Jak očistit své srdce? 808604534X, 9788086045344

Citation preview

Kniha vychází ve spolupráci s Centrem Aletti Velehrad-Roma

Na obálce je detail vitráže Jana Jemelky (kostel Panny Marie Matky církve v Mariboru)

© Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Velehrad 1999 © Lipa Sri, Harte di purificare il cuore, Roma 1999 Translation ©Josef Koláček SJ

ISBN 80-86045-34-X

Úvod

Začněme některými charakteristickými texty: „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce" (Jer 31,33). „Aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste byli zakořeněni a upevněni v lásce, byli schopni pochopit -jako všichni křestáné- celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a do­ sáhnout plné míry Božích darů" (Ef 3,17-19). „Může být, že naše vnější smysly budou vnímat méně vzduch při dýchání, než jak se stane Boží Duch intimním našemu srdci, jeho vanutí tam bude neustále připomínat jeho přítomnost a bude stále více přebývat v nás... " (Martyrius Sahdona, syrský autor ze 7. stol.). „ Čistý srdcem je ten, kdo pohrdá pozemskými věcmi a hledá nebeské, nepřestávaje se klanět Pánu, pravému Bohu a vidět ho čistým srdcem a duchem" (sv. František z Assisi).

5

Tomáš Špidlik

„Duši neuspokojuje, jestliže mnoho ví, nýbrž pociťuje-li a zakouší-li věci vnitřně" (sv. Ignác z Loyoly). „Naše srdce je opravdu kořen a střed života. Ukazuje, zda je člověk v dobrem, nebo špatném stavu a podněcuje ostatní síly k činnosti a když vykonaly své dílo, srdce při­ jímá do sebe výsledek těchto akcí, aby posílilo nebo oslabilo onen pocit, který charakterizuje stálou dispozici člověka. Zdá se tedy, že jemu - totiž srdci - by se mělo svěřit řízení života - vždyť tomu tak také u mnohých a v menší míře u ji­ ných je - a možná, že zpočátku tomu tak bylo. Ale přišly vášně a všechno uvedly ve zmatek. Když jsou přítomny, naše srdce bezpečně nesignalizuje, naše dojmy nejsou, jaké by měly být, chutě jsou zvrácené a strhávají činnost jiných sil k plýtvání. Toto je tedy program: udržuj své srdce pod kontrolou a podrobuj všechny city, chutě a náklonnosti přísné kritice. Až bude srdce očištěno od vášní, bude moci jednat podle své chuti" (Teofán Zatvornik, ruský duchov­ ní autor, f 1894). „Je-li náboženství osobním vztahem k Bohu, pak styk s božstvím není možný jinak než v hlubině mého já, v hlu­ bině srdce, protože Bůh, jak říká Pascal, je citlivý na srdce" (B. Vyšeslavcev, ruský teolog, f 1954).

6

Jak očistit své srdce?

Tajemství dobra a zla Odkud pochází zlo ? Tuto otázku si kladli lidé vždycky, i když byli pře­ svědčeni, že problém zla nás staví před tajemství. Před příchodem křesťanství můžeme schematicky rozlišit tři různé základní odpovědi na tuto otázku: 1. Kosmický dualismus tvrdí: ve světě jsou dva druhy sil, které se navzájem potírají: síly dobrých božstev a síly zlých božstev, světlo a temnoty. Dobro se zdá být silnější, ale j e h o boj se zlem je věčný. 2. Antropolgický dualismus tvrdí: dobro i zlo jsou v samotném člověku. Jejich zápas se projevuje jako protiklad těla a ducha. Touhy těla nás vedou ke zlu, duch nás pozvedá do výše. Ale pomocí askeze může člověk oslabit vliv těla, a posílit tak ducha. 3. Mravní dualismus tvrdí: tělo samo o sobě neve­ de ke zlému, nýbrž „vášně". Ctnost tedy spočívá v pře­ možení vášní a životu podle rozumu. Lze přijmout vysvětlení kosmického dualismu? Toto pojetí, typické pro starobylá východní nábo­ ženství, se odráží v pohádkách, které jsou nejstarobylejšími dokumenty lidské literatury. V nich jsou dobré víly a zlé čarodějnice a princové jdou zápasit s draky. Děti rády naslouchají těmto vyprávěním,

7

Tomáš Spidlík

protože je v nich jasně rozlišeno, co je dobré a co je zlé a nakonec se projeví víra ve vítězství dobra. A přes­ to toto pojetí koneckonců odporuje křesťanskému zjevení. Všechno, co existuje, stvořil Bůh a všechno, co Bůh stvořil, je dobré. Nelze tedy připustit exis­ tenci nějaké síly zla nezávislého na Bohu, které by bylo stejně věčné jako on, ani nelze připustit existen­ ci nějaké od přirozenosti zlé bytosti již od počátku. Avšak v našem těle, jak dosvědčuje svatý Pavel (srv. Řím 7), je skryt hřích, tělo se staví proti duchu. Jak máme tuto opozici chápat? Vskutku, v bibli i v asketické literatuře je „tělo" označováno za pramen zla. Ale tento termín nás nes­ mí uvádět do omylu. „Tělo" (doslova „maso") nezna­ mená lidské tělo, nýbrž je to termín užívaný v mrav­ ním slova smyslu, který označuje souhrn pokušení způsobených hříchem, který se v nás již zabydlel. Na­ zývá se také „žádostivost", o níž se říká, že „pochází z hříchu, k hříchu vábí, ale sama o sobě není ještě hří­ chem". Proto by bylo omylem věřit, že zlem je naše tělo, hmotná část člověka. Kristovo tělo je svaté a my jsme povoláni posvěcovat své tělo ve spojení s ním. Stejně jako antičtí filosofově - stoikové- i křesťanská mo­ rálka učí krotit vášně; je tedy třeba považovat je za zlo?

8

Jak očistit své srdce?

Pojem „vášeň" lze chápat dvěma způsoby. Kladně, jako dobrou citovou touhu, když označuje přirozený sklon: například chuť jíst, když má někdo hlad, ra­ dost z pohybu, touhu vdát se nebo oženit ve vhodnou dobu, atd. Záporně, když nás vášně, které překračují míru a dají se stěží ovládat, vedou ke zlu. Avšak ani vášně samy o sobě nejsou hříchem. S Boží milostí má člověk svobodu a sílu přemoci ná­ klonnost ke zlému. A kdyby vášeň byla výjimečně tak silná, že by člověk ztratil svobodu nebo poznání dobrého a zlého, dopustil by se, jak říkají moralisté, hříchu „hmotně", ale před Bohem je takový hřích ospravedlněn krajní křehkostí člověka. A co je tedy podle křesťanského učení třeba považovat za zlo a kdo je odpovědný za to, že přišlo na svět? Jen hřích je opravdové zlo, to je plod svobodného souhlasu se zlem, který dal sám člověk. A tedy j e n člověk je odpovědný za zlo, které se zmocní j e h o srd­ ce a skrze něho vstupuje do světa. Církevní Otcové napsali homilie na téma „Bůh není příčinou různých zel" (sv. Basil). Obrací se na člověka těmito slovy: „Nedávej vinu ani Bohu ani ďáblu ani světu ani tělu s j e h o vášněmi, ale dávej vinu sobě samému a j e n sobě samému!" Sv. Jan Zaltoústý napsal traktát s titu­ lem: Nikdo nemůže utrpět škodu jen sám od sebe. Zdá se,

9

Tomáš Špidlík

že je to smutné zjištění. Aje? Vjistém smyslu ano, ale je tu i druhá strana mince: jsme-li my sami příčinou zla, na druhé straně se můžeme snažit je napravit. Ale ve světě se setkáváme s tolika bědami, nad nimiž necí­ tíme žádnou vinu! Otcové rozlišují takzvaná „fyzická" zla a „morál­ ní" zla. Morálním zlem je hřích. Fyzickým zlem jsou nemoci, smrt, přírodní katastrofy, pronásledování atd. I jejich vzdálenou příčinou je hřích, který sahá až k první Adamově neposlušnosti. Fyzická zla mají trestní charakter. A právě kvůli tomu slouží k dob­ rému, přijímají-li se v kajícím duchu. Utrpení nás nabádají, abychom nehledali ve světě své konečné štěstí a obraceli svou mysl k Bohu. Had v ráji srdce Odkud pochází hřích? Jak vykládat biblické vyprávění o hadu v ráji? Třetí kapitola knihy Genesis vypráví historii prv­ ního hříchu - pokušení jíst zakázané ovoce, rozho­ vor Evy s hadem-svůdcem, Adamův souhlas, vyhnání z ráje. Otcové mají za to, že zkušenost každého potvr­ zuje a prodlužuje v dějinách to, co Genesis vypráví v prvních kapitolách. Každý z nás vlastní ráj, to je

10

Jak očistit své srdce?

srdce stvořené Bohem v pokojném stavu. A každý z nás zakouší hada, který proniká do srdce, aby nás svedl. Had má formu špatné myšlenky. Origenes píše - a s ním souhlasí tolik jiných Otců - že „zdroj a začá­ tek každého hříchu je myšlenka" (řecky logismos). A jak vůbec může být prostá myšlenka příčinou zla ? Nejde o prostou myšlenku, nýbrž o nečistou, špat­ nou myšlenku. Po pravdě řečeno, to, co nazýváme pokušeními, nejsou ani pravé myšlenky, spíše obrazy fantazie, k nimž se připojí ponoukání vykonat něco špatného. Svatý Maxim Vyznavač vysvětíuje tuto situa­ ci příklady vzatými z každodenního života a tvrdí na­ příklad, že není zlem schopnost myslet a ani myšle­ ní. Není zlem žena. Ani není zlem myslet na ženu. A přesto v mysli člověka nakloněného ke smyslnosti obraz nějaké ženy nezůstává vždy čistý, ale mísí se s tělesným pudem, který ponouká ke skutku proti Božímu zákonu. Stejným způsobem nejsou peníze a víno žádným zlem, a přesto se mohou stát kame­ nem, o který člověk zakopne kvůli nečistým pohnut­ kám, které se k nim přidružují. Tak říkáme „čistý" tomu, k čemu se nepřidává nic jiného, jak mluvíme například o čistém zlatu čisté vodě atd. Takjsou i myš­ lenky čisté, dokud se k nim nepřidá nějaká pohnutka, která ponouká ke konání zla.

11

Tomáš Spidltk

Odkud pocházejí takové popudy konat zlo? Otcové přirovnávají lidské srdce k „zaslíbené ze­ mi", v níž Filišťané, Babyloňané a jiné národy vrhají oštěpy a šípy, totiž špatná ponoukání. Tyto „ďábel­ ské", „tělesné", „nečisté" myšlenky nemohou pochá­ zet z našeho srdce, neboť to bylo stvořeno Bohem. Pocházejí tedy „zvenčí". Nepatří k našemu přiroze­ nému způsobu myšlení. A dokud zůstávají „mimo" nás, nejsou hříchem. Stávají se zlem pouze ve chvíli, kdy je vědomě a dobrovolně přijmeme, když se s ni­ mi ztotožníme. Ale v evangeliu je psáno, že zlo pochází ze srdce, a ne z věcí (Mt 15,19) Jistě, ale musíme si dát pozor na to, jak tento text vysvětlujeme. Hřích pochází ze srdce člověka, protože souhlas ke zlu je dán v nitru člověka, j e h o svobodnou vůlí. Špatné myšlenky a vášnivé touhy takř­ ka stále krouží kolem nás. Často naplní naši předsta­ vivost a naši mysl. Tvoří lidskou slabost po hříchu našich předků. Ale samy o sobě nejsou ještě opravdo­ vým zlem. Církev tvrdí, že žádostivost pochází ze hří­ chu a vábí ke hříchu, ale sama o sobě hříchem není. A tak tedy žijeme v nebezpečném stavu, stále vystaveni po­ kušením. ..

12

Jak očistit své srdce?

Život člověka na zemi je boj, říká Job (7,1). Ajedno přísloví dodává: Kdo nechce bojovat, neměl by ani žít. Ale nesmíme přehánět obtíže tohoto zápasu. Starodávný mystický autor, Pseudo-Makarius, přirov­ nává naši duši k velkému městu. Uprostřed je krásný hrad, vedle něho je tržiště a dále pak je periferie. Nepřítel, totiž dědičný hřích, obsadil periferii, totiž naše smysly. A proto jsme právě tam často znepoko­ jováni. Ale tyto nepokoje často proniknou i na tržiště, totiž tam, kde se začíná diskutovat, zda máme přij­ mout myšlenku za svou, nebo ji spíše odmítnout. Ale do hradu nitra, kde je pánem naše svoboda, hřích ne­ může proniknout, jedině pokud mu otevřeme bránu svým svobodným souhlasem. I svatá Terezie z Avily mluví o „hradu nitra" naší duše, kde můžeme hovořit se svým Pánem, božským Hostem, aniž by nám v tom nějak mohlo bránit ruše­ ní zvenčí. Navzdory tomu jsme vnitřně rozděleni. To není nijak pří­ jemné, je to přímo unavující... Duchovní lidé se nesnaží jen vyhýbat se hříchu, nýbrž i očišťovat srdce, protože j e n tak se může duše vrátit k vnitřnímu pokoji. Mnišští autoři nazývají askezi řeckým výrazem praxis, a označují tak duchov­ ní uplatňování (praxi). Avšak rozlišují mezi „vnější

13

Tomáš Spidlik

praxí" - která se soustřeďuje na to, aby se vyhnula hříš­ ným skutkům - a „vnitřní praxi" jejímž cílem je očišťo­ vání srdce. Obvykle předkládaná mravní ponaučení bohužel zůstávají omezená pouze na vnější praxi: „Ne­ smí se dělat tohle, je možné konat tohle". A toto snad může vysvětlit, proč jsou tak často někteří lidé zne­ klidněni a nevědí, co mají dělat, kdy jim uplatnění známých vnějších zákonů nepomáhá, a při hledání dalších řešení se uchylují k nejrůznějším metodám, jež nabízí falešný mysticismus, lékaři a drogy. Často se zapomíná, že křesťanská spiruitalita nabízí velmi účinné pokyny, jak nabýt pokoje. Kde lze tyhle pokyny najít? Mnichové, kteří volili život v samotě, se zvláště dobře vyznali v tom, jak nabýt vnitřního pokoje. Hle­ dali pokoj útěkem ze světa. Ale velmi brzy zakusili, že pouhá samota sama o sobě klid nepřináší. Svatý Antonín opat se například uchýlil do pouště, ale byl napaden „démony", totiž velkým množstvím myšle­ nek a představ, které ho znepokojovaly. Musel se tedy naučit tyto „démony" přemáhat. Teprve po dlou­ hém vnitřním boji se naučil, jak přemáhat představy. Teprve tehdy se j e h o samota stala místem pokoje. Tato zkušenost byla tak obecná, tak známá, že stát­ ní zákon byzanstkého císařství zakazoval mnichům

14

Jak očistit své srdce?

uchylovat se do pouště bez toho, že by nejdříve pro­ žili deset let asketického života v klášteře. Mnichové se tedy nejprve museli naučit ovládat své myšlenky a své představy, než se mohli oddat poustevnickému životu. Jsou tyto zkušenosti dávných mnichů ještě pro současného člověka dostupné a užitečné? Je zajímavé, že právě v nynější době se překládají a zveřejňují texty antické spirituality o vnitřním boji, právě protože se cítí, že jsou potřebné, a roste po nich poptávka. Abych uvedl známý příklad, stačí při­ pomenout, j a k se v poslední době množí překlady Filokalie od Nikodéma Hagiority. Text je sbírkou čet­ ných patristických úryvků, v nichž se učí, jak dosáh­ nout čistoty srdce, jež je podmínkou dobré modlitby a životního pokoje. Bylo řečeno, že ke hříchu dojde jen tehdy, dá-li člověk svobodný souhlas, který se spojí se špatnou myšlenkou. Ale jak můžeme bezpečně vědět, zda jsme svobodně sou­ hlasili, či ne? Některé skrupulózní osoby při zpovědi vyznávají, že „měly špatné myšlenky", ale nedokážou odpově­ dět na otázku, zda s nimi souhlasily, či ne. Dávní

