Evangelium sv. Jana 8071922625, 9788071922629

Citation preview

MALÝ STUTTGARTSKÝ KOMENTÁŘ

NOVÝ ZÁKON

Felix Porsch

EVANGELIUM SV. JANA KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ KOSTELNÍ VYDŘI

NOVÝ ZÁKON

4

EVANGELIUM SV. JANA

MALÝ STUTTGARTSKÝ KOMENTÁŘ

NOVÝ ZÁKON 4

Felix Porsch

EVANGELIUM SV. JANA

KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ KOSTELNÍ VYDŘÍ 1998

© Verlag Katholisches Bibelwerk, Stuttgart 1988 © Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998

S církevním schválením biskupa českobudějovického mons. ThDr. Antonína Lišky ze dne 9. 7. 1996, čj. 543/96

ISBN 80 - 7192 - 262 -5

OBSAH PRVNÍ ČÁST: ÚVOD...................................................................................................... 9 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Osnova.............................................................................................. Teologický charakter..................................................................... Literární charakter......................................................................... Místo a doba sepsání..................................................................... Celistvost a autor........................................................................... Členění............................................................................................ Význam Janova evangelia pro současnost................................... Slovo k tomuto komentáři............................................................

9 10 12 14 15 17 18 19

DRUHÁ ČÁST: KOMENTÁŘ......................................................................................... 21 A. ZJEVENÍ SYNOVY SLÁVY PŘED SVĚTEM (kap. 1-12)......... 22 I. Prolog čili Vstupní hymnus (1,1-18)............................................. 22 1. Vyznání obce věřících (1,14-18)..................................................... 22 2. Přede všemi časy u Boha (1,1-13)................................................... 24

II. 1. 2. 3.

Začátky v Galileji (1,19-2,21)..................................................... Svědectví Jana Křtitele (1,29-34)................................................ První učedníci (1,35-51)............................................................... První znamení (2,1-21).................................................................

26 26 28 30

III. Začátky v Jeruzalémě (2,13-3,36)......................................... 33 1. Prorocké jednání, které je znamením: „Očištění chrámu“ (2,13-22)....................................................... 33 2. Rozhovor s Nikodémem (3,1-21)................................................ 35 3. Poslední svědectví Jana Křtitele (3,22-36)................................. 41

IV. Ježíšovo sebezjevení v Samaří - návrat do Galileje (kap. 4) . 44 1. Rozhovor se Samařankou u Jákobovy studny (4,1-26).............. 44 2. Úspěšná misie u Samařanů (4,27-42)......................................... 49 3. Druhé znamení v Galileji: Uzdravení syna královského služebníka (4,43-54)................... 50 V. 1. 2.

Ježíš, chléb života (kap. 6).......................................................... 53 Velké znamení zázračného nasycení (6,1-15)............................. 53 Ježíš se zjevuje svým učedníkům na moři (6,16-21)................ 55

5

3. 4. 5.

Ježíš, pravý chléb života (6,22-51)............................................. 56 Víra a eucharistie (6,51c-58)........................................................ 60 Krize v kruhu učedníků (6,60-71)................................................ 61

VI. Konflikt v Jeruzalémě (kap. 5)................................................... 64 1. Provokativní uzdravení (5,1-18)..................................................... 64 2. Bohem zplnomocněný soudce (5,19-47)........................................ 66 VIL Ježíšovo sebezjevem o slavnosti Stánků (kap. 7)................... 1. Nevíra Ježíšových příbuzných (7,1-13)....................................... 2. Diskuse o Ježíšově původu (7,14-30)......................................... 3. Cíl Ježíšovy cesty (7,31-36)........................................................ 4. Ježíš, pramen Ducha (7,37-39).................................................... 5. Diskuse o Ježíšově mesianitě (7,40-52).....................................

72 73 73 77 77 79

Nesuďte! Ježíš a cizoložná žena (8,1-11)..........................

80

Další spory v Jeruzalémě (8,12-59)....................................... Úvod: O problematice Ježíšových řečí v Janově evangeliu..... Ježíš, světlo světa (8,12-20).......................................................... Ježíšův odchod a vyvýšení (8,21-29)......................................... Pravá svoboda a původ od Abraháma (8,30-59)........................

82 82 84 85 88

VIII. IX. 1. 2. 3. 4. X.

Uzdravení slepého člověka; teologické důsledky (kap. 9). .. . 96

XI. Pastýřská řeč (kap. 10).......................................................... 1. Ježíš, dveře (10,1-10)................................................................... 2. Ježíš, „dobrý pastýř“ (10,11-21)............................................... 3. Právní spor, zda Ježíš je Mesiáš (10,22-39).............................

XII. 1. 2. 3. 4. 5.

Známem, kterým bylo vzkříšení Lazara, a jeho následky (kap. 11).............................................................................. 110 Rozšířené přepracování.............................................................. Teologické pozadí zázraku (11,1-16)....................................... Výklad předem: Ježíš je „vzkříšení a život“ (11,17-27)......... Vzkříšení Lazara (11,28-44)...................................................... Rozdílné reakce (11,45-53)........................................................

XIII. Před utrpením (kap. 12)...................................................... 1. Vůně života (12,1-11)................................................................ 2. Vjezd krále (12,12-19)................................................................ 3. Poslední slovo světu (12,20-36)............................................... 4. Úvaha nad tajemstvím nevíry (12,37-50).................................

6

102 102 103 106

110 111 113 115 116

119 119 121 122 127

B. ZJEVENÍ SYNOVY SLÁVY V KRUHU JEHO PŘÁTEL (kap. 13-20)......................................

131

Znamení, kterým je umývám nohou (13,1-20)....................

131

I.

II.

Označení zrádce (13,21-30).................................................... 135

III. První řeč na rozloučenou (13,31-14,31)............................ 1. První oznámení odchodu (13,31-38)......................................... 2. Odchod kOtci (14,1-17)............................................................ 3. Ježíšův opětovný příchod (14,18-31).......................................

139 139 141 146

Druhá řeč na rozloučenou (15,1-16,33).................................. Víra, která v lásce přináší ovoce (15,1-17)............................... Pronásledovaná obec a její Přímluvce (15,18-16,15).............. Zaslíbení opětovného shledání (16,16-33)...............................

154 154 157 165

V. Odcházející Vyslanec se modlí k Otci (kap. 17)..................... 1. Shrnutí janovské teologie zjevení............................................. 2. Zpětný pohled a základní prosba za oslavení (17,1-5)............ 3. Prosba za osiřelé učedníky (17,6-19)....................................... 4. Prosba za budoucí obec (17,20-24)...........................................

169 169 170 171 173

VI. Ježíšovo utrpení a vyvýšení na kříži (kap. 18)..................... 1. Úvod: Charakter janovské zprávy o utrpení............................. 2. Zatčení (18,1-12)......................................................................... 3. Výslech u Annáše a Petrovo zapření (18,13-27)...................... 4. Ježíš před Pilátem (18,28-19,16a)............................................. 5. Ježíšovo vyvýšení (19,16b-30).................................................. 6. Ježíš, nový velikonoční beránek (19.31-42).............................

176 176 177 178 179 188 191

VIL Opětovné shledání a vyslání (kap. 20).................................. 1. Objevení prázdného hrobu a zjevení Marii Magdalské (20,1-18)........................................ 2. Vyslání svědků (20,19-23)........................................................ 3. Obrácení pochybovače - „nevěřící Tomáš“ (20,24-29)............ 4. Závěrečné evangelistovo slovo (20,38n)...................................

194

194 198 201 202

VIII. Dodatek: Zjevení Vzkříšeného v Galileji (kap. 21)........... 1. Některé nápadné zvláštnosti...................................................... 2. Zjevení Vzkříšeného (21,1-14).................................................. 3. Petr je pověřen službou pastýře (21,15-19)............................... 4. Učedník, který „zůstává“ (21,20-23).........................................

203 203 204 206 208

IV. 1. 2. 3.

7

TŘETÍ ČÁST:

I. Literatura......................................................................................... 209 II. Práce s biblí - otázky...................................................................... 212

SEZNAM EXKURZŮ: Janovsky dualismus.............................................................................. 39 Známem a víra....................................................................................... 51 Výroky „Já jsem“.................................................................................. 58 Janovská přítomnostní eschatologie................................................... 68 Ježíšova hodina - jeho vyvýšení a oslavení........................................ 75 Židé v Janově evangeliu a situace janovské obce.............................. 92 Učedník, kterého Ježíš miloval........................................................... 136 Působení Ducha podle výroků o Duchu v řečech na rozloučenou............................................................. 150

8

PRVNÍ ČÁST

ÚVOD Pozorný čtenář Janova evangelia zj istí už po přečtení prv­ ních vět, že se toto čtvrté evangelium od tří starších (tzv. synoptických) liší. Kdo od nich při četbě vychází, má dojem, že vstupuje do jiného, duchovního světa, že takřka dýchá jiný vzduch. Jazyk, styl, představy, obrazy a pojmy mají svůj vlastní, „janovský charakter“. Zde jako by už nehovořil pozemský Ježíš, muž z Nazareta, nýbrž Ježíš vyvýšený a oslavený, Syn Boží, věčné Slovo Otce. Charakter Janova evangelia se nejlépe pozná ve srovnání s ostatními evange­ lii. Na následujících stránkách budou v osnově, v teologii, v teologickém hledisku a v literárních prostředcích ukázá­ ny ty nejpodstatnější rozdíly mezi jednotlivými zpracová­ ními radostné zvěsti, aby se získal první celkový dojem a přístup k tomuto „duchovnímu evangeliu“. Z toho vyply­ nou také ta témata, o kterých se obvykle pojednává v úvodu (jako např. otázky po autorovi, místu a době sepsání).

1, Osnova Významný rozdíl vůči synoptickému ztvárnění spočívá v osnově, jak je určena územím, na kterém Ježíš působil. Zatímco u synoptiků působí Ježíš převážně v Galileji a te­ prve na konci svého života se vydává do Jeruzaléma, kde je v době židovských velikonočních svátků odsouzen, podle Janova evangelia leží hlavní dějiště jeho působení v Jeruza­ lémě a Galilea je jen vedlejším dějištěm. Janovo evangelium sice také začíná (po úvodním Prologu) vystoupením Jana Křtitele a Ježíš činí svůj první zázrak (znamení) v Káně v Galileji (2,1-11), ale hned nato se už Ježíš odebírá do Je­ ruzaléma (2,13-3,21). Tam se pak účastní všech důležitých svátků, při kterých nadto pravidelně dochází k prudkým teo­

9

logickým sporům (srov. 2,13; 5,1; 7,2; 10,22; 11,55).Pokud se podíváme na Ježíšovo pole působení v Janově evangeliu, s překvapením zjistíme, že Ježíšovu působení v Galileji kromě obou zpráv o zázraku 2,1-11 a 4,43-54 - věnuje pouze jednu kapitolu (kap. 6). Skoro jedna celá kapitola se ode­ hrává v Samaří (4,5-42, také to je zvláštností Janova evan­ gelia). Všechny ostatní mají za dějiště Jeruzalém (kap. 21 je dodatek). Toto soustředění na Jeruzalém má u Jana samo­ zřejmě teologické důvody: Ježíš se dává poznat zcela otev­ řeně na veřejnosti v nábožensko-politickém centru židov­ ství, tam, kde jsou přítomny i politicko-teologické autority. Pokud je pravdou, že hlavní ručitel janovské tradice, „učedník, kterého Ježíš miloval“, byl z Jeruzaléma, mohlo by toto být dodatečným důvodem pro upřednostňování Je­ ruzaléma jako místa Ježíšova působení (srov. str. 136-138). Pro osnovu Janova evangelia tedy vyplývá, že nemůže být členěno jako u synoptiků na hlavní část Ježíšova půso­ bení v Galileji a na krátký úsek v Jeruzalémě (s cestou tam, utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním). U Jana Ježíš častěji putuje mezi Galileou a Jeruzalémem. Avšak těžiště a důraz spočívá jednoznačně na době v Jeruzalémě, která končí 12. kapitolou (srov. Členění, str. 17)). Protože se Janovo evan­ gelium, na rozdíl od synoptiků, zmiňuje o třech velikonoč­ ních svátcích (2,13; 6,4; 11,55), zaujímá u něj Ježíšovo pů­ sobení dobu přinejmenším dvou let.

2. Teologický charakter Janovo evangelium se od ostatních evangelií neodlišuje pouze stavbou, nýbrž do značné míry také obsahem. Má svůj vlastní, nezaměnitelný teologický profil. To je zřejmé především na jeho kristologii, ale také na celé řadě centrál­ ních pojmů, které se v něm stále opakují, u synoptiků však hrají pouze okrajovou roli. Obzvláště nápadné je to u pojmu „Boží království“ neboli „Boží královská vláda“. Zatímco u synoptiků tvoří střed Ježíšovy zvěsti, u Jana až na dvě vý­ jimky (3,3.5) zcela chybí. Jan ho nahradil pojmem život, 10

nebo lépe: nově ho interpretoval. (Objevuje se u něho 36x oproti čtyřem zmínkám u Mk). Přesněji by se muselo říci: Na jeho místě vystupuje sám Ježíš, který je Bohem poslaný, aby ho zjevil, a tak přinesl světu život. Toto Ježíšovo „ být Bohem poslaný“, být Božím zjevením a oslavit ho tím, že daruje světu život - je současně hlavním tématem Janova evangelia, které zaznívá a opakuje se ve stále nových obměnách. Lze tedy říci, že Ježíš v Janově evangeliu hovoří stále jen o jedné „věci“: Sám o sobě i když to neustále zahrnuje i jeho vztah k Otci. Janovo evan­ gelium je utvářeno čistě kristologicky. Stále znovu se mluví (a vedou spory) o Ježíšově nároku: Je Bohem poslaný a Bo­ ha zjevuje. (Obrazně řečeno: Jestliže je u synoptiků Ježíšo­ vo zvěstování plně zaměřeno na Boží království, pak u Jana se všechny linie soustřeďují na samotného Ježíše jako na jádro zvěsti, srov. str.82 násl.) Ježíšovu výlučnému nároku - být jedinečným zjevením Boha - odpovídá na straně lidí víra a poznání skrze víru. Jiným způsobem není přístupný. Neexistují žádné světu vlastní důkazy, mohou být pouze „znamení“, která mohou učinit lidi pozornými k Ježíšovu tajemství a otevřenými pro jeho zvěst. Potud jsou pozváním k víře (srov. str. 51-52). Proto má v Janově evangeliu vedle kristologických výpo­ vědí tak ohromný význam právě téma víry. Ostatně se o něm nepojednává pouze ve spojení se slovem „věřit“, nýbrž ob­ měňuje se také pomocí názorných obrazů (např. „přijít k“, „žíznit“, „hladovět“, „naslouchat“, „vidět“. Poučné je také, že Jan nikdy nepoužívá podstatného jména „víra“, nýbrž jen slovesa „věřit“, což ukazuje, že „víru“ chápe jako živý, dy­ namický proces). Kristologický nárok a jemu odpovídající víra nejsou ov­ šem samoúčelné. I při veškeré „soustředěnosti na kristologii“ se Jan zajímá eminentním způsobem o člověka, tzn. o jeho spásu, štěstí, o konečné naplnění jeho bytí. Právě toto naplnění Ježíš přináší věřícím - ovšem jen jim. Jim sděluje opravdový, smysluplný, nepomíjející život, který je hoden tohoto jména. Janovo evangelium chce odpovědět i na tuto nejzazší, o všem rozhodující otázku lidí (která se ostatně 11

v jeho době kladla s obzvláštní naléhavostí a takřka „visela ve vzduchu“): Jak a kde může člověk dosáhnout pravého života? Protože je tento život podle přesvědčení evangelisty zprostředkováván pouze Ježíšem (srov. 1,4; 3,15n; 10,10; 20,31), nabízí se dále otázka, jak může člověk narozený po Ježíšově smrti navázat živý vztah s Ježíšem jako pramenem a dárcem života. Na to evangelista odpovídá: skrze Ducha. Skrze Ducha je Ježíš po svém zmrtvýchvstání přítomen v obci a skrze něho, „Ducha pravdy“, pokračuje ve svém díle zjevení v „době církve“ (str. 150-153). Na druhé straně vede tento životodárný Duch k víře, která je nutnou pod­ mínku živého vztahu ke zmrvýchvstalému Pánu. A právě skrze tento vztah získává člověk život (srov. 3,3-5; 6,47.63). Rozhodnutí pro víru téměř uvádí člověka do jiného světa. Je přechodem ze světa smrti do Božího světa života (srov. 3,18-21; 5,24n). Podle své typické prostorové představy vidí evangelista svět rozdělen do dvou protikladných a navzájem si odporujících oblastí (hovoří se o „janovském dualismu“). Proti „vyššímu“ světu Boha, oblasti, kde vládne život, stojí svět „nižší“ jako oblast, kde panuje „vládce tohoto světa“ a smrti. Z tohoto nižšího světa osvobozuje pouze niterná ví­ ra jako dar Ducha (srov. str. 39-41). Podle Jana se v rozhod­ nutí proti víře jako přechodu ze života do smrti uskutečňuje i vlastní soud (srov. 3,18-21). Ve srovnání s tímto základním rozhodnutím je tradiční „poslední soud“ vlastně druhořadý. Jako má věřící život už nyní, v přítomnosti, tak už prošel i soudem. To je tzv. „janovskápřítomnostníeschatologie“ (srov. str. 68-69).

3. Literární charakter Zvláštnímu teologickému charakteru čtvrtého evangelia odpovídá zvláštní charakter literární. Nové teologické in­ terpretace, obzvlášť kristologické úvahy o Ježíšově jedineč­ ném nároku být „Vyslancem Božím“ a na víru, která je od­ povědí na tento nárok, vyžadovaly i jiný způsob ztvárnění 12

než u synoptiků. Nová teologická interpretace, zvláště za­ měření na „kristologii Vyslance“ (jako na nárok, který si může dělat jedině Ježíš) a na víru, která je odpovědí na tuto kristologii, vyžadovaly také způsob ztvárnění, který je od­ lišný od synoptiků. Mamě proto hledáme Ježíšova podobenství známá u sy­ noptiků (Janovo evangelium má jen jedno: o pastýři a ov­ cích - 10,1-5, které se ovšem příznačně u synoptiků nena­ chází), krátké spory a disputace se znalci Písma nebo řeči o konci času. Početná vyprávění o zázracích j sou u Jana zredukována na sedm, z nichž se u synoptiků vyskytují pouze tři. Vyhánění zlých duchů zcela schází. Pro Janovo evangelium jsou charakteristické dlouhé řeči a dialogy, ve kterých dochází k vyhroceným sporům o Je­ žíšův nárok nebo ve kterých Ježíš uvádí člověka do nového života z víry - se všemi jeho aspekty a důsledky. Zvláštní formu tvoří teologicky závažné „ obrazy “ (např. podoben­ ství o dobrém pastýři v kap. 10 a o vinném kmeni v kap. 15). Protože v těchto obrazech, jak už bylo zmíněno, jde téměř vždy o tutéž základní tématiku a ani situace se příliš nemění, existuje mezi nimi silná podobnost (Luther proto označoval Janovo evangelium za „přežvýkavce“, což ovšem myslel pozitivně). Při srovnání se synoptiky se Janovo evan­ gelium odlišuje svou jednotnou koncepcí, která se obráží i v jednotném jazyce, pojmech a představách, takže se ho­ vořilo o „posvátné monotonii“ janovského jazyka a myš­ lenkového světa. Janovským „jednotným jazykem“ neho­ voří pouze Ježíš, nýbrž i Jan Křtitel, protivníci a všechny ostatní osoby spolu s evangelistou. Janovo myšlení krouží takřka ve spirále okolo několika málo - pro spásu rozhodu­ jících pojmů - jakými jsou život, pokoj, světlo, radost, prav­ da, slovo, věřit, poznat, milovat, které jsou mimoto tak úzce spřízněné, že je skoro lze zaměňovat. U Jana jsou jinak označováni i Ježíšovi posluchači. Zatímco se u synoptiků posluchači, popř. protivníci, skládají z různých skupin teh­ dejšího židovství (farizeové, saduceové, herodiáni, znalci Písma, k tomu samozřejmě ještě lid), v Janově evangeliu to jsou většinou zcela obecně „Židé“, s nimiž Ježíš diskutuje 13

(srov. str. 92-95). Skupinou v něm zůstali jen farizeové a ve zprávě o utrpení také velekněží. Jde zřejmě o vliv situace, v níž evangelium vznikalo. V době jeho sepsání byli farize­ ové jedinou ještě existující skupinou, navíc byli nejvlivněj­ šími teologickými protivníky vznikajícího křesťanství. Navzdory zmíněnému teologickému a literárnímu cha­ rakteru je Janovo evangelium skutečně evangeliem. Není „teologickým pojednáním“. Je zvěstováním víry pomocí dějin, neboť pojednává o konkrétním člověku Ježíši z Nazareta, který žil v určité době a který lidem zvěstoval Boží spásu.

4. Místo a doba sepsání Odlišnost čtvrtého evangelia požaduje vysvětlení. Ob­ vykle se hledá nejprve v mimořádné osobě autora (popř. au­ torů). To samo ovšem nemůže stačit. Co prokazatelně platí pro ostatní evangelisty - že totiž nepodávali pouze zprávu o uplynulých událostech neboje prostě nepřevyprávěli, ný­ brž že vždy měli na zřeteli i konkrétní situaci svých obcí, pro které tyto události vykládali tak, aby za změněných pod­ mínek povzbudili ke správnému následování Ježíše a posí­ lili ve víře - to lze předpokládat i pro Jana. Jako věřící čle­ nové svých obcí jsou evangelisté ovlivněni i životem těchto společenství, otázkami a problémy svých bratří a sester ve víře. Jejich teologická díla na ně chtějí odpovědět. Četné odkazy opodstatňují domněnky, že janovské obce žily v relativně uzavřené oblasti - pravděpodobně jižně od Damašku - kde mělo silný vliv židovské obyvatelstvo. Jím byly zřejmě janovské obce tvrdě potírány a musely se s ním střetávat především teologicky. Tento proces se odráží v Je­ žíšových vysoce teologických řečech a jeho disputacích s „Židy“. V nich se stále znovu hovoří o tématech, která byla mezi oběma skupinami sporná. Byl to především Ježíšův nárok, že je zplnomocněným vyslancem Božím, Mesiášem a Božím Synem. Spor vyvolávala především výlučnost to­ hoto nároku, tzn. nárok, že on jediný zná Boží vůli a zpros­ 14

tředkuje světu život na základě svého úkolu a zplnomocnění od Boha (srov. str. 69n.;82n.). Touto situací se také vysvětluje centrální význam Janova tématu víry a stále se opakující výzva „zůstat“ (v Ježíši, v pravdě, ve slově, v lásce). Neboť jen ve víře a ve věrnosti jednou učiněnému rozhodnutí pro víru v Ježíše bylo možné získat, popř. uchovat nový život. V této souvislosti je také nutno ještě jednou upozornit na význam Ducha, který evangelista velmi zdůrazňoval. Vždyť podle výroků o Duchu v řečech na rozloučenou je to právě Duch, kdo bude jako „Duch pravdy“ věřícím připomínat Ježíšovo slovo, bude je učit a uvádět do plnosti pravdy. Už sám evangelista odvozuje svou novou interpretaci od tohoto působení Ducha. Současně bude tento Duch jako obhájce či opora věřících posilovat obec v jejích sporech s utlačovateli a pronásledovateli (srov. 15,18-27). Takto viděno, je Janovo evangelium takřka písemným záznamem těchto teo­ logických sporů, kterými obec prochází pod vedením Ducha (srov. str. 150-153). V tomto komentáři bude zvláštní pozornost věnována konkrétnímu pozadí nové janovské interpretace Ježíšova poselství na základě změněné situace v obci, tzn. bude stále znovu odkazováno na to, jak specificky jsou janovské vý­ klady a interpretace ovlivněny konkrétní situací, na kterou chtějí dát odpověď. Takto se poselství čtvrtého evangelia stává konkrétnějším i pro nás, neboť se brzy ukáže, že se otázky a problémy janovské obce dotýkají i nás, především co se odůvodnění a uskutečňování víry týče. Za dobu sepsání může být na základě četných odkazů (mezi jinými zmínka o vyloučení ze synagogy ve v. 9,20; 12,42; 16,2) pokládán konec 1. stol. (90-100 po Kr.).

5. Celistvost a autor Otázka po autorství je u všech evangelií velmi komplex­ ním problémem. Je úzce spojena s otázkou po celistvosti díla, tzn. s otázkou, zda a do jaké míry v něm byla zpraco­ 15

vána dřívější písemná podání (která se poté označují jako „prameny“), nebo zda bylo dílo (vícekrát) přepracováno. Dlouhou dobu převládal názor, že se u Janova evangelia jed­ ná o celistvé dílo jediného autora (milovaného učedníka a apoštola Jana). Zdálo se, že o tom svědčí i janovská „jed­ notná řeč“. Přesto však tento argument není tak silným dů­ kazem, jak se dříve mohlo zdát. Určitý svérázný jazyk není vlastní pouze jednotlivému spisovateli, nýbrž i skupině, zvláště jedná-li se o skupinu žijící ve stejném kulturním prostředí (užívá pak tzv. „sociálního dialektu“). Kromě toho není janovský jazyk při bližším ohledání tak celistvý, jak se zprvu zdá. Podrobnější zkoumání slovní zá­ soby a stylu - se zřetelem k obsahovým zvláštnostem - uká­ zalo, že Janovo evangelium velmi pravděpodobně prošlo delším procesem vznikání a tedy že jeho dnešní forma ne­ může pocházet od jediného autora. Je takřka jisté, že základem dnešních dějin utrpeníje krat­ ší, starší verze. Do dnešního evangelia je zřejmě také zapra­ cována sbírka zázraků, která se na základě janovského ozna­ čení zázraku jako „znamení“ nazývá „pramen obsahující znamení“ (srov. výčet v 2,11 a 4,54; srov. str. 51-52). Je vyloučeno, že by čtvrté evangelium bylo sepsáno „Ja­ nem, synem Zebedeovým“ a bratrem Jakubovým, tedy jed­ ním z Ježíšových učedníků a očitým svědkem událostí. Pro­ ti tomu hovoří doba sepsání, pokročilá (ve srovnání se synoptiky) teologie, popř. kristologie s odpovídajícím teologic­ kým jazykem, a v neposlední řadě i závislost na předlohách („pramenech“). Ostatně pohled na synoptiky ukazuje, jak dalece je Janovo evangelium vzdáleno od prostředí Ježíšova působení. Vydavatelé evangelia, kteří se hlásí o slovo v 21,24, se ohledně věrohodnosti spisu odvolávají na „učedníka, které­ ho Ježíš miloval“ (srov. také 19,35). Nevíme bohužel, kdo byl tímto anonymním učedníkem. Zajisté můžeme pokládat jen to, že jím nebyl „apoštol Jan“ (srov. str. 136-138). Na druhé straně však musí být uznáván jako hlavní pramen a zá­ ruka janovské tradice.

16

Dobře zdůvodněna je i domněnka, že evangelium bylo (vícekrát) přepracováno, než vyšlo v dnešní podobě. Mnohé bylo během tohoto procesu objasněno, aktualizováno, zdo­ konaleno nebo také přizpůsobeno obecné tradici víry. Tak jsou zřejmě kapitoly 15-16 novou, aktualizující interpretací kapitoly 14, přičemž je dobré si povšimnout, že první verze nebyla jednoduše nahrazena a vyřazena. Bylo naopak vy­ naloženo úsilí pro uchování předávaného obsahu. (Také úry­ vek 6,5 lc-58 je zřejmě pozdějším dodatkem, který interpre­ tuje řeč o chlebu života ve smyslu slov o eucharistii. Vedle toho se v různých kapitolách nachází řada menších dodat­ ků.) Přísně vzato by se tedy nemělo hovořit o „autorovi“, nýbrž o „autorech“ Janova evangelia. Jestliže se v komen­ táři mluví jednoduše o „Janovi“ nebo o „evangelistovi“ jako o autorovi, jde o zkrácené vyjádření. To ostatně platí také o Ježíšovi. Míněn je vždy „janovský Ježíš“, tzn. Ježíš, jak ho vidí „janovská škola“.

6. Členění Zřetelně lze rozeznat dvě hlavní části: Po úvodním Pro­ logu (1,1-18), svědectví Jana Křtitele (1,19-34) a povolání prvních učedníků líčí evangelista nejprve Ježíšovo zjevení světu (kap. 2-12), které uzavírá souhrnným přehledem (12,37-50). Tato část je charakteristická především prudký­ mi spory mezi Ježíšem a jeho protivníky. Druhá část pak přináší Ježíšovo zjevení přátelům (kap. 13-17), na něž navazuje zpráva o umučení a velikonočních událostech (kap. 18-19; 20). Zcela jiný charakter než před­ chozí kapitoly mají především řeči na rozloučenou a mod­ litba za učedníky (kap. 17). Chybí ostrý, polemický tón spo­ rů, protože v nich jde o (budoucí) život obce. Celé evangelium dynamicky směřuje k Ježíšově „hodi­ ně“, k vyvýšení a konečnému oslavení Syna člověka; k ho­ dině, která nastává v okamžiku jeho smrti, jež je chápána jako přechod z tohoto světa k Otci. Současně je začátkem doby Ducha a církve. 17

Zdá se, že pořadí 5. a 6. kapitoly bylo při vydání zamě­ něno (záměnou listů?). Podle kap. 5 se Ježíš nachází v Je­ ruzalémě. V 6,1 se ale bezprostředně nato říká, že Ježíš poté přešel „na druhý břeh Galilejského jezera“. Na druhé straně kap. 7 (7, 15-24) tvoří logické pokračování diskuse z kap. 5. Pokud je tato domněnka záměny listů pravdivá, pak po velkém znamení rozmnožení chlebů v Galileji (kap. 6) ná­ sledovalo původně Ježíšovo působení v Jeruzalémě (kap. 5; 7 a následující). (K jiným, menším - ovšem rovněž zajíma­ vým - nepřesnostem ve sledu se v tomto komentáři nebude přihlížet.) Zvláštní případ představuje zpráva o cizoložné ženě (7,53-8,11). Jak prokazuje tradování textu, původně tento příběh vůbec nepatřil k Janovu evangeliu, na což mimo jiné odkazuje i ta skutečnost, že se objevuje na různých mís­ tech. Ve většině rukopisů sice následuje po 7,52, v některých ovšem i po 7,36 nebo 21,24 (tzn. nakonci), v jiných dokonce po Lk 21,38.

7. Význam Janova evangelia pro současnost Janovo evangelium po celá staletí mimořádně přitahova­ lo člověka svou duchovností a tato fascinace přetrvává v ne­ zmenšené míře až do dnešní doby. Důvodem je, - mezi ji­ nými: soustředění se na podstatné, prohloubený pohled na Krista, jazyk a obrazy, které navazují na existenciální lidské zkušenosti, a také jeho meditativní ráz. Je ovšem nemálo těch, kteří mají s tímto evangeliem i určité potíže. Věnujme se nakonec krátce oběma přístupům. Velký význam může Janovo evangelium mít především v následujících aspektech: - ve své výslovné reflexi situace věřících jako těch, „kteří neviděli, a přesto uvěřili“; - ve své snaze a svobodě zvěstovat Ježíšovo poselství za změněné situace novým, aktualizujícím způsobem, který bere v potaz své posluchače; - ve své „přítomnostní eschatologii“ a požadavku, aby

18

člověk beze strachu žil z víry v Ježíšovu přítomnost usku­ tečňovanou v Duchu svátém. Jako hlavní potíže jsou dnes pociťovány především ná­ sledující zvláštní rysy tohoto evangelia: - obraz o Kristu: Zdá se, jako by se janovský Ježíš vznášel v nadzemských sférách a na zemi se pohyboval jako pře­ strojený Syn Boží. Blízkost k chudým, strádajícím a utis­ kovaným lidem, která je tak typická pro Ježíše u synoptiků, zde není vyjádřena skoro vůbec. Centrálním tématem ja­ novských řečí je skoro vždy Ježíš sám (jako vyslanec Otce), zázraky (znamení) neslouží lidem, nýbrž jeho oslavení; - obraz o církvi: Janovská obec činí dojem jakési elitní skupiny, která je zaměstnána jen sama sebou. O ostatních se Jan nezmiňuje, a pokud ano, pak jako o protivnících; - dualistický názor na svět: Pro mnohé není přijatelné rozdělení lidí do dvou protikladných, nesmiřitelných sku­ pin, schéma „přítel - nepřítel“ spolu s ostouzením protivníka (zvláště paušální pojetí „Židů“), neboť tento postoj odporuje Ježíšovu duchu. Nelze popírat, že odvážný teologický náčrt Janova evan­ gelia má i své slabiny. Z velké části jsou podmíněny kon­ krétní historickou situací, na kterou se při četbě musí brát zřetel. Také by se nemělo zapomenout na to, že Janovo evange­ lium je jen jedním hlasem mezi mnoha dalšími svědky víry, a že teprve všichni dohromady tvoří dokonalý sbor víry. Hlas tohoto evangelia chce ale všechny lidi zvát, aby přišli k jedinému pravému prameni života a pili z něj, aby tak „měli život a měli ho v hojnosti“ (10,10; srov. 20,31).

8. Slovo k tomuto komentáři Jan krouží v rozjímáních a debatách okolo několika cen­ trálních pojmů, témat a obrazů, které čtenáře díky svému vztahu k všeobecným lidským zkušenostem bezprostředně oslovují, niterně se ho dotýkají a mají pro něj existenciální dopad. Navzdory prvnímu fascinujícímu dojmu není Janovu

19

evangeliu v žádném případě lehké porozumět (ani je komen­ tovat). Slovo zde dostává „vysoká teologie“, zralý plod dlouhého procesu teologického přemítání a vypořádávání se s látkou, který probíhal na pozadí nám velmi vzdáleného (filozoficko-teologického) pojetí světa. Protože se přitom jedná o to podstatné a základní, je tato teologie jen málo konkrétní, což ztěžuje zasazení do našeho života. Toto evangelium tedy ukládá badatelům až do dnešní do­ by bezpočet nevyřešených otázek. V této knize (ve shodě s cílem této řady komentářů) se ovšem nebudeme pouštět do učených diskusí nad jednotlivými otázkami. Čtenáři, kte­ rý by se o ně zajímal, je k dispozici výběr literatury (str. 209). Hlubšímu porozumění napomáhají také rozšiřující ex­ kurzy k centrálním pojmům a tématům janovské teologie. Především jsem však chtěl představit co nej srozumitelněji to podstatné z poselství tohoto „duchovního (pneumatologického) evangelia“, aby se slova janovského Ježíše mohla i pro čtenáře projevit jako „Duch a život“ (6,63).

20

DRUHÁ ČÁST

KOMENTÁŘ

A ZJEVENÍ SYNOVY SLÁVY PŘED SVĚTEM (kap. 1-12)

I. Prolog čili vstupní hymnus (1,1-18) Zatímco nejstarší evangelium (Marek) začíná hned Ježí­ šovým veřejným vystoupením a působením, Matouš a Lu­ káš předřazují tzv. dějiny dětství. Tato vyprávění mají čte­ náře uvést hned na začátku do zvláštního Ježíšova tajemství, a proto už v nich zaznívají důležitá teologická témata, která jsou potom rozvíjena v následujícím textu evangelií. Svým postavením a funkcí odpovídá Prolog u Jana to­ muto úvodnímu vyprávění u Matouše a Lukáše. Jan ovšem na rozdíl od nich začíná předpozemským bytím „Slova“ u Boha. Současně takto vytváří teologickou základnu všech následujících kristologických výpovědí svého evangelia. Prolog je tedy určitým „návodem k četbě“, který má odhalit hluboký smysl následujících dějin o Ježíšovi. Hned na za­ čátku zjevuje čtenáři, kým je tento Ježíš ve své podstatě. Evangelista k tomu pravděpodobně použil písně o Boží moudrosti, kterou znal ze své obce a kterou pomocí vysvět­ lujících dodatků interpretoval v kristologickém smyslu, aby tak získal úvodní text pro své evangelium.

1. Vyznání obce věřících (1,14-18) „Je psáno: Na počátku bylo Slovo. Už zde jsem uvízl, kdo mi pomůže dál?“ Mnohým čtenářům, kteří obrátí svou pozornost k Janovu evangeliu, se může vést podobně jako zde doktoru Faustovi. Už při prvních verších se cítí přetíženi 22

a zbaveni odvahy pro jejich filozofické a spekulativní vy­ jadřování. Přesto by měli číst dále. Neboť Prolog vlastně není poučným a spekulativním textem. Je spíše hymnem, písní, která slavnostním, básnickým jazykem zvěstuje vý­ znam Ježíše, Božího Slova, pro stvoření a především pro věřící. Píseň má dvě části. Zatímco první část (1,1-13) opěvuje všeobecný význam Slova pro celé stvoření, druhá (1,14-18) obsahuje vyznání obce jako odpověď. Ovšem v obou čás­ tech jde o dějinné působení Slova. Takto je již na začátku evangelia kristologicky propojeno stvoření a spása. Neexis­ tuje nic, co by nespadalo do silového pole Slova. Především není oddělena skutečnost stvoření od skutečnosti spásy, ne­ jsou odděleny dějiny světa od dějin spásy. Vše působí a pros­ tupuje moc Božího Slova. Výchozím bodem hymnu není učená teologická speku­ lace o věčném, předpozemském bytí Slova, nýbrž konkrétní zkušenost obce věřících, kterou učinila s Ježíšem, který jí zjevuje Boha ve svém těle. O této zkušenosti hovoří, když s vděčností vyznává: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy ... Z je­ ho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za mi­ lostí.“ Jen jemu vděčí za své nynější poznání Boha, které je autentické a spolehlivé, protože pochází od toho, který „spočívá na srdci Otce“. O zvěsti, kterou přinesl tento jedi­ nečný „Boží exegeta“, pojednává následující evangelium. Přístup k Prologu tedy umožňuje toto vyznání obce. Teprve na základě zkušeností s Ježíšem pozemským a vzkříšeným se zpětně táže, kdo je tento Ježíš ve své podstatě. Bůh se zjevuje způsobem pro člověka srozumitelným

Protože se Bůh chtěl sdělit způsobem, který odpovídá našemu chápání, stal se člověkem. Evangelistu nezajímá, jak se to stalo (narození z panny, ponížení). Jde mu o sku­ tečnost, že se Boží Slovo stalo člověku vnímatelným - kon­ krétně - lidsky (srov. 1 Jan 1,1-4). Vtěleníje pro něho v první řadě předpokladem pro zjevení Boží slávy na tomto světě. Bůh se přece skutečně a opravdově stal v Ježíšovi člově­

23

kem, jedním z nás. Nepřišel k nám jako Bůh v přestrojení za člověka, jak mínili mnozí bludaři (a jak si to zřejmě i dnes představují mnozí křesťané, kteří neberou vážně opravdové Ježíšovo lidství). V tom se ukazuje - pro mnohé pohoršlivý - základní zá­ kon Božího sebezjevení, kterého se pro další svědectví o křesťanském poselství nemůžeme vzdát: Boží Slovo k nám přichází vždy jen jako dějinné, vtělené Slovo, ne tedy jako nadpozemská pravda stojící mimo oblast času. Vyža­ duje to pak i jeho „vtělení“ do soudobého času a kultury, o čemž výmluvně svědčí právě Janovo evangelium.

2. Přede všemi časy u Boha (1,1-13) Ve Vtěleném viděli věřící „slávu jednorozeného Syna, kterou má od Otce“. První věty Prologu se snaží toto povelikonoční a Duchem získané poznání přesněji vyjádřit slo­ vy. Ježíšova vlastní podstata plyne z jeho jedinečného vzta­ hu k jedinému Bohu. Slovo, které se stalo člověkem, bylo vždy, přede všemi časy a před stvořením, u Boha, ano, bylo svou podstatou sám Bůh. Proto také může zprostředkovat pravé a spolehlivé zjevení Boha a o Bohu. Při výkladu Ježíše jako Slova, které bylo od počátku u Boha, mohl evangelista použít dřívějších starozákonních a také mimobiblických představ o účinnosti slova. Jedna ze základních výpovědí starozákonního zjevení říká, že Bůh působí především svým slovem ve stvoření a v dějinách ja­ ko stvořitel a jako ten, kdo vyvolává změny. Setkáme se s ní velmi výrazně např. v první zprávě o stvoření („Bůh řekl... a stalo se“), na kterou zřejmě Jan vědomě naráží (srov. mi­ moto Iz 55,9-11; Ž 33,6). Velmi příbuzné jsou i představy o božské Moudrosti. O ní se v knize Přísloví říká, že ji Bůh stvořil „při počátku své cesty, před skutky svými, přede všemi časy“ (Př 8,22; kralický překlad). Je přítomná celému dílu stvoření (srov. Př 8,22-31) a potom přebývá v Izraeli (srov. Sir 24,3-9). Na takové představy tedy mohl evangelista navázat. Zá­ 24

roveň je ale překonává, neboť navzdory veškeré nadřaze­ nosti zůstává moudrost Božím tvorem, zatímco božské Slo­ vo je u Jana Bohu rovné. Nabídka života a reakce lidí Janovi nejde o spekulace na téma „Slovo“, nýbrž o zje­ vení a tedy o spásu lidí. Rychle proto v následujících verších přechází k rozhodujícím pojmům život a světlo (l,4n). Jako je Bůh Slovo, je také život a tento život je ve všem, co je, neboť vše bylo stvořeno skrze Slovo. Ovšem život jako svět­ lo lidí, tzn. jako smysluplná existence, může být lidmi pouze přijat jako dar na základě víry. Očekávali bychom, že se lidé tomuto Smyslu-Světlu ochotně s vírou otevřou, vždyť přece za své bytí vděčí Slovu Života. Stalo se však něco neuvěřitelného: „Svět ho nepoz­ nal“ a, jeho vlastního nepřijali“ (1, lOn). „Vlastními“ je nej­ prve míněn Izrael, zastupuje však celé lidstvo. U některých ale Boží stvořitelská moc přece jen nalezla odezvu, neboť se s vírou otevřeli Slovu. Žijí z nového božského počátku a jako Boží děti mají podíl na božském životě Slova. Obraz o „narození z Boha“ (srov. 3,3-5) říká zřetelně, že nejde o jejich vlastní výkon, nýbrž o Boží dílo. K těmto „Božím dětem“ patří ti, kteří v tomto hymnu o Kristu svědčí o své zkušenosti a poznání, abychom i my uvěřili.

25

II. Začátky v Galileji (1,19-2,12) Jako ostatní evangelisté začíná také Jan své vyprávění o Ježíšově působení na veřejnosti vystoupením Jana Křtite­ le. Obraz o něm a jeho poselství však radikálně změnil a vy­ užil k hlásání Krista. Jan u něj není známým kazatelem pokání a „křtitelem“ (i toto označení schází!). Jeho jediný úkol spočívá víceméně v tom, že svědčí o Ježíšovi. Jako takový byl už ohlášen (v dodatku k Prologu): „Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho“ (1,7). Jak uka­ zuje jiný dodatek v 1,15, je Křtitel svědkem o jednotě Vtě­ leného s tím, který „byl na počátku u Boha“. Pouze tomuto účelu slouží jeho činnost křtitele, neboť ta má zjevit Božího Syna Izraeli (srov. 1,31).

1. Svědectví Jana Křtitele (1,29-34) Usek 1,19-28 rozvíjí téma svědectví nejprve po stránce negativní - tím, že objasňuje, kým Jan Křtitel není (srov. 1,8: „On sám nebyl tím světlem“). Následující úsek 1,29-34 pak přináší „druhého dne“ a před jinými posluchači pozi­ tivní svědectví o Ježíšovi. Celý úsek je zaměřen na toto po­ zitivní svědectví. Kým Jan Křtitel není Úřední výslech ze strany oficiálních jeruzalémských vy­ slanců, specialistů na otázky ritu, není reprodukcí historické události. Ve scéně se spíš zrcadlí aktuální sporjanovské obce s přívrženci Křtitele, kteří považovali svého mistra za me­ siánského spasitele poslední doby. Za někoho takového byl totiž považován i Eliáš (srov. Mal 3,23n; Mk 9,1 In) a „pro­

26

rok“, kterého na základě zaslíbení v Dt 18,15-18 některé kruhy očekávaly na konci časů (srov. J 6,14). Nyní musí Janovi učedníci slyšet z úst svého mistra slav­ nostní ujištění, že žádný takový nárok nevznáší. Je jen hla­ sem, který ohlašuje příchod, ano přítomnost Pána. Že ne­ může být Mesiášem, se ostatně ukazuje i na skutečnosti, že „křtí jen vodou“, jeho křest tedy nepředává Ducha (srov. naproti tomu 1,33; 3,34; Mk 1,8).

Kým je Ježíš V 1,29 vstupuje sám Ježíš poprvé do zorného pole Jana Křtitele a čtenářů evangelia. Spontánní označení Ježíše jako „beránka Božího, který snímá hřích světa“ překvapuje v ústech Křtitele (a vůbec v Janově evangeliu, ve kterém myšlenka smím jinak nehraje žádnou zvláštní roli). Takové označení je pochopitelné jen jako povelikonoční vyznání obce, které je zde vloženo do úst Jana Křtitele. „Beránek Boží“ připomíná nepochybně velikonočního beránka. Protože Ježíš (podle Jana) zemřel v předvečer ži­ dovského svátku pesach a křesťané zřejmě brzy slavili pa­ mátku Ježíšova utrpení a vzkříšení o těchto slavnostních dnech, byla interpretace Ježíše jako „pravého velikonočního beránka“ nasnadě (srov. 19,33.36; 1 Kor5,7 ačastějiv Apo­ kalypse). Významný vliv měla i postava trpícího Hospodinova slu­ žebníka z Iz 53. O něm je řečeno, že byl „jako beránek ve­ dený na porážku“ a „nesl hřích mnohých“ (53,7.12). Velmi brzy se těchto textů užívalo k výkladu Ježíšovy smrti, zvláš­ tě tradice o poslední večeři (srov. Mk 14,22-25; IK 11,2326). Pro vztah k Božímu služebníkovi hovoří i následná zmínka o vybavení Duchem, neboť i na „Božím služební­ kovi“ jako na „vyvoleném Božím“ spočívá Boží Duch (srov. Iz 11,2; 42,1). Takto se už při Ježíšově prvním vystoupení upozorňuje na utrpení. Ježíš přichází, aby odstranil hřích světa, kterým je lidská uzavřenost do nevíry. Ostře s tím kontrastují následující výpovědi, které zdů­ razňují Ježíšovu důstojnost a jeho jedinečný vztah k Bohu. Tento protiklad plný napětí je jistě úmyslný. 27

Ačkoli časově přišel Ježíš po Křtiteli a podle běžného pojetí by tedy měl být jemu podřízený, přesto je větší, pro­ tože zde byl ve skutečnosti dříve než Jan (srov. 1,15). Rozlišovacím znamením, které bylo zjeveno samotným Bohem a podle kterého Křtitel poznal Ježíšovu pravou pod­ statu, byl Duch. Ježíš, na kterého Duch Boží sestoupil a ve kterém zůstával, je také zprostředkovatelem Ducha, křtí Du­ chem (srov. Mk 1,8). Proto může Křtitel dosvědčit: „Toto je Syn Boží." Čtvrtý evangelista tím Křtitele označil za prvního svědka o Kristu, kterému Duch zjevil pravou podstatu Ježíše. Zá­ roveň je podle něho vzorovým modelem pro každého Kris­ tova svědka.

