Malé dějiny filosofie 9788071952060, 8071952060

Citation preview

I ,,

Hans Joachim Storig

Malé dějiny filosofie OSMÉ ČESKÉ VYDÁNÍ

KAAMILITÁNSK!

NAKLADATILSTVI

KOSTELNÍ

VYDŘÍ

2007

OBSAH

OVNA ČR KATA LOGIZ ACE V KNIZ E- NÁRO DNÍ KNIH St6rig, Hans Joachi m íz německého originálu ... pl'cložili Miroslav Petříček, Malé dějiny filosofi~ / Hans Joachi m Sti:irig : í, 2W7. - Kostel ní Vydří: Karme litánsk é naklaUatclstv 2. KNA v 8., Vyd. kj.Petr Rc1ck a Karel Šprun - 653 s. - (StuUium; sv. 2) phie Název originálu: Kleine Wdtge schich te der Philoso ISBN 978-80 -7195- 206-0 14(091) - dějiny ťilo70tk - přehledy - příručky

j',f, IC/

SllJDIJNÍ A v{oEC~Á KNll-jOVNA

V HRADCI KRÁlOVE

19t?- .tš,f'/Ja,1

18

20 22

26 . . , .. - . - , . - • - , - . • · • • • - . - .. , - - - · , - - - - · , - - · 27 !. Období védské .. , ..... ..... ..... . , ..... . - - .. - . - - . - • - - • - 28 l Kultura a náboženství doby hymnů ..... ..... mu .. , .. - . , • . - - , 29 systé vního kasto 2: Období obětní myst iky- vznik 3I . - -. -, - --, , · 3. Období upanišad ..... ..... ..... ..... ..... 33 • • · , , . .. , . ... ..... Atman a brahma .. , ..... ..... ~~ , • · · , • Stěhování duší a vysvobození . , .... , ..... . - . • ,, ., - - - • • • .. Význam myšlenky upanišad ..... ..... , .. - . - , . - • - , • - · · • • - - 36 li. Neortodoxní systémy indické filosofie , .... . • •. • •, • • • · · • · · · 37 1. Materialismus čárváka ..... ..... ..... ..... .. • • • • • • · · · · · · 39 • ..... , ..... ..... ..... mus džinis 40 2. Mahávíra a - .. - - . - , - - - - • - - - • 3. Buddhismus .. , ..... ..... ..... ..... ... , · · , • , • Buddhův život .... , ..... , .... , ..... - - .... - - . 46 · ······· Buddhova nauka - , . • • - • , - · · · · · · · · · · ·· ·· ·· ·· ·· · · · · · · · · · · · · · · · · · · · · , . hismu 48 K dějinám a šíření budd , . -•. , , --· , •-Systémy buddhisllcke filosofie ..... .... , ..... . - - , , - - - - , - - · · , · - · 52 HL Ortodoxní systémy indické filosofie . . . . ..... ..... , .. - .. , - . - - , - - - · · • · - · 534 I. Njája a vaišéšika. . . . - --, - -· · •· · · · · · · · · 5 2. Sánkhja a jóga , , .... , ..... .... , .. - - - ...- • • • • • • • • , • · • · • • · · · 59 , , ... , ..... , 3. Mímánsa a védánta ..... .. , . - - . , , - - - • , - - - • , - 60 IV. Nástin dalšího vývoje a hodnocení .... , .... - • . , - - - • • • · · · · · · · · · · · · 65 Drnhá kapitola: Filosofie staré Číny ..... - ... - - - - - · - · · · · · · · · · · · · · · 68 I. Konfucius ..... ..... .... - ..... - - , - - - • - • - , • - - · • • · · · · • · · · 68 I. Konfuciův život , .... , ..... ..... ... - - , . , - - • • , , - - · • • · - · 68 ..... ..... 2. Devět klasických knih ..... , ..... ... - • . - . - • . - • - · , .. ..... ..... fie filoso ké 3. Charakter konfuciáns -· ·· ·· · · · · • • • 71 4. Mravní ideál , ..... , .... , - .. • , , - - • , , -· · · · · · · · · · · · · · · • • . . . .. 5. Stát a společnost ..... .....

:?

'

1!/

\2007

Úvod k sedmému vydáni - ... - .. čtyři sebekritické poznámky ..... .... ..... .... , . - - . , , - - • - , · - • · • · · Předmět filosofie ..... ..... ..... ..... ..... ... · .. · · · · · · · · · · Několik hlavních hledisek ..... PRVNÍ DÍL MOUDROST VÝCHODU n ie . . . . První kapitola: Filosofie staré Id

14- Filozofické systém y a hledisk a [5]

;

OBSAH

Studijni a vědecká kniho,·na

1\íiiUfŘÍIII

231 04

061 090 4

rt, Bertin, K0ln, Mainz , 1999 © Verlag W. Kohlh ammcr GmbH , Stuttga 2000

Vydtt, O Karme litánsk é nakladatelství, s.r.o., Kostelní Karel Šprunk , 2(H)(I , Rezek Petr k, Petříče av Mirosl © ation Transl Biblio graphy © Jiří Dvořák, 2007

j~

!SBN 978-80 -7195- 206-0

5

OBSAH

ODSAH

II. Lao-c'..................... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . l. Život. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Tao a svět - tao jako princip , ................ , , . . . . . . . . .

73 73 74 3. Tao jako cesta mudrce ...... , ................ , . . . . . . . . . . 75 4. Stál a společnost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ............ 76 5. K dalšímu vývoji taoismu ............ , ............... , .... 77

III. Mohismus a některé další směry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 l. Muo Ti..................... . ...................... 78 2. Sofisté. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

3. Neomohismus ............. , ................ , ............ 79 4. Legisté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 IV. Velci Konfuciovi žáci ............ , ................ , ........ l. Mencius ... , ................. , ................ , ....... _ 2. Sun-c' ................................................. 3. Kniha Čung-_jung . . . . . . .

80 80 82

V. Nástin dalšího vývoje ... , ................ , , . . . . . . . . . . . 1. Filosofie čínského středověku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Wang Čchung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nauka_o jinu aj~n~u ..................................... 2. Buddhismus v Cmc ...................................... 3. Ohdobí neokonfucianismu ..... , ........................... 4. Charakter a význam čínské filosofie .........................

83 83 83 84 84 85 87

81

DRUHÝ DIL. ŘECKÁ FILOSOFIE Všeobecná charakteristika. Hlavní periody ............ _......... , . . . . . . 92 První kapitola: Předsókratovská filosofie až po vystoupení sofistů, ....... 96

I. Mílétští přírodní filo~ofové ............... , ......... _ I. Thalés ..................................... _.. 2. Anaximandros ..... , . . . . . . . . . .... , . _..... _... . 3. Anasi1nenés .......... , , ............... , , ......... .

96 97 97 98

JI. Pýthagorás a pýthagorcjcí .............................. . 98 1. Život a učení Pýthagory ...... , ................ , . . . . . . . . . . . 99 2. Pýthagorejci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 III. Eleaté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

............. 1. Xenofanés ................................ . 2. Parmenidés ....... , ................. , . . . . . . . ..... , . 3. Zénón z Eleje ................ _............ _... .

6

100 100 101 101

IV. Hérakleitos a píircdní filosofie 5. slolclí ..................... . 102 I. Hérakleitos ................ . 102 2. Empedoklés .......................... . 104 3. Leukippovo a Démokritovo učení o atomech .. 105 4. Anaxagorás ............ , .... , ..... , ................... . 108 Druhá kapitola: Vrcholné údobí

řecké

filosofie ....... , .... , ..... .

109

I. Sofisté ........................... . 109 I. Obecná charakteristika .................................. . 109 2. Prótagorás a Gorgiás ............. . lil 3. Význam sofistiky ................. . 111

11. Sókratés ..................................... . 1. Sókratův život . , , .... , ........... . 2. Sókratova nauk.a ...... , , .... , ................ . III. Platón ...

1. Platónův 7.ivot. .................. , ..... , ..... , ......... . 2. Platónova díla .............................. , , ... , , .... . 3. Předběžná metodická po/,námka ................ , .... , .... , 4. Dějinné východisko ............. . 5. Nauka o idejích ............................ . Podnět k filosofování a jeho metoda ............ . Idea a jev ................................. . 6. Antropologie a etika .................... , .... , .......... . 7.Slát..... . ................................... . Kritika dosavadních ústav ......................... , .... , , Ideální stát ........................................... . 8. Kritika a.hodnocení .................. . Platónovo postavení v řeckých duchovních dějinách .... . Platón a jeho vliv ... , ..... , ........................... . Poznámka k nauce o idejích . , .... , ..... , ................ . Ke kritice nauky o státě ................ , .... , .... , , .... , .

IV. Aristotelés .............. . 1. Aristotelův život. ........ . 2. Aristotelovo životní dílo .. 3. Logika ................. . 4. Příroda ................ . Fyzika ....................... . Stupňovitá říše živ)·ch bytostí ......................... . 5. Metafy,ika................... . ................. . Jcdnotli vé a ohccné ........................ , .... , ..... , . Látka a forma .................................. , ...... . Čtyři příčiny jsoucna ..... . Teologie .............................. .

