Záhada Vassula: hovoří opravdu s Bohem? 9788072663590, 8072663593

Citation preview

JACQUES NEIRYNCK

ZÁHADA VASSULA Hovoří opravdu s Bokem?

Přeložila Kateřina Herzigová

Olomouc 2011 Jeho Svatost papež Pavel VI. dne 14. října 1966 potvrdil dekret Posvátné kongregace pro šíření víry (č. 58J59 A.A.S.), který dovoluje uveřejňování spisů týkajících se nadpřirozených zjevení, i když nemají „Nihil obstát" církevní autority.

V roce 2005 udělil indický biskup Felix Toppo, S.J., D.D. spisům

Opravdo vý život v Bohu

nihil obstát (pozn. překl.) Vydavatel

originálu ve francouzském jazyce: © Éditions Favre SA, Lausanne, Suisse České vydání © Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2010 Český překlad © Kateřina Herzigová, Zábřeh na Moravě 2010 ISBN 978-80-7266-359-0

.

OBSAH JACQUES NEIRYNCK ........................................................................................................................................... 2 1.

ZAČÁTEK ............................................................................................................................................................................ 4

2.

ŽIVOT V EGYPTĚ ............................................................................................................................................................... 6

3.

PRVNÍ SETKÁNÍ S ANDĚLEM ....................................................................................................................................... 12

4.

JEDEN BŮH VE TŘECH OSOBÁCH ............................................................................................................................... 16

5.

DIKTOVÁNÍ ....................................................................................................................................................................... 20 GRAFOLOGICKÁ INTERPRETACE J. A. MUNIERA ........................................................................................................ 21 Interpretace velkého písma ............................................................................................................................................... 21 DIKTOVÁNÍ ........................................................................................................................................................... 23 NONVERBÁLNÍ OSVÍCENÍ.................................................................................................................................. 23 VERBÁLNÍ OSVÍCENÍ .......................................................................................................................................... 23

6.

SOUKROMÉ ZJEVENÍ ...................................................................................................................................................... 26

7.

VASSULINI SPOJENCI ..................................................................................................................................................... 29

8.

ODPŮRCI A KRITIKA .................................................................................................................................................... 201 Ďábelský původ: ..................................................................................................................................................... 205 Psychický důvod: ................................................................................................................................................... 205 Zůstává tedy: .......................................................................................................................................................... 206

9.

BOŽÍ LÁSKA A HUMOR ................................................................................................................................................ 210

10.

MATKA BOŽÍ ............................................................................................................................................................... 221

11.

KONEC ČASŮ A ODPADLICTVÍ KŘESŤANŮ ......................................................................................................... 224

12.

NEBE A PEKLO ............................................................................................................................................................ 231

13.

ABY VŠICHNI BYLI JEDNO ...................................................................................................................................... 236

14.

SVATÉ RUSKO ............................................................................................................................................................ 245

15.

V BĚŽNÉM ŽIVOTĚ .................................................................................................................................................... 250

16.

SETKÁNÍ S BOHEM V MODLITBĚ ........................................................................................................................... 257

17.

ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY ......................................................................................................................................... 265

SBÍRKA MODLITEB DOPORUČENÝCH VASSULOU ........................................................................................................ 269 Novéna důvěry k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu ..................................................................................................... 269 Memoraresv.Bernarda ............................................................................................................................................ 270 Modlitba k sv. Michaelovi Archandělovi ............................................................................................................... 270 Modlitba z poselství Opravdového životu v Bohu, červen 1989 ............................................................................ 270 Modlitba z Poselství Opravdového života v Bohu z 15. května 1990 .................................................................... 271 MODLITBA POKÁNÍ A VYSVOBOZENÍ .......................................................................................................... 271 ZASVĚCENÍ NEJSVĚTĚJŠÍMU SRDCI JEŽÍŠOVU .......................................................................................... 272 VASSULINY CESTY................................................................................................................................................................ 275 KE KNIŽNÍMU VYDÁVÁNÍ POSELSTVÍ VÁS SULY RYDEN .......................................................................................... 277 JACQUES NEIRYNCK ............................................................................................................................................................. 279

1.

ZAČÁTEK Mé první setkání s Vassulou se uskutečnilo jednoho chladného lednového rána v baru hotelu

Beau-Rivage v Lausanne. Nakladatel mě požádal, abych se s Vassulou setkal a promluvil s ní o možnosti vydání knihy rozhovorů. Na první schůzku přišla Vassula v doprovodu otce Jamese Fannana, který byl vůbec prvním knězem, jenž uznal pravost jejího náboženského zážitku. Luxusní švýcarské hotely jsou „metafyzická" místa par exellence. Všechno je zařízeno tak, aby hosté nepocítili ani to nejmenší nepohodlí a neměli výmluvu, že v těchto hotelových katedrálách nemohli kontemplovat. V tomto směru je hotel Beau-Rivage na samém vrcholu. Zde se v roce 1923 setkali Rekové a Turci, aby ukončili válku mezi oběma zeměmi. Smlouva z Lausanne byla podepsána v hotelové recepci, avšak konec války neznamenal konec nepřátelství. Podobně v březnu 1984 slíbily libanonské frakce vzájemnou dohodu, ale neučinily tak. Luis Buňuel se do hotelu uchyloval, když chtěl navrhnout scénáře k svým transcendentním filmům. V areálu hotelu je dokonce hřbitov pro psy, kteří pošli svým bohatým pánům během jejich pobytu v této Mekce. Taková vznešená atmosféra vybízí člověka k tomu, aby uvažoval O svém osudu, o důvodu své existence nebo o její absurditě. Podle toho, k čemu má kdo sklon, může se tato mlčenlivá atmosféra proměnit v ráj, nebo v peklo. Bylo devět hodin ráno, míchal jsem lžičkou v šálku kávy a přemýšlel, zda se setkám se světicí, nebo čarodějnicí. Nestalo se ani jedno, ani druhé. O Vassule jsem nikdy neslyšel vyjma negativního hodnocení v notifikaci, kterou Vatikán varuje před jejími spisy. Proto jsem čekal, že odhalím fanatického evangelizátora, celebritu New Age, nebo nebezpečného zakladatele nové sekty. Žena, s kterou jsem se ale setkal, byla zcela přirozená, spíše rezervovaná než sdílná, vkusně, ale prostě oblečená, žena v domácnosti a matka jako kterákoli z tisíců, jež potkáváme na ulici v Lausanne. Zcela evidentně ale žije z vnitřní síly. Rozhodl jsem se začít sérii rozhovorů, aniž bych věděl, kam mě dovedou a co objevím. Nejsem od přirozenosti nakloněn k mystice. Díky vzdělání jsem opatrný vůči nadpřirozenému a tomu, jak se projevuje. Ze zkušenosti vím, že lidé jsou snadnou obětí svých představ, vždy připraveni uniknout monotónnosti nebo šedi svých osudů tím, že vyhledávají a přijímají divy a zázraky. Proto se důrazně řídím tím, co řekl Ježíš apoštolu Tomášovi: „Protože jsi mě viděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a uvěřili." (Jan 20,29) Podle mého názoru není víra křesťana naší doby založena na tom, že viděl, ale na svědectví těch, kdo viděli, jak stojí v Písmu. Pohlcen každodenním životem nemá průměrný věřící ze zjevení a zázraků žádný užitek. Je ponechán sám sobě, když stojí před tajemstvími přírody, kterou vnímá jako krutou a lhostejnou. V dobách soužení se mu zdá, že volá k Bohu

o pomoc a nedostává žádnou odpověď. Kdybychom měli shrnout do jednoho slova právě končící století, vnímali bychom především mlčení Boha, které nebylo nikdy tak výmluvné jako u Verdunu, v Osvětimi, v Sarajevu nebo Kigali. Evangelia a zlaté legendy o svátých přesto líčí množství divů, znamení a zázraků. I když je nemůžeme přijmout za pravdivé slovo od slova, přesto i ten nejracionálnější člověk 20. století se musí ptát sám sebe, zda nemůže dostat jiný než historický důkaz. To nevylučuje, že takové důkazy a znamení už byly někdy podány. I když se mu nebe neotvírá, nemůže vyloučit možnost, že se možná otevřelo jiným, v dobách minulých, a možná dokonce nyní. Mystická zkušenost, o kterou je připraven, může existovat. On ji nezná, jiní ale, více obdarovaní, privilegovaní nebo vytrvalejší v modlitbě, ano. Nelze to všechno shrnout jako nějaký univerzální výmysl založený na podvodu. Mystikové mají obrovský dar jednat s rozhodností, vytrvalostí a rozlišováním. Svět takový, jaký je, měl prospěch stejnou měrou z krve mučedníků, potu misionářů i kolen otlačených při kontemplaci. V tomto stavu mysli jsem naslouchal Vassule během pěti rozhovorů, z nichž každý trval asi tři hodiny a které tvoří obsah knihy. Konaly se ve Vassulině bytě. Dával jsem si bedlivý pozor na zvláštní slova, která má společnice při rozhovoru utrousila. Uváděla mě do světa, který jsem znal jen z doslechu, ze zpráv průzkumníků té země, která leží v nejvnitřnějších zákoutích naší duše a do které si netroufáme vstoupit. Já, který přemýšlím o andělech jako o stylistických postavách semitské literatury, jsem sebou ani necukl, když mluvila o andělu Danielovi a archandělu Michaelovi, s kterými tráví hodiny. Bylo to něco přirozeného, jako kdybychom mluvili o známých, které jsme potkali na ulici v Lausanne. Já, který se v nejlepším případě setkám s Ježíšem až po smrti, jsem mluvil s ženou, která ho vídá tváří v tvář už jedenáct let. Opustil tradiční roli vykonavatele spravedlnosti a usedl jako společník k našemu stolu. Není na mně, abych podpořil nebo diskreditoval Vassuliny spisy. Byl jsem pouze vybrán jako zapisovatel. Můj zvyk systematicky se na všechno dotazovat ze mne dělá nestranného pozorovatele. Nemám žádné seriózní teologické vzdělání, obzvlášť ne v oboru, který se zabývá mimořádnými zjeveními. Později uvedu kritéria, která zformovali odborníci v oboru asketické a mystické teologie. Nebudu se pokoušet používat je, neboť je to příliš citlivá věc. Myslím, že církevní autority, které mají povinnost rozhodovat o takových otázkách, nesou těžké břemeno, které odmítám přijmout. Čtenář by na konci knihy neměl očekávat žádný závěr, ať pozitivní nebo negativní, pro nebo proti Vassulinu poselství. Záměrem knihy je poskytnout čtenáři základní prvky, které mu umožní utvořit si vlastní názor. Jediná věc, na které záležíce zkušenost s Bohem, kterou již učinil nebo kterou učiní, či neučiní. Čtenář, který očekává mimořádné příběhy, dech beroucí odhalení nebo nějaké ezoterické dobrodružství, bude zklamán. Mimořádné zjevení je autentické jen v té míře, v jaké opakuje poselství shodné se Zjevením a Tradicí, zatímco je činí dynamičtějším, lépe přijatelným pro naši dobu, vyvolávajícím odezvy u mužů a žen naší doby. Nebude to senzační, avšak setkání s Bohem se může uskutečnit jen v tichu a skrytosti.

2.

ŽIVOT V EGYPTĚ J. N. Narodila jste se 18. ledna 1942 v Egyptě. Mohla byste mi stručně popsat prostředí, ve

kterém jste vyrůstala ? Zaměstnání vašeho otce... váš vztah s matkou? V. Narodila jsem se v řecké pravoslavné rodině. Můj otec, který již zemřel, se jmenoval Jiří a moje maminka Marie. Mám dvě sestry a bratra. Všichni sourozenci jsme se narodili v Egyptě, mimochodem stejně jako otec a matka. V té době žilo v Egyptě mnoho Reků spolu s Francouzi, Angličany, Italy a Armény. Žili jsme v Heliopolisu, velmi krásném městě v blízkosti Káhiry, postaveném belgickým průmyslníkem baronem Empainem. Jeho socha stále stojí v městském parku. Nakreslil nevšední plán pro město s parky, širokými ulicemi, s nepříliš vysokými domy. Bylo to skutečně moc krásné, poklidné město. Má matka nás zapsala do anglické školy nedaleko našeho domu. Velmi klidný život rodiny, která byla zvyklá na život v zahraničí, mimo Řecko. J. N. Jaké zaměstnání měl váš otec? V. Můj otec byl stavebním inženýrem a pracoval v Káhiře. Matka byla v domácnosti. Tehdy, zvláště v Egyptě, ženy z bohatších rodin nepracovaly. J. N. Mohla byste nám říci něco o vašich vztazích - sousedských, přátelských, příbuzenských? V. Byla zde celá rodina. Dědeček, babička, tety, strýcové a sestřenice z otcovy i matčiny strany. Vždy jsme se scházeli o nedělích u mojí babičky, která byla trochu přísná. Jak říkáme v Řecku, chtěla nám nazout obě nohy do jedné boty a tak nás nechat chodit. Chodila jsem do školy, ale nebyla jsem nějak nadprůměrná žákyně, spíše průměr. Nejslabší jsem byla v matematice. J. N. Chodila jste do základní školy v Egyptě. Pokračovala jste na střední škole a zakončila ji nějakou zkouškou, maturitou'? V. V roce 1958 moje rodina musela odejít z Egypta kvůli změně vlády. Král Farúk byl sesazen Nadžíbem. Poté Násir znárodnil všechny zahraniční podniky. Otec pracoval ve francouzské společnosti. Egypťané ho propustili, a proto opustil Egypt dříve než my. Odešel hledat práci do Řecka. Pro nás to nebylo možné, protože jsme neuměli dost dobře řecký, neuměli jsme psát. Volili jsme spíše anglicky nebo francouzský mluvící zemi a matka se rozhodla, že půjdeme do Švýcarska. Bylo to jako seskok padákem do tmy, protože jsme vůbec nevěděli, kam vlastně jdeme. Matka řekla, že chce jít do neutrální země, kde nejsou války, protože už měla dost takové atmosféry. Střední školu jsem v Egyptě nedokončila, měla jsem před sebou něco přes dva roky studia. Ve Švýcarsku jsem byla zapsána do Collěge de Belvéděre, blízko Chauderonu, abych se naučila francouzský. Potom jsem se zapsala na kurz ve škole, která se jmenovala Herměs, tuším, že už neexistuje, abych se stala sekretářkou. Po třech letech

jsem získala diplom, který mi umožňoval pracovat jako sekretářka ve Švýcarsku. Otec si též našel práci ve Švýcarsku. Kolem roku 1960 se celá rodina usadila v Pully, blízko Lausanne. J. N. Pocházíte z řecké pravoslavné rodiny, přesto, jak se zdá, jste náboženství nepraktikovala, protože tak nečinila ani vaše rodina. V. Rodiče chodili do kostela na Velikonoce. Vzpomínám si, že jako děti jsme v Egyptě chodili do kostela na Velikonoce, ale jinak ne. Když jsme přišli do Švýcarska, otec chodil téměř každou neděli do malého pravoslavného kostela v Lausanne, ale v rodině jsme nebyli vedeni k tomu, abychom navštěvovali kostel každou neděli jako ostatní věřící. J. N. Je to normální v řecké komunitě? V. No, řekněme, že jsou rodiny, které jsou v tomto ohledu více nedbalé. Je to jaksi běžné. J. N. Běžné? V. Není to neobvyklé. Ale nemohu říci, že je to úplně normální, protože jsou zase rodiny, které navštěvují kostel pravidelně. Závisí to na rodině. V naší rodině se moje matka velmi modlí, ale jenom doma. Věří v Boha a je zbožná, ale vždy doma. J. N. A jí nikdy nenapadlo dát vám náboženské vzdělání? V. Vůbec ne, ani katechismus. J. N. Takže jste nečetla nic, co se týká náboženství? V. Ne, v té době jsem nečetla ani Bibli. Kromě školy, protože jsem chodila do anglikánské školy, kde jsme někdy četli žalmy a učili se je zpaměti. Ale nedostala jsem ani základní náboženské vzdělání. J. N. Vypadá to, že jste přijala první svaté přijímání dost pozdě. Ale protože jste nechodili do kostela, nemohla jste chodit často ke svátému přijímání. V. Chodili jsme k přijímání na pravoslavné Velikonoce. Vzpomínám si, že jsme se museli postit tři dny předem, zvláště na Velký pátek, jedli jsme čočku na kyselo, která připomíná slzy Panny Marie a ocet, který Ježíš pil na kříži. J. N. I když jste neměla žádné teologické vzdělání, vaše rodina nebyla uzavřená vůči víře ani nepřátelská k náboženství. Byli spíše otevření. V. Velice otevření, ale ne natolik zbožní, že by navštěvovali kostel každou neděli. J. N. Pro pravoslavné to není povinné? V. Ne, není. J. N. Měla jste ještě nějaké jiné náboženské zkušenosti během vašeho dospívání?

V. Když mi bylo asi šest let, tak jsem měla vizi Satanových rukou. Chtěl mě uškrtit. Byla jsem hrozně vystrašená a nebyla jsem schopná na to zapomenout. Nevěděla jsem, že to byl Satan, ale věděla jsem, že to byla nějaká zlá síla, někdo velmi zlý. Řekla jsem to matce, protože mě to strašně vyděsilo. Mnohem později, když mi bylo deset nebo tak nějak, jsem měla sen, ve kterém jsem viděla Krista, jak stojí přede mnou, dívá se na mne a přitom se usmívá. I teď, když vám to vyprávím, si mohu vybavit způsob, kterým držel hlavu. Trochu bokem, ne přímo proti mně. Smál se, a když viděl, že se na Něho dívám, tak mi řekl anglicky: „Come to me!“ („Pojď ke Mně!“) Ve chvíli, kdy řekl: „Come to me!“, jsem měla dojem, že jsem v nějakém koridoru. Cítila jsem jakousi sílu, nápor vzduchu, který mě táhl k Němu. Zpanikařila jsem, protože jsem tu sílu neměla pod kontrolou. Chtěla jsem udělat krok zpět, ale nemohla jsem. Ta síla mě táhla k Němu a vždy, když řekl: „Come to me!“, mě ta síla přitahovala k Němu, až se má tvář přitiskla k Jeho. Potom se sen ztratil. J. N. Byla to stejná tvář, kterou jste objevila mnohem později? V. Přesně tak. O dva roky později se mi zdál sen o duchovní svatbě s Kristem. Poznala jsem, že se účastním svatby, kde byl Kristus. Byl neviditelný, ale byl to On. Říkala jsem si, že Ho nevidím, protože pokud by to byl Kristus, tak Bych Ho nemohla vidět svýma očima. Před námi stál zástup, kterým jsme museli projít. Uviděla jsem otevřené dveře. Vešla jsem do místnosti, kde už byla Panna Maria se svátou Maří Magdalenou a další dvě ženy, jejichž jména jsem neznala. Panna Maria ke mně hned přišla a začala mi urovnávat šaty, upravovat vlasy, krášlit mě pro svého Syna, abych se Mu líbila. A pak to skončilo. Po těchto dvou vizích jsem už další neměla. J. N. Tyto dva sny vás nepřiměly, abyste šla do kostela, modlila se? Ve vašem životě se nic nezměnilo? V. Ne, nezměnily nic. Často jsem přemýšlela o zmíněných snech, protože byly poněkud nevšední. I dnes, když o nich mluvím, je to, jako by se to stalo včera. J. N. Proč jste neodpověděla na volání, jestliže to bylo volání, a proč jste na ně odpověděla později, v roce 1985? V. Nemyslím, že jsem neodpověděla. Bůh si pro nás sám určuje příhodný čas. Bylo to jako první zavolání před tím, než mi skutečně nabídl své úplné zjevení. J. N. Vraťme se k vašemu vzdělávání, které jste završila diplomem sekretářky. Bylo vám osmnáct. Začala jste pracovat? V. Ano, pracovala jsem pět let jako sekretářka v obchodě u Bonnarda v Lausanne, který byl mezitím přejmenován na „Le Bon Génie“. J. N. Musela jste si vydělávat na živobytí jako váš otec, který se živil jako inženýr. Nepatřili jste k rodinám s nezávislým příjmem. Když jste byla mladá, jaké jste měla společenské zájmy? Co vás nejvíc bavilo, čtení, malování, hudba, tancování?

V. V té době to bylo malování. Všechny obrazy v místnosti, kde teď sedíme, jsou moje práce. Malování mě velmi bavilo, vlastně všichni v rodině malovali, od dědečka až po strýce. Dar umění jsme měli v rodině. Když jsme byli ještě v Egyptě a mně bylo třináct nebo čtrnáct let, matka nás přihlásila, moji o něco mladší sestru a mě, do soukromé umělecké školy v Káhiře, která se jmenovala Leonardo da Vinci. Byla dost daleko od našeho bydliště. Byla to docela slavná italská škola, kterou jsme navštěvovaly dva roky. Dělaly jsme portréty, první rok tužkou a druhý rok uhlem. Třetí rok, ve kterém jsme odešli z Egypta, bychom začaly olejomalbu. Trochu mě to mrzelo, že jsem to nemohla dokončit. Ale jednou, když jsme byli v Lausanne, koupila jsem si olejové barvy a začala malovat na vlastní pěst. J. N. Dělala jste výstavy? V. Měla jsem mnoho výstav. J. N. A stále malujete? V. Ne, vůbec, s tím je konec! J. N. Jsou nějací malíři, klasičtí nebo moderní, které máte obzvlášť v oblibě'? V. Mám ráda jen klasické malíře, po Gauguina a van Gotflia. Rembrandta mám moc ráda. Trochu jsem v začátcích napodobovala jeho styl. Potom jsem to změnila, protože jsem byla unavená z černé barvy, která všude převažovala. Nakonec mě ta atmosféra dusila, a tak jsem používala jiné barvy. J. N. Abstraktní umění vás moc nezajímá. A co hudba? V. Dnes ráda poslouchám pouze klasickou hudbu. Do svého obrácení jsem ji neměla vůbec ráda, do roku 1985. V tu dobu jsem poslouchala jenom populární hudbu. Nedokážu to vysvětlit. Dovolte mi přesně popsat, co se mi stalo. Nastoupila jsem do letadla na své cestě z Dánska do Thajska, protože jsme žili už jedenáct let v Bangladéši. Od té doby, kdy jsem začala komunikovat se svým andělem strážným, jsem ho vnitřně slyšela a viděla. Chtěl mě formovat i v těchto věcech. Chtěl, abych úplně zapomněla na populární a rockovou hudbu a místo toho poslouchala klasiku. Chvíli ke mně mluvil a řekl mi: „Zapni si rádio a poslouchej skladbu, která teď začne, to je můj dárek pro tebe.“ Byla to Schubertova 9. symfonie, která se stala mým hitem. Hned jsem si ji zamilovala a všechno, co bylo ve stejném duchu. Stalo se to náhle, ale když někdo pustil populární hudbu, nemohla jsem to poslouchat, působilo mi to bolest. Koupila jsem si mnoho nahrávek Schuberta a dalších skladatelů. Sehnala jsem si všechno, chtěla jsem si to vše poslechnout. Bylo to, jako bych žíznila. A populární hudbu jsem vyhodila. J. N. Liturgická hudba? V. Tu mám také velmi ráda. J. N. Pravoslavná hudba, gregoriánská hudba? V. Gregoriánskou hudbu mám velmi ráda a také některé pravoslavné liturgie, ale ne všechny. Je to podobné, jako u klasické hudby. Některé liturgie mám raději než ostatní.

J. N. Pohovořme o tom, co jste četla v době dospívání. Vzhledem k tomu, že jste byla vzdělávána v angličtině, tak se domnívám, že jste četla raději v tomto jazyce než ve francouzštině. Když jste přišla sem, četla jste francouzské knihy. Kdo je váš oblíbený autor? V. Četla jsem všechno. J. N. Nebyl žádný autor, který vás v jisté chvíli oslovil? V. Ach, ano. David Copperfield od Charlese Dickense. J. N. A mezi francouzskými autory? V. Ve škole jsme museli číst Moliěra. Nikdy jsem to ale nechápala. J. N. Kromě malování, které vás dosti zaměstnávalo až do roku 1985, jste měla i jinou zábavu, ráda jste sportovala. Myslím, že tenisu jste se věnovala obzvlášť. Byla jste dost dobrá. Byl to váš oblíbený sport. V. Začala jsem hrát tenis velmi brzy, a jak jsem se zlepšovala, tak mě to bavilo pořád víc. Začala jsem hrát na klubových turnajích. Nakonec jsem pravidelně hrála na národním turnaji v Bangladéši. Měla jsem německého spoluhráče, který dělal, co já jsem nedělala. Dobíhal všechny míče, které jsem nestíhala, ale byla jsem dobrá na síti. J. N. Další zájmy, koníčky, které by stály za zmínku? V. Velmi ráda jsem hrála bridž. Naučila jsem se hrát bridž, protože v zemích, kde jsem žila, hry jako bridž usnadňovaly zařazení se do společnosti. V Africe jsem žila sedmnáct let a naučila jsem se to hrát a měla jsem bridž velmi ráda. Ale po zjevení, které jsem měla, už jsem to najednou hrát nemohla. J. N. Cokoliv dalšího o vašich zájmech? V. Všechny mé aktivity začaly po zjevení ustupovat a já jsem začala preferovat vážnější, opravdovější věci. Bylo to jako změna charakteru, chcete-li. J. N. Nyní už nepotřebujete žádné rozptýlení? V. Ne. J. N. Pojďme zpět k vašemu životu. Pracovala jste pět let, od roku 1960 do roku 1965jako sekretářka u Bonnarda, potom jste se vdala. V. Po svatbě jsme hned odešli, protože manžel pracoval pro Spojené národy v Sierra Leone, což byla první africká země, kde jsem žila. J. N. Z prvního manželství máte dvě děti? V. Ano, Jana a potom Fabiana. Mladší syn žije stále tady, protože studuje. Jan už pracuje. J. N. A co následovalo po Sierra Leone?

V. Pak přišel Súdán, kde se narodil můj starší syn. Potom Etiopie, kde se narodil mladší syn. Pak jsme šli do Mosambiku. Potom jsem se na chvíli vrátila do Švédska, kde jsem se podruhé vdala. Znovu jsem odešla do Mosambiku, pak do Lesotha a nakonec do Bangladéše. J. N. A vaše obrácení se událo, když jste byla v Bangladéši, v roce 1985. Je to tak? V. Ano, 28. listopadu 1985.

3.

PRVNÍ SETKÁNÍ S ANDĚLEM 28. listopadu 1985 začala Vassula běžný pracovní den, který se v ničem nelišil od toho, co

prožívá mnoho žen žijících v zemích třetího světa, snažících se odlehčit nudnost svého exilu společenským životem zasvěceným tenisu, bridži, recepcím. Nepraktikovala svoji křesťanskou víru, kromě toho v Dháce, hlavním městě Bangladéše, není žádný řecký pravoslavný kostel. J. N. Toho 28. listopadu nebyla žádná okolnost, která by ovlivnila vaši konverzi? Neměla na vás vliv žádná rodinná událost, citové nesnáze, předtucha, vůbec nic? V. To je právě zajímavé. Někteří lidé objevili víru po rodinné katastrofě, když se potřebovali něčeho chytit. Obrátili se k Bohu. Přidrželi se Boha. Někdy Bůh chce, abychom dosáhli obrácení tímto způsobem, i za cenu utrpení. V mém případě to takto nebylo. Nikdy jsem Boha nehledala. Byl pro mne tak vzdálený. Vždyť všechno, co se v mém životě doposud dělo, bylo velmi úspěšné. Měla jsem spoustu přátel. Setkávali jsme se v klubu, život byl snadný, protože lidé pracující mimo vlast jsou dobře placení. Měli jsme služebnictvo, řidiče, ochranku. Měla jsem k dispozici pět zaměstnanců. V té době jsem měla vlastní malířskou výstavu, vernisáž se konala v hotelu Sheraton. Byla jsem ještě před svým obrácením rozhodnuta dávat 25 procent svého zisku chudým v Bangladéši. Když jsem udělala vyúčtování, zjistila jsem, že jsem nevydělala nic. J. N. Účastnila jste se módních přehlídek. V. Jako koníček. Běhala jsem sem a tam, má mysl byla úplně zaměstnána všemi těmito věcmi. 28. listopadu dopoledne, kolem 11. hodiny, jsem psala na kus papíru seznam věcí, které bylo potřeba nakoupit na koktejlovou párty ten večer. Najednou jsem ucítila něčí přítomnost. Vše se odehrávalo jen vnitřně, protože v místnosti nikdo nebyl. Byla jsem velice překvapená, ale také zvědavá, protože to byl pocit naprosto odlišný od všeho, co jsem znala. Cítila jsem, že má ruka byla uchopena. Jako když se nějaká ruka dotýká mé ruky. Držela jsem tužku a připadalo mi to, jako bych dostala lehký impuls k psaní. Řekla jsem si: „Dobře, uvidíme, co se stane.“ Bylo to, jako by má ruka byla vedena. Můj anděl mě nechal napsat: „Já jsem tvůj strážný anděl a jmenuji se Daniel.“ Nakreslil srdce, z jehož středu vyrůstala růže. Je veliká škoda, že jsem tuto první kresbu ztratila. J. N. Je opravdu škoda, že jste si ji neschovala. Proč? V. Byl to jen volný list papíru a neschovávala jsem ho, protože jsem tomu nepřikládala žádnou důležitost. Ano, začalo to takto a já jsem si řekla: „To je fantastické!" Jen jsem si pomyslela otázku a anděl na ni odpověděl. V té chvíli jsem si uvědomila, že jsem vstoupila do rozhovoru s tajemným bytím.

Abych nezapomněla konverzaci, tak jsem si napsala další otázku. A on vzal znovu moji ruku, aby mi odpověděl. J. N. Když jste si zapisovala váš rozhovor, lišily se ty dva styly písma? V. Ano, dost. Ukážu vám to později. Toho večera, kdy vše začalo, jsem řekla manželovi, co se mi stalo. Když přišel domů, ukázala jsem mu kus papíru: „Vidíš, mohu komunikovat se svým andělem strážným." Usmál se, protože vždy stojí pevně nohama na zemi. Řekl mi: „Ale to je fantastické! Dej mi to přečíst!" Nikdy o mně nepochyboval tak, že by řekl: „Moje žena se pomátla na rozumu." J. N. Věřil vám od začátku? V. Od prvního dne. Můj desetiletý syn mi také věřil: děti věří snadno. A řekla jsem svým tenisovým přítelkyním: „Představte si, stalo se mi něco velmi podivného. Přichází ke mně můj anděl strážný a mluví se mnou." A děvčata, která žila v téže nevědomosti a ve stejném víru aktivit jako já, mi okamžitě věřila. Vždy mi říkaly: „Vassulo, kdybychom tě neznaly, tak bychom ti nevěřily." J. M. Když jste se ho zeptala na jméno, odpověděl: „Daniel. “ Co znamená jméno anděla? Rozumím dobře významu lidského jména, lépe řečeno křestního jména, je to jméno, které dávají rodiče dítěti při narození a při křtu, jméno, kterým je později oslovováno. Ale co jméno anděla? V. Později jsem se dověděla, že všichni andělé, stejně jako lidé, mají jména. Můj anděl strážný se představil jako Daniel. Mnohem později jsem se dozvěděla, že to znamená anděl spravedlnosti. A každý anděl má jméno, které má svůj zvláštní význam. J. N. Co se stalo po prvním dni? V. Další den anděl přišel úplně stejným způsobem. Strávila jsem nekonečné hodiny ve stavu radosti, v rozhovoru s ním. Následující den se znovu vrátil, ale k mému velikému překvapení s sebou přivedl zástup andělů z rozličných chórů. Měla jsem pocit, jako kdyby se otevřela dokořán brána nebe, neboť jsem mohla zřetelně vnímat pohyb andělů shůry. Všichni vypadali rozrušení a šťastní, jako kdyby očekávali báječnou událost. Ze způsobu jejich radosti jsem vyrozuměla, že celé nebe prožívá slavnost. Potom všichni dohromady jednohlasně zpívali: „Požehnaná událost, která se chystá!“ Porozuměla jsem, že zmíněná událost se vlastně týká přímo mne; ačkoliv jsem se snažila odhadnout, v jakém smyslu, nepodařilo se mi to. Celý den andělé zpívali tentýž nápěv, pouze mezi jednotlivým opakováním si dopřáli chvilku ticha. Pokaždé, když se nebe otevřelo, zpívali andělé stejný refrén. J. N. Kdy vám anděl řekl o Bohu? V. První slova mého anděla o Bohu byla: „Bůh je blízko tebe a miluje tě.“ J. N. To bylo vše? V. V tu chvíli jsem se musela Pána hluboce dotknout, protože andělova slova na mě neměla nejmenší účinek. Vzpomínám si, že jsem si pomyslela, že je úplně běžné, že andělé takto mluví o Bohu, protože žijí v Jeho blízkosti. Neodpověděla jsem a anděl už nic nedodal. O několik dní později můj anděl

strážný najednou ke mně změnil postoj, všimla jsem si, že má smutný výraz. Velmi vážným hlasem mě požádal, abych četla Slovo. Předstírala jsem, že nevím, co tím myslí, a zeptala jsem se ho, co tím míní. Tehdy můj anděl zvážněl ještě více a řekl mi, že vím moc dobře, co tím míní. Vysvětlil mi, že má na mysli Písmo svaté. Už jsem měla na jazyku připravenou odpověď, že doma žádné nemám. Požádal mě, abych šla a obstarala si je. Začala jsem argumentovat tím, že to, co po mně žádá, je nemožné, protože v muslimské zemi, jako je Bangladéš, kde jsem právě žila, Bibli prostě v obchodě nekoupíte. Řekl mi, ať jdu hned do americké školy, kterou navštěvuje můj syn, a jednu si tam půjčím v tamní knihovně. Ptala jsem se sama sebe, jestli mám jít, nebo odmítnout a jednoduše zůstat doma. Dělalo mi také starosti, jak můj manžel a přátelé loto všechno přijmou. Nedovedla jsem si jednoduše představit, jak před nimi čtu Bibli. Už jsem vymýšlela místo, na které bych ji schovala, až se vrátím domů. Ale když jsem se znovu podívala na smutný výraz svého anděla, rozhodla jsem se poslechnout. Skočila jsem do auta a zajela do školy a našla několik Biblí. Jednu jsem vzala, přinesla domů, otevřela a četla, přesně, jak mě anděl žádal. Namátkou jsem otevřela a zrak mi padl na žalmy. Nerozuměla jsem ani slovo. Bylo to znamení od Boha, aby mi ukázal, jak jsem slepá. J. N. Do té doby jste Písmo nečetla? V. Ne, nikdy. J. N. Před tímto jste věřila v anděly? V. Ano, věřila. J. N. Věřila jste v ně. Dověděla jste se o existenci andělů ve vaší rodině. Šla jste do americké školy, nalezla jste několik Biblí, jednu jste si vzala a četla jste žalm. V. Nerozuměla jsem významu těch slov, a tak jsem Bibli zavřela. Bůh mi tímto chtěl říci: „Jsi v absolutní temnotě, nevidíš vůbec nic.“ Potom mě můj anděl provedl očistou. Mohu říci, že to bylo hrozné, ale pochopila jsem, kdo opravdu jsem. Takto mi začal připomínat a ukazovat hříchy, ze kterých jsem se nikdy nezpovídala. Ukázal mi je jako na obrazovce. Připomenul mi každou událost, a jak urazila Boha. Ale nejtěžší výtka se týkala odmítnutí Božích darů. Můj anděl mi řekl, že hlavní urážkou Boha je popírání a odmítání Jeho darů. Učinil, že jsem viděla své hříchy Božíma očima, ne tak, jak je vidíme my. Byly tak strašné, že jsem pohrdala sama sebou a hořce jsem plakala. Tento stav, jak jsem pochopila později, byl milostí od Boha, abych litovala upřímně. Mé hříchy mi byly ukázány tak jasně, křišťálově jasně, nitro mé duše bylo odhaleno tak otevřeně, že to bylo, jako bych byla obrácena kompletně naruby. Najednou jsem zakoušela, co Adam a Eva cítili, když zhřešili a Bůh se k nim přiblížil ve svém Světle a stanul před nimi. Má duše byla odhalena, zjevena. Cítila jsem se nahá, odporná, ošklivá. Zmohla jsem se jenom na to, abych svému andělovi mezi vzlyky řekla, že si nezasloužím normální smrt, protože jsem hrozně zlá, tak bych měla být rozsekána na kusy a pohozena hyenám. Toto očišťování trvalo téměř týden. Cítila jsem, jako kdyby oheň, očistný oheň, čistil nitro mé duše. Samozřejmě to byla bolestivá zkušenost.

J. N. Zvláště bolestivá urážka, jak jste se zmínila, je odmítnutí Božích darů. Byl to váš povrchní život, co jste si tehdy vyčítala? V. Toto a nejen toto. Pochopila jsem, že Bůh mi udělil mnoho požehnání, která jsem nechtěla vidět a kterými jsem pohrdala jako bezcennými. Způsobilo mi velkou bolest, když jsem viděla, kdo je skutečná Vassula. J. N. Nikdy jste se nezpovídala? V.

Ne.

J. N. Ale existuje v pravoslavné církvi zpověď? V.

Ano, ale nikdy jsem se o tom neučila.

J. N. Stručně řečeno, zpovídala jste se andělovi? V. Byla to lítost ze srdce. Plakala jsem dva týdny. J. N. Byla jste od té doby u zpovědi? Ve které církvi? V. Někdy v pravoslavné, někdy v katolické. Závisí to od toho, kde jsem. J. N. Po počátečním očišťování vás anděl přivedl k prvnímu setkání s Bohem. Můžete popsat, jak to vypadalo? V. Musela jsem protrpět očistu, protože má duše byla tak zlá, že nebyla hodna. Samozřejmě, že nikdo není hoden, ale já jsem se nemohla setkat v tomto stavu s Bohem, bez upřímného pokání. Musela jsem projít obdobím pokání a potom jsem uslyšela hlas Boha Otce. Cítila jsem velké uspokojení, když jsem byla se svým andělem, ale když se ke mně přiblížil Bůh Stvořitel, bylo to úplně jiné. Když jsem poprvé slyšela Otcův hlas, byla jsem překvapena dvěma fakty. Zaprvé, otcovsky laskavým tónem Jeho hlasu, jako byste se setkali s tátou, který bere svoje děti a objímá je v náručí. Zněl tak otcovsky, že jsem si říkala: „Ale to je, jako bych to slyšela už předtím ve svém životě.“ Jako bych Ho znala celý svůj život. Jednou, když jsem měla odpovědět na otázku: „Ano, Pane,“ spontánně jsem řekla: „Ano, tatínku!" Okamžitě jsem se zarazila: „Jak můžu říkat,tatínku1 Bohu!“ Byla jsem otřesena, protože pravoslaví je velmi vážné a přísné. A já jsem Ho nazvala „tatínkem", ani ne „otcem", jen „tatínkem". Říkala jsem si: „Co mi teď asi řekne?" A On mi hned odpověděl: „Má dcero, neboj se. Přijal jsem tvé oslovení ,tatínku´ jako drahokam." A cítila jsem Boží radost. Dokonce dnes, když vám vyprávím o tomto zážitku, se cítím být jako o jedenáct let zpět a cítím tu proměnu, protože nelze zapomenout na takové setkání.

4.

JEDEN BŮH VE TŘECH OSOBÁCH J. N. „Dad“ je anglický překlad aramejského slova „Abba“. Aramejština byl jazyk, kterým

Ježíš hovořil. Použil toto slovo na začátku modlitby, kterou nazýváme Otčenáš. V. Od toho dne, zvláště když mluvím svou mateřštinou, tzn. řecký, a když své sestře vyprávím o svých setkáních s Bohem, říkám: „Mao babas muipe,“ což znamená: „Můj Táta mi řekl.“ Říkám to bez rozmyšlení, tak moc Ho vnímám jako Otce. J. N. Všechny ty rozhovory, které jste měla potom nebo od té doby, byly vždy v angličtině, nebo někdy i v řečtině? V. Ne, vždy v angličtině. Pán užívá jazyk, kterému nejvíce rozumím a kterým nejlépe píšu. J. N. Setkala jste se tedy s Bohem, o kterém říkáte, že je Otec, a kterého nazýváte „Tatínkem". Při vašem prvním setkání jste šla k oknu a nabídla Mu žalostný pohled na Bangladéš a řekla jste Mu: „Podívej, čím se svět stal!“ V. Ve své neznalosti a naivitě jsem si říkala: „Ale On přichází, aby s tím něco udělal.“ Takto se to stalo, když jsem studovala teologii a neprošla žádným katechismem. Vysvětlil mi, že teologický text je jako minové pole. Jenom někdo ví, kde jsou miny, a nešlape tam. Teologie je právě taková. Je to choulostivé. J. N. Je to choulostivý prostor, kde můžeme snadno udělat chybu. Čtete od té doby teologická díla? V. Ne, nečtu je, protože nemám čas. Možná mi Bůh nedal prostor, abych studovala, aby lidé nemohli říci, že opakuji, co jsem se naučila z knih. J. N. Nikdy jste nezačala formálně studovat, například na nějaké teologické fakultě? V. Ne, nic takového. Všechno, co přijímám, skutečně všechno, co píši, jsem slyšela přímo, v tichu, vnitřně. Kromě toho, jak víte, jako pravoslavná jsem nevěděla o disputacích uvnitř katolické církve. Už od počátku mi Pán dával některé informace. Otec James byl udiven nad tím, že jsem mohla vědět některé věci, i když nejsem v katolické církvi. J. N. Můžete popsat podrobněji něco, co jste se naučila přímo od Boha? V. Dověděla jsem se, že uvnitř katolické církve je rebelie, jistý druh odpadlictví. Pán mi vyprávěl o kněžích, o dobrých kněžích i o těch, kteří rebelují proti tradici církve a proti papeži. Pán mi od začátku odhaloval všechny tyto věci.

