívání. Důvody jejich zájmu se měnily, vážnost přístupu nikoli. Ná­ boženský a církevní akt pohřbívání se nejprve proměnil v záležitost ochrany zdraví a veřejného pořádku, postupem času však opět získal zbožný náboj, byla to však zbožnost bez vyznání a bez církve, jakýsi kult vzpomínek a v krajním případě víra v určitou formu posmrtného živo­ ta, která neodpovídala křesťanským dogmatům. Dlouhodobá diskuse o pohřbíváni se ve Francií dočkala oficiálního závěru. Dekret z 23. prairialu roku XII (12. června 1804) přinesl zákonnou úpravu pohřbívání a správy hřbitovů, která - s výjimkou několika úprav - platí dodnes. Státní správa všech režimů neustále zmenšovala morální a náboženský dosah dekretu, až se proměnil v prosté opatřeni zabezpečující veřejnou hygienu, což zcela jistě nebylo hlavním úmyslem jeho strůjců. Dekret spíše než zákonnou úpravu připomíná zakládací listinu nového kultu kultu mrtvých. Toho si ovšem povšimneme jen v případě, když si uvě­ domíme, že je vyústěním padesáti let přemýšlení a znepokojivých úvah. Dekret s konečnou platností potvrzuje zákaz pohřbívání v kostelích a ve městech, přičemž hřbitov musí být vzdálen od hranice města nej­ méně 35 až 40 metrů. Dekret zachází dál než plány hřbitovů z roku 1801, které zachováva­ ly zásadu pohřbívání chudých do společných hrobů. Zavádí pravidlo, že těla se nesmějí klást nad sebe, ale vždy jen vedle sebe. Přináší tedy úplnou změnu zvyklostí. Pohřbívání do zvláštního hrobu, dosud vy­ hlazené jen těm, kdo si toto právo zakoupili, se mění v obecně platnou

normu: vzájemně odděleny musí být dokonce i hroby chudých (tato zasada byla později z ekonomických důvodů poopravena, zrušila se povinnost oddělovat hroby chudých, ale povinnost ukládat těla do rak­

SMRT BLÍZKÉHO

265

ví zůstala zachována: s pytli a hrubými dřevěnými bednami byl konec). Chudí tedy byli a dodnes jsou (?) pohřbíváni jeden vedle druhého do dlouhých souvislých výkopů. Dekret přesně stanovuje vzdálenost mezi hroby i jejich hloubku. Žádný hrob se nesmí otevřít a znovu použít před uplynutím pětileté lhůty. „Proto bude pozemek určený k pohřbí­ vání pětkrát větší než předpokládaný roční počet pochovaných .“ V dů­ sledku tohoto opatření se hřbitovy zvětšily a zabraly velké plochy, rak

typické pro městské krajiny 19. století. Hřbitov bude mít zahradní úpravu: „Plocha bude osázena, přičemž budou přijata náležitá opatření, aby se nebránilo volnému proudění vzduchu.” Na takto pojatém společném hřbitově bude možné zakoupit místo na hrob a postavit si na něm náhrobek. Protože však roto povolení pod­ léhá určitým omezením, hovoří se o propůjčeni (koncesi): „Umožní-li to velikost hřbitova, bude možné propůjčit část pozemku zájemcům o zvláštní a oddělené místo pro stavbu hrobky, pomníku či náhrobku pro sebe a své příbuzné nebo potomky. Místo však bude propůjčeno pouze tomu, kdo založí fundad ve prospěch chudých a špitálů nebo poskytne dar na jejich podporu, a to nezávisle na sumě, již za propůjče­ ni místa zaplatí obci.“ Jde o princip trvalé koncese. Bezpochyby pano­ vala domněnka, že bude udělována jen výjimečně, že bude vzácná jako pohřbívání v kostelích za starého režimu. Trvalá koncese byla proto vázána na zbožné fundace, jak je známe z tradičních závětí. A pravda je, že zpočátku se o něco, co tehdy ještě vypadalo jako privilegium, příliš mnoho uživatelů - mohu-li je rak nazvat - nehlásilo. Později byl nový hřbitov Pěre-Lachaise naplánován z finančních a prestižních důvodů jako hřbitov přepychový, vyhrazený jen trvalým koncesionářům. Léon de Lanzac de Laborie k tomu poznamenal, ale až v roce 1906: „Sotva uvěřitelná věc. zámožní Pařižané dávali najevo všechno možné, jen ne horlivý zájem o nový hřbitov.“ Tento postoj lze „vysvětlit velkou vzdále­ ností (...) a skutečností, že užívání trvalých koncesí se ještě nestalo zvy­ kem“.4") Nákup koncesí doporučovali jen zakladatelé kultu mrtvých a svého druhu proroci, to jest autoři a čtenáři návrhů a memorand,

které jsme tu probírali. Rychle si však získali základnu věrných. Počáteční zdrženlivost tak

ještě více podtrhuje následné nadšení. Trvalé koncese byly nakonec tak početné, že na hřbitovech bylo už v první polované 19. století málo místa „Trvalé koncese, jejichž počet

264

DĚJINY SMRTI

ční alchymisté, hledali podstatu bytí. Pierre Giraud však usiloval o to. aby zesnuly zůstal přítomen. Dopustil se však chyby, kterou poškodil důvěryhodnost svého projektu mluvil smíšenou řeči dvou naprosto rozdílných období, období, kdy mrtvola slibovala prozrazení tajemství ávota tomu, kdo ji rozpitvá, a období, kdy mrtvola nabízela tomu, kdo se na n i dívá, iluzi, že zesnulý je ještě stále s ním.

DEKRET Z 23. PRAIR1ALU ROKU XII (12. ČERVNA 1804) Ve druhé polovině 18. století se lidé živě zajímali o problematiku po­ hřbívání. Důvody jejich zájmu se měnily, vážnost přístupu nikoli. Ná­ boženský a církevní akt pohřbívání se nejprve proměnil v záležitost ochrany zdraví a veřejného pořádku, postupem času však opět získal zbožný náboj, byla to však zbožnost bez vyznání a bez církve, jakýsi kult vzpomínek a v krajním případě víra v určitou formu posmrtného živo­ ta, která neodpovídala křesťanským dogmatům. Dlouhodobá diskuse o pohřbíváni se ve Francií dočkala oficiálního závěru. Dekret z 23. prairialu roku XII (12. června 1804) přinesl zákonnou úpravu pohřbívání a správy hřbitovů, která - s výjimkou několika úprav - platí dodnes. Státní správa všech režimů neustále zmenšovala morální a náboženský dosah dekretu, až se proměnil v prosté opatřeni zabezpečující veřejnou hygienu, což zcela jistě nebylo hlavním úmyslem jeho strůjců. Dekret spíše než zákonnou úpravu připomíná zakládací listinu nového kultu kultu mrtvých. Toho si ovšem povšimneme jen v případě, když si uvě­ domíme, že je vyústěním padesáti let přemýšlení a znepokojivých úvah. Dekret s konečnou platností potvrzuje zákaz pohřbívání v kostelích a ve městech, přičemž hřbitov musí být vzdálen od hranice města nej­ méně 35 až 40 metrů. Dekret zachází dál než plány hřbitovů z roku 1801, které zachováva­ ly zásadu pohřbívání chudých do společných hrobů. Zavádí pravidlo, že těla se nesmějí klást nad sebe, ale vždy jen vedle sebe. Přináší tedy úplnou změnu zvyklostí. Pohřbívání do zvláštního hrobu, dosud vy­ hlazené jen těm, kdo si toto právo zakoupili, se mění v obecně platnou

normu: vzájemně odděleny musí být dokonce i hroby chudých (tato zasada byla později z ekonomických důvodů poopravena, zrušila se povinnost oddělovat hroby chudých, ale povinnost ukládat těla do rak­

SMRT BLÍZKÉHO

265

ví zůstala zachována: s pytli a hrubými dřevěnými bednami byl konec). Chudí tedy byli a dodnes jsou (?) pohřbíváni jeden vedle druhého do dlouhých souvislých výkopů. Dekret přesně stanovuje vzdálenost mezi hroby i jejich hloubku. Žádný hrob se nesmí otevřít a znovu použít před uplynutím pětileté lhůty. „Proto bude pozemek určený k pohřbí­ vání pětkrát větší než předpokládaný roční počet pochovaných .“ V dů­ sledku tohoto opatření se hřbitovy zvětšily a zabraly velké plochy, rak

typické pro městské krajiny 19. století. Hřbitov bude mít zahradní úpravu: „Plocha bude osázena, přičemž budou přijata náležitá opatření, aby se nebránilo volnému proudění vzduchu.” Na takto pojatém společném hřbitově bude možné zakoupit místo na hrob a postavit si na něm náhrobek. Protože však roto povolení pod­ léhá určitým omezením, hovoří se o propůjčeni (koncesi): „Umožní-li to velikost hřbitova, bude možné propůjčit část pozemku zájemcům o zvláštní a oddělené místo pro stavbu hrobky, pomníku či náhrobku pro sebe a své příbuzné nebo potomky. Místo však bude propůjčeno pouze tomu, kdo založí fundad ve prospěch chudých a špitálů nebo poskytne dar na jejich podporu, a to nezávisle na sumě, již za propůjče­ ni místa zaplatí obci.“ Jde o princip trvalé koncese. Bezpochyby pano­ vala domněnka, že bude udělována jen výjimečně, že bude vzácná jako pohřbívání v kostelích za starého režimu. Trvalá koncese byla proto vázána na zbožné fundace, jak je známe z tradičních závětí. A pravda je, že zpočátku se o něco, co tehdy ještě vypadalo jako privilegium, příliš mnoho uživatelů - mohu-li je rak nazvat - nehlásilo. Později byl nový hřbitov Pěre-Lachaise naplánován z finančních a prestižních důvodů jako hřbitov přepychový, vyhrazený jen trvalým koncesionářům. Léon de Lanzac de Laborie k tomu poznamenal, ale až v roce 1906: „Sotva uvěřitelná věc. zámožní Pařižané dávali najevo všechno možné, jen ne horlivý zájem o nový hřbitov.“ Tento postoj lze „vysvětlit velkou vzdále­ ností (...) a skutečností, že užívání trvalých koncesí se ještě nestalo zvy­ kem“.4") Nákup koncesí doporučovali jen zakladatelé kultu mrtvých a svého druhu proroci, to jest autoři a čtenáři návrhů a memorand,

které jsme tu probírali. Rychle si však získali základnu věrných. Počáteční zdrženlivost tak

ještě více podtrhuje následné nadšení. Trvalé koncese byly nakonec tak početné, že na hřbitovech bylo už v první polované 19. století málo místa „Trvalé koncese, jejichž počet

266

267

DÉJINV SMRTI

SMRTBlJZKĚHO

a poměr rosdy v důsledku bohatnutí obyvatelstva a klesající hodnotě peněz, zmenšovaly každý rok použitelné plochy.“41) Koncem 19. století zabíraly tři čtvrtiny plochy pařížských hřbitovů. Místa propůjčovaná na pět let a bezplatné výkopy byly potlačeny a zabíraly už jen minimál­ ní plochu; naprou tomu trvalé koncese, které se měly původně udělo­ vat jen výjimečně. si kupovali i lide ze skrovných sociálních poměrů. Rozšířil se i další zvyk, s nimž navrhovatelé prairialového dekretu vůbec nepočítali. Dekret totiž zaručoval, „že každý jed notlivec má prá­

vlastnictví, přestože ji nesměli prodávat a mohli ji jen dědit. Na straně druhé byl na každém propůjčeném místě postaven pomník, v někte­ rých zemích, například ve Francii a Itálii, to byl často pomník objemný. Představa bezejmenného a neviditelného hrobu budila odpor Zvyky, které se ujaly na hřbitovech po vydám prairialového dekretu, bylý pravým opakem zvyků starého režimu Od chvíle, kdy se těla pře­ stala vrstvit na sebe, se individuální úprava místa posledního odpočin­ ku srala pravidlem bez výjimky. Dědičné vlastnictví hrobu, které kdysi existovalo jen ve vzácných případech koncese na kapli, se nyní rozšířilo na celou střední vrstvu a výše. Pomník se z výjimky proměnil v pravidlo. V novém pořádku poznáváme představy autorů projektů a memo­ rand z roku 1801, týkajících se společného hřbitova. Ti mimo jiné do­ poručovali i pohřbíváni v soukromí. Prainalový dekret jim vyhověl i v tomto bodě: „Každá osoba smí byt pohřbena na vlastním pozem­ ku. pokud zmíněný pozemek leží v předepsané vzdálenosti za hranicí města či obce.“ V takovém případě se nevyžadovalo žádné zvláštní po­ volení, ale později obecní úřady zavedly povolení diskrečni. spadající pod kontrolní pravomoc prefekta Počátkem 19. století si tedy každý člověk molů vybrat, zda se nechá pohřbít na společném hřbitově nebo

vo, aniž musí žádat o povolení, označit hrob svého příbuzného nebo přítele náhrobním kamenem nebo jiným znakem tak, jak bylo dosud zvykem“. Stoji za zmínku, že v textech z přelomu 18. a 19. století je příteli ponecháno místo vedle příbuzného, místo, jež mu náleželo v zá­ větích ze 17.-18. století. Později přítel zmizí docela, zbudou jen rodinní příslušníci. Používání náhrobních kamenů a „obrub", jak říká autor jedné po­ hřební příručky, se velmi rychle rozšířilo: na hřbitově Pěre-Lachaise bylo v roce 1804 rozmístěno 113 náhrobních kamenů, které sem byly převezeny ze zrušených pařížských hřbitovů. V roce 1805 bylo umístěno 14 nových náhrobních kamenů a potom se situace vyvíjela takto:

1806 1807 1808 1810 1811 1812 1813 1814 1815 1814-1830

19 26 51 76 96 130 242 509 635 30 000 (1 879 ročně)

V roce 1889 napsal jeden bývalý správce hřbitova: „Lze se domnívat, že v roce 1804 [rok vydání prairialového dekretu] nikdo neočekával rak velké rozšíření tohoto způsobu pohřbívání. [.,.] Tak mimořádný nárůst byl prostě nepředvídatelný.“42) Na jedné straně začali lidé považovat za ponižující, pokud nezís­ kali dlouhodobou koncesi; koncesi trvalou dokonce pokládali za své

na vlastním pozemku. Zbývalo stanovit podobu pohřebního obřadu samého a určit, kdo bude pověřen jeho zařizováním. Plány z roku 1801 předvídaly obřad světský, spadající pod pravomoc úředníků, nikoli knéží; úkony, které popisují, jsou dodnes součástí světských pohřbů, například házeni „květin a zelených snítek“ do jámy. V době před pramalém roku XII se úřady pokusily zlepšit podmínky přepravy nebožtíků na hřbitovy, a proto ji svěřily soukromému podni­ ku; jeho finanční požadavky však velmi brzy překročily únosnou mez. Prainalový' dekret 1804 proto vrátil monopol na pohřební službu zadu­ sím. Další dekret (1806) stanovil ceník; ceny byly odstupňovány podle toho, ze které společenské třídy nebožtík pocházel: nadmíru rozhořče­ ný senátor Henri Grégoire si do svého výtisku dekretu poznamenal: „Skandál! Třídně rozdělovat lidi, kteří předstupují před Boha jen se

svými dobrými a špatnými skutky.“43) Pařížská záduši pověřila zařizováním pohřbů jednu obchodní spo­ lečnost. Monopol záduši a vlastnictví hřbitovů později převzaly obecní rady. Na rozdíl od Spojených států tedy ve Francii neexistovaly sou-

266

267

DÉJINV SMRTI

SMRTBlJZKĚHO

a poměr rosdy v důsledku bohatnutí obyvatelstva a klesající hodnotě peněz, zmenšovaly každý rok použitelné plochy.“41) Koncem 19. století zabíraly tři čtvrtiny plochy pařížských hřbitovů. Místa propůjčovaná na pět let a bezplatné výkopy byly potlačeny a zabíraly už jen minimál­ ní plochu; naprou tomu trvalé koncese, které se měly původně udělo­ vat jen výjimečně. si kupovali i lide ze skrovných sociálních poměrů. Rozšířil se i další zvyk, s nimž navrhovatelé prairialového dekretu vůbec nepočítali. Dekret totiž zaručoval, „že každý jed notlivec má prá­

vlastnictví, přestože ji nesměli prodávat a mohli ji jen dědit. Na straně druhé byl na každém propůjčeném místě postaven pomník, v někte­ rých zemích, například ve Francii a Itálii, to byl často pomník objemný. Představa bezejmenného a neviditelného hrobu budila odpor Zvyky, které se ujaly na hřbitovech po vydám prairialového dekretu, bylý pravým opakem zvyků starého režimu Od chvíle, kdy se těla pře­ stala vrstvit na sebe, se individuální úprava místa posledního odpočin­ ku srala pravidlem bez výjimky. Dědičné vlastnictví hrobu, které kdysi existovalo jen ve vzácných případech koncese na kapli, se nyní rozšířilo na celou střední vrstvu a výše. Pomník se z výjimky proměnil v pravidlo. V novém pořádku poznáváme představy autorů projektů a memo­ rand z roku 1801, týkajících se společného hřbitova. Ti mimo jiné do­ poručovali i pohřbíváni v soukromí. Prainalový dekret jim vyhověl i v tomto bodě: „Každá osoba smí byt pohřbena na vlastním pozem­ ku. pokud zmíněný pozemek leží v předepsané vzdálenosti za hranicí města či obce.“ V takovém případě se nevyžadovalo žádné zvláštní po­ volení, ale později obecní úřady zavedly povolení diskrečni. spadající pod kontrolní pravomoc prefekta Počátkem 19. století si tedy každý člověk molů vybrat, zda se nechá pohřbít na společném hřbitově nebo

vo, aniž musí žádat o povolení, označit hrob svého příbuzného nebo přítele náhrobním kamenem nebo jiným znakem tak, jak bylo dosud zvykem“. Stoji za zmínku, že v textech z přelomu 18. a 19. století je příteli ponecháno místo vedle příbuzného, místo, jež mu náleželo v zá­ větích ze 17.-18. století. Později přítel zmizí docela, zbudou jen rodinní příslušníci. Používání náhrobních kamenů a „obrub", jak říká autor jedné po­ hřební příručky, se velmi rychle rozšířilo: na hřbitově Pěre-Lachaise bylo v roce 1804 rozmístěno 113 náhrobních kamenů, které sem byly převezeny ze zrušených pařížských hřbitovů. V roce 1805 bylo umístěno 14 nových náhrobních kamenů a potom se situace vyvíjela takto:

1806 1807 1808 1810 1811 1812 1813 1814 1815 1814-1830

19 26 51 76 96 130 242 509 635 30 000 (1 879 ročně)

V roce 1889 napsal jeden bývalý správce hřbitova: „Lze se domnívat, že v roce 1804 [rok vydání prairialového dekretu] nikdo neočekával rak velké rozšíření tohoto způsobu pohřbívání. [.,.] Tak mimořádný nárůst byl prostě nepředvídatelný.“42) Na jedné straně začali lidé považovat za ponižující, pokud nezís­ kali dlouhodobou koncesi; koncesi trvalou dokonce pokládali za své

na vlastním pozemku. Zbývalo stanovit podobu pohřebního obřadu samého a určit, kdo bude pověřen jeho zařizováním. Plány z roku 1801 předvídaly obřad světský, spadající pod pravomoc úředníků, nikoli knéží; úkony, které popisují, jsou dodnes součástí světských pohřbů, například házeni „květin a zelených snítek“ do jámy. V době před pramalém roku XII se úřady pokusily zlepšit podmínky přepravy nebožtíků na hřbitovy, a proto ji svěřily soukromému podni­ ku; jeho finanční požadavky však velmi brzy překročily únosnou mez. Prainalový' dekret 1804 proto vrátil monopol na pohřební službu zadu­ sím. Další dekret (1806) stanovil ceník; ceny byly odstupňovány podle toho, ze které společenské třídy nebožtík pocházel: nadmíru rozhořče­ ný senátor Henri Grégoire si do svého výtisku dekretu poznamenal: „Skandál! Třídně rozdělovat lidi, kteří předstupují před Boha jen se

svými dobrými a špatnými skutky.“43) Pařížská záduši pověřila zařizováním pohřbů jednu obchodní spo­ lečnost. Monopol záduši a vlastnictví hřbitovů později převzaly obecní rady. Na rozdíl od Spojených států tedy ve Francii neexistovaly sou-

268

DĚJINY SMRTI

SMRT BLÍZKEl10

kromě hřbitovy; všechny byly - a dodnes jsou - obecní. Mohlo to však

byt jinak. Obecní a městský status hřbitovů je výsledkem nedůvěry jak v církev, tak ve zmíněnou obchodní společnost. Jenže vývoj ve Francii směřoval ke znovunastolení katolické víry a k jejímu uznáni za státní náboženství. Proto se upustilo od všech pDkusů zavést občanský a národní pohřeb pod taktovkou městských úředníků a vně církve, k nimž docházelo od 70. let 18. století, a obnov.ly se tradiční předrevoluční zvyky. Pohřby se opět sraly církevní Záležitosti. Na Paříž zaměřený dekret z 18. srpna 1811 stanovil, že pře­ voz nebožtíka do kostela je povinný, s výhradou písemného odvolání Od roku 1802 se začaly znovu objevovat velké pohřby křísící zašlou slávu starého režimu. Pro náramně spokojené Panžany představovalv vítanou podívanou; jejich velkolepost považovali za příslib rozvoje ob­ chodu. „Dnes [9. února 1802] byl pohřben ex-vévodade Bouillon s pře­ pychovou okázalostí, jakou jsme už dlouho neviděli. Padesát chudých v věrných soukenných oděvech a s pochodní v ruce [jako ve starých průvodech, ale bez žebravých řádů a výpomocných kněží] doprovázelo pohřební vůz ražený šesti koňmi, za nímž jelo deset vozů potažených ccrnym suknem a dvacet vozů měšťanských“; vozy byly novinkou, již si vynutila velká vzdálenost mimoměstských hřbitovů. Tchyně generála Andoche Junota měla právo na tři sta chudých a přes padesát sluhů a služebných.44) Jde snad - svůdná to domněnka - o návrat k náboženským tradicím a k církevní okázalosti starého režimu? Lidé z počátku 19. století si mysleli pravý oPak. Autor průvodce po hřbitově Pěre-Lachaise, wdaného v roce 1836, soudil, že v církevním období se pohřby odbývaly a že kult mrtvých je novinka zavedená v revolučním období:45) „Přepravu chudých na hřbitov provázely kdysi nepořádky, nevázanost a neúcta, zatímco dnes jejich poslední cesta probíhá v ovzduší svědomitosti zbozneho rozjímání a sebeovládánf.“ V době církevních pohřbů se’ rychle odříkaly modlitby a mrtvý se hodil na hromadu do společné jamy. „Tento odpudivý stav věcí nám už naštěstí slzy do očí nevhání. [...] Ta proklatá revoluce, na niž dnešní pisálkové svádějí všechno zlé co se stalo za posledních čtyřicet let, aniž jsou ochotní přiznat jí sebe­ menší zásluhy, přinesla Paříži změnu v této nadmíru zajímavé části občanského práva."