2. První učedníci (1,35-51) Zatímco první úsek 1,19-28 rozvíjel 8. verš Prologu po jeho negativní stránce („On sám nebyl tím světlem“), ná­ sledující úsek 1,35-51 ukazuje, jak podle 7. verše Křtitel vede lidi svým svědectvím k víře v Ježíše. Zde se názorně uskutečňuje přechod od Staré smlouvy k Nové, od spole­ čenství okolo Křtitele ke společenství okolo Ježíše. Podobně jako otec nevěsty vede svou dceru k sňatku, přivádí Křtitel své vlastní učedníky k Ježíšovi (srov. 3,28n). Charakteristickým rysem těchto prvních povolání učed­ níků je skutečnost, že budoucí učedník je k Ježíšovi přive­ den někým jiným - bratrem nebo přítelem - který už Ježíše zná. Možná tím chce Jan ukázat, jak mají křesťané získávat ostatní pro Ježíše a jak se misie konkrétně uskutečňuje. Nejen slova, nýbrž i zkušenost Dalším znakem tohoto získávání učedníků je skutečnost, že lidé jsou pozváni, aby v Ježíšově blízkosti dospěli ke kon­ krétní zkušenosti: Mají přijít a sami vidět. Nejsou tedy pře­ svědčováni pouze slovy, nýbrž vlastními dobrými zkuše­ nostmi, a takto se učí Ježíše znát. „Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho“ (1,39). Jestliže naše misijní úsilí

28

bývá dnes tak často bezvýsledné, může to snad být způso­ beno tím, že máme většinou jen hezká slova a poučení, ne­ odvažujeme se však adresovat lidem stejné pozvání. Co by také u nás, v našich obcích našli a viděli? Kolik by asi bylo toho lákavého, co by je mohlo přimět, aby zůstali? Verš 38 uvádí ovšem i nutný předpoklad pro přiblížení se Ježíšovi: Člověk musí začít Ježíše hledat (srov. 6,24-29). Ježíšova otázka: „Co hledáte?“ (v řeckém textu; ekum. překl.: „Co chcete?“), je ostatně prvním Ježíšovým slovem v Janově evangeliu.

Ten, který naplňuje všechna zaslíbení a očekávaní Nápadné je také, že Ježíšovi se v této „svědecké kapitole“ hned na začátku evangelia přisuzuje celá řada titulů nebo jmen vyjadřujících důstojnost. Každý nově povolaný se tak stává svědkem a vyznavačem Ježíšovy jedinečnosti. Ježíš je „beránek Boží", „Mesiáš", „ten, o němž psal Mojžíš v Zákoně i proroci", „ Syn Boží", „ král Izraele " a „ Syn člo­ věka". Takto se čtenář hned na začátku dozvídá, s jakým nárokem Ježíš vystupuje. Jeho důstojnost a autoritu nelze vyjádřit jediným titulem. Množství označení chce vyjádřit, že Ježíš naplňuje všechna očekávání a zaslíbení, která se ve starozákonním židovství s těmito tituly spojují. Kapitola končí prvním Ježíšovým svědectvím, které vy­ dává sám o sobě a které je uvedeno slavnostním dvojitým „Amen, amen“. Vyjadřuje trvalé spojení Ježíše, Syna člo­ věka, s Bohem. V pozadí je vyprávění o Jákobově snu z Gn 28,10-12. Nebe se nyní otevřelo nad Ježíšem, podobně jako kdysi nad Jákobem. Ježíš je branou k Bohu, místem, na kte­ rém je Bůh přítomen a zjevuje se na zemi. Zaslíbení Natanaelovi: „Uvidíš věci daleko větší“, je určeno každému vě­ řícímu.

29

3. První znamení (2,1-12) Nejprve může překvapit, že Ježíš začíná podle Jana své veřejné působení zrovna na svatbě a k tomu ještě zázrakem s vínem. Leckterý zbožný člověk by si zřejmě dokázal před­ stavit nějaký důstojnější a přiměřenější „počátek znamení“. Zrovna tak nezvykle velké množství vína má být zjevením jeho slávy? Zřejmě však právě množství a kvalita vína byly výmluvným znamením - čeho vlastně? Smysl tohoto příbě­ hu, který je sám o sobě vyprávěn sice střízlivě, nikoli však bez určitého pozadí, není pro nás bezprostředně poznatelný a zůstává až dodnes sporný. Jde o takzvané „zázračné obdarování“, jímž Bůh, popř. zde Ježíš, dává v nouzi k dispozici bohaté dary nenadále a zázračným způsobem. Pro tento druh zázraku je typické, že se nevypráví o samotném zázraku. Může být odhalen jen nepřímo (srov. zázraky nasycení). Evangelista se ve svém ztvárnění omezuje jen na to, co je nejdůležitější. Jsou vypuštěny všechny přebytečné detai­ ly. Jde mu zřejmě o podstatu: o zjevení Ježíšovy slávy. Mís­ to, čas, osoby a situace jsou krátce zmíněny a pak je nepří­ mou prosbou o pomoc vykreslena nouze: „Už nemají víno.“ Zavázán pouze k plnění Otcovy vůle Nápadná je výslovná zmínka o „Ježíšově matce“ (u Jana není nikdy uvedena jménem!). Je pro evangelistův záměr v mnohém ohledu nepostradatelná: jednak vysvětluje, proč byl Ježíš a jeho učedníci na svatbu pozváni, za druhé je to ona, kdo Ježíše upozorňuje na nouzovou situaci. Především se však poprvé na ní zřetelně ukazuje, že se Ježíš při svém díle zjevení nenechá vázat žádným lidským vztahem - ani tak úzce příbuzenským, jakým je vztah k mat­ ce. Jen Otec určuje hodinu jeho působení a jen Ježíš ji zná. Příkrá, briskní Ježíšova otázka a odpověď: „Co to ode mne žádáš? Ještě nepřišla má hodina“ chce ukázat tuto totální určenost Otcovou vůlí, která je podle 4,34 Ježíšovým „po­ krmem“. Ježíš činíjen to, co vidíkonat svého Otce (5,19.30). Také u Lukáše se setkáme s podobnou situací. Tam od30

povídá dvanáctiletý Ježíš svým rodičům: „Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (Lk 2,49). Srovnatelná je také událost vylíčená v J 7,1 -10. Ježíš nejprve odmítá požadavek svých příbuzných, aby šel do Jeruzaléma s odkazem, že „ještě nenastal jeho čas.“ O něco později tam však přece jde. Hodina zjevení slávy Hodina z 2,4 zřejmě není hodinou Ježíšova oslavení utrpením a vzkříšením, na kterou se v Janově evangeliu čas­ to odkazuje (srov. str. 75-76). Je to hodina zjeveníjeho slávy pomocí znamení, jak ukazuje verš 11. Znamením, pomocí kterého se zjevuje jeho sláva (srov. 1,14; 11,4), je v tomto příběhu velke' množství vína (500-700 litrů) a také jeho kva­ lita. Boží sláva, která viditelně vyzařuje z Ježíšovy činnosti, není však jen Ježíšovou vlastní, skrytou a ve znameních se zjevující slávou. Podle četných textů v knize Izajáš bude mít na této slávě podíl národ a dokonce i příroda; budou jí pro­ měněni (srov. Iz 35,lnn; 40,5; 60,1-3.19). V závěrečném pohledu na Ježíšovo veřejné působení evangelista výslovně odkazuje na to, že už Izajáš „viděl Je­ žíšovu slávu“ (12, 37-42). Janovské „pravidlo o podávání vína“, tedy že každý dává nejprve dobré víno (2,10), chce upozornit na to, že (teprve) nyní, na konci starozákonních dějin spásy, nastal v Ježíšově působení čas spásy, o kterém hovořil Izajáš. Takto se už náznakem uskutečňuje slovo Natanaelovi: „Uvidíš věci daleko větší.“ Jako by se nebesa na okamžik otevřela, aby zazářila Boží sláva.

Působení znamení Toto první znamení způsobilo, že učedníci v Ježíše uvě­ řili. Zde je nápadné, že mezi tyto věřící není zahrnuta Ježí­ šova matka. Ve vyprávění o zázraku sice hraje důležitou roli, ukazuje se jako pozorná a navzdory odmítnutí důvěřující účastnice, ale k víře v Ježíše ještě nedospívá. Snad měla v příběhu představovat tu část čekajícího a doufajícího Iz­ raele, která na konci - pod křížem - přece jen nachází cestu k Ježíšovi a jeho obci (19,34 srov. Mk 3,20n.31-35). 31

Dále je nápadné, jaký význam se v procesu víry přisuzuje znamení, neboť obvykle se evangelista staví spíše kriticky k víře, která se opírá jen o zázraky (srov. str. 51-52). Mnohé napovídá, že Jan toto první vyprávění o zázraku převzal z nějaké již existující sbírky o zázracích (srov. str. 15-17). Motivem k víře v ní byly právě Ježíšovy zázraky (srov. 12,37; 20,30). Příběh končí poznámkou, že Ježíš odešel se svými pří­ buznými a učedníky do Kafamaa. Na březích tamějšího je­ zera bylo podle ostatních evangelistů jeho hlavní působiště (srov. Mt 4,13; 9,1; Lk 4,23.31). Podle Jana se ovšem Ježíš brzy odebírá do Jeruzaléma na velikonoční svátky, kde do­ chází k prvním střetům s jeho protivníky (2,13-22).

32

III. Začátky v Jeruzalémě (2,13-3,36)

Podnětem k Ježíšově cestě do Jeruzaléma je „židovský svátek pesach“. Jan uvádí ještě dva tyto svátky (6,4; 11,55; 12,1), z čehož ostatně pro Ježíšovo veřejné působení vyplý­ vá doba více než dvou let. Ostatní evangelisté se zmiňují jen o jediném velikonočním svátku, o tom svátku, kdy došlo k Ježíšově smrti (srov. Mk 14,1 par.). Je nápadné, že podle Jana se Ježíš častěji zdržuje v Jeru­ zaléměprávě o židovských svátcích. (Vedle tří svátků pesach a jednoho blíže neurčeného svátku 75,1/jsou uvedeny ještě svátky Stánků 77,2/ a svátek posvěcení chrámu 710,22/.) To vyvolává dojem, že Ježíš vědomě vyhledává střety s teolo­ gickými autoritami v nábožensko-politickém centru židov­ ství, nehledě na to, že jeho vystoupení tam mělo větší dopad na veřejnost (srov. např. kap.7; 18,20). Evangelista tomu však zřejmě připisoval ještě hlubší význam: Ježíšův příchod znamená konec židovského kultu. Jeho přítomností je napl­ něn smysl svátků. Proto se staly v podstatě zbytečnými. Jak velký význam to mělo pro janovskou obec, ukazuje také způsob vyjadřování, který s odstupem hovoří o svátcích „Židů“.

1. Prorocké jednání, které je znamením: „Očištění chrámu“ (2,13-22) Platí to také o „očištění chrámu“ v 2,13-22. Zde totiž nejde o Ježíšův útok na výnosný obchod s devocionáliemi. Hovězí dobytek, ovce a holubi - to vše bylo nezbytné pro předepsané oběti, stejně tak směnámíci, protože se v chrá­ movém prostoru mohlo platit pouze zvláštní starou měnou (stabilní „tyrskou měnou“). 33

Když tedy Ježíš na základě prorockého jednání spojené­ ho se znamením vyhnal z chrámu (chrámového nádvoří) ob­ chodníky a zvířata, nebylo to nic menšího než útok na stá­ vající chrámový kult, ano, na stávající nábožensko-politický řád, a tedy i na strážce tohoto pořádku: na jeruzalémské kně­ ze. Ti museli v Ježíšově jednání vidět provokaci a ohrožení základny pro svou existenci. Podle ostatních tří evangelistů se tato Ježíšova akce udála krátce před jeho zatčením, což je historicky pravděpodob­ nější. Ježíšovo slovo proti chrámu hraje proto i v jeho soud­ ním procesu významnou roli (srov. Mk 14,58). Ježíšova kri­ tika kultu a jeho očištění chrámu znamenaly zřejmě příslo­ večnou poslední kapku do poháru. Svou kritikou chrámového kultu Ježíš navazuje na dří­ vější kritiku kultu u proroků. Obzvlášť vyhrocenou ji nalé­ záme u Jeremjáše, který okolo 600 př. Kr. hrozil zničením chrámu (Jer 7,1-15; 26). V Ježíšově ojedinělém činu ovšem nelze vidět pokus o násilný převrat. Takový pokus (na 80 tisíc rn velkém chrámovém nádvoří) by nevyhnutelně vy­ volal okamžitý zásah chrámové policie.

Nový chrám

Lidé se Ježíše pochopitelně ptali na jeho prorockou legi­ timitu (ve smyslu Dt 13,2-6). Má dokázat, že je oprávněn k tak provokativnímu jednání (srov. Mk 11,27-33). Ježíš od­ povídá záhadným obrazem, kterému jeho protivníci nero­ zumějí, protože ho berou doslovně. Ježíš v podstatě odmítá prokázat svou legitimitu, neboť znamení, které nabízí - své vzkříšení - nemohou jeho protivníci přezkoumat. Tak zůstá­ vají i nadále postaveni před rozhodnutí mezi vírou a neví­ rou, o které vlastně jde. Evangelistův komentář podává čtenářům správný vý­ klad. Ježíš mluvil o sobě, o své smrti a svém vzkříšení. Ta­ kové chápání bylo ovšem možné teprve působením Ducha po velikonocích, který učí a připomíná (srov. 14,26). Tímto Ježíšovým slovem a jeho významem se už zde na začátku, při prvním svátku pesach, ohlašuje poslední velikonoční svátky, kdy došlo k Ježíšově smrti. Ten však je podle Jana 34

svátkem Ježíšova vyvýšení a oslavení. Touto událostí je s konečnou platností zrušen starý kult. Na místo židovského svátku pesach nastupuje křesťanský svátek velikonoc, na místo chrámu oslavený Pán, který byl ukřižován (srov. 4,2124; Zj 21,27).

2. Rozhovor s Nikodémem (3,1-21) Takřka mimochodem se čtenář dozvídá, že Ježíš při svém prvním pobytu v Jeruzalémě konal i znamení (zázraky). Ty zřejmě zapůsobily silným dojmem, neboť „mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil“. Ježíš (a evangelista) se však vůči víře, která se opírá pouze o zázrak, staví velmi kriticky. Ví, že taková víra stojí na labilním zá­ kladě a vydrží většinou jen po dobu, kdy trvají mimořádné činy (srov. kap. 6). O víru, přesněji: o základ víry a její správné rozměry jde v také v následujícím rozhovoru s Ni­ kodémem. Narození z Ducha Farizej Nikodém (srov. 7,50; 19,39) odůvodňuje svůj po­ zitivní úsudek o Ježíšovi také znameními, která Ježíš činí (3,2). Snad mu může tento „učitel, který přišel od Boha“ dát odpovědi na důležité teologické otázky. Snad ho chtěl také jen přezkoušet. To, že přichází v noci, ukazuje, jak je ještě nerozhodný a bázlivý. Obává se snad, že by ho mohli jeho kolegové považovat za člověka sympatizujícího s Ježíšem (srov. 12,42)? Bez toho, že by přistoupil na Nikodémův kompliment, začíná Ježíš zásadní rozhovor o nejdůležitějším tématu teo­ logie, o otázce spásy. Jak člověk dosáhne podílu na spáse?, nebo židovsky vyjádřeno: Jak může „spatřit Boží králov­ ství“, popř. „vejít do Božího království“? To je zásadní, existenciální otázka. Při odpovědi Ježíš používá názorného obrazu: Člověk se musí znovu, popř. „shůry“ narodit. Neschopnost člověka spasit sám sebe by nemohla být vyjádřena zřetelněji a sro­

35

zumitelněji než právě tímto obrazem o narození či zplození. Spása není předně výkonem člověka, nýbrž Božím dílem, Božím darem. Pokud se člověk má stát schopným mít podíl na spáse, musí být nejprve zplozen „shůry“, tzn. z Boží ži­ votadárné' moci. Musí získat nový počátek v Bohu a sou­ časně se stát novým stvořením z Boha. Ježíšův partner v rozhovoru nerozumí - jak se ostatně u Jana často stává - smyslu jeho slov, protože je bere nejprve v jejich normálním, přirozeném významu. Nikodém myslí na druhé přirozené narození. (V řečtině může mít totéž slovo význam jak „shůry“, tak i „znovu“. K nedorozumění tedy mohlo dojít na čistě jazykové úrovni, srov. str. 39-41). Ve druhé části zjevení (uvedené slavnostním „Amen, amen“) Ježíš opakuje a objasňuje vyřčené. Narození „shů­ ry“ je zrozením „z vody a z Ducha “. Existují dvaprotikladné „principy, od kterých se odvozuje původ“: tělo a Duch. Jimi je zcela určována a tvořena podstata každého člověka, jeho bytí a jednání. „Co se narodilo z těla, je tělo, co se na­ rodilo z Ducha, je duch.“ „ Tělem “ je v bibli míněn člověk ve své pomíjivosti a sla­ bosti („všeliké tělo jest tráva“, Iz 40,6; kralický překlad). Ovšem v souvislosti se zjevením a požadavkem víry ozna­ čuje tělo člověka, kterýje zcela zaujat přirozeným, světským myšlením, a který je egocentrický. Takový člověk se nechce otevřít volání toho, který se zjevuje, ze strachu, že by ztratil sám sebe (srov. 12,25). „Tělo“ tedy nemá u Jana nic společ­ ného s „tělesnými hříchy“, nýbrž s nevírou. „Tělem“ nazývá Jan nevěřícího člověka. Vůči „tělu“ stojí Duch jako oživující, obnovující moc. Neexistuje mezi nimi žádný vztah, žádné porozumění, žád­ ná komunikace, neboť tělesný člověk nemůže rozumět nad­ přirozeně duchovním věcem, jak to výstižně vyjádřil Pavel: „jsou mu (= tělesnému člověku) bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem“ (1 Kor 2,14; srov. Řím 8,1-17). Ježíš to chce zdůraznit následujícím přirovnáním (verš 8): Původ a podstata člověka narozeného z Ducha jsou tak tajuplné, jako je neznámé a nepochopitelné, odkud vítr při­ 36

chází a kam směřuje. („Duch“ i „vítr“ jsou v řečtině vyjád­ řeny stejným slovem, takže zde vzniká slovní hříčka.) Nato může Nikodém položit už jen krátkou otázku po způsobu takové přeměny či nového zrození. Ta dává Ježíšovi příle­ žitost, aby to, co bylo řečeno, prohloubil třetí částí zjevení.

Svědectví obce Neobvyklé „my“ (ve verši 11) prozrazuje, že se zde k Je­ žíšovu svědectví připojuje obec se svým svědectvím. Ná­ padné však je, že dále už není řeč o narození z Ducha, ale o svědectví, o víře a věčném životě. To znamená, že se nyní hovoří - nikoli už obrazně - o záležitosti, o kterou vlastně jde: o životě skrze víru ve svědectví toho, který se zjevuje. V tom tkví i odpověď na otázku po způsobu nového zrození z Ducha. Verši 12 je těžké porozumět. Co je míněno „pozemskými věcmi“, o kterých Ježíš mluvil, a co „nebeskými“, o kterých ještě bude mluvit? Pravděpodobně je třeba to, co bylo řečeno o „narození z Ducha“, přiřadit ještě k věcem pozemským, zatímco následující řeč o Ježíšově smrti a vyvýšení je třeba pokládat za zjevení těžko pochopitelných věcí nebeských (srov. 6,60nn). Slovo o Synu člověka, který vystoupil na nebesa a se­ stoupil z nich (verš 13), zakládá jedinečnost a spolehlivost Ježíšova svědectví. Jedině Ježíš, Syn člověka, je bezpros­ tředním „očitým svědkem“ nebeských věcí a jedině on mů­ že odtud přinést spolehlivou informaci (srov. 1,18). Jedině on, který pochází z nebeského Božího světa, se tam také může vrátit. Boží záměr se světem Poprvé se zde mluví o nezbytnosti „vyvýšení“ Syna člo­ věka, kterým Jan myslí Ježíšovu smrt (srov. str. 75-76). Je předpokladem pro spásu lidí. Podobně jako při spatření vy­ výšeného bronzového hada byli uzdraveni lidé smrtelně zra­ nění (srov. Nm 21,9), bude spasen každý, kdo s vírou vzhléd­ ne k vyvýšenému (na kříž) Synu člověka (srov. 19,34nn). Bůh chce, aby svět měl život, neboť Bůh miluje tento svět,

37

který sám stvořil. Sesláním svého Syna z Božího světa pl­ ného světla a života do světa smrti dal každému možnost podílet se na jeho životě, neboť pravý život je zde jedině skrze Syna (srov. 1,4). Jedinou podmínkou kladenou na člo­ věka je to, aby se s důvěrou a ve víře otevřel této Boží na­ bídce, kterou dává ve svém Synu (srov. 20,31). Bůh tedy svého Syna neposlal na svět, aby soudil, ale aby ho spasil. Pokud je přesto někdo odsouzen, tzn. vyloučen definitivně ze života, pak je to vlastně sebeodsouzení a ná­ sledek jeho vlastního jednání. K něčemu takovému vlastně dochází proti Boží vůli, neboť u Boha má spása člověka jed­ noznačnou přednost před odsouzením.

Přítomnost soudu Proto se podle Jana soud uskutečňuje už zde, v okamžiku rozhodnutí týkajícího se víry, nikoli až na konci dějin (srov. 1, 5-9; 5,22n; 8,12; 9,39nn; 12,35n, dále str. 68-69). Víra je skutečně rozhodnutím mezi smrtí a životem. „Kdo věří, má život věčný“ (6,47), nebo - řečeno negativně: „není souzen“. To je janovský „princip života“, který ovládá celé jeho evan­ gelium. Rozhodnutí ohledně víry má ovšem i praktické dů­ sledky. Projevuje se v konkrétním chování člověka, v koná­ ní zla nebo pravdy, jak Jan poznamenává na konec. Rozhovor s Nikodémem tedy představuje velkolepý, zhuštěný souhrn křesťanské víry, jak ji dosvědčuje a žije janovská obec. Dalece přesahuje privátní rozhovor s židov­ ským učencem. Právem ho můžeme označit za katechezi o víře ve formě dialogu, ve které se uvádějí nejzazší důvody pro víru, její skutečný dosah a důsledky. Vede čtenáře k roz­ hodnutí; k rozhodnutí, ve kterém jde skutečně o život a o smrt.

38

Janovský dualismus1

K nejnápadnějším znakům Janova evangelia patří jeho „dualistický“ jazyk, tzn. jazyk, k jehož charakteru patří protikladné pojmy. Pomocí tohoto jazyka vyjadřuje své osobité pojetí člověka a světa. Dvě mocenské oblasti či sféry vlivu se navzájem totálně vylučují. Jejich vztah charakterizují následující dvojice protikladných pojmů: život - smrt, světlo - temnota, pravda - lež, svoboda - ot­ roctví, Duch - tělo/svět, Bůh - satan, nahoře - dole. Jednání, které odpovídá vlivu jedné z těchto sil či mo­ cenských oblastí, se rovněž vyjadřuje pomocí protiklad­ ných pojmů (nebo negací): milovat - nenávidět, konat pravdu - konat zlo, věřit, poznat, přijít k (Ježíši, ke světlu...), naslouchat, zůstávat, přijmout a odpovídající protikladné jednání (příklady: 3,3.5.31; 8,23.44.47; 15,19; 18,36; 17,14.16). Příslušnost (nebo příbuzenství) k jedné z těchto oblastí je vyjádřena představou o původu z ní („být z“, či „být zplozen z“). Tento původ určuje podstatu a jednání každého člověka a je rozhodující pro jeho spá­ su nebo odsouzení. Dualistický pohled je u Jana spojen i s prostorovou před­ stavou. „Nahoře“ je oblast Boží moci, která je současně výlučnou oblastí Ducha a života, „dole“ je oblast satana, jejímž znakem je smrt. Proto svět nemá život sám ze sebe, může jej jen přijmout „shora“. Podle janovské představy je Ježíš Bohem poslán ze světa nahoře, aby světu smrti dole zprostředkoval život a všechna s ním spojená dobra spásy (kterými jsou pravda, svoboda, světlo a především oživující Duch). Proto se janovská kristologie označuje jako „kristologie Vyslance“ (srov. např.4,34;5,23n;6,44;7,16-18;8,26.29;12,44n;14,24). To, co Janův Kristus přináší světu, je zhuštěně vyjádřeno v janovských formulacích „Já jsem ..." (str. X58-59. Přechod z jedné oblasti do druhé se uskutečňuje ve víře. Taje ovšem darem a dílem Boha, popř. jeho Ducha (srov. 3,3-5; 6,29.36-40). Neboť jen ten, kdo se narodil „z Bo­ ha“ (1,12), popř. „shůry“, tzn. „z Ducha“, může věřit a mít podíl na Božím životě (srov. 3,3-5.31; 6,36-47; 8,23.44.47; 15,19; 17,14.16; 18,36). Člověk jako „tělo“, tzn. jako pozemsky smýšlející a do sebe uzavřená by­ tost, není sám ze sebe schopen věřit. Přesto však člověk není jednou provždy vázán na svou „tělesnou“ existenci (predestinován). Nemusí nutně zůstat v moci smrti.

39

Ježíšovým zjevením (slovem Božího vyslance) je spíše vyzýván, aby rozhodnutím pro víru opustil svět smrti, aby se odtud nechal vysvobodit. (Proto se janovský dualismus označuje také jako „dualismus vedoucík roz­ hodnutí“, srov. 3,19-21; 6,35; 12,44-50.) Každému je na­ bízena možnost dosáhnout pravého života. Jedinou podmínkou je otevřít se Ježíšovu zjevení a s vírou je poj­ mout. V janovském dualismu jde v podstatě o rozhod­ nutí mezi vírou a nevírou, tedy mezi životem a smrtí (srov. 5,24). Boží záměr pn poslání Syna je ale jedno­ značně namířen na sdělení života pro svět, nikoli na soud (srov. 3,14-18; 8,47; 10,10; 12,46.50; 20,31).

Janovská nedorozumění S janovským dualismem těsně souvisí - a současně je jeho nutným důsledkem - jiná zvláštnost Janova evan­ gelia: tzv. janovská nedorozumění. Stává se často, že Ježíšovi partneři v rozhovoru chápou slovo nebo výraz v jiném smyslu, než jak ho Ježíš vlastně zamýšlel. Jde většinou o slova nebo rčení s dvojím významem. Jeden význam se vztahuje k „normálnímu“, přirozenému, „po­ vrchnímu“ smyslu, druhý k hlubšímu, skrytému, teolo­ gickému. Právě rozhovor s Nikodémem je dobrým pří­ kladem. (K tomu srov. ještě 4,10-15; 2,19-22; 8,21 n.51 53; 12,32-34.) Ježíš a jeho partneři v rozhovoru se pohybují současně na zcela odlišných rovinách, mezi kterými neexistuje žád­ né porozumění, ba ani existovat nemůže, protože jsou ve své podstatě, a tedy i ve svém myšlení, zcela odlišní. Jen věnci, tedy lidé příbuzné podstaty, mohou porozu­ mět vlastnímu smyslu Ježíšových slov. Nevěřícím zů­ stává uzavřený, nepřístupný a nepochopitelný (srov. ta­ ké už Mk 4,11 ni). Významné je, že Ježíš neupozorňuje své posluchače na jejich nesprávné chápání. Na nich zůstává nutnost učinit osobní rozhodnutí o víře. Na rozdíl od nesprávného chápání u nevěřících najde­ me u věřících (předběžné) nepochopení, které odhaluje nedostatek víry (srov. 13,13nn; 14,4n.8.22; 16,17n). Toto nepochopení proto může být překonáno dalším Ježíšo­ vým učením. Janovský dualismus a janovská nedorozumění lze čás­ tečně vysvětlit všeobecným vlivem prostředí, ve kterém zřejmě vládl rozšiřující se „dualistický směr“, určité „dualistické vnímání světa“, které se vyjadřovalo odpo­ 40

vídajícím jazykem. Přesto je třeba i zde počítat se zvlášt­ ní situací janovské obce. Žila pravděpodobně v relativní odloučenosti pod tlakem nepřátelského a vyzývavého světa, který ji ohrožoval (srov. str. 92-95). Za těchto pod­ mínek se rozvíjela její „zvláštní řeč pro zasvěcence“ (její sociální dialekt), která mohla být srozumitelná opravdu jen zasvěceným. Nejde ovšem o úmyslně vytvořenou, ohraničující tajnou řeč. Nedorozumění a dualismus po­ ukazují koneckonců na to, že křesťanské poselství i sa­ mi věřící jsou pro své okolí nepochopitelní a cizorodí.

3. Poslední svědectví Jana Křtitele (3,22-36) Po sporu v Jeruzalémě a následné „katechezi o víře“ vy­ stupuje Jan Křtitel ještě jednou jako povolaný Ježíšův svě­ dek. Jeho svědectví končí teologickou řečí (3,31-36), která je velmi příbuzná poslední části rozhovoru s Nikodémem a kterou si jen stěží dokážeme představit v ústech Jana Křti­ tele. Mnozí exegeté se proto domnívají, že se u těchto veršů jedná o „část, která se oddělila od situace“ a která původně patřila k rozhovoru s Nikodémem.

Ježíšova jedinečná pravomoc Tématem této řeči je Ježíšova jedinečná pravomoc a pravdivost jeho svědectví, kterým se zjevuje. Jako ten, kte­ rý přichází „shůry“, „z nebes“, je Ježíš neomezeným panov­ níkem. „Stojí nade všemi“ lidmi. Naproti tomu lidé, pochá­ zející „ze země“, smýšlejí, mluví a jednají čistě pozemsky a sami o sobě nemají přístup k nebeskému světu. Ten jim může být otevřen jen svědectvím toho, který zná božský svět jako očitý svědek na vlastní oči a uši, neboť z něho po­ chází. Proto ten, kdo jeho svědectví přijímá, potvrzuje ja­ koby zrcadlovým odrazem, že Bůh je pravdivý, věrný a spo­ lehlivý. Současně uznává Ježíše jako Božího vyslance, který nepřináší své vlastní zjevení, nýbrž mluví slova Boží. Vždyť posel přichází a hovoří z pověření a ve jménu toho, kdo ho posílá. Zastupuje ho před těmi, ke kterým byl poslán.

41

Ježíšovo hlásání se od lidských řečí odlišuje také tím, že je spojeno s darem Ducha. „Mluvit slova Boží“ a „dávat Du­ cha bez omezení“ je jediným dějem. Bez darování Ducha by Ježíšova slova zůstala lidem vnějšková a cizí. Neboť Duch způsobuje, že Ježíšovo svědectví vůbec může být při­ jato (srov. 6,63), protože otevírá srdce člověka pro Ježíšovo poselství a z nevěřících činí věřící. Tak dal Bůh „vše“ do rukou svého Syna: svá slova, Du­ cha, život a soud. Nejzazším odůvodněním takového jedná­ ní je láska Otce k Synu (srov. 13,3; 17,2.23n.25n). Řeč opět končí janovským poselstvím spásy: „Kdo věří v Syna, má život věčný“, a sice již nyní. Jen ten, kdo se vůči svědectví Božího vyslance zatvrzuje v nevíře, zůstává mimo spásu, v situaci oddělení od Boha. Ježíšova převaha nad Janem Křtitelem

Už v první kapitole se evangelista zabýval konkurenčním vztahem mezi Ježíšovými a Janovými učedníky (srov. 1,68.19-37). Obzvlášť silně se historické vzpomínky na Ježíše a Křtitele prolínají s aktuálními diskusemi mezi janovskou obcí a ještě existujícími skupinkami Křtitelových přívržen­ ců v 3,22-30. Cílem je prokázat Ježíšovu převahu nad Křti­ telem a tím současně i oprávnění přednostního nároku křes­ ťanské obce před obcí Jana Křtitele. Tento spor vyvstal díky tomu, že Ježíš i Jan křtili součas­ ně. (To, že Ježíš sám křtil a působil ve stejném čase jako Jan, je zvláštní janovská tradice, která ovšem může být his­ toricky pravdivá.) Pozdější učedníci diskutují s nelaskavou konkurencí o spásné hodnotě očišťování, které praktikovaly obě skupiny (křest, srov. Sk 19,1-5). Křtitel odmítá takové konkurenční smýšlení odkazem na Boží vyvolení a na své dřívější svědectví o Ježíšovi (srov. 1,20). Svůj vztah k Ježíšovi znázorňuje vztahem mezi ženi­ chem a jeho přítelem. Ženichův přítel většinou přejímal roli toho, kdo přiváděl nevěstu, přebíral také určité funkce spo­ jené se vzájemnou důvěrou. Např. o svatební noci střežil dveře páru. Tam slyší ženichův hlas a raduje se s ním. Jako je po svatbě naplněna tato role, tak se naplnila i role Křtite­ 42

lova nyní, kdy Ježíš vede svou nevěstu, obec, domů (srov. Mk 2,18n). Podobně jako v určité době ubývá měsíce a dnů, tak nyní přišel čas, kdy se Křtitel bude umenšovat, Ježíš naopak růst. (Na to odkazují ještě liturgická data narození Jana Křtitele a Ježíše.)

43

IV. Ježíšovo sebezjevení v Samaří - Návrat do Galileje (kap. 4) 1. Rozhovor se Samařankou u Jákobovy studny (4,1-26) Po rozhovoru s židovským učencem v Jeruzalémě (kap. 3) následuje nyní setkání s nežidovskou ženou v Samaří. Je to mistrně utvořené vyprávění, které není pouze teologicky hluboké, nýbrž svědčí také o velké psychologické schop­ nosti vcítit se a o pedagogickém umu. V ostatních evangeliích není tradován žádný podobný příběh. Prozrazuje to zvláštní zájem čtvrtého evangelisty o Samaří. Pravděpodobně k janovské obci patřili i Samařané, kteří se k ní připojili v určitém časovém bodu. Ve zvlášt­ ním smyslu jde také o jejich dějiny a o část dějin janovské obce. Hlavním tématem rozhovoru je Ježíšovo sebezjevení zjevuje se jako dárce pravého, nepomíjivého života - a od­ pověď (vycházející z víry) člověka na ně. Zjevení postupně narůstá, což lze vyčíst z označení pro Ježíše, popř. z různých vyznání. Ta sahají od „Žid“ a „větší než náš otec Jákob“ přes „proroka“ až k titulu „Mesiáš“. (Na konci samařského vy­ právění je Ježíšovi dán dokonce univerzální titul „Spasitel světa“ /verš 42/.)

Překvapivé navázání kontaktu

Svým úspěchem v Jeruzalémě a Judsku vyvolal Ježíš u farizeů závist a odmítání. Chce se proto vrátit do Galileje a volí k tomu přímou cestu přes Samaří. Zbožní Židé se této cestě obvykle vyhýbali, neboť vztahy mezi (ortodoxními) Židy a (heretickými) Samařany nebyly právě nej lepší. Od 7. stol. př. Kr., kdy asyrská okupační moc přesídlila na toto území cizí národy, byli Samařané považováni za nečistý, 44

smíšený národ. Proto jim také bylo po návratu z exilu zne­ možněno podílet se na obnově chrámu a Jeruzaléma. Časem vznikly i rozdíly v teologických otázkách. Narážky na tuto skutečnost najdeme i v naší kapitole (verš 20). Na své cestě přichází Ježíš i do Sycharu (dnešní Askar), kde podle tradice Jákob vyhloubil studnu. Ježíš zůstává u té­ to studny sám a žíznivý. Když v neobvyklé polední době přichází žena, aby načerpala vodu, Ježíš ji prosí o doušek vody. Tato prosba vyvolá u ženy pochopitelně nejprve údiv. Nepovažovalo se totiž pro muže za společensky vhodné, aby hovořil na veřejnosti se ženou. Je-li tento muž Žid, pak je záležitost ještě podivuhodnější: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Ježíšova odpo­ věď vede k obrácení vztahu: Žíznivý nabízí nápoj. Prosící se stává dárcem, ta, na kterou se obrátil s prosbou, prosící. Od tohoto okamžiku převládá v rozhovoru otázka po „ daru Božím“ a především po dárci tohoto daru („kdo je to“).

Nedorozumění Údiv ženy zesiluje Ježíšova záhadná nabídka, že jí dá „živou vodu“. Skoro nutně však vede k nedorozumění. Jako předtím Nikodém, i tato žena se pohybuje na zcela jiné ro­ vině než Ježíš. Lpí na čistě přirozené oblasti a myslí pouze na vodu z Jákobovy studny a na problém získání této vody. Odkud má Ježíš „živou“, tzn. čerstvou, pramenitou vodu? Otázka „odkud“ je u Jana téměř vždy otázkou po původu Ježíše a jeho zjevení (srov. 2,9; 3,31; 6,3 Inn; 7,27n; 8,14; 9,29n; 19,9). „Odkud“ pochází Ježíš - ataké „kam“ směřuje - může poznat pouze věřící. Pro ostatní to - stejně jako „od­ kud“ pocházejí věřící - zůstává tajemné a skryté. Ježíšova odpověď v ženě stále znovu probouzí tušení ta­ jemství a tak se udiveně ptá: „Jsi snad větší než náš praotec Jákob ...?“ Voda, která tiší žízeň všech Ježíš teď objasňuje jen kvalitu vody, kterou nabízí. Je schopna utišit žízeň navždy. Ano, v člověku, který ji pije, se stává pramenem vody „vyvěrajícím k životu věčnému“. 45

Voda, kterou dává Ježíš, je plna nevysychající vitality, obraz věčného života, který je darován věřícímu. Takto je zcela zřejmé, že zde jde o jinou vodu než o při­ rozenou a o jinou žízeň než o tělesnou. Míněna je žízeň člo­ věka po naplněném, šťastném, smysluplném životě, která ho neopouští ani tehdy, když jsou uspokojeny všechny tělesné potřeby. Jde o hlad a žízeň, které přesahují veškeré uspoko­ jení lidského hladu a žízně a které kdysi tak pronikavě po­ psal F. M. Dostojevskij: „Když se člověk dosyta najedl, tak už na to nemyslí, naopak, hned řekne: ,Tak, teď jsem se nasytil, a co mám činit nyní?’ Ta otázka zůstává navěky otevřená“ (z díla Učedník). Ježíšova nabídka odpovídá na tuto věčně otevřenou otáz­ ku tím, že slibuje něco, co dává nepokojnému člověku pokoj a naplnění jeho nekonečné touhy. Je to dar nepomíjivého života, který člověk přijímá skrze zjevení a víru, neboť zde, v čistě přirozené oblasti, není a ani jej nelze mít. Přichází z Božího světa a může být přijat pouze jako dar. Nakonec je tímto darem „živé vody“ sám Ježíš, který je poslán zjevit Boha a který jediný může sdílet život (srov. l,9n). Podle Jana dochází k tomuto sdílení života darováním Ducha, kte­ rého Ježíš sešle (srov. 6,63). Ženina reakce na Ježíšovu nabídku se stále ještě pohybuje v oblasti přirozeného myšlení. Na této úrovni je také velmi dobře srozumitelná. Ježíšem slíbená „zázračná voda“ by jí ulehčila námahu, se kterou musí stále znovu chodit k studni. Její odpověď však zároveň vyjadřuje dojemným způsobem touhu člověka, aby nemusel stále znovu čerpat po malých dávkách vodu nezbytnou k životu a nezahynul žízní.

Prorocká znalost lidí Na tomto místě, kdy Ježíš vzbudil u ženy požadavek uti­ šení její žízně (po životě), končí rozhovor o vodě a dochází v něm k nečekanému obratu. Požadavkem, aby přivedla svého muže, Ježíš načíná zdánlivě zcela odlišné téma. Ne­ dotýká se však takto Ježíš právě té elementární neutišené žízně po životě a neodhaluje snad její odpověď děsivým způ­

46

sobem, že její opakované pokusy utišit tuto žízeň pozemský­ mi „prostředky“ zcela ztroskotaly? Ježíšův požadavek však směřuje ještě k něčemu jinému: Nechce odhalit morálně pohoršlivý způsob života této ženy. To Ježíše, jak vysvítá z jeho reakce, nezajímá. Spíše má uká­ zat Ježíšovu hlubokou znalost situace člověka. Vede takto k dalšímu kroku Ježíšova sebezjevení. „Jsi prorok, “ zní po­ tom příslušná ženina odpověď (srov. 1,49).

Pravé uctívání Boha „v Duchu a v pravdě“ Od doby, kdy se Samařané oddělili od Židů a zřídili sa­ mařský chrám na hoře Garizim, se vedla pře o správné místo pro bohoslužbu. Nikoho proto neudiví, že nyní žena před­ kládá prorokovi tuto spornou teologickou otázku. V průbě­ hu rozhovoru slouží ovšem nakonec i tato otázka Ježíšovu pokračujícímu sebezjevování, jak zřetelně ukazuje závěreč­ ný verš 25. Správné uctívání Boha není tedy samostatným tématem. Ježíš odpovídá na ženinu otázku tak, že výlučné „buď nebo“ ohledně správného místa prohlašuje za nepodstatné. Nezáleží na správném místě, nýbrž na pravém způsobu kla­ nění. Protože Bůh je Duch, má se mu člověk klanět „v Duchu a v pravdě“. Chce tím snad Ježíš vznést radikální kritiku kultu a uznat pouze jakési duchovní uctívání Boha, jak se mnozí domní­ vají? Mohou se tedy odvolávat na samotného Ježíše ti, kteří jsou přesvědčeni, že jsou Bohu blíže v „luzích a hájích“, nebo ti, kteří se domnívají, že ho spíše potkají v sociální angažovanosti pro lidi? Proti tomu hovoří již samotná Ježíšova praxe, podle které se účastnil bohoslužeb v synagoze (srov. Lk 4,12n; Mk 1,21.39) a pravidelných poutí o „svátcích Židů“ do Jeruza­ léma. Uctíváním Boha „v Duchu a v pravdě“ se tedy sotva míní nějaká čistě duchovní zbožnost, nýbrž uctívání Boha a zbožnost, které jsou inspirovány a určovány Duchem. Při tom je naprosto lhostejné, zdaje tato činnost čistě duchovní, nebo zda se projevuje i v tělesné oblasti (srov. 1 Kor 12-14).

47

„VDuchu Nutnost uctívat Boha „v Duchu a v pravdě“ je zdůvod­ něna konstatováním, že Bůh je Duch (verš 24). Tato věta není definicí Boží podstaty. V bibli je Duchem míněna od­ halující, sebezjevující - a proto zakusitelná - síla, pomocí které se Bůh stává lidem přístupným (srov. F. Porsch, Anwalt der Glaubenden, str. 147-155). Skrze Ducha Bůh vstupuje do vztahu ke světu. Duch je skutečnost, která spojuje Boha a člověka. Podobně jako zde se může také říci: „Bůh je lás­ ka“ nebo „Bůh je světlo“ (1 J 1,5; 4,8). V těchto určeních Boha nejde o to, jaký je Bůh „sám o sobě“, nýbrž jak se ukazuje lidem. Vypovídají o milostiplné Boží náklonnosti k člověku. Protože nám Bůh „dal svého Ducha“ (1 Jan 4, 13), můžeme se s ním také „v Duchu“ setkat a poznat ho jako Otce (srov. Ga 4,6; Ř 8,15nn). Proto zde není řečeno „Bůh si přeje, aby ho lidé takto ctili“, nýbrž „Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili“.

„... a v pravdě“ Ani pravda není u Jana filozofickým pojmem nebo etic­ kou normou, nýbrž mocí, která vnitřně dává člověka do po­ hybu a osvobozuje ho (srov. 8,31). Činit něco „v pravdě“ proto neznamená činit něco opravdově, upřímně nebo řídit se podle vnější normy. Pravda je spíše zdrojem, ze kterého pramení jednání věřícího. Vzývat Boha „v Duchu a v prav­ dě“ označuje tedy takové uctívání Boha, které je umožněno a inspirováno Duchem a pravdou jako silami, které takové jednání inspirují a dávají k němu podnět.

Boží přítomnost v Ježíši Možnost takového vzývání, říká Ježíš, je dána nyní, pro­ tože „přišla ta hodina“, to znamená, že se Bůh nyní zjevuje v Ježíši novým, jedinečným způsobem. Na této Boží pří­ tomnosti v Ježíši vše závisí. Mění a nově určuje vztah člo­ věka k Bohu. To, co žena očekává teprve od budoucnosti, je - aniž by to věděla - již přítomností. Ježíš jí to odhaluje: „ Jájsem to (totiž onen očekávaný Mesiáš), ten, který s tebou mluví.“ Tím se rozhovor a sebezjevení Ježíše dostává k zá­ 48

věrečnému vrcholu. Žena může opustit džbán, symbol na­ máhavého, marného čerpání. Našla totiž pramen života.

2. Úspěšná misie u Samařanů (4,27-42) Veršem 27 se mění scéna, horizont se rozšiřuje. Do zor­ ného úhlu nyní vstupují další Samařané. Přicházejí k Ježíši a Ježíš přichází k nim. Při tomto setkání hraje žena rozho­ dující roli vyslankyně a zvěstovatelky. Samařané však ne­ zůstávají odkázáni pouze na ženino svědectví. Sami mohou navázat s Ježíšem kontakt a tak poznat, kým vlastně je. Na konci tohoto setkání potom stojí vyznání víry Samařanů: „Toto je opravdu Spasitel světa“ (verš 42). Ačkoli Jan na­ léhavě zdůrazňuje, že by člověk měl věřit, „aniž viděl“ (20,29), jen s odkazem na slovo svědků, přesto zřejmě po­ važuje za významné učinit s Ježíšem i vlastní zkušenost. Ta nemůže být nahrazena žádným cizím svědectvím. Misionářský rozhovor Obraz Samařanů přicházejících k Ježíšovi vyvolává jiný: o setbě a žni jako obrazu pro misionářskou práci obecně. O tom pojednává „misionářský rozhovor“ (verše 31-38); IR. Schnackenburg). Podobně jako vzal Ježíš před tím za výchozí bod prosbu o vodu, tak nyní navazuje na výzvu k jídlu. A opět při tom dochází k nedorozumění. Ježíšovým pokrmem je dílo, které koná z příkazu Otce. To ho zcela sytí a naplňuje. Vyslanec žije z naplňování úkolu, k němuž byl poslán. Jeho úkolem od Otce je dát život světu. Uskutečňuje se v přijetí Ježíšova poselství s vírou a předpokládá proto misionářské zvěstování. Misie je jako setba a žeň, nestrpí však žádný odklad. „Ješ­ tě čtyři měsíce“ (jak říká přísloví) je příliš dlouhou dobou. Musí se začít hned - a misie už začala. Už nyní Ježíš, roz­ sévač, přijímá odměnu: radost ze sklizně. Setba a žeň, misie a radost, jsou současně dvěmi stránkami jediného děje. Je zřejmé, že vyprávění vlastně nechce podat zprávu o působení pozemského Ježíše. Zrcadlí spíše zkušenost 49

úspěšné misionářské činnosti u Samařanů, o které je zmínka i ve Skutcích apoštolů (Sk 8,4-25). První misionáři si ovšem byli vědomi, že nikoli oni, nýbrž Pán vede lidi k víře.