J. N. Dal vám i nějaká jména? V. Ne, žádná jména. J. N. Mluví k vám Bůh. Právě toto je vaše charisma. Setkáváte se s Bohem Otcem, potom se setkáváte s Ježíšem, vidíte Boha jako Nejsvětější Trojici. Stalo se vám to mnohem dříve, než jste se dozvěděla, co Trojice znamená pro křesťany. Když je vám diktováno a vy píšete, lir ho když přijímáte vnitřní vize, nehledě na anděla Daniela, můžete vidy rozlišit mezi Otcem a Synem? V. Od samého začátku jsem si vždy velmi dobře uvědomovala všechny tři Osoby Nejsvětější Trojice a mluvila jsem a každou z nich. Obracím se ke každé Osobě zvlášť. Na začátku mě můj anděl strážný vedl k Otci, který mi dal zakusit mimořádnou otcovskou něhu. Později jsem prožila duchovní sňatek se Synem, který mne požádal, abych Ho nazývala Ženichem, Bratrem a svátým Průvodcem. I když jsem Ho nazývala Otcem, jak mi to dovolil, nikdy jsem v sobě nepochybovala, že je samozřejmě Synem, druhou Osobou Nejsvětější Trojice. Potom mi Otec a Syn zjevili Ducha Svatého, kterého považuji za Strážce naší duše, naši Svítilnu, našeho Přítele, naši Hostinu, naši Oslavu, Perlu. Duch Svatý je Láska, která obnovuje, oživuje a proměňuje naše duše ve sloupy žhnoucího ohně, takže můžeme být naplněni nadšením pro Boha. V poselstvích Opravdového života v Bohu mluvím k jedné Osobě, potom k druhé, nebo přecházím v hovoru od jedné Osoby k Trojici. Ta mi může něco říci a pak může pokračovat sám Syn, potom Otec. J. N. Nikdy jste se nezmýlila? V. Samozřejmě že ne. Dialog začíná slovy: „Pokoj tobě." Hned vím, jestli je to Otec, nebo Syn. Není možné udělat chybu. Nikdy nedošlo k žádné záměně, i když jsem byla obviněna, že zaměňuji Osoby Trojice. Nemůžu je v žádném případě zaměnit, protože vím, kdo mluví. Například vím, že ke mně mluví Otec, pak ke mně mluví Syn, ale ze začátku jsem nezapisovala, že toto je Otec, a že potom Ho vystřídal Syn a mluví ke mně. Teolog, který to všechno čte, bude přirozeně říkat, že Je zaměňuji. J. N. Ale co se týká vás, je to vždy úplně jasné? V. Ano, naprosto. Ráda bych s vámi sdílela jednu vizi, kterou jsem měla jednou s Trojicí. Ten den jsem viděla Ježíše, jak stál a diktoval mi poselství. Najednou, úplně nečekaně, jsem viděla další dvě osoby, které z Něho vycházely, jedna na levou, druhá na pravou stranu. Všechny tři byly totožné. Potom se velice rychle vrátily, stejně tak, jak z Něho vyšly, a Ježíš zůstal sám. J. N. Je možné poselství od sebe odlišit? Jsou pronášena různým tónem? V. Ano, tón je také různý. Trojice mi dovolila, abych s Nimi hovořila, neboť Bůh chce sdělit skutečný obraz tří Božských Osob, obraz, který jsme začali v tomto století ztrácet. Především to znamená, že Svatá Trojice není nějaký nejasný pojem, ale skutečná živoucí realita tří Osob. J. N. Mohla byste charakterizovat rozdíl v tónu mezi prvními dvěma Osobami Trojice?

V. Ano, protože když mluví Stvořitel, Otec, jak už jsem vám dříve vysvětlila, je Jeho tón velice otcovský. Mluví jako Otec, Jeho postoj je jako postoj otce a Jeho hněv je hněvem otce, který se snaží vštípit svým dětem zdravý rozum. Když přichází Kristus, je to jiné. Jestliže mluví Kristus, pak cítím, že je to Kristus. J. N. Jako bratr, jako člověk? V. Jako rádce, ne člověk, jako Svatý Průvodce, Kristus, Spasitel. Když Kristus mluví o své lásce, je něžná a nemá co dělat s vnějšími pocity, sentimentem, a nelze ji vnímat fyzicky, loto všechno se děje v nitru duše. Kristus se ke mně přiblížil 8. ledna 1987 a řekl mi: „Buď mojí nevěstou11, na což jsem odpověděla: „Jak bych mohla?" On řekl: „Miluji tě.“ Zdráhala jsem se: „Nevím, jak mám být Tvojí nevěstou." Ježíš to vysvětlil: „Budu tě učit, jak se stát Mojí nevěstou, milovaná." Zeptala jsem se: „Ponesu kvůli tomu nějaké znamení?" Pak mi něžně řekl: „Dovolím ti nést Můj Kříž. Můj Kříž volá po pokoji a lásce." Potom mne připoutal ke svému Svatému Kříži. Byl naším poutem. Když jsem Mu později řekla, že bych Mu pomohla nést Jeho Kříž a že bychom jej mohli sdílet, byl lim velice pohnut a řekl mi: „Dcero, jak moc jsem toužil slyšet z tvých úst právě tato slova!" J. N. Tedy Mesiáš. V. Mesiáš, Spasitel, ano. A také o sobě mluví jako o Nejsvětějším Srdci. Nejsvětější Srdce nepatří do pravoslavné tradice. J. N. Nikdy jste nic nečetla o světici, která zavedla zbožnost k Nejsvětějšímu Srdci? V. Ne, to přišlo později. J. N. Stalo se, že Bůh, když k vám promlouval, mluvil o sobě jako o Duchu, třetí Osobě Trojice? V. Když ke mně mluvil Duch Svatý, bylo to během rozhovoru s Nejsvětější Trojicí. On je Bůh, stejně jako Otec a Syn. Později vstoupil do rozhovoru a říkal nádherné věci: „Neznáte Mne, proto Mne odmítáte. Vzýváte Mne, ale ve skutečnosti nevíte, kdo Jsem." Dává příklady, říká: „Jsem jako zem. Pojď a zasej své zrno do Mé půdy, abys sklidil věčnost." J. N. Ve vaší knize Opravdový život v Bohu je mnoho způsobů komunikace. Je zde diktování, doslovně, slovo od slova, snad kvůli obtížnějším a komplikovanějším tématům, které byste těžko vyjádřila vlastními slovy... V. Jako například Desatero přikázání. J. N. Desatero přikázání? V. Přijala jsem výklad nikoli Desatera přikázání, ale hříchů proti Desateru Božích přikázání. J. N. A který je nejzávažnější, který hřích je nejdůležitější?

V. Například Desatero nařizuje: „Nezabiješ." Bůh vysvětluje, že přikázání má fyzickou a duchovní rovinu. Říká: „Zabíjíte duše." Spatný zpovědník může zabíjet duše. A na fyzické rovině hovoří toto přikázání o potratu: „Zabíjíš své dítě." J. N. Do té doby jste už přečetla Písmo a Desatero, anebo jste Desatero poprvé slyšela při diktování? V. Ano. Četla jsem Desatero. Znala jsem ho. J. N. Takže se jedná o komentář k Desateru. Přečetla jste celé Písmo? V. Ne, pokoušela jsem se, ale některé knihy jsou velice těžké k porozumění. J. N. Četla jste Exodus od začátku až do konce? V. Ano, celou knihu. J. N. Které knihy v Bibli jste nečetla? V. Nečetla jsem knihy Makabejské, Královské a Jozue, protože, jak víte, jsou historické. Nečetla jsem evangelia od začátku až do konce, ale četla jsem dlouhé pasáže, protože čtu evangelia skoro každý den. J. N. Nikdy jste nečetla nějaký komentář k evangeliu? Myslím exegezi napsanou teology. V. Ne, nikdy. Mnohem později, ne na začátku, mi Kristus začal vysvětlovat některé části Bible, které jsou možná pro teology těžko pochopitelné. Potom vybral pár pasáží, aby vysvětlil, co znamenají, zvláště knihu Daniel a knihu Zjevení. Protože Pán říká, že jsou důležité v souvislosti se vším, co se dnes děje. J. N. Obě knihy patří do jednoho literárního žánru, je v tom vlastně souvislost. V. Na začátku mi anděl strážný řekl: „Vezmi si Bibli a čti ji!", potom dodal: „Byl bych rád, kdybys četla knihu Daniel." Alt v tu chvíli jsem ničemu nerozuměla. Té knize není možné porozumět, protože poselství je ukryto v mystické formě jazyka. J. N. Ano, je to dnes velmi obtížné číst, protože my už tento literární styl nepoužíváme. V. Když Kristus objasňuje knihu Daniel, vysvětluje ji tak, že lomu porozumí i dítě. Předtím, než mi nadiktuje komentář, naplní mou mysl porozuměním. Mám takovou radost z toho, když všemu rázem porozumím, že jsem zcela připravena psát. On ale říká: „Nespěchej, nechci teď zmizet, chci diktovat." A potom diktuje.

5.

DIKTOVÁNÍ J. N. Texty, které vám byly diktovány a které jsou vydány v Opravdovém životě v Bohu, jistě

uchovávala od roku 1985? V. Ze začátku jsem několik měsíců psala na volné listy papíru, které jsem buď vyhodila, nebo ztratila. Potom jsem začala psát do sešitů, které kupuji v supermarketu. Jsou to obyčejné školní sešity. Jsou červené, protože pro Reky je červená barvou vzkříšení. Všechno je napsáno tužkou. Ukážu vám je. Každý sešit má čtyřiašedesát stran a dnes máme napsaných osmdesát sedm sešitů a pět sešitů rozhovorů s mým andělem. J. N. Jak dlouho trvá jedno zapisování? Píšete čtvrt hodiny, půl hodiny? V. Je to různé. Může to být pět, deset minut, čtvrt hodiny, ale diktování na nějaké skutečně důležité téma, řekněme třeba na téma rebelie, která se dnes děje v církvi, zabere hodně času. Jednou se stalo, že jsem přijímala diktování devět hodin. J. N. Naráz? V. To ne, s přestávkami. J. N. Podle toho, co mi bylo řečeno, když zazvoní telefon, nebo když je někdo za dveřmi, můžete ustat v přijímání diktátu a pak se k němu vrátit. V. Přesně tak. J. N. Všechno je vždy anglicky? V. Vždy, ano, vždycky anglicky. Protože angličtina je jazyk, který ovládám nejlépe. J. N. Byly tyto texty zkoumány grafologem? V. Ano. Dokonce třemi grafology. První byl pan Munier, druhý otec Curty a třetí pan Lombal. (Komentář J. N.: Navrhuji, abychom zde otiskli analýzu J. A. Muniera, jemuž byl předán vzorek vašich textů. Bylo mu řečeno pouze to, že jste žena, máte 47 let a že používáte dva typy rukopisu, aniž by věděl, že první rukopis odpovídá diktování a druhý je váš vlastní rukopis. J. A. Munier je znalec v oboru grafologie u Nejvyššího soudu v Paříži.)

GRAFOLOGICKÁ INTERPRETACE J. A. MUNIERA Bez předchozích informací a bez ohledu na samotný obsah textu v důsledku neznalosti anglického jazyka.

Interpretace velkého písma •

Mimořádná telurická síla.

•

Kontrolovaný entuziasmus se známkami radosti, zdá se, že je zdrojem určitého druhu pohody.

•

Je naplněna silou, která ji přesahuje.

•

Je naplněna neviditelnou silou, na niž reaguje jistou původní jednoduchostí, zatímco v jiných oblastech nacházíme také prvky vytříbené.

•

Je přesvědčena o této neviditelné moci, kterou intenzivně vnímá.

•

Je prostředníkem, je tím, kdo přijímá a dále předává.

•

Má víru mystika.

•

Zakouší jistý druh pokojného nadšení a naplnění.

•

Je živena neviditelnou, jakoby nezničitelnou silou, která ji velmi posiluje.

•

V každém případě se písmo z běžného pohledu jeví trochu neobvyklé.

•

Usilovně pracuje, je učenlivá žákyně.

•

Je jakoby v jiném stavu vnímání, odpoutaná od okolního světa.

•

Jako prostředník je schopna snadno vnímat neviditelný svět.

•

Je schopna velmi dobře se soustředit, je schopna meditace na vysokém stupni.

•

Nenáleží sama sobě. Je tu určitá stálost. Dokáže se velmi dobře ovládat, pravděpodobně také ve svém chování. Je důstojná.

•

Následuje interpretace rukopisu malého písma mezi řádky

•

Je to osoba žijící ve svém vlastním světě.

•

Není duševně nemocná.

•

Je nadprůměrně inteligentní.

•

Má svůj vlastní úsudek.

•

Má schopnost začlenění.

•

Jedná s něhou, dobrotou a pokorou.

•

Má cíl a je mu oddaná.

•

Zakouší vnuknutí vysoké úrovně.

•

Její život je inspirován ideálem.

•

Nic jiného pro ni není tak důležité.

J. N. Byla kromě grafologické interpretace, která se zabývá pouze rukopisem, někdy učiněna lingvistická analýza? Jako například analýza četnosti určitých slov, což umožňuje zjistit různosti stylů, gramatické formy. Zajímavá může být, pokud ještě není vykonána, práce lingvistů a exegetů, najít biblické parafráze a citace. V. Něco takového udělal otec Michael (Kaczowski) z Polska. J. N. Zajímavé by také bylo zjistit, protože první texty se datují do roku 1985 a 1986, jestli došlo k nějakému jazykovému vývoji, zvláště po vašem seznámení se s Biblí. Jestliže poselství píšete vy, pak by v nich mělo být více citací. Pozoroval vás někdy někdo při psaní? V. Ano. Jeden pozorovatel byl Philippe Loron, Francouz, který je doktorem psychologie. Vydal knihu s názvem J 'ai vu écrire Vassula (Viděl jsem psát Vassulu). Zažil jistou zkušenost během mého psaní. Mohli bychom citovat to, co popisuje. J. N. Ano, zde je jedna zajímavá pasáž. „V pondělí 14. března mezi 14.30 a 15.30 odpoledne se naskytla příležitost. Vassula souhlasila, že mi soukromě ukáže, jak přijímá poselství. Nejprve se připravila na zapisování modlitbou, pak poklekla a napsala otázku: ,My Lord?‘ („Můj Pane?“) Pak přijala: ,1 am‘, (,Já Jsem‘) posvátným rukopisem. Pak pokračovala v zapisování poselství stejným rukopisem. Často jsem slyšel, že pronáší slova dříve, než je zapíše, což vskutku naznačuje vnitřní řeč. Ale není to pouhé slyšení, protože písmo už není stejné jako její. Zaznamenal jsem silnější stisk, pero bylo drženo rovně, což činilo psaní pomalejším, ale přesto plynulým jako to druhé, ale rozhodnějším a s větším tlakem na papír. Nezaznamenal jsem jediné zaváhání nebo rozrušení. Vassula je plně při vědomí. Vnímá své okolí. Cítí dotyk na svém zápěstí, vidí okolní svět. Čas od času s ní mohu promluvit. Zkusil jsem jí zadržet zápěstí, když psali. Při psaní hieratickým písmem byl velký odpor, ale ne nepřiměřený. Cítil jsem svalové napětí, když jsem ruku přitahoval k sobě nebo k Vassule. Ruka pokračovala v psaní ve stejném rytmu. Pak jsem podlil silné teplo na své hrudi a na tváři. Měl jsem i pocit, že se potím, ale když jsem si dal ruku na čelo, zpocený jsem nebyl." Závěrem tohoto rozhovoru, jenž se zabývá formou, kterou Vassulino charisma má, jsem si myslel, že by mohlo být zajímavé ocitovat delší úryvek z knihy otce Fernanda Umaňa Moňtoyi, Vassula, un caisma ecuménico para nuestro tiempo (Vassula, ekumenické charisma pro naši dobu). Tato analýza rozlišuje několik úrovní „diktování“ a umožňuje lépe porozumět tomuto fenoménu:

DIKTOVÁNÍ Diktování slova za slovem je forma, kterou má Vassula nejraději, protože slyší přesně to, co má zapsat. Někdy užívá Pán při diktování slov, která Vassula nezná a musí si je později vyhledat ve slovníku, aby jim porozuměla. „Slyší" vnitřně, může popsat tón, náladu a modulaci hlasu. Zároveň cítí sílu, která ji pobízí k zapsání toho, co slyší. Neztrácí svoji svobodu. Když přijímá diktování, je Vassula plně při vědomí, v kontaktu s okolním světem a se svým okolím a zachovává si osobní autonomii. Například může přestat zapisovat, aby zvedla telefon nebo šla otevřít, když někdo zazvoní, a pak pokračovat tam, kde přestala. Když přijímá diktování, je její rukopis svislý, zřetelný, pokojný a zcela odlišný od jejího normálního rukopisu, který je malý, se sklonem doprava.

NONVERBÁLNÍ OSVÍCENÍ Druhá forma božského projevu spočívá v přijímání vnitřního osvícení nonverbálně, tedy beze slov. Je to myšlenka nebo porozumění něčemu, co Bůh chce, aby zapsala vlastními slovy. Je to náročnější forma než ta předchozí (diktování), protože při ní musí vynaložit úsilí, aby sama našla správná slova, která by nejlépe vystihla, co jí Bůh dal pochopit, dříve než to zapomene. Tento způsob je podobný tomu, co zažívala svátá Terezie z Avily, která, když měla vnitřní osvícení o „Hradu v nitru"; musela rychle odejít z kaple, aby zapsala to, co od Pána přijala, dříve než to zapomene. Proto jsou u Vassuly v textu občas pravopisné chyby, protože zapisuje „svým způsobem" to, v čem ji Bůh osvítil nebo co jí dal pochopit. Když něco zapomene nebo něco schází, Pán jí to okamžitě připomene nebo ji hned opraví. Napřed píše rychle a později přepisuje načisto to, co zapsala, a vynechává to, co je osobní. Když píše podruhé a úhledně, Bůh to opravuje, je-li třeba.

VERBÁLNÍ OSVÍCENÍ Třetí forma, slovní osvícení, probíhá tak, že Bůh mluví k Vassule rychleji a dává jí celé pasáže najednou. Ona pak musí spěchat a psát tak rychle, jak je to možné. V tom případě píše Vassula sama. Proto jsou tu v rukopise občas drobné chyby. Když k ní Bůh mluví, je s Ním v důvěrném kontaktu. Pak z této důvěrnosti Vassula vyjde a snaží se zapsat, jak nejlépe dovede, to, co jí Bůh ukázal. Je zjevné, že Vassula má nejraději první způsob, diktování slova za slovem, protože tak si je jistá, že každé slovo pochází od Boha.

Vassulino charisma je velmi komplexní (zasahuje širší škálu prorockého charismatu). Lze to označit za obecné pavlovské charisma, také jinak za milost danou člověku k tomu, aby pro dobro společenství předával slova, která přijal od Boha. Ve Vassulině případě zahrnuje toto prorocké charisma několik různých aspektů:

1)

Intelektuální vize

Vassula vnitřně, „zrakem své duše“ vidí Pána. Může Ho popsat, sdělit podrobnosti o Jeho tváři, Jeho výrazu, Jeho dojetí... Tento dar „intelektuální vize“ nalézáme často v životech mnoha světců a mystiků.

2)

Slyšení

Vnitřně „slyší" Jeho hlas, může pochopit výraz, tón, náladu, intonaci hlasu, který k ní promlouvá „v jejím srdci“... Toto je vnitřní vize, také docela běžná, jak bylo uvedeno výše.

3)

Fyzický pohyb

Někdy Bůh pohne její rukou, aby psala. Pohyb ruky a vnitřní řeč jsou někdy současné, synchronizované. Jindy je nejprve vnitřní vize, vnitřní osvícení a teprve poté následuje psaní, pohyb ruky.

4)

„Analogická inspirace“

Ve spisech Starého zákona nacházíme často Boží příkaz „piš". Například vize nebo zjevení: „Napiš to jako připomínku do knihy ...“ (Ex 17,14); „Napiš tato slova ...“ (Ex 34,27); „Napíšeš na ně všechna slova tohoto zákona ..." (Dt 27,3.8); „Teď jdi, napiš před jejich očima toto všechno na desku a zapiš to do knihy..." (Iz 30,8); „Napiš do knihy všechna slova, která jsem k tobě mluvil..." (Jer 30,2); „Okamžitě se objevily prsty lidské ruky, začaly psát..." (Dan 5,5); „Zapiš to vidění, zaznamenej je na tabulky..." (Ab 2,2); „Zapiš do knihy, co vidíš..." (Zj 1,11); „Teď zapiš, co jsi viděl..." (Zj 1,19); „A slyšel jsem hlas z nebe, který říkal: zapiš to..." (Zj 14,13) atd. Zapisující proroci zaujímali v biblickém zjevení první místo, co do pořadí. Ale svátá Písma se v životě církve nevyskytují bez analogie. Naopak během historie nacházíme bezpočet spisů, které ukazují analogickou „inspiraci", která je projevem a přítomností Ducha Svatého, který osvěcuje mysl píšícího a dává jí světlo a jasnost „posoudit" správně věci Boží a také sílu a schopnost je zapsat. Spisy otců a učitelů církve jsou uznány jako ovoce „zvláštní pomoci Boží"; spisy velkých mystiků nám ukazují, že nejsou čistě lidskými výtvory, ale že těží z obdobné inspirace, pokaždé jiné. I když to není tatáž biblická inspirace, jedná se o podobnou vnitřní milost, opravdovou inspiraci nebo pomoc Boha. Vassulin případ je velmi mocným příkladem tohoto charismatu analogické inspirace. Je to inspirace odlišná od jiných v tom, že není založena na žádném lidském zkoumání nebo iniciativě. Bůh si ji vyvolil, když naopak neznala ještě nic z teologie, a její spisy jsou dílem přímého Božího jednání: je to On, kdo ji formoval, všechno ji naučil, diktuje jí, inspiruje ji a zjevuje jí, co má zapsat.

5)

„Rozpoznání Pánovy přítomnosti"

Pán navíc ve vnitřní řeči Vassulu naučil „rozpoznat" Jeho přítomnost. Ježíš se jí zjevuje duchovně, vnitřně, „aby Ho mohla vidět očima své duše“. To se ale nestalo automaticky ani magicky. Od Vassuly to vyžadovalo neustálé úsilí, v němž pomalu dělala pokroky, když se učila rozpoznat živou a aktivní přítomnost Ježíše. Pán ji tomuto rozlišování pomalu „učil“. Každé charisma vyžaduje toto postupné vyučování. Žádné charisma není nikdy automatické ani magické. Je zde vždy pomalý, obtížný, bolestivý pokrok. Jako s každým darem, Bůh postupuje lidským způsobem, pomalu, učí, jak zdokonalovat používání daru; je to stejné jako s darem uzdravování, darem jazyků, darem rozlišování ducha atd. Milost pracuje pomalu, v závislosti na míře spolupráce člověka. Stejně tak se Vassula musela naučit daru rozlišování Pánovy přítomnosti, kdy se jí zjevuje v duchu, ale takovým způsobem, že Ho „vidí" v duchu jako člověka, jako když byl přítomný na zemi. Rozpoznává Jeho chování, Jeho rysy, jak se citově projevuje atd. Toto charisma rozpoznání Pánovy přítomnosti je doplněno vnitřní řečí a vedením ruky: podlouhlým rukopisem. Jak vidíme, je to opravdu velmi komplexní a nesmírně bohaté charisma.

6)

Hieratický rukopis

Vassulin rukopis, když píše podle diktování, je svislý, úhledný, elegantní krasopis, naprosto odlišný od jejího vlastního. Nazýváme jej „hieratický" nebo „posvátný". Nejedná se o automatické psaní. Tento zvláštní prvek zapisování při diktování vyvolává otázky týkající se fenoménu automatického psaní, jehož původ, jak velmi dobře víme, může být podvědomý, nebo dokonce ďábelský. Když se tento jev objeví, je dotyčná osoba vedena zvláštní silou a píše, aniž by si byla vědoma toho, co píše. V mezních případech automatického psaní píše tužkou téměř sama a ruce nutí své pohyby. Nic z toho se Vassule neděje. Zůstává pří vědomí, nezávislá, svobodná. Může přestat, kdy chce, pak znovu pokračovat, nebo prostě ukončit psaní. Pouze v prvních dnech božského zjevení bylo její rukou hýbáno způsobem, kterému téměř nemohla odolat, vždy ale věděla, co píše. Vždy je v její moci přestat, pokračovat nebo přerušit psaní. Někdy, když je poselství dlouhé a čas tlačí, musí

Vassula psát svým vlastním rukopisem, z časových důvodů. Později, když poselství přepisuje načisto, píše poselství tak, jak jsou diktována Pánem, svislým krasopisem. Tento rukopis je působivý svou krásou, harmonií, pokojem, který vyzařuje, důstojností a vznešeností tahů, elegancí svého výrazu. Už jen když se člověk na zápisy dívá, cítí přítomnost Ducha, který tento rukopis inspiruje. Rád, jasnost, umírněnost a jemné rozlišování jsou důkazy přítomnosti Ducha Svatého. Dominantní svislý rozměr, jako u posvátného písma na ikonách, ukazuje na duchovní hloubku, která jej proniká. Nemá žádnou přísnost, žádnou tvrdost, nic, co by se vymykalo řádu, žádný chaos nebo zmatek, tedy známky automatického psaní. Vassula mizí za tímto posvátným rukopisem, stejně jako mizí její emoce, temperament, osobnost a charakter. Zjevná je pouze přítomnost majestátní vznešenosti, která ji inspiruje; zjevná je pouze zřetelná přítomnost posvátného.

6.

SOUKROMÉ ZJEVENÍ Jaký je význam tisíců stran napsaných Vassulou? Jakou jim můžeme přiznat hodnotu, mimo té,

že jsou to jednoduché poznámky zapsané během meditace? Představují popis skutečného dialogu mezi Vassulou a neviditelnými bytostmi, které nazývá svým andělem, Bohem, Pannou Marií? Po dvacet století se křesťanské církve musely zabývat tímto fenoménem. Pavel sám vypravuje, co se mu stalo na cestě do Damašku, co ho radikálně změnilo. Nám bližší Lurdy a Fatima se staly místy zjevení, která přitahují velké zástupy. Katechismus katolické církve, se tímto jevem obšírně zabývá: 798

Duch Svatý je „počátek každé činnosti životné a opravdu spasitelné v každém z

rozmanitých údů Těla“. Nejrůznějším způsobem působí při budování celého Těla v lásce: skrze Boží slovo, „které má moc vzdělávat" (Sk 20,32); skrze křest, kterým vytváří Kristovo Tělo; skrze svátosti, které dávají růst údům Kristovým a uzdravují je; skrze „milost danou apoštolům", jež mezi těmito dary zaujímá první místo; skrze ctnosti, které uschopňují ke správnému jednání; a konečně skrze rozmanité zvláštní milosti (nazývané „charismata"), kterými se věřící stávají „schopnými a pohotovými přijímat různé práce či úkoly užitečné pro obnovu a další rozvoj církve".

CHARISMATA 799

Charismata, ať mimořádná, nebo prostá a skromná, jsou milosti Ducha Svatého, které

přímo nebo nepřímo slouží užitku církve a jsou zaměřeny k jejímu budování, aby prospívaly lidem a potřebám světa. 800

Charismata má s vděčností přijímat nejen ten, kdo je dostává, nýbrž všichni členové

církve. Charismata jsou totiž úchvatným bohatstvím milosti pro apoštolskou pohotovost a pro svatost celého Kristova Těla, pokud se ovšem jedná o dary, které opravdu pocházejí od Ducha Svatého a jsou uplatňovány tak, že se plně shodují s ryzími podněty téhož Ducha, totiž s láskou, která je pravým měřítkem charismat. 801

A právě v tomto smyslu je vždy nutné charismata rozlišovat. Žádné charisma nezprošťuje

povinnosti mít v úctě pastýře církve a podřizovat se jim; pastýřům církve „zvláště přísluší ne- zhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré", aby všechna charismata ve své rozmanitosti a vzájemném doplňování spolupracovala ke „společnému prospěchu" (1 Kor 12,7). 910

„Laikové se mohou cítit povoláni, anebo skutečně i povoláni jsou, ke spolupráci se svými

pastýři ve službě církevnímu společenství. Usilují o jeho růst a životnost a přispívají k tomu nejrůznějšími službami, podle milostí a darů, kterých se jim od Pána dostalo." (Pavel VI., encyklika Evangelii nuntiandi)

951

Společenství charismat. Ve společenství církve Duch Svatý „rozdává mezi věřící každého

stavu také zvláštní milosti" pro budování církve. A „ty projevy Ducha jsou ... dány každému k tomu, aby mohl být užitečný" (1 Kor 12,7).

2684

Během dějin církví se ve společenství svátých vyvinuly různé spirituality. Osobní

charisma nějakého svědka Boží lásky k lidem se mohlo předávat, jako Eliášův „duch“ Elizeovi a Janu Křtiteli, aby měli na tomto duchu podíl i učedníci. Určitá spiritualita je také soutokem jiných liturgických a teologických proudů a dosvědčuje inkulturaci (zakořenění) víry v určitém lidském prostředí a v jeho dějinách. Křesťanské spirituality se podílejí na živé tradici modlitby a jsou nezbytnými vůdci věřících. Ve své bohaté rozmanitosti jsou odleskem jediného a čistého světla Ducha Svatého. „Duch je opravdu místem svátých a svátý je pro Ducha obzvláště vhodným příbytkem, protože svátý se oddává tomu, aby přebýval s Bohem, a je nazýván jeho chrámem." (sv. Basil)

SOUKROMÁ ZJEVENÍ „Křesťanské dílo spásy tedy jako nová a konečná úmluva nikdy nepomine a nemůžeme už

66

očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista" (srov. 1 Tim 6,14 a Tit 2,13). Nicméně, i když je zjevení dokončeno, není úplně rozvinuto; bude úkolem křesťanské víry postupně během staletí proniknout jeho celý dosah.

67

Během staletí docházelo ke zjevením, jež se nazývají „soukromá". Některá byla uznána

církevní autoritou, avšak nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není „vylepšovat" nebo „doplňovat" Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo. Za vedení učitelského úřadu církve dovede zdravý smysl věřících rozlišit a přijímat, co je v těchto zjeveních opravdová výzva Krista nebo jeho svátých pro církev. Křesťanská víra nemůže přijmout „zjevení11, která si dělají nárok na překonání nebo opravu zjevení, jehož naplněním je Kristus. To je případ některých nekřesťanských náboženství a také některých novodobých sekt, opírajících se o taková „zjevení“.

Postoj římskokatolické církve, co se týče charismat, je tudíž vcelku kladný. Ačkoliv ponechává na „pastýřích církve“, aby rozlišovali mezi nadpřirozenými jevy a rozhodovali, co je přijatelné. Je pochopitelné, že první reakcí biskupa, který je konfrontován se zjevením ve své diecézi, bude mimořádná opatrnost, ne-li přímo nedůvěra. Prorok nebo proroci musí být prověřeni, pokud něco nepovažujeme za svaté. Katechismus mlčí, pokud jde o specifická kritéria pro rozlišování hodnověrnosti soukromého zjevení. Vypůjčíme si z přehledu kritérií, jak jsou uváděna ve spisech Fernanda Umaňa Montoyi:

Církev má množství kritérií na rozlišování, která musí být zkoumána a aplikována v případě Vassuly, abychom si byli schopni vytvořit svůj postoj k jejímu poselství. Tato kritéria v krátkosti jsou: 1.

Soulad s tradicí víry, tak jak byla předávána, vysvětlována a vykládána v katolické církvi po staletí.

Rovněž soulad s Písmem svátým, jak ho vykládá církev. Zde nemůže být žádný rozpor. 2.

Soulad s naukou a tradičními morálními normami církve.

3.

Přítomnost objektivně přesvědčivých (a prokázaných) znamení potvrzujících tvrzení „proroka"

nebo osoby, která má prospěch z tzv. nadpřirozených zjevení. Rovněž pro kanonizaci svátých, ačkoliv hrdinství jejich ctností může být potvrzené, jsou nutné zázraky (znamení) potvrzující jejich svatost. Přirozeně zde nejde o to, zda kanonizovat paní Vassulu, ale pozorovat zřejmá znamení - fyzická a duchovní uzdravení, osvobození, hluboká a trvalá obrácení - spojená s její službou. 4.

Prokazatelnost těchto znamení, která musí být, nakolik je to možné, vědecky prokazatelná, jako je

to například v případě zázračných uzdravení v Lurdech. 5.

Existence duchovních plodů: obrácení, život modlitby, přijímání svátostí, zvláště Eucharistie a

pokání, trvalé změny v životech, které nelze připisovat emocionalismu, vrtochu, fanatismu atd. 6.

Poslušnost vůči církevní autoritě, zvláště Magisteriu, a hlavně přijímání papeže, jeho učení a jeho

role jako Vikáře Krista. 7.

Osobní situace „proroka": Svatý způsob života plynoucí z nadpřirozeného jevu, který zakouší. Dále

věrohodnost a upřímnost ve veškerém jednání, psychická a duchovní stabilita, lhostejnost vůči finančním záležitostem, úcta, řád, transparentnost, vyváženost v celém chování. 8.

Pokora, nezájem „předvádět se". Jednoduchost, skromnost, průhlednost v „prorokově" celém

9.

Hloubka „prorokovy" nauky, soulad této nauky s životem „proroka", ne triviální nebo povrchní.

10.

Snaha o charitu, o jednotu, nepřítomnost sektářství, uzavřenosti, individualismu a kastování.

jednání.

Konečně, vyloučení čehokoliv, co vede k rozdělení, nejednotě. 11.

Přítomnost „plodů Ducha Svatého": láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost,

snášenlivost, umírněnost atd. 12.

Nepřítomnost přehánění, nepokoje, úzkosti, násilí, nepořádku, sklíčenosti, marnivosti, závisti,

nevraživosti, nespokojenosti, zahořklosti, neústupnosti, hysterie, nervozity.

Čtenář musí k četbě této knihy znát tato konkrétní kritéria. Bude na něm, aby je porovnal s tím, co se dovídá o činnosti Vassuly, a vytvořil si tak svůj vlastní názor.

7.

VASSULINI SPOJENCI J. N. Pohovořme o vašich vztazích k církvi nebo přesněji řečeno k církvím, neboť je jich mnoho.

Něco jste naznačila, když jste mluvila o otci Jamesovi. Setkala jste se s dalšími kněžími, mezi nimi i s otcem Heně Laurentinem. Byl otec Laurentin hned přesvědčen? V. Nejprve mi dovolte, abych zopakovala instrukce, které mi Pán dal: „Nepředávej spontánně poselství kněžím a biskupům. Budou to oni, kdo tě pozvou. Potom k nim půjdeš.“ Takže jsem se nikdy nepřiblížila k otci Laurentinovi, abych ho, nebo jiného kněze, přesvědčovala. Můj úkol je v předávání toho, co jsem přijala. Až dodnes jsem se nikdy nepokoušela přesvědčit ty, kdo o to nežádají a sami nepřicházejí. J. N. Ale šla jste do semináře, který je naproti vašeho domu v Dháce. V. Ano, ale úplně na začátku, abych se představila, předtím, než mi byla v poselstvích dána tato rada. Potom jsem to už nikdy neudělala. Netlačila jsem se dopředu s poselstvím, zvláště nyní, když jsem ve Švýcarsku, kde mám mnoho příležitostí setkat se s kněžími. S otcem Laurentinem to všechno začalo tak, že mu někdo poslal kopie s poselstvím ještě předlitu, než bylo publikováno. Zajímal se o něco v textu. S otcem Laurentinem sjednal setkání profesor Patrick de Lauliicr. Trvalo od tří odpoledne do osmi do večera. Nahrával si rozhovor na kazetu, a jak sám přiznal, všechny jeho otázky byly chytáky. Tehdy jsem nemluvila dobře francouzský, takže se mi neodpovídalo příliš dobře. Ale nakonec byl přesvědčen upřímností mých odpovědí na své otázky a také proto, že jsem se vyvarovala všech jeho pastí, které mi nastražil. Nevěděla jsem, jak to udělat, aby byla kniha publikována, a on sám dojednal s vydavatelstvím L‘OEIL, aby začali vydávat poselství. Později pokračovalo vydavatelství Parvis s tím, co L‘OEIL začalo. J. N. Jak jste se setkala s otcem Michaelem 0‘Carrollem, který je nyní vaším duchovním vůdcem? V. Byla jsem pozvána do Spojených států, do Pittsburgu, abych přednášela. Paní, která přednášku organizovala, mi dala kontakt na otce 0‘Carrolla v roce 1990 nebo 1991. Když jsem dávala řadu přednášek v Irsku, tak mi dovolil použít posluchárnu na jeho fakultě poté, co si přečetl několik článků otce Laurentina. Účastnil se přednášky a všechno slyšel. Přesvědčilo ho to. Od té doby mi radil v duchovním životě. J. N. Kde nyní žije? V. V Dublinu. J. N. Telefonujete si nebo dopisujete?

V. Dosud jsme spolu vždy cestovali, po celá léta, nehledě na jeho věk. Nyní si přeje usadit se a už necestovat vzhledem ke své únavě a věku, je mu 86 let. J. N. Setkala jste se s vedoucími představiteli diecézí, kde jste se zdržovala, v Lausanne, Ženevě, Fribourgu? Například s biskupem. Setkala jste s Mons. Mamiem? V. Ne. Ale on byl proti od začátku. Zřejmě nevěří tomu, co žiji, aniž by si mě vyslechl. Jsem nechtěná. Žádala jsem také o audienci u kardinála Schwéryho. Můj zpovědník, otec Nicolas de Bulle, chtěl, abych se setkala s biskupem Siónu, Mons. Schwérym, který byl později jmenován kardinálem. Žádal ho, aby se mnou setkal, aspoň na pár minut, než odejde z úřadu. Kardinál Schwéry přímo odmítl. J. N. Setkala jste se s novým biskupem, Mons. Grabem? V. Setkala jsem se s ním. Poobědvali jsme společně s Patrickem de Laubierem, který ho poznal, když byl pomocným biskupem v Ženevě. Při té příležitosti jsem se ho zeptala, jestli bych nemohla mít setkání v Ženevě, v prostorách zapůjčených kapucíny. Řekl mi: „Udělejte to, ale ne často na jednom místě.“ J. N. Abyste nevytvořila neoficiální farnost? V. Ne, tehdy jsem si myslela, že se obává, aby ho kněží jeho diecéze neobvinili. Mohu říci, že Mons. Grab byl vždy otevřený. Ale nechci zneklidňovat klérus nebo naléhat. On je otevřený. Řekněme, že nikdy nebyl vůči mně negativní. J. N. Setkala jste se někdy s Mons. Burcherem, biskupem sídlícím v Lausanne? V. Jenom jednou. Setkala jsem se s ním na koktejlové party konané při příležitosti návštěvy ekumenického patriarchy Konstantinopole, který projížděl Lausanne. Mons. Bürcher mi při setkání řekl: „Mnoho se za vás modlím." Bylo to po notifikaci z Vatikánu varující katolíky před mým svědectvím. J. N. S kardinálem Ratzingerem jste se nikdy nesetkala? V. Ne, nikdy. Před konáním tohoto rozhovoru (Pozn. překladatele) J. N. A Jan Pavel II., s tím jste se setkala? V. Několikrát. J. N. Několikrát? Při jaké příležitosti? V. Poprvé to bylo při veřejné audienci v Římě. A pak ještě jednou. Potřetí jsem se s ním setkala na menší audienci. Přinesla jsem mu všechny své knihy, které byly přeloženy do italštiny, abych mu je dala. Požádali jsme ochranku, abychom mu je mohli předat. J. N. Byl s vámi někdo? V. Ano, otec 0‘Carroll. Papež procházel a zastavil se před námi a já jsem mu dala knihy. Řekla jsem mu: „Jsem ortodoxní. Organizuji ortodoxní modlitební skupiny, které se modlí především za jednotu."

