Jak se píšou dějiny: teorie a praxe 9788073253981, 8073253984

Citation preview

JAK SE PISOU DĚJINY TEORIE A PRAXE

Stefan Berger, Heiko Feldner a Kevin Passmore (eds.)

CENTRUM PRO STUDIUM DEMOKRACIE A KULTURY

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Writing history. Česky Jak se píšou dějiny : teorie a praxe / Stefan Berger, Heiko Feldner a Kevin Passmore (eds.); z anglického originálu Writing history: Theory and practice přeložil Tomáš Suchomel. - 1. vydání. - Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2016. - 444 stran ISBN 978-80-7325-398-1

930 - historiografie - kolektivní monografie 930 - Historická věda. Pomocné vědy historické. Archivnictví [8]

This translation is published by arrangement with Bloomsbury Publishing Pic. © Stefan Berger, Heiko Feldner, Kevin Passmore and the contributors, 2010 Translation © Tomáš Suchomel, 2016 © CDK, 2016 ISBN 978-80-7325-398-1

5

Předmluva

Ať se nám to líbí nebo nelíbí, historici teorii neuniknou. Vskutku, před­ stava, že historie by mohla a měla být svébytným oborem akademického bádání, kterou dnes (zpravidla) přijímáme jako samozřejmou, závisela (jak dokládá úvodní kapitola této knihy) na posunech v chápání samot­ né podstaty poznání, k nimž došlo v osmnáctém století. Dokonce i teh­ dy, nezabývají-li se historici výslovně teorií, bude jejich psaní rafinovaně utvářeno teoretickými předpoklady, které přijímají. Veliký anti-teoretik Geoffrey Elton mohl sice dovozovat, že vzdělání v technikách historic­ kého bádání za předpokladu věrnosti písemným záznamům umožňuje historikům získávat objektivní poznání minulosti, sám ovšem při vlastní historické práci předpokládal teoretickou nadřazenost politiky a svým čtenářům předkládal takové pojetí dějin, v němž rozhodující roli sehrá­ val vývoj britského státu. Někteří dnešní historici termíny přebírané z li­ terární kritiky, například „diskurs“, zavrhují jako pouhý žargon - stejně jako když jejich předchůdci na počátku dvacátého století ohrnovali nos nad tehdy módními psychologickými koncepty, jako byly „nevědomé motivace“. Avšak i „diskurs“ se zanedlouho přesune do oblasti prosté­ ho zdravého rozumu, takže přestane být považován za teoretický výraz. Když na to přijde, žádný z konceptů, jež historici používají, není tak do­ cela nevinný: každý má vlastní dějiny. Jak se píšou dějiny: Teorie a praxe jsou první knihou ediční řady Jak se píšou dějiny, jejímž cílem je poskytnout univerzitním studentům historie základní seznámení s teoretickými koncepty (vědomými i nevě­ domými), které utvářely obor historie, zvláště na Západě. Úvodní svazek řady nabízí přehled soupeřících „škol“ teoretického myšlení stojících v pozadí studia dějin, přičemž empirická metoda je zde pojímána jako jedna z několika možností, jak se lze dějinami zabývat. Čtenáři se před­ kládá stručný a kritický úvod do idejí, technik a institucionálních prak­ tik, které umožnily ustavení historie jako svébytného vědeckého oboru. Přehlížejí se zde hlavní soubory teoretických poznatků užívaných k ob­ jasňování minulosti a zkoumá se vliv takových idejí na skutečné příklady psaní dějin i na některé obory historického bádání.

6

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

, Není to však pojednání o „filosofii dějin“. Přímo se netýká abstrakt­ ních otázek souvisejících s epistemologií, příčinností, otázkou, zda je historie vědou, či uměním, ani s uplatněním zákonů při historickém vy­ světlování - byť znalost těchto otázek je pro praktikujícího historika zá­ sadně důležitá a v mnoha kapitolách se s nimi setkáme, alespoň nepřímo. Čtenář,který se o ně zajímá, bude s pomocí rejstříku schopen sledovat související témata napříč celou knihou. Právě tak není tato kniha ani o „historiografii“ neboli o „dějinách dějepisectví“. Neposkytuje žádný vyčerpávající přehled vývoje historic­ ké profese v jejím politickém, sociálním, kulturním a institucionálním kontextu. Oddělit teorii bezezbytku od tohoto kontextu je přirozeně ne­ možné: empiricko-vědecko-profesionálni způsob psaní dějin, jak uka­ zují první tři kapitoly, zcela bezprostředně souvisel s ustavením historie jakožto svébytného akademického oboru a dědictví tohoto zakládajícího okamžiku utváří strukturu našeho oboru až dodnes, tím spíše, že teo­ retické novinky se často zdály jako zpochybňující oborovou autonomii historie, a tudíž i samotnou možnost objektivního poznání minulosti. Víceméně už v naší době připadá poststrukturalismus některým bada­ telům jako ďábelská léčka literárních kritiků, jejímž cílem je zničit celý obor historie a s ním i objektivitu společenského řádu jako takového. Navzdory tomu, jak klíčový význam podobné otázky mají, těžištěm ná­ sledujících kapitol nejsou. Účelem této knihy je prozkoumat způsoby, jak teorie utvářela praktic­ ké dějepisectví. Jak sepíšou dějiny vychází ze zjištění, že studenti nezříd­ ka shledávají obtížným uvědomit si, jak se abstraktní diskuse o filosofii dějin tohoto oboru (přičemž slovo „dějiny“ zde může být míněno v jed­ notném i množném čísle) dotýkají jejich vlastního praktikování historie. Každá z následujících kapitol tudíž spojuje vysvětlení zásadních koncep­ tu s kritickými rozbory způsobů, jak pravě tyto koncepty utvářely díla praktikujících historiků. Studenti udělají nejlépe, když se během čtení této knihy seznámí alespoň s některými díly historiků, o nichž je v ní řeč. Rozumí se, že rozpětí teorií, které historici používají, je příliš široké, než aby bylo možné pokrýt je v jednom svazku celé. Rozhodli jsme se proto zařadit do něj metody, teorie a předměty bádání, s nimiž se stu­ denti s nejvyšší pravděpodobností setkají v knihách, které jsou probírá­ ny na „normálních“ seminářích z historie, a tak jim pomoci k tomu, aby poznali předpoklady utvářející jednotlivá díla i obory jako celek. Celá kniha je rozčleněna na tři části. Trojice kapitol prvního oddílu zkoumá intelektuální a institucionální předpoklady, které napomohly

PŘEDMLUVA

7

rozvoji profesionální historie. Osvětlují se v nich intelektuální novinky, které v Německu na sklonku osmnáctého století umožnily vznik histo­ rie jako „vědeckého“ oboru, rozšíření rankeovských historických metod z Německa devatenáctého století po celém světě a metodologická diver­ zifikace, jež se rozpoutala koncem dvacátého století a přinesla zpochyb­ nění „západních způsobů“ psaní dějin. Druhá část knihy se zabývá přístupy k dějinám, které o sobě prohlašu­ jí, že jsou platné pro všechna období dějin a pro všechny historické obo­ ry. Marxistické, sociálněvědné a annalistické přístupy rozebírané násle­ dující trojicí kapitol jsou jako vysvětlení dějin bez výjimky totalizující. Jejich teoretické postřehy a koncepty byly uplatňovány ve všech oborech historického bádání a každý předmět studia byl zapracován do všeobec­ ného vysvětlení dějin neboli „metavyprávění“. V posledních desetiletích došlo na půdě každého z těchto přístupů k pokusům eliminovat jejich teleologičtější a determinističtější rysy. Výsledkem bylo určité sblížení mezi nimi a do jisté míry i ztráta jejich specifičnosti jakožto teorií. Třebaže poststrukturalismus poskytl větší část energie, která tuto kri­ tiku metavyprávění poháněla, zařazujeme do druhé části knihy i tento směr, poněvadž předkládá metodu kritického rozboru, o níž se soudí, že je uplatnitelná na všechny předměty historického studia. Právě tak je do druhého oddílu zařazena i psychohistorie, neboť freudovská psy­ choanalýza poskytla soubor konceptů, které údajně vysvětlují všechny stránky chování člověka - od motivací jednotlivců až po příčiny a po­ vahu válek - na základě vztahů mezi dětmi a rodiči. V době nedávnější začala být psychoanalýza ovlivňována poststrukturalismem, ovšem její univerzální nároky to nijak neomezilo. A konečně, druhá část se věnu­ je rovněž komparativní historii, která o sobě prohlašuje, že je obecně uplatnitelnou metodou činící výslovně to, co historici dělají jen mlčky. Kapitoly ve druhé části knihy se tak zabývají jednotnými historický­ mi tradicemi, zatímco v části třetí se předmětem pozornosti stává vliv široké škály teorií na historii jakožto obor. Často se přitom předpokládá obeznámenost s teoriemi, které jsou rozebrány v předešlém oddíle. Čte­ nář přirozeně musí mít na paměti, že teorie bývají na konkrétní před­ měty studia zřídka uplatňovány ve své „čisté“ podobě - mnohem častěji spojují historici prvky z různých teorií. Rozhodnutí, zda konkrétní kapitoly zahrnout do druhé, či do třetí čás­ ti knihy, se může zdát do jisté míry svévolné. Genderoví historici a his­ torici rasy například dovozují, že veškeré dějiny mohou - a musejí - být přepsány s ohledem na jejich koncepty. Kapitoly zabývající se těmito

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

" 1 1 111 1 . .r.ii/.i>lilnví (gender) a rasy přistupují jakožto 1 r'''hmi ný|/uplatňují jednotlivé teoretické tradice, spí• i" Ml n I. ivi bylnýin metodám. Zadruhé, velkou část současných r.ii.l. i.hi. h n rasových teorií lze chápat jako metodologicky vyvozenou ■' piisisirukturalismu. H el i oddíl této knihy odráží míru, nakolik bylo dějepisectví v nedáv­ né době utvářeno poststrukturalistickým angažmá historiků. Historici politiky, společností, idejí, pohlaví (gender), rasy a ekonomie všichni byť v nestejné míře - přesouvali pozornost od fundamentálních příčin k historiím významu a totožnosti. Současní historici se tudíž bez ohledu

'

na svůj konkrétní obor stále častěji zabývají kulturami. V době, kdy vznikla tato kniha, uběhla již od nástupu strukturalismu a Poststrukturalismu přinejmenším dvě desetiletí, takže jejich sta­ tus „špičky oboru se poněkud otupil. Několik kapitol tak naznačuje, že je potřeba umírnit poststrukturalistické zaměření na kulturu a vytvořit metodu, která bude brát větší ohled na sociální strukturu a nerovnost a dokáže vysvětlit fenomén změny. Jak se dovozuje ve čtvrté kapitole, nové kulturní dějiny by měly být vztaženy k „širšímu pohledu na společ­ nost obecně . V sedmé, osmé a patnácté kapitole se navrhuje, že cestu by mohly ukázat bachtinovské metody, kdežto kapitola devátá hájí sjed­ nocení poststrukturalisticky ovlivněného kulturního přenosu se sociálně založenou metodou. Desátá kapitola volá po spojení kulturních přístupů k politickým dějinám s přístupy elitními a sociálními a kapitola třinác­ tá obhajuje přístup Quentina Skinnera k dějinám idejí jakožto sociálně kontextualizovanou metodu, která těží ze silných stránek poststruktu­ ralismu, aniž přitom trpí jeho slabinami. Čtrnáctá kapitola vyzývá genderové historiky, aby se znovu zamysleli nad souvislostí mezi jazykem, týlem a psychologií. Pátá i dvanáctá kapitola naznačují, že ekonomický přístup by se mohl lecčemu přiučit od přístupu kulturního a naopak. Zda na taková směřování pohlížíme jako na pozitivní, anebo jako na pokusy otupit kiitické ostří poststrukturalismu jeho začleněním do ustavených metod, to ovšem zůstává otevřenou otázkou.

Kevin Passmore, Stefan Berger, Heiko Feldner li. září 2009

Část první

11

1

Nová vědeckost v dějepisectví kolem roku 1800 Heiko Feldner

„Schorske není takový blázen, aby vyhlašoval konec historie,“ připouští Steven Beller ve své recenzi pojednání Carla E. Schorskeho Thinking with History,

není však pochyb, že Kleió podle jeho mínění prožívá trudné časy. Krá­ lovna věd poloviny devatenáctého století žije dnes v mnohem skrov­ nějších poměrech a musí, Schorskeho slovy, „chodit na schůzky“ s kaž­ dým oborem, který je svolný jít s ní. Ovšem pocit, že historie upadla v nemilost, je příliš pesimistický. Tak výjimečnému postavení, jaké jí připisuje Schorske, se ve skutečnosti nikdy netěšila, snad jedině s vý­ jimkou Německa.1 Bellerova kritika se dotýká hned několika otázek, o nichž je v následující kapitole řeč. Především zde nacházíme představu, že historie je věda, a s ní související nejistotu, co přesně má takové tvrzení znamenat. Zadruhé, setkáváme se s předpokladem, že existovalo cosi jako zlatý věk historie, jímž (není-li to pouhá fikce) muselo být Německo devatenácté­ ho století. A konečně, stáváme se svědky úsilí obdařit historii jako aka­ demickou disciplínu - tak či onak - svébytným životopisem. V pozadí toho všeho se rýsuje otázka, co tvoří historickou vědu (francouzskou science historique a německou Geschichtswissenschqfť) a oč se vlastně opírají její nároky na objektivitu, platnost a pravdivost. Toto téma se stále znovu vrací a stává se z něho předmět rozhořčených debat, zvláště v dobách změn paradigmatu.2

”12

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Nedílnou součástí těchto debat je rovněž diskuse o tom, kdy a jak se v historických dílech vlastně začal prosazovat vědecký řád.3 Samozřej­ mě, dějepisectví jako kulturní praxe a pravdivý obraz minulosti je pod­ statně starší než historie jako akademický obor. Přesto však platí, že až do osmnáctého století se nikdo vážněji nesnažil nárokovat si pro dějepi­ sectví vědecký status - když na to přijde, historia a scientia byly v rámci předmoderního řádu poznání považovány za vzájemně neslučitelné. Co se anglickému filosofovi Thomasi Hobbesovi (1651), německému učenci Christianu Wolffovi (1712), a dokonce ještě i francouzským vydavatelům Encyklopedie d’Alembertovi a Diderotovi (v roce 1751) zdálo být termi­ nologickým protimluvem, totiž představa, že by na historiografii bylo možné pohlížet v zásadě vědeckým způsobem, stalo se však jen o stole­ tí později - v roce 1857 - Johannu Gustavu Droysenovi východiskem, na němž vybudoval svou teorii historické vědy s názvem Historik:' Byli badatelé devatenáctého století jako historik a Hegelův žák Droysen ra­ finovanější než jejich protějšky v sedmnáctém a v osmnáctém století? Podařilo se jim rozpoznat do té doby nevyužitý potenciál dějepisectví, který jejich předchůdci přehlíželi? Nic takového jako historická věda neexistovalo a tato kapitola si klade otázku, co stálo na jejím počátku. Táže se, jak došlo k tomu, že začalo být možné pohlížet na historii jako na vědu, a zkoumá vzestup nové vědec­ kosti, kterou si nárokovali, o které vedli diskuse a kterou praktikovali autoři historických prací kolem roku 1800. Zpravidla se uvádí, že mo­ derní historie vznikla na německých univerzitách, a proto se tato kapito­ la bude zabývat především případem Německa. Nezabrání nám to však zamyslet se i nad situací jinde a vyvodit některé obecnější závěry týkající se psaní dějin jako celku.

1.1 Experientia aliena Hobbes v pojednání Leviathan (1651) uvádí svůj systém poznání roz­ hodným prohlášením, že „existuje poznání dvojího druhu, přičemž jed­ no je poznání faktu, druhé pak poznání důsledku, jejž má jedno prohlá­ šení pro prohlášení další... Druhé se nazývá Vědou... Rejstřík poznání faktů nazývá se Historií.“ Zatímco věda se týká „uvažování“ a „sestává z předvádění důsledků jednoho prohlášení pro prohlášení další“, his­ torie není „než vnímání a paměť“, neboli „poznání žádané od svědků“. Historie tudíž v Hobbesově rozpisu věd nefiguruje.5

NOVÁ VĚDECKOST V DĚJEPISECTVÍ KOLEM ROKU 1800

13

Od doby, kdy Hobbes napsal tyto řádky, se mnohé změnilo. A přesto, dokonce ještě dnes je pro historika bezmála nemožné promluvit o his­ torii jako o vědě, aniž se na tvářích posluchačů objeví úsměv. Kdykoli je totiž řeč o filosofii vědy, historii vědy nebo jednoduše o vědě, historici budou s největší pravděpodobností jedinými, kdo předpokládá, že sem patří i jejich obor. A co je ještě horší, historici si za to částečně mohou sami, protože se dlouho neuměli dohodnout, zda se má k historii při­ stupovat jako k „měkké“ vědě, kvazivědě, vědě sui generis, anebo snad raději vůbec nějako k vědě, nýbrž jako k umění.6 Podobné otázky sice nepochybně mají svůj význam, zde se však jimi zabývat nebudeme. Nehodlám zkoumat, zda vědeckost (neboli postupo­ vání v souladu s vědeckou racionalitou) je pro praktikující historiky do­ sažitelným cílem. Právě tak se nemíním zabývat otázkou, zda vědeckost a s ní související kategorie objektivity a pravdivosti ve skutečnosti exis­ tují, a pokud ano, zda jsou něčím, oč je třeba usilovat. Tato kapitola není věnována problémům existence a legitimity, nýbrž historie. Když na to přijde, během posledních tří staletí se odpověď na otázku, co přesně zna­ mená „dělat něco vědecky“, velmi dramaticky měnila. Stopy těchto pro­ měn se dají rozpoznat i v tom, jak ještě dnes užíváme slova „vědecký“. Snadno totiž přecházíme například od ontologických tvrzení o základní struktuře dějinné skutečnosti (tedy o objektivní pravdivosti vědeckého tvrzení) přes výroky o procedurách zaručujících platnost našich empi­ rických zjištění (vědeckých metodách) až k nárokům na vědecký étos pravého badatele (osobní nezaujatost, odstup, nestrannost, skromnost anebo jednoduše objektivitu). Naše pojetí vědeckosti, které je směsicí v podstatě zcela rozdílných významů, odkazuje totiž k různým, často si i protiřečícím dějinám a ty dále vedou k rozmanitým intelektuálním tra­ dicím, kulturním praktikám a původním sociálním kontextům, v nichž různé představy a ideály vědeckosti získávaly své významy. Mým cílem je nyní prozkoumat některé z aspektů těchto dějin a vztáhnout je k ději­ nám dějepisectví.7 Lze prohlásit, že od doby reformace v šestnáctém století byla široká paleta různých žánrů a praktik, o níž mluvíme jako o dějepisectví, v Ně­ mecku pevně ustavena ne-li jako scientia, tedy alespoň jako důležitá součást eruditio (erudice či učené vzdělanosti). Historia se v Německu těšila významnému postavení svébytného diskursu a dalo se poukázat na skupiny učenců, kteří se jí věnují, jakož i na normy, jimiž se řídí, a in­ stituce, kde je pěstována. Vůbec první lectio historica vznikla na univer­ zitě v Mohuči již v roce 1504. Cognitio historica představovala čtvrtou

14

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

z forem poznání - před ní stály scientia, prudentia a ars - a byla uzná­ vána jakožto experientia či cognitio empirica, tedy empirické poznání. Jako takové bylo historické poznání považováno za nezbytnou složku většiny učených oborů, nakolik se tyto obory opíraly nejen o axiomatic­ ké zásady, ale také o empirické koncepty rozvíjené procesem indukce. V tomto kontextu si historie vydobyla zvláštní význam jako experientia aliena, tedy „jiná“ či „vzdálená“ zkušenost. Historie rozšiřovala obzory osobní zkušenosti čerpáním příkladných poučení z minulosti a jako ta­ ková zasluhovala uznání - byla arzenálem morálních a politických ma­ xim, jimiž se jednotlivec ve svém životě řídil. Tomuto svému významu navzdory však historie jakožto věda zůstávala v aristotelském epistemologickém rámci - jenž v Německu a vlastně po celé Evropě převládal ještě dlouho do osmnáctého století - v zásadě nepředstavitelná. Jak to lze vysvětlit?8 Přibližně řečeno, aristotelská teorie poznání se opírá o dva principy. Zaprvé, s jistotou lze poznat jedině univerzální a abstraktní - jednotlivé a konkrétní umožňuje jen tvrzení pravděpodobná. Zadruhé, jistoty lze dosáhnout pouze tehdy, je-li řeč o stálých, ve své podstatě neměnných entitách, kdežto mluvíme-li o tom, co se nepravidelně mění, nedopra­ cujeme se více než pravděpodobných tvrzení. Do první kategorie náleží univerzální a odvěké vlastnosti veškerého bytí a přírody, které studují zvláště obory poznání s kořeny v matematice a logice. Druhá kategorie se týká „člověka a jeho skutků“. Metafyzicky vzato vycházejí tyto prin­ cipy z předpokladu, podle něhož ontologická nutnost (tedy skutečnost, že něco nutně plyne z logických, fyzikálních nebo morálních zákonů) a epistemologická pravdivost (jinak řečeno, status prokazatelného či ne­ popiratelného faktu, tvrzení nebo teorie) jsou nerozlučně spjaty. V tomto rámci plyne z konceptu vědy absolutní jistota. Věda znamená poznání nutnosti, že je-li něčemu tak, jak tomu je, nikdy tomu nemůže být jinak, neboli zkoumání příčin s cílem objevit univerzální a odvěké vlastnosti toho, co je. S ohledem na otázku, jíž se zde zabýváme, bude důležité uvědomit si, že historikům, lze-li to tak říci, bránily praktikovat vědu dva důvody. Na jedné straně zůstávala historie s vědou neslučitelná do té míry, nakolik zkoumala konkrétní skutečnosti týkající se jednotlivých faktů a okolnos­ tí. Na straně druhé, měřítkům vědy nevyhovovala do té míry, nakolik se snažila zachytit proměnlivou krajinu lidských záležitostí, což je úsilí nápadně handicapované nevypočitatelností lidského jednání a svobod­ né vůle.

NOVÁ VĚDECKOST V DĚJEPISECTVÍ KOLEM ROKU 1800

15

Argumentace této kapitoly se skládá ze tří kroků. Nejdříve doložím, že cognitio historica začala být v Německu jako historická věda myslitel­ ná teprve v důsledku zásadní dehierarchizace celé struktury vědeckého poznání, což byl proces, který započal již v šestnáctém století a během století sedmnáctého a osmnáctého jej významně urychlila dvojice inte­ lektuálních převratů známých jako vědecká revoluce a osvícenství. Jinak řečeno, není důvod předpokládat, že se historiografii v určitý historický okamžik podařilo překročit práh vědeckosti - chápané jako nějaký ne­ měnný, monolitický ideál - tím, že si po dlouhém snažení osvojila meto­ dy umožňující náležité studium dějin. Vědeckost (francouzská scientificité, německá Wissenschaftlichkeiť) není žádná transhistorická danost. Jako každý jiný koncept má své vlastní dějiny. Zadruhé, vzájemné vyrovnávání významu jednotlivých forem uče­ ného poznání provázelo slábnutí přijatelnosti aristotelismu a pokles věrohodnosti jeho výkladových rámců. V německém prostředí k tomu došlo ve druhé polovině osmnáctého století, tedy mnohem později než v Británii a ve Francii. Filosofická agenda aristotelismu byla zastíněna a ve značné míře i nahrazena jinými typy vědecké racionality, jež mnozí historici přijímali s otevřenou náručí a obratně je uplatňovali při psaní dějin. Zatřetí, pozadím klesající přijatelnosti některých pojetí vědecké ra­ cionality a současného vzestupu některých pojetí nových byly rozsáhlé celoevropské změny postojů k poznání obecně a k souvislostem mezi poznáním a společenským řádem zvlášť. K těmto změnám docházelo v prostředí krize a převratných změn evropských společností v průběhu století mezi roky 1750 a 1850, o nichž se často mluví jako o „dvojité revo­ luci“. S průmyslovou revolucí však nesouvisela jen revoluce politických postupů, jejímž ztělesněním se stala zvláště Francouzská revoluce roku 1789 a její demokratické dědictví. „Dvojitou revoluci“ provázely a do určité míry i podporovaly zásadní změny postupů epistemických, tedy těch, které určovaly získávání, hodnocení a předávání poznatků.9 Končící osmnácté století bylo svědkem zvláště napjaté debaty, jejímž předmětem se stalo dějepisectví a jeho role při hájení či naopak zpo­ chybňování politického řádu. Již probíhající diskuse o metodě nabyly na významu s tím, jak se schopnostem historického poznání dopracovat se k jistým žádoucím hodnotám a v důsledku toho i předepisovat správné jednání začal přiznávat značný vliv na vládnoucí společenské názory. Od učenců bádajících nad dějinami se nově začala očekávat vyjádření k ně­ kterým choulostivým otázkám. Co přesně je správné historické poznání?

16

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Komu je svěřena autorita takové poznání uchovávat a za jakých pod­ mínek? Jakou míru jistoty je namístě od takového poznání očekávat? Dají se různé skupiny obyvatel přimět, aby věřily témuž, a pokud ano, jak toho lze dosáhnout? Odvolání na koncept vědeckosti mělo sehrát při formulaci odpovědí na tyto i další otázky klíčovou roli.10 Rád bych zde ilustroval svou argumentaci krátkým přehledem posu­ nu od aristotelských k experimentálním koncepcím poznání, k němuž došlo v sedmnáctém a osmnáctém století, s cílem přesně ukázat důsled­ ky, které z něho vyplynuly pro obor historie. Z mnoha aspektů, jimiž by se nepochybně zabývalo každé úplnější pojednání, jsem si zvolil tři hlavní prvky. Nejprve prozkoumám vzestup užitečného poznání a otáz­ ku, jak pozměnil celkovou mapu poznání. Dále se chci alespoň ve struč­ nosti dotknout toho, co nizozemský historik E. J. Dijksterhuis označil za „mechanizaci obrazu světa“, abych doložil, jaký impuls odtud vyplynul pro historické myšlení. Poté se hodlám zabývat vzestupem experimentu jakožto techniky získávání poznatků a zamyslet se i nad tím, jak přispěl věci empirického historického studia. A konečně na závěr předložím ně­ kolik myšlenek o tom, jak tyto tři prvky napomohly proměně chápání vědeckého poznání, k níž došlo před koncem osmnáctého století. Přitom vyjasním koncept vědeckosti dějepisectví, jejž prozatím ponechám po­ někud neurčitý, aby tak jeho význam a důsledky mohly postupně vyply­ nout v průběhu našeho zkoumání.

1.2 Vzestup užitečného poznání Kdyby se středověký intelektuál typu Ecova františkána Viléma z Baskervillu nějak ocitl v raně novověké Evropě, je docela možné, že ze všeho nejvíc by ho v novém světě vyvádělo z míry přehodnocení významu po­ znání sloužícího praktickým účelům. Obecně řečeno, ctižádost utvářet společnost podle racionálních principů vedla k tomu, že intelektuální praktiky začaly být v rostoucí míře podřizovány praktickým účelům. „Myšlení,“ jak to vyjádřila Hannah Arendtová, se stávalo „služkou dělá­ ní právě tak, jako ve středověké filosofii bývalo ... služkou kontemplace božské pravdy.“ S růstem významu užitečného neboli praktického po­ znání - například obchodu či výrobních procesů - byla kontemplace věčně daných pravd nevyhnutelně odsouzena ke ztrátě epistemologické přednosti, které se do té doby těšila. Následkem bylo, že „vědecká a filo­ sofická pravda se rozešly“.11

NOVÁ VĚDECKOST V DĚJEPISECTVÍ KOLEM ROKU 1800

17

Přesvědčení, že poznání by mělo být užitečné, to samozřejmě neby­ la idea, která by jen tak volně poletovala kolem: bylo pevnou součástí ustavení raně moderních států a jej provázející politiky poznání. Ve sku­ tečnosti záviselo totiž praktické fungování vlád v raně novověké Evro­ pě stále více na systematickém sběru informací následně pořádaných k praktickým účelům - například v oblasti veřejných financí (économie politique neboli, v Rusku, kaměralnaja naúka), mapování státního úze­ mí (kartografie) a blahobytu ve spojení se sledováním ovládaných („po­ litická aritmetika“, statistika a v Německu Polizeiwissenschafť). Max Weber měl tedy dobrý důvod charakterizovat nástup byrokracie, jeden z klíčových faktorů rozvoje raně moderních států, jako „výkon kontroly na základě poznání“.12 Nové ocenění užitečného poznání si nacházelo nejrůznější vyjádře­ ní. Rychle se rozvíjející knižní trh byl zavalen publikacemi, jako napří­ klad An Essay toward promoting all Necessary and Useful Knowledge Thomase Braye (1697) nebo Von den niitzlichen Wurkungen einer Universitát auf den Nahrungsstand des Volkes od Johanna Augusta Schlettweina (1776). V téže době vznikl bezpočet institucí, které usilova­ ly o podporu poznání řemesel a živností - jako ilustraci lze uvést alespoň Kurfiřtskou akademii užitečných věd v Erfurtu (1754), Hornickou aka­ demii ve Freibergu (1765) a podobné společnosti ve Philadelphii (1758) a ve Virginii (1772). Nově založené univerzity v Halle (1694) a Góttingenu (1736) měly postavení Staatsdienerschulen (škol pro státní služ­ bu) a ve značné míře se na nich přednášely právě „užitečné“ předměty. „Mechanické dovednosti“, jako bylo například strojírenství a zeměděl­ ství, zaujímaly stále významnější místo rovněž ve skvěle se prodávají­ cích encyklopediích, z nichž za zmínku stojí alespoň Cyclopaedia: or, An Universal Dictionary of Arts and Sciences Ephraima Chamberse (1728) nebo Universal-Lexicon aller Wissenschaften undKúnste Hein­ richa Zedlera (1732-1754), zatímco Francouzská akademie věd začala jen několik let poté vydávat svou Description des arts et des métiers (1761-1788), čímž dále zdůraznila význam, který začal být užitečným či praktickým oborům poznání připisován.13 Dokonce ani seznamy přednášek na starobylých evropských univerzi­ tách nezůstaly nedotčeny. Ačkoli systém čtyř fakult byl v převážné míře zachován (svobodná umění - včetně filosofie - ještě pořád následovaly Iři vyšší fakulty, medicíny, práva a teologie), jejich řád a vnitřní hierar­ chii začala v rostoucí míře zpochybňovat stále se rozšiřující paleta no­ vých oborů, jako byla chemie, politická ekonomie a v neposlední řadě

18

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

i historie. Vzestup historie jako akademického oboru byl v osmnáctém století nerozlučně spjat s její užitečností pro vzdělání rostoucího množ­ ství právníků, „politiků“ (smíme-li si pomoci tímto příhodným anachronismem) a úředníků. Důkladná znalost mezinárodních dějin byla například považována za nepostradatelnou součást vzdělání budoucích diplomatů i na takových univerzitách, jako byla pařížská nebo štrasburská. Obdobné pozadí mělo i založení regiusovských kateder historie na univerzitách v Oxfordu a Cambridgi počátkem osmnáctého století.14 V polovině osmnáctého století začalo být užitečné a praktické pozná­ ní konečně přijímáno jako úctyhodné. Do jaké míry došlo k překresle­ ní map tradičního řádu poznání, to naznačují i Diderotův „Prospekt“ (1750) a d’Alembertova „Předběžná rozprava“ (1751) k Encyklopedii. Například d’Alembert připisuje velmi prominentní postavení matema­ tice, zatímco teologii, svého času královnu čtyř fakult, představuje jen jako odvětví filosofie. Tím, jak významné místo přiznala intelektuální vlajková loď francouzských philosophes řemeslům obecně a posledním novinkám z technologie zvlášť, problematizovala navíc ještě dále relativ­ ní postavení vědeckých a do té doby za nevědecké považovaných forem poznání. Podobný význam měla skutečnost, že jednotlivá hesla v Ency­ klopedii byla řazena podle abecedy, což jen podtrhlo obecný ústup od tradičně přijímaných hierarchií poznání a dále jej podpořilo. Dřívější útok Francise Bacona na aristotelskou klasifikaci poznání - jeho Nové Organon (Novum Organum) z roku 1620 si dalo za cíl jednou provždy nahradit staré Organon Aristotelovo - tak nakonec přinesl plody.15

1.3 Výroba a poznání: svět jako stroj Tím se dostáváme ke druhému prvku. Přehodnocení užitečného poznání souviselo se stále častějším užíváním mechanických metafor k popisu světa. „Mechanizace obrazu světa“, smíme-li si půjčit název Dijksterhuisova klasického pojednání, sehrávala při odvratu od aristotelské fyziky významnou roli. Aristotelská fyzika chápala hmotu jako ve své podstatě aktivní a pohyb měl podle ní povahu vývoje; materiální přírodě z toho důvodu připisovala plánovitost a účelnost. V našem kontextu má největší význam skutečnost, že historicky úspěšné pokusy o ustavení alternativní­ ho teoretického rámce obecně známého jako mechanická filosofie si zvo­ lily za model přírody charakteristické rysy stroje. Ve svém úsilí „odkouzlit svět“ (jak říkal Max Weber) tím, že hmotu vyloží jako nehybnou a pří-

NOVÁ VĚDECKOST V DĚJEPISECTVÍ KOLEM ROKU 1800

19

rodu jako příčinně přesně popsatelný stroj, byli mechaničtí filosofové lak rozdílného ražení jako René Descartes, Robert Boyle a Isaac Newton přesvědčeni, že nalezli srozumitelnou metaforu, jež člověku umožní po­ rozumět přírodě a jejím složkám, aniž by přitom musel vyvolávat takové „okultní síly“ jako oduševnělost (animismus) nebo schopnost plánovat a pojímat úmysly (teologie). Ve skutečnosti byl v sedmnáctém a osm­ náctém století velmi rozšířen názor, podle něhož lidé mohou spolehlivě poznat jen to, co sami vytvořili, ať už manuálně, nebo intelektuálně.16 Mechanická metafora a s ní související přesvědčení, že lidé jsou schopni poznat jedině to, co sami tak či onak zkonstruují, se navíc ne­ omezovala jen na studium přírody. Převládla ve všech oborech poznání, jak výmluvně dokládá následující úryvek z Thomase Hobbese:

Geometrie je tudíž prokazatelná, poněvadž přímky a tvary, o něž se naše uvažování opírá, rýsujeme a popisujeme my sami; a občanská filosofie je prokazatelná, poněvadž politické společenství (common­ wealth) vytváříme my sami.17 Epistemologické důsledky, jež má takové stanovisko pro myslitelnost historické „vědy o Člověku“, jako první srozumitelně vyjádřil Giambattista Vico ve svém pojednání Nová věda (Scienza Nuova) (1725/1744). Ten­ to italský profesor rétoriky dospěl k závěru, že lze-li bezpečné poznání očekávat jedině od věcí, jež za svou existenci vděčí člověku, je třeba pře­ sunout pozornost od studia přírody k dějinám. Argumentoval, že stvo­ ří 1-li přirozený svět Bůh, může mu porozumět zase jen Bůh; na druhé straně, člověk může doufat ve spolehlivé poznání jedině tehdy, bude-li se zabývat studiem „občanského světa“, poněvadž ten je plodem lidské tvořivosti v témž smyslu, v jakém je příroda stvořením Božím. Třebaže Vicova koncepce nové vědy ve své době velkou pozornost nepřitáhla, vy­ plývalo z ní (v ryze epistemologickém smyslu), že historiografii lidských záležitostí je možné pojímat jako vědu.18 Do jaké míry nahlodala už počátkem osmnáctého století mechanic­ ká metafora všeobecné panování aristotelismu, lze poznat na příkladu vynikajícího německého aristotelika Christiana Wolffa. Ve své teorii po­ znání z roku 1712 vznáší Wolff požadavek, aby historie „byla sepisována lakovým způsobem, že budou-li skutky poměřovány svými okolnostmi, čtenáři dokáží rozpoznat pravidla božského vládnutí“. Studium dějin by nám tudíž mělo umožnit sledování práce velikého hodináře takříkajíc v okamžiku, kdy hodiny sestavuje, takže budeme schopni porozumět

20

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

i"1' linulijeho hodinového stroje. „Povaze hodin porozumím tehdy,“ iipfi-.ňnje Wolff, „pochopím-li jasně, z jakého druhu koleček a dalších součástek jsou sestaveny a jaké mezi nimi panují vztahy.“ Wolff se zde chápe metafory hodin coby oblíbeného mechanického podobenství své­ ho věku a volá po historiografii, která bude jak didaktická, tak i užitečná v tom smyslu, že odhalí skrytou příčinnou strukturu dějin (pragmatické dějepisectví).19 Užití analogie hodin má však ještě jednu stránku. „Člověk porozumí povaze nějaké věci jedině tehdy,“ jak zdůrazňuje Wolff v pasáži o hodi­ nách, „pochopí-li jasně, jak se stala tím, čím je, anebo jakým způsobem a jakými prostředky je umožněna.“20 Na tomto místě se Wolffův koncept určování povahy věci pomocí intelektuální rekonstrukce jejích součástí a struktury mění v genetické vysvětlení jejího vzniku. Když na to přijde, druhé má být doplňkem prvního, tak jako je tomu v případě Wolffova systému poznání, podle něhož je každý obor rozdělen na abstraktně-racionální část a část empiricko-historickou. Wolffovi v tom dal za pravdu i erlangenský teolog Johann Martin Chladenius, který ve svém pojedná­ ní Allgemeine Geschichtswissenschaft z roku 1752 - jedná se v podstatě o německý protějšek Letters on the Study and Use of History lorda Bolingbroka (1752) - prohlašuje:

pro mravní bytost (jako je například stát] je nej významnější událostí její počátek, který je o to pozoruhodnější, že skrývá důvody následují­ cích událostí, jimž by bez poukazu na něj nebylo lze porozumět.21 Hledání pravidelných uspořádání a struktur vývoje či zákonů („pravidel božského vládnutí“) bylo po celé osmnácté století velmi obvyklým té­ matem. Jako významné příklady můžeme uvést ordre naturel francouz­ ských fyziokratů nebo Staatswissenschaften (vědy o státu) v Německu a vzestup teoreticko-historické metody (conjectural history) v Anglii. Analogie hodin ilustruje dvě věci. Na jedné straně ukazuje, že nástup nového historického vědomí v raně novověké Evropě vděčil za jeden ze svých nejmocnějších impulsů obecnému přijetí mechanické metafo­ ry a s ní souvisejícímu přesvědčení, že lidské bytosti mohou spolehlivě poznat jedině to, co samy vyprodukují. Na straně druhé tato analogie odhaluje také omezení mechanické metafory, která koncept dějin redu­ kuje na proces vzniku. Jakmile je totiž hodinový stroj jednou uveden do chodu, stává se z něho víceméně stabilní koncový produkt. Mecha­ nické analogie však svoji metaforickou přitažlivost začaly ztrácet teprve

NOVÁ VĚDECKOST V DÉJEPISECTVf KOLEM ROKU 1800

21

v poslední třetině osmnáctého století, kdy je nahradily jiné, především organické metafory.

1.4 Vzestup empirického poznání Třetím prvkem, jemuž bylo souzeno významně ovlivnit postoje k po­ znání, se stal vzestup experimentu jakožto legitimní techniky získávání poznatků, výmluvně shrnutý výrokem Francise Bacona o „vyslýchání přírody“. Přijatelnost experimentu jako aktivity vedoucí k poznání vdě­ čí za mnohé již výše zdůrazněnému přesvědčení, podle něhož lidé doká­ ží porozumět jen tomu, co sami vyrobí. Ze stejného přesvědčení přímo plyne, že chce-li člověk spolehlivě poznat, co sám nevyrobil, musí na­ podobit či zopakovat procesy, jimiž to vzniklo. Vskutku, v experimentu jde vlastně o umělé vyvolání jevů, které chceme pozorovat. „Dejte mi hmotu,“ prohlásil německý filosof Immanuel Kant ve své teorii původu vesmíru (1755), »a vystavím z ní svět - jinými slovy, dejte mi hmotu a předvedu vám, jak se z ní svět vyvinul.“22 Kantova slova jsou příkla­ dem spojování tvoření s věděním, jež bylo pro jeho dobu tak charak­ teristické. Umožňují nám zahlédnout alespoň něco z tehdy stále ještě rozšířeného přesvědčení, že mezi „faktem“ a „výrobou“ existuje spojení. Koncem osmnáctého století začala už být tato dvě slova (bezmála) sy­ nonymy a z „fakt“ se pomalu stávala „data“, tedy cosi, co je spíše dáno než uděláno. V našem kontextu sehrává kritickou roli přesvědčení, které leželo v sa­ motných základech experimentální filosofie (a raně novověkého empiris­ mu obecněji), že totiž pravé poznání může a musí být vyvozováno z pří­ mé smyslové zkušenosti. Šlo vlastně o frontální útok na další ze sloupů aristotelské tradice. Tento postoj skvěle ztělesnily pokusy Roberta Boyla se vzduchovou pumpou, o níž lze tvrdit, že byla vůbec nej produktivněj­ ším „faktoplodným“ přístrojem tohoto věku. Unikla snad aristotelikům důležitost smyslové zkušenosti? Vůbec ne, na dvě zásadní otázky dávali však odlišné odpovědi. Jakou roli hraje v procesu dosahování spolehli­ vého poznání zkušenost? A dále, jaký typ zkušenosti bychom měli vyhle­ dávat? Aristotelská tradice hleděla na spolehlivost našich smyslových zkušeností s určitou podezřívavostí, a dávala tudíž přednost zkušenos­ tem toho druhu, které obecné soudy o fungování přírody potvrzovaly, spíše než by jim poskytovaly jejich základ. Význam se tak sice zkuše­ nosti neupíral, byla však podřizována procesu zajišťování již ustaveného

22

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

poznání obecné a nepochybné povahy věcí. Podle baconovské tradice experimentální filosofie měla přímá smyslová zkušenost naopak po­ skytovat pravému vědeckému poznání základ. Účelem experimentálně utvářené zkušenosti nebylo podle něho dokládat obecná tvrzení. Místo aby zkušenost sloužila obecnému filosofickému uvažování, měla ho ovlá­ dat. Tento typ zkušenosti neměl však být překroucen v bezduchý sběr údajů, jejž Bacon přirovnal k činnosti mravence. Spíše mělo jít o výsle­ dek spojeného úsilí sběru i trávení, u Bacona symbolizovaného včelou. Předkládaná metoda zkoumání měla být tudíž induktivní a empiricky zakotvená - jinými slovy, mělo se vycházet z pozorovaných a experimen­ tálních faktů (z „konkréten“) a od nich krok za krokem stoupat k příčin­ nému poznání a závěrům obecným. Vzdor tomu však neměla být výsledkem experimentu zkušenost živel­ ně vnímaná smysly nezasvěcených („babské povídačky“ ). Experimentál­ ní filosofové od Christiaana Huygense až po Roberta Hooka byli jeden jako druhý přesvědčeni, že fungování přírody lze zcela porozumět jen tehdy, bude-li hromadění zkušenosti řízeno a ukázňováno náležitými pravidly metody. „Výslech“ přírody, lze-li to tak říci, měl tedy být veden, „jako by jej prováděl stroj“ (Bacon). Jinými slovy, vzestup experimentu jako přijatelné techniky získávání poznatků nezbytně provázela ctižá­ dost zmechanizovat samu produkci poznání, jinak řečeno, ukáznit pro­ cedury tvorby poznání pomocí metodologických direktiv, jejichž účelem bude odstranit či alespoň ovládnout důsledky lidských vášní a osobních zájmů.23 Ačkoli se experimentální metody vědeckého bádání daly uplatnit jen v některých oborech poznání, jejich triumfální nástup poskytoval od za­ čátku do konce osmnáctého století silný impuls empirickým studiím na půdě mnoha oborů včetně historie. Podobně jako protestantská refor­ mace trvala na tom, aby se každý křesťan přímo setkával s Písmem (aniž se přitom spoléhal na pomoc ze strany kněží), a tak jako experimen­ tální filosofové od Bacona až po Newtona naléhali na své současníky, aby si sami prostudovali „božskou knihu přírody“ (aniž se přitom budou spoléhat na časem prověřené výklady), historici začali na sklonku osm­ náctého století jeden od druhého stále častěji očekávat, že na autoritu sekundárních děl se budou odvolávat jedině tehdy, neumožňují-li otáz­ ky, kterými se zabývají, přímý zkušenostní přístup. Dějepisectví mělo být tudíž v rostoucí míře postaveno na tom, co jsme se postupně naučili označovat jako „primární prameny“ - jinými slovy, na empiricky zalo­ ženém bádání.24

NOVÁ VĚDECKOST V DÉJEPISECTVÍ KOLEM ROKU 1800

23

Vyprávění o triumfu historického empirismu bylo dílem sepsáno na pařížských ulicích, i když jeho autory nebyli vždy nutně historici. Stej­ ně jako Gutenbergův vynález knihtisku dokázal uspokojit protestantský požadavek osobní četby Bible a tak jako užití dalekohledu a mikroskopu proměnilo rétoriku individualistického empirismu („Přečtěte si knihu přírody sami pro sebe!“) v praktický postup, „násilné otevření některých dříve tajných evropských kancléřství a archivů“25 v období bezprostřed­ ně po Francouzské revoluci stimulovalo volání historiků po kritickém studiu primárních pramenů. Status historické zkušenosti, která se dala ze studia primárních pra­ menů vyvodit, byl však více než ošidný. Například epistemologie Immanuela Kanta, jednoho z nejvýznamnějších filosofů Evropy pozdního osmnáctého století, byla s myšlenkou, že archivní záznamy jsou „pri­ márními prameny“ toho, co se lidé o minulosti mohou dozvědět, zkrát­ ka neslučitelná.26 Ještě důležitější je, že studium dokumentů s využitím metod historického výzkumu znamená vlastně kvalifikované čtení a to si žádá odborného vzdělání, díky němuž historici získají schopnost rozpo­ znat, jaký typ informací v dokumentu „číst“ a od jakého odhlížet. Žádné instituce, které by se staraly o výcvik profesionálních historiků a vště­ povaly jim zásady správného čtení historických dokumentů, však před rokem 1800 nebyly v dohledu.27 Trvalo až do poloviny devatenáctého století, než začali být autoři historických pojednání schopni obhájit to, co dokázali v záznamech vyčíst a co shledávali přijatelným („historická fakta“), jako dostatečně spolehlivé základy našeho poznání minulosti. V tomto procesu postupně začala historická díla Leopolda Rankeho hrát roli bázeň a úžas vzbuzujících líčení minulosti i roli kritérií, kterými se poměřovaly historiografické počiny druhých.28 Celkem vzato bychom však Rankeho příspěvek ke vzestupu empiricky založených, kriticky zkoumaných a objektivně sepisovaných dějin nemě­ li přeceňovat. Ranke nebyl totiž ani prvním, kdo se v dějepisectví do­ žadoval objektivity, ani tím, kdo zavedl historicko-filologickou metodu hodnocení pramenů.

Chce-li historik psát a představovat [čtenářům dějiny] takovým způso­ bem, aby historická pravda nebyla překroucena, musí být osobně neza­ ujatý, musí události líčit bez vlastních, již předem utvořených představ a nesmí dávat přednost žádné z forem vlády ani žádnému státu; stejně tak nesmí žádnou z existujících forem vlády považovat za nejlepší ze všech ... ani vymýšlet ideál vlády, jímž by vlády existující poměřoval;

24

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

spíše má povinnost skromně a s přísnou neutralitou vyprávět jen to, co se stalo a jak se to stalo (bloJ3 erzáhlen, was und wie es geschehn isť).29 Třebaže právě ocitovaný text připomíná slavné Rankeho krédo, jeho autorem není Ranke, nýbrž pruský medievalista Karl Dietrich Hullmann, kterého následující generace nebraly tak vážně. V době, kdy Híillmann na jaře roku 1796 vydal esej o dějinách evropských států obsahující i tato pravidla, kterými se měl každý seriózní historik řídit, byl Ranke ještě ne­ mluvně v plenkách. Ideál nestranného či nezaujatého poznání a otázky související s tím, jak se ho dobrat, byly předmětem bouřlivých debat po celé osmnácté století. V mnoha oborech byly přijaty kodexy nestrannosti a nezaujatosti - od právnických postupů hodnocení svědeckých výpovědí až po přírodní filosofii.30 Rétorika pružnosti hlediska (tedy nestrannosti, jež vystupuje nad všechna stranická stanoviska) se objevuje v traktátech z morální filosofie stejně jako z historické teorie. Například Adam Smith se ve své Teorii mravních citů (Theory ofMoral Sentiments, 1759) doža­ doval, aby „sobecké a původní vášně lidské přirozenosti“ byly překonány a na věci se pohlíželo „očima třetí osoby..., jež soudí s nestranností“.31 Vskutku, schopnost překročit při rozvažování a při jednání hledisko jed­ notlivce považovali mnozí morální filosofové za cestu k ustavení harmo­ nické a spravedlivé společnosti. Lorraine Dastonová označila takový pří­ stup k poznání termínem „aperspektivní objektivita“ - jde o pokus „unik­ nout hledisku“ tím, že ve jménu veřejného poznání a univerzální srozu­ mitelnosti budou odstraněny individuální i skupinové idiosynkrasie.32 Pro historiografické diskuse druhé poloviny století byla zvláště symptomatická mnohými sdílená obava, že zaujetí stanoviska a stranickému přístupu se historik jako takový ve skutečnosti ubránit nemůže, a proto bude spíše potřeba účinně se s těmito jeho povahovými sklony vypořá­ dat než lomit nad nimi rukama.33 Snaha odolat důsledkům perspektiv­ ního zkreslení vyzýváním k mravní integritě historiků byla přitom stále častěji považována za nepostačující, a důraz se tak přesouval od morál­ ních konceptů osobní nestrannosti (etických imperativů) k onomu typu aperspektivity a nestrannosti, jejž zaručovala neosobní pravidla me­ tody (k imperativům metodologickým). Chladenius ve své Allgemeine Geschichtswissenschaft píše:

Neměla by se historická pravda těšit témuž právu ... být vyjádřena v pravidlech, když nám nyní bezmála všechny motivační síly lidského rozumu objevující všeobecné pravdy... leží vysvětleny před očima?34

NOVÁ VĚDECKOST V DĚJEPISECTVÍ KOLEM ROKU 1800

25

Formální metodologické předpisy měly tudíž více než zajistit pro­ měnu historika v nehmotný epistemologický subjekt, jenž vystoupí nad všechna stranická hlediska: empirická důvěryhodnost historiků a celé historické profese začala v osmnáctém století stále více záviset právě na metodologické odbornosti. Pokud se východiskem dějepisectví měla stát induktivní a empiricky zakotvená procedura, musely být její základy ne­ napadnutelné. V takovém kontextu získala zásadní význam schopnost historiků rozlišovat skutečné od bájného, což mělo za následek, že na vý­ sluní se dostal kritický rozbor textu. A konečně, triumf induktivních melod v dějepisectví přímo souvisel i s nástupem „poznámek pod čarou“.35 Zvyk odkazovat na prameny v mnoha směrech odpovídal podrobným /právám o prováděných experimentech, neboť smyslem tohoto postu­ pu bylo umožnit čtenáři zopakovat a ověřit si proces, jímž autor dospěl k poznatku, který ve svém díle předkládal. Obecně se soudilo, že jde o neodmyslitelný rys vědecké racionality. Do jaké míry se z poznámek pod čarou stala v průběhu osmnáctého století v dějepisectví zavedená praxe, o tom ostatně svědčí už to, jak se David Hume v roce 1758 cítil po­ vinován omluvit se čtenářům za nedostatek náležitých odkazů ve svých Dějinách Anglie.36 Abychom to shrnuli, debaty o konkrétních historiografických pravi­ dlech metody se vedly už dávno předtím, než se z historie v devatenác­ tém století stala ustavená profese. V praxi ovšem zůstávala formální me­ todologická pravidla při „prosívání a zvažování“ historických záznamů často mnohem méně důležitá než hluboká znalost toho, co se považo­ valo za přijatelné a náležité, totiž sociálních kodexů pravdomluvnosti, jež nebylo zapotřebí nikde rozepisovat. Jaký druh dějinné zkušenosti má sloužit jako základ psaní dějin? A čí zkušenost má být přijímána jako zkušenost autenticky dějinná a schopná poskytovat náležitý základ historického poznání? Čím přesně se vyznačují důvěryhodné primární prameny? Jsou jimi ústní svědectví lidových tradic, anebo spíše psaná svědectví příslušníků elit? Odpovědět na takové otázky znamenalo roz­ hodnout, kudy povedou hranice mezi pravdivým a bájným, historickým a filosofickým, literárním a vědeckým, nekultivovaným a vytříbeným. V osmnáctém a poté i v devatenáctém století tak vyvstávala z metodizace historického poznání mapa sociálního řádu.

26

JAK SE PÍŠOU DĚJJNY

1.5 Historie jako humanitní věda Přesun od aristotelských k experimentálním pohledům na poznání měl ještě mnohé další rysy, pro historiografii a její přijatelnost jako vědy neméně významné. Například newtonovská koncepce lineárního a jed­ nosměrného času, podle níž se čas stal absolutní, reálnou a univerzální entitou zakoušenou každým, všude a stejně, měla mít dramatický vliv na sbližování historických a vědeckých způsobů bádání. Umožnila rov­ něž koncept času jako progresivního a stejnorodého kontinua a potažmo vzestup ideje minulosti v tom smyslu, že je „dějinami“ a „dějiny“ má. Idea dějin (v jednotném čísle) jako svébytné a souvislé formy skutečnos­ ti, kterou lze analyzovat způsobem zcela světským a racionálním, vykry­ stalizovala postupně až v diskusích osmnáctého století. Jiným významným impulsem se pro dějepisectví stalo to, co (po vzo­ ru francouzského historika Michela Foucaulta) dnes označujeme jako „antropologický obrat“. Odehrál se ve druhé polovině osmnáctého sto­ letí a provázel ho rychlý nástup „věd o životě“, například antropologie, biologie nebo psychologie.37 Nelze snad přecenit význam, jejž mělo pro ctižádost konceptualizovat historii jako humanitní vědu nové paradig­ ma „vitalismu“. Například Peter Hanns Reill ukázal zvláště dramatic­ ký dopad, jejž mělo v roce 1749 zveřejnění prvních tří svazků Histoire naturelle francouzského přírodního historika Georgese Louise Leclerca de Buffona (1749-1804). Tento myslitel hlásal koncept vědeckosti, podle něhož je třeba rozlišovat mezi abstraktními pravdami (jako jsou matematické důkazy) a reálnými pravdami fyzikálními. Zatímco první jsou výsledkem lidského důmyslu, druhé jsou svou podstatou empiric­ ké a svou povahou historické, takže si žádají jak podrobný rozbor, tak i tvůrčí představivost („jasnozřivost“).38 Podobného tématu jako Reill se chopil také Jorn Garber, jenž argumentuje, že kolem roku 1750 se pro mnohé směry historického bádání stala vůdčím oborem antropologie. Nejviditelnějším příkladem byl kvetoucí (nikoli ovšem nadlouho) žánr „historie humanity“, podle něhož se dějiny vykládaly jako evoluce hu­ manity ve dvojím smyslu slova: jako vývoj lidské rasy v prostoru a času a jako postupné uskutečňování potenciální kvality humánnosti. K nej­ významnějším příkladům historie humanity patří pojednání Johanna Gottfrieda Herdera Ideje kjilosofii dějin lidstva (Ideen zur Philosophie der Menschheit, 1782-1791). Spojení, jež bylo tehdy navázáno mezi dějepisectvím a antropologickými diskursy, jak ukazuje Garber, nejen

i b )VÁ VĚDECKOST V DĚJEPISECTVÍ KOLEM ROKU 1800

27

umožnilo utvoření svébytného badatelského oboru („historie člověka“), ale zároveň i vybavilo ty, kdo se jím zabývali, souborem strategií a metod (jako je například komparativní rozbor, analogické myšlení nebo inte­ lektuální intuice), které dějepisectví umožňovaly vypracovat si vědeckou loložnost, aniž se muselo uchylovat k nějakému soubornému filosofic­ kému rámci.39 Skutečnost, že v tomto kontextu získaly koncepty aktivní hmoty, samovznikajícího pohybu a účelného vývoje znovu část své bý­ valé přesvědčivosti (poněvadž „orgán“, „organismus“ a „organizace“ na­ hradily nyní jako vůdčí metafory „stroj“ a „mechanismus“), zároveň uka­ zuje, že posun od aristotelských k experimentálním metodám poznání nebyl procesem ani zcela jednoznačným, ani jednou provždy završeným. Vzdor tomu ztratila ovšem aristotelská teorie poznání své výsadní in­ telektuální postavení během osmnáctého století nadobro. Zatímco de­ duktivní teorie přišly o svou roli paradigmat vědeckého bádání ve pro­ spěch empirických forem diskursu, aristotelský koncept scientia byl sice pomalu, zato však nezvratně nahrazován novým konceptem vědecké ra­ cionality, podle něhož se místo jistoty zdůrazňovala pravděpodobnost. Mnozí obhájci nové vědeckosti uznávající, že absolutní jistota je mimo dosah člověka ve všech oblastech až na několik málo výjimek, přijíma­ li nyní jako východisko Esej o lidském porozumění (Essay Concerning Human Understanding} Johna Locka (1689), v níž se rozlišuje mezi nižnými „stupni souhlasu“.40 V ostrém protikladu k demonstrativní jis­ totě, které se dožadovali aristotelici (a když už jsme u toho, právě tak 1 karteziáni, následovníci Reného Descarta), se pravdivostní nároky to­ hoto empirického konceptu vědeckosti opíraly výhradně o pragmatické kritérium kriticky prověřené pravděpodobnosti. Podobně jako k dokla­ dům u soudního přelíčení, také k historickým pramenům se začalo při­ stupovat ve smyslu různé míry jistoty („mimo rozumnou pochybnost“). Voltaire, jeden z prvořadých historických myslitelů celého století, tak ve svém článku „Histoire“ (1764) prohlásil s lakonickou stručností: „Žádná jistota, jež nesestává z matematických demonstrací, není víc než nejvyšší pravděpodobnost; žádné jiné historické jistoty není.“41 Jak ovšem na druhé straně upozornil francouzský matematik a fyzik Pierre Simon Laplace (Essaiphilosophique sur lesprobabilités, 1814): „Jak málo věcí je prokázáno? Důkazy přesvědčují pouze mysl; nejsilnější důkazy nám předkládá zvyk. Kdo kdy prokázal, že zítra ráno vyjde slunce, anebo že zemřeme? A dostává se něčemu obecnější víry?“42 Tento Laplaceův úry­ vek je typický pro pravděpodobnostní přístupy k poznání a pro intelekluální sebevědomí, které je provázelo.43

28

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

„Pravděpodobnostní obrat“ je v mnoha ohledech svorníkem vývojo­ vých trendů, které jsme v této kapitole rozebrali. Jak se osmnácté století chýlilo ke konci, začalo být z epistemologických důvodů možné pojímat historiografii jako vědu. Kolem roku 1800 — v německém prostředí - tak historia nadobro opustila chrám múzických umění, v němž po dlouhý čas přebývala ve společnosti poezie, rétoriky, malířství nebo hudby.44 Zatímco rostoucí množství učebnic, jako byl například úvod do systé­ mu poznání Johanna Joachima Eschenburga z roku 1792, začalo historii řadit mezi vědy,45 samotní historici stále častěji mluvili o historiografii jako o „opravdové racionální vědě“,46 jež si „jméno vědy nárokuje plným právem“.4 August Ludwig Schlbzer, jeden z velikánů německého his­ torického bádání pozdního osmnáctého století, žádal, aby historie byla „přednášena vědecky“ („scientifisch vorgetragen werden“}.^ Představa historie jakožto vědy byla ovšem nestejnorodá, křehká a rozhodně nikoli obecně sdílená. Koneckonců, v pozadí konceptu vědeckosti se skrýva­ la sbírka různých představ a přesvědčení odrážejících rychle se měnící konstelace politiky poznání na přelomu století.

1.6 Několik závěrů 1) Vědeckost nárokovaná, rozebíraná a praktikovaná v dějepisectví kolem roku 1800 byla nová hned ve dvou ohledech. Zaprvé, novin­ kou bylo samo propojení historického s vědeckým v empirickém dějepisectví. Zadruhé, nová vědeckost se zásadně lišila od aristotelského konceptu scientia, který ve značné části Evropy převládal ještě dlouho do osmnáctého století. 2) Historie se v humanitní vědu nevyvinula v opozici k vědám přírod­ ním. Dichotomie mezi vědami humanitními a přírodními je ve své podstatě potomkem až devatenáctého století a jeho vlastní mapy poznání. 3) Není důvod předpokládat, že se historiografii v nějakém konkrét­ ním historickém okamžiku podařilo překročit práh vědeckosti tím, že si po dlouhém snažení osvojila metody umožňující náležité stu­ dium dějin. Jak to vyjádřila Irmline Veit-Brauseová, „zvědečtění historie“ nebylo „lineárním procesem mířícím k pevně danému cíli .správné“ vědecké praxe“.49 Vědeckost je pohyblivý terč a totéž lze říci i na adresu samé podstaty toho, co považujeme za spolehlivé poznání.

II0V1 VĚDECKOST V DĚJEPISECTVÍ KOLEM ROKU 1800

29

4) Koncept vědeckosti se nejen měnil v čase, nýbrž byl rovněž zpo­ chybňován, přičemž různí autoři přicházeli s různými rozlišení­ mi. To mělo dále různé důsledky pro praktický náhled dějepisectví. Různí praktikující historici chápali tedy kategorii dějin - jako předmět svého zkoumání - radikálně odlišnými způsoby a totéž platilo i pro koncept vědeckosti. 5) Idea vědeckosti nepoletovala jen tak volně konceptuálním prostorem. Jako kodex jednání, způsob poznávání a soubor metodologických maxim neoddělitelně souvisela se sociálními institucemi, diskursy a praktikami. (K tomu více esej Petera Lamberta v tomto sborníku.) 6) A konečně, vědecká racionalita by neměla být zaměňována s rozu­ mem. Přemýšlení ničím nahradit nelze, ani vědeckostí.

Poznámky Rád bych na tomto místě vyjádřil svou vděčnost Ute Feldnerové, Graemu Garrardovi n Davidu Jacksonovi, jejichž podnětných myšlenek a kritických poznámek si dnes vážím více než kdy předtím. i. Times Literary Supplement, 30. července 1999. 2. Jako úvod lze doporučit pojednání Mary Fulbrookové Historical Theory (Lon­ don, 2002). 3. Dobrý přehled poskytuje Irmline Veit-Brauseová v článku „Eine Disziplin rekonstruiert ihre Geschichte: Geschichte der Geschichtswissenschaft in den 9Oer Jahren“, Neue Politische Literatur, roč. 46 (2001), str. 67-78, a roč. 43 (1998), str. 36-65. 4. Hobbes, Leviathan (London, 1651); Wolff, Vernúnfftige Gedancken von den Kráfften des menschlichen Verstandes (Halle, 1712); Jean le Rond d’Alembert, Preliminary Discourse to the Encyclopedia of Diderot (1751), ed- Richard N. Schwab (Chicago, 1995), kde je obsažen rovněž Diderotův Prospectus (1750); Droysen, Historik (1857), ed. Peter Leyh (Stuttgart-Bad Cannstatt, 1977); Droysen, „Die Erhebung der Geschichte zum Range einer Wissenschaft“, Historische Zeitschrift, roč. 9 (1863), str. 1-22. 5. Hobbes, Leviathan, kap. IX. (>. Viz kapitolu Johna Harveye v tomto sborníku. 7. Hojně zde využívám postřehů z článku Lorraine Dastonové „Objectivity and the Escape from Perspective“, Social Studies ofScience, roč. 22 (1992), str. 597-618, zvláště str. 597-599. 8. Zde i v následujícím viz Arno Seifert, Cognitio historica: Die Geschichte als Namengeberin friihneuzeitlicher Empirie (Berlin, 1976), a Horst Dreitzel, „Die Entwicklung der Historie zur Wissenschaft“, Zeitschrift fur historische Forschung, roč. 8 (1981), str. 257-284.

30

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

9. Viz Bjorn Wittrock, Johan Heilbron a Lars Magnusson, eds., The Rise of the So­ cial Sciences and the Formation ofModernity (Dordrecht, 1998). 10. Co se těchto debat a jejich kontextů týče, viz Christopher Fox, Roy Porter a Ro­ bert Wokler, eds., Inventing Human Science (Berkeley, 1995), a Daniel Fulda, Wissenschaft aus Kunst: Die Entstehung der modernen deutschen Geschichtsschreibung 1760-1860 (Berlin, 1996). 11. Hannah Arendt, The Human Condition (Chicago, 1958), str. 290 a 292. 12. Max Weber, Economy and Society (1920), G. Roth a C. Wittich, eds., 3 svazky (New York, 1968), sv. 1, str. 339. 13. Peter Burke, A Social History of Knowledge (Cambridge, 2000), str. 81-148, zvláště str. nonn; Thomas Ellwein, Die deutsche Universitdt (Wiesbaden, 1997), str. 38-224, zvláště str. 42nn a 47nn; Robin Briggs, „The Académie Royale des Sciences and the Pursuit of Utility“, Past and Present, roc. 143 (1991), str. 38-88, zvláště str. 40. 14. Burke, History, str. 9m a 99nn; Notker Hammerstein, Jus und Historie (Gottin­ gen, 1972), zvláště str. 2i6nn; Jurgen Voss, Universitdt, Geschichtswissenschaft und Diplomatic im Zeitalter der Aufklarung (Munchen, 1979). 15- Burke, History, str. 110 a 115; M. Malherbe, „Bacon, Diderot etl’ordre encyclopédique“, Revue de Synthěse, roc. 115 (1994), str. 13-38. 16. Klasické vylíčení tohoto vývoje poskytuje E. J. Dijksterhuis v pojednání The Mechanisation of the World Picture (1950; Princeton, 1986), v nedávnější době rovněž Peter Dear, Revolutionizing the Sciences (London, 2001), zvláště str. 80-101. 17. Hobbes, „Six lessons to the Savillian Professors of the Mathematics“, v The English Works of Thomas Hobbes, William Molesworth, ed., 11 svazků (London, 1839-1845), sv. 7, str. 184. 18. Vico, Scienza Nuova (konečné vydání, Napoli, 1744), zvláště odd. 331. 19. Wolff, Gedancken, kap. I, odd. 48, a kap. X, odd. 6. 20. Tamtéž, kap. I, odd. 48. 21. Chladenius, Allgemeine Geschichtswissenschaft (Leipzig, 1752), str. 64. 22. Kant, Universal Natural History and Theory of the Heavens (1755), anglický překlad W. Hastie, W. Ley, ed. (New York, 1968), str. 17. 23. Viz zvláště Steven Shapin, The Scientific Revolution (Chicago, 1966), str. 65-117; Steven Shapin a Simon Schaffer, Leviathan and the Air-Pump: Hobbes, Boyle and the Experimental Life (Princeton, 1985); Lorraine Daston, ed., Biographies of Scientific Objects (Chicago, 2000), str. 4; Burke, History, str. 1611 a 204ti; a Bacon, New Organon (1620), aforismy II, XVI, XIX, XXII a XCV. 24. Zde i k následujícím odstavcům viz Shapin, Scientific Revolution, str. 72-80. 25. Anthony Grafton, The Footnote (London, 1997), str. 60. 26. Viz Kantova „Prolegomena to Any Future Metaphysics that will be able to come forward as science“ (1783), v Immanuel Kant: Philosophy of Material Nature, anglický překlad J. W. Ellington (Indianapolis, 1985), a „Conjectures on the Be­ ginning of Human History“ (1786), v Kant: Political Writings, Hans Reiss, ed. (Cambridge, 1991), str. 221-234. 27. Co se týče institucionalizace a profesionalizace historie v devatenáctém a dvacá­ tém století, viz esej Petera Lamberta v tomto sborníku (kapitola 3).

NOVÁ VĚDECKOST V DĚJEPlJĚCTVÍ KOLEM ROKU 1800

31

28. Co se týče Rankeho a rankeovské tradice, viz esej Johna Warrena v tomto sbor­ níku (kapitola 2). 29. Karl Dietrich Hullmann, Entwurfeiner bessern Behandlung der Europáischen Staatengeschichte in akademischen Vorlesungen (Warszawa, 1796), str. 2ón. Co se Húllmanna týče, viz Heiko Feldner, Karl Dietrich Hiillmann, 1765-1846 (Frankfurt a. M., připravováno k vydání). 30. Peter Dear, „From Truth to Disinterestedness in the 17th Century“, Social Stu­ dies of Science, roc. 22 (1992), str. 619-631. 31. Adam Smith, The Theory ofMoral Sentiments (1759), D. D. Raphael a A. L. Macfie, eds. (Oxford, 1976), str. 135. 32. Daston, „Objectivity“. 33. Jako raný příklad tohoto zaměření lze uvést Chladeniův koncept Sehepunckt (teorie hlediska); viz Chladenius, Geschichtswissenschaft. 34. Tamtéž, str. XIV. 35. Grafton, Footnote. 36. Burke, History, str. 2o8n. 37. Foucault, The Order of Things (1966), (London, 1970). 38. Viz zvláště Reillovy články „Science and the Science of History in the Spátaufklárung“, v Hans Erich Bódecker et al., eds., Aufklarung und Geschichte (Gottin­ gen, 1986), str. 430-452, a „History and the Life Sciences in the Early 19th Cen­ tury“, v Georg G. Iggers a James M. Powell, eds., Leopold Ranke and the Sha­ ping of the Historical Discipline (Syracuse, 1990), str. 21-35. Co se týče Buffona a jeho přijetí, viz Frank W. P. Dougherty, Collected Essays on Themes from the Classical Period ofNatural Philosophy (Gottingen, 1996), str. 59-70 a 70-89. 39. Jorn Garber, „Selbstreferenz und Objektivitát: Organizationsmodelle von Menschheits- und Weltgeschichte in der deutschen Spátaufklárung“, v Hans Erich Bodecker etal., eds., WissenschaftalskulturellePraxis (Gottingen, 1999), str. 137-187. 40. Locke, An Essay Concerning Human Understanding (London, 1689), kap. XVI. 41. Voltaire, „Histoire“, v Dictionnaire philosophique (1764), v Oeuvres completes de Voltaire, 70 svazků (Paris, 1785-1789), sv. 52, str. 266. 42. Citát v Lorraine Daston, Classical Probability in the Enlightenment (Princeton, New Jersey, 1988), str. 221. 43. Viz rovněž Daston, Probability, Barbara Shapiro, Probability and Certainty in l/b-Century England (Princeton, New Jersey, 1983); Shapiro, Beyond Reasona­ ble Doubt (Berkeley, 1991); a Ian Hacking, The Emergence ofProbability (Cam­ bridge, 1975). 44. Viz Werner Strube, „Die Geschichte des Begriffs ,Schone Wissenschaften'“, Ar­ chiv filr Begriffsgeschichte, roc. 33 (1990), str. 136-216. 45. Eschenburg, Lehrbuch der Wissenschaftskunde (Berlin, 1792), str. 3-11 a 39-88. 46. Jacob Dominicus, Uber Weltgeschichte und ihr Prinzip (Erfurt, 1790), str. 29. 47. Augustin Schelle, Abrif der Universalhistorie, 2 svazky (Salzburg, 1780-1781), sv. 1, str. 10. 48. August Ludwig Schlozer, Vorstellung seiner Universalhistorie (1772-1773), H. W. Blanke, ed., dva svazky (Hagen, 1990), sv. 2, str. 235. 49. Irmline Veit-Brause, „The Discipline of History“, v Rolf Torstendahl a Irmline Veit-Brause, eds., History-Making (Stockholm, 1996), str. 19.

32

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Další literatura Hannah Arendt, The Human Condition (Chicago, 1958). Peter Burke, A Social History of Knowledge: from Gutenberg to Diderot (Cam­ bridge, 2000). William Clark, Jan Golinski a Simon Schaffer, eds., The Sciences in Enlightened Europe (Chicago, 1999). Lorraine Daston, Classical Probability in the Enlightenment (Princeton, New Jersey, 1988). Christopher Fox, Roy Porter a Robert Wokler, eds., Inventing Human Science: i8th-Century Domains (Berkeley, 1995). Anthony Grafton, The Footnote: A Curious History (London, 1997). Bruce Haddock, An Introduction to Historical Thought (London, 1980). Reinhart Koselleck, Future’s Past (1979), anglický překlad K. Tribe (Cambridge, 1985)George H. Nadel, „Philosophy of History before Historicism“, History and Theory, roc. 3 (1964), str. 291-315. Steven Shapin, A Social History of Truth: Civility and Science in if'-Century Eng­ land (Chicago, 1994). Rolf Torstendahl a Irmline Veit-Brause, eds., History-Making: The Intellectual and Social Formation of a Discipline (Stockholm, 1996). Bjorn Wittrock, Johan Heilbron a Lars Magnusson, eds., The Rise of the Social Scien­ ces and the Formation ofModernity (Dordrechmt, 1998).

