Náš otec Abraham: židovské kořeny křesťanské víry 8023816101, 9788023816105

Citation preview

Židovské kořeny křesťanské víry

Mřjfvin Q. Wilson

Náš otec Abraham Židovské kořeny křesťanské víry

Marvin R. Wilson

International Christian Embassy Jerusalem

Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém

Marvin R Wilson Náš otec Abraham

Copyright © 1997, Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém - česká pobočka, Andrštova 4, 180 00 Praha 8 Originally published in English under the title „Our Father Abraham“ by Marvin R. Wilson

© 1989 by Marvin R. Wilson Published by Wm. B. Eerdmans Publishing Company, 255 Jefferson Ave., S.E., Grand Rapids, MI 49503, U.S.A. and Center for Judaic-Christian Studies, P.O. Box 293040, Dayton, OH 45429, U.S.A All rights reserved.

Z anglického originálu přeložil © Lumír Ptáček, 1996 Obálka: ing. arch. Lucie Kallusová Vydáno ve vydavatelství Sborový dopis, Praha

Mé ženě Polly, bez jejíž lásky, povzbuzení a podpory by tato kniha nikdy nevznikla. Zenu statečnou kdo nalezne1? Je daleko cennější než perly.

Přísloví 31,10

Obsah Předmluva českého vydavatele....................................... XIII

Předmluva...........................................................................XIV

I. Nový lid: Abrahamovy duchovní děti 1. KOŘEN A VĚTVE............................................................ 2 „Pohleďte na Abrahama, svého otce“............................ 2 Atény nebo Jeruzalém?....................................................4

Svět Bible............................................................................ B

Olivový kořen a větve........................................................ 11 Naroubováni do Izraele..................................................... 13

2. POHANÉ, ŽIDÉ A ŽIDOVSKÉ DĚDICTVÍ.............. 18 Nová duchovní rodina...................................................... 19 Záchrana ze skutků nebo z milosti?........................ 20

Nová terminologie....................................................... 21

Pohan a křesťan není synonymum.......................... 22 Západní svět a kniha z Východu..................................... 22

Problém judaizace............................................................ 24 Rozdíly mezi prvními věřícími................................. 24

Ne pod Zákonem, ale svobodní................................ 24 Judaizace v době Bible.............................................. 25

Pavel a Zákon.................................................................... 26 Židovské dědictví a současná církev............................. 29

II. Církev a synagóga v dějinách 3. PRVOTNÍ CÍRKEV A JUDAISMUS........................... 38

Ježíš a jeho následovníci................................................. 39 Počátky: církev ze Židů.................................................... 40 Hebraisté a helénisté....................................................... 42 Štěpán a helénisté............................................................ .43

V

K pohanům.......................................................................... 44

Zvláštní povolání apoštola Pavla..................................... 44 Další úspěchy mezi pohany............................................... 45

Jeruzalémský koncil .......................................................... 46 4. TEOLOGICKÝ KONFLIKT A PRONÁSLEDOVÁNÍ ........................................................51

Teologické rozdíly................................................................53 Ježíš - člověk nebo Bůh? .......................................... 53 Radikálně nový výklad židovských symbolů............. 54 Ježíšovo neobvyklé poslání.......................................... 55 Abba a Ježíšova jedinečnost........................................ 55

Ježíš a očekávání Mesiáše........................................... 56 Víra v Ježíšovo vzkříšení............................................. 57 Pronásledování.................................................................... 58 Židé pronásledují Židy................................................ 58 Případy davového násilí.............................................. 58

Pronásledovatel Saul.................................................. 59 Pronásledovaný Pavel..................................................60

Shrnutí................................................................................. 60 5. „KACÍŘI“ A SYNAGÓGA................................................ 64

Definice birkat ha-minim .............................................. 65 Původ požehnání................................................................. 67

Minim a nocrim............................ ...................................68

„Vyloučen ze synagógy“...................................................... 69 Niduj a cherem.................................................................... 71 Závěr ..................................................................................... 72

6. ŽIDOVSKÁ POVSTÁNÍ A ROZDĚLENÍ CESTY... 75 První židovské povstání (66-73 n.l.)................................. 76

PádMasady.................................................................. 76 ÚtěkdoPelly................................................................. 77 Mezi povstáními: akademie v Jahne ............................... 78

VI

Od šabatu ke dni Páně......................................................80 Druhé židovské povstání (132-135 n.l.) ......................... 82 Vedoucí role Bar Kochby............................................ 82 Poražený židovský národ........................................... 82 Křesťané ze Židů a válka............................................ 83

Rozdělení cesty................................................................... 84

7. DĚJINY POHRDÁNÍ: ANTISEMITISMUS A CÍRKEV.................................... 88 Povstává „nový“ Izrael......................................................90

Od dejudaizace k antijudaismu ....................................... 92

První otcové: obviňování obětí........................................ 93 Alegorie - pokus zachránit židovská Písma.................. 97 Antisemitismus ve středověku ........................................ 99 Od Luthera do současnosti ............................................... 100

III. Hebrejské myšlení 8. STARÁ SMLOUVA - HEBREJSKÝ ZÁKLAD CÍRKVE................................ 108 Markionova hereze.............................................................. 109

Neomarkionismus............................................................... 110 Opomenutý poklad.............................................................. 111 Bible prvotní církve.............................................................112

Dvě části, přesto jedna kniha............................................ 113 Teologický klíč..................................................................... 114 Vdechnuté Bohem a užitečné............................................ 114 Objevování židovského Ježíše........................................... 116

Další rané židovské prameny ........................................... 119 Šema - klíčový článek víry Izraele................................... 122

Křesťanství je židovské...................................................... 125 Hebrejská Bible a počátky Ameriky................................ 127 Základní, ne vedlejší.......................................................... 131

VII

9. NÁSTIN HEBREJSKÉHO MYŠLENÍ........................... 136 Energický národ, popisný jazyk........................................137

Poezie a její moc .................................................................. 142 Slovní obrazy........................................................................145 Bloková logika..................................................................... 150 Čas na rozjímání................................................................. 154

Všechno je teologické ......................................................... 156 Náboženství jako cesta života........................................... 159 Odlišný pohled na čas a dějiny ......................................... 160

10. V ČEM UDĚLALA CÍRKEV CHYBU........................ 166

Dynamická jednota versus dualismus............................. 167 Potušení - ano či ne?..................................................... 169

Manželství - ano či ne?................................................. 171

Budoucí svět proti tomuto světu.......................................174 Duchovnost: nebeská nebo pozemská?...................... 174 Záchrana: únik nebo účast?........................................ 178 Víra: myšlenka nebo skutek?....................................... 182 Jednotlivec versus společenství........................................ 184 Nezávislí křesťané........................................................ 185 Společné tělo.................................................................. 186 Církev jako společenství.............................................. 188

IV. Židovské dědictví a církev: Vybrané studie 11. MANŽELSTVÍ A RODINA V HEBREJSKÉM POHLEDU............................................ 194

Současné postoje ................................................................. 196 Biblické základy: Genesis a manželství.......................... 198 Manželství a sex jsou dobré......................................... 198

Požehnání dětí............................................................... 198

Společný život: „Opustit a přilnout“...........................199 Hodit se k sobě......................................................... 200

VIII

Láska po svatbě............................................................ 201

Manželství a Sin^j: srovnání dvou smluv...................... 202 Ženich a jeho nevěsta................................................. 202 Manželství jako smlouva............................................. 202 Ženich přichází a čeká................................................ 203

Průvod s ohněm ........................................................... 203

Odděleni pro druhého................................................ 204 Čas na přípravu........................................................... 204 Trvalá smlouva............................................................ 205 Naprostá oddanost....................................................... 205

Slovo jako slib ......................................................... 206 Periodická obnova........................................................ 206 Židovský náhled na manželství a rodinu........................ 207 Respekt k rodinnému původu .................................... 207 Ústřední postavení modlitby...................................... 208

Podpora společenství....................................................209 Sdílení společného osudu............................................ 210 Pozvedat jeden druhého.............................................. 211 Hodnoty domova ................................................................ 212 Domov jako malý chrám............................................. 213

Domov pokoje................................................................ 215 Domov a hosté ......................................................... 217 Učíme se o rodině podle Šumaře ................................... 219 Zápletka Šumaře ......................................................... 219

Láska, která roste po svatbě....................................... 220 Úcta k manuální práci................................................ 220

Dodržování šabatu....................................................... 221 Úcta k rodičům............................................................. 222 Všichni jsme jako Tevje............................................... 223 Čím starší, tím lepší: stárnutí hebrejskýma očima......224

Vrchol života .................................................................224 Fyzický úpadek............................................................. 225 Ctít ty, kdo jsou toho hodni........................................ 226 Potřeba péče a podpory ............................................... 227

IX

Moudrost zkušenosti ................................................... 227 Aktivní až do konce...................................................... 228

Naděje vzkříšení......................................................229 12. PES ACH A POSLEDNÍ VEČEŘE............................... 236 Původ svátku Pesach......................................................... 237 Pesach v období Staré smlouvy........................................ 239

Mojžíšovo učení a Pesach............................................ 239 Slavení ve Staré smlouvě............................................ 240 Pesach v Nové smlouvě...................................................... 241 Vzrušující divadlo........................................................ 242 Večer před svátkem Pesach......................................... 242

Seder.............................................................................. 243

Ježíšova Poslední večeře................................................... 244 Hod beránka dnes .............................................................. 246

Domácí seder................................................................. 246 Liturgie v synagóze ...................................................... 247 Naděje budoucího vykoupení..................................... 248 Pesach a současné křesťanství ........................................ 248

13. ŽIDÉ, KŘESŤANÉ A ZEMĚ......................................... 254

Židé a země: přehled .......................................................... 255 Volba a zachování........................................................ 255

Biblické a historické svazky se zemí.......................... 257 Duchovně-sekulární napětí moderního sionismu ...259

Křesťanské přístupy ke státu Izrael................................ 261 Nahrazen církví........................................................... 262 Naplnění proroctví - Boží právo................................. 262

Vlast zakořeněná ve spravedlnosti.............................267

Křesťané a podpora Izraele............................................... 268 Epilog: Výhledy na mír ...................................................... 271 14. UČIT SE CELÝ ŽIVOT: SRDCE ŽIDOVSKÉHO DĚDICTVÍ.............................277

Vzdělání v době Staré smlouvy........................................ 278

Hebrejské chápání moudrosti.......................................... 280 Mladí pošetilci a stan pošetilci ........................................ 282

„Otevřený“ pošetilec...................................................... 283

„Zatvrzelý“ pošetilec..................................................... 284 Pošetilec „posměvač“..................................................... 285 Pošetilec „bloud“........................................................... 285 Hebrejské chápání poznání............................................... 286

Odlišné vzdělání.................................................................. 288

Učit se je sladké .................................................................. 290

Hebrejské pohledy na úlohu vyučování.......................... 293 Budovat žáka................................................................ 293 Vysvětlovat myšlenky...................................................294

Vtisknout do mysli....................................................... 294 Poskytnout vedení........................................................ 295 Výcvik a kázeň...............................................................295 Vzdělání v době Nové smlouvy ........................................ 296 Každý je studentem ........................................................... 298 Metody vyučování a priority............................................. 301 Slovem úst, ne knihami............................................... 301

Učení nazpaměť............................................................ 301 Plánované a spontánní učení..................................... 302 Věnovat učení hodně času........................................... 303

Vizuální pomůcky a názorný příklad ....................... 304 Úcta ke slovu................................................................. 305 Hudba a píseň ......................................................... 306

Studium jako klanění......................................................... 307 „Dodržuj je, to je tvůj život“ .............................................. 309

V. Obnova židovských kořenů 15. KDYŽ NE TEĎ, KDY?................................................... .316

Předběžné úvahy pro křesťany........................................ 318 Židovské srdce................................................................ 318

XI

Pokorný duch ............................................................... 318 Dlouhodobý pokus........................................................ 320

V dialogu tváří v tvář......................................................... 321 Záměr dialogu...............................................................322 Jak přistupovat k rozdílům ....................................... 323 Vzdělání a osobní růst........................................................ 325

Napít se z pramenů...................................................... 325 Učit se osobní zkušeností............................................. 327

Sociální práce...................................................................... 328 Závazek péče.................................................................. 329 Změna programu ......................................................... 330 „Největší z nich je láska“................................................... 331

Doporučená bibliografie..................................................... 336

Přehled české literatury použité pro překlad a citace .....348 Další použitá literatura ..................................................... 348

REJSTŘÍKY

Rejstřík biblických odkazů................................................ 349 Rejstřík rabínské literatury.............................................. 363 Rejstřík další mimobiblické literatury............................ 365 Rejstřík autorů................................................................... 366 Rejstřík témat.................................................................... 370 Rejstřík hebrejských výrazů............................................. 376

Rejstřík řeckých výrazů.....................................................379

XII

Předmluva českého vydavatele Je nám ctí, že můžeme uvést na český trh překlad knihy, která se již stala osvědčeným klasickým dílem v oblasti studia židovských ko­ řenů křesťanství a křesťansko-židovských vztahů. Je to pro nás důle­ žitý krok v činnosti, která je dlouhodobě posláním Mezinárodního křesťanského velvyslanectví: přispívat k lepšímu porozumění, vzá­ jemné úctě a smíření mezi Židy a křesťany. Máloco má větší naději ovlivnit myšlení širokého okruhu křesťanské veřejnosti než učebnice používaná při studiu a výchově nové generace církevních pracovníků. Tato kniha je jako učebnice napsána a je naší nadějí, že se takto bude v co největší míře používat.

Téma křesťansko-židovských vztahů není u nás dosud podrobně zpracováno, zvláště ne v pojetí, jaké nabízí tato kniha. Nejde jí pouze o zkoumání dobového kontextu Písma: zdůrazňuje trvalou existenci židovského národa jako živoucí pospolitosti, která má stále své místo v Božímu plánu spásy. Z toho také vyplývá naše potřeba vyrovnávat se s judaismem, s moderním izraelským státem i s temnými místy v dě­ jinách křesťanského vztahu k Židům. Není to téma jednoduché, protože obsahuje mnoho rozporuplných rovin. Tato kniha je skvělým úvodem do problematiky a pobídnutím k diskusi. Mnoho otázek nezodpovídá, ale spíše nadhazuje. Nepřichází s konečným řešením, ale provokuje k zamyšlení. Považujeme za sa­ mozřejmé, že čtenáři ji budou studovat ne jako osamocené dílo, nýbrž v kontextu svých širších znalostí. Je třeba pamatovat na to, že v jedné knize nelze říct všechno. Jejím tématem je zejména ukázat na konti­ nuitu mezi Starou a Novou smlouvou a na množství společného židovsko-křesťanského dědictví. Tím však není popřeno, že současně existuje mezi židovstvím a křesťanstvím významná nespojitost. Kdo by ji popíral, uškodí jak sám sobě, tak i dialogu, protože k němu nelze než přistupovat naprosto poctivě a otevřeně. V našich podmínkách je kniha určena především křesťanským čte­ nářům, už proto, že druhá strana případného dialoguje vinou holoca­ ustu v naší zemi zdecimovaná. V tom je americká situace, z níž kniha vychází, odlišná. Přesto doufáme, že poskytne cenný materiál i lidem, kteří nesdílejí křesťanskou víru. Vysoká odborná úroveň a bohatý do­ provodný materiál je k tomu dobrým předpokladem. Přeji všem čtenářům, aby se studium této knihy pro ně stalo dob­ rodružstvím, kterým budou trvale obohaceni, a inspirací v praktickém životě.

Mojmír Kallus Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém - česká pobočka

XIII

Předmluva Kořeny křesťanství jsou hluboce zapuštěny do hebrejské půdy. Ačkoliv je hebrejské dědictví církve tak bohaté a rozsáhlé, mnozí křesťané o tom pohříchu neví. Většinou k němu přistupují pasivně a povrchně, nebo ještě častěji, zanechávají je bez povšimnutí. Za tento nedostatek nesou odpovědnost hlavně křesťanské seminá­ ře, vysoké školy a další vzdělávací instituce. Mnohé z nich neposkytují profesionálnímu duchovenstvu, učitelům a laickým vedoucím všestranně vyvážené vzdělání. Křesťanští pedagogové často zdů­ razňují počátky západní civilizace, její přínos a vliv na církev i moder­ ní společnost. Ale studium hebrejského světa východního Středomoří i moderního židovstva v diaspoře je často povrchní, nevyžaduje se nebo se dokonce považuje za irelevantní. Z toho pak plyne, že úroda našich znalostí o hebrejském dědictví a vztazích mezi křesťany a Židy, kterou v církvi sklízíme, je značně hubená. Nadešel čas, aby církev získala nový biblický pohled. Už dost dlouho zasévala símě nezájmu. „Dědictví“ znamená něco, co se přenáší nebo předává z generace na generaci. Znamená předávání odkazu. Má-li se židovsko-křesťanské dědictví stát naším, je důležité, abychom porozuměli tomu, co nám naši předchůdci ve víře zanechali. Naneštěstí jen málo křesťanů má dnes prostředky a chuť se s tímto dědictvím seznámit. V současné době je skutečně citelný nedostatek učebnic a dalších studijních mate­ riálů, které by se pro vyučování daly použít a jejichž autory by byli křesťané aktivně pracující v oblasti židovského studia a vztahů mezi křesťany a Židy. Tato kníhaje pokusem, který má pomoci tuto mezeru vyplnit. Kniha Náš otec Abraham je úvodem do světa hebrejského myšlení. Je napsána pro křesťany, ale doufám, že většina z ní může být příno­ sem i pro Židy. Usiloval jsem napsat ji pro široký okruh čtenářů. Hlav­ ním cílem však je, aby sloužila jako učebnice pro studenty křesťanských seminářů a vysokých škol, pro duchovní, vedoucí v církvi i laiky, kteří studium Písma, teologie a historie berou vážně.

Ačkoliv jde o biblickou, historickou a kulturní studii, čtenář brzy zjistí, že v ní jde o víc než o zkoumám minulosti. Na začátek se budeme učit myslet hebrejsky. V této části najdeme i aplikaci pro dnešek - vo­ lání po tom, aby křesťané přezkoumali svoje židovské kořeny a to, jak se vztahují k ryze biblickému životnímu stylu. Musíme neocenitelný odkaz židovského národa učinit užitečným, musí ovlivnit nejen křesťanskou teorii, ale i praxi. Někomu může být hledám židovských kořenů nepříjemné. Všichni máme určité zvyky. Nikdo nemá rád, když mu někdo zpochybňuje ná-

XIV

zory, které už dlouhou dobu zastává, nebo něco, co je zvyklý dělat. Změna často narušuje vžitý pořádek. Přesný vztah mezi křesťanstvím a judaismem je v mnoha ohledech značně složitý. Musíme také připus­ tit, že v mnoha oblastech chybí jasné a konečné odpovědi. Cílem naše­ ho zkoumání však je, aby církev ve svém myšlení i praxi lépe pochopila svoje základy. Chceme ukázat, proč si nemůže dovolit pasiv­ ní postoj k tomu, co Židé zakusili v dějinách nebo co zakoušejí dnes.

Název knihy Náš otec Abraham je biblický výraz (viz. Lukáš 1,73; Jan 8,53; Skutky 7,2 atd.), který znázorňuje hluboké duchovní spojení mezi každým křesťanem a židovským národem. Zvláště v prvních dvou kapitolách ukážeme, že křesťané z pohanů jsou naroubováni vírou do Izraele (Římanům 11,17-24). Tato víra s sebou také nese zá­ vazek poznat otce Izraele jako svého otce. Pavel na jiném místě říká: „ti, kdo jsou z víry, jsou synové Abrahamovi“ (Galatským 3,7). Skuteč­ ně, z víry je Abraham „otcem nás všech“ (Římanům 4,16). I když hlav­ ním tématem knihy není Abraham, název Náš otec Abraham popisuje její hlavní záměr - vyložit, co pro dnešní církev znamená být součástí Abrahamovy duchovní rodiny (sr. Galatským 3,29). Kniha v mnohém odráží moje vlastní duchovní putování. Mám však silný dojem, že nejen moje. Zdůrazňuji však, že nejde jen o mě sa­ motného. Mnohé problémy a důrazy, které jsem vybral a zařadil, patří mezi ty, které bych byl rád studoval v rámci vlastního křesťanského formálního vzdělání, ale které tam chyběly. Dnes, na základě mého hledání, pro mě získaly velkou hodnotu. Nepředstírám, že v knize předkládám vyčerpávající výklad židovských kořenů křesťanství, a tím méně standardní systematiku základů judaismu. Zabývám se však některými aspekty hebrejského dědictví, které mají co říci k živo­ tu církve. Ne každé probírané téma je pro každého čtenáře rovnocenné nebo přímo aplikovatelné. Společenství křesťanů je různorodé, každý člověk má různé dary a schopnosti a všichni přistupujeme k dané oblasti jinak. Usiluji však o to, aby si čtenář své hebrejské dědictví uvědomil hlouběji.

Obecně vzato, kniha obsahuje různé důrazy. První kapitoly rozvíjejí historický pohled na židovský původ církve a následná století dejudaizace. Dále vyložíme význam a podstatu hebrejského dědictví a někte­ ré negativní důsledky, které způsobilo odtržení církve od židovských kořenů. Pak se budeme zabývat několika důležitými tématy, jak dneš­ ní církev může mít ze studia hebrejského dědictví přímý užitek. Kniha končí diskusí o některých praktických cestách, jak se církev může více naladit na hebrejského ducha Písma. Výše uvedené důrazy jsme v knize zpracovali do pěti oddílů. Oddíl I se zabývá tím, co pro pohany znamená být duchovně Semity, kteří jsou naroubováni do Izraele a které Izrael nese (Římanům 11). Také se zde

XV

zabýváme určitými vlivy nebo problémy, jako jsou helénismus, judaizace, Pavel a Zákon, a také tím, co v knize pojem hebrejské nebo ži­ dovské dédictví vlastně obsahuje. Přístup v Oddílu II je hlavně diachronický. Zaměřuje se na vztahy křesťanů a Židů během dvou tisíciletí. Sledujeme židovské počátky církve a různé faktory, které vedly k tomu, že se oddělila od synagógy. Také sledujeme dějiny neúcty panující mezi církví a synagógou a uka­ zujeme, jak dejudaizace církve vedla k antijudaizaci a antisemitismu. V Oddílu III se snažíme za základ pochopení pozadí a učení Nové smlouvy položit Starou smlouvu a další rané židovské prameny. Dále uvádíme některé z důležitějších charakteristických rysů hebrejského myšlení, abychom tak čtenáři pomohli vstoupit do židovského myšlení biblických autorů. Na závěr této části zkoumáme tři hlavní oblasti, ve kterých se církev od židovských kořenů odchýlila, přičemž došlo k pře­ kroucení její teologie. V každé z nich nabízíme biblickou (hebrejskou) nápravu, která by měla církev vrátit zpět do teologické rovnováhy.

Oddíl IV obsahuje množství vybraných studií o tom, jak hebrejské dědictví výrazně ovlivňuje církev. Značně dlouho se tu zabýváme vy­ učováním o manželství a rodině a o koncepci toho, jak se učit. Také uvádíme kapitolu o svátku pesach, v jejímž rámci pojednáváme o ži­ dovském původu Poslední večeře. Čtvrtý oddíl také zdůrazňuje stálý význam dávné domoviny židovského národa pro dnešní křesťany. Oddíl V je praktický. Ukazuje množství cest, které mohou křesťané s užitkem následovat a tak se pevněji přimknout ke svým židovským kořenům. Také vysvětluje, jak dnes mohou křesťané začít budovat produktivní vztahy se Židy.

Několik dalších prvků zvyšuje použitelnost knihy jako učebnice. Protože jde o úvodní studii pro křesťany z různých denominací a s růz­ ným vzděláním, snažili jsme se definovat nebo přeložit prakticky všechny hebrejské pojmy a vysvětlit veškerou technickou slovní záso­ bu. Navíc je kniha rozvržena tak, aby student mohl pohodlně sledovat tok diskuse a zaznamenat hlavní zvraty. Na konci každé kapitoly jsou otázky ke studiu a náměty k diskusi. Otázky vedou čtenáře k opako­ vání hlavních bodů kapitoly a slouží jako vhodné otázky pro případné testy. Také se dají použít při domácí přípravě na dialog ve skupinách lidí různé víry nebo jako katalyzátor diskuse ve skupině. Různé rejstříky a bibliografie na konci knihy pomohou studentům, kteří by chtěli ve zkoumání a osobním studiu pokračovat. Co se týče studia, vyučování a publikování, zajímám se o téma knihy už po několik desítek let. Části knihy Náš otec Abraham jsou založeny na článcích, které jsem napsal. Následující seznam obsahuje publikace, na kterých se určité kapitoly rukopisu zakládají: Kapitola

XVI

dva - „Judaizers“ v Evangelical Dictionary of Theology, ed. Walter A. Elwell (Grand Rapids: Baker Book House, 1984), str. 590. Kapitola sedm - „Anti-Semitism“, tamtéž, str. 60-61. Kapitola osm - „Shema, The“ v International Standard Bible Encyclopedia, 4 svazky, ed. G. W. Bromiley a kol. (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1979-88), 4:469-70. Kapitola deset - „Hebrew Thought in the Life of the Church“ v The Living and Active Word of God, ed. Morris Inch a Ronald Youngblood (Winona Lake, IN: Eisenbrauns, 1983), str. 123135. Kapitola dvanáct - „Passover“ v International Standard Bible Encyclopedia, 3:675-679. Kapitola třináct - „’Real Estate’ Theology: Zionismus and Biblical Claims“ v Christianity and the Arab I Israeli Conflict, The Evangelical Round Table (Princeton: Princeton Uni­ versity Press, 1986), 1:87-99. Kapitola čtrnáct - „The Jewish Concept of Learning: A Christian Appreciation“, Christian Scholar’s Review 5/4 (1976): 350-363. Rukopis by nemohl vzniknout bez vlivu, povzbuzení a pomoci mno­ hých lidí. Na počátku mé kariéry moje myšlení výrazně ovlivnili dva židovští učenci. Zasadili semínko, ze kterého nakonec tato kniha vy­ rostla. Prvním byl můj učitel Cyrus Gordon, bývalý předseda De­ partment of Mediterranean Studies (Oddělení pro studium Středozemí - pozn. překl.) na Brandeis University, který mi vštípil hlubokou lásku k hebrejské Bibli a jejímu významu pro svět. Druhým byl Abraham Joshua Heschel, jehož dílo po léta stimulovalo moje vě­ domí o vztahu judaismu a křesťanství. Oba tito velikáni ve mně v 60. letech zažehli oheň, který nikdy nevyhasl.

Zvláštní slovo díků patří mému dobrému příteli Dwightu Pryorovi, řediteli Center for Judaic-Christian Studies (Centra pro judaistickokřesťanské studium - pozn. překl.), spoluvydavateli této knihy. Jeho vytrvalá vize a povzbuzení stojí za oficiálním odstartováním celého projektu. Jsem velice vděčný za pomoc personálu v kanceláři Centra, kde bych zmínil obzvlášť jména Georgia Clifton, Robert Morris a David Wharton. Každý z nich v začátcích rukopis přečetl a poskytl mi mnoho užitečných připomínek. Během posledních deseti nebo více let osobně poskytlo materiál pro tuto knihu v.oblastech hebraistiky, bibliografie, židovských dějin, mo­ derního Izraele a vztahů mezi křesťany a Židy i množství znalých a milých přátel, z nichž každý zemi Bible, její lid i kulturu blízce zná. Chci poděkovat následujícím odborníkům z Jerusalem School for the Study of the Synoptic Gospels (Jeruzalémská škola pro studium synoptických evangelií - pozn. překl.): řediteli Davidovi Bivinovi, Rober­ tu Lyndseyovi, Halvoru Ronningovi, Miriam Ronningové a Bradfordu Youngovi. Také je vhodné, abych zmínil tři další obyvatele Jeruzalé­ ma, kteří významně přispěli k napsání této knihy: zesnulého G.

XVII

Douglase Younga, zakladatele a dlouhodobého ředitele Institute of Holý Land Studies (Institut pro studium Svaté země - pozn. překl.), Clarence Wagnera, Jr., ředitele Bridges for Peace (Mosty k pokoji pozn. překl.) a Jamese Monsona, biblického geografa a historika. Dále jsem vděčný za impulsy a náhledy pro dokončení celé práce, které mi poskytlo několik dalších laskavých přátel, z nichž každý je uznávaným odborníkem v jedné nebo více oblastech, kterými se v knize zabývám. Jde o Roye Blizzarda, Jr., ředitele Yavo Incorporated, Austin, Texas; Franka Eiklora, ředitele Shalom International, Costa Mesa, Kalifornie; rabína Yechiela Ecksteina, ředitele The Holyland Fellowship of Christians and Jews, Chicago, Illinois a Sonie Schreiberové Weitzové, zakladatelce a spoluředitelce Holocaust Center, Jewish Federation of the Northshore, Peabody, Massachusetts. Jednoho vědce a učitele musím však zmínit zvlášť. Rabín A. James Rudin, národní ředitel pro záležitosti mezi náboženstvími v American Jewish Committee, New York, New York, velice rozšířil mé chápání judaismu a židovského národa. V letech 1978 až 1987 jsem měl vzác­ nou příležitost s tímto milovaným a uznávaným přítelem spolupraco­ vat na vydání tří knih o vztazích mezi křesťany a Židy. Jen málokteří k nim přispěli tolik jako Jim Rudin, neúnavný průkopník a pedagog ve světě dialogu mezi různými vírami. Já i mnozí další křesťané oceňuje­ me jeho schopnost zprostředkovat jádro židovských zkušeností jasně, citlivě a vroucně. Jim Rudin zanechal v mém myšlení nesmazatelnou stopu. Poděkovat chci také následujícím institucím, jejichž knihovny mi umožnily studium a poskytly materiály: jako první je to moje vlastní škola, Gordon College (Wenham, Massachusetts), dále American Je­ wish Committee (New York, New York), Gordon-Conwell Theological Seminary (South Hamilton, Massachusetts), Harvard Divinity School (Cambridge, Massachusetts), Tyndale House (Cambridge, Anglie) a Cambridge University (Cambridge, Anglie).