7

112 112

114 116 116

118

120 120 121 121 122

124 125 125

127 128 128 129

130 130 132

132

133 136 136 137 138

138 138 139

139 139

OBSAH

6. Antropologie. etika a politika ... . 140 Člověk ........................................... . 140 Zdatnost (ctnost) ................................... . 140 Stát ................................................. . 140 7. Kritika a hodnocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ........ . 141 V. Sókratovské, platónské a aristotelské školy . . . . . . ........ . 142 I. Sókratovské školy ..................................... . 142 2. Platónikuvé ..... . 143 3. Peripatetici ................. . 143 Třetí kapitola: Řecká a římská filosofie po Aristotelovi

145

Všeobecná charakteristika. Helénismus .................. .

145 146

I. Stoikové ....................................... . I. Zakladatelé a hlavní představitelé ..... . 2. Charakter a členění stoického systému 3. Stoická etika ................ . 4. Dějinný význam stoické filosofie ...... .

146

147 149 150 II. Epikúrejci .............................................. . 151 III. Skeptici ............................................... . 152 IV. Eklektici .............................................. . 153 I. Římský eklekticismus .................................. . 153 2. Alexandrijský eklekticismus 154

155 155 157

V. Novoplatónikové ........ . 1. Plótínos .............. . 2. Konec novoplatónismu a antické filosofie ..... .

I. Gnostikové ....... . Původ a hlavní zástuix:i gnose ..... . Základní myšlenky a povaha gnose .. 2. Manichejci .................. . 3. Arius a Alhanasius ........ .

Všeobecná charakteristika. Vzestup

křesťanství. R()zdělení

period .

160

První kapitola: Období patristiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

163

I. Protiklad antického a křesťanského duchovního postoje . . . . . . . . . I. Bůh a člověk. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Člověk ve vztahu k člověku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.Člověkasvět .......................................... 4. Výlučnost křesťanství. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . li. První styky III.

křesťanství

Vnitřní nebezpečí

s antickou filosofii u starších církevních

otců

163 l 63 164 164 165 166

ohrožující křesťanství ...................... 167

8

církve ........... , ..... .

V. Augustin .... , .... I. Augustinův život a dílo .............. . 2. Augustinova filosofie ..... , ......... . Hlubiny duše ... ,,Cogito, ergo sum" ............ . Nauka o Trojici .................. , ........ . Stvoření a časovost ..... . Svoboda vůle a predestinace ............. . Dějiny a obec Boží. ..................... . VI.

Učitelé

mladší patristiky

kromě

Augustina ............... .

Druhá kapitola: Období scholastiky ..... .

170 171 171 173

173 174

174 175

176 177

177

179

Historické pozadí. Scholastická melutlmítáním, pochybováním a posměchem, anebo vedly k novým myšlenkovým .systémům, jejichž základním rysem byl skepticismus, a zvláště materialismus. /\ na druhé straně teď v osobě Mahávíry a Buddhy vystoupili zakladatelé nových 11.iboženství, která mčla od té doby vést samostatný život vedle bráhmanského niiboženství a která také vytvořila vlastní filosofické systémy. Takto stojí veškeré další duchovní dějiny Indie nikoli ve znamení jediného náboženství, nýbrž ve ,.narnení náboženské plurality. 2. Na rozdíl od zčásti anonymních a zčásti bájnou temnotou obestřených autorů védských hymnů a upanišad vystupují nyní před naším zrakem historické a 1.fetelně se rýsující osobnosti myslitelů. J. Filosofie ztrácí charakter tajné nauky. Nová učení se obracejí k nejširším vrstvám, zejména k nižším kastám, kterým byl až dosud přístup k vyššímu vě­

Význam myšlenky upanišad Podíváme-li se v závěru této podkapitoly ještě jednou na nezbytně zjednodušující a pouze v hrubých rysech načrtnutý obraz filosofie upanišad, vidíme jednu myšlenku, která září nad vším ostatním: identitu boha a duše. Paul Deussen o této myšlence říká: ,,Jedno lze předvídat s jistotou, ať už filosofie příštích věků nastoupí jakékoli nové a netušené cesty, pro všechnu budoucnost je jisté a nikdy nebude možno opomíjet toto: Má-li být vůbec možné vyřešit velkou hádanku, jíž je pro filosofa povaha věcí tím naléhavěji, čím více z ní poznává, pak klíč k jejímu řešení může být pouze tam, kde jedině se nám zevnitř otevírá tajemství přírody, to jest, v našem vlastním nitru. " 31 Že takové pojetí není cizí.jak by se na první pohled mohlo zdát, ani západnímu myšlení, ukazují i tyto Goethovy verše: Tou cestou nechoďte, tam světlo nečeká. Což nen( jádro světu v srdci člověka?

li. NEORTODOXNÍ SYSTÉMY INDICKÉ FILOSOFIE Druhé hlavní období indické filosofie, k němuž se nyní obracíme, je v dílech odborníků vymezováno různě. Zatímco se souhlasně uznává, že od roku 500 př. Kr. - ostatně nikoli jen v Indii - počíná období se zásadně odlišným charakterem, bývá jeho konec vymezován různě. Zatímco v 19. století bylo ještě celé časové období od roku 500 př. Kr. až do současnosti pojímáno souhrnně jako „doba povédská", 32 dospělo moderní bádání na základě poznání vývoje a převratů,

dl:ní

odepřen.

4. S touto proměnou též souvisí, že tyto nauky nepoužívají mrtvého jazyka učenců, nýbrž běžné mluvené řeči, resp. lidových jazyků. Všechny myšlenkové systémy, jež popírají autoritu védů a nepovažují je za jediné a božské zjevení, jsou souhrnně označovány jako neortodoxní (nepravovčrné) systémy. Proti nim stojí systémy ortodoxní, pokládané za slučitelné s védským učením. Jimi se budeme zabývat ve III. oddílu této kapitoly. Neortodoxních systémů existuje velké množství. Tři z nich, materialistická filosofie čúrváka a dvě nová náboženství, džinismus a buddhismus, však všechna ostatní převyšují a pouze k nim také obrátíme pozornost v následujících podkapitolách. /\ protože svým významem i rozšířením buddhismus oba ostatní systémy před­ čí, vyložíme jej na příslušném místě poněkud obšírněji.

1. Materialismus čárváka

které se v tomto období odehrály, k jeho další diferenciaci. Doba od roku 500

Není jisté, zda označení „čárváka" pochází od stejnojmenného zakladatele tohoto hnutí anebo zda má nějaký jiný kořen. 34 Pod tímto jménem se soustředí škola myslitelů, kteří napadají nejen bráhmanské náboženství, nýbrž náboženství vůbec a holdují hrubému materialismu, tj. vyznávají přesvědčení, že existuje pouze hmota a že všechny duchovní děje lze převést na materiální.

36

37

FILOSOFIE STARÉ INDIE

IL NEORTODOXNI SYSTEMY INDICKÉ FILOSOFlE

, N_~b~ženství i kněze stíhají posměchem a jako merafyzickou nehoráznost odm1taJ1 vsechnu f1losofickou či náboženskou spekulaci,jež překračuje materiální danost. ,souhrnný výklad nauk čárváka podaný jejich zastánci se sice nedochoval avsak spolehl~vý obraz o tomto učení si můžeme učinit z citátů v jiných dílech: Tak se ?af'r. _traduje výrok nejznámějšího představitele tohoto směru Brhasp~t,ho: ,,Nic Jl~eho n_eJsou obětiny přetlkům než pramen zisku našich bráhmanů. T1, ktlo JSOU puvodc1 tří védů, tichošlápci jsou, lotři a šaškové ... "35 Nauka o átm!~u j; pokládá,na za pouhý klam. Neexistuje žádná duše, pouze hmota~ podobe ctyr ~lementu. A Jako toto otlmítnutí metafyziky představuje hlu~oky rozc~o~ ~ ce}ym př;_dcház_ejícím indickým myšlením, právě tak se i etika t~chto yop1racu pnkře ils1 od vseho dosavadního. Přesněji řečeno, tito mysht~l:, a~1 zad~ou etik~ n_~maJí, popírají mravní uspořádání světa a jediný a nejvyss1 _cil človeka spatřuJJ pouze ve smyslové rozkoši. V jiném textu se takový skeptik! materialista obrací k jednomu vládci těmito slovy: ,,';řc barbarských národů působilo již dlouhou dobu neustále sílícím tlakem 11 vnčjších okrsků Římské říše na její hranice. Jestliže bylo různými podněty 11vcd~no v pohyb, zaplavily jeho vlny v bouři stěhování národů starý svět, který ,r pod jejich náporem brzy zhroutil. Když byly tyto kmeny označovány jako ,.harbaři;;, dělo se tak z hlediska vyšší kultury řecké a římské oprávněně; nesmi111r však přitom zapomínat, že to nebyli necivilizovaní divoši, nýbrž že s sebou princsli svou vlastní, z velké části velmi vysokou mravnost a náboženství. Ale j11k tomu často v dějinách bývá, stali se političtí a vojenští vítězové kulturně poraí.enými. Keltové, Germáni a Slované své zděděné životní formy odložili podle soudu pozdějších historiků dokonce až příliš překotně, neboť mnoho cen11,·ho a specifického tím bylo nenávratně ztraceno. Přijali křesťanské náboženství u 11ntické duchovní dědictví a z „barbarů" se stali pokračovateli n hlavními no"tl'li světodějného vývoje. Nezměrné kulturní hodnoty v průběhu těchto bouř­ livých ,měn zanikly. Že mnoho jiného bylo zachováno a dále působilo, bylo 1./Jsluhou hlavně křesťanské církve. /.{1padní kultura, která v průběhu staletí vyrostla v západní Evropě z postupn1 o celý další postup j e zásadně důleži té rozlišen( n~ez1 soudy w!aly!1cký1111 a 111 11,•tichmi. Soud j e logické spojeni subjektu s predtkatem. Analyti cky zname11,1 „roz.kládaj ící", .,rozčleňující". Když říkám: Všechna tělesa j~o~-~ozpro~tra1n•1111, nebo: Koule je kulatá, vyslovuji v pred_ikátu jen to, co .1e J:Z ?,?saz~no , pojmu subjektu, neboť poje m „těleso:· o~s,iliuJe znak ,.rozpro~traneny ; poJel;l l. o11le" znak ,,kulatý". To jsou analyttcke soudy. - Synteticky znarnena ,.sklad11pd". Když říkám: Tato koule j e zlatá, připojuj i k pojmu „k?ul~" něc_o, co 111:111 vůbec ne ní ještě obsaženo - neboť koule naprosto nernust byl zlata. T o, 1 11 ,de při pojuji - znak z laté barvy - . pochází ze zkušenosti._ Když jsem se 111 pí•csvědčil vnímáním, že j e kou le zlatá, ~en:iohu soud vy~ov_tt. .· . I o by zna me nalo. že bych mohl syn tettc ke soudy vytváret Jen a posteu on , , ik11šcnosti. Takto vytvořený soud pak při.rozeně vůbec není všeobecný a nutil\ Jak se to ale má se všeobecnou větou jako např.: Každá zrněna má svou pf 11' u1u ? Zkušenost, jak. j iž by lo ukázáno, by mne nikdy neopravňovala k tomu. v