33

2

Rankeovská tradice v britské historiografii, 1840-1950 John Warren

2.1 Případ Lipstadtová-lrving Dne 11. ledna 2OOO zahájil londýnský vrchní soud projednávání ne zcela obvyklé žaloby pro pomluvu. Na lavici obžalovaných se ocitla americká akademička Deborah Lipstadtová a s ní nakladatelství Penguin Books, které jí v roce 1993 vydalo knihu Popírání holocaustu: Sílící útok na pravdu a paměť (Denying the Holocaust: The Growing Assault on Truth andMemory). Žalobcem byl David Irving, autor mnoha pojednání o době druhé světové války. Podle obžaloby ho Lipstadtová zhanobila prohlá­ šením, že je „popíračem holocaustu“ a úmyslně překrucuje historickou pravdu. Irving to odmítal - podle svého přesvědčení holocaust nepopíral, a ačkoli se mohl stejně jako každý dopustit chyb, vždy postupoval jako poctivý badatel. Se zvláštní pílí se věnoval studiu dokumentárních pramenů a odměnou mu byl objev zásadních, do té doby neznámých dokladů z hitlerovské éry. Na první pohled se zdá, že soud rozhodoval o dobré pověsti konkrétní­ ho spisovatele jako historika a o údajné újmě, kterou utrpěla jeho pub­ likační kariéra. V praxi se však ze soudního procesu stala spíše tribuna bezpočtu rozmanitých akademických i pseudoakademických stanovisek, < >dkud se stoupenci každého z nich vyjadřovali k takovému spektru otázek, až to bralo dech. Na přetřes se dostala svoboda slova, absolutní právo na zpochybnění převládajících názorů, souvislost mezi badatelskou a poli­ tickou aktivitou, historičnost holocaustu, psaní dějin i jejich povaha. To vše se navíc servírovalo médiím ve formátu, kteiý dokonale vyhovoval jejich dychtění po kontroverzích, a pod zamračeným dohledem soudce

34

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Charlese Graye, zpočátku zřejmě doufajícího, že by analogie mezi histo­ rickými a legálními doklady mohly omezit argumentaci, místo aby ji na­ opak rozdmýchávaly; jeho naděje se však ukázaly být zcela iluzorními. Co se obecnějších dopadů tohoto případu týče, vládne mezi komentá­ tory jednomyslnost. Novinář D. D. Guttenplan vydal o přelíčení s Irvingem knihu nazvanou Holocaust před soudem, zatímco Richard Evans, jenž u procesu vystupoval jako expert obhajoby, si vybral stejný název „Holocaust před soudem“ - pro úvodní kapitolu svého pojednání Lži o Hitlerovi: Proces s největším popíračem holocaustu {Telling Lies About Hitler: The Holocaust, History and the David Irving Trial). Jedním z důvodů, proč se soudce Gray ve svých nadějích zklamal, je skutečnost, že psaní dějin nelze oddělit od předpokladů o povaze a cíli historiografie, právě tak jako historiky nelze vytrhnout z kontextu, v němž píší. Lipstadtová a Irving vnímali úkoly a povinnosti historika, jakož i metodologii, jíž by se měl přidržovat, způsobem založeným na tom, co bychom mohli nazvat rankeovskou tradicí, a soudce Gray vlast­ ně rozhodl proti Irvingovi s odvoláním na to, že neplnil úkoly a povin­ nosti historika a nedržel se historické metodologie, jak ji předepisuje rankeovský model bádání. Cílem této kapitoly je rozebrat v kontextu povahu tradice spojované se jménem Leopolda von Rankeho (1795-1886) se zvláštním důrazem na to, jaký vliv si vydobyla ve světě anglofonní historiografie. Richard Evans při svém zpochybnění Irvingovy historické odbornosti hájil stě­ žejní roli rankeovské tradice při praktikování historie jako takové. Bylo to od něj docela případné, vždyť už jeho pojednání In Defence of Histo­ ry z roku 1997 nebylo než sžíravou kritikou různých filosofických, lingvistických a příležitostně také hermeneutických útoků proti hlavním principům rankeovského přístupu. Nejprve bude tedy na místě otázat se, o jaké principy jde. Irving k tomu říká: „Opravdové dějiny jsou to, co se dá najít v archivech, a mým protivníkům nahánějí strach, poněvadž jim berou půdu pod nohama.“1 Zdůrazňoval-li však Irving nezbytnost pečlivého studia historických dokumentů a odtud plynoucí potřebu, aby takové studium vždy bylo ne­ zaujaté a tak objektivní, jak jen bude možné, jeho protivníci se ho během procesu snažili bít stejnou holí. Evans na žádost obhajoby vyhodnotil Irvingovy nároky na objektivní badatelství a shledal je neopodstatněný­ mi. Irving prameny, které se mu podařilo objevit, sice nepopiratelně ci­ toval a zvažoval s použitím příslušného badatelského aparátu, ale podle Evanse tak činil s cílem klamat.

RANKEOVSKÁ TRADICE V BRITSKÉ HISTORIOGRAFII, 1840-1950

35

Poznámky pod čarou a v některých případech i text odkazují sice na bezpočet archivních pramenů, rozhovorů a dalšího materiálu, který se na první pohled zdá odpovídat běžným kánonům historického bádá­ ní... Avšak poté, co jsem tohle všechno podrobil důkladnému zkoumá­ ní a začal jsem stopovat Irvingovy formulace a výroky o Hitlerovi až k původním dokumentům, o nichž uváděl, že se o ně opírají, ukázalo se, že Irvingova práce je v tomto ohledu domečkem z karet, rozsáhlým aparátem klamu a podvodu.2

Stručně řečeno, Irving zřejmě není historik, který by zápolil s požadav­ ky a neodbytnými problémy objektivity a své hypotézy by byl ochoten upravit, pokud si to historické prameny vyžádají . Spíše o něm platí, že je spisovatel s krajně pravicovou agendou ochotný prostituovat ve službě této agendě to, co sám přijímá jako krédo historika. Soudce Gray tak ve svém závěrečném prohlášení uvedl:

Zdá se mi, že za správný a nevyhnutelný je třeba považovat závěr, pod­ le něhož falšování historických záznamů bylo z převážné části úmyslné a že Irvinga k němu podnítila touha představit události způsobem, kte­ rý by odpovídal jeho ideologickým přesvědčením, a to i tehdy, pokud si to vyžádalo zkreslení a překroucení historických dokladů.3 Snad bylo šťastnou okolností, že rankeovský model je možné poměrně snadno uplatnit při zkoumání v soudní síni a dále že se všichni účast­ níci případu Lipstadtová - jak jsme viděli - shodovali na definici toho, z čeho sestává obor označovaný jako historie. Rozumí se, že podobna shoda vládne asi jen stěží obecně. Nej důležitější rankeovské principy reálná (i kdyby jen neúplná) existence objektivity, možnost smyslupl­ ného výkladu dostupných dokumentárních pramenů v rámci právě tak smysluplné snahy porozumět minulosti na základě jí samé, odmítnutí zkreslovat tyto doklady poukazem na osobní či současné potřeby - se už staly terčem útoků nechutných i nepříjemných. V následujících oddílech této kapitoly se budeme zabývat Rankeho vlastním historickým dílem i tím, jak bylo jeho dědictví využíváno při obraně proti takovým útokům. Tím se ovšem neříká, že by Rankemu všichni ti, kdo se ocitli pod jeho vli vem, úplně porozuměli. Podobně to neznamená, že by ti, kdo si vliv to­ hoto německého učence uvědomovali, činili tak vždy docela bez ohledu na své osobní, akademické, profesionální nebo politické prostředí. Jak uvidíme, tradice historického bádání spojovaná se jménem Leopolda

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

von Rankeho skýtala a dodnes skýtá možnosti obrany proti aktuálním politickým a případně i filosofickým trendům, které jejich protivníci po­ važují za natolik podvodné nebo nebezpečné, že nezaslouží nic lepšího než osud Midjánců a Amálekovců pod mečem Gedeonovým.

2.2 Historické spisy Leopolda von Rankeho Ranke za svého dlouhého života vytvořil dílo, jež lze bez nadsázky ozna­ čit za ohromující. Zůstaly po něm mnohosvazkové dějiny národů, které podle jeho značně eurocentrického názoru významnou měrou ovlivni­ ly dějiny světa, totiž Geschichte der romanischen und germanischen Volker von 1494 bis 1514 (1824), Fúrsten und Volker von Súd-Europa im sechzehnten und siebzehnten Jahrhundert (i827nn) a Deutsche Geschichte im Zeitalter der Reformation (1839-1847). Jeho Die romischenPápste in den letzen vier Jahrhunderten (1834-1836) tyto národ­ ní historie vlastně doplňují, poněvadž římskokatolickou církev její moc jakožto nadnárodní instituce nevyhnutelně činila prvořadým činitelem po celé Evropě i v zámoří. Ke konci života vyjadřoval ovšem Ranke ne­ spokojenost s omezeností předmětu svého bádání — soudil o něm, že mu neumožnil plně prozkoumat souvislosti mezi různými událostmi a jejich následnost. V 80. letech proto sepsal ještě Weltgeschichte (6 svazků v le­ tech 1881-1885; sv. 7-9 vyšly posmrtně v letech 1886-1888). Chceme-li rozebírat Rankeho dílo a jeho přijetí britskými histori­ ky devatenáctého století, bude pro nás příhodným východiskem lord Acton. Předmětem jeho obdivu nebyla jen energie a pracovitost ně­ meckého historika a právě tak jej nelze označit za obdivovatele nekri­ tického. Tak jako tak byl ovšem Ranke podle Actona nejpřednějším představitelem

věku, jenž zřídil moderní studium Dějin. To Ranke jej naučil být kritic­ kým, bezbarvým ... udělal pro nás více než kdo jiný... V podstatě roz­ hodl, že je třeba potlačit v sobě básníka, vlastence, náboženského či politického straníka, nezasazovat se o žádnou věc a sama sebe z knih vykázat...4 Acton měl sice za to, že Rankeho historická díla jsou už překonána, do­ šlo k tomu však jen úsilím jeho vlastních učedníků bádajících v nově zpřístupněných evropských archivech; stručně řečeno, Ranke stál na po-

RANKEOVSKÁ TRADICE V BRITSKÉ HISTORIOGRAFII,, 1840-1950

37

čátku „heroického studia záznamů“,5 o něž se historické zkoumání musí opírat. Actonovo líčení Rankeho zásadního stanoviska je přitažlivé a jako ozvěna v něm jasně zaznívají i některé z Rankeho vlastních poznámek. Ve svém prvním zveřejněném díle Geschichte der romanischen und gerinanischen Volker Ranke napsal:

historii byl svěřen úkol posoudit minulost a poučit lidi ku prospě­ chu budoucích věků. Tak vznešené nároky však tato práce nevznáší. V zásadě nechce víc než předvést, jak se věci udály (wie es eigentlich geweseri).6 A pak ještě dodal: „Striktní představení faktů bez ohledu na to, jak pod­ míněná a nepřitažlivá snad mohou být, je bezpochyby nejvyšším záko­ nem.“7 Jak později uvedl na adresu pojednání Englische Geschichte, vornehmlich im sechzehnten und siebzehnten Jahrhundert (1859-1868), snažil se v něm „jakoby zadusit vlastní já, aby mluvit mohla minulost“.8 V tomto eseji se nemůžeme dopodrobna zabývat otázkou, zda byl Ran­ ke podle Actonova pojetí pravý rankeovec, ovšem chápat Rankeho myš­ lení jako zjednodušený program, jejž lze shrnout několika hesly („Řekně­ te to tak, jak se to stalo!“ ,Ať minulost mluví sama za sebe!“ „Každý věk je jedinečný a dějiny nelze posuzovat měřítky přítomnosti!“), případně dělat z Rankeho cosi jako primitivního empiristu, či dokonce pozitivistu klanícího se dvěma oltářům zasvěceným realitě minulosti a slávě induk­ tivního myšlení, to je nebezpečí, kterému je důležité se vyhnout. Rankeho kategorického empiristu lze těžko sladit s Rankem luteránem nebo Ran­ kem romantickým idealistou přesvědčeným, že historikům je propůjče­ na posvátná úloha odhalovat (byť jen v omezené míře) „božskou ideu“ či ruku Boží v pozadí odvíjejících se dějin člověka, o níž Ranke soudil, že vůbec nejzřetelněji se zjevuje (jak učil Herder) v rozkvětu národních kultur; odtud vyplynul jeho zájem o dějiny jednotlivých národů. Podob­ ně i s Rankeho formulací „wie es eigentlich gewesen“je třeba nakládat obezřetně: „eigentlich“ zde neznamená ani tak „ve skutečnosti“, jako spí­ še „v zásadě“ či „charakteristicky“,9 takže není vhodné považovat tento výrok za jednoznačnou podporu historie jako prohledávání dokumentů a honu na fakta. Spíše jde o poznámku překypující idealismem. Lze sou­ dit (ostatně spolu s Kriegerem), že Ranke postupně začal činit rozdíl mezi metodou získávání historických poznatků a hledáním obecných, Bohem daných pravd, jež z badatelské metodologie vyvstávají. Můžeme vycítit i jisté napětí mezi tím, jak Ranke píše o dějinách národů (pojímaných

38

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

bezvýhradně romanticky jako shromáždění jednotlivců), a způsobem, jak od těchto konkréten přechází k obecnému. Příliš nepřekvapí, že z Rankeho líčení tohoto procesu vyzařuje atmosféra náboženské touhy:

vznešený ideál dozajista existuje, zmocnit se události samé v její lidské srozumitelnosti, jednotě a plnosti... Uvědomuji si, jak jsem čemuko­ li podobnému vzdálen... Ovšem nikdo ať nad tímto selháním neztrácí trpělivost... naším tématem je lidstvo, jaké je, vysvětlitelné i nevysvět­ litelné, život jednotlivce, generací i národů, a v některých okamžicích ruka Boží nad nimi.10

2.3 Dějepisectví v Británii devatenáctého století V našem kontextu nehraje ovšem otázka, které byly ve skutečnosti Rankeho nej důležitější principy anebo jaké byly povahy, hlavní roli. Spí­ še nám půjde o to, jak si je vykládali a jak na ně odpovídali Rankeho současníci, kteří se zabývali psaním dějin v Británii. Úmyslně se vyhýbám takovým spojením jako například „historická profese v Británii“, protože tehdy ještě neexistovalo nic, co by zasluhovalo podobně důstojné ozna­ čení. Na univerzitách v Oxfordu i v Cambridgi působili sice regiusovští profesoři historie, ale jejich katedry byly ve skutečnosti sinekurami bez učitelských, natož pak vědeckých závazků. Teprve v roce 1853 vznikla v Oxfordu Škola právní vědy a moderních dějin (School ofJurispruden­ ce and Modern History) vzdělávající budoucí právníky, ale historic v ní hrála druhé housle - své vlastní školy se dočkala až v roce 1872. V Cam­ bridgi probíhal tento proces ještě ležérněji: oficiální zkouška z historie (Historical Tripos) byla zavedena teprve v roce 1875; do té doby se z his­ torie zkoušelo všehovšudy v rámci pěti předmětů takzvaných mravních věd (Moral Sciences), a to od roku 1851. Zaostalost formálního histo­ rického bádání navíc vůbec neodrážela značný zájem o britské dějiny, přinejmenším mezi čtenářskou veřejností. Z převážné části ho však uspokojovala různorodá skupina urozených badatelů a samouků, z nichž někteří se vyznačovali rozmanitými mesianistickými sklony a nechyběli mezi nimi ani vyložení excentrici. Úkolu oslavovat národní pokrok, čili jak říkal, „fyzické, mravní a intelektuální zdokonalování“,11 se s velikým zápalem ujal Thomas Babington Macaulay (1800-1859) a své čtenáře seznamoval se zástupy historických hrdinů i zlosynů. Jeho stránky byly plné karikatur a dramatických kontrastů; Macaulay navíc trpěl sklonem

RANKEOVSKÁTRADICE V BRITSKÉ HISTORIOGRAFII,1840-1950

39

předpokládat, že hrdinové sedmnáctého století zasazující se o pokrok uvažovali navlas stejně jako liberální viktoriánští gentlemani. Těm, jimiž otřásly útoky na protestantský výklad Bible ze strany buď oxfordského hnutí, anebo německé biblické kritiky, se nabízela mrzutá apokalypsa Thomase Carlyla, syna kameníka z Dumfriesu, jemuž dickensovská generace přiznala postavení mravního proroka. James Anthony Froude ve snaze zachránit alespoň něco ze své ztroskotavší křesťanské víry objevil například cosi jako kotvu v Carlylově spisu Francouzská re­ voluce (1833-1842), v němž se teror a jeho následky prohlašovaly za viditelnou odplatu Boží za lidskou špatnost. Carlyle sám poznamenal (výstižně), že autorem je „divoch, člověk znesvářený se světem, v němž žije“.12 Není to ovšem žádná narativní historie - spíše Francouzská re­ voluce vržená do bublajícího, žlučí překypujícího kotle Carlylovy mysli jinak až po okraj naplněné německou idealistickou filosofií, zoufalstvím a zahořklostí, vybuchující úžasně živými a nezřídka vysloveně děsivými obrazy v próze (psané v přítomném čase), v nichž Carlyle popouštěl otě­ že představivosti a své čtenáře drásal mimo jiné svým bizarním slovní­ kem. Ke konci knihy například zaječel: PERFIDNOST je v plamenech, Perfidnost je spalována na popel: jedno jediné rudé moře Ohně se zběsile vzdouvá a zaplavuje celý Svět; svým ohnivým jazykem olizuje samotné Hvězdy. Trůny se do něj hroutí... a - ha! co vidím? - všechny Bryčky stvoření: všechno, všechno! Běda mi! ... Král, Královna (hrůzo!) byli do něj vrženi; jedinkrát tam za­ šuměli; vyletěli do výše, praskajíce jako svitek papíru.13

Tolik ke smrtelným křečím Francouzské revoluce. Carlyle se zde po způ­ sobu idealistů snaží zprostředkovat ideál pomocí symbolů - „Bryčky stvoření“ znamenají v tomto případě ctihodnou buržoazii - jež měla na to, vozit se jednospřežními povozy - a zmínka o papíru se znovu vrací ke druhé knize nazvané „Papírový věk“, jež papír činí zástupným symbolem chatrnosti francouzské společnosti. Skoro to vypadá, jako by Carlyle svou knihu sepsal v záchvatu nenávistné zuřivosti, kterou lze (více či méně) vysvětlit jeho sžíravou potřebou předat čtenáři hlavní poselství, že totiž protějškem chudiny neofeudální Francie osmnáctého století je chudi­ na industrializované Británie století devatenáctého a vládnoucí třídy by se měly poučit z osudu svých francouzských protějšků, než bude pozdě. Rozumí se, že Carlyle ve skutečnosti využíval svého výkladu dějin k tomu, aby bědoval nad zly současnosti. Psaní dějin se pro něho stalo

40

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

nejvyšší formou poetického vyjádření, což v jeho případě znamenalo ma­ ximální uplatnění představivosti. Přitom si zjevně nedělal žádné nesmělé a uctivé naděje, že by snad bedlivé studium minulosti z jejího vlastního pohledu mohlo odhalit stopy Boží. Carlyle neohroženě hlásal, kde v mi­ nulosti sestoupil z nebe hrozivý Boží hněv a kde v budoucnu sestoupí znovu. Jednoduše řečeno, Carlyle za svůj úkol - za úkol historika - pova­ žoval takový výklad působení Prozřetelnosti, jenž čtenáře zkrátka donutí ho přijmout. Věcné hodnocení původních dokumentů a důsledné potla­ čování autorského hlasu jsou roli historika jako věštce docela cizí. Když Carlyle v roce 1845 vydal sborník dopisů a projevů Olivera Cromwella, ukázalo se, že jeho text je plný faktických omylů i chybných transkrip­ cí a přisouzení, ovšem není pravděpodobné, že by na tom Carlylovi pří­ liš záleželo. První kapitola jeho vlastního úvodu nesla název „Anti-Suchopár“14 a Carlyle v ní divoce útočí na ty, kdo uveřejňují dokumenty a používají je, aniž jim dávají tvar a činí je závažnými pro přítomnost. Ve vrcholných pasážích (zejména ve Francouzské revoluci) je nepo­ piratelnou předností Carlylova přístupu nenapodobitelná energie, s níž dokáže uchvátit představivost svých čtenářů, přitom však zůstává příliš kategorický a diktátorský, než aby s ní mohl v nějakém smyslu zapřít roz­ hovor, natož pak s jejich intelektem. Koncem čtyřicátých let už Carlyla jeho stále prchlivější odsudky společnosti přiměly sympatizovat s někte­ rými skutečnými despoty i rádobydespoty, což mělo za následek, že jeho humanismus postupně přestával být pod antiliberálním a autoritářským světonázorem k rozeznání, až se Carlyle nakonec rozkmotřil i se svými bývalými učedníky. Mnozí z těch, kdo ho dříve uctívali jako mistra, za­ čali mít pocit, že svět se přece jen pozvolna vyvíjí k lepšímu: historie psaná s cílem poučit přítomnost musí nabídnout alespoň nějaký srozu­ mitelný obraz nejen minulosti, ale i současnosti, zatímco historie psaná jako proroctví musí vykazovat alespoň nějaké náznaky, že se naplňuje. Žádný přehled historie psané „literáty“ by nebyl úplný, pokud by v něm scházela zmínka o díle Henryho Thomase Bucklea (1821-1862). Buckle byl typický urozený badatel opírající se o svou obrovskou knihov­ nu a jeho cílem bylo ustavit zákony dějin podobné těm, jež řídí „mecha­ niku, hydrostatiku, akustiku a tak podobně“.15 Jeho psaní odráželo teh­ dy rozšířený zájem o filosofický pozitivismus Augusta Comta, jehož spis Cours de philosophic positive vyšel anglicky v překladu Harriety Martineauové v roce 1853 a v nestejné míře ovlivnil i takové osobnosti, jako byla George Eliotová, John Stuart Mill či Frederic Harrison. Comtův pří­ stup byl nekompromisně empirický a induktivní; jeho historické zákony

JKDOVSKÁ TRADICE V BRITSKÉ HISTORIOGRAFII, 1840-1950

41

byly údajně vyvozeny z nashromážděných historických údajů. Comte úroveň prohlašoval, že se mu v dějinách podařilo rozpoznat třístupňoe vývojové schéma (odpovídající vývoji mysli člověka), které umožňuje innovit směřování budoucnosti. Přítomnost Comte chápal jako vědecI < > průmyslovou, pozitivistickou epochu, jež má vyvrcholit vládou har11 ii ii i ie a blahobytu po celém světě, přičemž na ženy připadne úloha kně. k humanity. Dalo se očekávat, že Comtovy teorie zaujmou především luh s optimistickým postojem k vlivu vědeckých objevů, kteří ztratili konvenční náboženskou víru, přitom však nepřestali pociťovat potřebu nllcrnativní mravní základny, o niž by se společnost mohla opírat. Com­ ic však nikdy nenabídl žádný historiografický kontext své filosofie, což । něho učinil právě Buckle. První svazek jeho History of Civilization in Rugland vyšel v roce 1857, autor však zemřel krátce po vydání druhélu 1; není pochyb, že jinak by byl jeho projekt dosáhl mnoha dílů. Buckli'ovo schéma bylo výrazně deterministické a nepokrytě pohrdalo všemi podobami náboženství, v nichž spatřovalo překážky civilizačního rozvoir V roce 1857 se z Buckleova díla stala literární senzace, ale jeho vliv na In ilskou historiografii zůstal omezen jen na blízké následovníky Comtov\ Comtisté, kteří psali dějiny, například Frederic Harrison a Edward Hi'osly (pozdější profesor historie na londýnské University College), jsou ..ik 7. hlediska historiografie jen okrajovými figurkami. Nebylo překva­ pením, že v historických kruzích hlavního proudu se Buckleovi dostalo píše nepřátelského přijetí a stránky časopisů, velikých vzdělavatelů cti11 h istivé inteligence té doby, se hemží stížnostmi na Buckleův materiaI r. 1111 is, determinismus a aroganci. Liberální katolíci Simpson s Actonem pn itestovali ve své revue nazvané The Rambler na soteriologické úrovni pmli induktivnímu postupu dokazování takzvaných dějinných zákonů, |i-/, popíraly svobodnou vůli a sabotovaly tak spravedlivý Boží soud nad duší člověka.16 Goldwin Smith a Charles Kingsley, dva regiusovští pro­ le.oři z Oxfordu a Cambridge, v podobném duchu namítali proti snaze dožit historickou vědu na zákonech přírodních spíše než mravních. Nešlo však o nic, co by se dalo označit za námitky zásadně metodologicI r , s kořeny v nějakém názoru na povahu oboru zvaného historie; vzhle­ dem k prostředí, z nichž odpůrci zpravidla pocházeli, to stěží překvapí. Kingsley byl samozřejmě nej známější jako polemický autor populárních 11 miánů, křesťanský socialista a duchovní, zatímco Goldwina Smithe lze । i/.načit, budeme-li shovívaví, za muže širokých intelektuálních a politic­ I \ । li zájmů (v tisku například vedl polemiku s Disraelim, v níž se nevy­ linul nechutně antisemitským narážkám).17

■I-’

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

2.4 Acton, Stubbs a rankeismus Goldwin Smith v roce 1866 rezignoval a novým regiusovským profeso­ rem historie se stal William Stubbs (1829-1901). Právě za Stubbse za­ čaly být na univerzitách s cílem zprofesionalizovat výuku a studium his­ torie systematicky prosazovány rankeovské principy. Na tomto místě je třeba uvědomit si a alespoň ve stručnosti shrnout, proč tyto principy danému kontextu tolik vyhovovaly a proč se v něm tak dobře uplatni­ ly- Ranke především nabídl metodologii založenou na kritickém využití archivních materiálu, která historii ustavovala jako svébytný obor, navíc takový, jejž bylo možné vštípit generacím příštích historiků (což ostat­ ně sám Ranke činil na Berlínské univerzitě). Historistické zdůrazňová­ ní jedinečnosti každého věku bránilo tomu, aby se z historie stal pouhý mechanismus sběru fakt, z nichž by pozitivisté mohli vyvozovat své od­ pudivé a anachronistické „přirozené zákony“ lidského chování. Právě trvání na objektivitě mělo spolu s odmítnutím smířit se s využíváním historie pro účely přítomnosti zajistit tomuto vědnímu oboru stabilitu a integritu. Jednoduše řečeno, rankeovské paradigma dalo historii do ruky zbraň, která jí umožňovala bránit se účinně proti carlyleovským prorokům, pozitivistům, sociálním darwinistům a dalším, neméně po­ chybným literátům činícím si právo vynášet historické soudy, poně­ vadž nebyl žádný standard, jímž by se jejich prohlášení dala poměřovat. Samozřejmě, úplně zadarmo to nebylo a teologičtěji zaměření bada­ telé se s cenou, již bylo třeba zaplatit, pokud chtěli být opravdu dů­ slední, smiřovali jen neradi: historii přestalo být možné využívat jako teologickou zbraň a právě tak nepoužitelná byla i jako zbraň morální, ať už s pomocí teologie, či bez ní. Nejslavnější z obětí sváru mezi potře­ bou objektivní badatelské erudice a osobním mravním povoláním byl lord Acton. John Emerich Edward Dalberg Acton (1834-1902) byl římský katolík narozený v Neapoli a obdařený nevšedním jazykovým nadáním - ve­ dle angličtiny ovládal plynně také francouzštinu, italštinu a němčinu. Jeho učitelem se stal vynikající německý teolog Johann von Dollinger. Hugh Tulloch18 s velkým pochopením rozebírá Actonovu konverzi, jíž se z doktrinářského katolíka stal katolíkem liberálním, ale my bychom si měli všímat hlavně jednoho z nejvýznamnějších faktorů této transfor­ mace, totiž Actonova studijního pobytu ve vatikánských archivech spolu s Dbllingerem. V této souvislosti stojí za pozornost, že v roce 1854 při-

ru-1 OVSKÁ TRADICE V BRITSKÉ HISTORIOGRAFII, 1840-1950

43

■ ■I na Dbllingerovu univerzitu v Mnichově Ranke, aby tam přednášel techniky hodnocení pramenů: jak to formuluje Altholz, „Dóllinger mu­ čí sám sebe vyškolit v nových metodách a přehodnotit ve světle nových ilixlií svůj historický náhled“.19 Právě archivní výzkumy v Dóllingerově společnosti přesvědčily Actona, že církevní historici byli ve službě orlodoxii ochotni překroutit pravdu. Acton začal považovat za axiom, že pravda nikdy nemůže církev poškodit, a proto by jí historická pravda měla sloužit. Odpor k ultramontanistům (nekompromisním stoupen­ ími papežské monarchie i neomylnosti papeže) vycházel tak u Actona přesvědčení, že historie neposkytuje jejich nárokům žádnou oporu. To činilo ještě významnějším, aby jeho vlastní historická bádání byla tak ilíikladná, jak jen bude možné; spatřoval v tom přímo svou posvátnou povinnost. Pečlivé analýze historických dokumentů bylo však třeba podřídit také spisy historiků samotných a v určitém smyslu tak Acton překonal i samotného Rankeho (lze-li to vůbec říci), protože se méně poléhal na oficiální dokumenty a raději se pokoušel bez předsudků ukázat vnitřní život historických osobností, jimiž se zabýval: jak jednou prohlásil, „sloupával vypůjčené slupky a odhaloval, vědecky a nezúčast­ něné, duše vestálek, křižáků, novokřtěnců i inkvizitorů“.20 Jakmile však i ni ilo pokorný, oddaný a nestranný historik jednou odhalil historickou pravdu, cítil právo, potřebu a povinnost vynášet to, co považoval za Boží mravní soud nad herci na jevišti dějin. Na tomto místě jako by Acton : rankeovské lodi nejen vyskočil, ale rovnou ji torpédoval. V ostré kon­ troverzi s Mandellem Creightonem, jejímž předmětem byla neochota lohoto historika vynášet mravní soudy nad renesančními papeži, Acton pr< ihlásil: „Je povinností historické vědy obhajovat mravnost jako jediné nestranné kritérium, jímž můžeme poměřovat lidi i věci, a jediné, s čím lze upřímnou mysl přinutit k souhlasu.“21 Jinak řečeno, Acton pojal obavu, že rankeovská metoda je vposledku lormou relativismu: její neochota vynášet soudy a tvrdošíjné trvání na kontextu, bez něhož není žádného porozumění, mohly snadno a neblaze ■ končit trpným přijímáním nízkých (často politických) motivů. Slabiny lohoto postoje jsou nabíledni a jasně z nich plyne, proč lze Actona prá­ vem obvinit z ústupu zpět k anachronistickým postupům takzvaných whigovských historiků, kteří předpokládali, že lidská přirozenost se ■. časem nemění, že právě tak neměnná a v zásadě prostá jsou i mravní absolutna a že skrze dějiny jedná Prozřetelnost, což dějiny činí v zásadě pokrokovými, neboť lidské bytosti se postupně dobírají stále úplnějšího chápání svobody a svědomí jednotlivce.

44

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Jak je obecně známo, Acton ve snaze prakticky svá přikázání uplat­ nit narážel na nesmírné obtíže. Vynášet mravní soudy skutečně beze stopy předpojatosti, to si žádá dech beroucí hloubku poznání, a výsled­ kem bylo, že Acton za svého života neuveřejnil jediné historické dílo. , Připravoval sice „Dějiny svobody“, nikdy je však nenapsal: projekt uto­ nul v moři kartiček s hesly a dodýchal pod smrtící tíží prostudovaných materiálů. Z toho důvodu zůstal Actonův vliv na dějepisectví a na rozvoj historické profese poměrně omezený. Nejspíš však udělal jen málo, čím ,. by zabránil růstu vlivu badatelů rankeovského ražení na obor historie v univerzitním prostředí. Inaugurační přednáška, kterou v roce 1895 pronesl jako regiusovský profesor moderních dějin na univerzitě v Cam­ bridgi, Rankeho obecně vzato přijímala, jak už jsme viděli, a Acton vý­ znamným dílem přispěl i k vzniku English Historical Review v roce 1886. (Tomuto časopisu trvalo ovšem jistý čas, než začal připomínat své německé protějšky a zřekl se pozlátka literární revue.) V každém případě Acton znamenitě ilustruje silné i slabé stránky přitažlivosti rankeovské metodologie. Těm, kdo už byli o významu historie přesvědčeni, poskyt­ la způsob, jak tento obor distancovat od diletantismu a stranictví. Ne každému to však stačilo. Neměla by mít historie nějaký hlubší cíl, jehož vyjevení by rankeovský přístup sloužil jako příprava? Acton soudil, že ano, a není bez zajímavosti, že stejné přesvědčení sdílel i Robert Seeley, Actonův předchůdce na regiusovské katedře. Seeley se sice považoval za Rankeova žáka, přitom však prohlašoval, že „historie, jejíž metoda jistě má být vědecká, by měla sledovat praktický účel“.22 Podle Seeleyho bylo cílem historie politické vzdělání, k němuž se mělo dospět cestou odha­ lování obecností (způsobem nikoli nepodobným comtovskému pozitivismu), jež bude možné, jakmile se nashromáždí dostatečné množství historických údajů. Ovšem nejčistší rankeovské víno se mělo pít především na univerzitě v Oxfordu. William Stubbs (1829-1901), regiusovský profesor moder- ' nich dějin v období 1866-1884, nejen usiloval o založení samostat­ né „školy historie“ následující rankeovský vzor, ale ve svých vlastních knihách ukázal cestu, jež k tomu měla vést. V roce i860 vydal slavné „Stubbsovy listiny“ {Select Charters and Other Documents Illustrative of English History). Jeho třísvazkové dílo The Constitutional Histo­ ry of England, in its Origin and Development (1873-1878) se opíralo o zhodnocení nesmírného množství záznamů, přičemž Stubbsovo krédo i program jasně vyjádřila už jeho inaugurační přednáška. Co se týkalo Rankeho samotného, Stubbs prohlásil:

' ( IKEOVSKÁ TRADICE V BRITSKÉ HISTORIOGRAFtlB840-1950

45

1 .eopold von Ranke není jen největším žijícím historickým badatelem, jenž se vymyká srovnání, nýbrž i jedním z největších historiků, jaký kdy žil. Bezkonkurenční hloubka poznání, důkladnost bádání, důvěrná znalost nejskrytějších pramenů...23

■;tubbs sdílel rovněž Rankeho nechuť k tomu, jak pozitivisté z dějin de­ i i I ují obecné zákony. Oba měli pocit, že dějiny díky božské Prozřetelnosti I h vstupují vpřed, a uznávali to, co Burrow nazval konceptem „oduševňujíei individuality či spíše individualit jako protagonistů dějin: jedinečných historických konfigurací, z nichž každá je ztělesněna nějakou základní jedinečnou ideou“.24 Jinak řečeno, individualitu národů a národního ducha oba považovali za Boží nástroj k utváření dějin. Stubbse anglické ustavní dějiny lákaly částečně proto, že šlo o intelektuálně mimořádně ii.u očný podnik (vzhledem ke složitosti údajů), částečně jako příležitost pracovat se stále dostupnějšími úředními dokumenty z dob minulých, । .istečně s cílem účinně podpořit rozšířené přesvědčení o jedinečnosti iiiiglického státu, částečně v reakci na růst státní mašinérie, jejž si v té 11< >hě uvědomoval prakticky každý,25 a částečně i proto, jak skvěle vyho­ ví ivaly cíli, kterým bylo prosazení prestiže nové školy moderní historie.26

2.5 Velmi neúplný triumf doktora Suchopára, < ást první: Herbert Butterfield (1900-1979) Herbert Butterfield, od roku 1919 badatel na cambridgeské Peterhouse < Ollege, byl v roce 1944 zvolen profesorem moderních dějin a v roce i8 získal i regiusovskou profesuru. Upřímně řečeno, označit Butterlielda za představitele „suchopárství“ je tak trochu nestydatost, ovšem icho významné příspěvky ke studiu historiografie vedly v zásadě k vyk rvstalizování stanovisek k různým typům historie a podpořily britskou verzi rankeovské tradice. Stejně důležité je, že Butterfieldův postoj nebyl tuk úplně jednoznačný a přinejmenším nepřímo z něj lze poznat, nakolik většina historiků vyznávajících „profesionální“ nebo „řemeslný“ model historie shledávala tento model nakonec značně neuspokojivým, třebaže mu dávala přednost před jeho alternativami, které by podle jejich názo111 měly důsledky hned v několika ohledech nepřijatelné. V pojednání The Whig Interpretation ofHistory (1931) se Butterfield proslavil kritikou historiků za jejich „posedlost přítomností“ (presentmindedness'). Snaha využít historii k potřebám přítomnosti nebyla

46

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

v Butterfieldových očích jen metodologickou úchylkou, ale i nebezpeč­ ným a v podstatě rouhavým projevem hybris. Whigovští historici se vyznačovali strašlivě sekulární a v závislosti na tom i značně arogantní teleologií. Prohlašovali, že v dějinách lze rozpoznat určité směřování: dějiny sice někdy pochodují a jindy se sotva vlečou, vždy však postupují směrem k naplnění, jež si máme zbožně přát, totiž k ustavení liberální parlamentní demokracie po britském způsobu. To způsobilo, že whigov­ ští historici sepisovali mizerné historie - nezřídka nacionalistické a bez výjimky anachronistické a optimistické až hrůza. Obecně vzato, Butterfieldovy námitky proti whigovské historii byly jak metodologické, tak i teologické a v tomto ohledu značně připomínají Rankeho stanoviska. Minulost si zaslouží být chápána kvůli ní samé a historik vždy má mít na zřeteli její složitost, vyhýbat se zobecňování a zdůrazňovat spíše roli, kterou sehrávají jednotlivci, a snažit se znovu objevit jednotlivé a kon­ krétní bez ohledu na přítomnost (to se přirozeně netýká snahy učinit minulost srozumitelnou pro historikovy současníky). Butterfield tvrdil, že autoři posedlí přítomností nevyhnutelně sepisují dějiny „zestručně­ né“, poněvadž se v minulosti pokoušejí nalézt „důkaz“ mravního cíle, k němuž minulost podle jejich přesvědčení směřovala - podobnostem a zákonitostem proto vždy dávají přednost před odlišným a jedinečným. Doširoka rozkročené populární vyprávění, zoufale samolibé a k nevydr­ žení arogantní, se snadno obejde bez potíží, které plynou z pečlivého bádání, a stačí mu zjednodušující a zavádějící analogie. Nejspíš by se dalo namítnout, že horlení proti „posedlosti přítomnos­ tí“ je přepych, který se příliš nehodí v časech, kdy vládne hluboká úz­ kost a zmatení, takže mnozí vzhlížejí k historii spíše s nadějí na útěchu a pomoc ve snaze zorientovat se. Butterfield podle všeho dostal pocit, že uprostřed druhé světové války si může dovolit i zamyšlení nad pozitiv­ ním příspěvkem, za který whigovské historiografii vděčíme: ve svém po­ jednání The Englishman and his History (1944) uznává, že bez ohledu r na to, jak chybný může whigovský výklad být, vstoupil už tento výklad sám do dějin a stal se pozitivní silou podporující vlastenectví a jednotu. S hlubokou nedůvěrou pohlížel Butterfield na snahy nalézt v akade­ mické historii odpovědi na transcendentní otázky. Historie podle jeho přesvědčení není v žádném smyslu vodítkem: není ji možné ani zredu­ kovat na deterministické zákony, ani vyvýšit do postavení proroctví. Podobně jako Ranke zde Butterfield zaujímá stanovisko přesvědčeného křesťana. Zatímco Rankemu dělal starosti vliv osvícenství s jeho popře­ ním svrchovanosti Boží, Butterfield se obával spíše působení sekulari-

ANKEOVSKÁ TRADICE V BRITSKÉ HISTORIOGRAFII, 1840-1950

47

iiekého liberálního optimismu a ateistického komunismu - přičemž svrchovanost Boží popíraly oba tyto směry. Stejně jako Ranke by si ni­ kdy nedovolil tvrdit, že se mu podařilo poznat, co je Božím záměrem v dějinách, ale zároveň nemohl přijmout představu, že Bůh stojí v něja­ kém smyslu stranou dějin. Prohlásit, že Bůh je tak či onak nepřítomen, liy znamenalo sabotovat osobní náboženství. V případně nazvaném eseji ..( Jod in History“ (1958) Butterfield uvádí: „Nemůže-li Bůh hrát žádnou roli v životě, jinak řečeno v dějinách, pak se jím ani lidské bytosti nemo­ hou nijak vážněji zabývat nebo s ním mít reálnější vztahy.“27 Světová válka, studená válka, holocaust a Hirošima, krize a hrůzy, které Butterfield zažil, podle jeho přesvědčení potvrzovaly skutečnost, že lidstvo je ve své podstatě hříšné. Není divu, že s optimismem svých předchůdců mohl stěží souhlasit. V pojednání Christianity and History 11949) se bezmála zdá, jako by jeho ústy znovu promlouval - více než paradoxně - Acton:

protože historikovi dává náboženství klíč k jeho pohledu na celé drama člověka, může se bez obav pustit do podrobného studia všedních udá­ lostí, i kdyby se snad z jejich vnitřních souvislostí nenaučil ničemu více než cestám Prozřetelnosti.28 Rozdíl mezi Actonem a Butterfieldem spočívá v tom, že zatímco Acton viděl v pokroku směrem ke svobodě součást cest Prozřetelnosti, Butterlield považoval takový předpoklad za nepodložený a nebezpečně blíz­ ký zneužití historie k vyvozování smyslu života samotného. Tato hybris tižuje v Butterfieldových očích akademické bádání jako celek. Ti, kdo .1 udují dějiny, mají podle něho absolutní povinnost znovu se jich zmoc­ nil tak, jak se ve skutečnosti odehrály, protože dokud tak neučiní, nebu­ de člověk schopen rozeznat ty souvislosti mezi jednotlivými událostmi, v nichž se opravdu odráží působení Boha v dějinách. Butterfieldův pozdější vliv na historiografii byl sice hluboký, jen za málo však vděčil jeho neskrývanému křesťanství per se. Butterfield utvr< 111 realistickou, empirickou a historistickou tradici zavržením determi­ nismu a zdůrazněním role j ednotlivce. Protože však Butterfield všeobecnemu a doširoka rozkročenému vyprávění nedůvěřoval, vznikl dojem, lako by dával přednost úzce zaměřeným monografiím „technické histo­ rie“, jež jsou údajně znakem „profesionalismu“, bez něhož se „skutečná historie“ neobejde. Stručně řečeno, Butterfield byl dezinterpretován. Jak říká R. H. C. Davies,

-IK

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Butterfield své práce nesepisoval s představou, že jimi přesvědčí his­ toriky, aby přestali usilovat o výklad dějin. Ukázal však, že whigovští historici vkládali do historických události své vlastní představy, a his­ torici menšího formátu tak pod jeho vlivem ztráceli odvahu vyjadřovat ideje.29

Paralely mezi Rankem a Butterfieldem jsou jasně vidět rovněž v tom, čím přesně oba přitahovali své následovníky. Pro historiky, kteří nesnášeli de­ terminismus marxistické historiografie, staly se rankeismus a butterfieldovství cennými protilátkami, kdežto ti, kdo nedůvěřovali mnohooborovým přístupům k dějinám, spatřovali v Rankem a Butterfieldovi strážce chrámu, v jehož svatostánku je jejich obor dosud uchováván v ryzosti neznečištěné troufalými novici, jako jsou sociální psychologie, antropo­ logie, ekonomika a sociologie.

2.6 Velmi neúplný triumf doktora Suchopára, část druhá: Namier a namierizace Vliv Louise Bernsteina Namiera (1888-1960) na historickou profesi y Británii padesátých a šedesátých let byl naprosto bezprecedentní, a to i za hranicemi jeho vlastní specializace, kterou byly anglické politické dějiny osmnáctého století. Slovník Oxford English Dictionary obohatil Namier o heslo „namierizace“ a s ním spojované precizní a detailní his­ torické bádání, jež tento termín označuje, poskytlo kolegům historikům a studentům bud příklad k následování, anebo příklad odstrašující, ig­ norovat se však nedalo. Namier se věnoval podrobným dokumentárním výzkumům, které zjevně doplňovaly a odrážely rankeovský profesionalismus. Vyplývalo z nich takové pojetí parlamentní politiky, podle něhož hlavní roli hrály motivace jednotlivců a místní poměry spíše než stranic­ ká příslušnost nebo ideologická přesvědčení. Namier přitom rozhodně odmítal teleologické přístupy všeho druhu a jeho práce nejen okázale potvrzovaly status historika a historie jako oboru, nýbrž představovaly bezpečnou trasu, po níž bylo možné proplout mezi Scyllou marxismu a Charybdou mnohooborových přístupů. Podobně jako Butterfield neměl ani Namier důvěru k doktrínám po­ kroku, protože nevěřil lidskému rozumu a jeho potenciálu. Butterfiel- ‘ dova nedůvěra byla ovšem teologická a vycházela z jeho metodistického přesvědčení, kdežto u Namiera šlo o nedůvěru psychologickou, vyvstá-

RANKEOVSKÁ TRADICE V BRITSKÉ HISTORIOGRAFII, 1840 1950

vající z jeho životního pocitu cizince. Narodil se jako Ludwik Bernsztajn vel Niemirowski ve východním Polsku a jeho rodiče patřili ke statkarske třídě, takže ač byli Židé (byť nepraktikující), těšili se neobvykle patricijskému statusu. Namiera sice jeho otec vydědil, to mu však nezabránilo získat roku 1915 vysokoškolský titul nejvyšší třídy v oboru moderních dějin na oxfordské Balliol College a jeho konzervativní přesvědčení zů­ stalo neporušeno. Každému bylo zřejmé, že Namier je mimořádné na­ daný a proto by ho za normálních okolností zakrátko čekala katedra v Oxfordu či Cambridgi, ale na to byl příliš bojovný, arogantní a přímo posedlý sám sebou; stručně řečeno, nebyl to muž schopný honosit se svou učeností s elegancí očekávanou od anglických gentlemanů, jejichž společenský éclat tolik obdivoval, ale nikdy nedokázal napodobit. Jeho badatelské zájmy odrážely tento jeho obdiv i jeho konzervatismus. V roce 1929 vydal pojednání The Structure of Politics at the Accession 1 of George III a v roce 1930 spis England in the Age of the American Re­ volution. V nich podkopal základy ortodoxního whigovského vykladu, podle něhož se král údajně snažil obnovit absolutní vládu, ale jeho poku­ sy zmařila opozice amerických rebelů a whigů vedených Rockinghamem a sympatizujících s principiálním odporem kolonistů k tyranii. Namier popíral, že by král choval podobné úmysly, že by Rockinghamovi whigove byli stranou s jakýmikoli ideály přesahujícími vypočítavé stranictví a když už byl u toho - že vůbec lze mluvit o věrnosti poslanců politickým stranám, aniž tím mluvčí odhalí neschopnost pochopit jejich zásadně osobní motivace. Namierův „strukturální rozbor“ vycházel tudíž z „pod­ hledu“, lze-li to tak označit, spíše než z celkového přehledu a z prosopografie spíše než z narativního výkladu. Jeho podrobné rekonstrukce živo­ tů a motivací jednotlivých poslanců by nebyly myslitelné bez neúnavné honby za jejich rodinnými dokumenty, jež pak podroboval detailnímu hodnocení. Rozbor dopisů jednotlivých poslanců dovedl Namiera k pře­ svědčení, že oni sami politiku nevnímali z hlediska ideálů, stranické loa­ jality ani stranických principů, nýbrž jako pokračování svých osobních záležitostí a místních poměrů, v nichž se pohybovali. Jeho rehabilitace Jiřího III. vycházela z královských dokumentů uchovávaných na zámku Windsor. Rozbor korespondence údajně dokládal, že Jiří III. byl nejistý a spíše konvenční muž, který se rozhodně nechystal obnovit autokracii. Namierovi se tak sice podařilo vrátit do politiky osobnosti, na diuhé straně však připravil osobnosti o politické ideje, což nebylo zase takovým překvapením, protože se zabýval soukromými dopisy, zatím­ co parlamentní debaty převážně ignoroval. Jeho korektiv tradičního

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

whiggovského přístupu byl na miste, zůstal však příliš úzce zaměřený. Pokud tvrzení, že stranická příslušnost a stranická ideologie hrály v po­ litice osmnáctého století jen vcelku nevýznamnou úlohu, mělo být obhá­ jeno, bylo k tomu zapotřebí širšího časového záběru, než byl ten Namie- / ruv. Podobně nepředložil ani žádné zhodnocení práce Sněmovny lordů. Stručně řečeno, Namier byl fascinován Dolní sněmovnou — respektive jejími poslanci. Na profesionální úrovni se mu takový kolektivní životo­ pis zamlouval jako technika, jíž nehrozilo nebezpečí ze strany doširoka rozkročených vyprávění spočívajících na působení „velikých mužů“ ani rozborů založených ideologicky (jako byl marxismus), které se indivi­ duálním motivacím spíše vyhýbaly a dávaly přednost neosobnímu deter­ minismu. Na osobní úrovni shledal Namier snadným vcítit se do myšle­ ní svých sebestředných statkářů a kromě toho mu kolektivní životopis poskytoval možnost uplatňovat jedinou formu determinismu, již bezvý­ hradně schvaloval (protože byla osobní), totiž freudovskou analýzu. Sám byl ostatně s psychoanalytickou pohovkou důvěrně obeznámen, a tak historické osobnosti vlastně vyzýval, aby si pohodlně lehly a vyložily mu co a jak. Jak se dalo očekávat, Namier překročil zemi nikoho, jež skuteč­ ný vhled odděluje od posedlosti historika sebou samým, takže jeho bodá­ kové útoky někdy uspěly, kdežto jindy stoupl na minu. Když vzpomínal na svůj vlastní komplikovaný vztah k otci, pomáhalo mu to plně doceňo­ vat a chápat politické dopady křehkých vztahů mezi hannoverskými králi a jejich mužskými dědici. Podobně byl schopen vysvětlit alespoň něco z nevyzpytatelné dráhy Charlese Townshenda poukazem na problema­ tický vztah, jaký měl s oběma rodiči. Zároveň se však nabízí otázka, zdaje opravdu na místě vysvětlovat z tohoto hlediska například Townshendův postup ve funkci ministra financí (Chancellor of the Exchequer), jenž vedl k prosazení tolik nenáviděného Zákona o dovozních clech (1767). Jak upozornila Linda Colleyová, „člověk se jen těžko zbavuje dojmu, jako by k Americké revoluci dost možná došlo jen proto, že Británii v šedesá­ tých letech osmnáctého století vládla oligarchic neurotiků“.30 Namier byl ovšem příliš rafinovaný, než aby z psychologické potřeby neudělal ctnost. Jak poznamenal, skutečně intenzivní výzkum a rozbor vyžadují jistý vzájemný vztah mezi citovým životem a zkušeností badatele a předmětu jeho bádání... Co se týče přesnosti, jedná se o koncepci, již bych spojoval spíše s vý­ roky než s názory.31

RANKEOVSKÁ TRADICE V BRITSKÉ HISTORIOGRAFII, 1840 1950

51

Poslední desetiletí života věnoval Namier projektu, který se stal svědec­ tvím o jeho posedlostech, schopnostech a nejspíš i omezeních, a zároveň i čímsi jako jejich epitafem - člověk, který se pustí do něčeho takového, musí být více než jen pracovitý. V roce 1951 udělila Namierovi Nadace pro dějiny Parlamentu (The History of Parliament Trust) pověření vypraco­ vat institucionální historii tohoto tělesa, ovšem členové nadace dostali něco docela jiného, než očekávali. Ve třech svazcích pojednání House of Commons 1754-1790, které vyšly čtyři roky po Namierově smrti v roce i960, se Namier důsledně vyhnul „velikým mužům“ a místo toho sepsal dechberoucí množství životopisů jednotlivých poslanců (čím méně zná­ mých, tím lépe), podle všeho s cílem poskytnout suroviny, na jejichž pod­ kladě by mohly vzniknout ani ne tak politické dějiny mapující skutečné fungování obou sněmoven, jako spíše sociální dějiny mapující měnící se třídní a ekonomickou strukturu Dolní sněmovny. Místo vrcholného opu­ su tak za sebou Namier zanechal pouhý úvod, dílo, jehož nevyhnutelná zlomkovitost vyzařovala frustrace tohoto věčného outsidera.32

2.7 Závěry Namierovi bylo podobně jako mnoha dalším historikům, o nichž byla v této kapitole řeč, souzeno být prohlášen mistrem toho typu historie, jaký ve skutečnosti nepsal a k němuž měl dosti nejednoznačný vztah. Namier byl nepokojná duše a dítě svého věku - a jako takový psal histo­ rii, která nedůvěřovala ideologii, založením byla konzervativní, v otázce lidské přirozenosti cynická, a jak se alespoň zdálo, náležitě empirická a objektivní po rankeovském způsobu. Že tento způsob psaní dějin nebyl ve skutečnosti ani jeho, ani Rankeho, tím se nikdo nezatěžoval. Peter Novick vylíčil podobný vliv, jaký mělo překroucení Rankeho přístupu na historickou profesi v Americe.33 V Británii bylo Namierovu a podobně i Butterfieldovu působení souzeno potvrdit jednu z verzí rankeovské tra­ dice jako jediný správný a profesionální způsob psaní dějin. V pozdějším dvacátém a poté i na počátku jednadvacátého století byla rankeovská tradice využívána jako zbraň proti metodologickým 1 epistemologickým zásahům do působnosti historie. G. R. Elton se s konku­ renčními nároky kleiometriků vypořádal (uspokojivě, jak alespoň sám soudil) v pojednáních Which Road to the Past? a Return to Essentials, jež byla útokem (právě tak uspokojivým, jak se domníval) na postmo­ dernisty snažící se argumentovat, že žádná cesta do minulosti proste

52

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

neexistuje.34 Richard Evans, jehož knihu Lži o Hitlerovi jsme zmínili hned na prvních stránkách této kapitoly, provedl v pojednání In Defence of History, jak sám řekl, „základní rankeovské ohledání“; historii jako oboru, jenž postmoderní kritice navzdory nepřestává vytvářet výklad minulosti i přes všechny nedostatky odrážející to, k čemu ve skutečnosti došlo, tak doufal poskytnout základní pracovní nástroje. Historie je empirickým oborem, jenž se zabývá obsahem poznání spíše než jeho povahou. Prostřednictvím pramenů, jež využíváme, a metod nakládání s nimi jsme schopni (pokud postupujeme velmi obezřetně a důkladně) přiblížit se k rekonstrukci minulosti, která sice může být kusá a provizorní, a v každém případě nikoli objektivní, přesto však pravdivá.35

Tím se neříká, že by protivníci této překroucené rankeovské tradice v britské historiografii neměli v mnoha ohledech pravdu. Není například pochyb, že se tento přístup často opírá o politováníhodnou neochotu po­ jímat historii jakožto epistemologii. Je rovněž zjevné, že existují píšící historici, jako byl například Carlyle, obdaření schopností fascinovat své čtenáře (ať už v dobrém, anebo ve zlém) působivými tirádami, v nichž se tu a tam strefují do černého a vystihují pravdu pomocí literárních po­ stupů. A rozumí se také, že jen málokterý Rankeho následovník, ať už se k tomu hlásil otevřeně, či nikoli, se spokojil s historií čistě jen ve smyslu metodologie. Tak jako tak ovšem rankeovská tradice zůstává buď měřít­ kem, anebo terčem: ignorovat ji nelze.

Poznámky i. R. J. Evans, Telling Lies About Hitler (London, 2002), str. 27. 2. Tamtéž, str. 110. 3. Soudce Charles Gray, citát v D. D. Guttenplan, The Holocaust on Trial (London, 2001), str. 283. 4. J. E. E. D. Acton, Lectures on Modern History (London, i960), str. 32-33. 5. Tamtéž, str. 22. 6. Ranke, předmluva k prvnímu vydání Geschichte der romanischen und germanischen Volker, v G. G. Iggers a K. von Moltke, eds., The Theory and Practice of History (Indianapolis, 1973), str. 137. 7. Tamtéž, str. 137. 8. Ranke, citát v Leonard Krieger, Ranke: The Meaning ofHistory (Chicago, 1977), str. 5.

KANKEOVSKÁ TRADICE V BRITSKÉ HISTORIOGRAFII, 1840-1950

53

■ i. Iggers a Moltke, Theory and Practice, str. XIX-XX. io. Ranke, „Předmluva“, str. 138. 11. T. B. Macaulay, The History of England from the Accession of James II (Harmondsworth, 1979), str. 52. r.1. J. A. Froude, Thomas Carlyle: A History of his Life in London (London, 1884), sv. 1, str. 96. 13. Thomas Carlyle, The French Revolution (London, 1889), sv. 3, str. 273-274. i.|. Doktor Suchopár (Dryasdust) je imaginární autorita, na niž se sir Walter Scott odvolává ve svých historických románech; kvintesence nezáživnosti, pedantství a akademické lhostejnosti k předmětu bádání. Pozn. překl. 13. Buckle, citátv John Kenyon, The History Men (London, 1993), str. 113. 10. Richard Simpson, „Mr. Buckle’s Thesis and Method“, Rambler, řada 2, č. X (1858), str. 27-42, a J. E. E. D. Acton, „Mr. Buckle’s Philosophy of History“, tamtéž, str. 88-104. 17. Colin Holmes, Anti-Semitism in Britain 1876-1939 (London, 1979), str. 11-12. |8. Hugh Tulloch, Acton (London, 1988). hi, Josef L. Altholtz, The Liberal Catholic Movement in England (London, 1962), str. 55. .■o. Tulloch, Acton, str. 99. -■ 1. Kenyon, History Men, str. 139. 1 ? J. R. Seeley, citát v Doris Goldstein, „History at Oxford and Cambridge: Professio­ nalization and the Influence of Ranke“, v G. G. Iggers a J. M. Powell, eds., Leo­ pold von Ranke and the Shaping of the Historical Discipline (Syracuse, 1990), str. 146. -•3. Stubbs, Seventeen Lectures and Addresses on the Study ofMediaeval and Mo­ dern History (Oxford, 1900), str. 65. John Burrow, „Historicism and Social Evolution“, v B. Stuchtey a P. Wende, eds., British and German Historiography 1750-1950 (Oxford, 2000), str. 252. Souvislost mezi ústavní historií a dobovým vnímáním rychlého rozvoje byro­ kracie zkoumá P. B. M. Blaas v pojednání Continuity and Anachronism (Haag, 1978). ?(>. P. R. H. Slee, Learning and Liberal Education: The Study ofModern History in the Universities of Oxford, Cambridge and Manchester 1800-1914 (Manches­ ter, 1986). ■-■7. Butterfield, „God in History“, v C. T. McIntyre, ed., God, History and Historians: An Anthology ofModern Christian Views of History (New York, 1977), str. 193. ■8. Butterfield, Christianity and History (London, 1957), str. 87. R. H. C. Davies, „The Content of History“, History, roč. LXVI (1981), str. 364. 30. Linda Colley, Namier (London, 1989), str. 33. 31. Namier, v John Brooke, „Namier and Namierism“, History and Theory, roč. 3 (1964), str. 343. 32. Namiera jako outsidera rozebírá John Warren ve spisu The Past and its Presen­ ters (London, 1998), str. 121-123. Colin Holmes se ve svém pojednání Anti-Se­ mitism in British Society 1876-1936 (London, 1979) zamýšlí nad diskriminací, které musel Namier i další Židé čelit ve snaze získat akademickou katedru. Viz zvláště str. 110-111.

54

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

33. Peter Novick, That Noble Dream: The „Objectivity Question“ and the American Historical Profession (Cambridge, 1988), str. 21-31. 34. R. W. Fogel a G. R. Elton, Which Road to the Past? Two Views ofHistory (New Haven, London, 1983), a Elton, Return to Essentials: Some Reflections on the Present State of Historical Study (Cambridge, 1991). 35. Richard J. Evans, In Defense ofHistory (London, 1997), str. 249.

Další literatura Nejpraktičtější sborník Rankeho spisů sestavili G. G. Iggers a K. von Moltke pod ná­ zvem The Theory and Practice of History: Leopold von Ranke (Indianapolis, 1973). V úvodu k celému sborníku předkládají Iggers s Moltkem výborný krátký rozbor pro­ středí, z něhož Ranke pocházel, jakož i jeho díla a historiografického vlivu. Těmto otázkám se dále věnuje i sborník G. G. Iggerse a J. M. Powella Leopold von Ranke and the Shaping of the Historical Discipline (Syracuse, 1990). Cenné příspěvky k té­ matu vzájemné inspirace mezi německou a britskou historiografickou tradicí obsa­ huje rovněž sborník Benedikta Stuchteyho a Petera Wendeho British and German Historiography 1750-1950 (Oxford, 2000). Otázkami profesionalizace historie se úspěšně zabývají pojednání Philippy Levinové The Amateur and the Professional: Antiquarians, Historians and Archeologists in Victorian England, 1838-1886 (Cambridge, 1986) a Petera Sleea Learning and a Li­ beral Education: The Study of Modern History in the Universities of Oxford, Cam­ bridge and Manchester 1800-1914 (Manchester, 1986); za zmínku stojí rovněž esej Doris Goldsteinové „History at Oxford and Cambridge: Professionalization and the Influence of Ranke“ z Iggersova a Powellova sborníku. John Kenyon ve svém pojed­ nání The History Men: The Historical Profession in England since the Renaissance (London, 1993) předkládá charakteristicky osvěžující kritiku. O něco více jsou svým předmětům nakloněny důležité monografie vycházející v ediční řadě Historians on His­ torians nakladatelství Weidenfeld a Nicolson; zvláště lze doporučit pojednání Acton Hugha Tullocha (1988), Macaulay Owena Dudleyho Edwardse (1988) a Namier Lin­ dy Colleyové, vynikající schopností umístit své předměty do širokých kontextů.

Pokračující význam rankeovské tradice jako takové přesahuje sice rámec této kapito­ ly, přinejmenším zde však můžeme uvést, že zatímco Richard Evans v pojednání In Defense of History (London, 1997) předkládá její obhajobu, The Routledge Compa­ nion to Historical Studies Aluna Munslowa dovozuje, že rankeovský empirismus je mrtev a postaral se o to postmodernismus. Někteří Munslowovi čtenáři si ovšem dost možná položí otázku, proč trávit čas ve společnosti nosičů rakví.

55

Profesionalizace a institucionalizace historie Peter Lambert

('ilem historiků usilujících o to, aby se jejich obor dopracoval profesio­ nálního statusu, bylo obhájit autoritativní postavení historického bá­ dání jako takového. Na rozdíl od svých kolegů, kteří se věnovali jiným oborům, nedokázali si totiž historici na svém vlastním poli - v oblasti poskytování informací o minulosti - vytvořit skutečný monopol. Kde­ koli ovšem jejich úsilí o profesionalizaci uspělo, vychýlil se jazýček vah rozhodujících o tom, komu bude svěřena moc vykládat minulost, o další dílek v jejich prospěch. Autorita historiků nerozlučně souvisela s jejich nároky na objektivitu, kterou zaručovalo striktní uplatňování historic­ kých technik kritického zkoumání dokladů. Paleografické, filologické a kontextuální techniky a metodologie, jež historici využívali, předsta­ vovaly jejich společné vlastnictví: jeden historik se jim učil od druhého, společně ověřovali jejich platnost a navzájem si sdělovali výsledky zkou­ šek, kterým je podrobovali.1 Institucionalizace oboru poskytovala půdu, na níž docházelo ke spolupráci, a vytvářela kariérní struktury a mecha­ nismy toho, co snad lze označit za „výstupní kontrolu kvality“. Historici vlastně ustavovali svou profesi jako myšlené (představova­ né) společenství - určovali její měřítka a snažili se nastolit situaci, kdy se jejich přijetí stane nutnou podmínkou členství v historické komunitě. Avšak dokonce ani tam, kde se historikům podařilo vybojovat si auto­ nomii, jednotlivá národní společenství se jen zřídka podobala čemukoli, by alespoň v hrubých rysech odpovídalo nezávislým a samosprávným lélesům, jež předpovídají sociologické modely profesionalizace. V této kapitole se budeme věnovat ustavování měřítek profesiona­ lity v oboru historie. První oddíl se zabývá otázkou, které podmínky

56

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

bylo třeba splnit, aby mohla historie vzkvétat, a co přesně motivovalo její stoupence. Poté předložíme několik „momentek“, které nám umožní vyjmenovat hlavní okamžiky procesu ustavování historie jakožto akade­ mického oboru v zemích „prvního“ a „druhého“ světa v průběhu „dlouhé­ ho devatenáctého století. Nakonec přijde řeč i na rozšíření tohoto oboru do „třetího světa ve druhé polovině dvacátého století.

3.1 Podmínky a motivace Institucionalizace historie byla otázkou poptávky: profesionalizace his­ torického bádám a psaní do značné míry předpokládala existenci kariérních struktur a jedno i druhé záviselo na tom, zda už daná společ­ nost dosáhla potřebné míry gramotnosti a vznikla v ní patřičně rozvi­ nutá střední třída. Další podmínkou byla existence systému univerzit, ze všeho nej důležitější však byla ochota těch, kdo je financovali (ať už šlo o státní fondy, anebo o soukromé přispěvatele), umožnit historii, aby se na těchto univerzitách etablovala. Zásadní význam měla tudíž vůle či naopak nevůle v pravý čas do historického podniku investovat - tato proměnná rozhodujícím způsobem určovala, kterou cestou se profesio­ nalizace historie vydá. Historici sice nepřestávají debatovat o tom, do jaké míry ovlivnila situace v Německu pozdější vývoj v ostatních zemích, o výsadním po- ' stavení této země však nepochybuje nikdo. V polovině devatenáctého století lze již v Německu pozorovat mnoho „klasických“ rysů plně profesionalizovaného oboru. Následně německou cestou vykročila nejprve Francie a po ní (na první pohled nepříliš sourodá) skupina dalších zemí, na předních místech mezi nimi Spojené státy, Japonsko a Belgie. Ovšem dokonce ani v západní Evropě nepostupovala historie všude týmž tem­ pem. Například v Nizozemí bylo profesionálních historiků málo a jejich zajištění zůstalo až do doby po druhé světové válce zoufalé. V osobě Jo­ hana Huizingy se Nizozemí sice mohlo honosit historikem s impozantní mezinárodní pověstí, ovšem sám Huizinga si doma připadal izolovaný a odcizený od národní intelektuální kultury, která akademickou histo­ rii přehlížela - v roce 1907 dokonce sardonicky navrhl, že by Nizozemí mohlo své kompletní národní archivy odprodat tomu, kdo předloží nejvyšší nabídku, poněvadž za hranicemi by se případně mohl najít někdo s časovými možnostmi a zájmem v nich bádat. Jeho návrh mohla hrstka sotva deseti nizozemských profesoru historie s týmž ospravedlněním

■ >1 I SIGNALIZACE AINSTITUCIONALIZACE HISTORIE

57

víceméně zopakovat i o tři desetiletí později.2 V Británii začal proces pro­ fesionalizace historie poměrně brzy. Počínaje šedesátými léty devatemictého století bojovali historici o zřízení historických studijních osnov ii někdy i o zařazení výuky badatelských technik, reformátoři však zápo­ lili s různými překážkami a navíc jim chyběla jednotná, důsledná vize. Některé jejich úspěchy tak byly jen lokální a přechodné. Tu a tam se •■ire objevovaly jednotlivé semináře, brzy však byly zase zavírány, pro­ tože zůstaly jen osobní iniciativou svých zakladatelů, kteří po nějakém í use zatoužili věnovat se něčemu jinému. Za dokonalé ztělesnění celkové nnlipatie k jakémukoli profesionálnímu historickému étosu by se dal prohlásit Frederick York Powell, regiusovský profesor historie z Oxfor­ du, jenž na svou vlastní inaugurační přednášku nejprve přišel pozdě a poi oni vystoupil s trapným představením trvajícím sotva dvacet minut.3 Powell přitom v pozdně viktoriánské Británii nepředstavoval žádný nnachronismus; podobně nebyl ani zjevem, s jakým bychom se nikdyjindv setkat nemohli. Například Charles Kingsley Webster považoval ještě v roce 1922 za „vysoce politováníhodné“, že dosavadní pokusy o ustave­ ni postgraduálních škol historie v Oxfordu a Cambridgi byly „tak velmi nedostatečné“; situace si podle jeho přesvědčení žádala radikální nápra­ vu, totiž v podstatě úplné zrušení obou univerzit jako institucí zajišťu­ jících všeobecné vysokoškolské vzdělávání a jejich vynucenou promě­ nn v postgraduální instruktážní badatelská střediska.4 Eric Hobsbawm \ předvečer druhé světové války shledal, že univerzita v Cambridgi nepo­ skytuje víceméně nic, co by se dalo označit za odpovídající vzdělání bu­ doucích profesionálních historiků. Na profesory historie byl podle něho celkově „neradostný pohled: samolibí, izolovaní, kulturně zaostalí, hlu­ boce předpojatí... dokonce i odporují příliš velkému profesionalismu... | Z]a mých časů se tomu, co Marc Bloch označil za ,řemeslo historika', V Británii zkrátka nevyučovalo“.5 York Powell tudíž dozajista nebyl po­ sledním exemplářem vymírají čího druhu britských historiků, jehož cho­ vání a postoje k výuce i bádání byly charakteristicky neprofesionální. Zákonitosti profesionalizace historie, jak to vyjádřil Eckhardt Fuchs, představují jeden z vrcholů trojúhelníka - zbylými dvěma jsou indust­ rializace a modernizace.6 Uvážíme-li však, že profesionalizace historie byla v devatenáctém století například v Belgii mnohem pokročilejší než v Holandsku, zdálo by se, že Fuchsovo tvrzení bude třeba poopra­ vit. Pokud se totiž někde dalo mluvit o gramotné a vzdělané veřejnosti, vyhlídky historické profese na rozvoj tam byly nepřímo úměrné míře „modernity“ (a někdy i industrializace), které se dotyčné zemi podařilo

M

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

dosáhnout. Vzdělaná nizozemská veřejnost měla podobně jako nizozem­ ské vlády spoléhající se na sílu nizozemského národního státu a nizo­ zemské totožnosti sklon pohlížet skrz prsty na Belgičany obecně a na je­ jich historickou profesi zvlášť. Už jen to, že Belgie vůbec něco jako histo­ rickou profesi potřebovala, považovali Nizozemci za příznak její zaosta­ losti. V takových případech nebyl metr, jímž se poměřovala „zaostalost“, ekonomický, a dokonce ani kulturní - šlo spíš o úroveň, které dosáhlo utváření národa a budování státu. Skutečnost, že první laboratoře, kde se prováděly experimenty ve­ doucí ke zformování moderní historiografie, vznikly právě v Německu, bezprostredne souvisí s tím, jak nemoderní bylo Německo v některých dalších ohledech. Nový étos Wissenschaftlichkeiť sloužil totiž částečně ' jako náhražka chybějících faktorů modernity a částečně i jako korektiv vojenské slabosti Německa; obojí bolestivě odhalily napoleonské války. Humboldtova reforma pruských univerzit zajistila přinejmenším urči­ tou míru akademické svobody na akademické půdě, jejíž následující roz­ voj nabízel vysokoškolským podnikatelům tržní příležitosti.8 Pro utváře­ ní nových oborů zavládly skvělé podmínky. Motorem vývoje bylo přede­ vším soupeření o studenty a mladí, ctižádostiví profesoři s neotřelými nápady, pro nez od poloviny století začal být typický sklon přesunovat se co chvíli z jedné univerzity na druhou, se stali jeho palivem. Někteří přijímali akademická místa, která jim byla nabízena, jen pod podmín­ kou, že se jejich oboru dostane štědré podpory: ve vztahu k potenciálním zaměstnavatelům to byli oni, kdo tahal za delší konec.9 Historie přitom měla oproti soupeřícím oborům jednu velmi zásadní výhodu: státy, které přežily Napoleonovo překreslení mapy Evropy (a nezřídka se v jeho pří­ mém důsledku i rozrostly), cítily poté, co se Napoleonův režim zhroutil, potřebu nové strategie legitimizovat, a právě s tímto cílem začaly pod­ porovat rozvoj historie na univerzitách. Vztahy mezi historiky a státy, které je vposledku platily, byly však často napjaté. Historiky vedla jejich intelektuální ctižádost k tomu, že překračovali zeměpisné hranice poli­ tiky, jež byly navíc provenience povýtce nedávné, a malá knížectví zase uměla nastolit místní cenzuru. Historici tak podobně jako ostatní vzdě­ laní měšťané navazovali vztahy se svými protějšky na druhé straně stát­ ních hranic, zvláště prostřednictvím časopisů a vzájemné koresponden­ ce. Historický „cech (Zunft) se tudíž zformoval dlouho předtím, než se jeho vrcholnou platformou staly každoroční sjezdy německých historiků (od roku 1892) a než vznikla Německá říše (1871), a už od počátku stál na národních základech. Opíral se především o trvale houstnoucí řady

Ml >1 I SIGNALIZACE A INST1TUCI0NALIZACE HISTORIE

59

dizilelů ustavených kateder historie: v roce 1850 jich bylo kolem 28, il unco v následujících šesti desetiletích stoupl jejich počet na 185. Zkoumání historických pramenů uchovávaných v archivech, jejich |. ril ický výklad (Quellenkritik) a posléze i jejich propojování do publiko1 nných vyprávění, to vše byly známky přístupu k dějinám zcela nového Ivpu. Leopold von Ranke10 - jak už se dnes obecně uznává - tuto tříJiipňovou metodu sice nevynalezl^ nesporně byl však jejím nejvýkonnějšim popularizátorem. Navzdory tomu, že jeho jméno je dnes bezvý­ hradně spojováno s archivním bádáním, Ranke ve skutečnosti vycházel , .1 sekundárních zdrojů podstatně více, než dával najevo. Přinejmenším 111 ičátku se k nim přiznával jen zdráhavé, nepřesně a tak zmatečně, až to dnešní badatele pohoršuje; poznámky si dělal po celý život jen velmi ne­ pořádně.11 Je ovšem třeba mít na zřeteli, že jemu samotnému se žádné­ ho odborného historického vzdělání nedostalo, a to z prostého důvodu: patřil ke generaci otců-zakladatelů profesionalizující se historie. Ranke dlouho a celkem vzato nezaslouženě těšil pověsti velikého novátora nejen ve věci metody, ale i na poli historického vzdělávání. Rozšíření 11 trvanlivost rankeovského mýtu je tak svědectvím mimo jiné i o jeho schopnostech propagandistických - o přesvědčivosti, s jakou hlásal zá­ sadní nutnost, aby se tovaryšům historického řemesla dostalo náležité­ ho vyučení. Ve skutečnosti byl Ranke vzděláním filolog a dovednosti, jež si osvojil, byly rozvíjeny v prostředí filologických seminářů, německého vynálezu z osmnáctého století. Historici tak ve dvacátých letech devatenáctého mletí zkoumali dějiny jednoduše technikami, jimž se naučili na filolo­ gických seminářích - šlo hlavně o diskursivní a kritické střetávání učitehi a studentů, jakož i studentů mezi sebou. Takzvaná „historická cviče­ ni“, kdy se hrstky vyvolených studentů neformálně setkávaly v domech svých profesorů, byla pořádána právě od dvacátých let — jako soukromá shromáždění patří přitom spíše k dějinám rozvoje občanské společnosl i v Německu než do procesu institucionalizace historie. V roce 1833 však Ranke uspořádal řadu podobných „cvičení“ přímo na půdě Berlín­ ské univerzity a poté se s nimi setkáváme stále častěji i na dalších ně­ meckých univerzitách. Postupem času začaly jednotlivé univerzity tyto semináře studentům aktivně nabízet a z účasti na nich se zanedlouho stala studijní povinnost. Když Heinrich Sybel vyhradil v roce 1865 jed­ nu knihovničku a její obsah výslovně „cvičením“, která vedl v Bonnu, jeden nový trend (směrem k vytváření seminárních knihoven) tím od­ startoval a další naznačil. Semináře se totiž stále častěji začaly pořádat

60

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

v prostorách jim výhradní- určených. Problémem však nadále zůstalo, že o tom, zda konkrétní univerzita takové semináře nabídne, rozhodova­ lo především zaměření historiků, kteří tam shodou okolností působili, a jejich činorodost. Řešení poskytla teprve formální institucionalizace seminářů, jež byly vybaveny hierarchiemi autority a spravovány podle vlast meh stanov. Mnohé univerzity a ministerstva shledávaly dlouhodo­ bé finanční závazky, jež s sebou historické semináře nesly, přijatelnou cenou za stabilitu a přitažlivost pro potenciální studenty i vyučující.12 Organizátoři seminářů rozhlašovali jejich výhody a vynášeli je jako „ztělesnění“ nové akademické historie. Jejich cílem bylo dosáhnout toho, aby všichni studenti historie dokázali nejen porozumět argumen­ taci článků (či knih a přednášek), které jim ve vypracované podobě před­ kládali jednotliví historici, ale také (což bylo ještě důležitější) pochopit, jak se k ní dospělo. K prohlubování a ověřování schopností jednotlivých studentů sloužily vlastní specializované výzkumné projekty, které muse­ li vypracovávat. Jiné národy snad mohou mít veliké historiky, prohlašo­ val v roce 1868 Heinrich von Sybel, a přednášky francouzských histori­ ku dost možná dosahují úrovně nesrovnatelně vyšší než ty, jež zaznívají v německých posluchárnách, takové postgraduální přednášky jsou však „vším, jen ne školou badatelství“. Základem nadřazenosti německého modeJu byly semináře, neboť právě jen semináře odhalovaly, co skvělé přednášky ponechávaly bez povšimnutí, totiž mravenčí práci badatele. Jak Sybel dodal, právě tomu zahraniční obdivovatelé německých histo­ riků dobře porozuměli. Přesto však základním účelem semináře nebylo sloužit jako cvičiště profesionálních historiků. Skutečný prospěch z nich měli především budoucí učitelé a mezi nimi zvláště ti, kdo se chystali pů­ sobit na dobrých školách druhého stupně.13 Požadavky vznášené na začí­ nající historiky a schopnosti, které měli vykazovat, bylo nesnadné sladit s rutinním vzděláváním budoucích učitelů. Ranke si ostatně sám uvědo­ mil, že práce s prameny učitelské schopnosti přesahuje, a proto těm kdo neaspirovali na více než učitelskou dráhu, vyhradil cosi jako seminář nižší úrovně. I Sybel spatřoval v paralelních seminářích praktickou odpověd na problémy spojené s výukou studentů nestejných schopností. Od přelomu století se však volání po nových výzkumných institutech ozývalo čím dál častěji a hlasitěji, neboť historici si začínali uvědomovat, Z sem’n^^e slouží ve většině případů spíše potřebám budoucích učitelů, a to na náklady potenciálních historiků. Ve dvacátém století se tomuto volání dostalo náležité odpovědi.