Moje hluboká vděčnost také patří Gordon College (the United Colle­ ge of Gordon and Barrington), kde i nadále mohu vyučovat židovská Písma, judaismus a klasickou hebrejštinu. Po několik let Gordon College podporovala výzkum a psaní této knihy materiálně formou do­ tací v rámci programu pro rozvoj. Také jí děkuji za to, že mi během jarního semestru roku 1987 poskytla vědeckou dovolenou, kterou jsem užitečně strávil v Cambridge v Anglii, kde jsem dokončil první pracov­ ní verzi rukopisu. Jsem také dlužníkem svých bývalých i současných studentů. V rámci vyučování a diskusí, obzvlášť během kursu o mo­ derní židovské kultuře, mi studenti poskytli významnou zpětnou vazbu k materiálu, kterým se kniha zabývá. V první řadě to byly změny, které jsem u nich pozoroval a které mě více než jindy utvrdily

XVIII

v tom, jakou cenu má, aby křesťané hebrejské dědictví studovali, a jak jsou vztahy mezi nimi a Židy důležité. Nakonec, ale v žádném případě ne na posledním místě, děkuji za schopnosti a pomoc několika dalším klíčovým osobám, které na pro­ jektu přímo pracovaly. Můj kolega z fakulty William Buehler několik­ rát přečetl dlouhé úseky rukopisu a učinil k nim hodnotné připomínky. Asistentka Anna Droppersová měla na starost nudnou práci s vytvářením indexů. Jane Dunfeeová, zástupkyně vedoucího od­ dělení počítačových služeb na Gordon College, v několika důležitých případech poskytla cennou pomoc. Zvláštní slovo vděčnosti si zaslouží i Mary Jasper Cateová. Její schopnosti při práci s textovým editorem, bystré ediční rady a citlivá trpělivá podpora byly pro dokončení celé práce jedním z hlavních faktorů. Jsem také zavázán Garymu Lee, re­ daktorovi William B. Eerdmans Publishing Company, který v mno­ hých ohledech zkušeně a s nadšením přibližoval publikaci dokončení. Rukopis vychází s nadějí, že křesťanům všech denominací a etnik poukáže na význam a bohatství hebrejského dědictví. Mou hlubokou touhou je předat na stránkách postoj, ne pouze informace, neboť vzta­ hy mezi křesťany a Židy, dnes postavené na nový základ úcty a důvě­ ry, budou mít tím větší potenciál k růstu zítra.

Marvin R. Wilson Wenham, Massachusetts

XIX

Oddíl I

Nový lid: Abrahamovy duchovní děti

Kapitola jedna

Kořen a větve Nezapomeň, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe. Římanům 11,18b

Od svého počátku Boží lid zdůrazňoval, jak je důležité rozumět své jedinečnosti a vědět, z koho vyšel. Kořeny byly vždy velmi důležité, neboť víra Izraele hluboce tkvěla v historii. Proto je v biblickém myšle­ ní znalost počátků ústřední. Stará smlouva začíná knihou Genesis, která má v hebrejštině název berešit, „na počátku“ nebo „v počátku“. Tento základní pramen obsahuje mnoho rodokmenů, které zasazují počátky židovského národa do rámce konkrétních podmínek staro­ dávného Blízkého východu. Podobně Nová smlouva začíná uvedením Ježíšovy linie v Evangeliu podle Matouše. Matouš svůj výčet zahajuje slovy: „Kniha původu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamo­ va.“ (Mt 1,1) Znát vlastní minulost bylo pro každého základem důvěry v budoucnost.

„Pohleďte na Abrahama, svého otce“ Božím svrchovaným plánem v dějinách bylo dát smlouvu skrze muže jménem Abraham (nebo Abram, tak ho znali původně). Abra­ ham byl Semita, potomek Noemova syna Šéma (Gn 11,10-32). Patri­ archa Abraham byl jako první člověk v Bibli nazván „Hebrej“ (Gn 14,13). K Abrahamovi jako otci hebrejského národa1 vztahují svůj

1)

2

Na tomto a na dalších místech používám někdy v knize slova Žid a židovský místo Hebrej a

původ všichni Židé. Tak i Hospodin řekl ústy svého proroka: „Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni. Pohleďte na Abrahama, svého otce“ (Iz 51,1-2). Abrahamovo povolání zaznamenává Genesis 12. Bůh mu řekl, že jeho potomstvo dostane kenaanskou zemi (verš 7; sr. Gn 13,15 a Gn 17,8) a že bude mít mnoho potomků (Gn 12,2; sr. Gn 13,16 a Gn 15,5). Bůh také Abrahamovi zaslíbil, že v něm „dojdou požehnání veškeré če­ ledi země“ (Gn 12,3; sr. Gn 18,18 a Gn 22,18). V Nové smlouvě Petrova řeč k Židům shromážděným u chrámu ukazuje, že dědici tohoto zaslí­ beného požehnání jsou jako Abrahamovi potomci oni (Sk 3,25; sr. Sk 3,13). Ale Nová smlouva také uvádí, že podíl na příbuznosti s Abraha­ mem mají i věřící z pohanů, kteří nejsou potomky Abrahama podle ro­ dokmenu, ale jsou jimi duchovně (sr. Ga 3,8). V Hebreji Abrahamovi nacházejí svůj původ všichni křesťané, neboť, jak napsal Pavel, .jestli­ že jste Kristovi, jste símě Abrahamovo“ (Ga 3,29). Biblická fráze „náš otec Abraham“ (J 8,53; Sk 7,2) pak vyjadřuje ro­ dinný vztah, který má s „věřícím Abrahamem“ každý věřící (Ga 3,9). Pisatelé Nové smlouvy tvrdí, že pravými potomky Abrahama jsou ti, kdo činí jeho skutky (J 8,31-41). Jakub čtenářům připomíná, že Abra­ ham, otec víry, je nazýván „Božím přítelem“ (Jk 2,23; sr. 2 Pa 20,7). Dále o něm mluví jako o „našem otci Abrahamovi“ (Jk 2,21), jako o muži, jehož „víra se stala ze skutků dokonalou“ (Jk 2,22). Jakub tak všechny křesťany spojuje s tímto patriarchou, který je nám příkladem. Nová smlouva zdůrazňuje, že Abraham věřil Bohu a podle této víry jednal ještě před obřízkou (R 4,9-12). Souhrnně řečeno podle knihy Hebreům, Abrahamova věrná poslušnost od chvíle, kdy ho Bůh povo­ lal (Heb ll,8nn), slouží jako inspirující svědectví církvi (Heb 12,1) o tom, že nový Boží lid má v Abrahamovi kořeny a že se počítá mezi jeho děti. Otázka původu je otázkou kořenů. Před několika lety byla ame­ rická veřejnost fascinována dojemným televizním dokumentárním pořadem „Kořeny“ (v angl. orig. „Roots“ - pozn. překl.). Od té doby má mnoho lidí vetší povědomí o svých vlastních kořenech. Výrazně vyšší zájem o předky, etnickou příslušnost a národnostní svazky v poslední době vyústil v záplavu literatury, která se tímto tématem zabývá. Současně se však zdá, že mnozí křesťané o svých biblických koře­ nech vědí jen málo. Nikdy opravdu nepronikli do vnitřního světa

hebrejský. Zatímco termíny Hebrej a hebrejský se často používají, aby zdůraznily lingvistický a kulturní rozměr izraelského národa. Žid a židovský mají normálně širší a soudobější význam.

3

biblického myšlení. Křesťané dokáží inteligentně mluvit o posledních automobilech, módě, hudbě a sportu, ale jen málo z nich opravdu rozu­ mí svému duchovnímu dědictví. V nejlepším případě jsou jejich zákla­ dy v biblické půdě mělké a chatrné. Proto pak obvykle nekriticky přejímají převažujícího ducha dnešního světa. Křesťané, Abrahamovy děti, by se měli ptát: „Co to znamená činit si nárok na duchovní spřízněnost s Abrahamem a židovským národem?“ Boží lid je povolán k tomu, aby se odlišil od světa „obnovou své mysli“ (R 12,2). Každý křesťan musí vážně dbát na Pavlovo varování: „Nedovolte světu kolem vás, aby vás vtlačil do své vlastní formy“ (R 12,2 - přeloženo z angl. orig. podle Phillipsova překladu - pozn. překl.). Mysl křesťana prochází tedy procesem obnovy podle Bohem zjevených vzorů myšlení a hodnot. Křesťanské stanovisko se musí vybudovat ze zdravých stavebních kamenů odvozených z Písma. Ale jen stěží můžeme očekávat, že Boží lid bude dbát na Pavlovo napomenutí „uvádět ve skutečnost“ svoji zá­ chranu (Fp 2,12) v rámci tohoto biblického stanoviska, pokud nebude vědět, kde se vzalo. Jak se dnešní křesťan učí myslet a přistupovat k životu stejně jako Abraham, Mojžíš, David, proroci, Ježíš, Pavel a apoštolově? Takové poznání přichází pouze odhalováním všeprostupujícího stylu myšlení pisatelů Písma. Musíme vstoupit do jejich světa a dobře se obeznámit s jejich kulturou. Také musíme „pohledět na Abra­ hama, našeho otce“.

Atény nebo Jeruzalém? Jaký je vnitřní svět biblického myšlení? Jaké je kulturní povědomí autorů Písma svátého? Máme Bibli nahlížet hlavně očima helénismu (řeckého myšlení a kultury) nebo očima judaismu (hebrejského myšle­ ní a kultury)? Je zřejmé, že poslední otázka se týká Nové smlouvy. Většina odborníků potvrzuje, že evangelia a život a učení Ježíše jsou hluboce židovská.1 Odborníci ale široce diskutují o písmech Pavla, „apoštola pohanů“ (R 11,13).

1)

4

Viz. důkazy diskutované v následujících pracech: David Bivin and Roy B. Blizzard, Understanding the Difficult Words of Jesus (Austin. TX: Center for Judaic-Giristian Studies, 1984); Pinchas E.Lapide, Hebrew in the Church, trans. Erroll F. Rhodes (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co.. 1984); Harvey Falk. Jesus the Pharisee: A New Look at the Jewishness of Jesus (New York: Paulist Press. 1985); a David Flusser, Judaism and the Origins ofChristianity (Jerusalem: Magnes Press, 1988).

Někteří, jako zesnulý židovský učenec Samuel Sandmel, zdůrazňují při pochopení Pavlova myšlení význam helénismu.1 W. D. Davies však nahlíží apoštola Pavla jinak, i když u něj uznává helénske prvky. Ve své monumentální práci Paul and Rabbinic Judaism (Pavel a ra­ bínský judaismus - pozn. překl.) dokazuje, že na Pavla musíme hledět jako na člověka, který patřil k hlavnímu proudu rabínského judaismu prvního století, a proto byl „v životě i myšlení v první řadě ovládán farizejským myšlením“.1 2 Ve své hodně diskutované knize Paul and Palestinian Judaism (Pavel a palestinský judaismus - pozn. překl.) nachází E. P. Sanders pro interpretaci Pavla jiné vodítko. Sanders vy­ žaduje radikální oddělení judaismu a Pavlova křesťanství, které pova­ žuje za odlišné náboženství. Stručně řečeno, podle Sanderse se Pavel „obrátil“ od judaismu ke křesťanství.3 James Barr přispěl k diskusi „Atény versus Jeruzalém“ ještě dal­ ším impulsem z jiného úhlu - převážně lingvistického. V podstatné a kontroverzní knize The Semantics of Biblical Language (Sémantika biblického jazyka - pozn. překl.) odmítá Barr myšlenku, že ve slovech, gramatice a syntaxi jazyka nějaké kultury (např. řecké nebo hebrejské) lze vysledovat její základní charakteristiky.4 Zpochybňuje přístup mnohých prací na tomto poli, včetně Hebrew Thought Compared with Greek (Hebrejské myšlení ve srovnání s řeckým - pozn. překl.) od Thorleifa Bomana, a všeobecně vychvalovanou mnohosvazkovou práci uspořádanou Gerhardem Kittelem and Gerhardem Friedri­ chem, The Theological Dictionary of the New Testament (Teologický slovník Nové smlouvy - pozn. překl.)5 Barr tvrdí, že slova nemohou vy­ jadřovat pojmy a že nelze snadno najít souvislost mezi jazykem a mentalitou. Proto také snižuje hodnotu lexikonů a teologických slovní­ ků. Stručně řečeno, Barr věří, že rozlišovat mezi řeckým a hebrejským pohledem na život je sporné, ne-li přímo pochybné.

1)

Viz. Samuel Sandmel, Judaism and Christian Beginnings (New Yoik: Oxford University Press, 1978). Také viz. moje recenze Sandnielovy práce ve Westminster Theological Journal 42/2 (Spring. 1979): str. 443-448.

2)

W. D. Davies. Paul and Rabbinic Judaism (Pfiladelphia: Fortress Press, 1980), str. 1,16.

3)

E. P. Sanders. Paul and Palestinian Judaism (Pfiladelphia: Fortress Press. 1977).

4)

Viz. James Barr, The Semantics of Biblical Language (New York: Oxford University Press, 1961).

5)

Barr se odkazuje na dřívější německé vydání obou prací, které byly následně přeloženy: Thorleif Boman. Hebrew Thought Compared with Greek, přeložil Jules L. Moreau (repr. New York: W. W. Norton & Co., 1970); The Theological Dictionary of the New Testament, ed. Gerhard Kittel and Gerhard Friedrich, přeložil Geoffrey W. Bromiley, 10 svazků (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1974-76).

5

Vědecký svět je Barrovým dlužníkem za mnohé užitečné názory, které zformuloval. Zaměřují se obzvlášť na použití lingvistických metod, jako je etymologizace. Barr správně pozoruje, že význam koře­ ne slova není nezbytně součástí významu odvozené formy. Vítaný je rovněž jeho důraz na jazykové zákony, kontextuální analýzu a studi­ um větších lingvistických celků. Barrův postoj však není plně pře­ svědčivý. Tím, že odmítá jakýkoliv rozdíl mezi řeckým a hebrejským způsobem myšlení, nebere dostatečně do úvahy mimoslovní aspekty, jako je historický, kulturní a sociálně-psychologický rámec, ze kterého ten který systém myšlení vychází. Dále pak navozuje dojem, že z jednoho jazyka do jiného lze překládat, aniž by došlo k jakékoliv vý­ znamnější ztrátě. Avšak to není nutně pravda, neboť slova mohou v rámci svého vlastního jazyka procházet zvláštním kulturním a histo­ rickým vývojem. Například, zatímco můžeme očekávat, že hebrejskou ideu za řeckým pojmem nomos, „zákon“, lze snadno převést do mysli židovských čtenářů (tj. daný pojem by chápali ve smyslu tóra, „učení“), to samé slovo (nomos) mohli řečtí čtenáři původně chápat odlišně (tj. v jeho obvyklém helénistickém smyslu). O některých dalších aspektech této širší otázky týkající se kontrastu řeckého a hebrejského myšlení, kterou vznesl Barr, budeme mluvit v dalších kapitolách.1

V souvislosti s touto diskusí musíme připustit, že někteří badatelé mají sklony protiklad mezi Aténami a Jeruzalémem příliš zdůrazňo­ vat,12 obzvlášť když jde o Pavlovy epištoly, které zároveň vykazují těs­ nou spojitost i nespojitost s judaismem. Musíme pečlivě definovat, co zde myslíme nespojitostí. Zajisté musíme uznat, že Pavel jako prostře­ dek komunikace použil řečtinu (např. časté citace Septuaginty, řecké­ ho překladu Staré smlouvy) a že využíval určité stylistické prostředky (např. řecké řečnické formy a fráze) tak, aby obsah předložil způso­ bem, kterému posluchači rozuměli.3 Někteří badatelé ale tvrdí, že tato nespojitost se vztahuje i ke zdroji Pavlova náboženského myšlení v po­ hanské helenistické víře. Vědci však shromáždili značně obsáhlý ma­ teriál, který odporuje rozšířenému názoru, že prvotní křesťanství bylo synkretickou vírou, která si základ vypůjčila z helenistické filozofie

1)

Další komentář a kritické hodnocení mnohých výše uvedených problémů viz. David Hill. Greek Words and Hebrew Meanings (Cambridge: Cambridge University Press, 1976), zvláště strany 1-22, 294-300; také Moises Silva, Biblical Words and Their Meaning (Grand Rapids: Zodnervan Publishing House, 1983).

2)

Na tuto nevyváženost poukázal Robert Martin-Achard v An Approach to the Old Testament, přel. J. C. G. Greig (Edinburgh: Oliver & Boyd, 1965), str. 46.

3)

Davies, Paul and Rabbinic Judaism, strany xxiii, xxiv.

6

nebo náboženství.1 Současné přesvědčující důkazy zpochybňují dříve rozšířenou víru, že Pavlovy dopisy nesou typické známky platonismu. Souhrnně řečeno, současní křesťané mají silné důvody zpochybnit ja­ kýkoliv přístup k Pavlovi, který by nacházel prvotní kořeny jeho teolo­ gie v helénismu, gnosticismu nebo v náboženství mystérií.

Jak podrobněji zmíníme v příští kapitole, Pavel zastával názor, že židovská tradice tóry je dobrá. Pavel „došel porozumění křesťanskému životu, kterému byl vzorem judaismus: pro něj to nebyla antiteze, ale plný rozkvět víry.“1 2 Pro Pavla, který byl Židem v diaspoře, to zname­ nalo mít hluboké kořeny v hebrejských Písmech a rabínském myšlení. Pavel byl hrdý na to, že je Židem (2 K 11,22), řečeno jeho slovy „Hebrej z Hebreů, farizeus“ (Fp 3,5). Jak v případě starodávného Izraele, tak i u Pavla, posílal Bůh „myšlenky svého Slova skrze hebrejskou mysl, byť rty mluvily a ruce psaly řecký.“3

Pokud máme interpretovat Pavlovo učení - a ve skutečnosti celé Písmo - správně, musíme správně rozumět i jeho původu a kontextu, ve kterém Pavel psal. Krister Stendahl moudře poznamenal, že „úko­ lem biblického studia a dokonce i biblické teologie je popsat, oživit a uvést do souvislostí v rámci dobových předpokladů textu to, co zname­ nal pro své autory a jejich současníky.“4 Pavel psal řecký, což byla v jeho době lingua franca (z italštiny „svobodný jazyk“ - jazyk užívaný jako obecný a společný dorozumívací prostředek v mnohojazyčné oblasti - pozn. překl.). Ale vnitřní svět jeho ducha v první řadě odráží hebrejské dědictví, sycené ze zdrojů, které původně vycházely z Jeru­ zaléma. Tak byla Pavlova teologie v jádru hebrejská, třebaže se v jeho dopisech oděla do řeckých slov. To bylo duchovní myšlení Pavla, ži­ dovského učence z Tarsu. Velký židovský teolog Abraham Heschel správně poznamenal, že „geograficky a historicky nejsou Atény a Je­ ruzalém, věk proroků a věk Periklův, příliš vzdáleny. Duchovně jsou to však jiné světy.“5

1)

Např. viz. důkaz vyložený Ronaldem H. Nashem. Christianity and the Hellenistic World (Grand Rapids: Zondervan Publishing House, 1984). Povšimněte si obzvláště stran 57-65, 81-112,263-270.

2)

Davies, Paul and Rabbinic Judaism, str. xxx.

3)

Claude Tresmontant, A Study ofHebrew Thougth, přel. M. F. Gibson (New York: Desclee Co., 1960), str. x.

4)

Krister Stendahl, „Implications of Form-Criticism for Biblical Interpretation,“ Journal of Biblical Literature 77 (1958): 38. Sr. David Hill, Greek Words and Hebrew Meanings, str. 22.

5)

Abraham J. Heschel, God in Search ofMan (New York: Farrar, Straus & Giroux, 1955), str. 15.

7

Vra£me se k původní otázce: „Atény nebo Jeruzalém?“ Nejen pro Pavlovy dopisy, ale pro celé Písmo je primárním kulturním kontextem semitský svět hebrejského národa. Následně pak autoři Božího slova prakticky každý z nich byl Žid - zastávají hluboce hebrejský pohled na život a svět. Pokud máme správně interpretovat Bibli, musíme se na hebrejský svět starodávného Blízkého východu naladit. Biblický po­ hled na realitu proto nesmíme v první řadě hledat v Aténách, ale v Jeruzalémě. Nebo£ proroci a apoštolově vytvořili Knihu, která je bez­ pochyby svou skladbou i zaměřením hebrejská. Stručně řečeno: „Stará smlouva je základem Nové. Poselství Nové smlouvy spočívá v hebrejské tradici a stojí proti řecké. Našimi vychovateli ke Kristu jsou Mojžíš a proroci, ne Plato a Akademie.“1 Důsledky tohoto kontextu pro rozvoj křes£anského myšlení jsou nesmírné. Vede nás to k tomu, abychom si uvědomili, že teologický slovník a lingvistické idiomy většiny Nové smlouvy jsou v samém jádru hebrejské. David Noel Freedman potvrzuje hebrejský základ myšlení Nové smlouvy: „Model myšlení biblického náboženství byl v hebrejském jazyku pevně ustaven dlouhými staletími používání. Ja­ zykem biblického náboženství je hebrejština, a to, jak ukázaly svitky od Mrtvého moře, nejen pro judaistické sektáře prvního století před naším letopočtem, ale i pro křes£anství Nové smlouvy v prvním století našeho letopočtu.“1 2 Hebrejský původ křes£anství nachází silnou pod­ poru v samotné Nové smlouvě. Pavel uvádí, že „pohané jsou spoludě­ dicové a údy téhož těla“ (Ef 3,6). Potom mají pohané nové dějiny jejich novými dějinami jsou dějiny Izraele. V dopise do sboru v Korin­ tu, který byl převážně tvořen křes£any z pohanů, Pavel píše, že staro­ dávní Izraelité byli předky korintských: „naši otcové byli všichni pod oním oblakem a všichni prošli mořem“ (1 K 10,1). V prvotní církvi se tak Židé i pohané hlásili ke společnému duchovnímu původu s Hebreji dávnověku.

Svět Bible Biblický vědec a teolog G. A. Knight poznamenal, že Jestliže Bůh vyvolil Izrael, pak také vyvolil hebrejský jazyk. Jestliže tento zřejmý

1)

Nonnaii II. Snaitli, The Distinctive Ideas of the Old Testament (New York: Schocken Books, 1964), str. 159.

2)

David Noel Freedman. „The Scrolls and the New Testament,“ Journal ofBiblical Literature Ji (1959): 331. Sr. James Barr, Semantics of Biblical Language, st ran y 18-19.

8

fakt přijmeme, pak musíme pokračovat a přijmout více. Hebrejci měli svůj zvláštní způsob myšlení o většině věcí v nebesích i na zemi.“1 S tímto vyjádřením obecně souhlasíme, ale chceme teď zdůraznit slovo většina. To znamená, že Hebrejci měli zvláštní nebo odlišný přístup k životu ve většině oblastí, ale ne ve všech. I když byli povoláni k tomu, aby žili jiným životem než zbytek světa, přesto zůstávali jeho součástí. Prožívali podobné věci jako ostatní lidé. V tomto smyslu měli i mnoho zvyklostí, kulturních zvyků a praktických modelů běžného života i moudrosti společných s dalšími starodávnými národy. Souhrnně řeče­ no, Hebrejci žili, pohybovali se a jednali v rámci stejného kulturního kontinua Východního středomoří, jako jejich sousedé.

Je užitečné zmínit několik stručných příkladů. Egypťané praktiko­ vali obřízku dříve, než s ní začali Hebrejci. Mudroslovná literatura Staré smlouvy vykazuje některé formy literární vzájemnosti se stej­ ným žánrem poezie v Egyptě a Mezopotámii. Dříve, než za Mojžíše Bůh ustanovil kněžský rituál zvířecích obětí, prováděli je v zaslíbené zemi Kenaanci. Literární struktura Mojžíšova Zákona, obzvlášť kniha Deuteronomium, vykazuje přímý vliv formulací lenních smluv u Chetitů, kteří byli severními sousedy Izraele. Hebrejci používali při pro­ jektování Šalomounova chrámu služeb fénického architekta Chírama z Týru (1 Kr 7,13). Pro naše chápání mnohých žalmů je zásadní kenaanský lingvistický materiál z Ugaritu. V Nové smlouvě vidíme, že Pavel prokazuje znalost nežidovských pramenů. V Aténách debatuje s epikurejskými a stoickými filozofy, kteří mu naslouchali až do chvíle, kdy začal mluvit o vzkříšení (Sk 17,16-33). U Tita 1,12 cituje Pavel Epimenida, pohanského krétskeho básníka. Uvedené příklady dosta­ tečně dokazují, že mezi národy starodávného světa docházelo na mnoha úrovních ke kulturnímu ovlivňování nebo vypůjčování. Sou­ částí otevřeného prostředí kulturní výměny byli i Hebrejci. Co se však týče vypůjčování, Hebrejci se od svých sousedů lišili v jedné významné oblasti: původ jejich náboženství netkvěl y po­ hanských pramenech, ale v Božím zjevení. Závislost na jiném národu nebo vypůjčování neznamenalo nezbytně souhlas. Rozhodující byl záměr, který stál za vypůjčením nebo použitím materiálu jiného náro­ da. Mezi Aronovým zlatým teletem (nápad vypůjčený od Egypťanů) a používáním jmen měsíců v hebrejském kalendáři (zřejmá výpůjčka od Babyloňanů) je zásadní rozdíl. Navíc, hebrejské vypůjčování nebylo kulturní asimilací nebo synkretismem, který by se odvozoval od urči­ 1)

G. A. F. Knight. A Biblical Approach to the Doctrine of the Trinity, Scottish Journal of Theology Occasional Papers, no. 1 (Edinburgh: Oliver & Boyd. 1953), str. 6. Sr. také Barr, Seniantics of Biblical Language, str. 8-20.

9

tého náhodného vzájemného obohacování se myšlenkami. Namísto toho, když byli Hebrejci donuceni k vzájemné kulturní výměně, cha­ rakteristicky přetavili vypůjčené praktiky i pojmy do odlišné podoby. To často znamenalo rozbití pohanských mýtů, jako v Žalmu 68,4, kde David prohlašuje, že je to Bůh Izraele a ne Baal (podle kenaanské my­ tologie), „kterýž se vznáší na oblacích“ (Král.). Hebrejci tedy veškeré myšlení a každý aspekt života, ať už se odvozoval odkudkoliv, uváděli do podřízenosti plně teístickemu kontextu zodpovědnosti vůči smlouvě - jakoby ho pokřtili do jahvistické víry. Možná lze podobným způsobem rozumět Pavlovi, když používal ústní tradice a známé rabínské pojmy své doby společně s hebrejskými Písmy, které byly pokřtěny „do Kris­ ta“.1 V předcházejících odstavcích jsme se snažili ukázat, že svět Bible zahrnoval množství kultur a národů. Pro pochopení určitých aspektů biblického textuje důležité znát kulturní prostředí Řeků, Římanů, Kenaánců, obyvatel Mezopotámie a Egypta. Z archeologických nálezů víme, že po staletí biblických dějin Židé žili v těchto civilizacích nebo v jejich těsné blízkosti. Jelikož Bible je velkolepým a přesto tajemným způsobem Božím hlasem (je Bohem inspirovaná) ve slovech lidí (kulturně podmíněný jazyk), je naprosto nezbytné, abychom porozu­ měli národům a náboženstvím světa, který popisuje. Pokud nevstoupí­ me do světa Mezopotámie v době patriarchů, do světa Egypta v době exodu, do babylónského světa v době Daniele a světa Peršanů v době Ester (a to je jen několik málo příkladů), ztratíme tak poznání toho, co Hebrejci se svými sousedy měli společného a v čem se lišili. Pro interpretaci Bible je však tato znalost nezbytná.

Nicméně se znovu musíme vrátit k tomu, co jsme zdůraznili na za­ čátku této části. Nikdy bychom neměli zapomínat na to, že ačkoliv všechny tyto starodávné kultury ovlivňovaly Boží vyvolený lid, napsa­ li Písmo Židé, kteří měli „svůj zvláštní způsob myšleni'“. Protože byli nedílnou součástí náboženského světa Izraele, nahlíželi život v první řadě jako Hebrejci. Ačkoliv jejich okolí bylo často pohanské, Hebrejci, nositelé Boží Tóry, se od svých sousedů jasně odlišovali. Byli pospoli­ tostí víry, zodpovědnou svému Vykupiteli, který je povolal ke svátému životu oddělenému pro Něj. Jejich životní styl se měl odlišovat od polyteistické kultury, která je obklopovala. Hebrejci byli Božím „zvláštním vlastnictvím“ a živoucím „královstvím kněží“ (Ex 19,5-6) ve stylu oblékání, v jídle, ve způsobu chval a v etických hodnotách.

1)

10

Sr. Davies, Paul and Rabbinic Judaism, str. 16.

V tom tkví jedinečnost víry Izraelitů. Jednotné chápání Boha a jeho vztahu k jejich životům a k celým dějinám jim poskytovalo důvod, proč odolávat v často nepřátelském prostředí. Význam této skutečnosti je správně shrnut v následujících slovech: „Hebrejci se geograficky na­ cházeli v oblasti starodávného Blízkého východu a po většinu svých dějin byli podmaněni silám větším, než oni sami. Je pozoruhodné, že jsou jediným národem z té doby, který si během staletí úspěšně zacho­ val svoji kulturu. V první řadě jim k tomu napomohlo jejich jedinečné náboženství, které jim dalo schopnost odolat všem silám snažícím seje pohltit a rozložit, a tak je odsunout z jeviště dějin.“1

Olivový kořen a větve Až potud jsme zdůrazňovali následující hlavní myšlenku: Bible v podstatě zrcadlí hebrejské vidění skutečnosti. Pro prvotní církev mys­ let „křesťansky“ ve skutečnosti znamenalo myslet hebrejsky. Není tedy překvapující, že struktura a živná půda Nové smlouvy je hebrejská. Především sám Ježíš byl Žid, a ne křesťan z pohanů. Jeho učení i učení jeho následovníků vykazuje jasné etnické a kulturní znaky. Důkazy nalezené v Nové smlouvě jsou nadmíru jasné: tak, jako matka rodí a živí své dítě, tak hebrejská kultura zrodila a živila křesťanství. V Římanům 9-11 Pavel mluví o současnosti a budoucnosti Židů a pohanů v Božím plánu. Důraz na ospravedlnění vírou a ne skutky vede některé badatele k tomu, aby tvrdili, že Pavel vidí Židy a Tóru jako něco, co je navždy odloženo. Ale sám apoštol říká: ^Naprosto ne!“ (Ř 11,1) Krister Stendahl správně poukazuje na to, že „Římanům 9-11 není dodatkem ke kapitolám 1-8, ale vyvrcholením celého dopisu.“1 2 V Římanům 11 varuje Pavel všechny, kdo uvěřili z pohanského prostředí, aby se „nevynášeli“ (Ř 11,18) nebo „nepovyšovali“ (Ř 11,20). Nejsou nic jiného, než plané olivové větve naroubované na olivu ušlechtilou (Ř 11,24 - tzn. Izrael). Boží dobrota jim dovolila, aby se „stali účastníky kořene i tučnosti olivy“ (Ř 11,17). Pavel na základě za­ hradnické metafory známé ze Staré smlouvy ukazuje na jednotu mezi Izraelem (oliva) a pohany (naroubované větve). To je skrz naskrz hebrejské. O Izraeli Jeremiáš píše: ,Zelenající se olivou, krásnou a s

1)

Eugene G. Bewkes, et al., The Western Heritage ofFaith and Reason, ed. J. Calvin Keene (New York: Harper & Row, 1963), str. 4.