269

SOUKROMÉ HROBY V 19. STOLETÍ Jacques Delille zemřel 1 května 1813. Jeho tělo bylo po šest dni vysta­ veno na slavnostním lůžku v aule College de France; měl lehce nalíčený obličej a vavřínový věnec na hlavě. Ve svých básních O zahradách (Des Jardins) oslavoval hrob v lůně přírody

„Přijďte sem, vy všichni s duší rozjimavou. jež žije slastí melancholie smutnou. Pohleďte na hrobku a břízu ohebnou, babylonské vrby nápodobu chmurnou, jak sprškou listí z dlouhých větví, ovislých a pažím podobných, nad náhrobkem truchlí.“ A pokud nemáte ani příbuzné, ani přátele, které byste mohli pohřbít na své zahradě, nevadí, vezměte za svůj hrob chudého rolníka

„Stydíte se okrášlit ty skrovné row? Utěšte zesnulé za jejich životy, za náhrobek vyměňte jim hrubý kámen, ctnosti jejich a vísky žal vryjte na něj.“

Vytvoříte tak kouzelné místo k procházkám:

„(...) často kouzlo nechtěné připoutá pohled váš k ohradě posvátné.“ Hrob je nezbytnou okrasou každé zahrady, určenou k rozjímáni. Delille chce spočinout právě tam, nikoli na obecním hřbitově. Proto svěřuje manželce:

„Vyslechni tedy, než mi zatlačíš oči, mou prosbu poslední, již s tebou se loučím: Naději hýčkám a toužebné mám přání, až skončí krátké života putování, u bublavého potůčku že spát budu ve stínu keře neb staletého dubu.“

268

DĚJINY SMRTI

SMRT BLÍZKEl10

kromě hřbitovy; všechny byly - a dodnes jsou - obecní. Mohlo to však

byt jinak. Obecní a městský status hřbitovů je výsledkem nedůvěry jak v církev, tak ve zmíněnou obchodní společnost. Jenže vývoj ve Francii směřoval ke znovunastolení katolické víry a k jejímu uznáni za státní náboženství. Proto se upustilo od všech pDkusů zavést občanský a národní pohřeb pod taktovkou městských úředníků a vně církve, k nimž docházelo od 70. let 18. století, a obnov.ly se tradiční předrevoluční zvyky. Pohřby se opět sraly církevní Záležitosti. Na Paříž zaměřený dekret z 18. srpna 1811 stanovil, že pře­ voz nebožtíka do kostela je povinný, s výhradou písemného odvolání Od roku 1802 se začaly znovu objevovat velké pohřby křísící zašlou slávu starého režimu. Pro náramně spokojené Panžany představovalv vítanou podívanou; jejich velkolepost považovali za příslib rozvoje ob­ chodu. „Dnes [9. února 1802] byl pohřben ex-vévodade Bouillon s pře­ pychovou okázalostí, jakou jsme už dlouho neviděli. Padesát chudých v věrných soukenných oděvech a s pochodní v ruce [jako ve starých průvodech, ale bez žebravých řádů a výpomocných kněží] doprovázelo pohřební vůz ražený šesti koňmi, za nímž jelo deset vozů potažených ccrnym suknem a dvacet vozů měšťanských“; vozy byly novinkou, již si vynutila velká vzdálenost mimoměstských hřbitovů. Tchyně generála Andoche Junota měla právo na tři sta chudých a přes padesát sluhů a služebných.44) Jde snad - svůdná to domněnka - o návrat k náboženským tradicím a k církevní okázalosti starého režimu? Lidé z počátku 19. století si mysleli pravý oPak. Autor průvodce po hřbitově Pěre-Lachaise, wdaného v roce 1836, soudil, že v církevním období se pohřby odbývaly a že kult mrtvých je novinka zavedená v revolučním období:45) „Přepravu chudých na hřbitov provázely kdysi nepořádky, nevázanost a neúcta, zatímco dnes jejich poslední cesta probíhá v ovzduší svědomitosti zbozneho rozjímání a sebeovládánf.“ V době církevních pohřbů se’ rychle odříkaly modlitby a mrtvý se hodil na hromadu do společné jamy. „Tento odpudivý stav věcí nám už naštěstí slzy do očí nevhání. [...] Ta proklatá revoluce, na niž dnešní pisálkové svádějí všechno zlé co se stalo za posledních čtyřicet let, aniž jsou ochotní přiznat jí sebe­ menší zásluhy, přinesla Paříži změnu v této nadmíru zajímavé části občanského práva."

269

SOUKROMÉ HROBY V 19. STOLETÍ Jacques Delille zemřel 1 května 1813. Jeho tělo bylo po šest dni vysta­ veno na slavnostním lůžku v aule College de France; měl lehce nalíčený obličej a vavřínový věnec na hlavě. Ve svých básních O zahradách (Des Jardins) oslavoval hrob v lůně přírody

„Přijďte sem, vy všichni s duší rozjimavou. jež žije slastí melancholie smutnou. Pohleďte na hrobku a břízu ohebnou, babylonské vrby nápodobu chmurnou, jak sprškou listí z dlouhých větví, ovislých a pažím podobných, nad náhrobkem truchlí.“ A pokud nemáte ani příbuzné, ani přátele, které byste mohli pohřbít na své zahradě, nevadí, vezměte za svůj hrob chudého rolníka

„Stydíte se okrášlit ty skrovné row? Utěšte zesnulé za jejich životy, za náhrobek vyměňte jim hrubý kámen, ctnosti jejich a vísky žal vryjte na něj.“

Vytvoříte tak kouzelné místo k procházkám:

„(...) často kouzlo nechtěné připoutá pohled váš k ohradě posvátné.“ Hrob je nezbytnou okrasou každé zahrady, určenou k rozjímáni. Delille chce spočinout právě tam, nikoli na obecním hřbitově. Proto svěřuje manželce:

„Vyslechni tedy, než mi zatlačíš oči, mou prosbu poslední, již s tebou se loučím: Naději hýčkám a toužebné mám přání, až skončí krátké života putování, u bublavého potůčku že spát budu ve stínu keře neb staletého dubu.“

270

DĚJINY SMRTI

To místo bude na venkově:

..V poklidu polí nechť leží skrovný rov můj.“

Takové přání není protikřesťanské, neboť zvolené místo bude vysvě­ ceno jako hřbitov: „Budiž ono místo půdou posvěcenou, již duchovni vykropi vodou svěcenou.“ A bude označeno křížem, jenž se proměnil v symbol hrobu:

„A nechť víry znamení blahoslavené (...) přinese mi vzkříšeni blahoslavené!“ Procházka soudobou literaturou nás přesvědčí, že všichni si přáli spočinout na vlastním pozemku. Jako by společný hřbitov sloužil už jen chudině a nešťastným měšťanům, kteří nevlastnili ani pole, ani zahradu daleko od města. Ve Francii se několik domácích hrobů zachovalo dodnes. Jeden z nich najdeme na předměsrí Abi-en-Provence. Tesař Joseph Sec zbohatl, založil si vlastní stavební firmu a hrobku si dal postavit vedle svého domu. Zednářský původ její ikonografie prokázal Michel Vovelle.4") Chateaubriand si chtěl „koupit malý kousek země, dlouhý dvacet a široký dvanáct stop“ v západním cípu ostrůvku Grand-Bé poblíž pří­ stavu Saint-Malo. „Chtěl bych to místo obehnat nízkou zídkou, v níž by byl zapuštěn jednoduchý plot z železného mřížoví. Uvnitř by byl jen prostý podstavec ze žuly vylámané z pobřežních skal. Do podstavce bych dal vsadit malý železný křiž. Jinak žádný nápis, ani jméno, ani datum. [...] Přeji si, aby místo mého posledního odpočinku vysvětil pan farář ze Saint-Malo. neboť především chci spočinout v posvěcené půdě.**47) Praxe soukromých hrobů se pochopitelně nezrodila ve Francii. Mu­ sela vzniknout mnohem dřív, zřejmě v anglických aristokratických kru­ zích. Například rodina Howardových si dala už v roce 1729 zbudovat v zámecké zahradě „mauzoleum“ podle vzoru Tempietta (chrámku) v římském klášteře San Pietro, postaveného podle plánů architekta Donata Bramanteho na místě, kde byl údajně ukřižován svátý Petr. Pra­

SMRT BLÍZKÉHO

271

xe soukromých hrobů se naproti tomu obecně rozšířila v anglických koloniích v Novém světě, především ve Virginii.48) Každá rodina měla svůj vlastni hřbitov na plantáži. V roce 1771 si Thomas Jefferson na­ kreslil plány pro stavbu hrobky, jež dodnes stojí na zahradě jeho domu v Monticellu. Hrob George Washingtona v Mount Vernonu zřejmé po­ sloužil jako předloha početným milovníkům venkovských pohřebních scenerií. Praxe soukromých hrobů se později rozšířila z Virginie do Nové Anglie, kde se původně pohřbívalo na hřbitovech {churchyards). Několik rodinných hřbitovů se zachovalo dodnes in situ. Ve většině případů je však v 19.-20. století obklopila nová předměstí (.suburbs). Jeden najdeme na washingtonském předměstí Hyattesville: patřil rodi­ ně Deakinsových a v nejstarším hrobě je pohřben muž. který bojoval ve válce za nezávislost. Mnohé z těchto hřbitovů však zničili pozdější majitelé pozemků, někdy však byl}-jejich náhrobní kameny (headstones). často velmi krásné, přemístěny na hřbitovy (churchyards), a tak unikly zkáze. Nutné před námi vyvstává otázka, jak je možné, že ve Francii první poloviny 19. století tento zvyk vymizel. Přesto existuji nejméně tři ob­ lasti. kde se udržel dodnes. Dvě z nich jsou protestantské (Charentes a pohoří Cévennes) a jedna katolická (Korsika). Protestantský zvyk pohřbívat na soukromá pole se obvykle vysvět­ luje tím, že po zrušení nantského ediktu odmítli protestante pohřbí­ vat své zesnulé na katolický - jediný povolený - hřbitov. Takovéto vy­ světlení však neplatí v případě Korsiky. o níž místní spisovatel Angelo Rinaldi ještě v roce 1971 napsal: „Pocházím z kraje, kde lidé za velký pe­ níz buduji hroby na okrajích silnic ze stejného důvodu, jako si kupují drahá aura - aby se blýskli svým postavením.“49) Na Korsice navíc nejde o starobylý zvyk. Před revoluci se tam pohřbívalo v kostelích a přileh­ lých hřbitovech jako všude jinde. Ke změně tradic došlo v době Josepha Sekaajacquese Delilla. Pozoruhodné je, že nový zvyk se udržel dodnes. Ve vinařském kraji Entre-deux-mers nedaleko Bordeaux najdeme na okraji silnice uprostřed vinic hrob jisté rodiny z roku 1910, označený zlomeným sloupem a ohrazený kovanou mříží. Mezi oferami leží upo­ mínka na první přijímání. Protestantská rodina přestoupivší na kato­ lickou víru? Katolická rodina dodržující protestantský zvyk, protože je to zvyk místní honorace? Je však tato zwklost francouzských protestantských krajů opravdu specificky protestantská? Nemýlíme se, považujeme-li ji za bezprostřed­

270

DĚJINY SMRTI

To místo bude na venkově:

..V poklidu polí nechť leží skrovný rov můj.“

Takové přání není protikřesťanské, neboť zvolené místo bude vysvě­ ceno jako hřbitov: „Budiž ono místo půdou posvěcenou, již duchovni vykropi vodou svěcenou.“ A bude označeno křížem, jenž se proměnil v symbol hrobu:

„A nechť víry znamení blahoslavené (...) přinese mi vzkříšeni blahoslavené!“ Procházka soudobou literaturou nás přesvědčí, že všichni si přáli spočinout na vlastním pozemku. Jako by společný hřbitov sloužil už jen chudině a nešťastným měšťanům, kteří nevlastnili ani pole, ani zahradu daleko od města. Ve Francii se několik domácích hrobů zachovalo dodnes. Jeden z nich najdeme na předměsrí Abi-en-Provence. Tesař Joseph Sec zbohatl, založil si vlastní stavební firmu a hrobku si dal postavit vedle svého domu. Zednářský původ její ikonografie prokázal Michel Vovelle.4") Chateaubriand si chtěl „koupit malý kousek země, dlouhý dvacet a široký dvanáct stop“ v západním cípu ostrůvku Grand-Bé poblíž pří­ stavu Saint-Malo. „Chtěl bych to místo obehnat nízkou zídkou, v níž by byl zapuštěn jednoduchý plot z železného mřížoví. Uvnitř by byl jen prostý podstavec ze žuly vylámané z pobřežních skal. Do podstavce bych dal vsadit malý železný křiž. Jinak žádný nápis, ani jméno, ani datum. [...] Přeji si, aby místo mého posledního odpočinku vysvětil pan farář ze Saint-Malo. neboť především chci spočinout v posvěcené půdě.**47) Praxe soukromých hrobů se pochopitelně nezrodila ve Francii. Mu­ sela vzniknout mnohem dřív, zřejmě v anglických aristokratických kru­ zích. Například rodina Howardových si dala už v roce 1729 zbudovat v zámecké zahradě „mauzoleum“ podle vzoru Tempietta (chrámku) v římském klášteře San Pietro, postaveného podle plánů architekta Donata Bramanteho na místě, kde byl údajně ukřižován svátý Petr. Pra­

SMRT BLÍZKÉHO

271

xe soukromých hrobů se naproti tomu obecně rozšířila v anglických koloniích v Novém světě, především ve Virginii.48) Každá rodina měla svůj vlastni hřbitov na plantáži. V roce 1771 si Thomas Jefferson na­ kreslil plány pro stavbu hrobky, jež dodnes stojí na zahradě jeho domu v Monticellu. Hrob George Washingtona v Mount Vernonu zřejmé po­ sloužil jako předloha početným milovníkům venkovských pohřebních scenerií. Praxe soukromých hrobů se později rozšířila z Virginie do Nové Anglie, kde se původně pohřbívalo na hřbitovech {churchyards). Několik rodinných hřbitovů se zachovalo dodnes in situ. Ve většině případů je však v 19.-20. století obklopila nová předměstí (.suburbs). Jeden najdeme na washingtonském předměstí Hyattesville: patřil rodi­ ně Deakinsových a v nejstarším hrobě je pohřben muž. který bojoval ve válce za nezávislost. Mnohé z těchto hřbitovů však zničili pozdější majitelé pozemků, někdy však byl}-jejich náhrobní kameny (headstones). často velmi krásné, přemístěny na hřbitovy (churchyards), a tak unikly zkáze. Nutné před námi vyvstává otázka, jak je možné, že ve Francii první poloviny 19. století tento zvyk vymizel. Přesto existuji nejméně tři ob­ lasti. kde se udržel dodnes. Dvě z nich jsou protestantské (Charentes a pohoří Cévennes) a jedna katolická (Korsika). Protestantský zvyk pohřbívat na soukromá pole se obvykle vysvět­ luje tím, že po zrušení nantského ediktu odmítli protestante pohřbí­ vat své zesnulé na katolický - jediný povolený - hřbitov. Takovéto vy­ světlení však neplatí v případě Korsiky. o níž místní spisovatel Angelo Rinaldi ještě v roce 1971 napsal: „Pocházím z kraje, kde lidé za velký pe­ níz buduji hroby na okrajích silnic ze stejného důvodu, jako si kupují drahá aura - aby se blýskli svým postavením.“49) Na Korsice navíc nejde o starobylý zvyk. Před revoluci se tam pohřbívalo v kostelích a přileh­ lých hřbitovech jako všude jinde. Ke změně tradic došlo v době Josepha Sekaajacquese Delilla. Pozoruhodné je, že nový zvyk se udržel dodnes. Ve vinařském kraji Entre-deux-mers nedaleko Bordeaux najdeme na okraji silnice uprostřed vinic hrob jisté rodiny z roku 1910, označený zlomeným sloupem a ohrazený kovanou mříží. Mezi oferami leží upo­ mínka na první přijímání. Protestantská rodina přestoupivší na kato­ lickou víru? Katolická rodina dodržující protestantský zvyk, protože je to zvyk místní honorace? Je však tato zwklost francouzských protestantských krajů opravdu specificky protestantská? Nemýlíme se, považujeme-li ji za bezprostřed­

272

DĚJINY SMRTI

ní důsledek tajných pohřbů z 18. století? Na začátku 19. stoičtí měli protestante přesně stejnou možnost výběru jako katolíci, a pokud da­ li - ostatně jako mnozí jim - přednost pohřbu v soukromí před obec­ ním hřbitovem, vedly je k tomu bezpochyby tytéž důvody jako všechny ostatní, a v jejich případě snad navíc i starost, aby se nesmísili s katolí­ ky (hřbitovy byly „zneutralizovány" až v roce 1881), V případě Korsiky

zůstává otázka nezodpovězena - lze tedy jen konstatovat, že soukromé pohřbívání přežívá na Korsice a ve francouzských protestantských kra­ jích. T jinde ve světě (Anglie, Spojené státy) se od tohoto zvyku ustoupilo. Hlavním důvodem byla nejistota dostupnosti hrobu v případě stále

častější změny majitele pozemku; v 19. století se totiž společnost dala do pohybu, a ve Spojených státech ještě více než ve Francii. Lřednici stárni správy nikdy neměli v lásce soukromé pohřby povo­ lené prairialovým dekretem, proto ve snaze omezit je co nejvíce vyvíjeli nátlak na místní radnice. Starostové přesto přivírali oči. Eugěne Le Roy popisuje v románu Trhán Kuba (Jacquou le Croquant), jakási farář Bonal - počátkem 19. století v nemilosti reakčního duchovenstva přál, aby byl „pochován na konci aleje [vedla od jeho domu až k hranici pozemku] pod velikým kaštanem, zasazeným ještě při narozeni jeho otce'. Romantičtí autoři často srovnávali život a smrt, rodnou hroudu a místo posledního odpočinku. ..Zákon to sice nepřipouštěl, ale staros­ ta snad o tom ani neví, a když, zneklidňovat se tím nebude.“50) Teprve dekret z 15. března 1928 nařídil, že povoleni k pohřbívání mimo obecní hřbitov nebudou nadále vydávat starostové, ale prefekti. Prefekti pak svou pravomoc přesunuli zpět na starosty všude tam, kde bylo soukromé pohřbívám už dlouho všeobecně rozšířeným zvykem. Jinde si ji ponechali a pohřby na soukromém pozemku povolovali skutečně jen výjimečně. V té době o ně však už skoro nikdo nežádal Z dnešní doby znám případ staré vdovy, která pochovala manžela do rodinné hrobky na poli v charenreském kraji. Ubohá žena k ni přes značné obtíže chodila několik svízelných let, za podzimních deštivých odpolední se vracela z návštěvy u hrobu zablácená a vyčerpaná Navíc musela čelit nátlaku nových majitelů pole, kteří vnímali hrob jako obtížnou enklávu. Nakonec požádala o přestěhování hrobu na městský hřbitov, aby jej mohla navštěvovat pohodlněji. Z téhož důvodu si o sto let dříve několik rodin v Newhavenu v Nové Anglii založilo soukromý hřbitov: lidé zjistili, že hroby na vlastních

SMRT BLÍZKÉHO

273

pozemcích se obtížně udržují, že o ně mohou snadno přijít a že mohou být dokonce i zničeny. Úcta k mrtvým vrátila soukromé hroby na obec­

ní hřbitov, „spolehlivý a nedotknutelný“.’1) Někdy, když to poloha pozemku umožňovala mohl být hrob na zahradě a současně na hřbitově. Například generál Alfred Chanzyje pohřben na rodinném panství v Buzanzy. ale jeho hrobka přesahuje na hřbitov-je vklíněna do hřbitovní zdi. Podobná situace je na nohantském panství George Sandové, jež sousedí s kostelem. Část zahrady vyhrazená rodinným hrobům je proto jakýmsi prodloužením obecního hřbitova.

NÁVŠTĚVA HŘBITOVA Kult mrtvých se tedy soustředil na obecní hřbitov. V 19. století se z něj sloty amerického historika S. Frenche - stala „kulturní instituce“ Dodal bych, že i instituce náboženská Všechno to začalo mnohem dříve v Anglii. Víme totiž (viž 6. kapito­ lu), že tam už v 18. století existovaly hřbitovy pod širým nebem s hro­ by viditelně označenými náhrobky. Angličané mívali rovněž ve zvyku skládat na počest zesnulého elegickou báseň. Bývala vytištěna na list papíru a při pohřebním obřadu se údajně připíchla na katafalk Byla něčím mezi dlouhým epitafem a smutečním projevem. Odpovídala tomu, čemu ve Francii říkáme le tombeau littéraire - „literární náhro­ bek”.“) Báseň The Elegy (napsaná roku 1749) od Thomase Graye zdánlivě také patří k tomuto žánru. Nicméně Grayův zesnulý je bezejmenný, nejde tedy o báseň příležitostnou a forma elegie slouží autorovi jen jako výrazový prostředek. Tradiční námět hrobu a zesnulého nahrazuje námětem venkovského hřbitova (country churchyard), a uvádí tak do literatury poetické kouzlo tohoto místa. Jistě, hřbitov měl své místo už v barokním divadle, tam však vyjadřoval cosi ohavně uhrančivého, co okouzlovalo nebo budilo hrůzu. Grayův hřbitov je pokojné a konejšivé místo, jakoby prodchnuté večerním klidem, jenž se po rolníkově odchodu rozhostí v usínající přírodě. Pomineme-li konec básně, vlastní elegii, chválu zesnulého, jímž je osamělý a pro naši studii nepříliš zajímavý mladý poutník, rozpozná-

272

DĚJINY SMRTI

ní důsledek tajných pohřbů z 18. století? Na začátku 19. stoičtí měli protestante přesně stejnou možnost výběru jako katolíci, a pokud da­ li - ostatně jako mnozí jim - přednost pohřbu v soukromí před obec­ ním hřbitovem, vedly je k tomu bezpochyby tytéž důvody jako všechny ostatní, a v jejich případě snad navíc i starost, aby se nesmísili s katolí­ ky (hřbitovy byly „zneutralizovány" až v roce 1881), V případě Korsiky

zůstává otázka nezodpovězena - lze tedy jen konstatovat, že soukromé pohřbívání přežívá na Korsice a ve francouzských protestantských kra­ jích. T jinde ve světě (Anglie, Spojené státy) se od tohoto zvyku ustoupilo. Hlavním důvodem byla nejistota dostupnosti hrobu v případě stále

častější změny majitele pozemku; v 19. století se totiž společnost dala do pohybu, a ve Spojených státech ještě více než ve Francii. Lřednici stárni správy nikdy neměli v lásce soukromé pohřby povo­ lené prairialovým dekretem, proto ve snaze omezit je co nejvíce vyvíjeli nátlak na místní radnice. Starostové přesto přivírali oči. Eugěne Le Roy popisuje v románu Trhán Kuba (Jacquou le Croquant), jakási farář Bonal - počátkem 19. století v nemilosti reakčního duchovenstva přál, aby byl „pochován na konci aleje [vedla od jeho domu až k hranici pozemku] pod velikým kaštanem, zasazeným ještě při narozeni jeho otce'. Romantičtí autoři často srovnávali život a smrt, rodnou hroudu a místo posledního odpočinku. ..Zákon to sice nepřipouštěl, ale staros­ ta snad o tom ani neví, a když, zneklidňovat se tím nebude.“50) Teprve dekret z 15. března 1928 nařídil, že povoleni k pohřbívání mimo obecní hřbitov nebudou nadále vydávat starostové, ale prefekti. Prefekti pak svou pravomoc přesunuli zpět na starosty všude tam, kde bylo soukromé pohřbívám už dlouho všeobecně rozšířeným zvykem. Jinde si ji ponechali a pohřby na soukromém pozemku povolovali skutečně jen výjimečně. V té době o ně však už skoro nikdo nežádal Z dnešní doby znám případ staré vdovy, která pochovala manžela do rodinné hrobky na poli v charenreském kraji. Ubohá žena k ni přes značné obtíže chodila několik svízelných let, za podzimních deštivých odpolední se vracela z návštěvy u hrobu zablácená a vyčerpaná Navíc musela čelit nátlaku nových majitelů pole, kteří vnímali hrob jako obtížnou enklávu. Nakonec požádala o přestěhování hrobu na městský hřbitov, aby jej mohla navštěvovat pohodlněji. Z téhož důvodu si o sto let dříve několik rodin v Newhavenu v Nové Anglii založilo soukromý hřbitov: lidé zjistili, že hroby na vlastních

SMRT BLÍZKÉHO

273

pozemcích se obtížně udržují, že o ně mohou snadno přijít a že mohou být dokonce i zničeny. Úcta k mrtvým vrátila soukromé hroby na obec­

ní hřbitov, „spolehlivý a nedotknutelný“.’1) Někdy, když to poloha pozemku umožňovala mohl být hrob na zahradě a současně na hřbitově. Například generál Alfred Chanzyje pohřben na rodinném panství v Buzanzy. ale jeho hrobka přesahuje na hřbitov-je vklíněna do hřbitovní zdi. Podobná situace je na nohantském panství George Sandové, jež sousedí s kostelem. Část zahrady vyhrazená rodinným hrobům je proto jakýmsi prodloužením obecního hřbitova.

