Anatomie lidské destruktivity 8071062324

Citation preview

Erich

Fromm

Anatomie lidské desIruKíívííy Můžeme ovlivnit její podstatu a následky?

Nakladatelství Lidové noviny

Z nemeckého autorizovaného překladu Anatomie der menschlichen Destruktivität přeložil prof. MUDr. Bedřich Placák.

© Erich F r o m m , 1973 Translation © Bedřich Placák, d ě d i c o v é 1997 C o v e r a n d T y p o © Michal H o u b a , 1997 Všechna práva vyhrazena

ISBN 80-7106-232-4

SLOVO K TÉTO KNIZE A JEJÍMU AUTOROVI

Válka, násilí a zločin dosáhly v lidské společnosti takového rozměru, že odhalení jejich příčin může být otázkou našeho přežití. Teze, kterými se proslavil Konrád Lorenz, ale neposkytují řešení, v nejlepším případě jen odlehčují našemu špatnému svědomí. Lorenz vyložil lidskou agresivitu jako přírodní zákon, jako vrozený pud, který je snad možné usměrňovat a odvádět jinam, ale nelze mu zamezit. Erich Fromm, jeden z nejvýznamnějších sociálních psychologů naší doby, tuto představu radikálně odmítá. Fromm rozlišuje obrannou agresivitu, která slouží u člověka stejně jako u zvířete zachování života, a ničivou touhu týrat a zabíjet, která je specificky lidská. Opírá se o nejdůležitější údaje neurofyziologie, paleontologie, antropologie a zvířecí psychologie a objasňuje základní předpoklady lidské existence. Podrobně popisuje - nejpronikavěji v brilantních studiích osobností Stalina, Himmlera a Hitlera - z kterých individuálních a sociálních příčin vyrůstá neschopnost milovat a chovat se racionálně a jak nutně vede k vášni buď absolutně ovládat život, nebo jej ničit. Anatomie lidské destruktivity je epochální dílo, napsané s nejvyšší empirickou pečlivostí a se svrchovanou teoretickou originalitou. Je obranou lidské důstojnosti a dobře podloženým apelem na lidstvo, aby změnilo s v ů j život a své společenské a politické podmínky. Erich Fromm, psychoanalytik, sociolog a autor četných pozoruhodných děl jako Uměni být, Strach ze svobody, Umění milovat a Budete jako bohové, se narodil r. 1900 ve Frankfurtu. Vedle Marcuse, Lowenthala, Adorna, Benjamina a Pollocka patří Fromm, po svých studiích v Heidelbergu, Frankfurtu a Mnichově a po své promoci v r. 1922, k světoznámé „Frankfurtské škole", kterou tvořil kruh mladých vědců kolem Maxe Horkheimera. V r. 1933 odešel

Fromm na Psychoanalytičky institut v Chicagu a v r. 1934 do New Yorku, kde přednášel na kolumbijské universitě. V r. 1946 založil William Alonson White Institute, přednášel v Yale, na universitě v New Yorku, na State University v Michiganu a na Bermington College. V r. 1949 přijal profesuru na národní universitě v Mexico City a stal se tam v r. 1950 ordinářem psychoanalýzy. Od r. 1965 se zcela v ě n u j e v ý z k u m u . Jeho poslední publikovanou knihou je Mít nebo být (1976).

PŘEDMLUVA

Tato kniha je prvním svazkem souhrnné práce z oboru teorie psychoanalýzy. Začal jsem tématem agresivity a destruktivity nejen proto, že představují jeden ze základních teoretických problémů psychoanalýzy, ale také proto, že vlna destruktivity, která zaplavuje svět, d o d á v á tomuto tématu velký praktický význam. Když jsem začal na této knize před více než šesti lety pracovat, velmi jsem podcenil obtíže, na které narazím. Brzo se ukázalo, že o lidské destruktivitě nemohu adekvátně psát, pokud se omezím na oblast danou mou vlastní odborností, na psychoanalýzu. Ačkoli toto zkoumání má být především psychoanalytické, potřeboval jsem použít znalosti z některých jiných oborů, zvlášť z neurofyziologie, psychologie zvířat, paleontologie a antropologie, protože jinak bych byl nucen pracovat v příliš úzkém, a tedy zkreslujícím rámci. V každém případě jsem musel srovnat své vlastní závěry s hlavními fakty z jiných vědních oblastí, abych zjistil, zda mé hypotézy s nimi nejsou v rozporu a zda jsou jimi jak jsem doufal - potvrzovány. Protože až dosud neexistovala žádná práce, která by souhrnně pojednávala o tématu agresivity a destruktivity z hlediska všech těchto oblastí, nebo která by se tímto tématem zabývala alespoň v rámci jednoho oboru, musel jsem se o to pokusit sám. Domníval jsem se, že tento m ů j pokus také poskytne čtenářům možnost uvažovat spolu se mnou o problému destruktivity z hlediska globálního místo z hlediska jedné jediné vědní disciplíny. Takový p o k u s má přirozeně svá úskalí. Je jasné, že jsem si nemohl osvojit potřebnou kompetenci ve všech těchto oblastech, rozhodně ne v oblasti neurologie, v níž jsem měl jen malé znalosti. Určitou míru vědomostí v tomto oboru jsem si však osvojil nejen vlastním studiem, ale také přátelskou podporou několika neurologů, kteří mi poskytli užitečné rady, vedení i odpovědi na množství do-

tazů. Někteří z nich pročetli příslušnou část mého rukopisu. Odborníci možná zjistí, že v jejich oboru nenabízím nic nového, ale snad uvítají příležitost získat lepší informace o faktech z jiných vědeckých oborů, týkajících se tohoto velice důležitého předmětu. Neřešitelný problém p ř e d s t a v u j e opakování mých dřívějších prací a překrývání s nimi. Z a b ý v á m se problémy člověka už přes třicet let a zaměřoval jsem se na stále nové oblasti, zatímco jsem zároveň prohluboval a rozšiřoval s v é chápání původních oblastí svého výzkumu. Nemohu psát o lidské destruktivitě, aniž bych se vrátil k myšlenkám, které jsem již formuloval dříve, ve vztahu k novým koncepcím, které rozvíjím v této knize. Pokusil jsem se co nejvíc vyloučit opakování tím, že odkazuji na obšírnější rozebírání jednotlivých jevů ve svých dřívějších publikacích; přesto nebylo zcela možné se opakování vyhnout. Zvláštní problém v tomto ohledu představuje má kniha Lidské srdce, která už v jádru obsahuje některé z mých nových zjištění o nekrofilii a biofilii. Kniha, kterou držíte v rukou, o těchto mých zjištěních mluví v mnohem širších souvislostech, jak v oblasti teoretické, tak i v uváděných klinických příkladech. Určitými rozdíly mezi názory zastávanými zde a v dřívějších publikacích jsem se nezabýval, protože taková diskuse by zabrala příliš velký prostor a pro většinu čtenářů by nebyla dost zajímavá. Zbývá mi ještě příjemný úkol poděkovat všem, kdo mi pomáhali napsat tuto knihu. Je to především dr. Jerome Brams, kterému jsem zvlášť zavázán, neboť mi neúnavně pomáhal při teoretickém objasňování problémů behaviorismu a při vyhledávání příslušné literatury. Dr. Juanu de Dioz Hernandez děkuji za pomoc při neurologických studiích. V mnohahodinových diskusích mi objasnil mnohé problémy, informoval mě o rozsáhlé literatuře a komentoval části mého rukopisu, které se zabývají problémy neurofyziologie. Chtěl bych poděkovat následujícím neurologům, kteří mi pomáhali někdy velmi dlouhými osobními rozhovory a dopisy. Jsou to: zesnulý dr. Raúl Hernandéz Peón, dr. Robert B. Livingston, dr. Robert G. Heath, dr. Heinz von Foerster a dr. Theodore Melnechuk, který rovněž pročetl neurofyziologické části mého rukopisu. Dr. Francis O. Schmitt pro mě uspořádal konferenci s členy Neurosciences Research Program massachussettského Institute of Technology, na které členové tohoto ústavu diskutovali o otázkách, které jsem jim předložil. Za to mu děkuji. Děkuji Albertu Speerovi, který ústně i písemně přispěl k obohacení mé představy o Hitlerovi. Také jsem zavázán dr. Robertu M. W. Kempnerovi za informace, které získal jako jeden z amerických žalobců norim-

berského procesu. Dále bych chtěl poděkovat dr. Davidovi Schecterovi, dr. Michaelu Maccobymu a Gertrudě Hunzikerové-Frommové za to, že četli rukopis, jakož i za jejich cennou kritiku a jejich konstruktivní návrhy, dr. Ivanu Illichovi a dr. Romanu Xirauovi za jejich pomocné podněty ve filosofické oblasti. Dr. W. A. Masonovi za jeho poznámky v oboru psychologie zvířat, dr. Helmuthovi de Ferra za jeho užitečné poznámky k problému paleontologie, Maxu Hunzikerovi za jeho cenné podněty ohledně surrealismu a Heinzu Brandtovi za jeho důležité informace a odkazy k praktikám nacistického teroru. Také jsem zavázán panu Kalinkowitzovi za jeho aktivní a povzbuzující zájem o mou práci. Dále děkuji dr. Illichovi a slečně Valentině Boresmanové za jejich přátelskou podporu při používání bibliografických zařízení Center for Intercultural Documentation v Cuernavacu v Mexiku. Při té příležitosti bych také chtěl vyslovit svůj vřelý dík paní Beatrici H. Mayerové. Přes dvacet let opisovala četné verze mých různých rukopisů včetně textu této knihy, a kromě toho je s velkou citlivostí, porozuměním a na vysoké jazykové úrovni redigovala. Přitom mi poskytla mnoho vlastních cenných podnětů. Během měsíců, které jsem strávil v cizině, se mého rukopisu ujala vysoce kompetentním a konstruktivním způsobem paní Joana Hughesová, za což bych jí chtěl vyslovit svůj dík. Také panu Josefu Cunnenovi děkuji za znamenitou a svědomitou redakční práci a za jejich konstruktivní návrhy. Kromě toho děkuji vedoucí redaktorce paní Lorraine Hillové, vedoucímu výroby panu Wilsonovi Gathingsovi a paní Cathie Fallinové za dovednost a péči, kterou věnovali koordinaci práce na rukopisu této knihy v jejích různých stádiích. Konečně jsem velkým díkem zavázán za svědomité a důkladné redigování také Marion Odomirokové. Tato výzkumná práce byla částečně podpořena grantem Public Health Service. Chtěl bych také poděkovat za podporu nadaci Alberta a Mary Laskerových, která mi umožnila zaměstnat asistenta. New York, květen 1973 E.F.

TERMINOLOGIE Na téma „agrese" existuje rozsáhlá literatura, ve které se ovšem slovo „agrese" používá v různých významech, a to vyvolává zmatky. Tohoto výrazu se používalo na popis chování člověka, který brání vlastní život proti útoku, lupiče, který zabíjí svou oběť, aby získal peníze, nebo sadisty, který mučí vězně. Zmatek zachází ještě dál: tohoto pojmu se užívalo pro popis sexuálního chování mužského partnera, pohnutek, které ženou vpřed horolezce nebo obchodníka, i k popsání činnosti sedláka orajícího půdu. Tento zmatek možná vznikl působením behavioristického myšlení na psychologii a psychiatrii. Označíme-li jako agresi všechny „škodlivé" činy, to znamená veškeré aktivity, které poškozují nebo ničí nějaký neživý předmět, rostlinu, zvíře nebo člověka, potom je přirozeně druh podnětu, který se za takovým činem skrývá, zcela irelevantní. Pokud tímto jediným termínem označíme nejen činy zaměřené na ničení, ale i na ochranu i vytváření nových věcí, pak ovšem ztrácíme veškerou naději, že pochopíme jejich „příčinu"; žádnou takovou společnou příčinu nemají, protože jde o zcela různorodé jevy, a jestliže chceme odhalit příčinu „agrese" , a ) , ocitáme se už předem v bezvýchodné pozici. Vezměme například Lorenze - původně rozuměl pod agresí biologicky nutný, v průběhu evoluce se vyvíjející podnět, který slouží přežití jednotlivce a druhu. Protože však používal pojem agrese i k vyjádření krvežíznivosti a krutosti, dospěl k závěru, že tyto iracionální vášně jsou rovněž vrozené. Jelikož se předpokládá, že potěšení ze zabíjení je příčinou válek, logicky z toho pak plyne, že války jsou způsobeny vrozeným lidským destruktivním pudem. Slovo agrese tu poslouží jako můstek spojující agresi vyplývající z biologické adaptability (která není zlá) s lidskou destruktivitou, která nepochybně zlá je. Jádro řetězce těchto úvah je následující: biologicky nutná agrese = vrozená ničivost a ukrutnost = agrese

Takže: ničivost a ukrutnost = vrozená. Q.E.D. (což mělo být dokázáno). V této knize používám pojem „agrese" k označení reakcí na útoky a obrany proti nim, které také označuji jako „agresi benigní". Specificky lidskou vášeň ničit a mít absolutní kontrolu nad lidským životem („maligní agrese") naproti tomu označuji pojmy jako „ničivost" a „ukrutnost". Pokud jsem v některých místech považoval za nutné použít v určitém kontextu pojmu „agrese" v jiném smyslu než jako reaktivní a obrannou agresi, výslovně jsem to uvedl, abych se vyhnul nedorozumění. Když hovořím o lidech a o lidstvu, říkám „člověk", případně „on", protože opakovat stále „muži a ženy" a „on nebo ona" se mi zdá příliš pedantické a neohrabané. Náš jazyk se vyvinul v patriarchální společnosti, ale myslím, že čtenáři mě z náklonnosti k patriarchátu nebudou podezírat, už vzhledem k obsahu této knihy. V zájmu pečlivé dokumentace zde u citací zásadně uvádím jméno autora a rok vydání. Tím se čtenáři usnadňuje vyhledávání dalších informací v bibliografii. Uváděná data ale vždy nesouhlasí s letopočtem vzniku daného textu nebo myšlenky, jako například citace Spinozy (1927).

ANATOMIE

LIDSKÉ

DESTRUKTIVITY

Každá následující generace je horší než ta předchozí. Přijde doba, kdy budou lidé tak zlí, že se budou klanět moci. Právo a úcta k dobru pak zmizí. Nakonec se nikdo nebude rozhořčovat nad zločiny a cítit zahanbení nad neštěstím druhých, a pak je Zeus zničí. A přece bude možné i tehdy ještě něco proti tomu učinit, jen kdyby se prostý lid zdvihl a svrhl tyrany, kteří ho utlačují. ŘECKÝ MÝTUS O DOBĚ ŽELEZNÉ

Když pohlédnu na historii, jsem pesimista..., ale když pohlédnu na prehistorii, jsem optimista. J. C. S M U T S

Na jedné straně má člověk s mnohými druhy zvířat společné to, že bojuje s příslušníky vlastního druhu. Na druhé straně je však mezi tisíci druhy, které spolu vzájemně bojují, jediný, u něhož mají tyto boje ničivý charakter. Jedině u člověka nalézáme masové vrahy, člověk je jediná bytost, která není přizpůsobená své vlastní společnosti. N. TINBERGEN

ÚVOD: PUDY A LIDSKÉ VÁŠNĚ

Stále se stupňující násilí a destruktivita v jednotlivých státech i v celosvětovém měřítku obrátily pozornost odborníků i široké veřejnosti k v ý z k u m u podstaty a příčin agrese. Na takovém zájmu není nic divného; podivné je pouze to, že je tak nového data, zvlášť když tak vynikající vědec jako Freud opravil ve dvacátých letech tohoto století svou p ů v o d n í teorii, podle níž je základem všeho sexuální pud, a formuloval teorii novou, podle níž je vášnivá touha ničit („pud smrti") stejně mocná jako vášeň milovat („pud života", „sexualita"). Veřejnost však dál pokládala Freudovu školu za směr, který považuje libido za nejdůležitější lidskou vášeň, ovládanou jen pudem sebezáchovy. Tato situace se změnila teprve uprostřed šedesátých let. Jedním z dův o d ů této změny pravděpodobně bylo to, že rozsah násilí a strach z války překročily v celém světě určitý práh. Přispělo k tomu ale i vydání některých knih, které se z a b ý v a j í lidskou agresí, zvlášť práce Takzvané zlo (Das sogenannte Bose) od Konrada Lorenze (1966). Lorenz, prominentní vědec na poli v ý z k u m u chování zvířat", zvláště ryb a ptáků, se v y d a l do oblasti, ve které měl málo zkušenosti a kompetence - do oblasti lidského chování. Ačkoli většina psychologů a neurologů toto dílo odmítla, stalo se Takzvané zlo bestselerem a zanechalo ve velké části vzdělané veřejnosti h l u b o k ý dojem. Mnozí spatřovali v Lorenzových názorech konečné řešení problému. Velký úspěch Lorenzových myšlenek byl v neposlední řadě připraven dřívějšími vydáními knih autora úplně jiného druhu, Roberta Andreye (Afričan Genesis, 1961, a The Territorial Imperative, 1967). Andrey nebyl vědec, ale nadaný dramatik. Složil množství ú d a j ů o počátcích lidského druhu do efektní, ovšem velice zkreslené mozaiky, s cílem prokázat, že člověku je agresivita vrozena. Po této knize následovala další

díla zabývající se chováním zvířat, například Nahá opice (The Naked Ape) z roku 1967 od Desmonda Morrise, nebo Láska a nenávist (Liebe und Hass, 1969) od Lorenzova žáka Irenäuse Eibl-Eibesfelda. Všechna tato díla obsahují v podstatě stejnou myšlenku: agresivní chování člověka, jak se projevuje ve válce, zločinu a osobních sporech a ve všech druzích destruktivního a sadistického chování, v y v ě r á z fylogenetický programovaného, vrozeného pudu, který hledá vybití a čeká jen na vhodný podnět, aby se projevil. Možná že Lorenz tolik uspěl svým neoinstinktivismem ne proto, že by jeho argumenty byly tak pádné, ale proto, že lidé takové argumenty rádi přijímají. Co by mohlo víc vyhovovat lidem, kteří cítí strach a neschopnost změnit běh světa směřující k ničení, než teorie, která nás ujišťuje, že násilí pochází z naší zvířecí povahy, plyne z nezkrotného puzení k agresi a že nemůžeme - jak tvrdí Lorenz - udělat nic víc, než pochopit zákony evoluce, které mohou za sílu tohoto pudu v nás? Tato teorie vrozené agresivity se snadno stává ideologií, která nám pomáhá ukonejšit s v ů j pocit strachu z toho, co nám hrozí, a zdůvodnit si s v ů j pocit bezmoci. Jsou ještě jiné důvody, které nás vedou k tomu, abychom dali přednost tomuto zjednodušujícímu řešení, nabízenému instinktivistickou (pudovou) teorií, před skutečně seriózním zkoumáním příčin destruktivity. To by od nás totiž požadovalo přehodnocení základních premis vládnoucí ideologie; vede nás k analýze iracionality našeho společenského systému a k narušení různých tabu, která se s k r ý v a j í za nejsvětějšími pojmy jako jsou „obrana", „čest" a „vlastenectví". Nic jiného než do hloubky pronikající analýza našeho společenského systému nám ale nedokáže odhalit příčiny narůstání destruktivity nebo najít prostředky a způsoby, jak ji snižovat. Instinktivistická teorie nabízí, že nás zbaví břemene takové analýzy. Podle ní nás sice čeká zánik, ale můžeme ho alespoň podstoupit s přesvědčením, že tento osud nám nachystala naše „přirozenost" a že jsme pochopili, proč se to všechno muselo nevyhnutelně stát. Při současném stavu psychologického myšlení se od kritiky Lorenzovy teorie lidské agresivity očekává, že bude odpovídat druhé a převládající psychologické teorii, a to behaviorismu. V protikladu k instinktivismu se behavioristická teorie nezajímá o subjektivní síly, které ženou člověka, aby se choval určitým způsobem, ani o to, co člověk cítí, ale jen o to, jak se chová a jak toto jeho chování společnost podmiňuje. Teprve ve dvacátých letech se psychologie radikálně přeorientovala od cítění k chování. Emoce a vášně pak byly - alespoň z vědeckého hle-

diska - mnohými psychology odmítány jako nepodstatné. Hlavním tématem převládajícího směru v psychologii se stalo samo chování, ne už člověk, který se nějak chová. „Věda o psýché" se změnila ve v ě d u 0 mechanismech zvířecího nebo lidského chování. Tento v ý v o j v y v r cholil ve Skinnerově neobehaviorismu, který je dnes na universitách Spojených států nejrozšířenější psychologickou teorií. Důvod tohoto obratu v psychologii lze snadno najít. Vědec, zabývající se v ý z k u m e m člověka, je více než kterýkoli jiný odborník ovlivňován atmosférou dané společnosti. Je to dáno tím, že jeho způsob myšlení, jeho z á j m y a všechny jím kladené otázky nejsou jen částečně společensky determinované - jako v přírodních vědách - ale zasažen je 1 předmět jeho zkoumání sám, to jest člověk. Když psycholog hovoří o člověku, slouží mu jako model lidé z jeho okolí, především však on sám. V dnešní průmyslové společnosti jsou lidé orientováni cerebrálně, vnímají málo, emoce jsou pro ně neužitečným balastem - a to emoce samotných psychologů i emoce jejich výzkumných objektů. Zdá se, že behavioristická teorie jim dobře vyhovuje. Současná alternativa mezi instinktivismem a behaviorismem nevytváří dobré podmínky pro pokrok v teoretické práci. Obě pozice jsou „monoexplanační" (jednostranně vysvětlující). Zakládají se na dogmaticky předpojatých názorech a od badatelů se požaduje, aby své nálezy přizpůsobili jedné nebo druhé teorii. Stojíme však skutečně před alternativou, že musíme přijmout buď instinktivistickou, nebo behavioristickou teorii? Jsme nuceni volit mezi Lorenzem a Skinnerem? Nejsou žádné jiné možnosti? V této knize tvrdíme, že existuje další možnost, a zkoumáme, v čem spočívá. U člověka musíme rozeznávat dva úplně rozdílné typy agrese. První druh, který má člověk společný se všemi zvířaty, je fylogenetický programovaný podnět napadnout (nebo uprchnout), jakmile jsou ohroženy životní z á j m y organismu. Tato obranná, „benigní" agrese slouží přežití jedince i druhu; je nástrojem biologické adaptability a zaniká, jakmile pomine ohrožení. Druhý typ je „maligní" (zlá) agrese, to jest krutost a destruktivita. Ta je specificky lidská a u většiny savců v podstatě chybí; není fylogenetický programovaná a neslouží biologickému přizpůsobování; nemá vůbec žádný účel a člověk její pomocí uspokojuje pouze svoji žádost, touhu po rozkoši, kterou poskytuje. Velká část všech předchozích debat na toto téma byla pokažena tím, že se mezi těmito dvěma druhy agrese nerozlišovalo, přestože mají různý původ i projevy. Obranná agrese patří skutečně k podstatě lidské povahy, i když nejde o „vrozený" 2 ' pud, jak se obvykle klasifikuje. Pokud Lorenz mluví o té-

to obranné agresi, má pravdu v tom, že jde o instinkt agresivity (i když teorie o spontánnosti tohoto pudu a o jeho znovunabíjení není udržitelná). Lorenz ale zachází mnohem dál. V množství svých důvtipných myšlenkových konstrukcí pokládá každou lidskou agresi, včetně nutkání zabíjet a mučit, za projev biologicky dané agresivity, která se působením řady faktorů mění z užitečné síly na sílu ničivou. Proti této hypotéze však mluví tolik empirických dat, že je prakticky neudržitelná. Studie zvířat ukazuje, že savci - a zvláště primáti - mají sice značnou míru obranné agrese, nejsou však vrahy a trýzniteli. Paleontologie, antropologie i historie podávají četné důkazy proti instinktivistické tezi: 1) Jednotlivé lidské skupiny se podstatně odlišují ve vztahu k míře vlastní ničivosti - natolik, že tvrzení o vrozené destruktivitě a krutosti sotva obstojí; 2) různé stupně destruktivity jsou v korelaci s jinými psychickými faktory a rozdíly v dané společenské skupině, a 3) stupeň destruktivity s pokračujícím rozvojem civilizace spíše roste. Představa vrozené destruktivity se dá mnohem snáz aplikovat na historii než na prehistorii. Kdyby byl člověk vybaven jen biologicky adaptivní agresí, kterou má společnou se svými zvířecími předky, byl by relativně pokojnou bytostí; kdyby mezi šimpanzi byli psychologové, sotva by pokládali agresi za znepokojující problém, o němž by se měly psát knihy. Člověk se však liší od zvířat tím, že je vrahem. Je jediným primátem, který zabíjí a týrá příslušníky svého druhu bez biologického nebo ekonomického důvodu a pociťuje při tom uspokojení. Jde o onu biologicky neadaptivní a nefylogeneticky programovanou „maligní" agresi. Jen ta představuje skutečný problém a nebezpečí pro přežití lidského druhu. Hlavním cílem této knihy je analyzovat podstatu a podmínky vzniku této destruktivní agrese. Rozlišení mezi benigně-obrannou a maligně-destruktivní agresí vyža3 duje další důležité rozlišení, totiž mezi pudem ' a charakterem, nebo přesněji řečeno mezi pohnutkami zakořeněnými ve fyziologických potřebách a specificky lidskými vášněmi, které tkví v jeho charakteru („charakterově podmíněné nebo lidské vášně"). Rozlišení mezi instinktem a charakterem v dalším textu důkladně probereme. Pokusím se ukázat, že charakter je „druhou přirozeností" člověka - náhradou za jeho jen slabě vyvinuté instinkty a že lidské vášně jsou odpovědí na „existenční potřeby", které se zdůvodňují specifickými podmínkami lidské existence. Zkrátka, že instinkty jsou odpověďmi na fyziologické potřeby člověka, že však vášně tkvící v charakteru (jako touha po lásce, něze, svobodě, ale právě tak nutkání k ničení, sadismus, masochismus, touha po moci a majetku) jsou reakcemi na „existenční potřeby" člověka, které jsou zakoře-

něny v samotných podmínkách lidské existence. Stručně řečeno p u d y jsou reakcí na fyziologické potřeby člověka, zatímco vášně, podmíněné charakterem, jsou reakcí na jeho existenciální potřeby a jsou specificky lidské. Existenční potřeby jsou pro všechny lidi stejné, ale jednotliví lidé a skupiny se liší tím, které vášně jsou pro ně dominantní. Ukáži to na příkladu. Člověk může být hnán láskou nebo touhou ničit; v obou případech uspokojí jednu ze svých existenciálních potřeb: potřebu něco „způsobit", někým pohnout. Zda je to láska nebo ničivý pud, které ovládají vášeň člověka, závisí do značné míry na podmínkách dané společnosti. Ty zase závisí na biologicky dané existenční situaci člověka a na potřebách, které z ní plynou, a nikoli na neomezeně tvárné, nediferencované psýché, jak tvrdí zastánci teorie environmentalismu. Když však chceme poznat, jaké jsou dané podmínky lidské existence, vynořují se další otázky: Jaká je povaha, přirozenost člověka? Co vlastně činí člověka člověkem? Není ani třeba zdůrazňovat, že současný trend sociálních věd není pro diskusi o takových problémech příliš příznivý. Považují se za vhodná témata spíše pro filosofii a náboženství; pozitivistické myšlení s nimi zachází jako s čistě subjektivními spekulacemi bez jakéhokoliv nároku na objektivní platnost. Protože by nebylo účelné začínat na tomto místě diskusi o faktech, která uvedeme v této knize dále, omezím se nyní jen na několik poznámek. V našem pokusu definovat podstatu člověka se neodvoláváme k abstrakci, získané metafyzickými spekulacemi, jako to dělali například Heidegger nebo Sartre. Vycházíme ze skutečných podmínek života běžných lidí, k d y podstata každého jedince je identická s podstatou lidského druhu. K této koncepci dospíváme empirickou analýzou lidské anatomické a neurofyziologické struktury a toho, co z nich plyne v oblasti duševní, a s jejich pomocí charakterizujeme biologický druh Homo. Nahrazujeme tak Freudovo vysvětlení lidských vášní pomocí fyziologie vysvětlením sociobiologickým a historickým. Protože druh Homo sapiens se dá definovat anatomickými, neurologickými a fyziologickými termíny, měli bychom být také schopni ho jako biologický druh definovat termíny psychickými. Hledisko, ze kterého zde budeme pohlížet na tyto problémy, se dá nazvat existenciálním, ovšem nikoli ve smyslu existenciální filosofie. Tento teoretický základ nám otevírá možnosti pro podrobnou diskusi o různých formách maligní agrese a jejích kořenů v lidském charakteru, zejména o sadismu - což je vášeň pro neomezenou moc nad jinou cítící a vnímající bytostí - a o nekrofilii, což je nutkání ničit život a náklonnost ke všemu, co je mrtvé, zkažené nebo čistě mechanické. Doufám, že pochopení těchto charakterových struktur bude usnadněno

analýzou charakteru několika známých sadistů a ničitelů z nedávné minulosti: Stalina, Himmlera a Hitlera. Tím jsme načrtli stavbu této knihy a možná bude účelné zde uvést alespoň stručne některé premisy a závěry, které čtenář najde v následujících kapitolách: 1) Nechceme se zabývat 'chováním o sobě', tj. chováním odtrženým od člověka; budeme se zabývat popudy jednání člověka, bez ohledu na to, zda se projevují bezprostředně pozorovatelným chováním či nikoliv. To znamená, že co se týče jevu agresivity, budeme zkoumat vznik a intenzitu podnětů k agresi a nikoli agresivní chování nezávisle na jeho motivaci. 2) Tyto podněty mohou být vědomé, ale častěji bývají nevědomé. 3) Většinou jsou integrované v relativně stabilní charakterové struktuře. 4) Tato studie se zakládá v širším smyslu na psychoanalytické teorii. Z toho plyne, že budeme používat psychoanalytičkou metodu, která odkrývá nevědomou vnitřní realitu výkladem pozorovatelných a často zdánlivě bezvýznamných jevů. Výraz „psychoanalýza" se tu však nepoužívá ve smyslu klasické Freudovy teorie, ale aplikuje se poněkud jinak. Nejdůležitější body tohoto odlišného přístupu vyložím později; teď bych jen rád řekl, že to není psychoanalýza spočívající na teorii libida, a proto se obejde bez koncepcí pudů, které se obecně pokládají za samu podstatu Freudovy teorie. Toto ztotožnění Freudovy teorie s instinktivismem je velice pochybné. Freud byl ve skutečnosti první moderní psycholog, který, v protikladu k tehdy vládnoucímu trendu, zkoumal oblast lidských vášní lásku, nenávist, ctižádost, hrabivost, žárlivost a závist; vášně, kterými se až do té doby zabývali jen dramatici a romanopisci, se staly díky Freudovi předmětem vědeckého výzkumu. 4 ' To by vysvětlovalo, proč jeho dílo našlo mnohem vřelejší přijetí a porozumění u umělců než u psychiatrů a psychologů - při nejmenším do doby, kdy se jeho metoda stala nástrojem k uspokojení rostoucí poptávky po psychoterapii. Umělci měli pocit, že se tu vynořil vědec, který se zabývá jejich tématem, lidskou „duší" v jejích nejtajnějších a nejsubtilnějších projevech. V surrealismu se Freudův vliv na umělecké myšlení projevil nejzřetelněji. V protikladu k starším formám umění surrealismus odmítl „realitu" jako nedůležitou a ani chování ho nezajímalo; důležitý byl jedině subjektivní prožitek; bylo proto jen logické, že Freudův výklad snů představoval pro toto hnutí jeden z nejdůležitějších vlivů. Freud zůstal ve formulaci svých nových idejí zákonitě v zajetí chápání a vyjadřování své doby. Protože se nikdy nezbavil materialismu svých učitelů, musel najít nějaký způsob, jak zastřít lidské vášně a pokládat je za pouhé projevy pudu. To se mu skvěle podařilo pomocí

efektního teoretického kousku; rozšířil pojem sexuality (libido) tak, že všechny lidské vášně (kromě pudu sebezáchovy) mohly být pokládány za důsledky tohoto jediného pudu. Láska, nenávist, hrabivost, ješitnost, ctižádost, lakota, žárlivost, krutost a něha - všechny se vtěsnaly do svěrací kazajky tohoto schématu a ve Freudově teorii se s nimi zacházelo jako se sublimacemi různých forem narcistického, orálního, análního a genitálního libida, nebo s reaktivními výtvory proti nim. V druhém období svého působení se však Freud pokoušel toto schéma prolomit a vybudoval novou teorii, která znamenala také rozhodující pokrok v chápání destruktivity. Poznal, že život není ovládán dvěma egoistickými pudy - pudem hladu a pudem sexuality, nýbrž dvěma vášněmi - láskou a destruktivitou, z nichž ani jedna neslouží k fyziologickému přežití ve stejném smyslu jako hlad a sexualita. Protože však byl stále v zajetí svých teoretických předpokladů, označil je jako „pud života" a „pud smrti", a tím dodal lidské destruktivitě důležitost jedné ze dvou základních lidských vášní. Tato studie osvobozuje vášně jako je touha po lásce a po svobodě, stejně tak jako nutkání ničit, týrat, ovládat a podrobovat si, z nuceného sňatku s pudy. Pudy jsou čistě přírodní kategorií, zatímco vášně, zakořeněné v charakteru, jsou sociobiologickou, historickou kategorií. 5 ' Ačkoli bezprostředně neslouží fyzickému přežití, jsou právě tak silné a často dokonce silnější - než pudy. Tvoří základ lidské chuti žít, lidského nadšení a zájmu o svět; jsou látkou, ze které vznikají nejen lidské sny, ale také umění, náboženství, mýty a drama - krátce všechno, díky čemu život stojí za to. Člověk nemůže žít jako pouhý „předmět", jako vržená kostka; vážně strádá, pokud je redukován na automat, který má jen přijímat potravu a rozmnožovat se, i když má přitom veškerou potřebnou bezpečnost. Člověk usiluje o napětí a vzrušení; když nenachází uspokojení na vyšší rovině, vytvoří si sám drama ničení. Dnešní myšlenkové klima přeje axiomu, že motiv může být dostatečně silný jen tehdy, k d y ž slouží nějaké potřebě organismu, že tedy jen p u d y mají dostatečnou motivační sílu. Jestliže se vzdáme tohoto mechanistického, redukcionistického postoje a vyjdeme z holistických předpokladů, pak začneme chápat, že musíme lidské vášně vidět v souvislostech s životními procesy organismu jako celku. Jejich intenzita není úměrná určitým jednotlivým fyziologickým potřebám, ale potřebě celého organismu dále žít a růst jak tělesně, tak duševně. Tyto vášně nenabývají na síle teprve tehdy, když jsou uspokojeny naše fyziologické potřeby. Jsou zakořeněny v podstatě lidské existence, nejsou jen jakýmsi přepychem, kterému můžeme hovět až po uspoko-

jení našich normálních „nižších" potřeb. Lidé páchali a páchají sebevraždy, protože nemohou uspokojit vášnivou touhu po lásce, moci, slávě nebo pomstě. K sebevraždě způsobené nedostatkem sexuálního uspokojení prakticky nikdy nedochází. Tyto vášně, které nejsou podmíněny pudově, podněcují člověka, rozohňují jej, činí život cenným, jak jednou řekl filosof francouzského osvícenství von Holbach: „Um homme sans passions et désires cesserait ď e t r e homme." (Člověk bez vášní a žádostí by přestal být člověkem, P. H. D. von Holbach, 1822). Jsou tak intenzivní právě proto, že bez nich by člověk nebyl člověkem. 6 ' Lidské vášně mění člověka z pouhého předmětu na hrdinu, na bytost, která se navzdory ohromným překážkám snaží dát svému životu smysl. Chce být svým vlastním tvůrcem, svou nedokončenost přeměnit na bytí, jež má cíl a smysl a umožňuje mu dosáhnout vyššího stupně vývoje. Lidské vášně nejsou banální psychologické komplexy, které lze uspokojivě vysvětlit traumaty utrpěnými v dětství. Mohou být pochopeny teprve tehdy, když vystoupíme z říše redukcionistické psychologie a uznáme, že jsou tím, čím jsou: pokusem člověka dát vlastnímu životu smysl a zažít optimální intenzitu a sílu, jaké může v daných poměrech dosáhnout (nebo si to myslí). Jsou jeho náboženstvím, jeho kultem, rituálem, které musí skrývat (dokonce před sebou samým), pokud je jeho skupina zavrhuje. Korupcí a vydíráním (tj. obratným podmiňováním) může ovšem být doveden k tomu, aby se vzdal svého „náboženství" a aby konvertoval k obecnému kultu člověka zbaveného jeho Já k automatu. Takové nakládání ho ale ochudí o to nejlepší, co měl - o možnost být člověkem a ne věcí. Pravda je taková, že lidské vášně - ty „dobré" i ty „špatné"- se dají pochopit jedině jako pokus člověka dát vlastnímu životu smysl a přesáhnout banální existenci pouhého živoření. Přeměna osobnosti je možná jen tenkrát, když se člověk dokáže „obrátit" k novému způsobu, jak dodávat svému životu smysl tak, že zmobilizuje své život podporující vášně, a zažije tak lepší pocit životního naplnění a začlenění. Pokud se to nestane, může být člověk sice zkrocen, ale ne vyléčen. Ale i když život podporující vášně vedou k zvýšení pocitu síly, k větší radosti ze života a k silnějšímu pocitu růstu než destruktivita a krutost, přece jen obojí znamená možnost odpovědi na základní problém lidské existence. I nejsadističtější a nejdestruktivnější člověk je stejně tak lidskou bytostí jako světec. Můžeme ho označit jako člověka zmrzačeného a nemocného, který nedokázal najít ve svém lidském údělu lepší možnosti, a měli bychom pravdu; můžeme ho také označit jako člověka, který 7 v cestě za svou spásou zvolil chybnou cestu. '

Tyto ú v a h y ale nemají znamenat, že destruktivita a krutost nejsou zlé; znamenají pouze, že zlo je lidské; působí opravdu ničivě na život, tělo i ducha, a to nejen na oběti, ale i na destruktivně se chovajícího člověka. Představují paradox: jsou životem, který se ve snaze mít nějaký smysl obrací sám proti sobě. Jsou jedinou skutečnou zvráceností. Chápat je neznamená promíjet je. Pokud jim ale neporozumíme, pak nebudeme mít možnost jim bránit, ani nebudeme vědět, které faktory je naopak posilují. Takové porozumění je zvlášť důležité v naší době, kdy zřetelně ubývá citlivosti vůči destruktivitě a krutosti a kdy v naší kybernetické a industriálni společnosti stále p ř i b ý v á nekrofilie, to jest náklonnosti ke všemu, co je mrtvé, rozkládající se, neživé a čistě mechanické. V literární podobě se duch nekrofilie projevil poprvé ve Futuristickém manifestu F. T. Marinettiho z roku 1909. Stejnou tendenci můžeme pozorovat ve velké části výtvarného umění a literatury posledních desetiletí, ve které se projevuje zvláštní fascinace vším, co je shnilé, neživé, destruktivní a mechanistické. Hrozí, že se heslo falangistů „Ať žije smrt" stane tajným principem naší společnosti, ve které je nejvlastnějším významem pojmu pokrok dobývání přírody stroji a ve které se živý člověk stává pouhým přívěškem stroje. Tato studie chce ozřejmit podstatu této nekrofilní vášně a sociálních podmínek, které jí napomáhají. Závěr je, že náprava je v širším smyslu možná jen radikálními změnami naší společenské a politické struktury, změnami, které vrátí člověku jeho rozhodující postavení ve společnosti. Volání po „zákonu a p o ř á d k u " (místo po životě a struktuře) a po přísnějším trestání zločinců, stejně jako posedlost násilím a destrukcí mezi některými „revolucionáři" jsou jen dalšími příklady mocné přitažlivosti nekrofilie v dnešním světě. Musíme vytvořit podmínky, aby se v ý v o j člověka, té nedokončené a nedokonalé bytosti, jejíž podstata je tak jedinečná, stal n e j v y š š í m cílem všech společenských opatření a změn. Pravá svoboda a nezávislost a konec všech forem vykořisťování a n a d v l á d y jsou podmínkami, ve kterých se zmobilizuje láska k životu, jediná síla, schopná přemoci lásku k smrti.

POZNÁMKY la) Je ovšem třeba vzít v ú v a h u , že Freud v ě d ě l o různých formách agrese. Kromě toho pro Freuda netkví základní motiv v behavioristické orientaci; je pravděpodobnější, že se řídil b ě ž n ý m j a z y k o v ý m u ž í v á n í m a kromě toho volil co nejširší pojmy, aby se do nich vešly jeho vlastní širší kategorie, například p u d smrti. 1) Lorenz pojmenoval v ě d u o chování zvířat „etologie", což je zvláštní terminologie, neboť etologie z n a m e n á d o s l o v n ě „ v ě d a o c h o v á n í " (z řeckého ethos = chování, n o r m a ) . Správněji by b y l měl použít termín „etologie zvířat". Jeho terminologie je pochopitelně dána tím, že se domníval, že lidské chování lze podřadit obecnějšímu chování zvířat. Je zajímavou skutečností, že John Stuart Mill razil d á v n o před Lorenzem v ý r a z „etologie" jako v ě d u o povaze. K d y b y c h chtěl zkratkovitě v y j á d ř i t h l a v n í záměr této k n i h y , řekl bych, že se zabývá „etologií" ve smyslu Millově a nikoli Lorenzově. 2) Lorenz mezitím upřesnil p o j e m „vrozený" tím, že uznal, že zároveň hraje roli i učení (K. Lorenz, 1965). 3) Používám zde provizorně výrazu „pud", ale později přejdeme k termínu „organický pud". 4) Většina starších psychologů, např. buddhistické spisy, staří Řekové, středověká a moderní psychologie až po Spinozu pojednává o lidských vášních jako o nejdůležitějším tématu a kombinuje přitom pečlivé pozorování (i když bez experimentů) s kritickým myšlením. 5) Srov. R. B. Livingston (1967) k otázce, jak dalece jsou některé zakotvené v m o z k o v é struktuře. O tom pojednáme v kapitole 10. 6) Toto Holbachovo tvrzení je přirozeně třeba chápat v kontextu filosofického m y š l e n í jeho doby. V b u d d h i s t i c k é filosofii nebo u Spinozy nacházíme docela jiné pojetí vášní. Z jejich hlediska by byla Holbachova definice pro většinu l i d í empiricky výstižná, ale Holbachův popis je ve skutečnosti v diametrálním protikladu k tomu, co p o v a ž u j í za cíl lidského vývoje. A b y byl rozdíl srozumitelnější, odkázal bych na rozdíl mezi „iracionálními v á š n ě m i " jako jsou ctižádost a chamtivost, a „racionálními v á š n ě m i " jako je láska a láskyplná péče o všechny vnímající a cítící bytosti (o čemž p o j e d n á m později)- Tento rozdíl však není pro náš v ý k l a d důležitý. Jde o myšlenku, že život, který by byl zaměřený pouze na své vlastní zachování, by b y l nelidský. 7) Anglické slovo salvatioii (spása) je o d v o z e n o od latinského kořene sal = sůl (španělsky salud = zdraví). Tento v ý z n a m se o d v o z u j e od toho, že sůl chrání maso před z k a ž e n í m ; snlvation znamená ochranu člověka před rozkladem. V tomto s m y s l u každý člověk potřebuje spásu (ne ve smyslu teologickém).

PRVNÍ DÍL INSTINKTIVISMUS, BEHAVIORISMUS, PSYCHOANALÝZA

1. INSTINKTIVISTÉ (PŘEDSTAVITELÉ PUDOVÉ TEORIE) Starší Upouštím od toho, abych čtenáři podal dějiny pudové teorie, protože si je může přečíst v četných učebnicích." Počátky těchto dějin se objevily ve filosofickém myšlení už dávno, ale v rámci moderního myšlení se tímto tématem začal zabývat Charles Darwin. Veškeré zkoumání p u d ů po Darwinovi vycházelo z jeho evoluční teorie. William James (1890), William McDougall (1913,1932) a další sestavili dlouhé seznamy toho, jak každý jednotlivý pud podle jejich názoru motivuje odpovídající typ chování. Tak James rozeznává pud napodobovací, pud rivality, bojovnosti, soucitu, lovu, pud strachu, zisku, kleptomanie, pud tvůrčí síly, pud hry, zvědavosti, družby, utajování, čistoty, skromnosti, lásky a žárlivosti - pozoruhodná směs všeobecně lidských vlastností a specificky sociálně podmiňovaných charakterových rysů. (J. J. McDermott, 1967.) Ač nám takové seznamy p u d ů připadají dnes poněkud naivní, práce těchto instinktivistů jsou propracované, bohaté na teoretické konstrukce a stále působivé vysokou úrovní svého teoretického myšlení; nejsou v žádném případě zastaralé. Tak například James si uvědomoval, že i v prvotním, nejjednodušším pudovém jednání může být přítomen prvek učení, a McDougall nepřehlédl formující vliv různých prožitků a dané kultury. Jeho nauka o pudech vytváří most k Freudově teorii. Jak zdůraznil Fletcher, McDougall nepokládal pud za mechanismus podobný motoru, s napevno danými motorickými reakcemi. Jádrem pudu pro něj byl „sklon" k něčemu, „touha" po něčem, a toto citové a vrozené jádro každého pudu „může zřejmě fungovat relativně nezávisle na motorické a poznávací části celé pudové dispozice". (W. McDougall, 1932.)

Než začneme probírat dva nejznámější moderní představitele „neoinstinktivismu", Sigmunda Freuda a Konrada Lorenze, podívejme se na jeden rys, který mají oba společný se svými předchůdci: na mechanisticko-hydraulickou koncepci pudového modelu. McDougall si představoval, že se energie zadrží na „vratech propusti" a za určitých podmínek „přeteče" (W. McDougall, 1913). Později si posloužil analogií, ve které srovnával každý pud s „komorou", „ve které se stále uvolňuje plyn" (W. McDougall, 1913). Také Freud sledoval ve své teorii libida hydraulické schéma. Přibývá libida napětí se stupňuje -» přibývá nepříjemných pocitů; pohlavní akt zmenšuje napětí a nepříjemné pocity, dokud napětí nezačne znovu stoupat. Podobně Lorenz přirovnával energii specifickou pro určitou reakci k „plynu neustále čerpaném do nádoby" nebo k tekutině, která m ů ž e být vypouštěna ventilem na dně nádoby. (K. Lorenz, 1950.) R. A. Hinde poukázal na to, že tyto a jiné modely instinktů a pudů mají, navzdory některým rozdílům, „společnou představu nějaké látky, která zásobuje reakce organismu energií, hromadí se v nějaké nádobě a pak se uvolní během určité aktivity". (R. A. Hinde, 1960.)

Neoinstinktivisté: S i g m u n d Freud a Konrád Lorenz Freudova koncepce agresivity2> Freud udělal ve srovnání se staršími badateli a zvláště s McDougallem velký krok kupředu v tom, že shrnul všechny „pudy" do dvou kategorií - pohlavního p u d u a p u d u sebezáchovy. Proto můžeme považovat Freudovu teorii za poslední stupeň dějin v ý v o j e teorie o pudu. Jak si ukážeme později, p r á v ě toto sjednocení p u d ů v jediný (s výjimkou jáského p u d u ) b y l o zároveň prvním krokem k překonání celé instinktivistické koncepce, přestože sám Freud si toho nebyl vědom. V dalším textu se b u d u zabývat pouze Freudovým pojetím agresivity, protože jeho teorie libida je mnohým čtenářům dobře známá a mohou se o ní dočíst v jiných dílech, nejlépe v jeho Přednáškách k úvodu do psychoanalýzy (1915-1916,1916-1917 a 1933). Freud věnoval fenomenu agresivity relativně malou pozornost, dok u d považoval sexualitu (libido) a p u d sebezáchovy za dvě nejdůležitější síly ovládající člověka. Od dvacátých let se však jeho názory úplně změnily. V Já a Ono (Das leh und das Es, 1923) a ve svých pozdějších spisech stanovil n o v o u dichotomii: p u d u života (eros) a pudu smrti. Freud popsal novou teoretickou fázi následovně: „Vyšel jsem ze spe-

kulaci o vzniku života a z biologických paralel a došel jsem k závěru, že kromě p u d u života k sebezáchově musí existovat jiný, opačný instinkt, usilující život rozkládat a vracet do původního anorganického stavu. To znamená, že kromě erotu existuje pud smrti." (S. Freud, Nespokojenost v kultuře / Das Unbehagen in der Kultur, 1930.) Pud smrti míří proti existenci daného organismu, a je tedy p u d e m sebezničujícím, nebo je namířen navenek, a v tom případě má tendenci ničit jiné organismy. Když se p u d smrti spojí se sexualitou, mění se v méně škodlivé podněty, projevující se v sadismu nebo masochismu. Přestože se Freud při různých příležitostech vyjádřil v tom smyslu, že síla p u d u smrti m ů ž e být redukována (S. Freud, 1927), jeho základní závěr je následující: člověk je ovládán impulsy k ničení buď sama sebe, nebo druhých, a tomuto tragickému o s u d u se nemůže příliš bránit. Z toho plyne, že z hlediska teorie p u d u smrti není agresivita reakcí na určité podráždění, ale je trvale působící silou, zakořeněnou v samotném lidském organismu. Většina psychoanalytiků se sice drží Freuda ve v š e m ostatním, ale odmítá přijmout jeho teorii pudu smrti; snad proto, že tato teorie překračuje starý, mechanistický rámec myšlení a požaduje biologické uvažování, které je pro ně nepřijatelné, protože „biologické" ztotožňují s fyziologií pudů. Přesto nezavrhli Freudovo nové pojetí úplně. Udělali kompromis tím, že uznali existenci „destruktivního p u d u " jako protipólu k p u d u sexuálnímu. To jim umožnilo přijmout Freudovo nové zdůraznění agresivity, aniž by přijali zcela nový způsob myšlení. Freud učinil důležitý krok vpřed tím, že přešel od čistě fyziologicko-mechanistického pojetí k pojetí biologickému, které bere organismus jako celek a analyzuje biologické zdroje lásky a nenávisti. Jeho teorie však má vážné nedostatky. Je založena na velice abstraktních spekulacích a stěží se může vykázat nějakými přesvědčivými empirickými údaji. Navíc se Freud sice brilantním způsobem snažil vysvětlit pomocí své nové teorie podněty lidského chování, ale jeho hypotéza není použitelná pro chování zvířat. Podle něj je pud smrti biologickou silou, působící ve všech živých organismech. To by znamenalo, že i zvířata by musela projevovat p u d smrti buď proti sobě samým, nebo proti jiným zvířatům. V d ů s l e d k u toho bychom museli nacházet u méně agresivních druhů zvířat více onemocněni nebo častější výskyt předčasné smrti, a obráceně. Ve skutečnosti samozřejmě neexistují žádné údaje, které by hovořily pro tuto domněnku. Že agresivita a destruktivita nejsou biologicky danými, spontánně působícími podněty, vyložíme v následující kapitole. Na tomto místě

jen dodáme, že Freud fenomen agresivity velice zamlžil tím, že se držel z v y k u používat tento v ý r a z pro nejrůznější d r u h y agresivity, což mu ovšem usnadnilo vykládat je jako projev jediného pudu. Protože se zcela určitě neklonil k behaviorismu, můžeme to připsat jeho sklonu k dualistickým koncepcím, k d y proti sobě v ž d y stojí dvě protikladné základní síly. Zprvu se jednalo o dichotomii mezi pudem sebezáchovy a libidem a později mezi p u d e m života a pudem smrti. Freud zaplatil eleganci tohoto pojetí tím, že m u s e l přiřadit každou vášeň jednomu z obou protikladných p u d ů a že tak svedl dohromady tendence, které ve skutečnosti nemají nic společného.

Teorie agrese Konrada Lorenze Freudova teorie agresivity byla a ještě je sice velmi vlivná, ale byla zároveň složitá a obtížná a nebyla nikdy populární v tom smyslu, aby byla čtena a přijímána širokou veřejností. Naproti tomu kniha Konrada Lorenze Takzvané zlo (K. Lorenz, 1966) se stala již zakrátko po svém vydání jednou z nejčtenějších knih v oblasti sociální psychologie. D ů v o d této popularity je nasnadě. Především je to nesmírně čtivá kniha, podobně jako Lorenzova dřívější půvabná sbírka povídek Hovořil se zvířaty, ptáky a rybami (Er redete mit dem Vieh, den Vôgeln und den Fische, 1949), v protikladu k Freudovým těžkopádným pojednáním o p u d u smrti, a ostatně i v protikladu k Lorenzovým článkům a knihám, určeným pro odborníky. Navíc, jak jsme se zmínili v úvodu této knihy, Lorenz oslovuje mnoho našich současníků, kteří rádi věří, že k násilí a k jaderným konfliktům směřujeme kvůli své biologické podstatě, kterou nemůžeme ovládat. Je to pohodlnější než otevřít oči a přiznat si, že svou situaci jsme si způsobili sami, sociálními, politickými a ekonomickými podmínkami, které jsme si vytvořili. Pro Lorenze 31 je stejně jako pro Freuda lidská agresivita pudem, který se sytí z nepřetržitě proudícího pramene energie a není nutně výsledkem reakce na vnější podněty. Lorenz tvrdí, že energie specifická pro určité instinktivní jednání se neustále hromadí v nervových centrech, která mají k příslušnému chování vztah, a jakmile se nahromadí dost energie, nastane výbuch, a to i bez vnějšího podnětu. Zvíře i člověk si v š a k většinou nacházejí podněty, které nahromaděnou energii uvolní, nemusejí p a s i v n ě vyčkávat, až se objeví vhodný podnět. Vyhledávají podněty sami a dokonce je sami vytvářejí. V návaznosti na W. Craiga to Lorenz označuje jako „apetenční chování". Říká, že lidé zakládají poli-

tické strany, aby si vytvořili podněty k odvádění nahromaděné energie, ale politické strany samy o sobě nejsou příčinou agrese. Ale v případech, kdy nelze najít nebo vytvořit žádný podnět zvnějšku, je nahromaděná energie agresivního p u d u tak veliká, že stejně dojde k výbuchu třeba i ve vakuu, to jest „bez prokazatelného vnějšího podráždění... aktivita ve vakuu, nezaměřená proti žádnému předmětu, je až fotograficky podobná normálnímu průběhu příslušné motorické funkce... To ukazuje, že schémata motorické koordinace instinktivního chování jsou dědičně určena do nejmenších podrobností" (K. Lorenz, 1970)4'. Pro Lorenze tedy není agrese primární reakcí na vnější podněty, ale vrozeným vnitřním stavem vybuzenosti, který hledá způsob uvolnění a projeví se bez ohledu na to, zda vnější podnět je či není přiměřený. „Instinkt je nebezpečný právě svou spontaneitou." (K. Lorenz, 1966.) Právem byly Lorenzův model agrese i Freudův model libida nazvány modelem hydraulickým - podle tlaku nahromaděné vody nebo páry v uzavřené nádobě. Tento hydraulický pojem agrese je jedním z pilířů, na kterých spočívá Lorenzova teorie; týká se mechanismu, kterým agrese vzniká. Druhým pilířem je myšlenka, že agrese vlastně slouží životu, že prospívá přežití jedince i druhu. Obecně řečeno Lorenz předpokládá, že intraspecifická agrese (agrese vůči příslušníkům téhož druhu) slouží přežívání druhu jako celku. Lorenz se domnívá, že právě agrese nutí jednotlivce daného druhu rozptýlit se v určitých odstupech po celém životním prostoru, který je k dispozici. Agrese vede k výběru „lepšího samečka", což má význam pro ochranu samic, a v y t v á ř í sociální hierarchii (K. Lorenz, 1964). A g r e s e plní tuto ochrannou funkci účinněji, pokud se během evolučního procesu smrtící agrese přemění v symbolické a rituální hrozby, které působí stejně, aniž poškozují příslušný biologický druh. Lorenz ale dále tvrdí, že instinkt, který u zvířat slouží zachování druhu, je u člověka „groteskně přehnaný" a „zdivočelý". Agrese se přeměnila v hrozbu, nepůsobí už v zájmu přežití. Zdá se, že Lorenz sám nebyl úplně spokojený s tímto vysvětlením lidské agresivity a měl potřebu připojit další, které však přesahuje rámec etologie. Píše; P ř e d e v š í m j e v í c než p r a v d ě p o d o b n é , ž e d e s t r u k t i v n í síla a g r e s i v n í c h p o h n u t e k , tohoto d ě d i č n é h o zla lidstva, je d ů s l e d k e m p r o c e s u intraspecifické selekce, který p ů s o b i l m e z i n a š i m i p ř e d k y p o z h r u b a čtyřicet ti-

sic let... K d y ž l i d s t v o d o s á h l o stádia v ý v o j e , k d y m ě l o k d i s p o z i c i zbraně, o š a c e n í a s p o l e č e n s k é u s p o ř á d á n í , d í k y n i m ž p ř e k o n a l o n e b e z p e č í h l a d u , z i m y a ú t o k ů d i v o k ý c h z v í ř a t , t a k ž e tato n e b e z p e č í u ž n e b y l a h l a v n í m i f a k t o r y selekce, m u s e l a b ý t nastolena krutá v n i t r o d r u h o v á selekce. Ta p ů s o b i l a p r o s t ř e d n i c t v í m válek, které proti sobě v e d l y znepřátelené s o u s e d í c í k m e n y . T o n u t n ě v e d l o k e k r a j n í m u r o z v i n u t í v š e c h t a k z v a n ý c h „ v á l e č n i c k ý c h ctností", které b o h u ž e l ještě d n e s m n o h o l i d í p o k l á d á za ž á d o u c í ideály. (K. Lorenz, 1966.)

Tato představa neustálých bojů, probíhajících mezi „divokými" lovci a sběrači od chvíle, k d y se kolem roku 40 000 nebo 50 000 před Kristem vynořil Homo sapiens, je rozšířeným klišé, které Lorenz přejímá, aniž by se ohlížel na v ý z k u m y prokazující, žé pro podobné představy nemáme žádný důvod." Lorenzův předpoklad čtyřiceti tisíc let organizovaného vedení válek není ničím jiným než starým Hobbesovým klišé o boji jako o přirozeném stavu člověka, které zde slouží jako důkaz, že člověku je agresivita vrozena. Logika Lorenzovy úvahy je následující: člověk je agresivní, protože agresivní v minulosti byl, a byl agresivní proto, že je agresivní dnes. I k d y b y měl Lorenz p r a v d u o neustálém válčení v mladší době kamenné, o jeho argumentech založených na genetice by se dalo pochybovat. P o k u d má mít určitá vlastnost selektivní výhodu, pak musí umožňovat z v ý š e n o u produkci plodných potomků nositele příslušné vlastnosti. A g r e s i v n í jedinci však snáze přicházejí o život, a tak je pochybné, zda by se v ý s k y t tohoto r y s u zvyšoval selekcí. Ve skutečnosti by mělo vybíjení těchto jedinců vést k negativní selekci." Hustota obyvatelstva byla v té době krajně nízká a kmeny v době počátků Homo sapiens neměly mnoho důvodů spolu bojovat o potravu a životní prostor. Lorenz ve s v é teorii spojil dva prvky. Prvním je předpoklad, že zvířata i člověk jsou v y b a v e n i vrozenou agresivitou, která slouží přežití jedince i d r u h u . Jak si ukážeme později, neurofyziologické poznatky ukazují, že tato obranná agrese je reakcí na ohrožení životně důležitých zájmů živočicha a že nevzniká spontánně a trvale. Druhým prvkem je hydraulický charakter hromadící se agrese. Ten Lorenz používá ke zdůvodnění krutých a vražedných pohnutek, které se u člověka objevují; pro to však přináší jen málo důkazů. Zahrnuje ničivou i obrannou agresi do jediné kategorie. Nespojuje je skoro nic víc než p r á v ě jen slovo „agrese". V protikladu k Lorenzovi vyložil Tinbergen tento problém naprosto jasně: „Na jedné straně je člověk spřízněn s mnohými druhy zvířat tím, že bojuje proti svým vlastním druhovým příslušníkům. Na

druhé straně je mezi tisíci druhy, které spolu svádějí půtky, jediným, u něhož má boj destruktivní charakter. Člověk je jediným biologickým druhem, ve kterém se vyskytují masoví vrazi, jediný není přizpůsoben své vlastní společnosti. Proč by to tak mělo být?" (N. Tinbergen, 1968.)

Freud a Lorenz: podobnosti a rozdíly Vztah mezi Lorenzovou a Freudovou teorií je velmi komplikovaný. Společná jim je hydraulická koncepce agresivity, i k d y ž p ů v o d tohoto puzení vysvětlují různě. V jiném ohledu se ale zdají být v diametrálním protikladu. Freud postavil hypotézu destruktivního pudu, a to je předpoklad, který Lorenz prohlásil za neudržitelný z biologických důvodů. Jeho agresivní pud slouží životu, Freudův pud smrti je sluhou smrti. Tento rozdíl ztrácí ale z větší části v ý z n a m tím, jak Lorenz m l u v í o proměnách původně obranné, životu sloužící agrese. Pomocí mnoha složitých a často problematických konstrukcí dokazuje, že obranná agrese se u člověka mění ve stále plynoucí a spontánně se zvyšující nutkání, které samo usiluje navodit okolnosti, jež umožní vybití agrese, nebo dokonce vybuchne i tehdy, k d y ž žádné podněty nemá k dispozici. Proto dokonce i ve společnosti, která by byla ze socioekonomického stanoviska organizována tak, že by silné projevy agrese pro sebe nenalézaly přiměřené podněty, by byl tlak samotného instinktu tak silný, že by členové této společnosti byli nuceni její uspořádání změnit, a p o k u d by to neudělali, agrese by stejně vybuchla bez jakýchkoli podnětů. Proto také závěr, k němuž Lorenz dochází, že člověk je hnán vrozeným ničivým pudem, je ve svých důsledcích stejný jako závěr Freudův. Freud však staví ničivý pud proti stejně silnému tlaku erotu (život, sex), zatímco pro Lorenze je láska produktem agresivního instinktu. Freud a Lorenz jsou zajedno v tom, že je nezdravé, nemůže-li se agresivita vybít v akci. Freud na počátku své vědecké dráhy tvrdil, že potlačování sexuality může vést k duševní chorobě, později použil stejný postulát pro instinkt smrti a učil, že i potlačení navenek směřující agrese je nezdravé. Lorenz tvrdí, že „dnešní civilizovaný člověk trpí nedostatečným odreagováním agresivního pudového jednání" (K. Lorenz, 1966). Oba dospívají různými cestami k obrazu člověka, u kterého trvale vzniká agresivně-destruktivní energie, kterou lze ovládat jen velmi těžko, a dlouhodobě možná vůbec ne. Takzvané zlo u zvířat se stává skutečným zlem u člověka, přestože podle Lorenze jeho kořeny zlé nejsou.

„ D Ů K A Z " POMOCÍ A N A L O G I E

Tyto podobnosti mezi Freudovou a Lorenzovou teorií o agresivitě nám však nesmí zamlžit jejich hlavní rozdíl. Freud studoval lidi. Byl bystrým pozorovatelem jejich skutečného chování a různých projevů jejich nevědomí. Jeho teorie pudu smrti může být mylná, neúplná nebo také nedostatečně prokázaná, ale Freud ji každopádně vytvořil na základě důkladného pozorování lidí. Naproti tomu Lorenz je pozorovatelem zvířat, zejména zvířat nižších, a v této oblasti je nepochybně schopným odborníkem. Jeho znalost člověka však nepřekračuje průměr. Nepostavil ji na systematických pozorováních a výzkumech, ani na dostatečné znalosti příslušné literatury.7' Naivně se domníval, že pozorování na sobě samém nebo na svých známých lze uplatnit na všechny lidi. Jeho hlavní metodou však dokonce ani není sebepozorování, ale přenášení závěrů o chování určitých zvířat na chování lidí, vytváření analogií. Z vědeckého hlediska nedokazují takové analogie nic; pro milovníky zvířat jsou možná sugestivní a potěší je. Jdou ruku v ruce s antropomorfizací, kterou Lorenz hýří. Tyto analogie jsou tolik oblíbené právě proto, že budí příjemnou iluzi, že „rozumíme", co zvíře „cítí". Kdo by nechtěl hovořit se zvířaty, ptáky a rybami? Lorenz opírá své teorie o hydraulické povaze agrese o experimenty se zvířaty - hlavně s rybami a ptáky v zajetí. Je třeba se ale ptát: Působí na lidi týž agresivní pud, který Lorenz pozoroval u určitých ryb a ptáků a který, není-li nasměrován jinak, vede k zabíjení? Protože Lorenz nemůže přímo dokázat tuto hypotézu na člověku ani na ostatních primátech, uvádí množství argumentů, které ji mají podepřít. Provádí to především pomocí analogie; objevuje podobnosti mezi chováním lidí a chováním jím studovaných zvířat a z toho vyvozuje, že oba způsoby chování mají stejnou příčinu. Tuto metodu kritizovalo mnoho psychologů, již v r. 1948 rozpoznal N. Tinbergen, Lorenzův vynikající kolega, nebezpečí, „která nutně tkví ve využívání fyziologických údajů získaných u živočichů na nižší evoluční úrovni a na nižším stupni vývoje nervové soustavy a v používání jednodušších forem chování jako analogií k podepření fyziologických teorií o mechanismech chovám na vyšších a složitějších úrovních". (N. Tinbergen, 1948.) Na několika příkladech bych chtěl ilustrovat Lorenzův „důkaz pomocí analogie". 8 ' Lorenz referuje o svém pozorování cichlid a brazilských perleťových rybek, podle kterého ryba nenapadne svého partnera tehdy, když může svou zdravou zlost odreagovat na sousedovi stejného pohlaví („přesměrovaná agrese").1" Jeho komentář k tomu zní:

A n a l o g i c k é c h o v á n í m ů ž e m e p o z o r o v a t u lidí. V d o b r ý c h starých časech, k d y ještě existovala p o d u n a j s k á monarchie a k d y ještě b y l y služebné, j s e m p o z o r o v a l na s v é o v d o v ě l é tetě následující p r a v i d e l n é a předp o v ě d i t e l n é chování: n e u d r ž e l a s i s l u ž e b n o u n i k d y d é l e n e ž o s m a ž deset m ě s í c ů . N o v ě p ř i j a t o u p o m o c n i c í v d o m á c n o s t i byla p r a v i d e l n ě o h r o m n ě nadšená, v y c h v a l o v a l a ji až do n e b e s a přísahala, že tentokrát už našla tu p r a v o u . V dalších m ě s í c í c h p o s t u p n ě ochládala. Z p r v u nacházela m a l é nedostatky, p o t o m velké, a ke konci z m í n ě n é h o o b d o b í už m ě l a u b o h á d í v k a s p o u s t u o d p o r n ý c h vlastností, p r o které b y l a s velk ý m p o p r a s k e m b e z o d k l a d n ě propuštěna. Po tomto v ý s t u p u byla ta stará d á m a ochotna spatřovat v další s l u ž e b n é zase p r a v é h o anděla. Jsem dalek toho, abych se v y s m í v a l s v é d á v n o z e s n u l é a ostatně v e l m i m i l é tetě. Mohl jsem - lépe řečeno m u s e l j s e m - p o z o r o v a t na v á ž n ý c h a v š e h o myslitelného sebeovládání s c h o p n ý c h m u ž í c h , a s a m o z ř e j m ě na s o b ě s a m é m , p ř e s n ě tytéž p o c h o d y , a to ve v á l e č n é m zajetí. T a k z v a n á p o l á r n í n e m o c , které se také říká e x p e d i č n í šílenství, n a p a d á z e j m é n a malé s k u p i n y m u ž ů , kteří jsou v z á j e m n ě zcela o d k á z á n i jeden na d r u h é ho a n e m a j í příležitost se h á d a t s c i z í m i o s o b a m i , které nepatří k jejich s k u p i n ě . H r o m a d ě n í agrese je tím n e b e z p e č n ě j š í , č í m l é p e se č l e n o v é s k u p i n y znají, r o z u m ě j í si a m a j í se rádi. V t a k o v é situaci - a m o h u to potvrdit vlastní zkušeností - se m i m o ř á d n ě snižuje prahová hodnota p o d n ě t ů , která m o h o u v y v o l a t agresi a b o j u v n i t ř d r u h u . Subjektivně se to p r o j e v u j e v tom, že na d r o b n á o p a k o v a n á gesta s v ý c h nejlepších přátel n e b o na to, jak si n ě k d o odkašle n e b o smrkne, r e a g u j e m e z p ů s o b e m , kterým b y c h o m se za normálních okolností bránili útoku agresivního opilce. (K. Lorenz, 1966.)

Zdá se, že Lorenze nenapadlo, že osobní zkušenosti jeho tety, jeho kamarádů z války a jeho vlastní zážitky nevypovídají nutně o všeobecné platnosti takových reakcí. Také se zdá, že si neuvědomuje, o kolik by mohlo být psychologické vysvětlení pro chování jeho tety složitější než hydraulická interpretace, podle níž prostě tetiččin agresivní potenciál stoupl každých osm až deset měsíců tak vysoko, že došlo k výbuchu. Z psychoanalytického hlediska by bylo možno tvrdit, že jeho teta byla silně narcistickou osobností, která měla sklon k využívání jiných lidí. Žádala na své služce, aby jí byla plně „oddaná", aby neměla žádné vlastní zájmy a aby radostně přijala úlohu tvora spatřujícího své štěstí v tom, že jí smí sloužit. U každé nové služebné si představovala, že zcela určitě splní její očekávání. Po krátkých „líbánkách", během nichž byla tetiččina fantazie ještě dost silná, aby zastřela skutečnost, že tato služebná zase není ta „pravá" - a také možná hrálo roli to, že děvče se na začátku obzvlášť snažilo své paní zavděčit - teta procitla k poznání, že

služebná není připravena, aby sehrála jí přisouzenou úlohu. Takový proces přiznávání si pravdy zabere ovšem nějaký čas. To už tetička pociťuje intenzivní zklamání a zlost, jak to lze pozorovat u každého narcistického člověka, zvyklého využívat ostatní, pokud prožívá frustraci. Poněvadž si neuvědomuje, že příčina její zlosti vězí v nesplnitelných požadavcích, zdůvodňuje své zklamání obviňováním služky. Protože se svých přání nedokáže vzdát, služku vyhodí a doufá, že ta příští bude konečně ta „pravá". Stejný mechanismus se bude opakovat, dokud teta nezemře nebo dokud nepřestanou být k dispozici nové služky. Takový v ý v o j ovšem zdaleka nenacházíme jen ve vztahu zaměstnavatelů k sloužícím. Vývoj manželských konfliktů bývá často podobný. Protože je ale jednodušší vyhodit služku než dát se rozvést, dochází v manželství často k celoživotnímu boji, v němž se oba partneři pokoušejí trestat jeden druhého za hromadící se trápení. Stojíme tu před problémem, který je podmíněn specificky lidskými vlastnostmi, zvlášť narcismem a sklonem využívat jiných lidí. Nejde tu o žádnou nahromaděnou pudovou energii. V kapitole o „Způsobech chování analogických morálce" vyslovuje Lorenz následující tvrzení: „Nikdo, kdo skutečně pochopí tyto souvislosti, se přesto nemůže zbavit obdivu k fyziologickým mechanismům, které zvířata nutí chovat se nesobecky, v zájmu dobra celého společenství, a které fungují stejným způsobem jako morální zákon u lidí." (K. Lorenz, 1966.) Jak však poznáme „nesobecké" chování u zvířat? To, co popisuje Lorenz, je způsob chování, určený instinktem. Výraz „nesobecký" pochází z lidské psychologie a vztahuje se ke skutečnosti, že lidská bytost dokáže zapomenout na sebe, pokud chce pomoci jiným. Mají ale husa, ryba nebo pes vůbec nějaké self (nebo já), na které by mohli zapomenout? Nezávisí snad nesobeckost na sebeuvědomění, a tím i na neurofyziologické struktuře, na které je založeno? Stejnou otázku si můžeme klást u mnoha jiných výrazů, kterých Lorenz užívá, aby popsal způsoby chování zvířat, jako například „krutost", „smutek", „rozpaky". K nejdůležitějším a nejzajímavějším částem Lorenzových etologických studií patří „svazek", který se vytváří mezi zvířaty (jeho hlavním příkladem jsou divoké husy) jako reakce na hrozby zvnějšku. Analogie, které uvádí, aby vysvětlil lidské chování, jsou ale někdy ohromující: „Diskriminační agrese proti cizím a svazek mezi členy jedné skupiny se navzájem stupňují. Protiklad mezi 'námi' a 'jimi' může sblížit skupiny i jedince, kteří jsou naprosto odlišní. V konfrontaci se současnou Čínou jako by se Spojené státy a Sovětský svaz začaly cítit jako

'my'. Týž jev, který ostatně také v y k a z u j e určité znaky boje, m ů ž e m e pozorovat při obřadu triumfálního štěbetání divokých h u s . " (K. Lorenz, 1966). Je americko-sovětský postoj skutečně určen instinkty, které jsme zdědili po divoké huse? Jde autorovi o to, aby nás pobavil, nebo chce, abychom skutečně uvěřili, že mezi chováním h u s y a chováním amerických a sovětských politických vůdců je spojitost? Lorenz zachází ve svých analogiích mezi chováním zvířat (nebo svou interpretací tohoto chování) a svými naivními představami o chování lidí dokonce ještě dále, jako ve svém tvrzení o lidské lásce a nenávisti: „Osobní svazek a individuální přátelství nacházíme jen u zvířat s vysoce vyvinutou vnitrodruhovou agresí. Tento svazek je ve skutečnosti tím pevnější, čím je dotyčný druh zvířat agresivnější." (Lorenz, 1966.) Budiž; přijměme, že Lorenzovo pozorování bylo správné. V tomto bodě však přeskakuje do oblasti psychologie člověka. Nejdřív prohlásí, že vnitrodruhová agresivita je o miliony let starší než osobní přátelství a láska, načež uzavírá: „Láska bez agrese neexistuje." (K. Lorenz, 1966.) Toto velkorysé prohlášení, pro něž - p o k u d jde o lidskou l á s k u - nesvědčí absolutně žádná fakta, ale proti němu prakticky všechno, co kolem sebe pozorujeme, doplňuje další výrok, který se netýká vnitrodruhové agrese, ale toho „ošklivého malého bratra velké l á s k y " , to jest nenávisti: „V protikladu k obyčejné agresivitě je namířena na určitého jedince, stejně jako láska, jejíž existence je pravděpodobně jejím předpokladem. Člověk je schopen d o o p r a v d y nenávidět jen tam, kde také miloval, a i když to třeba popírá, stále ještě miluje." (K. Lorenz, 1966). Že se láska někdy může změnit v nenávist, bylo již mnohokrát řečeno, i když by bylo správnější říci, že touto proměnou neprochází sama láska, ale raněný narcismus milujícího, takže vlastně nenávist je působena neláskou. Tvrdit, že nenávidíme jen tam, kde jsme milovali, mění toto částečně pravdivé tvrzení v čirou absurditu. Ze by nenáviděli utlačovaný utlačovatele, matka zavražděného dítěte jeho vraha, mučený svého mučitele, protože je kdysi milovali nebo je stále ještě milují? Další analogii autor čerpá z fenoménu „bojového nadšení". Jde o „specializovanou formu společné agrese, která se zřetelně liší od primitivnějších forem méně významné individuální agrese, je však s ní příbuzná". (K. Lorenz, 1966.) Je to „svatý zvyk", který vděčí za svoji motivační sílu fylogenetický vyvinutým vzorům chování. Lorenz ujišťuje, že „nemůže být sebemenší pochybnosti, že se bojové nadšení člověka vyvinulo ze společné obranné reakce našich předlidských předků". (K. Lorenz, 1966.) Jde o nadšení, sdílené celou skupinou, která se brání proti společnému nepříteli.

K a ž d ý n o r m á l n ě citlivý č l o v ě k zná z vlastní zkušenosti s u b j e k t i v n í pocity, jdoucí r u k u v ruce s b o j o v ý m n a d š e n í m . Páteří v á m probíhá chvění, a p o d l e p ř e s n ě j š í c h p o z o r o v á n í se šíří i po v n ě j š í c h stranách o b o u paží. Cítíme se rozjařeni, p o v z n e s e n i n a d k a ž d o d e n n í starosti, j s m e připraveni nechat v š e c h n o ležet a stát, a b y c h o m uposlechli v o l á n í svaté povinnosti. V š e c h n y p ř e k á ž k y , které n á m stojí v cestě, ztrácejí na v ý z n a m u , instinktivní z á b r a n y p o š k o d i t n e b o zabít jiného člověka ztrácejí naneštěstí m n o h o z e s v é moci. R o z u m n é ú v a h y , v e š k e r á kritika a r ů z n é d ů v o d y proti c h o v á n í d i k t o v a n é m u s t r h u j í c í m n a d š e n í m j s o u teď u m l č e n y , d o c h á z í k ú ž a s n é m u p ř e v r á c e n í v š e c h h o d n o t , které se n á m n á h l e z d a j í b ý t neudržitelné a d o k o n c e n í z k é a bezectné. Lidé jsou s c h o p n i m í t pocit, že jsou a b s o l u t n ě v p r á v u , i k d y ž p á c h a j í ty největší zvrhlosti. Obecnější u v a ž o v á n í a m o r á l n í o d p o v ě d n o s t z m i z í . Zkrátka, jak překrásně p r a v í ukrajins k é přísloví: „ K d y ž v l a j e prapor, je r o z u m v troubě!" (K. Lorenz, 1966).

Lorenz vyslovuje „mírnou naději, že náš morální pocit odpovědnosti může převládnout nad prvotním pudem, avšak naše jediná naděje, že se to někdy stane, spočívá v pokorném smíření se skutečností, že bojové nadšení je instinktivní reakce s fylogenetický předurčeným mechanismem uvolnění a že jediný bod, ve kterém si inteligentní a odpovědné poznání může zjednat kontrolu, spočívá v podmiňování reakce na nějaký předmět, který se i v důkladné zkoušce osvědčí jako pravá hodnota". (K. Lorenz, 1966.) Lorenzův popis normálního lidského chování je ohromující. Je pravda, že mnozí lidé „se cítí být absolutně v právu, i když páchají ty největší zvrhlosti" - nebo, abychom to vyjádřili adekvátněji a v psychologické terminologii, mnozí lidé se rádi dopouštějí krutých činů beze všech morálních zábran a bez toho, aby pociťovali sebemenší vinu. Ale z vědeckého hlediska je neudržitelný postup, kdy tvrdíme bez jakýchkoli pokusů o důkaz, že jde o univerzální lidskou reakci, nebo že je v „lidské povaze" dopouštět se ve válce krutostí, a toto tvrzení odůvodňovat údajným pudem, který je odvozen od pochybné analogie s rybami a ptáky. Je pravda, že jedinci i skupiny se velice liší ve sklonech k ukrutnostem, jsou-li poštvány proti jiné skupině. V první světové válce si musela britská propaganda vymýšlet zprávy o německých vojácích, kteří prý naráželi na bajonety belgická batolata, protože skutečných ukrutností, které by živily nenávist k nepříteli, se stávalo velmi málo. Také Němci zaznamenali jen málo krutostí ze strany svých nepřátel z toho prostého důvodu, že jich skutečně tak málo bylo. Dokonce i za druhé světové války, přes rostoucí brutalitu lidstva jako celku, se krutosti omezovaly na speciální nacistická zařízení. Všeobecně se pravidelné vojenské

útvary na obou stranách nedopouštěly válečných zločinů v takové míře, jakou bychom očekávali podle Lorenzova popisu. To, co popisuje, je chování sadistických nebo krvežíznivých povahových typů. Jejich „bojové nadšení" není nic jiného než nacionalistická a emocionálně poněkud primitivní reakce. Tvrdit, že sklon ke krutosti se objeví, jakmile zavlaje prapor, protože jde o vrozený lidský instinkt, by se dalo použít k obhajobě zločinů proti zásadám ženevské konvence. I když jsem si jistý, že Lorenz nemá v úmyslu obhajovat krutosti a zvrhlosti, jeho argumenty takto vyznívají. Jeho přístup brání porozumění charakterovým souvislostem a hodnotovým systémům, v nichž jsou takové krutosti zakořeněny, a zkoumání individuálních i společenských podmínek, které je podporují. Lorenz jde však ještě dále, když tvrdí, že bez tohoto bojového nadšení („tohoto pravého, autentického instinktu") „by nevzniklo umění, věda ani žádné z velkých úsilí lidstva". (K. Lorenz, 1966.) Jak je to možné, když první podmínkou toho, aby se tento instinkt vůbec projevil, je „společenská skupina, se kterou se jednotlivec identifikuje, která je ohrožena nějakým nebezpečím zvnějšku"? (K. Lorenz, 1966.) Existuje nějaký doklad pro to, že umění a věda vzkvétají jen v podmínkách vnějšího ohrožení? Lorenz vysvětluje lásku k bližnímu, která se projevuje tím, že jsme připraveni pro něho dát v sázku s v ů j život, jako „něco samozřejmého, jde-li o našeho nejlepšího přítele, který nám také víckrát zachránil život; potom to učiníme bez jakéhokoli přemýšlení". (K. Lorenz, 1966.) Příklady takového „řádného chování" v kritických situacích nastávají snadno „za předpokladu, že se vyskytovaly dostatečně často v paleolitickém období, takže se mohly v průběhu fylogeneze vyvinout příslušné sociální normy pro danou situaci". (K. Lorenz, 1966.) Takové pojetí lásky k bližnímu je směsí instinktivismu s utilitarismem. Zachráníte přítele, protože vám několikrát zachránil život. Ale co když vám ho zachránil jen jednou, nebo v ů b e c ne? Kromě toho to stejně uděláte jen proto, že k příslušné situaci docházelo dostatečně často už v paleolitu! •ZÁVÉRY O V Á L C E

Na konci své analýzy agresivního instinktu u člověka se Lorenz ocitá v pozici blízké pozici Freudově v dopise Einsteinovi Proč válka? (1933). Nikdo není šťastný, když dospěje k závěru, že válku nelze vykořenit, protože její příčiny jsou instinktivní. Zatímco se však Freud

mohl označovat ve velmi širokém smyslu toho slova za „pacifistu", Lorenz by se do této kategorie těžko vešel, i když mu je jasné, že atomová válka by byla katastrofou nebývalého rozsahu. Pátrá po prostředcích, které by mohly společnosti pomoci vyhnout se tragickým důsledkům agresivního pudu; v epoše jaderných zbraní je ovšem prakticky donucen hledat možnosti, jak zachovat mír, pokud má být jeho teorie vrozené destruktivity člověka vůbec přijatelná. Některé jeho návrhy se podobají návrhům Freudovým, přesto však tu je významný rozdfl. Freud činí své návrhy skepticky a skromně, zatímco Lorenz prohlašuje: „Nevadí mi přiznat se, že... domnívám se, že bych dokázal lidstvo naučit něčemu, co by je mohlo změnit k lepšímu. Toto mé přesvědčení není tak přepjaté, jak se možná zdá..." (K. Lorenz, 1966.) Skutečně by to nebylo přepjaté, kdyby Lorenz opravdu přišel s něčím důležitým. Bohužel jeho návrhy nepřesahují opotřebovaná klišé, „prosté návody" proti nebezpečí, že se společnost úplně rozpadne, protože budou špatně fungovat vzory sociálního chování. Říká, že je třeba: 1) „Nejdůležitější poučka zní... 'poznej sám sebe'", čímž myslí, že „musíme prohloubit chápání řetězů příčin toho, jak se chováme" - to znamená zákonů evoluce. (K. Lorenz, 1966.) Lorenz klade zvláštní důraz na jeden z prvků tohoto hlubšího pochopení, a to „objektivní etologický výzkum veškerých možností odreagování agrese v její prapůvodní podobě na náhradních objektech". (K. Lorenz, 1966.) 2) „Psychoanalytické zkoumání takzvané sublimace." 3) „Podpora osobních známostí a přátelství mezi lidmi různých národností a ideologií." 4) „Čtvrté a možná nejdůležitější opatření, ke kterému by se mělo přistoupit okamžitě... je rozumné a odpovědné odvedení bojového nadšení na jinou kolej", což znamená „pomoc mladé generaci... najít pravé cíle, jimž se vyplatí v moderním světě sloužit". Proberme si tento program bod po bodu. Klasický požadavek „poznej sebe sama" uplatňuje Lorenz pokrouceně - a to nejen vzhledem k původnímu řeckému významu, ale i vzhledem k tomu, jak ho používá Freud, který buduje celou svou vědu a metodiku psychoanalýzy na sebepoznání. Pro Freuda sebepoznání znamená, že si člověk uvědomí, co měl dosud zasuto v nevědomí; je to krajně obtížný proces, protože přitom narážíme na odpor, který se staví proti uvědomění si nevědomého. Sebepoznání ve smyslu Freudově není jen intelektuálním procesem, ale zároveň procesem citovým, jako již bylo pro Spinozu. Nepoznáváme jen mozkem, ale také srdcem. Poznat sebe sama znamená získávat stále lepší intelektuální i citové

pochopení dosud skrytých částí vlastní duše. Je to proces, který může zabrat nemocnému, který by se chtěl zbavit svých příznaků, celá léta. Pokud někdo opravdu chce najít sebe sama, může to trvat po celý život. Projeví se v zesílení energie, která se dříve spotřebovávala na potlačování určitých myšlenek a představ - člověk se stává tím vnímavější a svobodnější, čím více se dostává do styku se svou vnitřní realitou. Naproti tomu to, co Lorenz rozumí „poznáním sama sebe", je něco úplně jiného; jsou to teoretické znalosti evoluce a zvláště pudového charakteru agresivity. Analogií k Lorenzově představě sebepoznání by snad byla teoretická znalost Freudovy teorie pudu smrti. Kdybychom uvažovali jako Lorenz, mohla by se psychoanalýza jako terapie omezit na četbu Freudových sebraných spisů. Člověk si přitom v y b a v í Marxův výrok, že znalost gravitačního zákona nás nezachrání před utonutím, když spadneme do v o d y a nedovedeme plavat. „Číst lékařské předpisy nikoho neuzdraví," říká čínský mudrc. Svoji druhou radu o sublimaci Lorenz blíže nerozvádí. Co se týče jeho třetího návrhu, „podpory osobních známostí a přátelství mezi lidmi různých národností a ideologií", sám Lorenz připouští, že je to „samozřejmá" věc - dokonce i letecké společnosti si dělají reklamu tím, že turistiku dávají do služeb míru. Bohužel představa, že osobními známostmi se zmírní agrese, neplatí. Lze to doložit na četných příkladech. Před rokem 1914 se Angličané a Němci velmi dobře vzájemně znali, a přece byli po vypuknutí války plni zuřivé nenávisti. Existují ještě přesvědčivější důkazy. Jak je známo, žádná válka mezi národy nevyvolává tolik nenávisti a krutosti jako válka občanská, ve které se obě válčící strany zvlášť dobře znají. Nebo je snad nenávist mezi příslušníky rodiny menší, protože se dobře znají? Nelze očekávat, že „známost" a „přátelství" zmírní agresi, protože představují jen povrchní znalost druhého člověka, znalost „předmětu", který vidím zvnějšku. Je to něco úplně jiného než do hloubky pronikající empatické poznání, v němž to, co prožívá druhý, chápu tak, že v sobě mobilizuji zkušenosti, které se podobají jeho. Tento způsob poznání vyžaduje, abychom ani sami v sobě nic nepotlačovali natolik, aby to bránilo uvědomování si nových aspektů našeho nevědomí. Tak dosáhneme hlubšího vzájemného porozumění, kdy druhého člověka nesoudíme a neodsuzujeme. Tím se dá agresivita snížit nebo úplně odstranit. Závisí to na stupni, do jakého člověk překonal svou vlastní nejistotu, svou chamtivost a narcismus, a nikoli na tom, kolik má o druhých lidech informací.10' Poslední ze čtyř opatření, která Lorenz navrhuje, je „usměrnění bojového nadšení jinam". K jeho zvláštním doporučením náleží sport. Je

však skutečností, že soutěživé sporty silně stimulují agresivitu. Intenzita této agresivity se projevila nedávno, kdy vzkypění citů při mezinárodním fotbalovém zápase v Latinské Americe rozpoutalo malou místní válku. Neexistuje-li důkaz, že sport snižuje agresivitu, měli bychom zároveň říci, že také neexistuje důkaz, že je jí sport motivován. To, co u sportu často vyvolává agresi, je jeho soutěživý charakter, podporovaný soutěživým klimatem ve společnosti a ještě zvýšený všeobecnou komercializací, kde v první řadě nejde o hrdost na vynikající sportovní výkon, ale o peníze a o publicitu. Mnozí přemýšliví pozorovatelé nešťastných olympijských her v Mnichově v roce 1972 poznali, že namísto propagace dobré vůle a míru propagovaly spíše soutěživou agresivitu a nacionalistickou pýchu. 1 " Stojí za to citovat některé další Lorenzovy výroky o válce a míru, protože jsou dobrými příklady jeho dvojakých postojů k tomuto tématu. Říká: „Předpokládejme, že jsem vlastenec (a to jsem) a že cítím velice silné nepřátelství k jiné zemi (což zcela určitě nepociťuji). Přesto bych si nemohl z celého srdce přát její zničení, kdybych si uvědomil, že v ní žijí lidé, kteří jako já nadšeně pracují v oblasti přírodovědy, nebo ctí Darwina a nadšeně propagují jeho objevy, nebo ještě jiní, kteří jako já obdivují Michelangelovo umění, nebo Goethova Fausta, nebo krásu korálového útesu, či horují pro zachování přírody na Zemi, nebo mají se mnou společné různé další náklonnosti a koníčky. Bylo by pro mě nemožné bezmezné nenávidět nepřítele, kdyby uznával jen jedinou stejnou kulturní nebo morální hodnotu jako já." (K. Lorenz, 1966.) Lorenz se předem zajišťuje při líčení úmyslu zničit celou zemi slovy „z celého srdce" a pojmenováním nenávisti jako „bezmezné". Co by ale znamenalo přát si zničení „z půlky srdce", nebo „omezená" nenávist? Ještě důležitější je podmínka, pro kterou odmítá zničení jiné země, protože v ní žijí jiní lidé, kteří sdílejí jeho záliby a jeho nadšení pro určité věci (mezi těmi, kteří ctí Darwina, zřejmě obstojí pouze ti, kteří také nadšeně propagují jeho objevy) - nestačí, že jde o lidské bytosti. Jinými slovy: totální zničení nepřítele není žádoucí jen v případě a proto, že stojí blízko vlastní Lorenzově kultuře, a dokonce ještě specifičtěji jeho vlastním zájmům a hodnotám. Charakter těchto prohlášení zůstává stejný, když Lorenz požaduje „humanistickou výchovu" - to znamená výchovu, která poskytuje optimum obecných ideálů, s nimiž se může jednotlivec ztotožnit. Taková výchova byla obvyklá na německých gymnáziích před první světovou válkou, ale většina učitelů tohoto humanismu si pravděpodobně přála

válku víc než průměrný Němec. Proti válce však může účinně působit jen docela jiný a radikální humanismus, v jehož středu stojí život, lidská důstojnost a růst jedince. U C T Í V Á N Í EVOLUCE

Lorenzův postoj nemůžeme plně pochopit, jestliže si neuvědomíme, jak téměř nábožnou úctu má k darwinismu. Tento jeho postoj není výjimečný a zasluhoval by si další studium jako sociopsychologický jev naší současné kultury. Hluboká potřeba člověka necítit se v tomto světě osaměle a opuštěně byla dříve uspokojována vírou v Boha, který stvořil tento svět a stará se o každého jednotlivého tvora. Když evoluční teorie zničila obraz Boha jako nejvyššího stvořitele, zhroutila se zároveň i důvěra v Boha jako všemocného otce člověka, přestože mnoho lidí dokázalo spojit víru v Boha s přijetím Darwinovy teorie. Mnoho lidí si však uchovalo potřebu dosadit si na trůn místo sesazeného Boha někoho nebo něco jiného. Někteří z nich vyhlásili nového boha, evoluci, a uctívali Darwina jako jejího proroka. Pro Lorenze a mnoho jiných se stala idea evoluce jádrem jejich orientace ve světě a předmětem víry. Darwin odhalil konečnou p r a v d u o p ů v o d u člověka; veškeré jevy, vyskytující se v lidské společnosti, ke kterým by se dalo přistupovat z hledisek ekonomických, náboženských, morálních nebo politických, bylo třeba chápat z hlediska evoluce. Tento téměř náboženský postoj k darwinismu se projevuje i ve výrazu „velcí konstruktéři", kterým Lorenz označuje selekci a mutaci. O metodách a cílech těchto „velkých konstruktérů" hovoří způsobem velice připomínajícím křesťanské výroky o stvoření a díle Božím. Používá toho slova dokonce i v čísle jednotném a m l u v í o „velkém konstruktéru", čímž se ještě víc přibližuje analogii s Bohem. Tato Lorenzova myšlenková modloslužba se asi nikde neprojevila zřetelněji než v následujícím odstavci jeho knihy Takzvané zlo: V í m e , že v evoluci o b r a t l o v c ů p ř e d s t a v o v a l a v a z b a o s o b n í l á s k y a přátelství e p o c h á l n í v y n á l e z , v y t v o ř e n ý v e l k ý m i k o n s t r u k t é r y t e h d y , k d y ž začalo b ý t n e z b y t n é , a b y j e d i n c i a g r e s i v n í h o ž i v o č i š n é h o d r u h u žili pok o j n ě p o h r o m a d ě a s p o l u p r a c o v a l i . V í m e , ž e lidská s p o l e č n o s t j e v y b u d o v á n a n a tomto z á k l a d ě , ale m u s í m e s i u v ě d o m i t , ž e tato v a z b a s a m a už nestačí: brání agresi jen m e z i těmi, k d o se o s o b n ě z n a j í n e b o j s o u přáteli. M y v š a k m u s í m e zabránit p r o j e v ů m n e p ř á t e l s t v í m e z i v š e m i národy a ideologiemi. Z toho p l y n e z ř e j m ý závěr, že v a z b a lásky a přátelství b y m ě l a o b s á h n o u t celé l i d s t v o , b e z o h l e d u n a v š e c h n y r o z d í l y . N e n í t o n o v ý p o ž a d a v e k . R o z u m e m d o k á ž e m e p o c h o p i t jeho potřebnost, stejně

tak j a k o c i t e m v n í m á m e j e h o k r á s u , ale p ř e s t o h o n e d o k á ž e m e - z t o h o d ů v o d u , ž e j s m e v y t v o ř e n i tak, jak j s m e v y t v o ř e n i - splnit. P l n ý a v ř e l ý cit l á s k y a p ř á t e l s t v í d o k á ž e m e pociťovat j e n k j e d n o t l i v ý m l i d e m , a ž á d n o u m o c í ani silou se n e d o n u t í m e to změnit. Velcí konstruktéři to ale d o k á ž í , a já v ě ř í m , že to u d ě l a j í . V ě ř í m v m o c l i d s k é h o r o z u m u , a p r á v ě tak v ě ř í m v m o c p ř í r o d n í h o v ý b ě r u . V ě ř í m , ž e r o z u m m ů ž e a také d o k á ž e v y v i n o u t s e l e k č n í tlak v e s p r á v n é m s m ě r u . V ě ř í m , ž e tak naši p o t o m c i v n e p ř í l i š v z d á l e n é b u d o u c n o s t i z í s k a j í v y b a v e n í , a b y s p l n i l i o n e n nejv e t š í a n e j k r á s n ě j š í p o ž a d a v e k p r a v é h o lidství. (K. Lorenz, 1966.)

Velcí konstruktéři zvítězí tam, kde Bůh a lidé selhali. Příkaz bratrské lásky bohužel nebude účinkovat, ale velcí konstruktéři mu vdechnou život. Prohlášení končí pravým vyznáním víry: Věřím, věřím, věřím... Sociální a morální darwinismus 1 2 ', který káže Lorenz, je romantické, nacionalistické pohanství, které jen zatemňuje skutečné pochopem biologických, psychologických a sociálních faktorů, odpovídajících za lidskou agresivitu. V tom je základní rozdíl mezi Lorenzem a Freudem, přes podobnosti jejich názorů na agresivitu. Freud byl jedním z posledních zástupců osvícenské filosofie. Poctivě věřil v rozum jako v jedinou sílu, kterou člověk má a která ho může zachránit před duševním zmatkem a rozkladem. Upřímně požadoval sebepoznání prostřednictvím odhalení nevědomých hnutí člověka. Překonal ztrátu Boha tím, že se obrátil k rozumu - a cítil se bolestně slabý. Neobrátil se však k novým bohům.

POZNÁMKY 1) Zvlášť doporučuji d ů k l a d n é dějiny teorií instinktu a p u d u od R. Fletchera (1968). 2) Podrobné dějiny Freudova pojmu agrese a jeho analýzu najdete v dodatku. 3) Podrobné a dnes už klasické pojednání o Lorenzově (a Tinbergenově) teorii instinktu a kritiku Lorenzova postoje najdeme u D. S. Lehrmana (1953). Kriticky bylo pojednáno o díle Tak zvané zlo L. Berkowitzem (1967) a K. E. Bouldingem (1967); srov. také Tinberg e n o v u kritiku Lorenzovy teorie (1968), sbírku kritických statí o Lorenzově teorii od M. F. Montagu (1968) a L. Eisenbergovy krátké, bystré kritiky (1972). 4) Pod v l i v e m kritiky různých amerických psychologů a N. Tinbergena Lorenz později opravil svůj postoj a uznal vliv učení (K. Lorenz, 1965).

5) Otázka agrese u sběračů a lovců je podrobně probrána v kapitole 8. 6) Jsem z a v á z á n d í k e m profesoru Kurtu Hirschhornovi za osobní rozhovor, ve kterém mě poučil o příslušném genetickém problému. 7) Lorenz, alespoň v době, kdy psal Takzvané zlo, patrně neznal Freudovo dílo z p r v n í ruky. N i k d e p ř í m o necituje jeho spisy, a p o k u d o Freudovi mluví, pak jde o jeho interpretace u úst Lorenzových přátel psychoanalytiků. Bohužel neměli v ž d y p r a v d u n e b o jim přesně neporozuměl. 8) Již v r. 1940 projevil Lorenz sklon ke zcela n e p ř í p u s t n ý m analogiím mezi biologickými a sociálními jevy v nešťastném článku (K. Lorenz, 1940), ve kterém dokazuje, že státu m u s í z á k o n y nahradit principy p ř í r o d n í h o v ý b ě r u , p o k u d se tyto principy dostatečně nepostarají o biologické potřeby rasy. 9) Termín pochází od N. Tinbergena. 10) Zajímavé je, proč jsou skutečně občanské v á l k y m n o h e m krutější a ničivější n e ž mezinárodní války. Je možné, že alespoň moderní mezinárodní války se nezaměřují na zničení nepřítele. Jejich cíl je omezený: donutit nepřítele, aby přijal mírové p o d m í n k y , které ho sice poškodí, ale neohrozí existenci obyvatel poražené země. (Nic to n e d o k l á d á lépe než skutečnost, že se Německo, které prohrálo d v ě světové války, dočkalo po k a ž d é porážce větší prosperity, než jaké se těšilo před válkou.) V ý j i m k u z toho pravidla tvoří války, jejichž cílem je fyzické v y h l a z e n í nebo zotročení celého nepřátelského obyvatelstva, jako některé - zdaleka ne všechny - války, které v e d l i Římané. V občanské válce je cílem obou protivníků nepřítele zničit buď fyzicky, nebo alespoň hospodářsky, sociálně a politicky. Platí-li tato hypotéza, znamenalo by to, že stupeň destruktivity obecně z á v i s í na míře p ů v o d n í h o ohrožení. 11) Ubohost toho, co Lorenz tvrdí o přeorientování bojového nadšení jinam, je zvlášť zřejmá, když čteme klasické pojednání Williama Jamese The Moral Ecjuivalents of War (1911). 12) „Náboženství" sociáldarwinismu patří k nejnebezpečnějším p r v k ů m myšlení posledního století. Napomáhá k vítězství bezohledného národního a rasového egoismu tím, že z něj činí morální normu. Pokud Hitler vůbec na něco věřil, pak to b y l y zákony evoluce, které ospravedlňovaly a posvěcovaly jeho jednání a zvlášť každou krutost.

2. ZASTÁNCI TEORIE PROSTŘEDÍ A ZASTÁNCI TEORIE CHOVÁNÍ Teorie prostředí d o b y osvícenské Zastánci teorie prostředí mají ve srovnání s instinktivisty diametrálně odlišný postoj. Podle nich je lidské chování určováno výhradně vlivem prostředí, to znamená sociálními a kulturními faktory v protikladu k faktorům „vrozeným". To platí zvlášť o agresi, jedné z hlavních překážek pokroku lidstva. Toto pojetí zastávali v nejradikálnější podobě již osvícenští filosofové. Předpokládalo se, že se člověk rodí „dobrý" a rozumný. Když se u něho rozvinuly zlé sklony, svádělo se to na zlé společenské zřízení, špatnou výchovu a špatné příklady. Mnozí popírali dokonce rozdíly mezi pohlavími (Ľäme n'a pas du sexe, duše nemá pohlaví), a mínili, že všechny rozdíly kromě anatomických jsou výlučně záležitostí výchovy a prostředí ve společnosti. V protikladu k behaviorismu se však tito filosofové nezajímají o metody vědecké přeměny lidských jednotlivců nebo manipulaci s nimi, ale o sociální a politické změny. Věřili, že „dobrá společnost" vytvoří i dobrého člověka, lépe řečeno umožní, aby se projevilo, jak je člověk od přírody dobrý.

Behaviorismus (teorie chování) Behaviorismus byl založen J. B. Watsonem (1914). Vychází z předpokladu, že „předmětem psychologie lidí je chování nebo činnost lidských bytostí". Stejně jako logický positivismus vyloučil všechny „subjektivní" faktory, které nelze přímo pozorovat, jako „vjem, pocit, představu, touhu a dokonce myšlení a cítění, neboť jsou definovány subjektivně" (J. B. Watson).

Od jednoduchých formulací Watsonových k brilantním neobehavioristickým formulacím Skinnerovým prošel behaviorismus velkým vývojem. Přesto Skinner spíše rozvíjí původní teze, než aby je prohluboval nebo přicházel s novými, originálními myšlenkami. Neobehaviorismus F. B. Skinnera Skinnerův neobehaviorismus" se zakládá na stejném principu jako Watsonovy koncepce: vědecká psychologie nepotřebuje 2 ' pocity, instinkty nebo jiné subjektivní jevy, ani se jimi nesmí zabývat; tato teorie odmítá každý pokus hovořit o „přirozenosti" člověka nebo konstruovat model člověka nebo analyzovat různé vášně, které motivují lidské chování. Uvažovat o lidském chování jako o důsledku určitých úmyslů, záměrů, jako o směřování k určitému cíli, by byl nevědecký a neužitečný přístup. Psychologie se má zabývat zkoumáním, které faktory určité lidské chování posilují a jak je lze co nejúčinněji využít. Skinnerova „psychologie" je věda o manipulaci chování; jejím cílem je nalézat správné posilující faktory pro povzbuzení žádoucího chování. Místo prostého podmiňování podle modelu Pavlova hovoří Skinner o „operacionálním" podmiňování. To znamená, že pokud je určité chování z hlediska experimentátora žádoucí, je odměněno - následuje po něm něco příjemného. (Skinner považuje podmiňování odměnami za daleko účinnější než trestání.) Výsledkem je, že dotyčný se bude stále chovat žádoucím způsobem. Například jestliže Johnny nestojí o špenát a přesto ho jí, matka ho za to odmění pochvalnou poznámkou, věnuje mu laskavý úsměv nebo mu dá zvlášť dobrý koláč, podle toho, co má na Johnnyho největší účinek - a tím vykonává pozitivní posilování. Johnny si nakonec špenát oblíbí, zvlášť, když bude posilování použito plánovitě. Skinner a jiní vyvinuli techniky pro účinné podmiňování. Skinner ukázal, že správným použitím pozitivního posilování lze chování zvířat i lidí změnit do obdivuhodně velké míry, a to dokonce v protikladu se sklony, které bývají neurčitě nazývány „vrozenými". Je nepochybně velkou zásluhou Skinnerovy experimentální práce, že toto ukázal. Jeho pokusy také podporují názory těch, kteří věří, že sociální struktura (nebo „kultura", jak se vyjadřuje většina amerických antropologů) formuje člověka, i když ne právě jen podmiňováním. Důležité je dodat, že Skinner nepřehlíží genetické vybavení jedinců. Abychom jeho postoj vysvětlili správně, musíme říci, že chování je kromě genetické výbavy zcela určeno podmiňováním.

K podmiňování nebo posilování m ů ž e docházet dvěma způsoby. Buď se uskutečňuje při normálním procesu, kdy si jedinec osvojuje danou kulturu, nebo může být plánováno, jak radí Skinner, a vést tak ke „kulturnímu plánu". (B. F. Skinner 1961,1971.)