2)

Krister Stendahl, Paul Among Jews and Gentiles (Philadelphia: Fortress Press, 1976), str. 85.

11

nádherným ovocem, tě nazval Hospodin“ (Jr 11,16). Ozeáš o Izraeli vy­ hlašuje: „ve své velebnosti bude podoben olivě“ (Oz 14,7[6]).David o sobě říká: ,já jsem jako zelenající se oliva v domě Božím“ (Z 52,10). Pavel používá symbol zelenající se a rostoucí olivy, aby ukázal, že osud věřících Židů i pohanů je neoddělitelně spojen. Odtud církev, pevně za­ sazená do hebrejské půdy, nachází svou pravou identitu ve spojení s Izraelem. Tento vztah ji sytí, pomáhá jí odolat a podporuje ji. V tomto bodě je důležité, abychom se více zabývali původem a pod­ statou metafory o olivě. Krásně popisuje vztah Židů a pohanů. V oblas­ ti středozemí v době Nové smlouvy všichni olivy dobře znali. Na důležité místo, které mají olivy v hospodářství Říma od biblické doby až po současnost, ukazuje i to, že dnes je Itálie největším pěstitelem oliv na světě. Není proto nic divného, když apoštol, který píše sboru do Říma, použije symbol olivy. Lidem západního světa nepřipadá oliva se svým pokrouceným kmenem a měkkými, šedě zelenými listy, jako ob­ zvlášť krásný strom. Ale pro lidi Orientu má v sobě oliva něco umě­ leckého, co po staletí obdivovali. Proto je zřejmé, proč si Pavel, Žid s římským občanstvím (Sk 22,25), vybral právě olivu, aby na ní ilustro­ val ústřední teologickou myšlenku. Mnozí čtenáři dopisu Římanům byli římští Židé, kteří olivu z Písma i z běžného života dobře znali.

Dnes však většina lidí žijících v Severní Americe nebo v určitých oblastech západní Evropy zná tento pozoruhodný strom biblické doby daleko méně. Proto je třeba některé z jeho vlastností zdůraznit. Olivy byly známé svou dlouhověkostí, přežívaly většinu ostatních ovocných stromů. Dnes můžeme navštívit Getsemanskou zahradu (Getsemane doslova znamená „lis na olivový olej“) na Olivové hoře a vidět staroby­ lý háj oliv, z nichž mnohé jsou staré stovky let. Mojžíš vhodně popsal Kenaán jako „zemi olivového oleje“ (Dt 8,8). Kořeny olivy (sr. Ř 11,18) jsou pozoruhodně houževnaté, dobře prospívají v kamenité půdě a horkém, suchém podnebí země. Velmi staré olivy často mají křehké mladé ratolesti, které vyrážejí kolem kořenů. Tento pohled bezpochy­ by inspiroval žalmistu, aby o dětech mluvil jako o „olivových rato­ lestech“ kolem domácího stolu (Ž 128,3). Další vhled do Pavlovy teologické metafory můžeme získat, když si uvědomíme, že olivy se cenily pro úrodnost, která obvykle trvala celá staletí. Bohatá úroda se buď snědla, nebo se používala na výrobu oli­ vového oleje. Už v dobách Šalomouna, přibližně tisíc let před Pavlem, se olivový olej považoval zajeden z hlavních zdrojů bohatství (viz. 1 Kr 5,25; 2 Pa 2,9). Olivový olej se také používal na vaření, do lamp, pro obřadné pomazání a pro uzdravování nemocných. Olivové dřevo se používalo ve stavebnictví, včetně části Šalomounova chrámu (1 Kr 6,23-33). I dnes přitahuje Betlém každý týden tisíce návštěvníků svými továrnami na zpracování olivového dřeva.

12

Naroubováni do Izraele Po vysvětlení významu olivy se nyní vrátíme k Pavlovu symbolu oli­ vových kořenů a větví. Zaměříme se na některé důležité podrobnosti jeho učení a jejich důsledky pro nás v současnosti. Za prvé, Pavel popi­ suje pohany jako větve plané olivy, které byly naroubovány na ušlechtilou olivu (R 11,17+24). Na jiném místě popisuje Pavel pohany výrazy jako jsou „neobřízka“, „mimo společenství Izraele“, „bez účasti na smlouvách zaslíbení“, „bez naděje“ a „daleko“ (viz. Ef 2,11-13). Pro vyjádření Boží milosti vůči pohanům bychom nemohli použít živější slova. Pohané uctívali modly (1 K 12,2), které nemohou nic nabídnout. Naproti tomu, být Židem mělo výhodu: „Židům byly svěřeny Boží vý­ roky“ (R 3,2). Neobvyklý způsob naroubování, který je zde popsán (vezme se to, co je plané, a spojí se to s ušlechtilým druhem), podtrhu­ je, že co bylo bezcenné, co se ničím nemohlo chlubit, náhle v novém spojení získává hodnotu. Ilustruje to úžasnou Boží milost vůči všem, kdo stojí vně dějin spásy. Pohané, kteří jednoduše „stojí vírou“ (R 11,20) bez jakéhokoliv nároku na lidské zásluhy nebo výlučnost, se nyní naplňují životem a vitalitou prostřednictvím židovského národa.

Za druhé musíme správně určit, co zde znamená olivový kořen (R 11,16-18). Někdo se snaží dokazovat, že kořen představuje Mesiáše nebo mesiánské hnutí. Tento názor však zaměňuje výraz „kořen olivy“ za „kořen Jišajův“ (Iz 11,1; sr. také Iz 53,2) nebo „kořen Davidův“ (Zj 5.5).1 Kontext podporuje závěr, že kořen^ představuje patriarchy: Abrahama, Izáka a Jákoba, věrné praotce Židů, chrabré zakladatele původního Božího lidu. Obdrželi trvalou víru, nikdy během let ne­ odpadli nebo se nevykořenili. Bůh zaslíbil, že tímto vírou naplněným a hluboce zakořeněným židovským „kanálem“ jednoho dne přijde spase­ ní i k pohanům (viz. Ge 12,3). V Pavlově době tento den v plnosti při­ šel. Pohané byli naroubováni do Izraele, do tajemného zůstatku, který v láskyplné poslušnosti chodil s živým Bohem. Za třetí je třeba poznamenat, že kořen nově naroubované větve nese (R 11,18). Pavel zde použil řecké slovo bastazó, které znamená „nést“, „držet“, „pozvednout“, „podpírat“. Na jiném místě Nové smlouvy se použí­

1)

Obsáhlou diskusi o rozlišování těchto pojmů viz. David Bivin, „The Identity of the Roots of the Olive Tree in Romans 11“ (nepublikovaný rukopis; Jerusalem: Jerusalem School for the Study of the Synoptic Gospels, 1987). Je třeba poznamenat, že někteří z církevních otců a v poslední době Kari Barth tento kořen interpretovali jako Krista (viz. Barth. Church Dogmatics, přel. Geoffrey W. Bromiley, et al. [Edinburgh: T. & T. Clark. 1957], 2/2:285-287).

13

vá o člověku, který nese břímě (Mt 20,12) a o šelmě, která nese ženu (Zj 17,7). V Lukášovi 11,27 se vztahuje k lůnu, které nosilo dítě, a tak navo­ zuje dojem výživy, podpory života nebo to, na čem jsme všichni naprosto závislí. Studium kontextu různých míst, kde se slovo bastazó vyskytuje, opravdu ukazuje, že toto sloveso „naznačuje neustálý postoj podřízenos­ ti“.1 To pak ukazuje i správný postoj, který se vyžaduje od věřícího z po­ hanů vůči jeho postavení v Boží rodině. Pohané, pevně podpíraní tučností olivového kořene, Izraele, tak nemají žádný prostor pro ducha arogance, pýchy nebo soběstačnosti (Ř 11,20). Jejich spasení a duchovní existence závisí na Židech. Dan Johnson tento vztah výstižně vyjádřil: „Od časů Pavla do současnosti měla církev tendenci nahlížet svou existenci nezá­ visle na Izraeli. Pavlovýma očima, každá církev, která existuje nezávis­ le na Izraeli, přestala být v rámci Božího plánu spasení církví a stává se prostě další náboženskou společností.“12 Olivová větev už dlouhou dobu symbolizuje pokoj (sr. Ge 8,11). Iro­ nické i tragické je, že přes symbol, který Pavel v Římanům 11 použil, aby vykreslil jednotu dvojího lidu, Židů a pohanů, jejich vztah byl v dějinách přesně opačný. Církev nikdy nevzala vážně Pavlovo varování k bázni, aby „se bála“ (Ř 11,20). Jak jsme dříve ukázali, pohanský svět byl připojen k olivě, Izraeli, těm věrným ze starodávného lidu Boží smlouvy, na základě čisté Boží milosti a milosrdenství. Ale, jak po­ drobněji uvidíme později, už v polovině druhého století si církev pozici olivy uzurpovala pro sebe.3 O příběhu nadutého uchopení moci, zpřetrhání židovských kořenů a následujících dlouhých dějinách antijudaismu budeme mluvit v kapitolách tři až sedm. Stejně jako sbor v Římě, i my ostatní z pohanů musíme stále pama­ tovat na to, že „tučnost olivy“ (Ř 11,17) nemá svůj zdroj v nás a že ne­ nesenie její kořen. Pavel říká, že pravdou je opak. Izrael je „kořen, který nese tebe“ (Ř 11,18).4 Dá se říci, že aby pohan měl správný vztah k Bohu, musí pokorně přijmout židovské Písmo a vážit si ho, věřit v židovského Boha a být naroubován do židovského národa, stát se jim podobným jako součást společného stromu.

1)

F. Bíichsel, Theological Dictionary of theNewTestanient (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1964), 1:596.

2)

Dan G. Johnson, „Tlie Structure and Meaning of Romans 11,“ Catholic Biblical Quarterly 46 (1984): 100.

3)

Peter Richardson, Israel in the Apostolic Church (Cambridge: Cambridge University Press, 1969), str. 9-14.

4)

Výrazem ..Izrael“ se zde míní onen „zůstatek, který v láskyplné poslušnosti chodil s živým Bohem“ (viz výše) - pozn. překl.

14

Záměrem první kapitoly bylo otevřít širší kontext hebrejského myšlení v životě církve. Dříve, než ji ukončíme, vrátíme se zpětk Pavlově přiléha­ vé metafoře kořene a větví. Takový plastický obraz by měl pro každého křesťana být důvodem, aby se zastavil a odpověděl na následující naléha­ vou otázku, kterou vznesl Abraham Heschel: „Pro církev je životně důle­ žité, aby se rozhodla, zda má svoje kořeny hledat v judaismu a považovat sama sebe za jeho nástavbu, nebo zdaje máhledat v pohanském helénismu a sama sebe považovat za protiklad judaismu.“1 Stručně řečeno, ústřední je naše schopnost vyrovnat se s tím, zda „my, kdo jsme kdysi nebyli jeho lidem a stali jsme se jím pouze jeho milostí, se nemůžeme nic naučit od těch, kdo jsou jeho lidem od dávnověku.“12

1)

Abraham J. Heschel, The Insecurity of Freedom (New York Schocken Books, 1972), str. 169-170.

2)

William S. LaSor, „Tire Messiah: An Evangelical Christian View,“ v Evangelical and Jews in Conversation, ed. Marc H. Tanenbaum, Marvin R.Wilson, and A. James Rudin (Grand Rapids: Baker Book House, 1978), str. 93.

75

OTÁZKY A NÁMETY KE KAPITOLE JEDNA 1. Které dvě postavy Staré smlouvy se uvádějí v prvním verši Nové smlouvy (Mt 1,1) v souvislosti s židovským rodokmenem Ježíše Kris­ ta? Proč jsou podle tebe tato jména umístěna v Matoušově seznamu předků nejdříve?

2.

Od které biblické postavy se odvozuje slovo Semita?

3. Kdo byl v Bibli jako první nazván „Hebrej“? 4. Každý křesťan má svůj duchovní původ v Abrahamovi. Jak toto příbuzenství vysvětluje Galatským 3,29? 5. Stručně definuj helénismus. Přečti si některé další práce a snaž se pochopit, proč se helénismus v oblasti Středozemního moře tak rychle rozšířil. 6. Čím se v chápání Pavlova křesťanství ve vztahu k judaismu liší E. P. Sanders od W. D. Daviese? 7. Čím přispěl James Barr k diskusi ,Atény versus Jeruzalém“? Prodiskutuj a zhodnoť jeho postoj.

8. Jeden rozšířený názor tvrdí, že kořeny Pavlovy teologie tkví hlav­ ně v pohanském nežidovském myšlení. Jmenuj tři obvyklé prameny, od kterých se podle zastánců mimohebrejského původu Pavlova nábo­ ženství odvozuje jeho teologie. 9. Kdo sám sebe popisuje v Nové smlouvě slovy „Hebrej z Hebreů, farizeus“? 10. Definuj „lingua franca“. Který jazyk byl lingua franca v době Nové smlouvy? Jak to v prvním století ovlivnilo židovskou pospolitost? 11. Diskutuj Heschelovo tvrzení, že „geograficky ahistorický nejsou Atény a Jeruzalém, věk proroků a věk Periklův příliš vzdáleny. Du­ chovně jsou to však jiné světy.“ 12. Čím přispívají texty jako Efezským 3,6 a 1 Korintským 10,1 k našemu pochopení toho, jak křesťané z pohanů v prvotní církvi rozu­ měli svým dějinám? 13. Uveď pět nebo šest příkladů toho, jak Bible odráží kulturní vlivy nebo výpůjčky mezi hebrejským národem a jejich sousedy. 14. Čím se kulturní výpůjčky u Hebrejců liší od dalších staro­ dávných národů? Jaké důsledky má toto téma pro naše chápání inspirovanosti a autority Bible? 15. Čím David vlastně rozbíjí pohanský mýtus3 když prohlašuje, že je to Bůh Izraele, „kterýž se vznáší na oblacích“ (Z 68,4)?

16

16. Ježíš nebyl křesťan. Souhlasíš s tímto tvrzením nebo ne? Disku­ tuj. 17. Co je podle názoru Kristera Stendahla vyvrcholením Pavlova dopisu Římanům? 18. Jak Jeremiáš a Ozeáš osvětlují Pavlovo užití olivy v dopise Ří­ manům?

19. Proč byla oliva v biblické době hodnotným zemědělským pro­ duktem? 20. Co představuje planá oliva podle Pavlovy metafory v Římanům 11?

21. Proč je z Pavlova pohledu „naroubování' pohanů do národa Izraele ilustrací Božího milosrdenství a milosti? 22. Stručně vylož dva hlavní způsoby interpretace, co znamená kořen olivy v Římanům 11. Který z nich se zdá být správný? Diskutuj. 23. Řekni na základě studia významu slovesa bastazó, co toto slovo ukazuje o vztahu pohanů k Židům. 24. Diskutuj závěr Dana Johnsona, že „Pavlovýma očima, každá církev, která existuje nezávisle na Izraeli, přestala být v rámci Božího plánu spasení církví a stává se prostě další náboženskou společností.“ 25. „Aby pohan měl správný vztah k Bohu, musí pokorně přijmout židovské Písmo a vážit si ho, věřit v židovského Boha a být naroubo­ ván do židovského národa, stát se jim podobným.“ Souhlasíš nebo ne? Diskutuj. 26. Abraham Heschel řekl, že pro církev je životně důležité, aby se rozhodla, kde bude hledat svoje kořeny. Pro dnešní církev předkládá dvě možnosti. Které to jsou?

17

Kapitola dvě

Pohané, Židé a židovské dědictví Proto již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svá­ tých a patříte do rodiny Boží

Efezským 2,19 V předcházející kapitole jsme zdůrazňovali jedno hlavní téma: koře­ ny křesťanství jsou zapuštěny hluboko do půdy judaismu. Jak Pavel ukázal na metafoře olivy, věřící z pohanů jsou na Izraeli závislí nebo jsou jím neseni. Jako Abrahamovy duchovní děti jsou křesťané s Izra­ elem spojeni a jsou dlužníky Židů za ohromné náboženské dědictví. Tak jako dítě nemůže být bez matky, tak by křesťanství nemohlo existovat bez judaismu.1 Slovy W. D. Daviese: „Judaismus je živnou půdou křesťanství; křesťanství je „kost z kostí“ judaismu.“12 Důsledky tohoto vztahu mezi křesťany a Židy budeme zkoumat do větší hloub­

1)

Viz. John Shelby Spong, „The Continuing Christian Need for Judaism,“ Christian Century (September 26.1979): 918-922.

2)

W. D. Davies, The Gospel and the Land (Berkeley: University of California Press, 1974), str. 382.

18

ky. V této kapitole se zaměňme hlavně na problémy judaizace, na Pavla a Zákon a na místo židovského dědictví v současné církvi.

Nová duchovní rodina Papež Pius XI jednou učinil výstižný postřeh, totiž že „duchovně jsme všichni Semity.“ To je samozřejmou pravdou pro křesťany, kteří správně chápou podstatu svého duchovního dědictví a biblických koře­ nů. Účelem studia Bible je získat biblický způsob myšlení, to je „stát se duchovně Semity uprostřed pokolení, které cítí a dokonce i myslí vně biblických kategorií.“1 Vskutku, čím více se člověk stává „biblickým“, tím více je Semitou. Není možné brát Bibli vážně a přitom být antise­ mita nebo antijudaista, protože tím by se člověk dostal do stavu nená­ visti vůči sobě samotnému. Stará i Nová smlouva jsou pro křesťany prostě jen dvě části jedné Knihy.

Ačkoliv se odborníci nemohou dohodnout na etymologii jména Abraham, zdá se, že znamená „otec mnohých“ nebo „otec zástupů“. V knize Genesis zdůrazňuje Bůh osud spojený s Abrahamovým jménem slovy: „Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. Převelice tě roz­ plodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou“ (Gn 17,5b6). Hebrejské slovo přeložené na tomto místě jako „pronárody“ je gojim, které lze rovněž přeložit jako „pohané“ (ve smyslu „nežidé“ pozn. překl.). Naznačuje to, že platnost Boží smlouvy se rozšíří a že pohané („nežidé“ - pozn. překl.) budou jednou nazývat Abrahama svým otcem. Pavel říká, že Abrahamova duchovní rodina zahrnuje všechny, kdo mají Abrahamovu víru, „aby byl otcem všech věřících“ (Ř 4,11). Pavel dále zdůrazňuje, jak je Abrahamova víra důležitá: „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost“ (Ř 4,3). Smysl Pavlova tvrzení není v tom, že nyní, „když přišla plnost času“ (Ga 4,4), existuje nějaká nová cesta, jak se připojit k Boží rodině, ale že lidé v době Nové smlouvy musejí vstoupit do správného vztahu s Bohem stejným způsobem, jako lidé v době Staré mlouvy. Proto záchrana ne­ byla pro Abrahama ani pro pohany v Římě za doby apoštola Pavla do­ sažitelná lidským úsilím, ale vírou. Církev, duchovně spojená s Izraelem, byla postavena na hebrejském základu židovských apoštolů a proroků s úhelným kamenem, jímž je židovský Pán (viz. Ef 2,20).

1)

Robert Martin-Achard, An Approach to the Old Testament, preklad J. C. G. Greig (Edinburgh: Olive r& Boyd, 1965), str. 79.

19

Záchrana ze skutků, nebo z milosti1 ? V současné církvi se všeobecně věn, že judaismus - ať už v době apoštola Pavla nebo dnes - učí, že záchrana je ze skutků Zákona, za­ tímco křesťanství je náboženstvím milosti. Takové chápání judaismu je ve skutečnosti spíše karikaturou nebo mylným výkladem, než prav­ dou. Jeden křesťanský učenec vyvozuje: „V té míře, ve které v našem kázání a učení tento náhled propagujeme, proviňujeme se vydáváním falešného svědectví.“1

Pavel zdůrazňuje, že pravé znamení příslušnosti k Abrahamovým potomkům není fyzické, ale duchovní (R 2,28-29). Jde o obřízku srdce, ne o to, že si někdo může zasloužit přístup do „rodiny“ svým úsilím. Toto Pavlovo učení není nic nového - Mojžíš i proroci učili to samé (Dt 10,16; Jr 4,4). Podobně Pavel říká: „Neboť milostí jste zachráněni skrze víru; a ta záchrana není z vás - je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Ef 2,8-9). A dále, „zachránil nás, ne na základě skutků, které jsme my učinili ve spravedlnosti, nýbrž podle svého milosrdenství “ (Tt 3,5). Takové důrazy nestály proti Pavlově ži­ dovské výchově, neboť židovskému Písmu jsou hluboce vlastní.

Učení běžné v judaismu prvního století - ačkoliv nemusíme vždy mít tento dojem, když čteme určité pasáže Pavlových dopisů - bylo, že „máme za to, že volba a konečná záchrana se děje Božím mi­ losrdenstvím, ne lidským úsilím.“1 2 Pinchas Lapide, židovský odborník na studium Nové smlouvy, je v tom zajedno: „Rabinát nikdy nepovažo­ val Tóru za cestu záchrany k Bohu. [My, Židé] považujeme záchranu za výlučně Boží výsadu, takže my Židé jsme obhájci ’čisté milosti’.“ Uzavírá zdůrazněním toho, že všichni mistři Talmudu vyučují, že zá­ chranu lze obdržet „pouze z Boží milostivé lásky.“3 Historicky vzato je pravda, že judaismus zdůrazňoval víru méně, než křesťanství. Je však důležité, aby současní křesťané rozuměli tomu, že judaismus neučí účast v olam ha-ba, „světě, který přijde“, na základě skutků, ale na základě nezaslouženého Božího milosrdenství.

1)

Carl D. Evans. ..The Church's False Witness Against Jews." Christian Century (May 5,1982): 531.

2)

E. P. Sanders, Paul and Palestinian Judaism (Philadelphia: Fortress Press, 1977), str. 422.

3)

Pinchas Lapidc and Peter Stulrlinacher. Paul: Rabbi and Apostle, preklad Lawrence W. Denef (Minneapolis: Augsburg Publishing House. 1984), str. 37-39.

20

Nová terminologie Nová smlouva používá pro popis nového vztahu pohanů, kteří byli „naroubováni“ do Abrahamovy duchovní rodiny, množství teolo­ gických pojmů.1 Většina křesťanů má v současné době sklony považo­ vat se za „pohany“ (gentiles).12 Písmo však ostře rozlišuje mezi lidmi víry Izraele a pohany. Gojim, „pohané“, se na různých místech popisují jako lidé, kteří obětují démonům (1 K 10,19-20), uctívají modly a vy­ značují se pohanskou sexuální etikou (Sk 15,23-29). Jakmile však do­ jdou víry v živého Boha Izraele, už dále nestojí mezi lidmi, jejichž životy se točí kolem barbarských modlářských praktik. Tuto sku­ tečnost viditelně znázorňoval křest proselytů. Křtěnec se zcela nahý ponořil do vody a tak se symbolicky očistil od poskvrn minulosti. Mi­ nulost zůstala za ním, vynořil se, aby zaujal své místo v lidu Izraele.

Je třeba připustit, že Nová smlouva často zachovává historický a obvyklý pojem pohané také pro „nežidy“, kteří uvěřili evangeliu. Toto obvyklé nebo rozšířené označení ale může být způsobeno hlavně potře­ bou pisatele efektivně komunikovat se čtenáři. Proto se pravděpodob­ ně vyhýbal tomu, aby zaváděl a jednoznačně používal novou (potenciálně matoucí) teologickou terminologii. Ať už věřící v Nové smlouvě pocházeli ze židovského nebo po­ hanského prostředí, měli kladný vztah k lidem víry Staré smlouvy. Jak jsme už zdůraznili výše, byli duchovními dětmi Abrahama. Pod­ obně, když necháme mluvit samu Novou smlouvu, uslyšíme skupinu teologických výrazů používaných pro všechny křesťany (ze Židů i ostatních), které tyto rozsáhlé hebrejské spojitosti odrážejí. Například Petr nazývá čtenáře svých dopisů (většinou pocházející z nežidovského prostředí) „rodem vyvoleným, královským kněžstvem, národem svá­ tým, lidem určeným k Božímu vlastnictví“ (1 Pt 2,9). Dokonce o nich říká, že náleží k diaspoře (řecký diaspora, 1 Pt 1,1). Navíc se lze často setkat s pojmy jako svati, učedníci, dědicové, účastníci a údy ekklésía („vyvolaných ven“, tj. církve). V Nové smlouvě se také velmi často vykytuje pojem věřící (obzvlášť u Jana). V současné době používají křesťané v Izraeli pro označení svých spoluvěřících odpovídající hebrejský termín ma’aminim.

1)

Za stimulující diskusi k tématu „židovskokřcstánská identita“ vděčím Robertu Lindseyovi: .Jewish-Christian Identity,“ llayahad Digest 3/15 (Petach Tikvah, Israel, 1963): 12.7,8.

2)

Následující argumentace se opírá o určitý významový rozdíl mezi anglickými slovy „gentile“ a „pagan", která v češtině splývají ve výraz ..pohan". Dále popisovaná nejednoznačnost je proto v češtině ještě větší, (pozn. překl.)

21

Pohan a křesťan není synonymum N současnosti existuje mezi Židy v chápání slova pohané velký zma­ tek. Obvykle předpokládají, že pohan a křesťan jsou ekvivalentní pojmy. Ve skutečnosti však milióny pohanů nejsou křesťany. V sou­ časné církvi všichni rozumí tomu, co znamená být křesťanem z poha­ nů. Částečně se to odvozuje z nevysloveného předpokladu - z větší části daného historicky - že církev je pro pohany a synagóga pro Židy. Z jiného pohledu je však pojem křesťan z pohanů (gentile) zavádějící je to, jako by naznačoval, že zůstává pohanem (pagan). Když se však někdo stane křesťanem, obléká novou přirozenost, která už nemá s po­ hanstvím nic společného. Zdá se, že pro věřícího z pohanů by tak bylo lepší používat (z tohoto hlediska) název „véřící, který není ze Židů“. Ta­ ková terminologie má však rovněž nevýhody - vytváří pravděpodně příliš velký odstup od lidí, jejichž počátky bychom měli s vděčností při­ jmout za své. Ze zřejmých důvodů jsme slovo pohané ve vztahu k věřícím z této knihy nevypustili. Nová smlouva ani my zde nejsme jednoznační. Nicméně by vážné úsilí vrátit se k některým bibličtějším a teologicky popisnějším pojmům, o kterých jsme mluvili výše a které používala prvotní církev, znamenalo významný krok k tomu, aby si současná cír­ kev více uvědomila svoje židovské kořeny.

Západní svět a kniha z Východu Naše židovskokřesťanské dědictví je mnohostranné a bohaté.1 Tato skutečnost je výborně shrnuta ve slovech Williama Leckyho: „Hebrejská malta zpevnila základy americké demokracie.“12 Naneštěs­ tí moderní křesťanstvo příliš často mluví o ohromném dědictví minu­ losti, o kterém většinou nic neví.3 V tomto smyslu Stuart Rosenberg

1)

Diskuse ke vzniku tohoto pojmu viz. Luther H. Harshbargerand John A. Mourant, Judaism and Christianity: PerspectivesandTradition (Boston: Allyn and Bacon, 1968), str. 447-450. Autoři ukazují, že výraz „židovskokřesťanské dědictví“ se začal používat až v moderní době a více se rozšířil v tomto století. Matthew Arnold jako první popularizoval myšlenku, že hebreismus a helénismus byly dva prameny západní kultury. Moderní vzdělanost však dostatečně nezdůrazňuje, že „křesťanská“ část pojmu „židovskokřesťanské dědictví“ má hlavně hebrejské kořeny, ne helénske.

2)

Citováno v David de Sóla Pool, Why I Ani a Jew (Boston: Beacon Press, 1957), str. 185.

3)

Často vyvstává otázka: „Můžeme správně říkat, že existuje ’židovskokřesťanské tradice’?“ Viz.

22

křesťanům přiléhavě připomíná, že dříve, než se někdo může „naplno“ stát křesťanem, musí také „vědět, co znamená být Židem.“ Navíc poznamenává, že „čím silnější má člověk křesťanskou víru, tím víc sám sebe považuje za Žida.“1

Zdá se, že pro křesťany žijící ve Spojených státech, Kanadě a na Britských ostrovech je vpravit se do hebrejského myšlení obzvlášť ob­ tížné. To pramení z toho, že většina lidí žijících v této oblasti světa má svoje kořeny na Západě, zatímco domovem hebrejského národa je sta­ rodávný Blízký východ, zvláštní svět pro lidi ze Západu. Proto je po­ chopitelné, že lidé ze Západu jsou častěji vystaveni vlivu filozofické kultury starého Řecka, obzvlášť platónskému myšlení. Západ od Vý­ chodu odděluje kolosální kulturní opona. Během prvních staletí existence křesťanství začal západní světový názor začal v církvi přetvářet mnohé náboženské pojmy a instituce, které pocházely ryze z hebrejské kultury. Podstatu tohoto problému i cestu k jeho řešení jasně vyslovil episkopální biskup John Spong: „Bible je hebrejská kniha, která vypráví příběh hebrejského národa. Ježíš byl Pánem Židů. My jsme, na druhé straně, lidé ze Západu, kteří sdílejí často velmi rozmanité a někdy kontroverzní dědictví pocházejí­ cí z mnoha zdrojů.“ Pronikavě vyvozuje: „Pokud máme dnes Bibli ro­ zumět, musíme si vypěstovat ’hebrejské oči’ a ’hebrejské postoje’ k životu.“*12 Pokud chce moderní křesťan číst Bibli tak, jak byla napsána, musí svoje „západní oči“ nahradit „východníma“. Bible může dávat smysl pouze tehdy, když na ni pohlížíme a studujeme ji ve světle ty­ pického prostředí a kulturního kontextu Blízkého východu. Tato výzva současné církvi nebyla nikdy vyslovena naléhavěji, než slovy zesnulé­ ho švýcarského protestantského teologa Karla Bartha: „Bible je ži­

Fred Berthold, et al., eds., Basic Sources of the Judeo-Christian Tradition (Englewood Cliffs: Prentice-Hall, 1962), str. 1. Arthur A. Cohen zaujímá v The Myth of the Judeo-Christian Tradition (New York: Harper & Row, 1970) nesouhlasné stanovisko a argumentuje, že žádná židovskokřestánská tradice neexistuje, ale že jde o tradici „teologické nenávisti“ (str. 189-223). I když musíme uznat rozdíly mezi judaismem a křesťanstvím, obzvlášť v oblasti teologie, je přesto podle mého mínění přijatelné používat výraz „Židovskokřesťanské dědictví“ pro popis prvků, které vzájemně sdílíme (obzvlášť v oblastech kultury a náboženství) a které zásadně ovlivnily zvyky a myšlení západní civilizace. Na základě faktu, že církev je v jistém smyslu výrůstkem judaismu, by nemělo být divné, že mluví o „židovskokřesťanském dědictví“. Podle myšlení Nové smlouvy jsou dějiny církve pokračováním dějin Izraele.