I I .IdNALIZACE A INSTITUCIONALIZACE HISTORIE

61

1.2 Nacionalizace a internacionalizace historie I'rkneme-li, že mezi nacionalismem a historiografií se vyvinulo silné |iotilo, často to bude považováno za obvinění. Historici, kteří až dosud nliccně přijímané rozdělení svého oboru na národní bloky vnímají jako .who druhu intelektuální jařmo, nepochybně budou mít sklon soudit, . .1 il ížení s nacionalismem je největším a také nejrozšířenějším aktem । mly, jakého se obor vznášející v nějaké míře nárok na objektivitu může dopustit. Je tudíž ironií, že právě tam, kde se národní historické profese ukázaly být jevem veskrze přechodným, bývají dnes často slyšet hlasy, pi idle nichž příčinou jejich úpadku byla neschopnost navázat intenzivní \ /.tuh s místním národnostním hnutím. Podobná obvinění zaznívají na adresu akademických historiků pozdního období carského Ruska i je­ li* h čínských protějšků působících ve dvacátých letech dvacátého stole11 ()dtud plyne zjevný důsledek: jen tam, kde se národním historickým pr< ifesím podařilo uzavřít pevnější spojenectví s „jejich“ nacionalismem, , ckal je dlouhodobý rozkvět. Historici obhajující tato spojenectví argu­ mentovali ovšem spíše v opačném gardu: nacionalismus podle nich po­ l loboval „své“ historiky. Čínský historik Liang Qichao tak v roce 1902 Ivrdil, že „k vzestupu nacionalismu v Evropě a k rozvoji moderních ev­ ropských zemí došlo částečně i zásluhou studia dějin“. Přesněji řečeno, argumentoval Liang, nacionalismu prospívá vědecká historie, a má-li ■. v Číně vytvořit podobně zdravá situace, jaká vládne v Evropě, nebu­ de k tomu zapotřebí ničeho menšího než „historiografické revoluce“.14 Vz.nášel-li Liang jménem historiků nárok na významnou roli v procesu budování národa, nelze přitom vyloučit, že se zároveň snažil obhájit svůj nbor a vychvaloval tak zboží, jež nabízí, před potenciálními investory z rad nacionalistických politiků. Jak ještě uvidíme, historici z některých dalších zemí se ke srovnání s jinými, historiograficky „pokročilejšími“ 1 a ty nepokrytě uchylovali jako ke strategii, kterou se pokoušeli přesvěd­ čí své vlády (ať už cestou příslibů, či pod hrozbou ostudy), že financovat institucionální historické projekty je nezbytností. Nacionalistická histo­ riografie musela stejně jako nacionalismus sám opatrně balancovat mezi zdůrazňováním nároků na vlastní jedinečnost a uznáním, že se často ne­ chá inspirovat jinými národními tradicemi. Z jednoho nacionalismu ne­ vyhnutelně plynuly souvislosti s nacionalismy jinými, v neposlední řadě 1 proto, že se na ně pohlíželo jako na soupeře nebo i jako na ohrožení. Do i. iké míry tedy snaha ustavit historii jako moderní vědní obor následovala

62

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

německé vedení nejen v prostém chronologickém smyslu, ale i zcela do­ slovně, totiž vědomým přijímáním německého případu jako vzoru, který si zaslouží být napodobován? Přímé i nepřímé německé vlivy, strategické využívání mezinárodních srovnání s cílem zajistit si investice do vlastního oboru i původní domácí tradice, to vše historici například ve Spojených státech, Francii a Bri-Z tánii dokázali zkombinovat způsoby nikoli nepodobnými.15 V nestejné míře sdíleli také ochotu a schopnost přejímat a vstřebávat cizí badatel­ ské techniky a ideje, což jasně svědčilo o prostupnosti jejich „národních“ kultur. Diametrálně se to odlišuje od situace například v carském Rus­ ku, kde tamní profesionální historici sváděli marný boj na jedné straně s masovou negramotností, na straně druhé pak s ochotou represivního státu investovat do jejich oboru velké prostředky s cílem vycvičit si tak poslušné státní úřednictvo. Ať se snažili sebevíc, jejich étos, instituce i díla zůstávaly „exotickými importy, bez nichž se dalo obejít“.16 Ve Spojených státech se akademická historie rozvíjela mimořádně rychle. Ještě v roce 1880 celkový počet profesorů historie sotva dosaho­ val dvouciferných hodnot, zatímco o pouhé desetiletí a půl později jich už bylo více než sto. Zpočátku se práce hrstky průkopníků ztrácely v zá­ plavě literatury sepisované duchovními a právníky, neboli amatéry, mezi nimiž nechyběli ani „gentlemani“ a ženy, ovšem na počátku dvacátého století už o sobě profesionální historici mohli tvrdit, že se v historiografii těší čelnému postavení. Odhlédneme-li od nápadně nízkého počtu žen vjejich řadách, vcelku se jejich sociální profil podobal sociálnímu profilu historiků amatérských. Univerzitní katedra s sebou ve Spojených státech nepřinášela žádné významnější společenské postavení a svým držitelům příliš nezvyšovala ani příjem. Na rozdíl od Německa tak nelze vznik his­ torické profese ve Spojených státech spojovat se společenským vzestu­ pem celé jedné sociální skupiny: normou byla spíše stagnace. Američtí historici však přesto toužili dopracovat se stavu, kdy si jejich díla budou činit nárok na Wissenschaftlichkeit, kvalitu, jíž se už tehdy honosily prá­ ce jejich protějšků v kontinentální Evropě. Rozvoj amerických univerzit jim k tomu poskytoval široké pole působnosti. V roce 1870 přesáhl cel­ kový počet studentů ve Spojených státech jen o málo 50 000, ale během následujícího půlstoletí narostl téměř dvacetkrát. V tomto kontextu do­ cházelo k bouřlivému rozvoji akademických oborů a k vytyčování hranic mezi nimi podle německých vzorů, pochopitelně s příslušným časovým zpožděním. Hraniční spory se vedly jen nad otázkou, kde přesně končí akademická historie a začíná politologie. Američtí historici se totiž vel-

■ il I SIGNALIZACE A INSTITUCIONALIZACE HISTORIE

63

11 ni většinou stávali historiky politickými, a navíc patriotickými historiky \ineriky. Bádání a výuka na seminářích probíhaly podobně jako v Ně­ ..... s cílem postavit vlastenecké cítění na vědecké základy. Historie se ■.iiila nástrojem potvrzení velikosti národa a příspěvkem k jeho dalšímu budování. Její úlohu vizuálně znázornil Herbert Baxter Adams, autor do neuvěřitelných podrobností rozpracovaného programu fyzického uspoi udání ideálního jednotného semináře, který měl velkou nástěnnou mapu Spojených států ozdobenou stále rostoucím množstvím zabodnutých špendlíků, z nichž každý označoval založení nového historického semi­ náře na další univerzitě jedním z absolventů Adamsova vlastního semi­ náře, vypisovaného na Johns Hopkins University již od roku 1876.17 Ve Francii probíhaly změny a rozvoj oborů bezmála stejně překotným tempem jako ve Spojených státech. Od poloviny až do pozdního devate­ náctého století měla sice Francie velké množství autorů, které bychom mohli označit za „historiky z řad veřejnosti“, francouzský stát však už v posledních letech před vypuknutím války s Pruskem začínal volat po pi i ifesionalizaci historie, jejímž základem by se staly univerzitní katedry. \'< ijenské a politické ponížení, které Francie utrpěla v letech 1870-1871, přimělo poté státní úřady a historiky k cílevědomé spolupráci s cílem přetvořit historii tak, aby se z ní stala součást programu národního ob­ rození. Na scéně se zakrátko objevilo několik patronů, akademických organizátorů připomínajících zakladatele seminářů v Německu, ale disp< mujících ještě většími mecenášskými možnostmi. Nový důraz kladený na výzkum a s ním související prohlubování specializace se staly cha। akteristickými rysy několika generací historiků zformovaných v letech 1870-1910.18 Ani v předvečer první světové války nebylo sice francouz­ ských historiků tolik, aby se svým německým protějškům vyrovnali po­ četně, kvalitativně se však s nimi měřit mohli. Na svých univerzitách se dokonce těšili lepšímu postavení než jejich němečtí kolegové.19 Američtí i francouzští historici vystupovali v roli dovozců německých postupů a jejich hlavním cílem byla profesionalizace oboru. Jak ovšem argumentuje Gabriele Lingelbachová, odlišovali se od sebe jednak způ­ sobem přebírání německých vzorů, jednak (v souvislosti s dosti nesrov­ natelnými výchozími podmínkami, v nichž bylo německé kulturní zboží přijímáno) jeho konečnými důsledky. Pozoruhodně velká část americ­ kých historiků absolvovala nějakou část svého studia v Německu, při­ tom však američtí nakladatelé vydávali překlady německých odborných prací jen minimálně. Mezi francouzskými historiky bylo sice studium v Německu spíše výjimkou, zato německá historická literatura byla ve

M

JAKSE PÍŠOU DĚJINY

1'ianeii obecně přijímána. Americké univerzity, kterým scházely nezpo­ chybňované centrální řídící instituce a jejich financování pocházelo ze soukromých zdrojů, případně od jednotlivých států unie, neměly bez­ mála žádné kontakty s historií na nižších školách, a navíc se absolventi ™zh°dovali pro politickou nebo novinářskou dráhu mnohem častěji než pro povolání učitele. Ve Francii bylo rozšiřování univerzit pod kontrolou centralizujícího se republikánského státu, jenž podpo­ roval nadvládu pařížských institucí nad jejich protějšky v provinciích a povzbuzoval i navazování kontaktů mezi historiky na školách nižších stupňů a na univerzitách. Hlavním úkolem francouzských akademic­ kých historiků tak bylo připravit studenty na učitelskou dráhu. Přesto existují přesvědčivé doklady svědčící o tom, že situace ve Fran­ cii a Spojených státech se vyvíjela podobným směrem. Nikoli všech­ na „poučení z Německa byla vykládána odlišně. Historici ve Francii i v Americe začali vykazovat zájem spíše o metody historického bádání než o jeho výsledky a jedni i druzí vyjadřovali také důvěru, že tvrdá vý­ zkumná práce ve spojení s Quellenkritik zajistí solidní průměrnou úro­ veň historického badatelství. Tu a tam sice mohla nějaká mimořádná historická práce vzniknout jen na základě přirozeného nadání, důležitějšívšak bylo, aby množství nově vznikajících historických děl dosahovalo přijatelné úrovně. S takovým cílem na zřeteli byla klíčová role připsá­ na vzdělávání mladých historiků. To, co Sybel prohlásil o zahraničním zajmu o německou historickou praxi v roce 1868, zůstalo v případě Francie a Spojených států zcela platné i v osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století: právě seminář coby ideální způsob předá­ vání historických dovedností přitahoval největší zahraniční zájem.20 Na rozdíl od Francie a Spojených států to v Británii dlouho vypadalo, jako by sepětí státu a národa bylo příliš hladké, příliš dobře zdokumen­ tované a snad i příliš „samozřejmé“, než aby bylo třeba buď brzkého, anebo nějak zvlášť úplného posunu směrem k historii jako modernímu oboru. Přesto se však od poloviny devatenáctého století stále rostoucí množství britských univerzitních historiků začalo domnívat, že profesio­ nální měřítka badatelství jsou zkrátka nezbytná. Zároveň mnozí trpěli pocitem izolace, a to jak od sebe navzájem, tak i od vývoje na evropském kontinentu. Podobně jako v ostatních případech, jež jsme zde zkoumali, hlásali i v Británii potřebu profesionalizace historie především ti, kdo se na veřejnosti nijak netajili svým obdivem k německému historickému bádání. Nikdo z nich se však nepokoušel prosadit, aby byly v Británii všeobecně uplatněny také německé normy a modely organizace, a nikdo

'i I '.IONALIZACE A INSTITUCIONALIZACE HISTORIE

65

potom ani netoužil. V případě alespoň některých konkrétních historiků I r dokonce tvrdit, že se jejich výhrady k tomu, jak se v Německu pronznje historie, prohlubovaly přímo úměrně růstu jejich obeznámenosti německou historickou vědou. Sir John Seeley se podle vlastního svědectví začal věnovat studiu his­ ....... v roce 1869, téhož roku, kdy byl jmenován regiusovským profesoirm historie na Univerzitě v Cambridgi.21 Na německý nacionalismus řinejmenším dvaceti studentů univerzity v Lubumbaši a následným vy­ drancováním kampusu elitními jednotkami v roce 1990. Univerzity pak prakticky přestaly existovat“.33

72

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Zatímco se materiální základna institucionální historie postupně roz­ padala, ohrožovala legitimitu oboru v Africe (a nejen tam) také intelek­ tuální traumata nových druhů. Ayandele se v zásadě pokoušel zaujmout vratké stanovisko na půl cesty mezi odmítáním a napodobováním evrop­ ské a americké historiografie. Pro takové historiky, jako byl například Abdullahi Smith, byl právě v tom základní problém: ibadanská i darská škola zůstaly uvězněny v profesionálních a institucionálních kategoriích, které byly projevem „strašlivé korupce západní společnosti“. V důsled­ ku toho zůstaly jejich nacionalismy rozporuplné a nepřesvědčivé. Smith v roce 1975 nastínil program všeobecného přepracování univerzitní historie v islámském duchu. Ve městě Zaria na severu Nigérie, tedy již v muslimské části země, se na základě Smithových myšlenek ustavila další africká historická škola, tentokrát zpochybňující nejen intelektuál­ ní a politické, ale také institucionální zásady školy ibadanské.34 Tento útok měl ohlas i daleko za hranicemi tropické Afriky, ačko­ li v převážné většině případů byl formulován úplně jinak než jazykem islámu. Skupině historiků, která se shromáždila kolem občasné ediční řady nazvané Podřízené studie (Subaltern Studies'), se podařilo vytvořit dojem, že indické historiografii se jejich zásluhou dostalo v povědomí „západních historiků“ jednou provždy pevného místa. Dosáhli toho pro­ střednictvím čehosi, co lze označit za „historii zespodu“ a co zkombi­ novali s antiimperialistickým, nikoli však nacionalistickým zaměřením. Jejich zpočátku marxisticky inspirovaná hlediska ustupovala ovšem stá­ le více hlediskům spíše „postkolonialistickým“ a postmoderním. Tento posun se odrazil i v prohlubujícím se vědomí, že jejich vlastní postavení profesionálních historiků zůstává v mnoha směrech nejednoznačné. Dipeš Čakrabarty, člen kolektivu Podřízených studií, odmítl proto „pěkně se poslouchající, ale předčasná“ blahopřejná slova, jež Ronald Inden adresoval indickým historikům „vykazujícím známky toho, že znovu zís­ kali schopnost reprezentovat sami sebe“ v mezinárodní badatelské ko­ munitě. Čakrabarty hájil „perverzní stanovisko“, podle něhož „všechny , historie“ - včetně těch, které sepisují stoupenci jeho vlastní ediční řady Podřízené studie - „mají sklon stávat se variacemi vládnoucího vyprá­ vění, jež lze nazvat .historií Evropy“. V tom smyslu se .indická“ historie jako taková ocitá v podřízeném postavení: jménem této historie lze arti­ kulovat jen podřízená stanoviska“. Evropa nevyhnutelně zůstává „nikdy nepřiznaným odkazovacím rámcem historického poznání jako takové­ ho... Historici z třetího světa cítí potřebu odkazovat na díla z evropské­ ho dějepisectví“, ale tento jejich postoj není opětován. Odtud plyne, že

i, i J T ES 10 N A LI Z AC E A INSTITUCIONALIZACE HISTORIE

73

působení „v oboru ,historie', jak jej formuje institucionální stránka uni­ verzit“ znamená „zásadní tajnou dohodu“ předepisující uznání evrop­ ských vyprávění o modernizaci. .„Historie'je jako systém poznání pevně zakotvena v institucionálních praktikách, jež na každém kroku vzývají národní stát - stačí se jen podívat na organizaci výuky a na politiku v jejím pozadí, na to, jak jsou přijímáni noví pracovníci, jak dosahují služebního postupu a jak členové kateder historie publikují své práce.“ Globální rozšíření historie v rámci vzdělávacích systémů Čakrabartyho postřeh jen podtrhuje: historici za toto rozšíření vděčí tomu, „čeho spo­ lečně dosáhl evropský imperialismus a nacionalismus třetího světa, totiž nniverzalizaci národního státu“. Dokonce i snažit se o zpochybnění této verze univerzalismu je „v rámci protokolů poznání akademické historie nemožné“. Od sekulárních chronologií až po pravidla nakládání s dokla­ dy, kterými se historici řídí, nenechal Čakrabarty ani jedinou stránku svého oboru bez zpochybnění.35 Ještě o krok dále postoupil Ašis Nandy, který odmítl i samotné uvalení „kategorie historie na všechny konstruk­ ce minulosti“. Historické vědomí, jež indičtí intelektuálové v polovině devatenáctého století, kdy se na indickém subkontinentu začalo proje­ vovat, uvítali jako „mocný příspěvek k výbavě indické civilizace“, bylo led’ odsouzeno jako beznadějně evropské a jeho „nadvláda“ jako „kultur­ ní a politická slabina“. Místo něho hlásal Nandy strategii zapomínání.36

3.4 Závěry Nandy vlastně bezděky reprodukuje strategii stalinismu: vyretušovat z historie vše, co se nehodí. Jeho vlastní odsudky imperialismu, jak upo­ zornil Frederick Cooper, navíc závisejí na historickém poznání, za něž vděčíme akademickým historikům. A dále, zavrhuje-li Nandy akademic­ kou historii, vychází z nezpochybnitelného rozlišení mezi akademickohistorickým chápáním minulosti a jinými pojetími.37 Přestože tak činili v různé míře a s různým úspěchem, moderní profesionální historici od­ jakživa vycházejí z eklekticky přejímaných myšlenek, které mají původ za hranicemi akademie. Netrvají na tom, že amatérské historiky a no­ sitele ústních tradic lze přijmout nanejvýš jako prameny. A ačkoli Jan Vansina připouští, že mu trvalo roky, než toho dosáhl, podařilo se mu jasně si uvědomit, že „informanti“, jako byl Mbop Louis, jsou zároveň jeho „spolubratry, historiky tak jako já, jen historiky komunity, niko­ li akademickými po mém způsobu“.38 Akademičtí historici čas od času

f 74

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

dost možná (vlastně o tom není pochyb) nadměrně zdůrazňují svou pro­ fesionální důstojnost. „Badatelský aparát“, jejž mají k dispozici, zneuží­ vají k matení a zastrašování čtenářů, a někdy dokonce i ve více či méně paranoidní snaze zajistit se před možnými kritiky z řad svých profesio­ nálních kolegů. Pravděpodobně si ovšem ve většině případů velmi dobře uvědomují, že se účastní procesu ve své podstatě kolektivního a že závisí na diskusi a na kritice jak v rámci svého oboru, tak i přes jeho hranice. Pluralismus je z toho důvodu nezbytnou podmínkou historie.

Poznámky i. Klasický portrét těchto vztahů předkládá Peter Novick v pojednání That Noble Dream. The „Objectivity“ Question and the American Historical Profession ’ (Cambridge, 1998), zvláště str. 51-53- Viz rovněž Matthias Middell, Gabriele Lingelbach a Frank Hader, eds., Historische Institute im internationalen Vergleich (Leipzig, 2001), jakož i Eckhardt Fuchs a Benedikt Stuchtey, eds., Across Cultural Borders: Historiography in Global Perspective (Lanham, 2002). 2. Christoph Strupp, „Die Organisation historischer Lehre und Forschung in den Niederlanden bis 1940“, v Middell, Lingelbach a Hader, Historische Institute, str. 199-220, zvláště str. 215. 3. Peter H. Slee, Learning and a Liberal Education: The Study ofModern History in the Universities of Oxford, Cambridge and Manchester 1800-1914 (Man­ chester, 1986), str. 142. 4. British Library of Political and Economic Science, Webster Papers no. 1/5, 105-109: Webster’s „Memorandum on the Relations of Modern and Ancient Universities“. 5. Eric Hobsbawm, „Old Marxist Still Sorting Out Global Fact From Fiction“, The Times Higher, 12. července 2002, str. 18. 6. Eckhardt Fuchs, „Introduction: Provincialising Europe: Historiography as a Transcultural Concept“, v Fuchs a Stuchtey, Cultural Borders, str. 1-26, zvláště str. 9. 7. Viz příspěvek Heiko Feldnera v tomto sborníku (kapitola 1). 8. R. Steven Turner, „German Science, German Universities: Historiographical Perspectives from the 1980s“, v Gert Schubring, ed., „Einsamkeit und Freiheit“ neu besichtigt: Universitdtsreformen und Disziplinenbildung in PreuSen als Modell filr Wissenschaftspolitik im Europa des 19. Jahrhunderts (Stuttgart, 1989), str. 24-36. 9. Sylvia Palatschek, „Duplizitát der Ereignisse: Die Griindung des Historischen Seminars 1875 an der Universitát Tubingen und seine Entwicklung bis 1914“, v Werner Freitag, ed., Halle und die deutsche Geschichtswissenschaft um 1900 (Halle, 2002), str. 37-64. 10. Viz příspěvek Johna Warrena v tomto sborníku (kapitola 2). 11. Anthony Grafton, The Footnote: A Curious History (Cambridge, Massachusetts, 1997), zvláště str. 61 a 65-66.

I .11INALIZACE A INSTITUCIONALIZACE HISTORIE

.

75

Viz Markus Huttner, „Historische Gesellschaften und die Entstehung histoi I'.cher Semináře - zu den Anfángen institutionalisierter Geschichtsstudien hi den deutschen Universitáten des 19. Jahrhunderts“, v Middell, Lingelbach 1 I hider, Historische Institute, str. 39-83. Viz rovněž Hans-Jiirgen Pandel, „Die I nlwicklung der historischen Semináře in Deutschland“, v Freitag, ed., Halle, ••Ir. 25-37. 1 1 I leinrich von Sybel, „Die deutschen Universitáten und die auswártigen Univer■liliiten. Akademische Festrede, Bonn, 22. Marz 1868“, vtýž, Vortráge undAuf:at/.e (Berlin, 1874), str. 38-55 (citáty na str. 53 a 41). 1 1 nakolik byli marDři í Ján^vmt1CkemtSV?e 3 VíÍných arénách intelektuálního střetávání Cbdob^k tVyií °hOtO obecného P0Pisn navíc komplikovala také w d í.k dC.kvho Vreni V radach marxistických teoretiků. Lze-li napříchlT1Ctta eta a POČ?ek kt Padesátých označit za roky jen poměrně dobou oT T VSeCh těCht° Směrech’ raná dvacátá léta byla nTopCk

a sedmdeS

’ totéž >>““< 1 °

Šedesátých

4.2 Sbližování a otevírání Marxistickým idejím se po roce 1918 pod radikalizujícím vlivem válkv a ji provázejících revolučních krizí ve většině Evropy začalo dostávat ^ZoeiuceSÍ RuPkJet1’ JeJíh Přitažlivost PodPOfil i úspěch bolševic­ ké revoluce y Rusku a posilovaní občanských svobod na Západě Vedma ° "I™0 'me narUStU aŽ d°SUd Skr°mné intelektuální přítomnosti stran mSStO“OrSaniZWane socialistických a komunistických ™StUm ®e na trzisti idejí přiznávala větší legitimita a urte postavem si ziskavah i na univerzitách Počátkem dvacátého století došlo k pozoruhodnému sbližování záJ™U’.h°Z obniskem se staly nové formy historického bádání, především „sociální dějiny ve významu od šedesátých let již všeobecně rozšířeném a marxismus jako materialistická koncepce dějin“ zde natózel nS XSozo7nost7těšZl ede” k tomU’ Žu na Univerzitních katedrách historie se pozornosti tesil prevazne stat a diplomacie, válečnictví, vysoká poli­ tika statni sprava a zákonnost, nejranější sociální dějiny rnhhly spatřit světlo světa jen mimo hájemství akademie: jako plody úsilí soukromých badatelů, anebo v alternativním institucionálním prostředí odborového

i li KÁ HISTORIOGRAFIE

85

i.mil i I’o roce 1918 však příznivější politické klima otevíralo sociálním Inllnnin podstatně lepší možnosti rozvoje, nejčastěji za podpory přichá. |h i zvenčí historického oboru jako takového. Zatímco v Německu hrál 11 lu vn 1 roli rychlý rozvoj sociologie a ve Francii ekumenická koncepce so111 lni védy krystalizující v okruhu Revue desynthěse historique Henriho urnu (vydávané už od roku 1900) a vedoucí k založení časopisu Annales ,/ hr.loire économique et sociále v roce 1929, v Británii se rozhodujícím i ii ili'lem stalo založení Společnosti pro hospodářské dějiny (Economic ih .iori/ Society) a její Economic History Review v letech 1926-1927. Rozumí se, že historiografie, která v nových podmínkách vznikala, ni byla „marxistická“ ve smyslu uvědomělé příslušnosti. Například ve I 1 niicii byly základy nové historie položeny během prvních tří desetiletí ,b m lítého století díky mimořádně plodnému setkání historie a sociální ■ i’< I v, k němuž došlo částečně na půdě pařížské École Pratique des Hautes I hides pod vlivem ekonoma Francoise Simian da a Berrovy Revue, čásli-i ne pak v prostředí pozoruhodné skupiny myslitelů na štrasburské univerzitě, k níž patřili Maurice Halbwachs, Georges Lefebvre a zakla, lulelé Annales Marc Bloch a Lucien Febvre.5 Od třicátých do šedesátých lei se mezi obecnými východisky členů školy Annales a přístupy marxisiii daly vypozorovat jasné analogie: jedni i druzí například sdíleli vysoce nlileklivistickou představu historie jako sociální vědy, využívali kvanti1 ni ivní metodologii, zdůrazňovali význam dlouhodobých zkoumání eko111 nnických výkyvů ve smyslu kolísajících cen, zbožních toků nebo růstu obyvatelstva a vyznávali „strukturální“ historii a materialistický model plíčinnosti. Na opačné straně kanálu La Manche, v Británii, inspirovala sociální dějiny jednak veliká historická vyprávění o průmyslové revoluci a vzelupu jednotlivých národních ekonomik, jednak levicová schopnost 11 il it se do situace obětí industrializace. Hlavní představitele sociálních dějin motivovala také jejich politická přesvědčení. R. H. Tawney, hospo­ dářský historik raného novověku a profesor na London School of Eco­ nomics, křesťanský socialista a kandidát do Dolní sněmovny za labouris1 ii kou stranu, veřejně obhajoval Dělnické vzdělávací sdružení (Workers’ Educational Association, WEA) a vůbec patřil k nejviditelnějším inte­ lektuálům své doby. G. D. H. Cole, jenž už ve dvacátých letech přednášel na Oxfordu a od roku 1945 byl profesorem sociální a politické teorie, byl přesvědčený cechovní socialista6 a přední nezávislý socialistický inte­ lektuál. Radikální žurnalisté John a Barbara Hammondovi vydali trojici I >i jednání o pracující chudině, která se stala epickým vylíčením lidských

T

86

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

nákladů industrializace. A konečně, Beatrice a Sidney Webbovi, jejichž pozoruhodné badatelské úsilí věnované odborovému hnutí, lokální exe kurive zákonu o chudině (Poor Law) a sociální administrativě polo žilo zaklady plné profesionahzovaným sociálním dějinám, se neváhali otevrene ztotožnit s nástupem parlamentní labouristické strany. Velká vzdálenost, jez tyto historiky dělila od marxismu jako takového, byla sice mimo pochybnost, ale jejich přesvědčení o potřebě studovat materiální život motivované jejich rozmanitými levicovými politickými názory a je­ jich připravenost ztotožnit se s „prostými lidmi“, jakkoli snad paternahsticka a povýšenecká, odhalovala podobná východiska. Colovo studium dejm odborového hnutí mířilo stejně jako Tawneyho práce o šestnáctém a sedmnáctém století svým zájmem o prosté lidi, o širší působení socio­ ekonomických sil, zejména industrializace, a o etiku politického angaž­ má přímo k sociální historii období po roce 1945 7 Tato raná pojednání inspirovala pochopitelně i jiná než ryze politická opozice. V případě Británie šlo nejen o nacionalistické paradigma his­ torie jako studia státu, ústavního vývoje a zákonnosti, ale také o starovSja?r?njlt S néJakou „Edovou“ nebo „demokratickou“ alternativou. Předchůdcem Hammondových byl radikální poslanec a oxfordský eko­ nomicky historik Thorold Rogers, kteiý proti ústavním dějinám své doby postavil vlastní sedmisvazkové The History of Agriculture and Prices m England, které vyšly v letech 1866-1902. Rogers v tomto svém pojednaní shromáždil úžasné množství materiálu, na jehož základě by se byly daly sepsat 1 sociální dějiny pracující chudiny. Podobně Rogersův mladší oxfordský současník John Richard Green v knize Short Histo­ ry of the English People, která vyšla v roce 1874, postavil proti vikto­ riánskému oslavovaní omezeného anglického konstitucionalismu lidový proti piibeh vyprávějící o demokratické samosprávě.8 Mimo jiné i jeho přičiněním vznikla svého druhu lidová historie mimo univerzitní pro­ středí sahající od Hammondových a irských dějin Greenovy vdovy Alice Stopford Greenové až po dílo People’s History of England vydané roku 1938, jehož autora, komunistu Leslieho Mortona, inspirovala antifašisticka kampaň Lidové fronty.9 Vznik uvědoměle marxistického společenství historiků na půdě brit­ ských umyerzit neíze oddělit od těchto obecnějších dějin politického vzde,láváni. Do doby, kdy se působením fašistické hrozby třicátých let ra­ dikalizovala nová generace studentů, zůstávalo však marxistické histo­ rické badaní jen subkulturním proudem mimo profesionální akademic­ ky svět, navíc ve většině případů omezeným na politické vzdělávání po-

!■ A IIISTORIOGRAFIE

87

>... .me takovými organizacemi, jako byla Komunistická strana Velké । .l inu-, Nezávislá labouristická strana, Plebejská liga, Národní rada । luh |. wli kolejí (National Council of Labour Colleges, NCLC), Ruskin ■li< nr. jednotlivé pobočky WEA a některé další složky dělnického hnutí, lu |PII s lokální působností. Přitažlivost marxismu zhruba odpovídala ., 111< 111 i ;í m myšlení, o nichž byla řeč v předcházejícím oddíle. Společný ... in ivatel představovala vášnivá oddanost konceptu totality, tedy inte. .. ,uiého či holistického přístupu k poznání, jakož i přesvědčení o vzáunii souvislosti různých oblastí života.10 Ktomu se přidávalo i populis■ l. < i demokratické přesvědčení, že předmětem historie má být „spoi.. uir.i jakožto celek“ - historie by se měla zabývat méně „vzestupem . p.idcin říší“ a více „nepřetržitým pokrokem lidstva a po sobě následu... um sociálními systémy“, méně „bitvami“ a více „úžasným příběhem lid Imho ovládnutí přírody“ a „méně králi ... [a více] národy“. A navíc, • h historie skutečná věda, nemají v ní místo ani osobnosti, ani banální l. lmly všedního života. Jak poznamenal jeden bývalý horník a student i I < „nezajímalo nás, jestli si ten-a-ten dával do kávy cukr, anebo ji pil hol kón. Zajímalo nás, proč a jak se společnosti mění“.11 ■ 11 i into holistickým či totalizuj ícím přístupem k historii právě tak ne­ .. o lučně souviselo i přesvědčení, že dějiny kráčejí kupředu -jinak řečeno, ■ iniiji směr. V představách nejen lidových mas, ale i nejprestižnějších .u.ii xistických teoretiků se tento názor opíral o teleologický optimismus ।..ho typu, jenž podporuje sám sebe. Jak uvedl Peter Beilharz na adresu tu torických děl o ruské revoluci, která právě v tomto období sepisoval I rv Trockij, jejich teleologické pojetí vycházelo ze známého schématu . I.'l 111 ných stupňů, podle něhož „vzájemný vztah feudalismu, kapitalismu । .ncialismu jakožto výrobních způsobů následujících jeden po druhém u .lává koncepcí zcela nevyhnutelnou a evolucionistickou“. Bez ohledu nu kolísající míru „citlivosti na specifika a nerovnoměrnost vývoje“ cha­ , iklerizující působení jednotlivých marxistických myslitelů tak všichni ' \ /.mívali víru v historický materialismus jako „pozitivní filosofii dějin, IhhIIc níž sestupné výkyvy nebo spirály mohou snad pozměnit, nikdy . ..ik zvrátit převládající evoluční směřování k vyšším formám“.12 Potenciál kreativnější marxistické historiografie, v jejímž rámci by p(ípadně mohlo dojít k uvolnění ustavených pravidel svírajících myšlení i |nko je teleologie, determinismus opírající se o model základny a nad.lavby nebo představa příčinně provázané skutečnosti), se otvíral spíše mimo oficiální diskurs socialistických a komunistických stran. Došlo I lomu v praktických kontextech, v nichž začala působit nová generace

88 JAK SE PÍŠOU DĚJINY

socialmch historiků, ať už na univerzitní půdě, či mimo ni Kdvž na to pí ijde, většina genealogii marxistické formy radikálních dějin připisuje univerzitním katedrám historie až příliš velký význam, což platítaké pro y fe™nJstvlcke a dalsL Například britští marxističtí hfstorici kteří bývají přibližné od sedmdesátých let považováni za svébytnou skúninu ziskavah sice ve své většině univerzitní vzdělání už v Šech ScS a postupné začali působit na univerzitách, ale mnozí po dlouhou část své Za? bVah Jen podřadná postavení, anebo pracovali vjiných povo LXie Zisovató ’8. 17T'-EWarí EVanS průkopník orální co Xp? ’J7™ y UClte1’ vystudoval sice univerzitu, ale poté “XT™ Tjil rXálnějšI názo,y a i d° V nndnl n ? < T 6 sve dílo úplně mimo akademickou půdu Y P°dobnych sůuiicich inspirovala hodnota materialistickýchforem ozboru, o mz nikdo pnhš nepochyboval, také intelektuální a politickou představivost mladších badatelů odmítajících zavedené protokoly obo u a běžnou historickou pracovní rutinu. Právě zde spočívala přitažli vost sociálních a ekonomických dějin. Nadšení z toho, že stojí na prahu společného projektu sociálního porozumění, umožnila marxistům na vayat spojem se stoupenci Annales, jak ostatně naznačovala užXiše nost Labrousseho a Lefebvra přímo ve Francii.1* Motivující přesvědčení marxistických historiků této první akademické generace e ely třeba hledat nejen v jejich obecně filosofických východiscích iež bv nodrnh nejSi výklady nejspíš odhalily jako spiáeXa“Xxní X ■ aT"ž mohhTft Ph°odnb"ýí TXX* Pláních, která sepisovali Lze areůmenXT T, a“™ “ ’ dlWeJid’ nemarxistiekýeh kolegň. e argumentovat, ze vzhledem k tomu nemá v tomto období kategoriev BSŽXňý“™iStiCkýn,i hiSt°riky “

4.3 Britští marxističtí historici: formování jedné intelektuální kultury y šedesátých letech se tak z britských sociálních dějin postupným vý­ vojem stala vyznamna badatelská tradice, kterou podporovala aTájíla včetně dZhoydoh-COba’ V tét° S°UVÍsIosti W roli nejrůznější faktory

vcetne dlouhodobějšího institucionálního vlivu hospodářských děiin činnosti některých jejich průkopníků, jako byl Asa Briggs soustředění progresivní sociální vědy na půdě London School of /conoX cam

liXISTICKÁ HISTORIOGRAFIE

89

l.ťidgeského působení J. H. Plumba a George Kitsona Clarka i regionál­ ních center v Leedsu, Manchesteru a jinde. Kolem nově vzniklé Spo­ il । iiosti pro studium dějin dělnictva (Society for the Study of Labour History') a jejího Bulletinu vycházejícího od roku i960 se brzy vytvořila . dli síť badatelů studujících život především britských dělníků.16 V tom­ in činorodém badatelském prostředí si získala snad az neúměrně velký , 11 v na další rozvoj sociálních dějin takzvaná „Skupina historiku (Histo1 unis’ Group) při Komunistické straně Velké Británie, která se scházela I pravidelným debatám od roku 1946. Většina jejích příslušníků náleže­ la k téže charakteristické generaci, jejíž cesta do řad komunistické strany . < lla přes antifašistické kampaně druhé poloviny třicátých let, a většina |ich také stranu opustila v období krize komunismu z let 1956-1957, kdy

ni- „Skupina“ rozpadla. _ ° v. Kolektivní debaty těchto britských marxistických historiků přispěly ke zformování obrysů sociálních dějin v Británii jako historického podo­ boru, jenž se na mezinárodním poli dlouhodobě těšil ohlasu srovnatel­ nému s působením časopisu Annales. Patřili k nim historici jako Chrislopher Hill (1912-2003), George Rudé (1910-1993), Victor Kiernan 1 o 13-2009), Rodney Hilton (1916-2002), John Saville (1916-2009), Eric I lobsbawm (1917), Dorothy (1923) a Edward Thompsonovi (1924-1993) ,'i Boyden Harrison (1927-2002), jakož i generačně mladší Raphael Sa­ ními (1938-1996). Většina z nich však působila mimo střediska centra britského univerzitního života jako Oxford, Cambridge a Londýn. NěI tuří ani nebyli historiky z povolaní, jako například starsi cambridgeský ekonom Maurice Dobb (1900-1976), kolem jehož Studies in the Deve­ lopment of Capitalism vydaných v roce 1946 se točila podstatná část diskusí vedených na půdě „Skupiny historiků . Jiní působili v oblasti vzdělávání dospělých. Rudé a Thompson sice akademická místa získali, । >všem podařilo se jim to až na konci šedesátých let, a první z nich musel kviili tomu dokonce vycestovat do Austrálie. Nej významnějším zdrojem motivací se jim stala politika, přesvědčení, že historie má plnit peda­ gogickou funkci, a obecnější ztotožnění s demokratickými hodnotami 11 lidovou historií. K čelným mentorům této doby patřila Dona Torrová (। 883-1957), členka komunistické strany a neakademická intelektuálka, novinářka a marxistická badatelka, jíž „Skupina historiků v roce 1954 ložila hold sborníkem Democracy and the Labour Movement.17 Zvláštní inspirací se členům „Skupiny historiku staly Dějiny Anglie (People’s History of England) A. L. Mortona vydané na vrcholu kampa­ ně Lidové fronty v roce 1938. Pod jejich dojmem se clenove „Skupiny

90

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

snažili rozvinout takové sociální dějiny Británie, které by mohly zpo­ chybnit oficiální vyprávění. Někteří z nich se přímo specializovali na britské dějiny: například Hilton se stal uznávaným odborníkem na ang­ lické rolnictvo ve středověku, Hill se zabýval anglickou revolucí 17. sto­ letí a Savillovým oborem byla industrializace a dějiny dělnictva, zatím­ co Dorothy Thompsonová studovala chartismus. Jiní se pohybovali na širokém mezinárodním poli - například Hobsbawmovy badatelské zá­ jmy zahrnovaly dějiny dělnictva v Británii, evropská lidová hnutí i latinskoamerické rolníky a vedle toho se zabýval i nacionalismem a vydal řadu nepřekonatelných univerzálních dějin, jejichž čtyři velkolepé svaz­ ky společně pokrývají moderní éru od pozdního osmnáctého století až do přítomnosti. Kiernan byl skutečný polyhistor a vydal množství děl o jed­ notlivých aspektech imperialismu, o formování raně moderních států a o dějinách aristokratických soubojů, jakož i o britsko-čínských vzta­ zích nebo o španělské revoluci z roku 1854, a ještě mnohem širší záběr měly jeho četné eseje zabývající se eklektickou škálou témat. Rudé pat­ řil k čelným historikům Francouzské revoluce a lidových protestů. Dva další clenove „Skupiny se sice zaměřovali na Británii, z dlouhodobější­ ho hlediska však měli značný vliv i mimo její hranice: Raphael Samuel, spiritus agens v pozadí hnutí Historické dílny (Historical Workshop) a jeho časopisu, a Edward Thompson, autor proslulých děl jako The Ma­ king of the English Working Class (z roku 1963), Whigs and Hunters (1975) a Customs in Common; do posledně jmenovaného zapracoval své novátorské a vlivné eseje a přednášky sepsané původně v šedesátých a sedmdesátých letech. Britská marxistická historiografie čerpala především ze specificky brit­ ských otázek. Některé její hlasy promlouvaly výhradně jazykem historie britské (Hill, Hilton, Saville a Thompsonovi), ale národní témata hrála významnou roli také u badatelů s širšími zájmy. Snad nejznámějším pro­ jevem tohoto směřování se stal Thompsonův energický všeobecný esej s názvem „Zvláštnosti Angličanů“, jenž vyšel v roce 1965 jako rozhořče­ ná odpověď na obecný výklad britských dějin formulovaný dvojicí mlad­ ších marxistů Torném Nairnem a Perry Andersonem.18 Thompsonová pojednání z období poté, co se rozešel s komunistickou stranou, mířila podobným směrem jako příbuzné rozbory literárního kritika Raymonda Williamse, jehož Culture and Society a The Long Revolution z let 1958 a 1961 zahrnovaly mimo jiné i jeho vlastní výklad moderních britských dějin. Thompson a Williams toužili přivést národní minulost znovu k ži­ votu, ovšem v opozičním a demokratickém smyslu, takže by vyrvali veli-

'.IICKÁ HISTORIOGRAFIE

91

I. । národní vyprávění z rukou různým konzervativním tvůrcům veřejnéhn iiiinéní a přepsali je takovým způsobem, aby se jeho středem stal boj ....... lidí v rámci dosud neuzavřeného demokratického projektu.19 V padesátých letech směřovalo úsilí britských marxistických histori­ ím především dvěma směry. Na jedné straně utvářela „Skupina“ klíčoviii způsobem historii dělnického hnutí v jejím formativním období, iu |/ievněji Hobsbawmovými zásadními eseji, jež byly v roce 1964 vy­ dmi v souhrnně ve sborníku Labouring Men, podobný vliv však měla । pojednání Johna Savilla, Roydena Harrisona a badatelského kolek­ tivu, jehož základnou se stala Společnost pro studium dějin dělnictva iloZená v roce i960. V tomto rychle se rozvíjejícím kontextu nového 1, uláni vzniklo i cosi jako volná vnitřní organizace, a to díky řadě kon­ in duích otázek souvisejících s údajnou neschopností labouristického linuli rozpoznat trajektorii radikalizace plynoucí z Marxova vývojového modelu. To vedlo ke vzniku dlouhodobě aktuálního souboru problémů, |. teré přestaly ovládat marxistické myšlení až v osmdesátých letech. Na iruně druhé, komunistická „Skupina historiků“ zformovala v souvis­ losti s těmito problémy historii kapitalistické industrializace v Británii, r.i nejnápadněji v podobě kontroverze o otázce životní úrovně, již vedl l lobsbawm s Maxem Hartwellem v letech 1957-1963; šlo v ní o to, zda indiistrialismus ve skutečnosti zlepšil, anebo naopak zhoršil životní úro­ veň pracujícího obyvatelstva.20 Oba tyto zásadní příspěvky „Skupiny“ I. historii dělnictva a ke kritice kapitalistické industrializace - by byly .iinozřejmě nemyslitelné bez předchozího úsilí Webbových, Cola, Tawneyho a Hammondových. Náhled těchto marxistických historiků přitom rozhodně nebyl nijak pr< ivinční. Když se Rudé v Paříži věnoval svým novátorským výzkumům, polupracoval i s Georgesem Lefebvrem a Albertem Soboulem. Kiernan praktikoval eklektickou verzi globálních dějin dávno předtím, než se ■.větové dějiny“ (.world history') staly uznávanou částí organizace jak historické profese, tak i výuky historie. Hobsbawm vynikal svými bo­ hatými kontakty jak po celé Evropě, tak i v Latinské Americe a Thomas l lodgkin (1910-1982), další komunista, byť nikoli člen „Skupiny histori­ ků", zásadně ovlivnil africkou historii v jejím počátečním období, i když ■ám se pohyboval na samém okraji historie a angažoval se hlavně na pul i vzdělávání dospělých.21 Hobsbawmova práce časem vyústila v ši­ rokou diskusi s Braudelem a jeho spolupracovníky, jakož i s Labroussem, Lefebvrem a Soboulem. Působením Hobsbawma a Rudého došlo r< >vněž k radikální proměně studia lidových protestů v preindustriálních

92

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

společnostech, a to v mezinárodním měřítku. Rudé trpělivě a podrobně dekonstruoval staré stereotypy „davu“ a na příkladech Francouzské re­ voluce a nepokojů v Anglii devatenáctého století rozebral rytmy, orga­ nizace a motivy v pozadí kolektivního jednání, přičemž položil základy průkopnické sociologie „tváří v davu“. Hobsbawm se věnoval proměnám lidové uvědomělosti provázejícím kapitalistickou industrializaci - touto otázkou se zabývají jeho studie luddismu a zaměstnaneckých protestů v období před rozšířením odborových svazů, ale figuruje také v jeho vzrušujících a originálních poznámkách k sociálnímu banditismu, milenarianismu a mafiánství, jakož i v esejích zabývajících se rolníky a rol­ nickým hnutím v Latinské Americe. Byl také průkopníkem kontaktů mezi historií a antropologií a napomohl redefinovat, co může politika znamenat ve společnostech, které postrádají demokratickou ústavu, vlá­ du zákona nebo rozvinutý parlamentní systém. Nejvýznamnějším počinem „Skupiny historiků“ při Komunistické straně Velké Británie se v roce 1952 stalo založení časopisu Past and Present s příznačným podtitulem „Časopis pro vědeckou historii“, je­ hož účelem bylo zachovat dialog s nemarxisty i v době, kdy jej studená válka činila čím dál tím nesnadnějším.22 Časopis Past and Present se stal intelektuálním projektem, jemuž marxističtí historici vtiskli vůdčí vizi „sociálních dějin“ jako snahy porozumět dynamikám společností jako celků. Jejich ctižádostí bylo uvést politické události do souvislosti se sociálními silami v jejich pozadí. V období let 1947-1950 se členové „Skupiny historiků“ soustředili zvláště na přechod od feudalismu ke ka­ pitalismu a komplex s tím souvisejících problémů, jako je vzestup abso­ lutismu, povaha buržoazních revolucí, zemědělské rozměry rozvíjejícího se kapitalismu nebo sociální dynamiky reformace. V roce 1954 vypukla na stránkách časopisu Past and Present po zveřejnění Hobsbawmova dvoudílného článku „Všeobecná krize sedmnáctého století“ zásadní debata, jež pak pokračovala po celé první desetiletí jeho existence; jed­ notlivé příspěvky vydal roku 1965 Trevor Aston ve sborníku Crisis in Europe, 1560-1660. Tato diskuse zaktivizovala historiky, jejichž obo­ rem byla Francie, Španělsko, Švédsko, Německo, Čechy, Rusko, Irsko a raný novověk obecněji, jakož i specialisty na dějiny Británie. Politická zemětřesení sedmnáctého století byla uvedena do souvislosti s podoba­ mi hospodářské krize, které bylo možné vykládat v rámci Evropy jako celku v období, jež Aston označil za „závěrečnou fázi obecného posunu od feudální ke kapitalistické ekonomice“.23 V této debatě byla obhájena také potřeba studovat náboženské konflikty ve vztahu k sociální situaci,

I', TICKÁ HISTORIOGRAFIE

93

• ■ i?, byl širší projekt, který hrál roli i v některých dalších debatách vede­ ných na stránkách tohoto časopisu v prvních letech jeho existence, zelineiia v diskusi nad otázkou vědy a náboženství. Její účastníci se posta■ Hi čelem k potřebě konceptualizovat dějiny společností jako celků, což mělo zásadní důsledky i pro jejich vlastní pozdější bibliografie - snad 11 prvních letech vzestupu sociálních dějin, lze jen stěží přecenit. Jeho re­ dukční radu přímo podporovalo konkrétní marxistické uskupení, jehož ikladnu tvořila „Skupina historiků“ při britské komunistické straně, ile široký rozhled jejích členů vyústil v řadu konkrétních angažmá, jež utvářela ctižádostivé historické diskuse následujících desetiletí. Prvním i échto angažmá byl internacionalismus: právě tento časopis otevřel toiiz mnoha objevným, vzrušujícím evropským historickým dílům cestu Jo anglicky mluvícího světa. Přínosné byly v tomto ohledu také polii ické kontakty některých členů redakce, jakož i přímé výměny s Francií a motivace, již poskytl Mezinárodní historický kongres uspořádaný roku rn.SO v Paříži a zejména jeho Sekce pro sociální dějiny. Zadruhé, Hobsbawm a jeho spolupracovníci podobně jako redaktoři I nnales vyzývali ke komparativnímu studiu společností v obecném rám­ ci argumentace o sociální změně předkládané výslovně na úrovni evrop■kých nebo i globálních hnutí a systémů. Toto zaměření vyrostlo přímo / klasických marxistických náhledů, jež si tito historici osvojili ve třicálych a čtyřicátých letech, postupně vykrystalizovalo v pracovní agendu Skupiny historiků“ a stále znovu se projevovalo i v tématech výročních konferencí pořádaných časopisem Past and Present od roku 1957. Zatřetí, časopis Past and Present začal hrát úlohu průkopníka mezii (borových výměn mezi historiky na jedné a sociology a antropology na druhé straně, k čemuž jej povzbuzovalo axiomatické marxistické zdů­ razňování nedílnosti poznání - také v tomto ohledu se britský časopis pohyboval po podobné dráze jako francouzské Annales. Příkladem ta­ kového otevřeného a eklektického materialismu výslovně založeného na mezioborové (nebo snad „neoborové“) syntéze „historické sociologie“ se stalo zvláště působení Philipa Abramse (1933-1981), od roku 1957

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Hobsbawmova asistenta. Abrams vystudoval až v padesátých letech, takže se pohyboval v intelektuálně-politických kruzích britské Nové le­ vice a komunismus Lidové fronty let třicátých z vlastní zkušenosti nepo­ znal. Jako příslušník nové generace formované zvláště kritickou socioogií poválečné Británie časopis Past and Present významně obohatil.25 Další svébytnou osobností se stal Peter Worsley (1924), jehož práce vy­ kazovaly ještě svobodnější a eklektičtěji mezioborové zaměření a jehož hist01 ickou citlivost podpořilo antropologické vzdělání, výzkumy, které podnikl v Tichomoří a jihovýchodní Asii, i místo na univerzitní katedře sociologie. Také Worsley byl do roku 1956 členem komunistické strany a toto formativní období jeho života nepřestávalo ani později ovlivňovat jeho četné a velmi rozmanité publikace.26 Začtvrté, marxističtí redaktoři časopisu Past and Present nepochy­ bovali, ze sociální dějiny kráčí ruku v ruce s ekonomií - ať už ve smy­ slu ústřední annalistické kategorie struktur, anebo cestou marxismu a materialistického pojetí dějin. Pokud šlo o historii jakožto akademický obor, sociální dějiny se na tomto poli rozešly jak s popularizacemi ve stylu „způsobů a mravů“, tak i s projekty „lidových dějin“. Stále nová spojenectví uzavírala spíše s hospodářskými dějinami, jako například na katedrách hospodářských a sociálních dějin, jež začaly na britských univerzitách nově vznikat v šedesátých letech. A konečně, přesvědčení marxistických historiků o potřebě dialogu a debaty 1 o tom, že marxistické přístupy by se nejen měly stát význam­ ným předmětem diskusí historiků v Británii, nýbrž že si jako zásadní prostředek umožňující mezinárodní výměnu i plodná mezioborová se­ tkávám zaslouží také pozornost mnohem širších intelektuálních kru­ hu, zasadmm způsobem obohatilo intelektuální kulturu oboru, a navíc pravé v době, kdy nebývalý rozmach vyššího vzdělání, k němuž došlo v šedesátých letech, způsobil mimořádný nárůst objemu, záběru i bada­ telské úrovně odborného historického bádání. V tomto smyslu nebyly podmínky, jež na konci dvacátého století umožnily další veliký rozvoj historického studia, nastoleny jednoduše tím, že vznikly národní bada­ telské instituce, byly založeny nové univerzity a zvýšily se finanční pro­ středky na podporu výzkumu. Neméně významný faktor lze spatřovat take v tvrdé a nápadité práci, kterou odváděli členové badatelské skupi­ ny, jejímž středem byl časopis Past and Present, jakož i v politice pozná­ ni, kterou prosazovali.

' ■ ISTICKÁ HISTORIOGRAFIE

95

1 lhe English Working Class stalo terčem hlasitých útoků, zaktivizovalo

96

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

však mladší generace. Inspirovalo také nově vznikající a odlišně utváře­ né marxistické směry, které pak sehrály ústřední roli při formování vlny sociálních dějin. Thompsonův vliv přispěl také k tomu, že se na okraji historického oboru mohly sešikovat dvě iniciativy, jejichž dlouhodobé působení při­ pomínalo dřívější dynamiku „Skupiny historiků“, přitom však - a to bylo zásadní - přesáhlo její substantivní rozsah, organizační formy i po­ litický cíl. Prvním byla oxfordská „Skupina pro sociální dějiny“ {Social History Group), jejíž členové se scházeli v týdenních intervalech mezi roky 1965 a 1974- Organizátory tohoto semináře byli příslušníci mlad­ ší generace levicově zaměřených postgraduálních studentů, mezi nimi Gareth Stedman Jones (1942), autor knihy Outcast London, Joaquin Romero Maura (1940), odborník na anarchismus ve Španělsku, a Tim Mason (1940-1990), historik nacismu a po jistou dobu také redaktor časopisu Past and Present. Všechny je inspiroval čtvrtý významný člen oxfordské „Skupiny“, poněkud starší Raphael Samuel (1934-1996), kterého už jako školáka přitáhla „Skupina historiků“, ze strany však v roce 1956 odešel, načež se stal významným organizátorem Nové le­ vice a nakonec (od roku 1961) profesorem na Ruskin College, odbory založené koleji, jež sice sídlila v Oxfordu, ale součástí tamní univerzity nebyla. Samuel pořádal každoroční Historické dílny, které sdílely ctižá­ dost členů Skupiny pro sociální historii a zpočátku bylo jejich účelem hlavně nabídnout studentům Ruskin College možnost setkat se s jiný­ mi historiky. V následujícím období se však tato setkání stala motorem ženoucím sociální dějiny vpřed a ze skromných počátků zanedlouho vyrostla v mezinárodní události. Prvních třináct dílen mezi roky 1967 a 1979 se konalo přímo na Ruskin College, poté však začaly být pořádá­ ny na různých místech po celé Británii. Inspirovaly také řadu pamfletů: mezi roky 1970 a 1974 jich bylo vydáno dvanáct a v období 1975-1990 vyšlo pod hlavičkou Historické dílny více než třicet knih. Ještě půso­ bivější byla však skutečnost, že Samuel a jeho skupina dali vzniknout mnohem širšímu hnutí, jehož základnou se stala rozmanitá lokální univerzitní a komunitní prostředí a jehož sympatizanti neváhali vystu­ povat porůznu na veřejnosti, snad nejvýrazněji v osmdesátých letech v rámci debaty o státních učebních osnovách. Vlajkovou lodí projektu se stal History Workshop Journal vydávaný od roku 1976, jenž spo­ lečně s časopisem Social History založeným ve stejném roce usiloval o novou aktivizaci angažmá formulovaných již na stránkách časopisu Past and Present.27

i' sISTICKÁ HISTORIOGRAFIE

97

Druhým ze zmíněných hnutí byly dějiny žen. I když jeho první roky । hniakterizovalo napětí a nezřídka i rozhněvané spory s Historickou díl­ nou a se staršími mentory, jako byli Hobsbawm a Thompson, prvním průkopnicím tohoto podoboru, k nimž patřila například Sheila RowI ii il hamová (1943), se ze strany Historické dílny i starších historiků brzy u alo dostávat podpory a inspirace. Budoucí čelné představitelky dě­ lní žen poprvé vystoupily právě v prostředí Historické dílny, a to včetně Anny Davinové (1940), Sally Alexanderové (1943) a Catherine Hallové (1945). Lze říci, že předběžně byl budoucí obor zmapován již v raných dílech Sheily Rowbothamové.28 První Národní konference o osvoboze­ ni žen (National Women’s Liberation Conference) uspořádaná v roce 1970 na Ruskin College se původně sešla jako odborné setkání histo11 kti zaměřujících se na dějiny žen a sedmá Historická dílna byla roku 1973 svolána s tématem „Ženy v dějinách“. Mimo tyto nové politické I ontexty by byl vzestup sociálních dějin stejně jako dřívější klíčové události dvacátého století a činnost komunistické „Skupiny historiků“ ni •představitelný. Ihompsonův vliv nesporně přesahoval hranice Británie. Jeho The Ma­ lang of the English Working Class spolurozhodovalo o tom, čím se zabýuli severoameričtí, afričtí a jihoasijští historici, a podobný význam měly 1 |eho studie formování tříd v Británii a v Evropě. Eseje, v nichž Thomp.011 rozebíral některé stránky dějin osmnáctého století, měly snad ještě u si ohlas, zejména jeho „Morální ekonomika“, kterou ovlivnil badatele /ubývající se různými národními historiemi v různých oblastech světa \ roce 1992 se v Birminghamu konala retrospektivní konference, jejímž Icmatem byl právě tento esej. V sedmdesátých letech došlo k interna। miializaci sociálních dějin v plném slova smyslu, přesně jak předvídali britští marxističtí historici, kteří stáli u zrodu časopisu Past and Pře­ mi, a to díky stále častěji pořádaným konferencím, novým časopisům .i siřícím se překladům. Thompson a Hobsbawm začali hrát hlavní roli na jednom z nejdůležitějších takových fór, jímž se stala řada Kulatých '.loiů o sociálních dějinách svolávaných Braudelovou Maison des Scieni'i's deI'Homme, u nichž se setkávali badatelé z Francie, Itálie, západníI111 Německa i odjinud. V osmdesátých letech se však už aktivizující středisko inovativního 11 istorického myšlení přesunulo jinam. V různých zemích bylo možné sle­ dovat různé dynamiky. Například v Německu se tlaku ze strany Alltagsgrschichte (dějiny každodennosti) postupně podařilo vyvolat v rámci hlavního proudu historického oboru postranní směřování k formám

98

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

kulturních dějin, které do jisté míry utvářel rozvíjející se dialog s antro­ pologií, vněmž se významně uplatňovaly také dějiny genderu.29VBritánii se neočekávané zpochybnění materialistického východiska sociálních dějin, s nímž přišel Stedman Jones a někteří další, stalo počátkem řady dlouhotrvajících diskusí, jejichž výsledky se ukázaly být v souladu s ně­ kterými významnými intelektuálními proudy, s feministickým historic­ kým bádáním i s rozšířením kulturních studií právě v tomto prostředí nejnápadnějším, až sociální dějiny v důsledku toho ztratily vedoucí po­ stavení, jež podle předpokladů měly zaujímat dlouhodobě.30 Na konci století vyústil už tento vývoj ve vysokou míru diverzifikace, ■ jež se týkala nejen jednotlivých druhů sociálních dějin, jimž se histo­ rici věnovali neméně než dříve, ale i různých jinak vymezených a so­ fistikovanějších verzí politických dějin a dějin idejí, charakteristických a záměrně se vymezujících forem „nových kulturních dějin“ a nepříliš početné, o to však hlasitější avantgardy těch, kdo se označovali za „post­ modernisty“. Stranickým a občas i sama sebe izolujícím exponentům podobných směrů navzdory bylo však nejnápadnějším rysem tohoto nového období míšení stanovisek: očividně se stalo možným být his­ torikem sociálním i kulturním, spojit dějiny idejí s pečlivými formami kontextualismu a přijmout určitou míru současné kulturalistické kriti­ ky, aniž to nutně značilo bezpodmínečný ústup z pozic strukturálního nebo marxistického bádání. Někteří ze stoupenců „nematerialistické“ či „lingvistické“ historie mohli sice trvat na výlučnosti svého přístupu, ale jejich obhajoba se neopírala o žádnou nezpochybňovanou a široce uzná­ vanou epistemologickou autoritu a nedokázala ani náležitým způsobem popsat pokračující rozmanitost historiografických praktik v rámci oboru i za jeho hranicemi. Vezmeme-li tuto rozmanitost v úvahu, nemůže být o pokračujícím významu marxistické historiografie padesátých a šedesátých let sporu. S cílem ještě více to ozřejmit nebude od věci, vrátíme-li se k jednomu z programových prohlášení této doby, jež zaznělo v roce 1971, tedy na sklonku formativních let, jimiž jsme se zabývali výše, a na počátku veliké vlny sociálních dějin, v té době již patrné. Ve svém často citovaném pře­ lomovém eseji „Od sociálních dějin k dějinám společnosti“ Hobsbawm argumentoval, že skutečný význam tehdy se právě utvářejících přístu­ pů nespočívá ani tak v obhajobě nějakých až dosud přehlížených histo­ rických předmětů, jako spíše v otevírání nových možností psaní dějin společnosti jakožto celku. To zahrnovalo mimo jiné i ochotu zobecňovat a teoretizovat, postupovat způsoby, jež nespouštějí ze zřetele celkový ob-

IK KÁ HISTORIOGRAFIE

99

। ii přidržovat se částečně analytických postupů, jejichž cílem je umísiil v I'cliny problémy do jejich společenského kontextu. Není pochyb, že ■ n i.dní příčiny jsou podle Hobsbawma prvořadé, mají-li se však brát oboly sociálního významu vážně, neznamená to nevyhnutelné přijetí nmleiialismu tak zásadního typu.31 Zároveň došlo ke zjevnému ústupu dřívější totalizující ctižádosti, tedy ii ihy psát dějiny celých společností nějakým integrálním či souvislým /pír.iibem. Makrohistorické chápání celých společností měnících se । n i', charakteristické pro zakladatele časopisu Past and Present a ve­ il.ne sebevědomým poznáním rozvojových či strukturálních modelů i vožených ze sociálních věd, začalo být stále méně udržitelné. „Spo­ ils nosí“ jakožto sebevědomá materialistická projekce sociální totality linuto smyslu se vyskytovala mnohem vzácněji, protože ji antireduk.... nslický tlak současné sociální a kulturní teorie v období od osmdeilvi'h let radikálně připravil o autoritu. Původně byla tato antireduk......islická logika mimořádně působivá, ale jak se v osmdesátých letech pir.lnpně uvolňovalo sevření, v němž historii svírala ekonomie, a tím nl.iblo i určující působení sociální struktury a z ní plynoucích příčinných lvi zení, otevíral se imaginativní i epistemologický prostor rozborům ji­ ného lypu. Nedocenitelným důsledkem se stalo rychlé rozšíření nových di nliii kulturních dějin.32 Nyní, kdy již povyk, který se zvedl s nástupem in ivých kulturních dějin, z větší části utichá a extrémnější výrazy úzkosti » \ volané takzvaným „lingvistickým obratem“ byly zřejmě uchlácholeny, ni lize být snazší znovu se chopit sociálních dějin v základním smyslu lova, jejž prosazoval Hobsbawm a jeho současníci, tedy ve smyslu trva­ lého úsilí vztáhnout naše konkrétní předměty komplexně a promyšleně )■ ii .šímu pohledu na společnost obecně. Pokud k tomu dojde, marxisi u kí' historiografii, o níž byla v této kapitole řeč, zůstane natrvalo místo nepominutelného pramene.

Poznámky i Karl Marx, předmluva k A Contribution to the Critique of Political Economy (1859), v Marx, Early Writings, Lucio Coletti, ed. (Harmondsworth, 1975), str. 425; dopis Friedricha Engelse Josephu Blochovi z 21.-22. září 1890, v Marx and Engels, Selected Correspondence (Moskva, 1965), str. 417. • Karl Marx, Capital: A Critique of Political Economy, sv. I, David Fernbach, ed. (I larmondsworth, 1974). Rozboru primitivní akumulace jsou věnovány kapitoly 26-33, přechodu od manufaktur k průmyslu kapitoly 14-15 a bojům o délku pra­ covní doby kapitola 10.

I 100

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

3. Perry Anderson, Considerations on Western Marxism (London, 1976), str. 6. 4. Karl Marx a Friedrich Engels, The Communist Manifesto. A Modern Edition, s úvodem Erica Hobsbawma (London, 1998), str. 35. 5. Co se týče školy Annales, viz příspěvek Matthiase Middella v tomto sborníku (kapitola 6). 6. Cechovni socialismus (guild socialism) bylo hnutí hlásající potřebu dělnické správy průmyslu prostřednictvím oborových sdružení („cechů“); největšího roz­ machu dosáhl v Británii první čtvrtiny dvacátého století. Pozn. překl. 7. Viz zvláště G. D. H. Cole a Raymond Postgate, The Common People, 1746-1938 (London, 1938). Obecně viz David Sutton, „Radical Liberalism, Fabianism, and Social History“, v Richard Johnson, Gregor McLennan, Bill Schwarz a Da­ vid Sutton, eds., Making Histories: Studies in History-Writing and Politics (London, 1982), str. 15-43. 8. Anthony Brundage, The People’s Historian: John Richard Green and the Wri­ ting ofHistory in Victorian England (Westport, Connecticut, 1994). 9. Sandra Holton, „Gender Difference, National Identity and Professing History: The Case of Alice Stopford Green“, History Workshop Journal Č. 53 (2002), str. 118-127; Harvey J. Kaye, „Our Island Story Retold: A. L. Morton and ,The People in History“, v The Education ofDesire: Marxists and the Writing ofHis­ tory (New York, 1992), str. 116-124. 10. Stuart Macintyre, A Proletarian Science. Marxism in Britain 1917-1933 (Cam­ bridge, 1980), str. 129-132. 11. První citát pochází z článku Marka Starra „The History of Histories and its Uses“ z časopisu Plebs (číslo z dubna 1926) a druhý z rozhovoru s osmdesátiletým bý­ valým horníkem jménem Dai Davies. Viz Ruskin History Workshop Students Collective, „Worker-Historians in the 1920s“, v Raphael Samuel, ed., People’s History and Socialist Theory (London, 1981), str. 17 a 16; John S. Clarke, Mar­ xism and History (London, 1927). John Clarke byl skotský samouk a marxista, který působil v Národní radě dělnických kolejí. 12. Peter Beilharz, „Trotsky as Historian“, History Workshop Journal č. 20 (1985), str. 50. 13. Gareth Williams, Writers of Wales: George Ewart Evans (Cardiff, 1991). 14. Viz zvláště svědectví Erica Hobsbawma v esejích „British History and the Anna­ les: A Note“ v On History (New York, 1997), str. 178-185, a „Marx and History“, tamtéž, str. 187. 15. V této souvislosti viz úvahy marxistického příslušníka školy Annales Pierra Vilara, „Marxist History, a History in the Making: Towards a Dialogue with Althus­ ser“, New Left Review, Č. 80 (1973), str. 65-106. 16. Viz Adrian Wilson, „A Critical Portrait of Social History“, v týž, ed., Rethinking Social History: English Society 1570-1920 and its Interpretation (Manchester, 1993), str. 1-24, a Miles Taylor, „The Beginnings of Modern British Social Histo­ ry?“, History Workshop Journal, c. 43 (1997), str. 155-176. 17. Eric Hobsbawm, „The Historians’ Group of the Communist Party“, v Maurice Cornforth, ed., Rebels and Their Causes: Essays in Honour of A. L. Morton (London, 1979), str. 21-47; Bill Schwarz, ,„The People’ in History: The Commu­ nist Party Historians’ Group, 1946-56“, v Johnson et al., eds., Making Histories,

r . I Ir KÁ HISTORIOGRAFIE

m

1' 1 hi

.1

■ 1 •1

■■„ ■o

•H

■i>

in.

101

ill 44-95; David Parker, „The Communist Party and its Historians 1946-89“, Socialist History, Č. 12 (1997), str. 33-58; a Harvey J. Kaye, The British Marxist Historians: An Introductory Analysis (Cambridge, 1984). Co se Dony Torrové lire, viz David Renton, „Opening the Books: The Personal Papers of Dona Torr“, History Workshop Journal, Č. 52 (podzim 2001), str. 236-245. In I ward Thompson, „The Peculiarities of the English“, v The Poverty of Theo­ ry and Other Essays (London, 1978), str. 35-91; Perry Anderson, „Origins of Hie Present Crisis“, New Left Review, c. 23 (1964), str. 26-54; týž, „The English Working Class“, New Left Review, c. 24 (1964), str. 45-57: Tom Nairn, „The Anatomy of the Labour Party“, New Left Review, c. 27 (1964), str. 38-65, a Č. 28 111)64), str. 33-62; Perry Anderson, „The Myths of Edward Thompson, or Sociá­ le. m and Pseudo-Empiricism“, New Left Review, Č. 35 (1966), str. 2-42. Nejlepší úvod do této problematiky poskytuje Raymond Williams v knize Politics and Letters: Interview with New Left Review (London, 1979). Arthur J. Taylor, ed., The Standard of Living in Britain in the Industrial Revo­ lution (London, 1975). Anne Summers, „Thomas Hodgkin (1910-1982)“, History Workshop Journal, í 14 (1982), str. 180-182. Viz Christopher Hill, Rodney Hilton a Eric Hobsbawm, „Past and Present: Ori­ gins and Early Years“, Past and Present, Č. 100 (1983), str. 3-14. ITevor Aston, ed., Crisis in Europe, 1560-1660 (London, 1965), str. 5. Viz .John H. Elliott, „The Decline of Spain“, Past and Present, Č. 20 (1961), sir. 52-75. Co se následného průběhu této obecné debaty týče, viz Geoffrey Par­ ker a Lesley M. Smith, eds., The General Crisis of the if century (London, 1978). Viz zvláště Philip Abrams, Historical Sociology (Ithaca, 1982). Worsleyho první kniha se jmenovala The Trumpet Shall Sound: A Study offar­ ao' Cults in Melanesia (London, 1957) a v některých ohledech byla protějškem I lobsbawmova pojednání Primitive Rebels. Následně vydal pojednání The Third World (London, 1964) a o dvě desetiletí později The Three Worlds: Culture and development (London, 1984), jakož i různé další publikace, včetně studie Marx and Marxism (London, 1982). V roce 1964 se stal profesorem sociologie na Uni­ versity of Manchester a v letech 1971-1974 působil jako prezident Britského so­ ciologického sdružení. Stuart Hall, „Raphael Samuel 1934-96“, New Left Review, č. 221 (1997), str. 119-127, a Sheila Rowbotham, „Some memories of Raphael“, tamtéž, str. 128-132. viz Sheila Rowbotham, Resistance and Revolution (Harmondsworth, 1972), Hid­ den from History: 300 Years of Women's Oppression and the Fight Against It (I xmdon, 1973) a Woman’s Consciousness, Man’s World (Harmondsworth, 1973). (Jeoff Eley, „Labor History, Social History, Alltagsgeschichte: Experience, Cultu­ re, and the Politics of the Everyday - A New Direction for German Social Histoiy?“, Journal of Modern History, roč. 61 (1989), str. 297-343; Alf Ludtke, ed., I'he History ofEvery day Life: Reconstructing Historical Experiences and Ways of Life (Princeton, 1995). Gareth Stedman Jones, „Introduction“ a „Rethinking Chartism“, v Languages of Class: Studies in English Working-Class History, 1832-1982 (Cambridge, 1983), str. 1-24 a 90-178.

102

JAK SE PfŠOU DĚJINY

31. Eric J. Hobsbawm, „From Social History to the History of Society“, Deadalus, roc. too (1971), str. 20-45. 32. Co se takových intelektuálnich historií týče, viz Geoff Eley, „Is All the World a Text? From Social History to the History of Society Two Decades Later“, v Ter­ rence J. McDonald, ed., The Historic Turn in the Human Sciences (Ann Arbor, 1996), str. 193-243, a „Between Social History and Cultural Studies: Inter­ disciplinarity and the Practice of the Historian at the End of the 20th Century“, v Joep Leerssenn a Ann Rigney, eds., Historians and Social Values (Amsterdam, 2000), str. 93-109.

Další literatura Gerald Allan Cohen, Karl Marx’s Theory of History: A Defense (Oxford, 1978). Dennis Dworkin, Cultural Marxism in Postwar Britain: History, the New Left, and the Origins of Cultural Studies (Durham, North Carolina, 1997). Dick Geary, „Karl Kautsky and .Scientific Marxism' “, Radical Science Journal, roc. 11 (1981), str. 130-135. Eric J. Hobsbawm, ed., The History of Marxism, sv. 1, Marxism in Marx’s Day (Bloomington, 1982). Gregor McLennan, Marxism and the Methodologies ofHistory (London, 1981). S. H. Rigby, Marxism and History. A Critical Introduction, druhé vydání (Manches­ ter, 1998). Raphael Samuel, „British Marxist Historians, 1880-1980: Part One", New Left Re­ view, c. 120 (březen-duben 1980), str. 21-96. John Seed, „Marxist Interpretation of History", v Kelly Boyd, ed., Encyclopedia of Historians and Historical Writing, sv. 2 (London, 1999), str. 772-778.