Cíle a hodnoty Skinnerovy p o k u s y se nezabývají cíli podmiňování. Pokusné zvíře nebo člověk jsou podmiňováni k určitému typu chování. K jakému, to záleží na experimentátorovi, který stanoví cíle podmiňování. Ten se obecně při pokusech nezajímá o to, k čemu podmiňuje pokusné zvíře či osobu, spíše ho zajímá skutečnost, že je může podmiňovat na cíl, který zvolil, a chce se dozvědět, jak toho nejlépe dosáhnout. Když se však vrátíme z laboratoře do skutečných životních podmínek, ať už jde o život jedince nebo společnosti, vzniknou nám vážné problémy. V tom případě před námi stojí kardinální otázka: k čemu jsou lidé podmiňováni a kdo tyto cíle stanovuje? Zdá se, že k d y ž Skinner mluví o lidské společnosti, stále má před očima s v o u laboratoř, v níž psycholog nebere při své práci zřetel na soudy z hlediska hodnot. Nemusí, protože cíl podmiňování není důležitý. Tady máme alespoň jedno vysvětlení, proč se Skinner nezabývá problémem cílů a hodnot. Tak například píše: „Obdivujeme lidi, kteří se chovají originálním nebo mimořádným způsobem, ne protože takové chování je samo o sobě obdivuhodné, ale protože nevíme, jak bychom nějakým jiným způsobem dokázali originální nebo mimořádné chování v y v o l a t . " (C. R. Rogers a B. F. Skinner, 1956.) Nejde o nic jiného než myšlení v kruhu: obdivujeme originalitu, protože ji můžeme podmiňovat jen tím, že ji obdivujeme. A v š a k proč ji vůbec chceme podmiňovat, když sama o sobě nepředstavuje žádoucí cíl? Skinner tuto otázku nezodpovídá, ačkoli stačí nepatrné znalosti sociologie, abychom na ni nalezli odpověď. V různých třídách a skupinách určité společnosti je žádoucí různý stupeň originality a kreativity. Například vědci a vedoucí pracovníci potřebují v technicko-byrokratické společnosti, jako je naše, vysokou míru těchto vlastností. Naproti tomu pro tovární dělníky by byl tak v y s o k ý stupeň kreativity přepychem - nebo by dokonce ohrožoval hladký chod celého systému. Myslím, že tato analýza neodpovídá dostatečně na otázky o problémech originality a kreativity. Máme mnoho psychologických důkazů,

že úsilí o kreativitu a originalitu je v člověku hluboce zakořeněné, a také v oblasti neurofyziologie existují údaje naznačující, že úsilí o kreativitu a originalitu je „zabudováno" v našem mozku. (R. B. Livingston, 1967.) Chci jen zdůraznit, že Skinner se dostává do slepé uličky proto, že podobným úvahám vůbec nevěnuje pozornost. Nebere zřetel ani na psychoanalytičkou sociologii, a proto věří, že na určité otázky neexistuje odpověď, protože behaviorismus na ně odpovědět nedokáže. Následující příklad také ukazuje Skinnerovy mlhavé p ř e d s t a v y o problémech hodnot: Většina lidí by souhlasila s t v r z e n í m , že v r o z h o d o v á n í , j a k ý m z p ů s o b e m zkonstruovat atomovou b o m b u , není obsaženo žádné morální hodnocení. Naproti t o m u by tvrdili, že v s a m o t n é m r o z h o d n u t í o v ý r o b ě tak o v é b o m b y m o r á l n í hodnotící a s p e k t o b s a ž e n je. N e j v ě t š í r o z d í l p ř i t o m m ů ž e spočívat v tom, ž e v ě d e c k é p o s t u p y k o n s t r u k t é r ů b o m b y j s o u jasné, z a t í m c o u k o n s t r u k t é r ů k u l t u r y , kteří b o m b u z h o t o v u j í , to tak není. Úspěch nebo neúspěch nějakého v y n á l e z u ve společenské oblasti nedov e d e m e p ř e d p o v ě d ě t s e s t e j n o u p ř e s n o s t í jako u f y z i k á l n í h o v y n á l e z u . Proto s e m u s í m e v d r u h é m p ř í p a d ě u c h ý l i t k h o d n o t í c í m s o u d ů m . T o j s o u v š a k p o u h é d o h a d y . H o d n o t í c í s o u d y s e u j í m a j í v e d e n í p o u z e tam, k d e nás v ě d a n e c h á v á n a h o l i č k á c h . K d y b y c h o m d o k á z a l i p l á n o v i t ě z k o n s t r u o v a t sociální interakce v m e n š í m m ě ř í t k u a m o ž n á i celé k u l t u r y s e s t e j n o u m í r o u jistoty, jak t o d o v e d e m e v e f y z i k á l n í t e c h n o l o g i i , otázka h o d n o t by zmizela. (B. F. Skinner, 1961.)

Skinner vychází z toho, že vlastně neexistuje žádný základní rozdíl mezi technickým návrhem bomby, prostým morálních soudů, a mezi rozhodnutím ji vyrobit. Jediný rozdíl je podle něj v tom, že motivy výroby bomby nejsou „jasné". Možná nejsou jasné profesoru Skinnerovi, ale jsou jasné mnoha lidem zabývajícím se historií. Ve skutečnosti vedla ke zkonstruování atomové (a také vodíkové) bomby řada důvodů: strach, že bombu vyrobí jako první Hitler; možná přání disponovat lepší zbraní než Sovětský svaz, kdyby s ním později došlo ke konfliktu (platí to zejména o vodíkové bombě); a vůbec logika systému, který je nucen neustále posilovat svou výzbroj, aby držel krok s konkurenčními systémy. Kromě těchto vojenských, strategických a politických důvodů podle mě existuje ještě jiný, stejně důležitý důvod. Mám na mysli jeden z axiomů kybernetiky: „Určitá věc se musí udělat proto, že je technicky uskutečnitelná." Dokážeme-li sestrojit nukleární zbraně, potom to musíme udělat, i kdybychom se tím měli všichni zničit. Jsme-li schopni doletět na Měsíc nebo na planety, pak to musíme dělat, a to i na úkor mnoha

nesplněných potřeb na naší Zemi. Tento princip znamená negaci všech humanistických hodnot, přesto ale reprezentuje hodnotu, snad dokonce nejvyšší normu technokratické společnosti.3' Skinner se nenamáhá zkoumat důvody pro v ý v o j bomby a žádá nás, abychom počkali na další rozvoj behaviorismu, který to tajemství vyřeší. Ve svých názorech na společenské jevy vykazuje stejnou neschopnost chápat jejich skryté, neverbalizované motivy, jakou projevuje při zacházení s psychickými procesy. Protože většina toho, co lidé říkají o svých motivech v politickém i v osobním životě, obvykle skutečným motivům neodpovídá, spoléhám na verbalizované projevy nám v porozumění sociálním a psychickým procesům spolehlivě zabrání. V jiných případech Skinner do své práce vkládá hodnotící soudy, aniž si to zřejmě uvědomuje. Tak například ve stejném pojednání píše: „Jsem si jistý, že by těmito novými metodami nikdo nechtěl vyvíjet nové vztahy typu pán - sluha, nebo podrobit vůli národa despotickým vládcům. Takové vzory ovládání se hodí do nevědeckého světa." (B. F. Skinner, 1961.) V které epoše vlastně profesor Skinner žije? Copak neexistují systémy, ve kterých si diktátoři chtějí podrobit vůli lidu? A nacházíme skutečně tyto systémy jen v „nevědeckých" kulturách? Skinner zřejmě stále ještě věří zastaralé ideologii o „pokroku": středověk byl temnou dobou, protože tenkrát nebyla věda, a věda musí nutně vést ke svobodě člověka. Je faktem, že žádný politický vůdce ani vláda dnes už otevřeně nepřiznají úmysl podrobit si vůli lidu; používají nová slova, která znějí opačně než ta stará. Žádný diktátor neoznačí sám sebe jako diktátora a každý systém o sobě tvrdí, že je nástrojem vůle lidu. Na druhé straně v zemích „svobodného světa" nastoupily místo otevřené autority ve výchově, práci a politice „anonymní autorita" a manipulace. Skinnerovy hodnotící soudy jsou vyjádřeny také v následujícím tvrzení: „Jsme-li hodni svého demokratického dědictví, budeme přirozeně připraveni postavit se na odpor každému tyranskému zneužití vědy k osobním nebo sobeckým účelům. Pokud si ceníme výdobytků a cílů demokracie, nesmíme se zdráhat použít vědu k navrhování a vytváření společenských modelů, přestože se pak můžeme v určitém smyslu ocitnout v pozici ovládajících." (B. F. Skinner, 1961.) Co je podkladem tohoto pojetí hodnot v neobehavioristické teorii? A co tu dělají ti ovládající? Skinnerova odpověď zní, že „všichni lidé někoho ovládají a jsou sami někým ovládáni". (C. R. Rogers a B. F. Skinner, 1956.) To má na demokraticky smýšlejícího člověka uklidňující účinek. Je to však nejasná formulace, která neobsahuje mnoho významu, jak se hned ukáže:

K d y ž zjišťujeme, jak pán ovládá s l u h u n e b o zaměstnavatel dělníka, často p ř e h l í ž í m e reciproční stránku těchto v z t a h ů . Protože je p o s u z u j e m e p o u z e v j e d n o m směru, připadá n á m o v l á d á n í j e d n o h o člověka d r u h ý m jako vykořisťování, nebo alespoň jako jednostranná v ý h o d a ; ale o v l á d á n í je ve skutečnosti v z á j e m n é . Sluha ovládá pána právě tou měrou, jakou pán ovládá sluhu, protože m e t o d y trestu, které p á n u ž í v á , jsou v o l e n y p o d l e chování sluhy, který se jim podrobuje. To neznamená, že p o j e m v y k o ř i s ťování n e m á v ý z n a m , nebo že se n e s m í m e ptát - cui bono? K d y ž to v š a k děláme, m ě l i b y c h o m situaci p o s u z o v a t ne p o d l e jedné e p i z o d y , ale brát v ú v a h u určité d l o u h o d o b é účinky, které m a j í jasný v z t a h k otázce h o d n o t o v ý c h s o u d ů . Podobná ú v a h a s e v n u c u j e při a n a l ý z e v š e c h z p ů s o b ů chování, které m ě n í život společnosti. (B. F. Skinner, 1961.)

Tento výrok mě opravdu šokuje; máme věřit, že vztah mezi pánem a sluhou je reciproční, přestože představa vykořisťování neztrácí „význam". Pro Skinnera v dané epizodě nehraje roli vykořisťování, ale pouze metody ovládání. To je názor člověka, který pohlíží na sociální život, jako by šlo o epizodu v jeho laboratoři, kde experimentátorovi záleží jen na jeho metodě a ne na samotných „epizodách", protože v tomto umělém světě je zcela lhostejné, zda se krysa chová mírně nebo agresivně. A jako by to ještě nestačilo, Skinner tvrdí, že vykořisťování ze strany pána má „jasný vztah k otázce hodnotových soudů". Věří Skinner, že vykořisťování nebo konečně také loupež, týrání a vražda nejsou „skutečné", protože mají jasný vztah k hodnotícím soudům? To by znamenalo, že všechny sociální a psychologické jevy, které mohou být posuzovány z hlediska hodnot, přestanou být skutečné, protože se nedají zkoumat vědecky. 41 Skinnerovo tvrzení, že otrok a otrokář stojí v recipročním vztahu, si lze vysvětlit jen tak, že používá slova „ovládání" dvojznačně. Ve smyslu, v jakém se toto slovo užívá v běžném životě, nemůžeme pochybovat o tom, že otrokář ovládá otroka a že při tomto ovládání nemůže být řeč o „reciprocitě", až na to, že otrok má možná minimální možnosti reakce, například vzpouru. To však Skinner nemá na mysli. Míní tím ovládání ve velice abstraktním smyslu laboratorního pokusu, do kterého skutečný život nezasahuje. Ve skutečnosti opakuje zcela vážně často vyprávěný vtip: příběh o kryse, která vypráví jiné kryse, jak dobře vypěstovala podmíněný reflex u svého experimentátora: vždy, když stlačí určitou páčku, musí ji vědec nakrmit. Protože neobehaviorismus nemá k dispozici žádnou teorii člověka, dokáže vidět jen chování a ne bytost, která se určitým způsobem chová. Podle neobehaviorismu není žádný rozdíl v tom, zda se někdo na mě

usmívá, protože chce skrýt své nepřátelství, nebo zda se na mě usmívá prodavačka, protože se od ní úsměv (v lepších obchodech) požaduje, nebo zda se na mě usmívá přítel, protože se raduje, že mě opět vidí, neboť „úsměv je úsměv". Lze jen těžko uvěřit, že pro Skinnera osobně by v tom nebyl žádný rozdíl, ledaže by byl tak odcizený, že by mu bylo úplně jedno, co se děje s ostatními lidmi. Jestliže však ten rozdíl hraje roli, jak potom může mít nějakou hodnotu teorie, která to nebere na vědomí? Neobehaviorismus nemůže také vysvětlit, proč hodně lidí, kteří byli podmiňováni pro roli perzekutorů a mučitelů, duševně onemocnělo, přestože jejich „pozitivní posilování" pokračovalo. ProČ pozitivní posilování nezabrání mnohým jiným lidem ve vzpouře, ke které je vede rozum, svědomí nebo láska, přestože jsou neustále podmiňováni zcela protichůdně? A proč mnozí z nejvíce přizpůsobených lidí, kteří by měli být živými důkazy úspěchu podmiňování, jsou často hluboce nešťastní a proč trpí duševními poruchami nebo neurózami? V člověku musí existovat vrozené podněty, které podmiňování omezují; zkoumat případy selhávání podmiňování by mělo být z hlediska vědy právě tak důležité, jako zabývat se jeho úspěšnými případy. Člověka lze skutečně podmínit, aby se choval téměř jakýmkoli způsobem, ale právě jen „téměř". Na podmiňování, které je v konfliktu se základními požadavky lidství, reaguje různými a definovatelnými způsoby. Člověka můžeme podmínit, aby se stal otrokem, ale b u d e na to reagovat agresí nebo ztrátou vitality; nebo ho můžeme podmínit, aby se cítil být částí nějakého stroje, ale on bude reagovat znuděností, agresivitou a pocitem neštěstí. V podstatě je Skinner naivní racionalista, který ignoruje lidské vášně. V protikladu k Freudovi přehlíží moc vášní, ale věří, že člověk se v ž d y chová tak, jak to v y ž a d u j e jeho vlastní prospěch. Ve skutečnosti tkví celý princip neobehaviorismu v tom, že vlastní prospěch člověka je tak silným podnětem, že k d y ž zahrajeme na tuto strunu - hlavně tak, že jedinec bude s v ý m okolím odměňován za žádoucí chování - dokážeme lidské chování zcela předurčit. Když to shrneme, neobehaviorismus je založen na samé podstatě buržoázni zkušenosti: egoismus a vlastní prospěch převládá nad všemi ostatními lidskými vášněmi.

Důvody obliby Skinnerovy teorie Skinnerovu mimořádnou popularitu lze vysvětlit tím, že se mu podařilo sloučit p r v k y tradičního optimistického liberálního myšlení se sociální a duchovní skutečností kybernetické společnosti.

Skinner věří, že člověk je tvárný a zcela podléhá sociálním vlivům, takže v jeho „přirozenosti" není žádná zásadní překážka vývoje mírumilovné a spravedlivé společnosti. Jeho systém tak přitahuje psychology, kteří patří k liberálům a kteří ve Skinnerově systému nalézají důkazy k obraně svého politického optimismu. Líbí se těm, kdo věří, že žádoucí sociální cíle jako mír a rovnost nejsou pouhými abstraktními ideály, ale dají se také uskutečnit. Celá představa, že můžeme vytvořit lepší společnost na vědeckém základu, oslovuje mnohé, kteří by se v dřívějších dobách stávali socialisty. Nechtěl snad i Marx v y b u d o v a t lepší společnost? Neoznačil snad s v ů j druh socialismu za „vědecký" v protikladu k „utopickému" socialismu? A není Skinnerova teorie zvlášť přitažlivá v dějinném okamžiku, kdy se zdá, že politická řešení selhala a revoluční naděje klesly k nejnižšímu bodu? Skinnerův optimismus sám o sobě by ale nedokázal přitáhnout tolik pozornosti, kdyby nekombinoval tradiční liberální ideje s jejich vyslovenou negací. V naší kybernetické době je jednotlivec stále více předmětem manipulace. Jeho práce, spotřeba i volný čas jsou manipulovány reklamou, ideologiemi a tím, co Skinner označuje jako „pozitivní posilování". Jednotlivec ztrácí v sociálním procesu svou aktivní, zodpovědnou úlohu; zcela „se přizpůsobí" a naučí se, že každé chování, každý čin, každá myšlenka a každý pocit, které se nehodí do společného schématu, mu přinášejí velké obtíže; ve skutečnosti se stává tím, jaký být má. Trvá-li na tom, že chce být sebou samým, riskuje v policejních státech svobodu nebo dokonce život; v některých demokraciích riskuje, že nebude povýšen, nebo vzácněji může přijít o zaměstnání a - co je snad to nejdůležitější - riskuje, že bude izolovaný a přijde o kontakt s ostatními lidmi. Většina lidí si tyto nepříjemné stránky svého života jasně neuvědomuje, ale přesto pociťuje neurčitý strach ze života, z budoucnosti, z nudy, způsobené jednotvárností a nedostatkem smyslu toho, co dělá. Cítí, že ideály, jimž by rádi věřili, ztratily svou zakotvenost v sociální skutečnosti. Jaké ulehčení pro ně znamená, když se dovědí, že podmiňování představuje to nejlepší, nejprogresivnější a nejúčinnější řešení! Skinner považuje peklo, v jakém žije izolovaný a manipulovaný člověk kybernetické doby, za ráj pokroku. Uklidňuje náš strach před tím, kam spějeme, a říká nám, abychom se nebáli; směr, kterým se vydala naše průmyslová společnost, odpovídá tomu, co si vysnili velcí humanisté, a navíc je vědecky podložený Navíc zní Skinnerova teorie pravdivě, protože odpovídá (téměř) skutečnosti, jakou vidíme u odcizených lidí

kybernetické společnosti. Skinnerismus je zkrátka psychologií oportunismu, navlečenou do hávu moderního vědeckého humanismu. Nechci tím říci, že Skinner hraje tuto úlohu obhájce „technokratick é " doby záměrně. Naopak jeho politická a sociální naivita občas působí, že píše přesvědčivěji (a také zmateněji), než by to dokázal, kdyby si uvědomoval, k čemu se nás tu pokouší podmiňovat. Behaviorismus a agrese Behavioristická metoda je pro problém agresivity důležitá, protože většina badatelů, kteří se ve Spojených státech zabývají agresivitou, je behavioristicky orientována. Jejich argumentace, krátce řečeno, zní: když Johnny objeví, že mu při agresivním chování dá jeho malý bratr (nebo jeho matka atd.) co chce, začne mít k němu sklony. A to samé platí pro submisivní, odvážné nebo láskyplné chování. Podstata je v tom, že jednáme, cítíme a myslíme způsobem, který se nám osvědčil jako úspěšná metoda k dosažení toho, co jsme chtěli mít. Agresivita je jako jiné formy chování jen a jen naučená a založená na tom, že se snažíme dosáhnout co největších výhod. Behavioristické chápání agresivity jadrně definoval A. H. Buss jako „reakci, která vysílá škodlivé podněty k jiným organismům". Píše: Existují d v a d ů v o d y , a b y c h o m z definice agresivity v y l o u č i l i p o j e m nějakého ú m y s l u . Z a p r v é to i m p l i k u j e teleologický přístup, to jest z á m ě r n é j e d n á n í , z a m ě ř e n é k b u d o u c í m u cíli, a to je n e s l u č i t e l n é s behavioristick ý m p o j e t í m této k n i h y . D r u h ý a důležitější d ů v o d t k v í v obtížnosti aplikace tohoto p o j m u n a j e d n o t l i v é p ř í p a d y c h o v á n í . Ú m y s l j e v n i t ř n í jev, který se dá n e b o také n e d á verbalizovat, a v e r b á l n í v y j á d ř e n í ho m ů ž e nebo n e m u s í přesně vyjádřit. Ú m y s l b y c h o m m o h l i brát v ú v a h u jako výsled e k p ř e d c h o z í h o p o d m i ň o v á n í o r g a n i s m u . P o k u d b y l a a g r e s i v n í reakce s o u s t a v n ě p o s i l o v á n a něčím, c o p o n í v ž d y následovalo, například zdařil ý m ú t ě k e m p ř e d nepřítelem, m o h l i b y c h o m říci, ž e o p a k o v á n í agresivní reakce o b s a h u j e „ ú m y s l utéci". T a k o v é ú v a h y j s o u ale nadbytečné, mnohem plodnější je zabývat se přímo vztahem mezi předchozím podmiňov á n í m a g r e s i v n í reakce a b e z p r o s t ř e d n í situací, jež v y v o l á v á reakci. Shrneme, ž e p o j e m „ ú m y s l " při a n a l ý z e a g r e s i v n í h o c h o v á n í p ř e k á ž í a je z b y t e č n ý ; j d e s p í š e o p o v a h u p o s i l o v á n í a g r e s i v n í reakce a o její poz i t i v n í n á s l e d k y , k t e r é ji p o d m i ň u j í . Ty o v l i v ň u j í , jak častá a jak silná a g r e s i v n í reakce je. J i n ý m i s l o v y , p t á m e se, které d r u h y posilujících faktorů o v l i v ň u j í a g r e s i v n í chování. (A. H. Buss, 1961.)

„Úmyslem" rozumí Buss vědomý úmysl. Buss však neodmítá psychoanalytické pojetí tak docela: „Není-li zlost nejvlastnějším popudem k agresi, má potom smysl spatřovat v ní vůbec popud? Zde zastávaný postoj zní, že to smysl nemá." (A. H. Buss, 1961 .)5) Vynikající behaviorističtí psychologové jako A. H. Buss a L. Berkowitz se daleko víc vciťují do lidských pocitů než Skinner, ale i oni se hlásí ke Skinnerově zásadě, že objektem vědeckého zkoumání má být čin a ne jeho původce. Nepřikládají tedy dostatečnou váhu základním Freudovým objevům: že lidské chování je určeno psychickými silami, že tyto síly mají značně nevědomý charakter a že uvědomění si těchto sil („náhled") je faktorem, který může způsobit změny v náboji energie i zaměření těchto sil. Behavioristé pokládají svoji metodu za „vědeckou", protože se zabývají tím, co je viditelné, to znamená pozorovatelnými způsoby chování. Neuvědomují si ale, že chovám se nedá adekvátně popsat, když ho oddělíme od člověka, který se určitým způsobem chová. Nějaký muž vypálí z revolveru a usmrtí jinou osobu; samo chování, pokud ho oddělíme od „agresora", vypovídá o psychologické stránce toho, co se stalo, velice málo. Ve skutečnosti by se dalo behavioristické tvrzení aplikovat leda tak na revolver. Z pohledu zbraně je totiž motiv muže, který stiskl spoušť, lhostejný. Jeho chování však můžeme opravdu pochopit jen tehdy, když známe jeho vědomé i nevědomé motivy, které ho přiměly, aby stiskl spoušť. Přitom nenajdeme jen jedinou příčinu jeho chování, ale odhalíme v jeho povaze psychické struktury a mnoho vědomých a nevědomých faktorů, které ho v určitém bodě přiměly vystřelit. Zjistíme, že jeho pohnutku vystřelit můžeme vysvětlit mnoha faktory jeho charakteru, ale samotný akt vystřelení je ze všech faktorů nejvíc závislý na náhodě, a proto nejméně předpověditelný. Závisí na mnohých náhodných prvcích dané situace, například na snadném přístupu ke zbrani, zda byli nablízku jiní lidé, na okamžitém stupni jeho stresu a na celkovém okamžitém stavu jeho psychofyziologického systému. Behavioristické tvrzení, že pozorovatelné chování rovná se vědecky spolehlivé zjištění, prostě není pravdivé. Je pravda, že se chování liší v závislosti na vnitřních motivujících podnětech, i když při povrchním pozorování rozdíl nepostřehneme. Ukážeme si to na jednoduchém příkladu: dva otcové, kteří mají různé povahy, uhodí své syny, protože věří, že dítě takový trest potřebuje v zájmu svého zdravého vývinu. Oba otcové se zdánlivě chovají identicky. Bijí svého syna rukou. Když však srovnáme chování milujícího, starostlivého otce s chováním sadistického otce, zjistíme, že jejich cho-

vání se ve skutečnosti liší. Způsob, jak dítě drží a jak s ním mluví před trestem a po něm, i výraz jejich obličeje působí, že se chování jednoho silně liší od chování druhého. V souhlase s tím se také liší reakce dětí. Jedno dítě cítí destruktivní, sadistický charakter trestu, druhé nemá důvod pochybovat o otcově lásce. To platí tím spíše, že tento jednotlivý příklad otcova chování představuje jen jedinou situaci mezi nespočetnými dalšími příhodami, které dítě předtím zažilo a které vytvářely jeho obraz otce a jeho reakci na něj. Skutečnost, že oba otcové jsou přesvědčeni, že trestají dítě pro jeho dobro, na tom příliš nemění, až na to, že toto morální zdůvodnění může odstranit zábrany, které by snad sadistický otec měl. Jestliže na druhé straně sadistický otec své dítě nikdy nebije, dejme tomu proto, že se bojí své ženy, nebo protože by to bylo v rozporu s jeho progresivními výchovnými představami, vyvolá přesto jeho „nenásilné" chování v dítěti obdobnou reakci, protože pohledem sděluje dítěti týž sadistický podnět, který by jinak zprostředkovaly jeho ruce, kdyby ho bily. Protože děti bývají citlivější než dospělí, reagují na otcovy vnitřní podněty a ne na izolovanou část jeho chování. Vezměme jiný příklad: vidíme muže, který křičí a má brunátný obličej. Jeho chování popíšeme tak, že řekneme, že „zuří". Když se zeptáme, proč zuří, může odpověď znít: „Protože má strach." - „Proč má strach?" - „Protože trpí hlubokým pocitem nemohoucnosti." - „Z čeho to pochází?" - „Protože se nikdy neodpoutal od matky a emočně je ještě malým dítětem." (Tento řetěz zdůvodnění přirozeně není jediný možný.) Každá z těchto odpovědí je „pravdivá". Rozdíl mezi nimi tkví v tom, že vypovídají o stále hlubších a obvykle méně vědomých úrovních prožitku. Čím hlubší je vrstva, k níž se vztahuje odpověď, tím důležitější je pro pochopení jeho chování. Nejen pro porozumění jeho motivaci, ale pro pochopení jeho chování do všech podrobností. V případě jako je tento bude citlivý pozorovatel vnímat v mužově obličeji spíše výraz vyděšené bezmoci než pouhou zlost. V jiném případě se nějaký muž může chovat přesně stejně, ale vnímavý pozorovatel spatří v jeho obličeji tvrdost a silnou destruktivitu. Jeho zlostné chování je pouze tlumeným vyjádřením jeho destruktivních podnětů. Oba podobné způsoby chování jsou ve skutečnosti naprosto rozdílné. Vědecký způsob, jak pochopit jejich rozdíly, tkví nejen v intuitivní schopnosti vcítění, ale také v rozlišení jejich motivace, to znamená pochopení jejich odlišných charakterů. Neodpověděl jsem obvyklým způsobem: „Zuří, protože ho někdo urazil - nebo to tak pociťuje." Takové vysvětlení klade všechen důraz na vyvolávající podnět a přehlíží, že to, jakou příslušný podnět vyvolá reakci, závisí také na charakterové struktuře stimulované osoby. Sku-

pina lidí b u d e v ž d y reagovat na stejné podráždění různě, p o d l e charakteru každého jednotlivce. A m ů ž e být podrážděním přitahován, B odpuzován, C se může polekat a D je může ignorovat. Buss má samozřejmě pravdu, k d y ž říká, že úmysl je vnitřní jev, který lze nebo nelze vyjádřit slovně. Ale p r á v ě v tom spočívá dilema behaviorismu: protože nemá žádnou metodu na zkoumám neverbalizovaných údajů, musí omezit svoje bádání na údaje, se kterými d o v e d e zacházet, ale ty b ý v a j í většinou příliš hrubé, než aby se daly jemněji teoreticky analyzovat.

O psychologických experimentech Chce-li psycholog pochopit lidské chování, musí zvolit v ý z k u m n é metody, kterými lze studovat lidské bytosti in vivo, zatímco prakticky všechny behavioristické studie se provádějí in vitro. (Neužívám tento pojem tak, jak se používá ve fyziologické laboratoři, ale jako e k v i v a lent, protože lidé jsou pozorováni v kontrolovaných, uměle vytvořených podmínkách, nikoli ve skutečném životě.) Zdá se, že psychologie si hodlá zjednat respekt tím, že n a p o d o b u j e metody přírodovědy, ovšem takové, které platily za „vědecké" před padesáti lety, a ne ty, které jsou dnes obvyklé v pokročilých odvětvích p ř í r o d o v ě d y . N a v í c se teoretická bezcennost takové práce často překrývá efektně vypadajícími matematickými vzorci, které nemají s příslušnými údaji nic společného a nijak nezvyšují jejich hodnotu. Vypracovat metodu pozorování a analýzy lidského chování m i m o laboratoř je obtížný úkol, ale pro pochopení lidského chování je to nezbytná podmínka. Existují dvě základní pole, ve kterých se zkoumání člověka dá provádět: 1) Jedna metoda tkví v přímém a podrobném pozorování druhé osoby. Nejlépe vyvinutá a nejplodnější situace tohoto typu nastává při psychoanalýze, v „psychoanalytické laboratoři", vypracované Freudem. Vytváří podmínky, ve kterých se mohou projevit pacientovy nevědomé podněty, a zároveň dovoluje vyšetřit jejich souvislost s jeho n a v e n e k viditelným „normálním" a „neurotickým" chováním. 7 ' Méně intenzivní, ale celkem plodná je metoda rozhovoru, nebo lépe řada rozhovorů, k nimž mají podle možnosti náležet také zkoumání snů a projektivní testy. Neměli bychom ale podceňovat ani hluboké psychologické poznatky, které dokáže zkušený pozorovatel získat již jen tím, že chvíli podrobně pozoruje nějakého člověka (přirozeně i s jeho gesty, hlasem,

držením těla, rukou, v ý r a z e m obličeje atd.). Tento způsob pozorování může být důležitým zdrojem hlubokého pochopení lidského charakteru, i když daného člověka neznáme osobně a nemáme k dispozici žádné jeho deníky, dopisy nebo podrobný životopis. 2) Další metoda vyšetřování člověka in vivo spočívá v tom, že místo abychom přivedli život do psychologické laboratoře, přeměníme určité, životem dané situace na „přirozenou laboratoř". Místo abychom konstruovali umělou sociální situaci, jak to dělá experimentátor ve své psychologické laboratoři, studujeme pokusy, které nám nabízí život sám. Vybereme si dané sociální situace, které jsou vzájemně srovnatelné, a uděláme z nich pomocí dané metody ekvivalent pokusů. Tím, že určité faktory ponecháváme konstantní a jiné měníme, dovoluje tato přirozená laboratoř také přezkoušení různých hypotéz. Existuje mnoho srovnatelných situací a můžeme testovat, zda nějaká hypotéza je pro všechny tyto situace vhodná, a pokud ne, zda dokážeme výjimky dostatečně vysvětlit, aniž bychom hypotézu měnili. K nejjednodušším formám takových „přirozených experimentů" patří ankety (použití dlouhých dotazníků, případně osobních interview) s vybranými zástupci určitých skupin, například podle věku, zaměstnání, vězňů, pacientů v nemocnicích atd. (Podle mého názoru nestačí použít obvyklé série psychologických testů k pochopení hlubších vrstev lidského charakteru.) Samozřejmě že pomocí těchto „přirozených p o k u s ů " nemůžeme dosáhnout „přesnosti" p o k u s ů laboratorních, protože žádné dvě sociální situace nikdy nejsou identické. Jestliže však pozorujeme nikoli „objekty", ale lidi, nikoli umělé konstrukce, ale život, pak nemusíme za údajnou a často p o c h y b n o u exaktnost platit tím, že získáme jen triviální výsledky. Myslím, že v ý z k u m agresivity oběma právě popsanými metodami je z vědeckého hlediska mnohem hodnotnější než laboratorní metody, pokud jde o analýzu chování. Vyžaduje to ovšem daleko vyšší úroveň komplexního teoretického myšlení než i ty nejdůmyslněji navržené laboratorní experimenty. 8 ' Abych objasnil to, co jsem právě řekl, podíváme se na zajímavý a vysoce ceněný v ý z k u m v oblasti agresivity, který provedl Stanley Milgram ve své „interakční laboratoři" na universitě v Yale, nazvaný „Behaviorální studie poslušnosti". (S. Milgram, 1963.)'" P o k u s n ý m i o s o b a m i b y l o 4 0 m u ž ů v e v ě k u 2 0 a ž 5 0 let z N e w H a v e n a o k o l n í c h obcí. P o k u s n é o s o b y j s m e získali i n z e r á t e m v n o v i n á c h a přím o u p o š t o v n í v ý z v o u . V š i c h n i věřili, ž e s e náš v ý z k u m n a u n i v e r s i t ě v Yale b u d e týkat p a m ě t i a procesu učení. V d a n é m v z o r k u b y l o zastou-

p e n o široké s p e k t r u m zaměstnání. T y p i c k ý m i z k u š e b n í m i o s o b a m i b y l i z a m ě s t n a n c i p o š t y , s t ř e d o š k o l š t í učitelé, p r o d a v a č i , i n ž e n ý ř i a d ě l n í c i . Ú r o v n í s v é h o v z d ě l á n í sahali o d m u ž e , který n e d o k o n č i l z á k l a d n í školu, až k n o s i t e l ů m d o k t o r s k ý c h a j i n ý c h a k a d e m i c k ý c h hodností. Za svoj i účast v e v ý z k u m u dostali čtyři a p ů l d o l a r u . Bylo j i m v š a k s d ě l e n o , ž e p e n í z e dostali už za to, že přišli do laboratoře a že si je m o h o u p o n e c h a t b e z o h l e d u n a to, jak s e b u d o u d á l chovat. N a k a ž d é m e x p e r i m e n t u s e p o d í l e l a nic n e t u š í c í p o k u s n á o s o b a a „oběť" (zasvěcená do p r i n c i p u v ě c i e x p e r i m e n t á t o r e m ) . Museli j s m e si v y m y s l e t z á m i n k u , a b y c h o m o s p r a v e d l n i l i p o u ž i t í elektrošoku nic netušící p o k u s n o u osobou."" Toho j s m e dosáhli p o m o c í o d p o v í d a j í c í h o krycíh o p ř í b ě h u . P o o b e c n é m ú v o d u d o p ř e d s t í r a n é h o v z t a h u m e z i trestem a u č e n í m j s m e n a š i m p o k u s n ý m o s o b á m řekli: „ O p ů s o b e n í trestu n a u č e n í toho v e skutečnosti v í m e v e l m i m á l o , protože na toto t é m a se u lidí ještě n e d ě l a l y téměř ž á d n é v ě d e c k é v ý z k u m y . Tak n a p ř í k l a d n e v í m e , jak s i l n ý trest j e p r o u č e n í n e j l e p š í , n e b o j a k ý j e r o z d í l v tom, k d o trestá, z d a se d o s p ě l ý l é p e u č í od n ě k o h o , k d o je m l a d ší n e b o starší n e ž on s á m - a ještě m n o h o jiného. Proto j s m e v t o m t o pok u s e s h r o m á ž d i l i m n o h o d o s p ě l ý c h r ů z n é h o v ě k u a z a m ě s t n á n í . A žád á m e některé z nich, a b y b y l i učiteli, a jiné, a b y b y l i ž á k y . Chtěli b y c h o m zjistit, jak na sebe v z á j e m n ě p ů s o b í r ů z n é o s o b y jako učitelé a žáci, a také c h c e m e s t u d o v a t ú č i n e k trestu na p r o c e s u č e n í . Proto n y n í p o p r o s í m j e d n o h o z vás, a b y tu b y l d n e s v e č e r učitelem, a d a l š í h o , aby zahrál žáka. Chtěl b y n ě k d o raději hrát j e d n u n e b o d r u h o u ú l o h u ? " P o k u s n é o s o b y p o t o m tahaly l o s y z k l o b o u k u , a b y s e zjistilo, k d o m á b ý t v t o m e x p e r i m e n t u učitelem a k d o ž á k e m . T a h á n í l o s ů b y l o z a ř í z e n o tak, že p o k u s n á , nic netušící osoba b y l a v ž d y u č i t e l e m a k o m p l i c o v é b y li v ž d y žáci. (Na o b o u losech b y l o s l o v o „učitel".) B e z p r o s t ř e d n ě po tahu losů byli učitel a žák o d v e d e n i do s o u s e d n í místnosti, k d e b y l žák p ř i p o u t á n k „elektrickému křeslu". E x p e r i m e n t á t o r v y s v ě t l i l , ž e p ř i p o u t á n í m á z a b r á n i t , a b y s e ž á k při elektrických šocích příliš n e z m í t a l . M á s e m u t í m z n e m o ž n i t , a b y z e situace u n i k l . P o t o m b y l o z á p ě s t í u č n ě p o t ř e n o e l e k t r o d o v o u mastí, a b y n e d o š l o k v y t v o ř e n í „ p u c h ý ř ů a p o p á l e n i n " , a b y l a na ně přiložena elektroda. P o k u s n ý m o s o b á m b y l o řečeno, že e l e k t r o d a je p ř i p o j e n a na generátor šoků, u m í s t ě n ý v s o u s e d n í místnosti. ...Pokusná o s o b a d o s t a n e úkol, a b y ž á k u p o k a ž d é , k d y ž c h y b n ě o d p o ví, u š t ě d ř i l a šok. N a v í c - a tento p ř í k a z b y l p o d s t a t n ý - b y l o p o k u s n é osobě uloženo, aby „při každé chybné o d p o v ě d i žáka zvýšila na šokov é m generátoru n a p ě t í o j e d n u čárku". Také má p o k a ž d é , n e ž z a p n e generátor, hlasitě u d a t počet v o l t ů . T o m á p ř i p o m í n a t ž á k ů m , ž e intenzita š o k ů stále stoupá... V e v š e c h p ř í p a d e c h ž á k d á v á p ř e d e m s t a n o v e n o u ř a d u o d p o v ě d í na o t á z k y testu - p ř i t o m asi na tři c h y b n é o d p o v ě d i při-

p a d á j e d n a o d p o v ě ď s p r á v n á . Z a těchto p o k u s n ý c h p o d m í n e k neuslyším e o d ž á k a ž á d n o u h l a s i t o u reakci n e b o j i n é z n a m e n í protestu, d o k u d š o k o v á h l a d i n a n e d o s á h n e 300 v o l t ů . U š o k u s i l n é h o tři sta v o l t ů začal ž á k b u š i t p ě s t m i proti s t ě n ě místnosti, ve které b y l p ř i p o u t á n k elektrick é m u křeslu. P o k u s n á o s o b a tyto z v u k y slyšela. O d této c h v í l e s e u ž odp o v ě d i ž á k a p ř e s t a l y o b j e v o v a t n a panelu... K d y ž p o k u s n á o s o b a d a l a najevo, že nechce v e x p e r i m e n t u pokračovat, o d p o v ě d ě l experimentátor ř a d o u „ v ý z e v " , které m ě l y p ř i m ě t p o k u s n o u o s o b u k další činnosti. V ý z v a 1: P r o s í m pokračujte, n e b o Prosím pokračovat! V ý z v a 2 : P o k u s v y ž a d u j e , a b y s t e pokračoval. V ý z v a 3: Je b e z p o d m í n e č n ě n u t n o , abyste pokračoval. V ý z v a 4: N e m á t e j i n o u v o l b u . Musíte pokračovat. T y t o v ý z v y b y l y v ž d y p o u ž i t y v ř a d ě p o sobě. D r u h é v ý z v y s e s m ě l o použít, jen k d y ž p r v n í neměla úspěch. K d y ž pokusná osoba odmítla u p o s l e c h n o u t také čtvrté v ý z v y , b y l e x p e r i m e n t u k o n č e n . V e d o u c í p o k u s u m l u v i l v ž d y p e v n ý m , ale z d v o ř i l ý m t ó n e m . K d y ž p o k u s n á osoba otálela n e b o v á h a l a v y h o v ě t r o z k a z u , začalo s e v ž d y o d p r v n í v ý z v y . Z v l á š t n í v ý z v y : K d y ž s e p o k u s n á osoba otázala, z d a t o ž á k n e o d n e s e t r v a l ý m t ě l e s n ý m p o š k o z e n í m , řekl experimentátor: „ I k d y ž s n a d j s o u š o k y bolestivé, tkáně n e u t r p í ž á d n é trvalé p o š k o z e ní,_proto p r o s í m p o k r a č u j t e . " (Je-li třeba, n á s l e d u j e v ý z v a 2 , 3 a 4.) Rekla-li p o k u s n á osoba, ž e ale ž á k nechce pokračovat, o d p o v ě d ě l v e doucí pokusu: „Ať t o ž á k chce n e b o nechce, v y m u s í t e pokračovat, d o k u d s e s p r á v n ě n e n a u č í v š e c h n y p á r y s l o v . Pokračujte, p r o s í m ! " (Je-li třeba, n á s l e d u j e v ý z v a 2 , 3 a 4.)"

Jaké byly výsledky tohoto pokusu? „Mnozí účastníci projevili během pokusu známky nervozity, zejména při použití silnějších šoků. V mnoha případech dosáhlo jejich napětí stupně, jaký jinak vidíme při sociopsychologických laboratorních pokusech jen vzácně." Pozorovalo se, že pokusné osoby se potily, třásly se, koktaly, kousaly se do rtů, sténaly a zatínaly nehty do svalů. Takové reakce na pokus byly spíš charakteristické než výjimečné. Z n a k e m n a p ě t í b y l y p r a v i d e l n é n e r v ó z n í z á c h v a t y s m í c h u . U čtrnácti z e čtyřiceti p o k u s n ý c h o s o b j s m e z ř e t e l n ě p o z o r o v a l i tento n e r v ó z n í s m í c h a u s m í v á n í . Smích se zďál b ý t zcela n e m í s t n ý , ba d o k o n c e bizarní. U tří z k o u m a n ý c h o s o b j s m e p o z o r o v a l i silné, n e o v l a d a t e l n é z á c h v a t y s m í c h u . V j e d n o m p ř í p a d ě j s m e p o z o r o v a l i z á c h v a t tak p r u d k ý a křečov i t ý , ž e j s m e b y l i n u c e n i p o k u s přerušit. Pokusná osoba, šestačtyřicetiletý p r o d e j c e e n c y k l o p e d i í , se cítil za s v é n e p ř i m ě ř e n é a n e o v l a d a t e l n é c h o v á n í o p r a v d u trapně. V r o z h o v o r e c h , následujících po e x p e r i m e n t u ,

nás p o k u s n é o s o b y s v e l k ý m ú s i l í m ujišťovaly, že n e j s o u sadisté a že jejich s m í c h n e z n a m e n a l , ž e b y s e j i m líbilo d á v a t s v é oběti šoky.

Experimentátor očekával, že některé ze čtyřiceti pokusných osob přestanou spolupracovat ještě před dosažením šokové úrovně 300 V, při němž oběť začala bušit na stěnu a již neodpovídala na otázky učitele, k tomu však nedošlo. Jen pět ze čtyřiceti pokusných osob se zdráhalo poslechnout příkazy vedoucího pokusů nad úroveň napětí 300 voltů. Další čtyři lidé vyvolali ještě další šok, dva přestali na úrovni 330 V a po jedné osobě ukončilo pokus při 345,360 a 365 V. Tak se vcelku vzepřelo vedoucímu pokusu 14 pokusných osob (= 35 procent). „ P o s l u š n é " p o k u s n é o s o b y „často v y k a z o v a l y z n á m k y k r a j n í h o stresu... a p r o j e v o v a l y p o d o b n ý strach j a k o ty, které se e x p e r i m e n t á t o r o v i v z e p ř e l y ; přesto p o s l e c h l y " . K d y ž b y l y použity i nejvyšší šoky a experimentátor prohlásil p o k u s z a s k o n č e n ý , m n o h o p o k u s n ý c h o s o b u l e h č e n é v z d y c h a l o , m n u l o s i čela a p ř e j í ž d ě l o si p r s t y p ř e s oči, n e b o se n e r v ó z n ě c h á p a l o cigaret. N ě k t e ř í v r t ě l i h l a v o u , jako b y litovali toho, c o u d ě l a l i . N ě k t e r é p o k u s n é o s o b y z ů s t a l y b ě h e m celého p o k u s u k l i d n é a v y k a z o v a l y o d začátku d o k o n c e jen m i n i m á l n í z n á m k y napětí.

V diskusi o experimentu autor uvádí, že se dospělo ke dvěma překvapivým zjištěním: P r v n í zjištění se t ý k á síly s k l o n ů k p o s l u š n o s t i , které se v této situaci projevily. P o k u s n é o s o b y s e o d d ě t s t v í učily, ž e j e z á k l a d n í m p o r u š e n í m m o r á l n í c h n o r e m , k d y ž n ě k o m u u b l i ž u j e m e proti j e h o v ů l i . Přesto 2 6 pok u s n ý c h o s o b tuto z á s a d u opustilo a p o d ř í d i l o se p o k y n ů m autoritativn í o s o b y , která n e v l á d l a ž á d n o u z v l á š t n í m o c í k p r o s a z e n í s v ý c h příkazů... D r u h é p ř e k v a p i v é z j i š t ě n í s e t ý k a l o n e o b y č e j n é h o n a p ě t í , k t e r é p o k u s v účastnících v y v o l a l . Očekávali b y c h o m , ž e p o k u s n é o s o b y přestanou prostě s p o l u p r a c o v a t , jakmile j i m to s v ě d o m í nařídí. Stalo se v š a k něco d o c e l a j i n é h o . O b j e v i l y s e v e l i c e s i l n é reakce n a p ě t í a p r u d k ý c h emocí. Jeden z p o z o r o v a t e l ů říká: „Pozoroval j s e m u v o l n ě n ě p ů s o b í c í h o o b c h o d n í k a s t ř e d n í h o v ě k u , který přišel do laboratoře s ú s m ě v e m a sebejistě. B ě h e m d v a c e t i m i n u t se z n ě j stala š k u b a j í c í se koktající troska, rychle s e b l í ž í c í s t a v u n e r v o v é h o z h r o u c e n í . Stále s e p o t a h o v a l z a u š n í lalůček a d ě l a l n e r v ó z n í gesta r u k a m a . J e d n o u s e u h o d i l p ě s t í d o čela a m u m l a l : , P a n e b o ž e , ať už to skončí!' A l e přesto reagoval na k a ž d ý pok y n experimentátora a poslouchal ho až do konce."

Tento pokus je skutečně zajímavý - nejen jako v ý z k u m poslušnosti a konformity, ale také krutosti a destruktivity. Zdá se, že zde byla téměř přesně simulována situace ze skutečného života, kde se vojáci dopouštějí nepředstavitelných krutostí a chovají se destruktivně, protože vykonávají příkazy svých nadřízených (nebo toho, v jehož autoritu věří), aniž se ptají, zda jednají správně, a my se tážeme po jejich vině či nevině. Je to také případ německých generálů, kteří byli v Norimberku odsouzeni jako váleční zločinci, nebo poručíka Calleyho a některých jeho podřízených ve Vietnamu? Myslím, že z toho experimentu nelze posuzovat většinu situací ve skutečném životě. Psycholog byl v tomto případě nejen autoritou, kterou je nutno poslouchat, ale zástupcem vědy a reprezentantem jedné z nejváženějších institucí vyššího vzdělání ve Spojených státech. Vzhledem k tomu, že věda je v dnešní průmyslové společnosti často považována za nejvyšší hodnotu, m ů ž e průměrný občan jen těžko uvěřit, že to, co od něj požaduje věda, by mohlo být špatné nebo nemorální. Kdyby Bůh nepřikázal Abrahamovi, aby ušetřil svého syna, byl by ho zabil, stejně jako miliony rodičů, kteří v různých historických kulturách obětovali bohům své děti. Věřícímu nemůže ani Bůh, ani jeho moderní ekvivalent, věda, přikázat nic nesprávného. Z toho d ů v o d u a z jiných Milgramem zmíněných d ů v o d ů není vysoká poslušnost překvapivější než fakt, že 35 procent lidí ze skupiny v určitém bodě odmítlo poslušnost. Vlastně bychom mohli tuto neposlušnost více než jedné třetiny lidí považovat za překvapivější - a povzbudivou. Stejně neoprávněné je i p ř e k v a p e n í experimentátorů nad tím, že v pokusných osobách vyvolali tolik napětí. Vědci očekávali, „že pokusné osoby přestanou prostě spolupracovat, jakmile jim to svědomí nařídí". Copak lidé takto řeší s v é konflikty ve skutečném životě? Nespočívá zvláštnost - a tragika - lidského jednání právě v tom, že se člověk p o k o u š í nestavět se ke s v ý m konfliktům přímo čelem? Člověk přece nečiní vědomý výběr mezi tím, co touží udělat - ať z chtivosti nebo strachu - a tím, co mu přikazuje jeho svědomí. Ve skutečnosti od sebe člověk pomocí racionalizací odsouvá plné uvědomění si konfliktu. Ten se p a k projeví p o u z e v nevědomí ve formě zesíleného stresu, neurotických syndromů nebo pocitů viny kvůli něčemu jinému, bezvýznamnému. V tomto ohledu se Milgramovy pokusné osoby zachovaly naprosto normálně. Při té příležitosti se nabízejí další zajímavé otázky. Milgram předpokládá, že jeho pokusné osoby jsou v konfliktu mezi poslušností vůči autoritě a vzory chování, kterým se od dětství učily, totiž neubližovat jiným.

Ale je to opravdu tak? Učili jsme se „neubližovat jiným"? Možná že tomu děti učí v náboženství. V realistické škole života se naopak děti učí, že musí hájit s v ů j vlastní prospěch, i k d y ž tím poškozují jiné lidi. Tento konflikt není tedy tak vyhraněný, jak Milgram předpokládá. Myslím, že nejdůležitějším zjištěním této Milgramovy studie je síla, s jakou lidé reagují proti krutému chování. Jisté je, že 65 procent pokusných osob se dalo „podmínit", aby se chovalo krutě, ale většina z nich projevovala známky vzpoury nebo odporu proti sadistickému chování. Bohužel nám autor neposkytuje přesné údaje o počtu pokusných osob, které zůstaly během celého pokusu klidné. Pro porozumění lidskému chování by bylo krajně zajímavé dozvědět se o nich víc. Zřejmě nepociťovaly žádný nebo jen malý odpor k vlastnímu krutému chování. Další otázka zní, proč tomu tak bylo. Možnou odpovědí by bylo, že je utrpení druhých uspokojovalo a že nepociťovaly výčitky svědomí, protože jejich chování bylo schváleno autoritou. Jinou možností by bylo, že šlo o tak silně odcizené nebo narcistické lidi, že byli necitliví ke všemu, co prožívají jiní lidé; nebo to mohli být „psychopati", neschopní morální reakce. Ti, u nichž se konflikt projevil různými příznaky stresu a strachu, zřejmě byli lidé bez sadistických a destruktivních charakterových rysů. (Kdyby pokusné osoby byly podrobeny hloubkovému psychologickému rozhovoru, mohly se zjistit charakterové rozdíly, a dokonce se dalo předem kvalifikovaně odhadnout, jak budou reagovat.) Nejdůležitější výsledek Milgramova v ý z k u m u je asi ten, který autor zvlášť nezdůrazňuje: existence svědomí u většiny pokusných osob a jejich utrpení, k d y ž je poslušnost nutila jednat proti hlasu svědomí. Tento pokus se sice dá interpretovat jako nový d ů k a z toho, jak lehce lze člověka odlidštit, ale reakce pokusných osob ukazují spíše na opak na existenci silných vnitřních sil, díky kterým je nám krutost nesnesitelná. Ukazuje to, že při zkoumání krutosti v reálném životě je důležité brát v ú v a h u nejen kruté chování samo, ale také - často nevědomé špatné svědomí těch, kteří se podrobují autoritě. (Nacisté museli používat rafinovaný zastírací systém svých děsivých činů, aby se vyrovnali se svědomím průměrného občana.) Milgramův pokus dobře znázorňuje rozdíl mezi v ě d o m ý m i a nevědomými aspekty chování, i k d y ž získané výsledky nebyly k tomuto v ý z k u m u použity. Existuje další pokus, který je v této souvislosti závažný, neboť se zabývá přímo problémem příčin krutosti. První zpráva o tomto experimentu byla zveřejněna v krátkém sdělení (P. G. Zimbardo, 1972), které je, jak mi autor napsal, výtahem z přednášky před podvýborem Kongresu, zabývajícím se vězeňskou reformou. Doktor

Zimbardo si myslí, že písemné sdělení je tak krátké, že se podle něj celá práce nedá posuzovat. Respektuji jeho přání, i když s politováním, protože mezi touto první zprávou a pozdější publikací jsou určité nesrovnalosti (C. Haney, C. Banks a R G. Zimbardo, v tisku),111 kterými bych se rád zabýval. Jen velmi stručně pojednám o dvou rozhodujících bodech v jeho prvním sdělení: a) chování strážců a b) ústřední tezi autorů. Účelem tohoto pokusu bylo zkoumat chování normálních lidí v experimentální situaci, k d y ve „zdánlivém vězení" hráli úlohu vězňů a dozorců. Obecná teze, o níž autoři věří, že byla pokusem potvrzena, zní, že většinu lidí lze přimět pod tlakem situace téměř k jakémukoli chování, a to bez ohledu na jejich morální založení, osobní přesvědčení a hodnoty (P. G. Zimbardo, 1972); přesněji řečeno, že v tomto pokuse situace vězení přeměnila většinu pokusných osob, které hrály úlohu „strážců", v brutální sadisty, a většinu lidí hrajících úlohu „vězňů" v ubohé, bojácné a podrobené lidi, z nichž u některých se vyvinuly tak vážné psychické příznaky, že museli být po několika dnech propuštěni. Reakce obou skupin byly skutečně tak intenzivní, že experiment původně plánovaný na dva týdny musel být po šesti dnech přerušen. Pochybuji, že pokus dokázal tuto behavioristickou tezi, a uvedu důvody svých pochybností. Nejdříve však musím seznámit čtenáře s podrobnostmi pokusu, jak jsou vylíčeny ve druhé zprávě. Účastníci pokusu byli získáváni novinovým inzerátem, požadujícím mužské dobrovolníky, ochotné podílet se na psychologickém výzkumu života ve vězení za denní odměnu patnácti dolarů. Zájemci museli vyplnit p o d r o b n ý dotazník o svých rodinných poměrech, o s v é m tělesném i d u š e v n í m z d r a v í , o s v ý c h raných zážitcích i p s y c h o p a t o l o g i c k ý c h tend e n c í c h (včetně trestné činnosti). K a ž d ý , k d o v y p l n i l tento dotazník, p a k p o d s t o u p i l p o h o v o r s jedním ze d v o u experimentátorů. Nakonec bylo v y b r á n o 24 p o k u s n ý c h osob, které b y l y p o v a ž o v á n y za tělesně i d u š e v ně n e j s t a b i l n ě j š í , n e j z r a l e j š í a n e j m é n ě z a p l e t e n é do antisociálního chování. P o l o v i n a p o k u s n ý c h o s o b b y l a n a h o d i l e určena p r o ú l o h u d o z o r c e a druhá polovina pro úlohu vězně.

Tento vybraný vzorek pokusných osob se musel podrobit den před začátkem simulace ještě řadě psychologických testů; aby se však vyloučila jakákoli neobjektivita experimentátorů, byly výsledky testů zpracovány teprve po ukončení pokusu. Podle vlastního vyjádření autoři vybrali vzorek osob, které se neodchylovaly od normálního obyvatelstva a které nevykazovaly žádné sadistické nebo masochistické sklony.

„Vezení" bylo zařízeno v asi deset metrů dlouhé části chodby v suterénu budovy psychologie Stanfordské university. Všem pokusným osobám bylo sděleno, že b u d o u n á h o d n ě určeni pro ú l o h u d o z o r c e n e b o v ě z n ě . V š i c h n i d o b r o v o l n ě prohlásili, ž e j s o u p ř i p r a v e n i hrát o b ě tyto ú l o h y p o d v a t ý d n y z a 1 5 d o l a r ů d e n n ě . P o d e p s a l i s m l o u v u , která j i m zajišťovala p ř i m ě ř e n o u m i n i m á l n í stravu, ošacení, u b y t o v á n í a l é k a ř s k o u péči, j a k o ž i f i n a n č n í o d m ě n u z a to, ž e z e s v é strany p r o j e v i l i o c h o t u hrát p ř i d ě l e n o u ú l o h u po d o b u experimentu. Ve s m l o u v ě bylo v ý s l o v n ě stanoveno, že p o k u s n é osoby, v y s t u p u j í c í v roli v ě z ň ů , m u s í počítat s tím, že b u d o u p o d d o z o r e m (a m á l o k d y neb o n i k d y n e b u d o u p o n e c h á n i o s a m o t ě ) a ž e určitá o b č a n s k á z á k l a d n í p r á v a s v ý j i m k o u f y z i c k é h o z n e u ž í v á n í a týrání b u d o u b ě h e m jejich v ě z n ě n í zrušena. N e d o s t a l i ž á d n é d a l š í i n f o r m a c e o tom, co m a j í očekávat, n e b o i n s t r u k c e o t o m , jak s e m a j í v e s v é ú l o z e v ě z ň ů c h o v a t . K o n e č n ě bylo v y b r a n ý m osobám telefonicky sděleno, že mají být d o m a k dispozici v určitou neděli, k d y j s m e chtěli s e x p e r i m e n t e m začít.

Pokusné osoby, které byly určeny jako dozorci, se zúčastnily porady s „ředitelem vězení" (asistentem z řad studentů) a s „inspektorem" (hlavním vedoucím pokusu). Bylo jim řečeno, že jejich úloha spočívá v tom, aby „udržovali ve vězení do jisté míry pořádek, tak, aby všechno správně fungovalo". Důležité je vědět, co autoři rozumějí pod pojmem „vězení". Nepoužívají to slovo v jeho obecném významu jako místo pobytu provinilců, nýbrž specificky ve smyslu, v němž se zrcadlí poměry v určitých amerických věznicích. N a š í m ú m y s l e m n e b y l a d o s l o v n á s i m u l a c e a m e r i c k é h o v ě z e n í , ale spíše jeho f u n k č n í zobrazení. Z etických, m o r á l n í c h a p r a g m a t i c k ý c h d ů v o d ů j s m e n e m o h l i zavřít naše p o k u s n é o s o b y n a d e l š í n e b o n e u r č i t o u dob u , n e m o h l i j s m e j i m také v y h r o ž o v a t t ě ž k ý m i t ě l e s n ý m i tresty, n e m o h l i j s m e p ř i p u s t i t h o m o s e x u á l n í a rasistické praktiky, ani n a p o d o b o v a t určité další specifické a s p e k t y života v e věznici. Přesto j s m e věřili, ž e m ů ž e m e v y v o l a t situaci natolik p o d o b n o u p o m ě r ů m v reálném světě, ž e s e v ž i j í d o s v ý c h rolí víc, n e ž z n ě l y f o r m á l n ě naše p o ž a d a v k y , a t o n á m d á m o ž n o s t n a h l é d n o u t d o h l u b i n n é s t r u k t u r y charakterů, které m ě l y p ř e d stavovat. Proto jsme v y t v o ř i l i f u n k č n í e k v i v a l e n t y r ů z n ý c h činností a záž i t k ů ve s k u t e č n é m v ě z e ň s k é m životě, o kterých j s m e p ř e d p o k l á d a l i , že by v y v o l a l y u našich p o k u s n ý c h osob kvalitativně p o d o b n é psycholog i c k é reakce, n a p ř í k l a d pocity m o c i a b e z m o c i , n a d v l á d y a u t l a č o v á n í ,

u s p o k o j e n í n e b o frustrace, s v é v o l n é v y t v á ř e n í p r a v i d e l n e b o o d p o r prot i autoritě, u s t a v e n í s t a t u t u n e b o a n o n y m i t u , m a s o c h i s m u s n e b o pocit p s y c h i c k é kastrace.

Jak čtenář z popisu metod používaných v tomto vězení za okamžik pozná, je tento popis značně eufemistický. Skutečně použité metody spočívaly v přísném a systematickém ponižování a v degradaci, a to nejen na základě chování „dozorců", ale také na základě „vězeňského řádu", který experimentátoři nastolili. Použití slova „vězení" předpokládá, že aspoň všechna vězení ve Spojených státech - ale v podstatě i v jiných zemích - vypadají podobně. Tento mlčky přijatý předpoklad pomíjí skutečnost, že existují i jiná vězení, například federální trestnice ve Spojených státech a odpovídající ústavy v jiných zemích, jejichž poměry nejsou tak nelidské, jak je autoři v pokuse zobrazili. Jak se zacházelo s vězni? Řeklo se jim, že mají být připraveni na začátek experimentu. V e s p o l u p r á c i s m ě s t s k o u p o l i c i í v Palo A l t o b y l y v š e c h n y p o k u s n é osoby, které m ě l y představovat vězně, „zatčeny" ve svých bytech b e z p ř e d c h o z í h o o z n á m e n í . Policejní ú ř e d n í k j i m sdělil, ž e jsou p o d e z ř e l í z e s p á c h á n í k r á d e ž e n e b o ozbrojeného l o u p e ž n é h o přepadení. Poučil je o jejich z á k o n n ý c h právech, nasadil jím pouta, d ů k l a d n ě je prohledal (často z a p ř i h l í ž e n í z v ě d a v ý c h s o u s e d ů ) , n a l o ž i l d o z a d u d o p o l i c e j n í h o auta a o d v e z l j e n a p o l i c e j n í okrsek. T a m s e m u s e l y p o d r o b i t r u t i n n í m p r o c e d u r á m . Byly j i m s e j m u t y o t i s k y prstů, dostaly p r ů k a z a b y l y o d v e d e n y d o v a z b y . K a ž d é m u v ě z n i b y l y z a v á z á n y oči. Potom b y l v e d o u c í m p o k u s u a „ d o z o r c e m " o d v e d e n d o n a š e h o p ř e d s t í r a n é h o vězení. B ě h e m celé z a t ý k a c í p r o c e d u r y b y l p ř í s t u p policistů v á ž n ý a formální. Z á s a d n ě n e o d p o v í d a l i n a o t á z k y , k t e r ý m i s e z a t č e n í chtěli d o z v ě d ě t , v j a k é m v z t a h u je toto zatčení k e x p e r i m e n t u s p ř e d s t í r a n ý m v ě z e n í m . Po p ř í c h o d u do našeho pokusného vězení byl každý vězeň vysvlečen d o naha, p o s t ř í k á n o d v š i v o v a c í m p r o s t ř e d k e m (desodoračním sprejem), n a č e ž ho c h v í l i nechali n a h é h o stát na d v o ř e v ě z e n í . Potom si m u s e l obléci v ě z e ň s k ý o d ě v , b y l v y f o t o g r a f o v á n n a p r ů k a z a b y l o d v e d e n d o s v é cely s p ř í k a z e m , a b y se choval tiše.

Protože „zatčení" byla prováděna opravdovou policií (je otázkou, jak dalece byla vůbec její účast legální), pokusné osoby musely předpokládat, že jsou z něčeho skutečně obviněny, zvlášť když jim úředníci neodpovídali na jejich otázky, zda má zatčení souvislost s experimen-

tem. Co si přitom měly pokusné osoby myslet? Odkud mohly vědět, že jejich „zatčení" není zatčením, že policie se propůjčila k vznesení falešných obvinění a k použití násilí, aby přidala pokusu na barvitosti? Oblečení vězňů bylo zvláštní. Skládalo se z v o l n é b a v l n ě n é b l ů z y , která m ě l a v p ř e d u a v z a d u p o z n á v a c í číslo. P o d tímto „ o b l e k e m " n e m ě l i ž á d n é s p o d n í p r á d l o . K o l e m j e d n o h o kotn í k u m ě l i l e h k ý řetěz s e z á m k e m . N a n o h o u m ě l i g u m o v é s a n d á l y , v l a s y m ě l i přikryté n y l o n o v o u p u n č o c h o u o v i n u t o u d o p o d o b y čepice... Tot o o b l e č e n í m ě l o n e j e n z b a v i t v ě z n ě i n d i v i d u a l i t y , ale také j e m ě l o p o k o ř i t a b ý t s y m b o l e m jejich závislosti a degradace. Řetěz k o l e m kotníku stále p ř i p o m í n a l (dokonce i ve spaní, k d y ž se d o t k l j e h o d r u h é h o kotníku), v j a k é m jsou prostředí. P u n č o c h o v á čepice z a k r ý v a l a v š e c h n y rozd í l y v d é l c e v l a s ů , jejich b a r v ě a ú č e s u (jak se toho d o c i l u j e v y h o l e n í m h l a v y v n ě k t e r ý c h s k u t e č n ý c h v ě z e n í c h a u vojska). Ve š p a t n ě p a d n o u cích u n i f o r m á c h v y p a d a l y p o h y b y v ě z ň ů n e m o t o r n ě ; p r o t o ž e s e n a d t o o b l e k y n o s i l y b e z s p o d n í h o prádla, b y l i v ě z n i n u c e n i z a u j í m a t n e z v y k l é d r ž e n í těla, p o d o b n ě j š í c h o v á n í ž e n y n e ž m u ž e - c o ž také p ř i s p í v a l o k p o c i t u ztráty m u ž n o s t i , který šel r u k u v ruce s v ě z n ě n í m .

Jaká byla reakce „vězňů" a „dozorců" na tuto situaci během šesti dnů trvání experimentů? Nejdramatičtěji se p r o j e v i l v l i v této situace v t ě ž k ý c h reakcích p ě t i v ě z ňů, které j s m e m u s e l i p r o p u s t i t p r o m i m o ř á d n ě p r u d k é e m o č n í d e p r e s e , pláč, z á c h v a t y v z t e k u a a k u t n í s t a v y úzkosti. U čtyř těchto ú č a s t n í k ů se p r o j e v i l y zcela p o d o b n é p ř í z n a k y , které začaly již v d r u h é m d n i u v ě z n ě n í . Pátá p o k u s n á o s o b a b y l a p r o p u š t ě n a , p r o t o ž e j i b y l o n u t n o léčit p r o p s y c h o s o m a t i c k o u v y r á ž k u , která zachvátila části jejího těla. Ze z b ý v a j í c í c h v ě z ň ů jen d v a řekli, ž e s e n e c h t ě j í p ř i p r a v i t o v y d ě l a n é p e n í z e tím, ž e j e „ p ř e d č a s n ě p r o p u s t í m e " . K d y ž b y l e x p e r i m e n t p ř e d č a s n ě u k o n č e n p o šesti d n e c h , b y l i v š i c h n i ostatní v ě z ň o v é tímto n e n a d á l ý m štěstím velice potěšeni.

Zatím reakce „vězňů" byla poměrně jednotná a lišila se jen intenzitou, reakce „dozorců" byly různorodější: N a o p a k v ě t š i n a „ d o z o r c ů " p ů s o b i l a d o j m e m , jako b y b y l i n e š ť a s t n í z našeho r o z h o d n u t í u k o n č i t p o k u s předčasně. Měli j s m e pocit, že se velice v ž i l i do s v ý c h rolí a že je začalo b a v i t m í t v ě z n ě ve s v é m o c i a nakládat s n i m i p o d l e libosti, takže se toho jen neradi v z d á v a l i .

Autoři popisují chování „dozorců" takto: Ž á d n ý z d o z o r c ů n i k d y nepřišel na s m ě n u p o z d ě a d o k o n c e se víckrát p ř i h o d i l o , ž e d o z o r c i chtěli d o b r o v o l n ě s l o u ž i t děle, aniž b y s i stěžovali na p ř e s č a s o v é h o d i n y , které nedostali zvlášť zaplacené. V y s o c e p a t o l o g i c k é reakce, které se p r o j e v o v a l y v o b o u s k u p i n á c h pok u s n ý c h osob, d o k a z u j í m o c sociálních sil, které tu p ů s o b i l y . Přesto exis t o v a l y i n d i v i d u á l n í r o z d í l y v e z p ů s o b u , jak s e j e d n o t l i v c i v y r o v n á v a l i s n o v o u z k u š e n o s t í a jak d a l e c e s e j í ú s p ě š n ě p ř i z p ů s o b o v a l i . P o l o v i n a v ě z ň ů v y d r ž e l a stísňující a t m o s f é r u a n e v š i c h n i d o z o r c i z a u j a l i nepřátelský postoj. Někteří dozorci b y l i přísní, ale s p r a v e d l i v í („drželi se prav i d e l " ) , někteří d a l e k o překračovali p r a v o m o c i s v é role, chovali se krutě a m u č i l i v ě z n ě , zatímco n ě k o l i k se jich c h o v a l o p a s i v n ě a jen zřídka p o u žívalo vůči v ě z ň ů m donucovací prostředky.

Škoda, že nemáme přesnější informace než termíny „někteří" a „několik". To je zbytečná nepřesnost - bylo by přece snadné uvést čísla. Je to tím překvapivější, že v dřívější publikaci v časopise Trans-Action jsou uváděna poněkud přesnější a značně odchylná zjištění. Procento aktivně sadistických „dozorců", kteří byli „velmi vynalézaví ve svých metodách ponižování vězňů", se tam odhaduje na třetinu. Zbytek se dělí na dvě jiné kategorie, které byly popsány jako 1) „dozorci" přísní, ale spravedliví, a 2) jako „dobří z hlediska vězňů, neboť jim prokazovali drobné laskavosti a chovali se k nim přátelsky". Tato charakteristika se značně liší od vyjádření, že několik dozorců „zůstalo pasivních a jen zřídka používali donucovací prostředky vůči vězňům", jak se praví v pozdější zprávě. Takové p o p i s y formulují získané údaje nepřesně, což je politováníhodné, zvlášť k d y ž jde o rozhodující tezi celého experimentu. Autoři věří, že podali důkaz, že v podobné situaci se mohou během několika dní normální osoby změnit v ubohé, ponížené bytosti nebo v nemilosrdné sadisty. Mně se však zdá, že pokud tento pokus vůbec něco dokazuje, pak je to spíše opak. Jestliže navzdory celkové atmosféře tohoto napodobeného vězení, která měla být podle koncepce experimentu ponižující a pokořující (což „dozorci" zřejmě ihned pochopili), se dvě třetiny „dozorců" nedopouštěly žádných sadistických činů z osobních rozmarů, p a k tento experiment spíše dokazuje, že nemůžeme lidi tak snadno přeměnit na sadisty jen pomocí vhodné situace. V této souvislosti velmi silně záleží na rozdílu mezi chováním a charakterem. Je něco jiného, zda se chováme podle sadistických předpisů, nebo zda chceme a také dokážeme být vůči jiným lidem krutí a nacházet

v tom potěšení. Nerozlíšení těchto dvou možností ubírá pokusu mnoho na jeho hodnotě, stejně jako v případě Milgramova experimentu. Tento rozdíl je také závažný pro druhou stránku teze, totiž že testy předcházející pokusu prokázaly, že pokusné osoby nevykazují žádný sklon k sadistickému nebo masochistickému chování, že se v nich tedy neprojevily žádné sadistické nebo masochistické charakterové rysy. Pro psychology, kteří pokládají za nejdůležitější navenek projevované chování, může být toto zjištění správné. Pro psychoanalytika však není příliš přesvědčivé. Charakterové rysy jsou často zcela nevědomé a kromě toho se nedají odkrýt běžnými testy. Co se týče projektivních testů jako např. T. A. T. (tematický apercepční test) nebo Rorschachův test, jen vědci se značnou zkušeností ze studia nevědomých procesů mohou odhalit s jejich pomocí obsahy uložené hlouběji v nevědomí. Údaje o „dozorcích" jsou problematické ještě z jiných důvodů. Tyto pokusné osoby byly vybrány právě proto, že to byli víceméně průměrní, normální lidé, bez zjevných sadistických sklonů. To je v rozporu se zjištěním, že procento nevědomých sadistů v průměrném obyvatelstvu se nerovná nule. Některá vyšetřování (E. Fromm, 1936; E. Fromm a M. Maccoby, 1970) to prokázala a zkušený pozorovatel to dokáže zjistit i bez použití dotazníků a testů. Ať je ale procento sadistických charakterů v normálním obyvatelstvu jakkoli vysoké, úplné chybění této kategorie vypovídá o tom, že použité testy se zřejmě na tento problém nehodily. Některé překvapivé výsledky tohoto pokusu lze pravděpodobně vysvětlit jiným faktorem. Autoři tvrdí, že pro pokusné osoby bylo těžké rozeznat skutečnost od pokusu a předpokládají, že to vyplývá ze situace. To je přirozeně správné, ale experimentátoři zabudovali tyto výsledky do svého experimentu. „Vězni" byli různými okolnostmi zmateni. Podmínky, které jim byly sděleny při uzavírání smlouvy, se drasticky lišily od těch, které potom nalezli. Nemohli být připraveni na nedůstojnou, pokořující atmosféru. Ještě důležitější pro vznik zmatku však byla spolupráce policie. Protože je velice nezvyklé, aby se policejní úřad propůjčil k takové experimentální hře, bylo pro „vězně" krajně obtížné odlišit skutečnost od pouhého pokusu. Ze zprávy plyne, že ani nevěděli, "žda jejich zatčení mělo něco společného s experimentem, a že se úředníci zdráhali zodpovědět jim jejich dotazy. Nebyl by tím každý průměrný člověk vyveden z míry a nepřistupoval by k experimentu s pocitem Zmatku, bezmoci a podezřením, že ho podvedli? Proč „vězni" neukončili pokus už za den nebo za dva dni? Autoři "iiám nepodávají jasný obraz o tom, co bylo „vězňům" řečeno o pod' ách, za kterých by mohli opět vyjít ze svého předstíraného věze-

ní. Sám jsem alespoň nenašel ani jeden odkaz na to, že se jim vůbec řeklo, že mají právo pokus ukončit, kdyby pro ně byl nesnesitelný. Ve skutečnosti „dozorci" násilně zabránili některým z nich v úniku. Zdá se, že nabyli dojmu, že povolení opustit vězení mohou dostat jen od propouštěcí komise. Autoři však říkají: Jeden z n e j p o z o r u h o d n ě j š í c h p ř í p a d ů se p ř i e x p e r i m e n t u p ř i h o d i l běh e m v ý s l e c h u p ř e d p r o p o u š t ě c í komisí, při n ě m ž b y l o pět „ v ě z ň ů " , kteří m o h l i b ý t p r o p u š t ě n i , d o t á z á n o h l a v n í m autorem této práce, z d a se chtějí při p r o p u š t ě n í (z experimentu) z ř e k n o u t v š e c h peněz, které si jako „vězn i " v y d ě l a l i . Tři z n i c h to chtěli - řekli „ano". U v a ž m e , že p ů v o d n í d ů v o d , k t e r ý je p ř i v e d l k účasti na e x p e r i m e n t u , b y l příslib p e n ě z , a že přesto b y l i již po čtyřech d n e c h p ř i p r a v e n i se jich zcela zříci. Ještě p o d i v u h o d n ě j š í b y l o , že k a ž d ý z těchto „ v ě z ň ů " k l i d n ě vstal a nechal se odv é s t d o z o r c e m do s v é cely, k d y ž j s m e j i m sdělili, že je třeba tuto m o ž n o s t p r o h o v o ř i t s ostatními experimentátory, n e ž o t o m r o z h o d n e m e . K d y b y se b y l i p o v a ž o v a l i jen za „ p o k u s n é o s o b y " , které se p o d í l e l y na experim e n t u z a p e n í z e , n e m ě l i b y u ž přece ž á d n ý d ů v o d s e t r v á v a t v p o k u s u a m o h l i s n a d n o o d s t o u p i t ze situace, která j i m b y l a tak nepřátelská, prostě tím, že by odešli. A l e ocitli se natolik p o d v l i v e m situace, natolik u v ě řili v r e á l n o s t v y t v o ř e n é h o prostředí, že už si n e u v ě d o m o v a l i , že jejich p ů v o d n í a j e d i n ý m o t i v tu zůstat už neexistuje, a tak se vrátili do s v é cely, a b y t a m v y č k a l i r o z h o d n u t í věznitelů, z d a je předčasně propustí.

Mohli ale skutečně uniknout z té situace tak snadno? Proč se jim při výslechu neřeklo: „Kdo z vás chce odejít, může to udělat ihned, jenom přijde o finanční odměnu." Kdyby byli po tomto oznámení ještě zůstali, bylo by zjištění autorů o jejich poddajnosti oprávněné. Když jim však řekli, „že je třeba tuto možnost teprve prohovořit s ostatními vedoucími, než o tom rozhodneme", dostali typickou byrokratickou odpověď, která uniká před odpovědností: říká nevysloveně, že „vězni" nemají právo odejít. „Věděli" opravdu „vězni", že se celou dobu jednalo jen o pokus? Závisí to na tom, co se tu rozumí pod termínem „vědět", a jaký účinek má na proces myšlení „vězně", když ho od začátku úmyslně mateme tak, že nakonec už neví, co je co a kdo je kdo. Kromě nedostatku přesnosti a sebekritičnosti ve vyhodnocení výsledků má pokus ještě další slabinu: výsledky nebyly přezkoušeny na reálných vězeňských situacích stejného druhu. Je opravdu většina vězňů v nejhorších amerických vězeních otrocky poddajná a jsou dozorci většinou skutečně brutální sadisté? Autoři citují jen jednoho bývalého

trestance a jednoho vězeňského duchovního jako svědky pro svou tezi, že situace v simulovaném vězení odpovídá situaci ve skutečných věznicích. Protože tu jde o otázku, která má pro hlavní tezi experimentu rozhodující význam, rozhodně měli uvést rozsáhlejší srovnání, získaná například systematickým dotazováním velkého počtu bývalých vězňů. Také místo toho, aby jen prostě hovořili o „vězeních", měli uvést přesnější údaje o procentu věznic ve Spojených státech, které odpovídají ponižujícímu typu vězení, jaký se pokoušeli napodobit. To, že autoři opominuli přezkoumat své závěry na realistické situaci, je o to politováníhodnější, že máme k dispozici bohatý materiál o daleko brutálnějším způsobu věznění, než jaký najdeme v nejhorších amerických věznicích. Mám na mysli Hitlerovy koncentrační tábory. Problém spontánní krutosti dozorců SS nebyl ještě systematicky zkoumán. Při svých vlastních omezených pokusech o sběr údajů o výskytu spontánního sadismu u dozorců - tj. o sadistickém chování, které překračuje rutinní předpisy a je motivováno individuálním sadistickým potěšením - jsem získal od dřívějších trestanců hodnocení, která leží mezi deseti a devadesáti procenty, přičemž nižší hodnocení pochází častěji od bývalých politických vězňů. 12 ' Abychom získali větší jistotu, museli bychom provést důkladnou studii sadismu dozorců v nacistických koncentračních táborech. Při takovém zkoumání bychom mohli použít různé metody. Například: 1) Systematické rozhovory s dřívějšími vězni koncentračních táborů, přičemž bychom museli sledovat vztah jejich výpovědi a jejich stáří, důvodů jejich věznění, trvání uvěznění a jiných relevantních údajů, a udě3 lat podobné rozhovory s bývalými dozorci v koncentračních táborech.' ' 2) „Nepřímá" data, jako jsou následující: použitý systém (aspoň v r. 1939) „zkrocení" nových vězňů dlouhými transporty vlakem do koncentračních táborů, prudkými tělesnými bolestmi (bitím, poraněním bajonetem), hladověním nebo krajním ponižováním. Dozorci SS plnili tyto sadistické rozkazy bez projevu sebemenšího soucitu. Když však byli vězni transportováni po dráze z jednoho tábora do druhého, nikdo se jich již nedotkl, protože nyní byli „starými vězni". (B. Bettelheim, 1960). Kdyby se dozorci chtěli potěšit sadistickým chováním, pak 14 to určitě mohli dělat, aniž se museli bát potrestání. ' Že se to nestávalo častěji, může být podnětem k určitým závěrům o individuálním sadismu dozorců. V otázce postojů jednotlivých vězňů by údaje z koncentračních táborů mohly vyvracet hlavní tezi Haneye, Banka a Zimbarda, která zní, že individuální hodnoty, morálka a přesvědčení nehrají žádnou roli, na rozdíl od vlivu okolí. Naopak, rozdíly v chování apolitic-

kých vězňů středního stavu (většinou Židů) na jedné straně a vězňů s upřímným politickým nebo náboženským přesvědčením na straně druhé ukazují, že hodnotové pojmy a přesvědčení vězňů skutečně hrají rozhodující roli v jejich reakci na podmínky koncentračního tábora, které byly pro všechny stejné. Bruno Bettelheim podává velmi živou a hlubokou analýzu tohoto rozdílu: N e p o l i t i č t í v ě z n i s t ř e d n í h o s t a v u (tvořili v k o n c e n t r a č n í c h táborech m e n š i n u ) b y l i n e j m é n ě z e všech s c h o p n i v y d r ž e t p r v n í šok. N e m o h l i vůbec pochopit, co se j i m p ř i h o d i l o a proč se to stalo. Ještě více než d ř í v e se p ř i m k l i k t o m u , co j i m až do té d o b y d o d á v a l o sebeúctu. K d y ž se s n i m i zle nakládalo, ujišťovali esesáky, že nebyli n i k d y proti nacismu. N e m o h l i pochopit, proč oni, kteří v ž d y c k y d o d r ž o v a l i z á k o n y , jsou pronásledováni. A n i po n e s p r a v e d l i v é m u v ě z n ě n í se neodvážili, byť jen v myšlenkách, v z e p ř í t s e s v ý m u t l a č o v a t e l ů m , ačkoli b y j i m t o d o d a l o sebeúctu, kterou tak n u t n ě p o t ř e b o v a l i . D o k á z a l i jen p r o s i t n e b o d o k o n c e p o c h l e b o v a t s v ý m v ě z n i t e l ů m . Protože pro ně z á k o n a policie b y l y nezpochybnitelné, p o v a ž o v a l i v š e c h n o , co d ě l a l o gestapo, za s p r á v n é . N a m í t a l i jen, že právě oni by n e m ě l i b ý t obětí p r o n á s l e d o v á n í , které s a m o o sobě p o v a ž o v a l i za s p r á v n é , neboť se d ě l o z n a ř í z e n í ú ř a d ů . P o k o u š e l i se v y s v ě t l o v a t v š e c h n y s v é p o t í ž e tím, že říkali, že j d e o „ o m y l " . Příslušníci SS se j i m p o s m í v a l i a nakládali s n i m i v e l m i zle. V y c h u t n á v a l i situace, k d y se proj e v o v a l a jejich převaha. Tato s k u p i n a jako celek zvlášť dbala, a b y bylo její sociální p o s t a v e n í j a k ý m k o l i v z p ů s o b e m respektováno. N e j v í c je pokořovalo, že se s n i m i z a c h á z í „jako se s p r o s t ý m i zločinci". C h o v á n í těchto l i d í u k a z o v a l o , jak m á l o b y l n ě m e c k ý s t ř e d n í stav s c h o p e n p r o s a d i t s e proti n á r o d n í m u socialismu. N e m ě l ž á d n o u celistv o u filosofii, etickou, p o l i t i c k o u ani sociální, nic, co by chránilo jejich integritu n e b o by j i m d a l o sílu v z e p ř í t se proti n a c i s m u . N e m ě l i nic, co by je p o d e p ř e l o , k d y ž je p ř e k v a p i l šok zatčení. Jejich s e b e v ě d o m í spočívalo na jejich s o c i á l n í m s t a v u a úctě, jež j i m přinášelo jejich postavení, p o v o lání, role otců r o d i n n e b o jiné p o d o b n é faktory. T é m ě ř v š i c h n i tito l i d é ztratili typické vlastnosti s v é střední třídy, pocit toho, „co se s l u š í " , s e b e ú c t u . Místo toho začali b ý t zcela b e z m o c n í a z ř e t e l n ě u n i c h v y s t o u p i l y horší v l a s t n o s t i jejich třídy: malichernost, h á d a v o s t , sebelítost. M n o z í z nich trpěli d e p r e s e m i a n e k l i d e m . Stěžovali si na v š e c h n o . Z j i n ý c h se stali p o d v o d n í c i , okrádající s v é s p o l u v ě z n ě . (Okrást n e b o p o d v é s t p ř í s l u š n í k y SS platilo za stejně čestné, za jak ohavn é s e p o v a ž o v a l o o k r a d e n í kamaráda.) N e d o k á z a l i u ž žít n a v y k l ý m způs o b e m a řídili s e v e s v é m c h o v á n í j i n ý m i s k u p i n a m i v ě z ň ů . Někteří nap o d o b o v a l i k r i m i n á l n í ž i v l y . Jen m á l o k t e ř í s e p ř i z p ů s o b i l i z p ů s o b u c h o v á n í p o l i t i c k ý c h v ě z ň ů , které b y l o relativně nejlepší, i k d y ž také pro-

blematícké. Jiní s e zase p o k o u š e l i c h o v a t v e v ě z e n í s t e j n ě jako p ř e d t í m v ž i v o t ě : p o d r o b i l i se b e z v ý h r a d n ě těm, kteří n ě c o z n a m e n a l i . N ě k t e ř í zkoušeli připojit se k v ě z ň ů m s v y s o k ý m statutem a n a p o d o b i t jejich chování. M n o h e m v í c se jich snažilo otrocky p o d r o b i t SS; někteří se d o k o n ce stali u d a v a č i , k č e m u ž se jinak p r o p ů j č o v a l i jen k r i m i n á l n í v ě z n i . To j i m ale také n e p o m o h l o , protože gestapo sice m ě l o r á d o z r a d u , ale zrádci o p o v r h o v a l o . (B. Bettelheim, 1960.)

Bettelheim zde podává pronikavou analýzu pocitu identity a sebeúcty průměrného zástupce střední třídy: jeho sociální postavení, jeho prestiž, jeho moc udělovat příkazy, to jsou opory, na nichž spočívá jeho sebeúcta. Když se mu tyto opory vezmou, zhroutí se morálně jako vyfouknutý balon. Bettelheim ukazuje, proč byli tito lidé demoralizováni a proč se mnozí z nich stali otroky a dokonce udavači SS. Ještě je třeba poukázat na důležitý prvek mezi příčinami jejich chování: tito nepolitičtí vězni nemohli pochopit situaci; nerozuměli, proč jsou v koncentračních táborech, protože byli v zajetí své konvenční víry, že jen „zločinci" jsou trestáni - a oni přece nebyli zločinci. Toto nepochopení a z toho plynoucí zmatek hodně přispěly k jejich zhroucení. Političtí a nábožensky založení vězni reagovali na stejné podmínky úplně jinak. Pro politické v ě z n ě , kteří očekávali p r o n á s l e d o v á n í p ř í s l u š n í k y SS, neb y l o u v ě z n ě n í tak v e l k ý m š o k e m , p r o t o ž e n a n ě b y l i p ř i p r a v e n i . N e n á v i d ě l i s v ů j o s u d , b r a l i jej v š a k j a k o něco, c o o d p o v í d a l o jejich c h á p á n í b ě h u světa. Č i n i l i si sice o p r á v n ě n ě a p o c h o p i t e l n ě starosti o s v o u b u d o u c n o s t a o o s u d s v ý c h p ř í b u z n ý c h a přátel, ale necítili se s v ý m u v ě z n ě n í m poníženi, ačkoli trpěli p o m ě r y v táboře stejně jako ostatní. Protože j e h o v i s t é b y l i o d p ů r c i v o j e n s k é s l u ž b y , octli se v koncentračních táborech všichni. V ě z n ě n í j i m v a d i l o ještě m é n ě n e ž p o l i t i c k ý m vězň ů m . Zachovali si s v o u integritu, protože měli silné n á b o ž e n s k é p ř e s v ě d čení. Protože jejich j e d i n ý m zločinem v očích SS b y l o o d m í t á n í v y k o n á v a t s l u ž b u se zbraní, n a b í z e l i j i m často p r o p u š t ě n í , jestliže prohlásí, že j s o u připraveni k v ý k o n u b r a n n é služby. Zůstali n e p o d d a j n í a odmítali. Příslušníci této s k u p i n y měli z p r a v i d l a o m e z e n ý d o z o r a snažili se obrátit jiné na s v o u víru. Na d r u h é straně b y l i b e z p ř í k l a d n í k a m a r á d i , v ž d y p ř i p r a v e n i p o m á h a t , k o r e k t n í a s p o l e h l i v í . K s p o r ů m a h á d k á m se dali strhnout, jen k d y ž n ě k d o z p o c h y b ň o v a l jejich víru. Protože b y l i s v ě d o mití pracovníci, b y l i často v y b í r á n i za kápa. K d y ž Se j i m i stali a příslušníci SS j i m d a l i n ě j a k ý rozkaz, trvali na tom, a b y trestanci v y k o n a l i dan o u práci d o b ř e a v u r č e n é m čase. Byli sice j e d i n o u s k u p i n o u trestanců, kteří n i k d y nekřičeli na jiné o s a d n í k y tábora a n i k d y s n i m i n e z a c h á z e l i

z l e (naopak b y l i z p r a v i d l a v ů č i s v ý m s p o l u v ě z ň ů m v e l m i zdvořilí), ale esesáci j i m d á v a l i j a k o k á p ů m p ř e d n o s t , p r o t o ž e b y l i pracovití, š i k o v n í a zdrženliví. V protikladu k v ě č n é m u n e v r a ž i v é m u d r o b n é m u válčení m e z i j i n ý m i s k u p i n a m i trestanců s v ě d k o v é J e h o v o v i n i k d y n e z n e u ž í v a l i s v ý c h v z t a h ů s e s e s á k y k t o m u , a b y si zařídili v táboře nějaká privilegia. (B. Bettelheim, 1960.)

I k d y ž je Bettelheimův popis politických vězňů jen velice stručný, ,5) přece jen z něj jasně v y p l ý v á , že ti vězňové z koncentračních táborů, kteří měli nějaké přesvědčení a věřili mu, reagovali na stejné okolnosti zcela jinak než vězni, kteří žádná taková přesvědčení neměli. Tato skutečnost odporuje behavioristické tezi, kterou se Haney a jiní pokusili dokázat svým pokusem. Člověk se bezděčně musí ptát po hodnotě takových „umělých" experimentů, když máme k dispozici tolik materiálu z pokusů „přirozených". Tato otázka se vnucuje tím spíš, že podobné pokusy nejen postrádají domnělou přesnost, na podkladě které měly mít přednost před přirozenými pokusy, ale také proto, že umělé uspořádání směřuje ke zkreslení celkové experimentální situace ve srovnání se situací „opravdového života". Co máme rozumět „opravdovým životem"? Možná, že bude lépe, když vysvětlím tento výraz několika příklady, než kdybych se snažil o nějakou formální definici, která by jen vyvolala filosofické a epistemologické otázky, jejichž probírání by nás odvedlo příliš daleko od našeho hlavního tématu. Při manévrech se prohlašuje, že určitý počet vojáků byl „usmrcen" a určitý počet děl byl „zničen". To se děje v souhlasu s pravidly hry, nemá to však žádné důsledky pro vojáky jako osoby nebo pro děla jako předměty; „mrtvý" voják je rád, že si může odpočinout, a „zničené" dělo bude sloužit svému účelu dál. Nejhorší, co se může přihodit prohrávající straně, je to, že její velící generál bude mít potíže ve své další kariéře. Jinými slovy - to, co se děje při manévrech, nemá žádné důsledky pro reálnou situaci většiny zúčastněných. Dalším příkladem jsou hazardní hry. Většina lidí, kteří se účastní v hazardní karetní hře, ruletě nebo sází na koně, si je velmi dobře vědoma hranice mezi „hrou" a „skutečností". Hrají jen o obnosy, jejichž ztráta vážně neovlivní jejich hospodářskou situaci a nebude pro ně mít vážné následky. Menšina opravdových „gamblerů" naproti tomu riskuje obnosy, jejichž ztráta by zásadně ovlivnila jejich hospodářské postavení až ke

zhroucení. „Gambler" ale „nehraje" ve vlastním slova smyslu - žije velmi realistickým, často dramatickým životním stylem. Stejná koncepce „hry" a „reality" platí pro sportovní šerm - žádný z obou partnerů neriskuje svůj život. Je-li situace taková, že to přece činí, pak hovoříme o souboji a nikoliv o sportu. 161 Kdyby bylo „pokusným osobám" při psychologických pokusech zcela jasno, že jde jen o hru, bylo by všechno velmi prosté. Avšak při mnohých pokusech - a také při pokusu Milgramově - jsou lidé klamně informováni a obelháváni. Co se týče vězeňského experimentu, bylo všechno zařízeno tak, že pokusné osoby skoro nemohly poznat, že jde jen o pokus, případně to nemohly zjistit vůbec. Právě skutečnost, že mnoho těchto pokusů musí pracovat s předstíráním falešných skutečností, aby vůbec byly proveditelné, dokazuje jejich zvláštní neskutečnost, smysl účastníků pro realitu a jejich kritická soudnost jsou pak silně omezeny.171 Víme, že ve „skutečném životě" má naše chování důsledky. Někdo si může představovat, že zabije druhého člověka, ale tato fantazie jen zřídka vede k činu. Mnoho lidí vyjadřuje takové fantazie ve snech, protože snové představy nemají žádné důsledky. Experimenty, při nichž pokusné osoby nemají bezpodmínečně pocit, že jde o skutečnost, mohou vyvolávat reakce, které představují nevědomé tendence, místo aby ukazovaly, jak by se dotyčný ve skutečnosti choval.151 Zda je nějaká událost reálná, nebo zda je to hra, má rozhodující význam také z jiného důvodu. Je známo, že skutečné nebezpečí mobilizuje „nouzovou energii", která člověku usnadňuje se se situací vypořádat. Často je tak velká, že by člověk nikdy nepovažoval za možné, že vládne tak velkou fyzickou silou, zručností a vytrvalostí. Tato nouzová energie se však mobilizuje jen tehdy, když je organismus konfrontován s reálným nebezpečím, a to z dobrých neurofyziologických příčin; nebezpečí, která prožíváme v představách, nepodněcují organismus tímto způsobem, ale vedou jen k pocitům strachu a obav. Totéž neplatí pouze pro nouzové reakce na nebezpečí, ale i pro rozdíl mezi fantazií a skutečností v jiných ohledech, například pro mobilizaci morálních zábran a svědomí, která se neprojeví, máme-li pocit, že celková situace není reálná. Kromě toho je třeba při těchto laboratorních pokusech uvážit také úlohu experimentátora. Vládne nad fiktivní realitou, kterou sám konstruuje a kterou kontroluje. V jistém smyslu reprezentuje pro pokusnou osobu realitu on sám; vykonává na ni podobný vliv, jaký má na svůj objekt hypnotizér. Experimentátor osvobozuje své pokusné osoby do jisté míry od jejich odpovědnosti a od vlastní vůle, a proto jsou

účastníci pokusu mnohem ochotnější podřídit se jeho příkazům, než by byli ochotní v jiné situaci. Konečně je rozdíl mezí zdánlivými a skutečnými vězni tak veliký, že je prakticky nemožné odvodit mezi nimi platné analogie. Pro vězně, který se dostal do vězení pro určité chování, je situace velice reálná; zná důvody svého věznění (zda je jeho potrestání spravedlivé nebo ne, je jiný problém), zná svou bezmocnost a ví, jaká má práva, zná své vyhlídky na dřívější propuštění. To, zda někdo ví, že (i za nejtěžších podmínek) musí zůstat ve vězení dva týdny, dva měsíce, dva roky nebo dvacet let, je zcela zřejmě faktor, který musí rozhodujícím způsobem ovlivnit jeho chování. Tento faktor rozhoduje o jeho pocitech beznaděje, o jeho demoralizaci a také o tom, zda dokáže (i když se to stává výjimečně) mobilizovat novou energii - ať k dobrým nebo špatným cílům. Kromě toho není každý vězeň nějakým obecným „vězněm". Vězni jsou jedinci a reagují individuálním způsobem, podle svých rozdílných charakterových struktur. To ale neznamená, že jejich reakce je pouze funkcí jejich charakterů a že není také funkcí jejich prostředí. Bylo by naivní, kdybychom chtěli předpokládat, že musí být pouze jedním nebo druhým. Měli bychom se zaměřit na řešení složitého problému, jak u každého jednotlivce i u každé skupiny probíhá specifická interakce mezi danou charakterovou strukturou a danou sociální strukturou. Teprve v tomto bodě začíná skutečný výzkum, který může být předpokladem, že situace je jediným faktorem vysvětlujícím lidské chování.

Teorie frustrace-agrese Existuje ještě mnoho jiných behavioristicky orientovaných studií 19 agresivity ', ale žádná z nich nerozvíjí všeobecnou teorii o pramenech agrese a ničivosti, s výjimkou teorie frustrace-agrese od J. Dollarda a j. (1939), která si činí nárok na to, že našla příčinu agresivity. Přesněji řečeno: „Výskyt agresivního chování předpokládá vždy existenci frustrace a obráceně existence frustrace vede v ž d y k nějaké formě agrese." (J. Dollard a j., 1939.) Po dvou letech jeden z autorů, N. E. Miller, opustil druhou část hypotézy a dospěl k názoru, že frustrace může vyvolat také četné jiné reakce a že agrese je jen jednou z nich.(N. E. Miller, 1941.) Podle Busse byla tato teorie, jen s velmi málo výjimkami, uznána téměř všemi psychology. Buss sám dospívá ke kritickému názoru: „Důraz kladený na frustraci vedl bohužel k tomu, že jsme zanedbali jinou velkou třídu podnětů, které mohou agresi působit, a právě tak jsme za-

nedbalí agresi jako instrumentální reakci. Frustrace je jen jedním z možných podnětů agrese, a to nikoli tím nejúčinnějším." (A. H. Buss, 1961.) Důkladná diskuse o frustrační teorii agresivity není v rámci této knihy možná, protože bychom museli probrat rozsáhlou příslušnou literaturu.201 Proto se v následujícím omezím na několik základních hledisek. Jednoduchost původní formulace teorie trpí silně mnohoznačností toho, co rozumíme frustrací. Zásadně existují dva významy: a) přerušení započaté, k cíli směřující aktivity (například chlapec sahá do krabice se sušenkami a vtom do pokoje vstoupí matka a zabrání mu, aby si je vzal, nebo sexuálně vzrušený člověk, vyrušený při koitu); b) frustrace jako negace nějaké žádosti nebo přání - podle Busse „ztráta" (například chlapec prosí matku o sušenku a ona mu ji odepře; nebo muž učiní ženě návrh a ona ho odmítne). Důvod mnohoznačnosti pojmu frustrace tkví v tom, že Dollard a ostatní se nevyjadřují s potřebnou jasností. Další důvod je pravděpodobně ten, že slovo „frustrace" se obecně používá v druhém smyslu, k čemuž možná přispělo psychoanalytické myšlení (např. touha dítěte po lásce matky je „frustrována"). Podle významu slova „frustrace" máme co dělat s dvěma úplně různými teoriemi. Frustrace v prvním smyslu je asi relativně vzácná, protože předpokladem k ní je, že zamýšlená aktivita již začala. To se neděje dost často, abychom takto mohli vysvětlit veškerou agresivitu nebo jen její významnější část. Na druhé straně by však mohlo být vysvětlení agrese jako následek přerušení nějaké činnosti jedinou závažnou částí teorie. Pro její důkaz nebo vyvrácení by mohly mít rozhodující význam nové neurofyziologické údaje. Na druhé straně se zdá, že teorie, která spočívá na druhém významu slova „frustrace", se nemůže udržet proti váze empirických skutečností. Především musíme pamatovat na základní skutečnost, že ničeho důležitého nelze dosáhnout bez přijetí frustrace. Představa, že se lze učit bez námahy, tj. bez frustrace, může být dobrá jako reklamní slogan, ale zcela určitě neplatí, pokud jde o získání důležitých dovedností. Kdyby člověk neměl schopnost vypořádat se s frustrací, byl by se snad vůbec nevyvinul. A neukazuje nám naše denní zkušenost, že lidé trpí často frustracemi, aniž by na ně reagovali agresí? Naproti tomu agrese může být a také často bývá vyvolána tím, jaký význam má frustrace pro člověka, tedy psychologickým významem frustrace, a ten se může značně lišit podle celkové situace. Když například zakážeme dítěti jíst sladkosti, nebude tato frustrace mobilizovat agresi, jestliže rodiče zaujmou vůči dítěti láskyplný postoj,

který nevyústí v příkazy. Jestliže však je tento zákaz pouze jedním z mnoha projevů rodičovského přání ovládnout dítě, nebo například druhý sourozenec sladkosti jíst smí, pak to může způsobit silné pocity zlosti. To, co vyvolá tuto agresi, není frustrace jako taková, ale nespravedlnost nebo odmítnutí, obsažené v dané situaci. Nejdůležitějším faktorem pro sílu a frekvenci frustrace je charakter daného člověka. Například chtivý člověk bude zlostně reagovat, když nedostane tolik jídla, kolik by chtěl, a lakomý člověk bude agresivní, když bude zmarněno jeho přání něco levně nakoupit. Narcistický člověk cítí frustraci, když nedostane chválu a obdiv, které očekává. Charakter člověka určuje především to, co ho frustruje, a v druhé řadě intenzitu, s jakou bude na frustraci reagovat Mnoho behavioristicky orientovaných psychologických výzkumů agresivity má hodnotu, k d y ž je poměřujeme jejich vlastními cíli, ale přesto nevyústily do formulace globální hypotézy o příčinách destruktivní agresivity. „Jen málo námi zkoumaných prací," říká Megargee na konci svého znamenitého přehledu psychologické literatury, „se pokusilo přezkoumat teorie o lidské násilnosti. Empirické výzkumy, které se násilím zabývaly, nebyly určeny k ověřování těchto teorií. Výzkumné práce, které se zabývají důležitými teoretickými problémy, vyšetřují většinou mírnější formy agresivního chování, anebo používají jiné výzkumné objekty než lidi." (E. J. Megargee, 1969.) Když vezmeme v úvahu nadání těchto badatelů, množství zdrojů a prostředků, které mají pro své výzkumy k dispozici, i velký počet studentů, kteří touží vyniknout ve vědecké práci, potvrzují tyto hubené výsledky předpoklad, že se behavioristická psychologie nehodí pro vyvinutí systematické teorie o zdrojích destruktivní agresivity.