1)

Stuart E. Rosenberg, The Christian Problem: A Jewish View (New York: Hippocrene Books, 1986), str. 222-223. Srovnej také idem, Judaism (Glen Rock, NJ: Paulist Press, 1966), str. 16-17.

2)

John Shelby Spong, This Hebrew Lord (New York: Seabury Press, 1974), str. 31.

23

dovská kniha. Nelze ji číst, chápat a vykládat, dokud nebudeme při­ praveni stát se Židy s Židy.“1

Problém judaizace Někteří kesťané protestují proti jakémukoliv volání po tom, aby se nežidovští věřící vrátili k židovským kořenům prvotního křesťanství, neboť jim takový návrat připadá jako judaizace, se kterou bojoval Pavel. V biblické době byli zastánci judaizace proselyté z pohanů, kteří se řídili náboženskou praxí a zvyky judaismu. Podívejme se na takové obvinění bhze a pokusme se z něho vyvodit některé důsledky.

Rozdíly mezi prvními věřícími Věřící v prvotní církvi neměli na vztah židovského Zákona a věří­ cích z pohanů vyhraněný názor. Někteří z obrácených té doby zastáva­ li antinomismus (doslova „proti zákonu“). Ale Pavel obzlášť v epištole Římanům odmítá názor, že když člověk zaujme správné postavení vůči Bohu vírou, nemá už vůči Zákonu žádný závazek, ale může si žít tak, jak se mu líbí. Další obrácení z pohanů dodržovali morální kodex judaismu, ale neřídili se žádným z ceremoniálních zákonů. Tito věřící byli pravděpodobně ovlivněni helénskými Židy z diaspory, kteří mluvi­ li řecký a měli svobodomyslnějšího ducha i přesvědčení. A za třetí existovala ještě přísná skupina z Jeruzalémského sboru, která, jak se zdá, dodržovala celé učení Zákona kromě obřízky. V dodržování ži­ dovského zákona byli však nejpřísnější obrácení z pohanů zvaní judaizátoři. Bezpochyby je ovlivnila strana farizeů a podřizovali se celému Zákonu včetně obřízky (sr. Sk 15,5). Pokračováním judaizačního hnutí byli pravděpodobně Ebionité, židovsko-křesťanská sekta, která kvetla během několika staletí po roku 70 n.l. Ebionité byli asketickou skupi­ nou, zastávali životní styl chudoby. Dodržovali celý židovský Zákon a odmítali Pavlovy dopisy, neboť byl podle nich odpadlíkem od Zákona.

Ne pod Zákonem, ale svobodní Pokud se dnes někdo, kdo není Židem, cítí vázán halachou (ži­ dovským zákonem) - dodržuje určité rituály, ceremonie a zvyky - to je

1)

24

Karl Barth. Church Dogmatics, pfeklad Geoffrey W. Bromiley, et al. (Edinburgh: T. & T. Clark, 1956), 1/2:511.

jedna věc. Například, někdo může prožívat, že je v rámci svého křesťanského života nucen zachovávat šahat, zákony o jídle nebo ob­ řízku. Prvotní církev však nikdy žádný z těchto židovských rituálů ne­ vyžadovala od obrácených, kteří by nepocházeli ze Židů. Proto pokud takovýto člověk cítí, že je nucen dodržovat určité židovské zvyky, lze to považovat za judaizaci.

Něco jiného však je, pokud křesťan žije ve svobodě, není poddán jhu otroctví“ (sr. Ga 5,1) a přesto některé židovské zvyky dodržuje. Například pokud si křesťan z pohanů osvojí hebrejské morální a etické hodnoty, sociální a duchovní ideály a všeobecnou orientaci v životě a ve světě, není to judaizace. Nebo se křesťan z pohanů může dobrovolně rozhodnout zachovávat určité židovské obřady, svátky nebo zvyky, které mají svoje kořeny v Písmu. To není nezbytně judaizace. Řídit se smysluplným biblickým zvykem má do povinnosti zachovávat požado­ vané obřady daleko. Lidem v moderní církvi, kteří se obávají nebezpečí judaizace po de­ vatenácti stech letech dejudaizace, bychom chtěli položit následující otázky: Je judaizaci úsilí o obnovu určitých aspektů židovského kontextu prvního století v Nové smlouvě a prvotní církvi? Je judaizaci, když zkoumáme Ježíšův život a jeho učení židovskýma očima? Je judaizací, když hledáme osobní naplnění v tom, že si přisvojíme pohled na Boha a bližního, který vychází z učení hebrejských proroků? Je judaizací, když souzníme s židovským vzorem chval, hudby a oslavou určitých životních událostí? Je judaizaci, když v dnešním Izraeli - v národu i v samotné historické zemi - nacházíme něco, o co máme hlu­ boký zájem, autentickou laboratoř naplněnou duchovním a historic­ kým7 významem? Na každou z těchto otázek můžeme odpovědět důrazným ne!

Judaizace v době Bible Bible sama toho o judaizaci mnoho neříká. Jediný odkaz na judaiza­ ci ve Staré smlouvě lze najít u Ester 8,17. Hebrejské sloveso jahad, „stát se Židem“ nebo „prohlásit se za Žida“ se tu používá o pohanech v Persii, kteří přijali židovský způsob života ze strachu před Esteřiným dekretem, který dovoloval Židům pomstít se nepřátelům (Est 8,13). Septuaginta (starý uznávaný překlad hebrejského Písma) používá v tomto textu júdaizó, ,judaizovat“, a dodává, že se nechali obřezat, což normálně znamená obrácení k židovství. Za těchto okolností však mohli pouze předstírat, že jsou Židy, aby si přestupem k židovství za­ chránili život. V Nové smlouvě se sloveso júdaizó („aby žili jako Židé“) objevuje pouze v Galatským 2,14. V této části Pavel mluví o tom, jak odporoval v Antiochii Petrovi, protože odmítl jíst v tamním sboru s po­

25

hany. Tím, že se od těchto věncích, kteří nepocházeli ze Židů, na soci­ ální rovině oddělil, jim ve skutečnosti říkal: „Pokud se nepřizpůsobíte židovským zákonům o jídle a židovskému životnímu stylu, nemůžeme mít spolu obecenství.“ Tímto postojem Petr, Žid, nutil pohany kjudaizaci - to znamená, aby se řídili židovskými zvyky. Ježíš však už dříve ve vztahu k příkazům Staré smlouvy o čisté a nečisté potravě stanovil změnu (Mk 7,1-23; sr. Lv 11 a Dt 14). Jako „apoštol pohanů“ (R 11,13) jim Pavel odmítal ukládat přísný židovský kodex týkající se jídla. Takový požadavek by mohl naznačovat, že víra věřících z nežidovského prostředí má ve srovnání s vírou věřících ze Židů nedostatky, že je třeba k jejich víře přidat něco dalšího (tj. přizpů­ sobit se židovskému zvyku - sr. Sk 15,1+5). Pavel byl proti judaizaci, neboť v níje potenciál pro překroucení záchrany z pouhé milosti a také může být argumentem pro vytváření dvou oddělených shromáždění jednoho pro Židy a druhého pro ostatní.

Dále, v příchodu Ježíše Nazaretského a v nové smlouvě, která vstoupila v platnost jeho smrtí, skončila závaznost technických ritu­ álních a obřadných aspektů Mojžíšova zákona. Přesto mohly mít pro věřící z pohanů cenu.To znamená, že ačkoliv už nebyly pro správný vztah k Bohu nutné, mohly pohanům pomoci porozumět správně je­ jich víře. Je třeba znovu zdůraznit, že tyto zákony nebyly normativní nebo povinné. Byly pouhým stínem lepších věcí, které měly přijít. Proto byli křesťané od dodržování židovských obřadných ustanovení svobodní (Sk 15,10; Ga 4,3 a 5,1).

Pavel a Zákon Pavlovo chápání Zákona zůstává předmětem mnoha debat. Když čtete Pavla, můžete získat dojem osobního boje - dokonce i rozpolcenosti - apoštola a jeho vztahu k Zákonu. Pokusíme se proto tento prob­ lém více objasnit.

Pokud přijmeme tezi, že Pavel „konvertoval“ od judaismu ke křesťanství, pak se stává někým, kdo stojí proti Zákonu. Jak jsme však už dříve ukázali, Pavel nevidí křesťanství jako náboženství odliš­ né od judaismu. Místo toho, řečeno slovy W. D. Daviese, chápe křesťanství ,jako formu náboženství svých předků nebo jako další stu­ peň jeho rozvoje, ať už je jakkoliv ’nové’.“1 Pavlova teologie nebyla zá­

1)

26

W. D. Davies, Paul and Rabbinic Judaism, 4th ed. (Philadelphia: Fortress Press, 1980), str. xxxvi.

sadně nová, neboť „sjednotil a znovu interpretoval (nepominul) boha­ tou tradici (ze Staré smlouvy, tradice apokalyptické a farizejské) svého národa ve světle Kristově.“1 Pinchas Lapide podobně působivě prohlašuje: „Během jeho [Pavlova] života zůstal jeho lidem Izrael. Jeho Biblí byl Tanach, jeho Bohem byl Bůh jeho otců, jeho Mesiášem byl Žid a jeho mateřská církev vyrostla ze samých Židů. Nehledě na jeho christocentrismus, zůstali Izraelité jeho milovanými bratry a po­ krevními příbuznými dokonce i po Velikonocích.“1 2 Co se Pavlovy identity týče, Lapide uzavírá, že „není ani antisemitou, ani antijudaistou. Není ani odpadlíkem a tím méně antinomistou - takové výrazy by ho naplnily děsem. Svým způsobem zůstal věřícím Židem a misi­ onářem, ale nade všecko je hrdinou víry - ne vlažné rozumové víry piš­ tíš filozofu, nýbrž zářící hebrejské víry emuna.“3

Pavel potvrzoval platnost Zákona stejně jako Ježíš, „narozený pod Zákonem“ (Ga 4,4), uznával jeho autoritu ve svém životě (sr. Ř 15,8). Řečeno Pavlovými slovy: „Rušíme tedy vírou Zákon? Naprosto ne! Na­ opak, Zákon potvrzujeme“ (Ř 3,31). Aby poskytl autoritu svým argu­ mentům, cituje Pavel ze Zákona asi osmdesátkrát. Zdůrazňuje, že „Zákon je svátý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré“ (Ř 7,12). Také říká: „.radostně souhlasím se zákonem Božím“ (Ř 7,22). Uznává Zákon jako „dobrý“ (1 Tm 1,8) a „duchovní“ (Ř 7J4). Při budování své teologie hojně čerpá z Desatera Staré smlouvy (R 13,8-10). Ačkoliv Pavel v podobných pasážích potvrzuje, že Zákon je dobrý, na jiných místech Nové smlouvy se vůči Zákonu zdá být silně negativ­ ní (např. 2 K 3,6; Ga 3,25 a 5,1). K tomu poznamenal Walter Kaiser: „Pro církev ani Izrael v tom nikdy nebyl žádný problém: problém byl vždy s lidmi, ne se zákonem.“4 Případy, kdy Pavel hovoří negativně, jsou obvykle v kontextu polemiky s lidmi, kteří se snažili dodržování Zákona použít jako základ pro sebespravedlnost. Pro Pavla byl Božím darem spravedlnosti hříšníkovi pouze Kristus. Ve srovnání s tímto darem bylo vše ostatní bezcenné. Pavlovými slovy: „Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu...nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista“ (Fp 3,7+9).

1)

Ibid.

2)

Pinchas Lapide and Peter Stuhlmacher, Paul: Rabbi and Apostle, str. 43.

3)

Ibid., str. 54.

4)

Walter C. Kaiser, Jr., „The Place of Law and Good Works in Evanelical Christianity,“ v A Time to Speak: „The Evangelical-Jewish Encounter", ed. A. James Rudin and Marvin R. Wilson (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1987), str. 132.

27

Protestantská tradice a obzvlášť luteránství mají tendenci vidět hlavní motiv Pavlova chápání evangelia v důrazu na ospravedlnění vírou v protikladu ke skutkům Zákona. Ačkoliv toto téma je určitě pro Pavla důležité, můžeme v zásadě souhlasit s Daviesem, který nachází Pavlovo těžiště i jinde, konkrétně v „podřízenosti Zákona Kristu, jako by On sám byl novou Tórou - ne novou v tom smyslu, že by popíral starou, ale že zjevil její skutečný charakter, nebo ji postavil do nového světla.“1 Ve středu veškerého Pavlova učení, kázání a života stál Kris­ tus (Ga 2,20-21; Fp 1,21). Pro Pavla nebyla nová Tóra tvořena pouze Ježíšovými slovy, ale byla to „celistvost jeho života, smrti a vzkříšení, žijící Osoba, která byla podstatou nové Tóry.“12 Znamenalo to, že Pavel odhodil svoje židovství a stal se jedním z lidí z nežidovského prostředí, kteří uvěřili v Ježíše Nazaretského? V žád­ ném případě! Ačkoliv sám o sobě prohlásil, že je „ode všech svoboden“ (tj. nebyl povinen řídit se standardy ostatních, 1 K 9,19), měl svobodu k tomu, aby byl Jako Žid“, aby byl Jakoby pod Zákonem“ (1 K 9,20). To znamená, že cítil svobodu dodržovat nařízení Mojžíšova zákona v případech, jako je obřízka (Sk 16,3), nazírský slib (Sk 18,18) a očisťovací rituál (Sk 21,20-26). Navíc se chtěl ke konci své třetí misijní cesty, stále věrný judaismu, dostat do Jeruzaléma na den Letnic (Sk 20,16). Pavel osobně dodržoval takové židovské zvyky zjevně proto, aby lidem ukázal, že když se stal křesťanem, neopustil Zákon, ale zůstal věrným Židem, oddaným Písmu předků a tradicím.3 Také se nezdá, že by Pavel měl námitky vůči křesťanům ze Židů, kteří pokračovali v zacho­ vávání různých předpisů Zákona, jelikož to byl způsob, kterým de­ monstrovali solidaritu s příbuznými v rámci širší židovské komunity.4 Je pravděpodobné, že židovským posluchačůmjipnjemcům svých do­ pisů dovoloval, aby se sami rozhodli, co se týkalo jeho názorů na do­ držování obřízky a dalších základních židovských zvyků.5 V každém případě nebyl Pavel nikomu povinován, kromě Pána. Neboť podobně jako pro Mojžíše, proroky a Ježíše, nebyl správný vztah s Bohem něco, co lze mechanicky dosáhnout lidským úsilím (R 3,21+28). Znamenalo to chodit s Bohem ve víře, poslušnosti a lásce.

1)

Davies, Paul and Rabbinic Judaism, str. xxxiv.

2)

Ibid., str. xxxiii.

3)

Janies D. Smart, Doorway to a New Age (Philadelphia: Westminster Press, 1972), str. 122.

4)

Kaiser, „Hie Place of Law and Good Works,“ str. 125.

5)

Richard N. Longenecker, Paul: Apostle of Liberty (New York: Harper & Row, 1964), str. 223.

28

Židovské dědictví a současná církev V této kapitole jsme zdůraznili, jak je důležité chápat Bibli hebrejskýma očima. „Pisatelé jsou Hebrejci, kultura je hebrejská, ná­ boženství je hebrejské, tradice jsou hebrejské a myšlení je hebrejské.“1 Pokud s tím v zásadě souhlasíme, dalším krokem je definovat zdroje a rozsah takového biblického dědictví a přemýšlet o tom, nakolik je ju­ daismus pro současnou církev důležitý. V jakém smyslu by se měla identita a životní styl věncích z pohanů stát „židovským“ jejich du­ chovním „naroubováním“ do Izraele? Co můžeme v dnešní církvi udě­ lat pro obnovu ztracené židovské perspektivy? Na takové otázky nelze jednoduše odpovědět. Radovi členové církve, o odbornících nemluvě, o těchto věcech příliš neuvažují, a proto nedospěli ani k žádnému spo­ lečnému názoru. I když některé z těchto otázek jsou složité, doufáme, že tato kniha k nim a k příbuzným problémům poskytne určitá vodít­ ka a konkrétně je vyjasní. Proto tuto kapitolu zakončíme tím, že na některé z výše uvedených problémů dáme stručné předběžné odpovědi a uvedeme širší přehled zbytku celé knihy.

Za prvé, pokud si někteří křesťané myslí, že oliva uschla před dvěma tisíci lety, a proto už v kořenu není žádný život, měli by si znovu přečíst Římanům 11. Tam Pavel důrazně říká, že Bůh svůj lid nezavrhl (Ř 11,1). A ačkoliv některé (ne všechny) větve olivy byly vy­ lomeny kvůli nevěře (Ř 11,17), „Bůh má moc je znovu naroubovat“ (Ř 11,23). Izrael však zůstává „svátým“ lidem, neboť je i „kořen svátý“ (Ř 11,16). Izrael „zůstává milovaným pro své otce“ (Ř 11,28), neboť „dary milosti a Boží povolání jsou neodvolatelné “ (Ř 11,29). Dnešní rozšířená víra, že židovský strom nahradili pohané, místo že do něho byli narou­ bováni, je názorem křesťanského triumfalismu z doby po období za­ chyceném v Nové smlouvě, který však v Římanům 11 nenachází žádnou podporu. Abychom odkryli židovské dědictví církve, musíme se seznámit s hlavními zdroji židovského myšlení, jazyka a života prvních křesťanů. Za autoritativní základ křesťanského myšlení se obecně přijímají spisy Nové smlouvy (dvacet sedm dokumentů vytvořených přibližně 1)

David Bivin and Roy B. Blizzard, Understanding the Difficult Words of Jesus (Austin, TX: Center for Judaic-Christian Studies, 1984), str. 22. Když David Bivin, ředitel Jeruzalémské školy pro studium synoptických evangelií (Jerusalem School for the Study of the Synoptic Gospels), dává do souvislosti výše uvedený pohled s textem evangelií, uvádí: „Když čtete Ježíšovo Kázání na hoře [v hebrejštinč], cítíte, že jste u toho, kdy slyšíte mluvit rabína. Je pro nás podezřelé všechno, co nemůžeme přeložit zpět do hebrejštiny.“ (rozhovor uvedený v „Who Was Jesus?“ Time Magazíne [August 15,1988], str. 40).

29

mezi rokem 50 a 100 n.l.). Nejdůležitějším jednotlivým pramenem, který nám pomáhá pochopit Novou smlouvu, jsou židovská Písma, Stará smlouva. Prvotní církev se odvolávala na hebrejskou Bibli i na její překlad, Septuagintu. Dalším hodnotným pramenem je židovská apokalyptická literatura, vytvořená v období mezi 200 př.n.l. a 100 n.l. Apokalyptická díla, jako je První kniha Enochova, Závěti dvanácti patriarchů a Žalmy Šalomounovy, mají důležitý vliv na židovské teolo­ gické pozadí Nové smlouvy. Třetím užitečným pramenem myšlení Nové smlouvy jsou Svitky od Mrtvého moře. Obzvlášť důležité jsou do­ kumenty, jako Manuál kázně (Manual of Disciplině - pozn. překl.), Válka synů světla proti synům temnoty (The War of the Sons of Light against the Sons of Darkness - pozn. překl.) a Chrámový svitek (Temple scroll - pozn. překl.). Čtvrtou skupinou spisů jsou apokryfy. Díla, jako První a Druhá Makabejská a Sírachovec (Ecclesiasticus), jsou hodnotným pramenem z období mezi Starou a Novou smlouvou, který vnáší světlo do historie a náboženství judaismu v době Nové smlouvy. Pátým pramenem jsou Targumy, aramejské parafráze knih (nebo částí) hebrejské Bible, vytvořené v době mezi třetím stoletím př. n. 1. do třetího století n. 1. (sr. Neh 8,8). Šestým pramenem je dílo Josepha, židovského historika z prvního století. Další hlavní sbírku židovských pramenů pro zkoumání Nové smlouvy představuje rabínská literatura. Podstatný náhled do myšle­ ní počátku křesťanství lze získat studiem Talmudu, který sestává z Mišny, neboli Ústního Zákona, sestavené kolem 200 n.l., a Gemary, komentářů k Mišně, které byly sebrány kolem roku 500 n.l. Většina Talmudu pravděpodobně kolovala několik staletí ústně a až potom byla sepsána. Naneštěstí je často obtížné určit s jistotou datum té které rabínské tradice. Dalšími užitečnými rabínskými spisy jsou Midrašlm (jednotné číslo Midraš), homiletické komentáře (např. pod­ obenství, alegorie, poučné příběhy nebo další typy praktického výkla­ du) k hebrejským Písmům. Po celé generace se předávaly ústně, zapisovat se začaly ve druhém a třetím století n.l. Na rozdíl od historického křesťanství uznává moderní judaismus více než jeden autoritativní pramen, všechny se však vracejí k Tóře jako svému základnímu kameni. Proto i další pozdní židovské pra­ meny, které staví na hebrejské Bibli a Talmudu (např. Kodexy, Responsa, komentáře Rašiho, dílo Maimonida a dalších uznáva­ ných rabínů), jsou důležitým zdrojem, který znázorňuje chápání podstaty judaismu během staletí. Křesťané musejí ve snaze defino­ vat židovské dědictví uznat šířku i hloubku tradice, a uznat - což je možná nejdůležitější - že jde o tradici živou. Souhrnně proto musí­ me zdůraznit s Daviesem, že „’židovským dědictvím’ je míněn celý

30

komplexjudaismu. Toznamená.žedědictvíkřesťanstvíjezaloženona judaismu i Staré smlouvě.“1

Dříve, než budeme pokračovat dále, je třeba termím judaismus ob­ jasnit. Judaismus můžeme definovat jako náboženství a kulturu ži­ dovského národa. Židovská civilizace pak k náboženskému rozměru přidává i rozměr historický, sociální a politický. Slovo judaismus je od­ vozeno od řeckého slova loudaismós, které bylo poprvé použito v obdo­ bí mezi Starou a Novou smlouvou řecký hovořícími Židy, aby svoje náboženství odlišili od helénismu (viz. 2. Makabejská 2,21; 8,1 a 14,38). V Nové smlouvě se toto slovo vyskytuje dvakrát (Ga 1,13-14) v souvislosti s dřívějším Pavlovým horlením pro židovskou víru a život. Judaismus začal vznikat z hebrejského náboženství po zničení chrámu a zajetí Judy roku 586 př.n.l. Pojem Žid se v Bibli téměř vý­ lučně používá až v době po zajetí. Židovské náboženství biblického ob­ dobí se vyvíjelo během dějinných fází mezi Starou a Novou smlouvou, přes období rabínské a středověk až do moderní doby devatenáctého století s ortodoxním, konservativním a reformovaným judaismem. Během svých dějin židovské náboženství přibíralo nová učení i nové zvyky. Dlouhý rozvoj judaismu s četnými změnami ale neospra­ vedlňuje předpoklad některých lidí, že židovské dějiny daly vznik dvěma odděleným náboženstvím: náboženství Izraele Staré smlouvy a postexilové náboženství judaismu. Navzdory změnám v dějinách pod­ stata náboženského učení judaismu zůstává pozoruhodně neměnná, je pevně zakořeněna v hebrejských Písmech (Stará smlouva).1 2

Jak bychom mohli přesněji definovat rámec nebo to, co tvoří ži­ dovské dědictví, kterým se v tomto oddíle zabýváme? V širším měřítku je to předmětem předkládané knihy, je to oblast, které jsme se stručně dotkli (z poněkud odlišného pohledu) v předmluvě. Kvůli obecnějším organizačním záměrům jsme však zvolili pohlížet na judaismus v kontextu smlouvy. Na základě studia Abrahama, muže smlouvy a du­ chovního otce Židů i křesťanů, nás první kapitoly do pojmu smlouvy uvedly. Dalších pět kapitol (Oddíl II) bude v zásadě srovnáním, které zdůrazní dějiny vzájemného přístupu církve a synagógy, kdy si obě během posledních patnácti set let činily nárok na zaslíbení smlouvy.

1)

Davies, The Gospel and the Land, str. 378.

2)

Další diskusi viz. můj .Judaism" v Evangelical Dictionary of Theology, ed. Walter A. Elwell (Baker Book House, 1984), str. 588-590; rovněž moje „Branches of Judaism“ a „The Influence of Judaism“ v Eerdmans’ Handbook to the Worlds Religions, ed. R. Pierce eaver, et al. (Grand Rapids; William B. Eerdmans Publishing Co., 1982), str. 292-295, 301-302.

31

V rámci biblického pojetí smlouvy vidí judaismus alespoň čtyři pilí­ ře, na kterých spočívá: Boha, Tóru, izraelský národ a izraelskou zemi. Všechny jsou na sobě závislé a jeden s druhým souvisí.1 Na tomto zá­ kladě můžeme nyní vyslovit, kterými rozměry židovského dědictví se budeme na následujících stránkách zabývat.

Naším hlavním důrazem bude zjevení nebo učení živého Boha, který dal svému národu pro jeho prospěch vedení a pokyny. (Jelikož pravdu svého Slova zjevil v první řadě v rámci hebrejského chápání, zdůrazníme v knize důležité hebrejské pojmy.) Některé kapitoly se za­ měří na židovské pozadí a chápání různých institučních a teologických nebo etických témat důležitých pro křesťanskou víru, včetně chval, modlitby, rozjímání, používání Písma, Večeře Páně a církve jako spo­ lečenství. Budeme studovat podstatu záchrany, víry a duchovnosti. Také budeme věnovat pozornost židovskému pojetí dějin, práce jakož­ to chvály a významu moudrosti, poznání a učení. Dále pak zdůrazní­ me, jak je důležité rozumět Ježíšovu židovství. Navíc čtenář najde rozsáhlé vyučování o manželství a rodině, protože tato témata jsou pro židovské dědictví církve podstatná a jsou také důležitá pro většinu dnešních křesťanů. Zbývající dva pilíře judaismu, národ a země Izraele, nám připomí­ nají, že „zaslíbení jsou svázána se světem, životem a zemí.“1 2 Proto se jedna kapitola bude zabývat spojením církve a Jeruzaléma a ukáže na význam Svaté země, velice hmatatelného rozměru židovského dě­ dictví. Současné židovské společenství nepředstavuje pro církev pouze bohaté skladiště židovského myšlení, ale poskytuje také hlavní spoju­ jící článek a prostředek, který napomáhá v hledání a obnově ži­ dovských kořenů. Na úvod této studie je určitě třeba položit si otázku, zda voláme po návratu do prvního století a obnově všech židovských kořenů prvotní církve. V žádném případě! Tak rozsáhlá reforma by byla nejen ne­ praktická, ale i neuskutečnitelná. Nešlo by ji ani doporučit. Proč? Cír­ kev se během staletí natolik dejudaizovala (helenizace judaismu začala dokonce už před Pavlem) a dnes je natolik produktem moderní­ ho světa a kultury, že takový radikální krok by šel ve větším měřítku uskutečnit jen těžko. Je jisté, že jen málo lidí v moderní církvi zá­

1)

Abraham J. Henschel, „The Nation and the Individual,“ Conservative Judaism 15 (Spring, 1961): 26.

2)

Seymour Siegel, „The Meaning of Israel in Jewish Thought.“ v Evangelicals and Jews in Conversation, ed. Marc H. Tanenhaum, Marvin R. Wilson, and A. James Rudin (Grand Rapids: Baker Book House, 1978), str. 105.

32

padního světa by bylo pro odstranění oken z barevného skla, varhan, rouch pěveckého sboru, superintendentů nedělní školy a zákaz společ­ né přítomnosti obou pohlaví při bohoslužbách na základě toho, že jde o nebiblické (tj. nežidovské) vlivy pronikající do struktury a života církve. Z dobrého důvodu se dodržují určité instituce a zvyky, protože jsou záležitostí tradice, vhodnosti nebo praktického přizpůsobení se současné kultuře. I když výše uvedené skutečnosti plně uznáváme, přesto je naším cílem poukázat na určité oblasti židovského dědictví, které církev ke své vlastní škodě zanedbala. Také jí chceme pomoci, aby se naučila hebrejsky myslet. Dále na základě hebrejského myšlení chceme církvi ukázat některé nové směry v oblastech chval a životního stylu. Posled­ ní kapitola uvádí některé konkrétní nápady, které by měli zvážit všichni, kteří v této oblasti usilují o obnovu. Neboť pokud existuje biblický způsob uvažování a pokud je tento způsob uvažovaní v zásadě hebrejský, tak to, co se můžeme naučit ze studia hebrejského „kořene, který nás nese“, by mělo být daleko důležitější, než pomíjivá teologická móda.

33

OTÁZKY A NÁMETY KE KAPITOLE DVE 1. „Není možné brát Bibli vážně a přitom být antisemita nebo antijudaista, protože tím by se člověk dostal do stavu nenávisti vůči sobě samotnému.“ Souhlasíš s tím, co naznačuje toto prohlášení? Diskutuj. 2. Jaký je možný význam Abrahamova jména? Jak tento význam souvisí v Božím plánu spasení nejen s Židy, ale i s pohany? 3. Které hebrejské slovo se překládá jako „pronárody“ i jako „poha­ né“? Diskutuj, jak se u tohoto slova dnes v kontexu křesťansko-židovských vztahů vyvinul hanlivý význam. 4. Od časů Bible až do současnosti je učením hlavního proudu juda­ ismu, v protikladu k obvyklému nedorozumění, že záchrana není v ko­ nečném důsledku ze skutků Zákona nebo lidského snažení. Co o tom judaismus učí? 5. Nová smlouva spojuje termím pohané s nejméně třemi zvyky, které byly v pohanském světě obvyklé, ale které judaismus neschvalo­ val. Které „pohanské“ zvyky to byly?