103

5

Historie a sociální vědy John Harvey

I lefinovat pomocí srozumitelného ohraničení, co přesně se rozumí psa­ ním dějin, může být úkol tak složitý, až si člověk zoufá. Historiografie ahrnuje minulou činnost celého lidstva, a proto je její vztah k soused­ ním sociálním vědám (i tehdy, omezíme-li se na moderní akademické hlídání v Evropě a Severní Americe) tématem, jehož složitost a rozsah budí bázeň. S tímto varováním na paměti můžeme však alespoň nastínit obrysy vlivu, jejž měly sociální vědy na moderní historiografii, přičemž hlavní pozornost bude věnována vývoji základních paradigmat sociální­ ho myšlení a tomu, jak šije profesionální historici už od devatenáctého •toletí vykládali. Jakmile se totiž sociální vědy začaly bouřlivě rozvíjet, .1 a míli historici před potřebou vytvořit si platformy, které by jim umož­ nily intelektuálně se střetávat s pestrými šiky ekonomů, politických teoretiků, antropogeografů a vedoucích představitelů takových oborů, i.iko jsou antropologie, psychologie, sociologie a příbuzné etnografické disciplíny. S ohledem na omezený rozsah se v tomto přehledu zaměří­ me na profesionální dějepisectví především v Británii, Francii, Německu a Spojených státech. Vzdor rozmanitosti každého z těchto čtyř národ­ ních případů a navzdory protichůdným vývojovým trendům budeme v dalším právě tyto čtyři považovat za charakteristické z hlediska pro­ blémů, které v konkrétních debatách určovaly způsob integrace sociální teorie a historiografie. Z parametrů, jež tato čtveřice případů vykazuje, vyplynou v souladu dalšími kapitolami tohoto sborníku dvě veliká témata, která se v dis­ kusích o západní tradici mezioborového přístupu objevují stále znovu. I ’ r< >tože sociální vědy považovaly samy sebe za objektivní obory poznání, ■ i los praktickým uplatněním v přítomnosti, byť nikoli nutně i ve smy­ tu předpovídání budoucnosti, platnost mezioborového přístupu začala

104

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

bezprostředně souviset s vírou ve vědeckou objektivitu a pádnost empi­ rických důkazů. Jakmile však působení postmodernismu tento základ zpochybnilo, začalo se i na úspěchy, kterých po velkou část dvacátého století Kleió ve spolupráci s klasickými sociálními vědami dosahovala, pohlížet s rostoucí skepsí. Rozumí se, že bylo předloženo mnoho nových alternativ, ovšem ve srovnání s vrcholnou dobou mezioborového bádání v sedmdesátých letech se už dnes příslib sociální teorie poučit veřejnost o její minulosti a o tom, jak tato minulost souvisí s přítomností, v rám­ ci jednotného výzkumného projektu setkává s mnohem menší důvěrou. Druhé téma je možné vyjádřit otázkou, do jaké míry se historici nechali ovlivnit metodologiemi nebo předměty zájmu sociálních vědců, nikoli však jejich konkrétními představami o lidském chování, ať už společen­ ském, anebo jako jednotlivých psýché. Výzkumné agendy a metodolo­ gické otázky jsou neodmyslitelnou součástí každé diskuse o historiogra­ fii, ale bude na místě položit si otázku, nakolik historici problematiku metod uměle oddělili od teorií badatelů, kteří se s jejich vlastním konceptuálním záměrem příliš neztotožňovali.

5.1 Osvícenství, věda a historismus Co přesně bychom měli označit za „sociální vědu“ v protikladu k „his­ torii“? V zásadě se moderní sociální vědy vyvíjely od poloviny devate­ náctého století jako konceptuální odpověď na výzvy ze strany urbani­ zace, industrializace a nastupující mezinárodní kapitalistické ekono­ miky. Jejich institucionalizace v podobě vědních oborů byla však záro­ veň i výsledkem vlivu moderních univerzit. Státy taková permanentní střediska myšlení podporovaly, protože se na nich vzdělávali odbor­ níci, kterých bylo potřeba k plnění stále složitějších úkolů moderních byrokracií. Pokud však měly sociální vědy cosi jako společnou inte­ lektuální páteř, vyrůstala nepochybně z osvícenského dědictví. Ačkoli philosophes sami sobě v mnohém protiřečili, všem jim šlo o to, založit zkoumání přirozeného i sociálního světa na rozumu a na přesvědči­ vosti faktických dokladů - a nikoli už na výkladových tradicích teolo­ gie či na hierarchických strukturách autority.1 Od „teorií“ deduktivní logiky se vyžadovalo, aby z nich vyvstávaly nové otázky po fungování společnosti, a od výsledků induktivního bádání se očekávalo, že ověří nejautentičtější zákonitosti chování. Jakmile byly tyto „zákony“ jed­ nou prokázány, pokládaly se za univerzálně platné pro všechny lidi

‘i II A SOCIÁLNÍ VÉDY

105

In rozdílu, což znamenalo, že se dají uplatňovat při řešení současn . h konfliktů. Konkrétní sociální teoretiky je sice nemožné vtěsnat • b > úl i ledné šablony, ať už ji vyvodíme ze srovnání se současníky, anebo j icenského projektu jako takového, každopádně však mnozí z nejuaumějších teoretiků tyto postuláty přijímali. Osvícenství odkázalo pí Mim generacím víru v univerzalitu rozumu a ve slučitelnost teorie ■ mpirickým důkazem. Jeho stoupenci očekávali, že jakmile si lid। o uvědomí pravou povahu svého chování, umožní mu uplatňování luhu narůstajícího poznání dopracovat se lepšího, všemi milovaného l» ilcěenství. I I istorické bádání nevyvstalo ovšem jako profesionální činnost výluč­ ní / tohoto dědictví. Akademická historie se rozvinula pod pláštíkem i. dmečné metody zkoumání minulosti - tak, jak ji praktikovali kritič­ tí । tenáři teologických a právnických spisů a jak byla přivedena k dol< malosti Leopoldem von Rankem, přijala akademická historie poža­ davek empirického bádání jako doklad své odbornosti.2 Spolu s ním plevzala i související víru v otevřenou komunikaci výsledků prostřed­ ím lvím racionálního diskursu. Od klasických sociálních věd se všakproli tonální historici distancovali, a to zdůrazněním ideálu „historismu“ । i.dvin soužitím profesionální historiografie s amatérskou literaturou. \ rumci mezioborové inspirace sociálními vědami se historie porůznu nažila s těmito spornými body vypořádat, překonat je však nedokázala nikdy. Máine-li ve stručnosti shrnout, oč šlo, historismus se začal rozvíjet n i kouči osmnáctého století jako dalekosáhlý výklad, podle něhož je mi­ nulosti, a dokonce i současným jevům nemožné porozumět jinak než kontextu konkrétních historických podmínek času, místa a okolnos11 které se odvíjely přísně chronologickým způsobem.3 Badatelé cvičení 11 kritickému čtení textů tvrdili, že přesné doklady v podobě prame­ nu. jimiž jsou především veřejné dokumenty, jsou hlavním svědectvím o lom, čeho jednotlivci dosáhli, co zamýšleli nebo o čem v minulosti uvažovali. Jako takové ukazovaly tyto nezpochybnitelné doklady jediiK i nost každého předmětu zkoumání, protože podmínky se pro každý iu ।'drnět s plynutím času a změnou místa nevyhnutelně a neustále mění. Ideály „přirozeného zákona“ ve smyslu předvídatelného sociálního cho'.im byly zavrženy, a to buď jako pouhá filosofie, anebo jako nehistoiii ke redukcionistické dogma. Protože historici kladli důraz na přísné uplatňování metody dokumentárního výzkumu, mohli sami sebe po\ .ižovat za osvícené vědce. Na druhé straně tato metodologie rozhodně

106 JAK SE PÍŠOU DĚJIN.

sžssžrs? t"’ a.pro,‘o ť“jeji přivržeMi sid°" •*«» * jmy přehlížet. Svůji obor pojímali jako studium jednotlivců, kteří se ien souhrnem svÝch částí. Sociální historici se pro enu staveb nepřátelsky k historismu, poněvadž jeho důraz najedí kmSerPT^S S1’Tání a nePřiznával zkoumání minulosti význam který by jakkoli přesahoval konkrétní případ, jímž se histonTprTv zabyva . Pro přítomnost měl historismus minimální praktický význam ktefíÚSkXXrejnyC^dOkllmenteCh ČÍnÍla akademické historiky kten byh koneckonců státními zaměstnanci - nevyhnutelně závislými na P°lltlcke agendě vlád, v jejichž rukou se nacházely archivy? Nebylo tudíž překvapením, ze historici devatenáctého století tolik odporující „re^ukciomsticke sociální teorii přivírali oči nad svou vlastní naciona­ listickou ideologu oslavující státy, jichž byli občany, a relativní konzer­ vatismus vládních představitelů. řič?011! naiPětí Vlrádl° ?>VněŽ mezi Profesionálními historiky a histonodn terskymi’ kten byh na jakémkoli institucionálním výcviku či P dpore ze strany národních výzkumných středisek nezávislí. Výzva kterou znamenali nejen pro historiky, ale i pro sociální vědce, spočívala ^ J^eh.nutorske svobodě a nepopiratelné popularitě jejich děL Popu rmi dějiny byly často psaný se značně romantickým nebo nostalgickým pojetím minulosti. Její primární formou bylo vyprávění a veřejnost tak zásobovala napínavými příběhy vyhovujícími jejím nárokům na hísto ncke poznaní zjednodušením mnoha otázek a často až servilním rozdě­ lováním postav na „hrdiny“ a „padouchy“, ať už osobní či sociální° Ta­ v d‘ a. naprosto přehlížela požadavky historistické metody, za svou přesvědčivost vsak zřejmě vděčila kreativnímu a imaginativnímu vý­ razem minulosti jez sociální zkušenost vyjadřovalo prostřednictvím Wravem chápaného hohsticky a považovaného veřejností za vkusné । 1111, že pátrání po univerzálních zákonech by obsah pramenů už dopře■ lu podřídilo terminologii teorií, s nimiž k nim současní badatelé přístu­ pu |i Místo toho vyžadoval, aby si historici disciplinovaně osvojili empa11.1 < • chápání (Verstehen) minulosti v jejím vlastním kontextu, důsledně । zdržovali soudů a vyhýbali se neplodnému pátrání po příčinných vycíleních.14 Jak prohlásil teoretik historie Robin Collingwood, setkat se minulostí lze tak, že ji člověk znovu zinscenuje ve vlastní mysli, kterou l hunu uschopní dostupné doklady a autorova představivost.15 V Británii se vedly debaty hned na několika úrovních. Ještě dlouho po i, .il ku dvacátého století byli historici na univerzitách v Oxfordu a Cam­ In ulgi přesvědčeni, že jejich institucionální povinností je vzdělávat mlaJmi anglickou elitu k plnění její národní povinnosti. Kvality jako čest । mužné sebevědomí byly proto považovány za významnější než drobné ■ li inilv byrokratické odbornosti nebo syntetická schémata sociálních dě­ rní Smyslem vzdělání v historii bylo zejména přimět studenty k tomu, ili\ '.i uvědomovali své sociální postavení - nikoli vštípit jim nějaký I.... krétní typ kritického pohledu na jeho povahu či vývoj. V atmosféře liratelnému výskytu sociálních či institucionálních konfliktů. Na pozadí nevídaného amerického blahobytu v období studené války vychá। h 11 istorici jako Louis Galambos z Parsonsových myšlenek a argumenn .val i, že systémy sociální regulace jsou hnacími silami v pozadí „organiH ni revoluce“, k níž mezi vládou, obchodem a dělníky dochází i dlouho l uilc, co reforma hlásaná v rámci paradigmatu „progresivní éry“ vzala za । Mertonova teorie ovlivnila také americké reinterpretace byrokra■ ir n studia měst - o dnes již klasická pojednání, jako jsou Age ofReform uu lmrda Hofstadtera nebo The Uprooted Oscara Handlina, se histo। irke rozbory „velkoměstské politiky“ opíraly po celou jednu generaci.76 \ 11 icričané si vždy vybírali jednotlivé prvky funkcionalistické teorie s cí­ lím ukázat, jak konfliktem zmítané sociální instituce, například městské politické mašinérie, nebo dokonce i organizovaný zločin, působí v proilřcdí navzájem si konkurujících zájmů ve prospěch dlouhodobého udř­ eni řádu.77 Mají-li sociální systémy zůstávat beze změny, nepotřebují I' lomu strukturální uniformitu.

Teorie modernizace Rozdělovat sociální teorii striktně na její anglicky mluvící a kontineni .ilm větev by bylo falešné, avšak fenomén funkcionalismu skutečně na.'iinčoval, že „angloameričtí“ historici věnují relativně větší pozornost Industriální éře, zatímco jejich francouzští a němečtí kolegové se častěji .iiněřují na zemědělské ekonomické systémy a venkovskou společnost. ■ i islým zjednodušením lze říci, že Američané pohlíželi optimističtěji na • hopnost „moderních“ lidí zmírňovat konflikty prostřednictvím reguliiíních sdružení a rozhodování jednotlivců, kteří se tak nestávají oběťmi nu durkheimovské anomie, ani racionalizující strnulosti weberovského । I ulárního státu. Taková regulační sdružení byla implicitně uváděna ■ In souvislosti se současnou érou „Západu“, což vedlo k nástupu „teorie modernizace“, ať už v prostředí amerických badatelů, anebo evropských historiků, které ovlivnilo jejich studium ve Spojených státech. liadatelé hlásící se k teorii modernizace jako praví intelektuální dědici 11 .\ icenství prohlašovali, že se současné racionálně založené společnosti nepřestanou rozvíjet a pokrok se stane univerzálním směřováním pozolovatelným po celé zeměkouli a měřitelným pomocí stabilní „škály poI mku“.78 Momentální místo na této stupnici určuje míra ekonomického

126 a obchodního rozvoje a urbanizace. Nevyhnutelné hospodářské změny mají za následek postupný pokles vlivu náboženských kruhů a aristokra­ cie na formování základní národní politiky.79 Historici přirozeně chápali, že modernizace s sebou často nese i období nestability a množících se sociálních konfliktů, jak se staré řády brání komplexním a nerovnoměr­ ným změnám, o nichž rozhoduje trh, nejistá vládní politika i přirozený sociální nesoulad, taková napětí lze však překonat, a proto ze západní industrializace bude nakonec těžit i nezápadní svět ku prospěchu vše­ obecné sociální a politické harmonie. Badatelé jako Walter Rostow nebo Neil Smelser obrátili Weberovo pesimistické chápání ekonomické „ra­ cionalizace“ vzhůru nohama a předložili teorie industriálního „zážehu“ a sociální modernizace jako obecného procesu, kterým musí projít kaž­ dý, kdo má zájem přidat se k úspěšným „západním“ státům. Zároveň z teorie modernizace, jak ji chápali Američané, vyplýval i progresivní ideál historických stupňů osvobozený od strašidla marxistické revolu­ ce - na vrcholu studené války to byla pro mnohé holá nutnost.80 Potenciální výhody teorie modernizace byly mnoha badatelům zjevné. Zdálo se, že taková teorie může mít objektivní empirické výsledky a zá­ roveň nabídnout pevné komparativní měřítko pro aplikovaný výzkum.81 Podporovala také týmovou práci a mezioborovou experimentaci. Byla výrazně transnacionální svou koncepcí i významem, který připisovala kosmopolitním kontaktům mezi badateli hledajícími vysvětlení postup­ ného zdokonalování socioekonomických systémů.82 Vědecké nároky, jež si teorie modernizace činila, zřejmě zaručovaly, že ji bude možné vý­ hodně uplatnit ve společnostech snažících se poučit z konfliktů, které zakusily západní společnosti dnes o sobě tvrdící, že peřejemi „moderni­ ty“ zdárně propluly. Mezi intelektuálními historiky se sváděly odborné debaty nad otázkou, do jaké míry lze francouzské philosophes pokládat za intelektuální rodiče západní „otevřené společnosti“, v protikladu k různým formám absolutistické, despotické nebo „totalitární vlády“.83 Historici předložili „organizační syntézu“ objasňující, jak se soupeřícím zájmovým skupinám podařilo stabilizovat moderní společnosti poté, co prošly obdobím rychlých socioekonomických změn a politických kri­ zí.84 Kdykoli se k teorii modernizace obrátili historici, například Robert Wiebe, zřetelně z ní plynulo, že si industrializované společnosti vyvíje­ jí „hladce fungující integrovaný byrokratický řád toho typu, o jakém si teoretici představovali, že funguje v poválečných Spojených státech“.85 V sedmdesátých letech se však už teorie modernizace navzdory své nesmírné přitažlivosti stávala předmětem stále častější kritické pozor-

Ii 'I'll A SOCIÁLNÍ VÉDY

127

... .li.“",Jak je o tom řeč v rozboru sociálních dějin v tomto sborníku, teo­ ' u' modernizace vycházela z neurčité angloamerické historické šablony, .. i? < iris Goldstein, „Confronting Time: The Oxford School of History and the nonI iarwinian Revolution“, Storia della Storiografia, roč. 45 (2004), str. 3-27. , Nejlepší vysvětlení nabízí pojednání George Iggerse The German Conception of History (přepracované vydání, Hannover, 1983). 1(1 Kasper Eskildsen, „Leopold von Ranke’s Archival Turn: Location and Eviden­ ce in Modern Historiography“, Modern Intellectual History, roč. 5 (2008),

■•Ir. 425-45311

•1 V1

11

1 11 11

r,

i

|o 11 1 ■

Kevin Charles Kramer, The Lamentations of Germany: The Historiography of the Thirty Years’ War, 1790-1890 (doktorská disertační práce, Harvard, 1998). Nejlepší studií je Roger Chickering, Karl Lamprecht: A German Academic Life I Atlantic Highlands, 1993). Viz příspěvky ve sborníku I. Haar a M. Fahlbusch, eds., German Scholars and I '.thnic Cleansing, 1920-1945 (New York, 2005). I tčení blízké merkantilismu, podle něhož je prvořadým cílem hospodářské poli­ bky prospěch státní pokladny, rozšířené zvláště v Německu osmnáctého století; pozn. překl. I )nvid Lindenfeld, The Practical Imagination: The German Sciences of State in the 19"' Century (Chicago, 1997). ■ Viz D. Levine, ed., Georg Simmel on Individuality and Social Forms (Chicago, 1971), str. 127-140. (’ se týče Simmela a Sombarta, viz Jerry Z. Muller, The Mind and the Market: < apitalism in Western Thought (New York, 2002), str. 242-257. Yuichi Shionoya, The Soul of the German Historical School: Essays on Schmoller, Weber, and Schumpeter (New York, 2005), str. 13-30. Schmollerův vliv zevrubně rozebírá i Nicholas Balabkins v pojednání Not by theory alone...: t he Economics of Gustav von Schmoller and Its Legacy to America (Berlin, 1988). Peter Lassman a I. Velody, eds., Max Weber’s „Science as a Vocation“ (London, 1989), str. 3-31. < iuenther Roth, „Max Weber’s Empirical Sociology in Germany and the United St ates: Tensions between Partisanship and Scholarship“, Central European His­ tory, roč. 2 (1969), str. 210-211. .Jako příklad lze doporučit esej Jamese Sheehana „Begriffsgeschichte: Theory and Practice“, History and Theory, roč. 50 (1978), str. 312-319. (' se týče Webera a Hintzeho, viz Iggers, The German Conception, str. 232-234, 11 úvod Felixe Gilberta ke sborníku The Historical Essays of Otto Hintze (Oxford, 1975). str. 23-25. Sam Whimster, „R. H. Tawney, Ernst Troeltsch and Max Weber on Puritanism and Capitalism“, Max Weber Studies, roč. 5 (2005), str. 297-316, a příspěvek G, Rotha ve sborníku H. Lehman a G. Roth, eds., Weber’s Protestant Ethics: \n Intellectual Portrait (Cambridge, 1993), str. 83-122. Viz Reihard Bendix, Max Weber: An Intellectual Portrait (Berkeley, 1978), str. 309-314 a 334-359­ Peter Burke, Sociology and History (London, 1980), str. 70-71. l im se samozřejmě Weberova teorie politiky, státu a společnosti zdaleka nevyéerpává. Co se kontextu týče, viz Wolfgang Mommsen, „Max Weber’s Political

132

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Sociology and his Philosophy of World History“, International Social Science Journal, roc. 17 (1965), str. 23-45. 43. Victor Karady, „Stratégies de réussite et modes de faire-valoir de la sociologie chez les durkheimiens“, Revuefranqaise de sociologie, roč. 20 (1979), str. 49-82; Terry N. Clark, „Emile Durkheim and the Institutionalization of Sociology in the French University System“, Archives Européenes de sociologie, roč. 9 (1968). str. 37-71. 44. Robert N. Bellah, „Durkheim and History“, American Sociological Review, rot. 24 (1959), str. 447-453. 45. Nejlépe zpracovávají tyto otázky pojednání Susan Friedmanové Marc Bloch, So ciology and Geography: Encountering Changing Disciplines (Cambridge, 1996). str. 39-54, a esej Philippe Besnarda „The Epistemological Polemic: Francois Simiand“, The Sociological Domain (Cambridge, 1983), str. 248-262. 46. Emile Durkheim, The Division of Labor in Society, úvod Lewise Cosera (New York, 1984), str. 31-87, a Robert A. Jones, Emile Durkheim: An Introduction to Four Major Works (London, 1986), str. 24-57. 47. Émile Durkheim, Suicide. A Study in Sociology, G. Simpson, ed. (New York, 1951), str. 297-325. 48. Christina Chimiss, „The Mind and the Faculties: The Controversy over .Primitive Mentality“ and the Struggle for Disciplinary Space at the inter-war Sorbonne“, History of the Human Sciences, roc. 13 (2000), str. 47-68, a Marcel Fournier, Marcel Mauss (Paris, 1994). 49. Lucien Febvre, „Civilization: Evolution of a Word and a Group of Ideas", v P. Burke, ed., A New Kind of History and Other Essays (New York, 1973), str. 219-257, a Marc Bloch, The Historian’s Craft, „Úvod“ J. Strayera (New York, 1953), str. 185-190. 50. Alan Bogue, „Social Theory and the Pioneer“, Agricultural History, roc. 34 (i960), str. 21-34; Elinor Barber, The Bourgeoisie of 18th Century France (Prin ceton, 1955); Marc Bloch, French Rural History, anglický překlad J. Sondheimer (Berkeley, 1966). 51. Viz David Potter, People of Plenty (Chicago, 1954), Tillyho rozbor v From Mobi lisation to Revolution (Reading, 1978) a poznámku Victorie Bonnell „The Uses of Theory, Concepts and Comparison in Historical Sociology“, Comparative Stu dies ofSociety and History, roc. 22 (1980), str. 161. 52. Maurice Halbwachs, On Collective Memory, anglický překlad L. Coser (New York, 1982). Co se jeho vlivu týče, viz Paul Ricoeur, Memory, History, Forgetting, anglický překlad K. Blarney a D. Pellauer (Chicago, 2006), str. 120-124. 53. Henri Berr, En marge de I’histoire universelle (Paris, 1934), str. 120-124. 54. Co se týče francouzských konzervativních historií korporatismu, viz Henri Denis, La Corporation (Paris, 1941); Gaetan Pirou, Essais sur le corporatisme (Paris, 1938); Francois Olivier-Martin, L’organisation corporative de la France sous I’Ancien Regime (Paris, 1938); jakož i poznámky Emile Coornaerta v Les Corpo rations en France avant 1789 (Paris, 1941), str. 286-287. 55. Louis Chevalier, Laboring Classes and Dangerous Classes in Paris during the First Half of the 19th Century (London, 2000).

■ . N >NIL A SOCIÁLNT VĚDY

133

,n S. Elkins, Slavery: A Problem in American Institutional and Intellectual Life I ('hicago, 1959). Viz rovněž následující kontroverzi shrnutou v Ann J. Lane, The I h'bate over „Slavery“: Stanley Elkins and His Critics (Urbana, 1971). . ('< 1 se týče podpory třetí republiky ze strany sociologie, viz George Weisz, „The Republican Ideology and the Social Sciences; The Durkheimians and the History ol Social Economy at the Sorbonne“, The Sociological Domain, str. 106-115. ,11 Viz Georges Lefebvre, La naissance de I’historiographie moderne (Paris, 1971), str. 300-301. .■i Dorothy Ross, The Origins of American Social Science (Cambridge, 1991), ■.lr. 299-300 a 345-346; Ian Tyrrell, The Absent Marx: Class Analysis and Li­ beral History in 20th-Century America (Westport, 1986). 1 .11 Ernst Breisach, American Progressive History: An Experiment in Moderniza­ tion (Chicago, 1993), str. 66-77 a 130-139. o 1 Dobrý přehled poskytují například Thomas Bender, Community and Social < hange in America (New Brunswick, 1978), Dorothy Ross, op. cit., str. 234-249, 11 Robert Casillo, „Lewis Mumford and the Organicist Concept of Social Thought“, Journal of the History of Ideas, roč. 53 (1992), str. 91-116. Peter Novick, That Noble Dream. The „Objectivity Question“ and the American Historical Profession (Cambridge, 1988), str. 111-280. 1. 1 William B. Munro, „Clio and Her Cousins: Some Reflections upon the Place of 11 istoiy among the Social Sciences“, The Pacific Historical Review, roč. 10 (1941), sir. 404-405 a 408, a Allan Nevins, „Recent Progress in American Social Histo­ ry", Journal ofEconomic and Business History, roč. 1 (1929), str. 365-383. 1.1 Christopher Johnson, Claude Lévi-Strauss: The Formative Years (Cambridge, ii cl ické rámce (například komparativní dějiny) umožňující vypořádat । . výzvami, jež z globalizace pro historický obor plynuly. 1'rvní z těchto přístupů po dlouhou dobu převládal a svými polemicl mih podtexty, jakož i záměrem legitimizovat přispěl ke znejasnění dě­ rní \nnales. Poslední dva přístupy získaly největší popularitu na konci I mi vátého století, kdy se otevřel retrospektivní pohled (povzbuzovaný . leklém nadcházejícího milénia) a nová generace Annalistes podporoiIh sebekritiku. Její příslušníci měli zájem překonat krizi, jež se proje. >\ ala jak ve vývoji časopisu, tak i na půdě jeho institucionální základny, kterou byla École des Hautes Études. I’o porážce z roku 1870 a založení bismarckovské Německé říše v pa­ tu 1 ve Versailles se francouzské elity začaly dožadovat vysvětlení ně­ mecké převahy. Zdálo se, že odpověď by mohly představovat německé 11111 verzity a další vzdělávací zařízení německých elit. Francouzští politici Jnliy třetí republiky se proto pokusili zreformovat francouzské školství । světle toho, co viděli na druhém břehu Rýna. Mladší akademici byli pověřeni úkolem vyhodnotit silné i slabší stránky německých univer■ii. kateder i studijních oborů, a prokazatelné přednosti měly být poté kloubeny s tradicemi francouzské akademické infrastruktury. Její ko11'11 v je přitom nutné hledat už v inovacích období absolutismu (jako je । . >//ě< lální vědy i teorie modernizace. Strukturální lingvistika je poněkud lnic povahy: jejím otcem byl švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure, |chi >ž. spis Kurs obecné lingvistiky vyšel posmrtně v roce 1916. Saussure zpochybnil přirozený názor, podle něhož jazyk vyjadřuje > zrcadlí předem dané objekty, tedy představu, že slova a znaky přímo ■«I rážejí věci existující v reálném světě. Strom je vcelku evidentně „tady“, .1 proto musíme mít nějakýjeho koncept a dát mu jméno. Techničtějším In/ykem lze říci, že „signifiant“ neboli „označující“ (s-t-r-o-m) odráží koncept stromu („signifié“ neboli „označovaný“) a ten dále odráží strom ' ic.ilném světě („referent“). Saussure upozornil, že není žádný důvod, proč by nějaký konkrétní nuk musel odkazovat na nějaký konkrétní koncept či objekt. Klidně bychom mohli k označení konceptu stromu použít signifiant „kapusin nebo „frot“. A co je ještě problematičtější, různé jazyky nepoužívají Icdnoduše k popisu různých objektů různých slov - v takovém případě l>\ překládání bylo jednoznačnou a přímočarou záležitostí. Rozdílně deliniijí už svá signifié, a tudíž i své referenty. Francouzské slovo aimer l/c přeložit jako „milovat“ i jako „mít rád“. Potíž spočívá v tom, jak řekl ..mssure, že svět se zcela samozřejmě nedělí na předem definované ob­ lekly či koncepty, jimž bychom mohli snadno přiřadit jména. Realita nemá žádný vnitřní význam. Přijímáme změť vjemů ajen jazykje dokáže m ínit smysluplnými. Strukturalisté ilustrují tento postřeh na příkladu pektra: vybereme si v něm konkrétní body a definujeme je jako základ­ ní barvy, ale když se zadíváme pozorněji, uvědomíme si, že jednotlivé barvy se navzájem prolínají a mohli jsme je definovat i jinak.6 Jazyk podle Saussura tvoří významy vztahově, totiž pomocí systé­ mu binárních protikladů. Strom je strom, protože strom není kapusta .mi král, a muž je muž, protože není žena. Význam se tudíž vyvozuje ze .vslému diference v rámci jazykového systému. Neměli bychom proto komnat, co slova popisují („denotují“) v „reálném“ světě, nýbrž jejich konotace - vztahy s jinými znaky v systému. Saussure tuto strukturu

158

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

označil výrazem langue a její studium nadřadil studiu povrchnější kaž dodenní řeči - parole. Taje podle něho vlastně jen zvláštním důsledkem struktur langue. Dokonce i idea jednotlivce, bytostného já, je vymyšlenu jazykově. Saussurovy koncepty se v případě stromů a kapusty mohou zdát ba nální, ale užijeme-li je pro výklad idejí například o tom, co znamená býl mužem, jejich význam začne být potenciálně ohromný. Mužská soutěži vost přestává být biologickou daností a stává se kulturním očekáváním, které utváří jazyk. Potenciálně podvratnou sílu strukturalismu v padesá tých letech jasně demonstroval kulturní antropolog Claude Lévi-Strauss (1908-2009), který dovozoval, že v pozadí západních i údajně „primi tivních“ kultur leží totožné kulturně-jazykové struktury. Z toho vyplývá odmítnutí názoru, podle něhož se společnosti dají rozdělit do kategorií podle dosaženého pokroku směrem k „modernizaci“. Roland Barthes (1915-1980) začal uplatňovat strukturalismus na poli literární kritiky a dovozoval, že význam v literárních textech závisí více na binárních pr< > tikladech než na záměrech autorů - odtud plyne jeho vyhlášení smrti autora. Od šedesátých a sedmdesátých let začal strukturalismus ovlivňovat také dějepisectví a už tehdy vznikaly rozepře nad otázkou, kam až by kri tiká konvenční historie měla zajít. Literární kritik Hayden White v roce 1966 argumentoval, že historické spisy jsou strukturovány klasickými literárními formami zápletky (neboli tropy) - komickou, tragickou, satirickou a romantickou - a tyto formy utvářejí dějepisectví význam nejsi měrou než historické doklady. Dějepisectví se tak neliší od belet rie a se skutečnou minulostí nesouvisí.7 Zde se již setkáváme se skep tickým stanoviskem, podle něhož je historie „prostě jen příběh“ (just a story'). Historik a filosof Michel Foucault (1926-1984) psal v nezamýšleném odporu proti Whiteově pesimismu konvenčněji historická díla. Působeni strukturalismu u něho spočívalo v přesvědčení, že jevy obecně považo váné za přirozené jsou ve skutečnosti „konstruovány“ pomocí jazyka. Ve svých Dějinách šílenství v době osvícenství (1961) dokládal, že šílenství samo o sobě není nijak zjevným biologickým faktem: v různých dobách bylo chápáno různě. Dějinám psychiatrie navíc nepropůjčuje význam žádný příběh postupného zdokonalování. Právě naopak, jazyky psychia­ trie konstruovaly duševní choroby jako deviantní, umlčovaly je a samy fungovaly jako součást stále promyšlenějšího systému sociální kontroly. Tento argument se stal jedním z prvků Foucaultova útoku proti před

' i', I ’.TRUKTURALISMUS A HISTORIE

1 59

iinvě západních dějin jako příběhu pokroku a rozumu,8 nepředstavuje n\ .ein ani tak zpochybnění základů konvenční historie vůbec, jako spíše x vnikající reinterpretaci jednoho konkrétního tématu za použití strukimalistických technik ve spojení s konvenční, i když tu a tam poněkud m dbale uplatňovanou historickou metodou. Foucault se dokonce snažil novu se dobrat ztracených dějin šílenství - tento projekt nebyl příliš > /dálen pokusům dělnických historiků vrátit do dějin dělnickou třídu n předpokládalo se v něm, že historik dokáže odhalit zamlčené pravdivé příběhy.

/. Poststrukturalismus: textový a světový I vlo nejasnosti ještě dále zvýraznil posun k poststrukturalismu. Někteří pozorovatelé chápou vládnoucí metodologické napětí jako rozpor mezi \ I lehelem Foucaultem a Jacquesem Derridou (1930-2004). Jak jsme již x idéli, Foucault na koncept znovunabytí pravdy o minulosti tak docela nerez,ignoval. Derrida naproti tomu Foucaultův projekt historie šílen.1 ví osvobozené od útlaku západního racionalismu považoval za pomý­ leny v tom, že sám vychází z téhož jazyka západního rozumu. Veškeré uvažování závisí podle Derridy na potlačování alternativních jazyků, lnkž.e už jen tím, že Foucault o šílenství píše, marginalizuje ho. DůsledI ein Derridova pojetí může být, že z každého dějepisectví se stává akt nllaku. Foucaultovou odpovědí bylo, že Derrida mluví o jazyce v izolaci 1 nic mimo text“ nebere v úvahu - sám Foucault dával přednost rozbo111 jazyka ve vztahu k sociálním a institucionálním praktikám a moci.9 \lex Callinicos využil jejich sporu k tomu, aby na jeho základě zavedl Hi/.lišení mezi Derridovým „textovým“ poststrukturalismem a Foucaulinvým poststrukturalistem „světovým“.10 Tento rozdíl nám napomůže chápat způsob, jak využívají poststrukturalismu historici, ovšem bude 1 reba mít na paměti, že když Foucault mluví o sociálním kontextu, často předpokládá, že sociální vztahy jsou (stejně jako jazyky) strukturovány Inko binární protiklady a jako takové by měly být analyzovány. Sociální mne podle tohoto názoru nemá žádný počátek a rozdíl mezi Foucaullem a Derridou je méně zásadní, než by se mohlo zdát. Jindy Foucault ■iiijímá marxističtější postavení a jazyky chápe jako produkty zájmů ' l.idnoucích společenských skupin či institucí - zvláště v pojednání A’m/ diskursu (1971). Je poněkud matoucí, že Foucault i Derrida kolíi|i mezi všemi třemi možnými souvislostmi mezi jazykem a kontextem

160

JAK SE PÍŠOU DĚJINV

v závislosti na tom, ke komu se právě obracejí. Tato nejednoznačnost se odráží i v podstatné části dějepisectví.

7.4 Derrida, dekonstrukce a historie Poststrukturalisté kritizovali strukturalisty za to, že se snaží zredukoval všechny jazyky na identickou binární strukturu, což je postup podko pávající strukturalistické tvrzení, podle něhož se význam tvoří pomocí diference. Už výraz „posřstrukturalismus“ naznačuje rozchod s před stavou struktury, ovšem je tomu tak jen částečně. Poststrukturalisté na jazyk pohlížejí jako na nestabilní systém, v němž význam kolísá. Ja zyk (langue) zůstává předmětem studia a jazykové mechanismy stejné jako podle strukturalistů nepřestávají podrývat význam. Strukturalisté i poststrukturalisté odmítají také představu, že by „realita“ mohla dál vyvstat významu. Není tudíž překvapením, že mnozí strukturalisté při jali poststrukturalismus bez potíží. Saussure sice dovozoval, že vztah mezi jazykem a reálným světem je problematický, přesto však předpokládal, že binární struktury ustavují znaky ve vzájemném vztahu, což činí koncepty, k nimž odkazují, stejné smysluplnými. Jacques Derrida však v pojednání De la grammatologie (1967) argumentuje, že souvislost mezi slovy a koncepty - označujícími a označovanými - je právě tak nejasná. Předkládá několik důvodů, proč tomu tak je. Zaprvé, každý znak se liší od nekonečného množství jiných znaků, takže „úplný“ význam slova zůstává neznámý. Stromu sice mů žeme rozumět ve vztahu k rostlině, ale naše chápání „stromu“ se mění s tím, jak jej vztahujeme k jiným slovům. Zadruhé, mezi označujícím a označovaným neexistuje žádný jasný rozdíl. Význam (označovaný) označujícího s-t-r-o-m můžeme vyjádřit jen za použití jiných označují cích, jako jsou 1-i-s-t nebo k-m-e-n. Zatřetí, význam se mění s tím, jak čteme a posloucháme. Slova na počátku vět získávají svůj význam, tepr ve když se dostaneme na jejich konec. A dokonce i tehdy může následu jící věta změnit význam z věty předchozí, a tak dále. Začtvrté, významy znaků se mění působením znaků v jejich blízkosti. Například „strom" značí něco jiného ve spojení se slovy „genealogický“ a „života“. A koneč ně, každý znak definují věci od něj odlišné, takže jeho význam bude vždy záviset na jeho protikladech. Binární protiklady jsou sice pro fungováni jazyka zásadní, nejsou však stabilní. Derrida s cílem vyjádřit jak svou věrnost Saussurovi, tak i rozchod s ním vymyslel neologismus „diffé-

I1.1 HUKTURALISMUS A HISTORIE

161

■ .nu r“, jímž nám zároveň připomíná, že jazyk funguje pomocí diference । nic/.i binárními protiklady), a naznačuje, že význam je odsunutý (fran■ ni /.sky différé) - neúplný či nejasný. I >i-i ridovi jde o to, že v ruce nemáme nic než znaky a žádná esenciální I ii uvila neexistuje. Jedním z jeho cílů bylo pomocí techniky „dekonstruk। svého druhu detailního čtení textů se zvláštní pozorností věnovaiinii jejich „apóriím“ (slepým skvrnám) - ukázat, že psaní je založeno na nim ném hledání takových definitivních pravd. Každý podobný předpo­ lí nd je proto podle Derridy „metafyzický“. Odtud vyplývá, že minulost a veskrze nedostupná a že každý pokus psát o ní je nakonec odsouzen |. nezdaru. To, co historici píší, je ve skutečnosti jazykovou konstrukcí. •'•kteří - včetně Derridy samotného - ovšem popírají, že by jeho cílem In In podkopat kategorii pravdy takto radikálně. To, co podle nich chtěl I >ci rida „skutečně“ říct, je však v naší souvislosti méně významné než lili, že si ho mnozí kritici historie vyložili právě takto - a stěží tak učinili duřela bezdůvodně.

I . iitečné minulosti rekonstruované pomocí vnitřních souvislostí dějepi। civí jako celku. Historici se mylně domnívají, že minulost je z podstaty 1i nkturována jako vyprávění, tak jako je do podoby vyprávění organi­ zováno vlastní psaní každého z nich. Podle Berkhofera je dějepisectví bez výjimky založeno na iluzi melnvyprávění - tedy nejen to, v němž se nějaké metavyprávění výslovně předpokládá. Metody, jež historici používají a jejichž pomocí zaručují, e jejich líčení „reprezentuje“ minulost, jsou bezcenné. Historici spory mezi soupeřícími výklady řeší tím, že se odvolávají k dokladům, Berkholei však namítá, že fakta mohou rozsuzovat neshody jedině tehdy, před­ pokládáni se, že jsou vyvozena z vnitřně souvislé a narativně strukturoviné minulosti. Ve skutečnosti ovšem minulost žádný takový význam 11 e i n á. A co j e j eště horší, minulost j e nepřítomna: nelze na ni ukázat tak, |uko se dá ukázat na strom. Snad máme v rukou jakési pozůstatky minu­ li >st i v podobě historických dokladů, avšak sama minulost, o níž historici píší, je mnohem rozměrnější, než doklady připouštějí. Historici nemají pi odstavu, jak spolu doklady vlastně souvisejí. Všehovšudy se odkazují právě tak problematickým dílům jiných historiků.16

I listorie jako postmodern! umění Možná překvapivě Berkhofer na možnost psaní dějin nerezignuje. Po­ dobně jako Hayden White vyzývá historiky, aby „vyprávěli .příběhy* mnoha různých typů z různých hledisek, mnoha hlasy, odlišně sdějovaim“.17 Takové dějiny by se podobně jako postmoderní umění nijak netá­ li Iv svou konstruovanou povahou. K legitimizaci vlastního diskursu ani I diskvalifikaci jiných by už nepoužívaly žádné „metavyprávění“.18 Námitky proti „modernistické“ historii se objevují i v řadě příspěvI ii zveřejněných v časopise Rethinking History, jenž vznikl v roce 1997. typickým příkladem je článek Robin Bishaové o ruských šlechtičnách

164

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

v době Petra Velikého. Bishaová argumentuje, že z povahy našich zdro jů plyne nemožnost zodpovědět otázku, co si ruské šlechtičny myslely nebo co cítily, a kritizuje jiné historiky za to, že se jejich výklady opíra­ jí o současné předsudky. Sama Bishaová se uchyluje k literatuře a píše pseudovlastní životopis konkrétní šlechtičny - ich-forma, které důsled­ ně využívá, je prostředkem upozorňujícím na to, že její článek je pří­ během.19 Simon Schama v přesvědčivém pojednání Dead Certainties (Unwarranted Speculations) (1992) rovněž přijímá postmoderní styl a žánr dějepisectví mísí s dějinami umění a detektivní literaturou. Není však příliš zjevné, v čem spočívá novátorství tohoto přístupu k praktikování historie. Pokud - tak jako mnozí „ortodoxní“ historici uznáváme, že umění a literatura dokáží přicházet se stejně platnými pravdami o minulosti jako historie, i když odlišnými, nedává nám nové pojetí historie ve smyslu umění nic, co bychom až dosud postrádali. A většina historiků naneštěstí není obdařena takovým literárním nadá­ ním jako Schama. Nezískáme tudíž nic víc než průměrné umění. Idea „mnohočetných hledisek“ v každém případě ustupuje příliš auto­ ritě minulosti, která měla být údajně zničena. Už jen tvrzením, že daný příběh je jedním z úhlů pohledu na konkrétní událost, anebo že nějakou událost lze sdějovat odlišnými způsoby, se dotyčné události propůjčují vlastnosti vylučující, aby některá její líčení byla platnými pohledy. Ně­ které postmoderní dějiny budou pohledem na revoluci v Rusku, jiné na revoluci ve Francii. Tím se znovu potvrzuje právo reálné minulosti (ni koli dokladů, ironicky) rozlišovat mezi výklady. Logika textového poststrukturalismu ve skutečnosti říká, že o mi nulosti nelze napsat nic, co by mělo jakoukoli hodnotu, a když to poststrukturalisté popírají, mimoděk tak rezignují na část své vlastní teorie. Neexistuje žádné měřítko, jež by kterýkoli pohled vylučovalo, a všechny jsou tudíž stejně zajímavé - či nezajímavé. Mohlo by se proto zdát, že tvrzení Keitha Jenkinse, podle něhož se postmoderní společ­ nost bez „utahané staré herky, která slyší na jméno historie“ obejde, je v dokonalém souladu s relativismem. Jenkins ovšem vychází z esencialistického předpokladu, podle něhož historické období je (anebo by mělo být - což zní ještě hrozivěji) charakterizováno převahou kon krétní filosofie.20

' r TRUKTURALISMUS A HISTORIE

165

/.5 Světový poststrukturalismus a dějepisectví l yto nesnáze dost možná vysvětlují, proč poststrukturalističtí historici pravidla omezují používání textualismu jen na dekonstrukci prací jiných historiků, kdežto při svém vlastním psaní uplatňují foucaultovštější, •a étovější poststrukturalismus. Jejich historie jsou poststrukturalisticke v tom ohledu, že zkoumají způsoby, jak byla minulost konstruována, .i .dějování, která mohla již v minulosti existovat. Píší o způsobech, jak In lí- v minulosti konstruovali své světy a jak historici konstruovali minu­ li >■.!, a o konceptech používaných při konstruování významu světa - pat11 k nim třída, společnost, jednotlivec, pravda, národ či rasa. Derrida vo­ lal po dějinách pravdy, ale podobné dějiny se v převážné míře inspirují pise Foucaultem, autorem skvělých historických pojednání. Za posled­ ní čtvrtstoletí vzniklo množství nápaditých historických prací, z nichž je levně patrné, o jak plodný přístup se jedná; v následujících kapitolách • >•.i at ně uvidíme, že poststrukturalismus proměnil každý obor, v němž se uplatnil. Protože je však nesnadné psát jakékoli dějiny, aniž se na někteii' zásadní teze textového poststrukturalismu rezignuje, a protože rozdíl mezi textovým a světovým není absolutní, lze v těchto dílech najít různá napětí, zvláště ústup k instrumentálnímu chápání moci, referenční užití jazyka a implicitní návrat k metavyprávění.

Dohlížet a trestat l oiicault se zabýval jazykem ve vztahu k sociálním a institucionálním praktikám a moci. Výraz „diskurs“ používal ve významu studia jazyka v kontextu a ve vztahu k moci. V pojednání Dohlížet a trestat (1975) popsal způsob, jak sice povýtce nepravidelné, zato však násilné trestání v raně moderním období - názorným příkladem je zde „podívaná po­ pravčího lešení“ - ustoupilo pravidelnému a systematickému trestání, inké se praktikovalo ve věznicích devatenáctého století. Znovu popřel, / .i strukturalističtí kritici však obecně vzato soustředí palbu především mi „konstrukcionisty“, protože jim poskytují nejsnadnější cíl. Skuteč­ ní rekonstrukce minulosti je nemožná, ale metoda formulace hypotéz । jejich podrobování zkouškám (metoda hypoteticko-deduktivní), které ilnviijí přednost mnozí neméně „konvenční“ historici, prakticky spojuje přijetí existence neohraničených výkladových možností, jež se histori­ I' lim otevírají, s uznáním, že všechny výklady nejsou stejně platné. Stojí i pozornost, že jedním z předních stoupenců této metody byl i Popper i ■ \ I áŠtě pokud vezmeme v úvahu rozpracování j eho učení Imre Lakato. ni), jehož kritiku pozitivistického budování modelů a užívání pravdě­ podobnostní metody nedoporučil historikům nikdo menší než Hayden White.27 11 i stonkovým východiskem je hypotéza či otázka, jež vyvstává z jeho ' Inslních zájmů, a ty dále závisejí na momentálním stavu historiografie n současném kulturním prostředí. Historik tak vychází z vlastní zauja­ tu.li, přičemž z jeho závislosti na otázkách plyne, že výsledné líčení je jim jedním z mnoha možných pohledů na problém, který je sám o sobě ir.taven tazatelem, poněvadž jiní by si na jeho místě mohli klást jiné । iliizky. A dále, protože nikdy nemůžeme vědět, jaká stanoviska zaujmou historici v budoucnu, neznáme ani otázky, jež si položí, a důsledky, které nich vyplynou. Není možné vědět, jak velké nebo malé části minulosti l ine doopravdy porozuměli ani zda naše poznání nebude překonáno. < )tázky určují také důležitost jednotlivých dokladů. Hypotéza není podstatě nic jiného než předpověď týkající se typu dokladů, které by। lioin měli objevit. Je-li například naší hypotézou, že koncepce středo­ věkého královského úřadu byly ovlivněny dobovou představou toho, co i mmená být mužem, budeme očekávat, že v textech zabývajících se krá­ lovským úřadem nalezneme nějaké genderové metafory. Doklady jako takové zůstanou diskutabilní, avšak přistupuje se k nim podle přijíma­ ných pravidel nakládání s doklady, které určují, co je přijatelné - na­ příklad klepy se podle nich považují za doklady nižšího řádu než přímá .védectví. Některé otázky mohou být vzhledem k nedostatku dokladů I >< ivažovány za nezodpověditelné. Zdá-li se, že nějaká hypotéza odpovídá dokladům, netvrdíme, že isme objevili „pravdu“ o středověkém pojetí královského úřadu - vý­ znam je vždy odložený, v tom je třeba souhlasit s Derridou. Nalezli jsme

I /d

jak se píšou dějin

jen prozatímní odpověď na jednu přesně formulovanou otázku a zfoi mulovali jeden možný způsob, jak to, co je nám z minulosti dostupní (totiž doklady), lze konceptualizovat. Naše odpověď může být požnu-' něna nejen v důsledku dalšího bádání a přehodnocování dokladů, kle ré jsou k dispozici, ale také novou formulací otázky samotné. Historici se snaží zodpovědět správně formulované otázky v souladu s pravidly nakládání s doklady, podobně jako se soudní dvůr snaží zjistit, zda byl porušen konkrétní zákon, a nikoli odhalit úplné dějiny nějaké události „samy o sobě“.28 Minulost, o níž mluví historici, je výsledkem uplatni> vání jejich vlastních postupů, jež stanovují, jak je třeba hledat význam v části toho, o čem lze rozumně předpokládat, že to pochází z minulosti, totiž dokladů. Odpovědi, s nimiž historici přicházejí, bývají zpravidla předkládány v podobě vyprávění. Poststrukturalističtí kritici - dost možná oklamáni jazykem všedního dne, jemuž mnozí historici dávají přednost - připisuji historikům názor, podle něhož jsou vyprávění „neutrálními nádobami pro fakta“ umožňujícími rekonstrukci minulé skutečnosti.29 Mnoho his toriků si však uvědomuje, že vyprávění nejsou tak docela nevinná, a není pro ně nijak nepředstavitelné, že by se zapojili do diskuse o důsledcích narativních struktur pro výklad. Konkrétnější rozbor problémů nastole ných Whitem by historikům nepochybně pomohl lépe si uvědomit kon struovanou povahu jejich líčení a neexistuje také důvod, proč by se užívá ní různých žánru v dějepisectví nemělo samo stát předmětem bádání pokud ovšem ostatní možnosti nebudou postaveny mimo zákon. Historici předpokládají (vtom má Berkhofer nepochybně pravdu), že jejich vlastní líčení nejsou v rozporu s obecným historickým poznáním, které je k dispozici. Přesněji řečeno, historik předpokládá soulad s těmi líčeními, která považuje za platná, protože metoda ověřování hypotéz zahrnuje také kritický postoj k práci ostatních. Tato závislost jediného díla na širším historickém poznání není ovšem něco, čím by se vyznačo­ vala jen historie. Lze se domnívat, že Berkhofer sám podobně předpo­ kládá soulad svého vlastního díla s korpusem kritického poznání o psaní dějin. Neprohlašuje, jak alespoň soudím, že by se dobral reality historic­ kého oboru, nýbrž že zdokonalil její dřívější chápání. Vyprávění je jen jednou z několika užitečných technik, jež historikovi umožňují vyznat se v dokladech, včetně dokladů uměleckých, a každá z nich má svá vlastní pravidla reprezentace. Ze skutečnosti, že dějepi sectví má narativní strukturu, neplyne víra, že by stejnou strukturu měla i sama minulost. Právě naopak, historické líčení je jen jedním z možných

I ■. I RUKTURALISMUS A HISTORIE

175

píísobů, jak porozumět minulosti, která předem daný význam postrádá । lze ji opatřit nesčetně mnoha různými výklady.30 Každé vyprávění má ■ve výhody i nevýhody - něco jasně ukazuje, ale něco jiného spíše zakrý■ n I listorické líčení není „odrazem“ minulosti, nýbrž jak to formuluje I'vrez Zagorin, „odráží proces výběru založený na důležitosti z hlediska pí ।iblémů a otázek, jež si historik nad svým předmětem pokládá“.31

Historici, poststrukturalismus a holocaust a i noha výše zmíněnými postřehy se setkáme v kontroverzi nad souvis­ lí isl i mezi poststrukturalismem a problémem holocaustu. Zabývat se po■ I n >bně všemi detaily této polemiky zde není možné - snad tedy postačí, uvcdeme-li, že jsou předkládány dvě různé argumentace, které se přímo । li (týkají uplatnitelnosti poststrukturalismu v historii. Zaprvé, Richard Evans (jakož i jiní) prohlašuje, že poststrukturalisiinis neposkytuje žádné východisko, na jehož základě by se daly zavrh­ nout práce popíračů holocaustu, neboť všechny výklady považuje za ■lejně platné. Evansovo obvinění prima facie jistě není nepodstatné, alespoň v případě poststrukturalistů textových: proč má být holocaust výjimkou z platnosti Berkhoferova pravidla, podle něhož historici ne­ mají v rukou nic, co by jim umožňovalo rozlišovat mezi pravdivostními nároky různých líčení minulosti? Bude však třeba mít na zřeteli, že i teh­ dy, těží-li někdy popírači holocaustu z neurčité postmoderní představy, podle níž všechny názory zasluhují slyšení, se právě tak často uchylují naopak ke zveličenému konstrukcionismu, totiž k představě, že nic se nedá dokázat v nepřítomnosti absolutní verifikace: holocaust nelze do­ kázat mimo jakoukoli pochybnost (vždy bude možné upozornit na ně­ jaké rozpory mezi různými doklady), a proto ho nelze dokázat vůbec. Popírači využívají jak relativismu, tak i rekonstrukcionismu.32 .Je zajímavé, že poststrukturalisté ve snaze očistit se od obvinění z ne­ zamýšleného napomáhání popíračům holocaustu rezignují na nejsilnějsí prvky vlastního stanoviska a uchylují se k rekonstrukcionismu. Přijí­ mají totiž pravděpodobnost „jednotlivých faktů“, a přitom hájí možnost vícečetných sdějování a výkladů.33 Týž Hayden White, který tvrdil, že „žádný obor není více než historie utvářen iluzí, podle níž ,fakta“ vyvstá­ vají z výzkumu, místo aby byla konstruována mody reprezentace a tech­ nikami diskursifikace,“ argumentuje nyní, že holocaust lze považovat za „faktické tvrzení“, jež charakterizuje jako „jedinečný existenciální výrok“.34

176

JAK SE PÍŠOU DĚJIN*

To však znamená nepřiměřený ústupek představě rekonstruovateliu minulosti a v zásadě také pozitivistické koncepci, podle níž lze rozlišil mezi skutečností a jejím výkladem. Výklad a vlastně i sdějování jsou přítomny již v tvrzení, že holocaust je fakt. Jak říkají poststrukturn listé, k tomu, abychom světu porozuměli, máme jazyk, ostatně i výraz „holocaust“ má smysl právě jen v jazyce. Vskutku, najdou se dokonale úctyhodní historici, kteří rozhodně nijak nepopírají masové vraždění, vyjadřují však pochyby, zda je právě tento výraz nejvhodnější k tomu, abychom dostupným dokladům porozuměli. Někteří z nich prosazuji spíše novotvar „judeocida“, jenž má mít tu výhodu, že událost definuje jinak a doklady činí smysluplnějšími. Ustavit fakt holocaustu navíc není zase tak jednoduché, například otázka, kdy vlastně holocaust začal, už vyvolala mezi historiky velmi složitou debatu. A „prostý“ fakt holocaust u ve skutečnosti sestává z mnoha dalších faktů, jako jsou dochované ply nové komory, zážitky obětí mučení, memoáry, soudní záznamy, správní dokumenty, politické programy, vraždy, antisemitské traktáty, záměry a podobně, přičemž tohle všechno se sice může stát předmětem diskusí, avšak bylo to uspořádáno v souladu s hypotézami historiků o minulos ti. Je-li legitimní používat koncept holocaustu k uspořádání těchto fe noménů, proč by mělo být nelegitimní vztáhnout týž „fakt“ holocaustu i k dalším „faktům“, od vzestupu nacismu až po vývoj války na východě? Výsledkem přirozeně bude historické vyprávění. Odnikud neplyne, že by byl přijatelný každý výklad. Revizionistické a „konvenční“ pojetí holocaustu jsou nepochybně dva různé příběhy. Oba se snaží porozumět minulosti, kterou je možné konstruovat neko nečným množstvím způsobů. Avšak revizionismus je nelegitimní, pro tože jeho historická metoda je podvodná. Otázky formulované historiky předpokládají, že budou nalezeny doklady jistého typu, kdežto revizio nisté v důsledku prohlašují, že žádné doklady systematického vraždění Židů objevit nelze. Kdykoli pak nějaké takové doklady nalezenyýsou (a je jich obrovské množství), uchýlí se k obvyklé odpovědi teoretiků spiknu tí: doklady musí být podvržené. Anebo prohlašují, že pokud si vyprávě ní jejich protivníků v nějakém bodu protiřečí, žádný holocaust se nikdy neodehrál. Jinak řečeno, tezi popíračů nelze falzifikovat: jejich hypotéze nemůže protiřečit nikdy nic. To se rozumí, doklady ve skutečnosti podvrhnout lze. V ten okamžik vstupuje ovšem do hry další z pravidel historické metody, totiž pravděpo dobnost. Doklady, z nichž plyne, že holocaust se vskutku udál, jsou nato lik drtivé, že možnost jejich podvržení je prostě nepravděpodobná. Je na-

I sTRUKTURALISMUS A HISTORIE

177

tolik nepravděpodobná, že vyprávění popíračů lze přijmout jen z nevědo­ most i nebo ze zlého úmyslu. Stručně řečeno, minulost - a tím méně ho­ li .< .11ist - není možné rekonstruovat v žádném transcendentním smyslu. । Iv je tu ještě, jak říkají postmodernisté, nějaký „přebytek“. Právě tak nr lze popřít, že literatura a filmy mohou vyprávět odlišné druhy pravdy. 11 r.lorici však dokáží mezi dvěma odpověďmi na jednu konkrétní otázku 11 izhodnout. Vrátíme-li se před soud, popírač bude usvědčen nejen „po­ měrem pravděpodobnosti“, nýbrž „mimo rozumnou pochybnost“. < ibvykle však historici takto kategoričtí být nemohou. Existuje kon­ tinuum od faktů, která jsou prokázána tak úplně, jak je to jen možné, lom smyslu, že všichni rozumní historici se dnes na nich shodují (včet­ li.- holocaustu, světových válek, křížových výprav a podobně), k nejisI říším otázkám (jako jsou rolnické mentality raného novověku), o nichž n e panuje určitá shoda, ale hodně se také debatuje. Historici každo­ pádně žádnou událost nerekonstruují, nýbrž předkládají více či méně pravděpodobné způsoby, jak lze porozumět tomu, co se nám z minulos­ ti dochovalo. Otázku objektivity nelze zodpovědět ústupem k binárním protikladům relativismu a rekonstrukcionismu. Z toho, že pravdivostní nároky nedokážeme prokázat absolutně, neplyne, že by se nedaly pro­ kázat vůbec. S druhou argumentací se bude možné vypořádat stručněji. Považují-li historici a nejen oni holocaust za fakt, mají svobodu volby, jak jej bu­ dou reprezentovat? Wulf Kansteiner prohlašuje, že fakticky správných děj in lze využít k téměř každému politickému cíli. Na každou událost hy se dal zformulovat rasistický, fašistický, stalinistický a demokratický pohled, aniž by byl některý z nich fakticky nesprávný. Rozlišovat by se mezi nimi dalo jen na mravním či politickém základě, ale nikoli na zá­ kladě pravdivostních nároků.35 V jistém smyslu má Kansteiner pravdu, 'kuno tvrzení, že nacisté systematicky vyvraždili šest miliónů Židů, nelze historicky vyvrátit, dá se však vyložit buď jako tragédie, anebo - což je •inutné - antisemitsky, jako spravedlivá odplata. Nad mravními závěry, které budou z jeho práce vyvozeny, má historik jen minimální kontro­ lu; dokonce i tehdy, vyjde-li z otázky, k níž ho přivedl nějaký konkrétní mravní zájem, nic nezaručí, že si čtenář bude jeho zjištění vykládat způsi ibem, který očekává. Přesto však lze mezi historickými a mravními tvrzeními analyticky 11 izlišovat. Můžeme-li poukázat na to, že význam historických děl kolísá v závislosti na kontextu, sama tato naše schopnost je dána tím, že doká­ žeme mezi tvrzeními jednoho a druhého typu rozlišovat. Jako občané

178

JAK SE PfíOU DĚJIN'

mají historici právo a snad i povinnost diskutovat o mravních důsledcích svých děl, avšak na poli mravnosti si nárok na nějakou zvláštní odbor nost činit nemohou. Mravnost je otázkou pro společnost jako celek. Ne lze ji automaticky vyvodit z historického díla, nýbrž je mu připisovánu jeho kulturním kontextem. Dokonce i přesto, že mravní poučení budou nevyhnutelně vyvozena, nejde analyticky vzato o stejné výkladové otáz ky, jako například proč k holocaustu došlo a kdo či co za něj nese odpo vědnost. Zde si historik zvláštní kvalifikaci nárokovat může.

7.7 Aktérství a jazyk Binární protiklady, jako je ten mezi objektivitou a relativismem, nám příliš nepomohou ani ve snaze pochopit problém struktury a aktérství. Z našeho rozboru Democratic subjects vyplynulo, že idea, podle níž je lidské jednání konstruováno pomocí jazyka, je problematická. Jazyky samy nemohou dělat nic. Jen lidé a přírodní síly (například zemětřesení) dokáží ve světě působit a svět měnit. Bez lidí a jejich fyzických schopno* ti by žádný jazyk neexistoval. Přesto je právě tak pravda, že bez jazyku by lidské jednání bylo nahodilé a bez významu. Lidská činnost je efek tivnější a smysluplnější, je-li intelektuálně, institucionálně a sociálně zorganizována. Jazyk a aktérství jsou ve skutečnosti nerozlučné. Joyce si to uvědomuje a Brighta popsal tak, jako by ho utvářely jazykové i kul turní podmínky zároveň, a on pak tyto podmínky sám využíval k tomu, aby měnil svět. Joyce obnovuje vzájemnost jazyka a jednání, ovšem čím tak za tu cenu, že rezignuje na tezi, podle níž binární struktury jazyku propůjčují světu veškerý význam, který má. Někteří historici - včetně Joyce vjeho pozdějších dílech - považují ja zykovou teorii, s níž přišel Rus M. M. Bachtin (1895-1975), za přesvěd čivější alternativu poststrukturalismu (přitom je třeba mít na paměti, /..

17.

18.

19.

249

son, eds., The Frontier in History: North America and Southern Africa Compa­ red (New Haven, 1981). Thomas Welskopp, „Stolpersteine auf dem Kbnigsweg. Methodenkritische Anmerkungen zum internationalen Vergleich in der Gesellschaftsgeschichte“, Archiv fiir Sozialgeschichte, roč. 35 (1995), str. 339-367, zvl. str. 342m Co se týče blízkého vztahu mezi nacionalismem a historiografií, viz Stefan Ber­ ger, Mark Donovan a Kevin Passmore, eds., Writing National Histories. Wes­ tern Europe Since 1800 (London, 1999), jakož i Stefan Berger, ed., Writing Na­ tional History: a Global Perspective (Houndmills, 2007). Sidney Pollard, „Industrialization and the European Economy“, Economic Histo­ ry Review, roč. 26 (1973), str. 636-648. Viz rovněž týž, Peaceful Conquests. The Industrialization ofEurope 1760-1970 (Oxford, 1981). Co se týče dlouhé tradice komparativní ekonomické historie, viz Rondo Cameron, „Comparative Econo­ mic History“, Research in Economic History, Supplement 1 (1977), str. 287-305. Co se teorie a praxe komparativní transkulturni historic týče, viz Jurgen Osterhammel, Geschichtswissenschaftjenseits des Nationalstaats. Studien zu Beziehungsgeschichte und Zivilisationsvergleich (Gottingen, 2001). Co se týče Webera, viz Helmut Schmidt-Glintzer, „The Economic Ethic of World Religions“, v Hartmut Lehmann a Gunther Roth, eds., Weber’s .Protestant Ethic“: Origins, Evidence, Contexts (Cambridge, 1993), str. 347-355. Jack Goody, The Oriental, the Ancient and the Primitive Systems of Marriage and the Family in Pre-Industrial Societies ofEurasia (Cambridge, 1990). Charles Tilly, Big Structures, Large Processes, Huge Comparisons (New York, 1985), str. 81-143. Liah Greenfeld, Nationalism: Five Roads to Modernity (Cambridge, Massachu­ setts, 1992). Barrington Moore, Social Origins of Dictatorship and Democracy. Lord and Peasant in the Making of the Modern World (Boston, 1966). Hartmut Kaelble, Der historische Vergleich: Eine Einfilhrung zum 19. und 20. Jahrhundert (Frankfurt a. M., 1999), str. 48-92. Nedostává se nám zde místa k tomu, abychom podrobněji vysvětlili složitou souvislost mezi fakty/vědou a hodnotami/mravností. Stručný a aktuální úvod do této problematiky nedávno předložil Chris Lorenz v pojednání Konstruktům der Vergangenheit. Eine Einfilhrung in die Geschichtstheorie (Kbln, 1997), zvl. str. 400-414 a 422-436. Viz rovněž týž, „The View from Anywhere (or: On Facts, Fiction, Football and an Indian). Some Reflections on the (Im)Possibility of the Writing of History“, v Jan Denolf a Barbara Simons, eds., (Re)Constructing the Past (Bruxelles, 2000), str. 411-441; a Lorenz, „Historical Knowledge and Histo­ rical Reality: A Plea for ,Internal Realism“ History and Theory, roč. 33 (1994), str. 297-327. Anglický překlad tohoto Lorenzova zásadního pojednání momen­ tálně připravuje k vydání nakladatelství Princeton University Press. Hartmut Kaelble, „Social History of European Integration“, v Clemens Wurm, ed., Western Europe and Germany. The Beginnings of European Integration 1945-1960 (Oxford, 1995), str. 219-247. Werner Sombart, Why is There No Socialism in the United States? (London, 1976; původní německé vydání vyšlo v roce 1906); a Ross McKibbin, „Why was

250

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

There no Marxism in Great Britain?“, English Historical Review, roc. 99 (1984), str. 297-331. 20. Emile Durkheim, The Rules ofSociological Method and Selected Texts on Socio logy and its Method (London, 1982 [1895]). 21. Viz příspěvek Heiko Feldnera v tomto sborníku (kapitola 1). 22. Stefan Berger, „European Labour Movements and the European Working Class in Comparative Perspective“, v Berger a David Broughton, eds., The Force oj Labour (Oxford, 1995), str. 245-262. 23. Miroslav Hroch, Social Preconditions of National Revival in Europe: A Coni parative Analysis of the Social Composition of Patriotic Groups among tin Smaller European Nations (Cambridge, 1985). 24. Friedrich Boll, „Changing Forms of Labour Conflict: Secular Development 01 Strike Waves“, v H. L. Haimson a Charles Tilly, eds., Strikes, Wars and Revolu tions in an International Perspective (Cambridge, 1989). 25. John Breuilly, Labour and Liberalism in ig"‘-century Europe: Essays in Coin parative History (Manchester, 1992), kapitoly 6 a 7. 26. Stefan Berger a Neil Evans, „The Face of King Coal in the Ruhr and South Wales: Different Historiographical Traditions and their Impact on Comparative Histo ry“, v Stefan Berger, Andy Croll a Norman LaPorte, eds., Towards a Comparn tive History of Coalfield Societies (London, 2005), str. 29-42. 27. Stefan Berger, „Working-Class Culture and the Labour Movement in the South Wales and the Ruhr Coalfields, 1850-2000: A Comparison“, Llafur. Journal oj Welsh Labour History, roc. 8, Č. 2 (2001), str. 5-40, zvl. str. 7. 28. S tímto postřehem přišel první Lujo Brentano v eseji „Die englische Chartisten bewegung“, PreuJIischeJahrbilcher č. 33 (1874), str. 431-447 a 531-550. Co se týče Brentana, viz rovněž Christiane Eisenberg, „The Comparative View in Labour His tory: Old and New Interpretations of the English and German Labour Movements before 1914“, International Review of Social History, roc. 34 (1989), str. 4111111. 29. Jako jeden příklad z mnoha lze v této souvislosti zmínit sborník Ira Katznelson a Aristide R. Zolberg, eds., Working-Class Formation: 19th century Patterns in Western Europe and the United States (Princeton, 1986). 30. Viz kapitolu 7. Srov. rovněž Andy Croll, „The Impact of Postmodernism on Mo dern British Social History“ v Stefan Berger, ed., Labour and Social History in the United Kingdom: Historiographical Reviews and Agendas 1900 to the Pre sent, zvláštní číslo časopisu Mitteilungsblatt des Instituts fur soziale Bewegun gen, c. 28 (2002), str. 137-152. 31. Gregory Castle, Postcolonial Discourses. An Anthology (Oxford, 2001). 32. Edward Said, Orientalism (London, 1978). 33. Osterhammel, Geschichtswissenschaft, str. 72. 34- Samuel P. Huntington, The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order (New York, 1996). 35- Typickým příkladem takové univerzální historie je dílo Williama H. McNeilIn Z jeho mnoha publikací viz např. Keeping Together in Time. Dance and Drill in Human History (Cambridge, Massachusetts, 1996). 36. Edgar Kiser a Michael Hechter, „The Role of General Theory in Comparative -Historical Sociology“, American Journal of Sociology, Č. 97 (1991), str. 1-30.

u 1PARATIVNÍ HISTORIE

251

i • Skvělým příkladem tohoto typu srovnání je esej Dicka Gearyho „The Myth of the Radical Miner“, v Berger, Croll a LaPorte, eds., Towards, str. 43-64. |H .lorn Leonhard, „ ,An Odious but Intelligible Phrase...*.,Liberal* im politischen Diskurs Deutschlands und Englands bis 1830/32“, Jahrbuch zur Liberalismus-Forschung, Č. 8 (1996), str. 11-41. v» Ian Hampsher-Monk, Karin Tilmans a Frank van Vree, eds., History of Concepts: Comparative Perspectives (Amsterdam, 1999); a Melvin Richter, .„Begriffsgeschichte* and the History of Ideas“, Journal of the History of Ideas, roč. 48 (1987), str. 247-263. in Michel Espagne a Michael Werner, Transferts. Les Relations interculturelies dans I’espacefranco-allemand (Paris, 1988); a Bénédicte Zimmermann, Claude I Jidry a Peter Wagner, eds., Le Travail et la nation: histoire croisée de la France et de I’Allemagne (Paris, 1999). 11 I iraničními územími se zabývá mnoho různých studií. Viz např. Peter Schottler, „Le Rhin comme enjeu historiographique dans I’Entre-Deux-Guerres. Vers une histoire des mentalités frontaliěres“, Geneses, č. 14 (1994), str. 63-82; a Sharif Gemie, „France and the Vai d’Aran: Politics and Nationhood on the Pyrenean Border, 1800-25“, European History Quarterly, Č. 28 (1998), str. 311-343I ■. Co se týče obrazu procesů kulturního přenosu mezi Británií a Německem v histo­ rickém bádání, viz Peter Wende a Benedikt Stuchtey, eds., British and German Historiography 1750-1950. Traditions, Perceptions and Transfers (Oxford, 2000); a Stefan Berger, Peter Lambert a Peter Schumann, eds., Historikerdialoge. Geschichte. Mythos und Gedachtnis im deutsch-britischen kulturellen Austausch 1750-2000 (Gottingen, 2003). I t A. Mitchell, The Divided Path. The German Influence on Social Reform in Fran­ ce after 1870 (Chapel Hill, 1991); E. P. Hennock, British Social Reform and German Precedents. The Case of Social Insurance, 1880-1914 (Oxford, 1987); a Daniel T. Rodgers, Atlantic Crossing. Social Politics in a Progressive Age (Cambridge, Massachusetts, 1998). |.| Heinz-Gerhard Haupt a Jurgen Kočka, „Historischer Vergleich: Methoden Aufgaben, Probléme. Eine Einleitung“, v tíž, eds., Geschichte und Vergleich, str. 11. I\. Michel Espagne, „Sur les limites du comparatisme en histoire culturelle“, Genese i.17 (1994), str. 112-121. |(>. -Johannes Paulmann, „Internationaler Vergleich und interkultureller Transfer. Zwei Forschungsansátze zur europáischer Geschichte des 18. bis 20. Jahrhunderts“, Historische Zeitschrift, Č. 267(3) (1998), str. 649-685; a Matthias Mid­ dell, „Kulturtransfer und historische Komparatistik - Thesen zu ihrem Verháltnis“, Comparative, roč. 10, č. 1 (2000), str. 7-41. I ". Marc Bloch, „Toward a Comparative History of European Societies“, v Jelle C. Riemersma a Frederic C. Lane, eds., Enterprise and Secular Change: Rea­ dings in Economic History (London, 1953). Blochův článek původně vyšel už roku 1928 v Revue de synthěse historique. Pokusem o integraci komparativního přístupu s hlediskem kulturního přenosu je mistrovské dílo Fernanda Braudela o osmanské a habsburské říši, The Mediterranean World in the Age ofPhillip II, dva svazky (London, 1972 [1966]).

252

JAK SE PÍŠOU Dl" Jit l.

48. Christoph Conrad, „Vergleich und Transnationalitát in der Geschichte“, v And reas Wirsching, ed., Oldenburg Geschichte Lehrbuch Neuste Zeit (druhé vydám Miinchen, 2008), str. 317-332. 49. Eric Hobsbawm a Joan W. Scott, „Political Shoemakers“, v Past and Present, č. 89 (1980), přetisk v Eric Hobsbawm, Worlds of Labour (London, 198.11, str. 103-130. 50. Působivý pokus o syntézu bohaté literatury zabývající se řemeslníky v Evropi'

nabízí James R. Farr, Artisans in Europe 1300-1914 (Cambridge, 2000J.

Další literatura A. A. van den Braembussche, „Historical Explanation and Comparative Method: To wards a Theory of the History of Society“, History and Theory, roč. 28 (19891, str. 2-24. John Breuilly, „Introduction: Making Comparisons in History“, v týž, Labour and Liberalism in igtf,-century Europe: Essays in Comparative History (Mancheslci 1992). Deborah Cohen a Maura O’Connor, eds., Comparison and History: Europe in Croy. -National Perspective (London, 2004). George Frederickson, „From Exceptionalism to Variability: Recent Development’, in Cross-National Comparative History“, Journal of American History, roč. 8? (1995), str. 587-604. Heinz-Gerhard Haupt, „Comparative History“, v Neil J. Smelser a Paul B. Baltes, ed'., International Encyclopedia of the Social and Behavioural Sciences (Amsterdam, 2001), str. 2397-2403. Jurgen Kocka, „Asymmetrical Historical Comparison: The Case of the German ,S1 >iatu, zaměřeno na dějiny kulturní, avšak jsou i političtí historici, kteří nepřestávají působit v tradici dějin jednoznačněji sociálních. Zejména I revor Griffiths a Marc Brodie svou práci otevřeně prohlašují za empi­ ricky zakořeněný korektiv „konstruktivistických“ klamů lingvistického obratu. Namísto smělých obecných tvrzení o sociálních třídách na miki ot i rovni, spojovaných většinou s volební sociologií, hájí Griffiths a Bro­ díc přístup zaměřený na rekonstrukci sociálních a kulturních kontextů na mikroúrovni. Cílem je podle Brodieho soustředit pozornost na otáz­ ku, jak „byly ideje filtrovány lokalizovanými sociálními a ekonomickými i rukturami, procesy komunikace a lidovou kulturou“, zatímco Griffiths mluví o potřebě znovu otevřít debatu o politickém jazyce tak, aby brala v úvahu, jak byl politický jazyk „formulován a vykládán ve světle struklurálních a ideologických sil utvářejících život dělnické třídy“.10 Ani je­ den z nich však v praxi rozborem idejí, jež mají být údajně „filtrovány“, respektive aktivit politických organizací usilujících o šíření těchto idejí na lokální úrovni, příliš mnoho času netráví. Rozdíl mezi lidovou kultui mi a stranickou politikou (neboli mezi tím, co někteří badatelé označují za „neformální“ a „formální“ politiku) se tudíž ztrácí a výsledkem je, že podobně jako v případě „volební sociologie“ zůstává model, v němž se zdá, jako by lidová politika tak či onak přirozeně vyvstávala ze sociál­ ního života. O struktuře života dělnické třídy se sice dozvídáme mnoho

264

JAK SE PÍŠOU DĚJIN*

nového, lze však namítat, že zpráv o tom, jak přesně se politici převážně „zvenčí“ snažili mobilizovat podporu těch, kdo tímto životem žili, je spí še poskrovnu.