POZNÁMKY 1) Protože podrobné hodnocení Skinnerovy teorie by nás příliš odvedlo od našeho hlavního problému, omezím se v následujícím textu na výklad všeobecných principů neobeh a v i o r i s m u a na detailní diskusi o těch bodech, které se mi zdají být pro naše téma závažné. K d ů k l a d n é m u studiu Skinnerova systému doporučuji četbu B. F. Skinnera (1953). Zkrácené p o d á n í se nachází v B. F. Skinnerovi (1963). Ve své nejnovější knize (1971) pojednává o všeobecných principech svého systému, zvláště se zřetelem k jeho kulturnímu

v ý z n a m u . Srov. také krátkou diskusi mezi Carl. R. Rogersem a F. B. Skinnerem (1956) a F. B. Skinnerem (1961). Kritický p o s u d e k Skinnerovy pozice p o d á v á Noam C h o m s k y (1959). Srov. také p r o t i a r g u m e n t K. MacCorquodala (1970) a N. C h o m s k é h o (1971). Chomského rozpravy jsou d ů k l a d n é a dalekosáhlé a docilují toho, co zamýšlejí, tak skvěle, že je zde není třeba opakovat. Nicméně Chomského pojetí se natolik liší od m ý c h vlastních psychologických názorů, že přece m u s í m předložit v této kapitole části své kritiky. 2) V protikladu k m n o h ý m behavioristům Skinner dokonce připouští, že n e m u s í m e zcela vyřadit „soukromé události" z vědeckých rozvah. K tomu připojuje, že „behavioristická teorie v ě d ě n í zastává názor, že soukromý svět, není-li v ů b e c zcela nepřístupný, n á m p r a v d ě p o d o b n ě není dobře z n á m ý " . (B. F. Skinner, 1963.) Tato kvalifikace činí Skinnerův ústupek něčím více než z d v o ř i l o u poklonou duši či psýché, předmětu psychologie. 3) O této myšlence jsem pojednal ve své knize Revoluce naděje (E. Fromm, 1968). Nezávisle na tom formuluje týž princip H. Ozbekhan ve s v é m pojednání The Triumph of Technology: Can implies „Ouglít". (H. Ozbekhan, 1966.) Dr. Michael Maccoby mě upozornil na některé v ý s l e d k y svého v ý z k u m u v oblasti řízení vysoce rozvinutého p r ů m y s l u , které ukazují na to, že princip „moci znamená m u s e t " se více hodí pro vojenský p r ů m y s l než pro jiné obory. A l e i k d y b y byl tento argument správný, je třeba brát v ú v a h u d v a faktory: za p r v é objem průmyslu, který přímo nebo nepřímo pracuje pro armádu, a za d r u h é skutečnost, že se tento princip z a b y d l i l v m y š l e n í mnoha lidí, kteří nemají bezprostředně s p r ů m y s l o v o u v ý r o b o u co dělat. Dobrým příkladem je vlna prvotního nadšení pro vesmírné lety, dalším příkladem je tendence medicíny konstruovat, a také p o u ž í v a t přístroje bez o h l e d u na to, z d a jsou skutečně důležité a nezbytné pro léčbu určitého případu. 4) Na podkladě stejné logiky je vztah mezi m u č e n ý m a mučitelem „reciproční", protože mučený s v ý m projevem bolesti p o d m i ň u j e mučitele v tom smyslu, aby použil k mučení co nejúčinnější nástroje. 5) L. Berkowitz zastává stanovisko, které se v mnoha bodech podobá stanovisku A. H. Busse; ani on neodmítá představu motivovaných emocí, v podstatě se však drží v rámci behavioristické teorie; modifikuje frustrační teorii agresivity, nezavrhuje ji však. (L. Berkowitz, 1962 a 1963.) 6) Srov. přednášku J. Roberta Oppenheimera (1955) a podobná vyjádření věhlasných vědců. 7) Dávám oba výrazy do uvozovek, protože jsou často pochybně použité a někdy jsou kladeny na roveň termínům „sociálně přizpůsobené", popřípadě „sociálně nepřizpůsobené". 8) Zjistil jsem, že „interpretační dotazníky" jsou d o b r o u p o m ů c k o u při vyšetřování hluboko uložených, většinou n e v ě d o m ý c h motivací skupin lidí. Interpretační dotazník analyzuje neúmyslný v ý z n a m o d p o v ě d i a interpretuje o d p o v ě ď p o d l e charakteru člověka a ne v p ů v o d n í m v ý z n a m u . Tuto m e t o d u jsem p o u ž i l p o u z e v r. 1932 při v y š e t ř o v á n í v ústavu sociálního v ý z k u m u frankfurtské university a z n o v u v šedesátých letech při v ý z k u m u sociálního charakteru malé mexické vesnice. K m ý m h l a v n í m spolupracovníkům při prvním v ý z k u m u náleželi Ernst Schachtel, zesnulá Anna Hartochová-Schachtelová a Paul Lazarsfeld (jako statistický poradce). Tento v ý z k u m jsem uzavřel uprostřed

třicátých let, avšak zveřejněny b y l y jen dotazníky a namátkové z k o u š k y z o d p o v ě d í (M. Horkheimer, 1936). Druhý v ý z k u m je z v e ř e j n ě n celý (E. Fromm a M. Maccoby, 1970). Společně s Maccobym jsem také vypracoval dotazník, abychom zjistili, které faktory vyznačují nekrofilní charakter, a Maccoby p o u ž i l tento dotazník s u s p o k o j i v ý m i v ý s l e d k y na r ů z n é s k u p i n y (M. Maccoby, 1972). 9) Všechny následující citace pocházejí z Milgrama (1963). 10) Ve skutečnosti nebylo použito elektrošoku, avšak učitelé pokusných osob to nevěděli. 11) Není-li jinak poznamenáno, pocházejí následující citáty ze společné publikace, jejíž rukopis m n ě přátelsky dal dr. Zimbardo k dispozici. 12) O s o b n í sdělení H. Brandta a profesora H. Simonsona, kteří strávili m n o h o let jako političtí v ě z ň o v é v koncentračních táborech, jakož i jiných, kteří nechtějí být jmenováni. Srov. také H. Brandt (1970). 13) V í m od dr. Steinera, že p ř i p r a v u j e studii pro tisk, která se zakládá na takových rozhovorech, to by byl důležitý příspěvek. 14) T e h d y musel dozorce podávat písemné hlášení jen v případě, k d y ž vězně zabil. 15) Daleko důkladnější popis n a j d e m e v H. Brandtovi (1970). 16) M. Maccobyho v ý z k u m y o v ý z n a m u v e d e n í hry v sociálním charakteru Američanů soustředily moji pozornost na d y n a m i k u „vedení hry" (M. Maccoby, publikace zakrátko v y j d e . Srov. také M. Maccoby, 1972). 17) Bezděčně si u v ě d o m í m e podstatný znak televizní reklamy, kdy se vytváří atmosféra, která stírá rozdíl m e z i fantazií a skutečností a která slouží s u g e s t i v n í m u o v l i v ň o v á n í z p r o s t ř e d k o v a n ý m „poselstvím". Divák „ví", že použití určitého m ý d l a nezpůsobí zázračný obrat v jeho životě, přesto tomu částečně věří. Místo aby odlišil skutečnost od fantazie, jeho představy zůstávají v mlze, která stírá rozdíl mezi skutečností a iluzí. 18) Z tohoto d ů v o d u dovoluje příležitostný sen o vraždě jen kvalitativní zjištění, že takové p o d n ě t y existují, nikoli kvantitativní zjištění jejich intenzity. Pouze časté opakování by také ospravedlňovalo kvantitativní analýzu. 19) Srov. vynikající přehled psychologických studií o destruktivitě (E. J. Megargee, 1969). 20) K nejdůležitějším diskusím o frustrační teorii agresivity kromě díla A. H. Busse patří L. Berkowitz, Frustration-Agression Hypothesis Revisited (1969). Berkowitz zaujímá kritický, ale vcelku pozitivní postoj. Cituje také řadu nových v ý z k u m ů .

3. INSTINKTIVISMUS A BEHAVIORISMUS: JEJICH ODLIŠNOSTI A PODOBNOSTI Společný základ Podle teorií instinktivistů prožívá člověk minulost druhu, zatímco podle behavioristů prožívá přítomnost svého sociálního systému. Člověk je tedy podle první psychologické školy „strojem", který může produkovat jen vzory zděděné z minulosti, kdežto v druhém případě může tento „stroj"" produkovat pouze vzory dané sociální přítomností. Instinktivismus a behaviorismus mají společnou základní premisu, že člověk nemá duši s vlastní strukturou a vlastními zákony. Totéž platí pro instinktivismus v Lorenzově pojetí, nejradikálněji to formuloval jeden z Lorenzových bývalých žáků, Paul Leyhausen. Kritizuje všechny psychology, kteří se zabývají lidmi (humanpsychologen) a kteří tvrdí, že všechno psychické lze vysvětlit pouze psychologicky, tj. na základě psychologických premis. (To „pouze" je mírné přehnání jejich postoje, aby se mu lépe argumentovalo.) Leyhausen naopak tvrdí: „Pokud existuje oblast, ve které zcela určitě nenajdeme vysvětlení psychických jevů a prožitků, pak je to samotná psychika, a to z téhož důvodu, proč nenajdeme vysvětlení trávení v samotných trávicích pochodech, ale ve specifických ekologických poměrech, které vládly před miliardou let. Tyto podmínky vystavily určité organismy selekčnímu tlaku, jenž je přivedl k tomu, že neasimilovaly jen anorganickou, ale i organickou potravu. Psychické procesy jsou také výsledkem selekčních tlaků, zaměřených k udržení života určitých biologických druhů. Musíme je objasňovat výhradně prepsychologicky." (K. Lorenz, P. Leyhausen, 1968.) Leyhausen zkrátka tvrdí, že psychologické jevy a údaje můžeme vysvětlit výhradně pomocí evolučních dějů. Rozhodující přitom je, co rozumíme pojmem „vysvětlit". Kdybychom například chtěli vědět, jak

se mohl v y v i n o u t strach jako výsledek v ý v o j e mozku od nejnižších k nejvyšším živočichům, pak je to skutečně úkol pro vědce, kteří se zabývají evolucí mozku. Chceme-li naproti tomu vysvětlit, proč má člověk v určité situaci strach, pak nám údaje o evoluci mnoho nepomohou. Potřebujeme totiž psychologické vysvětlení. Ten člověk se možná cítí ohrožen silnějším nepřítelem, nebo se pokouší vypořádat se svou vlastní potlačenou agresí, nebo trpí pocitem bezmoci, nebo ho nějaký paranoidní prvek v jeho nitru nutí, aby se cítil pronásledovaný... a existuje mnoho jiných faktorů, kterými se dá strach vysvětlit. Pokoušet se vysvětlovat strach určité osoby v určité situaci pomocí evolučního procesu je předem beznadějné. Leyhausenova premisa, že jediný způsob, jak zkoumat jevy týkající se člověka, je evoluční přístup, znamená, že chápeme veškeré psychické procesy v člověku výlučně na základě svých znalostí o tom, jak se člověk v průběhu evoluce stal tím, čím je. Podobně tvrdí, že trávicí procesy se dají vysvětlit pouze pomocí znalosti podmínek, jaké existovaly před miliony let. Mohl by lékař skutečně pomoci pacientovi, trpícímu poruchami zažívání, kdyby se staral o evoluci trávení místo o příčiny daného příznaku u příslušného nemocného? Pro Leyhausena se stává evoluce jedinou vědou, která absorbuje všechny ostatní vědy, zabývající se člověkem. Pokud vím, sám Lorenz nikdy neformuloval tento princip tak drasticky, ale jeho teorie je založena na stejném předpokladu. Tvrdí, že člověk může dostatečně pochopit sám sebe pouze tehdy, když porozumí procesu evoluce, který ho učinil tím, čím dnes je.2' Přes značné vzájemné rozdíly mají teorie pudů a teorie chování společnou základní orientaci. Obě vylučují ze svého vnímání lidské psychiky konkrétní osobu, která se chová určitým způsobem. Ať už je člověk produktem podmiňování nebo produktem evoluce živočichů, je v obou případech výlučně determinován vnějšími podmínkami. Nemá žádný podíl na svém životě, nenese žádnou odpovědnost, nemá ani náznak svobody. Člověk je loutkou, vedenou na provázcích instinktů nebo podmiňování. Novější pojetí Přesto - nebo snad právě proto - že instinktivisté a behavioristé mají ve svém obraze člověka a ve své filosofické orientaci určité společné rysy, potírají se vzájemně s podivuhodným fanatismem. „Přirozenost NEBO výchova", „Pud NEBO prostředí", to byly prapory, pod nimiž

se obě strany shromažďovaly a odmítaly přitom vidět společné základy obou pojetí. V posledních letech vzrostly tendence překonat ostré protiklady války mezi instinktivisty a behavioristy. Jedno řešení spočívalo ve změně terminologie. Objevily se návrhy vyhradit termín „instinkt" nižším živočichům a u lidských motivací hovořit o „pohnutkách vznikajících v orgánech". Tímto způsobem vznikly formulace jako: „Chování člověka je z větší části naučené, zatímco chování ptáka z větší části není naučené." (W. C. Alee, H. W. Nissen a M. F. Nimkoff, 1953.) Tato formulace je charakteristická pro novou tendenci, kdy se staré „buď - anebo" nahrazuje formulací „více či méně", abychom tak vzali v úvahu odstupňování příslušných faktorů. Tento model je kontinuální, na jednom konci leží (téměř) úplná vrozená determinace, zatímco na druhém konci stojí (téměř) úplné získávání určité vlastnosti učením. F. A. Beach, věhlasný oponent teorie instinktivismu, píše: Snad ještě v á ž n ě j š í slabost s o u č a s n é h o p s y c h o l o g i c k é h o p o j í m á n í pudu tkví v domněnce, že pro klasifikaci k o m p l e x n í h o c h o v á n í se h o d í systém o d v o u kategoriích. Předpoklad, že všechno c h o v á n í m u s í b ý t d e t e r m i n o v á n o u č e n í m n e b o dědičností, p ř i č e m ž o b ě m a těmto f a k t o r ů m r o z u m í m e jen částečně, je zcela n e o p r á v n ě n ý . K o n e č n á p o d o b a j a k é k o l i reakce je o v l i v n ě n a m n o ž s t v í m v a r i a b i l n í c h veličin, a f a k t o r y d ě d i č n o s t i n e b o u č e n í jsou jen d v ě m a z nich. P s y c h o l o g i e by se m ě l a z a b ý v a t i d e n tifikací a a n a l ý z o u v š e c h těchto faktorů. Bude-li tento ú k o l s p r á v n ě poc h o p e n a p r o v e d e n , b u d e z b y t e č n é d á l u d r ž o v a t nejasná pojetí p u d o v é ho chování. (F. A. Beach, 1955.)

Podobně píší N. R. F. Maier a T. C. Schneirla: Protože u č e n í hraje d ů l e ž i t ě j š í ú l o h u v c h o v á n í v y š š í c h ž i v o č i c h ů n e ž v c h o v á n í nižších ž i v o č i š n ý c h f o r e m , b u d o u v r o z e n é v z o r y c h o v á n í v y š ších ž i v o č i c h ů m n o h e m v í c m o d i f i k o v á n y z k u š e n o s t í n e ž c h o v á n í ž i v o čichů nižších. T a k o v á m o d i f i k a c e m ů ž e zvířeti p o m o c i p ř i z p ů s o b i t se jin é m u p r o s t ř e d í a u n i k n o u t z t ě s n ý c h hranic, k d e jsou p r o něj o p t i m á l n í p o d m í n k y . V y š š í f o r m y jsou p r o t o m é n ě z á v i s l é n a s p e c i f i c k ý c h p o d m í n k á c h z e v n í h o prostředí n e ž f o r m y nižší. V z h l e d e m k interakci v r o z e n ý c h a z í s k a n ý c h faktorů c h o v á n í n e d o k á ž e m e ř a d u v z o r ů c h o v á n í klasifikovat. K a ž d ý t y p c h o v á n í m u s í m e z k o u mat zvlášť. (N. R. F. Maier a T. C. Schneirla, 1964.)

Názor, který zastáváme v této knize, je v mnohém ohledu podobný názoru uvedených autorů a jiných vědců, kteří odmítají dál bojovat pod

praporem „ p u d ů " nebo „učení". Ve třetím díle této knihy si však ukážeme, že pro zkoumání našeho problému je důležitější rozdíl mezi „orgánovými p o p u d y " (výživa, boj, útěk, sexualita - dříve pojmenovávan ý m i jako pudy), jejichž funkcí je zaručit přežití jedince i druhu, a „neorgánovými p o p u d y " (což jsou v charakteru zakořeněné vášně) 3 ', které nejsou fylogenetický programované a nejsou všem lidem společné. Jde například o touhu po lásce a svobodě, ale i o destruktivitu, narcismus, sadismus a masochismus. Tyto neorgánové popudy, které vytvářejí druhou přirozenost člověka, b ý v a j í často zaměňovány s orgánovými popudy. Příkladem může být sexuální p u d . Z psychoanalýzy je dobře známé pozorování, že intenzita toho, co subjektivně prožíváme jako sexuální žádost (včetně odpovídajících fyziologických projevů), je často vyvolána nesexuálními vášněmi, například narcismem, sadismem, masochismem, touhou po moci a dokonce i úzkostí, osamělostí nebo nudou. Tak například na narcistického muže může pohled na ženu působit sexuálně vzrušivě, protože si touží dokázat svou přitažlivost. Nebo sadistický člověk může být sexuálně vzrušen vyhlídkou na dobytí a ovládnutí nějaké ženy (popřípadě muže). Mnoho lidí je k sobě vzájemně emocionálně v á z á n o po dlouhá léta p r á v ě tímto motivem, zvlášť k d y ž s a d i s m u s jednoho partnera odpovídá masochismu druhého. Je dobře známo, že sláva, moc a bohatství činí člověka sexuálně přitažlivým, jsou-li zachovány určité tělesné předpoklady. Ve všech těchto případech je tělesná žádost mobilizována nesexuálními vášněmi, které jsou tímto způsobem uspokojovány. Můžete sami odhadnout, kolik dětí vděčí za svou existenci ješitnosti, sadismu a masochismu a ne skutečné tělesné přitažlivosti - o lásce ani nemluvě. Avšak lidé, obzvláště muži, se raději považují „za zvlášť sexuálně aktivní" než za „přehnaně ješitné". 4 ' Stejný jev b y l důkladně zkoumán v případech nutkavého přejídání. Tento s y m p t o m není motivován „fyziologickým", ale „psychickým" hladem, v y v o l á v a n ý m pocity deprese, strachu a prázdnoty. Moje teze, kterou hodlám v následujících kapitolách vysvětlit, spočívá v tom, že destruktivita a krutost nemají pudovou povahu, ale jsou to vášně zakořeněné v celé existenci člověka. Představují jednu z možností, jak dát životu smysl; u zvířat neexistují a ani existovat nemohou, protože jsou s v o u podstatou zakořeněny v „lidském stavu". Hlavní omyl Lorenze a jiných instinktivistů spočívá v tom, že zaměňují a směšují oba d r u h y pohnutek, zakořeněných v pudu a v charakteru. Sadistický člověk, čekající na příležitost, aby mohl dát průchod svému sadismu, v z b u z u j e dojem, jako by se na něj hodil hydraulický model

nahromaděného pudu. Ale na příležitost k sadistickému chování čekají jen lidé se sadistickým charakterem. Láskyplní lidé naopak čekají na příležitost, aby mohli projevit svoji láskyplnost. Politické a sociálni pozadí o b o u teorií Bude užitečné, prozkoumáme-li důkladněji sociální a politické pozadí sporu mezi zástupci teorie prostředí a nauky o pudu. Teorie prostředí je poznamenána duchem politické revoluce buržoazie osmnáctého století. Feudalismus se opíral o předpoklad, že jeho řád je přirozený. V boji proti tomuto „přirozenému" řádu, který chtěla buržoazie svrhnout, tíhli lidé k teorii, že status určitého člověka vůbec nezávisí na vrozených nebo přírodou daných faktorech, ale jedině a pouze na společenských poměrech, jejichž zlepšení bylo cílem revoluce. Žádná nepravost či hloupost se nevysvětlovala přirozeností člověka, ale špatným a neřestným společenským zřízením. Co se týče budoucnosti lidstva, nic pak nestálo v cestě absolutnímu optimismu. Zatímco teorie prostředí byla takto úzce spjatá s revolučními nadějemi vznikající buržoazie osmnáctého století, zrcadlí se v instinktivismu, založeném na Darwinově učení, myšlení vlastní kapitalismu devatenáctého století. Kapitalismus je systém, v němž vzniká harmonie bezohledným konkurenčním bojem mezi všemi jedinci. Na to bychom mohli pohlížet jako na přirozený řád, kdybychom mohli dokázat, že nejsložitější a nejpodivuhodnější živočich, člověk, je vrcholným výsledkem konkurenčního boje všech živých bytostí od samého vzniku života. Vývoj života od jednobuněčného organismu až k člověku by se potom jevil jako nejkrásnější příklad úspěšného, svobodně se rozvíjejícího podniku, v němž nejlepší vítězí prostřednictvím volné soutěže a při němž jsou vyloučeni všichni, kteří nemají schopnosti přežití ve stále se vyvíjejícím ekonomickém systému. 51 Příčiny vítězné revoluce proti instinktivismu, kterou ve dvacátých letech vedli K. Dunlap, Zing Yang Kuo a L. Bernard, můžeme hledat v různém charakteru kapitalismu devatenáctého a dvacátého století. Zmíním se pouze o některých bodech, které jsou zde pro nás důležité. Kapitalismus devatenáctého století byl nelítostným konkurečním zápasem mezi podnikateli, který vedl k pádu slabších a méně schopných. V kapitalismu dvacátého století nastoupila na místo konkurenčního boje určitá spolupráce mezi velkými koncerny. Nebylo již proto třeba dokazovat, že bezohledný konkurenční boj odpovídá přírodním záko-

nům. Další důležitý rozdíl tkví ve změnách řídících metod. V kapitalismu devatenáctého století se vláda a řízení zakládají v podstatě na přísně patriarchálních principech, jejichž morálka se opírá o Boha a krále. Kybernetický kapitalismus se svými gigantickými centralizovanými podniky a s kapacitou poskytovat pracujícím chléb a hry dokáže ovládat lidi psychologickou manipulací a záměrným přetvářením lidských jedinců. Potřebuje člověka, který je obzvláště tvárný a snadno ovlivnitelný, ne už takového, jehož „instinkty" lze ovládat strachem z autority. Konečně má naše dnešní průmyslová společnost také jiné pojetí smyslu života než předchozí století. Tehdy byla ideálem - alespoň pro střední třídy - nezávislost a soukromá iniciativa, snaha být „kapitánem na vlastní lodi". Dnes je naproti tomu cílem neomezená spotřeba a neomezená nadvláda nad přírodou. Lidi fascinuje představa, že jednoho dne úplně ovládnou přírodu a budou pak podobní Bohu; proč by mělo zůstat i v lidské přirozenosti něco, co se nedá ovládnout a řídit? Pokud ale behaviorismus vyjadřuje náladu dvacátého století, jak si vysvětlíme oživení instinktivismu v Lorenzových spisech a jeho popularitu u široké veřejnosti? Jak jsem již naznačil, jednou z příčin je pocit strachu a beznaděje, který se zmocňuje mnoha lidí, protože se stále zvětšují celosvětová nebezpečí a nic se proti tomu nepodniká. Mnoho lidí, kteří věřili v pokrok a doufali, že se osud lidí od základu změní, se nyní uchyluje k vysvětlení, že za všechno může neměnná lidská přirozenost, místo aby důkladně analyzovali společenské procesy, které vedly k jejich zklamání. Konečně je třeba vzít v úvahu osobní a politická stanoviska autorů, kteří se stali mluvčími neoinstinktivismu. Někteří autoři z této oblasti si jen nejasně uvědomují politické a filosofické důsledky svých teorií. Ani komentátoři jejich teorií nevěnovali těmto souvislostem velkou pozornost. Existují však výjimky. N. Pastore (1949) vzájemně srovnal sociálně-politické názory čtyřiadvaceti psychologů, biologů a sociologů, týkající se problémů přirozenosti a výchovy. Z dvanácti „liberálů" nebo radikálů bylo jedenáct zástupců teorie prostředí a jen jeden byl přívržencem nauky o dědičnosti; z dvanácti „konzervativců" bylo jedenáct zástupců teorie dědičnosti a jen jeden zastával teorii prostředí. I když vezmeme v úvahu malý počet účastníků, vypovídá tento výsledek o mnohém. Jiní autoři si uvědomují emocionální důsledky jednotlivých hypotéz, i když obvykle jen u svých protivníků. Dobrým příkladem tohoto jednostranného poznání je výrok jednoho z nejvěhlasnějších zástupců ortodoxní psychoanalýzy, R. Waeldera:

O d v o l á v á m s e t u n a s k u p i n u k r i t i k ů , kteří b u ď b y l i o p r a v d o v í m a r xisté n e b o patřili k t o m u s m ě r u z á p a d n í l i b e r á l n í tradice, j e h o ž o d n o ž í m a r x i s m u s b y l , totiž n a m y š l e n k o v ý s m ě r , který b y l v á š n i v ě p ř e s v ě d č e n o tom, že č l o v ě k je s v o u p ř i r o z e n o s t í „ d o b r ý " a že v š e c h n o z l o a n e d o statky lidských záležitostí jsou z p ů s o b e n y z k a ž e n ý m i i n s t i t u c e m i - ať už šlo o instituci s o u k r o m é h o v l a s t n i c t v í n e b o n o v ě j i a u m í r n ě n ě j i o takz v a n o u „ n e u r o t i c k o u kulturu"... A l e ať j d e o s t o u p e n c e e v o l u č n í teorie n e b o r e v o l u c i o n á ř e , o u m í r n ě né, r a d i k á l y n e b o m y s l i t e l e s o u s t ř e d ě n é n a j e d i n o u m y š l e n k u , n i k d o z těch, k d o v ě ř í v z á k l a d n í d o b r o t u č l o v ě k a a k d o je p ř e s v ě d č e n , že za lidské utrpení m o h o u v ý l u č n ě vnější příčiny, se n e d o k á ž e v y r o v n a t a s m í ř i t s teorií i n s t i n k t u d e s t r u k c e a s m r t i . P o k u d je totiž tato t e o r i e pravdivá, pak jsou zárodky konfliktů a utrpení v lidských záležitostech už z a b u d o v á n y a p o k u s y odstranit nebo zmírnit utrpení se zdají b ý t b u ď ú p l n ě b e z n a d ě j n é , n e b o a l e s p o ň d a l e k o k o m p l i k o v a n ě j š í , n e ž s i t o sociální r e v o l u c i o n á ř i p ř e d s t a v o v a l i . (R. W a e l d e r , 1956.)

Ať jsou Waelderovy poznámky sebebystřejší, přece bychom neměli přehlédnout, že hovoří pouze o postoji protivníků instinktivistů a nikoli o příslušnících vlastního tábora.

POZNÁMKY 1) Ve smyslu H. von Foersterovy Trivial Machine (1970). 2) Pozice Lorenze a Leyhausena má paralelu v pokroucené formě psychoanalýzy, která předpokládá, že psychoanalýza je identická s pochopením minulosti pacienta, aniž bychom se namáhali s pochopením dynamiky jeho psychických procesů v současnosti. 3) „Neorgánový" přirozeně neznamená, že se obejdou bez neurofyziologického podkladu, ale že nejsou vyvolávány potřebami organismu ani jim neslouží. 4) To se obzvlášť zřetelně projevuje v jevu zvaném „machismo" (latinskoamerický výraz pro mužskou vypínavost). (A. Aramoni, 1955; srov. také E. Fromm a M. Maccoby, 1970.) 5) Tato historická interpretace nemá nic společného s platností Darwinovy teorie, i když snad souvisí s opomenutím určitých skutečností, například úlohy spolupráce, a s oblíbeností této teorie.

4. PSYCHOANALYTIČKY PŘÍSTUP K POCHOPENÍ AGRESIVITY Je psychoanalytičky přístup cestou k pochopení agresivity, v níž se vyhneme nedostatkům behavioristických i instinktivistických přístupů? Na první pohled se zdá, že psychoanalýza je zatížena nedostatky obou směrů. Psychoanalytická teorie je instinktivistická, posuzujeme-li ji podle jejích obecných, teoretických koncepcí," a zároveň environmentalistická ve svém léčebném zaměření. To, že Freud ova teorie 21 je instinktivistická, neboť vysvětluje lidské chování jako výsledek zápasu pudu sebezáchovy a pudu sexuálního (a v jeho pozdější teorii pudu života a pudu smrti), je příliš dobře známo, než abych to zde musel dokládat. Prvky teorie o vlivu prostředí také snadno rozpoznáme, když uvážíme, že analytická terapie se snaží odvodit v ý v o j osobnosti ze specifického prostředí v době raného dětství, to jest z vlivu rodiny. Tento aspekt se však dá sloučit s instinktivismem za předpokladu, že modifikující vliv prostředí se uplatňuje přes libidinózní strukturu. V praxi však pacienti, veřejnost a často i samotní psychoanalytici berou ohled na specifickou proměnlivost sexuálního pudu jen formálně (často se jeho působení popisuje na základě „nálezů" a samotné tyto „nálezy" často představují konstrukci, založenou na systému teoretických očekávání), a zaujímají tak postoj, který úplně vychází z vlivu prostředí. Axiomem pak je, že jakýkoli negativní vývoj u pacienta je třeba chápat jako výsledek škodlivých vlivů v časném dětství. To mnohdy vedlo k iracionálním sebeobžalobám rodičů, kteří cítili vinu kvůli každému nežádoucímu nebo patologickému charakterovému rysu, který se vynořil u jejich dítěte, a ke sklonu pacientů vinit své rodiče za všechny své potíže, a vyhnout se tak vypořádání se s problémem na vlastní zodpovědnost. Vzhledem k těmto skutečnostem se zdá legitimní, když psychologové řadí psychoanalýzu jako teorii do kategorie teorií instinktivistic-

kých, a tak jsou jejich námitky proti Lorenzovi současně námitkami proti psychoanalýze. Přesto zde doporučujeme opatrnost. Otázka zní: Jak máme psychoanalýzu definovat? Jako souhrn veškerých Freudových teorií? Nebo můžeme rozlišovat mezi původní podobou jeho teorie, mezi jejím tvořivým rozvíjením a vedlejšími, dobově podmíněnými částmi jeho systému? Podobné rozlišení můžeme přece udělat v díle všech velkých průkopníků nových myšlenek. Je-li takové rozlišení legitimní, musíme se ptát, zda teorie libida patří k jádru Freudova díla, nebo zda jde jen o formu, do které ukládal své nové náhledy, protože vzhledem k svému filosofickému a vědeckému prostředí nemohl své základní objevy koncipovat a vyjádřit jinak. (E. Fromm, 1970a.) Freud sám nikdy netvrdil, že teorie libida p ř e d s t a v u j e nějakou vědeckou jistotu. Označoval ji jako „naši mytologii" a později ji nahradil svou teorií o erotu a „pudem" smrti. Právě tak významné je, že definoval psychoanalýzu jako teorii založenou na odporu a přenosu - a ne na teorii libida, o níž se v této souvislosti nezmiňuje. Ještě důležitější než vlastní výroky Freudovy ale je, abychom si uvědomovali, proč mají jeho objevy tak jedinečný historický význam. Určitě to není instinktivistický charakter jeho teorií sám o sobě. Teorie p u d u byly od devatenáctého století hodně rozšířené. To, že vyzdvihl sexuální pud (vedle p u d u sebezáchovy) jako zdroj veškerých vášní, bylo samozřejmě v době, kdy ještě vládla viktoriánská morálka, nové a revoluční. Ale ani taková speciální verze pudové teorie by pravděpodobně neměla tak mocný a trvalý vliv. Podle mého názoru spočívá Freudův historický význam v odhalení nevědomých procesů, a to nikoliv filosofickou nebo spekulativní, ale empirickou cestou, jak to vyložil v několika svých studiích konkrétních případů a zvláště ve svém základním díle Výklad snů (1900). Můžeme-li například ukázat, že člověk, který je na vědomé úrovni mírumilovný a svědomitý, má mocné podněty k zabíjení, pak už je druhořadé, zda tyto podněty odvodíme od „oidipské" nenávisti vůči otci, zdůvodníme je instinktem smrti, označíme je za výsledek jeho raněného narcismu, nebo jim připíšeme jiné příčiny. Freudova revoluce tkvěla v tom, že nám umožnila rozpoznat nevědomý aspekt lidského myšlení a energii, kterou člověk používá k tomu, aby vytěsnil s v á nepřijatelná přání. Freud ukázal, že dobré úmysly nic neznamenají, pokud skrývají nevědomá přání. Demaskoval „poctivou" nepoctivost tím, že ukázal, že nestačí mít „uvědomělé" ve vědomí. Byl prvním vědcem, který prozkoumal hlubiny lidského duševního světa, a z toho d ů v o d u měly jeho myšlenky tak silný vliv na umělce a spisovatele v době, kdy většina psychiatrů ještě odmítala brát jeho teorie vážně.

Freud šel ale ještě dál. Ukázal nejen to, že v člověku působí síly, kterých si není vědom, a že se racionalizacemi chrání před jejich plným uvědoměním, ale vysvětlil také, že tyto nevědomé síly jsou integrovány v systému, který pojmenoval „charakter", ovšem v novém, dynamickém smyslu." Freud začal vyvíjet tuto představu ve svém prvém pojednání o „análním charakteru". (S. Freud, 1908.) Ukázal, že určité charakterové rysy, jako svéhlavost, pořádkumilovnost a šetrnost, se velmi často objevují společně, takže tvoří určitý soubor charakterových rysů. Navíc byly společně s tímto souborem zjistitelné zvláštnosti při výchově dítěte k čistotě, to jest k ovládání řitního svěrače, a byly pozorovány určité způsoby chování, které měly vztah k vyprazdňování stolice. Prvním Freudovým krokem tedy bylo, že odhalil soubor určitých rysů v chování a že je vztáhl ke způsobu chování dítěte (které bylo částečně reakcí na požadavky vychovatelů) při vyprazdňování. Jeho dalším brilantním a tvořivým krokem bylo propojení obou těchto typů chování prostřednictvím teoretické úvahy založené na předpokladu v ý v o j e libida. Tento předpoklad zněl, že v rané fázi vývoje dítěte, když ústa přestala být hlavním orgánem rozkoše a uspokojení, se anální oblast stává důležitou erogenní zónou a většina libidinózních přání se vztahuje na proces zadržování a vyprazdňování výkalů. Vysvětlil soubor těchto rysů chování jako sublimaci nebo jako reaktivní výtvor proti libidóznímu uspokojení v anální oblasti. Svéhlavost a šetrnost pokládal za sublimaci původního odmítnutí vzdát se slasti ze zadržování stolice; úzkostlivá pořádkumilovnost je reaktivním výtvorem proti původnímu přání dítěte vyprazdňovat se zcela podle vlastní libosti. Freud ukázal, že tyto tři původní znaky souboru, o nichž se dříve soudilo, že jsou zcela na sobě nezávislé, jsou částmi jedné struktury nebo systému, protože všechny tři mají s v ů j původ v análním libidu, které se v těchto charakterových rysech projevuje, ať už přímo, anebo prostřednictvím reaktivního výtvoru či sublimací. Tak mohl Freud objasnit, proč jsou tyto charakterové rysy nabity energií a dají se jen těžko měnit.4' Jedním z nejdůležitějších doplňků byl pojem „orálně-sadistického" charakteru (který označuji jako vykořisťovatelský charakter). Existují ještě další podoby charakterových formací, podle toho, které aspekty si přejeme vyzdvihnout: například charakter autoritářský 5 ' (sadomasochistický), buřičský a revolucionářský, narcistický a incestní charakter. Tyto charakterové typy, které většinou nepatří do klasického psychoanalytického myšlení, vzájemně souvisí a přesahují se; jejich kombinací můžeme dospět k ještě úplnějšímu popisu určitého charakteru.

Freudovo teoretické vysvetlení charakterové struktury se zakládalo na tom, že libido (orální, anální a genitální) je zdrojem energie pro různé charakterové rysy. Ale i kdybychom nepřihlíželi k teorii libida, bude tento objev důležitý pro klinické pozorování syndromů, a skutečností také zůstane, že syndromy jsou napájeny ze společného zdroje energie. Pokoušel jsem se ukázat, že charakterové soubory jsou zakořeněny v určitých formách vztahu jedince k vnějšímu světu i k sobě samému a jsou jimi živeny; dále, že - pokud sociální skupina vykazuje společnou charakterovou strukturu („sociální charakter"), pak tyto společné socioekonomické podmínky vytvářejí sociální charakter všech členů skupiny. (E. Fromm, 1932,1936,1941,1947,1970; E. Fromm a M. Maccoby, 1970.)" Pojem charakteru je mimořádně důležitý, protože překračuje starou dichotomii: pud a prostředí. Sexuální p u d je ve Freudově systému považován za velmi tvárný a z velké části dotvářený vlivy prostředí. Proto byl charakter chápán jako v ý s l e d e k vzájemného působení p u d u a prostředí. Toto nové pojetí bylo umožněno tím, že Freud z a h r n u l všechny p u d y pod jeden jediný, a to sexuální (vedle p u d u sebezáchovy). Množství pudů, které nacházíme na seznamech starších instinktivistů, bylo pevně definováno, protože každý motiv chování se připisoval zvláštní vrozené pohnutce. Naproti tomu ve Freudově systému byly rozdíly mezi různými motivačními silami vysvětlovány jako v ý s l e d e k vlivu prostředí v libidu. Tak dalo paradoxně rozšíření pojmu sexuality Freudovi možnost otevřít dveře uznání vlivu prostředí daleko víc, než to bylo možné v předfreudovských teoriích pudu. Láska, něha, sadismus, masochismus, ctižádost, zvědavost, strach, soupeření - tyto pohnutky a mnoho dalších už nebyly připisovány každá svému specifickému p u d u , ale vlivu prostředí (zvlášť v l i v u důležitých lidí v raném dětství) skrze libido. Freud zůstal vědomě věrný filosofii svých učitelů, ale přijetím představy jediného nadřazeného p u d u překročil s v é vlastní instinktivistická stanovisko. Je pravda, že jeho myšlení bylo stále zatíženo přílišným důrazem na teorii libida, a je načase konečně zcela setřást tuto instinktivistickou přítěž. Teď mi jde hlavně o to, abych ukázal, že Freudův „instinktivismus" se silně odlišuje od instinktivismu tradičního a ve skutečnosti znamená počátek jeho překonávání. Z toho, co jsme zatím popsali, v y p l ý v á , že „charakter určuje chování", že charakterový rys, ať už je láskyplný nebo destruktivní, žene člověka, aby se choval určitým způsobem, a že se člověk cítí spokojeně, pokud se chová v souladu se svým charakterem. Ve skutečnosti můžeme z daného charakterového r y s u odvodit, jak by se příslušná osoba ráda chovala. Je ovšem třeba dodat: pokud by měla tu možnost.

Co znamená to „mít tu možnost"? Na tomto místě se musíme ještě jednou vrátit k jednomu ze základních Freudových pojmů, totiž k „principu reality", založeném na pudu sebezáchovy, proti „principu slasti", založeném na sexuálním pudu. Ať už nás pohání sexuální pud nebo nesexuální vášeň, v níž je zakořeněn určitý charakterový rys, v ž d y bude mít rozhodující význam konflikt mezi tím, co bychom chtěli dělat, a tím, co je v našem nejlepším zájmu. Nemůžeme se v ž d y c k y chovat způsobem, k jakému nás ženou naše vášně, protože musíme své chování v zájmu svého přežití do určitého stupně modifikovat. Průměrný člověk usiluje o kompromis mezi tím, k čemu ho nutí jeho charakter, a tím, co musí dělat, aby nenastaly nějaké nepříznivé důsledky. Stupeň, v jakém se člověk řídí diktátem svých zájmů (pudu sebezáchovy), může být samozřejmě různý. V jedné krajnosti je osobní zájem nulový; to platí pro mučedníka a pro určitý typ fanatického vraha. Druhou krajnost představuje „oportunista", jehož osobní zájmy zahrnují všechno, díky čemu by mohl být úspěšnější, oblíbenější nebo žít ve větším pohodlí. Mezi oba tyto extrémy můžeme zařadit všechny lidi, podle toho, jak se v nich mísí osobní zájmy a vášně zakořeněné v charakteru. Míra toho, nakolik člověk potlačuje své touhy dané vášněmi, nezávisí jen na vnitřních faktorech, ale také na dané situaci; když se situace změní, potlačená přání se vynoří do vědomí a nějak se projeví. To platí například pro člověka se sadomasochistickým charakterem. Všichni známe tento typ, který se plně podřizuje šéfovi, ale sadisticky tyranizuje svou ženu a děti. Jiný případ, který sem patří, je změna charakteru, která nastane při změně celkové sociální situace. Člověk se sadistickým charakterem, který se vydával za poníženého a dokonce laskavého člověka, se může stát v teroristické společnosti, v níž není sadismus odsuzovaný, nýbrž ceněný, pravým ďáblem. Jiný člověk může svůj sadistický charakter potlačit v celém svém chování, které ukazuje světu, ale přece jen ho projeví v jemném odstínu výrazu obličeje nebo ve zdánlivě neškodných, okrajových poznámkách. K potlačení charakterových rysů může dojít i z těch nejušlechtilejších pohnutek. Přestože je Ježíšovo učení stále součástí naší morálky, člověk, který by se jím řídil, by byl považován za blázna nebo „neurotika". Proto si mnozí lidé raději zdůvodňují své ušlechtilé, nesobecké pohnutky jako motivované vlastními zájmy. Tyto úvahy ukazují, že motivační síla charakterových rysů je v různém stupni ovlivněna vlastním zájmem. Vyplývá z nich, že charakter vytváří hlavní rysy lidského chování, které jsou ale omezeny a modifi-

kovány vlastním zájmem jedince v závislosti na daných okolnostech. Freudovou velkou zásluhou je, že nejen objevil charakterové rysy, které jsou podkladem chování, ale také vyvinul metody jejich zkoumání, například výklad snů, volné asociace nebo rozbor chybných v ý k o n ů a přeřeknutí. Zde leží základní rozdíl mezi behaviorismem a psychoanalytičkou charakterologií. Podmiňování funguje prostřednictvím apelu na vlastní zájem jedince, jako je potřeba potravy, jistoty, uznání nebo únik před bolestí. U zvířat je tento vlastní zájem tak silný, že při opakovaném a optimálním posilování určité reakce převládne nad instinkty, jako je sexualita nebo agrese. Přirozeně také člověk se chová tak, jak to odpovídá jeho vlastnímu zájmu, ale nedělá to vždycky a za každých okolností. Jedná také často podle svých vášní, jak nejnižších, tak nejušlechtilejších, a často je připravený - a schopný - dát v sázku svůj osobní zájem, vlastnictví i svobodu a sám život za svou lásku, p r a v d u nebo kvůli svým zásadám - nebo také za svou nenávist, chtivost, sadismus a destruktivitu. Právě v tomto rozdílu tkví důvod, proč se celé lidské chování nedá vysvětlit pouze pomocí podmiňování.

Shrnutí Na Freudových objevech bylo epochální to, že nalezl klíč k porozumění silám, vytvářejícím charakter člověka, a k protikladům vlastním lidské psychice. Objev nevědomých procesů, probíhajících v dynamicky pojatém charakteru, byl velice radikální, protože se týkal samotných kořenů lidského chování. Byl také zneklidňující, protože teď už se nikdo nemohl schovat za své dobré úmysly. A konečně byl nebezpečný, protože kdyby všichni skutečně věděli všechno, co by mohli vědět o sobě i o ostatních, pak by to otřáslo samotnými základy lidské společnosti. Postupně, jak začala být psychoanalýza úspěšná a uznávaná, ztratila své radikální jádro a zdůrazňovala spíše to, co bylo všeobecně přijatelné. Podržela si tu část nevědomého, kterou zdůrazňoval Freud, to jest sexuální pohnutky. Konzumní společnost opustila mnoho viktoriánských tabu (ne kvůli vlivu psychoanalýzy, ale z mnoha jiných důvodů, zakotvených ve struktuře této společnosti). Pro lidi přestalo být zneklidňující, když objevovali vlastní přání incestu, „strach z kastrace", „závist penisu". Ale objevit vytěsněné charakterové rysy jako narcismus, sadismus, touhu po moci, podřídivost, odcizení, lhostejnost, nevědomou zradu integrity jedince, iluzorní povahu našich představ

o skutečnosti, objevit tohle všechno sám v sobě, ve struktuře společnosti, ve vůdcích, za kterými člověk jde - to už představuje skutečný „společenský dynamit". Freud se zabýval pouze p u d o v ý m id. V té době to docela stačilo, protože tehdy neviděl žádný jiný způsob vysvětlování lidských vášní než pomocí pudů. Ale co bylo tehdy revoluční, je dnes konvenční. Místo aby byla p u d o v á teorie pokládána za pouhou hypotézu a zařazena do určité epochy, stala se svěrací kazajkou ortodoxní teorie p s y c h o a n a l ý z y a zpomalila další v ý v o j porozumění lidským vášním, o což Freudovi především šlo. Z těchto d ů v o d ů tvrdím, že klasifikace psychoanalýzy jako „instinktivistická" teorie, i k d y ž je po formální stránce správná, neodpovídá skutečné podstatě této teorie. Psychoanalýza je ve své podstatě teorií o nevědomých impulsech, o odporu projevit je navenek, o falzifikaci reality podle subjektivních potřeb a přání jedince („přenos"), o charakteru a o konfliktech mezi pohnutkami danými vášněmi, vycházejícími z charakterových r y s ů , a p u d e m sebezáchovy. V tomto opraveném smyslu (založeném na jádru Freudových objevů) je přístup této knihy k problému lidské agresivity a destruktivity psychoanalytický - a přitom není ani instinktivistický, ani behavioristický. Stále v y š š í počet psychoanalytiků se v z d á v á Freudovy teorie libida, ale často ji nenahrazují stejně přesným a systematickým teoretickým přístupem. „Popudy", o kterých mluví, nejsou dostatečně podloženy ani fyziologií, ani podmínkami lidské existence nebo adekvátní představou o společnosti. Často pak používají poněkud povrchní kategorie - například „soutěžení" Karen Horneyové - které se příliš neliší od „kulturních v z o r c ů " americké antropologie. Naopak řada psychoanalytiků - z nichž většinu ovlivnil Adolf Meyer - se vzdala Freudovy teorie libida a vytvořila něco, co pokládám za jeden z nejslibnějších a nejtvořivějších v ý v o j o v ý c h kroků psychoanalytické teorie. Vycházeli hlavně ze studií schizofrenických pacientů a došli k hlubšímu pochopení nevědomých procesů, jak probíhají ve vztazích mezi lidmi. Když se osvobodili od omezujícího v l i v u teorie libida a částečně od pojmů id, ego a superego, dokáží dobře popsat, co se odehrává ve vztahu dvou lidí a uvnitř každého z nich. Mezi vynikající představitele této školy kromě A d o l f a Meyera - patří Harry Stack Sullivan, Frieda Frommová-Reichmannová a Theodore Lidz. Podle mého názoru se nejpronikavější analýza podařila R. D. Laingovi, nejen proto, že radikálně zkoumal osobní a subjektivní faktory, ale i proto, že podává stejně radikální analýzu společenské situace, osvobozenou od nekritického přijímání současné společnosti jako normy duševního zdraví. Kromě v ý š e zmí-

něných představují další v ý v o j psychoanalýzy mezi jinými Winnicot, Faírbairn, Balint a Guntrip, kteří dospěli od teorie a terapie frustrace a ovládání p u d ů k „teorii a terapii, která povzbuzuje znovuzrození a růst autentického já v autentickém vztahu". (H. Guntrip, 1971.) Práce některých „existencialistů", například L. Binswangera, ve srovnání s nimi neposkytuje přesný popis mezilidských vztahů a přesné klinické údaje nahrazuje poněkud mlhavými filosofickými představami.

POZNÁMKY 1) Freud p o u ž í v á v ý r a z Trieb, který se většinou překládá jako p u d , ale myslí se tím p u d v širším smyslu než tělesně založený pud, který působí jako hnací síla, ale v ý s l e d n é chování neurčuje v ý h r a d n ě jen on. 2) Podrobnou analýzu Freudovy teorie agresivity naleznete v dodatku. 3) Freudovu teorii charakteru m ů ž e m e snáze pochopit pomocí „systémové teorie", která se vyvíjela od začátku dvacátých let našeho století a byla v e l m i p o d n ě t n á pro v ě d e c k é myšlení některých přírodních věd, například biologie a neurofyziologie, a také pro některé oblasti sociologie. Neschopnost porozumět s y s t é m o v é m u myšlení by mohla působit, že l i d é tak málo chápou F r e u d o v u charakterologii, stejně jako Marxovu sociologii, která je založena na pojetí společnosti jako systému. P. Weiss přišel se všeobecnou teorií zvířecího chování. (P. Weiss, 1925.) Ve d v o u novějších pojednáních p o d á v á krátký, výstižný přehled o s v ý c h názorech na p o v a h u tohoto systému, který představuje nejlepší ú v o d do tohoto tématu, jaký znám. (P. Weiss, 1967, 1970.) Srov. také L. von Bertalanffy (1968) a C. W. C h u r m a n (1968). 4) Později b y l y k p ů v o d n í m u s y n d r o m u přidány ještě další rysy: přehnaná čistota a puntičkářství. Také ty je třeba chápat jako reakce na p ů v o d n í anální podněty. 5) Toto pojetí jsem rozvinul ve v ý z k u m u německých d ě l n í k ů a zaměstnanců (E. Fromm, 1936), viz p o z n á m k u 8 na str. 77; srov. také E. F r o m m (1932,1941,1970). T. W. A d o r n o aj. (1950) zpracovali v určitém o h l e d u stejné téma jako já ve s v é m dřívějším v ý z k u m u autoritativního charakteru dělníků a zaměstnanců, ale nepřistupovali k tématu psychoanalytičky a nemají dynamické pojetí charakteru. 6) Erik H. Erikson (1964) v p o z d n í m stádiu v ý v o j e své teorie dospěl k p o d o b n é m u pojetí, k d y ž m l u v í o „modalitách" z p ů s o b ů chování, ale n e v y t y č u j e příliš jasně odlišnost od Freuda. Na Indiánech kmene Yurok demonstroval, že charakter není určen fixací libida, a zavrhuje podstatnou část teorie libida ve prospěch sociálních faktorů.

DRUHÝ DÍL DŮKAZY PROTI INSTINKTIVISMU

5. NEUROFYZIOLOGIE V tomto oddíle chceme ukázat, že důležité údaje neurofyziologie, psychologie zvířat, paleontologie a antropologie nemluví pro hypotézu, že člověku je vrozený spontánní pud agresivity, působící bez ohledu na okolnosti. Vztah mezi psychologií a neurofyziologií Než začneme s probíráním neurofyziologických údajů, je třeba říci několik slov o vztahu mezi psychologií, vědou o duši, a neurologií, vědou o nervovém systému. Každá věda má svůj vlastní předmět výzkumu, své vlastní metody, a směr, kterým se ubírá, je určován použitelností jejích metod na její údaje. Nelze očekávat, že neurolog se dá cestou, která se zdá být nejvýhodnější z hlediska psychologa, a obráceně. Můžeme ale očekávat, že obě vědy zůstanou v těsném vzájemném kontaktu a že se budou podporovat. To však je možné jen tehdy, k d y ž obě strany mají o sobě základní znalosti, které jim přinejmenším umožňují rozumět řeči druhé strany a oceňovat její základní objevy. Kdyby badatelé obou vědních oblastí byli v tak těsném vzájemném kontaktu, zjistili by, že existují oblasti, v nichž poznatky jedné vědy lze uvést do vztahu s poznatky druhé vědy; to je například možné u problému obranné agrese. Ve většině případů však jsou psychologické a neurofyziologické výzkumy a jejich myšlenkové světy na hony vzdálené a neurolog v současné době nedokáže poskytnout psychologovi informace například o neurofyziologickém protějšku vášní, jako jsou destruktivita, sadismus, masochismus nebo narcismus," a také psycholog sotva může pomoci neurofyziologovi. Zdá se, jako by se každá věda rozvíjela svým způso-

bem a starala se o řešení svých vlastních problémů, dokud se obě v budoucnu nevyvinou natolik, že začnou řešit stejné problémy různými metodami a dokáží uvést své výsledky do vzájemného vztahu. Bylo by jistě absurdní, kdyby jedna z věd vyčkávala, dokud druhá nepřinese pro své hypotézy pozitivní nebo negativní doklady. Pokud nějaká psychologická teorie není v rozporu s jasnými neurofyziologickými důkazy, musí mít psycholog ke s v ý m poznatkům jen běžnou míru vědecké skepse, pokud jsou ovšem založeny na adekvátním pozorování a interpretaci dat. R. B. Livingston se v y j a d ř u j e k vztahu obou věd následujícím způsobem: Mezi p s y c h o l o g i í a n e u r o f y z i o l o g i í nastane s k u t e č n é s p o j e n í tehdy, až b u d e v o b o u disciplínách d o m a v e l k ý počet vědců. Nakolik stabilní a u ž i t e č n é b u d e t a k o v é s p o j e n í , t o t e p r v e u v i d í m e . V í m e však, ž e n o v é v ý z k u m n é oblasti s e o b j e v u j í v p ř í p a d e c h , k d y v ě d c i z k o u m a j í c í chování m o h o u manipulovat mozkem a vědci zkoumající mozek mohou využít p ř e d s t a v a m e t o d z v ý z k u m ů chování. M n o h o z tradiční identifikace o b o u v ě d n í c h o b o r ů se ztratilo. Měli b y c h o m se snažit s k o n c o v a t s izolací o b o u o b o r ů , s n e v r a ž i v o s t í a s o u p e ř e n í m m e z i o b ě m a d i s c i p l í n a m i . Proti k o m u se b r á n í m e ? Jen proti vlastní n e v ě d o m o s t i . Přes p o k r o k y n e j n o v ě j š í d o b y j e d o s u d v e s v ě t ě k d i s p o z i c i p o m ě r n ě m á l o p r o s t ř e d k ů na z á k l a d n í v ý z k u m v oblasti p s y c h o l o g i e i n e u r o f y z i o logie. P r o b l é m y , které by se m ě l y řešit, j s o u o b r o v s k é . K v ě t š í m u poroz u m ě n í m ů ž e m e d o s p ě t jen t e h d y , b u d e m e - l i m o d i f i k o v a t naše současn é p ř e d s t a v y . A t o s e z a s e m ů ž e p o d a ř i t jen p r o s t ř e d n i c t v í m n á p a d i t é e x p e r i m e n t á l n í i teoretické práce. (R. B. L i v i n g s t o n , 1962.)

Mnozí lidé se mylně domnívají, a populárně vědecké zprávy je v tom občas podporují, že neurofyziologové už našli na problém lidského chovám mnoho odpovědí. Většina badatelů v oblasti neurologie má však zcela jiné stanovisko. T. H. Bullock, odborník na nervové systémy bezobratlých živočichů, elektrických rejnoků a mořských savců, začíná své pojednání Vývoj neurofyziologických mechanismů „popřením naší schopnosti přispět v současném okamžiku ke skutečnému řešení těchto problémů něčím rozhodujícím", a pokračuje tvrzením, „že v podstatě nemáme jasnější povědomí o mechanismu procesu učení na úrovni neuronů, o fyziologickém základu instinktivního chování ani o nějakých složitějších způsobech chování". (T. H. Bullock, 1962.)2' Podobně říká Birger Kaada: N a š e v ě d o m o s t i a p ř e d s t a v y o tom, jak je a g r e s i v n í c h o v á n í p o d l o ž e n o f u n k c e m i c e n t r á l n í h o n e r v o v é h o s y s t é m u , jsou o m e z e n é tím, ž e vět-

šina našich i n f o r m a c í b y l a z í s k á n a e x p e r i m e n t y na zvířatech. Proto nev í m e téměř nic o v z t a h u centrálního n e r v o v é h o s y s t é m u k „cítění" n e b o „náklonnosti". Jsme ú p l n ě o d k á z á n i na p o z o r o v á n í , e x p e r i m e n t á l n í anal ý z u c h o v á n í a v ý r a z ů a na o b j e k t i v n í z a z n a m e n á v á n í p e r i f e r n í c h tělesn ý c h z m ě n . Je zřejmé, že ani tyto p o s t u p y n e j s o u s p o l e h l i v é , a p ř e s rozsáhlé úsilí v ý z k u m n í k ů j e stále těžké i n t e r p r e t o v a t c h o v á n í j e n p o m o c í těchto v o d í t e k . (B. Kaada, 1967.)

Jeden z nejvěhlasnějších neurologů, W. Penfield, dochází ke stejnému závěru: K d o d o u f á , že v y ř e š í p r o b l é m n e u r o f y z i o l o g i e mysli, je jako č l o v ě k stojící na ú p a t í hory. Stojí v p r ů s e k u , který u d ě l a l v p o d h ů ř í , a d í v á se k vrcholu, n a který chce v y s t o u p i t . A l e n e j v y š š í v r c h o l e k j e skryt v e v ě č n ý c h oblacích a m n o h o lidí s e d o m n í v á , ž e jej n i k d y n e l z e d o b ý t . P o k u d n ě k d y nadejde den, k d y člověk dospěje k p l n é m u p o c h o p e n í vlastního m o z k u a d u c h a , b u d e to m o ž n á jeho největší ú s p ě c h a konečná, n e j v y š š í meta. Pro v ý z k u m n í k a existuje v e v ě d e c k é práci jen j e d n a m e t o d a : p o z o r o vání přírodních jevů, po kterém m u s í následovat srovnávací analýza a p o k u s y na základě dobře promyšlené hypotézy. Neurofyziologové, kteří s e p o c t i v ě p ř i d r ž u j í p r a v i d e l v ě d e c k é m e t o d y , n e b u d o u předstírat, ž e d o k á ž í o d p o v ě d ě t tyto o t á z k y n a z á k l a d ě s v é v l a s t n í v ě d e c k é práce. (W. Penfield, 1960.) 3 '

Mnoho neurologů se vyjádřilo více nebo méně pesimisticky o možnosti sblížení neurologie a psychologie obecně, a zvláště k možnosti přispění dnešní neurofyziologie k objasnění lidského chování. Tento pesimismus vyjádřili H. von Foerster a T. Melnechuk, 4 ' H. R. Maturana, jakož i F. C. Varela (v tisku).5' Také F. G. Worden se vyjádřil kriticky, když napsal: „Uvádějí se příklady z neurologického výzkumu, které ilustrují, že jak se vědci začínají stále bezprostředněji zabývat vědomými jevy, představují pro ně nedostatky materialistické doktríny stále větší překážku a objevuje se potřeba hledat 6 lepší myšlenkové systémy." (F. G. Worden, publikace se připravuje.) ' Z řady ústních i písemných sdělení neurologů jsem nabyl dojmu, že tento střízlivý pohled má stále více výzkumníků. Mozek je stále více chápán jako celek, jako jediný celistvý systém, takže chování nelze vysvětlit odkazem na jeho jednotlivé části. Přesvědčivé údaje, které mluví pro tento názor, byly zveřejněny E. Valensteinem (1968), který ukázal, že předpokládaná hypotalamická „centra" hladu, žízně, sexuality a podobně, pokud vůbec existují, nemají tak čistou podobu, jak se mě-

lo původně za to - stimulace „centra" pro určité chování totiž může vyvolat chování, jež přísluší jinému centru, pokud dané prostředí poskytuje podněty pro toto druhé centrum. D. Ploog (1970) ukázal, že „agres i " (přesněji řečeno neverbální komunikaci hrozby) opičky smrtihlava nebere druhá opice vážně, vychází-li hrozba od opice, která stojí v sociální hierarchii níž. Tyto skutečnosti jsou v souladu s holistickým názorem, že mozek při rozvažování, jaký příkaz vydat, se neřídí jediným podnětem, ale že v ý z n a m podnětu je modifikován celkovým stavem okamžitého fyzického a sociálního prostředí. Tato skepse ohledně schopnosti neurofyziologie vysvětlit adekvátně lidské chování neznamená, že se tím popírá relativní platnost mnoha experimentálních objevů posledních desetiletí. Tyto objevy mají dostatečnou hodnotu, aby nám poskytly důležitá vodítka k pochopení jednoho typu agrese - agrese obranné, přestože je možná bude třeba nově formulovat a integrovat do globálnějšího pohledu na tuto tématiku.

Mozek jako základna p r o agresivní chování 7 ' Výzkum vztahu mezi funkcemi mozku a chováním byl veden především Darwinovou tezí, že struktura a funkce mozku jsou řízeny principem snahy jedince a druhu o přežití. Od té doby se neurofyziologové soustředili hlavně na vyhledávání mozkových oblastí, které jsou nositeli nejzákladnějších podnětů a chování a jsou nutné pro přežití. Všeobecně panuje shoda s MacLeanovým výrokem, který tyto základní mozkové mechanismy označil jako čtyři F: „feeding, fighting, fleeing a ... performance ofsexual activities", tedy „přijímání potravy, boj, útěk před nebezpečím a... sexuální činnost". (P. D. MacLean, 1958.) Je zřejmé, že tyto činnosti jsou pro fyzické přežití jedince a d r u h u životně nezbytné. (Tím, že člověk má kromě tělesného přežití další základní potřeby, jejichž uspokojování je pro jeho fungování jako celku nutné, se budeme zabývat později.) Pokud jde o agresi a útěk, ukazují práce některých badatelů - jako práce R. Hesse, J. Oldse, R. G. Heathe, J. M. R. Delgada a dalších, že tyto reakce jsou řízeny z různých oblastí mozku. 8 ' Ukázalo se například, že reakce hněvu a odpovídající agresivní chování mohou být aktivovány přímým elektrickým drážděním různých mozkových oblastí, například a m y g d a l y laterálního hypotalamu, některých částí mesencefalu a centrální oblasti šedé kůry; zároveň mohou být tlumeny stimulací jiných struktur jako septa, cingulárního závitu a nucleus caudatus. 1 " Něk-

teří badatelé dokázali s velkou chirurgickou zručností implantovat elektrody do mnoha různých oblastí mozku. , n ) Mohli činit pozorování dvěma směry. Stimulací určité oblasti slabým elektrickým napětím mohli pozorovat změny chování u zvířat a později i u lidí. Mohli například demonstrovat vyvolání silně agresivního chování přímou elektrickou stimulací určitých oblastí a tlumení agrese stimulací určitých jiných zón. Zároveň byli s to měřit elektrickou aktivitu různých mozkových oblastí, k d y ž byly ve zkoumaném jedinci vnějšfmi podněty vyvolány emoce jako zlost, strach, rozkoš a podobně. Mohli také pozorovat trvalé účinky, způsobené zničením určitých mozkových oblastí. Je opravdu působivé, jsme-li svědky toho, jak relativně malé zvýšení elektrického náboje v elektrodě, implantované do mozkové oblasti spojené s agresí, může vyvolat náhlý výbuch nekontrolovatelného, vražedného vzteku, a jak snížení elektrické stimulace, popřípadě stimulace centra inhibujícího agresi, dokáže stejně rychle agresivní reakci zastavit. Delgadův efektní pokus, ve kterém zastavil útočícího býka stimulací centra inhibujícího agresi (pomocí dálkového ovládání), v y v o l a l v široké veřejnosti značný zájem. (J. M. R. Delgado, 1969.) To, že se určitá reakce v jistých m o z k o v ý c h zónách aktivuje a v jiných tlumí, se zdaleka netýká jen agrese. Stejná d v o j í reakce existuje také u jiných podnětů. Mozek je organizován jako duální systém. Pokud nedostává specifická podráždění (vnější nebo vnitřní), je ve v z t a h u k agresi ve stavu nestálé rovnováhy, protože aktivační a tlumivé oblasti se vzájemně vyvažují. To vidíme zvlášť zřetelně, je-li aktivační nebo tlumivá oblast zničena. Heinrich Klúver a P. C. Bucy (1934) poprvé ukázali ve svých klasických pokusech, že například zničení amygdaly změnila zvířata (makaky rhesus, rosomáky, divoké kočky, krysy a jiné) tak, že ztratila aspoň přechodně schopnost p r u d k ý c h , agresivních reakcí i při silné provokaci.'" Na druhé straně zničení oblastí tlumících agresi, jako například malých zón ventromediálního jádra hypotalamu, způsobilo u koček a krys permanentní agresivitu. Vzhledem k duální organizaci mozku se naskýtá rozhodující otázka: které faktory ruší rovnováhu a vyvolávají otevřenou zlost a odpovídající násilné chování? Viděli jsme, že poruchy rovnováhy tohoto druhu mohou být vyvolány buď elektrickým drážděním, nebo zničením některé z tlumivých oblastí (když nepřihlížíme k hormonálním a metabolickým změnám). Mark a Ervin zdůrazňují, že taková porucha rovnováhy může být také vyvolána různými druhy mozkových onemocnění, které mění normální průběh mozkových dějů.

Avšak které podmínky mění rovnováhu a mobilizují agresi, když nepřihlížíme k uvedeným dvěma příkladům, z nichž jeden je experimentální a d r u h ý patologický? Jaké jsou příčiny „vrozené" agrese u zvířat a lidí?

Obranná f u n k c e agrese Shrneme-li neurofyziologickou a psychologickou literaturu o lidské agresi, zdá se být nevyhnutelným závěrem, že agresivní chování živočichů je reakcí na všechny typy ohrožení života, nebo jak bych to raději formuloval obecněji, životně důležitých zájmů živočicha - ať už jako jedince nebo příslušníka biologického druhu. Tato všeobecná definice zahrnuje různé situace. Nejsamozřejmější je přímé ohrožení života jedince nebo ohrožení jeho sexuálních potřeb či potřeby potravy; složitější situaci představuje „zhušťování populace", které působí jako ohrožení potřeby prostoru, popřípadě sociální struktury skupiny. Všem podmínkám vyvolávajícím agresivní chování je však společné, že ohrožují životně důležité z á j m y živočicha. Mobilizace agrese v odpovídajících oblastech mozku tedy nastává v zájmu života, jako reakce na ohrožení jedince nebo druhu, to znamená, že fylogenetický naprogramovaná agrese, jak se vyskytuje u zvířat a u člověka, je biologicky přizpůsobená obranná reakce. To nás nemůže udivit, k d y ž si připomeneme Darwinův přístup k vývoji mozku. Protože funkce mozku tkví v zajištění přežití, je třeba očekávat, že mozek bude bezprostředně reagovat na každé ohrožení života. A g r e s e rozhodně není jedinou reakcí na ohrožení. Zvíře reaguje na ohrožení své existence buď zlostí a útokem, nebo strachem a útěkem. Zdá se, že útěk je dokonce častější formou reakce, kromě situace, kdy zvíře nemá možnost útěku, a proto bojuje - je to jeho poslední možnost. Hess jako první objevil, že kočka při elektrické stimulaci určitých oblastí hypotalamu reaguje buď útokem, nebo útěkem. Proto zahrnul obě tyto f o r m y chování do kategorie „obranné reakce", aby tím naznačil, že obě reakce slouží zvířeti k obraně života. Nervová centra útoku a útěku leží těsně vedle sebe, jsou však zřetelně oddělená. Po průkopnické práci, vykonané W. R. Hessem, H. W. Magounem a jinými, se této otázce věnovali mnozí další, především Hunsperger se svou s k u p i n o u v Hessově laboratoři a Romaniuk, Levinson a Flynn.' 2 1 1 k d y ž výzkumníci dospěli k poněkud různým výsledkům, potvrdili základní Hessovy poznatky. Mark a Ervin shrnují současný stav znalostí v následujícím odstavci:

K a ž d é z v í ř e , b e z o h l e d u n a d r u h , r e a g u j e n a ú t o k o h r o ž u j í c í j e h o živ o t j e d n o u z e d v o u f o r e m c h o v á n í : b u ď ú t ě k e m , n e b o agresí a n á s i l í m , t o z n a m e n á b o j e m . Při ř í z e n í j a k é h o k o l i v c h o v á n í f u n g u j e m o z e k j a k o celistvá j e d n o t k a , v d ů s l e d k u t o h o j s o u m o z k o v é m e c h a n i s m y , které spouštějí, p o p ř í p a d ě b r z d í tyto d v ě r ů z n é f o r m y s e b e z á c h o v y , v t ě s n é m v z á j e m n é m s p o j e n í , a také j s o u ú z c e p r o p o j e n y s ostatními č á s t m i m o z k u . Jejich s p r á v n é f u n g o v á n í z á v i s í n a s y n c h r o n i z a c i m n o h a s l o ž i t ý c h a j e m n ě v y v á ž e n ý c h s u b s y s t é m ů . (V. H. Mark a F. R. Ervin, 1970.)

Instinkt „útěku" Zjištění, že boj a útěk jsou obranné reakce, vrhají na instinktivistické teorie o agresi zvláštní světlo. Podnět k útěku hraje - neurofyziologicky i z hlediska chování - v chování zvířete stejnou nebo větší roli jako podnět k boji. Neurofyziologicky jsou oba podněty integrovány naprosto stejně, neexistuje žádný důvod k předpokladu, že agrese je „přirozenější" než útěk. Proč tedy hovoří instinktivisté o intenzitě vrozených agresivních podnětů, ale ne o vrozeném puzení k útěku? Kdybychom chtěli přenést ú v a h y těchto badatelů z i m p u l s ů k boji na impulsy k útěku, došli bychom k následujícímu prohlášení: „Člověk je řízen vrozeným podnětem utéct. Může se pokusit tento p o d n ě t ovládnout, ale sebekontrola bude relativně neúčinná, i k d y ž existují způsoby, jak tento 'útěkový instinkt' utlumit." Ve srovnání s důležitostí, kterou přičítáme vrozené lidské agresi jako jednomu z nejvážnějších problémů života společnosti, a to od náboženských názorů až po Lorenzovu vědeckou práci, by mohla teorie „nekontrolovatelného útěkového instinktu" působit komicky, ale z neurofyziologického hlediska je stejně hodnotná jako teorie „nekontrolovatelné agrese". Z biologického hlediska se dokonce dá říci, že útěk slouží sebezáchově lépe než boj. Pro politické nebo vojenské vůdce to možná ani nezní komicky, ale dost rozumně. Ze zkušenosti vědí, že lidská povaha nemá mnoho sklonů k hrdinství a že je třeba mnohých opatření, aby přiměli člověka bojovat a aby mu zabránili utéci ve snaze zachránit si život. Člověk, studující dějiny, by se mohl ptát, zda se útěkový instinkt neprojevil jako přinejmenším právě tak mocný jako bojový instinkt. Mohl by dojít k závěru, že dějiny nebyly určovány pudem agrese tolik jako snahami potlačovat útěkový instinkt člověka. Mohl by dokonce vydedukovat, že mnoho společenských opatření a ideologického úsilí slouží z velké části tomuto cíli. Lidem se muselo často hrozit smrtí, aby se

u nich vzbudil pocit úcty k moudrosti a moci jejich vůdců a aby uvěřili v hodnotu „cti". Lidé byli terorizováni hrozbami, že budou označeni jako zbabělci nebo zrádci, nebo byli prostě opíjeni alkoholem a nadějí na kořist a ženy. Historická analýza by mohla ukázat, že potlačení útěkového podnětu a zdánlivé převládnutí bojového podnětu je způsobeno spíš kulturními než biologickými faktory. Těmito úvahami bych pouze chtěl ukázat etologické odchylky v pojmu Homo agressivus; základní skutečností zůstává, že mozek zvířat a lidí má zabudované nervové mechanismy, které mobilizují agresivní chování (anebo útěk) jako reakci na ohrožení života jedince nebo druhu, a že tento druh agrese je biologicky přizpůsobivý a slouží životu.

Masožravci a agrese Existuje ještě jiný druh agrese, který způsobil mnoho zmatku: agrese dravých zvířat, predátorů. Zoologicky jsou dobře definováni. Mezi šelmy patří například kočky, hyeny, vlci a medvědi. 131 Rychle přibývá experimentálních důkazů, které ukazují, že neurologická báze agrese predátorů se liší od obranné agrese. 141 Lorenz zastává z etologického hlediska stejný názor: Motivace l o v c e s e z á s a d n ě liší o d p o h n u t e k b o j o v n í k a . Buvol, kterého s k o l í l e v , v š e l m ě v y v o l á v á stejně m á l o a g r e s e j a k o v e m n ě p ě k n ý krocan, k t e r é h o j s e m p r á v ě s p o t ě š e n í m v i d ě l z a v ě š e n é h o v e š p i ž í r n ě . U ž z p o h y b o v ý c h p r o j e v ů živočicha l z e zřetelně odečíst r o z d í l n é v n i t ř n í poh n u t k y . Pes, který se s l o v e c k o u v á š n í v r h á na zajíce, má stejný v ý r a z rad o s t n é h o napětí, s j a k ý m z d r a v í s v é h o pána nebo s jakým očekává vyt o u ž e n o u o d m ě n u . Také z v ý r a z u lva těsně p ř e d s k o k e m na kořist, který p o z o r u j e m e n a m n o h a v y n i k a j í c í c h fotografiích, m ů ž e m e poznat, ž e necítí ž á d n o u zlost. Vrčení, s k l o p e n é u š i a jiné z n á m é p r o j e v y b o j o v é h o c h o v á n í š e l e m p o z o r u j e m e jen t e h d y , k d y ž s e setkají s m i m o ř á d n ě siln o u a b r á n í c í se kořistí - a i t e h d y jen v náznacích. (K. Lorenz, 1963.)

K. E. Moyer rozlišuje na podkladě dostupných dat o neurofyziologickém základu různých druhů agrese lovecké chování dravých zvířat od jiných druhů agrese a uzavírá, že „experimentální nálezy stále jasněji ukazují, že neurologický základ agrese šelem se liší od jiných druhů agrese". (K. E. Moyer, 1968.) Chování dravců má nejen svůj vlastní neurofyziologický základ, který se liší od základu pro obrannou agresi, ale celé chování je jiné. Zvíře

neprojevuje žádnou zlost a jeho chování nelze zaměnit s chováním při boji. Chování při lovu je účelné, přesné a zaměřené k dosažení cíle získání potravy. Jakmile je cíle dosaženo, veškeré napětí mizí. Instinkt predátora není instinktem obranným, který je společný všem zvířatům, ale instinktem potravním, společným určitým druhům zvířat, která jsou morfologicky pro tento úkol vybavena. Chování dravců je přirozeně agresivní, 15 'je však třeba dodat, že se tato agrese liší od agrese spojené se zlostí, jakou vyvolává ohrožení. Blíží se tomu, co je někdy nazýváno „instrumentální agresí", to znamená agresí, která slouží dosažení určitého cíle. Tento typ agrese ostatním druhům zvířat chybí. Rozlišení obranné agrese od agrese predátorů je pro problém lidské agrese důležité, protože člověk není fylogenetický dravec, a proto jeho agrese, pokud jde o její neurofyziologické zdroje, není stejného typu jako agrese šelem. Neměli bychom zapomínat, že lidský chrup „je jen špatně přizpůsoben masožravým zvyklostem člověka a stále má podobu chrupu našich dávných předků, kteří se živili plody a zeleninou. Je také zajímavé, že lidský trávicí systém vykazuje všechny fyziologické znaky býložravce a ne znaky mäsožravce". (J. Napier, 1970.) Potrava primitivních lovců a sběračů byla nejméně ze sedmdesáti pěti procent vegetariánská a obsahovala pouze 25 procent nebo ještě méně masa. 16 'Podle I. De Vore: Potrava v š e c h p r i m á t ů starého světa sestávala v p o d s t a t ě z rostlin. Totéž platí p r o v š e c h n y d n e š n í lidi s n e j p r i m i t i v n ě j š í m i f o r m a m i h o s p o d a ření, totiž pro přežívající k m e n y l o v c ů a sběračů, s v ý j i m k o u a r k t i c k ý c h E s k y m á k ů . . . I k d y ž b u d o u c í a r c h e o l o g o v é , kteří s t u d u j í d n e š n í K ř o v á ky, b y s e m o h l i d o m n í v a t , ž e k a m e n y , které b u d o u n a l é z a t s p o l e č n ě s h r o t y š í p ů , b y l y p o u ž í v á n y k d r c e n í kostí a z í s k á v á n í m o r k u , ve s k u tečnosti je u ž í v a j í ž e n y k l o u s k á n í ořechů, jež tvoří o s m d e s á t p r o c e n t potravy K ř o v á k ů . (I. De Vore, 1970.)

Přesto snad nic nepřispělo víc k představě silné vrozené agresivity zvířat - a nepřímo také člověka - jako obraz šelmy. Důvod tohoto předsudku nemusíme hledat daleko. Člověk se už po mnoho tisíciletí obklopuje ochočenými domácími zvířaty - jako je pes a kočka - která patří k dravcům. To byl také důvod, proč si je člověk ochočil. Psa užívá k lovu jiných zvířat a k útokům na lidi, kteří ho ohrožují. Kočku užívá k lovu myší a krys. Na druhé straně v člověku vyvolávala silný dojem agresivita vlka, který byl hlavním nepřítelem jeho stád, nebo agresivita lišky, která požírala jeho slepice.17' Zvířata, která byla člověku nejblíže, byly tedy šelmy, a člověk

nemohl dost dobře rozlišovat mezi agresivitou vlastní predátorům a agresivitou obrannou, protože oba typy agrese vedly k zabíjení. Nepozoroval také tato zvířata v jejich přirozeném prostředí a nemohl poznat jejich společenské uspořádání a vzájemné přátelské chování. Závěr, k němuž jsme dospěli na základě neurofyziologických údajů, je v podstatě týž, který zastávají dva vynikající výzkumníci agrese, J. P. Scott a Leonard Berkowitz, ačkoli každý z nich vychází z jiného teoretického rámce. Scott píše: „Člověk, který má to štěstí, že žije v prostředí, které ho ničím nepodněcuje k boji, neutrpí nikdy žádnou fyziologickou nebo nervovou škodu kvůli tomu, že nikdy nebojuje. Je to úplně jiná situace než u fyziologie přijímání potravy, kde vnitřní metabolické procesy vedou k určitým fyziologickým změnám, jež nakonec vyvolají hlad a stimulaci k jídlu, aniž to vyžaduje nějakou změnu vnějšího prostředí." (J. P. Scott, 1958.) Berkowitz hovoří o „schématu řazení", „pohotovosti" k agresivní reakci na určitá podráždění, nikoli o „agresivní energii", která by se předávala geneticky. (L. Berkowitz, 1967.) Neurologické údaje, které jsme zde probrali, nám pomohly vytvořit pojem jednoho druhu agrese, a to obranné agrese, biologicky adaptivní reakce sloužící přežití. Tyto údaje nám pomohly ukázat, že člověk je v y b a v e n potenciální agresivitou, která se mobilizuje ohrožením jeho životně důležitých zájmů. Žádné z těchto neurofyziologických údajů se však nevztahují k typu agrese, která je příznačná pouze pro člověka a kterou nesdílí s jinými savci: jde o jeho sklon zabíjet a mučit bez „příčiny", samoúčelně, ne k obraně života, ale čistě proto, že sama agrese přináší člověku potěšení. Neurologie se ještě těmito vášněmi nezabývala (s výjimkou těch, které jsou způsobeny poruchami mozku), můžeme však s jistotou tvrdit, že Lorenzova instinktivisticky-hydraulická interpretace nezapadá do představ o funkcích mozku, jak je chápe většina neurofyziologů, a že ji neurofyziologické údaje nepotvrzují.

POZNÁMKY 1) Toto obecné tvrzení je třeba upřesnit odkazem na pokusy zesnulého Raula Hernandéze Peóna, který usiloval o odhalení neurofyziologického ekvivalentu snění, dále na neurofyziologické studie R. G. Healthe, zabývající se tématy schizofrenie a nudy, i na P. D. Mac-

Leanovy pokusy najít neurofyziologícká vysvětlení paranoie. Vlastní Freudův příspěvek k neurofyziologii byl prodiskutován K. Pribramem (1962). Srov. také P. Ammachera (1962) o v ý z n a m u neurologických podkladů Freudovy práce; viz také R. R. Holt (1965). 2) Nověji Bullock upřesnil toto tvrzení, na kterém v podstatě trvá, p o n ě k u d optimističtější p o z n á m k o u : „Od roku 1958 neurologie urazila d l o u h o u cestu k p o c h o p e n í některých vyšších nervových funkcí, jako je ovládání emocí nebo rozpoznávání, a v ý z n a m n ě pokročila v p o r o z u m ě n í asociačních mechanismů, i k d y ž ne p ř í m o samotného procesu učení. Jsme na nejlepší cestě k vytvoření skutečně platných názorů na otázku, co tvoří biologické základy agrese a zda přitom jde o hydraulický mechanismus a je-li vrozený." (Osobní sdělení dr. T. Melnechukovi, který mi o tom napsal.) 3) Chceme-li vytvořit v ě d u o člověku, m u s í m e integrovat nejen neurologii a psychologii, ale ještě m n o h o jiných vědních oborů - například paleontologii, antropologii, dějiny, dějiny náboženství (mýty a rituály), biologii, fyziologii a genetiku. Předmětem „ v ě d y o člověk u " je člověk - jako celistvá, biologicky a historicky se vyvíjející bytost, která je pochopitelná, jen k d y ž poznáme vzájemné propojení všech těchto aspektů, budeme-li pohlížet na člověka jako na proces, který probíhá uvnitř komplexního systému s mnoha subsystémy. „Vědy o chování" (psychologie a sociologie) se zajímají hlavně o to, co člověk dělá a jak ho m ů ž e m e k určitému chování přimět, ne tak o d ů v o d y jeho chování nebo o to, k ý m je. Do velké míry se staly překážkou a náhradou rozvíjení integrované v ě d y o člověku. 4) Osobní sdělení H. von Foerstera a T. Melnechuka. 5), 6) Chtěl bych poděkovat autorům, že mi dovolili nahlédnout do svých rukopisů před jejich zveřejněním. 7) V této diskusi se b u d u zabývat jen nejdůležitějšími a obecně u z n á v a n ý m i údaji. V této oblasti byla vykonána v posledních dvaceti letech tak obrovská práce, že zabývat se stovkami jednotlivých problémů by přesáhlo mé síly. Nemá také smysl citovat celou rozsáhlou literaturu o tomto tématu, protože odkazy najdete v pracích, o kterých se zmiňuji. 8) Někteří z uvedených autorů se domnívají, že výraz „řízený" je zcela neadekvátní. Podle nich je reakce vyvolána procesy, které probíhají v jiných částech mozku, jež interagují s oblastí, která je stimulována. 9) Také neokortex má převážně stimulační účinek na zlostné chování. Srov. p o k u s y K. Ackerta s odstraněním neokortexu z temporálního pólu. (Ackert K., 1967.) 10) Srov. W. R. Hess (1954), J. Olds a P. Milner (1954), R. G. Heath (ed.) (1962), J. M. R. Delgado (1967,1969 s rozsáhlou bibliografií). Srov. kromě toho nedávno se objevivší dílo W. H. Marka a F. R. Ervina (1970), které obsahuje jasné, zhuštěné a i laikovi snadno srozumitelné podstatné údaje neurofyziologie, vztahující se k agresivnímu chování. 11) Srov. V. H. Mark a F. R. Ervin (1970). 12) Srov. podrobný přehled o těchto v ý z k u m n ý c h pracech u B. Kaady (1967).

13) Medvědy lze z tohoto hlediska těžko jednoznačně zařadit. Někteří medvědi jsou všežravci, zabíjejí menší nebo poraněná zvířata a žerou jejich maso, neloví však kořist tak jako například lvi. Na d r u h é straně lední m e d v ě d , který žije v extrémních klimatických podmínkách, loví tuleně, které zabíjí a požírá, takže ho lze považovat za pravého dravce. 14) Toto pojetí zastávají Mark a Ervin (1970). Shodně v y p o v í d a j í i v ý s l e d k y p o k u s ů Eggera a Flynna. Ti stimulovali specifickou oblast laterální části hypotalamu, a vyvolali tím u zvířete chování, které připomínalo lov a útok na kořist. (M. D. Egger a J. P. Flynn, 1963.) 15) Je v ý z n a m n o u skutečností, že m n o h é šelmy - například vlci - nejsou agresivní vůči p ř í s l u š n í k ů m svého druhu. To neplatí p o u z e v tom smyslu, že se vzájemně nezabíjejí to se dá dostatečně vysvětlit tak, jak to dělá Lorenz, že totiž musí omezit použití svých příliš nebezpečných přirozených zbraní v z á j m u zachování d r u h u - ale i v tom smyslu, že se ve svých vzájemných stycích chovají přátelsky a mile. 16) Celý problém údajných predátorských rysů člověka je pojednán v kapitole 7. 17) Nebyla to asi náhoda, že Hobbes, který vylíčil člověka ve vztahu k d r u h ý m lidem jako dravé zvíře, žil v zemi, kde se pěstovaly ovce. Bylo by zajímavé prozkoumat z tohoto hlediska p ů v o d a oblíbenost pohádek, které pojednávají o nebezpečném vlku, jako je například pohádka o Červené Karkulce.

6. CHOVÁNÍ ZVÍŘAT Druhá důležitá oblast, v níž by empirická zjištění mohla přispět k dokázání platnosti instinktivistická teorie o agresi, je chování zvířat. Agresi u zvířat musíme rozdělit do tří různých typů: 1) agrese predátorů, 2) intraspecifická agrese (agrese vůči zvířatům stejného druhu), 3) interspecifická agrese (agrese vůči živočichům jiného druhu). Jak jsme už naznačili, mezi vědci zabývajícími se tématem agrese u zvířat (včetně Lorenze) panuje shoda v tom, že vzory chování a neurologické procesy agrese predátorů nejsou analogické s jinými typy zvířecí agrese, a proto je třeba zabývat se jimi odděleně. Co se týče interspecifické agrese, je většina pozorovatelů jednotná v tom, že zvířata jen vzácně zabíjejí příslušníky jiných druhů, kromě případů, kdy se musí bránit, to jest k d y ž se cítí ohrožena a nemohou utéct. To omezuje jev zvířecí agrese hlavně na intraspecifickou agresi, to znamená na agresi mezi zvířaty stejného druhu. Tou se právě výlučně zabývá Lorenz. Intraspecifická agrese má následující znaky: a) U většiny savců není „krvavá", jejím cílem není zabít příslušníka druhu, zničit ho nebo mučit, ale jde hlavně o výhrůžné gesto či postoj, který má sloužit jako varování. U většiny savců nacházíme mnoho hádek, hašteření a výhrůžek, ale jen málo krvavých a smrtelných bojů, jaké známe u lidského chování. b) Pouze u některých druhů hmyzu, ryb, ptáků a ze savců u krys je destruktivní chování obvyklé. c) Výhružné gesto je reakce na to, co zvíře pociťuje jako ohrožení svých životních zájmů, a proto je obranné ve smyslu neurofyziologické koncepce „obranné agrese". d) Neexistuje žádný důkaz, že by u většiny savců existovalo spontánní agresivní nutkání, které je zadržováno tak dlouho, dokud nena-

jde více či méně vhodnou příležitost k vybití. Pokud má zvířecí agrese obranný charakter, je založena na určitých fylogenetický programovaných nervových strukturách. Neměli bychom důvod popírat Lorenzovy názory, nebýt jeho hydraulického modelu a jeho tvrzení, že lidská destruktivita a krutost jsou vrozené a zakořeněné v obranné agresi. Člověk je jediný savec, který je schopen zabíjení ve velkém měřítku a sadisticky. V následujících kapitolách chceme hledat vysvětlení tohoto faktu. V této diskusi o zvířecím chování bych chtěl podrobně ukázat, že mnoho zvířat bojuje proti příslušníkům vlastního druhu, že to však dělají nedestruktivním způsobem a že naše údaje o životě savců obecně a předlidských primátů zvláště neukazují na vrozenou „destruktivitu", kterou by měl člověk od nich zdědit. Kdyby lidská společnost měla stejný stupeň „vrozené agresivity" jako šimpanzi žijící ve svém přirozeném prostředí, žili bychom v daleko přátelštějším světě.

Agrese v zajetí Při studiu agrese u zvířat a zvláště u primátů je důležité, abychom od začátku rozlišovali mezi jejich chováním v jejich přirozeném prostředí a v zajetí, což v podstatě znamená v zoologických zahradách. Pozorování ukazují, že primáti ve volné přírodě jsou málo agresivní, zatímco u primátů v ZOO lze příležitostně pozorovat chování krajně destruktivní. Toto rozlišení má základní význam pro pochopení lidské agrese, protože člověk v průběhu svých dějin žil sotvakdy ve svém přirozeném prostředí, s výjimkou lovců a sběračů, a pak prvních zemědělců až do pátého tisíciletí před Kristem. „Civilizovaný" člověk žil vždy v „ZOO" - to znamená v různých stupních zajetí a nesvobody - a to platí i dnes, i pro ty nejpokrokovější společenské systémy. Začal bych několika příklady primátů v ZOO, které jsou dobře prozkoumány. Snad nejvíc se toho ví o paviánech, které studoval Solly Zuckerman v londýnské ZOO v Regents Park (na „Opičí hoře") v letech 1929-1930. Jejich ohrada, 30 metrů dlouhá a 18 metrů široká, byla na poměry ZOO relativně veliká, ale ve srovnání s jejich přirozeným teritoriem velice malá. Zuckerman pozoroval mezi těmito zvířaty silné napětí a projevy agrese. Silnější zvířata brutálně a nemilosrdně utlačovala slabší, dokonce i matky braly svým mláďatům z rukou potravu. Nejvíce trpěly samičky a mláďata, která byla často během bitek náhodně poraněna nebo dokonce zabita. Zúckerman pozoroval, jak samec

dvakrát úmyslně napadl mládě, které večer našli mrtvé. Osm z jedenašedesáti samců zahynulo násilnou smrtí a mnoho jiných zašlo na nemoc. (Zuckerman, 1932.) Také jiní badatelé studovali chování primátů v ZOO (Hans Kummer, 1951" v Curychu a Vernon Reynolds, 19622) ve Whipsnade Park v Anglii). Kummer choval paviány v ohradě o rozměrech 14 x 15 metrů. Na denním p o ř á d k u tam byla vážná pokousání a nebezpečná poranění. Kummer vypracoval podrobná srovnání mezi zvířaty v ZOO v Curychu a zvířaty ve volné přírodě, která studoval v Etiopii. Zjistil, že agresivní jednání v ZOO se v y s k y t o v a l a u samic devětkrát a u dospělých samců sedmnáctapůlkrát častěji, než u divoce žijících tlup. Vernon Reynolds studoval 24 opice druhu makak rhesus v osmiboké ohradě, jejíž strany byly asi jeň 9 metrů dlouhé. Ačkoliv prostor, který měla zvířata k dispozici, byl ještě menší než prostor na Opičí hoře, pozorované agresivní reakce nebyly tak prudké. Přesto i zde docházelo k násilným činům častěji než v divočině. Mnoho zvířat bylo poraněno a jedna samice utrpěla tak těžká zranění, že bylo nutno ji zastřelit. Zvláště zajímavé, s ohledem na vliv podmínek prostředí na agresi, jsou různé studie o opicích rodu makak (macaca mulata), zvláště od C. H. Southwicka (1964) a práce C. H. Southwicka, M. Berga a M. Siddiqiho (1965). Southwick zjistil, že v l i v y prostředí a sociální p o d m í n k y mají u makaků v zajetí v ž d y značný vliv na formu a frekvenci „agonistického chování" (tj. chování jako reakce na konflikty). Jeho v ý z k u m nám umožňuje rozlišit mezi změnami prostředí, to znamená změnami v počtu zvířat v určitém teritoriu, a změnami sociálními, to znamená ve včlenění nových zvířat do již existující skupiny. Dochází k závěru, že zmenšení životního prostoru má za následek zesílenou agresi, že však změny v sociální struktuře přidáním nových zvířat působí „daleko drastičtější zesílení agresivity než změny prostředí". (C. H. Southwick, 1964.) Také u mnoha dalších druhů savců b y l o pozorováno, že zmenšení životního prostoru vedlo k agresivnějšímu chování. L. H. Matthews na základě údajů z literatury i z vlastních pozorování v londýnské ZOO došel k závěru, že nezná ani jediný případ, kdy by savci sváděli mezi sebou smrtelný boj, pokud nedochází ke stěsnání zvířat do příliš malého prostoru. (L. H. Matthews, 1963.) Paul Leyhausen, vynikající výzkumník chování zvířat, zdůrazňoval úlohu zmatku v hierarchii, který vzniká u koček vtěsnaných do příliš malého prostoru. Čím hustěji jsou klece obsazené, tím méně je stupňů hierarchie. Nakonec se vynoří despota a objeví se „páriové", kteří jsou stálými brutálními útoky všech ostatních podněcováni k zběsilosti a ke všem možným nepřirozeným

způsobům chování. Ze společenství se stává krutě se chovající dav, vedený nenávistí. Jen zřídka se chovají uvolněně. Nikdy nemáme dojem, že se cítí dobře - stále syčí, vrčí a svádějí spolu boje. (P. Leyhausen, 1956.)3) Dokonce i přechodná tlačenice na místech určených ke krmení vedla k zesílené agresi. V zimě 1952 tři američtí badatelé, C. Cabot, N. Collias a R. C. Guttinger (C. a W. M. S. Russell, 1968), v blízkosti řeky Flag ve Wisconsinu pozorovali jeleny a zjistili, že počet jejich potyček závisí na počtu zvířat v ohradě, tj. na hustotě populace. Když bylo přítomno pouze 5 až 7 jelenů, pozorovali jen jeden boj na jedince a hodinu. Když tu ale bylo 23 až 30 zvířat, zvýšil se počet potyček na průměrných 4,4 na zvíře za hodinu. Podobná pozorování učinil americký biolog J. B. Calhoun (1948) na divoce žijících krysách. Důležité je pozorování, že hojnost potravy nezabrání zesílené agresivitě zvířat, pokud jsou příliš natěsnána. Zvířata v londýnské ZOO byla dobře krmena, a přesto přeplnění jejich ohrady vyústilo ve zvýšenou agresivitu. Zajímavé je také Southwickovo pozorování, že ani snížení dávek potravy o 25 procent u makaků nezpůsobilo žádnou změnu v jejich agonistických interakcích a že snížení potravních dávek na polovinu vedlo dokonce k zřetelnému snížení agonistického chování. 4) Ze zkoumání zesílené agresivity primátů v zajetí - a studie jiných savců vykazují stejný výsledek - zřejmě vyplývá, že zhuštění populace je hlavním předpokladem zesílené míry násilí. Ale „zhuštění" je jen nálepka, a to značně zavádějící, protože nám nic neříká o faktorech zodpovědných za zesílenou agresi v takové situaci. Existuje „přirozená" potřeba minima soukromého prostoru? 5 ' Brání zhuštění populace zvířeti uspokojovat vrozenou potřebu volného pohybu a prozkoumávání prostředí? Pociťuje zvíře zhuštění populace jako fyzické ohrožení, na které reaguje agresí? Tyto otázky mohou být plně zodpovězeny jen na podkladě dalšího výzkumu, ale Southwickovy nálezy ukazují, že v jevu zhuštění je třeba od sebe odlišit aspoň dva prvky, a to redukci prostoru a rozrušení sociální struktury. Důležitost druhého faktoru jasně v y p l ý v á z již zmíněného Southwickova pozorování, že přidání cizího zvířete obvykle vyvolává víc agrese než přeplnění. Přirozeně že často jsou přítomny oba faktory a je obtížné rozlišit, který z obou je zodpovědný za agresivní chování. Ať už jsou tyto dva faktory v dané situaci zhuštění v jakémkoli vzájemném poměru, je jisté, že každý z nich může vést k agresi. Zúžení životního prostoru z b a v u j e zvíře životně důležitých funkcí, jako je pohyb, hra a uplatňování takových schopností, které se mohou vyvíjet, jen k d y ž si samo může hledat potravu. Proto se může „zvíře zbavené

životního prostoru" cítit ohroženo ve svých životních funkcích a může reagovat agresí. Zhroucení sociální struktury skupiny zvířat představuje podle Southwicka ještě silnější ohrožení. Každý zvířecí d r u h žije v sociální struktuře, která je pro něj charakteristická. Ať už je hierarchická nebo ne, představuje rámec, jemuž je chování zvířete přizpůsobeno. Nevyhnutelnou podmínkou jeho existence je snesitelná sociální rovnováha. Její rozrušení zhuštěním zvířecí populace znamená pro zvíře těžké ohrožení jeho existence a s ohledem na obrannou úlohu agrese lze očekávat, že tato situace vyústí v silnou agresi, zejména tehdy, k d y ž neexistuje možnost útěku. Ke „zhuštění" může dojít v životních podmínkách ZOO, jak lze vidět na Zickermanových paviánech. Zvířata v ZOO však obvykle nežijí pohromadě v příliš velkém množství, trpí ale omezenými prostorovými poměry. Zajatá zvířata, ať jsou sebelépe živena a opatrována, nemají „co na práci". Pokud by platilo, že uspokojování všech fyziologických potřeb stačí, aby bylo zvíře (nebo člověk) spokojené a šťastné, musel by je život v ZOO velice uspokojovat. Ve skutečnosti je tento parazitní způsob života obírá o podněty, které by jim dovolily dát s v ý m tělesným a duševním schopnostem aktivní výraz; proto jsou často znuděná, bez zájmu a apatická. A. Kortlandt referuje: „Na rozdíl od šimpanzů ze ZOO, kteří v průběhu let vypadají stále znuděněji a apatičtěji, se starší šimpanzi žijící ve volné přírodě zdají být živější, zajímající se o své okolí, jakoby stále lidštější." (A. Kortlandt, 1962.)ň) S. E. Glickman a R. W. Sroges (1966) se vyjadřují podobně, když hovoří o prostředí trvale „chudém na podněty", které je v klecích ZOO, a z toho pocházející „nudy".

Lidská agrese a přelidnění Je-li zhuštění populace zvířat důležitou podmínkou jejich agrese, vnucuje se otázka, zda to platí i pro člověka. Tato představa je velice rozšířená a vyjádřil ji P. Leyhausen, který tvrdí, že na „vzpouru", „násilí" a „neurózy" neexistuje jiný lék než „ustavit rovnováhu v početnosti lidských společenství a rychle najít účinné prostředky její optimální kontroly". (P. Leyhausen, 1965.)7> Toto oblíbené ztotožnění „zhuštění populace" s „absolutní hodnotou hustoty populace" způsobilo mnoho zmatku. Leyhausen při svém silně zjednodušujícím a konzervativním přístupu přehlíží skutečnost, že problém dnešního přelidnění má dva aspekty: rozrušení životaschopné sociální struktury (zvláště v industrializovaných částech světa) a nepoměr

mezi hustotou obyvatelstva a jeho hospodářskou a sociální existenční základnou, zvláště v neindustrializovaných částech světa. Člověk potřebuje sociální systém, v němž má své místo a v němž jsou jeho vztahy k jiným podporovány relativně stabilními a obecně uznávanými hodnotami a idejemi. V moderní průmyslové společnosti z velké části zmizely tradice, společné hodnotové systémy a opravdové, osobní sociální vazby. Moderní člověk je izolovanou částečkou d a v u a je osamělý uprostřed masy lidí; nemá přesvědčení, která by sdílel s jinými lidmi, má jen hesla a ideologie, které se na něj hrnou ze sdělovacích prostředků. Stal se atomem (to v řečtině odpovídá latinskému slovu in-dividuum = nedělitelný), a tyto atomy jsou navzájem propojeny pouze společnými, o v š e m často zároveň antagonistickými zájmy a systémem peněz. Emile Durkheim (1897) označil tento fenomén jako „anomie" a zjistil, že je hlavní příčinou sebevražd, jejichž počet s postupující industrializací stále roste. Anomií rozuměl rozrušení všech tradičních sociálních vazeb, způsobené tím, že veškeré kolektivní struktury začaly hrát ve srovnání se státem jen druhotnou úlohu a že vymizel o p r a v d o v ý společenský život. Podle jeho názoru byli lidé žijící v moderním politickém státě „neorganizovaný prach individuí".® Jiný v ý z n a m n ý sociolog, F. Tónnies (1926) učinil podobnou analýzu moderních společenských systémů a odlišil tradiční společenství od moderní společnosti, v níž zmizely všechny opravdové sociální vazby. Na mnoha příkladech lze ukázat, že příčinou lidské agrese není velká hustota obyvatelstva sama o sobě, ale chybějící sociální struktura, o p r a v d o v é osobní v a z b y a životních zájmy. Zvlášť působivým příkladem jsou kibucy v Izraeli, které jsou velmi hustě zalidněny a v nichž jednotlivec má pro sebe málo prostoru a soukromí. (To platilo ještě víc dříve, k d y ž byly kibucy ještě chudé.) Přesto u jejich členů naprosto chyběla agresivita. Totéž platí pro jiná „záměrně vytvořená společenství" v š u d e na světě. Jiným příkladem jsou Belgie a Holandsko, patřící k nejhustěji zalidněným částem světa, jejichž obyvatelstvo se přesto nevyznačuje zvláštní agresivitou. Těžko si můžeme představit větší nahromadění lidí než na festivalech mládeže ve Woodstocku nebo na ostrově Wight, a přesto se při obou příležitostech vyskytlo nápadně málo agresivity. Jiným příkladem je ostrov Manhattan, který byl před třiceti lety jednou z nejhustěji obydlených oblastí světa, ale nevyznačoval se tehdy, tak jako dnes, nadprůměrným výskytem násilností. Každý člověk, který bydlel ve velkém domě nebo bloku domů s mnoha byty, kde žije třeba několik set rodin, ví, že se člověk málokde cítí tolik v soukromí, málokde ho přítomnost sousedů tak málo ruší. Ve

srovnání s tím má člověk daleko méně soukromí v malé vísce, kde jsou domy rozptýleny a hustota obyvatelstva je mnohem menší. Lidé se tu daleko víc vzájemně znají, pozorují se, klevetí o svém soukromém životě a jsou trvale na očích ostatním. Totéž platí - samozřejmě v daleko menší míře - pro obyvatele předměstí s rodinnými domky. Tyto příklady ukazují, že agresi nepůsobí velká hustota obyvatelstva sama o sobě, ale daleko spíš jsou to sociální, psychologické, kulturní a ekonomické podmínky, které s ní jdou ruku v ruce. Je zřejmé, že stres a agresi působí přelidnění, tj. hustota obyvatelstva spojená s chudobou; příkladem jsou velká města v Indii a slumové čtvrti amerických měst. Přelidnění a s tím související větší hustota osídlení má zlé následky tehdy, když lidé bydlí ve špatných podmínkách a chybí jim základní možnosti, aby se chránili před trvalým, bezprostředním obtěžováním druhými. Přelidnění znamená, že počet lidí, kteří patří k určité společnosti, je větší, než by odpovídalo ekonomické základně, zásobující tyto lidi potravinami, bydlením a možnostmi kvalitně trávit volný čas. Není pochyb, že přelidnění má zlé následky a že počet obyvatel musí být snížen na stav slučitelný s hospodářskou základnou. Když ale společnost má pro husté zalidnění ekonomickou základnu, pak hustota obyvatelstva sama o sobě nezbavuje lidi soukromí a nevystavuje je trvalému tlaku ze strany ostatních. Přiměřený životní standard však řeší jen problém soukromí a ochrany před stálým vměšováním jiných lidí. Neřeší problém anomie, nedostatku pospolitosti, neuspokojuje potřebu člověka žít ve světě s lidskými proporcemi, jehož členové se znají jako osoby. Anomii průmyslové společnosti lze odstranit jen za předpokladu, že se radikálně změní celková společenská a duchovní struktura: když jednotlivec nebude jen dostatečně existenčně zajištěn, ale když zájmy společnosti začnou být identické se zájmy jednotlivce; když se převládajícím principem našeho sociálního a individuálního života stane vztah k bližnímu a uplatnění vlastních sil a schopností, nikoli spotřeba věcí a rozpory s našimi bližními. To je uskutečnitelné v podmínkách vysoké hustoty populace, ale vyžaduje to změnu našeho celkového myšlení a radikální změnu společnosti. Z těchto úvah plyne, že všechny analogie o zhuštění populace mezi zvířaty a lidmi mají jen omezenou hodnotu. Zvíře „instinktivně" ví, kolik potřebuje životního prostoru a jakou má mít sociální organizaci. Reaguje instinktivně agresí, aby porušení svého životního prostoru a své sociální struktury napravilo. Nemá žádný jiný prostředek, jak reagovat na ohrožení těchto svých životně důležitých zájmů. Člověk má však mnoho jiných možností. Může měnit strukturu své společnosti,

m ů ž e v y v í j e t v a z b y na základě solidarity a společných hodnot, jeho aktivity mohou přesahovat to, co je mu instinktivně dáno. Reakce zvířete na přílišné zhuštění populace jsou biologického a instinktivního charakteru; řešení problémů přelidnění jsou sociální a politická.

A g r e s e ve volné přírodě Naštěstí existuje mnoho novějších pozorování zvířat ve volné přírodě, z nichž jasně vyplývá, že agresivita, kterou můžeme pozorovat v zajetí, se u stejných zvířat v přirozeném prostředí nevyskytuje. 9 ' Mezi opicemi mají do jisté míry pověst násilníků paviáni. Jejich studiem se d ů k l a d n ě zabývali S. L. Washburn a I. De Vore (1971). Vzhledem k nedostatku místa se zde musím omezit jen na uvedení výsledků, ke kterým Wahburn a De Vore dospěli. Podle nich lze pozorovat jen velmi málo agresivního chování, pokud není narušena celková sociální struktura, a agresivita, která se v tomto prostředí projevuje, se omezuje jen na výhrůžná gesta nebo postoje. Vzhledem k naší předchozí debatě o populačním zhuštění je pozoruhodné, že u napajedla nebyly pozorovány boje mezi tlupami paviánů. Autoři napočítali u jednoho napajedla přes 400 paviánů současně, a přesto zde nedocházelo k agresi. I vůči jiným zvířecím druhům se paviáni chovali velmi málo agresivně. Tento obrázek je potvrzován a doplněn studií K. R. L. Halla (1960), který pracoval s paviány druhu papio ursinus. Zvlášť zajímavé je zkoumání agrese u šimpanzů, kteří jsou ze všech primátů lidem nejpodobnější. Až donedávna se o jejich způsobu života v rovníkové Africe téměř nic nevědělo. Dnes však máme k dispozici tři nezávislá pozorování šimpanzů v jejich přirozeném prostředí, která nabízejí velmi zajímavý materiál i z hlediska v ý z k u m u agrese. V. a F. Reynoldsovi, kteří pozorovali šimpanze v lese Bodongo, udávají, že se u nich agresivní chování vyskytuje velice zřídka. „Během tří set hodin pozorování jsme viděli jen sedmnáct hádek, při nichž došlo k opravdovým bojům nebo k projevům hrozeb či vzteku. Žádná z těchto půtek netrvala déle než několik vteřin." (V. a F. Reynolds, 1965.) Jen na čtyřech z těchto sedmnácti sporů se podíleli dva dospělí samci. Jane Goodallová v rezervaci Gombe Stream pozorovala v podstatě totéž: „Výhrůžné posunky byly pozorovány jen při čtyřech příležitostech, když se samec na podřízené pozici v hierarchii pokoušel žrát dříve než samec nadřazený... Útoky jsme pozorovali jen vzácně a dospělé samce jsme viděli bojovat jen při jedné jediné příležitosti." (J. Goodall, 1965.) Na druhé straně u šim-

panzů existuje „mnoho činností a gest, jako vískání v srsti nebo dvoření", jejichž hlavní funkcí zjevně je ustavit a udržet dobré vztahy mezi jednotlivými členy společenství. „Jejich skupiny jsou většinou jen dočasné a nenacházíme v nich jiné stálé vztahy než vztahy mezi matkami a jejich potomky." (J. Goodall, 1965.) „Dominantní hierarchie v užším smyslu nebyla u těchto šimpanzů zjištěna, i když jsme pozorovali dvaasedmdesát interakcí, u nichž šlo jednoznačně o určování hierarchické pozice." A. Kortlandt podává zprávu o pozorování nejistoty u šimpanzů, která - jak ještě uvidíme - je velice důležitá pro pochopení vývoje „druhé přirozenosti" člověka, jeho charakteru. Píše: V š i c h n i š i m p a n z i , které j s e m p o z o r o v a l , m ě l i o p a t r n o u a v á h a v o u pov a h u . To je j e d e n z h l a v n í c h d o j m ů , které si člověk o d n e s e z p o z o r o v á n í š i m p a n z ů ve v o l n é p ř í r o d ě z blízka. Za jejich ž i v ý m a , p á t r a v ý m a o č i m a v n í m á m e p o c h y b u j í c í , h l o u b a v o u bytost, která s e stále s n a ž í p o c h o p i t o k o l n í svět. U š i m p a n z ů j a k o b y nejistota i n t e l e k t u n a h r a d i l a p ů v o d n í jistotu instinktu - ale b e z o d h o d l a n o s t i a r o z h o d n o s t i , které charakteriz u j í člověka. (A. Kortlandt, 1962.)