3. Druhé znamení v Galileji: Uzdravení syna královského služebníka (4,43-54) Po učeném farizeji Nikodémovi a nežidovské ženě v heretickém Samařsku je pohanský královský služebník třetí postavou v řadě budoucích věřících, na kterých evangelista ukazuje reakci lidí na Boží zjevení v Ježíšovi. O tomto tře­ tím může bez omezení říci: „Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel“ (verš 50). To je v Janových očích víra, jakou Ježíš hledá (srov. 20,29). Jako potvrzení je mu také dán zázrak jako znamení. Vyprávění o zázraku, které se nachází ivLk7,l-10aMt 8, 5-13, bylo zřejmě jako druhé znamení v předjanovské sbírce zázraků, v tzv. „prameni obsahujícím znamení“. (Na to odkazuje výčet ve verši 54, které je v rozporu s 2,23; srov. str. 15-17). U Jana je prvek zázračnosti ještě vystupňován, protože se jedná o uzdravení na dálku (Ježíš je v Káně, ne­ mocný syn v Kafamau). Jan také klade jiné důrazy. Zatímco Lukáš a Matouš staví příkladnou víru pohana do protikladu k nedostatku víry Židů, Janovi jde o víru v Ježíšovo slovo, která je odlišná od víry zakládající se pouze na zázracích. Ježíšovo tvrdé slovo (verš 48), které překračuje konkrétní situaci, kritizuje víru, která se opírá pouze o „znamení a zá­ zraky“. Tímto způsobem se navazuje na problematiku, o které se hovořilo již na začátku tohoto velkého úseku (srov. 2,23nn). Tak se ukazuje, že hlavním tématem této kapitoly je víra, popř. reakce lidí na Ježíšovo dílo zjevení.

50

Znamení a víra

Jan nazývá Ježíšovy zázraky „znameními“, protože je důsledně chápe jako zjevení Ježíšovy slávy pomocí zna­ mení (srov. zvláště 2,11; 9,3; 11,15). Podstatným na nich není podle Jana to, co je zázračné, nýbrž jejich charakter odkazu či zjevování. Zázraky jsou jakoby ukazatele cest, které člověku ukazují směr, kterým má jít dál. Ten, kdo pochopí jejich význam a postupuje podle nich, přijde k Ježíšovi. Zázraky jsou tedy samy o sobě dvojznačné, nečiní však rozhodnutí ohledně víry nadbytečným (srov. Mk 3,22-30 par.). Víra není logickým důsledkem pro toho, kdo viděl zázrak. Je spíš předpokladem k správnému porozumě­ ní Ježíšovým zázrakům. Na druhé straně Ježíšovy zázraky mohou a mají být po­ bídkou a pozváním ktomu, aby se člověk vydal na cestu víry. Bude-li však člověk na nich lpět, mohou mu přístup k pravé Ježíšově podstatě spíš uzavřít než otevřít. Velmi zřetelně se to ukazuje např. při Ježíšově setkání s lidem po zázračném rozmnožení chlebů. Ježíš namítá lidem, kteří ho hledají, že ho nehledají proto, že „viděli znamení“, nýbrž proto, že jedli chleby a nasytili se (6,26). Ve svém hledání zůstávají u mimořádné povahy události a nepoznávají vnitřní smysl zázraku jakožto zjevení a znamení. Proto k Ježíšovi nepřicházejí. Následující dialog potom zcela zřetelně ukazuje, oč Ježíšovi jde a jak veliké bylo nedorozumění lidu. Na otázku, co tedy musí činit, „aby konali skutky Boží“ - jako by se spása dala „zasloužit“ lidskými výkony - Ježíš odpovídá: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věn li v toho, koho on poslal.“ Nato lid klade pro něj typickou otázku: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti?“ (6,29). To znamená, že chtěli sami určovat podmínky, za kterých by byli ochotni uvěřit. Víra podmíněná zázraky ovšem není pro Ježíše pravou vírou (srov. Mk 8,11 n). V 2,23 se sice říká, že „mnozí uvěřili v jeho jméno, pro­ tože viděli znamení, která činil“. Přesto však i zde uka­ zuje následující evangelistova poznámka, že tato víra v souvislosti se zázraky ještě nebyla vírou, kterou Ježíš od člověka požaduje: „Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal.“

51

Výslovně se o vztahu mezi vírou a spatřením (zázraků) pojednává v příběhu s Tomášem (srov. str. 201). Když Ježíš odpovídá Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blaho­ slavení, kteří neviděli, a uvěřili,“ je to nepřeslechnutelná kritika postoje těch, kteří spatření (zázračných věci) činí podmínkou své víry a jimž nestačí svědectví vyjádřené slovy. Ježíšova slova Tomášovi naprosto přesně odpo­ vídají kritice víry na základě zázraků, jak ji uvádí předešlé vyprávění o zázraku (4,48). Jan tedy zázraky zcela pod­ řizuje své kristologii tím, že je chápe jako znamení zje­ vující Krista. Tímto pojetím je zřejmě určován i výběr, ne­ boť je nápadné, že ze sedmi zázraků, o kterých podává zprávu, se čtyři u synoptiků nenacházejí (zázrak s vínem 2,1-11; uzdravení chromého 5,1-9; uzdravení slepého 9,1-7; vzkříšení Lazara 11,33-44) a že tyto zázraky vy­ nikají právě díky stupňování zázračnosti. Mohl je takto zpodobit, protože je chápal jako znamení, jako zjevení slávy vtěleného Syna Božího. Jako takové je ovšem mo­ hou poznat pouze věřící lidé.

52

v. Ježíš, chléb života (kap. 6) V šesté kapitole se dostáváme k vrcholu a závěru Ježíšo­ va galilejského působení. Současně představuje i jakýsi zvrat, neboť od tohoto okamžiku bude Ježíš veřejně vystu­ povat pouze v Jeruzalémě. (To ovšem předpokládá záměnu pořadí kapitol 5 a 6. K důvodům této záměny viz str. 17-18, Členění) Podobně jako ve třetí kapitole se zde setkáváme s určitým druhem katecheze o víře, ve které se mluví o pod­ statných tématech janovské teologie a kristologie, kterými jsou např. Ježíšův nárok zjevovat Boha a zprostředkovávat život, význam Ježíšova lidství, vztah mezi slovem, Duchem a vírou, role znamení v procesu víry. I zde má evangelista stále na zřeteli aktuální otázky věřících své obce. Jestliže se Ježíš ve čtvrté kapitole nabídl jako voda života, která jediná může utišit lidskou žízeň po životě, tak se nyní - ve spojení se zázrakem s chleby - zjevuje jako „chléb ži­ vota, který sestupuje z nebe a dává život světu“. Obsáhlou kapitolu otevírají dvě zprávy o zázraku - či jak říká Jan: dvě „znamení“ (6,1-15.16-21), po kterých následuje otázkami přerušovaná řeč o významu prvního znamení (6,22-59). Zá­ věr tvoří roztržka uvnitř samotného kruhu učedníků (6,6071). Tím vzniká nová situace. Od nynějška zůstává s Ježí­ šem pouze společenství dvanácti učedníků. Kruh věrných okolo Ježíše se zmenšuje, moc temnoty hrozivě roste.

1. Velké znamení zázračného nasycení (6,1-15) Podobně jako první znamení v Galileji, zázrak s vínem (2,1-12), je i tento zázrak zázračným obdarováním. Tyto zá­ zraky vyprávějí o tom, jak Bůh v situaci nouze připravuje překvapujícím a zázračným způsobem hojnost materiálních hodnot. Janovská zpráva vykazuje úzkou příbuznost s vy­ právěními o zázračném nasycení u ostatních evangelistů 53

(Mk 6,31-44; 8,1-10). Přesto čtvrtý evangelista opět klade jiné, pro něj typické důrazy. Ježíš, Pán dění Srovnání s ostatními evangelisty jasně ukazuje, že Jan ve svém obvyklém „kristologickém zaměření“ vyzvědá Ježí­ šovo jednání. Ježíš je hlavní postavou, suverénním pánem situace. Hned na začátku se sám ujímá iniciativy, aniž by pro to byl udaný důvod (např. hlad lidí, Ježíšův soucit). Evangelium výslovně poznamenává, že otázka položená Fi­ lipovi byla jen zkouškou, „sám totiž věděl, co chce učinit“. Na rozdíl od synoptiků zde Ježíš sám rozděluje chleby a na závěr dává pokyn sesbírat zbylé kousky chleba. Tak ovládá celé dění od začátku do konce.

Politicko-mesiánské nepochopení ze strany lidu

Janovou zvláštností je i popisování reakce lidí. Věří, že Ježíš je právě tím prorokem přicházejícím na konci časů, zaslíbeným v Dt 18,15, který má podle víry židovského lidu zopakovat a překonat zázrak exodu. Zdá se, že Jan tento úsudek lidu o Ježíši cituje s osobním souhlasem, neboť i pro něj je Ježíš „prorok, který má přijít na svět“ (srov. 1,21.25; 7,40.52). Je pro něj ovšem víc než prorok. Opravdové mí­ nění lidu oproti tomu dochází svého vyjádření v úmyslu uči­ nit Ježíše mesiánským králem, který má povstat i pro uspo­ kojení jej ich materiálních potřeb. Tím evangelista připravu­ je pozdější diskusi o Ježíšově pravé podstatě a jeho daru, jakož i o významu jeho „znamení“ (srov. 6,26-35). Tam se - jako později v utrpení - toto politické chápání Ježíšova poslání prokáže jako nepochopení (srov. 18,36n).

Starozákonní vzory Vyprávění o zázračném nasycení muselo u posluchačů skoro nutně vzbudit vzpomínku na podobné příběhy Starého zákona. O proroku Elíšovi se v 2 Kr 4,42-44 říká, že 20 ječ­ nými chleby nasytil 100 mužů. Především ale na mysli vy­ tane zázračné nasycení izraelského národa na poušti (Ex 16). Na tento zázrak s manou se v následující diskusi vý­ 54

slovně navazuje (6,3 Inn). Verš 10 („Ať se všichni posadí! Na tom místě bylo mnoho trávy.“) snad připomíná pastýře ze Ž 23, In („Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách.“). Tak příběh říká posluchačům: Zde je někdo, kdo je větší než Elíša, větší než Mojžíš. Zde se setkáváme se samotným Bo­ hem, který se stará o svůj lid. Vyprávění o zázračných obdarováních mají vzbudit a posílit víru v Boží starostlivost o lid. Chtějí však také uká­ zat, co je možné v obci, která žije z této víry, tzn. jsou výzvou k víře, a tomu pomáhají příběhy, které přinášejí naději proti rezignaci. Vyzývají věřící, aby důvěřovali, že s tímto Pánem je možné i to, co se zdá nemožné. V obci, která se přizná k tomuto Pánu, nesmějí být rozdíly mezi sytými a hladově­ jícími, mezi bohatými a chudými.

2. Ježíš se zjevuje svým učedníkům na moři (6,16-21) Po zázračném nasycení následuje u Jana (stejně jako u synoptiků) vyprávění o Ježíšově chůzi po moři (srov. Mk 6,45-52). Čtvrtý evangelista opět vše soustředil na Ježíšovu osobu, takže vyprávění je zcela ovládnuto zjevením Ježíšo­ vy božské slávy. Na rozdíl od ostatních evangelistů nepro­ jevuje zvláštní zájem o hrozivou situaci učedníků. Upros­ třed temnoty a bouřících přírodních živlů se Ježíš zjevuje svým učedníkům pomocí starozákonní formule pro zjevení: „Já jsem to “ (srov. str. 58-59). Tak se kdysi Bůh zjevil Moj­ žíšovi v hořícím keři (Ex 3,14). Toto Boží sebeoznačení „Jsem ten, který jsem (zde)“ není výpovědí o neměnné Boží podstatě. Obsahuje spíše příslib spásy. Bůh bude s Mojží­ šem a izraelským lidem jako pomáhající, ochraňující a mi­ losrdný Bůh, na jehož pomoc a věrnost se mohou absolutně spolehnout. Stejně tak je i Ježíš se svými učedníky právě tam, kde se cítí sami a ohroženi (srov. Mt 28,20). Ježíš nevstupuje k učedníkům na loď, jak to očekávají (srov. Mk 6,51), nýbrž loď se ocitá zázračným způsobem ihned u břehu, ačkoli byla právě uprostřed moře. Takto vzni­ ká výchozí situace pro následující setkání a řeč v Kafamau.

55

3. Ježíš, pravý chléb života (6,22-51) Usek obsahuje evangelistův komentář k zázraku nasyce­ ní. Zde se ukazuje, jak ho chápal a co na něm považuje za podstatné. (Tento postup - komentovat zázrak dlouhými řeč­ mi a diskusemi - je ostatně také zvláštním rysem Janova evangelia, srov. kap. 5; 9; 11.) Na znamení, kterým byla chůze po jezeře, navazuje pouze nepřímo ve verších 22-25. Jejich účelem je opětné propojení Ježíše s lidmi. „Reč o chlebu“ je umělecky členěným rozhovorem. Na vyjádření nevíry „Židů“ odpovídá Ježíš pokaždé zjevením ve slově, jehož obsahem je požadavek věřit (nejlépe to poz­ náme podle slavnostního úvodu „Amen, amen“). Zvláštní na této řeči je, že pojednává o centrálním tématu zjevení - víra - život s pomocí obrazu o chlebu života. Z to­ hoto obrazu vycházejí další obrazné výrazy jako „hladovět“, „žíznit“, „přijít k“, „být dán“. Pomocí těchto obrazů chce Jan říci vždy jen jediné: Chce-li člověk dosáhnout vlastního, opravdového a nepomíjivého života, musí uvěřit v Ježíše, Božího vyslance (srov. verše 26-29.47).

Nesprávné a správné hledání Ježíše

Téma víry přichází ke slovu hned na začátku v pojmu „hledat“, když Ježíš říká lidem, že ho nehledají správným způsobem. Nehledají ho totiž proto, že by v zázraku nasy­ cení viděli znamení jeho božského poslání, nýbrž proto, že od něj očekávají uspokojení svých pozemských potřeb. Ulpěli, jako před tím Nikodém a poté i Samařanka, u vnější stránky dění a nenásledovali znamení. Tak nechává už za­ čátek rozhovoru vytušit, že se Ježíš a jeho posluchači pohy­ bují na zcela odlišných rovinách. To vytváří zásadní nepo­ chopení, které se v závěru stupňuje až k pohoršení, které víra způsobuje (verše 41nn; 6,60). Zde se opět setkávají „Duch a tělo“ jako dva postoje či způsoby smýšlení a jed­ nání, mezi kterými neexistuje žádná komunikace.

56

Prvotníje věřit, potom konat Nepochopení lidu vyjadřuje posléze i otázka, co mají či­ nit, „aby konali skutky Boží“ (verš 28). Ježíšova odpověď však zdůrazňuje, že nejde o skutky, nýbrž o víru v Božího vyslance. Vztah k Bohu nevytvářejí prvotně skutky, nýbrž bezpodmínečná důvěra a spoléhání se na Boha a jeho vy­ slance. K tomu ovšem zřejmě nejsou ochotni. Věřit chtějí, avšak za určitých podmínek, které stanovili: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti?“ Dodatečně odkazují (ne bez hrdosti) na velký zázrak darování many na poušti a podtrhují svůj požadavek dokladem z Písma svátého. (Ná­ sledující řeč se zřejmě vztahuje k žalmu 105,40b: sytil je /verše 48-51/ chlebem nebeským /verše 32-47/.)

Jedině Ježíš tiší hlad po životě Ježíš ve své odpovědi popírá správnost jejich tvrzení: Ma­ na nebyla „chlebem z nebe“, a proto také Mojžíš nemohl žádný takový chléb dát. Spíše Bůh sám dává, a sice nyní, v této chvíli, „pravý chléb z nebe“, který jediný „dává život světu“, protože přichází z Božího světa, kde panuje život (=z nebe). To, že chléb „přichází“ z nebe, je neobvyklá před­ stava, která se vlastně obrazu vymyká. Už podle toho poz­ náváme, že „chlebem z nebe“ je míněn samotný Ježíš. Ov­ šem (zde ještě) ne jako eucharistický chléb (i když máme sklon vidět už zde tento obsah víry), nýbrž jako Vyslanec nebe, který má zjevit Boha a zprostředkovat lidem život. Lidé reagují jako Samařanka: Podobně jako ona chtěla mít ihned zázračnou vodu života, tak i oni žádají tento zázračný chléb života a ukazují tak svůj neutišený hlad po životě. Kdo ho může utišit a čím může být utišen? Ježíš na to odpovídá slavnostním Já jsem, kterým zjevuje sám sebejako někoho, kdo - jako jediný - může utišit hlad a žízeň lidí po pravém, smysluplném životě. Jen ten, kdo k němu přichází, tzn. kdo v něho věří, nalezne konečné naplnění svého hladu po ži­ votě. Skutečně jedinečný, nesrovnatelný nárok v ústech člo­ věka.

57

Výroky „Já jsem“

Výroky „Já jsem“ patří k zvláštním prvkům Janova evan­ gelia. Dohromady je jich sedm: Já jsem chléb života (6,35.48), světlo světa (8,12), dveře (10,7.9), dobrý pastýř (10,11.14), vzkříšení a život (11,25), cesta, pravda a život (14,6), (pravý) vinný kmen (15,1.5) Někdy na obraz navazují ještě pozvání a ujištění o spá­ se, popř. pohrůžka, které posluchače vyzývají k rozhod­ nutí (srov. 6, 35). Úplně rozvinutý obraz má tedy násle­ dující stavbu: 1. Sebeoznačení a) slovy „Já jsem“ a b) pomocí obrazu nebo pojmu vystihujícího spásu. 2. Výzva k rozhodnutí a) s pozváním a b) ujištění o spáse, popř. pohrůžkou. Výzva k rozhodnutí není vždy k obrazu výslovně připo­ jena. Většinou se ovšem nalézá v odpovídající souvis­ losti. Významné však je, že obrazy jsou bud přímo, nebo nepřímo (kontextuálně) spojeny s centrálním pojmem života. Už u synoptiků, a potom také u Jana, se vyskytuje ab­ solutní, samostatné „Já jsem“, které navazuje na „for­ muli zjevení“ z Ex 3,14. Pomocítéto formule se Bůh zjevil Mojžíšovi jako blízký, ochraňující a osvobozující Bůh Iz­ raele. Když nyní toto „Já jsem“ vyslovuje Ježíš, vznáší tím jedinečný, nesrovnatelný nárok. Současně tím dává najevo, že tu chce být pro lidi. Jan nyní toto absolutní „Já jsem“ rozšiřuje obrazem ne­ bo pojmem vystihujícím spásu, které tento Ježíšův ná­ rok a jeho význam pro spásu vystihují obrazně. Použité obrazy či pojmy jsou prasymboly lidské zkušenosti vy­ cházející ze života a smyslového vnímání. Částečně však také mají vztah ke starozákonním dějinám zjevení a spásy (např. obraz vinného kmene nebo pastýře). Tím odkazují na to, že v Ježíši nalezla starozákonní zaslíbení a očekávání své konečné naplnění. Nelze ovšem vylou­ čit, že zde měly vliv i soudobé náboženské představy.

58

Janovská slova „Já jsem“ vyjadřují nejkratšíformou, kdo Ježíš svou podstatou je a co znamená pro lidstvo. Sou­ časně jsou zhuštěným a souhrnným vyjádřením Ježíšova sebezjevení.

Ježíšovo lidstvíjako důvod k pohoršení Vlastním pohoršením, se kterým se posluchači setkávají, je to, co tento člověk o sobě tvrdí. To, co tento člověk o sobě tvrdí, je zásadní pohoršení, na které posluchači narážejí. Spočívá pro ně v nesrovnalosti mezi Ježíšovým vnějším zje­ vem a jeho nárokem, že je tím, kdo „sestoupil z nebe“, tzn. kdo přichází od Boha. Božího vyslance si představují zcela jinak. Ježíšovo pravé lidství jim tedy uzavírá přístup k němu a brání jim v poznání a uznání Ježíše jako Božího vyslance. Proto „reptají“, jako kdysi reptala generace na poušti proti samotnému Bohu (Ex 16,2n). „Židé“ (zde opět jako zástupci nevěřících vůbec, srov. str. 92-95) si myslí, že přesně znají Ježíšův původ. Ovšem jejich znalost se omezuje pouze na jeho pozemský původ. Posuzují Ježíše jen podle „zdání“ (7,24), jen „podle těla“ (8,15); (kralický překlad). Odkud vlastně Ježíš pochází, ne­ vědí (srov. 7,27n; 8,14.19; 9,29). Jeho vlastní původ a tím i pravou podstatu nemohou poznat, protože ho nevidí očima víry. K Ježíšovi - a skrze něj k Bohu - člověk ovšem přichází pouze tehdy, když v člověku Ježíšovi „vidí“ jeho božskou slávu. Není žádné jiné cesty (srov. 14,6-10). Zamyšlení nad tajemstvím víry Absolutní, často příkré evangelistovy formulace a nepře­ hlédnutelný sklon k černobílému vidění vedou k dojmu, že si problematiku víry poněkud zjednodušil. Usek 6,36-47 však ukazuje, jak velmi ho tato otázka zaměstnávala. Tyto verše jsou podrobným zamyšlením nad tajemstvím víry a nevíry. Chtějí odpovědět na otázku, proč tolik lidí neuvě­ řilo v Ježíše. Jestliže byla na předcházejících řádcích řeč spíše o ocho­ tě člověka („přijít“ k Ježíši), potom se nyní zdůrazňujepřed-

59

nost Boha v procesu víry. Jenom ten, koho Otec „přitáhne“, přichází k Ježíšovi. Bůh musí nejprve překonat odpor člo­ věka, jeho nedůvěru, a současně ho k sobě „táhnout provazy milování“, aby tento mohl uvěřit (srov. Oz 11,4). Na člověku záleží, aby se nechal táhnout, aby se nepro­ tivil Božímu přitahování (srov. 5,40). Zde se pomocí jiného obrazu říká totéž, co bylo ve 3. kapitole vyjádřeno slovy „být zrozen z Ducha“. V obou případech jde o absolutní přednost milostiplného Božího jednání v procesu víry. Víra je Boží dar, nikoli dílo člověka. Jaký je přitom vzájemný vztah mezi Božím působením a svobodou člověka, o tom evangelista dále nepřemýšlel je to asi i bezúčelné. Pomocí šťastné formulace R. Bultmanna můžeme říci: „Otcovo ’přitahování’ se neuskutečňuje za rozhodnutím člověka, nýbrž v něm.“ Pro evangelistu je roz­ hodující, že Boží vůle je zaměřena k záchraně a spáse člo­ věka (srov. 3,16n; 12,50) a že jedinou podmínkou na straně člověka je víra: „Kdo věří, má život věčný“ (v. 47).

4. Víra a eucharistie (6,51c-58) Usek 6,5 lc-58 chápe předešlou „řeč o chlebu“ sakramentálně. Je současně jakýmsi - zřejmě pozdějším redaktorem nastíněným - „sesbíráním zbylých kousků“ řeči o chlebu se zdůrazněním eucharistického aspektu. Zřetelně se to uka­ zuje na pozměněné slovní zásobě a odlišných představách. Teprve nyní je chléb identifikován s „tělem Syna člověka“. Také on sám jej dá teprve v budoucnosti a ne jako předtím Otec v současnosti. Mimoto je dodatečně a bezprostředně řeč i o „pití“ „krve“. Zde se tedy pravý život nepojí pouze s vírou, nýbrž i s „požíváním těla a krve“ Syna člověka. Je zdůrazněno, že se jedná o „pravý pokrm“ a „pravý nápoj“. Zdůraznění rea­ lity darů a nezbytnosti jejich požívání pro život dává tušit, že v janovské obci existovala i jiná pojetí.

60

Být jedno v osobním vztahu Navzdory zdůraznění eucharistických darů jde však na­ konec přece jen o osobní vztah. Svůj vzor a základ má v je­ dinečném vztahu Syna k Otci. Proto se ve verši 57 říká: „Kdo mne jí, bude mít život ze mne. “ Požívání eucharistic­ kých darů se nesmí chápat jako magický úkon. Také tyto dary předpokládají víru. Verš 58 se vrací opět k řeči o chlebu tím, že z ní přejímá důležité představy a výpovědi. S veršem 51 tvoří současně rámec této eucharistické části. Janovo evangelium, které nezachycuje poslední večeři s „ustanove­ ním“ eucharistie, spojilo tradici o večeři s řečí o chlebu. Tímto způsobem evangelista vytvořil sice svévolnou, ale zároveň velmi hlubokou novou interpretaci, která odpovídá jeho kristologii (srov. komentář k 13,3-15, str. 131-135).

5. Krize v kruhu učedníků (6,60-71) Ježíšova slova nepohoršují pouze „Židy“, i v kruhu učed­ níků dochází ke krizi víry. Také učedníci, pokud jimi oprav­ du chtějí být, se musejí vypořádat s pohoršením, které zna­ menalo Ježíšovo lidství, a projít zkouškou víry. Úsek se vrací - aniž by se zabýval eucharistickou částí k tématu víry v řeči o chlebu (srov. zvláště verš 61 s veršem 41a verš 65 s veršem 44). „Hroznou řečí“ (v. 60) tedy není bezprostředně předcházející eucharistická řeč. Ani požívání Ježíšova těla a krve není tím, co je tak pohoršilo. Spíše je to opět Ježíšův nárok: jako skutečný člověk chce být zároveň tím, kdo jako jediný může zjevovat Boha a být prostřední­ kem života. Vystoupení Syna člověka k Otci Na pohoršení učedníků Ježíš nereaguje důrazným vy­ světlováním, nýbrž otázkou, která se týká vystoupení Syna člověka. Tak pro ně (a pro každého čtenáře) zůstává zacho­ ván požadavek víry. Otázka připouští různé odpovědi. Má „vystoupení“ po­ moci překonat pohoršení (srov. 20,17), anebo se naopak po­ 61

mýšlí na vystupňování pohoršení v tom smyslu, že vystou­ pení, tzn. Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání (srov. 12,32), vy­ žadujíještě větší víru (srov. podobně 3,10-14)? Oba výklady jsou možné. Síla, která může překonat pohoršení Člověk není ve svých nesnázích s vírou ponechán sám. Existuje síla, která mu pomáhá překonávat pohoršení obsa­ žené v Božím vtělení. Touto silou je oživující Duch. Podo­ bně jako v 3,3-8, jsou i zde proti sobě postaveny „Duch atělo“. „Tělo, které samo nic neznamená“, není Ježíšovo tělo (bez Ducha), nýbržjen pozemsky smýšlející, nevěřící člověk, který Ježíše posuzuje pouze podle lidských měřítek (srov. v. 42 a komentář k 3,6nn). Potřebuje proměnu Duchem, aby mohl věřit a vírou nalezl život. Pro nás je neobvyklou představou, že Ježíšova slova jsou „Duch a život“, nám jsou slova často prázdná a jsou proti­ kladem síly, života a Ducha. Podle názoru bible jsou však velmi mocná, především Boží slovo (srov. Iz 55,10n). Ov­ šem Boží slovo je účinné a stvořitelské proto, že je současně naplněno Boží silou, Duchem. Aby se slovo Boží mohlo prokázat jako život, musí se člověk nejprve otevřít a přijmout ho ve víře. Právě to se děje působením Ducha. Ten současně otevírá srdce člověka, aby Boží slovo nalezlo vstup a mohlo v srdci zůstat, mělo v něm místo (srov. 8,37; 15,7). Ježíšovo slovo je slovo účinné, proměňující, životodárné, protože je Otcovým slovem plným Ducha. Proto může dát život (v. 68). Tuto souvislost zřetelně vyjadřuje verš 3,34: „Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti.“ „Mluvit slova Boží“ a „udílet Du­ cha“ je u Ježíše jediným děním. Odvrácení se mnohých a Petrovo vyznání

Verš 66 je opravdu střízlivé zjištění, jaké účinky měla krize víry v kruhu učedníků. Mnozí z nich již s Ježíšem ne­ chodili, dochází k odpadnutí mnoha lidí. Skrývá se snad za tím bolestná zkušenost janovské obce, že židovský národ 62

ve své většině Ježíše odmítl? Vyskytovali se i v obci samot­ né stále znovu lidé, kteří „se stáhli“ a „už s nimi nechodili“? Tímto odpadem v každém případě končí tzv. „galilejské jaro“ v Ježíšově působení. Od nynějška vše spěje k posled­ nímu rozhodnutí v Jemzalémě. Zůstalo jen dvanáct apoštolů a jako jejich mluvčí vyslovuje Petr - poté, co Ježíše nepřímo označil za jediného Prostředníka života - kristologické vy­ znání (srov. Mk 8,27-30). Tím se těchto dvanáct apoštolů stává pozitivním opakem vůči těm učedníkům, kteří Ježíše opustili. Duch je proměnil z „tělesných“ na věřící lidi, které Bůh „přitahuje provazy milování“ (srov. paralela u Mt 16,16n: „Protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích“).

63

VI. Konflikt v Jeruzalémě (kap. 5) Pátou kapitolou začíná rozhodující fáze Ježíšova sebezjevení v Jeruzalémě, která je charakteristická prudkými spory s židovskými autoritami a která je přednostně spojena s velkými židovskými svátky. O jaký svátek jde v 5,1 již nelze s j istotou určit. Možná se jím myslí velikonoční svátky (pesach, srov. 6,4), nebo svátky týdnů (šavuot), které před­ cházejí slavnosti Stánků (sukot, srov. 7,2).

1. Provokativní uzdravení (5,1-18) Podnětem ke konfliktu je „normální“ zázrak. Aniž by o to byl požádán, uzdraví Ježíš z vlastní iniciativy jednoho ochr­ nutého u rybníka Bethesda (= domu milosrdenství). Tento rozšířený „rybník“ byl jakoby „lázněmi“ severně od chrá­ mového nádvoří, kde mnoho nemocných hledalo uzdravení. Herodes toto místo obklopil čtyřmi řadami sloupů. Pátá ho rozdělovala na dva velké bazény. Mezi nemocnými vidí Ježíš muže, který je již 38 let ochr­ nutý. Počet let podtrhuje závažnost choroby a velikost zá­ zraku (srov. Lk 8,43; 13,11). Ježíšova otázka, která v ne­ mocném probouzí naději, mu dává příležitost, aby popsal svou beznadějnou situaci: Nemá žádné vyhlídky na uzdra­ vení, protože nemá nikoho, kdo by mu pomohl. Nemocný nemůže vědět, že mluví s člověkem, který přišel na základě Božího pověření, aby lidi uzdravoval a zachránil. K zázraku dojde výhradně díky Ježíšovu přikazujícímu slovu (jinak 9,6n). Na Ježíšovo vybídnutí demonstruje tento člověk své uzdravení tím, že bere své lože a chodí s ním. Tento výslovný Ježíšův pokyn a jeho přesné vyplnění jsou důležité pro následnou diskusi. Uzdravení se totiž, jak se čtenář dozvídá teprve nyní, udá­ 64

lo o sabatu. Nosit lože bylo samozřejmě přečinem jroti striktnímu zákazu provádět o sabatu jakoukoli práci. „Židé“ proto právem upozorňují uzdraveného na porušení sabatu (srov. 9,14; Mk 2,24; 3,1-6; 6,1-11; 13,10-17). Tak se zázrak stává - v Janově evangeliu se s tím setkáme častěji - důvo­ dem pro konflikt a podnětem k nejprudším sporům mezi Je­ žíšem a jeho protivníky. Evangelistu nezajímá samotný zá­ zrak. Jde mu spíše o Ježíšův nárok, podle kterého může jako jediný zjevovat Boha a zprostředkovávat život. Jasně to uka­ zují další události. Uzdravený muž se ospravedlňuje odkazem na Ježíšův po­ kyn a tím vzniká otázka po identitě divotvůrce. Muž na ni nejprve nemůže vůbec odpovědět. Teprve až ho Ježíš poz­ ději našel v chrámě, stává se nechtěně udavačem a vypro­ vokuje pronásledování svého dobrodince ze strany „Židů“. Ježíšovo napomenutí uzdraveného, aby už nehřešil, aby ho „nepotkalo něco horšího“, se zdá cizorodé a překvapuje, neboť předtím nebyla o hříchu ochrnutého vůbec řeč. Silně však připomíná uzdravení ochrnutého u Mk 2,1-12 a snad pochází ze společné tradice. Podle rozšířeného židovského názoru existuje úzká souvislost mezi činy člověka a tím, jak se mu v životě daří. Tomuto názoru ovšem Ježíš v Janově evangeliu výslovně odporuje (9,2n). Tím se nepopírá, že neexistuje vztah mezi duševním a tělesným zdravím člově­ ka, jak se dnes stále jasněji ukazuje. Ježíšovo slovo v 5,14 v každém případě upozorňuje na to, že nepřišel uzdravovat pouze tělesné utrpení. Jeho úkolem je uzdravit celého člo­ věka a uchránit ho před něčím horším, než je tělesná nemoc, totiž před ztrátou vlastního života, popř. mu tento život te­ prve zprostředkovat. O to pak jde i v následujícím sporu. Na výtku, že porušil sabat, Ježíš odpovídá odkazem na jednotu v činech mezi Otcem a jím, Synem. Podle židov­ ského podání sice Bůh ustává sedmého dne ve svém stvo­ řitelském díle, protože vše dovedl do konce (Gn 2,1-3), jeho soudcovské jednání však pokračuje nepřetržitě. Následující Ježíšova řeč (5,19-30) ukazuje také, že se jednota Otce a Sy­ na má chápat především s ohledem na Ježíšovo působení jako soudce. Její téma přesahuje počáteční diskusi o sabatu

65

a dále ji rozvíjí. I nepřátelství Židů narůstá: Chtějí ho zabít, „protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Bo­ ha vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roven“ (y. 18). Tím je odhalen hlubší důvod jejich nenávisti až k smrti: Je­ žíšův nárok, že je rovný Bohu.

2. Bohem zplnomocněný soudce (5,19-47) Dlouhá řeč snad znovu zrcadlí aktuální diskusi mezi ja­ novskou obcí a jejím židovským okolím. Jde v ní o centrální rozdíl mezi oběma skupinami. Dělí je křesťanské vyznání o Ježíšově bohorovné (soudní) pravomoci, o pravomoci Je­ žíše, Syna člověka a Syna (Božího). Sdělení života skrze Syna

Zjevení, které je uvedeno dvojím „Amen, amen“, krouží okolo dvou hlavních témat: vzkříšení mrtvých a soud. Obě témata ovšem koneckonců směřují k darování života Sy­ nem. Vzkříšení a soud, tedy sdělení života, se děje z příkazu Otce a v jednotě s Otcem. Jestliže tedy Ježíš pro sebe nárokuje zvláštní, bohorov­ nou pravomoc, není to žádná nepodložená opovážlivost, ne­ boť jako Syn činí pouze to, co vidí konat Otce. Jen na základě této jednoty s Bohem a závislosti na něm může konat Boží skutky. Nejhlubším důvodem jeho jednání je Otcova láska. V této jednotě, kterou vytváří láska (srov. 15,9; 17,23nn), již nelze rozlišovat, kdo činí skutky, zda Otec či Syn. Jsou dílem obou, neboť Otec „ukazuje“ Synu vše, co činí, a vše mu dal do rukou (srov. 3,35; 17,2). V působení Syna, Otcova vyslance, se ukazuje, co Bůh činí a na co je jeho činnost zaměřena: na sdělování života světu (srov. 12,50). To je „většídílo“ než zázračné uzdravení nemocného. Protože je tedy v Synově působení zjevné Ot­ covo jednání, musí ten, kdo ctí Otce, ctít i Syna, který jedná z jeho příkazu. Při této trochu složité argumentaci měl evangelista zřej­ mě na zřeteli židovské protivníky. Jim se víra v Ježíšovu 66

rovnost Bohu musela jevit jako popřeníjedinosti Boha, tedy jako nejtěžší přečin proti základnímu vyznání Izraele (srov. Dt 6,4n). Jan se naproti tomu snaží ukázat, že tato víra v Ježíšovu rovnost Bohu - nemusí odporovat víře v jediného Boha.

Přítomnost konečného soudu Podle starokřesťanské tradice jsou vzkříšení a soud udá­ lostmi na konci dějin. Tato víra je ostatně zděděna od Židů. Oproti tomu se podle janovského pojetí rozhodující přechod ze smrti do života děje už zde v přítomnosti nasloucháním Ježíšovu slovu a vírou v Boha, který Ježíše poslal. Nejde o dva - navzájem odlišné - činy, neboť správné naslouchání Ježíšovu slovu zahrnuje víru, která je uznáním Boha jako toho, který Ježíše poslal. Jako Boží vyslanec přináší Ježíš Boží slova (3,34; srov. 7,16; 14,10). Mrtvými, o kterých je zde řeč (v. 25), se nemohou myslet zemřelí (jsou výslovně odlišeni od těch, „kteří jsou v hro­ bech“, v. 28), nýbrž lidé duchovně mrtví, kteří propadli usmrcující moci nevíry. Ten, kdo se nechá z tohoto smrtící­ ho světa nevíry vyvolat oživujícím slovem Božího vyslance, bude žít, a sice zde a nyní, neboť hodina vzkříšení mrtvých je již zde, protože s Ježíšem je ve světě přítomný život. Protože se pro každého jednotlivce vzkříšení, soud a oži­ vení uskutečňuje v nynějším rozhodnutí se pro víru, není již třeba se obávat konečného soudu (srov. 3,15n.l8; 8,51; 12,44). O to více překvapí, že ještě následuje řeč o budou­ cím, všeobecném soudu podle skutků. Zdá se, že zde již nehovoří Jan, nýbrž pozdější redaktor, který chtěl uvést tuto (silně individualistickou) janovskou „přítomnostní eschato­ logii“ do souladu s tradičním pohledem.

67

Janovská přítomnostní eschatologie

Očekávání druhého příchodu Syna člověka - Ježíše k soudu na konci dějin lidstva je pevnou součástí synoptické tradice (srov. zvláště řeči o konci časů Mk 13; Mt 24-25; Lk 17,20-37; 21). Toto očekávání sdílí i Pavel (srov. 1 Te 4,13-18; 1 K 15,35-58). O to více musí překvapit, že u evangelistyJana vlastní řeč o konci časů zcela chybí. Také ve čtvrtém evangeliu se sice nachází představa o vzkříšení mrtvých v „po­ slední den“ a o následném soudu (srov. kromě 5,28n ještě 6,39.40.44.54), přesto však existuje opodstatněné podezření, že tato místa nepatřila k původní podobě evangelia. Janovo evangelium tak silně ovládá víra v přítomnost Zmrtvýchvstalého a jeho Ducha v obci, která pro člo­ věka znamená stálou možnost mít podíl na na „věčném životě“, že se vůči tomu budoucí události stávají bez­ významnými. Pro Jana platí: „Kdo věří, má život věčný“ (6,47). Rozhodnutí o víře, ke kterému dochází - jak 5,24 zřetelně ukazuje - pň setkání s Ježíšem, popř. s jeho slovem, je pro něj událostí, která rozhoduje o životě a smrti. Tato událost je už také soudem, takže se hovoří o janovské přítomnostní eschatologii nebo také o es­ chatologii, která se už teď stává skutečností. (Eschato­ logie = nauka o „posledních věcech“). „Kdo v něho (Sy­ na) věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, nebot neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího,“ říká se krátce a lapidárně v 3,18 (srov. str. 37-38). Soud je v podstatě sebeodsouzením. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé se zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé“ (3,19). Janovo evangelium proto interpretuje radikálně nově i tradiční představy o vzkříšení mrtvých na konci časů, jak se to např. děje v Ježíšově rozhovoru s Martou (11,21-27). Tam Ježíš odpovídá Martě, která právě vy­ znala svou víru ve vzkříšení mrtvých na konci časů: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věn ve mne, neumře navě­ ky“ (11,25n; srov. str. 113-115). Protože se člověk v osobním setkání s Ježíšem setkává s životem samotným, může už v tomto životě získat vlastní, nepomíjející život, když se k tomuto Ježíši v po­ stoji víry připojí. Z toho nutně vyplývá, že u Jana nabývá 68

nového významu i pojem „onen den“, který ve starokřesťanské tradici obyčejně označoval den posledního soudu (nazývaný také „Pánův den“ nebo „ den Syna člověka“ nebo „den soudu“, srov. např. Lk 17,22.24.2631; Mk 13,17.24.32; Mt 24,42; 1 Te 5,4; 2 Te 1,10). Pro něj je to stále znovu přicházející den, ve kterém se člověk ve víře setkává se vzkříšeným a oslaveným Pánem a získává tím život, jak je zřejmé z 14,19n: „Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však ně uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. 1/onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás“ (srov. str. 146). Analogicky k tomu není (druhý) Ježíšův příchod jedineč­ nou událostí na konci času, nýbrž může se odehrávat stále znovu. Ježíšův příchod Janovo evangelium inter­ pretuje jako pnchod„vDuchu “, který už nyní vytváří a za­ ručuje trvalé společenství s oslaveným Ježíšem (srov. str. 150-153). Pro své soustředění na rozhodnutí jedince o víře má ja­ novská eschatologie bezpochyby silné individualistické rysy. Přesto i Jan zaměřuje svůj pohled na trvalou, vše završující jednotu věncích s Pánem (srov. 14,3; 17,24). Na základě víry, že Ježíš již - v Duchu - přišel a je v obci přítomen, se však může žnci jakéhokoli popisu příchodu Syna člověka na konci časů. Člověk má již v tomto ži­ votě možnost dosáhnout života, protože ten je přítomen ve zmrtvýchvstalém Ježíši. Zvěstování této skutečnosti je hlavní záležitostí Janova evangelia (srov. zvláště 20,31; také 1 J 1,1-4).

Právní spor o legitimitu Vyslance Následující část řeči (5,31-47) se výstižně označuje jako „právní spor“ (J. Beckerj. Vyslanec - pozemský Ježíš - se stále znovu dostává do obtíží s důkazy. Musí se před ostat­ ními legitimovat jako pravý posel. Jeho potíž spočívá v tom, že se v konečném ohledu může odvolat pouze na věrohod­ nost svědectví, které vydává sám o sobě, i když může jako podporu svého nároku a svých výpovědí uvést i jiné svědky. Z této situace vysvítá, že „svědectví“ je klíčovým pojmem této části řeči. (Podobné rozepře ve formě právního sporu se v Janově evangeliu nacházejí ještě v 7,14-24; 8,13-20; 10,22-25.30-39; 15,18-16,15). 69

Spor začíná obecně uznávanou právní zásadou: Vlastní svědectví nebo svědectví jediného člověka nemá hodnotu. Podle židovského a také podle helénského práva bylo k plat­ nosti právního rozhodnutí zapotřebí nejméně dvou svědků (srov. Dt 19,15). Tím se mělo zamezit porušování práva a vynášení nesprávných rozsudků. Podle této právní zásady uvádí Ježíš různé svědky: Jana Křtitele, své činy, Písmo, Mojžíše a především Otce, které­ ho uvádí hned na začátku jako „jiného, který o mně svědčí“. S Otcovým svědectvím je ovšem zvláštní potíž. Je dosa­ žitelné pouze v celkovém díle zjevení Syna, ve skutcích, které mu Otec svěřil (srov. 10,25.38). To ale znamená, že je nelze přezkoušet z neutrálního, objektivního hlediska, ný­ brž že může být přijato pouze ve víře. „Židé“ ovšem stojí mimo tento vztah víry, dokonce se jim zde vyčítá, že Boha neznají pravdivě, protože „nikdy neslyšeli jeho hlas ani nespatřili jeho tvář“. To je zjevná narážka na základní zjevení na Sinaji a také popření vlast­ ního židovského chápání zjevení a víry. Jejich nevíra vůči vtělenému Božímu Slovu, které k nim nyní promlouvá, od­ haluje, že v nich Boží slovo ve skutečnosti není. Nemohou tedy chápat Boží slovo v Písmu správně, to znamená jako Boží svědectví o Ježíšovi. Mojžíš, kterého považovali za autora prvních pěti knih Písma a na kterého se odvolávali, se proto stává jejich žalobcem, neboť i on psal o Ježíšovi. Židé se opírali o autoritu Mojžíše. Popřít tuto jejich po­ zici bylo jedním z nejostřejších útoků na základy židovství. Pojí se s tím výtka touhy po slávě a nedostatku lásky k Bo­ hu. Zdá se, že právě nedostatek lásky k Bohu je vlastním důvodem odmítání víry.

Spor s vážnými důsledky Tento spor mezi Židy a křesťany má dalekosáhlý dopad. Je to druh „vyvlastnění“ či „vydědění“ židovství. Křesťané si chtějí autoritu Písma svátého nárokovat výlučně pro sebe. Navýsost ostrý a polemický tón sporu v této 5. kapitole lze částečně pochopit jen na pozadí soudobého konfliktu mezi křesťany a Židy. Oběma stranám šlo opravdu o přežití. Hlav­ 70

ním sporným bodem byla Ježíšova mesianita a synovství Boží. Obě strany se v tomto sporu odvolávaly na všeobecně uznávané autority, popř. seje pokoušely druhé straně upřít. Diskuse z 5. kapitoly zjevně pokračuje v 7,15-24, neboť tam se znovu v souvislosti s uzdravením člověka navazuje na témata: Písmo a lidská sláva. Zkušenost je důležitější než vědění

Ježíšovi protivníci popírají jeho autoritu nejprve ve vě­ cech výkladu Písma, protože nemá žádné teologické vzdě­ lání. Na to Ježíš odpovídá odkazem na zkušenost, kterou může učinit každý (7,17). Rozhodující není vědění a uče­ nost, ale život z víry. Kdo se spolehne na Ježíšovo učení a činí vůli Boží, jak ji Ježíš hlásá, ten ve svém životě zakusí osvobozující a oblažující sílu jeho poselství a ve svém nitru pozná, že skrze něho mluví Bůh. Ježíš může vpravdě říci, že nehledá vlastní slávu. Cho­ vání protivníků však svědčí o dvojí morálce a jejich argu­ mentace je průhlednou záminkou. Ve skutečnosti jim vůbec nejde o pravdu. Spíše usilují o to, aby Ježíše zničili. Na příkladu obřízky Ježíš odhaluje rozporuplnost jejich jednání a argumentace. Sami přestupují přikázání týkající se sabatu, protože - podle předpisu Zákona - provádějí ob­ řízku i o sabatu. Proč mu tedy vytýkají, že o sabatu uzdravil člověka?