J. N. Nikdy jste si nedopisovala s Janem Pavlem II.? V. Ne. J. N. Ani žádná jiná korespondence s Vatikánem? V. S Vatikánem já osobně nikdy. Ale kněží, kteří mě podporují, ano. Na žádný z dopisů, který byl zaslán v mé záležitosti, nebylo odpovězeno. J. N. Kterou farnost navštěvujete? V. Pravoslavnou církev v Lausanne. Jsem členem této církve. Kněz je ke mně velmi laskavý. Má mě rád. Na začátku, když jsem přijela do Lausanne, jsem šla za tímto knězem, abych mu řekla, co se mi stalo. Řekl mi přímo, že tyto věci ho přesahují a že mi s tím nemůže pomoci. Od té doby jsem mu neřekla nic o svých zkušenostech. J. N. Obdržela jste podporu z jiných zdrojů na mezinárodní úrovni? V. Například důstojný otec Frane Franič, emeritní arcibiskup Splitu a Makarské. V dopise z 15. listopadu 1995 píše: „... Prohlašuji tímto před Bohem, že paní Vassula si nezasluhuje odsouzení, ale chválu za její knihy, vzhledem k neporušenosti víry, kterou obsahují, zejména co se týká primátu římského pontifika, Blahoslavené Panny Marie, reálné přítomnosti Krista v Eucharistii, Nejsvětějšího Srdce Krista a Neposkvrněného Srdce Mariina atd. V jejich knihách, nazvaných Opravdový život v Bohu, které jsem pozorně přečetl a kterých je k tomuto datu sedm, jsem nenalezl žádnou doktrinální chybu."

J. N. Máte jiné podobné svědectví? V. Arcibiskup David Sahagian, kancléř Arménského patriarchátu v Jeruzalémě, mi napsal následující dopis: „Je to pro nás důvod k veliké radosti a osobní spokojenosti, že ve vás poznáváme nový katalyzátor duchovního omlazení, který je schopni prostřednictvím vámi publikovaných knih promlouvat k naší generaci velmi přesvědčivým jazykem. Vaše Bohem vnuknuté poslání, které přináší druhým Kristovo poselství, je pro církev zdrojem hluboké radosti. A vaše neúnavná horlivost, čerpající svou ráznost a sílu ve vašich řeckých kořenech, je pro naši ztrápenou mládež záviděníhodným příkladem oddané věrnosti. Jsme hrdí, že můžeme podporovat vaše ekumenické úsilí a modlit se za váš úspěch."

J. N. Jiné svědectví od biskupa? V. Biskup Montrose ze Stocktonu v Kalifornii:

„Skutečně mi nepřísluší soudit spisy Vassuly Ryden a dávám církvi k posouzení vše, co říkám. Z osobního hlediska mohu pouze konstatovat, že četba první knihy Opravdového života v Bohu byla pro mne skutečným přínosem. Tyto spisy mi daly nový vhled do neuvěřitelné lásky, kterou má Ježíš ke mně osobně a ke každému z nás. Vedly mě k hlubší víře a důvěře v Boží lásku. Doufám a modlím se za to, aby se i mnoha dalším dostalo skrze četbu Opravdového života v Bohu požehnání." (Srpen 1992)

J. N. Máte nějaké písemné svědectví od otce Laurentina ? V. Ano. Napsal knížku, která se nazývá „Když Bůh dává znamení“. Říká toto: „Pro mě to není otázka osobní. Je pravda, že si Vassuly velmi cením.

Je též pravda, že ji vidím coby značně pokročilou v duchovním životě a sebe ve srovnání s ní maličkým (ačkoli ona pokorně říká, že není mystička, ale že ji Bůh miluje jen kvůli její ubohostí).

Ačkoli přikládám velkou cenu rozhovorům, které Pán měl s tímto věrným nástrojem, jímž se stala, můj osobní život nebyl jejími poselstvími poznamenán. Dostal jsem jich příliš mnoho, aby se některé z nich stalo ,mou parketou' či mým hlavním pokrmem. To neznamená, že jsem je nečetl (jak řekli někteří, aby mě diskreditovali; někteří oponenti, kteří jsou překvapeni tím, že jsem ,neviděl jejich námitky', si myslí, že jsem zcela neobeznámený).

Třebaže má analýza má svá omezení, provedl jsem seriózní studii. Vassula stále zůstává vstřícná k informacím a námitkám, které jsem neustále zaznamenával a zkoumal, aniž by byla v dialogu s oponenty polemická.

Obdivuji, do jaké míry četba a poslech Vassuly znovu probudil duchovní apetit tolika podvyživených křesťanů. Co se ale týká mě, můj osobní život byl příliš dlouho živen základními spisy: evangeliem, svátostmi a příklady svátých. Natolik, že žádné konkrétní poselství pro mě není nějakou událostí, dokonce ani Medjugorje, kde naprosto obdivují Boží dílo. V tomto ohledu zcela souhlasím s arcibiskupem Fortierem z Sherbrooku, který říká:

,Zdrojem každé pravé křesťanské spirituality zůstává Slovo, které je nám předáváno v liturgii, ve spisech Otců a Učitelů církve a duchovních autorů uznaných církví.'

Jak jsme řekli, soukromá zjevení mají v církvi skromnější postavení, mají ale prorockou úlohu, která je cenná, zvláště v časech odpadlic- tví, vlažnosti a sociálního a kulturního zadušení víry,

jako je tomu v naší době. Právě tehdy Bůh pozvedá proroky, které si vždy vybírá překvapivým způsobem.

Tento můj osobní a legální odstup je další zárukou mé objektivity. Nezabraňuje mi ale ocenit závan čerstvého vzduchu, průzračnost, vytrvalost, sílu lásky pro Krista a moc Vassulina svědectví."

J. N. Přejete si citovat jiný text ? V. Ano. Od otce Ljudevita Rupčiče, františkána a profesora exegeze v Sarajevu: „Vassula je opravdový prorok naší doby. Na jedné straně pojednává o problémech a potřebách naší doby, na druhé straně hledá u Boha nové šance. Z problémů pak vychází obohacena. V Bohu nachází harmonii, pokoj a plnost. Její poselství je prostoupeno evangeliem. Jeho specifičnost je pouze ve způsobu, kterým je nám předáváno. Vassula nenabízí na staré a nové problémy našeho světa nic než věčné evangelium.

Vassula, podobně jako všichni proroci, je přesvědčena o pravdivosti svého poselství a o autenticitě svého poslání. Zná své slabosti, ale rezolutně se drží úkolu předávat poselství ostatním. Nachází Boží pomoc v neustálé modlitbě a v Eucharistii. S vytrvalou vůlí a touhou usiluje o to, aby byla dokonale sjednocena s Bohem.

Vassulina zkušenost s Bohem je trvalým a nevyčerpatelným pramenem moudrosti, lásky, nadšení pro Boha a pro spásu světa. Z tohoto důvodu je svědectví přesvědčivé, radostné a povzbuzující. Kromě obrácení a výzvy, aby lidstvo odpovědělo láskou na lásku, jde zde také o jednotu církve. Všude v jejích spisech můžeme pocítit dech Lásky. Všude se vylévá milost, Duch Svatý pracuje a hojně se rozdává.

Vassuliny spisy jsou ozvěnou evangelia. Ten, kdo mluví, je vskutku pravé Slovo Boží. Vassula neříká nic, co by už Bůh neřekl, ale Boží Slovo je jejími ústy podáno aktuálně, prioritám je dána důležitost a potřebný důraz. Tak je Slovo aktualizováno, je vážné, přesvědčivé, je svědectvím.

Otázka: ,Proč opakovat, co už bylo řečeno? ' znamená neznalost potřeb lidstva, které má právo slyšet Boží Slovo srozumitelným, moderním způsobem. Mimo to je tu závazek stát se poslem Slova, které vydává svědectví v rámci lidské zkušenosti.

Navzdory objektivní hodnověrnosti Vassulina svědectví vznášejí lidé tu a tam námitky ohledně jeho pravdivosti. Důvody, ačkoli nedostatečné, aby svědectví zpochybnily, jsou objektivní i subjektivní povahy. Výhrady vznikají hlavně z omezeného a zlomkovitého pohledu na tajemství milosti, zvláště když se milost rozlévá bezdůvodně, milost, pomocí níž Bůh dělá člověka partnerem ve svém životě a ve svém díle. Všechny tyto námitky jsou lidskými názory, protože vycházejí z omezené lidské zkušenosti, která není kvůli svým omezením schopna akceptovat tajemství Boha. Z toho důvodu člověk zpochybňuje Slovo Boží a odmítá přijmout Boha. Pro skeptika je Slovo Boží vždy příliš obtížné, dokonce ,skandální', a proto se nepřijímá za pravé.

Kdyby lidé byli vystaveni skutečnosti lásky v Bohu a v lidech, vedlo by je to k lásce k Bohu a mezi sebou. Kdyby lidé odpověděli na požadavek modlitby, rozšířilo by se poselství po světě jako znamení vděčnosti Bohu. Kdyby se uznala nutnost jednoty mezi křesťanskými církvemi, pak by byla naděje na vyplnění Ježíšova slibu o jednom stádci a jednom pastýři. Kdyby lidé přijali Boha způsobem, jakým Vassula doporučuje, byl by už „všechno ve všem". Kdyby lidé vzali vážně Vassulino varování ohledně Satana, byl by už vyhnán z lidských srdcí a ze světa. Kdyby lidé dbali na Vassulino volání k návratu k Bohu, všichni muži a ženy by už byli svatí."

J. N. Jistě máte mnohem více svědectví od osob, které vás podporují. Nyní přišla chvíle, kdy se musíme podívat na druhou stranu mince, na útoky, kterým jste vystavena.

8.

ODPŮRCI A KRITIKA 23. října 1995 italské vydání L‘Osservatore Romano publikovalo notifikaci Kongregace pro

nauku víry z 6. října. Zde je překlad: Mnozí biskupové, kněží, řeholní i laické osoby vyžadovali od této Kongregace směrodatný posudek o aktivitách paní Vassuly Rydenové, řecké pravoslavné sídlící ve Švýcarsku, která mluveným slovem i psaním šíří v katolických kruzích po celém světě poselství připisovaná údajným nebeským zjevením. Klidné, pozorné zkoumání celé otázky, které Kongregace uskutečnila, aby „zkoumala duchy a viděla, zda jsou z Boha" (srov. 1 Jan 4,1), ukázalo vedle pozitivních aspektů řadu závažných prvků, které ve světle katolické doktríny musí být posuzovány negativně. Kromě toho, že je třeba poukázat na podezřelý způsob, jímž se tato údajná zjevení udála, je třeba podtrhnout několik doktrinálních chyb, které obsahují. Mimo jiné jazyk užívaný, když se mluví o Osobách Trojice, je dvojznačný do té míry, že mate specifická jména a funkce Božských Osob. Tato údajná zjevení předpovídají nadcházející období, kdy Antikrist převládne v církvi. „Mileniaristickým" způsobem je prorokováno, že Bůh se chystá k finálnímu, slavnostnímu zásahu, který založí na zemi, ještě před definitivním příchodem Krista, éru pokoje a všeobecného rozkvětu. Navíc tento blízký příchod je předpovězen církvi, která bude jakýmsi pankřesťanským společenstvím, což odporuje katolické doktríně. Skutečnost, že shora uvedené omyly se už neobjevují v pozdějších spisech Rydenové, je znamením, že údajná „nebeská poselství" jsou pouze plodem soukromých meditací. Navíc tím, že se obvykle podílí na svátostech katolické církve, přestože je řeckopravoslavná, vyvolává paní Rydenová značné překvapení v různých kruzích katolické církve. Zdá se, že klade sebe samu nade vši církevní jurisdikci a každou kanonickou normu, a ve skutečnosti vytváří ekumenický zmatek, kterým rozčiluje mnoho autorit, kněží a věřících své vlastní církve, když se vymyká její církevní disciplíně. Pro tyto negativní účinky aktivit Vassuly Rydenové, nehledě k některým pozitivním aspektům, žádá kongregace zásah biskupů, aby jejich věřící byli vhodně informováni a aby v jejich diecézích nebyla poskytována příležitost k šíření jejích idejí. Konečně Kongregace vybízí věřící, aby spisy a řeči paní Rydenové nepovažovali za nadpřirozené a aby zachovali čistotu víry, kterou Pán svěřil církvi. Vatikán, 6. října 1995

Tato notifikace je nepodepsána, což je proti obecným pravidlům. Systematické bádání v Aktech Svatého stolce za posledních 35 let ukázalo, že se zde neobjevuje žádný nepodepsaný dokument. Smíme se proto ptát, zda tato notifikace byla skutečně právně platná, nebo zda tato nezvyklá prezentace neodráží rozpaky nebo námitky uvnitř této instituce, v níž nikdo nechtěl nést zodpovědnost za tento text. Kdo spustil proces, který vedl až k tomuto varování? Jedna z uvedených námitek ukazuje nezvyklou neznalost neznámého autora. Jistě, Vassula má účast na svátostech katolické církve, ale činí tak dokonale v souladu se zněním kanonického práva: „Katoličtí udělovatelé dovoleně udělují svátost pokání, Eucharistie a pomazání nemocných členům východních církví, které nemají plné společenství s katolickou církví, když o to sami žádají a jsou řádně připraveni." (CIC 844 § 3)

Tudíž jí to nikdo, vzhledem k zákonům samotné římskokatolické církve, nemůže vytýkat. Text naráží na „podráždění" v pravoslavné církvi, která se sama nikdy oficiálně nevyjádřila. Text obsahuje vyjádření, které naznačuje, že to není neodvolatelné odsouzení: Vassuliny spisy a učení nejsou zakázány, na rozdíl od toho, co se mnohokrát přihodilo v případě slavných teologů, jako jsou Yves Congar, Henri de Lubac nebo Hans Kůng. Pro nepřítomnost reálných naukových omylů v konečné verzi těchto zápisů notifikace pouze prohlašuje, že nejsou nadpřirozené. Nicméně doporučení biskupům, aby zakázali šíření Vassulina poselství, má praktické důsledky pro šíření spirituality, kterou ona iniciovala. Mnoho katolických věřících si zapamatuje notifikaci, kterou si přečtou ve svých novinách, strohé prohlášení na způsob: „Vatikán odsoudil Vassulu." Toto varování svědčí o trvalé nejistotě Vatikánu v otázce soukromých zjevení. Zprvu se katolická hierarchie snaží zachovat postoj někde uprostřed mezi schválením a odsouzením. Přirozeně, riziko brzkého schválení spočívá v možné manipulaci. Mnoho lidí může simulovat zjevení kvůli zisku nebo osobní publicitě. Na druhou stranu předčasné odsouzení vede k bolestivému přezkoumávání. Aniž bychom se vraceli k procesu s Johankou z Arku, můžeme připomenout mnohem více nedávných případů stejného druhu. 6. března 1959 vyšla notifikace, která jasně odsuzovala zjevení sestry Faustyny Kowalské z Kongregace sester Matky Božího Milosrdenství. Sestra Faustyna zemřela v roce 1938. Následující úryvek hovoří sám za sebe: „... Rozšiřování obrazů a spisů, které předkládají úctu k Božskému Milosrdenství způsobem navrhovaným sestrou Faustynou, musí být zakázáno..."

Tento dokument je podepsán monsignorem 0‘Flahertym, prelátem irského původu. Stal se proslulým během druhé světové války, když statečně ukrýval ve Vatikánu uprchlé spojenecké vojáky, které hledali nacisté.

15. dubna 1978 vyšla druhá notifikace, která rušila první, ze které vyjímáme podstatnou část: „...Posvátná kongregace, s ohledem na množství původních dokumentů, které nebyly v roce 1959 známy, vzala v úvahu hlubokou změnu okolností, zvážila názor mnoha polských biskupů a prohlašuje, že zákazy obsažené v řečené notifikaci (z 6. března 1959) nejsou dále závazné."

Tato notifikace byla podepsána kardinálem Seperem a Mons. Hamerem. Byl to jen první krok před svatořečením sestry Faustyny Kowalské papežem Janem Pavlem II. Nelze opomenout, že sestra Faustyna žila v diecézi krakovské, ve které byl tehdejší Karol Wojtyla biskupem. 30. listopadu 1980 Jan Pavel II. promulgoval encykliku O Božím, Milosrdenství, inspirovanou naukou svaté Faustyny. Závěr vyplývající z útrap sestry Faustyny: Notifikace je prozatimní dokument, který v žádném případě neznamená neomylnost Magisteria. Na druhou stranu, notifikace působí jako zábrana v rozšiřování dokumentů nebo organizování setkání v katolických církvích. To byl skutečný cíl této notifikace Vatikánu, vydané na žádost švýcarských biskupů, kteří měli velké výhrady k Vassule od chvíle, kdy přijela do Švýcarska. Již v prosinci 1989 vydala biskupská rada diecézí Lausanne, Ženeva a Fribourg „Poznámky k poselstvím paní Vassuly Ryden". Dokument začíná tím, že uznává pozitivní prvky v těchto poselstvích, které se shodují s postoji zastávanými katolickou církví vzhledem k modlitbě, k jednotě křesťanů, k postavení papeže atd. Nicméně ve dvou bodech jsou zde uvedeny výhrady: na jedné straně možnost záměny mezi soukromým zjevením Vassule a Zjevením svěřeným církvi, na druhé straně všeobecná nedůvěra ohledně věrnosti kněží a biskupů v jejích zjeveních. Ve zkratce, dokument Vassuliným zjevením vytýká, že vytváří „paralelní duchovní úřad". Dokument doporučuje, aby se Vassule nedávala k dispozici místa určená pro bohoslužbu nebo farní prostory, protože by se věřící mohli domnívat, že Vassula získala oficiální schválení. Zároveň však není námitek, aby Vassula vydávala svědectví při nějakém modlitebním setkání, pokud se sama zařadí na stejnou úroveň s ostatními účastníky. Když to shrneme, dokument ani tak nemá námitky vůči obsahu zjevení, jako spíše vůči zvláštnímu statutu, který by díky nim Vassula mohla mít, statutu podobného tomu, jaký v anglosaském protestantském světě zaujímá množství laických „kazatelů", kteří nemají žádné zvláštní vzdělání či pověření. O dva roky později, v září 1991, vydalo Siónské biskupství podobnou výstrahu: „...soukromá zjevení, která příjemci uznávají bez rozlišení, vážně poškozuje věrohodnost církve v jejích očích. Riskují, že dají takovým zjevením přednost před naukou církve."

V jiném pohledu dokument zpochybňuje Vassulinu činnost pro jednotu křesťanů:

.„Ekumenické chování Vassuly Ryden je příliš nejasné. Navzdory všem těžkostem a nadějím ekumenismu si všechny denominace zapojené do dialogu přejí potvrdit, co vyznávají. Zmatek neuspíší jednotu. Pro tuto chvíli je každý křesťan nutně členem určité církve."

Tento postoj byl v roce 1995 znova potvrzen otcem Rolandem Traufferem, sekretářem Švýcarské biskupské konference, který v dopise předsedovi jednoho hnutí ve Spojených státech napsal: „(...) Je nám líto, že paní Ryden vzbuzuje rozruch ve Spojených státech. Kolik času ztratíme s fenomény, které mají s evangeliem tak málo dočinění! Je to politováníhodné."

Postoj švýcarských biskupů je tedy naprosto jasný a pevný. Notifikace z 23. října 1995, která přišla z Vatikánu, byla vydána na žádost Švýcarské biskupské konference, jak uvedl otec Trauffer v rozhovoru pro zpravodajskou agenturu Catholic News Service 8. listopadu 1995: „Chtěli jsme se vyhnout tomu, abychom museli neustále odpovídat na dotazy kněží. Velmi se radujeme z vyjádření Kongregace pro nauku víry, protože nyní už není pochyb, že biskupové jí i jejím následovníkům musí zakázat užívat farní prostory."

Odmítnutí Vassuly bylo vydáno nejprve na úrovni místní, potom na úrovni celosvětové církve, aniž by hlavní zúčastněná osoba byla povolána, aby věci vysvětlila. Stejně tak nebyli dotázáni kněží, kteří Vassulu podporují. Jedná se o odsouzení založené pouze na spisech, aniž by se dotčená osoba mohla bránit. Není to případ procesu zahrnujícího vyslechnutí obou stran, ale naopak nekonání procesu. Notifikace z 23. října 1995 samozřejmě způsobila pobouření v řadách kněží, teologů a biskupů, kteří Vassulu podporují. Publikovat zde všechny ty protesty by bylo unavující, většinou byly ve formě dopisů adresovaných Kongregaci pro nauku víry. Spokojme se s námitkou otce Christiana Curtyho, exorcisty dříve působícího v diecézích Avignon a Marseille, nyní v diecézi Lyon. Ve svém dopisu z 28. 1. 1996 dobře shrnuje postoj Vassuliných obhájců: „(...) Jsem ohromen a nenacházím slov ohledně řízení uskutečněného Posvátnou kongregací pro nauku víry v této věci. Římská Kurie a obzvlášť Vaše Posvátná kongregace obvykle jedná v těchto záležitostech s velkým respektem a dobrotou vůči osobám podrobeným Vašemu soudu a v souladu s nařízeními Kanonického práva (zvláště článků 220 a 221). Dosud si vzpomínáme na udivující trpělivost a takt, zejména v případě otců Schillebeeckxe a Boffa. Aleje v tomto případě opomenutí kanonického práva jisté, že byl respektován duch evangelia? Bylo to skutečně tak naléhavé a bylo zde tak závažné nebezpečí pro víru a mravy, že se odložily stranou obvyklé metody a vynesl se soud vůči víře paní Vassuly Ryden, jejímu společenství s církví a jejím spisům, aniž by jí bylo dáno nějaké varování? Je pravda, že se o svém odsouzení

dozvěděla až z tisku, že nedostala možnost bránit se a že nebyli dotázáni katoličtí kněží, kteří ji znají, zejména její duchovní rádce, otec 0’Carroll? Jako kněz exorcista jsem často čelil tváří v tvář nepříteli, skutečnému Antikristu, a jsem zvyklý, že slyším z úst lháře a rebela poselství, která se naprosto neshodují s těmi, která dostává paní Vassula Ryden. Protože jsem také diplomovaný grafolog, zajímal jsem se blíže o .způsob zapisování1, na který notifikace odkazuje, a pozorně jsem studoval rukopis paní Ryden v poselstvích. Poselství neodpovídají a nemají žádné známky automatického psaní, ani jejich obsah nekoresponduje s poselstvími přijímanými spiritisty. Poselství paní Vassuly Ryden mají nevšední naučnou sílu, jsou ve shodě s Biblí, mají duchovní rozměr, který není možné nalézt ve spiritistických zjeveních. Proto mi dovolte, abych vám nezávisle na osobě paní Vassuly Ryden, na jejím morálním a křesťanském (ortodoxním) postoji (o kterých může hovořit otec 0’Carroll) předložil stručně své závěry týkající se poselství, o kterých říká, že je dostává od samotného Krista. Po zralé úvaze opouštím hypotézu o geniálním a zvrhlém podvodu, protože obsah Poselství o mnoho převyšuje schopnosti (literární teologické) paní V. Ryden. U všech neobvyklých jevů (mystických nebo patologických) lze rozlišit tři možnosti původu:

Ďábelský původ: To je naprosto vyloučeno! Protože zlý duch nemůže trvale napodobovat nebo falšovat Kristův hlas. A ďábel by neriskoval výzvu rozdělené církvi ke smíření v jednotě pod primátem ,Petra', a už vůbec by nezdůrazňoval životodárnou důležitost Eucharistie.

Psychický důvod: Jedna možnost je paranormální stav. Prozkoumání ,způsobů zapisování' (výrazy z Písma, podmínky atd.) naprosto vylučuje fenomén média nebo vytržení. Druhá možnost je podvědomí, což ale předpokládá podvědomí génia s mimořádnou teologickou intuicí (jež přesahuje kapacitu paměti příjemce) a harmonickou, pevnou a bezchybnou logikou. Takový se však, pokud vím, nikdy nenašel.

A navíc se toto ,podvědomí' vůbec neobrací do nitra jí samotné, zůstává neustále otevřené tajemnému Bytí, jehož osobnost v žádném případě neodráží, co víme o paní Vassule Ryden, ale naopak, nápadně se shoduje s Kristem a vírou církve. Mohlo by být ,podvědomí' schopno provozovat tak dlouhou dobu architektonické dílo tak velké literární krásy a hloubky, hluboké teologické nauky?

Zůstává tedy: Nadpřirozený původ, který jediný přichází v úvahu (z mnoha důvodů, o kterých se zde nemohu rozepisovat), a dodal bych, který nás vyzývá. Jestliže je to skutečně Pán, který promlouvá ke své církvi, pak nemůžeme s těmito poselstvími jednat s pohrdáním nebo lhostejností, číst je povrchně, zběžně a pohrdavě, natož je odmítat, za což pak poneseme zodpovědnost. Poselství se nesoustřeďují na osobu Vassuly, která je pouhým nástrojem a poslem, ale spíše na Mystérium Fidei a Mystérium Ecclesiae (Tajemství víry a Tajemství Církve). Srdcem Poselství je, že primát ,Petra' je v nebezpečí. A vy víte lépe než já o neustálém a nebezpečném vzrůstu diskusí a zmatků, které ohrožují Tělo Církve. Toto slovo, které přichází z nebe, nás naléhavě vybízí ke smíření celé Církve, Jediné v srdci Božím, ale rozdělené Kristovými učedníky. Je požadováno gesto (jak bylo naznačeno papežem Pavlem VI.) společného slavení, ve stejný den Utrpení Páně. Jestliže vykonáme tento malý krok, tak Pán udělá zbytek. Vaše Posvátná kongregace věřila, že k těmto poselstvím musí zaujmout stanovisko. Ale vyvstává zde jedna otázka! Jsme tedy my, kněží katolické Církve (a biskupové, mnozí mimo Francii), kteří jsme uvěřili v tato Poselství a věříme, že vycházejí z úst samotného Pána, skutečně v omylu? Jsme neposlušní vůči církvi, když věříme, že jsme poznali hlas našeho Pána a našeho Pastýře, který nás zve k obrácení a k Jednotě Víry, tak, aby lidé uvěřili? Jsme stále ve společenství s církví, když nevnímáme v těchto spisech volání k ,pankřesťanskému společenství', ale pozvání rozšířené na celou církev, rozdělenou v jednotlivých údech, aby se shromáždila pod jednu ,Petrovu' pastýřskou hůl? Odpusťte mi moji smělost, ale neměla by se jmenovat komise, která by jasně a objektivně prostudovala spisy (publikované a nepublikované) paní V. Ryden, komisi, která by nestranně vyslechla osobu samotnou? Příliš mnoho křesťanů skutečně trpí notifikací vaší Posvátné kongregace, která nedává přesné zdůvodnění pro svoje odsouzení, a tak hluboce ubližuje jejich citu pro evangelijní nauku a zraňuje jejich víru v Ježíše Krista, ve kterého věří a jehož hlas, jak oni věří, slyší skrze tato Poselství! Proto, Vaše Eminence, Vám, kdo jste mým Otcem ve víře a mým bratrem v Kristu, kdo klečíte před Křížem Spasitele, který zničil síly pekelné a který nás zachránil od ,Otce lži', Vám říkám: JE TO PÁN! Kéž bychom Mu naslouchali!

Jako syn, který je poslušný svaté Církve, mé Matky, která jediná vlastní slova Věčného Života, jsem hluboce raněn tímto rozhodnutím, které útočí na moji víru v Krista a které nemohu pochopit."

Zbývá otázat se samotné Vassuly, která je postavena před vážná obvinění a mediální útoky, které neočekávala. J. N. Jaký je váš osobní postoj vůči těmto reakcím? V. Tato reakce na mne ve skutečnosti nemá vliv. Chvíli jsem z toho smutná, ale pak to rychle zmizí. Jsem smutná, protože oni nevidí pravdu. Nevidí, že je to Bůh, kdo prochází kolem jejich dveří, a tak je před Ním zavírají. Ale jejich reakce se mě nedotýká. Je to, jako by to ke mně přicházelo a prošlo to dál. Řekla jsem a stále říkám: „Nevybrala jsem si toto charisma. Není to moje záležitost. Nezvolila jsem si sama být tím, čím nyní jsem. Vůbec jsem si nezvolila tuto cestu, to Bůh mi ji dal. Vím, že toto dílo je Jeho, a proto je to On, kdo se stará o své dílo. Kdyby to byla cesta, kterou jsem si vybrala sama, byla bych totálně zdecimována, ne notifikací, ale daleko předtím, všemi pronásledováními, která jsem musela snášet. Ale čím větší bylo pronásledování, tím více rostla moje víra. I po notifikaci kontempluji Boží moc. Nemohu se tomu vyhnout. Pán mi řekl: „Čím více tě pronásledují, tím více ti Já sám rovnám cestu." J. N. Máte pocit, že mezi lidmi, kteří vás odsuzují, jsou ti, kteří se nikdy osobně nesetkali s Bohem a kteří vytvářejí čistě intelektuální obraz, a tak Ho nejsou schopni rozpoznat, když se jim zjeví tak, jak je? Nemohla by toto být hluboká příčina tohoto nedorozumění? V. Ano. Otec Eduard 0’Connor z University Notre-Dame v Indianě napsal analýzu těchto událostí. Nikoho neobviňuje, nekritizuje ty, kdo mne odsoudili. Snaží se, jak nejlépe může, vysvětlit, proč ti, kdo mne odsuzují, nemohou vnímat, že mé zjevení je od Boha. Jsou zaražení, protože mé spisy jsou na mystické rovině, avšak oni je soudí jako teologové. Takže zkoumají text, jako kdybych byla jedním z jejich žáků. Takže mě nechali propadnout, protože neužívám teologický jazyk, protože jazyk, který užívám, se nedrží jejich způsobu vyjadřování. J. N. Cítíte hořkost vůči svým pronásledovatelům? V. Je normální, že mám odpůrce a nepřátele. Jestliže cítím hořkost, tak z toho, že jejich pronásledování brání obrácením, která by se mohla stát. Ale čím více jsem byla pronásledována, tím jasněji mi v mysli vyvstávala důležitost a velikost Božího volání. Skákala jsem radostí, když jsem byla pronásledována, protože jsem chápala hodnotu pokladu, který mi Bůh svěřil. Už na začátku tohoto zjevení jsem očekávala opozici. Od začátku mě Věčný Otec informoval, že se stanu oblíbeným terčem pro Satana, terčem číslo jedna. Ale Otec mě okamžitě ujistil, že bude vždy stát na mojí straně, aby mi dával svoji sílu. Připomněl mi, že je znám tím, že svrhává krále a království, aby bylo slyšet Jeho Slovo,

a že totéž udělá s tímto dílem, Opravdovým životem v Bohu. Zde je pár slov od Otce, která bych ráda citovala tak, jak mi byla předána: „Unesu tě na Nádvoří svých paláců a budu tě dále utvářet - proto se na své pouti setkáš s protivenstvími. Svět bude na tebe plivat, ale ne více, než plival na Mého Syna; věrolomní ti budou překážet v cestě, ale nikdo z nich nebude větší než Jidáš; setkáš se s tím, že tě budou zapírat a odmítat, ale žádná zkušenost nebude tak velká jako zapření a odmítnutí, které bylo údělem Mého Syna. Mnoho lidí tě pochopí špatně, ale raduj se! Nenech se deprimovat, neodporuj a neodvracej se; dovol, abys byla i ty utiskována jako Můj Vlastní Syn, tvůj Vykupitel, který byl utiskován k pohoršení všech svých učedníků. Nařizuji ti, abys zůstala lhostejná k urážkám lidí a abys na ně neodpovídala, podobně jako Můj Syn neodpovídal, ale zůstal tichý. V těchto utrpeních Já nastolím Mír, tvým utrpením potěším utrápené, způsobím, že si tě tvoji pronásledovatelé podrobí. Když však už budeš utýraná a zdeptaná ležet pod nohama lidí, tehdy rozžehnu světlo ve své Církvi a dám tak počátek obnovy v Mém Duchu třikrát Svatém. Způsobím, že se podrobí a sjednotí." (6. září 1995) Odsouzení, nebo ne? Je těžké to poznat. 10. května 1996 kardinál Joseph Ratzinger, prefekt Kongregace pro nauku víry, přijel do Guadalajary v Mexiku, aby předsedal Konferenci latinskoamerických biskupů. Na jeho příkaz jím byli přijati čtyři lidé, co mu předali knihy Opravdového života v Bohu ve španělštině. Podle jejich svědectví jim kardinál Ratzinger řekl následující: „Chceme, abyste jednali s obezřetností, abyste nebrali jako slovo Boží to, co je v tuto chvíli považováno za něco lidského a osobního. Řekli jsme, že by Vassula neměla svědčit v kostelích a v budovách určených pro bohoslužbu, protože je pravoslavná, protože není ještě vyjasněná otázka jejího manželství a protože v jejích spisech jsou místa, která je potřeba objasnit a která studujeme. Smíte pokračovat s rozšiřováním jejích spisů, ale vždy s obezřetností. Jak říká svátý Pavel ve svém listu Soluňanům: ,Ne- zhášejte Ducha, nezlehčujte prorocké dary; všechno však ověřujte: co je dobré, podržte.'"

Jestliže je toto svědectví přesné, tak notifikace citovaná na začátku této kapitoly byla v roce 1995 vydána bez nadšení ze strany kardinála Ratzingera, což by vysvětlovalo, proč jeho podpis chybí, a z toho plyne, že dokument je neplatný. V únoru 1997 byla notifikace publikována v Aktech Apoštolského stolce. Tentokrát už dokument nebyl anonymní, ale byl podepsán jak kardinálem Ratzingerem, tak také sekretářem Kongregace pro nauku víry, Mons. Tarcisiem Bertonem, s datem 6. října 1995. Mons. Bertone byl však jmenován sekretářem Kongregace až 3. února 1996. Tudíž jeho zpětně datovaný podpis se jeví přinejmenším jako podezřelý. Jakou by měl takový dokument hodnotu u civilního soudu, když je nejprve zveřejněn bez podpisu a potom s podpisem úředníka, který v tu dobu nebyl v úřadě? Nemůžeme se vyhnout pocitu, že Vassulino dílo působí vnitřní spory v katolické církvi. Důsledkem jsou anonymní a antidatované dokumenty, od kterých se při osobním rozhovoru distancuje.

Další klíč nacházíme v nezvyklém vyjádření, které prošlo bez povšimnutí u většiny čtenářů notifikace. Na konci čtvrtého odstavce notifikace obviňuje Vassulu z propagace „pan- křesťanství, které je v protikladu s katolickou naukou". Marně by se někdo díval do slovníku na slovo „pankřesťanství", takže se musíme uchýlit k etymologii, abychom odhadli, co má text na mysli: protože slovo „pan" znamená „všichni", „pankřesťanství" tudíž musí znamenat „všichni křesťané". Zasluhuje podpora takového společenství všech křesťanů pokárání? Jistě ne. Popisování tohoto úsilí tímto bizarním slovem přináší podezření na takovou snahu. Použití adjektiva „pankřesťanský" v tomto kontextu má za cíl vyvolat podezření ohledně Vassuliny činnosti ve prospěch jednoty křesťanů, jak o tom pojednáme v 13. kapitole. Ale je i další vysvětlení pro užití tohoto složitého výrazu. Jan Pavel II. vydal 10. listopadu 1994 encykliku Tertio millennio adveniente jako přípravu na jubilejní rok 2000. V ní užil toto sporné slovo, aby podpořil „důležité pankřesťanské setkání". Použití stejného adjektiva o rok později ke kritice Vassuly je tedy dosti pozoruhodné a pravděpodobně i úmyslné. Jestliže existuje tak těžký boj uvnitř Vatikánu mezi zastánci a odpůrci jednoty církví, tak notifikace z října 1995 mohla být zaměřena dál za Vassulu, a sice na vytrvalé úsilí Jana Pavla II. ve prospěch jednoty.

9.

BOŽÍ LÁSKA A HUMOR J. N. Vaše charisma spočívá v zapisování toho, co Bůh diktuje. Dnes lidé často rádi poslouchají

o Bohu, i když je mnoho těch, kteří ho naprosto ignorují, popírají jeho existenci, popírají existenci Stvořitele, popírají existenci vzkříšení, popírají existenci Ducha Svatého, a co víc, toto se týká jak nevěřících, tak i křesťanů. Řekněte nám o Bohu, se kterým se setkáváte. V. Na světě je mnoho lidí, kteří mluví o Bohu, aniž by se s Ním někdy setkali. Není to jejich chyba. Když ke mně Kristus přišel poprvé, aby se mnou hovořil, řekl ohledně mé neznalosti: „Je to možné, že tě nikdo neučil?" Chtěl mě omluvit. Byla to pravda. Neměla jsem nikoho, kdo by mě učil, kdo je Ježíš, jaký skutečně je. Jestliže dnes svět odpadá, jestliže svět nezná Boha, je to proto, že lidé nevědí, jaký ve skutečnosti je. Chodí do kostela, protože jim bylo řečeno, že mají chodit, ale dělají to z povinnosti, aby měli všechno, jak má být, ale bez lásky. A právě o to tu jde. Dnes Bůh chce zjevit sám Sebe skrze své poselství, chce se představit způsobem, který by byl pro každého pochopitelný. Bůh je Osoba, ne nějaký abstraktní princip. Mnoho lidí, i křesťané si Boha představují velmi abstraktně, někde v Jeho Slávě. Slyší mě? Neslyší mě? Vidí mě? Nevidí mě? J. N. To je Bůh filosofů, V. Filosofů, kteří jsou vzdálení, daleko od Boha. I lidé, kteří jsou jinak upřímní, jsou na omylu. Znám například mnoho pravoslavných, kteří chodí do kostela, zapalují svíce, křižují se, mluví k Bohu, ale vůbec nevědí, jestli je Bůh slyší nebo ne. Mezi nimi a Bohem je jakási propast. A právě tito lidé, když je vidím na setkáních, která organizuji, hladově naslouchají, aby se dozvěděli více o Bohu. Proč přicházejí, aby stále poslouchali víceméně stejná slova? Je to proto, že touží znovu a znovu slyšet o tom, že Bůh je božská a zároveň skutečná Osoba, že Bůh Otec je skutečný otec, ale mnohem dokonalejší než jakýkoliv otec mezi lidmi. A že je nekonečnou propastí lásky, propastí milosrdenství. Mluvím o tom, co jsem zažila. Bůh mi nedává tyto zkušenosti bezdůvodně. Dává mi je, abych mohla lidem říci, jaký byl právě v tu chvíli, když mi říkal slova, která opakuji. Potom lidé cítí, že Bůh je živý, že je na naší straně, že je skutečná Osoba a že dokáže být pohnutý, že je tak citlivý. Ježíš mi jednou popsal Otce způsobem, který se mi velice líbí: „Můj Otec je Král, a přesto tak mateřský, Soudce, a přesto tak něžný a milující. Je Alfa a Omega, a přesto tak mírný." Když mluvím o Kristu, když ke mně přichází, přichází jako Spasitel, přichází a je naším svátým Průvodcem. Říká mi, že je stále se mnou. Cokoliv dělám, je stále se mnou. Kdyby mě někdo požádal, abych si vybrala, dala bych přednost být stále ve spojení s Ním, v modlitbě, naslouchání. Ale mám doma mnoho práce, musím vařit, vysávat, umýt tohle a udělat toto. A Kristus se na mě dívá a říká: „Poslouchej, dělej to pro mne. Všechno, co budeš dělat, Mně obětuj. Ale dělej to s

láskou pro Mne. Tyto malé práce, které se ti zdají bezvýznamné, se stanou ohromnými v Mých očích, když je budeš vykonávat s láskou." J. N. Všichni mystikové říkají shodně, že služba bližnímu se neliší od služby Bohu. V. Duch Svatý přichází jako Světlo, jako Vůdce a také jako Průvodce. Ráda bych citovala z Opravdového života v Bohu: „On bude světlem vašich očí, smyslem vašeho bytí, tepem vašeho srdce, projevem vaší výřečnosti, vaším úsměvem i radostí, královskou ozdobou vaší duše, strážcem vašeho ducha. On bude vaším bratrem, sestrou i věrným přítelem. On bude vaším svátkem, vaší hostinou, skrytým pokladem, perlou, vaším hymnem na Hymnus, vaším amen pro Amen, zaslíbenou zemí a základem všech ctností, na které vepíše své Svaté Jméno." (9. ledna 1996) J. N. Jsem překvapen literární kvalitou tohoto textu. Ale vy jste spíše malířka než spisovatelka, spíše obrazná než verbální. V. Nejsem spisovatelka. Nepochází to ode mne. Pán nás zve, abychom více poznali Ducha Svatého, protože v tom spočívá klíč. Duch Svatý je srdce, které bije uvnitř církve. „Přijďte až ke Mně a Já vám vdechnu Nesmrtelnost, znovu oživím vaše duše, aby se pohybovaly, toužily a dýchaly v Mé Slávě, abyste už nikdy nenáleželi sobě, ale Tomu, který vás přestěhuje do jednoty Naší Jedinečnosti.“ (9. ledna 1996) Ještě bych chtěla dodat, že když Pán volá, když se takto zjevuje, nejsem jediná na světě. V dnešní době je mnoho dalších, kteří slyší stejné poselství. Bůh si usmyslel, že nás zachrání, protože vidí, jak všichni po hlavě padají do odpadlictví, které pochází z racionalismu. Neustálým úsilím všechno si vysvětlit jsme se stali tak racionalistickými, že jsme ztratili víru. J. N. Co si pod slovem racionalismus představujete: nějaké učení či filosofii, nebo slovo, které se zrovna naskytlo? V. Ne, nic takového, co by se zrovna naskytlo. Kristus sám mi to nadiktoval. Řekl mi: „Z racionalismu se zrodil ateismus. Je odpůrcem církve." J. N. Pro vás má slovo „racionalismus “ tento význam? V. Ano. Mám přátele, které mám velmi ráda, ale kteří nechtějí věřit, protože chtějí proniknout do všech tajemství. Nemají smysl pro tajemství. Říkají, že nic z tohoto není pravda, a nakonec si vytvoří svoji vlastní filosofii. Nemá smysl je přesvědčovat. Jen skrze Boží milost může dojít k obrácení, ne skrze nás. Potřebují naše modlitby. J. N. Rád bych se vás na něco zeptal k tomuto tématu. Přijala jste konkrétní milost, která není dána každému. Jak jste poznamenala během předešlého rozhovoru, Bůh se daruje všem lidem. V. Takovýmto způsobem nebo i jiným. J. N. Takto nebo jinak. Protože jinak by to bylo dost nespravedlivé?