15

Tomáš Špidlik

mnichové věděli, že taková nejistota velmi škodí po­ koji v duši. Proto navrhovali důkladný rozbor myš­ lenkového pochodu, k němuž dochází při vnitřních pokušeních. Obvykle se rozlišuje pět období pro­ nikání špatnosti do srdce: 1. navádění, 2. rozhovor, 3. boj, 4. souhlas, 5. vášeň. To jistě vyžaduje vysvětlení. A co je navádění? Tento první stupeň se také nazývá „kontakt, styk". Je to první obraz pocházející z fantazie, první myš­ lenka, první podnět. Tak například nějaký lakomec vidí nehlídané peníze a napadne ho: „Mohl bych si je schovat." Tímtéž způsobem se nám mohou vtírat tělesné obrazy, myšlenka, že jsem lepší než všichni ostatní, podnět nechat práce, atd. V tomto případě ještě nic nerozhodujeme, prostě zjišťujeme, že se nám nabízí příležitost konat zlo, a zlo se nám před­ stavuje v líbivé podobě. Nováčci v duchovním životě dostanou strach a vyznávají, že „měli špatné myšlen­ ky" i v kostele a během modlitby. Vypráví se, že svatý opat Antonín zavedl jednoho svého žáka, který si hoř­ ce stěžoval na své špatné myšlenky, na terasu a poručil mu, aby chytil vítr rukama. A po chvíli mu řekl: „Nemůžeš-li chytit vítr holýma rukama, tím méně ovlád­ neš špatné myšlenky." Chtěl tak ukázat, že v tomto

16

Jak očistit své srdce?

prvním navádění není ještě žádná vina a že se j e j nebudeme moci zbavit, dokud budeme žít. Podobá se mouchám, které nás tím více obtěžují, čím více se stáváme netrpělivými. A co znamená „rozhovor"? Tento stupeň připomíná v knize Genesis 3. kapi­ tola, když Eva začne rozhovor s hadem. Nevšímámeli si prvního ponoukání, odejde, jak přišlo. Ale člověk to běžně nedělá, spíše se nechá provokovat a začíná uvažovat. Tak si řekne lakomec: „Vezmu-li si ty pe­ níze, uložím je do banky." Pak ho ale napadne, že to není čestné a kromě toho je to nebezpečné. Co kdy­ by se o tom někdo dověděl? A tak myslí na to, že by bylo lepší celou věc utajit. Není však s to nic rozhod­ nout, ale ta věc s penězi mu vězí celý den v hlavě. Totéž se stává tomu, kdo se na někoho rozčílil. Dlou­ hou dobu se zabývá tím, kdo ho tak rozhněval. Před­ stavuje si, jak by ho zbil, urazil, jak by mu pak velkodušně odpustil, pak zase uvažuje, co by mu mohl provést... zapomene na to teprve po nějaké době. Jaká vina je v těchto vnitřních „rozhovorech"? Kdo nic nerozhodl, nemohl zhřešit. Ale kolik času a kolik životní energie se ztrácí těmito nesmyslnými vnitř­ ními „rozhovory"!

17

Tomáš Spidlík

Proč je boj teprve na třetím místě? Jsme na třetím stupni. Po dlouhém rozhovoru se myšlenka zahnízdila v srdci, nedá se lehce vypudit. Smyslný člověk má fantazii tak prosáklou nečistými obrazy, že se jich nedokáže zbavit. Ještě je svobod­ ný, nemusí souhlasit. Může a má z tohoto svého boje vyjít vítězně, ale stojí ho to velkou námahu: musí bojovat. J e h o vůle musí stát pevně, musí sám sobě opakovat: „Cítím, jak mě silně přitahuje hřích, a přece nechci souhlasit, svobodně rozhoduji opak ajsem s to odolávat." Co to je souhlas? To je čtvrtý stupeň. Kdo prohrál boj, rozhodne se vykonat při první příležitosti to, co mu vnuká špatná myšlenka, dá svůj svobodný souhlas ponouká­ ní špatností. V tomto stadiu dochází ke hříchu v pra­ vém a vlastním slova smyslu. A i když se hřích nave­ nek neuskuteční, zůstává v nitru. Morálka to nazývá „hříchem v myšlení". Bohužel lidé nedostatečně in­ formovaní a nezkušení matou pojmy. Myslí si, že je hříšné již j e n pomyslit na hřích. Tak se takoví lidé stávají skrupulózními a vyznávají při zpovědi, že se nedokážou zbavit „hříchů v myšlení". Jak vyjít z to­ hoto zmatku? Je třeba umět se zastavit a říci si: „Co

18

Jak očistit své srdce?

cítím, přitažlivost ke hříchu? Líbí se mi to? Cítím, jak mě to velmi přitahuje, abych to učinil? Udělám to? Ne! Rozhodnu se to neudělat." Toto poslední roz­ hodnutí nás musí utěšit. Ve chvíli, kdy jsme je uči­ nili, objevili jsme svou svobodu. Člověk je tím, co rozhodne, a ne tím, k čemu ho přitahují smysly. V ta­ kových chvílích, když dá svobodný souhlas ke zlu, zakouší také hřích. A co je vášeň? Je to poslední, a také nej tragičtější stupeň. Kdo podlehne špatným myšlenkám, často postupně osla­ buje svůj charakter. Tak vzniká stálá náklonnost ke zlu, která se může stát tak silnou, že je velmi obtížné jí odporovat. A právě vášeň dělá z člověka otroka pití, zneužívání sexu, bezuzdného výbuchu hněvu atd. Lze říci, že svoboda u takového jednodivce je už zničena? Na to jsou rozličné názory. Nedávno, jak někteří psy­ chologové, tak často i někteří právníci, považovali lidi s velmi silnými vášněmi za nenormální. A neob­ viňovali je tedy z jiného než z přehnané slabosti. Na­ opak dávní Otcové, jako například sv. Jan Zlatoústý, opakují těmto typům osob: „Stačí chtít!" Podle názo­ ru Otců i vášnivý a slabý člověk zůstává člověkem, a tedy vůle není zcela potlačena. Jako by spala, a je tedy třeba ji vzbudit. V tomto smyslu je to problém

19

Tomáš Spidlík

zvláště aktuální i dnes, a to u těch, kteří zneužívají drogy. Zkušenost ukazuje, že je třeba zvláštní kúru, aby se probudila a posílila vůle. Avšak je zapotřebí i mi­ mořádné pomoci Boží milosti. Připomínáme, že je­ den dávný mnich, vyléčený ze silné sexuální vášně, se považoval za zmrtvýchvstalého skrze Kristovu milost. Opravdový hřích tedy nastává pouze ve čtvrtém stadiu ? Je dobré to zopakovat: podmínkou opravdového hříchu je svobodný souhlas. To musí utěšovat skrupulózní, které děsí myšlenky a touhy po zlém a ne­ zřídka vyznávají, že je měli, a kteří upadají do smut­ ku, když se jim takové myšlenky vracejí i po zpovědi. Co tedy dělat, když cítíme, jak nás taková pokušení napadají? Musíme se zastavit a říci si: „Co chci dě­ lat? Co rozhoduji? Před Bohem je člověk to, co svo­ bodně chce, a ne to, co cítí proti své vůli." Objev vlastní svobody je velmi důležitý pro pokrok v du­ chovním životě. Zůstává však pravdou, že zlé myšlenky, které při­ tahují naši pozornost, jsou nepříjemné. Jak by se jim mohl člověk vyhnout? Za tímto účelem se du­ chovní lidé učí praxi, kterou nazývají pozornost nebo bdělost srdce nebo střízlivost mysli.

20

Jak očistit své srdce f

Bdělost srdce Buďte bdělí „Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře," píše svatý Pa­ vel Korintským (1 Kor 16,13). Bdělý vrátný dává po­ zor, střeží bránu, aby nikdo cizí nevstoupil do domu. V duchovním smyslu, píše Evagrius, je třeba postavit bdělého strážce k bráně srdce. Ten nikdy nezamhou­ ří oko, ale prověřuje každou myšlenku, jež přichází; ptá sejí: „Jsi z našich, nebo od našich nepřátel?" Pět „stadií, fází nebo stupňů" pronikání, jež jsme právě popsali, nám dává pocit mravní jistoty. Vždyť bylo vidět, že hřích se nespáchá hned v první fázi, na prvním stupni, ale až na čtvrtém, když člověk dá sou­ hlas. Předtím, během „rozhovoru", nehřešíme, ba ani během „boje". Nicméně je třeba říci, že v těchto fázích jsme ztratili mnoho času a mnoho duchovní energie diskusemi s myšlenkami a slabým odporem k jejich ponoukání. Šťastný je tedy člověk, který dokáže pře­ moci špatnou myšlenku již při prvním navádění. Ježíšův příklad Jak lze vyhnat myšlenku, která přijde sama, pro­ ti naši vůli? Z psychologického hlediska je to velký problém. Může však existovat nějaký člověk, který by ne­ byl nijak ponoukán? Asketové se ptali, zda takovým

21

Tomáš Špidlík

byl sám Ježíš, či zda i on byl jejich obětí. Je jasné, že je pro nás nesnadné vstoupit do vnitřního duševního stavu Spasitele. Avšak evangelium nás učí jedné věci: i Kristus byl pokoušen ďáblem (Mt 4,1-11). A j e h o pokušení bylo podobné našim pokušením, která se prezentují jako ponoukání: „Řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby... vrhni se dolů... to všechno ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět." V naší lidské zkušenosti - j a k jsme již viděli při popisu, jak proniká špatná myšlenka do srdce - po ponoukání následuje velmi často „rozhovor", to je dialog s myš­ lenkou. Při takovém dialogu se váží a potěžkávají důvody pro a proti určitému rozhodnutí. Ježíš se takovému rozhovoru s naváděním vyhnul. Dal pros­ tě pohotovou odpověď odmítnutím toho, co mu sa­ tan nabízel. Udělal to tak, jak si počínáme i my, když jsme zaměstnáni a někdo nám například navrhuje, abychom si s ním vyšli ven. Bez váhání říkáme: „ne­ mohu". Naším odmítnutím je celá věc uzavřena. To je jediný rozumný způsob, jak se v takových přípa­ dech chovat. Stejně jako se chováme k lidem, kteří nás neprávem obtěžují, tak se máme chovat k ponou­ kání zlého ducha. „Odporovat" Řecký termín pro tuto praxi odporování je antirrhêsis. Stala se tradiční, protože Evagrius napsal knihu

22

Jak očistit své srdce?

s názvem Antirrhétikos (Návody, jak odporovat). Autor poznamenal, že Ježíš použil na odpovědi satanovi texty Písma svatého: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst... Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha... Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a j e n jemu sloužit." Písmo nám zjevuje Boží vůli. J e h o výroky jsou tedy zbraní proti ďábel­ skému našeptávání. V evangeliu jsou uvedenyjen tři proti třem specifickým pokušením. Nicméně v lid­ ském životě se navádění ke zlému prezentuje v toli­ ka různých formách. Ale na druhé straně i Písmo sva­ té obsahuje velmi četné úryvky vhodné k tomu, aby byly pronášeny, když přichází na mysl nějaká špatná myšlenka. Evagrius vybral ty nejlepší a uspořádal je podle osmi obecných skupin špatných myšlenek: proti obžerství, chlípností, lakomství, smutku, hněvu, omrzelosti, pýše. Mnichové seje učili nazpaměť, aby byli vždy připraveni vyrazit do protiútoku, když se objevilo nějaké pokušení. Například když byl někdo pokoušen neužitečně se zabývat záležitostmi druhé­ ho, tomu se radí říci, co řekl Ježíš Petrovi, když chtěl vědět, co se stane se svatým Janem: „Proč se o to sta­ ráš? Ty mě následuj!" (Jan 21,22). Nezřídka se dočítáme v hagiografických dokumen­ tech, že nějaký svatý mnich „znal nazpaměť celé Písmo svaté". Moderní čtenář tomu nemůže věřit. Jak by bylo možno si například pamatovat seznamy tolika jmen

23

Tomáš Špidltk

v různých generacích, o nichž se mluví ve Starém zá­ konu? Ale to je nedorozumění. Výraz „znát nazpaměť celé Písmo svaté" označuje umění duchovního vede­ ní: když někdo sdělil duchovnímu otci jakoukoliv for­ mu pokušení a on rozpoznal, o jaké pokušení jde, poradil nejvhodnější text Písma k j e h o přemožení. Síla Ježíšova jména Praxe odporování, antirrhêsis, se tedy ukázala být velmi prospěšnou. A přece se prostým lidem zdála někdy příliš složitá. Ptali se tedy: kdo si může hned, jak přijde nějaké pokušení, vzpomenout na vhodný text z Písma, aby proti němu bojoval? Nedala by se ta praxe zjednodušit a najít jediný text vhodný pro všechny příležitosti? Zbožní lidé se krok za krokem přesvědčili, že vzývání Ježíšovajména „obrací na útěk všechny démony". Kvůli tomu se začala často opa­ kovat takzvaná „Ježíšova modlitba". Její tradiční for­ ma na Východě zní: „Pane Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšníkem!" Duchovní lidé ji vychva­ lují jako sílu osvobozující srdce, snadnou a účinnou obranu proti pokušení a roztržitostem života. Neměla by se spíše říkat modlitba „k Ježíšovi"? Vždyťje to invokace obracející se na Ježíše formu­ lí: „Pane Ježíš Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou,

24

Jak očistit své srdce?

hříšníkem!" Nazývá se Ježíšova modlitba", protože to tak bylo doslovně přeloženo z řečtiny. Východní mnichové ji často říkají a počítají invokace na růžen­ ci podobném našemu. Proslulý ruský poutník ji chce sladit s tepem srdce a s dýcháním. Považuje ji za nejúčinnější metodu, jak dosáhnout trvalé modlitby. Ale především slouží jako odpověď na špatné myšlenky. Když například přijde navádění k pomstě za utrpě­ nou urážku, odpoví se na tuto myšlenku: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšníkem!" A tak si člověk počíná při kterémkoliv pokušení. Lze tvrdit, že se tímto způsobem odstraní navádění ke zlu ? To byl předpoklad určitých kvietistů. Ale církevní Otcové říkají opak. Duchovní boj je podstatou křes­ ťanské askeze. Jsou-li chvíle příměří, pak je to buď zvláštní dar od Boha, nebo pokušení nepřítele, který chce člověka svést tím že mu namluví, že už je před j e h o nástrahami bezpečný. Jan Klimak to vysvětluje příkladem: vlk někdy předstírá, že spí, aby se ptáci, domnívající se, že jsou v bezpečí, přiblížili; pak na ně náhle skočí. Tak to dělá i ďábel s dušemi. V tom­ to životě jsou tedy špatná ponoukání nevyhnutelná. Neexistuje nějaká tak posvátná doba nebo prostor, které by nebyly přístupné pokušením. Avšak duchov­ ní člověk, zkušený v jejich potírání, jim „odpoví"

25

Tomáš Spidlík

pohotově, získává stále větší obratnost v boji s nimi, takže nakonec to dělá s jistou chutí, neboť přitom objevuje svou svobodu a nadpřirozenou sílu. „Duchovni střízlivost", pozornost Pokoj srdce není trvalý, není-li chráněn trvalou pozorností před rušivými vlivy „zvenčí", které se snaží proniknout do člověka. Proto se bdělost srdce nazývá ve slovníku asketů také „duchovní střízlivostí" nebo prostě „pozorností". Opravdový lidský skutek je vědo­ mý a dobrovolný. Čím více se zmenšuje uvědomování si něčeho, tím více se člověk stává obětí představivostí, snění, vtíravých dojmů, jakési „netečnosti". I ve škole závisí úspěch učitele na tom, zda děti dávají „pozor". Modlitba, povznesení mysli k Bohu, je nemysli­ telná bez pozornosti. Řečtí autoři používají slovní hříčky, která se nedá přeložit. Pozornost je řecky prosochê, modlitba - proseuchê, dvě podobná slova. Proto říkají, že první je matkou druhé. V byzantské litur­ gii jáhen před nějakým důležitým okamžikem zpívá právě toto napomenutí: „Prosoche- Dávejte pozor!" Copak je možné dávat stále pozor? Kdo se může vyhnout roztržitostem ? Je těžké říci, v čem spočívá pozornost. Jedna její prostá definice zní: být psychicky přítomen u toho,

26

Jak očistit své srdce?