6. Uveď některé teologické termíny, které Nová smlouva používá o pohanech, kteří se stali součástí církve. Z pohledu podmínek panují­ cích v prvním století, proč se tyto termíny pro nežidovské členy církve často používaly? 7. Kdo se v současném Izraeli označuje hebrejským slovem ma’aminim? Jaký je český překlad tohoto slova? Ze které knihy Nové smlouvy se toto hebrejské pojetí odvozuje (sr. řecké pisteúontes)? 8. Jsou slova pohan a křesťan synonymy? Proč ano nebo ne? Jaká omezení má používání pojmu křesťané z pohanů'! 9. Řečeno slovy Williama Leckyho, co „zpevnilo základy americké demokracie“?

10. Co musí slovy rabína Stuarta Rosenberga znát člověk dříve, než se stane „naplno“ křesťanem? 11. Karl Barth uvedl, že Bibli nelze rozumět a vykládat ji, dokud nejsou křesťané připraveni nechat se změnit v něco jiného. Čím se musí stát? 12. Definuj následující pojmy: judaizátoři, antinomisté, Ebionité. Stručně popiš různé názory panující v prvotní církvi na používání ži­ dovského Zákona pro věřící z pohanů. 13. Existuje dělící čára mezi věřícími, kteří nejsou Židé, ale zvolí si ve své křesťanské svobodě dodržovat určité židovské zvyky, a mezi těmi, které takovými zvyky svazují lidé, kteří je judaizují? Diskutuj, jak někdo může poznat, že takovou čáru překročil.

34

14. Diskutuj rozdílný kontext textu ze Staré smlouvy (Ester) a z Nové smlouvy (Galatským), který se týká judaizace. 15. Proč byl Pavel proti judaizaci? Které dva pravděpodobné důvody jsou v této kapitole uvedeny? 16. Uveď důkaz z Nové smlouvy o tom, že Pavel trval na platnosti Zákona a na tom, že Zákon je dobrý. 17. Proč to vypadá, že v určitých textech Nové smlouvy je Pavel vůči Zákonu přiliš negativní? Vysvětli. 18. Který důkaz z Nové smlouvy můžeme citovat, abychom ukázali, že Pavel měl v dodržování příkazů Mojžíšova Zákona svobodu i poté, co uvěřil v Ježíše? 19. Uveď alespoň šest významnějších starodávných židovských pramenů pro porozumění Nové smlouvě. 20. Definuj: Targum, Mišna, Gemara, Talmud a Midraš. Uveď pravděpodobná data jejich sestavení.

21. Diskutuj význam slova judaismus. Kdy se tento název začal používat? 22. Co obsahuje výraz „židovské dědictví“? 23. Biblické pojetí smlouvy spočívá na čtyřech základních pilířích, které na sobě vzájemně závisí. Vyjmenuj tyto čtyři prolínající se roz­ měry smlouvy.

35

OddílII

Církev a synagóga v dějinách

Kapitola tři

Prvotní církev a judaismus ...nařídil jim, aby se nevzdalovali z Jeruzaléma, ale očekávali zaslíbení Otcovo Skutky 1,4 V prvních dvou kapitolách jsme stanovili kontext studia židovského dědictví a církve. Snažili jsme se z Nové smlouvy ukázat, že Židé i po­ hané jsou v Božím plánu neoddělitelně svázáni dohromady. Pohané, kteří došli víry v prvotní církvi, se připojili ke starodávnému Božímu národu. Museli se přizpůsobit Izraeli, ne naopak. Ve stručném přehledu Pavlova učení o olivě - Izraeli (R 11) - jsme viděli, že kořen i větve olivy jsou svaté (R 11,16). V následujících verších (R 11,17-24) jsme určili, že kořenem Izraele jsou patriarchové (Abraham a jeho bezprostřední potomci). Větve představují jednotlivé Izraelity, kteří se živí mízou proudící k nim z kořenů.

Pohané nejsou přirozenou částí ušlechtilé olivy - Izraele. Jsou větvemi plané olivy, které byly naroubovány mezi ostatní a mají podíl na výživné míze olivového kořene (R 11,17+24). Nežidovští věřící jsou nyní jako nový Boží národ vyživováni z bohatého dědictví, jehož koře­ ny se táhnou zpět k Abrahamovi, otci víry. Musíme zdůraznit, že oliva je jen jedna. Představuje jeden Boží národ, Židy i ty ostatní, kteří se sytí tou samou životodárnou mízou. Není místo pro ducha arogance, triumfalismu nebo chvástání. Pohané, kteří kdysi sloužili modlám, ne-

38

nesou starodávný kořen - Izrael, ale Izrael je kořenem, který nese je (Ř 11,18). Pavel však netušil, že jeho varovná slova nežidovskému světu o chvástání a nadřazenosti nebudou brána v potaz. V příštích několika kapitolách ukážeme, že po době apoštola Pavla se církev od židovských kořenů zásadně odtrhla. Jak se výlučně židovské hnutí oddělilo od svého původního prostředí a pak rozkvétalo jako nové samostatné spo­ lečenství víry? Abychom porozuměli strašlivé vykořeněnosti současné církve z jejích židovských počátků, musíme se podívat do Nové smlou­ vy na to, jak vznikla. Stručně uvedeme počátky dějin církve a ukáže­ me na některé faktory, které přispěly k jejímu oddělení od kořene.

Ježíš a jeho následovníci Ježíšův život a učení zjevují hlubokou oddanost židovské víře a zvy­ kům jeho doby. Narodil se židovským rodičům (Mt 1,16) a byl podle židovského Zákona osmého dne obřezán (L 2,21). Jako chlapec se účastnil slavnosti Pesach (L 2,41-43) a jako mladík se učil od různých židovských učitelů, kteří všichni žasli nad jeho rozumností (L 2,46-47). Na počátku své služby dodržoval zvyk navštěvovat o sabatech synagó­ gu (L 4,16). Tak byl vystaven širokému spektru židovského myšlení. Je zřejmé, že judaismus prvního století měl daleko do jednoty. Nábo­ ženské spektrum tvořili farizeové, saduceové, esejci, zélóti a další sekty. Zdá se však, že Ježíšovo učení se nejvíce blíží učení farizeů, které do určité míry, ač ne výlučně, odráží učení Talmudu. Odhaduje se, že pro až devadesát procent Ježíšova učení lze nalézt paralely v ra­ bínské literatuře.1 Ačkoliv je tento odhad bezpochyby přehnaný, uka­ zuje současné zkoumání synoptických evangelií ve stále vzrůstající míře na hluboce židovský rámec Ježíšových slov. Prvními následovníky Ježíše byli Židé. Za méně než tři roky od doby, co Ježíš zahájil veřejnou službu, jejich jádro založilo primitivní křesťanský sbor. Ježíš vedl svoje následovníky k učednictví způsobem, který byl v prvním století typický pro potulného učitele judaismu. Tento syn galilejského tesaře kolem sebe neshromažďoval mnoho žáků v synagóze, ale na svazích hor, v polích a na odlehlých místech. Ježíš mluvil zřetelně, mnohý materiál pro vyučování převzal z hebrejských Písem a z rabínské tradice známé v jeho době. Učil ale 1)

Herfordovo číslo je sporné. Nicméně se nedá nevidět, že velké procento materiálu v evangeliu může mít paralelu v rabínské literatuře. Viz. R. Travers Herford, Jiidaism in theNew Testament Period (London: Lindsey Press, 1928), str. 187.

39

také přímo, ve své vlastní autoritě, což někdy vyústilo v to, že mu učedníci nerozuměli (Mk 4,10-13). Ačkoliv měl kolem sebe často více lidí než Dvanáct (L 6,13 a 10,1), ve vyprávění evangelia jsou nejvý­ znamnější Petr, Jakub a Jan, vnitřní kroužek tří. Kromě prostých lidí, které Ježíš vedl k učednictví, patřili k jeho hlavním následovníkům i židovští vůdci (J 12,42 a 19,38-39). Souhrnně řečeno, Ježíšova služba se zaměřovala určitým směrem; řečeno jeho vlastními slovy, byl „po­ slán jen ke ztraceným ovcím z domu Izraele“ (Mt 15,24).

Počátky: církev ze Židů Zběžný pohled na počátky křesťanství odhaluje církev, kterou tvoři­ li výlučně Židé. Kniha Skutků o prvních Ježíšových následovnících mluví jako o „sektě Nazorejců“ (Sk 24,5) a tak jasně ukazuje, že se na církev pohlíželo jako na sektu v rámci judaismu.1 Ze slov „byli oblíbeni u všeho lidu“ (Sk 2,47) se zdá, že tak mohli existovat docela snadno. Církev se zrodila v Jeruzalémě, královském sídle krále Davida. Je­ ruzalém, město dějin proroků, kněží a králů, město svatyně, byl centrem židovského náboženského života po více než tisíc let. Když Ježíš odešel do nebe, zůstávali jeho následovníci stále v chrámě a chválili Boha (L 24,53). Ježíš jim nařídil, aby zůstali v Jeruzalémě a čekali na příchod Ducha (Sk 1,4-5). K modlitbě v horní místnosti se shromažďovala skupina asi sto dvaceti židovských věřících (Sk 1,1415). Bylo mezi nimi i Dvanáct z Galileje (Sk 1,11+13).

V zárodečné formě vznikla církev s Dvanácti (sr. J 20,22). Při zá­ zračném příchodu svátého Ducha (Sk 2) však zakusila dramatický zrod. Židé z Jeruzaléma a z blízkých i vzdálených oblastí se shro­ máždili, aby slavili Šavu’ot. Tato slavnost pozdního jara se konala pa­

1)

40

Termín Nazorejci se používá o následovnících Ježíše Krista pouze na tomto místě Nové smlouvy, na ostatních místech se týká Ježíše (např. Sk 2,22). F. F. Brnče uvádí, že pojem je nejasný, ale zdá se, že jeho význam pisatelé Nové smlouvy chápali jako „patřící do Nazaretu“. Řecké Nazóraíoi (Sk 24,5), „Nazorejci“, bylo pravděpodobně od počátku označení pro křesťany ze Židů. Zjevně je zachyceno v hebrejské mluvě (a později v hebrejské literatuře) slovem nocrim s významem „křesťané“ (doslova „Nazorejští“) a nocri, „křesťan“ (doslova „Nazorejský“). V Talmudu se Ježíš a křesťané nazývají nocrim. Dále, Židé si mohli slovo nocrim spojovat s „větví [hebrejsky nocer] násilí“ ze Sírachovce 40,15 (přeloženo podle anglického originálu, česká verze mluví o „potomcích svévolníků“ - pozn. překl.), která „nemá mnoho ratolestí“, což je obraz pro „trvalý prospěch". Podobně křesťané spojují nocrim s mesiášským výhonkem (necer) v Iz 11,1 (na tomto textu se pravděpodobně zakládá Mt 2,23). Viz. F. F. Brače, The Book of the Acts, New International Commentary on the New Testament, rev. ed. (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1988), str. 63,72,440-441.

desát dní po slavnosti Pesach. Šavu’ot byl židovským „svátkem týdnů“ (význam hebrejského slova šavu’ot je „týdny“; sr. Dt 16,10) nebo „slavností žně prvotin“ (Ex 23,16). Po období zachyceném v Nové smlouvě začali Židé tento svátek spojovat s výročím dání Zákona na hoře Sinaj. K velkému zjevení na Sinaji došlo ve třetím měsíci poté, co Izraelci opustili Egypt (sr. Ex 19,1). Zvláštním prvkem Šavu’ot byla obět dvou kvašených osolených chlebů, upečených z právě dozrálého obilí (Lv 23,16-21; Nu 28,26). V biblickém období byl Šavu’ot povinnou poutní slavností (Ex 23,14-17). Každý rok přivedla do Jeruzaléma v době, kdy pole byla zralá ke žni, tisíce Židů (všimni si jarní sklizně ječmene v knize Rút). Za Ježíše přicházeli „ze všech národů, které jsou pod sluncem“ (Sk 2,5). Lukáš patnáct z nich uvádí jménem (Sk 2, 911). Petr ve svém prvním kázání na den Letnic (Šavu’ot) oslovil poslu­ chače „muži judští“ (Sk 2,14) a „muži izraelští“ (Sk 2,22). A citoval jim Jóele, jejich vlastního hebrejského proroka (Sk 2,17-21). Ve druhém kázání (Sk 3) Petr použil slova „Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův, Bůh našich otců“ (Sk 3,13). Také hebrejským posluchačům řekl: „Vy jste synové proroků a smlouvy, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci“ (Sk 3,25). Stylem, který připomínal starodávné hebrejské proroky (sr. Ez 18,30+32), vyzýval posluchače v Jeruzalémě, aby „učinili pokání“ (Sk 3,19). Tento výraz se v biblickém judaismu hojně vyskytuje. V hebrejské Bibli „činit pokání“ vyjadřuje často slovo šuv, které znamená „obrátit se, vrátit se, zříci se“. Naznačuje duchovní čelem vzad. Člověk se odvrací od hříchu a vrací se zpět k živému Bohu Izraele. Největší středověký židovský filozof a teolog Maimonides (12. století) podává na tento klíčový biblický pojem další pohled. Vysvětlu­ je, že hebrejské podstatné jméno pro pokání, tšuva, zahrnuje několik konkrétních kroků. Prvním je vinu vyznat nebo uznat. Druhým je lito­ vat zlého nebo nad ním vyjádřit hanbu a zármutek. Třetí krok zahrnu­ je pevné rozhodnutí nedopustit se stejného hříchu znovu. Posledním krokem je usmíření s Bohem, čímž se překoná odcizení a dojde k obno­ vě společenství.1 Z toho je jasné, že judaismus nikdy nechápal obráce­ ní jako opuštění svého starodávného národa a starobylé židovské víry. Obrácení však znamená obnovu a uzdravení v Božím odpuštění a lásce v rámci té samé komunity. Jednání a proslovy apoštolů zaznamenané v knize Skutků poskytu­ jí hojné důkazy o židovství prvotní církve. Apoštol Šimon (jeho řecké jméno bylo Petr) se modlíval v jeruzalémském chrámu (Sk 3,1); obha­

1)

Viz. S. Schechter, Some Aspects of Rabbinic Theology (London: Adam and Charles Black, 1909), str. 337.

41

joval se před sanhedrinem, židovským Nejvyšším soudem (Sk 4,512); protestovaly když měl „zabíjet a jíst“ jídlo, které nebylo košer (Sk 10,13-14). Židovští apoštolově každý den vyučovali v jeruza­ lémském chrámě (Sk 5,42), měli kontakt s veleknězem (Sk 7,1) a s učiteli hebrejského Zákona, jako byl Gamaliel (Sk 5,34). Apoštol Pavel (až do Sk 13, kdy se vydal na první misijní výpravu do po­ hanského světa, se používá jeho hebrejské jméno Saul) mluví o svém židovském původu takto: „Já jsem Žid narozený v Tarsu v Kilikii, avšak vychovaný v tomto městě [tj. v Jeruzalémě]. U nohou [sr. Mišna Avot 1,4] Gamalielových jsem byl přesně vyučen otcovskému zákonu a horlil jsem pro Boha jako dnes vy všichni“ (Sk 22,3). Pavel také zaznamenává, že byl „obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z kmene Benjamínova, Hebrej z Hebrejů, jde-li o Zákon - farizeus“ (Fp 3,5). Podle Sk 23,6 byl Pavel také „syn farizeů“. Množné číslo tady naznačuje, že farizeem nebyl jen jeho vlastní otec, ale i další předkové. Navíc Pavel mluvil hebrejsky (Sk 21,40; řecké slovo hebraíos tady může také znamenat aramejské nářečí), svým mateřským jazykem. V době Petra, Jakuba, Jana a Pavla řešila prvotní církev jednu hlavní otázku. Nešlo o to, zda Židé mohou patřit do nového spole­ čenství zrozeného z Ducha (sr. JI 3,1-2 [2,28-29]), ale o to, zda pohané mohou po pokání patřit ke společenství, které bylo zcela židovské. Dů­ kazy Nové smlouvy týkající se počátků církve jsou neoddiskutovatel­ né: ve svém počátku bylo křesťanství ryze židovské. Nežidovský charakter současné církve je dán historickým vývojem.

Hebraisté a helénisté Ačkoliv počátky církve v Jeruzalémě byly zcela židovské, mělo spo­ lečenství prvních křesťanů daleko do jednoty. V první části knihy Skutků se objevují dvě rozdílné skupiny křesťanů ze Židů. Jednou skupinou byli hebraisté, nebo „Hebreové“. To byli hebrejsky nebo aramejsky hovořící Židé, většinou narození v Palestině. Hebraisté pevně trvali ve své hebrejské víře a starých zvycích. Dávali si pozor na okolní nežidovské kulturní vlivy a udržovali těsné pouto s jeruzalémským chrámem. Druhou skupinu křesťanů ze Židů tvořili helénisté. Tito „řečtí Židé“ byli - na různém stupni přísnosti - Židy v záležitostech víry, ale přejali řecký jazyk a zvyky. Většina z nich zakořenila v řeckořímském světě diaspory nebo mu byla blízká. Obecně byli svobodomyslnější a otevře­ nější vůči změnám než hebraisté. Oblékáním i myšlením dokazovali každodenní styk s okolním pohanským světem. Museli vyvažovat tra-

42

dici s novými podněty života v diaspoře. Ale Jeruzalém jim poskytoval „posvátné centrum...výlučně jejich.“1

Štěpán a helénisté Štěpán byl jedním z vedoucích helenistické skupiny v jeruzalémském sboru. On a dalších šest helénistů - všech sedm má řecká jména - byli vybráni, aby vyřešili problém, který vyvstal mezi křesťany z hele­ nistických Židů a hebraisty. Helénističtí Židé si stěžovali, že jejich vdovy byly zanedbávány při každodenním rozdílení jídla (Sk 6,1). Problém vy­ řešila sedmice zvolených. Celému shromáždění se to zalíbilo (Sk 6,3-5). Duch milosti a spolupráce, kterého dali najevo hebraisté vůči helénistům, byl přínosem pro upevnění pluralistické jednoty v jeruzalémském sboru. Brzy však došlo k napětí, když se Štěpán dostal v jedné jeruza­ lémské synagóze do hádky o Ježíšovo mesiášství. Štěpána nakonec přivedli před sanhedrin a obvinili ho, že mluvil proti chrámu a Mojží­ šovu náboženství (Sk 6,12-13). Štěpánova řeč před sanhedrinem je živým příkladem křesťana ze Židů, který podává helenistickou apologetiku Židům stavícím se proti evangeliu. Židovští náboženští vůdci, kteří uctívali chrám jako základní a konečné vyjádření pravého nábo­ ženství, byli zaměřením Štěpánovy řeči ohroženi, neboť zdůrazňoval, že Bůh nepřebývá v domech (Sk 7,48; sr. Jr 7,4). Navíc Štěpán svoje židovské bratry obvinil, že odmítli „Spravedlivého “ (Ježíše), jehož pří­ chod předpověděli proroci (Sk 7,52). Šouhmně řečeno, tento provoka­ tivní hlasatel vyhlásil, že s Mesiášem už přišel nový řád - On je důležitější než starodávné náboženství. Kvůli této neshodě mezi Židy byl Štěpán ukamenován. Jeho mu­ čednická smrt zahájila velké pronásledování jeruzalémského sboru. Apoštolově zůstali v Jeruzalémě, ale zbývající křesťané ze Židů se roz­ prchli po Judsku a Samařsku (Sk 8,1). Pronásledování a následné roz­ ptýlení se týkalo hlavně helénistů z jeruzalémského sboru, skupiny, ze které byl Štěpán. Zdá se, že od tohoto okamžiku přinejmenším do dru­ hého židovského povstání roku 135 n.l. tvořili jeruzalémský sbor hlav­ ně hebraisté.123

1)

John J. Collins, Between Athens and Jerusalem (New York: Crossroad, 1983), str. 245.

2)

Viz. diskusi v F. F. Bruce, The Defense of the Gospel, rev. ed. (Grand Rapids: Willima B. Eerdmans Publishing Co., 1977), str. 23-31.

3)

F. F. Bruce, The Book of the Acts, p. 162

43

K pohanům Bůh ve své prozřetelnosti použil ukamenování Štěpána k tomu, aby vyvedl svědectví prvních křesťanů mimo hranice mateřského sboru. Před svým odchodem Ježíš nařídil učedníkům, že mu mají být svědky nejprve v Jeruzalémě, a pak pokračovat „v celém Judsku, Samařsku a až po nejzažší konec země“ (Sk 1,8). Tyto události zaznamenává kniha Skutků, obzvlášť od kapitoly 8. Prvním Židem, který přinesl evangelium mimo Jeruzalém, byl Filip. Jako jeden z helenistických vedoucích v jeruzalémském sboru (Sk 6,5) byl nepochybně připraven na to, aby se snadněji pohyboval v jiném kulturním prostředí. Cestoval na sever do Samařska, pak do Gázy a potom pobřežní cestou do Azótu a Cesareje. Když se jeruza­ lémský sbor dozvěděl, že Samařané přijali Filipovo poselství, poslali Petra a Jana, dva hebraisty, aby tam sloužili (Sk 8,12-14). Filip jako předvoj připravil cestu, takže Petr a Jan mohli kázat evangelium v mnohých samařských vesnicích (Sk 8,25). Tím jeruzalémský sbor začal potvrzovat službu helénistů. Hebraisté a helénisté stále museli řešit další problémy a napětí, ale bylo jasné, že Bůh svrchovaně obou skupin používá, aby vykonal svůj plán „vypravovat mezi pronárody o jeho slávě“ (Ž 96,3). V běžném životě však každá skupina zůstávala věrná své vlastní vizi.

Zvláštní povolání apoštola Pavla Další zaznamenanou událostí v naplňování Božího záměru za­ sáhnout pohanský svět je radikální změna orientace Saula (Pavla) na cestě do Damašku (Sk 9). Ačkoliv učenci typicky popisují tuto zkuše­ nost, která změnila jeho život, jako obrácení, správněji by šla označit jako „povolání“. Ktomu Krister Stendahl bystře poznamenává: „Nejde tady o změnu ’náboženství, kterou obvykle se slovem obrácení spoju­ jeme.1 Pavel sloužil stále stejnému Bohu, přijal ale do služby nové a zvláštní povolání. Boží Mesiáš ho žádá, aby jako Žid přinesl Boží po­ selství pohanům.“1 2 Jak jsme už dříve zdůraznili, Pavel během svého života nikdy neopustil judaismus, ale chápal svůj vztah k Mesiáši jako plný rozkvět židovské víry.

1)

Toto zabarvení je zvlášť silně pocitováno u anglického výrazu „conversion“ (konverze). (Pozn. překl.)

2)

Krister Stendahl, Paul Among Jews and Gentiles (Philadelphia: Fortress Press, 1976), str. 7.

44

Pavel z Tarsu, Žid z diaspory, byl pro misii mezi pohany jedinečně vybaven. V rámci farizejské výchovy u známého židovského učitele Gamaliele získal povědomí o bohatém odkazu svého národa. Byl ale také římským občanem (Sk 22,25-29) ze středozemního přístavu, a tak podrobně znal i převládající zvyky řeckořímského světa. Mnohé Pavlovy dopisy také ukazují, že velmi dobře znal Septuagintu. Tento řecký překlad hebrejských Písem, který vznikl okolo roku 250 př.n.l. a byl napsán v lingua franca Pavlovy doby, ohromně přispěl k tomu, aby Pavlovo poselství bylo nežidovskému světu srozumitelné. Před svým povoláním se Pavel snažil dokonce až v Damašku zničit všechny věří­ cí, které vyhnal z jeruzalémského sboru (Sk 9,13). Nebeské poslání ho však změnilo v ohnivého apoštola pohanů a stal se nejvlivnějším hla­ sem prvotní církve.

Další úspěchy mezi pohany Po Pavlově obrácení zvěstoval Petr evangelium Koméliovi, setníko­ vi římské armády, který žil ve velkém přístavním městě Cesareji. Komélius na základě Petrovy služby a jednání svátého Ducha uvěřil (Sk 10,44-48). Text uvádí, že Komélius se „bál Boha“ (Sk 10,2). Takový člověk byl pohanem, který se řídil některými židovskými náboženský­ mi zvyky, ale nepodstoupil obřízku nutnou u všech stoprocentních proselytů. Bůh začal v tomto období dějin prvotní církve pozoruhod­ ným, ale logickým způsobem rozšiřovat svoje slovo v různých městech právě skrze tyto lidi, kteří se Ho báli, které přitahovalo uctívání v sy­ nagóze a kteří si zamilovali židovský způsob života. Protože byli vůči židovskému vyučování citliví a otevření, sloužili jako přirozené mosty mezi hebrejskou a helénskou kulturou. Tak se stali základním jádrem v mnoha sborech, které Pavel na svých cestách navštívil (sr. Sk 13,16+43; 16,14; 17,4+17; 18,7). To byl „ve srovnání s židovskou re­ zervovaností vůči lidem ’bojícím se Boha’ zahajovací bod křesťanské misie k pohanům. Pavel ve své misijní praxi vždy kázal ve shromáždě­ ní v synagóze a tak mohl oslovit ’bojící se Boha’ lépe, než Židé sami.“1 Vidíme tak v rámci počátečního rozšiřování křesťanství z židovského lůna v Jeruzalémě po oblasti Středozemí, že toto nežidovské jádro lidí bojících se Boha už bylo prakticky orientováno na židovský způsob zbožnosti a života. Lidé bojící se Boha jsou pro naše studium důležití, neboť poskytují další důkazy o tom, že sbory zakládané ve větších

1)

H. Balz, Theological Dictionary of the New Testament (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1974), 9:213.

45

městech pohanského světa nebyly nutně od samého začátku náchylné k dejudaizaci. Když se do Jeruzaléma dostala zpráva, že Komélius přijal evange­ lium, vyvstal kolem Petra spor (Sk 11,1-3). Událost s Koméliem pod­ trhla některé překážky, se kterými se jeruzalémský sbor musel vyrovnat, pokud měli do církve přijít i pohané. Na začátku Petr velice váhal připojit se k pohanům nebo některého navštívit (Sk 10,28). Ži­ dovští následovníci Ježíše také zpočátku nevěděli, jak se vyrovnat (tj. „byli ohromeni“) se skutečností, že svátý Duch byl vylit dokonce i na pohany (Sk 10,45). Navíc někteří hebraisté („obřezaní“) v Jeruza­ lémském sboru, kteří měli tendence se oddělovat a horlili pro Zákon, namítali, že Petr jedl s „neobřezanými“ muži (Sk 11,3). Prvotní církev však neměla žádný vzor, kterým by se mohla při řešení těchto potíží řídit. V té době proto byli ochotni přijmout věřící z pohanů hlavně na základě zkušenosti - Bůh to udělal (Sk 11,17-18, sr. Sk 15,8-12).

Pohané evangelium stále přijímali, obzvlášť na kázání Pavla a Bamabáše. Jedním z prvních kvetoucích center křesťanství se stala Antiochie v Sýrii, ležící na řece Orontes několik set kilometrů na sever od Jeruzaléma (Sk 11,19-30). Antiochie měla snadný přístup k moři a Pavel s Barnabášem odtud vypluli na misijní cestu. Přes Kypr se do­ stali do Malé Asie (dnes jižní Turecko), kázali v Pisidské Antiochii (Sk 13,13-52), v Ikoniu (Sk 14,1-7), Lystře a Derbe (Sk 14,8-20). Pak se vrátili do Antiochie v Sýrii a podali zprávu sboru, který je vyslal (Sk 13,3 a 14,27).

Evangelium začalo pronikat na západ do pohanského světa. Brzy Pavel ambiciózně uvažoval i o Španělsku (Hispánii - R 15,24). V bez­ prostřední budoucnosti však došlo ve sboru v Antiochii ke krizi. Šlo o problém, který musel Pavel a ostatní apoštolově vyřešit: šlo o místo židovského Zákona v církvi, ve které stále rostl počet věřících z poha­ nů.

Jeruzalémský koncil Jeruzalémský koncil ve Skutcích 15 je předělem celé knihy Skutků. Koncil byl svolán proto, že do Antiochie přišli z Judska někteří muži a trvali na tom, že pro zachraňuje nezbytná obřízka a dodržování Mojží­ šova zákona. Pavel a Barnabáš se s nimi dostali do sporu. Potom vy­ slal sbor v Antiochii Pavla a Barnabáše jako delegáty do Jeruzaléma, aby tam prodiskutovali celou záležitost s apoštoly. V Jeruzalémském sboru stál ve vedení a těšil se úctě Jakub, bratr Páně. Předsedal konci­ lu, který se sešel kolem roku 49 n.l. Záležitost k diskusi předložili Židé z farizeů nebo ze strany, která prosazovala obřízku. Požadovali, v zá­

46

sadě stejně jako judaizátoři, o kterých jsme mluvili v kapitole dvě, aby se věřící z pohanů připojovali k církvi stejným způsobem, jako prose­ lyte z pohanů k judaismu.

Nejprve pak oslovil koncil Petr. Před léty byl svědkem toho, jak Kornélius se svým domem přijal svátého Ducha a byl potom pokřtěn ve vodě, podobně jako věřící v Jeruzalémě na Šavu’ot (Sk 2). Petr tehdy zjevně netrval na tom, že obřízka je pro záchranu pohana Kornélia nezbytná (text o tom nic neříká). Podobně i na koncilu Petr prosazoval, aby věřící z pohanů nenesli těžké ,jho“ židovského Zákona (viz. Sk 15,10). Koncil došel k závěru, že pohané, kteří se připojují k církvi, nemusí židovský rituál obřízky podstoupit. Ve svém rozhodnutí zdůraznil princip Boží milosti v Kristu, která je zdarma. Pohané měli vědět, že stát v Kristově svobodě nevyžaduje naplnění nějakých předběžných předpokladů nebo závazných podmínek. Tak koncil odmítl jakoukoliv „teologickou nutnost obřízky pro spravedlnost“.1 Pohanům mělo být jasně řečeno, že záchrana je Božím darem, nikdo šiji nemůže obstarat nebo získat pouhým podstoupením jakéhokoliv obřadného rituálu. Ačkoliv pohané nebyli podřízeni obřadnému zákonu, koncil vyžado­ val, aby podporovali společenství Židů a pohanů v církvi, tj. aby respektovali a ctili svědomí svých židovských bratrů a sester. Apošto­ lově v Jeruzalémě také určili čtyři oblasti, z nichž většina souvisela s pohanskými nebo modlářskými zvyky, kterých se měli pohané vystří­ hat: (1) jídlo poskvrněné modloslužbou, (2) jíst krev nebo maso, které nebylo zbaveno krve košer způsobem, (3) maso zardoušených zvířat (pokyn podobný jako předcházející), (4) smilstvo - tj. pohanské zvyklosti týkající se sexu (viz. Sk 15,20+29). V tomto apoštolském pro­ hlášení lze pravděpodobně správně vidět „určitou verzi Noachidských přikázání, možná zkrácených nebo ve formě obvyklé v prvním stole­ tí.“1 2 Rabíni definovali Noachidská přikázání jako sedm přikázání zá­ vazných pro potomky Noema (pohany), tj. pro celé lidstvo.3

1)

Richard N. Longenecker, Paid: Apostle of Liberty (New York: I larper & Row, 1964). str. 259.