Kortlandt si všímá, že z pokusů se zvířaty v zajetí vyplývá, že chování šimpanzů je daleko méně vrozené než chování ostatních opic.101 Z pozorování van Lawick-Goodallové bych zde zvlášť citoval jen jediné, protože potvrzuje Kortlandtovo důležité zjištění o váhání a nerozhodnosti v chování šimpanze. Zpráva zní:

•L j-

i

..

J e d n o h o d n e se o b j e v i l Goliáš d á l e od nás ve s v a h u se z a r u d l o u (tj. v říji), n á m n e z n á m o u samicí, která h o těsně n á s l e d o v a l a . R y c h l e j s m e spolu s H u g e m přinesli h r o m a d u b a n á n ů na místo, k d e je oba š i m p a n z i m o h l i v i d ě t , a s c h o v a l i j s m e se ve stanu, a b y c h o m je p o z o r o v a l i . K d y ž samička spatřila náš tábor, m r š t n ě se v y š p l h a l a na strom a h l e d ě l a d o l ů . Goliáš se r o v n ě ž zastavil a d í v a l se na ni n a h o r u . Potom p o h l é d l na ban á n y . Seběhl k o u s e k p o s v a h u , z a s t a v i l s e a p o d í v a l s e z p á t k y n a s v o u samičku. A n i se nepohnula. Goliáš běžel p o m a l u dále po s v a h u dolů. N y n í samička slezla m l č k y ze s t r o m u a ztratila se n á m v p o d r o s t u . K d y ž se Goliáš o h l é d l a zjistil, že je pryč, r o z b ě h l se zpět. Za o k a m ž i k s a m i č k a z n o v u v y š p l h a l a na strom. Goliáš ji n á s l e d o v a l s n a j e ž e n o u srstí. Určitou d o b u jí probíral a laskal srst, ale stále z n o v u pohlížel k táboru. I k d y ž teď b a n á n y n e m o h l vidět, v ě d ě l , že tu jsou, a protože b y l p r y č d e s e t dní, z ř e j m ě se mu na ně sbíhaly sliny. Za n ě j a k ý čas sešplhal d o l ů a z n o v u b ě ž e l s m ě r e m k nám, v ž d y po několika krocích se v š a k zastavoval, a b y se o h l é d l za samičkou. Seděla neh y b n ě , ale m ě l i j s m e s H u g e m j a s n ý d o j e m , ž e b y n e j r a d ě j i G o l i á š o v i

utekla. K d y ž Goliáš slezl p o s v a h u k o u s e k dále, z ř e j m ě m u vegetace zastřela v ý h l e d n a s a m i č k u , neboť s e o h l é d l a p o t o m r y c h l e v y l e z l n a strom. Samička t a m ještě s e d ě l a . Z n o v u slezl z e s t r o m u , b ě ž e l n ě k o l i k o m e t r ů d á l a v y š p l h a l na d a l š í strom. Ještě tam byla. Tak to pokračovalo asi pět m i n u t , d o k u d Goliáš n e d o b ě h l k b a n á n ů m . K d y ž se dostal k táborové mýtině, stanul před n o v ý m p r o b l é m e m n e b y l y t u s t r o m y , n a které b y s e m o h l v y š p l h a t , a z e z e m ě s a m i č k u nev i d ě l . Třikrát v y š e l na m ý t i n u , ale vrátil se a v y š p l h a l na n e j b l i ž š í strom. Samička se n e h ý b a l a . N á h l e se zdálo, že se Goliáš r o z h o d l , a t r y s k e m běžel k b a n á n ů m . U c h o p i l v š a k jen jeden, otočil se a b ě ž e l z n o v u ke s v é m u s t r o m u . Samička stále ještě seděla na s v é větvi. Goliáš sežral s v ů j b a n á n a b ě ž e l - z ř e j m ě p o n ě k u d u k l i d n ě n - zpět k h r o m a d ě b a n á n ů , v z a l si jich c e l o u n á r u č a z n o v u s e v y h o u p l n a strom. T e n t o k r á t v š a k s a m i č k a u ž b y l a p r y č ; z a t í m c o G o l i á š s b í r a l b a n á n y , slezla z e s v é v ě t v e d o l ů , ještě několikrát se po n ě m přes r a m e n o o h l é d l a a tiše zmizela. Bylo z á b a v n é p o z o r o v a t G o l i á š o v o p ř e k v a p e n í . U p u s t i l b a n á n y a spěchal k e s t r o m u , k d e z a n e c h a l s a m i č k u , r o z h l é d l s e n a v š e c h n y strany a p o t o m i on z m i z e l v p o d r o s t u . Následujících d v a c e t m i n u t h l e d a l svoji s a m i č k u . K a ž d ý c h p á r m i n u t j s m e ho v i d ě l i na j i n é m stromě, jak se rozhlíží na v š e c h n y strany. N e n a š e l ji a nakonec to v z d a l . Vrátil se do tábora a v y p a d a l ú p l n ě v y č e r p a n ě . Seděl a p o m a l u p o j í d a l b a n á n y . I přitom se stále o h l í ž e l z p á t k y na svah. (J. v a n Lawick-Goodall, 1971.)

Neschopnost šimpanze-samce rozhodnout se, zda má nejdříve sníst banány nebo se spářit se samičkou, je velmi pozoruhodná. Kdybychom stejné chování pozorovali u člověka, řekli bychom, že trpí neurotickou nejistotou, neboť normální muž by neměl potíže jednat podle dominantního podnětu své charakterové struktury - orálně receptivní charakter by nejdříve snědl banány a uspokojení svého sexuálního pudu by odsunul; „genitální charakter" by s jídlem počkal, dokud by nebyl sexuálně uspokojen. V obou případech by jednal bez pochyb a váhání. Protože v případě šimpanzího samce můžeme sotva předpokládat, že trpěl nutkavou neurózou, zdá se, že odpověď na otázku, proč se tak choval, je třeba hledat v Kortlandtově zjištění, o kterém se van Lawick-Goodallová bohužel nezmiňuje. Kortlandt popisuje pozoruhodnou trpělivost šimpanzů vůči mláďatům a jejich úctu k starým, dokonce i tehdy, když staří už nemají fyzickou sílu. Také van Lawick-Goodallová zdůrazňuje tento charakterový rys: Š i m p a n z i j s o u z p r a v i d l a k s o b ě n a v z á j e m v e l i c e s n á š e n l i v í . To platí z e j m é n a o s a m c í c h , m é n ě už o samicích. T y p i c k ý p ř í k l a d s n á š e n l i v o s t i sociálně v ý š e stojícího z v í ř e t e v ů č i p o d ř í z e n é m u zvířeti b y l p o z o r o v á n ,

k d y ž m l a d ý s a m e c žral z j e d i n é h o trsu zralých p l o d ů na j e d n é p a l m ě . Dos p ě l ý s a m e c v y l e z l r o v n ě ž n a strom, n e p o k u s i l s e v š a k d r u h é h o z a h n a t násilím; v y š p l h a l se p o u z e nahoru k m l a d é m u , posadil se v e d l e něho a oba žrali b o k p o b o k u . Z a p o d o b n ý c h o k o l n o s t í m ů ž e p o d ř í z e n ý š i m p a n z v y š p l h a t n a h o r u k n a d ř a z e n é m u , ale d ř í v n e ž začne žrát, d o t k n e se o b v y k l e k o n č e t i n o u j e h o rtů, stehna n e b o genitálií. S n á š e n l i v o s t m e z i samci je zvlášť p o z o r u h o d n á v d o b ě páření, n a p ř í k l a d v p ř í p a d ě p o p i s o v a n é m v e v ý š e u v e d e n é práci, k d y s e s e d m s a m c ů p o s o b ě p á ř i l o s jedn o u samicí, aniž p ř i t o m d o š l o u nich k n ě j a k ý m p r o j e v ů m agrese; j e d e n ze s a m c ů b y l teprve d o s p í v a j í c í zvíře. (J. v a n Lawick-Goodall, 1971.)

O gorilách, pozorovaných ve volné přírodě, říká G. B. Schaller, že celá „interakce" mezi tlupami bývá mírumilovná. Jeden samec prováděl zdánlivé agresivní útoky a „sám jsem pozoroval v jednom případě lehkou agresivitu v podobě zahájení útoku proti vetřelcům z jiné hordy ze strany samice, ještě nedospělého zvířete a jednoho mláděte. Agresivita mezi různými tlupami se většinou vyčerpávala upíráním zraku a chňapáním". Schaller nepozoroval u goril žádné vážné agresivní útoky. To je tím pozoruhodnější, že teritoria gorilích tlup se nejen překrývají, ale zdá se, že celé území je pro celou gorilí populaci společné. Proto by se naskytovalo mnoho příležitostí k třenicím. (G. B. Schaller, 1963,1965.) Zvláštní pozornost bychom měli věnovat výpovědím van Lawick-Goodallové o chování šimpanzů při krmení, protože tato pozorování používají někteří autoři jako důkazy pro to, že šimpanzi mají ve skutečnosti povahu predátorů. Autorka říká: „...šimpanzi z rezervace Gombe Stream (a pravděpodobně také z většiny jiných míst, kde je tento druh rozšířen) jsou všežravci... Šimpanz je hlavně býložravec, to znamená, že daleko největší podíl jeho stravy tvoří strava rostlinná." (J. van Lawick-Goodall, 1968.) Z tohoto pravidla existují samozřejmě výjimky. Goodallová nebo její asistent pozorovali v dvaceti osmi případech šimpanze, kteří požírali maso jiných savců. Při příležitostných vyšetřováních výkalů v prvních dvou a půl letech a při jejich pravidelném zkoumám v průběhu posledních dvou a půl let v nich byly nalezeny zbytky dalších třiceti šesti různých savců. Mimoto autorka podává zprávu o čtyřech případech, které pozorovala v průběhu těchto let: třikrát šimpanzí samec chytil a zabil mladého paviána a jednou usmrtil červenou hedvábnou opičku. Dále pozorovala, že skupina padesáti šimpanzů sežrala během čtyřiceti pěti měsíců šedesát osm savců (většinou primátů), tedy průměrně jednoho a půl měsíčně. Tato čísla potvrzují autorčin závěr, že hlavní strava šimpanzů je rostlinná a pojídání masa je výjimkou. Ve své populární knize Ve stínu člověka (In the Shadow of Man) autorka však říká pouze to, že spolu se

svým mužem „viděli poměrně často šimpanzy žrát maso" (J. van LawickGoodall, 1971), aniž však citovali údaje ze své předchozí práce, z nichž by byla patrno, že pojídání masa příliš časté není. Zdůrazňuji to proto, že po vydání této práce se v četných publikacích začalo poukazovat na „drav ý " charakter šimpanzů s odvoláním na údaje van Lawick-Goodallové (1971). Šimpanzi však jsou, jak potvrzuje mnoho autorů, všežravci, živící se především rostlinnou stravou. To, že příležitostně (přesněji řečeno zřídka) žerou i maso, z ruch ještě nedělá mäsožravce a zcela určitě ne predátory. Ale užívání slov „predátor" a „masožravec" tady už naznačuje, že člověk má v sobě vrozenou destruktivitu.

Teritorialismus a dominance Rozšířené představy o zvířecí agresivitě bývají silně ovlivněny představou teritorialismu. Teritoriální imperativ (1966) Roberta Ardreye i jeho práce Adam a jeho revír (1968) zanechaly ve veřejnosti dojem, že člověk je ovládán instinktem k obraně teritoria, který zdědil od svých zvířecích předků. Tento instinkt má být jedním z hlavních zdrojů zvířecí a lidské agresivity. K analogiím máme v ž d y sklon, a tak se mnoha lidem zalíbila nenáročná myšlenka, že právě tento instinkt žene lidstvo do válek. Tato myšlenka je ale z mnoha d ů v o d ů mylná. Především existuje mnoho druhů zvířat, u nichž se teritorialismus neprojevuje. „Obrana teritoria se vyskytuje jen u vyšších zvířat, jako jsou obratlovci a členovci, a i u nich jen sporadicky." (J. P Scott, 1968.) Jiní badatelé, zabývající se chováním, jako Zing Yang Kuo (1960) se kloní k názoru, že „takzvaná 'obrana teritoria' je jen efektnější termín pro reakci na cizího živočicha, okořeněná antropomorfismem a darwinismem devatenáctého století. K rozhodnutí této otázky je třeba ještě více a dalekosáhlejších v ý z k u m ů " . (Zing Yang Kuo, 1960). N. Tinbergen rozlišuje mezi teritorialismem d r u h u a jedince: „Zdá se, že zvíře si volí teritorium podle znaků, na něž reaguje na podkladě vrozených vloh. Díky tomu si všechna zvířata stejného druhu nebo aspoň stejné populace vybírají prostředí stejného typu. Osobní vazba určitého samce k jeho vlastnímu teritoriu je výsledkem procesu učení." (N. Tinbergen, 1953.) Při popisu primátů jsme viděli, jak často se stává, že se teritoria přesahují. Pokud vůbec m ů ž e m e vycházet v tomto ohledu z pozorování lidoopů, pak bychom se měli poučit o tom, že primáti jsou velmi tole-

rantní a pružní ve vztahu ke svému teritoriu a že prostě neposkytují obraz, pro který bychom nalezli analogii v lidské společnosti, jež žárlivě střeží své hranice a silou brání v pronikání „cizincům". Předpoklad, že teritorialismus je základem lidské agresivity, je mylný i z jiného důvodu. Obrana vlastního teritoria má za účel vyhnout se vážným střetům, ke kterým by došlo, k d y b y se na daném území objevilo tolik vetřelců, že by došlo ke zhuštění populace. Ve skutečnosti je náznaková hrozba, kterou se teritoriální agrese projevuje, instinktivně daný způsob, jak udržet rovnováhu v rozdělení prostoru a tím i mír. Instinktivní v y b a v e n í zvířete plní stejnou funkci jako zákony u člověka. Proto se instinkt stává zbytečným, jakmile se objeví symbolické metody ohraničení určitého území, které v y j a d ř u j í výstrahu „vstup zakázán". Kromě toho je třeba si uvědomit, že - jak si ukážeme dále většina válek se vede proto, aby si lidé opatřili různé výhody, a ne proto, aby chránili vlastní území před ohrožením - toto tvrzení většinou existuje jen v ideologiích, které lidi do válek ženou. Právě tak chybné jsou obecně rozšířené p ř e d s t a v y o dominanci. U mnoha druhů, i když v žádném případě ne u všech, nalézáme hierarchickou strukturu skupiny. Nejsilnější samec má přednostní p r á v o na potravu, sexualitu nebo laskání a ú p r a v y srsti před níže postavenými samci."' Ale dominance právě tak jako teritorialismus neexistuje u všech zvířat, dokonce ani u obratlovců a savců se nevyskytuje pravidelně. Co se týče hierarchie primátů, nalézáme velké rozdíly mezi d r u h y opic jako jsou paviáni a makakové, u nichž je hierarchie dobře vyvinuta a přísně dodržována, a mezi lidoopy, kde jsou hierarchické žebříčky vyjádřeny daleko méně jasně. O horských gorilách referuje Schaller: N e p o c h y b n é d o m i n a n t n í interakce j s m e p o z o r o v a l i sto desetkrát. N a d ř a z e n é p o s t a v e n í s e u p l a t ň o v a l o nejčastěji n a ú z k ý c h stezkách, k d y ž nějaké zvíře p o ž a d o v a l o přednost, n e b o při v o l b ě místa k sezení, k d y d o m i n u j í c í z v í ř e o d e h n a l o zvíře p o d ř í z e n é . Gorily d á v a l y n a j e v o s v é dom i n a n t n í p o s t a v e n í m i n i m e m akcí. O b v y k l e z v í ř e n í ž e p o s t a v e n é šlo prostě z cesty, j a k m i l e se přiblížilo v ý š e p o s t a v e n é zvíře, n e b o r e a g o v a l o ú s t u p e m n a jeho krátký v ý z n a m n ý p o h l e d . Nejčastěji p o z o r o v a n é gesto, při n ě m ž d o š l o k t ě l e s n é m u kontaktu, bylo, že n a d ř a z e n é zvíře lehce poklepalo h ř b e t e m r u k y na tělo p o d ř í z e n é h o . (G. B. Schaller, 1965.)

V. a F. Reynoldsovi referují ve své zprávě o šimpanzích v lese Bodongo: A č k o l i některá n a š e p o z o r o v á n í d o k a z o v a l a r o z d í l y v e statutu m e z i jedinci, interakce týkající s e d o m i n a n c e t v o ř i l y jen m a l ý z l o m e k p o z o -

r o v a n é h o c h o v á n í . N e p o z o r o v a l i j s m e ž á d n ý d ů k a z lineární hierarchie, a to u s a m c ů ani u samic; t l u p y také n e m ě l y stálého v ů d c e . (V. a F. Reyn o l d s , 1965.)

T. E. Rowell se v y s l o v u j e ve své studii o paviánech proti koncepci hierarchie vůbec a říká, že „všechny indicie ukazují, že hierarchické chování jde ruku v ruce s různými typy stresu působeného prostředím a že ve stresových situacích nejníže stojící zvíře vykazuje jako první fyziologické změny (např. menší odolnost k nemocem). Jestliže je pozice v hierarchii určována podřízeným chováním (nikoli dominantním, jak se obvykle má za to), potom můžeme vyvozovat, že stres působí na zvířata všech stupňů hierarchie podle jejich konstituce, a zároveň působí změny fyziologické i změny chování (ponížené chování), přičemž teprve takto vzniklé podřízené chování dává vznik hierarchii ve skupině. (T. E. Rowell, 1966.) Rowell dospívá k názoru, „že hierarchie se zřejmě udržuje hlavně projevy podřízenosti u zvířat stojícími nízko v hodnostním pořadí - ne těmi, která stojí nejvýš". (T. E. Rowell, 1966.) Také W. A. Mason vyjadřuje na základě svých pozorování šimpanzů značné výhrady: D o m n í v á m e se, že „ d o m i n a n c e " a „ p o d ř í z e n o s t " jsou p o u h á konvenčn í o z n a č e n í s k u t e č n o s t i , ž e š i m p a n z i často v ů č i s o b ě stojí v e v z t a h u zastrašujícího a zastrašeného. Přirozeně b y c h o m p ř e d p o k l á d a l i , že ve skup i n ě m a j í větší, s i l n ě j š í , p r u d š í a a g r e s i v n ě j š í z v í ř a t a (která s n a d n o zastraší ostatní) j a k ý s i o b e c n ě p l a t n ý d o m i n a n t n í status. Z d á se, že v tom s p o č í v á v y s v ě t l e n í skutečnosti, ž e obecně v e v o l n é p ř í r o d ě d o s p ě l í samci z a u j í m a j í v ů č i d o s p ě l ý m samicím d o m i n u j í c í postavení a že samice d o m i n u j í n a d d o r ů s t a j í c í m i a m l a d ý m i zvířaty. K r o m ě těchto pozorován í nic n e u k a z u j e n a to, ž e b y t l u p a š i m p a n z ů b y l a h i e r a r c h i c k y organiz o v á n a ; také n e m á m e p ř e s v ě d č i v é d ů k a z y p r o s p o n t á n n í , v r o z e n é puz e n í k s o c i á l n í d o m i n a n c i . Š i m p a n z i j s o u s v é h l a v í , i m p u l z i v n í a chtiví, což je jistě d o s t a t e č n ý z á k l a d pro r o z v o j d o m i n a n c e a podřízenosti, aniž b y m u s e l y v s t u p o v a t d o h r y s p e c i f i c k y sociální m o t i v y a potřeby. Proto je třeba p o h l í ž e t na d o m i n a n c i a p o d ř í z e n o s t jako na přirozené v e d l e j š í j e v y s o c i á l n í h o s t y k u , které tvoří jen j e d e n k a m í n e k z m o z a i k y v z t a h u m e z i d v ě m a jedinci... (W. A. Mason, 1970.)

Pro dominanci, pokud existuje, platí totéž, co jsem poznamenal u teritorialismu. Její funkcí je zaručit mír a soudržnost skupiny a zabránit třenicím, které by mohly vést k vážným bojům. Člověk, kterému tento instinkt chybí, ho nahrazuje dohodami, pravidly chování a zákony.

Dominance u zvířat se často interpretuje jako kruté „šéfování" vůdcem, kterému se líbí, že má nad ostatními členy skupiny moc. Je pravda, že například u opic se autorita vůdce často zakládá na strachu, který vzbuzuje v ostatních. U lidoopů, například u šimpanzů, se ale často autorita vedoucího nezakládá na strachu z jeho pomsty, ale na jeho schopnostech vést tlupu. Příkladem je pozorování z již zmíněné Kortlandtovy práce (1962), že starý šimpanz si zachoval vedení pro své zkušenosti a moudrost, přestože fyzicky již zeslábl. Ať už dominance hraje u zvířat jakoukoliv úlohu, je zřejmé, že dominující zvíře si musí stále znovu své vůdcovství zasluhovat - to znamená prokazovat svou tělesnou sílu, moudrost, energii nebo jiné vlastnosti, kvůli kterým je uznávaným vůdcem. Chytře vymyšlený pokus s opicemi, o němž podává zprávu J. M. R. Delgado (1967), ukazuje, že dominující zvíře pozbývá vedoucí úlohy, když třeba jen na okamžik ztratí vlastnosti, díky kterým se odlišuje od ostatních. Během lidských dějin dochází k institucionalizaci dominance, která už nezávisí na osobních schopnostech, jak tomu stále ještě je v mnoha primitivních společnostech. Vůdce už nemusí neustále prokazovat své vynikající kvality, ani vlastně není nutné, aby je měl. Společenský systém podmiňuje lidi k tomu, že vidí v titulu, uniformě a jiných podobných znacích důkaz, že vůdce je schopný, a pokud tyto všeobecně přijímané symboly trvají, průměrný občan se neodváží ani zeptat, zda má císař na sobě skutečně nové šaty.

Agresivita jiných savců Nejen primáti se vyznačují malou destruktivitou. Všichni ostatní savci, predátoři i ostatní, neprojevují tak silné agresivní chování, jaké bychom očekávali, kdyby platila Lorenzova hydraulická teorie. Dokonce ani u nejagresivnějších savců, krys, není agresivita tak silná, jak by se zdálo z příkladů uváděných Lorenzem. Sally Carrigharová upozornila na rozdíl existující mezi pokusem s krysami, který uvádí Lorenz, aby dokázal svou hypotézu, a jiným pokusem, který zřetelně ukazuje, že kritický faktor nespočívá ve vrozené agresivitě krysy, ale v určitých vnějších okolnostech, které vyvolávají větší nebo menší agresivitu: Podle Lorenze d a l Steiniger d i v o k é p o t k a n y z r ů z n ý c h lokalit do v e l k é ohrady, která j i m poskytovala naprosto přirozené životní p o d m í n k y . Nejd ř í v se jednotlivá zvířata bála j e d n o d r u h é h o ; neměla ú t o č n o u náladu, ale

k d y ž s e n á h o d n ě setkala, kousala se, z e j m é n a k d y ž b y l y d v ě krysy h n á n y p o d é l stěny o h r a d y proti sobě, takže na sebe v rychlosti narazily. 12 * S t e i n i g e r o v y k r y s y se b r z o začaly v z á j e m n ě n a p a d a t a r v a l y se, d o k u d s e v š e c h n y a ž n a j e d e n p á r n e p o z a b í j e l y . Potomci tohoto p á r u v y t v o ř i l i r o d i n n ý klan, který p a k z a h u b i l k a ž d o u cizí k r y s u , která b y l a d o jejich teritoria p ř i d á n a . V téže d o b ě , co se p r o v á d ě l tento v ý z k u m , s t u d o v a l c h o v á n í krys také B. C a l h o u n v B a l t i m o r u . S t e i n i g e r o v a p ů v o d n í p o p u l a c e z a h r n o v a l a 15 krys, C a l h o u n o v a 14, které si r o v n ě ž b y l y v z á j e m n ě cizí. C a l h o u n o v a o h r a d a v š a k b y l a šestnáctkrát v ě t š í n e ž Steinigerova a i jinak b y l a příznivější: b y l y tam n a p ř í k l a d ú k r y t y , k a m s e m o h l y k r y s y skrýt p ř e d pron á s l e d o v á n í m ( p o d o b n é úkryty by b y l y k dispozici i ve volné přírodě) a v š e c h n y C a l h o u n o v y k r y s y b y l y označeny. P o d o b u d v a c e t i s e d m i m ě s í c ů b y l y z v ě ž e v e středu v e l k é o h r a d y zaz n a m e n á v á n y p o h y b y k a ž d é j e d n o t l i v é krysy. Po několika bojích v d o b ě p ř i v y k á n í s e k r y s y r o z d ě l i l y v e d v a v e l k é k l a n y , které s e n e p o k o u š e l y o v z á j e m n é vyhlazení. Docházelo k častému nerušenému přecházení z ú z e m í j e d n o h o k l a n u do d r u h é h o - u n ě k t e r ý c h zvířat to b y l o tak často, že j s m e je pokřtili na posly. (S. Carrighar, 1968.)131

J. P. Scott, jeden z nejvýznamnějších badatelů v oblasti zvířecí agrese, ukázal, že agrese u členovců je na rozdíl od obratlovců a nižších bezobratlých velice rozšířená. Příkladem mohou být zuřivé souboje humrů nebo některých druhů sociálního hmyzu, například vos, i určité druhy pavouků, kdy samička napadne samečka a sežere ho. Také u ryb a plazů často narazíme na agresi. Scott píše: S r o v n á v a c í f y z i o l o g i e b o j o v n é h o c h o v á n í zvířat v e d e k velice d ů l e ž i t é m u z á v ě r u , ž e p r i m á r n í p o d n ě t k b o j o v é m u c h o v á n í p ř i c h á z í zvenčí; to z n a m e n á , že neexistuje ž á d n á v n i t ř n í stimulace, která by z v í ř e nutila b o j o v a t b e z o h l e d u na v n ě j š í prostředí. F y z i o l o g i c k é a e m o c i o n á l n í faktory v l a s t n í a g o n i s t i c k é m u c h o v á n í se tedy ú p l n ě liší od faktorů působících na s e x u á l n í c h o v á n í a na p ř i j í m á n í p o t r a v y .

Později Scott říká: V p ř i r o z e n ý c h p o d m í n k á c h jen t ě ž k o n a j d e m e ve zvířecích společenstvích n e p ř á t e l s t v í a agresi ve s m y s l u d e s t r u k t i v n í h o agonistického chování, z p ů s o b e n é h o š p a t n o u adaptabilitou.

Scott se v y j a d ř u j e o spontánní vnitřní stimulaci agrese, jak ji postuluje Lorenz, takto:

i

1

V š e c h n y naše d o s u d z í s k a n é ú d a j e u k a z u j í , ž e b o j o v é c h o v á n í v y š š í c h o b r a t l o v c ů v č e t n ě člověka j e v y v o l á n o v n ě j š í m i p o d n ě t y . N e m á m e žádné d ů k a z y spontánní vnitřní stimulace. Emoční a fyziologické procesy p r o d l u ž u j í a z e s i l u j í p ů s o b e n í v n ě j š í c h p o d n ě t ů , ale s a m y a g r e s i n e v y volávají. (J. P. Scott, 1968a.) ,4>

Má člověk nějakou zábranu zabíjet? Jedním z nejdůležitějších bodů v řetězu Lorenzových vysvětlení lidské agrese je jeho hypotéza, že člověk si na rozdíl od šelem nevyvinul instinktivní zábrany proti zabíjení jedinců svého druhu. Vysvětluje to tím, že člověk, který od přírody není predátorem, není v y b a v e n nebezpečnými přirozenými zbraněmi jako jsou drápy a podobně, a proto takové zábrany nepotřebuje. Tento nedostatek instinktivních zábran u člověka je nebezpečný proto, že jsme si uměle vytvořili účinné zbraně. Je ale skutečně pravda, že člověk nemá zábrany zabíjet? Člověk v průběhu svých dějin zabíjel tak často, že se na p r v n í pohled zdá nepravděpodobné, že by nějaké zábrany měl. Tato odpověď se však zpochybní, k d y ž zformulujeme naši otázku jinak: má člověk zábrany zabíjet živé bytosti - lidi nebo zvířata, s nimiž se do menší či větší míry identifikuje, to znamená taková, která mu nejsou docela „cizí" a která má rád? Existují důkazy, že takové zábrany patrně existují a že akt zabití vede k pocitu viny. To, že při vzniku zábran zabíjet zvířata hraje roli jejich důvěrná znalost a schopnost se do nich vcítit, lze snadno zjistit na reakcích, které pozorujeme v každodenním životě. Mnoho lidí projevuje jednoznačný odpor k zabití a snědení zvířete, které dobře znali, nebo které bylo jejich domácím mazlíčkem, například králíka nebo kozy. Existuje mnoho lidí, kteří by nikdy takové zvíře nezabili a jimž je pouhé pomyšlení, že by je snědli, odpuzující. Titíž lidé v š a k zpravidla vůbec neváhají podobné zvíře sníst, pokud k němu neměli žádné osobní citové vazby. Zábrana zabít zvíře však existuje nejen v případě, že k němu máme osobní vztah, ale i tehdy, když se s příslušným zvířetem ztotožňujeme jako s jinou živou bytostí. 1 5 1 Můžeme mít v ě d o m ý nebo p o d v ě d o m ý pocit viny, spojený se zničením života, zvlášť když jsme schopni určité empatie. Tento úzký vztah k zvířeti a potřeba vypořádat se zabitím se výrazně projevuje v rituálech medvědího kultu paleolitických lovců. (J. Mahringer, 1952.)

Pocit totožnosti se všemi tvory, kteří se spolu s člověkem podílejí na životě samotném, našel výraz jako důležitá morální hodnota v indickém myšlení a v hinduismu vedl k zákazu zabíjení zvířat vůbec. Není nepravděpodobné, že podobně v nás existují zábrany zabíjet jiné lidi, pokud vůči nim máme pocit totožnosti a empatie. Především si musíme uvědomit, že primitivní člověk nemá vůči „cizinci", to jest vůči osobě, která nepatří ke stejné skupině, často pocit, že jde o bližního, ale o „něco", s čím se neztotožňuje. Obecně existuje větší odpor k zabití člena téže skupiny a nejtěžším trestem za zločin v primitivních společnostech bylo často spíše vyhnanství než smrt. (To ještě vidíme v potrestání Kaina v bibli.) Nemusíme se však omezovat na příklady z primitivních společností. Dokonce ve vysoce civilizované kultuře, jakou byla kultura Řeků, se nepohlíželo na otroky jako na lidi v plném smyslu toho slova. Stejný jev nacházíme v moderní společnosti. Za války se pokoušejí všechny vlády probudit ve svém lidu pocit, že nepřítel není člověk. Nepojmenovávají ho pravým jménem, ale nějakým jiným. Tak v první světové válce byli Němci označováni Angličany jako „Hunové" a Francouzi jako „Bošové". Toto popření lidské podstaty nepřítele dosahuje vrcholu, má-li nepřítel jinou barvu kůže. Válka ve Vietnamu poskytla dostatek příkladů amerických vojáků, kteří se pramálo vciťovali do svých vietnamských protivníků, kterým říkali „gooks", „rákosníci". Dokonce i slova „usmrtit" se zbavili tím, že používali výraz „odstranit". Poručík Calley, který byl obžalován pro vraždu mnoha vietnamských civilistů mužů, žen a dětí v My Lai - a shledán vinným, se ospravedlňoval argumentem, že ho nikdo neučil pohlížet na vojáky NLF (Vietkongu) jako na lidské bytosti a ne výhradně jako na „nepřítele". Nebudeme se tu zabývat oprávněností takové obhajoby. Jistě je to silný argument, neboť je pravdivý a slovně vystihuje podstatu postoje vůči vietnamským venkovanům. Hitler činil totéž, když označil „politické nepřátele", které hodlal zlikvidovat, jako podlidi. Zdá se být téměř pravidlem, že když někdo chce vlastním lidem usnadnit zničení živých bytostí na straně protivníka, indoktrinuje vojákům pocit, že ti, které mají pobít, nejsou lidé.1ft) Jiná možnost „odosobnění" člověka je přerušení všech vazeb s ním. To se vyskytuje jako trvalý duševní stav při určitých patologických stavech, může se to však také objevit přechodně u někoho, kdo není nemocný. Je jedno, zda je objektem agrese cizí člověk, blízký příbuzný nebo přítel; agresor ho totiž od sebe emotivně „odřízne" a „zmrazí" ho. Ten druhý přestane být vnímán jako člověk a stane se „věcí na druhé straně". Za těchto okolností už neexistují zábrany i těch nejhorších forem de-

struktivity. Z klinických zkušeností vyplývá, že destruktivní agrese je často spojena s okamžitým nebo chronickým emocionálním únikem. Vždy, když jiná lidská bytost není vnímána jako člověk, dostává destruktivita nebo krutost jiný charakter. Ukážeme to na jednoduchém příkladu. Kdyby například hinduista nebo buddhista, takový, který pociťuje skutečnou hlubokou sounáležitost se všemi živými bytostmi, uviděl průměrného moderního člověka, jak bez nejmenšího zaváhání zabíjí mouchu, mohl by to pokládat za výraz neobyčejné nečitelnosti a destruktivity, ale v tomto svém úsudku by se mýlil. Mnoho lidí totiž mouchu prostě nepokládá za cítící a vnímající bytost, a tak s ní jednají jako s kteroukoli jinou rušivou „věcí". Tito lidé nejsou zvlášť krutí, jen je jejich pojetí toho, co je „živá bytost", zúženo.

POZNÁMKY 1), 2) Citováno C. a W. M. S. Russellem (1968). 3) Srov. také Leyhausenovu diskusi o přehuštění populace (1956), zvlášť jeho diskusi o vlivu zhuštění populace na lidi. 4) Podobné jevy lze pozorovat také u člověka, u nějž hladovění také spíš snižuje než zvyšuje agresivitu. 5) Srov. zajímavý v ý z k u m T. E. Halla o lidské potřebě prostoru (1963,1966). 6) Příkladem toho je stříbrosrstý starý šimpanz, který zůstal v e d o u c í m tlupy, ačkoli se tělesnou silou zdaleka nevyrovnal mladším opicím; zřejmě v něm život ve volné přírodě s jejími četnými podněty rozvinul druh moudrosti, která ho kvalifikovala pro roli vůdce. 7) Stejnou tezi zastávali C. a W. M. S. Russell (1968,1968a). 8) Podobný názor vyjadřuje E. Mayo (1933). 9) H. W. Nissen (1931) jako první zkoumal primáty v terénu, a to šimpanze, následovali H. C. Bingham (1932) výzkumem goril a R. C. Carpenter (1934) studií o vřešfanech. Dalších dvacet let se terénními v ý z k u m y primátů téměř nikdo nezabýval. Byly sice prováděny krátké terénní studie, ale teprve uprostřed padesátých let byly zahájeny pečlivé, d l o u h o d o b é série v ý z k u m ů na nově založeném japonském opičím centru university v Kjótu, a dále S. A. Altmanem, který pozoroval kolonii makaků na Cayo Santiago. Dnes se takovými v ý z k u m y zabývá přes padesát vědců. Nejlepší pojednání o chování primátů nalezneme u I. De Vore,

ed. (1965) s rozsáhlou bibliografií. Mezi pojednáními v tomto sborníku si zaslouží zvláštní zmínku článek K. R. Halla a I. De Vorea (1965), dále pojednání o „Makaku rhesus v Severní Indii" od C. H. Southwicka, M. Bega a M. R. Siddiqia (1965); „Chování horských goril" od G. B. Schallera (1965), „Šimpanzi v lese Bodongo" od V. a F. Reynoldsových (1965) a „Šimpanzi v rezervaci Gombe Stream" od Jane Goodallové (1965). Jane Goodallová pokračovala v těchto v ý z k u m e c h do roku 1965 a uveřejnila svá další pozorování společně s dřívějšími p o d s v ý m pozdějším jménem Jane van Lawick-Goodallová (1968). Ve svých následujících úvahách jsem použil kromě toho A. Kortlandta (1962) a K. R. L. Halla (1964). 10) K. J. a C. Hayesovi z Yerkes Laboratories of Primáte Biology v Orange Park na Floridě, kteří v y c h o v a l i š i m p a n z e ve vlastním bytě a systematicky ho podrobovali lidskému z p ů s o b u v ý c h o v y , mu naměřili ve v ě k u d v o u let a osm měsíců IQ 125 (C. Hayes, 1951; K.J. Hayes a C. Hayes, 1951). 11) Tato hierarchie se pokládala za paralelu „instinktivních" kořenů diktatury vzácněji, než se to dělalo s teritorialismem a patriotismem, ačkoli logika obou ú v a h je stejná. Příčinu toho lze p r a v d ě p o d o b n ě spatřovat v tom, že je méně populární označovat za instinktivně p o d l o ž e n ý jev diktaturu než vlastenectví. 12) Většina psychologů zabývajících se zvířaty by ostatně p o d m í n k y v ž á d n é m zajetí neoznačovala jako „zcela přirozené" - zvlášť ne tehdy, k d y ž ohrada je tak malá, že zvířata na sebe narážejí, k d y ž běhají podél jejích hranic. 13) Srov. S. A. Barnett a M. M. Spencer (1951) a S. A. Barnett (1958, 1958a). 14) Zing Y a n g Kuo (1960) dospěl ve svých pokusech s boji mezi obratlovci k p o d o b n ý m výsledkům. 15) Podle m é h o názoru se od stejné příčiny o d v o z u j e ž i d o v s k ý zákaz jíst maso společně s mlékem. Mléko a jeho p r o d u k t y jsou s y m b o l y života; symbolizují živé zvíře. Zákaz společného p o j í d á n í masitých a mléčných p r o d u k t ů se mi zdá být v y j á d ř e n í m snahy ostře odlišovat ž i v é zvíře od mrtvého, sloužícího jako potrava. 16) Jako reakci na h r o m a d n é povraždění rukojmí a v ě z ň ů při policejním útoku na vězení v Attice v N e w Yorku napsal Tom Wicker velice duchaplný článek, v němž dochází ke stejn é m u závěru. U v á d í z d e prohlášení guvernéra státu N e w York Nelsona A. Rockefellera po masakru v Attice, které začíná větou: „Cítíme hluboký soucit s rodinami rukojmí, kteří zemřeli v Attice." Wicker o tom soudí: „Mnoho z toho, co bylo v Attice špatné - a z toho, co není v pořádku ani v jiných amerických vězeních a 'nápravných ústavech' - nacházíme z n o v u v prosté skutečnosti, že ani v této větě, ani v celém dalším svém projevu nenašel guvernér ani jiná oficiální osobnost jediné slovo soucitu pro rodiny mrtvých vězňů. Je pravda, že se tenkrát myslelo, že vězni zabili rukojmí, takže nezemřeli - jak dnes víme - k u l k a m i a b r o k y těch, kterým státní ú ř a d y přikázaly přelézt z e d a střílet. A l e i k d y b y byli r u k o j m í pobiti vězni a ne policisty, byli stále ještě lidskými bytostmi, a zcela zůstaly l i d s k ý m i bytostmi jejich matky, ž e n y a děti. Srdce vysokých státních úředníků k nim však ž á d n ý soucit nepocítila. Kořenem věci je, že vězni, obzvláště černí vězni, příliš často ani nejsou p o v a ž o v á n i za lidské bytosti a podle toho se s nimi také jedná. Stejný postoj platí i k jejich rodinám." (New York Times, 18. 9.1971.)

7. PALEONTOLOGIE

Je člověk jediným biologickým druhem? Měli bychom si připomenout, že Lorenzovy údaje o zvířatech se týkají intraspecifické agrese, nikoli agrese mezi r ů z n ý m i d r u h y zvířat. Položme si otázku: můžeme si být jistí, že se lidé ve svých vzájemných vztazích skutečně pokládají za příslušníky jediného biologického druhu, a podle toho na sebe vzájemně reagují? Cožpak nevidíme příklady toho, že u mnohých primitivních národů dokonce člověk z jiného kmene nebo někdo ze sousední vesnice, který žije ve vzdálenosti sotva několika mil, je považován za cizince nebo za „něco", co ani není lidskou bytostí, a proto s ním nelze cítit empatii? Teprve v procesu sociálního a kulturního vývoje se okruh lidí, přijímaných jako lidské bytosti, rozšiřuje. Zdá se, že máme dobré důvody pro předpoklad, že člověk spontánně nepokládá jiného člověka za příslušníka téhož druhu, neboť nemá k dispozici instinktivní způsoby, jak příslušníka svého druhu rozeznat, zatímco zvířata se ihned vzájemně poznají podle pachu, tvaru těla, barev a podobně. Z mnoha experimentů se zvířaty víme, že i zvíře může být v tomto ohledu oklamáno nebo cítit nejistotu, zda se setkalo s příslušníkem svého druhu. Právě proto, že člověk je hůře v y b a v e n instinkty než jiní živočichové, nerozpoznává a neidentifikuje své druhové příslušníky tak snadno jako zvířata. Pro člověka určuje řeč, chování, oblečení a jiná kritéria, vnímaná více myslí než instinktem, kdo je d r u h o v ý m příslušníkem a kdo ne, a jakákoli skupina, která se poněkud liší, už není zařazována mezi stejně hodnotné lidi. Z toho plyne paradox, že člověk p r á v ě proto, že mu chybí instinkty, si nedokáže uvědomit druhovou spřízněnost s jinými lidmi a cizince pokládá za příslušníka jiného druhu; jinými slovy právě lidské vlastnosti činí člověka tak nelidským.

K d y b y tyto ú v a h y byly správné, zhroutila by se Lorenzova teorie, protože všechny jeho složité konstrukce a závěry, které z nich vyvozuje, se zakládají na agresi mezi příslušníky téhož druhu. V tom případě by vyvstal úplně jiný problém, totiž problém vrozené agresivity živočichů vůči příslušníkům jiných druhů. Co se týče interspecifické agrese, údaje o zvířatech dokazují spíše to, že interspecifická agrese není geneticky programovaná, kromě případů, kdy je zvíře ohroženo, nebo u predátorů. Je možné zastávat hypotézu, že předkové člověka byli predátoři? Mohli bychom předpokládat, že člověk člověku není vlkem, ale ovcí?

Je č l o v ě k predátor? Existují nějaké údaje, které by naznačovaly, že předkové člověka byli predátoři? Nejstarší hominid, který mohl patřit mezi předky člověka, je Ramapithecus, který žil v Indii asi před čtrnácti miliony let." Tvar jeho čelisti a z u b ů b y l p o d o b n ý tvaru jiných hominidů, mnohem podobnější lidskému chrupu, než je tomu u dnešních lidoopů. I k d y b y pojídal jako přídavek ke své hlavní rostlinné stravě tu a tam maso, bylo by absurdní označovat ho za predátora. Nejstarší fosilie hominidů po Ramapithekovi patří druhu Australopithecus robustus a pokročilejšímu typu Australopithecus africanus, který byl nalezen v r. 1924 Raymondem Dar tem v Jižní Africe a je považován za asi d v a miliony let starý. Australopithecus byl předmětem mnoha sporů. Většina dnešních paleoantropologů souhlasí s tezí, že Australopithecus je hominid, ale někteří badatelé, jako např. D. R. Pilbeam a E. L. Simons (1965) předpokládají, že na t y p A. africanus je třeba hledět jako na prvního člověka. V diskusi o Australopithecích hraje velkou úlohu skutečnost, že užívali nástroje, protože to se pokládá za důkaz, že to byli lidé nebo alespoň předkové člověka. Lewis Mumford však přesvědčivě vyložil, že výroba nástrojů nestačí k definování člověka jako takového a že tento názor pramení z dnešního přeceňování techniky. (L. Mumford, 1967.) Od roku 1924 byly objeveny nové fosilie, jejichž klasifikace je kontroverzní stejně jako otázka, zda Australopithecus byl převážně masožravec a lovec, nebo zda vyráběl nástroje. 2 ' Přesto se většina autorů shoduje v tom, že A. africanus byl všežravý, charakteristický velkou přizpůsobivostí ve výběru potravy. B. G. Campbell (1966) dochází k závěru, že Australopithecus požíral malé plazy, ptáky a malé savce jako například hlodavce, a také ko-

řinky a plody. Pojídal malá zvířata, která dokázal chytit beze zbraní a pastí. Lov naproti tomu předpokládá spolupráci a přiměřenou techniku, s kterou se setkáváme až mnohem později a která spadá do doby objevení se člověka v Asii okolo 500 000 let př. Kr. Ať už tedy Australopithecus byl či nebyl lovcem, v každém případě je jisté, že hominidé stejně jako jejich opičí předkové nebyli predátoři a neměli instinkty a morfologické znaky, které charakterizují predátory jako například lvy a vlky. Přes tyto jednoznačné důkazy učinil nejen Ardrey, mající sklon k dramatizaci, ale také tak vážný badatel jako D. Freeman pokus identifikovat Australopitheka jako paleontologického „Adama", který přinesl lidské rase dědičný hřích destruktivity. Freeman hovoří o Australopithecích jako o „masožravé adaptaci" s „predátorskými, vražednými a kanibalistickými sklony. Tak položila paleoantropologie během posledních deseti let fylogenetický základ pro závěry o lidské agresivitě, ke kterým dospěl psychoanalytický v ý z k u m " . Freeman shrnuje: „V širší antropologické perspektivě lze zastávat stanovisko, že podstata člověka, jeho zručnost a konečně celá civilizace vděčí za svou existenci adaptaci člověka na predátora, které nejdříve dosáhl m a s o ž r a v ý Australopithecus v pleistocénu na travnatých stepích jižní Afriky." (D. Freeman, 1964.) V diskusi, následující po přednesení této práce, se už Freeman nezdál být tak jistý svou věcí: „Ve světle nejnovějších paleoantropologických objevů byla nyní postavena hypotéza, že určité aspekty lidské povahy (snad včetně agresivity a ukrutnosti) by mohly mít spojení s predátorskými a masožravými adaptacemi, které měly tak základní význam pro evoluci hominidů během pleistocénu. Podle mého názoru je to hypotéza, která si zaslouží, aby byla zkoumána vědecky a bez emocí, neboť se týká věcí, o nichž dnes ještě velmi málo víme." (D. Freeman, 1964.) To, co bylo v pojednání postaveno jako skutečnost, která z hlediska paleoantropologie znamenala jednoznačné závěry o lidské agresi, se v diskusi změnilo v pouhou hypotézu, která „si zaslouží zkoumám". Takové zkoumání je ztíženo Freemanovým zmatením pojmů „predátor", „masožravec" a „lovec", které ovšem nacházíme i u mnoha jiných autorů. Zoologicky jsou predátoři definováni jasně. Jsou to šelmy, například kočky, hyeny, psi a medvědi, a k jejich znakům patří, že mají na tlapách drápy a v chrupu ostré trháky. Predátor získává potravu tím, že napadá a zabíjí jiná zvířata. Toto chování je geneticky programované a učení v tom hraje jen malou úlohu. Kromě toho má agrese predátorů - jak již bylo zmíněno - jiný neurologický základ než agrese obranná. O predátorech ani nemůžeme tvrdit, že by byli zvlášť agresivní,

protože ve vztahu k jiným jedincům svého druhu se chovají přátelsky. Predátoři jsou výlučně masožraví (s v ý j i m k o u medvědů, kteří se živí převážně rostlinnou stravou a k lovu nejsou uzpůsobeni). A v š a k ne všechna masožravá zvířata jsou predátoři. Proto všežravci nejsou zařazeni v biologickém systému mezi masožravce. Freeman si uvědomuje, že „pojem 'masožravý', je-li použit pro hominidy, musí mít úplně jiný význam, než k d y ž jej použijeme pro šelmy". (J. D. Carthy, F. J. Ebling.) Proč však máme potom označovat hominidy jako masožravce a ne jako všežravce? Toto zmatení pojmů v e d e pouze k tomu, že se v hlavě čtenáře usadí následující rovnice: maso pojídající = masožravec = predátor, tudíž hominidní předek člověka byl predátor, vybavený instinktem napadat jiné živočichy včetně ostatních lidí. Lidská destruktivita je tedy vrozená a Freud má pravdu. Quod erat demonstrandum! Všechno, co víme o A. africanus, je, že byl všežravec, v jehož stravě hrálo určitou úlohu maso, a že pro svoji obživu zabíjel menší zvířata. Masitá strava nedělá ještě hominida predátorem. Navíc byla mezitím všeobecně přijata skutečnost, kterou také mezi jiným vyjádřil sir Julian Huxley, že v ý ž i v a - rostlinná či masitá - nemá co dělat s agresivitou. Nic neopravňuje názor, že Australopithecus měl instinkty dravce, které, byl-li o p r a v d u předkem člověka, by mohly odpovídat za „predátors k é " geny v člověku.

POZNÁMKY 1) Zda Ramapithecus byl h o m i n i d a přímý předek člověka či nikoli, je stále ještě spornou otázkou (srov. p o d r o b n é seznámení s touto debatou u D. Pilbeama, 1970). Téměř všechna paleontologická data se zakládají z velké části na spekulacích,*a to znamená, že jsou vysoce kontroverzní. Když se přidržíme mínění určitého autora, dojdeme k jinému obrazu, než k d y ž s l e d u j e m e jiného badatele. Pro náš účel však nejsou četné sporné podrobnosti v ý v o j e člověka podstatné, a ty nejdůležitější b o d y v ý v o j e člověka jsem se snažil vykládat tak, jak je chápe většina v ě d c ů zabývajících se touto oblastí. Ale i v otázce hlavních stupňů lidského v ý v o j e se v y h ý b á m bližšímu pohledu na existující spory, abych s v ů j výklad příliš nezatížil. K následující analýze jsem použil především následující díla: D. Pilb e a m (1970), J. N a p i e r (1970), J. Joung (1971), J. Schwidetzki (1971), S. Tax, ed. (1960), B. Rensch, ed. (1965), A Roe a G. G. Simpson (1958,1967), A. Portmann (1965), S. L. Washburn a P. Jay, eds. (1968), B. G. Campbell (1966), a řadu dalších publikací, z nichž některé cituji v textu.

2) S. L. W a s h b u r n a F. C. Howell (1960) píší, že je v e l m i n e p r a v d ě p o d o b n é , že by raní Australopithekové, kteří byli malého vzrůstu a s v o u převážně rostlinnou potravu doplňovali masem, často zabíjeli, „zatímco pozdější a větší formy, které je p r a v d ě p o d o b n ě později nahradily, dokázaly lovit malá nebo m l a d á zvířata. Nic n e m l u v í pro to, že by tito tvorové mohli lovit velké býložravé savce, kteří jsou tak charakterističtí pro africký pleistocén". Stejný názor v y j á d ř i l již W a s h b u r n v d ř í v ě j š í m p o j e d n á n í (1957), v n ě m ž píše: „ P r a v d ě p o d o b n ě byli Australopitheci sami spíše zvěří než lovci." Později v š a k v y j á d ř i l mínění, že hominidé, včetně Australopitheků, „mohli s n a d " být lovci. (S. L. W a s h b u r n a C. S. Lancaster, 1968.)

8. ANTROPOLOGIE V této kapitole předložím čtenáři podrobné údaje o primitivních lovcích a sběračích, neolitických zemědělcích a o nových městských společnostech. Tak budete moci sami posoudit, zda tyto údaje mluví pro konvenční tezi, že člověk je tím agresivnější, čím je primitivnější. V mnoha případech jde o objevy mladší generace antropologů z posledních deseti let, kontrastující se staršími názory, které si však širší veřejnost ještě nestačila opravit.

„Člověk lovec" - antropologický A d a m ? Nemůžeme-li uvalit odpovědnost za lidskou agresivitu na predátorský charakter hominidních předků člověka, existuje snad nějaký lidský předchůdce, nějaký prehistorický Adam, který je zodpovědný za „pád lidstva"? Tomu totiž věří S. L. Washburn, jedna z největších autorit v této oblasti, i jeho spolupracovníci. „Adama" identifikují s „člověkem lovcem". Washburn vychází z předpokladu, že za naši biologii, psychologii i za naše zvyklosti vděčíme tomu, že člověk strávil 99 procent svých dějin jako lovec: Náš intelekt, zájmy, emoce a z á k l a d y našeho společenského života jsou v určitém, v e l m i reálném s m y s l u e v o l u č n í m v ý s l e d k e m ú s p ě š n é h o přiz p ů s o b e n í se lovu. K d y ž antropologové m l u v í o jednotě lidstva, znamená to, že selekční tlak života lovců a sběračů se v š u d e projevoval tak podobně a jeho v ý s l e d k y b y l y tak úspěšné, že populace Homo sapiens jsou v podstatě stále ještě v š u d e stejné. (S. L. W a s h b u r n a C. S. Lancaster, 1968.)"

Základní otázka tedy zní: Jakého druhu je tato „psychologie lovce"? Washburn ji označuje jako „psychologii masožravce", která se plně rozvinula ve středním pleistocénu asi před pěti sty tisíci lety nebo ještě dříve. Světový názor d á v n é h o lidského masožravce se musel velice lišit od poh l e d u jeho vegetariánských bratranců. Ti m o h l i u s p o k o j o v a t s v é p o t ř e b y na m e n š í m ú z e m í a o jiná zvířata se starali jen málo, k r o m ě několika druhů, od kterých člověku hrozilo nebezpečí. A l e touha po mase žene zvířata k propátrávání větších oblastí a k p o z n á v á n í zvyklostí m n o h a d r u h ů zvířat. Teritoriální zvyklosti člověka a jeho psychologie se zásadně liší od lid o o p ů a menších d r u h ů opic. Už n e j m é n ě tři sta tisíc let (možná že d v a krát déle) p ř i s t u p u j e z v ě d a v o s t a agresivita m a s o ž r a v c e ke z v í d a v o s t i a k úsilí o dominanci, které jsou vlastní l i d o o p ů m . Tato p s y c h o l o g i e masožravce se plně vytvořila ve středním pleistocénu a mohla jít r u k u v ruce s d r a v ý m i rysy Australopitheků. (S. L. W a s h b u r n a V. A v i s , 1958.)

Washburn staví na roveň „psychologii masožravce" s nutkáním k zabíjení a s rozkoší ze zabíjení. Píše: „Člověk má potěšení z lovu jiných zvířat. Nejsou-li tyto pudy překryty pečlivou výchovou, radují se lidé z lovu a zabíjení. Ve většině kultur je mučení a utrpení veřejným divadlem k obveselení lidu." (S. L. Washburn a V. Avis, 1958.) Tvrdí: „Člověk má psychologii masožravce. Je snadné naučit lidi zabíjet a je těžké vyvinout návyky, abychom se zabíjení vyvarovali. Mnoho lidi baví dívat se, jak jiní lidé trpí, nebo je těší zabíjet zvířata. V mnohých kulturách jsou běžná veřejná bití a mučení." (S. L. Washburn, 1959.) V obou posledních tvrzeních Washburn tiše předpokládá, že k psychologii lovce patří nejen zabíjení, ale také krutost. Jaké důkazy má Washburn na podporu údajné vrozené radosti ze zabíjení a krutosti? Jeden jeho argument zní „zabíjení jako sport" (hovoří o zabíjení jako o sportu a ne jako o lovu, což by bylo správnější). Píše: „To se snad nejjednodušeji ukazuje v námaze, jakou vynakládáme, abychom udrželi zabíjení jako sport. V dřívějších dobách si král a šlechta udržovali obory, v nichž se mohli těšit ze sportovního zabíjení, a dnes vydává vláda Spojených států mnoho milionů dolarů, aby poskytla lovcům zvěř." (S. L. Washburn a C. S. Lancaster, 1968.) Jiný podobný příklad: „Lidé používají nejlehčí rybářské nářadí, aby prodloužili beznadějný boj ryby a zvýšili pocit vlastní zručnosti." (S. L. Washburn a C. S. Lancaster, 1968.) Washburn poukazuje na oblíbenost války:

A ž d o n e d á v n a s e p o h l í ž e l o n a v á l k u velice p o d o b n ě jako n a lov. Jiné l i d s k é bytosti b y l y prostě tou nejnebezpečnější zvěří. Válka byla v lidských d ě j i n á c h příliš d ů l e ž i t á , n e ž a b y n e b y l a p r o zúčastněné m u ž e potěšením. T e p r v e v n o v ě j š í d o b ě , k d y ž se charakter a p o d m í n k y v á l k y z m ě n i l y , začaly p r o t i v á l e č n é protesty. Válka a válečná m o u d r o s t jako n o r m á l n í součást n á r o d n í p o l i t i k y a v š e o b e c n ě u z n á v a n á cesta k o s o b n í slávě a zásluh á m začala b ý t z p o c h y b ň o v á n a . (L. S. W a s h b u r n a C. S. Lancaster, 1968.)

V souvislosti s tím Washburn tvrdí: Stupeň, do jakého jsou biologické základy zabíjení vtěleny do lidské p s y c h o l o g i e , m ů ž e m e p o z o r o v a t na lehkosti, s j a k o u se chlapci u č í l o v u , r y b a ř e n í , z á p a s ů m a v á l e č n ý m h r á m . Tyto z p ů s o b y c h o v á n í n e j s o u nev y h n u t e l n é , ale lze se j i m s n a d n o naučit, p o s k y t u j í u s p o k o j e n í a ve větš i n ě k u l t u r j s o u s p o l e č e n s k y o d m ě ň o v á n y . Zručnost v zabíjení a potěšení z n ě j se n o r m á l n ě r o z v í j e j í hrou, a v z o r y c h o v á n í ve hře p ř i p r a v u j í děti p r o jejich ú k o l y v d o s p ě l o s t i . (S. L. W a s h b u r n a C. S. Lancaster, 1968.)

Washburnovo tvrzení, že mnoho lidí má potěšení ze zabíjení a z krutosti, je sice pravdivé, neznamená to však nic jiného, než že existují sadistické osoby a sadistické kultury; existují však i jiné, které nejsou sadistické. Tak například zjišťujeme, že se sadismem se mnohem častěji setkáme u frustrovaných lidí a v sociálních vrstvách, které se cítí bezmocné a mají málo životních radostí, jako například u nejnižší třídy v Římě, která byla za svoji materiální bídu a sociální bezmocnost odškodňována sadistickými hrami - nebo také u německé nižší střední třídy, z jejíž řad se rekrutovali nejfanatičtější Hitlerovi stoupenci. Se sadismem se také setkáváme u vládnoucích tříd, které se cítí ohroženy ve svém vládnoucím postavení a ve svém vlastnictví 2 ' nebo u potlačených skupin, které dychtí po pomstě. Představa, že lov vede k zálibě v týrání, je neodůvodněná a naprosto nepřijatelná. Lovcům zpravidla nedělá utrpení zvířete žádnou radost a sadista, který má zálibu v mučení, by byl špatným lovcem. Ani rybáři nepoužívají Washburnem zmíněné praktiky. Právě tak neexistují důkazy, že by primitivní lovci lovili ze sadistických nebo destruktivních motivů. Naopak mnohé svědčí pro to, že vůči zabitým zvířatům cítí soucit nebo respekt a pravděpodobně i vinu. Paleolitičtí lovci často oslovovali medvěda jako „dědečka" nebo v něm viděli mytického předka člověka. Když medvěda zabili, prosili ho o odpuštění. Než byl sněden, konala se posvátná hostina, na které byl medvěd „čestným hostem", jemuž se předkládala nejlepší jídla; nakonec byl medvěd slavnostně pohřben. (J. Mahringer, 1952.)3'

Psychologie lovu, včetně psychologie dnešního lovce, vyžaduje důkladné zkoumání, ale přesto se můžeme i zde zmínit o některých pozorováních. Především je třeba rozlišovat mezi sportovním lovem vládnoucích elit (například šlechty ve feudálním systému) a všemi ostatními formami, jako je lov primitivních lovců, sedláků, kteří chtějí chránit svou úrodu nebo slepice před ztrátami, a lov jednotlivců, kteří tuto činnost milují. „Elitní lov" zřejmě uspokojuje potřebu moci a nadvlády, a navíc má určitý, pro mocenské elity příznačný, rys sadismu. Vypovídá víc o psychologii feudální elity než o psychologii lovu. Co se týče motivů primitivních lovců z povolání a moderního náruživého lovce, musíme rozlišovat aspoň dva druhy. Jeden typ má kořeny v hloubce zážitků. Během lovu se člověk opět stává, i k d y ž jen na krátký čas, částí přírody. Vrací se k přirozenému stavu, ztotožňuje se zvířetem a je osvobozen od existenciální rozštěpenosti: může být částí přírody a zároveň ji svým vědomím překračovat. Když člověk loví zvíře, jsou si oba rovni, i když člověk nakonec projeví použitím zbraní svou převahu. U primitivního člověka je tento zážitek zcela vědomý. Tuto identifikaci vyjádří tím, že se převleče za zvíře a ve zvířeti vidí svého předka. Pro moderního člověka, rozumově orientovaného, je obtížné si tuto jednotu s přírodou uvědomit a slovně ji vyjádřit, ale u mnoha lidí je ještě živá. Nejméně stejný význam má pro náruživého lovce zcela jiný motiv, totiž radost z vlastní dovednosti. Je podivuhodné, kolik moderních autorů tento prvek přehlíží a svou pozornost soustřeďuje na akt zabíjení. Lov přece vyžaduje kombinaci mnoha dovedností a daleko víc znalostí než jen to, jak zacházet se zbraní. Toto téma rozebral podrobně William S. Laughlin, který také začíná tvrzením, že „lov je převládající vzor chování lidského druhu". (W. S. Laughlin, 1968.) Laughlin se však ani nezmiňuje o radosti ze zabíjení nebo z krutosti jako o součásti chování při lovu, ale popisuje lov takto: „Při lovu je nejdůležitější vynalézavost a schopnost řešit problémy. Kdo problémy nevyřeší, je potrestán. Proto lov tolik přispěl k dalšímu rozvoji lidského druhu i k jeho soudržnosti." (W. S. Laughlin, 1968.) Laughlin zdůrazňuje následující fakt, který bychom si měli uvědomovat vzhledem k obvyklému přeceňování nástrojů a zbraní: Lov v y ž a d u j e v y s p ě l é d o v e d n o s t i v tom s m y s l u , ž e něco m u s í b ý t v y konáno, je n u t n o p r o v á d ě t určité ú k o n y v p ř e s n é m pořadí, a v ý s l e d e k je velice podstatný. Technologické aspekty, různá kopí, kyje, sekery a v š e c h n y ostatní p ř e d m ě t y , které se d o b ř e v y j í m a j í ve vitrínách m u z e í ,

n e m a j í m i m o kontext s a m o t n é h o l o v u p o d s t a t n ý v ý z n a m . Začít a n a l ý z u u n i c h n e n í v h o d n é , p r o t o ž e v řetězu celé činnosti při l o v u leží až n ě k d e d a l e k o v z a d u , za d a l e k o d ů l e ž i t ě j š í m i a složitějšími záležitostmi. (W. S. L a u g h l i n , 1968.)4>

Účinnost lovu nezávisí tolik na technicky dokonalejších pomůckách, ale spíše na zvyšujících se dovednostech lovce: Existují četné d o k l a d y , i k d y ž p ř e k v a p i v ě m á l o systematických v ý z k u m ů , p r o p ř e d p o k l a d , ž e p r i m i t i v n í člověk m ě l vynikající znalosti přírody. Toto v ě d ě n í se týká celého světa m a k r o s k o p i c k é zoologie, savců, vačnatců, p l a z ů , ptáků, ryb, h m y z u , ale také rostlin. Také znalosti p ř í l i v u a odliv u , m e t e o r o l o g i c k ý c h j e v ů obecně, astronomie a dalších a s p e k t ů přírody jsou d o b ř e r o z v i n u t y , p ř i č e m ž lze zjistit určité rozdíly v j e d n o t l i v ý c h skupinách, s n a d se zřetelem k d i f e r e n c o v a n o s t i a rozsahu v ě d o m o s t í , a v oblastech, na které se v ě d c i zaměřili... Chtěl b y c h z d e p o u z e p o u k á z a t na výz n a m těchto v y s p ě l ý c h z n a l o s t í k c h o v á n í při l o v u a na jejich důležitost p r o e v o l u c i člověka... č l o v ě k l o v e c p o z n á v a l c h o v á n í zvířat a jejich tělesn o u s t a v b u , v č e t n ě s v é vlastní. D o m e s t i k o v a l n e j d ř í v s á m s e b e a p o t o m r ů z n é ž i v o č i c h y a rostliny. V tomto s m y s l u b y l l o v s t u d i e m , které lidský d r u h p ř i v e d l o k tomu, a b y se učil dál a dál. (W. S. Laughlin, 1968.)

Motivem prvního lovce zkrátka nebylo potěšení ze zabíjení, ale přání učit se a optimálně využít různé dovednosti, to znamená, že motivem byl v ý v o j samotného člověka." Washburnův argument, že je tak snadné nadchnout chlapce pro lov, zápas a válečné hry, přehlíží skutečnost, že mládež lze snadno zaujmout všemi možnými činnostmi, které jsou kulturně přijatelné. Uzavírat, že tento zájem chlapců o obecně přijímané vzory chování je důkazem, že radost ze zabíjení je vrozená, svědčí o pozoruhodně naivním přístupu k sociálnímu chování. Kromě toho bychom si měli uvědomovat, že existuje mnoho bojových sportů, od šermu a zenového souboje meči po judo a karate, které zcela určitě nefascinují potěšením zabíjet, ale možností rozvíjet příslušné dovednosti. Právě tak neudržitelné je Washburnovo a Lancasterovo tvrzení, že „téměř každá lidská společnost považovala za žádoucí zabíjení příslušníky jiných lidských společenstev" (Washburn a Lancaster, 1968). Je to opakování populárního klišé, které se opírá pouze o již zmíněné pojednání D. Freemana (1964), které je jednostranně ovlivněné Freudem. Je skutečností, že - jak ještě uvidíme - boje mezi primitivními lovci jsou charakteristicky nekrvavé a většinou jejich cílem není zabití protivní-

ka. Tvrdit, že se válka teprve nedávno zpochybnila, znamená ponechat rozsáhlou oblast dějin filosofie a náboženství nepovšimnutou, zvláště hebrejské proroky. Když nebudeme souhlasit s Washburnovými argumenty, zůstane tu otázka, jaké jiné chování rozvíjí a podporuje způsob života lovců. Ve skutečnosti to vypadá, že lov mohl podpořit genetické zakódování dvou způsobů chování: spolupráci a sdílení zkušeností i potravy. Spolupráce členů téže skupiny byla ve většině loveckých společenství praktickou nezbytností; totéž platí pro dělení potravy. Maso se ve většině klimatických zón s výjimkou arktické rychle kazí a nebylo je možno skladovat. Všichni lovci neměli při lovu stejné štěstí; praktickým důsledkem proto bylo, že ti, co měli v určitý den štěstí, se dělili o kořist s těmi, kteří možná uspějí zase nazítří. Za předpokladu, že lovecké chování vedlo ke genetickým změnám, bychom tedy mohli soudit, že moderní člověk má spíše vrozenou potřebu spolupracovat a sdílet zdroje, než zabíjet a chovat se krutě. Bohužel v dějinách naší civilizace jsou příklady spolupráce a sdílení vzácné. Mohli bychom to vysvětlovat tak, že lovecký život nezpůsobil žádné genetické změny, nebo že podněty ke spolupráci a sdílení byly silně potlačeny v těch kulturách, jejichž celá organizace tyto ctnosti nepodporovala a místo toho povzbuzovala své členy k bezohlednému egoismu. Přesto bychom mohli uvažovat o tom, zda tendence ke spolupráci a sdílení, kterou lze nalézt v mnohých společnostech mimo moderní průmyslový svět, by přece jen nemohla naznačovat, že tyto podněty jsou vrozené. Dokonce i v moderní válce, kdy jednotlivý voják nepociťuje zvláštní nenávist k nepříteli a jen vzácně se dopouští krutostí,M můžeme najít pozoruhodnou míru spolupráce a schopnosti se dělit. Zatímco většina lidí v běžném životě nenasazuje svůj život za jiného člověka, ani se s ním nedělí o potravu, ve válce je to na denním pořádku. Snad bychom mohli zajít ještě dál a uvažovat o tom, zda jedním z faktorů přitažlivosti války není právě možnost projevit hluboko skryté lidské podněty, které naše společnost považuje v dobách míru za pošetilé, i když to ovšem nedává najevo ve své ideologii. Washburnovy představy o psychologii lovce jsou jen příkladem odchylek myšlení ve prospěch teorie vrozené destruktivity a krutosti člověka. V celé oblasti společenských věd můžeme, když jde o otázky, které se dotýkají aktuálních emocionálních a politických problémů, pozorovat vysokou míru nekritické zaujatosti. Tam, kde jsou ve hře ideologie a zájmy společnosti, ustupuje zpravidla objektivita zaujatosti. Moderní společnost se svou připraveností téměř neomezeně ničit

lidské životy pro politické a hospodářské účely se může nejlépe bránit proti základní lidské otázce, zda na to má právo, tvrzením, že destruktivita a krutost nejsou vlastní pouze našemu společenskému systému, ale že jde o vrozené vlastnosti člověka.

Agrese a primitivní lovci Naštěstí se naše znalosti chování spojeného s lovem neomezují na spekulace, máme k dispozici dostatek informací o ještě existujících primitivních lovcích a sběračích, který ukazuje, že lov nevede k destruktivitě a krutosti a že primitivní lovci jsou relativně neagresivní ve srovnání se svými civilizovanými bratry. Vyvstává otázka, zda můžeme své znalosti o primitivních lovcích použít také na prehistorické lovce, alespoň na ty, kteří žili v období po objevení se moderního člověka, Homo sapiens, asi před 40 000 nebo 50 000 lety. Je skutečností, že o člověku od jeho prvního objevení víme velice málo, a nevíme ani mnoho o Homo sapiens v jeho vývojovém stádiu lovce a sběrače. Proto někteří autoři plným právem varovali před vztahováním znalostí o moderních primitivech na naše prehistorické předky. (J. Deetz, 1968.) 7) Přesto se zajímáme o dnešní lovce, protože, jak říká G. P. Murdock, „to může do jisté míry osvětlit chování lidí v pleistocénu"; většina ostatních účastníků symposia Člověk lovec (R. B. Lee a I. De Vore, 1968) s tím zjevně souhlasí. I k d y ž nemůžeme očekávat, že prehistoričtí lovci a sběrači jsou totožní s nejprimitivnějšími dnešními lovci a sběrači, musíme přece jen brát v úvahu, že 1) Homo sapiens se anatomicky a neurofyziologicky neliší od dnešního člověka a že 2) naše znalosti o dnešních primitivních lovcích by mohly přispět k porozumění aspoň jednoho rozhodujícího problému, týkajícího se prehistorických lovců: v l i v u chování při lovu na osobnost a sociální organizaci. Kromě toho údaje o primitivních lovcích ukazují, že vlastnosti, které jsme často připisovali vrozené lidské povaze, jako destruktivita, krutost a asociální chování - zkrátka všechno to, co tvoří Hobbesova „přírodního člověka" - u nejméně „civilizovaných" lidí kupodivu chybí! Než se začneme z a b ý v a t dnešními primitivními lovci, ještě několik poznámek k paleolitickému lovci. M. D. Sahlins píše: K d y ž s e l i d s k á s p o l e č n o s t t v r d o u selekcí p ř i z p ů s o b o v a l a n e b e z p e č í d o b y k a m e n n é , p ř e k o n a l a n e b o potlačila s k l o n y p r i m á t ů k sobectví, prom i s k u i t ě , d o m i n a n c i a k b r u t á l n í soutěživosti. Místo k o n f l i k t ů nastoupí-

ly s p ř í z n ě n o s t a s p o l u p r á c e , solidarita dostala p ř e d n o s t p ř e d sexualitou, morálka p ř e d mocí. Ve s v ý c h r a n ý c h d n e c h tak tato s p o l e č n o s t uskutečnila n e j v ě t š í r e f o r m u v d ě j i n á c h , p ř e k o n á n í p o v a h y z d ě d ě n é p o p r i m á tech, č í m ž zajistila e v o l u č n í b u d o u c n o s t d r u h u . (M. D. Sahlins, 1960.)

Existují určité přímé údaje o životě prehistorického lovce, zachované ve zvířecích kultech, které ukazují, že mu chyběla údajná vrozená destruktivita. Mumford upozornil na to, že v jeskynních malbách, které líčí život prehistorického lovce, se nenajdou žádné boje mezi lidmi. 81 Ačkoli bychom měli být s analogiemi opatrní, jsou přece jen údaje o ještě existujících lovcích a sběračích nejpůsobivější. Specialista v této oblasti, Colin Turnbull, říká: U d v o u m n ě z n á m ý c h s k u p i n c h y b í téměř ú p l n ě e m o č n í i f y z i c k á agrese, což v y p l ý v á z toho, že u n i c h n e e x i s t u j í v á l k y , v ý b o j e , č a r o d ě j n i c t v í a kouzelnictví. Také n e j s e m p ř e s v ě d č e n , ž e s a m o t n ý l o v j e a g r e s i v n í činnost. A b y s i to člověk u v ě d o m i l , m u s í to nejdřív sám vidět. Lov v ů b e c neprobíhá v a g r e s i v n í m d u c h u . Protože si lovci u v ě d o m u j í , že čerpají p ř í r o d n í zdroje, v e s k u t e č n o s t i litují, ž e m u s í z a h u b i t život. N ě k d y j e v z a b í j e n í p ř í t o m e n d o k o n c e p r v e k soucitu. O s o b n ě j s e m u č i n i l s l o v c i z k u š e n o s t , že jsou to velice j e m n í lidé, a přestože v e d o u velice t v r d ý život, r o z h o d ně n e j s o u agresivní. (C. M. Turnbull, 1965.P

Žádný z účastníků diskuse Turnbullovi neodporoval. Obsáhlé vylíčení antropologických nálezů o primitivních lovcích a sběračích nalezneme v Lovci (The Hunters, 1966) od E. R. Service. Jeho monografie zahrnuje všechna lovecká společenství s výjimkou skupin usazených na severozápadním pobřeží Severní Ameriky, které žijí ve zvlášť bohatém prostředí, a těch společností lovců a sběračů, které byly po kontaktu s civilizací vyhubeny tak rychle, že o nich máme jen velmi úlomkovité znalosti. 101 Nejnápadnějším a snad rozhodujícím znakem společenstev lovců-sběračů je jejich kočovný způsob života, podmíněný tím, jak získávají potravu, a vedoucí k volné integraci rodin do „skupinových" společenství. Co se týče potřeb - v protikladu k dnešnímu člověku, který potřebuje dům, vůz, šaty, elektřinu atd. - „stojí ve středu ekonomického života primitivního lovce potrava a několik málo věcí, které užívá k jejímu získání... v základnějším smyslu než je tomu v komplikovaných ekonomikách". (E. R. Service, 1966.) Práce v jednotlivých rodinách se rozděluje jen podle stáří a pohlaví, nikde nenacházíme jinou specializaci na určité zaměstnání. Potrava se sklá-

dá z menší části z masa (snad ze čtvrtiny), hlavně však ze semen, kořínků, ovoce, ořechů a bobulí, které sbírají ženy. M. J. Meggitt říká: „Převaha rostlinné potravy se zdá být jedním z hlavních znaků hospodaření lovců, rybářů i sběračů." (M. }. Meggitt, 1964.) Pouze Eskymáci žijí výhradně z lovu a rybaření a rybolov většinou obstarávají eskymácké ženy. Při lovu muži silně spolupracují, což je normální průvodní jev nízké úrovně v ý v o j e techniky v kmenových společenstvech. „Mnohé lovecko-sběračské národy mají z různých důvodů, které souvisejí s jednoduchou technologií a tím, že nemají kontrolu nad svým prostředím, ze všech lidí světa doslova nejvíc volného času." (E. R. Service, 1966.) Ekonomické vztahy v těchto společenstvích jsou pro nás zvlášť poučné. Service píše: Na podkladě našeho vlastního ekonomického systému jsme zvyklí se d o m n í v a t , že lidské bytosti m a j í „přirozený sklon k čachrování a obchodov á n í " a ž e e k o n o m i c k é v z t a h y m e z i j e d n o t l i v c i n e b o s k u p i n a m i j s o u poz n a m e n á n y „ ú s p o r n o s t í " n e b o „ m a x i m a l i z a c í " ú s p ě c h u našich s n a h tím, že „ l e v n ě n a k u p u j e m e a d r a z e p r o d á v á m e " . P r i m i t i v o v é v š a k nečiní nic p o d o b n é h o ; v ě t š i n o u spíše m á m e d o j e m , že dělají opak: „ z b a v u j í se věcí", o b d i v u j í štědrost, očekávají pohostinství, trestají spořivost jako sobectví. N e j p o d i v u h o d n ě j š í je, že čím horší je jejich situace, čím vzácnější (nebo c e n n ě j š í ) je d a n é z b o ž í , t í m m é n ě „šetří" a o to š t ě d ř e j š í m i se z d a j í být. M y s l í m e t í m p ř i r o z e n ě v z t a h y u v n i t ř určitého k m e n e , k d e j s o u v š i c h n i n a v z á j e m n ě j a k ý m z p ů s o b e m spřízněni. V t a k o v é m k m e n i je ve srovnání s n a š í s p o l e č n o s t í p o d s t a t n ě v í c e lidí, kteří se starají o u d r ž o v á n í ú z k ý c h s o c i á l n í c h v a z e b . M ů ž e m e tu v š a k spatřovat analogii s e k o n o m i k o u mod e r n í r o d i n y , která také kontrastuje se z á s a d a m i b ě ž n é e k o n o m i k y . „Dáv á m e " přece s v ý m d ě t e m jíst, že? „ P o m á h á m e " s v ý m bratřím a „pečujem e " o s v é staré rodiče. Jiní činí totéž p r o nás, nebo to dělali či b u d o u dělat. O b e c n ě v i d í m e , ž e tam, k d e v l á d n o u ú z k é sociální v z t a h y , p o d m i ň u j í z p ů s o b z a c h á z e n í s m a j e t k e m f a k t o r y jako l á s k y p l n é c h o v á n í , p r a v i d l a r o d i n n é h o života n e b o m o r á l n í p ř í k a z štědrosti. V t a k o v ý c h p o d m í n k á c h z a u j í m á m e k r ů z n é m u z b o ž í a v ě c e m m é n ě e k o n o m i c k ý postoj. Antropol o g o v é se občas p o k o u š e l i p o p i s o v a t tyto transakce s l o v y jako „čistý dar" n e b o „ d o b r o v o l n ě v ě n o v á n o " , a b y ukázali, že n e j d e o o b c h o d , ale o vým ě n u , a že se tato v ý m ě n a n e d ě j e s pocitem, že má b ý t d o s a ž e n o nějaké r o v n o v á h y , v y v á ž e n é s m ě n y . T y t o t e r m í n y v š a k n e o d r á ž e j í p r a v ý charakter t a k o v é h o jednání, jsou d o k o n c e p o n ě k u d zavádějící. Peter F r e u c h e n d o s t a l j e d n o u o d e s k y m á c k é h o l o v c e k u s m a s a a odp o v ě d ě l m u s r d e č n ý m p o d ě k o v á n í m . L o v e c r e a g o v a l s t í s n ě n ě a Freuc h e n b y l r y c h l e p o u č e n s t a r ý m m u ž e m : „Nesmíte d ě k o v a t za maso. Máte p r á v o na to, a b y s t e z n ě j část dostal. U nás nechce n i k d o b ý t z á v i s l ý

na d r u h ý c h . Proto n i k d o n e d á v á d a r y a n i k d o je n e p ř i j í m á , neboť t í m se s t á v á m e z á v i s l ý m i . Dar d ě l á otroka, p r á v ě jako bič dělá psa."" 1 Slovo „ d a r " má p o d t ó n d o b r o č i n n o s t i a ne v z á j e m n o s t i . V ž á d n é lovecko-sběračské společnosti s i l i d é n e v y j a d ř u j í v d ě k , n a o p a k b y b y l o nev h o d n é označit někoho za „štědrého", k d y ž se p o d ě l í o u l o v e n o u zvěř s l i d m i z tábora. U j i n é h o k m e n e ho sice s m í m e n a z v a t š t ě d r ý m , ale ne v e v z t a h u k u r č i t é m u p ř í p a d u , k d y s e o něco p o d ě l i l , p r o t o ž e p a k b y t o b y l o totéž jako v y j a d ř o v a t v d ě k . Z n a m e n a l o by to, že j s m e s d ě l e n í m nepočítali, že v e l k o r y s o s t dárce n e b y l a s a m o z ř e j m á . Při t a k o v é příležitosti b y b y l o v h o d n é p o c h v á l i t m u ž e z a l o v e c k o u obratnost, n e v š a k z a j e h o štědrost. (E. R. Service, 1966.)

Ekonomicky i psychologicky je velice důležitá otázka vlastnictví. Jedním z nejrozšířenějších dnešních klišé je názor, že láska k majetku je člověku vrozená. Obecně se zaměňují různé typy vlastnictví: nástrojů, které potřebujeme k práci, soukromých předmětů jako například šperků, a vlastnictví výrobních prostředků, které člověku umožní přimět jiné lidi, aby pro něj pracovali. Takové výrobní prostředky jsou v průmyslové společnosti v podstatě stroje nebo kapitál, investovaný do výroby strojů. V primitivní společnosti jsou výrobními prostředky půda a lovecké revíry. V ž á d n é m p r i m i t i v n í m k m e n i n e n í n i k o m u b r á n ě n o v p ř í s t u p u k přír o d n í m z d r o j ů m - ž á d n ý j e d n o t l i v e c je nevlastní... P ř í r o d n í z d r o j e , n a n i c h ž j s o u k m e n y závislé, j s o u k o l e k t i v n í m n e b o k o m u n á l n í m vlastnictvím v tom smyslu, že k m e n by v případě potřeby bránil s v é teritorium proti v p á d u cizinců. U v n i t ř s k u p i n y m a j í jednotlivé r o d i n y stejné p r á v o čerpat z p ř í r o d n í c h z d r o j ů . N a d t o s m ě j í p ř í b u z n í ze s o u s e d n í c h k m e n ů lovit a sbírat p o d l e libosti, a s p o ň v p ř í p a d ě , že o to p o ž á d a j í . N e j b ě ž n ě j š í o m e z e n í tohoto p r á v a n a p ř í r o d n í z d r o j e s e nejčastěji týká stromů, p l o d í c í c h ořechy n e b o ovoce. N ě k d y j s o u určité stromy nebo skupiny stromů přiděleny jednotlivým rodinám kmene. To však znamená spíše d ě l b u práce než dělení vlastnictví, protože to má z ř e j m ě zabránit m a r n ě n í času a n á m a h y , k d y b y se více r o z t r o u š e n ě b y d lících r o d i n v y p r a v i l o n a s b ě r d o t é h o ž místa. Jde jen o s n a z š í z p ů s o b v y u ž í v á n í stromů, protože stromy na rozdíl od zvěře nebo bylin mají m n o h e m stálejší s t a n o v i š t ě . A i k d y b y některá r o d i n a s k l i d i l a m n o h o ořechů a o v o c e a d r u h á ne, stejně by se o ně p o d l e p l a t n ý c h p r a v i d e l rozdělila s ostatními, takže by n i k d o n e h l a d o v ě l . Poměrně nejvíc se z d a j í b ý t v s o u k r o m é m vlastnictví takové p ř e d m ě t y , které si určitý jedinec v y r o b i l k vlastní potřebě. Lovci a sběrači často pok l á d a j í z a s o u k r o m é v l a s t n i c t v í zbraně, nože, s t r u h a d l a , šaty, o z d o b y ,

a m u l e t y a p o d o b n é p ř e d m ě t y . . . M o h l i b y c h o m v š a k z a s t á v a t názor, ž e v p r i m i t i v n í s p o l e č n o s t i n e j s o u ani tyto o s o b n í v ě c i s o u k r o m ý m majetk e m ve v l a s t n í m s l o v a s m y s l u . Vlastnictví těchto věcí s o u v i s í s jejich užív á n í m a j e s p í š e f u n k c í d ě l b y p r á c e n e ž v l a s t n i c t v í m „ v ý r o b n í c h pros t ř e d k ů " . S o u k r o m é v l a s t n i c t v í t a k o v ý c h p ř e d m ě t ů m á s m y s l jen tehdy, k d y ž je vlastní j e n o m někteří a d r u z í n i k o l i v - k d y ž t e d y m ů ž e v z n i k n o u t tak říkajíc vykořisťovatelská situace. Je ale jen těžko představitelné (a v etn o g r a f i c k ý c h z p r á v á c h nic t a k o v é h o n e n a j d e m e ) , že by lidé, kteří v důs l e d k u nějaké n e h o d y přišli o z b r a n ě n e b o šaty, si je n e m o h l i půjčit nebo je nedostali od s v ý c h bližních, kteří m ě l i v í c štěstí. (E. R. Service, 1966.)

Sociální vztahy členů loveckých a sběračských společenstev se vyznačují tím, že v nich naprosto chybí vztah, kterému u zvířat říkáme „dominance". Service říká: S k u p i n y l o v c ů a s b ě r a č ů se liší, co se týče této d o m i n a n c e , od l i d o o p ů v í c e n e ž v š e c h n y ostatní l i d s k é s p o l e č e n s k é s y s t é m y . N e m a j í ž á d n ý „klov a c í řád", z a l o ž e n ý na f y z i c k é p ř e v a z e , ani hierarchie mající p ů v o d v jin ý c h z d r o j í c h m o c i jako je bohatství, z d ě d ě n á třídní privilegia, vojenská n e b o politická h o d n o s t . Jediná trvalá p ř e v a h a j e p ř e v a h a staršího nebo m o u d ř e j š í h o , který m ů ž e řídit obřad. D o k o n c e i k d y ž j e d n o t l i v c i m a j í v y š š í status n e b o prestiž n e ž ostatní, p r o j e v u j e se toto v y š š í p o s t a v e n í a p r i v i l e g o v a n ý stav o p a č n ě n e ž u lid o o p ů . V p r i m i t i v n í s p o l e č n o s t i se očekává u o s o b v y s o k é h o stavu štědrost a s k r o m n o s t , a o d m ě n a , která j i m za to p ř i p a d n e , s p o č í v á jen v lásce a p o z o r n o s t i ostatních. N ě j a k ý m u ž je n a p ř í k l a d silnější, rychlejší, odv á ž n ě j š í a r o z u m n ě j š í n e ž v š i c h n i ostatní č l e n o v é s k u p i n y . M á p o t o m v y š š í p o s t a v e n í n e ž ostatní? N e nutně. V y š š í prestiž m u p ř í s l u š í jen tehd y , k d y ž tyto vlastnosti v y u ž i j e v z á j m u s k u p i n y - n a p ř í k l a d při l o v u a k d y ž proto u l o v í v í c e z v ě ř e n e ž ostatní a p ř e d á ji s p r á v n ý m z p ů s o b e m - ve vší skromnosti. P o n ě k u d z j e d n o d u š e n ě b y c h o m to m o h l i vyjádřit takto: ve s p o l e č e n s t v í l i d o o p ů v e d e větší síla k m o c n ě j š í d o m i n a n c i , což má p r o d o m i n u j í c í h o opičáka za n á s l e d e k v í c e potravy, v í c e samic a jiné ž á d o u c í věci; v p r i m i t i v n í l i d s k é společnosti m u s í b ý t naproti t o m u větší síla p o s t a v e n a do s l u ž e b společnosti, a k d o u s i l u j e o v y š š í prestiž, musí se d o s l o v a obětovat, to z n a m e n á , že za m é n ě p o t r a v y t v r d ě j i pracuje. Co se týče partnerek, má z p r a v i d l a jen j e d n u ž e n u stejně jako jiní muži. Z d á se, ž e n e j p r i m i t i v n ě j š í l i d s k é s p o l e č n o s t i j s o u z á r o v e ň nejrovnostářštější. To m u s í s o u v i s e t s faktem, že taková společnost se s v o u rud i m e n t á r n í t e c h n i k o u je d a l e k o víc n e ž jiná o d k á z á n a na spolupráci. Lid o o p i p r a v i d e l n ě n e s p o l u p r a c u j í ani se n e d ě l í o kořist. L i d é to d ě l a j í v t o m t k v í p o d s t a t n ý rozdíl. (E. R. Service, 1966.)

Service popisuje formu autority, kterou nacházíme u lovců a sběračů. V těchto společnostech je přirozeně třeba řídit skupinové akce: Autorita se u p l a t ň u j e p ř i o r g a n i z o v á n í s k u p i n o v é akce: j d e o to, co obvykle r o z u m í m e slovem „vůdcovství". Ve společenství lovců a sběračů jsou p o ž a d a v k y na ř í z e n í s k u p i n o v ý c h akcí a na ú z k o u s p o l u p r á c i rozmanité a četné. Z p r a v i d l a j d e o b ě ž n é záležitosti jako p ř e m í s t ě n í tábora, s p o l e č n ý l o v a p ř e d e v š í m o r ů z n é t y p y v y p o ř á d á v á n í se s n e p ř í t e l e m . Přes z ř e j m ý v ý z n a m v ů d c o v s t v í při t a k o v ý c h akcích n e v i d í m e u společenství l o v c ů a sběračů ten t y p oficiálního v e d e n í , j a k ý z n á m e z p o z d ě j ších stadií v ý v o j e společnosti. Neexistuje tu trvalý ú ř a d náčelníka; v e d e n í p ř e c h á z í z r u k o u j e d n o h o d o r u k o u d r u h é h o člena s k u p i n y p o d l e toho, o j a k o u akci b ě ž í . Tak n a p ř í k l a d n ě j a k ý v e l m i starý m u ž m ů ž e b ý t v y b r á n , a b y n a p l á n o v a l ceremonii, p r o t o ž e z n á d o b ř e p ř í s l u š n é rituály, z a t í m c o l o v e c k é v ý p r a v y v e d o u m l a d š í m u ž i , kteří m a j í p o t ř e b n o u lov e c k o u obratnost. Nejdůležitější je, že tu neexistuje ž á d n ý v ů d c e v t o m s m y s l u , jak si obv y k l e p ř e d s t a v u j e m e náčelníka.' 2 * (E. R. Service, 1966.)

To, že zde neexistuje hierarchie ani náčelníci, je tím pozoruhodnější, že podle široce rozšířených představ jsme takový systém řízení, který nacházíme prakticky ve všech civilizovaných společnostech, zdědili už od svých zvířecích předků. Viděli jsme, že u šimpanzů se vyskytují dominantní vztahy v poměrně mírné formě, ale přece jen tu existují. Sociální vztahy v primitivních kmenech ukazují, že člověk není geneticky připraven na tuto psychologii dominance a podřízenosti. Analýza historického vývoje společnosti, kdy po dobu 5000 nebo 6000 let byla většina lidí vykořisťována vládnoucí menšinou, zřetelně ukazuje, že psychologie dominance a podřízenosti je odvozena ze společenského řádu a není jeho příčinou. Pro obhájce sociálního řádu, postaveného na řízení společnosti jakoukoli elitou, je samozřejmě velice pohodlné věřit, že společenská struktura je důsledkem vrozených potřeb člověka, a proto -je přirozená a nevyhnutelná. Rovnostářská společnost primitivů však ukazuje, že tomu zdaleka tak není. i. Vnucuje se otázka, jak se primitiv chrání proti asociálním a nebezpečným členům vlastního společenství, když zde neexistuje žádný autoritativní nebo byrokraticko-autoritativní režim. Na tuto otázku je několik odpovědí. Především se chování většinou usměrňuje pomocí •Zvyklostí a etikety. Ale co když samotné zvyklosti a etiketa nezabrání "asociálnímu chování, jaké sankce jsou potom k dispozici? Obvyklý trest spočívá v tom, že se od provinilce všichni odtáhnou a chovají se k ně-

mu méně zdvořile; pomlouvají ho a škádlí ho; v krajním případě je ze společenství vyloučen. Když se někdo chová trvale špatně a jeho chování škodí nejen jeho vlastní skupině, ale také i jiným skupinám, může se jeho vlastní skupina rozhodnout ho zabít. Takové případy jsou ovšem velmi vzácné a většina problémů se vyřeší autoritou starších a moudřejších mužů skupiny. Tato fakta jsou v jasném rozporu s Hobbesovou představou o vrozené agresivitě lidí, která by vedla k boji všech proti všem, kdyby si stát neponechal monopol na moc a trest a kdyby tak nepřímo neuspokojoval potřebu pomsty vůči pachatelům zločinu. Jak ukazuje Service: D ů l e ž i t é je, že k m e n o v á s p o l e č e n s t v a se n e r o z p a d a j í , i k d y ž neexistují ž á d n é oficiální n a d ř í z e n é o r g á n y , které b y j e d r ž e l y pohromadě... Přestože jsou s p o r y a b o j e v k m e n o v ý c h společenstvech p o m ě r n ě řídké, jejich n e b e z p e č í neustále h r o z í a m u s í existovat nějaký prostředek, jak jim zabraňovat n e b o j i m předcházet. Často začínají jako p o u h é h á d k y m e z i jednotlivci, a proto je d ů l e ž i t é zastavit je včas. V určitém společenství zpravid l a u r o v n á v á h á d k y m e z i d v ě m a o s o b a m i starší m u ž , který j e s oběma s p ř í z n ě n ý . Ideální by bylo, a b y tento m u ž m ě l k oběma stranám stejný příb u z e n s k ý vztah, p r o t o ž e p a k b y b y l o n e p o c h y b n é , ž e n i k o m u nestraní. Tak to ale přirozeně v ž d y c k y není, a také ne v ž d y je n ě k d o z p ř í b u z e n s t v a ochoten s p o r u r o v n á v a t . M n o h d y je j e d e n n e p o c h y b n ě v p r á v u a d r u h ý v nep r á v u , n e b o je j e d e n o b l í b e n ý a d r u h ý n e o b l í b e n ý , a p a k je s m i ř u j e celý k m e n a p ř í p a d platí za v y ř í z e n ý , jakmile veřejné m í n ě n í v e j d e ve známost. Jestliže s p o r y n e m o h o u b ý t r o z h o d n u t y n ě k t e r ý m z p o p s a n ý c h způsob ů , u s p o ř á d á s e n ě j a k ý d r u h z á v o d u , v ě t š i n o u v e f o r m ě s p o r t o v n í h o utkání, které n a h r a d í o p r a v d o v ý boj. V e s k y m á c k é společnosti jsou typickým i f o r m a m i t a k o v ý c h s o u b o j ů z á p a s n e b o strkání h l a v o u . K o n a j í s e v e ř e j n ě a jejich v í t ě z e p a k v š i c h n i p o k l á d a j í za stranu, která p ř í p a d vyhrála. Zvlášť z a j í m a v ý je s l a v n ý e s k y m á c k ý p ě v e c k ý souboj. Z b r a n ě m i jsou tu slova, „malá ostrá slova jako třísky, které o d s e k á v á m s v o u sekerou". Pěvecké z á p a s y s l o u ž í k v y p o ř á d á n í se s h n ě v e m a v e š k e r ý m i spory, až na v r a ž d u . Obyvatel v ý c h o d n í h o Grónska však m ů ž e pokládat za dostatečné z a d o s t i u č i n ě n í za v r a ž d u p ř í b u z n é h o p ě v e c k ý zápas, je-li tělesně příliš slabý, než a b y u s p ě l v e f y z i c k é m souboji, n e b o k d y ž u m í tak d o b ř e zpívat, že si je v í t ě z s t v í m jist. Protože se obyvatelé v ý c h o d n í h o Grónska nechávají u m ě l e c k ý m z p ě v e m tak strhnout, že při n ě m z a p o m e n o u na samotnou příčinu h n ě v u , je to pochopitelné. U těchto E s k y m á k ů je p ě v e c k é u m ě n í hodnoceno stejně v y s o k o nebo ještě v ý š než hrubá tělesná síla a zdatnost. Styl těchto z p ě v ů je do z n a č n é m í r y určen p r a v i d l y . Ú s p ě š n ý p ě v e c se p ř i d r ž u j e tradičních v z o r ů , které z p r a c u j e tak r a f i n o v a n ě , že strhne pos l u c h a č e k n a d š e n é p o c h v a l e . V í t ě z e m je ten, k d o s k l i d í ž i v ě j š í p r o j e v y

c h v á l y . V y h r á t p ě v e c k ý z á v o d n e p ř i n á š í ž á d n o u n á h r a d u . Jediné, c o s e tu získá, je prestiž. (E. A. Hoebel, 1954.) Jednou z v ý h o d d l o u h é h o pěveck é h o z á p o l e n í je, že p o s l u c h a č i m a j í čas s j e d n o t i t se v n á z o r u na to, k d o má p r a v d u nebo k d o by měl připustit vinu. O b v y k l e m a j í lidé určitou představu, na čí straně stojí, p o v a ž u j í v š a k - jak t o m u je ve v ě t š i n ě p r i m i tivních s p o l e č e n s t v í - j e d n o m y s l n o s t za tak žádoucí, že trvá n ě j a k o u d o bu, n e ž l i d é p ř i j d o u na to, jaký je v ě t š i n o v ý názor. P o s t u p n ě se stále v í c e posluchačů s m ě j e p o n ě k u d hlasitěji v e r š ů m j e d n o h o protivníka, a ž j e nak o n e c jasné, k o m u patří s y m p a t i e společnosti. P o t o m s e z a n e d l o u h o mínění v š e c h sjednotí a p o r a ž e n ý se sklíčeně stáhne. (E. R. Service, 1966).

U jiných loveckých společenstev se osobní půtky neřeší s takovým půvabem jako u Eskymáků, ale zápasem v hodu oštěpem. Dojde-li ke s p o r u m e z i ž a l o b c e m a o b ž a l o v a n ý m , což b ý v á o b v y k l é , žalobce v r h á s v é oštěpy o b ř a d n ý m z p ů s o b e m z p ř e d e p s a n é v z d á l e n o s t i n a obžalovaného, který se j i m snaží u h n o u t . Pochvala d i v á k ů platí b u ď rychlosti, síle a přesnosti ž a l o b c e v r h a j í c í h o s v é oštěpy, n e b o obratnosti, s jak o u se j i m o b ž a l o v a n ý v y h ý b á . Za n ě j a k ý čas se d o s á h n e j e d n o m y s l n o s t i , protože chvála obratnosti j e d n o h o p ř e v á ž í n a d c h v á l o u s c h o p n o s t í d r u h é ho. K d y ž o b ž a l o v a n ý p o z o r u j e , že společnost ho p o k l á d á za v i n í k a , očekává se od něho, že se j e d n o m u oštěpu n e v y h n e a nechá se poranit. V o p a č n é m p ř í p a d ě žalobce prostě přestane vrhat oštěpy, jakmile postřehne, že veřejné m í n ě n í je proti n ě m u . (C. W. M. Hart a. R. Pilling, 1960.)

Primitivní lovci - blahobytná společnost? Velmi důležitý argument - ještě zajímavější ve vztahu k současné průmyslové společnosti - uvádí M. D. Sahlins. Týká se otázky nedostatku ekonomických zdrojů ve společenstvích primitivních lovců a moderního přístupu k pojmu chudoba. Polemizuje s předpokladem, který vedl k představě o agresivitě primitivních lovců, totiž že život v starší době kamenné byl vystaven stálému tlaku hmotného nedostatku a hladovění. Sahlins naopak tvrdí, že společnost primitivních lovců byla „původní společností blahobytu". Obecně r o z u m í m e p o d p o j m e m „ b l a h o b y t n á s p o l e č n o s t " t a k o v o u společnost, v n í ž jsou v š e c h n y p o t ř e b y s n a d n o uspokojitelné; ačkoli rádi pov a ž u j e m e tento šťastný stav z a j e d i n e č n ý v ý d o b y t e k p r ů m y s l o v é civilizace, s p o l e č n o s t l o v c ů a s b ě r a č ů na t o m b ý v á v t o m t o o h l e d u lépe, d o k o n c e i v o k r a j o v ý c h případech, o n i c h ž v ě d í jen e t n o g r a f o v é . Potřeby

s e totiž d a j í „ s n a d n o u s p o k o j i t " d v o j í m z p ů s o b e m : b u ď tím, ž e m n o h o v y r á b í m e , n e b o tím, že m á l o p o ž a d u j e m e . Proto existují d v ě cesty k blahobytu... P o d l e u č e n í z e n u se l i d é m o h o u těšit z n e s r o v n a t e l n é h o hmotn é h o b l a h o b y t u , i k d y ž jejich ž i v o t n í s t a n d a r d je v e l m i n í z k ý . Podle mého n á z o r u se to týká i situace lovců. (M. D. Sahlins, 1968.)131

Sahlins uvádí ještě jiná velmi trefná tvrzení: Nedostatek z d r o j ů n e b o z b o ž í je specifická nutkavá představa naší ekon o m i k y , stav m y s l i v š e c h , k d o se v ní účastní. Trh má p r o k a ž d é h o přip r a v e n o u oslňující n a b í d k u v š e h o m o ž n é h o - k a ž d ý člověk má všechny ty „ d o b r é v ě c i " na d o s a h r u k y , n i k d y je v š a k nedostane, neboť n i k d y nemá d o s t peněz, a b y si k o u p i l všechno. Žít v tržním h o s p o d á ř s t v í znamená p r o ž í v a t d v o j í tragédii, která začíná p o c i t e m n e d o s t a t k u a k o n č í depresí z n e d o s a ž i t e l n o s t i n a b í z e n ý c h cílů... Jsme o d s o u z e n i strávit ž i v o t namáh a v o u prací. Z této pozice, n a p l n ě n i úzkostí, se o h l í ž í m e z p ě t na člověka lovce. Jestliže m o d e r n í č l o v ě k se v š e m i s v ý m i technickými v y m o ž e n o s t m i stále n e m á k d i s p o z i c i d o s t p e n ě z , j a k o u šanci m á n a h ý d i v o c h s e s v ý m u b o h ý m š í p e m a l u k e m ? Protože p ř i s u z u j e m e l o v c i b u r ž o á z n i m y š l e n í a nástroje d o b y k a m e n n é , v i d í m e jeho situaci u ž p ř e d e m jako b e z n a d ě j nou. 1 4 ' Nedostatek z d r o j ů n e b o věcí n e n í v š a k n e m ě n n ý m atributem technických možností. Jde spíše o v z t a h m e z i prostředky a cíli. Mohli b y c h o m n a p ř í k l a d p ř e d p o k l á d a t , že p r o lovce b y l o největší h o d n o t o u jejich zdraví a že k d o s a ž e n í tohoto cíle b y l y a d e k v á t n í m i prostředky šíp a luk. Oprávn ě n ě m ů ž e m e tvrdit, ž e l o v c i často p r a c u j í m n o h e m m é n ě n e ž m y a ž e o p a t ř e n í p o t r a v y n e n í p r o ně dřina, n ý b r ž občasná činnost, která j i m pon e c h á v á m n o h o v o l n é h o času, a ž e j e d n o t l i v e c m á b ě h e m d n e v í c e času na s p a n í n e ž v p o d m í n k á c h j a k é h o k o l i j i n é h o s p o l e č e n s k é h o systému... U k a z u j e se, ž e l o v c i n e ž i j í v e strachu, n ý b r ž jsou p l n i d ů v ě r y p l y n o u c í z n a d b y t k u , neboť žijí v p o d m í n k á c h , k d e p o t ř e b y v š e c h členů společenství jsou obecně s n a d n o uspokojitelné. Tato d ů v ě r a je neopouští ani v těžk ý c h dobách. (Tento postoj v y j a d ř u j e filosofie Penanů na Borneu: „Nemáme-li d n e s nic k jídlu, b u d e m e to m í t zítra.") (M. D. Sahlins, 1968.)

Sahlinsova zjištění jsou důležitá, protože je jedním z mála antropologů, kteří nepřijímají rámec vztahů, soudů a hodnot naší dnešní společnosti jako univerzálně platný. Ukazuje, do jaké míry vědci zkreslují obraz odlišných společností, které zkoumají, tím, že je posuzují podle toho, co sami považují za „přirozený stav" ekonomiky, a právě takov ý m způsobem dělají závěry o povaze člověka na podkladě údajů, které jsou odvozeny buď od dnešního člověka, nebo alespoň od člověka, jak ho známe z historie civilizovaného lidstva.