V. Samozřejmě. Ale můžeme být též slepí a nechceme vidět, že Bůh je s námi. J. N. Aniž bychom chtěli. Aleje zde rozdíl mezi „nechtít vidět“ a „být slepý“? Neznamená to nedostatečné vidění, nepochopení, že náboženská zkušenost existuje? Když mluvím s některými lidmi, například s přáteli, kteří jsou nevěřící, tak říkají, že Boha nikdy nepotkali. Cítím se z toho nesvůj a nemohu uvěřit, že je to možné. V. Nemohu nic tvrdit, ale nechce se mi věřit, že by Bůh, jak Ho znám, odmítal některé lidi a na druhé shlédl. On dává svou milost, ale možná ji odmítli. Potkávám hodně lidí, kteří si stěžují. Ale my bychom měli Pána neustále chválit, protože všechno, co máme, je požehnání. Je to milost. Přijdete domů, máte střechu nad hlavou, ledničku, ve které je mnoho dobrých věcí k jídlu. A tak nikdy nechválíme Pána dost, za všechno, co nám dává. Může vám vzít všechny tyto věci, jako to udělal Jobovi, a nechat vás nahé a nemocné. Ale neudělá to, protože vás miluje. Dává nám znamení, a proto je nevděčné, když odmítáme uznat, že Bůh je s námi. Moji i vaši přátelé, kteří tvrdí, že Bůh neexistuje, se nedívají, neotevřeli se těmto znamením. Proč neotevřou svoje oči, aby viděli, že všechno, co vlastní, život, zdraví, je právě tím znamením od Boha? Jestliže nenalézají Boha, měli by si položit pár otázek. Pán nám říká: „Nacházej Mě v čistotě srdce, v jednoduchosti srdce, ve svatosti, tím, že budeš oplácet zlo láskou, pomáhat utlačovaným, hledat spravedlnost." J. N. Před malou chvílí jste řekla, že mnoho lidí mluví o Bohu, ale nikdy se s Ním nesetkali. Narážela jste na ty, jejichž povoláním je vysvětlovat Boha, jako jsou kněží nebo pastoři, kteří mluví v kostelích, v kostelích, které se přesto vylidňují? Vnímáte to tak, že se kostely vyprazdňují právě proto, že kněží a pastoři o Bohu sice mluví, ale neznají Ho? V. Musím říci, že je bohužel mnoho kněží, kteří se s Bohem nesetkali. A proč? Znamením toho je, že jejich kostely jsou prázdné. Kdyby se s Bohem setkali, tak by Ho poznali, a jak se vám chystám vysvětlit, kostely by byly plné. Neboť každé kázání, které vychází z takových kněžských úst, nebude vedeno jeho duchem, ani jeho vlastním světlem, ale Duchem Svatým. Bůh nám dává jednoduchý klíč: důvěrnost. Bez této důvěrnosti se nemůžeme setkat s Bohem, ani Ho poznat. Musíme se zcela odevzdat, jít k Němu jako dítě a mluvit s Ním ze srdce. Modlitbu nelze jenom přečíst. Musí vycházet ze srdce a vytvářet dialog. A právě dialog chybí. Skrze něj se setkáváme s Bohem. Protože když se snažíme o dialog, Bůh vidí, že se s Ním chceme setkat. Nezůstane stát se založenýma rukama, že by čekal, až Ho ti, kteří se k Němu modlí, dosáhnou. Vůbec ne. Rozběhne se vám naproti, aby se s vámi setkal a dal vám hojnost milostí, aby vám pomohl setkat se s Ním a poznat Ho... J. N. Kromě chvil duchovní temnoty, které jsou zkouškami? V. Samozřejmě. Mnohokrát jsem procházela těmito zkouškami. A vím, že když procházím těmito zkouškami noci duše, je to hrozné. Ale vždy doufám, že nebudou trvat příliš dlouho. J. N. Co pro vás znamená slovo „chudoba “ ve vztahu k Bohu?

V. Když já osobně rozumím slovu „chudoba" v duchovním smyslu, znamená to „chudý duchem", duchovní vyprázdnění. Když říkáte, že je někdo chudý v duchu, tak se to neprojevuje v oblékání, že chodí v prošlapaných botách. Chudoba znamená být úplně vyprázdněný, a tak dovolit, aby prostor byl vyplněn Duchem Svatým a ne sebou samým. Jestliže jsme plní sebe sama, jsme bohatí. Člověk může být milionářem, a přesto může být chudý v duchu, protože zcela následuje Krista. Je vyprázdněn od sebe sama, místo toho, aby byl plný sám sebe, a tak v něm žije Duch Svatý. J. N. Například George Soros, jeden z nejbohatších mužů, světa, který zapříčinil v jistou dobu devalvaci libry, a tak vydělal miliardy dolarů, ale ty nyní používá k obnově své země, Maďarska. Může být někdo jako George Soros chudý v duchu? V. Může být chudý v duchu, na vnějšku nezáleží. Také musí být jednoduchý. Jednoduchý a bez zášti, jako dítě a zároveň nevinný. Jednoduchost, prostota. Bůh je také jednoduchý. Říká ve svých poselstvích: „Nejsem složitý, vy jste Mě udělali složitým. Já vůbec nejsem složitý." J. N. Jste trochu ostražitá před intelektuály? V. Nedá se říci, že bych byla ostražitá, ale jsem smutná a myslím, že je to škoda, koneckonců jsou to též děti Boží. Jsou tak rozumoví, že intelektualizují Boha. Když si intelektualizujeme Boha, jsme od Něho dál a dál a láska chladne. A kam se nakonec dostaneme? Nežijeme na zemi navěky, ale oni přemýšlejí, jako by na zemi měli být navěky. Tvoří své filosofie, a když zemřou, nic z toho nezbude. Aleje to duše, která žije dál a na které záleží. J. N. Co si myslíte o těch, kteří se nazývají učiteli církve? Nemluvím o duchovních učitelích, jako je například sv. Jan od Kříže, ale o myslitelích jako Augustin nebo Tomáš Akvinský, kteří se pokusili vytvořit syntézu mezi filosofií své doby a teologií. Oni jsou považováni za svaté. Bylo jejich úsilí neužitečné, nebo dokonce nebezpečné? V. Na to bohužel nemohu odpovědět. Nečetla jsem je. J. N. Navrhuji, abychom se nyní zamysleli nad otázkou, kterou musíte slyšet často. Je třeba o tom pojednat, protože každý se na to ptá. Je to problém zla. Nemluvím o zlu spáchaném člověkem. Je snadno pochopitelné, že když člověk spáchá zlý skutek, tak jiný člověk tím trpí. Nicméně stvoření, jak víme, zahrnuje utrpení nevinných dětí. I zvířata trpí. Dokonce předtím, než se objevil člověk, se zdálo stvoření velmi tvrdé, abnormálně kruté. Někdy lidé, i nevěřící, říkají, že kdyby byli Bohem, nestvořili by svět takový, jaký je. Samozřejmě se nesmíme domnívat, že jsme Bohem. Ale otázka, i když špatně formulovaná, zůstává. V. V pořádku! Jednou jsem byla na obědě s lidmi, kteří mi položili tuto otázku. Byli by rádi, kdybych na ni nalezla odpověď. Jestliže skutečně existuje Bůh, proč žijeme v takovém chaosu? Nevěděla jsem, co jim mám na to říci. Bylo to v roce 1987. Když jsem se vrátila domů, zeptala jsem se Krista: „Co

bych měla odpovědět?" Jeho hlas byl velmi smutný, a taky trochu přísný, vážný. Nemluvil dlouho, řekl: „Jestliže umíráte, je to pro vaše odpadlictví." Ráda bych vám přečetla, co mi Panna Maria řekla ke stejnému tématu: „Svět odumřel lásce. Spočívá v hluboké temnotě, protože nenávist, chamtivost a sobectví ovládly celou zemi skrz naskrz. Jsem otřesena tím strašným pohledem, zkažeností temného světa a odpadlictvím, které proniklo až do svatyně. Pohromy, hlad, neštěstí, války a soužení, to všechno na sebe přitahujete. Všechno, co vychází ze země, se na zem vrací. Ale není to Bůh, kdo by na vás sesílal všechny tyto pohromy, jak si to mnozí z vás myslí. Bůh je Spravedlivý a plný Milosti, ale zlo přitahuje zlo.“ (15. května 1990) J. N. Původ zla tedy je... V. Pochází z nás. J. N. Působíme ho my? Absolutně všechno? V. Mnohem později jsem nalezla při čtení Bible pasáž, ve které se říká, že všechno, co vychází ze země, se na zemi vrací. Což znamená, že kdybychom dělali jenom samé dobré věci a byli dobří lidé, nebylo by nic, co by bylo příčinou problémů. J. N. Rozumím. Vraťme se ještě v duchu do doby před příchodem člověka, řekněme pět nebo deset miliónů let zpátky, dříve než naši předkové mohli převzít zodpovědnost. Byli zde už živočichové. Mezi nimi byli někteří masožravci a jiní býložravci. Lvi nebo jejich předchůdci požírali gazely. Což pro gazely není moc legrační. Být sežrán lvem představuje pro gazelu dobrou definici zla. V. Jíte kuřata? J. N. Ano, jím. V. Pro vás to není zlo? J. N. Ne, je to přirozené. Nevím... V. Rozumím. Ježíš jedl maso. Na tom není nic špatného. Ale přirozenost znamená, že Bůh tvoří člověka svobodného, protože jinak by nebyl člověkem, ale robotem. Takže Bůh dává člověku možnost konat zlo a člověk nikdy nepromeškal příležitost. J. N. Proč? Proč stvořit přírodu s možností konat zlo? V. Je dobré, že nám Bůh dal svobodu. Ale člověk zneužil svoji svobodu. Byl neposlušný a ztratil Boží milost. Bůh mohl stvořit člověka nesvobodného, ale z toho by On sám nic neměl. Daleko větší slávu získává, když se Mu sami dáváme a sami k Němu přicházíme. Od začátku nám ukazoval, odkud pramení zlo. Poznáváme to v našem svědomí. Jestliže přemýšlíme o tom, že někoho zabijeme, víme velmi dobře, že konáme zlo. A volíme. Zvolíme si my, Bůh nikomu nic ne- nařizuje. Dává nám mnoho milostí a možností obrátit se a jít k Němu. Když člověk vzdoruje, ničí sám sebe. A nesmíme též

zapomenout, že existuje Satan. Je osoba a také duch. Není pouze abstraktní pojem. Někdy jsem obviňována, že mluvím řečí středověku. Satan? Lidé se smějí a říkají, že neexistuje ani on, ani peklo. Podle nich si tvoříme peklo jenom v nás a existuje pouze na zemi. Podle nich můžeme prožít své peklo na zemi, stejně jako nebe. Takže všechna tato místa pro ně neexistují. Ale ona existují. Očistec existuje. Peklo existuje. Nebe existuje. Satan existuje. Padlí andělé existují, to oni jsou ďáblové. Bůh a andělé existují. J. N. Stále se vracím ke stejné otázce. Bůh stvořil svět. Buďme ještě přesnější. Stojí mimo čas. Netvoří svět v určitém okamžiku. On ho neustál' tvoří, i v tuto chvíli, když spolu mluvíme. Udržuje svět, chcete-li. Ale tento svět je světem utrpení. Připusťme vaši intuici, že všechno toto zlo vychází z člověka. Teologie to vyjadřuje teorií o prvotním hříchu. Proč Bůh tvoří svět, ve kterém člověk, svobodná bytost, nevyhnutelně působí zlo? V. Nejsem teolog, šla jsem cestou mystiky. Vím, že utrpení očišťuje duši. Svatí byli nešťastní, když dost netrpěli. Být schopen tomuto porozumět znamená v prvé řadě poznat a milovat Boha. |e potřeba porozumět, že utrpení je jednou z největších milostí, kterou můžeme obdržet. Ale mohu vám zopakovat, co mi Bůh řekl: „Stvořil jsem vás z lásky, abyste byli milováni." Ze své veliké lásky nás stvořil, abychom byli milováni. My milujeme Jeho a On miluje nás. Je to vzájemné. Je to jednoduché. Je to jenom toto. J. N. Ve chvíli, kdy nás tvoří, abychom Ho milovali, tedy ví, že tomu tak bude skrze všemožná utrpení? V. Bůh ví všechno od počátku. Učil mě, abych Mu nabízela svoje utrpení. Jednou jsem si stěžovala na své utrpení a On mi řekl: „Kdybys jen věděla, co ti nabízím. Přišla bys ke Mně a prosila bys Mě o více zkoušek!" Učil mě, že utrpení očišťuje duši. J. N. Když se s vámi Bůh setkává, představuje se jednoduše tím, že řekne: „Já Jsem.“ Těmito slovy odpověděl Mojžíšovi, když chtěl znát Jeho jméno. Takže Bůh, se kterým jste se setkala, je opravdu Bohem Bible? V. Ano. A kdykoliv vzývám Boha, ať je to Bůh Otec, nebo Ježíš, okamžitě dostanu vnitřně odpověď. Jakmile Ho zavolám, tak mi odpoví. A ani jednou mne neodmítl. Neodpovídá jako můj syn, když ho volám, duchem nepřítomný. Bůh říká: „Já Jsem.“ Vždycky říká: „Já Jsem.“ Někteří lidé, kteří mne znají, namítají, že to mám lehké, když mám to charisma, že Ho volám, On odpovídá a já slyším. Kdežto ostatní zažívají pouze ticho. Nevědí, jestli jim Bůh odpovídá nebo ne. Říkám, že odpovídá, protože mi dal tak mnoho znamení. Například když jsem cestovala se svými přáteli... Chcete, abych vám o tom řekla? J. N. Samozřejmě. V. Cestovala jsem s jednou mladou pravoslavnou dívkou autobusem po Holandsku. Měli jsme přejet z jednoho setkání na další a ona nás doprovázela. Když jsme jeli autobusem, tak jsem si nasadila

sluchátka walkmanu, že budu poslouchat hymny. Tato dívenka sedí vedle mne a drží pravoslavný růženec. Na každém zrnku se říká Ježíšova modlitba: „Ježíši Kriste, Synu Boží a Spasiteli, smiluj se nade mnou, ubohým hříšníkem." Najednou se na mě podívá a usměje se. Pohlédnu na ni, a když vidím, že se směje, usměju se též. Nevěděla jsem, proč to dělá. Když jsem si sundala sluchátka, povídá mi: „To je úžasné, co jsi řekla. Ale jak jsi to mohla říct?“ Já na to: „Co?“ A ona: „Byla jsem v modlitbě u třetího zrnka, a když jsem říkala Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, dívala ses přímo před sebe a řekla jsi: Já jsem* tak majestátně!" Odvětila jsem jí: „Ale já jsem nic neříkala!" Odpověděla: „Ale ano, řekla jsi to, slyšela jsem to. Bylo to skvělé!" Večer předtím mi řekla, že je to pro mne snadné, když můžu zavolat Ježíše a On mi hned odpoví: „Já jsem". Kdežto ona vždy pochybovala, že ji někdo poslouchá. Ježíš jí odpověděl mými ústy další den. Jakmile vzýváte Boží Jméno, On je zde. Říká: „Stojím úplně blízko u tebe, své ucho přitisknuté na tvé rty," tak dychtivý je po našich slovech. J. N. Myslíte, že má Bůh mezi lidmi některé, které preferuje? V. V Bibli je napsáno, že Bůh nemá žádné oblíbence. Jedná s každým stejně. J. N. Často mluvíte o Božím hlase. Slyšíte Ho. Samozřejmě, kdybychom se Ho pokoušeli nahrát, nenahráli bychom nic. Takže to není slovo, které se přenáší chvěním vzduchu, tak jako když mluvíme my. V. Je to jiný vnitřní hlas, úplně rozdílný. J. N. Který slyšíte ve svém mozku? V. Mluví ke mně v mém srdci. J. N. Také mluvíte o vizích. Samozřejmě, kdybychom se pokoušeli je nafilmovat nebo vyfotografovat, tak bychom neviděli nic. Vy jste jediná, která něco vidí. Vidíte anděla nebo Ježíše nebo Marii v místnosti, ve které jste, nebo je vidíte ve své představě? V. Myslím, že správné slovo pro tyto vize je představa. Ale to neznamená, že si představuji něco, co není, to by nebyl správný výklad slova. Abych popsala, co se skutečně děje, tak nejjednodušším slovem, které mě napadá, je slovo „vnitřní", ačkoli je to mimo mne. Vidím vnitřně zavřenýma očima, někoho, kdo je mimo mne. Nemusím mít otevřené oči, protože se nedívám očima. Dívám se svým srdcem. J. N. Řekla jste, že Ježíšova tvář je shodná s tou, která je na Turínském plátně. Je to skutečně tato tvář? V. Ano, je stejná jako tvář Krista. J. N. V křesťanské ikonografii prvních dvou nebo tří století je Ježíš vždy znázorňován jako mladý muž bez vousů. Potom, od jisté doby, se stává normou klasického znázornění Ježíše mladý a vousatý muž. Jedna interpretace této změny ve znázorňování Ježíše je znovunalezení Turínského plátna, kterého se začalo používat jako obecného modelu. Takže vy Ho vidíte s touto Tváří?

V. Ano. Vždy stejná Tvář, samozřejmě. Ale výraz je závislý na poselství, které dává. Například jednou jsem Ho viděla ve vínově rudém hávu, jako satén, se zlatou korunou na hlavě. Král. Přišel jako Král, aby mi dal poselství. A já jsem si říkala: „Kéž bych Ho vždy viděla jako Krále, protože nechci, aby trpěl, mystickým způsobem." Jednou přišel, opíral se o zeď, jako by na ní visel, a vypadal jako po bičování. A trpěl, chvěl se a potil se a tekla po Něm krev. Byla jsem šokována, řekla jsem: „Co se to s Tebou stalo? Proč jsi v tomto stavu?" On odpověděl: „V tomto stavu jsem pro hříchy duší. Musíš se za ně modlit." To bylo poselství, které mi chtěl dát. J. N. To je Kristus trpící. V. I když zůstává neviditelný, je jeho přítomnost někdy tak silná, že když krvácí, tak tu a tam pohlédnu do svého sešitu, protože mám obavu, že ho potřísní krev. J. N. Lze obecně říci, že kromě této královské vize a vize Krista trpícího ukazuje Ježíš pokojnou, laskavou a usmívající se tvář? V. Přesně tak. Bývá oděn v bílé tunice. Ráda bych vám řekla jednu úsměvnou příhodu. Popsala jsem Ježíši svůj údiv nad tím, že malíři Ho vždy znázorňovali jako vážného nebo trpícího muže, a nikdy ne jako usmívajícího se. Ježíš odpověděl: „To je pravda. Usmívám se pouze na čisté duše, které Mě milují." Zde bych ráda použila něco, co je už napsáno, abych se lépe vyjádřila. „Dnes nás Bůh volá a používá všechny možné způsoby, aby nás zavolal k Sobě. Mocně zjevuje svoji podobu - kdo On je protože vidí, že jsme Jeho obraz úplně znetvořili, vyměnili jsme Jeho Podobu za abstraktní představu. Intelektualizovali jsme si Ho. To je hlavní důvod našeho odcizení se Jemu a našeho nynějšího odpadlictví. Během svého veřejného svědectví se pokouším popsat dar, který mi Bůh nabídl, a to dát lidem co nejpodrobnější popis mé zkušenosti s Ním. To znamená způsob, kterým se Bůh přibližuje k duši, způsob, jak se o duši stará, osobní přátelství, které touží mít s každým ze svých tvorů, jak se celou cestu k nám sklání, aby se nám přizpůsobil. Tak se pokouším sdělit lidem, jak jsem zakusila Boha, jakou jsem udělala zkušenost s Jeho dobrotou, Jeho láskou, Jeho humorem a v jistém smyslu s Jeho osobností." Často, když se ke mně Věčný Otec přiblíží, mi dá zakoušet svoji radost a svůj humor. Jednou jsme měli v Bangladéši hosty, počítala jsem talíře, ubrousky atd. Pomyslela jsem si, jestli mám všechno, co jsem chtěla. Zaváhala jsem a zeptala jsem se, protože jsem věděla, že je Ježíš se mnou: „Co ještě potřebujeme?" On mi odpověděl bez zaváhání: „Potřebujeme lásku, Vassulo." Byla to láska a humor současně. J. N. Máte na mysli jeden z Božích atributů, humor, o kterém teologové moc nemluví. Mohla byste říci pár slov o Božím humoru? V. Humor pochází od Boha. Začnu u přírody. Jsou zvířata, která jsou na pohled velmi legrační. Nemůžete říci, že Stvořitel těchto zvířat nemá smysl pro humor. Například jsem viděla ptáky, kteří vypadají jako slepice, v Chile, byli skutečně prapodivní. Vypadali legračně při chůzi. Málem jsem pukla smíchy a říkala jsem si: „Ten, který stvořil tohoto ptáka, má smysl pro humor jako nikdo jiný.“ Takže Bůh ukazuje svůj smysl pro humor už v přírodě. Jako Osoba má také smysl pro humor, ale svátý humor.

Uvedu nějaké příklady. Nedávno jsem byla hladová, a protože jsem byla sama doma, spěchala jsem do kuchyně, otevřela jsem ledničku, abych si rychle udělala sendvič, protože jsem cítila, že mě Pán bude volat. Říkala jsem si: „Musím jíst dost rychle, než dostanu volání, protože mi zapisování zabere celý den.“ V tu chvíli, kdy jsem si to říkala, jsem otevřela ledničku a řekla jsem: „Já mám hlad.“ A okamžitě jsem slyšela Jeho hlas, jak mi říká: „Po Mém slově?" Škádlil mě. Věděl velmi dobře, že se chci najíst. Ale zaskočil mě a já jsem nevěděla, co říct. Samozřejmě Jeho Slovo je velmi důležité, důležitější než jídlo, které denně jíme. Aby mě poučil o významu Eucharistie, přišel jednou, když jsem byla hladová, a řekl mi: „Budeš psát?“ Odpověděla jsem: „Ano.“ Zeptal se: „Máš hlad?" Odpověděla jsem: „Vlastně teď mám.“ A On se mě majestátně zeptal: „Vždy hladovíš po Mém Chlebu?" Okamžitě jsem pochopila, že má na mysli Eucharistii. Tak jsem řekla: „Ale Pane, já jsem mluvila o jiném chlebě." On mi řekl: „Já vím, ale který je důležitější, tvůj chleba nebo Můj?" Trochu jsem se zamyslela a řekla jsem: „Oba!" J. N. To je legrační odpověď pro toho, kdo má smysl pro humor. Může to ale vyznít drze pro toho, kdo ho nemá. V. Protože zdravý rozum mi řekl: „Jestliže nejíš, zemřeš.“ Samozřejmě jsou důležité oba. Ježíš se tomu zasmál a řekl: „Ano, ale Můj Chléb je navěky, kdežto tvůj ne.“ Rozuměl mému humoru, smál se a odpověděl mi tímto způsobem. J. N. Máte ještě nějakou anekdotu? V. Jednou jsem byla v kostele, spíše v kapli, na Rhodosu, v Řecku, v létě. Bylo strašné horko. Byly to nešpory ze svátku Panny Marie, a jak víte, pravoslavné kaple nemají lavice, jenom pár židlí pro starší lidi, takže jsme stáli. Ale bohoslužba byla strašně dlouhá. Trvala přes dvě hodiny a já jsem to už nemohla vydržet, protože bylo horko, stáli jsme namačkáni vedle sebe. Byla jsem tam se skupinkou přátel. Nemohla jsem už déle udržet pozornost. Opakovaly se hymny chval a já jsem se nedokázala soustředit. Byla jsem myšlenkami někde jinde a zároveň jsem měla pocit viny, říkala jsem si: „Musíš projevovat úctu, jsi v kapli, je to bohoslužba ke cti Panny Marie.“ Ale nemohla jsem to už vydržet, nemohla jsem si pomoct. Moje oči putovaly po tvářích kněží, jednoho po druhém, jeden měl vousy delší než ostatní. Počítala jsem, kolik z nich má vousy. Byla jsem strašně znuděná. Najednou jsem se podívala nahoru. V každém pravoslavném kostele nebo kapli je znázorněn Kristus Pantokrator, Kristus, který se zjeví v soudný den. Kristus Pantokrator byl neuvěřitelně krásný. Je často vypodobňován s velmi vážným pohledem a přísnými rysy, jako kdyby byl připraven nás soudit, velmi působivé. Ale tento byl ztvárněn velmi pěkně. Měl laskavý pohled. Když jsem se dívala nahoru, koutkem oka jsem uviděla Erwina, jednoho z mých přátel. Tento mladý muž se obrátil, když četl Opravdový život v Bohu. Protože jsem se dívala nahoru, on se taky podíval nahoru. A co vidím? Vidím Pána, jak mrkl jedním okem. Mrkl! Mé srdce poskočilo radostí, protože Ježíš byl tady. Probral mě. Jak jsem tam stála a byla znuděná, říkal mi tím: „Pojď, ještě chvíli, ještě chvíli vydrž!" Byla jsem tak šťastná. Neříkala jsem nic. A myslela jsem si, že je to neuvěřitelné. Po deseti minutách bohoslužba skončila a my jsme odešli. Vrátila jsem se do auta. Erwin ke mně přišel a řekl mi do ucha tak, že to nemohl nikdo slyšet: „Vassulo, znáš mě. Víš, že nejsem

hysterický, ale když ses dívala nahoru na Pantokratora, tak já jsem se také podíval a On na mě mrkl." Takže on to viděl také. To mi potvrdilo, že to byl skutečně Bůh. J. N. To je velmi dobrá anekdota. Máte ještě nějakou podobnou? V. Ano. Byla jsem v Izraeli. Měla jsem tam setkání, ale poslední den jsem si ponechala pro sebe, abych něco nakoupila ve starém městě. Chtěla jsem projít pár krámků a koupit dárky pro svoji rodinu a své přátele. Byla jsem moc ráda, že budu mít volno, když za mnou přišel přítel, aby mi řekl, že sestry z Betléma pro mne mají za hodinu připravenou večeři a také připravily setkání. Chvíle svobody byla ztracena, protože jsem se musela další den vrátit do Švýcarska. Vzhlédla jsem se vztaženýma rukama k nebi a povzdechla: „Kde je možno nalézt svobodu?" Zaslechla jsem hlas, který řekl: „V Duchu." řekl to tak, abych o tom mohla vydat svědectví. J. N. Máte ještě nějakou? V. Jednou jsem přemýšlela o věku mého anděla a zkoušela jsem si představit, jaké to asi je, být dva tisíce nebo tři tisíc let starý. Byla to očividně nesmyslná představa a nakonec mně se začala nervózně smát a omlouvat se za absurdní myšlenky. Můj anděl odpověděl, že se nemusím omlouvat, protože jsem to neudělala se zlým úmyslem. J. N. Můžete citovat nějaký text z Opravdového života v Bohu, který by ilustroval váš vztah s Bohem, vztah plný lásky a smyslu pro humor? V. Jednoho dne, když mne Bůh zavolal, cítila jsem, že je pobavený. Řekl mi krátký příběh, jako podobenství, kde mne přirovnával ke kusu naplaveného dřeva. „Jednou jsem šel kolem řeky a viděl jsem plovoucí dřevo, které proud světa unášel pryč naklonil jsem se a vytáhl je ven. Přinesl jsem je Domů a zasadil do své Rozkošné Zahrady. Ze suchého kusu dřeva jsem udělal Strom; řekl jsem: „Vyrůstej! Vyrůstej a zapusť kořeny v Mé Zahradě, v Mém Vlastnictví, a svými květy vydávej vůni, která utiší Mou Spravedlnost.“ Řekl jsem: ,Úrodu ovoce přineseš každý měsíc a tvé listí bude lékem pro mnohé.1 Občas Mě těší tě prořezávat - s rozkoší pozoruji, jak vykvétají květy a tvého ovoce stále přibývá. Jedině Voda z Mé Svatyně ti může dát růst a Život. Já, Jahve, dohlédnu, abys prospíval. Rád tu a tam na svých cestách vytahuji kousky připlaveného dříví. Mohu oživit všechno, co cestou seberu." (13. listopadu 1991)

Rád bych zakončil tuto hutnou kapitolu o rozhovoru mezi Bohem a Vassulou citátem z knihy, kterou napsal otec Fernando Umafia Montoya, Vassula, ekumenické charisma pro dnešní dobu, protože dává teologický náhled: Na závěr bychom rádi vytvořili syntézu toho, o čem věříme, že je srdcem Božího Poselství světu skrze Vassulu. Nelze to vyjádřit jinak než slovem „láska“. Celé poselství je nesmírným hymnem lásky Boha lidstvu a každému člověku zvlášť.

Tato láska je zřejmá a ukazuje se ve způsobu, kterým Bůh promlouvá k Vassule. Když ji nazývá „snoubenkou, nevěstou, dcerou, oltářem, městem, setbou, přítelkyní, milovanou duší", tak jsou mnozí udivení právě z toho, že je nazvána nevěstou. Když je Vassula dotázána na důvod tohoto oslovení, odpovídá: „Jestliže Bůh nazývá snoubenkami nebo nevěstami řeholní sestry, které se Mu zasvěcují, proč by tímto způsobem nemohl nazvat osobu, která se stejným způsobem dává cele Bohu? Jestliže Bůh nazval .nevěstou' lid Izraele a církev, nemohl by stejným způsobem pohlížet na každého člena církve?" Zvláště během prvních let Božího zjevení se výraz „Miluji tě" objevuje stejně často jako ujištění, že zůstanou (Vassula a Ježíš) vždy sjednoceni. Z tohoto důvodu sejí Bůh často ptá: „Vassulo, my, nás?", (Pozn. překladatele: z anglického originálu Opravdového života v Bohu, kde se „we, us“ dá přeložit také jako „my, společně".) což

znamená

vždy sjednoceni. Tímto „my, nás" jí připomíná, že se nikdy nemusí cítit sama nebo opuštěná, bez Ježíšovy přítomnosti. Musí si být vždy vědoma Jeho přítomnosti a zůstat v důvěrném spojení s Ním, dělat vše v Něm, s Ním, skrze Něho a pro Něho. Mimo to jí Bůh ukázal svou nekonečně milosrdnou lásku skrze hojnost odpuštění všech jejích hříchů, vytrhnutí z hrozivé pustiny, ve které žila, když vedla válku s Bohem, úplně obklopena materiálními věcmi, bez sebemenší myšlenky na Toho, kterého považovala za bytí totálně vzdálené a nepřístupné. Bůh se slitoval nad její malostí a „nicotností", která je, jak jí často připomíná, jedním z důvodů, proč ji povolal pro tuto misi. Na druhou stranu, Bůh od ní, stejně jako od každého z nás, očekává odpověď, a tou je návrat k lásce. Znamená to denně obnovovat odevzdání své vůle a svobody Bohu. Chce od nás slyšet každý den obnovení našeho úplného odevzdání. Často si Bůh Vassule stěžuje na dnešní stav lidstva, když říká „není v nich žádná láska", „chybí láska", „žízním po lásce". Bůh se představuje lidstvu jako žebrák prosící o lásku, který klepe na každé dveře a který nalézá pouze odmítnutí a lhostejnost. Když Jím lidstvo nyní pohrdá, tak se s Ním později setká jako se Soudcem. Bůh nežádá po člověku mnoho, aby mu dal své odpuštění: pohled lítosti, povzdech lásky, úsměv, nástin výčitky nad jeho zlým jednáním, návrat k Bohu. Žádá něco, čím ukážeme touhu, žízeň po Bohu, a okamžitě dává své milosrdenství a odpuštění.

10. MATKA BOŽÍ J. N. Navrhuji, abychom mluvili o Marii. Doposud jsme o Ní mnoho nemluvili. Slyšela jste Ji, vidíte Ji? V. Ano, vidím Ji, ale ne často, neboť Ona především diktuje. Slyším Ji. Když Pán poprvé přišel s Blahoslavenou Pannou, bylo to ještě v Bangladéši. Přišel a řekl mi: „Podívej, kdo je se Mnou. Pověz Mi, kdo je to se Mnou?“ Podívala jsem se a byla to Blahoslavená Panna. Tak jsem Mu řekla: „Je to Tvoje Matka." On se ke mně otočil a řekl mi: „Je to také tvá matka." Řekl to velmi jednoduše, ale vystihl podstatu. Tato odpověď je pravda, protože Ona je taky naší matkou. Řekl mi to proto, abych řekla každému, těm, kdo Ji odmítají: „Ano, Ona je vaše matka." J. N. Jak Ji vidíte, jako mladou dívku při Zvěstování, kdy Jí bylo kolem šestnácti let, nebo jako starší ženu, Matku Ježíše, těsně před událostmi na Golgotě? Která žena to je? V. Viděla jsem Ji ve vizi, která na mne udělala velmi hluboký dojem. Seděla na bílém kameni v poli. Viděla jsem Ji zezadu. Byla v předklonu, asi tak (Vassula ukazuje), oblečená celá v černém. Bylo to dost smutné poselství. Přibližovala jsem se k Ní, což samozřejmě věděla. Otočila se ke mně, podívala se na mne. Viděla jsem velmi bledou, krásnou tvář mladé ženy s velmi jasným pohledem, modrýma očima, zalitýma slzami. Dala mi poselství, které mi chtěla dát. Jindy, ale zřídka, Ji vidím jako mladou dívku. J. N. Jako v den, kdy přijala, že se stane Matkou Boží? V. Ano, jak říkáte. J. N. Má orientální vzhled? V. Ne nějak zvlášť. Nevím, co přesně myslíte slovem „orientální". J. N. Myslím tím, že Její podoba, jak ji známe z Lurd, odpovídá podobě francouzské ženy. Vidíte Ji jako Lurdskou Pannu, tak jak Ji znázorňuje lidová ikonografie? V. Viděla jsem bledou tvář. Z toho, co vidím, nemohu usoudit, zda má židovský vzhled či nikoli. Ale vím, že když mluvím s Pánem, když Ho vidím, má židovské rysy. Viděla jsem tváře podobné Jemu, když jsem cestovala v Izraeli. Často v Galileji, protože Galilejci mají světlejší pleť a výraznější oči. Jejich oči jsou průzračné jako voda, velké a modré. A řekla jsem svým průvodcům: „Toto jsou Kristovy oči." J. N. Mohla byste něco říci o tom, jaké místo má Panna Marie ve vaší zbožnosti V. Ano, ráda bych citovala pár textů z Opravdového života v Bohu.

„Neptej se: Jak to, že Jí Nejvyšší určil tak významný trůn ve svých Nebeských Nádvořích? Podívej, nejenže jsem Ji určil za Královnu Mých Andělů a všeho tvorstva, ale určil jsem Ji i k tomu, aby byla Mým Trůnem. Královna nebes a země je Trůnem Krále Králů, vždyť Já, Pán Všeho, jsem Jí dal první místo ve svém Nejsvětějším Srdci. Byla zrozena, aby byla Korunou Mé Nádhery; byla zrozena, aby se stala Nádobou Pravého Světla, které se stalo tělem z rodu Davidova; byla zrozena, aby se stala Mou ctí a Mou chloubou. Duch i Já i Otec jsme řekli: ,Maria, milostiplná, jsme s Tebou; nezatajíme před Tebou žádné z Našich tajemství; Náš Dech bude Tvým Dechem, čistým vyzařováním Naší Slávy. Maria, Obraze Naší Dobroty, dáváme Ti Náš Pokoj do Tvého Srdce. V tomto dokonalém Srdci budu Já, Syn, triumfovat. Naše Srdce bude Tvým Srdcem, hořícím ohniskem božské lásky; Naše Duše bude Tvou Duší, úžasným pokladem, Rájem pro Nás; Náš Duch bude Tvým Duchem. Ano, každý, kdo je s Námi spojen, je jeden duch s Námi.‘“ (25. března 1996) Panna Maria je druhá Eva. Právě toto volá po vysvětlení. Co bylo ztraceno a znesvěceno první Evou, mělo být obnoveno. Skrze přijetí Božího plánu, skrze svoji poslušnost Maria měla úspěch tam, kde Eva pro svoji neposlušnost zklamala. Mariina poslušnost umožnila Ježíšovo vtělení, tím i Jeho obětování, a tím i spásu. Mariina poslušnost tudíž umožnila, že skrze zásluhy vykoupení je nebe otevřeno nejenom pro Ni, ale pro nás všechny. Tímto způsobem, díky zásluhám Ježíše, ráj, který byl Evou ztracen pro Ni a pro nás všechny, byl znovu získán Marií. Proto jsme Její děti. A také se skrze Marii na zemi vrátí Kristova vláda. Kristova vláda bude ustanovena v každém srdci vylitím Ducha Svatého. Přijde den, kdy pyšná koruna síly zla bude rozdrcena Zenou sluncem oděnou, což je Maria, a všemi Jejími dětmi. Pán Jí dal dost síly, aby porazila Satana a celé jeho impérium. Ona svojí nohou rozdrtí jeho hlavu. Myšlenka jistých lidí, že my považujeme Pannu Marii za jakousi bohyni, je naprosto mylná. Milujeme a ctíme Marii, protože je to naše matka, před naší pozemskou matkou. Milujeme Ji, protože je Matkou Ježíše, našeho Boha. Panna Maria se za nás dnem i nocí přimlouvá u Boha a Bůh Ji vyslyší, tak jako Ji vyslyšel v Káně. Přijala jsem poselství, které mluví o Káně, a také o těch, kteří odmítají Marii. Toto poselství, které mám velmi ráda, mi dal Otec: „Nacházej uspokojení v Jejím objetí, v tom náručí, které chovalo Mého Syna na cestě pouští do Egypta; uctívej Matku, která Mě ctila se svým půvabem - vždyť i Já jsem Jí poskytl nejvyšší možná privilegia. Veliké věci jsem udělal pro Zenu sluncem oděnou, aby Ji od toho dne, kdy Ji Můj Duch zastínil, všechna pokolení nazývala Blahoslavenou. Hanba a ostuda jsou údělem toho člověka, který Ji přestal ctít. Nemám žádnou radost z vašich poznámek spojených s rouháním vůči Ženě, kterou tak vysoce cením. Každý za to dostane svou odplatu. Pokořte svého ducha, ponižte ho nyní ještě více a zdržte se posměšků, když jde o prosby za Její přímluvu - kdo vám řekl, že Ji nevyslyším? Copak se vaše Matka nepřimluvila v Káně? Tato znamení byla dána, aby váš duch mohl pochopit to, co váš rozum dnes odmítá - to Znamení bylo

určeno pro všechny budoucí věky. Zena sluncem oděná - ozdobená Mým Svatým Duchem, třikrát Svatým, který naplňuje svět, má důstojnost Matky Boží." (27. ledna 1996) Zde je další pasáž o Marii, nadiktovaná jejím Synem. Pán začíná tím, že se nás ptá, co ze stvoření je jako Srdce Mariino. Protože Ona je dokonalá, nikdo není jako Ona. A dokonce ve své milosti předčí všechny milosti Božích andělů. Tento úryvek mě velmi pobavil, protože jsem viděla anděly, jak spolu hovoří o Panně Marii předtím, než v Ní byl Ježíš počat skrze Ducha Svatého. Pán řekl: „Proto se andělé ptali jeden druhého: ,Kdo je Ta, která se skrývá za svým závojem? Proč se vrcholky hor tak hluboce s úctou uklánějí, když kolem nich prochází? Kdo je Ta, která se bez poskvrny v Srdci tolik podobá Bohu? Viděli jste, jak celé Boží stvoření klopí oči, když Ona jde kolem? Kdo je Ta, která napájí zahrady svou milostí jako Pramen, jako studna vody živé? Kdo je Ta se Srdcem tak čistým, naplněným milostí Boží, které ve dne v noci touží po Bohu a trvá v dokonalé jednotě s Nejvyšším? Kdo je ta Panna, která přes ohromné bohatství ctností a milostí je tak pokorná, že Nejvyšší Bůh z Ní nikdy nespustí své Oči? Mnoho Mých andělů mlčelo v obdivu, chyběla jim slova.“ (25. března 1996)

11.