299

Ill ltého a praktické ho rozumu. chápeme teprve plný význam slov. kterými uzavírá Kant druhou Kritiku. Člověk je občanem dvou světti! V oblasti jevů je všechno. čím člověk je a co činí, nepatrným článke m v řetězu nutné souvislos ti: ale člově k náleží rovně7 nadsmys lové říš i svohody. povznesené nad prostor a čas . .,Dvě věc i naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, čím častěj i a vytrvaleji se jimi přemýš lení obírá: Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně ... Prvý pohled na nesčetné množst, í světů ničí takřka moji důleži tost jako animálního tvora, který hmotu. ze které povstal. musí své pl;metě (pouhému bodu ve vesmíru) opět vrátil. byv králkou dobu (nevíme jak) opalře n silou k životu. Druhý pohled naproti tomu po.lvedá mou hodnotu jako inteligence, pozvedá ji nekoneč ně mou osobností, v níž mi mravní zákon zjevuje život nezávislý na anirnáJnosti i na celém smyslovém světě..." 11

3 12

IV . MRAVNOST A NÁ130ŽENST VI

2. Náboženství v mezích pouhého rozumu .Znemožnily" obě Kritiky náboženství'? ~ogmatismus. který_ bt sv~t~ v!':1 v lloha rád dokázal věděním. je po těchto K11t1kách ovšem nemozny. Vet.lem Je

11,1vídy omezeno na věci o prostoru a čase. _ , , • • , , Jakkoli však Kant prokazuje nemož,nost naboženstvr 11? zaklade ~ěd~111. trm , 1c~ je nově zakJádá na jed11á11í. Svobod~. nesn~rri:l~osL Buh - t~or~t1c~y ~~~u_m \I 111ch nemůže nic vypovídal. připouští Je naneJVYŠ Jako regulauvm 1deJe ,lJII!''~ IH llll'Chává otevi'eno u možnost v ně včřit. Prakticki ro_zu11! vede 11:inohem, dale. 111111 nás. abychom v ně věři li . Jak z faktu kategonckeho 11npcrat1vu v nas vyplývú jistota ,·vvbndy. bylo již ukázáno. •• • . . . · Ale stejně jistě cítíme - přestože to nemu7eme dokázat -: ze ex1~1_uJe 11_e.smr: td11 osr. Mravní zákon od nás žádf~. abycho~ si ,~ej_vyšší ctn.?su za;lou_z, hne~ vyš~'. hlnicnost. Kdo nezaujatě pozoruJe běh sveta. v1d1 cel~empsn_ě, z~ st~vu n~r:Yšs1 tnosti. v němž bychom by li hodni dokonalé_ho_št~sll. hude h,dn~• na zemi_s?tv.a 1 ~ dy dosaženo. K tomu bycho1,:1 m~seli ?~t ~1sty~n1roz~movy_m~ byto~tm,. a 111: I.oli v připoutáni k smyslovosti. Dale v1d1. le m1ra ?lazen_o~t1. která se dos~áva jvdnotlivc i, :,otva kdy odpovídá té míře blaženos t,. ktere .1_e ho_d_en_, tady Jeho ltnosti. Jestliže se přesto ozývá hlas mravního zá~ona v ~~s~ zada,, aby~ho°2 nťu,ilova li jen O pozemské ště~tí - to by byla ;o;p1~e zále~1tu~l ob'.atno~u ne~ l lnm,ti -. nýbrž abychom konali dobro s rnravni ,bez~odm111ecnosu _- u:al~val1 h:dy O to, abychom byli štěstí /u~dniv-:- pak rnus, existovat pco mrhč nalezneme i v jeho fi losof.i.i, podle níž je svět jednak vůle, slepý pud,jednak pn:dstava - nazírání a pozná.ní. Celoživotní zápas. který vedla jedna polovi na v Schopenhauerově bytosti proti věčně propukající smyslovosti, se odráží v Schopenhauerově nauce o popírání vů le i v jebo pesimistickém postoji k pon•mskému štěstí a požitku. Schopenhauer byl génius. Ale až příliš výrazně si to sám uvědomoval a často hi sám říkal s otevřeností, která je pro čtenáře Lrochu trapná. Skromný nebyl. ,('oje skromnost jiného než ličená pokora, kterou chce člověk vyžebrat ve světě pCJd lé závisti odpuštěn.í svých zásluh a předností od těch, kteří je nemají?•' ,t 'tnost skromnosti je ohromný vynález pro darebáky; ted může každý o sobě 11rluvi1 Lak ... ,jako by krom darebáků nikdo jiný neexistoval."2 Ve svém hlavním ,li lc Sc.:hopenhauer bez obalu prohlásil, že podle jeho názoru je skutečná a vážná

382

383

jazyků.

I. ARTHUR SCHOPENHAUER

SCHOPENH AUER. KIERKEGAARD. NIETZSCHE

filosofie stále ještě tam, kde ji zanechal Kant; že mezi ním a Kantem se ve filosofii neudělalo nic, co by stálo za zmínku. V předmluvě čtenáJi radí, aby si napřed přečetl jeho ostatní díla, pak se ještě seznámil s Kantovou filosofií a po~ud mo~no i s filosofií platónskou a indickou a teprve potom aby dvakrát přečetl Jeho krnhu, .,poprvé se značnou trpělivostí". A není-li s tím čtenář srozuměn'/ ,.Pak užmu mohu pouze připomenout, že knihu ani nemusí přečíst. a přece z n1 může mít rozmanitý užitek. Může jí stejně dobře jako jinými zaplnit mezeru ve své knihovně... Anebo ji muže položil své učené přítelkyni na toaletní či čajový stolek. A konečně, což je ovšem ze všeho nejlepší a k čemu bych zvl áště radJI. může o ní napsat recenzi."3 ~a½:ladatel i n_apsal yřiceti letý Schopenh~uer o své knize toto: ,,Mé dílo je tedy novy filosoficky system, novy v celem vyznamu tohoto slova ... , naprosto du~ledně rozví)í myšlenky, které doposud ještě nikoho nenapadly. Tato kniha, v ní~ JS~m sevpodJa~ob!í~né práce svdělit tyto_myšlenky jiným, bude podle mého pev• neho presvedceni Jednou z tech, ktere se po svém vydání stanou pramenem i podnětem pro stovky jiných knih.".J Nezkr~tná _touh? po_s lávě a uznání se v něm neustále sváře la s pohrdáním světe_m a hdmJ. Co Je slava? Pouhý odraz naší bytosti v hlavách jiných ..,Akromll toho Jsou hlavy davu až příli š bědné jeviště, než aby na něm mohlo mít své míst(I opravdové štěstí... Spíše tu lze nalézt jen chiméru štěstí. Vždyť jak rozmanit6 společnost se shromažďuje v tomto chrámu obecné slávy! Maršálové, ministři , dryáčníci. kejklíři , tanečníci , zpěváci, milionáři a židé;jejich přednosti se tu cem mnoh~m upřímněji než přednosti ducha."5 Přesto se však Schopenhauer stravo val taJnou touhou po této slávě. Jeho myšlenky neustále kroužily koleni prob lému slávy. Jen tak lze vysvětlit , že ho nikdy neunavilo vykládat sobě i jiným. proč na sebe dává jeho vlastní sláva tak dlouho čekat. Cituje Lichtenberga: ,,Kdy~ na sebe narazí hlava s kni hou a zazní to dutě, je to vždy jen vinou kniliy?" a „Taková díla jsou jako zrcadla: Když se do nich podívá opice, nemůže z nich vyhlédnout apoštol." 6 Klade si otázku: ,,Mohl by se snad virtuos cítit polichocen tím, že mu jeho publikum hlučně tleská. kdyby věděl , že až na jednoho či dva posluchače jsou všichni ostatní úplně hluší?''7 Schopenhauer mě l lo štěstí, že se k stáru přece jen dožil potvrzení své víry v trvalou hodnotu toho, co vytvořil. Okolo roku 1850 se konečně prolomila hradba mlčení kolem jeho díla. K přijeti Schopenhauerova pesimistického po hledu na svět při spělo zejména rozčarování, které v Německu i jinde nás ledo v~lo po nezdai'ilé revoluci z roku 1848. Evropskou literaturou prošla vlna pesi IIllsmu. Nadvláda hegelovské školy skončila. Schopenhauerovi již tedy nestátu v c.~stě závist hegelovsky orientovaných profesoru filosofie, jimž dával vinu zn svuJ osud. Nebyly LO ovšem univerzity, kdo se první otevřel vlivu Schopenhauc rovy filosofie. Její znalost rozš iřovali nejprve příslušníci různých praktických povolání, jednotliví učenci a přátelé, nejvíce Julius Frauenstiidt. Schopenhaul' rovy myšlenky též působily zejména na umění a umělce. Hudba Richarda WaK neraz jeho raného tv ůrčího období byla zcela prodchnuta temným pesimislic