2)

W. D. Davies, Paul and Rabbinic Judaism, 4th ed. (Philadelphia: Fortress Press, 1980), str. 118.

3)

Sedni Noachidských zákonů se týká: (1) zákazu uctívání jiných bohů, (2) rouhání proti Božímu jménu. (3) proklínání soudců, (4) vraždy, (5) krvesmilstva a cizoložství, (6) loupeže, (7) zákazu jedení masa, v němž je krev života (viz. Genesis raba 16,6). Sr. George Foot Moore, Judaism in the First Centuries of the Christian Era (Cambridge: Harvard University Press, 1927), 1:274nn. Talmud říká, že pod nátlakem, aby si Žid zachránil život, může porušit jakékoliv přikázání tohoto zákona kromě modlářství, cizoložství a vraždy (Sanhedrin 74a). Je třeba si všimnout zjevné podobnosti Noachidských zákonů a oblastí zmíněných jeruzalémským koncilem.

47

Richard Longenecker, odborník na počátky křesťanství, význam je­ ruzalémského koncilu shrnuje takto: „Rozhodnutí, ke kterému koncil dospěl, musíme považovat za jedno z nejvelkorysejších a nejvelko­ dušnějších v análech církevních dějin.“ Dále pokračuje: „I když se stále pokoušeli sloužit samotným Židům, křesťané ze Židů v Jeruzalémě od­ mítli bránit rozvoji další větve křesťanské misie, jejíž každý úspěch pro ně nevyhnutelně znamenal pouze další potíže a útlak.“1 Musíme však zdůraznit, že útlak Židů nevytvořilo rozhodnutí jeruzalémského koncilu, ale hříchy triumfalismu, arogance a pýchy, které se projevily v budoucí církvi z pohanů. Církev zklamala v naplnění slova „nezapo­ meň na kořen [Izrael]“ (Ř 11,18).12 Koncil svoje rozhodnutí oznámil dopisem věřícím z pohanů v Anti­ ochii, Sýrii a Kilikii. Jasně se vyjádřil k otázce, kterou vyprovokovali lidé usilující o judaizaci. Jednoduše řečeno, šlo o otázku: „Musí pohan, aby mohl být křesťanem, dodržovat všechny zákony Židů?“ Koncil dal konečnou odpověď - řekl ne.

1)

Richard N. Longenecker, New Testament Social Ethics for Today (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1984), str. 39.

2)

Viz. Terrance Callan, Forgetting the Root: The Emergence of Christianityfrom Judaism (New York: Paulist Press, 1986).

48

OTÁZKY A NÁMETY KE KAPITOLE TRI 1. Jaké jsou v evangeliích důkazy, že Ježíš měl židovskou výchovu? 2. V Ježíšově době existovalo mnoho židovských náboženských sekt. K učení které sekty se zdá být učení Ježíše nejblíže? 3. Stručně popiš Ježíšovu službu vyučování co se týče (a) toho, kde a jak učil, (b) obsahu jeho učení, (c) různých typů lidí, které učil.

4. Na začátku chápali lidé církev jako judaistickou sektu. Jaký ter­ mín pro ni používá kniha Skutků? Pročti si odpovídající poznámku v této kapitole a urči (a) jak mohl být tento termín odvozen, a (b) co zna­ menají hebrejské výrazy nocrim a nocri. 5. Můžeme tvrdit, že dříve, než se zrodila církev v příchodu svátého Ducha (Sk 2), začala už v zárodečné formě někde existovat. Při jaké příležitosti k tomu došlo? 6. Odpověz na následující otázky o židovské slavnosti Šavu’ot, kdy církev vznikla: (a) Jaký je doslovný význam Šavu’ot? (b) Uveď dva další názvy této slavnosti, které se v biblické literatuře používají, (c) Jaká zvláštní oběť byla obětována na Šavu’ot a jak souvisí obětované věci se zemědělským obdobím? (d) Jak se změnil význam Šavu’ot od svého původního zemědělského významu po období Nové smlouvy, kdy mnozí Židé žili mimo venkov v nezemědělsky orientovaných ob­ cích? 7. Jaký základ vytvořili hebrejští proroci pro Petrovo kázání na Ša­ vu’ot (Sk 2)?

8. Jaký konkrétní význam stojí za hebrejským slovesem šuv, „činit pokání“? Podle Maimonida zahrnuje pokání čtyři konkrétní kroky. Které to jsou? 9. Proč je slovo obrácení (konverze, ve smyslu „změny náboženství“ - pozn. překl.) nesprávným nebo zavádějícím překladem hebrejského pojmu tšuva, „pokání"“? 10. Který židovský mudrc vyučoval podle Sk 22,3 apoštola Pavla? Ke které židovské sektě se Pavel hlásil (Fp 3,5)? Jakým jazykem oslo­ vil Pavel zástup podle řeckého znění textu Sk 21,40? Jaký další možný význam může toto řecké slovo mít? 11. Pečlivě charakterizuj helénisty a hebraisty v jeruzalémském sboru. Ke které skupině náležel Štěpán? 12. Proč Štěpánova řeč před sanhedrinem ohrožovala židovské ná­ boženské vůdce? Následná mučednická Štěpánova smrt zahájila velké

49

pronásledování. Proti komu bylo hlavně namířeno? Jaký vliv mělo pronásledování na budoucí složení jeruzalémského sboru? 13. Kdo byl prvním Židem, který zvěstoval evangelium mimo Jeru­ zalém? Jak byl tento člověk připraven na to, aby se mohl snadno pohy­ bovat v rámci kultury Samaří, Gázy a Cesareje? Vysvětli, v čem byly výše uvedené události důležitým krokem k větší jednotě mezi dvěma hlavními skupinami v jeruzalémském společenství.

14. Prožil Pavel na cestě do Damašku „obrácení“ (konverzi)? Který pojem (pojmy) by bylo lepší použít pro popis zkušenosti, která změnila jeho život? Proč? Měl Pavel před událostí na cestě do Damašku nějaký kontakt s jeruzalémským sborem? Vysvětli. 15. Kdo byli v době Nové smlouvy lidé, kteří se báli Boha? Vysvětli, jakým způsobem sloužili jako přirozený most spojující hebrejské i he­ lénske prvky v církvi. Jaké místo měli v různých sborech, které navští­ vil Pavel? 16. Proč došlo k opozici v jeruzalémském sboru vůči Petrovi kvůli jeho návštěvě v domě Kornélia? Jak se tato neshoda vyřešila - alespoň v té době? 17. Ze kterého města se Pavel s Barnabášem vydali na první velkou cestu na západ s křesťanským poselstvím do pohanského světa? Najdi toto město na mapě. 18. Co vyvolalo svolání apoštolského koncilu v Jeruzalémě? Kdo mu předsedal? Ve kterém roce k němu pravděpodobně došlo? 19. Shrň rozhodnutí koncilu. Které čtyři oblasti nebo zvyky určil, aby se jich pohané zdržovali? Seznam zákazů vypadá jako stará formulace toho, co dnes v judaismu známe jako sedm Noachidských přikázání. Kterých sedm zákonů platných pro všechny pohany to je (viz. poznámky)? 20. Jeden odborník popsal převratné rozhodnutí koncilu jako Jedno z nejodvážnějších a nejvelkorysejších v análech církevních dějin.“ Vylož na základě starodávných i současných dějin důsledky tohoto prohlášení.

50

Kapitola čtyři

Teologický konflikt a pronásledování Zavolali apoštoly, zmrskali je a přikázali jim, aby nemluvili na základě Ježíšova jména, a propustili je Skutky 5,40

Jeruzalémský koncil (Sk 15), o kterém jsme mluvili v předcházející kapitole, byl vrcholnou událostí. Jeho rozhodnutí mělo mít v nadchá­ zejících letech dalekosáhlé důsledky pro církev i synagógu. Svoláním koncilu církev zaujala jasné stanovisko v otázce obřízky pohanů (Sk 15,5+28-29). Tento nejstarší rituál v souvislosti se smlouvou už neměl být nadále předpokladem pro vstup do stále ještě nového mesiánského společenství, které se rychle rozšiřovalo do pohanského světa. Obraz církve, který bychom mohli nakreslit za těchto událostí v po­ lovině prvního století, se skládá z několika částí. Obsahuje v podstatě tři hlavní skupiny. Jedna je tvořena tradicionalisty náležejícími ke „straně obřízky“. To byli konzervativní věřící ze Židů, pravděpodobně ze sekty farizeů, těsně spojení s chrámovou bohoslužbou a židovským Zákonem. Jak už jsme naznačili dříve, pozůstatky tohoto hnutí prav­ děpodobně představuje sekta Ebionitů, skupina, která existovala až do čtvrtého století. Jako druhou skupinu můžeme rozlišit svobodo­ myslnou helenistickou stranu. Helénisté stáli jednou nohou v juda­

51

ismu, ale jejich druhá noha, pevně postavená na řecké půdě, je táhla k Západu. Třetí skupina zastávala postoj středu nebo hlavního proudu. Vyjadřovala myšlení koncilu a můžeme předpokládat, že i většiny je­ ruzalémského sboru (viz. Sk 15,22). Mezi její hlavní mluvčí patřili Jakub, Petr („apoštol Židů“) a Pavel („apoštol pohanů“; sr. Ga 2,8). Pod vedením svátého Ducha (Sk 15,28) tato vlivná skupina usilovala o otevřenost vůči pohanům i citlivost vůči Židům.

Takový obrázek nám připomíná, že církev v této době byla stále ještě součástí židovské obce, i když její růst byl díky velkému přílivu pohanů stále více a více pluralistický. Křesťané ze Židů se také museli přizpůsobit novému jednání, které Bůh v jejich středu činil. Nicméně navzdory rostoucí různorodosti přispívalo k jednotě Těla několik faktorů. Věřící ze Židů i z pohanů měli v církvi společná svátá Písma Izraele, Písma Staré smlouvy - ať už v hebrejštině nebo v řečtině. Navíc všichni v církvi věřili, že Ježíš je Mesiáš, zastávali jeho učení a vyhlašovali stejné kerygma (prohlášení nebo poselství) o jeho smrti a vzkříšení (1 K 15,3-4). Dále pak členové církve sdíleli společnou zkuše­ nost se životem ve svátém Duchu (tj. „Neboť tak usoudil Duch Svatý i my“ - Sk 15,28). Ale církev nezůstala ve své židovské kolébce navždy. Dříve, než začneme zkoumat různé faktory, které církev a synagó­ gu přivedly na rozcestí, musíme uskutečnit několik úvodních pozoro­ vání. První a možná nejdůležitější je to, že tu máme co do činění s procesem, který trval více než jedno století. V příštích kapitolách bu­ deme objasňovat určité události a podmínky, které přímo k rozdělení přispěly. Abychom mu však plně porozuměli, musíme si uvědomit jeho postupný charakter - nešlo o rozštěpení v jednom přesném okamžiku. Za druhé, stojíme před velice složitým problémem, který nesnese pří­ lišné zjednodušování.1 Každá otázka má svou židovskou i křesťanskou polohu. Za třetí musíme přiznat, že naše prameny jsou v určitých aspektech daného problému schematické. Nezachoval se žádný doku­ ment, který by obsahoval podrobnosti, a proto jsme při sestavování celé mozaiky závislí na množství starodávných pramenů. Nakonec nesmíme zapomínat na to, že autoři, ať už starověcí nebo současní, za­ stávají určité stanovisko. Do zvažování argumentů nebo pramenů někdy vstupují i domněnky a osobní náklonnost. Obzvlášť ve stále pro­ měnné oblasti dějin vztahů mezi křesťany a Židy musíme co nejvíce

1)

52

Douglas R. A. I lare vyslovil následující upozornění: .Při studiu prvních problémů mezi Židy a křesťany je třeba dát si pozor na tendenci příliš zjednodušovat sporné otázky a případy nepřátelství. Konflikt byl stejně mnohoznačný jako obě opoziční skupiny“ (The Theme of Jewish Persecution cf Christians in the Gospel According to St. Matthew [Cambridge: Cambridge University Press, 1967], str. 1).

zvažovat oba pohledy. V této kapitole budeme mluvit o dvou hlavních faktorech oddělení církve a synagógy: teologických rozdílech a proná­ sledování.

Teologické rozdíly Klíčovým teologickým problémem, který křesťany a Židy rozděluje téměř dva tisíce let, je Ježíš. Jak máme tohoto syna galilejského tesaře vnímat? Chápeme ho v souladu se svědectvím pisatelů Nové smlouvy jako Mesiáše a Boha, nebo ho považujeme za někoho, kdo na Mesiáše aspiroval, ale jakožto pouhý smrtelník zklamal? Byl Božím synem tak, jako všichni lidé, nebo byl jedinečným Synem Božím, za kterého jej prohlašuje Janovo evangelium? Byl tím apokalyptickým synem člově­ ka, trpícím služebníkem a spravedlivým králem, o kterém mluvili pro­ roci? Nebo mu jen po jeho smrti tyto tituly přisoudila prvotní církev?

Ježíš - člověk nebo Bůh? Pokud jde o záznam evangelia, Ježíš nevybočil z rámce judaismu; nikdy neopustil víru předků.1 Mnohá jeho činnost souvisela s chrá­ mem a synagógou. Jak jsme už poznamenali dříve, jeho učení v mnoha bodech odráželo těsný vztah k judaismu oné doby. Řečeno slovy Joachima Jeremiáše, Ježíš byl „prorokem, který plně zůstával v mezích judaismu.“1 2 Pro mnoho židovských vykladačů Ježíše je však problém hlubší a daleko složitější, než tento krátký popis naznačuje. Jedním důležitým bodem je, že Ježíš neuznával jiné autority učení. Ještě důležitější je jeho prohlášení, že má právo podávat autoritativní výklad toho, co chce Bůh. Dále Ježíš prohlašoval, že je Božím Synem (J 10,30+36+38) a oznamoval svůj návrat na konci věků v doprovodu andělů (Mt 24,2731). Proto tvrdí, že je třeba odlišovat skutečného Ježíše od Ježíše víry.3

1)

Peter Richardson správně poukazuje na to, že .Ježíš pracuje téměř výlučně s Izraelem - s jeho zvyky a lidmi. Zdá se, že jeho služba v synagóze byla rozsáhlá“ (Israel in the Apostolic Church [Cambridge: Cambridge University Press, 1969], str. 53).

2)

Joachim Jeremias, The Central Message of the New Testament (Philadelphia: Fortress Press, 1965), str. 30.

3)

Podle Gezy Vermese, .jeho [Ježíšovi] příznivci premenili tohoto milovníka a uctívače svého Otce v nebesích v objekt samotného uctívání, v boha; a jeho vlastní lid, pod hrozbou pronásledování těchto příznivců, mylně přisoudil Ježíšovi křesťanské názory a dogmata, z nichž mnohé - jsem si jist - by tohoto galilejského chasida naplnily úžasem, hněvem a nejhlubším

53

První Ježíšovi židovští následovníci ho však viděli jako Boha i jako člověka. Očití svědkové viděli jeho zázraky, které připouštěli i jeho protivníci, jako důkaz toho, že je Bohem. Nová smlouva ukazuje Ježíše jako toho, „který má přijít“ (L 7,19-20), o kom psali proroci. Podobně vypozoroval Longenecker: „Hlavní napětí judaismu, které dominuje ve Staré smlouvě a židovském myšlení, je napětí mezi zaslíbením a jeho naplněním. Řešení viděli první křesťané v Kristu.“1 Stručně řečeno, Ježíš sám se stává novou žijící Tórou, samotným centrem myšlení a života prvotní církve.

Radikálně nový výklad židovských symbolů, Obě Smlouvy vykazují silnou návaznost, ale také i nespojitost. Nová smlouva vykládá radikálně nově mnohá z ustanovení a témat Staré smlouvy často způsobem, který, nehledě na předobrazy, nemoh­ la většina lidí v době Nové smlouvy pochopit.*12 Silné napětí navíc způ­ sobovalo ztělesnění Tóry v Ježíši. Ježíš mnohé ústřední symboly judaismu přisuzoval sám sobě,3 a pisatelé Nové smlouvy v tom pokra­ čovali. Tak se Ježíš stal chrámem (J 2,19-21) a obětí smíření („Berá­ nek Boží, který snímá hřích světa“ - J 1,29). „Nekvašený chleba“, maca, při svátku Pesach představoval jeho tělo (Mk 14,22). Podobně beránek, obětovaný při svátku Pesach, symbolizoval jeho obětní smrt (1 K 5,7). Navíc Ježíš sám sebe prohlašoval za Pána sabatu (Mk 2,2728). Také rozlišoval obřadně čisté od nečistého (Mk 7,1-23). Souhrnně řečeno, v počátečním židovském křesťanství „šabat, chrám, Zákon, oběti jsou christologicky vykládány Tím, kdoj .větší než to všechno.“4 Celkový důsledek byl, že židovská obec prvního století většinou pova­ žovala tato učení za podivná a stojící proti zavedeným obřadům, za ne­ bezpečí pro uznávanou náboženskou víru oné doby.

zármutkem“ (Jesus and the World ofJudaism [Philadelphia: Fortress Press, 1984], str. 13). Sr. rovněž James Parkes, The Conflict of the Church and the Synagogue (New York: Hermon Press, 1974) str. 34-42. 1)

Richard N. Longenecker, Paul: Apostle ofLiberty (New York: Harper & Row, 1964), str. 84.

2)

John Bright, The Authority ofthe Old Testament (Nashville: Abingdon Press, 1967; repr. Grand Rapids: Baker Book House, 1975), str. 201.

3)

Viz. Hare, Theme ofJewish Persecution, str. 3-7.

4)

Richardson, Israel in the Apostolic Church, str. 52-53.

54

Ježíšovo neobvyklé poslání Vážný konflikt také způsobilo spojování Ježíše s pochybnými vrstvami společnosti. Ve srovnání s poměrně nízkým postavením žen v té době byla pozornost, kterou jim věnoval, neobvyklá. Dále se stýkal s výběrčími daní, jednou z nejvíce nenáviděných skupin lidí. Také se zabýval malomocnými, kterým se všichni vyhýbali. Ježíše kritizovali za to, že byl „člověk žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků“ (Mt 11,19). Měl také styky s pohrdanou smíšenou rasou Samařanů (J 4,45). Tradiční myšlení své doby prolomil také tím, že jednal s pohany (Mk 7,24-30) a tak připravil cestu pro pozdější misii křesťanů ze Židů do nežidovského světa.1

Soudobé náboženské obci často připadaly Ježíšovy činy, ve kterých jeho láska a soucit neznaly hranic, radikální nebo skandální. Musíme také zdůraznit, že Ježíš měl jiné plány, nepřišel pouze proto, aby sta­ novil a upevnil náboženské tradice, které zdědil. Jeho posláním bylo tyto tradice přetvořit. Ježíšovu transformaci judaismu shrnul John Riches: „[Ježíš] usiloval o oživení tradice tím, že jí dal nový směr: odřízl pokusy rozmnožovat podrobné příkazy Zákona a místo toho je nasměroval na osobní normy, který měly řídit jednání; odmítal víru v Boží trestající spravedlivost a místo toho zdůrazňoval Jeho milost, vůli uzdravit, odpustit, překonat nepřátelství láskou a volal další, aby ho ve službě lásky ztraceným, chudým a nepřátelům následovali.“1 2

Abba a Ježíšova jedinečnost Nic nevyjadřuje Ježíšův nárok na jedinečný vztah s Otcem jasněji než to, jak používal slovo abba. Toto často diskutované téma objasnila zásadní studie Joachima Jeremiáše.3 Ukázal na to, že ve Staré smlou­ vě se o Bohu mluví jako o Otci v relativně malém počtu případů, ob­ zvlášť ve smyslu Stvořitele a zdroje milosti pro své děti izraelské. Nikdo však Boha neoslovil „můj Otče“. Modlitby v palestinském juda­

1)

Diskuse k danemu tematu viz. Helmut Merkel, „The Opposition Between Jesus and Judaism,“ v Jesus and the Politics of His Day, ed. Emst Bammel and C. F. D. Moule (Cambridge: Cambridge University Press, 1984), str. 134-138.

2)

John Riches, Jesus and the Transformation of Judaism (San Francisco: Harper & Row, 1982), str. 185.

3)

Viz. Joachim Jeremias, Abba, Studien zur neutestamentlichen Theologie und Zeitgeschichte (Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. 1966); idem, Central Message of the New Testament, str. 9-30; idem, New Testament Theology (New York: Scribner’s, 1971), str. 61-68.

55

ismu se adresovaly abinu, „náš Otče“. Když se ale Ježíš modlil v pří­ tomnosti učedníků, často používal „můj Otče“. A co víc, také používal aramejské slovo abba (Mk 14,36). V židovské společnosti prvního sto­ letí říkaly svému otci abba nebo „tatínku“ malé děti, ale toto slovo bylo natolik intimní a důvěrné, že by pro Žida bylo neuctivé použít ho ve vztahu k Bohu. Boží otcovství nebylo v Ježíšových ústech něco ve­ řejného, ale soukromého. Nazývat Boha abba bylo zjevení, které mu Bůh dal. Musíme rozumět tomu, že si byl Božího synovství vědom. Stejná dětská blízkost je vlastní synovství, které je srdcem křesťanského evangelia. Ti, kdo byli vírou adoptováni do Otcovy rodi­ ny jako děti, ho mohou také oslovovat abba (R 8,15; Ga 4,6). Jeremiáš shrnuje zřejmou důležitost tohoto teologicky obsáhlého pojmu, který Ježíš používal: „s abba se dostáváme za kerygma. Jsme konfrontováni s něčím novým a neslýchaným, co proniká omezeními judaismu. Zde vidíme, kým byl historický Ježíš: muž, který měl moc oslovovat Boha abba a který do království počítal i hříšníky a publikány tím, že je oprávnil opakovat stejné slovo, ’abba, drahý tatínku’.“1

Ježíš a očekávání Mesiáše Opozice proti křesťanství nevyvstala až vůči Ježíšovým následovní­ kům, ale proti Ježíši samotnému.1 2 Ježíš zakoušel teologické konflikty kvůli svým prohlášením a učení s různými tábory. Při nejedné příleži­ tosti se s ním do intenzívní diskuse pouštěli obzvlášť zákonici a farize­ ové. Ježíš vzbuzoval spory: odsuzoval různé skupiny židovských náboženských vůdců a obviňoval je z toho, že ostatním nedovolují vstoupit do království (Mt 23,13). V židovském myšlení prvního století se očekávání Mesiáše soustře­ ďovalo hlavně na davidovského Vykupitele obdařeného vlastnostmi válečného hrdiny (král bojovník), spravedlností a svatostí, existovaly ale i spekulace o Mesiáši knězi a proroku a další.3 Ve všech těchto různých očekáváních Ježíš mezi svými následovníky i protivníky udržoval svoje mesiášství v tajnosti (většina odborníků se shoduje, že

1)

Jeremias, Central Message of the New Testament, str. 30.

2)

Jacob Jocz, The Jewish People and Jesus Christ (repr. Grand Rapids: Baker Book House, 1979), str. 34-43.

3)

Geza Vermes, Jesus the Jew, (Philadelphia: Fortress Press, 1981), str. 130-140. Viz. také David Flusser, Jesus, (New York: Herder and Herder, 1969), str. 14nn; Hans-Joachim Schoeps, The Jewish-Christian Argument, piekl. David E Green (New York: Holt, Rinehart and Winston, 1963), str. 20nn.

56

ho Ježíš nikdy přímo neprohlásil), aby se vyhnul revoluci nebo jiným krizím, které by mu mohly bránit v dokončení hlavního poslání. V ně­ kolika případech poté, co vykonal zázrak, přikázal svědkům, aby o tom nikomu neříkali (viz. Mt 8,4, Mk 5,43). Podobně Ježíš po Petrově vyznání „přikázal učedníkům, aby nikomu neřekli, že on je Mesiáš“ (Mt 16,20; sr. Mk 8,30; L 9,21). Ježíš měl vykonat jedinečnou službu a měl pro ni i svůj časový rámec. Ježíš volal po oddanosti, radikální poslušnosti a novém způsobu ži­ vota. Nežádal, aby se někdo připojil k podzemnímu hnutí zélótů za svržení římské nadvlády. Jeho království nebylo z tohoto světa. Jeho cesta nebyla dlážděna slávou jako cesta krále - dobyvatele. Místo toho byl služebníkem, který trpěl, šel cestou pokory a poníženosti, která vedla na kříž. Pro někoho představoval zmařené očekávání, pro další kuriózní tragédii dějin. Pro jiné však byl nebezpečím pro zavedený ná­ boženský nebo politický systém. Ježíšovu učení a jeho zázrakům v Galileji však uvěřila malá oddaná skupinka židovských mužů a žen, většinou neznámých a nepovšimnu­ tých. Později ho následovali až ke kříži a pohřbu v Jeruzalémě a byli přesvědčeni o tom, že jeho hrob byl prázdný, protože se jim zjevil před­ tím, než vystoupil do nebe. Byli ochotni i zemřít, pokud by to bylo třeba, a nést svědectví o tom, že věci, které viděli na vlastní oči, byly skutečností.

Víra v Ježíšovo vzkříšení Víra v Ježíšovo mesiášství hluboce tkvěla ve víře v jeho vzkříšení z mrtvých (Ř 1,4). Někdo se této myšlence vysmíval (Sk 17,32), ale nelze popřít, že víra prvotní církve v toto učení změnila zdánlivě přechodné, k nezdaru odsouzené sektářské hnutí v neuhasitelný plamen naděje. Mesiášská role Ježíše - Vykupitele způsobila u lidí smíšené reakce: vřavu, zmatek, neklid nebo nenaplněná očekávání („My jsme však doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael“ - L 24,21). Ježíš nena­ plnil nacionalistické naděje, apokalyptické sny nebo touhy po svaté společnosti. Víra v jeho vzkříšení však změnila schlíplou skupinku ná­ sledovníků, která byla na rozpadnutí, v rozhodné hlasatele kerygma. Jádrem jejich poselství se stalo: „Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachrá­ něn.“ (Ř 10,9).

57

Pronásledování V období mezi Ježíšovou smrtí (asi 30 n.l.) a vypuknutím prvního židovského povstání (66 n.l.) židovské autority nebo dav opakovaně pronásledovali věřící v Ježíše. Velekněz už předtím obvinil Ježíše, že působí politické potíže, brání dávat daně císaři a prohlašuje se za krále Židů (L 23,2; sr. Mt 27,37). Ježíš svoje následovníky varoval, že budou také pronásledováni, vězněni a bičováni v synagógách (Mt 10.17-25).1

Židé pronásledují Židy Pronásledování křesťanů Židy bylo původně vnímáno jako spory mezi židovskými sektami. Římský odpor vůči křesťanství začal hrát hlavní roli až později, po oddělení církve od synagógy.12 Před pádem Jeruzaléma (70 n.l.) se na mesiánské hnutí pohlíželo jako na další druh židovské hereze. Poté, co Řím rozdrtil židovský národ, ohrožova­ lo židovské křesťanství židovskou společnost více, protože nejevilo žádný zvláštní zájem o národní politiku a nepodporovalo úsilí zélótů. Jeho existence tak vytvářela hrozbu. Jak se pozice židovského národa zhoršovala, úměrně byl odpor vůči židovskému křesťanství nepřá­ telštější. Otázka mesiášství Ježíše Krista vytvořila v rámci judaismu dvě skupiny, které stály diametrálně proti sobě. Proces oddělování začal bezprostředně po Ježíšově smrti.3 Židovská obec zjevně spojova­ la Ježíšovu smrt s obviněním z rouhání (J 10,36), a proto bylo nezbyt­ né pronásledovat i jeho následovníky, kteří hlásali stejnou víru jako jejich Mistr.

Případy davového násilí Z knihy Skutků je zřejmé, že Židé pronásledovali křesťany ještě před prvním židovským povstáním. Zdá se ale, že tyto incidenty byly častěji záležitostí davového násilí než oficiálního pronásledování. Křesťanské prameny mimo Novou smlouvu ukazují, že od Ježíšovy smrti až do prvního židovského povstání nedošlo ani k jednomu přípa­

1)

2) 3)

58

Viz Bo Reicke, „Judaeo-Christianity and the Jewish Establishment, A.D. 33-66,“ v Jesus and the Politics of His Day, ed. Emst Bammel and C. F. D. Motile (Cambridge: Cambridge University Press, 1984), str. 145nn. Richardson, Israel in the Apostolic Church, str. 47. Jocz, Jewish People and Jesus Christ, str. 44-45,162-163.

du, kdy by židovské náboženské vedení soudně stíhalo křesťany výluč­ ně z náboženských důvodů.1 Ačkoliv kniha Skutků zaznamenává dva případy mučednické smrti, zdá se, že to byly během několika prvních desetiletí prudkého růstu církve relativně vzácné incidenty. Prvním mučedníkem byl Štěpán (Sk 6,9-8,2). Jeho smrt byla pravděpodobně více dílem hněvu davu než formálního rozsudku sanhedrinu, pro nějž se nedostává důkazů. Druhý mučedník, Jakub, syn Zebedeův (Sk 12,2), byl zjevně odsouzen k smrti Herodem Agrippou z politických, ne z náboženských důvodů. Ze Skutků lze citovat i několik dalších případů opozice z rukou ži­ dovských autorit. Saduceové apoštoly zatkli a uvěznili, protože kázali Je­ žíšovo vzkříšení (Sk 4,2-3 a 5,17-18). Sanhedrin přikázal Petrovi a Janovi, aby už déle neučili na základě Ježíšova jména (Sk 4,17-18). I když nechali apoštoly zbičovat, ti odmítli přestat „zvěstovat Krista Ježíše“ (Sk 5,42). Petr byl znovu zatčen a uvězněn (Sk 12,lnn). Tato akce, která byla součástí širšího pronásledování Herodem Agrippou, se „Židům líbila“ (Sk 12,3). Dále církev rozptýlilo pronásledování, ke kterému došlo bez­ prostředně po ukamenování Štěpána (Sk 8,4 a 11,19).