NÁVŠTĚVA HŘBITOVA Kult mrtvých se tedy soustředil na obecní hřbitov. V 19. století se z něj sloty amerického historika S. Frenche - stala „kulturní instituce“ Dodal bych, že i instituce náboženská Všechno to začalo mnohem dříve v Anglii. Víme totiž (viž 6. kapito­ lu), že tam už v 18. století existovaly hřbitovy pod širým nebem s hro­ by viditelně označenými náhrobky. Angličané mívali rovněž ve zvyku skládat na počest zesnulého elegickou báseň. Bývala vytištěna na list papíru a při pohřebním obřadu se údajně připíchla na katafalk Byla něčím mezi dlouhým epitafem a smutečním projevem. Odpovídala tomu, čemu ve Francii říkáme le tombeau littéraire - „literární náhro­ bek”.“) Báseň The Elegy (napsaná roku 1749) od Thomase Graye zdánlivě také patří k tomuto žánru. Nicméně Grayův zesnulý je bezejmenný, nejde tedy o báseň příležitostnou a forma elegie slouží autorovi jen jako výrazový prostředek. Tradiční námět hrobu a zesnulého nahrazuje námětem venkovského hřbitova (country churchyard), a uvádí tak do literatury poetické kouzlo tohoto místa. Jistě, hřbitov měl své místo už v barokním divadle, tam však vyjadřoval cosi ohavně uhrančivého, co okouzlovalo nebo budilo hrůzu. Grayův hřbitov je pokojné a konejšivé místo, jakoby prodchnuté večerním klidem, jenž se po rolníkově odchodu rozhostí v usínající přírodě. Pomineme-li konec básně, vlastní elegii, chválu zesnulého, jímž je osamělý a pro naši studii nepříliš zajímavý mladý poutník, rozpozná-

274

DĚJINY SMRTI

me čtyři náměty. Prvním je příroda. Malý hřbitov leží v lůně přírody, zvoní večerní klekáni

,yill the air a solemn stillness holds.“ Smráká se a básník osaměl:

■And leaves the world to darkness and to me.“ Hroby jsou schované v trávě, pod mladými jilmy a duby. Druhým, tradičním, ale nově zpracovaným námětem je stesk po ži­ votě. Autorovi se stýská po životě celého vesnického společenství, jejž lze vyjářit třemi slov}': práce, rodina a příroda (vlast ještě ne!). Příroda: mrtví se už nebudou moci těšit z přírodních krás, neucírí vůně rozbřesku, neuslyší kokrhání kohouta apod. Práce: přijdou o po­ těšení vest zápřah, o pocit vítězství nad houževnatou půdou apod Ro­ dina: už nebudou sedávat u plápolajícího krbu, už o né nebudou pečo­ vat manželky, děti už jim nebudou vybíhat naproti při návratu z pole (their sire's return), přijdou o závidénihodné právo vzít je na klín a po­ mazlit se s nimi. Třetím námětem je .turea mediocritas střední cesty, střídmost, jež je ur­ čitou podobou štěstí. Nalézáme zde vzdálenou ozvěnu ubi sunt, contemp­ ts mundi, marnosti bohatství a poct, ale naruby, jako negativ. Básník uznává, že .cesty slávy vedou jen do hrobu“, protože chce oslavit před­ nost! bezvýznamného osudu, jenž je na hony vzdálen jak významným činům, tak zločinům. Jeho rolníci stoji mimo historické děni: „They kept the noiseless tenor ofthetr way.“ Posledním námětem je námět hrobu a jeho poetického kouzla, do­

rozumívání živých s mrtvými. Hřbitov je především územím předků rakovou představu jsme marně hledali ve francouzských literárních pramenech z druhé poloviny 18. století; ve Francii se objevila až kolem roku 1800. Zde ji básník soustředil do dvou nádherných veršů s barresovským zabarvením:

„Each in his narrow cell forever laid The rude forefathers ofthe hamlet sleep.“

SMRT BLÍZKÉHO

275

Tito prostí a chudí lidé neuměli vždy číst, ale meh svou důstojnost. Přestože hroby nemají okázalé náhrobky, holé nejsou: označují je neob­ ratně vytesané pomníky (memorials) s epitafem, jménem, darem, žalo­ zpěvem a citátem z Písma, jež vyryla „jakási negramotná múza“ - tak­ zvané headstones Pomníky slouží dvěma účelům První je tradiční a výchovný: naučit umírat venkovské mravokárce (rustic moralist). Druhý vyzývá náhod­ ného kolemjdoucího nikoli aby se pomodlil k Bohu za duše těchto zemřelých, ale aby |e oplakával A právě roje nove: návštěva hřbitova. Mrtví totiž neztratili všechnu vnímavost - jen spi a ve spánku potře­ buji nás, své duše, ..theparting souls", doufají v milující srdce; a potom, jejich oči zavřené pod zemí žádají slzy. Hrob není prázdný: „Z hlubin hrobu se ozývá sténáni přírody.“ V popeli doutná životní jiskra:

„E'en from the tomb the voice ofNature cries, E'en in our ashes live their wonted fires.“

Na jedné straně paměť a nesmrtelná duše, jež by se mohly obejít bez hrobu, na straně druhé jakési neurčité přežívání pod zemí, proměňující hrob v místo, kde vnímáme tělesnou blízkost zesnulého. Obě hlediska se prolínají, takže plakat, vzpomínat, modlit se a rozjímat budeme chodit na hrob. V 19. století se hřbitov opravdu proměnil v místo návštěv a rozjímá­ ní. Jacques Delille říká manželce: „Tam, kde mé pochmurné spočinutí skryto je v povívajícím větvoví, duch můj v mámení sladkém zjeví se □, jak na náhrobku si hoví. Občas, uslzená srdce zarmoucené, bys v chmurném příbytku mém potěšila mne. navštívit přijdeš na sklonku krásného dne [nejvyšší čas - přes padesát let po T. GrayoviJ mé mauzoleum kouzelné. A odpočívat až budeš v oáze něhy a žalu nerušené, z každé slzy, jež nade mnou n ukápne, vzejde a rozkvete růže "

274

DĚJINY SMRTI

me čtyři náměty. Prvním je příroda. Malý hřbitov leží v lůně přírody, zvoní večerní klekáni

,yill the air a solemn stillness holds.“ Smráká se a básník osaměl:

■And leaves the world to darkness and to me.“ Hroby jsou schované v trávě, pod mladými jilmy a duby. Druhým, tradičním, ale nově zpracovaným námětem je stesk po ži­ votě. Autorovi se stýská po životě celého vesnického společenství, jejž lze vyjářit třemi slov}': práce, rodina a příroda (vlast ještě ne!). Příroda: mrtví se už nebudou moci těšit z přírodních krás, neucírí vůně rozbřesku, neuslyší kokrhání kohouta apod. Práce: přijdou o po­ těšení vest zápřah, o pocit vítězství nad houževnatou půdou apod Ro­ dina: už nebudou sedávat u plápolajícího krbu, už o né nebudou pečo­ vat manželky, děti už jim nebudou vybíhat naproti při návratu z pole (their sire's return), přijdou o závidénihodné právo vzít je na klín a po­ mazlit se s nimi. Třetím námětem je .turea mediocritas střední cesty, střídmost, jež je ur­ čitou podobou štěstí. Nalézáme zde vzdálenou ozvěnu ubi sunt, contemp­ ts mundi, marnosti bohatství a poct, ale naruby, jako negativ. Básník uznává, že .cesty slávy vedou jen do hrobu“, protože chce oslavit před­ nost! bezvýznamného osudu, jenž je na hony vzdálen jak významným činům, tak zločinům. Jeho rolníci stoji mimo historické děni: „They kept the noiseless tenor ofthetr way.“ Posledním námětem je námět hrobu a jeho poetického kouzla, do­

rozumívání živých s mrtvými. Hřbitov je především územím předků rakovou představu jsme marně hledali ve francouzských literárních pramenech z druhé poloviny 18. století; ve Francii se objevila až kolem roku 1800. Zde ji básník soustředil do dvou nádherných veršů s barresovským zabarvením:

„Each in his narrow cell forever laid The rude forefathers ofthe hamlet sleep.“

SMRT BLÍZKÉHO

275

Tito prostí a chudí lidé neuměli vždy číst, ale meh svou důstojnost. Přestože hroby nemají okázalé náhrobky, holé nejsou: označují je neob­ ratně vytesané pomníky (memorials) s epitafem, jménem, darem, žalo­ zpěvem a citátem z Písma, jež vyryla „jakási negramotná múza“ - tak­ zvané headstones Pomníky slouží dvěma účelům První je tradiční a výchovný: naučit umírat venkovské mravokárce (rustic moralist). Druhý vyzývá náhod­ ného kolemjdoucího nikoli aby se pomodlil k Bohu za duše těchto zemřelých, ale aby |e oplakával A právě roje nove: návštěva hřbitova. Mrtví totiž neztratili všechnu vnímavost - jen spi a ve spánku potře­ buji nás, své duše, ..theparting souls", doufají v milující srdce; a potom, jejich oči zavřené pod zemí žádají slzy. Hrob není prázdný: „Z hlubin hrobu se ozývá sténáni přírody.“ V popeli doutná životní jiskra:

„E'en from the tomb the voice ofNature cries, E'en in our ashes live their wonted fires.“

Na jedné straně paměť a nesmrtelná duše, jež by se mohly obejít bez hrobu, na straně druhé jakési neurčité přežívání pod zemí, proměňující hrob v místo, kde vnímáme tělesnou blízkost zesnulého. Obě hlediska se prolínají, takže plakat, vzpomínat, modlit se a rozjímat budeme chodit na hrob. V 19. století se hřbitov opravdu proměnil v místo návštěv a rozjímá­ ní. Jacques Delille říká manželce: „Tam, kde mé pochmurné spočinutí skryto je v povívajícím větvoví, duch můj v mámení sladkém zjeví se □, jak na náhrobku si hoví. Občas, uslzená srdce zarmoucené, bys v chmurném příbytku mém potěšila mne. navštívit přijdeš na sklonku krásného dne [nejvyšší čas - přes padesát let po T. GrayoviJ mé mauzoleum kouzelné. A odpočívat až budeš v oáze něhy a žalu nerušené, z každé slzy, jež nade mnou n ukápne, vzejde a rozkvete růže "

276

DĚJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

O něco později navštíví Lamartine Elvířin hrob v naději, že se mu ji podaří spatřit klam nebo skutečnost?

„Vyjdi; veď kroky mé k jejímu hrobu, tam, kam dopadají bledé paprsky tvoje [mluví k měsíci], kde každičký večer přesmutně poklekám [každodenní ná­ vštěvy]

na svaté jméno, jež téměř smazáno je.“55) Zesnulí se mohou zjevovat všude, zejména v ložnicích svých býva­ lých a milovaných domů. Zatímco však v 19. století dávají výraznou přednost hřbitovům, ve 20. století se raději zjevují v ložnicích. Podle amerických knih útěchy chodili pastoři ještě v roce 1873 vzpomínat na své mrtvé na hřbitov. „Reverend Mr. Cuyler strávil odpoledne nagreenwoodském hřbitově v New Yorku u hrobu syna Jiříčka [little Georgie] a rozloučil se s ním slovy, jež v sobě neměla nic konečného: .Ovzduší bylo tiché jako nesčetní spáči vůkol. Obrátil jsem se k posvátnému mís­ tu. kde spočinul můj předrahý synáček, a jako kdysi jsem mu popřál dobrou noc.'“ Reverend považoval greenwoodský hřbitov jen za „velký a překrásný dormitář“.54) Nic nas neopravňuje k domněnce, že Edgar Linton z románu Na Větrné hůrce chtěl podobně jako jeho sok Heatcliff vyvolat ducha své zesnulé ženy, nicméně večery trávil na hřbitově: „Ale stejně rád jsem prodléval sám na svahu pod kostelíkem mezi náhrobky. Za dlouhých červencových večerů jsem líhal na zeleném rovu její matky a toužil, dychtil po té chvíli, až mě tam přikryjí hlínou.“ V den výročí její smrti „se vždycky na cely ten den zahrabal do knihovny a vyšel až za soumra­ ku na gimmertonský hřbitov, odkud se leckdy vracíval po půlnoci".

Na samém konci 19 století trávili románové postavy Léona Blove část života na hřbitově. Jistě, měli pověst nepříliš vyrovnaných jedinců. Jenže život se neskládá jen z rozumného chováni a znal jsem jednoho starého mládence, který se „na stará kolena“ oženil a každý den chodil navštěvovat matčin hrob, vodil tam manželku a v neděli i synka. Hrdinka jeho románu Chudá žena (Le Femme pauvre. 1897):55) „Už druhého dne po smrti svého ochránce [Pelopida Anacharsise Gacougnola] se octla Klotylda znovu v bídě. [...] Obcházela marně měšťáky, ve­ směs zhýralé, kteří jí dovedli nabídnout jen urážky, a když ji to unavilo, trávila dny v kostelích nebo na hrobě nešťastného Gacougnola.“

277

„Leopold s Klotyldou jsou na bagneuxském hřbitově. Taková pro­ cházka je vždycky uklidní. Hovoří s mrtvými a mrtví zas hovoří po svém s nimi. Leží tu jejich syn Lazar a jejich přítel Marchenoir, opatrují oba cy hroby s láskou. Občas jdou pokleknout na jiný hřbitov, kde je pochován Gacougnol a L’Isle-de-France. Je to dlouhá cesta, často se na ni ani nemohou vydat; velký bagneuxský hřbitov, který je jen deset minut od jejich domu, se jim libí především proto, že tam spí nejchud­ ší. Je tam velmi málo hrobů zakoupených na věčné časy, mrtvi jsou každých pět let vysviékáni ze svých prken a házeni bez ladu a skladu do bezejmenné kostnice. Mají stále v patách jiné chudáky, kteří také spěchají ukrýt se pod zemí. Oba návštěvníci ovšem doufají, že budou moci dát stálejší poslední příbytek těm, které tolik milovali; dřív než uplyne ta lhůta, než vyprší ten posmrtný činžovní termín." A to přesto, že jsou oddanými a bojovně naladěnými pravověrnými katolíky, věřící­ mi ve vzkříšení Mohli by však zemřít dřív, než se jim povede zakoupit trvalou koncesi, a proto: „Staň se vůle boží! Zbude tu ještě Vzkříšení mrtvých, to nemůže žádné nařízení ani předvídat, ani zhatit.“ Jejich víra jim nicméně nebrání v péči o „poslední stálé příbytky". Leopold, katolík staromilec, cizím slovem „integrista“, navštěvoval hřbitovy se stejnou úctou jako před sto lety osvícenci a revolucionáři, které nenávi­ děl. .Kolikrát za týden, jak jen otevřou brány, vejde sem Leopold, přistou­ pí k jednomu a pak k druhému hrobu, vytrhává býlí, vybírá oblázky (...) šťasten, když najde nově rozvitou růži, řeřichu, čerstvě rozvitý svla­ čec; zalévá to všecko pomaloučku, zapomíná na celý svět, zdrží se tu třeba i několik hodin, obzvlášť u bílého hrobečku svého děcka, s nímž něžně hovoří [jako před dvaceti lety Jiříčkův otec na greenwoodském hřbitově], zpívá mu polohlasně Magnificat nebo Ave marts Stella, zrovna jako kdysi, když ho kolébal na kolenou, aby ho uspal.“ Epigrafý nám sdělují totéž, co básníci a romanopisci V 16. a 17., ze­ jména však v 18. století, zaznamenáváme sklon k rozšířeni smutečního projevu, životopisu a rodokmenu o vyjádření zármutku (viz 5. kapito­ lu). V první polovině 19. století jsou epitaf}’ - podobně jako ve století předchozím - dlouhé, mnohomluvné a osobní. Na nových hřbitovech zakládaných od roku XII se z tohoto období dochovalo dost hrobů, na jejichž náhrobcích si lze přečíst projevy po­ zůstalých. O tuto epigrafickou literaturu se zajímali i současníci, nikoli však z důvodů rodopisných jako jejich předchůdci za starého režimu, ale proto, že to odpovídalo dobovému vkusu, jenž si liboval v citovosti

276

DĚJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

O něco později navštíví Lamartine Elvířin hrob v naději, že se mu ji podaří spatřit klam nebo skutečnost?

„Vyjdi; veď kroky mé k jejímu hrobu, tam, kam dopadají bledé paprsky tvoje [mluví k měsíci], kde každičký večer přesmutně poklekám [každodenní ná­ vštěvy]

na svaté jméno, jež téměř smazáno je.“55) Zesnulí se mohou zjevovat všude, zejména v ložnicích svých býva­ lých a milovaných domů. Zatímco však v 19. století dávají výraznou přednost hřbitovům, ve 20. století se raději zjevují v ložnicích. Podle amerických knih útěchy chodili pastoři ještě v roce 1873 vzpomínat na své mrtvé na hřbitov. „Reverend Mr. Cuyler strávil odpoledne nagreenwoodském hřbitově v New Yorku u hrobu syna Jiříčka [little Georgie] a rozloučil se s ním slovy, jež v sobě neměla nic konečného: .Ovzduší bylo tiché jako nesčetní spáči vůkol. Obrátil jsem se k posvátnému mís­ tu. kde spočinul můj předrahý synáček, a jako kdysi jsem mu popřál dobrou noc.'“ Reverend považoval greenwoodský hřbitov jen za „velký a překrásný dormitář“.54) Nic nas neopravňuje k domněnce, že Edgar Linton z románu Na Větrné hůrce chtěl podobně jako jeho sok Heatcliff vyvolat ducha své zesnulé ženy, nicméně večery trávil na hřbitově: „Ale stejně rád jsem prodléval sám na svahu pod kostelíkem mezi náhrobky. Za dlouhých červencových večerů jsem líhal na zeleném rovu její matky a toužil, dychtil po té chvíli, až mě tam přikryjí hlínou.“ V den výročí její smrti „se vždycky na cely ten den zahrabal do knihovny a vyšel až za soumra­ ku na gimmertonský hřbitov, odkud se leckdy vracíval po půlnoci".

Na samém konci 19 století trávili románové postavy Léona Blove část života na hřbitově. Jistě, měli pověst nepříliš vyrovnaných jedinců. Jenže život se neskládá jen z rozumného chováni a znal jsem jednoho starého mládence, který se „na stará kolena“ oženil a každý den chodil navštěvovat matčin hrob, vodil tam manželku a v neděli i synka. Hrdinka jeho románu Chudá žena (Le Femme pauvre. 1897):55) „Už druhého dne po smrti svého ochránce [Pelopida Anacharsise Gacougnola] se octla Klotylda znovu v bídě. [...] Obcházela marně měšťáky, ve­ směs zhýralé, kteří jí dovedli nabídnout jen urážky, a když ji to unavilo, trávila dny v kostelích nebo na hrobě nešťastného Gacougnola.“

277

„Leopold s Klotyldou jsou na bagneuxském hřbitově. Taková pro­ cházka je vždycky uklidní. Hovoří s mrtvými a mrtví zas hovoří po svém s nimi. Leží tu jejich syn Lazar a jejich přítel Marchenoir, opatrují oba cy hroby s láskou. Občas jdou pokleknout na jiný hřbitov, kde je pochován Gacougnol a L’Isle-de-France. Je to dlouhá cesta, často se na ni ani nemohou vydat; velký bagneuxský hřbitov, který je jen deset minut od jejich domu, se jim libí především proto, že tam spí nejchud­ ší. Je tam velmi málo hrobů zakoupených na věčné časy, mrtvi jsou každých pět let vysviékáni ze svých prken a házeni bez ladu a skladu do bezejmenné kostnice. Mají stále v patách jiné chudáky, kteří také spěchají ukrýt se pod zemí. Oba návštěvníci ovšem doufají, že budou moci dát stálejší poslední příbytek těm, které tolik milovali; dřív než uplyne ta lhůta, než vyprší ten posmrtný činžovní termín." A to přesto, že jsou oddanými a bojovně naladěnými pravověrnými katolíky, věřící­ mi ve vzkříšení Mohli by však zemřít dřív, než se jim povede zakoupit trvalou koncesi, a proto: „Staň se vůle boží! Zbude tu ještě Vzkříšení mrtvých, to nemůže žádné nařízení ani předvídat, ani zhatit.“ Jejich víra jim nicméně nebrání v péči o „poslední stálé příbytky". Leopold, katolík staromilec, cizím slovem „integrista“, navštěvoval hřbitovy se stejnou úctou jako před sto lety osvícenci a revolucionáři, které nenávi­ děl. .Kolikrát za týden, jak jen otevřou brány, vejde sem Leopold, přistou­ pí k jednomu a pak k druhému hrobu, vytrhává býlí, vybírá oblázky (...) šťasten, když najde nově rozvitou růži, řeřichu, čerstvě rozvitý svla­ čec; zalévá to všecko pomaloučku, zapomíná na celý svět, zdrží se tu třeba i několik hodin, obzvlášť u bílého hrobečku svého děcka, s nímž něžně hovoří [jako před dvaceti lety Jiříčkův otec na greenwoodském hřbitově], zpívá mu polohlasně Magnificat nebo Ave marts Stella, zrovna jako kdysi, když ho kolébal na kolenou, aby ho uspal.“ Epigrafý nám sdělují totéž, co básníci a romanopisci V 16. a 17., ze­ jména však v 18. století, zaznamenáváme sklon k rozšířeni smutečního projevu, životopisu a rodokmenu o vyjádření zármutku (viz 5. kapito­ lu). V první polovině 19. století jsou epitaf}’ - podobně jako ve století předchozím - dlouhé, mnohomluvné a osobní. Na nových hřbitovech zakládaných od roku XII se z tohoto období dochovalo dost hrobů, na jejichž náhrobcích si lze přečíst projevy po­ zůstalých. O tuto epigrafickou literaturu se zajímali i současníci, nikoli však z důvodů rodopisných jako jejich předchůdci za starého režimu, ale proto, že to odpovídalo dobovému vkusu, jenž si liboval v citovosti

278

DĚJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

obecně a v truchlení zvlášť. Autoři průvodců po hřbitovech jich sesbí­ rali pěknou řádku. Následující příklady jsem nasel v Pravdivém průvodci po hřbitově PěreLachaise, Montmartre, Montparnasse a Vaugirard. Vyšel v roce 1836. takže sesbíraně epitafy pocházejí z první třetiny století. .Je s podivem, a po­ dotýkáme to nejméně po desáté, že většina epitafů, s nimiž se zde se­ tkáváme, je věnována manželkám nebo dětem." Lidé předpokládají, jako Lamartine ve výše citovaných verších, že duch zesnulého se musí pohybovat v pohřebním hájku, v přírodním zákoutí vedle hrobu:

Stávalo se, že autor epitafu pocítil potřebu vyrýt do kamene starou rodinnou nenávist. Například jeden zoufalý otec dal coram papulo vyte­ sat na dceřin náhrobek: „Zemřela v důsledku nešťastného manželství." Rozzuřený zeť ho zažaloval a soud nařídil změnu nápisu. Na epitafech mužů se na rozdíl od epitafů žen a dětí uváděly profes­ ní zásluhy společně s domácími ctnostmi a smutek podřízených se spojoval se smutkem rodinných příslušníků. Například jednoho pronajímatele kabrioletů oplakávala rodina i ko­ čí, které zaměstnával:

..Ach, drahá maticko, tys nás opustila! Nelítostná smrt Ti oči zatlačila V korunách cypřišů však tvůj duch šelestí a Ty spíš vedle chotě, jenž byl Tvé štěstí.“ (1821)

Přítomnost ducha vybízí pozůstalé k návštěvě a péči o hrob. Dlouhý epitafje věnován čtyřletému dítěti, které zemřelo v roce 1823:

„Ach. mé dítě, v jakém smutném hrobě to spíš! Poslouchej, to jsem já, máma! Ještě doufám! Probuď se, rak dlouho přece nikdy nespíš!“ Další dítě, dvanáctiletý chlapec:

„Alfonsi, Bůh Té volá, neboť postrádá v nebeském zástupu jednoho anděla“

Pařížské epitafy jsou psány ve stejném stylu, vycházejí z téhož inspi­ račního zdroje a vyjadřuji tutéž naději na nebeské shledání jako ame­ rické knihy útěchy. Většinou se naděje a touha po nebeském shledání pozůstalého se zesnulým vyjadřuje jednou věrou: „Žiji už jen pro pláč a shledání v hrobě... Dal postavit tuto skrovnou hrobku na památku své čestné a ctihodné manželky v naději, že se v ni shledají navěky.“ (1820)