384

I y111 duchem Schopenhauerovým. Wagner také poslal Schopenhauerovi s uznaly1 11 včnováním výtisk svého Prstenu Nibelu11gů. Schopenhauera navštěvovali 111 l'llť . Tyto detaily, jimiž se Schopenhauerova nauka liší od Kantovy, však po1

385

-

SCHOPENHAUER. KIERKEGAARD. NfETZSCHE

mineme a soustředíme se pouze na zásadní bod, v němž se oba zásadně rozcházejí a který je zároveň přechodem k druhé části Schopenhauerovy teze. Tímto bodem je ,.věc o sobě". Schopenhauer přejímá velmi závažnou námitku G. E. SchuJzeho, o níž j sme se j iž zmiňoval i 9 a podle níž Kant dospívá k věci o sobě kauzálním úsudkem, tedy pomocí kategorie, která podle něho - i podle Scb?penhaue_ra~- platí pouze v oblasti j_evů. Zde ovšem, i pro Schopenhauera, platí nepodmmeně. Pro Schopenhauera Je vedle forem času a prostoru kauzalita doko~~~ onou záklvad~ for0;ou, z níž lze odvodit všechny ostatní Kantovy „kategorie . Ale od svetaJako predstavy nevede žádná cesta dále za představu k věci o sobě. . Je sice n~zvratné, ž~ sv~~je přejst~va, ale chápat jej pmrt,e takto je přesto Jednostranne. NaznačuJe to JIZ bezdečny protest. který se ozývá v každém má-li u věřit, že veškerý svět je pouhá představa. ' v Podl_e ~?~ta metafrzika neexistL!je. Kant ptitom cbápe metafyziku ve smyslu predcbazeJ 1c1dogmatické filosofie Jako vědu o tom, co je za hranicemi možností vší zkušenosti. Ale co když je zcela chybné vycházet z toho, že pramen metafyziky zásad':~ ~e~mí.bj~ em1:,irický.' že její zásady v žádném případě nesmějí pochaz7t z vneJšt č1 vm třni zkusenost,? Proč bychom měli hledat řešeni hádanky, kterou Je nám svět a naše vlastní existence, ni koli v důkladném porozumění :o~u!o s_vě~u, nýbrž vvněčem jiném, co je dáno apriori? Vždyť to by znamenalo, ze reseru hadanky sveta naprosto nelze najít ve světě samém. Nemáme žádný důvod, proč při této nejdůležitější a nejobtíŽLlější otázce umlčovat náš hlavní prame_n poznání, v':ěj~í a vn itřní z~ušenost. Řešení musí naopak vyplynout z dů­ kladneho porozumem světu. Jen Je nutno navázat na vnější a vnitřní zkušenost na pr~1úm místě. :roje cesta ~chopenhauerovy filosofie. Není to cesta předkan­ tovs~eho dogmausmu, ale arn cesta Kantova popřeni metafyziky . Je uprostřed mezi oběma. Jaké je ale ono „pravé místo", na něž je třeba navázat? svět jako vůle

Zvnějšku se podstatě věcí přiblížit nelze. Ať jakkoli usilovně zkoumáme. výsl~~em jsou vždy pouhé obrazy a jména. Jsme v situaci člověka, který stále obchaz1 kolem domu, ale nenalézá vchod a nevidí nic než fasádu. Jediné místo. jež nám umožňuje vstoupit do niu·a světa,je v nás samých, v individuu. Jednotlivci je jeho vlastní tělo dáno dvěma zcela rozdílnými způsoby: jednak jako předs_ta~a v r~zum~v~m n~ír:í°í, tedy jako objekt mezi objekty, zapojený do ~auzaJru souv1slost1 vsech Jevu, ,,a zároveň naprosto odHšným způsobem, totil Jako to, co každý dobře zná a co se označuje slovem vůle". 1 0 V?Jní ~ta ~~Iesn~ ~ce n7jso~ dvě r~zné v~ci, spojené kauzálně. Jsou jedno a totez. Telesne JednamJe obJekt1vovany akt vule, tj. akt vůle, který je přístupný názoru. Tělo je vůle objektivovaná v čase a prostoru. __Tento poznatek je t~ bezprostřední, jak je to jen možné; nelze jej odvodil ZJ111ého. Je to v lastnijilosofická pravda.

386

I. ARTHUR SCHOPENIIAUER

f'ato pravda platí v prvé řadě pro člověka. Podsta~a ~lověka ne~~leží_ v ~yšh 111 . vědomí rozumu. Tento prastarý omyl. vlastru vsem fi losofum, Je treba , v111ylil. Vědomí je pouze povrch naší b~tosti. Jen Le~ ov~em z_náme jasně'. tak l11ko I celé zeměkoule známe pouze zevn1 povrch. Nas~ v7_dO_?Jt:_ my~len.ky J~ou 11•11 hladina hluboké tůně. Naše soudy obvykle m~v~n~kaJJ zret~ze111m Ja~~~c~ 111y~knek podle logických zákonů-ačkol i o tom r~d1 pres~ěd~_uJeme s~be 11111e. V,ni kají v temné hlubině, ale je to téměř tak neuvedoměly_ deJ Jako tra ven1. :'(e ,winu vlastnímu překvape~vdostáváme ~~pa~y a ~ozho~uJem~ se:_al~ o vzn~u lll'Jhlubších myšlenek nemuzeme vydat 7,adne svědectv1 . Yz~kaJt pusob_en.u:n 1'11/1', i..terá v našem tajuplném nitru pohání svého služebníka, mtelekt. Yule Je 1111..o sLatný slepec, který nese na svých ramenou vid_oucíbo. ~1~ chroméh? člo~ \ťl-.a. Pouze zdánli vě jsou Lidé přitahováni něčím. co Je před nuru, ve sk~tecnostt 1·,1111poháněni zezadu. Žene je nevědomá v,ile k živo/u. Pouze tato vů le Je neprollll'IIJHÍ a je základem všech našich představ jako nepřetržitý generální bas. I pa111l'ť je pouze služkou naší vůle. • . . v Vů l e určuje i to, co nazýváme charakterem. Yule formuJe charakter SL~ne p1~n lidské tělo. - Proto všechna náboženství slibují odměnu na onom světe za p1 ťdnosti srdce, za dobrou vůli, a nikoli z_a p~~?nos:i hlavr, za_?ob; ý rozum: , Všechny vědomé funkce člověka podlehaJ1 unave a potrebuJt spanek. Jedurn 1di; nikdy neochabuje. Co se děje bez našeho v~dorni, např. srdeč_ní č"!-nost llťho dýchání, to nikdy neumdlévá. Náš vědomý Žl~otJe pouz~ vyrvan spanku. 'ipa11ckje část smrti,jež je nám dána předem. Ale neJen člověk~?~vou podstatou , 1dc. Podstatu všech jevů, které nás v čase a prostoru obklopuJt. Je nu tno vanali1µii k člověku vyložit jako objektivaci vůle. Zejména jevy o~-g~ického ž~vo~a. \ll' vole se skrývá také za jevy neživé přírody. Síla po~y~uJÍCI plane~am1, sil~ pw,uhící chemickou přitažli vost a odpudivost látek, to vseJe nevedoma světova Vilk.