KONEC ČASŮ A ODPADLICTVÍ KŘESŤANŮ

J. N. Často jste hovořila o znamení, které se objeví na nebi. Mohla byste vysvětlit, co pro vás znamená konec časů? V. Není to konec světa, ale konec časů. Už jej zažíváme, žijeme na konci časů, a ne na konci světa. Panna Maria přislíbila: „Na konci časů pozvednu apoštoly, kteří budou nazýváni apoštoly posledních dnů.“ A to dnes vidíme na charismatických skupinách, svědectvích a darech Ducha Svatého, který hojně rozdává. Nežli obdržíme nějaký dar, měli bychom si ho zasloužit. Nyní ale dává dar dřív, než si ho zasloužíme. Jsme svědky všech znamení konce časů. Svatý Pavel říká, že konec časů poznáme podle dvou znamení. Prvním je odpadlictví. Druhým je rebelie. A tato znamení jsou dnes zde. Dnes vidíme v katolické i pravoslavné církvi určitý druh rebelie, dokonce navenek vyjádřené. Dalším znamením je odpadlictví, i to je přítomné. Jeden kněz kdysi namítl, že odpadlictví existovalo v církvi vždycky. J. N. Chtěl jsem vznést tutéž námitku. V. Dříve bývalo odpadlictví věcí jednotlivců. V naší době je všeobecné. Takové nikdy nebylo. J. N. Vy tedy myslíte, že to, co se dnes děje, je vážnější než kdy dřív. Ve 4., v 5. století bylo například více ariánských heretiků než katolíků, přesto ariáni úplně vymizeli. Ve středověku byli během let 1409-1414 až tři papeži najednou. Byla reformace a jako odpověď na ni forma apostaze, kterou nazýváme náboženské války. Toto je příčinou mnoha odpadů v průběhu dění. V. My si to asi neuvědomujeme, ale co Pán považuje za velmi závažné, je, že se Danielovo proroctví naplňuje. Ve 24. kapitole Matoušova evangelia Pán říká, že na konci časů se Danielovo proroctví naplní. Říká, že bude zrušena věčná oběť a že ve svatyni bude ustavena ohavná zpustlost. Věčná oběť je Eucharistie. Ale není to jen svaté přijímání samo o sobě. Proč je zpochybňována právě Eucharistie? Protože dokazuje Kristovo Božství a Vzkříšení. A to je to, co chce nepřítel zcela odstranit, protože to je život církve. Pro Boha to může být důležitější, než si myslíme. J. N. Podle vás působí odpadlictví názory jistých teologů, podle kterých neexistuje Božství Kristovo a Kristova přítomnost v Eucharistii není reálná, ale čistě symbolická? Podle vašeho názoru jsou toto dva prvky odpadlictví. V. Odpadlictví se týká těch, kterým byla dána Božská pravda a kdo tuto Božskou pravdu popírají. To jsou lidé odpadlí. Netýká se těch, kteří se narodili např. jako muslimové a kdo tuto pravdu nikdy nezískali. Myslím tím, že odpadlictví se týká těch, kterým byla dána celá pravda, to znamená Božství Krista, Jeho přítomnost v Eucharistii. Týká se to pravoslavných a katolíků. J. N. Takže teolog, který tyto dvě pravdy popírá, je odpadlík?

V. Pokud je katolík. J. N. Jsou ale reformované církve, např. v tomto kantonu, kde se domnívají, že když pastoři slaví Večeři Páně, tak to dělají jen na připomínku Poslední večeře, kterou slavil Ježíš. Pro ně neexistuje reálná přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína. V. Nepopírají nic z toho, co jim bylo dáno skrze jejich specifickou tradici, a nemohou být obviňováni. Ne víc než třeba budhista. J. N. Ale předkové reformovaných tyto pravdy kdysi znali. V. V minulosti, ale mluvíme o dnešku. J. N. Jistě při pohledu na tento svět, který odpadl, jak říkáte, musí Nebe něco udělat. Je to očividně pesimistická vize závěru tohoto století. Pro vaši pesimistickou vizi, či negativní Boží soud nad tímto stoletím je řada důvodů. Mluvila jste o odpadlictví mnoha křesťanů, o řeholnících a řeholnicích, kteří opustili povolání, o legalizaci potratů. Ale jako v každém století, tak i v tomto je v celém příběhu přítomno poselství naděje, jisté pozitivní prvky. V. Vše se děje tak, jako bychom procházeli porodními bolestmi. Potom bude znenadání radost, protože se narodilo dítě, a na bolesti se zapomene. Nyní procházíme tímto časem bolestí. Bolestí mystického těla, kterým je Církev, což skutečně lze vidět v současném pronásledování. Ale ve všech poselstvích, která přijímám, vždy Bůh zanechává naději. Bůh není Bohem, který nás morálně zdeptá a pak nás zničí. Bůh vždy duši pozvedá. I tehdy, když nás napravuje, kárá tak, že nakonec dodá odvahu: „Tak pojď! Vždy ti odpustím, když svůj hřích vyznáš." Ale nakonec bude radost. A co je radost? Je to jednota církve, a pak něco víc, radikální proměna celé země, protože to budou druhé Letnice, podle modlitby papeže Jana XXIII. A toto přichází. Zatímco roste zlo, pronásledování církve, neustávající nedorozumění uvnitř církve, a také v rodinách, Bůh nestojí se založenýma rukama, jedná. Zároveň koná nádherné věci. Něco se z podnětu Ducha Svatého děje a On se na nás začíná vylévat. J. N. Rád bych vám připomněl některé úžasné věci z novodobých dějin. Chtěl bych zdůraznit, že od začátku průmyslové revoluce proběhly ve společnosti některé pozitivní změny. Například byl zrušen trest smrti. Mučení je zakázáno. Sociální systém je takový, že lidé neupadají do zoufalých poměrů. Dostávají pojištění při nezaměstnanosti, existuje lékařská péče, ve stáří dostávají důchod. Bezplatná a povinná školní docházka umožňuje všem dětem chodit do školy. Zeny, které bývaly považovány za občany druhé kategorie, mají nyní stejná práva jako muži. Nemyslíte, když se podíváte na město, ve kterém jsme, na zemi, ve které žijeme, na kontinent, kde se nacházíme, že lidé mají důvod být naprosto spokojeni s tím, co bylo za poslední dvě, tři staletí dosaženo? To samozřejmě neznamená, že žijeme v dokonalé společnosti, k tomu máme daleko, ale udělali jsme pár kroků dobrým směrem. V. To všechno je velice pěkné. Ale nemůžeme se vysmívat Bohu. Všechno, co bylo vykonáno na poli sociálního zabezpečení, je velmi dobré. Něco však uvnitř této organizace chybí, náboženství. Je

to, jako by tito reformátoři chtěli vzít místo Bohu, jako by chtěli o všem rozhodovat. Ezechiel to vysvětluje ve 28. kapitole: „Myslíš si, že jsi Bůh, sedíš na trůně Božím a hraješ si na Boha.“ Pán mi dal poselství k tomuto tématu. Neodmítá charitu, ale charita nestačí. Musíme pochopit, že nejsme Bůh. Nemůžeme uzákonit potrat, protože je to proti Desateru přikázání. Chceme si hrát na Boha a rozhodovat o tom, co je dobré a co špatné. A to je jako první pád. Had přišel k Evě, aby ji pokoušel, aby jedla ovoce ze zakázaného stromu, a řekl jí, že bude schopna rozeznat dobro od zla a že bude jako Bůh. Dnes opakujeme stejný příběh. Bereme na sebe úlohu Boha a rozhodujeme o tom, co se má udělat, co je dobré a co dobré není. Myslím zvláště na potrat. J. N. To je negativní. Nezmiňujete nic pozitivního. Jistě znáte text od svátého Pavla, kde říká: „Kdybych měl všechnu víru a naději, ale neměl bych lásku, nic mi to neprospěje. “ Ale neřekl opak. To znamená, kdybyste měli milosrdnou lásku, ale neměli víru a naději, to podstatné vám schází. V. Svatý Pavel mluví na každé stránce o zmrtvýchvstalém Kristu. Zcela jistě nás Bůh bude nakonec soudit podle míry lásky, kterou jsme měli na zemi. Ale zároveň nemohu přijmout představu, že žijeme v ideálním světě. Upozornil jste na příklady pokroku a souhlasím, že jsme pokročili. Ale něco podstatného jsme ztratili, a to náboženství. Plná pravda je, že Bůh je Trojice a Láska. J. N. Známe některé ateisty, kteří z lidského pohledu jsou lidé velice hodní, protože se často věnují dobré věci, a někteří z nich i obětují svůj život. Podle vašeho názoru tedy, i když obdivujeme to, co dělají, něco schází? V. Ano. Zvláště dnes. V dobách našich babiček bylo mnohem více náboženství. Doma se četla Bible. Lidé byli Bohu blíž. Nyní začínáme na Boha zapomínat, a tak si na Boha hrajeme. To, co dnes chybí, je náboženství, pravda. J. N. Myslíte si tedy, že pokud tito ateisté (dobrodinci, dobrovolníci, kteří pracují pro nějakou věc) nemají víru, je to proto, že jim byla kdysi nabídnuta a oni ji jasně odmítli. V. V tom případě to jsou odpadlíci, ne ateisté. Ateisté se narodili v rodině, která už byla ateistická. Například Křováci z Kalahari jsou ateisté. Vyrostli v buši. Ale Bůh jim to nebude dávat za vinu, protože nic nevědí, prostě jsou takoví. Je to jako zahrada plná rozmanitých květin. Takže je neobviní. Neznají Ho, protože vyrostli v buši. Nejspíše je bude soudit podle jejich lásky. Ale odpadlík bude muset složit účty před Bohem, protože mu byla dána pravda, a přesto ji odmítli. J. N. V naší společnosti se některé děti narodí v rodinách, kde o náboženství nikdy neslyší. Tyto děti nejsou odpadlíky. Jsou přirozenými ateisty, kteří vyrůstají v naprosté nevědomosti. V. Mé děti vyrůstaly v takovéto atmosféře před mým obrácením. Když jsem se obrátila, zeptala jsem se svého syna: „A Velikonoce? Víš, co jsou Velikonoce?" Podíval se na mě a řekl: „Ano, samozřejmě. Není škola, jsou prázdniny." To bylo všechno, co o Velikonocích věděl.

J. N. Jistý profesor teologické fakulty University v Lausanne vykonal v této společnosti, kde je náboženská praxe evidentně chudá, sociologický průzkum. Průzkum se týkal otázek náboženství a náboženské praxe. Zjistili jsme, a nebylo to žádné překvapení, že 10 procent lidí ve společnosti, ve které žijeme, pravidelně chodí do kostela. Ale zjistili jsme, že mnoho lidí, kteří do kostela nechodí, věří v Boha, věří v Ježíše, věří ve vzkříšení a docela neuvěřitelné procento -asi 50 procent dotázaných se denně modlí. Překvapuje vás to? V. Ano, jsem překvapená. Skutečně se modlí? Padesát procent z nich? J. N. Modlí se. A není to tak, že by se modlili občas, modlí se denně. Myslíme, že žijeme ve společnosti, kde je náboženská praxe chabá, protože lidé nenacházejí v kostelích to, co by měli. Hledají to tedy skrze přímý kontakt s Bohem. V. Takto žili mí rodiče. Můj otec již zemřel. Do kostela jsme chodili jen někdy, ale každou neděli táta praktikoval náboženství doma. Moje matka dodnes mluví doma hodně o Bohu. Věří a hodně se modlí, ale vždy doma. J. N. Myslíte si, že církve, tak jak dnes jsou, celé to velké množství křesťanských církví, nějak selhaly ve své pastorační povinnosti? To znamená, že nedělají, co by měly, aby lidé praktikovali náboženství? V. Toto veliké odpadlictví je známkou toho, že je něco špatně. Jinak by kostely byly plné. Nyní nejsou. Když jsou plné, mladí lidé tam chybí. Tato mladá generace už začíná být ateistická. A nenachází Boha. Často mi říkají, že nemají zájem chodit do kostela a naslouchat knězi, protože jim to nic nedává. Na druhé straně existují pastoři a kněží, kteří nám Boha předávají. Když jsem minulý týden byla v kostele, kněz měl velice krásné kázání. Vysvětlil evangelium a dal radu pro praktický život, bylo to velice jasné, přesné a zřetelné. Skutečně nás to přimělo zamyslet se. Když mše skončila, řekla jsem mu, když kolem mne procházel: „Vaše kázání se mi velice líbilo." Byl moc rád: „Opravdu?" Musíme povzbudit ty kněze, kteří těžce pracují, protože je tolik odrazování. Mnozí kněží ztratili touhu pracovat, darovat se. Pochybují, že to přináší něco dobrého. Když se nás nějaká mše nebo kázání dotkne, musíme je povzbudit a poděkovat jim. Hodně kněze kritizujeme, ale nedostatečně je povzbuzujeme. J. N. Zdá se, že jste slyšela mnoho kázání, která vám přinesla velmi málo, která vás odradila, nebo nudila. Proč podle vás nebyla tato kázání taková, jaká by měla být? V. Chybí působení Ducha Svatého. Poselství říkají o působení Ducha Svatého toto: „Vnitřní silou Mé Církve je Můj Svatý Duch, který vás zapálí ohněm, že budete svědčit se zápalem a s horlivostí. A tak se stane silou vašich kázání." Myslím si, že když je kázání mdlé, pochází z lidské mysli a určitě ne z Ducha Svatého. Jakmile se pokusíme promlouvat z Ducha Svatého, dotkne se On duše a ona pozná, že je to Duch Svatý, kdo mluví, a ne člověk.

J. N. To je nádherný komentář ke kázáním. Mohla byste podobně promluvit i o liturgii? Je pravidlem, že písně a modlitby, tak jak je věřící vnímají ve mši nebo při protestantské bohoslužbě, křesťanům pomáhají? Lidé se často během bohoslužeb nudí, a proto na ně přestávají chodit. V. To záleží na knězi. Lidé jsou trošku jako koně, velmi citliví. Okamžitě vědí, o co jde. Když kněz slouží mši jen z povinnosti, lidé to ihned vycítí. Ale když ji slouží, protože miluje Boha, když ji slouží srdcem a věří tomu, hned to vycítíme. Jeho víra se okamžitě předává duším. Obě tyto situace nacházíme současně, nemusíme proto generalizovat. Ale často opakuji, že pokud jsou kněží skutečně v tomto závažném stavu zjevného nedostatku víry, věřící laici se za ně musí modlit. Když se za ně budou hodně modlit, mohou se nakonec změnit. Zatímco pouhé kritizování a nic jiného je ještě více odradí a odejdou úplně. J. N. Myslíte si, že některý kněz při mši svaté není přesvědčen o skutečné Ježíšově přítomnosti v Eucharistii? V. Ano, existují tyto vážné případy kněží, kteří ztratili víru. Jeden biskup v USA mi řekl, že přistihl jednoho ze svých kněží, jak po mši vylévá do umyvadla, co v kalichu zbylo. Ale nesmíme generalizovat nebo jen kritizovat. Všude jsou lidé odpadlí, dokonce i mezi kněžími, ale není to tak, že hlavně mezi nimi. J. N. Ať je odpadlictví jakkoli veliké, je konec časů, který tak neúnavně ohlašujete, znamením k urychlenému obrácení? V. To vskutku je. Nyní je doba milosrdenství. Pán ohlašuje, že si musíme s obrácením pospíšit, protože tento čas končí. Nyní je doba, která překypuje Božím milosrdným voláním k obrácení. Po této době se rozhostí ticho. Už žádné volání nebude. Bude příliš pozdě. J. N. Bude to tedy určitá temná noc pro celé lidstvo? Může být konec časů jednou z pohrom, které zmiňujete? Narážíte na zemskou přitažlivost, která se změní? V. Může to být jen symbolické a já v to doufám. Ale jsem přesvědčena, že oheň, o kterém poselství hovoří, není jen symbolický. J. N. Pokud by se tak naléhavě požadované obrácení v naší době uskutečnilo, oddálilo by to či zastavilo konec časů? Tak jako když Abrahám vyjednával s Hospodinem ohledně zničení Sodomy a Gomory? Stačilo by 50 spravedlivých, nebo 30? V. Ano, s touto interpretací souhlasím. Jednodušší bude ocitovat zde úryvek poselství: „Nikomu neodepřu své Světlo, nikdo by neměl zůstat uvězněn v temnotě. Můj Otec je už teď zarmoucený, protože trest, který rezervoval pro toto nevěrné a odpadlické pokolení, je už za dveřmi. Do chaosu, v němž žijí, pošlu Nádobu, která Mě nosila v těle, aby tentokrát znovu přinesla Mé Slovo, abych k nim přišel jako kapka rosy v poušti. Pošlu svou Matku, aby je pomalu učila Mým cestám a napravovala ty, kteří Mě urážejí. I Já Sám sestoupím do této pustiny, abych oživil

mrtvé: poučení a moudrost jim budou dány zadarmo. Přijdeme se Srdcem na dlani a nabídneme jim je a jako dvě Lampy, které stojí vedle sebe, jim budeme svítit. Nebudu váhat vykonat svůj Plán a čas Milosti jim bude poskytnut všem - proto povolám učedníky v této době poslední, aby zbudovali, co leží v troskách. Pošlu je svědčit v Mém Jménu. Pošlu je tam, kde křoví přináší plody, které nikdy nezrají, a kde stezka Pravdy je zanedbávána. Moji drahocenní (proroci) budou posláni do útrob této země, kde hřích je svinutý jako had ve svém hnízdě, aby zničili a vykořenili zlo; pošlu je, aby vyvrátili velký Plán Šelmy. Dám jim sílu pro jejich zvláštní poslání a jejich činnost bude korunována úspěchem; s Mým Svatým Duchem odolají strašlivým ďáblům; s odvahou a vytrvalostí si nebudou všímat kamenování, kterého se jim dostane - Můj Svatý Duch bude jejich vůdcem a společníkem, povede je moudře ve všem, co podniknou. Bez odkladů splním Svůj slib a pošlu z Nebe Svého Svatého Ducha, aby s nimi pracoval a učil je všechno, co už jsem jim dal. Otevřu jejich ústa a naplním je Svým Slovem a jejich jazyk bude jako meč. Budu Své drahé dobře střežit před Svými nepřáteli (dnešní utlačovatelé), budu je v těch dnech chránit před léčkami, které jim budou nastražovány, a před těžkými kameny namířenými na ně. Má všemocná Ruka nebude mít nedostatek prostředků k jejich záchraně - budu s tímto pokolením jednat mírně, i při jejich zkaženosti." (19. ledna 1995) J. N. Tato odplata, pokud přijde, přijde od Boha? V. Jsme to my sami, kdo na sebe tuto odplatu přivoláváme. Bůh nemá zálibu v trestání. My však provokujeme Boží spravedlnost. Nesmíme zapomínat, že Bůh je Bohem lásky, milosrdenství, ale také spravedlnosti. Konec časů neznamená konec světa. Je to konec jedné epochy, kdy byla dána Satanovi volnost, aby nás pokoušel. Nyní, na konci časů, nám Kristus odhaluje Danielova proroctví z Písma svátého, protože se nyní naplňují. Objasňuje také mnohé kapitoly z knihy Zjevení. Mezi knihami proroků Daniela, Ezechiela a knihou Zjevení je vzájemná shoda. Šelmu, o které prorok Daniel mluví Nepřítele - nacházíme ve 13. kapitole knihy Zjevení. V dnešní době ji představují ve velké míře odpadlíci a rebelové, kteří mají v plánu zničit Kristovu Církev a především zrušit Eucharistii a Krista představit jen jako proroka, jako moudrého člověka. Kristus mi jednou řekl, že Jeho království na zemi je Církev a že Eucharistie je životem Církve. Ale tím, že tito odpadlíci už více neuznávají, že je On druhou Osobou Nejsvětější Trojice, pronásledují Kristovo Božství. Popírají, že je Jednorozený Syn Boží a Bůh Sám a popírají Jeho vzkříšení, považují je pouze za symbolické. Kristus nám říká, že v tomto konci časů již pracuje rebelie, ale jen skrytě, a že ten, kdo ji zadržuje, musí být odstraněn předtím, než se rebel otevřeně ukáže. A říká nám, že ten, kdo rebelii zadržuje, je papež. Kristus nám říká, abychom zůstali pevní a zachovávali tradice, kterým jsme se naučili. Varuje nás, že Církev projde hrozným trápením, takovým jako nikdy předtím. Mnohokrát nám říká, že když nám někdo zkříží cestu, a přinášel by jinou nauku než tu, kterou On Sám ustanovil, nesmíme ho poslouchat, protože takoví lidé přicházejí od podvodníka.

Kristus nám přichází na pomoc v naší nouzi, aby nás před těmito nebezpečími varoval. Říká nám, že racionalismus a materialismus jsou hlavními nepřáteli Jeho Církve, protože oba vedou k ateismu. Na tomto konci časů nám Bůh vyjevuje smutné věci, které se v Církvi dějí, ale zjevuje také dobré věci plné naděje. Dobrá zpráva je, že Církev bude obnovena Jeho Svatým Duchem pravdy, který obnovuje a oživuje. Díky Jeho milosrdenství zažíváme dobu milosti. Na konci časů, ve kterých žijeme, které jsou dobou temnoty, kdy odpadlictví denně vzrůstá stejně jako rebelie, je také úsvit světla: světla Ducha Svatého. Bůh dnes posílá na mnoho míst Pannu Marii, která se zjevuje, aby nás učila modlit se, aby nám připomněla Božské zákony, aby nás přivedla zpět k Bohu.

12. NEBE A PEKLO J. N. Zmínila jste se již o pekle, očistci a nebi. Mohla byste říci několik slov o nebi? Měla jste vizi nebe? V. Měla jsem symbolické vize. Nelze říci, že je to popis nebe takového, jaké je. Tak to není. Pán mi dá to, co mi chce v tu chvíli ukázat. Řekl mi: „Budeš Mou návštěvnicí v nebi. Pojď, abych ti to ukázal." A najednou mě uchopil v duchu, byl to Otec. Tak jsem se ocitla na nějakém místě, byla to velmi krásná zahrada. Bylo tam úžasné světlo, ale ne slunce, jen světlo. Bylo to jako moc krásná zahrada. Věděla jsem, že je vedle mne Otec. Vzal mě za ruku. Nedovolil mi, abych se na Něho podívala. Nepřicházelo to v úvahu. Tak jsem toužila, ale nemohla jsem otočit hlavou. Bylo to prostě tak. A řekl mi: „Podívej se. Co vidíš? Řekni Mi!" Podívala jsem se tedy a vidím něco jako slunce, světelnou kouli. Řekl mi: „Pojď, půjdeme k tomu světlu. Je to Můj příbytek." Vedl mě tam. Světlo bylo jako srdce, chcete-li kruh. Když jsme byli připraveni vstoupit do tohoto příbytku, řekl mi: „Tento příbytek je velmi, velmi svatý. Podívej se, co je kolem tohoto světla?" Viděla jsem něco jako malé skvrny, které se hýbaly, ale nemohla jsem je rozpoznat. Pak jsem se podívala znovu a uviděla miliardy andělů, kteří obklopovali tento příbytek, všechny druhy andělů. Pak jsem vstoupila do světla, a když jsem vstupovala, očekávala jsem, že uvidím oslnivé světlo. Nebylo to tak. Všechno uvnitř a kolem bylo modré, a stěna nebyla stěnou, byli to archandělé, vysocí, jeden vedle druhého a jeden na druhém, tvořili kopuli. J. N. Kopuli? V. Ano, kopuli. Ale byla celá z andělů. Mnohem později jsem se dozvěděla, že modrá představuje na ikonách Božství. Modrá je symbolická. Poté mi řekl: „Podívej se nahoru!" Podívala jsem se a kopule se otevřela jako květina a spatřila jsem, že se tam odvíjí bitva. Jako v dávných dobách, s koňmi v útoku. Viděla jsem bitvu a On mi řekl: „Toto je bitva, která se nyní odehrává na zemi." Mysticky, rozumějte. „Padlí andělé spolu se Satanem bojují se svátým Michaelem a s anděly a vy jste také uprostřed této bitvy. Tato bitva začala, aby oddělila dobré lidi od zlých." Potom mi řekl: „Podívej se na toho uprostřed." Uviděla jsem anděla, ale ne stejného jako ti ostatní, protože to bylo, jako by z něho vycházelo světlo. Nebylo modré jako u ostatních andělů. Jeho šaty byly bílé a třpytily se, měl zlatisté vlasy a v ruce držel nádherný zlatý meč. Řekl mi: „Vidíš, to je Mé Slovo. Přetíná, proniká, meč představuje Mé Slovo." A najednou vize zmizela. Jindy jsem měla jinou vizi. Řekl mi: „Pojď se podívat na Můj dům. Tam, kam všichni přijdete." Viděl jste už katedrálu v Milánu? J. N. Samozřejmě. V. Bylo to téměř totéž. Když jsem vstoupila do této katedrály, uviděla jsem téměř to stejné: silné sloupy jeden za druhým, ale ne docela po stranách. Jedinou výjimkou bylo, že místo stěny katedrály byly

jakoby balkóny s pokojíky, kde jsme měli bydlet. Ale ve středu po celé délce lodi byl dlouhý stůl a nebylo na něm kousku místa. Byl úplně plný. A řekl: „Toto je pro vás.“ A vzpomínám si, že jsem zaslechla cosi na boku napravo, podívala jsem se tam a uviděla fontánu. Ta fontána byla téměř živá. Bylo to jako voda, ale byla živá. Byla stříbřitá a tryskala. Bylo to tak krásné. Řekla jsem: „Tato voda je živá." Šla jsem tou cestou a On mi dovolil vstoupit do jednoho pokoje. Když jsem vstoupila, bylo tam něco jako balkón. Vyhlédla jsem a to, co jsem rázem pocítila, nebyla jen příroda, ale byl to pokoj, takový pokoj, jaký jsem na zemi nikdy nepocítila, nesmírný pokoj, který na zemi neexistuje. Řekla jsem si: „Kéž bych zemřela, mohla bych navždy zůstat v této místnosti." To je všechno. J. N. Modlíte se někdy, abyste už mohla jít hned do nebe a nemusela se už vracet na zem? V. Ano. Pán se mě na to dokonce několikrát zeptal. Žít tak, jak já žiji, je utrpení. Mám být jako ostatní, jenže taková nejsem. V hloubi srdce jsem jiná. I když se navenek jevím stejná jako všichni ostatní. Nemůžeme se zahalit do pláště a schovat se. Miluji svou rodinu. Pán mi dal rodinu. Musím zakončit své povolání jako matka rodiny, aleje to utrpení, protože vše, co je venku, mi přináší utrpení. Je to, jako by mě to bolelo. Když mě manžel požádá, abych s ním šla na koupaliště, nemůžu. To je naprosté utrpení. Jít na koupaliště skutečně odmítám. Ale doma, abych se účastnila rodinného života, když se chce například dívat na film, který mě nezajímá, dívám se s ním, protože kdybych se nedívala, neměli bychom už společný život. Zůstávat na této zemi je utrpení. J. N. Mohla byste citovat úryvek z Opravdového života v Bohu, kde Bůh popisuje nebe? V. Možná nejlepším popisem je poselství z 22. listopadu 1986: „Co vidíš, dcero? Vidíš, co pro tebe mám ve své Dvoraně? Stůl, který je plný, plný požehnání, překypující všemi plody Mé zahrady. Připravil jsem ho a prostřel pro svoje děti. Dcero, co vidíš teď? Vidíš Moji fontánu? Ano! Ta stříbrná voda je pro vás k pití. Je to živá voda. Vnímej prostředí Mého Domu. Ano! Je veliký a je v něm místo pro mnohé. Mám příbytky pro vás všechny. Můj Dům je Svatý. Můj Dům je Mír. Teď pojď a dívej se. Řekni Mi, co cítíš. Cítíš štěstí? Ano! Zde je láska a mír. Jsem přítomen. Můžeš vnímat Mou přítomnost. Já jsem Mír. Dcero, teď když jsi viděla vznešenost Mého Domu, jdi a řekni jim to. Jdi a hlásej Mým dětem Mé slavné Jméno. Přines jim poselství pokoje. Řekni jim o Mém stole, který jsem pro ně prostřel, a o místech, která Můj Dům nabízí, a že Já, Jahve, na ně čekám. Ať přijdou ke Mně a sdílejí Moji slávu. Dcero, děláš to dobře. Způsobím, že budeš dělat pokroky. Já, Bůh, tě miluji. Jdi v pokoji a miluj všechny povinnosti, milovaná. “ (22. listopadu 1986) To, co se mě v této vizi, kterou jsem v duchu prožila, nejvíce dotklo, byl pocit klidu, který jsem cítila, zatímco jsem se z verandy dívala na tuto klidnou krajinu. Všechen smutek, všechny starosti najednou zmizely. Necítila jsem nic jiného než neuvěřitelný pokoj. Vskutku, Pán mi v jednom ze svých poselství připomněl, že v ráji už není smutek. Řekl: „Slzy uschnou, bolesti vás opustí, utrpení ustanou, sklíčenost skončí..." Na druhou stranu si nemysleme, že by se dal ráj popsat touto jedinou vizí.

Všechny vize, které mi kdy byly dány, pouze představují a vysvětlují konkrétní poselství. Jako všechny intelektuální vize. Jsou nám dány pouze proto, aby obohatily vysvětlení, které je dáno v Písmu svátém nebo v tradici. J. N. Mluvme o očistci. Zmiňujete se o očistci. V. To je zajímavé, protože v naší pravoslavné církvi se o očistci nemluví. Nikdy jsem se to neučila. Přesto, když jsem byla ještě úplně na začátku se svým andělem, Bůh dovolil několika duším z očistce, aby se ke mně přiblížily. A už dávno předtím, když mi bylo asi devatenáct let, dávno předtím, než mě Bůh povolal, bylo to zde ve Švýcarsku, jsem čas od času viděla očima svého srdce mnoho duší. Byly všechny stejné, stejné barvy, šedé jako popel. A nerozeznala jsem muže a ženy. Ale věděla jsem, že tam byli muži i ženy. Duše byly všude kolem mě. Neměla jsem z nich nikdy strach, protože měly pokojný výraz. Všechny si sedly na zem. Říkaly si o mně mezi sebou: „Tiše, nerušte ji!“ Zvykla jsem si na ně. A když jsem je tak viděla, říkala jsem si pro sebe: „Ach, stále ti mrtví!" Neuměla jsem říct „duše“, říkala jsem: „Zase tu jsou mrtví!" Ale nikdy jsem z nich neměla strach. Mnohem později mi Ježíš vysvětlil, že tyto duše čekaly na mé modlitby, mé oběti, půst, pokání, na vše, co je může osvobodit. A že je jednoho dne uvidím v nebi. Jednoho dne, bylo to na začátku, ke mně můj anděl přivedl několik duší, aby se mnou mluvily. Jedna duše ke mně přišla a řekla: „Dej mi požehnání a modli se za mě.“ Řekla jsem: „Proč chceš ode mne požehnání?" Pak jsem dodala: „Neumím to." Řekla mi: „Modli se za mne!" „Jakou modlitbu? Nevím, jak se mám modlit." Dala mi krátkou modlitbu, kterou jsem už zapomněla. Řekla: „Opakuj to pro mne!" A já jsem opakovala. Byla moc spokojená a odešla. Měla jsem dojem, že stoupá vzhůru. Pak zmizela. Přišly jiné duše a celé nedočkavé mě žádaly: „Jdi do kostela pro svěcenou vodu! Řekneme ti proč.“ Šla jsem do kostela a požádala kněze o svěcenou vodu. Dal mi malou lahvičku. Vrátila jsem se domů. Řekly mi: „Teď nás pokrop!" Zeptala jsem se: „Ale jak vás mám pokropit, když vás nevidím?“ Protože tu vodu jsem tam viděla, fyzicky, zatímco duše jsem viděla vnitřně. Jak je pokropit? Nedávalo to smysl. Duše mi řekly: „Nalij si vodu do dlaně a s úmyslem pokropit nás zavři oči a pokrop.“ A tak jsem to udělala. Och, bylo to, jako by celý očistec ke mně přišel pro tuto kapičku vody, bylo to pro ně tak občerstvující, všechny byly šťastné. J. N. Popisujete setkání s dušemi z očistce. Navštívila jste někdy to místo? V. Viděla jsem sebe samu v očistci. Pán mi řekl: „Chceš vidět, kde byla tvá duše předtím, než jsem si pro tebe přišel?“ Pak mi dal vizi a viděla jsem se. Nebe bylo černé. Nebylo tam žádné světlo, ani šero, tma jako teď. Vše bylo vyprahlé jako poušť. Žádná zahrada, jen sucho! Viděla jsem miminko. Leželo na zemi. To jsem byla já. Oči jsem měla nažloutlé jako oči nemocného, byla jsem vysílená, tak duchovně nemocná, že jsem nemohla stát na nohou. Můj dech byl jako dech astmatika, stěží jsem dýchala. Cítila jsem něčí přítomnost, která se přibližovala, ale neviděla jsem jeho hlavu. Pouze jsem vnímala přítomnost nějaké laskavé bytosti. Má ruka, která neměla žádnou sílu, se chytla jejího rukávu. Nechtěla jsem se pustit, protože jsem věděla, že je to můj Spasitel. A když se ho má ruka zachytila, byl

tím Spasitel velice pohnut. Vzal mě a zavedl na místo, kde jsem měla být. Ale to místo, které jsem viděla, bylo hrozné. J. N. Jak říkáte, pravoslavná církev nemluví o očistci. Tato myšlenka se objevila v západní katolické církvi v 10. století. Předtím se o něm nemluvilo. V. Ano, to je pravda. Když jsem byla nedávno v Rumunsku, viděla jsem ikony, které představovaly duši Panny Marie, pouze duši. Ta byla jako miminko. A všechny kresby, které mi můj anděl nakreslil, protože mi kreslil obrázky, znázorňovaly mě samu jako duši, jako miminko. Jsme, chcete-li, jako miminka, všechny duše. J. N. Mluvme o pekle. V. Pán mi dal vidět peklo, abych mohla vydat svědectví, že peklo existuje, a usvědčit ty, kteří v peklo nevěří. Satan je zlý duch, který existuje, není abstraktní. Najednou jsem se ocitla v jeskyni. Půda byla tmavě šedá, velmi jemný písek, jako sopečný. A na zemi bylo kluzko. Pán samozřejmě nemůže do pekla sestoupit. Třebaže vize není reálná, byl ve vizi a řekl mi: „Podívej!" Viděla jsem před sebou Satana, stál, byl ke mně obrácen zády. Satan na sebe může vzít podobu zvířete, psa, Panny Marie, čehokoli. Ale tentokrát jsem viděla Satana jako člověka. Osobu. Černé vlasy. Škaredá osoba. A v ruce měl něco jako lávu, něco jako tekoucí oheň. A vrhal lávu na hlavy lidí. Neustále je pálil. Uvnitř této jeskyně byl řev. Zdáli jsem slyšela jako ozvěnu hukot ohně. Když jsem se víc přiblížila, Satan poznal, že se na něho dívám. Otočil se ke mně. Podíval se mi do očí a plivl na zem. S nechutí řekl: „Dokonce i pozemští červi mě teď přicházejí otravovat." Zařval jako úplný blázen, úplný blázen. Zařval a řekl s nenávistí: „Všichni přijdete sem ke mně!" V duchu jsem si pomyslela: „Tak toto si myslí." Poznal, co si myslím. S nenávistí mi řekl: „Protože sis to pomyslela, uvidíš, jak ještě víc budu mučit duše." A chtěl znovu hodit lávu, když vtom mu Pán paralyzoval ruku. J. N. Když jste před chvilkou mluvila o nebi, Bůh vám řekl: „Mám místo pro vás všechny. “ Zdá se, že to protiřečí skutečnosti, když jsou duše v pekle nebo v očistci. V. To znamená, že nebe je naším domovem, máme v něm bydlet. Bůh nám tento příbytek připravil. Ale v jiných poselstvích s velkou bolestí říká: „Nechci vidět nějaké místo navěky prázdné." To znamená místo připravené pro nejenže oni místo toho padli do pekla. J. N. Neznamená to snad, jak říkají někteří teologové, že peklo jistě existuje, ale že je prázdné, nebo že se nakonec vyprázdní? V. Jen Bůh zná odpověď. Já nejsem ani Bůh, ani teolog. J. N. Mohla byste citovat ještě nějaký text z Opravdového života v Bohu na téma, o kterém mluvíme? V. Ano, zde je poselství, je dobrým shrnutím toho, co je nebe a peklo: „Pojď, půjdeme, chci, abys to všechno písemně zachytila. Budu ti diktovat. Buď při Mně, milovaná. Chci, aby Mé duše pochopily svou existenci a že ďábel je skutečností. Nic z toho, co je

psáno v Mých Svatých Písmech, není mýtus. Satan existuje a pokouší se uvrhnout vaše duše do záhuby." (7. března 1987) „Když se Moji andělé, kterým byla dána svrchovaná autorita, proti Mně bouřili a nejlepšího z nich se zmocnila zkáza, Má Spravedlnost je neušetřila, byli svrženi dolů do podsvětí, aby očekávali den Soudu. I oni budou souzeni, před očima všech, a ach!... Jak strašný to bude obraz! Budu soudit každého podle toho, co udělal nebo neudělal. Před Mým Trůnem bude každý stát mlčky a v bázni, protože Den tohoto posledního Soudu bude tak strašný, že se každý roztřese hrůzou před Nejvyšším Soudcem, jímž Já Jsem. Všichni uvidíte velký počet padlých andělů, kteří byli vyhnáni z nebe a bojovali v hořkosti a nenávidí archanděla Michaela a jeho anděly. Ano, vaše oči uvidí Mé Odpůrce, Odpůrce Svatého, Pomazaného. Všichni uvidíte padlé anděly, přívržence Lucifera, prvotního hada, který se snažil svést všechny Mé syny a dcery. Uvidíte množství těch, kdo pošpinili Mé Jméno a překračovali Můj Zákon, kdo odmítli péči Mé Svatosti a dali přednost nálepce Svůdce na svém čele... Ano, Vassulo, bylo ti dáno drsné vidění. Říkám ti: Přijdu brzy se svými svátými vynést nad světem rozsudek a odsoudit provinilé. Dnes se Má Milost dává poznat celému lidstvu, abych vás všechny obnovil svým Svatým Duchem, dřív než přijde Můj Den, a připomněl vám svůj Zákon. V onen Den každému odplatím, jak si zaslouží. Řekl jsem, že přísně potrestám každého, kdo zraňuje Ducha Milosti a jedná s Mým Duchem jako s pošetilým; proto musíte zůstat bdělí." (20. července 1992)

13. ABY VŠICHNI BYLI JEDNO Jedno ze silných témat Vassulina poselství se týká jednoty křesťanů. Ačkoli nadále praktikuje svou víru v řecké pravoslavné církvi, kde byla pokřtěna, během cestování se Vassula účastní katolických bohoslužeb, když není k dispozici pravoslavný kostel. Také promlouvá ke křesťanům všech denominací. To samozřejmě nikdy nezůstane bez odezvy - od překvapení až po odpor. Připomeňme si část textu z notifikace, vydané v L´Osservatore Romano. „Navíc tím, že se obvykle podílí na svátostech katolické církve, přestože je řeckopravoslavná, vyvolává paní Rydenová značné překvapení v různých kruzích katolické církve. Zdá se, že klade sebe samu nade vši církevní jurisdikci a každou kanonickou normu, a ve skutečnosti vytváří ekumenický zmatek, kterým rozčiluje mnoho autorit, kněží a věřících své vlastní církve, když se vymyká její církevní disciplíně." Memorandum pro moudré pastorační počínání, vydané diecézí Sión ve Švýcarsku 1. září 1991, též obsahuje kritickou pasáž k Vassulinu postoji. „Vassula Ryden není katolička a její iniciativy neodpovídají oficiálnímu ekumenickému dialogu. [...] .Ekumenické' chování Vassuly Ryden je příliš nejasné. Navzdory všem těžkostem a nadějím ekumenismu si všechny denominace zapojené do dialogu přejí potvrdit, co vyznávají. Zmatek neuspíší jednotu. Pro tuto chvíli je každý křesťan nutně členem určité církve." Situace je dobře shrnuta v docela vtipné odpovědi Mons. Mamieho, když byl biskupem ve Fribourgu: „Nesnesitelné na této ženě je, že se pokouší být současně pravoslavná i katolická." Tuto anekdotu vypráví otec Francis Frost z Ekumenického institutu v Ženevě. Ať už je to pravda, či nikoli, dobře to ilustruje smíšené pocity křesťanů, kteří cítí, že jsou na prvém místě křesťany a až potom příslušníky specifických denominací. Vassula je zdrojem velmi zjevného „ekumenického zmatku". Zeptal jsem se na její názor. J. N. Co pro vás znamená primát papeže? Je mnoho možností, jak se na to dívat. Podle stanoviska Světové rady církví jde o čestný primát římského biskupa na památku svátého Petra. Tento primát neznamená žádné zvláštní právo ve věcech týkajících se definování nauky nebo mravů uvnitř církví. Co znamená role papeže pro vás, je to něco víc než čestné místo? V. V poselstvích ho Kristus nazývá Vikářem své Církve. Když oslovuji římskokatolické kruhy, předávám poselství, jak jsem je od Pána přijala. Říká jim, aby papeže slepě poslouchali. Musíme jej poslouchat, protože neposlušnost není od Boha, ale od Satana. Protože jsem pravoslavná, tak tento postoj některé lidi tak překvapuje, že se mě ptají, proč jsem ne- konvertovala do římskokatolické církve. Tito

lidé nikdy neposlouchají ani nečtou papežovy encykliky, ve kterých nikdy nežádá, aby pravoslavní přestoupili do katolické církve. Nazývá pravoslavné církve sesterskými církvemi. „Pojď a sjednoť se s námi, protože tělo nemůže dýchat s jednou plící, potřebuje obě plíce.“ J. N. Je to jeden z oblíbených výrazů Jana Pavla II. V. A tak říkám: „Uposlechněme toho, co říká papež!" Co se mne týká, řídím se tím, co nám papež a ekumenický patriarcha Bartoloměj I. říkají. A Pán říká totéž, co papež. Říká: „K modlitbě se musí spojit obě ruce." Tělo používá při práci obě ruce. Nemůže pracovat jednou rukou a zapomenout na druhou. J. N. Takže kdyby měla nastat jednota, nebyla by to jednota, kde by se pravoslavná, anglikánská a luteránská církev, které jsou nejblíže katolické církvi, podřídily Římu. Zachovaly by si svoji strukturu a liturgii, ale měly by se považovat za sjednocené s Římem. V. Mohu odpovědět za východní církev, která je sesterskou církví římskokatolické církve. Ostatní církve jsou připraveny o svátosti. V poselstvích Kristus předkládá fakt, že Eucharistie je základem života Jeho církve. Říká, že jestliže Jeho církev postrádá krásu, je to proto, že mnohé církve zrušily věčnou oběť. Pán říká především: „Je to jednota v srdci." Není to ani tak vnější projev jako spíše vnitřní proces. A tímto náš Pán míní: „Ve vašem obrácení se sjednotíte. V obrácení rozkvetete do jednoty." Je to proces, který probíhá spíše v srdci než na úrovni institucí. Dokud se křesťané neobrátí a nebudou milovat Krista, jednota není možná. Nedávno jsem byla pozvána do Stockholmu pastorem Lundbergem, který mne přivítal v kostele sv. Kateřiny. Řekl mi něco, co na mne udělalo veliký dojem: „Udělali jsme velkou chybu, když jsme umenšili význam Panny Marie. Ona hraje nesmírně důležitou roli, což jsem si uvědomil až teď." Vstoupila jsem do jeho kostela a spatřila jsem sochu Panny Marie vedle místa, kde jsem měla mluvit. Kostel byl plný luteránů a katolíků. Vydala jsem svoje svědectví. Po mém svědectví ke mně pastor přišel. Svědectví se ho hluboce dotklo a přede všemi mi daroval sochu Panny Marie držící Dítě Ježíše. Skutečně mě to velice dojalo. Zeptala jsem se, jak se mohla stát taková změna v postoji k Panně Marii a sochám u luteránů, kteří mají jinak velmi striktní postoj. Někdo ze shromáždění odpověděl, že to přišlo z víry samotné, cítili takovou potřebu, chtěli jednotu. Nalezli to skrze poselství Opravdový život v Bohu, tam je naděje. J. N. Jsou ve Švýcarsku i protestanti, kteří navštěvují vaše shromáždění'? V. Zajisté, jsou zde protestanti, kteří přijímají svaté přijímání v katolických nebo pravoslavných kostelích, protože věří ve skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii. Jsou zde i protestanti, kteří chodí ke zpovědi. J. N. Někteří kněží mi o tom říkali. Musíme si přirozeně položit otázku: kde je poslední překážka, když věnci rozdílných denominací mají takovou žízeň po jednotě a přehlížejí všechny spory, které existovaly v minulosti?