co konám. Řídí-li někdo auto a nemyslí-li na nic jiné­ ho než na to, co vidí na silnici, řídí bezpečně. Avšak naopak může mít na mysli těžkou rodinnou starost, takže navzdory tomu, že j e h o oči ještě sledují, co se děje na silnici, jeho „hlava", jeho myšlenky, jsou jinde. V takových chvílích může snadno dojít ke srážce. Někdy jsou i svatí, kteří se intenzivně modlí, sle­ pí a hluší k tomu, co se děje kolem nich. O svatém Bernardu se dočítáme, že nedokázal odpovědět na to, jaký je strop v cele, v níž bydlel. Zřejmě myslel na jiné věci. Schopnost plně se soustředit nesmírně usnad­ ňuje práci. Je to přirozený dar i Boží dar. Ale to není dáno všem. Ba často se setkáváme s lidmi, kteří ne­ jsou s to se soustředit. Otevřou knihu a myslí na tisíce jiných věcí, jen ne na to, co čtou. Když mluví, přeska­ kují z jednoho tématu ke druhému. Dá se předpo­ kládat, že takovým osobám přichází na mysl tolik div­ ných věcí, když se začnou modlit. Jak se vychovat k tomu, abychom byli pozorní? Existují lidé, kteří trpí roztržitostmi v nenormální míře. Ponecháme-li prozíravým lékařům, aby pocho­ pili, jak by se dali léčit, můžeme nicméně pozname­ nat, že často je nedostatek soustředěnosti výsledkem špatných návyků. V těchto případech lze silnou vůlí

27

Tomáš Spidlík

dosáhnout zlepšení, ano, i rychlého. Jeden psycholog míval ve svém pokoji velké akvárium s různými druhy vzácných ryb. Vedle bylo několik křesel, kam usadil své pacienty, které léčil, protože nebyli s to se soustředit na četbu. Každého z nich pak žádal, aby pohledem sledoval j e n jedinou rybku. Na počátku to nedo­ kázali, ale po nějaké době cvičení pak dokázali ne­ ztratit svůj exemplář z očí i po celou půlhodinu. Po takových cvičeních přiznávali, že mohou sledovat vlastní kurs mentální četby i celou půlhodinu, aniž by byli roztržití. Jsou však chvíle, kdy není vůbec k ničemu dělat cvičení k upoutání pozornosti. Například fanoušek kopané sleduje dlouhou dobu zápas, aniž by se rozptyloval, ba naopak, kdyby ho někdo chtěl roz­ ptýlit, nebylo by to nijak snadné, neboť je obzvláště obtížné rozptýlit osobu, jejíž pozornost je upoutána jinde. Psychologové právem říkají, že pozornost je dcerou zájmu. Křesťanští asketové tvrdí totéž a uplatňujíce zása­ du na modlitbu, říkávali: soustředění na Boha závisí na lásce, která podle starobylého mnišského rčení je „ohněm hořícím v srdci, jež rozhání v mysli povznese­ né k Bohu mraky špatných a neužitečných myšlenek". To nás vede k tomu, abychom se zabývali otázkou takzvané apatheia, netečnosti pro zlo.

28

Jak očistit své srdce?

Apatheia - ideál východních křesťanů Výraz apatehiaje stoického původu, proto se do­ dnes říká „stoický klid". V Horaciových Ódách je verš „Zachovej klidnou mysl v těžkostech i ve štěstí!" Podle názoru stoiků je tento klid duše největším lidským štěstím. Jak ho dosáhnout? Křesťané učí bojovat pro­ ti špatným myšlenkám. Stoikové mají na mysli zvláš­ tě poslední fázi pronikání do srdce, totiž vášeň. Ta se řecky řekne pathos. Popření se vyjádří předložkou „a"; tak ze spojení těch dvou vzniká výraz apatheia, který označuje stav toho, kdo odstranil vášně, a je „mimo jakýkoliv strach, smutek, žádostivost a roz­ koš" (Epiktétos). Čtyři základní vášně Vášeň je citové hnutí přitažlivosti nebo odporu vůči něčemu. Tak se říká, že ten a ten je „vášnivý hráč v karty" nebo že nějaký patriot „cítí vášnivý odpor" k zástupci j i n é h o národa nebo že někdo „vášnivě" hraje na housle, nebo také, že nějaký chlapec „vášni­ vě miluje nějakou dívku". Z těchto několika příkladů vidíme, že existuje tolik druhů vášní. Všechny naru­ šují klid a zmenšují naši svobodu. Epiktétos znovu předkládá schéma, které stanovili stoikové, aby ozna­ čili „čtyři základní vášně". Náš klid, říkávali stoikové, může narušit jak něco špatného, tak něco radostného,

29

Tomáš Špidlík

takže nás vzrušuje jak zlo, tak dobro. Je-li tu nějaké zlo, jsme smutní; předvídáme-li, že přijde, máme strach. Když se těšíme z dobrých věcí přítomnosti, vzbuzujeme rozkoš, když myslíme na to, že je jed­ nou budeme moci užívat, vzniká v nás žádostivost. Jsou tedy čtyři hlavní vášně: smutek, strach, rozkoš a žádostivost. Lze je přirovnat ke čtyřem hádavým že­ nám v temže domu. Nebude klid, dokud nebudou všechny čtyři vyhnány. Je možno zbavit se všech vášní? A kromě toho, bylo by uži­ tečně stát se naprosto netečnými? Východní křesťané přijali výraz apatehia k vyjád­ ření ideálu vnitřního pokoje, sv. Jeroným je přísně kritizoval. Vytýkal těmto autorům, že chtějí udělat z člověka buď anděla, nebo kámen bez jakéhokoliv citu. Avšak andělé, jako Bůh, nemohou mít citová hnutí, protože ta jsou vázána na tělo. Naopak člověk nemůže žít, aniž by vnímal smyslovou přitažlivost, jinak by byl netečný jako kámen nebo by byl nemoc­ ný. Není snad přirozené cítit hlad, žízeň, chuť si za­ hrát nebo milovat? Proto také scholastičtí autoři apatheiu odmítají. Nicméně je třeba rozlišovat dobré vášně, to je přitažlivost k dobrému, od špatných váš­ ní, které nás pobízejí ke zlému. Co se týká dobrých vášní, vyžaduje se jediná věc, totiž aby zůstaly pod vlastní kontrolou. V tomto smyslu může být i hněv

30

Jak očistit své srdce?

dobrý, když se někdo ve správné míře rozhorlí pro­ ti zlu, jako například když Ježíš vyhnal překupníky z chrámu (srv. Mt 21,12 nn.). Abychom se vyhnuli nedorozumění, je třeba lépe vyhranit, co se míní výrazem „vášeň". Pro východní autory to označuje náklonnost ke zlému. V tomto smyslu je tedy žádoucí, aby takové „vášně" byly zniče­ ny a aby se od nich srdce zcela očistilo. Naopak západní autoři nazývají vášněmi každou smyslovou přitažlivost, jak ke zlu, tak k dobru. Rozli­ šují tedy „spořádané" vášně od „nezřízených". A pro­ to dokonalost nespočívá v tom vykořenit nebo zničit vášně, nýbržje pouze kontrolovat, „uspořádatje". Váš­ ně jsou tedyjako koně s otěžemi: je třeba je vést po správné cestě, ale neoslabovat je n e b o j e zabíjet. A jak se tedy má chápat apatheia, kterou řečtí Otcové tak chválí? Není to nepřítomnost utrpení či citlivosti. Fakýrismus sám o sobě není lidská dokonalost. Něžnost lidských cituje kladná hodnota. Nelze požadovat, aby byl dokonalý člověk oproštěn od „ponoukání" špatných myšlenek. Také jeho napadají. Ale -jak říká Evagrius - „už jím nepohnou", nejsou mu už nebez­ pečné. Lze říci, že takový člověk je bezúhonný? To by bylo příliš. Adam zhřešil i v ráji. Volba mezi dob­ rem a zlem zůstane vždy svobodná. Avšak pro člověka,

31

Tomáš Spidlik

který dosáhl apathdu,je volba dobra snadná a radost­ ná. Rovná se síle čisté duše. Silní chlapci mají radost, když mohou porazit slabší a když jsou napadeni, smějí se tomu. Svobodný člověk cítí podobnou ra­ dost, kdyžjej napadají špatné myšlenky. Směje se jim, neobává se, že něco zmohou. Když sv. Jan Klimak ko­ mentuje tuto vnitřní sílu, nazývá apatheiu „vzkříšením duše, k němuž došlo před vzkříšením těla". Apatheia a láska Křesťanská netečnost, apatheia, je na hony vzdá­ lena mrtvolné netečnosti, je to spíše „sžíravý oheň", božský oheň v srdci, který spaluje všechna pokušení, sotvaže se někde objeví. Příklad, který uvádí sv. Efrém, je velmi lidový, a přesto velmi výrazný. Říká: je-li polévka horká, žádná moucha se nemůže přiblížit, hmyz do ní padá, jen když je vychladlá; stejně i srdce, které žhne láskou k Bohu, ničí myšlenky, které se sta­ ví proti ní. „Milujeme-li Boha upřímně, sama naše láska vyhání špatné vášně," říká svatý Maxim Vyzna­ vač. Láska totiž spojuje všechny síly člověka pod ve­ dení Ducha svatého. Tento ideál ztělesnila, podle Vladimíra Losského, Panna Maria, která „představuje vrchol svatosti... byla bez hříchu za všeobecné vlády hříchu"; „hřích se v její osobě nikdy nemohl uskutečnit".

32

Jak očistit své srdce?

Rozlišování duchů Odhánět myšlenky ? Jistě ne všechny. Dosud jsme mluvili o špatných myšlenkách, které jsou příčinou hříchu. Je-li však pravda, že každé zlo začíná myšlenkou, je stejně pravdou, že i dobro má svůj počátek v myšlence, v dobré myšlence, jež se nazývá „vnuknutí". Je tedy třeba umět rozlišovat mezi těmito dvěma druhy myšlenek. Životopisy svatých vy­ právějí, jaké zkušenosti udělali v této oblasti a jakých chyb se dopustili, když nedokázali „rozlišit duchy". Proč se mluví o „duších", když jde o myšlenky? Dvanáctá kapitola knihy Zjevení se znovu vrací a doplňuje vyprávění knihy Genesis o původu hří­ chu a v hrubých rysech shrnuje učení bible o zlém duchu a j e h o úloze v dějinách spásy a představuje osobní střetnutí Krista se „svůdcem" a „knížetem tohoto světa". Z tohoto hlediska Otcové vysvětlují různé události Kristova života. I na duchovní život křesťanů se dívají jako na boj proti démonům. Pís­ mo svaté předkládá člověku volby, kterým se nemůže vyhnout. Tyto volby (rozhodnutí) však někdy naráže­ jí na překážky. Vždyť proti Božímu hlasu, proti hlasu svědomí, se ozývá jiný hlas, totiž ponoukání ke zlé­ mu, satanovo našeptávání. Jak je rozlišit? V Novém

33

Tomáš Spidlik

zákonu se výslovně užívá výraz „rozeznávat, jakým duchem se co nese" (srv. 1 Kor\2,l0; srv. 1 Jan4,1). Výra­ zem „rozlišování myšlenek" se chce naznačit pole, kde začíná a kde se v zásadě již rozhoduje. Kdo je schopen rozlišit dobré myšlenky od špatných? Dosvědčit, že mluví Bůh, to byl úkol proroků a knihy sapienciální byly napsány proto aby učily roz­ lišovat hlas moudrosti od bláznovství a pošetilosti. Tento problém stojí v první řadě duchovní litera­ tury. Avšak umění rozlišovat myšlenkyje v prvé řadě Boží dar. Pro sv. Jana je duchovní zkušenost „poma­ záním", stav světla (srv. / Jan 2,20.27). Svatý Antonín opat řekl: Je nezbytné mnoho modlitby a hodně askeze, aby se po přijetí charizmatu rozlišování du­ chů od Ducha svatého mohlo rozpoznávat, co se týká každého démona..." Toto poznání je kromě toho plodem dlouhého pozorování. Zkušeností lze totiž nabýt zvláštního „smyslu", duchovní intuici, takže se člověk stane schopným rozpoznat, kam by kterákoliv myšlenka vedla. Jsou dnes ještě proroci, kteří by byli s to vyložit Boží hlas? Je to zcela oprávněná otázka. Ve Starém zákoně se hovoří o prorocích a i v Novém zákoně jsou zmínky

34

Jak očistit své srdce?

o jejich přítomnosti v křesťanských společenstvích. Dar proroctví oceňovali zvláště církevní Otcové. Proč se tedy zdá, že dnes už nejsou? Slovo „prorok" dosta­ lo hanlivý význam, protože se rozšířili falešní proro­ ci ze sekty montanistů. Znamená-li však výraz „pro­ rok" někoho, kdo mluví jménem Boha, pak takové charizma je pro církev podstatné. Je zajímavé si všimnout, že ve východních církvích nazývají dobré­ ho duchovního otce prorokem. J e h o hlavní funkcí totiž bylo rozpoznat a říci, která inspirace je dobrá a kterou je naopak nutno považovat za ponoukání ke zlému. Proto se radilo, především mladým, odha­ lovat duchovnímu otci „každou myšlenku" a potom nechat j e j rozhodnout, co se má dělat. Kdo však má záludnou myšlenku, nerad ji sděluje dru­ hému! Však také svatý Ignác vyjadřuje tuto zkušenost pří­ kladem. Když chce falešný milenec - říká - svést něja­ kou dívku, chce vždy zůstat skryt a chce, aby bylo vše drženo v tajnosti. Neboť kdyby to dcera odhalila svému otci, ten už by věděl, jak tu příhodu ukončit. Stejně i ďábel, když našeptává nějaký klam, snaží se nás přesvědčit, abychom to duchovnímu otci neří­ kali. Když člověk totiž špatnou myšlenku sdělí, snad­ no ji lze přemoci. Kvůli tomu se trvá na nezbytnosti

35

Tomáš Spidlík

mít dobrého duchovního otce, to je mít někoho, komu lze s naprostou důvěrou odhalit své myšlenky, především na počátku cesty duchovního života, když je rozlišování pro začátečníka krajně obtížné. Jak je ale možné odhalovat duchovnímu otci každou myš­ lenku ? Nesmíme upadnout do nedorozumění. Když ho­ voříme o „myšlence", zde tím nemíníme všechno, nač myslíme, nýbrž tím označujeme pouze ponou­ kání, to je vnuknutí, která nás vedou k rozhodnutí udělat nebo neudělat určitou věc, počínaje tím, že poznáme, zdaje dobrá skutečně, nebo jen zdánlivě. Proto je prozíravé neradit se s prvním člověkem, kte­ rého potkám, ale zajít za „duchovním otcem", to je za někým, o němž nepochybujeme, že má pomoc Ducha svatého a zná lidská srdce. Jen takový člověk, jenž má tyto náležitosti, může jako prorok říci, co si Bůh od nás přeje. Je takových lidí málo? Je pravda, že je nepotkáme na každém rohu, ale je třeba hledat je bedlivě. Na druhé straně si už dáv­ ní mnichové stěžovali, že nedokážou najít dobrého duchovního otce. Vznikla tedy idea stanovit určité zásady, určitá pravidla, podle nichž by se dalo poznat,

36

Jak očistit své srdce?

zda jsou vnitřní vnuknutí dobrá, nebo špatná. Zají­ mavý příklad tohoto úsilí je v knížce Duchovních cvi­ čení sv. Ignáce z Loyoly. Cítil, že naléhavě potřebuje být schopen rozlišovat mezi dvěma druhy vnuknutí, protože po svém obrácení se několikrát zmýlil, když považoval za božské vnuknutí něco, co byl pouhý klam. Potom, veden vlastní zkušeností, stanovil pro sebe i pro druhé několik „pravidel k rozlišování du­ chů". Avšak tutéž zkušenost udělalo před ním již mnoho jiných duchovních osob. A tak se některá „pravidla" stala tradičními. Jaké je

základní pravidlo?