279

„Ach, kéž bys slyšel nás, synu nejhodnější, choti nejněžnější, otče nejmilejší, příbuzní i přátelé a zaměstnanci po celý život nosit Tě budou v srdci. Pláčou s námi, hořce smáčejí Tvůj popel, leč slzy naše nespatříš už. bohužel. Věř. drahý Bagnaide, v převeliký náš žaL Ach! poslední výdech Tvůj bolestně nás ťal“ Jednalo se jen o živnostníka; epitaf velkoprůmyslníka Lenoir-Dufresna (zemřel 22. dubna 1806) byl stručnější, leč „vznešenější“: „Přes pět tisíc dělníků, jimž dával živobytí svým nadáním a dodával odvahu svým příkladem, oplakávalo na jeho pohřbu otce a přítele.“ Epitafy’ z 19. století tlumočí naivním a mnohomluvným způsobem, který dnes považujeme spíše za směšný a pokrytecký („ztratíte bytost jedinou.“ poškleboval se Jean Giraudoux. „a. zalidní se svěť“), skutečné a hluboké dry a historik nemá právo se jim posmívat. A musíme při­ znat, že tam, kde se ještě používala latina, byly epitafy střízlivé, jako například na hrobě z roku 1815 na hřbitově Santo Eustacio v Římě: ..Quos amor et ptetas junxit dum vita manebat, aetemum coelijungat et alta domus" (Nechť ti, koho láska a úcta spojila v životě, se navěky shledají v nebeském domě.) Přes deset století bránila lidem směsice studu a lhostejnosti v tako­ vém vystavování citů; v raném středověku a později ve středozemních venkovských kulturách se nechávali unést pouze v době těsně po úmr­ tí, v okamžiku hlasitého bědováni. Od 13. století se přehnané výlevy pozůstalých potlačovaly a ntualizovaly. Naopak počínaje nejpozději 18. stoletím pozorujeme narůstání potřeby vykřičet svou bolest a uká-

278

DĚJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

obecně a v truchlení zvlášť. Autoři průvodců po hřbitovech jich sesbí­ rali pěknou řádku. Následující příklady jsem nasel v Pravdivém průvodci po hřbitově PěreLachaise, Montmartre, Montparnasse a Vaugirard. Vyšel v roce 1836. takže sesbíraně epitafy pocházejí z první třetiny století. .Je s podivem, a po­ dotýkáme to nejméně po desáté, že většina epitafů, s nimiž se zde se­ tkáváme, je věnována manželkám nebo dětem." Lidé předpokládají, jako Lamartine ve výše citovaných verších, že duch zesnulého se musí pohybovat v pohřebním hájku, v přírodním zákoutí vedle hrobu:

Stávalo se, že autor epitafu pocítil potřebu vyrýt do kamene starou rodinnou nenávist. Například jeden zoufalý otec dal coram papulo vyte­ sat na dceřin náhrobek: „Zemřela v důsledku nešťastného manželství." Rozzuřený zeť ho zažaloval a soud nařídil změnu nápisu. Na epitafech mužů se na rozdíl od epitafů žen a dětí uváděly profes­ ní zásluhy společně s domácími ctnostmi a smutek podřízených se spojoval se smutkem rodinných příslušníků. Například jednoho pronajímatele kabrioletů oplakávala rodina i ko­ čí, které zaměstnával:

..Ach, drahá maticko, tys nás opustila! Nelítostná smrt Ti oči zatlačila V korunách cypřišů však tvůj duch šelestí a Ty spíš vedle chotě, jenž byl Tvé štěstí.“ (1821)

Přítomnost ducha vybízí pozůstalé k návštěvě a péči o hrob. Dlouhý epitafje věnován čtyřletému dítěti, které zemřelo v roce 1823:

„Ach. mé dítě, v jakém smutném hrobě to spíš! Poslouchej, to jsem já, máma! Ještě doufám! Probuď se, rak dlouho přece nikdy nespíš!“ Další dítě, dvanáctiletý chlapec:

„Alfonsi, Bůh Té volá, neboť postrádá v nebeském zástupu jednoho anděla“

Pařížské epitafy jsou psány ve stejném stylu, vycházejí z téhož inspi­ račního zdroje a vyjadřuji tutéž naději na nebeské shledání jako ame­ rické knihy útěchy. Většinou se naděje a touha po nebeském shledání pozůstalého se zesnulým vyjadřuje jednou věrou: „Žiji už jen pro pláč a shledání v hrobě... Dal postavit tuto skrovnou hrobku na památku své čestné a ctihodné manželky v naději, že se v ni shledají navěky.“ (1820)

279

„Ach, kéž bys slyšel nás, synu nejhodnější, choti nejněžnější, otče nejmilejší, příbuzní i přátelé a zaměstnanci po celý život nosit Tě budou v srdci. Pláčou s námi, hořce smáčejí Tvůj popel, leč slzy naše nespatříš už. bohužel. Věř. drahý Bagnaide, v převeliký náš žaL Ach! poslední výdech Tvůj bolestně nás ťal“ Jednalo se jen o živnostníka; epitaf velkoprůmyslníka Lenoir-Dufresna (zemřel 22. dubna 1806) byl stručnější, leč „vznešenější“: „Přes pět tisíc dělníků, jimž dával živobytí svým nadáním a dodával odvahu svým příkladem, oplakávalo na jeho pohřbu otce a přítele.“ Epitafy’ z 19. století tlumočí naivním a mnohomluvným způsobem, který dnes považujeme spíše za směšný a pokrytecký („ztratíte bytost jedinou.“ poškleboval se Jean Giraudoux. „a. zalidní se svěť“), skutečné a hluboké dry a historik nemá právo se jim posmívat. A musíme při­ znat, že tam, kde se ještě používala latina, byly epitafy střízlivé, jako například na hrobě z roku 1815 na hřbitově Santo Eustacio v Římě: ..Quos amor et ptetas junxit dum vita manebat, aetemum coelijungat et alta domus" (Nechť ti, koho láska a úcta spojila v životě, se navěky shledají v nebeském domě.) Přes deset století bránila lidem směsice studu a lhostejnosti v tako­ vém vystavování citů; v raném středověku a později ve středozemních venkovských kulturách se nechávali unést pouze v době těsně po úmr­ tí, v okamžiku hlasitého bědováni. Od 13. století se přehnané výlevy pozůstalých potlačovaly a ntualizovaly. Naopak počínaje nejpozději 18. stoletím pozorujeme narůstání potřeby vykřičet svou bolest a uká-

28(1

DĚJINY SMRTI

Zařji na hrobě, jenž se tehdy proměnil v něco zcela nového ve výsadní místo vzpomínek a zármutku. Toto ctění přetrvávalo v 19. a na začátku 20. století, styl epitafů se však postupem času měnil; dlouhé básně a nekonečné chvalozpěvy se vytratily, osobni údaje prořídly. Jen oslovení zůstala stejná. Rostl počet pozůstalých, keen chtěli vytesat rozloučeni na náhrobky, a žánr kycovatěl. Aby uspokojili poptávku, nabízeli obchodnic rodinám ho­

tové, a tedy nutně konvenčni a všední formulky, jež přesto vyjadřovaly hluboké osobní city. Smaltovaná tabulka s malovaným „Nikdy neza­ pomeneme“ se jednoduše položila na hrob, někdy společně s fotogra­ fií zesnulého a synovským nebo rodičovským oslovením Dnešní hřbi­ tovy jimi přetékají a v lidových kruzích ve Franci, Itálii, Španělsku a Německu se tento zvyk udržel dodnes. Dokládá cítění o to silnější, že církve je už dnes nepodporuji. V 19. sto­ letí připustily citový vztah živých k mrtvým i jeho projevy a smířily

se s nimi. Na hrobech, vyzdobených jako malé kapličky, se vršily pietnLPřeíbněty’ kř*Že- SyÍČky> -uP°minky z Lurd“ a „z prvního přijímá­ ni . Kneži soudili, že úcta k zesnulým je u dobrého křesťana přirozená, a mnohomluvné adojemné epitafy, sepisované ostatně ve stylu dobové náboženské literatury, považovali za projev víry. Někteří krajně reakční duchovní však vnímali kult mrtvých jako hrozbu pravé víře. V jeho příliš světských projevech právem cítili vliv osvícenského deismu. Koncem 70. let 19. století vyjádřil monsignorejean-joseph Gaume“) velké rozla­ dem nad epitafy, „v nichž se hloupost sváří s naturalismem". Jenže na­ padnout tehdy rétoriku epitafů, příliš úzce svázanou s kultem mrtvých, znamenalo znevážit samu úctu k zesnulým. Teprve v polovině 20. sto­ letí našli duchovni odvahu otevřeně vystupovat proti tomu, co kdysi sami připouštěli a dokonce podporovali. Například v Anglii donutil v roce 1962 anglikánský církevní soud pětasedmdesátiletou ženu, aby odstranila z náhrobku svého manžela slova, ve srovnání s romantickým blouzněním zcela neškodná: ..Budu na Tebe věčně vzpomínat.“

„Domnívala jsem se, že jde o vhodný nápis,“ poznamenala „Můj man­ žel mi byl vším.“ Na to jí však reverend D. S. Richardson, vystupující v roh prokurátora, odpověděl: „V době zpohanštěm pohřbů je nutné, aby církev zaujala pevné křesťanské stanovisko. Soudíme, že silné výrazy lásky a žalu jsou nemístné.“*7) V téže době vydal francouzský katolický kněz Pierre Ferran sbírku epitafu tohoto druhu, aby ukázal, jak jsou směšné a dokonce pohan­

SMRT BLÍZKÉHO

281

ské. Zesměšňoval sentimentalitu 19. století a dokonce ji pranýřoval jako roušku měšťácké pýchy a třídního cítění Vydavatel knihy, rovněž katolík, neváhal použít v titulu slovní hříčku: „La réalité dépasse Tajjliction.“ Poznámka pro čtenáře neznalého francouzštiny: slovo 1’ajjliction je použito místo slova la fiction ') Mimovolná podpora duchovenstva jednotlivých církví světskému kultu mrtvých, jež si vynutilo 19. století, se dnes zpochybňuje.

RURAL CEMETERY. ZASTAVĚNÉ HŘBITOVY Nové hřbicow se staly návštěvním místem, kde příbuzní a přátelé rádi rozjímali nad hroby svých zesnulých. Musely se tedy přizpůsobit této roli už v okamžiku plánováni. Tehdy vznikly dva typy hřbitovů, z hle­ diska investorů takřka totožné; později se však jejich rozdíly prohlou­ bily do té míry, že vznikly dva různé kulturní areály. Představitelem prvního typu je dobře známy pařížský hřbitov Pěre-Lachaise, pozemek na Mont-Louis byl zakoupen v roce 1803 jako náhrada za hřbitov' Sainte-Marguente. Tehdy samozřejmě ležel za měs­ tem; byl pojat jako Elysejská pole, jako zvlněna a stromy osázená an­ glická zahrada s nádhernými pomníky utopenými v zeleni. Zakladatelé tam dali převézt několik slavných osobností, například domnělé ostat­ ky Pierra Abélarda a jeho milované Heloisy; od začátku se o něm i dal­ ších nových hřbitovech na Montmartru a Monrparnassu psalo ve všech průvodcích po Paříži jako o zajímavostech hlavního města. Roman­ tické kouzlo si zachoval dodnes, zejména v nejstarší a nejvýše polože­ né části. Jeho dějiny jsou všeobecné známé a uvádějí je všechna díla o Paříži. Vznikl na samém začátku 19 století jako logické vyústění úvah a plánů z druhé poloviny století předchozího, jejichž rozborem jsme se zabývali výše. Představitelem druhého typu je hřbitov' v Mount Auburnu v Mas­ sachusetts. Vznikl o něco později, roku 1831. Jeho dějiny nejsou tak známé jako dějiny hřbitova Pěre-Lachaise. Můžeme se s nimi seznámit ve Frenchově příspěvku The cemetery as a cultural institution: the establishement ofMount Auburn and the Rural cemetery Movement, jenž vyšel v ko­ lektivním díle Death in America pod vedením Davida E. Stannarda.’'1) Už v prvním desetiletí 19. století se začali obyvatelé Nové Anglie za­ bývat nedůstojností pohřbů, stavem hřbitovů a jejich nepříznivým vli-

28(1

DĚJINY SMRTI

Zařji na hrobě, jenž se tehdy proměnil v něco zcela nového ve výsadní místo vzpomínek a zármutku. Toto ctění přetrvávalo v 19. a na začátku 20. století, styl epitafů se však postupem času měnil; dlouhé básně a nekonečné chvalozpěvy se vytratily, osobni údaje prořídly. Jen oslovení zůstala stejná. Rostl počet pozůstalých, keen chtěli vytesat rozloučeni na náhrobky, a žánr kycovatěl. Aby uspokojili poptávku, nabízeli obchodnic rodinám ho­

tové, a tedy nutně konvenčni a všední formulky, jež přesto vyjadřovaly hluboké osobní city. Smaltovaná tabulka s malovaným „Nikdy neza­ pomeneme“ se jednoduše položila na hrob, někdy společně s fotogra­ fií zesnulého a synovským nebo rodičovským oslovením Dnešní hřbi­ tovy jimi přetékají a v lidových kruzích ve Franci, Itálii, Španělsku a Německu se tento zvyk udržel dodnes. Dokládá cítění o to silnější, že církve je už dnes nepodporuji. V 19. sto­ letí připustily citový vztah živých k mrtvým i jeho projevy a smířily

se s nimi. Na hrobech, vyzdobených jako malé kapličky, se vršily pietnLPřeíbněty’ kř*Že- SyÍČky> -uP°minky z Lurd“ a „z prvního přijímá­ ni . Kneži soudili, že úcta k zesnulým je u dobrého křesťana přirozená, a mnohomluvné adojemné epitafy, sepisované ostatně ve stylu dobové náboženské literatury, považovali za projev víry. Někteří krajně reakční duchovní však vnímali kult mrtvých jako hrozbu pravé víře. V jeho příliš světských projevech právem cítili vliv osvícenského deismu. Koncem 70. let 19. století vyjádřil monsignorejean-joseph Gaume“) velké rozla­ dem nad epitafy, „v nichž se hloupost sváří s naturalismem". Jenže na­ padnout tehdy rétoriku epitafů, příliš úzce svázanou s kultem mrtvých, znamenalo znevážit samu úctu k zesnulým. Teprve v polovině 20. sto­ letí našli duchovni odvahu otevřeně vystupovat proti tomu, co kdysi sami připouštěli a dokonce podporovali. Například v Anglii donutil v roce 1962 anglikánský církevní soud pětasedmdesátiletou ženu, aby odstranila z náhrobku svého manžela slova, ve srovnání s romantickým blouzněním zcela neškodná: ..Budu na Tebe věčně vzpomínat.“

„Domnívala jsem se, že jde o vhodný nápis,“ poznamenala „Můj man­ žel mi byl vším.“ Na to jí však reverend D. S. Richardson, vystupující v roh prokurátora, odpověděl: „V době zpohanštěm pohřbů je nutné, aby církev zaujala pevné křesťanské stanovisko. Soudíme, že silné výrazy lásky a žalu jsou nemístné.“*7) V téže době vydal francouzský katolický kněz Pierre Ferran sbírku epitafu tohoto druhu, aby ukázal, jak jsou směšné a dokonce pohan­

SMRT BLÍZKÉHO

281

ské. Zesměšňoval sentimentalitu 19. století a dokonce ji pranýřoval jako roušku měšťácké pýchy a třídního cítění Vydavatel knihy, rovněž katolík, neváhal použít v titulu slovní hříčku: „La réalité dépasse Tajjliction.“ Poznámka pro čtenáře neznalého francouzštiny: slovo 1’ajjliction je použito místo slova la fiction ') Mimovolná podpora duchovenstva jednotlivých církví světskému kultu mrtvých, jež si vynutilo 19. století, se dnes zpochybňuje.

RURAL CEMETERY. ZASTAVĚNÉ HŘBITOVY Nové hřbicow se staly návštěvním místem, kde příbuzní a přátelé rádi rozjímali nad hroby svých zesnulých. Musely se tedy přizpůsobit této roli už v okamžiku plánováni. Tehdy vznikly dva typy hřbitovů, z hle­ diska investorů takřka totožné; později se však jejich rozdíly prohlou­ bily do té míry, že vznikly dva různé kulturní areály. Představitelem prvního typu je dobře známy pařížský hřbitov Pěre-Lachaise, pozemek na Mont-Louis byl zakoupen v roce 1803 jako náhrada za hřbitov' Sainte-Marguente. Tehdy samozřejmě ležel za měs­ tem; byl pojat jako Elysejská pole, jako zvlněna a stromy osázená an­ glická zahrada s nádhernými pomníky utopenými v zeleni. Zakladatelé tam dali převézt několik slavných osobností, například domnělé ostat­ ky Pierra Abélarda a jeho milované Heloisy; od začátku se o něm i dal­ ších nových hřbitovech na Montmartru a Monrparnassu psalo ve všech průvodcích po Paříži jako o zajímavostech hlavního města. Roman­ tické kouzlo si zachoval dodnes, zejména v nejstarší a nejvýše polože­ né části. Jeho dějiny jsou všeobecné známé a uvádějí je všechna díla o Paříži. Vznikl na samém začátku 19 století jako logické vyústění úvah a plánů z druhé poloviny století předchozího, jejichž rozborem jsme se zabývali výše. Představitelem druhého typu je hřbitov' v Mount Auburnu v Mas­ sachusetts. Vznikl o něco později, roku 1831. Jeho dějiny nejsou tak známé jako dějiny hřbitova Pěre-Lachaise. Můžeme se s nimi seznámit ve Frenchově příspěvku The cemetery as a cultural institution: the establishement ofMount Auburn and the Rural cemetery Movement, jenž vyšel v ko­ lektivním díle Death in America pod vedením Davida E. Stannarda.’'1) Už v prvním desetiletí 19. století se začali obyvatelé Nové Anglie za­ bývat nedůstojností pohřbů, stavem hřbitovů a jejich nepříznivým vli-

282

DĚJINY SMRTI

vem na veřejné zdraví, jako v 18. století Francouz. Společnými silami zakladali soukromě hřbitovy, čímž odstranili nevýhody plynoucí z po­ hřbívám na soukromém pozemku nebo na obecním hřbitově - v obou případech totiž hrozilo znesvécení. Na rozdíl od Francie tam obec ne­ měla monopol na provozování hřbitova. Lidé se tedy mohli sdružovat do občanských neziskových organizací (non profit institution), v jejich rámci zakladar a spravovat hřbitovy, a rak si zajistit pořádek a trvalé místo pro hroby. Prvotní požadavky na důstojnost a hygienu velmi rychle ustoupily velkému záměru proměnit hřbitovy v,.kulturní instituce“ pro pozůsta­ lé, kteří by tam rádi chodili rozjímat. V té době se slovo cemetery prosadilo na úkor slov churchyard agraveyard. Jak se říká ve slavnostním projevu při otevření mouncauburnskeho hřbitova v roce 1831, hřbitov „může sloužit hned několika vyš­ ším náboženským ahdským cílům. Může být zdrojem poučení, jež bude promlouvat ke všem živým a nikdo je neodmítne vyslechnout. Je ro škola náboženství a filozofie.“ Takto pojat}-hřbitov je tedy především jakousi filozofií. Učí. že smrt něm jen zánik, „ale ze přispívá k dalšímu rozplozování. neboť koloběh zrození a smrti je nekonečný“ (1831). Proto je umístěn v přírodě. Říká se mu rural cemetery (venkovský hřbitov; nenápadné náhrobky na zatravněně ploše osázené stromy), a tak se budou označovat všechny hřbitovy mountaubumského typu.' Další role hřbitova, na niž klade slavnostní projev velký důraz, je vlastenecká a občanská; hřbitov, jak říká S. French, musí probouzet „vědomí dějinné nepřetržitosti a společenských kořenů“, nebo slovy jednoho kazatele z roku 1848, „vědomí trvalého domova" (the sense of perpetual home). ..Nikdo nikdy nezapomene na místo, kde jsou pohřbe­ ni rodíce a přátelé, je-li vkusně upravené a dojemně podmanivé; pak bude živým vždy drahé, i kdyby je země, v níž spočinuli, mčím jiným nelákala" (1855). Konečně je rural cemetery školou mravnosti, vychovávající k moud­ rost a vážnějšímu pohledu na živoř všechny lidi, zejména mládež. Po pravdě řečeno, záměry zakladatelů rural cemetery se velmi podo­ baly záměrům francouzských projektantů z počátku 19. století a první piany mountaubumského hřbitova připomínají hřbitov Pěre-Lachaise. Projektanti je oba naplánovali jako zahradu s pomníky. Později se ale jejich koncepce rozešly a vznikly dva různé typy hřbitova

SMRT BLÍZKÉHO

283

Vztah mezi přírodou a pomníky se zcela obrátil. Na starém mountaubumském hřbitově označovaly hrob}’ podobně jako na soudobých rural cemeteries buď novoklasické stély (headstones), často seskupené a ohraze­ né nízkým kovaným plotem jako na country churchyards nebo na soukro­ mých hřbitovech, anebo náhrobky s realisticky ztvárněnými sochami, podobnými těm, jimiž se označovaly francouzské a italské hroby od poloviny století: mužské busty, děn spící v náručí smutné matky, andělé, modlící se ženy apodí0) Zpočátku se rural cemeteries skutečně velmi podobaly pařížskému Pěre-Lachaise i evropským hřbitovům: tvořila je souvislá zelená plocha „proděravělá" pomníky. Avšak v Americe druhé poloviny 19. a počátku 20. století příroda vytěsnila umění. Lidé upustili od kovaných plůtků, které „ježily" plochu hřbitova Usoudili, že pomníky se sochami jsou projevem pýchy, a zvolili původem domácí - jak se domnívali - headsto­ nes. Proměna probíhala postupně. Ve 20. století pak z hrobů zmizely dokonce i skrovné headstones a footstones; nahradily je malé, nenápadné a vodorovné umístěné kamenné nebo kovové desky Od té doby nezavadíte při pohledu na souvislou travnatou plochu o žádný objemný náhrobek. Rural cemetery z 19. století se tak proměnil v současný lawn cemetery, v rozlehlý trávník posetý sotva patrnými ma­ lými náhrobními deskami. Americký hřbitov tak postupně ztrácel vzhled churchyardu a stále více se podobal zahradě. Proto také posloužil jako vzor pro městské parky, například pro newyorský Central Park (1856)?') Naopak na hřbitově Pére-Lachaise ustoupila příroda umění. Původ­ ně sestával z rozlehlých zahradních ploch jako v Mount Aubumu, ale bezpochyby s mnohem nápadnějšími pomník}-. V nejvýše položené a nejstarší části s členitým reliéfem se uchoval půdorys a duch parku, ovšem nižší a rovinatější čásn, kde se hroby tísní jeden vedle druhého, nemají se zahradou už nic společného. V polovině 19. století byly kamenné pomníky už velmi početné; sou­ časníci si uvědomovali rozdíl mezi oběma typy hřbitovů a stoupenci rural cemetery vyčítali hřbitovu Pěre-Lachaise pýchu náhrobků. Mountaubumskv hřbitov byl v Americe i Anglii ihned napodobován (londýnský Abney Park, 1840); hřbitovům typu rural cemetery vyhrazo­ vali jejich zakladatelé rozlehlé plochy, kde se hrob)' ztrácely v krajině do té míry, že splývaly s trávníkem. Pozoruhodné je, že tento typ hřbitova je pokračováním - nebo obnovením - a tedy rehabilitací churchyardu,