V. Laici nemají problém se sjednotit. Pán mi dal vizi tří železných tyčí. Aby se spojily, musí se sklonit. Mluvil skutečně o hlavách, které se musí naučit sklonit se. J. N. Máte v této věci naprosto jasno. Ale z vašich vizí a poselství máme dojem, že pravoslavná církev a reformované církve se vrátí k společnému kmenu, kterým je katolická církev. Vidíte to právě tak? V. Nejsou to dvě tyče sklánějící se ke třetí, ale spíše tři tyče sklánějící se k sobě, stejným směrem. Sklonit se znamená sjednotit se v pokoře a lásce. Pán mi řekl, že mnozí z těch, kteří pracují pro jednotu, jsou strnulí a neohební jako železné tyče. J. N. Poselství, jak se zdá, mluví o třech církvích, které jsou stejně svaté a stejně hříšné? V. Nemohu odpovědět, protože Pán ke mně nemluvil v těchto termínech. J. N. Neznáte samozřejmě přesný plán sledu událostí nebo datum. Jste přesvědčena, že jednota nastane, ale nemůžete říci kdy nebo jak? V. Ne, žádné z poselství neudává tento druh informace. Také bych to velmi ráda věděla. Ale vím, že je to dost blízko. J. N. Nedávno jste říkala, že poselství má takový dopad na laiky, že cítí mnohem větší odpovědnost za církev. V. Laici nyní dělají pro církev mnoho. Vidíme to na setkáních, která organizují. Znám skupiny laiků, kteří se dvakrát týdně postí, každou středu a pátek, velmi se obětují, mnoho se modlí za kněze, za církev. J. N. Abychom se vyhnuli zmatečnosti, rozlišme mezi tím, co nazýváme původní církev, tzn. shromáždění věřících, a tím, za co se obvykle považuje církev dnes, tzn. církevní struktura, klérus, biskupové, jednotlivé části církve, jinak řečeno oficiální organizace církve. Nemusíme si hrát se slovy a zapomeneme na rozdíl mezi nimi. Potřebují opravdu laici, členové církve, řadoví věřící, tento církevní aparát? Pomáhá jim, nebo naopak je jim zátěží? V. V každém společenství musí být vedoucí, který věci řídí. Jinak by nastal chaos. Neměli bychom církev, ale sekty. Církev vždy bude mít biskupy, vůdce, kteří ji řídí. Ale my laici jsme pro církev též nepostradatelní. Jsme součástí církve. Kristus nám zanechal jednu církev, ale sotva nás opustil, aby se vrátil do nebe, byla církev rozdělena. Rozdělení je hřích. V mé církvi někteří mniši působí dojmem, že mají monopol na Boha a šetrně rozdávají Boha věřícím. Každý křesťan může mít přímý vztah s Bohem skrze modlitbu a pokání (očištění). J. N. Podle vašeho názoru jsou si všichni křesťané rovni. Není první nebo druhá třída křesťanů, vedoucí a podřízení. V. Jistě, ale laik nemůže sloužit mši nebo zpovídat, musí poslouchat svého biskupa. Nemohou neposlouchat jednoduše proto, že to tak cítí. Musíme být poslušní, i když je to obtížné. Jen nemůžeme

poslouchat biskupa, který vzdoruje papeži nebo popírá tradici. Koho pak máme poslouchat, papeže, nebo takového biskupa? Musíme poslouchat papeže. J. N. Jsme povinováni poslušností i k nehodnému papeži, jako byl Alexandr VI. z rodiny Borgiů, který byl v úřadě na konci 16. století? V. Ale současný papež není nehodný. J. N. Jistě ne. Papeže Jana Pavla II. nemůžeme srovnávat s Alexandrem Borgiou. V. Zde není možné srovnávat, protože my žijeme dnes a ne v renesanci. Odpovídám jednoduše, že musíme poslouchat současného papeže. J. N. Jaký máte vztah ke Světové radě církví? Byla jste pozvána, nebo jste žádala o pozvání? V. Nežádala, byla jsem pozvána. Slyšeli o mně. Pomalu se poselství Opravdový život v Bohu dostalo na všechna místa. Reverend Emilio Castro, bývalý katolík z Uruguaye, který se stal metodistou, mne pozval po rozhovoru s rumunským pravoslavným knězem, otcem Briou, a s americkým laickým teologem panem Todorem Sabevem. Reverend Emilio Castro mne požádal o rozhovor před sjednaným setkáním. Věří v existenci soukromých zjevení. Podle jeho názoru se Ježíš zjevuje, když Ho církev potřebuje, jako to bylo v případě Terezie z Avily. J. N. Přišlo si vás poslechnout mnoho lidí? V. Možná více pokud jde o kvalitu než o kvantitu. Bylo tam nejméně třicet pět zástupců Světové rady církví, kteří si mě přišli poslechnout. J. N. Nejprve jste měla přednášku a pak pokládali otázky? V. Připravila jsem si jen citace z Opravdového života v Bohu, kde se mluví o jednotě, abych jim je přímo přečetla, protože to nejsem já, kdo mluví. Požádala jsem Pána, aby vybral. Mnoho jsem se modlila. Řekla jsem, že musíme vybrat jenom pár pasáží, protože jsem neměla moc času, asi půl hodiny. Tak Pán vybral nejsilnější úryvky. Samozřejmě je to dost vyčerpávající, postavit se před shromáždění teologů, kteří vám mohou připravit nepřeberné množství chytáků. Ale když jsem četla, co mi Pán dal, cítila jsem takovou sílu a důvěru, že mě nikdo ani v nejmenším nemůže ohrozit. Protože už jsem to nebyla já, kdo mluvil. J. N. Přesto, ve vašem příběhu je něco zvláštního. Proč, když jste byla v Bangladéši a hledala duchovní radu nebo rozlišení ve věci poselství, která jste přijímala, jste hledala v katolickém semináři? Nebyl tam žádný řecký pravoslavný kostel? V. Nebyl tam vůbec žádný. Pán mi to udělal snadné, protože město Dháka je dost rozlehlé a doprava je chaotická, ale dům, kde jsem žila, byl vedle katolického kostela. Arménský pravoslavný kostel ve městě byl, ale hodně daleko. Ke katolíkům to bylo pět minut. J. N. Tak to je shoda okolností, mohli bychom říci prozřetelnost, že jste šla prostě tam.

V. Jsem ráda, že jste použil slovo „prozřetelnost". Neřekl jste: „Měla jste štěstí." Protože Pán mi jednou řekl: „Nemám ve svém slovníku takové slovo jako ,štěstí,“ J. N. Takže nic není „náhodou". Náhoda neexistuje. Ale všechno může být bráno jako náhoda, protože jinak by to bylo skličující. Člověk by neměl svobodu. Pojďme k jinému tématu. Nachází se v poselstvích, která přijímáte, nějaké sdělení týkající se židů? V. Ano. Dostala jsem poselství, protože jsem se jednou zeptala: „A co židé a muslimové? Co si myslíš o nich?" A Pán mi řekl: „Modli se za ně, protože je miluji stejně, jak miluji tebe." J. N. Co si myslíte o šířícím se antisemitismu v Evropě? Co si myslíte o zášti k židům, kteří po staletí žili v křesťanských zemích, ve Francii nebo Německu, která odstartovala vraždění 2. světové války a nyní se vrací? V. Nenávist nepochází od Boha, přichází od Satana. Ano, od Satana. J. N. To platí i o muslimech? V. Absolutně. Pronásledování židů a muslimů v minulosti a teď mají satanský původ. Bůh nás nikdy nerozděloval. Všichni ti, kteří praktikují náboženství, jsou Bohu stejně drazí. Nestačí patřit k římskokatolické církvi nebo k pravoslavné církvi, abychom byli spaseni. Ti, kdo nepatří k těmto církvím, jsou též Boží tvorové, stvoření k Jeho obrazu. Spása je slíbena všem, kdo poslouchají Boží přikázání. Ježíš byl ukřižován za celé lidstvo. Kdo více dostal, od toho bude Bůh více požadovat. Toto zvláště platí pro křesťana. To není privilegium, ale jeho velký závazek. Bůh je jediný soudce, On je láska a On bude soudit podle lásky, kterou měl člověk na zemi. J. N. Rád bych se vás zeptal na nevěřící. Poselství, která přijímáte, předáváte těm, kdo si je přicházejí poslechnout. Neřekl bych, že promlouváte k obráceným. Jsou nová obrácení. Ale to jsou lidé, kteří mají křesťanské základy, aspoň zárodek nějakého vzdělání a náboženského citu. A pak jsou nevěřící naší moderní společnosti bez jakéhokoliv náboženského vzdělání. Přijímáte poselství zvláště pro nevěřící, pro ateisty? V. Nepřijímám poselství zvlášť pro tu nebo onu kategorii. Je to univerzální volání, které je určeno i pro obrácené, aby se obrátili dokonale. Za všechny ty roky se setkání zúčastnili ateisté, kteří se zajímali o poselství, protože je četli a chtěli se o něm ode mne dozvědět více. Ale přijdou i lidé, kteří jsou absolutně nevěřící, nebo spíše odpadlíci, které Pán přivedl zpět. Máme celé modlitební skupiny, které se utvořily v Řecku, každá by mohla svědčit. Všichni opustili církev, odpadli. Jiné živí nenávist vůči kněžím. Když by viděli nějakého kněze, přešli by na druhou stranu ulice. Tito všichni byli přivedeni zpět k víře skrze to, co Pán říká v poselstvích. Tato poselství se dotýkají srdce, probouzejí ty, kdo byli mrtví, a přivádějí je zpět domů. J. N. Můžeme říci, že špatní křesťané jsou přiváděni zpět k Bohu? V. Nejsou špatní. Jsou obětí společnosti. Není to jejich chyba. Spatný křesťan je ten, kterému zkamenělo srdce a nemůže být obměkčeno. Kdežto lidé, kteří se stali obětí společnosti, jsou nestálí,

nevědí, kam jít. Řeknete jim: „Pán čeká u tvých dveří.“ Odpovědí: „Ale já jsem se nikdy nemodlil, tak proč ke mně přišel? On má zájem i o mne? Myslel jsem si, že přichází pouze k těm, kdo Ho milují." Nakonec v poselstvích najdou něco, co je probudí. J. N. Pojďme k proroctví o nástupci Jana Pavla II., kterého někdy zmiňujete. Máte nějakou představu o tom, co se má stát? V. Ne. Pán mi o tomto nikdy nic neřekl. Vím, že je problém uvnitř církve, odpadlictví, rebelie proti tomuto papeži. Pán říká, že rebelie pronikla do samotné svatyně. Kardinál Ratzinger dokonce zopakoval výrok papeže Pavla VI. o Satanově kouři, který pronikl do svatyně. Tento duch rebelie popírá Krista. A není to jen popírání Krista jako takového, je to popírání Kristova Božství. J. N. Jsou to především teologové, kteří popírají Ježíšovo Božství. V. To jsou Antikristi dneška. J. N. Poselství vám říká, že pronikli až do srdce katolické církve, nebojsou to prostě teologové, kteří přednášejí tuto herezi? V. Ne, do srdce. Říká „do svatyně". J. N. Do svatyně? Mohla byste to více specifikovat? V. Ne, protože kdybych mohla, tak bych to udělala, ale nemám žádná specifika. Tak jak já to chápu, svatyně znamená církev. J. N. Mohlo by to být jen na úrovni teologických škol, seminářů? V. Nepochybně mohlo. Aleje to vážnější. Podle Pavla VI. je to samotná svatyně. J. N. Víte, že existuje dogma o neomylnosti papeže, které říká, že za jistých, dobře definovaných okolností, se papež nemůže mýlit. Přijala jste někdy poselství, které by se týkalo papežské neomylnosti? V. Tohoto slova nebylo nikdy užito, ale Pán mluví o respektu k Vikáři církve, tomu, který reprezentuje Krista na zemi. Všechno, co se týká papeže, musí být respektováno, tudíž i dogma o neomylnosti. J. N. Víte, že uvnitř církve je spousta polemiky ohledně ordinace žen a jejich eventuálního práva celebrovat Eucharistii? V. Pán mi nedal žádné poselství na toto téma. J. N. Nemluvil na toto téma? Ani pro, ani proti? V. Ani pro, ani proti. Když si Pán zvolí někoho pro misi, nezatěžuje ho všemi problémy církve, dává mu specifické poselství. Na jiné úkoly vybere zase někoho jiného. Mé poslání je výhradně volání k obrácení, k jednotě a smíření. Papež je proti svěcení žen, a jak jsem už říkala, my ho musíme poslouchat.

J. N. Vraťme se k problému jednoty. V. Naše rozdělení je hřích. Rozdělení nepochází od Boha, ale od ďábla. „Diabolos“ je slovo řeckého původu, znamená „ten, který rozděluje". Především, nejvroucnějším přáním Krista ohledně jednoty, a také klíčem k jednotě je: sjednocení data Velikonoc, učiněné v pokoře a s láskou. Kristus mě 26. října 1989 zavolal a požádal mě, abych nakreslila tři železné tyče, každou s hlavicí na konci. Tak jsem nakreslila tři tyče a přidala hlavice, jak mi naznačil. Řekl mi, že tyto tři tyče představují římské katolíky, pravoslavné a protestanty. Potom mi řekl, že chce tyto církve sklonit a sjednotit. Ale dodal: „Tyto železné tyče jsou pořád velmi ztuhlé a nedokážou se samy od sebe sklonit, proto k nim přijdu se svým Ohněm a silou Mého Plamene změknou, a tak se skloní. Vytvořím z nich jednu pevnou tyč a Má Sláva naplní celou zemi." Ale jednota není zboží a dosáhnout jí neznamená stát se obchodníky. Kristus vykáže obchodníky ze své církve tak, jak to udělal v chrámě v Jeruzalémě. Kristu se vůbec nelíbí vágní kamarádšoft ve jménu jednoty. To je falešný ekumenismus. Kristus si často stěžuje na nedostatek upřímnosti mezi těmi, kdo pracují pro jednotu. Falešný ekumenismus znamená rozprodání jistých pravd za účelem vytvoření povrchní jednoty. Mnoho lidí mne obviňuje ze snahy spojit pravoslavnou a katolickou církev a protestantskou církev nechat stranou. Setkala jsem se s mnoha pastory, například ve Švédsku, kteří jsou velice uchváceni poselstvími, která se zabývají jednotou. Uvědomují si, že udělali chybu, když opomenuli Pannu Marii. Opravdový ekumenismus vyžaduje, že jim připomeneme, že Luther sice vnesl hlubší vhled do jistých otázek, například užití Písma, ale že také vypustil některé pravdy. Bylo by třeba vrátit se zpět a obnovit Tradici, která byla ještě před reformací. Není snadné toto poselství předat, ale musíme tím projít. Falešný ekumenismus spočívá v předstírané dohodě, přátelství pouze na oko. Bohužel je to dosti běžné ve Švýcarsku, kde se někteří katoličtí kněží a protestantští pastoři setkávají a odmítají přizvat pravoslavné. Jako by se báli, že jim budou pravoslavní připomínat některé nepříjemné pravdy, které sdílejí s katolíky, ale ne s protestanty, pravdy, které jsou opomíjeny v oficiálním ekumenickém dialogu. To vysvětluje, proč je v jistém smyslu moje přítomnost zneklidňující. Jednoty bude dosaženo skrze obrácení srdce, skrze volání Ducha Svatého, který bude naším jediným Průvodcem a Světlem naší duše. Jednota přijde skrze pokoru a lásku. Jednoty bude dosaženo jedině, když začneme skutečně milovat Krista. Jednoty bude dosaženo, když každý zemře sám sobě. Jednoty bude dosaženo, když každý ztiší svůj hlas, aby bylo slyšet Kristův hlas, když začneme sklánět svoji hlavu, aby byl vidět Kristus, a jedině tehdy, když se úplně skloníme, pochopíme Boží vůli. Jednoty bude dosaženo, když se budeme starat o zájmy Krista a církve, a ne o naše vlastní zájmy. Jednoty bude dosaženo, když budeme dodržovat Tradici tak, jak jí učili církevní Otcové, a ne tak, že s ní budeme obchodovat nebo ji prodávat. Abychom dosáhli jednoty, musíme chránit víru a důsledně přijímat svátosti církve. Touto cestou musíme jít, abychom obnovili jednotu způsobem, jak si to přeje Kristus. Tak budou naplněna slova Jeho velekněžské modlitby: „Aby všichni byli jedno, jako Já a Otec jedno jsme." Proto, když vydávám svědectví před lidmi, v prvé řadě vyzývám k obrácení srdcí, protože se nemůžeme sjed-

notit, jestliže nemilujeme. S láskou můžeme dojít ke smíření a k odpuštění. Na lásce můžeme všechno založit. Láska je základ, na kterém je postaveno smíření a jednota. V jednom ze svých poselství mi Bůh dal poznat, že dobrý strom je zakořeněný v lásce. Na každé ratolesti tohoto stromu budou plody, které Bůh přirovnává ke ctnostem. Dokud neodpustíme, bude nás Boží požehnání míjet. Protože téma jednoty je velmi důležité, tak mi dovolte, abych citovala několik úryvků z poselství. Ve vizi jsem viděla Pannu Marii, jak sedí na malé bílé skále. Byla hodně skloněná, tvář měla položenou na kolenou. Byla oblečena v černém, jako žena, která drží smutek. Viděla jsem Ji zezadu. Přišla jsem k Ní z levé strany. Když jsem přicházela blíž, zvedla hlavu a uviděla mne. Uviděla jsem Její tvář, byla bledá, ale velmi krásná, zmučená žalem, zalitá slzami. Měla jasně modré oči. Řekla mi: „Zrada brání jednotě mezi bratry. Neupřímnost srdce naplňuje pohár Božího hněvu. Rvou Tělo Mého Syna, dělí Ho, mrzačí a ochromují Ho. Připomínám vám všem, že skrze Něho máte všichni v Jednom Duchu přístup k Otci, a přesto stále zůstáváte rozděleni ve jménu Mého Syna. Mluvíte o jednotě, a přesto nastražujete sítě těm, kdo ji praktikují. Boha nemůžete oklamat ani přesvědčit svými argumenty. Království Boží nejsou pouhá slova vyslovená ústy. Království Boží je láska, pokoj, jednota a víra v srdci. Je to Pánova církev sjednocená uvnitř vašeho srdce. Klíče k jednotě jsou: Láska a Pokora. Ježíš nás nikdy nežádal, abychom se rozdělili - toto rozdělení není Jeho přání. Naléhavě prosím své děti, aby se sjednotily v srdci a volaly jedním hlasem a obnovily prvotní Církev Mého Syna ve svých srdcích. Říkám prvotní Církev Mého Syna, protože tato Církev byla postavena na Lásce, Jednoduchosti, Pokoře a Víře. Neříkám, že máte postavit novou budovu, ale že máte obnovit stavbu uvnitř svého srdce. To znamená zbourat staré cihly uvnitř svého srdce; cihly nesvornosti, nesnášenlivosti, nevěrnosti, neochoty odpustit, nelásky, a smířením obnovit Církev Mého Syna. Potřebujete nesmírnou prostotu ducha a spoustu velkodušnosti, a dokud nepochopíte, že se musíte sklonit, nebudete se moci sjednotit." (23. září 1991) Kristus mystickým způsobem trpí kvůli našemu rozdělení a je velmi přísný, když vidí nedostatek upřímnosti. Nešetří slovy, když mluví k těm, kdo dávají přednost tomu, zůstat rozděleni. Je přísný i na ty, kdo předstírají, že pracují pro jednotu, ale v podstatě pracují pro své vlastní zájmy. Přesně říká: „A teď žádám zvláště ty, kteří nosí Mé Jméno a pracují pro Jednotu a Pokoj, prosím vás, přijďte ke Mně jako děti, předstupte přede Mne a odpovězte Mi na tyto otázky: Bratři, udělali jste všechno, co je ve vašich silách, abyste zachovali jednotu Mého Těla?" (10. března 1990) „Každý rok o Velikonocích musím pít z kalichu vašeho rozdělení, který Mi vnucujete. Ale i ty, dcero, z něho budeš pít - budeš sdílet se Mnou, co je hořké a podávané lidskou rukou. Čím více času uplyne, než sjednotí datum Velikonoc, tím přísnějšího rozsudku se dostane této generaci. Můj

návrat se blíží a běda nekajícímu srdci! Běda rozdělenému srdci! Běda nesmířenému srdci! ,Budou svrženi do pekla!" (Mtl 1,23) (31. května 1994) Když zůstáváme rozděleni, jsme přesně jako suché kosti z Ezechielova vidění. Jestliže nedovolujeme Duchu Svatému, aby na nás vanul, zůstáváme jako suché kosti rozházené v údolí smrti. Ale kdybychom dovolili Duchu Svatému na nás zavanout, získali bychom opět život. Duch Svatý do nás vloží sílu a obalí naše kosti masem. Potáhne naše tělo kůží a my se zase staneme celistvým tělem... Potom na nás Duch Svatý opět dechne, aby nás oživil, a my se postavíme na nohy. A tímto způsobem bude oslaven Bůh. Během modlitby Anděl Páně 11. srpna 1996, když papež Jan Pavel II. mluvil o pravoslavných, řekl: „Věci, které nás sjednocují, jsou silnější než ty, které nás rozdělují." Jan Pavel II. mnoho mluví a píše o pravoslaví. Jeho hlas mi připomínal Jana Křtitele, který volal na poušti, poušti našich srdcí, po jednotě s pravoslavnými. Proč potom neslyšíme v kostelích od našich kněží, biskupů a kardinálů sebemenší odezvu na tento hlas? Proč nebylo nic uděláno pro to, aby zazníval a probouzel? Proč nespojili svůj hlas s papežovým? Se vší úctou si myslím, že se papeži nedostává dost podpory ohledně jednoty s pravoslavnými. Jednoho dne ke mně Kristus přišel a svěřil se mi: „Planu touhou." Tak jsem se Ho zeptala, po čem tak touží, a On mi řekl: „Vidět Moji Církev sjednocenou a jednu." K tomu přidal: „K jednotě je nedovede ani výmluvnost řeči, ani délka diskusí, ani jejich vzájemné udílení vyznamenání, nic z toho nevede k jednotě Mé Církve. Všechny tyto věci Mě unavují... zkáza a trosky pronikly do Mé Svatyně, tak jaké ceny si mohou mezi sebou vyměňovat? Kde je jejich čest? Skloňte se, abyste viděli Mou Vůli, ztište svůj hlas, abyste slyšeli Spásu, která k vám mluví z výšin slávy. Vaše obrácení způsobí, že vaše srdce Mě uslyší a povede Mou Církev k jednotě, spojí Mé Tělo. (...) Ach... dcero, modli se za dům Východu a Západu, aby se spojily jako dvě ruce sepjaté k modlitbě. Pár rukou - jak je to krásné, když spojeny společně směřují k nebi v modlitbě. Ať tyto dvě Ruce, patřící témuž Tělu, pracují společně a sdílejí své možnosti a zdroje... Ať Mě tyto dvě Ruce společně pozvednou, ach... kdy Mě Ruce Mého Těla zvednou nad Oltář, držíce Mě společně? Ó, pojďte!“ (15. června 1995) Skrze svá poselství o jednotě Kristus žebrá, volá, křičí, úpěnlivě prosí, pláče po jednotě své Církve a kvůli naší hluchotě se tak často opakuje. „Chci, aby z vašich srdcí stoupal dým kadidla, pokoj, chvála. Chci, aby z vašich srdcí plynula láska, milosrdenství a slitování. Chci smíření ze srdce." Takto k nám volá.

14. SVATÉ RUSKO V. Poprvé jsem slyšela slovo Rusko v poselství dva roky před pádem komunismu. J. N. Co to bylo za poselství? V. Podle tónu Jeho hlasu to vypadalo, že nám Bůh chce dát důležité sdělení, aby nám ukázal své obrovské utrpení, které prožívá. Zavolal mě: „Vassulo, pojď a podívej se!“ Potom mi daroval duchovní vizi: „Pojď a podívej se! Tvá sestra je mrtvá." Když řekl „tvá sestra", chápala jsem velmi dobře, že nemluví o mých vlastních sestrách. „Tvá sestra Rusko je mrtvá." Nacházela jsem se na rovné poušti. Na zemi ležela žena. Byla mrtvá a v ruce držela nějaké ovoce. Ani jsem neviděla, jaký druh ovoce to je. Bůh mi řekl: „Tvá sestra je mrtvá." V tu chvíli jsem pochopila, že nazývá Rusko mou sestrou, protože je pravoslavné. J. N. To je zřejmé. V. Od začátku, když Bůh mluvil o Rusku, nikdy o něm nemluvil jako o zemi, ale jako o své dceři, Rusku. Jeho milovaná dcera, Rusko. A řekl mi: „Ona je mrtvá." A když jsem ji spatřila, propukla jsem v pláč. Nemohla jsem přestat plakat, protože jsem současně pociťovala dvě věci. Za prvé jsem cítila, že je skutečně mojí sestrou a že ji miluji. A potom zármutek jejího otce, Boha. Byl nezměrný. To mě přimělo hodně plakat. Řekl mi: „O neplač, vzkřísím ji, Vassulo, vzkřísím ji pro svou slávu, dám jí obživnout, jako jsem oživil Lazara." Potom mi začal vyprávět o jejím pádu, všechno v symbolických pojmech. Jeho dcera, která byla věrná, se začala naparovat, a potom prodala svoje dary, kterými jsou kostely. Nakonec se připojila k nepříteli, který ji zradil. Ale Bůh to řekl velmi krásným způsobem. Naslouchala jsem tomuto příběhu, jako by to bylo o jedné z Jeho věrných dcer, která se nakonec rozhodla vstoupit na špatnou cestu. Odešla pryč a od té chvíle zažívala jen samé neštěstí. Bůh mi řekl: „Mám pro ni plán, protože Rusko Mě oslaví víc než jakýkoliv jiný národ. Stane se duchovním vůdcem všech zemí. Ona Mne oslaví." Mluvil o ní, jakoby ji chtěl přivést zpět. Vzal ji za ruku podobně jako otec, který je pyšný na svou dceru a chce ji všem ukázat. J. N. Tento příběh vám byl vyprávěn dva roky před pádem berlínské zdi. V době pádu komunismu, jaká to byla poselství? V. V té době mi Bůh řekl: „Vzkřísím ji, jako jsem vzkřísil Lazara. Nyní jsem u ní blízko, zahřívám její srdce, které je velmi chladné." Měla jsem vizi, ve které měl svoje ruce nad tou ženou, aby zahříval její srdce. Potom mi řekl: „Proměním ji, jako jsem Já byl proměněn." Nemohu přesně popsat zbytek proroctví. Není dobré to nějak více rozebírat, protože je to velmi ožehavé téma. Budu

citovat texty později. Mnoho proroctví o Rusku se už naplnilo. Bůh mu dal svobodu, ale Rusko má stále možnost volby. Když zneužije svojí svobody, Bůh na Rusko sešle velmi kruté soužení. Nedivila bych se, kdyby to byla válka v Čečensku. J. N. Skutečně? Válka v Čečensku? V. Je to možné, protože toto varování přišlo před válkou. Rusko duchovně roste, ale je zde velká korupce. Možná si Bůh přeje více ho očistit. J. N. Vzpomínám si, že berlínská zeď padla 9. listopadu 1989. Máte dřívější texty? V. Ano. Mám všechny texty o Rusku. Rusko je národ, který je Pánu velice drahý. 13. července 1917 Panna Maria ve Fatimě řekla: „Jestliže lidé udělají to, co vám řeknu, mnohé duše se zachrání a navrátí se jim pokoj. Válka se schyluje ke konci. Nepřestanou-li však urážet Boha, začne během pontifikátu Pia IX. jiná, ještě horší. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to veliké znamení, které vám Bůh dává, že se chystá potrestat svět za jeho zločiny skrze válku, hlad a pronásledování církve i Svatého otce. Aby se válce zabránilo, budu žádat o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o smírné přijímání o prvních sobotách. Budou-li přijaty moje požadavky, Rusko se obrátí, a bude mír. Když se však tak nestane, rozšíří své bludy po světě a bude podněcovat války a pronásledování církve. Dobří budou mučeni, Svatý otec bude velmi trpět, mnohé národy budou vyhlazeny. Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí, a celému světu bude dopřáno údobí míru. V Portugalsku se po všechen čas uchová víra a já se sedmkrát vrátím na toto místo." Ale po utrpení a očistě Rusko prohlédne. Pán teď vyhlašuje, že Rusko oslaví Boha více než kterýkoliv jiný národ. V Opravdovém životě v Bohu jsem přijala mnoho proroctví týkajících se Ruska a některá z nich se už naplnila. 31. října 1989 jsem se doma modlila před sochou Panny Marie Fatimské, naklonila jsem se k soše a zašeptala tato slova inspirovaná Duchem Svatým: „Víš, Ježíš mi svěřil něco drahocenného, abych to ochraňovala. Má to být k oslavení Jeho Těla a též pro spásu duší! Proto jsem k Tobě přišla, drahá Maminko, abych Tě požádala, jestli bys o toto bohatství mohla pečovat, střežit je a bránit se mnou. Ano, je to Pánovo Zjevení, které odevzdávám zcela do Tvých rukou. Teď se musím postarat o dílo Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, které mne pozvedlo a formovalo pro tuto misi.“ Do svého sešitu jsem si připsala tento komentář: „Brzo mrtví vstanou ze svých hrobů za zvuku Jeho Hlasu. Brzo povstane národ zasvěcený Jeho Svatému Jménu, jak nám bylo oznámeno dávno předtím." Samozřejmě národ, o kterém jsem mluvila, bylo Rusko.

Ale už 4. ledna 1988 jsem přijala následující poselství od Boha, které bylo řečeno smutně a zároveň naléhavě: „Vassulo! Jedna z Mých milovaných dcer leží na zemi mrtvá! Jedna z tvých sester!" „Kdo tu leží mrtvý, Pane?" „Rusko, Má milovaná dcera. Pojď! Pojď a ukážu ti ji. Hleď!" V tuto chvíli jsem měla vizi, kterou jsem popsala na začátku. Řekla jsem Mu, že je mi velmi smutno. Ale On mi hned řekl: „O, neplač; znovu ji vzkřísím, Vassulo; opět ji vzbudím ke své Slávě. Vzkřísím ji, jako jsem vzkřísil Lazara. (...) Bolest, kterou cítíš, není ničím ve srovnání s Mou. Miluji ji, Vassulo - měj s ní také soucit. Nenechám ji ležet mrtvou, vystavenou vysušujícím větrům. Vassulo, miluj svou sestru; měj s ní soucit, běž k ní, měj ji ráda. Miluj ji, protože je ode všech tak málo milována! Vassulo, opustila Mě a obrátila se proti Mně. Obrátila se proti Mně, když vyrostla a nadešel čas, aby milovala. Volal jsem ji, aby se dělila se Mnou o Můj plášť, ale místo toho šla pryč. Cítila se dospělou, věřila, že se bude moci živit sama. Obrátila se ke Mně zády a šla pryč. Prchla jako nevěrná manželka. Má lásko, víš, co to znamená, ztratit dceru? Mé Srdce bylo roztrženo, plakal jsem. Ale to ještě nebylo všechno. Vyhlásila pyšně a bez nejmenší lítosti válku proti Mně, svému Otci a proti všem svátým mučedníkům! Už ve Mne nevěřila. Přestala Mě ctít a vzývat, doufat ve Mne a milovat Mě! Zdálo se, že zapomněla, co jsme předtím sdíleli. Dal jsem jí syny a dcery, ale ve svém divokém běsnění povraždila Mé děti a dala je do rukou Satanovi, tak jako se podává zápalná oběť. Pak, jako by to ještě nestačilo, obrátila se k Satanovi a uzavřela s ním dohodu, že mu chce být věrná a vzývat ho, jen když jí nabídne všechno, co si přeje. Satan na to přistoupil pod podmínkou, že ho nechá vládnout. Satan ji pak ode Mne úplně odpoutal. Dovolila mu, aby zpřetrhal naše vztahy, uvěřila mu. A protože je podvodník, vedl ji napřed bažinami, kde se musela o něho opřít, aby neutonula. Prosila ho, aby jí dovolil úplně se na něho spolehnout. Vassulo, právě tak jako kdysi Jeruzalém uprchl z Mého Domu, z Domu Svatosti, aby se stal nemravnou dcerou, která obětovala své děti jedno za druhým, tak Rusko, Má dcera, považovala za moudré dělat totéž. Vzala Mé Svaté Dary a předala je Satanovi, který je všechny proměnil ve zbraně. Satan ji oslepil svým leskem a v její slepotě ji odvedl z úrodné země a přivedl ji na poušť, aby tu zemřela žízní. Viděl jsem ji, jak chodila nahá, a bojovala ve své vlastní krvi. Volal jsem ji, ale nechtěla slyšet. Volal jsem ji opět, ale nechtěla slyšet Mé volání, místo toho Mě provokovala tím, že přivolala své mladší sestry, aby ji podpořily v bezbožném jednání- když se zdráhaly, přinutila je mečem. Což jsem neřekl: Kdo sahá po meči, mečem zajde?