Když se svatý Antonín opat uchýlil do pouště, udě­ lal svou první zkušenost s rozlišováním myšlenek. Mohou se rozlišovat podle účinku, kterého dosahují. Dobrá vnuknutí dávají vzniknout „nevýslovné rado­ sti, dobré náladě, odvaze, vnitřní obnově, pevnosti myšlení, síle a lásce k Bohu"; ty druhé naopak při­ nášejí s sebou „strach v duši, zmatek a rozháranost v myšlení, smutek, nenávist proti asketům, omrzelost, soužení, strach ze smrti a konečně špatné, nízké touhy, malomyslnost ke ctnosti a nezřízenost v cho­ vání". Toto pravidlo bylo zjednodušeno do axióma­ tu: „Co znepokojuje, pochází od ďábla, zatímco Bůh dává pokoj srdci."

37

Tomáš Špidlík

Může se toto pravdilo uzplatňovat vždycky ? Koneckonců platí vždycky, ovšem j e h o uplatňo­ vání nemůže být mechanické. Vždyť je-li někdo uko­ lébán ve svých špatných návycích, pak vyburcovat ho a vjistém smyslu znepokojit, to je dílo Boží milos­ ti. Je tedy třeba rozlišovat i různé pocity pokoje. Ne vždy přichází pokoj od Boha, je také klamný pokoj, který pochází od světa. Avšak j e n evangelium nám slibuje pravý, trvalý pokoj, který vede k dobru. Vždyť se často cítíme zneklidněni! Je to normální? První zkušenosti snadno nevnímáme. Normálně si uvědomíme svůj vnitřní stav, když už vjistém smys­ lu trvá déle. Tehdy říkáme ostatním: „Dejte mi pokoj, mám špatnou náladu a nepřejde to hned!" Duchovní knihy nemluví o špatné náladě, ale užívají slovo „neútěcha". Upozorňují, jak ovlivňuje naše vztahy k Bohu a plnění našich náboženských povinností. V Exerciciích je svatý Ignác popisuje takto: „Neútěchou nazývám... temno v duši, zmatek v ní, pohnutky k nižším a svět­ ským věcem, neklid z různých hnutí a pokušení, kte­ rá nabádají k nevíře, stav bez naděje, bez lásky, při­ čemž se duše shledává naprosto lenivou, vlažnou, smutnou ajako odloučenou od svého Stvořitele a Pá­ na." Přeloženo do moderních termínů lze hovořit o zhnusení, frustraci, pochybování o všech a o všem.

38

Jak očistit své srdce?

Jak si počínat v takovém stavu vnitřní neútěchy? Všichni říkají: Je nutno reagovat, člověk se nesmí dát vláčet svou rozháraností." Ale j a k a kde začít? Prvním krokem je získat důvěru ve vlastní svobodu. Špatná nálada nám podsouvá celou řadu pochyb­ ných plánů. Aje to logické. Když jsou váhy pokaže­ né, pak neváží správně. Kvůli tomu musíme zůstat pevní a neměnit předešlá rozhodnutí, když se necí­ tíme dobře. Když to člověk udělá, zažije něco pěkné­ ho, odhalí, že je silný a schopný udělat opak toho, k čemu j e j ponouká nynější špatná nálada. Ale nechuť oslabuje, bere chuť odporovat! A právě v takových chvílích musíme vyburcovat tuto vůli odporovat, dělat opak toho, k čemu bychom byli přirozeně nakloněni. Svatý Ignác uvádí příklad, který se může zdát banální, ale dobře vyjadřuje zá­ sadu. Říká, že ďábel se vůči nám jako hádavá žena chová. Když sejí rozhodně vzepřeme, zmlkne. Nao­ pak, když z ní člověk dostane strach a začíná utíkat, pak j e j pronásleduje s větší zuřivostí. Proč se zažívají tak nepříjemné duševní stavy? Když se duchovní autoři zabývají touto okolností, připomínají biblické vyprávění o Jobovi. Všechna

39

Tomáš Špidltk

j e h o utrpení se stala zkouškou j e h o ctnosti. Duchov­ ní neútěcha je tedy tvrdá zkouška především pro ty, kdo se chtějí oddat životu modlitby. Jeden příklad nám poskytuje svatá Terezie z Avily, kontemplativní řeholnice, která jimi trpěla několik let, ale pak byla odměněna velkými viděními. Nicméně každý křes­ ťan potřebuje být nějakým způsobem tříben neútěchami. J e n tak si totiž dobře uvědomí, že se oprav­ dová zbožnost nemůže měřit pouze sílou krásných citů, které zakouší. Není všechno v pořádku, když se cítíme dobře. Ale zkoušky nemají být přehnané! Vždyť také Bůh nikdy lidi nezkouší nadměrně a dává vždy zvláštní sílu, aby překonali vnější i vnitř­ ní těžkosti. V neútěšeje kromě toho nutno mít vždy naději, že současná tíživá chvíle pomine. Ba dokonce se v duchovním vývoji vyhranilo ur­ čité pravidlo. Když se někdo rozhodne vydat se na cestu duchovního života, obyčejně se na počátku cítí povzbuzován a plný nadšení. Pak nastane stav vyprah­ losti duše, nechuti k duchovním věcem, ale nato pak přijde mnohem pevnější a trvalejší útěcha, než byla ta předchozí. Každý má své osobní slabosti. Mnozí se omlouvají: „ To už je můj charakter. " Což lze přemoci vlastní chyby ?

40

Jak očistit své srdce?

Jako existují tělesné nemoci, tak také existují du­ ševní slabosti. Někdo má sklon k melancholii, jiný se snadno rozčílí, a další je opět líný od přirozenosti. I zde můžeme připomenout jeden příklad sv. Ignáce. Vypráví v něm, že ďábel se chová jako vojenský veli­ tel, který se chce zmocnit pevnosti. Nejprve obhlíží, jaké jsou její slabiny, aby zaútočil právě tam. Jako dobrý obránce postaví své nejlepší vojáky na stanoviš­ tě, kde předpokládá útok, tak to musíme dělat i my: soustředit pozornost tam, kde snadněji chybujeme a kde jsme tedy zranitelnější. Proto se musíme dobře znát, abychom se dobře hájili. Jak ale může člověk znát sám sebe? Zkušenost poučí každého. K tomu je důležité cvičení známé jako „zpytování svědomí"; doporuču­ je se dělat je každý večer, než jdeme spát. Není však správné si myslet, že se při něm musíme zaměřit pou­ ze na své hříchy. Je mnohem důležitější položit si tyto otázky: Jakými myšlenkami ztěžklo mé srdce, jakými myšlenkami jsem se zabýval? Co vytvářejí v mé mys­ li? Zneklidňují j i , n e b o j í dodávají pokoj? Kam mě chtějí vést?" Myšlenky jsou jako přátelé. Brzy se člo­ věk naučí rozeznávat, které jsou pravé a které faleš­ né. Tak světci říkávali, že rozeznají dobrá vnuknutí od špatných už podle jejich „vůně", podle způsobu jak přicházejí.

41

Tomáš Spidlík

Svatí často popsali své zkušenosti pro své žáky. Kde si to lze přečíst? 0 „rozlišování duchů" hovořili mnozí duchovní autoři. Již v 5. století Diadochus z Foticije sebral vše, co o tomto námětu říkali Otcové. Už jsme uvedli sv. Ig­ náce z Loyoly, který zapsal svou osobní zkušenost a stanovil někerá pravidla, jak si počínat při rozlišo­ vání duchů. 1 Scupoli vykládá zásady rozlišování duchů v kníž­ ce nazvané Duchovní boj. Ale známějším se stal Evagriův katalog ( z konce 4. století) o „osmi duších špat­ nosti", v němž je seznam různých druhů pokušení, jež bezpečně vedou ke zlému.

Osm špatných myšlenek Je možné udělat seznam všech špatných myšlenek? Na první pohled se to zdá být nemožné. Vždyť ponoukání ke zlu jsou tak hojná a tak rozmanitá, že je nikdo nedokáže vypočítat. Aleje také nutno říci, že jisté neřesti jsou časté. Proto již literatura helenistické doby nabízí seznamy neřestí. Evagrius na konci 4. století předložil seznam osmi „obecných myšlenek", který se pak stal tradičním, protože se

42

Jak očistit své srdce?

do něho mohou zařadit a popsat různá pokušení, která člověka obvykle napadají. A jaký je tedy ten tradiční katalog? Evagrius jej ve svém Praktickém traktátu předkládá takto: „Celkem je osm obecných myšlenek, které za­ hrnují všechny (špatné) myšlenky: první je obžerství (mlsnost), pak smilstvo, třetí lakomství, čtvrtá smutek, pátá hněv, šestá omrzelost, sedmá marnivost, osmá pak pýcha." Ale to je totéž jako seznam „sedmi hlavních hříchů"... Opravdu je tomu tak. Avšak sv. Řehoř Veliký změ­ nil pořadí. Pýchu položil na první místo jako kořen všech neřestí. Kromě toho marnivost a pýcha jsou považovány zajedinou neřest, a tak se počet zmenšil na sedm. Řecký výraz „omrzelost" se dobře nechápal, a proto se hovořilo prostě o „leností". Naprosto zvrá­ cený smutek, který se projevuje, když se rmoutíme nad úspěchem svého bližního, místo abychom se z něho těšili, byl definován jako „závist"; tento výraz nahradil v latinském seznamu „smutek". Dospíváme tak k seznamu, který předkládají naše katechismy. Není tak důležité, zdaje seznam uváděn v tomto či ji­ ném pořadí. Důležité j e , že se duchovní autoři snaží

43

Tomáš Špidlík

rozebírat, v čem spočívají tyto neřesti, jaké myšlenky nás k nim navádějí a jaké prostředky se mají užívat k jejich potírání. Co se myslí pojmem obžerství (mlsnost)? Jedno lidové rčení říká: „Nežijeme, abychomjedli, nýbrž jíme, abychom žili." Jíme proto, abychom měli zdravé tělo. Avšak tělo má být udržováno v ta­ kovém stavu, aby mohlo sloužit duši. Tělesné potře­ by se liší podle stavby těla, podle vykonávané práce, podle okolností, za kterých jíme. Sama přirozenost u živočichů i u rostlin nám ukazuje, jak si máme po­ čínat. Vždyť rostliny a živočichové hledají a berou z přírody to, co potřebují, nic víc a nic méně. Svatý Basil ukazuje platnost tohoto přirozeného zákona mnoha konkrétními příklady. Člověk se jím má tedy vědomě, svobodně řídit s cílem, jaký mu dal Bůh. Špatná myšlenka obžerství (mlsnosti) nás ponouká jíst před stanovenou dobou, pobízí nás jíst mnoho a nevyhledávat pokrmy, jež jsou opravdu užitečné, nýbrž j e n ty, které ukájejí naši mlsnost. Říká se, že vychovaný člověk dělá u stolu dojem, že může být v každé chvíli někam odvolán a že se může rád zved­ nout. Pro křesťana můžeme také dodat, že je pro ně­ ho příznačné, že je vždy ochoten dát přednost duchu před smyslovými požitky.

44

Jak očistit své srdce?

Smilstvo Buddhovi se připisuje rčení: „Osten pohlavního pudu je ostřejší, než hrot, který se používá ke zkrocení divokých slonů, pálí více než oheň a vlastní kopí, kte­ ré proniká až do duše." Síla tohoto pudu neudivuje, neboť na něm závisí uchování lidského rodu. Nicmé­ ně je třeba upřesnit, že lidé se mají uchovat a rozmno­ žovat lidským způsobem, svobodnými a mravními rozhodnutími. V praktickém životě se velmi často zachovává pohlavní zdrženlivost. Knihy morálky jsou toho plné. První a nejdůležitější oporou na uchování čistoty je naučit se rozeznávat dobro. Pro útěchu těm, kteří jsou zneklidňováni nebo zavalováni pochybami, cír­ kev neúnavně opakuje, co stanovila: „Žádostivost po­ chází z hříchu a nabádá ke hříchu, ale sama není hří­ chem." Necítit pokušení proti čistotě je mimořádný Boží dar. Když nás napadá ponoukání k nemrav­ ným činům, když nám fantazie představuje nečisté obrazy, musíme se naučit zastavit se a říci si: „Co chci a pro co se rozhoduji? Opak toho, k čemu jsem po­ noukán." Doporučují se také prostředky, jež napomá­ hají předcházet vzkypění sexuálních pocitů: bdělost nad smysly, modlitba, ale především vytrvalá práce. Je-li zahálka matkou všech neřestí, pak práce na ně dává zapomenout a uklidňuje duši.

45

Tomáš Spidlík

Lakomství Šetrnost je ctností. Není však snadné říci, kdy se promění v lakmoství. Uvádějí se obyčejně čtyři pravi­ dla, která upozorňují a varují toho, kdo šetří příliš. 1. Není dovoleno přivlastňovat si krádeží věci proti zákonu, proti Desateru. 2. Majetek lze získávat poctivě. Lakomec si mys­ lí, že co získal, je j e h o absolutní vlastnictví a že není povinen dát nikomu nic, ani to, co je nadbytečné. 3. Pracovitý člověk hledá příležitosti, kde by mohl vydělat peníze. Lakomec to dělá takovým způsobem, že kromě zisku nemá zájem o žádné jiné hodnoty. Vy­ hledává jen takovou činnost, z níž se dá něco vyzískat. 4. Nejen řeholníci, ale i laici mají jistým způsobem pěstovat ctnost chudoby, to znamená že mají usilovat o blahobyt, jaký odpovídájejich stavu, aniž by přehá­ něli. Lakomí lidé kladou přílišnou důvěru do peněz, zapomínají na Boha, jsou tvrdí k bližnímu, a tak tím nakonec trpí i jejich vlastní život. Kromě peněz ne­ mají jiné zájmy, ani kulturní, ani jiné spojené se zdra­ vou zábavou. Schraňují si svůj poklad na zemi, a ne na nebi (srv. Mt 6,19 nn.). Smutek, závist Když jsme smutní, vyjadřujeme přesvědčení, že něco by nemělo být, že toužíme, aby to nebylo. Je to

46

Jak očistit své srdce?

tedyjakýsi druh nenávisti. Avšak křesťan má nenávi­ dět j e n hřích jako jediné opravdové zlo. Propadáme-li smutku nad životem jako takovým, nad spole­ čenstvím druhých, nad tím, že jsme sami atd., pak je tu vždy nedostatek víry v Boží prozřetelnost a v její působení. Smutek je nebezpečný. Ochrnuje odvahu pokračovat v práci, v modlitbě, dělá nás protivnými pro naše sousedy. Mnišští autoři, kteří věnují dlouhé popisy této neřesti, ji nazývají nejhorším nepřítelem duchovního života. Existují různé druhy smutku. Jeden je neřestný již od počátku: je to smutek nad tím, že se druhému daří dobře. Tento druh smutku lze také definovat jako závist. Podle sv. Jana Zlatoústého je závistivý člověk horší než lakomec. Vždyť ten druhý se spo­ kojí s tím, co má, závistivý člověk se namáhá, aby jiní neměli nic: „Sám se snad ani nezvedne, protože je líný, aleje s to vyskočit, aby podrazil nohy tomu, kdo stojí." Je-li pravda, že se často zakoušejí jemné pocity nelibosti nad úspěchem druhých, je třeba si dát pozor a vynaložit trochu dobré vůle na to, aby jim člověk nepropadal. Je dovoleno snažit se překonat úspěch druhého? Nelze popřít, že život v současné společnosti je stálý boj, jak dosáhnout pracovního, hospodářské­ ho či sportovního úspěchu. Důležité j e , aby se toho

47

Tomáš Spidlik

dosahovalo čestně, bez pocitů řevnivosti vůči dru­ hým. Když pak jde o to soutěžit o to, kdo bude mít více duchovních dober, lze takové soutěžení j e n do­ poručovat. Tak čteme o svatém Antonínu opatovi, že ustupoval všem a ve všem, j e n ve ctnosti chtěl všechny předčit. Je však třeba, aby šlo o autentické ctnosti, aby se soutěžení nezvrhlo. Hněv Zlost začíná pocity odporu proti tomu, co se - sku­ tečně nebo j e n v představách -jeví jako překážka na naší cestě. Tak nás hned popadne chuť ji odstranit. Napadne nás i, jak to vykonat. Tak se zrodí hněv, kte­ rý může být spravedlivý i nespravedlivý. Jaký hněv je možno považovat za spravedlivý? Jedinou opravdovou překážkou k dobru je zlo. Může­ me a musíme se tedy rozpálit hněvem proti zlu. Avšak musí to být skutečné zlo, nejen pomyslné. V plném slova smyslu se tedy musíme rozněvat proti hříchu, proti ďáblovi, proti špatným myšlenkám. Jde-li o lidi, pak je hněv spravedlivý j e n tehdy, vede-li k dobru, k porážce zla, a tedy prospívá dobru bližního a ne­ škodí mu. Obrazem spravedlivého hněvu, jak jsme již připomněli, je Kristus, který vyhání překupníky zjeruzalémského chrámu (srv. Mk 11,15 nn.; Jan 2,14 nn.). Je jasné, že hněv musí být uměřený, ovládaný a mírněný.