71

VIL Ježíšovo sebezjevení o slavnosti Stánků (kap. 7) Sedmá kapitola nás uvádí do živého ruchu a diskutování svátečního davu, ve kterém se nachází i Ježíš. Okolo něho krouží otázky, na něho se soustřeďuje pozornost úřadů. Vše jako by určovala jeho přítomnost. Událost se odehrává - jako na jevišti - na dvou úrovních. V popředí probíhá spor mezi lidmi, zatímco nadřízené au­ tority působí v pozadí. Svým neohroženým vystupováním na veřejnosti způsobuje Ježíš rozkol mezi posluchači. Jeho slovo nutí k rozhodnutí. Na konci jsou však všichni proti němu (8,59). Stavbu kapitoly určuje rituální průběh svátku. Mezníky jsou: polovina svátečního týdne (v. 14) a poslední den (v. 37). Po každém Ježíšově vystoupení na veřejnosti následuje reakce lidu.

Rámec svátku Slavnost Stánků (sukot) je jedním ze tří svátků, které byly v průběhu roku spojeny s poutí (pesach, šavuot a sukot s posledním slavnostním dnem šmini aceret). Původně byl svátkem sklizně ovoce a hroznového vína, která končila v říjnu. Během sklizně lidé většinou žili v jednoduchých přístřešcích v ovocných sadech a na vinicích. Později tento svátek dostal - podobně jako pesach - novou interpretaci ve smyslu dějin spásy. Byl považován za vzpomínku na bydlení ve stanech během putování pouští (srov. Lv 23,39-43). K ob­ sahu svátku patřila i prosba o podzimní déšť, který byl ne­ zbytný pro život. Slavnost Stánků je však především (do­ dnes) „svátkem radosti“ z daru Zákona. Zvláštní ráz mu pro­ půjčují slavnostní kytice, osvětlení a tance. Toto slavnostní pozadí má určitý význam i pro tématiku sedmé kapitoly.

72

1. Nevíra Ježíšových příbuzných (7,1-13) Ježíš je svými bratry vyzván, aby šel do Jeruzaléma, aby se stal známým i tam, v hlavním městě. Evangelistova poz­ námka „ani jeho bratři v něj totiž nevěřili“ ukazuje, že podle jeho názoru - jejich motivy neodpovídaly Ježíšovu úmyslu. Chtěli se trochu slunit ve světle svého slavného příbuzného? Upnuli se snad na politickou představu o Me­ siáši, jak ji sám Ježíš vždy odmítal (srov. 6,15)? V každém případě se Ježíš a jeho příbuzní řídili zcela jinými hodnoto­ vými měřítky a cíli. Náleželi zcela odlišným světům. Pro­ tože se příbuzní zjevně přizpůsobili duchu světa, ani se s tímto světem nedostávají do konfliktu. Naproti tomu Ježíš poslouchá „vyšší zákon“, žije se za­ měřením na cíl, který jako jeho „ čas “ či „ hodinu “ stanovuje vůle Boží. Je to hodina utrpení a oslavení. Naplní se právě v Jeruzalémě (srov. 12,23.27 a str. 75-76). Podobně jako v 2,4n i zde Ježíš později přece učiní to, co předtím odmítl: Jde do Jeruzaléma, nikoli ovšem veřejně. Tam ho „Židé“ hledají, tam se stane předmětem zájmu a de­ bat mezi lidmi. Mluvit o něm otevřeně bylo totiž nebezpeč­ né. Názory lidí na něho se rozdělily. Kolísají mezi souhla­ sem a výtkou, že svádí národ. To vše charakterizuje kon­ fliktní, skoro výbušnou náladu v hlavním městě, kam Ježíš přichází, aby se dal poznat. Evangelistova poznámka, že „nikdo ovšem ze strachu před Židy o něm nemluvil veřej­ ně“, opět prozrazuje aktuální vztah k situaci janovské obce. Kdo se k Ježíšovi přiznal veřejně, musel se zjevně obávat něčeho zlého od Židů (srov. 12,42; str. 94-95). Tato diskuse během slavnosti Stánků může být obrazem sporu mezi křes­ ťany a Židy v evangelistově době.

2. Diskuse o Ježíšově původu (7,14-30) Nyní, v polovině slavnostního týdne, Ježíš vyhledává ve­ řejnost a nachází ji v chrámovém okrsku, kde se o svátku scházela většina lidí. Svým veřejným vystoupením vyvolá­ 73

vá v lidech otázku po své mesianitě. Jestliže ho nej vyšší úřad nechává promlouvat zcela veřejně na svátém místě, nedává tím snad najevo, že také on ho považuje za Mesiáše? Tomu ovšem odporuje skutečnost, že je znám Ježíšův původ z Ga­ lileje, neboť podle rozšířeného názoru měl být Mesiáš, popř. jeho původ, před veřejným vystoupením neznámý. Tento názor nalezneme u křesťanského teologa Justina (f po 220): „Ačkoli se Mesiáš již narodil a někde pobývá, přesto je ne­ známý.“ Zdá se, že otázka po Ježíšově původu hrála důležitou roli v diskusi se Židy v evangelistově době (srov. 6,42). Protože je Ježíšův původ tak dobře znám - takto argumentují Židé nemůže být Mesiášem. Jan ovšem otázku po Ježíšově původu chápe hlouběji ja­ ko otázku po Ježíšově pravé podstatě. Ta se zakládá na jeho původu od Boha či - jak také Jan říká - na jeho příchodu „shůry“, „z nebe“ (srov. l,ln; 3,31n; 5,36n; 6,32n; 8,42). Odtud Ježíš pochází. Protože však - podle evangelistova mí­ nění - Židé neměli pravé poznání Boha (srov. 5,37n), ne­ mohli ani poznat skutečný Ježíšův původ. Toto poznání se otevírá pouze věřícímu člověku. Není divu, že protivníci reagovali na výtku, že nemají poznání Boha, pokusem zmocnit se Ježíše. Rozhodující ho­ dina však není jejich záležitostí. Teprve až přijde hodina určená Otcem, na kterou Ježíš zcela svobodně přistupuje (srov. 10,17n), dostanou jeho nepřátelé možnost chopit se ho (srov. 12,23.37). V protikladu k náboženským vůdcům mnozí z lidu v Ježíše uvěřili. Ježíš tedy získává stoupence i v Jeruzalémě. Poznámka o víře „mnohých“ připomíná podobnou poz­ námku v 2,23 a podobně jako tam, i zde dává tušit zmínka o Ježíšových znameních, která jsou důvodem víry, že víra vzniklá pouze ze znamení nebude mít dlouhého trvání. Velekněží a farizeové, kteří jsou zde jako skupina odlišeni od lidu a kteří se ukazují jako vlastní Ježíšovi protivníci, při­ stupují nyní - v této nebezpečné situaci - k činu. Posílají stráž, aby ho zatkla (v. 32). Ale „jeho hodina ještě nepřišla “ (v. 30; srov. v. 45n).

74

Ježíšova hodina - jeho vyvýšení a oslavení

V Janovu evangeliu je často řeč o hodině, kterou formu­ lace „jeho hodina“ nebo „moje hodina“ obzvlášť zdů­ razňují jako Ježíšovu hodinu. Poprvé se o „kristologické hodině“ zmiňuje verš 2,4. Zde ovšem, jak jsme se snažili ukázat, mělo jít o hodinu Ježíšova působení pomocí znamení, jímž se zjevuje jeho sláva před světem (srov. 2,11 a str. 31). Jinak je tomu u ostatních míst, ve kterých se poukazuje na hodinu (7,30; 8,20; 12,23; 13,1; 17,1; obsahově pří­ buzný je i v. 7,6: „můj čas“). Je nápadné, že až po 12,23 je stále řeč o tom, že hodina ještě nenastala a že má zjevně vztah k zatčení Ježíše, tedy kjeho utrpení. Potvr­ zuje to úryvek 12,23-33. Podle tohoto úryvku je obsa­ hem této hodiny Ježíšovo rozechvění před utrpením, soud nad světem, kdyje zároveň zbaven moci jeho vlád­ ce, oslavení Otcova jména a konečně Ježíšovo „vyvý­ šení“, tzn. janovsky: Ježíšovu smrt na kříži (srov. str. 123). Tento sled událostí je však koneckonců z pohledu Ja­ nova evangelia částí širšího dění, totiž oslavení Ježíše. „Ježíšova hodina“ je tedy především hodinou jeho osla­ vení, jak zcela jasně vyplývá z 12,23, z prvního místa, na kterém je řeč o příchodu této hodiny: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“ Podobně se Ježíš modlí v 17,1: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“ Z obou míst ostatně vyplývá, že spo­ lečně s oslavením Syna dochází také k oslavení Otce. Verš 13,1 charakterizuje tuto hodinu jako dobu Ježíšova přechodu „z tohoto světa k Otci“, což v podstatě nezna­ mená nic jiného než jeho návrat do slávy, kterou má u Otce (srov. 17,4n). Protože se Ježíšova cesta podle Janova evangelia do­ vršuje v Ježíšově oslavení na kříži, je celé evangelium zaměřeno na příchod této hodiny. Opakované odkazy na to, „že ještě nenastala“, mu propůjčují dramatické napětí. Jejich smyslem je poukazovat na dokonání, kte­ ré ještě nenastalo. Tomu odpovídá zaměření evangelia na příchod Ducha, neboť i ten je omezen skutečností, že hodina oslavení ještě nenastala, jak ukazuje evange­ listova poznámka v 7,39, že „Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven“. Teprve až bude Ježíš oslaven na kříži, daruje také Ducha (srov. k 19,30; dále 16,7; 20,22).

75

Oslavení Ježíše, Syna člověka, se tedy uskutečňuje v samotném umírání, protože se toto umírání chápe ja­ ko návrat k Otci a protože se v něm nejzřetelněji zjevuje jednota Syna s Otcem. Už sice došlo ke zjevení Ježíšovy slávy, tedy k oslavení, a sice pomocíznamení během jeho veřejného působení. Sláva, kterou má „jednorozený Syn od Otce“, kterou měl již před příchodem na svět (srov. 1,14), totiž nemůže zůstat zcela skryta (srov. 2,11). Proto se Janovo evan­ gelium nazývá také - na základě záměny v označení Markova evangelia, které je „knihou tajemných zjevení“ - „knihou zjevených tajemství“. Přesto je toto oslavení během Ježíšova veřejného působení pouze předběžné. Vlastní, definitivní oslavení nastane teprve ve smrti. S ohledem na Ježíšovo oslavení tedy Janovo evangeli­ um rozlišuje dvě časová období, jimž odpovídá rozdělení evangelia na dvě části: období, ve kterém hodina ještě nenastala a do kterého patří zjevení pomocí znamení a obrazů, a období nazývané hodinou, kdy se vše před­ cházející dovršuje (srov. 17,4; 19,30), kdy Ježíš vstupuje do definitivní slávy a kdy pro věnci - za pomoci Ducha - začíná doba dokonalého poznání a zralé víry (srov. 17,1-5). Řeči na rozloučenou (kap. 13-17) tento akt oslavení in­ terpretují a rozvíjejí tím, že chápou Ježíšovu smrt jako oslavení. Nehovoří proto o Ježíšově umírání, ale o jeho přejití, odchodu a opětném příchodu. Ježíšovo umírání tedy můžeme chápat jako oslavení, protože právě v něm se - věnčím - zjevuje jednota Syna s Otcem. V Ja­ nově evangeliu proto oslavení nenásleduje teprve po smrti, jako by bylo odměnou za ni. K oslavení spíš dochází v samotném umírání. Už kříž je zcela ozářen jasem slávy, kterou ovšem mohou vidět jen věřící. Proto může Jan chápat Ježíšovu smrt na kříži také jako „vyvýšení“ (3,14; 8,28; 12,32), přičemž kříž zastupuje nebeský trůn po Otcově pravici, který Ježíš podle názoru prvních křes­ ťanů přijal skrze své vyvýšení (srov. Sk 2, 32n; Fp 2,9). Ani už vlastně není třeba zmiňovat se výslovně o tom, že toto chápání Ježíšovy smrti bylo možné teprve na základě jeho vzkříšení a seslání Ducha.

76

3. Cíl Ježíšovy cesty (7,31-36) Ježíšova slova o jeho brzkém odchodu jsou prvním ve­ řejným (i když zastřeným) ohlášením jeho smrti. Odpovídá to situaci ohrožení, předešlým odkazům na pokus o zatčení a úmysl protivníků zabít ho (vv. 25.30.32). Přednostně a ob­ razně hovoří Jan o Ježíšově smrti jako o odejití (k Otci) (srov. 8,21n; 13,33; 14,2-6; 16,5-7.16-20). „Židé“-jakojiž často - pochopili Ježíšova slova nesprávně a vykládají je ve smyslu eventuálního misionářského působení v řecké dia­ spoře. Podle Ježíšova úmyslu to ale má být poslední napo­ menutí, aby si svůj postoj k němu ještě rozmysleli a obrátili se dříve, než bude pozdě. Po své smrti nebude Ježíš pro nevěřící přítomen. Bude zmařena šance získat skrze něho život. Novou, nikdy nekončící Ježíšovu přítomnost během jeho tělesné nepřítomnosti budou vnímat jen věřící. To bude hlavním tématem řečí na rozloučenou (srov. kap. 14 a 16).

4. Ježíš, pramen Ducha (7,37-39) Poslední den svátku Stánků charakterizují zvláštní slav­ nosti a veselice. Kněží chodili sedmkrát okolo oltáře ve slavnostním procesí s čerstvou vodou, kterou načerpali z rybníka Siloe, a přinášeli tam v oběť dar vody. Ritus má vztah k prosbě o nezbytný podzimní déšť. Na tyto prosby o déšť se vztahovaly i liturgické texty. Ty však zároveň za­ měřovaly pozornost k očekávané a přicházející době spásy, která byl líčena jako doba zázračné plodnosti (srov. vedle obzvláště důležitého textu Ez 47, 1-12 také Iz 12,3; 43,20; 44,3; JI 4,18; Zach 13,1; 14,8). Svými prorockými a moudrými slovy Ježíš navazuje na obsah svátku a na ritus obětování vody, když jako prorok „stojí a (hlasitě) volá“: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne ..." Zve takto k sobě jako k prameni života kajde'ho, kdo žízní po pravém životě. Naději, kterou obřady vyjadřovaly, může 77

Ježíš naplnit již nyní. Kdo k němu s vírou přijde, bude vždy moci pít, to znamená, že nalezne naplnění své neutišené touhy po smysluplném, nepomíjejícím životě (srov. 4,13n; 6,35). Podobné pozvání adresuje mladým lidem Moudrost v knize Přísloví: „Kdo je prostoduchý, ať se sem uchýlí? Toho, kdo nemá rozum, zve: Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísila“ (Př 9,4n). Pomocí následujícího citátu z Písma (který se v této for­ mě nikde v Starém zákoně nenalézá) Ježíš označuje sebe za nevyčerpatelný pramen „živé vody“. V komentáři evange­ lista tuto „živou vodu“ dává do spojitosti s darem Ducha, který věřící přijmou skrze Ježíše. Toto darování Ducha je však - jak evangelista dále vysvětluje - spojeno s Ježíšovým oslavením. Tím se opět do středu pozornosti dostává Ježí­ šova smrt a zmrtvýchvstání, ve kterých se Ježíšovo oslavení uskuteční. Jsou tedy nutným předpokladem k darování Du­ cha na konci času. Evangelista samozřejmě nechce tvrdit, že před Ježíšo­ vým oslavením Duch vůbec neexistoval. Vždyť mnoho sta­ rozákonních textů hovoří o působení oživujícího Božího Ducha(srov. např. Nu ll,25nn; Iz 11,1-9; 42,1; Ez 36,25nn; JI 3,1-5) a samo Janovo evangelium podává zprávu o sestou­ pení Ducha na Ježíše při křtu (l,32n). Ovšem současně byl Duch uzavřen v Ježíšovi a teprve jeho smrt a zmrtvýchvstání ho dají k dispozici všem věřícím (srov. k 19,30; 20,21n). Evangelistův komentář (v. 39) vy­ jadřuje přesvědčení prvních křesťanů o tom, že působení Ducha bylo po Ježíšově oslavení vnímáno novým, nebýva­ lým způsobem. Toto nové zakoušení Ducha bylo takřka roz­ lišovacím znakem Ježíšovy povelikonoční obce a vlastně jím mělo navždy zůstat (srov. Sk 2,l-21.32n; 1 K 12,1-11, Gal 3,1-5).

78

5. Diskuse o Ježíšově mesianitě (7,40-52) I tentokrát vyvolalo Ježíšovo slovo u posluchačů prudkou reakci. Někteří v Ježíšovi vidí „proroka“ z Dt 18,15 (srov. str. 21a dále) nebo Mesiáše. Přesto následují i dogmatické námitky: Mesiáš přece musí pocházet z Davidova rodu a (proto) z Betléma, a nějako tento Ježíš z galilejského Nazareta (srov. 1,46). Ježíšovo narození v Betlémě očividně nepatřilo k obsahu víry janovské obce, jinak by tento argument protivníků ne­ byl srozumitelný. V každém případě není v Janově evange­ liu nikdy řeč o Betlémě jako místu narození Ježíše. Velmi pravděpodobně se zde opět vyjadřují námitky Židů proti Ježíšově mesianitě ve sporu s křesťany. Teprve nyní se vrací oddíl chrámové policie, který byl vyslán zatknout Ježíše již před několika dny - přichází ov­ šem bez něj. Nechtěně se tito lidé stávají svědky Ježíšovy mimořádné autority. Podle farizeů a velekněží je však Ježíš svůdcem národa, kterému mohou propadnout jen ti, kteří neznajíZákon. Vzdělaní a pevní teologové, jakýmijsou, mu nikdy nenaletí. V zatracování prostého lidu, který nezná Zákon, odhalují své smýšlení opovrhující člověkem. (To jistě neplatí o vět­ šině farizeů, protože byli, jak dosvědčují tehdejší zprávy, velmi oblíbeni u lidu.) Jeden z jejich vlastních lidí, Niko­ dém, známý už z třetí kapitoly, je musí upozornit na to, že to jsou oni sami, kdo ve své nenávisti k Ježíšovi pohrdají Zákonem, kterého proti němu používají. Nepřipouštějí však žádnou další debatu. Pro ně je nezvratným dogmatem: „Z Galileje prorok nepovstane.“ Jejich nenávist je zaslepuje a uzavírá Boží nabídce zprostředkované jeho Vyslancem.

79

VIII. Nesuďte! Ježíš a cizoložná žena (8,1-11) Vyprávění o cizoložnici patří bezpochyby mezi nejzná­ mější a nejpůsobivější texty Janova evangelia. Přesto však pozorný čtenář, který po sedmi kapitolách důvěrně zná ja­ novský myšlenkový svět a jazyk, s údivem zjistí, že toto vy­ právění obsahuje vlastně jen málo z toho, co je typicky ja­ novské. Stejně tak by mohlo být součástí synoptických evangelií, např. Lukáše. Mezi dlouhými řečmi a teologic­ kými spory kapitol 5-8 působí v každém případě jako cizí prvek. (Skutečně tento příběh původně nepatřil k Janovu evangeliu. Poukazem na nepůvodnost je ta skutečnost, že jeho umístění v tradovaném textu kolísá. V mnoha starých rukopisech totiž následuje za 7,36 nebo za 21,24, v mnoha dokonce za Lk 21, 38.) Vyprávění má dvě části se dvěma vrcholy: Ježíšův střet se „zákoníky a farizeji“ (Toto slovní spojení se v Janově evangeliu nachází jedině na tomto místě), který dosahuje vrcholu v Ježíšových slovech ve v. 7, a Ježíšovo setkání se ženou, které končí výrokem osvobozujícím ženu ve v. 11.

Proti odsuzování na základě vlastní spravedlnosti Zena byla přistižena při činu cizoložství. Podle předpisu Zákona se cizoložství trestalo smrtí (ukamenováním, srov. Dt 22,22n). Ježíšovi protivníci se chápou příležitosti nastra­ žit mu léčku. Když se ho ptají na jeho názor, nechtějí mít jasno o dalším osudu ženy, ale chtějí podrobit Ježíše zkouš­ ce, aby ho mohli obžalovat (srov. podobnou situaci u Mk 12,13-17). Pokud se Ježíš rozhodne pro mírnější postup, postaví se proti Zákonu; pokud se rozhodne pro jeho striktní použití, dostane se do rozporu se svým stěžejním poselstvím o bezpodmínečné, slitovné Boží lásce (srov. Lk 15). Ježíš ovšem jejich úmysl prohlédl a nepřistupuje na uče­ nou diskusi o Zákonu. Tváří v tvář dotěrným tazatelům rea­ guje uvolněně a suverénně: píše „prstem po zemi“. Je zby­ 80

tečné se ptát, co asi psal. (Mnozí pomýšlejí na Jer 17,13n.) Rozhodující je jeho odpověď, kterou odvrací pozornost ta­ zatelů od obžalované ženy a konfrontuje žalobce s nimi sa­ motnými. Nutí je tím uznat vlastní hříšnost a přiznat, že jako hříšníci vlastně nemají právo soudit druhé (srov. Mt 7,1-5). Reakce tazatelů ukazuje, že pochopili a že jejich morální svědomí a cit pro právo je stále ještě v pořádku. Jako první odcházejí ti starší jakožto zkušenější a moudřejší, což vlast­ ně mluví v jejich prospěch. Umožnění nového začátku

Nyní stojí před Ježíšem cizoložnice sama a slyší z jeho úst osvobozující slova odpuštění. Ani jediné odsuzující slo­ vo, ani kázání o morálce, ani zmínka o hříšné minulosti. Je­ žíš spíše otevírá novou cestu do budoucnosti. Zena dostává šanci nového začátku. Ježíš se zde chová přesně tak jako otec v podobenství o „milosrdném otci a jeho dvou synech“ (Lk 15,11-32). Z bezvýhradné podpory a odpuštění žena získá - o tom je Ježíš přesvědčen - sílu začít nový život. Pozdější zacházení církve s veřejnými hříšníky ukazuje, že jí často bylo zatěžko následovat v tomto svého Pána a Mistra. Pokud tento příběh obtížně hledal své místo v evangeliích, pak to v neposlední řadě způsobila i skuteč­ nost, že toto Ježíšovo jednání vůči hříšníkům bylo považo­ váno za příliš „velkomyslné“. Takový postoj určoval spíše strach ze zneužití než důvěra v proměňující sílu lásky a od­ puštění, na kterou se Ježíš spoléhal.

81

IX. Další spory v Jeruzalémě (8,12-59) l.Uvod: o problematice Ježíšových řečí v Janově evangeliu Pokud jsme v úvodu řekli, že Ježíš v Janově evangeliu mluví vlastně stále jen o jednom tématu, totiž o sobě Sa­ mém, a tím nutně o svém vyslání Otcem a o své jednotě s ním, potom to platí především o kapitolách 5 - 8 a 10. Ve stále nových obměnách - variacích na hlavní téma - přichází ke slovu neustále totéž: Ježíš je jako Syn Boha Otce poslán do světa ovládaného smrtí, aby zjevil tohoto Boha, který světu sděluje pravý život (srov. str. 39-40). Tato tematika se rozvíjí na pozadí dřívějšího Božího zje­ vení ve Starém zákoně. Tím nutně vyvstává otázka, jaký vztah má víra a chápání zjevení u křesťanů k tradované sta­ rozákonní víře. Křesťané vidí v Kristově zjevení pokračo­ vání a konečné naplnění starozákonního zjevení (srov. Žid 1,1 -4). To ovšem Židé striktně popírají. Pro ně je víra v Kris­ ta porušením a popřením tradované víry. Spory se židovstvím nutí tedy křesťany odůvodnit své chápání zjevení, to znamená: musejí dokázat, proč a zda skutečně je právě Ježíš vyslán Bohem, aby ho zjevil. Proto se v diskusích se Židy neustále vrací otázka po legitimitě. Janovy diskuse a řeči o zjevení jsou poznamenány tímto sporem. Spor mezi Ježíšem a Židy je tedy ve skutečnosti sporem mezi dvěmi náboženskými skupinami: křesťany a ži­ dy. Skupina věřících v Ježíše se nyní pokouší ospravedlnit svou pozici vůči Židům. Chce jim dokázat, že na její straně je právo i pravda a že protiargumenty nemají váhu. Tak stojí argumenty proti argumentům. Otázkou zůstává, kdo má lep­ ší. Potíž je především v tom, že se má dokázat něco, co čistě logickými, objektivními, pozemsky přezkoumatelnými ar­ gumenty vůbec dokázat nelze (Ježíšovo vyslání od Boha,

82

tedy pravdivost Ježíšova zjevení). Stále znovu sice probíhají „průkazní řízení“ v rámci a za předpokladu starozákonních židovských právních představ a předpisů, ovšem nakonec se tyto pokusy ukazují jako nedostatečné, protože představy Zákona a právní řeč nejsou vlastně přiměřené „věci“. Ježí­ šův nárok na pravost zjevení nelze přiblížit čistě přirozené­ mu smýšlení. Každá z těchto skutečností se nachází na zcela jiné úrovni. Přístup k Božímu světu, ze kterého Ježíš při­ chází, se otevírá jen víře. Na základě nutnosti, ale i obtížnosti důkazu legitimity je (přinejmenším z části) pochopitelné, že se Jan k tématu stá­ le vrací a opakuje již řečené ještě jednou stejným nebo ob­ dobným způsobem. V podstatě to jsou stále nové pokusy objasnit protivníkům, proč se křesťané rozhodli pro Ježíše a proč v něho věří. Nemá přitom v úmyslu pouze vyvrátit argumenty protivníků, nýbrž i to, aby Židy získal pro křes­ ťanství a zároveň aby posílil bratry a sestry ve víře. Ve stále nových obrazech a myšlenkových pochodech se snaží zdů­ raznit to, co je podstatné. Připomíná to kroužení kolem stře­ du, který všechno spojuje v celek. Stále znovu se vrací k to­ mu, co už řekl, osvětluje to z jiného zorného úhlu, rozšiřuje, zdokonaluje a prohlubuje. Proto má čtenář dojem, jako by to už jednou slyšel (je to obzvláště nápadné v kapitolách 5 - 8). Proto ani není tak rozhodující detailně pochopit každou jednotlivou výpověď. Důležitější je, aby se poznala vlastní podstata, ke které všechny směřují. Jediné tematice odpovídá v těchto důležitých kapitolách (5 - 8; 10) jediné místo. Nikoli bezdůvodně se spory konají v Jeruzalémě, především v chrámovém okrsku, nábožen­ ském středu židovství. Ve srovnání s různými dějišti a pes­ trou mnohostí Ježíšova působení u synoptiků působí Janovo evangelium monotónně, když se nekonečné řeči a diskuse konají na jednom místě a když je jen příležitostně přeruší nějaká akce. To vše poněkud ztěžuje četbu a chápání tohoto „duchovního evangelia“. Tak je tomu i s osmou kapitolou. Je typickým příkladem toho, co právě bylo řečeno. Pokračuje v ní diskuse z páté a sedmé kapitoly. (Ježíš se v souvislosti se svátkem Stánků

83

stále ještě nachází v Jeruzalémě.) Tam se znovu otevírají a prohlubují už dříve projednávaná témata. Spor se Židy na­ bírá na prudkosti a dosahuje zde svého vrcholu. Opět je ve­ den ve formě právního sporu, ve kterém jde o důkaz opráv­ něnosti Ježíšova nároku. Stále znovu dochází ze strany Je­ žíšových protivníků k nedorozuměním.

2. Ježíš, světlo světa (8,12-20) Spor se rozpoutává slovy „Já jsem“, kterými se Ježíš zjevuje jako „světlo světa“. Skutečně provokující nárok v ústech člověka. Světlo je mezi lidmi pradávným symbo­ lem šťastného života, stejně jako tma je obrazem neštěstí a smrti. V židovství mohla být jako „světlo (nebo svítilna) světa“ označována tóra (dosl. „vodítko“, „učení“; Zákon či Boží slovo, srov. Ž 119,105), ale také Izrael, Jeruzalém, chrám. „Hospodinův služebník“ je u Izajáše 42,6; 49,6 na­ zýván „světlem pohanů“ nebo „národů“. Ježíš si činí nárok, že je ve výlučném a všeobjímajícím smyslu „světlem pro život“ (srov. už 1,4-9 a 9,6) každému, kdo se k němu ve víře připojí; že mu tedy může darovat smysluplný, neporušitelný život. Světlo tedy neznamená nic menšího než spásu, která se stala přístupnou skrze zjevení a víru. Takového života je možné dosáhnout jen skrze Ježíše a jen konkrétním následováním, to znamená: v živém vzta­ hu k němu, který je vírou (srov. také 1 J 1,5-7). Protože je „světlo světa“ osobou, nikoli věcí, může člověk takové „světlo pro život“ přijmout pouze v osobním spojení s ní. Ježíšovo svědectví o sobě samotném a svědectví Otce Slova „Já jsem“, kterými se Ježíš zjevuje, vyvolávají u protivníků okamžitě otázku po oprávněnosti takového ná­ roku. („To přece může říci každý. Dokaž to,“ myslí si.) A už začíná další právní spor. Neřekl snad sám Ježíš, že svědectví, které vydává někdo sám o sobě, nestačí (5,31)? A nepožaduje i Zákon svědectví dvou lidí, které je pokládáno za svědectví pravdivé a platné 84

(Dt 19,15)? Svědectví, které vydává někdo sám o sobě, ne­ má průkazní sílu. Ježíš však vůbec nezůstává se svým svědectvím sám. Mů­ že poukázat i na svědectví někoho jiného. Vedle jeho svě­ dectví totiž stojí svědectví Otce, který ho poslal. Ovšem musíme se zeptat - lze toto svědectví přezkoušet, jak to po­ žadují protivníci? Je přece přístupné pouze ve svědectví Vy­ slance, tedy v Ježíšově svědectví, které vydává sám o sobě. To ovšem uvnitř tohoto světa nelze dokázat. Jenom ten, kdo zná Ježíšův původ i cíl, kdo tedy ve víře uznal, že Ježíš je Božím Vyslancem, přijme jeho svědectví. Tento předpo­ klad ovšem Židé nemají, jak jasně vyplývá z jejich otázky: „Kde je tvůj otec?“ Kdyby věděli, že Ježíšovým Otcem je Bůh a že on vydává o Ježíšovi svědectví pomocí jeho slov a činů, potom by Ježíšovo svědectví, které vydává sám o so­ bě, přijali. Nyní však považují Ježíšovo svědectví jen za svědectví obyčejného člověka, protože Ježíše posuzují jen lidsky, „podle těla“. Jeho pravá podstata jim zůstává skryta, protože se otevírá jen tomu, kdo poznal, že přichází od Otce a jde k Otci. Pravé poznání Ježíše zahrnuje poznání jeho zvláštního vztahu k Otci. Kdo nezná Otce, nezná ani Syna - a obráceně: Otce nezná ten, kdo nezná Syna, který o sobě může říci: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (14,9).

3. Ježíšův odchod a vyvýšení (8,21-29) Předcházející spor skončil odkazem na Ježíšovu hodinu (v. 20). Pozornost byla takto zaměřena na jeho smrt a zmrt­ výchvstání, které Janovo evangelium chápe jako „odchod“ a „vyvýšení“. To je nyní hlavním tématem následujícího sporu, který - pozměněnou formou - vyjadřuje v podstatě už známé myšlenky a postoje.

85

Ježíšův odchod a nedorozumění protivníků Ježíš o svém „odchodu“ mluvil již o svátku Stánků a vy­ volal tím nedorozumění posluchačů, že snad chce odejít na misie do diaspory (7,33nn). I zde protivníci nechápou, co vlastně Ježíš „odchodem“ myslí. Vykládají si to v čistě při­ rozeném smyslu jako skrytý náznak Ježíšova sebevražed­ ného úmyslu. Drsněji se snad ani nedalo vyjádřit, do jaké míry jsou partneři v rozhovoru od sebe vzdálení. Jako by každý z nich byl z jiného světa. Skutečně pocházejí z roz­ dílných světů či oblastí, které ovlivňují veškeré jejich bytí, myšlení a mluvení. Zatímco Ježíš pochází „shůry“, tzn. z Boží oblasti, jeho protivníci pocházejí „zdola“. Své koře­ ny mají v „tomto světě“ (srov. str. 39-41). Za těchto podmínek je porozumění nemožné, protože je­ jich myšlení se pohybuje na zcela rozdílných rovinách, mu­ sejí se nutně v rozhovoru míjet. Porozumění by bylo možné, jen kdyby svou - obrazně řečeno - příslušnost k jednomu z těchto světů zaměnili, to znamená, kdyby měli jiný nebo nový původ. Tato záměna ovšem předpokládá, jak Janovo evangelium vysvětluje v 3,3-8, nové zrození, zplození „shů­ ry“, „z Ducha“, nebo - bez použití obrazu - předpokládá víru (srov. str. 35 a dále). Jen kdyby protivníci uvěřili v Ježíšovo poslání a úkol přinést světu spásu (jak to evangelista ukázal již ve třetí kapitole), kdyby na základě víry uznali, že se s nimi setkává ve slovech „Já jsem“, dokázali by změnit svou podstatu a mohli by být zachráněni. Pokud ovšem víru odmítají, nebudou nikdy moci přijít tam, kam jde Ježíš: k Otci. Zůstávají vyloučeni ze spásy a „zemřou ve svém hříchu“. „Hřích“ (v Janově evangeliu skoro vždy v jednotném čísle) není prvotně morálním po­ chybením, nýbrž nevírou, která uzavírá cestu k životu (= k Ježíšovi a skrze něho k Otci). Nevěřícího ohrožuje moc smrti, jež ničí život. Umírá ve hříchu, aniž by vlastně kdy žil (srov. naproti tomu 5,24n; 1 l,25n). Trojí opakování této výstrahy (vv. 21.24) ukazuje, jak je nebezpečí ztratit spásu hrozivé a vážné.

86

Ježíšovo vyvýšení

Otázka protivníků „Kdo (vlastně) jsi?“, vyjadřuje zřetel­ ně odcizení, které panuje mezi nimi a Ježíšem. Je znamením jejich nevíry i neporozumění a současně je charakterizuje jako „ty, kteří zůstali venku“. Ježíš nejprve neodpovídá na otázku přímo, nýbrž pouka­ zuje na marnost dalšího zjevení vzhledem k zatvrzelému postoji protivníků. Tento postoj brání smysluplnému po­ kračování rozhovoru. Byl to snad názor části janovské obce na rozhovor se Židy? Nenašli snad k sobě cestu? Ježíš by sice o nich měl ještě hodně co říci a soudit, ale to není jeho posláním. Byl spíše vyslán zjevit Otce a nabíd­ nout světu spásu (srov. 12,44-50; 17,6-8). Skutečně ovšem následuje nová zjevitelská řeč, která dá­ vá odpověď na otázku „Kdo jsi?“ Míří do budoucnosti. Te­ prve až protivníci Ježíše „vyvýší“, to znamená, až ho ukři­ žují (srov. 3,14; 12,32n), poznají, kdo je: ten, kdo je poslán zjevit Otce, kdo nečiní nic sám od sebe, nýbrž slovem a či­ nem zvěstuje pouze Otcovo „učení“. Právě v poslušném při­ jetí smrti se nejmocněji zjeví jednota Otce a Syna, posílají­ cího a poslaného. Na rozdíl od výkladu, který je nasnadě, že totiž Bůh svého Syna v utrpení a ve smrti opustil, Ježíš v Janově evangeliu ví, že ho Otec nikdy nenechá samotného (srov. 16,32). Skutečnost, že tuto jednotu Syna s Otcem vyjadřuje právě starozákonní zjevitelská formule „Já jsem“ (ten, který je zde), samozřejmě souvisí s tím, že spor je veden se Židy. Slovy „Jsem, který jsem (zde)“ se Bůh zjevil Mojžíšovi jako ten, který bude věrnou pomocí a ochranou svému lidu (srov. str. 58-59). Jestliže křesťané přenesli Boží (Hospodinovo) sebeoznačení na Ježíše, pak tím vyznávají, že Ježíš je rovný Bohu a že Bůh nyní jedná v Ježíši, jako dříve sám jednal v dějinách Izraele. Ježíš je nyní „místem“, kde se Bůh sám zjevuje. Kdo se chce s Bohem setkat, může tak učinit pouze prostřednictvím jeho vyslance Ježíše. Dokáží to nevěřící Židé poznat po vyvýšení (tedy po Vel­ kém pátku a velikonocích)? Zdá se, že evangelista zde měl na mysli spíše židokřesťany ze své obce, kteří uvěřili. 87

4. Pravá svoboda a původ od Abraháma (8,30-59) Na tyto židokřesťany je zaměřeno i následující napome­ nutí a zaslíbení (v. 30n). Snad se jedná o lidi, jejichž víra ještě není dostatečně pevná a u kterých hrozí nebezpečí, že kvůli tlaku „zvnějšku“ nezůstanou pevní ve svém rozhod­ nutí. Ovšem následování, učednictví u Ježíše není věcí chvilkového a přechodného okouzlení. Je to životní rozhod­ nutí, které je konečné a trvalé a musí se osvědčit ve věrnosti. (Proto Jan často hovoří o „zůstat v ...“) Kdo se rozhodl pro Ježíše, vstupuje zároveň do životního prostoru, ve kterém může a také by měl nalézt nové místo k setrvání. Pojmem „zůstat v Ježíšově slově“ se míní ko­ nečný a trvalý vztah k Ježíši, který se děje v postoji víry a jehož projevem je přinášení plodů (srov. řeč o vinném kmeni, 15,1-9). Jen tomu, kdo takto zůstává v Ježíšově slo­ vě, je slíbeno úplné poznání pravdy. Zde nejde o teoretické, rozumové poznání pravdy, jehož obsahem by byly filozo­ fické či teologické pravdy ve smyslu naukových vět. Toto poznání spíše znamená uchvácení pravdou, která jako pro­ měňující síla zahajuje proces radikální a totální přeměny, který vede k osvobození člověka. „Tvoje slovo je pravda,“ říká se v 17,17. Pravdou je tedy samotné Ježíšovo zjevení a poznání pravdy je poznáním spásy, v níž člověk poznává nový život, který dává Bůh. To se nám ukáže jasněji, pokud uvážíme, že v Janově evangeliu je „pravdou a životem“ sám Ježíš (14,6) a také Duch svátý je nazýván „Duchem pravdy“ (14,17; 16,13). Poznání této pravdy v postoji víry otevírá přístup k životu (srov. 17,3).

Osvobozeni k pravé svobodě Znamením tohoto nového života je svoboda jako účinek pravdy. Věřící a poznávající člověk (= ten, kdo „zůstává ve slově“) je osvobozen ze zajetí mnoha závislostí na tomto světě, je osvobozen především od moci smrti a hříchu. Svo­ boda pak v podstatě znamená nový život v Kristu. Na slova zaslíbení reagují Židé pobouřeně. Nepotřebují žádnou nabídku osvobození, neboť podle svého přesvědčení

88

jsou - jako Abrahámovy děti - svobodnými Božími syny. Jako Abrahámovi potomci mají vrozenou vznešenost svo­ bodných lidí. Židé byli skutečně všeobecně známí svou tou­ hou po svobodě a láskou k ní, což lze u národa, který byl často potlačován cizími okupačními mocnostmi, snadno po­ chopit. Např. o zélótech svědčí Josef Flavius, že „chtěli uznat za jediného Pána a krále pouze Boha“.

Kdo jsou pravé Abrahámovy děti?

Je však předpoklad Ježíšových protivníků pravdivý? Jsou skutečně Abrahámovými syny a odvolávají se právem na Abrahámovo otcovství? To je hlavním tématem následují­ cího sporu. Můžeme se domnívat, že také otázka po pravém původu od Abraháma patřila ke sporným bodům mezi křes­ ťany a Židy, zvláště když se s ní setkáváme i na jiných mís­ tech Nového zákona (srov. Mt 3,7-10; Ga 3,6-9; Ř 4). Ježíšova odpověď na protest protivníků objasňuje, o ja­ kou svobodu se zde jedná. Nikoli o politickou nebo sociální, ani o svobodu filozofickou. Jde o mnohem důležitější, existenciální svobodu od zotročení hříchem (srov. Ř 6,15-23). Na tom, že se „Židé“ právě chystají spáchat největší hřích, totiž zabít Božího Syna, který je poslán zjevit Boha, se zře­ telně ukazuje, že nejsou svobodní, nýbrž otroci, otroci hří­ chu. Z této situace by je mohl vysvobodit jedině svobodný Syn, který - na rozdíl od otroka či služebníka - má v otcově domě všechna nezadatelná synovská práva . Samozřejmě i Ježíš ví, že Židé jsou tělesnými potomky Abraháma, ovšem jejich smýšlení a konání odporuje pravé­ mu synovství, předpokládáme-li, že syny lze poznat podle shody jejich chování s jednáním (tělesných nebo duchov­ ních) otců. Z jejich chování ovšem nevyhnutelně vyplývá, že musí mít jiného otce než Abraháma a že jejich otec ani nemůže být totožný s Otcem Ježíšovým. Otázkou zůstává: Kdo je tedy jejich skutečný otec?