282

DĚJINY SMRTI

vem na veřejné zdraví, jako v 18. století Francouz. Společnými silami zakladali soukromě hřbitovy, čímž odstranili nevýhody plynoucí z po­ hřbívám na soukromém pozemku nebo na obecním hřbitově - v obou případech totiž hrozilo znesvécení. Na rozdíl od Francie tam obec ne­ měla monopol na provozování hřbitova. Lidé se tedy mohli sdružovat do občanských neziskových organizací (non profit institution), v jejich rámci zakladar a spravovat hřbitovy, a rak si zajistit pořádek a trvalé místo pro hroby. Prvotní požadavky na důstojnost a hygienu velmi rychle ustoupily velkému záměru proměnit hřbitovy v,.kulturní instituce“ pro pozůsta­ lé, kteří by tam rádi chodili rozjímat. V té době se slovo cemetery prosadilo na úkor slov churchyard agraveyard. Jak se říká ve slavnostním projevu při otevření mouncauburnskeho hřbitova v roce 1831, hřbitov „může sloužit hned několika vyš­ ším náboženským ahdským cílům. Může být zdrojem poučení, jež bude promlouvat ke všem živým a nikdo je neodmítne vyslechnout. Je ro škola náboženství a filozofie.“ Takto pojat}-hřbitov je tedy především jakousi filozofií. Učí. že smrt něm jen zánik, „ale ze přispívá k dalšímu rozplozování. neboť koloběh zrození a smrti je nekonečný“ (1831). Proto je umístěn v přírodě. Říká se mu rural cemetery (venkovský hřbitov; nenápadné náhrobky na zatravněně ploše osázené stromy), a tak se budou označovat všechny hřbitovy mountaubumského typu.' Další role hřbitova, na niž klade slavnostní projev velký důraz, je vlastenecká a občanská; hřbitov, jak říká S. French, musí probouzet „vědomí dějinné nepřetržitosti a společenských kořenů“, nebo slovy jednoho kazatele z roku 1848, „vědomí trvalého domova" (the sense of perpetual home). ..Nikdo nikdy nezapomene na místo, kde jsou pohřbe­ ni rodíce a přátelé, je-li vkusně upravené a dojemně podmanivé; pak bude živým vždy drahé, i kdyby je země, v níž spočinuli, mčím jiným nelákala" (1855). Konečně je rural cemetery školou mravnosti, vychovávající k moud­ rost a vážnějšímu pohledu na živoř všechny lidi, zejména mládež. Po pravdě řečeno, záměry zakladatelů rural cemetery se velmi podo­ baly záměrům francouzských projektantů z počátku 19. století a první piany mountaubumského hřbitova připomínají hřbitov Pěre-Lachaise. Projektanti je oba naplánovali jako zahradu s pomníky. Později se ale jejich koncepce rozešly a vznikly dva různé typy hřbitova

SMRT BLÍZKÉHO

283

Vztah mezi přírodou a pomníky se zcela obrátil. Na starém mountaubumském hřbitově označovaly hrob}’ podobně jako na soudobých rural cemeteries buď novoklasické stély (headstones), často seskupené a ohraze­ né nízkým kovaným plotem jako na country churchyards nebo na soukro­ mých hřbitovech, anebo náhrobky s realisticky ztvárněnými sochami, podobnými těm, jimiž se označovaly francouzské a italské hroby od poloviny století: mužské busty, děn spící v náručí smutné matky, andělé, modlící se ženy apodí0) Zpočátku se rural cemeteries skutečně velmi podobaly pařížskému Pěre-Lachaise i evropským hřbitovům: tvořila je souvislá zelená plocha „proděravělá" pomníky. Avšak v Americe druhé poloviny 19. a počátku 20. století příroda vytěsnila umění. Lidé upustili od kovaných plůtků, které „ježily" plochu hřbitova Usoudili, že pomníky se sochami jsou projevem pýchy, a zvolili původem domácí - jak se domnívali - headsto­ nes. Proměna probíhala postupně. Ve 20. století pak z hrobů zmizely dokonce i skrovné headstones a footstones; nahradily je malé, nenápadné a vodorovné umístěné kamenné nebo kovové desky Od té doby nezavadíte při pohledu na souvislou travnatou plochu o žádný objemný náhrobek. Rural cemetery z 19. století se tak proměnil v současný lawn cemetery, v rozlehlý trávník posetý sotva patrnými ma­ lými náhrobními deskami. Americký hřbitov tak postupně ztrácel vzhled churchyardu a stále více se podobal zahradě. Proto také posloužil jako vzor pro městské parky, například pro newyorský Central Park (1856)?') Naopak na hřbitově Pére-Lachaise ustoupila příroda umění. Původ­ ně sestával z rozlehlých zahradních ploch jako v Mount Aubumu, ale bezpochyby s mnohem nápadnějšími pomník}-. V nejvýše položené a nejstarší části s členitým reliéfem se uchoval půdorys a duch parku, ovšem nižší a rovinatější čásn, kde se hroby tísní jeden vedle druhého, nemají se zahradou už nic společného. V polovině 19. století byly kamenné pomníky už velmi početné; sou­ časníci si uvědomovali rozdíl mezi oběma typy hřbitovů a stoupenci rural cemetery vyčítali hřbitovu Pěre-Lachaise pýchu náhrobků. Mountaubumskv hřbitov byl v Americe i Anglii ihned napodobován (londýnský Abney Park, 1840); hřbitovům typu rural cemetery vyhrazo­ vali jejich zakladatelé rozlehlé plochy, kde se hrob)' ztrácely v krajině do té míry, že splývaly s trávníkem. Pozoruhodné je, že tento typ hřbitova je pokračováním - nebo obnovením - a tedy rehabilitací churchyardu,

284

DĚJINY SMRTÍ SMRT BLÍZKÉHO

jak si ho představoval Thomas Gray. V novém muzeu vBrestu je pěkný obraz návštěvy u Shelleyho hrobu na římském protestantském hřbito­ ve na piazza Ostiense, jež je romantickou oázou v barokním a klasic­ kém městě, miniaturním rural cemetery. Návštěva hřbitova není neznámým námětem ani pro americké malíře V bait,mořské Walters Art Gallery najdeme naivní obraz z poloviny sto en. lide se procházejí na lawn cemetery se svislými stélami “) Po­

znamenej tne ještě, že mouncauburnský hřbitov najdeme na četných litografiuh i obrazech, například na krásném plátně Thomase Chamberse Typ rural cemetery převládá v Anglii a Severní Americe. Pozdní Pěre-Lauhaise a podobné pařížské hřbitovy na Montmartru a Montpamassu

více mene posloužily jako vzor pro nové městské hřbitow kontinentál­ ní Evropy, jez ovsem podléhaly i jiným vlivům, například vlivu italského “T samo kde přetrvává duch rajského dvora. Všechny tyto plochv parnci katohkum i protestantům, do posledního místečka zaplnilv velke i malé kamenné pomníky. ř Zastavěné hřbitovy inspirovaly spíše sochaře jakožto tvůrce jejich zdobných náhrobků než malíře. Ti raděj, malovali venkovské hřbitovy (churchyards a rural cemeteries}. K nejoblíbenějším žánrovým výjevům mahrstv. 19 století patřila proto ve Francii hromadná pouť na svátek šech svátých: rodiny ve smutku u hrobů svých příbuzných v deštivém podzimním pocas, nebo rytiny bretaňských vdov, modlících se po nedein. msi u prázdného hrobu námořníků, kteří zahvniil. na moři Rozdílné uspořádání těchto dvou hřbitovních ploch je možná dů­ sledkem rozdílného postoje k přírodě. Američany a Angličany příroda dojímá dodnes a její pouto ke smrti je opravdové a pevné. Naproti to­ mu jestliže Francouzi vnímali v 18. a na počátku 19. století přírodu jako něco dojemného, byl to jev náhodný a dočasný; později k ní při­ stupovali oper lhostejné a veškerou jejich citovost pohltily pomníky Hřbitov se tedy proměnil v malé kamenné městečko se stísněnou zá­

stavbou, kde dvojice příležitostných cypřišů připomíná dva kancelář­ ské smetáky: takový vzhled mnohdy získaly francouzské venkovské hřbitovy, prmejmenším v krajích na sever od Loiry, po zákonném pře­ stěhovaní na smutné záhumenky. F"anC°U.Z* a kontinentální Evropané dnes jen stěží pochopí, jaký vztah meh lide z konce 18. století k přírodě. Podezírají je. že šlo o vztah vyčteny, estencký, jedním slovem romanticky.

a to je dnes urážka par excellence -

285

Eugene Le Roy popisuje v románu Trhán Kuba (1899) vznik tohoto vztahu u Francouze narozeného v roce 1836. Přináší svědectví o dobo­ vých názorech republikánských kruhů zaujatých proti církvi. Věnuje hodně místa smrti a pohřbíváni, neboť jeho rolníci je povazuji za důle­ žité životni chvíle, které je zapotřebí popsat, má-li být svědectví věrné. „Bertrille byla smutná, že její marka bude pohřbena bez modliteb," pro­ tože neměla peníze, aby zaplatila knězi. Kubovu matku odmítl farář na prahu kostela- ..Nosiči postavili nosítka u kostela a jeden zašel pro fa­ ráře. Ten tu byl hned, podíval se na nebožku a povídá: Tahle nechodila do kostela ani na přijímání, zřekla se Pánaboha i Panny Marie, je to neznabožka [hugenotka], za ni se nikdo modlit nebude." Tělo odnesli do kouta hřbitova, kde už byla mezi plevelem a kopřivami vykopaná jáma (iniblocata, řeklo by se ve středověku). Později, když pohřbívali Berrrillinu matku, využil Kuba situace a šel se podívat „na místo, kde byla pohřbena matka. Co bych měl říci? Nevadí, není-liž pravda, když šest stop hlíny, pod nimiž leží kosu ubohého stvoření [neměla kamen­ ný pomník], zaroste kytkami a býlím, ale [přesto nás to bolí] často se necháme ovlivnit tím, co vidíme, aniž nasloucháme hlasu rozumu. Pro­ to když jsem spatřil tu kupu starého zdivá, obrostlou divokým slezem, lopuchy a kopřivami, zastavil jsem se na chvíli a smutně se zahleděl na to opuštěné místo, odkud zmizely všechny stopy po hrobě mé ubohé matky. Ale když jsem odcházel, minul jsem hrobku rozvalenou časem a nepohodou, deštěm, letním žárem a zimními mrazy, kdysi nádher­ nou, a teď v troskách, a uvědomil jsem si, jak marná [marná, ale ne­ vyhořeni relná] je snaha udržet památku zesnulých navěky. Kámen je trvalejší než dřevěný kříž, ale času, jemuž podlehne vše, podlehne i on.“ Znovu se objevuje staré téma marnosti. Novější a domnívám se. že i pro­ cítěnější jsou následující uvaliv: „Není nakonec zapotřebí, aby se vzpo­ mínka na zesnulého rozplynula v nekonečném a bezbřehém moři milionů a miliard lidských bytostí, které už umřely od úsvitu věků’" S obra­ zem „věčně se ohrožujícího moře“ jsme se už setkali v básních Emily Brontěové i v deníku Alberta de La Ferronays. ,Je tedy lepší odevzdat se přírodě, která všechno zakryje zeleným příkrovem, a obejit se bez hro­ bek, jež pod pláštíkem úcty k mrtvým skrývají ješitnost pozůstalých.“ Jako bychom slyšeli americké stoupence rural cemetery vystupující proti hřbitovu Pěre-Lachaise. V 19. století lidé odmítají opouštět své mrtvé, jako by to byla zvířata; chtějí rozjímat na jejich hrobech, které proto musí být - jakkoli nenápadně - označeny. A pokud se vzdávají umění,

284

DĚJINY SMRTÍ SMRT BLÍZKÉHO

jak si ho představoval Thomas Gray. V novém muzeu vBrestu je pěkný obraz návštěvy u Shelleyho hrobu na římském protestantském hřbito­ ve na piazza Ostiense, jež je romantickou oázou v barokním a klasic­ kém městě, miniaturním rural cemetery. Návštěva hřbitova není neznámým námětem ani pro americké malíře V bait,mořské Walters Art Gallery najdeme naivní obraz z poloviny sto en. lide se procházejí na lawn cemetery se svislými stélami “) Po­

znamenej tne ještě, že mouncauburnský hřbitov najdeme na četných litografiuh i obrazech, například na krásném plátně Thomase Chamberse Typ rural cemetery převládá v Anglii a Severní Americe. Pozdní Pěre-Lauhaise a podobné pařížské hřbitovy na Montmartru a Montpamassu

více mene posloužily jako vzor pro nové městské hřbitow kontinentál­ ní Evropy, jez ovsem podléhaly i jiným vlivům, například vlivu italského “T samo kde přetrvává duch rajského dvora. Všechny tyto plochv parnci katohkum i protestantům, do posledního místečka zaplnilv velke i malé kamenné pomníky. ř Zastavěné hřbitovy inspirovaly spíše sochaře jakožto tvůrce jejich zdobných náhrobků než malíře. Ti raděj, malovali venkovské hřbitovy (churchyards a rural cemeteries}. K nejoblíbenějším žánrovým výjevům mahrstv. 19 století patřila proto ve Francii hromadná pouť na svátek šech svátých: rodiny ve smutku u hrobů svých příbuzných v deštivém podzimním pocas, nebo rytiny bretaňských vdov, modlících se po nedein. msi u prázdného hrobu námořníků, kteří zahvniil. na moři Rozdílné uspořádání těchto dvou hřbitovních ploch je možná dů­ sledkem rozdílného postoje k přírodě. Američany a Angličany příroda dojímá dodnes a její pouto ke smrti je opravdové a pevné. Naproti to­ mu jestliže Francouzi vnímali v 18. a na počátku 19. století přírodu jako něco dojemného, byl to jev náhodný a dočasný; později k ní při­ stupovali oper lhostejné a veškerou jejich citovost pohltily pomníky Hřbitov se tedy proměnil v malé kamenné městečko se stísněnou zá­

stavbou, kde dvojice příležitostných cypřišů připomíná dva kancelář­ ské smetáky: takový vzhled mnohdy získaly francouzské venkovské hřbitovy, prmejmenším v krajích na sever od Loiry, po zákonném pře­ stěhovaní na smutné záhumenky. F"anC°U.Z* a kontinentální Evropané dnes jen stěží pochopí, jaký vztah meh lide z konce 18. století k přírodě. Podezírají je. že šlo o vztah vyčteny, estencký, jedním slovem romanticky.

a to je dnes urážka par excellence -

285

Eugene Le Roy popisuje v románu Trhán Kuba (1899) vznik tohoto vztahu u Francouze narozeného v roce 1836. Přináší svědectví o dobo­ vých názorech republikánských kruhů zaujatých proti církvi. Věnuje hodně místa smrti a pohřbíváni, neboť jeho rolníci je povazuji za důle­ žité životni chvíle, které je zapotřebí popsat, má-li být svědectví věrné. „Bertrille byla smutná, že její marka bude pohřbena bez modliteb," pro­ tože neměla peníze, aby zaplatila knězi. Kubovu matku odmítl farář na prahu kostela- ..Nosiči postavili nosítka u kostela a jeden zašel pro fa­ ráře. Ten tu byl hned, podíval se na nebožku a povídá: Tahle nechodila do kostela ani na přijímání, zřekla se Pánaboha i Panny Marie, je to neznabožka [hugenotka], za ni se nikdo modlit nebude." Tělo odnesli do kouta hřbitova, kde už byla mezi plevelem a kopřivami vykopaná jáma (iniblocata, řeklo by se ve středověku). Později, když pohřbívali Berrrillinu matku, využil Kuba situace a šel se podívat „na místo, kde byla pohřbena matka. Co bych měl říci? Nevadí, není-liž pravda, když šest stop hlíny, pod nimiž leží kosu ubohého stvoření [neměla kamen­ ný pomník], zaroste kytkami a býlím, ale [přesto nás to bolí] často se necháme ovlivnit tím, co vidíme, aniž nasloucháme hlasu rozumu. Pro­ to když jsem spatřil tu kupu starého zdivá, obrostlou divokým slezem, lopuchy a kopřivami, zastavil jsem se na chvíli a smutně se zahleděl na to opuštěné místo, odkud zmizely všechny stopy po hrobě mé ubohé matky. Ale když jsem odcházel, minul jsem hrobku rozvalenou časem a nepohodou, deštěm, letním žárem a zimními mrazy, kdysi nádher­ nou, a teď v troskách, a uvědomil jsem si, jak marná [marná, ale ne­ vyhořeni relná] je snaha udržet památku zesnulých navěky. Kámen je trvalejší než dřevěný kříž, ale času, jemuž podlehne vše, podlehne i on.“ Znovu se objevuje staré téma marnosti. Novější a domnívám se. že i pro­ cítěnější jsou následující uvaliv: „Není nakonec zapotřebí, aby se vzpo­ mínka na zesnulého rozplynula v nekonečném a bezbřehém moři milionů a miliard lidských bytostí, které už umřely od úsvitu věků’" S obra­ zem „věčně se ohrožujícího moře“ jsme se už setkali v básních Emily Brontěové i v deníku Alberta de La Ferronays. ,Je tedy lepší odevzdat se přírodě, která všechno zakryje zeleným příkrovem, a obejit se bez hro­ bek, jež pod pláštíkem úcty k mrtvým skrývají ješitnost pozůstalých.“ Jako bychom slyšeli americké stoupence rural cemetery vystupující proti hřbitovu Pěre-Lachaise. V 19. století lidé odmítají opouštět své mrtvé, jako by to byla zvířata; chtějí rozjímat na jejich hrobech, které proto musí být - jakkoli nenápadně - označeny. A pokud se vzdávají umění,

286

DĚJINY SMRTI

řešením je rural nebo lawn cemetry, kde umění žádá přírodu, abv zaujala jeho místo. Na rural cemetery ztrácí viditelný hrob postupně smysl, na rozdíl od kontinentální Evropy, kde je mu přikládán hluboký význam. V 5. ka­ pitole jsme si ukázali, že kdysi vzácný kříž se rozšířil všude, ar už ka­ menný nebo dřevěný, jako symbolický obraz smrti, ovšem smrti více nebo méně (v závislosti na názorech) odlišné od smrti biologické, smrti obklopené aureolou naděje a nejistoty.

První náhrobky, jež měly vzbuzovat úctu, napodobovaly buď krásné kostelní hroby, anebo těch několik soukromých staveb vyskytujících se tu a tam na hřbitovech; jedny i druhé se tehdy inspirovaly starověkou architekturou nebo novoklasiásmem - na hroby se stavěly stély s urna­ mi, pyramidy, obelisky, celé i zlomené sloupy a také pseudosarkofágy Náhrobky tohoto typu se udržely dlouho. Náhrobní umění 19 stole0 je velice rozmanité; umělá se odmítali podříd.t tradičním masovým zvyklostem, jako tomu bylo ve středověku a novověku. Presto se na začátku 19. století zrodil nový typ hrobu, hrob kaplič­ kový, kterýsi lidé velice oblíbili. takže se používal přinejmenším do

konce století. Připomeňme, že v 17-18. století (viz 5. kapitolu) sloužily boon chrámové kaple živým jako kaple a mrtvým jako hrob; rakve se ukládaly do klenutého podzemí přímo pod jejich podlahou, zesnulý vsak mohl mít náhrobek , přímo v kapli. Kaple tak představovala sku­ tečný viditelný hrob. Mimo kostely pak pohřební kaple vůbec neexistovaly-kromě něko­ lika vzácných výjimek, jako soukromé zámecké kaple (například na mortském.panství LaTrémoillů) a kaple různých bratrstev. Když už se tedy nesmělo pohřbívat v kostelích, zrodil se nápad pře­ nést boční kaph na hřbitov- a proměnit ji v hrob. Jedna z prvních - „po­ hřební kaple rodiny GrefFulheových“ - byla postavena roku 1815 na hřbitove Pere-Lachaise: je popsána a vyobrazena ve všech dobových prů­ vodcích. Pozoruhodný pomník se podobal malému kostelíku. Nový zvyk se rychle ujal: lidé si na hřbitově běžně stavěli vlastní maličké kap­ ličky, jejichž půdorys nepřesahoval plochu přidělenou trvalou koncesí. Existuje jich velké množství; rozšířily se a zlidověly ve druhé polovině 19. století - tvoři je malá cella s křížem na zdi, pod křížem oltář přikrytý ubrusem, na oltáři svícny a porcelánové vázy. Před oltářem jedno nebo dve klekatka: jména zesnulých a epitafy jsou na vnitřních zdech celly,

uzavrene mřížovými, původně prosklenými dveřmi Kaplička je obvyk­

SMRT BLÍZKÉHO

287

le postavena v novogotickém slohu; na štítu stoji napsáno: „Rodina ta a ta“ Nejedná se totiž o hrob individuální, ale rodinný, stejně jako v bočních chrámových kaplích. Hrob už téměř není pomníkem zvěčnujícím vzpomínku, dokonce ani vzhledově; proměnil se v poutní a ná­ vštěvní místo, zařízené pro modlitby a rozjímáni, kde lze usednout nebo alespoň pokleknout V kapličkových hrobech není místo pro sochu zesnulého, s výjimkou slavných, například generál Alfred Chanzy je zpodoben jako středověký náhrobkový ležící, obrácený k oltáři kapličky.

ZPODOBOVÁNÍ ZESNULÝCH A ŽÁNROVÉ VÝJEVY Naproti tomu ve druhé polovině 19. století se sochy věrné zpodobňující zesnulé vyskytují velice často a občas jsou seskupeny do skutečných žánrových výjevů. K nejdojemnějším patří hroby děti nebo dospívají­ cích. Jsou početné, neboť jejich úmrtnost byla tehdy ještě vysoká; a když se na ně dnes zadíváme, a americké knihy útěchy náš dojem potvrzují, dtíme, jak bolestná začala být. Ti malí tvorečkové, rak dlouho opomí­ jení, jsou zpodobováni jako slavné osobnosti, realisticky a v pohybu, takže uplakaný' návštěvník podléhal iluzi, že jsou s ním. Na hřbitově v Nice (je ro nádherné muzeum náhrobků, z nichž ty nejstarši - a nejohroženější - pocházejí z roku 1835) vítá osmileté děv­ čátko v nebi bratříčka, který- za ním přišel na onen svět. Sochy obou dětí ve skutečné velikosti k sobě natahují ruce a chlapeček v košilce se rozbíhá k čekající sestře (přelom 19. a 20. století). Stejný' výjev, pochá­ zející z téže doby, jsem našel na hřbitově San Miniato nad Florencii; člověk si maně klade otázku, zda nepocházejí z dílny téhož umělce ne­ bo zda nešlo o všední téma: Emma a Bianca se shledávají v nebi. I zde si běží naproti s napřaženýma rukama Ta menší je však obklopena růžemi a sama je napůl proměněna v růži. Z prvního nápisu se dozvíme, že děvčátka opustila rento svět krátce po sobě. Druhy' nápis, vytesaný vedle prvního, dává slovo Emmě a Blance a ty kladou rodičům na srdce, aby neplakali, protože ony jsou nyní mezi anděly v nebi, chválí Boha a modlí se za pozůstalé. Mohli bychom se domnívat, že tyto děti pocházely’ z bohatých rodin, jež si mohly dovolit dobrého sochaře a řídily se zvyky své společenské vrstvy. Svědectví o stejném cítění však najdeme i v lidových kruzích.

286

DĚJINY SMRTI

řešením je rural nebo lawn cemetry, kde umění žádá přírodu, abv zaujala jeho místo. Na rural cemetery ztrácí viditelný hrob postupně smysl, na rozdíl od kontinentální Evropy, kde je mu přikládán hluboký význam. V 5. ka­ pitole jsme si ukázali, že kdysi vzácný kříž se rozšířil všude, ar už ka­ menný nebo dřevěný, jako symbolický obraz smrti, ovšem smrti více nebo méně (v závislosti na názorech) odlišné od smrti biologické, smrti obklopené aureolou naděje a nejistoty.