48

Jak očistit své srdce?

Nespoutaný hněv Jaký hněv je třeba považovat za nespravedlivý? Z pocitu nelibosti často vzniká nenávist a touha po pomstě. Těší nás neštěstí druhého, ponižujeme ho slovy, očerňujeme ho před druhými. Pak se přejde na skutky. Často se hněv projevuje výbuchem citů, které jsou mocnější než zdravý úsudek. Takový člo­ věk j e , podle názoru sv. Jana Klimaka, blázen, dob­ rovolný epileptik (stižený padoucnicí). Není s ním řeč, dokud výbuch hněvu nepřestane. Nejlepší radu, jakou mu lze dát, je to, co říkají některá lidová rčení: „hluboce dýchat, počítat do deseti, štípat dříví, ale ne na hlavě druhého." Mnohem nebezpečnější je hněv, který zůstane v duši, i když výbuch citů už pominul. Tehdy se začíná chladně uvažovat o pomstě, odmítá se odpuštění. Pod­ le sv. Řehoře Nysského, člověk, který se tak chová, odlučuje se od Božího království. Ajemu samému nebude odpuštěno, protože neodpouští jiným. Bůh nezasáhne v j e h o prospěch, protože si chce prosa­ dit spravedlnost sám. Jak přemáhat výbuch hněvu ? V Životopisech Otců pouště se vypráví, jak byl vylé­ čen jeden vznětlivý člověk. Dali mu opakovat tuto

49

Tomáš Špidlik

modlitbu: „Děkujeme ti, Pane, že tě nepotřebujeme, protože o spravedlnost se postaráme sami." Svatý Dorotej přirovnává vznětlivého člověka ke psu, který kouše do kamene a ve své zaslepenosti nevidí člo­ věka, který ten kámen hodil. Je tedy třeba snažit se přemýšlet. „Ani když se rozhněváte, nedejte se strhnout ke hříchu!" čteme u sv. Pavla ( £ / 4 , 2 6 ) . Apoštol národů měl výbušný charakter. Znal ze zkušenosti, j a k lze upadnout do hněvu, když se člověk náhle setká se zlem, podlostí, záměrně způsobenými těžkostmi. Ale tento impuls nás nesmí přivést ke hříchu, abychom nevyháněli zlo jiným zlem. Ostatně svatý Pavel sta­ noví rozumný čas k uklidnění se až do západu slun­ ce: „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem" (Ef 4,26). Hněv se definitivně vyléčí opačnými ctnostmi: mírností, trpělivostí, vírou v prozřetelnost. Omrzelost Řecký výraz akêdia má širší význam odpovídajícího latinského výrazu „lenost". Značí všeobecný stav nechuti, únavy, nezájmu, „vlažnost". Také je nazývá­ na „démonem poledne" (srv. Ž/91,6), který napadá mnicha uprostřed dne. Mnichové totiž vstávají velmi brzy ráno a v poledne přichází únava. Alegorickým způsobem platí totéž pro „poledne života", když vy­ prchá mladistvé nadšení. Evagrius je přesvědčen, že

50

Jak očistit své srdce?

je to „velmi nebezpečný démon", protože znechu­ cený nebo lenivý člověk nemá chuť odporovat, a tak v něm nepřítel nachází snadnou kořist. Duchovní lenost Latinští autoři tak nazývají omrzelost. Ludvík Da Ponte vypočítává jejích devět příznaků: 1. přehnaný strach z překážek, na které lze narazit; 2. odpor ke všemu, co stojí námahu; 3. nedbalost při zachovávání přikázání, pořádku, pravidel; 4. nestálost v dobru, nedodoržování předsevzetí; 5. neschopnost odpírat pokušením; 6. odpor k těm, kteří jsou horliví a kte­ ří se stávají předmětem nenávisti pro svou pečlivost a zachovávání pravidel; 7. ztráta vzácného času; 8. naprostá svoboda dávaná smyslům: zvědavosti, roz­ koši bavit se a všeho užívat; 9. nedbalost v hlavních povinnostech vlastního stavu, zapomínání na posled­ ní cíl, nedbalost náboženských důvodů k jednání. Vlažnost podle svatého Bernarda Vlažnost je pro svatého Bernarda „stínem smrti"; vlažný člověk se podobá nepěstované vinici či domu bez dveří a oken. Vlažnost okrádá člověka o duchov­ ní radost. Zvyšuje denní námahu a zároveň zmenšuje j e j í zásluhy. Je jako červ, který u kořene požírá ze­ vnitř hlavní ctnosti, i když navenek vše pokračuje

51

Tomáš Spidlík

jako vždycky. Lenoch ukrývá své poklady na poli (srv. Mt 25,25 nn.). Netouží být příliš dobrý ani příliš špatný. Proto o něm platí slova: „Znám tvé skutky: nejsi studený, ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Tatko však, protože jsi vlažný, ani horký, ani studený, vyplivnu tě z úst" (Zj 3,15-16). Pýcha Všichni souhlasí s tvrzením, že pýchaje to, co by se mohlo nazvat vyvrcholením všech neřestí a hří­ chů. Na druhé straně se i dobří lidé zpovídají, že měli „pyšné myšlenky", které přece nemohou být zase tak zlé. A tedy rozlišujeme dvojí pýchu, aniž si to uvědomujeme: vypjatou a ne tak vypjatou. Východní autoři hovoří o dvou podobných, a přece tak odliš­ ných, neřestech: o marnivosti a o pýše. V obou případech si připisujeme nějaké dobro a kvůli tomu chceme být váženi: ale to dobro není na­ še zásluha. Vyhledáváme slávu. Avšak tato sláva může být opravdová nebo, „marná": můžeme se chlubit ně­ čím, co je hodno obdivu nebo nám dělá dobře, když jsme chváleni kvůli malým, směšným, marným věcem. V očích asketů je jediná věc, jež zasluhuje chvály - milost, účast na Božím životě. To Pán nám dává účast na své slávě, proto ji křesťan nepřipisuje sobě. Pevně věří, že je nezaslouženým Božím darem. Klasic­ kým obrazem pýchy je tedy farizej, který se modlí:

52

Jak očistit své srdce?

„Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo jako támhle ten celník" (Lk 18,11). Pyšný člověk vyžaduje obdiv a uctívání kvůli tomu, co bez svých zásluh dostal od Boha, a pro­ to se považuje za lepšího. Pýcha - „poslední démon " Právem se uvádí, že pýše jsou více vystaveni ti, kdo usilují vést duchovní život. Tato neřest je „posled­ ním démonem", který napadá ty, kdo se oprostili od „sedmi předchozích". Aje mocnější než všichni ostat­ ní. Vnuká vědomí nadřazenost nad bližním pro své dobré skutky, pro své teologické znalosti a povolání do řeholního stavu. Říká se, že pýcha předchází pád. Pýcha upadá snadno do hříchu. Teolog pyšný na své znalosti na­ konec hlásá bludy. „Soběstačnost vlastního úsudku" je podle názoru Teodoreta z Cyru nejtěžší nemocí intelektuálů, kteří ztratili pokoru. „Pohrdají každou iniciativou nebo radami druhých. Jejich oblíbeným rčením j e : ,Buď se to udělá, jak chci j á , nebo odmí­ tám spolupracovat.'" Domýšlivost Ješitnost je mnohem menší neřest. Jeden se dává obdivovat pro své husté vlasy, jiný pro svůj krásný hlas, další pro své intelektuální schopnosti, jiný pro

53

Tomáš Špidlík

svůj vznešený původ; nebo hledá slávu v „marných" věcech, bezvýznamných ve srovnání s životními hod­ notami. Svatý František Saleský říká že, i když j d e o směšnou „mini-vášeň" (a přesto se lidé dokážou chlubit!), má tuhý život: „Umírá," říká světec, „teprve půl hodiny po smrti člověka." Až do posledního de­ chu jsme svázáni s lidskou úctou. V rozvinutém stavu vede ješitnost k nedostatku upřímnosti, ke lžím, vy­ volává spory, mrhá penězi. V tom případě se také nazývá „ohled na lidi" ale v pejorativním smyslu: aby si neztratila obdiv, dopouští se neřestí, aby ji hříš­ níci chválili, páchá také hříchy. Duchovní autoři přirovnávají domýšlivost ke zlo­ ději, který doprovází cestujícího a předstírá, že jede tímtéž směrem, ale pak ho neočekávaně okrade. Ješit­ ný člověk často pracuje, zachovává přikázání, chodí do kostela. Čím je horlivější, tím více touží po chvá­ lách. Ale nakonec ztrácí nabyté zásluhy za své dobré skutky, protože je vlastně nekonal pro Boha, ale z je­ šitnosti. Proto se často ukazuje pravdivým to, co píše svatý Pavel, že „ty, které svět pokládá za pošetilé, vy­ volil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, do­ konce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou ,něco', aby se žádný smr­ telník nemohl před Bohem vynášet"(i Kor 1,27-29).

54

Jak očistit své srdce?

Lze tvrdit, že pýcha je kořenem všech ostatních neřestí? Tvrdí to svatý Řehoř Veliký. Proto ji dává ve svém seznamu na první místo. Pro Evagria je základem všech osmi neřestí sebeláska (řecka philautia), j i n í jej nazývají „svévolí". Je ale opravdu špatné milovat sám sebe? Tuje třeba dávat pozor, abychom neuvízli v nedo­ rozumění. Evangelium nám přikazuje milovat bliž­ ního jako sebe sama (srv. Mí 22,39), naopak neříká, že nemáme „milovat sami sebe". Scholastikové opako­ vali úsloví: „Kdo není dobrý vůči sobě samému, nebu­ de moci být dobrý ani ke druhým." Křesťanství chce sjednotit obě dvě lásky - tedy lásku k sobě samému i lásku k bližnímu - do jediné lásky. Kdo toto spojení odmítá, má lásku k sobě, ta však je sobecká a zvrá­ cená. Sobec má rád j e n sám sebe a také se ničí, pro­ tože přerušuje vztahy ke druhým, a tím zmenšuje své „být osobou". Svatý Maxim Vyznavač definuje philautii: „láska k sobě proti sobě". Pravá láskaje pramenem všech ctností, sobectví je kořenem všech neřestí. Ale co má člověk dělat, aby se zbavil vlastní vůle? I když užíváme termín „vlastní vůle", je třeba si dát pozor, abychom neupadli do nedorozumění.

55

Tomáš Spidlík

Svobodná vůle je jeden z největších Božích darů. „Stačí chtít, aby se člověk spasil," píše sv. Jan Zlato­ ústý. Oslabit vůli znamená učinit člověka méně schop­ ným jak na práci, tak pro křesťanskou dokonalost, na kterou je člověk nasměrován. V této souvislosti se zdají být podivné exhortace sv. Doroteje z Gazy, sv. Benedikta a dalších, kteří přísně přikazují „zcela zničit vlastní vůli, aby se mohla přijmout Boží vůle nebo vůle oprávněného představeného." Už jsme řekli, že původcem všeho zla je špatná myšlenka nebo ponoukání ke hříchu. K tomu se druží přitažlivost zakázaného předmětu: náklon­ nost k lakomství, touha po pití atd. Víme, že tomu­ to ponoukání můžeme a musíme odporovat. Ale někdy nám přijde chuť přijmout je nějakým dovole­ ným způsobem. A to se pak - například - člověk snaží ospravedlnit lakomství nezbytností být šetrný, od­ mítnutí někomu odpustit se začne nazývat „smys­ lem pro spravedlnost" atd. Různí autoři nazývají „vlastní vůlí" tento sklon ospravedlňovat náklonnost ke zlému svatými záminkami. Je zřejmé, že vzata v tomto smyslu musí být zničena dříve, než se stane zdrojem všech trampot. Korumpovaný člověk ne­ jenže spáchá všechny zločiny, ale dokáže je všechny ospravedlnit. Je to smutná situace a je to ještě smut­ nější, když osoby zdánlivě zbožné rády ospravedl­ ňují své pokrytectví dokonce užíváním textů Písma

56

Jak očistil své srdce?

svatého. Jediným lékem na tuto zvrácenost je hle­ dat upřímně Boží vůli a podřídit se tomu, kdo ji duchovně tlumočí. Osobní zkušenost Pokušení pod zdáním dobra Seznam osmi špatných myšlenek (nebo sedmi hlav­ ních hříchů) je základem příruček křesťanské mo­ rálky, kde se snaží vypočítat všechny případy, jež jsou „objektivně" hříchem; a to platí pro všechny. Myšlenky, jež ponoukají k takovým skutkům, jsou jistě nemorální. Ale všechny myšlenky, jež nám při­ jdou na mysl, nejsou tak vyhraněné. Autoři, zkuše­ ní v duchovním životě, upozorňují, že ďábel často bere na sebe podobu anděla světla (srv. 2 Kor 11,14) a klame pod zdáním dobra. Tak se například nějaké našeptávání jeví na počátku dobré, teprve později na základě vlastní zkušenosti se vidí, že nás vedlo ke zlu. Svatému Ignáci se krátce po jeho obrácení zdálo, že je svatým úmyslem radikálně se postit. Ale mělo to za následek těžkou žaludeční nemoc. Ignác poz­ ději uznal, že se dal oklamat, když nepoznal skrytou lest pod zdáním dobra. Došlo k tomu, protože j e h o duše, jak sám vyznává, byla ještě nezkušená v umění duchovního boje.