Vedení války u primitivních kmenů Obranná agrese, destruktivita a krutost zpravidla nejsou příčinami války, ale v průběhu války se tyto podněty projeví. Proto některé údaje o vedení války u primitivních kmenů pomohou doplnit obraz agresivity v těchto podmínkách. Meggitt podává souhrnný obraz vedení války u Walbirů v Austrálii, který můžeme považovat - jak říká Service - za zdařilou charakteristiku vedení války, jak se s ní obecně setkáváme ve společenstvích lovců a sběračů: Společenství W a l b i r ů n e z d ů r a z ň o v a l o militaristické r y s y - n e m ě l i třídu v á l e č n í k ů a b o j o v n í k y z p o v o l á n í ; také neexistovala hierarchie v o j e n ské m o c i a s k u p i n y m u ž ů s e jen z ř í d k a v y d á v a l y z a v ý b o j i . K a ž d ý m u ž b y l (a je ještě d n e s ) p o t e n c i á l n í m b o j o v n í k e m , v ž d y o z b r o j e n ý m a přip r a v e n ý m hájit s v á p r á v a , b y l i t o v š a k z á r o v e ň i n d i v i d u a l i s t é , kteří dávali p ř e d n o s t b o j i n e z á v i s l é m u na d r u h ý c h . Při n ě k t e r ý c h s p o r e c h se m u ži seskupili p o d l e příbuzenských s v a z k ů do nepřátelských táborů a n ě k d y s e taková s k u p i n a utvořila z e v š e c h m u ž ů j e d n o h o k m e n e . Neb y l i t u v š a k ž á d n í v o j e n š t í v ů d c o v é , z v o l e n í ani d ě d i č n ě určení, kteří b y p l á n o v a l i taktiku b o j e a zajišťovali, a b y se jí ostatní řídili. I k d y ž někteří m u ž i byli respektováni jako schopní a o d v á ž n í b o j o v n í c i a jejich r a d y b y l y ceněny, ostatní m u ž i s e j i m i n u t n ě n e m u s e l i řídit. N a v í c b y l y p o d m í n k y , v e kterých d o c h á z e l o k b o j ů m , v ž d y c k y d o s t p o d o b n é , takže m u ž i b e z v á h á n í p ř e s n ě v ě d ě l i , které b o j o v é m e t o d y m a j í p o u ž í t . T o platí ještě d n e s i p r o m l a d é s v o b o d n é m u ž e . V každém případě tu nebylo mnoho d ů v o d ů pro vzájemné boje mezi k m e n y . Otroctví n e b y l o z n á m é , věcí, které b y s e d a l y ukořistit, b y l o pos k r o v n u , a p o k u d k m e n d o b y l n ě j a k o u oblast, v ý s l e d k e m b y l y jen rozp a k y , p r o t o ž e b y l d u c h o v n í m i v a z b a m i s p o j e n s j i n ý m i m í s t y . Příležitostně d o c h á z e l o k m a l ý m d o b y v a č n ý m v á l k á m s j i n ý m i k m e n y , j s e m si v š a k jist, ž e s e lišily o d b o j ů u v n i t ř k m e n e n e b o d o k o n c e u v n i t ř p ř í b u z e n s k ý c h k l a n ů jen k v a n t i t o u . N a p ř í k l a d n a ú t o k u n a W a r i n g a r i , který v e d l k o b s a z e n í v o d n í c h z d r o j ů v oblasti Tanami, se p o d í l e l i jen w a n e i gaští m u ž o v é v p o č t u n e j v ý š e dvaceti. N e z n á m ž á d n ý p ř í p a d , k d y b y s e jednotlivá společenství spojila ve válečný s v a z e k s cílem n a p a d n o u t Walbiri n e b o jiné k m e n y . (M. J. Meggitt, 1960.)

Formálně vzato lze tento typ konfliktů u primitivních lovců označit za válku. V tomto smyslu můžeme pak dospět k tomu, že válka existovala v lidské společnosti odjakživa a že je projevem vrozeného pudu zabíjet. Takový závěr však přehlíží hluboké rozdíly ve válečnictví niž-

ších a vyšších primitivních kultur' 51 a ignoruje také jiný způsob vedení války u civilizovaných národů. Primitivní vedení války, zvlášť u nižšího typu kultur, nebylo centrálně organizováno, ani nemělo trvalého vůdce. Války byly relativně vzácné a nešlo v nich o dobytí cizího území ani o krvavé vyvraždění co největšího počtu nepřátel. Většina válek civilizovaných národů naproti tomu je institucionalizována, organizována stálými vůdci a má za cíl dobytí nových oblastí, případně získání otroků nebo kořisti. K tomu přistupuje často přehlížený, ale možná podstatný rozdíl, že totiž pro primitivní lovce a sběrače neexistují skutečně důležité ekonomické podněty pro rozvíjení válečnictví. P o m ě r n a r o z e n í a ú m r t í ve s p o l e č e n s t v í c h l o v c ů a s b ě r a č ů je tak vyr o v n a n ý , že tlak z v ě t š u j í c í se p o p u l a c e by m o h l v é s t k válce za rozšíření ú z e m í j e n z ř í d k a k d y . A i k d y b y t a k o v é o k o l n o s t i nastaly, n e v e d l y b y k v e l k ý m b o j ů m . Silnější a p o č e t n ě j š í s k u p i n a by se p r o s t ě p r o s a d i l a m o ž n á d o k o n c e b e z b o j e - jen tím, že by si začala činit nárok na l o v neb o s b ě r n a u r č i t é m ú z e m í . K r o m ě t o h o n e n í u k m e n ů l o v c ů a sběračů m o ž n é z í s k a t v e l k o u kořist. V š e c h n y k o č o v n é s k u p i n y vlastní málo Věcí a n e e x i s t u j e tu s t a n d a r d n í z b o ž í , které b y c h o m m o h l i p o k l á d a t za peníze n e b o za c e n n é p ř e d m ě t y . Na k u l t u r n í m s t u p n i sběračů a l o v c ů n e m á s m y s l a n i z í s k á v á n í o t r o k ů k práci, což je v e l m i r o z š í ř e n ý d ů v o d k válk á m v n o v ě j š í d o b ě , p r o t o ž e p r o d u k t i v i t a h o s p o d á ř s t v í je tady malá. Zajatci a otroci b y t ě ž k o d o k á z a l i v y p r o d u k o v a t v í c p o t r a v y , n e ž kolik b y s a m i s p o t ř e b o v a l i . (E. R. Service, 1966.)

Celkový obraz, který nám Service podává o vedení války u primitivních lovců a sběračů, potvrzují a doplňují četní jiní badatelé. O některých se zmíníme v následujících odstavcích.1*1 D. Pilbeam zdůrazňuje, že sice příležitostně dochází ke sporům, ne však k válkám, a že u velitelů loveckého společenství je důležitější příklad než moc, že vládne princip vzájemnosti a štědrosti a že ústřední úlohu hraje spolupráce. (D. Pilbeam, 1970.) U. H. Stewart dochází k následujícím závěrům, týkajícím se teritorialismu a vedení války: B y l o m n o h o s p o r ů o tom, z d a p r i m i t i v n í s k u p i n y k o č o v n í k ů vlastní určité oblasti n e b o z d r o j e p o t r a v y a z d a o ně s v á d ě j í boje. I k d y ž nemohu ručit za to, že t o m u tak n i k d y není, je to p r a v d ě p o d o b n ě velice neobv y k l é . P ř e d n ě se č l e n o v é m e n š í c h s k u p i n , z n i c h ž se skládá v e l k ý kmen, v z á j e m n ě m e z i s e b o u ž e n í a v d á v a j í . Jsou-li příliš malé, slučují se, jsou-li

příliš v e l k é , r o z d ě l í se. Za d r u h é v p ř í p a d e c h , které j s m e s l e d o v a l i , nemají jednotlivé skupiny velkou tendenci požadovat pro sebe oddělené oblasti. Za třetí při t a k z v a n ý c h „ v á l k á c h " v t a k o v ý c h s p o l e č e n s t v í c h větš i n o u j d e o p o m s t u za ú d a j n é č a r o d ě j n i c t v í n e b o o d l o u h o d o b é r o d i n n é spory. Za čtvrté se ve většině oblasti z í s k á v á potrava p ř e d e v š í m s b ě r e m , ale n e n í m i z n á m ž á d n ý p ř í p a d , k d y b y n ě k d o hájil s v é sběračské ú z e m í proti j i n ý m . Primární s k u p i n y se v z á j e m n ě nepotíraly a je těžké si p ř e d stavit, jak b y v e l k á s k u p i n a d o k á z a l a svolat s v é m u ž e , a b y s p o l e č n ě bránili s v é teritorium proti j i n ý m , a proč by to v ů b e c m ě l i dělat. Stává se sice, že si n ě k d y j e d n o t l i v c i činí n á r o k na b a t a n y , orlí h n í z d a a n ě k t e r é d a l š í s p e c i f i c k é z d r o j e p o t r a v y , ale n e n í jasné, jak b y j e m o h l i o c h r a ň o vat na v z d á l e n o s t m n o h a mil. (U. H. Stewart, 1968.)

H. H. Turney-High (1971) dochází k podobným závěrům. Zdůrazňuje, že strach, zlost nebo zklamání jsou sice pocity společné všem lidem, že se však umění vést válku vyvinulo teprve v pozdějších stadiích vývoje lidské společnosti. Většina primitivních společností nebyla schopna vést válku, protože válka předpokládá vysokou úroveň koncepčnosti. Většina primitivních společností si ani nedovedla představit, jak by se dalo zorganizovat dobytí sousedního území. Většina válek mezi primitivy je pouhá ozbrojená rvačka. Podle Rapaporta antropologové nepřijali Turney-Highovy práce právě vlídně, protože poukázal na to, že zprávy o bitvách, jak je sepsali podle vyprávění jiných profesionální antropologové, jsou zcela nedostatečné a někdy přímo zavádějící. Považoval primární zdroje za spolehlivější, dokonce i k d y ž po17 cházely od amatérských etnologů minulé generace. ' Jj Monumentální dílo Quincy Wrighta (1637 stran včetně obsáhlé bibliografie) přináší důkladnou analýzu vedení války u primitivních národů, založenou na statistickém srovnání údajů získaných od šesti set padesáti tří primitivních kmenů. Nedostatek jeho analýzy je v tom, že při klasifikaci primitivních společenstev a různých druhů vedení války postupuje více popisně než analyticky. Přesto jsou jeho závěry velmi zajímavé, protože jeho statistické údaje podporují výsledky četných jiných autorů: „Sběrači, primitivní lovci a zemědělci jsou nejméně boje-chtiví. Čím výše jsou zemědělci a pastevci rozvinutí, tím jsou bojechti-vější." (Q. Wright, 1965.) Toto zjištění mluví pro předpoklad, že bojechtivost není způsobena vrozenými lidskými instinkty, které se projevují v nejprimitivnějších formách lidské společnosti, ale že jde «) funkci vývoje lidské civilizace. Z Wrightových údajů plyne, že společnost je tím bojechtivější, čím je v ní rozvinutější dělba práce, a že společnosti s třídním systémem jsou nejbojechtivější ze všech. Konečně

z jeho údajů vyplývá, že čím lepší je rovnováha mezi skupinami navzájem i mezi každou skupinou a jejím fyzickým prostředím, tím menší sklony k válčení se projevují, zatímco častá porušení rovnováhy vedou k zvýšeným sklonům vést válku. Wright rozlišuje čtyři druhy války - válku obrannou, sociální, ekonomickou a politickou. Obrannou válkou rozumí chování lidí, k jejichž zvyklostem válka nepatří a kteří bojují, jen když jsou napadeni, „a v tom případě se spontánně chápou nářadí a loveckých zbraní, které jsou právě po ruce, aby se bránili, ale považují tuto nutnost za neštěstí". Sociální válku definuje jako válku vedenou lidmi, „pro které neznamená velké ohrožení života". (Toto vedení války odpovídá Servicem popsané válce mezi lovci.) Hospodářské a politické války vedou lidé, jimž jde o získání žen, otroků, surovin a země, případně také o udržení vlády určité dynastie nebo třídy. Téměř všichni se domnívají: když jsou civilizovaní lidé tak bojechtiví, oč bojechtivější potom musí být primitivové! 1 8 ) Ale Wrightovy údaje potvrzují tezi, že nejprimitivnější lidé jsou nejméně bojechtiví a že bojechtivosti přibývá s rozvojem civilizace. Kdyby destruktivita byla člověku vrozená, museli bychom pozorovat tendenci opačnou. Také M. Ginsberg vyjádřil názor podobný názoru Wrightovu: Z d á se, že v t o m t o s m y s l u se v á l k a r o z m á h á s u s t a v e n í m stálých skup i n l i d í a s e k o n o m i c k ý m r o z v o j e m . U prostých n á r o d ů b y c h o m měli spíše m l u v i t o rozepřích, ke k t e r ý m n e p o c h y b n ě d o c h á z í z t a k o v ý c h d ů v o d ů jako j e ú n o s žen, v n i k n u t í d o z a k á z a n é h o ú z e m í n e b o o s o b n í urážka. M u s í m e p ř i p u s t i t , že tato s p o l e č e n s t v í jsou ve s r o v n á n í s pokročilejšími p r i m i t i v n í m i n á r o d y m í r u m i l o v n á . A v š a k násilí a strach z násilí u nich existují a k b o j ů m dochází, i k d y ž jsou m a l é h o rozsahu. V y s v ě t l e n í těchto s k u t e č n o s t í d o s t d o b ř e n e z n á m e , ale i k d y ž n e p o d p o r u j í p ř e d s t a v u idyl i c k é h o m í r u m e z i p r i m i t i v y , j s o u p r a v d ě p o d o b n ě slučitelné s názorem těch, kteří s e d o m n í v a j í , ž e p r i m á r n í n e v y p r o v o k o v a n á agresivita není p r v k e m v l a s t n í m lidské p o v a z e . (E. G l o v e r a M. Ginsberg, 1934.)

Ruth Benedictová (1959) odlišuje „společensky letální" a „neletální" války. U druhého typu není cílem, aby si vítězové podmanili jiné kmeny a stali se jejich pány a vykořisťovateli; i když se mezi severoamerickými Indiány bojovalo hodně, platí: Severoameričtí domorodci nikdy nemysleli na výboje. To umožnilo téměř v š e m těmto i n d i á n s k ý m k m e n ů m učinit něco v e l m i neobvyklého, totiž o d d ě l i t v á l k u od státu. Stát b y l p e r s o n i f i k o v á n v m í r o v é m náčelní-

kovi, který b y l m l u v č í m veřejného m í n ě n í v záležitostech týkajících se s k u p i n y a ve s v é radě. Mírový n á č e l n í k b y l ve f u n k c i trvale, a i k d y ž neb y l a u t o k r a t i c k ý m v l á d c e m , často b y l p o k l á d á n z a velice d ů l e ž i t o u osobnost. S v á l k o u v š a k n e m ě l nic s p o l e č n é h o . D o k o n c e ani n e j m e n o v a l voj e n s k é v e l i t e l e a také se nestaral o p l á n o v á n í v á l e č n ý c h v ý p r a v . K a ž d ý m u ž , k t e r é h o b y l i ostatní o c h o t n i n á s l e d o v a t , v e d l v á l e č n o u v ý p r a v u , k d y a k a m chtěl, a u některých k m e n ů m ě l v ý h r a d n í p r á v o řídit celý průb ě h v ý p r a v y . Tuto p l n o u m o c v š a k m ě l jen d o k o n c e v á l e č n é h o tažení. V t a k o v é m u s p o ř á d á n í n e m ě l stát z á j e m na těchto v ý p r a v á c h , které z ů s t á v a l y jen e f e k t n í m p ř e d v e d e n í m n e z k r o t n ý c h jedinců, kteří si t í m získ á v a l i o s o b n í z á s l u h y v boji proti jiné s k u p i n ě , ale n e o h r o ž o v a l i t í m celý politický systém. (R. Benedict, 1959.)

Tvrzení Ruth Benedictové je důležité, protože se týká spojení války, státu a soukromého vlastnictví. Společensky neletální válka je do značné míry výrazem touhy po dobrodružství a přání získat trofeje a obdiv ostatních. Jejím podnětem však není touha opanovat cizí území, podrobit si jiné lidské bytosti nebo zničit zdroje jejich obživy. R. Benedictová dochází k závěru: „Nepřítomnost válek není tak nezvyklý jev, jak by se zdálo z prací politologických teoretiků o prehistorii války... Je to naprosté nepochopení, když připisujeme tento chaos (válku) biologické potřebě člověka táhnout do boje. Chaos je lidské dílo." (R. Benedict, 1959.) Jiný věhlasný antropolog (E. A. Hoebel, 1958) charakterizuje vedení války u starých severoamerických Indiánů následujícím způsobem: „Blíží se 'morálním ekvivalentům války' Williama Jamese. Jde v nich o nevinné odreagování agrese: jsou zdrojem pohybu, sportu a potěšení bez ničení; prvek rozepří mezi oběma stranami je zde přítomen jen v mírné podobě." (E. A. Hoebel, 1958.) Hoebel dospívá k obecnému závěru, že sklony člověka k válce zřejmě nejsou instinktivní, neboť jde o vysoce vyvinutou a složitou kulturní záležitost. Jako zajímavý příklad uvádí mírumilovné Šošony a násilnické Komanče, kteří v roce 1600 byli ještě kulturně a rasově totožní. Neolitická revoluce 1 " Podrobný popis života primitivních lovců a sběračů ukázal, že člověk - přinejmenším od doby, kdy se před padesáti tisíci lety vynořil v podobě blízké dnešní - pravděpodobně nebyl tou brutální, destruktivní, krutou bytostí a prototypem „člověka zabijáka", jak ho známe •z pozdějších stadií vývoje. S tím se ovšem nemůžeme spokojit. Aby-

chom pochopili, jak se postupně dál vyvíjel ve vykořisťovatele a ničitele, musíme se zabývat jeho vývojem v období raného zemědělství a konečně jeho přeměnou ve stavitele měst, válečníka a obchodníka. Od objevení se Homo sapiens před zhruba půl milionem let až asi do 9000 let př. Kr. se člověk nezměnil v jednom ohledu: žil z toho, co sesbíral nebo ulovil, ale sám nevyráběl nic nového. Byl úplně závislý na přírodě, sám ji však neovlivňoval a neměnil. Tento vztah k přírodě se radikálně změnil s vynálezem zemědělství (a chovu zvířat), což se událo zhruba na začátku neolitického období, přesněji řečeno v „protoneolitickém" období, jak je dnes archeologové nazývají, to znamená mezi rokem 9000 a 7000 př. Kr., a to v oblasti, která se rozprostírala na více než 1500 kilometrech čtverečních od západního Íránu až po Řecko, zahrnující části Iráku, Sýrie, Libanonu, Jordánska a Izraele, a také anatolskou náhorní rovinu v Turecku. Ve střední a severní Evropě začal nový v ý v o j až později. Tehdy se člověk p o p r v é stal do jisté míry nezávislý na přírodě a využil svou vynalézavost a obratnost k tomu, aby vyrobil něco víc, než mu příroda zatím poskytovala. Teď bylo možné s růstem p o p u l a c e sít více obilí, zorat více země a chovat více zvířat. Pomalu vznikaly přebytky potravy, jimiž se mohli živit řemeslníci, kteří většinu svého času užívali k výrobě nářadí, hrnčířského zboží a oděvů. Prvním v e l k ý m objevem, učiněným v tomto období, bylo pěstování pšenice a ječmene, které v této oblasti rostly divoce. Lidé přišli na to, že k d y ž vloží jejich semena do země, vyrostou z nich nové rostliny. Vybírali nejlepší rostliny na semeno a konečně si všimli, že náhodným křížením v z n i k a j í o d r ů d y s mnohem větším zrnem než bylo zrno divokých travin. Ještě přesně nevíme, j a k se v y v i n u l y moderní odrůdy pšenice z jejích divokých předků. Účastnily se v tom genové mutace, hybridizace a zdvojování sad chromozomů, a celý proces trval několik tisíc let. Člověku p r ů m y s l o v é h o věku, který je z v y k l ý pokládat neindustriální zemědělství za primitivní, se neolitické objevy mohou zdát nesrovnatelně méně významné než dnešní technické vynálezy, na které je tak pyšný. Přesto zjištění, že rostliny je možné zasít a sklízet, znamenalo úplně novou koncepci hospodaření: člověk zjistil, že může využít svoji vůli k naplánování toho, co se stane, místo aby čekal, zda a k d y se to stane samo. Není přehnané tvrdit, že objev zemědělství byl základem veškerého pozdějšího vědeckého a technického pokroku. Druhým objevem byl chov zvířat, se kterým se začalo ve stejné době. V severním Iráku měli již v devátém tisíciletí př. Kr. ochočené ovce a zhruba v šestém tisíciletí př. Kr. chovali skot a vepře. Chovem ovcí a skotu získali další zdroje výživy: mléko a velké množství masa. Tyto

vyšší a stálejší zdroje potravy umožnily nový, usedlý způsob života, který vedl ke zřízení stálých vesnic a měst.20) V protoneolitu kmeny lovců vynalezly a vyvinuly nový, usedlý typ hospodaření, založený na pěstování rostlin a domestikaci zvířat. Ačkoli se nejdávnější stopy po pěstování rostlin datují zhruba do doby 7000 let př. Kr., „dosažený stupeň domestikace a rozmanitost pěstovaných druhů obilí dovolují usuzovat na delší předhistorii rolnictví, která by mohla sahat až k začátku protoneolitika asi 9000 let př. Kr." (J. Mellaart, 1967.)2" Trvalo ještě další dva až tři tisíce let, než byl učiněn nový objev, který umožnil uchovávat přebytky potravy. Bylo to hrnčířství (košíkářství se vyvinulo již dříve). Objev hrnčířského umění znamenal první technický vynález, který znamenal lepší poznání příslušných chemických procesů. „Vytvoření nádob znamenalo velký úspěch lidské tvořivosti." (V. G. Childe, 1936.)22) Tak můžeme v mladší době kamenné rozlišovat „předkeramické" stadium, to znamená období, ve kterém ještě nebylo hrnčířství objeveno, a stadium keramické. Některé starší vesnice v Anatolii, jako například starší vrstvy z Hacilaru, byly předkeramické, zatímco £atal Hůyúk bylo město s bohatým uměním keramickým. Qatal Hůyúk bylo jedním z nejvyvinutějších neolitických měst v Anatolii. I když od roku 1961 tam byla odkryta jen relativně malá část zbytků osídlení, přesto přinesly tyto vykopávky velice důležité údaje, ze kterých lze lépe pochopit hospodářské, sociální a náboženské aspekty neolitické společnosti.23' Od začátku vykopávek bylo odkryto deset vrstev, z nichž nejstarší pochází asi z roku 6500 př. Kr. Po roce 5600 př. Kr. b y l o staré n á v r š í Qatal H ú y ů k u z n e z n á m ý c h d ů v o d ů o p u š t ě n o a m í s t o n ě j b y l o z a l o ž e n o n o v é sídliště n a d r u h é straně řeky, z á p a d n í Qatal H ů y ú k . T o b y l o z ř e j m ě o b y d l e n o p o d a l š í c h nejméně 700 let a p o t o m b y l o také o p u š t ě n o , aniž by t a m b y l o m o ž n o o d h a l i t nějaké z n á m k y n á s i l n é h o n e b o ú m y s l n é h o zničení. (J. Mellaart, 1967.)

Překvapující na £atal Húyúku je vysoká úroveň tamní civilizace. V Qatal H ú y ů k u existovaly l u x u s n í p ř e d m ě t y jako n a p ř í k l a d o b s i d i á n o v á zrcadla, o b ř a d n í d ý k y , k o v o v é o z d o b y , jaké u j i n ý c h k u l t u r té doby n e z n á m e . Měď a o l o v o se tavily a z p r a c o v á v a l y na k o v o v é p e r l y , trubky a snad také na m a l é nástroje, což p o s o u v á začátky z p r a c o v á v á n í k o v ů z p ě t a ž d o s e d m é h o tisíciletí p ř e d Kristem. Jeho k a m e n i c k ý p r ů m y s l , který z p r a c o v á v a l m í s t n í o b s i d i á n a d o v á ž e n ý p a z o u r e k , s e v y z n a č u j e nejelegantnějšími v ý r o b k y té epochy. Dřevěné n á d o b y jsou rozmanité

a j e m n ě v y p r a c o v a n é , i textilní p r ů m y s l , z p r a c o v á v a j í c í v l n u , je p l n ě rozv i n u t . (J. Mellaart, 1967.)

V pohřebištích byly nalezeny soupravy s líčidly pro ženy a velmi pěkné náramky pro muže i ženy. Znali hutnictví mědi a olova. Podle Mellaarta dokazuje používání rozmanitých kamenů a minerálů, že jejich dolování a obchod s nimi byly v hospodářském životě města nejdůležitějším faktorem. Přesto, že tu civilizace byla tak pokročilá, postrádala sociální struktura pravděpodobně určité prvky, které jsou tak charakteristické pro mnohem pozdější stadia vývoje. Mezi bohatým a chudým tu podle všeho byly jen malé rozdíly. Podle Mellaarta tady velikost budov, jejich zařízení a dary v hrobech sice ukazují na sociální rozdíly, nejsou však „nikdy zvlášť nápadné". Když si prohlížíme plány vykopané části města, skutečně vidíme, že rozdíly ve velikosti budov jsou velmi malé a ve srovnání s budovami pozdějších městských společností jsou zanedbatelné. Childe poukazuje na to, že v raných neolitických vesnicích nemáme přesvědčivé důkazy existence náčelníků, a ani Mellaart neuvádí v souvislosti s čatal Huyůkem žádné takové důkazy. Bylo tu mnoho kněžek (snad i kněží), ale nic neukazuje na hierarchický řád. Zatímco v čatal Húyůku musel být nadbytek potravy, získaný novými metodami zemědělství dost velký, aby zajistil výrobu luxusního zboží a obchod, produkovaly podle Childeho starší a méně vyvinuté neolitické vesnice jen malé přebytky, a proto v nich zřejmě panovala ještě větší ekonomická rovnost než v Qatal Húyůku. Childe ukazuje, že v neolitu se řemesla zřejmě pěstovala v rámci určité domácnosti a že řemeslná tradice nebyla individuální, nýbrž kolektivní. Zkušenosti a moudrost všech členů obce se stále prolínaly a spojovaly; zaměstnání byla veřejnou záležitostí a jejich pravidla byla výsledkem společné zkušenosti. Hrnčířské výrobky z určité neolitické vesnice nesou cejch silné kolektivní tradice a nemají žádné individuální znaky. Kromě toho tehdy neexistoval nedostatek půdy. Když obyvatelstva příliš přibylo, mohli mladí lidé odejít a založit někde vlastní vesnici. Za takových ekonomických podmínek nebyly dány předpoklady pro rozčlenění společnosti na různé třídy nebo pro vytvoření trvalého vůdcovství, jehož funkce by spočívala v organizaci celého hospodaření a které by si vybíralo za tuto svoji práci patřičnou daň. To bylo možné teprve daleko později, když došlo k mnoha dalším objevům a vynálezům, které vytvořily větší přebytky. Ty se mohly stát „kapitálem" a jeho vlastníci jej pak mohli použít k tomu, aby nechali jiné pracovat pro sebe.

Z hlediska pojetí agresivity jsou zvlášť důležitá d v ě pozorování: během osmi set let trvání £ a t a l H ú y ů k u nenacházíme ve v y k o p á v k á c h žádný náznak, že by někdy došlo k drancování nebo k masakru. K tomu přistupuje ještě působivější důkaz, že tu chybělo násilí: mezi stovkami koster, které byly vykopány, ani jedna nevykazovala stopy násilné smrti. (J. Mellaart, 1967.) Jedním z nejcharakterističtějších znaků neolitických sídlišť včetně Qatal Hůyúku je ústřední úloha matky v sociální struktuře a v náboženství. Když soudíme podle staršího rozdělení práce, kdy muži chodili na lov a ženy sbíraly kořínky a plody, bylo asi zemědělství objevem žen a chov zvířat objevem mužů. (Se zřetelem k základní úloze, kterou zemědělství hraje v rozvoji civilizace, není snad přehnané tvrdit, že moderní civilizace byla založena ženami.) Schopnost ženy a země rodit život - schopnost, kterou m u ž nemá - dávala ženě ve světě časných zemědělců přednostní postavení. (Teprve k d y ž muži začali vyrábět věci pomocí svého intelektu, to znamená buď magicky, nebo technicky, mohli vznést nárok na nadřazenost.) Matka jako bohyně, často ztotožňovaná s matkou Zemí, byla nejvyšší bohyní tohoto náboženství, zatímco pozemská žena byla středem rodiny a sociálního života. Nejzřejmější přímý důkaz ústřední úlohy matek v Qatal H ů y ú k u je okolnost, že děti byly v ž d y pohřbívány se s v o u matkou a nikdy s otcem. Kostry byly pochovány pod odpočívadlem matky (to byla v y v ý šená plocha v hlavní místnosti domu), které bylo větší než odpočívadlo otce a nacházelo se v ž d y na stejném místě domu. To, že děti byly vždy pochovávány s matkou, je charakteristický znak matriarchátu: děti jsou považovány za spřízněné především s matkou a ne s otcem, jak je tomu v patriarchálních společnostech. Systém pohřbívání tedy zřetelně mluví pro matriarchální strukturu neolitické společnosti, plné potvrzení této domněnky poskytují zjištění o náboženství v Qatal H ú y ů k u a jiných vykopávkách neolitických sídlišť v Anatolii. 24 ' Tyto v y k o p á v k y revolučně změnily naše představy o náboženském vývoji dávných dob. Nejnápadnějším znakem tohoto náboženství je, Že v jeho středu stála postava matky-bohyně. Mellaart uzavírá: „Qatal J l ú y ú k a Hacilar vytvořily spojení... (čímž) lze prokázat kontinuitu náboženství od £atal H ů y ú k u po Hacilar a dále až po velké ,matky-bohyně' starověku a klasické doby, k těžko pochopitelným postavám, jež známe jako Kybele, Artemis a Afroditu." (J. Mellaart, 1967.) Ústřední úloha matky-bohyně se zřetelně projevuje v postavách sošek, nástěnných maleb a reliéfů v četných svatyních, které byly objeve-

ny ve vykopávkách. V protikladu k nálezům v jiných neolitických sídlištích se v £atal Húyůku nenašly jen výlučně matky-bohyně, ale i mužský bůh, který byl symbolizován býkem nebo častěji býčí hlavou nebo býčími rohy. To však nemění nic podstatného na skutečnosti, že „Velká matka" byla ústřední bohyní. Mezi jedenačtyřiceti vykopanými sochami bylo třiatřicet bohyní. Osm soch, které symbolizovaly mužského boha, ho zobrazuje ve vztahu k bohyni, částečně jako její syny, částečně jako její manžely. (V jedné z nejstarších vrstev byly nalezeny výlučně postavy bohyně.) Ústřední úloha matky-bohyně je vidět i z toho, že bývá zobrazena sama, společně s mužem, těhotná nebo při porodu, ale nikdy jako podřízená muži. V některých svatyních je zobrazeno, jak bohyně rodí hlavu býka nebo berana. (Srovnejme to s typicky patriarchálním mýtem o ženě zrozené z muže, jako Eva nebo Athéna.) Matka-bohyně je často provázená leopardem, oděná leopardím kožichem, nebo je symbolicky představována leopardem, což bylo tenkrát v dané oblasti nejkrvežíznivější a nejnebezpečnější zvíře. To ji možná činilo paní divokých zvířat, a také to vyjadřovalo její dvojí úlohu jako bohyně života a smrti, jak to nacházíme u tolika jiných bohyní. „Matka Země", která rodí své děti a opět je přijímá do svého klína, když je ukončen jejich individuální životní cyklus, není nutně matkou ničivou. Přesto jí někdy bývá (například hinduistická bohyně Kálí); zkoumání tohoto směru v ý v o j e však zabírá příliš mnoho místa, než abychom se mu tady mohli věnovat. Matka-bohyně neolitického náboženství není jen paní divé zvěře. Je také patronkou lovu, zemědělství a rostlin. Souhrnně charakterizuje Mellaart úlohu ženy v neolitické společnosti včetně Qatal Húyůku následovně: O b z v l á š t ě p o z o r u h o d n é na neolitickém n á b o ž e n s t v í v A n a t o l i i - a to platí p r o £atal H u y ů k i p r o Hacilar - je, že ve figurínách, soškách a plastických reliéfech, jakož i na nástěnných malbách, ú p l n ě c h y b í sexualita. P o h l a v n í orgány se n i k d y neukazují, obrazy p e n i s u n e b o v u l v y jsou nez n á m é , což je o to p o z o r u h o d n ě j š í , že je h o j n ě n a c h á z í m e ve svrchním paleolitu i v neolitických a postneolitických kulturách m i m o Anatolii. 2 3 1 Z d á se, že na tuto o t á z k u existuje v e l m i prostá o d p o v ě ď , že totiž zdůraznění p o h l a v í v u m ě n í j e v ž d y z p ů s o b e n o m u ž s k ý m p r v k e m , mužským i p o d n ě t y a t u ž b a m i . P o k u d b y l a t v ů r k y n í n e o l i t i c k é h o náboženství neolitická žena, je s n a d n o pochopitelné, že p o h l a v n í o r g á n y nejsou zob r a z o v á n y a že n a s t u p u j e s y m b o l i s m u s jiného d r u h u , k d e ňadra, pupek a těhotenství s y m b o l i z u j í ž e n s k ý princip, zatímco r o h y a rohaté zvířecí h l a v y z a s t u p u j í m u ž s k ý p r i n c i p . V rané neolitické společnosti, jako je

s p o l e č n o s t Qatal H i i y ú k u , b y c h o m b i o l o g i c k y m ě l i o č e k á v a t v y š š í procento ž e n n e ž m u ž ů , což se s k u t e č n ě p o t v r z u j e v n á l e z e c h z h r o b ů . Krom ě toho ž e n y v y k o n á v a l y v n o v é f o r m ě h o s p o d á ř s t v í m n o h o č i n n o s t í , což se v anatolských v e s n i c í c h d o d n e s n e z m ě n i l o , a to m o ž n á z p ů s o b i l o v y š š í sociální p o s t a v e n í žen. Jako j e d i n ý z d r o j života b y l a ž e n a s p o j o v á na se z e m ě d ě l s t v í m , s d o m e s t i k a c í a k r m e n í m zvířat, s p ř e d s t a v a m i růstu, dostatku a p l o d n o s t i . Z toho v y c h á z í n á b o ž e n s t v í , j e h o ž cílem je právě takové uchování života ve všech jeho podobách, jeho pokračování a mystéria o b ř a d ů , s o u v i s e j í c í c h se ž i v o t e m a smrtí, z r o z e n í m a z n o v u z r o z e n í m , n á b o ž e n s t v í , které s p a d a l o d o ž e n s k é a n i k o l i m u ž s k é sféry. Velmi pravděpodobně sloužily kultu bohyní především ženy, i k d y ž n e l z e v y l o u č i t p ř í t o m n o s t m u ž s k ý c h kněží... (J. Mellaart, 196ľ.) 26 '

Údaje svědčící o tom, že neolitická společnost byla relativně rovnostářská, bez hierarchie, vykořisťování a vyslovené agrese, jsou přesvědčivé. Hypotéza, že neolitická společnost, přinejmenším v Anatolii, neměla agresivní charakter, je ještě daleko pravděpodobnější ve spojení s důkazy o tom, že neolitická sídliště v Anatolii měla matriarchální (matricentrickou) strukturu. Příčina toho leží v duchu radosti ze života, která byla podle přesvědčení J. J. Bachofena p o d s t a t n ý m znakem všech matriarchálních společností. Výsledky v y k o p á v e k neolitických sídlišť v Anatolii p o s k y t u j í skutečně nejúplnější průkazný materiál o existenci matriarchálních kultur a náboženství, které předpokládal už J. J. Bachofen ve svém díle Myth, Religion and theMother Right (1861). Analýzou řeckých a římských mýtů, rituálů, symbolů a snů dokázal něco, co se mohlo podařit jen géniovi. S velkou analytickou bystrozrakostí rekonstruoval fázi společenské organizace a náboženství, pro niž neměl k dispozici téměř žádný materiál. (Americký etnolog L. H. Morgan, 1870,1877, dospěl nezávisle na něm při svých výzkumech o severoamerických Indiánech ke zcela obdobným závěrům.) Téměř všichni antropologové - až na několik světlých výjimek - prohlásili, že Bachofenovy objevy nemají žádnou vědeckou hodnotu. Teprve v r. 1967 byl publikován anglický překlad výběru z jeho spisů. (J. J. Bachofen, 1967.) Odmítnutí Bachofenovy teorie mělo patrně dva důvody: za p r v é bylo pro antropology žijící v patriarchální společnosti téměř nemožné překročit hranice svého sociálního a duchovního vztahového rámce a představit si, že vláda muže není „dána přirozeně". (Freud dospěl z téhož důvodu ke svému pohledu na ženu jako na kastrovaného muže.) Za druhé byli antropologové natolik zvyklí věřit jen materiálním důkazům jako jsou kostry, nástroje, zbraně atd., že nedokázali uvěřit,

že mýty nebo dramata nejsou o nic méně skutečné než předměty. Tento postoj jim zabránil ocenit sílu a jemnost Bachofenova pronikavého teoretického myšlení. Následující odstavce z Bachofenovy knihy dávají představu o jeho pojetí ducha matriarchátu: V z t a h , k t e r ý stojí u p o č á t k ů v e š k e r é k u l t u r y , k a ž d é ctnosti, jakékoli ušlechtilejší s t r á n k y bytí, je v z t a h m e z i m a t k o u a dítětem. Uprostřed nás i l n i c k é h o s v ě t a p ů s o b í jako b o ž s k ý p r i n c i p lásky, jednoty, míru. V péči o s v é d í t ě se žena naučí d ř í v e než m u ž rozšířit s v o j i l á s k y p l n o u péči přes hranice s v é h o já na j i n o u bytost a v e š k e r o u s v o u v y n a l é z a v o s t zaměřit na o c h r a n u a z l e p š e n í jejího života. Zena v tomto stádiu života je p r a m e n e m v e š k e r é k u l t u r y , d o b r é v ů l e , oddanosti, péče o ž i v é bytosti i s m u t k u nad m r t v ý m i . Láska p r a m e n í c í z mateřství je nejen silnější, ale také univerzálnější... O t c o v s k é m u p r i n c i p u je vlastní o m e z o v á n í , ale mateřský princip je v š e o b j í m a j í c í ; o t c o v s k ý p r i n c i p s s e b o u n e s e o m e z e n í na určité s k u p i n y , ale m a t e ř s k ý p r i n c i p , stejně jako s a m a příroda, n e z n á m e z í . Z m y š l e n k y m a t e ř s t v í p o c h á z í pocit bratrství v š e c h lidí, který s v ý v o j e m otcovského p r i n c i p u z a n i k á . R o d i n a založená na o t c o v s k é m p r á v u je u z a v ř e n ý m ind i v i d u á l n í m o r g a n i s m e m , zatímco m a t e ř s k o p r á v n í rodina m á o n e n univ e r z á l n í charakter, k t e r ý m začíná k a ž d ý v ý v o j a který o d l i š u j e h m o t n ý živ o t o d v y š š í h o d u c h o v n í h o ž i v o t a . D ě l o h a k a ž d é ž e n y , s m r t e l n ý obraz Z e m ě - m a t k y Demeter, z r o d í bratry a sestry d ě t e m v š e c h ostatních žen. V š i c h n i l i d é b u d o u bratry a sestrami a ž d o dne, k d y v ý v o j patriarchálního s y s t é m u z r u š í n e d i f e r e n c o v a n o u j e d n o t u l i d s k é m a s y a rozčlení ji. Matriarchální k u l t u r y p ř e d s t a v u j í r ů z n é t y p y vyjádření, d o k o n c e i právní, t o h o t o a s p e k t u m a t e ř s k é h o p r i n c i p u . T o o n j e z á k l a d e m u n i v e r z á l n í s v o b o d y a rovnosti, tak rozšířené u matriarchálních národů, jejich pohostinnosti a o d p o r u k j a k é m u k o l i omezování... To v n ě m je zakořeněn obdiv u h o d n ý s m y s l p r o s p ř í z n ě n o s t a vcítění do bližního, který nezná hranic a z a h r n u j e v š e c h n y p ř í s l u š n í k y národa. Matriarchální státy jsou zvláště z n á m y neexistencí vnitřních r o z p o r ů a konfliktů... Matriarchální národy a to je p r o ně n e m é n ě charakteristické - p o v a ž u j í za zvlášť v e l k é provinění, k d y ž n ě k d o p o r a n í s v é h o bližního, a d o k o n c e i zvíře... Rysy n ě ž n é lidskosti, které r o z e z n á v á m e i ve v ý r a z u obličejů e g y p t s k ý c h soch, pronikají celou k u l t u r o u matriarchálního světa. (J. J. Bachofen, 1967.)27>

Prehistorické společnosti a „lidská přirozenost" Tento obraz hospodaření a společenské organizace lovců a neolitických zemědělců nám naznačuje mnoho o určitých psychických rysech, které jsou obecně pokládány za podstatnou část lidské přirozenosti. Pre-

historičtí lovci a zemědělci neměli příležitost, aby se u nich vyvinula vášnivá touha po majetku nebo závist vůči „majetným", protože soukromý majetek, o nějž se mohlo usilovat, vůbec neexistoval, a hospodářské rozdíly byly tak malé, že sotva mohly podnítit závist. Tehdejší způsob života naopak povzbuzoval tendence ke spolupráci a mírumilovnému soužití. Neexistovala základna pro to, aby v lidech vzniklo přání vykořisťovat druhé. Ve společnosti, ve které neexistuje hospodářská a sociální základna takového vykořisťování, by byla myšlenka chtít využít fyzické nebo duševní síly druhého člověka pro své vlastní cíle absurdní. Také potřeba ovládnout druhé se dost dobře nemohla vyvinout. Primitivní kmenové společnosti a pravděpodobně i prehistoričtí lovci od doby asi před padesáti tisíci lety se zásadně lišili od civilizované společnosti právě tím, že vztahy mezi lidmi se u nich neutvářely na principu panování a moci, ale spočívaly ve vzájemnosti. Člověk, který by vášnivě toužil ovládat druhé, by neměl úspěch a byl by zůstal bez vlivu. Konečně také nic nepodporovalo v ý v i n chtivosti, protože produkce i spotřeba byly stabilizovány na určitém stupni. 28 ' f Je možné z údajů o lovcích, sběračích a raných zemědělcích uzavřít, že vášnivá touha vlastnit, vykořisťování, chtivost a závist tenkrát ještě neexistovaly a že jsou výlučně produktem civilizace? Nejsem toho názoru, žé lze prosazovat tak ostré tvrzení. Nemáme dost údajů, abychom to mohli doložit, a z teoretického hlediska by to patrně také nebylo správné, neboť individuální vlastnosti mohou vyvolávat tyto neřesti u některých jedinců i za nejpříznivějších společenských podmínek. Je však velký rozdíl mezi kulturami, které na podkladě svých sociálních struktur vytvářejí, podporují a povzbuzují chtivost, závist a vykořisťování, a jinými kulturami, působícími opačně. U prvního typu společností tvoří tyto neřesti součást „sociálního charakteru", to znamená syndromu, který najdeme u většiny obyvatelstva; v druhém případě půjde o individuální odchylky od normy, které příliš neovlivní charakter celé společnosti. Tato hypotéza získá na pravděpodobnosti, když budeme uvažovat o novém stádiu historie, o vývoji měst, s nímž se zřejmě objevuje nejen nový typ civilizace, ale také vášně, o nichž se předpokládá, že jsou člověku vrozeny.

í1

Ä | 1 Městská revoluce"' Ve čtvrtém a třetím tisíciletí před Kristem se vyvinul nový typ lidské společnosti. Nejlépe jej lze charakterizovat Mumfordovou brilantní for"ulací:

Z k o m p l e x u rané d o b y neolitu v y v s t a l n o v ý typ organizace společnosti: n e b y l a již roztříštěna v m a l ý c h j e d n o t k á c h , ale s p o j e n a v j e d n u jedin o u ; n e b y l a již „ d e m o k r a t i c k á " , tj. n e z a k l á d a l a se již na s o u s e d s k é dův ě ř e , s t a r o d á v n ý c h m r a v e c h a n a v š e o b e c n é m s o u h l a s u , ale byla autoritářská, c e n t r á l n ě ř í z e n á a p o d l é h a l a ř í z e n í d o m i n a n t n í m e n š i n y ; n e b y l a u ž o m e z e n a o h r a n i č e n ý m ú z e m í m , n ý b r ž z á m ě r n ě „překračoval a h r a n i c e " , a b y u k o ř i s t i l a s u r o v i n y , zotročila b e z m o c n é lidi, nastolila s v o j i v l á d u a v y b í r a l a p o p l a t k y . Tato n o v á k u l t u r a n e s l o u ž i l a p o d p o ř e života, n ý b r ž r o z š i ř o v á n í k o l e k t i v n í moci. Z d o k o n a l e n í m n o v ý c h donuc o v a c í c h p r o s t ř e d k ů o r g a n i z o v a l i v l á d c i této společnosti v třetím tisíciletí př. Kr. p r ů m y s l o v o u a v o j e n s k o u m o c v míře, která n e b y l a překonána až do m o d e r n í d o b y . (L. M u m f o r d , 1967.)

Jak k tomu došlo? Během krátké doby - měřeno historickými měřítky - se člověk naučil využívat tělesnou sílu vola a energii větru. Vynalezl pluh, vůz, loď a objevil chemické procesy spojené s tavením měděné rudy (znalost, která byla částečně známá už dříve). Naučil se znát fyzikální vlastnosti kovů a začal vypracovávat sluneční kalendář. Tím byla připravena cesta pro umění psát, pro standardní měřítka a měřicí systémy. „V žádném období dějin až po dobu Galileovu," píše Childe, „nedělalo lidské poznání tak rychlé pokroky ani nebylo učiněno tolik převratných objevů." (V. G. Childe, 1936.) Ale změny ve společnosti nebyly o nic méně revoluční. Malé vesnice soběstačných rolníků se přeměnily v lidnatá města, která se živila zpracovatelským průmyslem a zahraničním obchodem, a tato nová města byla organizována jako městské státy. Člověk si doslova vytvářel novou zemi. Velká města Babylonie byla postavena na terasách zhotovených z rákosu, který byl pokládán na naplavené bahno. Lidé vykopali kanály k zavodnění polí a vysušení bažin, budovaly se hráze, zřizovaly se náspy, aby chránily člověka a dobytek před záplavami. Získávání další orné p ů d y vyžadovalo mnoho práce a tento „kapitál ve formě lidské práce byl investován do půdy". (V. G. Childe, 1936.) Dalším výsledkem tohoto procesu bylo, že na tuto práci se musely používat specializované pracovní síly, a právě tak na obdělávání půdy, potřebné k výrobě potravin pro řemeslníky, pracovníky veřejné sféry a obchodu. Ti všichni museli být organizováni a vedeni elitou, která se starala o plánování, chránila je a řídila. To však znamená, že bylo nutno vyprodukovat daleko větší nadbytek, než tomu bylo ve vesnicích raného neolitu, a že tento přebytek nebyl užíván jako rezerva potravin

pro horší časy nebo pro přibývající obyvatelstvo, ale jako kapitál, sloužící rozšiřování výroby. Childe zdůraznil další faktor, příznačný pro životní podmínky v údolích řek - na mimořádnou moc společnosti vykonávat nátlak na své členy. Společenství mohlo zabránit s v é m u vzpurnému příslušníku v přístupu k v o d ě uzavřením kanálů, vedoucích k jeho polím. Tato opatření byla jedním ze základů, na kterých spočívala moc králů, kněží a vládnoucí elity, jakmile se jim jednou podařilo nahradit, nebo - vyjádřeno z pozic jejich ideologie - „reprezentovat" vůli společnosti. S novými formami výroby došlo v dějinách lidstva k rozhodující změně. To, co člověk vyrobil, se už neomezovalo na to, co mohl vyprodukovat vlastníma rukama, jak tomu b y l o v loveckých společnostech a v raném zemědělství. Člověk na začátku neolitického zemědělství byl sice již schopen vyrobit malý přebytek, ale ten sloužil jen k dosažení poněkud větší životní jistoty. Když ale tento přebytek vzrostl, mohl být použit k úplně novým účelům. Mohli se jím živit lidé, kteří si sami nevyráběli potravu, nýbrž odvodňovali bažiny, stavěli domy, města a pyramidy, nebo sloužili v armádě. Přirozeně že tyto možnosti nastaly, až ' když technika a dělba práce dosáhly přiměřeného stupně. To b y l bod, kdy přebytek ohromně narostl. Čím více bylo zoráno polí, čím více bylo vysušeno bažin, tím více bylo možno vyrobit přebytku potravin. Tato nová možnost vedla k jedné z nejzákladnějších změn v dějinách lidstva. Došlo k objevu, že člověka lze použít jako ekonomický nástroj, že ho lze vykořisťovat a zotročit. 1 Budeme tento proces ještě sledovat poněkud podrobněji v jeho ekonomických, sociálních, náboženských a psychologických důsledcích. Základní hospodářská fakta nové společnosti byla - jak jsme se už zmínili - větší specializace práce, přeměna přebytků v kapitál a potřeba centralizovaného způsobu výroby. Prvním důsledkem byl v z n i k různých tříd. Privilegované třídy, v jejichž rukou spočívaly řízení a organizace, požadovaly a také dostávaly pro sebe nepoměrně v e l k ý podíl produkce, to znamená takový životní standard, který byl většině obyvatelstva odepřen. Pod nimi stály nižší třídy sedláků a řemeslníků a ještě níže byly třídy otroků, kteří byli zajati ve válce. Privilegované třídy organizovaly svou vlastní hierarchii, v jejímž čele původně stáli doživotní náčelníci a nakonec králové jako reprezentanti bohů, kteří byli titulárními hlavami celého systému. * Dalším důsledkem nového výrobního způsobu byly výboje, které představovaly nezbytnou rekvizitu akumulace společenského kapitálu, potřebného k dokončení městské revoluce. Pro vynález války jako instituce

však byl ještě podstatnější důvod: rozpor mezi ekonomickým systémem, který v y ž a d o v a l sjednocení, aby byl optimálně výkonný, a politickým a dynastickým rozkolem, který stál v protikladu k této ekonomické nutnosti. Válka jako instituce, právě tak jako království nebo systém úředníků, byla novým vynálezem v době kolem 3000 let př. Kr. Tenkrát stejně jako dnes nebyla válka způsobena psychologickými faktory, jako je například lidská agresivita. Když nepřihlížíme k touze králů a jejich úředníků po moci a slávě, byla válka důsledkem objektivních podmínek, ve kterých byla ekonomicky užitečná. Institucionalizace války pak zase zvyšovala a posilovala lidskou destruktivitu a krutost.3™ Tyto sociální a politické změny byly provázeny hlubokou proměnou úlohy ženy ve společnosti a postavy matky v náboženství. Plodnost půdy už nebyla zdrojem všeho života a tvořivosti, na její místo nastoupil intelekt, který v y t v á ř e l nové vynálezy, techniku, abstraktní myšlení a stát s jeho zákony. Ne již mateřský klín, nýbrž mysl se stala tvůrčí mocí, a zároveň s tím teď ve společnosti vládli muži a ne ženy. Tato změna nachází s v ů j výraz v poetické formě v babylonském tvůrčím h y m n u Enúma eliš. Tento mýtus v y p r á v í o vítězné vzpouře mužských bohů proti Tiamatě, „Velké matce", která vládla světu. Spojí se proti ní a zvolí si za vůdce Marduka. Po lítém boji je Tiamata poražena, z jejího těla vznikne nebe a země a Marduk od nynějška vládne jako nejvyšší bůh. Než je ale Marduk zvolen vůdcem, musí ještě obstát v jedné zkoušce, která se může moderním lidem jevit nepodstatnou nebo záhadnou, avšak tvoří klíč k pochopení mýtu: I stvořili souhvězdí zverokruhu a Mardukovi, prvorozenému svému, pravili: „Tvůj osud, pane, nechť nejpřednější je mezi bohy, slovo tvé nechť ničí i tvoří! Na tvůj příkaz ať zničeno je souhvězdí, znovu rozkaž, a nedotčeno ať vzejde!" Přikázal a jeho ústy souhvězdí bylo zničeno, rozkázal znovu a souhvězdí se objevilo. Když sílu toho slova uzřeli bohové, otcové jeho, zaradovali se a zdravili jej: „Vskutku, Marduk je král!"30*' Smysl této zkoušky tkví v důkazu, že muž překonal svou neschopnost přirozeně tvořit, tedy rodit - schopnost, kterou mají jen země a žena - no-

vým způsobem tvoření, totiž slovem či myšlenkou. Marduk, který je schopen tímto způsobem tvořit, překonal přirozenou převahu matky, a může se proto postavit na její místo. Biblické příběhy začínají tam, k d e končí babylonský mýtus: mužský bůh stvoří svět slovem. (E. Fromm, 1951.) Jedním z nejvýznamnějších znaků nové městské společnosti bylo, že stála na principu patriarchálního panství, kterému je vlastní rys nadvlády: ovládání přírody, otroků, žen i dětí. Nový patriarchální muž doslova „vytváří" zemi. Jeho technika není prostou modifikací přírodních procesů, ale člověk přírodu řídí a ovládá, a výsledkem jsou nové výrobky, které v přírodě nenajdeme. Muži sami vyhledávali řízení těch, kdo organizovali práci ve společnosti, a vůdcové tedy museli mít moc nad těmi, které řídili. A b y se dosáhlo cílů této nové společnosti, bylo nutno všechno - přírodu a člověka - řídit. Každý člověk musel buď uplatňovat moc, nebo se jí bát. A b y byli lidé ovladatelní, museli poslouchat a učit se podřízenosti, a aby se mohli podřídit, museli uvěřit převaze svých vládců - ať byla fyzická či magická. Zatímco v neolitické vesnici a u primitivních lovců vůdcové lidi vedli a radili jim, aniž je vykořisťovali, a jejich vedení bylo přijímáno dobrovolně, jinými slovy zatímco prehistorická autorita byla „racionální", spočívala v kompetenci, nyní se zakládala autorita nového patriarchálního systému na moci a násilí; byla vykořisťovatelská a byla uplatňována pomocí psychických mechanismů strachu, „úcty" a podřízenosti. Byla to „iracionální autorita". Lewis Mumford stručně charakterizoval nový princip, který ovládal život městských společností: „Uplatňování moci v každé podobě bylo podstatou civilizace. Město nacházelo tucet různých cest, jak dát výraz boji, útoku, dominanci, v ý b o j ů m - a servilitě." Ukazuje, že metody uplatňované ve městech „byly přísné, účinné, často tvrdé, ba sadistické", a že egyptští vládci právě tak jako mezopotamští králové se chlubili na svých pomnících a deskách, „jak pokud možno vlastnoručně mrzačili, týrali a zabíjeli své nejdůležitější zajatce". (L. Mumford, 1961.) Sám jsem na základě své klinické zkušenosti v psychoanalytické léčbě už dávno dospěl k přesvědčení (E. Fromm, 1941), že s a d i s m u s je svou povahou vášnivá touha po neomezeném, bohu podobném ovládnutí lidí a věcí. 3 , ) M u m f o r d ů v pohled na sadismus v těchto společenstvích moje názory potvrzuje. 3 2 ' Kromě sadismu se v nové městské civilizaci rozvíjela také vášeň ničit život a přitažlivé začalo být všechno, co je mrtvé (nekrofilie). Také Mumford hovoří o destruktivním, na smrt orientovaném mýtu, který lze najít v novém řádu, a cituje Patricka Geddese, který řekl, že každá historická civilizace začíná „živým městským jádrem, poliš" a končí

„hromadným hrobem plným prachu a kostí, Nekropolis, neboli městem mrtvých: kouřem zčernalé trosky, zbořené stavby, prázdné dílny, hromady smetí, zatímco obyvatelstvo je vyvražděno nebo odvlečeno do otroctví". (L. Mumford, 1961.) Ať čteme dějiny dobytí Kanaanu Hebrejci nebo dějiny babylonských válek, všude nacházíme stejného ducha nezkrotné a nelidské destruktivity. Dobrým příkladem je Sanheribův epitaf na kameni, pojednávající o úplném zničení Babylonu: Město a (jeho) d o m y j s e m zničil od z á k l a d ů po střechu, z p u s t o š i l a spálil. Z d i a h r a d e b n í zeď, c h r á m a b o h y , c h r á m o v é v ě ž e z cihel a h l í n y jsem s t r h l a s v r h l d o k a n á l u A r a k h t u . S t ř e d e m města j s e m v y k o p a l kanály, z a p l a v i l je v o d o u a z b o ř i l až po z á k l a d y . Z p ů s o b i l j s e m d o k o n a l e j š í zničení n e ž potopa. (Citováno p o d l e L. M u m f o r d a , 1961.)

Dějiny civilizace od zboření Kartaga a Jeruzaléma až po poboření Drážďan a Hirošimy a zničení lidí, půdy i stromů ve Vietnamu jsou tragickým dokumentem sadismu a potěšení z destrukce. Agresivita v primitivních kulturách Dosud jsme se zabývali jen agresivitou v prehistorických společnostech a u dnešních společenství primitivních lovců a sběračů. Co zjišťujeme u pokročilejších, ale stále ještě primitivních kultur? Zkoumání této otázky by se mohlo zdát snadné, protože by mělo existovat ohromné množství příslušné antropologické literatury. Překvapivé a dokonce šokující je však zjištění, že žádné takové práce neexistují - antropologům se zřejmě zatím nezdál jev agrese dost důležitý, aby svá zjištění zpracovávali a interpretovali z tohoto úhlu pohledu. Existuje pouze krátké pojednání od Dereka Freemana, ve kterém se snaží shrnout antropologické údaje o agresi, aby jimi podpořil Freudovy teorie. (D. Freeman, 1964.) Stejně stručné je shrnující pojednání dalšího antropologa, H. Helmutha (1967). Ten zastává na základě antropologických údajů protikladný názor, totiž že agrese v primitivních společnostech existuje jen v relativně malé míře. Na následujících stránkách bych se chtěl zabývat některými dalšími studiemi o agresivitě v primitivních společnostech. Začnu analýzou údajů z nejdostupnějších antropologických publikací. Vzhledem k tomu, že příslušné výzkumy nebyly prováděny se záměrem podpořit nebo odmítnout teorii o vrozené lidské agresivitě, můžeme je považovat

za jakýsi „náhodný" vzorek. Nechci však tvrdit, že v ý s l e d k y této analýzy mají nějakou statistickou platnost a že z nich lze usuzovat na distribuci agresivity v primitivních kulturách obecně. Nesleduji ž á d n é statistické cíle, ale chci ukázat, že neagresivní společenské systémy nejsou tak vzácné nebo „bezvýznamné", jak tvrdí Freeman a jiní zastánci Freudovy teorie. Také bych chtěl ukázat, že agresivita není jednotlivý rys, ale že je součástí syndromu; že agresi nalézáme v jednotlivých systémech společně s jinými podstatnými rysy, jako je přísná hierarchie, dominance, třídní protiklady atd. Jinými slovy je třeba v agresi spatřovat součást charakteru společnosti a ne izolovaný rys chování. 33 '

Analýza třiceti primitivních kmenů Zkoumal jsem třicet primitivních kultur z hlediska jejich agresivity versus mírumilovnosti. Tři z nich popsala Ruth Benedictová (1934)34', třináct vyšetřovala Margareta Meadová (1961 )35', patnácti se z a b ý v a l G. P. Murdock (1934)3", a jednu kulturu popsal C. M. Turnbull (1965).37' Z analýzy těchto třiceti společností nám v y p l y n o u tři rozdílné, jasně rozlišené systémy (A, B a C). Liší se vzájemně nejen mírou agrese nebo mírumilovnosti, ale také s v ý m charakterem, to jest řadou rysů, které vytvářejí celek a z nichž některé nemají žádnou bezprostředně rozpoznatelnou souvislost s agresí. 38 '

Systém A: Společnosti kladného životního postoje V tomto systému jsou ideály, z v y k y a instituce zaměřené na podporu a růst života ve všech jeho podobách. Lidé jsou jen v minimální míře nepřátelští, násilničtí a krutí, nevyskytují se tvrdé tresty, zločiny jsou vzácné, válka jako instituce chybí vůbec nebo hraje jen velice okrajovou úlohu. S dětmi se zachází vlídně, tvrdé tělesné tresty neexistují. Ženy jsou zpravidla postaveny na roveň mužům nebo alespoň nejsou vykořisťovány a ponižovány. Postoj k sexualitě je obecně tolerantní a kladný. Vyskytuje se jen málo závisti, lakoty, chtivosti a vykořisťování. Také tu téměř neexistuje soutěživost nebo individualismus, a tím více je tu spolupráce. Osobní vlastnictví se vztahuje jen na předměty denní potřeby. Celkově panuje postoj d ů v ě r y a spoléhání na ostatní, a to nejen vůči druhým, ale zvláště vůči přírodě; obecně vládne dobrá nálada a depresivní nálady jsou vzácné.

Ke společnostem, které spadají do této kategorie kladného životního postoje, počítám Indiány Zuňi-Pueblo, horské kmeny Arapahoes a Batonga, Aranda, Semang, Toda, polární Eskymáky a kmen Mbutu. Ve skupině společností se systémem A nacházíme právě tak lovce (např. Mbutu), jako zemědělce a chovatele ovcí (Zuňi). Patří sem společnosti s relativně bohatými potravinovými zdroji i jiné, u kterých vládne poměrný nedostatek. Toto zjištění ovšem vůbec neznamená, že rozdíly v charakteru společností nejsou závislé na rozdílech v jejich socioekonomické struktuře. Jenom to ukazuje, že nejnápadnější ekonomické faktory jako chudoba nebo bohatství, lov nebo zemědělství atd., nestačí k vysvětlení v ý v o j e charakteru určitého společenství. Abychom pochopili souvislosti mezi ekonomikou a sociálním charakterem dané skupiny, musíme zkoumat její celkovou socioekonomickou strukturu.

Systém

B: Nedestruktivně-agresivní společnosti

Tento systém má s prvním společné to, že není destruktivní, ale liší se v tom, že agresivita a válka sice nemají ústřední význam, ale jsou normální. Pravidelně se tu setkáváme s rivalitou, hierarchií a individualismem. Tyto společnosti nejsou prolnuty destruktivitou, krutostí nebo přehnanou podezíravostí, ale také v nich nevládne přátelství a důvěra, které charakterizují systém A. Mohli bychom snad systém B vymezit tím, že řekneme, že je proniknut duchem mužské agresivity, individualismem a přáním opatřovat si věci a plnit úkoly. V mé analýze patří do této kategorie následujících 14 kmenů: grónští Eskymáci, Zachiga, Ojibwa, Ifugao, Manus, Samoani, Dakota, Maori, Tasmánci, Kazaki, Ainu, vraní Indiáni, Inkové, Hotentoti.

Systém

C:

Destruktivní společnosti

Společnosti systému C mají výrazně odlišnou strukturu. Vyznačují se velkou měrou násilí mezi jednotlivci, potěšením z ničení, agrese a krutosti jak uvnitř kmene, tak vůči jiným skupinám, radostí z války, záludností a zradou. Celkové ovzduší je naplněno nepřátelstvím, napětím a strachem. Obvykle tu vládne velká rivalita. Důležitou roli hraje soukromý majetek (pokud nejde o materiální statky, pak ve vztahu k symbolům). Vládne přísná hierarchie a časté jsou války. Kmeny, které patří do této kategorie, jsou Dobu a Kwakiutl, Haida, Aztékové, Witoto a Ganda.

Jsem si vědom, že má klasifikace by se dala zpochybňovat. Není ale příliš důležité, zda některá společnost podle názoru někoho jiného spadá do jiné kategorie, protože zde nejde o statistické, ale o kvalitativní tvrzení. Hlavní rozdíl je mezi systémy A a B, které mají kladný postoj k životu, a systémem C, který je s v o u podstatou krutý nebo destruktivní, to znamená sadistický nebo nekrofilní.

Příklady tří systémů Abychom dali čtenáři lepší představu o podstatě těchto tří systémů, popíšeme nyní podrobně po jednom příkladu každého z nich. INDIÁNI Z U Ň I (SYSTÉM A )

Indiáni Zuňi byli podrobně zkoumáni Ruth Benedictovou (1934), Margaretou Meadovou, Irvingem Goldmanem, Ruth Bunzelovou a dalšími. Živí se zemědělstvím a chovem ovcí na jihozápadě Spojených států. Jako jiné společnosti Indiánů z puebel také oni obývali ve dvanáctém a třináctém století četná města, avšak jejich dějiny lze sledovat ještě mnohem dál až po jejich prosté začátky v kamenných domech o jedné místnosti, k nimž vždy patřila podzemní obřadní komora. Je možno říci, že žili po ekonomické stránce v „nadbytku", ačkoli nepřikládali velkou cenu materiálním statkům. V jejich postoji k ostatním členům kmene je jen málo rivality, ačkoli mají k dispozici jen omezené plochy zavlažovatelné půdy. Struktura jejich společenství je matricentrická, i když jejich kněží a vůdci jsou muži. Agresivní, bezohlední a soutěživí jedinci, kteří odmítají spolupracovat s ostatními, jsou pokládání za úchylku. Práce se vykonává společně, s výjimkou chovu ovcí, který je výlučně věcí mužů. V hospodářské činnosti je rivalita také vyloučena, s výjimkou chovu ovcí, kde příležitostně dochází k třenicím, ale ne k vážným rozporům. Celkem se věnuje malá pozornost individuálním výkonům. Dojde-li někdy k hádkám, d ů v o d e m je většinou sexuální žárlivost a ne hospodářské zájmy nebo vlastnická práva. Hromadění věcí je prakticky neznámé. Jsou tu sice bohatší a chudší jedinci, ale bohatství snadno přechází z jednoho jedince na druhého. Pro postoj Zuňi k materiálním statkům je příznačné, že své šperky ochotně půjčují nejen svým přátelům, ale každému členu společnosti, který o to požádá. I k d y ž lze příležitostně pozorovat sexuální žárlivost, manželství jsou zpravidla trvalá, přestože rozvody jsou snadné. Jak lze očekávat v matricentrické společnosti, ženy nejsou v žádném směru podříze-

ny mužům. Často si dávají dary, ale v protikladu k některým soutěživ ý m společnostem to neslouží k zdůraznění bohatství nebo k pokoření obdarovaného. Také se neočekává reciprocita darů. Bohatství nezůstává dlouho v jedné rodině, protože se získává individuální prací a dovedností a vykořisťování druhých je neznámé. Existuje tu sice soukromé vlastnictví půdy, ale i zde jsou hádky vzácné a rychle urovnané. Systém kmene Zuňi lze pochopit jen ze skutečnosti, že materiální věci jsou tu relativně málo ceněny a že hlavní životní zájem je povahy náboženské. Jinak řečeno nejvyšší hodnotou je život a jeho prožívání, ne věci a jejich vlastnictví. Nejvyšším a nejdůležitějším prvkem tohoto systému jsou písně, modlitby, obřady a tance. Řídí je kněží, kteří požívají velký respekt, ačkoli nepoužívají tresty nebo právní donucovací prostředky. Že náboženský život je daleko více hodnocen než vlastnictví a hospodářský úspěch, vidíme také z toho, že vůdcové, kteří vykonávají funkci soudců při sporech o materiální věci, nepožívají na rozdá od kněží velké vážnosti. Osobní autorita je rysem, který Zuňi cení snad nejméně. Dobrý člověk je ten, který je „vůči druhým vlídný a poddajný a který má dobré srdce". Muži nikdy nejsou násilničtí, ani v případě, že jim je manželka nevěrná. Během iniciačních obřadů jsou chlapci bičováni a strašeni kačinami, ale v protikladu k jiným kulturám nemají tyto obřady povahu těžké fyzické zkoušky a utrpení. Vražda se prakticky nevyskytuje; jak uvádí Ruth Benedictová, nikdo si na žádný případ vraždy ani nemohl vzpomenout. Sebevražda je zakázána. Jejich mýty a příběhy nemají žádné p r v k y hrůzy nebo nebezpečí. Neznají pojem hříchu, zvlášť v souvislosti se sexualitou, a sexuální zdrženlivost se setkává s nesouhlasem. Sexualita patří ke šťastnému životu, ale na rozdíl od některých jiných, mnohem agresivnějších společností se v ní nespatřuje jediný zdroj potěšení. Zdá se, že se sexualitou jsou spojeny určité pocity strachu, ale pokud tomu tak je, p a k tento strach pociťují spíše muži, kteří se obávají žen a sexuálního styku s nimi. Goldman zjistil, že v matriarchální společnosti existuje silnější strach z kastrace. To znamená, že muž se obává spíše ženy než - jak předpokládá Freud - trestajícího otce. Mění se tento obraz společnosti, vyznačující se chyběním agresivity a násilností, spoluprací a radostí ze života, faktem, že se zde také setkáváme se žárlivostí a hádkami? Jestliže žádáme, aby ideální společnost žila naprosto bez nepřátelství a hádek, pak ji prostě nikde nenajdeme. Takový p o ž a d a v e k by byl ale hodně naivní. I lidé s neagresivní a nenásilnou p o v a h o u reagují za určitých okolností zlobně, zvlášť jsou-li to cholerici. To však neznamená, že jejich charakterová struktura je agresivní, násilnická a destruktivní. Mohli bychom zajít ještě dále

a říci, že ve společnosti, kde je vyjádření zlosti tak velice tabu jako v kmeni Zuňi, se mnohdy nakupí menší podrážděnosti a vypukne hádka, ale jen dogmatický zastánce vrozené agresivity člověka by to vykládal jako projev hluboké a intenzivní potlačené agrese. Taková interpretace je založena na chybném výkladu Freudova objevu nevědomých motivací. Logika podobného uvažování je následující: pokud se tušený charakterový rys projeví navenek, je jeho existence zřejmá a nepopiratelná. Jestliže však chybí úplně, je tím dokázána jeho skrytá přítomnost - je potlačován a čím méně se projevuje, o to musí být intenzivnější, když je jeho potlačení tak naprosté. Touto metodou můžeme dokázat cokoli a Freudův objev se tu zneužívá k prázdnému dogmatismu. Každý psychoanalytik uzná, že zásadně lze mluvit o potlačení určité pohnutky tehdy, když máme pro to empirické důkazy jako sny, fantazie, chybné výkony atd. Tento teoretický princip se při analýze lidí i celých kultur často zanedbává. Jsme tolik přesvědčeni o platnosti určité premisy, že se už vůbec nenamáháme pátrat po jejích důkazech. Analytik, který takto postupuje, jedná v dobré víře, neboť si neuvědomuje, že hledá pouze to, co od něj požaduje teorie - a nic víc. Při posuzování antropologických údajů bychom se měli vyvarovat této chyby, aniž bychom pustili ze zřetele princip psychoanalytické dialektiky, že totiž může existovat určitá pohnutka, i když není vědomá. V případě kmene Zuňi nic nenapovídá tomu, že by nedostatek projevované agrese mohl být způsoben jejím intenzivním potlačením, a proto neexistuje dobrý důvod k zpochybňování obrazu neagresivního systému, založeného na spolupráci a lásce k životu. Jiná metoda, jak ignorovat důkazy existence neagresivní společnosti, spočívá buď v tom, že si jich prostě nevšímáme, nebo tvrdíme, že jsou bezvýznamné. Tak například Freud se ve svém známém dopise Einsteinovi vyrovnal s problémem mírumilovných primitivních společností následujícím způsobem: „Ve šťastných oblastech země, v nichž příroda dává k dispozici všechno bohatství, co člověk potřebuje, jsou prý kmeny lidí, jejichž život probíhá klidně, kteří neznají donucování a agresi. Sotva tomu mohu věřit a rád bych se dozvěděl o těchto šťastlivcích více." (S. Freud, 1933.) Nevím, jaký postoj by Freud zaujal, kdyby se o nich skutečně dozvěděl více. Zdá se mi, že se nikdy vážně nepokusil získat o nich nějaké informace. M A N U S (SYSTÉM B)

Kmen Manu (M. Mead, 1961) je příkladem systému, který se velmi zřetelně liší od systému A. Hlavním životním cílem tu nejsou život sám

o sobě, radost, umění, obřad, nýbrž dosažení osobního úspěchu prostřednictvím hospodářské činnosti. Na druhé straně se však systém kmene Manu silně liší od systému C, pro který nám jako příklad poslouží kmen Dobu. Jedinci kmene Manu v podstatě nejsou násilničtí, destruktivní nebo sadističtí, ani záludní nebo lstiví. Kmen Manu žije u moře. Jsou to rybáři, obývající vesnice, vybudované na kůlech v lagunách podél jižního pobřeží Admiralitních ostrovů. Prodávají přebytky ze svého lovu nedaleko žijícím zemědělcům, od kterých také dostávají předměty ručně vyrobené na vzdálenějších částech souostroví. Celou svou energii zaměřují na hmotný úspěch, na kterém pracují tak usilovně, že mnoho mužů umírá již ve středním věku. Jen zřídka se stává, že se muž dožije zrození svého prvního vnuka. Tato posedlost neustálou prací není způsobena jen tím, že vidí v úspěchu hlavní hodnotu, ale také tím, že se za neúspěch stydí. Když někdo nemůže splatit dluhy, je to pro něj hanba; není-li hospodářsky dost úspěšný, aby mohl nashromáždit určitý kapitál, patří do kategorie lidí bez společenské vážnosti. Jakmile někdo už nemůže být hospodářsky činný, ztrácí veškerou vážnost, kterou si získal svou tvrdou prací. Při výchově mládeže se hlavní důraz klade na úctu k vlastnictví, na pocit studu a na tělesné zdokonalování. Individualismus se podporuje tím, že příbuzní vzájemně soupeří, aby k sobě dítě připoutali, a tak se dítě učí pociťovat samo sebe jako něco cenného. V manželství vládnou přísné zákony, jejichž morálka odpovídá morálce našeho měšťanstva v devatenáctém století. Hlavní zločiny a prohřešky jsou sexuální provinění, pomluvy, oplzlosti, neplacení dluhů, neochota nebo neschopnost pomoci příbuzným, zanedbanost vlastního domu. Zdá se, že výchova k tvrdé práci a k soupeření je v protikladu k určité fázi v životě mladíků před sňatkem. Mladíci tvoří jakési společenství, žijí ve zvláštním domě a dělí se o souložnici (nejčastěji válečnou zajatkyni), o tabák a betel. Žijí velmi veselým, chvástavým životem na okraji společnosti. Možná, že je toto mezistadium nutné, aby se muži aspoň v jednom určitém období života poskytlo trochu radosti a spokojenosti. Avšak tento idylický život končí navždy svatbou. A b y se mohl oženit, musí si mladý muž vypůjčit peníze, a v prvních letech svého manželství zná jen jeden cíl, totiž splatit svému věřiteli dluh. Nesmí se ani příliš těšit se svou ženou, protože za ni ještě něco dluží svému patronovi. Když splnili tento první požadavek, muži, kteří nechtějí v životě ztroskotat, vynaloží všechny své síly na to, aby nashromáždili vlastní majetek a stali se patrony dalších mladých manželství, to je jedním z předpokladů pro vedoucí postavení ve společenství. Manželství samo je hospodářská zále-

žitost, při které osobní náklonnost a sexuální zájem hrají pouze podřadnou úlohu. Za těchto okolností zůstává vztah mezi mužem a ženou - alespoň v prvních patnácti letech jejich manželství - antagonistický. Teprve když začínají připravovat svatbu svých dětí a jiných rodinných příslušníků, dochází v jejich manželském vztahu k určité spolupráci. Tito lidé vynakládají tolik energie na hlavní cíl, to jest na úspěch, že osobní motivy jako srdečnost, náklonnost, různé záliby, odpor a nenávist zůstávají vyřazeny ze hry. Uvnitř takového systému je sice málo lásky a náklonnosti, ale také málo destruktivity nebo krutosti. Ačkoli všechno ovládá tvrdý konkurenční boj, jednotlivec nemá zájem ponižovat jiné lidi; jde mu jedině o zachování svého postavení. Krutost je poměrně vzácná. Ti ztroskotanci, kteří nemají v životě vůbec žádný úspěch, jsou necháni v klidu a nestávají se terčem agrese. Války nechybí, ale netěší se žádné oblibě, leda jako prostředek, jak zdisciplinovat mladé muže. Válka sice občas sloužila k získání žen jako prostitutek, celkem však se považovala za škodlivou pro obchod a ne za cestu k úspěchu. Ideální typ zde vůbec není hrdina, ale zvlášť snaživý, úspěšný, pilný člověk, ovládající své vášně. Tento systém se zřetelně odráží v náboženských názorech. Náboženství nespočívá v pokusech dospět k extázi nebo ke splynutí s přírodou, ale slouží k čistě praktickým účelům: příznivě si naladit duchy malými obětními dary nebo různými prostředky odhalovat a odstraňovat příčiny nemocí a neštěstí. Život se v tomto systému točí kolem vlastnictví a úspěchu, lidé jsou posedlí prací a před ničím nemají tolik strachu jako před selháním. V takovém systému vzniká zákonitě mnoho obav, ale navzdory jim k sociálnímu charakteru těchto lidí nepatří výrazná destruktivita a nepřátelství. Ke skupině B patří ještě celá řada jiných společenstev, která nejsou tak výlučně zaměřena na konkurenci a vlastnictví jako kmen Manu, které jsem zvolil, abych zvlášť zřetelně ukázal rozdíl mezi individualisticky-agresivní charakterovou strukturou a krutostí a sadismem systému C. DOBU (SYSTÉM C )

Obyvatelé ostrovů Dobu (R. Benedict, 1934) jsou dobrým příkladem systému C. Ačkoli žijí docela blízko obyvatel Trobriandských ostrovů, kteří jsou dobře známí z prací Malinowskiho, jejich prostředí a charakter jsou zcela odlišné. Zatímco obyvatelé Trobriandských ostrovů žijí na úrodné zemi s bohatými zdroji snadno dostupné potravy, jsou ostrovy Dobu sopečného původu, takže na nich jsou jen malé o s t r ů v k y úrodné půdy a také výnos rybolovu je malý.

Obyvatelé Dobu nejsou ale u svých sousedů pověstní svou chudobou, nýbrž svou nebezpečností. Nemají náčelníky, jsou však rozděleni do dobře organizovaných skupin, v nichž existují hierarchické úrovně, lišící se vzájemně tradičně zakotvenými formami projevů nepřátelství. Kromě matrilineárních skupin, nazývaných susu („mateřské mléko"), v nichž najdeme určitou míru spolupráce a důvěry, spočívají mezilidské vztahy Dobuanů na principu nedůvěry vůči všem ostatním lidem jako potenciálním nepřátelům. Ani svatba nezmenšuje nepřátelství mezi dvěma rodinami. Určitého mírového soužití se docílí tím, že manželský pár žije střídavě rok ve vesnici muže a rok ve vesnici ženy. Vztah mezi mužem a ženou je však naplněn nedůvěrou a nepřátelstvím. Věrnost se nepředpokládá a žádný Dobu nikdy nepřipustí, že žena a muž spolu tráví nějaký čas z jiných důvodů než sexuálních. Systém se v y z n a č u j e d v ě m a hlavními znaky, totiž v ý z n a m e m soukromého vlastnictví a z l ý m kouzelnictvím. Soukromý majetek brání s velkou zlobou a nelítostností, k čemuž Ruth Benedictová uvádí četné příklady. Vlastnické p r á v o na zahradu jako na soukromou oblast se u z n á v á tak bezpodmínečně, že je zvykem, aby se v ní žena s mužem pohlavně stýkali. Nikdo nesmí vědět, kolik majetku má někdo jiný. To se chová v takové tajnosti, jako by šlo o ukradený majetek. Týž pocit soukromého vlastnictví se vztahuje k zaklínacím a kouzelnickým formulím. Dobu vlastní „kouzla nemocí", která nemoci v y v o l á v a j í i léčí, a pro každou nemoc existuje zvláštní kouzlo. Nemoci se vysvětlují výhradně jako následek zlých kouzel. Někteří jedinci vlastní kouzlo, které má neomezenou moc nad vyvoláváním a léčbou určité nemoci. Tento monopol na v y v o l á v á n í a léčbu nemocí jim propůjčuje přirozeně značnou moc. Celý život je ovládán kouzly, neboť bez nich nelze v žádné oblasti ničeho dosáhnout, a kouzelné formule, týkající se jiných věcí než nemocí, patří k nejdůležitějším částem soukromého majetku. Celý život spočívá ve vražedném, soupeřivém boji, a každá výhoda se získává na úkor poraženého protivníka. Toto soutěžení se však neuskutečňuje otevřeně a upřímně jako v jiných systémech, ale tajně a úskočné. Ideálem dobrého a úspěšného muže je ten, který druhého lstí připravil o jeho pozice. Nejvíce obdivovaná ctnost a největší výkon je wabuwabu, systém bezohledných praktik, kterými se získávají výhody na úkor druhého. (Tento systém se zásadně liší od tržního systému, který se - aspoň v principu - zakládá na s p r a v e d l i v é výměně, jež přináší oběma stranám nějakou výhodu.) Ještě příznačnější pro ducha, který ovládá tento systém, je jeho záludnost. Dobu se obyčejně vydává za ochotného a až

příliš zdvořilého. Jeden z nich to formuloval takto: „Chceme-li někoho zabít, sblížíme se s ním, jíme, pijeme, spíme, pracujeme a odpočíváme s ním, třeba po několik měsíců. Čekáme na vhodný okamžik. Nazýváme ho přítelem." (R. Benedict, 1934.) Tak padá při nijak vzácných vraždách podezření na ty, kteří usilovali o přátelství s obětí. Kromě vlastnictví předmětů se projevují nejvášnivější touhy v oblasti sexuální. Vzhledem k všeobecné neradostnosti je zde problém sexuality komplikovaný. Jejich zvyklosti nedovolují smích a nevrlost pokládají za ctnost. Jeden z nich řekl: „V zahradě nehrajeme, nezpíváme, nejásáme a nevypravujeme žádné příběhy." (R. Benedict, 1934.) Benedictová vypráví o muži, který dřepěl na kraji vesnice jiného kmene, kde lidé tančili, a pobouřeně odmítl nabídku, aby se k nim přidal: „Moje žena by řekla, že jsem byl šťastný." (R. Benedict, 1934.) Být šťastný je pro ně největší tabu. Přesto však nevrlost a tabu uvalené na radost a veselí jdou ruku v ruce s promiskuitou a s vysokým hodnocením sexuální vášně a sexuálních technik. Dívce před svatbou se vštěpuje, že svého muže k sobě nejlépe připoutá, když ho bude udržovat ve stavu sexuální vyčerpanosti. Zdá se, že pro Dobu je v protikladu k Zuňi sexuální uspokojení téměř jediným veselým a rozjařujícím zážitkem, který si dopřávají. Přesto je jejich sexuální život - jak lze očekávat - zabarven jejich charakterovou strukturou. Sexuální uspokojení jim dává jen malou radost a není zdrojem vřelých, přátelských vztahů mezi mužem a ženou. Paradoxně jsou velmi prudérní, jak uvádí Ruth Benedictová, v tomto ohledu připomínají pravé puritány. Zdá se, že protože štěstí a radost jsou tabu, sex je nutno pokládat za něco špatného, ale vysoce žádoucího. Sexuální vášeň může sloužit jako kompenzace nedostatku životní radosti, právě jako může být samotným výrazem této radosti. U Dobu jde jedno39 značně o první typ. ' Benedictová shrnuje svá pozorování takto: Ž i v o t v D o b u je p ř í z n i v ý e x t r é m n í m p o d o b á m n e p ř á t e l s t v í a z á l u d ností, které v ě t š i n a s p o l e č n o s t í u r č i t ý m i o p a t ř e n í m i c o n e j v í c e s n í ž i l a . S p o l e č e n s t v í D o b u j e n a o p a k u s p o ř á d á n o tak, a b y j e c o n e j v í c z v ý š i l o . Příslušník k m e n e D o b u p r o ž í v á v n e o m e z e n é m í ř e t y n e j h o r š í z l é s n y , jaké l i d é m o h o u mít, o n e p ř í z n i celého v e s m í r u , a p o d l e j e h o n á z o r u je největší ctností v y h l é d n o u t si oběť, na niž si m ů ž e m e v y l í t zlobu, kterou p ř i p i s u j e m e l i d s k é společnosti i s a m o t n é přírodě. Celý ž i v o t mu p ř i p a d á jako v r a ž e d n ý boj, v n ě m ž lidé m u s í s v á d ě t z á p a s na ž i v o t a na smrt, a b y ukořistili něco z d a r ů života. Podezírání a krutost jsou zbraně, na které se v tomto b o j i s p o l é h á , a n e p o s k y t u j e ž á d n o u m i l o s t a s á m ji neočekává. (R. Benedict, 1934.)

Důkazy destruktivity a krutosti Antropologické údaje ukazují, že instinktivistická interpretace lidského ničivého pudu je neudržítelná. 4 0 ' Ve všech kulturách vidíme, že se lidé brání proti ohrožení svého života bojem (nebo útěkem), ale destruktivita a krutost jsou v tolika společnostech tak minimální, že se tyto ohromné rozdíly mezi kulturami nedají vysvětlit, kdyby mělo jít o vrozenou vášeň. Navíc skutečnost, že nejméně civilizované společnosti jako lovci a sběrači a raní zemědělci projevují méně destruktivity než vyvinutější společnosti, hovoří proti názoru, že destruktivita patří k lidské „přirozenosti". Konečně i skutečnost, že destruktivita není izolovaným faktorem, ale, jak jsme si ukázali, částí syndromu, mluví proti instinktivistické tezi. Skutečnost, že destruktivita a krutost nepatří bytostně k lidské přirozenosti, samozřejmě neznamená, že by nebyly silné a velice rozšířené. Dokazovat to není třeba. Prokázalo to mnoho badatelů, kteří se zabývali primitivními společnostmi, 4 " přičemž nesmíme zapomínat na to, že se tyto údaje vztahují na pokročilejší - nebo degenerované - primitivní společnosti a ne na nejprimitivnější mezi nimi, totiž na lovce a sběrače. Bohužel jsme sami byli a stále jsme svědky tak obrovských projevů destruktivity a krutosti, že tady ani nemusíme uvádět příklady z dějin. Z toho důvodu zde nebudu uvádět bohatý materiál o lidské ničivosti, o které se toho ví dost, zatímco novější zjištění o lovcích, sběračích a raných neolitických zemědělcích jsem zde uvedl ve větším rozsahu, protože jsou veřejnosti mimo odborné kruhy ještě poměrně málo známá. Chtěl bych čtenáře varovat ve dvou záležitostech. Zaprvé vzniklo mnoho zmatku tím, že slovo „primitiv" používáme pro předcivilizační kultury velmi rozdílného druhu. Společné je jim to, že nemají písmo, rozvinutou techniku a peníze, ale jsou vzájemně velice rozdílné v ekonomických, sociálních a politických ohledech. Ve skutečnosti neexistuje - kromě abstraktní roviny - vůbec žádná „primitivní společnost", nýbrž jen různé typy primitivních společností. Chybějící destruktivita charakterizuje lovce a sběrače, ale také některé vyvinutější primitivní společnosti, zatímco u mnoha jiných a u civilizovaných společností převládá destruktivita a nikoli mírumilovnost. Druhý omyl, před kterým bych chtěl varovat, tkví v přehlížení duchovního a náboženského významu a motivace destruktivního a krutého jednání. Všimněme si jako drastického příkladu obětování dětí, jak se praktikovalo v Kanaanu v době hebrejských výbojů a v Kartagu až

po jeho zničení Římany v třetím století př. Kr. Dohnala tyto rodiče k zabití vlastních dětí destruktivní, krutá vášeň? To je jistě vysoce nepravděpodobné. Příběh o Abrahamovi, který byl ochoten obětovat Izáka, měl mluvit proti obětování dětí a dojímavě zdůrazňuje Abrahamovu lásku k Izákovi, přesto Abraham nezakolísal ve svém rozhodnutí obětovat syna. Zcela zřejmě tu jde o náboženskou motivaci, která je silnější než láska k vlastnímu dítěti. V takové kultuře je člověk zcela oddán náboženskému systému a není krutý, ačkoli se tak může jevit. Bude to snad pochopitelné, když se podíváme na moderní jev, který lze přirovnat k obětování dětí, a to na válku. Vezměme si příklad první světové války. Ta byla způsobena směsí ekonomických zájmů, ctižádosti a ješitnosti na straně vůdců a hloupým poblázněním lidí ve znepřátelených státech. Ale jakmile vypukla (nebo dokonce trochu dřív), stala se „náboženským" jevem. Stát, národ, národní čest se staly modlami a obě strany dobrovolně obětovaly těmto modlám své děti. Velké procento mladých mužů z britské a německé vyšší třídy, která nesla zodpovědnost za válku, zahynulo již v jejích prvních dnech. Jejich rodiče je zcela jistě milovali. Ale zvlášť ti, kteří byli nejhlouběji indoktrinováni tradičními představami, bez váhání poslali své děti na smrt, a také mladíci šli umírat bez zaváhání. Je jen malý rozdíl v tom, že při obětech dětí je otcové zabíjeli přímo, zatímco v případě války se obě strany pobíjely navzájem. Ve válce vědí ti, kdo ji vyvolávají, dost přesně, co se bude dít, ale moc jejich model je větší než moc lásky k vlastním dětem. Jev, který se často uvádí jako důkaz vrozené destruktivity člověka, je kanibalismus. Zastánci této teorie udělali velký povyk kolem nálezů, které prý dokazují, že i nejprimitivnější forma člověka, pekingský člověk (asi 500 000 let př. Kr.), byl kanibal. Jak je to ve skutečnosti? V Čou-kchou-tien byly nalezeny úlomky čtyřiceti lebek, o nichž se soudí, že patří nejprimitivnějším známým lidským bytostem, pekingským lidem. Téměř žádné jiné kosti nebyly nalezeny. Lebky byly na spodku poškozeny, což dávalo tušit, že z nich byl odstraněn mozek. Z toho byl vyvozen závěr, že mozek byl sněden a že nálezy z Čou-kchou-tien dokazují, že nejranější nám známé lidské bytosti byly kanibalové. Ovšem žádný z těchto vývodů dosud nebyl prokázán. Nevíme ani, kdo zabil lidi, jejichž lebky byly nalezeny, ani zda jejich porušení bylo výjimečné nebo běžné. L. Mumford (1967) i K. J. Narr (1961) přesvědčivě dokázali, že nejde o nic víc než o spekulace. Podle Mumforda nemůžeme - ať je pravda o pekingském člověku jakákoli - kanibalismus, který se později rozšířil zejména v Africe a na Nové Guinei, brát jako

důkaz, že tento z v y k existoval už u lidí v ranějších stádiích vývoje. (Je to týž problém, na který jsme narazili u jevu, že nejprimitivnější lidé jsou méně destruktivní než lidé vyvinutější a že mimochodem mají také pokročilejší náboženský systém než mnozí rozvinutější primitivové. (K. J. Narr, 1961.) Mezi mnoha spekulacemi, proč asi měli pekingští lidé odstraněný mozek, si zasluhuje zvláštní pozornost předpoklad, že šlo o obřad, při kterém se pojídal mozek ne kvůli nasycení, ale jako posvátný pokrm! (A. C. Blanc, 1961.)42' Blanc uvažuje o možném spojení mezi nálezy pekingských lidí a nálezy neandertálských lebek v Monte Circeo, které také v y k a z u j í z n á m k y poškození lebeční základny. Věří, že máme dostatečné d ů k a z y pro to, že šlo o typ obřadu. Poukazuje na to, že poškození vypadají přesně jako ta, která známe u lovců lebek z Bornea a Melanesie, kde má lov lebek jednoznačně rituální význam. Je zajímavé, že tyto kmeny, jak Blanc vypovídá, „nejsou zvlášť krvežíznivé nebo agresivní a mají velmi v y s o k ý morální standard". (A. C. Blanc, 1961.) Všechny tyto údaje vedou k závěru, že naše domněnky o pekingském člověku jsou pouhou konstrukcí a i pokud by se potvrdil kanibalismus, pravděpodobně šlo o rituální jev, který se zásadně liší od destruktivního, neobřadného kanibalismu, jak ho známe z Afriky, Jižní Ameriky a Nové Guineje. (M. R. Davie, 1929.) Jak vzácný byl prehistorický kanibalismus, v y p l ý v á z tvrzení E. Vollharda v monografii Kanibalismus, že se dosud neobjevil ž á d n ý platný důkaz existence prehistorického kanibalismu a že tento s v ů j názor změnil teprve v r. 1942, k d y ž mu Blanc ukázal lebku z Monte Circea (referováno A. C. Blancem, 1961). Také u lovců lebek nacházíme rituální motivy, podobně jako u rituálního kanibalismu. A b y se zjistilo, do jakého stupně se metody lovců lebek přeměnily z o b ř a d u náboženského v ý z n a m u na sadistické, destruktivní chování, je zapotřebí ještě daleko důkladnějších zkoumání, než jaká byla dosud provedena. Na druhé straně je mučení málokdy rituálním aktem a častěji projevem sadistických sklonů, ať už jde o primitivní kmen nebo o dnešní dav, který lynčuje svou oběť. Jevy destruktivity a krutosti vyžadují především analýzu náboženských motivů, která nám umožní pochopit skutečné pohnutky takového chování. Takové rozlišení však v naší kultuře nenachází mnoho porozumění, ta si jen těžko dovede představit soustředění na nepraktické, nehmotné cíle a o b r o v s k o u moc, jakou mohou mít duchovní a náboženské motivy. Ale i k d y ž se naučíme chápat, že v mnoha případech se destruktivní a kruté chování nedá odvodit od destruktivní a kruté psychické motiva-

ce, zůstává nám mnoho příkladů toho, že člověk na rozdíl od prakticky všech ostatních savců jako jediný primát dokáže pociťovat intenzivní potěšení při zabíjení a mučení. Doufám, že jsem v této kapitole vysvětlil, že destruktivita není vrozená, ani není součástí „lidské přirozenosti", a že ji nenajdeme u všech lidí. V následujících kapitolách se budeme zabývat otázkou, v jakých podmínkách, specifických pro lidskou společnost, se tento zlý lidský potenciál rozvíjí. Doufám, že tuto otázku také alespoň do jisté míry Zodpovíme.

POZNÁMKY 1) Publikace Washburna a Lancastera (1968) obsahuje bohatý materiál o všech aspektech života lovců. Srov. také S. L. Washburn a V. A v i s (1958). 2) Povražděni francouzských k o m u n a r d ů vítěznou a r m á d o u Thiersovou (1875) je toho drastickým příkladem. 3) Srov. Mahringerem citované autory. Podobný postoj je vyjádřen v loveckých rituálech Indiánů kmene Navajo - srov. Underhill (1953). 4) Laughlinovo pozorování plně podporuje hlavní tezi Lewise Mumforda o úloze nástrojů v evoluci člověka. 5) Dnes, k d y se prakticky všechno vyrábí strojově, se jen zřídka někdo raduje ze s v é zručnosti, snad s v ý j i m k o u potěšení, poskytované některým l i d e m z kutilství, například při truhlaření, nebo fascinace laika, může-li přihlížet práci zlatníka nebo tkalce. Možná že fascinace, kterou v nás v y v o l á v á houslista, je způsobená nejen krásou hudby, ale i obdivem k jeho zručnosti. V kulturách, v nichž je většina v ý r o b k ů zhotovena ručně a potřebuje určité dovednosti, práce zcela jistě p ů s o b í potěšení, tím větší, čím víc zručnosti je k ní potřeba. Jestliže potěšení z l o v u interpretujeme jako potěšení ze zabíjení a ne jako radost z vlastní zručnosti, pak je to pohled člověka naší doby, pro něhož je důležitý pouze výsledek nějakého úsilí, v daném případě zabití, a ne samotný proces. 6) To je do jisté míry odlišné ve válkách jako ve Vietnamu, v nichž „domorodý" nepřítel není považován za lidskou bytost. 7) Srov. také G. P. Murdock, 1968. 8) Také paleoantropolog Helmuth de Terra mě na to osobně upozornil.

9) K tomuto obecnému zjištění srovnej živé líčení, které Turnbull podává o sociálním životě j e d n o h o p r i m i t i v n í h o afrického loveckého společenství, o Pygmejích kmene Mbutu (C. M. Turnbull, 1965). 10) Společnosti, jimiž se z a b ý v á Service, jsou následující: Eskymáci, algonkinští a athabaskenští lovci z Kanady, Šošoni Velké kotliny, Indiáni z Tierra del Fuego, australští černoši, Semangové z Malajského poloostrova a A n d a m a n i . 11) Peter Freuchen (1961). 12) M. J. Meggitt (1960; citováno z E. R. Service, 1966) dospěl studiem stařešinů australských d o m o r o d c ů k téměř stejným závěrům. Srov. také E. Frommem d e f i n o v a n ý rozdíl mezí racionální a iracionální autoritou (1941). 13) V práci Jak si lovci opatřují živobytí', aneb jak vystačíme se skromnými zdroji také R. B. Lee z p o c h y b ň u j e tvrzení, že z p ů s o b života lovců a sběračů je pravidelně t v r d ý m bojem o přežití: „Novější ú d a j e o lovcích a sběračích ukazují podstatně jiný obraz." (R. B. Lee a I. De Vore, 1968.) 14) Podobný argument uvádí S. Piggott, když píše: „Věhlasní archeologové si občas nedokázali uvědomit, k jakým o m y l ů m m ů ž e vést, k d y ž posuzujeme prehistorické společnosti podle materiálních pozůstatků jejich kultury. Používáme výrazy jako 'degenerovaný', abychom například označili místo, které podle názoru těchto archeologů zaujímá hrnec v typologické řadě hliněných nádob, přičemž se těmto s l o v ů m dává dokonce i morální podtón, namířený proti v ý r o b c ů m těchto nádob. Lidé, kteří po sobě zanechali jen prosté a skrovné hliněné nádoby, jsou označováni za chudé, ačkoli jejich chudoba spočívala možná jenom v tom, že nezásobili archeologa jeho oblíbenou keramikou." (S. Piggott, 1960.) 15) Srov. Q. Wright (1965). 16) Staršími autory jako W. J. Perrym (1917,1923,1923a) a E. G. Smithem (1924,1924a) se n e b u d u zabývat, protože mezitím byli moderními badateli odmítnuti a obhajoba hodnoty jejich p ř í s p ě v k ů by zabrala příliš m n o h o místa. 17) D. C. Rapaport cituje ve s v é p ř e d m l u v ě ke knize Turneye-Higha (H. H. Turney-High, 1971) nejprominentnějšího válečného historika, Hanse Delbrucka, který soudil, že „jediná podrobnost, kterou měl Herodotos ve své rekonstrukci maratónské bitvy správně, bylo zjištění, k d o b y l vítěz a kdo poražený". 18) Srov. také S. A n d r e s k i (1964), který zastává p o d o b n ý názor jako tato kniha a další v textu u v e d e n í autoři. Andreski cituje velice zajímavé vyjádření čínského filosofa Chan Fej-c'a z pátého století př. Kr.: „V starých dobách m u ž i neorali pole; jako potrava jim stačily p l o d y rostlin a stromů. Také ženy netkaly, neboť ptačí peří a kožichy zvířat jim stačily jako o d ě v . Měli dost jídla, aniž museli pracovat. Lidí b y l o málo a všechno potřebné b y l o i b e z práce bohatě po ruce, a proto se lidé mezi sebou nehádali. Nebylo třeba ani v y s o k ý c h o d m ě n , ani těžkých trestů, ale lidé o sobě rozhodovali sami. Dnes však nepov a ž u j í lidé r o d i n u s pěti dětmi za velkou a každé dítě má zase samo pět dětí, než dědeček zemře, m ů ž e m í t pětadvacet v n u k ů . Důsledek toho je, že je m n o h o lidí a málo pro-

středků pro jejich výživu, a člověk pak musí těžce pracovat s hubeným výsledkem. Proto se začali lidé přít, a i když se odměny zdvojnásobí a tresty se stále zostřují, nevypořádáme se s nepořádkem." (Cit. podle J. J. L. Duyvendaka, 1928.) 19) V následující analýze se opírám o V. G. Childea (1936), G. Clarkea (1969), S. Coleho (1967), J. Mellaarta (1967) a G. Smollaa (1967). Odchylná hypotéza pochází od C. O. Sauera (1952). Důležité poznatky k tomuto tématu jsem nalezl v M u m f o r d o v ě p o j e d n á n í (1961,1967). 20) To neznamená, že všichni lovci byli kočovníci a všichni rolníci byli usedlí. Childe uvádí některé výjimky z tohoto pravidla. 21) Childe byl kritizován, že nebere dostatečně v úvahu komplexnost neolitického vývoje, když m l u v í o „neolitické revoluci". Tato kritika je částečně oprávněná, ale na druhé straně bychom měli vzít v úvahu, že došlo k tak zásadní změně z p ů s o b u výroby, že se slovo „revoluce" zdá být oprávněné. Srov. také M u m f o r d o v u poznámku, že datování velkého pokroku v zemědělství mezi lety 9000 a 7000 př. Kr. n e o d p o v í d á skutečnosti, protože jde o pozvolný proces, který musel probíhat ve čtyřech, možná pěti stadiích po dobu daleko delší (L. Mumford, 1967). Mumford cituje především O. A m e s e (1919) a F. Andersona (1952). Doporučuji všem, kteří se zajímají o podrobný a velmi zevrubný obraz neolitické kultury, četbu Mumfordovy analýzy. 22) Childe podává k tomuto tématu zajímavý komentář: „Hlína byla dokonale plastická. Člověk ji mohl formovat podle libosti. Když vyrobil nástroj z kamene nebo kosti, byl přitom v ž d y omezen formou nebo velikostí p ů v o d n í h o materiálu; mohl jen ubírat kousky materiálu. Činnost hrnčířky naproti tomu neměla žádné takové hranice. Mohla formovat hroudu hlíny zcela podle libosti. Může také něco přidat, aniž by se zneklidňovala, zda místa spojení b u d o u dost pevná. Když si máme vybavit nějakou tvůrčí práci, v y b a v í se nám činnost hrnčíře, který tvoří tvary tam, kde předtím žádný tvar nebyl. V i d í m e to i v biblických podobenstvích o hrnčířském řemesle." (V. G. Childe, 1916.) 23) Podrobný popis Qatal Húyuku pochází od ]. Mellaarta (1967), archeologa, který vedl vykopávky. 24) V dalším někdy použiji výraz „matrícentrický" místo matriarchální, protože výraz matriarchální zahrnuje, že ženy vládnou nad muži, což se v některých případech zřejmě přiházelo - podle Mellaarta např. v Hacilaru - ale pravděpodobně to tak nebylo v £atal Hůyúku, kde žena (matka) zřejmě hrála dominantní úlohu, ale nebyla nadřazená. 25) Srov. L. Mumford (1967). Mumford zdůrazňuje, že sexuální prvek u mnoha ženských figurín hraje důležitou úlohu. Jistě má pravdu. Zřejmě tento sexuální element chybí jen v anatolské neolitické kultuře. Otevřenou dalšímu v ý z k u m u zůstává otázka, zda toto zdůraznění sexuálního prvku v ostatních neolitických kulturách ovlivní naši představu, že všechny neolitické kultury byly matricentrické. 26) Matriarchální společnosti byly hojněji zkoumány sovětskými badateli než jejich západními kolegy. To by mohlo být tím, že Marx a Engels (1891) byli silně o v l i v n ě n i Bachofenovými a Morganovými poznatky (Bachofen poprvé publikován 1861); Morgan

(1870). Srov. Z. A. A b r a m o v o u (1967), která pojednává o matce-bohyni v její d v o j í úloze jako paní d o m u a krbu a jako paní zvířat, zvlášť d i v o k ý c h zvířat. Srov. také A. P. Ochladn i k o w a (1972), který se z a b ý v á s p o j e n í m m e z i matriarchátem a kultem smrti. Srov. kromě toho se z a j í m a v ý m p o j e d n á n í m o paleolitických bohyních od A. M. Marshaka (1972), který dává b o h y n ě do souvislosti s měsícem a měsíčním kalendářem. 27) Srov. také E. Fromm (1934,1970e). 28) Upozorněme z d e také na fakt, že v m n o h ý c h vysoce vyvinutých společnostech, například ve feudální společnosti středověku, příslušníci nějaké profese - jako např. cechů - neusilovali o z v y š o v á n í s v é h o h m o t n é h o zisku, ale o zachování tradičního životního stand a r d u . V ě d o m í , že členové vyšších společenských tříd žijí ve větším přepychu, v nich nevyvolávalo touhu po větší spotřebě. Jejich z p ů s o b života je uspokojoval a větší spotřeba nebyla proto jejich cílem. Totéž platí pro sedláky. Jejich povstání v šestnáctém století nebyla p o d m í n ě n a tím, že chtěli spotřebovávat tolik, jako třídy vyšší, ale přáli si lidsky důstojnou existenci a chtěli prosadit, aby vlastníci p ů d y dodržovali tradiční závazky vůči nim. 29) Tento termín razil Childe (1936) a M u m f o r d jeho používání kritizoval (1967). 30) C h i l d e míní, že k d y ž vznikla potřeba další p ů d y , museli být p ů v o d n í obyvatelé vyhnáni a nahrazeni s k u p i n o u dobyvatelů, nebo ovládnuti. Proto je třeba předpokládat, že již p ř e d m ě s t s k o u revolucí (po r. 6000 př. Kr.) m u s e l o být válečnictví v y v i n u t o , i k d y ž jen v m a l é m rozsahu nebo ojediněle. (V. G. Childe, 1936.) Přiznává ale, že archeologické d ů k a z y pro to neexistuji. Ať je to jakkoliv, je jisté, že krvavé, v ý b o j n é války začaly mít trvalý charakter, teprve k d y ž v z n i k l y městské státy se s v ý m i králi a hierarchií. 30a) Mýty staré Mezopotámie, překl. Jiří Prosecký, str. 189, Odeon, Praha 1977. 31) Vrátím se k tomu ještě podrobně v jedenácté kapitole. 32) Je to víc n e ž pouhá náhoda; v y p l ý v á to totiž z našeho základního obecného postoje, z d ů r a z u na základní rozdíl mezi tím, co slouží životu, a tím, co jej dusí. 33) Chtěl b y c h z d e v y s l o v i t dík z e s n u l é m u R a l p h u Lintonovi, s kterým jsem v r. 1948 a 1949 na yaleské universitě pořádal seminář o charakterové struktuře primitivních společností, za všechno, co jsem se od něho naučil na jeho seminářích i v mnoha soukromých rozhovorech. Rovněž bych chtěl poděkovat G. P. Murdockovi, který se na týchž seminářích podílel, za jeho podněty, i k d y ž se naše pojetí silně liší. 34) Zuňi, D o b u a Kwakiutl. 35) A r a p e š i , grónští Eskymáci, Bachiga, Ifugao, Kwakiutl, Manus, Irokesi, Ojibwa, Samoani, Zuňi, Batonga, Dakota a Maori. 36) Tasmanci, A m a n d a , Samoani, Semang, Toda, Kazak, Ainu, polární Eskymáci, Haida, Vraní Indiáni, Irokesi, Hopis, Aztékové, Inkové, Witotc, Nama-Hotentoti a Ganda. (Jeho popis A z t é k ů a Inků jsem sem nezahrnul, protože u nich jde o vysoce v y v i n u t é a komplexní společenství, které se nehodí do této krátké analýzy.)