První náhrobky, jež měly vzbuzovat úctu, napodobovaly buď krásné kostelní hroby, anebo těch několik soukromých staveb vyskytujících se tu a tam na hřbitovech; jedny i druhé se tehdy inspirovaly starověkou architekturou nebo novoklasiásmem - na hroby se stavěly stély s urna­ mi, pyramidy, obelisky, celé i zlomené sloupy a také pseudosarkofágy Náhrobky tohoto typu se udržely dlouho. Náhrobní umění 19 stole0 je velice rozmanité; umělá se odmítali podříd.t tradičním masovým zvyklostem, jako tomu bylo ve středověku a novověku. Presto se na začátku 19. století zrodil nový typ hrobu, hrob kaplič­ kový, kterýsi lidé velice oblíbili. takže se používal přinejmenším do

konce století. Připomeňme, že v 17-18. století (viz 5. kapitolu) sloužily boon chrámové kaple živým jako kaple a mrtvým jako hrob; rakve se ukládaly do klenutého podzemí přímo pod jejich podlahou, zesnulý vsak mohl mít náhrobek , přímo v kapli. Kaple tak představovala sku­ tečný viditelný hrob. Mimo kostely pak pohřební kaple vůbec neexistovaly-kromě něko­ lika vzácných výjimek, jako soukromé zámecké kaple (například na mortském.panství LaTrémoillů) a kaple různých bratrstev. Když už se tedy nesmělo pohřbívat v kostelích, zrodil se nápad pře­ nést boční kaph na hřbitov- a proměnit ji v hrob. Jedna z prvních - „po­ hřební kaple rodiny GrefFulheových“ - byla postavena roku 1815 na hřbitove Pere-Lachaise: je popsána a vyobrazena ve všech dobových prů­ vodcích. Pozoruhodný pomník se podobal malému kostelíku. Nový zvyk se rychle ujal: lidé si na hřbitově běžně stavěli vlastní maličké kap­ ličky, jejichž půdorys nepřesahoval plochu přidělenou trvalou koncesí. Existuje jich velké množství; rozšířily se a zlidověly ve druhé polovině 19. století - tvoři je malá cella s křížem na zdi, pod křížem oltář přikrytý ubrusem, na oltáři svícny a porcelánové vázy. Před oltářem jedno nebo dve klekatka: jména zesnulých a epitafy jsou na vnitřních zdech celly,

uzavrene mřížovými, původně prosklenými dveřmi Kaplička je obvyk­

SMRT BLÍZKÉHO

287

le postavena v novogotickém slohu; na štítu stoji napsáno: „Rodina ta a ta“ Nejedná se totiž o hrob individuální, ale rodinný, stejně jako v bočních chrámových kaplích. Hrob už téměř není pomníkem zvěčnujícím vzpomínku, dokonce ani vzhledově; proměnil se v poutní a ná­ vštěvní místo, zařízené pro modlitby a rozjímáni, kde lze usednout nebo alespoň pokleknout V kapličkových hrobech není místo pro sochu zesnulého, s výjimkou slavných, například generál Alfred Chanzy je zpodoben jako středověký náhrobkový ležící, obrácený k oltáři kapličky.

ZPODOBOVÁNÍ ZESNULÝCH A ŽÁNROVÉ VÝJEVY Naproti tomu ve druhé polovině 19. století se sochy věrné zpodobňující zesnulé vyskytují velice často a občas jsou seskupeny do skutečných žánrových výjevů. K nejdojemnějším patří hroby děti nebo dospívají­ cích. Jsou početné, neboť jejich úmrtnost byla tehdy ještě vysoká; a když se na ně dnes zadíváme, a americké knihy útěchy náš dojem potvrzují, dtíme, jak bolestná začala být. Ti malí tvorečkové, rak dlouho opomí­ jení, jsou zpodobováni jako slavné osobnosti, realisticky a v pohybu, takže uplakaný' návštěvník podléhal iluzi, že jsou s ním. Na hřbitově v Nice (je ro nádherné muzeum náhrobků, z nichž ty nejstarši - a nejohroženější - pocházejí z roku 1835) vítá osmileté děv­ čátko v nebi bratříčka, který- za ním přišel na onen svět. Sochy obou dětí ve skutečné velikosti k sobě natahují ruce a chlapeček v košilce se rozbíhá k čekající sestře (přelom 19. a 20. století). Stejný' výjev, pochá­ zející z téže doby, jsem našel na hřbitově San Miniato nad Florencii; člověk si maně klade otázku, zda nepocházejí z dílny téhož umělce ne­ bo zda nešlo o všední téma: Emma a Bianca se shledávají v nebi. I zde si běží naproti s napřaženýma rukama Ta menší je však obklopena růžemi a sama je napůl proměněna v růži. Z prvního nápisu se dozvíme, že děvčátka opustila rento svět krátce po sobě. Druhy' nápis, vytesaný vedle prvního, dává slovo Emmě a Blance a ty kladou rodičům na srdce, aby neplakali, protože ony jsou nyní mezi anděly v nebi, chválí Boha a modlí se za pozůstalé. Mohli bychom se domnívat, že tyto děti pocházely’ z bohatých rodin, jež si mohly dovolit dobrého sochaře a řídily se zvyky své společenské vrstvy. Svědectví o stejném cítění však najdeme i v lidových kruzích.

288

DĚJINY SMRTI

Na aureilhanském hřbitově v kraji Landes de Gascogne vás vlevo vedle vstupní brány, hned vedle malého kostela, upoutá malinká soška dítěte, naivní nebo neumělá, bez náhrobku: dítě kleči a oběma rukama drží korunu, jako by to byla ofera. Neni tam žádné datum, ale dílko pochází nejspíš z konce 19. nebo ze začátku 20. století. Další výjev, jejž sochaři v 19. století na náhrobcích často znázorňo­ vali, je smrt na lůžku. Tento obraz, až do konce 18. století velice vzácný,

si musíme dát do souvislosti s velkou exaltovaností posledních oka­ mžiků života, jak ji popisují sestry Brontěovy a La Ferronaysovi: na flo­ rentském hřbitově Santa Maria Novella je na hrobě z roku 1807 socha mladé dívky. Dívka už není mrtvá, už vstoupila na onen svět, vstává z lůžka a natahuje ruce ke slíbené blažené věčnosti. Přemohla smrt, jež na ru v podobě kostlivce s kosou číhá vedle lůžka (transitům via). Taková je šťastná smrt. Na hřbitově Svatého Khmenta v Římě je na hrobě z roku 1887 socha hraběte tíasrerota na smrtelném loži. Pláče u něj žena, znázorňující lidskou slabost, zatímco usměvavý- anděl (putto)- symbol nesmrtelnosti-se chápe jeho umdlévající ruky. Časopis Traverses otiskl na obálce svého prvního čísla (1975) nádher­ nou fotografii od Gillese Ehrmanna z kteréhosi campo santo z 19. století, lepší nebo výmluvnéjší než originál.65) Sousoší na náhrobku pochází'

zřejmě z konce století Lože klidného a usmířeného umírajícího obklo­ pila rodina. Manželka se s upřeným pohledem naklání těsně k jeho tvan. Jedna z dcer, zřejmě nejmladší, vedena něžným citem, si položila hlavu na polštář. Jen ona se nedívá na umírajícího. Druhá dcera na­ přahuje ruce, jako by chtěla odcházejícího otce naposledy obejmout Docela vzadu stoji zeť se smutným výrazem, jak vyžadují okolnosti, a zdrženlivě, jak se sluší na téměř cizince. Jakkoli se měnil vkus a móda, jsou to krásná sousoší. Monopol na náhrobky ovšem neměla. Místní umělci nezpodobovali ve druhé polo­ vině 19 století zesnulé v tak živých a dojemných výjevech, ale v naivní nehybností. Na hřbitově v Loix-en-Ré (na ostrově Ré) najdeme z toho­ to období rodinnou hrobku Fournierů. jíž místní říkají „slavná hrob­ ka". A své proslulosti je skutečně hodna! Na ústředním sloupu klečí v malém pseudogotickém chrámu nahá postava se sepjatýma rukama. Kolem sloupu jsou rozmístěny čtyři stély, podobné římským oltářům, a jsou s nim propojeny dlouhými kamennými rameny v podobě křeslo­ vých opěradel. Na ústředním sloupu i na obvodových stélách jsou vyte­ sány epitafy a mezi nimi, zády k ústřednímu sloupu, stojí čtyři busty

SMRT BLÍZKÉHO

289

nebo soch)- členů rodiny. Otec je nádherný: má zkřížené ruce, v jedné drží zápisník a v druhé tužku. Hned vedle je hrob věrné služebné, ozna­ čený prostým kamenem a křížem. Fournier byl ještě hodnostář, třebaže místní. Ve 20. století se však sochařství dalo na ústup a móda sochařského zpodobení nebožtíků pominula dokonce i v bohatých a významných rodinách. V královské kapli Saint-Louis v Dreux, jižvroce 1816 založil Ludvik Filip Orleánsky, jsou nejnovějši hroby zcela holé. Zpodobováni zesnulých, od nějž vyšší společenské vrstvy upustily, se naopak rozšířilo v lidových kruzích díky glazované, a tedy nezničitelné fotografii. Zajímalo by mne, zda ve Francii nepatří nejstarší podobizny tohoto druhu vojákům . padlým na poli cti“ v první světové válce. Bezejmennosti je zbavilo především jejich hrdinství. Používáni fotografií se později rozšířilo obecně, častěji se však pokládají na hroby žen adětí. jež jsou předmětem obzvláštní péče, jak zaznamenal už autor průvodce po hřbitově Pěre-Lachaise v roce 1836. Mimořádné se tento zvyk rozšířil v oblastech u Středozemního moře, kde se hroby vrší nad seboujako zásuvky prádelníku a každá zá­ suvka má svůj obrázek. Návštěvník si je může prohlížet jako fotografie v albu.

PAŘÍŽ BEZ HŘBITOVA? Na začátku 19. století mohla vzniknout domněnka, že problematika pohřbů je ve Francii jednou provždy vyřešena díky rozhodnutí založit nově hřbitovy za městem, nahradit vrstvení nebožtíků na sebe pohřbí­ váním do řad a propůjčit mrtvým právo na časově delší zábor půdy. Ostatní země se přiklonily k téže politice a opustily staré pohřební zvyklosti ve prospěch nových: glasgovvská Nekropole vznikla podle vzoru hřbitova Pěre-Lachaise v roce 1833. londýnský hřbitov Abney Park, založený v roce 1840. kopíroval mountauburnskou předlohu; anglická komise ad hoc předložila výsledky svého šetření v roce 1851, což vedlo k založení řady hřbitovů za hranicemi Londýna, apod Ve skutečnosti se koncem 19. století Paříž ocitla před stejným pro­ blémem znovu; v- té době však ve společnosti panovalo zcela jiné citové klima než ve století předchozím a tento rozdíl nám pomůže odhad­ nout, jak hluboce se změnila obecná mentalita. Nová situace začala brzy působit starosti tehdejším správcům veřej­

288

DĚJINY SMRTI

Na aureilhanském hřbitově v kraji Landes de Gascogne vás vlevo vedle vstupní brány, hned vedle malého kostela, upoutá malinká soška dítěte, naivní nebo neumělá, bez náhrobku: dítě kleči a oběma rukama drží korunu, jako by to byla ofera. Neni tam žádné datum, ale dílko pochází nejspíš z konce 19. nebo ze začátku 20. století. Další výjev, jejž sochaři v 19. století na náhrobcích často znázorňo­ vali, je smrt na lůžku. Tento obraz, až do konce 18. století velice vzácný,

si musíme dát do souvislosti s velkou exaltovaností posledních oka­ mžiků života, jak ji popisují sestry Brontěovy a La Ferronaysovi: na flo­ rentském hřbitově Santa Maria Novella je na hrobě z roku 1807 socha mladé dívky. Dívka už není mrtvá, už vstoupila na onen svět, vstává z lůžka a natahuje ruce ke slíbené blažené věčnosti. Přemohla smrt, jež na ru v podobě kostlivce s kosou číhá vedle lůžka (transitům via). Taková je šťastná smrt. Na hřbitově Svatého Khmenta v Římě je na hrobě z roku 1887 socha hraběte tíasrerota na smrtelném loži. Pláče u něj žena, znázorňující lidskou slabost, zatímco usměvavý- anděl (putto)- symbol nesmrtelnosti-se chápe jeho umdlévající ruky. Časopis Traverses otiskl na obálce svého prvního čísla (1975) nádher­ nou fotografii od Gillese Ehrmanna z kteréhosi campo santo z 19. století, lepší nebo výmluvnéjší než originál.65) Sousoší na náhrobku pochází'

zřejmě z konce století Lože klidného a usmířeného umírajícího obklo­ pila rodina. Manželka se s upřeným pohledem naklání těsně k jeho tvan. Jedna z dcer, zřejmě nejmladší, vedena něžným citem, si položila hlavu na polštář. Jen ona se nedívá na umírajícího. Druhá dcera na­ přahuje ruce, jako by chtěla odcházejícího otce naposledy obejmout Docela vzadu stoji zeť se smutným výrazem, jak vyžadují okolnosti, a zdrženlivě, jak se sluší na téměř cizince. Jakkoli se měnil vkus a móda, jsou to krásná sousoší. Monopol na náhrobky ovšem neměla. Místní umělci nezpodobovali ve druhé polo­ vině 19 století zesnulé v tak živých a dojemných výjevech, ale v naivní nehybností. Na hřbitově v Loix-en-Ré (na ostrově Ré) najdeme z toho­ to období rodinnou hrobku Fournierů. jíž místní říkají „slavná hrob­ ka". A své proslulosti je skutečně hodna! Na ústředním sloupu klečí v malém pseudogotickém chrámu nahá postava se sepjatýma rukama. Kolem sloupu jsou rozmístěny čtyři stély, podobné římským oltářům, a jsou s nim propojeny dlouhými kamennými rameny v podobě křeslo­ vých opěradel. Na ústředním sloupu i na obvodových stélách jsou vyte­ sány epitafy a mezi nimi, zády k ústřednímu sloupu, stojí čtyři busty

SMRT BLÍZKÉHO

289

nebo soch)- členů rodiny. Otec je nádherný: má zkřížené ruce, v jedné drží zápisník a v druhé tužku. Hned vedle je hrob věrné služebné, ozna­ čený prostým kamenem a křížem. Fournier byl ještě hodnostář, třebaže místní. Ve 20. století se však sochařství dalo na ústup a móda sochařského zpodobení nebožtíků pominula dokonce i v bohatých a významných rodinách. V královské kapli Saint-Louis v Dreux, jižvroce 1816 založil Ludvik Filip Orleánsky, jsou nejnovějši hroby zcela holé. Zpodobováni zesnulých, od nějž vyšší společenské vrstvy upustily, se naopak rozšířilo v lidových kruzích díky glazované, a tedy nezničitelné fotografii. Zajímalo by mne, zda ve Francii nepatří nejstarší podobizny tohoto druhu vojákům . padlým na poli cti“ v první světové válce. Bezejmennosti je zbavilo především jejich hrdinství. Používáni fotografií se později rozšířilo obecně, častěji se však pokládají na hroby žen adětí. jež jsou předmětem obzvláštní péče, jak zaznamenal už autor průvodce po hřbitově Pěre-Lachaise v roce 1836. Mimořádné se tento zvyk rozšířil v oblastech u Středozemního moře, kde se hroby vrší nad seboujako zásuvky prádelníku a každá zá­ suvka má svůj obrázek. Návštěvník si je může prohlížet jako fotografie v albu.

PAŘÍŽ BEZ HŘBITOVA? Na začátku 19. století mohla vzniknout domněnka, že problematika pohřbů je ve Francii jednou provždy vyřešena díky rozhodnutí založit nově hřbitovy za městem, nahradit vrstvení nebožtíků na sebe pohřbí­ váním do řad a propůjčit mrtvým právo na časově delší zábor půdy. Ostatní země se přiklonily k téže politice a opustily staré pohřební zvyklosti ve prospěch nových: glasgovvská Nekropole vznikla podle vzoru hřbitova Pěre-Lachaise v roce 1833. londýnský hřbitov Abney Park, založený v roce 1840. kopíroval mountauburnskou předlohu; anglická komise ad hoc předložila výsledky svého šetření v roce 1851, což vedlo k založení řady hřbitovů za hranicemi Londýna, apod Ve skutečnosti se koncem 19. století Paříž ocitla před stejným pro­ blémem znovu; v- té době však ve společnosti panovalo zcela jiné citové klima než ve století předchozím a tento rozdíl nám pomůže odhad­ nout, jak hluboce se změnila obecná mentalita. Nová situace začala brzy působit starosti tehdejším správcům veřej­

290

DĚJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

ného pořádku. Prefekt departementu Seine popisuje ve své zprávě z ro­ ku 1844*’'*) těžkosti způsobené dekretem z roku XII, o jehož pozměnění usiluje. Vystupuje proti „systému“ trvalých koncesí, „jehož důsledky tehdy nemohl nikdo předvídat“, a nátlaku „stále rostoucí populace, která je [bohužel!] každým dnem více nakloněna uctívání hrobů, a to včetně příslušníků méně majetných tříd [podtrhuji].“ Systém vede k zablo­ kováni pozemku, a to jak délkou koncese, tak zastavěním přidělené

Pařížská správa zaútočila znovu na začátku třetí republiky, v letech 1872-1881, stále však narážela na stejný- odpor. Diskuse v městské radě podchytil dobový tisk a různé brožurky. ..Paříž není město pochybova­ čů,“ psalo se v roce 1889; „kult mrtvých [výraz se vžil] přechází z genera­ ce na generaci. Důkaz? Za císařství se plánovalo zbudovaní obři nekropole vMéry-sur-Oise. Všichni Pařížané pohoršené protestovali, protože

plochy pomníky nebo jejím „ohrazením“. Hřbitov Neviňátek sloužil po staletí; na nových hřbitovech se nedostávalo místa tři desítky let po jejich založení. Tento stav zapříčinilo neuvěřitelné nadšení pro viditel­ né a trvalé hroby. Na druhé straně rostoucí město dohonilo hřbitovy, tak pečlivě vystě­ hované za jeho hranice. V roce 1859 byly k Paříži připojeny předměst­ ské obce, takže Pěre-Lachaise i ostatní hřbitovy z počátku století se oátly uvnitř současné Paříže o dvaceti obvodech. Pro správu města to znamenalo katastrofu: obnovil se stav z období starého režimu - mrtvi se vrátili mezi živé. Prefekti i správní úředníci, kteří převzali od svých předchůdců, pa­ řížských soudců z 18. století, problémy i názory na jejich řešení, pova­ žovali vzniklou situaci za nesnesitelnou. Proto chtěl prefekt Georges Eugene Haussmann použít stejný po­ stup jako při rušeni Neviňátek, zavřít hřbitovy založené kolem roku 1800 a nový hřbitov umístit dostatečně daleko od Paříže - tak, aby jej rostoucí město už nemohlo pohltit. Navrhl, aby byl založen v Méry-surOise. asi třicet kilometrů od Paříže. Protože byl příliš daleko pro koně pohřebních vozů, měl tam z Paříže jezdit vlak, jenž okamžité získal přezdívku vlak mrtvých. Připomeňme si, co jsme si řekli na začátku této kapitoly: koncem 18. století byl hřbitov Neviňátek v ovzduší všeobecné lhostejnosti veli­

ce nešetrně přestěhován. Kult mrtvých tehdy ještě neexistoval. V roce 1868 vyvolal plán na pouhé uzavření (nikoli přestěhování) hřbitovů bouři nevole. Prostí Pařížané „rádi navštěvují hřbitovy s celou svou rodinou. [._] Ve dnech odpočinku je to jejich oblíbená procházka. Ve dnech smutku jim přináší útěchu.“ Veřejné mínění vřelo. Noviny Siěcle otiskly 7. ledna 1868 dopis vyja­ dřující všeobecné pocity: „Lidé se instinktivně bouři při pomyšlení, že mrtvá budou převáženi po tuctech v železničních vagonech. [...] Bude se s nimi zacházet jako s balíky’.“65)

291

by podle starého [tak starý- zase nebyl] zvyku nemohli doprovázet své drahé zesnulé pěšky na hřbitov a museli by tam jezdit železnicí.“ Pařížská správa upustila od svých záměrů v okamžiku, kdy zjistila, že ztratila podporu vědců. Roku 1879 ustavila městská rada odbornou komisi a po vzoru lékařů a soudců z 18. století ji pověřila šetřením, do jaké míry a na jak dlouho lze asanovat současné hřbitovy. Nepochybně očekávala oznámení nových ohnisek morové nákazy! Jenže inženýři jednoduše přivedli vniveč sto let vědeckého argumen­ tování; ujistili, že „domnělé nebezpečí plynoucí ze sousedství hřbitova je iluzorní (...) a že těla se vzákonné pětileté lhůtě zcela rozloží“. Od roku 1850 se prováděly pokusy, jež vyvrátily vžité představy.“) Alphonse Guérard prozkoumal vodu ze studny na Západním hřbitově (cimetiěrede 1'Ouest) a zjistil, že může „mír blahodárné účinky’". „Voda není tvrdá, jak by člověk očekával vzhledem k okolní vápenité půdě, ale [dikv některým látkám vznikajícím při rozkladu těl] rozpouští mýdlo a zelenina se v ní uvaří. Je bez pachu, průzračná a dobré chuti.“ Profesor Colin z veterinární školy v Alfortu zabil několik zvířat rak, že jim vstnkl do krve sněť nebo septický roztok,67) a zakopal je v ohradě těsně pod povrch země (10 30 cm). „Potom do ohrady nahnal dobytek a nedral ho, aby se tam pásl čtyři dny až dva týdny. Jednou za čtyřia­ dvacet hodin zvířata vážil. Váha dospělých kusů se neměnila. Mladé kusy přibývaly- v obvyklých mezích.“ Miguel „v rozporu s míněním několika autorů dokázal, že vodní pára stoupající z půdy, rostlin a rozkládající se hmoty-je vždy mikrograficky čistá. [...] Plyny pocházející z rozkládající se hmoty pod zemí nikdy neobsahují bakterie. [...] Co se týče půdy pařížských hřbitovů, není nasycena ani plynem, ani tuhými částicemi z mrtvolné hmoty.“68) ..Není-li tedy otrávena ani pařížská půda, ani pařížské ovzduší", pak za to vděčíme „zázračné čisticí schopnosti půdy, již lze považovat za trvalý filtr“. Nenávratně pryč byly doby, kdy zelenina lidí žijících v sousedství hřbitova Neviňátek ihned shnila vinou zkaženého ovzduší, kdy hrob-

290

DĚJINY SMRTI

SMRT BLÍZKÉHO

ného pořádku. Prefekt departementu Seine popisuje ve své zprávě z ro­ ku 1844*’'*) těžkosti způsobené dekretem z roku XII, o jehož pozměnění usiluje. Vystupuje proti „systému“ trvalých koncesí, „jehož důsledky tehdy nemohl nikdo předvídat“, a nátlaku „stále rostoucí populace, která je [bohužel!] každým dnem více nakloněna uctívání hrobů, a to včetně příslušníků méně majetných tříd [podtrhuji].“ Systém vede k zablo­ kováni pozemku, a to jak délkou koncese, tak zastavěním přidělené

Pařížská správa zaútočila znovu na začátku třetí republiky, v letech 1872-1881, stále však narážela na stejný- odpor. Diskuse v městské radě podchytil dobový tisk a různé brožurky. ..Paříž není město pochybova­ čů,“ psalo se v roce 1889; „kult mrtvých [výraz se vžil] přechází z genera­ ce na generaci. Důkaz? Za císařství se plánovalo zbudovaní obři nekropole vMéry-sur-Oise. Všichni Pařížané pohoršené protestovali, protože

plochy pomníky nebo jejím „ohrazením“. Hřbitov Neviňátek sloužil po staletí; na nových hřbitovech se nedostávalo místa tři desítky let po jejich založení. Tento stav zapříčinilo neuvěřitelné nadšení pro viditel­ né a trvalé hroby. Na druhé straně rostoucí město dohonilo hřbitovy, tak pečlivě vystě­ hované za jeho hranice. V roce 1859 byly k Paříži připojeny předměst­ ské obce, takže Pěre-Lachaise i ostatní hřbitovy z počátku století se oátly uvnitř současné Paříže o dvaceti obvodech. Pro správu města to znamenalo katastrofu: obnovil se stav z období starého režimu - mrtvi se vrátili mezi živé. Prefekti i správní úředníci, kteří převzali od svých předchůdců, pa­ řížských soudců z 18. století, problémy i názory na jejich řešení, pova­ žovali vzniklou situaci za nesnesitelnou. Proto chtěl prefekt Georges Eugene Haussmann použít stejný po­ stup jako při rušeni Neviňátek, zavřít hřbitovy založené kolem roku 1800 a nový hřbitov umístit dostatečně daleko od Paříže - tak, aby jej rostoucí město už nemohlo pohltit. Navrhl, aby byl založen v Méry-surOise. asi třicet kilometrů od Paříže. Protože byl příliš daleko pro koně pohřebních vozů, měl tam z Paříže jezdit vlak, jenž okamžité získal přezdívku vlak mrtvých. Připomeňme si, co jsme si řekli na začátku této kapitoly: koncem 18. století byl hřbitov Neviňátek v ovzduší všeobecné lhostejnosti veli­

ce nešetrně přestěhován. Kult mrtvých tehdy ještě neexistoval. V roce 1868 vyvolal plán na pouhé uzavření (nikoli přestěhování) hřbitovů bouři nevole. Prostí Pařížané „rádi navštěvují hřbitovy s celou svou rodinou. [._] Ve dnech odpočinku je to jejich oblíbená procházka. Ve dnech smutku jim přináší útěchu.“ Veřejné mínění vřelo. Noviny Siěcle otiskly 7. ledna 1868 dopis vyja­ dřující všeobecné pocity: „Lidé se instinktivně bouři při pomyšlení, že mrtvá budou převáženi po tuctech v železničních vagonech. [...] Bude se s nimi zacházet jako s balíky’.“65)