Případová studie: Peter Clarke a Ewen Green I když je už dnes studie Petera Clarkea Lancashire and the New Libera lism (Cambridge, 1971; přepracované vydání 1993) bezmála čtyři dese tiletí stará, stále je třeba věnovat jí pozornost jako znamenité syntéze všech přístupů, kterými jsme se až dosud zabývali. Světy politických idejí, elitních strategií a lidové politiky jsou v celém pojednání nejen při tomny, nýbrž i systematicky kombinovány. Dozvídáme se, jak se nové pojetí liberalismu ve smyslu sociálně reformního hnutí v osmdesátých letech devatenáctého století spojovala a jak si mezi prominentními po litiky doby po búrské válce získávala přívržence. Pozorujeme také, jak rostoucí skupina profesionálních politiků umožňovala stoupencům nové ideologie prosazovat se v jednotlivých volebních okrscích a jak jim zbru su nové komunikační techniky (plakáty, masově šířené brožury a podob ně) usnadňovaly získávání dalších stoupenců nové politiky. Clarke se pi l prezentaci svých argumentů opírá o promyšlený a dodnes nepřekonán) výklad pouliční politiky a role kandidátů v edwardovské volební politice Není sice pochyb, že jeho pojednání trpí některými problémy (úpadek lokalismu je v něm zveličen a totéž lze říci i na adresu třídní působivos ti sociálního zákonodárství nových liberálů), ale na Clarkeově základní argumentaci, podle níž politici hráli při přechodu k materialističtější a třídněji zaměřené politice v Británii aktivní roli, i tak zůstává cosi pod manivého. Zvláště je třeba zdůraznit, že nejde o žádný redukcionistický rozbor. Není tomu tak, že by Clarkeovi noví liberální politici prostě jen pasivně těžili z třídní polarizace edwardovské Anglie: ve skutečnosti se z nich stali architekti politické strategie, jejímž cílem bylo podrýt lidový konzervatismus ve městech a tím vyrovnat těžkou ránu, již pro Liberální stranu znamenala ztráta podpory na předměstích. Clarke argumentuje, že byla-li politika starého stylu „počátkem dvacátého století svržena, ne stalo se tak v důsledku nějaké proměny ekonomické infrastruktury. Šlo o politickou iniciativu, jež způsobila rozhodující třídní polarizaci volič štva.“11 Ve svých dalších dílech má sice Clarke sklon soustředit se přede vším na zápas o politické ideje, ať už v zásadních studiích progresivismn edwardovské éry (Liberals and Social Democrats, 1978), anebo v knize o vývoji keynesiánství (The Keynesian Revolution in the Making, 1988),

1 ' >1 ITICKÉ DĚJI NY

265

lo však neznamená, že by přestal být stoupencem širokého přístupu ke indiu politických dějin. Nejjasněji je to vidět na jeho dějinách Británie dvacátého století, jež pod názvem Hope and Glory vydalo nakladatelství IVnguin (1996; přepracované vydání 2004). Stejné zaměření se projevuje i v dílech jeho bývalých postgraduálních ■I udentů, zejména Duncana Tannera a Ewena Greena, kteří oba důsled­ ní' usilují o propojení studia idejí, intrik a lidové politiky. Prvně jmeno­ vaný zpochybňuje v pojednání Political Change and the Labour Party 11990) představu nevyhnutelného vzestupu labouristů s pomocí syste­ matického zkoumání ideologické soudržnosti a organizační pevnosti Irány nejen na národní úrovni, ale i v jednotlivých regionech. Rovněž (trčen bezprostředně navazuje na Clarkeovy studie edwardovské Britá­ nie zkoumáním snah konzervativců čelit dvojí výzvě rychlých sociálních změn a revitalizovaného „nového“ liberalismu. V pojednání The Crisis i>/ Conservatism: The Politics, Economics and Ideology of the British < 'onservative Party, 1880-1914 (1995) dovozuje, že konzervatismus I >1 >zdně viktoriánského a edwardovského období stál před potenciálně •.mrtelnou krizí, a proto mu nezbývalo než přijít s nějakou srozumitelnou ml povědí na rychlé sociální, ekonomické a politické změny. Greenovo pojednání, jak naznačuje už sám jeho název, je svým rozsahem encyklo­ pedické a jako takové představuje jeden z dosud nej důslednějších poku­ ji propojit dějiny idejí s dějinami praktické stranické politiky ve Westminsteru i po celé zemi. Green ukazuje, že odhlédneme-li od dobových politických témat, jako byla otázka impéria nebo problém Irska, měla volební nadvláda konzervativců mezi roky 1885 a 1905 jen velmi chatr­ né základy. Hnutí za „celní reformu“, jež se zformovalo po roce 1903, původně jako hojivá mast na mezinárodní třenice a odpověď na hrozbu upadku národní moci, všehovšudy narýsovalo nové frontové linie uvnitř ■J raný a zároveň vdechlo nový život liberalismu; tento příběh později rozpracoval Frank Trentmann v knize Free Trade Nation: Consump­ tion, Civil Society and Commerce in Modern Britain (2008), což je další významný příklad přístupu, jenž dějiny idejí činí pevnější součástí svěin všedního dne. Dalo by se argumentovat, že Green s Trentmannem plně nedoceňují vitalitu celní reformy jakožto masového lidového hnu­ li v jednotlivých volebních okrscích a kromě toho si neuvědomují, že konzervativci byv roce 1915 nejspíš vyhráli jakékoli volby, avšak jejich práce mají v každém případě průkopnický význam.12 Green následně •tačil vydat ještě dvě další důležité studie konzervatismu dvacátého sto­ lí-ti, totiž Ideologies of Conservatism (2002) a Thatcher (2006), než ve

266

JAK SE PÍŠOU DĚJIN ■

věku pouhých 47 let zemřel. Jeho práce rozhodujícím způsobem vyvru cejí představu, že britský konzervatismus byl před nástupem Margaret Thatcherové v nějakém smyslu přirozeně neideologický, a předkládají přitom množství originálních postřehů týkajících se toho, jak se vlasl ně stalo, že ideje začaly být nedílnou součástí struktury masových stran a masových společností; tento vývoj považují purističtější historici ideji až příliš často za samozřejmost. Green se podobně jako Clarke s Tanne rem zajímal i o to, jak by se daly rozpoznat a chápat ideje, které „zabe rou“. V tomto smyslu ho lze postavit proti uvědoměleji postmoderně tickým historikům, jimž jde spíše o dekonstrukci veřejného politického „diskursu“, ovšem jak o tom ještě bude řeč níže, právě důraz na otázky přijetí je tím, co historikům diskursu často schází.13 Greenovo předčasné úmrtí je nesporně těžkou ztrátou pro politické dějiny i pro všechny, kd< । se s ním znali.

11.3 Nové politické historie Počátkem osmdesátých let stanuly sociální dějiny před novou, postmai xistickou výzvou, která se netýkala ani tak zanedbávání státu a politiky ze strany sociálních historiků, jako spíše redukcionistických předpoklu dů v pozadí koncepce „sociálna“. Antiredukcionistická kritika se zamě řovala zvláště na vysvětlení předpokládající prostou a nijak nezprostřed kovanou souvislost mezi třídní příslušností a politickou loajalitou - do jisté míry se tím vysvětluje, proč se stoupenci „nových politických dějin' tak často domnívali, že jejich terčem jsou marxistické hereze, i když ve skutečnosti bylo marxistických politických dějin, proti nimž by případně mohli útočit, jen poskrovnu, a těch vysloveně redukcionistických vzhle dem k rozhodujícímu vlivu, jemuž se mezi rádobymarxistickými so ciálními historiky zejména v Británii těšil E. P. Thompson, ještě mém V mnoha poznámkách pod čarou - včetně několika mých - museli tudíž imaginární armádu ortodoxně marxistických politických historiků zašlu povát badatelé jako John Foster, Eric Hobsbawm a někdy i gramsciov sky ovlivněný Robert Gray či althusserovec Gareth Stedman Jones. Tn ková kritika redukcionismu představovala součást obecnějšího „posunu ke kultuře“ či „lingvistického obratu“, k němuž došlo na půdě sociálních dějin, a potažmo i dějin lidové politiky. Kořeny tohoto stále sílícího zdi'i razňování „kultury“ je třeba hledat ve skutečnosti, že historici se stáli' více angažovali v kulturní antropologii (zejména prostřednictvím prací

I i >1ITICKÉ DĚJINY

267

( I i fforda Geertze) i v postmoderních směrech myšlení obecněji (přede­ vším díky pojednáním Michela Foucaulta a Jacquesa Derridy),14 ačko­ li většina politických historiků se s těmito vlivy patrně setkávala spíše nepřímo, prostřednictvím novátorského jazykového rozboru dynamiky ■ liartistického radikalismu z pera Garetha Stedmana Jonese či revizionistických kritik sociálních základen Francouzské revoluce.15 V ideálním případě motivovaly tyto studie historiky k obezřetnějšímu studiu lidové politické kultury pojímané velmi široce - tj. různých politických idejí n zvyklostí ve společnosti jako celku spíše než jen v uzavřeném světě profesionální politiky. Protože definujícím znakem této školy byla re­ konstrukce významu, její příspěvek k našemu chápání politické kultury •i zvláště toho, co politika znamenala pro lidi, kteří v daném období žili, je dnes již nepominutelný. V případě Británie dalo postmodernistické zdůrazňování „kultury“ vzniknout průkopnickým studiím zkoumajícím íistřední postavení idejí týkajících se impéria, rasy a pohlaví pro dobové chápání občanství a politického národa.16 Političtí historici, jejichž hlavním zájmem jsou ideje, se zaměřují pře­ devším na rekonstrukci intelektuálních kontextů, které určovaly politic­ ký terén a termíny politiky, kdežto ti, jež ovlivnily „nové politické dějiny“, mají sklon soustřeďovat se spíše na rekonstruování širšího kulturního kontextu (a někdy přitom deterministicky naznačují, že ideje jsou jen artefaktem „kultury“).17 Chceme-li ovšem věřit, že kulturní normy a oče­ kávání mohly sehrávat klíčovou roli při určování jak formy, tak i obsahu I a >I i tické praxe, neznamená to, že bychom přitom nutně museli bagateli­ zovat význam idejí v politice. Hodnota tohoto přistupuje očividná zvláš­ tě v oboru genderových studií. Feministické historičky přiměl zájem o zkoumání měnících se představ „veřejné“ a „soukromé“ sféry k tomu, aby zpracovaly řadu významných studií procesů zahrnování a vylučo­ vaní, které přímo souvisely s diskusemi o omezeních „občanství“.18 Týž zájem přivedl politické historiky k hlubším úvahám o genderově roz­ dělené povaze politických apelů v rámci výlučně „mužského politického zřízení“, jež přežilo až do roku 1980, a také o tom, jak se politické strany nažily přizpůsobit svou politiku novým podmínkám politického zříze­ ni pohlavně smíšeného.19 V nedávnější době se pozornost přesunula ke zkoumání genderově daných rolí politiků samých: jak mohly představy mužného“ chování nejen utvářet veřejné persony politiků, nýbrž prosa­ zovat se i ve světě „vysoké politiky“. V této souvislosti lze za pravděpo­ dobně nej novátorštější označit práce Matthewa McCormacka a Martina I jancise. Zejména Francis se zaměřil na vysokou politiku střední části

268

JAK SE PÍŠOU Dl’lllb

dvacátého století s cílem „znovu se zmocnit širšího kulturního zázemí, které bylo nejen kulisou diskursů formální politiky, ale zároveň je i niva řelo a naplňovalo významem“. Francis zkoumá dilemata, jimž čelili po litici snažící se v prostředí rychle postupujících sociálních a kulturních změn vyhovět na jedné straně představě „sebekontroly“ a „zdrženlivé ti“ spojované s mužným vystupováním, na straně druhé pak neničili' silnému, ale v opačném směru působícímu tlaku, aby jejich vystupováni stále všetečnější masmédia shledávala „autentickým“.20 „Nové politické dějiny“ jsou v nejednom ohledu vynikajícím doplň kem „vysokopolitické“ tradice anebo přinejmenším „vysokopolitickélm rozboru vyhýbajícího se cynickým instrumentalistickým vysvětlením Obě školy připisují vysokou hodnotu rekonstruování politické kuli o ry a politickou rétoriku i politické ideje berou vážně, místo aby v nich spatřovaly jen kódy, za nimiž se skrývají hlubší třídní či osobní zájmy Toto stanovisko však sami praktikující historici, které lze řadit k jedná či druhé tradici, namnoze nezastávají, snad i proto, že obě strany ninjl zájem v první řadě obhájit nadřazený význam toho politického světa, jehož studiu se věnují. Historici zaměření na „lidovou politiku“ - včetně nové generace postmodernistů - si z „vysokopolitických“ historiků časln tropí šprýmy kvůli jejich posedlosti uzavřeným světem elitní politiky Argumentují, že nebyl-li lord Salisbury - nebo kdokoli jiný - schopen porozumět „vilovému toryismu“ (o toryismu dělnickém ani nemluvě), neznamená to, že bychom se neměli zajímat, proč si „viloví“ (nebo dél ničtí) toryové mysleli, že rozumějí a mohou důvěřovat lordu Salisburynm (vím, o čem mluvím, sám jsem si to dříve myslel).23 Historici zkoumající „vysokou politiku“ mívají naopak sklon dělat si legraci z toho, jak jejich „lidověpolitičtí“ kolegové naivně předpokládají, že přesvědčení a cli žádosti politických nýmandů z Blackburnu a Wolverhamptonu - nebo kdovíodkud - je potřeba brát stejně vážně jako přesvědčení a ctižádost i politických velikánů stojících na kapitánském můstku britského národ.i a jeho impéria. Výsledkem je zásadní rozpolcení politických dějin na dva téměř dokonale oddělené podobory, z nichž jeden se zaměřuje na utvá ření politiky a elitní intrikování v rámci státu, kdežto druhý na lidovou politiku chápanou jako okno, kterým lze zahlédnout mnohé z lidové kul tury a politiky všedního života. Především se jedná přirozeně o to, zda je tyto dva přístupy nevyhnutelně nutné pojímat jako samostatné a vza jemně si protiřečící. Představují „lidová“ a „vysoká“ politika skutečně oddělené světy, které si žádají exkluzivní akademické bádání, anebo je rozdíl mezi nimi převážně otázkou osobního zaměření historiků, a nikoli

' ■'I ITICKÉ DĚJINY

269

historického materiálu samotného? Jinak řečeno, bude možné rekon। eptualizovat politické dějiny tak, aby pokrývaly otázky lidové mobili/nce a zároveň i problematiku utváření politiky - a tedy nejen lidových I>(csvědčení, nýbrž i přesvědčení elitních? Ještě než však začneme zkoumat možnosti rozvinutí reintegrovaného přístupu k politickým dějinám, snad nebude od věci zastavit se u násle­ dní icí ožehavé otázky: co se to jako političtí historici vlastně snažíme dokázat? Anebo, přesněji řečeno, co se to pokoušíme vysvětlit - pokud viibec něco? Obratu „pokud vůbec něco“ zde užívám s ohledem na ne­ oddiskutovatelnou skutečnost, že vysvětlovači ctižádost politických dě­ lili byla vnedávné době velmi dramaticky omezena: stali jsme se svědky Mřemhlavého úprku od idejí „příčinnosti“. Navíc to neplatí jen o „no­ vých politických dějinách“, jejichž postmodernistické kořeny mají za následek jak pochopitelnou skepsi k totalizující ctižádosti odborníků, Ink i poněkud méně užitečnou skepsi stran základní „poznatelnosti“ minulosti. Totéž lze říci rovněž na adresu velké části „vysokopolitické“ historie vzniklé v posledních několika letech. Michael Bentley ve své .1 ndii Salisburyho myšlenkového světa odmítá představu politické změ­ ny „jako procesu, jehož strukturální rysy je možné rozpoznat a vyložit“ .1 prohlašuje, že „hodlá jeho [Salisburyho] duševní procesy pozorovat, nikoli jim vtisknout nějakou soudržnost, která jemu samému unikala“.24 I. i k j ako v případě velké části postmoderních politických děj in je výsledkein fascinující, téměř antropologická rekonstrukce politické kultury, |de však o rekonstrukci tvrdošíjně se bránící jakýmkoli obecnějším náro­ k íi m předkládat historické vysvětlení. V tomto smyslu lze jak „novou po111 ickou“, tak i „vysokopolitickou“ historii obvinit z týchž selhání, z nichž už byly v šedesátých a sedmdesátých letech usvědčeny staré nemarxisi ické sociální dějiny. Terčem obžaloby nebude ovšem nezájem o politiku jako takovou, nýbrž spíše neochota zaměřit se přímo na problematiku utváření politiky a struktury státní moci. Stoupenci „vysokopolitického“ přístupu vycházejí z této kritiky lépe, protože předmětem jejich pozor­ nosti je alespoň mocenské centrum, i když se celkem vzato příliš nezají­ mají o obecnější otázky dlouhodobého vývoje státní moci nebo důsledků jejího uplatňování. Ti, kdo se zaměřují hlavně na rekonstrukci rituálů a jazyků lidové politické kultury, by měli pro změnu jasně ukázat jak souvislosti mezi lidovou kulturou a organizovanou, formální politikou, lak i vztahy mezi lidovým vnímáním autority a praktickými mechanismy uplatňování autority v kterékoli dané společnosti.25

1 270

JAK SE PÍŠOU Dili'

11.4 Reintegrace politické historie? Tuto kapitolu chci uzavřít zamyšlením nad otázkou, jak bychom mohli překonat rozdělení nejen mezi historiky „vysoké“ a „lidové“ politiky, nh i mezi stoupenci lingvistického obratu a těmi, kdo trvají na pokračujícím významu chápání sociálního kontextu praktické politiky. Hodlám zdi argumentovat, že každé takové „integrované“ politické dějiny by měl\ vykazovat čtyři zásadní rysy: (1) analytický zájem nejen o utváření, nh i o přijímání politického diskursu, a tedy nejen o sociální, nýbrž i o kid turní rozměr politiky; (2) ctižádost formulovat přijatelná vysvětlení zim ny v čase spíše než jen předkládat nehybné momentky systému v ktei \ koli daný časový okamžik; (3) citlivé povědomí o vnitřní provázanosll politiky jakožto soutěživého, konflikty poháněného systému, v něm jednotlivcům, skupinám ani stranám uspokojivě neporozumíme, bude me-li je studovat odděleně; konečně (4) uznání schopnosti politiky ulvíi řet na úrovni státu jak formu, tak i obsah politiky lidové. Náš rozbor zahajme tvrzením, že bychom se měli i nadále intenzivně zajímat o materiální kontext politiky. Značný význam bude mít tento kontext evidentně především pro historiky, kteří se zabývají lidovou politikou, poněvadž v jejich kontextu bude potenciál individuální i sku pinové mobilizace s největší pravděpodobností přímo souviset s rozdě lením sociálního, ekonomického a kulturního kapitálu - jinak řečeno s tématy, jako je délka pracovní doby (a tedy i volného času), úroveň rezidenční stability, poměr mezi výškou mezd a životním minimem, cl nická homogenita, míra gramotnosti a podobně. Z podobných faktorii sice mávnutím kouzelného proutku nevyplyne vysvětlení povahy lido vé politiky (to je stará redukcionistická iluze), ale prozradí nám mnohé o prostoru, jejž má lidová mobilizace k dispozici, i o každodenních živo tech lidí, které se politici svými diskursy pokoušejí oslovit. Svoboda tvo řit nové diskursy o sociálním světě a konceptualizovat novými způsob) politickou totožnost a zájem může být sice značná, nekonečná však není a jedním z faktorů omezujících přijatelnost jazyků popisujících v politice sociální svět je právě materiální „realita“.26 Musí-li však mít profesionální politici při broušení svých rétorických kudrlinek na paměti materiální realitu, v dalších ohledech budou prav děpodobně materiálními okolnostmi omezováni méně než ti, jež mu ji zájem reprezentovat. Většina politiků téměř nevyhnutelně vládne sociá I ním, ekonomickým a kulturním kapitálem nutným k udržování politic

i HICKÉ DĚJINY

271

lubo aktivismu, byť dost možná jen o málokterém z nich lze tvrdit, že ta­ i' । ivý kapitál nahromadil, aniž by zároveň musel přijmout i povinnosti se načnou pravděpodobností omezující jeho svobodu politického jednání. ITávě tak zněl ostatně jeden ze základních argumentů legitimizujících \ Británii devatenáctého století vládu aristokracie - lorda Salisburyho । lemu podobné mohli sice jejich protivníci odsuzovat jako „nečinné pa­ i užity“, nedalo se však popřít, že nečinně parazitují sami na sobě: těžko co nich dalo tvrdit, že by je měl někdo vkapse. Na druhé straně musí i ti největší pozemkoví aristokrati čelit omezením své svobody jednání, ni­ koli snad nejprimitivnějším omezením materiálními zájmy, v nichž si tak libují teoretici racionální volby (kromě situací, kdy se v sázce ocitá sama píida), nepochybně však existují i méně nápadná omezení, například po111 ba zajistit, aby sociální a kulturní kapitál zůstal v rukou jejich vrstvy. Druhým klíčovým bodem je nutnost, aby politické dějiny přijaly ne­ jen synchronní, ale i diachronní rámec - je třeba, aby se zabývaly jak mapováním a vysvětlováním změny v čase, tak i popisem spletitostí po­ lil iky v každém konkrétním okamžiku. Nesmíme ztratit ze zřetele potře­ bu předkládat „hustý popis“ politické kultury (elitní stejně jako lidové), avšak měli bychom se tázat nejen po tom, které ideje či předpoklady formovaly v každý daný okamžik politické chování, ale také jak se tyto aleje a předpoklady staly ve své době ortodoxiemi a proč po čase svou ■chopnost vysvětlovat sociální svět zase ztratily. To přirozeně znamená, ze největší analytickou pozornost je třeba věnovat těm okamžikům, kdy byla politika nejvíce v pohybu - v Británii to znamená zvláště období 1830-1846,1914-1931,1940-1951 a 1973-1983, i když obecnější studie pokrývající jak spojitosti, tak i změny v longue durée pochopitelně vy­ loučeny nejsou.27 Zatřetí, a to je dost možná vůbec nejdůležitější, je třeba brát vážně vý­ zvu, abychom svou kritickou pozornost zaměřovali na vzájemné souvis­ losti mezi světy „elitní“ a „lidové“ politiky, a také mezi strategiemi a ar­ gumenty soupeřících stran. Jedním z východisek takových reintegrovauých politických dějin může být zdůrazňování konkrétních míst, kde se tyto dva světy se samozřejmostí setkávaly. Okamžitě se nabízí příklad veřejných shromáždění, jimž jsem se sám obsáhle věnoval, ale není slo­ žité představit si i řadu dalších včetně lobbování jednotlivých poslanců, kolektivních petic adresovaných parlamentu, poslaneckých hodin pro veřejnost nebo korespondence mezi poslanci a jejich volebními okrsky, vnitrostranických schůzí, na nichž se setkávají straničtí aktivisté a čelní představitelé, a mnoha forem nepřímé, „zprostředkované“ komunikace,

272

JAK SE PÍŠOU DI’JIH.

jimiž politici promlouvají k lidu. Zároveň bychom si měli všímat tlilo nesouladu mezi činy a argumenty politiků v různých politických pm středích - zkoumání lze podrobit rozpory nejen mezi jejich soukromými zápisky a prohlášeními, s nimiž vystupují na veřejnosti, ale také mc/l tím, jak se vyjadřují v parlamentu a ve svých volebních okrscích. Jak už argumentoval James Vernon, demokratizace mimo jiné zpil sobila, že britská politika začala být v některých ohledech méně particl pační. Mnohé symbolické rituály spojované v osmnáctém a na počátku devatenáctého století s volbami, jejichž účelem bylo zdůraznit, že voliči jsou součástí politického společenství, jako například formální projeví kandidátů z řečnických pódií a jejich následná oficiální nominace, bvh pod záminkou „racionální reformy“ zrušeny, byť proces, který k tomu vedl, byl nepochybně pomalý a nerovnoměrný (Politics and the People 1993)- Dokonce ještě počátkem dvacátého století bylo možné setkat m s případy, kdy rozveselení stoupenci vítězných politiků nově zvoleni poslance „intronizovali“ a nosili je po volebních okrscích. Teprve roz šíření televize koncem dvacátého století politiky konečně přesvědčilo, že si před volbami mohou ušetřit nedůstojná představení, během nich? se ocitají tváří v tvář skutečně veřejným shromážděním - na rozdíl od okázalých sešlostí loajálních straníků. Nakolik začala být politika v ně kterých ohledech následkem demokratizace méně participační, začali navíc politici pociťovat potřebu promlouvat k lidu (jakož i jménem lidu I, jež očividně sílila s každým dalším rozšířením volebního práva i s ka? dým dalším pokrokem veřejných sdělovacích prostředků. Potřeba utvá řet veřejné mínění a mobilizovat je ve prospěch stranických cílů se stala klíčovým faktorem politického života už v sedmdesátých letech devátínáctého století. Po většinu času využívali politici k tomuto účelu metodi, které jim umožňovaly držet si voliče od těla (většina politiků dává tako vému přístupu rozhodně přednost): noviny přinášely rozsáhlé reportáže z parlamentních diskusí a přetiskovaly i projevy významných poslanci!, zatímco špinavá práce pouliční politiky se dala svěřit stranickým aktivis tům vokrscích a profesionálním stranickým řečníkům křižujícím po cele zemi a angažujícím se v nevábných kontroverzích, jakým se většina po litiků snažila spíše vyhýbat. Avšak jakmile se přiblížily volby, připadne pokud začala politika budit zvláštní vzrušení, žádala si veřejnost mno hem bezprostřednějšího kontaktu se svými politickými „vládci“ a zpra vidla jí bylo vyhověno.28 Máme rovněž k dispozici mnoho dokladů svěd čících o tom, že přinejmenším do třicátých let dvacátého století politici tato nedůstojná, ale nutná předvolební představení chtě nechtě snášeli.

>1 IIICKÉ DĚJINY

273

P< měvadž byla považována za zkoušku jejich temperamentu a charakteiii Churchill v roce 1937 napsal, že

žádná součást vzdělávání politiků není tak nepostradatelná jako volebiií boj... Důstojnost může utrpět, přejemnělé pozlátko se brzy obrou­ sí ... mnohé je potřeba snášet s pokrčením ramen, povzdechnutím či úsměvem, ale v každém případě se takto člověk nakonec dozví hodně o tom, co se děje a proč. Podnětem k této úvaze mu byla vzpomínka na neúspěšný pokus lorda Roseberyho prezentovat se jako člověk z lidu, k němuž došlo na přelo­ mu století. Podle Churchilla „zkrátka nikdy nedokázal podstoupit onen namáhavý, mrzutý a někdy pokořující proces, který je v moderních pod­ mínkách nezbytností... Odmítal se hrbit a odešel poražen“.29 Rovněž studium politického jazyka by se mělo zabývat mimo jiné 1 souvislostmi. Tím, že jsme jazyk politiky učinili předmětem systema1 ického rozboru, mnoho jsme získali, zároveň jsme se však až příliš časlo soustředili jen na utváření diskursu a nikoli na jeho přijímání, takže účinnost konkrétní strategie jsme častěji předpokládali než dokazovali. Nepochybně bude třeba pozorně si všímat toho, jak se politici snažili sdělovat své ideje a navrhované politické linie široké veřejnosti, a po­ dobně i toho, jak se pokoušeli klást odpor pokusům svých protivníků dokonce ani u řečnického pultu nepřestává být politická argumentace dialogická. Podobně bychom měli hodnotit i relativní „chytlavost“ jed­ notlivých politických diskursů a právě v této souvislosti se snad nejlépe uplatňují kontextuálně citlivé mikrohistorie obhajované historiky, jako jsou Tanner, Griffiths nebo Brodie. Jedině v konkrétních sociálních, ekonomických a kulturních kontextech lze posoudit to, co Peter Mandler označil za „závažnost“ a „dosah“ různých diskursů, v tomto případě růz­ ných politických apelů.30 Je ovšem třeba znovu si uvědomit zaprvé, že vždy půjde o nepřesnou vědu, a zadruhé, že ještě nejistější ji v průběhu dvacátého století učinil rozvoj celostátních sdělovacích prostředků, jako je rozhlas, kino a televize. A konečně, mluvíme-li ve snaze dosáhnout hlubšího porozumění sple­ titému vztahu mezi politiky a lidem o „lingvistickém obratu“, nikdy při­ tom nesmíme zapomínat, že činy nezřídka znějí hlasitěji než slova. Poli­ tická rétorika může sice při utváření politických totožností hrát svou roli, ale právě tak může činit i zákonodárství. Někdy k tomu dochází explicit­ ně, jako například když školský zákon z roku 1870 přidělil příslušným

274

JAK SE PÍŠOU til

činovníkům pravomoc promíjet po úvaze školné a v podstatě tak u. । konil rozdíl mezi chudinou na sociálních dávkách podle chudinskéh. zákona a širšími vrstvami, jež dávky sice nepobíraly, přesto však In I považovány za „žijící v chudobě“. Poukázat by se dalo rovněž na regulm* ní zákonodárství z roku 1915, jež bylo schváleno s tím, že se bude tykni jen „dělnických“ bytů (byť definovány byly finančně, nikoli povoláním těch, kdo je obývali), ale vedlo ke vzniku nejen nové politické zájmoví1 skupiny, ale i nové a stálejší struktury života příslušníků dělnické tri dy, protože po válce se regulovanému statusu (a tudíž nájemnému pml tržní úrovní) nadále těšily pouze nepřerušené nájemní smlouvy. Ovšem i tehdy, nesehrává-li legislativa při definování nových sociálních a poli tických zájmových skupin žádnou aktivní roli, jejím vlivem často dochíi -1 k proměnám politického terénu, protože vznikají nová témata, kolem nichž se pak politici snaží mobilizovat podporu. Ad hoc zákonodární reakce na válečné nesnáze let 1914-1920, včetně jak regulace nájiníl, tak i podstatně rozsáhlejších dávek v nezaměstnanosti, přinesly mnoha dělníkům materiální zisky, jež se labourističtí politici v pozdější dobr považovali za povinované bránit, přestože nijak zvlášť nepřipomínnh odvěkou stranickou představu sociální reformy zdůrazňující jako klič k „blahobytu“ dělníků navyšování mezd. Stručně řečeno, při honbě za zkoumáním rafinované schopnosti jaz.v ka utvářet význam a totožnost je třeba mít trvale na zřeteli již od osm desátých let dvacátého století zaznívající volání, aby „stát byl vrácen do hry“.31 Na státní moci záleží ve smyslu nejen cíle sama o sobě (tedy coin pro vítěze soutěže mezi politickými stranami), nýbrž i síly proměňující sociální struktury a znovu určující vnímání sociální totožnosti. Tradic ně sice britské „revoluce shora“ nebývají tak razantní jako například ve stalinistickém Rusku, ale například reformy daňového systému a veřej ných výdajů, jakož i oficiální definice občanství a nároku přispěly k utvá ření politických očekávání a ctižádostí dílem nepominutelným. Politici se vzdor rétorice nestranného vládnutí nezřídka snaží uplatňovat státní moc podle svých vlastních představ o „dobré“ společnosti a politickém společenství - podporují nebo naopak potlačují státní církev, rozšiřují či omezují nároky na státní podporu a jednotlivým skupinám zvyšují nebo snižují daňovou zátěž. Není pochyb, že jejich svobodu jednání zpravidla limituje nutnost neztratit „legitimitu“ (z rétoriky „spravedlnosti“ a „ne strannosti“ vyplývají politikům zcela reálná omezení svobody jednání), avšak mystéria státní moci veřejným činitelům stále poskytují značnou míru ochrany před tlakem veřejnosti. Zatímco „vysokopolitické“ dějiny

-li ICKÉ DĚJINY

275

■Ji i , i nu politiky před vnějším tlakem často

zveličují a předstírají, že svět politiky je před lidovými vlivy téměř hermeticky izolován, historici liliové politiky až příliš často chybují v opačném směru a předpokládají, ■ ■na státní moci nezáleží a diskursivní či legislativní strategie „elitních“ pí ililiků nesehrávají při utváření plebejských politických tradic nijak záii lni roli. Není snad třeba dodávat, že oba tyto pohledy jsou neslučitel­ ní' ■; integrovanějším přístupem k politickým dějinám, jejž zde obhajuji. ■ 111 n i

Poznámky i Viz Linda Colley, Lewis Namier (London, 1989), zvi. str. 24-31. ■ Maurice Cowling, The Impact ofLabour: the Beginning ofModern British Poli­ tics (Cambridge, 1971), str. 3. 1 Tamtéž, str. 3-4. I Michael Bentley, „Party, Doctrine and Thought“, v týž, High and Low Politics in Modern Britain. Ten Studies (Oxford, 1983), str. 123-153, a Maurice Cow­ ling, Religion and Public Doctrine in Modern England, tři svazky (Cambridge, 1980-2001). Jon Lawrence a Miles Taylor, eds., Party, State and Society. Electoral Beha­ viour in Britain Since 1820 (Aidershot, 1997), str. 1-27. . John Vincent, Pollbooks: How Victorians Voted (Cambridge, 1967), str. 24-28 a 31. Stuart Ball, Baldwin and the Conservative Party: The Crisis of 1929-1931 (New Haven, 1988), str. XIV-XV. 8. Duncan Tanner, Political Change and the Labour Party, 1900-1918 (Cam­ bridge, 1990), zvl. str. 12-15. 0. E. P. Thomson, The Making of the English Working Class (1963; London, 1980), str. 12, a Miles Taylor, „The Beginnings of Modern British Social History“, Histo­ ry Workshop Journal, c. 43 (1997), str. 155-176. 10. Marc Brodie, The Politics of the Poor: The East End of London, 1885-1914 (Oxford, 2004), str. 12, a Trevor Griffiths, The Lancashire Working Class, c. 1800-1930 (Oxford, 2001), str. 4. 11. Peter Clarke, Lancashire and the New Liberalism (Cambridge, 1971; přepraco­ vané vydání 1993), str. 402. 12. David Thackeray, „The Crisis of the Tariff Reform League and the Division of .Radical Conservatism1, c. 1913-1922“, History, roc. 91 (2006), str. 45-61, a týž, „Radical Right Activism and the Transformation of the Conservative Party, c. 1910-1924“ (doktorská disertační práce na Cambridgeské univerzitě, připra­ vováno k vydání). 13. E. H. H. Green a D. M. Tanner, The Strange Survival ofLiberal England: Politi­ cal Leaders, Moral Values and the Reception of Economic Debate (Cambridge, 2007), úvod. 14. Viz příspěvek Kevina Passmorea v tomto sborníku (kapitola 7).

276

JAK SE PÍŠOU DfjIH

15. Gareth Stedman Jones, „Rethinking Chartism“, v Stedman Jones, Language of Class: Studies in English Working-class History (Cambridge, 1983), a Lyiili Hunt, Politics, Culture and Class in the French Revolution (Berkeley, 1984), 16. Např. Kathleen Wilson, The Sense of the People: Politics, Culture and Impériu lism in England, 1715-1785 (Cambridge, 1995); Catherine Hall, Keith McClellninl a Jane Rendall, Defining the Victorian Nation: Class, Race and Gender and III, Reform Act of 1867 (Cambridge, 2000); Catherine Hall, Civilising Subjects: M, tropole and Colony in the English Imagination, 1830-1867 (Cambridge, 200a) a James Vernon, Politics and the People: A Study in English Political Culture c. 1815-1867 (Cambridge, 1993). Viz rovněž zvláštní číslo Journal ofBritish Stu dies, roc. 41, č. 3 (červenec 2002), „New Directions in Political History“. 17. Gareth Stedman Jones, „The Determinist Fix: Some Obstacles to the Furthen Development of the Linguistic Approach to History in the 1990s“, History Wi >1I shop Journal, č. 42 (1996), str. 19-35. 18. Viz příspěvek Laury Lee Downsové v tomto sborníku (kapitola 15). 19. Jon Lawrence, „Class and Gender in the Making of Urban Toryism, 1880-191-1 English Historical Review, Č. 108 (1993), str. 629-652, a David Jarvis, „Mrs Magga and Betty: the Conservative Appeal to Women Voters in the 1920s“, 2ort Century British History, roc. 5 (1994), str. 129-152. 20. Martin Francis, „Tears, Tantrums and Bared Teeth: the Emotional Economy l Three Conservative Prime Ministers, 1951-1963“, Journal of British Studies č. 41 (2002), str. 354-387, zvl. str. 256. Viz rovněž týž, „The Labour Party: Mo dernisation and the Politics of Restraint“, v Becky Conekin, Frank Mort a Chi Waters, eds., Moments ofModernity: Reconstructing Britain, 1945-1964 (Lon don, 1999), a Matthew McCormack, The Independent Man: Citizenship and Gender Politics in Georgian England (Manchester, 2005). 21. Viz Susan Pedersen, „What is Political History Now?“, v David Cannadine, cd . What is History Now? (Basingstoke, 2002), str. 36-56. 22. Vernon, Politics and the People, str. 8, jakož i jeho článek „Who’s Afraid of the .Linguistic Turn1? The Politics of Social History and its Discontents“, Social His tory, roč. 19 (1994), str. 81-97, zvl. str. 86-88. 23. Lawrence, „Class and Gender“; Jon Lawrence a Jane Elliott, „Parliamentary Election Results Reconsidered: an Analysis of Borough Elections, 1885-1910 Parliamentary History, roc. 16., č. 1 (1997), str. 18-29. 24. Michael Bentley, Lord Salisbury’s World: Conservative Environments in Late -Victorian Britain (Cambridge, 2001), str. 3. 25. Podnětný rozbor těchto otázek předkládá Ronald P. Formisano v článku „The Concept of Political Culture“, Journal of Interdisciplinary History, roč. 31, č. 3 (2001), str. 393-426. 26. Jon Lawrence, Speaking for the People: Party, Language and Popular Polities in England, 1867-1914 (Cambridge, 1998), zvl. str. 3. 27. Jako příklad viz Ross McKibbin, „Classes and Cultures: a Postscript“, Mitlei lungsblatt des Instituts fiir Soziale Bewegungen, roč. 27 (2002), str. 153-166. 28. Jon Lawrence, Electing Our Masters: the Hustings in British Politics from Ho garth to Blair (Oxford, 2009).

fol |riCKÉ DĚJINY

277

o Winston S. Churchill, Great Contemporaries (London, 1937), str. 17-19. |i 1 Peter Mandler, „The Problem with Cultural History“, Cultural and Social Histo­ ry, roc. 1 (2004), str. 94-117, zvl. str. 96-97. 11 Peter B. Evans, Dietrich Rueschemeyer a Theda Skocpol, eds., Bringing the State Hack In (Cambridge, 1985).

Další literatura Michael Bentley, „Party, Doctrine and Thought“, v týž, High and Low Politics in Mo­ dern Britain: Ten Studies (Oxford, 1983), str. 123-153. Prior Clarke, „Electoral Sociology of Modern Britain“, History, roc. 57 (1972), str. 31-55Maurice Cowling, The Impact of Labour: The Beginning of Modern British Politics (Cambridge, 1971). Ronald P. Formisano, „The Concept of Political Culture“, Journal ofInterdisciplina­ ry History, roc. 31, Č. 3 (2001), str. 393-426. Catherine Hall, Keith McClelland a Jane Rendall, Defining the Victorian Nation: Class, Race and Gender and the Reform Act of1867 (Cambridge, 2000). 1 lareth Stedman Jones, Languages of Class: Studies in English Working-Class His­ tory (Cambridge, 1983). •Ion Lawrence, Electing Our Masters: The Hustings in British Politics from Hogarth to Blair (Oxford, 2009). Jon Lawrence a Miles Taylor, eds., Party, State and Society: Electoral Behaviour in Britain Since 1820 (Aidershot, 1997). Susan Pedersen, „What is Political History Now?“, v David Cannadine, ed., What is History Now? (Basingstoke, 2002), str. 35-56. Phillip Williamson, Stanley Baldwin: Conservative Leadership andNational Values (Cambridge, 1999)-

278

12

Sociální dějiny Thomas Welskopp

Eric Hobsbawm považoval rok 1971 za „dobrý čas na to, být sociální his torik“. Ve svém triumfalistickém hodnocení úspěchů i příslibů věcí pří š tich předvídal nastupující syntézu pole až do té doby poměrně nejedno! ného. V průběhu předchozího desetiletí došlo sice zásluhou sociálních dějin k nevídanému nárůstu rozmanitosti způsobů, jak historici nazíral! minulost, ale na druhé straně se zkoumavějšímu pohledu naskýtal obra zek do značné míry roztříštěný. Hobsbawm, sám zaujímající neortodox ně marxistické stanovisko, volal po pokroku „od sociálních dějin k ději nám společnosti“, jež by zahrnovaly socioekonomický výklad společní >sl 1 ve smyslu strukturovaných entit, sjednocovaly dějiny „mnoha“ s ději 1 ui mi hrstky mocných a umožňovaly hlubší porozumění politiky vycházejíc! z materiálního života lidu.1 V tomto idealistickém a antiindivudualistic kém pojetí politiky však polem, kde se měla kýžená syntéza uskutečnil. stále zůstávala politická sféra. Hobsbawm navíc obnovil i koncept dějin jako vnitřně soudržného a spojitého procesu nadaného vlastním význa mem, jehož počátky lze najít v historismu Leopolda von Rankeho. Deterministickým sklonům ortodoxního marxismu se Hobsbawm vždy pozorně vyhýbal, ale zároveň tvrdil, že „dějiny společnosti“ budou schopny zachytit totalitu společenské minulosti v podobě srozumitelně ho vyprávění, jehož cílem bude popsat a vysvětlit změnu v čase. Doufal, že dokáže vypracovat takové „metavyprávění“, aby se v něm neskrývaní' marxistické rysy spojily s bohatstvím a nahodilostí historických zkuše­ ností, a zároveň očekával, že nové metavyprávění zpochybní - a nako nec i nahradí - konvenční politické dějiny „velikých mužů“, kterým dává přednost historismus i konvenční politické dějiny. Během následujících osmi let přetvořily sociální dějiny celou scéně rii historické profese na Západě k nepoznání. Přesto začíná Tony Jud!

IÁLNÍ DĚJINY

279

■\ íi j rekapitulační esej z roku 1979 rafinovanou poznámkou, podle níž „lohle není dobrý čas na to, být sociální historik“. Sociální dějiny jsou podle něho pompézní „klaun v královském purpuru“ a neschází mno­ ho k tomu, aby nadobro ztratily „kontakt se studiem minulosti“. Samy ■.ebe nekompromisně odřízly od všeho, co je jakkoli pojilo s chronologií, 11 historický význam idejí je v nich přehlížen. Navzdory nárokům, kte1 ( IÁLNÍ DĚJINY

291

iili (mohla jím být liberální demokracie nebo socialismus) a velké obli­ bě se těšily i v tehdejší ekonomice (přístup „dlouhých vln“) a sociologii (modernizace, marxismus).28 Není také nijak těžké vycítit v nich tou­ hu usmířit teorii se starou představou, podle níž jsou dějiny unitárním procesem. Jako názorný příklad nám v této souvislosti poslouží Kockův esej za­ bývající se „formací dělnické třídy“ v Německu.29 Začíná náčrtem teore­ tického modelu, v němž jsou rozlišeny „čtyři analytické rozměry“. Prv­ ním je dlouhodobý proces přetvářející ancien régime v moderní „třídní ■•polečnost, v němž klíčovou roli sehrává především vzestup kapitalis­ mu, budování států a demografické proměny. Zadruhé, Kočka líčí šíření námezdní práce v centralizovaných výrobních zařízeních, jež s tímto dlouhodobým procesem souviselo a v jehož důsledku se postupně sjed­ nocovala stanoviska příslušníků dělnické třídy. Zatřetí, dělníci si hypo­ teticky - na tomto základě - utvářeli kolektivní totožnost vyjadřovanou jazykem, rodinnými strukturami, zákonitostmi, jimiž se řídilo uzavírání • nátků, rezidenční segregací i kulturou. A konečně, za určitých podmínek mohou ti, kdo sdílejí třídní postavení a stávají se sociální třídou..., na témž základě jednat kolektivně a popřípadě se i zorganizovat [v odborové svazy nebo socialistické strany], a to v kon­ fliktu s ostatními třídami a někdy i se státem.30

Kočka v dalším detailně popisuje situaci „nižších tříd“ kolem roku 1800. Jako obvykle předkládá vynikající syntézu nesčetného množství odbor­ ných pojednání v jediný „třídní“ výklad. Následuje podrobné líčení práv­ ních, hospodářských a demografických změn, které byly načrtnuty již na první úrovni Kockova modelu, vycházející ze soudních rozhodnutí a ob­ rovského množství statistických údajů. Další kapitola dokládá, že slu­ žebnictva, pracovníků v zemědělství ani lidí vykonávajících příležitostná zaměstnání - což byly tři nejpočetnější profesní skupiny - se námezdní práce příliš nedotkla a jejich zakořenění ve starších výrobních podmín­ kách a právních omezeních zůstávalo beze změny. Pracovníci v „domá­ cích odvětvích“ začali být naproti tomu v rostoucí míře závislí na ku­ peckém kapitálu, byť zaměstnanci kapitalistického továrního systému se /. nich zatím ještě nestali. Nádeníci se velkou měrou měnili v námezdní pracovníky, kdežto jejich pánům nechybělo mnoho ke statusu drobných zaměstnavatelů. Cechovní tradice přitom ještě přežívaly v kolektivní or­ ganizaci jednotlivých řemesel. A konečně, tovární dělníci téměř dokonale

292

JAK SE PÍŠOU llfl"

odpovídali Kockovu prototypu „ryzího námezdního dělníka“. Ki»l zde vychází ze „strukturálního“ rozboru, zároveň se však nebrání.... spekulacím o „typických zkušenostech“ skupin, jež v tomto rozboru ll gurují. Činí tak s cílem vypořádat se s matoucí skutečností, že něklt h domácí pracovníci, jakož i mnozí nádeníci k německému dělnickému hnutí v rané fázi „přispívali“, zatímco mnozí tovární dělníci se ho di • li stranou. V závěrečném oddíle se Kočka zabývá třetí a čtvrtou úrovní svého nm dělu. Nejprve obrací pozornost ke sjednocujícím sklonům jazyka „práci „třídy“, sociální mobility, zákonitostí, jimiž se řídilo uzavírání sňal hl a sociálních protestů (nejnápadněji v souvislosti se stále se množícím, stávkami koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let devatenách ho století). Tématem další části je vznik odborových svazů a vzestup no ciálnědemokratických stran. Odbory se organizovaly nejdříve v prost i < •• 11 některých řemesel, což je ovšem v přímém rozporu s předpovědí modelu, podle něhož měly vzniknout především mezi továrními dělníky. Koch । toto řemeslnické odborářství vykládá jako opožděný výsledek třídní lm boje mezi pány a nádeníky v prostředí revoluce z roku 1848. Jiným vývn jovým trendem charakteristickým pro Německo byl „předčasný“ nástup nezávislých dělnických stran, jejž Kočka vysvětluje otevřeností, s jakou mnozí nádeníci přijímali socialistické ideologie, a neschopností němci kého liberalismu udržet si politickou hegemonii - na rozdíl od situm । v Británii. Kockovým závěrem je, že zatímco na prvních dvou úrovních jeho modelu byla dělnická třída přítomna, na vyšších úrovních zůslu vala „třídní formace“ omezeným jevem, navzdory pokroku mezi rok) 1800 a 1875. „Třídní formace“ byla výsledkem kapitalismu a námezdní práce, ale ve smyslu „třídního vědomí“ a kolektivního jednání lze o ni mluvit jen tam, kde se projevoval i „doplňkový“ „konflikt mezi tradici a modernizací“.31 Stojí za pozornost, jak Kočka v rámci příčinné architektury své ai gumentace nakládá se „strukturou“ a „aktérstvím“. Na prvních dvou úrovních předkládá rozbor povýtce strukturální. Na druhé úrovni sr sice odvolává na typické „zkušenosti“, ale empiricky je nijak nedokazuje Místo toho se jeho dřívějším předpokladům stran „zkušeností“ dostává podpory až následně, a to ze strany převážně strukturálních j evů na t řel 1 úrovni: Kočka nerozvíjí každou úroveň na základě úrovně předešlé, n\ brž příčinný řád implicitně obrací. Podobně se mu nedaří přesvědčivé vyložit ani načasování a jednotlivé formy organizace německého dělnic tva, poněvadž v praxi se uchyluje k proměnným mimo model, jejž sám

1 ■h

lALNÍ DĚJINY

293

picdkládá: odvolává se například na socialistickou ideologii a na sla­ in ..t liberalismu. A konečně, úloha „tradic“ v jeho argumentaci zůstává nejasná. Tradice by měly podle původního modelu organizaci dělnictva brzdit, ve skutečnosti se však stávají součástí Kockova vysvětlení, kde c.kávají úlohu „dostatečné příčiny“ „brzké“ organizace řemeslnických hi I borových svazů. Kockův model stejně jako všechny koncepty „třídní formace“ připi.11 je každému rozměru „historické reality“ různé vlastnosti „struktury“ । i ktérství“.32 Všechny formulace v modelu sice rozlišují mezi demogra­ fickými, ekonomickými, sociálními a politickými/ideologickými úrov­ němi „třídní formace“ (přičemž Katznelson mezi sociální a politickou vkládá ještě čtvrtou úroveň, kulturní), avšak rozcházejí se v míře, na­ tolik připouštějí, že by historické subjekty mohly případně působit jako ■mysluplní aktéři“. Zwahrovo líčení toho, jak se mezi „proletáři rodem“ .li ily příbuzenské svazky, je strukturální a aktérství v něm nehraje žád­ nou roli. Podle Katznelsona i Kočky poskytla industrializace a námezdní práce homogenizující „zkušenosti“, jež dělníci pasivně zakoušeli, poté i nich však vyvstalo jejich „aktérství“ na kulturních a politických úrov­ ních. Aktérství tak existuje spíše na vyšších úrovních, kdežto na těch níž­ ích je jednání převážně vynucené. Thompsona jeho „opětovné uvedení objektu do historie“ naproti tomu přivedlo k tomu, aby „zkušenost“ de­ finoval jako „aktérství“. Usoudil, že „třída“ vždy musí být „zakoušena“ aktivně vytvářena a proměňována v kulturní a politické „třídní vědomí“. Když se však na Thompsonův zdánlivě totalizující koncept „zkušenosti“ podíváme podrobněji, ukáže se klamným, protože tím, co určuje, jaké zkušenosti“ lze mít, jsou převážně materiální „výrobní vztahy“ (a tedy .struktury“). Thompsonovo novátorství spočívá v tom, jak bere v úvahu i nové formy „zkušenosti“ (například tradici „rodem svobodných Ang­ ličanů“), které pomáhají utvářet konkrétní výrazy „aktérství“ dělnické 11 idy, nic však nemění na předpokladu, že zkušenosti se musí spojit ve zkušenost třídní.33 „Paradigma formace dělnické třídy“ je snad nejlepším příkladem ne­ schopnosti „klasických“ sociálních dějin uvést do souvislosti strukturu a aktérství. „Strukturou“ se obecně vzato myslela kauzální přednost struktury a odsunutí aktérství na okraj. Vůbec nejzjevnější (často se ří­ kalo „nejtvrdší“) byla v ekonomických institucích a ve výrobních vzta­ zích. Historici dělnické třídy si sice uvědomovali, že na „struktury“ nará­ žíme například i v oblastech kultury a organizace, tam se jim však zdály být mnohem méně pevné; William H. Sewell to kritizoval jako „špatně

294

JAK SE PÍŠOU Dt|IN

mířený materialismus“.34 Jednotlivé segmenty společnosti se od sebe tu tiž neliší mírou strukturace, nýbrž svými konkrétními strukturálními vlastnostmi. A konečně, sociální dějiny si tím, jak odsunovaly činitel' stranou, samy přivodily sklon přijímat jako nezpochybnitelné jednot ky rozboru kolektivy s tím výsledkem, že se bezmála začalo zdát, jako by kolektivy dokázaly jednat úplně po způsobu lidí. „Tradiční“ sociální dějiny přijímaly skupinovou formaci jako samozřejmost, takže uvážu vat o sociální totožnosti ve smyslu odlišnosti („diference“) bylo skoro nemožné. Právě z „diference“ se však stalo heslo zdobící korouhve mtd hlavami těch, kdo počátkem osmdesátých let zaútočili na sociální dějim ve jménu nových dějin „kulturních“.35

12.3 „Sociální dějiny" pod palbou Někteří pozorovatelé uvádějí, že sociální dějiny se poprvé ocitly v „krizi už na konci sedmdesátých let. V Británii a Spojených státech se však jed nalo spíše o rozpad čehosi, co soudržným oborem ve skutečnosti nikdv nebylo. Sociální dějiny začaly být volně ohraničeným územím poskylu jícím dostatek prostoru nejrůznějším přístupům, byť některé z nich m vzájemně vylučovaly. Dějiny dělnictva se staly první oblastí, v níž se „historie zkušenosti" tedy toho, jak lidé minulost zakoušeli - pokusila emancipovat od thomp sonovského patronátu. Očividné to bylo v případě nové „mikrohistoi u zespodu , jakož i v tom, jak někteří badatelé začínali vznášet nároky na relativní autonomii kultury či odmítali ekonomický determinismus. 111 torie zkušenosti dokonce i tehdy, přijímala-li rozředěnou verzi „hustého popisu vyvozeného z Geertzovy antropologie za svou, zůstávala z velki části v hranicích sociálních dějin. Podrobný rozbor symbolických sysle mů se v ní pojil s víceméně konvenčním popisem kontextu.36 Přesto však vyprovokovala posun od sociologie jakožto teoretického výchozího bodu k sociální (nebo kulturní) antropologii. „Nové kulturní dějiny“ se sin pokoušely zvrátit tradiční upřednostňování ekonomické příčinnosli, ale jejich revizionismus si nadále podržel konceptuální rámec materia listických sociálních dějin. Kulturní reprezentace nepřestaly vystupoval jako internalizace (byť symbolické) materiální reality.38 Přesvědčení Garetha Stedmana Jonese, podle něhož jazyk rozhoduji cím způsobem utváří minulou skutečnost, bylo radikálnější a otevíralo již cestu postmodernismu a „lingvistickému obratu“.39 Genderové do

IM NÍ DĚJINY

295

lun podobně zaútočily nejen na sociální historiky přehlížející sexuální ■. odilnost (diferenci), ale i na materialistickou povahu jejich základních l íilcgorií. Jakožto „esencialistický“ odsuzovaly feministky předpoklad .h lalních historiků, podle něhož byl proletariát v zásadě rodu mužské­ ho Většinu těchto revizionistů ovlivnila teorie diskursu Michela Foumlta. Způsob, jak Foucault spojoval poznání s mocí, vyváděl sociální lir.ioriky z konceptu, protože pozornost se tím odváděla od ekonomicPdi institucí, sociálního konfliktu a „skutečných lidí“. Sociální dějiny ,■ neuměly vypořádat ani s údajně rozhodujícím postavením jazyka, ani názorem, podle něhož je kultura symbolickým systémem na „skutečiiwh lidech“ nezávislým. Reprezentace minulosti, jež sociální historici předkládali, samotná jejich představa „historické skutečnosti“ i jejich \ edecký“ přístup, to vše se zdálo být ohroženo. Všechny výše uvedené kritiky sdílejí názor, podle něhož je sociální I alegorie třeba chápat ve smyslu diference. Dokonce i ve svém vůbec ue|konvenčnějším pojetí, jež „diferenci“ považuje za zásadní pro „so। niliií totožnost“, to z hlediska sociálních dějin zabývajících se povýtce kolektivy představuje velmi závažné zpochybnění. „Diference“ je vždy । především individuální vlastností jednajících subjektů. Přijetí tohoto předpokladu by znamenalo nutnost znovu a zásadně promyslet otázku, |nk se kolektivy vůbec utvářejí. Ve Spojených státech vliv „diference“ za­ nedlouho vyústil v rozšíření sociálněhistorického slovníku, přičemž nové přírůstky se zaměřovaly zvláště natriádu „třída, rasa, pohlaví (gender)“. I o sice obzory sociálních dějin samo o sobě nijak nerozšířilo, jejich pří­ běhy však začaly být složitější.41 Důležitější bylo, že tato „dekonstrukce“ 11 ilektivů ohrožovala také jednotné chápání dějin, jemuž nemálo sociálnieh historiků ještě pořád dávalo přednost, jak už jsme ostatně viděli. Zde je třeba hledat kořeny nechuti, s níž stoupenci sociálních dějin při.1 tipují k dějinám genderovým, jakož i k mikrohistorii. Polarizovaná debata mezi sociálními a kulturními dějinami se zatím odehrává jen v Německu: na jedné straně v ní stojí oborový „establish­ ment“ věrný sociálním dějinám a proti nim kulturní historici sledující jednotný cíl (ačkoli rozepře propukají i mezi nimi navzájem). Příčinou léto polarizace je neobvykle silné postavení, jehož se v Německu sedm­ desátých a počátku osmdesátých let dostalo „sociálněvědné historii“. V historické profesi, a dokonce ani mezi sociálními historiky neměla ■ ice „sociálněvědná historie“ většinu, přesto však v historickém oboru dočasně získala cosi na způsob „diskursivní hegemonie“. V dalších ze­ mích nové přístupy již tak polarizovaný obor rozšířily, ale v Německu

296

JAK SE PÍŠOU (>r I"

museli novátoři vybojovat nerovnou bitvu s „novou ortodoxií“. Běhnu těchto svárů začaly pak být německé sociální dějiny ztotožňovány .seku nomickým determinismem, rozborem sociální struktury a antihernu neutickým strukturalismem, s makropříčinnými výklady, politickými sociálními dějinami a syntézou ve smyslu Sonderweg, jejímž typidn m představitelem se stal Wehler. V osmdesátých letech „sociálněvědná lil torie“ všechna zpochybnění odmítala - ať už přicházela ze strany All tagsgeschichte, nebo historie žen - a její stoupenci se dokonce snažili šířit podezření, že levičácké útoky ve skutečnosti páchnou pravicovým historismem. „Sociálněvědná historie“ se v průběhu posledních tří desetiletí i piv to změnila a rozšířila. Sociální historici konečně začali naslouchat volu ní po historických srovnáních, která zaznívala už během debat o S'v ..síly“ bylo možné prohlásit za činitele odpovědné za historické udá­ li i.l i neboje utvářející. Zadruhé, Coleman přeformuloval banální tvrzení, podle něhož ekonomické jevy neexistují mimo sociální, politická, náboenská a fyzická prostředí, v nichž se odehrávají: ekonomická aktivita je podle něho hluboce zakořeněna v sociálním, kulturním a osobním pře­ divu každodenního života, což pro hospodářského historika znamená nutnost přijmout holistický a mezioborový přístup.1 Navzdory této osobitosti je ovšem zřejmé, že povaha hospodářských dějin i obliba, které se těší, odjakživa přímo souvisejí s tím, co se prá­ vě odehrává na půdě jejich mateřských oborů, historie a sociálních věd, především ekonomie. Například v šedesátých a sedmdesátých letech si 11 istorie sociálněvědných přístupů velmi cenila a v hojné míře je přebíra­ li; předmětem živého zájmu byly i ekonomické struktury. Zároveň došlo k velkému rozšíření sociálních věd na akademické půdě a rostla i obliba marxistických idejí zdůrazňujících roli ekonomiky v utváření sociálních, kulturních a politických struktur. Sociální vědy obecně a ekonomie zvlášť byly ve srovnání s dneškem také otevřenější dokladům pocházejícím ne­ len z přítomnosti, nýbrž i z minulosti. Dnes už má historie dosti odlišné priority: není-li předmětem její pozornosti vojenské a politické vyprávě­ ni, zaměřuje se většinou na kulturní jevy a využití literárních a drama­ tických metafor a metod rozboru spíše než na uplatňování mechanické­ ho a příčinného uvažování, z něhož, obecně vzato, vycházejí ekonomové n hospodářští historici. Textové zdroje dostávají stále častěji přednost před kvantitativními údaji, o něž se hospodářští historici tradičně opí­ rají. Někteří pozorovatelé soudí, že ve svém úhrnu tyto vývojové trendy ponechávají hospodářské dějiny takříkajíc na suchu. Hospodářské ději­ ny však nejsou prostě jen soubor zaměření pasivně čekajících na přízni­ vé intelektuální prostředí, v němž by se jim dostalo náležité pozornosti. I ’okážou i významným způsobem kritizovat současný omezený rozhled podstatné části ekonomické teorie, jakož i číhat v záloze na mnohé kullurní historiky, kteří dnes již zřejmě pozapomněli, co vlastně znamená ekonomika a proč na příčinném rozboru záleží. Hospodářské dějiny tak v současnosti stojí před rostoucími příležitostmi, jakož i před některými problémy, příležitosti však dost možná převažují. V následující kapitole se zamyslíme nad tím, jakou úlohu hrála eko­ nomie v dílech významných historiků a jak tito historici využívali různé

304

JAK SE PÍŠOU DCjiri

přístupy k ekonomii s cílem vysvětlit minulost. Načrtneme základní rym historie hospodářských dějin a vztáhneme je k obecnějším vývojovým trendům v historii i v sociálních vědách vůbec. Vždy budeme zdůrazňo vat především různé způsoby konceptualizace hospodářské sféry a ho. podářských motivací, přičemž budeme mít na paměti i zpochybňováni hranic mezi ekonomickým jednáním a jinými formami sociálního a kul turního chování.

13.1 Ekonomická teorie a historie: dva typy přístupů Ekonomická teorie se v historii uplatnila dvěma velice odlišnými zpň soby. První z nich souvisí s pojetím hospodářství jako čehosi zásadní významného pro celkové vysvětlení dějin, co leží v pozadí historického metavyprávění. Stoupenci tohoto přístupu přijímají představu, podle ni.' ekonomika podmiňuje všechny ostatní stránky společnosti, kultury a po litiky a její role je primární. Toto chápání dějin vyznává zejména min xismus (ve svých různých podobách) a totéž platí i pro některé formy teorie modernizace. Marxistické studie sociálních, kulturních, právních a mnoha dalších aspektů života v minulosti musí tudíž svůj předmět a také změny, jimiž postupem času prochází - vždy uvádět do souvislí mil s povahou ekonomiky a měnící se hospodářskou základnou společnosti Například E. P. Thompson se ve svém klasickém spisu The Making ojthr English Working Class (1963) sice zaměřuje na vzestup třídní solidarita a rozšíření sociálních protestů počátkem devatenáctého století, ukazuje však, že silami v pozadí sociálních změn vedoucích lidi k tomu, aby sjednotili, začali jednat společně a sami sebe pojímali jako třídu, byh ve skutečnosti změny v technologii a výrobě, v konkurenčním prostředí, pracovních vztazích a situaci na trhu. John Foster ve svém pojednáni Class Struggle and the Industrial Revolution (1974) uplatňuje marxis tický model základny a nadstavby při srovnávání míry třídního vědomi ve třech anglických městech devatenáctého století. Tento přístup mu umožňuje vysvětlit nejen revoluční hrozbu, jíž koncem čtyřicátých let devatenáctého století čelil Oldham, ale právě tak i mnohem poklidnější atmosféru, která zavládla v pozdějším devatenáctém století a - jak v s< >11 ladu s marxistickými pohledem na věc argumentuje Foster - zasloužila se o ni hospodářská stabilita pokročilejšího kapitalismu umožněná impo rialistickými zisky. Ačkoli vliv marxistického modelu na západní historii

' i'.PODÁŘSKÉ DĚJINY

305

dosahoval vrcholu v době od čtyřicátých do sedmdesátých let dvacátého doletí, zatímco dnes už ho většina historiků a sociálních teoretiků s přea édčením odmítá, jeho vliv na sociální vědy zůstává hluboký. Docela mu uniknout nemůžeme (i pokud by to bylo žádoucí). Všichni jsme dodnes marxisty v tom smyslu, že autoři nemarxistických a postmarxistických prací z oboru historie a společenských věd často pociťují potřebu zamýš­ lel se v nich i nad úlohou hospodářství jako jedné z hlavních proměnných (byť dnes již nutně nemusí jít o proměnnou rozhodující) v rozboru růz­ ných aspektů společnosti, minulé stejně jako současné. Druhou cestou, po níž se ekonomie může přiblížit historii a ekono­ mické koncepty nalézt uplatnění i v historickém rozboru, je využití neji jižnějších ekonomických teorií „středního dosahu“ (jež samy o sobě nepředstavují žádné metavyprávění) a množství konceptů a nástrojů vysvětlení z ekonomické teorie vyvozených. Nabídka nástrojů je mi­ mořádně rozmanitá. Historici používají nejrůznější ekonomické teorie n přebírají koncepty mnoha druhů nejen z ekonomie samotné, ale také z ekonomické sociologie a případně i z ekonomické a sociální antropo­ logie. Základní ekonomické principy, zejména teorie nabídky a poptáv­ ky, mohou být velmi přínosné například pro historika, který se zabývá dopadem nedostatku potravin či populační exploze v období, z něhož e nám nedochovaly žádné jednoznačné doklady. Například základem nrgumentace M. M. Postáná týkající se úpadku feudálních vztahů v Ang­ lii byly ekonomické úvahy nad tím, jaké důsledky pro ceny půdy, prá­ ce a zemědělských plodin pravděpodobně vyplynuly z epidemie černé inrti.2 Ve dvacátém století a především v jeho druhé polovině vycházelo dominantní paradigma v ekonomii z formálních a nejčastěji algebraic­ ky vyjadřovaných nebo graficky znázorňovaných mechanických modelů, k l eré obvykle přijímaly předpoklad, že lidské bytosti snažící se uspokojit •,vé materiální potřeby jsou vedeny „racionálními“ motivy maximalizace zisku. Na hospodářské dějiny měl tento neoklasický přístup obrovský vliv, i když způsob jeho uplatnění se postupem času měnil. Nejlépe lze 11‘into změnám porozumět, zamyslíme-li se nad dějinami celého oboru.

13.2 Dějiny hospodářských dějin: počátky I ’ ciální vědy v Evropě klíčovou roli. Konkrétněji však hospodářské dějim vyvstaly jako akademické zaměření historiků a ekonomů až koncem (!> • dářských dějin a vypisovat z tohoto oboru semináře. Vycházely počdni odborné práce čerpající z dokumentů stojících až dosud stranou požni nosti: jejich autoři zkoumali například výsledky sčítání lidu, stalisllh průmyslové výroby, údaje o mezinárodním obchodu, záznamy lokální, li správních orgánů, parlamentní akta, záznamy parlamentních komín nebo archivy obchodních společností. To otevíralo úplně nové, neprohA dané území, poněvadž prameny, jež hospodářští a sociální historici nIii dováli, jakož i zájmy, které je k nim přivedly, byly tradičně považovňm za druhořadé a málokdo se domníval, že by vůbec mohlo jít o legii i nim historické zaměření. Řada těchto raných prací měla také silně internu cionalistické zaměření: jejich autoři připisovali velký význam mez.imi rodnímu obchodu a povaze hospodářského rozvoje v různých čáslei li světa. Přinejmenším v Británii neušlo také pozornosti, že hospodái J.. dějiny shledává zřejmě přitažlivými neobvykle mnoho historiček, k nim,' patřily Eileen Powerová, E. M. Carus-Wilsonová, Iva Pinchbecková n I i lián Knowlesová. Jejich výzkumná zaměření hrála roli při utváření šiti rozsahu tohoto oboru i při formulaci konkrétních témat, což platí zvlnf.l. o důrazu, který tyto historičky obvykle kladly na internacionalismus. ■.< > ciální dopad změn a zkušenosti rodin, žen a dětí, nejen mužů.4 Ve dvacátých letech už byla v britských hospodářských dějinách jasní patrná dvě velmi odlišná směřování, v jejichž důsledku vznikala noxa tvůrčí napětí? První z nich můžeme označit za tradici politickou či mu rální a patří k ní zvláště díla R. H. Tawneyho, Barbary a Johna Haní mondových, Sidneyho a Beatrice Webbových a G. D. H. Colea. Všedím tyto autory ovlivnily různé varianty socialistického myšlení (například křesťanský socialismus, fabianismus či marxismus). Šlo jim o to, ušla vit souvislosti mezi hospodářskými dějinami a ostatními rozvíjejícími podobory sociálních věd, a snažili se zodpovědět zásadní otázky příčin nosti, jako například co způsobilo anglickou nebo průmyslovou revoln ci. Doufali také, že zkoumání minulosti jim napomůže dobrat se odpo vědí na morální a politické otázky současnosti. Tawney argumentoval

li . 1'ODÁŘSKÉ DĚJINY

proti hromadění statistických údajů a faktů: potřeba je podle něho spí­ ,. zamýšlet se nad morálními otázkami a souvislostmi ležícími v pozadí hospodářské aktivity. Právě Tawney byl jako první jmenován profesoii'in hospodářských dějin na Londýnské škole ekonomie (v roce 1931)Ve svém nejznámějším díle Religion and the Rise of Capitalism (1926) zpochybnil Weberovu tezi, podle níž rozvoj kapitalismu v zapadni Eviopě poháněly kalvinistické sociální a hospodářské hodnoty. Podle Liwneyho přesvědčení sice kalvinismus poskytl kapitalismu nabozen.ké ospravedlnění, ale jak puritánství, tak i kapitalismus jsou ve skuteč­ ní isti zvrácením křesťanských hodnot, protože ty upřednostňuji sociální závazky a individualismus. Tawney se přitom vlastním morálním prevědčením nijak netajil a jeho výklad kapitalistické etiky 1 dalších témat ziistal předmětem vášnivých debat po celá desetiletí. Druhé směřování v rámci hospodářských dějm této doby by se dalo označit za empirické a konzervativní. Charakteristický byl pro ne důraz na ekonomiku, nedostatečně rozvinutý kulturní i politický kontext a ne­ zájem o formulaci teorií či zákonů upřesňujících příčiny a následky. Ten111 přístup byl často nápadný také důrazem na sběr a rozbor kvantitativ­ ních údajů. V různých ohledech lze k této tradici přiřadit prače sira Johna Claphama, Herberta Heatona a P. Wadsworthe nebo i J. de L. Manna. < lapham je nejznámější jako autor třísvazkového díla Economic Hismry of Modem Britain (1926-1938), v němž využívá rozmanitých do­ kladů k podrobnému studiu jednotlivých hospodářských sektoru. Ter­ min „průmyslová revoluce“ přitom zavrhoval, protože se mu podařilo zdokumentovat, jak postupné a dílčí byly ve skutečnosti změny, k nimž docházelo. Zpochybňoval i socialistickou a morální tradici tvrzením, ze ■1 výjimkou několika málo odumírajících odvětví se životni podmínky pracujících mas během industrializace v praxi zlepšily. Rozšíření hospodářských dějin, k němuž došlo počátkem dvacate o .mletí, se uskutečnilo v době, kdy sociologie a antropologie svým ne­ zájmem o historické bádání a důrazem na současnější studium a prací v terénu začaly připomínat ekonomii. Hospodářské dějiny se lozsin y mimo jiné i proto, že mohly vyplnit prázdný prostor, jejž za sebou necha­ li jiné sociální vědy zaměřující se v rostoucí míře jen na současnou pro­ blematiku. Obecně se předpokládalo, že předmětem jejich badaní je ši­ roce definované odvětví historie pokrývající nejen striktně ekonomické, .de i sociální události a podmínky, přičemž ekonomická sféra se pojímá dosti obecně. Totéž se o hospodářských dějinách dalo tvrdit ije Fran­ cii nebo v Německu. Hospodářské dějiny právě díky tomu nezůstaly jen

310

JAK SE PÍŠOU Df|IN*

akademickým oborem: jejich přitažlivost rostla a o pojednání z hospo dářských dějin se zajímalo i laické čtenářstvo. V Británii k jejich oblil» přispívaly také univerzitní semináře otevřené veřejnosti a kursy pořadu né Dělnickým vzdělávacím sdružením (Workers Educational Associa tion). Většina hospodářských historiků sepisovala přístupné knihy a bi u žury, v nichž se vyhýbala technickému žargonu a jejichž čtenáři měli l>\ l jak akademici, tak i široká veřejnost. Tawneyho Religion and the RK of Capitalism se mohlo pyšnit šestimístným počtem prodaných výtiskil, a dokonce i překlady do několika jazyků.

13.4 Dějiny hospodářských dějin: padesátá a šedesátá léta V padesátých letech hospodářské dějiny ve smyslu zřetelně definovn ného akademického oboru upadly z převážné části do područí claphn movské tradice, což se nejviditelněji - a možná poněkud překvapivě projevilo povýšením T. S. Ashtona na Tawneyho profesorskou stoln í na LSE. Ashton byl totiž konzervativec, žádný socialista. Jeho bestsel ler The Industrial Revolution (1948) byl určen širokému čtenářskému okruhu a vyšel v edici Oxford Home Library of Knowledge. Během pu desátých a šedesátých let však v oboru docházelo ke změnám, jejich cílem bylo zahrnout více teoretických postřehů současné ekonomii zejména ekonomie rozvoje a teorie obchodních cyklů. Vedlo to k vypni cování několika klasických studií obchodních cyklů - podle předloln. kterou se už ve dvacátých a třicátých letech staly spisy N. D. Kondratěvn a Josepha Schumpetera - a skladby HDP v různých fázích ekonomicko ho růstu - v Británii lze v této souvislosti zmínit práci Phyllis Deaneovc a W. A. Colea.6 Kromě toho vzniklo mnoho hodnotných studií různých průmyslových odvětví; za zmínku stojí alespoň spisy Petera Mathiase a Donalda Colemana zabývající se pivovarnictvím a výrobou papíru V téže době posiloval sklon pohlížet na zkušenost západní a konkrétnu britské industrializace jako na model, z něhož je možné vyvodit řešeni problémů třetího světa; nejlepším příkladem takového přistupuje pni ce W. W. Rostowa.8 Počínaje padesátými léty docházelo navíc k rozvoji „dějin podnikání“: velké společnosti si začaly najímat historiky, aby se pisovali jejich dějiny, a výsledkem byla dnes již klasická pojednání, nn příklad Charlese Wilsona o Unileveru, Donalda Colemana o Courtauhl a Thea Barkera o společnosti bratří Pilkingtonů.9 Tuto literaturu po

' J’ODÁŘSKÉ DĚJINY

311

namenala ovšem jistá předpojatost ve prospěch úspěšných a bohatých polečností: protože financovaly výzkum, přednost nezřídka dostávaly výklady jim nakloněné. Morální a socialistická tradice zůstávala ovšem při síle. Britští marsističtí historici tohoto období - jak je vidět ze spisů Maurice Dobba, I rica Hobsbawma, Christophera Hilla, Rodneyho Hiltona, Edwarda Ihompsona, Victora Kiernana a dalších - sepisovali paralelní, teoretic­ ky fundované socioekonomické dějiny. Mnohá pojednání, která vznikla právě v šedesátých a sedmdesátých letech, se stala předmětem nevída­ ného zájmu a obecného nadšení, přičemž jejich popularitu ještě dále vyšovala politická atmosféra doby a kultura mládí. Některá z těchto did se i mimo akademii prodávala po tisících a velkou roli sehrála také mi mezinárodní scéně. Eric Hobsbawm vydal řadu knih zabývajících se proměnami mezinárodního hospodářství, kterých se od šedesátých let । idosvětově prodaly milióny výtisků.10 Důrazu na zásadní roli hospodář­ íci jakožto faktoru změny, byť může být zprostředkována faktory sociáliiniii a kulturními, případně i jednáním konkrétních osobností, vděčily 111 lionovy, Hillovy, Hobsbawmovy a Thompsonovy práce za to, že se na .i-minářích z hospodářských dějin na nižším stupni univerzit staly po­ minou četbou. Z politických sporů, které v těchto desetiletích rozdělo­ valy hospodářské dějiny, vyvstaly vitální, byť leckdy i dosti roztrpčené diskuse na stránkách odborných akademických periodik, jejichž tématy l>\ I například vznik panské třídy či vzestup kapitalismu (tato problemalika se přetřásala už v debatách nad Tawneyho spisy), otázka životní iirovně, hrozba politického vzbouření v období průmyslové revoluce । vliv imperialismu. Mnozí mladí badatelé, včetně autorky tohoto eseje, .mi v nejmenším nepochybovali, že jim obor, jejž si zvolili, nabízí více vzrušení než všechny alternativy. Částečně vlivem marxistických sociál­ ních historiků, jako byl E. P. Thompson, ale také v důsledku celkové­ ho rozšíření sociálních věd, k němuž v této době došlo, přijímala velká i ;ist hospodářských dějin (ať už marxistických, nebo nemarxistických) I ii istřehy sociálních a do určité míry i kulturních dějin, zvláště za před­ pokladu, že se opíraly o materiální základ. Vůbec nejnápadnější to bylo ii dějin sociálních protestů, sociálních podmínek, odborových svazů .i l říd. Podstatná část jich byla sepisována „zespodu“, jinak řečeno z hle­ diska pracujících lidí spíše než elit.