37) Mbutu. 38) Zuňi a K w a k i u t l o v é byli p o p i s o v á n i R. Benedictovou i M. Meadeovou; Irokesové a Samoani M. Meadeovou i P. G. Murdockem; analyzuji je z d e přirozeně jen j e d n o u . Z primitivních lovců, které popisuje E. R. Service (1966), jsem do tohoto vzorku zařadil Semangy, Eskymáky a australské černochy. Semangové a Eskymáci zapadají do systému A, australští domorodci do systému B. Hopisy jsem neklasifikoval, protože jejich společenská struktura se mi zdá být příliš rozporná, než aby dovolila nějakou klasifikaci. Mají mnoho rysů, které by je řadily do systému A, ale jejich agresivita připouští pochybnost, zda přece jen nepatří do systému B (srov. D. Eggan, 1943). 39) Posedlost sexualitou u jinak neradostných lidí m ů ž e m e také pozorovat v d n e š n í západní společnosti u takzvaných switigers, kteří provozují skupinový sex, ale jsou u n u d ě ní, nešťastní a konvenční. Upínají se na sexuální uspokojení jako jedinou ú l e v u ve své věčné n u d ě a ve své osamělosti. Pravděpodobně se příliš neliší od oněch částí k o n z u m n í společnosti, k nimž také patří mnozí příslušníci mladší generace, kteří si nekladou žádná omezení sexuální konzumace a pro něž je sex (podobně jako drogy) jediná z m ě n a v jejich jinak znuděném a deprimovaném d u š e v n í m stavu. 40) S. Palmer (1955) se zabýval agresivitou primitivních národů; z k o u m a l v ý s k y t sebevražd a vražd u čtyřiceti společenstev, neznajících písmo. Sebevraždy a v r a ž d y shrnuje pod p o j m e m „destruktivní jednání" a srovnává častost jejich v ý s k y t u v těchto čtyřiceti společnostech. Mezi skupinami, které vyšetřoval, je jedna s n í z k ý m destrukčním indexem (0-5); k této skupině patří osm kultur. K další skupině se středním stupněm agresivity (6-15) patří čtrnáct společností. Třetí skupina se vyznačuje v e l m i v y s o k ý m s t u p n ě destruktivity (16-42). K ní patří osmnáct kultur. Zahrneme-li obě s k u p i n y s n í z k o u a střední agresivitou do jednoho seskupení, dostaneme dvacet d v ě kultury s n í z k o u nebo střední agresivitou proti osmnácti kulturám se silnou agresivitou. Ač tu je větší procento v e l m i agresivních společností, než jsem sám zjistil ve své analýze třiceti primitivních společností, přece potvrzuje Palmerova analýza týž trend. 41) M. R. Davie (1929) přináší např. bohatý materiál o destruktivitě a mučení u primitivů. Srov. také Q. Wright (1965) o vedení války v civilizaci. 42) Blanc odkazuje na dionýsovská mystéria starých Řeků a míní: „Konečně by mohlo mít určitý význam, že apoštol Pavel ve s v é m dopise Korintským zvlášť zdůrazňuje reálnou přítomnost Kristova těla a krve v eucharistickém obřadu. Byl to p ů s o b i v ý prostředek k podpoře pronikání a přijímání křesťanství a jeho hlavního rituálu v Řecku, kde byla zvlášť silně a hluboce vžita tradice dionýsovské symbolické rituální hostiny." (A. C. Blanc, 1961.)

TŘETÍ DÍL RŮZNÉ TYPY AGRESE A DESTRUKTIVITY A JEJICH PŘEDPOKLADY

9. BENIGNÍ AGRESE Předběžné p o z n á m k y Údaje, které jsme uvedli v předchozích kapitolách, v e d l y k závěru, že obranná agrese je „zabudována" do zvířecího a lidského mozku a její funkcí je chránit životně důležité z á j m y jedince před r ů z n ý m i t y p y ohrožení. Kdyby lidská agresivita měla přibližně stejnou úroveň jako agresivita ostatních savců - zvlášť šimpanzů, kteří jsou nám nejbÚžší - byla by lidská společnost dosti mírumilovná a málo násilnická. Bohužel tomu tak není. Dějiny lidstva jsou řetězem událostí naplněných mimořádnou destruktivitou a krutostí. A g r e s e člověka je zřejmě daleko větší než agresivita jeho zvířecích předků; člověk je v protikladu k většině zvířat skutečný „zabiják". Jak lze tuto „hyperagresi" člověka vysvětlit? Pochází ze stejného zdroje jako zvířecí agrese, nebo je člověk vybaven jiným, specificky lidským potenciálem pro destruktivitu? Pro první názor mluví fakt, že zvířata projevují mimořádnou destruktivitu, jestliže je porušena rovnováha jejich prostředí a společenství, ačkoli k tomu dochází jen výjimečně, například při přílišném zhuštění populace. Z toho bychom mohli usuzovat, že člověk je tak destruktivní proto, že si vytvořil podmínky přílišného zhuštění populace nebo produkuje jiné agresi plodící faktory, které se staly během jeho dějin normálním stavem. Podle toho by se lidská hyperagresivita neodvozovala od většího agresivního potenciálu, ale ze skutečnosti, že s agresi vyvolávajícími podmínkami se lze setkat daleko hojněji u člověka než u zvířat, která žijí ve svém přirozeném prostředí." Tento argument je závažný, pokud ho lze aplikovat. Je také důležitý, protože dává podnět ke kritické analýze situace člověka během dějin.

Vychází z toho, že člověk prožil největší část svých dějin v „zoologické zahradě" a ne „ve volné přírodě", tj. ve stavu svobody, která je žádoucí pro lidský růst a zdraví. Většina údajů o „přirozenosti" člověka opravdu odpovídá Zuckermanovým pozorováním paviánů z Monkey Hill v londýnské zoo. (S. Zuckerman, 1932.) Zůstává však skutečností, že člověk často jedná krutě a destruktivně i v situacích, kdy není populace příliš zhuštěna. Destruktivita a krutost v něm mohou vyvolat intenzivní pocit uspokojení, lidské masy mohou být náhle zachváceny krvežíznivostí. Jedinci i skupiny mohou mít charakterovou strukturu, která působí, že žádostivě čekají na situace, které jim dovolí projevit destruktivitu, nebo si je sami vytvoří. Zvířata naproti tomu nemají potěšení z toho, že působí bolest a utrpení jiným tvorům, ani nezabíjejí pro nic za nic. Mnohdy zvířata vzbuzují zdání, že se chovají sadisticky - například když si hraje kočka s myší. Kdybychom v š a k předpokládali, že kočku baví pozorovat utrpení myši, dopouštěli bychom se antropomorfizace. Kočce může posloužit jako hračka každý rychle se pohybující předmět, ať jde o m y š či o vlněné klubko. Nebo jiný příklad: Lorenz podává z p r á v u o případu, kdy byli d v a holubi zavřeni v příliš těsné kleci. Silnější holub za živa vyškubával tomu druhému péro za pérem, dokud Lorenz nezakročil a neoddělil je. Ale to, co by se nám mohlo jevit jako krutost, je reakce na nedostatek prostoru a patří do kategorie obranné agrese. Něco jiného je přání ničit pro samo ničení. Zdá se, že jen člověk pociťuje potěšení, k d y ž b e z d ů v o d n ě zničí nějaký život. Vyjádřeno obecněji se zdá, že jen u člověka přesahuje destruktivita cíl sebeobrany nebo uspokojení jeho potřeb. V této kapitole budeme rozvíjet tezi, že lidská destruktivita a krutost se nedá vysvětlit dědictvím od zvířecích předků nebo destruktivním instinktem, ale že ji musíme odvozovat od faktorů, kterými se člověk liší od zvířat. Jde o to, abychom přišli na to, nakolik a v jakém stupni podmínky lidské existence odpovídají za typ a intenzitu lidské vášně zabíjet a mučit.a Dokonce i ten typ lidské agresivity, který odpovídá obranné agresi u zvířat, se objevuje mnohem častěji, z důvodů spočívajících v odlišné situaci člověka. V této kapitole se budeme zabývat nejprve obrannou agresí u Člověka a pak tím, co je pro něho jedinečné. Pokud se shodneme, že budeme označovat jako „agresi" všechny činy, které působí nebo mají za cíl způsobit škodu druhé osobě, zvířeti nebo na neživém předmětu, potom je třeba různé druhy agrese rozlišit do dvou základních typů: jednak na biologicky adaptivní, životu sloužící, benigní agresi, a jednak na biologicky neadaptivní, maligní agresi.

Na tento rozdíl jsme již upozornili při probírání neurofyziologických aspektů agrese. Ještě jednou shrneme: Biologicky adaptivní agrese je reakce na ohrožení životních zájmů, je fylogenetický programovaná, je společná zvířatům i lidem, není spontánní a sama se nehromadí a nestupňuje, ale je reakcí na určitý podnět a má obranný charakter, směřuje k odstranění ohrožení, a to buď zničením, nebo odstraněním jeho příčiny. Biologicky neadaptivní, maligní agrese, to znamená destruktivita a krutost, nepředstavuje obranu proti ohrožení, není fylogenetický programovaná, objevuje se pouze u člověka a je biologicky škodlivá, protože narušuje sociální struktury. Její hlavní projevy - vražda a krutost poskytují potěšení, aniž by sloužily jinému cíli, škodí nejen napadenému, ale i útočníkovi. Maligní agrese není instinktivní, je to čistě lidský potenciál, zakořeněný v podmínkách samotné lidské existence. Rozlišení mezi biologicky adaptivní a biologicky neadaptivní agresí by nám mělo pomoci při vyjasňování pojmového zmatku v celé diskusi o lidské agresivitě. Ti, kdo vysvětlují vysokou frekvenci a sílu lidské agrese tím, že jde o vrozený r y s lidské přirozenosti, často nutí své odpůrce, kteří nejsou ochotni vzdát se naděje na mírumilovný svět, aby minimalizovali rozsah lidské destruktivity a krutosti. Jsou pak často zatlačeni do defenzívy a vyjadřují se o člověku s přehnaným optimismem. Při rozlišování benigní a maligní agrese se toho nemusíme dopouštět. Znamená to totiž, že maligní část lidské agrese není člověku vrozená, a proto také není nevykořenitelná, ale na d r u h é straně připouštíme, že maligní agrese je lidským potenciálem a leží hlouběji než v naučených modelech chovám, které rychle vymizí, k d y ž se zavedou nové modely. Ve třetím díle této knihy chceme zkoumat existenci a podmínky jak benigní, tak maligní agrese, přičemž se budeme z a b ý v a t d r u h ý m typem mnohem podrobněji. Než se do toho pustíme, chtěl bych čtenáře upozornit, že následující analýza agresivity se z a b ý v á v protikladu k behavioristické teorii agresivními pohnutkami bez ohledu na to, zda se projeví agresivním chováním.

Pseudoagrese Pod pseudoagresí rozumím agresivní činy, jejichž cílem není způsobit nějakou škodu, ale které ji způsobit mohou.

Neúmyslná agrese Jasným příkladem pseudoagrese je náhodná, neúmyslná agrese, tj. agresivní čin, který někomu ublíží, ačkoli tak nebyl míněn. Klasickým příkladem agrese toho druhu je neúmyslně vypálená rána z revolveru, která poraní nebo zabije člověka stojícího poblíž. Psychoanalýza poněkud zkomplikovala právní výklad takových nešťastných případů, protože přišla s pojmem nevědomé motivace, takže se můžeme ptát, zda to, co v y p a d á jako nehoda, nebylo agresorem nevědomě zamýšleno. Tato úvaha zmenší počet případů, které spadají do kategorie neúmyslných agresí, ale b y l o by dogmatickým, přehnaným zjednodušením, kdybychom chtěli předpokládat, že každá neúmyslná agrese spočívá na nevědomých motivech.

Hravá agrese Hravá agrese slouží procvičování dovedností. Jejím cílem není destrukce nebo zranění, není motivována nenávistí. Šerm, souboj mečem a lukostřelba se v y v i n u l y z potřeby zabít nepřítele při obraně nebo při útoku, ale dnes ztratily téměř úplně svou původní funkci a staly se čir ý m uměním. Toto umění se například pěstuje při soubojích mečem v zenbuddhismu, který v y ž a d u j e velkou obratnost, dokonalé ovládnutí celého těla a dokonalé soustředění - vlastnosti, které má společné s uměním, jež je zdánlivě zcela jiného druhu, totiž s čajovým obřadem. Zenový mistr si v souboji nepřeje zabíjet nebo ničit, nepociťuje nenávist. Jeho pohyb je s p r á v n ý a je-li jeho protivník usmrcen, je to proto, že stál na špatném místě. 3 ' Zastánce klasické psychoanalýzy by mohl argumentovat, že n e v ě d o m ý m motivem šermíře může být nenávist a přání zničit protivníka; to je samozřejmě možné, ale v tom případě by projevil značné nepochopení ducha zenbuddhismu. Luk a šípy byly k d y s i také útočnými i obrannými zbraněmi s ničiv ý m účelem, dnes však je umění lukostřelby čistým cvičením obratnosti, jak názorně ukazuje E. Herrigel v knize Zen v umění lukostřelby (Zen in the Art of Archery, 1953). V západní kultuře najdeme stejný jev, protože šerm se zde také stal sportem. I když v něm chybí duchovní aspekty zenového šermu, má stejné rysy boje, při kterém nemáme v úmyslu protivníka poranit. Podobně často pozorujeme i u primitivních kmenů, že v jejich bojích jde především o důkaz obratnosti a teprve v druhé řadě o výraz destruktivity.

Agrese jako sebeprosazení Daleko nejdůležitějším druhem pseudoagrese je ten, který je v podstatě ekvivalentem sebeprosazení. Jde o agresi v doslovném v ý z n a m u slovního kořene aggredi, vzniklého z ad gradi (gradus znamená „krok" a ad znamená „k něčemu", tedy dohromady „pohnout se k něčemu", jiti, kráčeti), podobně jako regrese pochází od regredi a znamená „pohybovat se zpět". Aggredi, stejně jako dnes už zastaralý anglický tvar to aggress, je bezpředmětové sloveso. Můžeme to aggress, tedy pohybovat se vpřed, ale nemůžeme to aggress somebody, ve v ý z n a m u „někoho napadnout". Slovo aggress muselo získat význam „napadnout" už dávno, protože ve válce jít vpřed znamenalo obvykle začátek útoku. Být agresivní znamená v původním smyslu slova jít za určitým cílem bez zbytečného váhání, pochybnosti nebo strachu. Představu o sebeprosazující agresi zřejmě potvrzují zjištění, týkající se vztahu mezi mužskými hormony a agresivitou. Řada pokusů prokázala, že mužské hormony v y v o l á v a j í agresivní chování. Chceme-li zodpovědět otázku proč, musíme si uvědomit, že k nejzákladnějším rozdílům mezi mužem a ženou patří jejich rozdílné chování během sexuálního aktu. Anatomické a fyziologické okolnosti sexuální funkce muže vyžadují, aby muž byl schopen protrhnout panenskou blánu a aby se nedal odradit strachem, váháním nebo dokonce odporem své partnerky. U zvířat samec musí při kopulaci držet samici ve s p r á v n é poloze. Protože schopnost samců správně sexuálně f u n g o v a t má pro zachování určitého biologického druhu základní význam, měli bychom očekávat, že příroda samce v y b a v i l a zvláštním agresivním potenciálem. Tuto domněnku potvrzuje řada zjištění. V řadě pokusů byla zkoumána souvislost mezi agresivitou a kastrací zvířecího samce, nebo mezi agresivitou a jejím ovlivněním injekcí mužských hormonů kastrovanému samci. Základní vyšetření v této oblasti byla provedena ve čtyřicátých letech. 4 ' Beeman popsal jeden klasický experiment tohoto druhu. Dokázal, že dospělí myší samečkové (25 dní staří), kteří byli kastrováni, přestali nějaký čas po operaci svádět vzájemné boje a chovali se mírumilovně. Když však stejným zvířatům vstříkli samčí hormony, začali spolu znovu bojovat a přestali až tehdy, když hladina hormonu klesla. Beeman však také ukázal, že myší samečci spolu nepřestali bojovat, k d y ž se jim po operaci neposkytl klid a když byli naopak podmiňováni k bojům. (E. A. Beeman, 1947.) To dokazuje, že mužský hormon stimuloval bojové chování, že však nebyl jeho nutnou podmínkou.

Podobné experimenty provedli G. Čiarke a H. G. Bird (1946) také se šimpanzy. Výsledkem bylo, že mužský hormon zvýšil hladinu agresivity či dominance a ženský hormon ji snížil. Pozdější pokusy, provedené například E. B. Siggem, tyto starší práce potvrdily. Sigg dochází k závěru: „Můžeme tvrdit, že zesílení agresivního chování u izolovaných myší je pravděpodobně založeno na poruše rovnováhy více hormonů, která snižuje práh agresi vyvolávajícího podráždění. Mužské pohlavní hormony hrají při této reakci rozhodující úlohu, zatímco jiné endokrinní změny (adrenokortikální, adrenomedulární a thyreoidální) k ní mohou přispívat nebo být jejím důsledkem." (S. Garattini a E. B. Sigg, 1969.) Z ostatních prací, obsažených ve stejném svazku, které se zabývají problémem vztahu mezi pohlavními hormony a agresí, se zmíním pouze o jedné práci od K. M. J. Lagerspetze. Referuje o experimentech, které prokázaly, že podmiňujeme-li myši k silně agresivnímu chování, dojde k naprostému potlačení páření, zatímco u myší, které byly podmiňovány na neagresivní chování, nebylo sexuální chování potlačeno. Autor se domnívá, že „tyto výsledky napovídají, že oba tyto typy chování představují alternativy, které mohou být selektivně potlačovány nebo zesilovány, a že tedy agresivní a sexuální chování pravděpodobně nelze odvodit ze stejného typu vzrušení, jež by se usměrnilo tím čím oním směrem v závislosti na podnětech prostředí." (K. M. J. Lagerspetz, 1969.) Takový závěr odporuje představě, že agresivní podněty posilují mužské sexuální sklony. Nedokážu tento zjevný rozpor vyhodnotit. Později v tomto textu však navrhnu hypotézu, která má k tomuto problému vztah. Dalším možným základem pro domněnky o souvislostech mezi samčím pohlavím a agresivitou jsou úvahy a zjištění, týkající se chromozomu Y. Ženské pohlaví má dva pohlavní hormony (XX); mužský pohlavní pár chromozomů je tvořen jedním X a jedním Y chromozomem (XY). Během dělení buněk může však dojít k abnormalitám, kdy z hlediska studia agrese jsou nejzajímavější muži s jedním chromozomem X a dvěma Y (XYY). (Existují ještě jiné nepravidelnosti, ale v této souvislosti nás nezajímají.) Zdá se, že jedinci s chromozomovou konfigurací XYY vykazují některé společné rysy. Obvykle jsou nadprůměrně vysocí, duševně poněkud omezení a relativně často se u nich vyskytují případy epileptických nebo epileptoformních stavů. Nás zde nejvíce zajímá to, že mohou také být nezvykle agresivní. Tato domněnka se poprvé vyskytla při vyšetřování duševně abnormálních (násilnických a nebezpečných) vězňů v zajišťovací vazbě v Edinburgu. (P. A. Jacobs aj., 1965.) Sedm ze sto devadesáti sedmi mužských vězňů mělo chromozomy

XYY. To je pravděpodobně významně vyšší počet, než jaký je v běžné populaci.5' Po zveřejnění této práce bylo provedeno asi tucet dalších vyšetření, jejichž výsledky potvrzují a rozšiřují výsledky první práce.61 Tato vyšetření ale zatím nedovolují definitivní závěry a názory jimi zdůvodněné musí ještě počkat na potvrzení pomocí rozsáhlejších vyšetření a podrobnějších metod. 7 ' V odborné literatuře se obvykle nepokládá mužská agrese za něco jiného než agrese obecná - to jest útočné chování, jehož cílem je poškození jiných osob. Taková podstata mužské agrese by ale byla z biologického hlediska podivná. Jakou biologickou funkci by mohlo mít nepřátelské, poškozující chování muže vůči partnerce? Narušilo by to elementární svazek mezi mužem a ženou, a co je z biologického hlediska ještě důležitější, znamenalo by to ohrožení ženy, která přece má rodit děti a pečovat o ně.81 Je sice pravda, že za určitých okolností, zejména při patriarchální dominanci a při vykořisťování žen se skutečně vyvíjí hluboký antagonismus mezi pohlavími, ale ten se nedá vysvětlit žádnou biologickou výhodou a nebylo by jasné, jak se mohl vyvinout během evolučního procesu. Na druhé straně je, jak již bylo uvedeno, biologicky nutné, aby samec měl schopnost jít za samicí a překonávat přitom překážky. To ale není samo o sobě nepřátelské nebo útočné chování, je to sebeprosazující agresivita. Že se tato mužská agresivita zásadně liší od destruktivity nebo krutosti, potvrzuje i fakt, že nemáme žádné důkazy o tom, že by ženy byly méně destruktivní nebo méně kruté než muži. Toto pojetí by také objasnilo některé rozpory, jež se objevily ve zmíněném Lagerspetzově pokusu s myšmi, které projevovaly vysoce bojové chování, ale neměly zájem o kopulaci. (K. M. J. Lagerspetz, 1969.) Kdyby agrese byla v obecně užívaném smyslu toho slova částí samčí sexuality nebo ji dokonce stimulovala, dostali bychom opačný výsledek. Zdánlivý rozpor mezi experimenty Lagerspetze a jiných autorů má zřejmě prosté vysvětlení, pokud rozlišíme nepřátelskou agresi od agrese ve smyslu „postupu vpřed". Bojující myši jsou patrně v nepřátelské, útočné náladě, která vylučuje sexuální stimulaci. Na druhé straně přísun mužských hormonů v jiných pokusech nevyvolává nepřátelství, ale tendenci pronikat dál, čímž se redukují zábrany normálního bojového chování. Lagerspetzova teze odpovídá tomu, co normálně pozorujeme u lidského chování. Lidé naladění zlobně a nepřátelsky jsou málo žádostiví sexu a sexuální dráždění je nijak silně neovlivňuje. Hovořím tu o nepřátelských, zlobných, útočných tendencích a ne o sadismu, který je se

sexuálními podněty dobře slučitelný a často je s nimi smíšen. Zkrátka řečeno hněv, což je svou podstatou obranná agrese, snižuje sexuální zájem, sadistické a masochistické pohnutky sice nejsou vytvářeny sexuálním chováním, jsou však s ním slučitelné nebo je podněcují. Sebeprosazující agresivita se neomezuje na sexuální chování. Je to základní vlastnost, která je žádoucí v mnoha životních situacích, například v činnosti chirurga, horolezce a ve většině sportů. Také je to vlastnost nepostradatelná pro lovce. Úspěšný obchodník tento druh agresivity rovněž potřebuje a o tom také mluvíme, k d y ž se zmíníme o „agresivním obchodníkovi". Ve všech těchto situacích je úspěšný výkon možný, jen k d y ž člověk prokáže schopnost prosadit se, tj. když dovede s rozhodností jít za s v ý m cílem a nedá se od něj odvrátit překážkami. Přirozeně potřebuje tuto vlastnost také člověk, který útočí na nepřítele. Generál, kterému by tento typ agresivity chyběl, by byl nerozhodný a neschopný velitel; útočící voják, který by tuto agresivitu neměl, by začal brzy ustupovat. Musíme však rozlišovat mezi agresí směřující ke způsobení škody druhému a agresí sloužící sebeprosazení, která jen usnadňuje dosažení určitého cíle, ať už jde o destruktivní nebo tvořivou aktivitu. V pokusech se zvířaty, kde injekce mužských hormonů obnovuje nebo zesiluje bojeschopnost, musíme opatrně rozlišovat mezi dvěma možnými interpretacemi: 1) že hormony vyvolávají zuřivost a útočnost, a 2) že zintenzivňují vůli zvířete prosadit se při dosahování už existujících cílů, které už mohly být nepřátelské a které pramenily z jiných motivů. Při studiu experimentů o vlivu samčích hormonů na agresi jsem získal dojem, že obě interpretace jsou možné, ale ta druhá je z biologických důvodů pravděpodobnější. Další experimenty, které se budou zab ý v a t tímto tématem, snad přinesou přesvědčivé doklady pro jednu nebo druhou hypotézu. Souvislost mezi sebeprosazováním, agresivitou, mužskými hormony a případně i chromozomem Y naznačuje, že muži by mohli být vybaveni silnější sebeprosazující agresivitou než ženy, a že by proto mohli být lepšími generály, chirurgy a lovci, zatímco ženy mají spíše vlastnosti zaměřené na ochranu a péči, a tak by mohly být lepší jako lékařky a učitelky. Přirozeně z chování dnešních žen není možné vyvozovat v tomto směru žádné závěry, protože je do značné míry výsledkem existujícího patriarchálního společenského uspořádání. Kromě toho by tato otázka měla čistě statistický a nikoli individuální význam. Mnoha mužům se nedostává sebeprosazující agresivity a mnohé ženy plní úkoly, při nichž je tato vlastnost nepostradatelná, výtečně. Je jas-

BENIGNÍ AGRESE

( 197 )

né, že mezi mužností a sebeprosazující agresivitou neexistuje jednoduchý vztah, ale vztah velice složitý, o němž do podrobností nevíme ještě téměř nic. To neudivuje genetika, který ví, že genetická dispozice může být přenesena do určitého typu chování, ale můžeme jí správně porozumět teprve v souvislosti s jinými genetickými dispozicemi, které s ní spolupůsobí, a s celkovou životní situací, do níž se člověk narodil a v níž žije. Kromě toho je třeba mít na paměti, že sebeprosazující agrese je vlastností potřebnou pro přežití a že není nutná jen pro určité činnosti, o nichž jsme se zmiňovali dříve. Proto je biologicky odůvodnitelná domněnka, že jí jsou vybaveny všechny lidské bytosti a ne pouze muži. Úvahy o tom, zda specificky mužská agresivita ovlivňuje pouze sexuální chování, nebo zda vrozená bisexualita mužů i žen dostatečně zajišťuje sebeprosazující agresi ženy, zůstanou planými spekulacemi tak dlouho, dokud nebudeme mít k dispozici mnohem více údajů o vlivu mužských hormonů a chromozomů. Existuje však jedna důležitá skutečnost, která je dobře doložena klinicky. Člověk, který bez zábran projevuje svoji sebeprosazující agresivitu, se chová obecně méně nepřátelsky ve smyslu defenzivním, než člověk, kterému tato vlastnost chybí. To platí pro obrannou agresi i pro agresi maligní, například pro sadismus. Důvody toho jsou zřejmé. Obranná agrese představuje reakci na ohrožení. Člověk, který bez zábran projevuje svoji sebeprosazující agresivitu, se necítí tak snadno ohrožený, a proto se méně snadno dostává do pozice, kde musí reagovat agresivně. Sadistický člověk je sadistický proto, že trpí impotencí srdce, neschopností pohnout druhého, aby na něho reagoval, a stát se oblíbeným a milovaným člověkem. Tuto bezmocnost kompenzuje vášní ovládat druhé. Protože sebeprosazující agrese zvyšuje schopnost člověka dosáhnout cílů, silně snižuje potřebu sadisticky ovládat jiné lidi." Závěrem bych ještě o sebeprosazující agresi dodal, že stupeň, do jakého je u určitého člověka vyvinutá, má velký význam pro jeho celkovou charakterovou strukturu a pro určité formy neurotických symptomů. Plachý člověk, potlačující své sklony, trpí zábranami ve vztahu k tomuto typu agresivity právě tak jako nutkavý neurotik. Terapie spočívá v tom, že nejprve pomůžeme takovému člověku uvědomit si své zábrany, pak pochopit, z čeho pramení, a především určit, které další faktory v jeho charakterovém systému a prostředí je posilují a zásobují energií. Snad nejdůležitější faktor, který vede k oslabení sebeprosazující agrese, je autoritativní atmosféra v rodině a společnosti, kde sebeprosazení se rovná neposlušnosti, útoku a hříchu. Pro všechny iracionální a vyko-

řisťovatelské formy autority je snaha prosadit se a sledovat vlastní cíle kořenem všeho hříchu, protože ohrožuje moc autority. Lidem podléhajícím této autoritě se namlouvá, že cíle autority jsou také jejich vlastními cíli a poslušnost jim poskytuje nejlepší vyhlídky na seberealizaci.

Obranná agrese

Rozdíl mezi člověkem a zvířetem Obranná agrese je biologicky adaptivní z důvodů, které jsme již uvedli v pasáži o neurologických základech agresivity. Stručně shrňme: mozek zvířete je fylogenetický programován, aby mobilizoval reakci útoku nebo útěku, k d y ž jsou ohroženy životní zájmy zvířete, jako například potrava, životní prostor, jeho mláďata nebo přístup k samici. Cílem je odstranit ohrožení. To se uskutečňuje nejčastěji útěkem, a teprve není-li možnost útěku, zvíře b o j u j e nebo zaujímá v ý h r ů ž n é postoje. Cílem obranné agrese není požitek z ničení, nýbrž zachování života. Je-li tohoto cíle dosaženo, agrese ustoupí i se svými průvodními emocemi. Také člověk je fylogenetický programován, aby reagoval útokem nebo útěkem, k d y ž jsou jeho životní zájmy ohroženy. Tato vrozená tendence se u člověka sice projevuje méně výrazně než u nižších savců, ale přece máme dost d ů k a z ů pro to, že člověk má sklon reagovat fylogenetický programovanou tendencí k obranné agresi, k d y ž je ohrožen jeho život, zdraví, svoboda nebo majetek (v případě společností, kde soukromý majetek existuje a je vysoce ceněn). Přirozeně tato reakce může být překonána morálním a náboženským přesvědčením a výchovou, ale v praxi odpovídá reakci většiny jedinců i skupin. Na vrub obranné agrese zřejmě připadá většina agresivních lidských pohnutek. Dalo by se říci, že nervové mechanismy obranné agrese jsou u zvířat i lidí stejné. Toto tvrzení je správné jen v omezeném smyslu. Zóny související s agresí jsou totiž částí celého mozku a lidský mozek se svým velikým neokortexem a daleko větším počtem nervových spojů se od zvířecího mozku podstatně liší. Ale přestože neurofyziologický základ obranné agrese není u člověka a zvířete identický, je přece dost podobný, abychom mohli tvrdit, že neurofyziologické vybavení u člověka vede k mnohem častější obranné agresi než u zvířete. Důvod tohoto jevu spočívá ve specifických podmínkách lidské existence. Ty jsou následující:

BENIGNÍ AGRESE

( 199 )

1. Zvíře vnímá jako ohrožení jen „jasné a přítomné nebezpečí". Přitom jeho instinktivní vybavení a individuálně získaná i geneticky zděděná paměť mu umožňuje, aby si nebezpečí a ohrožení uvědomovalo často přesněji než člověk. Na rozdíl od toho člověk, obdařený schopností předvídat a fantazií, nereaguje pouze na přítomná nebezpečí a ohrožení, nýbrž také na nebezpečí a ohrožení, o kterých si dovede představit, že ho mohou v budoucnosti postihnout. Může například dojít k závěru, že sousední, ve válce zběhlý kmen napadne někdy jeho vlastní kmen, protože je bohatší. Nebo může uvážit, že soused, kterému něco provedl, se při vhodné příležitosti pomstí. V politické oblasti jsou kalkulace o hrozícím nebezpečí jedním z hlavních zaměstnání politiků a vojenských vůdců. Když se jednotlivec nebo skupina cítí být ohroženi, mobilizuje se mechanismus defenzivní agrese, i když nehrozí okamžité nebezpečí. Člověk tedy častěji reaguje agresivně proto, že má schopnost předvídat budoucí ohrožení. 2. Člověk má nejen schopnost předvídat skutečná nebezpečí, ale má sklon nechat se přesvědčit a zmanipulovat svými vůdci, aby viděl nebezpečí, která ve skutečnosti neexistují. Většina moderních válek byla připravena systematickou propagandou tohoto druhu. Obyvatelstvo bylo svými vůdci přesvědčeno, že je v nebezpečí napadení a zničení, a tak se vytvářely nenávistné reakce vůči národům, od nichž toto ohrožení údajně vycházelo. Často vůbec žádné ohrožení ve skutečnosti neexistovalo. Zvlášť po Francouzské revoluci, se vznikem velkých národních armád, které nahradily relativně malá žoldnéřská vojska, nebylo pro vůdce národů snadné přimet lidi k tomu, aby zabíjeli a dali se zabíjet jen kvůli tomu, protože průmysl potřebuje levnější suroviny, levnější pracovní síly a nové trhy. Na válce, která by byla ospravedlněna takovými cíli, se byla ochotna podílet jen menšina obyvatel. Když však vláda namluví lidu, že je ohrožen, mobilizuje se normální biologická reakce proti ohrožení. Navíc se tyto předpovědi hrozícího nebezpečí často samy od sebe vyplňují: tím, že se agresivní stát připravuje na válku, nutí stát, který má být napaden, zbrojit, čímž „dokazuje", že údajné ohrožení skutečně existuje. Podnícení defenzivní agrese „promýváním mozků" je možné jen u člověka. Abychom lidem namluvili, že jim hrozí nebezpečí, potřebujeme řeč, bez ní by byla taková sugesce většinou nemožná. Kromě toho potřebujeme také sociální strukturu, která umožní vymývání mozků. Jen těžko si například můžeme představit, že by tento způsob sugesce působil u Mbutů, afrických lovců, kteří spokojeně žijí v pralese a nepodřizují se žádné trvalé autoritě. V jejich společnosti nemá nikdo to-

lik moci, aby mohl učinit neuvěřitelné uvěřitelným. Na druhé straně společnost, ve které jsou osoby mající velkou autoritu, jako kouzelníci nebo političtí a náboženští vůdci, má pro takovou sugesci potřebnou základnu. Síla sugesce, kterou může působit vládnoucí skupina, v podstatě odpovídá moci této skupiny nad ovládanými a schopnosti vládnoucích použít s v ů j ideologický systém k snížení kritického a nezávislého myšlení ovládaných. 3. Iretí, specificky lidský prvek existence ještě přispívá k zesílení lidské obranné agresivity ve srovnání se zvířecí. Člověk se podobně jako zvíře brání proti ohrožení svých životně důležitých zájmů. Oblast životních zájmů člověka je však daleko širší než oblast životních zájmů zvířat. Člověk musí přežít nejen fyzicky, ale také psychicky. Musí si udržet určitou psychickou rovnováhu, chce-li si zachovat schopnost vykonávat své činnosti správně. Pro člověka má všechno, co je nezbytné k udržení jeho psychické rovnováhy, stejně základní význam jako to, co slouží jeho fyzické rovnováze. Člověk má životní zájem na tom, aby si zachoval svůj základní orientační rámec. Na tom závisí jeho schopnost jednat a koneckonců jeho pocit identity. Když ho jiní lidé ohrožují idejemi, které zpochybňují jeho orientační rámec, zareaguje na ně jako na vážné ohrožení. Tuto reakci si může různě racionalizovat. Řekne třeba, že nové myšlenky jsou od základu „nemorální", „necivilizované", „bláznivé" nebo cokoli jiného, co ho napadne, aby vyjádřil s v ů j odpor - ve skutečnosti jeho nepřátelské pocity vznikají z toho, že se cítí ohrožený. Člověk nepotřebuje jen orientační rámec, ale také objekty uctívání, které jsou životně důležité pro jeho emocionální rovnováhu. Ať jde o jakékoli hodnoty, ideály, předky, otce, matku, p ů d u , vlast, třídu, náboženství a stovky jiných jevů, pociťuje je jako „svaté". Dokonce i zvyky se mohou stát posvátnými, protože symbolizují stávající hodnoty.101 Jedinec nebo skupina lidí pak reaguje na útok proti tomu, co je „svaté", se stejnou zuřivostí a agresivitou, jako by šlo o ohrožení života. To, co jsme řekli o reakcích na ohrožení životních zájmů, můžeme také vyjádřit jinak a obecněji, řekneme-li, že zděšení obvykle mobilizuje buď agresi, anebo tendenci k útěku. K druhé možnosti často dochází tehdy, když má člověk ještě nějaké východisko, které mu dovolí „zachovat si tvář". Pokud je ale zahnán do úzkých a nezbývá mu žádná úniková cesta, z a r e a g u j e agresivně s větší pravděpodobností. Nesmíme ale přehlížet jeden důležitý faktor: útěková reakce závisí na dvou věcech. Jednak na skutečné intenzitě ohrožení, jednak na stupni fyzické a psychické síly a sebedůvěry ohrožené osoby. Na jednom konci kontinua stojí události, které by vyděsily prakticky každého, na druhém konci je je-

dinec s takovými pocity bezmoci a slabosti, že by ho polekalo téměř všechno. Strach je proto podmíněn právě tak reálným nebezpečím, jako vnitřním stavem, který jej vyvolává prakticky bez vnějších podnětů. Strach je podobně jako bolest velice nepříjemný pocit a člověk zkusí téměř všechno, aby se od něj osvobodil. Existuje mnoho možností, jak se zbavit strachu a úzkosti, například užívání drog, sexuální vzrušení, spánek nebo společnost druhých. Jednou z nejúčinnějších možností, jak se jej zbavit, je agresivní chování. Když se člověk dostane z pasivního stavu strachu a přejde do útoku, mučivý pocit obav zmizí."'

Agrese a svoboda Mezi různými ohroženími důležitých zájmů člověka je jedním z nejpodstatnějších ohrožení jeho svobody, a to jak individuální, tak společenské. V protikladu k velmi rozšířenému mínění, že touha po svobodě je produktem lidské kultury a že je podmiňována, existuje mnoho údajů a důkazů o tom, že touha po svobodě je biologickou reakcí lidského organismu. Pro tento názor mluví skutečnost, že v celém průběhu dějin národy a třídy bojovaly proti utlačovatelům, jakmile byla sebemenší vyhlídka na vítězství, a často i tehdy, když tato v y h l í d k a neexistovala. Dějiny lidstva jsou ve skutečnosti dějinami zápasů o svobodu, dějinami revolucí, od osvobozovací války Izraelitů proti Egypťanům, od národních povstání proti Římské říši a německých selských vzpour v šestnáctém století až po americkou, francouzskou, německou, ruskou, čínskou, alžírskou a vietnamskou revoluci. 12 ' Různí vůdcové používali až příliš často heslo, že vedou s v ů j lid do boje za svobodu, zatímco ve skutečnosti ho chtěli zotročit. Že ž á d n ý slib neoslovuje člověka mocněji, dokazuje i to, že i vůdci, kteří chtějí svobodu potlačit, považují za nutné ji slibovat. Dalším d ů v o d e m pro domněnku, že člověku je vrozena pohnutka bojovat za svobodu, je fakt, že svoboda je předpokladem pro plné rozvinutí lidské osobnosti, pocitu pohody a duševního zdraví. Ztratí-li člověk svobodu, zmrzačí ho to a onemocní. Svoboda neznamená, že chybí jakékoli omezení, neboť růst je možný jen uvnitř nějaké struktury a každá struktura vyžaduje omezení. (H. von Foerster, 1970.) Záleží na tom, zda tato omezení slouží v první řadě jiné osobě nebo instituci, nebo zda mají autonomní charakter, to jest zda v y p l ý v a j í z potřeb růstu, které jsou vlastní struktuře dané osobnosti.

Protože je svoboda předpokladem nebrzděného rozvoje lidského organismu, je také životním zájmem člověka, 13 ' a ohrožení jeho svobody probouzí stejnou obrannou agresi jako každé jiné ohrožení životních zájmů. Můžeme se tedy divit tomu, že stále znovu vzniká agrese a násilí ve světě, v němž většina lidí, zvlášť v takzvaných rozvojových zemích, je o svou svobodu oloupena? Ti, co mají moc - to jest běloši -, by tím možná byli méně překvapeni a pobouřeni, kdyby nebyli zvyklí pohlížet na žluté, hnědé a černé lidi jako na tvory jiné kategorie, od nichž nelze očekávat lidské reakce. 141 Tato slepota má však ještě jiný důvod. I běloši, přestože jsou tak mocní, se vzdali své svobody, protože je k tomu donutil jejich vlastní systém, ovšem méně drasticky a otevřeně. Možná že nenávidí dnešní bojovníky za svobodu tím více, že jim připomínají jejich vlastní kapitulaci. Skutečnost, že pravá revoluční agrese - jako každá agrese, která vzniká z potřeby bránit s v ů j život, svobodu nebo důstojnost - je biologicky odůvodněná a patří k normálnímu lidskému fungování, nás nesmí oklamat v tom, že zničení života v ž d y c k y zůstává jeho zničením, i když je biologicky oprávněné. Je věcí náboženských, morálních nebo politických zásad každého jedince, zda věří, že takový čin je oprávněný i lidsky, nebo ne. Ale ať má člověk v tomto ohledu jakékoli zásady, je důležité si stále uvědomovat, jak snadno se smísí čistě obranná agrese s nedefenzivní destruktivitou a se sadistickou touhou ovládnout druhé, místo abychom byli sami ovládáni. Když k tomu dojde, revoluční agrese se zvrátí ve zlo a vede k obnovení situace, kterou chtěla původně zrušit.

Agrese a narcismus15' Kromě již prodiskutovaných faktorů je jedním z nejdůležitějších zdrojů obranné agrese zraněný narcismus. Pojem narcismu formuloval Freud v rámci teorie libida. Protože schizofrenický pacient neprojevuje „libidinózní" vztah k žádným objektům (ani ve skutečnosti, ani ve svých představách), vedlo to Freuda k otázce: „Jaký je osud libida, které se při schizofrenii odvrátilo od obvyklých objektů?" Jeho odpověď zněla: „Libido", které se odvrátilo od vnějšího prostředí, se zaměřilo na „Já", takže vzniklo chování, které můžeme nazvat „narcismem". Kromě toho Freud předpokládal, že původním stavem člověka v raném dětství je narcismus („primární narcismus"), stadium, ve kterém ještě nemáme žádný vztah k vnějšímu světu. V průběhu normálního v ý v o j e dítěte se zesiluje rozsah a intenzita jeho libidinózních

vztahů k vnějšímu světu, ale za zvláštních okolností (z nichž nejdrastičtější je duševní nemoc) je libido objektům odňato a navráceno „Já" („sekundární narcismus"). Ale i v případě normálního vývoje zůstává každý člověk po celý svůj život do jisté míry narcistou. (S. Freud, 1914.) Přes toto zjištění nehrál pojem narcismu v klinických vyšetřováních psychoanalytiků tak důležitou úlohu, jakou by zasluhoval. Hlavně se jej užívalo pro období raného dětství a pro psychózy. 16 ' Mnohem důležitější úlohu však hraje u normální nebo u takzvaně neurotické osobnosti. Tuto roli můžeme plně pochopit jen tehdy, když zbavíme narcismus zužujícího vztahového rámce teorie libida. Potom lze narcismus definovat jako takový stav prožívání, kdy člověk zcela reálně prožívá pouze vlastní osobu, své tělo, své potřeby, své pocity, své myšlenky, svůj majetek a všechno ostatní, co k sobě vztahuje, zatímco všechno, co nevytváří část jeho vlastní osoby nebo není předmětem jeho vlastních potřeb, není pro něj zajímavé, není prožíváno plně reálně a je vnímáno jen rozumově, ale citově jako by to zůstávalo bez barev a hmotnosti. Podle míry svého narcismu má člověk dvojí měřítko vnímání. Význam má jen on sám a to, co k němu patří, zatímco ostatní svět je víceméně bez váhy a barev. Narcistický člověk vykazuje na podkladě tohoto dvojího měřítka podstatné chyby v uvažování a nedokáže být objektivní. 171 Narcistický člověk často čerpá pocit jistoty ze svého naprosto subjektivního přesvědčení o vlastní dokonalosti, o tom, že vyniká nad ostatní, o svých mimořádných kvalitách, ale k této představě nedospívá prostřednictvím skutečného snažení nebo výkonů. Musí se držet své narcistické představy o sobě samém, protože ta je základem jeho sebehodnocení a pocitu identity. Je-li ohrožen jeho narcismus, je ohrožen v životně důležité oblasti on sám. Když jiní zraňují jeho narcismus tím, že s ním zacházejí nevážně, kritizují a ostouzejí ho, protože řekl něco chybně, když ho porazí v nějaké hře nebo v něčem jiném, pak narcistický člověk reaguje obyčejně prudkým hněvem nebo zuřivostí, i když to vždycky nemusí projevit navenek a dokonce si toho sám nemusí být vědom. Intenzita této reakce je často vidět z toho, že takový člověk nikdy neodpouští někomu, kdo ho zranil v jeho narcismu, a jeho pomstychtivost je často větší, než kdyby ho někdo poranil fyzicky nebo připravil o majetek. Většina lidí si svůj narcismus plně neuvědomuje, ale vidíme u nich jen takové jeho projevy, ve kterých se neprojevuje otevřeně. Tak například pociťují přehnaný obdiv ke svým rodičům nebo k svým vlastním dětem a neostýchají se tyto pocity vyjadřovat, protože takové chovám se hodnotí pozitivně jako láska ke členům rodiny. Kdyby však vyjádřili své po-

city, týkající se vlastní osoby, jako například: „Jsem nejúžasnější člověk na světě", „jsem lepší než všichni ostatní" atd., byli by považováni nejen za velmi domýšlivé, ale dokonce za ne zcela zdravě. Když na druhé straně člověk docílí něčeho, co sklidilo uznání na poli umění, vědy, sportu, v oblasti obchodu nebo v politice, potom je jeho narcistický postoj trvale přiživován obdivem druhých a nezůstává v realistické a racionální rovině. V takovém případě může člověk dát svému narcismu volný průchod, protože je sociálně potvrzený a uznaný1® V dnešní západní společnosti existuje zvláštní spojení mezi narcismem známých osobností a potřebami veřejnosti. Veřejnost chce vědět, jak žijí slavní lidé, protože život průměrného člověka je prázdný a nudný. Hromadné sdělovací prostředky žijí z prodeje slávy, a tak jsou všichni uspokojeni: narcistická osobnost, která se předvádí ostatním, její publikum i prodavači slávy. Mezi politickými vůdci se často setkáváme s vysoce vystupňovaným narcismem. Můžeme jej chápat jako nemoc z povolání, nebo i výhodu, zvlášť u těch, kteří za svou moc vděčí svému vlivu na masy. Pokud je vůdce přesvědčen o svých mimořádných schopnostech a o svém poslání, bude pro něj snazší přesvědčit o tom i širokou veřejnost, jež je přitahována lidmi, kteří působí dojmem, že si jsou svou věcí absolutně jistí. Narcistický vůdce ale nevyužívá své charisma jen jako prostředek k politickému úspěchu, potřebuje úspěch a souhlas ostatních také k zachování své vnitřní rovnováhy. Představa jeho vlastní velikosti a neomylnosti spočívá v podstatě v jeho velikášství a ne v jeho skutečných výkonech. 191 Přesto by nedokázal bez narcistické nabubřelosti žít, protože jeho lidské jádro - přesvědčení, svědomí, láska a víra - není příliš vyvinuté. Neobyčejně narcistické osoby jsou často přímo nuceny se nějak proslavit, protože jinak trpí depresemi nebo by dokonce propadly šílenství. K tomu, abychom dokázali jiné lidi ovlivnit natolik, aby nám svým potleskem potvrdili naše narcistické sny, je však třeba hodně nadání a také vhodná příležitost. A pokud takoví lidé mají úspěch, žene je to za dalšími úspěchy, protože selhání či prohra by jim mohly způsobit duševní zhroucení. Úspěch je vlastně jejich léčebným opatřením proti depresím a šílenství. Když bojují za své cíle, bojují ve skutečnosti za své duševní zdraví. Pokud při skupinovém narcismu není objektem jednotlivec, nýbrž skupina, ke které patří, může si jednotlivec být tohoto narcismu plně vědom a může jej bez zábran projevovat. Tvrzení, že „má vlast" (můj národ, mé náboženství) je nejúžasnější, nejkultivovanější, nejmocnější, nejmírumilovnější atd., nezní vůbec bláznivě. Naopak vyznívá vlastenecky, jako projev pevné víry a loajality. Navíc zní realisticky a rozum-

ně, protože je sdíleno mnoha členy stejné skupiny. Tento všeobecný souhlas dokáže přeměnit fantazii na realitu, neboť realita se pro většinu lidí vytváří všeobecným konsensem a nezakládá se na rozumných 20) nebo kritických úvahách. Skupinový narcismus má důležité funkce. Především podporuje solidaritu a vnitřní soudržnost skupiny a usnadňuje její manipulaci, protože oslovuje naše narcistické předsudky. Za druhé je mimořádně důležitý jako prvek, který členům skupiny dodává uspokojení, a to především takovým, kteří nemají jiné důvody cítit hrdost a vážit si sami sebe. Jsme-li nejnuznějšími, nejchudšími a nejméně respektovanými členy skupiny, přece nám to vynahrazuje ten skvělý pocit: „Jsem částí té nejúžasnější skupiny lidí na světě. Jsem jen bídný červ, ale stávám se obrem, protože patřím k této skupině." V důsledku toho je stupeň skupinového narcismu úměrný nedostatku skutečného uspokojení v životě. Ty společenské vrstvy, které mají ze života víc potěšení, jsou méně fanatické (fanatismus je charakteristickou vlastností skupinového narcismu) než ty, které trpí nedostatkem ve všech materiálních a kulturních oblastech a vedou nesnesitelně nudný život. Současně je podpora skupinového narcismu z hlediska státního rozpočtu velmi levná. Ve srovnání s výdaji, které by byly nutné ke zvýšení životní úrovně, nestojí téměř nic. Společnost platí pouze ideology, kteří formulují hesla vytvářející sociální narcismus. V tom se účastní mnoho ideologů, například učitelů, novinářů, farářů a profesorů, dokonce i bez odměny - alespoň finanční. Jejich odměna tkví totiž v tom, že mají pocit hrdosti a uspokojení, že slouží tak hodnotné věci - a zároveň stoupá jejich prestiž a možnost postupu v kariéře. Ti, jejichž narcismus se upíná k nějaké skupině, jsou právě tak citliví jako individuální narcisté a zuřivě reagují na každou skutečnou nebo domnělou urážku, způsobenou jejich skupině. Jejich reakce jsou ještě intenzivnější a zcela jistě uvědomělejší. Jednotlivec, není-li vážně duševně nemocný, bude mít aspoň občas pochybnosti o svém vlastním narcistickém obrazu. Příslušník skupiny takové pochybnosti nezná, protože většina lidí v jeho okolí sdílí jeho narcismus. V případě konfliktu mezi skupinami, které vzájemně útočí na svůj kolektivní narcismus, propukne na obou stranách intenzivní nepřátelství. Narcistický obraz vlastní skupiny se vystupňuje, zatímco nepřátelská skupina se zase co nejvíc snižuje. Vlastní skupina se stává obráncem lidské důstojnosti, pořádku, morálky a práva. Druhé skupině se přiřknou ty nejhorší vlastnosti: je podvodná, bez skrupulí, krutá a od základu nelidská. Urážka symbolu skupinového narcismu - například vlajky nebo osoby

císaře, presidenta nebo vyslance - vyvolá u národa reakci tak intenzivní zlosti a agrese, že je dokonce připraven jít za svými vůdci do války. Skupinový narcismus je jedním z nejdůležitějších zdrojů lidské agrese, ale přesto je - jako všechny ostatní formy obranné agrese - reakcí na ohrožení životně důležitých zájmů. Od ostatních forem obranné agrese se liší jen v tom, že intenzivní narcismus sám o sobě je napůl patologickým jevem. Ptáme-li se po příčinách a funkci krvavých a hrůzných hromadných masakrů, které se udály mezi hinduisty a muslimy v době dělení Indie, nebo později mezi bengálskými muslimy a jejich pákistánskými vládci, vidíme, že zde zcela určitě hrál roli skupinový narcismus. Neudiví nás to, k d y ž si uvědomíme, že tu máme co činit s prakticky nejchudšími a nejzuboženějšími skupinami obyvatel světa. Narcismus ale určitě není jedinou příčinou těchto jevů, o jejichž dalších aspektech ještě budeme hovořit.

Agrese a odpor Dalším důležitým zdrojem obranné agrese je agrese jako reakce na pokusy vynést do vědomí potlačené snahy a fantazie. Tento druh reakce označil Freud jako „odpor" a psychoanalýza se tímto jevem systematicky zabývala. Freud objevil, že nemocný „klade o d p o r " léčebnému úsilí analytika, který se dotkl vytěsněného materiálu. Nejde přitom o v ě d o m ý odpor pacienta, o jeho neupřímnost nebo snahu něco utajit; brání se proti odhalení nevědomého materiálu, aniž by si byl vědom tohoto materiálu nebo svého odporu. Existuje mnoho důvodů, proč člověk vytěsňuje některé své pohnutky, někdy po celý život. Může se bát potrestání, ztráty lásky nebo ponížení, kdyby prozradil své vytěsněné podněty jiným lidem (nebo sám sobě, z důvodů sebeúcty a sebelásky). Psychoanalytická terapie ukázala, že odpor může vést k různým reakcím. Pacient může od choulostivého tématu odejít a mluvit o něčem jiném, může se cítit ospalý a unavený, může si najít důvod, aby se v y h n u l sezení, nebo se m ů ž e rozzlobit na analytika a najít si d ů v o d k přerušení analýzy. Uvedu zde stručný příklad: analyzoval jsem jednoho spisovatele, který se pyšnil, že není oportunista. Během sezení mi vyprávěl, že změnil rukopis, protože věří, že může touto změnou lépe v y j á d ř i t své poselství. Byl přesvědčen, že se rozhodl správně, a divil se, že ho pak rozbolela hlava a měl pocity deprese. Vyjádřil jsem domněnku, že jeho p r a v ý motiv pravděpodobně tkvěl v tom, že doufal, že mu změněná verze díla přinese popularitu a víc peněz; jeho deprese

BENIGNÍ AGRESE

( 207 )

a bolesti hlavy měly patrně souvislost s tímto sebeklamem. Ještě jsem nedomluvil, když vyskočil a zuřivě se na mě rozkřikl, že jsem sadista, který mu schválně kazí radost, že mu závidím jeho budoucí úspěch, že jsem ignorant, který nic neví o práci spisovatele, a mnoho jiný urážek. (Je třeba poznamenat, že tento pacient byl jinak velmi zdvořilý a před tímto výbuchem i po něm se mnou vždy jednal s respektem.) Správnost mé interpretace by sotva byl mohl lépe potvrdit. Zmínka o jeho nevědomé motivaci pro něj představovala ohrožení jeho sebehodnocení a pocitu identity. Na toto ohrožení reagoval natolik intenzivně, jako bych ohrozil jeho tělo nebo majetek. Agrese v takových případech má jediný cíl: zničit svědka, který má v ruce důkaz. V psychoanalytické terapii můžeme pravidelně pozorovat, že když se dotkneme vytěsněného materiálu, vyvoláme odpor. Tento jev však zdaleka nepozorujeme jen v psychoanalytické práci. I v denním životě pro něj nacházíme bohatě příkladů. Kdo by se nesetkal s pobouřenou reakcí matky, které někdo řekl, že chce držet své děti blízko sebe, jen protože je chce vlastnit a ovládat - a ne proto, že je tak velice miluje? Nebo když někdo řekne otci, že jeho starosti o panenství jeho dcery jsou motivovány jeho vlastním sexuálním zájmem o ni? Nebo když určitému typu vlastence připomeneme, že za jeho politickým přesvědčením stojí zájem o zisky? Nebo když určitému typu revolucionáře řekneme, že se za jeho ideologií skrývají osobní destruktivní podněty? Takové zpochybňování pohnutek jiných lidí porušuje jedno z nejrespektovanějších tabu daných zdvořilostí - a je to velice důležité tabu, neboť funkcí zdvořilosti je pokud možno bránit agresím. V dějinách lze pozorovat totéž. Lidé, kteří vyslovili pravdu o určitém režimu, byli odjakživa vypovídáni, vězněni nebo popravováni, protože vzbudili zlost těch, kdo byli právě u moci. Vysvětlení samozřejmě zní, že takoví lidé byli stávajícímu režimu nebezpeční, a proto bylo třeba chránit status quo jejich odstraněním. To je sice pravda, ale nevysvětluje to skutečnost, že ti, kteří říkají pravdu, jsou tolik nenáviděni, i když nepředstavují reálné ohrožení nastoleného řádu. Myslím, že důvod je třeba hledat v tom, že ten, kdo říká pravdu, mobilizuje odpor těch, kteří pravdu potlačují. Pro ty je pravda nebezpečná nejen proto, že ohrožuje jejich moc, ale i proto, že otřásá celým jejich vědomým orientačním systémem, olupuje je o jejich racionalizace a mohla by je dokonce donutit jednat jinak. Jen člověk, který sám zažil tento proces uvědomění si důležitých potlačených podnětů, zná pocit zděšení a zmatku, které přitom vznikají. Ne každý člověk je připraven podstoupit takové dobrodružství a nejméně ze všech ti, kteří aspoň v daném okamžiku mají ze své slepoty prospěch.

Konformní agrese Ke konformní agresi patří různé agresivní činy, kterých se lidé dopouštějí ne proto, že by je hnala touha ničit, ale proto, že jim takové jednání někdo předepsal a oni považují za svou povinnost poslouchat rozkazy. Ve všech hierarchicky strukturovaných společnostech je poslušnost snad nejhlouběji zakořeněným rysem. Poslušnost se pokládá za ctnost, neposlušnost za hřích. Být neposlušný je základní zločin, z něhož se odvozují všechny ostatní zločiny. Abraham byl ochoten z poslušnosti zabít s v é h o syna. Antigona je usmrcena Kreonem, protože neuposlechla zákony státu. Zvlášť v armádách se pěstuje poslušnost, protože svou podstatou jsou v y b u d o v á n y na absolutním, reflexivním uposlechnutí rozkazů, bez jakýchkoli otázek. Voják, který zabíjí a mrzačí, nebo pilot bombardéru, který v jediném okamžiku zničí tisíce lidských životů, nejsou vedeni destruktivními nebo krutými podněty, nýbrž principem poslušnosti, která neklade otázky. Konformní agrese je tak rozšířená, že si zaslouží vážnou pozornost. V chování chlapců v partě i v chování vojáků v armádě se objevuje řada destruktivních činů jenom proto, že lidé nechtějí působit zbaběle, nebo z poslušnosti. Pramenem tohoto typu agresivního chování jsou tyto pohnutky a nikoli lidský p u d ničivosti, ačkoli se často chybně předpokládá, že toto chování ukazuje na silné vrozené agresivní impulsy. Konformní agresi bychom mohli p r á v ě tak dobře označit za pseudoagresi. Neučiníme to proto, že tato poslušnost, která vzniká z potřeby podrobit se, často mobilizuje agresivní podněty, které by se jinak neprojevily. Kromě toho podnět neposlechnout nebo nepodrobit se představuje pro mnoho lidí vnitřní ohrožení, proti kterému se brání tím, že udělají to, co se po nich žádá.

Instrumentální

agrese

Jiným biologicky adaptivním typem agrese je instrumentální agrese, jejímž cílem je opatřit si nutné nebo žádoucí věci. Cílem není ničení jako takové, to slouží pouze jako prostředek k dosažení skutečného cíle. V tomto ohledu se podobá defenzivní agresi, ale liší se od ní jinými důležitými aspekty. Zdá se, že nemá žádný fylogenetický programovaný nervový základ jako obranná agrese. Mezi savci mají jen šelmy, pro něž je agrese prostředkem k získání potravy, vrozenou nervovou strukturu, která je m o t i v u j e k napadení kořisti. Lovecké chování hominidů

a člověka se naproti tomu zakládá na učení a zkušenosti a není fylogenetický programováno. U instrumentální agrese je obtíž s dvojznačností pojmů „ n u t n ý " a „žádoucí". Termín „nutný" můžeme snadno definovat jako nepochybnou fyziologickou potřebu, například odvrácení hladu. Když někdo krade nebo loupí, protože se jemu nebo jeho rodině nedostává k životu potřebného minima potravin, je agrese zřejmě motivována fyziologickou nutností. Totéž platí pro primitivní kmen, kterému hrozí vyhladovění, a tak napadne jiný kmen, kterému se daří lépe. Tyto jednoznačné příklady nutnosti jsou však dnes relativně vzácné. Častější jsou jiné, komplikovanější případy. Vůdcové nějakého národa si uvědomí, že jejich hospodářská situace se v budoucnosti zhorší, jestliže se nezmocní země, která má k dispozici potřebné suroviny, nebo jestliže nezvítězí nad jiným národem, který s nimi vede konkurenční boj. Takové případy jsou sice často jen ideologickým zastíráním přání zvýšit vlastní moc nebo ukojit osobní ctižádost vůdců, ale přesto existují války, které lze odvodit od historické nutnosti, alespoň v širším smyslu. Co ale znamená termín „žádoucí"? V užším s m y s l u slova bychom mohli říci: Žádoucí je to, co je potřebné. V tomto případě odpovídá to, co je „žádoucí", objektivní situaci. Častěji však se pokládá za žádoucí to, co si přejeme. Použijeme-li tento termín v uvedeném smyslu, objeví se v problému instrumentální agrese nový aspekt, který je pro motivaci agrese vůbec nejdůležitější. Pravda je totiž taková, že lidé nechtějí mít jen to, co potřebují k přežití, a to, co tvoří materiální základ lidsky důstojného života. Většina lidí našeho kulturního okruhu - a v podobných historických obdobích - chce stále víc: jídla, pití, sexu, majetku, moci a slávy. Jejich chtivost může být zaměřena přednostně na některou z těchto věcí. Všem lidem je společné, že jsou nenasytní, a proto nikdy nejsou spokojeni. Náruživost je jednou z nejsilnějších neinstinktivních lidských vášní. Zároveň je jasným symptomem psychické dysfunkce, vnitřní prázdnoty a chybějícího vnitřního smyslu života osobnosti. Náruživost je patologická manifestace neschopnosti plně se vyvinout a je také jedním ze základních hříchů buddhistické, židovské a křesťanské etiky. Na několika příkladech si ukážeme patologický charakter chtivosti. Je známo, že nutkavé přejídání i nutkavé nakupování, které představují určité formy chtivosti, jsou často způsobeny depresivními stavy a pokusem jim uniknout. Jídlo nebo nakupování jsou symbolickým aktem, sloužícím k vyplnění vnitřní prázdnoty, který nás na okamžik zbaví de-

prese. Chtivost je vášeň, to znamená, že je nabitá energií a nemilosrdně žene člověka k dosažení svých cílů. V naší kultuře je chtivost značně zesílená všemi opatřeními, která slouží k přeměně každého občana ve spotřebitele. Chtivý člověk samozřejmě nemusí být agresivní, pokud má dost peněz, aby si koupil všechno, po čem touží. Ale chtivý člověk, který nemá potřebné prostředky, musí zaútočit, pokud chce uspokojit svá přání. Nejdrastičtějším příkladem toho je narkoman, který je posedlý svou chtivostí po droze (ačkoli v tomto p ř í p a d ě se jeho touha zesiluje i fyziologicky). Mnoho lidí, kteří nemají peníze na drogy, loupí, přepadávají nebo dokonce vraždí, a b y se k nim dostali. Jejich chování je sice destruktivní, ale jejich agrese je instrumentální, není cílem sama o sobě. V historickém měřítku je chtivost jednou z nejčastějších příčin agrese a je patrně p r á v ě tak silným motivem pro instrumentální agresi jako touha po tom, co je objektivně potřebné. Pochopení chtivosti je ztíženo tím, že se zaměňuje s prosazováním vlastních zájmů. To je ale biologicky daný pud, zaměřený na sebezáchovu, který se týká opatřování si toho, co je nutné k zachování života nebo k udržení navyklého, tradičního životního standardu. Jak ukázali Max Weber, Tawney, von Brentano, Sombart a jiní, byli středověcí lidé motivováni přáním udržet s v ů j tradiční životní standard, ať to byli rolníci nebo řemeslníci. Cílem selských bouří v šestnáctém století nebylo dostat to, co měli řemeslníci v městech, a řemeslníci sami zase neusilovali o to, aby se majetkem vyrovnali feudálnímu pánovi nebo bohatému obchodníkovi. Dokonce ještě v osmnáctém století narážíme na zákony, které zakazují kupci přebírat svému konkurentu zákazníky tím, že se bude snažit o přitažlivější vzhled svého krámu, nebo že vychválí své zboží ke škodě druhého obchodníka. Teprve s plným rozvinutím kapitalismu - stejně jako ve starších srovnatelných společenských systémech, například ve starém Římě - se chtivost začala šířit jako hlavní motiv jednání mezi rostoucí počet občanů. Přesto je chtivost - snad vzhledem ke stále ž i v ý m náboženským tradicím - motivem, k němuž se málokdo přizná přímo. Tento rozpor byl odstraněn tím, že se chtivost začala interpretovat jako sledování vlastního zájmu. Logický závěr zní: sledování vlastních zájmů je biologicky podmíněné úsilí, zakotvené v lidské přirozenosti; sledování vlastního zájmu se rovná chtivosti; v důsledku toho je chtivost v lidské povaze zakořeněná - a není podmíněná daným prostředím lidské společnosti. Quod erat demonstrandum.

O příčinách války Nejdůležitějším případem instrumentální agrese je válka. Stalo se módou považovat válku za projev lidského destruktivního pudu. Toto pojetí zastávají instinktivisté a psychoanalytici. 2 " Tak například významný stoupenec psychoanalytické ortodoxie E. Glover o p o n u j e M. Ginsbergovi míněním, že „záhada války... leží hluboce skrytá v nevědomí" a srovnává válku s „bezúčelnou formou adaptace p u d u " . (E. Glover a M. Ginsberg, 1934.)22' Freud sám zastával daleko realističtější názor než jeho následovníci. Ve svém slavném dopise Albertu Einsteinovi Proč válka? (S. Freud, 1933) nezastával názor, že příčinou války je lidská destruktivita, ale viděl její kořeny v konfliktech mezi skupinami lidí, které se odjakživa řešily pomocí násilí, protože neexistovaly žádné mezinárodně z á v a z n é zákony, podle kterých by bylo možné - jako v občanském p r á v u - mírumilovně řešit konflikty. Faktoru lidské destruktivity připisoval jen vedlejší úlohu. Mínil, že spíše připravuje lidi pro boj, když už se vláda rozhodla vést válku. Teze, že příčinou války je vrozená lidská destruktivita, se musí zdát prostě absurdní každému, kdo má sebenepatrnější dějepisné vědomosti. Babyloňané, Řekové 23 ' a všichni státníci až po naše časy plánovali své války z důvodů, které považovali za velmi realistické. Velice pečlivě zvažovali všechna pro i proti, i když se při svých propočtech přirozeně často mýlili. Válka měla mnoho motivů: země, kterou chtěli obdělat, bohatství, otroci, suroviny, trhy, expanze - a obrana. Za určitých okolností se mezi příčinami války objevila touha po pomstě nebo ničivá vášeň některého malého kmene, ale takové případy nejsou typické. Názor, že k válce vede lidská agrese, není jen nerealistický, ale přímo škodlivý. Odvádí pozornost od skutečných příčin a oslabuje odpor proti nim. Teze o vrozeném sklonu vést v á l k y je nejen v rozporu s d ě j i n n ý m i skutečnostmi, ale - což je velmi důležité - také dějinami vedení válek u primitivů. V souvislosti s agresí u primitivních národů jsme již ukázali, že - zvláště lovci a sběrači - jsou nejméně bojovnými kmeny a že jejich boje se vyznačují relativně malou ničivostí a chybí v nich krvežíznivost. Dále jsme viděli, že s růstem civilizace se zvyšovala frekvence a krutost válek. Kdyby byla válka způsobena vrozenými destruktivními podněty, opak by byl pravdou. Humanitní tendence osmnáctého, devatenáctého a dvacátého století ovlivnily snížení destruktivity a krutosti ve válkách, kodifikované mezinárodními smlouvami a také dodržované, a to až do první světové války i v jejím průběhu. Z tohoto po-

hledu se zdálo, že civilizovaný člověk je méně agresivní než primitivové, a skutečnost, že se války stále ještě vyskytovaly, byla vysvětlována tvrdošíjností agresivních instinktů, které se nechtějí podvolit blahodárnému vlivu civilizace. Ve skutečnosti však jsme destruktivitu civilizovaného člověka promítli do lidské přirozenosti, a tím jsme zmátli dějiny a biologii. Překročilo by rámec této knihy, kdybych se chtěl pokusit o podání byť jen krátké analýzy příčin válek; musím se proto omezit na jediný příklad, a to na první světovou válku. 241 Pohnutkami první světové války byly hospodářské zájmy a ctižádost politických, vojenských a průmyslových vůdců na obou stranách, nikoli potřeba zúčastněných národů najít ventil pro nahromaděnou agresivitu. Tyto pohnutky jsou obecně známé a nemusíme je zde podrobně vysvětlovat. Celkem lze říci, že válečné cíle Němců v první světové válce byly také jejich hlavními motivy: hospodářská hegemonie v západní a střední Evropě a připojení oblastí na východě. (To byly v podstatě také Hitlerovy cíle, jehož zahraniční politika byla vlastně pokračováním zahraniční politiky císařství.) Cíle a motivy západních spojenců byly podobné. Francie chtěla Alsasko-Lotrinsko, Rusko Dardanely; Anglie chtěla části německých kolonií a Itálie aspoň malou část kořisti. Bez těchto válečných cílů, z nichž některé byly zpečetěny tajnými smlouvami, by byl mír uzavřen o celá léta dříve a mnoho milionů lidí na obou stranách by zůstalo naživu. Obě strany se musely dovolávat toho, že je nutné se bránit a ochraňovat svobodu. Němci tvrdili, že jsou obklíčeni a ohroženi, a navíc bojují za svobodu, protože jsou proti carovi. Jejich nepřátelé tvrdili, že jsou ohroženi agresivním militarismem německých junkerů a že bojují za svobodu, protože jsou proti císaři. Předpokládat, že k této válce došlo, protože francouzský, německý, britský a ruský lid potřeboval ventil pro svou agresi, je omyl, sloužící jen k odvedení pozornosti od osob a společenských podmínek, které byly zodpovědné za jedno z největších krveprolití světových dějin. Co se týče nadšení pro tuto válku, musíme rozlišovat mezi počátečním nadšením a pohnutkami, které přiměly národy prodlužovat boj. Na německé straně musíme rozlišovat mezi dvěma skupinami obyvatelstva. Malá skupina nacionalistů - jen menšina obyvatelstva - volala již mnoho let před rokem 1914 po dobyvačné válce. Skládala se hlavně z gymnaziálních učitelů, některých universitních profesorů, novinářů a politiků, které podporovali někteří vůdci německého válečného loďstva a některé kruhy těžkého průmyslu. Jejich psychické pohnutky by-

chom mohli popsat jako směs skupinového narcismu, instrumentální agrese a touhy po kariéře a získání moci prostřednictvím nacionálního hnutí. Velká většina obyvatelstva projevovala nadšení pro v á l k u jen krátce před a krátce po vypuknutí války. I zde jsme nalezli v ý z n a m n é rozdíly v reakcích různých sociálních tříd. Například studenti a intelektuálové projevovali větší nadšení než dělníci. (Zajímavá skutečnost, která vrhá určité světlo na tuto otázku, je, že německý říšský kancléř von Bethmann-Hollweg si byl vědom, jak vychází najevo z dokumentů zveřejněných po válce německým ministerstvem zahraničních věcí, že souhlas německé sociálně-demokratické strany, nejsilnější strany v říšském sněmu, může získat jen tehdy, k d y ž napřed vypoví válku Rusku, a tím dá dělníkům pocit boje proti vládě násilí a za svobodu.) Veškeré obyvatelstvo bylo ovlivňováno systematickým, sugestivním působením vlády a tisku, které je v několika málo dnech před vypuknutím války a po jejím začátku usilovně přesvědčovaly, že Německu hrozí pokoření a napadení. Tímto způsobem byla mobilizována obranná agrese. Obyvatelstvo jako celek však nebylo motivováno silnými podněty instrumentální agrese, tj. přáním dobýt cizí území. To bylo možné proto, že vládní propaganda na začátku války dokonce popírala, že má nějaké dobyvačné cíle, a později, když generálové diktovali zahraniční politiku, byly dobyvačné cíle interpretovány jako nutné pro budoucí bezpečnost německé říše. Přesto počáteční nadšení obyvatel po několika měsících vyhaslo a nikdy se už nevrátilo. Velmi pozoruhodné je, že když Hitler napadl Polsko, a tím v y v o l a l druhou světovou válku, nadšení obyvatelstva bylo prakticky rovno nule. Přes dlouholetou intenzivní indoktrinaci válečnými myšlenkami obyvatelstvo dávalo jasně najevo, že se mu nechce do této války jít. (Hitler musel dokonce inscenovat předstíraný útok na slezskou rozhlasovou stanici, který údajně provedli polští vojáci - ve skutečnosti převlečení nacisté. Měl se tím vyvolat pocit, že je nutno bránit se proti napadení.) Ale ačkoli německé obyvatelstvo tuto válku rozhodně nechtělo (váhali i generálové), táhlo do boje bez odporu a statečně bojovalo až do konce. Psychologický problém není v otázce, co bylo příčinou války, ale v jiné otázce: které psychologické faktory umožňují válku, i když ji nezpůsobují? Abychom zodpověděli tuto otázku, je třeba vzít v úvahu celou řadu závažných faktorů. V první světové válce (a s určitými modifikacemi také ve druhé), jakmile už vypukla, bojovali němečtí (nebo francouzští, ruští a britští) vojáci pořád dál, protože měli pocit, že prohrát válku by

pro celý jejich národ mělo katastrofální důsledky. Obyčejní vojáci měli pocit, že bojují o s v ů j život a že buď budou sami zabíjet, nebo budou zabiti. Ale ani tyto pocity by nestačily udržet jejich vůli k dalšímu boji. Věděli také, že prchnou-li, budou zastřeleni, i když ani tyto důvody nezabránily velkým vzpourám ve všech armádách. V letech 1917 a 1918 vedly nakonec v Rusku a v Německu k revoluci. Ve Francii nebyl v roce 1917 téměř jediný armádní sbor, v němž by se vojáci nebouřili, a jen obratnost francouzských generálů zabránila tomu, aby se vojáci určité vojenské jednotky nedozvěděli, co se děje v jiných jednotkách, a tak byly tyto vzpoury nakonec potlačeny hromadnými popravami ve spojení s některými zlepšeními denních životních podmínek vojáků. Jiným důležitým faktorem, který umožňuje vedení války, je hluboce zakořeněný respekt a úcta k autoritě. Vojákovi se tradičně vštěpoval pocit, že poslušnost vůči jeho vůdcům je jeho morální a náboženskou povinností, za jejíž splnění má ochotně položit svůj život. Teprve po třech nebo čtyřech letech hrůzného života v zákopech a vzrůstajícím poznáním toho, jak vůdcové zneužívají vojáky pro válečné cíle, které nemají s obranou nic společného, se tento postoj bezpodmínečné poslušnosti zhroutil alespoň ve značné části armády a domácího obyvatelstva. Existují i jiné, subtilnější emoční motivy války, které nemají s agresí nic společného. Válka je vzrušující, i když přitom člověk riskuje život a podstupuje velké fyzické strádání. Protože život průměrných lidí bývá nudný, naplněný rutinou a bez jakéhokoliv dobrodružství, musíme odhodlání jít do boje chápat jako vyjádření touhy skoncovat s nudnou rutinou denního života a vrhnout se do dobrodružství - do jediného dobrodružství, jaké může průměrný člověk ve svém životě očekávat.25' Ve válce se do jisté míry převracejí všechny hodnoty. Působí, že se projeví hluboce zakořeněné lidské podněty jako altruismus a pocit solidarity - podněty, které jsou v běžném mírovém životě moderního člověka vytlačeny sobectvím a konkurenčním bojem. Třídní a společenské rozdíly mizí buď úplně, nebo aspoň do značné míry. Ve válce je muž znovu mužem a může se vyznamenat bez ohledu na to, z jaké vrstvy společnosti pochází. Důrazněji řečeno: válka je nepřímou vzpourou proti bezpráví, nerovnosti a nudě, které ovládají společenský život v dobách míru, a neměli bychom podceňovat skutečnost, že voják, bojující s nepřítelem o život, nepotřebuje bojovat s příslušníky své vlastní skupiny o potravu, lékařské ošetření, přístřeší a ošacení. To všechno mu zajistí systém, který se začíná chovat pečovatelsky, ačkoli je to absurdní. Je smutnou výpovědí o naší civilizaci, že válka má tyto pozitivní rysy. Kdyby náš občanský život poskytoval lidem dobrodružství, solidaritu,

rovnost a idealismus, jaké nacházíme ve válce, pravděpodobně by se lidé dali jen velmi těžko přimět k tomu, aby šli do války. Vlády, které chtějí vést válku, musí využít tuto nevědomou vzpouru svých občanů k tomu, aby je získaly pro své válečné úmysly; zároveň se však nesmí stát hrozbou pro vládu samu, čehož se dociluje přísnou kázní a duchem poslušnosti vůči vůdcům, kteří se lidem ukazují jako nesobečtí, moudří a stateční mužové, kteří ochrání svůj národ před zničením.2*' Souhrnem lze konstatovat, že velké války naší doby i většina válek starověku nebyly způsobeny nahromaděním agrese, nýbrž instrumentální agresí vojenských a politických elit. To jsme si ukázali na srovnání frekvence válek u primitivních a více vyvinutých kultur. Čím primitivnější je civilizace, tím méně u ní nacházíme válek. (Q. Wright, 1965.)27) O téže tendenci mluví fakt, že s rozvojem technické civilizace se počet a intenzita válek zvětšují; nejvíc válek je u mocných států se silnou vládou, nejméně u primitivních kmenů bez trvalého náčelníka. Následující tabulka ukazuje, že v počtu bitev vedených v novověku nejdůležitějšími evropskými mocnostmi se projevuje stejná tendence. Tabulka udává počet svedených bitev v jednotlivých časových obdobích: (Q. Wright, 1965.) Časové rozmezí 1480-1499 1500-1599 1600-1699 1700-1799 1800-1899 1900-1940

Počet bitev 9 87 239 781 651 892

Autoři, kteří tvrdí, že válku lze odvodit od vrozené agrese člověka, ve skutečnosti vycházejí z postoje, že moderní válčení je normální jev, a proto musí být způsobeno „destruktivní" povahou člověka. Pro potvrzení tohoto předpokladu pátrají v údajích o zvířatech a o našich prehistorických předcích, ale ty musí zkreslovat, aby dospěli k žádoucím výsledkům. Jejich postoj vychází z neotřesitelného přesvědčení o převaze dnešní civilizace nad předtechnickými kulturami. Logika jejich úvah je následující: když je civilizované lidstvo postihováno tolika válkami a takovou destruktivitou, oč horší musel být primitivní člověk, který byl proti dnešnímu „pokročilému" lidstvu tak velice zaostalý! Za destruktivitu rozhodně nemůže naše civilizace, a tak musí být důsledkem našich pudů. Fakta však říkají něco jiného.

Podmínky snižování obranné agrese Protože obranná agrese je fylogenetický programovaná reakce na ohrožení životně důležitých zájmů jedince, není možné měnit její biologický základ, ale m ů ž e m e ji řídit a usměrňovat stejně jako jiné podněty, zakořeněné v našich instinktech. Hlavní podmínkou snižování obranné agrese je však oslabování reálných faktorů, které ji mobilizují. Přirozeně není možné v rámci této knihy navrhnout program sociálních změn, které by bylo třeba zavést, kdybychom toho chtěli docílit.2® Omezím se na tomto místě jen na několik poznámek. Hlavní podmínkou přirozeně je, aby se jednotlivci ani skupiny vzájemně neohrožovali. To v y ž a d u j e dostatečné materiální zdroje, které by zajistily všem lidem důstojný život. V takových podmínkách by vláda jedné skupiny nad druhou byla nemožná a koneckonců i nepřitažlivá. Takového stavu by se dalo v dohledné budoucnosti docílit tím, že nahradíme náš výrobní, vlastnický a spotřební sytém systémem lepším; to ovšem neznamená, že k této změně skutečně dojde nebo že bude snadná. Ve skutečnosti je to úloha tak nesmírně obtížná, že mnoho lidí, kteří mají nejlepší úmysly, již z tohoto d ů v o d u nedělají raději vůbec nic. Doufají, že odvrátí katastrofu obřadným opěvováním pokroku. Zřízení systému, k t e r ý zaručuje všem obyvatelům uspokojení základních potřeb, znamená, že vládnoucí třídy musí zmizet. Člověk už nesmí žít v „podmínkách zoologické zahrady", což znamená, že musí znovu získat plnou svobodu a oprostit se od všech podob vykořisťování. To, že člověk nemůže žít bez vůdců, je mýtus, který vyvracejí všechny společenské systémy, jež dobře fungují bez hierarchie. Taková změna by ovšem znamenala radikální politické a sociální změny, které by zasáhly do všech lidských vztahů včetně rodiny, výchovy, náboženství a vztahů mezi jednotlivci v práci a ve volném čase. Pokud obranná agrese není reakcí na reálná ohrožení, nýbrž na domnělá nebezpečí, která jsou vyvolána hromadnou sugescí a vymýváním mozků, zmíněné základní společenské změny by vzaly vítr z plachet i tomuto typu psychického násilí. Protože ovlivnitelnost jedince je způsobena jeho bezmocí a úctou k vůdcům, vedly by uvedené sociální a politické změny k vymizení těchto jevů a k rozkvětu nezávislého, kritického myšlení. A b y se oslabil s k u p i n o v ý narcismus, bylo by nutno odstranit bídu, jednotvárnost, nudu a bezmoc, které se vyskytují u velké části obyvatelstva. To se však nedá udělat pouhým zlepšením materiálních podmínek. Může se to uskutečnit pouze drastickými změnami v organizaci společ-

nosti, a to posunem od orientace „řízení - vlastnictví - moc" k orientaci „růst - život"; od orientace na „mít, vlastnit a hromadit" k orientaci na „být a sdílet"; takové radikální změny potřebují nejaktivnější účast a odpovědnost každého člověka v úloze dělníka nebo zaměstnance určitého podniku, a také každého dospělého v úloze občana určitého státu. Musíme vyvinout zcela nové podoby decentralizace a úplně nové sociální a politické struktury, které skoncují se společností „anomie", s atomizovanou lidskou masou, kde jednotlivec nemůže mnoho ovlivnit. Žádnou z těchto podmínek nelze oddělit od ostatních. Všechny jsou částmi jednoho systému, a proto může být agresivita redukována na minimum jen tehdy, když celý systém, trvající po posledních šest tisíc let dějin, bude nahrazen systémem od základu jiným. Dojde-li k tomu, zjistíme, že utopické vize Buddhy, proroků, Krista a humanistických utopistů renesance jsou vlastně rozumná, realistická řešení, která slouží základnímu biologickému programu člověka: zachování a růstu jedince i lidského druhu.

POZNÁMKY 1) Tento názor zastávají C. a W. M. S. Russelovi (1968a). 2) L. von Bertalanffy v principu zastává p o d o b n é stanovisko. Píše: „Není pochyb, že v lidské psýché existují agresivní a destruktivní tendence, které mají p o v a h u biologických popudů. A v š a k nejnebezpečnější formy projevu agresivity, které dokážou převážit nad pudem sebezáchovy, jsou založeny na specificky lidském rysu, totiž na lidské schopnosti vytvářet symbolické světy myšlení, jazyka a chování." (L. v o n Bertalanffy, 1956.) 3) Osobní sdělení zesnulého dr. D. T. Suzuki. 4) Srov. F. A. Beach (1945). 5) O těchto údajích se však dá pochybovat, neboť procentuální hodnoty jedinců s chromozomovou konfigurací XYY v celé populaci kolísají mezi 0,5 a 3,5 promile. 6) Srov. M. F. A. Montagu (1968) a J. Nielsen (1968), zvlášť práce, které zde citujeme. 7) Nejnovější v ý z k u m y tohoto problému ukazují, že vztah mezi agresí a konfigurací XYY ještě není prokázán. Autor píše: „Mezi účastníky konference převládal názor, že odchylky chování těchto jedinců neukazují na přímý vztah k c h r o m o z o m o v é konstituci XYY.

Proto nelze zatím tvrdit, že k o n f i g u r a c e XYY jde zcela jistě ruku v ruce s anomáliemi chování... Na rozdíl od široce rozšířeného mínění n e m ů ž e m e tvrdit, že jedinci s chromoz o m o v o u anomálií XYY jsou agresivnější než ostatní narušitelé zákona, kteří mají normální c h r o m o z o m o v o u konstituci. Naopak se zdá, že předčasné a neuvážené spekulace v e d o u k tomu, že o s o b y s konfigurací XYY nesou jakési stigma m i m o ř á d n ě agresivních a násilníckych jedinců." (S. A. Shah, 1970.) 8) Kopulace u zvířat n ě k d y v z b u z u j e dojem, že se samec chová velmi agresivně. Pozorov á n í zkušených o d b o r n í k ů však dokázala, že zdání klame a že přinejmenším u savců samec samici nijak neubližuje. 9) Srov. diskusi o s a d i s m u v jedenácté kapitole. 10) Pro tento jev je charakteristické, že řecké slovo ethos, které znamená tolik co chování, vzalo na sebe v ý z n a m „etický", právě tak jako slovo „norma", které p ů v o d n ě označovalo tesařské nářadí, se začalo p o u ž í v a t ve d v o j í m smyslu, a to „normální" a „normativní". 11) Jsem zavázán dr. Juanu de Dios Hernándezovi za jeho zajímavé neurofyziologické poznámky, o kterých se tu n e m o h u blíže zmiňovat, protože bych je musel složitě vysvětlovat. 12) Revoluce, které se u d á l y v dějinách, by neměly zakrýt skutečnost, že malé i větší děti také dělají revoluce, ale m u s í přitom použít své vlastní metody, které bychom mohli přirovnat ke g u e r i l o v é m u v e d e n í války. Bojují proti potlačování své s v o b o d y rozdílnými i n d i v i d u á l n í m i m e t o d a m i . Některé projevují negativismus, jiné odmítají jíst, chodit na nočník, v noci se p o m o č u j í , a nejdrastičtějšími příklady jsou autistické (stažení se) děti a p s e u d o m e n t á l n í debilita. Dospělí se k dětem zase chovají jako každá elita, jejíž moc je ohrožena. K ochraně s v é n a d v l á d y p o u ž í v a j í f y z i c k o u sílu, často ve spojení s p o k u s y o podplácení. V ý s l e d k e m je, že většina dětí se p o d d á a raději kapituluje, než aby se nechala stále trápit. V této bitvě neexistuje slitování a naše nemocnice jsou plné obětí těchto metod. Přesto platí, že v š e c h n y lidské bytosti - děti m o c n ý c h jako děti b e z m o c n ý c h m a j í společnou zkušenost, že b y l y k d y s i b e z m o c n é a že b o j o v a l y za s v o u s v o b o d u . Je proto třeba předpokládat, že každá lidská bytost - bez o h l e d u na to, jaké má biologické předpoklady - získala ve s v é m dětství revoluční potenciál, který m ů ž e za určitých okolností být opět mobilizován. 13) To neplatí jen pro lidi. Š k o d l i v ý účinek života v ZOO na zvířata jsme již probrali a protichůdné názory dokonce tak v ý z n a m n é autority jako Hediger to n e m o h o u podle m é h o názoru vyvrátit. (H. Hediger, 1942.) 14) Barva kůže má tento účinek, jen k d y ž je kombinovaná s bezmocí. Od začátku tohoto století, k d y se Japonci stali m o c n ý m národem, se pro bělochy stali „osobami". Stejně tak se teprve před několika lety změnil obraz Číňanů. Vysoká úroveň techniky se stala kritériem určujícím, zda je n ě k d o lidskou bytostí nebo ne. 15) Podrobnou diskusi o narcismu n a j d e m e u E. Fromma (1964). 16) V posledních letech m n o h o analytiků zpochybnilo pojem primárního narcismu v časn é m dětství a p ř e d p o k l á d a j í existenci v z t a h u k o b j e k t ů m již v m n o h e m časnější době,

než u d á v a l Freud. Většina psychoanalytiků se také v z d a l a F r e u d o v y p ř e d s t a v y o v ý hradně narcistickém charakteru psychóz. 17) Dále se b u d u zabývat jen narcismem, který se projevuje pocitem vlastní nadřazenosti. Existuje ještě jiná forma narcismu, která - ač se zdá být p r a v ý m opakem - je jen projevem stejného jevu. Mám na mysli negativní narcismus, při němž se člověk neustále obává o své zdraví, tedy hypochondrii. Tato forma narcismu nemá v našem kontextu ž á d n ý význam. Přesto stojí za zmínku, že obě f o r m y jsou často v z á j e m n ě smíšeny. P o m y s l e m e jen na Himmlerovu hypochondrii. 18) Problém narcismu a tvořivosti je velice složitý a v y ž a d o v a l by podrobnější d i s k u s i , než je z d e možné. 19) To neznamená, že jde v ž d y pouze o balamucení. W o o d r o w Wilson, Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill byli například velice narcističtí, ale přesto vykonali d ů l e ž i t é věci. Jejich politické činy však nebyly samy o sobě d ů v o d e m pro to, aby se chovali tak sebejistě a nadřazeně až arogantně. Na druhé straně byl jejich narcismus ještě s k r o m n ý ve srovnání s narcismem takového Hitlera. To vysvětluje, proč Churchilla příliš nezdrtilo, k d y ž v roce 1948 prohrál volby, a předpokládám, že totéž by platilo pro Roosevelta, k d y b y byl utrpěl politickou porážku. N e s m í m e o v š e m z a p o m e n o u t , že takoví politici mají i po s v é porážce m n o h o obdivovatelů. U W o o d r o w a Wilsona to možná b y l o jiné a bylo by potřeba prozkoumat, zda mu porážka nepřinesla vážné psychické p r o b l é m y , které se projevily i v jeho fyzickém stavu. U Hitlera a Stalina se to zdá být jasné. Hitler raději zemřel, než by zažil porážku. U Stalina se projevily v prvních týdnech po německé ofenzivě v r. 1941 z n á m k y psychické krize a v posledních letech svého života zřejmě trpěl paranoidními stavy: vytvořil si tolik nepřátel, že musel mít pocit, že už n e n í milovaným otcem svých poddaných. 20) Někdy stačí k vytvoření představy reality souhlas malé skupiny - v krajním p ř í p a d ě i d v o u lidí (folie a deux). 21) Srov. A. Strachey (1957); srov. také E. F. M. Durbin a J. B o w l b y (1939), kteří n a o p a k argumentují v e l m i d o v e d n ě pro to, že mírumilovná spolupráce je právě tak přirozenou a základní tendencí v lidských vztazích jako boj, a kteří ve válce v i d í v podstatě psychologický problém. 22) Když jsem přepracovával tuto část svého rukopisu, dostal jsem z p r á v y z dvacátého sedmého kongresu Mezinárodní psychoanalytické společnosti 1971 ve Vídni, které projevují z m ě n ě n ý postoj k válce. Dr. A. Mitscherlich řekl, že historie „smete v š e c h n y naše teorie", nebude-li psychoanalýza použita na sociální problémy, a dále řekl: „Obávám se, že nás n i k d o n e b u d e brát o p r a v d u vážně, budeme-li i nadále tvrdit, že k válce d o c h á z í proto, že otcové nenávidí své syny a chtějí je zabít. Místo toho se m u s í m e snažit vytvořit teorii, která vysvětluje skupinové chování a o d v o z u j e je od společenských konfliktů, které aktivují individuální pudy." Ve skutečnosti k takovým p o k u s ů m docházelo už od počátku třicátých let. Vedly však k vyloučení jejich autorů z Mezinárodní psychoanalytické společnosti, a to p o d r ů z n ý m i záminkami. Na konci kongresu dala A n n a Freudová oficiální p o v o l e n í pro toto n o v é „úsilí", k d y ž opatrně dodala: „Měli b y c h o m s f o r m u l a c í nové teorie agresivity počkat, d o k u d nezjistíme z našich klinických v ý z k u m ů m n o h e m

víc o tom, v čem skutečně tkví agresivita." (Oba citáty pocházejí z pařížského v y d á n í Herald Tribune z 29. a 31. července 1971). 23) Velmi p o u č n ý m příkladem toho je T h u k y d i d ů v popis peloponéské války. 24) Literatura o vojenských a ekonomických aspektech války z let 1914-1918 je tak obsáhlá, že i zkrácená bibliografie by vyplnila m n o h o stránek. Podle mého názoru jsou nejdůkladnějšími a nejpoučnějšími díly o příčinách p r v n í světové války práce d v o u význačných historiků: G. W. F. Hallgartena (1963) a F. Fischera (1967). 25) Neměli b y c h o m v š a k tento faktor přeceňovat. Příklad z e m í jako Švýcarska, skandinávských zemí, Belgie a Holandska ukazuje, že touha po dobrodružství nemůže pohnout národ k válce, k d y ž není daná z e m ě napadena a k d y ž vláda n e v i d í k válce d ů v o d . 26) Pro tento rozpor je příznačné, že při mezinárodních jednáních o zacházení s válečnými zajatci v š e c h n y z e m ě souhlasí s klauzulí, která z a k a z u j e v l á d á m o v l i v ň o v a t propag a n d o u „jejich" válečné zajatce proti jejich vlastním vládám. Zkrátka bylo dohodnuto, že každá vláda má sice p r á v o zabíjet vojáky nepřítele, že je však nesmí obracet proti jejich vlastní vládě. 27) Srov. o primitivním v e d e n í v á l k y v kapitole osmé. 28) Některé z těchto p r o b l é m ů jsem prodiskutoval ve své k n i z e Z dravá společnost (The Sane Society, 1955) a v Revoluce naděje (Revolution of Hope, 1968).

10. MALIGNÍ AGRESE: PREMISY

Předběžné p o z n á m k y Biologicky adaptivní agrese slouží životu. V principu to přijímáme, jak z hlediska biologického tak z neurofyziologického, třebaže ještě potřebujeme o tomto tématu získat mnohem víc informací. Tento instinkt má člověk společný se všemi ostatními živočichy. Samozřejmě jsou mezi nimi určité rozdíly, o kterých jsme se již zmínili. Jedinečné u člověka je to, že může mít sklony k vraždění a týrání pro radost. Člověk je jediný živočich, který může zabíjet a poškozovat jedince vlastního druhu, aniž by z toho měl nějaký biologický nebo ekonomický užitek. V dalším textu chceme zkoumat tuto biologicky neadaptivní, maligní destruktivitu. Přitom budeme stále pamatovat, že maligní agrese je specificky lidská a že nevznikla z žádného živočišného instinktu. Neslouží fyziologickému přežití člověka, ale přesto je důležitou součástí jeho d u š e v ních funkcí. Je jednou z vášní, které jsou u určitých jedinců a k u l t u r dominantní a mocné, zatímco u jiných se nevyskytují. Pokusím se ukázat, že destruktivita je jednou z možných reakcí na psychické potřeby, které jsou zakořeněny v lidské existenci, a že - jak jsme se už zmínili je výsledkem interakce daných sociálních podmínek s existenciálními potřebami člověka. Tato hypotéza vyžaduje vytvoření teoretického základu, z kterého se pak budeme snažit zkoumat následující otázky: Které jsou specifické podmínky lidské existence? V čem tkví povaha nebo základní podstata člověka? I když dnešní myšlení, především psychologické, není příliš nakloněno těmto otázkám, jež se většinou pokládají za filosofické a čistě „subjektivně spekulativní", přesto doufám, že b u d u moci v následující diskusi ukázat, že v této oblasti existují možnosti pro empirický výzkum.

Přirozenost člověka Od dob řeckých filosofů považovala většina myslitelů za samozřejmé, že existuje něco jako lidská přirozenost, něco, v čem tkví podstata a jedinečnost člověka. Na to, co tuto jedinečnost vytváří, existovaly různé názory, ale myslitelé byli zajedno v tom, že existuje něco, co činí člověka člověkem. Člověk byl definován jako bytost obdařená rozumem, jako sociální živočich, jako živočich schopný vyrábět nástroje (Homo faber), nebo také jako bytost tvořící symboly. V novější době bylo toto tradiční pojetí zpochybněno. Jedním z dův o d ů této změny nazírání byl stále větší důraz, kladený na přístup k člověku z hlediska jeho historie. Výzkum dějin lidstva naznačil, že se člověk naší d o b y tak velice liší od člověka dřívějších epoch, že domněnka, že by lidé všech dob měli něco společného, co bychom mohli označit jako „lidskou přirozenost", se zdá nereálná. Tento historický přístup byl posílen hlavně ve Spojených státech v ý z k u m y na poli kulturní antropologie. Výzkum primitivních národů odhalil tak rozdílné zvyky, hodnoty, pocity a představy, že mnoho antropologů dospělo k představě, že člověk se rodí jako nepopsaný list, na nějž kultura píše s v ů j text. Pojetí neměnné lidské přirozenosti bylo odmítáno také z toho důvodu, že v jeho jméně se často páchaly naprosto nelidské činy. Aristoteles a většina myslitelů až do osmnáctého století například hájili otroctví." Nebo se někteří vědci snažili označit ziskuchtivost, konkurenční závist a sobectví za vrozené lidské p o v a h o v é rysy, aby tak dokazovali rozumnost a nutnost kapitalistického společenského řádu. Běžně se cynicky odvoláváme na „lidskou přirozenost", když přijímáme jako nevyhnutelné tak nežádoucí z p ů s o b y chování jako chtivost, vraždu, podvod a lež. Dalším důvodem skepse, kterou pociťujeme k pojmu lidské přirozenosti, je pravděpodobně vliv učení o evoluci. Jakmile se dospělo k názoru, že se člověk v y v i n u l v průběhu evolučního procesu, zdálo se neudržitelné tvrdit, že má nějakou zvláštní, jedinečnou podstatu. Podle mého názoru však můžeme právě z evolučního hlediska očekávat lepší pochopení problému lidské přirozenosti. Novější příspěvky v tomto směru pocházejí od autorů K. Marxe, R. M. Buckeho 21 , Teilharda de Chardina a T. Dobzhanského, podobný přístup zde předkládáme i my. Hlavním argumentem pro přijetí představy o specifické lidské přirozenosti je ten, že můžeme druh Homo sapiens definovat morfologicky, anatomicky, fyziologicky a neurologicky. Jsme schopni dát exaktní, obecně uznávanou definici druhu člověk, kterou můžeme doložit údaji

o jeho držení těla, utváření mozku, zubech, v ý ž i v ě a o mnoha jiných faktorech, kterými se zřetelně liší i od nejvyvinutějších ostatních primátů. Pokud nebudeme zastávat názor, že tělo a d u š e jsou naprosto oddělené věci, pak musíme přijmout, že druh člověk můžeme definovat jak podle fyzických, tak i podle psychických znaků. Darwin sám si byl zcela vědom skutečnosti, že člověka jako takového neurčují jen specifické tělesné vlastnosti, ale také specifické vlastnosti duševní. O nejdůležitějších z nich se zmiňuje ve své knize Původ člověka a pohlavní výběr (The Descent of Man and Selection in Relation to Sex, 1871.) C h o v á n í člověka je v souhlase s jeho v y š š í inteligencí p r u ž n ě j š í , m é n ě r e f l e x i v n í a instinktivní. Č l o v ě k sdílí s jinými, relativně v y s o c e v y v i n u t ý m i ž i v o č i c h y tak k o m p l i k o v a n é reakce jako zvědavost, n a p o d o b o v á n í , pozornost, paměť, fantazii, je jimi v š a k obdařen ve větší míře a p o u ž í v á je složitějším z p ů s o b e m . Č l o v ě k d o k á ž e - p ř i n e j m e n š í m v í c e n e ž jiní ž i v o č i c h o v é - r o z u m n ě u s u z o v a t a p o m o c í logického m y š l e n í d o k á ž e l é p e p ř i z p ů s o b i t s v é chování panujícím poměrům. Č l o v ě k p o u ž í v á a v y r á b í v e l m i r ů z n o r o d é nástroje. Č l o v ě k si u v ě d o m u j e sám sebe: u v a ž u j e o s v é m i n u l o s t i a b u d o u c n o s ti, o s v é m životě, smrti a p o d . Č l o v ě k u v a ž u j e abstraktně a v y v í j í o d p o v í d a j í c í s y m b o l y , n e j d ů l e ž i tější a n e j k o m p l e x n ě j š í v ý s l e d e k této schopnosti je řeč. M n o z í l i d é m a j í s m y s l pro krásno. Většina lidí má cit pro náboženství. Tento p o j e m z a h r n u j e také p o s v á t n o u úctu, p o v ě r y , animistické p ř e d s t a v y a v í r u v n a d p ř i r o z e n é n e b o d u c h o v n í síly. Normální člověk má morální vnímání, moderněji vyjádřeno: naslouchá s v é m u s v ě d o m í . Č l o v ě k je k u l t u r n í a sociální živočich a v y v i n u l k u l t u r y a s p o l e č e n s k é s y s t é m y , které j s o u j e d i n e č n é a m n o h o t v á r n é . (Interpretace G. G. Simpsona, 1949.)

Když přezkoumáme Darwinův seznam základních psychických rysů člověka, padnou nám do očí zvlášť některé z nich. Zmiňuje se o řadě jednotlivých základních rysů, z nichž některé jsou specificky lidské, jako například uvědomování si vlastní existence, vynalézání symbolů, vytváření kultur, nebo smysl pro krásu, morálku a náboženství. Tento seznam specificky lidských rysů trpí tím, že je čistě popisný, nesystematický a nejeví snahu analyzovat společné podmínky vzniku těchto znaků.

Darwin se ve s v é m seznamu nezmiňuje o specificky lidských vášních a citech, jako je něžnost, láska, nenávist, krutost, narcismus, sadismus, masochismus a podobně. Jiné z nich považuje za instinkty. Domnívá se, že všichni lidé i zvířata z e j m é n a primáti, m a j í n ě k o l i k s p o l e č n ý c h instinktů. V š e m jsou vlastní stejné s m y s l y , intuice, pocity a p o d o b n é vášně, s k l o n y a h n u t í mysli, dokonce se v š u d e s e t k á v á m e s k o m p l i k o v a n ě j š í m i j e v y jako je závist, nedůvěra, ctižádost, v d ě č n o s t , v e l k o m y s l n o s t ; p o k o u š e j í se klamat a znají pomstu; n ě k d y v n í m a j í v ý s m ě c h a d o k o n c e m a j í s m y s l pro h u m o r . Cítí ú d i v a z v ě d a v o s t , j s o u s c h o p n i imitace, řetězení představ, a p r o j e v u j í i rozum o v é schopnosti, i k d y ž ve velice r o z d í l n ý c h stupních. (Ch. Darwin, 1946.)

Je jasné, že náš pokus chápat nejsilnější lidské vášně jako specificky lidské a nikoliv jako zděděné od zvířecích předků nenachází u Darwina podporu. Pokroky v myšlení evolučních badatelů od Darwinových dob si můžeme ukázat na příkladu jednoho z nejvýznamnějších soudobých badatelů v této oblasti, G. G. Simpsona. Ten zdůrazňuje, že člověk má některé základní vlastnosti, které ho odlišují od jiných živočichů. Píše: „Je důležité si uvědomit, že člověk je živočich, ale ještě důležitější je ujasnit si, že jeho jedinečnost tkví právě v těch znacích, kterými se odlišuje od zvířat. Jeho místo v přírodě a jeho zvláštní význam nejsou definovány tím, co má společného se zvířaty, nýbrž jeho lidskostí." (G. G. Simpson, 1949.) Jako základní z n a k y pro odlišení Homo sapiens Simpson navrhuje vzájemně související faktory: inteligenci, přizpůsobivost, schopnost být jedinečnou osobností a socializaci. Přestože jeho definice není úplně uspokojivá, představuje jeho pokus chápat podstatné znaky člověka jako v z á j e m n ě související a zakořeněné v jediném základním faktoru, a označení tohoto faktoru jako přeměnu kvantity v kvalitu, což je proti Darwinovi významný krok vpřed. (G. G. Simpson, 1944; 1953.) V oblasti psychologie učinil jeden z nejznámějších pokusů popsat specifické potřeby člověka A b r a h a m Maslow, když sestavil seznam „základních lidských potřeb" - fyziologických, estetických, potřeby jistoty, sounáležitosti, lásky, vážnosti, seberealizace, vědění a chápání. (A. Maslow, 1954.) Tento seznam je poněkud nesystematický a Maslow se bohužel nepokusil analyzovat společný p ů v o d těchto potřeb, tkvící v samotné podstatě člověka. Chceme-li se pokusit definovat podstatu člověka podle specifických biologických a duchovních kritérií, musíme se nejprve zabývat jeho zrodem.