291

by podle starého [tak starý- zase nebyl] zvyku nemohli doprovázet své drahé zesnulé pěšky na hřbitov a museli by tam jezdit železnicí.“ Pařížská správa upustila od svých záměrů v okamžiku, kdy zjistila, že ztratila podporu vědců. Roku 1879 ustavila městská rada odbornou komisi a po vzoru lékařů a soudců z 18. století ji pověřila šetřením, do jaké míry a na jak dlouho lze asanovat současné hřbitovy. Nepochybně očekávala oznámení nových ohnisek morové nákazy! Jenže inženýři jednoduše přivedli vniveč sto let vědeckého argumen­ tování; ujistili, že „domnělé nebezpečí plynoucí ze sousedství hřbitova je iluzorní (...) a že těla se vzákonné pětileté lhůtě zcela rozloží“. Od roku 1850 se prováděly pokusy, jež vyvrátily vžité představy.“) Alphonse Guérard prozkoumal vodu ze studny na Západním hřbitově (cimetiěrede 1'Ouest) a zjistil, že může „mír blahodárné účinky’". „Voda není tvrdá, jak by člověk očekával vzhledem k okolní vápenité půdě, ale [dikv některým látkám vznikajícím při rozkladu těl] rozpouští mýdlo a zelenina se v ní uvaří. Je bez pachu, průzračná a dobré chuti.“ Profesor Colin z veterinární školy v Alfortu zabil několik zvířat rak, že jim vstnkl do krve sněť nebo septický roztok,67) a zakopal je v ohradě těsně pod povrch země (10 30 cm). „Potom do ohrady nahnal dobytek a nedral ho, aby se tam pásl čtyři dny až dva týdny. Jednou za čtyřia­ dvacet hodin zvířata vážil. Váha dospělých kusů se neměnila. Mladé kusy přibývaly- v obvyklých mezích.“ Miguel „v rozporu s míněním několika autorů dokázal, že vodní pára stoupající z půdy, rostlin a rozkládající se hmoty-je vždy mikrograficky čistá. [...] Plyny pocházející z rozkládající se hmoty pod zemí nikdy neobsahují bakterie. [...] Co se týče půdy pařížských hřbitovů, není nasycena ani plynem, ani tuhými částicemi z mrtvolné hmoty.“68) ..Není-li tedy otrávena ani pařížská půda, ani pařížské ovzduší", pak za to vděčíme „zázračné čisticí schopnosti půdy, již lze považovat za trvalý filtr“. Nenávratně pryč byly doby, kdy zelenina lidí žijících v sousedství hřbitova Neviňátek ihned shnila vinou zkaženého ovzduší, kdy hrob-

292

DĚJINY SMRTI

níci umírali jako mouchy. „Také o hrobnících [jakož i o čističích stok, o koželuzích a kožeděiníach], kteří zdaleka nejsou náchylnější k jaké­ mukoli onemocnění než ostatní lidé a netrpí ani kdovíjakými choroba­ mi z povoláni, se odjakživa - právem nebo neprávem - říkalo, že jsou mnohem odolnější vůči prudce nakažlivým chorobám.“69) „Můžeme tedy bez bázně přistupovat ke skrovným křížům zapíchnu­ tým do země, abychom si na nich přečetli často naivní výraz bolesti chudého člověka, aniž si přitom musíme schovávat nos do navoněného kapesníku nebo zadržovat dech, jak mívají ve zvyku některé přecitlivělé

Hřbitovy už nejsou nezdravé: důkaz podali „inženýři“. Nepochvbné pracovali vědecky a objektivně Šťastnou shodou okolností se však je­ jich vědecké poznatky shodovaly s dobovým veřejným míněním, míně­ ním nejen morálním, ale i náboženským.

SPOJENECTVÍ POZITIVISTŮ A KATOLÍKŮ ZA ÚČELEM UCHOVÁNÍ HŘBITOVŮ V PAŘÍŽI Polemika kolem projektu hřbitova v Méry-sur-Oise nám osvětlí, jak kult mrtvých ovlivnil mentalitu. Příslušná literatura vyjadřuje dvě růz­ ná mínění dvou různých skupin, které však spolupracovaly v boji za uchování pařížských hřbitovů - „pozitivistů“ a katolíků. Jejich přístupy si rozebereme jeden po druhém. Komu se nkalo pozitivisté? Žákům Augusta Comta, nikoli však ry­ zím teoretikům, ale těm, kdo vedli hnutí politické filozofie a oslovova­ li ne-li přímo masy, pak alespoň lidové vůdce nebo měšťanskou elitu a vyzývali je k občanským a zároveň náboženským aktivitám. Jeden z nich, doktor Jean-Fran’k ProJednávání. města My, nížepodepsam člen ■ ’ Z Sed 111,1 od scředu “Přísahámezastupitele zájmů mlta2íhVISDCkC |kuplny’ UŽ Podruhé

Dopis podepsah: P Laffitte oře in h Finance. Llíř polZ Z

' mU ZaC 1OVah Íebo hřbitovy.“ P°Z,C"™' P Magmn. truhlař,

předseda Kruhu společenškélm'rCe’ ™e.Cha?lk’ Bernard' účetní, Gaze, kuchařů.75) 1 pr°fes,onalníbo dělávání panžských

—11 ~ těch-

ptouXS

„v současné době“ (rády tomJr T

k —a

- je

?"adn,° ubrani1- Konstatoval, že

řížských hřbitovů. „Máme za to 1d°'> kar°,ÍCÍ udl°vání panázor na tuto otázku prvořadé ď'i .. P°Vednl rePtiblikáni nezmění shoduje s míněním katolíků fkacoh“'v íoci^SSlT' ” •'j.náh°doU

stoupencům republiky].“ Ostatně „moudrost knězi ( on" pincké znalosti lidské nov-ihv" , • n*-zl (-) pramenící z emdoktnny - to už j ou Mau m . katol-ky uz jsou Maurrasovy názory! Pokud se tedy pařížský arcí-

297

biskup ujal obrany hřbitovů, vedou ho k tomu „ryze lidské nebo pozi­ tivistické" důvody. Katolíci se totiž přiklonili ke kultu mrtvých a hájili jej tak, jako by jej odjakživa sami vyznávali, jako by patřil k tradičním aspektům kato­ lické víry. V roce 1864 existovala Kniha pohřbíváni (CEuvre des sépultures), kde byly otištěny zádušní mše, kniha však měla být i jakýmsi rodinným rádcem a přinášela návody, jak zařídit pohřeb, jak zakoupit koncesi na hřbitově a jak udržovat hroby. „Církev řadí pohřbívaní zesnulých [o něž se už dlouho starala pohřební bratrstva] a péči o hroby [nová starost] ke svým nejzáslužnějším činům-"74) Uctívání hrobu se tedy stalo součásti křesťanství. Pro křesťana je „útěchou, když vidí, jak velkou náboženskou péčí zahrnují civilizované národy popel zesnulých, a kult hrobu považuje za pevnou záruku úcty k lidskému životu, k níž dává podnět právě náboženství“. Nebudu zde vyjmenovávat argument}- katolíků, protože jsou takřka shodné s argumenty pozitivistů, jen je občas obohacuje nějaký ten od­ kaz na křesťanskou tradici. Avšak čtenáře, který mne sledoval až sem. překvapí nenucenost, s jakou soudobí katoličtí autoři přistupovali k ne­ dávným dějinám postojů k pohřbívání. Ta nenucenost byla ovšem lo­ gická: církev tehdy velmi spontánně pokřesťanštila (nebo pokatoličtila) zbožnost, která jí byla spíše cizí, podobně jako v raném středověku vstřebala pohanské kulty. Touto bezprostřednosti jen potvrdila svou schopnost vytvářet mýty avíru v ně. Kolem roku 1875 sepsal monsignore Jean-Joseph Gaume - ve velkohubém stylu soudobého kléru - knihu Hřbitov v 19. století'(Le Cimeriére au X1XC siěcle), kde tvrdí, že křesťané pohřbívali své zesnulé v kostelích už ve starověku. Vždyť přece existovaly katakomby! Argument, že se pohřbívalo za městem, odmítá sloty: „Zvyk pohřbívat před městskými branami netrval dlouho, přinejmenším mezi křesťany. Potřebné pozem­ ky byly zakoupeny, případně darovány a těla věřících se ukládala do země kolem svatostánku“ a především do kostela. Ani slovo o zákazech kanonického práva. V 9. století náleželo pohřbívání v kostelích výlučně velmožům. Později se „postupně obnovil prapůvodní zvyk a lidé byli takřka bez rozlišení pohřbíváni v kostelích a kaplích. [...] Pokud ovšem chrámy a jejich kláštery a podzemní hrobky už nestačily potřebám ros­ toucí populace, církev (...) vždy trvala na tom, aby hroby věřících ležely co možná nejblíže svatostánkům." Pohřbívání ad sanctos předkládá au­

296

dějiny smrti SMRT BLÍZKÉHO

la dobu, tu dnešní by však mohl i Chardouillet proZéhťZh = T

1 1' ^ezpochyby předbéh-

niska nákazy." To není pravý d ‘ pnWedd. ,e „ej^š. enS> děti, těch nalyth and.lku. Poznáváme očistné vlivy a touhu po prostém pohřbu

305

které poznamenaly 17-18. století a které jsem popsal společně s méně morálními rysy (jež ale s těmi prvními nejsou v rozporu) ve třetí části této knihy nazvané Smrt vzdálená i blízká. Hřbitov z etnologického šetření Francoise Zonabendové je už jiný než hřbitovy v období starého režimu, ale ještě to nem hřbitov dnešní. Částečně odpovídá mému čtvrtému modelu smrti {smrt blízkého), jejž charakterizuje vpád citovosti a kult mrtvých. Jisté, zůstal vedle kostela. Obecní rada jej odmítla vystihovat za hrad­ by. „V uvahu přicházelo jeho přestěhování do Fontaine-Condrez. tam by ale lidé příliš často nedocházeli.“ Stěhování vyvolalo stejný odpor,

jen v menším měřítku, jako Haussmannův „vlak mrtvých“ a nekropole v Méry-sur-Oise. Přestože hřbitov nebyl přemístěn fyzicky, získal alespoň morální odstup, vzdálil se každodennímu životu díky nebývalé úctě, kterou k němu lidé pojali. Mládež se už neodvažuje tančit na tržišti jako kdysi, mrtví jsou příliš blízko: „To neni dobře, musíme je ctít.“ Staří se té přísnost! diví a nesouhlasí. Jak říká Franfo.se Zonabendové: „Dnes tu místo poklidného soužití máme důvod ke konfliktům [je-li taneční sál v přílišné blízkosti hřbitova], důvěrný vztah k. posvátnu se proměnil v uctuý odstup, v odluku." V Paříži a velkých městech nastoupil kult mrtvých po jakémsi přechodném období, dlouhém a zmatečném, v němž se středo­ věká důvěrnost poznenáhlu proměnila v bezohlednou lhostejnost. Na venkově vystřídal středověkou důvěrnost rovnou uctivý odstup, považujeme-li působení reformovaných farářů v 17 a 18. století za pnliš po­ vrchni. V 19.-20. století se úcta k mrtvým pojila s obavami a odstupem: starý dům přiléhající ke kostelu dlouho nenašel kupce. „Byl příliš blíz­ ko u hřbitova,“ tíkalo se. Společné s úctou se zrodily obavy. Úcta se bude zmenšovat, obavy vzrůstat... .Ale nepředbíhejme „Uzavíraní mrtvých,“ jak správně poznamenává Francoise Zonabendová, „ani nejasná touha oddálit je v prostoru (...) nesouvisejí $ odvrácením se od hřbitova nebo s lhostejností k památce zesnulých." Rád bych řekl: „Právě naopak!“ Někdejší důvěrnost neznala kult vzpomínek ani návštěvy hrobu. „Staří se každý den přicházejí pomodlit na hrob manžela, manželky nebo dítě­ te. (...) Ženy se tu procházejí v neděli a někdy i za krásných letních veče­ rů. (...) Starší lidé chodí od hrobu ke hrobu, pročítají nápisy a připomí­ nají ostatním život zesnulých: na rakových procházkách se rodí paměť společenství, příběhy jednotlivých vesnických rodin se předávají všem.“ Prostranství mrtvých je totiž - slovy jednoho učitele z roku 1912, jež

306

DĚJINY SMRTI

cituje Francoise Zonabendová- rozděleno na „rodinné porce1'. Hroby jsou obrazem příslušného rodu. Říká se „k našim hrobům“, jako se říká „k nám domů" nebo „u nás doma". „O hrobech členů jedné rodiny se mluví stejným způsobem jako o domově.“ Také jsem si toho všiml.6“) Stará pradlena z malého města poblíž Paříže pořídila pro sebe a svou rodinu, jež snad ani neměla vlastni dům. krásný hrob. V den, kdy se znesvářila se zetěm, řekla, že nedovolí, aby byl pohřben v jejím hrobě, jako by řekla, že nedovolí, aby bydlel v jejím domě. „Někdy" píše Francoise Zonabendová, „je v kupní smlouvě na dům ustanoveni ukládající novému majiteli povinnost pečovat o hroby před­ chůdců. Hroby jednoho rodu bývaly seřazeny v řadách, přičemž jedna řada zhruba odpovídala jedné „rodinné porci". Hřbitov je schematický obraz společnosti, roztříděné podle rodinných skupin. Takové uspořá­ daní prostoru je velmi pozoruhodné, protože je zcela nové: za starého režimu byly příbuzenské svazky na hřbitovech naprosto neznámým pojmem, zesnulí byli bez rozlišení předáváni církvi a svátým. Venkovské společenství vytvořilo v 19. století symbolický systém, je­ hož podoba se zvyklostmi tradičních kulturje tak nápadná, že nás svádí k jejich vzájemné záměně a k domněnce, že jsou stejně staré. V Minotu v chátillonském kraji poznáváme kult mrtvých pařížské­ ho typu. Neomezoval se tedy jen na velká města, rozšířil se do všech venkovských oblastí, kde nabyl podoby tak tradiční, že je obtížné roz­ poznat jeho novost. Pozitivisté se svou teorií fetišismu a kultu mrtvých dokázali vypátrat vnitřní logické souvislosti ve směsici všedních pocitů a obecné rozšířených názorů, jež do naši společností začaly pronikat koncem 18. století a hluboce v ní zakořenily. V popisu minotských pohřebních zvyklostí však najdeme něco, co naprosto neodpovídá našemu pařížskému modelu a co mi dokonce pnpada v rozporu s proslulým prairialovým dekretem: v Minotu se ne­ přestalo pohřbívat ve vrstvách nad sebou. samozřejmé nikoli do spo­ lečných jam, které tam zřejmě nikdy nebyly, ale v obnovené důvěrnos­ ti detske lásky. „Maminku jsme položili na maminu. Alberta [syna] jsme uložili na maminku, a když umřela Germainova dcera [vnučka] položili jsme ji navrch.“ Ukázkové hromadění těl. jež by nahnalo hrůzu’

všem filozofúm-hygienikům z roku 1800. Místa na minotském hřbitově se touž, a to je další velký rozdíl oprou situaci vytvořené prairialovým dekretem, nepropůjčují jednotlivcům. Hřbitov je obecní a každý jej může využívat jen dočasně. Panuji zde

SMRT BLÍZKÉHO

307

stejné poměry jako za starého režimu, přičemž úkoly faráře plní starosta a úkoly záduši obec. Stejně jako kdysi není vlastnictví hrobu trvalé, ostat­ ně hrob ani vlastnit nelze. Na minotském hřbitově se tedy v 19.-20. sto­ letí dodržují, aniž si vzájemně překážejí, prastaré zvyklostí i nová naří­ zeni. Podobně jako staré hřbitovy je i on neustále překopáván. Když je zapotřebí pohřbít dalšího nebožtíka, „vyprázdni se hrob" (ve zkoumané době tam ještě nebyly hrobky), což ovšem předpisy zakazují Hrobník vysvětluje: „Když chci vyprázdnit hrob, otevřu ho. Najdu-li vněm nepo­ rušenou rakev, na nic nesahám a tu další položím navrch [tak, jak si to zesnulý přál]. Obvykle tam ale najdu kostí, kovové věci a kusy dřeva. Všechno to pečlivě vyndám a naskládám na hromádku někam do kouta. Spustím novou rakev a na ni pak položím všechno, co jsem předtím vyndal.' To ovšem znamená, že maminka není na mamině, ale pod ní! Hladký průběh akce tedy vyžaduje rychlý rozklad těl; proto se v Minotu uvažuje, jako se uvažovalo od středověku do 17. století. ..Zůstat neporu­ šen je nežádoucí, protože to znamená, že tělo nebylo správně pochováno, anebo že jde o neobyčejný úděl: nebožtík je buď svátý, anebo propadl peklu.“ Stojí tu proti sobě dva vzájemně neslučitelné jevy: míšení kostí a no­ vá úcta k mrtvým. Předchůdce současného hrobníka „kopal jámy, kde ho napadlo, a když našel kosti, položil je na vedlejší hrob: lebky kladl na náhrobky [jak to namaloval Poussin na první verzi obrazu Ego in Arcadia]; účastníci pohřbu to všechno viděli.“ Smáli se tomu. A Fran­ coise Zonabendová uzavírá: „V Minotu existuje jazyk smrtí; lidé o ní mluví bez obav a bez zábran; prostými slovy popisuji pozemský uděl lidských těl. Poslední etapu životni poutě nezahalují hávem mlčení jako ve městech a jiných společenských skupinách V Minotu zůstává smrt důvěrnou společnicí, která nikdy neodchází,“ Jako by tu došlo k naroubování romantického přístupu ke smrti, jenž se ale nerozvinul do všedi důsledků, na pozůstatky přístupu archa­ ického. Světské a zároveň křestanské náboženství 19. století středověký hřbitov nezničilo, ale rehabilitovalo. Naivně lehkomyslná důvěrnost živých k mrtvým, již předpokládal, získala nový smysl: proměnila se v uvědomělejší a obřadnější vztah, v symbolickou a ustálenou mluvu, diky níž dokážeme veřejně a ohleduplně, bez patosu a improvizováni, vyjádřit nové citové vztahy mezi jednotlivými členy rodiny a mezi rodi­ nami téhož společenstva. Použili jsme přítomný čas, protože jej používala Francoise Zonaben-

306

DĚJINY SMRTI

cituje Francoise Zonabendová- rozděleno na „rodinné porce1'. Hroby jsou obrazem příslušného rodu. Říká se „k našim hrobům“, jako se říká „k nám domů" nebo „u nás doma". „O hrobech členů jedné rodiny se mluví stejným způsobem jako o domově.“ Také jsem si toho všiml.6“) Stará pradlena z malého města poblíž Paříže pořídila pro sebe a svou rodinu, jež snad ani neměla vlastni dům. krásný hrob. V den, kdy se znesvářila se zetěm, řekla, že nedovolí, aby byl pohřben v jejím hrobě, jako by řekla, že nedovolí, aby bydlel v jejím domě. „Někdy" píše Francoise Zonabendová, „je v kupní smlouvě na dům ustanoveni ukládající novému majiteli povinnost pečovat o hroby před­ chůdců. Hroby jednoho rodu bývaly seřazeny v řadách, přičemž jedna řada zhruba odpovídala jedné „rodinné porci". Hřbitov je schematický obraz společnosti, roztříděné podle rodinných skupin. Takové uspořá­ daní prostoru je velmi pozoruhodné, protože je zcela nové: za starého režimu byly příbuzenské svazky na hřbitovech naprosto neznámým pojmem, zesnulí byli bez rozlišení předáváni církvi a svátým. Venkovské společenství vytvořilo v 19. století symbolický systém, je­ hož podoba se zvyklostmi tradičních kulturje tak nápadná, že nás svádí k jejich vzájemné záměně a k domněnce, že jsou stejně staré. V Minotu v chátillonském kraji poznáváme kult mrtvých pařížské­ ho typu. Neomezoval se tedy jen na velká města, rozšířil se do všech venkovských oblastí, kde nabyl podoby tak tradiční, že je obtížné roz­ poznat jeho novost. Pozitivisté se svou teorií fetišismu a kultu mrtvých dokázali vypátrat vnitřní logické souvislosti ve směsici všedních pocitů a obecné rozšířených názorů, jež do naši společností začaly pronikat koncem 18. století a hluboce v ní zakořenily. V popisu minotských pohřebních zvyklostí však najdeme něco, co naprosto neodpovídá našemu pařížskému modelu a co mi dokonce pnpada v rozporu s proslulým prairialovým dekretem: v Minotu se ne­ přestalo pohřbívat ve vrstvách nad sebou. samozřejmé nikoli do spo­ lečných jam, které tam zřejmě nikdy nebyly, ale v obnovené důvěrnos­ ti detske lásky. „Maminku jsme položili na maminu. Alberta [syna] jsme uložili na maminku, a když umřela Germainova dcera [vnučka] položili jsme ji navrch.“ Ukázkové hromadění těl. jež by nahnalo hrůzu’

všem filozofúm-hygienikům z roku 1800. Místa na minotském hřbitově se touž, a to je další velký rozdíl oprou situaci vytvořené prairialovým dekretem, nepropůjčují jednotlivcům. Hřbitov je obecní a každý jej může využívat jen dočasně. Panuji zde

SMRT BLÍZKÉHO

307

stejné poměry jako za starého režimu, přičemž úkoly faráře plní starosta a úkoly záduši obec. Stejně jako kdysi není vlastnictví hrobu trvalé, ostat­ ně hrob ani vlastnit nelze. Na minotském hřbitově se tedy v 19.-20. sto­ letí dodržují, aniž si vzájemně překážejí, prastaré zvyklostí i nová naří­ zeni. Podobně jako staré hřbitovy je i on neustále překopáván. Když je zapotřebí pohřbít dalšího nebožtíka, „vyprázdni se hrob" (ve zkoumané době tam ještě nebyly hrobky), což ovšem předpisy zakazují Hrobník vysvětluje: „Když chci vyprázdnit hrob, otevřu ho. Najdu-li vněm nepo­ rušenou rakev, na nic nesahám a tu další položím navrch [tak, jak si to zesnulý přál]. Obvykle tam ale najdu kostí, kovové věci a kusy dřeva. Všechno to pečlivě vyndám a naskládám na hromádku někam do kouta. Spustím novou rakev a na ni pak položím všechno, co jsem předtím vyndal.' To ovšem znamená, že maminka není na mamině, ale pod ní! Hladký průběh akce tedy vyžaduje rychlý rozklad těl; proto se v Minotu uvažuje, jako se uvažovalo od středověku do 17. století. ..Zůstat neporu­ šen je nežádoucí, protože to znamená, že tělo nebylo správně pochováno, anebo že jde o neobyčejný úděl: nebožtík je buď svátý, anebo propadl peklu.“ Stojí tu proti sobě dva vzájemně neslučitelné jevy: míšení kostí a no­ vá úcta k mrtvým. Předchůdce současného hrobníka „kopal jámy, kde ho napadlo, a když našel kosti, položil je na vedlejší hrob: lebky kladl na náhrobky [jak to namaloval Poussin na první verzi obrazu Ego in Arcadia]; účastníci pohřbu to všechno viděli.“ Smáli se tomu. A Fran­ coise Zonabendová uzavírá: „V Minotu existuje jazyk smrtí; lidé o ní mluví bez obav a bez zábran; prostými slovy popisuji pozemský uděl lidských těl. Poslední etapu životni poutě nezahalují hávem mlčení jako ve městech a jiných společenských skupinách V Minotu zůstává smrt důvěrnou společnicí, která nikdy neodchází,“ Jako by tu došlo k naroubování romantického přístupu ke smrti, jenž se ale nerozvinul do všedi důsledků, na pozůstatky přístupu archa­ ického. Světské a zároveň křestanské náboženství 19. století středověký hřbitov nezničilo, ale rehabilitovalo. Naivně lehkomyslná důvěrnost živých k mrtvým, již předpokládal, získala nový smysl: proměnila se v uvědomělejší a obřadnější vztah, v symbolickou a ustálenou mluvu, diky níž dokážeme veřejně a ohleduplně, bez patosu a improvizováni, vyjádřit nové citové vztahy mezi jednotlivými členy rodiny a mezi rodi­ nami téhož společenstva. Použili jsme přítomný čas, protože jej používala Francoise Zonaben-

308

DĚJINY SMRTI

dova. Přítomnost se ale přímo před jejíma očima měnila v minulost: už je rozhodnuto, že minotský hřbitov bude rozkouskován a prodán formou trvalých koncesí, jako kterýkoli jiný městský hřbitov v 19. sto­ letí. Hroby se už nebudou vyprazdňovat. Akonečně lidé si budou vozit hotové hrobky z Dijonu „jako vyhnívad nádrže“. Zde jsou závěrečná a melancholická slova Francoise Zonabendové: „Nebožtíci tak budou dokonale izolováni a chráněni před půdou, již kdysi jeden po druhém utvářeli azúrodňovali."