V říši života je nejsi lnějším projevem vůle k životu rozmnožovací pud. Ten dokonce překonává i (individu,llní) smrt. Sotva se živá bytost postarala o za1 hnvúní sebe sama, už usiluje o rozmnožování, o zachování rodu. Vůle se tu 1uowvujejako téměř naprosto nezávislá na poznání. A má-li u člověka P?znání vť siulo v mozku, jsou pohlavní orgány, místo pohlavního pudu. vlastmm oh111, kcm vů le a protipólem mozku. Schopenhauerovy výklady o „metafyzice poh.la~ní. lá~ky" ~atří k _nejpros~u1,·j,,m partiím jeho díla. Toto téma má u něho steJne dulez1tou ulohu Jako u bas11rl-.u všech národů i dob, kteří o něm neúnavně pěli. Co k sobě tak neodolatelnou 1h111 přitahuje dva jedface různého pohlaví. je rodově se ~r~jevující vúle k ži\ ,11u. Láska je iluze, jejíž pomocí se přír?d~ stará o ~ach?v~m rodu. !o sv~ Scho: p1•11hauer pokouší blíže ukázat na hled1sc1ch, ktera u l_1d1 rozhoduj~ P'.·1 v?l~e 11ll1l'ktu lásky. Vždy při tom usilují o zachování rodoveho typu. K_azdy miluJe 111 ťO jemu samému chybí. Vždy jde o to korigovat volbou spr~vne~o ~~tnv~r~ 11dd1ylky od rodového typu. Sexualita je jednos~~nost. Protoze ex_1s_tuJ1 urclte ,111p11ě mužskosti a ženskosti, budou spolu dva Lide harmonovat neJlepe tehdy,

387

SCIIOPENI IAUER. KIERKEGAA RD. NIETZSCHE

odpovídá -li. stu~:ň m~.ž~k_?sli muže stupni žen_s~osti ženy. NejmužšLějští muž bu~e hJeda!vneJzenšte)ŠI zenu a naopak. ,.Ind1v1duum zde jedná nevědomky z príl:_?rz f~u z7JeJ1 polovina, a tedy polopravda. Což v jeho nauce, podle ktcrč v z1voteJde Jen o to, aby byl člověk prost bolesti a těšil se nerušenému životnímu k lidu, n~ní troch~ '!1alichern~ ~~o~tliv.osti a egoismu podivinského poustevníka, kt~ry_se vyhyb~ ?ružnost1 1Jakekoli odpovědnosti? Je všechno štěstí pouze neg?t1v1117 Neztr~ct 1;.,'"?11 mnohovze své hrůzy. přichází-li k člověku po životč pinem prace a usilovam ve prospech ostatních?

392

Na závěr ještě jednu otázku, která se týká filosofické důslednosti. Jak může ve světě, jehož jedinou podstatou je slepá vůle, triumfoval intelekt nad vÍllí?

te~nem1 ~o~ro?neJt zabyvat, pokusime se několika větarn.i přibližit zásadní pro menu fyzikalmho obrazu světa. . Fyzi~a 19~ století i veškerá filosofie, jež na ní stavěla, spočívala na nčkolika základruch predpoklade~h: Předpokládaly se poslední, nezničitelné hmotné jeu no~, a!omy._Predpoklada} se přisný determjnismus, njkde nenarušená strikt u1 kau~~ln1 sou~1s_Jostvšech_ prirodoich _proces~. Hmo? byla pokládána za poslednt ? neJJed_!1odusš1elem~ntJsoucna a veda sepm snaz1la vysvětlil všechny ostallil Jevy. Vse~hny tyt~ pre~pokl_ady byly na prelomu století zpochybněny. ~yl zp1obh:mat1zo_van po.1em hmoty. Když fyzika pronikla do atomu, pozna la, ze atomy. vubec neJSOu poslední, nedělitel né hmotné součásti skutečnosti •1 1ť vysoce slo!ttévútvary. Kd_Yž fy~i ka chtěla tulo složitou strukturu popsat, mu~~lu sáhnou~ krade z~el_a nen~zomyvc~ '.11~tematických formulí. Nemůže už být řeči o t~m, z~ ,,rftati:nali~mu.~ u1~1oz1~u.1e Jednoduché vysvětlení světa. Hmota sama pou_ebuJe v~svetlen1. !e.11 poJem Je úzce spojen s pojmem energie, hmota se jcvt Jen Jako proJev energie. Subatomární st~v:bní kameny světa nelze chápat jako čistě hmotné součás1 i Ele~~pn s~ z_,a urč~~y~b podmínek jeví jako bodový útvar, jenž se nachází na ur~!t~m miste; za Jmych okolností se však projevuje jako viněni. zaujimajkl urctty prostor. 418

Makrofyzika nemusela při formulování svých zákonů brát v úvahu pozorující 11hJl!kt. V rrukrofyzice to není možné. Mikrofyzikální procesy nelze plně ob11 klivizovat. Každé pozorování tu znamená zásah do průběhu dění. /novu se diskutuje o problému kauzality. V mikrofyzikální oblasti je nutno 1,1111,ililu nahradit statisůckou pravděpodobností. I 1rostor a čas, které Newton pokládal za nehybný rámec veškerého dění , oe11111hoL1 už být po Einsteinovi a Hennannu Minkowském (matematik. 1864-1909) 11v111nvaný každý pro sebe. tvoří čtyřrozměrné kontinuum. Pojem „současnost", ,,plíkovaný na prostory vesmiru, pozbyl smyslu. /\l.lronomie a kosmologie, která se stala exaktní vědou - poté, co Edwin 1/11/1/,/e ( 1889-1953) objevil pohyb galaxii a tím rozpínáni vesmíru (o němž už , 111,\lcmatické formě uvažoval Einstein a jiní)-, proměnily náš obraz celku vl'la lak radikálně, že by na to nepomyslela aru nejsmělejší spekulace. Moder1111111 dalekohledy, zvláště teleskopem nazvaný m podle Hubbla, hledíme mill1111ly let do hlubin vesmíru, a tím do minulosti. Systém naší Mléčné dráby. ,lo·l cný z 200 mi(jard hvězd průměrné veljkosti našeho Slunce, je jednou z mil11111Ci podobných galaxii. Stáří vesmiru se odhaduje na řádově l5 miliard let. Je 11111/ka, zda filosofové tuto proměnu obrazu světa vzali v dostatečné miře na 1'd11111í a zpracovali. Na místo fyziky nastupovala jako vedoucí věda stále více biologie, nejen p1nlo. že Darwinovy průkopnické poznatky - jejichž přijetí naráželo na silný 111lpnr především ze strany církve - pronikaly do obecného povědomí jen po, u lna. Na náš obraz člověka si l ně působila a stále ještě působí genetika a etol•••iic (věda o chování). V psychologii je přechod z 19. do 20. století ostře vyznačen - podobně jako \I lyzice myšlenkami Plancka a Einsteina - vydáním díla Sigmunda Freuda t t K56- l 939) Výklad sni", v roce 1900. To je počátek psychoanalýzy neboli hlulim11c psychologie, klerou rozvíjel nejprve Freud, pak mnoho jeho žáků a ná,ktlnvníků, z nichž vyniká Švýcar Carl Gustav Jung ( 1875-1961 ). Mnohé věci I ,1111 na Freudově nauce dodnes sporné. Ale není pochyby, že Freudův základní 11lljl·v oblasti podvědomí a jeho významné moci v duševním životě člověka ,1, livnil obraz světa, cítění světa, obraz člověka 20. století, i v (jteratuře a uměni. Moderní jazykověda neboli lingvistika se od začátku století (Ferdinand de \111tH11re, 1857-1913) rozvinula tak mohutně, že filosofie nemůže její výsledky p,1111ijcl. Fakticky je jen mírným přeháněním, když řekneme, že jazyk se stal hl,,vnim tématem filosofie našeho století, alespoň v jeho druhé polovině. Stejně významný jako vědecké objevy je i vývoj techn iky, umožněný pokro1 v v přírodních vědách. Lidé opustili Zemi a vyslali sondy do dalekých oblastí 111,~l·ho slunečního systému. Počítače a uměl á inteligence znamenají revoluci ,. hospodářství a ve společnosti. A nade všim se vznáší ohrožení exjstence ceh ho lidstva jadernými zbraněmi, které byly vyrobeny po objevu štěpení jádra Ill illlll ,

4 19

1. FlLOSOPIE 21VOTA A HlSTORISMUS

Takové nebezpečí v dosavadních dějinách lidstvu nehrozilo. Vedle něho dne~ vyvstalo ohroženi, které vyrůstá v souvislosti s populační explozí na jedné stranč a s vyčerpáním surovin a zdrojů energie a ničením pfoodních základů života 1111 straně druhé. Filosofie se musí s tím vším vyrovnat. Odpovědi, o něž se pokouši,jsou velmi různé a rozporné. Ale alespoň v jednom bodě se začíná rýsovat shoda: Rozvoj fi Iosofie v celých jejích dějinách se člení podle působení vynikajících myslitelt'.1 a „škol" či myšlenkových směrů, které založili. Ve dvacátém stolc11 výsledky empirických věd vzrostly tak nesmírně, že jedinému člověku se ne může podařit „myšlenkově pojmout" svou dobu (Hegel), jestliže tyto výsledky nezná a nezpracuje. Protože však dosažené vědění se stěží ještě dá přehJédnout a denně dáJe narůstá, přesahuje to síly jednotlivce: je nutná týmová práce, spolupráce s bádáním nejrůznějších oblastí. Tak lze předvídat, že dnešní a zitřcj~I fi losofie stěží bude ještě rozčleněna jednotlivými vynikající mi mysl iteli a jej fch ,,systémy". Těžištěm budou spíše témata, problematiky, úkoly, které klade rozvíjející se přírodovědecké poznání a které budou moci být vyřešeny (pokuJ vůbec) jen ve spolupráci filosofů s příslušnými „odborníky". Potud se ve velk~• míře stalo skutečnosti „zvědečtění" filosofie, které požadovalo a o něž se snažilo tolik lidí. Pokusím se k naznačené situaci přihlížet při členění tohoto posledního dílu knihy. První kapitola se zabývá myšlenkovým vývojem, za nějž tradičně vdč číme jedinému filosofovi nebo skupině stejně smýšlejících. Druhá kapitola j1· naopak členěna podle témat a problémových okruhů , které zpracovává (mus1 zpracovávat) mnoho učenců, jak filosofů, tak vědeckých specialistú z různých oblasti. Ukáže se, že to také vede k úspěchu. V této druhé kapitole už výklad není chronologický, nýbrž je členěn podle věcných oborů.