57

Tomáš Spidlík

Není příliš pozdě, když si člověk uvědomí, že udělal tuto smutnou zkušenost? Jistě, a právě proto se doporučuje konfrontovat vnuknutí, která vnitřně vnímáme, s radami duchovní­ ho otce. Mužové zkušení v duchovním životě nabýva­ jí jemnější cit a dokážou rozlišit andělskou myšlenku od ďábelské po její „vůni". A taktéž u lidí. Jedna oso­ ba mi řekla: „Na počátku nedávám pozor, co mi kdo říká, ale zaposlouchám se spíše do j e h o hlasu. Tak se dám zřídkakdy oklamat krásnými řečmi. Ze samého hlasu vycítím, je-li v tom nějaký klam." Je zajímavé uvést, že taková pozorování se mohou uplatňovat i vůči přicházejícím myšlenkám. Svatý Ignác mluví o pravidlech „k většímu rozlišování duchů" vhod­ ných pro ty, kdo už udělali určitý pokrok ve vnitř­ ním životě. V těchto případech se už nedává takový pozor na to, co myšlenka vnuká, ale pozornost se zaměřuje na způsob, jakým se myšlenka prezentuje duši. Tímto způsobem, se naučil i svatý Antonín opat rozlišovat duchy: všiml si, že myšlenky vytvářejí v duši různé psychologické stavy. Už jsme uvedli základní pravidlo: co zneklidňuje, pochází od ďábla... Upozornili jsme také, že ta zásada se nemůže uplatňovat mechanicky. Kromě toho zneklidnění,

58

Jak očistit své srdce?

které se prožívá, může být velmi jemné, takže se snad­ no nezaznamená... Svatý Ignác tvrdí: „U těch, kteří postupují od dobrého k lepšímu, dotýká se dobrý an­ děl duše jemně, zlehka a mírně jako kapka vody, kte­ rá proniká do hlouby; a zlý sejí dotýká prudce, hlučně a neklidně, jako když padne kapka vody na kámen." A co když se to zneklidnění hned nevnímá? Je třeba sledovat, j a k se myšlenka vyvíjela. Ignác to líčí takto: „Musíme velmi dávat pozor na průběh myšlenek. A je-li začátek, prostředek i konec zcela dobrý, klonící se ke všemu dobrému, pak je to zna­ mením dobrého anděla. Když však někdo v průběhu svých myšlenek skončí u nějaké špatné nebo rozpty­ lující věci nebo u něčeho méně dobrého, než si duše předtím předsevzala vykonat, nebo když to duši osla­ buje a znepokojuje tím, že jí odnímá mír, klid a po­ koj, který předtím měla, tak je to zřejmým znamením, že to pochází od zlého ducha, nepřítele našeho pro­ spěchu a věčné spásy." Jeden výraz tu však potřebuje vysvětlení: myšlenka vede k nějaké špatné nebo malicherné věci. Kolik takových nicot­ ných věcí nám táhne myslí. Jsou tak škodlivé? Ruský duchovní spisovatel Teofán Zatvornik sou­ dí tyto myšlenky přísně. Oprvadu si myslí, že mohou

59

Tomáš Špidlík

být škodlivější než vysloveně špatné myšlenky. Nepři­ pouští, že by se čestný člověk příliš zabýval myšlenka­ mi o hříšných plánech. Kolik vzácného času se často ztrácí, když někdo blouzní o nicotných věcech! O jis­ tých osobách se říká, že žijí tak soustředěně, že nevní­ mají, o čem se mluví. Teofán to ironicky komentuje: „Ano, soustředěně, ale na své hlouposti!" Nuže, i když v tom není opravdové a vlastní pokušení ke zlému, je také pravda, že se tím ztrácí tolik vzácného času. Ba víc: potom přichází pocit prázdnoty v srdci a ros­ toucí melancholie, která oslabuje síly duše. Je představivost přirozená síla, která se rozvíjí podle vlast­ ních zákonů? Opravdu! Jednou jistý lékař poslal svému kole­ govi pacientku a dal jí pro něho dopis, v němž psal: „Mně se zdá, že ta chudá žena není vůbec nemocná, že si to j e n představuje." Na to mu adresát odpově­ děl: „Její nemoc je velmi vážná, neboť má nemoc­ nou fantazii, velmi důležitou schopnost našeho živo­ ta." Téhož názorujejiž uvedený autor Teofán, který soudí, že je zvláště nebezpečné nechat běžet obrazy představivosti bez kontroly mysli. Vnitřní nebo vněj­ ší obrazy jsou jako nějaký „surový materiál", který má sloužit k vytvoření zdravého názoru, k úsudku. Architekt který buduje, který j e j vytváří, je rozum. Zůstane-li nečinný, obrazy „surový materiál" se na-

60

Jak očistit své srdce?

vrší páté přes deváté. Nebudují „vnitřní hrad" v mys­ li, nýbrž jakousi hromadu intelektuálních trosek. Lidé postižení touto nemocí se snadno poznají: nedo­ kážou ani myslet ani mluvit ukázněně, skáčou z jed­ noho tématu na druhé, neboť nejsou s to sledovat v hovoru důslednou linii. Nejen obrazy fantazie, ale i úvahy mohou být nicotné Nepochybně. Teofán nás upozorňuje i na toto ne­ bezpečí. Rozum je ještě víc než fantazie velmi vzác­ ným Božím darem, který nás má vést životní poutí. Teofán zkusil rozlišovat, po řeckých Otcích i německé idealistické filosofii, dva termíny: „rozum" a „inte­ lekt". „Rozum" - tvrdí - pracuje mechanicky. Rozlišuje pravdivé od falešného, ale nezajímá se o hodnotu, jakou má j e h o úsudek pro život. Zatímco „intelekt" soudí hodnotu myšlenek, které naplňují naši mysl. Podle názoru Teofána „racionalismus" je další nebezpečnou epidemií naší doby, podobné té, kterou vyvolalo zneužívání fantazie. „Racionalista", v pejora­ tivním slova smyslu, promrhá mnoho námahy tím, že si klade problémy, které pouhý rozum nemůže rozřešit nebo se stará o otázky, které se ho netýkají. Mezitím ztratí smysl toho, co se ho přímo týká v ži­ votě. Tak racionalisté chtějí v náboženském životě rozřešit tajemství víry, ale nekladou si otázku, jak je žít, aby se spasili.

61

Tomáš Spidlik

Jak můžeme předem vědět, je-li nějaký problém důležitý pro náš život, nebo ne? Duchovní autoři nám dávají praktickou odpo­ věď, ale moudrou: „Age quod agis." Zaměstnávej se tím, co máš dělat. Každý okamžik má svůj požadavek. Chvíle modlitby není vhodná, abys myslel na práci. Ale také práce vyžaduje, aby všechna pozornost byla soustředěna na její provede­ ní a ne na to, co se má udělat později. Když s někým mluvíme, je dobré soustředit se na to, co říká, aleje lepší na to zapomenout, když jdeme spát. Ve vzpo­ mínkách jednoho duchovního otce se čte, že jeden mladý mnich se ho ptal, proč nedokáže klidně žít v klášteře. Duchovní otec mu řekl: „Nikdy nebudeš klidný, nenajdeš pokoj. V zimě netrpělivě myslíš na to, kdy přijde jaro. O velikonocích myslíš na polní práce v létě. Když se pracuje, máš plno starostí a mys­ líš na to, kdy práce skončí, a když přijde doba od­ počinku, děsíš se toho, kolik práce tě čeká. Prostě, tvá hlava není nikdy s tebou, běží napřed a nikdy ji nedokážeš dostihnout." Vyplývá z toho, že je třeba považovat za škodlivé myšlenky, které nesouvisí s životem ? Ano, toto je důležitá zásada rozlišování duchů. Lze to vysvětlit analogií vzatou z uměleckého prostředí.

62

Jak očistit své srdce?

Jeden profesor Akademie výtvarných umění známko­ val kresby, jež mu žáci předkládali. Jedna z těch kreseb byla hodnocena jako velmi špatná. Jednomu nezkuše­ nému, který byl při tom hodnocení, se zdál profeso­ rův úsudek nespravedlivý, líbila se mu kresba nega­ tivně ohodnocená, která představovala dívku s kyticí květů, j e m n ě vypracovaných. Tehdy mu profesor vysvětlil důvody svého zdánlivě tak přísného úsudku. Přikryl kouskem papíru kresbu, ponechávaje divá­ kovi úkol uhádnout, j a k j e asi stará osoba, jejíž ruka s kyticí květů byla viditelná. Byla to ruka nějaké dívky. Ale pak opakoval tentýž postup najiných částech zob­ razeného těla, a zdálo se, že noha je nějaké dospělé ženy a ramena se podobala ramenům muže. Jinými slovy, každý detail se zdál krásný, ale nebyl sladěn s osobou. Tímtéž způsobem plány, jež nejsou v sou­ ladu s osobním povoláním, ničí obraz Boha, jehož je sama osoba nositelem. V románu Bratři Karamazovi racionalista Ivan skončí jako blázen s dvojí osobností. Naprosto odlišný výsledek, než k jakému vedla čas­ to opakovaná rada, kterou dával Teofán Zatvornik svým duchovním synům: spojit hlavu se srdcem, mys­ let na duchovní totožnost danou Duchem, který pře­ bývá v srdci. Proto jsou nejlepšími duchovními otci ti, kteří mají kardiognosii, to je poznání srdce. A pro­ to mohou soudit, které myšlenky je třeba uchovávat a které odmítat.

63

Tomáš Spidlik

A tedy, aby člověk dobře rozlišoval, zda jsou myšlenky uži­ tečné, nebo škodlivé, je třeba znát vlastní totožnost ? Ano, ale v duchovním smyslu, to je identitu chápa­ nou jako Boží povolání. Když se hovoří o povolání ve „světském slova smyslu", považuje se to za něco jako volbu práce, místa ve společnosti, způsobu živo­ ta, volbu vykonanou v dospělém věku. Ale v Božích očích naše povolání předchází naši existenci. Bůh tvoří lidi a má na mysli jejich specifické povolání, dílo, k němuž jsou voláni. Ti, kteří je věrně následu­ j í , malují takřka dokonalý obraz, obraz Boha vjeho dokonalosti. Klasickým příkladem je život Panny Ma­ rie: vyvolena za Matku Boží následovala celý život všechno, co odpovídalo tomuto povolání. Ale jak se může poznat vlastní povolání? Nelze na to odpovědět několika slovy. Avšak lze poukázat na základní princip, z něhož vyplývají další konkrétní aplikace: hlas čistého srdce nám ukazuje cestu, kterou nám Bůh určil, abychom po ní šli. Hla­ sy špatnosti, které se nás snaží odvést od tohoto před­ sevzetí, pocházejí „zvenčí". Takový princip zřejmě potřebuje dalšího vysvětlení. Budeme se tomu po­ stupně věnovat. Bude především snadnější popsat, jak myšlenka přichází „zvenčí", aby pak dokázala chápat vnitřní hlas srdce.

64

Jak očistit své srdce?

Psycho-fyzická metoda hesychastů Křesťanská jóga? Dnes mnoho osob nejen na Dálném východě, ale i v Evropě pěstuje jógu a ujišťují, že jde o účinné cvi­ čení, jak nabýt pokoj v duši. Kongregace pro nauku víry cítila povinnost upozornit na nebezpečí spojená s jógou. Je jasné, že věřící nemůže přijmout některé teorie, které často jógu doprovázejí, jestliže odporují křesťanskému učení. To však neplatí pro jógu pěsto­ vanou jako velmi užitečné tělesné cvičení pro člověka žijícího ve městech, který už ztratil styk s přirozeným životem. Kromě toho člověk naší technické doby si myslí, že může cvičit tělo v různých druzích sportu, aniž by přitom bral v úvahu duši a naopak má za to, že se může věnovat duševní činnosti, a přitom zapomí­ nat na své tělo a pohrdat jím. V tomto ohledu, kdo pěstuje jógu, chce obnovit ztracenou jednotu těch­ to dvou prvků. Je jasné, že to má dopad i na oblast modlitby. Když se někdo intenzivně modlí, pak chyb­ né postoje vyvolávají únavu a nervozitu. Naopak správ­ ný tělesný postoj napomáhá soustředění v modlitbě. Jaké praktické závěry z toho můžeme odvodit? Pokoj těla Musíme připustit, že se v psychologických úva­ hách antických řeckých autorů stejně jako v řeči

65

Tomáš Špidlík

křesťanských asketů vynořuje slabina: záporný pos­ toj k tělesné skutečnosti. Křesťané nemohli považo­ vat hmotu za zlo. Na druhé straně asketé byli vždy přesvědčeni, že tělo stvořené Bohem zůstává po hří­ chu oblastí nejvíce vystavenou pokušením ďábla. Zří­ kání se těla je tedy stálým předmětem asketických exhortací. Ale o „užívání" těla a o j e h o dispozicích při modlitbě lze najít j e n tu a tam nějakou příleži­ tostnou poznámku. Z tohoto hlediska tedy „fyzická metoda" mnichů z hory Athos ze 14.-15. století představuje určitý po­ krok. Antičtí hesychasté z Egypta a ze Sinaje nepochy­ bovali o tom, že pokoj duše vyzařuje z tváře a uklid­ ňuje tělesné vášně. Fyzická metoda chce vyzdvihnout opačný aspekt: pokojná cvičení tělesných funkcí uklidňují duši a disponují ji k modlitbě. Hnutí hesychastů Pro mnoho dnešních lidí bylo objevem, když se dověděli, že mnohá cvičení jógy pěstovali již před mnoha staletími křesťanští mnichové. Již jsme vzpo­ mněli mnichy žijící na hoře Athos. Patří do velkého proudu východní spirituality nazývaného „hesychasmus". Řecký výraz hesychia znamená klid, pokoj, odpočinek, uklidnění. Mezi Otci egyptské pouště by­ lo od počátku mnoho „hesychastů", kteří považovali

66

Jak očistit své srdce?

za své povolání zcela se věnovat modlitbě a nestarat se o nic jiného. Za nezbytnou podmínku takového živo­ ta považovali vnější a vnitřní pokoj. Proto žili o samo­ tě a pěstovali kontrolu myšlenek, „vnitřní bdělost", chápanou, jak jsme už vysvětlili. Později tento směr našel vřelé přijetí na hoře At­ hos, kde na počátku 14. století Nicefor, mnich půvo­ dem z Kalábrie, vynalezl „fyzickou metodu" k usnad­ nění modlitby tím, že užil některých tělesných posto­ jů. Ve skutečnosti k rozkvětu tohoto druhu modlitby došlo díky rozšíření Filokalie, výboru textů Otců a hesychastických autorů, sestavených Makariem z Korintu (f 1805) a Nikodémem Hagioritou (f 1809). Toto dílo je však velmi známé i na Západě. Kromě toho se díky četným vydáním Příběhů ruského poutní­ ka Západ seznámil s Ježíšovou modlitbou, typickou střelnou modlitbou hesychastické metody. A pro­ střednictvím těchto publikací vzrostl zájem o tento systém, který slibuje, že lze nabýt pokoje prostřed­ nictvím „fyzické metody". Ruský poutník Začněme tímto spíše pozdním spisem: je v něm návod tělesné metody vyložený spíše elementárním způsobem. J e h o autor je neznámý. V roce 1881 byly v Kazani v Rusku zveřejněny čtyři příběhy, v nichž

67

Tomáš Spidlík

zbožný poutník vyprávěl o svém hledaní, jak získal dar stálé modlitby tím, že se snažil nepřetržitě opa­ kovat Ježíšovu modlitbu. Tyto příběhy byly mnoho­ krát znovu vydány v ruštině a přeloženy do jiných jazyků; staly se nejen jedním z nejznámějších děl duchovní literatury, nýbrž i velmi důležitým prame­ nem pro studium spirituality. Metoda nepřetržité modlitby „Ruského poutníka" Metodu této modlitby lze sledovat v jednotlivých etapách v Příbězích. Vyprávění začíná předložením hlavního problému: jak „se modlit bez přestání" (srv. 1 SoZ5,16). Poutník se sestká s jedním starcem, to je s duchovním otcem zkušeným v Ježíšově modlitbě". Dostane od něho příkaz pomodlit se tři tisíce střel­ ných modliteb denně, aby získal návyk modlit se Ježí­ šovu modlitbu ústy, aby se takové opakování stalo samovolným návykem, i když čistě vnějším, pohybo­ váním rtů. Nato mu starec přikázal modlit se jich denně šest tisíc. Poutník to stěží dokázal vykonat, ale potom se tak vycvičil v tomto opakování, že ná­ vyk přešel z bdělého stavu do spánku. Rty se pohy­ bovaly, i když spal. Poutník se cítil šťastný a začal si myslet, že dosáhl modlitby bez přestání. Pak ale udělal ještě další krok. Aby skryl, že se modlí v přítomnosti jiných osob, přestal pohybovat rty a zkoušel říkat modlitbu tím,

68

Jak očistit své srdce?

že pohyboval pouze jazykem. Nakonec se zdálo, že si na to zvykl. Ale proces u toho nemohl skončit. Mod­ litba měla dospět do takového stavu, v němž by se vzývání Ježíše spojil s tepem srdce. Sám to provedl takto a později této metodě naučil jednoho slepce: „Představ si své srdce, upři na ně své oči jak jen můžeš živě a napjatě poslouchej, jak tepe, jeden tep po dru­ hém. Když si na to zvykneš, snaž se přizpůsobit každé­ mu tepu srdce slova modlitby, aniž bys je spustil z očí. Čili s prvním tepem řekneš a budeš myslet ,Pane', s druhým Ježíši', s třetím ,Kriste', se čtvrtým .smiluj se', s pátým ,nade mnou' a opakuj to mnohokrát." Modlitba spojená s tlukotem srdce je takřka neodlučitelná od samého života. Tak to aspoň pochopil poutník a našel v tomto způsobu své štěstí: „Když mě někdo uráží, nemyslím na nic jiného než na blahodár­ nou Ježíšovu modlitbu. Vzápětí hněv nebo trýzeň zce­ la zmizí. Můj duch se stal prostý, opravdu. Ničím se netrápím, nic mě nezaměstnává, nic vnějšího mě nezdržuje... Když mě zasáhne krutá zima, říkám tu modlitbu s větší pozorností a brzo cítím teplo a po­ silu. Trápí-li mě příliš velký hlad, častěji vzývám jmé­ no Ježíše Krista a nevzpomínám si, že bych měl hlad." Klasický text Nicefora Poutníkův text je - jak jsme již řekli - pozdní. Kromě toho je tam „fyzická metoda", to je užívání

69

Tomáš Špidlík

tělesných prostředků k dosažení soustředěnosti mys­ li, vyložena j e n útržkovitě. Tradiční úplný výklad lze najít v dílku athoského mnicha Nicefora 0 střízlivosti a ochraně srdce. Proslulý úryvek, který uvádí Filokalie, říká: „Sedni si do tiché cely, do nějakého odlehlého kouta a dělej, co ti říkám: zavři dveře, pozvedni du­ cha nad každý nicotný a časný předmět. Polož vous na hruď, upři své tělesné oči s celou svojí myslí do­ prostřed břicha, neboli na pupek, zadrž dech, který prochází nosem, takže nedýcháš snadno a myslí hle­ dej ve svých útrobách, abys tam našel místo srdce, kde sídlí schopnosti duše. Zpočátku budeš nachá­ zet temnoty a neproniknutelnou tloušťku. Vytrváš-li však, budeš-li dělat toto cvičení ve dne v noci, tehdy najdeš, ach zázrak!, nezměrné štěstí. Když duch najde místo srdce, ihned uvidí nikdy předtím nepoznané věci, spatří ovzduší, jež existuje v srdci, spatří sám sebe celého zářícího, plného rozlišování. Od té doby, kdykoliv tě napadne nějaká (špatná) myšlenka, dříve než se rozvine a nabude tvaru, bude zahnána na útěk vzýváním jména Ježíše, kterýji vyžene a zničí. Od té doby se duch, naplněný odporem k démonům, roz­ pálí hněvem, který je podle přirozenosti, to je aby potřel duchovní nepřátele. Ostatní se naučíš s Boží pomocí, budeš-li se cvičit v ostříhání mysli a udržo­ vat Ježíše v srdci, protože bylo řečeno ,sedni si do cely a ta tě všemu naučí'."

