V Praze - Paměti

  • 0 0 0
  • Like this paper and download? You can publish your own PDF file online for free in a few minutes! Sign Up
File loading please wait...
Citation preview

ii.i

i

i.ii i.

V PRAZE

PAVE L VA S A

V PRAZE PAMĚTI

KALICH - PRAHA

úm z Jeronýma uěnouáno

ABITURIENTEM

Sotva kdo by chtěl opakovat celý svůj život, třebas s nadějí, že v jeho novém vydání napraví minulé chyby a kazy, ale přece, kdybych si směl vybrat některý jeho úsek, zvolil bych si abiturientské prázdniny. U mne trvaly ode dne 3. července 1899 do 20. října, tedy přes půl čtvrtá měsíce, a neomrzely mne a ne­ pocítil jsem v nich ani minutu dlouhé chvíle. Už ta doba předmaturitní byla krásná, zvláště ten týden prázdna na konci červ­ na, možnost volně disponovat časem, svobodně si vybírat před­ měty a themata k opakování. Obilí dozrávalo, ale do našich žní zbývalo ještě dobrých čtr­ náct dní a tak bylo v polích ticho, chyběly v nich lidské hlasy. Ozývala se jen hudbou cvrčků a jemným šuměním povívaných klasů. Chodíval jsem rád po široké mezi za školou mezi lánem žita a pšenice a opakoval jsem si starší českou literaturu podle Hanušova náčrtu v Ottově slovníku naučném. Fakta mi byla známa, jen jejich formulace a oceňování děl a autorů se někde lišilo od školních měřítek a tím právě upoutávalo. Nebo jsem si zašel do naší školky, usedl si pohodlně na širokou hřbitovní zeď a posiloval se při opakování srdcovkami, které mi visely nad hlavou. Potom odpoledne dne 2. července jsem jako poslední maturant dokončil svým písmenem V maturitní zkoušky toho roku a k ve­ čeru téhož dne jsem se znovu vypravil do města na abiturientský večírek. Nevím již, proč jsme na něj nepozvali své profe­ sory, snad bezděky proto, že nás maturovalo jen devět, tak že by na večírku bylo bývalo skoro víc profesorů než studentů. Sešli jsme se v nevelké oblíbené plzeňské pivnici Vodseďálkově hned v krajní ulici na cestě do Krábčic a brzy po půlnoci jsme se roz9

cliázeli. Roudničané mívali vždycky fantastické představy o ne­ bezpečí noční cesty silnicí, která k nám jednu chvíli vede okolo lesa, a snad proto mne za vlahé červencové noci doprovázel spoluabiturient Jos. Saroch, který ke mně bez mého zvláštního přičinění v oktávě přilnul snad proto, že mne učinil důvěrníkem svých častých drobných, ale pro něj palčivých stesků na profe­ sora češtiny, se kterým se nedovedl shodnout. I tu červencovou noc jsem byl jeho posluchačem, ale ne již stížností, ale nadějí a životních plánů. S vášnivou dychtivostí mi líčil, jak se těší na Prahu, na studium medicíny, na celý ten život svobodného aka­ demického občana. Rozešli jsme se srdečným stiskem ruky — a nikdy jsme se již v životě nesetkali. Klementinum, kam jsem chodil na filosofii, a tehdejší budovy lékařské fakulty byly daleko od sebe a do krajinského podřipského spolku jsem ne­ vstoupil, spokojen členstvím Jeronýma. Doma jsem neměl stání a již za několik dní jsem ranním osob­ ním vlakem o páté vyjel z Roudnice na svou abiturientskou cestu. Cílem mi byla Čáslav, kam mne pozvala sestřenka Márinka Pospíšilová, a odtud jsem chtěl navštívit ostatní vášovské i tardovské příbuzenstvo. Márinka, oblíbená rodinná švadlena v Čáslavi, byla krásným typem neprovdané ženy, která všecko nevyčerpané bohatství svého srdce a všecku neumdlévající píli svých rukou věnovala záchraně své rodiny. Byla ze statku, ale strýc o něj přišel nešťastným ručením za kmotříčka Kořínka, a byl rád, že se s četnou rodinou uchytil jako nádražní lilídač. Jednoho syna, Čeňka, dostal humpolecký luterský farář K. E. Pospíšil, příbuzný rodiny, na učitelský ústav v Německu, péče o ostatní děti kromě churavé matky připadla skoro výhradně Márince. Ne všecky děti se stejně vydařily, ale Márinka každým novým zklamáním, každou novou ranou osudu nabývala jen čerstvých sil k obnovenému zápasu o rodinu. Pořizují-li se od­ litky rukou velkých mužů, zmozolená, špendlíky zbodaná ruka čáslavské Márinky byla by zasluhovala zvěčnění odlitkem. V Čáslavi jsem zastihl Čeňka na prázdninovém pobytu a jeho přítomnost nadobro změnila můj cestovní program. Čeněk mne srdečně zval, abych místo do Starkoče nebo do Bošína raději jel 10

s ním do Vídně na světovou hudební výstavu. Poukazoval jsem na svůj skrovný cestovní fond, ale Čeněk mne ujistil, že docela dobře vystačím, protože zpáteční lístek do Vídně spojený s ná­ vštěvou výstavy byl laciný a ve Vídni jsme měli být hosty Pospí­ šilových příbuzných, kteří tam měli lidovou jídelnu. A tak jsem místo do Starkoěe odjížděl do Vídně, kterou jsem měl takto dříve podrobněji poznat než Prahu. U Vozábů jsme se měli dobře a v jejich jídelně jsme poznali rozmanité zástupce střed­ ních a dělnických vrstev: příručí z obchodů, dělníky z továren, švadlenky, drobné úředníky atp. Byli to většinou mladí lidé chování někdy velmi neceremoniálního. Dvojice se prozrazovaly nejen úsměvy a pohledy, ale i stisky někdy hodně důvěrnými. První naše pouť byla do Prátru, sídla jubilejní hudební vý­ stavy. Přijeli jsme příznivou náhodou právě v dobu, kdy Pro­ daná nevěsta, provozovaná celým souborem pražského Národ­ ního divadla, slavila ve Vídni triumfy. Mohli jsme být jenom vnějšími diváky, neboť na vstupenky nebylo pro nás pomyšlení, ale tím dychtivěji jsme se opájeli vším tím ruchem a slavnost­ ním šumem před hlavním pavilonem, kam se sjíždělo obecen­ stvo i herci. Četli jsme pyšně na plakátech Smetanovo jméno a jména čelných představitelů a aspoň cíp té slávy jsme si při­ svojovali jako osobní svůj majetek v německém tom prostředí. V Prátru bylo veselo, příjemněji se to o přestávkách dýchalo venku než v divadle a tak se všude pod stromy hemžili mezi diváky i účinkující, zvláště ze sboru, takže to vypadalo jako o české pouti. Tak i pro nás, chudé diváky, platilo veselé „Proč bychom se netěšili?“ Naši milí hostitelé se nezajímali o vyšší hudební umění, zato nás jednoho večera zavedli do zábavního podniku, který jim více hověl ovzduším i programem: do cirkusu. Po prvé a zá­ roveň naposled jsem tu viděl všecka ta čísla, která se v různých obměnách opakují v cirkusech celého světa hlučných i skrom­ ných jmen a která byla již nesčetněkrát zachycena pérem spiso­ vatelů i kamerou, filmařů: kotrmelce clownů v manéži, krasojízdy pánů i dam, pitvomé kousky ochočených zvířat, krko­ lomné přemety na hrazdě a na konec krotitelův výstup v kleci

11

se starým nevrlým pelichajícím lvem. Pod stanovou plachtou bylo dusno, zvířený prach dráždil v hrdle, páchlo tu stájí i lid­ ským potem. Cítil jsem, že mi pro tento druh zábavy chybí smysl, a litoval jsem zvířat, nucených ke kouskům většinou úplně odporujícím přirozené jejich povaze. Okružní třída pomáhá zapamatovat si vídeňské hlavní ulice a tak jsem se brzy pouštěl do vnitřního města sám. Na jedné takové procházce jsem blízko parlamentu skoro vrazil do vyso­ kého pána, který šel proti mně. „Pavlíčku, kde pak se tu bereš?“ ozval se srdečný hluboký hlas. Byl to vážený strýček Heřman z Tardy, člen vrchní církevní rady, maminčin bratranec. Pochlu­ bil jsem se svou abiturientskou hodností, strýc mne pochválil za eminentia a jen litoval, že mne nemůže vžiti k sobě, protože má již rodinu rozptýlenu mimo Vídeň. Chvíli jsme spolu hovo­ řili a při loučení mi strýček vtiskl do dlaně studentské viaticum. Z dárku jsem měl radost, ale ukázalo se pak. že měl pro mne následky dosti osudné. Z Vídně jsem se měl na zpáteční lístek vrátit prostě s Čeňkem do Čáslavě, ale strýčkův dar změnil můj cestovní plán: rozhodl jsem se odbočit do Nosislavě za strýcem Danielem Nešporem, švakrem mé maminky — jeho první choť byla Emilie z Tardy, dcera bošínského seniora Samuele z Tardy. Hned odpoledne jsem se s Čeňkem rozloučil a vsedl do vlaku k Brnu. Teprve ve vlaku jsem se optal spolucestujících, ze které stanice hudu mít nejblíže do Nosislavě, a poradili mi Žabčice. Skoro už za sou­ mraku jsem putoval napřed polní cestou ke Svratce a potom po­ dél řeky proti jejímu proudu vlhkou, stále vlhčí pěšinou olšemi k nosislavskému mostu. Konečně hladov a znaven jsem uviděl obě nosislavské věže — katolickou i evangelickou — a již za houstnoucího šera zaklepal jsem na dveře fary. Nebyl jsem oče­ káván, fara se hemžila domácími lidmi i hosty, ale byl jsem přece přijat jako člen rodiny. Hezky osob si nás zasedlo kolem velkého stolu: kromě domácích nastávající zeť, theolog nebo již vikář Jan Drobný a slečna Vilímova z Brna, která paní farářové vypomáhala v rodinném šití. Bylo ho hodně, neboť na faře byly dvoje děti: po první choti theolog Jarolím a dcera Jindřiška,

12

líbezná rusovláska ruměných zdravých tváří, za stolem seděl již malý Pavlík z druhého manželství, druhý synáček Jiří dřímal v kolíbce. Za živého hovoru nás dobře bavil Jarolím pohotový hned veselou historkou, hned dobrým vtipem. Moje přítomnost oživila strýcovy vzpomínky na dobu skoro před třicíti lety, kdy byl nosislavským rechtorem můj otec. Na chvíli veselost ztichla, když při vzpomínání nebylo možno se vyhnouti zmínce o ne­ moci a skonu tety Emilinky. Ale ta chmura přešla a farou zase hřměl bohatýrský smích strýčkův. Za této večeře jsem po prvé viděl, že se víno nepije jen při večeři Páně a o velkých slavnos­ tech, ale že může být jako voda stolním nápojem. Nosislavané dávali vodu pít jenom dobytku. Po večerní procházce z Žabčic a po hojné večeři se mi spalo, jako když mne do vody hodí. Ale brzy mne z tuhého spánku vzbudily hrozné jakési zvuky, které doslova otřásaly celou farou. Chvílemi to znělo, jako když se shora po schodech valí štěrk, chvílemi zase, jako když se pila těžce prodírá tvrdým sukovitým dřevem. Do toho všeho se občas vmísila prudká rána, jako když vyletí zátka od šampaňského. Po delší námaze jsem probudil spoluspáče Jarolíma, který při všech těchto rachotech klidně spal. „Bojíš se?“ smál se mi — „to nic není, na to si musíš zvyk­ nout, to jen tak náš tatínek chrápe.“ Ano, na tento bohatýrský chrapot dp. Daniele Nešpora si musil chtě nechtě zvyknout každý host na nosislavské faře, neboť pronikal vítězně celou budovou. Nic proti němu nepomáhalo, jestli jste si přetáhli při­ krývku přes hlavu; stejně jste pod ní za horké, červencové noci nevydrželi. A tak nezbylo než se trpně poddat divnému rytmu chrapotu, unášet se jeho vlnami a na konec s ním splynout ve společný spánek. Podařilo se mi to, až už se za záclonami šeřilo. Ale z těžce vykoupeného sladkého spánku mne zase vyrušily mocné údery na dveře. „Hoši, vstávat, je nejvyšší čas!“ To nás budil sám strýček k ranní koupeli ve Svratce, která náležela k povinnému rannímu obřadu na nosislavské faře. Na vlhkém břehu, bohatě skropeném rosou, nás už čekali jiní členové prázdninové kolonie, pan vikář Drobný se svým bratrem, žákem vídeňské průmyslovky, a nastá­ 13

vající oktaván kolínského gymnasia Adolf Lukl, menší brunet s rašícím černým knírem. Za šatnu nám posloužily pobřežní keře a pak jsme se volky nevolky po strýčkově příkladu nořili do Svratky, jejíž lenivě tekoucí proud se mi přes všecko strýčkovo opačné ujišťování zdál ledově studený. Byl jsem dokonalý suchozemec, zvyklý se koupat jen v teplé vodě vany. Červený jako rak jsem asi po pěti minutách vyskočil na břeh. „Zejtra se ti bude, Pavle, voda zdát už teplejší,“ těšil mne strýc „a za týden se budeš na koupel těšit jako my Nosislavané. A uvidíš, jak ti bude snídaně chutnat.“ Ba chutnala a nedal jsem se nutit do druhého hrnku kávy. Tak jsem se stal řádným členem nosislavské prázdninové kolo­ nie. Dni rychle ubíhaly, jeden veselejší než druhý, jen kdesi v koutku duše se krčila starost, jak se odtud dostanu do Čáslavě, neboť drobnými výpravami a výlety se moje pokladní hotovost volně, ale neodvratně tenčila. Podívali jsme se do „Tvrze“, zašli jsme k pozůstatku Stříbrného topolu, o kterém měl později Jarolím v Orloji pěknou črtu, v Němčících jsme podnikli srovná­ vací studium němčického vína s nosislavským a na jedno od­ poledne jsme si vyjeli do Brna, kde jsem v zahrádce Besedního domu poznal bratra sl. Vilímové, právníka Karla. Právě tento výlet sáhl hloub do mé kapsy, ale utěšoval jsem se tím, že mi strýček při loučení doplní mé abiturientské via­ ticum. Ale zrovna, když jsem ohlásil svůj odjezd, měl strýc jakousi delší přespolní funkci a jeho odjezd učinil rázný škrt přes můj rozpočet. A tak když druhého dne se slečna Vilímová vracela do Brna, nabídl jsem se jí dvorně za rytíře a oznámil jsem tetičce, že se z Brna vrátím do Cech. Společná cesta do Brna byla příjemná, ale když jsem na Ferdinandově, nyní Masa­ rykově tř. tiskl slečně Vilímové ruku před domem, kde měl p. Vilím, vážený kurátor brněnského sborečku, krejčovství, musil jsem se do veselého tónu nutit. Chýlilo se již k večeru a byl jsem sám v cizím velkém městě s několika krejcary v kapse. Podíval jsem se směrem, kam se sklánělo slunce, a rozhodl jsem se rázně jít za ním. Tam někde na západě je stanice Okřiško — tak se úředně tenkrát jmenovaly

14

Okříšky — odtamtud bude již platit můj zpáteční lístek z Vídně. Nabídnout některému brněnskému hodináři své remontoirky v zástavu jsem si netroufal, bylo mi také divné ptát se některého Brňana, kudy je nejblíž do Okříšek — vykročil jsem prostě za zapadajícím sluncem. Z Veveří ulice jsem zabočil k nynějšímu Wilsonovu, tenkrát Císařskému lesu. To už se ve mně ozýval po­ řádný hlad, a když jsem serpentinovitou stezkou sestupoval k Svratce, pozoroval jsem s velice smíšenými pocity veselý letní život na řece, poslouchal hovor koupajících se a tleskot vesel sportovních i zábavných člunů směřujících k Jundrovu nebo vracejících se na stanoviště. A záviděl jsem těm, kteří se ubírali zpátky do Brna, domů, k večeři. Kde budu dnes já večeřet, kde budu spát, kterým směrem se mám dát? Mám jít dál podél řeky proti proudu či přejít na druhý břeh? Rozhodl jsem se pro druhý břeh, ten byl blíž k západu, blíž k Třebíči a k Okříškám. Stinná cesta, kterou proudily davy děl­ níků z Brna, vedla mne mezi lesnatými stráněmi do táhlé dědi­ ny — po letech jsem v ní poznal Kohoutovice — a po záhybu silnice na levo jsem zase lesem přišel do větší osady s pěkným kostelem. „Kde je kostel, je i fara s panem farářem, zde ovšem katolickým, a já jsem syn evangelického učitele, ale podle tolika dojemných povídek a feuilletonů dobrotivý osud určil pány fará­ ře k tomu, aby o prázdninách pomáhali cestujícím studentům v tísni. Nuže, audacem fortuna iuvat!“ Zaklepal jsem rázně na dveře fary. Když mi otevřel sám pan farář a klidně se mne tázal, co si přeji, odvaha mi poklesla. Trochu zmateně jsem mu vykládal, proč se chci dostat do Okříšek, a ptal jsem se na nejbližší cestu. Pan farář viděl pěkně oblečeného studenta a tak v něm neviděl ostýchavého prosebníka a jen poradil rozpačitému cestovateli, aby se zastavil tamhle v hostinci, tam že se již najde někdo ochotný uvésti ho na silnici do Třebíče. Zklamán v naději na pohodlnou postel u pana faráře, obrátil jsem se do hospody. Několik žebětínských sousedů se tam bavilo po venkovském obyčeji mlčením a kouřením. Má skrovná hoto­ vost mi dovolila dát si jen malé pivo a chléb. Slunce zapadlo, 15

hostinská přinesla petrolejku a hosté se vytráceli domů. Byl nejvyšší čas se odhodlat k činu. A tak jsem poprosil jednoho sou­ seda dobromyslného vzezření o nocleh. „No, pojďte, pojďte, na půdě je u nás místa dost.“ Ujal se mne pan Buriánek, a protože chodili brzy spat, zavedl mne hned na půdu a ukázal mi na hromadu sena. „Tady si pospíte jako v peřinách.“ V povídkách se to pěkně čte o měkkoučkém lůžku ve vonném seně, ale snad je ke spaní v něm potřebí praxe. Mně aspoň drsná pichlavá stébla zalézala do všech přístupných míst: za krk, do rukávů, za košili na prsou, a měkké se mi to lůžko také zrovna nezdálo. Přesto jsem ráno panu Buriánkovi pěkně za nocleh poděkoval a ještě srdečněji za dobrou snídani: mléko a pořádný krajíc chleba. Však to byla toho dne do pozdního odpoledne jediná moje strava. Ještě mne pan Buriánek uvedl na silnici a tak někdy po sedmé hodině jsem si již vykračoval na západ s východním sluncem v zádech. Nezjistil jsem si nikdy, kolik je kilometrů z Žebětína do Třebíče, ale byl to jistě slušný turistický výkon, když jsem pozdě odpoledne s náhorní planiny od Vladislavě se­ stupoval k západomoravské metropoli utrmácený, vyhladovělý, žíznivý. Z dlouhé té cesty mi skoro nic neutkvělo v paměti, neboť brzy jsem měl jen dva pocity, stále silnější a naléhavější: hlad a žízeň. Opravdový hlad, při kterém se prázdný žaludek křečovitě svírá, a palčivou žízeň. Mamě jsem doufal, že mne některý vozka pozve na vůz, a prosit o svezení jsem si netroufal, protože jsem neměl na spropitné. Dvakrát jsem překonal stud a poprosil hospodyňku, která se objevila před domkem, o vodu a o kousek chleba, abych uhřátý nepil bez předchozího zákusku. K mé lítosti uvěřily obě ženy mé výmluvě a přinesly mi k hrníč­ ku vody opravdu jen skývečku. Odpočinek pod stromem na kraji silnice mne neposílil, spíše jenom obracel všecku pozornost k ne­ spokojeným útrobám. V souhlase s mou stále více klesající ná­ ladou se mi zdál kraj mezi Brnem a Třebíčí jednotvárný, lesy, kterými místy silnice procházela, byly uprášeny a nelákaly do svého stínu. Ostatně by byl hladový odpočinek jen zvýšil mou únavu. A tak jsem nutil stále mdlejší a mdlejší nohy k novým

16

Stojící první řada: Anuše Brtková. Adolf Novotný, Jaromír Litomiský, druhá řada: Marie Novotná (provd. Bednářová), farář Ludvík B. Marek, Zdenka Litomiski, Miroslava Litomiská. sedící: —, Bohuslava Marková, • Božena Šimková, —

Josef Souček

Jan Hála

krokům. Pohled na třebíčské věže mne vzpružil a ulicí na ná­ městí jsem už procházel pevnou chůzí dobrého turisty. První můj cíl byl hodinářský závod. Žádal jsem o zálohu na své remontoirky k další cestě do Cech. Hodinář, mladý muž, mne pěk­ ně vyslechl, pěkně se na mne podíval, vyplatil mi pětku a upo­ zornil mne, abych si zástavní lístek dobře schoval. To už byl docela jiný krok, když jsem si od hodného hodi­ náře namířil přes náměstí do protější plzeňské pivnice. Jen kdo aspoň jednou v životě hladověl a žíznil po celý horký červen­ cový den, dovede si představit, jak potom chutná smažený telecí řízek s hlávkovým salátem a jak lahodí hrdlu první doušek plzeňského. Únava zmizela, trampoty byly zapomenuty, oknem pivnice díval se do snášejícího se letního večera spokojený mla­ dý člověk. Celý svět byl zase krásný a celý svět byl zase jeho. Podle jízdního řádu jsem mohl ještě večer pokračovat v cestě, tentokrát už pohodlně vlakem. Byla už skoro noc, když vlak hučel přes vysoký most nad Jihlavkou. V Okříškách mne čekalo poslední nepříjemné překvapení: pan pokladník mne upozor­ nil, že zpáteční lístek platí jen tehdy, nastoupí-li se zpáteční jízda z konečné stanice, pro kterou byl vydán, tedy v mém pří­ padě ve Vídni. Ale při tehdejším nepatrném jízdném mi záloha dobře stačila na nový lístek. To bylo divení a objímání, když jsem se časně ráno objevil zase živ a zdráv u Márinky. A když jsem popisoval svou pouť o hladu a žízni z Brna do Třebíče, zakalily se jí dobré oči slza­ mi a tak působilo vždycky moje líčení této cesty na všecky ženské příbuzné. V Čáslavi a potom i doma mi jen vytkli, proč jsem prostě nepožádal telegraficky o výpomoc. Ale o této mož­ nosti pro ztroskotalé poutníky jsem ani nevěděl. Márinka mi hned pomohla vyplatit zálohu a tak, když jsem se vrátil domů, hodinky tam už na mne čekaly. Ostatek abiturientských prázdnin mi uplynul doma v klidném užívání letní pohody. Usídlil jsem se v našem milém hořením velkém tříokenním pokoji a střídal četbu s angličtinou a hrou na piano. Skoda, přeškoda, že i nejdelší prázdniny mají konec.

2

V Praze

17

PRAHA LET DEVADESÁTÝCH

Ani beletristům ani historikům se posud nepodařilo vystihnout všecko to mohutné duchovní vření let devadesátých. V mé pa­ měti — v letech 1892—1896 jsem byl posluchačem filosofické fakulty, 1897—1899 suplentem na žižkovské reálce — jsou to kypivá léta mladistvého ruchu, rozdychtěné radosti, lačného sahání a ovšem často i tápání po všem, co dávala doba, ať to byla věda, umění, politika nebo láska. V politickém životě Riegrova staročeská strana hyne na drobečkovou politiku, ale vedle vítězné mladočeské strany vznikají zároveň nové proudy radikálnější politicky i sociálně, tvoří se zárodky nových příštích stran a do podzemí se uchyluje i první nezákonné hnutí. Netouží se již, aspoň ne v celém národě, po korunovaci rakous­ kého císaře za českého krále, neboť radikálové odmítají už celé Rakousko i s Habsburky. Módním slovem se stává pokrok a po­ krokový, ve vědě i v umění se počínají klást přísnější kritická měřítka. I technicky se uplatňují rozmanité reformy a mění poznenáhlu ráz života rodinného i veřejného. V domácnostech petrolej ustupuje plynu, do Vysočan jezdí první elektrická tramvaj. Čtvrtý stav se stále netrpělivěji, urputněji a při tom houževnatěji domáhá zastoupení na sněmech a v obcích. První máj není už jen svátkem dělníků, ale také mladé inteligence. Student si tiskne s dělníkem ruku. Při doplňovacích volbách do říšské rady vítězí v Praze ještě mladočech Rřeznovský, ale mlá­ dež agituje již také pro dělnického kandidáta Dědice. V České Akademii vládne v III. třídě ještě Jan Kvíčala, ale na filosofické fakultě rozhodují už Jan Gebauer s T. G. Masarykem a noví docenti Jar. Vlček, Fr. Drtina, Fr. Cáda, Lubor Niederle jsou oddaní stoupenci vítězů nad Rukopisy. Mládež doslova hltá nové časopisy, Pelclovy Rozhledy, Masarykovu Naši Dobu, Časopis pokrokového studentstva, Nové proudy atd. a nedělní Cas jde v kavárnách z jedněch nedočkavých rukou do druhých. Rekl-li 18

po letech Masaryk, že demokracie — toť diskuse, byla léta deva­ desátá krajně demokratická: diskutovalo se na universitě v aka­ demických čtvrthodinách někdy tak zaujatě, že profesor musil důrazně debatující studenty upozornit, že zahajuje přednášku; diskutovalo se ovšem v hostincích a kavárnách a potom i na ulici, umělecká i politická diskuse vnikala i do Národního di­ vadla, po premiéře takové Hilbertovy Viny vzrušení debatující diváci se dlouho nerozcházeli od divadelních východů. Policejní úřední zprávy o novém českém národním kvasu jsou stále pesimističtější a vídeňská vláda snaží se jej udusit pro­ cesem s Omladinou a novými a novými výjimečnými stavy. Ale lekají-li se starší politikové, i mladočeští, radí-li k mírnosti a dokazují-li ve vídeňském parlamentě svou loyálnost, mladí od­ mítají neupřímnou masku, k národní hymně připojují demon­ strative také Rudý prapor. Národopisná výstava r. 1895 posky­ tuje takřka denně příležitost k manifestacím a demonstracím nejen českým, ale i slovanským. Hosté ze všech slovanských zemí se vítají bouřlivými projevy již na nádraží, pak na výstavě a večer v Národním divadle. Odsouzení účastníci v procesu s Omladinou jsou pokládáni za národní mučedníky a jejich tresty za vyznamenání. A bouře po pádu Badeniově se z Václav­ ského náměstí šíří do celé Prahy i na předměstí a roste vlastně v první povstání proti Rakousku. Nejkrásnější vlastností let devadesátých jest jejich mladistvost a jarost. Praha přes starobylost svých budov byla tenkrát město bujně mladé. Mladí byli naši profesoři: Masaryk a Král byli teprve čtyřicátníci, Drtinoví bylo právě třicet, Gebauer byl pade­ sátníkem; mladé bylo i české umění: Vrchlický teprve dospíval čtyřicítky, Aleš, Hynais byli jeho vrstevníky atd. Nová literární a výtvarná kritika vycházela od mládeže. Smím říci, že my evangeličtí akademikové jsme měli nad to vše přidáno: náboženské podněty a duchovnější vnitřní život. Měli jsme své neděle, kdy jsme chodili poslouchat Kašpara a po­ zději Karafiáta, měli jsme biblické hodiny, kde se náš citový život prohluboval modlitbami Fr. Urbánka a Jos. Součka, a měli jsme svůj akademický spolek Jeroným, kde jsme debatovali i'

19

o otázkách náboženských a pořádali večery a slavnosti křísící zájem o husitství a českobratrství. Odtud a z Českobratrské be­ sedy vzešlo obnovení úcty k M. Janu Husovi. Náboženské vlivy nás uchovaly od nížin, do kterých láká mladého muže náruč prodejné ženy. I na nás přišlo pokušení i my jsme se dívali na víno, jak se rdí a vyskakuje v číši, ale prodejných úst jsme se vědomě vystříhali.

20

PRVNÍ DEN V PRAZE

Bylo k osmé hodině ranní, když jsem s expresem, který vezl můj černý studentský kufr zděděný po tatínkovi, přicházel k vi­ nohradské faře v Kollárově ulici. Dal jsem na nádraží přednost expresovi před posluhou, u kterého se mi nelíbilo na čepici také německé označení Dienstmann. Byt jsem neměl na faře, nýbrž v zahradním paviloně u dvojctihodné paní Procházkové, sestry pana faráře Kašpara, vdovy po lyském faráři J. Procház­ kovi, zasloužilém vydavateli Konfessí českobratrské. Paní Pro­ cházková obývala první poschodí pavilonu, v přízemí byl dřevník a jiné hospodářské místnosti. Z dvou jejích pokojů měl zadní svůj východ na dřevěné schůdky do zahrady a hodil se proto za byt pro svobodné pány. Byl jsem v něm vlastně pod­ nájemníkem, protože tam byl již ubytován nový vikář, pan L. B. Marek, krajan Podřipan, pozdější můj švakr. Oba jsme se u paní Procházkové stravovali. Naší pokojskou, smím-li ji tak nazvat, byla dcera paní Pro­ cházkové Lidmila, starší již slečna — starší, připomínám, snad jen v očích nastávajícího filosofa, začínajícího svůj první roč­ ník. Vybalil jsem si hned z kufru první potřeby, posnídal jsem pražskou kávu s domácím ještě pečivem a šel jsem se ohlásit panu faráři Kašparovi. Měl pracovnu v přízemí napravo při vstupu do fary. Ostatek přízemí byl upraven na modlitebnu, prostou, nevelkou, ale zatím vyhovující mladému sboru, jehož část členů trvala ještě v oposici proti dp. L. B. Kašparovi, pro­ tože jejím kandidátem byl administrátor tvořícího se sboru, kolínský farář Čeněk Dušek. Pan farář mne uvítal svým jemným milým úsměvem, pozval mne k účasti na biblických hodinách a na cvičeních jednohlasého církevního zpěvu, a protože poznal z Hlasů ze Siona, že se po­ kouším o veršování — měl jsem tam toho jubilejního roku tři znělky na oslavu J. A. Komenského — povzbuzoval mne, abych 21

v tom pokračoval a pokusil se také o povídku pro Orloj. Paní Kašparová nebyla zdráva a snad proto jsem nebyl pozván k ná­ vštěvě. Z rodiny veledůstojného pána jsem blíže poznal jen oba syny Ludvíka a Timetea, můj styk s oběma dcerami krasavi­ cemi, s plavovláskou Lydií a s brunetou Gabrielou se omezoval jen na plaché pozdravy při setkání před farou nebo na ulici. Ludvík, výškou a štíhlostí připomínající otce, studoval práva, mladší Timoteus čili Timík, jak se mu říkalo, byl ještě gymnasista. Timíkův nepravidelný, jakoby přetrhávaný smích bývalo často slyšet. Oba bratři se mne ujali a hned ten první den mne zasvětili do neznámého mi a nevídaného sportu, ve kterém se horlivě cvičili, do šermu. Ludvík měl všecko příslušenství k ně­ mu: dva páry šermířských rukavic, koženou přilbu s ochran­ nou mřížkou na hledí i kordy. Ukázali mi nejprve své umění: správný postoj, výpad, útok i obranu krytem a pak mne vyzvali k pokusu v utkání. Neměl jsem do té doby v ruce nikdy jinou šavli než dřevěnou vlastní výroby, jakou jsme v dětství s ústavským Frantíkem sráželi suché makové stonky, ale přece jsem se pustil statečně v zápas. Snad právě proto, že jsem neznal pra­ vidla, dotíral jsem ostře na soka a rázným úderem jsem mu vy­ razil kord z ruky. Ten zápas jsme svedli po mém prvním pražském obědě a snad proto mi utkvělo jeho menu v paměti. Měli jsme hrachovou po­ lévku a sekaninku, kterou pražské hospodyňky dělávaly z vaře­ ného hovězího zbylého od předešlého dne. Popsal ji v jedné své črtě Ignát Herrmann a netroufám si s ním soutěžiti. Měla jednu vtíravou vlastnost, že se opakovala s přísnou pravidelností na jídelním lístku každý týden. Ludvík se divil, že jsem teprve přijel do Prahy; že se asi jako u nich na právech také na filosofické fakultě už hezky dlouho přednáší. Vypravil jsem se proto do Klementina na výzvědy, také proto, abych si vyměřil cestu a věděl, kdy musím ráno vy­ jít z fary, abych přišel na první přednášku včas. Tenkrát se ještě tak obecně tramvají nejezdilo, již proto ne, že koňská tramka měla mnohem volnější tempo než pozdější elektrická. Ve vestibulu filosofické fakulty byly na černých tabulích vy­

22

lepeny lístky profesorů a docentů oznamujících dobu a předmět přednášek. Hrklo ve mně, když jsem z dat poznal, že přednášejí již skoro čtrnáct dní. Skutečně okna sálů nádvomí budovy zářila světly a budova šuměla studenty. Z profesorských lístků mne upoutal jeden svérázným označením hodin: středami od 4 do 5 a podpisem T. G. Masaryk s gotickým dlouhým f. Starší filosof, kterému jsem se pochlubil, že jsem teprve přijel do Prahy, se na mne podíval s úsměšnou soustrastí a řekl: „Nu, kolego, to vás budou brnět prsty, než si opíšete, co už jen odpřednášeli Gebauer a Kvíčala.“ Vracel jsem se na Vinohrady v starostech, ale ty se večer roz­ plynuly v družném hovoru s panem vikářem. L. B. Marek mi imponoval už svým pěkným zevnějškem: černou francouzskou bradkou, ideálem tehdejších mladých mužů, černýma jiskrnýma očima, pobytem na cizích universitách, zvláště ve skotském Edinburku, odkud si přinesl znalost angličtiny, i svými literárními po­ čátky. Byl stálým spolupracovníkem Evanjelických Listů a pře­ kládal romány anglické spisovatelky Alcockové z doby Husovy a ze zápasů španělské reformace. Večeřeli jsme z mých krábčických zásob a dobře se nám potom spalo. Znaven první procház­ kou po pražské dlažbě i tolika novými dojmy usnul jsem zdra­ vým spánkem beze snů.

23

VSTUPUJI NA AKADEMICKOU PUDU

Buď jsem si cestu do Klementina nevyměřil přesně, nebo jsem dost nepospíchal, zdržován letmým prohlížením ulic a ná­ městí — na chvíli jsem se zastavil před Stýblovým knihkupec­ tvím na rohu Vodičkovy ulice — jisto bylo, že když jsem prošel druhého svého pražského dne vestibulem na klementinské ná­ dvoří, bylo tam ticho. Nebylo vidět ani poslední pospíchající studenty ani debatující profesory. Věděl jsem aspoň, že profesor Kvíěala, u kterého jsem měl zapsánu historii římského dějepisectví, přednáší v přízemí vlevo, a tak jsem odhodlaně vzal za kliku dveře posluchárny. Chtěl jsem vejít co možná tiše, nepozorovaně, zatím jsem do sálu bouřlivě vpadl a vlastně sletěl po čtyřech dřevěných scho­ dech, které vedly do suterénní místnosti. Místo tichého vstupu jsem hlučně zadupal a ještě na podlaze bezděky poskočil, než jsem nabyl rovnováhy. Od katedry se na mne chladně zadívaly přísné oči staršího prošedivělého muže rozložité postavy a z lavic se ke mně obracelo od papírů asi tucet hlav mladých mužů. Spokojen, že jsem nebyl za hrubé vyrušení pokárán, usedl jsem skromně v zadnější lavici, a protože jsem si nepřinesl ani papír ani psací potřeby, prostě jsem přednášku poslouchal. Kvíěala si toho dobře všiml, ale pokračoval v přednášce bez poznámky. Ten neslavný vstup na akademickou půdu nebyl jediným zkla­ máním této pro mne historické chvíle. Překvapila mne, tísnila a odpuzovala již ta chudoba posluchárny. Šerá klenutá místnost s hlubokým oknem připomínala spíše mnišské vězení, kterým snad někdy byla, nebo panský čeledník. Jednou mi šťastnější absolvent kterési zahraniční university vypravoval, že universitní posluchači, tito svobodní akademičtí občané, nesedí v lavicích jako gymnasisté, nýbrž že každý sedí v pohodlném křesle za vlastním stolkem se zásuvkami na knihy a papíry. A tady na staroslavném vysokém učení Karlo-Ferdinandově zase jsem seděl

24

v lavici jako na roudnickém gymnasiu, jenom že v lavici mno­ hem starší, odřenější a všelijak barbarsky pořezané a probodané. Tenkrát si musili posluchači do přednášek inkoust nosit a oblí­ beny byly zvláště kostěné kalamáře s ostrým bodcem, který se bez výběru kamkoli surově zarazil do svrchní desky. A pak to únavné, jednotvárné písaření kolem! Hlavy sehnuté nad papíry, péra rychle se kmitající, aby zachytila co nejpodrobněji obsah přednášky. A přece šlo o látku tolikrát již zpracovanou, důklad­ ně komentovanou, že by bylo stačilo uvést posluchače do lite­ ratury předmětu a nabádat je k tomu, aby římské dějepisce po­ znali z vlastní četby. Ale tak se přednášelo, to jest vlastně diktovalo u všech tehdej­ ších docentů a je tomu tak tuším podnes na českých vysokých školách. Nazývali jsme se pyšně universitními posluchači a za­ tím jsme byli universitními písaři, scribae scamnis adscripti. Zprvu se nad nás povyšovali kolegové těsnopisci, ale záhy jeden po druhém upouštěli cd stenografování, protože večer nestačili přepsal tolik přednášek ze stenogramu. Časem jsme se naučili zachycovat přednášky stále hospodárněji, stručněji a přitom vý­ stižněji, takže mi na př. Králova hutná přednáška nezabrala ani polovinu stránky na čtvrtce archu. Čipernější kolegové, jako byl na př. pozdější znamenitý pražský advokát Josífko, vypátrali k některým přednáškám litografované archy a tak jsme měli aspoň částečný oddech od psaní. Kvíčalova posluchárna a psaní přednášek nebylo mým jedi­ ným zklamáním na fakultě. Zvýšily a rozmnožily je oba filolo­ gické prosemináře: latinský i řecký. Nebyly nic jiného než pří­ mé pokračování gymnasijní latiny a řečtiny s nudným opakováním dobře známé mluvnice a s překlady z češtiny do obou klasických jazyků. Což u profesora Roberta Nováka, ředitele latinského prosemináře, jsme brzy vypátrali, že nám vybírá k překladům texty z Cicerona! V universitní knihovně jsme si brzy podle jmenného indexu k Ciceronovým spisům příslušné místo vyhle­ dali a opsali se záměrnými změnami a s několika menšími chybami při volbě ac a atque, které byly potom Novákovi víta­ ným podnětem k obšírným výkladům. Zato u Jos. Krále nám

25

nezbylo než se poctivě namáhat, když nám za překlad do řeč­ tiny uložil začátek první kapitoly Dějů království českého od W. W. Tomka. Co nás jen stálo času a shánění, než jsme našli vhodná řecká slovíčka! Nastávajícím klasickým filologům se kolegia končila od­ polední přednáškou R. Nováka ve tři hodiny. J á jsem byl jediný, který si přibral k latině a k řečtině ještě velkou češtinu, a otec čili otbcb, jak se mu říkalo, velký parens české historické mluv­ nice Jan Gebauer, četl teprve od čtyř do pěti. Tím se mi ne­ příjemně prodlužoval akademický den do pozdního odpoledne. Gebauerova posluchárna v prvním poschodí byla již před čtvr­ tou hodinou nabita, neboť na češtinu kromě moderních filologů musili jeden nebo dva semestry chodit také posluchači jiných oborů. Vedro a dusno, vznikající již stěsnáním tolika posluchačů v poměrně nevelké síni, zvyšovaly ještě nechráněné plynové motýlky, plameny, které nám hořely nevysoko nad hlavou. Psali jsme přednášku opravdu v potu tváře a chvílemi jsme měli do­ jem, že nám plameny přímo ožehují temena. A přec si toto teplo libovali posluchači, které doma čekal nevytopený pokoj.