Zjistit, k d y začíná lidský život, se nám může zdát jednoduché. Ve skutečnosti je to mnohem složitější. O d p o v ě d i by mohly znít: v okamžiku početí, v okamžiku, kdy na sebe plod bere lidskou podobu, při porodu nebo po odstavení, anebo bychom dokonce mohli tvrdit, že většina lidí se zcela a úplně nezrodila až do okamžiku své smrti. Nejlepší je vůbec nestanovovat určitý okamžik „zrození" člověka a raději hovořit o procesu, v jehož průběhu vzniká lidská osobnost. Ptáme-li se, kdy se člověk narodil jako druh, je odpověď ještě těžší. O evolučním procesu víme ještě mnohem méně. Zabýváme se v ý z k u mem procesů trvajících miliony let a naše znalosti jsou založeny jen na náhodných nálezech koster a nářadí, jejichž význam je nejasný. Navzdory nedostatkům v našich znalostech máme k dispozici určité údaje, které by sice potřebovaly upřesnit, ale dávají nám obecnou představu o procesu, který můžeme označit jako zrození člověka. Za dobu „početí" člověka bychom mohli pokládat období, kdy vznikl jednobuněčný život, asi před jednou a půl miliardou let. Mohli bychom tvrdit, že lidský v ý v o j začíná s objevením hominidních předků člověka asi před čtrnácti miliony let, možná už dříve. Za okamžik jeho „zrození" bychom mohli pokládat vynoření prvního člověka, Homo erectus, jehož různé exempláře nalezené v Asii pocházejí z doby před pěti sty tisíci lety až milionem let (Pekingský člověk); nebo bychom mohli jeho zrod datovat do doby asi před 40 000 lety, k d y se vynořil moderní člověk (Homo sapiens), který byl ve všech podstatných biologických r y s e c h identický s dnešním člověkem. 3 ' Podíváme-li se na v ý v o j člověka v historickém měřítku, mohli bychom říci, že se člověk narodil teprve p ř e d několika minutami. Mohli bychom také tvrdit, že proces jeho zrodu ještě není ukončen, že pupeční šňůra ještě není přerušena a že n a s t a l y komplikace, které vzbuzují pochybnost, zda se člověk vůbec někdy narodí, nebo zda nejde o mrtvý plod. Většina badatelů, kteří se zabývají evolucí člověka, spojuje jeho zrod s určitou událostí: s výrobou nástrojů, jak to definoval Benjamin Franklin, který označil člověka jako Homo faber. Marx tuto definici ostře kritizoval; považoval ji za „charakteristickou pro yankeeovství". 4 ' Mezi moderními autory kritizoval tuto orientaci založenou na v ý r o b ě nástrojů nejpřesvědčivěji Mumford. (L. Mumford, 1967.) Koncepci toho, co tvoří podstatu člověka, je třeba hledat v procesu lidské evoluce a ne v izolovaných aspektech jako je výroba nástrojů, což je zjevný projev dnešní posedlosti výrobou. Musíme dospět k pochopení lidské přirozenosti na základě splývání dvou základních biologických podmínek, které jsou příznačné pro vznik člověka. První z nich je trvale ubij-

vajícívliv instinktů na lidské chování? Přestože existuje tolik protikladných názorů o p o v a z e instinktů, jsme dnes obecně jednotní v tom, že čím výše se určitý živočich vyvinul na evoluční stupnici, tím je význam stereotypních modelů chování, které jsou v mozku přísně determinovány a fylogenetický programovány, menší. Tento proces ubývající determinace instinktivního chování si lze představit jako plynulý děj, na jehož počátku najdeme nejnižší vývojové formy živočichů s nejvyšší instinktivní determinací, která v průběhu dalšího vývoje stále u b ý v á až k úrovni savců; v průběhu vývoje vedoucího vzhůru k primátům ustupuje dále, a i zde nacházíme značnou propast mezi menšími dlouhoocasými opicemi a lidoopy, jak dokázali ve svém klasickém v ý z k u m u Yerkesovi. (R. M. a. A. V. Yerkes, 1929.) U Homo sapiens dosáhla instinktivní determinace svého nejnižšího stupně. Druhá tendence, kterou lze pozorovat v evoluci živočichů, je růst mozku a zvláště mozkové kůry. Také zde si můžeme evoluci představit jako plynulý děj, na jehož jednom konci stojí nejnižší zvířata s nejprimitivnější strukturou nervové soustavy a relativně malým počtem neuronů, zatímco na druhém konci stojí člověk se s v ý m v e l k ý m a vysoce rozvinutým mozkem, jehož šedá kůra je třikrát větší než šedá kůra mozku jeho hominidních předků a v němž existuje neuvěřitelný počet nervových spojení.*' Vycházíme-li z těchto údajů, můžeme definovat člověka jako primáta, který se objevil v tom stadiu evoluce, v němž instinktivní determinace dosáhla minima a vývoj mozku maxima. Tato kombinace minimální instinktivní determinace a maximálního v ý v o j e mozku se nikdy předtím v průběhu evoluce nevyskytla a p ř e d s t a v u j e z biologického hlediska úplně nový fenomén. Když se člověk objevil, bylo jeho chování řízeno instinkty jen málo. Kromě některých základních reakcí, jako například na nebezpečí nebo sexuální dráždění, není v y b a v e n žádným vrozeným programem, který by mu řekl, jak se má chovat ve většině případů, ve kterých jeho život závisí na s p r á v n é m rozhodnutí. Člověk se tedy může z biologického hlediska zdát jako ten nejbezmocnější a nejslabší ze všech živočichů. Odškodňuje ho mimořádný vývoj jeho mozku za nedostatek instinktů? Do jisté míry ano. Člověk je veden svým intelektem, aby se správně rozhodoval. Víme však také, jak je tento nástroj slabý a nespolehlivý. Je snadno ovlivnitelný přáními a vášněmi jedince a kapituluje před jejich vlivem. Lidský mozek je jen nedostatečnou náhradou oslabených instinktů, a navíc nám mimořádně komplikuje život. Tím ovšem nemyslím instrumentální inteligenci, to jest používání myšlení jako nástroje pro

manipulaci s předměty, s cílem uspokojení lidských potřeb; tento typ inteligence mají koneckonců i zvířata, zvlášť primáti. Mám teď na mysli ten aspekt myšlení, ve kterém člověk získal úplně novou vlastnost, a to sebeuvědomění. Člověk je jediný živočich, který má nejen instrumentální inteligenci, nýbrž i rozum, schopnost používat své myšlení k objektivnímu poznávání- to jest k pochopení podstaty věcí o sobě, ne pouze jako prostředků k uspokojování svých potřeb. Díky své schopnosti sebeuvědomění a rozumu si člověk uvědomuje svou odlišnost od přírody a od jiných lidí; je si vědom své bezmoci i nevědomosti, je si vědom svého konce: smrti. Sebeuvědomění, rozum a představivost porušily „harmonii", kterou se vyznačuje existence zvířat. S objevením těchto vlastností se člověk stal anomálií, zvláštností vesmíru. Je částí přírody, je podřízený jejím fyzikálním zákonům, neschopný je měnit, a přece přírodu přesahuje. Je od ní oddělen, a přece je její součástí. Je bez vlasti, a přece je připoután k domovu, který sdílí se všemi tvory. Je vržen do tohoto světa v náhodném místě a náhodném okamžiku, a když tomu chce náhoda, je ho zase nucen proti své vůli opustit. Protože si uvědomuje sám sebe, zná také svou bezmoc a omezenost své existence. Nikdy se neosvobodí od dichotomie svého bytí. Nemůže se osvobodit od s v é schopnosti myslet, i kdyby si to přál. Dokud žije, nemůže se zbavit svého těla - a tělo působí, že se mu žít chce. Člověk nemůže žít s v ů j život tak, že by pouze opakoval schémata daná svému druhu. Musí žít sám za sebe. Člověk je jediný živočich, který se v přírodě necítí doma, který může mít pocit, že byl v y h n á n z ráje, jediný živočich, pro něhož je vlastní existence problémem, který musí řešit a kterému nemůže uniknout. Nemůže se vrátit k předlidskému stavu harmonie s přírodou a neví, kam dospěje, půjde-li dopředu. Existenciální rozpor v člověku vede k trvalé poruše jeho vnitřní rovnováhy. Tato nerovnováha ho odlišuje od zvířete, které žije v harmonii s přírodou. To samozřejmě neznamená, že zvířata žijí mírumilovným a šťastným životem, ale znamená to, že mají svoji ekologickou niku, které se v průběhu evoluce přizpůsobily jeho fyzické a psychické vlastnosti. Porušená rovnováha lidského bytí může být relativně stabilní, když člověk s pomocí své kultury nalezne způsob, jak se vyrovnat s existenciálními problémy. Tato relativní stabilita však neznamená, že původní dichotomie zmizela. Pouze dříme a projeví se, jakmile se změní podmínky, v nichž člověk žije. V procesu lidského sebevytváření je tato stabilita stále znovu a znovu porušována. Člověk v průběhu svých dějin mění své prostředí a při-

tom se mění sám. Přibývá jeho znalostí, ale zároveň i vědomí vlastní nevědomosti. Prožívá sám sebe jako jedince a ne pouze jako člena kmene, a tím se z v ě t š u j e jeho pocit izolovanosti. Vytváří stále větší a výkonnější sociální celky, řízené mocnými vůdci. Jedinec se v těchto společnostech stává bojácným a poddajným. Dosáhne určité míry svobody - a dostane z této svobody strach. Roste jeho schopnost materiální výroby, ale přitom je stále chtivější a sobečtější, je z něj otrok věcí, které sám vytvořil. Pokaždé, k d y ž je jeho vnitřní rovnováha opět narušena, nutí to člověka hledat novou rovnováhu. To, co se často považovalo za vrozený p u d člověka k pokroku, je ve skutečnosti snaha o nalezení nové a pok u d možno lepší rovnováhy. Tyto nové formy rovnováhy rozhodně nepředstavují přímočarý výv o j k lepšímu. V dějinách lidstva často vedly nové výdobytky k návratu v ý v o j e zpět. Mnohdy člověka žene nutnost hledat nové řešení do slepé uličky, z níž musí z n o v u hledat východisko, a je až ku podivu, že zatím vždycky nějaké řešení nalezl. Tyto úvahy nás vedou k hypotéze, jak bychom mohli definovat podstatu nebo přirozenost člověka. Nevěřím, že bychom mohli definovat lidskou p o v a h u pomocí jediné vlastnosti, například lásky, nenávisti, rozumu, dobra či zla. Můžeme to udělat jedině pomocí základních protikladů, které charakterizují lidskou existenci a pramení z biologické dichotomie mezi chybějícími instinkty a sebeuvědoměním. Lidský existenciální konflikt v y t v á ř í určité psychické potřeby, které jsou všem lidem společné. Člověk je nucen překonávat hrůzu ze své izolovanosti, bezmoci a osamělosti a nacházet nové způsoby, jak vytvářet svůj vztah ke světu, tak, aby se v něm mohl cítit opět doma. Tyto psychické potřeby jsem pojmenoval jako „existenciální potřeby", protože pramení ze základních podmínek lidské existence. Jsou všem lidem společné a jejich uspokojení je pro zachování duševního zdraví právě tak nutné, jako je potřebné uspokojení materiálních potřeb pro zachování života. Každá z těchto existenciálních potřeb však vyžaduje jiný typ uspokojení, v závislosti na společenské situaci člověka. Tyto různé typy uspokojování existenciálních potřeb se projevují prostřednictvím vášní jako je láska, něžnost, touha po spravedlnosti, nezávislost, potřeba pravdy, ale také nenávist, sadismus, masochismus, destruktivita a narcismus. Označuji je jako vášně zakořeněné v charakteru, nebo prostě jako lidské vášně, protože jsou součástí charakteru člověka. Protože se budeme později zabývat pojmem charakteru podrobněji, zatím si jen řekněme, že charakter je relativně stálý systém všech neinstink-

tivních pohnutek, kterými se člověk vztahuje k lidskému i přírodnímu světu. Charakter můžeme chápat jako lidskou náhradu za chybějící zvířecí instinkt, je druhou přirozeností člověka. Všem lidem jsou společné instinkty, tj. jejich p u d y (i když se uzpůsobují zkušenostem jedince), a existenciální potřeby. Lidem naopak nejsou společné různé vášně, které dominují v jejich osobním charakteru - to znamená v charakteru zakořeněné vášně. Charakterové rozdíly závisí nejvíc na rozdílech sociálních podmínek (i k d y ž geneticky dané dispozice také o v l i v ň u j í vytváření charakteru). Z toho důvodu můžeme označit v charakteru zakořeněné vášně jako historickou kategorii a instinkty jako přirozenou kategorii. Vášně ovšem také nejsou čistě historickou kategorií, protože společenský vliv může působit jedině prostřednictvím biologicky daných podmínek lidské existence.71 Nyní můžeme přistoupit k probírání lidských existenciálních potřeb a různých vášní zakořeněných v charakteru, které představují r ů z n é reakce na existenciální potřeby. Než o tom začneme diskutovat, podívejme se ještě na problém metody. Navrhl jsem „rekonstrukci" duševní struktury, jakou mohl člověk mít na začátku své prehistorie. Zřejmá námitka proti této metodě zní, že jde o teoretickou rekonstrukci, pro kterou nemáme žádné důkazy - nebo se to alespoň tak zdá. Přesto nám však nechybí určité empirické podklady pro formulaci hypotéz, které mohou být budoucími nálezy potvrzeny nebo vyvráceny. Faktický materiál spočívá hlavně v důkazech toho, že člověk pravděpodobně měl již před půl milionem let (Pekingský člověk) kulty a obřady, což znamená, že se jeho zájem neomezoval na uspokojení materiálních potřeb. Dějiny prehistorického náboženství a umění (tehdy ještě neoddělitelných) jsou naším hlavním zdrojem pro v ý z k u m duševní struktury primitivního člověka. Přirozeně se nemohu pouštět v kontextu této studie do probírání celé této široké a ještě velmi sporné oblasti. Chtěl bych však zdůraznit, že údaje, které máme v této oblasti dnes k dispozici, ani ty, které získáme v budoucnu, neodhalí podstatu duševního stavu prehistorického člověka, pokud nebudeme mít k dispozici klíč, pomocí kterého bychom je mohli rozluštit. Věřím, že tento klíč leží v naší vlastní mysli. Nejde o naše v ě d o m é myšlení, ale o ty myšlenky a pocity, které leží skryté hluboko v našem nevědomí, ale přesto tvoří jádro zkušeností a prožitků, které je společné lidem všech kultur; zkrátka jde o to, co bych rád označil jako „primární lidský prožitek". Tento primární lidský prožitek je zakořeněn přímo v existenciální situaci člověka. Z toho důvodu je společný všem lidem a nepotřebuje být vysvětlován, protože je vrozený.

Nejdůležitější otázkou samozřejmě je, zda je možné najít takový klíč, zda můžeme překročit své normální myšlení a vnímání a přenést se zpět do duše „pračlověka". Tento krok udělaly drama, básnictví, výtvarné umění i mýty, ale psychologie ne, s výjimkou psychoanalýzy. Různé psychoanalytické školy to zkoušely různým způsobem. Freudův „pračlověk" byl historickou konstrukcí člověka, který patřil k patriarchálně organizované tlupě mužů, ovládané a vykořisťované otcem-tyranem; synové se proti němu bouřili a internalizace této představy se stala základem vzniku Nadjá a nové organizace společnosti. Freudovým cílem bylo pomoci pacientovi z moderní doby v odhalování vlastního podvědomí prostřednictvím prožitků, které Freud považoval za zážitky našich dávných předků. Tento model pravěkého člověka byl fiktivní a stál na „oidipském komplexu", který nepředstavuje nejhlubší vrstvu lidského prožitku. Přesto Freudova hypotéza otevřela úplně novou možnost: že všichni lidé každé epochy a kultury sdílejí základní prožitky svých společných předků. Tak Freud přidal nový historický argument k humanistickému názoru, že všem lidem je společné jádro jejich lidství. C. G. Jung podnikl stejný pokus, ale složitějším a důvtipnějším způsobem než Freud. Zajímal se zvláště o různé mýty, rituály a náboženství. Použil geniálním způsobem mýtů jako klíče k pochopení podvědomí a v y b u d o v a l tak most mezi mytologií a psychologií daleko systematičtěji a dokonaleji než všichni jeho předchůdci. Můj návrh spočívá v tom, abychom využili tento proces oboustranně - abychom nepoužívali pouze minulost jako klíče k pochopení přítomnosti a podvědomí, ale abychom také použili své podvědomí jako klíč k pochopení prehistorie. To vyžaduje sebepoznání ve smyslu psychoanalýzy: odstranění velké části našeho odporu proti vynesení nevědomí na povrch, protože tím zmenšíme potíže, které máme při pronikání z roviny vědomí do hlubin vlastní psychiky. Za předpokladu, že to dokážeme, můžeme pochopit své bližní, kteří žijí ve stejné kultuře jako my, i lidi z úplně jiných kultur, ba dokonce šílence. Můžeme také vycítit, jaké prožitky musel mít pračlověk, které existenciální potřeby měl a jakým způsobem lidé (včetně nás samých) na tyto potřeby reagují. Když se díváme na umělecká díla primitivů, včetně jeskynních maleb starých třicet tisíc let, nebo na umění zcela odlišných kultur, například africké, řecké nebo středověké, považujeme za samozřejmé, že jim rozumíme, ačkoliv se tyto kultury od naší radikálně liší. Sníme o symbolech a mýtech podobných těm, které jejich tvůrci vymysleli

před tisíci lety. Nejde tu o společnou řeč veškerého lidstva, která dokáže překlenout ohromné rozdíly ve vědomém vnímání? (E. Fromm, 1951.) Vzhledem k tomu, že současné zkoumání lidské evoluce je tak jednostranně orientováno na tělesný vývoj člověka a jeho materiální kulturu, jejichž hlavními svědectvími jsou kostry a nástroje, člověka ani neudivuje, že o mysl dřívějších lidí se zajímá jen málo badatelů. Přesto s pojetím, které zde předkládám, souhlasí celá řada vynikajících badatelů, jejichž celkové filosofické pojetí se od většiny výzkumníků liší. Mám na mysli zvláště pojetí paleontologa F. M. Bergouniouxe a zoologa a genetika T. Dobzhanskyho, která jsou mým vlastním názorům zvlášť blízká. Bergounioux píše: Ačkoli člověka m ů ž e m e p r á v e m p o v a ž o v a t za primáta, majícího v š e c h n y a n a t o m i c k é a f y z i o l o g i c k é z n a k y této s k u p i n y , tvoří č l o v ě k přece jen s a m o s t a t n o u b i o l o g i c k o u s k u p i n u , o jejíž p ů v o d n o s t i by se n i k d o nepřel... Č l o v ě k s e cítil b r u t á l n ě v y r v á n z e s v é h o p r o s t ř e d í a i z o l o v á n u p r o s t ř e d světa, j e h o ž r o z s a h a z á k o n i t o s t i n e z n a l ; m u s e l se p r o t o namáhavě, na základě poučení z vlastních chyb, učit všechno p o t ř e b n é k přežití. Zvířata v jeho o k o l í n e ú n a v n ě o p a k o v a l a stejné činnosti: l o v , h l e d á n í p o t r a v y , p á t r á n í p o v o d ě , ú t ě k p ř e d n e p ř í t e l e m . Žila v r y t m u střídajícího se k l i d u a aktivity, p ř i j í m á n í p o t r a v y , s p á n k u , r o z m n o ž o v á ní n e b o o b r a n y . Č l o v ě k se o d p o u t á v á od s v é h o prostředí; cítí se o s a m ě lý, o p u š t ě n ý , u v ě d o m u j e si, že jediné, co ví, je, že n e v í nic... Jeho p r v n í m p o c i t e m b y l a p r o t o existenciální ú z k o s t , která h o m o h l a d o h á n ě t a ž n a hranici z o u f a l s t v í . (F. M. Bergounioux, 1964.)

Velmi podobný názor vyjadřuje Dobzhansky: S e b e u v ě d o m ě n í a p ř e d v í d á n í přinášely č l o v ě k u d a r y s v o b o d y a z o d p o v ě d n o s t i , které m u n a h á n ě l y strach. Č l o v ě k pociťuje s v o b o d u p r o v é s t některé s v é p l á n y a jiné opustit. Pociťuje radost, že hraje ve světě roli_pána a ne otroka. Tato radost je v š a k t l u m e n a p o c i t e m o d p o v ě d n o s t i . Člov ě k ví, ž e z a s v é j e d n á n í b u d e m u s e t s k l á d a t ú č t y . P o z n a l d o b r o a zlo. Toto b ř e m e n o je strašlivě těžké. Ž á d n ý j i n ý ž i v o č i c h n e m u s í nic takového p o d s t u p o v a t . V d u š i člověka p a n u j e tragický rozpor. Mezi k a z y , které s s e b o u n e s e l i d s t v í , je tento d a l e k o b o l e s t i v ě j š í n e ž p o r o d n í bolesti. (T. D o b z h a n s k y , 1962.)

Existenciální potřeby člověka a různé, v jeho charakteru 8 zakořeněné vášně ' Orientační rámec a oddanost Sebeuvědomění, rozum a fantazie - nové vlastnosti člověka, které daleko přesahují schopnost instrumentálního myšlení i nejchytřejších zvířat - vyžadují představu světa a představu o místě člověka v tomto světě, která je strukturovaná a vnitřně soudržná. Člověk potřebuje mapu přírodního a společenského světa, ve kterém žije. Bez ní by byl zmatený a neschopný cílevědomého a důsledného jednání. Neměl by možnost orientovat se a najít pevný bod, podle něhož by uspořádal všechny dojmy, které na něho ze světa doléhají. Zda přitom věří na kouzla a čáry jako na základní vysvětlení všeho, co se kolem něj děje, nebo na duchy předků řídící jeho život a osud, nebo na všemocného Boha, který ho odmění nebo potrestá, nebo třeba na moc vědy, která zná odpověď na všechny lidské problémy, je z hlediska jeho potřeby orientačního rámce v podstatě lhostejné. Svět má pro něho smysl, a když i lidé z jeho okolí souhlasí s jeho světovým názorem, pociťuje své představy jako pravdivé. I k d y b y jeho mapa světa byla chybná, plnila by svou psychologickou funkci. A l e tyto mapy světa nebyly nikdy úplně chybné ani úplně správné. Vždycky stačilo, aby přibližně vysvětlovaly okolní jevy, a tím sloužily svému účelu. Každý světový názor je poměřován pravdou jen do té míry, do jaké se mu daří oprošťovat životní praxi od různých rozporů. Pozoruhodné je, že nenajdeme ani jedinou kulturu, která by neměla takový orientační rámec. A nechybí ani u žádného jedince. Často chce někdo popřít, že má takový obecný světový názor, a domnívá se, že reaguje od případu k případu tak, jak ho vede jeho nezaujatý úsudek. Vždy se dá snadno dokázat, že takový člověk jen pokládá svou vlastní filosofii za něco naprosto samozřejmého, protože pro něj se prostě rovná zdravému lidskému rozumu a neuvědomuje si, že všechny jeho myšlenky spočívají na určitém všeobecně přijímaném vztahovém rámci. Setká-li se takový člověk se zásadně jiným pojetím života, považuje je za „bláznivé", „iracionální" nebo „dětinské", zatímco vlastní pojetí má za jedině „logické". Potřeba vytvoření vztahového rámce je zvlášť zřetelně vyjádřena u dětí. V určitém věku vykazují hlubokou potřebu nějakého orientačního rámce a často si ho samy budují s použitím malého množství údajů, které jsou jim dostupné.

Síla této potřeby orientačního rámce vysvětluje skutečnost, která již udivila mnoho badatelů, zabývajících se člověkem, totiž jak snadno lidé propadají fascinaci iracionálními doktrínami, ať politickými nebo jinými, ačkoli nezaujatému pozorovateli je okamžitě jasné, že jde o bezcenné výmysly. To lze částečně vysvětlit sugestivním vlivem v ů d c ů a ovlivnitelností člověka. Tím se však nevysvětluje všechno. Člověk by asi byl méně snadno ovlivnitelný, k d y b y neměl tak silnou potřebu celistvého orientačního rámce. Čím více nějaká ideologie předstírá, že může s jistotou zodpovědět všechny otázky, tím je atraktivnější; v tom zřejmě tkví důvod, proč iracionální nebo dokonce zcela zřejmě šílené myšlenkové systémy jsou pro lidi tak přitažlivé. Ale taková orientační mapa sama o sobě jako návod k jednání nestačí. Člověk potřebuje také cíl, za kterým má jít. Zvíře takové problémy nezná. Jeho instinkty mu obstarají orientaci i cíle. Ale člověk, který nemá instinktivní determinaci a který je vybaven mozkem, jenž si dokáže vymyslet mnoho různých směrů, potřebuje nějaký předmět, ke kterému by se mohl s celou oddaností upnout. Potřebuje předmět uctívání, na který by mohl soustředit veškeré své úsilí, a jako základnu hodnot, které by mohl v životě také prakticky uplatňovat. Takový předmět uctívání potřebuje z mnoha důvodů. Především zaměřuje v š e c h n u jeho energii jedním směrem. Pozvedá člověka nad jeho izolovanou existenci, nad všechny pochybnosti a nejistoty, a dává jeho životu smysl. Když se člověk upne k nějakému cíli, přesahujícímu jeho izolované Já, překročí sám sebe a opustí vězení své absolutní sebestřednosti. 9 ' Předměty lidského uctívání jsou rozmanité. Člověk může uctívat idol, který od něj žádá, aby zabil své děti, nebo ideál, který ho přiměje naopak děti chránit. Může být oddán růstu života nebo jeho ničení. Může zasvětit s v ů j život hromadění majetku, získávání moci, destrukci, nebo lásce, užitečnosti a odvaze. Může být oddán nejrůznějším cílům a idolům - ty se mohou vzájemně nesmírně lišit, ale potřeba uctívání a oddanosti sama o sobě je základní existenční potřebou, kterou lidé musí uspokojit, bez ohledu na způsob, jakým to udělají.

Zakořeněnost Když se dítě narodí, opouští jistotu mateřského těla, situaci, v níž ještě bylo částí přírody - kde žilo prostřednictvím matčina těla. V okamžiku zrození je ještě s matkou spojeno a i po narození je na ní závislejší než většina ostatních živočichů. I po přerušení pupeční šňůry v nás stále zů-

stává hluboká touha zrušit odloučení od matky a vrátit se do její dělohy, nebo najít jiné prostředí, kde budeme chráněni a v naprostém bezpečí. 10 ' Tato cesta do ráje je v š a k blokována lidskou biologickou a zejména neurofyziologickou konstitucí. Člověk má jedinou možnost: buď by musel trvat na své snaze zvrátit v ý v o j a zaplatit za to symbolickou závislostí na matce (tedy jejích náhradách, jako je země, příroda, Bůh, národ nebo nějaký systém vlády), nebo musí kráčet vpřed a vlastním úsilím si ve světě nalézt nové kořeny, spolehnout se na bratrství všech lidí a osvobodit se od moci, kterou nad ním má minulost. Člověk, vědomý si své izolace, musí najít nové vazby se svými bližními, na tom závisí jeho duševní zdraví. Bez silných citových vazeb ke světu by trpěl pocitem nesmírné opuštěnosti a ztracenosti. Může však navázat vztah k jiným lidem, a to nejrůznějšími způsoby. Může k ostatním lidem cítit lásku, což v y ž a d u j e nezávislost a činorodost, nebo se k nim může vztáhnout symbioticky - to znamená, že se stane jejich částí nebo je učiní částí vlastního já. V tomto symbiotickém vztahu b u d ovládá druhé (sadismus), nebo jimi je ovládán (masochismus). Nemůže-li si vybrat ani lásku, ani symbiózu, může problém řešit vybudováním v z t a h u k vlastní osobě (narcismus). Potom se sám stává světem a „miluje" svět tím, že miluje sám sebe. To je častý způsob, jak se lidé v y p o ř á d á v a j í s potřebou mít nějaký vztah, a obvykle b ý v á smíšen se sadismem. Je nebezpečný a v krajním případě vede k určitým formám šílenství. Poslední a zhoubný způsob řešení problémů (obvykle spojený s krajním narcismem) je vášeň zničit všechny ostatní. Když neexistuje nikdo kromě mě, nemusím se jiných bát a nepotřebuji s nimi navazovat vztahy. Zničím-li svět, zachráním se před tím, aby mě rozdrtil.

Jednota Existenční rozpolcenost člověka by byla nesnesitelná, kdyby si nemohl v y t v o ř i t pocit jednoty v sobě samém a vůči vnějšímu přírodnímu i lidskému světu. Existuje však mnoho způsobů, jak tuto jednotu nalézt. Člověk m ů ž e uspat s v é vědomí tím, že se dostane do stavu extáze nebo transu, a to prostřednictvím drog, sexuálních orgií, postů, tance a jiných rituálů, kterých nalézáme v různých kultech velké množství. Může se také pokusit o identifikaci s nějakým zvířetem, aby tak znovu získal ztracenou harmonii s přírodou. Tento způsob hledání jednoty je základem mnoha primitivních náboženství, ve kterých je za prapředka kmene považováno totemové zvíře, nebo v nichž se člověk se zvířetem

identifikuje tím, že napodobuje jeho chování (jako to například činili teutonští bersekerové, kteří se identifikovali s medvědem) nebo že si nasadí zvířecí masku. Podobné jednoty můžeme dosáhnout i tím, že veškerou svou energii podřídíme nějaké stravující vášni, například vášni pro destrukci, moc, slávu nebo pro majetek. Cílem všech těchto snah o obnovu jednoty se sebou samým je „zapomenout sami na sebe", v tom smyslu, že uspíme s v ů j rozum. Tato snaha je tragická, protože má úspěch buď jen na chvíli (jako ve stavu transu nebo opilosti), anebo sice trvale, ale za cenu, že se člověk zmrzačí, odcizí se ostatním, znetvoří svůj osud a stane se na své vášni stejně závislým, jako jsou na svých drogách závislí narkomané (to se děje například při vášnivé nenávisti nebo vášnivé touze po moci). Existuje jen jedna cesta k jednotě, která se může podařit bez zmrzačení člověka. K tomuto pokusu došlo v prvním tisíciletí před Kristem ve všech vysoce vyvinutých společnostech - v Číně, Indii, Egyptě, Palestině v Řecku. Veliká náboženství, která vznikla na půdě těchto kultur, učila, že člověk nemůže získat jednotu tragickým úsilím o návrat do lůna přírody vyřazením rozumu, nýbrž tím, že plně rozvine s v ů j rozum a schopnost lásky. Ať jsou rozdíly mezi taoismem, buddhismem, judaismem a křesťanstvím sebevětší, mají tato náboženství společný cíl: dospět k prožívání jednoty, a to ne návratem k zvířecí existenci, nýbrž tím, že se staneme plně rozvinutými lidmi - jednotnými v sobě samých, jednotnými s bližními a jednotnými i s přírodou. Zdá se, že v krátké době dvou tisíc pěti set let historie člověk příliš nepostoupil k cílům, hlásaným těmito náboženstvími. Příčinou je zřejmě nevyhnutelná pomalost ekonomického a sociálního vývoje ve spojem se skutečností, že náboženství uzavřela smlouvu s vládnoucími vrstvami. Přesto byla tato nová vize jednoty pro psychický vývoj člověka právě tak revoluční událostí, jako objev zemědělství a průmyslu pro v ý v o j hospodářský. Tato vize také nikdy nebyla úplně ztracena - znovu ji probudily k životu křesťanské sekty, mystikové všech náboženství, renesanční humanisté a ve světské podobě i Marxova filosofie. Alternativa hledání spásy buď návratem zpět, nebo pokrokem není jen sociálně-historickým jevem. Týká se každého jednotlivce. Svoboda odmítnout zpátečnické názory ve společnosti, která se pro ně rozhodla, je sice malá, ale existuje. Je k tomu však potřeba velkého úsilí, jasného myšlení a opora myšlenek velkých humanistů. (Neurózu nejlépe pochopíme jako zápas mezi těmito tendencemi u určitého jedince; pokud tu uspějeme s hlubinnou analýzou charakteru, dovedeme pacienta k progresivnímu řešení.)

Jiné řešení existenciálního rozpolcení člověka je charakteristické pro soudobou kybernetickou společnost. Jedinec se identifikuje se svou úlohou ve společnosti, jeho cítění je otupeno, zredukoval se na pouhou věc. Existenciální rozpolcenost maskujeme tím, že se identifikujeme s organizací své společnosti a zapomeneme, že jsme jedinečnými, osobitými lidmi. Člověk se takto stává - abychom použili Heideggerovy terminologie - „někým", neosobou. Dalo by se říci, že jde o stav „negativní extáze"; lidé zapomínají sami na sebe, přestávají být osobami a stávají se věcmi.

Výkonnost Člověk může snadno podlehnout vědomí, že žije v cizím a neovlivnitelném světě, a je pak zdrcen pocitem bezmoci. Pokud sám sebe prožívá úplně pasivně, jako p o u h ý objekt, ztratí zároveň vlastní vůli a identitu. A b y to nějak vynahradil, musí získat schopnost něco udělat, někoho k něčemu pohnout, „zanechat dojem" nebo, abychom to vyjádřili módním způsobem, mít „úspěch" a podávat „výkon". Dnes označujeme slovem „výkonnost" nebo „efektivita" řečníka nebo obchodníka, kteří dosáhli vytčeného cíle. Je to však pokleslý v ý z n a m tohoto slova, neboť „efektivní" pochází od latinského ex-facere = „konat". Být efektivní tedy označuje celou činnost včetně jejího úspěšného završení. Efektivní nebo výkonný člověk je schopnou, živou, všestranně fungující lidskou bytostí. Aktivně ovlivňuje své okolí, nenechává se jen pasivně ovlivňovat. V konečném důsledku to pro člověka znamená důkaz, že skutečně existuje. Můžeme to formulovat i takto: jsem, protože jsem efektivní, podávám výkon. Toto stanovisko zdůrazňuje celá řada výzkumů. Na začátku našeho století napsal K. Groos, tvůrce klasické teorie hry, že podstatným motiv e m dětské hry je radost z toho, že „jsme příčinou nějakého děje". Tak vysvětloval, proč děti tak baví něčím rachotit, tahat za sebou věci, hrát si v loužích a podobně. Groos z toho vyvozuje: „Toužíme se dozvědět, jaké účinky bude naše činnost mít, a toužíme také sami tyto účinky vyvolávat." (K. Groos, 1901.) Podobnou myšlenku vyjádřil o padesát let později J. Piaget, který pozoroval, že se dítě zajímá zvláště o předměty, na které může přímo působit. (J. Piaget, 1952.) R. W. White zastává podobný názor, k d y ž označuje jednu ze základních motivací člověka jako „kompetenční motivaci" a navrhuje označovat motivační aspekt kompetence jako „efektanci" (effectance). (R. W. White, 1959.)

Stejnou potřebu vyjadřuje i první větička, kterou děti obvykle pronášejí ve věku mezi patnácti a osmnácti měsíci: bývá to něco na způsob „já sám!", a také slůvko „já" děti používají dříve než „moje". (D. E. Schecter, 1968.)'" Je biologicky dáno, že dítě je do věku asi osmnácti měsíců mimořádně bezmocné, a i později je silně závislé na ochotě a dobré vůli ostatních. Tato přirozená bezmoc dítěte se každým dnem snižuje, zatímco dospělí zpravidla mění svůj postoj vůči dítěti mnohem pomaleji. Záchvaty vzteku dítěte, jeho křik, tvrdohlavost, různé způsoby sebeprosazování vůči dospělým, vyjadřují jeho snahy samo něco vykonat, ovlivnit druhé lidi, měnit věci a dát výraz vlastní vůli. Dítě přitom většinou musí kapitulovat před převahou dospělých. Tato porážka však nezůstává bez následků. Zřejmě probouzí v člověku sklon vykonávat aktivně to, co musel sám pasivně strpět, takže se bude snažit vládnout v situacích, kdy sám musel poslouchat, sám bít tam, kde byl bit - zkrátka aktivně vykonávat to, čím se předtím musel protrpět nebo co mu bylo zakázáno. Psychoanalýza nám poskytuje bohatý materiál, z něhož plyne, že sklony k neurózám a sexuální anomálie jako voyeurismus, nutkavá masturbace nebo nutkavá potřeba sexuálního styku jsou často důsledkem takových zákazů v časném dětství. Téměř se zdá, jako by toto nutkání k záměně rolí od pasivní k aktivní představovalo - i když neúspěšný - pokus léčit stále ještě otevřené rány. Tím by se snad dalo také vysvětlit, proč je pro mnoho lidí „hřích", tedy zakázaná činnost, tak přitažlivá. 12 ' Přitažlivé bývá nejen to, co není dovoleno, ale i to, co je nemožné. Zdá se, že člověk pociťuje hlubokou potřebu proniknout až k osobním, společenským a přírodou daným hranicím své existence, jako by ho to pudilo nahlédnout za rámec omezeného prostoru, do něhož je jeho život vtěsnán. Tento podnět může hrát stejně důležitou úlohu při velkých objevech jako při velkých zločinech. Také dospělý člověk má potřebu dokázat sám sobě, že je schopen nějakého činu. Existuje mnoho možností, jak takový pocit získat: ze spokojenosti nasyceného kojence, z úsměvu milovaného člověka, z milencovy reakce, z partnerova zájmu o rozhovor, i z práce - materiální, intelektuální nebo umělecké. Stejné uspokojení však můžeme získat, když máme moc nad jinými lidmi, z jejich strachu, z dobytí nějaké země, z týrání lidí nebo ničení toho, co vybudovali jiní; vraha může uspokojovat výraz zděšení v obličeji jeho oběti. Potřeba výkonu, který má viditelný účinek, se projevuje v mezilidských vztazích i ve vztazích ke zvířatům, k neživé přírodě a k různým myšlenkám. Ve vztahu k jiným lidem můžeme buď usilovat o vzbuzení jejich lásky a náklonnosti, ne-

bo jejich strachu a utrpení. Ve vztahu k věcem můžeme buď něco vytvářet, nebo něco ničit. Jakkoliv rozporné jsou tyto alternativy, jsou jen různými reakcemi na stejnou existenční potřebu: něco vykonat. Při v ý z k u m u depresí a nudy objevíme mnoho důkazů, že pro člověka je pocit odsouzení k nečinnosti - to znamená k naprosté impotenci, z které sexuální impotence představuje jen malou část - jedním z nejbolestivějších a snad téměř nejméně snesitelných prožitků a že člověk zkusí snad všechno, aby ho překonal - od posedlostí prací přes drogy až ke krutosti a vraždě.

Vzrušenia

stimulace

Ruský neurolog Ivan Sečenov dokázal jako první ve svém díle Mozkové reflexy, že n e r v o v ý systém potřebuje „procvičování", to znamená určité minimum vzruchů. (I. Sečenov, 1863.) Stejné stanovisko zastává R. B. Livingston: N e r v o v ý s y s t é m je z d r o j e m a k t i v i t y a integrace. M o z e k se n e o m e z u j e na prosté reakce na v n ě j š í p o d n ě t y , je s p o n t á n n ě aktivní... A k t i v i t a mozk o v ý c h b u n ě k začíná v e m b r y o n á l n í m ž i v o t ě a p r a v d ě p o d o b n ě p ř i s p í v á k o r g a n i z a c i v ý v o j e jedince. M o z e k se v y v í j í nejrychleji p ř e d n a r o z e n í m a n ě k o l i k m ě s í c ů po n ě m . Po tomto o b d o b í p r u d k é h o růstu se v ý v o j o v á r y c h l o s t zřetelně z m e n š u j e , přesto n e n í ani u d o s p ě l é h o ž á d n ý b o d , k d y by se v ý v o j zastavil a po kterém by zmizela schopnost m o z k u obnovit a r e o r g a n i z o v a t s v é f u n k c e po n e m o c i n e b o zranění.

Dále se tu praví: Mozek s p o t ř e b u j e asi stejné m n o ž s t v í k y s l í k u jako aktivní sval. Sval ale v y d r ž í s p o t ř e b o v á v a t k y s l í k tak i n t e n z i v n ě jen po krátkou d o b u , zatímco n e r v o v ý s y s t é m si p o n e c h á v á tuto v y s o k o u spotřebu po celý život, v bdění i ve s p á n k u , od n a r o z e n í až do smrti. (R. B. Livingston, 1967.)

N e r v o v é b u ň k y z ů s t á v a j í biologicky a elektricky aktivní dokonce i v tkáňové kultuře. Zvláštní oblastí, v níž můžeme pozorovat stálou činnost mozku, je snění. Je prokázáno, že značnou část našeho spánku (asi 25%) strávíme sněním (individuální rozdíly nespočívají v tom, zda někdo sní či nikoliv, ale zda si své sny zapamatoval); lidé, kterým ve snění bráníme, mohou reagovat i patologicky. (W. Dement, 1960.) Závažnou otázkou je,

proč mozek, který váží pouhé dvě procenta tělesné hmotnosti, je jediným orgánem (kromě srdce a plic), který zůstává aktivní i během spánku, zatímco zbytek těla odpočívá; nebo, abychom to vyjádřili neurofyziologicky, proč mozek spotřebuje 20 procent celkového příjmu kyslíku za dne i za noci. Zdá se, že neurony „potřebují" být ve stavu větší aktivity než buňky jiných částí těla. Za příčinu tohoto jevu bychom mohli označit, že dostatečný přísun kyslíku do mozku má pro člověka takový význam, že mozek dostává zvláštní příděl kyslíku, umožňující stálou aktivitu a vzrušení. Potřeba podnětů u malých dětí byla prokázána mnoha badateli. R. Spitz poukázal na patologické účinky nedostatku podnětů u dětí. Harlowovi a další ukázali, že opice utrpí těžké psychické poškození, když je předčasně připravíme o kontakt s matkou. 131 Také Schecter zkoumal týž problém v souvislosti se svou tezí, že sociální stimulace je důležitým předpokladem pro vývoj dítěte. Dochází k závěru, že „bez adekvátní sociální stimulace (včetně percepční), jako například u slepých a hospitalizovaných dětí, se děti přiměřeně nevyvinou po emocionální a sociální stránce, po stránce řeči, v abstraktním myšlení a v sebeovládání". (D. E. Schecter, 1973.) Také experimentální výzkumy dokázaly, že existuje potřeba stimulace a vzrušení. E. Tauber a F. Koffler (1966) prokázali u novorozenců zrakovou reakci na pohyby. „Wolff a White (1965) pozorovali u třídenních nebo čtyřdenních dětí, že sledují předměty očima. Fantz zjistil (1958), že v prvních týdnech po narození jsou složitější obrazy fixovány očima déle než obrazy prostší." (D. E. Schecter, 1973.)14) Schecter k tomu dodává: „Přirozeně nemůžeme vědět, jakého druhu je percepční zážitek novorozence, ale v obecném smyslu můžeme usuzovat, že novorozenec dává přednost složitějším obrazovým podnětům." (D. E. Schecter, 151 1973.) Pokusy se sensorickou deprivací na McGillově universitě ukázaly, že vyřazení téměř všech zevních podnětů vede dokonce i v situaci, kdy jsou uspokojeny všechny fyziologické potřeby (s výjimkou sexuální) a kdy jsou dobrovolníci dobře zaplaceni, k poruchám vnímání. Pokusné osoby byly natolik podrážděné, neklidné a emocionálně nestabilní, že některé z nich již po několika hodinách účast na pokusu vzdaly, přestože tím přišly o mzdu. 16 ' Pozorování z denního života ukazují, že lidský organismus stejně jako zvířecí potřebuje určité minimum vzrušení a podnětů, stejně jako odpočinku. Vidíme, že člověk dychtivě reaguje na podněty a že je vyhledává. Seznam dráždění a podnětů je nekonečný. Jednotliví lidé a kultury se liší jen v konkrétních podobách nejdůležitějších stimulů,

vyvolávajících vzrušení. Neštěstí, vražda, spalující vášeň a sex jsou takovými zdroji vzrušení, právě tak láska a tvořivá práce. Řecké drama bylo pro diváky jistě stejně podnětné jako sadistická představení v římském koloseu, i když jiným způsobem. Tento rozdíl je velmi důležitý, i když se mu dosud věnovalo málo pozornosti. Jde sice o malou odbočku, ale přesto se mi zdá, že krátký rozbor stojí za to. V psychologické a neurofyziologické literatuře se pojmem „podnět" označuje téměř výhradně to, co zde nazývám „prostým" podnětem. Když je život člověka ohrožen, reagujeme prostě a přímo, téměř reflexivně, neboť tato reakce je zakotvena v našem neurofyziologickém systému. Totéž platí pro jiné fyziologické potřeby jako hlad a v jistém stupni i pro sexualitu. Člověk „reaguje", ale „nejedná" - tj. nevyvíjí složitější reakci, která by přesahovala minimální aktivitu, potřebnou k útěku, útoku nebo k sexuálnímu vzrušení. Mohli bychom také říci, že při takové reakci mozek a celý fyziologický systém jedná za člověka. Obvykle se přehlíží skutečnost, že existuje ještě jiný druh podnětů, který člověka stimuluje k aktivitě. Takovým aktivizujícím podnětem může být například román, báseň, myšlenka, krajina, hudební dílo nebo milovaná osoba. Žádné z těchto podráždění nevyvolá prostou reakci - vyzývají nás, abychom se k nim nějak vztáhli, a to aktivním a zúčastněným způsobem. Tím, že jsme na svém objektu zájmu aktivně zainteresováni, vnímáme a odhalujeme na něm stále nové aspekty (tím také přestává být pouhým objektem), přitom jsme stále bdělejší a pozornější. Nezůstáváme pasivním objektem, na nějž působí podráždění, podle jehož melodie musí naše tělo tancovat. Místo toho vyjadřujeme své vlastní schopnosti tak, že se vztahujeme ke světu. Jsme stále aktivnější a produktivnější. Prostý podnět produkuje pohnutku - a člověk reaguje impulzivně; aktivizující podnět mobilizuje úsilí - a člověk začne aktivně směřovat k určitému cíli. Rozdíl mezi oběma druhy podnětů a reakcí na ně má velmi důležité následky. Když podráždění prvního, „prostého" způsobu opakovaně překračuje určitý práh, organismus si je přestává uvědomovat, a tak ztrácejí svůj stimulační účinek. To pramení z neurofyziologického principu úspornosti, který vylučuje vnímání podnětů opakujících se tak často, že zřejmě nejsou důležité. Má-li stimulace přetrvávat, je třeba, aby se podnět buď zesiloval, nebo měnil - je nutný určitý prvek novosti. Aktivizující podněty působí jinak. Nezůstávají „stejné", neboť organismus na ně nějak reaguje a produkuje přitom nové, ustavičně se měnící kvality: stimulovaný člověk uvádí příslušný podnět do života a mění jej tím, že v něm objevuje stále nové aspekty. Mezi podnětem

a stimulovaným člověkem tedy existuje obousměrný vztah, nikoliv mechanický jednosměrný jako u prostých podnětů. Všichni známe tento rozdíl z vlastní zkušenosti. Stále znovu můžeme číst řecká dramata, Goethovy básně, Kafkovy romány, kázání Mistra Eckharta, Paracelsova pojednání, fragmenty předsokratovských filosofů, Spinozovy spisy nebo Karla Marxe, aniž bychom se kdy při tom nudili. Tyto příklady jsou přirozeně čistě osobní a můžete si je nahradit jinými díly, která jsou vám bližší. Takové podněty jsou vždy živé, probouzejí čtenáře a zvyšují jeho schopnost vnímání. Podřadný román nás naproti tomu nudí už při druhém čtení a uspává nás. Rozdíl mezi aktivizujícími a prostými podněty hraje důležitou roli v procesu učení. Pokud učení znamená, že pronikáme od povrchu nějakého jevu k jeho kořenům - tj. k jeho příčinám - od šalebných ideologií k nahé skutečnosti, a tak si razíme cestu k pravdě, pak je to radostný a aktivní proces, který je podmínkou lidského růstu. (Nemám na mysli jen učení z knih, ale i objevy dítěte nebo negramotného příslušníka primitivního kmene, jaké dělají v přírodě nebo ve svém okolí mezi lidmi.) Pokud na druhé straně rozumíme učením jenom osvojování si informací, k němuž jsme podmiňováni, pak jde o prostý podnět, při němž je člověk poháněn potřebou chvály, jistoty, úspěchu atd. Náš dnešní život v průmyslové společnosti pracuje téměř výhradně s prostými podněty. Stimulovány jsou přitom p u d y jako sexuální žádost, chtivost, sadismus, destruktivita a narcismus. Tato dráždění jsou zprostředkována filmy, televizí, rádiem, novinami, časopisy a trhem spotřebního zboží. Celá reklama je založena na stimulaci společensky podmíněných přání. Mechanismus je vždy stejný: prostá stimulace vyvolává přímou a pasivní reakci. V tom tkví důvod, proč se podněty musí stále měnit, aby neztratily svůj účinek. Auto, které se nám dnes zdá úžasné, bude za rok nebo za dva už nudné - a tak ho musíme vyměnit za nové, abychom si opatřili nové vzrušení. Místo, které dobře známe, nás automaticky začne nudit, takže si vzrušení můžeme opatřit jen vyhledáváním stále nových míst, kterých se snažíme během jediné cesty navštívit co nejvíc. V takovém kontextu musíme měnit i sexuální partnery, aby nás dokázali stále vzrušovat. Tento popis je však třeba upřesnit poznámkou, že přitom nezáleží jen na samotném podnětu. Sebevíc vzrušující báseň nebo člověk vůbec nezapůsobí na někoho, kdo na ně nedokáže přiměřeně reagovat, ať už ze strachu, kvůli zábranám, z lenosti nebo z pasivity. Aktivizující dráždění vyžaduje vnímavého příjemce - vnímavého ne v tom smyslu, že je vzdělaný, ale že je schopen lidsky reagovat. Na druhé straně vnitřně bohatý

člověk nepotřebuje bezpodmínečně vnější podněty, protože si je dovede vytvořit sám. Tento rozdíl lze zřetelně pozorovat u dětí. Do určitého věku (asi do pěti let) jsou tak aktivní a produktivní, že si „vytvářejí" své vlastní podněty. Tvoří si celý svět z ústřižků papíru, ze dřeva, kamenů, židlí a prakticky ze všeho, co jim přijde pod ruku. Ale kolem šesti let ztrácejí spontaneitu, začínají být pasivní a vyžadují podněty, při nichž mohou zůstat pasivními. Touží po komplikovaných hračkách, které je za chvíli začnou nudit. Zkrátka chovají se přesně jako dospělí se svými auty, oblékáním, cestováním nebo sexuálními partnery. Mezi prostými a aktivizujícími podrážděními existuje ještě další důležitý rozdíl. Člověk poháněný prostým podrážděním zažije při uspokojení své potřeby pocit uvolnění a spokojenosti, „má dost". Naproti tomu aktivizující podnět nemá žádný bod definitivního uspokojení to znamená, že nikdy nedává člověku pocit, že „má dost", samozřejmě až na pocit tělesné únavy. Myslím, že můžeme vyslovit zákon, týkající se rozdílu mezi oběma druhy podnětů, zdůvodněný neurofyziologickými a psychologickými údaji: čím „prostší" je podnět, tím častěji se musí měnit; čím víc je aktivizující, tím déle zůstane zachována jeho podněcující schopnost a o to méně je třeba měnit jeho intenzitu a obsah. Zabýval jsem se lidskou potřebou stimulace a vzrušení tak dlouho, protože jde o jeden z mnoha faktorů, které vyvolávají destruktivitu a krutost. Mnohem snáze se vzrušíme hněvem, vztekem, krutostí nebo ničivou vášní než láskou nebo činorodým, aktivním zájmem. První druh vzrušení nevyžaduje od člověka žádnou námahu - nepotřebujeme trpělivost, sebekázeň, učení novým věcem, soustředění, vytrvalost ani kritické myšlení, nemusíme překonávat s v ů j narcismus ani svou chtivost. Pro člověka, který zaostal ve svém duševním růstu, jsou „prostá podráždění" v ž d y po ruce. O podnětech jako jsou nehody, sžíravá vášeň, zločiny nebo války můžeme číst v novinách, můžeme o nich slyšet v rozhlase nebo je můžeme vidět v televizi a v kině. Můžeme je také sami vytvářet, když si najdeme důvod k nenávisti, k ničení a k ovládnutí druhých. (Síla této potřeby se projevuje v milionech dolarů, které vydělávají hromadné sdělovací prostředky na prodeji tohoto druhu vzrušení.) Mnoho manželských dvojic se nerozvádí jen proto, že jim manželství poskytuje příležitost prožívat nenávist, hádky, sadismus a podrobení se: zůstávají pohromadě ne navzdory svým bojům, ale kvůli nim. Masochistické chování, rozkoš z utrpení a ze sebepodrobení tkví částečně v této potřebě vzrušení. Masochistické osoby trpí tím, že je pro ně velmi těžké nějaké vzrušující podněty produkovat, a také na

normální dráždění nedokáží reagovat. Jsou ale schopny se vzrušit, když je podněty „přemohou násilím", to jest mohou-li se vzdát podráždění, jež jim bylo vnuceno. Nuda a chronická deprese Problém stimulace těsně souvisí s jevem, který má značný podíl na vzniku agrese a ničivosti, totiž s nudou. Z logického hlediska by bylo vhodnější pojednat o nudě již v předchozí kapitole společně s jinými příčinami agrese, bylo to však nevhodné, protože teprve na základě znalostí stimulace můžeme porozumět tomu, co je to nuda. V oblasti stimulace a nudy můžeme rozeznávat tři typy osob: 1) Lidé, kteří mají schopnost reagovat na aktivizující podněty produktivně, nenudí se. 2) Lidé, kteří mají trvale potřebu měnit „povrchní" podráždění, a tak se vlastně chronicky nudí; protože si však vyhledávají stále novou zábavu, vlastní unuděnost si neuvědomují. 3) Lidé, kteří nejsou schopni reagovat na žádné normální podněty; ti jsou velmi nemocní. Někdy si s v ů j stav uvědomují, jindy vůbec ne. Tento druh nudy se podstatně liší od druhého typu, kdy mluvíme o nudě v behaviorálním smyslu, což znamená, že se člověk nudí proto, že skutečně nemá dostatek podnětů, ale jakmile je dostane, reaguje normálně. Ve třetím p ř í p a d ě nuda nemůže být kompenzovaná. Hovoříme zde o nudě v dynamickém, charakterologickém smyslu a mohli bychom ji popsat jako stav chronické deprese. Rozdíl mezi kompenzovanou a nekompenzovanou chronickou nudou je ale jen kvantitativní. V obou případech nejsou lidé dostatečně činorodí. U prvního typu můžeme odstranit symptom i když ne jeho příčinu - vhodným podrážděním, u druhého typu není odstranitelný ani symptom. Rozdíl v y p l ý v á také ze způsobu použití slova „nudný". Když někdo řekne: „Jsem deprimovaný", vztahuje se to obvykle na jeho d u š e v n í stav. Řekne-li: „Nudím se", chce tím zpravidla říci něco o vnějším svě-' tě, chce tím vyjádřit, že svět ho nezásobuje zajímavými nebo zábavnými podněty. K d y ž ale mluvíme o „nudném člověku", míníme tím samotnou osobu, její charakter. Nechceme tím říci, že ten člověk je nudný právě dnes, protože nám nevyprávěl žádnou zajímavou historku když o někom řekneme, že je to nudný člověk, míníme tím, že je to jeho trvalá vlastnost. Je na něm něco mrtvého, neživotného, nezajímavého. Mnoho lidí ochotně přizná, že se nudí, ale sotva by připustili, že jsou nudní.

Chronická nuda - ať už je kompenzovaná nebo ne - představuje jeden z nejpodstatnějších psychopatologických jevů dnešní technokratické společnosti, třebaže si lidé tento jev začali uvědomovat teprve nedávno.17' Dříve než začneme probírat depresivní nudu (v dynamickém smyslu), zdá se mi, že je na místě připojit několik poznámek o nudě v behaviorálním smyslu. Lidé, kteří mají schopnost reagovat produktivně na „aktivizující podněty", se nenudí prakticky nikdy, jsou však v naší kybernetické společnosti výjimkou. Velká většina lidí sice netrpí žádnou těžkou nemocí, ale přesto je můžeme pokládat za postižené lehce patologickým jevem, totiž nedostatečnou vnitřní činorodostí. Takoví lidé pociťují nudu, pokud si nemohou opatřovat stále se střídající prosté nikoli aktivizující - podněty. Fakt, že chronická, kompenzovaná nuda není obecně považována za patologickou, má zřejmě více důvodů. Možná že hlavní důvod tkví v tom, že v dnešní průmyslové společnosti se většina lidí nudí a že nemoc tak obecně rozšířená - „patologie normálnosti" - se neprožívá jako nemoc. Kromě toho si „normální" nudy obvykle nejsme vědomi. Většině lidí se daří kompenzovat ji tím, že se podílejí na četných „aktivitách", které brání, aby si nudu uvědomovali. Osm hodin denně jsou zaměstnáni vyděláváním na živobytí, když se potom vynoří nebezpečí, že by si mohli svou nudu uvědomit, zabrání tomu četnými prostředky, které nudě nedovolí se projevit: pitím, sledováním televize, jízdou autem, různými večírky, sexem nebo drogami. Nakonec na člověka padne přirozená potřeba spánku a jeho den úspěšně končí. Ani na okamžik si neuvědomil svou unuděnost. Můžeme říci, že dnes tkví jeden z hlavních lidských cílů v „úniku nudě". Jen ten, kdo poznal intenzitu reakcí na nekompenzovanou nudu, si může učinit představu o moci podnětů, které v sobě nuda skrývá. Dělníci si uvědomují nudu mnohem více než střední a vyšší třída, jak dokazují jejich časté požadavky na zvyšování mezd. Chybí jim uspokojení z práce, jež prožívají mnozí lidé, kteří jsou na vyšší sociální úrovni. Ti mají lepší možnost tvořivě si práci plánovat, zaměstnat svou fantazii a využít své intelektuální a organizační schopnosti. V posledních letech se stále zřetelněji projevuje, že si dělníci kromě tradičních stížností na nedostatečné mzdy stále častěji stěžují na deptající nudu svého zaměstnání. Průmyslové podniky se tomu někdy snaží odpomoci takzvaným „obohacením pracoviště". Nenecháváme už dělníky provádět jenom jeden úkon. Dovolíme jim, aby si sami plánovali a rozdělovali práci, a dáváme jim celkem obecně více zodpovědnosti. Je to jistě správná cesta, ale vzhledem k celkovému duchu naší kultury má velmi omezenou pů-

sobnost. Často také slýcháme názor, že problém netkví v zajímavosti práce, ale ve zkrácení pracovní doby, aby člověk mohl ve svém volném čase rozvinout svá různá nadání a zájmy. Zastánci těchto názorů zřejmě zapomínají, že i volný čas je manipulován spotřebním průmyslem a je v podstatě stejně nudný jako práce, i když si to tolik neuvědomujeme. Práce - výměna práce a zdrojů mezi člověkem a přírodou - je tak základní součástí našeho bytí, že musí nejdřív ztratit svůj odcizený charakter, než se bude moci zlepšit i kvalita volného času. Nejde však jen o změnu podstaty práce, ale o úplnou společenskou a politickou změnu, jejímž cílem je podřídit hospodářství skutečným potřebám člověka. Zatím jsme si ukázali dva druhy nedepresivní nudy a možná jsme ve čtenáři vzbudili představu, jako by jejich rozdíl spočíval pouze v různých druzích podnětů: ať jsou aktivizující nebo ne, stejně pomáhají přemáhat nudu. Tento obraz je však velmi zjednodušený Rozdíl sahá mnohem hlouběji a značně komplikuje naši zdánlivě prostou formulaci. Nuda, kterou překonáme aktivizujícími podněty, je tím definitivně ukončena, nebo vlastně ani nikdy neexistovala, protože produktivní, činorodý člověk nudu v podstatě nikdy necítí a není pro něho obtížné najít si správné podněty. Naproti tomu neproduktivní, vnitřně pasivní člověk je znuděný i v případě, že je jeho zjevná, vědomá nuda v daném okamžiku odstraněna. Čím to je? Důvod je třeba hledat v tom, že při povrchním odstranění nudy zůstává osobnost člověka nedotčena, nic neovlivní hluboké city, fantazii, rozum, zkrátka všechny podstatné schopnosti a psychické možnosti člověka. Všechny tyto vlastnosti nic neprobudí k životu. Prostředky zahánějící nudu připomínají objemnou, ale naprosto nevýživnou potravu. Člověk má stále pocit „prázdnoty" a zůstává v hlubší vrstvě nedotčen. „Uspává" svůj stísněný pocit okamžitým vzrušením, drážděním nervů, žertováním, alkoholem nebo sexem - ale podvědomě se pořád nudí. Velmi pilný advokát, který často pracoval dvanáct i více hodin denně a tvrdil, že je svým povoláním tak zaujat, že nezná nudu, měl následující sen: V i d í m se jako trestance, p ř i p o u t a n é h o k ř a d ě ostatních, v Georgii, k a m jsem byl dopraven ze svého rodného města na v ý c h o d ě pro n e z n á m ý zločin. K s v é m u p ř e k v a p e n í m o h u s v á p o u t a s n a d n o odložit, ale m u s í m d á l v y k o n á v a t p ř e d e p s a n o u práci, která s p o č í v á v tom, ž e p ř e k l á d á m p y t l e p í s k u z j e d n o h o n á k l a d n í h o v o z u d o d r u h é h o , který stojí d o s t daleko od něj, a p o t o m tytéž pytle n o s í m zase do p r v n í h o n á k l a d n í h o vo-

zu. V p r ů b ě h u s n u pociťuji i n t e n z i v n í d u š e v n í bolest a d e p r e s i a p r o b o u z í m se p l n ý strachu. U l e v í se mi, že ta noční m ů r a b y l a p o u h ý m snem.

V prvních týdnech naší analytické práce byl velice dobře naladěný a říkal mi, jak je se svým životem spokojen, ale tímto snem byl otřesen a začal si uvědomovat mnoho nových věcí, týkajících se jeho práce. Nechci tu zacházet do podrobností, jen poznamenám, že si najednou začal uvědomovat, že jeho práce vlastně nemá smysl, že to je v podstatě vždy totéž a že slouží jen vydělávání peněz, což mu však připadalo jako smysl života málo. Říkal také, že problémy, které ve své práci řeší, jsou sice velmi různorodé, ale v podstatě přece jen stejné, takže je lze řešit několika metodami, které se stále opakují. O dva týdny později měl následující sen: „Viděl jsem sama sebe sedět u svého psacího stolu v kanceláři, ale měl jsem pocit, že jsem živá mrtvola. Slyšel jsem a viděl, co lidé kolem mě dělají, měl jsem ale pocit, že jsem mrtvý a že se mě už nic nedotýká." Asociace k tomuto snu vynesly na světlo další materiál, z něhož vysvítalo, že se cítil neživý a deprimovaný. Z třetího snu vyprávěl: „Budova, v níž je moje kancelář, stojí v plamenech, nikdo však neví, jak se to stalo. Jsem naprosto bezmocný." Snad ani nemusím vysvětlovat, že tento sen vyjádřil jeho hlubokou nenávist k advokátní kanceláři, jejíž byl šéfem. Nebyl si toho pocitu vědom, protože mu něco takového připadalo „nesmyslné". 181 Další příklad nevědomé nudy uvádí H. D. Esler. Podává zprávu o pacientovi, dobře vypadajícím vědci, který měl mnoho přítelkyň a v této oblasti měl velké úspěchy. Ale ačkoli stále zdůrazňoval, jak je život „fantastický", občas se cítil nějak deprimovaný V hypnóze, kterou podstoupil během léčení, viděl „černé, pusté místo s množstvím masek". Na otázku, kde to černé, pusté místo je, řekl, že v jeho nitru. Všechno je nudné, nudné, nudné, masky představovaly různé úlohy, které hraje, aby si o něm lidé mysleli, že se má dobře. Začal uvažovat o životě: „Mám pocit nicoty." Když se ho lékař zeptal, zda je i sex nudný, řekl: „Ano, ale ne tak jako jiné věci." Konstatoval, že jeho tri děti z dřívějšího manželství ho nudí, i když mu jsou bližší než většina jiných lidí, že během devíti let svého manželství se jen pohyboval jako loutka a že občas nalézal vysvobození v pití. O svém otci hovořil jako o „ctižádostivém, nudném, osamělém člověku, který nikdy v životě neměl přítele". Lékař se ho ptal, zda se cítí osamělý i v přítomnosti svého syna, a odpověď zněla: „Velmi jsem se snažil vytvořit si k němu vztah, ale nepodařilo se mi to." Na otázku, zda by rád zemřel, odpověděl:

„Ano, proč ne?" Zároveň na otázku, zda chce žít, také odpověděl, že ano. Nakonec měl tento sen: „Svítilo slunce, bylo teplo a byla tam tráva." Ptali se ho, zda tam byli také lidé, a on řekl: „Ne, lidé tam nebyli, ale byla možnost, že by někteří mohli přijít." Když se probral z hypnózy, udivilo ho, co řekl. 19 ' Tento pacient si své deprese a nudu uvědomoval jen občas, ale v hypnotickém stavu si je uvědomil naplno. Dařilo se mu zahánět nudu neustálými sexuálními výboji, stejně jako se advokátovi dařilo zahánět nudu prací, ale tato kompenzace se uskutečňovala jen na úrovni vědomí. Umožnila nemocnému zatlačovat nudu do nevědomí a to se mu dařilo, pokud správně fungovala kompenzace. Ale kompenzací se nuda neodstraní a na hlubší úrovni vnitřní reality zůstává stále stejná. Zdá se, že nudu kompenzující spotřeba, kterou nám běžně nabízí naše kultura, neplní správně svou funkci, a proto hledáme jiné způsoby, jak se zbavit nudy. Jedním z prostředků, které lidé používají, aby zapomněli na svou nudu, je alkohol. V posledních letech vznikl n o v ý jev, kterým se projevuje intenzivní nuda příslušníků střední vrstvy. Mám na mysli skupinový sex, provozovaný takzvanými swingers. Odhaduje se, že ve Spojených státech existuje jeden až dva miliony lidí, hlavně příslušníků střední třídy, kteří jsou většinou ve svých politických a náboženských názorech konzervativní, jejichž hlavním životním zájmem je společný sex několika párů, které nesmějí být vzájemně spojeny sňatkem. Hlavní podmínkou je, aby se nevytvořila žádná emocionální vazba a aby se partneři stále měnili. Podle výzkumů prováděných na těchto lidech (G. T. Bartell, 1971) cítili před začátkem svých aktivit takovou nudu, že jim už nepomohly ani dlouhé hodiny sledování televize. Osobní vztahy mezi manželskými partnery byly takové, že už nebylo nic, co by si mohli sdělit. Tato nuda se poněkud zmírnila neustálými změnami sexuálních podnětů a jejich manželství se prý dokonce „zlepšila", protože nyní mají aspoň téma rozhovoru - totiž své sexuální zkušenosti s jinými muži a ženami. Swinging je poněkud složitější obměna manželské promiskuity, která nepředstavuje nic nového. Nové je možná systematické vyloučení citů a představa, že s k u p i n o v ý sex je prostředkem „k nápravě únavy z manželství". Jiným drastičtějším prostředkem, jak se zbavit nudy, je užívání drog, které začíná u teenagerů a pokračuje do pozdějšího věku hlavně u lidí, kteří nejsou sociálně zakořenění a nemají zajímavou práci. Mnoho lidí beroucích drogy, zvlášť mladých, upřímně touží po hlubších a opravdovějších prožitcích. Řada z nich projevuje skutečně kladný životní postoj, poctivost, touhu po dobrodružství a po nezávislosti a tvrdí, že uží-

vání drog je jakoby „zapíná, rozsvěcuje" a rozšiřuje jejich obzor zkušenosti. Nepochybuji o tom. Užívání drog ale nemění jejich charakter, a proto neodstraní kořeny jejich nudy. Nevede k vyššímu stupni vývoje, k osobnímu růstu, toho lze docílit jen trpělivou, namáhavou prací na sobě samém, snahou o získání stále většího rozhledu, soustředění a sebekázně. Drogy v žádném případě nevedou k nějakému „osvícení během jediného okamžiku". Nebezpečným důsledkem nedostatečně kompenzované nudy je násilí a destruktivita. Většinou se projevuje jen pasivně, zájmem o zprávy týkající se různých zločinů, smrtelných nehod a jiných krvavých a krutých scén, jakými nás neustále krmí tisk, rozhlas a televize. Lidé reagují na takové zprávy dychtivě, protože se tímto způsobem nejrychleji vzruší a zbaví se tak nudy bez jakékoli vnitřní námahy. Při diskusích o účincích násilných scén v televizi a ve filmu se většinou nemluví o tom, že základním předpokladem, aby tyto scény účinkovaly, je nuda. Od pasivního vychutnávání násilností a krutosti je jen malý krok k různým podobám aktivního vyhledávání vzrušení, pramenícího ze sadistického nebo destruktivního chování. Rozdíl mezi „nevinným" potěšením z toho, když někoho ponižujeme nebo zesměšňujeme, a spoluúčastí na lynčování je jen kvantitativní. V obou případech si znuděný člověk vytváří zdroj vzrušení sám, když ho nedostane už připravené a hotové. Znuděný člověk si často opatří své vlastní „mini-koloseum", kde v malém inscenuje krutosti obdobné těm, které se předváděly ve skutečném Koloseu. Takoví lidé se o nic doopravdy nezajímají a s jinými lidmi mají jen povrchní kontakty. Všichni a všechno je ponechává chladnými. Jejich city jako by zmrzly, nepociťují radost - ale ani smutek nebo bolest. Nepociťují vůbec nic, svět je pro ně šedý a modré nebe neexistuje. Nemají chuť žít a často by raději byli mrtví než živí. Někdy si akutně a bolestně uvědomují svůj duševní stav, často ale také ne. Diagnóza tohoto patologického stavu je obtížná. Nejtěžší případy by asi mnoha psychiatry byly diagnostikovány jako psychotická endogenní deprese. Já však o této diagnóze pochybuji, protože tu chybí určité charakteristické znaky endogenní deprese. Takoví lidé nemají sklon obviňovat sami sebe, cítit vinu nebo se trápit svým selháním, ani nemají výraz obličeje, typický pro nemocné trpící melancholií.201 Vedle tohoto nejtěžšího druhu depresivní nudy existuje častější klinický obraz, jemuž je nejbližší diagnóza chronické „neurotické deprese". (E. Bleuler, 1969.) Dnes je velmi rozšířený stav, kdy si pacient neuvědomuje nejen příčiny své deprese, ale ani to, že vůbec depresi má. Takoví lidé často nevnímají, že jsou deprimováni, ačkoli se to dá snad-

no prokázat. V novější době jsme pro to začali užívat výrazy „maskovaná deprese" nebo „smějící se deprese", které tento stav dobře charakterizují. Diagnóza se ještě komplikuje tím, že klinický obraz vykazuje též rysy blízké „schizoidnímu" charakteru. Nebudu se už zabývat problémem správné diagnózy, protože by to asi příliš nepřispělo k lepšímu pochopení takových osob. O obtížích se správnou diagnózou budeme hovořit později. Možná, že u osob trpících chronickou nekompenzovanou nudou máme co dělat se zvláštní směsí depresivních a schizofrenních prvků, která je různou měrou zhoubná. Pro náš účel nezáleží na diagnostické nálepce, ale na skutečnosti, že mezi takovými lidmi se setkáváme s krajními formami ničivosti. Často vůbec nepůsobí dojmem znuděnosti nebo deprese. Dovedou se přizpůsobit svému okolí a často působí šťastným dojmem. Někteří z nich jsou na povrchu tak dobře přizpůsobeni, že jejich rodiče, učitelé a farář je uvádějí jako vzor. Jiní vzbuzují pozornost úřadů různými typy zločinů a považujeme je za „asociální živly" a „kriminálníky", ale ne za znuděné nebo deprimované lidi. Obvykle vytlačují nudu ze svého vědomí, velmi jim záleží na tom, aby je všichni považovali za zcela normální. Když přijdou k psychoterapeutovi, obyčejně mu sdělují, že mají potíže s volbou povolání nebo typu studia, ale obecně se snaží působit co nejnormálnějším dojmem. Jen zkušený a zaujatý pozorovatel dokáže rozpoznat pod hladkým, cynickým povrchem nemoc. Právě to udělal H. E. Esler a zjistil u mnoha mladistvých v chlapecké polepšovně stav, který označil jako „nevědomou depresi". 2 " V dalším textu uvedu několik příkladů, z nichž rovněž vyplývá, že tento stav je jednou z příčin destruktivního jednání, které zřejmě je v mnoha případech jediným možným způsobem úlevy. Jedna dívka, hospitalizovaná na psychiatrické klinice, si podřezala tepny a svůj čin vysvětlila tím, že chtěla zjistit, zda vůbec má krev. Tato dívka si nepřipadala jako člověk, neměla k žádnému člověku vztah a domnívala se, že nedokáže vyjádřit žádný cit ani jej vnímat. (Pečlivé klinické vyšetření vyloučilo schizofrenii.) Její nedostatek zájmu o svět a neschopnost jakýchkoli vazeb byly tak velké, že se o tom, že je živá, mohla přesvědčit jedině pohledem na vlastní krev. Jeden mladík z polepšovny házel kameny na střechu garáže tak, aby se kutálely dolů, a pokoušel se zachytit je hlavou. Vysvětloval to tím, že to pro něj představuje jedinou možnost vůbec něco pociťovat. Pětkrát se pokusil o sebevraždu. Pořezal se na místech obzvlášť citlivých na bolest a pokaždé to hlásil strážcům, takže mohl být zachráněn. Řekl, že když cítí bolest, vnímá alespoň něco.

Jiný dospívající chlapec vyprávěl, že chodil po městě „s nožem v rukávě, a přitom bodal do kolemjdoucích". Těšilo ho pozorovat smrtelný strach v obličejích obětí. Zatahoval také do postranní uličky psy a zabíjel je svým nožem „jen tak pro zábavu". Jednou s důrazem řekl: „Myslím, že ti psi opravdu cítili, že jsem je bodal nožem." Tento mladík přiznal, že byl s učitelem a jeho ženou v lese štípat dříví a najednou uviděl manželku učitele stát o samotě. Pocítil silné nutkání seknout ji sekerou do hlavy. Naštěstí si učitelka všimla podivného výrazu v jeho obličeji a sekeru mu vzala. Tento sedmnáctiletý chlapec měl nevinný dětský obličej. Asistent, který s ním probíral možnosti volby zaměstnání, ho pokládal za okouzlujícího a nemohl pochopit, jak se ocitl v tomto ústavě. Ve skutečnosti měl tento příjemný zevnějšek manipulativní účel a byl jen povrchní. Podobné případy nacházíme dnes denně všude v západním světě a občas se o nich dočteme v novinách. Následující novinová zpráva z Bisbee v Arizoně (1972) je typickým příkladem: Šestnáctiletý ž á k s t ř e d n í š k o l y , který s t u d o v a l s v y n i k a j í c í m p r o s p ě c h e m a z p í v a l v k o s t e l n í m sboru, b y l d n e s d o p r a v e n do p o l e p š o v n y poté, co se s á m u d a l na policii, že zastřelil s v é rodiče, p r o t o ž e chtěl zjistit, jaké to je n ě k o h o zabít. M r t v o l y Josefa Rotha (60) a jeho ž e n y G e r t r u d y (57) b y l y n a l e z e n y policií na D e n d í k u v z d á n í v jejich b y t ě v n e d a l e k é m D o u g l a s u . Oficiálně b y l o z j i š t ě n o , ž e b y l i o b a u s m r c e n i v e s t ř e d u večer j e d i n ý m v ý s t ř e l e m z l o v e c k é p u š k y d o h r u d n í k u . R o t h b y l s t ř e d o š k o l s k ý instruktor, jeho m a n ž e l k a učila n a n i ž š í m s t u p n i střední školy. R i c h a r d Riley, státní z á s t u p c e z Cochise, řekl že Bernard J. Roth je „nejr o z t o m i l e j š í c h l a p e c , j a k é h o s i d o v e d e t e p ř e d s t a v i t " . Přišel v e čtvrtek s á m na policii a při v ý s l e c h u b y l v e l m i z d v o ř i l ý a k l i d n ý . P o d l e jeho slov se m l a d í k v y j á d ř i l takto: „Ti l i d é (tj. rodiče) už stárli. N e z l o b í m se na ně, nic j s e m proti n i m n e m ě l . " P o d l e R i l e y h o si m l a d í k p o h r á v a l s m y š l e n k o u zabít s v é rodiče už delší d o b u . R i l e y říká: „ C h t ě l p r o s t ě v ě d ě t , jaké to je, k d y ž č l o v ě k n ě k o h o zabije." 2 2 1

Motivem podobných vražd zřejmě není nenávist, ale jak vidíme z uvedených případů, nesnesitelný pocit nudy a bezmocnosti a potřeba zakusit nějakou opravdovou reakci, udělat něco důležitého, co poruší monotónnost všedního života. Když někoho zabijeme, dá nám to možnost zažít, že existujeme a že můžeme zapůsobit na jiného člověka. V diskusi o depresivní nudě jsme se zatím zabývali jenom jejími psychologickými aspekty. To neznamená, že přitom nemohou působit také

neurofyziologické odchylky, avšak jak zdůrazňuje Bleuler, mohou hrát jen druhotnou úlohu. Rozhodující předpoklady musíme hledat v celkové situaci, v celém prostředí. Považuji za velice pravděpodobné, že i těžké případy depresivní nudy, dokonce i ve stejné rodinné konstelaci, by byly méně časté a méně intenzivní, k d y b y v naší společnosti převládl pocit naděje a lásky k životu. V posledních desetiletích se v š a k projevuje opačná tendence, čímž vzniká živná p ů d a pro individuální depresivní stavy.

Charakterová struktura Další potřebou, zakořeněnou výhradně v lidské společnosti, je potřeba vyvinout si nějakou charakterovou strukturu. Tato potřeba souvisí s jevem, o kterém jsme už mluvili, totiž se stále se zmenšujícím významem instinktivního v y b a v e n í člověka. Má-li být naše reakce účinná, musíme jednat rychle - to znamená, že se nedáme zdržovat příliš velkými pochybnostmi a naše chování musí mít vnitřní soudržnost. Jde přesně o dilema, které popisuje Kortlandt u šimpanzů (viz kapitolu 6), když líčí jejich nerozhodnost a váhavé a neúčinné chování. (A. Kortlandt, 1962.) Nabízí se domněnka, že člověk, který je ještě méně determinován instinkty než šimpanz, by po biologické stránce naprosto selhal, k d y b y se u něj nevyvinula nějaká náhrada za chybějící instinkty. Tato náhrada musí plnit funkci instinktů - musí člověka v y b a v i t chováním stejného typu, jako by byl motivován instinkty. Touto náhradou je lidský charakter. Je to specifická struktura, v níž je organizována lidská energie, aby člověk mohl sledovat určité cíle; motivuje chování podle právě převládajících cílů. Říkáme, že někdo reaguje „instinktivně", k d y ž jedná tak, jak mu napovídá jeho charakter. Řečeno s Hérakleitem, charakter je lidským osudem. Lakomec nepřemýšlí, zda má své peníze ušetřit nebo vydat, pudí ho to, aby šetřil a hromadil majetek. Vykořisťovatelskosadistický charakter je poháněn vášní vykořisťovat jiné lidi, sadistický charakter je hnán vášní je ovládat. Milující a činorodý charakter je přímo puzen, aby ostatní lidi miloval a pomáhal jim. Tyto charakterem podmíněné pohnutky jsou pro jednotlivé lidi tak mocné a nezpochybnitelné, že máme pocit, že jde prostě o naši „přirozenou" reakci a jen těžko věříme, že jiným lidem jsou vlastní úplně jiné typy reakce. Když už to musíme vzít na vědomí, domníváme se, že druzí trpí nějakým druhem deformace a že představují odchylky od normální lidské po-

vahy. Každý, k d o má schopnost vnímat jiné lidi (přirozeně že daleko komplikovanější je pochopit vlastní osobu), pozná, zda daný člověk má sadistický, destruktivní nebo láskyplný charakter. Rozezná, jaké trvalé charakterové r y s y se skrývají pod povrchem, a všimne si neupřímnosti člověka, který má destruktivní charakter, ale chová se, jako by byl plný lásky. 23 ' Položme si otázku: Jak to, že člověk jako biologický druh si na rozdíl od šimpanze v y v i n u l charakter? Odpověď můžeme hledat v biologických důvodech. Skupiny lidí žily od samého počátku ve velmi rozdílných podmínkách prostředí, jednak v nejrůznějších oblastech zeměkoule, jednak v různých klimatických a vegetačních pásmech stejné oblasti. Od počátku biologického d r u h u Homo nedošlo téměř k žádným genetickým adaptacím na rozdílné podmínky, i když nějaké by se najít daly. Ale čím více se člověk vyvíjel, tím méně se u něj objevovalo geneticky zakódovaných adaptivních změn, a v posledních čtyřiceti tisících letech už nenastaly žádné. Rozdílné podmínky prostředí si ale vyžádaly, aby každá skupina přizpůsobila s v é chování dané situaci, a to nejen učením, ale i v ý v o j e m „sociálního charakteru". Pojem sociálního charakteru se zakládá na úvaze, že každý typ společnosti (nebo každá sociální třída) rozvíjí nějakou specifickou formu lidské energie, která je nejvíce potřeba pro fungování dané společnosti. Členové této společnosti musejí chtít dělat to, co dělat musejí, má-li všechno f u n g o v a t správně. Tento proces přeměny obecné psychické energie na specifickou psychosociální energii je zprostředkováván sociálním charakterem. (E. Fromm, 1932,1941,1947,1970.) Prostředky, kterými se sociální charakter vytváří, jsou v podstatě kulturní povahy. Působením rodičů společnost zprostředkovává mladým lidem své hodnoty, předpisy, příkazy atd. Šimpanzi nemají řeč, a tak si nemohou předávat symboly, hodnoty a ideje. Jinými slovy, chybí jim předpoklad k vytvoření charakteru. Charakter je jevem specificky lidským. Jenom člověk si vytvořil náhradu za své ztracené instinkty. Nabytí charakteru bylo v procesu přežití lidské rasy velice důležitým a nepostradatelným prvkem, i když s sebou přineslo mnoho nevýhod a nebezpečí. Charakter se totiž formuje tradicemi a motivuje člověka k činům, aniž se nad s v ý m chováním zamýšlí, a tak je často nepřizpůsobený novým podmínkám a může s nimi být v rozporu. Pojmy jako například „naprostá suverenita" státu jsou zakořeněny ve starším typu sociálního charakteru a ohrožují přežití člověka v atomovém věku. Pojem charakteru má pro pochopení projevů zhoubné agrese rozhodující význam. Destruktivní a sadistické vášně v člověku jsou obvykle organizovány v jeho charakterovém systému. Například u sadistické-

ho člověka je sadistický pud součástí jeho charakterové struktury a motivuje ho k sadistickému chování, omezenému pouze pudem sebezáchovy. U podobného člověka je sadistický pud stále aktivní a čeká jen na příhodnou situaci a vhodné zdůvodnění sadistického chování. Taková osoba téměř úplně odpovídá Lorenzovu hydraulickému modelu (viz kapitola 1), pokud je v charakteru zakořeněný sadismus spontánně proudícím puzením, které jen hledá příležitost, aby se projevilo, nebo si je samo vytváří takzvaným „apetenčním chováním". Rozhodující rozdíl však tkví v tom, že zdroj sadistické vášně je třeba hledat v charakteru a ne ve fylogenetický programované struktuře nervové soustavy. Proto není společná všem lidem, nýbrž jen takovým, kteří mají odpovídající charakter. Později si ukážeme příklady sadistického a destruktivního charakteru a předpoklady jejich vzniku.

Předpoklady v ý v o j e charakterem p o d m í n ě n ý c h v á š n í Když jsme mluvili o existenciálních potřebách člověka, ukázali jsme si, že je můžeme uspokojit různým způsobem. Potřeba uctívání m ů ž e být uspokojena oddaností Bohu, lásce a p r a v d ě - nebo modloslužbou destruktivním idolům. Potřeba vztahu k jiným m ů ž e být uspokojena láskou a přátelstvím - nebo závislostí, sadismem, masochismem a destruktivitou. Potřeba jednoty a zakořeněnosti může být uspokojena solidaritou, bratrstvím, láskou a mystickými zážitky - ale také opilstvím, závislostí na drogách nebo odosobněním. Potřeba výkonu m ů ž e b ý t uspokojena láskou a produktivní prací - nebo také sadismem a destruktivitou. Potřeba podnětů a vzrušení může být uspokojena produktivním zájmem o lidi, přírodu, umění a myšlenky - nebo dychtivou honbou za stále novými zábavami. Jaké jsou tedy podmínky pro vývoj charakterem podmíněných vášní? Především si musíme uvědomit, že se tyto vášně nevyskytují samy o sobě, ale v rámci celých syndromů. Láska, solidarita, spravedlnost a rozum jsou vzájemně provázány. Všechny jsou projevem stejné produktivní orientace, kterou bych označil jako „život podporující syndrom". Na druhé straně k sobě patří také sadomasochismus, destruktivita, chtivost, narcismus a incestní chování, které jsou zakořeněny ve stejné základní orientaci: „životu nepřátelském syndromu". Tam, kde najdeme jeden prvek syndromu, existují v různém stupni i prvky ostatní, což však neznamená, že by lidé byli ovládáni výhradně jen jedním nebo druhým syndromem. Ve skutečnosti jsou takoví lidé výjimkou. U průměrných lidí

nacházíme směs obou syndromů. Pro chování člověka a pro jeho možnost změnit se je rozhodující relativní síla obou syndromů. Neurofyziologické

předpoklady

Při zkoumání neurofyziologických předpokladů vývoje obou druhů vášní musíme vycházet z toho, že člověk je nehotový a „nedokončený". (L. Eiseley, 1971.) Jeho mozek není při narození ještě plně vyvinut, a navíc stav stálé nerovnováhy, v níž člověk žije, činí z jeho života děj s otevřeným koncem, kde neexistuje žádné konečné řešení. Člověk je tedy z b a v e n p o d p o r y instinktů a v y b a v e n jen „kolísající třtinou" svého rozumu, který ho tak snadno zklame. Znamená to, že neurofyziologické v y b a v e n í mu v ničem nepomáhá? Takový závěr by opomenul jednu důležitou věc. Mozek člověka, tak odlišný od mozku primátů nejen velikostí, ale také kvalitou a strukturou neuronů, má schopnost rozpoznat, které cíle vedou k fyzickému a psychickému zdraví a růstu. Dokáže si vytknout cíle, které vedou k realizaci správných, rozumných potřeb, a může svou společnost organizovat tak, aby k těmto cílům směřovala. Člověk není jen bytost nedokončená a zatížená rozpory, můžeme ho také definovat jako bytost, která aktivně hledá cesty ke svému optimálnímu vývoji, i když tato snaha často ztroskotává, protože vnější podmínky jsou příliš nepříznivé. Tvrzení, že člověk je bytostí aktivně usilující o s v ů j optimální vývoj, potvrzují i neurofyziologické údaje. Nikdo menší než C. J. Herrick píše: Lidská s c h o p n o s t i n t e l i g e n t n í h o řízení v l a s t n í h o v ý v o j e d á v á č l o v ě k u m o ž n o s t , a b y s á m u r č o v a l m o d e l s v é k u l t u r y , a tak utvářel l i d s k ý v ý v o j p o d l e v l a s t n í v o l b y . Tato schopnost, kterou n e m á ž á d n ý j i n ý živočich, je n e j v ý z n a č n ě j š í m z n a k e m člověka a s n a d n e j d ů l e ž i t ě j š í skutečností, kterou v ě d a zná. (C. J. Herrick, 1928.)

Livingston činí k témuž problému několik případných poznámek: D n e s u ž j e n e p o c h y b n ě jisté, ž e r ů z n é o r g a n i z a č n í r o v i n y n e r v o v é h o s y s t é m u m a j í v z á j e m n ý v z t a h a jsou na sobě závislé. N e v í m e ještě, jakými cestami se v ě d o m é c h o v á n í na k a ž d é z těchto ú r o v n í d o k á ž e propojit s v y š š í m , i n t e g r o v a n ý m cílem, jenž je u r č o v á n s p o l e č n ý m k o o r d i n o v a n ý m s m ě ř o v á n í m j e d n o t l i v ý c h funkcí. Cíle celého o r g a n i s m u jsou jasně v y j á d ř e n y a v š e c h n y ú r o v n ě n e r v o v é h o s y s t é m u se na ně trvale soustředí. (R. B. L i v i n g s t o n , 1967a.)

O potřebách, které překračují primárně fyziologické potřeby, Livingston říká: Na molekulární rovině m ů ž e m e fyzikálně-chemickými m e t o d a m i i d e n t i f i k o v a t některé s y s t é m y , z a m ě ř e n é na určité cíle. Jiné s y s t é m y tohoto t y p u n a j d e m e n a ú r o v n i řídicího s y s t é m u v m o z k u p o m o c í n e u r o f y z i o l o g i c k ý c h m e t o d . N a k a ž d é této ú r o v n i j s o u části těchto s y s t é m ů z a m ě ř e n é na p o h n u t k y , které o v l á d a j í naše c h o v á n í , a na jejich u s p o k o jování. V š e c h n y tyto s y s t é m y , s o u s t ř e d ě n é na určitý cíl, jsou v y t v á ř e n y látkami v y s k y t u j í c í m i se v p r o t o p l a z m ě a jsou v nich také l o k a l i z o v á n y . Mnohé takové systémy jsou určitým z p ů s o b e m specializované a jsou u m í s t ě n y v e z v l á š t n í c h n e r v o v ý c h a e n d o k r i n n í c h systémech. E v o l u č n ě v ý š e v y v i n u t é o r g a n i s m y m a j í p o h n u t k y , a také m o ž n o s t i jejich u s p o k o jení, které se n e t ý k a j í p o u z e s p l n ě n í v e g e t a t i v n í c h potřeb, u s p o k o j e n í sexuálního p u d u , o d c h o v u potomstva a zajištění v ý ž i v y , rodiny a ú z e m í , ani j e n a d a p t i v n í h o c h o v á n í ; n a c h á z í m e t u e n e r g i e , u s i l o v á n í a v ý b o j e sahající dál, existující jaksi navíc - t e d y j a k o u s i výstřednost, překračující p o u h é zajištění přežití. (R. B. Livingston, 1967.)

Livingston dále říká: Mozek j e p r o d u k t e m evoluce, stejně jako z u b y a d r á p y , o d m o z k u v š a k m ů ž e m e v z h l e d e m k jeho s c h o p n o s t i k o n s t r u k t i v n í a d a p t a c e o č e k á v a t d a l e k o více. N e u r o l o g o v é m o h o u p o v a ž o v a t z a s v ů j d l o u h o d o b ý cíl dospět k p o c h o p e n í p l n é h o p o t e n c i á l u l i d s t v a a o s v ě t l e n í j e h o u š l e c h t i l e j ších m o ž n o s t í . Č l o v ě k s e liší o d jiných ž i v o č i c h ů p ř e d e v š í m s v ý m m o z k e m , j e h o s c h o p n o s t m i v oblasti p a m ě t i , u č e n í , k o m u n i k a c e , f a n t a z i e , t v o r b y a m o ž n o s t i d o s p ě t k s e b e u v ě d o m ě n í . (R. B. Livingston, 1967.)

Podle Livingstona jsou spolupráce, víra, vzájemná důvěra a altruismus zabudovány ve struktuře nervového systému a jsou podporovány 241 vnitřním uspokojením, které v nás probouzejí. Vnitřní uspokojení se neomezuje na pudy. Livingston o tom soudí: Vnitřní u s p o k o j e n í má v z t a h i k pocitu spokojenosti, v z n i k l é m u ze stavu p ř e k y p u j í c í h o zdraví, k radosti, která p r o v á z í g e n e t i c k y d a n é i sociálně v y t v o ř e n é h o d n o t y , k potěšení z p ř í j e m n é h o v z r u š e n í , prožitého samostatně n e b o společně s j i n ý m i l i d m i při h l e d á n í a nalézání něčeho n o v é h o . Vnitřní s p o k o j e n o s t v z n i k á také z u s p o k o j o v á n í z v ě d a v o s t i a z p o t ě š e n í z v ý z k u m u , z r o z š i ř o v á n í i n d i v i d u á l n í a k o l e k t i v n í s v o b o d y . Toto v y š š í v n i t ř n í u s p o k o j e n í u m o ž ň u j e č l o v ě k u v y d r ž e t n e u v ě ř i t e l n á strádání, a přesto lpět na životě, nebo se přidržet h o d n o t d a n ý c h vírou, které přesahují h o d n o t u samotného života jedince. (R. B. Livingston, 1967.)

Livingstonovo pojetí - stejně jako názory jiných autorů, které tu budeme dále citovat - se zásadně liší od dřívějšího instinktivistického nazírání. Tito novější badatelé nevytvářejí spekulace o tom, která speciální mozková zóna „plodí" v y š š í snahy jako solidaritu, altruismus, vzájemnou d ů v ě r u a p r a v d u , n ý b r ž p o v a ž u j í mozkový systém za celek z hlediska vývoje, sloužícího přežití. C. von Monakow uvádí velmi zajímavou teorii. Předpokládá existenci syneidesis (biologického svědomí), jehož funkce tkví v zajišťování optimálního bezpečí, spokojenosti, přizpůsobení a sebezdokonalování. Argumentuje tím, že organismus při správném fungování dosahuje stavu klisis (radost, veselí, štěstí), a to v něm vyvolává přání tento způsob chování opakovat. Na druhé straně plyne z chování, které stojí proti optimálnímu v ý v o j i organismu, ekklesis (stav rozmrzelosti, nelibosti) a postižený se snaží takovým podnětům a chování napříště vyhnout. (C. von Monakow, 1950.) H. von Foerster tvrdí, že schopnost empatie a lásky jsou vlastnosti mozku vrozené. Vychází při tom z teorie vnímání a ptá se, jak je možné, že dva lidé spolu mohou komunikovat, když řeč předpokládá společnou zkušenost. Okolní prostředí pro člověka neexistuje samo o sobě, ale jedině ve vztahu k lidskému pozorovateli, a tak Foerster vyvozuje, že při komunikaci „nacházíme stejnou představu o prostředí v obou systémech, i které jsou od sebe odděleny kůží, ve své struktuře jsou však stejné. Když si to ujasní a řídí se tím, potom bude A vědět totéž co A', protože se s ním identifikuje a máme tu rovnici Já = Ty... Identifikace je nejsilnějším spoje- i; nectvím - a jejím nejhlubším projevem je láska". (H. von Foerster, 1963.)251 Proti všem těmto úvahám však stojí tvrdá skutečnost, že člověk za čtyřicet tisíc let od svého definitivního zrodu nedokázal „vyšší" snahy plně rozvinout, ale že je podle všeho ovládán převážně chtivostí a destruktivitou. Proč biologicky zabudované pozitivní sklony v člověku nepřevládly? Než začneme o této otázce diskutovat, musíme ji upřesnit. Musíme sice připustit, že nemáme příliš mnoho přímých znalostí o duši člověka před začátkem neolitického období, ale jak jsme viděli, máme dobré důvody pro předpoklad, že se primitivní lidé od sběračů a lovců až po časné zemědělce nevyznačovali destruktivitou a sadismem. Ve skutečnosti začaly tyto negativní vlastnosti, které obecně připisujeme lidské povaze, sílit a šířit se s rozvojem civilizace. Kromě toho bychom si měli stále uvědomovat, že „vyšší cíle", které v historii hlásali velicí učitelé, znamenaly ve s v é době protest proti zásadám panující kultury, a tyto cíle, ať měly náboženskou nebo světskou podobu, vždy znovu hluboce oslovovaly srdce lidí, kteří byli svou společností podmiňováni k víře

v pravý opak. Lidská touha po svobodě, důstojnosti, solidaritě a pravdě byla určitě vždy jednou z nejsilnějších motivací historických změn. Navzdory všem těmto faktům však zůstává pravdou, že zabudované vyšší tendence byly a dodnes jsou silně potlačeny a že dnešní lidé prožívají tento problém se zvlášť intenzivními obavami.

Sociální podmínky Jaké jsou důvody tohoto potlačení? Zdá se, že jediná uspokojivá o d p o v ě d na tuto otázku spočívá v sociálních poměrech, ve kterých člověk žije. Během větší části jeho dějin poměry podporovaly lidský intelektuální a technický vývoj, ale zároveň znemožňovaly plné rozvinutí vrozených možností, o kterých hovoří uvedení autoři. Základním příkladem, na kterém si můžeme ukázat vliv faktorů prostředí na osobnost, je přímý vliv prostředí na růst mozku. Dnes už je prokázáno, že podvýživa může zabránit normálnímu rozvoji dětského mozku. Pokusy na zvířatech se také prokázalo, že na v ý v o j mozku mohou mít vliv i jiné faktory, například volnost pohybu a hra. Badatelé rozdělili krysy do dvou skupin. Jednu skupinu dali do „obohaceného" a druhou do „omezeného" prostředí. První skupinu chovali ve v e l k é kleci, ve které se zvířata mohla volně pohybovat a hrát si s r ů z n ý m i předměty i vzájemně, zatímco zvířata druhé skupiny žila uzavřena po jednom v malých klecích. Jinými slovy „zvýhodněná" zvířata měla mnohem více příležitostí získávat podněty a pohybovat se než zvířata „omezená". Badatelé zjistili, že šedá kůra mozková byla u první skupiny tlustší než u skupiny „omezené" (ačkoli jejich tělesná váha byla menší). (E. L. Bennett aj., 1964.) Při podobném výzkumu zjistil Altman „histologické nálezy dokazující zvětšení mozkové kůry zvířat chovaných ve zvlášť příznivých podmínkách a autoradiografické důkazy vyššího množení mozkových buněk u dospělých zvířat ve zvlášť vyhovujícím prostředí". (J. Altman a G. D. Das, 1964.) Předběžné výsledky z Altmanova ústavu „ukazují, že vývoj mozku lze podstatně změnit i jinými změnami prostředí, například zacházením s krysami brzy po narození. Ovlivněn je zvlášť růst buněk ve strukturách jako kůra malého mozku, gyrus hipocampus a vneokortexu". (J. Altman, 1967a.) Když výsledky těchto experimentů aplikujeme na člověka, můžeme se domnívat, že růst mozku závisí nejen na zevních faktorech jako je

výživa, ale také na láskyplnosti a vřelosti, s jakou se s dítětem zachází, na tom, jak ho chováme, jaké mu poskytneme podněty nebo jakou bude mít svobodu pohybu, hry a sebevyjádření. Vývoj mozku ovšem nekončí v dětství, v dospívání ani v dospělosti. Jak říká R. B. Livingston: neexistuje žádný bod, „po kterém by vývoj ustal a mizela by schopnost reorganizace po nemoci nebo po poranění". (R. B. Livingston, 1967.) Zdá se, že faktory prostředí jako podněcování, povzbuzování a láska mohou mít značný vliv na mozkové procesy v průběhu celého života. Zatím toho víme jen málo o přímém vlivu prostředí na vývoj mozku. Naštěstí však víme mnohem více o působení sociálních faktorů na vývoj charakteru (i když všechny citové procesy mají přirozeně svůj základ v mozkových procesech). Zdá se, že se v tomto bodě připojujeme k hlavnímu proudu myšlení sociálních věd - to jest k tezi, že charakter člověka je formován společností, v níž žije, nebo behavioristicky vyjádřeno sociálním podmiňováním, kterému je vystaven. Přesto mezi jejich pojetím a pojetím zde navrhovaným existuje základní rozdíl. Představy teoretiků sociálních věd, kteří pokládají za rozhodující vliv prostředí, jsou v podstatě relativistické. Podle nich je člověk prázdným listem papíru, na nějž kultura píše svůj text. Je svou společností formován k lepšímu nebo horšímu, přičemž „lepší" nebo „horší" se pokládá za rovněž relativní etický nebo náboženský hodnotový soud. 26 ' My však tvrdíme, že člověk má imanentní, vrozený a trvalý cíl a že jeho biologická konstituce je zdrojem jeho životních norem. Může se plně vyvinout a dosáhnout růstu, když budou dané vnější podmínky tomuto cíli příznivé. To znamená, že existují specifické podmínky, které - pokud jsou naše výše uvedené názory správné - vedou k optimálnímu růstu člověka a k vývoji syndromu podporujícího život. Pokud tyto podmínky chybí, člověk se v přímé úměře k tomu stává bytostí brzděnou ve svém vývoji, která se vyznačuje životu nepřátelským syndromem. Je opravdu udivující, že tento názor je označován za „idealistický" nebo „nevědecký" tolika lidmi, které by ani ve snu nenapadlo zpochybňovat podobný vztah mezi podmínkami a vývojem člověka v oblasti tělesného vývoje a zdraví. Je zbytečné blíže se tímto bodem zabývat. Existuje nesmírné množství údajů, zvláště v oblasti výživy, z nichž vyplývá, že určité druhy potravy vedou k růstu a tělesnému zdraví, zatímco jiné odpovídají za organické dysfunkce, nemoci a předčasná úmrtí. Právě tak je dobře známo, že na tělesné zdraví nemá vliv [en potrava, ale i jiné faktory, například tělesný pohyb nebo stres. Člověk se v tomto ohledu neliší od jiných organismů. Jak ví každý rolník nebo zahradník, potřebuje semeno, má-li správně vyklíčit a vyvinout se, ur-

čitý stupeň vlhkosti, určitou teplotu a přípravu půdy. Nejsou-li podmínky příznivé, semínko v půdě shnije nebo uschne a zajde. V optimálI nich podmínkách vyroste ovocný strom podle svých optimálních možť ností a ponese ovoce, které bude dokonalé a bude odpovídat druhu 1 tohoto stromu. V horších podmínkách strom zakrní a jeho ovoce nebuI de tak dokonalé. Musíme si tedy položit otázku: Jaké podmínky by mělo skýtat prostředí člověku, aby se všechny jeho možnosti mohly optimálně rozvinout? O této otázce bylo napsáno mnoho tisíc knih a dospělo se ke stov1 kám odpovědí. Přirozeně se nemohu snažit v kontextu této knihy o ně| jakou vlastní odpověď. 27 ' Můžeme k tomu ale učinit aspoň několik krátf kých obecných poznámek: Ze záznamů lidských dějin i z výzkumů o jednotlivých lidech plyne, že lidskému růstu prospívá svoboda, aktivizující podněty a stav, kdy člověk není vykořisťován ani ovládán, a také existence výrobních metod přizpůsobených potřebám člověka. Opačné podmínky působí nepříznivě. Stále více lidí si uvědomuje, že neexistuje žádná základní a nejdůležitější podmínka, ale že záleží na celém systému faktorů. To znamená, že takové podmínky, které vedou k nejúplnějšímu rozvoji člověka - a přirozeně každé stadium lidského individuálního vývoje má své specifické potřeby - lze najít jen ve společenském systému, v němž různé příznivé podmínky spolupůsobí, a zajišťují tak správnou živnou půdu. Důvody, proč se sociologové nezabývali otázkou optimálních společenských podmínek lidského vývoje, ačkoli jde o tak důležité téma, snadno rozpoznáme, uvědomíme-li si smutnou skutečnost, že až na několik výjimek jsou sociologové v podstatě obhájci stávajícího společenského systému a nikoliv jeho kritiky. To je možné proto, že výsledky jejich práce, na rozdíl od práce přírodovědců, mají pro fungování společnosti jen malou hodnotu. Naopak chybné výsledky a povrchní soudy mají často žádoucí funkci, protože slouží jako „tmel" společenského systému, zatímco pravda představuje ohrožení státu quo.28' Kromě toho často ještě ztěžuje adekvátní řešení problému mínění, že „co si lidé přejí, to je pro ně dobré". Přitom přehlížíme, že některá přání jsou škodlivá a že sama tato přání mohou být symptomy dysfunkce, sugesce nebo obojího zároveň. Například dnes už se ví, že závislost na drogách není nic žádoucího, přestože si mnoho lidí přeje drogy užívat. Protože celý náš hospodářský systém je zaměřen na vytváření tužeb, jejichž uspokojování je závislé na stále větší produkci zboží, těžko můžeme očekávat, že by všichni okamžitě uvítali kritickou analýzu iracionality těchto lidských přání.