Dal jsem jí chleba na příděl, aby potřebovala Můj Chléb, ale dala přednost hladovění, než by pojedla něco ode Mne. Vyčerpaná a vyhladovělá rozeslala své mladší sestry, aby tajně pokračovaly v jejím zlém díle, neboť její ješitnost byla inspirována Satanovou marnivostí. Její země už nepřinášela dost plodů, aby ji uživila. Tak se stala takříkajíc ,poddanou1 Mého nepřítele." (4. ledna 1988) Následující den, kdy jsem znovu četla pasáž o Rusku, jak leží mrtvé, znovu jsem ronila hořké slzy. Potom mi Ježíš řekl: „Když se Rusko stalo poddaným Satanovi, protože jeho země byla neúrodná, nabídl mu ovoce smrti, které má připraveno pro všechny, které miluji. Usmrcuje postupně - čím víc kdo z něho jí, tím víc je potřebuje. Je smrtelné - usmrcuje pomalu. Živil Mou dceru svým ovocem a usmrtil ji. Zemřela s tím ovocem, které ještě křečovitě svírá v ruce. Vassulo, důvěřuj Mi, vzkřísím ji. Má dcero, buď klidná, netrap se, nechej Mne jednat a Já dokončím své Dílo." (5. ledna 1988) Ve dnech 13. a 14. listopadu 1989 jsem přijala další proroctví o Rusku, které se uskutečnilo: „O Rusko! Pouhé stvoření z masa! Zlý se vplížil do tvého lůna, stvoření z prachu a popela. Já, Nejvyšší, tě vzkřísím, protože Já jsem Vzkříšení. Budu tě sytit k Životu a svým Prstem tě budu přetvářet ve slavný národ, jako Já jsem byl proměněn. Oblečeš si majestátní roucho zářivě bílé a celá Nebesa odloží svůj smuteční šat a hořké Slzy Nebes se promění v slzy radosti. Celá Nebesa budou oslavovat tvé Vzkříšení a všichni svatí mučedníci, kteří se bez přestání modlili u Nohou vaší Svaté Matky o Její zásah, toho dne, spolu s Mou Matkou a bezpočtem Jejích svátých andělů, všichni sestoupí do domů tvých dětí, které se stanou i jejich domovem. Pak je budu živit svým Tělem a nabídnu jim k pití svou Krev. Rusko Mne bude jíst a pít s velkou láskou, oslavujíc Mne. Pro své Velké obrácení bude Mé Rusko živým příkladem vaší době i generacím, které přijdou.“ (13.-14. listopad 1989) Není náhoda, když Pán říká ve svém poselství: „Proměním ji ve slavný národ, jako Já jsem byl proměněn." Fakticky převrat, který proběhl v neděli 19. srpna 1991, zpečetil pád komunismu v Rusku a je to den, kdy pravoslavná církev slaví svátek Proměnění Páně. Později Pán ve stejném poselství řekl: „Podepíšu a zpečetím s ní smlouvu Pokoje a Lásky. Miluji ji a vždycky jsem ji miloval - i v její neposlušnosti, a dokonce i v její zkaženosti jsem jí žehnal. To bude Můj Slavný Zázrak -jen vyčkej a dívej se. I ty, kteří usnuli v nenávisti a nenávidí Mě, aniž by pro to měli nějaký důvod, i ty přivedu zpět k životu, protože jsou také její synové a dosud žijí v jejím lůně. Toto všechno se brzy stane." (13.-14. listopad 1989) To znamená, že Rusko už nikdy nebude zapírat našeho Boha. O tři roky později (9. září 1992) jsem od Pána přijala jiné povzbudivé poselství týkající se Ruska:

„Ti, kdo jsou daleko, přijdou a budou litovat. Znovu zbudují Mou Církev a Já Sám pomažu každé srdce, a jako ten, kdo se probudil ze spánku, Rusko povstane a bude se chvět netrpělivostí, abych je uchvátil. Osvobodím tě a ustanovím tě hlavou mnoha národů. Cizinci budou ohromeni, až uvidí tvou krásu.“ (9. září 1992) Za měsíc (20. října 1992) Pán řekl: „Rusko, není to dávno, co jsi porušilo svou smlouvu se Mnou, přetrhalo jsi své svazky a řeklo: ,Nebudu ti sloužit!´ Teď ti dám děti, které budou hlásat Mé Jméno ve Svatosti a říkat: ,Požehnaný Ten, který nám vrátil zrak a dotkl se našeho srdce. Veleben buď Ten, který změnil naše cesty a uzdravil nás.‘ Pak se Mnou ve vás a vy ve Mně budete žít a s Našima Dvěma Srdci ve svém srdci Mi budete vzdávat chválu, jak bylo předpovězeno.“ V tomtéž proroctví Pán řekl: „Brzy se Mi dostane plnosti Slávy a Rusko bude spravovat všechny Mé děti ve svatosti." Co má tímto Pán na mysli? Chce nám říci, že po sjednocení církví bude zvolený papež z východní církve? Vždy je obtížné interpretovat proroctví. Ani já, která přijímám tato proroctví, si nedovoluji je vykládat, dokud mi Pán nedá své světlo. Ale budoucnost nám řekne a předloží nám vysvětlení proroctví o Rusku, která se ještě neuskutečnila. Přesto proroctví o Rusku jsou impozantní ve svém triumfálním tónu, obzvláště toto: „Má milovaná dcero, tam bude volat vznešený hlas tvých pastýřů: ,Spása! Kněží a pastýři Nejvyššího, spása bude nalezena jedině v Lásce! Pokoj! Pastýři Odlesku Otce, pokoj lze najít jedině v Odpuštění! Jednota! Jednota, bratři Světla třikrát Svatého, který je Jeden ve Třech, Tři v Jednom Světle, bude nalezena jedině vzájemným sňatkem! Kéž náš Pán Všemohoucí, Neodolatelný nás učiní hodnými svého Jména, kéž nám dá být jedno v Jeho Jménu. Věčný Otče, ať jsme tak úplně zajedno, aby si zbytek světa uvědomil, že jsi to byl Ty, kdo poslal Obětního Beránka, aby Tě oslavil a uvedl ve známost Tvé Jméno!‘“ (13. prosince 1993) Můžeme tedy říci, že skrze Rusko přijde jednota. I když je proroctví spojeno s podmínkami: „Rusko, tvým úkolem je ctít Mě a oslavovat Mě. Slavnost má teprve přijít, ale záleží na tobě, jakým způsobem přijde tento den. Nedovol, abych se k tobě vrátil se svým Ohněm, ale se svazky míru.“ (13. prosince 1993)

15. V BĚŽNÉM ŽIVOTĚ J. N. Mohli bychom promluvit o penězích? Ne jenom o penězích, ale o všech věcech, které se dnes pokoušíme získat a nashromáždit, jako třeba poslední model televize, videa, počítače, lyže nebo potápěcí soupravu atd. V. Nesmíme se ztotožňovat s tím, co vlastníme, přesto však je nutné se o majetek starat, vím to, vždyť jsem matka a žena v domácnosti. Ale musíme se učit nebýt připoutáni k materiálním věcem a k jejich hromadění. J. N. Měli bychom si předepsat nějakou normu chudoby? Znám benediktinský klášter, kde mniši vydělávají peníze prodejem věcí, které vyrábějí, a pak z nich hradí své každodenní potřeby. Ale vždy si udržují malou rezervu. Norma, o které jsem mluvil, spočívá v tom, že mají prostředky na jeden rok; vše, co je navíc, rozdají. V. Nevěděla jsem, že takové pravidlo existuje. J. N. Máte nějaký názor na tuto problematiku? Měli bychom používat takové pravidlo v domácnosti? To znamená nikdy neshromažďovat více, než předkládá určitá norma? V. Co se týká mnichů, myslím si, že by mohli Bohu o trošku více důvěřovat, ze dne na den. V Písmu Ježíš vypráví podobenství o ptácích na nebi a rostlinách na poli, které ani nepředou, ani netkají, a přesto je každá z nich lépe oblečená než král Šalomoun ve své nádheře. Ale ve světě, v němž žijeme, nelze jen říkat: „Bůh se postará!" Nesmíme jít do extrému ani na jednu stranu. Musíme dosáhnout rovnováhy, která Boha vždy těší. V Písmu říká: „Vždy čiň, co je správné!" Všechno, co je správné. Ne více, ne méně. Z tohoto hlediska může být roční rezerva v pořádku. Ale jsem překvapena tím, co jste mi řekl. J. N. Proč jste překvapena? V. Překvapilo mne to, protože jsem si myslela, že řeholníci se mnohem více spoléhají na Boha. Když Ježíš posílal svoje učedníky mezi lidi, tak jim řekl: „Neberte si nic na cestu, ani hůl, ani brašnu, ani chléb, ani peníze, ani dvoje šaty." Znám vyprávění o jedné charismatické skupině, dříve známé jako „Lev z Judy", nyní Komunita Blahoslavenství. Neměli už žádné peníze. Ani na měsíc. Posadili se ke stolu, ale neměli co jíst. A právě ve chvíli, kdy se modlili, někdo zaklepal na dveře. Modlili se: „Řekl jsi nám, abychom Ti důvěřovali, budeme Ti děkovat i před prázdným talířem." Člověk, který vstoupil do dveří, jim donesl hodně jídla. V tu chvíli dostali tolik jídla, kolik právě potřebovali. Ale nedělali zásoby, ani na jeden týden.

J. N. Podle vás, klášter, který by měl takovou malou rezervu, to přehání s opatrností a prozíravostí? V. Nevím. Myslím, že bych mohla žít v klášteře ze dne na den, kdybych tedy byla v klášteře. Poznala jsem misionáře v Africe, Indii, Bangladéši, kteří neměli nic. Jsou jak žebráci. A vy? Jaký je váš názor? J. N. Kdybych byl řeholník, tak bych tuto starost nechal na ekonomu nebo na představeném. V. A kdybyste byl ekonom nebo představený, odkládal byste prostředky najeden rok? J. N. Kdybych byl představený, tak bych toto pravidlo přijal. V. Zajistit si budoucnost? J. N. Zajistit si budoucnost. Být připraven na cokoliv, co by se mohlo

přihodit. Ale je to asi

proto, že nemám dostatek víry. Mezi svátými mám nejraději svátého Františka. Nikdo ze svátých se nepřiblížil k Ježíši tak jako svátý František. Obdivuji ho, protože já bych nedokázal žít tak, jak žil on. Jak bychom dnes mohli dosáhnout tohoto ideálu, když reklamy nutí rodiny utrácet spousty peněz za věci, které nejsou podstatné? Jsou věci, které jsou pro každodenní život nezbytné: jídlo, oblečení, topení. Ale jaký by měl být náš postoj vůči přebytkům? Mám na mysli silný vůz, drahý nábytek, staré obrazy, stříbro, vybrané jídlo a drahá vína. Shoduje se to s životem modlitby, neboje to překážka? V. Setkala jsem se s lidmi, kteří jsou velmi dobře situováni, a všechny tyto věci jim nebrání, aby vedli duchovní život. Mají krásný dům, ale žijí velmi hluboký duchovní život. Uznali, že všechno, co mají, pochází od Boha. V tom není rozpor. Jsou velmi štědří vůči církvi, k charitativním dílům, jsou skutečně velmi velkorysí. Jejich majetek je požehnáním od Boha, který jim stejně tak dává zdraví i peníze. Žijí milosrdenství tak, jak říká evangelium - že víra bez skutků je mrtvá a že dávat je lepší než brát. Taky znám dobře zajištěné lidi, kteří přepočítávají každý halíř a nejsou štědří. Jsou zkažení a sobečtí. Nežijí duchovní život. Odmítli Boha bez ohledu na to, jakého bohatství se jim dostalo. J. N. Rád bych, kdybychom nyní trochu promluvili o práci. O práci jako takové v Opravdovém životě v Bohu nemluvíte. Všichni pracujeme. Většina dospělých pracuje většinu dne tím či oním způsobem, doma nebo mimo domov. Nechci se vás ani tak ptát na práci samotnou, rád bych ale slyšel, co říkáte na nepřiměřenou důležitost, kterou společnost přikládá placené práci. Přežít v dnešní společnosti, posedlé produktivitou, znamená pro otce těžce a dobře pracovat, aby neztratil práci. Když jednou ztratí práci a dostane se mimo pracovní koloběh, je pro něho těžké vrátit se zpět do pracovního mechanismu. Je to dostatečný důvod k obavám a úzkostem. Co vy si myslíte o této situaci, ve které se dnes nacházíme? V. Myslím, že společnost žádá příliš mnoho a stále chce víc a víc. A je to rok od roku horší. Je to jako uzel, který se čím dál tím víc utahuje. Člověk, který má nižší příjem než jeho soused, se cítí podřadně. A tak se každý dře k smrti. Až to člověk nakonec nevydrží, protože to není normální, je to nad jeho síly. Stres, sebevraždy, deprese, závislosti na alkoholu, nikotinu, drogách. To není normální. Myslím, že je toho příliš. Potřebujeme změnu, která spočívá v tom, že znovu objevíme Boha. Doufám, že

nám nebe pomůže. Protože je na pováženou, když mladí lidé roky studují nebo se učí řemeslu, a pak nemohou najít práci. J. N. Takže horečné pracovní tempo nemá cenu, je to spíše na škodu? V. Jsou to hříchy světa, které způsobily tuto situaci, v níž jsme polapeni. J. N. Například konkurenci, kterou vidíme ve firmě, kde se každý snaží vyšplhat nahoru po hlavách druhých. Myslíte, že je to špatné? V. To je egoismus, který je naprosto v protikladu s druhým přikázáním, které nám přikazuje milovat svého bližního. Děláme úplný opak. Kdyby svět dodržoval Boží přikázání, tak by se to nestalo. Nynější krize je důkazem, že svět žije bez Boha. J. N. Držme se při zemi. Co taková firma, kde dva lidé zápasí o tutéž pozici a ten, kdo neuspěje, ztratí své místo ve společnosti a práci ve věku, kdy už je nemožné jinou práci najít. Může opravdový křesťan použít všechny dostupné prostředky, včetně těch nejnepoctivějších, aby zajistil peníze pro svoji rodinu a nevystavil ji tak chudobě v dnešní nemilosrdné společnosti? Měl by vstoupit do tohoto konkurenčního boje, nebo by měl předem upustit od nepoctivého soupeření, ztratit svoji práci a stát se nezaměstnaným? To vyžaduje jistě hrdinství. V. Ten, kdo se obrátil a žije v Bohu, se nemůže stát nepoctivým. Nemůže věřit, že jeho povinností je být nepoctivý. Je ochotný trpět, vkládá svoji důvěru do Boha, který ho neopustí. J. N. Znamená to těžce pracovat? V. Když milujeme Boha, tak se všechno stává snadným. I ty nejtěžší úkoly. A vždy je podstupujeme s radostí. I obtížné a nudné úkoly, protože cítíme takovou radost, kterou nám nikdo nemůže vzít. Je v nás Boží radost a naděje. I přes všechny možné problémy, které se na nás valí, je řešíme s větší odvahou. J. N. Měli bychom pracovat pilněji a lépe než většina, protože tuto práci obětujeme Bohu? V. To závisí na člověku. Někteří jsou perfekcionisté. Když se někdo obrátí, tak to neznamená, že se stane dokonalým. Obrácení je jako schodiště do nebe. Každý krok nás přivádí blíž k nebi, až k dokonalosti. J. N. Podívejme se na jinou stránku všedního života. Rád bych s vámi promluvil o něčem, co je v dnešní době problémem pro mnoho lidí. Mnoho manželství se rozpadlo. Mluví se někdy v poselstvích o obtížích společného života? V. Někdy poselství mluví o harmonii manželů a jejich jednotě. V současné době je mnoho rozvodů, protože Bůh není součástí rodiny. Když dva lidé uzavřou manželství a jsou spojeni s Bohem a v Bohu, nerozdělí se, protože rozdělení není od Boha. Řecké slovo „diabolos", tj. ďábel, znamená „ten, který rozděluje". Rodina, která má Boha ve svém středu, poskytuje ideální prostředí pro náboženské

vzdělávání svých dětí. To by byla ideální rodina. Bohužel, věci se takto nemají. V mé vlastní rodině, před mým obrácením, to nebylo tak, jak být mělo. Dnes je mi jasné, že moji rodinu rozdělilo to, že nám chyběl Bůh. J. N. To neplatí jen pro manželské páry, ale též pro děti. Je podle vašeho názoru možné správně pečovat o děti v rodině, pořádně je vychovat, aniž by znaly Boha? V. Panna Maria ve svém poselství říká, že musíme ve víře vychovávat svoje děti od samého začátku. Avšak bez znásilňování jejich svobody, protože to by mělo opačný efekt. Víra musí být předávána vzhledem k možnostem duše. Je to jako se sklenicemi, jedna je malá, jiná větší. Musíme nádobu naplnit, ne ji přelít. Malá sklenice nemá stejnou kapacitu jako velká. Takto musíme jednat se svými dětmi v jejich náboženském vzdělávání. Když tato výchova začala mnohem později, jako třeba v patnácti nebo v šestnácti, a ony nedostaly žádnou duchovní průpravu, pak je velmi obtížné náboženství předat. Můžou to udělat proti své vůli, protože to po nich vyžadují rodiče. Udělají to, ale neradi. Jako moji synové. Když jsem se obrátila, jednomu bylo deset a druhému patnáct. Patnáctiletý nikdy úplně nesouhlasil, ale desetiletého jsem ještě mohla vychovávat ve víře. J. N. Některé teorie doporučují nezařazovat výuku náboženství pro děti s tím, že má být dětem ponechána svoboda volby, až dospějí. V. To nikdy nefunguje. Tyto teorie zacházejí ještě dál a nedoporučují pokřtít malé dítě, ale ponechávají rozhodnutí na něm, až samo vyroste. Nesouhlasím, protože to odmítnou i v dospělosti. Proč? Protože nemají žádnou představu o víře, se kterou se neseznámili. Když jsou vzděláváni ve víře od dětství, tak mohou teprve svobodně volit, protože vědí, co odmítají, protože to poznali. Toto je pravá svoboda volby. Mimo to, když jsou vzděláni ve víře, semeno je zaseto, mají nějakou náboženskou zkušenost, která třeba nejde příliš do hloubky, ale může jen prospět. Je potřeba vést děti k modlitbě. Když rodiče chodí do kostela a ne jenom z povinnosti nebo kvůli společenskému postavení, jestliže si skutečně myslí, že žijí v Bohu, pak je normální, že taková rodina se modlí se svými dětmi růženec. Znám jich mnoho. Jsou rodiny, které skutečně žijí v lásce a v jednotě se svými dětmi. Když jsou děti při růženci znuděné, protože ještě nechápou, že je to cvičení v meditaci, cítí to jako nudné opakování, můžete navrhnout, že se budete modlit pouze jeden desátek růžence. Žádala jsem Pannu Marii o pomoc. Uznala jsem, že by to byla moje chyba, kdyby děti nebyly vychovány ve víře, ale že potřebuji její pomoc. Zasvětila jsem svoje děti Panně Marii a Ona se postarala o všechno. Udělala zázrak s mými syny a přivedla je zpět k životu modlitby. Například se mě jednou můj mladší syn zeptal, proč dal Bůh Satanovi takovou moc. Odpověděla jsem, že Satan je velmi mocný, ale že s ním můžeme bojovat modlitbou. Když se modlíme, utíká. Růženec ho může spoutat, je jako řetěz. Stejně jako mého syna všechny děti fascinují příběhy, kde dobro vítězí a zlo prohraje. Toto je vždy způsob, jak mladé přesvědčit. J. N. Měli bychom uvádět děti a mládež do četby Bible, a pokud ano, tak v kterém věku?

V. Jestliže škola poskytuje náboženské vzdělání, měli bychom začít kolem osmého, devátého roku. J. N. Měli bychom brát děti na náboženské obřady, které jsou většinou určeny dospělým? A v jakém věku? V. Jaké obřady? Mše? J. N. Například mše. Má to nějaký význam, a v jakém věku bychom je měli brát? Měli bychom je nutit? V. V pravoslavné církvi není žádný minimální věk. Jsou tam nemluvňata, dvouleté děti, které neruší. Možná neposlouchají, protože jsou to děti, ale zvykají si. Začínají si zvykat. Myslím, že čím dříve, tím lépe. J. N. Když začnou mladí rebelovat, řekněme v pubertě, kolem patnácti let, je to chvíle, kdy bychom měli dítě raději nechat být? V. Měli bychom užívat rozum. Když dítě nechce chodit do školy, nevezmeme ho pryč ze školy a nenecháme ho bez vzdělání. Rodiče se mu snaží domluvit, aby chodilo do školy. Měli bychom se také modlit, protože modlitba je mocná. Jestliže se modlíme za někoho, kdo vzdoruje, tak Bůh nakonec zasáhne. J. N. Všeobecně pozorujeme jistý druh odpadlictví u dospívající mládeže, ať už u těch ještě studujících, nebo u těch, kteří už zakončili svoje studium. Nenajde se jeden z deseti, či ze dvaceti, který chodí pravidelně do kostela. Máte nějakou radu pro ty, kteří se přesto snaží u mládeže vzbudit zájem? Zpravidla narážíme na jejich lhostejnost. Jsou naprosto neteční a neznalí. Jak vzbudit jejich zájem? V. Myslím, že jsou spíše neinformovaní než proti. Neznalost má negativní stránku, protože mají dojem, že náboženství je pro staré. Ale to není pravda. Myslí si, že náboženství je nudné. Ale je to úplně jinak, protože jednoho dne se setkají s Bohem, a já mohu potvrdit, že objeví radost. Takže by se měli pokoušet setkat s Bohem, protože se tak setkají s tím, který je nejvíce miluje, a objeví úplně jiný život. J. N. Rád bych pohovořil o posledním aspektu všedního života, kterému se nemůžeme vyhnout, o politice. Občané musí pečovat o město, ve kterém žijí, a i o to, co se děje kolem. Myslíte si, že politici jsou dnes takoví, jací by měli být? V. Podle vás jsou? Já si nemyslím, že ano, už kvůli všem těm válkám. Střílí se všude. A Pán o tom mluví ve svých poselstvích. To není to, co by On chtěl. Je proti všem těmto konfliktům. Příčinou je jediná věc. Nedostatek lásky, protože láska přináší mír, jednotu a harmonii. Je řečeno, že na konci časů svět ochladne v lásce k Bohu, a tak bude muset Nebe zasáhnout. A právě to dnes Bůh dělá. J. N. Mnozí pozorovatelé si všímají, že ve všech těchto válkách hraje náboženství významnou roli. Tak je tomu v Severním Irsku, kde proti sobě bojují protestanté a katolíci. To je důvod v Libanonu,

kde jsou vražděni muslimové a křesťané. Byl to důvod v Jugoslávii, kde se navzájem vyvražďovali katolíci, pravoslavní a muslimové. V Alžírsku, kde muslimové vraždí křesťany. Někteří lidé, kteří nenávidí náboženství, říkají, že je spíše příčinou konfliktů než zdrojem míru. V. To je výmluva. Náboženství je mnohem hlubší. Oni používají náboženství jako výmluvu. J. N. Co je hlavním důvodem? V. Je mnoho důvodů. A já nejsem politik, takže vám nemohu říci. J. N. Co je duchovní příčinou válek? Je válka duchovní choroba? Je to nedostatek víry v Boha? Nebo je příčinou určitá víra v nějakého boha? V. To není příčina. J. N. Ale převrácená víra se zdá být příčinou. V. Na první pohled. Ale náboženství není příčinou válek. J. N. Co genocida židů křesťany během války? V. Hitler nebyl zrovna typický model křesťana. Je mnoho příkladů konfliktů. V Egyptě jsou křesťané pronásledováni islámskými extremisty. J. N. Přesně tak. To naznačuje, že náboženství vede k násilí. V. Viděla jsem to v Egyptě, když začaly chátrat kostely. Byly poškozené a potřebovaly opravu, ale zákon zakazoval je i jen vymalovat. Proč? Protože chtějí, aby se úplně rozpadly a zničili křesťanství. Stavějí mešity. Nemůžete navštívit kostel, aniž byste naproti němu neviděli mešitu. J. N. Stejnou věc můžeme vidět v Palestině. Křesťanská komunita v Palestině, která není velká, několik málo tisíc, mizí kvůli nepřátelství izraelské vlády vůči Palestincům, křesťanům i muslimům. Konečně, dobře víte, že během 20. století, přesněji od konce druhé světové války, měla většina válek náboženské příčiny nebo důvody. Obyvatelstvo mluvící stejným jazykem, mající stejný etnický základ, bojuje proti sobě na základě své náboženské příslušnosti. V. Vždy je to jen záminka. Jsem o tom přesvědčena. Musíte si poslechnout svědectví laiků různých vyznání, kteří žili v míru. V Jugoslávii bylo náboženství použito jako alibi pro ty, kdo chtěli válku za každou cenu. J. N. Nemáte žádné vysvětlení? Nechcete připustit, že v rámci duchovních zel naší doby mohou mít tyto války náboženský původ? V. Ne, nemám k tomu žádný komentář. Kristus nepřišel, aby nás učil umění dobré politiky. Je marné pokoušet se nalézt v poselstvích, která jsem přijala, odpovědi na vaše otázky. Vždycky, když jsem se dotkla tohoto tématu, Kristus mlčel, jako by nám chtěl připomenout, že podstatnou věcí je obrácení, ze kterého plyne mír.

J. N. Takže všední život křesťanů není snadný. Jak vnímáte své přebývání na zemi? V. Můj život teď není snadný. Od mého obrácení je úplně rozdělený na dvě části. Zde, na zemi, se cítím jako v exilu a toužím po nebi, abych se setkala se svým Otcem, Synem a Duchem Svatým. Všechno, co nyní dělám, je pro slávu Boží a můj život se soustřeďuje pouze na Něho. Kdyby mi Pán nedovolil, abych se dotkla Jeho Srdce a viděla Jeho bohatství, kdyby mi nenabídl bezpočet milostí, nikdy bych neměla odvahu ani sílu pokračovat klidně a v pokoji v práci, kterou mi Pán určil na zemi. Též bych nebyla schopna snášet zkoušky, kritiku, opozici, falešná svědectví a ďáblovy útoky. Kdyby mne Bůh neoděl mimořádnými milostmi, aby mi pomáhal v mé misi a tak mi pomohl přemáhat všechny tyto zkoušky. Ale Pán stojí na mé straně a vždy mi připomíná tato slova, která mi jednou řekl, slova, která vyslovil pro nás všechny a která bych zde ráda citovala: „Vassulo, šťastni ti, kdo zanechali všeho a následují Mne. Skutečně Mi věnuješ mnoho času, když se Mnou píšeš, ale dovol, abych ti řekl ještě něco. Vidím také rád, když pracuješ a plníš malé úkoly. Každá práce, jakkoli malá a bezvýznamná, se stává velkou v Mých Očích a je Mi příjemná, je-li konána s láskou. Žehnám ti.“ (18. února 1987) „Beze Mne budeš žít jako svět, se Mnou budeš žít jako v Nebi; beze Mne se tvé rysy stanou rysy tohoto světa, ale se Mnou budou tvé rysy Mými rysy. Zůstaň ve Mně, zakořeněná ve Mně. Nikdy nezanedbávej svůj dar, měj Mě vždycky na prvním místě a věnuj Mi svůj čas.“ (20. května 1994)

16. SETKÁNÍ S BOHEM V MODLITBĚ J. N. Každý křesťan, každý člověk, který praktikuje nějaké náboženství, ví, že se můžeme setkat s Bohem v modlitbě; je to způsob setkávání, který máme neustále k dispozici, i když máme v každodenním životě tendenci spíše na to zapomínat. Rád bych vám položil pár otázek týkajících se modlitby a obtíží s ní spojených. První se týká očišťování, které je vstupní branou do stavu modlitby. Setkáváme se s lidmi, kteří jsou naprosto nevěřící, kteří tvrdí, že se nesetkávají s Bohem a že toho nejsou ani schopni. Když se pokoušejí modlit, zakusí pouze nudu a ticho. Na začátku jim musíme dát nějaké povzbuzení a vyložit jim původ této vyprahlosti srdce. V. Klíčem k setkání s Bohem je opravdu modlitba. Napřed si musíme dát do pořádku vlastní život. Bůh je velmi milosrdný. Nečeká, až budeme dokonalí, až budeme svatí, než s námi začne mluvit. Bere nás takové, jací jsme teď. Dává nám milosti a říká: „Přijď takový, jaký jsi! Se vší svojí ubohostí a Já ti odpustím, ale udělej krok!“ Někteří lidé neustále čekají na zázrak. Znám mnohé, kteří ke mně přicházejí a říkají: „Prosím! Nedostává se mi žádné odpovědi, ale modli se za mě.“ Nedělají nic, ale měli by se měli ptát sami sebe, jestli udělali všechno, co mohli. Jinak řečeno, musíme se rozhodnout pro Boha. Jestliže se nerozhodneme pro Boha, tak ne- porosteme v upřímnosti, protože Bůh hledí do srdce. Jestliže nemáme upřímné srdce a pouze opakujeme slova, tak nikdy nepokročíme. Nikdy se tak s Bohem nesetkáme. Jeden mladý člověk mi řekl: „Ale já nevím, jak se mám modlit. Nikdy jsem se nemodlil. Tak co mám dělat?“ Odpověděla jsem mu: „Dokážeš mluvit se svým nejlepším přítelem?" On mi řekl: „Samozřejmě!" Tak jsem mu řekla: „Bůh je tvůj nejlepší přítel. Jen s Ním musíš mluvit. Rozmlouvat s Ním. Je to jednoduché." Řekl mi: „To je všechno?" Odpověděla jsem: „Ano, mluv s Ním tak, jak mluvíš se svým nejlepším přítelem. Řekni Mu všechno. Když tě bolí v zádech, začni tím, že Mu to řekneš. Mluvíš s Bohem a tento rozhovor se stává modlitbou, protože vystupuje k Bohu." J. N. Takže to by byl první krok. V. Dalším je očišťování. Musíme skutečně litovat, obrátit se. Pokáním se dá do pohybu mnoho duchovních impulsů, především láska. Spojení s Bohem, Boží požehnání. Když neodpustíme, když nežádáme Boha, aby nám odpustil, pokud se nesmíříme s Bohem a bližním, pokud neodpustíme bližnímu zlo, které nám způsobil, nemůžeme přijmout Boží požehnání. J. N. Požaduje se kromě lítosti srdce formální krok, jakým je zpovědi V. Ano. Je to důležité. Zpověď je velmi důležitá. Na počátku jsem, kvůli své neznalosti, byla proti. Musela jsem k tomu dojít krůček za krůčkem. Byla jsem veliký rebel. Byla jsem v rozpacích, když mi Pán řekl: „Musíš jít ke zpovědi." Byla jsem překvapena, proč bych měla chodit za knězem, když mám

přímé spojení s Bohem a mohu se zpovídat přímo. Řekl mi: „Můžeš se Mi zpovídat každý den, jestli chceš, ale toto je zákon, který jsem dal. Byl bych rád, kdyby ses zpovídala knězi, aby ti mohl dát rozhřešení.“ I přes svůj vzdor jsem souhlasila, protože Pán to požadoval s takovou naléhavostí. Zlobil se, protože jsem protestovala. Jak jsem psala, tak mi vzal tužku a mrštil jí přes celou místnost. A řekl mi: „Uvědomuješ si, že jsem to Já, kdo s tebou mluví?" Trochu jsem se ulekla a řekla: „Dobře!" I. N. Pravoslavná církev má také zpověď? V. Ano. J. N. Takže před svým obrácením jste mohla jít ke zpovědi v pravoslavné církvi. Byla jste někdy? V. Ne. J. N. Nikdy? V. Nikdy. J. N. Vaše první zpověď se stala až po obrácení. Bezprostředně po obrácení, nebo až po několika měsících? V. Po několika týdnech. J. N. Po několika týdnech jste se vyzpovídala v katolickém semináři, který byl naproti přes ulici. V. Ano. Mnoho lidí mi říká: „Ale já jsem neprovedla nic vážného. Vedu řádný rodinný život, miluji svého manžela, děti, mimoto jsem nikdy nekradla nebo nezabila, přispívám na charitu, dávám mnoho peněz na dobročinné účely, tak proč bych se měla zpovídat?" Potom odpovídám: „Jenom proto, co jste právě řekli, byste měli jít ke zpovědi, protože si o sobě myslíte, že jste dokonalí." Když jdeme ke zpovědi, v prvé řadě se musíme ptát sami sebe, jestli jsme se dost modlili, jestli jsme dodržovali první Boží přikázání. Milovat Boha. Milujeme Boha tak, jak to od nás žádá? Nikdy nejsme dokonalí, proto se musíme v každém případě zpovídat, neboť nerespektujeme první Boží přikázání. J. N. Po lítosti a zpovědi je třetím krokem pokání. Co říkáte o pokání, které nám je dáno, nebo o těch, která si uložíme sami, jako půst, modlitby, skutky milosrdenství? V. Pokáním může být půst, protože to obnáší umrtvování smyslů. Je to z počátku obtížné pochopit, ale jak začneme, zakusíme vnitřní uspokojení. Nemůžete to udělat, aniž byste si ničeho nevšimli. Jsou i jiné způsoby pokání, které nám ukládá sám Bůh. Abychom obdrželi posvěcení, za nemocné, ti, kteří umírají v důsledku těžké nemoci a trpí. To je očista. Procházejí očišťováním. Bůh očišťuje duši v poslední chvíli na konci života. Utrpení očišťuje duši. J. N. Znáte poslední slova Ludvíka XIV? Trpěl během dosti dlouhé agónie, která trvala mnoho dní, a vzkázal pro svého vnuka, který měl nastoupit po něm jako Ludvík XV. Dítě se ho zeptalo, zda má

veliké bolesti. A Ludvík XIV. odpověděl: „Mé utrpení je velké, ale rád bych trpěl mnohem více, abych splatil všechno, co jsem napáchal. “ Měl zřejmě mnoho hříchů, které mu musely být odpuštěny. V. Vypráví se příběh sv. Terezie z Avily o tom, jak spadla ze svého osla do ledové vody. Promoklá a zmrzlá zvolala k Pánu: „Proč se mnou takto jednáš?“ A Pán odpověděl: „Tímto způsobem vždy jednám se svými nejlepšími přáteli.“ Terezie Mu na to řekla: „Nedivím se, že máš tak málo přátel, když s nimi takto zacházíš." Během jistého období, kdy jsem velice trpěla, jsem Mu řekla totéž. Řekla jsem Mu: „Dovol mi použít slova svaté Terezie, protože už nemůžu mlčet, musím Ti to říct.“ Neřekl nic, dal mi poselství a nakonec, když už jakoby odcházel, řekl: „Co se týče tvé poznámky, kdybys věděla, jak jsi obdarována skrze utrpení, tak bys Mne prosila na kolenou, abys ho mohla snášet více.“ J. N. Jiným momentem v modlitbě je vyprahlost, absolutní vyprahlost, se kterou se setkali všichni řeholní bratři i sestry. Noc duše. V. Všichni tím procházejí. Může to trvat i velmi dlouhou dobu, někdy i roky, ale na konci tohoto údobí je světlo, které je silnější než předtím. Bohu se líbí, že je hledán tímto způsobem. Jednou ke mně někdo přišel, aby mi řekl: „Víš, dnes se cítím chladný jako kámen. Ještě včera jsem hořel láskou k Bohu, byl plný radosti. A dnes jsem absolutně chladný. Co se to děje?“ Ježíš nám říká: „Beru plamen z tvého srdce, abych zapálil jiná srdce, která jsou chladná, a pak se vracím a dávám ti ho zpět.“ J. N. To je pěkný obraz. Říká se, ze sv. Terezie trpěla patnáct let úplnou nocí. Rád bych teď hovořil o materiálních předpokladech pro modlitbu. Můžeme se modlit při práci, nebo abychom se dobře připravili, máme si zařídit malou místnost pro modlitbu, asi takovou, jak máte vy? Nebo máme jít do kostela, či zůstat ve tmě nebo tichu? V. Můžeme zvolit. Kostel je vhodné místo pro přijímání svátostí a atmosféra uvnitř je naplněná modlitbou. Ale není to jediné místo k modlitbě. Někteří lidé jdou do kostela, vyjdou z kostela a nechají tam Boha až do příští neděle. To není život modlitby. Bůh by měl být v našem životě neustále. Je vhodné zařídit si doma nějakou modlitební místnost, jako mám já, k denní modlitbě. Neustále musíme udržovat Boha ve své mysli, ve své duši. I když musím vařit, nesmí tím skončit má modlitba. J. N. To je neustálá modlitba? V. Kontemplativní modlitba nepotřebuje slova. Je to modlitba ticha, chcete-li. Modlitba srdce, beze slov, a touha naší duše po Bohu jsou modlitby. Ze srdce se klaníme Bohu, který je před námi, který je vždy přítomen. Ale Pán má též velice rád, když s Ním rozmlouváme. Tato spontánní modlitba od srdce Boha velmi těší, řekl mi to. Též například modlitba růžence, neboť je to meditace. Je mnoho modliteb. Je to spojení s Bohem, je to první kontakt. Někteří lidé se mne ptají: „Jak se máme spojit s Bohem?" První krok vedoucí k setkání s Bohem je modlitba. J. N. Můžeme se modlit za každé situace? Nebo jsou aktivity, které nám neumožňují se modlit? V. Ano, například když se díváme na fotbal v televizi. Teď budu mít proti sobě hodně fotbalových fanoušků. Ale je to první příklad, který mne napadl. Musíte porozumět, že náš život se stává

ustavičnou modlitbou tehdy, když žijeme v lásce Boží. Nesmíme nikdy zapomínat, že Bůh je na prvním místě. J. N. S tímto příkladem docela souhlasím. Máte ještě nějaký? V. Když mluvíme o obchodních záležitostech v kanceláři, nemluvíme o Bohu. Peníze nejsou samy o sobě překážkou, ale pozornost, kterou jim věnujeme při obchodním jednání. Je však také možné, aby takové jednání probíhalo v lásce Boží. J. N. Jiný příklad. Můžeme se modlit k Bohu v nočním klubu? V. Ne. Bůh obzvláště není přítomen v nočních klubech. Ale když je někdo hluboce nešťastný a volá k Bohu, tak třebaže se právě potlouká v nočním klubu např. proto, že má v životě velké neštěstí, Bůh ho uslyší, protože Bůh žije v nás. J. N. Co extrémní hluk, jako třeba hudba dnešní mládeže, můžeme se při ní modlit? V. Ne, to je vyloučeno. Záměrem této hudby je právě rozptylovat. J. N. A alkohol? V. Ne, protože alkoholismus je démon. J. N. Řekl bych vám historku, kterou jste už možná slyšela. Je o dominikánovi, který se ptá papeže, zdaje možné při modlitbě kouřit. Papež odpoví, že ne. Potom přichází jezuita a ptá se: „Mohu se při kouření modlit?“ A papež odpoví, že ano. V. Naštěstí je to jenom vtip. J. N. Bystrá odpověď. Modlíte se doma před jídlem? V. Ano. Nikdy dříve jsem neprosila o požehnání před jídlem, protože mě to nikdo neučil. Pán mě chtěl naučit děkovat za jídlo, které nám dává. Nepožádal mě o to přímo v poselství, ale zjevil se mi ve chvíli, kdy jsem si pro sebe připravovala oběd. Sedla jsem si a tiše jedla a tu jsem Ho uviděla. Díval se na mne. Byla jsem trochu v rozpacích, protože jsem měla plnou pusu. Podíval se na mne a po chvíli se zeptal: „Je to dobré?" Odpověděla jsem: „Ano, Pane." Nevěděla jsem, co mám dělat, byla jsem nesvá. Řekl mi: „Nechceš, abych ti to požehnal?" A vtom jsem pochopila. Zůstal, dokud jsem nedojedla. Nic jiného neřekl. Zůstal až do chvíle, než jsem dojedla, a já jsem pochopila, na co čekal. Chtěl, abych Mu pojidle poděkovala. J. N. Jakou úlohu může hrát krása, pokud jde o ducha modlitby? Usnadňuje modlitbu? Mám na mysli hudbu, umělecká díla, obrazy, sochy, broušené sklo, architekturu, ať už náboženské, nebo ne, pokud je to krásné. Je to nezbytné a užitečné? V. Myslíte umění? J. N. Ano, umění.