26

VINOHRADSKÉ NEDĚLE

První dvě léta mého pražského pobytu byly duchovním středis­ kem evangelických akademiků kromě Jeronýma Vinohrady. Z domova, z náboženské školní výchovy i z evangelického tisku, zvláště z Duškovy Jednoty, jsme si většinou přinesli do Prahy nechuť ke košutovství a tak jsme se Klimentu vyhýbali. Ojedi­ nělá návštěva tohoto starobylého chrámu nás pro zájem o praž­ ský sbor nezískala. Pan farář Benjamin Košut byl tenkrát už starý pán bez své bývalé bojovnosti, jeho kázání nevyboěovala z ustálené lety a přesvědčením základny týchž myšlenek a téže formy. Mdlý, slábnoucí jeho hlas rád vybízel posluchače Jano­ vými slovy: „Synáčkové, milujtež jedni druhé!“ Byl to jakoby odkaz unaveného bojovníka. Chodil jsem v neděli na Vinohrady, i když jsem už nebydlil na faře. Nevábila nás tam výmluvnost L. B. Kašpara, neboť ne­ byl řečníkem, ale jeho osobnost, působící tichou, ale jímavou mocí. Jeho vrozená citovost — také jeho sestra, ledčická paní farářová Látová byla hluboce citová — se lety stále prohlubovala bolestnými zkušenostmi, stykem s nábožensky vroucnějším evangelictvím anglosaským a vroucí vírou. Středem jeho prostých, ale myšlenkově nikdy plochých kázání byla vždy evangelická zvěst o Pánu Ježíši, spasiteli hříšníků. Modlitebna v Kollárově ulici pro mladý sbor tehdy dobře stačila, ale bývaly také neděle, kdy pozdější příchozí musili stát. Vzpomíná na to Jan Karafiát a tak tomu bylo i za Kašpara, že jeden z prvních, kdo uvolnil místo opozdilci byl kurátor, pan stavitel Ant. Dvořák. Stával pak, opřen o veřej vchodu, vysoký, štíhlý, bedlivý posluchač. L. B. Kašpar dával nedělím tak bohatý program, že jeho rámec zabral odpoledne i večer. Odpoledne jsme někteří akade­ mici vypomáhali v nedělní skupinové škole. Nepochybuji o tom, že jako v nedělní škole vůbec mívali jsme větší duchovní užitek z tohoto cvičení se v pobožnosti pravé my učitelé než naši drobní

27

žáčci. Také nedělní večery byly ve znamení mládeže. Nevím již, zdali po kratší úvodní pobožnosti či jen po modlitbě cvičil s námi pan farář Kašpar méně známé duchovní písně jedno­ hlasně, neboť za jádro církevního zpěvu pokládal správně jedno­ hlasou píseň celého shromáždění. Učili jsme se novým písním rádi a s chutí a některé z nich zůstaly potom našimi průvodci po celý život jako večerní Aj, nyní den se nachýlil nebo tenkrát nedávno přeložená Jezu, milovníče můj. Nejraději jsme měli poslední čtvrthodinku, kdy jsme si mohli sami vybírat své oblíbe­ né písně. Předstihovali jsme se, aby se na nás dostalo, a obávám se, že při volbě nerozhodovaly jenom zřetele přísně duchovní, jako když se žádala píseň Kéž víc Tě miluji, víc lásky jen nebo Tě jen smím-li míti. Snad to někdy veledůstojný pán pozoroval, ale nezdá se mi, že by tím byl býval pohoršen. Odpoledne a večer bývali zpravidla jen bližší, domácí návštěv­ níci, dopoledne však přicházeli také noví účastníci, buď hosté z venkova nebo evangelíci z jiných pražských čtvrtí. Nikdy ne­ chyběl horlivý Kašparův ctitel, básník a knihkupec Josef Baštecký, který hrával na harmonium. Jeho prudká, vznětlivá umě­ lecká povaha se projevovala živými gesty, zvučným, až vášnivým hlasem a zvláště jiskrným pohledem tmavých hluboko zasazených očí pod hustým obočím. Jemnými způsoby a celým tichým zje­ vem se vyznačovali presbyteři Litomiský a Polák. Vůbec byl tehdejší sborový život na Vinohradech jakoby prodchnut a zjem­ něn gentlemanstvím svého faráře. I ty hovory po službách Bo­ žích ve skupinách přátel a známých před farou byly ukázněně tlumené. Tím větší pozornost vzbudil jednoho nedělního od­ poledne drsný výjev před východem do Kollárovy ulice, kde se odcházejícími, nedělně upravenými církevníky prodírala směle žena zřejmě nezcela střízlivá, rozcuchaná, v obleku, kterého se patrně už dlouho nedotkl ani kartáč ani jehla. Ptala se drsným hlasem „po tom mladém farářovi“. Ukázalo se, že je to neblahý závěr lidumilného pokusu nového pana vikáře. Kdesi na peri­ ferii vinohradského sboru poznal při návštěvě chudého církev­ níka tuto zbloudilou duši a chtěl ji vrátit práci a počestnému životu. Získal jí dobrodince mezi zámožnějšími členy sboru, ale

28

ta žena se už nedovedla vzchopit k novému životu, opíjela se dál. Jemní kultivovaní presbyteři s odporem hleděli na špinavou podnapilou ženu. A zahanben se cítil před svým sborem pan vikář. Na péči o takovou hříšnici Vinohradští tenkrát ještě ne­ stačili. Mezi nedělní školou a večerním shromážděním zbývalo ještě skoro celé odpoledne a to nám často příjemně uplynulo ve spo­ lečnosti bývalého vikáře p. Šimši, který se stal pražským misij­ ním kazatelem pro židy. Chodívali jsme s ním na procházku hezky daleko za Vinohrady až za Kravín, a bylo-li špatné počasí, byli jsme jeho hosty buď v jeho bytě nebo v kavárně, jejíž ná­ vštěvu o nedělním odpoledni jsme s panem Simšou nepokládali za přestoupení čtvrtého přikázání. Ta naše chvíle i kolem kavá­ renského stolku byla opravdu nedělní, neboť naše hovory zpra­ vidla rušné bývaly živými disputacemi o duchovních otázkách. Byla to jakási volná diskusní biblická hodina, kterou jsme bu­ dili patrný zájem sousedních hostí i číšníků. Svému bývalému vikáři a občasnému kazateli dodával vino­ hradský sbor hlavní kontingent posluchačů, když pan Simša po­ řádal veřejnou přednášku s náboženským thematem pro širší obecenstvo. Simša byl výmluvným řečníkem, mluvil volně bez častého nahlížení do lístků, ale delším pobytem v cizině ztratil pohotovost vybrat okamžitě vhodné slovo. To ho však nikdy ne­ uvedlo do rozpaků, nezastavil se v proudu řeči a se suverénním klidem použil slova, které ho napadlo. Tak jednou vybízel po­ sluchače nadšenými slovy, aby šli za Ježíšem, zval je, aby se chopili — chtěl říci jeho praporu, ale vybavilo se mu jen ně­ mecké slovo fána (= Fahne) a již při něm setrval a statečně tou fánou mával až do konce své řeči. Bylo to znamenitým svě­ dectvím o účinnosti jeho výkladu, že tento lapsus posluchačstvo nadšenému rétoru odpustilo.

29

STUDENTSKÉ BYTY

Bohatí zpravidla nepronajímají pokoje a tak studenti bydlí­ vali a nepochybně podnes bydlívají u chudších rodin drobněj­ ších úředníků, zřízenců nebo řemeslníků. Druhý filosofický rok jsem opustil vinohradskou faru, ale zůstal jsem na Vinohradech, kde jsem si našel pěkný pokoj v jedné menší příční ulici. Můj domácí pán byl průvodčím na dráze, za celý rok jsem ho viděl sotva dvakrát; služební dobu měl dlouhou a jeho volný čas se neshodoval s těmi několika hodinami, které jsem za dne pobyl v bytě. Jeho žena Němka si říkala Frau Cacvorka — Zázvorka, na rozdíl od většiny německých žen byla dobrá kuchařka. Ně­ kde v studentské společnosti jsem se pochlubil, že dobře vaří, a hned se mi hlásili někteří známí, že budou ke mně chodit na oběd. Sedávalo pak nás v poledne okolo stolu šest nebo osm, mezi nimi pan vikář Marek a dva JUC, krajan z Podřipska Fr. Za­ hálka, kterému jako pozdějšímu roudnickému advokátovi při­ psal Herben druhé vydání svého životního díla Do třetího a čtvrtého pokolení, a potomní semilský okresní tajemník Edvard Beneš. Všichni jsme byli krajní pokrokáři a naše stolní hovory, většinou politické, byly hodně živé. Všem nám dobře chutnalo, a když Frau Cacvorka někdy v ochablé vynalézavosti připravila německý nějaký pokrm, byl jsem pověřen nemilým úkolem ohlásit jí naše veto. Odnášel jsem to pokaždé stejnou výtkou: Aber, Herr V., sie sind furchtbar heikel! (Ale, p. V., vy jste hrozně mlsný.) Zato byly vítány její páteční táče s vysokou vrst­ vou máku silně promíšeného cukrem a ještě posypaného máslo­ vou drobenkou. Řezy byly slušně široké a máku bylo víc než těsta. Předpláceli jsme na tři obědy 1 zl., tolik jako ve dvorním pivovaře v Štěpánské ulici. Z té stolní společnosti se mi zvláště líbil ohnivý Beneš a bylo mi líto, když po letech o něm ze Semil nedošly dobré zprávy. 30

Také v posledních dvou filosofických letech jsem měl němec­ kou paní domácí, Frau von Puhonny, ale o tom vypravuji v jiné souvislosti. Po kvadrieniu jsem mohl hned vyučovat beze zkoušky, ale raději jsem žil svobodně dílem doma, dílem v Praze. Našel jsem si pokojík v polosuterenním bytě krejčovského mistra Dobrovolného v Řeznické ulici. Sil jen pro chudší mužské oby­ vatelstvo čtvrti a tak i ta skrovná činže ode mne za jednookenní „kufr“ byla jim potřebným doplňkem nevelkého výdělku. Bledí, jako ustavičně nedoživení manželé Dobrovolní byli zmíry dobří a ochotní mladí lidé. Až úzkostlivě hleděli splnit, ano uhádnout každé mé přání. Vypravuji o nich proto, že jsem v tom jejich pokojíčku měl tak živý sen, že mi navždy utkvěl v mysli. Bylo to někdy v polovině listopadu. Nevlídný den se končil mrazivou prškou a pokračoval potom se vší svou nevlídností i v mém snu. Zdálo se mi, že jdu za studeného listopadového dne pustým podzimním krajem: holá pole, stromy ošlehané deštěm, vítr roz­ háněl kotouče zvadlého listí. A tu jsem se v tom snu probudil a viděl jsem, že do pokoje proniká pod záclonou jasné světlo. Ve světnici bylo teplo, neboť nebyl podzim, bylo již jaro. Rychle jsem se oblékl a vyšel , ven. Ovanul mne vlahý vzduch. Zahnul jsem nahoru na Karlovo ná­ městí. Keře byly pokropeny první mladinkou zelení, pupeny kaštanů se leskly na slunci jarně nabobtnalé. Na záhonech žloutly již petrklíče a pestřily se modrobílé macešky. V parku bylo ticho, byl jsem tu patrně sám. Jen nad Hálkovým pomníč­ kem zpíval kos básníkovi svou jarní píseň. Přece jsem tu nebyl první. V zákoutí pod visutou vrbou s náznakem příští zeleně seděli milenci tak do sebe zahledění, že si mne ani nevšimli. Najednou do té tiché jarní krásy zazněl drsný skřek. Opozdilá vrána přelítla nad parkem. Znovu se ozval Její skřehot —■ a pro­ budil mne. Kolem mne byla chladná tma, nebylo jaro, ale po­ kračovala listopadová noc a okno bičovaly provázky deště. Pojal mne smutek až k nevolnosti. Tak jsem uvěřil svému snu, že jsem přeskočil podzim i zimu a octl se rázem na jaře. Dělo se mi opáčně než Robinsonu Crusoe. Ten čekal ve své jeskyni po tro­ pických deštích s hrůzou podzim a zimu, a zatím, když po ob­ 31

dobí dešťů vyšel ven, viděl ze země vyrážet novou trávu a na stromech se zelenat ěerstvé pupeny. Nepřišel podzim, bylo hned jaro. Já jsem se z jarního snu probudil do podzimní skutečnosti: čekalo mne pět dlouhých měsíců, než zase uvidím jaro. Poslední dvě pražská léta jsem suploval na právě otevřené žižkovské reálce, napřed pod znamenitým franětinářem Fr. Subrtem, potom pod literárním historikem Fr. Bílým. Znal jsem už z Roudnice svou nevalnou dochvilnost a tak jsem si netroufal podržet pražský byt. K své lítosti jsem opustil hodné manžely Dobrovolné a přestěhoval se raději na Žižkov do Milíěovy ulice k paní Lóschnerové. Její manžel měl obchod s uhlím, a jako muže paní Zázvorkové zřídka jsem ho vídal doma. Lóschnerovi přes své německé jméno byli dobří Češi, jejich synkovi, primánkovi Rudolfovi, jsem byl třídním a to snad ještě zvyšovalo při­ rozenou vlídnost paní domácí. Octl jsem se tu v docela jiném prostředí, než bylo dosud moje pražské. U Lóschnerů byl stále jakýsi mladistvý ruch. Už proto, že měli tři děti, kromě Rudolfa třináctiletou Mařenku, žačku měšťanky, a asi osmiměsíěního baculáčka Růženku. Denním hostem bývala slečna Ápi, to jest Apolena, asi dvacetipětiletá dcera úřednické vdovy. Pomáhala paní Lóschnerové šít na děti a zřejmě byla u nás raději než doma. Slečna Ápi se stala také ochotnou účastnicí korbony, kterou paní domácí založila, když se několikrát ukázalo, že ani my mladí a vlastně ani ona sama si nedovedeme rozdělit příjem a vydání tak, abychom vystačili do konce měsíce, zvláště když měl osudných 31 dní. Několikrát jsem slyšel pana Lóschnera, zvyklého z obchodu houknout na své zřízence, když se mu žena po dvacátém v měsíci přiznávala, že nevystačí s měsíční apanáží. S bolestným sebezapřením jsme se po prvním loučili s několika zlatkami a brzy po dvacátém jsme na paní pokladní loudili pří­ spěvek z korbony. Nakonec musil někdy celé slavné korboně pomáhat pan Lóschner za hromů a blesků, které na štěstí ne­ chtěly nikoho zasáhnout. U Lóschnerů jsem po prvé viděl úžasně zázračný účinek sera proti záškrtu. Kvetoucí Růženka onemoc­ něla prudkým záchvatem difterie, líbeznému děťátku hrozila 32

Adolf Hála

Josef Bohuslav Šimek

Věra Váňová a Povel Váša, snoubenci

Pavel Váša. sedmdesátník

smrt zadušením. Poděšení rodiče však uposlechli lékaře a svolili k použití sera a již druhého dne mi šťastná matka přinesla ukázat Růženku okřívající, úsměvnou, zachráněnou. Ještě rušněji bylo u Loschnerů, když se v druhém mém žiž­ kovském roce stal mým spolubydlícím synovec pana faráře Kara­ fiáta, právník Jaroslav K. z Valašska. Hrozně mu bylo dobře mezi ženskými a vysedával v kuchyni celé hodiny. Ale najednou přišla na něj láska, pravá jarní, vášnivá, vítězná. Kdo byl ten jeho mladistvý ideál, zůstalo jeho tajemstvím, prudkost vzá­ jemné lásky jsme však poznávali z toho, že listonoš třebas dva­ krát za den přinesl telegram nebo spěšný dopis a že většinu dne pohltilo Jaroslavovi rendez-vous. Ale Jaroslavova láska, jak byla náhlá, tak byla krátká a tak se asi po třech nedělích zase vrátil k tichým besedám v kuchyni paní domácí. Po letech nedlouho před první světovou válkou se v neděli odpoledne ozval zvonek u našeho brněnského bytu. Když jsme otevřeli, salutoval na prahu svižný mladičký důstojník od rakouské pěchoty. Byl to Lóschnerův Rudolf. Vojenský kabátec nezměnil jeho prostou milou povahu a Rudolf býval pak naším častým průvodcem na nedělních procházkách. Potom přišla válka, nedověděli jsme se, jaký byl v ní jeho osud, nevíme, zdali neodpočívá v jednom z nesčetných rovů na haličských pláních.

3

V Praze

33

SHÁNÍM ŽIVOBYTÍ

Měsíční příjem t. zv. chudého studenta se za mých studií sbíhal z drobných pramenů a pramínků. Zanikl-li některý z nich, bylo třeba hned se starat o náhradu. K přídavnému jmé­ nu chudý přidávám vědomě t. zv., neboť přičinlivý chudý stu­ dent, přálo-li mu štěstí, míval leckterý měsíc více peněz než stu­ dent zámožný, odkázaný na opatrně vyměřenou apanáž šetrných rodičů. Když jsem v říjnu 1892 odjížděl do Prahy, dal mi tatínek celých padesát zlatých, plnou čtvrtinu svého ročního příjmu, s napomenutím, ne abych hodně šetřil, ale abych nikdy neměl hlad; a když jsem v druhé polovici listopadu přijel domů na posvícení, staral se jen o to, mám-li ještě nějaké peníze. Honosil jsem se, že vystačím ještě celý měsíc, ale tak slavné to se mnou nebylo. Třebas jsem se u dobré paní farářové Procházkové stra­ voval lacino a snad právě proto, lákaly mne výkladní skříně ob­ chodů s lahůdkami, za krátkých dnů skvěle ozářené dlouho do noci, aby přivábily chodce vracející se z koncertu nebo z divadla. Pro mne bylo pokušením zvláště Herbstovo vinohradské lahůd­ kářství, chutnal mi znamenitě imperiál, jemně třený smetanový sýr v úhledném staniolovém obalu. V kavárně mne zase uvábil koláčový trojhran makový nebo tvarohový, a lahůdkou se mi zdál i loupaný buřt, uzenice, pro kterou nemáme vlastní při­ léhavý název. A tak jsem začal shánět živobytí, neboť na novou padesátku z domova nebylo pomyšlení. Prvním pramínkem byla 1, pravím jedna stříbrná zlatka od spolku pro podporování chudých filo­ sofů. Vyplácel ji funkcionář honosného titulu obřadník studen­ tovi přímo na dlaň. Také já jsem byl jednoho roku vyznamenán touto funkcí, neboť obřadníkem byl vždy studující filosofie, zároveň jediný zástupce filosofů ve výboru spolku. Povinností obřadníkovou bylo dojít před prvním k pokladníkovi, panu 34

profesoru Vavřinci Duškovi, proslulému dialektologovi, odnést si od něho měšec s tolika zlatníky, kolik bylo podporovaných filo­ sofů, a pak na černém prkně ohlásit výplatu. Studenti přišli přesně v určenou hodinu a do nastavovaných dlaní měkce za­ padaly zlatníky. Nepokládejte, prosím, jeden zlatý měsíční pod­ pory za almužnu. Stříbrný zlatník zaručoval v skromnější hos­ půdce nejméně 5 slušných obědů nebo 10 večeří. Za 10 krejcarů vám U kuřího oka na Vinohradech přinesli buřta s chlebem a sklenici dobrého piva. Vydatnějším pramenem byly kondice. Požádal jsem pana pro­ fesora Duška uctivým dopisem o doporučení za domácího učitele řečí, zvláště latiny a řečtiny. Udělal jsem při tom tu chybu, že jsem k dopisu přiložil známku na odpověď, zač mne prof. Dušek pokáral s poučením, že člověk, který nám prokáže nějakou laska­ vost, nebude litovat ani poštovní známky. Řídím se od té doby jeho radou, nevím, zdali vždy k spokojenosti dotazovaných. Když jsme jednou ve výborovce probírali před prvním jména podporovaných, přerušil profesor Gebauer čtení jmen poznám­ kou: „Pánové, co je s tímhle Dr. F. X. X. Doktor přece není posluchačem a pak každou chvíli vidím v novinách pod nějakým článkem: napsal Dr. F. X. X. Zadarmo to jistě nedělá a proto navrhuji škrtnout jeho jméno.“ Stalo se, a když po příštím prvním mi pan Dr. nastavil dlaň, nevpustil jsem do ní zlatník a oznámil mu usnesení výboru. Pan Dr. se neurazil, strčil ruku do kapsy a klidně se otočil. Profesor Dušek mi dal dvě adresy a v obou rodinách jsem byl přijat. V Ječné ulici jsem v latině a řečtině pomáhal terciánkovi Strnadovi, synkovi zámožnějšího krejčovského mistra. Pan Strnad zevnějškem připomínal spíše bonvivanta než krejčího, měl bodré kondelíkovské způsoby a ke mně se choval s prostou srdečností. Když jsem za chladnějšího dne přišel do hodiny ve svém venkov­ ském zimníku, prohlédl si mne se všech stran a řekl suše: „Pane V., prosím vás, kdopak vám šil tuhle harfu?“ Na jaro mi pak ušil vkusný raglán, první takový můj kabát s přeskou vzadu. Nosil jsem jej po celá pražská studia. U Strnadů jsem poznal milého starého pána, profesora v. v. 3*

35

Aksamita. Rád se zastavil u stolu, kde jsme se s Vincínkem učili, a pomáhal mu, když vázl v mluvnici nebo v překladu. Když jsem mu vypravoval, že poslouchám klasické jazyky, překvapil mne spoustou veršů z Ovidia nebo z Horáce, které hladce sypal z pa­ měti. A přece jeho učebním oborem byla matematika a fysika. Tak jsem poznal, že staré klasické gymnasium, tehdy i později často velmi přísně posuzované, pěstovalo opravdu multum, non rnulta, a že čemu učilo, tomu naučilo pořádně. Potvrdil mi to po letech v brněnské redakci Lidových Novin Dr Adolf Stránský, když mi kolikrát citoval zpaměti celé desítky latinských veršů. Od Strnadů jsem chodil na Karlovo náměstí přidržovat sekundána Babáka k latinské mluvnici. Z veselé zámožné měšťanské rodiny do stísněné domácnosti typografovy. Paní Babáková se mi zdála vždycky smutná, když mi těch několik zlatých na konci měsíce vyplácela. Zařízení bylo u nich prosté, ale v pokoji visely dvě dobré olejomalby: romantická krajina a portrét, ve kterém jsem poznal prapůvodce rukopisné vojny Václava Váceslaviče Hanku s řádem sv. Anny na prsou. Paní Babáková se mi pochlubila, že muž je z rodiny krajináře Babáka a že knihovník zemského musea Hanka byl jejím prastrýcem. Nepříjemnou zkušenost, že není dobře propadávajícího žáčka příliš brzy zajistit proti propadnutí, jsem učinil v rodině vysoko­ školského profesora S. Už někdy koncem dubna mi paní profe­ sorová oznámila, že Otáček potěšil tatínka tak dobrým prospě­ chem v konferenci, že už nebude potřebovat domácího učitele. Náhradní hodinu za Otáčka jsem již nesehnal a tak nezbylo než v měsíčním rozpočtu provést příslušné škrty. U S. se mi také do­ stalo poučení, které jsem si zapamatoval na celý život. Jednou za deštivého počasí vstoupila do pokoje, kde jsem vyučoval, před koncem hodiny slečna Aninka a zardívajíc se mi vyřizovala od maminky vzkaz, abych si příště, bude-li zase pršet, lépe otřel obuv, že jsem zanechal na koberci v předsíni šlápoty. Od té doby si před každým prahem otírám zuřivě boty, třebas venku ne­ padla ani kapka. Poslední filosofická léta jsem za hodinami chodil na Vino­ hrady a na Žižkov. Na Vinohradech jsem v pěkném bytě zámož­ 36

né vdovy paní Antonowiczové četl s jejím synem, kvintánem, Ovidia. Hodiny byly příjemné, neboť Rudolf nebyl bez nadání, jen trochu pohodlný na přemýšlení a na hledání slovíček. Pa­ matuji se, jak se ten čistý hoch zarděl až po kořínky vlasů, když jsem mu nechápajícímu na jeho dotaz musil vysvětlit verš z Pro­ měn, kde Ovidius vypravuje, že Deucalion uvázl za potopy na Parnase „cum consorte tori“ (s družkou lůžka, manželkou). Paní Antonowiczové mne doporučil Jeronymák MUC Pavlíček, poz­ dější zasloužilý ředitel léčebny pro duševně choré v Horních Beřkovicích. Na Žižkově jsem měl dvě hodiny. Nejprve jsem v řečtině po­ cvičil terciánka, syna zámožného stavitele S. Někdy za hodiny se kmitla pokojem štíhlá asi třináctiletá dívenka, kterou mi po letech v Brně představil jako svou choť kolega na průmyslovce, nynější profesor vysoké školy technické Dr Edvarda Beneše, architekt Syřiště. Pozdě večer už za tmy jsem docházel unaven a někdy již hodně ospalý k Frimlovům. Snad to na mně paní Frimlová zpozorovala a od té doby mi vždycky přinesla sklenici horkého čaje bohatě napojeného rumem. Že jsme někdy ne­ usnuli přesto oba, učitel i trochu lhostejný žák, bylo zásluhou staršího syna Frimlovic, nadějného pianisty Rudolfa, který se v sousedním pokoji po každé zuřivě proháněl po klávesách piana. Byl to pozdější proslulý skladatel Rose Marie. Paní Antonowiczová i žižkovský pan stavitel mi dobře platili a tak jsem ta léta žil v poměrném blahobytu. Splnilo se tatín­ kovo přání, abych neměl nikdy hlad. Když jsem se potom stal na nové žižkovské reálce suplentem, musil jsem být ve vydáních opatrnější než jako posluchač filosofie.

37

U MISTRA HÁLY

Pro intelektuála namáhavě pracujícího není milejšího odpo­ činku než pobýt chvíli v domácnosti prostého, hodného dělníka nebo řemeslníka. Naše filosofická léta byla perná, neboť kromě pilné návštěvy přednášek a seminářů jsme sbírali a zpracovávali látku k prvním svým vědeckým pracím a večery jsme dělili mezi kondice, přípravu na zkoušky a ovšem též mezi studentské spol­ ky, večírky, divadlo atp. Takovou tichou oasou byly mně, Smetánkoví a nějaký čas tuším i Luklovi polední chvíle u mistra Hály, jehož dobrá jemná žena nám dávala obědy. Vždycky jsme po nich byli dokonale syti a myslím, že mnoho na těch obědech paní Hálová neměla. Mistrova živnost byla v počátcích a tak manželé obývali dosti skromný byt v prvním poschodí staršího domu někde na Dlouhé třídě. Pokoj, ve kterém jsme obědvali, byl zároveň dílnou. Vonělo to tam vždycky novými látkami a podšívkami, tu a tam ležely ostřižky a na proutěné kostře visel nahozen zhruba spích­ nutý kabát. Hála byl mladým mistrem a nezapíral, že se stři­ hům teprve doučuje. Jako každému krejčímu bylo mu ideálem, aby kabát vyšlý z jeho rukou dobře seděl, to jest, aby dokonale obepjal šíji. Velice ho to hnětlo, musil-li hotovou práci znovu a znovu předělávat. Ale svou chybu vždycky uznal a snažil se ji, seč byl, napravit. Už tenkrát šil své první taláry, jimiž potom po tak dlouhá léta zásoboval naše faráře. Zevnějškem připomínal bratr Hála krejčí ze starší školy, jak nám je tolikrát vylíčili naši povídkáři. Podlouhlý obličej byl ještě prodloužen rusou krejčovskou bradkou. Rád se zasmál hlučným bodrým smíchem, až mu slzy stékaly po tváři. Měl živý, oprav­ dový zájem o věci národní i církevní, ale národní věci měly ten­ krát u něho vrch. Byl Vorlivý mladočech a velice se horšil, když jsme mu vypravovali, že jsme na prvního máje šli na Střelecký ostrov slavit se socialisty svátek práce. A opravdu se na nás celou

38

čtvrt hodiny hněval, když jsme si u něho polo žertem, polo vážně zaagitovali, aby o volbách do říšské rady zradil mladoěeského kandidáta rukavičkáře Březnovského a volil sociálního demo­ krata, krejčího Dědice. Až do dne volby jsme se pak každé poledne přeli, ale už jen v dobrém. Hála jásal už předem, že Březnovský potře Dědice, ale čím bližší byl volební den, tím byl krotší a nakonec byla v něm už malá dušička ze strachu, že ten beznárodní Dědic přece jen vyhraje. Za to nás po vítězství Břez­ novského halasně uvítal s Národními v ruce. Národní listy také působily, že mistr nevěděl, jak se postavit k Masarykovi a k realismu, jehož v nás viděl horlivé stoupence. Docela odmítat Masaryka váhal už proto, že pan profesor byl členem naší církve. Mladočešství Hálovo trochu ochladlo, když se strávníkem paní Hálové stal nový vikář u Klimenta, dp. Sou­ ček. K velkému mistrovu překvapení býval pan vikář v politic­ kých sporech zpravidla na naší straně a nebyl ani zásadním od­ půrcem socialismu. Když se pak Národní listy za sporu s Dr Herbenem vyjádřily podezřívavě o vlastenectví českých evangelíků, to už mistr Hála se přikláněl k Masarykovu táboru a na jeho stole se vedle Národních a místo nich objevoval realistický Cas. S paní Hálovou jsme se o politiku nepřeli, tu zajímaly více naše dívky a jejich rodiny. A tak není divu, že se stala ochránkyní a důvěrnicí lásky jednoho zamilovaného Jeronymáka. Však to byla láska, jaká přichází jen jedenkrát za život, prudší než vichřice, milování silné jako smrt. Náš přítel vzplanul k nej­ krásnější dívce vinohradského sboru, k plavé lvici, která by byla jistě dovedla být ve vášni hrozná jako vojsko s praporci. Nevím, proč Jeronymák N. tajil před svou bytnou historii své lásky, ale všecka milostná korespondence, hojné dopisy a tele­ gramy, výzvy ke schůzkám i náhlá jich odřeknutí procházely rukama paní Hálové. A z čista jasna přešla tato láska jako jarní bouře a náš přítel se zase trpělivě vrátil ke studijním archům a k pitevnímu noži. Ale bylo-li krásné být jen svědkem této mocné lásky, tím krásnější musilo být ji prožívat. Jistě i bolest­ ná vzpomínka na ni je našemu druhovi dosud krásná. Když jsme se s mistrem Hálou hádávali, musili jsme uznat, 39

že dovede své stanovisko obratně hájit a že má dar pro to, čemu dnes říkáme propaganda. Nepřekvapilo mne tedy, když jsem později v Kostnických Jiskrách čítal o jeho horlivé účasti v pře­ stupovém ruchu prvních let dvacátých, o jeho obětavých návště­ vách tvořících se sborů a o jeho propagační výmluvnosti. Ná­ ležel k těm našim prostým lidem, jejichž universitou je Písmo svaté, a mistr Hála byl oddaným čtenářem a posluchačem Slova.

10

VZPOURA PANÍ POBOŽNÍCKOVÉ

V posledních semestrech svého filosofického čtyřletí jsem bydlil v Krakovské ulici u paní Puhonné neboli Frauvon Puhonny, jak se sama titulovala, Náležel jí velký činžák, jeden z nej­ větších v této ulici, zbytek rozsáhlého jmění, které rozhazoval napřed její muž, potom syn, zatím také již zemřelý. Ani tento poslední dům nebyl čistý a paní Puhonná se jej snažila zachrá­ nit pro svého vnuka Alfonse, vytáhlého asi patnáctiletého vý­ rostka, který si po marném pokuse o středoškolské studium od­ býval dvouletou soukromou německou obchodní školu. Paní domácí šetřila na všem a bylo to patrné i na jejím chatrném čer­ ném plášti, když vycházela nakupovat. Obývala celé rozsáhlé přízemí, ale poslední dva pokoje s okny do velké zahrady pronajímala svobodným pánům. Měl jsem pěkný prostorný dvouokenní pokoj staroměšťansky zařízený spolu s JUC Fr. Weinerem z Olešnice na Českomoravské vysočině. Wei­ ner, pozdější konický a brněnský notář, byl po matce z evange­ lické rodiny a měl už tenkrát zájem o staré tisky a o lidovou, habánskou a podobnou keramiku. Rád se mi pochlubil tenkrát i později nějakou starou knížkou nebo starobylým talířem. V Brně měl toho po letech celou velmi cennou sbírku. Chystal se na druhou a třetí státnici a po zvyku právníků na přednášky pravidelně nechodil, ale za dne doma studoval, nejraději na posteli, zato odpoledne se pěkně oblékl a odcházel na nezbytnou svou partii kulečníku v Akademické kavárně. A protože také dole v městě večeříval, neměl-li z domova nic lepšího, míval jsem večer pokoj pro sebe sám a mohl jsem po celém stole rozkládat drobné lístky, materiál k seminární práci pro prof. Gebauera. Dobře jsme se vždycky shodli, měli jsme se kamarádsky rádi, třebas jsem byl politicky radikálnější, a zůstali jsme přáteli až do jeho předčasné smrti. Na jeho tchána, brněnského gymnasijního ředitele a zemského inspektora, dokonalého českého gentle­

41

mana Václava Royta, mám milou vzpomínku z prvních svých brněnských let, kdy se velmi horlivě ujal společného mého spisu s Fr. Černým o moravských místních jménech a důrazně se za­ sadil o jeho brzké vydání ve spisech Matice Moravské r. 1907. Paní Puhonné zůstaly z dob jejího rodinného bohatství spole­ čenské styky s předními německými pražskými rodinami a ty udržovala s krajním vypětím všech svých možností. K jejím přítelkyním náležely zvláště ženy vyšších šlechtických úředníků na místodržitelství, stejně pyšné jako paní Puhonná na své „von“, a byla mezi nimi i hraběnka Coudenhoveová. Zpravidla se jednou týdně zastavil před naším domem k večeru fiakr a za chvíli v něm odjížděla naše paní domácí ve večerním úboru, v zimě v pěkném kožichu do některého malostranského paláce. Frau von Puhonny si sama od nás vybírala měsíční nájemné, ale jinak se o nás nestarala. Ani k úklidu v našem pokoji ne­ určila svou služebnou, ale přidala jej k rozmanité jiné práci své domovnici paní Pobožníčkové. Náš domovník měl vlastně jiné jméno zvukově podobné, ale tak jej podle svého zvyku, který byl velmi nakažlivý, přejmenovala naše maminka a jméno Pobožníček už jim v naší rodině zůstalo. Pan Pobožníček byl typický pražský domovník, jak nám je v několika modelech vylíčil Ignát Herrmann, a jeho bodrého otce Kulicha jsem si později vždy představoval v podobě pana Pobožníčka. Ve dne podřimoval v tmavé kuchyňce suterénního jednopokojového bytu, kde po celý den hořel plynový motýlek, a v noci se šoural otvírat čet­ ným nájemníkům, kteří se courali domů v nejrůznější noční doby. Všecku jinou práci v domě konala jeho žena, a bylo jí tolik, že jí sotva stačil celý den: zametat široký průjezd, schodiště a dlouhé chodby, rozsvěcovat a zhasínat plyn, posluhovat i po­ máhat prát a žehlit u paní domácí, poklízet v obou zadních pokojích a v pátek umývat celé to vysoké schodiště tříposchoďového domu. Nebylo divu, že se zvláště v sobotu večer cítila celá zchvácena a že toužila po Boží neděli, kdy si také ona směla odpoledne trochu posedět. Se vší tou přerozmanitou prací se paní Pobožníčková smiřovala jako s nezbytným údělem domov­

42

níkovy ženy, jen jedné své povinnosti se vždy přímo děsila již čtrnáct dní napřed a tou bylo čistit občas — tuším jednou mě­ síčně — nejen všecka okna rozsáhlého bytu paní domácí, ale také celé to zasklené vysoké schodiště. Tyčilo se uprostřed roz­ sáhlého domu a se všech čtyř stran bylo zaskleno. Nepamatuji se již kolik mělo tabulek, paní Pobožníčková mi to číslo kolikrát s hrůzou jmenovala, vím jen, že bylo třícifemé. V létě ta těžká povinnost jakž takž ucházela, ale na podzim a v zimě to bylo skutečné otroctví, když nohy tuhly na žebříku zimou a ze zkřeh­ lých rukou vypadával mokrý hadr. Nebylo to umývání oken ani bez nebezpečí, neboť nebylo lehké postavit pevně na schodech vysoký žebřík. Mamě se paní Pobožníčková snažila některé to mytí schodiště usmlouvat, marně prosívala o výpomoc, stará paní byla v své šetrnosti neúprosná. Láskou a nadějí paní Pobožníčková byl její jediný syn, stej­ ného asi věku jako vnuk paní domácí, ale na rozdíl od něho pilný student. Tomáš chodil do druhé třídy vyšší průmyslovky a paní Pobožníčková vídala již ve vábné perspektivě jeho i svou budoucnost, až se Tomášek dostane za inženýra do některé velké továrny a až se ona s tatikem k němu přistěhuje a bude mu hospodařit. Bývalo mi paní Pobožníčková srdečně líto a kolikrát jsem ji domlouval, aby od Puhonných odešla. Ale Pobožníčkovi si ne­ troufali vzdát se jistého místa a spropitné zejména v sobotu a v neděli také nebylo k zahození. A paní Puhonná o všem dobře věděla. Tu mi nedlouho před letními prázdninami — začínaly se na universitě už koncem června — nenadálé dědictví umož­ nilo zasáhnout přímo do Pobožníčkovic osudu. Zemřela jedna svobodná tetička a z její pozůstalosti nám připadlo 400 zlatých. Rodiče je hned mezi nás čtyři děti rozdělili a tak jsem byl majitelem celého jednoho sta zlatých. V téže době jsem právě dostal také slušné seminární stipendium a tak jsem těch všech peněz pro sebe nepotřeboval. Se souhlasem maminky, která se však k celému mému plánu chovala s kritickým pochybováním, nabídl jsem paní Pobožníčkové půjčku, aby si mohla najmout byt a dát paní Puhonné vý-

43

poveď. Byla to drobná sensace, když dala česká domovnice ně­ mecké paní domácí, k tomu „von“ a přítelkyni hraběnky Coudenhoveové výpověď. Dům paní Puhonné nebyl jediný německý majetek v této ulici, jíž dodávala drze německý ráz už Schlaraffia, středisko buršáků, kteří každého večera a hluboko do noci zpěvem a hulákáním posilovali sebevědomí okolních Němců. Měl jsem čistou radost, že jsem jednu českou rodinu vyprostil ze služebnosti, která byla útiskem národním i sociálním. Ještě před prázdninami se Pobožníčkovi přestěhovali do pěk­ ného jednopokojového bytu v druhém poschodí českého domu V Řeznické ulici. Rozloučil jsem se s nimi vesele jako se svobod­ nými Pražany. Půjčený kapitálek si chtěla paní Pobožníčková odeprat a odžehlit péčí o mé prádlo. A praní prádla mělo být prvním základem jejich nového života. Ten rok byl nádherný podzim a tak jsem z hořeního pokoje naší školy nijak nepospíchal do Prahy. Vypravil jsem se tam teprve v druhé polovině října a drobné všelijaké práce a starosti na počátku nového školního roku mi zabraly zase hodně dní, než jsem se mohl podívat za Pobožníčkovými. Ale jaké bylo mé zklamání, když jsem našel jejich nový byt opuštěný a když mi tamější domovnice tvrdila, že se Pobožníčkovi vrátili k paní Puhonné! Nechtěl jsem ani věřit svým očím, když jsem v té smutné suterénní kuchyňce zase uviděl pod hořícím motýlkem podřimovat pana Pobožníčka. „Proč jste se sem vraceli, proč jste mi nic nepsali?“ vytýkal jsem jim. Přiznávali se neradi, tak na půl úst. Že prý se paní Pobožníčkové nepodařilo opatřit tolik dobrého praní, aby to vystačilo na živobytí. A ten milý, veselý pán, kterého si vzali do pokoje, že jim zůstával dlužen. A paní domácí že z Krakovské ulice vzkazovala, že na ně čeká, a slibovala, že na mytí schodiště dostane paní Pobožníčková vý­ pomoc. A konečně toho sobotního a nedělního spropitného bylo také škoda. Ostatně je Tomášek už v předposlední třídě, za rok po maturitě bude panem inženýrem a pak se o ně postará. Ohlédl jsem se po tom ohromném zaskleném schodišti a zamra­ zilo mne. „A pomáhá vám teď někdo při mytí oken?“ Zatím

44

to ještě musí dělat paní Pobožníěková všecko sama, ale prý to bylo už naposled, slibovala Frau von Pubonny. Bylo mi trpko z toho, že tato ěeská rodina přece zase sklonila šíji pod německé jho. Bezděky jsem si vzpomněl na konec slavné Krylovovy bajky o rybáři a zlaté rybce, jak rybářka zase stála před sešlou chatou u rozbitých necek. Bylo mi všeho tím více líto, čím skromnější proti zpychlé rybářce byl ideál paní Pobožníčkové.