Pronásledovatel Saul Jedním z hlavních protivníků prvotní církve byl Saul, v té době horlivý mladý farizeus. Napomáhal rozhánět církev po Štěpánově smrti a hrál hlavní roli ve velkém pronásledování, které proti jeruza­ lémskému sboru vypuklo (Sk 8,1). Chodil dům od domu a dával křesťany ze Židů do vězení (Sk 8,3). Na základě prožitku na cestě do Damašku (Sk 9) však „prošel revoluční změnou, která z nejaktivnější ­ ho pronásledovatele nového řádu učinila jeho nejenergetičtějšího za­ stánce“1 2 - apoštola Pavla.

Svědectví Skutků (Sk 9,1-3; 22,5 a 26,12) naznačuje, že velekněz Pavlovi poskytl dokument, který ho opravňoval vyhledávat křesťany ze Židů v synagógách v Damašku a přivést je jako vězně do Jeruzalé­ ma. Ačkoliv staré židovské prameny naznačují, že sanhedrin v Jeruza­ lémě té doby neměl civilní soudní pravomoce mimo vlastní Judsko, je možné, že pro výkon židovského Zákona měl de facto pravomoc i ve vzdálenějších správních celcích.3 Taková pravomoc by vysvětlovala

1)

Hare, Theme ofJewish Persecution, str. 20,35.

2)

F. F. Bruče, The Defense of the Gospel in the New Testament, řev. ed. (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1977), str. 28.

3)

Emil Schiirer. The History of the Jewish People in the Age ofJesus Christ (175 B.C.-AD. 135),

59

vyslání Pavla do Damašku, aby uvěznil křesťany ze Židů. Je však také pravděpodobné, že politický sud prachu živený římskou okupací země nutil sanhedrin vykonávat své pravomoci zdrženlivě a diskrétně.

Pronásledovaný Pavel Během misijních cest se Pavel sám setkal se silnou opozicí od Židů. Židé v Tesalonice způsobili pozdvižení, které ho vyhnalo z města (Sk 17,1-10). V Korintu ho Židé přivedli před Galliův soud a obvinili, že porušuje Zákon (Sk 18,12-17). Později ho vjeruzalémském chrámě za­ jali a uvrhli do rukou pobouřeného zástupu, který ho před uvězněním zbil (Sk 21,27-36). Krátce poté se spiklo čtyřicet Židů, aby ho zabili (Sk 23,12-22). Toto nebezpečí nakonec vedlo k vyšetřování před Felixem (Sk 24) a Festem (Sk 25) a k uvěznění v Římě (Sk 28).

Ve 2. listu Korintským, což je Pavlův nejvíce autobiografický dopis, uvádí, že dostal od Židů pětkrát třicet devět ran (Sk 11,24). Nepodává žádné další vysvětlení. Mišna umožňuje výkon bičování třiceti devíti ranami pro porušení Mojžíšovských zákazů, které nesouvisely s vyko­ náním nějakého příkazu (Makot 3,4). Pokud ale můžeme z Pavlových spisů vidět, nebyl vůči Mojžíšovu Zákonu křiklavě neuctivý, ale do­ držoval ho (sr. Ř 7,12; 1 K 9,20). Proto mohli vůči němu uplatnit těles­ ný trest z jiných důvodů. Jelikož byl Jako mor“ a „vůdce“ (Sk 24,5), mohli se na něj zaměřit lidé zodpovědní za udržování veřejného pořád­ ku.*1 Mohl tak být bičován kvůli rušení veřejného pořádku. V každém případě však nemůžeme předpokládat, že každý případ bičování Židy byl formou náboženského pronásledování namířenou konkrétně proti křesťanům ze Židů.

Shrnutí Rozdělení mezi církví a synagógou bylo postupným jevem, který za­ hrnoval několik hlavních faktorů. V této kapitole jsme se zabývali dvěma z nich. Prvním problémem byly rozdíly v teologii, z nichž se mnohé týkaly Ježíše. Neshody o Ježíšovo božství, jeho nový výklad ži­ dovských symbolů, neobvyklé styky s lidmi, kteří byli židovské nábo­ ženské obci podezřelí, prohlášení o jedinečném synovství ve vztahu k Otci, zklamání všeobecných očekávání Mesiáše a víra jeho následovní­

rev. ed.. ed. G. Vemiez, et al. (Edinburgh: T. & T. Clark, 1979), 2:197-198.

1)

60

Hare. Theme ofJewish Persecution, str. 43-46.

ků v to, že vstal z mrtvých, to všechno se ukázalo jako skandální, kontroverzní nebo znepokojující. Za druhé, další klín mezi obě společenství vrazilo pronásledování prvotní církve. Židovské křesťanství se stávalo stále větším nebezpe­ čím pro židovské zřízení. Tento vývoj měl za následek davové násilí, zatýkání, věznění a dokonce mučednictví, jako v případě Štěpána. V této době byl mezi pronásledovateli i Saul z Tarsu. Po svém revoluč­ ním obrácení na cestě do Damašku se sám brzy stal jedním z pronásle­ dovaných. V příští kapitole se budeme zabývat třetím hlavním faktorem, který s rozdělením souvisí - s vylučováním křesťanů ze Židů ze synagógy.

61

OTÁZKY A NÁMETY KE KAPITOLE CTYRI 1. Popiš tři hlavní skupiny v jeruzalémském sboru v polovině první­ ho století. 2. Uveď přinejmenším tři faktory, které nehledě na rostoucí různo­ rodost šířící se církve v té době přispívaly k jednotě Těla.

3. Jaká pozorování a omezení musíme mít na mysli, když usilujeme o správné porozumění rozdělení církve a synagógy? 4. Předělem rozdělujícím Židy a křesťany od doby Nové smlouvy do současnosti zůstává otázka Ježíšova božství. V průběhu dějin synagó­ ga vyučovala, že je třeba odlišovat skutečného Ježíše od Ježíše víry, zatímco církev se přidržovala záznamu evangelií, která Ježíše představují jako Boha i člověka. Vezmeš-li toto v úvahu, uveď svůj osobní názor na pojetí Ježíše, které uvádí židovský učenec Geza Vermes v poznámce k této kapitole. 5. K dalšímu rozdělení mezi Ježíšem a náboženskými vůdci jeho doby došlo kvůli tomu, že mnoho ústředních judaistických symbolů přisuzoval radikálně novým výkladem sám sobě. Uveď z Nové smlou­ vy několik případů tohoto nového christologického způsobu výkladu.

6. Co v Ježíšově poslání bylo neobvyklé a často se jevilo náboženské­ mu zřízení dané doby jako radikální nebo skandální? 7. Vysvětli význam užívání aramejského slova abba Ježíšem ve vztahu k otázce, zda byl Božím Synem. Jak toto slovo souvisí s pojetím synovství věřících v Nové smlouvě? 8. Popiš ne zcela jasný předmět mesiánského očekávání v ži­ dovském myšlení prvního století. Proč si myslíš, že Ježíš skrýval, že je Mesiáš? Čím se Ježíšova služba a jeho poslání lišily od očekávání Me­ siáše oné doby? 9. Jaký vliv měla víra v Ježíšovo vzkříšení na jeho židovské násle­ dovníky poté, co byl odmítnut a usmrcen?

10. Které dvě věci se staly základem pro obvinění Ježíše z toho, že působí politické problémy (L 23,2)? 11. Před pádem Jeruzaléma nahlíželi mesiánské hnutí jako jednu z židovských herezí. Poté, cq Řím rozdrtil židovský národ, bylo židovské zřízení tímto hnutím více ohroženo. Proč k tomu došlo? 12. Kniha Skutků zaznamenává dva případy mučednické smrti. Které to byly? Byla obvinění, která k nim vedla, čistě náboženská nebo jiná? 13. Popiš některé případy násilí davu namířené proti křesťanům ze Židů, které jsou v knize Skutků zaznamenány.

62

14. Diskutuj počáteční činnost Saula (Pavla), když pronásledoval církev. Jak mohl být Saul zplnomocněn náboženským vedením, aby vyhledával židovské křesťany až v synagógách v Damašku, když v té době neměl sanhedrin v Jeruzalémě soudní pravomoc mimo vlastní Judsko?

15. Shrň některé z případů, kdy na svých cestách zakusil Pavel pro­ následování. 16. Pavel hovoří o pěti případech, kdy dostal třicet devět ran. Co k tomu říká Mišna? Z jakých možných důvodů mohl být pětkrát bičo­ ván? 17. Shrň dva hlavní faktory popsané v této kapitole, které vedly k rozdělení církve a synagógy: teologické rozdíly a problém pronásledo­ vání.

63

Kapitola pět

„Kacíři“ a synagóga Židé se již usnesli, aby ten, kdo by ho vyznal jako Krista, byl vyloučen ze synagógy

Jan 9,22 Judaismus Ježíšovy doby měl daleko k jednotě. Vznikalo množství sekt a každá prohlašovala, že má lék na nemoc národního zoufalství. Saduceové prosazovali náboženský program, který byl převážně inspi­ rován chrámem. Esejci se stáhli do pouště poblíž Mrtvého moře, aby očekávali zásah Mesiáše, který zahájí konec věků. A sekta Nazorejců, „následovníků té Cesty“, jejímž vůdcem byl Pavel (Sk 24,5+14), znepo­ kojovala židovské zřízení svou pověstí „těch, kteří pobouřili celý svět“. Během prvního století tyto a další židovské strany soutěžily o přízeň lidí. Židovští náboženští vůdci však obzvlášť opatrně hleděli na Nazorejce, protože byli ve své misii průbojní a zůstávali v synagóze. Dokon­ ce se říkalo, že křesťané ze Židů naplnili svým učením Jeruzalém (Sk 5,28). V předchozí kapitole jsme naznačili, že se zvětšující se trhlinou mezi církví a synagógou vzrůstalo i nepřátelství vůči křesťanům ze Židů a jejich pronásledování. Židovští vůdci pak stále více varovali lid, že Nazorejci - a všichni další židovští rozkolníci, sektáři a kacíři budou vyloučeni z hlavního proudu židovského náboženského života. V této kapitole se budeme zabývat prokletím, které se v prvním století

64

používalo pro vylučování kacířů ze synagógy, a vztahem, který, pokud vůbec existuje, má toto prokletí k Janovu evangeliu.

Definice birkat ha-minim Tak zvané birkat ha-minim je dobrořečení nebo požehnání - správ­ ně je ho třeba chápat jako prokletí nebo kletbu - namířené proti kací­ řům, které se používalo pro jejich vyloučení. (Birkat ha-minim se často překládá jako „kacířské požehnání“.) Je to dvanácté požehnání každo­ denní modlitby obecně nazývané Šmone esre (Osmnáct požehnání) nebo Amida.1 Šmone esre je společně se Šema jednou z nejdůleži­ tějších rabínských modliteb. Mišna označuje Šmone esre prostě jako ha-Tefila, „Modlitba“. Každý Žid, včetně žen, otroků a dětí, ji má pro­ nášet třikrát denně (Berachot 3,3 a 4,1). Odborníci přisuzují v diskusi o oddělení církve a synagógy dva­ náctému požehnání různou důležitost. Na přelomu dvacátého století vzbudilo velkou pozornost publikování birkat ha-minim ve verzi ká­ hirské genizy, která se dnes obvykle označuje jako Palestinská revi­ ze.1 2 V současnosti, kdy se odborníci zaměřují na dějiny křesťanskožidovských vztahů, se objevily nové názory na tvrzení, že požehnání birkat ha-minim bylo původně židovskou protikřesťanskou modlitbou. Dvanácté požehnání genizského textu (Palestinská revize) uvádí: „Pro odpadlíky mešumadim nechť není naděje a panování nadutosti rychle vykořeň v našich dnech; a nechť křesťané [ve-ha-nocrim] a minim v okamžiku zhynou, nechť jsou vymazáni z knihy živých a nechť nejsou zapsáni se spravedlivými“3 (přeloženo podle anglického

1)

Kompletní text Modlitby viz. Emil Schürer, The History of the Jewish People in the Age of Jesus Christ (175 B.C.Aß. 135), rev. ed., ed. G. Vermez, et al. (Edinburgh: T. & T. Clark, 1979), 2:456-459. Požehnaní není osmnáct, ale devatenáct, jelikož Schürer se řídí pozdější Babylónskou revizí (stejně jako moderní Kniha modlitby). Dvanácté požehnání také vykazuje vnitřní i vnější cenzuru (sr. Steven T. Katz, Jssues in the Separation of Judaism and Christianity after70 C.E.: A Reconsideration,“ Journal of Biblical Literatúre 103 [1984]: 64). Dvanácté požehnání ve změněné Babylónské revizi zní: „A nechť není naděje pro udavače; a nechť všichni, kdo činí zlo, rychle zhynou; a nechť jsou všichni rychle zničeni; a vykořeň a rozdrť a svrhni a pokoř nestoudné, rychle v našich dnech. Požehnaný jsi. Pane, který drtíš nepřátele a pokořuješ nestoudné“ (Schürer, str. 457). Ve změněném textu uvedeném výše, který se běžně používá v různých formách současné liturgie, není ani zmínka o sektářích nebo minim.

2)

Tento materiál poprvé publikoval Solomon Schechter v Jewish Quarterly Review 10 (1898): 197-206,654-659.

3)

Tento překlad (anglický text - pozn. překl.) je od Stevena T. Katze, Jssues in the Separation of

65

textu - pozn. překl.). O tomto textu se často mluvilo ve spojení se třemi verši z Janova evangelia (J 9,22; 12,42; 16,2), které se týkají vylučová­ ní křesťanů ze synagógy. Proto je důležité, abychom něco řekli o jeho původní formě, určování minim („kacířů“) a významu, které původně mělo.1

Už dříve jsme zmínili rozšířený názor, že k oddělení církve a syna­ gógy došlo velice náhle v určitém okamžiku. Jeho propagátoři mají sklony značně zdůrazňovat Dvanácté požehnání, rovněž známé jako Kacířské požehnání. Tvrdí, že bylo přidáno kolem roku 90 n.l., po zni­ čení chrámu.*12 Mělo sloužit jako určitý typ liturgického nástroje pro vyhánění křesťanů ze Židů ze synagógy. Typicky tento názor vyjadřuje význačný židovský historik Salo Baron: „[Dvanácté požehnání] představovalo formální uznání oficiálního judaismu, že byly přeruše­ ny všechny svazky mezi křesťanským a dalšími schizmatickými spole­ čenstvími a národním společenstvem judaismu.“3

Podrobnější hodnocení důkazů z poslední doby dalšími odborníky však vedlo k odlišnému a daleko pravděpodobnějšímu pochopem zmi­ ňovaného požehnání.4 Reprezentativní je analýza Reuvena Kimelmana. Tvrdí, že birkat ha-minim nebylo odrazem předělu v dějinách židovskokřesťanských vztahů. Místo toho vyvozuje: „Je zjevné, že nikdy neexistoval žádný jednotlivý edikt, který způsobil tak zvané ne­ napravitelné oddělení judaismu a křesťanství. Oddělení bylo spíše výsledkem dlouhého procesu.“5 V zásadě s tím souhlasíme. Proto naším příštím úkolem bude zhodnotit důkazy vedoucí k tomuto závě­ ru ve srovnání s názorem, že birkat ha-minim představuje židovskou protikřesťanskou modlitbu.

Judaism and Christianity After 70 C.E.: A Reconsideration, “Journo/ofBiblical Literature 103 (1984): 64.

1)

Řídím se tu užitečným přehledem od Katze, „Issues“, str. 63-76.

2)

Viz. Jacob Jocz, The Jewish People and Jesus Christ (repr. Grand Rapids: Baker Book House, 1979), str. 55-56.

3)

Citace v Encyclopedia Judaica (Jerusalem: Keter Publishing House, 1971), 12:3.

4)

Za povšimnutí stojí obzvlášf následující: David Flusser, „The Jewish-Christian Schism (Part II),“ Immanuel 17 (Winter, 1983/84): 32-38; Reuven Kimelman, „Birkat Ha-Minim and the Lack of Evidence for an Anti-Christian Jewish Prayer in Late Antiquity,“ v Jewish and Christian Self-Definiton, ed. E. P. Sanders (Phipadelphia: Fortress Press, 1981), 2:226-244; Ephraim Urbach, „Self-Isolation or Self-Affirmation in Judaism in the First Three Centuries,“ v Jewish and Christian Self-Definition, 2:288nn; a Stephen T. Katz, „Issues“, str. 63-76.

5)

Kimelman, v Jewish and Christian Self-Definition, 2:244.

66

Původ požehnání O původu požehnání podává informace Talmud. Uvádí, že tato modlitba byla přidána k Osmnácti požehnáním rabim Samuelem Malým v Jabne (Jamnii) (viz. Berachot 28b-29a). Mělo k tomu dojít kolem roku 90 n.l. Jeho práce byla reakcí na dotaz rabího Gamliele II: „Což není nikdo, kdo ví, jak sepsat požehnání proti minim?“ Podle tra­ dice Talmudu, která pochází z babylónské revize (viz. Berachot 28b29a), existuje tedy včetně birkat ha-minim rabiho Samuele Malého celkem devatenáct požehnání. Až do současnosti je však babylónská revize „Modlitby“ stále známá jako Šmone esre (doslova „osmnáct“), i když sestává z devatenácti částí.1

Bezpochyby má však pravdu David Flusser, když tvrdí, že v Jabne rabi Samuel Malý do textu nevložil slovo minim („kacíři“), které už bylo součástí původního textu birkat ha-minim a pochází z předkřesťanské (pravděpodobně pozdně makabejské) éry.1 2 Flusser původní požehnání přisuzuje farizeům. Dále tvrdí, že v Jabne rabi Sa­ muel Malý sloužil jako redaktor, který spojil dvě dříve samostatná po­ žehnání: jedno bylo proti „kacířům“ (minim) a druhé proti „panování nadutosti“ (zedim) - pravděpodobně odkaz na pohanskou nadvládu Říma. Birkat ha-minim tak ve svéjdůvodní předkřesfanské formě ne­ bylo namířeno proti křesťanům ze Židů, ale bylo spíše „sestaveno proti rozkolníkům, odpadlíkům a zrádcům, včetně těch, kteří vydávali Židy pohanské vládě, a podobným špatným lidem, kteří se oddělovali od ži­ dovské pospolitosti.“3 Konkrétně tento pojem zahrnoval helenizátory, saducee, esejce a všechny ostatní sektáře, kteří se odchýlili od norem a víry farizeů.4 Jelikož nedokážeme původní požehnání z Jabne přes­ ně zrekonstruovat, můžeme nabídnout pouze hypotetickou re­ konstrukci jeho textu.5 Jak se ale zdá, zahrnuje daný pojem velice

1)

Schürer. History, str. 462.

2)

David Flusser, „The Jewish-Christian Schism (Part IT),“ Immanuel 17 (Winter, 1983/83): 35-37. Viz. také idem, „The Jewish Religion in the Second Temple Period,“ v The World History of the Jewish People, Society and Religion in the Second Temple Period, ed. M. Avi-Yonah and A. Baras (Jerusalem: Massada, 1977), 8:23,24. Dále viz. shrnutí a hodnocení Flusserova argumentu Katzem, „Issues“, str. 67-68.

3)

David Flusser, .Jewish-Christian Schism,“ str. 34. Ephraim Urbach v zásadě souhlasí s Flusserem a uvádí, že původní prosba „měla zahrnovat všechny skupiny, které se oddělovaly od pospolitosti“ (Jewish and Christian Self-Definition, 2:288).

4)

Flusser, .Jewish-Christian Schism,“ str. 33; viz. také Katz, „Issues,“ str. 69.

5)

Viz. rekonstrukci navrhovanou Flusserem, „ Jewish-Christian Schism,“ str. 36.

67

široké spektrum židovských heretických skupin. Katz podobně na­ vrhuje, že „se vší pravděpodobností je samo o sobě určeno ’lidem vně’ (perušim), kacířům’ (minim) a ’nadutým z národů’ (zecřizn).“1

Minim a nocrim Jelikož jjojem minim obecně označoval mnoho typů sektářů nebo odpadlých Židů, byli by křesťané ze Židů definováni jako minim už v době před Jabne (asi roku 90 n.l.). Tvrdit ale jako Horbury, že při formulaci birkat ha-minim v Jabne „měli na mysli hlavně křesťany“ znamená pravděpodobně tvrdit více, než co důkazy umožňují.1 2 Neboť kdyby šlo hlavně o křesťany, požehnání z Jabne by nemuselo uvádět slovo nocrim (jak se nachází v genizském textu birkat ha-minim, který jsme citovali na začátku naší diskuse).

Musíme zdůraznit, že pouze dva texty birkat ha-minim (oba se nachá­ zejí v káhirské genize) křesťany výslovně zmiňují. Oba texty zmiňují „křesťany [nocrim, tj. nazorejské] a kacíře [minim].“ Flusser k nim učinil několik důležitých pozorování.3 Za prvé, nocrim, slovo pro „křesťany“, bylo přidáno ke staršímu textu, který mluvil pouze o kacířích; tento doda­ tek měl pravděpodobně zdůraznit, že „kacíři“ (minim) se vztahují hlavně na křesťany. Dále je velmi důležité, že nocrim („křesťané“) se objevují pouze ve dvou textech birkat ha-minim z genizy, neboť ve všech ostatních verzích - ať už z křesťanského nebo nekřesťanského světa (kde by nebyli žádní křesťanští cenzoři) - se objevuje pouze slovo minim („kacíři“). Jestli­ že bylo slovo nocrim přidáno oficiálním rozhodnutím z Jabne, proč se ne­ objevuje v liturgii častěji? Co se týče přesného data, kdy bylo k požehnání rabího Samuele Ma­ lého z Jabne nocrim přidáno, nemáme dostatek důkazů. Justin Mu­ čedník (asi 160 n.l.) mluví o Židech proklínajících křesťany,4 ačkoliv je

1)

Katz, „Issues,“ str. 69.

2)

William Horbury, „The Benediction of the Minim and early Jewish-Christian Controversy,“ Journal (/Theological Studies 33 (1982):60; sr. také Katz, „Issues,“ str. 71. Gedaliah Alon jde v tomto bodě ještě dále než Horbury a tvrdí, že hlavním záměrem birkat ha-minim bylo dát všem Židům na vědomí, že by už nemuseli „být déle nazýváni Židy.“ Uzavírá: „M se už na to podíváme jak chceme, vidíme, že bejt din rabana Gamliele v Jabne udělal osudný krok, který měl mít dalekosáhlé historické následky. Vyhlásili jednoznačně, že křestané ze Židů už nemohou být déle považováni za součást židovské obce ani židovského národa“ (The Jews in Their Land in the Talmudic Age [Jerusalem: Magnes Press, 1980], 1:307).

3)

Flusser, .Jewish-Christian Schism,“ str. 33-34.

4)

Justin Mučedník, Dialogue 16.4.

68

nezařazuje do kategorie „Nazoraei“ (tj. „Nazorejců“). Ale Jeroným (asi 400 n.l.) a Epifanus (asi 375 n.l.) uvádějí, že Židé proklínají „Nazorénce“.1 Proto můžeme bezpečně navrhnout, že pojem nocrim byl k po­ žehnání z Jabne přidán někdy mezi roky 150 a 400 n.l.

Souhrnně řečeno, birkat ha-minim nebylo sestaveno v Jabne jako dokument speciálně zaměřený na křesťany ze Židů, i když je zahrno­ val. Předmětem kletby, namířené proti minim („kacířům“), mohli být všichni Židé, kteří po roce 70 n. 1. nežili podle norem farizeů. Zdá se, že slovo nocrim, „křesťané“, bylo k prokletí přidáno dlouho po Jabne, když se znatelně rozšířila trhlina mezi synagógou a církví. Birkat haminim proto neoznačovalo žádný přímý zlom mezi synagógou a církví. Řečeno jasnými slovy Katze: „Před povstáním Bar Kochby (132 - 135 n.l.) neexistovala v Jabne nebo kdekoliv jinde žádná oficiální pro­ tikřesťanská politika ani žádné totální rozdělení mezi Židy a křesťany nenastalo před povstáním Bar Kochby.“12

„Vyloučen ze synagógy“ Jako příští otázka vyvstává, zda se birkat ha-minim vztahuje na tři případy uvedené v Janově evangeliu (J 9,22; 12,42 a 16,2), které mluví o vylučování křesťanů ze Židů ze synagógy (řecký aposynágógos). Někteří badatelé, jako např. J. Louis Martyn, tvrdí, že tyto úseky v Janově evangeliu formulaci birkat ha-minim od rabího Samuele Ma­ lého z Jabne obsahují.3 Tento názor však není přesvědčivý. Janovo evangelium mohlo být napsáno asi v době Jabne (asi 90 n.l.), kdy fari­ zeové usilovně pracovali na zachování etnické čistoty a dodržování Zá­ kona.4 Pokud ale někdo tvrdí jako Martyn, že birkat ha-minim bylo namířeno přidáním nocrim do textu z Jabne proti křesťanům ze Židů - postoj, který jsme se výše snažili ukázat jako neudržitelný - jde dále, než mu dostupné důkazy umožňují. Navíc birkat ha-minim nebylo ná­ strojem exkomunikace, ale deklamací, která se ukazovala být „zkouš-

1)

Rozsáhlý soubor odkazů viz. Kimelman, v Jewish and Christian Self-Definition, 2:237-239, 398-399.

2)

Katz, „Issues,“ str. 76.

3)

Viz. J. Louis Martyn, History and Theology in the Fourth Gospel, rev. ed. (Nashville: Abingdon Press, 1979) str. 37-62. Sr. také Rodney A. Whitacre, Johannine Polemic, SBL Dissertation Series 67 (Chico, CA: Scholars Press, 1980), str. 5-25.

4)

Viz. Barnabas Lindars, „The Persecution of Christians in John 15:18-16:4a,“ v Suffering and Martyrdom in the New Testament, ed. William Horbury and Brian McNeil (Cambridge: Cambridge University Press, 1981), str. 49.

69

kou“ obsahující vyloučení sebe sama.1 V protikladu k tvrzení Martyna nelze prostě ukázat, že tyto texty o vyloučení v Janově evangeliu vedou k závěru, že „Kacířské požehnání se nyní používá, aby formálně a neodvolatelně oddělilo takové Židy od synagógy.“1 23

Je však obtížné říci, jaký druh vyloučení měl Jan na mysli pro toho, „kdo by ho vyznal jako Krista“ (sr. J 9,22). Nikde jinde v Nové smlouvě (mimo Janovo evangelium) nebo v Apoštolských otcích není žádný důkaz, že za vyznání Ježíše jako Krista bylo vyloučení ze synagógy, aposynágógos? Nemožnost doložení této praxe v rané křesťanské lite­ ratuře má obdobu v mlčení rabínské literatury.4 Nedostatek důkazů vedl Kimelmana k názoru, že „celé obvinění bylo vymyšleno“, aby udržovalo křesťany mimo synagógu ze strachu, že by se tam setkali s nepřátelstvím.5 Carroll tvrdí, že autorem Janova evangelia byl pohan se silně protižidovským smýšlením.6 Další učenci navrhují, že Jan do evangelia vnáší svoji antipatii vůči „Židům“. Například Samuel Sandmel tvrdí, že spory v Janovi „nezrcadlí Ježíše v jeho době, ale po­ kračující hořkost mezi Židy a křesťany, která se nashromáždila za uplynulá desetiletí.“7

Taková vysvětlení aposynágógos, ač zdánlivě životaschopná, jsou v konečném důsledku neuspokojující. Stará smlouva jasně ukazuje, že Židé byli zvyklí exkomunikaci používat (Ezd 10,8; Neh 13,3; Iz 66,5). I kumránské společenství mělo pravidla pro trestání přestupníků jejich přechodným nebo trvalým vyloučením (sr. 1QS 6,24-7,25).8 Proto nelze zaručeně tvrdit, že vyloučení ze synagógy by bylo v prvním sto­ letí našeho letopočtu považováno za něco zvláštního. Je jisté, že „důka­ zy pro exkomunikaci ze židovské pospolitosti v předrabínském období nejsou četné, ale je jich dostatek, abychom mohli mluvit o existenci

1)

Douglas R. A. Hare. The Theme of Jewish Persecution of Christians in the Gospel According to St. Matthew (Cambridge: Cambridge University Press. 1967). str. 54-55.

2)

Martyn. History and Theology in the Fourth Gospel, str. 62.

3)

I lare. Theme of Jewish Persecution, str. 55.

4)

Viz. W. Schrage, Theological Dictionary of the New Testament (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co.. 1971), 7:848.

5)

Kimelman, v Jewish and Christian Self-Definition, 2:234-235.

6)

Kenneth L. Carroll, The Fourth Gospel and the Exclusion of Christians from the Synagogues,“ Bulletin ofJohn Rylands Library 40 (1957 -58): 19-20, 31 -32.

7)

Samuel Sandmel, Anti-Semitism in the New Testament? (Philadelphia: Fortress Press, 1978), str. 118.

8)

William’ S. LaSor, The Dead Sea Scrolls and the New Testament (Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Co., 1972), str. 73-74.

70

uznávaného zvyku.“1 Z tohoto důvodu se shodujeme ve vztahu k aposynágógos s pozorováním Barnabase Lindarse, že na určitý druh vylu­ čování ze synagógy ukazuje a že ho „musíme brát vážně, je však obtížné uvést ho do souvislosti s informacemi převzatými ze ži­ dovských pramenů.“12

Niduj a cherem Řešení bezpochyby spočívá ve správném pochopení podstaty tako­ vého vyloučení. Pokud trváme na naprosté historické věrohodnosti Ja­ nova popisu, potom je velice nepravděpodobné, že šlo o úplné „vyloučení z národnostního a náboženského společenství Židů“.3 Jak jsme už ukázali dříve, nehledě na opozici během Ježíšovy služby, se kterou se setkával od židovských vůdců, považovali jeho následovníky za součást židovské obce, byť to bylo sporné. Synagóga uznávala vel­ kou svobodu dokonce i v pojímání mesianismu. Rabínská literatura zaznamenává dva druhy klateb, které by aposynágógos z Janova evangelia mohly objasnit. Klatba prvního stupně byla známá jako niduj. Normálně šlo o třicetidenní období izolace od sboru. Talmud uvádí dvacet čtyři menších přestupků, za které se niduj ukládal, včetně přestupků, jako je zneuctění Božího jména, ne­ placení soudních dluhů, nedbalost při obřadném porážení zvířat, zne­ vážení učitele Tóry nebo svědectví proti Židovi před nežidovským soudem.4 Niduj byl nápravným prostředkem, který neměl přestupníka jednou provždy vyloučit ze shromáždění, ale měl ho vést k tomu, aby si svůj hřích uvědomil a aby tak přispěl k jeho návratu.