PRVNI KAPITOLA

Myslitelé a školy první poloviny století

I. FILOSOFIE ŽIVOTA A HISTORISMUS t. Obecné poznámky Označení „fi Iosofie života" bylo užito již dříve profi losofů Schopenhauerovu 11 Ni1.:tzschovu. Obě tyto filosofie, jak řekl Georg Simmel. jeden z moderních lllosofů života, svrhly v I 9. století z trůnu osvícenský rozum. Nová filosofie 1vo1a (kterou lze kJást mezi léta 1880 až 1950) je součástí velkého hnutí smě­ ftqirího proti osvícenství a racionalismu, a je tedy pokračováním romantiky. ltlť o filosofii , která chce porozumět „živoucímu" životu, jejž nelze uchopit 1111~1roji pouhého myšlení. Rozumu zčásti připisuje služebnou úlohu, zčásti se pll>li němu staví vysloveně nepřátelsky. Všem moderním představitelům filosofie života je společné to, že víceméně VL1domě a výslovně pokračují v díle započatém Schopenhauerem a Nietzschem. /\ clfky společnému základnímu východisku je jim též společná řada cbarakte1P,11ckých rysů, které lze shrnout zhruba takto: 1 Tito myslitelé jsou „aktisté". Pohyb, dění, vývoj pro ně znamená více než 11 nu lé bytí. Skutečnost je jim organická. Vědou, z níž většina z nich vychází, je proto l11ull)gie. Jejich filosofie je iracionální. Pojmy, logické zákony a apriorní formy pova. 11 j1 za pouze podmíněně vhodný metodický nástroj. Přednost tedy dávají intuici, vl'iťujícímu uchopování, bezprostřednímu zření, ,,rozumění" _a p~ožívání. V teorii poznání nejsou subjektivisty. Svět podleJJich neeXJstuJe pouze v nawh hlavách. Existuje objektivní skutečnost, nezávlslá na našem myšlení. Yčtšina z nich jsou pluralisté. Nedrží se jediného základního principu, nýbrž clvou: ,,života" a principu protikJadného, resp. uznávají více principů.

2. Bergson První podněty k nové filosofij života dal Francouz Henri Bergson (1859 až I YS Wenzl ( 1887-1967).

Stavba reálného světa Všechna rozmanitost bytí v reálném světě je uspořádána do čtyř základních w.tcv. Dvě nižší vrstvy, vrstva věcí a fyzických procesů a vrstxa života, tvoří dohromady oblast prostorového vnějšího světa.Nad nimi se prostírá oblast všeho lll'Prt>Storového, která se dále děli na vrstvu duševních jevů a vrstvu ducha. Tylo vrstvy je nyní třeba blíže ontologicky určjt; vymezit jejich specifické I 1111.:gorie a pak jejich vzájemný vztah. Katego1ie. o nichž se prokáže, že jsou ,pnlcčné všem vrstvám, avšak nevyčerpávají se v nich, že tedy nutně leží pod 11·11lnou vrstvou materiality, se nazývají fundamentální kategorie. Analýza ovšem musí postupovat kriticky a obezřetně. Nelze bez uvážení pře111,~ct katego1ie jedné vrstvy na jiné. Co je správné v případě nej nižší vrstvy (h11101né), to nemusí stačit k výkladu života a ducha. V lom tkví omyl materia11',lllU. A kategorie ducha jsou zase nevhodné pro uchope1ú nižších vrstev. V tom hy l omyl Hegelův. Ani prostřední vrstvy, např. vrstva života, nepripouštějí lilt11Vlllné přenášení svých kategorií na jiné vrstvy. Taková překračování hranic 1~·c umožňují snadný výklad světa L. jediného principu, ale nepodávají obraz ~i..11tcčného světa.

Přirozeně existuje skutečné přesahování kategorií do jiných vrstev. Avšak 1,·dnota světa- kterou ale také nesmíme předpokládat předem - nemusí být dána wdno1ou p1incipu: mohla by být i jednotou struktury či jednotou univerzálního 1,1du . To vše jsou přirozeně pouze přípravné úvahy. Analýza kategorií je samot11rnou vědou . a nelze ji tedy reprodukovat stručným shrnutím. Některé její 111 1důležitčjší výsledky jsou tyto:

433

JI!. NOVA ONTOLOGIE A NOVÁ METAFYZJKA

MYSLITELE A $KOLY PRVN1 POLOVINY STOLETÍ

. Exi~t~j! fu~~ame?tální kategorie. Ty procházejí všemi vrstvami jsoucna. N:i ruch zav1s1 vz~Jemna ~azba vrstev bytí. Jimi lze tedy poznat něco z jednotnéhu charakteru sv~ta. Mezi tyto kategorie patří: jednota a rozmanitost. souhlasnoi-t a rozpor, protiklad a dimenze, element a soustava, forma a látka, determinat:l· a dependence _(závi~losl)_ aj . Každá z těchto fundamentálních kategorií se od v:sr:y k vrstve modifiku1e. Např. determi nace má v oblasti hmoty formu kau za_l?-1bo v~tahu. oblasti ?rganického je však determinace zcela jiného druhu· Jejim proJevem Je zde vzáJemná účelnost částečných funkcí, samoregulace cel ku, sebereprodukce (rege?erace) individua, jejíž pri1běh je řízen jistým syslé mem vloh. Forma detenrunace duševních aktů je dosud naprosto neznámá. Na vrch_ol u ducl~ovního ~l ~í n_acház_íme forr_n~ detem1inace finálního (účelného). k_tere zahrnuje celou_ns1 vedomeho konam včetně mravního chtění ajedná11l Jmo~ formou_detenmnace v oblasti duchovního je hodnotová determinace. A 11a drube ~traně Je v každé vrstvě bytí určité „kategoriální novum", faktor samo~ tatnostJ, který vrstvě dává její specifičnost. . Cel~ z~oumání vztah~ mezi fundamentálními kategoriemi a specifično~ti Jednotl1vych vrstev shrnuje Hartmann v pěti „zákonech vrstvení ".5 ,, l. V každém překrýváni vrstev bytí vždy existují takové kateoorie niž~• vrstvy, které se opa!, že dosavadru m dějin.í k ížejí nepřihl a rozvrhů ových _sys~ém velký~h svě_ta, ficky~b obrazu ova11r1 prohlub hl~vnich ~l~sof ic~ch pr? bl~_mu ani k tomu, co trvale přináší stále H;u1 prace s n~. Co Je ve vyvoJ1 filosofi e lrvalé a významné, to nejsou pro překru kroky, chybné omyly, spíše nýbrž nauky, man_n~ syst~my, k?.nstrukce a natid.ť c?v~ r~~ty v ZaJmu systémové důslednosti , zkrátka všechno probler děj i11 ,, č1 - Jak n_ka Kan_~-ono „lápání, jemuž chybí jistá cesta vědy''. Kdo píše miilt• a hlušiny „mnoho nna filos?.fie Jako ~ěJtny ~ystém~, ~odává p~d_le Hartma livou peč jen získat lze í, poznán é zdovan shroma ru zlat~ . ~lato, IJ. lrvale, stalet1r a Střlzl, vou analýzou konkrétních problémů. lem". Věren tom ul? svém_u přesvědčeni není Hartmann ,.systémovým myslite odm11 anebo t přijmou prostě jej žeme proto c~ce';le-11 ~es nim vyr~v~at, nemt"1 y. ~ou_~ nybrz _m~s1me posoudit Jeho odpovědi na četné a konkré tní problém zásii li,jehož myslite tomuto právě že hodné, pozoru ovšem Je . JLITIIZ se zabyva tních dou (kterou prosazoval a kterou se sám také řídil) bylo vycházet z konkré mu celkové k e tendenc tá urči i vlastní je mů", faktů a všímat si „celé šíře problé 6 sl zkušeno oblasti celé věnoval se neboť , ladění•' P?hled~, ,,~el~ové kosmické lnl maximá době v že né, přiroze Je nám. disciplí c~ým filosofi n~ho sv~ta I v~e':1 dohtc vedecke spevc1alizavce se ~ takový génius jako Hanmann nemůže stejně byl mj. vědách ckých biologi v např. vyzn~t. ve vs:c? ve_deckycb oborech. Ale na vyš1 poznaru sve doby. ktcn• HartJ~annov_a filosofi e se sotva stala „školou", stěží najdeme myslite le uby ~ rychléh inou Příč lz: ~kJadat_zaJeho bezprostřední žáky a pokračovatele. koncc se Spíše ení". „vyvrác nebo 111 vam ~eho vhv~ n~ní a111 tak přísný odpor jiný11 druhe. svět~ve v~(ky od ?ěho ?d_vráti l „duch doby" a přiklonil se k Mú 1 proud um, pr~devs1m.k ex~stenc,ahsmu. Hartmann přesto nezůstává sám. „nov(1 zeme ho_':''~,et_v_::,ou_v1slost1 sv~~tším ~n~tím, které se často označuj e jako nnem. Hartma pred casove lez, metafyzika , JeJ1z čmnost