1

312

JAK SE PfŠOU DĚJIN

13.5 „Nové hospodářské dějiny" Klíčový bod obratu představuje v hospodářských dějinách nástup takz\ .1 ných nových hospodářských dějin šedesátých a sedmdesátých let ni­ kdy se o nich mluví také jako o dějinách ekonometrických. Hospodářsl-1 dějiny mají odjakživa silné kvantitativní sklony, nyní však začalo lni zpracovávání kvantitativních dat mnohem propracovanější. Přešli 1 h stačit tabulky, grafy a cifry znázorňující, oč v dostupných údajích ve skli tečnosti jde, a místo vedle nich zaujaly statistické analýzy, kterými > osvětlovaly trendy a vztahy mezi pohyby různých proměnných. Tenlu zásadní posun vyvstal v souvislosti s šířícím se přesvědčením početných historiků, že spojením statistického přístupu s formálními deduktivní mi metodami neoklasické ekonomie a jejich uplatněním na ekonomici. । podmínky minulosti a rozhodnutí, jež lidé přijímali, se lze dobrat v v znamného pokroku poznání. Toto zaměření se začalo projevovat nejprvc ve Spojených státech, kde měly hospodářské dějiny k ekonomii už od । >11 čátku velmi blízko, protože jako univerzitní obor se tam rozvinuly pb vážně na katedrách ekonomie. Tehdejší ekonomie se s rostoucím selíc vědomím a průbojností věnovala formálnímu modelování a statistickým inferencím, v nichž spatřovala vyvolené metody budoucnosti, a mim. 1 hospodářští historici se tímto šířícím se nadšením nakazili. Nejzapíili nější ze stoupenců ekonometrických dějin nepochybovali, že jejich ohm nakonec dospěje k definitivním odpovědím na mnohé z nej základ 11 č| ších otázek, jež si hospodářští historici pokládají; odtud vlastně plynuh • že pomocí ekonometrie by se historie mohla vrátit zpět na objektivní Clil vědeckou stezku, z níž v pomýlení smyslů zbloudila. „Novým hospodářským dějinám“ a kvantitativní historii obecněji dostávalo podpory ze strany stále dokonalejší výpočetní techniky 111 přitom nejen zjednodušovala vytváření grafů, tabulek a statistický! h přehledů, ale umožňovala také pokročilejší modelování, interpolaci 11 u mulace typu zpětné projekce nebo kontrafaktuálních vývojových trendu Výrazem „modelování“ se označují konstrukce zjednodušených a nl> straktních souborů ekonomických vztahů, jež mají představovat fungi > vání ekonomiky či nějakého jejího sektoru. Podobné modely se pruvl dělně uplatňovaly při studiu britského nebo amerického hospodářslvl devatenáctého a dvacátého století i při zkoumání takových sektorů, jukn je například železniční doprava nebo pěstování bavlny. „Zpětná projel ce“ znamená odhad pravděpodobného tempa růstu nebo jiných úi i

o porozumění celkovému hospodářskému vývoji. Na poli demogi idli bylo odvedeno hodně průkopnické práce uplatňující i nové technik avšak demografie je obecně vzato konstruována tak, že otázky po sc.xnnl ním chování, sexualitě a sexuální touze přehlíží. S jednou nebo dvéiu klíčovými výjimkami se potřeba porozumět změně holisticky a v dlím hodobém pohledu z agendy těchto badatelů vytratila a hospodářské il< jiný se i v důsledků toho stávaly stále častějším terčem kritiky. Ztotožnění hospodářských dějin s dějinami ekonometrickýnu p. tenciální zájem o tento obor oslabilo a rozdrobení hospodářských d< jin na řadu specializovaných podoborů podrylo totožnost oboru i jrli schopnost hrát integrující roli. Ještě závažnější však bylo, že zaviv... marxistického rozboru jakožto zásadního intelektuálního vlivu v po/.nili sociálních věd i historie mělo za následek, že studium ekonomie zlrull lo na přitažlivosti. Badatelé chtěli předejít obvinění z ekonomického 1'1 technologického determinismu a vůbec z jakéhokoli spojení s tím, co • dnes obecně považuje za zdiskreditované teoretické stanovisko, nv.il. výsledkem je neblahé rozšíření nezájmu o souvislost mezi ekonomikou a zbytkem společnosti. Dalším faktorem přispívajícím ke klesající oblibě hospodářských di jin je od osmdesátých let také vliv postmodernismu a obecná skcp > s níž se dnes pohlíží na pozitivistická historická a sociálněvědná vysví1 lení. V posledních dvou či třech desetiletích byla tato skepse obzvlfi .1 silná. Argumentace, podle níž je na akademické obory - včetně histoi li a ekonomie - tvrdící o sobě, že vysvětlují skutečnost, třeba pohlížel jnl ■ na diskursivní formace, které prosazují jisté ideje a přitom omezují iw sah toho, co se píše i co se myslí, přirozeně oslabila úctu k těm oborům kteié se příliš nesnaží zpochybňovat své vlastní koncepty a jazyk anrlm své základní předpoklady stran reality předcházející jejich zkoumáni Ekonomie i hospodářské dějiny jsou velmi snadnými terči podobím li útoků. Odmítnutí pozitivismu, jakož i odtud přímo plynoucí rozšílml nových forem kulturních dějin souviselo rovněž s upřednostňováním h terárních, dramatických, symbolických a jazykových rozborů a způsobů chápání před mechanickými analogiemi a strukturálními modely, In nichž si tradiční sociální vědu a především ekonomii téměř ani iml . představit. Spojování jevů s jejich příčinami a chápání jejich vlivu nu obecnější systémy je v rostoucí míře nahrazováno vůlí uvádět jednáni do souvislosti s jeho významem a místo „reality“ studovat reprezentaci Na tradiční formy ekonomie nebo hospodářských dějin v tomto novnu uspořádání věcí už podle všeho žádná významnější role nezbývá. ( < h

317 1SP0DÁŘSKÉ DĚJINY

v T J

o„rnehá7Í změnami V důsledku některých Hioviu-í.k nimž

......... .

13,8 Ekonomie a historie v jednadvacateru století souvislost mezi hosp^skýmid^arma—

posunuje v důsledku změn,tóerými.prochází

nimž jsou vyhlídky na její pote u/P^dstatně rafinovanější nejen ve ... Zaprvé, dnešní ekonomie^XXnosti trhů, ale i při svých předpokladech stran s okolnostíj s nimiž se v „reálném modelovaní komplexních a ro y , obecně mluví jako ..větě“ setkáváme. O těchto vývojových^ndeeh se ° m radikálněj. „ nové institucionální ekonomu. \Za^ volby čelí dnes sí), jak neoklasický formalismus, „vr.inxních přístupů a obnovené stále častějším zpochybněním ze strany ekonomů dnes vyhovuje hermeneutické tradice po řadu dez.ájmům hospodářských his on u > netržní formy směny, setiletí. K takovým zaměřením patr užne tržnírnetr

Í^CmX^

ky kvality života jakožto °mlču4 a smluvní náklady jsou si Významu instituci a jejich vl v než iekch předchůdci v letech dnešní ekonomové ^^^Xouboi-y pravidel a způsobů chápáminulých. Instituce jsou y podstatě; soud 7 P * efektivltu. ní, které strany v podnikaní a obc „ravidelnými obchodními styrransakční náklady jsou výdaje sp j P do(^ovánk Historici si ky, dojednáváním smluv a zajistov J _ narážejí na něj předevýznam těchto prvků uvědomuji^jiz d ou^ a nepružných vlivů vším při studiu nedokonalých tr u se dnes věnuje také „a cenové a mzdové Pnzp“°'5e. í/situaci kdy jedna strana transakce

ÍS^ÍlSr^^SrnLanosti navíc dále posiluji

318

JAK SE PÍŠOU Dl' I"

problémy s aktérstvím. Teorie aktérství se zabývá tím, jak lidé dokíi i přimět své bližní, aby dělali, co chtějí, a to v podmínkách asymetrii I" informovanosti a v prostředí, které se neobejde bez stimulů a moniln rování. Podobné okolnosti nepochybně charakterizovaly už ekonomici- • vztahy dřívějších období.14 Rovněž technické meze ekonomie byly významným způsobem n> šířeny, zejména pokud jde o rozbory časových řad a modelování obci né rovnováhy. Formální modely se díky tomu dokáží lépe vypořtídtil s mnohem početnějšími proměnnými a s mnohem složitějšími interní cemi. Ekonomické teoretizování dnes charakterizují modely vícečťliin rovnováhy a podstatně větší užití teorie her - tento matematický obrn vysvětluje strukturu a logiku interpersonálních inter-reakcí a rychli se z něho stává jeden ze základních kamenů moderní politické teorii zvláště v souvislosti s uzavíráním kontraktů a vyjednáváním, jakož i pri rozboru institucí, které se rozvíjejí v odpověď na informační asymetriimezi stranami obchodních výměn. To vše společně s větší rafinovaní >mi předpokladů stran racionality a schopnosti brát v úvahu změny vku-ui a zvyklostí otevírá možnost mnoha nových uplatnění ekonomické tem u na poli historie.

13.9 Hospodářské dějiny a ekonomie: Výzva alternativní ekonomie Navzdory takovým vývojovým trendům ekonomové obecně vzato v\ cházejí z osobního zájmu (přičemž jde o zájem na maximalizaci ze.lni čili o zájem „racionální“) a teprve potom začínají brát ohled na instil u ce a sociální chování, kdežto sociologové, antropologové a další obecní vzato vycházejí ze společnosti, kultury a institucí a teprve potom vysvěl lují, jak je v nich ekonomické chování (zaměřené na zájmy či užiteční ni i „zakořeněno“ ajen vtomto rámci mu lze porozumět. Tyto dva příst iq ■ představují dva různé způsoby chápání lidské přirozenosti, jakož i dví různé metodologie, ovšem to je nesnáz omezující jejich potenciální In tegraci. A navíc nejde jen o otázku dedukce versus indukce, nýbrž i lm mální mechanické analogie a instrumentální uvažování versus hernu neutické chápání. Hermeneutika je metoda věd o kultuře, metoda výkln du lidského jednání způsobem podobajícím se studiu autenticity textil Je založena na dialogickém (tedy dvojsměrném, recipročním) pnu ■ sociální a kulturní slévají vjedno. Muldrewovým cílem je sepsat sociální dějiny trhu, poněvadž podle jeho soudu měl až dosud dominantní vlh anachronistického neoklasického ekonomického rozboru za náslcdrJ že se o kulturní výklad fungování trhů nikdo příliš nezajímal:

souvislost mezi ekonomickou teorií a historií je zapotřebí převrátil takže historiografie komplexních motivací a praktik aktérů (vycházej i cí z nanejvýš podrobného zkoumání veškerých dostupných dokladu) spolu s chápáním toho, jak své jednání vykládali tito aktéři samotni [bude moci] utvářet následnou teorii, a nikoli naopak.17 Muldrew kombinuje prameny a metody komunitní historie, z nichž čei‘| >n 11 sociální i hospodářští historici, s přístupy historie intelektuální, detiill ně zkoumajícími vzájemné vztahy mezi dobovými texty a jejich výkhuh K pramenům, z nichž vychází, patří populární příručky o tom, jak správ ně čerpat úvěr, dopisy, osobní deníky a autobiografie, jakož i soudní akta nebo různé účetní knihy i daňové, notářské a další záznamy, p mu umožňují popisovat s úctyhodnou mírou důkladnosti obchodní zl vot a sociální strukturu přístavu King’s Lynn, na nějž se při svém bádá ní zaměřuje. Předmětem jeho zájmu je hlavně kulturní význam úvěru a změny, kterými procházel pod vlivem rozvíjejícího se hospodářství )•< konci šestnáctého století. Zdůrazňuje význam důvěryhodnosti a dobu pověsti, jíž se domácnosti mohly těšit, společenskosti i sousedské dru nosti pro chápání „ekonomických“ transakcí. Zajímají ho také kulim ni reprezentace důvěry a úvěru vyskytující se v dobové literatuře a sociál nich zvyklostech. Jeho cílem je zkoumat ekonomické motivace takovým způsobem, jakým je chápali tehdejší lidé. Muldrew rozebírá kulturní změny provázející růst trhu a rozšířen i íi \ < rů poskytovaných na základě osobní důvěry a dobré pověsti konkrétních

■ .1'ODÁŘSKÉ DĚJINY

323

|i ilnotlivců a rodin. Prostřednictvím složitých sítí vzájemných výměn, mórů a závazků se domácnosti dostávaly do stále větší závislosti na sobě navzájem. Spojení konkurence a vzájemné závislosti mělo za následek, on Lavoie, ed., Economics and Hermeneutics (London, 1990). John S. Lyons, Louis P. Cain a Samuel H. Williamson, eds., Reflections on the Clio­ metrics Revolution. Conversations with Economic Historians (Routledge, 2008). 1 Maloney, What’s New in Economics? (Manchester, 1992). M. Rutherford, Institutions in Economics (Cambridge, 1994).

326

14 Intelektuální dějiny / dějiny idejí Beverley Southgate

14.1 Úvod Spojení „intelektuální dějiny“ a „dějiny idejí“ zde užíváme jako synu nymní.1 Tak či onak, jedná se o stěží postižitelný koncept - potenciál ně všezahrnující, trvale však čelící nebezpečí, že se pro něj ani na jedné z akademických stolic nenajde místo. Jeho všezahrnující povaha plym už z jeho předmětu a tím jsou dějiny myšlení. Mohou obsahovat dějin) filosofie i vědy, náboženských, politických, ekonomických či estetických idejí a vůbec dějiny čehokoli, čemu kdy dal vyvstat lidský intelekt. Něk< l\ se ovšem ukazuje, že takto rozlehlé území není bez rizik: je nesnadné ho vymezit a úhledně zakreslit do mapy konvenčních hranic akademie kých oborů, a dějiny idejí si jen těžko hledají místo dokonce i na policích knihoven a knihkupectví. Tento obor i ti, kdo se mu věnují, se zkrátka neradi podřizují mantinelům oborových struktur. Akademičtí pohraničníci, kteří usilují o to, aby jejich neposkvrnč ná hájemství odolala vetřelcům zvenčí, někdy na tento vzdor pohlížejí s nevolí, i když jeho rodokmen je nesporně úctyhodný. Obor, o kterém mluvíme, dokáže vyjmenovat své předky až k Aristotelovi, a když na to přijde, řecký ideál univerzality ztělesňuje docela uspokojivě. Podle Aris totela samotného zahrnovala filosofie i přírodní vědu, politiku, etiku, estetiku, poezii a historii a vlastně všechno, co nějak souvisí s „mou drostí“, případně to v nás vyvolává „údiv“. Na historiky idejí můžeme s ohledem na šíři jejich zájmů pohlížet jako na Aristotelovy intelektuální dědice. Vskutku, pro intelektuálně podnikavé může být právě akademická promiskuita jedním z největších lákadel tohoto oboru, jenž si tak sice trvale udržuje obecný zájem o dějiny a o to, co je historické, zároveň se

Ill LEKTUÁLNÍ DĚJINY / DĚJINY IDEJÍ

327

však nevyhnutelně angažuje také v mnoha dalších oblastech, které vy­ užívá jako zdroj procedur i dokladů. Například literatura - poezie právě Ink jako próza - je z hlediska studia idejí jedním z nejvýznamnějších pramenů informací: není jednoduše možné studovat myšlení klasické­ ho starověku a úplně přitom přehlížet řeckou tragédii, anebo vyloučit Shakespeara z úvah o idejích anglické renesance. Také příspěvek ling­ vistiky je zcela zásadní. Jak si čím dál tím lépe uvědomujeme rétoricky n politicky utvářenou povahu historického - a vlastně vůbec každého psaní, rozbor jazyka a jeho forem, způsobů užití a účinků začíná hrát ■■hile významnější roli při studiu, jež z převážné části vždy zůstane rozbo­ rem textů. „Lingvistický obrat“ podporuje v dějinách idejí přehodnoco­ vaní, stejně jako ve všech ostatních humanistických oborech vyrovnáva­ jících se s postmodernitou. S důležitými příspěvky přicházejí i psycho­ logie a antropologie, je však zřejmé, že nejbližší vztah pojí intelektuální historii s filosofií. Vskutku, zatímco se anglofonní filosofové - především kolem poloviny dvacátého století - soustředili skoro výlučně jen na ja­ zykové stránky filosofických problémů, zůstávala jejich chronologická kontextualizace hájemstvím intelektuálních historiků. Ačkoli se dnes již dějiny filosofie staly svébytným podoborem, jejich zaměření se s dějina­ mi idejí nepřestává z velké části překrývat. Zatímco si historici idejí mohou alespoň do určité míry připisovat zásluhy o obohacení tradiční filosofie o historický rozměr, právě tak je možné spatřovat v nich rovněž průkopníky explicitnější kontextualiace na půdě konvenční historie, přičemž sociální, političtí, ekonomičtí ani lakzvaně „čistí“ historici to vždy nevítali s velkým nadšením. Tato zamě­ ření tradičně zdůrazňovala spíše empirické aspekty historického oboru a někteří jejich zastánci projevovali velmi rozhodný nezájem o „koncepluální“ nebo „teoretické“ otázky. Jedním z vynikajících historiků pře­ svědčených, že nákaza „virem“ teorie hrozí s vysokou pravděpodobností právě od dějin idejí, byl Geoffrey Elton. Dějiny idejí jsou podle něho obo­ rem, který má už „ze své podstaty ... sklon ztrácet kontakt s realitou“.2 Jakákoli „realita“ je však samozřejmě sama o sobě kulturně podmíně­ ná, a podléhá tedy měnícím se módám. Stojí za připomenutí, že z dějin „mentalit“ a intelektuálních dějin vůbec se dnes již staly všeobecně přijí­ mané kategorie historického studia zdomácnělé na mnoha univerzitních katedrách historie.

328

JAK SE PÍŠOU OffiN'

14.2 Předkové a předchůdci Za otce-zakladatele dějin idejí bývá často označován americký badiih I Arthur Lovejoy, který působil ve třicátých letech dvacátého století. 1 .< >Vt« joyova metoda spočívající v určování takzvaných „jednotkových ide|l (unit ideas') a sledování jejich vývoje v čase vyšla už sice dávno z mód\ ale jeho základní cíl, totiž odhalit ideje u kořenů našeho vlastního iiVii žování, jeho zdůrazňování psychologických faktorů uplatňujících se při přijímání a udržování těchto idejí i jeho zájem o mnohovýznamnosl ju zyka jakožto prostředku intelektuální změny zůstávají aktuální dodnes Právě Lovejoy se zasloužil rovněž o to, že v roce 1940 vznikl dodnes vy cházející Journal of the History of Ideas. Samozřejmě potrpí-li si někdo na sestavování rodokmenů, může po stupovat do téměř jakkoli vzdálené minulosti. V našem případě dojili1 přinejmenším k Aristotelovi, jenž v úvodu pojednání známého pod názvem Metafyzika zahájil své vlastní výklady souborným přehledem dřívějších filosofií. Poskytl nám tak nedocenitelný pramen předsokm tovského myšlení, přitom však bezděky vytvořil i vzor velké části násh dující intelektuální historie. Především byla jeho historie ve své podslnh „whiggovská“ v tom smyslu, že ukazovala progresivní vývoj vrcholící dl lem Aristotela samotného. Zadruhé, naznačovala existenci jakéhosi „ku nonu“, totiž měřítka, kterým lze jednotlivé filosofy poměřovat, takže dílu některých bylo možné považovat za důležité z hlediska vyprávění, j. Aristotelés předkládá, zatímco jiní byli nekompromisně odsunuti do po stavení nedůležitých, „druhořadých“ postav. „Neboť asi sotva kdo,“ pro hlašuje Aristotelés kategoricky, „pokládal by Hippóna za hodna, aby b\ I počítán“ k významným filosofům, „a to pro chatrnost jeho myšlení"1 tímto jednostranným hodnocením byl Hippón odsouzen a jeho historie ký osud v podstatě zpečetěn. Pozdější dějiny idejí, ať už filosofických, vě­ deckých, anebo politických, měly často sklon podřizovat se tomuto Ai r. totelovu modelu: představovaly progresivní vývoj a zaměřovaly se 1111 myslitele, kteří byli údajně „vpravdě velicí“, popřípadě vyhovovali pni vidlům, jak to označil Nietzsche, „přípustného důvtipu“ daného období Dějiny idejí tudíž často kopírovaly přístup historiografie obecně a in telektuální vývoj prezentovaly triumfalistickým, progresivním způsobem, v jehož středu stála řada kanonických postav předávajících pochodeň । >1 > stupného osvícení jedna druhé „z ruky do ruky: od Descarta k Lockovi, od Locka k Humovi a od Huma ke Kantovi“,4 a tak dále, jako by - podle aim

I I LKTUÁLNf DĚJINY Z DĚJINY IDEJÍ

329

b igie Milana Kundery - všechny běžely „štafetový běh, v němž každý přeI ni i;í svého předchůdce, jen aby byl sám překonán svým následovníkem“.5 Tento přístup byl až do doby poměrně nedávné obzvlášť patrný na ।>< >1 i dějin vědy, kde je představa postupujícího pokroku dost možná nej|ii irozenější. Od raného novověku a osvícenství - nanejvýš výmluvné „značení! - předpokládalo vyprávění, jež zpravidla dostávalo přednost, 11 vnlý vzestup: od starověku temnotou středověku až k vědecké revoluci, lakové perspektivy, za každých okolností upřednostňující novou hlo­ ubli před starou, mohl Francis Bacon sebevědomě prohlašovat, že v pře­ hledu minulého vývoje, jejž předkládá, „není třeba zmiňovat ani Araby, uiii [středověké] scholastiky“.6 Byli pro něj tím, čím byl pro Aristotela 11 ippón: z hlediska jeho progresivního vyprávění hráli jen vedlejší roli, inkže je bylo možné odevzdat zapomnění. Koncem sedmnáctého století vládl dojem, že Baconovo progresivní i vprávění zřejmě vrcholí intelektuální syntézou Isaaca Newtona. Zatím। n v minulosti, slovy epitafu, který pro Issaca Newtona složil Alexander Pope, „příroda i zákony její ukryty byly ve tmě. / I řekl Bůh, .BuďNewlon!‘ - a vše se stalo světlem“, nyní už nešlo o nic víc než o postupné uvádění metod newtonovské vědy do všech zbývajících intelektuálních oblastí - od fyziky a biologie až po psychologii a sociologii. Tento optimistický pohled na věc přetrvává i v intelektuálních ději­ nách devatenáctého století sepisovaných autory jako J. W. Draper, který zu ztělesnění pokroku označil postupný úpadek náboženských pověr ka­ pitulujících před racionalitou a vědou. Dokonce i z nejstaršího řeckého intelektuálního vývoje, jak tvrdil Draper, „poznáváme, že v mysli člověka e projevuje zjevný řád pokroku; [a] z dějin pozdějších věků se dozvídá­ me, že vždy působí týmž směrem“. Studium dějin odhaluje, že „existuje předurčený, slavnostní pochod, k němuž se všichni musí připojit, nikdy v nezastavující a vždy neodolatelně kráčející vpřed“.7 Navzdory vynucené uhlazenosti trpělo ovšem toto rozmáchlé progre­ sivní vyprávění některými problémy. Především odhlíželo od všeho, co nesplňovalo podmínky jeho vlastního modelu „racionality“ a vědy, takže celá intelektuální hnutí a teoretická stanoviska byla stejně jako Hippón .1 Arabové odsunována stranou jako historicky nepodstatná, zatímco mnozí jednotlivci museli podstupovat amputace údů, aby se vešli do pře। lem připravených prokrustovských forem. Například Descartově „teorii víru“ (v níž se pokusil vysvětlit pohyb planet na základě atomických částic) se všichni vyhýbali jako slepé uličce, jako oblasti jeho filosofie, na niž se dá klidně zapomenout. Podobně byly přehlíženy rovněž mystičtější aspekty

330

JAK SE PÍŠOU DĚJIN

Newtonova myšlení (a to včetně jeho rozsáhlých spisů zabývajících । teologií a přesvědčením, že jeho myšlení je přímým pokračováním stam věké tradice) - pokud ovšem nebyly výslovně potlačovány jako anoniál ní úchylky, u člověka takového intelektuálního formátu nevysvětlitelní Historici devatenáctého století měli sice - stejně jako historici všech ostatních období - sklon vnášet do svých prací hodnoty doby, v níž žili navzdory tomu však na poli intelektuálních dějin dosáhli některých vy znamných úspěchů. Draperovo již zmíněné pojednání vycházelo z něhy vale širokého bádání, jež pokrývalo mimo jiné i oblasti, které bychom dnes označili za dějiny vědy a technologie, filosofie, teologie a námořních objevů, a obsahuje navíc odbočky zkoumající taková témata, jako je napi l klad buddhismus, egyptské lékařství nebo sociální podmínky v Americe Podobně i W. E. H. Lecky ve svých dvousvazkových History ofEuropean Morals from Augustus to Charlemagne předkládá široký a autoritativní přehled ohromného množství historického materiálu, jak ostatně plym už z jeho skromně formulovaného, ale přitom velmi ctižádostivého cíli „jednoduše pozorovat působení vnějších okolností na mravy, zkoumal na jaké morální typy pohlížely různé věky jako na ideální, v jaké míře byl) uskutečněny v praxi a jaké příčiny vysvětlují jejich změny, chátrání nel>i i odumření . S takovým cílem na zřeteli se Leckyho intelektuální dějiny musí zaměřit hlavně na vývoj filosofie a teologie, ale celek je zasazen do sociopolitického kontextu. Závěr celého pojednání tvoří dosti rozvláčný, ale sympatizující rozbor otázky „Postavení žen“, který předjímá rozvoj formálnějších „dějin žen“ o celé jedno století. I když jsou dnes Drápci a Lecky převážně zapomenuti, v jejich dílech sepsaných v devatenáctém století lze tedy spatřovat významné předchůdce dějin idejí. Totéž lze říci o Leslie Stephenovi, jehož The History of English Thought in the Eighteenth Century vyšly v roce 1876. Stephen začíná dějinami filosofie, do svého líčení však zahrnuje i velkou část dějin myš lení vůbec, přičemž poznamenává, že takové „intelektuální dějiny“ (ten to výraz se v textu objevuje opakovaně) nelze náležitě zkoumat v izolaci, nýbrž je potřeba brát v úvahu i sociální vlivy, politické uplatnění a li terární projevy. Obecnější záběr, jejž ostatně naznačuje už to, že řeč je nyní o dějinách „myšlení“, o generaci později znovu zdůraznil J. T. Merz, autor čtyř svazků History of European Thought in the Nineteenth Cen tury. Merz svůj rozbor sice začíná dějinami vědy, jeho ctižádostí je však nalézt odpověď na mnohem obecnější otázku, totiž „jakou roli... sehrál vnitřní svět Myšlení v dějinách našeho [tj. devatenáctého] století“. Myš lení také pro něho zahrnuje daleko více než jen filosofii - Merz si všímá

lili LKTUÁLNÍ DĚJINY/DĚJINY IDEJÍ

331

Inho, že „historie filosofie o Goethovi nevypovídá bezmála nic“, třebaže li'iito básník vyjadřuje „pravděpodobně nejhlubší myšlenky moderní iloby“ a jeho postava Fausta neztělesňuje nic menšího než „klasický vý। nz pochybností a ctižádostí devatenáctého století“.8 lakové hodnocení Goetha může být výzvou i pro historiografii sto­ lci i jednadvacátého, což platí rovněž o Merzově bystré poznámce, že objektivita, na niž jsou někteří ... [současní historici] tak hrdí,“ bude \ budoucnu považována „nikoli za svobodu od předem přijímaných kon­ cepcí ovládajících jejich myšlení, nýbrž za neschopnost uvědomit šije“.9 I'i >(lobné postřehy byly tedy vyjadřovány už dávno předtím, než se svým zpochybněním historické „objektivity“ přišli postmodernisté. Příklady myslitelů devatenáctého století názorně dokládají, že dějiny idejí nevy­ líčily jen tak v plné zbroji z hlavy Arthura Lovejoye. Mnozí historici, životopisci a filosofové přispívali k tradici intelektuálních dějin či dějin myšlení - včetně a především filosofického - už od časů klasického sta11 ivěku, přes raně novověké období až do dvacátého století.

14.3 Teorie I: Cíle a záměry teoretické cíle a záměry dějin idejí (stejně jako většiny humanitních předmětů) bývají nezřídka formulovány dosti banálně. V takových sebe। ispravedlňujících formulacích vlastního poslání hraje obvykle význam­ nou roli koncept „chápání“, uplatňovaný na autora či na text, na široké kulturní prostředí i na individuální já. Jak nedávno poznamenal Mark Hevir, „historici idejí chtějí srozumitelně objasnit způsob, jak někdo jiný srozumitelně objasňoval svět; chtějí chápat, jak chápal někdo jiný“.10 To si však někdy vyžádá i snahu chápat, že lidé v minulosti „chápali“ docela jinak než my a chovali přesvědčení, jež se nám zdají být „iracionální“ nebo vzájemně neslučitelná (tak jako je tomu v případě Newtona a jeho mystických teologických a chronologických teorií). „Chápáním“ historických textů se budeme zabývat v oddíle 14.4, ještě předtím bude však namístě stručně se zamyslet nad nároky dějin ide­ jí na to, přispívat k obecnějšímu chápání našich kulturních prostředí, 11 tudíž i našich vlastních já. Už sám výraz „kulturní prostředí“ je samo­ zřejmě více než problematický. Zdá se, jako by z něho plynula existence jakési homogenní kulisy sloužící jako pozadí, na němž jsou následně produkovány různé kulturní formy, například filosofie, literatura, umění nebo hudba. A dále, podle předpokladu musí všechny takové formy něco

332

JAK SE PÍŠOU Ufi

sdílet, protože každá z nich představuje vyjádření čehosi zakoušenrlii společně. Někteří tvrdí, že tyto formy společně vyjadřují „duchu nu doby“, případně poskytují fyzické projevy oné bezmála mystické u do zajista velmi prchavé entity známé pod jménem Zeitgeist. Hledání tri, idealizované konstrukce je - opět - už dlouho z módy, to však neznánu ná, že by nejrůznější kulturní projevy nemohly některé vlastnosti sdílel a že by se zkoumáním těchto jejich vlastností nedalo dospět k nějnl ■ míře vhledu do období, kdy byly vytvořeny. Mohli bychom se také dopracovat k jistému porozumění toho, |nh vlastně probíhá kulturní a intelektuální změna, a proto se historici vř.h pokoušejí vysvětlit například zásadní proměny „světonázoru“, k nim) došlo následkem raně moderní kopernikovské revoluce v kosmologii a historici politické teorie se zamýšlejí nad klíčovými body obratu, julu ztělesňují například díla Machiavelliho. V podobných případech byui zapotřebí věnovat pozornost nahrazení jednoho intelektuálního rám ce (neboli „paradigmatu“, popřípadě sítě toho, co se stalo „zvykovým i a s ním spojených jazykových struktur rámcem jiným. Dějiny ideji nevyhnutelně rozšiřují, takže do nich spadá potenciálně nekonečné AI roká škála bádání, užitečné však bývá soustředit se na to, jak jediml livci reagují na intelektuální výzvy a jak jsou schopni (popřípadě tnlu neschopni) přizpůsobovat si, pozměňovat a vyměňovat systémy svých přesvědčení. Smyslem toho všeho není však objevit nějaký grál nebo kámen muvá), strádal tento obor v mlhách neznalosti, na něž si stěžovala Virginia Woolfová, vlastně až do šedesátých let, kdy v prostředí vzmáhajícího se politického aktivismu (tolik oslavované „druhé vlny“ feminismu) začali historici i aktivisté systematičtěji usilovat o znovuobjevení a prozkou­ mání lidí, kteří až do té doby zůstávali „před historií ukryti . Dějiny žen urazily od doby, kdy Woolfová upozorňovala na naši šo­ kující nevědomost v této věci, dlouhou cestu diky tomu, že obnova bo­ jovného feminismu na konci šedesátých let přinesla nevídaný rozvoj hádání zaměřeného na ženy, a to jak v Evropě, tak i ve Spojených stá­ tech. O této počáteční fázi „primitivní akumulace“, kde se badatelky i ak1 ivistky věnovaly především dokazování, že ženy opravdu mají dějiny, ,1 co je ještě významnější, dokážeme-li se této jejich bohaté a rozmanité minulosti znovu zmocnit, může to mít za následek překreslení obrysů oficiálních, „mužských“ dějin, bylo již napsáno mnohé. Tento esej se

348

JAK SE PfŠOU Dfjiri

zaměří spíše na vývoj dějepisectví o ženách od poloviny osmdesátých let. Na počátku předloží stručný přehled vývojových trendů v období 1975-2000, přičemž důraz bude kladen především na to, jak z dějin žen vyvstaly dějiny genderové a jak byly od konce osmdesátých let pod tlakem poststrukturalismu postupně přetvářeny metody a předmčh zkoumání tohoto oboru. Následuje podrobnější rozbor dvou pojedná ní - Family Fortunes: Men and Women of the English Middle Cltr. 1780-1850, které společně napsaly Leonora Davidoffová a Catherine Hallová, a Oedipus and the Devil: Witchcraft, Religion and Sexualitu in Early Modern Europe od Lyndal Roperové - ilustrujících některé ze způsobů, jak feministické historicky užívaly koncept genderu s cílem otevřít s jeho pomocí úplně nové oblasti bádání, zatímco v oborech |l? ustavených přicházely se zbrusu novými hledisky. Na počátku sedmdesátých let zakládaly feministické badatelky a nl< tivistky po celých Spojených státech i v Evropě na univerzitách i v rámci programů vzdělávání dospělých první semináře z oboru ženských studil „Na Jussieu byl první seminář na téma ,ženy‘ otevřen v roce 1973,“ vzpi । míná Michelle Perrotová.

Palbu zahájila Andrée Michelová 7. listopadu přednáškou na téma „Ženy a rodina v rozvinutých společnostech“. Posluchárna praskala ve švech ave vzduchu viselo nepřátelství levicových studentů (mužského pohlaví), pro které nebyly ženy jakožto předmět studia ničím jiným než odvracením pozornosti od skutečného díla revoluce.2

Takový odpor však jen posiloval rozhodnutí feministických badateli! znovu se zmocnit svých vlastních dějin, jež byly nespravedlivě vyká za m z dohledu a nyní mohly posloužit jako opora feministické politiky tím, h poskytnou historicky fundovaný popis totožnosti žen jako skupiny odliš né od mužů. Publikací v tomto oboru začalo rychle přibývat a feminis tické historičky od úvodního, poněkud váhavého tázání, zda vůbec lze sepsat dějiny žen (a jak by takové dějiny měly vypadat), přešly k sebevé domějším formulacím, podle nichž psaní dějiny bez žen je podnik veski /li DĚJIN ŽEN K DĚJINÁM GENDEROVÝM

349

ri „ženského příběhu“ feministické badatelky zanedlouho přiměly zpo­ chybnit tradiční obrysy svého oboru formulací nové otázky, kterou bylo těžké zodpovědět: „Jsou dějiny žen všehovšudy .neškodným doplňkem“ již existujících vyprávění, anebo si integrace těchto nových příběhů a perpektiv žádá přetvoření samotných analytických struktur?“ Pokud totiž (jak plynulo ze stále přibývajících vědeckých prací o ženách) není genden >vá totožnost biologickou daností, nýbrž sociálním a historickým výtvo­ rem, úkolem historika začíná být něco více než prostě jen doplnit ženy do liž existujících vyprávění se známými obrysy. Jeho úlohou se nyní stává objevit přesné významy, jež na sebe mužství a ženství v minulosti bra­ ly, názorně doložit vývoj těchto významů v čase a odhalit tak i historicky konstruovanou povahu týchž konceptů v našem současném světě. Hned od počátku šlo tedy feministickým badatelkám nejen o to, aby historické záznamy obohatily o nový materiál, nýbrž i o změnu samot­ ných analytických struktur historické praxe. V této jejich ctižádosti .dí se. Rozlišení mezi pohlavím a genderem se stalo základem ohrom­ ného množství produktivních výzkumů - feministickým historičkám se v nich dařilo odhalovat různé způsoby, jimiž gender (chápaný jako sociálně konstruovaný systém diference) utvářel v minulých společnoslech sociální vztahy a pojímání já. Dějiny žen se rychle měnily v obecnější dějiny genderových vztahů, byť nikoli bez protestů ze strany badatelek obávajících se, že příklon k genderu předznamenává rezignaci na dějiny žen pojímané jako femi­ nistický politický projekt.5 Právě krok, kterým historičky žen podtrhly konstruovanou povahu mužských a ženských rolí ve společnosti, však zároveň destabilizoval koncept totožnosti jakožto zásadní, přirozené vlastnosti. V tomto smyslu byly tudíž genderové dějiny v rozvíjejících se dějinách žen imanentně přítomny od samého počátku. Feministické badatelky nyní v rostoucí míře přistupovaly ke studiu genderu jako ke způsobu, kterým lze zkušenosti žen umístit do širšího kontextu, přičemž argumentovaly, že genderově určené jsou veškeré lidské zkušenosti, ne­ jen zkušenosti ženské.

350

JAK SE PÍŠOU Dfini

Posun od dějin žen k dějinám genderovým, který se projevil v osm desátých letech, měl několik velmi významných důsledků. V neposlední řadě přispěl také k rozvoji zbrusu nového pole zkoumám, totiž problu matiky mužství - v devadesátých letech se „mužská studia“ stala rostou cím a rychle se rozvíjejícím oborem. Deesencializace mužství a ženshi vyplývající ze zdůraznění jejich historicky konstruované povahy vylm vovala navíc intelektuálním potřebám mladého podoboru ještě v dalším ohledu: kategorie mužství a ženství vyjímala totiž z bezčasé sféry věčnýi li pravd, v níž byla nadvláda mužů a podřízenost žen vepsána do saniol ného řádu věcí, a navracela je do proudu dějin. Z téhož důvodu plnilo deesencializace kategorie „žena“ i neméně významný politický cíl, proto že v jejím důsledku došlo ke zdůraznění historického, a tudíž zrněni tul ného, nikoli nutného obsahu této kategorie, tak jak je užívána v dnešní politice a sociální politice. A konečně, tvrdilo se, že příklon k genderu propůjčí feministickému bádání větší vliv i na to, jaké obrysy v budoucnu získá historický obrn jako takový. V polovině osmdesátých let bylo už jasné, že dějiny žen saun o sobě epistemologickou základnu historického oboru proměnit nedn kážou, pevnému přesvědčení feministických historiček, že integrace v\ právění o ženách činí takovou proměnu nevyhnutelnou, navzdory. Spiši se zdálo, že dějiny žen představují téma výzkumu a výuky souběžné w standardními vyprávěními „opravdových“ dějin, aniž tato vyprávění m jak zásadněji ovlivňují. Argumentovalo se, že jediným způsobem, jak lze z tohoto intelektuálního ghetta uniknout, je ustoupit od výhradního za měření na ženy a soustředit se spíše na vzájemné konstruování různýi b podob mužství a ženství vyvíjejících se v čase. Genderové historičky s vydatnou pomocí antropologických technik pokoušely udělat ze stmím pohlavních rozdělení nástroj historického rozboru a argumentovaly, žr tato rozdělení jsou zakořeněna v mnohem globálnějším pohlavním roz. dělení sociálního, symbolického a politického prostoru - jakékoli dějiny hodné toho jména musí napříště zanechat předstírání, že mužství před stavuje neutrální a univerzální dějiny lidského rodu, kdežto ženství zíi stává všehovšudy zvláštním předmětem znovuospravedlňující polit ilo totožnosti. Místo toho musí budoucí historici všeho druhu — od vojen ských přes sociální a politické až po diplomatické - rozebírat gendero vě určenou povahu předmětu svého bádání, odhalovat, jak byla mužsky nebo žensky zakódována, a vysvětlovat, jaké důsledky z jeho genderou určené povahy plynou pro jeho vývoj v čase. Gender totiž (na rozdíl od žen) nalézáme, kam oko pohlédne, jak alespoň tvrdila tato teorie.

11 DĚJIN ŽEN

K DĚJINÁM GENDEROVÝM

351

Zájem feministických badatelek zviditelnit ženy v dějinách dal tudíž vyvstat širší konceptuální vizi sociální odlišnosti pohlaví. Jednalo se 11 koncept snad méně militantně zaměřený na ženy, v historické praxi do­ lu však jeho vlivem k významnému posunu, který se navíc dotýkal nejen leministických badatelek, ale i mnoha jejich kolegů mužského pohlaví. I'eininistická politika a badatelské nároky nepřestaly tudíž v intelektuál­ ních dějinách oboru těsně souviset, třebaže ohnisko pozornosti se od dějin žen začalo postupně přesouvat k univerzálnějším dějinám genderu , Iiápaným jako zásadní aspekt sociálního bytí a sociálního řádu. I Jějiny žen se po celou úvodní fázi svého vývoje vezly na vlně dějin lido­ vých, jež - posilovány nejrůznějšími pramínky, z nichž zmínit je zde za­ potřebí přinejmenším školu Annales a hnutí „nových“ sociálních dějin dosáhly vrcholu svého rozvoje v šedesátých a na počátku sedmdesátých Iři. To byl skutečný zlatý věk sociálních dějin, doba, kdy se badatelé sna­ žili vrátit dějinám hlasy prostých lidí, a ženy se staly klasickým příkla­ dem skupiny, o níž ve standardních učebnicích historie víceméně není zmínky. Spojení se sociálními dějinami obohatilo dějiny žen také o silné /.uměření na dějiny dělnictva, navíc ještě posilované přesvědčením sdí­ leným evropskými i americkými feministkami sedmdesátých let, podle něhož je placené zaměstnání mimo domácnost jedním z klíčů k osvobo­ zení žen od patriarchální nadvlády otců a manželů. Sociální dějiny a dějiny dělnictva ovládaly nově tvořené obory dějin Zen a dějin genderových až do konce osmdesátých let. V té době se však už od sociálních dějin založených na makrostrukturálních formách rozbo­ ru - tj. na zkoumání sociálních a ekonomických struktur jakožto určují­ cích chování jednotlivců - začínali odvracet jak historici obecně, tak i ti, kdo se zabývali dějinami žen a genderu. Oblibu si získávaly spíše kultur­ nější a diskursivnější formy rozboru, často se opírající o mikrohistorické kontexty. Feministické historičky, které koncept sociální konstrukce ve svých studiích různých minulých forem mužství a ženství využívaly už dávno předtím, se staly čelnými představitelkami širokého poststrukluralistického hnutí, které měnilo historický rozbor jako takový. Právě v době, kdy feministické kritiky esencializujících dějin žen poháněly růst i další prohlubování genderových dějin, pustil se celý obor sociálních dě­ lili do hledání nějakého rafinovanějšího způsobu, jak by se dalo rozumět souvislostem mezi sociálními, materiálními a kulturními aspekty dějin, liadatelé z různých podoborů pociťovali nespokojenost s omezeními, která si vynutily dřívější pohledy inspirované sociálními vědami a příI >adně i marxistickými stanovisky, a tak začínali klást stále větší důraz na

352

JAK SE PÍŠOU Dl'1"

význam souhry mezi reprezentací a sociální realitou. Idea sociální kun strukce (v tomto případě rozlišení mezi koncepty „pohlaví“ a „gendein l začala mezi nimi plnit zprostředkovatelskou úlohu. vX kdy obor sociálních dějin narážel na nejrůznější omezeni dřívějších modelů a konceptualizací, ocitly se tak feministické historici, náhle v avantgardním postavení teoretických a metodologických pul kopnic. Jejich přičiněním byly rozvinuty nové, plodné přístupy založen, na psychoanalytickém chápání genderového utváření totožnosti neb na postřezích z prostředí radikálně feministických organizací usihi|l cích o pozvednutí uvědomělosti žen. Tyto postřehy se týkaly předeviín. neodmyslitelně politické povahy genderových vztahů v domácnosti, |. jsou vposledku vztahy mocenskými. Feministické zpochybnění pevný, h sociálních kategorií, například „muž“ a „žena“, vycházející z historické ho studia genderových a v čase proměnlivých vztahů se tak na katedrách historie stalo žhavým tématem už dávno předtím, než tam dorazila p. iM strukturalistická teorie (tehdy módně označovaná nálepkou „francon/ ská teorie ). I když na katedrách jazyka a literatury zažívaly poststruku ralistické přístupy bouřlivý rozkvět už přibližně od konce sedmdesátých let, historický obor jimi dlouho zůstával téměř nedotčen. Průkopnici i role v tomto směru připadla zvláště slavnému eseji Joan Wallach Scot toyé „Gender: Užitečná kategorie historického rozboru“, který poprvt vyšel na stránkách American Historical Revue v roce 1986.6 Feministické historičky sehrály tedy v teoretických a metodologických debatách, které otřásaly historickým oborem od konce osmdesátých n. do poloviny devadesátých let, vedoucí úlohu. Jak ještě uvidíme, tyto di>. kuse měly svrhnout epistemologické jistoty, o něž se historie odedávnn sebevědomě opírala, zejména představu, že textové prameny předšla vu jí okno, jímž lze nahlédnout přímo do minulosti. Zároveň byla zpochyh něna i původní syntéza badatelství a politiky, pro dějiny žen a dějinv genderové dříve tak charakteristická, protože pochybnosti se nevyhnuh ani představě, podle níž nejniternějším středem každého subjektu vžd\ musí být nějaká pevná a nerozporuplná totožnost. S cílem konkrétně|l prozkoumat, co přesně znamenal přechod od dějin žen k dějinám gen deroyým a na něj navazující poststrukturalistické angažmá, zaměří se následující oddíl na vývoj tohoto historického podoboru v Británii Důvodem, proč se zde podrobněji věnuji zrovna britskému případu, p částečně skutečnost, že právě Británie je konkrétním historiografickym kontextem rozboru, který předložily Davidoffová s Hallovou ve své zá sadní studii genderových faktorů utváření anglické střední třídy; z hic

'

ď IIN ŽEN K DĚJINÁM GENDEROVÝM

353

,linka rozvoje a uplatnění genderu jakožto nástroje historického rozboru hle o zcela klíčový text. Zároveň však využívám Británii jako konkrétní případovou studii rovněž s cílem podrobně ukázat, že posun od sociál­ ních dějin k dějinám kulturním - tedy od rozboru zkušenosti k rozboru illskursu a konstrukce sociálních kategorií - měl významné důsledky pro podobu historického oboru jako takového: pozornost se přesunu­ la od dějin založených na zkušenostech žen (v první řadě pracovních) l< rozboru genderové konstrukce základních kategorií utvářejících naše > nimání občanského a politického života. Rozumí se, že obdobu tohoto posunu nalezneme i ve Spojených státech, ve Francii a v Německu, kde zhruba od roku 1990 početné historičky od makrostrukturálního roz­ boru v rostoucí míře odvracely a pozornost věnovaly raději kulturněji .1 měřeným studiím na mikroúrovni. Zcela konkrétně ukázat důsledky, h'ž měl obrat od sociálních ke kulturním a diskursivním formám rozboru pro formy a cíle historického rozboru obecně a pro feministický historic­ ky rozbor zvlášť, to je však možné jedině tehdy, zvolíme-li si k podrob­ nému rozboru nějakou konkrétní historiografickou tradici. A konečně, v samém závěru tohoto článku se ve stručnosti zaměříme na mimořádně pronikavé eseje Lyndal Roperové zabývající se tématy, jako je gender, Čarodějnictví a náboženská reforma v Německu sedmnáctého století. Vznikly sice už na počátku devadesátých let, tedy v období, kdy bouřli­ vá debata o poststrukturalismu vrcholila, jejich perspektiva však tento konkrétní historický okamžik přesahuje. Genderovým historičkám ve ■vém důsledku stanovují velmi náročnou agendu, jejíž požadavky po mém soudu zatím tak docela splněny nebyly.

15.1 Feministické historičky a „nové" sociální dějiny V Británii se dějiny žen jako vědecký obor zformovaly v rámci veliké tra­ dice sociálních (a také socialistických) dějin dělnického života a práce. Z této tradice pulsující intelektuálním a politickým životem vyvstaly při­ bližně v polovině šedesátých let „nové“ sociální dějiny, jež kladly důraz na aktérství příslušníků dělnické třídy v procesu utváření svých vlast­ ních dějin.7 Epistemologické základy těchto „nových“ sociálních dějin položil Edward Palmer Thompson tím, jak načrtl souvislostí mezi jed­ náním a strukturou, mezi zkušeností (vykořisťování), sociální totožností (třídním vědomím) a politikou. Třída se nyní pojímala jako dynamický proces, jejž uvádějí do pohybu jednotliví aktéři neméně než materiální

354

JAK SE PÍŠOU Df|ll

podmínky. Dochází k tomu ovšem jen díky klíčové zprostředkující n||i děděné kulturní tradice. Proto také mohl již dávno předtím obecné při jímaný koncept „práv svobodně zrozených Angličanů“ umožnit jednal livým řemeslníkům (mužského pohlaví), aby vlastní individuální zkuM nosti vykořisťování přetvořili v kolektivní totožnost založenou na sdílí ném vědomí vykořisťování, kterému jsou vystaveni jakožto třída; telila proces podrobně popisuje Thompsonův zásadní spis The Making oj tin English Working Class.8 Pro nové sociální historiky tvořily tudíž indlvl duální zkušenosti vykládané ve světle děděné kulturní tradice nepost i n datelné pozadí veškerého politického a revolučního jednání. Stal-li se tento řetěz spojující zkušenost, sociální totožnost a polilIku epistemologickou základnou raného ťeministického bádání, institucia nální ukotvení (poněkud prekérní) poskytla první generaci feminist l< kých historiček široká, byť nevalně placená sféra lidového vzdělává ni a vzdělávání dospělých. Socialističtí historici (muži i ženy) působili miniu pevnosti tradičních univerzit a angažovali se v programech často lun gujících uprostřed dělnických čtvrtí. Pořádali tam přednášky o život, a o práci britských dělníků a zároveň se pokoušeli připoutat socialist i

li DĚJIN ŽEN KDĚJINÁM GENDEROVÝM

Pokud totiž pojímáme například sexuální totožnosti v tom smysk. že |.,ou vytvářeny výhradně diskursivními procesy, jak lze vysvětlil zim ni akových totožností v čase? Nemáme-li žádný způsob jak bychom diskursivní proces propojili se sociální zkušeností, nedokážeme jako his­ torici vysvětlit měnící se významy mužství a zenstyi. To je nepochyb nejvážnější potíž, kterou historikům genderu odkázalo radikálně on..iruktivistické stanovisko zaměřující se spíše na performativm strankí jazyka než na stránku reprezentativní - Zatímco totiž nekonečna pertormativnost a subjektivity, které jsou ryzím Produktem/1^^ ^ umisťování, neznamenají pro literární rozbor a pnoni zadny ^™y problém, z hlediska historiků je jejich uplatněni nutné omezene, proto­ že historici vždy potřebují nástroje, které jim umožni vysvětlit změnu v Čase Někteří badatelé se tento problém snažili resit spojením genderu

■, nějakou jinou, dynamičtější kategorií, jež by změnu vysve se nabízejícím příkladem takové kategorie je tnda. Lyndal Roperova předkládá velmi odlišné řešení, když navrhuje, zeje třeba hledat způsob lak porozumět genderu jako čemusi diskursivně vytvářenému a zároveň také jako reálné tělesné/duševní zkušenosti. , Proto bych ráda zakončila tento esej stručným zkoumáním díla Ljmdal Roperové přičemž zvláštní pozornost chci věnovat sborníku esejů, který SS pod názvem Oedipus and the Devil: Witchcraft Religion and

Sexuality in Early Modern Europe (1994)- Obsahuje velmi sugesti úvahy, Šeré vycházejí z mnoha debat týkajících se aniž se však zaplétají do poststrukturahstických filosofických lecek M to toho se Roperová přidržuje svého historického tematu a uplatňuje velmi účinně širokou paletu teoretických postřehu, aby tak^™la ■ Hodné a nápadité přístupy k docela novým otázkám, jez nad sym mate­ riálem formuluje. Přitom nastoluje i některé dalekosáhle otázky tykající se schopnosti genderu v jeho čistě konstruktivistickém smyslu sloužit

jako nástroj historického rozboru.

15.4 Gender a historie v post-poststrukturalistickém světě Ve sborníku Oedipus and the Devil vydala Lyndal Roperovápohromadě

řadu esejů zamýšlejících se nad tématy xualitv v raně novověkém Německu, ktere sepsala pz y letech 19S8 1992. Čteme-li je jeden po druhém, stane se z meh jedine dlouhé zámyslem

366

JAK SE PÍŠOU Dl'|lh

nad rolí iracionálního a nevědomého v dějinách, nad významem lělii a nad souvislostí mezi jedním a druhým a sexuální diferencí. Historie kým materiálem, o nějž se toto zamyšlení opírá, je několik případových studií z prostředí reformačního a protireformačního Augsburgu, v nich hrají roli témata mateřství, čarodějnictví, majetku, mužství a sexuality jak říká Roperová, jedná se „bez výjimky o sféry, kde gender představní, zásadní téma a v sázce jsou vztahy mezi psýché a tělem“.31 V podstatě tni nemáme před sebou nic menšího než kulturní dějiny odvěké hádanky kterou je spojení duše a těla, jak je zakoušeli a chápali Němci raného novověku, ovšem pohlíží se na ni z překvapivě nového hlediska, v němí gender nevystupuje jen jako dodatečný směr rozboru, nýbrž spíše jnku podstata celé problematiky. Jak zdůrazňuje Roperová, ve smyslu fyzio logického a psychologického faktu a sociální konstrukce představili, sexuální diference ústřední a ustavující aspekt lidské kultury: témat„ sexuální diference musí tudíž představovat samo jádro kulturní historie Roperová se snaží proniknout k podstatě subjektivit raně novověkých žen a mužů napříč reformačním obdobím, subjektivit, které jsou nám jak sama uvádí - „povědomé a vykazují zákonitosti, jež nám nebývá jí vzdálené“.32 Pomocí řady přesně zacílených zkoumání opírajících o nejrůznější druhy pramenů, kterých kulturní revoluce související s mi boženskou reformou vyprodukovala bezpočet (soudy s obviněnými z Ca rodějnictví, disciplinární řízení), se Roperová pokouší osvětlit takové otázky jako například: Jak se měnily raně novověké způsoby chápáni těla v kontextu střetávání katolické teologie těla jakožto Bohem - aneb,, ďáblem - naplňované nádoby s teologií protestantskou, která souvisí,,.•0

II DĚJIN ŽEN K DĚJINÁM GENDEROVÝM

367

menopauze - „dívky k lůžku“, které je děťátko svěřeno, pokud se mu nedaří dobře, anebo politické ohrožení, jež může surová bojová energie mladých výtržníků představovat pro stabilitu patriarchálního řádu ves­ nice. Na jedné straně poskytuje taková brutální energie - je-li patřičně usměrněna - vojenskou sílu nutnou k obraně města, pokud vsak mladíci (n někdy šlo navíc i o starší muže) vyrabovali hospodu, vytáhli do ulic n bili přitom jeden druhého (případně také své manželky) do bezvědomí, vesnická rada musela zasáhnout, poněvadž ničivé dopady takových vy i íelků mužnosti bylo třeba ovládnout. Roperová z toho všeho vyvozuje /úvěr, že „mužství šestnáctého století čerpalo svou duševní sílu nikoli / důstojnosti jakési střední cesty, nýbrž spíše z divoké energie, kterou měla taková disciplína údajně držet na uzdě“.33 Necivilizovaná divokost ..mužných“ mužů byla tedy produktem velmi obezřetně strukturovaných pravidel civilizované společnosti. .................... Roperová se ve všech esejích snaží udržovat napětí mezi jistými uni­ verzálními stránkami lidských duševních procesů - opírá se o ně už její pracovní předpoklad, podle něhož jsou nám raně novověké subjektivi­ ty „povědomé“ - a tím, co se s časem mění, tedy stále zdůrazňovaným konkrétním obsahem, kterým jsou kategorie „mužství“ a „ženství his­ toricky naplňovány. Své čtenáře vede k tomu, aby v genderově urcenych subjektivitách spatřovali produkt dialektického vztahu mezi labilnější­ mi, sociálně konstruovanými prvky a jakýmsi konceptem základního já, který vyvstává ze skutečnosti, že lidé mají sexuálně určené tělo.

Sexuální totožnosti nikdy uspokojivě neporozumíme, pokud ji chápe­ me jako soubor diskursů o mužství a ženství. Právě tak neporozumíme ani individuálnímu subjektu jako nádobě na diskurs - tato představa vyprazdňuje subjektivitu psychologie.34 Na jedné straně tak sexualita zahrnuje prvky, které sahají hluboko a změnit je není snadné, na straně druhé však narážíme na „třpytivou záplavu sexuálních totožností“, které se historikům podařilo v diskursu rozlišit A uprostřed mezi těmito dvěma úrovněmi, poznamenává Rope­ rová, leží oblast individuální subjektivity - místo setkávání sociálního a duševního v nitru každého jednotlivce. Mají-li však historici zkoumat duševní sféru, neobejdou se bez teorie subjektivity, která jim umožni objasnit houževnatě se prosazující sexuální stereotypy (v přítomnosti stejně jako v minulosti) a zároveň i vysvětlit přitažlivost „konkretnic rétorik genderu“ v konkrétním historickém okamžiku. Kromě toho

368

JAK SE PÍŠOU Dfllt

historici potřebují upřesnit, které typy souvislostí existují mezi sociální mi a duševními jevy, protože jinak nedokáží rozlišovat mezi tím, co je 11.. našich genderově určených subjektivitách historického, a jejich trnu historickými duševními prvky. Dokud totiž gender nenabídne pí •• ne vylíčení souvislostí mezi sociálním a duševním, nebude schopen nsp" kojivě konceptualizovat změnu. Tím, že Roperová prostřednictvím sul > jektivity spojuje gender se sociálnem, říká vlastně, že by gender měl In > obohacen o historickýrozměr, jejž jako diskursivní výtvor nevyhnutní postrádá. Roperová se tím distancuje od jednoho z obecně přijímaných článku feministické víry, totiž od radikálně konstruktivistického přesvědčeni, podle něhož je gender výlučně produktem sociálních, kulturních a j.i. >. kových praktik, a prohlašuje, že „sexuální diference má vlastní fyziolu gickou a psychologickou realitu, přičemž uznání této skutečnosti mu ovlivnit i způsob, jak píšeme dějiny“.35 Rafinovaně tak rozpoznává jednu ze základních nesnází jak sociálního, tak i jazykového konstrukcionisnm spočívající vtom, že oba přehlížejí propast mezi jazykem a subjektivitou jako by mezi nimi žádný prázdný prostor ani neexistoval. V konstrukll vistickém vesmíru jazyk svou sociální povahou prostě „obtiskuje sociální konstrukci genderu do vosku individuální psýché“. Těla však nejsou |tm výtvory diskursu, a i kdybychom dnes disponovali dostatečným umo stvím historií diskursů o těle, stále by nám citelně chyběla nějaká hislo rie, která by byla s to problematizovat vztah mezi duševním a fyzickým vždyť tělesné zkušenosti nutně musí souviset s duševním životem. Odvážný konstruktivismus feministických historiček připisuje Rop. rová hlavně jejich dlouhodobému sklonu „popírat“ význam těla."' Nu vzdory sympatiím, s nimiž pohlíží na jejich touhu vyhnout se nástrahám ženství cestou útěku před vlastním tělem a ústupu do „racionálních sv. tů diskursu“, zůstává přesvědčena, že náklady, jež s sebou takový úlek přináší, jsou příliš vysoké. Když na to přijde, sexuální diference není ani výhradně diskursivní, ani ryze sociální. Je rovněž fyzická. Náklady na takový útěk od těla a od sexuální diference jsou vidět z toho, o čem velká část feministického dějepisectví shledala zkrátka nemožným mluvit, a vlastně i z vášnivého tónu teoretické prá ce trvající na radikálně konstruované povaze sexuální diference... Po třebujeme sexuální diferenci chápat takovým způsobem, který tělesné začlení, místo aby proti němu bojoval.37

r z

'

-i) DĚJIN ŽEN K DĚJINÁM GENDEROVYM

QAQ

Zdá se tedy, že zkušenost se znovu stává členem rovnice, třebaže tento­ krát tam vstupuje velmi odlišnými dveřmi tělesných a duševních jevů. Roperová nás tedy vlastně vyzývá, abychom se zamysleli nad tím, |nk lze diskursivní konstrukty, například gender, uvést do souvislosti se ociální a duševní zkušeností. Jedná se o otázku, která byla v žáru bi­ tev o teorii nastolována spíše jen výjimečně (zkušenost byla zpravidla vylévána s vaničkou). Ovšem epistemologické problémy spojené s čis­ té konstruktivistickým konceptem genderu (totiž skutečnost, že gender chápaný jako ryze diskursivní konstrukt sám o sobě nedokáže uspokoji­ vé vyložit změnu) nás nutí brát tuto otázku vážně. Roperová se zde při­ pojuje k Barbaře Taylorové a Sally Alexanderové v tom, co Colin Jones it Dror Wahrman označili za „antikonstrukcionistický protiútok, úva­ hy..., zda historici nezdůraznili kulturní konstrukci subjektivity natolik, Ze znemožnili hluboké historické mechanismy, které jsou předpokla­ dem toho, aby byl člověk člověkem“.38 Taylorová podobně jako Rope­ rová spatřuje jeden z nabízejících se přístupů, jak toto dilema překonat a vykročit vpřed, v psychoanalýze. Její pomocí se genderoví historici mohou vyrovnat s tím, co se v čase mění (tedy s konkrétním obsahem fantazií mužství a ženství), i s tím, co případně zůstává beze zrněny (se základním duševním procesem, „mechanismy tvorby fantazií, zvláště ztotožnění, jež jsou předpokladem toho, aby měl člověk vůbec nějakou sexuálně určenou subjektivitu“).39 K řešení, které vychází z předpokladu spojitosti základních struktur lidské psýché v čase, lze jistě mít výhrady. I sama Roperová ostatně jen o několik let později upozornila, že psycho­ analýza „nastoluje otázku, jak se psýché v různých dobách a v různých kulturách odlišuje, nedokáže ji však přesvědčivě zodpovědět“.40 Otázky po roli subjektivity a zkušenosti při utváření genderové totožnosti, jež si Roperová klade, jsou však právě toho typu, které je nejvíce třeba zkou­ mat, poněvadž právě tento typ zkoumání odsunovali poststrukturalisté povýtce stranou ve své dychtivosti poukázat na diskursivní konstrukci jak subjektivity, tak i zkušenosti.41 z Ve sborníku Oedipus and the Devil tudíž Roperová předkládá pro­ nikavou a trpělivou úvahu nad některými epistemologickými otázkami, které nechal poststrukturalistický obrat k ryzímu konstruktivismu takří­ kajíc viset ve vzduchu. Patří sem zvláště status genderu jakožto nástroje historického rozboru, ale právě tak i otázka, zda je gender sám o sobě s to působit jako motor historické změny.

370

JAK SE PÍŠOU l)f|l

Závěr Poté co se uklidnila hladina rozbouřených vášní provázejících na piidr historie slavný lingvistický a kulturní obrat, na adresu dějin žen m genderových dějin nelze již dále tvrdit, že by je utvářel jen jeden či d dominantní přístupy. Spíše je charakterizuje svého druhu teorel n I eklekticismus a badatelé uplatňují širokou škálu nástrojů a přístupu které jim umožňují hlouběji porozumět způsobům, jimiž gender jakom sociální/diskursivní kategorie a zároveň prožívaná zkušenost utváří 1 desátých let. 12. V roce 1991 proběhl na 53 katedrách historie po celé Británii průzkum, z. něho' vyplynulo, že téměř polovina studentů je sice ženského pohlaví, ale v hodiu.u. asistentů je žen pouhých 17 procent, mezi odbornými asistenty 12,7 procent min docenty 6,6 procent. Z celkem 134 profesorů historie byly tři ženy. Times I ílt rary Supplement, 7. července 1991, citát v Hall, White, Male and Middle-C 7u . str. 34. 13. Jill Liddington a Jill Norris, „One Hand Tied Behind Us“: The Rise of the II. men's Suffrage Movement (London, 1978). 14. Sylvia Pankhurst, The Suffragette (London, 1911), a Rachel Strachey, The ( an>, (London, 1978; první vydání 1928). 15- Christine Delphy, „L’Ennemi principále“, Partisans (1970), str. 54-55. Zu pu všimnutí nepochybně stojí, že ti, kdo na dějiny žen pohlíželi prizmatem . Podrobný úvod do teorií patriarchátu a ženské práce předkládá Sylvia Walbyová v knize Patriarchy at Work (Minneapolis, 1986). V této souvislosti viz rovněž Heidi Hartmann, „The Unhappy Marriage of Marxism and Feminism: Towards a More Progressive Union“, v Lydia Sargent, ed., Women and Revolution (Bos­ ton, 1981). Argumentaci Hartmannové kritizuje Veronica Beecheyová v důleži­ tém pojednání Unequal Work (London, 1987). 17. Viz např. Sonya Rose, Limited Livelihoods: Gender and Class in 19th Century England (Berkeley, 1992); Miriam Glucksmann, Women Assemble: Women Workers and the New Industries in Interwar Britain (London, 1990); a Laura Lee Downs, Manufacturing Inequality: Gender Division in the French and Bri­ tish Metalworking Trades, 1914-1939 (Ithaca, New York, 1995). 18. Hall, White, Male and Middle Class, str. 12-13. 19. Carolyn Steedman, „Bimbos from Hell“, Social History, roc. 19, Č. 1 (leden 1994), str. 57-66, zvl. str. 65. Viz rovněž Steedman, „,Public' and .Private' in Wo­ men’s Lives", Journal of Historical Sociology, roč. 3, č. 3 (1990), str. 294-304. Elegantní kritiku konceptu oddělených sfér předkládá Amanda Vickery v eseji „Golden Age to Separate Spheres? A Review of the Categories and Chronology of Englishwomen’s History", Historical Journal, roč. 36, č. 2 (1993), str. 383-414. Mary Poovey provedla inteligentní a velice užitečné zkoumání mechanismů, ji­ miž široká a proměnlivá škála individuálnich charakterů a zkušeností trvale hro­ zí narušit binární konstrukty - jako například veřejné a soukromé - stojící v po­ zadí ideologií genderové diference, viz Uneven Developments: The Ideological Work of Gender in Mid-Victorian England (Chicago, 1988). Poststrukturalistická feministická teorie je tématem nesmírného množstvi pub­ likací. Úvod do problematiky poskytnou například: Linda Nicholson, ed., Feminism/Postmodernism (London, 1990); Judith Butler a Joan W. Scott, eds., Feminists Theorize the Political (London, 1992); Seyla Benhabib a Drucilla Cornell, eds., Fe­ minism as Critique (Minneapolis, 1987); a Alison Assiter, Enlightened Women: Modernist Feminism in a Postmodern Age (London, 1995). 11. Podrobnější rozbor těchto postřehů předkládá Laura Lee Downs v knize Writing Gender History (London, 2004 a 2009). Viz také sedmou kapitolu tohoto sborníku. 22. Gareth Stedman Jones argumentoval ovšem již v roce 1983, že politické chová­ ní naplňuje významem právě politický jazyk: „nemůžeme tudíž politický jazyk dekódovat a dobrat se tak jakéhosi prvotního a materiálního vyjádření zájmu, protože tím, co zájem formuluje a definuje především, je právě diskursivní struk­ tura politického jazyka“. Gareth Stedman Jones, Languages of Class: Studies in English Working-class History, 1832-1982 (Cambridge, 1983), str. 22. 23. Joan Scott, Gender and the Politics ofHistory (New York, 1988), a Denise Riley, Am I that Name? Feminism and the Category of Women in History (Minnea­ polis, 1988). Již dříve jsem argumentovala, že Scottová i Rileyová sice zkoumají vnitřní nestálosti sužující kategorii „žena/ženy“, avšak Rileyová postupuje napříč časem a její přístup se v tomto ohledu vlastně blíží Foucaultovu genealogickému rozboru „původu“ slov, konceptů a totožností; viz Michel Foucault, „Nietzsche, Genealogy, History", v D. F. Bouchard a S. Simon, eds. a překl., Language, Counter-Memory, Practice: Selected Essays and Interviews (Ithaca, New York, 1997). Rileyová se zabývá historicko-genealogickým zkoumáním kategorie

376

JAK SE PÍŠOU DĚJIN!

„žena/ženy“ a „sedimentovaných forem dřívějších charakterizací, z nichž vyiň žejí nové kvetoucí výhonky“, které nám umožňují zaznamenat změny gendeiu vých obrysů v čase, tedy časově příslušné kategorie utvářené konkrétními hin torickými vztahy a „plně platné pouze pro tyto vztahy a v jejich rámci“ (Rilc\ Am I that Name?, str. 166 - v parafrázi Marxových Grundrissé). Viz Laura l.ri Downs, „If,Woman1 is Just an Empty Category, Then Why Am I Afraid to Wall' Alone at Night? Identity Politics Meets the Postmodern Subject“, Compared^ Studies in Society and History (duben 1993), str. 414-437, zvl. str. 416. RileyovA je rovněž autorkou pozoruhodných a rafinovaných dějin sociální politiky týkají cích se pracujících matek v Británii čtyřicátých a padesátých let dvacátého stole tí, které vyšla pod názvem War in the Nursery: Theories of the Child and Mothvi (London, 1983). 24. Scott, Gender and the Politics ofHistory, str. 25. 25. Tamtéž, str. 48-49. 26. Jinak řečeno, přistoupíme-li ke „zkušenosti“ jako k jednotce rozboru, předpo kládá to nějaký systém připisování významu, ale ten se sám také musí stát přeil mětem rozboru; Scott, „The Evidence of Experience“, Critical Inquiry, roč. 1 č. 4 (1991), str. 773-797. 27. Opozici proti poststrukturalistickým „nihilistům“ podrobně líčí Richard Evmin v knize In Defense ofHistory (London, 1997). 28. Patrick Joyce, „History and Postmodernism“, Past and Present, Č. 133 (listopml 1991), a Joyce, „The End of Social History?“, Social History, Č. 20 (1995). 29. Viz Hall a White, Male and Middle Class, str. 15. 30. Viz např. Judith Butler, Gender Trouble: Feminism and the Subversion ofIdea tity (New York, 1990). Butlerová dovozuje, že totožnosti a odlišnosti nevyvstávall ze sociopolitického postavení dotyčné skupiny, nýbrž jsou diskursivně konstruu vány a performativně rozváděny prostřednictvím kulturních procesů. Viz rovni .' Joan Scott, „Evidence of Experience“. 31. Roper, Oedipus and the Devil, str. 3. 32. Tamtéž, str. 227. 33. Tamtéž, str. 119-120. 34. Tamtéž, str. 26. 35. Tamtéž, str. 3. 36. Osobně soudím, že Roperová zde formuluje své tvrzení poněkud příliš kategu ricky a nebere dostatečně v úvahu práci takových feministických historiček, jal-• • je například Carolyn Bynumová, jež v průkopnickém spisu Holy Feast and Holy Fast: The Religious Significance of Food to Medieval Women, Berkeley, 19H zkoumá - a to způsobem Roperové docela blízkým - křižovatky náboženských výrazů, ženské subjektivity (ve vztahu k ženskému tělu) a konstrukce mužství a ženství v Evropě třináctého a čtrnáctého století. 37. Roper, Oedipus and the Devil, str. 17 a 18. 38. Colin Jones a Dror Wahrman, eds., The Age of Cultural Revolutions: Brilmn and France, 1750-1820 (Berkeley, 2002), str. 14. Některými z těchto postřehli•.< zabývá rovněž Michael Roper ve svém vzrušujícím eseji věnovaném tématu suli jektivity a citu v genderové historii, v němž výmluvně odhaluje omezenost pil stupu k mužství a ženství jako spíše k výtvorům sociální či kulturní konstruki ।

। >D DĚJIN ŽEN K DĚJINÁM GENDEROVÝM

377

než jako k aspektům osobnosti. Viz Michael Roper, „Slipping out of view: Sub­ jectivity and emotion in gender history“, History Workshop Journal, c. 59 (jaro 2005), str. 57-72. 39. Barbara Taylor, „Misogyny and Feminism: The Case of Mary Wollstonecraft“, v Jones a Wahrman, Age of Cultural Revolutions, str. 203-217, a Roper, Oedi­ pus and the Devil, str. 13. 40. Lyndal Roper, „Witchcraft and Fantasy“, History Workshop Journal, Č. 45 (jaro 1998), str. 265-271, zvl. str. 270. •I 1. Roperová ochotně přiznává, že psychoanalýzu je vždy zapotřebí uplatňovat spolu s dalšími formami rozboru a že lidské chování v jeho plné šíři nelze zredukovat jen na základní duševní mechanismy. Rozbory, které ve svých esejích předkládá, bývají z toho důvodu vícepříčinné a historické okolnosti a náhody sehrávají při­ nejmenším stejně významnou roli jako duševní konflikt. Nakonec - a k velkému prospěchu historie - tedy Roperová ve svém konkrétním historickém zkoumání nepřiznává psychoanalytickým vysvětlením zase až tak výsadní postavení, jaké si pro ně nárokuje v úvodu k celému sborníku. Garthine Walkerová ve svém pří­ spěvku k této knize (kapitola 8) jasně a srozumitelně rozebírá nesnáze, jež nutně vyvstávají pro historiky z rozhodnutí převzít psychoanalytické přístupy. 42. Nedávným příkladem je sborník, jejž pod názvem Gender and War in 20th Cen­ tury Eastern Europe sestavily Maria Bucurová a Nancy Wingfieldová (Blooming­ ton, 2006). V západní Evropě a v Severní Americe jsou konkrétní dějiny žen i na­ dále považovány za potřebné a berou na sebe podobu vydávání odborných perio­ dik, která se dlouhodobě věnují ženám v tom smyslu, v němž se kolem nich stále vedou politické a intelektuální šarvátky. Dlouhodobě jsou rovněž vypisovány semináře zaměřené na témata z dějin žen v rámci studijních programů dějin žen a genderových dějin, které se na univerzitách těší oblibě už od sedmdesátých let. 43. Ruth Harris, „Is Gender Dead?“, v Robert Gildea a Anne Simonin, eds., Writing Contemporary History (London, 2008), str. 75. 44. Bonnell a Hunt, Beyond the Cultural Turn, str. 11; a William Sewell Jr., Logics of History: Social Theory and Social Transformation (Chicago, 2005). 45. Sewell, Logics of History, str. 80. Viz např. Silvia Evangelisti, „Rooms to Share: Convent Cells and Social Relations in Early-Modern Italy“, v The Art ofSurvival: Gender and History in Europe, 1450-2000, Past & Present, Příloha č. 1 (Oxford, 2005). 46. Laura Lee Downs, Writing Gender History (druhé vydání, London, 2010). 47. Bonnie Smith, The Gender of History: Men, Women and Historical Practice (Cambridge, Massachusetts, 1998). 48. Tento jev nádherně ilustruje pojednání Isabel Hullové Sexuality, State and Civil Society in Germany, 1700-1815 (Ithaca, 1996) zabývající se sexualitou a budo­ váním státu v Německu osmnáctého a devatenáctého století. 49. Mrinalini Sinha, Specters ofMother India: The Global Restructuring of an Em­ pire (Durham, 2006), str. 13. 50. Již výše jsem v této souvislosti zmínila práci Isabel Hullové, právě tak by se ovšem dalo zmínit i klasické pojednání Claudie Koonzové Mothers in the Fatherland: Women, the Family and Nazi Politics (New York, 1987), anebo její nedávnější díla využívající konceptu genderu k znovupromyšlení „politična“. Za pozornost

2 °

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

stojí také Tara Zahra, Kidnapped Souls: National Indifference and the Battle for Children in the Bohemian Lands (Ithaca, 2008), Kevin Passmore, „The Gen dered Genealogy of Political Religions Theory“, Gender and History, roc. 211, Č. 3 (2008), str. 644-668, a Laura Lee Downs, .„Each and Every One of You Must Become a Chef-. Towards a Social Politics of Working-Class Childhood on the Extreme Right in 1930s France“, Journal of Modern History, Č. 81 (březcn 2009), str. 1-44. 51. Joan Scott, „Feminism’s History“, Journal of Women’s History, roc. 16, č. -j (2004), a Scott, Gender and the Politics of History, úvod ke druhému vydáni (New York, 1999).