Přísnější klatbou byl cherem, trvalé vyloučení ze shromáždění, které však mohlo být zrušeno. Ačkoliv cherem má svůj původ v hebrejských Písmech, zdá se, že až do třetího století našeho letopočtu rabínská literatura postrádá zmínky o cherem ve smyslu „exkomuni­ kovať*. Raymond Brown však považuje zmínky o vyloučení ze synagó­ gy v Janově evangeliu za nejbližší výkonu cherem, i když připouští v celé věci nejistotu.5 Je ale pravděpodobně správné uvést, že ani niduj,

1)

William Ilorbury, ..Extirpation and Excommunication.“ Velus Testamentům 35 (1985): 38.

2)

Lindars, v Suffering and Martyrdom in the New Testament, str. 67.

3)

Schrage, Theological Dictionary of the New Testament, 7:849.

4)

Úplný seznam přestupků viz. Haim Colin v Encyclopedia Judaica, 8:351-352.

5)

Raymond E. Brown, The Gospel According to John, Anchor Bible (Garden City, NY: Doubleday & Co.. 1966), 1:374.

71

ani cherem se v prvním století proti křesťanům běžně neužívaly. Proto musíme hledat řešení na jiném místě.

Závěr Zdá se, že výrazu „vyloučen ze synagógy“ je třeba rozumět spíše v neformálním smyslu. Možná Ježíš na to narážel, když varoval své učedníky, že budou „biti v synagógách“ (Mk 13,9; sr. Sk 5,40). Jelikož existuje málo textových důkazů o tom, že v období formování církve se formální exkomunikace vykonávala, mohlo by se aposynágógos v kaž­ dém případě vztahovat k určitému druhu sociálního vyloučení. Možná má pravdu Hare, když tvrdí, že taková forma nátlaku veřejné kritiky nebyla pravděpodobně „namířena až tolik proti víře v Krista jako ta­ kové, jako proti jednání křesťanů, které bylo dotčeným společenstvím synagógy považováno za pochybné (sr. Sk 18,5-7+13).“1 Proto proza­ tím uzavřeme tím, že Janovo evangelium může mluvit o určitém druhu spontánního odsouzení, které společenství zaujalo proti učení, že,/Ježíš je Kristus.“ To mohlo vyústit ve vyhnání někoho ze synagógy spíše skupinovým násilím než formálním vyloučením. Je pravděpo­ dobné, že k formálním vyloučením docházelo až později, kdy se církev a synagóga dostaly na pokraj definitivního rozdělení.

1)

72

Hare, Theme

Jewish Persecution, str. 55-56.

OTÁZKY A NÁMETY KE KAPITOLE PET 1. Tři z hlavních židovských sekt v Ježíšově době byly saduceové, esejci a nazorejci. Každá z nich měla rozdílné zaměření nebo filozofii, ze které odvozovala svoji inspiraci a program. Co nejstručněji cha­ rakterizuj, které hlavní vlastnosti odlišovaly jednu skupinu od druhé. 2. Přelož hebrejský výraz birkat ha-minim do češtiny. Definuj, co znamená. Proč je zavádějící mluvit o něm jako o „požehnání“ nebo „dobrořečení“ bez dalšího vysvětlení? 3. Definuj pojem Šmone esre a ha-Tefila. Kolik bylo ve Šmone esre požehnání v době babylónské revize? Co se kvůli cenzuře změnilo ve dvanáctém požehnání babylónské revize používané v současné liturgii v synagóze (viz. první poznámku)? Jak často se má podle Mišny Šmone esre pronášet? 4. Ve dvanáctém požehnání textu z káhirské genizy (Palestinská revize) je na nocrim a minim uvalena klatba (viz. „Nechť nocrim a minim v okamžiku zhynou, nechť jsou vymazáni z knihy živých“). De­ finuj tyto dva pojmy. 5. Podle talmudské tradice se rabi Gamliel II ptal: „Což není nikdo, kdo ví, jak sepsat požehnání proti minim?“ (a) O kterém rabínovi se říká, že birkat ha-minim sestavil? (b) Kde k tomu došlo a ve kterém roce?

6. David Flusser z Hebrejské university v Jeruzalémě tvrdí, že slovo „kacíři“ (minim) nebylo do textu vloženo v Jabne. (a) Kde a kým bylo podle Flussera původní požehnání vytvořeno? (b) Jakou funkci pak měl rabi Samuel Malý? (c) Proti komu bylo původní požehnání na­ mířeno? 7. Byli křesťané ze Židů zahrnováni mezi minim před rokem 90 n.l., datem, kdy bylo upraveno dřívější požehnání? 8. Pouze dva texty birkat ha-minim (oba patří k Palestinské revizi z káhirské genizy) výslovně uvádějí křesťany (nocrim), tj. „Nazorejce“, a kacíře (minim). Flusser považuje za pozoruhodné, že v ne­ křesťanských zemích, kde nebyli žádní cenzoři, kteří by vymazali z po­ žehnání slovo nocrim, se objevuje v textu pouze minim. Stručně řečeno, pokud slovo nocrim bylo přidáno v Jabne, proč se nenachází v liturgii častěji? Kdy bylo slovo nocrim podle Flussera do požehnání přidáno? Jaký historický důkaz na podporu tohoto závěru cituje? 9. Shrň historii formulace birkat ha-minim a to, jakou roli (pokud vůbec) mělo na formální oddělení synagógy a církve. 10. Které evangelium třikrát mluví o křesťanech ze Židů jako o těch, kdo jsou „vylučováni ze synagógy“?

73

11. Bylo birkat ha-minim nástrojem pro formální vyloučení nebo exkomunikaci někoho ze synagógy? Vysvětli.

12. Existuje mimo Janovo evangelium v rané křesťanské literatuře nějaký jiný důkaz, že Židé byli pro vyznávání Ježíše jako Krista vylu­ čováni ze synagógy (aposynágógosY? 13. Jaký důkaz existuje pro to, že exkomunikace nebo prokletí se v židovské pospolitosti praktikovaly, ať už z jakéhokoliv důvodu, před sepsáním Janova evangelia (tj. před rabínským obdobím)? 14. Rabínská literatura zaznamenává dva typy klatby, které mohou do určité míry objasnit záznamy o „vylučování ze synagógy“ v Janově evangeliu. Vyjmenuj a popiš tyto dvě klatby. Hodí se některá z nich přesně do kontextu Janova evangelia? Vysvětli. 15. Uveď na základě dostupných důkazů pravděpodobnější vy­ světlení toho, co v Janově evangeliu znamená být „vyloučen ze synagó­ gy“

74

Kapitola šest

Židovská povstaní a rozdělení cesty Ježíš mu řekl: „Hledíš na tyto veliké stavby? Nezůstane tu kámen na kameni, všechno bude rozbořeno“ Marek 13,2

Roku 63 př.n.l. dobyl Pompeius útokem Jeruzalem a zavedl nad zemí rímskou nadvládu. V následujících desetiletích trpěl židovský národ pod jhem krutých prokurátorů (místodržících) a další vrchnosti. Vládci jako Pontius Pilát (26-37 n.l.) měli vojenskou i civilní soudní pravomoc nad záležitostmi Židů včetně vybírání daní pro římskou po­ kladnu. Židé v zemi svých předků úpěli pod cizí nadvládou, všude bu­ jela modloslužba a pohanské zvyky. Ježíšova smrt v rukách římských vojáků dramaticky znázornila jeden z nejbarbarštějších a nejmuči­ vějších způsobů popravy, který svět v té době znal. V roce 49 n.l. došlo v Římě k neshodám mezi Židy a křesťany ze Židů. Císař Klaudius, aby obnovil pořádek, vyhnal obě skupiny z Říma, aniž mezi nimi rozlišoval.1 V roce 64 n.l. za panování Nera však už křesťany od Židů odlišovali. Tradice tvrdí, že apoštol Pavel byl v Římě uvězněn a později tam zemřel jako mučedník kolem roku 64 n.l.,

1)

Toto vyhnání popisuje historik Suetonius. Sr. Peter Richardson. Israel in Apostolic Church (Cambridge: Cambridge University Press. 1969). str. 42.

75

v době velkého ohně. Římský historik Tacitus uvádí, že z jeho založení byl podezřelý Nero, který ve snaze podezření odvrátit obvinil křesťa­ ny.1

První židovské povstání (66-73 n.l.) V době Pavlovy smrti získali v židovské domovině značný vliv mezi lidem zélóti. Odmítali Řím, stáli v opozici vůči dalším skupinám ži­ dovské společnosti a dychtivě očekávali vhodný okamžik, aby prosadili svůj záměr. Zélóti chtěli fanatickým nacionalismem a úsilím o moc skončit s římskou vládou a přinést záchranu vyvolenému Božímu lidu. Když roku 66 n.l. přestal Eleazar, tehdy patrně hlavní kněz chrámu, přinášet každodenní oběť za zdraví císaře, vypukla válka. Ačkoliv se někteří židovští občané snažili povstání odvrátit, bylo příliš pozdě. Zé­ lóti začali jednat. Jejich nadějí pro Izrael bylo vítězství a politická moc. Válka se soustředila na Jeruzalém, Judsko a další oblasti s počet­ ným židovským obyvatelstvem - na provincie Idumea na jihu, Perea na východě a Galilea na severu. Vespasián zahájil římské tažení na severu. V Galileji se setkal s Josephem, který organizoval židovské po­ vstání. Po třech letech konfliktu byl Vespasián roku 69 povolán do Říma, aby se stal císařem. Tažení převzal jeho syn Titus.

Jeruzalém do té doby čelil útoku bez větší úhony. Po několika měsí­ cích prudkých bojů bylo roku 70 n.l. dobyto svaté nádvoří a zničen chrám. Brzy byl v římských rukou i zbytek obléhaného města. Tisíce Židů zemřely mečem, strádáním nebo byly zotročeny. Dnes o této udá­ losti svědčí v Římě známý Titův oblouk. Zobrazuje převoz zlatého svíc­ nu (menory) jako kořisti z Jeruzaléma do Říma.

Pád Masady Římané pokračovali ve svých ničivých operacích tři roky po pádu Jeruzaléma. Odolávalo ještě několik židovských pevností, jako posled­ ní pak izolovaná pevnost Masada, před desetiletími vyzdobená jako palác Heroda Velikého, která se rozkládala v judské pustině u Mrtvé­ ho moře. Na vrcholu Masady se chrabře zachránilo 967 zélótů roz­ hodnutých vytrvat až do hořkého konce. Pevnost oblehl generál Silva s Desátou římskou legií a nakonec ji dobyl po obrovské rampě, kterou jeho lidé vybudovali na západě. Když římští vojáci dosáhli tábor zélótů

1)

76

Tacitus, Annals 15.38nn.

na vrcholu, našli pouze mrtvá těla Židů - velmi neobvyklý případ hro­ madné sebevraždy. Tento pozoruhodný příběh zaznamenal Josephus, který přeběhl od Židů k Římanům.1 Píše, že zélóti si zvolili raději smrt na svobodě než otroctví nebo smrt z rukou Římanů. V Masadě tak v dubnu 73 první židovské povstání definitivně skončilo.

Útěk do Pelly Někdy před pádem Jeruzaléma, pravděpodobně mezi roky 66 a 68 n.l., uprchlo společenství křesťanů ze Židů do Pelly v Peřeji. Pella, po­ ložená na úpatí hor východně od Jordánského údolí asi 100 km seve­ rovýchodně od Jeruzaléma, se stala význačným střediskem židovského křesťanství. Možná si v té době jeruzalémský sbor připo­ mněl Ježíšova slova: „Když uvidíte, že Jeruzalém je obkličován vo­ jenskými tábory, tehdy vězte, že se přiblížilo jeho zpustošení. Pak ti, kdo jsou v Judsku, ať utíkají do hor, a ti, kdo jsou v jeho středu, ať vyjdou, a kteří jsou na venkově, ať do něho nevcházejí“ (L 21,20-21). Útěk do Pelly označuje významnou krizi v rostoucím rozdělení synagó­ gy a církve. Fakt, že křesťané ze Židů v této době nepodpořili naciona­ listické hnutí proti Římu, jim nepřinesl u ostatních obyvatel oblibu. Taková lhostejnost a nedostatek patriotismu v národní krizi křesťany ze Židů ocejchovaly znamením nevěrnosti a zrady. Rostoucí rozkol pak dále poznamenal jejich faktický odchod z Jeruzaléma a oblasti chrámu, který znamenal uvolnění těsného náboženského napojení na judaismus, nej­ silnější potenciální sjednocující sílu, kterou židovský národ měl. Současně však křesťané ze Židů použili pád Jeruzaléma ve své po­ lemice proti synagóze. Na ruiny Jeruzaléma ukazovali jako na Boží soud proti Izraeli za to, že odmítl Mesiáše.1 2 Víme však, že někteří čle­

1)

Josephus, Jewish War 7.8.1-9.2 (252^106).

2)

Obecně se přijímá, že oběti v Jeruzalémě všechny skončily roku 70 n.l. Podle Kennetha W. Claika („Worship in the Jerusalem Temple after A.D. 70,“ New Testament Studies 6 [1959-601:269-280) se mohla v letech mezi 70 n.L a druhým židovským povstáním 132-135 stále udržovat redukovaná forma bohoslužeb. Ať už bylo poškození chrámové oblasti jakékoliv - a Gark cituje některé zprávy, které si do určité míry odporují - má pravdu v tom, že neexistuje žádný důkaz o římském ediktu, který by v tomto období chrámové bohoslužby zakazoval. Našel se však takový edikt vydaný asi roku 73 n.l pro Oniasův chrám v Leontopolis v oblasti Heliopolis v Egyptě. Židé tam utekli z Palestiny těsně před rokem 70 ni, aby vyburcovali místní židovskou obec proti Římu. Chrám v Leontopolis stál více než 200 let, od doby, kdy se judští Židé poprvé usadili v této oblasti během Makabejského povstání. Jestliže datum 70 n.l. neznamená konec všech obětí v jeruzalémském chrámu, stává se pro pochopení rozkolu mezi synagógou a církví daleko důležitějším datum 135 n.l.

77

nové jeruzalémského sboru se po prvním židovském povstání vrátili. Podle Eusebia z Kaisareje (asi 325 n.l.), později známého jako otce církevních dějin, sloužila v Jeruzalémě až do začátku druhého ži­ dovského povstání posloupnost patnácti biskupů z křesťanů ze Židů.1 První židovské povstání znamenalo obrat v dějinách judaismu. „Prvotní církev byla až do roku 70 n.l. dcerou judaismu: až potom opustila rodné hnízdo.“1 2 Jak jsme však zdůraznili, odchod byl proces. Pokračoval až do druhého století. Datum 70 n.l. ale v zásadě znamena­ lo konec sekt zélótů, saduceů a esejců. V hlavním sporu tak zůstali pouze farizeové a rozvíjející se Nazorejci.

Mezi povstáními: akademie v Jabne Po zničení chrámu se kněží a farizeové dostali do sporů o otázkách obřadů. V této době se úkolem farizeů stalo intenzívně restrukturali­ zovat judaismus. Obřady z chrámu se přesunuly do domovů. Oběti smíření se začaly nahrazovat laskavými a milosrdnými skutky. K velké části zevrubného přeformulování judaismu farizeji docházelo v akademii (bejt midraš - doslova „dům učení“ - pozn. překl.) v Jabne (Jamnii), západně od Jeruzaléma. Do Jabne se přesunul sanhedrin složený z předních zákoníků. Prvním vedoucím akademie byl rabi Jóchanan ben Zakaj,3 který tam působil až do roku 80 nebo 85. Byl stu­ dentem známého Hilela. Jeho následovníkem byl Gamliel II, kterého jsme už dříve zmínili v souvislosti s jeho žádostí o sestavení birkat haminim, kterou vznesl v Jabne. Jóchanan znamenal v dějinách judaismu začátek nového období. „Když židovský národ ztratil půdu pod nohama, vstoupil do trhliny raban Jóchanan a přeformulováním judaismu na novém základě - du­ chovním, ne územním - zaručil tisícileté přežití národa a jeho víry.“4 Jako zakladatel akademie stál Jóchanan u zrodu ambiciózního pro­ gramu.5 Na akademii usiloval o zachování židovské tradice a o posíle­

1)

Viz. Eusebius. Dčjiny církve 4.5.1 -4.

2)

W. D. Davies, Paul and Rabbinic Judaism, 4th ed. (Philadelphia: Fortress Press, 1980), str. xxviii.

3)

Viz. Gedaliah Alon,,J26, 344 roqímání.........................................154 Rudin, A. James.................... 244, 346 Rusko............................. 101,102,219

S Sabat.... 25, 54, 80,141, 210, 216, 221 Sadat, Anvar................................ 272 saduceové................ 39, 64, 67, 73, 78 Safrai, S......................................... 344 Šalomoun............... ....................... 2C Samařané................................... 44, 55 Šanuy.............................. .79,124, 297 Samuel Malý, rabi...........................67 Sanders, E. P.................................. 344 Sandmel, Samuel...........................345 sanhedrin.............. 42,43, 59, 78,122 Šavu’ot.............. 40, 41,141,175, 247 Schechter, Solomon...................... 345 Schoeps, Hans-Joachi-n................ 345 Scholem, Gershom............... 226, 334 schrána úmluvy............................. 305 Schürer, Emil................................. 345 seder................. 99, 243, 246, 249, 305 Šém..................................................... 2 Šema.......65,119,122, 123, 295, 297 Semité, duchovní........................... XV sensus plenior................................ 115 Septuaginta..................... 6, 25, 30, 45 sex............. 21,47,172,198,199,286 Silva, Moises.................................. 345 Silver, Abba Hillel.........................345 simile............................................... 142 Simlai............................................. 279 Sión.................................................254 sionismus..... 254, 257, 259,260,271 Sionistický kongres, první............ 257 Sírachovec................................30, 297 Sisera.............................................. 143 Skutky, kniha s.............................. 161 slavnost nekvašených chlebů.....238, 239

Smíření............................................ 50 smlouva............ 2,10,14,19, 26, 31, 32, 51, 108, 161, 187, 202, 204, 205, 206, 236, 256, 257, 258, 262, 287, 304 Šmone esre............................. .65,118 Snaith, Norman H........................ .345 Španělsko............................. 100, 264 Spojené národy.....................257, 272 společná osobnost.......................... 187 Spong, John Shelby...................... .345 srdce............................................... 140 stárnutí.......................................... 224 středověk.................................. 21, 99 Stendahl, Krister.......................... 246 štetl................................................. 223 stoikové.......................................... 140 Štěpán....................................... .43, 59 Stuhlmacher, Peter...................... 242 stvoření, příběh s........................... 148 Suetonius......................................... .75 Sukot....................................... 118,141 Šumař na střeše ... 155,157, 203, 219 svitky od Mrtvého moře...... 120,303 svitky od Mrtvého moře ...8, 30,118, 123,160 Swidler, Leonard.......................... 246 Synagóga (a Eklesia)..................... 100 syndrom soudného dne.................196

T Tacitus............................................. .76 talit................................................. 118 Talmud........... 30, 40,121,183, 208, 216, 226, 248, 279, 296, 303, 3r « tanec...................................... 14C. 156 Targum............................................ 20 Tertullian......................................... 96 Timoteus................................166, 300 Titus (římský generál).....................76 Tóra.......... 91,108, 139, 215,299, 306 Trepp, Leo...................................... 246 Tresmontant, Claude................... 346 Tryfo.................................................90

u

Ugarit..................................................9 umění, křesťanské.................. 99, 111 Urban II (papež)............................ 99 Ústní Zákon............ 30, 79,119,122, 296, 297 učedníci.. 21, 44, 72, 79, 98, 111,210, 236, 237,244, 280, 289, 298, 300 Učitel (učit se)................................ 277

V Vespasián......................................... 76 Večeře Páně............ 91,126,177, 236 víno........................ 99,111,122,141, 177,210,228, 241, 305 víra.....XV, 2,19, 57,94,108,120,125, 131, 136, 157, 167, 174, 182, 184, 195, 215, 229, 269, 320, 324, 327 Viviano, Benedict T....................... 346 vyprávění příběhů........................ 149 vzdělání......XIV, 102,127,128,131, 152, 221, 278, 279, 280, 288, 289, 290, 296, 298, 303, 307, 325 vzkříšení........................................ 229

w Washington, George......................101 Wesley, John.................................. 169 Wiesel, Elie.................................... 328 Wilson, Marvin R.................. 344, 346

Y Yale University.............................128 Young, Bradford H....................... 347

Z zákonici............................. .56, 78, 119 Západní zeď...................................155 zélóti..................................... 39, 76, 78 Zimmerli, Walther........................ 347 Z;evení Janovo............ 114, 205,230, 250, 307 Zlatoústý, Jan............................... 96 zoomorfismus................................ 142

ž Žalmy..................... 154,270, 302, 306 židovsko-křesťanské dědictví......XIV

čas................................................... 162 černý mor......................................... 99

375

Rejstřík hebrejských výrazů A abad.................. abba.................. abinu................. aboda ................ adam................. adama............... ahodenu............ . alef.................... alija................... am...................... aman................. amen................. aron kodeš........ aven giljon........

..........221 .55, 56, 62 ............56 ...308, 314 ...148,187 ......... 148 .........306 ...145,183 ......... 259 ...188,192 .182,183 ..183,191 ........ 305 ...........97

B baruch............... . beged idim......... bejt midraš........ bejt sefer............ bejt talmud....... ben.................... . berešit................ bet....................... bikurim.............. bin....................... birkat ha-mi ni m birušalajim....... bohu.................. brachot............... brit....................

376

D da’at.................................................287 dabar.............................................. 206 divrej ha-jamin.............................. 161 dodi li va-ani lo.............................. 199

................ 157,177 ........................ 147 ..78,297, 312,313 ............... 297, 313 ................ 297, 313 ........................ 294 ............................ 2 ........................145 ........................ 141 ........................294 ........65, 66, 67, 68 ........................ 248 ................ 144,148 ....... 157,165,177 205, 232, 257, 304

galut....................................... 213, 241 ger.................................................. 217 goj kadiš........................................ 204 gojim............................................ 19, 21

................ 142 ................ 145 .142, 246, 287 ................ 144 ...90,188,192 ............... 238 ............... 238 ................ 214 ................ 242 290,291,312

ha-moci............................................177 hachnasat orchim................217,218 haftara............................................ 126 haga.............................. 154,155,164 hagada.......................... 240, 246,251 hagut............................................... 155 halacha.................................. 160,165 he’eleticha...................................... 142 heleticha.......................................... 142 hitbodadut............................. 155,164

E echad............................. 124,125,135 emet................................................ 183 emuna...................... 27, 182,183,191 erec................................. 147, 259, 269 evil.................................................. 284 ezer................................................. 200

G

H

c ca’aka............... cav.................... cdaka................ celcel ................ chabura............ chag ha-macot. chag ha-pasach chala................ chamec............. chanach............

chanuka................................ 120,141 charoset......................... 243, 305, 314 chata................................................ 127 chazak, ve-nichazek....................... 189 chech...................................... 290, 291 cheder..............................................298 cherem........................................ .71, 72 chesed........................... 179,182, 255 chet......................................... 126,127 chinuch........................................... 290 chochma....................... 281, 282, 311 chupa...................................... 203,232 ddt................................. 118,134,297

hore....................................... 215,233 hosanna................................ 181,191

M

I ivelet.............................................. 284

J jacar............................................... 148 jada........................ 286, 287, 306,311 jahad.............................................. 25 jara......................................... 215,295 jaša.......................................... 179,180 jašer kochacha.............................. 216 jecer................................................. 126 jecer ha-ra.............................. 126,135 jecer ha-tov............................ 126,135 jegjon............................................. 155 jehuda........................................... 306 ješu’a.............................. 179,180,191 jichus.............................. 207, 208, 232 jisra’el................................... 259, 269

K kabed............................................. 140 kadaš............................................. 213 kajic................................................142 karat.............................. 205, 232, 304 kav.................................................. 145 kavana.................................... 155,164 kec................................................... 142 kehila...................................... 188,192 kelajot............................................ 140 kenegdo................................. 200, 231 kesel................................................284 kesil....................................... 284, 311 kibudob......................................... 227 kidušin........................... 204,212,213 kisla................................................ 284 ktuba...................................... 202,203 ktuvim........................................... 108

L lamad...... lapidim... leb, lebab lec........... lecan.......

177 lehem lešon ha-ra..................................... 216

295, 296 ........ 204 ........140 ........ 285 . ........285

ma ništana....................................243 ma’aminim......................... 21, 34, 81 maca.................................................. 54 macot............. 239, 240, 247, 251, 314 malmad.......................................... 296 maror.................................... 305, 314 marorim................................239, 251 mašiach............................................ 90 masora.............................................. 79 me’e................................................. 140 mebim.............................................294 mechanech..................................... 290 melumada...................................... 296 mem................................................ 183 menora..................................... .76, 213 merachefet..................................... 148 mesumadim..................................... 65 micva............................. 209, 259, 302 mida................................................ 121 mikdaS................................... 213, 233 mikdaS me’at.........213, 214, 215, 233 mikve..............................................299 minim.... 65, 66, 67, 68, 69, 73, 79, 89 miSne...................................... 301, 313 mispach........................................... 142 miSpacha.......188,192, 209, 227, 234 miipat........................... 142,183, 287 miSte............................................. 210 more....................................... 295, 312 morim............................................ 295

N na’ar................................................ 292 nabal..................................... 285, 311 nasa................................................. 212 nasu................................................. 212 necer.................................................. 40 nefeš...................................... 175, 190 nevi’im.................................... 108,154 niduj.................................................. 71 nisu’in........................... 211, 212, 233 nocer.................................................. 40 nocrim......................40,49, 68, 69, 73

377

o olam ha-ba...................... 20,181, 229 olam ha-ze..................................... 229 omenet........................................... 182 omenot........................................... 182 omer................................................247

P pasach............................................ 237 peloni almoni................................. 144 peru.................................................148 perušim............................................ £8 pesach................................... 237,238 pěti......................................... 283,311

R ra’a.................................................. 293 rab................................................... 183 rabi............. ................ 79, 86,298,313 rebu.................................................148 ro’e..................................................293 ro’im................................................293 ruach.............................. 175,176,190

S šabat šalom.................................... 216 šadchan.......................... 207,222,232 šaked.............................................. 142 šalom...................... 216, 217, 233, 272 šamajim......................................... 147 šanan..................................... 294, 295 sar šalom....................................... 216 šata.................................................210

378

šavu’ot................................. .40, 41,49 šchina..................................... 213,217 seder.................... 126,243, 247, 248, 249, 252, 253 šema......................... 65,123,124,134 šen...................................................294 sidur...................................... 155,164 šlom bájit....... 216,217,233 smicha............................................... 79 šmone esre................................ 65, 73 šoked............................................... 142 šuv..................................................... 41

T talit.................................................. 118 talmid............................................. 296 talmidim.............................. 296, 312 talmud...................................296, 312 tav................................................... 183 telila............................................65, 73 tlila.................................................. 246 tfilin................................ 117,118,134 tikun olam............................. 329,334 tohu........................................ 144,148 tola.................................................. 149 tóra.................................... £, 215, 295 tšuva.................................. .41,49, 246

Z z’er................................................... 145 zebub............................................... 144 zedim.......................................... 67, 68 zmirot............................................. 214

Rejstřík řeckých výrazů A alpha............................................. 145 aposynágógos.......... 69, 70, 71, 72, 74 ázyma........................................... 238

B bastazó................................. 13,14, 17 beta.................................................145 Byblos...............................................91

c charismata..................................... 300 Christós........................................... 90

D diaspora........................................... 21 didáskalos............................. 288, 298

E ekklésía............................................ 21 euangélion....................................... 97 eukosmía....................................... 289

G gnosis...................................... 141,169 gnothi seauton.............................. 287

H hebraíos........................................... .42

I lesoús............................................. 180 loudal smós..................................... 31

J júdaizó............................................. 25

K kerygma.......................................... 52

M mathétés........................................ 300 mathéteúsate................................. 299 monázein.........................................185

N Nazóraíoi.......................................... 40 nomos..................................................6

P paidagogós........................... 289, 312 páscha.................................. 238, 244 pistis.................................................. 27 poimen............................................293 práxeis apostólon........................... 161 presbyteros.................................... 228 psýché................................... 174,175

s scholázó.......................................... 289 scholé..............................................289

379

"NÁŠ OTEC ABRAHAM je pozoruhodné dílo! Marvin Wilson napsal nádhernou knihu, která znamená průlom v rozvoji pozitivních křesťansko-židovských vztahů, jeho vynikající vědecká erudice je zde doprovázena řadou konkrétních návrhů, jak budovat nový vztah mezi církví a synagógou, mezi křesťany a židy. Náš otec Abraham je povinnou četbou pro pedagogy, duchovní i laiky." -RABBI A. JAMES RUDIN

Americký židovský výbor

"je to ambiciózní projekt s ohromným záběrem. Marvin Wilson nám háže teologickou rukavici a vyzývá křesťany všech tradic, aby reformovali své dva tisíce let staré dějiny plné špatného porozumění židům a špatného výkladu vlastních pramenů. Náš otec Abraham se netváří jako poslední slovo v dialogu, ale nepochybně je jeho důrazným počátkem!" -CARL E. ARMEDING

Regent College

Ačkoli křesťanství je hluboce zakořeněno v hebrejské půdě, mnozí křesťané mají nedostatečné informace o bohatém hebrejském dědictví církve. Tato kniha vymezuje vztahy mezi judaismem a křesťanstvím, mezi Starou a Novou smlouvou a vyzývá křesťany, aby prozkoumali své hebrejské kořeny a nechali se tak inspirovat k biblicky autentičtějšímu životnímu stylu. Marvin R. Wilson je profesorem biblických a teologických studií na

Gordon College ve Wenhamu ve státě Massachusetts. Je vůdčím představitelem v dialogu mezi křesťany a židy, spolupracoval na řadě knih a napsal mnoho článků na téma křesťansko-židovských vztahů.

¥ sborový dopis