45

VEČERY A NOCI

Přednášky a kondice, universitní knihovna a domácí studium zabíraly většinu dne a často i večera a noci. Na delší posedění v kavárně nebo na hru v kulečník nebylo pomyšlení, na večeře v hostinci peněz. Doslova jsme ji zpravidla odbývali u uzenáře oblíbeným jedním loupaným s hořčicí. Kolem plakátů oznamu­ jících plesy nebo koncerty jsem chodil nevšímavě, tančit jsem se nenaučil a návštěva koncertů se mi zdála přepychem. Zato jsem si v Praze zamiloval divadlo a zvláště činoherní novinku jsem si nedal žádnou ujít. Divadlo, Národní divadlo bylo pro mne objevem, neboť za gymnasijních studií jsem ani jednou nebyl v divadle. Z roudnického gymnasia jsem odcházel po čtvrté hodině, a protože divadelní představení, ať ochotnické nebo některé kočující společnosti, se začínalo někdy k osmé hodině, byl bych musil věnovat na návštěvu divadla celý večer a ještě kus noci. A tolik zájmu o divadlo jsem tenkrát neměl. První kus, který jsem v Národním divadle uviděl, nebyl však činoherní, ale opereta. Sestra Růženka, tehdy učitelka v krábčickém ústavu, si koncem jedněch mých prázdnin, nevím již zdali septimánských nebo abiturientských, dopřála výlet do Prahy a vzala si mne za průvodce. Nocovali jsme u jakýchsi jejích známých někde na předměstí a tak nás ty dva tři dni praž­ ského pobytu nepřišly nad její rozpočet. Nábožensky přísná Růženka snad kvůli mně navštívila se mnou i karlínské Variété, kde jsme kromě prvních ukázek pařížského filmu, jako byl obrázek jedoucího vlaku, viděli běžné cirkusové představení. Ale ani přemety a vtipy clownů ani kousky vydresírovaných zvířat od psa po lva a slona mne nijak nezaujaly. Zůstal jsem tehdy i potom vždy k tomuto druhu „umění“ naprosto chladný. Zato druhý den ten první večer v Národním divadle, na jehož obnovu po osudném požáru i Podřipsko přispělo nadšenou sbír­ kou!, Už samo elektrické osvětlení budovy oslňovalo pohád­ 46

kovým, jak se mi zdálo, jasem a zářící veliký lustr zvyšoval nád­ heru hlediště. Po prvé jsem s okraje druhé galerie vnímal dychtivě celý ten vábný ruch a šum, když obecenstvo vchází do parteru a vstupuje do loží, když se ke klapotu sedátek druží tlumený zvuk pozdravů a když se nasazují kukátka k zvědavým očím. Přišli jsme tak brzy, že Hynaisovu oponu zakrývala ještě železná stěna. Zatím jsem prohlížel lunety na stropě, obdivoval jsem se svatováclavské koruně nad královskou loží a rudé i zlaté nádheře vyzdobeného hlediště. Potom zaujala mou pozornost slavná Hynaisova opona: směle vypjaté oblouky chrámu umění a skupiny postav vzhlížejících u vytržení ke vznášejícímu se nad nimi geniovi. Ale vtom již vstupovali do orchestru hudebníci a jejich hbité prsty zkoušely a ladily nástroje, z nichž jsem některé viděl po prvé. Za chvíli na znamení zvonku se postavil před svůj pult kapelník a již zaznívaly veselé tóny předehry k Hervéově ope­ retě Mamzel Nitouche. Měli jsme jen tento večer pro divadlo volný a tak Růženka v sesterské shovívavosti svolila k návštěvě tohoto díla lehkonohé Musy. Kus je příliš známý, abych vzpo­ mínal jeho jednotlivostí. Ale navždy mi utkvěl v paměti sbor klášterních chovanek: „Klášterní byt vznešený, život zbožný, bla­ žený ...“ i postava povedeného sbormistra pana Floridora. Herci hráli s chutí, celý dům byl naplněn dráždivou veselostí, a když na scénu vjela Kavalárka jako Mamzel Nitouche na opravdovém bělouši, bouřilo hlediště neutuchajícím potleskem, že i ten krotký koník si bujně pohodil hlavou. Za těch svých sedmi pražských let jsem sledoval celý vývoj české činohry a vidím dosud živě všecky čelné její postavy i je­ jich představitele: Strouhala v Simáčkově Světu malých lidí, zchátralého malíře Elise s lehkomyslnou trochu dcerou Helen­ kou a s moudrým synovcem Amerikánem Prokopem v Jiném vzduchu, vážného právníka Černého s čipernou Boženkou v Svo­ bodových Směrech života, divokého Francka — Vojana v Mrštíkově Maryši, ale nejvíce nás uchvátila nebohá Mina Hany Kube­ šové v Hilbertově Vině. Po prvé jsem tu nejen viděl, ale osobně prožíval veliké opravdové umění, které dospělo výšin Samého

47

života. To již nebyla jen mistrná hra, kterou jsme sledovali od scény ke scéně se zatajeným dechem, Mina Hany Kubešové ne­ hrála jen lásku, ale opravdu celým srdcem milovala, opravdu se o svou lásku chvěla, se zoufalou odhodlaností hledala únik z opožděných nároků dávno zapomenutého prvního milence, a když nenašla milosrdenství, ukončila své hoře zoufalým skokem z okna. Dlouho, dlouho jsme potom s Luklem bloudili po ulici, nemohouce se zprostit dojmu, že jsme byli svědky nikoli pouze znamenité hry, ale skutečného utrpení. A zase zcela jiná Hana Kubešová v líbezné plavovlasé Ismeně, něžně se opírající o statné rámě černovlasé Antigony SklenářovéMalé a zasněně odpovídající na její výtku, že s ní nesdílí zášť k vladaři Kreontovi, že je zrozena pro lásku, nikoli pro nenávist. Poznávali jsme ovšem a oceňovali také starší herce jako břitkého Jiřího Bitnera, jehož kancléře Kounice v Bozděchově Zkoušce státníkově jsme vítali potleskem i ze sympatie k žijícímu členu slavného rodu, k Václavovi, hraběti Kaunicovi, mladočeskému poslanci. Jindy jsme v neděli odpoledne s králem Learem-Šmahou prožívali jeho šílící zoufalství nad nevděkem obou starších dcer a zároveň žasli nad veselostí druhé galerie, která žalostná gesta nebohého starce provázela výbuchy smíchu. Nezapomínali jsme ani na operu. Časem jsem poznal všecky Smetanovy opery od Bramborů v Cechách až po Tajemství. Ale více než sladký Florjanský v Daliboru s lkající Miladou zosob­ něnou až příliš junonskou postavou paní Maturové se mi líbili v Prodané nevěstě Jeník a Mařenka, jejichž představiteli zvlášt­ ní shodou jmen byli tenkrát Jan Veselý a Marie Veselá. Mařenka z výše druhé galerie se mi ukrutně líbila a málem jsem se do ní zamiloval. Pokládal jsem proto za pomluvu ujišťování, že paní Marii Veselé je již přes čtyřicet let. Svým hlubokým nedoberným basem imponoval Vilík Heš, který potom hojné své české ctitele velmi zarmoutil, když se z něho u dvorní opery ve Vídni stal Wilhelm Hosch. Zato nám zůstal věrný Mošna, jehož principál komediantů po každé překvapil nějakou novou komickou po­ drobností. Jak jenom uměl bolestně kulhat, když mu VašekKrossing šlápl důkladnou botou na nohu! Ale ještě více jsem se

48

pak obdivoval Mošnovi v činohře, když v Moliérově Lakomci šílel hlubokou niternou bolestí nad ztrátou svého mamonu. Ty rozmanité divadelní zážitky zůstaly mi nezapomenutelné a žijí v mé paměti podnes svěží a vzácné. Jeden čas nám bývala mocným pokušením Didoliéova tuším vinárna kdesi na počátku dlouhé vinohradské ulice, která byla po první světové válce nazvána Fochova. Bývalo tam i večer plno, při sklence tmavě rudého jihoslovanského vína rychle míjel čas a tak se musím přiznat, že spíše naše studentská po­ kladna než naše vůle měla zásluhu, že jsme se Smetánkou nikdy nepřekročili míru tří sklenek. A byli jsme hrdi, že jsme odchá­ zeli do pražské noci veselí, ale pevným, rovným krokem.

4

V Praze

49

AKADEMICKÉ SPOLKY

1. Akademický čtenářský spolek. Byl naší studentskou láskou a pýchou. Skromný venkovský student žasl, když viděl, že spolek, jehož je řádným členem, má své místnosti v paláci barona Nádherného ve Vodičkově ulici, a žasl ještě víc, když procházel všemi pokoji celého prvního po­ schodí prostorné budovy, jejíž zadní trakt byl s čelným spojen postranním křídlem. Měli jsme tam čítárnu se všemi domácími deníky, týdeníky i revuemi, s čelnými žurnály zahraničními, s beletristickými časopisy, knihovnu, síň s kulečníky, hernu, kuřárnu, hovornu atd. Tady jsme poznávali předáky pokroko­ vého hnutí: bratry Hajný, JUC Čížka, K. St. Sokola, bratry Důtky, Skábu, Rašína, který měl již před doktorátem, MUC z Kraiczů, tady se kmitl v nezbytném haveloku St. K. Neumann nebo filosof Juda s rozevlátými vlasy, vždycky tu byl ruch mla­ distvého kypícího života. Přicházeli sem i starší muži a přísluš­ níci lidových vrstev a potom byla hovorna pečlivě uzavřena k důvěrné poradě, ze které se pak účastníci rozcházeli s planou­ cími tvářemi. Tady jednoho nedělního podzimního odpoledne r. 1893 jsem v čítárně jen řídce obsazené bezděky vyslechl rozhovor dvou akademiků, patrně začátečníků. Zamluvili si u mne Cas a zatím se skryli za plachtou Národních listů a Politik. Zaujali mne svým hovorem i zevnějškem hodně od sebe odlišným. Větší z nich byl hřmotný blondýn trochu nedbalého zevnějšku, druhý, menší brunet, byl úpravnější a zdál se přes tišší způsob mluvy energič­ tější. Z jejich řeči jsem poznal, že jsou evangelíci, a tak jsem se k nim hlásil jako Jeronymák a chtěl jsem si u nich zaagitovat, aby do Jeronýma vstoupili. Ale mládenci mi hned řekli dosti stroze, že oni, Smetánka a Lukl, jsou kolínští abiturienti, žáci Čeňka Duška, a že o Jeronýmu dobře vědí. To byl počátek naší

50

známosti a brzy upřímného přátelství, které přetrvalo akade­ mická léta. K našemu venkovskému trojlístku přibyl ještě téhož roku jako čtvrtý pražský člen Adolf Hála. Každý z nás jsme byli z jiného prostředí, Smetánka z farského, Lukl ze selského, Hála z měšťanského — jeho maminka měla úzký dvojpatrový dům v Dlouhé ulici, Lukl proto Hálu zlobíval, že jeho podílem v domě jsou ty maličké, ale velmi potřebné pokojíčky — a tato různost jen posilovala naši harmonii. Hála doplňoval naši ven­ kovskou, trochu robustní trojici, městskou výchovou a společen­ skou zdrželivostí. Z Jeronymáků byl nám blízký J. B. Simek, lišící se od nás jemnější povahou, ale zase Hálovi podobný od­ borným hudebním zájmem. Každý z našeho čtyřlístku jsme měli zase své bližší nebo vzdálenější přátele a známé z university nebo z Jeronýma. Z Jeronymáků jsem se naučil zvláště vážit technika Ladislava Oty, svého druhého bratrance, pro jeho čestnost, pří­ most a opravdovost. Ladislav byl jednoho roku starostou Jero­ nýma, já jeho jednatelem. Bylo to právě za jednoho z velmi častých výjimečných stavů, jimiž Vídeň se marně pokoušela zdusit odbojný duch Prahy. Policie vysílala zástupce i do výbo­ rových schůzí akademických spolků, aby bděli nad jejich poli­ tickou spolehlivostí. Úředníci byli ovšem přetíženi tolika schů­ zemi a znervosnělí. Na výborových schůzích se jedná volně bez přesného programu a tak jsme jednoho večera střídali spolkové věci s lehkým hovorem. Pana komisaře to dopálilo, podíval se na hodinky a požádal ostře starostu, aby se postaral o věcné jednání. Ale velice se zmýlil v adrese. Ladislav si změřil pana komisaře příkrým pohledem, jizva na nose mezi očima mu v zardělé tváři zbělela a pokáraný předseda odmítl ostře poli­ cejní důtku: „Upozorňuji vás, pane komisaři, důrazně, že podle policejního výnosu, který tu mám před sebou, je vaší povinností dozírat na to, aby se na schůzi nejednalo o politice. Jednáme-li dlouho či krátce, vážně nebo zábavně, po tom vám, odpusťte nic není. A nudíte-li se u nás, prosím, my vás tu nezdržujeme.“ Pan komisař na projev Ladislavův ani necekl a do výborovky Jeronýma už nikdy žádný policejní zástupce nepřišel. Z filosofů jsem se jeden čas sblížil s Chlumským, pozdějším 4*

51

čelným českým fonetikem. Hovoříval vždy jen o vážných věcech národních a vědeckých, ale několikrát vyprávěl také o sobě, zvláště s jakýmsi vnitřním smutkem o svém poměru ke katolictví. Jitřila v něm občas lítost nad tím, že ačkoli byl věřícím kato­ líkem, přece opustil seminář a nestal se knězem, ne snad pro nějakou dívčí tvář, ale protože v něm převládl zájem o vědu, o filologii. Snad na něj působil také příklad jeho bratra Vítěz­ slava, tehdy už znamenitého chirurga. Z theologie si Chlumský přinesl jakýsi tichý způsob chování; i jeho hovor byl jemný, jakoby přitlumený, ale jímavý. Z vůdců pokrokového hnutí ve studentstvu jsem se nejvíce ob­ divoval Rašínovi. Líbil se mi už svým fysickým zjevem: štíhlou, pružnou postavou, snědou opálenou tváří a francouzskou brad­ kou, ideálem všech nás mládenců, kterým vyrůstaly vousy, a im­ ponoval mi svou ráznou výmluvností. Hajn byl vedle něho jakoby rozpačitý, Kraicz se v řeči samou horlivostí zakoktával, Rašín i v nejprudší debatě zachovával klid vyrovnaného muže. Stál jsem vedle něho s nejvěrnější jeho družinou, k níž náležel medik Raše, pozdější čs. generál zdravotní služby, a tuším i ele­ gantní Třebický, na pódiu přednáškové síně v Kaulichově domě, kde se na valné hromadě ACS rozhodovalo mezi kandidátkou pokrokovou a nezávislých. Nezávislí, to byla rostoucí reakční skupina ve studentstvu, ke které se k našemu překvapení přidal také Zdeněk Tobolka, mládež odmítající ideově vážné pokrokářství a proti masarykovské mravní rigorosnosti —■ někdy ovšem u studentů povrchní a neupřímné — propagující lehčí filosofii „s kloboukem fešně nasazeným na stranu“. Po prudké debatě, za které Raše dráždil oposici vtipnými poznámkami, zvítězili ne­ závislí. Rašín pak použil této své porážky k tomu, že se plně věnoval na čas právům. Pokrokové hnutí mělo své podzemí, radikální národně i so­ ciálně, ale zdá se mi, že my studentští začátečníci jsme od jeho předáků nebyli záměrně do něho zasvěceni. Věděli jsme o něm nebo spíše jsme je tušili a ovšem jsme viděli jeho činy: zamazávání orlíčků na čemožlutých poštovních schránkách nebo hrubý provaz zadrhnutý kolem šíje sochy císaře Františka I. na Nábřeží.

52

Musili jsme se spokojit horoucím zápalem pro pokrokové ideály a vřelým sledováním všeho veřejného života. Byli jsme politická mládež skrz naskrz. Někdy, když jsme se rozjařeni vraceli ze spolkové schůze nebo z divadla, jsme si zabouřili aspoň zpěvem některé zakazované písně jako Dokud byly staré dvacetníky nebo dokonce i první slokou revoluční Pryč s tyrany a zrádci všemi. Ale opatrně jsme ztichli, když se blížily rázné kroky stráže, která nás dobromyslně napomenula: „Ale, pánové, ne tak hlučně!“ Hluk, ruch, ano rámus jsme milovali. Rádi jsme si také holí nebo deštníkem škrtli po plechovém vlnitém závěsu obchodního výkladu, což dělalo opravdu pekelný hluk. A trochu jsme se styděli, když se najednou z šera vynořil klobouk s kohoutím pérem a ozvalo se káravé: „Ale pánové, pánové!“ Do toho politického napětí a dusna šlehl potom blesk, když jsme jednoho dne nalezli ACS uzavřený a když se roznesla zprá­ va o rozsáhlém zatýkání předáků pokrokového hnutí ve student­ stvu i v dělnictvu. V té době zkrušené a zkrušující, v nejistotě nejbližší chvíle, za inscenování provokujícího procesu s t. zv. Omladinou vztyčoval naše poklesající hlavy příklad profesora Masaryka. V hospůdce U Kupců pod samou věží novoměstského soudu, kde seděli hromadně uvěznění omladináři, jsme se jed­ noho večera sešli na důvěrné schůzce, do které přišel také Masa­ ryk. Nepřišlo nás studentů a dělníků mnoho, skrovná místnost pojala sotva víc než třicet osob. Pamatuji se, že před Masarykem vstoupila do lokálu paní Charlotta a omlouvala „muže“, aby­ chom měli chvíli strpení. Paní Masaryková nám imponovala svou elegantní prostotou a dokonalým klidem. Masaryk k nám potom promluvil krátce, sotva víc než čtvrt hodiny. Hlavně zdůrazňoval, že právě v takové situaci, jaká nastala za procesu s Omladinou, musíme ukázat, že se nebojíme a že dovedeme snést třebas i těžké následky svého přesvědčení, a hlavně, že musíme dovést držet husovsky svou pravdu. Tady U Kupců Masaryk tuším po prvé vyslovil heslo, jímž ukončil svou řeč: „Nebát se a nekrást!“ Ukázali jsme hned svou nebázlivost, že jsme si zaspívali píseň Dokud byly starý dvacetníky. Kladu ji tu na pa­ mátku celou, jak jsme ji tenkrát s chutí zpívávali:

53

Dokud byly starý dvacetníky, což to bylo jiný živobytí, teď jsme pašáci, to se vyplácí: v jedné ruce papírovou zlatku v druhé ruce exekuční cedulku. Dokud M. Jan Hus v Betlémské kapli kázal, čistou svátou pravdu lidu kázal, že pravdu mluvil, v nenávisti byl, proto Mistra Jana upálili, by tu pravdu slyšet nemusili. Dokud Karel Havlíček Borovský Noviny vydával, čistou svátou pravdu lidu hlásal, že pravdu mluvil, v nenávisti byl, proto nám Havlíčka votrávili, by tu pravdu slyšet nemusili.

Dokud tatík Zižka za nás bojovával, s bratry Tábority vítězíval, tenhle Benedek, to je ňákej rek, u Králové Hradce, u Sádové bojovali za nás šorfšicové. Dokud my jsme byli lupiči a žháři, svět se na nás díval s jinou tváří, teď jsme pašáci, to se vyplácí, Borovýho, Lence, Svanciperka kéž už na Volšany táhne herka!

54

V těch pohnutých dnech mně jedné neděle po obědě u paní Zázvorkové řekl Edvard Beneš, že nás redaktor Národních Listů Klofáě zve k sobě na černou kávu. Z té návštěvy v bytě pěkně za­ řízeném se pamatuji jen na laskavost hostitelky, na černou kštici a živé pohyby Klofáčovy a zvláště na jaré ovzduší celé té mla­ distvé společnosti optimistické, doufající, věřící v novou velikost a svobodu Čech. Myšlenky tu překotně vyslovované jistě nebyly dokonale promyšleny a uváženy, nebyly ani příliš původní, ale mladí lidé, kteří je se zardělými tvářemi pronášeli, měli chuť k životu a do práce. V těchto soukromých kroužcích, v tom pro­ cesu s Omladinou a pak v žaláři na Borech se vyvíjela, zrála a utvrzovala generace, která po dvou desítiletích se s Masarykem v čele postavila do otevřeného odboje proti Rakousku. A je to ve vztahu k letům devadesátým, že právě Rašín a Klofáě — vedle mladších Stefánika a Beneše — byli mezi nejvýraznějšími představiteli prvních let Československé republiky. Jak nás to staré pokrokáře podnes bolí, že Rašín, hrdý představitel ne­ oblomného češství, padl rukou českého zfanatisovaného inter­ nacionála ! Rozpuštění AČS bylo pro studentstvo ranou, ze které se již plně nevzpamatovalo. Staročeská menšina studentstva vymohla si přímluvou staročeských notáblů pro svůj spolek povolení starého slavného jména, ale veliká většina akademiků se od nového AČS odvrátila s opovržením a jméno Áčesák se stalo potupnou nadávkou. Nový spolek se stanovami tak bohatými a pružnými, jako měl původní AČS, policie nepovolila a tu v nouzi o nové středisko upozornila starší pokroková inteligence studenty na trvající, ale tehdy již jen živořící literární a řečnický spolek Slávii, který vynikl v letech sedmdesátých znamenitým sběratelstvím a vydavatelstvím lidové slovesnosti. Soustředění studentstva ve Slávii, jejíž stanovy umožňovaly kulturní činnost, se podařilo, když jí pražská obec ochotně a munificentně uvol­ nila rozsáhlé místnosti ve svém domě na rohu Můstku a Ovoc­ ného náměstí. Nebyl to palác, ale i v méně okázalých místnos­ tech rychle ožíval starý studentský ruch. Policie však brzy po­ střehla, že Slávie přejímá funkci zrušeného AČS, a bezohledně 55

přiložila sekeru ke kořeni znovu se pučícího spolkového stromu studentstva. Náhodou to bylo zase v neděli odpoledne, když jsme se s Luklem sešli v čítárně Slávie nedělně ztichlé a poloprázdné. Najednou vešel spolkový sluha a hlásil smutně: „Pánové, račte ihned odejít, právě přišla policie s výnosem, že Slávie je roz­ puštěna.“ Na chodbě jsme již potkali policisty, kteří chodili ode dveří ke dveřím a pečetili je protivným znakem dvojhlavého orla. Ale plán, za nímž byli nepochybně také někteří staročeští rádcové, že se po zrušení Slávie aspoň značná část studentstva obrátí do obnoveného ACS, se nepodařil. Zatím byly studentům útočištěm jejich spolky krajinské, z nichž některé značně vzrostly, a odborné, než se našla jiná forma akademického sou­ středění. Nám, starým pokrokářům, splývá ve vzpomínkách původní AČS se Slávií v jedno a jsme na to hrdi, že jsme byli jejich členy. Zámožnější členové ACS si pořídili i studentský kroj neb aspoň sametový baret, který dobře nasazen pěkně slušel mladým hla­ vám. Chudší jsme se spokojili trojbarevnou hedvábnou šerpou se začátečními písmeny spolku v stříbrné lipové ratolesti. Choval jsem ji na památku až do vítězného příchodu Rusů do Brna, kdy jsem ji obětoval na trikolory. Toto její použití bylo jistě v duchu mladého Aloise Rašína a Václava Klofáče.

2. Jeroným. Vedle ACS jsem nejvíce přilnul k Jeronýmu. Už to jméno na­ šeho spolku se mi líbilo svým zvukem a ovšem připomínkou veli­ kého vzoru českých studentů, nadšeného hlasatele Viklifova a oddaného spolumučedníka Husova. Jeroným se tenkrát stával opravdovým střediskem evangelických akademiků obojího vy­ znání HC a AC, tam jsme se cítili doma duchovně i společensky. Odtamtud jsme si pak do života odnášeli přátelství, leckteré zá­ kladní mravní i náboženské názory a posílenou věrnost k církvi. Činovníci Jeronýma dbali vždy úzkostlivě i na to, aby se všecky

56

naše schůze a podniky pořádaly v přiměřeném pro akademika prostředí. Pamatuji se na bouři nevole, kterou jsem způsobil ne­ promyšleným svoláním schůze z nedostatku vhodnější místnosti do restaurace třetího řádu, když kolegové zjistili, že jediné okénko lokálu, kde jsme rokovali o důstojných předmětech vede — na záchod. Nejraději jsme se scházeli v rytířské síni plzeňské Choděrovy restaurace na Národní, tenkrát Ferdinandově třídě. Rytířská se říkalo té místnosti podle výzdoby: v každém koutě stál oprav­ dový rytíř, to jest lesklé středověké brnění i s mečem v ruce a s přílbou se spuštěným hledím. Na vkusně vyčalouněných stě­ nách byly slušné obrazy, usedali jsme vždy pohodlně kolem tří stolů sestavených v podobě podkovy. Nebyli jsme pijáci, ale když tenkrát studenti neměli ke schůzím vlastních spolkových míst­ ností, dávali jsme přednost restauraci s plzeňským pivem, třebas jsme jinak chodívali na obědy a večeře do skromnějších hos­ tinců, kde se čepovalo některé ze znamenitých pražských piv, ať už to bylo smíchovské, flekovské, tomášské a j. Zřídka si kdo z nás poručil u Choděrů také večeři — to bývalo výsadou dokto­ randů, zvláště z lékařské fakulty — útrata celé naší schůze sotva znamenala pro Choděru velký zisk, ale nikdy nám místnost ne­ byla odřeknuta a číšníci od pikolíka k panu vrchnímu se k nám chovali vždy velmi zdvořile, nešetříce u starších kolegů nějakým tím titulem „pane doktore“ atp. Příznivý dojem z prvního jeronymského večera dalšími schů­ zemi a podniky jen rostl a sílil. Všecka ta mladistvá společnost, která mne přijala jako rovnoprávného člena, se mi líbila již svým zevnějškem. Ti mladí hoši a muži, z nichž se někteří už honosili slušným plnovousem — mým ideálem byla francouzská bradka MUC Štěpána Oty, mého druhého bratrance — skoro napořád vypadali čistě, spořádaně, zdravě a ušlechtile. Mnohý činil dojem mladého gentlemana. Už z jejich pozdravů, pohledů a z upřímného stisku ruky bylo patrno, že jsou si víc než kolegy, že mnohé spojuje přátelství na celý život. Starší se hned ujali nás nováčků, nedovolili, abychom se tísnili zastrčeni u dveří, ale pěkně si nás rozsadili mezi sebe.

57

Nedovedu povědět, o čem jsme na četných schůzkách jednávali, nikdy jsem si v životě nepsal zápisky, jen vím, že to bývalo vždycky nějaké thema časové ethicky, nábožensky nebo národně. Jádrem schůze nebyla nikdy sama přednáška, nýbrž vždycky následující debata, která se rozvíjela stále živěji, někdy i dost bouřlivě a ovšem i rozvláčně, dokud některý starší kolega, zpra­ vidla to bývali medikové, nepřerušil rozpálenou debatu suchým návrhem na konec rozpravy. Ti, kteří se ještě nevymluvili, se uchylovali k faktické poznámce, kterou musil někdy starosta utít odnětím slova, když se poznámka rozšiřovala v souvislý výklad. Mezi horlivé debatéry náležel MUC Jan z Kraiczů, u kterého jsem si brzy jako Masarykův posluchač zjistil, že jeho řečnická výzbroj pochází z Masarykova slovníku, jako bylo de facto a in concrete, moravské neřád a důraz na to, abychom si věc do­ myslili a ujasnili atp. Casto bylo théma pro nás tak zajímavé, a jak se nám zdálo, refe­ rátem i rozpravou tak málo vyčerpané, že jsme pokračovali v de­ batě ve dvou nebo v celých skupinách ještě na ulici dlouho do noci. Casto jsme se takto s Bohdanem Dobiášem doprovázeli vzájemně do bytu i hluboko přes půlnoc, až už nám umdlené nohy vypovídaly službu. Kromě pravidelných měsíčních schůzí pořádal Jeroným něko­ likrát do roka veřejné přednášky, večírky nebo slavnosti. Nejmi­ lejším naším hostem byl vždy kolínský farář Čeněk Dušek. Vždycky ochotně vyhověl našemu pozvání a pokaždé nás uchvá­ til ještě mocněji než o minulé příležitosti. Imponoval nám již svým zjevem dokonalého gentlemana. Na vysoké přímé štíhlé postavě v elegantním šatě byla nasazena energická hlava s mírně zvlněnými šedivějícími vlasy nad vysokým čelem; pečlivě ošetřo­ vanou bradku doplňovaly pod mocným nosem silné kníry. Ne­ dovedu po padesáti letech podat podrobněji obsah ani jedné jeho tehdejší přednášky, cítím však doposud mohutný dojem jeho jedinečné výmluvnosti. Především dojem silné pravdivé osob­ nosti čistého charakteru. Všecko, co mluvil, se opíralo o vnitřní jistotu vlastního přesvědčení, o osobní zkušenost. Dušek proto ve svých projevech nikdy nezakolísal, nikdy nezapochyboval; 58

jeho řeč byla vždy Ježíšovo jasné: Jistě, jistě, nikoli, nikoli! Takové byly také jeho sympatie i antipatie: jasné, odkryté, bez záludné poťouchlosti, bez záměrně zastřených, ale při tom prů­ zračných narážek. Miloval reformaci a odmítal Rím, byl oprav­ dový vlastenec a nenáviděl Habsburky. Ale dovedl být spra­ vedlivý k odpůrci. V jedné své řeči o české náboženské minulosti přiznal poctivě, že protireformace u nás nezvítězila jen násilím, třebas ovšem jen nejhrubší násilí jí dopomohlo ke konečnému vítězství, ale také houževnatou prací a vytrvalostí. Ti první jesuité, Šturm a jeho druhové, neměli lehké postavení v zemi z devadesáti procent kališnické a českobratrské, ale snášeli trpě­ livě odpor i přímé nepřátelství a veřejný posměch a vytrvali v zemi. Podobně Dušek, oddaný stoupenec realismu, uznal zá­ sluhy evropského liberalismu, zvláště jeho průkopnictví v myš­ lenkové snášelivosti, a vystříhal od jakéhokoliv fanatismu. Nikdy, ať přednášel v jakémkoliv prostředí, nezapomněl, že je především kazatelem evangelia, a tak vždycky vedl své poslu­ chače k Pánu Ježíši jako k vrcholu a k cíli své řeči. Úžasná byla moc, s jakou se zmocňoval srdcí svých posluchačů, až je takřka horké hnětl v své dlani. Nepůsobil kouzlem svého hlasu jako Rieger, ale vnitřní silou ducha, takže se zapomínalo, že právě hlas jeho není čistý, někdy jakoby rozbitý a chraptivý. Nikdy jsme nebyli nasyceni jeho řečí, vždycky jsme jen pociťovali lítost, když končil. Rostoucí zájem o podniky Jeronýma nutil spolek volit stále větší místnosti. Pro Husovu oslavu, na které promluvili bohoslovci Žilka a Marek, první o Husově theologii, druhý o jeho kazatelství, nám ještě stačila rytířská síň Choděrovy restaurace, ale účast neevangelického obecenstva ukazovala, že se Jeroným může odvážit na větší místnost. Jeden čas dobře vyhovoval svými rozměry sál v Konviktu. Tam jsme si pozvali Jana Herbena na veřejnou přednášku. Znali jsme jej z Času jako bojovného novi­ náře, vervného, vtipného, zatím však za stolek v čele sálu usedl Herben historik, učenec. Klidně vyňal z kapsy slušnou hrst po­ psaných čtvrtek a svou přednášku o konsistoři kališnické církve četl jako universitní profesor od počátku až do konce svým vy­ 59

rovnaným, milým, ale přece jen únavným hlasem. Měli jsme zkušenost, že znamenitý novinář nemusí být také výmluvným řečníkem. Teprve mnoholetá praxe naučila Herbena i řečnic­ kému umění a po mnohých letech jsme mu mohli po přednášce ve velkém sále brněnského Besedního domu zatleskat i jako řečníkovi. Když se i Konvikt ukázal pro jeronymské podniky malý, od­ vážili jsme se na konci let devadesátých s Husovou slavností na Žofín. Přednášel nový klimentský farář Fr. Kalda, slavnostní sbory zazpíval s obvyklou ochotou a s dokonalým mistrovstvím pěvecký spolek Tovačovský, věrný Jeronýmův pomocník při všech pražských slavnostech. Byl úmorný letní večer a přece pře­ hojné obecenstvo doslova napěchovalo žofínský sál a ještě trpě­ livě stálo až do poloviny schodiště. Snad se nedotknu památky předobrého pana faráře, přiznám-li, že jeho důkladná přednáška brzy působila pořadatelům rozpaky rostoucí ne od minuty k minutě, ale od půlhodiny k půlhodině. Dobrá hodina uply­ nula, když se učený theolog ve své řeči historicky založené dostal teprve k papeži Inocenci III., krutému odpůrci Albigenských a stoupenci dogmatu o transsubstanciaci. K Husovi měl ještě plná dvě století. A přece to dobré české trpělivé obecenstvo vy­ trvalo v sále až do konce nekonečné přednášky a jen schodiště se pochopitelně prázdnilo. Byli i vděční posluchači, kteří přes znoj a únavu si libovali, že tak důkladně o vývoji křesťanské církve do Husa nebyli ještě poučeni. Největší Duškův projev v Praze za mé paměti byla jeho řeč o Palackém v jubilejním roce 1898 ve vinohradském Národním domě za manifestační účasti pražského evangelictva. Poučení účastníci oslavy dychtivě očekávali, setrval-li Dušek na stano­ visku, které tak ostře vyslovil v Hlasech ze Siona r. 1873 po Palackého účasti na jubilejní slavnosti pražského biskupství. Dušek, osvětliv slavné dílo Palackého, dějepisce a politického učitele českého národa, přihlásil se znovu důstojně ve formě, ale rozhodně ve věci k svému starému názoru, že jako evangelíci a potomci Českých bratří nemůžeme souhlasit s Palackého po­ měrem k evangelické církvi, jejímž členem zůstal. Palacký opě­

60

tovně vyznal i napsal, že „mezi konřesiemi křesťanskými dával a dává vždy přední chválu někdejší Jednotě Bratří českých“, ale sám připustil, aby jeho děti náležely katolické církvi, a o ne­ snáze a zápasy ěeské evangelické církve, nástupkyně Českých bratří, se nezajímal. Rodinné stanovisko Palackého lze pocho­ pili a vysvětlili z tehdejší nesvobodné doby, ale vzorem nám v tom Palacký nemůže býti. Formálně nebyly Jeronýmem pořádány, ale účastí jeho členů byly jeronymské vlastně také biblické hodiny, které v domě paní Hálové, matky Adolfovy, u níž bydlil, zavedl pan vikář Urbánek a ve kterých pokračoval jeho nástupce pan vikář Souček. Ur­ bánka jsme znali ještě z doby jeho theologických studií jako horlivého pokrokáře a stoupence kritického křesťanství. Sotva pookřálý z těžké nemoci se stal prvním vikářem stařičkého klimentského faráře Benjamina Košuta. Ta instalační slavnost v starém gotickém chrámě plném, plničkém hostí, zvláště mlá­ deže, se mi nezapomenutelně vštípila v pamět. Vedle starého kmeta stál mladý pomocník jímavě bledý s planoucíma očima pod bílým čelem a tmavou kšticí vlasů. Hlas mladého duchov­ ního byl křehký a chvílemi jako nalomený dojetím nebo ještě chorobou. A hrdlo se nám zadrhlo pohnutím, když se ozval s kruchty slavnostní sbor Jezu, milovníče můj, v srdce tvé se utíkám... K tomu Ježíši, kterého za své nemoci poznal jako svého osob­ ního Spasitele, vedl nás potom Urbánek v biblických hodinách. Kolik se nás mohlo vejít do těch dvou pokojíků malého domu, upravených za skromnou modlitebnu? Snad dvacet, nejvýše třicet: studenti, dívky, mezi nimi pak Urbánkovy první konfirmandky, jejich maminky. .. Mladý vikář v důvěrných biblic­ kých hodinách nepodával theologii, ale sdílel se s námi o svou osobní náboženskou zkušenost a skutečnost. Vedl k náboženství živému a žitému. A mnohému ze svých posluchačů posloužil pak duchovně v soukromém rozhovoru nebo vhodnou knihou, kterou ochotně zapůjčil ze své knihovny. Tak jsme my vino­ hradští studenti začali chodit ke Klimentu za Urbánkem a ovšem také za dívkou, která z klimentského sboru zaujala naše srdce. 61

Náš poměr k starému chrámu zdůvěměl. Když pak Urbánek odešel z Prahy na Hrubou Lhotu jako nástupce Karafiátův, nový klimentský vikář Jos. Souček pokračoval věrně v šlépějích svého předchůdce. Také on konal biblické hodiny u Hálů, kde též bydlil, také on ve svých výkladech nebyl theologem, ale učitelem praktického křesťanství. Nový pan vikář se s námi sblížil ještě více než Urbánek tím, že nás někdy po biblické hodině vy­ provázel a pak s námi ochotně zašel na chvíli do kavárny, kde jsme studentskou večeři doplňovali bílou kávou a koláčem. Říkali jsme pak po letech, když jsme mimo Prahu vzpomínali na tyto družné večerní chvíle, společným půlhodinkám v ka­ várně „evangelický flám“. Mile tklivé bývaly v Jeronýmu chvíle, když jsme se loučili s kolegou, který dokončil studia a odcházel z Prahy na své první místo. Někdy to byla jen schůzka v kavárně, ale byli i zámož­ nější druhové, kteří vystrojili na rozloučenou malou hostinu jako Štěpán Ota a j. Na takový večírek nás také pozval nově promovaný MUDr T., když odcházel za svou první praxí do Slezska. Cím jiným nás pohostil, se nepamatuji, jen vzbudil rozhořčený protest všech neabstinentů a těch byla mezi pozva­ nými zdrcující většina, když číšník nám hostům jako jediný nápoj přinášel čaj, čistý čaj beze vší omamující příměsi, neboť milý T. byl horlivým abstinentem. Naposled jsme se sešli pod praporem Jeronýma o jeho pade­ sátiletém jubileu. Po slavnostních bohoslužbách u Salvátora byl vzpomínkový večer ve vinohradském Národním domě. Když jsme se rozcházeli, vzpomněli jsme si někteří starší účastníci na biblické hodiny u Hálů a navrhli jsme ukončit oslavu „evange­ lickým flámem“. Přítomnému stařičkému Herbenovi zazářily oči a měl sto chutí jít ještě s námi do sousední kavárny a byl velmi zarmoucen, když paní Bronislava, pečlivá o jeho zdraví, vyřkla rozhodné veto. To byl náš jubilejní jeronymský evangelický flám.

62

JAN KARAFIÁT

R. 1895 přichází Jan Karafiát po dvacetiletém působení ve valašské Hrubé Lhotě na Královské Vinohrady. Opustil Lhotu se souhlasem své skotské přítelkyně Miss Johanny Buchananové z Auchentorlie hlavně proto, aby se v Praze plněji věnoval čin­ nosti literární, především úkolu, který pokládal za svůj životní, revisi kralického překladu Písma sv. Ale ani v Praze nepřestal být kazatelem evangelia napřed jako zástupce těžce onemocně­ lého vinohradského faráře L. B. Kašpara, potom i zároveň jako soukromý duchovní ve svém bytě na Smetance a na Letné. Brzy vykonával pronikavý vliv na evangelickou akademickou mládež soustředěnou v Jeronýmu, sotva menší než T. G. Masaryk. Působil na ni především svým dokonalým gentlemanstvím. Na počátku V. dílu svých Pamětí má Karafiát mistrovskou kapi­ tolku Ten náš triumvirát, v níž líčí tři muže „kteří se u nás vy­ skytli v tutéž dobu, jsouce od Pána Boha zvláštními vlastnostmi vystrojeni a byli sobě vespolek mimořádně blízcí.“ Tento trium­ virát tvořili reformovaní faráři Dušek, Kašpar a velímský Szalatnay. „Byliť tito tři naši páni i na pohled velice krásní čeští lidé. Po světsku bylo by je bývalo možno nazvat kavalíry a jistě byli ve mnohých věcech mnohem dovednější mistři než jiní. Nabyli neobyčejného světového vzdělání stykem s vynikajícími osobnostmi v cizím světě, každý z nich byl celý gentleman. Byli ode dávna v těch zámořských končinách průkopníky naší české republiky. Ó ano, dovedu si myslit, řekl tam později asi mnohý vzácný člověk, že v té zemi bude krásně prospívat i republika, ve které se rodí muži jako Dušek, Kašpar, Szalatnay.“ Karafiát v této kapitolce, která by se měla jmenovat quadrivirát, bezděčně kreslí i svůj vlastní portrét. Neboť i on měl všecky ty vzácné vlastnosti, které přisuzuje těm třem pánům, i on byl celý gentleman, i on nabyl světového vzdělání, i on byl naším znamenitým neúředním diplomatickým zástupcem.