70

Jak očistil své srdce?

Symbolismus těla V metodě ruského poutníka jsme se setkali s dvě­ ma „tělesnými" prvky modlitby: tlukot srdce a dýchání. Nicefor uvádí další: postoj těla (všimněme si, že u jógy jsou důležité „postoje", a ne pohybyjako v kla­ sické gymnastice), upřít pozornost na určitou část těla (srdce, pupek), kontrola dýchání, vhodné pro­ středí. Tyto „fyzické prvky jsou stavěny do přímého vztahu k určitým „psychickým" účinkům: zářivá vidě­ ní (hesychasté mluví o „světle hory Tábor") pohoto­ vost rozlišování, svatý hněv proti démonům. Přívrženci „křesťanské jógy" nacházejí v tomto úryvku různé opěrné body a jsou přesvědčeni, že Niceforova metoda se může rozvinout za pomoci indických nebo japonských zkušeností. Kam až lze j í t touto cestou? Myslíme si, že je důležité předeslat poznámku. Bylo právem podotknuto, že základní vztah ke skutečnosti je jiný na Východě a jiný na Zápa­ dě. Západní člověk při jakékoliv události soustředí svou pozornost na to, aby objevil vztah mezi příči­ nou a následkem. Postoj lidí z Východu je odlišný. Tváří v tvář nějaké události se ptají: „Co znamená to, co pozorujeme? Jakou skrytou skutečnost to může symbolizovat?" Tyto dva postoje se také projeví, když se mluví o fyzické metodě v modlitbě. Normální člověk ze

71

Tomáš Spidltk

Západu se ptá: ,Jaký účinek vyvolává zpomalené dý­ chání? Ajaký pozornost upřená na srdce?" Proto se fyzická metoda stává pro západní lidi jakousi gym­ nastickou kulturou vhodnou pro rozjímavé lidi. Lidé z Východu naopak žijí i zde ze symbolismu a ptají se: ,Jaký význam lze dát tlukotu srdce? A dý­ chání? A pociťování tepla?" Toto byl postoj Otců, kteří hájili uctívání posvátných obrazů a kontemplaci viditelné přírody. Takový postoj musíme zauj­ mout vůči tělesným funkcím při modlitbě, tak mod­ lící se člověk, jak píše Origenes, „nese v těle obraz citů duše". Je tedy třeba mít schopnost chápat i růz­ né tělesné stavy a pocity jako „obrazy" duchovního stavu duše. Do jisté míry to děláme všichni. Sepnout ruce, pokleknout, hluboce se uklonit, to jsou tradiční zna­ mení modlitby. Proč by ale měl symbolismus končit u toho? Což nemůžeme dát symbolický a duchovní smysl i dýchání, tlukotu srdce, soustředění pozor­ nosti na srdce? Obránci fyzické metody jsou pře­ svědčeni, že toto je účinný prostředek, jak dosáh­ nout modlitby bez přestání, protože tímto způsobem je napojena na životní funkce, které se nikdy nepře­ ruší. A z tohoto hlediska můžeme uvažovat o jed­ notlivých tělesných prvcích, které hesychasté tolik doporučují jako vhodné pro modlitbu.

72

Jak očistit své srdce?

Sedět v pokorné pozici Tělo se, vědomě či nevědomě, podílí na pohybech duše, myšlenkách, touhách, citech, rozhodnutích. Je však velký rozdíl mezi pohybem těla a j e h o pozicí. Pohyb je symbolem pomíjivého skutku. Například zvedneme ruku, abychom řekli druhým: „Dejte po­ zor na to, co říkám!" Pozice je naopak znamením stavu, který trvá. Posadíme-li se pohodlně, říkáme ostatním, že chceme na tom místě zůstat. Tělo, donu­ cené zůstat v nějaké pozici, přizpůsobí tomuto stavu, neví se jak, nervy, svaly i krevní oběh. Ideálem východní modlitby, a především modlitby hesychastů,je dosáhnout stavu (katastasis), trvalé dis­ pozice srdce, „prostě být s Pánem", cítit jeho přítom­ nost. Kdo se posadí do pokorné pozice, symbolizuje a posiluje tímto gestem tuto dispozici a samovolně opakuje: „Pane, smiluj se nade mnou, hříšníkem!" Uzavřená cela, málo světla Zavřít dveře pokoje, to znamená, že chceme být sami. Hesychasté vedli poustevnický život v ústraní. Proto opakovali často radu: „Zůstaň ve své cele, ta tě naučí všemu." Nechtěli dostávat poučení od cizích, nýbrž z vnuknutí, která se rodí v srdci. Bylo by však mylné myslet si, že duchovní samota se rodí z pouhé­ ho vyloučení styku s jinými lidmi. Ještě důležitější je

73

Tomáš Spidlík

„samota srdce", která dokáže vyloučit monology, kte­ ré produkují rušivé myšlenky. Podněcují je také různé předměty, jež vidíme kolem sebe. Polotemný pokoj je prostředím, které ztrácí tvary a barvy. Stává se tedy výzvou hledat Boha za hranicemi obrazů nebo pojmů a vybízí cítit ho jako čisté srdce, které zalévá srdce. Dýchání Pravidelné dýchání sladěné s modlitbou je přiro­ zené cvičení toho, kdo nechce nic jiného než vychut­ návat slova modlitby v rytmu vlastního života. Výrazy „dýchat" a "žít" jsou v různých řečech i jazykově pří­ buzné. Ve slovanském jazyce slovo pro „pravdu" (istiná) původně říká „co existuje a dýchá". Kdo spojuje Ježíšovo j m é n o s každým nádechem či výdechem, chce zakoušet, jak skutečnost Krista proniká a dává život všemu, co existuje. Kdo však dýchá pravidelně, cítí, že je třeba zpomalit rytmus a také j e j zastavit. Duchovní život se odehrává na zemi a je zároveň věč­ ným životem. Bůh je pánem času a člověk se ve spo­ j e n í s ním snaží zastavit, co pomíjí. Ti, kdo pěstují jógu, tvrdí, že zpomalení dýchání zpomaluje i bio­ logický rytmus života i stárnutí. Křesťan může touto metodou prožívat zkušenost „eschatologického času", nechce hodnotit životní běh podle hodinek, nýbrž podle Kristovy blízkosti.

74

Jak očistit své srdce?

Dýchání má tři fáze: nádech, zadržení a výdech. Kdo se nadechuje, žije závislost na světě. Spojit tuto fázi s Ježíšovou modlitbou znamená pociťovat, že závisím na něm, jenžje Život světa v duchovním smys­ lu. Výdech je úleva toho, kdo cítí, že má život plně a chce ho dát, rozdávat kolem sebe. Upírat pozornost na místo, kde je srdce Při pěstování jógy se přikládá značná důležitost lokalizaci (umíšení) myšlenky tím, že se spojí s něja­ kým orgánem, který jí má odpovídat podle psycho­ fyzické struktury člověka. Předpokládá se, že různé myšlenky mají své „přirozené sídlo" v určitých orgá­ nech. Hesychasté tvrdí, že modlitba má být soustře­ děna v srdci i v hmotném slova smyslu, tím, že se upře pozornost na hruď mírně vlevo. Jeden východní biskup - který byl také lékařem obránce modlitby srdce, se snažil shrnout svá studia o tomto problému. Rozlišuje čtyři umístění. Tvrdí, že myšlenka může být umístěna 1. do lebečního středu předního mozku; 2. do středu ústně-hltanového; 3. do středu hrudi; 4. do srdečního středu. Lebeční střed předního mozku je umístěn mezi obočími. Odpovídá abstraktnímu myšlení čiré inteli­ gence. Může to být velmi intenzivní myšlenka, jasná, ale také velmi nestálá. Soustředění tohoto druhu

75

Tomáš Špidlík

vyžaduje velkou sílu vůle, jež zahrnuje námahu a plýt­ vání energiemi. Umístěním do středu ústně-hltanového myšlenka ztrácí svůj abstraktní ráz a vstupuje do dynamismu života. Avšak je nestálá. Myšlenka umístěná do hrudního středu, upro­ střed hrudi, se podílí na dýchání, nabývá tedy stálej­ ší rytmus. Avšak větší stálosti se dosáhne, když je lokalizace fixována právě v srdci. Podle jógy je dýchání více spojeno s „ideou", za­ tímco srdce více s „citem". Pro ruské mnichy „srdeční cit" říká stálou dispozici, tedy „stav" modlitby. Proto autoři často napomínají: „Sestoupit z hlavy do srdce!" Teplo Upravené dýchání vyvolává tepelné účinky, které se šíří z hrudi do celého těla a vytvářejí pocit rado­ sti. Tep se stává silnějším a mohl by být doprovázen jevy zářivých vidění. Ale všichni duchovní autoři při těchto příležitostech přísně napomínají: j d e o při­ rozené účinky, to není milost! Byl by nebezpečný omyl myslet si, že jede o mystickou zkušenost. Hod­ nota těchto pocitů závisí na tom, jak se užívají ve prospěch modlitby. Jak teplo, tak světlo, jsou obrazy Ducha svatého. Jako obrazy mohou sloužit k pozved­ nutí mysli ke skutečnostem, které představují. Ale

76

Jak očistit své srdce?

vyhledávat je kvůli nim samým by bylo čiré modloslužebnictví. Pocit pokoje a harmonie Dobře prováděná fyzická metoda přináší klid, uvá­ dí v soulad různé vitální funkce podle téhož rytmu: tlukot srdce, dýchání, chůzi, ústní modlitbu a dobré myšlenky, které ji následují. To vše dává myslet na Boží pokoj, který je mesiášským darem (srv. Lk 2,14; 19,38; atd.). Avšak pocit vyvolaný fyzickou metodou by se mohl snadno zvrhnout v kvietismus, v němž chce člověk dosáhnout pokoje bez dalších cílů. Tato harmonie se však musí chápat jako dispozice člověka, který sebere všechny své síly, aby lépe naslouchal Božímu hlasu, který se chystá, jako by byl ve vnitř­ ním hradu, bojovat proti „démonům", kteří přichá­ zejí „zvenčí". Kontrola vitální energie Dobře regulované dýchání umožňuje, jak tvrdí jóga, přivést množství prána, které má člověk k dispo­ zici, na nejvyšší stupeň intenzity. Tehdy se vyživování vnějším pokrmem omezí na nejmenší míru. I křes­ ťanští hesychasté jsou přesvědčeni, že fyzická metoda předpokládá půst, někdy hodně přísný, ale zároveň radostný, doprovázený pocitem vnitřní svobody

77

Tomáš Spidlik

vzhledem k tělesným potřebám. Kolik takových pří­ kladů se najde v životopisech svatých mnichů! Nebezpečí, kterým je třeba se vyhnout Snad se zdá přehnané naléhaní některých křes­ ťanských autorů, kteří dovolovali pěstování fyzické metody pouze pod dohledem zkušeného duchovního otce. Proč tolik opatrnosti? Metoda je prostá. Jed­ nomu člověku, který ve svém znepokojení psal rus­ kému biskupovi Ignáci Brjančaninovi, bylo odpově­ zeno: „Metoda je prostá, ale ty ne!" Nejsou všichni lidé s to stejným způsobem prožívat a prohlubovat symbolismus, nejsou všichni s to přejít od znamení k duchovní skutečnosti, která se hledá. Zde dochází k tomu jako u ikon: zastavit se, aniž by se šlo dál, to znamená dělat z obrazu idol, z cesty překážku povzne­ sení mysli k Bohu. Prožívat vlastní tělo jako duchovní symbol je ještě obtížnější, protože by se to mohlo zvr­ hnout v kult těla a tělesných citů. Určitá fyzická cvi­ čení vyvolávají téměř automaticky pocity, které se podobají duchovním útěchám: klid, radost ze samo­ ty, jevy světla a tepla. Zaměňovat je za pravé duchov­ ní útěchy by byla jedna z úchylek, které se nejvíce obávali duchovní autoři, a dávat jim mystický význam, když život člověka neodpovídá takovému stupni, to by byl jakýsi druh schizofrenie, která vede k dušev­ ním poruchám.

78

Jak očistit své srdce?

Praktické upozornění Nesmí se to ovšem přehánět ani s obezřetností. 0 něco prostého se může pokusit každý sám. Jsme například v klidném prostředí. Pravá ruka uchopí levou, aby cítila rytmus tepu. Snažme se sladit dech nebo také chůzi s tímtéž rytmem. Když se nám to po­ daří, opakujme krátkou střelnou modlitbu, vhod­ nou pro stav naší duše, pro city, které u nás převlá­ dají. Modlíme-li se takto nějakou dobu, zkušenost nás naučí využít tohoto poklidného stavu, aby se stal náš rozhovor s Otcem mnohem intenzivnějším. Tímto způsobem se modlitba zjednoduší na nejvyšší míru, ale na druhé straně zahrne celé naše by­ tí, duši i tělo. Tak se člověk cítí spojen sám se sebou 1 s Bohem. Technická kultura se dnes stala krajně „analytickou". Proto se člověk ve svém podvědomí cítí přitahován tím, co mu pomáhá prožívat vlastní integritu, aby tak dosáhl, aspoň v jistých chvílích, „stavu, v němž má ,ve smrtelném těle' obraz věčného štěstí" (Kassian). Modlit se „v srdci" Povznesení mysli, nebo srdce? Tradičně se modlitba definuje jako „povznese­ ní mysli k Bohu". J e j í původ sahá až k Platonovi.

79

Tomáš Spidlík

Křesťanští autoři ji přejali, ale také vysvětlili, aby byla úplná. Při modlitbě není činná jenom mysl, nýbrž celý člověk, i když rozhodující roli hraje duše. V ní rozlišujeme tři mohutnosti: rozum, vůli a srdce. Kaž­ dá z těchto tří „mohutností" může více méně převlá­ dat při různých druzích modlitby. Známe rozumo­ vou, reflexivní modlitbu. „Aktivní", činná modlitba, se uskutečňuje po nějakém rozhodnutí vůle, které formuluje dobrá předsevzetí. Ale nejdokonalejší, podle autorů křesťanského Východu, je modlitba, v níž převládají „city srdce". Teofán Zatvornik napří­ klad píše: „Když pronášíte svou modlitbu, snažte se to dělat tak, aby vycházela ze srdce. Ryzím smyslem modlitby není nic jiného než vzdech srdce k Bohu; chybí-li tento vzlet, nelze mluvit o modlitbě." Nebezpečí sentimentalismu ? Není-li to nebezpečné, zdá se to aspoň otřepané říci, že pravá modlitba a náboženství musí předvším pěstovat „city srdce". Prozíravý člověk uvažuje a roz­ hoduje podle zdravého rozumu. Cityjsoujsou dru­ hořadé reakce a jsou velmi proměnlivé. Vždyť také církev odsoudila sentenci „modernistů" minulého století, která tvrdila, že religiozita prý má svůj původ v podvědomí, v iracionálních citech. Abychom odpo­ věděli na tuto závažnou námitku, je třeba objasnit, co míníme pojmem srdce a j e h o city.