Děti Boží nebo děti ďáblovy? „Židé“ jsou nyní takřka donuceni uvést Boha jako svého skutečného otce, aby tak odmítli podezření, že by mohli mít 89

jiného, nelegitimního otce. Odpad od Boha a modloslužba totiž mohly být ve Starém zákoně a v židovství označeny za cizoložství (srov. Oz 1,2; 4,12; Jer 2,20-27). Přesvědčení, že Bůh je otcem Izraele a opačně - že Izrael je Božím sy­ nem, dokládají četné starozákonní texty a patří vedle vyzná­ ní o jediném Bohu (Dt 6,5) k samozřejmému obsahu víry Izraele (srov. Mal 2,10; Ex 4,22; Dt 14,1; Jer 3,4.19; Oz 11,1). Jak by však mohl být Bůh jejich otcem, když odmítají, pronásledují a zamýšlejí zabít Syna, který přišel z příkazu tohoto Otce a který neříká a nečiní nic jiného, než k čemu ho Otec poslal? Kdyby Bůh skutečně byl jejich otcem, ne­ milovali by potom i jeho Syna, to znamená, nezaujali by snad vůči němu pozitivní, příznivý postoj (srov. 5,37n)? Oni ovšem nechtějí vůbec naslouchat a rozumět. Zasle­ pení a hluší ve své nenávisti slyší jen to, co chtějí slyšet. Už se ani nemohou zabývat Ježíšovou řečí nezaujatě, neboť „na­ slouchat“ předpokládá otevřenost a ochotu k obrácení. Na jejich chování se projevuje, že musí mít jiného otce, totiž ďábla, neboť ďáblovou podstatou je lež a snaha ničit život, tedy protiklad života a pravdy (srov. 1 J 3,8), které Ježíš při­ náší na základě Otcova pověření. Pomocí narážky na určité biblické a pobiblické tradice (srov. Job 1-2; Moudr 2,24) se zde odhaluje - mytologickým jazykem - nejzazší zdroj hříchu Židů: je to nevíra jako cosi protibožského (srov. 6,70; 13,2; 12,31; 16,11). Kdo je na­ proti tomu „z Boha“, má tedy podíl na Božím bytí, slyší v Ježíšově zjevitelském slově Otcův hlas, poznává hned vnitřní spřízněnost s tím, co je v něm (srov. 7,17). Že Ježí­ šovi protivníci nerozumí jeho „řeči“ tedy netkví pouze v je­ jich zlé vůli. Příčina je hlubší: oni a Ježíš jsou si navzájem (podle janovského dualismu) bytostně cizí, a proto každý z nich mluví o něčem jiném (srov. str. 39-41). Reakce Židů na toto ohromné obvinění, že totiž jsou „ďáblovými syny“ a že jsou s ním spolčeni, je z jejich pohledu pochopitelná: Prohlašují Ježíše za Samařana a za posedlého (srov. Mk 3,22). „Samařan“ je v ústech Židů nadávkou a při­ pomínkou kacířství. Úroveň sporu znatelně poklesla. 90

Ježíš je větší než Abrahám

Namísto toho, aby trochu slevil ze svého nároku, Ježíš pohoršení stupňuje tím, že ještě důrazněji trvá na svém je­ dinečném vztahu k Bohu, připisuje si výlučně božskou pra­ vomoc udělovat věčný život a tak se (nepřímo) staví na roveň Bohu. Bůh je zcela na Ježíšově straně. Proto mu Ježíš může přenechat svou čest i posouzení tohoto sporu. Židům je naproti tomu upřeno pravé poznání Boha a zpo­ chybněno právo nazývat Boha otcem. Ještě jednou Ježíš uvádí Abraháma. I on je na jeho straně. Podle židovského pojetí měli otcové přednostní právo nahlížet do budoucnosti. Ježíš nyní tvrdí, že už Abrahám ho viděl a viděl také jeho dílo spásy (srov. 12,41 o Izajáši). Ovšem na rozdíl od Židů se z toho radoval. Protivníci toto Ježíšovo tvrzení pochopili opět špatně. Jestliže Ježíše posuzujeme jen lidsky, je to - vzhledem k Je­ žíšovu věku (50 je kulaté číslo, jímž je míněn plný věk do­ spělého muže) - skutečně nemožné. Přesto Ježíš není jen člověkem jako Abrahám: Dříve než se Abrahám narodil, on už je. N opětovné, zřetelné narážce na starozákonní zjevitelskou formuli („Já jsem“) dosahuje právní spor svého vr­ cholu a zakončení. Na toto Ježíšovo zjevení, které pociťují jako rouhání proti Bohu, Židé už neodpovídají argumenty, ale kameny (srov. Lv 24,11-16) a tím jen potvrzují Ježíšovu výtku, že ho chtějí zabít (7,19n). Ježíš jim uniká a se svr­ chovanou svobodou opouští chrámový okrsek. Tam už „Ži­ dé“ Boha nikdy nenajdou, protože od nynějška se „Já jsem“ zjevuje a s člověkem setkává pouze v člověku Ježíši. On je místem pro setkání s Bohem, místem, které si zvolil sám Bůh. „Ježíš jako člověk utíká před kameny, ale běda těm, před jejichž kamennými srdci utíkáBůh,“ komentuje situaci Augustin. Mnoha čtenářům se může zdát dojem, který zanechává tato kapitola, velmi rozporuplný. Na jedné straně poskytuje hluboký vhled do janovské kristologie, na druhé straně je pobuřující. Je přece zarážející a smutné, jak se zde dvě sku­ piny, které pocházejí a žijí ze společných dějin víry, navzá­ jem prohlašují za kacíře jako dva „znepřátelení bratři“, jak 91

si navzájem upírají právo nazývat Boha otcem a jak se přou o společného nositele Božích zaslíbení: o praotce Abrahá­ ma. Tváří v tvář tomuto nedobrému sporu se můžeme ptát, zda opravdu působí Ježíšův Duch tam, kde křesťané „zatra­ cují“ Židy takovým způsobem, jakým se to děje zde (srov. naproti tomu Lk 23,34). Vyhrocenost sporu bychom měli chápat na základě zvláštní dějinné situace, ve které šlo o bytí či nebytí. A nikdy se nesmí takové texty, vytržené z dobo­ vého kontextu, vydávat za nedějinné, absolutní, věčně plat­ né pravdy. Nikdo by se neměl pokoušet je také dnes ospra­ vedlňovat. Další působení takových pokusů v dějinách - se známými hrůznými následky - by mohlo posloužit jako dů­ razné varování. Židé v Janově evangeliu a situace janovské obce

Paušální označení Ježíšových protivníků slovem „Židé“ patří k cizorodým a pohoršlivým rysům Janova evange­ lia. Tento rys vyžaduje nevyhnutelně objasnění, protože tato vlastnost čtvrtého evangelia byla často chápána jako antisemitismus (což je pochopitelné) a dala podnět k nedorozuměním se závažnými následky. Celkem sedmdesátkrát používá Janovo evangelium po­ jmu „Židé“. Z toho tňatňcetkrát ve zřetelně negativním smyslu; devatenáctkrát se setkáme s „farizeji“ (z toho pouze na čtyřech místech nejsou chápáni negativně), pětkrát s „velekněžími a farizeji“ (7,32.45; 11,47.57; 18,3) jako s Ježíšovými protivníky. Vztah Ježíše, popř. janovské obce k židovsví není však líčen pouze jednostranně - negativně. Ježíšova odpověď Samaritánce v 4, 22: „Spása je ze Židů“ svědčí o pře­ kvapivě pozitivním postoji. (Bohužel je toto slovo jediné svého druhu, takže ho mnozí považujíza pozdější vsuv­ ku.) Na mnoha místech je také řeč o „Židech“, kteří uvě­ řili v Ježíše (7,41.40.43; 8,31; 11,45; 12,11.17). Z někte­ rých textů lze mimoto vyčíst přinejmenším ocenění ži­ dovských tradic (např. 2,16; 5,39.45n; 8,39n), jiné mů­ žeme označit za neutrální (např. ty, které objasňují židov­ ské zvyky: 2,6.13; 3,1; 5,1; 11,55). Přesto však se v nich už objevuje odstup člověka, který stojí stranou; když

92

např. evangelista hovoří o „vašem zákonu“ (8,17; 10,34; 15,25) nebo o „vašich otcích“ (6,49; srov. 8,56). Tak mlu­ ví člověk, který se již necítí být příslušníkem dané sku­ piny (srov. oclpověcf Samařanky v 4,9!). Jednoznačně ne­ gativní, pro Židy nanejvýš provokující a zraňující jsou však úsudky o „Židech“ v předchozí 8. kapitole. Path určitě k nejvíce „protižidovským“ výrokům v celém No­ vém zákoně (srovnatelným jen s Pavlovými útoky v 1 Te 2,14-16, pokud tento text pochází skutečně od něho). Pozoruhodné je, že v časově pozdějším 1. listě Janově se podobně argumentuje i vůči křesťanským bludařům, srov. 1 Jan 3,8-15. Takový způsob vyjadřování path zjev­ ně k „polemice s kacíh“, jak ji nacházíme i v pastorál­ ních listech. Na mnoha místech „Židé“ vystupují jako ti, kdo Ježíšovi nerozumějí, kdo mu chystají nepříjemnosti, odporují mu, pronásledují ho, chtějí ho kamenovat a připravují jeho odstranění (srov. např. 1,19.24; 5,19.25; 7,30; 8,20.59; 10,34.39; 18,12.14.31.36; 19,7). Přesto však existuje několik zmínek, že kvůli Ježíšovi vznikaly „roz­ tržky mezi lidem“ (srov. 7,43; 10,19) a že „celý svět se dal za ním“ (srov. 12,19). To pak je upozorněním, že „Ži­ dy“ nemůže být míněn židovský národ jako takový a ve svém celku, nýbrž předně vrstva židovských vůdců. Na mnoha místech z kontextu vyplývá, že pojem „Židé“ vlastně označuje farizeje či židovské autority. Posledně zmíněné platí především pro vyprávění o utrpení (srov. 18,12.14.29.31.36.38; 19,7). Ti jsou v Janově evangeliu Ježíšovými protivníky. Jsou to také ti, kteří mají mocen­ ské postavení. Ovšem na druhé straně nelze na všech místech sledovat ztotožnění: „Židé“ = farizeové a židov­ ské autority (srov. 2,18.20; 5,10.15; 6,41.52; 7,11.15.35; 8,22.48.52.57; 10, 20; 11,54). Nejen Ježíš, nýbrž i jeho přívrženci (tzn. janovská obec) a sympatizanti trpí pronásledováním ze strany „Židů“, takže se někteh neodvážují přiznat se k Ježíšovi veřejně či přidat se k němu „ze strachu před Židy“ (srov. 7,13; 12,42; 19,38; 20,19). Mohlo by zde jít o zpětnou projekci poměrů v době vzniku Janova evangelia do doby Ježí­ šova života. Vedle „Židů“ se v Janově evangeliu objevuje jako pro­ tivník Ježíše a jeho učedníků (= janovské obce) i „svěť. Za ním se skrývá „vládce tohoto světa“ jako skutečný strůjce nepřátelství (srov. 14,30; 12,31; 16,11. Pozoru­

93

hodná je paralela k 8,44!). Proto nás neudiví, že na ně­ kterých místech je „svět“ ztotožněn se židovskými pro­ tivníky a oba pojmy jsou pak zaměnitelné. (Vyplývá to ze souvislosti na následujících místech: 7,7; 14,17; 15,18-16,4; 17,25.) Podle těchto textů jsou „Židé“ takř­ ka „reprezentanty ’světa’, který se zdráhá Ježíšovi uvě­ řit“ (fí. BuItmann). Důvody k negativnímu posuzování Židů Jak lze toto převážně negativní posuzování Židů v Ja­ nově evangeliu vysvětlit? Vedle teologických důvodů pro tento jev existují i důvody historické. Nejprve je třeba si připomenout, že Janovo evangelium nezrcadlí ani tak historické poměry Ježíšovy doby, jako spíš dobu svého vzniku (tzn. mezi 90 - 100). Ze židovských skupin doby Ježíšovy se po katastrofě z roku 70 (dobytí Jeruzaléma, zničení chrámu) zacho­ vala jen (relativně apolitická) strana farizeů. Pod jejich vlivem se židovstvo začalo po roce 70 znovu dávat do­ hromady a hledat novou identitu, která měla svůj základ a centrum v tóře a „tradicích otců“. Křesťanské obce te­ dy stály proti posilněnému, poměrně jednotnému židov­ stvu pod vedením farizeů. Mezi těmito dvěma skupinami docházelo stále častěji k teologickým sporům. Vzhle­ dem k tomu byly za nových okolností vztahy mezi roz­ dílnými skupinami v Ježíšově době bezvýznamné. Pro židovstvo nešlo v tomto sporu o nic menšího než o základy víry, neboť křesťané si chtěli židovské dědictví (víru v jednoho Boha, tóru s jejími zaslíbeními, mesián­ ská očekávání) nárokovat výlučně pro sebe. S židov­ skou tradicí byl nesmiřitelný především Ježíšův nárok, že jako jediný může zjevovat s konečnou platností Boha a že je jediným zplnomocněným učitelem. Ani židovská strana nevedla spor pouze pomocí teolo­ gických argumentů. Janovo evangelium ukazuje (po­ dobně jako Skutky apoštolů, srov. kap. 3-8), že tam, kde mělo židovstvo mocenské prostředky, byly křesťanské obce vystaveny pronásledování a útlaku. Mnohé hovoří pro to, že právě janovská obec žila v židovském pros­ tředí, ve kterém mohla židovská část obyvatelstva po­ užít proti křesťanům úředních opatření. Nato zjevně po­ ukazují zmínky o vyloučení ze synagogy v 9,22; 12,42; 16,2, které souvisejí s připojením požehnání zvaného „birkat ha-minim“ (požehnání namířeného proti židov-

94

ským špehům a udavačům) k tzv. „modlitbě osmnácti požehnání“ (hebr. Šmone esre, lidové označení modlit­ by Amida neboli modlitby „vstoje“) za Gamaliela II. (oko­ lo 85). Sloužilo především k odhalení tajných sympati­ zantů křesťanství (srov. 12,42; 19,38). Nebylo sice za­ měřeno pouze proti křesťanům, přesto však právě oni velmi trpěli jeho - částečně také - sociálními následky (srov. 9,18-23). (O situaci janovské obce a účinku „birkat ha-minim“ dobře informuje: K. Wengst, Bedrángte Gemeinde und verherrlichter Christus.) Tam, kde jde o bytí či nebytí, musí být posilněna přede­ vším vlastní identita. To v našem případě platí pro obě strany. Posilnění identity se mezi jiným dosáhne uzav­ řením se vůči vnějšku, které zdůrazňuje odlišnost. (Do­ šlo k němu u židovských menšin v pohanském a poz­ ději v křesťanském prostředí, můžeme si ho všimnout u janovské obce.) „Ostatní“ jsou pň tom zjednodušeně viděni jako jednotná nepřátelská skupina a doslova „za­ tracováni“ (srov. 8,44). Vzniká dualistický obraz o světě a nepřátelích, přičemž se překrývají teologické a sociál­ ní protiklady (srov. str. 39-41. Přinejmenším za zmínku stojí, že zde probíhají i hlubinně psychologické (skupi­ nové) procesy, při kterých dochází k projekci vlastního strachu a zklamání do protivníků. I když je takto vznik negativního obrazu židovstva v Ja­ nově evangeliu pochopitelný, přesto se o něm nesmí hovořit nekriticky jako o neškodném. Týká se to také otázky, kdo byl odpovědný za popravení Ježíše. Nebyli to „Židé“, kdo zabil Ježíše. Spíše to byla - u lidu vše­ obecně neoblíbená - skupina saducejských aristokra­ tických kněží, která chtěla Ježíše odstranit, protože svým zvěstováním ohrožoval základy její existence (srov. str. 33 a 184-185). Ta vydala Ježíše Pilátovi, který potom ze strachu o svou politickou kariéru podlehl tlaku vlivné saducejské strany a odsoudil ho k smrti. Po všem, co bylo řečeno, musíme v zájmu zachování spravedlnosti dodat, že Janovo evangelium nevede žádnou „antisemitskou polemiku“, neboť v něm schá­ zejí etické, rasistické a politicko-sociální prvky, které jsou typické pro tehdejší i dnešní antisemitismus. V Ja­ nově evangeliu jde o teologický (ovšem vyhrocený a ně­ kdy i pochybný) spor. Jestliže se chceme vyhnout zby­ tečným nedorozuměním, bylo by proto vhodné i výstiž­ nější mluvit namísto o „Židech“ o „protivnících“.

95

X. Uzdravení slepého člověka; teologické důsledky (kap. 9) Diskuse o teologickém smyslu nemoci Konečně zase příběh s dějem po dlouhých řečech a dis­ kusích předešlé kapitoly, pomyslí si čtenář. Přesto však by to nebyl Jan jako autor, kdyby námět nepojal opět vysoce teologicky. Příběh začíná podobně jako vyprávění o zázraku. Ježíš vidí muže, který je od narození slepý, což už samo o sobě upozorňuje na závažnost nemoci a na lidskou bezvýchod­ nost ohledně uzdravení (srov. 5,5). Ovšem ještě než Ježíš slepce uzdraví, dochází k teologické diskusi o příčinách ne­ moci a o vlastním smyslu zázračného uzdravení. „Kdo se prohřešil?“ ptají se hned učedníci. Jako by bylo samozřejmé, že příčinou každé nemoci musí být určitá vina. Při slepotě od narození přicházejí v úvahu jako viníci vlast­ ně jen rodiče. V otázce učedníků zaznívá rozšířená víra, že Bůh odměňuje dobro a trestá zlo. (Spor s tímto teologickým názorem, že existuje souvislost mezi činy a tím, jak se člo­ věku daří, vede v ještě ostřejším tónu autor knihy Job, srov. také Ez 18.) Ježíš tento názor jednoznačně odmítá (jinak 5,14). Otáz­ ka morální viny se míjí s podstatou věci. Na slepci se má spíše zjevit spásná Boží vůle, k jejímuž uskutečnění Bůh poslal svého Syna na svět (srov. 11,4; 5,19n). Uzdravení slepce má ukázat, že Ježíš není jen divotvůrcem, který do­ káže slepé učinit vidoucími, nýbrž že také je „světlem svě­ ta“, skrze které mohou lidé přijmout pravý, smysluplný ži­ vot, jestliže se tomuto světlu otevřou (srov. 8,12). Při plnění tohoto úkolu bude ovšem Ježíš narážet na odpor. Moc tem­ noty, nevíra, se pokusí splnění úkolu zabránit tím, že Ježíše, „světlo světa“, zabije. Proto je třeba konat skutky, „dokud je den“. 96

Tak je již na začátku jasné, že v následujících větách jde o mnohem více, než o tělesnou slepotu a tělesné vidění. Jde o spor mezi zjevením Krista a vírou na straně jedné a neví­ rou na straně druhé, či obrazně řečeno: o konflikt mezi svět­ lem a viděním na jedné straně a tmou a slepotou na druhé straně (srov. 9,39nn). Teprve po tomto „teologickém úvodu“ a výkladu se Ježíš obrátí na slepce, potře mu oči blátem vytvořeným ze země a slin (sliny byly ve starověku považovány za lék, srov. Mk 8,23) a pošle ho k rybníku Siloe, odkud se tento muž vrací uzdraven. Zdlouhavá procedura nepoukazuje pouze na Je­ žíšovu lidskou náklonnost k nemocnému, později poslouží i jako důkaz, že Ježíš porušuje sabat (9,15n). První reakce

Pokračování příběhu vzbuzuje dojem soudního jednání, při kterém obžalovaný není přítomen. Jde totiž znovu o otáz­ ku, kým je tento Ježíš. Ježíš je ale po celou dobu (tělesně) nepřítomný a znovu se objevuje teprve na konci (9,35). Tímto způsobem se uzdravený neúmyslně stává Ježíšo­ vým svědkem. Takto se opět dostáváme do situace, ve které se nacházeli křesťané v židovském prostředí. Stále znovu musí před Židy, zvláště před židovskými úřady,vydávat svě­ dectví o své víře v Ježíše. Uzdravený slepec se stal symbo­ lem křesťana, který se teprve skrze víru v Ježíše stal „ vidou­ cím“. V určitém smyslu ale zastupuje, jako každý věřící, i svého tělesně nepřítomného Pána. V jeho svědectví zazní­ vá svědectví Ježíšovo (srov. 15,26-16,4). Způsob, jakým je výslech veden, nadto dává vytušit, jakými argumenty a prostředky se každá strana snažila získat přívržence, popř. zabránit lidem přejít ke skupině protivníků. Uzdravený nejprve vzbuzuje pozornost a údiv u sousedů a známých, kteří částečně pochybují o jeho identitě. Ale vel­ mi rychle se diskuse zaměřuje na nepřítomného divotvůrce, na „člověka jménem Ježíš“ (9,11).

97

Výslech vedený farizeji Záležitost je věcí odborníků na teologii, farizeů, protože k uzdravení došlo o sabatu. Po několika otázkách adresova­ ných uzdravenému jsou někteří rychle hotoví se svým úsud­ kem: „ Ten člověk není od Boha, protože nezachovává so­ botu. “ Neprotiřečí tomu ovšem - namítnou ostatní - skuteč­ nost uzdravení? Copak by Bůh mohl být s hříšníkem, který porušuje sabat? Tohoto argumentu se později chopí i sám uzdravený (9,3 Inn). Možná nešlo tak docela o uzdravení? V případě konfliktu mezi teologickou naukou a skutečnostmi, které jí (zdánlivě) odporují, je třeba přičíst větší váhu nejprve teologické nau­ ce. Nikoli nauku, nýbrž skutečnosti je třeba podrobit zkou­ mání. Zdá se, že takto uvažují teologové, kteří se dotazují. V každém případě si neodpustí, aby se tvrdohlavě nezeptali na způsob uzdravení, snad s úmyslem najít možnost, jak zá­ zrak popřít. To se ovšem ukáže jako obtížné, beznadějné. Uzdravený trvá na svém a mimoto nazývá Ježíše „prorokem “. Přivolaní rodiče jako by nic nevěděli a ze strachu před následky ne­ chtějí mít s touto záležitostí nic společného. Evangelista uvádí výslovně i důvod jejich strachu. Okolo roku 90 se židovské autority rozhodly, že vyloučí z židovského nábo­ ženského společenství (synagogy) všechny, kteří veřejně vyznají Ježíše jako Mesiáše. To byl určitý druh exkomuni­ kace křesťanů (srov. 12,42; 16,4). Takové vyloučení mohlo mít pro postižené vedle náboženských i sociální důsledky. (Více k tomu srov. str. 94-95) Opětovný výslech uzdraveného

Protože tedy otázky rodičům nevedly k žádnému výsled­ ku, dochází k druhému výslechu uzdraveného farizeji. Vy­ víjí se do prudké, i emocionálně laděné teologické kontro­ verze. Proti konkrétní skutečnosti - uzdravenému člověku se stavějí teologické názory spojené s předsudky, domýšli­ vostí a neschopností otevřít se něčemu novému. Prostý, teo­ logicky nevzdělaný žebrák, který byl dříve slepý, během ní přivádí svými nekomplikovanými, ale výstižnými odpověď­ 98

mi argumentaci i sebejistotu teologů („my víme“) do nesná­ zí. Jejich bezradnost se projevuje v tom, že se pohybují v kruhu se svými opakovanými otázkami. Když se jich tá­ zaný zcela přímo a s odzbrojující otevřeností ptá, zda se také chtějí stát Ježíšovými učedníky, ztrácejí sebeovládání a rea­ gují nadávkami. Znovu se dovolávají své moudrosti a postavení. Namlou­ vají si, že jsou Mojžíšovými učedníky. Kdyby však násle­ dovali Mojžíše, dovedl by je k Ježíšovi (srov. 5,45-47). Je­ jich výpověď, že nevědí, odkud Ježíš je, je neúmyslné při­ znání plné skrytého významu. Skutečně neznají Ježíšův pů­ vod, totiž původ od Boha (srov. 8,14). Jsou slepí vůči Bo­ žímu zjevení. Poslední odpověď uzdraveného působí jako poučení ne­ vědomých (srov. v. 34). Je shrnutím dosavadní diskuse, krát­ kým teologickým ospravedlněním Ježíše, proti kterému ne­ mohou protivníci vlastně už nic namítnout, protože používá jejich vlastních argumentů: Bůh vyslyší každého, kdo koná jeho vůli, nikoli ovšem hříšníka (srov. v. 16). Pokud se ale prokázalo, že Ježíš skutečně učinil zázrak uzdravení slepce, potom je Bůh s ním a Ježíš není hříšným narušitelem sabatu. Stejně jako tento slepec, kterému byly otevřeny oči, moh­ li argumentovat křesťané vůči Židům. Protože protivníci už nic nezmohou teologickými argumenty, sahají po osobním hanobení a k autoritářským prostředkům: Obviňují uzdra­ veného slepce, že je hříšník (srov. oproti tomu v. 3), a vy­ hazují ho. Ve dvojznačné janovské řeči je to zjevná narážka na vyloučení ze synagogy, o kterém byla řeč ve verši 22. Jak uzdravený vyznává víru v Krista Poté, co se uzdravený před židovskými autoritami osvěd­ čil jako neohrožený svědek a obhájce Ježíše, dochází k jeho opětovnému shledání se samotným Ježíšem. Od prvního set­ kání ušel muž dlouhou duchovní cestu, jak ukazují jeho vý­ povědi o Ježíši. Sahají od „muže jme'nem Ježíš" přes „pro­ roka “ až k tvrzení, že Ježíš „ koná vůli Boží“ a je „ od Boha “ (9,31.33). Oči se mu otevíraly stále víc, takže se stal sku­ tečně vidoucím. Vyznání o Synu člověka a Pánu je proto 99

třeba chápat jako souhrnné, plnohodnotné vyznání víry na konci této cesty k vire. Připomíná Tomášovo vyznání v zá­ věru evangelia (20,28).

Ježíšův příchod zdrojem rozdělení Verš 39 ještě jednou shrnuje hlavní teologickou výpověď kapitoly a znovu vykládá uzdravení slepce jako obraz du­ chovního procesu: Ježíš přišel, aby soudil a rozděloval, „ aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí“ (srov. 3,18nn). Tváří v tvář Ježíšovu zjevení se lidé musejí roz­ hodnout, jestli si chtějí Ježíšem „nechat otevřít oči“, to zna­ mená, zda chtějí vírou přijmout „světlo života“, nebo zda chtějí setrvat ve slepotě a temnotě nevíry. Jsou „vidoucí“, kteří se uzavírají jako např. farizeové, a jsou „slepí“, kteří se otevírají jako tento uzdravený muž. Farizeové jsou „vi­ doucí“ v tom smyslu, že přesně vidí, co Ježíš činí, a z toho by vlastně mohli vyvodit i správné důsledky. Jejich nevíra vůči Ježíšovým znamením je vinou, neboť vlastně vědí, že by měli v Ježíše uvěřit. Protože však navzdory svému lep­ šímu poznání nevěří, trvá jejich hřích (nevíra). Tak se na konci kapitoly vyměnily role: Slepec se ve dvo­ jím smyslu stal vidoucím, farizeové ovšem ještě více slepý­ mi. K tomuto rozdělení dochází vždy tam, kde se lidé set­ kávají s Ježíšem a jeho slovem. Není to ovšem Ježíš, kdo soudí člověka, nýbrž člověk soudí sám sebe svým rozhod­ nutím (srov. 3,17-21; 12,44-50). Evangelista se v 10,19-21 (srov. 7,43) výslovně zmiňuje o tom, že Ježíšovo působení nevede k rozdělení jen mezi farizeji (srov. 7,16), ale i uvnitř národa. Tyto verše snad tvo­ řily, jak se mnozí domnívají, původní závěr příběhu o uzdra­ vení slepce, neboť se na ně výslovně vztahují. Zatímco jedni považují Ježíše za posedlého (srov. 7,20; 8,48.52), jiní ho obhajují argumentem, že žádný posedlý takto nemluví a že posedlý ani nedokáže „otevřít oči slepému“. Na čtenáři je, jak se sám rozhodne. Na konci tohoto příběhu je tedy zcela jasné: Janovo evan­ gelium nechce pouze podat zprávu o uzdravení slepce. Vy­ právění o zázraku se vždy musí číst i na jiné rovině. Zrcadlí

100

aktuální spor mezi židovstvem a mladými křesťanskými (ja­ novskými) obcemi. Jádrem sporu je Ježíšova mesianita, otázka, odkud Ježíš (vlastně) pochází, to znamená, zda sku­ tečně přichází od Boha nebo je pouhým člověkem. Křesťanská obec se v tomto sporu může odvolat na své konkrétní zkušenosti s Ježíšem. „Otevřel jim oči“, ukázal se jim jako „světlo světa“. Naproti tomu se protivníci odvo­ lávají na své tradice a své postavení Mojžíšových učedníků. Přesto však už spor v 8. kapitole ukázal, že i Mojžíš a Písmo stojí na Ježíšově straně.

101

XL Pastýřská řeč (kap. 10) Kým je Ježíš? Co znamená jeho život a poselství pro lidi? Co dává světu? To jsou otázky, na které chce evangelista dát odpověď. Je to odpověď bohatá na variace, různé aspekty a také rozličné literární formy. V 10. kapitole Janova evan­ gelia se poprvé setkáme s podobenstvím, jehož obrazy a mo­ tivy se pak v řečech a sporech rozvíjejí obvyklým janov­ ským způsobem: spise asociativně než logicky. Podobenství - neboli „řeč v hádankách“, jak je nazývá evangelista - bylo pro posluchače v tehdejší Palestině sro­ zumitelné bez dalšího vysvětlování. Předpokládá se ovčinec v přírodě nebo ve dvůr, u jehož jediného vchodu hlídá dveř­ ník, aby se žádný cizí člověk nedostal k ovcím. Volný přístup měl jen pastýř, kterého znal. Ten vyvolává, poté co vešel, vábením nebo lichotivými jmény ovce svého stáda z množ­ ství ostatních a vede je na pastvinu. Jeho ovce totiž ochotně následují známý hlas. Kdyby naproti tomu přišelněkdo cizí, jehož hlas neznají, v úleku by se rozutekly.

1. Ježíš, dveře (10,1-10) Ježíš překvapivě nemluví nejdříve o pastýři, nýbrž rozvíjí obraz dveří (kterým ostatně podobenství začal). O dveřích ovčince můžeme přemýšlet z dvojího hlediska', na jedné straně umožňují pastýři přístup k ovcím, na druhé straně mohou ovce skrze ně vcházet a vycházet. Řeč si všímá obou hledisek. Když nyní o sobě Ježíš tvrdí, že je „dveřmi“ (k ovcím, popř. pro ovce), potom tím vznáší ohromující nárok, že pou­ ze on je prostředníkem toho, co lidé potřebují k životu. Je­ dině on umožňuje život, bez něho by člověku byl uzavřen. Je ale také jediným přístupem k lidem, jestliže vejít k lidem 102

znamená darovat jim život. Mnozí už sice přišli před ním, přišli však jako „zloději a lupiči“ s úmyslem „krást, zabíjet a ničit“, a proto nepřišli „dveřmi“, ale nezákonně „odjinud“. Dlouho se uvažovalo nad tím, kdo mohl být myšlen těmi „zloději a lupiči“, kteří přišli před Ježíšem. Jistě to nejsou starozákonní proroci nebo Jan Křtitel, protože ty chápe Ja­ novo evangelium veskrze pozitivně. Možná měl evangelista na mysli - s ohledem na 9. kapitolu - zejména farizeje. Je však pravděpodobnější, že se pomýšlí obecněji na „postavy vykupitelů“, kteří vystoupili nebo ještě vystoupí s falešný­ mi přísliby spásy a nepravými nároky. Před nimi Jan nalé­ havě obec varuje. Řeč - jak už bylo naznačeno - zjevně nesleduje žádnou přísnou logiku. Spíše ji určuje zájem o aktuální problémy obce. S tímto zaměřením se volně vybírají obrazy podoben­ ství a je k nim podáván výklad. Při tom se počítá s určitými logickými nesrovnalostmi. Proto dochází k tomu, že např. k obrazu dveří jsou přiřazena myšlenková spojení, která se vztahují spíše na pastýře. Evangelista se totiž nesoustředil na logickou správnost, jeho záměrem bylo ukázat Ježíšův spravedlivý nárok na „jeho ovce“.

2. Ježíš, „dobrý pastýř“ (10,11-21) Protiklad mezi Ježíšem a domnělými zprostředkovateli spásy ovšem netkví pouze v odůvodněném či neodůvodně­ ném nároku a zaměření („zachránit“ nebo „zničit“). Ježíš je především vzorem základního vztahu k lidem a ochoty an­ gažovat se. To se nyní rozvíjí obrazem hlavní postavy po­ dobenství: pastýře. Ježíš sám je připraven nasadit a obětovat pro své ovce vše, dokonce i svůj život. Tím se ukazuje jako „dobrý pas­ týř“. Nechová se jako služebník najatý za mzdu, který koná svou práci za plat a kterému na ovcích nezáleží. Nádeník nemá totiž k ovcím osobní vztah. Ježíšův vztah k jeho ovcím naproti tomu charakterizuje výlučný vzájemný vztah poznání a lásky. Toto „poznání“ se 103

neomezuje pouze na rozumové, čistě teoretické vědění. V bibli se jím označuje dění, které dodává důvěru a vytváří společenství; tedy vnitřní osobní vztah. Jen přátelé nebo li­ dé, mezi kterými je vztah lásky, mohou v tomto smyslu o so­ bě říci, že se navzájem znají. Jak hluboce se toto „poznání“ chápe, ukazuje i srovnání s tím, jak se navzájem znají Otec a Ježíš, Syn. Není dokonalejší jednoty. Toto vzájemné „poznání“ Otce a Syna není však jen vzo­ rem pro vzájemné „poznání“ Ježíše a jeho ovcí. Je také jeho nejhlubším odůvodněním. Protože Otec zná Syna a dal mu „jeho ovce“ (srov. 17,6), jsou tyto ovce teprve schopny „znát“ také Ježíše. (Proto je na prvním místě uvedeno poz­ nání Otce, popř. Ježíše!) Výpověď o vzájemném „poznání“ připomíná jiná slova v Janově evangeliu, která pojednávají o činnosti obou nebo o tom, jak jeden „je v“ druhém. Ježíšova prosba o jednotu může zvlášť zřetelně ukázat, co se vzájemným „poznáním“ vposledku chápe: „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás ...“ (17,21; srov. 6,56; 14,20). Nejpozději na tomto místě si povšimneme, jak silně ovlivňuje skutečný Ježíšův osud podobenství a obrazná při­ rovnání. Věta, že pastýř všechny ovce „volá vlastním jmé­ nem“, zní spíš jako Iz 43,1 („povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj“), než jako každodenní skutečnost při práci se stá­ dem. A který pastýř dá skutečně život v sázku za své ovce, byť by byl „dobrým pastýřem“? Už samo zaměření na jedi­ ného pastýře odporuje situaci, která se v podobenství před­ pokládá. V těchto nepravděpodobných rysech, které se vy­ mykají obrazu, přicházejí ke slovu zkušenosti, ke kterým věřící dospěli s tímto pastýřem Ježíšem. Zakusili a poznali, že žijí z oběti jeho života, která je znamením jeho nejzazší lásky (srov. 13,1; 15,13). Obrazem pastýře mohla obec nadto navázat na dlouhou starozákonní tradici a představit tak Ježíšův život jako na­ plnění starozákonních nadějí a zaslíbení.

104

Starozákonní pozadí V celém Orientě byl pastýř obrazem (velmi rozšířeným) pro božského i lidského panovníka. Velká stáda byla zna­ mením bohatství a moci. Tím pozoruhodnější je, že v Izraeli není král označován jako pastýř. Jediným a pravým pastý­ řem Izraele je sám Bůh. „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek,“ vyznává s důvěrou člověk, který se modlí v Ž 23,1 (srov. Gn 48,15). Náboženské a politické vůdce, kteří se někdy označují jako pastýři, ovšem stíhá ostrá kritika ze strany proroků, protože národ utlačují a vykořisťují: „Běda pastýřům Izra­ ele, kteří pasou sami sebe..., kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy,“ tak zní obžaloba proroků Jeremjáše a Ezechiela (srov. Jer 23,1; Ez 34,2). Jejich naděje směřuje k panovníku z domu Davidova, který „bude jako pastýř pást své stádo“ (srov. Iz 40,11; Jer 31,10; Ez 34,23; Mi 5,1-3). Když se janovský Ježíš výslovně označuje za „dobrého pastýře", navazuje tím na prorocký obraz pastýře, ne na představy panovníka, které byly obvyklé v neizraelském světě (nebo na pasteveckou idylu v helénismu). Ježíš obětuje život dobrovolně

Ježíšova předčasná a násilná smrt mohla v nevěřících bu­ dit dojem neodvratného osudu či události, které se nemohlo zabránit. Tomu odporuje závěr řeči, který zdůrazňuje dob­ rovolnost Ježíšovy smrti. Ježíš sice svůj život obětoval ve shodě s Boží vůlí, ale učinil tak v absolutní svobodě a s pra­ vomocí, nikoli v reakci na nějaký vnější nátlak (srov. 13,1-3 a zpráva o utrpení). Jedině láska k Otci a k vlastním ovcím ho přiměla k tomu, aby obětoval život. Proto ho také Otec miluje. Jedno stádce V době vzniku Janova evangelia byli už pohanokřesťané početnou součástí křesťanských obcí. Jejich příslušnost k nově vznikající křesťanské církvi byla však poněkud spor­ ná, jak ukazují prudké spory ve Skutcích apoštolů a v Pav­ lových listech. Snad také u židokřesťanů janovské obce byly

105

námitky proti otevřenosti „navenek“. Nyní je jim řečeno, že ke stádci patří (budou patřit) vedle křesťanů ze židovství i jiní, kteří nejsou „z tohoto ovčince“ (= z Izraele), totiž pohané. Ježíš není jen pastýřem Izraele, který má podle Bo­ žího příkazu shromáždit zatoulané ovce Izraele (ke shro­ máždění Izraele na konci časů srov. Mi 4,6-8; Iz 35,8-10; 43,1-7; Ez 20,41; 36, 22-24). Jeho spásný úkol je zaměřen na všechny lidi, neboť „má zemřít nejen za národ (= za Iz­ raele), ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno" (11,52; srov. 12,20-24).

Jediný je „dobrým pastýřem"

V kázáních (o párnicích nebo při uvedení faráře do úřadu) je janovská řeč o pastýřích často podnětem k tomu, aby se s pomocí obrazu „dobrého pastýře“ knticky posoudil nebo i pozitivně vylíčil úřad pastýřů v církvi, život a úkoly „pas­ týřů“. Přenesení tohoto obrazu na jiné pastýře může mít své opodstatnění (srov. 21,16; Sk 20,28; Ef 4,11). Nesmíme ov­ šem přehlédnout (a zamlčet), že Janovo evangelium zná jen jednoho „dobrého pastýře“ a celá řeč v 10. kap. je zaměřena silně kristocentricky. Co je v ní řečeno, platí - přísně vzato a ve výlučném smyslu - jen o „dobrém pastýři“ Ježíšovi.

3. Právní spor, zda Ježíš je Mesiáš (10,22-39) Následující spor probíhá opět v Jeruzalémě během svát­ ku. Svátek zasvěcení chrámu (chanuka) zvaný také svátek světel (ha-unm) slavil Juda Makabejský na památku znovuposvěcení chrámu o 25. kislevu (listopad/prosinec) 164 př. Kr. Chrám byl předtím znesvěcen králem Antiochem IV. (srov. 1 Mak 4,36-59). „V Šalomounově sloupoví“, které uzavíralo jižní stranu chrámového nádvoří, Ježíše „obklopili Židé“, jako by mu nechtěli nechat žádnou únikovou cestu. Požadují, aby se veřejně vyjádřil k otázce, zda je Mesiáš. Dostáváme se k jádru celého sporu: Jde (opět) o Ježíšovu mesianitu a její legitimitu. 106

Nesplnitelný požadavek

Na tuto otázku ovšem nelze odpovědět jednoznačným ANO nebo NE, protože o Mesiáši existovaly velmi rozdílné představy. Kromě toho tato otázka směřuje k viditelnému důkazu na způsob legitimujícího znamení, které protivníci po Ježíšovi stále znovu požadují pod záminkou „otevřenos­ ti“ (srov. 4,48; 6,30; i Mk 8,1 In). Ježíš se může odvolat na to, že již dávno odpověděl a nad­ to dal dodatečné svědectví svými „skutky“, totiž (mesián­ skými) znameními a řečmi. Jejich nevědomost ohledně jeho mesianity tedy nemá svůj důvod v chybějících informacích nebo znalostech, nýbrž v nevíře. Vnitřně se uzavírají tomu, aby ho uznali jako Mesiáše. Kde ale chybí připravenost k ví­ ře, kde panují předsudky a nedůvěra, tam nemohou přesvěd­ čit ani slova, ani skutky. V jejich zdráhání následovat ho (i vnitřně) se projevuje, že nepatří k „jeho ovcím“, tedy k vyvoleným, neboť ty slyší jeho hlas. Zjevně byla skutečnost, že mnoho Židů nenalezlo víru v Ježíše, pro evangelistu obtížným a snad i bolestným prob­ lémem (srov. k 6,36nn). Nelze ani popřít, že jej a obec ovliv­ ňuje silné vědomí vyvolenosti, které je velmi blízké názoru o předurčenosti (predestinaci) Bohem. (Srov. časté zmínky o „jeho ovcích“, které jsou vzaty z tohoto světa a jsou na rozdíl od světa vyvolené. Jsou těmi, které Otec Synovi „dal“; srov. zejména 17,9-26.) Podobně jako v 6,37nn ,je i zde možnost víry spojena se skutečností, že Otec „dal“ Synovi „své“, to znamená ty, kteří v něho věří (srov. str. 59). Ježíšova jednota s Otcem Ježíšovy důkazy v tomto „právním sporu“ o mesianitu jsou založeny na předpokladu, že je se svým Otcem jedno (nikoli „jeden“!). Jedině za tohoto předpokladu jsou pře­ svědčivé a pochopitelné. Jako Vyslanec a Syn plní Ježíš jen Otcovo přikázání, kterým je podle 12,50 „věčný život“. Všechny skutky, které koná, jsou vposledku skutky Otce, neboť Ježíš činí jen to, co vidí konat Otce (srov. 5,19-27). Takto i skutky poukazují na jednotu obou.

107

Závěrečné Ježíšovo tvrzení: „Já a Otec jsme jedno“ ne­ lze vytrhnout z tohoto kontextu a chápat jako spekulativní teologickou výpověď o Ježíšově božské podstatě. V souvis­ losti jde v první řadě o jednotu Syna s Otcem v činech. Ov­ šem za ní je možné rozpoznat hlubší, jedinečnou jednotu. Reakce „Židů“ ukazuje, že Ježíšův nárok chápali jako rouháníproti Bohu. Pro takové případy Zákon předepisoval trest smrti ukamenováním (srov. Lv 24,11-16), který nyní, coby Zákonu věrní Mojžíšovi učedníci, chtějí vykonat na Ježíšovi (srov. 8,59).

Spor o Boží synovství Ve sporu mezi křesťany a Židy hrál podstatnou roli důkaz, z Písma, jak dokládají skoro všechny spisy Nového zákona. Jen pokud se dalo doložit, že Ježíšovo poselství a osud (ži­ vot, smrt a zmrtvýchvstání) odpovídaly svědectví starozá­ konních spisů, tedy Božímu zjevení, mohlo se počítat s tím, že se i Židé nechají přesvědčit o Ježíšově božském poslání. Důkaz z Písma byl důležitý zejména ve vztahu k Ježíšově mesianitě a Božímu synovství. Následující část řeči je pří­ kladem této učené disputace mezi křesťany a Židy, disputa­ ce založené na Písmu. „Důkaz“ z Písma Podle rabínského způsobu výkladu Písma, při kterém mohlo jako důkaz posloužit i místo vybrané bez ohledu na kontext, se Ježíš snaží důkazem z Písma přesvědčit své pro­ tivníky za použití jejich vlastních předpokladů (přičemž si musíme povšimnout odstupu v řeči o „vašem zákonu“). V žalmu 82,6n se říká: „Ač jsem řekl: Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího, zemřete též jako jiní lidé, padnete tak jako každý vladař.“ (Celkem bezvýznamná je zde otáz­ ka, zda se v žalmu původně slovem „bohové“ označovaly nebeské bytosti nebo lidé. Ježíš každopádně předpokládá ve shodě s židovskými vykladači druhou možnost.) Podle rozšířené metody Ježíš nyní dochází k závěru cestou „od menšího k většímu“: „Když už tehdy lidi nazval bohy ...“, potom lze říci totéž - a ještě více - o tom, který je poslán 108

zjevit Boha. Písmo, které přece židovští protivníci uznávají, odhaluje tedy jejich námitku - rouhá se Bohu - jako neopod­ statněnou.

Upřesnění

Je ovšem tento důkaz z Písma skutečně přesvědčivý? Ne­ ní Ježíš „Božím synem“ opravdu jen v tom smyslu, jak tomu rozumí žalm, to znamená jako všichni Izraelité? Takové oslabené chápání Ježíšova božského synovství má zřejmě vyvrátit závěr řeči (vv. 37n). Znovu navazuje na počáteční myšlenky (v. 25), že totiž Ježíšovy skutky svědčí o jeho jed­ notě s Otcem a že mohou napomoci k víře tomu, kdo není slepý. Protivníci ale opět reagují pokusem zmocnit se Ježíše. Ježíš přesto zatčení unikne. Nikoli oni, nýbrž Otec určí chví­ li jeho utrpení. Jeho hodina ještě nepřišla. Po tomto sporu se Ježíš vrací do míst, kde před časem všechno začalo hlásáním Jana Křtitele. Ještě jednou se ob­ jeví zmínka o Janu Křtiteli jako o svědkovi, současně je však zdůrazněna odlišnost Jana a Ježíše: Jan neučinil žádné znamení. Na rozdíl od jeruzalémských Židů dospěli lidé, o kterých se zde mluví, k víře na základě svědectví Jana Křtitele (srov. 5,33nn). Jde snad o zmínku o křesťanech, kte­ ří dříve byli Janovými učedníky, či snad dokonce o narážku na oblast, kde se nacházely janovské obce?

109

XII. Znamení, kterým bylo vzkříšení Lazara, jeho následky (kap. 11) Zpráva o vzkříšení zemřelého muže, který se jmenoval Lazar, v Betanii (přibližně 3 km na jih od Jeruzaléma) se nachází pouze ve čtvrtém evangeliu. Vzkříšení Lazara je zachyceno na konci Ježíšova veřejného působení jako pos­ lední znamení, které překonává všechny zázraky. Stane se, krátce před Ježíšovým utrpením, bezprostředním podnětem k jeho zatčení a smrti (srov. 11,47-52), ale také (podle zá­ měru evangelisty) znamením jeho vlastního vzkříšení, jímž sám sebe zjeví jako „vzkříšení a život“ (v. 25).

1. Rozšířené přepracování Z četných náznaků v dnešním textu vyplývá, že dříve mu­ sela existovat starší (předjanovská) „krátká verze“ příběhu, které o této události vyprávělo jednoduší formou na způsob jiných příběhů o vzkříšení z mrtvých (srov. Mk 5,22-24.3543; Lk 7, 11-17; Sk 9,36-42). Jeho dnešní forma (a délka) se zachovala teprve v janovské obci, popř. díky evangelis­ tovi, který je současně přetvořil do mocného, triumfálního závěrečného akordu Ježíšova veřejného působení. Původní vyprávění mohlo znít následovně: „'Onemocněl Lazar z Betanie, z vesnice Marie a její sestry Marty ... 3Sestry pro něj poslaly a vzkázaly (mu): Pane, hleď, ten, kterého máš rád, je nemocný ... 17Když Ježíš přišel, našel ho, když už čtyři dny ležel v hrobě ... 38Hrobem však byla jeskyně a před ní ležel kámen. 39Ježíš řekl: Odstraňte kámen! ...41Tu kámen odvalili ...43A ... zvolal mocným hlasem: Lazare, vyjdi! 44Zemřelý vyšel, zabalen na rukou a nohou plátny, a obličej měl zakrytý rouškou. Ježíš jim řekl: Rozvažte ho a nechte odejít!“

(Rekonstrukce podle J. Beckera, Das Evangelium nach Johannes, kap. 11-21, str. 345)

110

To je vyprávění o vzkříšení mrtvého člověka, které se podobá ostatním takovým vyprávěním, známým z Nového zákona. Teprve až si všimneme, že (a jakým způsobem) evangelista vil. kapitole nově zpracoval předlohu, pozná­ me jeho zvláštní záměr i poselství, které chce svým přepra­ cováním předat. K tomuto novému zpracování by náležel především rozhovor Ježíše s Martou, protože ten představu­ je nejrozsáhlejší a teologicky nejvýznamnější část nové ver­ ze. Nápadné je, že zde - na rozdíl od ostatních příběhů o zna­ meních, u kterých následuje teologický spor o zázraku (srov. kap. 5; 6; 9) - je výklad dán již dopředu. Možná to souvisí s tím, že Ježíš se nedostává do styku s protivníky, nýbrž s věřícími, což vede k domněnce, že se zde ke slovu opět dostávají vnitřní otázky obce (o správném chápání „vzkříšení z mrtvých“ a o správném porozumění Ježíšovi a jeho dílu). Dialogem mezi Ježíšem a Martou tedy chce evangelista předem nabídnout čtenáři klíč k pochopení ná­ sledujícího příběhu o zázraku.

2. Teologické pozadí zázraku (11,1-16) První zpráva, která Ježíše zastihuje „na místě, kde byl“ (srov. 10,40), zní: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ To je nepřímá prosba o pomoc a čtenář očekává, že se Ježíš urychleně vydá na cestu, aby uzdravil svého nemocného přítele. Ale (znovu) existují teologické důvody, které zabra­ ňují okamžitému odchodu k milovanému příteli.

Oč vlastně jde Záhadnými slovy, která ostatně odhalují jeho nadlidské vědění, Ježíš předem prohlašuje, co je najzazším a nejhlub­ ším smyslem onemocnění jeho přítele: Skrze ně „má být Syn Boží oslaven ", a to nakonec slouží oslavení Boha (srov. 9,3 a str. 75-76). Pozoruhodné na této odpovědi je, že Ježíš neříká: „Tato nemoc nevede s konečnou platností ke smrti, neboť já Lazara vzkřísím, kdyby zemřel.“ Tělesná smrt se jakoby vytrácí (k ní přece nemoc spěje) a sám zázrak vzkří­ 111

šení jakoby (nejprve) ani nestál za zmínku. Skutečnost, na které příběhu nakonec záleží, je oslavení Boha a jeho Syna! Každopádně je už při prvním seznámení s textem skoro na pováženou, jak se v Janově evangeliu lidská bída a me­ zilidské vztahy stávají druhořadými a bezvýznamnými kvů­ li zdůrazněné kristologii (srov. 2,3n; 6,5n; 9,3). Něco tako­ vého překvapuje tím víc, že právě zde se výslovně hovoří o přátelských vztazích mezi Ježíšem a sourozenci v Betanii (a sice právem). Můžeme ovšem poukázat na to, že janovský Ježíš pak přece jen zmírňuje lidskou nouzi a že oslavení Boha v sobě zahrnuje Ježíšovu oběť za lidi, která spočívá právě v jeho smrti za ně (srov. str. X). Konečně musíme také uvážit, že v Janově evangeliu jde o původ a smysl života vůbec, tedy nejen o život v biologickém smyslu. Tato Ježí­ šova slova říkají také, že každé - i bolestné - dění má svůj nejzazší smysl, i když je tento smysl člověku skrytý. Avšak Ježíš, který je jedno s Otcem (10,30) a který činí jen to, co vidí činit Otce (srov. 5,19), zná Otcovu vůli i jeho skryté plány.

Znameníjako pomoc pro víru Na základě této znalosti Boží vůle posléze přece odchází do Jeruzaléma i přes námitky učedníků, kteří se nechávají ovlivnit pouze lidskými úvahami. Obrazné přísloví, kterým Ježíš odpovídá na námitku učedníků, chce v kontextu na­ značit, že pro Ježíše ještě nenastala noc jeho smrti. Putuje ve světle Boží vůle a „neklopýtne“, to znamená, že čas jeho smrti neurčí Židé. Nyní ho ještě nemohou usmrtit, protože ještě nepřišla hodina určená Otcem. Teprve nyní Ježíš učedníkům odhaluje, že Lazar zemřel a že on ho vzkřísí. Používá při tom ovšem obrazného způ­ sobu vyjadřování, který učedníci - jak jinak? - naprosto ne­ chápou. Ježíš toto nedorozumění vysvětluje, ačkoli to nemívá ve zvyku. V tom mají učedníci výhodu před protivníky (srov. 14,5n; 16, 16nn). Vždyť také mají skrze zázrak vzkříšení z mrtvých uvěřit (v. 15). Kromě oslavení Boha a jeho Syna vidíme zde ještě jiný důvod a smysl Ježíšova jednání (popř. 112

Lazarovy smrti). Ježíšova znamení mohou přivádět k víře, pokud ovšem lidé vnímají zázrak jako znamení (srov. učed­ níci 2,11; naproti tomu lid 6,26-30; srov. str. 51-52). Protože vzkříšení z mrtvých je větším znamením než uzdravení ne­ mocného, je lepší, že Ježíš nešel do Betanie před Lazarovou smrtí, neboť takto se učedníci stanou svědky tohoto většího zázraku. Připravenost zemřít s Ježíšem v Jeruzalémě, kte­ rou jménem ostatních spontánně vyjadřuje Tomáš, je sice myšlena upřímně, později se však ukáže - pomysleme na Petra - jako sebepřeceňování (srov. 13,37n).