63

Praví-li známé rčení, že poeta nascitur, orator fit (básník se rodí, řečníkem se člověk stává, t. j. vzděláním), o gentlemanu platí obojí: nascitur et fit. Musí tu být zvláštní dary od Pána Boha jako bystrý postřeh a kritičnost a k nim musí přibýt výchova, vzdělání, pobyt v cizině, styk s vynikajícími osobnostmi. A toho všeho se Karafiátovi dostalo v neobyčejné míře. Pocházel z patricijské rodiny a víme z Pamětí, že ho to těšilo. Připomíná přátel­ ské styky svých předků s jimramovským zednářem hrabětem Belcredim a uznává, že zednářství své stoupence zvedalo, po­ vzbuzovalo a rozšiřovalo jejich rozhled, ale také dobře pozo­ roval, že nebyli nejlepšími hospodáři a chudli. Karafiát naproti tomu dovede být štědrý, ale při správném celkovém hospodaření. To význačné gentlemanství jsme brzy u Karafiáta postřehli a viděli jsme zároveň, že jím vyniká nad mnohé domácí osobnosti. Naši národní hrdost povznášel svým uvědomělým češstvím. Studoval v Německu vyšší gymnasium i universitu, ale vždycky pozoroval Němce kriticky a k němčině měl přímo odpor. Dobře si všiml, jak snadné německé vítězství nad Rakouskem r. 1866 a brzy potom nad Francií r. 1871 posedlo Němce pýchou, která i ze srdcí kdysi bohabojných lidí vypudila evangelium. I hospo­ dářsky se Němci rychle kazili a ukazoval se u nich švindl a lehké zboží. Zámožnosti a vzdělanosti bylo u nich mnoho, duchovnosti však poskrovnu. Jako na Lhotě ostře odsoudil, že se do volby moravského superintendenta po smrti Benešově neostýchavě vmísil říšskoněmecký Gustav-Adolf Verein, tak v Praze naprosto nesouhlasil s tím, že za hnutí Los von Rom, které velmi chladně sledoval, někteří čeští evangelíci šli za Němci do Německého domu. Stejně důrazně odsoudil splašený zájem Angličanů a Skotů o toto německé, v podstatě čistě politické hnutí. A byl-li Karafiát kritický k říšským Němcům, byl až nemilo­ srdný k německému Rakousku. Takhle skoro opovržlivě a škodo­ libě napsal o svém zklamání, když po studiích v Německu a ve Skotsku našel ve Vídni evangelickou fakultu zastrčenu v ztracené ulici v chatrůoučkém zapadlém domku: „Tam v cizině mne učili jezdit na vzpínajícím se oři, tady pak já mám ukončit na tako­

64

vém kostrbatém mezku.“ Taková slova hřála a posilovala naše národní sebevědomí. Ale nejvíce jsme přilnuli ke Karafiátovi proto, že nás měl rád. Jako Masaryk i Karafiát měl kolem sebe rád mladé lidi. Na Smetance jim věnoval nedělní odpolední svaěiny. Nepozval nás mnoho najednou, dva, tři, nejvýše pět, aby kroužek zůstal důvěrný. Pohostil dobrou kávou nebo dokonalým anglickým ěajem, jemným pečivem a vždycky měl přichystána dobrá cukrátka pro ty, kteří dovedli pěkně po dětsku odříkat nedělní zlatý text. Sledoval s potěšením vážné studentské lásky a třebas i sám jemně upozornil na hodné nějaké děvčátko. Zvláštním potěšením mu zřejmě bylo pozvat si snoubence na večeři, arci se sestřičkou nebo s matkou snoubenky. A tu se teprve plně roz­ vilo všecko jeho umění vzdělané konversace a ušlechtilé zábavy. Sám k ní přispěl nejvíce hovorem, vypravováním a hudbou. Byl vynikající pianista, jeho ruka štíhlých prstů byla ruka vir­ tuosa. Hrál ovšem jen hudbu klasickou. A sám rád poslechl hru hosta, byl-li dobrým pianistou. Karafiát jako Šubert ukazoval prakticky, že je možná ušlechtilá zábava, provanutá duchovností. Bystří pozorovatelé byli by mohli jako jeho hosté zaznamenat poutavé stolní rozprávky jako u Luthera nebo Goetha. Řídil je podle hostova oboru: s filologem mluvil o filologii a při tom dovedl povědět překvapující obdobu z hebrejštiny. Snesl vlídně i odpor mladého hosta, jako když hájil nadměrné vokalisování našich neslabičných předložek v, s, z, k, nebo když se mu ne­ líbilo sklonění paní a znamení pro jednotvárnost tolika stejných pádů. U studentů se mu vyznamenání rozumělo jaksi samo sebou a jeho synovci s ním měli po té stránce trampoty. Strýček by byl chtěl na vysvědčení nejraději samé jedničky a oni měli k vý­ borným trochu daleko. Rád hledal dospívajícím hostům prak­ tické zaměstnání, nepátraje vždy po jejich osobních sklonech. Tak slečince, která studovala na učitelství, radil, aby šla k poště. Slečince, která se třásla na vdavky, doporučoval, aby se stala ošetřovatelkou v nemocnici. Abiturientovi, zapsanému právě na právech, domlouval, aby se raději dal k dráze, že tatínek je už stár a t. p. 5

V Praze

65

Od neděle, kdy se jal Karafiát zastupovat L. B. Kašpara, jsme uvědomělí Jeronymáci nevynechali ani jedno jeho kázání. Šestnáct kázání z té doby zachytil přesným stenogramem tehdejší právník, pozdější ředitel Hypoteční banky v Brně Karel Vilím. V letech 1901—1909 zapisoval jeho kázání student Adolf No­ votný, nynější českobratrský farář a profesor Husovy fakulty. Zatím jich r. 1940 vydal tiskem šedesát. Jak kázal Jan Karafiát? Především kupodivu prostě a jasně s přesným rozdělením látky a myšlenek. Žádné hlubokomyslné filosofování, žádné krasořečnictví, ale opravdové osobní svědectví o hříchu a o spasení v Ježíši Kristu. Hřích a Boží milost v Pánu Ježíši byly ústředím každého jeho kázání. Po každé se až k slzám rozněcoval bědová­ ním nad vlastními hříchy („bídný, bídný já člověk, kdo mne vy­ svobodí z toho těla smrti?“), skoro pokaždé ujišťoval Janovými slovy, že krev Krista Ježíše očišťuje nás od všelikého hříchu. Ne nadarmo Karafiát ve svých spisech užívá rád biblického slova „řve“, když mluví o duši volající k Bohu o milost. Jeho poměr k Bohu není statický, spokojeně trvající na dosaženém stupni poznání a milosti, nýbrž dynamický: je to stálý J ákobův zápas s Bohem, stálé úsilí o dokonalejší obecenství s Bohem. Boží svatost a hlubiny lidského hříchu sotva který z našich kaza­ telů uměl tak vystihnout jako Karafiát. Z tohoto ústředního snažení Karafiátova, chodit stále s Bo­ hem, stát se, být a zůstávat jeho dítětem, třebas nejmenším broučkem, plynula uchvacující jednota jeho osobnosti. Je vedle Masaryka nejjednotnější, nejopravdovější českou osobností. Karafiát, veřejně se na kazatelně kající, a Karafiát, který se s vámi soukromě baví při obědě nebo na procházce, je týž člo­ věk. Propastný rozdíl mezi ním a tolika českými lidmi, o nichž platí: jiný na veřejnosti a v oficiálních projevech, jiný v sou­ kromí. Karafiát byl do krajnosti, a jak se některým někdy zdálo, až do příkrosti pravdivý a poctivý, ne nepodobný v tom Palackému. Jeho nedostatek české obhroublosti se některým lidem zdál chladem, upjatostí, pýchou, ale ušlechtilé vědomí vlastní osob­ nosti není pýchou. Jako Boží dítě byl Karafiát až dětsky pokor­

66

ný. Uvádím z mnohých dokladů jeho skromnosti jen jedno místo Pamětí. 0 služebné Haně, hodné pomocnici své gutersložské bytné slečny Schreibrové, praví: „Kdyby se mne byl tenkrát někdo tázal: ,Co myslíš, kdo z vás bude největší v království ne­ beském?4 já bych byl asi rád připustil, že to bude naše Hana.“ V Karafiátovi už tehdy v letech devadesátých jsme počali uctí­ vat jednoho z mála geniálních českých osobností. Pod jeho kaza­ telnou usedl tenkrát také Jan Herben, mezi jeho konfirmandy byly také Masarykovy děti a tak se z církevního ústraní dostá­ valo Karafiátovo jméno na veřejnost. Svéráznost jeho slohu, poetičnost jeho jazyka pronikla i do každého skoro kázání. Casto byl to jen jediný obraz, jediná věta, ale bylo patrno: ten razil, tu vyslovil básník. Jako když vysvitne slunce, nebo jako když nás potěší pohled na svěží lučinu zperlenou rosou. Karafiát se na Vinohrady uchýlil na odpočinek, ale bylo to ústraní jen zdánlivé, odkud vykonával pronikavý vliv na české evangelictví. Byl jeho živým svědomím. „Co tomu řekne Kara­ fiát?“ jakoby se bylo často ozvalo českým Siónem. Jeho roz­ hodnost působila lidem rozpaky, ve světle jeho kázání se lidský hřích zdál tmavší a lidská křehkost bezmocnější. Už to, že se do smrti podpisoval „reformovaný farář mimo službu“ bylo kri­ tikou evangelického českobratrství. To, že by se byl málem roze­ šel jako Fr. Urbánek již s církví reformovanou, bylo výstrahou, která nezůstala bez povšimnutí. Ale právě proto nesmí zůstat bez povšimnutí, že Karafiát ve své církvi zůstal, že pro ni přes její nedostatky dál pracoval, psal a za ni se modlil. Láska, třebas kritická, jak se to ukázalo v jeho stanovisku ke Kralické bibli, byla vždy největší ze všech jeho duševních mohutností. Ta pro­ zařuje nejen jeho theologii, ale i poesii. I Broučci jsou pomní­ kem především lásky až bolestné, nejen povinnosti. V živé křes­ ťanské lásce je zvláštní kouzlo Karafiátovy osobnosti. Jsme jeho památce a jeho dílu stále tolik dlužni. Vzpomínám tu znovu, jak vysoko cenil spisovatele Karafiáta muž tak vzdě­ laný a sčetlý, jako byl šéfredaktor Lidových novin Arnošt Hein­ rich, když požádal Karafiáta za stálé spolupracovnictví, nabízeje, 5*

67

že v Lidových novinách otiskne vše, co Karafiát ještě kdy napíše, ať to bude kázání, beletrie, biblická studie nebo modlitba. My jsme si kromě Broučků, Broučkovy pozůstalosti, Pamětí a ne­ velké sbírky kázání nevydali z jeho díla dosud nic.

68

NÁRODOPISNÁ VÝSTAVA CESKOSLOVANSKÁ ROKU 1895

1. Sbíráme. Úspěch pražské jubilejní výstavy r. 1891 byl překvapující. Byl to podnik zemský a již proto úzkostlivě rovnoprávný k Něm­ cům, ale Němci ji bojkotovali a tak výstava stále více přirůstala Cechům k srdci a nabývala postupně češtějšího rázu. Její doko­ nalý zdar vzbudil v českém národě touhu po nové ryze české výstavě, která by obsáhla život českého lidu v nejdokonalejší úplnosti. Na jubilejní výstavě byl český národopis omezen na jedinou „Českou chalupu“, Národopisná výstava r. 1895 měla vystihnout v plné šíři i hloubce současný český život v celém proudění všech jeho vrstev, ukázat, jak žije venkov, i jak pracuje město. Proto vedle národopisného oddělení, kde byly zastoupeny všecky české kmeny stavbami, kroji a vší lidovou kulturou, po­ řadatelé pamatovali také na český obchod a průmysl a neza­ pomněli ani na náboženský život v obou čelných církvích, ka­ tolické a evangelické. Byla to radostná zpráva, když přípravný výbor pro Národo­ pisnou výstavu oznámil, že bude zřízeno také evangelické od­ dělení. Tak se s rozsáhlými všenárodními přípravami zahájily po našich sborech také sbírky pro vlastní církevní oddělení ve zvláštním paviloně. V krábčickém sboru jsme s mladším církevním učitelem Fr. Brodským sbírali hlavně starší knihy o svátcích velkonočních a svatodušních r. 1894. Dv. pán E. G. A. Molnár vyložil s kaza­ telny národní i církevní význam evangelického pavilonu slovy: „Máme vzácnou příležitost upozornit národ na svou, ale zároveň také na jeho minulost, na dobu, kdy se Cechové hlásili k bibli a kalichu, na bolestné období protireformace, vyznačené kromě utrpením také svědectvími o vítězné víře doma i za hranicemi v exiliu, a konečně na obrození evangelické církve, které vý­

69

znamnou časovou shodou spadá v jedno s obrozením národ­ ním.“ Obešli jsme postupně všecky čelnější obce sboru a všude jsme byli srdečně vítáni, takže bylo vidět, že se leckde již na naši návštěvu těšili. V některých rodinách sami připravili starší knihy i jiné rodinné památky k nahlédnutí a ochotně je na potvrzení zapůjčovali. Pan Brodský na každý svazek vybraný pro Prahu opatřil lístek se jménem sboru, obce a majitele, a kde bylo potřebí, i názvem spisu. Postupně se památky samy dopl­ ňovaly v dosti plynulý obraz exulantského i potolerančního písemnictví: rozmanitá vydání biblí Hallské i Berlínské, milost­ né knížky Praxis pietatis čili o cvičení se v pobožnosti pravé, Strejcových žalmů i kancionálů z různých dob a přerůzných formátů, modlitby Sixajovy a Véghovy, ale také obrazy večeře Páně, reformátorů a j. Brzy nestačilo volné místo v pokojíčku pana učitele a bylo jasné, že z místních výběrů bude nutno přís­ nější redakcí pořídit užší konečný výbor pro výstavu. Přece šla nakonec z Krábčic do Prahy na výstaviště těžká bedna. Všude nás vlídně hostili, takže se nám v ty dni sběru žilo jako na prodlouženém posvícení. Při tom jsme učinili zajímavou zkušenost, že v rodinách kulturně nebo povězme opatrněji civilisačně pokročilejších, kde odbírali Národní listy a četli novější literaturu, bylo starších knih méně, nebo že se na ně musili teprve rozpomínat a shledávat je z půdy nebo ze zapomenutých koutů komory. Tu měli také leckde lhostejnější poměr k staré památce a někdy vznikal i dojem, že se jí rádi zbavují. Ale byly také starosvětské rodiny, jimž knihy po otcích byly domácím po­ kladem, který svěřují na výstavu jen rukám bratrským k pečli­ vému opatrování. Však co znamenala některá taková kniha své­ mu majiteli, bylo patrno z přípisků na přídeštích, zaznamenáva­ jících rodinnou kroniku celého století. 2. Vystavujeme. Příští časné jaro r. 1895 bylo ještě zajímavější. To již jsme s přáteli Luklem i s jinými Jeronymáky docházeli pravidelně na výstaviště a v evangelickém pavilonu, nevelké, ale vkusné

70

budově dosti blízko od hlavní výstavní brány, jsme z beden vy­ balovali, oprašovali a potom rovnali vhodné předměty do při­ pravených vitrin. Dostali jsme zatímní vstupenku, která v květnu byla nahrazena vítaným „legitimačním lístkem platným k vol­ nému vstupu po celou dobu výstavy“. Vedle majitele (Pavel Váša, filolog) je tu za výkonný výbor podepsán svým jemným šikmým písmem fialovým inkoustem Dr Em. Kovář. Legitimace je vlepena na vnitřní pravou stranu modrých plátěných desek, na levé straně je má abiturientská fotografie. Desky mají nápis „Národopisná výstava českoslovanská v Praze r. 1895“. To instalování byla přeradostná práce přinášející denně nová milá překvapení. Nevím již, kde jsme s Luklem nabrali na všecko dost času. Nevzpomínám si, že bych byl toho jara snad zanedbával universitní přednášky, a mám i z toho slunného let­ ního semestru dostatečná vysvědčení kolokvijní i seminární. Ale mládí si dovede i z noci udělat den a právě toho léta jsem do­ pisoval jednu seminárku, když v zahrádce paní Puhonné začal hvízdat kos svou ranní píseň, takže jsem uléhal ke krátkému, ale dobrému spánku za plného denního světla. Už pozorování rostoucího výstavního ruchu bylo radostné. Napřed zdánlivý zmatek nad zmatek, rozbředlé, beznadějně roz­ ježděné cesty, všude zavazující bedny, cihly, lešení, kbelíky s maltou, hromady písku. Poznenáhlu zmatek přechází v řád, po zednících a tesařích přicházejí zahradníci, kteří rovnají a kypří záhony, sejí trávu, vysazují květiny. Nakonec se objevují myčky, které drhnou podlahu, čistí okna a skla vitrin. V pavilonku začínáme mít nouzi o místo. Můžeme si z do­ šlého materiálu vybírat nejzachovalejší knihy, nejúplnější exem­ pláře, nejstarší památky. Nebo se rozhodujeme pro knihu, která nese viditelné stopy svého osudu: ožehlé desky a počernalé okraje listů na znamení, že byla před slídiči v poslední chvíli za­ dělána do chleba a v něm pečena v peci. Vybíráme rodinná po­ žehnání s lidovými motivy, zavěšujeme obrazy na skle. Rozvíráme s úctou objemné bratrské kancionály a klademe vedle, nich důstojné jejich nástupce: kancionál Jiřího Třanovského a Jiřího Opočenského až po drobnější zpěvníky obnovené církve české.

71

Středem a korunou výstavy knih je Kralická Šestidílka se svými dědičkami biblemi exulantskými až po současné bible vydávané nákladem Britické zahraniční společnosti biblické. Průvodcem a vykladačem biblí jsou rozmanitá vydání modliteb otců i sou­ časných autorů. Mohli jsme se pochlubit i rukopisnými kancio­ nály a rukopisnými knížkami modliteb, z nichž některé zřejmě byly psány rukou nadaného grafika, u kterého péči zbožného opisovatele zvyšovala libost k osobě, jíž knížku pořizoval. Skromnější byla sbírka obrazů, ale i v ní se sešly cenné portréty z rodin tolerančních apoštolů. S velkou radostí jsme na zvláštním podstavci vystavili model slavného vanovského zvonění. Superintendent Samuel z Nagy, děd pozdějšího synodního seniora Kamila z Nagy, tenkrát ThC, dovedl přes tehdejší zákazy nejen k rozsáhlému chrámu vytyčit dvě mohutné věže, ale opatřit je i zvoněním, vyhrazeným jen církvi katolické. Když mu úřady zakázaly zvonit, vyzval je k pro­ hlídce věže. „Je zakázáno,“ řekl úřední komisi, „evangelíkům vyzvánět zvony, ale my, jak vidíte nemáme zvony. Podívejte se, zvoníme na ocelová péra a to není zakázáno.“ Rádi jsme si sami na lesklá péra brnkli a tak to činívala většina návštěvníků evan­ gelického pavilonu, který se už pro tuto svou zvláštnost po celou dobu výstavy těšil mimořádné návštěvě. Pravidelně jsme pracovali na výstavišti k polednímu, používa­ jíce přestávky mezi přednáškami. Jednou nás přepadl prudký hlad zdravých mladých žaludků. Našli jsme si na Belcrediho třídě hospůdku a s chutí jsme pojedli, co příjemný hostinský přinesl. Pak syti jsme se na sebe podívali: ,JVEáš peníze?“ ptali jsme se vzájemně. Prohlíželi jsme bedlivě tobolky i kapsy, a vý­ sledek byl prahubený. Snad hostinský viděl z přístěnku naše rozpakv, snad opravdu dával obědy tak lacino, ale naše krejcary stačily na obědy dva.

3. Chodíme na výstavu a jásáme... K národopisné výstavě jako k národnímu podniku, který musí dosáhnout plného zdaru, přilnula Praha a s ní venkov ve všech

72

svých vrstvách. Permanentka, stálá vstupenka se stala v zámož­ nějších rodinách oblíbeným dárkem. Na výstavu se chodilo ne­ jen prohlížet exposice a za zábavou, ale také zálibně pozorovat, kolikrát se otočí turniket a jaké výše dosáhne cifra oznamující denní i úhrnnou návštěvu výstavy. Měla ostatně tolik přitažli­ vých oddělení, že navštěvovat ji třebas denně nemohlo vníma­ vého pozorovatele nikdy omrzet. Už vstup sám upoutal a při první návštěvě až zamrazilo pří­ chozího nadšením. Před hlavním pavilonem na statném vzpína­ jícím se oři král Jiří z Poděbrad ukazoval velitelským gestem k Hradčanům. Národní ráz výstavy nemohl být mocněji zdůraz­ něn. Hned za výstavní branou po obou stranách kvetoucích zá­ honů se dva ušlechtilé renesanční pavilony vzájemně doplňo­ valy: retrospektivní uváděl do české kulturní minulosti, umě­ lecký podával znamenitý přehled současného umění výtvarného. Byla tu vrcholná díla Čermákova, Alšova, Brožíkova, Hynaisova, Myslbekova, krajináři Chittusi, Mařák a j. a j. Do těch dvou pavilonů jsi mohl vkročit každý den a po každé jsi tam našel novou památku, nové výtvarné dílo, které tě upoutalo. Hlavní pavilon ani po mnoha návštěvách nebyl tak prohlédnut, aby v něm byl návštěvník nenašel ještě neznámý některý kout. Tak jsem tam jednoho odpoledne spatřil výstavu obrazů svého milého bratrance Čeňka Pospíšila, povoláním učitele v evange­ lickém sirotčinci v pruském Schreiberhau, ale smýšlením věr­ ného Čecha. Byly tu kopie děl českých mistrů, zvláště zdařilá Brožíkova M. J. Husi před koncilem kostnickým, i vlastní obrazy, prozrazující pilného a nadaného samouka, kterým ovšem vadilo blízké sousedství uměleckého pavilonu s díly skutečných mistrů. Unaveného návštěvníka, když prošel hlavním pavilonem, uví­ tala dlouhá řada ochutnáváren. Tímto slovem raženým pro vý­ stavu se nazývaly místnosti, poskytující všemožné osvěžení po­ krmy i nápoji. Byli také hosté, zvláště odpoledne a k večeru, kteří zamířili hned k ochutnávámám, ponechávajíce si pro­ hlídku exposic, až po teplém dni zavane od Vltavy chladnější 73

vánek. A v ochutnávárnách, ať se okoušelo čerstvé pěnivé plzeň­ ské nebo rudé víno z mělnické skály, zachutnalo někdy tak, že se návštěva pavilonů odložila na příští den. Jádrem výstavy, kde bylo živo od rána do noci, byla česká, vlastně československá vesnice. Byla tu chalupa z Turnovská podle Prouskova návrhu s krásnými řezbami, valašské stavby, kterými na sebe význačně upozornil mladý slovenský architekt Dušan Jurkovič, oravská čierná izba atd. a každá ta stavba měla svůj osobitý půvab, že bylo těžko říci, která je nejkrásnější, nej­ rázovitější. Největší ruch byl kolem valašské hospody, kde vy­ hrávala Pelárova valašská kapela, u níž hlavní notu vedl cymbál, doprovázený housličkami a zpěvem. Nejčastěji hráli hudci písničku: Všeci sa ptajú, komu to hrajú a to pánu (na př. Novákovi, následovalo totiž vždy skutečné jméno hosta, který si písničku zaplatil aspoň zlatkou nebo kterého tou písní překvapil jeho známý).

(: Nic sa neptajte, na zdar mu hrajte, šák odměnu dostanete. :) Takhle písnička neomrzela do samého večera ani hudce ani střídající se hosty. Pelárovi vynesla jistě honorář, jakého se do té doby nedostalo žádnému českému skladateli. V holandském pavilonu vábily více než výborné kakao sličné prodavačky, opravdové Holanďanky v národním kroji s bílým čepcem na hlavě, baculaté dívky, imponující svým neporušitel­ ným klidem. Zůstávaly seversky chladné i k nejobdivnějším po­ hledům. V části vyhrazené průmyslu se nejvíce líbily exposice, kde se zboží nejen vystavovalo, ale na místě samém vyrábělo. Tak si založil právě na Národopisné výstavě jméno uzenář Chmel, pozdější proslulý vinohradský velkovýrobce uzeného zboží. V jeho paviloně bylo možno sledovat výrobu uzenek od

74

sekání a mletí masa až po chvíli, kdy se hotová uzenka vynímala chutně vonějící z vroucího kotle. Sta a tisíce uzenek tu denně mizelo v ústech návštěvníků, které k pavilonu už zdaleka lákala kořenná vůně horkých párků. Nový příliv návštěvníků přiváděl na výstavu veěer. Někteří přišli jen poveěeřet a popít si výstavního dokonalého plzeňského u Krásy nebo u Pecolda, ale mnozí chtěli prostě užít jarního a pak letního veěera v národním společenství, které rostlo a vroucnělo, jak výstava pokračovala. Středem zájmu těchto večer­ ních hostí byla světelná fontána, když za jásotu diváků začala chrlit do nočního nebe prosvětlené proudy, přecházející v zá­ řivý vodní prach. Radost z krásného dne a ze společné lásky k výstavě si nakonec vždycky nalezla průchod v hromadném zpěvu hymny Kde domov můj, která snad právě za Národopisné výstavy tolik přirostla k srdci Pražanů a celého národa. Mamě místodržitel Thun zakazoval zpěv hymny u fontány, marné byly pohrůžky policie a potom i zatýkání a pokutování zpívajících, ta píseň zároveň s tryskajícími proudy zářící vody musila zaznít k nebesům. Cechové, ne již rakouská národnost, ale národ, chodívali večer na výstavu k světelné fontáně zpívat a jásat na vzdory Františku Thunovi, mamě potírajícímu vlastenecké de­ monstrace. Ten jásot a zpěv býval pak stále častější i na nádraží, když přijížděly výpravy nejen ze všech českých a moravských krajů, ale i ze všech slovanských zemí. Po J ihoslovanech přijeli i Bulhaři, zdrželivější ve slovanských projevech, a když slovan­ ští hosté projížděli Prahou, jásal lid i na ulicích a večer ve vy­ prodaném Národním divadle. A slovanské opojení překročilo daleko meze politické opatrnosti, když výstavu navštívili Rusové. Tehdy Vídeň docela znervosněla a policie sotva po dvoudenním pobytu vyzvala ruské hosty důrazně k návratu. Účinek těchto slovanských návštěv zůstal trvalý. S Prahou celý národ se posílil nejen u vědomí národním, ale i slovanském. Tak vykonala Národopisná výstava i velké poslání politické. Cechové poznali, že nejsou sami, a přesvědčili se, že se jich a Slovanstva vůbec počínají v Rakousku bát. Slovanská myšlenka se stávala politickou mocí. Výstava přirostla Cechům tak k srdci, že si

75

vláda s Thunem netroufala podráždit celý národ předčasným uzavřením výstavy. A Pražané sledovali denně s rostoucím na­ pětím číslici návštěvy vyvěšenou každého dne nad hlavním vchodem. Napřed se zdálo nedostižným ideálem, aby výstava měla celý milion návštěvníků. Ale byl překročen již v létě a slunný podzim sliboval růst návštěvy do dalších tisíců a sta­ tisíců. A tu si Pražané vydali heslo: Národopisná výstava musí mít dvoumiliontého návštěvníka. Byli fanatičtí nadšenci, kteří prošli za den několikrát turniketem jen proto, aby byla večerní cifra hodně vysoká. A v této náladě přišel

4. Poslední den výstavy. Byl to teskný, podmračný podzimní den s drobným studeným mrholením. Kdyby to nebyl býval poslední den, bylo by do Stromovky přišlo sotva několik set lidí. Ale Praha věděla, že se dnes rozhodne, zdali projde výstavní branou dvoumiliontý, a tak se od rána do večera a do noci valily Belcrediho třídou davy chodců a jezdily přeplněné tramvaje, jejichž belgičtí bacu­ latí koníčci napínali do krajnosti své síly. Brzy byly všecky pa­ vilony a prostory výstavy přecpány, takže jakákoli prohlídka exposic byla technickou nemožností, ale lidé setrvali na výstavě a radovali se, že se turniket ani nestačí dost rychle otáčet, abv propustil frontu návštěvníků tísnících se před branou. Zaplnilo se i rozsáhlé prostranství mezi branou a hlavním pavilonem, natřískány byly všecky ochutnávámy, jablko by bylo nepropadlo na promenádě pod světelnou fontánou. A přece stále, stále ještě procházeli turniketem noví hosté, hledajíce zbývající nějaké volné místo. Odpoledne po čtvrté (16.) hodině bylo již jisto, že to Praha vyhraje, a skutečně ještě dlouho před uzavírací hodinou se zatřepetal nad branou zářivý transparent s pyšným nápisem: Návštěva Národopisné výstavy dosáhla dnešním dnem čísla 2,000.000. To již pan Dr Emanuel Kovář jménem výstavního výboru

76

tiskl ruku dvoumiliontému, který by byl musil mít vůz neb aspoň statného posluhu, aby byl mohl naráz odnést všecky dary, které dvoumiliontému přichystaly kromě výstavního výboru také četné vystavující firmy. Byly v tom věci praktické i přepychové a nechyběly ovšem ani ukázky českého umění kuchařského s pří­ slušnými nápoji přírodními i silně alkoholovými. A kolekce vý­ stavních losů slibovala ještě možnost skvělých výher. Cíle bylo dosaženo, na výstaviště vkročil kýžený dvoumiliontý, mohli jsme se spokojeně rozcházet. Ale právě dnes se nikomu nechtělo domů, všichni jsme chtěli dále okoušet blažený pocit, že Národopisná výstava českoslovanská počtem návštěvníků da­ leko předstihla poslední říšskou výstavu ve Vídni. A tak jsme v radostné stísněnosti přečetných davů pochodovali do únavy dál všemi prostory výstavy. Naposled jsme ochutnali Chmelový uzenky, naposled jsme si poslechli Pelárovu písničku Všeci sa ptajů ... Zatím zaplanuly skryté pochodně světelné fontány a zářící proudy vod naposled osvětlily mnohatisícové zástupy, které sta­ nuly ve svém pochodování. A tu se již z tisíců a desíti tisíců hrdel ozvala hymna Kde domov můj. Zněla pyšně, bojovně, vítězně, nikdo se dnes nebál policejního zakročení. Byla by zmizela rozchvácena jásajícím národem. Marně vejtruba, jak se říkalo elektrické siréně oznamující uzavírání výstavy, hlásila konec posledního dne. Zvolna, přezvolna rozcházely se nesčetné davy.

5. Dozvuky Národopisné.

Na Národopisnou nemohli Pražané dlouho zapomenout. Brzy o ní znárodněla, řekněme zpražštěla písnička tuším Jaroslava Kvapila tónu úmyslně trochu jarmarečního, neboť byl k ní po­ řízen také plakát s obrázky na ukazování hůlkou, jako to dělá­ vali jarmareční zpěváci při srdcelomné písni o tom posledním neslýchaném mordu. Taky jsem ji zpívával a uvázl mi v paměti začátek: 77

Výstavo-vo-vo, výstavo-vo-vo, výstavo-vo-vo v Stromovce! V tobě velká krása, nad níž každý jásá, zvlášť Pecold a Krása v Stromovce ... A to pivo gustijéze, míchané s luminijéze, výstavo-vo-vo, výstavo-vo-vo, výstavo-vo-vo v Stromovce! Holanďanko, Anko, Holanďanko, Anko, Holanďanko, Anko z kakao...

Praze se po výstavě stýskalo celou následující zimu. Není divu, že namlsaní Pražané a s nimi namlsaný celý národ zatoužil po brzké nové výstavě. Aby se použilo zase těch pěkných pavilonů, z nichž některé byly určeny ke zboření, aby se využilo výstavní nálady, pokud nevyprchá. A tak přišli čeští inženýři a architekti s myšlenkou uspořádat hned za tepla na jaře a v létě příštího roku výstavu české architektury a českého inženýrství. Byla-li Národopisná výstavou do značné míry retrospektivní, pohledem do české kulturní minulosti, měla výstava architektury a inže­ nýrství ukázat moderní technickou vyspělost českého národa. Organisace architektů a inženýrů nejsou chudobné a tak nebylo ani pochyb o zdaru této nové, tak brzké výstavy. Dostala do vínku všecky budovy pro své účely vhodné a potřebovala jen podobný přitažlivý magnet, jakým se pro Národopisnou osvěd­ čila česká vesnice. Nová výstava dostala dva: hospodu U nesmysla a Starou Prahu. Hospoda U nesmysla byla komickým seskupením přerůzných stavebních směrů a škol, starých i mo­ derních a jejich divné změtení plně opravňovalo její název. Ale byla-li nesmyslem svým vnějškem, uvnitř to byla dobrá hospoda 78

a hosté v ní našli všecky dobré pokrmy a nápoje, na které jsou naše vlasti tak bohaté. Stará Praha byla samostatnou čtvrtí, vcházelo se do ní zvlášt­ ním vchodem za nové nevelké vstupné. Uvnitř bylo dokonale napodobené staropražské náměstí s arkýři, štíty, lomenicemi, znaky a nápisy, jak je nám ve svých knihách vylíčil Zikmund Winter. Byla tu ovšem také staročeská hospoda, kde se moderní medovina, pivo, točilo do objemných starých mázů. Na tu staro­ českou hospodu ve Staré Praze mám milou vzpomínku, protože jsem tam poznal Ignáta Herrmanna, který právě v té době do­ stupoval vrcholu své popularity svými soudničkami, pražskými obrázky a zvláště kondelíkovskou historií. Náhodou to byl den slabší návštěvy a za sychravého večera nás tu nesedělo mnoho. Herrmann sám nás „mladé pány“, jak řekl, pozval do své spo­ lečnosti. Vedl přirozeně hovor a mimo jiné nás učil zpívat písničku, ve které se mohlo pokračovat do nekonečna, znal-li zpěvák názvy pražských hospod. Utkvěla mi v paměti již svým učitelem, ale omezím se jen na několik veršů, neboť znalostí jmen pražských hospod, hospůdek a krčem namnoze velmi staro­ bylých se s Ignátem Herrmannem nemohu měřit. Zněla:

Všude jsem tancoval, u Séníloků tancoval, u Glaubiců tancóóóval... jen v Lajpciku né! (Lajpcik bylo jméno za­ padlé pražské hospůdky.) A Ignát Hermann se pak rozpovídal o svých pražských počátcích, které se nám studentům zdály také už náležet do Staré Prahy. Do této výstavy architektury a inženýrství jsem již chodil se svou nevěstou. Jednou jsme spolu zkoušeli u vchodu do hlavního pavilonu na Fričově siloměru své síly, když naši průvodkyni, paní profesorovou Váňovou pozdravila mladší elegantní dáma. Vlídně porozprávěla, s laskavou účastí se na nás, mladý párek, podívala a s lehkou úklonou odešla. Byla to Růžena Svobodová.

79

V MILÍCOVÉ ULICI

Poslední desítiletí minulého století zradikalisovalo národně Prahu. Netouží již po tom jako pokolení let šedesátých a sedm­ desátých, aby „svatováclavská koruna spočinula na jasné hlavě rakouského císaře jako českého krále“, a přímo si oškliví všecko, co připomíná podřízení Cech Vídni: čemožlutou barvu na stát­ ních praporech, vojenských uniformách a poštovních schrán­ kách, rakouskou „národní“ hymnu i oba císařské svátky 18. srp­ na a 4. října. Mládež, která prošla po procese s Omladinou věze­ ními na Borech i jinde, odmítá rakouskou státní myšlenku a sní o samostatných Cechách mimo rámec mocnářství. Ochromení českého sněmu a české samosprávy Němci jitří nenávist k Němcům a živí odpor k druhému zemskému jazyku. I občasných — ostatně řídkých ■— návštěv členů habsburského domu jako císařova bratra arciknížete Karla Ludvíka za národo­ pisné výstavy se využívá k tomu, aby se pod rouškou loyálních projevů projevila zášť k pražskému Němectvu. Urputné překři­ kování Sláva! a Heil! ve špalírech diváků jen bídně maskovalo vzájemnou kmenovou nenávist. Jmenování Poláka Badeniho ministerským předsedou a jeho jazyková nařízení, připouštějící vnitřní české úřadování aspoň v ryze českých okresech, přinášejí dočasné uvolnění, ale když vídeňský starosta Karl Lueger poštval luzu, aby proti Badenimu demonstrovala pod okny císařského hradu, František Josef zbaběle Badeniho propustil a jazyková nařízení byla na podzim 1897 zrušena ve prospěch samospasitelné němčiny. Praha na tento zákeřný úder odpověděla spontánní mohutnou demonstrací na Václavském náměstí. Ale byla-li vídeňská policie k Luegrovu davu více než shovívavá, pražská proti českým de­ monstrantům zpívajícím Kde domov můj podnikla hned zuřivý frontální útok tasenou šavlí. Pařížská Illustration přinesla potom skvělý dvoustránkový 80

karton Luďka Marolda, usvědčující před vzdělanou Evropou Vídeň, že české národní projevy potlačuje nejhrubším násilím. Ale tentokrát se Praha nedala surovostí policie umlčet. De­ monstrace se přenesly ze středu Prahy i do nejodlehlejších před­ městí a schlíplá policie byla bezmocná před touto bouří celé Prahy. A zatím přicházely zprávy o demonstracích ve většině venkovských měst. Demonstranti se přestávali bát policajtské šavle a ránu opláceli nebo předcházeli ranou. Z okna sborovny mladé žižkovské reálky jsme pozorovali s úžasem, jak dělníci hnali policajty protější příkrou ulicí dolů a prali do nich cihlami. Tak již druhého bouřlivého dne musila veřejná moc v Praze přiznat svou úplnou bezmocnost. Už se nejen demonstrovalo, ale také plenilo — veřejně za bílého dne. Nebylo tolik strážníků, aby byli mohli ochránit německožidovské obchody i na před­ městích. Jejich majitelé se trpně dívali, jak si lidé rozbírají zboží. Praha byla zase potrestána náhlým právem a do ulic a náměstí vytáhlo vojsko s přísným rozkazem zdusit každý odpor i střelbou na ostro. K domácím českým plukům neměla vláda důvěru a tak byl do Prahy vyslán chebský pluk. Byli to chlapíci nevzdělaní a suroví, a protože mezi nimi byli také vojáci z Aše, pražský pohotový vtip našel pro ně hned přiléhavý název Ašanti. Ale ani vojsku se nepodařilo ukrotit vzrušenou Prahu rázem a ohníčky vzdoru vyšlehovaly i potom na různých místech, ze­ jména v předměstích. Vracel jsem se večer z vnitřní Prahy do svého bytu na Žižkově. Když jsem z hlavní třídy se obracel k Milíčově ulici dosti prudce se svažující, řekli mi nahoře lidé: „Tady neprojdete, ulice je zahrazena kordonem vojska.“ Sku­ tečně bylo vidět v nevalném osvětlení stát níže bariéru temných postav s puškami u nohou. Proč bylo potřebí tohoto kordonu právě tam v Milíčově ulici, se nikdo nedověděl. Hlouček v ústí ulice rostl příchozími, které nezvyklý pohled na Ašanty dráždil k výkřikům. Padly i nadávky, zvednuté pěsti hrozily, dva tři mladíci snad i hodili dolů úlomky cihel spadlé s vozů. Sotva mohli někoho zasáhnout, ale velící důstojník měl záminku k ráznému zakročení. Ozval se povel a v zápětí zarachotila salva 6

V Praze

81

výstřelů. „Střílejí do vzduchu,“ posmívali se smělejší demon­ stranti a hluk trval dál. A snad zase letěl nový kus cihly dolů. Opatrnější jsme couvali za roh, když v tom zahřměla nová salva, provázená fičivým hvizdem letících střel. Zděšený dav se roz­ prchl, ale několik postav se hroutilo k zemi. Právě u mých nohou na rohu Milíčovy ulice a hlavní třídy ležel těžce raněný dělník. Rukama i nohama prochvívalo křeěovité škubání — ano, tak jsem to vídal doma u podříznuté drůbeže. Vtom se ozval třetí povel a vojáci s nasazenými bajonety vyrazili vzhůru proti nám. Prchali jsme hlavní třídou zpět ku Praze a hledali úkryt, ale dveře obchodů se před námi s nemilosrdnou rychlostí zaví­ raly. Konečně se mi podařilo přes nevlídný odpor majitele vtisknout se do přízemního krámku. Schoval jsem se právě včas, neboť Ašanti se již hnali kolem s puškami napřaženými k bod­ nutí a s tvářemi rozšklebenými vzteklou nenávistí. Pražské ulice byly toho dne skropeny českou krví a Vídeň vnutila Praze klid. Ale bylo to příměří se zbraní u nohou na obou stranách. Čechy a Rakousko se rozestoupily ve dva ne­ smiřitelné nepřátelské tábory. Nástupci Radeniho se marně po­ koušeli — ostatně ne všichni upřímně — nalézt kouzelnou for­ muli, která by smířila rozpor mezi Čechy a Němci. Neboť nebyl možný smír mezi kmenem, který chtěl vládnout, ačkoli byl menšinou, a mezi autochtonním národem, který trpkou zkuše­ ností dospěl k poznání, že k svému plnému životu potřebuje svobody. Od pražských bouří po pádu Badeniho neuplynulo ani dvacet let a český národ doma i svými zahraničními představiteli se postavil do přímého odboje proti Němcům a Habsburkům. De­ monstrace let devadesátých jsou čestným úvodem, přípravou a generální zkouškou ke konečnému opravdovému zápasu za ná­ rodní svrchovanost.