V. Řeknu vám příběh o umění. Bůh Otec mi v poselství řekl: „Máš něco, co bys Mi mohla dát?“ A hned dodal: „Ale všechno, co Mi dáš a je to dobré, pochází ode Mne.“ Zeptala jsem se Ho: „Myslíš, že nemám nic dobrého, co bych Ti mohla dát?“ Řekl: „Ne, nic.“ Na chvíli jsem se zamyslela a řekla jsem: „Vím, co bych mohla udělat, abych Tě potěšila, co by bylo dobré a bylo by to ode mne. Nakreslím ikonu a dám Ti ji, daruji ji kostelu." Řekl mi: „Dar umění, Vassulo, je též ode Mne.“ J. N. Za daných okolností je to perfektní rozlišovací znamení. Jsou též satanistické formy umění? V. Takové formy umění samozřejmě existují, protože Satan existuje. J. N. Mám na mysli formy umění, které vedou lidi k tomu, aby se Satanu klaněli, a které je kazí. V. Ano, takové formy jsou. J. N. Existuje hudba, kterou jako by hrál ďábel nebo byla hrána jemu? V. Jisté hudební styly obsahují podprahová sdělení. Jsou takové nahrávky. Nevěděla jsem to. Jeden kněz mi ale vysvětlil, co jsou podprahová sdělení. Ve Spojených státech se stal případ, kdy rodiče obvinili jednu hudební skupinu, že dovedla jejich syna k sebevraždě. J. N. Podprahová sdělení můžou být součástí hudebních skladeb. Mezi hudebníky jsou takoví, kteří vedou k Bohu, a takoví, kteří od Boha odvádějí. Osobně si myslím, že Johann Sebastian Bach nás bere za ruku a vede nás bezpochyby k Bohu. U dalších, například u Beethovena, mi není jasné, kam mě vedou. Jsou skladatelé, kteří by mě přivedli k zoufalství a beznaději, kdybych je poslouchal, například Čajkovskij. V. Skutečně? Když slyším nejnovější hudební styly, například rap, tak to vydržím maximálně tři sekundy. Bolí mě to na duši, je to hrozné. Možná si lidé budou říkat, že jsem staromódní, ale vidím reakce mladých. Vzbuzuje to v nich násilí a začínají být agresivní. A to je Satanova značka. J. N. Znamená to, že jste proti tomuto druhu hudby, která se líbí dnešní mládeži? V. Vůbec ne. Nezajímám se pouze o klasickou a tradiční liturgickou hudbu. Ráda poslouchám skupiny mládeže, když zpívají v kostele při doprovodu kytary. Jejich písně nejsou vůbec staromódní, jsou spíše lehčí a svižné, svědčí o radosti z Boha. Když cestuji po Africe a Asii, líbí se mi jejich tradiční tance. Konají se k slávě Boží a já cítím, jak mne vtahují. Můj anděl mi nebránil v poslechu populární hudby, ale ukázal mi klasickou hudbu, které jsem před svým obrácením nerozuměla. J. N. Doporučujete lidem, aby se čas od času ztišili, aby se zúčastnili nějakého duchovního setkání? Vzdálili se na tři dny nebo týden ze světa? V. Naprosto, ale musíme vhodně zvolit. Některá setkání nepřináší ovoce, když nejsou dobře připravená. Snad bychom si měli zvolit duchovní cvičení, kde budeme moci prožít týden bez mluvení, abychom mohli mluvit pouze s Bohem. Někteří lidé jsou - jednoduše řečeno - při této představě vyděšeni. Po týdnu se ale cítí dobře. Je to jako vnitřní úklid. Když si vyčistíme mysl, jsme schopni

rozumět Bohu a být s Ním. Je velice krásné, když se můžeme čas od času stáhnout. Samozřejmě je trochu problém nalézt ticho, když žijete ve městě. Těm, kdo mají možnost odejít a být v kontaktu s přírodou a nebem, to velmi doporučuji. A mluvit s Bohem. J. N. Můžete říci pár slov o vlastních zásluhách osobní a společné modlitby? V čem spočívá výhoda společné modlitby oproti osobní? V. Ježíš řekl: „Když se dva nebo tři shromáždí v Mém Jménu, tam jsem já uprostřed nich." Tím není myšleno, že ti Ježíš nenaslouchá, když se modlíš sám, ale že společná modlitba dodává sílu. A sílu přináší moc Ducha Svatého. J. N. Mohla byste něco říci o zasvěceném životě? Pro některé lidi vyvstávají otázky. Poté, co jsem se setkal s Bohem, mám zůstat ve světě, oženit se a mít děti, nebo mám zvolit zasvěcený život? V. Není možné, aby se někdo stal knězem nebo řeholníkem bez toho, že by obdržel povolání od Boha. Bez specifického povolání bychom měli zůstat ve světě. Můžeme být apoštoly ve světě laiků. Přijala jsem proroctví, že na konci časů bude mnoho apoštolů. Můžeme svědčit. Papež velmi povzbuzuje lidi, aby svědčili o Boží lásce. Můžeme být příkladem naším životem a svědčit druhým. Manželství je svátost. J. N. Řekla jste si někdy, řekněme, když vám bylo dvacet: „Měla bych vážně zvážit možnost, že bych vstoupila do kláštera“? Nebo nikdy před vaší konverzí? A potom? V. Když se najednou obrátíte, tak jako já, jste hluboce otřesen. Najednou objevíte Boha. Bůh je tak blízko, usmívá se na vás a vnímáte Ho velmi intenzivně. Bůh vás začíná učit odpoutanosti, ale vždy zachovává vaši svobodu, čeká na váš souhlas. Oddělí vás od světa, od věcí a potom od všech povrchních náklonností. Oddělování postupuje až do bodu, kdy jste odděleni od svého já. V tomto stavu si přejete, abyste už byli v nebi. V Opravdovém životě v Bohu je pasáž, kde se říká: „Ačkoliv budeš stále mezi lidmi, tvá mysl bude v nebi. Ačkoliv se tvé tělo bude neustále pohybovat mezi lidmi, tvá duše a mysl bude jako andělská, kráčející po Nádvořích Našeho Království, mezi anděly.“ Toto oddělení je velmi obtížné, protože si uvědomujete, že vás Bůh nevolá do nebe okamžitě, ale že musíte pokračovat takoví, jací jste, tady na zemi. Zatíženi všemi těmi věcmi, od kterých jste byli odděleni. Volala jsem k Němu: „Proč jsi to udělal? Proč jsi mne tak moc oddělil, a potom mě tady nechal?" Ale On vám pomůže pokračovat, i když zůstáváte odděleni. Znám mnohé, kteří procházejí tímto stavem. Dodávám jim odvahu, říkám jim: „To nevadí. Máš ještě nějaké bolestivé dny před sebou. To všechno zvládneš." Ale přece, je to velmi obtížná etapa, kterou musíme projítJ. N. Samozřejmě, když zůstáváte tak, jak jste, je to proto, že máte rodinu. V. Ano. Mám rodinu, ale též mám rodinu bratří a sester ve světě, kterým musím přinést svědectví. Pán mi nedovolí odejít. Řekl mi, že mi nedovolí odejít ze světa, dokud nedokončím svoji misi. A moje poslání je dvojí: rodina a předávání poselství. V minulosti, před svým obrácením, jsem se nikdy neobtěžovala zjišťovat, jestli má duše dělá radost svému Stvořiteli. Bylo pro mne mnohem důležitější,

abych vypadala dobře v očích tohoto světa. Nyní, po svém obrácení, jsem pochopila, jakou marností je krása a bohatství. Po setkání s Bohem jsem toužila být s Ním sama. Jedno jediné setkání s Bohem tváří v tvář stačilo, aby mi dal touhu kvůli Němu všechno opustit. Nyní už nehromadím „poklady1*. Ačkoliv je můj manžel dobře finančně zajištěn, už netoužím po neustálém nakupování oblečení a šperků, pro radost z nakupování, jak jsem to dělávala. Krása člověka je uvnitř. Nezanedbávám se sice, ale kupuji jen to, co opravdu potřebuji. Mnozí lidé, kteří nepřijali Boha do svého života, se neustále snaží shromažďovat peníze nebo věci, jako třeba poslední model stereopřehrávače, auta nebo televize. Často hovoří jen o povrchních záležitostech. Touží po naplnění své prázdnoty. Jejich duše touží po Bohu, ale oni si toho nejsou vědomi, a tak aby zaplnili svou prázdnotu, naplňují své duše pozemským bohatstvím, ale protože toto je nemůže nikdy uspokojit, hledají pořád něco víc. Mohou strávit celý svůj život hledáním a přitom nikdy nenaleznou Boha, ačkoli Bůh je všechno. Ale Bůh nás nikdy nepřestane volat a klepat na dveře našich srdcí. J. N. Dejme tomu, že byste v důsledku nešťastné kombinace okolností ztratila manžela a děti a zůstala sama ve světě. V. Bůh rozhoduje o životě a smrti, ale pokud nebude dokončena moje mise, Pán mne nevezme ze světa. On zná den i hodinu. Já si to nemohu určit. Charisma potrvá až do konce mého života. Ptala jsem se Ho: „Kdy to skončí?“ Odpověděl mi: „Až bude toto dílo dobře zakotveno.“ J. N. Takže budete plnit úlohu cestujícího misionáře až do konce svého života. V. Svědka. J. N. Tedy budete svědkem. Ale nenapadá vás vstoupit do kláštera, katolického nebo pravoslavného, nebo do nějaké charismatické skupiny, kterou byste založila? V. Ne, vůbec. Neudělám sama nic, o co by mě Bůh nepožádal. J. N. Nikdy vám nic takového neříkal? V. Nikdy. Na začátku jsem neznala Boží úmysly, a On mi je nezjevil, neboť chtěl, abych byla upřímná. Bylo to krásné, protože chtěl, abych s Ním diskutovala, abych otevřela srdce, abych Mu důvěřovala, a já jsem se tak bála. Ve své neznalosti jsem si napřed řekla: „Je to volání od Boha. To není pro nic za nic. Něco ode mne chce. A jistě chce, abych šla do kláštera. Abych opustila svoji rodinu a stala se karmelitánkou.“ Pán věděl, co mi probíhalo hlavou. Chtěl, abych o tom s Ním mluvila. A řekl mi: „Byl bych rád, kdybys žila svatě." A já jsem si řekla: „A je to tady, teď mě požádá, abych opustila svoji rodinu." A bála jsem se. Zeptal se mě: „Proč se bojíš?" Odpověděla jsem: „To nic není." Chtěla jsem utéci, ale nešlo to. Dva dny nepřestal říkat: „Pověz Mi, co máš na srdci. Proč se Mě bojíš?" Nakonec jsem Mu řekla: „Chceš, abych byla upřímná?" J. N. Poněkud provokativní otázka.

V. Odpověděl mi: „Ano, dcero." A pak jsem Mu řekla: „Skutečně nechci být řeholnicí." On řekl: „Nikdy jsem po tobě nechtěl, aby ses stala řeholnicí. Prosil jsem tě o tvé srdce. J. N. Říkala jste, že podle poselství bude vaše charisma trvat tak dlouho, dokud toto dílo nebude dobře zakotveno. V. Ano. J. N. Znamená to, že toto dílo eventuálně rozvine v nějaké společenství života? V. Neznám budoucnost. Až doposud jsem nepřijala žádný takový náznak. Přesto však vnímám snahy po společenství organizovaném jako rekolekční dům, kde by se konala duchovní cvičení na základě trinitární spirituality Opravdového života v Bohu. Na Rhodos, kam jezdíme každé léto, přijíždí více a více lidí odevšad. Když se dozvědí, že tam jsem dva měsíce, tak přijedou. Tak máme duchovní obnovu a pouť zároveň. Navštívíme Patmos, ostrovy, kde jsou kláštery, a všímám si, že se k nám přidává čím dál tím víc lidí. Modlíme se každý den. A nakonec je to jako duchovní obnova. Říkám Pánu: „Jestliže chceš, abychom něco měli, tak musíš mluvit jasněji." J. N. Takže existuje ta možnost? V. Ano, možnost.

17. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY Vassulino charisma v podstatě spočívá ve třech rovinách: učí, že modlitba je způsob, jak se setkat s Bohem, ukazuje, že role laiků v církvích může a musí být důležitější než nyní, vede k jednotě křesťanů na úrovni prostých lidí, aniž by se čekalo na souhlas nejvyšších míst. Trojnásobné a imponující poselství, neboť jde proti duchu světa, který se skládá z lhostejnosti, odpadlictví, zábavy, politicky korektní a bezútěšně plané diskuse. Taková je podstata poselství, které se jeho oponenti často snaží potopit hádkami o detaily. Neměli bychom zapomenout zdůraznit, že účastníci modlitebních skupin vedených Vassulou pravidelně svědčí o neobvyklých úkazech: občas se slunce otáčí kolem vlastní osy jako ve Fatimě, někdy Ježíšova tvář překryje tvář Vassulinu, někdy Vassula zažívá utrpení Velkého pátku, sporadicky jsou evidována zázračná uzdravení. Kdybychom se o těchto jevech nezmínili, bylo by to neúplné a jednostranné. Připomínám je ale jen stručně, protože nejsou podstatné pro charismatický fenomén, který Vassula reprezentuje. Tyto výjimečné případy jsou opakováním toho, o čem se mluví v souvislosti s jinými zjeveními. Někteří je možná odmítnou, protože je nepovažují za čistě objektivní, zatímco jiní je budou považovat za výmysl svědků, kteří stále hledají nadpřirozená znamení. Pár lidí se o ně bude zajímat v duchu senzacechtivosti, která ale není na místě. Nebudu se už o tom znova zmiňovat, neboť těžiště je jinde. Vassulino charisma obsahuje vlastnosti, které jsou daleko podstatnější: život modlitby obrácený k druhým, poselství, která jsou věrná učení Písma a Tradice, volání k obrácení v dobách velkého odpadlictví, zástupy odpovídající na toto volání, neochvějná věrnost papeži a volání po jednotě církví. Vassulino poselství říká, že je vždy možné setkat se s Bohem přímo skrze modlitbu. Toto samo o sobě není nic revolučního nebo mimořádného. Ve srovnání s tímto poselstvím, průzračným ve své obyčejnosti, se všechny spory o to, zdaje tento jev nadpřirozený, či nikoliv, jeví jako směšné. Cistě formální výtky v teologických otázkách se stávají únavnými. Jako během přelíčení s Janou z Arku, kdy celý sbor teologů neúprosně trápil ubohou, nevzdělanou a negramotnou venkovskou dívku, pokoušeje seji chytit do pasti teoretickými a spekulativními formulacemi. Kdyby se Ježíš vrátil na zem, nepropadl by ve zkouškách na teologické fakultě? Jak jsem uvedl na začátku, vyhnu se tvrzení, zda jsou Vassulina zjevení nadpřirozená, či nikoli. Neexistuje žádná vědecká metoda, která by rozlišila mezi tím, co je přirozené a co je nadpřirozené. Má vědecká průprava mi nedává žádnou mimořádnou autoritu. Každé tvrzení v této věci má subjektivní hodnotu. Za předpokladu, že by taková metoda existovala, byl bych ji použil. Nemám žádné vzdělání v

asketické a mystické teologii, nemám mandát ze strany církve. Respektuji čtenáře, kteří jsou schopni utvořit si vlastní názor. V každém případě je předčasné vynést soud nad osobou, která ještě žije. Stejně jako nemůžeme hodnotit knihu na základě několika úryvků vytržených z kontextu, tak je nebezpečné soudit osobu, dokud nedokončila své dílo a ani?, jsme měli čas přečíst ho s čistou myslí poté, co utichly všechny spory. Případy s Galileem a Darwinem nás mohou poučit o potřebě obezřetnosti dříve, než se vynesou ukvapené soudy, které mohou být katastrofální a na dlouhou dobu mohou poškodit důvěryhodnost církve. Byla ignorována metoda rozvážnosti, když byla tak spěšně zveřejněna varování ohledně Vassuly. Místní katolická církev nebyla schopna tolerovat, v mezích svých hranic, ženu, která předávala věřícím soukromá zjevení. Obsah Zjevení a obrácení zaznamenaná v důsledku Vassulina svědectví neměly do určité míry žádný význam. Jasně pozitivní aspekty její činnosti jednoduše komplikovaly obsah varování, které se zakládalo na jiných pohnutkách. Bylo to, jako by se charisma, teoreticky přípustné, stalo nepřijatelným ve chvíli, kdy se skutečně objevilo. Církevní byrokracie má strach z nenadálého výskytu „paralelního magisteria“. Křehkost této instituce, úbytek věřících, obtíže při doplňování duchovenstva, zpochybňování morální teologie, zápas o formulování odpovědi na vážné problémy společnosti, vnitřní spory vyvolané truhly dobrodruhy či naopak fundamentalisty oddanými minulosti, všechno to ji nepřipravuje na to, aby věnovala pozornost prorokům, jejichž Bohem dané poslání spočívá v destabilizaci institucí. Strnulost organizace neukazuje na její silu, ale na její křehkost. Kdybychom použili metafory z oblasti techniky, není z oceli, ale z litiny, tedy z materiálu, který je velmi odolný vůči tlaku, ale praskne, když se ho pokusím olinout. Katolická církev nepochybně není pružná, protože její pravé poslání není v tom, aby se ohnula pod vnějšími tlaky. Když Jana z Arku vystoupila v Rouenu na hranici poté, co ji církevní tribunál jednomyslní odsoudil, velice se třásla a v dětské hrůze z utrpení, které měla podstoupit, zapochybovala, zda se nestala obětí iluze. Ale zdálo se jí nemožné nezůstat věrná hlasům, které slyšela: lépe obětovat svůj život, než zradit to, co jejímu životu dalo smysl. Byla mučednicí, tj. svědkem víry před lidmi, jejichž úkolem bylo tuto víru přesně rozumově vymezit. Napodobila Ježíše v tom, co bylo nejnesnesitelnější na Jeho Utrpení, a sice odsouzení služebníky Božími. Charakter proroka spočívá v jeho schopnosti být neoblomný jako církev, ale sám proti všem, svědčit o tom, že jenom Bůh mu dává sílu vzdorovat lidem. Kdyby byla žila o několik století dříve, řekla mi s úsměvem Vassula, byla by upálena jako čarodějnice. Když jsem jí tak naslouchal, zdálo se mi, že patří k tomu druhu lidí, který je ochoten nechat se upálit na hranici. Hnutí, které lidé tohoto druhu podnítili, nemůže nic zastavit. Pronásledování působí jako ostruha a shromažďuje čím dál více přesvědčené posluchače. Charakteristickým rysem je, že se nachází v samém jádru křesťanství. Nepochybně proto, že křesťanství je založeno na hlásání potupné smrti Božího Syna a jeho skandálního zmrtvýchvstání. Co dělat, abychom udrželi pořádek, slušnost a disciplínu před takovými provokacemi, když jejich autorem je sám Bůh?

A tak zastánci i odpůrci Vassuly hrají svou úlohu v psychodramatu, které představuje duchovní zdroj naší civilizace. Antigona před Kreontem, Sokrates před Areopagem, Ježíš před Veleradou, Jana z Arku před biskupem Cauchonem, Galileo před Svatým oficiem, Dreyfus před Francouzskou armádou, Charles de Gaulle před Philippem Pétainem, Solženicin před KGB. Abychom vyjádřili toto psychodrama, musí každý z protagonistů velmi dobře sehrát svou roli a řídit se svou specifickou logikou až do konce. Země nemůže být spravována bez Kreonta v čele, ale lépe řízená, když má Antigonu, která se mu postaví, Totéž platí pro katolickou, která nás fascinuje a dráždí kvůli těmto dvěma neoddělitelným aspektům života. Univerzální církev založená Ježíšem má svou univerzální část církve. Podobně jako je vidět vrchol ledovce. Navzdory nebezpečí záměny prostředků za cíl neobejdeme se bez organizace, která vybírá peníze, udržuje budovy, sestavuje katechizmus, jmenuje svěcené služebníky, vylepuje plakáty, publikuje modlitební knihy a kancionály. Celá viditelná církev je strašně lidský podnik se všemi nedostatky, které lze očekávat. V univerzální církvi jsou také proroci, vizionáři a mystici osoby totálně ponořené v Bohu - kteří jsou z velké části neviditelní, ale kteří působí, že se viditelný kus ledovce díky skrytému tlaku vynoří. Vassula plně uznává viditelnou církev, kterou sama potřebuje. Ne pouze pro to, aby poskytovala prostředky pro její apoštolát, ale jako místo k modlitbě a udílení svátostí. Protože viditelná církev neví, zda Vassula patří k neviditelné církvi - neviditelné není hned zřejmé - tak přinejmenším prozatím váhá a odmítá podporovat její jednání, aniž by ji ale úplně odsoudila. Každý z partnerů v tomto psychodramatu bere ohled na druhého a rozvážně hraje svou roli. Naštěstí jsme v historii dosáhli bodu, kdy už se nestaví zápalné hranice. Pokud nakonec Vassula zemře po životě prožitém v modlitbě, pokud její činnost způsobí trvalá obrácení, pokud se stane to, co nazýváme zázraky, pak nemůžeme vyloučit možnost, že bude jednou kanonizována, tzn. uznána a přijata viditelnou církví. Podle učení může církev kanonizovat pouze svaté, kteří už zemřeli. Uvedení neviditelného mezi viditelné, uznání charismatu mystiků, požadavek, aby vedli pobožnosti, to vše by způsobilo implozi církve. Mimo to, svatí za života odmítají, aby byli zapojováni do církevní struktury. Instinktivně vědí o nebezpečí, že by mohli narazit. Kdyby se Ježíš stal znalcem zákona v synagoze a byl by uznán za významného rabiho, měli bychom dobré důvody pochybovat o tom, že byl Božím Synem. Musel být usmrcen a znovu vstát, abychom uvěřili v Jeho Božství. Takový je paradox, který leží v samém středu naší víry. Křesťanská církev se musí sama organizovat a přijímat, že je dezorganizována skrze průval božského nepořádku, který je opakem pořádku, po němž touží lidé. Na počátku církve svátý Pavel řekl, že bláznovství Boží převyšuje lidskou moudrost. Tento paradox nepředstavuje nevyřešený problém, ale tvůrčí napětí, které lidé nemohou plně pochopit. To nejmenší, co lze o Vassule říci, je, že splňuje paradoxní podmínky specifické pro proroky: život modlitby, upřednostnění povinnosti před kontemplací, absence výstřednosti, nedostatek předchozí

teologické nebo jen náboženské formace, nezúčastněnost, přesvědčení o nutnosti předat poselství a o tom, že je pouze jednoduchým nástrojem, nezávadnost odpovědí na klasické léčky, odmítání vstupovat do polemik v reakci na útoky, intenzivní volání k jednotě církví, neotřesitelná věrnost papeži. A pak, co je obtížné vyjádřit slovy: přístupnost, laskavost, vyrovnanost, jakýsi druh vznešeného klidu ženy, která si je jistá Boží láskou, kterou jí nic nemůže vzít.

SBÍRKA MODLITEB DOPORUČENÝCH VASSULOU

Pán Ježíš doporučuje modlit se denně tyto tři modlitby:

Novéna důvěry k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu Ó Pane, Ježíši Kriste, Tvému Nejsvětějšímu Srdci, svěřuji tento úmysl ... (Zde řekni svůj úmysl.) Shlédni jen na mne, a pak ať vládne Tvé Nejsvětější Srdce. Kéž rozhodne Tvé Nejsvětější Srdce. Počítám s Ním, důvěřuji Mu, odevzdávám se Jeho Milosrdenství. Pane Ježíši, neopustíš mě v nesnázích. Nejsvětější Srdce Ježíšovo, důvěřuji v Tebe, Nejsvětější Srdce Ježíšovo, věřím ve Tvou lásku ke mně. Nejsvětější Srdce Ježíšovo, přijď Tvé Království. Ó Nejsvětější Srdce Ježíšovo, modlil(a) jsem se už o mnoho důkazů Tvé přízně a zakusil(a) Tvou pomoc, děkuji Ti za to. Nyní Tě opět snažně prosím, vezmi můj úmysl a vlož jej do Svého Nejsvětějšího Srdce. Když jej Věčný Otec uvidí pokrytý Tvou drahocennou Krví, ničeho neodepře. Pak už to nebude má prosba, ale Tvá. Ó Ježíši, ó Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v Tebe skládám svou naději, nedej mi nikdy zahynouti. Amen. Maria, Královno svátých andělů, oroduj za nás!

„Memorare“ sv. Bernarda Pamatuj, láskyplná Panno Maria, že od věků nebylo slýcháno, abys opustila toho, kdo se utíkal pod Tvou ochranu, kdo vzýval Tvou moc, kdo prosil o Tvou přímluvu. V této důvěře se také já k Tobě utíkám, k Tobě přicházím, před Tebou stojím, já, kající hříšník. Dobrá Matko Slova, neodvracej se od mých slov, ale slyš je a vyslyš. Amen.

Modlitba k sv. Michaelovi Archandělovi Svatý Michaeli, archanděli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým. Kníže nebeského vojska, svrhni božskou mocí do pekelné propasti satana a zlé duchy, kteří usilují o zkázu duší. Amen.

Dále jsou doporučeny tyto modlitby:

Modlitba z poselství Opravdového životu v Bohu, červen 1989

Nejsvětější Srdce Ježíšovo, uč mě svým Cestám. Nejsvětější Srdce Ježíšovo, veď mě Cestou Neporušenosti, vzdaluj mě od zlého a nevydávej mě jeho zvůli. Nejsvětější Srdce Ježíšovo, buď Skálou, která mě chrání, protože jsi mé Útočiště. Uděl svou Lásku a Pokoj, aby mě vedly a chránily. Amen.

Modlitba z Poselství Opravdového života v Bohu z 15. května 1990 Panna Maria mi řekla: Jdi ke všem národům a uč je modlit se k Otci tuto modlitbu: Otče Nejmilostivější, dej, ať ti, kdo stále znovu poslouchají, ale nikdy nechápou, tentokrát uslyší Tvůj Hlas a pochopí, že jsi to Ty, Svatý Svatých. Otevři oči těch, kdo se dívají a znovu dívají, ale nikdy nevnímají, aby tentokrát viděli svýma očima Tvou Svatou Tvář a Tvou Slávu. Dotkni se svým Prstem jejich srdce, aby se jejich srdce otevřela a porozuměla Tvé Věrnosti. Modlím se a prosím Tě o všechny tyto věci, Spravedlivý Otče, aby všechny národy byly obráceny a uzdraveny Ranami Tvého Milovaného Syna, Ježíše Krista. Amen.

MODLITBA POKÁNÍ A VYSVOBOZENÍ Tato „modlitba exorcismu“ byla dána Vassule 13. listopadu 2006. Vassula píše: Ježíš Kristus mi nadiktoval tuto modlitbu, která je modlitbou pokání, uzdravení a osvobození. Řekl, že tento „exorcismus“ je potřebný v těchto časech, které jsou tak zlé. Lidé neví, jak zcela zapudit svými modlitbami Satana, který je ovládá, oslepuje a působí jim tolik utrpení, buď skrze nemoc, nebo tím, že z nich dělá otroky. Ježíš také říká, že mnoho lidí uctívá falešné bohy. Tato modlitba bude účinná, když se ji budeme modlit srdcem a opravdově. Pán řekl: Ať před Mou Tváří činí pokání těmito slovy: Pane, snášel jsi mě po celá ta léta s mými hříchy jen proto, že jsi se mnou měl soucit. Byl(a) jsem sveden(a) na scestí v každém ohledu, ale nyní už nebudu více hřešit. Ublížil(a) jsem Ti a nejednal(a) jsem správně, už takový(á) více nebudu. Zříkám se hříchu, zříkám se Ďábla, zříkám se neřesti, která poskvrňuje mou duši.

Osvoboď mou duši ode všeho, co je proti Tvé svatosti. Snažně Tě prosím, Pane, zachraň mě ode všeho zla. Přijď nyní, Ježíši, přijď a zůstaň v mém srdci. Odpusť mi, Pane, a dovol mi spočinout v Tobě, neboť Ty jsi můj Štít, můj Spasitel a mé Světlo a Tobě důvěřuji. Ode dneška Ti, Pane, budu blahořečit v každé době. Zříkám se zla a všech jiných bohů a model, protože Ty jsi Nejvýš Svrchovaný nad celým světem, dalece převyšuješ všechny ostatní bohy. Svou mocnou Rukou mě uchraň od nemoci, osvoboď mě, abych nebyl(a) zajatcem, zachraň mě v nesnázích a poraz mého nepřítele Ďábla. Přijď mi rychle na pomoc, ó Spasiteli! Amen.

ZASVĚCENÍ NEJSVĚTĚJŠÍMU SRDCI JEŽÍŠOVU Modlitbu Zasvěcení Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu nám Pán daroval 26. ledna 1992 Nejsvětější Srdce Ježíšovo, přijď a zmocni se mě úplně, aby mé pohnutky byly Tvými Pohnutkami, má přání Tvými Přáními, má slova Tvými Slovy, mé myšlenky Tvými Myšlenkami. Pak mi dovol schovat se do nejhlubšího koutku Tvého Svatého Srdce. Úplně mě proměň. Já, (své jméno) budu ctít Tvé Svaté Srdce z hloubi svého srdce. Slibuji, že budu sloužit Tvému Svatému Srdci s vnitřním ohněm. Budu Ti horlivě sloužit, častěji než předtím. Jsem slabý(á), ale vím, že mě podepře Tvá Síla. Nedovol mi ztratit Tě z očí, nedovol mému srdci těkat kdovíkde.

Já, (své jméno), chci hledat jedině Tvé Svaté Srdce a toužit jen po Tobě. Nejsvětější Srdce Ježíšovo, dej, ať se mi znelíbí všechno, co se příčí Tvé Svatosti a Tvé Vůli. Prosévej mě skrz naskrz a postarej se, aby ve mně nezůstal žádný soupeř. Ode dneška přitáhni pouta Lásky, kterými jsi mě ovinul, a učiň mou duši žíznivou po Tobě a mé srdce nemocné láskou k Tobě. Nejsvětější Srdce Ježíšovo, nečekej, přijď a strav celou mou bytost Plameny Své horoucí Lásky. Cokoliv budu od této chvíle dělat, budu dělat jen pro Tvé Zájmy a pro Tvou Slávu a nic pro sebe. Já, (své jméno), Ti zasvěcuji svůj život a ode dneška jsem ochoten(a) být otrokem(yní) Tvé Lásky, obětí Tvých Horoucích Tužeb a Tvého Utrpení, užitkem Tvé Církve a hračkou Tvé Duše. Hořkostí, kterou zakusím při setkání s hluchotou duší a s jejich pádem, připodobni mé rysy Svému Ukřižování. Naplň mou duši. Nejsvětější Srdce Ježíšovo, neušetři mě Svého Kříže, jako Otec neušetřil Tebe. Uvězni mé oči, mé myšlenky a má přání, ať se stanou zajatci Tvého Svatého Srdce. Jsem nehodný(á) a nic si nezasloužím, ale pomoz mi žít své zasvěcení věrně, neúnavně vzývat Tvé Svaté Jméno. Dej mému duchu odmítat všechno, co nejsi Ty. Nejsvětější Srdce Ježíšovo, ať má duše nese víc než kdy předtím znaky Tvého Těla pro obrácení duší. Já, (své jméno), dobrovolně podřizuji svou vůli Tvé Vůli, nyní a navždycky. Amen.

Dále se velice doporučuje: Modlitba svátého růžence, kdy se po každém desátku modlí Sláva Otci..., Pane Ježíši, odpusť nám naše viny... a pak: (8. srpna 1993) Ježíši, má jediná lásko, modlím se za ty, které miluješ, ale kteří nevědí, jak Tě mají milovat. Kéž jsou očištěni a uzdraveni, aby i oni byli osvobozeni od každého zla. Amen.

Dále tzv. „Ježíšova modlitba", velice rozšířená mezi východními křesťany, kdy se opakuje na zrnkách růžence věta: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.

Kontakt: Asociace Opravdového života v Bohu v ČR Vančurova 19, 741 01 Nový Jičín email: [email protected]

VASSULINY CESTY Tento dodatek čtenáři umožní ocenit Vassuliny celosvětové aktivity a spontánní náboženský fenomén, jaký představují. Lausanne - Švýcarsko. Švýcarsko, Francie, Španělsko, Srbochorvatsko. 1990 Švýcarsko, Francie, Itálie. 1991 Francie, Itálie, Anglie, Skotsko, Severní Irsko, Jižní Irsko, Kanada, Quebec, USA, Belgie. 1992 Švýcarsko, Francie, Belgie, Itálie, Portugalsko, USA, Kanada, Rusko, Polsko, Japonsko, Filipíny, Austrálie, Německo, Řecko. 1993 USA, Švýcarsko, Mexiko, Portugalsko, Švýcarsko, Francie, Anglie, Skotsko, Izrael, Kanada, Filipíny, Polsko, Řecko, Dánsko, Švédsko, Norsko, Holandsko, Zambie, Malawi, Zimbabwe, Jihoafrická republika. 1994 Rakousko, Francie, Portugalsko, Brazílie, Kolumbie, Ekvádor, Haiti, Mexiko, Puerto Rico, Polsko, Rumunsko, Řecko, Itálie, Rusko, USA, Kanada, Španělsko, Irsko, Anglie, Skotsko, Peru, Chile, Argentina. 1995 Španělsko, Maďarsko, Chorvatsko, Belgie, Bangladéš, Indonésie, Rakousko, Itálie, Francie, Švýcarsko, Japonsko, USA, Puerto Rico, Panama, Izrael, Brazílie, Řecko, Holandsko, Norsko, Dánsko, Švédsko, Kanada, Argentina, Uruguay, Holandsko, Anglie. 1996 Švýcarsko, Irsko, Španělsko, Belgie, Egypt, Španělsko, Portugalsko, Kanada, Polsko, Japonsko, USA. 1997 Indonésie, Filipíny, Holandsko, Německo, Rakousko. 1998 Venezuela, USA, Kanada, Francie, Itálie, Argentina, Uruguay, Německo, Slovinsko, Švýcarsko, Řecko, Izrael, Austrálie, Nová Guinea, Thajsko, Peru, Indie, Filipíny, Bangladéš. 1999 Venezuela, Kolumbie, Indie, USA, Švédsko, Řecko, Bangladéš, Japonsko, Rusko, Libanon, Švýcarsko, Brazílie, Nový Zéland, Thajsko, Lesotho, Zambie, Keňa. 2000 Rumunsko, Puerto Rico, Itálie, Jordánsko, Libanon, Velká Británie, Řecko, Lesotho, Jihoafrická republika, Benin, Keňa. 2001 Mexiko, Portoriko, Indie, Bangladéš, Srí Lanka, Česká republika, Řecko, USA, Itálie, Izrael, Republika Singapur, Austrálie, Nová Guinea, Jihoafrická republika, Svazijsko, Malawi. 2002 Kambodža, Čína-Hongkong, Tchaj-wan, Filipíny, Egypt, Mexiko, Indie, Srí Lanka, Německo, Švýcarsko, Chile, Venezuela, Kanada, Holandsko, Jihoafrická republika, Itálie, Bangladéš. 2003 Indie, Velká Británie, Arménie, Česká republika, Paraguay, Argentina, Uruguay, Puerto Rico, USA, Kanada, Itálie, Francie, Bangladéš. 2004 Tchajwan, Indie, Dánsko, Faerské ostrovy, Švédsko, Irsko, Island, Španělsko, USA, Venezuela, Itálie, Řecko, Mexiko. 2005 Jihoafrická republika, Portugalsko, Singapur, Filipíny, Thajsko, Indie, Čína, Japonsko, Švýcarsko, Irsko, Velká Británie, Itálie, Izrael, Jordánsko, Syrská arabská republika, Libanon, Pákistán, Indie. 2006 Filipíny, Indie, Kanada, Rakousko, Španělsko, Itálie, USA. 2007 Řecko, Turecko. 2008 Nepál, Lesotho, Jihoafrická republika, Malawi, Egypt, Bangladéš, Brazílie, Dominikánská republika, Mexiko, USA. 2009 Belgie, Egypt, Řecko, Jihoafrická republika, Malawi, Egypt, Bangladéš, Brazílie, Dominikánská republika, Mexiko, USA. 2010 Maďarsko, Chorvatsko, Řecko, Slovenská republika, Rumunsko, Jihoafrická republika, Kypr. 1988 1989

K E K NIŽNÍM U VYDÁ VÁ NÍ P OSELSTVÍ VÁ S SULY RYDEN

Záznamy poselství, která Vassula Ryden přijímala od r. 1985, byly línkem vydávány nejdříve ve francouzštině od r. 1990 nakladatelstvím 1’ar- vis, CH-1648 Hauteville (které vlastní copyright mnoha titulů); dále v anglickém originále a v překladech: německy, italsky, polský, portugalský, Španělsky, holandský, srbochorvatsky, česky, maďarský, řecký, ruský, vlámsky, dánský, korejsky, norský, bengálsky, indonésky. Podmínkou V. Ryden pro vydání je vždy naprostá bezziskovost pro ni i pro nakladatelství. Úvody, předmluvy a díla pojednávající o Opravdovém životě v Bohu a o Vassule napsali kněží, biskupové a teologové: P. M. 0’Carroll, P. F. Umana Montoya, P. René Laurentin, P. L. Rupčič, P. J. Fannan, Ov. Melan^on, b. F. Toppo S.J., D.D., arcib. R. C. Argnelles, b. L. P. Jimenez aj. Vydávání poselství v češtině svěřila V. Ryden Matici cyrilometodějské s. r. o., Olomouc. V dosavadních vydáních je od r. 2005 zveřejněn dopis P. Pr. Grecha, pověřeného Kongregací pro nauku víry dotázáním „po významu některých tvrzení" a odpovědí V. Ryden o jejích spisech a činnosti.

ČESKÁ VYDÁNÍ SPISŮ VASSULY RYDEN V MATICI CYRILOMETODĚJSKÉ s. r. o., OLOMOUC

Opravdový život v Bohu 1, sešit 1-16 (20. 9. 1986-12. 10. 1987) Předmluva Ramón C. Argiielles, D.D., S.T.L., arcib. Lipa, Filipíny; P. de Laubier; P. René Laurentin. Ukázka rukopisu. MCM 2005, 2. vydání, 328 stran. Opravdový život v Bohu 2, sešit 17-31 (13. 10. 1987-1. 3. 1989) Úvod P. J. Fannan. MCM 2005, 2. vydání, 328 stran. Opravdový život v Bohu 3, sešit 32-45 (6. 3. 1989-12. 9. 1990) Nihil obstát: Felix Toppo, S.J., D.D., biskup Jamshedpuru, Indie; vyjádření P. Chr. Curtyho ODM, úvod R. Laurentin. Ukázka rukopisu. MCM 2007, 2., doplněné a opravené vydání, 368 stran. Opravdový život v Bohu 4, sešit 46-58 (18. 9. 1990-30. 3. 1992) Nihil obstát. MCM 2007, 2., opravené a doplněné vydání, 320 stran. Opravdový život v Bohu 5, sešit 59-64 (9. 4. 1992-22. 2. 1993) Vyjádření: David Sahagian, arménský patriarcha v Jeruzalémě, To- dor Sabev, pravoslavný teolog. MCM 1996, 1. vydání, 144 stran. Opravdový život v Bohu 6, sešit 65-70 (1. 3. 1993-12. 4. 1994) Vstupní texty, studie P. R. Laurentina. MCM 1996, 1. vydání, 252 strany. Opravdový život v Bohu 7, sešit 71-79 (13.4. 1994-15. 6. 1995) Přijetí kard. Kuharicem. Novéna důvěry k Nejsv. Srdci Ježíšovu. MCM 1996, 1. vydání, 148 stran. Opravdový život v Bohu 8, sešit 79-84 (16. 6. 1995-9. 4. 1996) Nihil obstát, Novéna, ukázka písma a grafologický rozbor. MCM 1996, 1. vydání, 96 stran. Opravdový život v Bohu 9, sešit 84-94 (15. 4. 1996-22. 6. 1998) Nihil obstát. Modlitby, písmo. MCM 2007, 2. opravené a doplněné vydání, 254 stran. Opravdový život v Bohu 10, sťSit 95 1(11 (IV! H lOUM II) III 'mnu Nihil obstát. Studie P. G. WmJrla, Nvfrln lvi M( M '.'(III,, * a doplněné vydání, 248 stran. Opravdový život v Bohu 11, sešit 102-107 (Hl. 1(1. 2000 17 I 'uutiS* jádření arcb. R. C. Argiiellese, bisk. L. P, JimrnrJr. Mí M 'ulij 1. vydání, 168 stran. Opravdový život v Bohu 12. Ódy Nejsvětější 'Dvjkť, wlu IIII* |11 . m i Můj anděl Daniel, sešit 1-4 (8. 5. 1986-14. 10. 1994) Vyjádření P. M. 0’Carrolla, C.S.Sp. MCM 2006, 1. vydání, 210 Mran. Jednota - ctnost lásky. Výňatky z poselství Opravdového života v Holin, MCM 2009, 1. vydání, 280 stran.

JACQUES NEIRYNCK

Jacques Neirynck se narodil v roce 1931. Věnoval se souběžně dvěma kriérám: jednak povolání badatele a učitele, jednak činnostem novináře a spisovatele. Jeho vědecká kariéra ho jako vyučujícího zavedla do tří vzdělávacích ústavů, kde působil jako profesor: Univerzita Lovanium v Kinshase (Zaire), Katolická univerzita v Lovani a Federální polytechnická škola v Lausanne. Také pracoval jako inženýr a badatel, zejména pro laboratoř Philips v Bruselu. Jeho odbornost týká zejména teorie obvodů a systémů, což je odvětví matematiky aplikované na elektrotechniku. Založil vědecké vydavatelství Presses Polytechniques et Universitaires Romandes (Lausanne), kde vedl vydávání Pojednání o elektřině ve 22 svazcích, které bylo přeloženo do několika jazyků. Jako novinář napsal několik set článků proti vědecké a technické vulgarizaci. Zejména se podílel na publikování informací pro spotřebitele a uživatele v televizních a rádiových vysíláních. Stal se průkopníkem evropského hnutí uživatelů, které dnes zahrnuje pět zemí Evropské unie. Jako spisovatel vydal osm esejů a pět románů.

Jacques Neirynck ZÁHADA VASSULA Hovoří opravdu s Bohem? Z francouzského originálu Eénigme Vassula přeložila Kateřina Herzigová Jazyková úprava P. Petr Simara Sazba Eva Zapletalová Vydala a vytiskla Matice cyrilometodějská s. r. o. jako svou 728. publikaci Vydání první Olomouc 2011 unvw.maticecm.cz Doporučená cena 198 Kč ISBN 978-80-7266-359-0