80

Jak očistit své srdce?

Srdce v bibli Moderní mluva rozlišuje tři rozdílné činnosti naší duše: myslit, chtít, cítit. Máme tedy tři oddělené mo­ hutnosti: rozum, vůli, srdce. Tuto terminologii nelze uplatnit na biblické texty. V nich se nedělají taková psychologická rozlišení. Hovoří se spontánním způ­ sobem, podobně, jak to dělá i dnes prostý lid. Člo­ věka lze pozorovat zvenčí, jak se jeví v těle. Všichni ale vědí, že j e h o vnitřní hodnota může být docela jiná. Například lze mluvit láskyplně, ale v srdci chovat nenávist. Výrazem „srdce" chceme vyjádřit celý vnitř­ ní život člověka. Proto se také v bibli říká, že člověk uvažuje ve svém „srdci", rozhoduje, skrytě reaguje. Uchovává-li něco v srdci, to znamená, že na to ne­ může zapomenout. Závěrem: srdce v těchto textech neznamená jednu z mohutností duše, nýbrž celého člověka, integritu všech j e h o mohutností ajeho zá­ kladní postoj k lidem, k Bohu, ke světu. Když Písmo říká, že máme milovat Boha „celým svým srdcem", to znamená „celou duší a celou svou myslí" (srv. Mt 22,37) „ze vší síly" (srv. Mk 12,30; Lk 10,27). O této lidské celistvosti (integritě) lze uvažovat ze dvou hledisek: ze „statického" a z „dynamického". To však je třeba vysvětlit. Vzpomeňme si na svou vše­ obecnou zkušenost. Nějaký mladý muž například miluje svou dívku celým srdcem, nezakouší žádný

81

Tomáš Spidltk

opačný cit, naprosto svobodně se rozhodne vzít si ji. Takové je jeho rozpoložení i dnes. Bude i zítra? Nejsme si tím jisti. Tento dnešní postoj nazýváme „statický", rozpoložení v současné chvíli. Pak ale mladý muž uzavře se svou dívkou sňatek a jako man­ žel je jí věrný a miluje ji po celý život. Toto rozpolo­ žení můžeme nazývat „dynamické", trvá během všech životních zvratů. Lidská integrita ze „statického"pohledu Pokusíme se to dále vysvětlit konkrétním příkla­ dem. Jsem velmi zaměstnán, protože mám skončit naléhavou práci. Jako naschvál mě přijde navštívit dotěrný návštěvník. Co mám udělat? Příkře ho poslat pryč? Vím, že by ho to zarmoutilo. Proto se rozhodnu udělat oběť a přijmu ho s dobrovolně zvolenou zdvo­ řilostí, ale nucenou. Když to člověk udělá pobízen láskou, jistě vykoná záslužný skutek. Život nás nutí k takovým obětem. Ale cítíme, že to nejsou plně nor­ mální skutky, protože v nás dochází k rozdělení. Ko­ náme dobro, ale ne „z celého srdce". Ideální je do­ kázat překonat toto rozdělení a jednat spontánně „s celou duší". Modlitba srdce ze „statického" hlediska Kolikrát jsme během modlitby vnitřně rozděleni. S dobrou vůlí vezmeme žaltář, abychom se modlili

82

Jak očistit své srdce?

žalmy. Ale rozum se rozletí a přichází tolik rozma­ nitých myšlenek. A co říci o citech? Modlíme se za spásu svého bližního, ale přitom k němu cítíme anti­ patii. Jak by bylo krásné modlit se celým srdcem! Je to vůbec možné? Duchovní autoři jsou přesvědčeni, že toho ideálu lze dosáhnout. Různé „metody rozjí­ mání" nejsou ničím jiným než cvičením na tomto poli. Připomínáme ignaciánskou metodu meditace. Tam se doporučují tři prvky: postavit se do přítom­ nosti Boha, zvolit polohu těla vhodnou pro modlitbu, představit si místo (například když rozjímáme o ta­ jemství narození Páně, jeskyni, kde se Ježíš narodil), uvažovat nad smyslem slov evangelia nebo textem modlitby, rozhodnout se, jaké závěry z toho plynou pro náš život, konat to s veškerou láskou a prosit o milost Boha na přímluvu svatých. Je nutno si všim­ nout, že jsou zde analytickým způsobem vyloženy různé aspekty naší činnosti, ale cílem je, aby byly všechny spojeny v modlitbě. Tehdy se modlí celý člověk, s velkou intenzitou a velkým klidem. Modlitba srdce z „dynamického" hlediska Srdce z dynamického hlediska znamená jednotu osoby během života. Co jsem já? Co jsem rohodl vče­ ra nebo co očekávám zítra? Jaký je člověk „v srdci", takový je obyčejně nejen v současnosti, nýbrž v kte­ rémkoli určitém okamžiku. Modlitba v tomto smyslu

83

Tomáš Spidltk

znamená stálou a trvalou dispozici. Taková modlitba je svou přirozeností nepřetržitá, neoddělitelná od osoby. Nejlepší příklad tohoto stavuje popsán v živo­ topise sv. Františka z Assisi, kde se čte: „Celá jeho in­ tuice a celá j e h o láska se obracela k Pánu... že tak (jak se může říci) nebyl jen člověkem, který se mod­ lí, jako spíše že se sám celý proměnil v živou modlit­ bu." V tomto smyslu také svatý Tomáš Akvinský de­ finuje zbožnost jako „náklonnost vůle ke každému dobru". Tak se musí bezpochyby vysvětlovat i text ignaciánské meditace, který vybízí, aby se k rozumo­ vým úvahám a konkrétním předsevzetím připojil i „afekt" (láska). Tím se jistě nemíní nějaký banální cit, ale úsilí vynaložené na to, aby se rozjímaná prav­ da stala naší normální mentalitou. Jako předpoklá­ dáme, že pravý milovník hudby hraje na svůj nástroj při každé příležitosti, která se naskytne, taktéž se předpokládá, že pokorný srdcem projevuje tento svůj postoj za všech okolností. A kdo nabyl „habitus" (návyk) modlit se srdcem, pozdvihuje svého ducha k Bohu v každé chvíli.

Jak si můžeme uvědomit, v jakém stavuje srdce? To je už dávný problém a je stále aktuální. Knihy morálky nám pomáhají rozlišovat jednotlivé skutky a tedy může posoudit jejich hodnotu: krást je zlo,

84

Jak očistit své srdce?

dávat almužnu je dobro, atd. Zpovědník, i když k ně­ mu přijdeme poprvé, nám může říci, když vše posou­ dí podle tradičních měřítek, zdajsme v nějakém kon­ krétním případě jednali špatně, nebo dobře. Mlčí však, když se ho zeptám: „Jaký jsem v Božích očích? Jaký je můj stav před věčností?" Srdce zůstává tajem­ stvím, je to skrytá část člověka, kterou zná j e n Bůh. Na druhé straně i člověk má znát sám sebe, měřit svůj pokrok v duchovním životě. Může to vykonat, autoři nás ujišťují, že duše si uvědomuje sebe samu a člověk, podle stupně své nevinnosti, vnitřní průzračnosti, má přímou intuici o sobě. Podle Teofána Zatvornika poznání srdce zahr­ nuje tuto formu celistvého (integrálního) a intui­ tivního poznání sebe, jde o „city srdce". Funkcí srd­ ce je cítit všechno, co se týká naší osoby. Je jasné, že všechny „city" nemají stejnou hodnotu. Jejich neo­ mylnost a jejich užitečnost budou záviset na čistotě samého srdce. Srdce - pramen zjeveni Srdce má tedy hlas, který se dává slyšet. Sám Teo­ fán píše: „Proto vždy a nepřetržitě srdce cítí, vjakém stavuje duše i tělo, jakož i rozmanité dojmy vyvolá­ vané zvláštními duchovními i tělesnými činnostmi, naši vnější situaci a všeobecně běh našeho života."

85

Tomáš Špidltk

Vidíme a slyšíme mnoho věcí, ale j e n srdce nám ří­ ká, jakou hodnotu mají pro život. Srdce ubezpečuje o správnosti víry. Věřící nejsou s to dokázat svou víru v Krista rozumovými důvody. Ale cit srdce jim dává jistotu, že jsou na správné cestě ke spáse: „Kdo věří v Božího Syna, má o tom svědec­ tví sám v sobě" (7 Jan 5,10). Čisté srdce nám dává poznat i ostatní. Proslulí duchovní otcové, jako ruští starci, udivovali svou znalostí srdcí (kardiognosia). O svatém Serafimu ze Sarova říkávali, že čítal v srdcích lidí jako v otevře­ né knize. Aje zajímavé, že to nepovažovali za zázrač­ ný dar. Bůh nás stvořil, říkávali, abychom se navzájem znali. Hřích buduje zeď mezi osobami. Kdo dosáhne čistoty srdce, pro toho jsou srdce ostatních otevře­ ná. A protože je srdce očišťováno především láskou, j e n ten, kdo miluje druhého, ho chápe. Čisté srdce - pramen kontemplace Boha „Vidět Boha ve všech věcech" - těmito slovy vý­ chodní autoři definují křesťanskou kontemplaci. Je to vysoký ideál, ale na druhé straně je to program pro všechny křesťany. Právem se však ptáme, jak toho dosáhnout. Slovo kontemplace, v řečtině theoria, říká „vidět", a každý člověk touží vidět skutečnost, s níž přijde do styku. Jsou však různé způsoby vidění. První

86

Jak očistit své srdce?

je - očima. Takovým způsobem Boha nelze vidět, pro­ tože on je neviditelný. Náš rozum, který vytváří jasné ideje a abstraktní zásady, nám poskytuje vyšší vidění. Ale ani touto cestou se nedojde k Bohu, protože on přesahuje každý lidský rozum. A přesto Kristus přislí­ bil vidění Boha: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha" (Mí 5,8). Martyrius Sahdona, syrský mystik, píše: „Ach, zá­ řivé oko srdce, jež vidí venku, díky své čistotě, toho, před nímž si serafíni zakrývají tvář! Kde tedy bude Bůh milován, ne-li v srdci? A kde se ukáže, ne-li tam? Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha!" Protože čisté srdce je to, které miluje, píše právem jeden nedávný východní autor, je ve srovnání s jakým­ koliv moderním intelektualismem prorocký tento výrok Leonarda da Vinci: „Velká láskaje synem vel­ kého poznání." Člověk miluje krásu, kterou poznal. A přece my křesťané můžeme tvrdit opak: „Velké po­ znání je synem velké lásky." „Bůh je láska" ( 1 Jan 4,8). Nelze ho tedy poznat bez lásky. Srdce poznává Boha skrze vnitřní vnuknutí Viděli jsme, že člověk je často zaplaven množstvím myšlenek. Aby posoudil jejich užitečnost pro život, je třeba, aby prověřoval nejen, co říkají, ale také odkud

87

Tomáš Spidlik

přicházejí. Z tohoto hlediska se Otcové snaží nejdří­ ve rozlišovat, zda přicházejí „zvenčí", nebo zevnitř". Myšlenky, které nám přicházejí zvenčí, mají velmi rozmanité příčiny: uviděli jsme něco, co nám dá za­ myslet se, slyšeli jsme nějaké vyprávění, nějaký člo­ věk nám „vnukl" myšlenku. Duchovní autoři zakou­ šeli, že také ďábel vnuká různé myšlenky, aby nás zničil. Na druhé straně jsme přesvědčeni, že i Bůh k nám mluví prostřednictvím vnuknutí. Duch svatý totiž vnuká ideje. Avšak způsob, jak se přibližuje, se liší od nepřítelova, j e h o hlas totižje slyšet „zevnitř". Syrští autoři popisují tuto zkušenost metaforou. Říkají: „Srdce se podobá studni. Je-li čistá, nebe se v ní zrcadlí. Podobně se v čistém srdci zrcadlí božské myšlenky. Kdo je zvyklýjim naslouchat, nepotřebuje jiné poučování. Autoři nazývají „modlitbu srdce" na­ sloucháním božských vnuknutí ve vlastním nitru. Modlitba srdce popisovaná západními světci Často se říká , že „modlitba srdce" je typická pro východní církev a že ji západní lidé neznají. A přesto je zajímavé srovnat východní texty s velmi krátkým a výstižným popisem svatého Ignáce, zařazeným do Duchovních cvičení, kde mluví o rozlišování duchů. Tvrdí: J e d i n ě Bůh, náš Pán, může dát duši útěchu bez předcházející příčiny. Neboť je vlastní Stvořiteli

88

Jak očistit své srdce?

vcházet do ní, vycházet z ní a působit v ní hnutí tak, že ji zcela přitahuje k lásce své božské Velebnosti. Říkám ,bez příčiny', bez jakéhokoliv předcházejícího smyslového nebo rozumového poznání nějakého předmětu, skrze který by tato útěcha přišla prostřed­ nictvím vlastních úkonů rozumu a vůle." Umění do­ kázat sbírat skutečná hnutí. O svatém Františkovi se čte vjedné starobylé bio­ grafii, že míval takové intuice velmi často a že šije nedával uniknout. Naopak je přijímal s velkou pozor­ ností. Takže, když putoval s ostatními, když mu přišlo „osvícení", nechal ostatní j í t dál a zastavil se, aby naslouchal hlasu Pána. Říká se také, že v těch chví­ lích kladl ruku na srdce (toto gesto doporučují hesychasté) „a tam mluvil s Pánem, tam odpovídal svému soudci, tam prosil Otce, tam hovořil s Přítelem, tam se těšil (jeho duše) ze svého Ženicha". Poznat sám sebe a poznat Boha Křesťanské myšlení převzalo a rozvinulo motto vytesané na chrámu v Delfách, které nám předal So­ krates: „Poznej sám sebe!" Co to ale znamená pro křesťanské autory, poznat sám sebe? Nejde o psycho­ logické poznání, spíše o to, které se nazývá „morální": jde o to vědět, jaké dobro jsme s to uskutečnit, jakou ctnost máme pěstovat. Ale svatý Basil mluví o ještě

89

Tomáš Spidlik

vznešenějším poznání sebe, o „teologickém": poznat Boha, kontemplací j e h o obrazu v naší duši a naslou­ cháním hlasu Ducha ve vlastním srdci. A právě toto se pěstuje v takzvané „modlitbě srdce". Aktuálnost modlitby srdce O této modlitbě srdce se často říká, že je to výsada východních asketů, zatímco západní ji neznají. Je pravda, že východní autoři o ní mluví často. Rusky teolog B. Vyšeslavcev píše: ,Je-li náboženství osobním vztahem k Bohu, pak styk s božstvím není možný jinde, než v hlubině mého ,já', v hlubině srdce, proto­ že Bůh, jak říká Pascal, je vnímavý k srdci." A přesto překvapuje, že jeden z nejlepších popisů této mod­ litby, i když velmi krátkých, nacházíme v již uvedeném textu sv. Ignáce z Loyoly o myšlenkách a postojích, které „nemají vnější příčinu". Žijeme v technické spo­ lečnosti a jsme zvyklí myslet, že všechno, co se děje, má vnější příčinu, každý pohyb je podnícen nějakou jinou silou. Pozitivističtí psychologové nás učili, že duše dítěte je tabula rasa, na které najdeme j e n to, co tam jiní napsali. Proto se společnost snaží nás „indoktrinovat", v dobrém nebo špatném slova smyslu. A člověk si tedy navykl poslouchat j e n druhé, nedává už pozor na vnuknutí v srdci, která pocházejí od Du­ cha. Je to výsada umělců, že mívají „inspirace", ale

90

Jak očistil své srdce?

ne výlučně j e n oni. Každý má být v duchovním životě umělcem a skládat svůj život pod vedením svrchova­ ného „Umělce". „Čistí srdcem," tvrdí svatý František z Assisi, „jsou ti, kteří pohrdají pozemskými věcmi a hledají nebeské, nepřestávajíce se klanět Pánu, pra­ vému Bohu a vidět ho čistým srdcem a čistou duší."

91