82

NAŠI UČITELÉ

1. T. G. Masaryk. Za svých pražských let, do kterých počítám i obě suplentská léta na žižkovské reálce, poznal jsem profesora Masaryka po všech stránkách jeho složité osobnosti: jako universitního učite­ le, novináře, historicko-filosofického spisovatele i jako politic­ kého řečníka. Jeho jméno jsme dobře znali již na vyšším gymna­ siu z Časopisu pokrokového studentstva, který jsme si dali zasí­ lat školníku Beránkovi na jméno Čeňka Jiřiny, a zvláště z vý­ kladu profesora češtiny Světa v sextě o rukopisném sporu úvo­ dem k staročeskému písemnictví. Eduard Svět, jehož hlavním zájmem byla hudba, zaujal na rozdíl od druhého češtináře roud­ nického gymnasia Václava Piskáčka, horlivého obránce Ruko­ pisů, snad ze šetrnosti k svému věřícímu kolegovi stanovisko ne­ utrální opatrným soudem, že adhuc sub judice lis est (= věc je dosud sporná). Ale mládež má sklon k oposici a tak i zdrže­ livý názor Světův z nás učinil pochybovače, vlastně nevěřící a obdivovatele neohrožených vůdců rukopisného boje Jana Gebauera a T. G. Masaryka. Už to jeho jméno bylo sympatické: Tomáš po apoštolu, který neuvěřil, dokud se nepřesvědčil, a vedle slovenský rázného rodin­ ného jména tajemné cizí Garrigue. Byl jsem proto zklamán, když jsem ze seznamu filosofické fakulty poznal, že právě profe­ soři Gebauer a Masaryk přednášejí odpoledne v touž hodinu od čtyř do pěti. Nezbylo mně jako nastávajícímu češtináři než obětovat přednášku Masarykovu, ale náhradou jsem si dal zapsat jeho praktickou filosofii, přednášenou na právnické fakultě do­ poledne. Ale v druhém roce jsem si dal přece zapsat aspoň Masa­ rykův seminář, při němž jsem kolisí s Gebauerem ztrácel jen jedno odpoledne. V jednom svém hovoru s Karlem Čapkem se Masaryk při­

6*

83

znává, že cítíval takovou odpovědnost za své výklady studentům, že někdy zaváhal, když přicházel ke Klementinu, nemá-li se obrátit domů. Touto opravdovostí se Masaryk lišil od svého filo­ sofického kolegy Jos. Durdíka, jehož oba semináře filosofický i pedagogický jsem si dal zapsat, ale málo navštěvoval v letním semestru 1895. Josef Durdík přednášel dopoledne a cestou do Klementina se rád zastavil v oblíbené podzemní vinárničce na Nábřeží. Stařeček — blížil se k šedesátce, ale byl již hodně šedi­ vý — přicházel proto do hodiny někdy mírně rozjařen a soustav­ nost nebyla silou jeho výkladů. Měl několik věrných posluchačů, kteří při výkladech mívali sólo. Z nich matematik Jos. Bezdíček skoro zároveň se mnou přišel do Brna a stal se prvním ředitelem dívčího gymnasia. Jednou se mi pochlubil seminárkou pro Dur­ díka: na každé stránce byl citát z některého spisu „slovutného p. profesora Dr J. Durdíka“. Bylo dost zábavy v Durdíkových hodinách, ale málo soustavného poučení. Masarykova praktická filosofie zasahovala přímo do našeho života. Nabádal nás k pohlavní čistotě a žádal touž mravnost od muže jako od ženy. Z autorů zřejmě nejmilejší mu byl Dostojevskij a jeho Dnevnik nebo Bratří Karamazovy citoval skoro každou hodinu. Z filosofů jsme často slyšeli anglická jména Humovo a Spencerovo, z francouzských Pascalovo a Comtovo. Bylo ku podivu, že Masaryk při pečlivém vykonávání poslanec­ kých mandátů (říšského od r. 1891, zemského od r. 1892) našel dosti času i pro nás posluchače. Opláceli jsme mu za to věrností a stáli jsme při něm za t. zv. aféry Sromotovy — šlo o domněle pokřivenou reprodukci projevu místodržitele Thuna k Masary­ kovi o Dr Juliu Grégrovi. Když po resignaci na mandáty zase vystoupil za katedru už jen jako profesor, pozdravili jsme ho demonstrativním potleskem. Masaryk stručně poděkoval a řekl, že podle jeho názoru i v politice musí platit, že 2 X 2 = 4, t. j., že ani v politice nesmí platit jiná morálka než v soukromém životě. Jako jsme rádi pozdravili Masaryka při vhodné příležitosti potleskem, tak jsme žárlivě střehli, aby s jiné katedry nebylo na něj útočeno. Jednou se na právnické fakultě profesor Jiří 84

Pražák, jinak prý z míry dobrý člověk, dotkl ve své přednášce prof. Masaryka. Hned bylo vydáno heslo odvety a na příští Pra­ žákově přednášce byla jeho posluchárna přeplněna. V první lavici náš vůdce a ideový původce demonstrace MUC Jan z Kraiczů položil před sebe významně tlustou hůl. Sotva Pražák usedl za katedru a rozložil před sebou lejstra, udeřil Kraicz holí o lavici. To bylo znamení ke kočičině: k dupání, volání fuj!, ať žije Masaryk atp. Nikdy v životě jsem neviděl nikoho tak zbled­ nout jako prof. Pražáka v tu chvíli. Musím se přiznat, že mi ho bylo skoro líto. Ale to už jsme se dali z posluchárny na chvatný ústup, neboť rektorem toho roku byl tuším W. W. Tomek a ten pokrokové studenty nemiloval. Postup Masarykův v semináři byl velmi volný, takže to někdy činilo dojem učitelových rozpaků při vývoji hodiny. Zále­ želo mu zřejmě na tom, aby posluchač sám svým přemýšlením a kritickým rozborem thematu dospěl k vlastnímu názoru. Látku pro referáty jsme si většinou vybírali sami a někdy jsme ovsem přecenili své síly, jako když jsem si zvolil scénu s inkvisitorem v Bratřích Karamazových. Z tehdejších členů semináře mi impo­ noval Vašátko pohotovostí v debatách a zvláště velkým refe­ rátem o skepsi zdařilým i po formální stránce. Vašátko hájil nut­ nost skepse, kterou musí projít každý moderní člověk. Tím bolestněji se nás všech dotkla v příštím roce zpráva z Paříže, že se tam Vašátko, ten vysoký pěkný hoch, zastřelil. Neprobral se skepsí k životu. Z volných výkladů Masarykových v semináři mi utkvěla v pa­ měti poznámka o převratu, který v antickém světě způsobilo křesťanství. „Dvanáct apoštolů a vlastně ani ne všech dvanáct stačilo změnit svět. Zdá se to nepochopitelným divém, a přece i dnes by mohlo dvanáct mužů zaujatých velikou mravní myšlen­ kou překonat duchovně svět.“ Za čtvrt století prof. Masaryk sám vzkřísil český stát a změnil mapu Evropy. Jakkoli byl mocný vliv Masaryka profesora, přece soudím, že na nás v letech devadesátých ještě více působil svou bohatou činností literární. Rychle následovala tenkrát za sebou jeho stě­ žejní Česká otázka, Naše nynější krise, Karel Havlíček, Otázka

85

sociální i podnětné přednášky o Komenském a Husovi, jimiž Masaryk dospěl k definitivnímu vyjádření svého humanitního programu a k názoru, že česká otázka je v podstatě otázkou náboženskou. Kromě článků v Herbenově Čase bylo pro nás ob­ jevem každé nové číslo Naší doby. Pamatuji se na sváteční chvíli, kterou mi způsobil vrchní v Kaisrovce, oblíbené tenkrát kavárně, kde jsem se stavil v říjnové neděli r. 1893 večer po ná­ vratu z Krábčic, když mi podal 1. číslo této nové revue. Zaujaly nás v ní právě literárně kritické články Masarykovy jako přísný posudek tvorby Vrchlického, odpor proti kultu Zolových romá­ nů a zvláštní úporný zápas za svobodu kritiky, k němuž dal pod­ nět jubilejní Macharův článek o Hálkovi r. 1894. V Masarykově semináři jsme vídali i starší účastníky a cizince. Jeden čas přicházel pravidelně, někdy zároveň s Masarykem, JUDr Karel Baxa, pozdější pražský primátor. Tím více nás pře­ kvapilo, že se tento státoprávník za osudné hilsneriády, vzešlé z polenského procesu o vraždě Anežky Hrůzové, přiklonil k Masarykovým odpůrcům. Přicházeli za Masarykem žáci z Jugo­ slávie, z Rumunska, z Ameriky,... Masaryk svým vlivem už tenkrát přesahoval české prostředí. Do přímého osobního styku s Masarykem kromě semináře jsem přišel v Praze jen dvakrát. K jedné své práci jsem nutně potřeboval nahlédnout do německých Krumbacherových dějin byzantské literatury, ale v universitní knihovně jsem tuto knihu několikrát mamě žádal. Konečně se nade mnou ustrnul skriptor Jaromír Borecký a řekl: „Marně sem chodíte, Krumbachera má Masaryk a od něho je těžko knihu dostat. Ale dojděte si k němu do bytu a poproste ho, snad vám knihu vydá.“ A tak jsem puto­ val na Malou stranu do Thunovské ulice. Masaryk tam bydlil v zajímavém starém domě, který mi potom v Brně připomenul starý biskupský palác, kde byla umístěna zemská knihovna. Pan profesor mne přijal v pracovně za psacím stolem a řekl mi prostě: „Ano, ta kniha je někde tady, ale musíte si ji nalézt. Podívejte se taky na zem.“ A skutečně byly četné silné svazky rozloženy i na podlaze a mezi nimi jsem našel žádaného Krum­ bachera.

86

Po druhé jsem se vydal za Masarykem, když jsem k dokla­ dům při žádosti o připuštění ke státním zkouškám potřeboval také vysvědčení z filosofického semináře. Ačkoli od mého člen­ ství v něm uplynuly skoro tři roky, Masaryk si mne pamatoval a také si vzpomněl na můj referát o Dostojevském. A tak jsem si odnášel potřebné potvrzení, že jsem se cvičení v jeho semináři „účastnil velmi pilně a s prospěchem výborným. V Praze dne 30. září 1897. Profesor T. G. Masaryk.“ Uniklo při tom jemu i později slavné zkušební komisi, že na vysvědčení chybí přede­ psaný 15krejcarový kolek. Když mi Masaryk vysvědčení podá­ val, překvapil mne otázkou: „A proč chcete být, pane Vášo, profesorem?“ Neporozuměl jsem této otázce a proto jsem mlčel. Nevím podnes, co mi tím chtěl profesor Masaryk naznačit. Snad mohu na tomto místě připojit ještě zmínku o svých pozdějších setkáních s Masarykem. První bylo v Lounech v létě 1900. Překladatel Sienkiewiczových románů J. J. Langer tam byl tenkrát redaktorem krajinského časopisu a jako horlivý realista pozval Masaryka na Husovu oslavu za řečníka. Bylo to za vrchol­ ných štvanic proti Masarykovi jako obhájci žida Hilsnera a čekali jsme nápor lounských vlastenců. Nevelká místnost byla brzy nabita a ještě venku stál houf mládenců. Sotva se Masaryk ujal slova, zagitovaní mladíci spustili křik. Ale Masaryk se ne­ dal ukřičet. „Ano,“ řekl důrazně, „zrovna tak chtěli v Kostnici kardinálové ukřičet Husa, ale jeho pravdu neukřičeli.“ Přítomní realisté a evangelíci nadšeně tleskali a tak se pokřik a potlesk střídaly až do konce přednášky. Obtížnějším úkolem bylo pak doprovodit Masaryka bezpečně na nádraží, které je v Lounech daleko od města. Utvořili jsme hráz mezi vzácným hostem a smečkou, která šla za námi a spílání zdůrazňovala i kameny. Ale díky Bohu nebyl poraněn ani Masaryk ani nikdo z nás. Téhož roku přednášel Masaryk také v Roudnici v Besedě Řípu. Místnost Beseda k přednášce zapůjčila, ale jinak oficiální tehdy už mladočeská Roudnice přednášku ignorovala. Za to při­ šel evangelický venkov, zvláště z krábčického sboru, takže tu byl Masaryk v užším smyslu mezi svými. Nechyběl ani hoření

87

pan Sklenář z Krábčic, který kdysi odsuzoval Masarykovo vy­ stoupení proti Rukopisům. Za svého druhého poslancování, při němž zastupoval na říš­ ské radě valašská města, Masaryk se častěji neohlášen objevil v Brně, aby se poradil s Dr Ad. Stránským nebo s redaktorem Lidových novin Arnoštem Heinrichem, který měl právě o valaš­ skou volbu velkou zásluhu. Dosáhl totiž přes značný odpor ve výkonném výboru lidové strany, později zvané lidovopokrokové, usnesení, aby strana nepostavila na Valašsku svého kandidáta. Tím se zamezilo nezbytné jinak roztříštění pokrokových hlasů, při němž by se byl Masaryk nemohl dostat do užší volby. Jed­ ním z Heinrichových pokusů zvýšit brněnský kulturní život bylo založení klubu přátel Lidových novin, který se scházel v zadní místnosti Brychtovy kavárny v přízemí domu Dr Stránského. Pro jednu z prvních přednášek dostal Fr. Gellner za úkol vy­ líčit svůj pařížský život. František v Paříži za ta léta hodně za­ pomněl česky a tak si v přednášce, která byla spíše dobromysl­ ným povídáním při sklenici piva, všelijak vypomáhal francouz­ skými slovíčky s podivně přilepenými českými koncovkami. Když r. 1911 archeolog J. L. Píč překvapil vědeckou veřejnost obranou rukopisu Královédvorského, požádal mne Heinrich pro klub o referát. Byl jsem v proudu svého výkladu, když do míst­ nosti vkročil Masaryk. Přerušili jsme ovšem přednášku, a když nás vyzval, abychom jen pokračovali, řekl jsem, že je z nás všech daleko nejkompetentnější povědět o novém sporu své mínění. Ale Masaryk mávl rukou a řekl: „Jen pokračujte sám. To (rukopisné spory) už mám dávno za sebou; to mne už dávno nezajímá.“ Na slova dávno položil silný důraz. Za první návštěvy presidenta Masaryka v Brně bylo určeno, aby z nádraží do místodržitelství projel Českou ulicí, dříve zva­ nou Rudolfovou, aby se dostalo dostiučinění ulici, která byla za dob útisku tak často svědkem vlasteneckých demonstrací i hrubých útoků německé městské policie na české manifestanty. Stáli jsme redaktoři Lidových novin na balkoně domu Dr Strán­ ského, kde byla redakce i tiskárna Lidových novin, a pozdravo­ vali jsme shora projíždějícího presidenta. Masaryk se laskavě 88

podíval nahoru a pokynul nám na pozdrav rukou. Sotva zajel jeho vůz, vrátili jsme se do svých pokojů a usedl jsem za svůj stůl psát slavnostní úvodník pro raník. Brněnskou jubilejní výstavu r. 1928 si president Masaryk peč­ livě prohlédl, ale leckteré z bohatých oddělení bylo zklamáno, že jím prošel příliš rychle. Ten osud mělo i oddělení českého písemnictví, které jsme s Dr AI. Gregorem vypravili, seč jsme byli. Ale Masaryk, president, se více zajímal o technickou strán­ ku výstavy. K naší lítosti prošel také naším oddělením rychlým krokem a ani se na nás nepodíval. Za to jsem tváří v tvář stanul po několika letech proti svému bývalému učiteli za jedné z jeho posledních návštěv Brna. Šéf­ redaktor Heinrich mne požádal, abych zastupoval redakci při recepci na místodržitelství. Pan president se na mne při re­ cepci mile podíval, a když jsem pověděl své jméno, řekl laskavě: „Dobře se pamatuji.“ Naposled jsem slyšel jeho hlas v redakci Lidových novin z roz­ hlasu při jeho posledním presidentském slibu. Byl tehdy tak churav, že stěží vypravil formuli slibu. Jen silnou vůlí přemohl slabost hlasivek. To se už snášely nad Čechami stíny roku 1937.

2. Jan Gebauer. Paní Heleně Listové připsáno.

Na Svabinského portrétu z r. 1906, tedy rok před smrtí, sedí Gebauer za psacím stolem a dívá se s hlavou mírně vpravo na­ chýlenou poněkud starostlivě před sebe. Nad kořenem nosu se vrývají do čela tři kolmé vrásky. Mírně zvlněné vlasy, rozčísnuté na pravé straně cestičkou, jsou dosud tmavé, ale řídká bradka i silné svislé kníry jsou patrně již prošedivělé. Ohnutý nos i pěk­ ně tvořené uši jsou poměrně k obličeji dosti velké. Tak sedával profesor Gebauer také za svou katedrou. Hleděl na nás klidným pevným zrakem. Přednášky četl tak, že jsme je stačili zapisovat dosti pohodlně a přesně. Při volných výkladech 89

v semináři někdy hned nenašel vhodný výraz. Jednou ke konci volného poučení o úpadku staročeského duálu nepřipadl hned na slovo zánik, zaniknouti a po kratší přestávce řekl namáhavě: „A potom, potom — duál — umřel.“ Jako byl jeho vlastní sloh klasicky jasný, tak žádal také od nás žáků dobře promyšlené věty. Nemiloval nápovědi, nedopovědění a načechraniny. „Lidem,“ říkal, se musí věc vyložit tak jasně, aby ji pochopil i ten nejméně chápavý.“ (Gebauer užil slova ostřejšího.) Vždy ho zajímala především fakta, jasné, pře­ svědčivé doklady; spolehlivý doklad, ať byl čerpán z tištěného nebo rukopisného textu nebo z živého jazyka, byl mu nad nej­ zajímavější theorii. Pamatuji se, jak jsem ho potěšil podřipským bouzeným (= uzeným) masem — znal do té doby jen tvar bu­ zený — a jak ho zajímalo, že se u nás skloňuje kluci, kluců, klucům,... klucama. Nebyl puristou, neodmítal cizí slova již zdomácnělá, ale žárlivě ostříhal jazykové ryzosti proti hrubým germanismům. Tu dovedl i pozvednout hlas a rozhorlit se tak, že užil i velmi příkrého slova. Když se v jedné seminární práci objevilo sloveso předati ve významu odevzdali, postoupili (otec předal synovi hospodář­ ství), řekl popuzeně: „Pánové, Cech, který napíše předal místo odevzdal, zasluhuje, aby mu byla uťata pravice u Samého ramene a otlučena o hlavu. Předá se snad jen hokyně, když váží máslo, a i to málokdy.“ Sám gramatik dbal cti svého stavu. V jedné své seminární práci jsem užil slova gramatikář místo gramatik. Gebauer mi to slovo důrazně vytkl: „Pane Vášo, sám přece jste nebo chcete být gramatikem a tady o svých předchůdcích užijete tak nepěkného slova. Při volbě slov musíme být opatrní.“ Ani k zevní úpravě spisu a knihy nebyl lhostejný. Při jedné příležitosti vytkl rozhorleně, že české knihy vycházejí skoro šmahem na chatrném papíře. „Naši spisovatelé sní o nesmrtel­ nosti a zatím se česká literatura do padesáti let rozpadne, na tak mizerném papíře dávají naši nakladatelé tisknout knihy.“ Při tom se odmítavě zmínil o shonu českých nakladatelů po zisku — mimořádném. Sám zvyklý přísné vědecké práci požadoval ji také od nás

90

bez dlouhých úvodů a rozkladů. První seminární hodina na počátku nového školního roku přinesla zpravidla některému adeptovi české filologie neočekávané překvapení. V semináři se četly po dvě léta staročeské texty a dvě léta texty staro­ slověnské, na př. ukázky z evangelia Zogravského. Starší po­ sluchači, znalí již Gebauerova postupu, si opatrně usedli do zadnějších lavic, ctižádostiví nováčkové do předních. Gebauer si nejprve pozorně zapsal jména členů semináře a potom ukázal prstem na posluchače sedícího právě pod ním v první lavici. „Tak příští hodinu bude vykládati prvních pět veršů té a té kapi­ toly toho a toho evangelia podle kodexu Zogravského pan (po­ mlčka, důrazně) Kytner.“ Tomu se zatmělo před očima, neboť do té chvíle znal sotva trochu číst azbuku, natož číst a vykládat staroslověnský text. Po hodině sebral všecku odvahu, vystoupil na stupeň a snažil se přesvědčit pana profesora o svých napros­ tých nevědomostech. Ale Gebauer mu pokynul, zavedl ho ke skříni — byl to vlastně nevelký šatník upravený za knihovnu — půjčil mu exemplář kodexu a řekl určitě: „Týden je dost dlouhá doba, v universitní knihovně si vypůjčíte Leskienovu Starobulharskou mluvnici, tam najdete všecko, co k výkladu potře­ bujete: mluvnici, texty i slovníček. Tak, jak jsem vám řekl, příští středu je na vás řada.“ Bývali stateční hoši, kteří se hned druhý den pustili do křížku se staroslověnštinou, ale bývali i defaitisti, kteří hned druhý den běželi na kvesturu a dali se přepsat na jinou fakultu, obyčejně na práva. Themata na seminární písemné práce vybíral za mé doby zpravidla Gebauer sám, řídě se potřebou dokladů pro svou Histo­ rickou mluvnici jazyka českého, kterou právě upravoval pro tisk. Byly však také výjimky, přijal na př. a docela vlídně posoudil práci Zd. Tobolky Kůň v bájesloví slovanském, tuším jediný Tobolkův spis tohoto oboru. Když jsem se v druhém svém filo­ sofickém roce rozhodl pokusit se o seminární práci, ptal jsem se, zdali bych mohl podat práci o bratrské duchovní písni. Ale Ge­ bauer řekl: „Co potřebujeme vědět o bratrských písních, to všecko již snesl Josef Jireček ve svém spise Hymnologia bohemica. Zajímáte-li se o duchovní píseň, najdete tam cenné po­

91

učení. Mám pro vás jiné théma. Dojděte si do universitní nebo musejní knihovny a vypůjčte se dva menší spisy: Viléma Slavaty Zápisky z let 1601—1603 a od Ferd. Seeliska — ten páter se patrně jmenoval vlastně Želízko — Vejklady sv. ceremonií z r. 1774. U Slavaty se již začíná úpadek české spisovné češtiny, u Seeliska se žalostně vrcholí. Vaším úkolem je tento úpadek gramaticky postihnout.“ Ještě pro dvě další seminární práce jsem měl za úkol popisovat podle pramenů pokleslý spisovný jazyk, zvláště st. XVIII. Smím tu snad poznamenat, že většina dokladů z protireformační češtiny v Historické mluvnici je vy­ brána z těchto mých seminárek. Gebauer sám mi dal shrnout studie o barokní češtině do disertace pod názvem „Jak byl kleslý český jazyk knižný v st. osmnáctém“. Látka je tu zpracována hojná, můj pravidelný recensent Emil Smetánka spočítal jednou, že jsem k jediné seminárce vyexcerpoval přes 20.000 stran tiště­ ných textů. Gebauer dal potom vložit do mého vysvědčení o učitelské způ­ sobilosti tento blahovolný odstavec: „Pan kandidát podal v letech 1894 a 1895 v c. a k. semináři pro filologii slovanskou tři práce o vulgarismech v češtině stol. XVIII., které všecky došly schválení... Připomenouti tu třeba mimochodem, že pan kandidát podal mezitím o vulgarismech XVII. a hlavně XVIII. století dissertaci doktorskou, kde látku velice rozhojnil tím, že probral prameny skoro všecky, zejména všecky důležitější stol. XVIII., a na tomto širokém základě vy­ budoval monografii novou, jednotnou. Obraz, jak jazyk český za půldruhého století svého úpadku zdivočel, obraz ovšem velmi smutný, nakreslen s pílí vzornou a vědecky správně. ..“ Když jsem jednou o prázdninách na procházce vyprávěl o těchto pra­ cích panu faráři Karafiátovi, řekl uznale i s podivením, že by na každé německé universitě stačila jedna podobná práce na doktorskou disertaci. Posuzování seminárních prací bylo na konci semestru vyvrcho­ lením seminárních cvičení. Přidělení recense bylo pro člena semináře vyznamenáním i zároveň jistým nebezpečím obsaženým v tom, zdali se budou recensent a pan profesor v úsudku o pří­

92

slušné práci shodovat. Na štěstí pro recensenty autoři seminárek pracovali co nejsvědomitěji a s akribií gebauerovskou, takže Gebauer zpravidla potvrdil a někdy i zesílil recensentovu po­ chvalu. Ale přece se pamatuji na jednu výjimku. Dobrý a pilný jinak filolog H. dostal za úkol popsat jazyk jedné nevelké, ale významné staročeské památky. Recensent S. skončil svůj krátký posudek obvyklým uznáním kolegovy práce. Když skončil, na­ stala zlověstná pausa. Potom si Gebauer odkašlal a řekl důrazně, odděluje jednotlivá slova: „Já nemohu tentokrát s pochvalou pana recensenta souhlasit.“ A potom vytkl dosti přísně, že pan H. docela přehlédl při svém rozboru velice významnou stránku oné staročeské památky, totiž vzácné doklady na tvar -yni u jmen, jako jsou Němkyně, prorokyně atp. Za zdařilou seminárku jsme dostávali státní podporu, zpra­ vidla 30 zlatých. Jednou mi bylo nedopatřením k příznivému vyřízení přiloženo také profesorovo doporučení. Není snad bez zajímavosti ukázati, jak učenec Gebauer úřadoval jako profesor. Svůj návrh napsal in dorso (na rubu) přípisu děkana Vejdovského a zní takto: Žadatel jest mi dobře znám z kollokvií a z cvičení i prací seminárních. Vyniká bystrostí i pílí, prospívá výborně, a proto přimlouvám se vřele, aby sl. děkanství žádost jeho příznivě doporučilo. Žádá za podporu na letní běh 1896, a maje navrlmouti výši té podpory, přimlouvám se — toto sloveso napsáno dvakrát — dále, aby byl doporučen pro podporu 80 zl. V Praze 25./5. 96. J. Gebauer.

Skutečně jsem tehdy dostal stipendium značně vyšší než 30 zl., takže mi o prázdninách dobře stačilo na cestu do Krkonošského Schreiberhau za bratrancem Čeňkem Pospíšilem i k dvoudenní návštěvě slavného Ochranova. Do Klementina chodíval Gebauer ze svého bytu v Ječné ulici pěšky a pěšky se také domů vracel. Kráčíval volným krokem zřejmě zamyšlen. Někdy se setkali na nádvoří Klementina před svými hodinami oba bývalí hlavní obrazoborci Gebauer a Masa­ 93

ryk a potom se spolu ještě chvíli procházeli ve vážném hovoru. Pak se někdy stalo, že i přesný Gebauer přišel do přednášky o nějakou minutu po akademické ětvrthodince. Když se r. 1898 oslavovaly Gebauerovy šedesátiny, usedli jsme o slavnostním večeru k jubilejní tabuli v hotelu de Saxe mezi důstojnými zástupci vědy a České akademie se Smetánkou jako zástupci nejmladšího filologického pokolení. Pořadatelé nám dali velmi čestné místo: seděli jsme proti Vrchlickému a Raýmanovi. Vyzdobenou síní šuměl veselý, družný, opravdu přátel­ ský hovor, na zvláštní nějaké přípitky se nepamatuji. V čele tabule seděl ne již kaceřovaný odpůrce Rukopisů, ale vědou českou i slovanskou ctěný tvůrce Historické mluvnice jazyka českého. V naší skupině měl hlavní slovo Vrchlický. Chválil hoteliérovi vína a stěžoval si na Hlávku, že akademiky častuje kyselým vínem. Za hovoru jsme přišli také na obrozenecké bá­ snictví a Vrchlický překvapoval pohotovostí, s jakou recitoval celé básně Puchmírovské družiny. Kdosi se dotkl botaniky a tu zase ukázal Vrchlický velkou znalost květin. Když jsme se se Smetánkou podivovali jeho botanickým vědomostem, řekl s úsměvem: „Milí pánové, básník musí přece znát své nádobíčko.“ K jednomu masu byly přílohou smažené bramborové řízky, které Vrchlickému znamenitě zachutnaly, takže si dal od hoteliéra vyložit, jak se připravují. Naší skupině bylo při družném hovoru tak dobře, že jsme po banketu odešli na návrh Vrchlického do nejbližší kavárny na Příkopech a svorně jsme doplňovali slavnostní hostinu vším, co nám kavárna mohla poskytnout. Naposled jsem se s Gebauerem sešel o státní zkoušce v pro­ sinci r. 1898. Zdála se mi spíše přátelskou rozmluvou než přísnou zkouškou. Byl jsem Gebauerovým posluchačem v letech, kdy po obrov­ ské práci, po nadlidském úsilí, ale také po těžkých zápasech i příkořích dospěl ku provádění svého životního úkolu, k vydá­ vání Historické mluvnice jazyka českého (tři svazky 1894—1898). Co všecko vytrpěl, než toho dosáhl, o tom svědčí jeho korespon­ dence s profesorem Albertem — vlastně Albertovy odpovědi na 94

Gebauerovy dopisy, které Marie Gebauerová otiskla v Listech filologických r. 1909 —. Albert se profesora Gebauera ujal ve chvíli, když již člověk v učenci „klesal pod tíží myšlenky“, že jeho práce zůstane makulaturou. Že se nakonec stal nakladate­ lem Historické mluvnice Němec Tempsky, jemuž však musil Ge­ bauer napřed napsat dvojdílnou Mluvnici českou pro školy střední a ústavy učitelské 1890, aby její výtěžek uhradil náklad na velkou českou vědeckou mluvnici, zůstane vždy stínem čes­ kých poměrů vědeckých a nakladatelských na konci stol. XIX. Gebauer sám se nikdy před námi nedotkl ani slovem příkoří, které musel přetrpět ve svém národě, nikdy nebyl na nás ne­ trpělivý, když jsme při výkladech v semináři uvázli. Jednou jedinkrát odbyl mylný výklad staršího již posluchače ostrým slovem „Nesmysl!“ Nám se jevil vždy jako učenec svrchovaně ovládající svůj obor a jemu obětující všecky své síly. Pro svůj životní cíl: Historickou mluvnici, dílo, jaké neměl a nemá dosud žádný jiný slovanský národ, dovedl zapojit i naše skrovné síly. Směli jsme být pomocníčky na velikém díle veli­ kého učitele. Je to šťastná i pyšná vzpomínka na chvíle, které jsme strávili pod jeho katedrou a pod jeho vedením. Ale vzpomínám-li na Jana Gebauera, nevybaví se mi v mysli obyčejně, jak sedí v klementinské posluchárně, ale vidím jej, jak zvolna kráčí nábřežím a ztrácí se ve večerním šeru. Připo­ míná mi poutníka, který nastupuje dalekou cestu do nesmrtel­ nosti.

3. Josef Král.

Z našich profesorů byl nám klasický filolog Josef Král lidsky nejbližší. Nebyl Olympanem, vysoko trůnícím nad ubohými adepty filologické vědy, ale skutečným učitelem, rozdávajícím štědře ze svých vědomostí i z duchovní své bytosti. Kypěl vždy přímo energií a proto nevydržel nikdy celou hodinu sedět při čtení klidně za katedrou, ale každou chvíli, zaujat myšlenkou nebo osobností, o které právě přednášel, vyskočil se židle a do­ plňoval volně svůj vědecký výklad časovou poznámkou, břitkou

95

polemikou nebo i vtipem. V oné době ženská emancipace pře­ konala již trpké počátky, první absolventky dívčího gymnasia Minervy usedaly právě i v jeho hodinách do universitních lavic, ale Král nevěřil v ženu vědkyni a upíral jí zvláště kritický talent. Při výčtu literatury svědomitě vyjmenoval i nečetné autorky klasických prací, ale zřídka si při tom odpustil štiplavou po­ známku, byla-li to Angličanka, o Miss, která také přispěchala se svou troškou do plného již mlýna. Nám mladým hochům byl blízký také tím, že se dovedl lehko vznítit, ano i upřímně dopálit a pak povědět své mínění bez obalu od plic. Jednou přiletěl z universitní knihovny do před­ nášky všecek rozčertěn a rudý hněvem ve tváři, sotva zavřel dveře, spustil na nás latinské kázání, plné ostrých výrazů, mezi nimiž nechybělo ani zlé slovo fur (zloděj). Hleděli jsme na sebe vyjeveni, nechápajíce, co jsme vlastně tak kolektivně zavinili. Ale několikrát opakované slovo fur dopálilo zase nás a tak jsme se po hodině shrnuli kolem katedry a žádali jsme dosti důtklivě o jasné vysvětlení, dovolávajíce se své akademické cti. Krále zatím první nápor zlosti přešel a tak nás nechal klidně vymluvit a potom nám řekl, že kdosi vytrhl z německého Archivu pro klasickou filologii celý arch, že to byl jistě nějaký pohodlný sobecký posluchač, který místo aby si pořídil své poznámky nebo výtah z článků, které ho zajímaly, prostě příslušnou část sbor­ níku vytrhl a tím ovšem celé číslo znehodnotil. Když jsme ho ujistili, že se nikdo z nás toho nedopustil, což potvrzovaly naše udivené tváře, uvěřil nám a pěkně se omluvil za svou prudkost. Tak bouřlivý dovedl být Král i doma, jak jsem se jednou vpodvečer přesvědčil. Přišel jsem kolokvovat do jeho bytu, když už se smrákalo. Pan profesor mne pěkně usadil, neboť v pracov­ ně bylo již šero, a řekl vesele: „Ale na tu rozmluvu si musíme po­ svítit.“ Sňal poklop z petrolejové lampy, kterou měl na psacím stole, — tenkrát z mých universitních profesorů, ke kterým jsem chodil na kolokvia, neměl ještě ani jediný plyn, natož elektřinu — potom opatrně cylindr a přiložil rozškrtnutou sirku ke knotu. Ale místo jemného plamínku knot vydával zarputile jen čoud a smrad. Král si proldédl lampu a zabědoval s rukama zoufale

96

zabořenýma do kštice: „Pane, pane, proč mne tak tresceš?“ Jako bouřlivý vichr letěl do kuchyně. Za chvíli za ním už mírněji láteřícím šla dost klidně služka, sebrala lampu a přinesla nám ji už jasně svítící. Byla ve mně malá dušička z obavy, že zkouška u rozzlobeného pana profesora bude zvláště přísná. Ale na mne se Král obrátil s úsměvem, jakoby se nic nebylo přihodilo, a za chvíli jsem si odnášel obvyklou eminens. Světlou stránkou Královou byla jeho naprostá vědecká pocti­ vost a otevřenost. Ať přednášel o attické komedii, o řeckých státních starožitnostech nebo o řecké rytmice, vždycky úvodem nejen vyjmenoval všecky své prameny, nýbrž výslovně pozna­ menal, na kterém z nich hlavně založil svou přednášku. Při tom nás nikdy nevlekl vší ssutí přípravných studií, ve které by se ztrácel tenký pramínek vlastního mínění, nýbrž vždycky podal svůj ucelený jasný obraz dané otázky. Při tom rád upozorňoval, že dlouhé poznámky pod čarou, v jakých si zvláště okázale libu­ jí němečtí učenci, jsou jenom důkazem nedokonalého zpracování látky. „Buď je obsah poznámky důležitý a pak patří do textu, nebo na něm nezáleží a pak může celá poznámka odpadnout.“ Naproti tomu nás varoval od příliš stručných kompendií, vý­ tahů a podobných pomůcek pro ulehčení studia. „Člověk si bez­ toho nikdy nezapamatuje všecko, co přečte a čemu se učil, a proto čím menší je knížka, ze které se učí, tím méně toho v hlavě podrží.“ Někteří propadlí kandidáti profesury šířili poplašné zprávy o jeho krutosti a nemilosrdenství, ale Král jen trval důsledně na tom, že si kandidát musí ze studií do školské praxe bez vý­ jimky odnést nutné minimum vědomostí. Kdo nedovede obsáhnouti ani toto minimum, toho nepokládal za schopného být učitelem mládeže. Při tom jako profesor Jos. Thomayer poklá­ dal současné, stále hojnější stesky na přetěžování mládeže za plané nářky. Naopak vytýkal tehdejší střední škole, že stálým slevováním svých požadavků vychovává lidi rozmazlené a rozma­ řilé, neschopné opravdové námahy, lidi bez pevných zásad, kteří nedovedou překonávat v skutečném životě nesnáze a úkoly svého zaměstnání, protože se za mládí nenaučili poddávat šíji pod jho 7

V Praze

97

tuhé kázně. Obával se, že pokolení tak měkce vychované nebude s to, aby dostálo ve všech vlasteneckých povinnostech. Připo­ mínal buditele, kteří si ze staré školy, která daleko nebyla tak špatná, jak se nyní často líčí, odnášeli do života dvě dobré vlast­ nosti: opravdovost a vážnost. Učitel zejména na vyšším gymnasiu musí být pevný, rázný a přísně důsledný. Přece si snad nebu­ deme o nynější mládeži myslit, že má měkčí mozek a slabší nervy, než mělo starší pokolení. V souhlase s těmito názory se Král upřímně radoval z úspěchu každého svého žáka a přímo zářil, mohl-li v latinské recensi seminární písemné práce prohlásit, že „latinitas tua laude valde digna est (dobrá tvá latina zasluhuje velkou chválu). Při tom nejen snesl názor odchylný od svého vlastního, nýbrž jej jen vítal, měl-li věcný základ a obsahoval-li nové hledisko na spor­ nou otázku. Jako překladatel antické poesie, dramat Sofokleových a j., se octl před naléhavou pro sebe otázkou, hodí-li se pro české básnictví opravdu časomíra, t. j. má-li se rytmus verše zakládat na pravidelném střídání slabik dlouhých a krátkých, či možno-li nahrazovat antické časoměrné rozměry přízvučně. Z těchto úvah vzešel Králův svými důsledky pro české básnic­ tví epochální spis O prosodii české. Původně vycházel několik let v Listech filologických, teprve po jeho smrti vyšel knižně péčí Jana Jakubce a Bohumila Ryby. O této stěžejní práci Krá­ lově jsem napsal právě v roce svých státních zkoušek 1899 delší referát do Času a vyslovil jsem tam některé pochybnosti a ná­ mitky. Král nejen nebyl nijak dotčen tím, že jeho žák s ním ve všem nesouhlasí, nevytýkal mi nevděk, jak by byl v podobném případě učinil profesor Kvíčala, ale ve své odpovědi v Listech filologických téhož roku napsal, že je mu vždy diskuse milá a vítána, jedná-li oponent věcně a obrací-li se proti němu ne pouhým lichým popíráním, nýbrž důvody. Podobně uznal na jiném místě, že „mé pochybnosti vznikly z opravdové snahy vědecké.“ Úžasná byla Králova sčetlost. Literaturu svého předmětu znal vždy do poslední vyšlé knihy a do posledních článků ve vědec­ kých časopisech domácích i cizích. Myslím, že ani žádný český 98

literární historik nepročetl tak podrobně české básnictví od sta­ rých dob po přítomnost jako Král pro svou studii o české prosodii. Nevynechal ani náboženské časopisy a neunikli mu ani veršovci dávno zapadlí a naprosto zapomenutí. I naši evangeličtí básníci jsou tam posouzeni po stránce rytmické, leckdy dosti vlídně. Tato sčetlost nám mladým imponovala tím více, že jsme dobře věděli, že Král neholduje pouze Palladě Athéně, ale též Bakchovi a že by mohl v Karasově vinárně na Husově třídě, kde se zpravidla stavoval po své odpolední přednášce, říci s Anakreontem (podle Stiebitzova překladu):

„Ó hochu, dones vína (ale bez vody)__ Nuž holá, číši, hochu! Sem s ní, bych dlouhým douškem se napil!“

Ani večery netrávil jen nad knihami, vždyť si rád poseděl u Možného na vinohradském Tylově náměstí se svými realistic­ kými přáteli, s Herbenem, s archivářem V. J. Nováčkem, s profe­ sory V. Viravským a K. Novákem, znalcem Husových spisů, a j. Později přeložili tato symposia do Pařížské kavárny v Žitné ul. a tam jsem s nimi jednou na Královo pozvání poseděl, jak tu o tom vypravuji v jiné črtě. V Josefu Královi jsme také ctili účastníka slavných bojů ruko­ pisných, do kterých zasáhl článkem do Masarykova Athenaea o kritické methodě filologické. Mezi obrazoborce se hodil roze­ nou bojovností a přímostí. Sám jako vědecký kritik stíhal svým nemilosrdným perem všecko, co pokládal za slabé a špatné. Nic se nad tím nermoutil, podařilo-li se mu svou bezohlednou kriti­ kou vyrazit pseudovědci pero z ruky. Kdo se pletl ať už z mar­ nivosti nebo z přeceňování svých sil do oboru, s nějž nebyl, ten podle jeho mínění nezasluhoval šetrnosti. Proto leckterá Krá­ lova kritika byla zároveň autorovou popravou. Jako Masaryk tak i Král byl potrestán za svou účast v rukopisných bojích desítiletým ustrnutím na mimořádné profesuře a jako Gebauer také on mamě hledal českého nakladatele pro své spisy. Trpce si na to stěžoval r. 1906 slovy, že i pracovník nejsvědomitější r

99

umdlí nakonec, pozná-li že práce sama nestačí k úspěchu. I brá­ ny České akademie byly mu otevřeny teprve nedlouho před smrtí náčelníka protigebauerovské skupiny profesorů na filo­ sofické fakultě Jana Kvíčaly. Ale tato příkoří jen zesílila Krá­ lovu houževnatost a neoslabila jeho pracovitost. Zvelebení české vědy pronikavou kritickou prací zůstalo jeho životním cílem. Dočkal se uznání jako jeden z čelných představitelů české filo­ logie, a když Spolek vysokoškolských učitelů konal slavnostní schůzi v Brně, byl Král vůdcem a řečníkem pražských členů. Snad jen přílišná skromnost brněnských pořadatelů způsobila, že se schůze konala v místnosti tak málo vhodné, jako je zasedací síň zemědělské rady ve třetím poschodí nového zemského domu. Ale Král zářil radostí a dostiučiněním nad hojnou účastí brněn­ ské inteligence i akademické mládeže. Po oficiálním večeru se skupina mých bývalých profesorů uchýlila zase do velmi skromné zadní místnosti v prvním po­ schodí u Stopků na České ulici proti domu redakce Lidových novin. Seděli tam pospolu Král, Zubatý, Polívka__ _ a když jsem je tam přišel pozdravit, uvítali mne, smím říci, jako svého milého žáka. „Tak, pojďte, Pavlíčku, mezi nás,“ řekl mi měkce Zubatý. Profesora Krále jsem ten večer viděl naposled.