3. Výklad předem: Ježíš je „vzkříšení a život“ (11,17-27) Když se Ježíš konečně blíží k vesnici, leží už Lazar čtyři dny v hrobě. (Ježíš úmyslně čekal dva dny; k tomu ještě připočítejme cestu z údolí položeného na východ od Jordá­ nu.) Tento údaj stupňuje velikost zázraku a vyjadřuje, že zde všechno lidské snažení dospělo ke hranici, kterou nemůže překročit, neboť podle židovského pojetí hledá duše ještě tři dny tělo zemřelého. Čtvrtým dnem začíná nezadržitelně roz­ klad. Lazar tedy byl skutečně mrtvý a s ním i veškerá naděje (srov. v. 21). Normálně by se očekávalo, že teď Ježíš půjde okamžitě k hrobu svého přítele, aby ho, jak bylo oznámeno, vzkřísil. Přesto však ještě předtím dochází k rozhodujícímu rozho­ voru mezi Ježíšem a Martou, který interpretuje následující zázrak podle evangelistova záměru (srov. úvod kapitoly). Vyznání prvních křesťanů

První slova Marty zní jako skrytá výčitka: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Jde však spíš o nepřímé vyjádření důvěry. „Pánu“ Marta důvěřuje, že může uzdravit a dokonce i víc, jak naznačuje pokračování („Ale i tak vím ...“). Ježíšovo ujištění, že její bratr vstane z mrtvých, může ovšem chápat pouze jako odkaz na všeobecné vzkří­ šení mrtvých „v poslední den“. Přesto však její odpověď 113

obsahuje vyznání víry prvních křesťanů. Je to víra ve vše­ obecné „ vzkříšení mrtvých “ „ v poslední den ", víra, kterou křesťané převzali ze starozákonního židovského dědictví a která je s Židy dodnes spojuje. Nová interpretace „vzkříšení“ Ježíšovou odpovědí (v. 25n) dosahuje rozhovor svého vr­ cholu. Slavnostním (umělecky členěným) Já jsem Ježíš označuje sám sebe jako „vzkříšenía život“ (o formuli „Já jsem“ srov. str. 58-59). Skutečnost, že Ježíš je život (pro svět) a že lidé mohou pravého života dosáhnout jen skrze něho, je vedle vyznání Ježíšova Božího synovství centrál­ ním poselstvím Janova evangelia, jak se stále znovu ukazuje. Svědčí o tom především závěrečná věta evangelia (20,31; srov. však už začátek evangelia 1,4). Také „život“ je jedním ze stěžejních pojmů ve formulích „Já jsem“. Jestliže se zde hovoří dodatečně také o „vzkříšení“, pak je to možné vy­ světlit tím, že formulace „Já jsem“ se zde používá ve vyprá­ vění o vzkříšení. Chceme-li pochopit slova „Já jsem“, musíme dbát na to, že pojmy „žít“ a „zemřít“ jsou použity v paralelních „vý­ zvách k rozhodnutí“ ve dvojím významu: Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky. (Jan 11,25 b-26)

V první větě znamená „zemřít“ pozemskou smrt a „žít“ nepomíjivý, věčný život. Ve druhé větě je tomu právě na­ opak: Každý, kdo „žije“ zde v tomto pomíjivém světě, ale věří v Ježíše, sice zemře přirozenou smrtí, přesto však „ne­ umře“ (skutečně, ve smyslu, který tomuto slovu dává Jan). „Neumřít na věky“ zde tedy má stejný význam jako „žít“ v první větě. Ježíš tedy odvádí pozornost od (apokalyptických) udá­ lostí na konci času a soustředí se na přítomnost. Pravé roz­ hodnutí, které navždy určuje celý život, nepadne až „v pos­ lední den“, nýbrž dochází k němu nyní, a sice v aktu víry 114

každého jednotlivce, jakmile se setká s Ježíšem (také ve slo­ vech jeho poslů); (srov. stejný názor v 3,18-21; 5,24n a str. 68-69). Co se zde vypráví jako příběh z Ježíšova života, platí stejně tak pro dobu po jeho oslavení. Křesťanská obec je místem, kde se lidé setkávají se Vzkříšeným, s Pánem nad životem a smrtí. Ve vire se tedy stále znovu odehrává „vzkří­ šení mrtvých“.

Janovské vyznání Každému, kdo naslouchá tomuto evangeliu, je stejně jako Martě položena otázka, zda „ tomu “ věří. Nemá tedy jen věřit, že Ježíš je nesrovnatelný divotvůrce, který dokáže kří­ sit mrtvé, nemá ani věřit, že ke vzkříšení mrtvých dojde „v poslední den“. Spíše se má připojit k vyznání Marty (a ja­ novské obce): „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět“ (srov. 20,31). Toto vyznání se ná­ padně podobá Petrovu vyznání v Mt 16,16, o kterém se vý­ slovně říká, že ho Petrovi zjevil „Otec v nebesích“. Je po­ zoruhodné, že zde ho vyslovuje žena (srov. 4,28n.39).

4. Vzkříšení Lazara (11,28-44) Následující události jsou vlastně jen znázorněním a dů­ kazem slov „Já jsem“. Teprve teď se do děje zapojuje i Ma­ rie. Nemůže však už připojit nic podstatného. Její slova ur­ čená Ježíšovi opakují Martina slova z verše 21, ovšem ne všechna. Vyjadřují zde spíše lidskou bezmocnost a rezigna­ ci tváří v tvář smrti. Podobně se chovají Židé, kteří ji dopro­ vázejí. To se Ježíše dotýká tak, že se „v Duchu rozhorlil a byl vzrušen“. Lid si Ježíšovo rozechvění a pláč vykládá jako výraz lid­ ské náklonnosti k Lazarovi. Ale měl se nyní janovský Ježíš opravdu stát „pouze“ lidským? Pravděpodobnější je, že evangelista chtěl vyjádřit rozhorlení dárce života vzhledem k moci smrti a především vzhledem k lidské nevíře. Snad je zde naznačena konfrontace Ježíše s jeho vlastním umírá­ ním (srov. 12,27). To by odpovídalo celkovému dojmu, že 115

vzkříšení Lazara je podle Janova evangelia podobenstvím Ježíšova vzkříšení. Evangelista sice vypráví o zázraku vzkříšení u hrobu (jeskyně s kamenem u vchodu) dramatic­ ky, ale také s pozoruhodnou střízlivostí. Celek je ovládán suverénní postavou Ježíše, Pána nad životem a smrtí. Opa­ kovaný odkaz na čtvrtý den a zápach rozkladu podtrhuje velikost zázraku, ke kterému brzy dojde. Ježíš ještě jednou upozorňuje na vnitřní souvislost mezi vírou a viděním „Boží slávy“ (srov. v. 4; 1,51). Pro věřícího je všechno možné, ovšem jen pro něho (srov. Mk 9,23). Slav­ nostní děkovná modlitba má obrátit pozornost svědků k to­ mu, co je podstatné: Stejně jako všechny jeho zázraky se má i tento poslední stát pro přítomné znamenímjehojednoty s Otcem, aby uvěřili, že ho poslal (srov. 20,30n). Ježíš nemusí jako jiní divotvůrci prosit o vyslyšení, „vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám či­ ní...“ Syn dostal především moc oživovat, „neboť jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu ty, které chce“ (5,20n). Lazar vychází - zabalen ještě do pláten a s šátkem přes obličej - z hrobu pouze na Ježíšovo mocné slovo. Plátna a šátek budou hrát roli znamení i při odhalení prázdného Ježíšova hrobu (srov. 20,5nn). Líčení zázraku končí střízlivě a náhle. Žádná bezpros­ třední reakce, žádné slovo vzkříšeného nebo okolostojících. Lazar zde mizí „beze stopy“. Teprve později se o něm evan­ gelista znovu zmiňuje, ovšem jen jako o mlčenlivém svěd­ kovi a o „objektu vystavenému pozorování“ „mnoha Židů“ (srov. 12,ln.9n).

5. Rozdílné reakce (11,45-53) Mnohem podrobněji pojednávají následující verše o roz­ poruplných účincích zázraku na „Židy“, zvláště o účincích negativních. Zatímco se totiž v krátké, avšak udivující poz­ námce konstatuje, že „mnozí Židé“ v Ježíše uvěřili, nega­ tivní reakce je široce a živě vylíčena zvláštní scénou. Ta Janovi slouží jako propojení a úvod ke zprávě o utrpení. 116

Usnesení velerady o usmrcení Ježíše Někteří z očitých svědků vzkříšení informují farizeje. Okamžitě je svolán nejvyšší soud, velerada. Okolnost, že zde a ve zprávě o utrpení hrají hlavní roli farizeové (což jistě není historicky pravdivé), zrcadlí židovské poměry po roce 70, tedy po zničení chrámu. Farizeové byli jedinou skupi­ nou, která přežila tuto katastrofu a která poté znamenala opozici proti sílící skupině křesťanů (srov. str. 92-95). Situace je hrozivá. Lidé, odpovědní za „klid a pořádek“, jsou bezradní. Co mají udělat? Bude-li Ježíš takto pokračo­ vat, je třeba obávat se srocení davu a dokonce lidového po­ vstání proti Římanům s nepředvídatelnými následky pro chrám (to znamená i pro jejich mocenské postavení) a pro židovský národ. V této situaci navrhuje úřadující velekněz (Josef) Kaifáš (18-37 po Kr.) se střízlivým úsudkem realis­ tického politika, aby Ježíše, původce nepokojů, odstranili. Smrti jediného člověka dávají přednost před zničením ce­ lého národa.

Prorocké slovo Evangelista na tuto veleknězovu radu navazuje ve svém významově závažném komentáři (v. 51 n). Vidí v ní prorocké slovo, které Kaifáš vyslovil - aniž by si toho byl vědom v postavení velekněze. Ježíšova smrt bude skutečně zástup­ nou smrtí za lid, avšak nejen za židovský národ, nýbrž i za nežidovské národy, za „rozptýlené děti Boží“. Všechny bu­ dou Ježíšovou smrtí sjednoceny v nový Boží lid. K tomuto výkladu se evangelista zřejmě inspiroval prorockým zaslí­ bením o shromáždění rozptýlených izraelských kmenů, na které narážel už v řeči o pastýři (srov. k 10,16). Kaifášův návrh je přijat: „Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí.“ Tak se Ježíšovo poslední velké znamení stalo podnětem, že nad ním byl vynesen rozsudek smrti. Nevíra se chystá zničit Pána nad životem a smrtí. Je „tragickou ironií“, že po Ježíšově smrti došlo právě k tomu, čemu chtěli politickou chytrostí a moudrou lidskou radou zabránit: ke zničení chrámu i nezávislosti židovského národa.

117

Napjaté očekávání Po těchto událostech Ježíš odchází z veřejnosti „do města jménem Efraim“. Snad je míněna dnešní el-Taijike, která leží 20 km severovýchodně od Jeruzaléma. Zdá se, že tam chtěl očekávat židovské velikonoční svátky, které se měly stát jeho „paschou smrti“. O tomto svátku se také hned hovoří. Evangelista několika málo tahy vykresluje náladu a napjatou atmosféru v hlav­ ním městě během Ježíšovy nepřítomnosti (srov. 7,1 In). Ně­ kolik dní před svátkem (srov. 12,1) přicházeli lidé do města, aby se tam podrobili předepsanému kultovnímu očišťování. Opět (jako v kap. 7) je hlavním tématem hovorů stále ještě nepřítomný Ježíš. Svědčí to o zájmu a snad i sympatiích li­ du; připravuje se takto Ježíšův vjezd, který ve městě vyvolá rozruch (12,12nn). Úřady mezitím cílevědomě pracují na jeho zničení a nařizují pod trestem zatčení „ohlašovací po­ vinnost“.

118

XIII. Před utrpením (kap. 12) Dvanáctá kapitola začíná časovým údajem: „Šest dní před velikonocemi...“ Je takto naznačeno, že všechny udá­ losti, o kterých pojednává tato kapitola, mají vztah k veli­ konočním svátkům, který souvisejí s Ježíšovým utrpením. Začal poslední týden jeho života, ve kterém se naplní jeho pozemská pouť. Dvě události na začátku ještě jednou vy­ zdvihují Ježíšovu zvláštní důstojnost a jedinečnost: poma­ zání v Betanii a vjezd do Jeruzale'ma.

1. Vůně života (12,1-11) Všichni evangelisté přinášejí zprávu o pomazání Ježíše před jeho utrpením (srov. Mk 14,3-9par.). Janovo evangeli­ um ovšem zařadilo pomazání před vjezd do Jeruzaléma a výslovně je propojilo se vzkříšením Lazara (v. 1). To by mohlo naznačovat, že chce pomazání postavit do užšího vztahu k velikonočním událostem. (Na rozdíl od synoptiků je u Jana Ježíšovo mrtvé tělo řádně pomazáno před pohřbe­ ním /srov. 19,39n/, a tudíž schází i scéna, kdy ženy přichá­ zejí ke hrobu, aby Ježíšovo tělo pomazaly.) Tomu odpovídá i samotné pomazání, jak o něm Janovo evangelium vypráví. Zabývá se pozadím a je zaměřeno zce­ la kristologicky. Jeho rysemjeplnost, nadbytek. („Libra dra­ hého oleje z pravého nardu“ bylo neobvyklé množství; cena činila přibližně deset měsíčních platů.) Kde je Ježíš, tam se právem překračují veškeré míry. Normální měřítka - ať už jsou jinak jakkoli oprávněná - k docenění nestačí. Jeho pří­ tomnosti přísluší přemíra a plnost, které zde jsou znamením bezmezné lásky a úcty, jaká náleží pouze jemu. Příjemná vůně, která naplnila celý dům, je vůní života, která stojí v příkrém protikladu k mrtvolnému zápachu u Lazarova 119

hrobu (srov. 11,39). Příběh se nápadně podobá pomazání, které provedla hříšnice v Lk 7,37n. U Lukáše, stejně jako u Mk 14,3, jde však o bezejmennou ženu, která Ježíše po­ mazala, nejde tedy o Marii, sestru Marty (srov. Lk 10,3842). Teprve pozdější tradice udělala z této ženy „hříšnici“ Marii Magdalénu. Ta však nebyla ani „hříšnicí“, ani tou, která Ježíše pomazala (srov. Lk 8,2).

Neopodstatněná námitka Je „normální“ a pochopitelné, že Mariino plýtvání vyvo­ lalo protest. Nelze je ospravedlnit ani podle objektivních a normálních měřítek. Je možné pouze pro člověka, který poznal Ježíšovu jedinečnost a který ho bezmezné miluje. K takovým lidem Jidáš jistě nepatří. Zatímco v Mk 14,4 vy­ jadřují své námitky „někteří“ a v Mt 26,8 tak činí „učední­ ci“, u Jana vychází tato kritika od Jidáše. Janovo evangelium si nenechá ujít ani jedinou příležitost, aby Jidáše vykreslilo v těch nejčemějších barvách (srov. 6,70n; 13,2.21-30). Zde mu podsouvá nečisté úmysly a označuje ho za zloděje, kte­ rému ve skutečnosti na chudých vůbec nezáleží. Byl to snad způsob, jak jednat s protivníky? Ježíšova slova, která ospravedlňují Mariino chování („Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky“), upozorňují na jeho blízkou smrt, ale také na výjimečnost situace. Ježíše není možné posuzovat podle normálních mě­ řítek. Ostatně, učedníci budou mít ještě dostatek příležitostí, aby dokázali svou lásku k chudým. Evangelistovi tedy jde o zdůraznění Ježíšovy jedinečnosti, nechce prorokovat ne­ změnitelnost stavu chudoby (což by jistě mnozí bohatí uví­ tali jako alibi!). Ještě jednou se v příběhu objeví Lazar tentokrát jako pou­ hý objekt zvědavého zájmu, nikoli jako znamení Ježíšovy moci směřující k životu. Zmínka o rozhodnutí velekněží, že zabijí také Lazara, upozorňuje, že nechtějí pronásledovat a odstranit pouze Pána, nýbrž i jeho učedníky (křesťany tvo­ řící obec). Kontrast mezi mocí směřující k životu, kterou ztělesňuje Ježíš, a mocí způsobující smrt, kterou disponují protivníci, se ukazuje ještě zřetelněji.

120

2. Vjezd krále (12,12-19) Jan představuje Ježíšův vjezd do Jeruzaléma jako slav­ nostní „příjezd krále“. Z města vychází naproti Ježíšovi prů­ vod: velký zástup poutníků, kteří přišli na svátky, s palmo­ vými ratolestmi v rukou a volajících „hosana“. Tak bylo zvykem vítat krále a vojevůdce. Lidé tedy zdraví Ježíše vý­ slovně jako „krále Izraele“. Tento obraz se liší od těch, které o vjezdu podávají synoptikové. U nich lidé doprovázejí Ježíše již dříve na cestě do Jeruzaléma a rozkládají roucha a palmové ratolesti na cestu (Mk 1 l,7n). (Můžeme se ptát, kde v Jeruzalémě našli palmové ratolesti; Janovu evangeliu však nezáleží na bota­ nické pravdivosti, nýbrž na teologickém významu.) Nápadné zdůrazňování královských rysů ve zprávě o vjezdu do Jeruzaléma připravuje čtenáře už předem na zvláštnost janovské zprávy o utrpení, ve které hraje králov­ ský motiv hlavní roli. V Janově evangeliu ani není nutné hledat osla (srov. Mk 11, 1-6), protože Ježíš sám „nalezl oslátko“, na které se po­ sadil. Evangelistovi to připomíná slova proroka Zacharjáše, která líčí vjezd mesiánského krále do Jeruzaléma: Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. (Zach9,9)

Král na oslátku je ovšem neobvyklý obraz. Ale právě tato mimořádná okolnost je znamením zvláštnosti Ježíšova krá­ lovství. Není králem ve smyslu tohoto světa, a proto také jeho království není „z tohoto světa“ (18,36). Je králem po­ koje, jak ho popisuje pokračování citátu ze Zachatjáše: Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně; válečný luk bude vy­ mýcen. (Zach 9,10)

Tak se Ježíšův vjezd stává odmítnutím jake'koli násilné' vlády a vyhlášením míru. Takovým pojetím království však Ježíš nevyhověl očekávání mnoha lidí v Jeruzalémě a ve svém národě. Evangelista se výslovně zmiňuje, že ani učed­ níci tehdy nechápali hluboký, symbolický smysl dění. Ten

121

se jim otevřel teprve po velikonocích působením Ducha, který připomene všechno (srov. 2,22; 14,26). Krátká poz­ námka ještě jednou naváže na vyprávění o Lazarovi. Laza­ rovo vzkříšení bylo účinným znamením, neboť „mnozí z Ži­ dů ... v něho uvěřili“. Přesto zpráva o utrpení ukáže, že tato víra, která se opírá pouze o zázraky, a toto nadšení nemohou obstát při zkouškách. Vyprávění o vjezdu končí odkazem na bezradnost farizeů, vyvolává ovšem i obavy z možných špatných událostí. Všechno naléhavě směřuje k rozhodnutí.

3. Poslední slovo světu (12,20-36) Bezprostředně po scéně vjezdu následuje delší Ježíšova řeč, která je přerušována jen krátkými reakcemi lidu. Je to poslední Ježíšova veřejná řeč a ukončuje Ježíšovo sebezjevení světu (veřejnosti). Současně směřuje k utrpení, které se již blíží. Stejně jako řeč v 3,14-21, se kterou má mnoho společného, nabízí ještě jednou celkový přehled Ježíšova díla spásy a shrnutí základních tématjanovské teologie, popř kristologie, kterými jsou vyvýšení a oslavení Syna člo­ věka, význam Ježíšovy smrti pro spásu lidí, rozhodnutí o ví­ ře, ke kterému dochází při setkání s ním a jeho slovem. Na­ vzdory četným tématům je řeč ve své „hluboké struktuře“ nesena jednotnou základní myšlenkou: svou smrtí je Ježíš oslaven a dává věřícím život. Výhled do budoucnosti Podnětem k řeči je příchod několika Řeků, kteří chtějí „vidět“ Ježíše, to znamená, že se s ním chtějí seznámit. Slo­ vem Řekové se nemíní pohané, nýbrž poloviční proselyté (jde o poutníky do Jeruzaléma, „kteří se přišli o svátcích klanět Bohu“). Jsou to pohané, kteří se sice připojili k ži­ dovskému náboženství, ale kteří nejsou plně Židy, protože se nechtěli nechat obřezat, a proto nebyli povinni zachová­ vat Zákon v celé jeho šíři. Tato skupina polovičních proselytů představovala v prvotní církvi takřka most k pohanům. Byli prvními, které po velikonocích oslovovali křesťanští

122

misionáři. Snad proto je evangelista nenechává navázat kon­ takt přímo s Ježíšem, nýbrž prostřednictvím dvou učedníků, Filipa a Ondřeje (srov. jejich vlastní příchod k Ježíšovi v 1,40-44). Možná patřili tito dva k vynikajícím misioná­ řům v okruhu janovských obcí.

Rozhodující hodina Zdá se, že podobně jako při setkání s Nikodémem se Ježíš vůbec nezabývá jejich záměrem, ale začíná hovořit o „své hodině“: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“ Tím je určeno motto, které ovládá následující řeč. Vše, co Ježíš v dalších větách říká, je upřesněním a výkladem toho, co tato hodina obsahuje (srov. str. 75-76). K jejímu obsahu patří vedle oslavení Ježíše, Syna člověka, především jeho smrt, ve které se podle janovského pojetí oslavení uskutečňuje. K této smrti se vztahují následující slova. Život ze smrti

Názorný obraz pšeničného zrna, které přináší plody, když odumře, se sice vztahuje na každého člověka, v kontextu je však zásadní výpovědí o Ježíšově postoji. Mohli bychom mluvit o ústavě celého jeho života. Nechtěl sobecky uchovat sám sebe, nýbrž byl připraven obětovat svůj život. Následující výrok, který má své paralely u synoptiků (srov. Mk 8,35par), navazuje na podstatu obrazu a dále ji rozvíjí. Jde o to, za jakých podmínek může člověk získat pravý život. Odpověď zní nesmyslně: Právě ten, kdo „miluje svůj život“, to znamená, kdo si ho chce uchovat za každých okolností a neumí se od sebe oprostit, jej ztratí. Vlastní, na­ plněný život nenalezne. Kdo naproti tomu „svůj život v tom­ to světě“, kde je neustále ohrožen smrtí, „nenávidí“, to zna­ mená, že ho nepovažuje za nejzazší hodnotu, kterou by měl stůj co stůj uchovat, ten ho získá. Vzdání se života je podle těchto slov skutečně cenou života. Život žije ze sebedarování a schopnosti vzdát se sebe. To byl zákon Ježíšova života a každý, kdo se s ním vydá na životní cestu služby zname­ nající obětování života, bude mít podíl na jeho osudu ve smrti i v životě (srov. 15,18n). Jen takto chápané a prožíva­ 123

né následování spojuje s Ježíšem natolik, že i ten, kdo ho následuje, bude tam, kde je Ježíš (srov. 17,24). Odpověděl tím Ježíš na příchod „Řeků“? Při povrchním pohledu na věc tomu nic nenasvědčuje. Přece však: je-li odumření předpokladem k přinesení plodů, pak je Ježíšova smrt předpokladem misie u pohanů, neboť ta patří k nejbo­ hatším plodům Ježíšovy smrti (a oslavení); (srov. 12,32).

Janovská hodina na Olivové hoře Ústředním pojmem „hodina“ se tok myšlenek znovu vra­ cí k počátku řeči. Třikrát opakované „nyní“ (vv. 27.31.32) zřetelně udává, že nyní hodina skutečně přišla. Slovo nyní uvádí vždy jeden aspekt této hodiny: Ježíšova duše je sevře­ na úzkostí, soud nad tímto světem, vyvržení vládce tohoto světa. Janovo evangelium nepodává zprávu o Ježíšově zápasu při modlitbě v Getsemanech (srov. Mk 14,32-42par.), ale Ježíšovo slovo o „úzkosti“ v jeho duši a rozmluva s Otcem velmi silně připomínají události v Getsemanech, takže prá­ vem hovoříme o „janovské hodině na Olivové hoře Přesto v Janově evangeliu Ježíš nebojuje se smrtelnou úzkostí a ta­ ké neprosí Otce, aby od něho odejmul kalich utrpení. Proto nelze „úzkost“ psychologizovat a chápat jako strach ze smr­ ti, nýbrž jako vnímání začínajícího utrpení, kterému jde Je­ žíš vstříc s plným vědomím, svobodně a beze strachu. Hodina oslavení

Protože hodina utrpení je zároveň hodinou oslavení (Otce a Syna), neprosí Ježíš o to, aby jí byl ušetřen, nýbrž o to, aby Otec oslavil své Jméno“. To je semitský způsob vyjad­ řování. „Jméno“ zastupuje osobu, popř. to, co tuto osobu zvlášť charakterizuje. (My bychom řekli: zastupuje „osob­ nost“.) To ukazuje např. paralelní prosba v 17,1 a 4: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe... Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.“ V Ježíšových skutcích působil Otec (srov. 5,19n.36; 9,4; 10, 25.37n; 14,10), a proto byl Otec oslaven Synem a Syn Otcem. Ve skutcích Syna (které jsou skutky 124

Otce) se zjevila velikost či sláva Otce i Syna. Tento proces oslavení pokračuje také (nebo právě) v utrpení a smrti Syna, protože se v něm nej výrazněji vyjadřuje jednota lásky a pů­ sobení Otce i Syna. V tomto smyslu je Ježíšovo utrpení nej­ větším skutkem Syna (největším oslavením Syna); (srov. str. 75-76).

Hodina soudu nad světem a jeho vládcem Přítomný lid nechápe Otcovu odpověď. Jak by také mohl? Nemá přístup k událostem této hodiny, protože ten se otevírá jen věřícím. Pokusy zástupu o výklad ukazují, jak propastně jsou Ježíšovi a jeho tajemství vzdáleni. Ježíšova odpověď uvádí další dva aspekty, popř. účinky událostí této hodiny: Dovršuje se v ní soud nad „ tímto světem “ a vyvržení „ vlád­ ce tohoto světa Hodina tedy vede ke změně vlády. Zatímco Ježíš je uveden na trůn jako král a Pán (srov. str. 184), „vlád­ ce tohoto světa“, satan (srov. 13,27; 14,30; 16,11), je ze svého panovnického stolce sesazen. To je obrazně mytologický jazyk, který je nám dnes těžko srozumitelný, protože je nám cizí (apokalyptický) obraz o světě, který se zde předpokládá. Podle představ, které byly mezi Židy v Ježíšově době rozšířené, se moc zla - zosobněná satanem - pokouší získat vládu nad světem, popř. už ji nad částí světa vykonává. (Janovo evangelium nazývá tuto část, ovládanou mocí zla a setrvávající v nevíře, důrazně „tímto světem“; srov. str. 39-41) Čtvrtý evangelista se nyní vrací k těmto známým před­ stavám, aby vyjádřil převratnou novost Ježíšova působení i jeho „kosmické“ rozměry (srov. podobný obraz u Lk 10,18 a Zj 12,9n). V podstatě chce Jan říci: „On, ukřižovaný a vzkříšený Kristus, znamená svou osobou i svým životem, do kterého patří také kříž a zmrtvýchvstání, konec starého světa propadlého smrti a začátek nového Božího světa, kde panuje život. V něm dochází k obratu, který zasazuje tomu­ to světu’ definitivní smrtící úder“ (7. Blank, Das Evangelium nach Johannes, 4/Ib, str. 318). Rozhodující je, že se tento soud a tato změna vlády odehrává už „nyní“, v hodině Je­ žíšovy smrti a oslavení (srov. 16,11). Odpovídá to zvláštní­ 125

mu janovskému chápání, podle něhož se soud, který byl tradičně očekáván až na konci světa, uskutečňuje již v sou­ časnosti (srov. 3,18n; 5,24n a str. 68-69). Vyvýšeníjako podmínka záchrany

Soud nad světem a jeho vládcem je však jen negativním důsledkem toho, co se děje v této hodině. Důležitější je po­ zitivní aspekt, který Ježíš zjevuje slovy (jež jsou pro Janovo evangelium typická), která mají dvojí význam: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ Jak uka­ zuje výklad k verši 33, „vyvýšením“ se nejprve myslí ukři­ žování, při kterém byl odsouzený „vyvýšen“ na kříži nebo příčném trámu. Ale už bližší určení „ze země“ naznačuje, že jde o víc. Janovo evangelium vidí vyvýšení na kříži jako obraz pro vyvýšení Ježíše do jeho vladařského postavení. Kříž je takřka trůnem, na který je Ježíš vyvýšen. Toto vyvýšení je předpokladem, při jehož splnění přitáh­ ne Ježíš všechny lidi k sobě (srov. 3,14). Jako Vyvýšený a Oslavený přitáhne Ježíš lidi z temnoty a hrozby nižšího světa (světa, ve kterém vládne smrt) k sobě do vyššího světa božského světla a života. Chceme-li tedy pochopit tento Ja­ nův názor na „vyvýšení“, je důležité, abychom se „dvoj­ značnost“ nesnažili odstranit. Oba významy, vyvýšení na kříži a do panovnického postavení, patří jako jeden proces oslavení nerozlučně k sobě. Ve smrti je Ježíš v tomto dvojím smyslu „vyvýšen“ a oslaven (srov. str. 75-76). Kdo je tento Syn člověka? Zástup opět nechápe pravý smysl Ježíšových slov. Za­ slechne v nich snad jen předzvěst ukřižování. Ukřižovaný Syn člověka či Mesiáš se ovšem vůbec nehodí do jejich představy o Mesiáši, neboť se z tradice naučili, že Mesiáš, popř. jeho panování, má mít věčné trvání (srov. Iz 9,6; Da 7,14.27; také Lk 1,33). Skončí-li Ježíšův život předčasnou smrtí, nemůže být Mesiášem. Kýmpak tedy je tento Syn člověka, o kterém Ježíš hovoří? V této otázce lidí může být opět vyjádřena námitka ži­ dovských protivníků proti křesťanské víře v Ježíšovu mesi-

126

anitu. Na tuto diskusi upozorňuje Justin ve svém „Dialogu s Židem Tryfonem“. Tryfo zde vznáší následující námitku proti Ježíšově mesianitě: „Můj pane, zmíněná Písma (a podobné spisy) nás vedou k tomu, aby­ chom toho, který jako Syn člověka obdrží od Věkovitého věčnou vlá­ du, očekávali ve slávě a velikosti. Tento takzvaný Kristus byl ale bez cti a slávy, takže dokonce propadl nejhoršímu prokletí, které Zákon ukládá: byl totiž ukřižován“ (32,1).

Odpověď na tyto otázky nakonec nabízí janovská zpráva o utrpení. Zde však (podobně jako v rozhovoru s Nikodé­ mem, srov. 3,18-21) Ježíš odpovídá výzvou k rozhodnutí ohledně víry. Nyníye „čas milosti“, nyní je třeba se rozhod­ nout a vydat se na cestu víry k Ježíši, Světlu, neboť může také být pozdě (srov. 9,4.41). Víra ovšem může lidi proměnit v syny Světla, kteří unikli temnotě zatracení a už se nemusí bát (srov. 3,18n). Po této poslední výzvě k rozhodnutí ohledně víry Ježíš odchází z veřejnosti; už nechce hovořit s „Židy“. „Světlo světa“ opouští svět. Nadále trvá „tento svět“ temnoty (ve kterém však budou také lidé, kteří světlo přijmou /srov. 1,12; 17,9-16/). Nevíra většiny Židů byla pro janovskou obec i pro celé společenství prvních křesťanů nepochopitelným, nepronik­ nutelným tajemstvím a také „ostnem v těle“ (srov. Rím 911). Proto se evangelista k tomuto tématu ještě jednou vrací ve zpětném pohledu na Ježíšovo působení. Úsek 12,37-50 je evangelistovou úvahou nad tajemstvím víry a nevíry.

4. Úvaha nad tajemstvím nevíry (12,37-50) Proč většina židovského národa v Ježíše neuvěřila, ačkoli jim svým zjevením ve znameních a slovech otevřel cestu? To je otázka, na kterou evangelista hledá odpověď. Nachází ji na dvou místech knihy proroka Izajáše, to znamená, že odpověď hledá v Božím slově a jednání. V Iz 53,1 si učedníci nepochopeného „Hospodinova slu­ žebníka“ (tajuplná prorocká postava v exilu) stěžují na to,

127

že mu nikdo neuvěřil a nikdo v jeho poselství nepoznal mocné Boží působení. Totéž se podle evangelisty přihodilo i nyní v souvislosti s Ježíšovým působením. Většina mu ne­ uvěřila. „Vysvětlení“ pro toto nepochopitelné jednání nachází evangelista v jiných slovech Písma, v takzvaném „příkazu zatvrdit srdce posluchačů“ z Izajášova vidění, během kte­ rého byl povolán. Tam Bůh mluví k proroku takto: „Jdi a řekni tomuto lidu: ’Poslouchejte a poslouchejte, nic nepocho­ píte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte.’ Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima nesly šel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“ (Iz 6,9n).

Janovo evangelium ovšem tento text nepřej ímá v původ­ ní podobě, nýbrž upravuje ho pro svou potřebu. Vybírá z něj „zaslepení očí“ - jistě ve vztahu k Ježíšovým znamením a „zatvrzení srdcí“, protože srdce bylo považováno za cen­ trum rozhodování člověka. Podle evangelistova výkladu te­ dy nakonec odpovídá tajemné Boží vůli, když „Židé“ v Je­ žíše nevěří a - to je evangelistova nová interpretace - nechtěj í se nechat Ježíšem spasit. K Iz 6,9n přihlíželi při zpracovávání tohoto problému i ji­ ní teologové prvotní církve, což ukazuje, že všichni stáli před stejnou hádankou a nenašli na ni žádnou jasnou lidskou odpověď. Marek užívá tohoto textu, aby „vysvětlil“ nepo­ rozumění Ježíšovým podobenstvím ze strany nevěřících (srov. Mk 4,10-12) a Lukáš ho uvádí na konci Skutků apoš­ tolů v podobném významu jako Janovo evangelium (srov. Sk 28,17-28). Pavel, který se problémem nevíry Izraele za­ bývá v Ř 9 - 11, sice necituje Iz 6,9n, také však používá motivu zatvrzelosti. V Ř 1 l,7n píše: „Co z toho plyne? Iz­ rael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izra­ ele, ale ostatní zůstali zatvrzelí, jak je psáno: ’Bůh jim otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne’“ (Iz 29,10; Dt 29,3). Pokračování textu ukazuje, že Boží vůle zatvrdit srdce nečiní ani podle Janova evangelia z celého židovského ná­ roda „massu damnatu“ („zavržený lid“), jak se křesťané poz­ 128

ději v nekřesťanské nadutosti domnívali. V Ježíše uvěřili dokonce „mnozí“ z vedoucích mužů (srov. podobnou opra­ vu výlučného tvrzení v l,10n). Přesto jim chyběla odvaha k otevřenému vyznání. Jejich starost o dobrou pověst, váž­ nost a postavení jim bránila v tom, aby se k Ježíšovi, popř. k obci, připojili. Tento jev určitě nebyl na denním pořádku pouze v Janově době (k vyloučení ze synagogy srov. 9,22). Bůh si přeje spásu lidí

Evangelista nečekaně ještě jednou (ve v. 44) přináší Je­ žíšovu krátkou, závěrečnou řeč, která ve formě zjevení shr­ nuje janovské poselství o Kristu. Nyní se ale obrací na všechny lidi a chce zdůraznit především Ježíšovu trvalou roli prostředníka a všeobecný význam jeho poselství. Ježíš je jedinou cestou spásy pro všechny, protože v jeho slovu lze jedinečným způsobem slyšet a poznat Boží záměr se světem. Kdo tomuto slovu nepřisvědčí v postoji víry a ne­ uposlechne je, ten soudí sám sebe (srov. 3,18n). Neboť Bůh chce spásu člověka, nikoli jeho zkázu - tedy ani jeho zatvrzelost! Předat tuto zvěst lidem - to byl úkol, který Ježíš přijal od Otce (srov. 17,2n). Jako „pozvání k životu“ zůstává v platnosti pro všechny lidi, kteří těmto slovům naslouchají ve svědectví jeho poslů.

129

B ZJEVENÍ SYNOVY SLÁVY V KRUHU JEHO PŘÁTEL (KAP. 13-20) Třináctou kapitolou začíná druhá část Janova evangelia, která kromě zmínky o umývání nohou a řečí na rozloučenou (kap. 13-16; 17) obsahuje zprávu o utrpení (kap. 18-19) a o vzkříšení (kap. 20). Kapitola 21 je pozdějším dodatkem. Jestliže evangelista v kapitolách 1-12 líčil zjevení Ježíšovy slávy světu, pak tématem těchto kapitol je zjevení jeho slávy přátelům, přičemž zpráva o utrpení zaujímá v evangelistově vyprávění zvláštní postavení. V určitém smyslu je zjevením současně světu i přátelům. Tuto druhou část bychom také mohli nazvat „spisem o hodině“ či „o slávě“, protože popisuje události této hodiny jako oslavení.

I. Znamení, kterým je umývání nohou (13,1-20) Přiblížily se velikonoční svátky, o kterých se zmiňuje již první verš 12. kapitoly. Stejně jako ostatní evangelisté, zná i Jan tradici o Ježíšově poslední večeři s učedníky krátce před smrtí. Přesto u něho postrádáme jakýkoli náznak, že to byla velikonoční večeře o svátku pesach. Pak by bylo dokonce vyloučeno, že Ježíš zemřel podle janovské chro­ nologie v předvečer velikonočních svátků („den přípravy“, srov. 18,28; 19,31). U Jana ostatně samotná večeře nehraje kromě odhalení zrádce (13,21-30) vůbec žádnou roli. Poskytuje pouze rá­ mec pro události. Proto v ní chybí i zvláštní Ježíšovo jednání při večeři - „ustanovení eucharistie“ - které u synoptiků za­

131

ujímá centrální místo. (Své pojetí eucharistie vyjádřil už. v dodatku k řeči o chlebu v 6,51-58.) Pro Jana má naproti tomu podstatný význam jiná událost: umývání nohou.

Ve svobodě Přesto však ještě než vylíčí a vysvětlí tuto událost, záleží mu na tom, aby výslovně poukázal na skutečnost, že Ježíš věděl o příchodu hodiny. Ježíš vstupuje do svého utrpení zcela vědomě, nepřekvapuje ho jako neodvratný osud. Smrt pro něho není jednoduše zakončením života, nýbrž „pře­ chodem z tohoto světa k Otci “. K němu se tedy upírá pohled janovského Ježíše, nikoli ke smrti. Hned na začátku se však pohled obrací i na temnotu této hodiny, ztělesněnou v postavě zrádce. Také o ní Ježíš ví. Co Jidáš udělá, překračuje natolik všechny lidské pokusy o vy­ světlení, že to evangelista může vztáhnout pouze na satano­ vo vnuknutí. Zdánlivá satanova moc má ovšem proti sobě Ježíšovu moc život dát a „opět jej přijmout“ (srov. 10,18). Nikoli satan (byť skrze Jidášovu zradu), nýbrž Otec řídí Je­ žíšův osud. „Vládce světa“ nad ním nemá žádnou moc (srov. 14,30). Znamení spásonosně smrti Ježíš nezačíná řečí, nýbrž činem, který je ovšem výmluvnější než množství slov: Umývá učedníkům nohy. Učední­ kům je nepochopitelné, že jim Ježíš, Pán a Mistr, myje nohy, neboť umytí zaprášených nohou hostí patřilo ke službě ot­ roků (nebo také k pohostinnosti paní domu). Toto jednání - které je zároveň znamením - je vzápětí vyloženo dvojím způsobem. První význam (vv. 6-10) se týká společenství učedníků s Ježíšem (které vychází z Ježíšovy smrti). Chápe umývání nohou jako znamení Ježíšovy vydanosti až na smrt a chce podtrhnout spásný význam této smrti. Touto službou, mytím nohou, Ježíš ještě jednou shrnuje celý svůj život. Byl to život pro druhé. Jeho brzká smrt bude krajním důsledkem tohoto života, takřka jeho poslední služ­ bou přátelům. Mk 10,45 je k tomu nejlepším komentářem: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby

132

sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (srov. Lk 22,27; F 2,5-8). Tak je umývání nohou znamením krajní lásky, kterou Ježíš miloval své přátele „až do konce“ a která nalezne své nejvyšší viditelné vyjádření v hodině smrti na kříži, kdy Ježíš řekne: „Dokonáno jest“ (19,30). Kdo na sobě nechce podobně jako Petr připustit toto sym­ bolické jednání, nemůže mít podíl na Ježíši a na jeho díle spásy. Ale to Petr „ještě“ (tj. před velikonocemi a sesláním Ducha) nemůže chápat. Jeho myšlení se zatím pohybuje na čistě pozemské úrovni. Z toho jen nutně vyplyne, že si do­ datečně chce ve své horlivosti nechat umýt ještě i ruce a hla­ vu. Symbolický význam této prosby a Ježíšovy odpovědi lze jen těžko rozluštit, je velmi sporný (jak už ukazují různá zlepšení textu). Za předpokladu, že se držíme kratšího textu: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý“, má snad odpověď říci, že spásu, kterou Ježíš nabízí svou smrtí, je možné mít zcela, nebo vůbec. Věřícímu člo­ věku je darována zcela, nepotřebuje proto již žádná částeč­ ná doplnění.

Příklad vzájemné lásky

Ve formě poučení učedníků Ježíš nabízí ještě druhý vý­ znam mytí nohou (vv. 12-15). Ten se zabývá vzájemným vztahem mezi učedníky. Svým činem dal Ježíš učedníkům příklad, který je zavazuje k napodobování. I jejich život se má vyznačovat službou, kterou prokazuje jeden druhému, to znamená, že se mají navzájem opravdu milovat. Takto se připravuje „přikázání lásky“ z 13,34n (srov. 1 J 4,11). Na tento význam navazují jednotlivé výroky, které jsou vzájemně propojeny důležitými pojmy a kontextem - a mají své paralely také u synoptiků (srov. Mt 10,24.40 par.). Jest­ liže jim Ježíš, Pán, prokázal službu náležející otroku, pak je správné, když také oni, „otroci“ a „vyslanci“, si navzájem slouží. V přijetí bratra je přijímán Ježíš, který je posílá, a s ním Otec, který poslal Ježíše. Tyto Ježíšovy pokyny a za­ slíbení jsou založeny na představě, že vyslanec reprezentuje toho, kdo jej poslal. Vždyť přichází v jeho jménu a z jeho příkazu. Kdo přijímá vyslance, přijímá i toho, kdo jej poslal.

133

Je pozoruhodné, jaký význam dává Janovo evangelium Ježíšově poslední večeři v kruhu učedníků, srovnáme-li to se synoptickou tradicí. Kde u ostatních evangelistů tvoří zpráva o eucharistické hostině střed vyprávění, tam se v Ja­ nově evangeliu nachází umývání nohou. Obojí je sice před­ řazeným výkladem Ježíšovy smrti, ale Janovo pojetí je zcela nekultovní a svým druhým významem zaměřené na vzá­ jemnou bratrskou lásku. Tato skutečnost překvapí o to více, vezmeme-li v úvahu jeho obvyklé „kristologické zaměře­ ní“. Z Janova pohledu není eucharistická slavnost, ve které chybí nebo nefunguje tato horizontální úroveň, zjevně „ve­ čeří Páně“ v Ježíšově duchu.

134

IL Označení zrádce (13,21-30) Zrazení Ježíše jedním z úzkého kruhu dvanácti učedníků bylo - jak jsme se již dříve zmínili - pro janovskou obec zjevně těžko pochopitelným problémem, neboť se ve čtvr­ tém evangeliu objevuje stále znovu (srov. 6,64n.70n; 13,1.18n; 17,12n). Cítíme intenzivní přemítání o tomto ta­ jemství, hledání zrádcových pohnutek a snahu „vysvětlit“ jeho jednání. Nikdo Jidáše neposuzuje - i po lidské stránce - tak tvrdě jako Janovo evangelium. O odhalení zrádce po­ uze Jan vystavěl samostatnou scénu, která je nadto plná na­ pětí díky protikladné postavě učedníka, „kterého Ježíš mi­ loval“. O tomto bezejmenném a tajemném učedníkovi se zde mluví poprvé - bez jakékoli přípravy - a od tohoto oka­ mžiku se objevuje na rozhodujících místech evangelia. Vý­ znam dění lze poznat podle Ježíšova hlubokého pohnutí, které je určitým druhem prorockého rozhorlení (srov. 11,33.38; 12,27). Evangelista chce především zdůraznit, že Ježíš věděl už dopředu o všem, co se stane. Zdůrazňuje také jeho absolutní svobodu, ve které jde vstříc všem událostem a dokonce je řídí - podobně, jak to činí zde. Neboť je to sám Ježíš, kdo dává Jidášovi znamení, aby provedl svůj ještě zatajovaný úmysl. Učedníci naopak stojí tváří v tvář tomu všemu zcela bez­ radní a nic netuší. Někteří z nich dokonce podléhají napros­ tému omylu, že Ježíš posílá Jidáše nakoupit věci potřebné ke slavení svátku nebo „dát něco chudým“. Znamením, které vychází ze společného pojídání chleba, byl již v 13,18 citát ze žalmu 41,10. Jsme takto upozorněni, že Boží plán zahr­ noval i Jidášovu zradu. Nic se v utrpení Syna člověka neděje bez Boží vůle (srov. 17,12; Lk 24, 26n). Pravděpodobně je toto důkladné rozebírání problému s Jidášem zaměřeno i proti protivníkům, kteří ve zradě viděli důkaz proti Ježí­ šově mesianitě. Kdyby Ježíš byl Mesiáš - tak zřejmě argu­ mentovali - potom by musel již dopředu vědět o zradě a ne­ 135

mohl by tedy Jidáše přijmout do úzkého kruhu svých učed­ níků. Právě proti této námitce směřuje janovská scéna s Ji­ dášem. Po svém odhalení opouští Jidáš kruh učedníků. Evange­ lista se skrytou narážkou poznamenává: „ Byla noc. “ Svým rozhodnutím proti Ježíšovi, světlu světa, Jidáš přešel z pros­ toru světla do prostoru temnoty, to znamená nevíry, zatra­ cení a smrti (srov. 12,46). To vytváří předpoklad pro první řeč na rozloučenou, ve které se Ježíš zjeví jen před svými vyvolenými přáteli (srov. 15,15; 17,9-16).