Další literatura Alison Assiter, Enlightened Women: Modernist Feminism in a Postmodern Ayr (London, 1995). Lynn Hunt, „The Challenge of Gender“, v Hans Medick a Anne-Charlotte Trepp, eds . Geschlechtergeschichte undAllgemeine Geschichte (Gottingen, 1998), str 59-0 Joan Kelly, Women, History and Theory: The Essays of Joan Kelly (Chicago, 19841 David Morgan, „Men Made Manifest: Histories and Masculinities“, Gender and His tory, č. 1 (19893, str. 87-91. Linda Nicholson, ed., Feminism/Postmodernism (London, 1990). Joan W. Scott, ed., Feminism and History (Oxford, 1996).

379

16 Rasa, etnická příslušnost a historie Miles Rosenberg

Ačkoli mají teorie rasy dlouhý rodokmen, postoje, jež k této otázce za­ ujímají historici, se začaly významně měnit především v průběhu deva­ tenáctého století. V dřívějších obdobích vycházeli badatelé převážně ze zeměpisné koncepce národů, zatímco nyní začali historici čím dál tím častěji pojímat kultury hierarchicky, jinak řečeno hodnotili jednotlivé národy podle souboru klasifikací, které jim poskytovaly nové vědecké obory. Obrat k vědě měl tedy za následek prohloubení hierarchizace ra­ sových rozdílů. Chceme-li se zamyslet nad otázkou, jak se na půdě historie zformo­ vala představa rasy, bude třeba přistupovat k podobným klasifikačním systémům skepticky, ale neměly by nám přitom uniknout důsledky, kte­ ré z nich vyplynuly pro životy, zkušenosti a kultury národů po celém světě. Jinými slovy, bude nezbytné odlišit užívání rasistických kategorií k vysvětlení dějin od rozboru konkrétních způsobů, jak ideu rasy uplat­ ňovali samotní dějinní aktéři (ať už rasisté, nerasisté, nebo antirasisté) s cílem porozumět světu. V prvním případě bývá rasa pojímána jako oči­ vidná vědecká či biologická skutečnost vysvětlující, jak lidé hledí na svět a jak v něm jednají, zatímco ve druhém jsou rasy kulturně a historicky konstruovanými kategoriemi a lidem jsou rasové atributy připisovány. V tomto druhém významu stojí koncept rasy nepochybně za pozorné studium, protože se s ním setkáme v bezpočtu historických textů sna­ žících se popsat jiné kulturní skupiny, než byla ta, k níž náležel jejich pisatel. Ke konci devatenáctého století používala většina historiků rasu jako konceptuální kategorii, která jim umožňovala připisovat lidem kul­ turní hodnotu - rasa tak sloužila k přidělování výhod těm, jejichž rod byl prohlášen za „přirozeně“ dobrý. Podobné nerovnosti narážely ovšem ve všech kulturách na odpor, který na sebe bral podobu politického

380

JAK SE PÍŠOU DĚJIN.

odboje, vědeckého „protivýzkumu“, akademického bádání nebo i práv nich protestů. V této kapitole se zaměříme nejprve na dějepisectví pozdního devn tenáctého století s cílem porozumět, jak rasové teorie ovlivnily některá z nejvýznačnějších historických děl této doby. Poté se zaměříme na otáz ku, jak nové teorie - a zvláště různé formy kulturních dějin - utvářejí historické práce až do současnosti.

16.1 Rasa, rasismus a antirasismus v historickém vysvětlení před rokem 1920 Pro kolonizované národy přinesly revoluce osmnáctého století veliký pl i slib: uprostřed revolučního dění ve Spojených státech, ve Francii a po sléze i na kontinentu se totiž začaly ozývat hlasy vyzývající k odstraněni otroctví a uznání rovnosti všech lidí. Haiti získalo nezávislost na Francii už v roce 1799 a jeho lidé se tak stali vůbec prvním národem, který se osvobodil zpod koloniální moci. Napoleonův vzestup v roce 1801 spolu s urychleným rozvojem obchodu, industrializací a obnovením impériu lismu však přispěl ke znovuoživení strategií nadvlády. Jednou z takových strategií se stalo i využívání nových vědeckých oborů při formulaci hierarchií, podle nichž byli lidé jiné než bílé barv\ pleti klasifikováni jako méněcenní, kdežto lidé bílí byli označováni zn nadřazené. Vědci, jejichž snažení mělo kořeny v osvícenství, usilovali o takový klasifikační systém, který by každému „druhu“ člověka připi soval odpovídající postavení na stupnici, což by umožnilo přesně změřil rozdíly mezi nimi. Zakladatel srovnávací anatomie Georges Cuvier se mi počátku devatenáctého století zmocnil jisté ženy z Jižní Afriky a přivezI ji do Francie. Když později onemocněla a zemřela, provedl spolu se svým kolegou Henrim de Blainville pitvu jejího těla a vypreparované genitálii veřejně vystavil, aby tak zdokumentoval „primitivní“ status Afričanů. Pojednání Charlese Darwina O původu druhů nastínilo v polovině století působení sil přirozeného výběru. Jak poznamenala historiěkn Jennifer Terryová, jeho teorie zdůrazňovala především „dynamiku pň ření, reprodukce a přežití“.1 Jako taková neobsahovala ovšem nic, co In bránilo jejímu rozšíření v „sociální darwinismus“, který svým stoupen cům umožňoval zaujímat vědecké postoje i v otázkách přistěhovalectví ti reprodukce. Britskývědec Francis Galton - Darwinův bratranec - přišel v roce 1883 s novotvarem „eugenika“, kterým označil „vědu o zdokomi

RASA, ETNICKÁ PŘÍSLUŠNOST A HISTORIE

381

lení zárodečného plazmatu lidské rasy lepším rozmnožováním“. .Jak je vidět, eugenika se vědeckého jazyka chápala jakožto prostředku k ome zení plodnosti těch, kdo byli označeni za „nevhodné“ (včetně černochů, 'Židů, homosexuálů, hluchých a „slabomyslných“), a ke zvýšení plodnost i příslušníků nejbohatších tříd. Vypracovala se v tak přesvědčivý systém, že dokázala překračovat hranice mezi státy - v Londýně se roku 1912 se­ šel První mezinárodní eugenický kongres, další dva (v letech 1921 a 1932) se konaly v New Yorku a jejich účastníci pocházeli mimo jiné i z Norska, Československa, Japonska, Venezuely, Indie a Nového Zélandu. Představa pokroku prostřednictvím vhodné rasové „správy“ měla v bu­ doucnu utvářet sociální politiku, antropologii i historii. Asi nejzřetelněji je to vidět v díle Houstona Stewarta Chamberlaina. Chamberlain se narodil v Anglii jako syn admirála a vystudoval bota­ niku, astronomii, anatomii a fyziologii v Ženevě. Když překonal zdravot­ ní potíže, přesídlil do Drážďan, kde se věnoval především studiu Wagnerovy hudby a filosofie (později se oženil s Wagnerovou dcerou). Jeho první kniha byla z oboru dějin umění, ale poté se vrátil k přírodním vě­ dám a ve Vídni, kam mezitím přesídlil, vydal vysoce uznávanou botanic­ kou studii, pojednání o Wagnerových dramatech a nakonec, v roce 1899, kontroverzní spis s názvem Základy devatenáctého století (Grundlagen des neunzehnten Jahrhunderts). Základy byly na prvním místě Chamberlainovou odpovědí na „asyriologii“, obor, jenž se na tehdejších německých univerzitách těšil veliké oblibě. Pojednání se obrací na profesora Delitzsche, který krátce předtím objevil doklady uctívání jediného Boha „semitskými kmeny v Kanaánu, jež v době Chammurabiho, dva tisíce let před narozením Krista, zapla­ vily Asýrii a hlásily se k jedinému Bohu označovanému jménem Jahve (Jehova)“.2 Jednalo se o to, do jaké míry mohou vůbec badatelé mluvit o blízkovýchodních kořenech náboženských přesvědčení sdílených Něm­ ci, tedy příslušníky národa, který na konci devatenáctého století prožíval stále silnější nacionalistické vzedmutí. Tento nacionalistický zápal pod­ porovalo na půdě akademie několik různých směřování. Jak si povšiml George Mosse, obory typu antropologie, etnologie či jazykovědy - na roz­ voji posledně jmenovaného se významně podílel Friedrich Schlegel - se všechny snažily narýsovat jasnou dělicí čáru mezi evropskými a údajně „nižšími“ kulturami. Právě Schlegelovi se podařilo obhájit teorii, podle níž mají všechny evropské jazyky původ v Indii. Sám sice nároky na evrop­ skou nadřazenost otevřeně nevznášel, znevažoval však jazyky, jež podle něho pocházejí z čínštiny (včetně jazyků amerických indiánů a Slovanů),

382

JAK SE PÍŠOU Df)lll

jako nepravidelné a slabé. Svou teorií „vznešených“ a „nízkých“ jazyku přispíval Schlegel zároveň i k popularitě představy „árijských“ kořenil Chamberlain měl však poněkud jiný cíl: chtěl předložit propracoval i\ příběh vzestupu indoevropské civilizace, vyprávění o lidech, které । n i jmenoval „Die Germanen“. Toto označení mělo pokrývat nejen samol né Germány, ale i všechny Kelty, Slovany a „veškeré rasy severní Evro py“, včetně bílého obyvatelstva Spojených států. Francouze odtud sinvyloučil, avšak to mu nezabránilo dělat si nárok na Ludvíka XIV. jako „pravého Germána“, protože se postavil papežství. Z této klasifikace pak vycházel Chamberlainův rasový diskurs o dějinách. Chamberlain načrtl dalekosáhlé vyprávění shrnující jeho „kritické po znání“ minulosti, která je podle jeho mínění „stále živoucí“. Zkoumáni prvních osmnácti staletí křesťanské éry opírající se o odkazy na starověk dalo vyvstat „zřetelně tvarovanému“ devatenáctému století nikoli v en cyklopedické podobě, „nýbrž jako živoucí,hmotné“ věci“ (Chamberlain Základy devatenáctého století, str. XII). Tyto hmotné dějiny představuji Chamberlainovu vědeckou koncepci minulosti. Základy se dočkaly nadšeného přijetí a chvála na jejich adresu zazni vala z Německa i z Británie a z Ameriky. Císař Vilém II. Chamberlaim >v I v děkovném dopise napsal:

naší zadušené mládeži bylo zapotřebí osvoboditele, jako jste Vy, osvo boditele, který by nám odhalil naše doposud netušené indogermán ské kořeny. Tak se stalo, že teprve po tvrdém boji se původní německé árijství {das Uranische-Germanische) dřímající v hlubinách mé duše dokázalo prosadit.3 Chamberlain ve svých textech předpokládá, že rasa je základní kateyo rií, která vysvětluje běh dějin, určuje (nebo by alespoň měla určoval l chování jednotlivců i skupin a plyne z ní světové poslání Německa. Jeho vizi bylo souzeno ovlivnit nejen historiky, ale i zákonodárce, vědce a po zorovatele spatřující v rase problém, který je třeba vhodně usměrnit.

16.2 Rasy, říše a pokrok Ve třicátých letech začali historici využívat několik teorií, kterými se snažili vysvětlit, co vlastně rasa znamená. Když badatelé jako Chambei lain prohlašovali, že rasa, k níž náleží, je ostatním nadřazena, přepisová

RASA, ETNICKÁ PŘÍSLUŠNOST A HISTORIE

383

li minulost tak, aby v ní mohli poukázat na velkolepý nástup Evropanů. Jejich příběh vyprávěl tudíž o pokroku, jejž představovaly dějiny jedné konkrétní rasy. Starověké kultury měly z nových způsobů čtení dokladů, jejichž cílem bylo rozpoznat napříč kulturními hranicemi sdílené rysy, nezřídka prospěch - v této souvislosti lze zmínit například sociálněvědný výzkum „rasové příbuznosti“ a dějiny starověkých jazyků. Představu „rasy“ spojují nejrůznější souvislosti s konceptem „civiliza­ ce“. Historici už dávno předtím pojímali „světové dějiny“ jako studium po sobě následujících říší a utváření nových politických totožností. Většina historiografie (od anglické whiggovské historie až po německý historicismus) se zabývala hlavně vzestupem říší a států a šlo jí o jejich historické ospravedlnění. Některé z jejích předpokladů stran nevyhnu­ telnosti historického vývoje dodnes přežívají v podobě sociálněvědných teorií - například teorie modernizace. Ti, kdo se zabývají studiem dě­ jin, se musí nevyhnutelně zabývat také vzájemnými vztahy různých říší. S ohledem na sklon Západu hledat své počátky v řecko-římské kultuře je rozumné položit si otázku, zda vliv mezi řecko-římskou a africkou ci­ vilizací nebyl oboustranný. Díla, kterými se budeme zabývat v tomto od­ díle, jsou povýtce kritikami tu výslovně, tu skrytě rasistických koncepcí pokroku, a to včetně některých verzí konceptu „modernizace“. Frank Snowden je autorem dvou důležitých spisů, které se zabýva­ jí souvislostmi mezi středomořskou, egyptskou a etiopskou civilizací. Jeho pojednání Blacks in Antiquity (1970) rozebírá africké zkušenosti s řecko-římskou kulturou od homérských časů až po dobu vlády císaře Justiniána. Snowden se v něm snaží prozkoumat řecko-římské názory na Etiopany za použití nejrůznějších dokladů - „literárních a epigrafických, papyrologických, numismatických a archeologických“ (Blacks in Antiquity, str. VIII). Odhaluje africké kořeny západní „civilizace“, ačkoli sám koncept „etiopský“ vychází z řeckých a římských zvyklostí, přičemž obě kultury tímto termínem homogenizovaly všechny africké národy paralelním způsobem smazává výraz „Negro“ africkou a karibskou kul­ turní rozmanitost. Snowden tak ve své knize vlastně shrnuje klasický starověký pohled na Afričany. Cílem pojednání Before Colour Prejudice (1983) je předložit „souhrn­ nou studii obrazu černochů v představách středomořských bělochů, kteří s nimi válčili a žili vedle nich v míru v době od vlády faraónů až po římské císaře“ (Before Colour Prejudice, str. VII; zdůraznění doplněno). Snowden zde kráčí dvojí cestou: bedlivě si všímá různých významů, jež černé barvě připisovali umělci, a čerpá ze sociálněvědného zkoumání

384

JAK SE PÍŠOU |if|

počátků předsudku, v němž jde o barvu pleti. Ve starověku sice lide ul roctví jakožto instituci obecně vzato uznávali a příležitostně vynášeli 11 nocentrické soudy o jiných společnostech, ale „starověký svět nikdy m poznal nic srovnatelného s agresivním předsudkem vycházejícím z lim vy pleti, jejž známe z moderních časů“ {Before Colour Prejudice, str. >> 11 Černá barva pleti nebyla tedy vnímána ani jako příznak méněcenní Ni ani jako překážka integrace. Pejorativní prohlášení na adresu černé lnu vy se v pramenech sice vyskytují, avšak starověcí lidé si uvědomovali proměnlivost představ o kráse. Je tedy „otázkou, zda by někdo měl lu i označován za ,rasistu'jen proto, že přijímá převažující estetické kánoiu své země“ (Before Colour Prejudice, str. 63); vzdor tomu je však th'lm tázat se po statusu konkrétních jednotlivců a po tom, zda jejich Icsh definovaly sociální normy, uváděly do praxe zákony, anebo prozrazovnh převládající názory říše. Vzájemné souvislosti mezi klasickou a africkou kulturou hrají ústi vil ní roli rovněž ve dvousvazkovém pojednání Black Athena od Martinu Bernala. Tato dalekosáhlá studie se věnuje vlivu Egypta na řeckou kultu ru. Sám Bernal je původním vzděláním sinolog a později se začal zajíumi o židovskou kulturu. Když začal studovat hebrejštinu, uvědomil si, . mezi ní a řečtinou existuje nápadně mnoho paralel, a v příštích čtyi i > kroku. Mnozí autoři ovlivnění sociálním darwinismem Augusta Conilu a Herberta Spencera tvrdili, že mexické ženy bývají od přírody sentimen tální a vykazují sklony k domáckosti a „nenápadnosti“. Přesto se ženy postupem času začaly dožadovat rovnoprávnosti a volat po tom, aby Mexiku začalo vládnout spravedlivě. Nepřestávaly ovšem čelit definicím mexického ženství jakožto rasově nečistého; prohlášení mnoha předních osobností - mezi než patřil například i romanopisec Julio Sesto - „mi značovala, že ,mexická žena“ je mestizo neboli kříženka španělské ani diánské krve, v níž evropské fyzické rysy, jako je například světlá barvu pleti, převládly a rozředily rysy indiánské“ (str. no). Když se po občanské válce v roce 1911 Porfiriato (diktatura Porlirm Diaze) zhroutilo, obavy z moci žen, jež chovali mnozí příslušníci radikál nějších kruhů i členové porevolučních vlád, do určité míry opadly, a po pěti letech už dokonce vojenská vláda Yucatanu podporovala feministická shromáždění protestující proti moci katolické církve v Mexiku. Ženská hnutí tak dosáhla oficiálního uznání a někdy se stala i jedním z prvku obecnější strategie nacionalismu a modernizace. Sayako Yonedová v eseji s názvem „Muži, ženy a hranice komun ih („Men, Women and the Community Borders“) otevírá problém japon ských „žen útěchy“, vojaček, jež v době druhé světové války nutily Korej ky k prostituci. Jde o velmi působivý esej, který upozorňuje na aktuální téma historické paměti. Yonedová vychází z teprve nedávno tiskem zve řejněných příběhů „žen útěchy“ a ukazuje, že celý tento systém závisel na sexismu a zároveň i rasismu. Jak uvádí, ve třicátých letech, kdy Ja ponsko zahájilo invazi do Číny, přicestovaly s vojáky na kontinent rov něž japonské prostitutky zajišťující fungování systému „útěchy“ - ženv se díky tomu mohly cítit jako hrdé vlastenky a uniknout chaotičtějšími 1 a neusměrňovanému systému ve vlasti. Avšak jakmile se válečné úsilí vystupňovalo, množství japonských prostitutek bylo shledáno „nepošlu čujícím“, a proto se vládní úředníci začali zajímat i o ženy v Koreji, kle rou Japonsko v té době ovládalo. Počátkem čtyřicátých let už začala japonská vláda dovážet ženy i z l i lipín, Singapuru a Indonésie. Yonedová uvádí nárůst prostituce do sou

RASA, ETNICKÁ PŘÍSLUŠNOST A HISTORIE

393

vislosti rovněž se „sexuální turistikou“, která v současné době přivádí do Thajska a na Filipíny početné obchodníky z Japonska a ze Západu; thajské a filipínské ženy byly ovšem do Japonska odvlečeny proti své vůli. Japonská vláda přitom nepřestává kategoricky popírat, že by se na takovém systému jakkoli podílela, a ženám, které byly jeho oběťmi, ni­ kdy neadresovala žádné vyjádření lítosti. Poststrukturalismus se dost dobře nemůže vyhnout obvinění z toho, že „utlačované“ konstruuje jakožto negativní termín - „jiné“ - v rámci binární opozice. Bude tudíž na místě zkoumat takové dějiny rasy, z nichž vyplývá, že teorie rasy bývají předmětem neustálého zpochybňování.

16.5 Rasa jako zpochybňovaný diskurs Obor, o němž mluvíme, přednedávnem znovu oživily dějiny otroctví utvá­ řené teoretickými přístupy nejnovější doby. V období hnutí za lidská práva i později, tedy ve zlaté době psychohistorie a sociálních dějin, vznikla řada novátorských studií, které se soustředily hlavně na atlantický trh s otro­ ky. V osmdesátých letech začali však mnozí historici uvádět svou práci do souvislosti s různými alternativními obory včetně sémiotiky a kulturní antropologie. Spis Sue Peabodyové There Are No Slaves in France vznikl na křižovatce právních a kulturních dějin. Jednotlivé soudní případy, vy­ hlášky nebo soupisy jsou v něm podrobovány rozboru s cílem porozumět zkušenostem otroků ve Francii a politické kultuře ancien régime. Autorka vychází z novátorských studií Roberta Darntona, takže práv­ níky, pány, otroky a královské úředníky umisťuje do jejich historických a právních kontextů - předkládá tak vlastně mikrohistorii Francie osm­ náctého století. K rase Peabodyová přistupuje způsobem implicitně zpo­ chybňujícím vyprávění o modernizaci, jež předložil Mosse. Roli církve spatřuje především v usměrňování a potenciálním „osvobození“ otroků ve Francii. Například křest byl tak původně do Code Noir (1685) zane­ sen jen jako podmínka vstupu otroků do Francie, ale ve skutečnosti se z něho stala jedna z cest ke svobodě. Někteří francouzští majitelé otroků podobně jako jejich protějšky v Anglii „ve křtu spatřovali formální akt propuštění z otroctví“ {There Are No Slaves in France, str. 80). Zadruhé, Peabodyová odhaluje v dějinách rasy ve Francii veledůležitý koncept, totiž „princip svobody“, podle něhož otroci získávali svobodu okamžikem, kdy se jejich noha dotkla francouzské půdy. Francouzi si sice nepřestávali držet nesvobodné služebnictvo, ale volání „Ve Francii

394

JAK SE PÍŠOU DĚJIN

žádní otroci nejsou!“ se neslo pařížskými ulicemi už v sedmdesátých letech šestnáctého století. Tento princip se měl posléze stát základem mnohii právních protestů proti zotročování a zadržování afrických černochu. Pro autory, kteří jsou tak jako Stocking ovlivněni strukturalismem, představuje „rasa“ hlavně důsledek výroků vědců, politiků a zákonodár ců, kteří konstruují dominantní diskurs o „jiném“, tedy předmět vědec kého, politického a právního poznání. Podle Peabodyové je však rasu rekonstituována: dominantní diskursy krále, ministrů a policie jsou zpochybňovány nejen vyprávěními svobodných černochů, ale i těch, kd< t před soudními dvory pozvedali hlasy proti platným zákonům. Právníci hájící před soudy uprchlé otroky stavěli své obhajoby na práv ní argumentaci vycházející z názoru, že římský otrokářský systém byl svržen i přispěním raného křesťanství. Peabodyová v této souvislosti r< > zebírá například kauzu Jean Boucaux vs. Bernard Verdelin - prvně jme novaný byl synem dvou otroků vlastněných guvernérem Saint Domingue, vté době francouzské kolonie. Po guvernérově smrti se jeho vdova vdnhi za Monsieura Verdelina a oba zanedlouho přicestovali na ostrov, aby tam vypořádali guvernérovu pozůstalost. V roce 1728 se vrátili do Fran cie i se dvěma otroky, z nichž jeden byl Boucaux, který poté Verdelinovl sloužil dalších devět let jako kuchař. Krátce před koncem tohoto období se však oženil s Francouzkou a Verdelin ho od té chvíle začal nenávi dět. Nepřátelství mezi nimi dosáhlo takové intenzity, že Verdelin v roce 1738 „nechal Boucauxe zatknout, .poněvadž ho podezíral z plánováni útěku a měl obavu, že o něj přijde“' {There Are No Slaves in France, str. 25). Boucaux se ovšem nedal, soud nakonec vyhrál a jeho případ se později stal pro francouzský admiralitní soud důležitým precedentem. Badatelé, kteří se zajímají o to, jak přesně byl zákon ve Francii utvň řen na jedné straně rasistickým diskursem, na straně druhé pak diskm sem protiotrokářským, zde naleznou mnoho podnětného. Peabodyova například pozoruje, jak se CodeNoir - doslova „černý zákoník“ - z roku 1685 během osmnáctého století setkával se stále silnějšími právními protesty. Stojí také za pozornost, že gramatika Code Noir se o 150 lei později objevila ve Spojených státech, kde „černé zákoníky“ po celé zemi prosazovaly zvykovým právem předepisovanou segregaci. To je důležily postřeh, který si vyžádá další zkoumání. Jak vlastně rasový diskurs cv. toval? Jaké síly umožňovaly rasismu pohybovat se uvnitř jednotlivých zeměpisných oblastí i překračovat jejich hranice? Chceme-li tomuto Ir matu opravdu rozumět, bude třeba, abychom se zamysleli i nad tím, jal rasa fungovala napříč politickými sférami. Zkoumáme-li dějiny koloni

RASA, ETNICKÁ PŘÍSLUŠNOST A HISTORIE

395

zovaných lidí žijících v otrokářském systému, nacházíme stále více pří­ padů přenosu právních předpisů mezi „domácími“ zeměmi a koloniemi. Kniha Matthewa Frye Jacobsona s názvem Whiteness of a Different Colour (1998) si všímá způsobů, jakými se při utváření rasy využívá ja­ zyka. Místo úvodu kniha začíná „Poznámkou k uzanci“, v níž autor ko­ mentuje své rozhodnutí neopatřovat slovo „rasa“ zpochybňujícími uvo­ zovkami. Je to stylistický i praktický krok, k němuž Jacobson přistoupil poté, co si uvědomil, že jinak by uvozovky trčely bezmála z každé věty jeho pojednání. Přesto se v něm se slovem „rasa“ v uvozovkách setkáme, jakož i s „Teutony“, „Seveřany“, „Hebreji“ a dalšími takovými označení­ mi, jedná-li se o přímé citáty z děl jiných autorů. Je však třeba uvědomit si, že Jacobsonovo rozhodnutí jde do hloubky: chceme-li totiž porozumět historickým významům obklopujícím rasu, musíme se zamyslet nejen nad tím, jak kritické teorie utvářejí současné psaní, ale i nad otázkou, jak koncept rasy problematizovali či využívali autoři dřívější. Někdy tak činili strategicky, aby zpochybnili převládající koncepce rasy, jindy využívali obhájci segregace děsivě znějících citátů k podpoře bílé suprematistické agendy. Jacobsonovi se zároveň otevírá vzácná příležitost zamyslet se nad for­ mou, kterou na sebe bere bádání o rase. Zatímco zpočátku měl sklon opatřovat slova jako „anglosaský“ nebo „rasový“ uvozovkami, výrazy jako „bílý“ nebo „černý“ se už podobné ohleduplnosti netěšily. Autor vyzývá čtenáře, aby se zamysleli nad tím, jak tato slova užívají sami, a píše: uvažuji rovněž o rasové jistotě, kterou to prozrazuje a kterou už pří­ liš nezkoumáme. Všechna tato označení sdílejí stejný epistemologický základ, a tak se nyní před vámi objevují bez toho, abych je opatřil nějakým stylistickým označením, jež by archaické výtvory odlišovalo od současných. Máte-li sklon dodávat jim průběžně nějaké vlastní, mohu vásjen vyzvat k tomu, abyste si pozorně všímali zákonitostí své volby. Zásadová důslednost se zde velmi komplikuje kulturou, v níž se pohybujeme. (Whiteness of a Different Colour, str. X; zdůraznění doplněno)

Jacobsonovo tvrzení je samozřejmě zapotřebí nějak rozšifrovat. Jsou-li všechny definice rasy stejně problematické, co přesně to pro různé kul­ turní skupiny znamená, redefinují-li urážky či zmocňuj í-li se znovu ob­ lastí, v nichž byli černoši historicky odsunováni na okraj? Například hiphopoví zpěváci někdy mluví o potřebě „vykašlat se na vědu“: jako umělci

396

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

při prokazování „pravdivosti“ svých veršů závisejí na moci vědy a záro veň i na jejím hodnotovém překonám. Po čase si tedy subkultury něktc ré výrazy znovu přivlastňují, aby je opatřily velmi odlišnými epistemo logiemi. Potřebujeme nové dějiny, jež by se zamyslely nad konkrétními valencemi obsaženými v každém rasovém konceptu. Hlavním tématem Jacobsonova díla je konstrukce „bělosti“. Archivní bádání zaměřené na přistěhovalecké zákony dokáže tento autor propojil s demografickými poznatky a mimořádně citlivým čtením literatury - vý­ sledkem je podrobný popis rasově určených obrysů evropského přistěli< > valectví do Ameriky. Místo aby Jacobson předpokládal, že rasa má pev ný význam, zaměřuje se kriticky na díla, jež rasu pletou s barvou pleti Jinak řečeno, Jacobsonovým cílem je zmapovat význam rasových označení rámujících dějiny evropského přistěhovalectví (na jedné straně bílí a Kavkazané, na druhé přesnější rozlišení, například Anglosasové, Keltové, Hebrejové, Slované, Jihoevropané, Seveřané a podobně) s cílem pochopit tak všudypřítomnou rasovou artikulaci, již badatelé až příliš často bagatelizují jako pouhé zneužití slova „rasa“ a usnadňují si tak život. {Whiteness of a Different Colour, str. 6) Zásadní roli zde hraje historická, zkušenostní konkrétnost rasy. Někteří afroameričtí badatelé, jako například W. E. B. Du Bois, nebyli ochotni výraz „rasa“ jednoduše zavrhnout, protože si uvědomovali jeho význam uvnitř černé kultury. Pro židovské, irské, jihoevropské a slovanské při stěhovalce nebyly způsoby, jak se člověk stane „bělochem“, jednou dané a neměnné: jejich proměna v „Kavkazany“8 představovala spletitý a ne lineární proces. Jacobson rozděluje tento postupný pohyb do tří období 1790-1840, 1840-1924 a 1924-1965. První éru charakterizoval nástup označení „svobodní bílí obyvatelé mužského pohlaví“ („free white male inhabitants“'), s nímž se setkáváme v ústavách několika států unie. Záro veň ustavili zákonodárci i konkrétní omezení namířená proti černoch íi 1 n, kteří byli definováni jako „závislí“. To je zjevný příznak paternalistickélu । rasismu: černoši měli stejný politický status jako ženy a děti. Jacobson sice Roedigerovu práci uznává, nesdílí ovšem jeho důraz. 1111 třídní formaci. Pokud měli prospěch z toho, co W. E. B. Du Bois označuje za „veřejnou a psychologickou mzdu“ vážnosti přiznávané politickými institucemi, výhradně dělníci bílé barvy pleti, jak by se daly vysvětlil nativistické stereotypy namířené proti keltským, slovanským nebo ilal

RASA, ETNICKÁ PŘÍSLUŠNOST A HISTORIE

397

ským národům? Jak je možné, že Irové byli svého času považováni za „divochy“? Mezi roky 1840 a 1924 se tvář Ameriky rychle proměnila působením druhé vlny industrializace, jež s sebou přinesla doly, chemičky a ocelár­ ny. Republikánská ideologie „nezávislosti“ narážela na realitu, s níž se setkávali přistěhovalci hledající náboženskou svobodu a nové příleži­ tosti. Jacobson zde ukazuje, že pro republikánství byly charakteristické pohyblivé hranice rasismu. Před začátkem čtyřicátých let devatenáctého století závisela „bělost“ podle Jacobsona hlavně na protikladu k „nebělosti“, kdežto ve druhé polovině století docházelo ke konstrukci vědec­ kých hierarchií rasové rozdílnosti. Čtenáři se zájmem o vzestup eugeniky v Americe zde najdou ledacos pozoruhodného. Jacobson kritizuje předpoklady prominentních kon­ zervativních komentátorů tohoto období, a to včetně Harryho Laughlina či Madisona Granta. Užitečné jsou rovněž příklady způsobů, jak spiso­ vatelé - přistěhovalečtí i ostatní - v krátkých záblescích odhalují rasové významy, které přijímají. Od knih Hugha Henryho Brackenridge přes spisy Charlese Chestnutta až po politicky kritický román Arthura Millera Ohnisko nenávisti {Focus, 1945) Jacobson zkoumá, jak různí autoři rozuměli rasovým hranicím. Nejedná se ani tak o snahu zotavit se z ne­ duhu, jako spíše o teoretizaci - Jacobson dokládá, jak byly literární tex­ ty utvářeny vědeckými teoriemi rasy, a ukazuje, co se v nich na adresu rasové politiky vlastně uvádí. Rasové předpoklady rozdílnosti posilovaly ve třicátých a čtyřicátých le­ tech dokonce i antirasistické snažení. Liberální zdůrazňování „otázky čer­ ných“ (,J\regro Question“) vytvářelo nové dichotomie (bílý/barevný, bílý/ /černý), takže Asijci i Latinoameričané byli z veřejného diskursu odstra­ něni. Antropologové takové koncepce ještě posílili tvrzením, že lidstvo se dělí na „tři veliké kmeny“: „kavkazský“, „mongoloidní“ a „negroidní“. Ja­ cobson výmluvně ukazuje, jak se k těmto systémům stavěli „etničtí“ autoři.

16.6 Závěr Historici se těší jedinečnému postavení, které jim umožňuje podkopávat v současnosti převládající debaty o významech rasy. V nedávné době, právě když už se mlčení historického oboru k otázce rasy zdálo být bez konce, začali historici uplatňovat své poznání i ve veřejném prostoru. Například Eric Foner vyzval stát New York, aby přiznal svůj podíl na

398

JAK SE PÍŠOU ÍI'|H

otrokářském systému.9 Volal rovněž po vzdělávacích projektech zamií > ných na obyvatelstvo a konkrétně jmenoval korporace, které měly z ot rokářského systému prospěch. Vzhledem k přetrvávajícímu dědictví diskriminace mohou dějiny him otevřít dialog a odstartovat proces odčinění násilí, jehož se rasismus d< > pustil. Potřeba kulturního porozumění napříč všemi (údajnými) rasovv mi a etnickými hranicemi skýtá v budoucnosti mnohé nadějné vyhlídky

Koda Rasa zanechávala v politické kultuře Spojených států své stopy už od samého počátku, a také v současné volební kampani se setkáváme s pil sobením rasové gramatiky v některých diskursech obou hlavních poli tických stran. Postačí se zamyslet například nad heslem, které vítá nn vštěvníky internetových stránek Baracka Obamy - „Obama pro Amc riku: Vítejte!“ Nenápadně se tím naznačuje (jako odpověď na pochylp vyjadřované konzervativci ve věci neamerického původu Obamova otce a částečně muslimského vychování, kterého se dostalo jemu saméniu). že Obama je aktivně pro Ameriku - vůbec tak není, například, zavázím nějaké jiné zemi nebo „pokračujícímu importu ropy“, jak uváděl jeden předvolební šot mířící proti McCainovi. Lze to srovnat se stránkami se nátora McCaina, kde návštěvníci naleznou jen „JohnMcCain.com“. Re publikánský kandidát dokonce prohlásil, že Obama hraje „rasovou kar tu“; narážel tím na jeho poznámku, že „nevypadá jako všichni ti prezl denti na dolarových bankovkách“.10 Autor tohoto eseje se ovšem odvážu je tvrdit, že Obama ve své kampani uplatňoval ta nejvyšší etická měřítka S ohledem na posedlost starší bílé generace svou údajnou „výřečnosti" se vyjadřoval vždy zcela konkrétně k zásadním otázkám národní bezpeč nosti i k hospodářským a sociálním záležitostem. Historické je, že v éře, jež přišla po hnutí za lidská práva, se mohl někdo jako on stát favorizo váným uchazečem o nejvyšší volený úřad v Americe.

Poznámky Rád bych zde poděkoval Jennifer Terryové, Davidu Hornovi, C. L. Coleové, Dalovl Van Kleymu a Melisse Orlieové za řadu podnětných rozhovorů i za to, jak živili nitlj zájem o škálu oborů, které zde pokrývám. Velice jsem zavázán také Kevinu Passmo rovi za jeho podporu a pozorné pročtení mého eseje.

RASA, ETNICKÁ PŘÍSLUŠNOST A HISTORIE

399

1. Jennifer Terry, An American Obsession: Science, Medicine, and Homosexuality in Modern Society (Chicago, 1999), str. 36-37. 2. John Lees, „Introduction“, str. IX, v Houston Steward Chamberlain, Founda­ tions of the 19th century, anglický překlad John Lees (New York, 1914; první vy­ dání 1901). 3. Léon Poliakov, The Aryan Myth: A History of Racist and Nationalist Ideas in Europe, anglický překlad Edmund Howard (New York, 1974, první vydání 1971), str. 319. 4. Citát v David Roediger, The Wages of Whiteness: Race and the Making of the American Working Class (London, 1991), str. 15. 5. Co se týče způsobů, jak vědecké diskursy o rase utvářely homosexualitu, viz kni­ hu Jennifer Terryové An American Obsession, a pokud jde o rasismus a figurace mužské homosexuality na sklonku devatenáctého století, viz Siobhan B. So­ merville, Queering the Colour Line: Race and the Invention of Homosexuality in American Culture (Durham, North Carolina, 2000). 6. Ranajit Guha, ed., Subaltern Studies: Writings on South Asian History and So­ ciety (Dilli, 1982). 7. Edward W. Said, Orientalism (New York, 1979). Orientální studia se jako obor svého času sice snažila zahrnovat muslimy i Židy, Said ovšem ukazuje, že izrael­ ská armáda a pravicové politické strany démonizovaly Palestince j ako „iracionál­ ní a neschopné si vládnout“. 8. V rasovém smyslu přišel s označením „Kavkazan“ nebo „kavkazská rasa“ němec­ ký filosof Christoph Meiners v roce 1785; ve Spojených státech se ho postupem času začalo užívat jako politicky korektní nálepky označující obyvatelstvo půvo­ dem z Evropy - jinak řečeno „bělochy“. Pozn. překl. 9. „Slavery’s Fellow Travelers“, New York Times, 14. července 2000. Foner trefně připomíná, že obchod s bavlnou produkovanou jižními státy unie v devatenác­ tém století ovládali newyorští podnikatelé, což zpochybňuje dodnes přijímanou představu, podle níž byl Sever v nějakém smyslu „méně rasistický“. 10. Citát v Steven Walters, „McCain Says Obama Made Race an Issue“, 31. čer­ vence 2008, Milwaukee Journal-Sentinel (internetové vydání), http://www. jsonline.com/story/index.asp x?id= 778794, přístup 4. října 2008.

Další literatura Martin Bernal, Black Athena: The Afroasiatic Roots of Classical Civilization, dva svazky (London, 1987; New Brunswick, 1991). N. Chaudhuri a R. R. Pierson, eds., Nation, Empire, Colony: Historicizing Race and Gender (Bloomington, 1998). Matthew Frye Jacobson, Whiteness of a Different Color: European Immigrants and the Alchemy ofRace (Cambridge, Massachusetts, 1998). Robin D. G. Kelley, Race Rebels: Culture, Politics, and the Black Working Class (New York, 1994).

400

JAK SE PÍŠOU DĚJIN',

Sue Peabody, „There Are no Slaves in France“: The Political Culture of Race and Slavery in theAncien Régime (New York, 1996). David Roediger, The Wages of Whiteness: Race and the Making of the American Working Class (London, 1991). Frank M. Snowden, Jr., Blacks in Antiquity: Ethiopians in the Greco-Roman Expe rience (Cambridge, Massachusetts, 1970). Frank M. Snowden, Jr., Before Colour Prejudice: The Ancient View of Blacks (Cam bridge, Massachusetts, 1983). George W. Stocking. Jr., Culture, and Evolution: Essays in the History ofAnthropo fogy (New York, 1968). Ann Laura Staler, Race and the Education ofDesire: Foucault’s History ofSexuality and the Colonial Order of Things (Durham, North Carolina, 1995).

401

17 Hlasy zespodu: Lidové dějiny v cardiffských Docklands Glenn Jordan

V rukou profesionálních historiků mívá historie sklon dělat ze sebe esoterickou formu poznání. Fetišizuje archivní bádání, a to už od rankeovské revoluce - anebo kontrarevoluce - v historickém bádá­ ní. A jakmile se předmětem neshody stanou otázky výkladu, spor se může točit i kolem takových zdánlivě tajemných problémů, jako je přesné znění korunovační přísahy, přesné datum, kdy byl namalován portrét vladaře, anebo souvislost mezi výnosem sklizně a sňatečností rolnictva. Argumenty se ztrácejí v hustých sítích poznámek pod ča­ rou a laičtí čtenáři, kteří se jim snaží porozumět, ocitají se uprostřed kabaly akronymů, zkratek a znaků... Lidová paměť vypadá na první pohledjako dokonalý protiklad psané historie. Raphael Samuel1

Kdo vytváří dějiny? Na čí straně historie stojí? Jaký je vztah mezi historií a kulturní demokracií? Jedním z nejpozoruhodnějších vývojových tren­ dů na půdě praktické akademické a veřejné historie v době od raného dvacátého století, případně od jeho poloviny (podle toho, jak datujeme jeho „počátky“) se stalo „znovuzískávání“ vzpomínek, hlasů a zkušeností těch, kdo byli po dlouhou dobu odsunováni na okraj - dělnických tříd, žen, lidí černé barvy pleti a jiných podřízených skupin. Ať už „lidové dě­ jiny“ vznikaly v podmínkách akademických institucí či v komunitních prostředích, došlo jejich působením k proměně historické praxe v nej­ různějších kontextech, od knih přes výstavy až po programy veřejných sdělovacích prostředků. A pokud mají „lidové dějiny“ kořeny v kulturní

402

JAK SE. PÍŠOU DĚJINY

demokracii (neboli v praktikách umožňujících aktivní angažmá široké veřejnosti včetně marginalizovaných skupin), můžou v konkrétních pří pádech dokonce i proměňovat životy lidí. Tato kapitola je případovou studií jednoho pokusu praktikovat kul turní demokracii, a to včetně lidové historie, komunitního vzdělávání a komunitního umění, po dobu přibližně 20 let v prostředí jedné z nej starších multietnických dělnických komunit v Británii. Jejím účelem je zamyslet se nad touto snahou a pokusit se ji vztáhnout k obecnějším tématům, v nichž jde o neoficiální poznání, angažovanou intelektuální práci a projekt dějin zespodu. Řeč zde bude o organizaci, která dnes nese název Butetownské středisko dějin a umění (Butetown History & Arts Centre) a působí v cardiffské čtvrti Docklands (doslova „Doky“ anebo „Přístaviště“), konkrétně v proslulé (zpravidla spíše neblaze) komunitě známé jako Butetown, případně také Tiger Bay („Tygří zátoka“).

17.1 Kontext Přibližně od poloviny devatenáctého století až do devadesátých let sto letí dvacátého sloužil Butetown jako most mezi cardiffským přístavem a středem města. Od čtyřicátých let devatenáctého století až do pří­ stavby v šedesátých letech dvacátého století byla tato nevelká, sotva míli dlouhá čtvrť domovem jedné z nejpočetnějších přistěhovaleckých a menšinových komunit v Británii. Žili v ní lidé původem z více než pa desátí národností téměř z celého světa: Velšané, Irové, Angličané i Skol i. Řekové, Turci i Kypřané, Španělé, Italové, Portugalci i Malťané, Kap verďané a lidé pocházející z dalších portugalských kolonií, Jemenci, Somálci a Egypťané, Nigerijci, lidé ze Sierra Leone a z ostatních zápa doafrických zemí, jakož i z Karibiku, Francouzi a obyvatelé francouz ských kolonií, Číňané i Malajci, Indové (neboli lidé původem z dnešní Indie, Pákistánu a Bangladéše), Poláci, Ukrajinci a Židé z východní Ev ropy, Estonci, Lotyši a Litevci, Němci, Norové, Švédi, Fini i Dáni, oby­ vatelé pocházející ze Severní, Střední i Jižní Ameriky a ještě někoíik dalších. Většina cardiťfských přistěhovalců mužského pohlaví si našla zaměsl nání u obchodního námořnictva a rozvážela po celém světě velšské uhlí Ženy, s nimiž se seznamovali a uzavírali manželství, byly naproti tomu zpravidla místního původu, což vedlo ke vzniku komunity nejen mull i etnické, ale i rasově a kulturně promíšené. (Vzhledem k tomuto dědictví

HLASY ZESPODU: LIDOVĚ DĚJIN Y V CARD! FFSKÝCH DOCKLANDS

403

zpochybňují dějiny produkované na půdě Butetownského střediska dě­ jin a umění - ať už jde o výstavy a knihy, anebo o zde nabízené suvenýry v podobě otvíráků a klíčenek - všechny koncepce velšství či britství ve smyslu něčeho monokulturního a bílého.) Součástí Butetownu byla od padesátých let devatenáctého století až do padesátých let století dvacátého jak kvetoucí obchodní čtvrť, tak i část ne­ chvalně proslulé čtvrti známé jako Sailor Town („Námořnické městeč­ ko“), kde sídlila řada nevěstinců, početné hazardní herny a také mnoho legálních i ilegálních náleven. Zdejší „doupata neřesti“ byla oblíbenými terči kampaní viktoriánských moralistů a věci, k nimž tam údajně do­ cházelo, opakovaně vyvolávaly morální pobouření a obavy z tuberku­ lózy, venerických chorob a vztahů mezi osobami různých ras.2 Po vět­ šinu svých dějin byla tato oblast izolována i fyzicky - byl to skutečný „ostrov“ ohraničený kanály (dnes zasypanými), železničními kolejemi a mořem, přičemž toto geografické oddělení napomáhalo naturalizaci jinakosti.3 Dnes už se Butetown rozkládá uprostřed masivní městské přístavní rekultivační zóny o rozloze zhruba 2700 akrů. Byla zde vybudována střediska volného času, luxusní hotely, restaurace, galerie, umělé jezero a další atrakce zaměřené hlavně na turisty a střední třídu. Celé schéma bývá označováno za „nejskvělejší nábřežní přestavbu v Evropě“. V této kapitole budeme zkoumat působení iniciativy nazývané zpo­ čátku Butetownský projekt dějin komunity (Butetown Community His­ tory Project') a v další fázi Butetownské středisko dějin a umění, situo­ vané přímo uprostřed této zóny. Rozbor bude postupovat sem a tam od konkrétního k obecnému a nazpět; téma bude nazíráno v obecnějších kontextech (a) politiky dějepisectví, (b) lidových dějin a (c) kulturní demokracie. Esej na mnoha místech vychází z rozhovorů se třemi osobami, které se v této iniciativě již dlouho angažují. Jsou to Glenn Jordan, spoluza­ kladatel a ředitel Střediska, Marcia Brahimová Barryová, spoluzakladatelka a po řadu let členka Rady ředitelů Střediska, a profesorka Chris Weedonová, která od poloviny devadesátých let vykonává ve Středis­ ku funkci předsedkyně.4 Rozhovory s Marcií a Chris vedla v roce 1996 Karen Gehrkeová, německá studentka v rámci projektu Erasmus, jako součást práce, kterou - pod vedením Glenna Jordana - napsala během studia na Glamorganské univerzitě.5

404

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

17.2 „Dějiny zespodu" Jakou roli hraje ve společnosti historické poznání? Podporuje existu­ jící sociální řád, anebo jej podrývá? Je to elitářský výtvor sestupující prostřednictvím knih, televize a turistiky od odborníků ke „konzu­ mentům“, anebo má od počátku kořeny v jakési kolektivní potřebě, v aktivním vztahu k minulosti...? Jean Chesneaux Orální historie ... může být prostředkem proměny jak obsahu, tak i účelu historie. Paul Thompson.7 Historie na nejnižších stupních společnosti, dějiny zespodu či dějiny prostých lidí... dnes už žádnou reklamu nepotřebují.

Eric Hobsbawm“ Hnutí za rozvoj lidových dějin - tj. historie s kořeny v radikální politice, která vychází z životů a bojů dělnické třídy a skupin na okraji a zároveň je i oslavuje - má dlouhou historii. Snaha určit její kořeny zpravidla (ne li pokaždé) naráží na řadu nesnází. Pokud jde o „lidové dějiny“ (neboli „dé jiný zespodu“), jejich počátek lze stanovit v mnoha různých kontextech podle toho, na kterou zemi se zaměříme a která kritéria definující „lidové dějiny“ upřednostníme. Podíváme-li se pro názornost například na Spo jené státy, lze tvrdit, že lidové dějiny tam začaly ve třicátých letech dva cátého století v souvislosti s rozhovory, které vedli zaměstnanci Správy veřejných prací (Works Progress Administration, později Works Pro ject Administration, WPA) s bývalými otroky, případně s nedávnějšími hnutími veřejné a orální historie.9 Ovšem ať už jim přisoudíme kterékoli datum narození, není pochyb, že „lidové dějiny“ získaly podobně jako mnohé další radikální kulturní iniciativy zvláštní význam po roce 196H Užitečná časová periodizace vyplynula z významného společného počinu členů Centra pro současná kulturní studia při Birminghamské univerzitě.10 Rozvoj lidových dějin (v Británii) lze podle nich rozdělit na šest různých fází či tradic: (1) rané práce Johna a Barbary Hammon dových, dvou radikálních liberálů, zabývající se dělnickou kulturou,' (2) Skupina historiků při Komunistické straně Velké Británie v raném poválečném období, do níž patřili mnozí badatelé, kteří se později stah

HLASY ZESPODU: LIDOVÉ DĚJINY V CARDIFFSKÝCH DOCKLANDS

405

prominentními historiky, jako například Christopher Hill, Rodney Hil­ ton, Eric Hobsbawm, Dorothy Thompsonová, E. P. Thompson a George Rudé; (3) historické bádání a politické působení E. P. Thompsona a pře­ devším jeho spis The Making of the English Working Class (1968);12 (4) nedávnější hnutí orální historie neboli „lidové paměti“, které se da­ tuje od sedmdesátých let a dnes již sklízí významné mezinárodní úspě­ chy;13 (5) radikální historie komunity, v níž „lid“ často figuruje nejen jako předmět historie, ale i jako badatel, spisovatel a vydavatel;14 a (6) femi­ nistické dějepisectví od sedmdesátých let. Následující rozbor jasně ukazuje, že práce Butetownského střediska dějin a umění hned od jeho vzniku v roce 1987/1988 odrážela hlavní zá­ jmy jednotlivých hnutí lidových dějin a kulturní demokracie - jak v Bri­ tánii, tak i jinde po světě.

17.3 Butetownské středisko dějin a umění Historie je politickým bitevním polem. O podporu minulosti usilují stoupenci ustavené autority i její odpůrci, přičemž jedni i druzí si mo­ hou býtjisti, že nedostatkem munice trpět nebudou. John Tosh15 Orální historie ... umožňuje mnohem spravedlivější proces: nyní je možné předvolávat i svědky původem z nižších tříd, z prostředí neplnoprávných a poražených... Paul Thompson16

Butetownské středisko dějin a umění (www.bhac.org) se dnes rozkládá na přibližně třech tisících čtverečních stop v přízemí a dalším zhruba tisíci v prvním poschodí viktoriánské kancelářské budovy uprostřed cardiffských Docklands. Zahrnuje (1) obrazový, zvukový a video archiv; (2) výstavní prostory; (3) menší kinosál; (4) vzdělávací prostory pro mládež; (5) posluchárnu určenou pro vzdělávání dospělých, která záro­ veň slouží jako jednací místnost; a (6) malý obchod. Rozpočet v součas­ nosti dosahuje výše kolem 150 tisíc liber (tj. 270 tisíc dolarů). Většina příjmů pochází z grantů, obvykle určených na projekty s dobou trvání od jednoho do tří let - sponzory jsou například Ministerstvo vnitra {Home Office), Velšská rada pro umění (The Arts Council of Wales), Komunitní

406

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

nadace (dříve známá jako Charitativní loterie), Rada cardiffského hrab štvi {The Cardiff County Council) a různé nadace. V poslední době do kázalo Středisko vydělat přibližně 25 tisíc liber (tj. 40 tisíc dolarů) ročně prodejem knih, fotografií, pohlednic a ostatních produktů v obchůdku, který patří k výstavním prostorám, jakož i svými vzdělávacími aktivita mi nabízenými školním skupinám a poskytováním archivního obrazo vého materiálu televizním a jiným mediálním společnostem. Ve spolupráci s místními lidmi Středisko získává, uchovává a využí vá orální historie, staré fotografie a další dokumenty. Jeho personál je různého etnického původu i různých ras; skládá se ze zaměstnanců na plný i částečný úvazek, jakož i z dobrovolníků. Počet placených zaměsl nanců značně kolísá v závislosti na momentální výši a povaze granto vého financování. Za ideálních podmínek zastávají placení zaměstnanci šest nebo sedm pracovních míst: ředitel Střediska (a autor tohoto eseje, na částečný úvazek); pracovník administrativy; archivář, který zároveň provádí výzkum obrazového materiálu; referent výstav a zároveň grafik; referent pro vzdělávací projekty (jehož odborností je historie, zeměpis a národní školské osnovy); referent pro umělecké vzdělávání (na částeč ný úvazek); a referent pro vztahy s okolní komunitou, který je zároveň i komunitní historik a stará se o marketing (na částečný úvazek). Dol> rovolníci, kterých je přibližně tucet, pracují ve výstavních prostorách, vykonávají kancelářské práce a pomáhají při výzkumné činnosti. Svou aktivitou bývají vždy o krok před placenými zaměstnanci a pro úspěch Střediska jsou nepostradatelní. Historie, kterou se Středisko zabývá, má sociální účel - je uvědomě lou snahou uvádět historické poznání do souvislosti se sociální praxi, včetně kritických a intervenčních postupů. Naše působnost překračuje hranice mezi sociálními dějinami (studiem sociálních vztahů, institucí a praktik) a kulturními dějinami (studiem významů a hodnot).17 V sa mém středu našeho úsilí leží problém reprezentace neboli minulých i současných vztahů mezi vládnoucími, podřízenými, okrajovými a zpo chybňovanými obrazy, diskursy a vyprávěními. Naše angažmá má několik základních cílů: přispět k tomu, aby byly so ciální a kulturní dějiny cardiffských Docklands a multietnického Walesu pozorně zaznamenány a zachovány pro budoucí generace, a to za aktiv ního přispění místních obyvatel; poskytovat všem členům místní komu nity - napříč širokým spektrem sociálních prostředí a kulturních zázeiiu, jakož i věkových skupin - možnost podílet se na společném kreativním úsilí; produkovat vzdělávací materiály, výstavy, představení a nejrůznějši

HLASY ZESPODU: LIDOVÉ DĚJINY V CARDIFFSKÝCH DOCKLAND1-

407

další kulturní produkty s kořeny v místní historii a zkušenosti; a zpro středkovat vzájemné porozumění a respekt mezi lidmi rozdílného llid ního, rasového a kulturního zázemí. Dlouhodobějším záměrem je uslnvil Přístavní lidové muzeum a středisko umění {Bay People’s Museum .1 r/•• Centre} disponující rozsáhlým archivem, stálými galerijními prostorami, místem pro dočasné výstavy, posluchárnami i zařízením pro pořádáni di vadelních představení, kavárnou a menším obchodem nabízejícím dárky a suvenýry. Tento úkol jsme odhodláni splnit, aniž přitom ustoupíme od zásad, na nichž Středisko vzniklo, a od jeho celkového étosu.

17.4 Základy Kdyby se na historii pohlíželo jako na aktivitu spíše než jako na pro­ fesi, těch, kdo sejí věnují, by bylo bezpočtu. Raphael Samuel18 Avšak historie je příliš důležitá, než aby bylo možné ponechat ji his­ torikům! Jean Chesneaux19

Butetownské středisko dějin a umění bylo založeno roku 1987/1988 afroamerickým antropologem a půltuctem místních obyvatel jako kul­ turní a zároveň i mocenská intervence. Hned od počátku bylo jejich cílem vybudovat skupinu domácích badatelů žijících přímo na místě — dělnických, organických intelektuálů — a vytvořit tak prostor, kde by mohly vznikat alternativní historie, totožnosti a reprezentace života v cardiffských Docklands. Především v raných fázích sdílela naše práce étos řady dalších emancipačních intelektuálních projektů - například feministické historie. Jak vyložila Catherine Hallová,

feministické historii, tak jak byla v sedmdesátých letech původně konceptualizována, šlo o to, znovu se zmocnit dějin žen. Bylo třeba vyplnit obrovské mezery v našem historickém poznání, jež byly přímým dů­ sledkem mužské nadvlády nad historickou prací.20 Co se týče dějin dělnického hnutí a dělnické třídy v Británii, John Tosh vysvětluje:

408

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

účelem podstatné části dějin dělnického hnutí sepisovaných politicky angažovanými historiky je vyostřit sociální uvědomělost dělníků, utvr­ dit jejich rozhodnutí politicky se angažovat a ujistit je, že historie stojí „na jejich straně“ ... V Británii odráží takový přístup hnutí Historické dílny ...Jež vzniklo koncem šedesátých let; pro ty, kdo se na něm po­ dílejí, slouží historická rekonstrukce zkušeností pracujících lidí jako „pramen inspirace a porozumění“ - smíme-li si vypůjčit obrat úvodní­ ku z vůbec prvního čísla History Workshop Journal.21 „Obnovení“ marginalizovaných zkušeností, „vyplňování mezer“ a pod kopávání vládnoucích konstrukcí, využívání historie jako prostředku vyostření sociální uvědomělosti, prohloubení poznání a inspirace jed nání - to vše dokonale odpovídá činnosti Butetownského střediska dě jin a umění. Jak řekla Marcia Brahimová Barryová, zakládající členka tohoto projektu,

věděli jsme, že máme jedinečné dějiny, ale neuvědomovali jsme si, jak jedinečné opravdu jsou, dokud někdo [afroamerický antropolog jmé­ nem Glenn Jordan] nepřišel a neřekl nám, „Vaše dějiny jste vy sami, a jestli s tím něco neuděláme, budou ztraceny.“ Tak se z nás stali vlast­ ně bojovníci ... tehdy jsem si najednou uvědomila, že všechno kolem nás se mění - bylo to patrné na pohled: staří lidé umírali a spousta místních se v rámci „asanačních projektů“ padesátých a šedesátých let odstěhovala, takže se naše komunita zmenšila. Řekla bych, že v pade­ sátých letech nás mohlo být okolo pěti tisíc, teď už jen dva a půl... Uvě­ domili jsme si, že s tím musíme začít něco dělat.22 Antropolog, orální historik a aktivista-intelektuál, který se povýtce rozloučil s akademickými věžemi ze slonoviny, v podstatě jen potvrdil, co butetownská komunita chápala už dávno, byť dominantní kultura to podle všeho neustále popírala. Ať už byly důvody, proč se rozhodl anga žovat, jaké chtěly, jedním z důsledků se stalo potvrzení významu této konkrétní historie a klíčových aspektů lokálně založené lidové paměti a neoficiálního poznání. A tohoto poznání sebe sama dosáhli místní po mocí dialogu s Jiným. Lidem z butetownské komunity - jinak řečeno, z „Tygří zátoky" a z „Doků“ - poskytl Butetownský projekt dějin komunity prostor, v němž mohli sami přispět k opoziční historii a kulturně-demokratickc praxi bádání a psaní, jehož cílem bylo zpochybnit a podrýt vládnoucí

HLASY ZESPODU: LIDOVÉ DĚJINY V CARDIFFSKÝCH DOCKLANDS

409

konstrukce. Po dlouhé generace se lidé žijící v tomto společenství a z něj pocházející setkávali v novinách a časopisech,23 v románech, životopis­ ných knihách i akademických studiích, a také v obvyklé rétorice kaž­ dodenních rozhovorů, s obrazy a příběhy o sobě samých. Po nějakých 150 let, od padesátých let devatenáctého století, byla zdejší komunita stále znovu zobrazována buď negativně, jako špinavá, násilnická, ne­ zdravá a nemravná, anebo naopak romanticky, jako primitivní, exotická a fascinující. Jak to vysvětlil jeden místní obyvatel, ať už je původ toho pojmenování [tj. „Tiger Bay“] jakýkoli, odnepaměti ho obklopuje negativní mytologie. Znevažující průpovídky narážející na povídačky z druhé ruky - jako například: „V Tiger Bay se nedalo v klidu ani přejít přes ulici!“, „Bylo to tam o hubu!“, „Člověk tam přišel k úrazu jako nic!“, „Dole v zátoce měl u sebe každý nůž a vůbec zbraně všeho druhu!“, „Bylo to strašné místo. Lidi tam klidně hráli hazardní hry přímo na ulici!“ a podobně - jsou dodnes slyšet od lidí, z nichž převážná část do Tiger Bay v životě nevkročila.24

Vůbec nejproslulejší takový obraz vykreslil ve své autobiografii oblí­ bený velšský spisovatel Howard Spring (1889-1965): projít se Tygří zátokou bylo prostě fascinující. Žluťáci a Taliáni, Indo­ vé a Levantinci se štrachali v polostínu zlověstných vedlejších uliček, které odbočují z Bute Street... Děti prapodivných barev, plody strašli­ vých mesaliancí, klopýtaly polonahé ulicemi a výklady obchodů zdobi­ la jména zastupující snad všechny klany a třídy pod sluncem... Byla to špinavá, hnijící a romantická čtvrť, pohoršující a inspirující zároveň, a já jsem ji miloval.25

Lidé z této komunity se podobnými konstrukcemi cítí být hluboce uraženi. Jakmile vznikl Butetownský projekt dějin komunity, nevyhnutelně zaujal již dopředu určené místo v rámci dlouho předtím ustaveného pole reprezentací.26 Tuto skutečnost si dílem uvědomoval i etnograf a orální historik, který projekt spoluzakládal; místní šiji uvědomovali bezezbyt­ ku. Nová iniciativa byla tak pro ně přinejmenším stejně jako pro něho už od samého počátku dialogickým a kulturně-politickým podnikem - ne­ šlo ani tak o to, nalézt informace o společenství „ukrytém před dějinami“ (smím-li si zde vypůjčit obrat, který proslavila Sheila Rowbothamová),27

410

JAK SE PÍŠOU DfJINv

nýbrž spíše o studium komunity mimořádně viditelné v tom smyslu, /o stavení a možnosti místních lidí především prostřednictvím praktickélu i vzdělávání a demystifikace procesu historického bádání.28 Níže citovaní' formulace pocházejí z rozhovoru, v němž Marcia Brahimová Barryovň popsala působení Střediska v počátečním období, v letech 1988-191)0 Činnost jeho pracovníků, kterou zde líčí, byla součástí prvního projektu komunitního vzdělávání, totiž semináře/dílny pořádané každý týden od února 1988. Rozhovor stejně jako předtím vedla Karen Gehrkeová.

MB: Nevím, jestli znáte starou knihovnu... Glenn chtěl, abychom se za­ čali učit, jak se provádí výzkum, a tak jsme všichni vyrazili do knihov­ ny. Byly zrovna letní prázdniny a strávili jsme tam nějaký čas... prostě jsme se probírali starými novinami a tak. Bylo to docela fascinující, poněvadž jsme začínali chápat, co výzkum obnáší. Ale protože jsme tam byli všichni pohromadě, neměli jsme pocit, jako bychom plnili ně­ jaký namáhavý úkol... Když na to přijde, pustili jsme se prostě do čtení starých novin a přišlo nám to úžasné. Doopravdy jsme chápali, co se nám snaží vysvětlit... Vždycky nám zdůrazňoval, že opravdu můžeme napsat svou vlastní historii, že můžeme napsat historii, kterou vidíme před sebou, a ne tu historii, o které si lidi myslí, že je naše, a proto opravdu máme hlas...2'' Cílem bylo nejen prostě přimět lidi, aby vyprávěli a sbírali vlastní pří běhy, ale také povzbudit je, aby se zabývali tím, co už o nich bylo napsáni > a vyprávěno - celý projekt zahrnoval tudíž od počátku i prvek kritickéhi> přístupu k převládajícím diskursům, totiž k lokálním diskursům o rasi > vé a kulturní diferenci. S tímto cílem jsme začali studiem starých novin, ale zároveň jsme si hodlali přečíst i líčení sociálních vědců a (ostatních) beletristů. První seminář jsme nazvali „Jací jsme byli: Životní příběhy z Tigci Bay“ a jeho úvodní setkání přilákalo 42 lidí. To byla v té době neslýchaná účast - místní úřady se už několik let pokoušely zřídit v Butetownu pra videlné vzdělávání dospělých, dosáhly však jen minimálního úspěchu.

HLASY ZESPODU: LIDOVÉ DĚJINY V CARDIFFSKÝCH DOCKLANDS

411

Co se týkalo finančních a dalších materiálních zdrojů, zpočátku byly bezmála nulové. Díky 350 librám, jimiž přispělo Komunitní vzdělávací středisko hrabství, disponoval projekt alespoň minimální audiotechni­ kou, totiž kazetovým magnetofonem Marantz CP430 a dvojicí kvalitních mikrofonů, jakož i nevelkou zásobou kazet. Jedním z důsledků nedo­ statku zdrojů však bylo, že skupina se působením kolektivní odpověd­ nosti skutečně semkla.

MB: Neměli jsme žádné peníze, a tak jsme Butetownské komunitní stře­ disko směli jednou týdně, v úterý večer, využívat zadarmo... Přinášela jsem z domu konvici. Molly a Rita, někdy Olwen anebo kdokoli z nás, všichni jsme se složili, aby se daly nakoupit nějaké sušenky, čaj a káva.30 Tato setkání plnila dvojí účel: místním lidem poskytovala příležitost dozvědět se něco o tom, co vlastně znamená orální historie, a příslušní­ kům skupiny okolo projektu umožnila začít se systematickým sbíráním životních příběhů a jejich archivací v podobě magnetofonových nahrá­ vek. Antropolog a orální historik měl představu, že tak zprostředkuje proces získávání poznání, který se už v budoucnu obejde bez jeho pří­ tomnosti. Důraz byl proto kladen nejen na výcvik místních obyvatel (po­ mocí praktických ukázek technik vedení rozhovoru, používání mikrofo­ nů apod.), ale i na vzdělávání (v podobě kritických diskusí o tématech a problémech výzkumu, orální historie a kulturní demokracie).

MB: V první polovině každého setkání šlo o to, abychom si osvojili techniky vedení rozhovoru, k tomu jsme používali knihu Paula Thompsona [Hlas minulosti'] ... Glenn jich měl k dispozici slušnou zásobu. Sice jsme mu za ně měli zaplatit, ale řekla bych, že k tomu nikdy nedo­ šlo - nakonec prostě daroval každému z nás knihu. Takže jsme mluvili o orální historii, vážili jsme otázky a témata a četli jsme pasáže z těch knih... Myslím, že jsme si ani nebyli vědomi, co se to s námi vlastně děje, ale ve skutečnosti jsme získávali [poznání a] dovednosti. Tato setkání byla plánována na 32 týdnů, ale nakonec to dopadlo tak, že probíhala po celé tři roky. Zhruba polovina tehdejších pravidelných návštěvníků se na činnosti Střediska aktivně podílí dodnes. Není pochyb, že tyto semináře měly nikoli nevýznamný a trvalý efekt. Jak poznamenal Alessandro Portelli,

412

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

když k setkání dojde [v podmínkách] rovnosti, bývají někdy nejen po­ zorovatelé, ale i „pozorovaní“ podníceni k tomu, aby o sobě uvažovali zcela novými způsoby. To vrhá nové světlo na odvěký problém zasa­ hování pozorovatele do pozorované skutečnosti. Pozitivistická posed­ lost nezasahováním vedla k rozvoji bizarních technik, které měly tento problém obejít či odstranit. Domnívám se, že bychom celou otázku měli obrátit vzhůru nohama a pojímat změny, které naše přítomnost popřípadě vyvolá, jako jeden z nej důležitějších výsledků naší práce v terénu.31

17.5 Udržet kulturní demokracii naživu Čtenář, který se právě seznámil s předcházejícími odstavci zabývajícími se kulturní demokracií v prvních letech projektu, by si mohl myslet, že udržet ji už bylo snadné. Nic by však nemohlo být pravdě vzdálenější, jak je zřejmé i z následujícího rozhovoru mezi Karen Gehrkeovou a Chris Weedonovou:

KG: Jednou jste se zmínila o tom, že ideou Střediska byla skutečná... bylo uskutečnit ideu kulturní demokracie. CW: Ano... celý projekt, dokonce už v jeho raných fázích, když šlo o projekt dějin komunity, byl cvičením v kulturní demokracii v tom smyslu, že místo aby přišel někdo zvenčí a dal se do práce, měli jsme představu, že místní lidé by měli sbírat svou vlastní historii, vést roz­ hovory jeden s druhým, shromažďovat fotografie, archivovat je a tak podobně. A každé rozhodnutí... a všechny cíle by měly být diskutovány ve skupině. A mělo by jít o kolektivní podnik postupující vpřed, v němž se každý bude angažovat bez ohledu na to, odkud pochází, jaké má vzdělání a tak... Rozumí se, že celý projekt se od prvních dnů hodně rozrostl, ale řekla bych, že tyhle základní principy na významu neztrácejí. Spíše je to tak, že se naše práce hodně diverzifikovala, a proto se lidi zapojují v různých oblastech. Všichni už nemůžou dělat všechno, poněvadž se toho odehrává příliš mnoho zároveň, ale představa, že lidi by to měli dělat sami pro sebe a čerpat odtud sílu..., je pořád přítomna, to je jasné. KG: Takže byste řekla, že z vašeho pohledu to zatím dopadá dobře? CW: Neřekla bych, že je to stoprocentní úspěch, spíš bitva, která ne­ končí. Podle mého je kulturní demokracie docela složitý podnik, poně-

HLASY ZESPODU: LIDOVĚ DĚJINY V CARDIFFSKÝCH DOCKLANDS

413

vadž se opírá o představu, že lidi na sebe doopravdy chtějí brát odpo­ vědnost, ale myslím, že jedna z věcí, které tenhle projekt ukázal, je, že lidi na sebe odpovědnost ve skutečnosti dost často brát nechtějí. Přes­ něji řečeno, chtějí mít pocit, že se jich věc týká, a právo vyjádřit svůj názor, jenže ne vždycky chtějí všechno to další, co s tím souvisí a bez čeho se nic neuskuteční. Co všechno jsou lidé ještě ochotni dělat, má své meze, a stejně tak oblasti, kde jsou ochotni se angažovat... Řekla bych, že kulturní demo­ kracie je pokračující bitva.32

Pokud jde o přijímání odpovědnosti, stále platí, že bezmála všechny audionahrávky rozhovorů o životních příbězích jednotlivých responden­ tů, které dnes máme k dispozici, pořídila dvojice dobrovolníků - ant­ ropolog (a autor těchto řádků) a Marcia Barryová - zhruba před deseti lety, tedy hned v prvních letech fungování projektu. Místní lidé jsou sice o tom, že jejich dějiny mají být zachovány pro příští generace, hlubo­ ce přesvědčeni, ale jen málokteří jsou ochotni pustit se do práce, která s tím bývá spojena - i přesto, že potřebné vybavení a kvalifikovanou po­ moc mají k dispozici.

17.6 Co se děje s hlasy?33 Není žádný důvod, proč by se ti, kdo využívají doklady orální histo­ rie, měli ocitnout v nevýhodě, stanou-li před otázkou poměrné hod­ noty dokumentárních a orálních pramenů. Trevor Lummis34

Archiv orální historie Butetownského střediska dějin a umění dnes zahr­ nuje přibližně tisíc hodin audionahrávek rozhovorů a okolo dvanácti ho­ din videonahrávek (byly natočeny ve spolupráci se dvěma místními na­ hrávacími skupinami). K náležitému využití tohoto materiálu však proza­ tím nedošlo, až na několik krátkých, nedávno digitálně zaznamenaných rozhovorů. S ohledem na prostředky, které si to vyžaduje, může totiž převod audionahrávek do takové podoby, v níž by je bylo možné sdílet s širší čtenářskou či posluchačskou veřejností, představovat pro skupiny našeho typu nemalý problém.