4. Jan Kvíěala.

Nepoznal jsem klasického filologa Jana Kvíčalu na vrcholu jeho vědeckého vývoje i úřední a politické moci: na filosofické fakultě, jejímž byl seniorem, v zemském výboru i v zem;ké škol­ ní radě. Věděli jsme o něm, že je znamenitý kritický exeget (vykladač) textů antických spisovatelů, zvláště Sofoklea, Euripida a Vergilia, z jeho politické činnosti byly nesporné jeho zá­ sluhy o vypravení české Karlovy university, vždyť s jeho sou­ hlasem přišel z Vídně na filosofickou fakultu Masaryk, jeho jméno nesl lex Kvíěala, návrh zemského zákona, jehož obdobou byl později na Moravě lex Perek, aby se přijímání dětí do škol řídilo jejich mateřským jazykem, ale jeho vědecká činnost ná­ 100

ležela tehdy vlastně již minulosti a veřejné své působení zne­ hodnotil svým slabošským postupem za rukopisného boje. Opustil své akademické kolegy Gebauera a Masaryka, jakmile vycítil, že se spor neobmezí na vědecké činitele, když se hned na počátku denní tisk postavil hlučně na stranu obránců. Stár­ noucí učenec tu zapřel své vědecké svědomí, nesetrval při po­ znané pravdě. Tak se potom stalo, že obranu pravosti rukopisu Královédvorského a Zelenohorského řídil ze zákulisí muž, který, jak se dříve přiznal, sám už léta nevěřil v jejich pravost. Stejně mylně odhadl Kvíčala politický vývoj v Cechách a opo­ menul přejiti do vítězícího mladočeského tábora v době, kdy se ještě přijímali staročeští přeběhlíci. Jeho druh v zemském vý­ boru Karel Adámek tu projevil bystřejší předvídavost a větší pružnost. Tak se při mém příchodu do Prahy počátkem let deva­ desátých pole Kvíčalovy činnosti omezovalo hlavně na filoso­ fickou fakultu a III. třídu České akademie. Tím houževnatěji se držel těchto svých posic a snažil se získati do řídnoucích řad svých přátel nové stoupence. V čem se, žel, naprosto nezměnil, to byl jeho poměr k poslu­ chačům. S nimi si ještě po svém starém zlozvyku rád zahrál jako kočka s myší s lhostejnou, až krutou povýšeností. Během se­ mestru často nepřišel přednášet ať už pro schůzi zemské školní rady, nebo že odjel už v pátek za vnoučátky do Potštejna a zdržel se tam ještě přes pondělí. Zato býval nejpilnější, když ostatní profesoři, svědomití v semestru, už dávno skončili čtení. Kolikrát jsme putovali nevrlí a ponížení ve svém akademickém sebevědomí ještě před samými vánocemi do Klementina a potom mrzli v špatně vytopené posluchárně, protože topič měl zlost, že pan profesor nedá ještě pokoj. Jeho pozdní píle měla pro nás i nemilý důsledek hospodářský. Protáhl-li Kvíčala přednášky v letním semestru až přes patnáctý červenec, musili jsme zbyteč­ ně platit bytné i za druhou půli měsíce. Stejně bezohledný býval při vydávání themat k státním písem­ ným pracím. Zatím co moderní filologové dávno již sbírali látku k daným úkolům, klasičtí ještě mamě čekali, kdy se konečně po­ 101

daří vymoci humánnímu řediteli zkušební komise prof. Čeňku Strouhalovi od Kvíčaly potřebná themata. Než i na fakultě slábla ještě za naší doby jeho moc a přišla léta, kdy se posluchaěi vzepřeli jeho přednáškové libovůli. Mladší ročníky si vypočetli, kdy pan profesor jako sedmdesátník bude musit odejít do pense — že mu nebude povolen tak zvaný čestný rok po sedmdesátce mohlo se důvodně předpokládat — a tak nastal den škodolibé odvety. Když Kvíčala jednoho zim­ ního rána vstoupil do posluchárny, našel v ní jediného poslu­ chače, určeného dohodou k tomu, aby panu profesorovi prostě oznámil, že se páni posluchači „usnesli“ čtení ukončit. Delegát vyslechl ještě s dostiučiněním Kvíčalovo politování, že pánům posluchačům unikne nejzajímavější část jeho čtení. Vědecká cena jeho přednášek ve skutečnosti náležela již minu­ losti. Tu minulost prozrazoval již zevnějšek jeho čtení. Listy, které rozkládal před posluchaěi po katedře, odpuzovaly již svým vzhledem: byly ohmatané, zažloutlé, s potrhanými okraji jako u egyptských papyrusů. A starý byl také jejich obsah. Politik Kvíčala dávno již nestačil sledovat literaturu svého předmětu do posledních publikací, nevnikl do nových názorů jazykozpytných, jak se vyvíjely od vystoupení Saussurova, a teprve, když pozoroval, že ani nám adeptům neuniká zastaralost jeho předná­ šek, pokoušel se maskovat znalost novější vědecké literatury aspoň tím, že k svým starým pramenům připojil několik málo novějších jmen. Tím arci jen ostřeji vynikl rozpor mezi starým vlastním obsahem a novými přílepky, neboť ani ve vědě nelze přišívat nové záplaty k suknu starému bez úrazu pro celé roucho. I na fakultě se jeho postavení v letech devadesátých stávalo stále osamělejší. Noví docenti a profesoři Jar. Vlček, Fr. Drtina, Fr. Cáda, Lubor Niederle náleželi vesměs do tábora realistů a i někteří jeho bývalí stoupenci kolísali nebo se opatrně uchýlili do neutrality jako germanista Mourek. Kvíčala se proto po­ koušel podepřít klesající svou autoritu novými prostředky. Proti staré Jednotě českých filologů, ve které měli vrch Gebauerovci, založil Spolek filologický, proti osvědčeným Listům filologickým

102

jal se vydávat svůj časopis pod podivně starobylým názvem Čes­ ké museum filologické. Nomen tu bylo opravdu omen: časopis byl na skrovné čestné výjimky skutečným museem překonaných názorů a nedožil se ani lustra (pěti let). Odběratelů ubývalo, jak vymírali vděční žáci, to jest ti, kteří bez výhrady uznávali Kvíčalovo prvenství v české klasické filologii. A časopis bez odbě­ ratelů nemohla udržet ani podpora německé České spořitelny. Pamatuji-li se dobře, z mých kolegů jen dva se připojili k pro­ řídlému voji Kvíčalovu. Zbyla mu ještě poslední tvrz: III. třída České akademie, jejíž plné jméno tenkrát bylo C. A. císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. (Nemilosrdný satirik Jan Váňa ji neuctivě přejmenoval C. A. pro bědy, ovesnost a čumění.) Odtamtud řídil Kvíčala tenký pramínek zlata, jímž III. třída disponovala, do rukou svých stoupenců, nezapomínaje ani na sebe. Ale i v Aka­ demii přežil svou moc. Kontrola veřejnosti a vědecký význam mladších pracovníků vynutily přístup do Akademie i jeho od­ půrcům. Odešel rok po Gebauerovi, vědecky i národně úplně jím zastí­ něn. A přece vzpomínáme-li na Jana Kvíčalu v odstupu času bez hořkosti, vidíme, že se neblahý jeho vývoj dál na škodu české vědy i politiky. Ukázalo se tu znovu, že v každém oboru lidské práce, tedy i ve vědě a v politice, se potvrdí zásada, že honesty is the best policy. Řízením osudu jsem se za svých akademických dob bez svého přičinění octl v přímém osobním styku s Kvíčalou. Nemíním tím snad kolokvia, která jsou úřední povahy. Ale vzpomínám si na ně nyní s libostí. Stanovil si pro ně hodně pozdní dobu ve svém smíchovském bytě a ještě jsme tam musili na něho dlouho čekat. Paní Kvíčalová se přišla za námi občas podívat, a když čekání bylo dlouhé, těšila nás, však že pan profesor musí přijít každou chvíli. Jednou, protože v pokoji bylo chladno, nás usadila v ku­ chyni a podala nám na talířku výborné domácí pečivo, spíše cukroví, jakési smažené věnečky a rohlíčky. Zřejmě v nás adep­ tech viděla ještě děti. Zato pak kolokvium bylo krátké a výborná z pěti přednáškových hodin jako darovaná. Potom nastal návrat 103

noční dubnovou ticlinoucí Prahou, napřed táhlou smíchovskou ulicí, přes řetězový most císaře Františka, kolem Národního již temného a opuštěného a pak ještě řadou ulic a náměstí pořád výš až do vinohradského bytu. K tomu přímému osobnímu styku mne přivedla žádost za jedno z několika státních stipendií. Se Smetánkou jsme měli mezi mnoha žadateli nejlepší prospěch, ale věděli jsme, že bude přece nutno někde nahoře zatlačit. A tak jsem se vypravil za pražským obecním starším, panem továrníkem kočárů Jechem, s jehož rodinou jsme byli v jakémsi příbuzenském vztahu. Ten slíbil učinit všecko, seč bude, ale upozornil, že by nejvíc pomohla přímluva člena zemské školní rady, která místodržitelství stipen­ disty navrhovala. Zmínil jsem se o této nesnázi v známé milé pražské rodině, kam jsem skoro denně chodíval, a ejhle, ukázalo se, že jedna Kvíčalova dcera, paní inženýrová K., je švakrovou mé hostitelky. A tyto dámy bez mého přičinění Kvíčalu upozor­ nily na naši žádost. K mému velikému překvapení mi pan pro­ fesor po seminárním cvičení pokynul, abych jej doprovodil, a řekl mi, že naši žádost doporučuje dobrý prospěch, že máme pří­ mluvu jednoho vlivného obecního staršího, ale že je tu jedna zá­ vada, o které se musíme sami rozhodnout. Jde o starodávné, velmi dobré stipendium ročních 600 zl., ale jeho důchodce je stanovami stipendia vázán zúčastnit se výroční mše za duši Ferdi­ nanda II. a pravidelně se modlit za spásu jeho duše. Syn evange­ lického učitele a syn evangelického faráře mezi účastníky slav­ nostní mše za krvavého Ferdinanda II.? To byla ovsem pod­ mínka pro nás nepřijatelná a tak se sen o příjemném bezpracném důchodu ročních 600 zlatých rozplynul jako lesklá bublina. Zato mám s Kvíčalovým jménem spojenu vzpomínku na jedno z nejkrásnějších jiter, která jsem v Praze zažil. Přednášíval v let­ ním semestru již od ’/t na osmou, takže my, vinohradští studenti, jsme kvůli této hodině musili vstávat již před šestou. Připomí­ nám, že tenkrát nebyl ještě zaveden letní čas. Tím mrzutější bylo, když se akademická čtvrthodinka marně prodlužovala v půlhodinu, až už nebylo pochybností o tom, že zase jednou vnoučátka zdržela pana profesora v přemilém Potstejně. Příští

104

přednášku měl profesor Král až o desáté a tak zbývala mezera dobré půltřetí hodiny. Když jsme zase jednou za rosného májo­ vého jitra mamě čekali, řekli jsme si junácky: „Hoši, vyrazíme ven z dusných klementinských síní, ať uvidíme, jak vypadá májová Praha.“ Podívali jsme se opovržlivě na několik snaživců, kteří zůstali v lavicích a sklonili hlavy nad učenými lejstry, a vyšli jsme do města. Nábřežím proti řece k mostu císařovny Alžběty, potom vzhůru Chotkovými sady k Hradčanům kolem opuštěného letohrádku králové Anny k hradu a dál jeho prázd­ nými podřimlými nádvořími, až se nám pod chrámem sv. Jiří otevřel plný pohled na jarní Prahu v planoucí kráse májového dne, na Vltavu a její ostrovy v čisťounké mladé zeleni. Za­ pomněli jsme na studijní klopotu tam dole na nás čekající a jen jsme se radovali z jara a z mládí. Váhavým krokem jsme pak sestupovali dolů, abychom za chvíli znovu sklonili hlavy nad universitními skripty.

5. Slavisté a Indoevropané.

Dnes je na pražské universitě seminář pro slovanskou filologii opravdu slovanským seminářem, kde vedli a vedou školení v slo­ vanských jazycích příslušníci hlavních slovanských kmenů jako Rusové Francev a Ljackij, Polák Szyjkowski a j. Rakousko ne­ dovolilo podobný rozvoj slavistiky na české universitě, natož aby jejím řádným profesorem byl Rus, a tak byla slavistika v letech devadesátých u nás Popelkou, odkázanou skoro výhradně do lek. torských hodin. Zájem o slovanské jazyky byl u studentstva veliký, ale brzy zemdlíval a hasl pro nepřekonatelné tenkrát překážky. Hned v prvním svém semestru zapsal jsem si ruštinu u lektora Josefa Koláře, musejního úředníka, zasloužilého pře­ kladatele ruské poesie, tehdy už bělovlasého starce, a sotva jsem našel místo v přeplněné přízemní posluchárně. Ale ruštinářů rychle ubývalo jednak pro pozdní hodinu od šesti do sedmi večer, jednak proto, že přemnozí z nás jsme musili odpoledne pospíchat do kondic. Už za měsíc se mohlo o ruském auditoriu 105

říci, že i třes faciunt collegium. A tak mám v indexu ty dvě hodiny ruské mluvnice škrtnuty, netroufal jsem si starého pána zlobit žádostí o nepravdivý test. Z mých kolegů, pokud se pama­ tuji, se jediný stal tak trochu slavistou: Vojtěch Prach, pilný překladatel z ruštiny. V profesorském sboru filosofické fakulty byl slavistou jen Jiří Polívka, který byl dlouho docentem, potom suplentem, a te­ prve na konci mého kvadrienia byl jmenován mimořádným profesorem. Z našich akademických učitelů se mu jen Dr Fr. Čáda vyrovnal úpravností oděvu a s jemnou elegancí celého zjevu se shodovalo také jeho gentlemanské chování k poslucha­ čům. Když jsme mu podávali na počátku semestru indexy k pod­ pisu, říkával starostlivě — měli jsme totiž zapsáno průměrně 33 týdenních hodin, tedy 5—6 hodin denně: „Pánové, pánové, chodíte-li opravdu na všecky ty přednášky, kde, prosím vás, vezmete čas na četbu vědeckých spisů a beletrie, na vlastní stu­ dium, na divadlo, koncerty a vůbec na svůj soukromý život? Moudřeji byste užili akademických let, kdybyste docházku na přednášky omezili na předepsané minimum a ostatní čas věno­ vali vlastní své práci a sobě.“ Ale nedbali jsme této moudré rady a zapisovali jsme si dál každý semestr spoustu hodin z opravdo­ vého zájmu i částečně ze šetrnosti k některým docentům, u nichž číslo posluchačů zřídka dosahovalo desíti a klesalo někdy i na dva. Jiří Polívka četl polotichým hlasem, dobře se u něho kolokvovalo, ale své minimum také neodpouštěl. Přítel ještě z roudnic­ kého gymnasia P., pozdější brněnský kolega, doufal v docentovu velkomyslnost, ale Polívka, když několika otázkami mamě za­ ťukal, řekl jemně, ale určitě: „Nu, pane P., přihlásil jste se trochu brzy, viďte. Přijďte asi za čtrnáct dní znovu!“ Polívkovi byl jsem vděčen za hutnou dvouhodinnou přednášku o staro­ slověnské mluvnici, tomto základu vědeckých slovanských grama­ tik. Podnětná byla jeho čtení zvláště o duchovních počátcích polského národa za pronikavého českého vlivu a o době kultur­ ního kvasu, kdy se v Polsku po úspěšném nástupu reformace utkávala se stále silnějším náporem protireformace řízené

106

jesuity. Bylo pro nás radostnou novinou poznání značného vlivu českého jazyka a písemnictví v Polsku, kde jeden čas byla čeština módním jazykem vyšší společnosti. Toto vzájemné působení a prolínání obojí literatury i kultury nebylo u nás dosud ani plně pochopeno ani vhodně zhodnoceno. S profesorem Polívkou jsem se asi po dvou desetiletích shledal v českém odboru rakouského Ústavu pro lidovou píseň, jehož byl předsedou. Zůstal tím, čím byl již jako mladý docent: vědcem gentlemanem. Po jednom čtení jsou v mém indexu lectionum zastoupeni po­ čínající teprve na pražské fakultě slavisté Jan Máchal a Fr. Pastrnek. Na Máchala nemám žádné výrazné vzpomínky. Jeho čtení o folkloristické slovanské literatuře mne nezaujalo, jakož se mi tenkrát folklor, zvláště jak jej pěstoval ve svém Českém Lidu Čeněk Zíbrt, zdál dosti nudný předmět. U Pastrnka jsme si ovšem ihned všimli častého: „Pravda, pravda, pánové!“ Před­ nášel o československých nářečích a dost jsme se ho se Smetán­ kou natrápili častými připomínkami, že zjev, který znal toliko z některého východního nářečí, je běžný také na Podřipsku nebo na Českomoravské vysočině. Líbilo se nám, že nikdy tím nebyl osobně dotčen. Mistrem svého oboru byl zástupce indoevropského jazykozpytu už tenkrát evropského zvuku Josef Zubatý. Jeho čtení, ať byla jejich předmětem některá kapitola ze srovnávacího jazykozpytu, počátky sanskrtu nebo litevština, byla docela jiná než starších jeho kolegů. Nemohli jsme se přesvědčit, měl-li své přednášky opravdu soustavně sepsány, jak je tradičním zvykem, ale měl-li je, jisto bylo, že jich k přednášce nepotřeboval. Ka­ tedrovým učencem nebyl už proto, že katedru zřejmě nemiloval. Brzy po začátku hodiny sestoupil se stupně a zvolna pocházel podél lavic, kde seděl náš skrovný hlouček zájemců o indoevropský jazykozpyt. Pomalý tok pečlivě tvořených vět přerušo­ val dosti častým hm, hm! nebo zakašláním a v létě stíráním potu s vysokého čela. I nám začátečníkům bylo patrno, že tu velký učenec jen suverénně vybírá z přebohaté látky, kterou všecku ovládá mistrně, vhodné drobty pro své učedníky. Všecko: vlastní text, hojné příklady i literaturu říkal zpaměti. Jen zřídka, spíše 107

aby si prodloužil procházku, vrátil se ke katedře a nahlédl do skriptů. Stejně odlišná byla u něho kolokvia. Zkouška byla jen úvodem k přátelským dotazům, co žák již ěetl z vědecké litera­ tury, zdali ke gramatice přibírá hned také příslušné texty, na př. viděl-li již vydání slavné Wulfilovy gótské bible atp. Už tehdy Zubatý jako později ve svých slavných Výkladech etymologických a lexikálních upozorňoval, že se při výkladu jazykových změn nevystačí s theorií o nezměnitelných zákonech jazyko­ vých — slovo zákon se mu do jazykozpytu vůbec dosti nehodilo, ježto spolupůsobily též vlivy psychické a j. Už tehdy učil se slovem v duchu Komenského poznávali zároveň věc a proje­ voval znamenitou znalost přírody i lidí. Věděli jsme o něm, že Zubatý miluje nejen svou vědu, ale také život, že je znamenitým hudebníkem a že si rád usedne s přáteli ke sklence mělnického nebo žernoseckého. Nedůvěřivci dokonce vyslovovali podezření, že občasný, dosti však pravidelný lístek oznamující ve vestibulu fakulty náhlé odřeknutí přednášky „pro prudké bolení hlavy“ souvisí s nějakým prodlouženým symposiem. Zubatý bystře pozoroval lidi a dobře si je pamatoval. Když jsme se po několika desítiletích setkali v Brně, poznal mne hned při představování a spokojeně pokyvoval hlavou, když jsem se pak při večerní schůzce se svými bývalými profesory pochlubil několika drobty z indoevropského jazykozpytu, jako že luna se avestsky jmenuje raochšna nebo že v umberštině měli ř jako v češtině, tak že latinské pede (od pes, pedis — noha) tam znělo peři a j. Nejméně posluchačů měl z docentů Dr Emanuel Kovář. Někdy jsme se Smetánkou tvořili celé jeho posluchačstvo. Nápadná byla jeho hlava s vysokým silně vypouklým čelem. Uváděl nás do všeobecného jazykozpytu, hledajícího vztahy mezi jazyky indoevropskými a jejich sousedy, zvláště Semity (hebrejštinou). Tušili jsme, že nemá v profesorském sboru fakultním mnoho přízně a že již několikrát ztroskotal při ucházení o mimořádnou profesuru, a litovali jsme v něm vědce proletáře. Potom přišel snad nejradostnější rok jeho života, rok národo­ pisné výstavy 1895, jejímž se stal generálním tajemníkem. Na­ 108

stalo léto radostné práce, denních vzrušujících dojmů, chvíle jasu a slávy. Ale s podzimkem se brány výstavy zavřely a zase se opakovala trýzeň beznadějné docentury. Znovu měl chodit do šeré přízemní posluchárny v Klementině, která byla spíše kryp­ tou než pokojem, přednášet hloučku posluchačů, o kterých věděl, že přicházejí spíše ze soustrasti než z věcného zájmu pro obor jejich chlebnému studiu tak vzdálený. Až jednou vlny hořkosti dosáhly učencových rtů a Dr Emanuel Kovář odešel raději ze života. A jeho choť šla za ním oddaná i ve smrti. Skončila se tím přetrpká kapitola pražské filosofické fakulty.

6. R e l i q u i. Podle svého vysvědčení o učitelské způsobilosti pro střední školy jsem kromě bohemistou — slavistou se ostýchám napsat vzhledem k tomu, co píši v jiné kapitole o tehdejší pražské slavistice — také germanistou. Ale tím mne učinil můj bývalý roudnický ředitel a nezapomenutelný učitel přírodopisu Fr. Ro­ sický, v mých pražských letech zemský inspektor. Když jsem se mu představoval jako nadějný kandidát středoškolské suplentury, upozornil mne vlídně, ale naléhavě, že setrvám-li při své dosavadní skupině, obsahující češtinu jako předmět hlavní a kla­ sické jazyky jako předměty vedlejší, čeká mne aspoň sedmiletá suplentura, kdežto přiberu-li si k češtině za druhý hlavní před­ mět němčinu, dostanu nejdéle do roka po zkouškách definitivu. Připomínám mimochodem, že skutečnost byla ještě příznivější, než mi sliboval pan inspektor Rosický, definitivním profesorem jsem byl jmenován ne rok, ale již měsíc po zkouškách. Změna skupiny s takovou vábnou vyhlídkou byla lákavá, ale přechod v pátém studijním roce nebyl lehký. Také jsem měl trochu starost, jak mne přijme pan profesor V. E. Mourek, když jsme se před čtyřmi lety rozešli dosti hlučně, jak o tom vypra­ vuji v prvním díle knihy Pod Rípem v kapitole Maxínek. V této tísni se mne družně ujal Smetánka, který byl bohemistou i ger­ manistou, a uvedl mne příjemným způsobem opravdu snadno

109

a rychle do oblíbených tajů Mourkových otázek. Za pěkného letního odpoledne jsme usedli v příjemné zahradní restauraci U Pokorných v Ječné ulici a tam mne zkušený germanista při sklenici znamenitého třeboňského zasvětil do oblíbených výkladů pana profesora, že na př. německé Man(n) je už dosvědčeno u Tacita v zlatinělé formě Manus atp. Tak jsem se mohl brzy odvážit výkladu v germánském semináři a dík také svému harašivému rr, dodávajícímu mé výslovnosti němečtějšího rázu, byl jsem uznán za slušného germanistu. Mourek mi potom dal k písemné domácí práci zajímavé thema, které mne zevrubně seznámilo s celou tvorbou Waltra von der Vogelweide. Byl pak i při ústní zkoušce shovívavým examinátorem. Zkušebný pří­ sedící, kterým byl mladší germanista Arnošt Kraus, mi několi­ krát k dobré odpovědi přispěl vhodnou poznámkou. Trochu jsem se mu po mnohých letech mohl odvděčit jako redaktor Lidových novin, když jsem pomáhal řešit runy jeho strašného rukopisu. Moje rychlé a úspěšné obrácení na germanistu vzbu­ dilo i řevnivost u některých starších kolegů, opravdových germa­ nistů, kteří poslouchali oddaně plná čtyři léta Mourkovy před­ nášky. Jako akademik jsem se důsledně podpisoval P. S. (t. j. Sa­ muel, po bošínském dědečkovi — tak mi dosud píše adresu Sme­ tánka) Váša, filolog, nikoli filosof, ale přednáškám z filosofie jsem se nevyhýbal. Tehdy se právě habilitovali dva mladí filoso­ fové Fr. Drtina a Fr. Čáda, oddaní stoupenci Masarykovi, a již touto svou pověstí byli nám sympatičtí. Oba se nedovedli vyhnouti chybě pochopitelné u docentů začínajících přednášet, že zabírali látku do hloubky i šíře tak důkladně, že zůstali daleko za cílem, který si pro příslušný semestr vytkli. Drtina přednášel o řecké filosofii před Aristotelem, ale uvázli jsme naprosto v houšti dochovaných zlomků z nauky prvních řeckých filosofů, natož aby byl zbyl čas na Platona. Drtina se mi líbil svou upřím­ ností, s kterou se mi v rozhovoru po kolokviu přiznal, že ani universitní učitel nemůže jiti vždy až k původním pramenům, že on sám na př. patristiku zná také jenom z druhé ruky. U profesora Otakara Hostinského jsem rád poslouchal jeho

110

přístupná, ale pronikavá publika, v nichž uváděl do rozboru uměleckých děl všech oborů, a jsem vděčen Laichterovu nakla­ datelství, že některé z nich po půl století vydalo v úhledné knížce. Na jemné tváři profesora Hostinského, zvlněné občas nervovým zachvěním svalů, jakoby byl spočíval lehký stín tesk­ noty, pochopitelné u muže, který po boku Smetanově prožíval těžký, třebas nakonec vítězný zápas české moderní hudby. Rozumí se, že jsme si šli dychtivě poslechnout nového profe­ sora západních literatur, jak tuším zněla venia legendi Emila Frídy čili Jaroslava Vrchlického, jehož na stolici mimořádného universitního profesora vynesly nadšené oslavy jeho čtyřicátin. Zprvu nás oslňovala jeho překladatelská veršovnická pohotovost, s jakou dovedl výklad o italském nebo francouzském básníku do­ provodit třebas ad hoc zveršovanou českou ukázkou, ale někdy se v těch dokladech skoro ztrácelo vlastní pásmo literární a před­ náška byla spíše lehce improvisovaným feuilletonem, „studií nebo podobiznou“. Svou docenturu začínal v naší době také Lubor Niederle, po­ zdější proslulý starožitník. Byl velmi opatrný při formulaci svých thesí, zvláště pokud se dotýkaly filologie, až to činívalo dojem nejistoty, která se zvyšovala, když jsme se Smetánkou hned za přednášky činili námitky proti některým odvážným etymologiím. Ale Niederle přijímal naše námitky s vlídnou blahovůlí staršího kolegy, který jen vítal diskusi mladých adeptů. Klasičtí filologové musili mít zapsáno také jedno historické čtení vztahující se k antice a tato povinnost mne přivedla pod katedru profesora Golla. Slavný historik četl patrně se zřetelem k nám úvod k latinské epigrafice a o dějinách římských s pře­ hledem státního zřízení do roku 300 před Kristem. Vyznávám kajícně, že jsem náležel k těm klasickým filologům, kteří Gollovy přednášky postupně vynechávali, až se zase objevili ke konci semestru k testování. Goll si dobře všiml, že jen poslou­ cháme a nic nepíšeme, a když se to opakovalo několikrát, řekl nevrle: „Vidím tu několik pánů, které mé přednášky zřejmě ne­ zajímají. Nechci, aby se u mne nudili i těch několik posledních hodin. Pánové, podejte mi své indexy!“ A tak jsme se jeden

111

po druhém vytráceli za chechtotu zbylých profesionálních histo­ riků. Jezdíval jsem z vnitřní Prahy na Vinohrady ze Spálené ulice a tam jsem již jako žižkovský suplent vídal Golla vstupovat do tramvaje tehdy již elektrické. Doprovázela ho vždy početná družina mladých historiků buď již novopečených docentů nebo nadějných kandidátů docentury. „Škola“ se loučila se svým mistrem hlubokými poklonami, Goll zářil blahovůlí i uspoko­ jením nad oddaností žáků, kteří se pak rozcházeli s odleskem mistrova úsměvu na tvářích.

112

DRUHOVÉ

Okruh universitních druhů je veliký a roste každým rokem, jak přibývá známostí na fakultě i v akademických spolcích. Mohl bych vyjmenovat přes šedesát posluchačů všech univer­ sitních fakult i technických oborů, s nimiž jsem se seznámil za těch svých sedm pražských let. Některou tvář vidím posud docela jasně, jiná se již ztrácí v mlze uplynulého půlstoletí. V této kapitolce vzpomínám především druhů předčasně ode­ šlých. Z přátel Jeronymáků brzy, příliš brzy odešel Adolf Hála. Vynikal již na fakultě nadáním i svědomitostí a stal se z něho dobrý odborný lékař, ale přes opatrnou životosprávu neubránil se dědictví po otci: tbc. Útlé zdraví ukládalo mu již jako studen­ tovi střídmost a zdrželivost i při běžných akademických schů­ zích a zábavách. Jistě by byl často s námi déle rád poseděl, ale vůle ke zdraví byla silnější než chuť k nočnímu pozdržení a tak s povzdechem odcházel vždy jeden z prvních spat. Jednou jsme ho přece přemluvili, že s námi, to jest se Smetánkou, Luklem a se mnou putoval večer přes Karlův most na černé pivo k sv. Tomáši a že tam s námi poseděl hezky k půlnoci. Rozjařeni jsme se vraceli měsíční nocí a právě pod staroměstskou Mostec­ kou věží vjela do nás bujnost, že jsme se rozpustile jako chlapci začali strkat a že jsme doráželi i na Adolfa, který i tuto veselou noc zůstal z nás nejvážnější. Dosud mne živě mrzí vzpomínka, že jsme mu tenkrát shodili skřipec s nosu a pak jej společně těžko hledali v černém přítmí pod klenbou věže. Věděli jsme, že krátkozraký Hála by byl bez skel jako slepý. Vedle přiroze­ ného sklonu ke zbožnosti nepochybně také vážnost zdravotního stavu působila, že byl Adolf z nás nábožensky nejvíce vyrovnaný a u víře v Pána Ježíše nejvroucněji utvrzený. Z Jeronymáků tělesným opakem Hály byl filosof matematik Matěj Ota. Jeho zdravě plný, hezký obličej měl vždy dobrou barvu a celý jeho tělesný habitus svědčil o jadrném venkovském 8

V Praze

113

kořeni. Měl klidnou povahu, zůstával stranou politických i kul­ turních zápasů, po úspěšných studiích žil na Vinohradech prostý život středoškolského profesora a přece se nedožil dlouhého věku. Z kolegů klasických filologů vidím Jiránka, jak po způsobu dlouhých lidí vchází do posluchárny trochu nachýlen a jak po­ tom zvolna jakoby s omluvným úsměvem usedá na své místo. Málomluvností činil dojem samotáře a celým zevnějškem a mys­ lím i povahou se lišil od své sestry češtinářky Boženy, která později napsala nejlepší dosud studii o V. B. Třebízském. Uplat­ nila se v Brně jako profesorka i ředitelka Vesnina dívčího gym­ nasia. Skoda, že se literárně odmlčela. Arnošt Heinrich pokládal její jubilejní stať o řediteli Fr. Marešovi, sedmdesátníku, za jednu z nejlepších, která kdy toho druhu v Lidových novinách vyšla. Její bratr zemřel tuším již za studií na tbc. Skutečným myslivým filosofem byl Josef Dyrhon, známý více pod svým pseudonymem 0. Jozífek. Koncem let devadesátých jej trýznilo psychósní úporné vzpomínání na zapomenuté nějaké jméno místní nebo osobní. Neměl pokoje, pokud si na ně ne­ vzpomněl nebo pokud je od někoho nevyzvěděl. Jednou pozdě večer mne celý utrmácený navštívil v žižkovském bytě a prosil mne, abych ho vysvobodil z marného vzpomínání. Nedovedl jsem mu pomoci a tak ho vidím, jak ode mne odchází s bez­ radným smutkem v obličeji, že musí dál vzpomínat, dál hledat jinde pomoc z duševní tísně. Dva filosofové vynikali mezi námi elegancí zevnějšku, ačkoli se jinak lišili podstatně fysí i povahou: Hanuš Jelínek a Oktavián Wagner. Frančtinář Jelínek byl francouzský drobný, živý až neklidný, řečný, klasický pak filolog Wagner, pozdější vážený spolupracovník Drtinův, klasicky odměřený, pedagogicky rozmyslný. Hanuše Jelínka bylo slyšet v prvním poschodí, sotva otevřel dveře budovy. Když naši fakultu ozdobily první absol­ ventky Minerviny, zpravidla doprovázel nejmladší nebo spíše nejčipernější z nich do přednášek i potom zase do města. Ochotným zpravodajem fakultních i literárních novinek býval hovorný historik Rott, synovec Karoliny Světlé. Objevil se jako 114

znenadání, vysypal své zprávy rychlým, mezi zuby drceným hlasem a pospíchal dál. Vždycky byl v nich časový bonmot nebo vtip. Valerián Jirsík, češtinář, zajímal již svým neobvyklým jmé­ nem křestním i rodinným. Byl příbuzný budějovického biskupa Jana V. Jirsíka, zasloužilého ochránce budějovických Cechů. Se mnou sdílel osud číst a excerpovat mnišskou literaturu Temna. „Eheu, Posthume, Posthume, fugaces labuntur anni“, tímto citátem z Horáce překvapil profesor Král pomenšího blondýna, když po prvé otvíral jeho index. „Pan Lacina a ze Slaného! To jste tedy syn kolegy Laciny Koldy-Malínského. Pane Bože, jak ta léta utíkají! Vždyť se mi to zdá jako včera, co jsem chodíval s vaším tatínkem do přednášek.“ Opravdovým slavistou mezi námi skromnějšími bohemisty byl Vojtěch Prach. Náležel k těm několika málo věrným, kteří vy­ trvali v ruských hodinách lektora Koláře, a pěstoval ruštinu soukromě dál. Jeho jméno jsem pak nacházel mezi překladateli románů v Ottově Ruské knihovně. U profesora Gebauera sedával přede mnou kolega, jehož jméno jsem si brzy zapamatoval, neboť se často po hodině ozvalo s katedry důrazně: „Pan ROU-bal!“ To znamenalo, že pan Roubal obstará výpis z nějakého textu nebo srovná s originálem některý doklad potřebný pro Historickou mluvnici. Skoro jsme záviděli Roubalovi tuto pravidelnou pomoc slavnému profeso­ rovi, a kdo neznal mravní přísnost Gebauerovu, mohl mladému filologovi předpovídat shovívavost při státnici. Zatím právě kolega Roubal měl zkoušku velmi přísnou. Ostatně fakultní úspěchy nejsou vždy předzvěstí pozdějšího zdaru. Slušné vědomosti z dějin českého jazyka i písemnictví nebyly u Gebauerových žáků výjimkou, ale kolega Míšek, jehož jméno tu poněkud měním, vnikl z nás nejdokonaleji do staroslověnštiny a četl plynně i texty psané obtížnou hlaholštinou. Profesor Gebauer mu svěřil čestný, ale nesnadný úkol podat obraz češtiny bible Hlaholské, t. j. staročeské bible, psané hla­ holským písmem pro mnichy Emauzského kláštera. Namáhavá práce stála Míška několik let a dostalo se jí od Gebauera vřelého 8*

115

ocenění. Ale Misek, jako kdyby byl nad biblí Hlaholskou vy­ čerpal své síly, nebyl od té doby, pokud jsem stačil věc sledovat, vědecky činný, ano trvalo to léta, než složil prosté státní zkoušky ze svého odboru.