2. Nová metaf yzika ' MysUte lům , kteří patří - vedle Hartma nna - k tomuto směru jsou společn, ' 7 takto: některé charak teristick é rysy, jež lze popsat by se snažila I ._ Pojem metafrziky v ~ešnim smyslu nelze chápat tak, jako obrací zády se že tím, ostí zkušen a u přírodo ", pro111k!t do ~blastJ :•z~ fyzikou Pravdou ;~ u. prostor ém oprázdn vzduch ve ci spekula se oddava a ke zk_usenostJ pi1 danosti out prav~ opak. Che~ ovšem být skutečnou metafyzikou a přesáhn jí vycháze i Všichn té. r~d~J věd7; Ale _t:Jto _metat')'.~kové ~o~! ka jsou ~mpiris zitivismu však .zkus:nost1 a apnom~-poznan,vodm1taJ 1. V protikladu k novopo též uzoávnr1 ní Vedle vou. smyslo vnějši, ost zkusen na u11 zkusenost neomez intelektuá/11í zkušenost.

,r

436

tomu l. Pomineme-li individuál ní rozdíly, neníjejicb metoda intuitiv ní,jakj e vá. rozumo lní. racioná nýbrž , nologie fenome a života e filosofi • pfípadě jejího I. Talo metafy zika usiluje o pochopení jsoucna vůbec. Předmětem Uak ním za být mohlo by co všeho, utím ,1pnu není pouhý fenomé n s opomen Uako života plynutí telné proživa pouze dění, ani u), li' 1n111u u novopozitivism tomu ve fenomenologii). 11 I 1losofie života), ani podstata, bytostné obsahy Uakje snaží uchopit toto bytí I >11cšní metafyzika je ontologií,.filoso.fií bytí. A protože se ná hnutí v myšlení zaměře tno konkré na a ká pi illlO. patří mezi velká realistic 11111010 století. dvojím smyslu: za I Metafyzika je syntetická, všeobsáhlá, univerzální. V filosofického dního dosava ky I'' vé historic ky. pokud jde o myslitele a myšlen kantovské před tiky, scholas Řeků, z Těží čerpá. , yvojl!, k nimž se vrací a z nichž nepojako us kriticism Kantův ani ází Neobch losofie. fi í 1m·1afyziky i z modern zimetafy Tito iky. metafyz oživení novému cestě v stojí který kámen, 111,dlný vají. 1nvé se s ním střetli a nyní ho ovšem překoná o Univerzální je moderni metafyzika dále tím, že se snaží obsáhnout všechn či rovinu oblast žádnou eiíuje nepodc a učuje l Nevy y. princip í hyu ajebo posledn absolutizacím mihulcčnosti, nýbrž se naopak snaží vyhnout jednostranným 111tlých dob. Prcdsta víme poněkud podrobněji tři muže: jednoho Němce.jednoho Australi111:, a jednoho Brita. Eduard ' 11011 Hartma nn Nčmec je náhodou jmenovec Nicolaie Hartmanna: mládí" Philosophie „dílem svým ším 11842- 1906). Trvalou slávu si získal předev četná vydáni, při potom 1868, poprvé mí, nevědo ,I,.\ U11bewussten (Filosofie nevědomí, pojem je bodem ním Ustřed ). svazky 3 na lo 111d11 se dílo rozrost í záposledn í m je nevědo ~ 11ímž se setkáváme již u Schellinga. Pro Hartmaru1a pramen základ, je m", vědomí a ~ l,1d bytí . .,identická třetí skutečnost za hmotou 1pi'csahující jednota světa. 1lartmann sleduje působen í nevědomí v hmotě, v říši rostlin a zvířat, v tělesa ději1111sti člověka, v jeho myšlení, v lásce, cítění, umělecké tvorbě, v jazyce 11ach. , Ilarlmann charakterizoval své dílo jako „syntézu Hegela a Schopenhauera Hegelův světový duch n obsaže je mí nevědo jeho V . Hegel" je \ níi převažu na., Schopenhauerova vůle. Pojem nevědo mi byl v Haitmannově době běžný nájeho a Freud d Sigmun že každý, ví 11ťjvý~ těm, kteří četli Schellinga. Dnes můženna Hartma divů. plný nt kontine celý mí nevědo lvdovníci odhalili v říši 1uc pokládat za předchůdce tohoto vývoje. také Básníci, tico velcí znalci lidské duše, žili ovšem v této říši vždycky a z ní , Richter h Friedric es (Johann Paul Jean 1 ťrpali. Také si toho byli vědomi. Např. po, skoupě iš l pří já našeho krajiny ví bohatst I 763- 1825) říká: ,,Odměřujeme smyslu lll'Chává me-li bez povšimnutí nesmírnou říši nevědomí, tuto v každém duchem před se paměti 11p1uvdovou Afriku nitra. Z rozlehlé plné zeměko ule

437

MYSLITELŠ A SKOLY PRVNI POLOVINY STOLETf

Jíl. NOVÁ ONTOLOGLE A NOVÁ METAFYZIKA

vynořuje každou vteřinu jen někoLik ozářených vrcholů hor a celý ostatní svl'I

J valily", které jsou v lastní buď pouze jednomu, nebo více stupňů m-}(vali~ nejnižších stupňů se nac házejí i ve vy~š~ch s~pních~ale ne navopak: ~yšs1 s5upn_e vyl-.azují kvality, které j sou ve srovnam s p1:edc_ho~1m stupne m vn~;e, ~::predvtilutelné. Přechody j sou ovšem plynulé. kont111ualn1. Jak se vynoruJ1 vyss1 stupně , 11iž.ších (eme rgence) nevíme. A IFred North Whitehead ( 1861- 1947) byl až do svých tt1ašedesat1 let prof~"t(lrcm matematiky. Společně s Russellem. který byl kdysi jeho ž_~kem, publl1,ovul s lavná Principici mmhemarica ve třech svazcích. P ro filos_ofn, !l11

v první polovině sto letí. Odvrat od Kanta se projevuje také tím, že filosolm·l' ~e i>táJe více vraceli k předkantovským myslitelům - ke scholastikům, Spi11111ovi, Leibnizo vi. Husserl, zakladate l fenomeno logie, sice také nezůstaJ ned111tcn novokantovstvím, ale určující vli v na něho měl jeho učitel Franz Bre11w1w 11 irn~- 1917), který byl nejprve katolický m knězem a po svém odklonu od církve pki..:c 1.ůstává úzce spoj en se scholasti kou a s jejím učitelem Aristotele m. Díky p1adm řady myslitelů, kteří na něho navazova li, _se Brentru:io stal doda!ečn~ wllním z nejvlivnějších filosofů 19. stole~. Vyc~ázt z ~ě~o neJen Hus~erl,J ehoz 1i-11111neno logie j e pokládán a za rodnou pudu ex1stenc1aJ1smu. ale Lake fenome11olngii velmi blízká „teorie předmětů'", jejímž autorem je Alexius Mei11011g t lK'D-192 1). Druhým myslitele m, který působil dři ve než Brentano a kterého t~é znov~ 11h1cvil Husserl, j e Bernard Bolzano ( 178 1- 1848), filosof a matemati k, rovněz , ulpu rce Kanta. U něho najdeme zák.ladní myšlenku , k níž se dů razně hlásil Husť I I (kromě začátku svého působenj): nezávislost logiky na psycholo gii. Zákony l11p1ky nejsou identické s procesy v myslícím vědomí. Jsou Lo naopak pravdy tyto i, , proi>toru a času, věty o sobě. Fenomeno logie zaměňuje svůj pohled na 111L·alní entity. Je to filosofie podswty.