Učedník, kterého Ježíš miloval

Postava bezejmenného učedníka, „kterého Ježíš milo­ val“ (takto označen vystupuje v 13,23-25; 19,26n; 20,210; 21,2-8.20-24; pravděpodobně se o něm píše i v 18,15n; 19,34n), klade badatelům až do dnešní doby mnoho otázek, které v žádném případě ještě nejsou uspokojivě dořešeny. Tyto snahy však nezůstaly zcela bez výsledků. Krátce je zde shrneme. Od 2. až do konce 19. stol, byl tento bezejmenný učedník ztotožňován s Janem, „synem Zebedeovým“ a bratrem Jakubovým (srov. Mk 1,19n; 3,17). Byl považován za „evangelistu Jana“, autora čtvrtého evangelia. Toto zto­ tožnění se ovšem setkává s velkými obtížemi, takže dnes od této hypotézy upouštějí skoro všichni badatelé. Pochopitelně se otázka po identitě tohoto učedníka zcela nevytratila. O koho jde? Nejprve si všimněme dvou významných skutečností: Ni­ kdy není nazýván jménem a objevuje se poprvé v řečech na rozloučenou (13,23-25). Naznačuje to, že nepatřil k užšímu kruhu učedníků, ke Dvanácti, kteří byli známí jménem - nebyl tedy ani očitým svědkem událostí před utrpením (zvláště Ježíšova působení v Galileji). Někteří se sice domnívají, že se skrývá za postavou druhého učedníka z 1,37.40, který není jmenován, avšak to je velmi nepravděpodobné. Někteří v milovaném učedníku vůbec neviděli dějinnou postavu, nýbrž považovali ho za čistě symbolickou či literární postavu, tedy za evangelistův výtvor (popř. za výtvor „janovské školy“). Tomu ovšem odporuje, že v 21,

136

23 se zjevně předpokládá jeho smrt- symbolická postava neumírá, přinejmenším její smrt neznamená takové po­ tíže, jaké přicházejí zde - a že je častěji uváděn ve vztahu k Petrovi. Protože Petr určitě není žádnou (čistě) sym­ bolickou postavou, nemůže jí být ani tento učedník. His­ torická osoba a symbolická postava se ostatně navzá­ jem nevylučují, jak ukazuje příklad jiných osob (nazýva­ ných jménem) v evangelijní tradici. (Kromě Petra např. Tomáš, Nikodém, Samařanka, negativně také Jidáš. Ji­ ným, často citovaným příkladem je - jménem rovněž neznámý - „učitel spravedlnosti“ ve svitcích z Kumránu.) Proto je zcela opodstatněné, když i v milovaném učedníku vidíme historickou postavu, která má nadto ještě symbolický význam. Kdo to byl a jakou měl funkci v janovské obci, popř. v Janově evangeliu? Na základě uvedených důvodů je vyloučeno, aby jím byl někdo z úzkého kruhu známých Ježíšových učed­ níků. Někdo takový by jistě nebyl uváděn beze jména a on sám by si sotva dal neskromné označení „učedník, kterého Ježíš miloval“. Protože je nutné vyloučit i jiné známé osoby (někteří pomýšleli na Lazara nebo na Jana Marka), musí pro nás zůstat člověkem neznámým (ne­ známe ani jeho jméno). Skutečnost, že je spojován te­ prve s posledními Ježíšovými dny v Jeruzalémě, možná opodstatňuje závěr, že byl z Jeruzaléma. Ve prospěch této domněnky mluví i událost z 18,15 - v pnpadě, že zde uvedený „jiný učedník“ je totožný s milovaným učedníkem, což je přinejmenším velmi pravděpodobné. Janovská obec ho tedy považovala za jeruzalémského Ježíšova učedníka (ovšem nikoli za jednoho ze dvanácti apoštolů), za vynikající teologickou osobnost, která se - na rozdíl od Petra a ostatních učedníků - vyznačuje zvláštní bezprostředností vůči Ježíšovi (srov. zvláště 13,23nn): Jako jediný je svědkem Ježíšových posled­ ních hodin na kříži (19,26n.35n), jako první uvěří ve Vzkří­ šeného (20,8), první poznává Pána (21,7). Proto ho janovská obec chápala jako záruku své tradice o Ježíšovi, tradice, která vychází z jeho svědectví. Není tedy autorem Janova evangelia, ale zdrojem tradic, kte­ ré evangelium zpracovává. V určitém smyslu reprezentuje svým zvláštním bez­ prostředním vztahem k Ježíšovi (ve vire, poznání a lás­ ce), jak chápala janovská obec sebe samu. To znamená: Zvláštní charakter učedníkova vztahu k Ježíšovi je pro

137

obec vzorem a vyjádřením jejího vztahu k Ježíšovi. Opravdu, nijak skromný nárok! Zatímco Petra mohou považovat za reprezentanta zbývající, celocírkevní tra­ dice, a mohou mu proto vymezit v Janově evangeliu přednostní postavení (srov. 20,5nn; 21,15-19), milovaný učedník představuje zvláštní charakter janovské tradice a vztah janovské obce k Pánu, který je touto tradicí vy­ jádřen.

138

III. První řeč na rozloučenou (13,31-14,31) 1. První oznámení odchodu (13,31-38) Úsek 13,31-38 uvádí do tematiky řečí na rozloučenou. Hlavními prvky jsou Ježíšův odchod, oslavení a opětovný příchod. Všechna ostatní témata, která se v nich vyskytují, určitým způsobem vyplývají z Ježíšova odchodu. Hned na začátku se čtenáři dostane poučení, jak má rozumět Ježíšovu odchodu (tzn. jeho smrti): jako oslavení Otce a Syna. Stejně jako již 12,23 shrnuje verš 31 ještě jednou všechny nastávající události kolem Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání jako vzájemné oslavení Otce skrze Syna a Syna skrze Otce. Právě v tomto dění se věřícím ukáže jednota Otce a Syna (srov. 14,1 On). Otec byl oslaven už působením pozemského Ježíše, protože v něm se Otec stále znovu ukazoval jako nejzazší důvod a příčina Ježíšových skutků. Současně však v nich byl oslaven i Ježíš, protože v jeho působení se zjevila jeho jednota s Otcem. Tento způsob oslavení se nyní - spolu s dobou pozemského Ježíšova působení - schyluje ke konci. Bude ale novým způsobem pokračovat v době Ducha, až bude oslavený Ježíš skrze Ducha (a v síle tohoto Ducha skr­ ze věřící) činit ještě „větší díla“ (srov. 14,12; 16,14n).

Neporozumění učedníků Pod zorným úhlem víry vidí Jan dobu pozemského Ježíše a dobu Oslaveného jako jeden celek. Pro něho a věřící je Ježíš již oslaven a žije jako Oslavený u Otce. Avšak ten, který žije u Otce jako Oslavený a nyní mluví k obci, je ten­ týž, který působil ve světě a zemřel. V Oslaveném mluví Pozemský. Tak se v řečech na rozloučenou stále prolínají minulost, přítomnost a budoucnost. Tomuto sjednocujícímu pohledu však mohou porozumět jen věřící. Nevěřícímu není dostupný ani tento pohled ani takové porozumění.

139

Tento rozdíl mezi dobou porozumění na základě víry po velikonocích a dobou neporozumění před velikonocemi chtějí zdůraznit verše 33.36-38. Učedníci nebudou moci ná­ sledovat Ježíše nyní na jeho (křížové) cestě k Otci, protože teprve jeho smrt otevírá věřícím přístup k Otci a uschopňuje je k následování. Teprve jako Oslavený a Vyvýšený bude pro ně cestou (srov. 3,13; 12,32). Zřetelně se to ještě ukáže na postavě Šimona Petra. Jeho reakce ukazuje, že z Ježíšovy cesty a jejího cíle nepochopil vůbec nic. Současně se uka­ zuje i chybné zhodnocení lidských schopností ohledně ná­ sledování Ježíše. Porozumění a následování jsou možné jen tomu, kdo věří. Z vlastní síly toho člověk schopen není. Vě­ řit v plném smyslu je však možné teprve po zmrtvýchvstání a seslání Ducha. Proto Ježíš tak důrazně podtrhuje rozdíl mezi „nyní“ a „později“. Poznávací znamení Ježíšových učedníků

Na tomto místě se překvapivě objevuje Ježíšovo „nové přikázání“ milovat se navzájem. Nejprve se zdá, že naprosto nezapadá do kontextu. Je také patrně doplněno teprve do­ datečně. Přesto má toto umístění hluboký význam. Tak se totiž hned na začátku řeči na rozloučenou zdůrazní láska jako centrální Ježíšův odkaz a jako (jediná) směrodatná nor­ ma pro učedníky během Ježíšovy nepřítomnosti. Co bylo symbolicky vyjádřeno již mytím nohou a bylo učedníkům uloženo jako závazek, to se zde představuje jako přikázání odcházejícího Pána. Nápadné je, že Janovo evangelium hovoří jen o vzájemné lásce učedníků, nikoli o lásce k bližním jako ostatní evan­ gelisté - o lásce k nepřátelům nemluvě. Má na zřeteli obec, která má přesvědčovat především svou prožívanou láskou. Vzájemná láska má být jejím poznávacím znamením a zna­ kem kvality. (Téma bratrské lásky jako poznávacího zname­ ní pravého křesťanství rozvíjí především 1. list Janův, srov. 1J 2,1-17; 3,1-24; 4,7-5,4.) „ Novým “ se přikázání nenazývá pro svou odlišnost od Starého zákona, který přece příkaz lásky k bližnímu znal (srov. Lv 19,18; citováno u Mk 12,32par.), či pro odlišnost 140

od ostatních náboženství, nýbrž proto, že je založeno na Ježíšově novém jednání s lidmi a na jeho smrti - a proto, že v obojím má své měřítko. Učedníci a věřící vůbec se mají navzájem milovat, jako je miloval Ježíš. Jsou toho ale schop­ ni jen díky tomu, že on je tak miloval. Ježíšova bezmezná láska, zpečetěná obětováním života, je základem, na kterém je možné stavět vzájemnou lásku (srov. také 15,9-14). Toto „nové přikázání“ je jediným konkrétním etickým požadav­ kem v Janově evangeliu. Jako dvě ohniska jedné elipsy tvoří v Janově evangeliu „věřit“ a „milovat“ dva body, ke kterým je zaměřen křesťanský život, popř. ze kterých vychází a které jej spojují v celek (srov. i Mt 22,39n; Ř 13,9).

2. Odchod k Otci (14,1-17) Tváří v tvář oznámení Ježíšova odchodu, který, lidsky viděno, bude mít za následek jejich osamění ve světě, se srdcí učedníků zmocnil zmatek, strach a malomyslnost. Co se s nimi stane, když už s nimi Pán nebude? Co jim v této situaci může pomoci překonat strach, je jedině víra v Boha a v toho, kdo jim víru zprostředkoval a žil před jejich očima. Proto Ježíš začíná řeč na rozloučenou výzvou k nebojácnosti a vire: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ Zaslíbení trvalého společenství Ježíš se ovšem nemíní spokojit pouze s výzvou k víře. Může učedníkům dát opodstatněné zaslíbení, že jejich od­ loučení nebude trvat věčně. Sice je opustí, ale „do domu svého Otce“ odchází jen proto, aby jim připravil „příbytek“. Potom se vrátí, aby je vzal k sobě, aby byli navždy tam, kde je on. Není tedy žádný důvod k úzkosti a malomyslnosti. Jejich opuštěnost bude mít jen krátké trvání. Po přechodném odloučení bude následovat doba nikdy nekončícího spole­ čenství. Ježíš nyní musí odejít, aby je připravil. Později bude Otce ještě jednou výslovně prosit, aby všichni, které mu dal, byli tam, kde je on (17,24).

141

Do Otcova příbytku je podle Janova evangelia každý vě­ řící přijat v hodině smrti. Jan tedy přesouvá do hodiny smrti to, co se podle všeobecného očekávání prvních křesťanů sta­ ne teprve na konci světa při Ježíšově druhém příchodu k sou­ du (srov. ale také F 1,21-23; 2 K 5,6-8). Očekávání konce má vztah k současnosti a týká se jednotlivce. Odpovídá to tendenci, které jsme si už mohli všimnout i na jiných mís­ tech jeho evangelia (srov. 3,18; 5,24n). „Slova útěchy“ (14,2n) ostatně již pomocí stěžejních pojmů „odejít“ a „opět přijít“ uvádějí hlavní téma řeči na rozloučenou ve 14. kapi­ tole a slouží takřka jako nadpis. Úryvek 14,4-17 nejprve roz­ vine myšlenku odchodu, zatímco verše 18-26 pojednávají o opětovném příchodu. Ježíš, cesta k Otci U následujících rozhovorůje nápadné, že jednotliví učed­ níci kladou určité otázky, jejichž podnětem byla Ježíšova slova. Chceme-li porozumět otázkám i odpovědím, je důle­ žité si připomenout, co bylo řečeno dříve, že totiž Janovo evangelium od sebe přísně neodděluje minulost, přítomnost a budoucnost a má na zřeteli především aktuální a budoucí situaci své obce (srov. str. 14, 152). V otázkách učedníků k nám tedy promlouvají starosti a problémy obce a nepřímo i námitky protivníků. Rozhodující otázkou pro obec (nebo pro její část) byla zjevně otázka po cíli Ježíšovy cesty. Kam Ježíš odešel a kde je teď? Jak se člověk dostane tam, kde je on, či jinak: Jak s ním může nyní, během jeho (tělesné) nepřítomnosti, na­ vázat vztah, jak dosáhnout společenství s ním? Odpovědi na tyto otázky jsou základem celé její existen­ ce, existence vycházející z víry, neboť Ježíšova cesta je také její cestou a Ježíšův cíl je také jejím cílem (srov. v. 3 a také 13,33). Pokud Ježíšova cesta nevede k Otci a on není u Otce, pak jejich víra nemá oporu. Takřka by visela ve vzduchu, neboť pak by Ježíš byl mrtvý a jejich víra ve Zmrtvýchvsta­ lého a Oslaveného byla iluzí. Na Tomášovu otázku po cestě (kterou klade jménem všech) Ježíš odpovídá zjevením ve formě „Jájsem“ (srov.

142

str. 58-59): „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepři­ chází k Otci než skrze mne“ (14,6). Tím vznáší nárok, že je jediným a výlučným přístupem k Otci (srov. 10,9). Cesta znamená orientaci, (smysluplné) zaměření, stálost, jistotu. To Ježíš dává člověku, který věří. A něco takového může darovat jedině on. Věřící proto nemusejí hledat žádnou jinou cestu, ani v židovství, ani v nežidovských náboženstvích. Ježíš je cestou, protože (a tehdy, když) je pravdou. Prav­ du, na kterou se zde pomýšlí, nelze ztotožnit s naším poj­ mem pravdy. Nejde o filozofickou nebo morální pravdu ve smyslu neomylnosti či shody myšlení se skutečností, mlu­ vení s jednáním. Když bible hovoří o Boží pravdě, myslí jeho věrnost a spolehlivost, na kterou se člověk může bezpodmínečně spolehnout a ve které nalézá svou spásu. Tato Boží pravda je nyní přítomná v osobě Ježíše jako osobní skutečnost ve světě (srov. 1,17). Kdo se jí otevře a nechá se jí uchvátit, bude osvobozen od strachu a každého druhu otroctví (srov. 8,3 In). Ježíš jako „pravda“ otevírá životní cestu k svobod­ nému, smysluplnému bytí, které je založeno na Boží a jeho (Ježíšově) věrnosti. V něm - a jedině v něm - se člověk set­ kává s pravým životem, jedině od něho tento život přijímá. Život je - jak už jsme na to častěji upozornili - janovský centrální pojem, který zahrnuje všechny Boží dary člověku, všechny kladné aspekty lidské existence, jež jí propůjčují smysl a štěstí (srov. str. 10-11). Život je Ježíšův dar, může být opisem pro spásu vůbec. Nejde tedy o přirozený život v biologickém smyslu, nýbrž o kvalitativně nový život, o ji­ nou „kvalitu života“, kterou člověk může přijmout jen jako Boží dar. Ježíš o sobě říká, že přišel, aby lidé měli tento život v hojnosti (10,10). Získají ho přijetím Ježíšova poselství s vírou, popř. vírou v něho (srov. 3,14n; 5,24n; 6,47; 20,31; také 1 J 1, In). Kdo přijímá Ježíše jako „cestu, pravdu a ži­ vot“, přichází k Otci. Společenství s ním, které Ježíš zpros­ tředkovává, je konečným cílem a definitivním naplněním lidského hledání a tužeb. Takto jsou slova „Jájsem“ Janovou odpovědí na otázku člověka po smyslu. Smysl má život toho, kdo se spoléhá na Ježíše.

143

Ježíš, místo patření na Boha Ježíšovo zjevení skončilo odkazem na Otce. Ale věřící zajímá ještě jedna otázka. Je to otázka po možnosti spatřit Boha. Filipova prosba, aby mohl vidět Otce, vyjadřuje v první řadě prastarou lidskou touhu po bezprostředním pat­ ření na Boha (které slibovaly i pohanské kulty jako vrchol mystického zasvěcení). Pro Ježíše je však zde příležitostí, aby prohloubil to, co předcházelo, a mluvil o svém zvlášt­ ním vztahu k Otci (vv. 7-11). Protože Ježíš je jedno s Otcem, byl současně viditelnou Boží přítomností mezi lidmi (srov. 1,14.18). Jeho dílo bylo vždy také zjevením Otce, neboť konal jen to, co viděl konat Otce (srov. 5, 19). Ano, jednota mezi Ježíšem a Otcem je tak dokonalá, že Ježíš může říci, že Otec skrze něho koná svá díla. Tuto jednotu lze proto poznat i na základě skutků. „Skutky" nejsou jednoduše totožné se znameními. Spíše obsahují celé Ježíšovo působení, jeho znamení a jeho hlá­ sání slovem. Po Ježíšově odchodu budou takové a dokonce ještě větší skutky konat i věřící. Ježíšovo působení nekončí jeho odchodem. Bude pokračovat ve skutcích věřících, kteří se rozšíří zeměpisně i časově. Především k tomu bude do­ cházet v síle Ducha, kterého Ježíš po svém odchodu sešle. Odůvodnění „neboť já jdu k Otci“ nevyznačuje tedy pouze časový začátek „větších činů“, nýbrž uvádí také jejich vlast­ ní základ. Teprve až Ježíš odejde k Otci, přijde Duch, pro­ tože ho pošle „od Otce“ (srov. komentář k 16,7, str. 159). Zdá se, že na toto seslání Ducha se vztahuje i zaslíbení o vy­ slyšení modliteb. Jeho působením se splní, oč věřící prosí „v Ježíšově jménu“ - a to přispěje k oslavení Otce a Syna (srov. 16,13-15).

„Láska není pouze slovo“

Na první pohled překvapí, když se rozhovor bezprostřed­ ně stočí k novému tématu: k lásce k Ježíšovi. První dojem ovšem klame. V souvislosti má odkaz na lásku objasnit, za jakých podmínek a jakým způsobem lze prožívat a pociťo­ vat trvalou Ježíšovu přítomnost (v Duchu). Ježíš je přítomen tam, kde jeho slova nemají pouze na jazyku, ale kde podle 144

nich jednají. Jedině tak se ukazuje pravá láska k němu. Zde je třeba si především připomenout „nové přikázání“ a umý­ vání nohou. Kdo Ježíše miluje, musí žít a jednat jako on. Jak hodně evangelistovi záleží na správném pochopení toho, co je pravá láska k Ježíšovi, se projevuje i v tom, že o tomto tématu mluví o něco později ještě jednou (ve zcela paralelní formulaci - vv. 21,23) a tak odkazem na lásku vy­ tváří rámec tohoto úseku. Pravá láska se projevuje i „zachováváním“ či dodržová­ ním Ježíšových slov. „Zachovávat slova“ neznamená „ucho­ vávat doslovné znění“ - k takovému nedorozumění by snad­ no mohlo dojít. (Potom by sám evangelista byl prvním, kdo se této zásady nedržel!) Výraz je spíše opisem pro věrnost ve víře. Aby však tato víra zůstala živá a účinná, musí se původní poselství formulovat stále nově - podle toho, co lze předpokládat u posluchačů. Právě Janovo evangelium je to­ ho výmluvným příkladem.

Ježíšův zástupce I v následujícím výroku o Duchu jde o Ježíšovu trvalou přítomnost mezi jeho přáteli. Ježíšova prosba má na zřeteli dobu jeho tělesné nepřítomnosti. Dosud byl on sám oporou a pomocí pro učedníky (srov. 13,33; 14,30; 16,4; 17,12). Tuto roli převezme po jeho odchodu Duch jako „jiný Pří­ mluvce “ (srov. str. 150-153). Ovšem zatímco Ježíšova vidi­ telná přítomnost byla časově ohraničená, Duch bude s učed­ níky „navždy“. O charakteru přítomnosti Ducha (a o vnímání této pří­ tomnosti) se hovoří pomocí vazeb „být s“, „být u“ a „být v“. Zatímco být s zdůrazňuje myšlenku pomoci, ochrany a posily (srov. časté ujištění o ochraně „Pán /nebo Bůh/ je s tebou“ ve Starém i Novém zákoně: např. Ex 3,12; Jer 15,20; Lk 1,28; Sk 18,9; Otec Ježíše posiluje v utrpení, pro­ tože je „s“ ním, J 16,32), pak být v označuje zvláštní druh hluboké a niterné přítomnosti Ducha v učednících. Být u obsahuje rovněž myšlenku ochrany, ale i důvěrnosti a tr­ valosti vztahu. Tímto způsobem byl Ježíš s učedníky (v. 25), takto budou mít Otec a Syn u věřících „příbytek“ (v. 23). 145

Učedníci Ducha znají, protože přebývá s nimi, v nich a u nich. O světě se naproti tomu říká, že „ho nevidí ani ne­ zná“. V protikladu k učedníkům nemá svět žádný vztah k Duchu. Duch je světu cizí a zdá se mu nepřítomný (srov. 16,8). Ducha je totiž možné vidět a poznat jen vírou.

3. Ježíšův opětovný příchod (14,18-31) Veršem 18 se řeč výslovně dostává k tématu Ježíšova opětovného příchodu. Proti veškerému zdání a proti tvrzení nevěřícího světa Ježíš slibuje: „Nezanechám vás osiřelé, při­ jdu k vám.“ Poprvé Ježíš přijde o velikonocích, kdy učed­ níci poznají, že žije. Toto poznání však není omezeno pouze na velikonoce. „ Onen den “ opětovného příchodu a (opě­ tovného) poznání nastává, kdykoli člověk uvěří ve Zmrtvých­ vstalého a pozná, že Ježíš je v Otci a jako Oslavený je také novým způsobem ve věřících a věřící v něm. Ježíšův pří­ chod tedy vytváří společenství, které už nemůže být doko­ nalejší a niternější. Ze souvislosti vyplývá, že nový způsob Ježíšovy přítomnosti u jeho přátel (a v nich) je zprostřed­ kován Duchem. Přítomnost Krista je přítomností Ducha. Obě skutečnosti - Duch je ve věřících a Vzkříšený je ve věřících - jsou v Janově evangeliu navzájem nerozlučně spjaté podobně jako příchod Ducha a opětovný příchod Je­ žíše. Duch je účinnou, ochraňující a zjevující přítomností Vzkříšeného v obci věřících. Doba Ducha (která začíná Je­ žíšovým odchodem k Otci) pak není dobou Ježíšovy nepří­ tomnosti, ale spíš dobou plné přítomnosti oslaveného Ježíše, tedy dobou spásy.

Nový pohled na Ježíšův opětovný příchod Ježíš slíbil, že se dá poznat pouze tomu, kdo ho miluje (v. 21). Judu to vede k otázce, proč se nedá poznat také „svě­ tu“, to znamená nevěřícím. Pravděpodobně se takto nava­ zuje na námitku protivníků, která byla nasnadě, že totiž se Ježíš po svém vzkříšení ukázal pouze svým přátelům, a ni­ koli nevěřícím jako objektivním svědkům.

146

Ve své odpovědi Ježíš ještě jednou upozorňuje, že jeho přítomnost může člověk vnímat pouze ve víre a v lásce. K tajemství Ježíšovy osoby není žádný neutrální či objek­ tivní přístup, neboť jeho jednota s Otcem a „přebývání“ me­ zi věřícími může zažít a poznat pouze ten, kdo se s vírou tomuto poznání otevře. Zároveň Ježíšova odpověď obsahuje novou interpretaci představ (prvních křesťanů) o Ježíšově opětovném příchodu s mocí na konci dějin. K Ježíšovu opětovnému příchodu do­ chází podle Janova evangelia jiným způsobem a také k ně­ mu nedojde až při „posledním soudu“ na „konci světa“. Set­ káváme se zde s novým výkladem veršů 2n. Rozhodující událostí spásy není přivedení věřících domů do nebeských příbytků, nýbrž přebývání Otce a Syna u věřících. Zaslíbení veršů 2n je však takto v podstatě naplněno, protože „být v“ znamená vždy podle Jana vzájemný vztah. Jestliže Otec a Syn přijdou, aby si učinili u věřícího příbytek, pak také věřící jsou tam, kde je Ježíš (srov. 17,24). Zde se ukazují hranice lidské řeči, především co se týče prostorových před­ stav, jak je tomu často u Janova evangelia. Nakonec nejde o „odchod“ a „příchod“, nýbrž o novou, tajemnou přítom­ nost Boha v člověku.

Učení a připomínání, které objasňuje smysl Ve verši 25 se opět vrací situace loučení, tedy také seslání Ducha (který je zde uváděn obvyklým označením „svátý Duch“). Až do tohoto okamžiku byl Ježíš s učedníky jako učitel a jako ten, který přináší zjevení. Nyní bude v jeho zjevení pokračovat Duch tím, že učedníky „ naučí všemu “ a „připomene jim všechno co Ježíš řekl. Učení a připomí­ nání vlastně nejsou dvě různé činnosti Ducha, nýbrž dva aspekty jeho pokračování ve zjevení. „Učením“ se samo­ zřejmě nemyslí jen teoretické učení, které je zaměřeno pou­ ze na rozum. Je to hlásání, které chce oslovit a uchopit ce­ lého člověka. Už Ježíšovo zjevení bylo v tomto smyslu „učením“ a jeho poselství „naukou“ (srov. 6,59; 7,14.28.35; 8,20.28; 9,34; 18,10; také 1 Jan 2,27). Jeho božský původ mohl ale poznat pouze ten, kdo byl ochoten „činit Boží vůli“

147

(srov. 7,17). Na rozdíl od učení Ježíšova bude však učení Ducha vnitřním (po)učením, které nepotřebuje slov. Také „připomínání“ ta strany Ducha by se lehce dalo nesprávně pochopit jako určité „osvěžení paměti“, které má zabránit zapomenutí Ježíšových slov. Myšleno však je pro­ hloubení a aktualizace Ježíšova poselství, která je zaměřena na nové, hlubší poznání a má vést k novým poznatkům, jež mají původ v působení Ducha. Takové připomenutí má evangelista na mysli, když v 12,16 říká, že učedníci nejprve neporozuměli mesiánské­ mu významu Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Teprve po jeho oslavení - což vždy také znamená: po seslání Ducha - „se rozpomenuli“, „že to o něm bylo psáno a že se tak stalo“. Také Ježíšovo slovo o chrámu v 2,19n pochopili v kristologickém významu teprve po jeho vzkříšení, když „se rozpo­ menuli“ (2,22; srov. 16,4; 20,8). „Rozpomenutí“ tedy není zpětná a co možná nejpřesnější rekonstrukce minulých událostí či slov, nýbrž nové, lepší porozumění, objevení pravého smyslu Ježíšových slov nebo nějaké události. Celé Janovo evangelium je v tomto smyslu Duchem vedené - a smysl objevující - rozpomínání se na Ježíšův život a jeho působení. Nejedná se o nové zjevení Duch ovšem nepřináší jakési nové, na Ježíši nezávislé zjevení. Duch přece připomíná to, co řekl Ježíš. Zjevení(na­ uka) pozemského Ježíše je tedy trvalým kritériem, podle kte­ rého se má posuzovat veškeré zjevení zprostředkované Du­ chem. Působení Ducha je stále zaměřeno na zjevení Ježíše, v jehož jménu byl také od Otce poslán. Stejně jako Ježíš přišel, popř. byl poslán, „ve jménu“ Otce, to znamená z jeho pověření a s jeho autoritou, tak i Duch přichází „ve jménu“ Ježíše. Jestliže evangelista tak silně zdůrazňuje trvalý vztah Ducha k dílu pozemského Ježíše, potom má jistě na zřeteli lidi, kteří se odvolávají na nová zjevení skrze Ducha, která však nejsou v souladu s Ježíšovým poselstvím (srov. ko­ mentář k 16,13-15, str. 159-160).

148

Pokoj jako dar na rozloučenou

Na konci těchto rozhovorů na rozloučenou dává Ježíš učedníkům svůj pokoj. „Pokoj“ (šalom) může být pozdra­ vem na uvítanou stejně jako pozdravem na rozloučenou (srov. 20,19.21.26; 1 Te5,23; Ga6,16; Ř 16,20). Zde ovšem znamená mnohem více. Pokoj je (podobně jako život) dar, který v sobě zahrnuje všechny ostatní dary. Není jen „du­ ševním klidem“, vyjadřuje celistvost, spásu, konečné napl­ nění jednotlivce i společenství. Svět se pokouší vytvořit po­ koj násilím a útlakem, zastrašováním a terorem, nebo také uspokojováním všech lidských potřeb. Ježíšův pokoj je jiného druhu a je možné přijmout ho pouze jako dar. Podle Ga 5,22 jsou pokoj a radost plody Ducha svátého. Stojí za povšimnutí, že i zde Janovo evan­ gelium uvádí pojmy Duch, pokoj a radost ve stejné souvis­ losti. Co znamená Ježíšův pokoj, může zakusit jenom ten člověk, který je Duchem osvobozen od strachu a naplněn Boží přítomností. Důvod k radosti Následující řádky se ještě jednou vracejí k důležitým myšlenkám řeči na rozloučenou a současně k začátku úryv­ ku (zvláště k 13,21-30; srov. v. 27 s v. In). O přeměně smut­ ku v radost bude řeč ještě později. Tato přeměna je - pocho­ pitelně - hlavním motivem řečí na rozloučenou (srov. 15,11; 16,20-24; 17,13). Že se učedníci mají radovat z Ježíšova odchodu, zní ov­ šem poněkud podivně a pro mnohé lidi je zřejmě ještě ne­ pochopitelnější odůvodnění: „Neboť Otec je větší než já“. Nejde o věroučnou definici. Otec je větší, protože je tím, kdo posílá a protože sesílá Ducha, který má uskutečnit vše, co Ježíš slíbil v této řeči na rozloučenou. Patří k tomu pře­ devším vysvětlení smyslu Ježíšova odchodu k Otci. Z něho by se učedníci měli radovat, protože tento odchod otevře také jim přístup k Otci a je předpokladem pro příchod Du­ cha (srov. podobně 16,6n). Učedníci, kteří obdrželi dar pokoje, se tedy nemusejí zne­ pokojovat nastávajícími událostmi. Maj í přece Ježíšovo slo­

149

vo, které jim odhaluje význam toho, co nastává. Až se vše naplní, může se jim stát připomínka toho všeho motivem víry (srov. 16,4). Nyní mohou pokračovat události hodiny, ke které patří Ježíšovo utrpení, ale také odzbrojení „vládce tohoto světa“ (srov. 8,44; 12,31). Právě v utrpení se projeví dokonalá jed­ nota lásky mezi Otcem a Synem. A světu to také může být podnětem k otázce, kdo je tento Ježíš, který umírá jako pos­ lušný Syn a vyslanec Otce. Vyzvání k odchodu zřetelně naznačuje, že řeč na rozlou­ čenou skončila. Nyní by mohla nastoupit zpráva o utrpení (tzn. mohlo by se pokračovat místem 18,1). Přesto nyní zcela nečekaně následují ještě dvě kapitoly s novou řečí na roz­ loučenou (a 17. kapitola se závěrečnou Ježíšovou modlitbou k Otci). Tato druhá řeč na rozloučenou je pozdějším dodat­ kem, ve kterém se ještě výrazněji než v řeči první bere ohled na aktuální problémy obce. Nejprve ale 15. kapitola začíná bezprostředně řečí o vin­ ném kmeni, která nemá přímý vztah k situaci loučení. Nic­ méně se v ní v pozměněné formě znovu vracejí motivy, kte­ ré zazněly již v předchozí řeči na rozloučenou (např. jedno­ ta, radost, zachovávání přikázání jako výraz lásky). To by mohlo vysvětlit volbu nynějšího umístění ve druhé řeči na rozloučenou.

Působení Ducha podle výroků o Duchu v řečech na rozloučenou

Na rozdíl od synoptických evangelií, ve kterých se hovoří výslovně o Duchu jen na několika málo místech, Janovo evangelium se o něm zmiňuje nápadně často. (Kromě zprávy o dětství u Lukáše je Duch u synoptiků uveden už jen v souvislosti se křtem a pokušením Ježíše /Mk 1,8.10.12par./, vyháněním zlých duchů /Mt 12,28; Lk 11,20/, s Ježíšovým „jásotem“ /Lk 10,21 par/ a budou­ cím pronásledováním učedníků /Mk 13,11 par/. Na Du­ cha upozorňuje jen Lukáš na začátku Ježíšova veřejné­ ho působení /4,14.18/ a pň zaslíbeních Vzkříšeného

150

/24,48; srov. 11,13/). Působení Ducha je tak úzce spo­ jené se čtvrtým evangeliem, že je právem nazýváme „duchovním (pneumatologickým) evangeliem“. Jako rudá nit se tímto evangeliem vinou výpovědi o působení Du­ cha a bez nadsázky můžeme říci, že je dynamicky za­ měřeno na dar, popř. příchod Ducha. Důvodem je pře­ devším skutečnost, že příchod Ducha je nerozlučně spjat s Ježíšovým oslavením v jeho smrti (srov. zvláště 7,39 a str. 75-76). Je ovšem nápadné, že se výpovědi o působení Ducha v první části evangelia markantně liší od výpovědí v dru­ hé části. Zatímco v prvních dvanácti kapitolách je Duch spíše božskou, oživující silou, která Ježíše naplňuje (1,30.34; 3,34) a lidi uschopňuje k vire a pravé úctě vůči Bohu, v řečech na rozloučenou má zřetelně osobní rysy. Vyjadřují to i rozdílná označení: V první části je nazýván podle tradice prvních křesťanů jednoduše „Duchem“ (řec.: pneuma; 1,32n; 3,5-8.34; 4,23n; 6,63; 7,39), v ře­ čech na rozloučenou se však nazývá „Duchem pravdy“ či „Přímluvcem“ (řecký: Paraklétos; srov. 14,16; 14,26; 15,26; 16,7-15). Obvyklé označení „svátý Duch“ se na­ chází pouze v 14,26 a 20,22. Jak častý výskyt, tak i ne­ obvyklá pojmenování Ducha v řečech na rozloučenou vyžadují vysvětlení. Toto vysvětlení je třeba hledat jed­ nak v aktuální situaci janovské obce, také však ve zvlášt­ ním literárním druhu řečí na rozloučenou, který je v tradici evangelií zvláštností Janova evangelia (náznaky ovšem najdeme již u Lk 22,24-30). Znaky a záměry řečí na rozloučenou Řeči na rozloučenou jsou určitým druhem závěti či od­ kazu. Setkáme se s nimi již ve Starém zákoně a v lite­ ratuře raného židovstva. Z ní známe např. takzvané „Zá­ věti dvanácti patriarchů“. Celá kniha Deuteronomium je pojatá jako Mojžíšova řeč na rozloučenou (srov. také Gn 47 - 50). V Novém zákoně může za příklad dobře po­ sloužit Pavlova řeč na rozloučenou v Milétu ke starším efezské obce (Sk 20,17-35). Také list Timoteovi a 2. list Petrův jsou v podstatě řečmi na rozloučenou. Chtějí být Pavlovým, popř. Petrovým odkazem. Řeči na rozloučenou mají některé typické znaky, které mají význam i pro pochopení janovských řečí na rozlou­ čenou: Jak napovídá už název, patří k nim situace loučení (většinou, i když ne vždy, když se blíží smrt) spojená se

151

svoláním rodiny nebo „kruhu učedníků“. Součástí set­ kání je často hostina. Ten, kdo se loučí, se dívá zpět jako by podával vyúčtování - na svůj život a dílo; zároveň napomíná a utěšuje pozůstalé. Ukládá jim povinnost spl­ nitjeho poslední vůli, nabádá k věrnosti a dodržování jeho pokynů. Nakonec určuje k zajištění kontinuity nás tupce, který je takto legitimován jako ručitel a vykonavatel jeho vůle. Řeči na rozloučenou tedy většinou poukazují na situaci přechodu, možného ohrožení a osvědčení se. Jsou určitou vsuvkou, jejich záměrem je proto kontinuita s tím, co bylo řečeno doposud. Jsou určitým literárním druhem, nemajítedy na mysli v první řadě (fiktivně) před­ pokládanou historickou situaci (jako např. smrt Mojží­ šovu, Ježíšovu nebo Pavlovu), nýbrž dobu autorovu. Pro janovské řeči na rozloučenou to znamená, že jsou na­ psány s ohledem na problémy janovské obce (mezi lety 90-100). Jí chce autor dodat odvahu, poskytnout útě­ chu, dát naději. Chápeme-li řeči na rozloučenou jako literární druh, snadněji také pochopíme časté zmínky o Duchu i jeho významnou roli: Je takřka „nositelem na­ děje“, legitimním následovníkem a zástupcem Ježíše na zemi, zárukou kontinuity a účinnou oporou učedníků po Ježíšově odchodu. Přesto však není - přesně vzato - jakousi „náhradou“ za Ježíše. Jeho působení má spíš tento cíl: má zajistit a živě uchovat trvalou a účinnou přítomnost Ježíše a jeho zjevení v obci. Vztah mezi jménem a funkcemi Ducha Skutečnost, že je Duch v řečech na rozloučenou ozna­ čován jako „Duch pravdy“ a „Paraklétos“, souvisí však také - a především - s konkrétní situací janovské obce. Tu charakterizují - jak jsme se zmínili již dříve (srov. str. 92-95) - teologické spory s židovským okolím a proná­ sledování ze strany protivníků (srov. k 15,18-16,4). Dar Ducha dostává obec, aby mohla obstát v obou proti­ venstvích. Jako „Duch pravdy“ pokračuje v Ježíšově zjevení, pomáhá učedníkům zůstat v Ježíšově pravdě a poznávat ji stále hlouběji. Jako „Paraklétos“ je sou­ časně posiluje a obhajuje (srov. podobnou funkci Ducha u Mk 13,11 par.). Paraklétos totiž byl zván na pomoc a k obhajobě, tedy jako (právní) obhájce či přímluvce. (Blíže F. Porsch, Anwalt der Glaubenden, str. 38nn., a shrnutí v BiKi 4/1982, str. 133-138). Titul tedy patří do oblasti představ o právním sporu či procesu.

152

Již dříve jsme upozornili, že podle Janova evangelia Je­ žíšův příchod uvedl svět do situace, ve které se rozho­ duje. Jan chápe spor mezi Ježíšem a světem jako velký proces, ve kterém jde o důkaz, na čí straně je Bůh a pravda. Až do své smrti byl obhájcem učedníků sám Ježíš, i když nikdy není výslovně nazýván „Paraklétem“ (srov. 17,12; také 13,33; 14,30; 16,4). Po jeho odchodu bude nyní v tomto procesu pokračovat Duch jako „jiný Paraklétos“, popř. ho obnoví jako proces revidovaný (srov. F. Porsch, Anwalt, str. 105n). Souhrnně tedy můžeme k postavě a působení Ducha podle janovských řečí na rozloučenou říci: „Jiný Paraklétos“ a „Duch pravdy“ je učedníkům (to znamená vě­ nčím) darován s ohledem na jejich situaci ve světě, která se vyznačuje (vnějším) odloučením od Ježíše, teologic­ kým sporem s protivníky a nenávistí „světa“. Duch způ­ sobuje, že Ježíšovi učedníci, kteří jsou „ve světě, ale nikoli ze světa“, budou schopni žít jako věřící ve světě a svědčit o Ježíši jako o tom, který je Otcem oslaven.

153

IV. Druhá řeč na rozloučenou (15,1-16,33) 1. Víra, která v lásce přináší ovoce (15,1-17) Dva ústřední pojmy, které se v řeči o pravém vinném kmeni stále znovu vracejí, jsou nepřehlédnutelným upozor­ něním na skutečnost, o kterou jde: o přinášeníplodů (8 krát) 3 zůstávání (16 krát). Oba se navzájem podmiňují, neboť zůstat (při kmeni) je předpokladem k přinášení plodů, tedy také ke správnému postoji učedníka. Neboť správný - „plody přinášející“ - postoj učedníka znamená niterné a stálé spo­ lečenství života s Ježíšem. Spolu s apoštolem Pavlem mů­ žeme říci, že jde o víru, „která se uplatňuje láskou“ (srov. Ga5,6). Pravý vinný kmen

Obraz vinného kmene je známým motivem jak v gnos­ tické literatuře, tak i ve starozákonní tradici. Mnozí proroci přirovnávají Izraele k vinnému kmeni, který Bůh pěstoval, který však nepřinesl žádné ovoce. Tak si stěžuje prorok Jeremjáš: „A já jsem tě zasadil, révu ušlechtilou, samou spo­ lehlivou sadbu. Jak ses mi mohla proměnit v révu planou a cizí?“ (Jer 2,21; srov. Iz 5,1-7; Ez 17; Oz 10,1). Naproti tomu se Ježíš může - opět pomocí janovského „Já jsem“ označit za „pravý vinný kmen“, který splňuje to, co se od takového vinného kmene očekává: bohatou sklizeň. Verše 1-8 nejdříve obraznou řečí rozvíjejí formuli „Já jsem“, za­ tímco verše 9-17 dále rozvádějí a prohlubují téma přinášení ovoce přímo, to znamená bez použití obrazu. Obraz vinného kmene nesoucího ovoce je srozumitelný sám o sobě a nepotřebuje vlastně žádné vysvětlení. Důležité je, aby byl brán jako celek, aby se neuvažovalo izolovaně o jednotlivých rysech. Jde o životodárnou jednotu s vinným kmenem, která je podmínkou k přinášení ovoce. Také např. 154

vinařovo prořezávání révy slouží tomuto přinášení ovoce; nemá jiný význam. Celou řeč určuje v první řadě kristologické hledisko a te­ prve ve druhé řadě její vztah k situaci obce. Rozvíjí přece slova „Já jsem“. Všechny iniciativy vycházejí od Ježíše. On sám klade podmínky k přinášení ovoce. Tento vztah nelze obrátit. Odděleni od Ježíše, nemohou učedníci vykonat nic (srov. také v. 4). Přinášet plody není totéž jako podávat vý­ kony a hromadit skutky. Nejde o zvláštní výkony, nýbrž o projev nového života z víry, který má svůj trvalý základ v Ježíšovi. Podobně jako se živý vinný kmen rozezná podle toho, že přináší ovoce, tak se i víra ukazuje jako živá tím, že nese plody. „Nepřinášet plody“ je naopak znamením to­ ho, že víra „uschla“. Ježíšovo ujištění učedníků, že jsou čistí již skrze jeho slovo, bychom mohli snadno chápat v morál­ ním smyslu. „Být čistý“ zde ovšem znamená, že již přijali nový život a jsou sjednoceni s Ježíšem. Pokud věřící setrvají ve společenství s Ježíšem a jeho slo­ va zůstanou v nich, bude jim splněna každá prosba. Příslib vyslyšení modliteb je výraz společenství s Ježíšem a samot­ né toto společenství je vlastně darem, který v sobě zahrnuje všechny ostatní dary, o které by učedníci mohli prosit. Spolu s tímto společenstvím je jim darováno všechno. Můžeme snad pomyslet i na dar Ducha, který jim Otec dává v Ježí­ šově jménu (srov. 14,26 a Lk 11,13). Tím, že učedníci při­ nášejí ovoce díky svému spojení s Ježíšem, je také jimi Otec oslavován. Jejich život má stejný cíl, jakému slouží i Ježíšův život a působení: oslavení Otce. Láska jako pravé ovoce Co však je tím ovocem, o kterém mluvily tyto řádky? Na to jednoznačně odpovídají verše 9-17: Je to bratrská láska (srov. rámec: vv. 9n a 17). Taje také jediným přikázáním, které Ježíš zanechal jako svou závěť a podle jehož plnění má být možné poznat jeho učedníky (srov. 13,34). Láska však není „pouhé slovo“ ani pouhý povznášející pocit. „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání,“ řekl Ježíš naprosto jasně už dříve (14,15.21.24). Jak ukazuje změna 155

množného čísla (v. 10) na číslo jednotné (v. 12), nejde na­ konec o četná přikázání, nýbrž o jediné - milovat se navzá­ jem. Jan na rozdíl od synoptiků neuvádí mnoho jednotlivých přikázání, protože pro něho jsou všechna ostatní obsažena v přikázání lásky. (V podstatě je to však přesvědčení všech novozákonních autorů, kteří v lásce vidí souhrn křesťanské etiky a morálky. Srov. „zlaté pravidlo“ v Mt 7,12 a také Pav­ lovu argumentaci v Ga 5,14 a Ř 13,9! Srov. dále Mk 12,2834par. Tím bezpochyby správně vystihují jádro Ježíšovy eti­ ky.) Tuto etiku můžeme charakterizovat slovy sv. Augustina: „Miluj - a (potom) čiň, co chceš.“ Tak je to správné, protože veškerá činnost je vedena a proniknuta láskou. V této etice se velmi důvěřuje každému jednotlivci - jeho poznání, vě­ domí odpovědnosti a osobní schopnosti rozhodovat se. Je to morálka pro zralé a milující, která je velmi vzdálená ja­ kékoli tísnivé právní kasuistice, jež na zakázané hledí vždy jen negativně a jejímž motivem je spíš strach než láska. Ale láska, jak známo, činí člověka vynalézavým. Nalezne to, co je správné a co je třeba učinit v určité situaci.

Radost jako poznávací znamení nového života Kdo se ve svém jednání nechá vést tímto základním při­ kázáním lásky, zakusí radost. Že plnění příkazu způsobuje radost, určitě není všeobecně rozšířeným názorem. V před­ stavách mnoha lidí je náboženství i křesťanství, především křesťanská morálka, spojováno spíše se smutkem, s křížem, utrpením a stálým sebezáporem. Je však Ježíšovou výslov­ nou vůlí a zaslíbením, že jeho radost bude ve věřících a že jejich radost bude dokonalá. Pravé Ježíšovy učedníky musí tedy každý poznat nejen podle lásky, ale i podle radosti. Obě hodnoty jsou podle Ježíšova přesvědčení navzájem neroz­ lučně spjaté. Nato se bohužel často zapomínalo. Tato radost je přirozeně něco jiného než povrchní potěšení. Je to radost, která je podstatným rysem nového života; radost, která člo­ věka naplňuje v nejhlubším nitru, která se však jako každý plod musí projevovat i navenek. Především je podílem na Ježíšově radosti {„moje radost“), tedy darem, nikoli „dosa­ ženou radostí“.