116

EMIL SMETÁNKA

Z druhů na fakultě nejbližší byl mi Emil Smetánka. Půl tře­ tího roku jsme spolu chodili do týchž poslucháren k týmž pro­ fesorům a docentům., kteří přednášeli slovanský nebo indoevropský a všeobecný jazykozpyt. Jeden půlrok pobyl Smetánka ve Vídni pod Jagičem. Sbližovalo nás už příbuzné prostředí, ze kterého jsme vyšli: on byl z evangelické fary, já z evangelické školy. Byl o rok mladší, rok po mně přišel do Prahy, ale před­ stihoval brzy mne i všecky ostatní mladší bohemisty nadáním i znamenitou přípravou, kterou získal již u svého kolínského profesora češtiny Matěje Opatrného, jednoho z nejnadanějších žáků Gebauerových, skoseného, bohužel, v mladém věku tuberkulosou. Ke klidné jistotě ve vystupování se u Smetánky družila oprav­ dová srdečnost. Nevídali jsme ho jinak než s úsměvem; usmíval se při tom více očima než tváří. O své vědomosti se rozdílel bez žárlivosti a z každého přítelova úspěchu měl upřímnou radost. Profesor Gebauer ho hned zapřáhl do seminárních prací, a když Václav Flajšhans podnítil obnovu rukopisného sporu, Smetánka se zúčastnil po boku mistrově nového zápasu zevrubnou studií o příslovcích na -ě (-e) a -o (dobřě — vysoko) a vyčerpávajícím množstvím dokladů ukázal, že již ve staré češtině byl mezi pří­ slovci na -ě a -o přibližně týž poměr jako v nynějším jazyce, takže četná příslovce na -o v Rukopisech prozrazují padělatelovu neznalost staročeštiny. Evangelíka prozradil v tomto článku, který vyšel v Listech filologických, doklad z Písní cestou života. Už za studií se ukazovalo, že si v Smetánkoví po smrti Opatr­ ného Gebauer vychovává svého nástupce a pokračovatele na sto­ lici jazyka českého. Ještě jako studentovi svěřilo Comenium, Evanjelická matice Komenského, kterou si evangelíci, bohužel, nedovedli udržet, Smetánkoví vědecké vydání Postily Chelčického, k níž po desíti letech připojil stejně pečlivé vydání Sieti

117

viery pravé od tohoto učitele Českých bratří. K obojí edici při­ stupoval Smetánka nejen s věcným zájmem moderního filologa, ale především s uctivou oddaností a láskou k jednomu z nej­ slavnějších odkazů české reformace. Smetánka nikdy se nestal učencem, kterému věda je jediným světem, miloval současnost, zajímal se jako spolupracovník o celý soudobý kulturní vývoj český i slovanský a zvláště přilnul k nej­ slabší větévce slovanské k Lužickým Srbům, které poznal z něko­ lika zájezdů k jejich výročním schadzovankám. Má tuším po­ dnes mezi Srby oddané přátele. Při tom měl vždy pochopení pro hmotné dary života a jako Moravan dovedl ocenit dobré víno jakékoli značky a jakéhokoli původu, ať je zrodily vinné svahy Polabí, moravského Slovácká nebo bratrské Jugoslávie. Ale přes tento živý smysl pro přítomnost dovedl se na měsíce a léta po­ nořit do starých rukopisů, jak to ukazuje jeho klasické vydání Životů svátých otců s dokonalým úvodem a se zevrubným slov­ níkem, jedna z nejpracnějších a nejcennějších edicí staročeských památek. Slovník k Životům doplňuje a nahrazuje českým filo­ logům zatím nedokončený Staročeský slovník Jana Gebauera, jehož vydání Smetánka dovedl až po písmeno N. Nedokončil-li jej, neučinil tak z neochoty k práci svého velikého předchůdce, ale z poznání, že nový přehojný materiál, stále mu pod rukama rostoucí, vyžaduje nové celkové zpracování. Méně známý veřejnosti je Smetánka jako bdělý strážce správ­ nosti nynější spisovné češtiny. Jeho jazykovou censurou prochá­ zela díla vydaná III. třídou České akademie, jejímž je řádným členem, akademická Pravidla českého pravopisu i časopis Naše Reč. Přirozeně připadla také Smetánkoví vynikající účast při konečné redakci akademického Příručního slovníku jazyka čes­ kého, vydávaného Státním nakladatelstvím. Když se stala čeština po obnově českého státu úředním jazykem, pomáhal obětavě utvářet názvosloví vojenské, poštovní a j. Plné desítiletí byl ta­ jemníkem III. třídy České akademie. Při vší té rozmanité práci vědecké a školské Smetánka nikdy nepozbyl zájmu o církev a o současné náboženské proudy. Za­ bral se i do odborného studia moderní kritické theologie, jak 118

ji vyznačují jména Wellhausen, Hamack, Troeltsch a j., ale nikdy neopustil reformační český základ, jejž jeho duchovnímu vývoji dal Čeněk Dušek. Ve chvílích pochybností řekl si s Petrem: „Pane, ke komu půjdeme, slova věčného života máš.“ A tak ho vidíme mezi vůdci smíchovského českobratrského evangelického sboru — Smetánka bydlí dlouhá léta u smíchov­ ské Santošky —■, stává se jeho kurátorem a v synu Janovi se Smetánkův rod zase vrací k duchovenské práci. Ovšem, srovnáme-li počet a závažnost filologických prací, které Smetánka vydal asi tak do r. 1920, s pracemi pozdějších let, vidíme přece jen značný nepoměr. Jakoby mu byly zemdlely ruce, jakoby byla ochabla jeho chuť i vůle k práci. Nedokončil Gebauerův a svůj staročeský slovník, nepokračoval ve vydávání staročeských památek, pro něž má jedinečnou způsobilost. Jeho příspěvky pro kolektivní Laichtrovu Literaturu českou XIX. sto­ letí překvapily úspornou stručností. Odmlčel se jako jeho starší akademický druh Jaroslav Vlček. Ani Vlčkovy Dějiny české lite­ ratury nebyly dokončeny a srovnáme-li nové jejich vydání, které pořídila s Dr J. Sebestou Věra Szatmaryová-Vlčková, poznáváme, že Vlček buď již nečetl nebo nehodnotil novější literaturu k jed­ notlivým oddílům svého životního díla. Vysvětluji si obojí případ právě výjimečným nadáním a schopnostmi obou vědců. Další úkoly jejich vlastního oboru jim už neposkytovaly dosti tvůrčí námahy. Opakování omrzí i vědce. Má-li literární historik charakterisovati již stého a několikátého spisovatele, těžko najde na paletě svého slovníku nové výrazové odstíny a opakovat po­ dobné charakteristiky nevábí. A stejně může zjednotvámět práce gramatikovi, dokonale ovládajícímu její metodu. Jaroslav Vlček přesel v obnoveném státě od literární historie ke školské politice, zaujal jej úkol zdánlivě tenkrát nepřekona­ telný, zřídit Slovákům vyšší školství, o Smetánkoví víme, že se právě před první světovou válkou věnoval medicíně a že při­ pravoval svou habilitaci v této vědě, otvírající výhledy do pře­ kvapujících nových úkolů a problémů. Ale válka nu přinesla vojenskou službu a zabránila mu pokračovat v tomto novém vědeckém oboru. Smetánka se jaksi octl na pomezí mezi vědami 119

duchovými a přírodními. V prvém oboru dokázal své mistrovství, vniknout stejně pronikavě do druhého mu zabránila vis maior. A tak se odmlčel. Ale přece nepřestal pracovat ani ve filologii a dále trpělivě snáší kamének po kamínku k životnímu svému dílu, k staročeskému slovníku. A nepřestal se živým zájmem sle­ dovat vývoj církve, ve které se zrodil.

120

ZÁBAVY UCENCÚ

Při návratu z kondic nebo z některé studentské schůze se pozd­ ním večerem a únavou ohlásil někdy hlad s žízní a tu jsem se stavíval na Tylově náměstí u Možných. Byla to příjemná plzeň­ ská restaurace, kde mne mezi nepříliš hojnými hosty brzy upou­ tal podélný stůl stranou od kulečníku asi uprostřed místnosti. Sedávali za ním páni přibližně stejného věku, dobří čtyřicátníci nebo snad o něco starší. Býval mezi nimi pravidelně můj pro­ fesor Josef Král. Bavívali se kromě hovorem někdy též hrou v karty. Byla živá a do rušného pleskotu karet zazněl občas mocněji měkký příjemný hlas mladšího muže dobře znalého karetní mluvy. Byl to Jan Herben, vydavatel a redaktor Času, kterému jsem několikrát donesl nějaké zprávy do jeho bytu ve Friedlándrových lázních. Tak jsem poznal, že karetní ter­ míny, jimiž bývaly kořeněny závěrečné věty řízných úvodníků Času, zná Herben z praxe. Však si mi jednou po letech postě­ žoval, že za to dostával od evangelických čtenářů důrazná napo­ menutí. Pánové hovořívali hlasitě, tak že i host sedící stranou, chtěl-li, dobře jim rozuměl. Předmětem jejich zábavy bývaly kromě politických a literárních aktualit též vzpomínky. Nejlépe je vy­ právěl archivář Dr V. J. Nováček. Byly stilisticky vybroušeny do výrazných point, takže bylo zřejmo, že leckteré z nich ne­ vypravuje po prvé. Po letech jsem poznal Dr Nováčka blíže v realistické společnosti, která se scházela v Pařížské kavárně v Žitné ulici. To už byla jeho růžová tvář vroubena posněženými vousy i vlasy, ale když vyprávěl, zase mu v očkách kmitaly pla­ mínky humoru. A rozhořely se jasněji, když společnost kvitovala historku srdečným smíchem. Některé z nich vydal po smrti Nováčkově jeho syn Josef v intimním tisku. Tu podávám jen ty, které jsem si zapamatoval sám. (Uličník, ne krajan.) My jsme maturovali ještě i z nábožen­ 121

ství. Katecheta mi dal otázku: „Co víte o apoštolu Pavlovi?“ Odpovídal jsem věrně podle Procházkových Dějin zjevení novo­ zákonního, oplývajících sušilovskými výrazy. Podivná slůvka jsem si arci snesl z různých míst knihy. „Apoštol Pavel zprvu dřepěl v nevěře, ale potom spadly mu šupiny s oěí, takže v otrocké oddanosti přitoulil se k Spasiteli a žil potom v pusté peěeře (jeskyni, samotě).“ Předseda maturitní komise udiveně: „Jaký jste krajan?“ Katecheta vztekle: „Žádný krajan, uličník je-“ (Hofler.) Bylo to v době ostrých polemik českých historiků s odpůrcem Palackého, profesorem Hóflerem. My, nadějný histo­ rický dorost, jsme se usnesli, že nebudeme Hóflera vůbec pozdra­ vovat. Slovo — skutek! Chodím jednou po nádvoří, potkám Hóflera po prvé — nepozdravím, po druhé zase nic. Při třetím setkání mne Hofler zastavil a povídá: „Herr Nováček, kommen Sie mit!“ (Pane N., pojďte se mnou!) Vedl mne k pedelovi, dal mi přinést péro a papír a vybídl mne: „Schreiben Sie ein Gesuch ... Stempel 36 Kr.“ (Napište si žádost! Kolek ...) Při­ znávám se, že ani tolik krejcarů při sobě nemám. Dal pedelovi kolek přinést a potom mi diktoval žádost na ministerstvo vy­ učování za stipendium k archivní cestě do Vídně a hned také kvitanci na příslušnou částku. Peníze mi ihned vyplatil, ale ne­ zapomněl si strhnout 36 krejcarů za kolek. A potom mi řekl klidně: ,,Adieu, Herr N., und jetzt brauchen Sie mich wieder nicht zu griissen ...“ (Adieu, pane N., a teď mne zase nemusíte pozdravovat.) (Optime collocutus...) Měl jsem na universitě stipendium Ferdinandské, které důchodci ukládalo za povinnost kolokvovat nejméně z 11 týdenních hodin. Z osmi hodin jsem si kolokvia šťastně odbyl, chybělo mi ještě jedno ze tří. Sel jsem k vládnímu radovi Wácslavu Wladiwoji Tomkovi kolokvovat z říšských dějin rakouských. Usadil mne na židli a ptal se klidně: „Nastudoval jste celou látku?“ — „Až na tři poslední archy všecko.“— „Tak prostudujte ještě ty tři archy a pak přijďte!“ Proklel jsem svou upřímnost, hned večer jsem zopakoval uloženou látku a druhého dne dopoledne jsem pospíchal k Wácslawu Wladivoji. Dveře 122

bytu byly otevřeny, všude se smýčilo, drhlo, mylo. „Je pan vládní rada doma?“ ptám se v neblahé předtuše posluhovačky. „Kde pak ten už je! Ráno odjel do Police nad Metují na prázdniny.“ Co teď? Zapisoval jsem si vždy nejmenší předepsanou míru hodin. Prohlížím index. Horácovy ódy, čtení profesora Linkra. Nebyl jsem tam ani jednou. Horáce jsem měl naposled v ruce na gymnasiu, ale audacem fortuna iuvat (odvážnému štěstí přeje). Letím k pedelovi, seberu Linkrovu adresu a hajdy za ním. Zazvoním, služka otvírá dveře do pokoje, kde mě s úžasem vítá starý dobrácký pán. „Pětadvacet let už nikdo u mne nekolokvoval, ale posaďte se! Kdepak máte index?“ Listuje v něm a s údivem mi jej vrací. „Ale, pane Nováčku, vždyť ani mé kole­ gium nemáte zapsáno!“ — „Prosím,“ pravím důrazně a kladu prst na řádek: Horácovy ódy. „Haha,“ chechtá se starý pán, „vy patrně Linkra ani neznáte. Já jsem profesor lékařské fakulty Gunther, kolega Linker bydlí o poschodí výše. Ale upozorňuji vás, to je velmi přísný pán! Ostatně víte: audacem fortuna iuvat.“ S těžkým srdcem stoupal jsem o poschodí výš. Táž scéna, ale slyším nevrlý hlas, který káže služce, aby mne uvedla do pra­ covny. Za chvíli vešel Linker, podívá se na mne ostře a praví s pohledem do indexu. ^Le čtení vás sice neznám, věděl byste jinak, že kolokvuji pouze ve stanovené dny, ale sedněte si!“ a přisouvne mi exemplář Horáce. „Skandujte!“ Sláva, spustím známé, praznámé Maecenas, atavis edite regibus (Maecenate, po­ tomku královských předků) ... „Dost!“ Linker zuřivě vyskočil. „To je škandál, pane, vždyť vy to skandujete jako hexame'-~y! Nemáte ani ponětí o horácovských metrech.“ Vtom se ozval zvonek a do pracovny vešel profesor Gunther jen tak po domácku v županu. Usedne a jakoby náhodou se na mne podívá. „Co to znamená, pane Nováčku?“ spustí přísně, „nezakázal jsem vám, abyste se šetřil a dopřál si po celý semestr úplného klidu a vy už dnes kolokvujete? Před prázdninami? Žertujete se svým zdravím opravdu lehkomyslně!“ Hledím zmaten na oba profe­ sory. Linker chvíli mlčel a pak povídá mírněji: „Proč pak jste mi neřekl, pane Nováčku, že jste byl vážně nemocen?“ Vzal můj index, napsal tam cosi a podal mi jej. Sotva jsem byl na scho­ 123

dech, otevru jej a čtu vesele: Optime collocutus (Výborně kolokvoval) Linker, Stipendium a veselé prázdniny byly zachráněny. (Babeta a Marie.) Profesor Link byl zprvu na stavovské aka­ demii v Olomouci a tam chodíval na návštěvu ke kolegovi, který měl dvě dcery, starší Babetu, přihrblou, a mladší Marii, hezkou. V Praze spravovala Linkoví domácnost bručavá hospodyně, tak­ že se mu brzy zastesklo po Olomouci. Jak byl podivín, napsal olomouckému kolegovi, aby mu ,obratem pošty4 poslal starší dceru Marii, že se s ní dá manželsky oddat. Za dva dni se otevřely dveře a vešla — Babeta. Link zkopměl. „Vždyť jsem přece psal papá o Marii!“ — „Psal jste přece, aby vám poslali starší dceru a to jsem já.“ Link se zamyslil a po chvíli řekl: „Nu, kdybych vás poslal zpátky, musil bych platit dvakrát dráhu, nic nevadí, zůstaňte tady.“ Ráno, než odešel na universitu, dohodl se s Babetou a hospodyní, že v jedenáct hodin bude u Štěpána svatba. Zeny čekaly mamě, Link přišel až večer domů. Na hořké výčitky nevěsty odpověděl klidně: „Proč jste mi nedaly do kapsy starý šátek, kde jsem měl udělaný uzel?“ Ale druhého dne byla už svatba doopravdy. (Archeologové.) Sezení musejní archeologické komise. Na stole leží starobylý mosazný předmět. První archeolog jej bere do ruky. „Zajímavá věc, opravdu; zbytek hornické lampičky staré bavorské práce.“ Druhý archeolog, stoupenec domácího směru: „Ale, pane dvorní rado, jak se můžete tak mýlit! Toť přece znalci jasné, že je to kovový spodek staročeských hráli čili dřevce.“ Vtom se rozletí dveře a do místností vletí všecek udý­ chaný opozdilý člen komise s objemným břemenem pod paží. „Pánové, pánové, kdepak máte ten kousek mosazu? Je to ná­ sadek k pravým staročeským dudám, které se mi podařilo ob­ jevit.“ (Úspěch abstinentského propagátora.) Universitní profesor Břetislav Foustka, přední bojovník proti otravování národa alko­ holem, přednášel v Novém Bydžově. Líčil názorně hrozné účinky alkoholu na tělo i duši člověka a skončil za hřímavého potlesku četného posluchačstva. K účastníkům, kteří panu profesorovi blahopřáli k úspěchu přednášky, se připojil bodrý stařík slovy:

124

„Pane profesore, u nás v Bydžově je to přece mnohem lepší než jinde. My, co chodíme večer do hospody, pijeme jen pivo, páni, co chodí ráno na přesnídávku, taky víno a ten sprostší lid se tu a tam ještě drží té šedé. Ale alkohol? Ten tu neznáme. Ptal jsem se tuhle pana lékárníka, jestli ten ho prodává. Ale povídal mi, že ho za měsíc prodá sotva za šesták. Tak jsem tomu opravdu sám rád.“ (Hatala těší chudého studenta.) Profesor Jakubec, proslulý literární historik, neměl jako student kolikrát na oběd. Tak si jednou vyšel k polednímu do Chotkových sadů, aby pohledem na krásnou přírodu ukrotil vzdorný žaludek. Tam potkal Mar­ tina Hatalu, pověstného obránce Rukopisů, který každého svého odpůrce „zrezal a zkresal“. Jakubec pozdravil. Hatala vlídně: „To je hezké, taky si před obědem rád vyjdete na procházku?“ J. smutně: „Bohužel, dnes jsem tu, pane profesore, jen proto, abych na oběd zapomněl.“ H. živě: „Vidíte, to zas já si na dobrý oběd potrpím, zvlášť takhle na něco sezónního: na jaře řízky s hlávkovým salátem, pak chřest, potom mladou husičku s novým zelím atd. Dnes budu mít na př. první koroptvičky — jsou jako buchtičky...“ Mlaskl si, a potěšiv takto hladového studenta vy­ líčením svého nastávajícího lukulského oběda, spokojeně od­ cházel. (Informace.) Pohřeb slavné pražské osobnosti. Lokálkář shání jména předních účastníků. „Pane rado Nováčku, vy jistě znáte většinu přítomných zástupců. Kdo je, prosím ten malý pohybli­ vý pán?“ — „Ten? Dvorní rada ,Vrtichvost‘.“ — „A ten hubený čahoun?“ — Školní rada ,Ohnihřbet‘.“ Novinář vztekle: „Dě­ kuji“ a zmizí. (Samorostlá odpověď.) Ředitelka pensionátu, v řídkých chví­ lích odpočinku tak trochu básnířka, doprovází své svěřenky na výlet. Když sestupovaly k parníčku, jeli právě kolem v loďce Podskaláci. „Hleďte, dívenky,“ upozorňuje slečna ředitelka, „to jsou děti našeho Podskalí, bodří hoši, plní vtipu a humoru. Otáži se jich na něco a podivíte se jejich samorostlé odpovědi.“ Hlasitě: „Nuže, snědí synové naší matičky Prahy, rcete nám, kam plujete po stříbropěnné Vltavě?“ Podskalák: „Kuš, stará rachomejtle!“ 125

UClME SE PRACOVAT VĚDECKY

První můj pražský rok byl v každém směru přípravný na uni­ versitě i v soukromí. Na gymnasiu drobná lekce za lekcí s říd­ kým občasným opakováním většího úseku probrané látky, na universitě od hodiny k hodině v každé přednášce stále vpřed bez kontroly, zdali posluchač, chodí-li vůbec pravidelně do zapsa­ ných čtení, stačí psát a zvláště, zdali se tolika novým věcem také učí. Ke konci semestru chvatná příprava ke kolokviím a mezitím kondice místně od sebe někdy hodně vzdálené pohltily značnou část volného času. A při tom vábil život velkého města tak od­ lišný od dosavadní idyly v podřipské vsi. Zatím se adept filo­ logie díval s respektem nejen na své učené profesory, ale i na starší kolegy, kteří vystupovali s takovou jistotou v seminárních cvičeních a podávali již vlastní práce, o kterých se potom refe­ rovalo někdy se značným uznáním. Tu ostýchavost začátečníka, ve které bych byl snad pokračo­ val i v druhém roce, mi vymluvil Smetánka. Profesor Gebauer ho hned zapřáhl do vědecké práce a Smetánka zase mne po­ vzbuzoval, abych se přihlásil o théma k seminárce. Několik metodických pokynů nám dal Gebauer v semináři, něco jsem našel v příručce Gabelentzově a tak jsem se učil skládat osmerky archu na šest dílků, vypisovat zvláštnosti charakteristické pro určeného mi spisovatele a pak stříhat lístky a srovnávat je podle gramatických kategorií. To byla nejzajímavější část práce, když počal z rozptýlené snůšky materiálu vyrůstat obrys konečné práce, když se drobné lístečky doplňovaly v ústrojný celek, při­ spívající k novému osvětlení některého úseku dějin českého jazyka. K první vědecké práci, smím-li ji tak nazvat, na universitě, která byla otištěna, mne přivedla náhoda. Dostal se mi do rukou statný svazek Bartošových Národních písní moravských a v něm mne jako evangelíka zaujal oddíl Písní nábožných. Pročetl jsem 126

jich několik, podíval jsem se znovu na titul knihy a pak jsem hledal vzadu poznámky k tomuto oddílu. Ale nebylo tam od vydavatele nic. A přece to většinou nebyly lidové písně, nýbrž staré umělé duchovní skladby, z nichž leckteré jako teskně krás­ nou píseň Třanovského

Kristus Pán jest můj život, smrt pak má zisk můj jest jsem dobře znal z kráběických pohřbů. Sel jsem po stopách dal­ ších duchovních písní v Bartošově sbírce a tak vznikla studie o původu některých písní nábožných u Bartoše, kterou mi Čeněk Zíbrt otiskl v svém Českém Lidu. Podobně jsem ukázal také o Kamarýtově sbírce Českých národních duchovních písní, že obsahuje do značné míry staré reformační skladby. Otvíral se mi tím pohled do duchovního života českého lidu v Cechách i na Moravě, že pokatoličtění bylo namnoze jen zevní, projevujíc se účastí na obřadech a poutích, ale že vnitřní zbožnost je dosud reformační. Písně, modlitby se dochovaly až po přítomnost tra­ dicí v paměti nebo opsané v rukopisných sbornících. Pěkně o tom z jihočeské své zkušenosti vypravuje Holeček v Našich. Po letech v Brně mi ředitel Červinka z Letovic poslal velký ruko­ pisný kancionál k nahlédnutí, ve kterém bylo též mnoho starých bratrských písní. Někdy kolem r. 1910 mi Leoš Janáček vypra­ voval o příhodě, která se stala v Pozlovicích u Luhačovic. Tamější nový kněz vzbudil velké rozhořčení svých famíků, když jim chtěl zabavovat staré kancionály rukopisné i tištěné, protože prý obsahovaly kacířské písně. Čeňka Zíbrta jsem pak důvěrněji poznal v Museu království českého, kam jsem docházel číst a vypůjčovat si starší české tisky, které universitní knihovna domů nepůjčovala. Musejní společnost byla liberálnější a tak jsem se stal na několik stu­ dentských let jejím členem. Musejní pracovna byla moderněji zařízena a u širokých stolů se příjemněji pracovalo než v sešlé studovně universitní knihovny. V kalamářích byl vždy dobrý inkoust a pera nebyla rozskřípána. Byl-li člověk unaven čtením

127

jesuitských kázání, přenesl jej pohled oknem na Václavské ná­ městí rázem do moderního života. Dvojnásobným stromořadím proudily davy chodců a koníčci u tramvaje klusali hbitě dolů a těžce nahoru. Nebo jsem se šel trochu projít rozsáhlou musejní budovou, podívat se na sochy českých velikánů v Pantheonu z bývalého Slavína nešťastného vlastence Veita, prohlédnout si letmo sbírky tisků a rukopisů. To již bylo Hankovo pověstné dílo Rukopis Královédvorský zařazen mezi památky sporné. Jednou jsem se též zúčastnil valné hromady Musejní společ­ nosti, kterou řídil její předseda J(eho) O(svícenost) hrabě Jan Harrach. Znal jsem dobře jeho jméno již od dětství, neboť tatí­ nek měl ve své pracovně vyvěšeny tabulámí přehledy českých dějin od Jeho Osvícenosti, a pokládal jsem proto pana hraběte za dobrého Čecha. Ale dovedl-li hrabě snad česky správně psát, mluvit dobře česky neuměl. Těžce, přetěžce zápasil s českými slovy, patrně mu byla čeština jazykem svátečním. Vděčně vzpomínám, že byl ke mně Dr Zíbrt jako bibliotekář krajně ochotný a takřka kolegiálně družný, ale nedovedl jsem k němu překonat jakousi zdrželivost. Vadila mi jeho opatrnost politická i kulturní. V letech devadesátých se všecka česká spo­ lečnost zřetelně dělila na část pokrokovou a konservativní, Zíbrt kolísal mezi oběma tábory, kdežto mládí miluje jasnost v poli­ tice i v kultuře. Jeho až přílišná zdvořilost ke studentovi mne spíše zarážela. Začervenal jsem se, když mi náš listonoš Kouba trochu udiveně podával korekturu z Českého Lidu s adresou přešperkovanou lichotivými tituly. Ještě více mne překvapilo, že mi Zíbrt prostý začátek mého článku, ,profesor Fr. Bartoš" upravil na slovutný badatel v oboru moravského národopisu‘. To se mi nezdálo ani vědecké ani vkusné. Po mnohých letech jsem ze vzájemné korespondence uložené v moravském zemském archivu poznal, že si v podobném lichotivém stilu oba tito ná­ rodopisní znalci dopisovali, ale u Zíbrta bylo toho až přepjatého lichocení víc. Seminární práce o syntaxi v slavné Všehrdově knize O práviech, súdiech i o dskách země České mne uvedla do pražského městského archivu, který spravoval universitní profesor Jos. Em128

ler, zároveň archivář města Prahy. Byl to jemný ochotný pán s prošedivělou již bradkou. V pracovně sedával nedaleko mne krásný muž jasného pohledu, probírající znalecky archivní spisy. Když zpozoroval, že excerpuji rukopis Všehrdových práv, zajímal se o thema mé práce a rozhovořil se se mnou častěji prostě jako starší kolega. Tak jsem poznal syna Bohuslavy Raj­ ské a básníka Celakovského, právního historika Jaromíra Celakovského. Už tímto slavným původem mi imponoval a celým svým ušlechtilým zjevem činil dojem gentlemana. Byl mi zvláště sympatický tím, že byl jeden z nemnohých svobodomyslných profesorů na právnické fakultě. S hrabětem Václavem Kounicem náležel k elitě mladočeských poslanců. Moje sympatie k němu ještě vzrostly, když jsem poznal, že jeho rodina je evangelická. Jeho dvě dcery jsem potom vídal ve vinohradském kostele nebo u Klimenta. Nebylo je možno přehlédnout, neboť vzrůstem vy­ nikaly nad všecky tehdejší evangelické dívky. Když jsem pak o prázdninách vypravoval doma o svém seznámení s profesorem Čelakovským a o jeho vysokých dcerách, tatínek k mému pře­ kvapení znal rodinu paní Čelakovské a měl prý se do ní dokonce přiženit. Ale to už prý měl rád Julinku z Tardy.

0

V Praze

129

LITERÁRNÍ POČÁTKY

Pokolení, které do literatury, umění a vědy vstupovalo v le­ tech devadesátých, nelze upřít nadání. Mohlo o sobě říci: „Vše­ cko mi sluší,“ a třebas někdy zapomnělo na druhou část tohoto biblického rčení, „ale ne všecko mi prospívá,“ přece prospělo v mnohých oborech, o něž se pokoušelo. Vyšli z něho básníci, má své zástupce i mezi výtvarníky a vědci. Jen z mých univer­ sitních druhů se čtyři stali universitními profesory: Josef Jerie a Emil Smetánka v Praze, Stanislav Růžička a Gustav Můller v Bratislavě. Příznačné je pro toto pokolení ušlechtilé diletantství, současná prudká záliba pro všecky skoro ideje, které hýbaly tehdejší do­ bou, i schopnost, hraničící někdy na nerozhodnost, měnit a stří­ dat životní ideály. Být politikem a novinářem, řečníkem a agi­ tátorem, umělcem či učencem? — všecko lákalo a leckdo z nás ochutnal skoro zároveň radost z prvního otištěného verše i z první uveřejněné vědecké práce. Když jsem přišel do Prahy, měl jsem za sebou již autorský křest. Jaro 1892 přineslo srdečné oslavy 300. narozenin Jana Amose Komenského a mládež se jich účastnila tím vroucněji, čím marněji jí v tom zbraňovalo rakouské ministerstvo vyučo­ vání pod baronem Gautschem. Svůj mladistvý obdiv ke Komen­ skému jsem se snažil vyjádřit třemi sonety, které mi na titulní straně v Hlasech ze Siona uveřejnil farář Sádek a potom otiskl sborník veršovaných jubilejních proslovů. Pamatuji se, že jsem v jedné znělce nazval Komenského trochu odvážně „největším z tří velkých našich J anů“, stavěje jej nad Husa a Žižku. Pan farář Kašpar, když mne uvítal na vinohradské faře, po­ vzbudil mne laskavě, abych pokračoval ve svých básnických po­ kusech, a z věcí, které jsem mu pak napsal pro Evangelické listy nebo pro kalendář Orloj, neodložil ani jedinou. Nebylo

130

a není ani nyní mým zvykem až na velmi řídké výjimky schová­ vat otištěné příspěvky a tak nemám v paměti ani názvy ani časový sled těchto svých prací. Byly to verše i historická povídka, při níž mi byl vzorem vedle V. B. Třebízského Koblížek z Dórflovy České rodiny. Název jedné básně si pamatuji proto, že jsem byl její recitací už jako mladý profesor překvapen na výroční slavnosti krábčického ústavu. Jmenovala se Smrt jesuity Střepického a dávala tomuto jesuitskému misionáři trpět v duchov­ ních i tělesných mukách, jaké sám výmluvně líčíval svým ustra­ šeným posluchačům. R. 1895 za slavných dnů národopisné výstavy mne pan farář Kašpar laskavě vyzval, abych o ní napsal delší článek pro kalen­ dář Orloj. Nevím již, zdali mi o něj tak pozdě řekl — látka pro kalendáře se jinak začíná shánět již brzy na jaře — nebo jsem psaní odkládal, pamatuji se jen, že jsem si kvůli němu musil na výstavu zvlášť zajet o prázdninách. Po prvé jsem poznal Prahu také v horkých srpnových dnech, kdy v uprášených restauracích žloutnou již a opadávají v zahrádkách s kaštanů listy, kdy rozpálená dlažba žhne pod nohama, takže chodec jdoucí po nábřeží závidí plavcům šplouchajícím se na žofínské plovárně nebo rozkošnicky nastavujícím prsa vlnám u jezu. Byl jsem pyšný úlohou zpravodaje výstavu nejen prohlížet, ale pozorně vnímat tak, aby zůstaly v paměti svěží obrazy věcí i lidí, všeho toho zajímavého života proudícího pavilony i mimo ně až do slavné večerní chvíle, kdy kolem světelné fontány za­ zněla hymna. Psal jsem potom doma s chutí svůj referát a měl jsem dostiučinění, že jej pan Kašpar otiskl bez jediné opravy a bez jediného škrtu, ačkoli délkou hodně překročil rozsah ob­ vyklého kalendářového článku. V tuto asi dobu mne mile překvapil uznaný siónský básník Jan Pelíšek žádostí, abych poslal příspěvek pro časopis Hus, jejž vydával v Čáslavi Dr Fr. Kozák za spolupracovnictví super­ intendenta Dr Ferdinanda Císaře. Poslal jsem verše, které vyšly hned v příštím čísle na první straně. Titul i obsah jsem již za­ pomněl, vím jen, že tam byly dva verše s rýmy hodně nouzovými: 9*

131

Pane náš na nebi, dej nám to do lebi... Tu leb mi Pelíšek spravedlivě vytkl v delším neobyčejně srdečném dopise, nad kterým jsem se hodně začervenal ne pro tu leb, ale proto, že mne v něm předobrý redaktor pasoval na příštího opravdového evangelického básníka, sám sobě přizná­ vaje jen skromné místo upravovatele cesty budoucímu pokolení. Zatím ta básnička v Husu byly tuším poslední mé verše otištěné v evangelickém časopise. Zájmy vědecké nabývaly zatím pře­ vahy, Čeněk Zíbrt mi v svém Českém lidu otiskl dvě studie o t. zv. lidové duchovní písni, Jan Herben v Čase referát o epo­ chálních pracích Josefa Krále o české prosodii, v Brně jsem se zabral do výkladů místních jmen s Fr. Černým atp., ale přece jsem si i pak občas zaveršoval. Arnošt Heinrich, hodně vyběravý pro Večery, beletristickou přílohu Lidových novin, mi v nich uveřejnil delší epickou báseň Faust v Pyrenejích, vzniklou pod mocným dojmem z Tillovy skvělé studie Roncesvalles. Z jižní fronty první světové války, kterou jsem půl roku okoušel u Gorice pod Monte Santo, jsem si přinesl domů celý sešitek veršů s dojmy spíše osobními a krajinnými než válečnými. Když jsem se v noci vracel od našeho oddílu na Soči, ocital jsem se ve světě svatojanských broučků, kterých tam svítila celá spou­ sta. Kmitali se vzduchem jako jiskry nebo tiše zářili jako světel­ né perly mezi listy keřů u cesty. Nemohl jsem ovšem nevzpomí­ nat Karafiátových Broučků a věnoval jsem jim vděčně několik slok. Smím je tu snad otisknout.

Broučci. Janu Karafiátovi.

Svatojanské mušky hravé svítí dolinou, lampičky jak třepetavé smaragdově žhnou. 132

Děla hučí, granát svistí, v dáli hluše třesk; drobných mušek v trávě, v listí tichý plane lesk.

Noc je zlá, teď strojní pušky kosí řady v prach — světélko přec zlaté mušky plane v temnotách.

Stoupá boj, než broučci klidně svítí lidem dál, nám i oněm stejně vlídně Bůh je rozžíhal. Když jsem se zotavoval ve Varaždíně z letní cholery a stával denně hladov u kuchyňských dveří vojenské nemocnice s mis­ kou, čekaje na zbytky od oběda, pan profesor svorně vedle ci­ kána, byl to zážitek pro mne tak silný, že si vynutil zveršování. To mi po návratu domů uveřejnil Heinrich v odpoledníku Lido­ vých novin, ale když jsem mu nabídl další verše, řekl mi se svou drsnou upřímností: „Víš, Vášo, na tohle se neetabluj!“ Tak zůstal můj vojenský zápisník ve stolku, i jiné verše, o kterých by něco mohla povědět jen moje žena. Ale na to diletující veršo­ vání vzpomínám rád.