„DOMA“

Kult hřbitovů a hrobů je liturgickým projevem nového vnímání smrti blízkého člověka; od konce 18. století j. lidé považují za nesnesitelnou. A rak ji vnímají dodnes, přinejmenším ve Francii, v Itálii, a zejména v lidových kruzích. Oddanost mrtvým ve Francii si ukážeme na dvou událostech, o nichž se psalo v tisku.

K te první došlo v jedné vesnici v horní Pravena a zprávu o ni při­ nesly 19. září 1963 noviny 1‘Aurore. Vesnice měla být vystěhována kvůli zřízeni armadní střelnice; „Když se to dozvěděl otec, ranila ho mrtvice; ale než umřel, řekl mi, abychom ho tam nepohřbivali. protože nechce zůstat sám na opuštěném hřbitově. „Odvezte mé do (..,),“ řekl, „tady zůstat nechci.“ ’’ ' O druhé události psal Le Monde 30. dubna 1963: 18. ledna 1952 padl v Indočíně četař Aimé Druon. Zákon z roku 1946 zaručuje, že armáda na sve náklady převeze zpět do vlasti ostatky vojáků padlých ve válce a předá je rodině: po druhé světové válce se francouzské veřejné míněni vzepřelo tomu, aby byli pochováváni ve velkých národních nekropolich, jež se podobaly těm z období první světové válkv. a prosadilo ukládání jejich ostatků do rodinných hrobů.

Ovšem v četařově případě na jeho ostatky vznesly nárok rodiny dvě. rodina jeho vlastních rodičů a rodina, která se ho ujala, když mu bylo patnáct let, aniž ho však úředně adoptovala Douaiský odvolací soud zamítl v roce 1959 žádost adoptivních rodičů, přestože soudní vyšetřo­ vání prokázalo, že vojáci, kteří sloužili společné se zesnulým, je pova­ žovali za jeho pravé rodiče a dosvědčili, že si dopisoval jedině s nimi. V dubnu 1963 zrušil rozsudek kasačm soud. Je tedy docela možné, že soud nakonec vrátil četařovy ostatky adoptivním rodičům.

SMRT BLÍZKÉHO

309

Dvě rodiny tak přes deset let vedly nákladný soudní spor jen proto, aby získaly právo pohřbít nebožtíka „doma" Pozoruhodné je, že kult mrtvých a citové pouto k ostatkům, jež s sebou nese, se ze starého Západu rozšířily do dalších současných kultur. Dokazuje to i úryvek z článku Sedm stop země a jedna rakev, který napsal Josué de Castro:81) „V roce 1955 založil Jolo Firmino, nájemce statku jménem Galilea, jeden zpěvních selských, spolků v brazilském kraji Nordeste. Jeho hlavním cílem nebylo, jak se mnozí domnívali, zlepšení životních podmínek vesničanů (...) ani hájení zájmů lidské spodiny, již kolo osudu drtilo jako mlýnské kameny cukrovou třtinu. Zpočátku hájily tyto spolky zájmy mrtvých, nikoli živých, zájmy rolníků, kteří zemřeli hladem abídou (...) chtěly jim zajistit právo na sedm stop země, kde by mohly spočinout jejich kosti (...) a právo, aby jejich tělo bylo spuštěno do země ve vlastní rakvi, která by pomalu hnila spolu s nimi.“ Rakev byla totiž původně obecní a sloužila jen k přepravování těl jako rakve milosrdných pohřbů za starého režimu ve Francii. „Proč tito vy­ děděnci osudu,“ ptá se Josué de Castro, „tak zoufale toužili po vlastní rakvi, když za svého života nevlastnili vůbec nic?“ Jeho odpověď platí dost možná i pro chudáky a ubožáky v západní Evropě 19. století,"’) kteří rovněž prahli po vlastní rakvi a vlastním hrobě: „Pro nordesteské rodáky byla důležitá smrt, nikoli život, protože ten jim prakticky nepa­ třil.“ Vlastnictví vlastni smrti je „právo, které jim jednoho dne umožní vymanit se ze spárů bídy a životních křivd“. Smrt jim vrad důstojnost.

308

DĚJINY SMRTI

dova. Přítomnost se ale přímo před jejíma očima měnila v minulost: už je rozhodnuto, že minotský hřbitov bude rozkouskován a prodán formou trvalých koncesí, jako kterýkoli jiný městský hřbitov v 19. sto­ letí. Hroby se už nebudou vyprazdňovat. Akonečně lidé si budou vozit hotové hrobky z Dijonu „jako vyhnívad nádrže“. Zde jsou závěrečná a melancholická slova Francoise Zonabendové: „Nebožtíci tak budou dokonale izolováni a chráněni před půdou, již kdysi jeden po druhém utvářeli azúrodňovali."

„DOMA“

Kult hřbitovů a hrobů je liturgickým projevem nového vnímání smrti blízkého člověka; od konce 18. století j. lidé považují za nesnesitelnou. A rak ji vnímají dodnes, přinejmenším ve Francii, v Itálii, a zejména v lidových kruzích. Oddanost mrtvým ve Francii si ukážeme na dvou událostech, o nichž se psalo v tisku.

K te první došlo v jedné vesnici v horní Pravena a zprávu o ni při­ nesly 19. září 1963 noviny 1‘Aurore. Vesnice měla být vystěhována kvůli zřízeni armadní střelnice; „Když se to dozvěděl otec, ranila ho mrtvice; ale než umřel, řekl mi, abychom ho tam nepohřbivali. protože nechce zůstat sám na opuštěném hřbitově. „Odvezte mé do (..,),“ řekl, „tady zůstat nechci.“ ’’ ' O druhé události psal Le Monde 30. dubna 1963: 18. ledna 1952 padl v Indočíně četař Aimé Druon. Zákon z roku 1946 zaručuje, že armáda na sve náklady převeze zpět do vlasti ostatky vojáků padlých ve válce a předá je rodině: po druhé světové válce se francouzské veřejné míněni vzepřelo tomu, aby byli pochováváni ve velkých národních nekropolich, jež se podobaly těm z období první světové válkv. a prosadilo ukládání jejich ostatků do rodinných hrobů.

Ovšem v četařově případě na jeho ostatky vznesly nárok rodiny dvě. rodina jeho vlastních rodičů a rodina, která se ho ujala, když mu bylo patnáct let, aniž ho však úředně adoptovala Douaiský odvolací soud zamítl v roce 1959 žádost adoptivních rodičů, přestože soudní vyšetřo­ vání prokázalo, že vojáci, kteří sloužili společné se zesnulým, je pova­ žovali za jeho pravé rodiče a dosvědčili, že si dopisoval jedině s nimi. V dubnu 1963 zrušil rozsudek kasačm soud. Je tedy docela možné, že soud nakonec vrátil četařovy ostatky adoptivním rodičům.

SMRT BLÍZKÉHO

309

Dvě rodiny tak přes deset let vedly nákladný soudní spor jen proto, aby získaly právo pohřbít nebožtíka „doma" Pozoruhodné je, že kult mrtvých a citové pouto k ostatkům, jež s sebou nese, se ze starého Západu rozšířily do dalších současných kultur. Dokazuje to i úryvek z článku Sedm stop země a jedna rakev, který napsal Josué de Castro:81) „V roce 1955 založil Jolo Firmino, nájemce statku jménem Galilea, jeden zpěvních selských, spolků v brazilském kraji Nordeste. Jeho hlavním cílem nebylo, jak se mnozí domnívali, zlepšení životních podmínek vesničanů (...) ani hájení zájmů lidské spodiny, již kolo osudu drtilo jako mlýnské kameny cukrovou třtinu. Zpočátku hájily tyto spolky zájmy mrtvých, nikoli živých, zájmy rolníků, kteří zemřeli hladem abídou (...) chtěly jim zajistit právo na sedm stop země, kde by mohly spočinout jejich kosti (...) a právo, aby jejich tělo bylo spuštěno do země ve vlastní rakvi, která by pomalu hnila spolu s nimi.“ Rakev byla totiž původně obecní a sloužila jen k přepravování těl jako rakve milosrdných pohřbů za starého režimu ve Francii. „Proč tito vy­ děděnci osudu,“ ptá se Josué de Castro, „tak zoufale toužili po vlastní rakvi, když za svého života nevlastnili vůbec nic?“ Jeho odpověď platí dost možná i pro chudáky a ubožáky v západní Evropě 19. století,"’) kteří rovněž prahli po vlastní rakvi a vlastním hrobě: „Pro nordesteské rodáky byla důležitá smrt, nikoli život, protože ten jim prakticky nepa­ třil.“ Vlastnictví vlastni smrti je „právo, které jim jednoho dne umožní vymanit se ze spárů bídy a životních křivd“. Smrt jim vrad důstojnost.

310

DĚJINY SMRTI

POZNÁMKY

1) F C. GARMANN, De mtraculis mortuorum 2) PH. ARIES. Essais sur Thistoire de la mort.s. 116 3) La Grande et Necessaire Police, (ed.) N ALEXANDRE, Paris 1619 (výňatky v D- GANNAL, Les Cimettéresde Parts. 1 svazek. Paris 1884) 4) Cituje M. FOISIL, Les attitudes devant la mort au XVIIP siécle: sepultures et sup­ pressions des sépultum dans le cimetiérepansien des Saints-Innocents. Revue histonque 1 97"í. 5) ABBÉ PORÉE, Lettres tur la sepulture dans les égltses. Caen 1745. 6) M FOISIL. Les attitudes devantla mort au XVI1P siécle.- sepultures et suppressions des sepultures dans le cimetiére pansien des Saints-Innocents. pozn. 510, s 303 -330. 7) Francouzská národní knihovna. Papiersjolv de Fleury 1207 8) Písemnosti z fondu Joly de Fleury i lékařskou literaturu, z níž jsme zde čerpali, využívá v současné době několik amerických historiků: R A ETLIN Landscapes of Eternity: Funerary Architecture and the Cemetery, 1793-1881. Opposi­ tions 7 -1976; L air dans /’architecture des Lumiéres, Dix-huitiěme Siécle 9/1977 O HANNAWAY. C. HANNAWAY, La fermeture des Innocents: le conflit entre la Vie et la Mort. Dix-huitiéme Siécle 9/1977 9) O HANNAWAY. C. HANNAWAY. Lafitrmeture des Innocents: le conflit entre

la Vie et la Mort

10) J -PH. MARET, Mémoire sur Tusayy oh I'on est d’enterrer les marts dans les egltses et dans les enceintes des t'illes, Dijon 1773, s 36. 11) PIERRE-TOUSSAINT NAVIER, Reflexion sur les dangers des exhumations precipitees et sur les abus des inhumations dans les égltses suivies d’observations sur les plantationsd'arbresdans les cmietieres. Paris 1775; SC1P1ONE PIATTOLI Essaissur les heuxet les dangers de sepultures, Paris 1778; F. VICQ D’AZYR, (Euvres completes 6. svazek. Paris 1805. ' 12) PH. ARIÉS v časopise Annales de děmographie historique 1975, s. 107-113 Použito znovu v Essais sur 1'histotre de la mort. s 123 13) PIERRE-TOUSSAINT NAVIER. Reflexion sur les dangers des exhumations

precipitees.

14) PIERRE-TOUSSAINT NAVIER, Reflexion sur les dangers des exhumations

precipitees.

15) Francouzská národní knihovna Papiersjoly de Fleury 16) Francouzská národní knihovna, Papiers Joly de Fleury. Mémoire des cure's

de Paris.

17) Francouzská národní knihovna. Papiersjoly de Fleury. Reflexions au sujet

de I arrét des ámetiéres.

SMRT BLÍZKÉHO

311

18) Lettre de M. Mole 3 M. James le Jeune sur les moyens de transferer les cmietieres hors de I'enceinte des vdles. Paris 1776.

19) Nařízení monsignora Lomenie de Bnenne. arcibiskupa toulouského. z 23 března 1775 - D. GANNAL. Les Gmetiéres de Parts 20) M. CADET DE VAUX. Mémoire historique sur le cimetiére des Innocents, pře­ čtený na zasedáni Acadénue royale des sciences 1781; D GANNAL. Les Gmetiéres de Parts, s. 86 (průkazní doklady); DR. M.-A. THOURET, Rapport sur les exhuma­ tions du cimetiére etde Teghse des Saints-Innocents. přečteny na zasedaní Societě royale de medicine 3. března 1789 21) L S. MERCIER. Tableau de Pans, 10. svazek. s. 190 22) MAXIME DU CAMP. Pans, ses organes, ses functions et sa vie dans la seconde moitie du XIX siécle. Pans 1869-1876. 3 svazek; srov. M, AGULHON. Penitents et Franc-Mafons dans Tancienne Provence.

23) Francouzská národní knihovna Papiersjoly de Fleury 24) Povšimněme si. jak autoři těchto dvou projektů zůstávají věrni představě nástěnného hrobu. Stále se mělo za to. že hrob pod širým nebem by se měl opí­ rat o zeď pod portikem. Víme, že na anglických hřbitovech [churchyard) to bylo jiné, náhrobní kameny (headstones) se zarážely do země. Francouzi potřebovali hodně času, než se oprosnli od představy, že jedině nástěnný hrob je vznešený. 25) Rapport sur les sepultures presence á TAdmuustration centrále du departement de la Seme par le atoyen Camhry, rok VII (1799), 26) A. DUVAL, Des sepultures. Paris roku IX (1801). 27) F -V. MULCT, Vues sur les sepultures a propas ďun rapport sur les sepultures de Dauberntesnil, zpráva přečtena 21. brumairu roku V na shromáždění pěti set. Paris 1801. Na jejím základě byl přijat výnos o pohřbech v departementu Seine ze dne 4. floréalu roku VIL 28) F.-A. AULARD. Pans pendant la reaction thermidonenne et sous le Directoire. Paris 1898-1902,5. svazek, s. 698-699. 29) Rapport de I 'administration des Travaux publics sur les ametiéres, zprávu přečetl všeobecné radě (Conseil general) občan Avril. 30) Zpráva přednesená všeobecné radě departementu Seine 15 thermidoru roku VIII (3. srpna 1800). 31) Sepulturespubliipiesetparticuliéres. prospekt společnosti poskytující pohřeb­ ní služby, rok IX. 32) A. DUVAL, Des sepultures;). GIRARD. Des tombeaux, nu de /'Influence des institutions fitnébres sur les mamrs. Pans rok IX (1801). autor díla Praxile. Paris rok Vil; DÍL ROBINET. Paris sans cimetiére. Paris 1869. 33) Sepultures publiques et particuliéres. 34) J GIRARD, Des tombeaux, ou de I Influence des institutions fitnébres sur les rnceurs.

35) A. DUVAL, Des sepultures. 36) Sepultures publiques et particuliéres 37) J GIRARD. Des tombeaux, ou de Tlnfluence des institutions fimébres sur les rnceurs.

310

DĚJINY SMRTI

POZNÁMKY

1) F C. GARMANN, De mtraculis mortuorum 2) PH. ARIES. Essais sur Thistoire de la mort.s. 116 3) La Grande et Necessaire Police, (ed.) N ALEXANDRE, Paris 1619 (výňatky v D- GANNAL, Les Cimettéresde Parts. 1 svazek. Paris 1884) 4) Cituje M. FOISIL, Les attitudes devant la mort au XVIIP siécle: sepultures et sup­ pressions des sépultum dans le cimetiérepansien des Saints-Innocents. Revue histonque 1 97"í. 5) ABBÉ PORÉE, Lettres tur la sepulture dans les égltses. Caen 1745. 6) M FOISIL. Les attitudes devantla mort au XVI1P siécle.- sepultures et suppressions des sepultures dans le cimetiére pansien des Saints-Innocents. pozn. 510, s 303 -330. 7) Francouzská národní knihovna. Papiersjolv de Fleury 1207 8) Písemnosti z fondu Joly de Fleury i lékařskou literaturu, z níž jsme zde čerpali, využívá v současné době několik amerických historiků: R A ETLIN Landscapes of Eternity: Funerary Architecture and the Cemetery, 1793-1881. Opposi­ tions 7 -1976; L air dans /’architecture des Lumiéres, Dix-huitiěme Siécle 9/1977 O HANNAWAY. C. HANNAWAY, La fermeture des Innocents: le conflit entre la Vie et la Mort. Dix-huitiéme Siécle 9/1977 9) O HANNAWAY. C. HANNAWAY. Lafitrmeture des Innocents: le conflit entre

la Vie et la Mort

10) J -PH. MARET, Mémoire sur Tusayy oh I'on est d’enterrer les marts dans les egltses et dans les enceintes des t'illes, Dijon 1773, s 36. 11) PIERRE-TOUSSAINT NAVIER, Reflexion sur les dangers des exhumations precipitees et sur les abus des inhumations dans les égltses suivies d’observations sur les plantationsd'arbresdans les cmietieres. Paris 1775; SC1P1ONE PIATTOLI Essaissur les heuxet les dangers de sepultures, Paris 1778; F. VICQ D’AZYR, (Euvres completes 6. svazek. Paris 1805. ' 12) PH. ARIÉS v časopise Annales de děmographie historique 1975, s. 107-113 Použito znovu v Essais sur 1'histotre de la mort. s 123 13) PIERRE-TOUSSAINT NAVIER. Reflexion sur les dangers des exhumations

precipitees.

14) PIERRE-TOUSSAINT NAVIER, Reflexion sur les dangers des exhumations

precipitees.

15) Francouzská národní knihovna Papiersjoly de Fleury 16) Francouzská národní knihovna, Papiers Joly de Fleury. Mémoire des cure's

de Paris.

17) Francouzská národní knihovna. Papiersjoly de Fleury. Reflexions au sujet

de I arrét des ámetiéres.

SMRT BLÍZKÉHO

311

18) Lettre de M. Mole 3 M. James le Jeune sur les moyens de transferer les cmietieres hors de I'enceinte des vdles. Paris 1776.

19) Nařízení monsignora Lomenie de Bnenne. arcibiskupa toulouského. z 23 března 1775 - D. GANNAL. Les Gmetiéres de Parts 20) M. CADET DE VAUX. Mémoire historique sur le cimetiére des Innocents, pře­ čtený na zasedáni Acadénue royale des sciences 1781; D GANNAL. Les Gmetiéres de Parts, s. 86 (průkazní doklady); DR. M.-A. THOURET, Rapport sur les exhuma­ tions du cimetiére etde Teghse des Saints-Innocents. přečteny na zasedaní Societě royale de medicine 3. března 1789 21) L S. MERCIER. Tableau de Pans, 10. svazek. s. 190 22) MAXIME DU CAMP. Pans, ses organes, ses functions et sa vie dans la seconde moitie du XIX siécle. Pans 1869-1876. 3 svazek; srov. M, AGULHON. Penitents et Franc-Mafons dans Tancienne Provence.

23) Francouzská národní knihovna Papiersjoly de Fleury 24) Povšimněme si. jak autoři těchto dvou projektů zůstávají věrni představě nástěnného hrobu. Stále se mělo za to. že hrob pod širým nebem by se měl opí­ rat o zeď pod portikem. Víme, že na anglických hřbitovech [churchyard) to bylo jiné, náhrobní kameny (headstones) se zarážely do země. Francouzi potřebovali hodně času, než se oprosnli od představy, že jedině nástěnný hrob je vznešený. 25) Rapport sur les sepultures presence á TAdmuustration centrále du departement de la Seme par le atoyen Camhry, rok VII (1799), 26) A. DUVAL, Des sepultures. Paris roku IX (1801). 27) F -V. MULCT, Vues sur les sepultures a propas ďun rapport sur les sepultures de Dauberntesnil, zpráva přečtena 21. brumairu roku V na shromáždění pěti set. Paris 1801. Na jejím základě byl přijat výnos o pohřbech v departementu Seine ze dne 4. floréalu roku VIL 28) F.-A. AULARD. Pans pendant la reaction thermidonenne et sous le Directoire. Paris 1898-1902,5. svazek, s. 698-699. 29) Rapport de I 'administration des Travaux publics sur les ametiéres, zprávu přečetl všeobecné radě (Conseil general) občan Avril. 30) Zpráva přednesená všeobecné radě departementu Seine 15 thermidoru roku VIII (3. srpna 1800). 31) Sepulturespubliipiesetparticuliéres. prospekt společnosti poskytující pohřeb­ ní služby, rok IX. 32) A. DUVAL, Des sepultures;). GIRARD. Des tombeaux, nu de /'Influence des institutions fitnébres sur les mamrs. Pans rok IX (1801). autor díla Praxile. Paris rok Vil; DÍL ROBINET. Paris sans cimetiére. Paris 1869. 33) Sepultures publiques et particuliéres. 34) J GIRARD, Des tombeaux, ou de I Influence des institutions fitnébres sur les rnceurs.

35) A. DUVAL, Des sepultures. 36) Sepultures publiques et particuliéres 37) J GIRARD. Des tombeaux, ou de Tlnfluence des institutions fimébres sur les rnceurs.

DĚJINY SMRTI

312

SMRT BLÍZKÉHO

t CO'ER

1768

nn< J 1 i

‘,tt"UileS devm‘h mort JU XV/"“!técle: « suppressiP“lu,vs danl le c,metiere panštěn des Samts-Innocents ,. (. L LAN';AÍ l >E sout Napoleon. Pans 1905-1913,3. svazek La (vuretla ville, la tne et la mart, Parts 1906

fa v,ik J’ prefet'“"1 s™- «*-■ p- •”~kí zaiezitosci, kancelář hřbitovní správy. 1899 tŘwl ParisiOGL,°’ C'”eí’ M pn‘nt de "Uí de ''hypine et de ‘^^a-

43) L LANZAC DE LABOR1E. Parts šotu Napoleon. 44) F.-A.AULARD, Řítíš růur/eCintrH/ar, Paris 1903-1906 2 svazek s 735 mamě. Montparnasse et Vaugtrard. Pans 1836. 46) M. VOVELLE, ^Irresistible Ascension de Joseph Sec. I8997>1900A1TEALBLRI^v Mémo,res d'outr^'^e. (ed.)

Edmond Biré, Paris 1899-1900, 1. svazek, s. XIV a 445. 48) Na mauzoleum Howardů a příslušnou literaturu mne upozornil 1. Lavin

K* s N. 3. xi'ZX xaSřS wi.1' d" “UÍ'J-v d"lk" k Sh. mY'7“’'“ ''°"“' r‘"‘ I9S2' Ia,G“E “ “°’ Ymk 1929X DR'XPER’

Funera‘El^ and ,he

Romanticism. New

Appanno^ LAWAR™E- ^^poétiques. Nouvelles mediations poétiques. báseň

l UÍ