To nás však nesmí zastavit. Musíme se ptát, proč většina lidí nevyužívá svůj rozum k rozpoznání svých skutečných zájmů. Je to jen proto, že jim jsou vymývány mozky a jsou zvyklí poslouchat? Kromě toho se musíme ptát, proč naprostá většina politických vůdců nerozpoznala, že systém, v jehož čele stojí, není prospěšný jejich dobru jako lidským bytostem. Vysvětlovat to pouze jejich hrabivostí a chytráctvím, jak to rádi činili osvícenští filosofové, nestačí k proniknutí k jádru problému. Jak ukázal Marx ve své teorii historického vývoje, člověk je ve snahách o změny a zlepšení společenských podmínek stále omezován materiálními faktory svého prostředí, jako jsou ekologické podmínky, podnebí, dostupná technika, zeměpisná poloha a kulturní tradice. Jak jsme si ukázali, žili primitivní lovci a sběrači a dávní zemědělci v relativně dobře vyváženém prostředí, které bylo příznivější konstruktivním než destruktivním vášním. Během svého vývoje se ale člověk měnil, a stejně tak měnil své prostředí. Dělá pokroky v oblasti intelektuální i technické. Tímto pokrokem však vznikají situace, které vedou k vývoji životu nepřátelských charakterových syndromů. Tento v ý v o j jsme sledovali - i když jen zhruba - při popisu přeměny společnosti od časných lovců a sběračů až po „městskou revoluci". Aby člověk získal potřebnou svobodu, která by umožnila život filosofům nebo učencům, aby vybudoval umělecká díla jako jsou egyptské pyramidy - zkrátka aby vytvořil kulturu - musel si člověk držet otroky, vést války a dobývat cizí území. Byla to tedy potřeba růstu v určitých oblastech, především v intelektuální, umělecké a vědecké, která vedla k vytvoření okolností brzdících lidský růst v jiných oblastech, zejména v oblasti citové. Příčinou toho bylo, že výrobní síly nebyly dostatečně vyvinuté, aby umožnily koexistenci technického a kulturního pokroku na jedné straně a nezmrzačené existence všech lidí na straně druhé. Hospodářství má své vlastní zákony a nestačí pouhé přání jejich změny. Kdyby byla země stvořená jako ráj, v němž by člověk nebyl omezován materiální realitou, jeho rozum by možná dokázal vytvořit správné prostředí neomezeného růstu, kde by všichni měli dost potravy i svobody. Člověk však byl z ráje vyhnán a nemůže se tam vrátit, jak stojí i v bibli. Člověk byl zatížen prokletím konfliktu mezi sebou samým a přírodou. Svět není člověku přizpůsoben, člověk byl do něho vržen a jedině svým vlastním rozumem a činností si může vytvořit svět, který mu umožní plný v ý v o j a stane se jeho skutečným lidským domovem. Různí vládci byli ve skutečnosti vykonavateli historické nutnosti, třebaže to často bývali opravdu špatní lidé, kteří se řídili svými náladami a nesplnili svou historickou úlohu. Iracionalita a osobní

neschopnost byly však rozhodující jen v takových obdobích, kdy existovaly podmínky vhodné pro další pokrok, jemuž však tito špatní vládcové bránili - a s nimi i jejich poddaní. Přesto v historii vždy existovali vizionáři, kteří jasně rozpoznali cíle společenského a individuálního v ý v o j e člověka. Jejich „utopie" však nebyly „utopické" v tom smyslu, že by byly neuskutečnitelným snem. „U-topia" znamená něco, co nikde neexistuje, to ale neznamená také „nikdy". Chci tím říci, že ve své době tyto utopie skutečně nikde neexistovaly, ale to neznamená, že se časem nemohou uskutečnit. Marxova koncepce socialismu, která se dodnes nikde na světě neuskutečnila (zcela určitě ne v takzvaných „socialistických" zemích), nebyla s v ý m autorem považována za utopii, protože věřil, že materiální podmínky její realizace jsou v daném bodě historického vývoje už přiměřené. 291

O racionalitě instinktů a vášní Všeobecně se soudí, že instinkty jsou iracionální, protože odporují logice a rozumu. Je to p r a v d a ? A můžeme charakterově podmíněné vášně klasifikovat jako racionální nebo jako iracionální? Výrazy „rozum" a „racionální" se obyčejně používají na myšlenkové procesy - o „racionálním" myšlení předpokládáme, že se řídí zákony logiky a že není pokřivené emocionálními a patologickými faktory. Avšak „racionální" a „iracionální" se někdy také užívá ve vztahu k jednání a pocitům. Tak může ekonom označit za „iracionální" zavedení nákladných strojů v zemi, kde je nedostatek odborníků a nadbytek nekvalifikovaných pracovních sil. Nebo může označit za iracionální 180 miliard dolarů ročních v ý d a j ů (80 procent z toho připadá na supervelmoci) na světové zbrojení, protože slouží výrobě věcí, které nemají v mírových dobách žádnou hodnotu. Nebo se psychiatr vyjádří, že určitý neurotický symptom, jako například nutkavé mytí nebo bezdůvodný strach, je iracionální, protože je důsledkem duševní poruchy a dá se očekávat, že povede k dalším funkčním poruchám. Navrhuji označovat za racionální všechny myšlenky, pocity nebo jednání, které napomáhají adekvátnímu fungovania růstu celku, jehož částí jsou, a za iracionální všechno, co směřuje k oslabování nebo destrukci celku. Je jasné, že pouze empirickou analýzou systému se dá zjistit, co je v daném případě racionální nebo iracionální. 301 Když takto definovaný pojem racionality aplikujeme na instinkty (organické pudy), nevyhnutelně dospějeme k závěru, že jsou racionál-

ní. Z darwínistického hlediska tkví funkce instinktů p r á v ě v tom, že adekvátním způsobem udržují život a zajišťují přežití jedince i druhu. Zvíře se chová racionálně, protože je téměř úplně vedeno svými instinkty, a člověk by se také choval racionálně, kdyby se řídil především instinktem. Vyhledávání potravy, obranná agresivita (nebo útěková reakce) ani sexuální žádosti na své instinktivní úrovni nevedou ani u člověka k iracionálnímu chování. Lidská iracionalita je způsobena tím, že se člověk neřídí instinkty, nikoli tím, že je má. Jak to ale je s racionalitou jeho charakterem podmíněných vášní? Hodnotíme-li je podle našeho kritéria, rozdělí se na dvě skupiny. Život podporující v á š n ě je třeba považovat za racionální, protože jsou prospěšné růstu a zdraví člověka. Naopak život brzdící vášně musíme pokládat za iracionální, protože růstu i zdraví člověka překáží. Musíme to ale ještě upřesnit. Destruktivní nebo krutý člověk může takový být proto, že mu chybí p o d m í n k y pro další růst. Za daných okolností nemůže vlastně dopadnout jinak. Jeho vášně jsou iracionální, poměřujeme-li je obecně lidskými možnostmi, ale u určitého člověka a za určitých okolností mohou mít s v o u vlastní racionalitu. Totéž platí pro lidské dějiny. „Megastroje" starověku (L. Mumford, 1967) byly v tomto s m y s l u racionální, i f a š i s m u s a stalinismus bychom mohli považovat za racionální, k d y b y za daných okolností představovaly jedinou historickou možnost. To samozřejmě tvrdí jejich obhájci, museli by ale dokázat, že žádné jiné možnosti neexistovaly, což si nemyslím. 3 " Ještě jednou zopakujme, že životu nepřátelské vášně představují odpověď na existenciální potřeby člověka stejně jako vášně život podporující. Oba typy vášní jsou hluboce lidské. První z nich se vyvíjejí za podmínek, kdy neexistují předpoklady pro uskutečnění těch druhých. Destruktivní člověk může být označen za zlého, protože destruktivita je zlo, přesto zůstává člověkem. Neklesl na úroveň zvířete, není motiv o v á n zvířecími instinkty, nemůže změnit strukturu svého mozku. Mohli bychom ho považovat za postiženého existenciálním selháním, za člověka, kterému se nepodařilo rozvinout se podle svých možností a být produktivní. To, jak člověk v tomto ohledu dopadne, závisí v podstatě na tom, zda jsou mu dány společenské podmínky růstu nebo ne. Současně musím dodat, že když říkám, že společenské okolnosti jsou z o d p o v ě d n é za v ý v o j člověka, nechci tvrdit, že člověk je bezmocným objektem zevních okolností. Faktory prostředí podporují nebo brzdí v ý v o j určitých vlastností člověka a určují hranice, v nichž člověk jedná. Přesto však lidský rozum a vůle zůstávají jak individuálně, tak ve společenském měřítku velice mocnými faktory. Dějiny nevytvářejí člově-

ka; člověk se vytváří v procesu dějin sám. Jen dogmatické myšlení, pramenící z lenosti ducha i srdce, se snaží vytvářet zjednodušující černobílá schémata, která brání každému skutečnému porozumění. 32 * Psychická funkce vášní Aby člověk dokázal přežívat, musí uspokojovat své tělesné potřeby, a v tom mu pomáhají jeho instinkty. Kdyby jeho chování určovaly především instinkty, neměl by žádné zvláštní životní problémy a b y l by „spokojenou krávou", za předpokladu, že by měl k dispozici dostatek potravy. 33 ' Člověku však ke štěstí nestačí samotné uspokojení pudů, ani mu samo o sobě nezaručuje duševní zdraví. Není to ani tak, že by člověk nejprve uspokojoval své tělesné potřeby a teprve pak, jako nějaký luxus, rozvíjel své charakterem podmíněné vášně. Ty jsou totiž přítomny od samého začátku jeho bytí a mají často větší moc než jeho pudy. Když zkoumáme chování jedince i většího množství lidí, zjistíme, že uspokojování základních potřeb, to jest jídlo a sex, představuje jen malou část lidského chování. Hlavními motivacemi člověka jsou jeho racionální a iracionální vášně: touha po lásce34', něze, solidaritě, svobodě a pravdě, a právě tak touha ovládat jiné lidi, podrobit si je nebo je zničit, narcismus, chtivost, závist a ctižádost. Tyto vášně jsou jeho hnacími pružinami a zdrojem jeho vzrušení, jsou nejen látkou, z níž vznikají sny, ale také materiálem veškerých náboženství, mýtů, dramat a uměleckých děl - zkrátka všeho, co životu dává smysl. Lidé, kteří jsou těmito vášněmi motivováni, riskují s v ů j život. Mohou i spáchat sebevraždu, když nedosáhnou cíle své vášně, naproti tomu lidé nepáchají sebevraždy kvůli nedostatku sexu a dokonce ani z hladu. Moc lidské vášně je stejná, ať jsou lidé hnáni nenávistí nebo láskou. Sotva lze pochybovat, že je tomu tak. Otázka, proč to tak je, se zodpovídá hůře. Přesto se nabízí několik hypotetických úvah. Platnost mé první domněnky mohou přezkoumat pouze neurofyziologové. Fakt, že mozek má trvalou potřebu dráždění - který jsme už probírali - by mohl znamenat, že mozek potřebuje existenci vášní, protože právě ony mu zajišťují trvalý zdroj podnětů. Druhá hypotéza se vztahuje na oblast, kterou jsme tu již podrobněji probrali - na jedinečnost lidské zkušenosti. Díky tomu, že si člověk uvědomuje sám sebe, svou bezmoc a izolaci, je pro něho nesnesitelné žít jen jako objekt. To bylo dobře známo většině myslitelů, dramatiků a romanopisců během celých lidských dějin. Můžeme brát vážně tvrze-

ní, že jádrem Oidipova dramatu je frustrace sexuální touhy po matce? Nebo že Shakespeare myslel Hamleta tak, že v něm jde o sexuálně frustrovaného hlavního hrdinu? Zřejmě přesně to si představují klasičtí psychoanalytici a s nimi jiní soudobí redukcionisté. Lidské instinkty jsou nutné, ale všední a nezajímavé, naproti tomu lidské vášně, které soustřeďují energii do úsilí k dosažení určitých cílů, patří do oblasti víry a posvátných jevů. Všední jevy se vztahují na „získávání živobytí". Jevy „posvátné", věci víry, přesahují čistě fyzické přežití - je to oblast, ve které člověk dává do hry svůj osud, často i život, oblast, v níž jsou zakořeněny jeho nejhlubší motivace, které teprve dávají jeho životu smysl. 35 ' Při svém úsilí o transcendenci všednosti člověk vyhledává dobrodružství, nahlíží za hranice lidské existence a dokonce je překračuje. Díky tomu jsou velké ctnosti a velké neřesti, tvůrčí činnost právě tak jako ničení, tak vzrušující a přitažlivé. Hrdina je ten, kdo má odvahu překročit dané hranice, aniž propadl strachu a pochybnosti. Průměrný člověk je hrdinou dokonce i ve svém marném úsilí o hrdinství. Žene ho touha dát svému životu smysl a vášeň proniknout, pokud je to možné, až na samé hranice bytí. Tuto představu ještě musíme upřesnit. Jednotlivec žije ve společnosti, jež ho zásobuje hotovými modely, které předstírají, že dávají jeho životu smysl. Například v naší společnosti platí, že život člověka je smysluplný, když založí rodinu, živí ji, je dobrým občanem a spotřebovává zboží a zábavu. Ale zatímco pro většinu lidí to na vědomé úrovni sice funguje, přece jen jim to nedává hluboký pocit pravého smyslu, nenahrazuje chybějící jádro lidské osobnosti. Proto se nabízené vzory opotřebovávají a stále častěji selhávají. Důkazem, že k tomu v současnosti dochází ve stále větším měřítku, je zvyšující se užívání drog, nedostatek skutečného zájmu o cokoli, úpadek intelektuální a umělecké tvořivosti, i přibývání násilností a destruktivity.

POZNÁMKY 1) V ý j i m k o u byli u Řeků stoikové, kteří zastávali myšlenku rovnosti všech lidí, a v období renesance humanisté jako Erasmus, Thomas Morus a Juan Luis Vives.

2) Richard M. Bucke b y l k a n a d s k ý psychiatr, přítel E m e r s o n ů v a pronikavý, jiskřivý duch. Svého času byl jedním z nejvýznamnějších psychiatrů Severní Ameriky. Ač je dnes v odborném světě ú p l n ě zapomenutý, je jeho kniha Kosmické vědomí (Cosmic Consciousness, revidované v y d . 1946) čtena laiky už téměř po sto let. 3) Srov. diskusi u D. Pilbeama (1970), u M. F. A. Montagua (1967) a u G. Smolla (1967). 4) Příslušnou Marxovu představu o lidské povaze najedete v E. Fromm (1961 a 1968). 5) Termín „instinkt" n e p o u ž í v á m v dnes překonaném smyslu „instinktu", který vylučuje učení, nýbrž ve smyslu „pudu". 6) C. Judson Herrick se pokusil dát nám přibližnou představu o fantastických možnostech nervových spojení: „Každý neuron kůry velkého m o z k u je zapojen v nesmírně složité spleti nejjemnějších nervových vláken, z nichž některá přicházejí z velmi vzdálených oblastí těla. Můžeme předpokládat, že většina kortikálních neuronů je přímo nebo nepřímo spojená s k a ž d o u kortikální zónou. To je anatomickým z á k l a d e m kortikálních asociačních procesů. Tato v z á j e m n ě propojená asociační vlákna u m o ž ň u j í během jediného kortikálního řetězového spojení vytvořit obrovské m n o ž s t v í různých funkčních kombinací mezi neurony m o z k o v é kůry, jejichž počet daleko překračuje všechna čísla, která uvádějí astronomové při měření vzdáleností mezi hvězdami... Praktická hodnota tohoto systému spočívá právě ve schopnosti vytvářet obrovské množství proměnlivých spojení mezi p r v k y nervové soustavy... K d y b y byl milion kortikálních nervových buněk, seskupených po dvou, vzájemně propojen ve všech možných kombinacích, počet různých interneurálních spojení, jež by se takto uskutečnila, by o d p o v í d a l číslu 102783""... Z toho, co víme o struktuře kůry velkého mozku... lze uzavírat, že počet spojení mezi buňkami, které skutečně anatomicky existují, je v případě neuronů p o d r á ž d ě n ý c h současně j e d i n ý m obrazem dopadajícím na sítnici daleko vyšší než I027ltl°"", což byl ú d a j pro teoreticky možné kombinace neuronů seskupených po d v o u . " (C. J. Herrick, 1928.) Livingston d o d á v á pro srovnání: „Uvědomme si, že se počet atomů v celém vesmíru o d h a d u j e asi na 10"." 7) Toto rozlišení mezi d v ě m a různými typy pohnutek v podstatě o d p o v í d á rozlišení Marxovu. Ten hovoří o d v o u různých typech lidských p u d ů a žádostí: o konstantních neboli pevně zakotvených - jako je hlad a sexuální p u d -, jež představují integrální část lidské povahy a mohou se v různých kulturách měnit jen co do formy a nasměrování, a o relativních tužbách, které „vděčí za s v ů j p ů v o d určitým sociálním strukturám a určitým výrobním a komunikačním p o d m í n k á m " . (K. Marx a F. Engels, MEGA, sv. 5.) Některé tyto tužby označil Marx za nelidské, mravně zvrácené, nepřirozené a u m ě l e vykonstruované. 8) Materiál na následujících stranách navazuje na diskusi o stejném tématu v mé knize Der modeme Mensch und seine Zukunft (E. Fromm, 1947 a 1955); abych se p o k u d m o ž n o v y h n u l opakování, p o d á v á m z d e materiál k s v ý m dřívějším v ý k l a d ů m jen ve zkrácené formě. 9) Výraz transcendence se o b v y k l e užívá v teologickém v z t a h o v é m rámci. Křesťanské myšlení p o v a ž u j e za samozřejmé, že transcendence člověka z n a m e n á překročení sebe směrem k Bohu. Tak se teologie pokouší dokázat potřebu víry v Boha, tím se d o v o l á v á potřeby transcendence. Tato logika je však chybná, p o k u d se p o j e m „Bůh" n e p o u ž í v á

v čistě symbolickém s m y s l u místo „Ne-já". Člověk má potřebu překročit narcistický, izolovaný, egocentrický postoj; vztáhnout se k bližnímu, otevřít se světu a uniknout peklu sebestřednosti a uzavřenosti ve vlastním já. Náboženské systémy jako b u d d h i s m u s vytvořily tento d r u h transcendence, aniž se d o v o l á v a l y Boha nebo nějaké nadlidské moci, totéž učinil ve svých nejodvážnějších formulacích Mistr Eckhart. 10) Patří k F r e u d o v ý m z á s l u h á m , že rozpoznal h l o u b k u v a z b y na matku jako ústřední problém n o r m á l n í h o i patologického d u š e v n í h o v ý v o j e člověka (ve formě oidipského komplexu). Na základě s v ý c h vlastních filosofických premis však interpretoval tuto fixaci jako ryze sexuální, čímž zúžil v ý z n a m svého objevu. Teprve ke konci svého života začal r o z p o z n á v a t také „ p ř e d o i d i p s k o u " v a z b u na matku. Byly to však jen okrajové poz n á m k y a s v ů j starý p o j e m „incestu" nerevidoval. Někteří analytici, obzvláště S. Ferenczi a jeho žáci a v n o v ě j š í d o b ě také J. B o w l b y (1958, 1959) rozpoznali skutečnou p o v a h u v a z b y na matku. N o v ě j š í p o k u s y s primáty (H. F. Harlow, J. L. McGaugh a R. F. Thompson, 1971) a s m a l ý m i dětmi (R. Spitz a G. Cobliner, 1965) jasně prokázaly mimořádnou důležitost v a z b y na matku. Získané údaje ukazují, jakou ú l o h u hrají nesexuální incestní soutěživé hry v životě normálních a neurotických lidí. Protože na to už léta důrazně upozorňuji, u v e d u z d e jen p o s l e d n í pojednání o tomto p r o b l é m u v mé knize Zdravá společnost (The Sane Society, 1955) a v Lidské srdce (The Heart of Man, 1964). O symbióze srov. E. Fromm (1941,1955,1964); kromě toho M. S. Mahlerová (1968), vztahující se na její dřívější publikace od r. 1951. 11) Osobní sdělení D. E. Schectera. 12) A b y c h se v y h n u l n e d o r o z u m ě n í m , chtěl bych zdůraznit, že n e m ů ž e m e izolovat jednotlivý faktor (zákaz) od celé situace ve vztazích mezi lidmi. Je-li zákaz vysloven bez násilného přinucování, nemá stejné důsledky, jako k d y ž slouží ke zlomení vůle dítěte. 13) Jsem z a v á z á n d í k y dr. R. G. Heathovi, který mi ukázal některé z těchto „katatonických" opic v Ústavu psychiatrie tulaneské university v N e w Orleans, Louisiana. 14) Jsem povinen díkem dr. D. E. Schecterovi, že mi umožnil nahlédnout do svého rukopisu. 15) Srov. řady statí W. H. Bextona aj. (1954), W. Herona aj. (1956), T. H. Scotta aj. (1959) aB. K.Doaneaaj. (1959). 16) Podle m é h o názoru je představa, že v y k a z o v a l y téměř psychotické reakce, založena na mylné interpretaci. 17) Srov. A. Burton (1967), který označil depresi za „nemoc naší společnosti" a W. Herona (1957). Ve s v é k n i z e Revoluce naděje (The Revolution of Hope, 1968) a také ve svých dřívějších spisech jsem ukázal na v ý z n a m n u d y jako stavu, který proniká celou naší společností a v y v o l á v á agresi. 18) Tento sen a analytické komentáře jsem získal od studenta, jehož práci jsem před lety supervidoval. 19) D. H. Esler, osobní sdělení.

20) Jsem z a v á z á n d í k e m dr. R. G. Heathovi za některá v e l m i zajímavá o s o b n í sdělení o nemocných, který trpěli krajními formami n u d y . Také bych mu chtěl poděkovat, že mi dal příležitost k rozhovoru se d v ě m a z těchto nemocných. Srov. také R. G. Heath (1964). 21) Mnoho z m ý c h následujících v ý k l a d ů se opírá o osobní rozhovory s dr. H. D. Eslerem, jenž zveřejní s v ů j materiál v knize, která brzo v y j d e . 22) Náhlé v ý b u c h y násilí mohou být také z p ů s o b e n y onemocněním mozku, např. nádorem. Takové případy nemají co dělat se stavy depresivní nudy. 23) Nechtěl bych tím říci, že zvířata nemají charakter. Bezpochyby mají i ona s v o u individualitu, jak si u v ě d o m u j e každý, k d o blíže zná některý druh zvířat. Tato individualita je však dána v r o z e n ý m temperamentem a geneticky d a n ý m i dispozicemi, a nejde o získaný charakterový rys. Kromě toho otázka: „Mají zvířata charakter nebo ne?" není přínosnější než stará otázka: „Mají zvířata inteligenci nebo ne?" Je třeba přijmout, že u zvířete nacházíme o to méně charakterových rysů, oč více je jeho chování determinováno instinkty. 24) K tomu dodává, že savci a mnohé jiné f o r m y života by nepřežily ani po d o b u jediné generace bez tohoto z a b u d o v a n é h o kooperativního chování, čímž p o t v r z u j e p o z n a t k y P. Kropotkina z jeho slavné knihy Vzájemná pomoc (Mutual Aid, 1955). 25) Společná zkušenost je společným základem v š e h o psychologického chápání - to, že chápeme n e v ě d o m í d r u h é osoby, předpokládá, že m á m e přístup ke s v é m u v l a s t n í m u nevědomí, a tak se m ů ž e m e vcítit do d r u h é h o člověka. (Srov. E. Fromm, D. T. S u z u k i aR. de Martino, 1960). 26) V ý j i m k o u z obvyklých názorů teoretiků, kteří zdůrazňují vliv prostředí, je pojetí Marxovo, ačkoliv vulgární marxismus ve své stalinské nebo reformní verzi dělal v š e pro to, aby to zatemnil. Marx navrhl pojem „obecně lidské p o v a h y " na rozdíl od „lidské p o v a hy, jak se o b m ě ň u j e v každé historické epoše" (K. Marx, 1906). Podle jeho názoru v e d o u určité společenské podmínky, jako například kapitalismus, ke „zmrzačení" člověka. Socialismus, tak jak jej chápal, povede k plné seberealizaci člověka. 27) Srov. E. Fromm (1955). 28) Srov. brilantní kritiku sociálních věd S. A n d r e s k i m (1972). 29) To je podstatný bod, v n ě m ž Sartre Marxovy m y š l e n k y n i k d y správně n e p o c h o p i l , když se pokoušel zkombinovat svoji v podstatě voluntaristickou teorii s historickou teorií Marxovou. Srov. znamenitou kritiku Sartra od R. Dunajevské (publikace v y j d e brzo). 30) Ačkoli dnešní filosofové nepoužívají termín „racionální" v tomto smyslu, má s v é základy v z á p a d n í tradici. Pro Hérakleita je logos (latinský ekvivalent je ratio) z á k l a d n í m organizačním principem vesmíru, ve vztahu k b ě ž n é m u pojetí jeho doby, k d y se „logos" mínilo jako „proporce". (W. K. Guthrie, 1962.) V Hérakleitovi také najdeme, že řídit se „logem" znamená „být bdělý". Aristoteles p o u ž í v á „logos" jako r o z u m v etickém kontextu (Ethica Nicomachea, V.1134a) a často v kombinaci „správný rozum". Tomáš A q u i n ský m l u v í o „appetitus rationalis" a rozlišuje m e z i r o z u m e m směřujícím k činu a rozu-

mem, který se zabývá v ý h r a d n ě věděním. Spínoza m l u v í o účincích racionálních a iracionálních, Pascal o emocionálních racionalizacích. Pro Kanta slouží praktický rozum (Vernumft) k r o z p o z n á n í toho, co b y c h o m měli udělat, zatímco teoretický r o z u m nás vede k poznání toho, co je. Srov. také Hegelovo použití p o j m u „racionalita" ve vztahu k emocím. Konečně z d e chci p ř i p o m e n o u t Whiteheadův výrok, že „funkcí r o z u m u je pomáhat u m ě n í žít". (A. N. Whitehead, 1967) 31) Tento problém byl velice z a m l ž e n freudiánským schématem „Id-Ego-Superego". Tato teorie přinutila v š e c h n y psychoanalytické teoretiky, aby vše, co nenáleželo id nebo superegu, přiřadili egu, a tento z j e d n o d u š e n ý (třebaže často k o m p l i k o v a n ě vykládaný) přístup zamezil analýze p r o b l é m u racionality. 32) Člověk není n i k d y tak naprosto determinovaný, aby nebyl přístupný základním změn á m ve s v é m životě. Jeho potenciál pro radost ze života n i k d y ú p l n ě neodumře a nikdy nelze předvídat, k d y se v y n o ř í . Z tohoto d ů v o d u se odehrávají konverze k r ů z n ý m vírám. Dokázat tuto tezi by v y d a l o na samostatnou knihu. Z m í n í m se tu jen o bohatém materiálu o h l u b o k ý c h změnách, které m o h o u nastat v psychoanalytické terapii, i o mnoha změnách, které se o d e h r á v a j í „spontánně". Nejpřesvědčivější d ů k a z y o tom, že prostředí nás o v l i v ň u j e , ale nedeterminuje, m á m e z historických z á z n a m ů . I v těch nejhorších společnostech v ž d y existují vynikající osobnosti, které jsou vtělením nejvyšší formy lidského bytí. Někteří z nich jsou m l u v č í m i ve jménu lidství, „spasitelé", bez nichž by člověk ztratil vizi s v é h o cíle. Jiní zůstali neznámí. Právě o nich m l u v í židovská legenda, která říká, že v k a ž d é generaci se najde šestatřicet spravedlivých a jejich existence zaručuje přežití celého lidstva. 33) To m u s í m e upřesnit z m í n k o u o zvířatech, která mají i jiné, než základní potřeby zaručující přežití - například potřebu hry. 34) Zvířecí mláďata samozřejmě také potřebují „lásku", jež se nemusí příliš lišit od lásky, kterou potřebují děti. Liší se ale od nenarcistické lidské lásky, o které tu je řeč. 35) A b y c h o m tento r o z d í l zcela s p r á v n ě pochopili, m u s í m e si u v ě d o m i t , že všechno, o čem se říká, že je to „posvátné", takové ve skutečnosti být nemusí. Například dnes pokládáme křesťanské p o j m y a s y m b o l y za posvátné, ačkoli ve většině lidí, kteří chodí do kostela, už n e v y v o l á v a j í stavy vášnivé, hluboké účasti. Na d r u h é straně principy, které jsou nám dnes skutečně posvátné, jako snaha podrobit si přírodu, získat slávu, moc nebo peníze, n e n a z ý v á m e posvátnými, protože nejsou součástí žádného formulovaného systému víry. Jen v ý j i m e č n ě se setkáváme s tím, že se hovoří o „posvátném e g o i s m u " (v případě národa), nebo o „obraně posvátných principů".

11. ZHOUBNÁ AGRESE: KRUTOST A DESTRUKTIVITA Zdánlivá destruktivita Určité hluboce uložené, archaické zážitky, které se modernímu pozorovateli často jeví jako důkaz vrozené lidské ničivosti, se ve skutečnosti od destruktivity značně liší. Důkladnější analýza však ukáže, že sice mají ničivou povahu, ale nejsou motivovány destruktivní vášní. Příkladem je vášnivá touha po prolití krve, často označovaná jako „krvežíznivost". Prolití krve nějakého člověka prakticky znamená, že ho zabijeme. Proto jsou „usmrtit" a „prolít krev" víceméně synonyma. Je však otázka, zda by se archaické potěšení z krveprolití nemohlo od základu lišit od radosti ze zabíjení. Na hluboké, archaické rovině prožitku je krev „zcela zvláštní šťáva". V obecné rovině se často stavěla na roveň životu a životní síle. Krev je jednou ze tří posvátných substancí, pocházejících z těla. Druhé dvě jsou sperma a mléko. Sperma je výrazem mužské, mléko ženské a mateřské tvůrčí síly. Obojí platilo v mnoha kulturách a rituálech za posvátné. V krvi je odstraněn rozdíl mezi mužským a ženským. V nejhlubších vrstvách svých prožitků se prolitím krve magicky zmocňujeme samotné životní síly. Užívání krve k náboženským účelům je dobře známo. Kněží jeruzalémského chrámu rozstříkávali krev poražených zvířat v rámci bohoslužeb. Aztéčtí kněží obětovali bohům ještě tlukoucí lidská srdce. V mnoha rituálech se uzavírá bratrství vzájemným míšením krve zúčastněných. Protože krev je „šťávou života", často se její pití považuje za prostředek k vystupňování vlastní životní síly. V bakchických orgiích i v rituálech na počest bohyně Ceres se pojídalo syrové maso zvířat smíšené s krví. Při dionýských oslavách na Krétě se zuby trhalo maso z těl ži-

vých zvířat. Podobné rituály se nacházely také v kultech mnoha chtonických bohů a bohyň (J. Bryant, 1775). J. G. Bourke uvádí, že Árjové, kteří pronikli do Indie, pohrdali domorodými Indy dásy, protože jedli syrové maso lidí a zvířat, a že svůj přirozený odpor k nim vyjadřovali přezdívkou „syrovojedlíci". 11 Velmi těsně jsou s pitím krve a pojídáním syrového masa spjaty zvyky, známé u dnešních primitivních kmenů. Při určitých náboženských obřadech musejí Indiáni Hamatsa v severozápadní Kanadě ukousnout kousek paže, nohy nebo hrudi člověka. 21 Ještě i dnes se setkáváme s tím, že se pití krve považuje za zdraví prospěšné. V Bulharsku bylo zvykem dávat člověku, který se něčeho vyděsil, ještě tlukoucí srdce čerstvě zabitého holuba, aby mu pomohlo překonat leknutí (J. G. Bourke, 1913). Dokonce i v tak vysoce vyvinutém náboženství, jako je římskokatolické, nacházíme ještě archaický obyčej pít víno, považované za Kristovu krev, a bylo by redukcionistické, kdybychom prohlásili, že tento ritus je výrazem destruktivních podnětů a ne vyznáním lásky k životu a ke společenství bližních. Modernímu člověku se zdá prolití krve čistou destruktivitou. Z „realistického" hlediska to tak jistě je, jestliže ale sledujeme nejen samotný akt, nýbrž jeho význam v nejhlubších a archaických vrstvách lidského prožitku, můžeme dojít k docela jinému závěru. Tím, že prolijeme vlastní krev nebo krev někoho jiného, se dostáváme do styku s životní silou. To již může být v archaické rovině samo o sobě opojným zážitkem, a když poskytujeme krev bohům, může to být projevem nejhlubší úcty. Přání ničit nemusí přitom hrát žádnou roli. Podobně můžeme uvažovat i o kanibalismu. Vědci, kteří zastávají teorii vrozené ničivosti, často uvádějí kanibalismus jako svůj hlavní důkaz. Poukazují na to, že v jeskyních Čou-kchou-tien byly nalezeny lebky s porušenou spodinou, z nichž byl zřejmě odstraněn mozek. Předpokládá se, že důvodem bylo snědení mozku, který prý kanibalům chutnal. Tato možnost přirozeně existuje, i když spíše odpovídá postoji moderního spotřebitele. Pravděpodobnější se mi zdá vysvětlení, že mozek by-1 užíván k magickým a rituálním účelům. Jak jsme již uvedli, tento názor zastával A. C. Blanc (1961), který zjistil velkou podobnost mezi lebkami Pekingského člověka a lebkami nalezenými v Monte Circeo, pocházejícími z doby téměř o půl milionu let později. Jestliže je tato interpretace pravdivá, pak je třeba předpokládat u rituálního kanibalismu stejné pohnutky jako u rituálního pití a prolévání krve. Jisté je, že nerituální kanibalismus byl u „primitivních" kmenů v posledních stoletích velmi rozšířený. Ale na základě toho, co víme o charakteru ještě dnes žijících lovců a sběračů, nebo co bychom mohli předpoklá-

dat o prehistorických lidech, nebyli naši předkové žádní zabijáci a je velmi nepravděpodobné, že byli kanibaly. Mumford se k tomu vyjadřuje velmi jasně: „Primitivní člověk nebyl schopen takové masové krutosti, mučení a vyhlazování, jakých se dopouštíme my dnes, a stejně tak bychom ho neměli vinit z vražd kvůli získání potravy." (L. Mumford, 1967). Těmito odkazy jsem chtěl varovat před předčasnou interpretací každého destruktivního chování jako důsledku destruktivního instinktu. Velmi často stojí za takovým chováním náboženské a nedestruktivní motivy. Tím ovšem nechci bagatelizovat pravou krutost a destruktivitu, které teď začneme probírat.

Spontánní f o r m y 31

Destruktivita se vyskytuje ve dvou různých formách: spontánní a vázané na charakterovou strukturu. První formou myslím vypuknutí dřímajících (ne nutně potlačených) destruktivních podnětů, které se aktivují mimořádnými okolnostmi. To je protikladem destruktivních charakterových rysů, které existují trvale, i když se neprojevují vždy. Dějinný přehled Nejbohatší - a nejděsivější - dokumentaci zdánlivě spontánní destruktivity najdeme v dějinách civilizovaných národů. Dějiny v á l k y jsou kronikou nemilosrdného a nevybíravého vraždění a týrání, jejichž oběťmi byli muži, ženy i děti. Často máme pocit, že šlo o orgie ničivosti, při kterých jako zábrany nepůsobily ani zvyklosti ani čistě morální ohledy. Zabíjení bylo ještě nejmírnějším projevem ničivosti. Orgie se však u něho nezastavily: muži byli kastrováni, ženám rozparovali břicha, zajatce ukřižovávali nebo je předhazovali lvům. Pravděpodobně neexistuje žádná ničivá činnost, kterou by si člověk byl schopen vymyslet, aby se stále znovu a znovu neprováděla. Sami jsme zažili, jak se během dělení Indie vzájemně vraždily statisíce hinduistů a muslimů, zatímco v Indonézii bylo při antikomunistické „čistce" v roce 1965 podle různých zdrojů pobito 400 000 až milion skutečných nebo domnělých komunistů společně s mnoha Číňany (M. Caldwell, 1968). Není třeba, abych dále líčil podrobnosti projevů lidské destruktivity. Jsou nám všem dobře známé a kromě toho je často uvádějí ti, kdo chtějí dokázat, že ničivost je člověku vrozená, jako například D. Freeman (1964).

Příčinami ničivosti bych se chtěl zabývat později, až budeme probírat sadismus a nekrofilii. Zmínil jsem se zde o několika příkladech ničivosti, která není vázána na charakterovou strukturu, jako je tomu u sadistického a nekrofilního charakteru. Ani tyto ničivé výbuchy však nejsou spontánní v tom smyslu, že by vypukly bez jakéhokoliv důvodu. Především vždy existují nějaké vnější okolnosti, které je probouzejí, například války, náboženské nebo politické konflikty, chudoba, krajní nuda nebo pocit individuální bezmoci. Za druhé existují i subjektivní důvody: krajní skupinový narcismus nacionalistické nebo náboženské povahy, jako v Indii, a sklon k upadání do stavu transu, jako v určitých částech Indonézie. To, co se náhle vynoří v podobných situacích, není lidská přirozenost, ale destruktivní potenciál, živený určitými dlouhodobými podmínkami a mobilizovaný náhlými traumatizujícími událostmi. Bez těchto provokujících faktorů by ničivá energie jen dřímala. To je rozdíl proti destruktivnímu charakteru, u kterého je destruktivita trvale proudícím tokem energie.

Pomstychtivá

destruktivita

Tento typ ničivosti je spontánní reakcí na intenzivní a neodůvodněné utrpení, působené nějaké osobě nebo členům nějaké skupiny, s kterou se daný člověk ztotožňuje. Odlišuje se od normální obranné agrese ve dvou ohledech: 1. Vzniká až poté, co už došlo k poškození, a nejde tedy o obranu proti hrozícímu nebezpečí. 2. Je mnohem intenzivnější a často krutá, p r o j e v u j e se v ní potěšení a nenasytnost. Sám jazyk vyjadřuje tyto zvláštní vlastnosti pomsty vazbou „žíznit po pomstě". Nemusíme ani zdůrazňovat, jak velice častá je mstivá agrese, a to u jednotlivců i ve skupinách. Jednou z jejích podob je krevní msta, která je rozšířena prakticky po celém světě: ve východní a severovýchodní Africe, v Horním Kongu, v západní Africe, u mnoha pohraničních kmenů severovýchodní Indie, v Bengálsku, Nové Guinei, Polynésii a (až donedávna) na Korsice. Rozšířena byla i mezi původními obyvateli Severní Ameriky (M. R. Davie, 1929). Krevní msta je svatou povinností, která přísluší členům rodiny, klanu nebo kmene. Byl-li zavražděn příslušník jeho vlastní skupiny, musí člověk na oplátku zabít některého člena skupiny, která tuto v r a ž d u spáchala. V protikladu k prostému trestu, kdy stačí odplatit zločin potrestáním vraha a jeho pomocníků, není krveprolévání v případě krevní msty skončeno potrestáním útočníka. Potrestání zločince představuje pro druhou skupinu novou vraždu, která je zav a z u j e potrestat trestajícího, a tak dále do nekonečna. Teoreticky je

krevní msta nekonečným řetězcem a příležitostně opravdu v e d e k vyhlazení celých rodin nebo i větších skupin. Krevní mstu nacházíme, i když jen výjimečně, dokonce i u velmi mírumilovných národů, jako jsou obyvatelé Grónska, kteří neznají válku. Krevní msta se u nich podle Davieho však vyskytuje jen v mírné formě „a povinnost provádět ji obvykle přeživší členy rodiny příliš nezatěžuje" (M. R. Davie, 1929). Nejen krevní msta, ale všechny formy trestu - od primitivních až po moderní - jsou výrazem pomsty (K. A. Menninger, 1968). Klasickým příkladem toho je lex talionis Starého zákona. Hrozbu stíhání zločinu až do třetího a čtvrtého pokolení musíme pokládat za projev msty Boha, jehož přikázání byla porušena, i k d y ž byl zdánlivě učiněn p o k u s zmírnit toto tradiční pojetí dodatkem: „...a konej milosrdenství na tisících a odpusť neřesti, hříchy a rouhání." Stejnou myšlenku nacházíme u mnoha primitivních společenství, například v zákoně Jakutů, který říká: „Prolitá krev člověka v y ž a d u j e odčinění." U Jakutů přebírali potomci zavražděného povinnost msty na potomcích vraha až do deváté generace (M. R. Davie, 1929). Krevní msta a trestní zákoník mají nesporně také určitou sociální funkci, protože slouží stabilitě společnosti. Celou moc pomstychtivosti můžeme pozorovat v případech, kdy tyto prostředky chybějí. Tak si například mnoho Němců přálo pomstu za prohranou válku v letech 1914 až 1918, nebo přesněji řečeno za nespravedlivé materiální p o d m í n k y versailleské smlouvy, ale především pro požadavek, aby na sebe německá vláda vzala výhradní odpovědnost za vypuknutí války. Je dobře známo, že obvinění ze špatných a zvrhlých činů, ať p r a v d i v é nebo vymyšlené, může vyvolat silný hněv a nejprudší pomstychtivost. Hitler použil údajné zlé zacházení s německými menšinami v Československu pro svou propagandu před napadením této země. Hromadná krvavá lázeň v Indonézii v roce 1965 byla původně vyvolána zprávou o zmrzačení několika generálů, kteří byli protivníky Sukarna. Příklad pomstychtivosti, která přetrvala téměř dva tisíce let, je reakce na ukřižování Ježíše, které údajně provedli Židé. Volání „vrahové Krista" bylo tradičně jednou z hlavních příčin vášnivého antisemitismu. Proč je msta tak hluboce zakotvenou a intenzivní vášní? K tomu mohu nabídnout jen několik úvah. Nejdříve uvažme, že msta je v určitém smyslu jakýsi magický akt. Když zničíme pachatele zločinu, magicky tím jeho skutek odčiníme. To se ještě projevuje ve rčení „zločinec zaplatil za své provinění". Aspoň teoreticky smyl své hříchy a je roven těm, kdo nic podobného neudělali. Ve mstě můžeme spatřovat magickou nápravu. Ale přesto si musíme položit otázku, proč je tato touha po ná-

pravě tak intenzivní. Možná že je člověk vybaven jakýmsi elementárním smyslem pro spravedlnost, který by snad mohl pocházet z hluboce zakořeněného pocitu „existenciální rovnosti" všech Udí: všichni jsme se přece narodili nějaké matce, všichni jsme kdysi byli bezmocnými dětmi a všichni zemřeme. 4 ' Přestože se člověk často nemůže bránit utrpení, které mu působí jiní lidé, pokouší se o magickou očistu: pomstí-li se, popře, že utrpěl škodu. (Závist má patrně 5 ' stejný kořen. Kain nemohl snést, že byl odmítnut, zatímco jeho bratr byl přijat. Na svém odmítnutí nemohl nic změnit. Tato základní nespravedlnost v něm vzbudila takovou závist, že ji mohl vyvážit jedině zabitím Ábela.) Msta však musí mít ještě jiné příčiny. Člověk zřejmě bere spravedlnost do svých rukou v situacích, kdy Bůh nebo světské úřady selžou. Ve své vášnivé touze po mstě se sám povyšuje na úroveň Boha a andělů pomsty. Činem pomsty se může povznést k největším okamžikům svého života. Můžeme dojít ve svých úvahách ještě dál. Krutosti jako tělesné mrzačení, kastrace a mučení porušují minimální požadavky svědomí, které jsou všem lidem společné. Mobilizuje snad toto svědomí vášnivou touhu po pomstě na pachatelích podobných činů? Možná se také bráníme uvědomit si vlastní destruktivitu tím, že si ji promítneme do jiných lidí takto: Oni - ne já - jsou destruktivní a krutí. Abychom zodpověděli tyto otázky, musíme zkoumat fenomén pomsty dál a více do hloubky. Všechny úvahy, které jsme tu uvedli, se zdají podporovat názor, že pomstychtivost tkví tak hluboko, že se pravděpodobně vyskytuje u všech lidí. Přesto fakta této domněnce neodpovídají. Potřeba pomsty je opravdu velice rozšířená, ale přesto existují v její síle tak velké rozdíly, že v určitých kulturách 6 ' a u některých lidí nalézáme jen minimální stopy touhy po pomstě. Musí tedy existovat faktory, kterými bychom mohli tento rozdíl vysvětlit. Jedním takovým faktorem je nedostatek nebo nadbytek zdrojů v prostředí. Člověk nebo skupina lidí, kteří důvěřují životu a radují se z něj, kteří nemusejí mít k dispozici velké materiální zdroje, ale na druhé straně nemusejí být lakomí, budou stát o nápravy utrpěných škod méně než úzkostlivě šetřící a hromadící člověk, který se bojí, že nikdy nebude moci svou ztrátu napravit. Můžeme tedy pravděpodobně tvrdit, že velikost pomstychtivosti by se dala vynést na přímku, na jejímž jednom konci jsou lidé, u nichž nic nevzbuzuje přání msty; jsou to lidé, kteří dospěli k vývojovému stupni, jenž odpovídá buddhistickému a křesťanskému ideálu. Na druhém konci jsou ti, kteří mají úzkostlivý, hromadící, krajně narcistický charakter a u kterých i malá škoda, jež se jim stane, vyvolává intenzivní

touhu po pomstě. Příkladem tohoto typu je člověk, jemuž zloděj ukradl několik dolarů a který pro něho požaduje těžký trest, nebo profesor, jenž měl s nějakým studentem menší obtíže a vystaví mu proto negativní posudek, když je požádán, aby ho doporučil na dobré místo; nebo také zákazník, který má pocit „špatného zacházení" ze strany prodavače a stěžuje si u vedení obchodu a žádá, aby byl dotyčný propuštěn. V těchto případech máme co dělat s charakterem, u kterého je pomstychtivost trvale přítomným charakterovým rysem.

Extatická ničivost Člověk se může snažit pocit své bezmoci, izolace ve světě a existenciální tíže překonávat tím, že se dostane do stavu extáze, který je podobný transu (stav „bytí mimo sebe"), a tak najde cestu zpět k sobě samému a k přírodě. Existuje mnoho možností, jak to uskutečnit. Jednu z nich, jen chvilkovou, představuje sexuální akt. Tento zážitek můžeme označit jako přirozený prototyp úplné koncentrace a okamžité extáze, mohou ho být účastni oba sexuální partneři, ale často zůstává pro oba partnery narcistickým zážitkem, i když si mohou být vzájemně vděčni za potěšení, které jeden druhému dal (a které se obvykle považuje za lásku). Už jsme se zde zmiňovali o jiných symbiotických, trvalejších a intenzivnějších způsobech, jak dospět k extázi. Nacházíme je v náboženských kultech, například v extatických tancích, při požívání drog, při divokých sexuálních orgiích nebo ve stavech transu, do nichž se lidé přivedou sami, jako například během rituálů na Bali. Ty jsou zvlášť zajímavé ve vztahu k jevu agrese, protože účastníci při jednom z těchto ceremoniálních tanců 7 ' používají kris (malajskou dýku), kterým si při vyvrcholení transu způsobují bodné rány a někdy se přitom zraňují i vzájemně. (J. Below, 1960 a V. Monteil, 1970.) Existují ještě jiné formy extáze, u nichž je podstatou zážitku nenávist a destruktivita. Příkladem toho je „stát se berserkerem", což se dělo u germánských kmenů. (Staronordické berserkr [beri = medvěd a serkr oděv] znamená v medvědí kůže zahaleného válečníka.) Jde o iniciační rituál, při kterém je mladý muž přiveden do stavu ztotožnění s medvědem. Utočí přitom na jiné lidi, pokouší se je kousnout a místo mluvení vydává zvířecí zvuky. Nejvyšším cílem tohoto rituálu bylo přenést se do stavu transu, pro iniciovaného tento zážitek znamenal začátek nezávislého mužství. Ve výrazu furor teutonicus je vyjádřena posvátná povaha tohoto stavu zuřivosti. Několik p r v k ů rituálu stojí za zvláštní zmín-

ku. Především tu jde o zuření pro zuření, které se nezaměřuje proti nepříteli ani není vyprovokováno nějakou škodou nebo urážkou. Cílem je transu podobný stav, založený na všeovládajícím pocitu vzteku. Je možné, že k v y v o l á n í tohoto stavu se napomáhalo drogami (H. D. Fabing, 1956). K dosažení extáze je v tomto případě zapotřebí jednotící síly absolutního vzteku. Jde o kolektivní stav založený na tradici, na skupinové účasti a na radách šamanů. Je to pokus o návrat ke zvířecí existenci, v tomto případě k existenci medvěda. Iniciovaný se chová jako šelma. A konečně jde o přechodný, nikoliv o chronický stav vzteku. Jiný rituál, u něhož lze také pozorovat stav transu, založený na vzteku a destruktivitě, se dodnes uchoval v jednom španělském městečku. Tam se každoročně v určitý den scházejí muži na hlavním náměstí, každý s v e l k ý m nebo malým bubnem. Přesně v poledne začnou bubnovat a přestanou až za čtyřiadvacet hodin. Po chvíli bubnování se dostanou do stavu nepríčetnosti, která se za stálého bubnování stupňuje až do stavu transu. Přesně za čtyřiadvacet hodin rituál končí. Kůže mnoha bubnů jsou prasklé, ruce bubeníků jsou oteklé a často krvácejí. Nejpozoruhodnější jsou obličeje zúčastněných mužů. Vyjadřují stav transu a nepříčetný vztek. 8 ' V bubnování se jasně projevují mocné destruktivní podněty. Rytmus bubnů na začátku rituálu pravděpodobně pomáhá navodit stav transu, ale postupně se vášeň bubnovat zmocňuje každého ze zúčastněných. Všechny je naprosto ovládne a pohltí a jen její síla působí, že muži dokáží navzdory bolavým rukám a rostoucímu tělesnému vyčerpání pokračovat v bubnování celých čtyřiadvacet hodin.

Vzývání

ničivosti

Extatické ničivosti je v mnohém ohledu podobný jev, kdy nějaký člověk zasvětí celý s v ů j život nenávisti a destruktivitě. Nejde o okamžitý stav jako při extázi, ale o stav chronický, který nakonec ovládne celou osobnost člověka, takže se zaměří na jediný cíl: ničit. Tento stav je nepřetržitou službou modle ničení, jejíž ctitel jí zasvětil celý svůj život.

Kern a von Salomon: klinický případ vzývání destruktivity Vynikajícím příkladem tohoto jevu je autobiografický román Ernsta von Salomona (1930), který se v roce 1922 podílel na vraždě Waltera Rathenaua, liberálního a nadaného německého ministra zahraničních věcí.

Vorv Salomon se narodil v roce 1902 jako syn policajta. Když v roce 1918 vypukla v Německu revoluce, byl kadetem. Planul žhavou nenávistí k revolucionářům, ale také ke střední měšťanské třídě, která se podle něj spokojovala s blahobytnou materiální existencí a ztratila obětavost a oddanost národu. (Dočasně sympatizoval s radikálním křídlem levých revolucionářů, protože i oni chtěli zničit stávající řád.) Von Salomon uzavřel přátelství se stejně smýšlející fanatickou skupinou bývalých důstojníků, k níž patřil také Kern, který později zavraždil Rathenaua. Von Salomon byl nakonec zatčen a odsouzen k pěti letům káznice.9' Von Salomona můžeme stejně jako jeho hrdinu Kerna považovat za prototyp nacisty, ale na rozdíl od většiny pozdějších nacistů neprojevovali on ani jeho skupina naprosto žádný oportunismus a v žádném případě netoužili po příjemnostech života. Ve svém autobiografickém románu Salomon o sobě říká: „Odjakživa jsem měl zvláštní potěšení z ničení. Proto jsem s radostí prociťoval, jak se během dne stráveného v bolestech pomalu zmenšuje zásoba myšlenek a hodnot, jak je arzenál idealismu kus po kuse drcen, až nezbylo nic než uzlíček masa s obnaženými nervy, které připomínaly napjaté struny a ochotně reprodukovaly v řídkém vzduchu izolace každý nápěv." Salomon nebyl vždy ničení tak oddaný, jak bychom mohli soudit z tohoto vyznání. Pravděpodobně ho ovlivňovali svým fanatickým postojem někteří z jeho přátel, zvláště Kern, který na něho zapůsobil obrovským dojmem. Velmi zajímavý rozhovor mezi von Salomonem a Kernem ukazuje, jak oddaný byl Kern absolutní ničivosti a nenávisti. Von Salomon začíná rozhovor slovy: „Chci mít sílu a moc. Chci cíl, který naplňuje mé dny. Chci mít život celý, s veškerou sladkostí tohoto světa. Chci vidět, že oběti mají smysl." Kern mu prudce odpovídá: „... Zatraceně, přestaň s těmi pochybami. Řekni mně, zda víš o větším štěstí, než je to, kterého dosahujeme násilím, takovým násilím, jež nás samotné zahubí jako psy." O několik stran dále říká Kern: „Nesnesl bych, kdyby z rozdrobeného, hanebného bytí této doby vyrostla opět velikost... Nebojujeme za to, aby byl náš národ šťastný. Bojujeme za to, abychom mu vnutili jeho osudové směřování. Kdyby ale tento muž (Rathenau) dal znovu národu tvář, kdyby ho ještě jednou povzbudil k získání takové vůle a podoby, jakou měl před válkou, neunesl bych to." Na otázku, jak mohl jako císařský důstojník přestát den revoluce, říká: „Nepřestál jsem jej. Devátého listopadu 1918 jsem si, jak přikazovala čest, prohnal hlavu kulkou. Jsem mrtev, co na mně žije, nejsem já. Od onoho dne neznám již žádné já... Zemřel jsem pro národ, a tak všech-

no, co nyní ve mně žije, žije jen pro národ. Jak bych mohl snést, kdyby to bylo jinak! Dělám, co musím, protože každý den umírám. Všechno, co činím, věnuji jediné síle, všechny moje skutky jsou jejím projevem. Tato síla chce ničenia já ničím... Vím, že budu rozdrcen, že padnu, až mě ta síla propustí ze své služby." V Kernových slovech v i d í m e silný masochismus, který z něj činí ochotný objekt vyšší moci. V této souvislosti je však nejzajímavější sjednocující síla nenávisti a touhy po ničení, které tento muž v z ý v á a pro které je bez váhání připraven dát život. Af už se tak stalo vlivem sebevraždy, díky které se Kern vyhnul zatčení, nebo vlivem ztroskotání jeho politických idejí, v každém případě se zdá, že naděje na sladkou chuť moci u Salomona ustoupila absolutní nenávisti a hořkosti. V káznici se cítil tak osamělý, že nesnesl, k d y ž se mu ředitel snažil přiblížit „s lidskou starostlivostí". V prvních teplých jarních dnech nemohl snést důvěrné otázky svých spoluvězňů: „Zalezl jsem do cely, která byla tak nepřátelská... nenáviděl jsem strážce, který otevíral její dveře, sluhu, který mi nosil polévku, i psy, kteří se rvali pod oknem. Bál jsem se radosti." Potom popisuje, jak ho rozzuřil strom na dvoře, když rozkvetl. Podává zprávu o své reakci na třetí Vánoce strávené ve vězení, k d y ž se ředitel pokoušel vězňům tento den pokud možno zpříjemnit, aby jim pomohl zapomenout: Já v š a k nechci z a p o m e n o u t . Chci b ý t zatracen, jestliže z a p o m e n u . Chci mít stále a v ž d y na očích k a ž d ý d e n a k a ž d o u h o d i n u minulosti. To člov ě k u d á v á s i l n o u nenávist. Nechci z a p o m e n o u t ž á d n o u u r á ž k u , ž á d n ý k ř i v ý p o h l e d , ž á d n é z p u p n é gesto. Chci m y s l e t n a k a ž d o u sprostotu, k t e r o u mi k d o p r o v e d l , na k a ž d é slovo, které mě trápilo a trápit mělo. Chci si p a m a t o v a t k a ž d ý obličej, zážitek i k a ž d é j m é n o nepřítele. Chci celý svůj život zatížit veškerou odpornou špínou, celou navršenou hromadou hnusných vzpomínek. Nechci z a p o m e n o u t , avšak to nepatrné dobro, jehož se mi dostalo, zapomenout chci.

V jistém smyslu bychom mohli von Salomona, Kerna a jejich malý kroužek považovat za revolucionáře. Chtěli totální zničení stávajících sociálních a politických struktur a jejich nahrazení nacionalistickým a militaristických řádem, o němž neměli příliš konkrétní představu. Ale revolucionář v charakterologickém smyslu se nevyznačuje pouze přáním svrhnout starý řád. Není-li jeho motivem láska k životu a svobodě, je destruktivním buřičem. (To platí také o těch, kteří se podílejí na

opravdovém revolučním hnutí, ale jsou k tomu puzeni destruktivitou.) Když analyzujeme psychiku takových lidí, zjistíme, že to byli ničitelé a ne revolucionáři. Nenáviděli nejen své nepřátele, ale sám život. Je to velmi zřejmé z Kernových prohlášení a z von Salomonova popisu vlastních reakcí na lidi ve vězení, na stromy a zvířata. Cítil se být zcela bez vztahu k čemukoli živému, nebyl schopen na to nijak reagovat. Zvláštnosti jeho postoje bijí do očí zvlášť tehdy, vzpomeneme-li si na postoje mnoha upřímných revolucionářů, které se projevovaly v jejich soukromém životě a ve vězení. Mimoděk si připomeneme slavné dopisy Rosy Luxemburgové z vězení, ve kterých s básnickou něžností popisuje ptáčka, kterého pozorovala ze své cely. V těchto dopisech nenajdeme ani stopu hořkosti. Nemusíme však mluvit jen o osobnosti tak neobyčejné, jakou byla Rosa Luxemburgová. V žalářích celého světa byly a jsou tisíce a tisíce revolucionářů, u kterých během trestu láska ke všemu živoucímu nikdy nepolevila. Abychom pochopili, proč lidé jako Kern a von Salomon hledali svou realizaci v nenávisti a ničení, museli bychom vědět víc o jejich osobní historii. Bohužel nemáme k dispozici žádné znalosti o jejich životech, a musíme se proto spokojit s tím, že aspoň známe důvod jejich uctívání nenávisti. Jejich celý morální a společenský svět se zhroutil. Hodnoty jako nacionalismus nebo feudální představy o cti a poslušnosti ztratily po rozpadu monarchie svou základnu. (V podstatě to nebyla ani tak vojenská porážka v první světové válce, ale vítězný postup kapitalismu v Německu, co zničilo jejich polofeudální svět.) To, čemu se naučili jako důstojníci, ztratilo hodnotu, ačkoli o čtrnáct let později by opět měli skvělé perspektivy. Jejich vzývání nenávisti se dá vysvětlit touhou po pomstě, nedostatkem smyslu v jejich současném životě i jejich sociální nezakořeněností. Nevíme však, do jaké míry byla jejich destruktivita také výrazem charakterové struktury, utvořené už mnoho let před první světovou válkou. To asi platilo více pro Kerna, zatímco postoj von Salomona byl možná přechodnější a silně ovlivněný Kernovou výraznou osobností. Kern zřejmě patří do kategorie nekrofilních charakterů, které budeme probírat později. Pojednal jsem o něm už na tomto místě, protože je dobrým příkladem vzývání modly nenávisti. Pro tento příklad i pro mnohé další příklady destruktivity, zvlášť skupinové, by mohlo mít význam další pozorování. Mám na mysli „spouštěcí efekt" destruktivního chování. Člověk může nejprve reagovat na hrozbu defenzivní agresí - tím může setřást některé konvenční zábrany proti agresivnímu chování. To usnadňuje uvolnění a rozpoutání jiných druhů agresivity jako destruktivity a krutosti. Může to vést

k ř e t ě z o v é reakci, b ě h e m které d e s t r u k t i v i t a tak z i n t e n z í v n i , že v okam ž i k u , k d y s e d o s á h n e „kritické h m o t y " , s e č l o v ě k a zvlášť s k u p i n a dos t a n e d o s t a v u extáze.

Destruktivní charakter: sadismus S p o n t á n n í , c h v i l k o v é p r o p u k á n í d e s t r u k t i v i t y m á tak m n o h o aspektů, ž e b u d e třeba ještě m n o h o d a l š í c h v ý z k u m ů , a b y c h o m d o s p ě l i k jeh o l e p š í m u p o c h o p e n í . N a d r u h é straně m á m e k d i s p o z i c i m n o h e m více ú d a j ů o d e s t r u k t i v i t ě v jejích r ů z n ý c h c h a r a k t e r o v ý c h f o r m á c h . To je p o c h o p i t e l n é , protože jde o v ý s l e d k y p o z o r o v á n í j e d n o t l i v c ů při psyc h o a n a l ý z e i v d e n n í m ž i v o t ě , a p r o t o ž e p o d m í n k y , v y t v á ř e j í c í tyto char a k t e r o v é p o d o b y , j s o u r e l a t i v n ě stabilní a d l o u h o d o b é . E x i s t u j í d v ě k o n v e n č n í p ř e d s t a v y o p o d s t a t ě s a d i s m u , které s e něk d y v y s k y t u j í o d d ě l e n ě , j i n d y s e d o jisté m í r y k o m b i n u j í . J e d n o pojetí je v y j á d ř e n o p o j m e m algolagnia (od algos = b o l e s t a lagneia = radost), k t e r ý n a z a č á t k u století r a z i l Schrenk v o n N o t z i n g . R o z l i š u j e a k t i v n í alg o l a g n i i ( s a d i s m u s ) o d p a s i v n í a l g o l a g n i e ( m a s o c h i s m u ) . P o d l e tohoto pojetí spočívá podstata s a d i s m u v přání působit bolest b e z ohledu na to, z d a p ř i t o m s p o l u p ů s o b í n ě j a k é s e x u á l n í motivy. 1 0 ' Druhé pojetí nahlíží s a d i s m u s v ý h r a d n ě jako sexuální fenomén, ve s m y s l u F r e u d o v a d í l č í h o p u d u l i b i d a (jak j e F r e u d p o j a l v p r v n í etapě v ý v o j e s v ý c h ú v a h ) . Sadistické sklony, které n e s o u v i s e j í o t e v ř e n ě s e sex u á l n í m i p u d y , v y s v ě t l u j e tak, ž e j s o u j i m i m o t i v o v á n y n e v ě d o m ě . Vědci vynaložili značný analytický d ů v t i p k p o d á n í d ů k a z ů , že libido je hnací silou krutosti, i k d y ž t a k o v é sexuální motivace na p r v n í pohled nerozeznáme. N e p o p í r á m přirozeně, že sexuální sadismus společně s masochismem p ř e d s t a v u j í j e d n y z n e j č a s t ě j š í c h a n e j l é p e z n á m ý c h s e x u á l n í c h perverzí. Lidé, kteří touto ú c h y l k o u trpí, d o c i l u j í p o m o c í s a d i s m u či masochism u s e x u á l n í h o v z r u š e n í a v y b i t í . Tato ú c h y l k a sahá o d p ř á n í m u ž e z p ů sobit nějaké ž e n ě f y z i c k o u bolest - například b i t í m - až po přání ji p o k o ř i t , s p o u t a t ji ř e t ě z y n e b o ji j i n a k d o n u t i t k b e z p o d m í n e č n é poslušnosti. N ě k t e ř í s a d i s t é m u s í z p ů s o b i t p a r t n e r o v i i n t e n z i v n í bolest a utrp e n í , a b y s e s e x u á l n ě v z r u š i l i . N ě k d y m á ž á d o u c í ú č i n e k jen m a l á dávka. Č a s t o stačí k v y v o l á n í s e x u á l n í h o v z r u š e n í jen sadistické p ř e d s t a v y a e x i s t u j e h o d n ě m u ž ů , kteří m a j í s e s v o u ž e n o u n o r m á l n í sexuální styk, ale a n i ž b y o t o m v ě d ě l a , p o t ř e b u j í k e s v é m u v z r u š e n í n ě j a k o u sadistick o u fantazii. Při s e x u á l n í m m a s o c h i s m u je to obrácené: v z r u š e n í se do-

staví, k d y ž je č l o v ě k bit, je s n í m z l e n a k l á d á n o a je z r a ň o v á n . S a d i s m u s a m a s o c h i s m u s n a c h á z í m e j a k o s e x u á l n í p e r v e r z e častěji u m u ž ů . Z d á se, ž e zvlášť s e x u á l n í s a d i s m u s s e v y s k y t u j e u m u ž ů častěji n e ž u žen, a s p o ň v naší k u l t u ř e . Z d a je u ž e n častější m a s o c h i s m u s , l z e t ě ž k o zjistit, protože n e m á m e k d i s p o z i c i dostatek s p o l e h l i v ý c h ú d a j ů . Než se z d e začneme zabývat sadismem, měli b y c h o m připojit několik p o z n á m e k k otázce, z d a je s a d i s m u s ú c h y l k a , a p o k u d ano, v j a k é m smyslu. U n ě k t e r ý c h r a d i k á l n í c h p o l i t i c k ý c h m y s l i t e l ů , j a k o je H e r b e r t Marcuse, z a č a l o b ý t m ó d n í p r o h l a š o v a t s a d i s m u s z a j e d e n z v ý r a z ů l i d s k é sexuální svobody. R ů z n é politicky radikální tiskoviny u v á d ě j í spisy m a r k ý z e d e Sade j a k o p r o j e v y této „ s v o b o d y " . P ř i j í m a j í a r g u m e n t m a r k ý z e d e Sade, ž e s a d i s m u s j e l i d s k á t o u h a a ž e u s k u t e č n ě n í s v o b o d y znamená, že lidé b u d o u mít p r á v o u s p o k o j o v a t svá sadistická a masochistická p ř á n í p r á v ě tak j a k o jiné touhy, které j i m p ř i n á š e j í r a d o s t . Jde o p o m ě r n ě s l o ž i t ý p r o b l é m . Jestliže - jak to n ě k d y v i d í m e - d e f i n u j e m e j a k o p e r v e r z i k a ž d o u s e x u á l n í činnost, která n e v e d e k p l o z e n í dětí, t e d y s l o u ž í j e n s e x u á l n í m u p o t ě š e n í , p a k t a k o v o u „ p e r v e r z i " b u d o u p r á v e m hájit v š i c h n i , k d o tento t r a d i č n í p o s t o j o d m í t a j í . Tato star o m ó d n i d e f i n i c e p e r v e r z e v š a k n e n í jediná. Sexuální t o u h a je i v p ř í p a d ě , že ji n e p r o v á z í láska, v ý r a z e m ž i v o t a a v z á j e m n é h o p o s k y t o v á n í s i potěšení. N a p r o t i t o m u s e x u á l n í j e d n á n í , při n ě m ž se j e d e n z partnerů stává p ř e d m ě t e m o p o v r ž e n í , n e b o si ho ten d r u h ý p ř e j e z r a ň o v a t a o v l á d a t , j e s k u t e č n o u s e x u á l n í p e r v e r z í ; n e proto, ž e n e s l o u ž í p l o z e n í , ale proto, ž e m ě n í p o d n ě t , j e n ž s l o u ž í ž i v o tu, v p o d n ě t , k t e r ý ž i v o t d u s í . K d y ž s r o v n á m e s a d i s m u s s f o r m o u s e x u á l n í h o c h o v á n í , k t e r á s e také často o z n a č u j e za p e r v e r z i - totiž s o r á l n í m s e x e m - r o z d í l n á m b u de h n e d jasný. Orální sex je p e r v e r z n í asi stejně jako líbání, p r o t o ž e není projevem ž á d n é snahy ovládat druhého člověka n e b o ho pokořovat. A r g u m e n t , ž e j e p ř i r o z e n ý m p r á v e m č l o v ě k a jít z a s v ý m i t o u h a m i a že toto p r á v o m u s í m e respektovat, je z r a c i o n á l n í h o p ř e d f r e u d o v s k é ho hlediska naprosto pochopitelné. Podle tohoto pojetí člověk touží p o u z e po tom, co je p r o n ě h o dobré, a proto je radost d o b r ý m měřítkem žádoucího chování. Po Freudovi však zní tento a r g u m e n t v e l m i zastarale. D n e s v í m e , ž e m n o h o l i d s k ý c h t u ž e b j e n e r o z u m n ý c h p r á v ě proto, ž e p o š k o z u j í b u ď č l o v ě k a s a m o t n é h o , n e b o j i n é lidi, a tak p ů s o b í n e g a t i v n ě n a l i d s k ý v ý v o j . Člověk, který j e v e d e n ý p ř á n í m ničit a pociťuje p ř i d e s t r u k t i v n í č i n n o s t i radost, s e n e m ů ž e o m l o u v a t t í m , ž e m á p r á v o se tak chovat, p r o t o ž e si to přeje a p ů s o b í mu to p o t ě š e n í . O b h á j -

ci sadistických úchylek mohou namítnout, že nehájí uspokojování destruktivních, vražedných tužeb, že sadismus je pouze jednou z forem projevů sexuality, je „věcí vkusu" a není horší než jakákoliv jiná forma sexuálního uspokojení. Taková argumentace přehlíží nejdůležitější bod: kdo se sexuálně vzrušuje sadistickými praktikami, má sadistický charakter - to znamená, že je sadista, člověk hnaný intenzivním přáním ovládat jiné, zraňovat a pokořovat je. Intenzita jeho sadistických tužeb ovlivňuje i jeho sexuální touhy; neliší se to od jiných nesexuálních motivací, kdy například touha po moci, bohatství nebo narcismus také dokáží rozdmýchat sexuální žádost. V žádné oblasti chování nevystupuje charakter člověka jasněji než při sexuálním aktu - právě proto, že jde o nejméně „naučené" a schématické chování. V sexuálním chování člověka se projevuje jeho láska, něžnost, sadismus nebo masochismus, chtivost, narcismus, úzkost - zkrátka každý jeho charakterový rys. Někdy se setkáme s argumentem, že sadistická perverze je „zdravá", protože je jen neškodným ventilem pro sadistické tendence, které jsou všem lidem společné. Logika této argumentace vyznívá ve smyslu, že strážci v Hitlerových koncentrácích by jednali s vězni přátelsky, kdyby si mohli „odreagovat" své sadistické sklony v sexu. Příklady sexuálního sadismu a masochismu Následující případy sexuálního sadismu a masochismu jsou převzaty z knihy Pauline Réageové Příběh O (1965), která není tak známá jako klasické dílo markýze de Sade: Zazvonila. Pierre jí p e v n ě připoutal ruce nad hlavou k řetězu připevněnému k posteli. Její milenec ji spoutanou políbil, stál při tom na posteli v e d l e ní. Ještě j e d n o u jí řekl, že ji miluje, potom sestoupil z postele a pokynul Pierrovi. Přihlížel, jak se marně brání. Naslouchal, jak její steny sílí, až konečně přešly ve výkřiky. Když jí vytryskly slzy, poslal Pierra pryč. Našla ještě sílu, aby mu z n o v u řekla, že ho miluje. Potom jí líbal slzami zmáčený obličej, ústa lapající po dechu, uvolnil jí pouta, položil ji na lůžko a odešel.

O nesmí mít vlastní vůli. Její milenec a jeho přátelé ji musejí zcela ovládat. Hrdinka příběhu nachází štěstí ve svém otroctví a oni zase v úloze absolutních vládců. Následující výňatek dává dobrou předsta-

vu o tomto aspektu sadomasochistického chování. (Je třeba doplnit, že jedním z požadavků jejího milence je, že se musí jeho přátelům podvolovat stejně ochotně jako jemu. Jedním z nich je i sir Stephen.): Konečně se vzpřímila a jako by ji to, co chtěla říci, dusilo, uvolnila horní háčky s v ý c h šatů, až se objevila p r o h l u b e ň m e z i jejími prsy. Potom vstala a ruce i kolena se jí chvěly. „Patřím tobě," řekla konečně Renému. „Chci být přesně taková, jakou mě chceš mít." „Ne," přerušil ji. „Nám! Říkej po mně: patřím v á m oběma. Chci být přesně taková, jakou mě oba chcete mít." Cítila na sobě pronikavý pohled šedých očí sira Stephena i Reného. Ztrácela se v nich a pomalu po něm opakovala věty, které jí předříkával, ale převáděla je do první osoby, jako by opakovala gramatický úkol. „Siru Stephenovi a mně postoupíš právo..." Právo disponovat jejím tělem podle libosti, právo spoutat ji řetězy, zbičovat ji jako otrokyni nebo zajatkyni za nepatrnou chybu nebo nepatrný přestupek, nebo také pouze pro potěšení a právo nestarat se o její nářek a křik. (P. Réage, 1965.)

Sadismus (a masochismus) jako sexuální perverze představují jen malý zlomek celé široké oblasti sadismu, v němž nejde o sexuální chování. Nesexuální sadistické chování, které směřuje k působení tělesné bolesti třeba až k smrti, se zaměřuje na nějakého bezmocného tvora, kterým může být člověk nebo zvíře, válečný zajatec, otrok, poražený nepřítel, dítě, nemocný (zejména duševně chorý), vězeň, bezbranní barevní lidé, psi - ti všichni se někdy stali předměty tělesného sadismu, včetně nejkrutějšího mučení. Od kruté podívané her starého Říma až po praktiky moderních policejních jednotek bylo mučení vždy znovu používáno pod pláštíkem náboženských nebo politických cílů, a někdy dokonce zcela otevřeně k obveselení zbídačelých mas. Římské Koloseum je jedním z největších pomníků lidského sadismu. Jedním z nejrozšířenějších projevů nesexuálního sadismu je zneužívání a týrání dětí. Povědomí o této formě sadismu se rozšířilo teprve v posledních deseti letech díky řadě výzkumů, z nichž prvním bylo dnes klasické dílo C. H. Kempeho a kol. (1962). Od té doby byla publikována řada jiných prací"1 a stále probíhají další výzkumy. Vychází najevo, že špatné zacházení s dětmi může mít různé stupně, od modřin a škrábanců až k zabití způsobenému krutým bitím nebo úmyslným vyhladověním. O skutečném počtu takových případů prakticky nic nevíme, protože máme k dispozici pouze úřední údaje například od policie, kterou přivolali sousedé, nebo z nemocnic. Je však jisté, že počet

hlášených případů představuje jen zlomek všech případů týrání. Nejvýstižnější jsou snad údaje z Gillova výzkumu. Z těchto údajů zde uvedu jediný: věk, ve kterém jsou děti týrány, můžeme rozdělit do několika období: 1) od jednoho do dvou let; 2) ve stáří mezi třetím a devátým rokem se frekvence týrání zdvojnásobuje; 3) od devíti do patnácti let frekvence opět klesá až přibližně na stejnou hodnotu jako u první skupiny a po dosažení šestnácti let týrání pomalu přestává úplně (D. G. Gill, 1970). To znamená, že sadismus je nejintenzivnější v době, kdy je dítě sice ještě bezmocné, ale začíná už projevovat vlastní vůli a brání se proti snaze dospělých zcela je ovládnout. Duševní krutost, přání druhého člověka pokořit a ranit jeho city je snad ještě rozšířenější než tělesný sadismus. Tento typ sadistického útoku je pro sadistu mnohem méně riskantní, vždyť nepoužívá fyzického násilí, ale „jen" slova. Na druhé straně však může být duševní utrpení právě tak intenzivní nebo ještě silnější než utrpení tělesné. Příklady tohoto duševního sadismu nemusím uvádět. Rodiče ho uplatňují vůči dětem, učitelé vůči žákům, šéfové vůči podřízeným - jinými slovy používá se ve všech situacích, kde se oběť nemůže sadistovi bránit. (Je-li učitel bezmocný, často se stávají sadisty žáci.) Duševní sadismus může být maskován mnoha zdánlivě nevinnými způsoby - otázkou, úsměvem, poznámkou, která druhého zmate. Kdo by neznal nějakého „umělce" v tomto druhu sadismu, který vždy najde přesně to správné slovo nebo gesto, aby druhého tímto „nevinným" způsobem uvedl do rozpaků nebo pokořil. Tento druh sadismu je přirozeně často ještě účinnější, když se odehrává před očima jiných lidí.121

Josef Stalin: klinický případ nesexuálního sadismu Jedním z nejvýraznějších historických příkladů duševního i fyzického sadismu byl Stalin. Jeho chování je přímo učebnicí nesexuálního sadismu, jako jsou romány markýze de Sade učebnicemi sexuálního sadismu. Právě on nařídil poprvé od začátku revoluce mučení politických vězňů, kterého se předtím ruští revolucionáři nedopouštěli (R. A. Medvěděv, 1971).131 Za Stalina překonaly metody používané NKVD svou rafinovaností a krutostí všechno, co si kdy vymyslila carská policie. Někdy sám rozhodl, jaký druh mučení se má u určitého vězně použít. Používal především duševní sadismus. Rád bych zde uvedl některé příklady jeho jednání. Stalin si zvlášť oblíbil následující jednání: svou oběť ujistil o tom, že je v naprostém bezpečí, a den nebo dva nato ji dal zat-

knout. T a k o v ý č l o v ě k b y l z a s a ž e n m n o h e m hůře, p r o t o ž e s e cítil zcela b e z p e č n ě . K r o m ě t o h o m ě l Stalin s a d i s t i c k é p o t ě š e n í z toho, ž e v e c h v í li, k d y d o t y č n é h o u j i š ť o v a l o s v é p ř í z n i , p ř e s n ě v ě d ě l , c o h o čeká. M ů ž e me si představit pocit větší p ř e v a h y a n a d v l á d y n a d jinými l i d m i ? U v á d í m e některé M e d v ě d ě v o v y příklady: Krátce před zatčením hrdiny občanské v á l k y D. F. Serdicha mu Stalin na jedné recepci věnoval osobní přípitek na bratrství. Několik m á l o d n í p ř e d l i k v i d a c í Bljukera o n ě m Stalin hovořil na j e d n é schůzi velice srdečně. Jedné arménské delegace se Stalin vyptával, jak se daří básníkovi Tšarencovi, a ujišťoval je, že se mu nic nestane, ale o několik měsíců později byl Tšarenc zastřelen. Manželka jednoho z Ordžonikidzeho komisařů, A. Serebrovského, vyprávěla o nečekaném Stalinově telefonátu jednoho večera 1937: „Jak slyším, chodíte pěšky," řekl Stalin. „To se nehodí. Lidé si hned m y s l í hlouposti. D o k u d b u d e váš v ů z v opravě, p o s í l á m v á m jiný." A skutečně, následujícího rána dal Kreml paní Serebrovské k dispozici v ů z . A l e za d v a d n y nato byl její m u ž zatčen přímo v nemocnici. Slavného historika a publicistu J. Steklova rozrušila vlna zatýkání natolik, že p o ž á d a l Stalina o rozhovor. „Samozřejmě," řekl Stalin, „jen přijďte." Na schůzce ho u k l i d ň o v a l . „Co jen to máte? Strana vás zná a d ů v ě ř u j e v á m . Nemáte se čeho bát." Steklov se vrátil d o m ů ke s v ý m přátelům a p ř í b u z n ý m a ještě téhož večera ho N K V D zatkla. Jeho přátelé a p ř í b u z n í se samozřejmě h n e d obrátili na Stalina, který ale p ů s o b i l d o j m e m , že o tom, co se děje, nic neví. Bylo m n o h e m snazší uvěřit Stalin o v ě n e v ě d o m o s t i než tomu, že je to r a f i n o v a n ý zloduch. V roce 1938 I. A. A k u l o v , b ý v a l ý prokurátor SSSR a p o z d ě j i tajemník ÚV, u p a d l při bruslení tak nešťastně, že si z p ů s o b i l ž i v o t u n e b e z p e č n ý otřes m o z k u . Stalin se postaral, aby k n ě m u byli přizváni vynikající zahraniční chirurgové, kteří mu zachránili život. A k u l o v se po dlouhé, obtížné rekonvalescenci vrátil do práce, načež ho zatkli a zastřelili. Zvlášť r a f i n o v a n á f o r m a S t a l i n o v a s a d i s m u s p o č í v a l a v t o m , ž e z a t ý kal ž e n y a n ě k d y i d ě t i n e j v y š š í c h s t r a n i c k ý c h f u n k c i o n á ř ů a p o s í l a l je do pracovních táborů, zatímco m u ž i dále pokračovali ve s v é práci a museli se p ř e d Stalinem plazit a p o n i ž o v a t , aniž se o d v á ž i l i p o ž á d a t o p r o p u š t ě n í s v ý c h b l í z k ý c h . Tak b y l a v r o c e 1937 z a t č e n a ž e n a p r e s i 4 denta S o v ě t s k é h o s v a z u Kalinina' ', M o l o t o v o v a ž e n a a ž e n a a s y n Otto Kuusinena, j e d n o h o z v e d o u c í c h f u n k c i o n á ř ů K o m i n t e r n y - v š i c h n i se ocitli v p r a c o v n í c h t á b o r e c h . N e j m e n o v a n ý s v ě d e k p o d á v á z p r á v u , ž e s e Stalin v j e h o p ř í t o m n o s t i z e p t a l K u u s i n e n a , p r o č s e n e p o k o u š í o s v o bodit svého syna. „Zřejmě b y l y pro jeho zatčení v á ž n é d ů v o d y , " o d p o -

věděl Kuusinen. Podle výpovědi svědka se dál odehrálo toto: „Stalin se usmál a přikázal propuštění Kuusinenova syna." Kuusinen posílal své ženě do pracovního tábora balíčky, sám však nepsal ani adresu, ale přenechával to své hospodyni. Stalin dal zatknout ženu svého soukromého tajemníka, zatímco manžel zůstal ve svém zaměstnání. Nepotřebujeme mnoho fantazie, abychom si představili ponížení těchto vysokých funkcionářů, kteří se nemohli vzdát svého postavení, nemohli prosit o propuštění svých žen nebo synů a navíc museli Stalinovi přitakávat, že zatčení jejich příbuzných bylo oprávněné. Tito muži buď neměli žádný cit, nebo byli morálně úplně zlomeni a ztratili veškerou sebeúctu a pocit důstojnosti. Drastickým příkladem je reakce jedné z nejmocnějších osobností Sovětského svazu, Lazara Kaganoviče, na zatčení jeho bratra Michaila Mojsejeviče, který byl před válkou ministrem leteckého průmyslu: Byl stalinistou, z o d p o v ě d n ý m za stíhání mnoha lidí. Po válce ale upadl v nemilost. V důsledku toho někteří zatčení funkcionáři, kteří údajně zřídili ilegální „fašistické centrum", označili Michaila Kaganoviče za svého spojence. Vyslovili zřejmě vsugerované a zcestné tvrzení, že Michail Mojsejevič (Žid!) měl po obsazení Moskvy Němci předsedat prohitlerovské vládě. K d y ž Stalin uslyšel toto obvinění, které zřejmě očekával, zavolal Lazara Kaganoviče a oznámil mu, že jeho bratr musí být bohužel zatčen, protože měl spojení s fašisty. „No což!" odvětil Lazar, „je-li to nutné, zatkněte ho." Když politbyro probíralo tento případ, Stalin chválil Lazara za jeho „zásady" - souhlasil se zatčením svého bratra. Potom dodal, že se nemají se zatčením unáhlit. Michail Moisejevič je už mnoho let ve straně a obvinění by se mělo ještě jednou důkladně přezkoumat. Mikojan dostal za úkol organizovat konfrontaci M. M. s osobou, která ho usvědčila. To se uskutečnilo v Mikojanově kanceláři. Přivedli muže, který v přítomnosti Kaganoviče přednesl svoje obvinění a ještě dodal, že před válkou se ú m y s l n ě postavilo několik leteckých továren v blízkosti hranic, aby je Němci mohli snadno obsadit. K d y ž Michail Kaganovič tato obvinění uslyšel, poprosil o dovolení použít malou umývárnu, která patřila k Mikojanově kanceláři. Krátce nato zazněl odtamtud výstřel.

Stalinův sadismus se projevoval také v jeho nevypočitatelnosti. Existovaly případy lidí, které dal zavřít, mučit a odsoudit k tvrdým trestům, ale po několika měsících nebo létech je nechal zase propustit a dosadil je do vysokých míst - a to často bez jakéhokoli vysvětlení. Poučným příkladem je Stalinovo chování ke starému příteli, Sergeji Ivanoviči Kavtaradzemu,

který ho k d y s i p o m o h l skrýt v Petrohradě p ř e d tajnou policií. Ve dvacátých letech se Kavtaradze připojil k trockistické opozici a zanechal toho, t e p r v e k d y ž trockistické c e n t r u m d o p o r u č i l o s v ý m č l e n ů m z a s t a v i t v e š k e r o u o p o z i č n í činnost. Po z a v r a ž d ě n í Kirova n a p s a l K a v t a r a d z e , který b y l jako ex-trockista v y p o v ě z e n d o Kazachstánu, Stalinovi d o p i s s u j i š t ě n í m , že nepracuje proti straně. Stalin ho i h n e d p o v o l a l z p á t k y z v y h n a n s t v í . Brzy nato se v m n o h a n o v i n á c h o b j e v i l článek od Kavtaradzeho, v n ě m ž líčil p ř í h o d u z ilegální práce, kterou prožil s p o l e č n ě se Stalinem. Stalinovi se článek líbil, ale Kavtaradze už další p o d o b n é článk y nenapsal. N e v s t o u p i l ani z n o v u d o strany a v e l m i s k r o m n ě s e ž i v i l redakční prací. Koncem roku 1936 b y l i se s v o u m a n ž e l k o u náhle zatčen, m u č e n a o d s o u z e n k zastřelení. O b v i n i l i ho, že p l á n o v a l s p o l u s B u d u M d i v a n i m Stalinovu v r a ž d u . Brzy p o v y h l á š e n í r o z s u d k u b y l M d i v a n i zastřelen. Kavtaradze b y l naproti t o m u d l o u h o v ě z n ě n v cele smrti. Odt u d b y l j e d n o h o d n e o d v e d e n d o Berijovy kanceláře a spatřil t a m s v o u ž e n u , která zestárla tak, že ji n e m o h l poznat. Oba b y l i propuštěni. Z p r v u b y d l e l v hotelu, p o t o m dostal d v a p o k o j e v u b y t o v n ě a začal pracovat. Stalin mu začal prokazovat r ů z n é pozornosti - p o z v a l ho na večeři a jedn o u ho d o k o n c e s Berijou poctil n e č e k a n o u n á v š t ě v o u . (Tato n á v š t ě v a v e l m i v z r u š i l a u b y t o v n u . Jedna z K a v t a r a d z e h o s o u s e d e k o m d l e l a , k d y ž , jak se vyjádřila, náhle spatřila „portrét s o u d r u h a Stalina stát na prahu".) K d y ž b y l Kavtaradze p o z v á n na hostinu, Stalin mu vlastnoručn ě n a l é v a l p o l é v k u , v y p r á v ě l v t i p y a v z p o m í n a l . A l e při j e d n o m takov é m jídle Stalin s v é m u hostu náhle řekl: „A přece jsi mě chtěl zabít/" 5 '

Ve Stalinově chování se v tomto případě objevuje zvlášť výrazně jeden prvek jeho charakteru - přání ukázat lidem, že má nad nimi absolutní vládu a moc. Stačilo slůvko a mohl je zabít, zničit a opět zachránit a odměnit. Měl božskou moc nad životem a smrtí, moc jako sama příroda, která nechává lidi vyrůstat nebo je smete, mohl působit bolest i léčit. Život a smrt závisely na jeho rozmarech. Tím se snad také dá vysvětlit, proč nezlikvidoval třeba Litvínova (po ztroskotání jeho politiky dorozumění se Západem) nebo Erenburga, který představoval všechno, co Stalin nenáviděl, nebo Pasternaka, který byl naprostým opakem Erenburga. Medvěděv to vysvětluje tím, že Stalin musel některé staré bolševiky ponechat naživu, aby mohl tvrdit, že je pokračovatelem Leninova díla. To však určitě neplatí o Erenburgovi. Řekl bych, že Stalinovým motivem byl pocit naprosté nadvlády, určované pouze momentálním rozmarem a náladou. Nedal se omezovat ve svobodě svého jednání žádnou zásadou, ani tou nejhorší.

Podstata sadismu Uvedl jsem tyto příklady Stalinova sadismu, protože se znamenitě hodí jako úvod k ústřednímu tématu - podstatě sadismu. Zatím jsme zde popisovali různé druhy sadistického chování v oblasti sexuální, fyzické i duševní. Tyto různé formy sadismu nejsou na sobě nezávislé. Problém tkví v tom, že chceme nalézt jejich společný prvek, podstatu sadismu. Ortodoxní psychoanalýza tvrdí, že všechny tyto formy mají společný určitý aspekt sexuality. Ve druhé fázi Freudovy teorie se objevuje tvrzení, že sadismus je směs erotu (sexuality) a pudu smrti, která je zaměřená navenek jedince, zatímco masochismus je směs erotu a pudu smrti zaměřená dovnitř jedince. V protikladu k tomu myslím, že jádrem sadismu, které je společné všem jeho projevům, je vášeň mít absolutní a neomezenou vládu nad nějakým živým tvorem, ať jde o zvíře, dítě, muže či ženu. Přinutíme-li někoho snášet bolest nebo pokoření, aniž by se mohl proti tomu bránit, bude to jedním z projevů absolutní moci nad ním, ale nebude to projevem jediným. Člověk, který naprosto ovládá jiného živého tvora, z něj činí věc, svůj majetek, zatímco on sám vystupuje vůči němu v úloze boha. Někdy může toto ovládání podmaněné bytosti dokonce pomáhat. V tom případě bychom mohli hovořit o „blahovolném" sadismu, s jakým se setkáváme například tehdy, kdy někdo ovládá druhého „pro jeho vlastní dobro" a skutečně ho různými způsoby podporuje. Obvykle je však sadismus vykonávaný se zlou vůlí. Úplně ovládat jinou bytost znamená mrzačit ji, dusit, deformovat. Takové ovládání může nabývat nejrůznějších podob a stupňů. Divadelní hra Alberta Camuse Caligula ukazuje příklad krajního typu sadistické vlády, která ústí v touhu po všemohoucnosti. Vidíme, jak se Caligula, kterému byla okolnostmi dána moc, dostává stále více do osidel touhy po naprosto neomezené moci. Spí se ženami senátorů a vychutnává jejich pokoření, když se musí tvářit jako obdivující, pokorné přítelkyně. Některé z dvořanů zabíjí a zbylí jsou nuceni se dál usmívat a žertovat s ním. Ale ani taková moc ho neuspokojuje. Žádá ještě absolutnější moc, chce nemožné. Camus ho nechá prohlásit: „Chci měsíc." Je jednoduché odbýt to tvrzením, že Caligula je šílenec. Jeho šílenství však představuje způsob života, možnost řešení základního problému lidské existence, protože slouží iluzi všemohoucnosti, překročení hranic daných člověku. Při pokusech získat absolutní moc ztrácí Caligula veškeré kontakty s lidmi. Tím, že stíhá jiné lidi, se stává sám vyvržencem. Musel zešílet, protože když ztroskotala jeho touha po všemohoucnosti, zbyl tu jen osamělý, bezmocný jedinec.

Caligula je samozřejmě výjimkou. Jen málokterý člověk má možnost vemluvit sám sebe do víry, že jeho moc je absolutní. Přesto se takoví jedinci vyskytují v historii i v našich dnech. Jsou-li úspěšní, ostatní je oslavují jako velké státníky nebo generály, když utrpí porážku, jsou považováni za šílence nebo zločince. Toto krajní řešení problému lidské inteligence je průměrnému člověku nedostupné. Ve většině společenských systémů včetně našeho mají však i lidé na nižších společenských úrovních možnost ovládat nějakou bytost, která jim podléhá. Vždyť tu jsou k dispozici děti, manželky nebo psi, nebo jsou po ruce bezmocní lidé, například vězni, dlouhodobě hospitalizovaní nemocní (zvlášť duševně choří), žáci nebo lidé, kteří jsou v moci určitého úředníka. Záleží na společenské struktuře, do jaké míry je moc nadřazených jedinců ve všech těchto případech kontrolována nebo omezována a kolik možností sadistického uspokojení tedy tyto situace skýtají. Kromě toho tu ještě máme náboženské a rasové menšiny, pokud jsou bezmocné - ty pak představují i pro nejníže postavené příslušníky většiny bohatou příležitost k sadistickému uspokojování. Sadismus je jednou z možných reakcí na fakt, že jsme se narodili jako lidská bytost, pokud nemáme k dispozici lepší možnosti. Zážitek absolutní vlády nad jiným tvorem, zážitek všemocnosti vůči jiné bytosti v nás vytváří iluzi, že překračujeme hranice lidské existence, zvlášť když v našem životě chybí tvořivost a radost. Sadismus nemá žádný praktický cíl a připomíná jakousi víru. Je přeměnou bezmoci v zážitek všemohoucnosti. Je náboženstvím duševních mrzáků. Každá situace, kdy jeden člověk nebo skupina má neomezenou moc nad druhými, však nevytváří sadismus. Většina rodičů, vězeňských strážců, učitelů nebo úředníků sadistické sklony neprojevuje. Z různých důvodů je charakterová struktura mnoha lidí nepříznivá vývoji sadismu, a to i za podmínek, které sadismu přejí. Lidé, jejichž charakter je převážně nakloněný životu, se nedají snadno svést mocí. Bylo by však nebezpečným zjednodušením, kdybychom chtěli rozdělit lidi jen do dvou skupin - na sadistické ďábly a nesadistické svaté. Důležitá je intenzita sadistické vášně v charakterové struktuře každého jednotlivce. Existuje mnoho lidí, v jejichž charakteru lze najít sadistické prvky, ty jsou ale vyváženy silnými životu příznivými tendencemi. Takové lidi nelze klasifikovat jako sadistické charaktery, vnitřní konflikt mezi oběma orientacemi u nich často vede k zesílené senzitivitě vůči sadismu, takže jsou pak doslova alergičtí na všechny jeho odrůdy. (Stopy jejich sadistických sklonů se přesto mohou projevovat v nevýznamných, okrajových způsobech chování, které jsou tak nepatrné, že unikají pozornosti.) U určitého typu

lidí se sadistickým charakterem je sadismus aspoň vyrovnán (ne pouze zatlačen) protichůdně působícími silami, takoví lidé mohou nacházet potěšení v ovládání bezmocných, ale neúčastní se skutečného mučení a podobných krutostí, ani by jim to nepůsobilo radost (leda za mimořádných podmínek jako při davovém šílenství). Ukážeme si to na postoji Hitlerova režimu ke zvrácenostem, které sám nařídil. Tak například se před velkou většinou německého obyvatelstva muselo přísně utajovat vyhlazování Židů a polského a ruského civilního obyvatelstva, o němž měla přesnější údaje jen malá skupina elity SS. Himmler a jiní vykonavatelé těchto ohavností ve svých řečech vždy znovu zdůrazňovali, že zabíjení má být „humánní", bez sadistických výstředností, protože jinak by odpudili snad i samotné příslušníky SS. V některých případech byl vydán rozkaz, aby Rusové a Poláci, kteří měli být usmrceni, byli nejdříve podrobeni krátkému, formálnímu soudu, aby jejich kati měli pocit, že jejich zastřelení je „legální". I když tohle všechno zní ve svém pokrytectví absurdně, je to přesto důkaz, že nacističtí vůdci byli názoru, že sadistické akce velkého stylu by působily na většinu jinak loajálních přívrženců režimu odpudivě. Od roku 1945 bylo prozkoumáno velké množství materiálů, ale nikdo se zatím nezabýval systematickým výzkumem toho, do jaké míry byli Němci přitahováni sadistickými akcemi - i když se třeba navenek vyhýbali informacím o nich. Sadistické charakterové rysy nemůžeme pochopit, když je budeme zkoumat izolovaně od celkové charakterové struktury. Tvoří část syndromu, který je pochopitelný jako celek. Pro sadistický charakter musí být všechno živé ovladatelné. Živí tvorové se stávají věcmi. Přesněji řečeno živé bytosti jsou vnímány jako pohyblivé, chvějící se, pulsující předměty, které je nutno řídit. Člověk, který je řídí, z nich vynucuje určité reakce. Sadista se chce stát pánem života, a proto je nutné, aby jeho oběť žila. To ho právě odlišuje od destruktivního člověka. Ten chce druhého člověka odstranit, usmrtit, chce zničit samotný život, chce život ovládat a přiškrcovat. Další charakterový rys sadisty tkví v tom, že ho vždy přitahují jen bezmocní, nikdy silní jedinci. Tak například zranit protivníka v boji dvou stejně silných jedinců není zdrojem sadistického potěšení, protože poranění v takové situaci není výrazem nadvlády nad obětí. Pro sadistický charakter existuje jen jedna věc hodná obdivu, a tou je moc. Obdivuje a miluje mocné, hrbí se před nimi, ale pohrdá bezmocnými, kteří se neumí bránit, a chce je ovládnout. Sadistický charakter má strach ze všeho, co není jisté a předvídatelné, co by ho mohlo překvapit a přimět ke spontánním a individuálním

r e a k c í m . Z t o h o t o d ů v o d u s e b o j í ž i v o t a . Ž i v o t h o d ě s í p r á v ě proto, ž e je s v o u p o d s t a t o u n e p ř e d v í d a t e l n ý a nejistý. Je s t r u k t u r o v a n ý , ale nep a n u j e v n ě m „ p o ř á d e k " , v ž i v o t ě je jen j e d n a jistota, totiž že v š i c h n i lidé m u s e j í zemřít. I láska je nejistá. Být m i l o v á n p ř e d p o k l á d á s c h o p n o s t m i l o v a t , p r o b o u z e t lásku, a n a v í c l á s k a v ž d y p ř e d s t a v u j e riziko, ž e b u d e m e o d m í t n u t i n e b o z k l a m á n i . Proto m ů ž e s a d i s t i c k ý charakter „mil o v a t " jen tehdy, k d y ž s v é h o partnera o v l á d n e , t o z n a m e n á , k d y ž m á n a d p ř e d m ě t e m s v é l á s k y m o c . S a d i s t i c k ý c h a r a k t e r j e o b v y k l e xenof o b n í a n e o f o b n í - co je cizí, p ř e d s t a v u j e n ě c o n o v é h o , a co je n o v é , v z b u z u j e strach, n e d ů v ě r u a o d m í t n u t í , p r o t o ž e b y t o v y ž a d o v a l o s p o n tánní, ž i v o u a n e r u t i n n í reakci. Jiným p r v k e m s y n d r o m u je sadistova poníženost a zbabělost. Zní to r o z p o r n ě , k d y ž ř e k n e m e , ž e s a d i s t a j e p o n í ž e n ý č l o v ě k , a l e v e skutečnosti v t o m r o z p o r n e n í - n a o p a k je to z á k o n i t é . T a k o v ý č l o v ě k je sadistický p r o t o , ž e s e cítí n e s c h o p n ý , n e ž i v o t n ý a b e z m o c n ý . Tento n e d o statek s e p o k o u š í k o m p e n z o v a t t í m , ž e m á m o c n a d j i n ý m i , ž e s e t í m m ě n í z p o u h é h o červa v boha. A l e i sadista, který má m o c , trpí s v o u l i d s k o u n e s c h o p n o s t í . M ů ž e z a b í j e t a m u č i t , ale p o ř á d z ů s t á v á n e m i l o v a n ý m , izolovaným, ustrašeným člověkem, jenž potřebuje nějakou vyšš í m o c , které b y s e m o h l p o d r o b i t . Pro ty, c o stáli s t u p e ň p o d Hitlerem, b y l v ů d c e n e j v y š š í mocí, p r o s a m é h o Hitlera to b y l a Prozřetelnost a zákony vývoje. Potřeba p o d r o b e n í je z a k o ř e n ě n á v m a s o c h i s m u . S a d i s m u s a m a s o c h i s m u s j s o u n a v z á j e m spjaté, j s o u t o d v a a s p e k t y j e d n é a téže z á k l a d n í situace: z á ž i t k u ž i v o t n í n e s c h o p n o s t i . Sadista p r á v ě tak j a k o m a s o chista p o t ř e b u j e j i n o u bytost, která h o m u s í d o p l ň o v a t . Sadista rozšiřuje jinou bytostí sebe sama, masochista rozšiřuje sebou s a m ý m jinou bytost. O b a h l e d a j í s y m b i o t i c k ý v z t a h , p r o t o ž e ž á d n ý z n i c h n e m á centr u m o s o b n o s t i s á m v sobě. Sadista m á z d á n l i v ě s v o b o d n o u v ů l i , n e z á v i s l o u n a s v é oběti, ale p ř i t o m s v o u oběť p o t ř e b u j e , i k d y ž z v r á c e n ý m způsobem. V z h l e d e m k ú z k é m u v z t a h u m e z i s a d i s m e m a m a s o c h i s m e m je s p r á v n ě j š í h o v o ř i t o s a d o m a s o c h i s t i c k é m charakteru, i k d y ž j e d e n nebo d r u h ý aspekt u určité o s o b y p ř e v l á d á . Sadomasochista také b ý v á o z n a č o v á n jako „autoritativní charakter", k d y ž p ř e n e s e m e psycholog i c k ý a s p e k t j e h o c h a r a k t e r o v é s t r u k t u r y d o p o l i t i c k é h o p o s t o j e . Toto pojetí j e o p r á v n ě n é f a k t e m , ž e lidé, j e j i c h ž p o l i t i c k ý p o s t o j o b e c n ě m ů ž e m e označit za autoritativní (v a k t i v n í m či p a s i v n í m smyslu), zpravid l a v n a š í s p o l e č n o s t i p r o j e v u j í z n a k y s a d o m a s o c h i s t i c k é h o charakteru: o v l á d á n í p o d ř í z e n ý c h a p o n í ž e n o s t v ů č i n a d ř a z e n ý m . , w

Sadomasochistický charakter nemůžeme plně pochopit, nevezmeme-li v úvahu Freudovu koncepci „análního charakteru", kterou rozšířili jeho žáci, zejména Karel Abraham a Ernest Jones. Freud (1908) věřil, že anální charakter se projevuje celým souborem charakterových rysů: svéhlavostí, pedantismem a šetřivostí, k nimž byly později připojeny ještě puntičkářství a úzkostlivá čistota. Freud věřil, že tento syndrom je zakořeněn v „análním libidu", které má svůj původ v anální erogenní zóně. Charakterové rysy tohoto syndromu vysvětloval jako vytváření reakce nebo sublimaci cílů, k nimž anální libido směřuje. Při svém pokusu nahradit teorii libida nějakým druhem vztahu jsem dospěl k hypotéze, že různé charakterové rysy tohoto syndromu jsou projevy odstup udržujícího, kontrolujícího, odmítajícího a hromadícího vztahu („hromadícího charakteru"). (E. Fromm, 1947.) To neznamená, že Freudova klinická pozorování, týkající se zvláštní úlohy všeho, co patří do oblasti výměšků a stolice, nejsou správná. Naopak moje psychoanalytická pozorování jednotlivců plně potvrdila Freudova pozorování. Rozdíl však je v odpovědi na následující otázku: je anální libido příčinou soustředění na výkaly a - nepřímo - syndromu análního charakteru, nebo je tento syndrom projevem zvláštního typu vztahu? V druhém případě je třeba chápat anální syndrom jako další, ale symbolický výraz análního charakteru, nikoli jako jeho příčinu. Výkaly jsou skutečně velmi vhodným symbolem: představují to, čeho se lidské tělo zbavuje, co už neslouží životu.171 Hromadící charakter je pořádkumilovný ve vztahu k předmětům, myšlenkám a pocitům, ale tato pořádkumilovnost je sterilní a strnulá. Nesnese, nejsou-li věci na svém místě, a musí stále znovu dělat pořádek. Tímto způsobem si zajišťuje kontrolu nad prostorem. Svým iracionálním puntičkářstvím kontroluje čas. Svou nutkavou čistotností ruší kontakt, který je nucen mít se světem, protože ten vnímá jako špinavý a nepřátelský. (Někdy se ovšem nevytvoří reakce ani sublimace, a pak není přehnaně čistotný, ale naopak špinavý.) Hromadící charakter prožívá sám sebe jako obleženou pevnost - musí zabránit, aby něco neproniklo navenek, a zadržet to, co je uvnitř pevnosti. Jeho umíněnost a tvrdohlavost jsou jakousi automatickou obranou proti vetřelcům. Hromadící člověk má pocit, že vlastní jen omezené množství síly, energie a duševní kapacity a že se tato zásoba používáním zmenšuje nebo vyčerpává, bojí se, že se už nikdy neobnoví. Nechápe, že všechno živé se stále samo obnovuje a že aktivitou a vynakládáním sil své možnosti a schopnosti zvětšujeme, zatímco stagnací je snižujeme. Smrt a de-

strukce jsou pro něj reálnější než život a růst. Tvůrčí akt je pro něho vem, o němž slyší, ale v nějž nevěří. Jeho nejvyššími hodnotami js pořádek a jistota. Jeho motto zní: „Není nic nového pod sluncem." vztazích k jiným lidem pociťuje důvěrnost jako ohrožení, jistoty dos; ne, jen když si druhé drží od těla, nebo když je vlastní. Hromadící č věk má sklon k nedůvěře a ke zvláštnímu smyslu pro spravedlnost, 1< rý se dá vyjádřit slovy „moje je moje a tvoje je tvoje". Análně hromadící charakter se může cítit ve svém poměru k sví bezpečný jediným způsobem: tak, že bude vlastnit a mít pod kont lou, protože si nedokáže vytvořit vztahy lásky a produktivity. Těsný vztah análně hromadícího charakteru k sadismu, popsaný 1 sickými psychoanalytiky, potvrzuje bohatství klinických údajů. N velký rozdíl v tom, zda tuto souvislost vysvětlíme teorií libida nebo čitým typem vztahu člověka ke světu. Úzký vztah mezi análně hroi dícím charakterem a sadismem se projevuje i v tom, že sociální sku ny s tímto charakterem většinou vykazují značný stupeň sadismu.18' Přibližnou obdobou sadomasochistického charakteru, spíše v soc ním než v politickém smyslu, je byrokratický charakter191. V byrokra kém systému každý kontroluje své podřízené a sám je kontrolován n řízenými. V takovém systému lidé mohou uspokojovat své sadisti i masochistické pohnutky. Byrokratický charakter pohrdá podřízen] a k nadřízeným cítí obdiv a bojí se jich. Stačí se jen jednou podívat výraz obličeje určitého typu byrokrata a poslechnout si jeho hlas, ki kritizuje podřízeného nebo na něho zle pohlédne, když se o minutu o zdil, nebo když od něho požaduje chování, v němž je aspoň symboli vyjádřeno, že během úředních hodin „patří" svému šéfovi. Nebi vzpomeňme na byrokrata za poštovní přepážkou a jeho sotva znatí pousmání, když přesně v půl šesté zavře svou přepážku a nechá < poslední zákazníky, kteří již čekali půl hodiny, odejít s nepořízenou.. tom mu nejde o to, aby přesně v půl šesté skutečně přestal prodá známky, ale o to, že mu působí potěšení lidi frustrovat, ukázat jim nad nimi vládne, jeho uspokojení se mu zřetelně odráží v obličeji.20' Není třeba ani zdůrazňovat, že všichni staromódni byrokrati nej sadističtí. Jen hloubkový psychologický výzkum by mohl ukázat, častý je sadismus v této skupině ve srovnání s příslušníky jiných po láni nebo s moderními úředníky. Abych uvedl jen dva vynikající pří] dy: generál Marshall a generál Eisenhower, kteří oba dosáhli nejvýš: hodností ve vojenské byrokracii za druhé světové války, se vyznačonaprostým nedostatkem sadismu a velkou starostlivostí o život sv vojáků. Na druhé straně celá řada německých a francouzských gen