414

JAK SE PÍŠOU DÉJINV

Orální svědectví byla ovšem využita pro potřeby rozhlasu a dá se oře kávat, že médium komunitního rozhlasu se v budoucnu bude uplatilo vat ještě významněji. Snad vůbec největším úspěchem Střediska na poli médií se stala koprodukce Cymre Ddu, televizního dokumentu - a jej provázející knižní publikace - o třech částech, jehož tématem byla histo rie černých lidí ve Walesu (ve velštině, s anglickými titulky) a produkce dvou půlhodinových pořadů s názvem Bay People, které v říjnu 2001 odvysílalo BBC Radio Wales (Glenn Jordan se ujal role vypravěče). Vět šina hlasů, jež v těchto pořadech zazněla, patřila lidem různého etnic kého původu, které autorům doporučili pracovníci Střediska, a mnoho rozhovorů bylo nahráno na jeho půdě. Tyto úspěchy naznačují, že do chází k významným posunům politiky reprezentace. Vytvořit z audionahrávek knihuje dlouhý, únavný a nákladný proces. Už od prvních dnů bylo cílem Střediska sestavit dvojici svazků životních příběhů nazvaných Women’s Lives from Tiger Bay a Men’s Lives from Tiger Bay. Obecněji řečeno, Středisko plánovalo vydávat knihy (včetně dětských), jež by v podstatné míře vycházely z orální historie. Tohoto cíle se zatím dosáhnout nepodařilo - ve skutečnosti platí, že všechny zveřejněné životní příběhy komunitní historie (s výjimkou stručných úryvků, jež se objevily na výstavních panelech v rámci různých expozic, případně bulletinu, jejž jsme dříve vydávali) pocházejí od lidí, kteří své texty sami napsali do počítače - jinak řečeno, poskytli je v takové formě, v níž je bylo snadné přečíst, prodiskutovat a zredigovat. Má to jeden do cela ironický důsledek: ti, jejichž hlasy dřív byly v této komunitě nejvíce odsunovány na okraj, se i dnes v tisku objevují spíše jen výjimečně, na šim vznešeným a kulturně-demokratickým záměrům navzdory.35

17.7 Lidé reagují psaním Tohle není příběh mého života. Jsou to prostějen zaznamenané vzpo­ mínky na dětství, které jsem strávila v Cardiffr, „dole v docích“. Vý­ běr z tamějších obrázků a zvuků, pachů a pocitů. Phyllis Grogan Chappellová3'’

Několika skupinám působícím v různých komunitách se již podařilo zpracovat a uveřejnit texty autorů pocházejících z dělnického prostředí, a to včetně komunitních dějin a životních příběhů. Ve Spojeném králov

HLASY ZESPODU: LIDOVÉ DĚJINY V CARDIFFSKÝCH DOCKLANDS

415

štvi patří v tomto ohledu k nej úspěšnějším projekt Centreprise, který působí v londýnské čtvrti Hackney.

Centreprise začalo vydávat dělnické texty v roce 1972... Od dob po­ čátků Centreprise jakožto projektu lokálních dějin se jeho vydavatel­ ská činnost rozšířila tak, že dnes už kromě historie zahrnuje i různá jiná díla, jejichž autory jsou místní obyvatelé. K jeho publikacím patří texty mladých autorů, místní autobiografie příslušníků dělnické třídy, lokální historické materiály, texty studentů vzdělávání dospělých niž­ ší úrovně, texty černých autorů nebo próza i poezie autorů, kteří se zúčastňují dílen kreativního psaní. Ve svém raném období (v letech 1972-1975) Centreprise vydalo 25 titulů, jichž se prodalo mezi 450 a 5000 výtisky. I v následujících letech vycházela každý rok řada nových titulů, takže v roce 1992 bylo dostupných 34 různých publikací.37

Vydavatelská činnost Butetownského střediska dějin a umění ovšem srovnatelných úspěchů nedosahuje. Jeho snahy vedou však podobné principy a postupuje se podobnými cestami - až na to, že tolik nezdů­ razňujeme literární tvořivost. Do dnešního dne vydalo Středisko 15 knih (a podílelo se na vydání jedné další) a dvě brožury.38 Brzy po vzniku Butetownského střediska dějin a umění byla na jeho půdě založena ediční řada „Životní příběhy z Tiger Bay“ určená textům místních obyvatel. Zatím v ní vyšla čtveřice svazků: The Tiger Bay Story od Neila Sinclaira (140 stran, 1993), A Tiger Bay Childhood: Growing Up in the 1930s od Phyllis Grogan Chappellové (80 stran, 1994), How I Saw It: A Stroll thro’Old CardiffBay od Harryho „Schipmatea“ Cookea (112 stran, 1995) a Endangered Tiger: A Community under Threat od Neila Sinclaira (196 stran, 2003). Nyní jsou k vydání připravovány další dva svazky: A Family Affair: Three Generations in Tiger Bay od Olwen Blackmanové Watkinsové a Under The Bridge and Down the Bay od Patti Flynnové. Knihy ediční řady „Životní příběhy“ jsou „uživatelsky přátelské“ všechny vyšly ve formátu A5 (přibližně 150 x 210 mm) a většinou ani zdaleka nedosahují 200 stran; nejkratší, A Tiger Bay Childhood od Phyllis Chappellové, má pouze 80 stran. (Ve skutečnosti bylo autorku zapotřebí povzbudit, aby napsala více, protože jinak by délka jejího textu odpovídala více formátu brožury než knihy.) Souvisí to rovněž s poli­ tikou viditelnosti a není to nevýznamný bod: mají-li být texty autorů

416

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

původem z prostředí dělnické třídy viditelné, je důležité, aby měly na hřbetě jasně čitelný název. Co lidi k sepisovaní takových knih vlastně motivuje? Jak podotkl Alessandro Portelli, „vypravěč se vyprávěním příběhu zachraňuje před zapomněním“.39 V případě autorů, kterým jsme poskytli možnost publi kovat s pomocí Butetownského střediska dějin a umění, se zdá, jako by spíše než potvrdit „JSEM!“ toužili prohlásit „BYLI JSME!“. Naši autoři upřednostňují rodinnou historii a především historii komunity - nikoli autobiografii.40 Touhu vyprávět svůj osobní příběh u nich nahradila po třeba sepsat zasvěcené líčení vykreslující často očerňovanou komunitu, již dobře znají a většinou milují. Prameny, z nichž při svém psaní čerpají, nejsou ovšem výzkumné zprávy, mapy ani výsledky sčítání lidu, nýbrž sdílené vzpomínky a vyprá­ vění přechovávaná po generace prostřednictvím tradice vyprávění pří­ běhů nebo v jednoduchých interakcích každodenního života: je to parně!' a poznání takového typu, o jakém je řeč i v následujícím úryvku z textu, který vznikl na půdě Skupiny pro lidovou paměť při Středisku studií sou časné kultury (Centre for Contemporary Cultural Studies, CCCS):

poznání minulosti a přítomnost vzniká také v každodenním životě... Takové poznání může kolovat (obvykle bez toho, aby se jakkoli prohlu­ bovalo) v každodenním hovoru a v osobních ... vyprávěních. Může být dokonce i zaznamenáno v některých intimních kulturních formách, jako jsou dopisy, deníky, alba fotografií či sbírky upomínkových před­ mětů. Může být také zhušťováno v anekdoty, jež získávají působivost a obecnost mýtu... Tato historie zpravidla ... není jen nezaznamenaná, nýbrž skutečně umlčovaná. Nedostává se jí příležitosti promluvit.41 Velká část naší práce se zabývá právě pamětí tohoto druhu. Někdy se tvrdí, že orální historie a životní příběhy jsou nevyhnutelně zaujaté - bývají jednak neúplné (často jde totiž jen o zlomky nebo útržky, z nichž nevyplývá jaksepatří široce založené líčení), a jednak předpojaté (nejsou „objektivní“ nebo „neutrální“, protože většinou zaujímají stáno visko, často defenzivní, s cílem obhájit svou komunitu a někdy i vlastní minulost). Autoři publikující v ediční řadě „Životní příběhy z Tiger Bay" si to samozřejmě uvědomují, své mravní přesvědčení však považují za cosi pozitivního. Role antropologa a orálního historika v procesu sepisování knih vy­ cházejících v této edici je veskrze zprostředkovatelská. V některých pří

HLASY ZESPODU: LIDOVÉ DĚJINY V CARDIFFSKÝCH DOCKLANDS

417

pádech bývá potřeba přeuspořádat části nesourodého textu a vytvořit tak soudržnější oddíly a kapitoly, jindy jsou zásahy motivovány důvody gramatickými, anebo jsou autorovi navrženy názvy jednotlivých kapitol. Redakce se však nikdy nedotýká otázek „pravdy“: „fakta“, která místní autor předkládá, zpochybňována nejsou. Redaktor se podobně nesnaží uplatňovat ani své právo pojmenovávat - názvy knih si v drtivé většině zvolili sami autoři, někdy i přes námitky redaktora. Hlavním cílem re­ dakčního procesu je zachovat hlas autora, tak aby místní lidé, kteří se s ním osobně znají, při čtení textu doslova slyšeli jeho hlas. Styl psaní je proto lidový spíše než akademický.42 Hodnota ediční řady „Životních příběhů“ nespočívá prostě v motiva­ cích, pramenech a stylu autorů. Snad největším přínosem jsou podrobná vyprávění, jež předkládají, tj. konkrétní informace, jež mohou povzbudit vzpomínky místních pamětníků a studentům nebo badatelům posloužit jako vodítko pro další zkoumání. Od roku 2000 ovšem publikační činnost Střediska značně zesílila: antropolog a orální historik, který stojí v jeho čele, se často ujímá role „redaktora“ nebo i „autora“. Neznamená to však rezignaci na principy kulturní demokracie, spíše rozhodnutí vydávat rozmanitější škálu pub­ likací, a to včetně dětských knih, vzdělávacích kompletů a knih upřed­ nostňujících vizuální stránku věci, což v praxi znamená především fotografie.43

17.8 Historie, paměť a vizuální zobrazení Proč vůbec využívat fotografie? Protože je to velice mocné médium spouští emoce, slouží jako místo setkání individuální a kolektivní pa­ měti a přesvědčuje diváka, že to, nač se dívá, skutečně existovalo. Jak vysvětluje Marita Sturkenová,

fotografie, která má pro člověka osobní hodnotu, je zároveň talisman... Evokuje jak vzpomínky, tak i ztrátu, jak stopu, již po sobě život zane­ chal, tak i vyhlídku na smrt... je mechanismem, který je možné využít k rekonstrukci minulosti a k jejímu umístění v přítomnosti. Obrazy do­ káží vzpomínky, jež přechováváme jako jednotlivci i jako kultura, vy­ tvářet, zasahovat do nich, anebo je i znepokojit. Propůjčují tvar osob­ ním příběhům i nárokům na pravdivost a uplatňují se jako technologie paměti - mají za následek jak vzpomínání, tak i zapomínání.44

418

JAK SE PÍŠOU Of JIN v

Fotografii se v rámci Střediska dostalo prominentního postavení vlast nejen shodou okolností. V roce 1989 byl totiž Butetownský projekt dějin komunity pověřen organizací NewEmploy Wales, aby připravil stálou výstavu, která by byla instalována v novém vzdělávacím středisku zří ze ném touto organizací pro mladé lidi v Cardiff Bay. Kurátory výstavy se stali autor tohoto článku a Olwen Blackmanovrt Watkinsová, široce respektovaná obyvatelka Butetownu a nedlouho předtím penzionovaná učitelka. Na počátku stála především její rozsah lá sbírka fotografií, osobních i těch, které se týkaly celé komunity, avšak postupně se podařilo nashromáždit stovky dalších fotografií z období < >< I přelomu století až po přestavbu (takzvanou „asanaci slumu“) celé ohlas ti, která se uskutečnila v šedesátých letech. Vybrané fotografie byly oko pírovány, zvětšeny a profesionálně zarámovány. Celkem výstava, která z tohoto úsilí vzešla, zahrnovala na devadesát fotografií, většinou formátu 12 x 16, 16 x 20 nebo 20 x 24 palců; šest nebo sedm jich bylo skutečně velkofomátových, o šířce přibližně 48 palců. Výstava byla zahájena jednoho horkého nedělního odpoledne v čei věnci 1989. Reakce místní komunity byla nevídaná: dostavily se dobře čtyři stovky návštěvníků a budova doslova praskala ve švech. Dřívější i současní obyvatelé Butetownu se zastavovali před fotografiemi a zdálo se, že nevěří vlastním očím. Ukazovali na jednotlivé postavy ze skupino vých portrétů a diskutovali o tom, jak se lidé na nich jmenovali. Smáli se a slzeli, když zpozorovali sami sebe, své přátele a svá oblíbená místa Někteří dokonce odešli domů a zakrátko se vrátili s vlastními fotogra fiemi, o něž se chtěli podělit s ostatními. Radost z rozpoznání, potvrzeni lidové paměti, bolest ze ztráty - to vše zakoušeli při pohledu na vyšla vená zobrazení. Věděli jsme sice, že fotografie jsou důležité, ale až do té doby jsme si neuvědomovali, jak zásadní význam ve skutečnosti mají. Od té chvíle se sběr fotografií stal jednou z hlavních činností Střediska. Na rozdíl od muzeí není ovšem náš sběr zaměřen na originály fotografií - domní váme se, že osobní a rodinné fotografie mají raději zůstat lidem. V ně kterých případech byly ovšem obrazové materiály Středisku darovány, aby je bezpečně uchovalo. V současnosti obsahuje náš obrazový archiv bezmála pět tisíc položek.45 Výstava zůstala ve vzdělávacím středisku NewEmploy Wales více než deset let, až do chvíle, kdy tato organizace přestala existovat. A přestože se vystavené obrazy neměnily, lidé šije přicházeli prohlížet pořád znovu. Z naší výstavy se stalo místo paměti. Proč? Protože smíme-li zde odkázat

H LASY Z ESPO DU: LI D O VÉ D ĚJIN Y V CAR DIF FSKÝC HDOCKLANDS

419

na Rolanda Barthese, tyto fotografie místním obyvatelům připomínaly, že to, co vidí (své přátele, své ulice, svou komunitu, sami sebe), už sice neexistuje, avšak „vskutku to bylo“.46 V roce 1997, poté co Butetownské středisko dějin a umění uspořá­ dalo řadu dalších dočasných výstav v různých prostorách v cardiffských Docklands, padlo rozhodnutí zřídit si vlastní výstavní galerii,47 jejíž činnost bude vycházet z principů kulturní demokracie. Cílem je tvor­ ba a vystavování obrazových, textových, zvukových a dalších materiá­ lů, jež mohou prostí lidé shledat přístupnými a smysluplnými. Většina výstav, jež zde instalujeme, pokrývá různá témata místních lidových dějin, kulturní politiky a každodenního života se zvláštním zřetelem na takové otázky, jako je přistěhovalectví, totožnost, komunita, lidová kul­ tura, obnova životního prostředí ve městě, život běženců nebo mediální obraz rasové a kulturní diference. K běžným pramenům vystavované­ ho materiálu patří fotografie místních pouličních fotografů, fotografie z osobních a rodinných archivů a obrazy z novin a dalších populárních médií. Ačkoli se Butetownské středisko dějin a umění snaží oslovit přede­ vším „netradiční návštěvníky“, tedy takové lidi, kteří do muzeí a galerií chodí jen zřídka (pokud vůbec někdy), odmítáme předpoklad, že by snad lidé tohoto typu byli jakkoli neinteligentní nebo prostoduší. Výstavy, jež pořádáme, mají být vizuálně zajímavé, ale zároveň i intelektuálně rigo­ rózní. To má mimo jiné za následek, že jednotlivé expozice jsou čím dál tím častěji mnohohlasé - zobrazují soupeřící představy minulosti a vy­ obrazením, jež jsou vystavována, se tak může dostávat jak pochvaly, tak i kritiky.48 Jednotlivé výstavy využívají stále více velkoformátových por­ trétů s životními příběhy těch, kdo jsou na nich vyobrazeni. V návaznosti na jednotlivé výstavy publikuje nyní Středisko rovněž rozsáhlé výstavní katalogy, v nichž jsou dále rozvedena témata jako poe­ tika a politika reprezentace49 a obvykle bývají zpracovány takovým způ­ sobem, aby neztrácely na významu ani poté, co výstava sama skončí.50 V době, kdy vzniká tento esej, připravují pracovníci Butetownského střediska dějin a umění šestou převážně obrazovou knihu s názvem Mo­ thers and Daughters: Portraits from Multi-ethnic Wales. Tato publi­ kace bude - stejně jako velká výstava, již má provázet - zahrnovat sto portrétů žen z rozmanitých etnických prostředí z celého Walesu, spolu s jejich životními příběhy. Vystavované portréty mají měřit jeden metr a jejich cílem je přímo oslovovat diváky - zpochybňovat hegemonické představy velšskosti, britskosti a stáří.

420

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Ze všech převážně obrazových publikací Střediska je možná vůbec nej pozoruhodnější ta nejmenší, nesoucí název Fractured Horizon: A Land scape of Memory.51 Tato drobná, ale krásná a zneklidňující knížečka je výsledkem projektu, s nímž v roce 2001 přišel Matthew Manning, tehdy ještě student fotografie a médií na Glamorganské univerzitě, a Patti Fly 11 nová, zpěvačka a spisovatelka, jejíž rodina má v oblasti, které se dnes říká Cardiff Bay („Cardiffská zátoka“), hluboké kořeny. Pomocí obrazů i slov konfrontují tito dva autoři minulost a přítomnost cardiffských Docklands:

... po několik týdnů procházela spisovatelka s fotografem nábřeží oblas­ ti dnes vstávající z trosek jako Cardiff Bay... Vypravěčka se snažila po­ skytnout fotografovi obecné vedení a s tímto cílem na zřeteli vycházela z osobních i kolektivních archivů nastřádaných dojmů. Aby zjistila, co všechno si vlastně pamatuje, aby se znovu zmocnila zlomků vlastní mi­ nulosti, prováděla fotografa po okrajích, rozmezích a dosud nedokon­ čených prostorách nové výstavby. Právě tam, v krajině věcí zničených a nahlodaných časem, použitých a opuštěných, se jí téměř podařilo být doma. ... Výsledkem jsou fotografie přítomnosti, prodchnuté však stopa­ mi minulého.52 Jak řekla Catherine Belseyová, „kulturní historie toho druhu, jakou zde předkládám, je historií reprezentace“.53 To se blíží cíli, k němuž směřu jí výstavy a s nimi související aktivity na půdě Butetownského střediska dějin a umění. Lidová historie, kterou zde praktikujeme, zahrnuje různé způsoby nazírání, a tedy takové vnímání obrazů, které přesahuje předpo klad, že obrazy jednoduše poskytují „doklady“ či „okno do skutečnosti". Fractured Horizon (jak výstava, tak i kniha) prozrazuje angažmá s vizuálnem toho druhu, jež se nápadně odlišuje od postupů přijímaných většinou historiků - a platí to i pro historiky, kteří se zabývají „lidovými dějinami“. Obraz a text zde existují v dialogickém vztahu, aniž se jed nomu či druhému přiznává přednost. Jak citlivě poznamenal Raphael Samuel, „dějiny zespodu“ ... nikdy nepokročily až k vizuálnu. Ačkoli byly sou­ částí kulturní revoluce šedesátých let, zůstaly spoutány povýtce tra­ dičními způsoby psaní, výuky a výzkumu. Osm set stránek The Ma­ king of the English Working Class E. P. Thompsona (1963) neoživuje jeden jediný obrázek, ačkoli doba, o které vyprávějí, byla mimo jiné

HLASY ZESPODU: LIDOVĚ DĚJINY V CARDIFFSKÝCH DOCKLANDS

421

svědkem nebývalého rozmachu anglické politické karikatury - a totéž platí i o spisu Petera Lasletta Svět, jejž jsme ztratili (1965)... Sociální dějiny „nové vlny“ vzaly fotografie na milost..., ale důvodem, proč tak učinily, byl jejich skutečnostní obsah spíše než obrazová hodnota nebo zájem o ni. Stručně řečeno, na fotografie pohlížely jako najeden z typů dokumentární pravdy. A v dalším dodává:

zdá se možné, že nově nalezený zájem historie o „reprezentaci“ a její opožděné uznání dekonstruktivistického obratu v současném myšlení umožní, a dokonce si i vynutí, aby se vnímání grafického dostalo dů­ stojnějšího postavení... Jakmile jsou totiž fotografie v duchu postmo­ dernismu odříznuty od představy „skutečnosti“, mohou být studovány pro divadelnost sociálních jevů spíše než jako vyobrazení každodenní­ ho života.54 „Postmodernismus“ je sice výraz, jejž v Butetownském středisku dě­ jin a umění zaslechnete jen zřídka, ovšem některé ze zdejších praktik menšími dávkami poststrukturalistických a postmodernistických idejí ovlivněny jsou.

17.9 Závěrečné zamyšlení Tento esej nastolil několik témat souvisejících s lidovými dějinami a kul­ turní demokracií, a to prostřednictvím rozboru projektu, který funguje už přibližně dvacet let v přístavní oblasti města Cardiff. Seznámili jsme se s počátky Butetownského projektu dějin komunity, jakož i s étosem a postupy (orální historie, výzkum se zapojením místních spolupracov­ níků, vzdělávací aktivity založené v komunitě, komunitní publikační a výstavní činnost), které se tento projekt a jeho následovník (Butetownské středisko dějin a umění) pokoušejí důsledně praktikovat. Opakova­ ně se ukazuje, jak zásadní význam má pro historii kulturní demokracie a vytrvalost komunity. Rád bych se zde na závěr zamyslel nad dvěma výzvami, totiž nad vý­ znamem radikální intelektuální práce a nad potřebou kulturní demokra­ cie. Jako východisko nám může posloužit následující vyjádření Stuarta Halla, teoretika kultury a intelektuála-aktivisty:

422

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

vracím se ke smrtelné vážnosti intelektuální práce. Skutečně, je to věc smrtelně vážná. Vracím se k zásadnímu rozlišení mezi intelektuál­ ní prací a prací akademickou: jsou si velmi blízké, nepochybně mezi nimi existují přesahy, mají ze sebe navzájem prospěch a obě poskytují prostředky, bez nichž tu druhou vykonávat nelze. Nejsou však jedním a týmž. Vracím se také k potíži se zaváděním skutečné kulturní a kri­ tické praxe, jejímž účelem je vytvořit cosi jako organické intelektuální politické dílo... Vracím se k teorii a k politice, k politice teorie - ale nikoli k teorii jako k vůli k pravdě, nýbrž spíše jako k souboru zpo­ chybňovaných, lokalizovaných, souvisejících poznání, které je nezbyt­ né rozebírat dialogicky. Také však k praxi, jež vždy rozvažuje o svých zásazích do světa, který je jejím přičiněním možné změnit a v němž mohou mít její zásahy nějaký dopad. A konečně, vracím se k praxi, kte­ rá chápe potřebu intelektuální skromnosti.55 Z hlediska Butetownského střediska dějin a umění je radikální intelek tuální práce tak jako pro Stuarta Halla vážný podnik, v němž hrají roli lokalizované zásahy i dlouhodobé angažmá. Vyplývá z ní rovněž kolek tivní práce a sdílení zodpovědnosti. Není to ovšem pokaždé snadno do­ sažitelný cíl: lidé mají různé dovednosti i různé motivace, a jak už jsme zmínili výše, někdy na sebe významnou zodpovědnost za to, že organ i zace uspěje, brát nechtějí. A konečně, radikální intelektuální práce podle našeho názoru zahrnu je rozhodnutí psát takovým způsobem, který bude nejen intelektuálně rigorózní, ale také - užívaným slovníkem, syntaxí a způsobem prezen táce - přístupný širokému čtenářstvu, včetně takových lidí, kterým se nikdy nedostalo vyššího vzdělání. Pokud jde o tuto kapitolu, plyne z to hoto přesvědčení, že ať už obsahuje cokoli, v zásadě by to mělo být sro zumitelné členům naší organizace právě tak jako místní komunity, kteří snad budou mít zájem si ji přečíst. Psát tímto způsobem s sebou ovšem přináší nemalé nároky a nena mlouvám si, že jsem jim vždy dostál.

Poznámky i. Raphael Samuel, „Unofficial Knowledge“, Theatres of Memory, sv. I (London, 1994), str. 3 a 6. 2. Cardiffský Sailor Town („Námořnické městečko“) ležel ovšem částečně mimo hranice Tiger Bay („Tygří zátoky“); tato skutečnost se často přehlíží.

HLASY ZESPODU: LIDOVÉ DĚJINY V CARDIFFSKÝCH DOCKLANDS

423

3. Co se týče stereotypizace a rasového nálepkování „jiných“, viz Stuart Hall, „The Spectacle of the Other“, v Hall, ed., Representation (London, 1997), str. 223-290. 4. Chris Weedonová je sice nejznámější jako feministická kulturní teoretička, ale už její doktorská disertační práce se zabývala tématy kulturní politiky britské dělnické literatury; viz Christine M. Weedon, „Aspects of the Politics of Literatu­ re and Working-class Writing in Interwar Britain“ (doktorská disertační práce, Centrum pro studium současné kultury, Birminghamská univerzita, 1984). 5. Karen Gehrke, „Struggling for Cultural Democracy: A Case Study of the Butetown History & Arts Centre (bakalářská práce na katedře komunikačních studií, Glamorganská univerzita, 1996). 6. Jean Chesneaux, Past and Futures: Or What Is History For? (London, 1978), str. 1. 7. Paul Thompson, The Voice of the Past: Oral History (Oxford, 2000), str. 3. 8. Eric Hobsbawm, „On History from Below“, v Frederick Krantz, ed., History from Below: Studies in Popular Protest and Popular Ideology (Oxford, 1988), str. 13-28. 9. George P. Rawick, ed., The American Slave: A Composite Autobiography, sv. 1-19 (Westport, Connecticut, 1972). 10. Centre for Contemporary Cultural Studies, Making Histories: Studies in Histo­ ry-Writing and Politics (London, 1982). 11. John Hammond a Barbara Hammond, The Village Labourer (London, 1911), The Town Labourer (London, 1917), a The Skilled Labourer (London, 1919). 12. E. P. Thompson, The Making of the English Working Class (London, 1968). 13. Vynikajícím úvodem do různých trendů v orální historii je sborník Robert Perks a Alistair Thomson, eds., The Oral History Reader (London, 1988). „Klasickým textem“ celého oboru zůstává ovšem Thompsonovo pojednání Voice of the Past. 14. Díla spadající do tohoto podoboru často vycházejí v menších lokálních naklada­ telstvích - například v Británii je vydávají skupiny patřící k takzvané Federaci dělnických spisovatelů a komunitních vydavatelů (Federation of Worker Wri­ ters and Community Publishers, FWWCP). 15. John Tosh, The Pursuit ofHistory (London, 1984), str. 8. 16. Thompson, Voice of the Past, str. 7. 17. Člověk si klade otázku, proč se vlastně tyto dva obory nesetkávají častěji, vždyť praktiky mají své významy a významy jsou reprodukovány v praktikách a jejich prostřednictvím. 18. Samuel, „Unofficial Knowledge“, str. 17. 19. Chesneaux, Past and Futures, str. 9. 20. Catherine Hall, White, Male and Middle-Class: Explorations in Feminism and History (Cambridge, 1992), str. 5. Klasickým pojednáním z tohoto raného ob­ dobí feministického dějepisectví (na počátku sedmdesátých let) zůstává Sheila Rowbotham, Hidden from History (London, 1973). 21. Tosh, The Pursuit of History, str. 6. 22. Marcia Brahimová Barryová, zdokumentovaný rozhovor, přepis rozhovoru ve­ deného s Karen Gehrkeovou 1. března 1996. Všechny následující citáty Marcie Barryové pocházejí z tohoto dokumentu.

424

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

23. V místních novinách vyšlo už na téma Tiger Bay článků nepočítané. V devatenác tém a na počátku dvacátého století zásobovaly listy Cardiff Times a South Wales Daily své čtenářstvo pravidelně dlouhými a náležitě šťavnatými reportážemi, za tímco Western Mail ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století opakovaně poskytoval prostor zlomyslným rasistickým tirádám, jejichž terčem byli „barevní námořníci“. Později se začalo na stránkách South Wales Echo objevovat pro znič nu množství romantických a mytologizujících příspěvků. 24. Neil Sinclair, The Tiger Bay Story (Cardiff, 1993), str. 3. 25. Howard Spring, Heaven Lies About Us: A Fragment ofInfancy (London, 1939). str. 33. 26. Pokud se týče rozboru Springova diskursu, viz Glenn Jordan, „Images of Tiger Bay: Did Howard Spring Tell the Truth?“, Llafur: Journal of the Society for Welsh Labour History, roč. 5, č. 1 (1988), str. 53-59. Rétorikou podobných „za svěceneckých“ vyprávění se zabývá článek Glenna Jordana a Chris Weedonové „When the Subaltern Speak, What Do They Say?“ v Paul Gilroy, Lawrence Gross berg a Angela McRobbie, eds., Without Guarantees: In Honour of Stuart Hall (London, 2000). 27. Rowbotham, Hidden from History. Historic žen často bývá ukryta zcela došlo va. Když jsme připravovali naši první výstavu, pečlivě jsme procházeli místní historické sbírky, které přechovává Cardiffská ústřední knihovna, a snažili jsme se nalézt nějaké obrazy pracujících žen, ale nepodařilo se nám objevit skoro nic. 28. V průběhu posledních desetiletí se tato oblast stala učiněnou sociální laborato ří - aniž by k tomu dala místní komunita nějaký souhlas. Každý rok se v Tiger Bay (respektive v tom, co z ní pořád ještě zbývá) objeví možná až desítky studen tů Cardiffské univerzity a místní lidé jich už mají, s několika výjimkami, plné zuby - do té míry, že studenty často posílají k nám jakožto k oficiálním „odborní kům“ na svou komunitu. 29. Antropolog, o něhož se jednalo, byl už zkušený výzkumník a s Butetownem měl zajímavé spojení. Už za studií bakalářského a poté magisterského stupně nn Stanfordské univerzitě v Kalifornii (1970-1976) ho totiž jako svého výzkumné ho asistenta zaměstnával profesor St. Clair Drake, afroamerický badatel, který podobně jako Kenneth Little prováděl v Tiger Bay ve čtyřicátých letech antropo logické terénní výzkumy. Viz St. Clair Drake, „Values, Social Structure and Race Relations in the British Isles“ (doktorská disertační práce na katedře antropolo gie Chicagské univerzity, 1954). 30. Marcia Barryová, zdokumentovaný rozhovor, 1. března 1966. 31. Alessandro Portelli, „Research as an Experiment in Equality“, v Portelli, The Death of Luigi Trastulli and other Stories: Form and Meaning in Oral History (Albany, 1991), str. 43-44. 32. Chris Weedonová, zdokumentovaný rozhovor, přepis rozhovoru s Karen Gebr keovou, 2. března 1996. 33. Vynikající rozbor praktických problémů souvisejících s využitím audionahrávek v orální historii předkládá Peter Read v článku „Presenting Voices in Different Media: Print, Radio and CD-ROM“, v Perks a Thompson, The Oral History Rea der, str. 414-420.

HLASY ZESPODU: LIDOVÉ DĚJINY V CARDIFFSKÝCH DOCKLANDS

425

34. Trevor Lummis, Listening to History (London, 1987), str. 12. K nejúspěšněj­ ším pokusům uvést ústní svědectví do souvislosti s písemnými dokumenty patří pozoruhodné pojednání Richarda Price First Time: The Historical Vision of an Afro-American People (Baltimore, 1983), jež předkládá dialogické a mnohohlasé vylíčení historie saramackých trosečníků na Surinamu. 35. Pokud se týče akademických publikací, za dosud nej významnější počin Butetownského střediska dějin a umění na poli orální historie lze pravděpodobně prohlásit esej Glenna Jordana ,„We Never Really Noticed You Were Coloured': Postcolonialist Reflections on Immigrants and Minorities in Wales“, v Jane Aaron a Chris Williams, eds., Postcolonial Wales (Cardiff, 2005), str. 55-81. 36. Phyllis Grogan Chappell, z předmluvy ke knize A Tiger Bay Childhood (Cardiff, 1994), str. 1. 37. Glenn Jordan a Chris Weedon, Cultural Politics (Oxford, 1995), str. 133. Centre­ prise v sedmdesátých letech zahájilo rovněž projekt „Lidová autobiografie“, jehož étos se značně podobá našemu; viz např. A People’s Autobiography ofHackney, Working Lives: Hackney, sv. 1,1900-1945 (London, 1977). 38. Zmíněnými brožurami jsou Prejudice & Pride (BHAC, 2001), vydaná v návaznos­ ti na výstavu o afrokaribských lidech v poválečné Británii, a Windrush: A Sense of Belonging (BHAC, 2011), výbor poezie, jejímiž autory jsou děti navštěvující jednu místní sobotní školu. 39. Portelli, ,„The Time of My Life': Functions of Time in Oral History“, v The Death ofLuigi Trastulli and Other Stories, str. 59. 40. Jedna z těchto knih, Jakjsem to viděljá od Harryho Cookea, dokonce ani žádnou rodinnou historii neobsahuje; Cooke vyrůstal v Liverpoolu, nikoli v Cardiffu. 41. Popular Memory Group, „Popular Memory: Theory, Politics, Method“, v Making Histories, str. 210. 42. To platí s výjimkou případů, kdy autor sám - dost možná s představou těch, kdo budou jeho text číst - promlouvá (jak se alespoň domnívá) „akademickým“ tónem, jako je tomu napříldad v některých pasážích předmluvy Neila Sinclaira k jeho Příběhu Tiger Bay. 43. Zatím však ediční řada dětských knih čitá jen jedinou publikaci nazvanou Sian: Cestovatel v čase {Sian: Traveller in Time, Cardiff, 2003). Její velšský překlad je připravován k vydání a brzy vyjde i další dětská kniha nazvaná Cardiffské Docklands ve válce (Cardiff Docklands at War). Všechny tyto svazky ilustroval místní kreslíř Leon Balen a jedná se o komiksové knihy čerpající z orální historie a archivního bádání. Odráží se v nich naše snaha předkládat mladým lidem his­ torii tak, aby ji shledali zajímavou a čtivou. 44. Marita Sturken, „The Image as Memorial: Personal Photographs in Cultu­ ral Memory“, v Marianne Hirsch, ed., The Familial Gaze (Hanover, 1999), str. 178. 45. Vznik našeho obrazového archivu zjevně přináší plody: většina v nedávné době vzniklých televizních programů britských stanic zabývajících se starými cardiffskými doky a případně i přistěhovalci a menšinami využívá obrazy z archivu Střediska. Několik našich fotografií je možné zhlédnout také na internetových stránkách BBC Wales - Wales je dnes celkem vzato a na rozdíl od minulosti zob­ razován jako multietnický stát.

426

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

46. Roland Barthes, Camera Lucida: Reflections on Photography (London, 1984), str. 115. 47. Naše galerie mohla být otevřena jen díky grantu, jejž poskytl Evropský fond re gionálního rozvoje (European Regional Development Fund, ERDF) na zřízeni „návštěvnické atrakce“, totiž na vybudování instituce, která by se zasadila o bos podářské a kulturní pozvednutí v oblasti nové Cardiff Bay. 48. Bylo tomu tak například na výstavě nazvané Jeden ostrov, mnoho vyznání: Sto let různých náboženství v Tiger Bay (One Island, Many Faiths: 100 Years / Diverse Religions in Tiger Bay), která se konala od května do července 200'.' a jejím tématem byly soupeřící diskursy a praktiky početných náboženských or ganizací, které se v Butetownu snažily zakořenit - byly mezi nimi baptistická, katolická a velšská (tj. anglikánská) církev, řečtí pravoslavní, luteráni, metodisté i muslimové, kvakeři a Armáda spásy. 49. Toto sousloví jsem si vypůjčil ze sborníku Stuart Hall, ed., Representation (Lon don, 1997), a také z pojednání Jamese Clifforda a George E. Marcuse, Writing Culture: The Poetics and Politics of Ethnography (Berkeley, 1986). 50. Kpublikacim vzešlým takto z jednotlivých výstav patří: Glenn Jordan, ed., „Down the Bay“: „Picture Post“, Humanist Photography and Image of 1950s Cardill (Cardiff, 2001); týž, Tramp Steamers, Seamen and Sailor Town: Jack Sullivan Paintings of Old Cardiff Docklands (Cardiff, 2002); Matthew Manning, Patil Flynn a Glenn Jordan, Fractured Horizon: A Landscape of Memory/Gorwel Briwedig: Tirlun Atgof (Cardiff, 2003); Glenn Jordan, Akli Ahmed a Abdikarim Adan, Somali Elders: Portraits from Wales/Odeyada Soomaalida: Muuqaalo ka yimid Welishka (v angličtině a somálštině) (Cardiff, 2004); a Glenn Jordan. Liz Taylor a Phil Corpe, It’s Already in the Wood: The Afro-Welsh Sculpture 0/ Raymond Charles Taylor (Cardiff, 2006). 51. Tento publikační projekt se mohl uskutečnit jen díky grantu, jejž Středisku udělí la Velšská rada pro umění (The Arts Council of Wales'), což v této souvislosti sl< >jí za zmínku. Často totiž míváme potíže přesvědčit zástupce různých uměleckých institucí, že se zabýváme skutečným uměním; podobně obtížné ostatně bývá pře svědčit některé čtenáře, že se zabýváme skutečnou historií. 52. Glenn Jordan, „Tortured Journey: Cardiff Bay, Photography and the Landscape of Memory“, úvod k Patti Flynn, Mathew Manning a Glenn Jordan, Fractured Horizon: A Landscape ofMemory (Cardiff, 2003), str. 11-12. 53. Catherine Belsey, „Reading Cultural History“, vTasmin Spargo, ed., Reading the Past (Houndmills, 2000), str. 106. 54. Raphael Samuel, „Unofficial Knowledge“, v Theatres of Memory, str. 38-31). zdůraznění doplněno. 55. Stuart Hall, „Cultural Studies and Its Theoretical Legacies“, v Lawrence Gross berg, Cary Nelson a Paula Treichler, eds., Cultural Studies (London, 1992), str. 286.

HLASY ZESPODU: LIDOVÉ DĚJINY V CARDIFFSKÝCH DOCKLANDS

427

Další literatura Kate Darian-Smith a Paul Hamilton, eds., Memory and History in 2Oth-Century Aus­ tralia (Oxford, 1994). Michael Frisch, A Shared Authority: Essays on the Craft and Meaning of Oral and Public History (Albany, 1990). Eric Hobshawm, „On History from Below“, v On History (London, 1997), str. 201-216. Stephen Humphries, Hooligans or Rebels? An Oral History of Working-Class Child­ hood and Youth 1889-1939 (Oxford, 1981). Glenn Jordan, ,„We Never Really Noticed You Were Coloured1: Postcolonialist Re­ flections on Immigrants and Minorities in Wales“, v Jane Aaron a Chris Williams, eds., Postcolonial Wales (Cardiff, 2005), str. 55-81. Glenn Jordan a Chris Weedon, „Whose History Is It? Class, Cultural Democracy and Constructions of the Past“, v Jordan a Weedon, Cultural Politics (Oxford, 1995), str. 112-173. Robert Perks a Alistair Thomson, eds., The Oral History Reader (London, 2006). Popular Memory Group, „Popular Memory: Theory, Politics, Method“, v Centre for Contemporary Cultural Studies, Making Histories: Studies in History-writing and Politics (London, 1982), str. 205-252. Alessandro Portelli, The Death of Luigi Trastulli and other Stories: Form and Mea­ ning in Oral History (Albany, 1991). Týž, The Order Has Been Carried Out: History, Memory, and Meaning of a Nazi Massacre in Rome (New York, 2003). Peter Read, „Presenting Voices in Different Media: Print, Radio and CD-ROM“, v Robert Perks a Alistair Thomson, The Oral History Reader (London: Routledge, 1998), str. 414-420. Richard Price, First-Time: The Historical Vision of an Afro-American People (Bal­ timore, 1993). Marita Sturken, „The Image as Memorial: Personal Photographs in Cultural Me­ mory“, v Marianne Hirsch, ed., The Familial Gaze (Hanover, London, 1999), str. 178-195. Paul Thompson, The Voice of the Past: Oral History (Oxford, 2000).

429

Slovníček pojmů Aktérství (agency). Schopnost jednotlivce či skupinyjednat uvědoměle s kon­ krétním cílem. Determinismus. V historii se tak většinou označuje přesvědčení, že historic­ ké procesy se řídí určitými zákonitostmi nebo zákony, které (a) jsou mimo naši kontrolu a (b) činí konkrétní běh událostí nutným či nevyhnutelným. Opačným přesvědčením je koncepce svobodné vůle. (Viz rovněž Aktérství a Teleologie.')

Diskurs. Obecně se tímto výrazem označuje mluvní či psaná komunikace, pří­ padně také delší mluvené či psané zpracování nějakého tématu. Ve zvláštním významu používají tohoto pojmu poststrukturalisté, kteří jím označují spojitost mezi jazykem a jeho kontextem - prostředek jak utváření, tak i uspořádání vý­ znamu v sociálních kontextech. Jako takový má koncept diskursu souvislost se sociální mocí. Empirismus. Doktrína, podle níž by poznání mělo být založeno na zkušenosti, pozorování a případně i experimentu.

Epistemologie. Teorie poznání, jeho platnosti a základů.

Hegemonie. Vláda dominantní skupiny založená na ideologickém souhlasu ovládaných, tedy na nenásilných prostředcích - dominantní skupina zde získá­ vá moc a nadvládu nad ostatními skupinami ve společnosti tím, že se jí podaří reprezentovat stav věcí tak, aby ostatní skupiny soudily, že je v jejich nejlepším zájmu. Hermeneutika. V historii se tímto výrazem zpravidla označuje výklad prame­ nů, často s cílem odhalit záměry a ideje jejich autorů. Heuristika. Koncept či jiný nástroj sloužící odhalování či poznávání něčeho. Historismus. Historická doktrína spojovaná zejména s Leopoldem von Ran­ kem, podle níž lze veškeré lidské skutky, kategorie, pravdy i hodnoty vysvětlit poukazem na konkrétní historické podmínky, a důsledkům lze porozumět jen zkoumáním konkrétních historických kontextů, při němž se odhlíží od vlastních přesvědčení historiků. Historisté se často zaměřují na politickou historii a veliké

430

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

osobnosti. K označení historiografie tohoto typu se někdy užívá také termínu „historicismus“, ale v tomto sborníku dostal přednost „historismus“, protože „historicismem“ se někdy rozumí rovněž doktrína, podle níž se dá konkrétní události porozumět jen na základě „historických zákonů“. Historismus, jak jej pojímáme zde, ovšem podobnou představu odmítá s poukazem na to, že histo rické události jsou vždy jedinečné.

Metafyzický. Tímto adjektivem se obecně označuje abstraktní, možná i spe­ kulativní myšlení. V jiném významu ho používá Derrida: označuje jím iluzorní hledání základních skutečností. Metavyprávění (metanarrative). Teorie vznášející nárok na to, zeje vyčer pávající a dokáže vysvětlit všechny konkrétní případy; někdy se mluví i o velí kém vyprávění {grandnarrative'), vládnoucím vyprávění {master narrative) či veliké teorii {grand theory).

Ontologie. Studium povahy bytí, toho, co znamená být ve světě. Pozitivismus. Doktrína prohlašující, že jediným obhajitelným základem lid ského poznání a přesného myšlení jsou smyslové vjemy. Pozitivisté soudí, že historické zákony - existují-li nějaké - bude nezbytné vyvodit z pozorování. Po­ zitivisté často útočí na metaíyziku jako na abstraktní spekulaci.

Relativismus. Doktrína, podle níž poznání není absolutní, nýbrž záleží na hle disku.

Subjekt. Tento termín může odkazovat na schopnost jednotlivce nebo skupiny rozumět světu a rozhodovat se pro nějaký směr jednání (viz Aktérství), anebo se jím naopak může označovat podřízenost jazykovým či sociálním strukturám. Někteří teoretici se pokoušejí uvést tyto dva významy do souladu. Teleologie. Představa, podle níž se dějiny pohybují směrem k předem danému cíli; může jím být socialismus, kapitalismus, vláda Boží, uskutečnění národního státu apod.

Univerzalismus/univerzalistický. Tímto výrazem se označují koncepty, ide je nebo teorie, o nichž se soudí, že jsou uplatnitelné obecně - nikoli jen na kon­ krétní kategorie lidí, národů či společností.

431

Slovo o autorech Stefan Berger je profesorem moderních německých a komparativních evrop­ ských dějin na University of Manchester, kde rovněž řídí tamní Manchesterské centrum evropských studií Jeana Monneta {Manchester Jean Monnet Centre of Excellence). Je autorem mnoha publikací o komparativních dějinách dělnické­ ho hnutí, národní totožnosti a dějinách historiografie. V nedávné době editoval sborníky The Contested Nation (Palgrave, 2008), spolu s Chrisem Lorenzem, a Narrating the Nation (Berghahn, 2008), spolu s Linasem Eriksonasem a Andrewem Mycockem. V letech 2003-2008 stál v čele programu Evropské nadace pro vědu {European Science Foundation) nazvaného „Obrazy minulosti: Jak se v Evropě 19. a 20. století psaly národní historie“ {„Representations of the Past: The Writing ofNational Histories in 19th and 20th Century Europe“). Laura Lee Downsová pracuje jako directeur ďétudes na École des Hautes

Études en Sciences Sociales v Paříži. Je autorkou pojednání Manufacturing Inequality: Gender Division in the French and British Metalworking Indust­ ries, 1914-1939 (Ithaca, New York: Cornell University Press, 1995), Childhood in the Promised Land: Working-Class Movements and the Colonies de vacances in France, 1880-1960 (Durham, North Carolina: Duke University Press Books, 2002), Writing Gender History (London, 2004; druhé vydání 2009) a, spolu se Stéphane Gersonem, Why France? American Historians of France Reflect on Their Enduring Fascination (Ithaca, New York: Cornell University Press, 2006).

Geoff Eley je profesorem dějin současnosti (držitelem čestné profesury Karla Pohrta) na University of Michigan v Ann Arboru. Je autorem pojednání Forging Democracy: The History of the Left in Europe, 1850-2000 (2002) a řady dal­ ších publikací o německých dějinách devatenáctého a dvacátého století, včetně knih zabývajících se německou pravicí v období mezi Bismarckem a dvacátými léty dvacátého století a konceptem Sonderweg v německých dějinách. K jeho nejnovějším publikacím patří A Crooked Line: From Cultural History to the History of Society (2005) a, spolu s Keithem Nieldem, The Future of Class in History: What’s Left of the Social? (2007). V současnosti dokončuje nové pojed­ nání o německé pravici, jež ponese titul Genealogies ofNazism: Conservatives, Radical Nationalists, Fascists in Germany, 1860-1945.

Heiko Feldner je odborným asistentem moderních německých dějin na Cardiff University, jakož i spoluředitelem tamního Centra pro kritiku ideologie. K jeho

432

JAK SE PÍŠOU DĚJIN>

publikacím patří Das Erfahrnis der Ordnung (Frankfut a. M., 1999) a, spolu s Fabiem Vighim, Žižek Beyond Foucault (Palgrave 2007). Spolu s Fabiein Vighim sestavil rovněž sborník Did Somebody Say Ideology? On Slavoj Žižek and Consequences (CSP, 2007). David Gentilcore je profesorem raně novověkých dějin na University of Lei cester. Jako historik se zabývá komplexními souvislostmi mezi názory a prakli kami, se zvláštním zřetelem na dějiny raně novověké Itálie. Jeho „nejantropo logičtějšími“ monografiemi jsou From Bishop to Witch: The System of Sacred in Early Modern Terra d’Otranto (Manchester, 1992) a Healers and Healing in Early Modern Italy (Manchester, 1998). Je rovněž autorem pojednání Médi cal Charlatanism in Early Modern Italy (Oxford, 2006). V současnosti studuje přijetí a šíření zemědělských plodin pocházejících z nového světa - jako jsou rajčata, brambory a kukuřice - v Itálii od šestnáctého století až do současnosti.

John Harvey je docentem evropských dějin na St. Cloud State University ve střední Minnesotě. Jeho vědecké zájmy pokrývají zejména komparativní histo­ riografii a transnacionální intelektuální dějiny. Publikoval několik studií o časo pise Annales, transatlanticismu německé konzervativní historiografie a rozvoji evropského dějepisectví na současných amerických univerzitách. Pat Hudsonová je emeritní profesorkou historie na Cardiff University.

Glenn Jordan je docentem kulturních studií a kreativních praktik na Univer­ sity of Glamorgan a ředitelem Butetownského střediska dějin a umění v Cardiffu ve Walesu. Kjeho knihám patří Cultural Politics: Class, Gender, Race And the Postmodern World (Wiley-Blackwell, 1995), spolu s Chrisem Weedonem, a So­ mali Elders: Portraits from Wales (Butetown History & Arts Centre, 2004). V současnosti pracuje na přípravě dvojice výstav (jakož i publikací, které je mají doprovázet) spojujících portrétní fotografie s životopisnými příběhy: Mothers and Daughters: Portraits from Multi-Ethnic Wales a A Sikh Face in Ireland. Zároveň píše pojednání Birth of the Black Subject, foucaultovsky laděnou ana­ lýzu rozvoje černé subjektivity v prostředním období převážení otroků, v době otrokářského systému, rasového násilí a Nového černošského hnutí ve Spoje­ ných státech.

Peter Lambert přednáší moderní evropské dějiny na Aberystwyth University a je autorem mnoha esejů a článků o historiografii a německých dějinách dva­ cátého století. Jeho nejnovější publikace zahrnují sborník esejů o anglicko-německých historiografických vztazích, jejž sestavil spolu se Stefanem Bergerem a Peterem Schumannem pod názvem Historikerdialoge (Gottingen, 2003), a pojednání Making History: An Introduction to the Practice of a Discipline (London, 2004).

SLOVO O AUTORECH

43 i

Jon Lawrence je odborným asistentem moderních britských dějin na Univer­ sity of Cambridge a členem Emmanuel College. Publikoval řadu studií o sociál­ ních, politických a kulturních dějinách moderní Británie a je autorem pojednání Speaking for the People: Party, Language and Popular Politics in England, 1867-1914 (1998), Electing our Masters: The Hustings in British Politics from Hogarth to Blair (2009) a, spolu s Milesem Taylorem, Party, State and Society: Electoral Behaviour in Britain since 1820 (1997). Matthias Middell je profesorem kulturních dějin na Universitát Leipzig a zá­ roveň výkonným ředitelem Institutu globálních a evropských studií, jakož i ředi­ telem Postgraduálního centra pro humanitní a sociální vědy při téže univerzitě. K jeho nejnovějším publikacím patří Historische Institute im internationalen Vergleich (2001), Weltgeschichtsschreibung im Zeitalter der Verfachlichung und Professionalisierung 1890-1990 (3 svazky, 2005) a Transnational Histo­ ry as Transnational Practice (2009). Jeho odborné zájmy pokrývají globální a transnacionální dějiny, dějiny historiografie devatenáctého a dvacátého století a procesy kulturních přenosů mezi Francií a Německem.

Kevin Passmore je docentem historie na Cardiff University. Je odborníkem na moderní dějiny Francie a autorem článků „The gendered genealogy of politi­ cal religions theory“, Gender and History (roč. 20, č. 3 [2008], str. 644-668), a „History and Social Science since 1945“, v Daniel Wolf a Axel Schneider, eds., The Oxford History of Historical Writing (sv. V: Historical Writing Since 1945 [Oxford: Oxford University Press, 2010]). Miles Evan „Milla“ Rosenborg je nezávislý badatel. Vystudoval huma­ nitní vědy na Ohio State University. K jeho badatelským zájmům patří dějiny a historiografie rasy a problematika otázky, jak různé diskursy formují a kódují možnosti jednání. V současnosti postgraduálně studuje na Fakultě informatiky DePaul University v Chicagu v Illinois.

Beverly Southgate je emeritním docentem dějin idejí na University of Hert­ fordshire. K jeho nejnovějším publikacím patří Postmodernism in History (London, 2003), What is History For? (London, 2005) a History Meets Fiction (Harlow, 2009). V současnosti se zabývá otázkami uspokojení a ctižádosti.

Garthine Walkerová je docentkou historie na Cardiff University. Je autorkou pojednání Crime, Gender and Social Order in Early Modern England (Cam­ bridge, 2003), editorkou sborníku Writing Early Modern History (London, 2005), jenž vyšel v této edici, a spolueditorkou sborníku Gender and Change: Agency, Chronology and Periodisation (Oxford, 2009).

434

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

John Warren je docentem historie a aplikovaných studií na Birmingham City University. Mezi jeho publikace patří Elizabeth I: Religion and Foreign Affairs (London, druhé vydání 2001), The Wars of the Roses and the Yorkist Kings (London, 1995) a The Past and its Presenters (London, 1998). Hlavním předmě­ tem jeho odborného zájmu jsou viktoriánské intelektuální dějiny, a to se zvlášt­ ním důrazem na radikální a konfesijní periodika.

Thomas Welskopp je profesorem dějin moderních společností na Universitát Bielefeld. K jeho nejnovějším publikacím patří sborník Der Migros-Kosmos. Zur Geschichte eines aujlergewbhnlichen Schweitzer Unternehmens (Baden, 2003), jehož je spolueditorem, Das Banner der Brúderlichkeit. Die deutsche Sozialdemokratie vom Vormárz bis zum Sozialistengesetz (Bonn, 2000) a Geschichte zwischen Kultur und Gesellschaft. Beitráge zur Theoriedebatte (Munchen, 1997), jehož je editorem. V současnosti se jeho bádání zaměřuje na sociální a kulturní dějiny Spojených států v období prohibice (1919-1933).

435

Jmenný rejstřík A Abensour, Léon 347 Abrams, Philip 93, 94 Acton, John Emerich Edward Dalberg 36, 37, 41-44, 47,108 Adams, Herbert Baxter 63 Adams, John (antropolog) 218 Adams, John (prezident) 343 Adler, Victor 81 Alexanderová, Sally 97, 369 Altholz, Josef L. 43 Althusser, Louis 155 Anderson, Perry 90, 282 Arendtová, Hannah 16 Aristotelés 18, 326, 328, 329 Arnold, John 179 Ashley, William no, 306 Ashton, Thomas Southcliffe 310 Aston, Trevor 92 Ayandele, E. A. 70, 71, 72 B Bacon, Francis 18, 21, 22, 329 Bachtin, Michail Michajlovič 155,178, 179,198,199, 217, 386 Baldwin, Stanley 258, 261 Ball, Stuart 261, 262 Barberová, Elinor 118 Barker, Theo Cardwell 310 Barryová, Marcia 413 Barthes, Roland 158, 419 Baudrillard, Jean 156 Bax, Ernest Belfort 81 Bayle, Pierre 336, 339 Beard, Charles 121, 306 Beardová, Mary 347 Bebel, August 83 Beesly, Edward 41 Beilharz, Peter 87

Beller, Steven 11 Belseyová, Catherine 420 Bentley, Michael 257, 258, 269 Bergová, Maxine 66 Berkhofer, Robert 163,172,174,175, 179 Bernal, Martin 384, 385 Bernstein, Eduard 81 Berr, Henri 85,119 Bevir, Mark 331 Biagini, Eugenio 259 Bishaová, Robin 163,164 Bismarck, Otto von 112,188-190, 288, 289 Blackmanová Watkinsová, Olwen 415, 418 Blainville, Henri de 380 Bloch, Marc 57, 85,118,136-144,146, 149,150, 232, 244 Bogue, Allan 118 Bois, Guy 146 Bolingbroke, Henry St. John 20 Bonnellová, Victoria 371 Boucaux, Jean 394 Boulainvilliers, Henri de 389 Bourdieu, Pierre 297 Boyle, Leonard 213 Boyle, Robert 19, 21 Brackenridge, Hugh Henry 397 Brahimová Barryová, Marcia 403, 408, 410 Braudel, Fernand 91, 93, 97,122,123, 136,137,143-146,149, 286 Bray, Thomas 17 Brentano, Lujo 114 Breuilly, John 237 Briggs, Asa 88 Bright, John 167,168,170,178 Brodie, Marc 263, 273

436 Buckle, Henry Thomas 40, 41,108,112, 337 Buffon, Georges Louis Leclerc de 26 Biicher, Karl 138 Biichner, Ludwig 83 Burke, Peter 220, 221 Burrow, John Wyon 45, 259 Bury, John Bagnell 108 Butterfield, Herbert 45-48, 51, 256 C Cabrera, Miguel A. 179,180 Callinicos, Alex 159 Canová, Gabriela 391, 392 Carlyle, Thomas 39, 40, 52 Carus-Wilsonová, Eleanora Mary 308 Cixousová, Hélěne 197, 200 Clapham, John 110, 309 Clarke, Peter 261, 264-266 Clarková, Alice 347 Cohn, Bernard 219 Coke, Edward 389 Cole, George Douglas Howard 85, 86, 88, 91, 308 Cole, W. A. 310 Coleman, Donald Cuthbert 302, 303, 310 Colleyová, Linda 50 Collingwood, Robin George 109 Comte, Auguste 40,41,107,108,111,392 Contat, Nicolas 224 Conze, Werner 285, 286 Cooke, Harry 415 Cooper, Frederick 73 Cooperová, Selina 356 Corbin, Alain 148 Cornford, James 261 Cowling, Maurice 257, 258 Creighton, Mandell 43 Cromwell, Oliver 40 Crossick, Geoffrey 232 Cunningham, William 307 Cuvier, Georges 380

Č Čakrabarty, Dipeš 72, 73

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

D d’Alembert, Jean le Rond 12,18 d’Austria, Don Juan 144 da Vinci, Leonardo 188 Darnton, Robert 223, 224, 393 Darwin, Charles 83,110,111,183, 380 Dastonová, Lorraine 24 Davidoffová, Leonora 348, 352, 355, 358-360, 362 Davies, R. H. C. 47 Davinová, Anna 97 Davisová, Natalie Zemon 218, 220 de Gaulle, Charles 143 De Martin, Ernest 215 Deaneová, Phyllis 310 Delitzsch, Franz 381 Derrida, Jacques 159-161,165,170, 173,199, 267, 284 Descartes, René 19, 27, 328, 329, 339, 340 Diaz, Porfirio 392 Diderot, Denis 12,18 Dijksterhuis, Eduard Jan 16,18 Disraeli, Benjamin 41 Dobb, Maurice 89, 311 Dollinger, Johann von 42, 43 Downsová, Laura Lee 155 Draper, John William 329, 330 Droysen, Johann Gustav 12,109 Du Bois, William Edward Burghardt 387, 396 Duby, Georges 123,146,149,150 Durkheim, Émile 115,116-119,124,141, 232, 236, 306 Dyehousová, Carol 355

E Eco, Umberto 16 Eley, Geoff 279 Eliotová, George (vl. jm. Evansová, Mary Ann) 40 Elkins, Stanley 119 Elliott, John Huxtable 93, 222 Elton, Geoffrey 5, 51, 327, 345 Engels, Friedrich 79, 80-83 Engerman, Stanley 320, 321, 323

JMENNÝ REJSTŘÍK

Erikson, Erik 187,188 Eschenburg, Johann Joachim 28 Espagne, Michel 242 Evans, George Ewart 88 Evans, Neil 233 Evans-Pritchard, Edward Evan 207, 208, 212 Evans, Richard J. 34, 52,173,175 F Febvre, Lucien 85,136,138,139, 141-144,146,149,150 Filip II. Španělský 144 Flynnová, Patti 415, 420 Fogel, Robert William 313, 320, 321, 323 Foner, Eric 397 Foster, John 266, 304 Foucault, Michel 26,158,159,165,166, 168-170, 267, 295, 362, 388-390 Fournier, Jacques 211-213 Fraenkel, Ernst 286 Francis, Martin 267, 268 Frazer, James 209 Freeman, Edward Augustus 108,111 Freudová, Anna 187 Freud, Sigmund 128,183-189,192, 197,199 Freyer, Hans 285, 286 Froude, James Anthony 39 Fuchs, Eckhardt 57 Furet, Francois 146-150 Furetiěre, Antoine 224 G Galambos, Louis 125 Galileo Galilei 339 Galton, Francis 380 Garber, Jórn 26 Gassendi, Pierre 339 Geertz, Clifford 218, 221, 223, 267, 284, 294 Geertzová, Hildred 207, 209-211, 218 Gehrkeová, Karen 403, 410, 412 Genovese, Eugene 388 Gerschenkron, Alexander 237

437 Giddens, Anthony 297 Ginzburg, Carlo 214-217, 222 Gladstone, William 167, 259, 260 Goethe, Johann Wolfgang 331 Goody, Jack 234 Gramsci, Antonio 284 Grant, Madison 397 Gray, Charles 34, 35 Gray, Robert 266 Greenblatt, Stephen 387 Green, Ewen Henry Harvey 264-266 Green, John Richard 86,111 Greenová, Alice Stopford 86 Grendi, Edoardo 216 Griffiths, Trevor 263, 273 Guizot, Francois 108 Gutenberg, Johannes 23 Guttenplan, D. D. 34

H Haeckel, Ernst 83 Halbwachs, Maurice 85,118 Hall, Stuart 421, 422 Hallová, Catherine 97, 348, 352, 355, 358-360, 362, 407 Hamerow, Theodore 128 Hammondovi, John a Barbara 85, 86, 91,110, 306, 308, 404 Handlin, Oscar 125 Hanham, H. J. 261 Harrison, Frederic 40, 41 Harrison, Royden 89, 91 Harrisová, Ruth 370 Hartmann, Heinz 187 Hartwell, Max 91 Hauser, Henri 142 Heaton, Herbert 309 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich 12, 67 Heller, Clemens 143 Hempel, Carl 108 Herder, Johann Gottfried 26, 37, 384 Higginbothamová, Evelyn Brookes 179 Hill, Christopher 89, 90, 311, 405 Hilton, Boyd 259 Hilton, Rodney 89, 90, 311, 405 Hintze, Otto 114, 232

438 Hippón 328, 329 Hitler, Adolf 34, 35, 237 Hobbes, Thomas 12,13,19, 339 Hobhouse, Robert 111 Hobsbawm, Eric 57, 89-94, 97-99, 245-248, 266, 278, 279, 281, 282, 311, 404, 405 Hodgkin, Thomas 91 Hofstadter, Richard 125 Holinshed, Raphael 342 Hollis, Thomas 343 Hook, Robert 22 Hroch, Miroslav 237 Huizinga, Johan 56 Hiillmann, Karl Dietrich 24 Humboldt, Alexander 58 Hume, David 25, 328, 337, 340 Huntington, Samuel P. 240, 241 Huntová, Lynn 371 Huygens, Christiaan 22

Ch Chamberlain, Houston Stewart 381, 382, 385 Chambers, Ephraim 17 Chappellová, Phyllis Grogan 414, 415 Chartier, Roger 148,149, 223, 224 Chaudhuriová, Nupur 390, 391 Chesneaux, Jean 404, 407 Chestnutt, Charles 397 Chevalier, Louis 119 Chewová, Doris 356 Chladenius, Johann Martin 20, 24 Christian, William 217 Churchill, Winston 273

I Inden, Ronald 72 Irigarayová, Luce 197 Irving, David 33, 34, 35 J Jacobson, Matthew Frye 395-397 James, C. L. R. 387 Jaurěs, Jean 81 Jenkins, Keith 164

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Jiří III. 49 Jones, Colin 369 Jordan, Glenn 403, 408, 414 Joyce, Patrick 162,166-171,178,180, 279 Judt, Tony 278, 279 Jung, Carl Gustav 128 K Kansteiner, Wulf 177 Kant, Immanuel 21, 23, 328 Katznelson, Ira 293 Kautsky, Karl 81, 83 Kehr, Eckart 286 Kelley, Robin D. G. 387, 388 Kiernan, Victor 89-91, 311 Kingsley, Charles 41 Kitson Clark, George 89 Kleinová, Melanie 185,191-193,196 Knowlesová, Lilian 308 Kocka, Jurgen 286, 287, 291-293 Kondratěv, Nikolaj Dmitrijevič 310 Koselleck, Reinhart 287 Krieger, Leonard 37 Kristeva, Julia 185,196-200 Kuhn, Thomas 384 Kundera, Milan 329

L Labriola, Antonio 81 Labrousse, Ernest 88, 91,145 Lacan, Jacques 196,197,199 Lakatos, Imre 173 Lambert, Peter 29 Lamprecht, Karl 108,112,138,141 Langer, William L. 183 Langlois, Charles-Victor 139 Laplace, Pierre Simon 27 Laslett, Peter 421 Laughlin, Harry 397 Le Goff, Jacques 128,146,147,149 Le Roy Ladurie, Emmanuel 146,149, 211-214, 224 Lecky, William Edward Hartpole 256, 330 Lefebvre, Georges 85, 88, 91,119,141

439

JMENNÝ REJSTŘÍK

Lenin, Vladimir Iljič 81,188 Leonhard, Jórn 241 Lepetit, Bernard 150 Lévi-Strauss, Claude 121,122,124,158, 210 Lévy-Bruhl, Lucien 117 Lewisová, Jane 355 Liang Qichao 61 Liddingtonová, Jill 356 Lilburne, John 342 Lingelbachová, Gabriele 63 Lipstadtová, Deborah 33-35 Lissagaray, Prosper Olivier 81 Lloyd George, David 258 Locke, John 27, 328, 343, 344 Lovejoy, Arthur 328, 331, 340 Lucretius 333 Ludvík IX. 147 Ludvík XIV. 382 Lummis, Trevor 413 Luther, Martin 141,188, 337, 338 Luxemburgová, Rosa 81 Lyotard, Jean-Francois 156

M Macaulay, Thomas Babington 38, 256 Macfalane, Alan 217 Machiavelli, Niccolo 332 Malinowski, Bronislaw 123,124 Mandler, Peter 273 Mandrou, Robert 143 Manning, Matthew 420 Mann, J. de L. 309 Marshall, Alfred 307 Martineauová, Harriet 40 Martin, Henri-Jean 150 Marvell, Andrew 342 Marx, Karl 79-83, 91,169,183, 256, 286, 306 Masaniello (vl. jm. d’Amalfi, Tommaso Aniello) 220, 221 Mason, Tim 96 Mathias, Peter 310 Maura, Joaquin Romero 96 Mauss, Marcel 117 McCain, John 398

McCormack, Matthew 267 McLaren, Malcolm 156 Menocchio viz Scandella, Domenico 214,215 Mersenne, Marin 339, 340, 344 Merton, Robert 123-125, 287 Merz, John Theodore 330, 331 Michelová, Andrée 348 Miller, Arthur 397 Mill, James 67 Mill, John Stuart 40, 232, 306 Milton, John 342-344 Mobutu, Joseph-Désiré 71 Mommsen, Theodor 138 Montaigne, Michel de 338, 339 Moore, Barrington 235 Morazé, Charles 143 Morrisonová, Toni 385 Morris, William 95 Morton, Arthur Leslie 86, 89 Mosse, George 381, 388, 393 Muchembled, Robert 210 Muldrew, Craigh 322, 323 Mumford, Lewis 120

N Nairn, Tom 90 Namier, Louis Bernstein 48-51,256,257 Nandy, Ašis 73 Napoleon I. Bonaparte 58,148, 380 Newton, Isaac 19, 22, 329-331 Nield, Keith 279 Nora, Pierre 148,149 Norrisová, Jill 356 Novick, Peter 51

0 Obama, Barack 398 Oliver, Roland 67, 70 Osterhammel, Jurgen 240 Owen, Robert 357 Ozoufová, Mona 123,147 P Pankhurstová, Sylvia 356 Parry, Jon 259

440 Parsons, Talcott 123-125, 282 Pascal, Blaise 186 Pattersonová, Annabel 340-345 Peabodyová, Sne 393, 394 Peel, Robert 259 Perrotová, Michelle 149, 348 Petr Veliký 164 Pflanze, Otto 188-190 Piersonová, Ruth Roach 390, 391 Pinchbecková, Iva 308, 347 Pirenne, Henri 138,139, 232 Pitt, Robert 259 Plechanov, Georgij 81 Plumb, John Harold 89 Pocock, J. G. A. 259 Pope, Alexander 329 Popkin, Richard H. 336-343 Popper, Karl 171,173,194 Portelli, Alessandro 411, 416 Postán, Michael Moissey 305 Potter, David 118 Powell, Frederick York 57 Powerová, Eileen 308 Purkissová, Diane 199-202 Pyrrhón 338, 340

R Ranger, Terence 70 Ranke, Leopold von 23, 24, 34-38, 42-48, 51, 52, 59, 60,105,138,139, 256, 278 Redfield, Robert 211 Reich, Wilhelm 189 Reill, Hanns 26 Ricardo, David 110, 306 Ricoeur, Paul 223 Richet, Denis 147 Rileyová, Denise 361 Ritter, Gerhard 128 Ritter, Gerhard Albert 286 Robinson, James Harvey 120 Roediger, David 385, 386, 396 Rogers, Thorold 86 Roperová, Lyndal 193-196,199-202, 348, 353, 365-369 Rosaldo, Renato 211-213, 225

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Rosebery, lord (Primrose, Archibald) 273 Rosenberg, Hans 286 Rostow, Walter Whitman 126, 310 Rowbothamová, Sheila 97, 409 Rudé, George 89-92, 405 Russell, Conrad 334 S Sahlins, Marshall 219 Said, Edward 240, 389 Salisbury, lord (Cecil, Robert) 268, 269, 271 Samuel, Raphael 89, 90, 96, 401, 407, 420 Saussure, Ferdinand de 121,157,158, 160,166,178 Saville, John 89-91 Scandella, Domenico (přezd. Menocchio) 214, 215 Scott, James 388 Scott, Ridley 156 Scottová, Joan Wallach 162, 245-248, 352,361,362 Scribner, Bob 226 Seeley, John 65, 255 Seeley, Robert 44 Seignobos, Charles 116,139 Sesto, Julio 392 Sewell, William H. 293 Sewell, William jr. 371 Sextus Empiricus 333, 338 Shakespeare, William 386 Schama, Simon 164 Schapera, Isaac 207 Schieder, Theodor 285, 286 Schlegel, Karl Wilhelm Friedrich 381,382 Schlettwein, Johann August 17 Schlózer, August Ludwig 28 Schmoller, Gustav von 110,114,138 Schofield, Roger 313 Schorske, Carl Emil 11 Schreinerová, Olive 347 Schumpeter, Joseph 310 Sidney, Algernon 342, 343 Simiand, Frangois 85,116 Simmel, Georg 113,114

441

JMENNÝ REJSTŘÍK

Simpson, Richard 41 Sinclair, Neil 415 Skinner, Quentin 8, 259, 334 Smelser, Neil Joseph 126 Smith, Abdullahi 72 Smith, Adam 24, 305 Smith, Goldwin 41, 42 Smith, Stevie 336 Snowden, Frank 383 Soboul, Albert 91,147,148 Sombart, Werner 113 Southcottová, Joanna 95,162 Spencer, Herbert 111,117, 392 Spinoza 336 Spring, Howard 409 Stedman Jones, Gareth 96, 98, 266, 267, 282, 294 Steedmanová, Carolyn 360 Stephen, Leslie 330, 337 Stocking, George W. 394 Stolerová, Ann Laura 389-391 Stone, Lawrence 154, 226 Stracheyová, Rachel 356 Stubbs, William 42, 44, 45 Sturkenová, Marita 417 Summerfieldová, Penny 355 Sybel, Heinrich von 59, 60, 64

T Taine, Hippolyte 108 Takaki, Ronald 386, 387 Tanner, Duncan 261, 262, 265, 266, 273 Tawney, Richard Henry 85, 86, 88, 91, 308-311 Taylor, Edward Burnett 209 Taylor, Miles 259, 263 Taylorová, Barbara 356, 369 Terborg-Pennová, Rosalyn 391 Terryová, Jennifer 380 Thaneová, Pat 355 Thatcherová, Margaret 266, 355 Thomas, Keith 207-211, 218 Thompson, Edward Palmer 89, 90, 95-97,161,162, 218, 263, 266, 282, 290, 293, 304, 311, 353, 354, 388, 405, 420

Thompson, Paul 404, 405, 411 Thompsonová, Dorothy 89, 90, 405 Throckmorton, Nicholas 342 Tilly, Charles 118, 234 Toddová, Margo 222 Tonnies, Ferdinand 117,119, 306 Torrová, Dona 89 Tosh, John 405, 407 Tout, Thomas Frederick 66 Townshend, Charles 50 Toynbee, Arnold 306 Trentmann, Frank 265 Trevelyan, George Macaulay 281 Trevelyan, George Otto 256 Trevor-Roper, Hugh 66, 67 Trexler, Richard 217 Trockij, Lev Davidovič 87 Tulloch, Hugh 42 Turner, John 258 Turner, Victor 218, 220

V Vane, Henry 342 Vansina, Jan 68, 70, 73 Veit-Brauseová, Irmline 28 Verdelin, Bernard 394 Vernon, James 272 Vico, Giambattista 19 Vilar, Pierre 146 Vilém II. 289,382 Villari, Rosario 220, 221 Vincent, John 261 Voltaire 27 Vovelle, Michel 145,147,148

W Wadsworth, A. P. 309 Wagner, Richard 381 Wahrman, Dror 369 Wallerstein, Immanuel 146 Wallis, Barnes 333 Waugh, Edwin 166-168 Webbovi, Beatrice a Sidney 86, 91,110, 306, 308 Weber, Max 17,18,112,114,115,126, 141, 232, 234, 280, 286, 306, 309

442 Webster, Charles Kingsley 57 Weedonová, Chris 403, 412 Wehler, Hans-Ulrich 286,288-290, 296 Welskopp, Thomas 233 Werner, Michael 242 White, Hayden 158,162,163,167,168, 173,174,175 Wiebe, Robert 126 Williamson, Philip 258 Williams, Raymond 90 Wilson, Charles 310 Winkelman, Johann 384 Wittgenstein, Ludwig 336 Wolfenstein, Eugene Victor 188

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Wolf, Eric 219 Wolff, Christian 12,19, 20 Woolfová, Virginia 183, 347 Worsley, Peter 94 Wrigley, Edward Anthony 313 Y Yonedová, Sayako 392

Z Zagorin, Perez 175 Zambelliová, Paola 214-216 Zedler, Heinrich 17 Zwahr, Hartmut 293

443

Obsah Předmluva.................................................................................................... 5

Část první Heiko Feldner i.

Nová vědeckost v dějepisectví kolem roku 1800................................. 11

John Warren

2. Rankeovská tradice v britské historiografii, 1840-1950.................. 33 Peter Lambert

3. Profesionalizace a institucionalizace historie.................................... 55

Část druhá Geoff Eley

4. Marxistická historiografie.................................................................... 79 John Harvey

5. Historie a sociální vědy...................................................................... 103 Matthias Middell ó.Annales................................................................................................ 136

Kevin Passmore

7.

Poststrukturalismus a historie........................................................ 154

Garthine Walkerová

8.

Psychoanalýza a historie..................................................................183

444

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

David Gentilcore 9.

Antropologické přístupy................................................................ 206

Stefan Berger

10.

Komparativní historie................................................................... 232

Část třetí Jon Lawrence

11.

Politické dějiny..................................................................................255

Thomas Welskopp 12.

Sociální dějiny................................................................................. 278

Pat Hudsonová

13.

Hospodářské dějiny....................................................................... 302

Beverley Soothgate 14.

Intelektuální dějiny / dějiny idejí................................................. 326

Laura Lee Downsová

15.

Od dějin žen k dějinám genderovým..............................................347

Miles Rosenberg 16.

Rasa, etnická příslušnost a historie.............................................. 379

Glenn Jordan 17.

Hlasy zespodu: Lidové dějiny v cardiffských Docklands........... 401

Slovníček pojmů...................................................................................... 429 Slovo o autorech...................................................................................... 431

Jmenný rejstřík........................................................................................ 435

Stefan Berger, Heiko Feldnera Kevin Passmore (eds.)

JAK SE PÍŠOU DĚJINY

Teorie a praxe Z anglického originálu Writing History: Theory and Practice přeložil Tomáš Suchomel

Odpovědný redaktor Jan Vybíral Jazyková redakce Kateřina Dvořáková

Odborná spolupráce Tomáš Borovský a Jiří Hanuš

Obálka Zdeněk Granát Typografie a sazba Lenka Váchová

V roce 2016 vydalo jako svou 518. publikaci Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545213862, e-mail: [email protected]

Tisk Reprocentrum Blansko 1. vydání

Doporučená cena 398 Kč

ISBN 978-80-7325-398-1

Kompletní přehled publikací CDK a internetové knihkupectví s 15-25% slevou najdete na adrese: http://www.cdk.cz