\ ,111:1

2. Edmund Husserl /lw.serl je jedním z nejvlivnějších filosofů století. Narodil se(. I ~59 v ~ros-

1r 1ově na Moravě. učil v Halle, Gottinge nu a od roku I 9 16 až do sve ementace 1 1928 ve Freiburgu /Breisgau . Ve stáří byl kvůli svému židovské mu pů~odu ptl·dničtem nepřátelství. Nic na tom nezměn!l o. že jako ml,adý muž pod vlivem ,H·ho učitele Tomáše G. Masaryka přestoupil k protestan tismu. Smrt v r. I938 lio uchránila před posledním důsledkem pronásled ov~í. Husserl byl svýn~ vz?ě­ l.1111rn matemati k, byl asistentem s lavného K. Th. We1erstrasse. Jeho prvm kmhu 1·/11/ornphie der Arirl1111e1ik ( 1891, Filosofie aritmetik y) přísně odsoudil jako restírání hranice mezi 1 •n;cnl Gottlob Frege. Vytýkal mu „psycho logismus ", tedy 1 druhé. straně na logií psycho a straně 1111111.ou a matemati kou na jedné 1111,serlov o první hlavní dílo Logische Untersuclmnge11 (2. sv., 1900-190 1 , 1 1111iáá zkoumán í) vyšlo přesně na ~lo mu století a bý~~ č~sto uváděno j~ko 1111lník - vedle prací Plancka, Einsteina a Freuda. Nyrn J~ Jasně vyp~acov3?a I h,,scrlova ústřední myšlenka, totiž odmítnutí psycholo gismu v logice. W1ll11 1111 Dilthey označil toto dílo jako „první velký pokrok filosofie od doby Kanta". Nejprve uvedu další důležitá díla. Od r. 1913 Husserl vydával J~hrbuch fiir f'/ 11 1,,.l'Ophie und phii110111e11ologische Forschung (Ročenka pro fi losofil a fenome111,lngické bád~í) a jak? první příspěvek zd~ vyšly_jeho ~dee,~_w _ei!1er rei11e11 /'/uilum1e11olog1e und plumomenolog,schen Pl11losopl11e (ldeJe k c1ste fenomeno l11i•1i a fenomeno logické filosofii). Toto dílo lze pokládat za základní dílo celé ~nly. Přesně vzato to ovšem byl j en první dil, nazvaný Allgemeine Ei11.fiilm111g ,,, ti,~, Phii110111e11ologie (Obecný úvod do fenomeno logie). díla proJektovan~h~ , 1 1fcch dílech. Druhý a třetí díl, které vydala na základě Husserlo vych rukopisu 44 1

440

MYSLITELÉ A SKOLY PR VN1 POLOVINY STOLETÍ

IV. FENOMENOLOGLE

jedna asistentka, vyšly až posmrtně r. 1952. V roce 1929 byla vydána Forma/, und transcendentale Logik. Versuch einer Kritik der logischen Vernunft (Fonnál111 a transcendentální logika. Pokus o kritiku logického rozumu). Nyní vrhá své stiny vláda Hillera. Další Husserlovo dílo Die Krisis der e11 ropčiischen Wissenschaften und die transcendentale Phanomenologie (Kri ze ev ropských věd a transcendentální fenomenologie) vyšlo asi ze dvou třetin jen v emigrantském časopise „Pbilosophia", vydávaném v Bělehradě. Zbytek vy~ťl až posmrtně. Mezi dvěma naposled jmenovanými díly Husserl také napsal Méditatio111 cartésiennes (Karteziánské meditace). Vyšly, jak ukazuje litu!, nejprve ve frnn couzském překladu ( L931 ), v německém znění posmrtně roku 1950. Osud to hoto díla nemá nic společného s politickým pronásledováním. Husserl tyto před nášky, které proslovil roku 1929 v Paříži, na francouzské přání nejprw publikoval v této řeči Gedním ze dvou překladatelů z němčiny do francouzšli11y byl uznávaný filosof Emmanuel Lévinas), německé znění však zadržel, protofr se právě zabýval dilem Martina Heideggera (který převzal Husserlovu frci bw·skou katedru). Uvedená Husserlova díla netvoří uzavřený „systém". Proti tomu stojí předl' vším Husserlů v základní postoj k filosofické práci,jež pro nčho znamenala nu.i vyšší povolání. Usiloval o založeni vědeckého poznání,jež by spočívalo na zcelu přísných, .,naprosto projasněných .. (Husserlův výrok) základech. Jeho nepod míněná intelektuál.ni poctivost ho vedla k lomu, aby sám sebe opětovně korigo val a aby stále nově začínal Qednou se nazval .,věčným začátečníkem·') . H11s serlovo myšlení prošlo proměnami. To se ukázalo v celém rozsahu, kcly,> v Lovani (Belgie) začalo (od r. 1950) vycházet souborné vydání jeho spisů pnd titulem „Husserliana" . Celkové dílo je monument ve filosofii tohoto stoletf, jť ovšem čtenářsky nesnadno přístupné, a to nejen pro změny v Husserlových nu zorcch, aJe především pro nepřekonatelnou přesnost a přísnost, o níž Edmund Husserl po celý život usiloval. Zanechal po sobě 45 000 stran stenografickýd1

l,Lko čtenáři očekáváme. že Husserl ve svém rozměrném. (třísvazk?vé1:1) ~íl: ukuk jak se jeho metoda ap1ikujev~,kj~m ved~ vf sle?vkům_. Alepre~v~dc1~e 11 , 1k.lady u samotného Husserla st~zi naJ?em_e, nybrz_ spise u Je~o zaků, J~O }.e Sdicler (viz následující oddil). Ti vzali boJovou vyzvu (,,k vecem sam~m_) v, 1 ;,.ně; ale zvláštní fomiu metody, kterou Husserl n~~~l „1ransc~nden;al111 , ov~c m opustili. ,,Fenomenologie" pak prostě znamena pnsně věcny, nepredpo1111y. metodicky přesný způsob myšlení.

rukopisů.

Co je fenomenologie? Slovo je odvozeno do řeckého slovesafai11esthai (jL:v11 se, ukazovat se). Participumfainomenon tedy znamená „to, co se ukazuje,jevi'' a ve filosofii se ho užívá odedávna jako synonymum „toho, co se jeví (smys lům . poznání)". V tomto s myslu klade Kant jev proti věci o sobě (řec. noume11011). (V běž111 řeči znamená .,fenomén" Laké „neobyčejný, nápadný jev".) Slovo .,fenomeno logie" užíval ve filosofii mj. Herder, a zvláště Hegel. Husserl v úvodu ke s vým Idejím (L913) prohlašuje, že založí fenomenologii „nikoli jako vědu o faktech, nýbrž jako vědu o podstatách". K poznáni podstaty je třeba zvláštního postoje. Je nutno „vyřadit" přirozený poznávací postoj. ,,uí'..J vorkovar' celý přirozený svět, který „pro nás existuje". ,,Epoché'' je název p111 tento krok, který odezírá od celého existujícího reálného světa a vede k „čisté11111 vědomí".

442

3. Max Scheler Mezi těmi na něž mělo Husserlovo myšlení trvalý vliv, vyniká pak Max , I ,f ,r který' se narodil v Mnichově r. 1874. Habilitoval se u Rudolfa Euckena

(; ~~16-•1926), který se kolem první světov~ války těšil veliké ~ctě a_ r. ~ 9~8 dostal Nohelovu cenu za literaturn - vedle Henn Bergsona (1927) Je to Jedrny ~-~~sof, ~li•rý byl takto vyznamenán. (Jean Paul Sartrovi ~-yla Nobelov~ cen~ pnrc~na v iocc l 964, spisovatel ji však nepřijal.) Scheler ucil v Jeně, ~mchove, Kol~~ě. Nukoncc byl povolán do Frankfurtu nad ~ohanem_, ~e-zemr~I r. 19!8, d?ve 1w,. Lam mohl svou činnost zahájit-byla to Jedna z ,nel.~zš1ch z~at, ~tere postihly ll~IIIL:ckou filosofii, mimo vyhnání a pronásledovam z1dovských ucencu (Scheln měl také židovskou matku). . Důležitá Schelerova díla vznik.la v Berlině, kde občas ~i1jako svob?dný sp1,ovatc\, zvláště Der Formalismus in der Etik und die matene~: W-erteth1_k ( 1913-:1h, Formalismus v etice a materiál_ní et~a bo?not). N! zac_a~_ prvm ~větove \,ilky se projevil jako nadšený nacionalista, precho?ne tak~ P;1J1mal d1plo~a11ťké úkoly v Ženevě. Strašlivé krveprolití v posledmch válecnych letech z ~e~o ke kon_verzi z prot~sta~tismu ~~ katol1c1s111•iui lo odpůrce vál ky a přivedlo 11111s. Výrazem této vnitřní změny JCJeho k.rnha Vom Ew1~e111111 M_em c~:n (192 1, 1' 11 je v člověku věčné). Za pobytu v Kolíně se začal zabyva: soc~olog11 a napsal 11 11 - Die Wissemformen und die Ges:l!scl:aft, ( l 92~, ~.?rmy ~v~děm a spol~čnost). V posledních letech života se vzdali\ křestanske vire, sbltz1l se s pant,e1smem: ,.ihýval se problémy přírodních věd. Svědčí o to~ jeho malý, ale vyz~amn~ pis Die Stellung des M enschen im Kosmos ( 1928. M1sto člověka v kosmu),Jemuz . 1 lu:i věnovat pozornost v příští kapitole. Mnohostranně nadaný Scheler pociťoval duševní zpřízn~n?st s Nietzschem, lkigsonem a Diltheyem, a pokud jde o pracovní metodu, hl~s1l se k Husse~~?vě knnrnenologii, která se prostřednictvím Schelera stal ~ znamou_ a byla pnJata 1 1111 mo Německo. Takovým prostředníkem byl ve Španelsku Jose