133

NEDĚLNÍ ODPOLEDNE NEJSOU JIŽ JEN MOJE

První akademický rok, kdy jsem bydlil na vinohradské faře, a tuším ještě značnou část druhého jsem nedělní odpoledne trá­ vil v nedělní škole. Bylo mi to jen přirozeným pokračováním krábčické tradice i milým zvykem. Zatím rostl můj zájem o ve­ řejný život, který tenkrát překvapoval ustavičně novým nějakým vzruchem a sporem ať politickým nebo literárním a nejspolehli­ vějším pramenem k jeho poznání kromě vlastní přímé zkušenosti byl nám, stoupencům Masarykovým, Herbenův Čas. Nebyl jsem jeho pravidelným odběratelem, ale věnoval jsem jeho četbě valnou část nedělního odpoledne v kavárně U Karla IV. Chodil jsem tam s kolegou Roubalem a musili jsme zpravidla hezkou chvíli čekat, než byl Čas volný, ale pak jsme jej nepustili z ruky přes netrpělivé naléhání jiných zájemců a někdy i pana vrch­ ního, dokud jsme jej nepřeříkali od Herbenova úvodníku až po poslední řádek poslední noticky. U Herbena jsem již tehdy a vždy potom miloval především jeho čistý správný jazyk a jeho vzácnou schopnost povědět myšlenku prostě a jasně. Některé věty jsem si s libostí znovu pro­ čítal pro jejich jadrnou českost. A pod čarou nám imponovaly feuilletony značky -by- J. S. Machara břitkostí a neomylnou určitostí. Odpůrci se -by- zakousl jako rys přímo do šíje a ne­ pustil. Ta urputná bojovnost nás oslňovala a obdiv nepřipouštěl kritickou kontrolu, má-li -by- vždycky pravdu. Psal do listu Her­ benova a měl tedy naši víru. Měli-li jsme štěstí a dostali se k Času brzy, strávili jsme pak zbytek odpoledne vycházkou někdy hodně dlouhou až za stra­ hovské lomy. Tak jsem poznal bolestně zádumčivou Hvězdu a jednou jsme se dostali až do Šárky. Stydím se přiznat, že jsem byl v tomto jedinečném údolí jen jedinkrát. Ale nebyla to jen moje vina, studenta, přišlého do Prahy z venkovského gymnasia. Zdá se mi, že Praha podnes nedovede upozornit na tuto vzác­

134

nost svého okolí. Je to spíše náhoda, zabloudí-li tam i cizinec, než zásluha jeho pražských průvodců a známých. Šárka mi při­ pomenula Kokořínské údolí nejen krajinným rázem, ale i po­ dobnou romantičností vzpomínek, které obě místa budí: tam Ctiradovo oblouzení Šárkou, zde vztah divokého údolí k roman­ tikovi K. H. Máchovi. Ale zájem o Cas a nedělní odpoledne u Karla IV. počal bled­ nout před novým dojmem, který týden od týdne rostl a sílil, až zvítězil docela. Cestou do Klementina jsem na Václavském náměstí potkával štíhlou dívku s krásnýma hnědýma očima v ušlechtilém obličeji, jehož jedna tvář měla roztomilé známeníčko. A nebylo pak těžko zařídit si docházku tak, abych svou sličnou neznámou neminul. Bylo pro mne milým překvapením poznání, že dívka je evangelička, neboť jsem ji vídal též při vy­ cházení z klimentského kostela. Byla patrná již svým bílým odě­ vem, znamením, že je nedávná konfirmandka. Dalším stupněm našeho seznamování bylo vědomí, že má pro mne při setkání pohled nezcela lhostejný. A chceme-li, právě pohledem lze víc povzbudit než slovem. Klimentský kostel je na evangelické poměry malý, není tam kruchta pro muže jako v Krábčicích, poskytující pohodlnou vyhlídku na ženský svět dole, za to nás brzy sblížily útulné dvě místnosti, které tenkrát na biblické hodiny propůjčila dp. viká­ řům Urbánkovi a Součkovi paní Hálová. Celé to nevelké biblické obecenstvo se po několika večerech dobře znalo a bylo jen přiro­ zeným závěrem, že jsme doprovázeli vracející se dámy zprvu zpovzdáli, pak již polodůvěrně zblízka. Znali jsme svá jména, věděli jsme, že oba studujeme s celým dlouhým životem před sebou. Odtud byl už jen krůček ke schůzkám mimo biblické hodiny pod maminčiným dozorem: v parku na Karlově náměstí, na nábřeží, na Žofíně nebo na Střeleckém ostrově. Maminku jsme měli ostatně na své straně, pozorovala naši rostoucí lásku se shovívavým úsměvem, který v její svěží ještě tváři odkrýval dokonale bílé zuby. A protože jsme chtěli sebe mít stále na očích, zašli jsme si jednoho odpoledne k Fiedlerovi na Václavském náměstí a dali jsme se společně fotografovat e hlavami lehce

135

k sobě nachýlenými a a plachým pohledem lidiček, kteří se od­ važují trochu smělého kroku. Ale to Karlovo náměstí, třebas je rozsáhlé a má tolik milých poloskrytých zákoutí, nám bylo osudné. Nevzpomněli jsme, že je to místo denních skoro vycházek tatínka pana profesora Váni. Znal jsem jej ovšem již dávno, neboť nebylo v Praze možno nepovšimnout si na ulici pána mužné postavy, zdravého vzezření a rozhodného vystupování se skotskou čapkou na hlavě a za chladného počasí i se skotským plaidem. Několikrát jsem ho také uviděl v živém hovoru ve vinárně Ludvíka Masaryka, bratra pana profesora Masaryka, ve Vodičkově ulici. Líbila se mi ta vinárna slohovým moravským zařízením, ale nesedávalo tam mnoho hostí. Jednou se tam za mé přítomnosti zastavila s cho­ těm paní profesorová Masaryková. Tiše stranou tam sedával Mikoláš Aleš. Nuže, tatínkové nejsou tak shovívaví jako maminky, a tak mi paní Váňová trochu rozpačitě, ale přece zřetelně pověděla, že se panu profesorovi ta studentská dostaveníčka s dospívající dcerou nelíbí a že proto doufá, že v nich nebudu pokračovat. Vyložil jsem tedy dopisem poctivě své úmysly, své nynější i možné příští postavení a požádal jsem o dovolení přicházet za Věrou do rodiny. K tomu se nejlépe hodila nedělní odpoledne a tak láska ukončila i výpravy za Časem ke Karlu IV. i polosamotářské vycházky do pražského okolí. Váňovi tenkrát bydlili ve dvorním bytě jednoho z velkých Hlávkových činžovních domů ve Vodičkově ulici. Tam jsem jednoho pěkného podzimního odpoledne usedl za příjemným kulatým stolem v měšťansky zařízeném pokoji, který byl jídel­ nou i obývacím pokojem. Pan profesor mne přijal s poněkud zdrželivou zdvořilostí pochopitelnou ke studentovi teprve končí­ címu universitní léta. Skoro zároveň se mnou začal k Váňovům docházet na nedělní večery a odpoledne uchazeč o druhou dceru Helenu, kterou jsem ovšem již dobře znal z biblických hodin, MUDr Stanislav Růžička. Byl o dvě léta starší než já a předsti­ hoval mne i hotovým doktorátem i nadějnou universitní kariérou jako asistent profesora hygieny Gustava Kabrhela. Menší po­ 136

stavou se dobře hodil k menší mladší sestře a už tehdy se vy­ značoval suchým humorem svých nepříliš častých projevů. U Váňů se mi otevřel pohled do dvojího světa: soukromé jazykové školy a spisovatelské dílny. Pan profesor vyučoval angličtině a ruštině, paní profesorová francouzštině a oba učitelé své jazyky dokonale ovládali. Paní Albina si vzala profesora Váňu jako mladá vdova po Francouzovi de la Fontaine, členu staré francouzské šlechtické rodiny, a francouzština se jí stala druhým takřka mateřským jazykem. I její nikdy neselhávající společenský takt prozrazoval francouzskou školu. Pan profesor Váňa měl za sebou léta bohaté a rozmanité životní zkušenosti. Už na gymnasiu, jak to vylíčil jeho spolužák a věrný přítel Josef Holeček v Našich, šel nebojácně za pravdou, hledal ji pak v církvi jako františkánský novic v klášteře u Panny Marie Sněžné v Praze, ale rozešel se s římskou církví i vlastním přemýšlením i působením skotské misie v Praze (řev. Adamse a j.), poznav evangelictví. Odchází studovat bohosloví do Edinburghu, ale nestává se duchovním. Měl vždy pevnou víru v Boha, v Boží spravedlnost a lásku, Písmo bylo jeho denní čet­ bou, ale necítil se povolán k stavu duchovnímu ani v nově při­ jaté církvi. Při odjezdu do Anglie prožil na samých hranicích Cech politické dobrodružství. V Podmoklích ho zadrželi četníci, pokládajíce ho za Bedřicha Pacáka, který tenkrát prchal před zatykačem do ciziny. Po letech skotských následovala léta ruská. Jan Váňa se stal společníkem ano přítelem ruského boháče, generála Endegurova. Poznal s ním život i v předních českých a evropských lázních i na širých rovinách ruského jihu. Generál Endegurov chystal se ho i adoptovat, ale s tohoto plánu sešlo podle rodinného po­ dání vlivem pražských ruských popů. Váňa poznal takto zblízka dvojí odlišný svět skotskoanglický a ruský i dvojí příslušnou lite­ raturu jako málokdo z tehdejších Cechů. Byl tím přímo jakoby předurčen k tomu, aby se stal profesorem angličtiny a ruštiny na české obchodní akademii právě v Praze zakládané, oženil se s ušlechtilou ženou, která do společné domácnosti přinesla třetí světový jazyk, a mohl očekávati klidnou zajištěnou budoucnost. 137

V České rodině, redigované jeho přítelem Gustavem Dórflem, rovněž skotským studentem, uveřejnil znamenitou studii Mezi puritány, kterou možno nazvat prvním anglickým, vlastně skot­ ským listem před Čapkovými Listy z Anglie. Ale pohodlný život nebyl Janu Váňovi souzen. Přirozená vznětlivost i nesmlouvavá opravdovost jej přivedly do konfliktu s ředitelem obchodní akademie Emanuelem Tonnerem a po prudkém výstupu se profesor Váňa vzdal místa. Podobá se, že byl konflikt záměrně podnícen, neboť byl již připraven Váňův nástupce spisovatel Jos. V. Sládek, pro kterého se po návratu z Ameriky hledalo vhodné místo. Pokus samého pražského sta­ rosty a protektora obchodní akademie, šlechetného Dr Tomáše Černého urovnat konflikt přišel pozdě. Jan Váňa se stal soukro­ mým učitelem jazyků. Nelekl se však práce a uhájil si čestné místo v Praze i jako profesor ruštiny a angličtiny i jako spisova­ tel essayista, překladatel a vydavatel učebnic i slovníků obou svě­ tových jazyků. V jeho pracovně se vystřídala sta žáků nejrůz­ nějších zaměstnání a stavů: profesoři, spisovatelé, studenti, ob­ chodní příručí a j. Eliška Krásnohorská u Váni probírala svůj překlad Byronových básní, oba bratří Niederlové se tu učili anglicky; žákyněmi byly Růžena Svobodová i Anežka Sulcová; ruský se přicházeli učit členové důstojnické školy, mezi nimi hrabě Osvald Thun a hr. Berchtold. Když jsem začal chodit k Váňovům, měl profesor Váňa již své pevné místo v českém písemnictví jako vydavatel sborníku Svě­ tem, jímž uváděl české vzdělanstvo do obojího duchovního světa anglického i ruského. (Bělinskij, Gercen, Gogol a j.) Právě léta devadesátá byla snad nejplodnější a nejbojovnější v jeho životě. Vzdělával přístupně americké a anglické essayisty jako Emersona, Ruskina, Smilese, Stuarta Blaickieho a j. a srážel se s tehdejšími koryfeji českého písemnictví Jar. Vrchlickým, J. V. Sládkem a druhy v četných urputných, ale v podstatě věcných půtkách. Od Vrchlického jej zvláště dělila propast vážně pře­ mýšlivé a střízlivější severské kultury od romaneskního a horce smyslného kouzla jihu, jehož vliv byl rozhodující pro tvorbu našeho předního básníka. Váňa dobře také vystihl, že někteří

138

předáci české literatury si s čestnými místy zabezpečili pro sebe i pro některé své přátele i ty nehojné zdroje odměn a podpor, jaké poskytovaly Svatobor a Česká akademie. Váňa jim pověděl naplno své mínění prosou i drsnými přiléhavými epigramy svých Kokrh a Krákorů. Na Váňu jako na svého učitele vzpomínají dosud vděčně mnozí jeho žáci nejrůznějších vrstev. Učil správné výslovnosti sluchem a zevrubným návodem ve svých učebnicích, sám opa­ koval zřetelně každou novou větu a zřetelně ji znovu a třebas několikrát musil opakovat posluchač. Proto z každé hodiny od­ cházel žák s látkou dobře strávenou. Z denních listů přinášívaly jeho besídky Národní listy, kde seděl v redakci jeho přítel Hole­ ček. Pokud o svých sporech, pracích a plánech mluvil profesor Váňa s námi, nedělními hosty, činil tak věcně a bez osobní ne­ návisti k odpůrcům. Rozdával rány vždycky rytířsky přímo, veřejně a svou pravdu dovedl lidem povědět do očí. Podivuhodná byla jeho vytrvalost učitelská i spisovatelská. Vstával se skřivánkem, neboť hodiny do osmi dopoledne, kdy již přicházeli jeho žáci, náležely jemu jako spisovateli. Tu psal nové práce nebo vyřizoval korektury, neboť poslíčkové z tiskár­ ny pořád něco přinášeli nebo odnášeli. A hodiny trvaly někdy až do pozdního večera, neboť jen ty hodiny si mohli zvolit žáci zaměstnaní po celý den v úřadu nebo v obchodě. Proto si asi Jan Váňa tak zamiloval sady na Karlově náměstí, kam měl blízko z Vodičkovy ulice i z pozdějších svých bytů. Při vyučo­ vání přecházel rád pokojem, urazil tak za den jistě slušný počet kilometrů. S tím snad souviselo, že nebyl turistou pyšným na kilometry prošlých cest a že k výletům volíval místa při Vltavě jako Závist nebo Štěchovice s Břežany, kam všude bylo možno pohodlně dojet parníkem. Ty nedělní rodinné výlety, na nichž tatínek nikoho nezarmoutil a maminka ráda zazvonila svým perlivým smíchem, jsme měli rádi, ale nestačily nám a tak jsme si je doplňovali vlastními vy­ cházkami, kdy jsme byli jen svoji. Blahá přítomnost byla nám slibem i šťastné společné budoucnosti.

139

DO HOR A KRAJEM

Koncem let devadesátých a ještě počátkem tohoto století na­ stala pro kandidáty profesury zlatá doba, zejména pro moderní filology, češtináře s němčinou nebo s francouzštinou. Předcháze­ jící dlouhá hubená léta způsobila, že lavice poslucháren na filo­ sofické fakultě prořídly. U profesora Krále nás sedávalo všeho všudy deset dvanáct — a to byli posluchači všech čtyř ročníků. Suplenti už nemusili postávat hodiny v předpokojích pánů zem­ ských školních inspektorů, aby se pak často dověděli, že pro ně nemají místa, ale dostávali zdvořilé pozvání k rozmluvě a pak si leckdy mohli místo i vybrat. I nezkoušení kandidáti byli vhod a i ti dostali kolikrát místo podle své volby. Obě svá suplentská léta jsem příjemně prožil na Žižkově pode dvěma znamenitými řediteli, frančtinářem Fr. Šubertem a literárním historikem Fr. Bílým. Po zkouškách r. 1899 nastala milá starost o definitivu. V Ko­ líně jsem měl zajištěnu protekci Čeňka Duška, ale nelákalo mne jít na obchodní škole učit kupecké korespondenci. Kolísal jsem pak mezi dvěma městy: mezi Louny, kde měla má nevěsta babičku a strýce a já sestru Bohuslavu, provdanou zatím za vikáře L. B. Marka, a mezi Novým Městem na Moravě s evange­ lickým sborem v místě — a hodně daleko ode všeho příbuzen­ stva, což má zvláště pro mladé lidi také své výhody. Ale nebylo kdy na dlouhé rozmýšlení a tak jsem si podal žádost na obě místa a k svému překvapení jsem skoro současně ještě před prázdninami dostal dva dekrety: pro Louny i pro Nové Město. Kam teď jít, takovátě byla nyní otázka. Lounští příbuzní z obojí rodiny pokládali za samozřejmost, že si zvolíme Louny, a byli dotčeni, když pozorovali, že váháme okamžitě se rozhodnout pro město slavné katedrálou mistra reformační gotiky Beneše z Loun. Nás mladé však vábilo horské městečko a řekli jsme si, že se napřed podíváme také do Nového Města. 140

Ty prázdniny roku devadesátého devátého byla Věra hostem u své dobré tety paní Kasalové, ženy kupce v Krucemburku, a já jako nadějný profesor s definitivou takřka v kapse byl jsem tam pozván na návštěvu. Léto bylo podivné, aspoň v Krucemburku pršelo ano lilo skoro každý den a celý kraj byl doslova ustavičně koupán parami a mlhou vyvstávající z okolních lesů. Chudé ženy nosily odtamtud hub, že už je tetička neměla kde sušit. Na venkově v takových dnech i k zamilované dvojici vtírá se nuda a tak jsme s Věrou přemýšleli o osvěžujícím programu. Snad právě dopis z Loun, zase naléhající, abychom se rozhodli pro toto město, způsobil, že jsme si řekli jako naráz: „Podíváme se napřed do Nového Města.“ Měl jsem nějaké zbytečné peníze a tak jsme si mohli vyjet do moravského horského města v ko­ čáře. Ať si moderní cestovatelé velebí jízdu autem nebo dokonce letadlem pro jejich rychlost, nejkrásnější je cesta kočárem. Z auta je možný jen letmý výhled z oken vpravo a vlevo, letadlo překvapí novým pohledem s ptačí perspektivy, ohromující roz­ sáhlostí a novostí, ale přece jenom krajinu skreslující, v otevře­ ném kočáře můžete za krásného letního dne, jaký nám byl vý­ jimkou údělem, pozorovat krajinu pohodlně kolem dokola a ještě občas pozvednout zraky vzhůru do modrého nebe, lehce nadechnutého jemnými obláčky, Když jsme tak jeli hned do příkrého kopce, hned zase do srázného údolí, vzpomínali jsme na Karla Havlíčka Borovského, přeslavného rodáka tohoto kraje, na jeho dlouhou jízdu alpskými horami do tyrolského Brixenu. Nedovedu již vyjmenovat všecka místa, kterými jsme projeli, známá od dětství jména jako Jimramov a Německé ukazovala, že jsme v kraji z části evangelickém. Cím výše jsme stoupali, tím byly výhledy širší a širší, až se nám u Rokytna prostřela před zraky celá Českomoravská vysočina. V Novém Městě jsme nebyli očekáváni, a přece nás přijali se srdečností až dojímající. Ředitel tamější reálky, proslulý již tenkrát literární historik Leander Cech i dp. senior Josef Dobeš nás uvítali, jako bychom do Nového Města již dávno patřili, a i měšťané, se kterými jsme za ten den přišli do styku, se k nám 141

chovali jako k dobrým známým. Za chvíli jsme se cítili v Novém Městě jako doma. Náš vzájemný poměr nastávajících novo­ manželů byl jim příležitostí k starostlivým úvahám, který volný byt by byl pro nás nejvýhodnější. Byli jsme zkrátka Novým Městem okouzleni. Ale odpoledne tak po ětvrté hodině přišlo ne snad první zkla­ mání, ale malé rozčarování. Vyjeli jsme sem do hor za teplého červencového dne dosti lehce oblečeni a tady začínal už odpo­ ledne vanout dosti citelný chlad. „Ano,“ omlouvali se Novo­ městští, „u nás v horách bývají i v létě veěery a zvláště noci zpravidla chladné.“ To nám pak potvrdila zpáteční jízda snad ještě krásnější než ve dne s planoucí letní oblohou nad námi. Mohli jsme teď přichýlit hlavy k sobě blíž a blíž a spojit i ústa polibkem, ale všecka ta noění krása i ty důvěrné chvíle nám ne­ dovolovaly nepociťovat rostoucí chlad, dokud jsme nesjeli s hor hodně níž. Ani v Krucemburku při loučení jsme ještě nerozhodli své dilemna, půjdeme-li do hor či do Loun. Až mi k tomu pomolda zpáteční cesta domů. Zastavil jsem se ještě u sestřenky Márinky Pospíšilové v Čáslavi a zvolil jsem pak kratší trať na Podřipsko severozápadní drahou na Mělník. Chtěl jsem vlastně odtamtud jít do Krábčic pěšky těch několik hodin, ale tady na rovině byl horký letní den, vedro, jen se slévalo. Spočítal jsem si peníze a najal jsem si baronsky kočár. Jel jsem tím požehnaným krajem, kde žně byly již na vrcholu. Kam se člověk podíval, zelenaly se chmelnice, prostíraly se lány řepy nebo obilí buď právě padajícího pod kosou nebo již stojícího v bohatých man­ delích nebo odváženého do stodol na vrchovatých žebřiňácích. Přede mnou se hrdě zvedal otec Ríp a za ním kynul věnec Středohor s Hanšpurkem a Milešovkou v popředí. To všecko bohatství, tu krásu tak blízkou a drahou od dětství jsem měl opustit a vyměnit za kraj dosud mi cizí. Tady, tady se cítím doma, proč odtud odcházet, když mne tu chtí mít. Pravda, v No­ vém Městě jsou jistě hodní lidé, chovali se k nám jako oprav­ doví bratří, ale vždyť ani u nás nejsou lidé zlí. Znovu a znovu jsem objímal pohledem celý ten známý kraj a byl jsem roz-

142

hodnut: příbuzní už nás nemusí přemlouvat, půjdeme do Loun. Ale pan farář Karafiát, kdybych mu to byl mohl tenkrát vy­ právět, byl by asi dodal: „Kdož ví, zdali vám Pán Bůh přece nechystá ten novoměstský kraj?“ A byl by měl pravdu. Uplynulo ovšem od toho výletu do Krucemburka skoro plných ětyřicet let, kdy jsem znovu a zevrubněji poznal Novoměstsko s jeho pod­ nebím, rybníky i lesy a kdy jsem měl možnost vybrat si tiché místo k občasnému pobytu ve vlastním domku. Tři Studně u Fryšavy pod Žákovou horou se nám staly druhým domovem. Tam jsme se naučili milovat i ten drsný půvab Vysočiny.

143

DOMŮ

Vlak hučí pod Barrandovou skálou a potom zahýbá k západu. Jedeme do Loun, domů, do svého příštího domova. Poslední náš společný den v Praze byl sváteční. Přes své listopadové datum byl vlahý a tichý, tak že jsme mohli jet do Klimenta bez zim­ níků, v otevřeném kočáře, Věra s lehkou bílou pelerinkou na ramenou, já v černém žaketu, posledním novém výtvoru mistra Hály. Byla sobota, všední den, myslili jsme, že kostel bude polo­ prázdný. Zatím byl plný, plničký, a když jsme procházeli ulič­ kou mezi lavicemi, vítalo nás úsměvy a kynutím rukou sta vese­ lých děvčátek. To se přišel ženský učitelský ústav z nábřeží roz­ loučit s družkou, která jej opustila ještě před maturitou. Veselý šum ustal, když jsme stanuli před stolem Páně a když zazněl vážný, srdečný hlas mého švakra, dp. L. B. Marka, kterému po­ stoupil oddací obřad dp. vikář J. Souček. Slíbili jsme si vzá­ jemně lásku a věrnost, dostali jsme prstýnky a potom jsme ne­ stačili tisknout ručky všech těch gratulantek. To se už zase kostel rozšuměl veselými dívčími hlasy. Sluníčko hřálo a tak jsme mohli zase jet v otevřeném kočáře k ,svému‘ fotografovi Fiedlerovi na Václavském náměstí, abychom k důvěrné ,snoubenecké‘ fotografii připojili větší oficiální obrázek svatební. Svatební oběd jsme měli u Váňů, kteří zatím přesídlili z Hláv­ kova paláce do domu v Spálené ulici vedle Brejškovy restaurace. Na svatební menu se nepamatuji, vím jen, že pokrmy i nápoje byly znamenité, vždyť je dodal a nad chody bděl soused pan Brejška, tatínkův ctitel. Nesedělo nás mnoho kolem svatebního stolu, neboť v soukromém bytě nelze uspořádat velikou tabuli, ale byly tu samé drahé a milé tváře: obojí rodiče, vážní a trochu smutní, jak to bývá, když děti opouštějí rodinné hnízdo, teta Týny, Helenka se svým snoubencem MUDr St. Růžičkou a s jeho sestrou Leonou, družička, slečna Táňa Chmelová — hle, kdo byl

144

jejím mládencem, jsem již zapomněl — a naši svatební svědkové MUDři Adolf Lukl a Karel Souěek, oba druhové z Jeronýma. Smetánka nebyl na svatbě, poslal nám telegrafické blahopřání odkudsi z Dalmácie, kde sloužil jako jednoročák na vojně. Mezi četnými písemnými gratulacemi byl také srdečný lístek od prof. Gebauera. Na stole v sousedním pokoji byly vyloženy svatební dárky, jak se scházely u Váňů. Překvapilo mne jejich množství i cen­ nost, neboť nebyly jen od příbuzných, ale také od vděčných žáků tatínkových i maminčiných. Jeden z nich, olejový obraz Polabí od Mánesáka Brázdy, dar maminčina bratra Josefa, zdobí naši pracovnu. Podle svatebních humoresek té doby jsme se trochu obávali, aby se nám nesešlo mnoho petrolejových lamp, ale dostali jsme jen dvě, jednu s módní tenkrát rudou ampulí — obě se nám dobře hodily a ta červená dosloužila až v Brně. Lukl přinesl vkusný likérový soubor, v dárci se nezapřel krajan z vlasti vína a slivovice, kde nevědí, co je to abstinentství. Skle­ ničky vzaly časem všecky za své, ale broušená lahvička dosud nám připomíná svatební den. Lukla jsme potom občas vídali v Praze, vždy mladistvě živého a plného chuti do práce odborné i církevní, i u nás v Brně si po letech zařečnil, druhý náš svědek Dr Souček odešel na venkov a tak jsme o něm jen čítali v našich časopisech jako o horlivém členu kolínského sboru. Po mnoha, mnoha letech jsme si za druhé světové války udělali výlet z Kut­ né Hory do Kolína a vyhledali jsme tam druha z mládí. To už bylo patrné, že se dny jeho života nachylují, a Dr Souček se brzy připojil k velké většině našich svatebních hostí, kteří byli zatím povoláni k hostině věčné. Vlak minul Slaný, podzimní den dokonával a v našem kupé blikalo mdlé světélko nástropní petrolejové lampy. Věra se uchý. lila do koutka, odložila klobouk a za chvíli klidně oddychovala pokojným spánkem. Po prvé jsem ji viděl takto dřímat — svou ženu. Jaké měla jemné hnědé řasy! Jak jí slušel šedý podzimní kabátek, jak byla celá mladistvě krásná! Chvíli jsem byl v po­ kušení minout Louny a jet dál někam do Středohoří, snad do Bíliny nebo do Teplic a strávit první společné dni mimo kruh 10

V Praze

145

rodinných přátel. Ale pak jsem si představil náš pobyt v novém domě na Valech v Lounech: kabinet a dva velké pokoje, do kterých snesla maminka Váňová vše, co dovedla opatřit její láska. Viděl jsem ji v duchu všecko zařizovat a rovnat, věděl jsem, že nám tam nic nechybí k příjemnému životu. Ne, vy­ stoupíme přece v Lounech a půjdeme domů, neboť tam bude teď náš domov. S Bohem, věku jinošský, s Bohem, Praho, jsi naší minulostí, ale zůstaneš naší láskou a touhou!

146

DVĚ STRÁŽE

S vrcholu Řípu lze za jasného dne přehlédnout dobrou polo­ vinu Cech. Postavíme-li se před kapli sv. Jiří na severní straně, vidíme vlevo světlou stuhu Ohře a za ní hnědý pruh Rudohoří, před sebou za obloukem Labe chlumy Středohoří a vpravo nad Bezdězem v bleděmodré dáli na samičkém konci obzoru pyšně se zvedat hmotu Krkonoš. Obcházíme-li kapli východním smě­ rem, pozdraví nás za stříbrnou pentlí Vltavy mělnický zámek s vinohrady na svém úpatí, a končíme-li obchůzku na jižní stra­ ně, spatříme druhou stráž české země Hradčany. Hrdě z tůně mlh se zvedá obrys věže svatovítského chrámu. Jen ten vztyčený hrot je z celé Prahy patrný, ale právě ten svou vznešenou osa­ moceností a výlučností dává tušit slávu města rozkládajícího se pod ním. Tak viděla prorockým zrakem kněžna Libuše s vyšehradského cimbuří dotýkat se nebes příští svou slávou město veliké, sídlo svých nástupců na panovnickém stolci. A jako můžeš s Řípu pozdravit Prahu, máteř českých měst, tak s výšin nad Prahou ti kyne na severu pevně do široka rozložený masiv Řípu. Dvě stráže české země hledí na sebe, vědomy si svého slavného poslání bdít nad českou zemí. Na Řípu stanul před věky praotec národa Cech a shledal kraj, kam jen jej stačil obhlédnout, určený božstvem, aby se stal na­ vždy vlastí jeho kmene. Tady všude mezi třemi řekami a za nimi až k pomezním horám měli mít Cechové svůj domov. A v přirozeném středu nové vlasti vzniklo potom její hlavní město, aby bylo sídlem jejích knížat a králů i presidentů, ohnis­ kem vzdělanosti, srdcem, měřícím svým tepem život celého ná­ roda. Na Řípu složili dávní předkové své bohy, aby se jich vzdali, když jim ústy slovanských bratří vzešlo poznání jediného pravého Boha. A Praha dala pokřestěnému národu první světce, spojené stejnou mučednickou vírou i svazkem příbuznosti, Lud­ 10"

147

milu a Václava. Česká vzdělanost dostala křesťanské základy a ohrožovala se z čistých domácích zdrojů v husitství a Bratrství. Ale český klenot zářil uprostřed Evropy příliš jasně, aby byli po něm nezatoužili sousedé. A ti se k nám pak začali tlačit přes ochranný val hor a pralesů do nížin, napřed skromně jako zdvo­ řilí hosté, příchozí, kupci... Ale jednou přijati se slovanskou pohostinností udomácnili se rychle, zabírali nová a nová místa, až tísnili domácí obyvatele úže a úže ke středu země. A drze již se těšili, že přijde doba, kdy na pražském mostě neuzříš Čecha. Říp na to vše pozorně hleděl, vždyť nakonec jen dvě hodiny cesty od jeho úpatí se rozléhal ten drsný cizí jazyk, neboť až k samému Labi se dotřeli cizinci a v městě právě uprostřed mezi Roudnicí a Mělníkem postavili pomník císaři, kterého uctívali ne jako přítele sedláků, ale jako germanisátora Cech. Píseň Cechy krásné, Cechy mé, duše má se s touhou pne, kde ty krásné hory jsou, zasnoubené s oblohou,

nebyla jen povzdechem turisty hledícího z kraje ke vzdáleným horám, stala se zároveň výrazem stesku a zármutku nad bolest­ nou přítomností, že všecka ta pomezní krása je v rukou vetře­ lého cizince. Pomezní hory byly ztraceny, ale Ríp odolal. „Kde stanul, dosud stojí Cech“, čtlo se nad portálem řipské kaple a odtud se příchozí posiloval u víře v českou budoucnost pohle­ dem k druhé české stráži tam na jihu, k hradčanské věži. Ale ten pohled ke ztraceným českým horám bolel. Procítil a vyslo­ vil tu bolest nesmrtelnými verši Svatopluk Cech, básník, který se za dětství denně na ně díval ze svého peruckého domova: Když hledím tam v ty hory odrodilé, čím luzněji mne vábí do svých krás, čím známěji mi kynou tvary milé, jichž modral se již hochu v dálce pás, tím hlouběji se bolest v srdce vrývá,

148

že pro nás ztraceny; že předků krov tam hostí cizince a neozývá se jejich stráň již echem českých slov, že tam nás vítá záští zarputilé, kde leckde neoseli’ ještě český rov.

Jak by byl nezatoužil Čech, hledící s Řípu na luzný ten po­ mezní pás, aby byl zase celý náš, aby se tam zase rozhlaholila česká řeč jako doma! A přece, když se vláda věcí našich Božím milostivým slitováním vrátila do našich rukou, řídili jsme se v duchu bratrského humanismu, jehož hlasatelem byl první president Osvoboditel, vroucí lidskou přímluvou Svatopluka Čecha v téže básni, abychom nechtěli ty hory znovu opanovat mocí, násilím. Potomkům Českých bratří je násilí cizí. Ale Ríp s Prahou brzy poznaly, jak splatili vetřelci českou lidskost. Jak­ mile se jim naskytla vhodná příležitost, zaplavili jako divá horda ne už jenom pomezí, ale pronikli dál za Ríp a svými ohavnými znaky poskvrnili i druhou strážní baštu Čech Prahu. Sen básníkův o sbratření s nepřítelem zůstal snem — jejich vinou, vábivý přelud vítězící lidskosti se rozplynul v krvavé skutečnosti. Tehdy poznali jsme doslova a zmocněně, co týž bá­ sník vylíčil v starší své knize — divným tušením národa se stala z jeho děl nejpopulámější — v Písních otroka, všecku tu hrůzu, když po šíji ti šlape cizí pata a každý chám tě tupit, mučit smí...,

a Čechové s celým lidstvem se musili spojit v očistné bouři, která nakonec zdrtila tyrana i dav jeho drábů, až

na lebky katů v strašlivý soud stotisíc třesklo železných pout. A Ríp i Hradčany pozdravily znovu volnost a svobodu. A vol­ nost jako dravý proud zachvátila z českého žímého kraje

149

i všecko pomezí a vyčistila je od vetřelců. Cechy krásné, Cechy mé, naše jsou všecky ty hory, naše jsou luzné Středohory i pyšné Krkonoše, naše je Šumava se svými jezery i lesy. A Ríp se bodře usmívá na celé své širé panství a kyne Hradčanům: „Kde stanul, všude věčně bude státi Cech!“

150

HOŘÍCÍ KER

Člověk věřící v Boha smí být v duchovním smyslu hrdý na svůj původ. Neboť podle Písma (I. Mojž. 1, 27) „stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej“ a „vdechl (t. 2, 7) v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.“ Duše lidská je tedy částí Božího ducha a Šalomoun to v Příslo­ vích vystihuje překrásnou větou (Přísl. 20, 27): „Duše člověka jest svíce Hospodinova.“ Vzpomínám při tom vděčně br. faráře Jos. Jadrníčka, který na tomto textu založil jeden svůj duchovní proslov v myslibořické modlitebně. Pro tento svůj původ jest duše věčná a nemůže zahynouti. Někdy se zdá, že ta svíce již dohořívá a že se v našem nitru uhostí tma, ale prosíme-li opravdově o Ducha sv„ zavane Boží vítr, aniž víme, odkud přichází a kam jde, a ucítíme jeho vroucí oživující vanutí. Duše lidská je podobna tomu hořícímu kři, který viděl Mojžíš na hoře Oreb, jenž „aj, hořel ohněm, avšak neshořel.“ (II. Mojž. 3, 2.) Člověk stárne tělesně, ale nemusí stárnout zároveň i duchem, neboť „ti, jenž očekávají na Hospo­ dina, nabývají nové síly..., běží, avšak neumdlévají, chodí, a ne­ ustávají.“ (Iz. 40, 31.) Není v životě člověka vděčnější podívané zpět nad pohled do vlastní minulosti pod zorným úhlem vanutí Božího ducha v něm. Stárnoucí člověk se podobá starému stromu pevně vrostlému na své místo. Zůstává mu již věren zvykem i tělesnou mdlobou a nechává jít kolem sebe přítomný život i svou minulost. Jako nad tím stromem plynou oblaka, poletují ptáci i motýli a chodí kolem lidé. V této své podívané vidím sebe jako hošíka poslou­ chat po prvé s pochopením otcovu večerní modlitbu, pak již dovedu spolu zpívat píseň Ježíši, Spasiteli můj, již v pokojík se beru svůj ... Sedím s drobnou mládeží za adventního večera pod svícnem, na němž rozžíhaná světla připomínají dávná Boží zaslíbení Mesiáše. Poslouchám v nedělní škole „ty staré, staré

151

zvěsti o Ježíši a štěstí, jež světu vzešlo v něm“, a s divnou touhou zpívám krásnou píseň Tam z dálných světa krajů... A mladá duše se rozhořívá vypravováním o velkých dějích a o slavných Božích svědcích i trpitelích: Husova hranice, Boží bojovníci, pouť labyrintem světa Jana Amose Komenského. Vidím vystu­ povat na kazatelnu nebo za řeěnický stolek výmluvné svědky, jejichž duch se ve vrcholných chvílích projevu zaněcuje Božím plamenem. Keř hoří, ale neshoří: Václav Šubert ve světlé modli­ tebně krábčického ústavu, Čeněk Dušek mezi námi studenty v Jeronýmu, Jan Karafiát v důvěrném kroužku na Smetánce, Ferdinad Císař o Husovu jubileu v kostelíku pod Spilberkem, Fr. Urbánek v pražských biblických hodinách nebo po letech v brněnské Českobratrské Jednotě a další mladší svědkové__ Kolikrát jsem směl říci s učedlníky v Emauzích: „Zdaliž srdce mé ve mně nehořelo, když se mi otvírala Písma.“ To je zvláštní výsada člověka, že i když se připozdívá a den se nachýlil, jeho duše může mít kolem sebe jasno, neboť keř hoří, hoří do věčnosti ...

152

REJSTŘÍK

Aksamit 36 Albert Eduard 94 Aleš Mikuláš 136 Badeni Kazimierz 80 Bartoš Fr. 128 Baštecký Josef 28 Baxa Karel 86 Borecký Jaromír 86 Brodský Fr. 69 n. Březnovský Václav 39 Čada Fr. 106, 110 Cech Leander 141 Cech Svatopluk 148 n. Celakovský Jaromír 129 Černý Tomáš 138 Dědic K. 39 Dobeš Josef 141 Dobiáš Bohdan 58 Dórfl Gustav 138 Drobný Jan 12 n. Drtina Fr. 110 Durdik Josef 84 Dušek Čeněk 21, 58, 60, 63, 119, 140 Dušek Vavřinec 35 Dvořák Antonín, stavitel 27 Dyrhon Josef 114 Emler Josef 128 Flajšhans Václav 117 Foustka Břetislav 124 František Josef 80 Frída Emil, v. Vrchlický Friml Rudolf 37 Gebauer Jan 26, 35, 83, 89 n., 101, 115, 117 n., 126 n. Gcbauerová Marie 95 Gellner Fr. 88 Goll Jaroslav 111 n. Hála Adolf 51, 113 Hála Jan 38 n. Harrach Jan 128 Hattala Martin 125

Heinrich Arnošt 88 n., 67, 114, 132 n. Herben Jan 30, 39, 59 n., 62, 67, 99, 121, 132, 134 Herbenová Bronislava 62 Herrmann Ignát 79 Hófler Karl 122 Holeček Josef 137, 139 Hostinský Otakar 110 Chlumský Josef, filolog 51 n. Jadrníček Josef 151 Jakubec Jan 125 Janáček Leoš 127 Jech J. O. 104 Jelínek Hanuš 114 Jiránková Božena 114 Jozífek O., v. Dyrhon Jos. Jurkovič Dušan 74 Kadla Fr. 60 Karafiát Jan 63 n., 92, 143 Kašpar L. B. 21 n., 27, 63, 130 n. Kašpar Timoteus 22 Klofáč Václav 55 n. Kolář Josef 105 n. Košut Benjamin 27, 61 Kovář Emanuel 71, 76, 108 n. z Kraiczů Jan 52, 58, 85 Král Josef 25 n., 95 n., 115, 121, 140 Kraus Arnošt 110 Kubešová Hana 47 n. Kvičala Jan 24, 100 n. Langer J. J. 87 Lukl Adolf 14, 38, 48, 50, 56, 70 n., 113, 145 Máchal Jan 107 Marek L. B. 21, 23, 28, 59, 140, 144 Masaryk Ludvík 136 Masaryk Tomáš G. 19, 23, 39, 53, 55, 58, 63, 66, 83 n., 93 n., 110 n. Masaryková Charlotta 53 Molnár E. G. A. 69 Mourek V. E. 102, 109 n.

■i Nagy Samuel 72 Nešpor Daniel 12 n. Nešpor Jarolim 12 n. Niederle Lubor 111 Nováček J. V. 121, 125 Ota Ladislav 51 Pacák Bedřich 137 Pastrnek Fr. 107 Pelišek Jan 131 n. Prach Vojtěch 115 Pražák Jiří 84 n. Polívka Jiří 106 n. Pospíšil Čeněk 10 n., 73, 93 Pospíšilová Marie 10, 17 Raše Rudolf 52 Rašín Alois 52, 55 Rosický Fr. 109 Royt Václav 42 Růžička Stanislav 130, 136, 144 Sládek Jos. V. 138 Smetánka Emil 38, 49, 50, 92, 94, 104, 107 n., 109 n., 111, 113, 117, 126, 145 Souček Jos. 39, 61 n., 144

Souček Karel 145 Stránský Adolf 36, 88 Svobodová Růžena 138 Šádek Fr. 130 Šimek J. B. 51 z Tardy Heřman 12 Thun Fr. 84, 75 Tobolka Zdeněk 52, 91 Tomek W. W. 122 n. Tonner Emanuel 138 Urbánek Fr. 61, 67 Váňa Jan 103, 136 n. Váňová Albína 135, 137, 146 Váňová Věra, provd. Vášová 135 n., 144 n. Váša Pavel 9 etc Vilím Karel 14, 66 Vlček Jaroslav 119 Vrchlický Jaroslav 94, 111, 138 Wagner Oktavián 114 Weiner Fr. 41 Zibrt Čeněk 107, 127 n. Zubatý Josef 100, 107 n. Žilka Fr. 59

OBSAH

Abiturientem .................................................................................9 Praha let devadesátých................................................................ 18 První den v Praze..........................................................................21 Vstupuji na akademickou půdu................................................. 24 Vinohradské neděle.....................................................................27 Studentské byty..........................................................................30 Sháním živobytí......................................................................... 34 U mistra Hály...............................................................................38 Vzpoura paní Pobožníčkové...................................................... 41 Večery a noci.............................................................................. 46

Akademické spolky: 1. Akademický čtenářskýspolek............................................ 50 2. Jeroným............................................................................. ,56 Jan Karafiát .................................................................................... 63

Národopisná výstava českoslovanská: 1. 2. 3. 4. 5.

Sbíráme ...........................................................................69 Vystavujeme........................................................................ 70 Chodíme na výstavu a jásáme.......................................... 72 Poslední den výstavy......................................................... 76 Dozvuky Národopisné......................................................... 77

V Milíčově ulici.............................................................................. 80 Naši učitelé:

1. 2. 3. 4. 5. 6.

T. G. Masaryk................................................................... 83 Jan Gebauer........................................................................ 89 Josef Král.............................................................................95 Jan Kvíčala...................................................................... 100 Slavisté a Indoevropané.................................................. 105 Reliqui................................................................................ 109

Emil Smetánka.............................................................................Ill Druhové..................................... '............................................. 113 Zábavy učenců.............................................................................121 Učíme se pracovat vědecky......................................................... 126 Literární počátky........................................................................130 Nedělní odpolednenejsou již jen moje.................................. 134 Do hor a krajem........................................................................140 Domů............................................................................................144 Dvě stráže.......................................................................................147 Hořící keř.......................................................................................151 Rejstřík............................................................................... 153

Panu profesorovi Dr Ant. Beerovi z Masarykovy univer­

sity děkuji srdečně za laskavé přehlédnutí kapitoly Naši učitelé. Pavel Váša.

Autor

PAVEL VÁŠA

Název

V PRAZE

II. DÍL PAMÉT1

Obálka

BOHUMIL VANČURA

Vydal

KALICH V PRAZE II.

Roku

1947

Vytiskl

CÍL V PRAZE VII.

Vydání

PRVNÍ

Náklad

5000 VÝTISKŮ

Cena

72 Kčs