156

Přátelé, nikoli služebníci Naplňují-li učedníci Ježíšovo přikázání, dokazují tak, že jsou jeho přáteli. Chtít či nechtít totéž (co milovaný/á) je podle Augustina výrazem pravé lásky. Shoda jednání učed­ níků s jednáním Ježíšovým je znamením jejich přátelství vůči němu. Přesto si učedníci Ježíšovo přátelství sami ne­ vysloužili, nezískali si ho za přítele (jako Malý princ lišku), nýbrž Ježíš sije vyvolil, aby se stali jeho přáteli. Tento vztah přátelství se mezi jiným ukazuje také v tom, že jim Ježíš „sdělil vše “, co slyšel od Otce. Mezi přáteli panuje jedineč­ ný vztah důvěry a otevřenosti. Nejsou mezi nimi - jak se říká - žádná tajemství. To odlišuje přátelství od vztahu pán - služebník. Služebník pouze přijímá rozkazy, aniž by do­ kázal porozumět jejich smyslu, protože ten mu není sdělen. Ježíš ale svým učedníkům svěřil „vše“, protože si je zvolil za své přátele. Verše 16n ještě jednou shrnují stěžejní pojmy celého úse­ ku a znovu tak podtrhují, oč nakonec jde: o lásku jako ovoce nového života, který dává a živí Ježíš.

2. Pronásledovaná obec a její Přímluvce (15,18-16,15) Veršem 15,18 začíná nová řeč, která znovu obrací pozor­ nost ke konkrétní situaci obce. Je zřetelně formována tema­ tikou loučení a důsledky, které z toho pro učedníky vyplý­ vají. Je to rozvinuto dvěma myšlenkovými pochody (15,1816,4a; 16,4b-15). Nenávist světa Jestliže byla právě řeč o lásce, potom nyní je klíčovým slovem nenávist světa. Ježíšova obec, která se vyznačuje bratrskou láskou, je konfrontována se „světem“, který cha­ rakterizuje nesmiřitelná nenávist k této obci. Situaci obce tedy neurčuje jen její (vnější) opuštěnost, nýbrž také nená­ vist a pronásledování ze strany světa, které se může vystup­ ňovat až k usmrcení učedníků. Za těmito formulacemi se 157

opět mohou skrývat docela konkrétní zkušenosti janovské obce. Zřetelným odkazem na aktuální situaci pronásledová­ ní je v každém případě zmínka o „vyloučení ze synagogy“ v 16,2, které křesťany vyloučilo jako kacíře ze společenství židovského národa a které nelze předpokládat před rokem 85 po Kr. (srov. 9,22; 12,42 a str. 92-95). Toto nepřátelství „Židů“ - míněna je především farizejská vedoucí vrstva přinejmenším částečně vysvětluje prudkou polemiku janov­ ské obce se „Židy“, kteříjsou zde pochopitelně ztotožňováni s nevěřícím světem. (Srov. přechod od „světa“ ve v. 1 k for­ mulacím ve v. 20-24 a 16,2n, které se mohou vztahovat pou­ ze na Židy.) Pravý důvod nenávisti

Důvod k nenávisti a pronásledování vidí evangelista v tom, že učedníci patří k Ježíšovi. Sdílet s Ježíšem život znamená sdílet také jeho osud. Protože věřící žijí - stejně jako Ježíš - z jiného Ducha a podle jiných měřítek než svět, dostávají se - jako Ježíš - do protikladu ke svému okolí. Jejich odlišnost je činí cizinci ve vlastním národě se všemi zkušenostmi, se kterými se obvykle cizinci a jinověrci set­ kávají. (Srov. podobnou zkušenost Židů v cizině, jak ji po­ pisuje Mdr 2,10-20.) „Svět“ miluje jen ty, kdo se přizpůsobí a zařadí se do davu. V učednících se chce „svět“ setkat se samotným Ježíšem. Ano, evangelista jde tak daleko, že označuje neznalost Boha za nejhlubší příčinu nenávisti - což je neslýchanou výčitkou Židům, kteří mají důvody, aby byli pyšní na to, že jako jediní opravdu znají Boha, protože se jim zjevil nesrovnatelným způsobem. Koneckonců tedy jde opět o Ježíšův božský původ, o to, že je poslán Otcem. To byl (jak bylo stále patrnější) sporný bod hádky. Měla teologické důvody a evangelistovým zá­ měrem je, aby to zcela jasně ukázal. Protivníci by byli bez viny, kdyby jim Ježíš nezjevil Otce a nepotvrzoval své božské poslání slovy a činy. Ale oni se tomuto novému zjevení Boha neotevřeli a vnitřně se vůči němu uzavřeli. Protože je teď možné poznat Boha jen skrze

158

jeho vyslance, je oprávněná výtka, že Boha vlastně neznají. Nyní, poté, co viděli Ježíšovy činy, je tudíž jejich nepřátel­ ství vědomým a chtěným odmítnutím Boha a jeho vyslance, neboť pro jednotu mezi Vyslancem a Vysílajícím není mož­ né obrátit se proti Vyslanci, aniž by se zároveň neodmítl i ten, který ho poslal. To je každopádně pohled evangelisty. Přesto se zdá, jako by poznámka- „ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha“ - naznačovala určité pochopení projednání pronásledovatelů. Jednali na základě vnitřního přesvědčení. Poučný je v tomto ohledu židovský komentářkNu 25,13, ve kterém se píše: „Na toho, kdo prolil krev rouhače, je třeba hledět jako na toho, kdo přinesl oběť.“ Pronásledování ze strany židovských spoluobčanů a bý­ valých souvěrců se mohlo učedníkům stát těžkou zkouškou víry. Ježíš je proto na takové zkoušky připravuje. Pronásle­ dování pro víru a utrpení nejsou argumentem proti pravdě a pravosti víry, především však to není argument proti Ježí­ šově mesianitě, neboť svým přátelům neslíbil klidnou dobu a dokonalý svět. Vzpomínka na jeho slova jim pomůže, až to vše nastane, aby nezakolísali ve víře. Celá řeč proto na­ konec slouží k přípravě učedníků na hodinu osvědčení, slou­ ží tak k posílení jejich víry. Svědectví Ducha K posílení víry slouží také obnovené upozornění na pří­ chod „Přímluvce“, „Ducha pravdy“. Učedníci nebudou v době pronásledování sami. Už v předjanovské tradici se nacházejí výpovědi o působení Ducha v situaci pronásledo­ vání, které jsou velmi blízké janovskému zaslíbení Ducha v 15,26 (srov. k tomu F. Porsch, An wait der Glaubenden, str. 69-74). Podobně jako Janovo evangelium, předpovídá tato tradice pronásledování učedníků - dokonce ještě kon­ krétněji (srov. Mk 13,9-13; Mt 10,17-25; Lk 12,lln). Tak se např. říká u Mk 13,11: „Až vás povedou před soud, ne­ mějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svátý.“ Ilustraci takového spolupůsobení Ducha s učedníky nabízí Sk 5,27-32. Svědectví, které apoštolově

159

vydávají o Ježíšovi před veleradou, zakončují větou: „My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svaty, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ Jejich soudcové reagují na toto svědectví víry usnesením, že je zabijí (v. 33). V Janově evangeliu tvoří svědectví Ducha takřka proti­ pól k chování nevěřícího a nepřátelského světa, neboť je svědectvím Ježíšova obhájce v (teologickém) sporu s tímto světem. V čem svědectví Ducha spočívá a jak se podle Janova evangelia uskutečňuje? Je nápadné, že svědectví Ducha a svědectví učedníků nejsou u Jana navzájem propojena tak úzce jako u synoptiků. V Janově evangeliu Duch neinspiru­ je přímo obhajobu učedníků před soudem (jako např. u Lk 12,12). Zdá se, že Janovo evangelium pomýšlí spíš na vnitřní svědectví Ducha „v srdci“ nebo „ve svědomí“ učedníků, kte­ ré předchází jejich svědectví na veřejnosti. Ve svědectví učedníků je už svědectví Ducha obsaženo jako nosný zá­ klad, neboť pouze jako ti, kdo byli Duchem přesvědčeni, jsou pak schopní sami vydávat svědectví. Víra učedníků je stále znovu zpochybňována obžalobami a tvrzeními světa - v neposlední řadě také její tísnivou situ­ ací. V této situaci jí na pomoc přichází svědectví Ducha o Je­ žíšovi, které Duch má „v sobě“. Nedozvídáme se nic o obsahu svědectví. Víme jen, že bude svědčit o Ježíšovi, který je u Otce a který odtud sešle Ducha. Z celkového kontextu řečí na rozloučenou ale vy­ plývá, že právě toto „být u Otce“, popř. „odejít k Otci“, bude vlastním obsahem svědectví (srov. zvláště 16,7n). Duch bu­ de svědčit o Ježíšovi, který se vrátil do své slávy u Otce. Jestliže byl v předchozích slovech uveden Otce jako dá­ vající (14,16) či sesílající (14,26), pak zde (a v 16,7) vystu­ puje v této roli sám Syn. Syn má tedy k Duchu stejný vztah jako Otec k Synovi: Je „sesílajícím“ (srov. Lk 24,49; Sk 2,33). Nejzazším původcem je však Otec (srov. 16,15).

160

Proces je revidován Od budoucího pronásledování se nyní pohled učedníků opět soustřeďuje k bezprostředně nastávajícímu Ježíšovu odchodu. Upozornění na odchod je naplňuje - pochopitelně - smutkem. Pro Ježíše je však tento smutek zároveň zname­ ním jejich nedostatečné víry a nedostatečného pochopení. Nemohou se s tímto odchodem smířit a nemyslí na to, aby se zeptali na cíl, tedy na smysl tohoto odchodu (srov. naproti tomu 14,4n). Zabývají se pouze sami sebou a svým osudem. A přesto pro ně vše závisí na tom, aby věděli, kam Ježíš jde, neboť jen víra v Ježíšův odchod, který je návratem k Otci a návratem do slávy, by mohla jejich smutek změnit v radost (srov. 14,28). Avšak nyní, před příchodem Ducha-Parakléta, učedníci ještě nejsou takové víry schopni, neboť teprve on jim sdělí správný význam Ježíšova odchodu. Proto Ježíš ještě jednou výslovně a slavnostně zdůrazňuje: „Říkám vám však prav­ du: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde“ (srov. 16,7). To je zpočátku překvapivé a podivné zjištění. Nemyslíme si i my - stejně jako učedníci - že by bylo mnohem lepší, kdyby byl Ježíš zde a my mu mohli klást všechny své ne­ vyřešené otázky? Proč má být Ježíšův odchod pro nás dob­ rý? Evangelista na tyto otázky nedává přímou odpověď a exegeté to mají proto také těžké, chtějí-li podat nějaký uspokojující výklad. Mnozí se domnívají, že Ježíšova tělesná přítomnost by byla překážkou pro čistotu víry, protože ta by pak byla na­ rušena přílišnou závislostí na věcech viditelných. Víra, ke které je zapotřebí také vidět a pociťovat, ke které je tedy zapotřebí tělesné přítomnosti, není vírou v plném smyslu tohoto slova (srov. 20,17.24nn). Je ovšem sporné, zda evangelista smýšlel opravdu tak spirituálně. Zdůvodňuje dobrý aspekt Ježíšova odchodu ni­ koli čistotou víry, nýbrž pozitivně příchodem „Přímluvce Tato slova vyjadřují spíš přesvědčení janovské obce, že není vzhledem k Ježíšovým současníkům v nevýhodě. Ježíš jí nezmizel do nedostupné dálky. Nemusí truchlit nad jeho 161

odchodem, protože v působení Ducha zakouší jeho přítom­ nost dokonce ještě mocněji než očití svědkové Ježíšova ži­ vota. Teprve od chvíle, kdy je Ježíš u Otce, překračuje jeho působení čas a prostor, překračuje především úzké hranice Izraele. A kdo z nás by mu uvěřil, kdyby ho potkal jako člověka?

„Záležitost projednávaná v procesu“

Co bude Duch konat, až přijde? Do jisté míry povede jakýsi revizní proces; ukáže totiž, že Ježíš byl v právu a svět naopak v právu nebyl, když Ježíše odmítl a zabil. Toto od­ halování viny světa ze strany Ducha se děje s ohledem na hřích, spravedlnost a soud. Jsou takřka „záležitostmi pro­ jednávanými v procesu“. Vina „světa“ se může nej zřetelněji ukázat odhalením jeho hříchu. Tento hřích nespočívá v morálním prohřešku. Je mnohem zásadnější: Vlastním hříchem - určujícím celého člověka-je základnípostoj odmítání, uzavřenosti, nedůvěry a nevíry vůči Bohu ajeho vyslanci (srov. 8,21-47; 12,44nn). Přímluvce vynese na světlo pravou podstatu hříchu světa. Kromě toho ukáže, „co je spravedlnost“. To je pro nás sotva srozumitelná formulace, protože nás zavádí k pojetí spravedlnosti v eticko-morálním smyslu či k pavlovskému ospravedlnění hříšníka. Na něco takového se však zde ne­ pomýšlí, jak ukazuje následující věta („že odcházím k Otci a již mne nespatříte“). Spravedlnost zde znamená skoro to­ též jako sláva, popř. oslavení. V tomto smyslu se v jedné staré písni o Kristu říká, že Ježíš byl „ospravedlněn Du­ chem... přijat do slávy“ (1 Tm 3,16). Proti tvrzení nevíry bude tedy Duch dokazovat, že Ježíš je oslaven (a učedníci ho proto už nemohou vidět). Nakonec Přímluvce odhalí, že „vládce tohoto světa je již odsouzen“. Ježíšova smrt, chápaná jako jeho vyvýšení a os­ lavení, je současně soudem nad nevěřícím světem a jeho vládcem (srov. 12, 31). To věřící poznají díky působení Du­ cha. Dodá jim jistoty, že jsou se svou vírou v Ježíše v právu, svět však že v právu není, když Ježíše jako Pána světa od­ mítá. Soud nad světem je důsledkem jeho zdráhání uvěřit 162

v Ježíše, jak výslovně říká 3,19: „Soud je pak v tom, že svět­ lo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ K usvědčení světa nemusí dojít pomocí spektakulámích, veřejných projevů Ducha. Stejně jako veškeré jeho působe­ ní, je i toto usvědčení nejprve a přímo zaměřeno na učední­ ky, aby posílilo jejich víru. Před jejich svědomím, v jejich srdcích podá Duch-Paraklétos důkaz o této skutečnosti, tak­ že budou moci jasně poznat, že svět není v právu, že nakonec bude přemožen, že však vítězem a dárcem pokoje je Ježíš (srov. 16,33; 1 Jan 5,4).

Porozuměníje procesem Ježíšova poznámka, že učedníkům „ by měl povědětještě mnoho jiného “, ale neučiní tak, protože „ by to nyní nesnes­ li", naznačuje závěr této části řeči o působení Ducha. Jes­ tliže bylo to, o čem se doposud hovořilo, vykresleno s ohle­ dem na situaci pronásledování a jím vyvolanou zkoušku ví­ ry, pak se závěrečná slova o Duchu (16,13-15) opět přímo vztahují na budoucífunkci Ducha jako nositele zjevení. Tato závěrečná slova se podobají druhému výroku o Duchu v první řeči na rozloučenou (14,26). Navazují totiž na ně­ které myšlenky tohoto výroku a prohlubují je.

Co ještě učedníkům schází Podle 15,15 Ježíš sdělil svým učedníkům vše, protože jsou jeho přáteli. Nic jim nezamlčel. Pravda jim proto není neznámá, je dokonce fyzicky mezi nimi v osobě Ježíše (srov. 14,6; 1,17; 8,32.40.44n). Co ale ještě neznají a co jim ještě schází, je „celá prav­ da ", prohloubený vhled do plného významu této pravdy, ke které patří i Ježíšova smrt jako odchod k Otci se všemi dů­ sledky, které jim to přinese. „Mnoho jiného“, co jim Ježíš zatím nemůže říci, protože by tomu ještě nemohli porozu­ mět („snést“), tedy není kvantitativně více zjevení, nýbrž více poznání a vhledu. To přinese teprve „Duch pravdy“, až přijde. Bez jeho pů­ sobení, které odhaluje smysl, nejsou učedníci schopni po163

znát význam Ježíšova působení a smrti. Ten je pro ně jakoby těžkým břemenem, které je nad jejich sily.

Žádné „novépravdy“ Duch tedy nepřináší „nové pravdy“. Spíše „jen“ uvádí do plnosti pravdy, kterou zjevil Ježíš a kterou je on sám. Jako průvodce bude učedníky stále hlouběji uvádět do tajemství Ježíše a jeho zjevení. Ve světle Vzkříšeného a Oslaveného jim daruje nové poznání a odhalí doposud nepoznané as­ pekty a dimenze pravdy. Tímto výrokem o Duchu chce evangelista podtrhnout hlavně dva důležité obsahy: za prvé, že i po Ježíšově odchodu bude narůstat poznání Ježíše a je­ ho díla, a za druhé, že Duch nepřinese žádné nové zjevení, které by bylo nezávislé na Ježíšovi. Důrazně proto opakuje: Duch „nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co (od Ježíše) uslyší... Neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.“ To zní, jako by takto chtěl odporovat nějakému jinému pojetí. Zjevně existovali lidé, kteří se odvolávali na nová zjevení Ducha, jež se však ne­ shodovala s poselstvím pozemského Ježíše. Těmto lidem evangelista zdůrazňuje, že veškeré nové poznání, které Duch dává, nemůže být ničím jiným než vysvětlením a pro­ hloubením toho, co zvěstoval Ježíš (srov. k 14, 26). Záruka nezkreslené pravdy Platí to také o jeho evangeliu. Pro jeho odlišnost by je mohli mnozí považovat za zfalšování původní Ježíšovy zvěsti, kterou ztvárnili synoptikové. Těmto lidem evange­ lista přiznává, že to Ježíš ještě takto neřekl. Skutečně exis­ tuje rozdíl mezi dobou Ježíše a dobou Ducha. Tento rozdíl však spočívá v pokračujícím poznání a ve způsobu zjevení, nikoli v jeho obsahu. Tento dějinný proces prohloubeného poznání pravdy se uskutečňuje - a to je to rozhodující - pod vedením „Ducha pravdy“. On, Ježíšem slíbený Přímluvce, je nakonec zárukou pravdy. Takovou zárukou není jednou provždy nezměnitelné znění. Inspiroval také Jana, aby se­ psal toto nové evangelium. Takto evangelista ospravedlnil své evangelium, které se tak silně liší od ostatních.

164

Žádný strach z budoucnosti

Působení Ducha je zaměřeno na budoucnost. Vždyť „oznámí, co má přijít“. Tím se nemyslí „tajná zjevení bu­ doucnosti“ ve stylu apokalyptiky, nýbrž výklad toho, co na­ stává pro věřící ve světle Ježíšova poselství. Duch jim bude vysvětlovat „znamení času“ a tím je zbavovat strachu z bu­ doucnosti. Zvěstování věcí příštích je tak částí uvádění do celé pravdy. Celé působení Ducha nakonec slouží - tak to evangelista tvrdí na závěr - oslavení Ježíše. Stejně jako Ježíš svým zje­ vením oslavil Otce - tím, že ho zjevil jako nejzazší zdroj a cíl veškerého svého působení - tak Duch oslaví Ježíše tím, že Ježíš bude poznán jako zdroj a cíl jeho zjevení.

3. Zaslíbení opětovného shledání (16,16-33) Po zaslíbení Přímluvce pro dobu Ježíšovy (tělesné) ne­ přítomnosti se evangelista ještě jednou vrací k tématu Ježí­ šova odchodu a opětovného shledání a navazuje tak na zá­ kladní tematiku první řeči na rozloučenou. Podobně jako tato řeč se i tato tematika rozvíjí střídáním otázek kladených učedníky a Ježíšových odpovědí. Také zde mají rozhovory připravit učedníky na Ježíšův odchod, utěšit je zaslíbením opětovného setkání a tak posílit jejich víru. Zanedlouho Učedníci nejprve nechápou - jak tomu bylo už často Ježíšovo oznámení, že ho už brzy neuvidí, „zanedlouho“ ale opět uzří. (Čtenář už ví, že jsou zde vyjádřeny otázky janov­ ské obce.) Ježíš bere starosti a strach učedníků vážně a snaží se je povzbudit tím, že odvrací jejich pozornost od bolest­ ného odloučení a zaměřuje ji na pozitivní zkušenost radosti z opětovného shledání. Působivým obrazem znázorňuje jejich situaci: Je srovna­ telná se stavem těhotné ženy, která očekává „radostnou udá­ lost“ - narození svého dítěte. Podobně jako jsou po narození dítěte zapomenuty všechny úzkosti i bolesti a panuje už jen

165

radost z novorozeněte, tak tomu bude i s učedníky (k obrazu srov. Iz 21,3; 26,7n; 37,3; 66,7-10). Ježíšův brzký odchod (to znamená jeho smrt) jim sice způsobí zármutek (srov. 14,27n; 16,16), při opětovném shledání se však smutek pro­ mění v radost bez konce (srov. 14,19n). Především: na toto shledání nebudou muset dlouho čekat. Právě zaslíbení, že odloučení od Ježíše bude trvat jen „ krátkou dobu má být pro učedníky motivem útěchy a na­ děje. Proto je tato skutečnost tak naléhavě zdůrazňována pomocí neustálého opakování. „Zanedlouho“ je dobou ve dvojím ohledw. za prvé znamená časově blízkou smrt na kříži, která způsobí odloučení - dále znamená dobu mezi smrtí a zmrtvýchvstáním, které s sebou přinese opětovné setkání (srov. 14,19n).

Bezprostřední přístup k Otci Pokud učedníci dospěli k jistotě, že Ježíš nezůstane ve smrti, potom se ho vlastně už nemají na co ptát. Toto dota­ zování, které již není nutné, se může v kontextu vztahovat pouze na to, co je ve víře podstatné, totiž na smysl Ježíšova odchodu, který se zásadně dotýká i jejich vlastní existence jako věřících, nakonec ovšem na vlastní Ježíšovo tajemství: na jeho vztah k Otci. Protože nyní poznali, kdo ve skuteč­ nosti Ježíš je - vyslanec Otce - každé další dotazování na jeho božského poslání je zbytečné. To, co ještě potřebují na své cestě, jim Otec dá „ve jménu“ Ježíše, jestliže ho v jeho „jménu“ požádají. Prosit, popř. ob­ držet „ ve jménu “ Ježíše samozřejmě neznamená prostě do­ sáhnout „vzýváním“ jeho jména. „Jméno“ je krátkým shr­ nutím toho, co Ježíš pro své přátele učinil a kým je. Na to se mohou učedníci od nynějška s důvěrou odvolávat, budou-li chtít Otce o něco požádat (srov. 14,13n; 15,7.16). To bude - jak ujišťuje verš 26 - stačit, aby Otec splnil jejich prosby. Jediným předpokladem je, aby byli jedno s Ježíšem v lásce a aby s vírou uznali jeho božské poslání (jak formou vyznání shrnuje verš 28). Protože jsou učedníci jedno s Ježíšem, není už nutné žád­ né dodatečné zprostředkování skrze Ježíše. Mají bezpros­

166

třední přístup k Otci, který jim otevřel Ježíš. V prosících učednících vidí Otec svého Syna, jehož prosby vždy vyslyší (srov. 11,41n). (O bezprostředním přístupu k Otci srov. také Ga 4,6; Ř 8,15; Žd 4,16; 10,19; 1 J 3,21). „Onen den“ - kdy nastane?

Ježíšovo zaslíbení se vztahuje - vycházíme-li z předpo­ kládané situace řečí na rozloučenou - k budoucímu časové­ mu bodu, který je označen neurčitým výrazem: „V onen den.“ Kdy to bude? Nemůže jít o „poslední den“, neboť po­ tom by modlitba a její vyslyšení neměly žádný smysl. Po­ dobně jako ve 14,19n, se i zde „oním dnem“ míní nejprve den velikonoc, kdy učedníci opět spatří vzkříšeného Ježíše. „Spatření“ Vzkříšeného, radost, která je s tím spojena (srov. 20,20), a jistota vyslyšení nejsou vázány na žádný určitý termín. „Spíše je čas obce stále velikonočním časem radosti. Velikonoční radost a jistota vyslyšení jsou poznávacími znameními, že obec došla spásy“ (J. Becker, Das Evange­ lium nach Johannes 2, str. 502). Touto novou charakteristi­ kou „onoho dne“ čtvrtý evangelista opět odvrací pohled od událostí na konci a zaměřuje ho k současnosti jako k době rozhodující. Na základě jistoty víry, že Vzkříšený je již nyní přítomný v obci, mohou věřící obstát v době jeho tělesné nepřítomnosti a kráčet po své cestě plni důvěry a radosti.

Doba přímé řeči bez obrazů Učedníkům Ježíšova řeč připadala jako skrytá „ řeč v há­ dankách“ , jejíž smysl správně nechápou. Mohou však dů­ věřovat, že se to změní. Přijde doba, kdy k nim Ježíš bude hovořit „otevřeně“, to znamená srozumitelně. Z hlediska evangelistovy doby je ovšem tato doba již zde: Ježíš již vstal z mrtvých a „Duch pravdy“, který je uvede do celé pravdy, už působí mezi nimi. Proto už pochopili, co jim bylo před velikonocemi nepochopitelné. Tuto zkušenost vyjadřuje evangelista slovy učedníků: „Nyní mluvíš přímo a bez obrazů. Nyní víme...“ (vv. 29n). Přímá, otevřená řeč je poznávacím znamením doby Ducha. Zde se tedy Ježíšova doba a doba po velikonocích skoro 167

nepostřehnutelně navzájem prostupují a prolínají. Skuteč­ nost, že vlastně neustále šlo o perspektivu řečí na rozlouče­ nou, se ukazuje také v tom, že Ježíš zde neřekl v podstatě nic nového. Zopakoval jen to, co bylo vždy tématem řečí na rozloučenou: jeho příchod od Otce do světa a jeho opuštění světa, aby se znovu vrátil k Otci (v. 28). Co se změnilo, je schopnost učedníků poznávat. Po velikonocích, to znamená po seslání Ducha, pochopili, co pro ně předtím bylo nepro­ niknutelnou hádankou. Na tento zásadní rozdíl mezi před­ velikonočním neporozuměním a povelikonočním pochope­ ním chce evangelista na tomto místě upozornit.

I věřící zůstává v protivenství Ježíšova kritická otázka: „Teď věříte?“ a jeho upozornění na brzké selhání učedníků připomínají, že nově darované poznání víry zná také obtíže a chvíle, kdy se musí osvědčit. Dokud věřící žijí ve světě, je jejich víra stále vystavována zkouškám. Nikdo j i nemůže,,mít“ jednou pro vždy j ako jisté vlastnictví (srov. v.33). Závěr řeči s příslibem pokoje a výzvou k odvaze - proto­ že svět, nad kterým zvítězila Ježíšova smrt a zmrtvýchvstá­ ní, nemůže věřícímu nakonec uškodit - připomíná závěr prv­ ní řeči na rozloučenou (14,27n). Zmiňuje se o prudkém spo­ ru se světem a o ohrožení obce ve světě, má tedy silnější vztah k obci. Tento silnější vztah k obci odlišuje druhou řeč na rozloučenou od první. Velmi zřetelně to vyjadřuje evan­ gelistův úmysl dodat obci odvahu a posílit její vím.

168

v. Odcházející Vyslanec se modlí k Otci (kap. 17) Ze situace loučení a také z obsahu a stavby řeči na roz­ loučenou (popř. z literárního druhu „závěti“, srov. str. 152) vyplývá, že člověk, který se loučí, se ještě jednou tváří v tvář smrti obrací na toho, ke komu jde. Tak i v Janově evangeliu po řečech na rozloučenou následuje modlitba spojená s lou­ čením. Hlavními obsahy této modlitby jsou především „ hodnotící zpráva “ o splnění úkolu vyslance a prosba za pozůstalé, přičemž podstatnými cíli jsou zajištění kontinuity díla a zabezpečení pozůstalých. (Označení „velekněžská modlitba“, kterého se běžně používá od 16. stol., je věcně nepřesné a také zavádějící, protože v této modlitbě Ježíš ne­ vystupuje jako velekněz. Výstižněji by se mohla označit ja­ ko „modlitba proseb a díků k Otci, kterou vyslovuje Vysla­ nec před svým rozloučením“.)

1. Shrnutí janovské teologie zjevení Předem bychom si uzavřeli přístup k „poselství“ a zámě­ ru této modlitby, pokud bychom v ní chtěli vidět modlitbu, kterou přesně takto vyslovil pozemský Ježíš. Odporuje tomu už samotná typicky janovská řeč a teologie. Jde spíš o sou­ hrn hlavních teologicko-kristologických myšlenek Janova evangelia ve formě modlitby. „Znovu a naposled je zde vy­ líčen vztah mezi Posílajícím, Vyslancem, úkolem a cílem, které Vyslanec má, s ohledem na návrat Vyslance“ (J. Bec­ ker, str. 510). Ježíš teď předává Otci své dokončené dílo v podobě jakéhosi „vyúčtování“ a zároveň ho prosí, aby ochraňoval věřící, až odejde. Modlitba má tedy především na zřeteli budoucí situaci obce, zvláště její zabezpečení. Obec je proto vlastním adresátem.

169

Modlitba není logicky členěnou přednáškou. Nicméně kapitola 17 vykazuje uměleckou výstavbu, na jejíž členění jsou ovšem různé názory. Podle obsahu se může rozdělit do čtyř částí (spolu s J. Blankem): 1. verše 1-5: Souhrnný zpět­ ný pohled s prosbou o oslavení; 2. verše 6-19: Prosba za pozůstalé učedníky; 3. verše 20-24: Prosba za budoucí obec; 4. verše 25-26: Shrnutí a závěr. (Návrh odlišného členění, který bere ohled i na formální kritéria a literární druhy, se nachází u J. Beckera, str. 516.)

2. Zpětný pohled a základní prosba za oslavení (17,1-5) Stejně jako řeči na rozloučenou, i závěrečná modlitba souvisí s „Ježíšovou hodinou“, o které byla často řeč již dří­ ve (srov. 7, 30; 8,20; 12,23.27; 13,1). Je časovým a přede­ vším teologickým pozadím modlitby a vidí ji v úzkém vzta­ hu k utrpení. Podle 12,23 a 13,3 In je hlavní událostí této hodiny Ježíšovo oslavení, které se uskutečňuje v hodině je­ ho smrti. Ježíš tedy začíná modlitbu základní prosbou o své oslavení, se kterým je nerozlučně spjato oslavení Otce. Tato prosba o vzájemné oslavení je skoro souhmou zkrat­ kou veškerého spásného dění, neboť je to prosba o oslavení toho, co Otec učinil skrze Syna - svého vyslance - a Syn ve jménu (to znamená z pověření a v moci) Otce. Takto při­ chází ke slovu i účinek oslavení na osud věřících. Neboť oslavení není děním, které by se týkalo výlučně Otce a Syna. Je nerozlučně spojeno se splněním příkazu da­ rovat všem věčný život, který „dal“ Otec Synovi (srov. 3,15; 5,24; 6,37-40; 10,10; 12,50). Tento věčný život spočívá tak vysvětluje pozdější dodatek - v poznání „jediného pra­ vého Boha“ a jeho vyslance Ježíše Krista (srov. 20,31). Jak bylo řečeno již dříve, neznamená „poznat“ podle biblického chápání jen rozumové vědění, nýbrž hluboký a jedinečný životní vztah (srov. v. 24). O tento vztah tedy jde na tomto místě především. Při zpětném pohledu na své působení může Ježíš říci, že

170

za svého života na zemi oslavil Otce tím, že naplnil uložené dílo zprostředkování života (srov. 19,28.30). Protože tedy splnil příkaz, se kterým byl vyslán, může se znovu vrátit k Otci, jenž ho poslal. „Být u Otce“, kde je Syn zcela jedno s Otcem v jasu života a lásky, je tou slávou, o jejíž znovuzískání nyní Ježíš prosí. Na rozdíl od jiných interpretací, které se nacházejí např. v hymnu z listu Filipanům (2,5-11), Janovo evangelium nechápe Ježíšovo oslavení jako božskou odměnu za jeho dobrovolné ponížení a vykonané dílo spásy. Oslavení je v něm návratem do Boží oblasti slávy, kde Ježíš byl před svým vtělením a před stvořením světa (srov. I,ln.l8 a str. 75-76).

3. Prosba za osiřelé učedníky (17,6-19) Následující prosby jsou rozvinutím vstupní a základní prosby o oslavení, které se týká osudu věřících. Ježíš nepři­ šel na svět ve svém jménu, nýbrž jako vyslanec Otce a s úko­ lem sdělit světu pravý, věčný život. Přístup k tomuto životu se proto mohl otevřít pouze tomu, kdo uznal toto poslání a uvěřil, že Ježíšova slova a dílo nebyly jeho záležitostí, ný­ brž záležitostí Otce, který ho vyslal. Proto bylo Ježíšovým prvním cílem ukázat lidem Otce jako toho, kdo ho poslal, tedy jako posledního původce ce­ lého spásného dění. Díky tomuto zjevení se stal pro všechny věřící „cestou, pravdou a životem“; v něm bylo možné „vi­ dět Otce“ (srov. 14, 6-11). Věřící jsou ti, kdo s vírou uznali Ježíšovo poslání, tedy jeho nárok být nositelem zjevení, a vydali se na cestu, která je přivede tam, kde je Ježíš: k Otci (srov. v. 24). Jen za ně Ježíš prosí. Vědomí výlučného vyvolení

Může udivit, že zde Ježíš výslovně prosí pouze za své přátele a nevěřící svět zůstává mimo zájem jeho poslední přímluvné modlitby. Janovská obec chápe sebe jako skupi­ nu, která byla Bohem svobodně vyvolena mezi ostatními lidmi a na které se uskutečnilo, co Bůh vlastně od věčnosti 171

chtěl pro všechny (srov. 3,16). Přísné rozlišování mezi vy­ volenými a nevyvolenými, mezi lidmi uvnitř a ostatními, kteří zůstali venku, lze vysvětlit pouze na základě dějinné situace malé ohrožené skupiny, která žije uprostřed nepřá­ telského okolí. Za takto projeveným vědomím vyvolenosti tedy nestojí teologické spekulace, nýbrž konkrétní zkuše­ nosti. My už nemůžeme smýšlet podobným způsobem. Aby byli jedno

Ježíš je ve věřících oslaven, protože jsou jako ti, kteří získali život, viditelným znamením splněného příkazu. Na nich mohou lidé vždy poznat, co Ježíš vykonal z příkazu Otce - a to poslouží jeho oslavení. Protože Ježíš nyní odchází, svěřuje věřící Otci, aby je od nynějška ochraňoval on. Koneckonců jsou přece Otcovým vlastnictvím. On je dal Ježíšovi, aby jim daroval život. Nyní, po splnění tohoto příkazu, je může Otci vrátit, aby je opat­ roval jako věřící a jako ty, v nichž je pravý život. Vlastním poznávacím znamením nového - přijatého - života je jednota věřících, která však je postavena na pravzoru veškeré jed­ noty: na jednotě Otce se Synem. Tato jednota je nejzazším cílem celého Ježíšova díla zjevení. Proto v hodině, kdy od­ chází, prosí výslovně o zachování této jednoty. Nejednota by byla popřením a zničením nového života a takřka zna­ mením toho, že Ježíš nedosáhl cíle, pro který přišel. Posvěceni pravdou

Vědomí, že jsou ve světě chráněni a že jsou vyvolení k účasti na Ježíšově slávě, dává věřícím také podíl na doko­ nalé Ježíšově radosti (srov. 15,11; 16,20-24). Tato Ježíšova radost - nikoliv jejich vlastní! - v nich bude navzdory ne­ přátelství světa, o kterém se druhá řeč na rozloučenou vý­ slovně zmínila (15,18-16,4). Svět miluje, co je mu podobné, a nenávidí to, co je mu cizí. Tak nenáviděl Ježíše a tak bude nenávidět i ty, kteří žijíjako Ježíš, protože nejsou „ze světa“, nýbrž „z Boha“, tzn. jejich podstatu a jednání neurčuje duch světa, nýbrž Duch Ježíšův. Proto se obec věřících dostává do konfliktu se světem. Nebude žít v „dokonalém světě“, 172

v hájemství pokoje. Její víra se bude muset stále znovu osvědčovat v protivenstvích světa a ve světě se má pro všechny stát svědectvím o Oslaveném. Takto budou věřící pokračovat v Ježíšově díle. Předpokladem však je, aby sami „zůstali zachováni od zlého a posvěceni“, to znamená pro­ měněni a odděleni od světa. Jen tak budou moci odporovat zlu, které se projevuje především ohrožením víry. Pravda, kterou budou „posvěceni“, je Ježíšovo zjevení ve slově, ve kterém se sděluje sám Bůh a které je osvobozuje k novému životu (srov. 8,3 ln). Skrze toto slovo se stali pří­ buznými jediného „svátého Otce“, stali se jeho svobodnými syny (srov. 8,35n). Skrze pravdu, skrze slovo Ježíše, který je Otcovým Slovem, dostali moc stát se „Božími dětmi“ (l,12n). Takto je Ježíšovo slovo základem jejich víry a trva­ lou základnou pro existenci obce. Přesto však toto slovo není jediným základem. Jako předpoklad patří neodlučně k dílu posvěcení také Ježíšova spásná smrt za jeho přátele. Na ni zde Ježíš naráží, když říká: „Sám sebe za ně posvěcuji“ (srov. 17,19).

4. Prosba za budoucí obec (17,20-24) Ve verši 20 se pohled prosícího obrací přímo na budoucí generace věřících (které měly stále na mysli již předcháze­ jící řádky). Ježíšovu prosbu za ně zcela určuje myšlenka jednoty. Zde ale ještě nejde o jednotu rozdělených křesťanů (jako později v 1. listě Janově), nýbrž - jako již ve verši 11 - o jednotu věřících vůbec, jež má svůj základ v Otci a Synu a která je současně znamením jednoty věřících s Otcem a Synem. Tato jednota je v první řadě Božím darem, nikoli lidským výkonem, a je nejprve duchovní skutečností, nikoli institucionální či organizační jednotou, i když v takové jed­ notě může také najít své viditelné vyjádření. Tato jednota věřících má být pro svět motivem víry v Ježíše jako Otcova vyslance. Ani Jan tedy „svět“ úplně neodepisuje! Především má svět podle této j ednoty poznat účinnou B oží lásku. Těžko může být odpovědnost věřících za svět vyjádřena naléhavě­

173

ji. Jestliže „svět“ nevěří, pak to nemusí být jen jeho vina. Vinou může být i nejednota křesťanů! Jestliže zde janovský Ježíš tak naléhavě prosí za jednotu věřících, lze z toho ovšem vyvodit i to, že již byla v nebez­ pečí. Jednota byla - jako to ukazují např. listy sv. Pavla a Skutky apoštolů - už od počátku úkolem, který bylo třeba uskutečňovat. Vedle prosby o jednotu se nyní objevuje i žádost, aby vě­ řící mohli patřit na Ježíšovu slávu. Toto „patření na slávu“ je zde patrně souhrnným výrazem pro vše, co věřící přijali a ještě přijmou. Toto „patření“ má stejný význam jako nový život v jednotě s Otcem a Synem, který je věřícím darován skrze zjevení. Věřící tuto Ježíšovu slávu viděli již na zemi, podobně jako už teď mají nový život(srov. 1,10.14.18). Obě skutečnosti ovšem budou dovršeny, až budou věřící tam, kde je Ježíš: v Otcově slávě (srov. 1 Jan 3,2).

Výhled směrem k dovršení Verše 25n ještě jednou shrnují všechny podstatné cíle modlitby a ukončují tok myšlenek zjevným navázáním na začátek těchto úvah. Oslavený bude pokračovat ve zjevení pozemského Ježíše a dovrší jeho dílo, jehož cílem bylo zje­ vit Otce a tak uskutečnit dokonalou jednotu mezi věřícími, Otcem a Synem. Obec věřících a milujících proto zůstává místem, kde je nadále možné i ve světě spatřit Ježíšovu bož­ skou slávu. Stále znovu může obec s vděčností vyznávat před světem: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (1,14). Vidění Ježíšovy slávy nebylo jen privilegiem očitých svědků Ježíšova působení, možností, která již patří minu­ losti. Janovo evangelium chce ukázat (zvláště v řečech na rozloučenou), jak také jeho generace a všechny generace následující mohou navázat s Ježíšem bezprostřední kontakt. Je to možné, protože Vzkříšený a Oslavený je skrze Ducha účinně přítomen v obci. Výpovědi Janova evangelia o Ježíšově „odchodu“ a jeho „opětovném příchodu“ a také o přivedení věřících domů, aby byli tam, kde je Oslavený, bychom neměli nesprávně 174

chápat jako „změny místa“, které pak předpokládají i časo­ vý průběh. Prostorové a časové představy jsou lidskými „pomocnými konstrukcemi“, jsou sice nedostatečnými, ale zároveň nezbytnými pokusy o vyjádření toho, co je nevy­ slovitelné a nepředstavitelné. „Být tam, kde je Ježíš“ je duchovní skutečností v tomto světě, přesněji: ve věřících. Tato slova označují tajemnou jednotu věřících s trojjediným Bohem, kterou umožňuje a působí Duch. „Tím, že Ježíš je v učednících a Otec v Je­ žíšovi, je obec učedníků zcela naplněna Božím bytím a tak spojena dohromady a udržována pohromadě“ (R. Schnackenburg, Das Johannesevangelium, III. část, str. 220). Tytéž myšlenky může Janovo evangelium vyjádřit i „z opačného zorného úhlu“: Protože jsou učedníci v Ježíšovi a Ježíš je v Otci, jsou zcela zahrnuti do Božího života, který je doko­ nalou jednotou v lásce (srov. 10,38; 14, lOn.20.23; 15,4n). Tato možnost obrátit obrazy ukazuje zřetelně jejich pomoc­ nou funkci. Na konci modlitby (k Otci) odcházejícího Vyslance je dosaženo bodu, na kterém může evangelista začít zprávu o Ježíšově utrpení, které pro Ježíše znamená návrat do slávy u Otce. Čtenář nyní ví, kdo je tento muž, který jde na smrt, a jaký smysl má smrt pro něho a jeho obec.

175

VI. Ježíšovo utrpení a vyvýšení na kříži (kap. 18-19) 1. Úvod: Charakter janovské zprávy o utrpení Zpráva o Ježíšově utrpení a smrti patří - společně s po­ selstvím o zmrtvýchvstání - k nej starším tradicím v evan­ geliích. Tvoří takřka základní kmen pozdějších evangelií, takže např. nejstarší evangelium (Mk) nazýváme „Vyprá­ věním o utrpení s podrobným úvodem“. Je to pochopitelné. Ježíšova předčasná, násilná a potupná smrt na kříži byla pří­ liš citelnou a veřejně známou událostí, než aby se o ní mohlo mlčet. Především však pro učedníky znamenala nejprve ne­ pochopitelný a katastrofální konec všech jejich (mesián­ ských) nadějí. Ježíšova smrt je postavila před existenciální otázku po smyslu této smrti, a tedy i po základu jejich víry. Jak se to mohlo stát a proč? Proč se zúčastněné osoby - sebe přitom nevyjímaje - tak chovaly? Natyto otázky se evangelisté snaží odpovědětjiž ve svém líčení Ježíšova života a působení před utrpením. Janovo evangelium je - jak jsme již ukázali - zpracovalo především v řečech na rozloučenou. To však nevylučuje, aby nebyly stále přítomné i ve vyprávění o utrpení. Proto bychom vyprávění o utrpení nepochopili správně, kdybychom je chtěli považovat za pouhou zprávu o skuteč­ nosti. Je vždy také teologickým výkladem faktů, osob a jejich jednání. To vše přitom často získává symbolický význam, přesahující individuální rovinu, ať v oblasti pozitivní či ne­ gativní (např. postava Jidáše nebo Petra). Zpráva o Ježíšově utrpení a smrti, která byla zajisté nej­ prve jen krátká, se v průběhu tradování znatelně rozšířila. Každý evangelista jí také vtiskl svůj nezaměnitelný charak­ ter, přičemž se nechal ovlivňovat především konkrétní situ­ ací v obci svých posluchačů. Těm měl být příběh o Ježíšově

176

utrpení impulsem a orientací pro jejich každodenní život v křesťanské víře. Základ v nejstaršť tradici má bezpochyby i nynější ja­ novská zpráva o utrpení. Jan ovšem tuto předjanovskou tra­ dici opět - jak je jeho zvykem - zpracoval velmi svébytně a přizpůsobil ji celkové koncepci svého evangelia. Proto ne­ udiví, že se jeho líčení často znatelně liší od ostatních. (Mož­ ná disponoval i jinými tradovanými texty, které ostatní evangelisté neznali.) Kromě toho je třeba si vzpomenout, že už v řečech na rozloučenou podal vlastní obsáhlý výklad Ježíšovy smrti. Na tento „klíč k výkladu“ nesmíme nikdy při čtení janovské zprávy o utrpení zapomenout. Podle tohoto výkladu v řečech na rozloučenou chápe Jan utrpení jako Ježíšovu cestu k vyvýšení a oslavení. Ježíšovo utrpení proto u něho není nejhlubším ponížením. Janovský Ježíš nejde na smrt pouze zcela dobrovolně a vědomě (srov. už 10,17nn a 13,1), je také během celého utrpení svrchova­ ným pánem dění. S tímto pohledem se pojí jiný určující mo­ tiv janovské zprávy o utrpení: Ježíšovo království. Objevuje se sice už u ostatních evangelistů (srov. Mk 15,2.9.12par), ale teprve Jan z něj učinil centrální motiv svého líčení Ježí­ šova utrpení - zvláště při soudním jednání před Pilátem, které rovněž postavil do středu pozornosti. (Na důležité roz­ díly vzhledem k synoptikům upozorníme ještě na následu­ jících stránkách.)

2. Zatčení (18,1-12) Již první scéna - Ježíšovo zatčení - je zcela určena evan­ gelistovým úmyslem nechat Ježíše vystupovat jako suve­ rénního pána situace. Protože již v 12,23n pojednal o Ježí­ šově souhlasu s hodinou utrpení, může zde ponechat bez povšimnutí jeho duševní zápas během modlitby v Getsema­ nech, který u synoptiků bezprostředně předchází zatčení (srov. Mk 14,32-42). O to zřetelněji vyzdvihuje Ježíšovu iniciativu. Ježíš ne­ musí být identifikován Jidášovým polibkem, protože jde 177

sám s plným vědomím věcí příštích vstříc - Jidášem vedené - skupině římských vojáků a soudních služebníků patřících velekněžím a farizeům. Před jeho výsostným „já jsem (to)“ padají ti, kteří ho mají zatknout, na zem. Před navenek bez­ mocným ustupují ti, kteří mají moc. Žádná moc proti němu nic nezmůže, pokud to sám nebude chtít. Se stejnou svrchovaností vystupuje na obranu učedníků a dokazuje tak, že je skutečně dobrým pastýřem, který po­ loží svůj život, aby zachránil své ovce (srov. 10,11.15.28). Odůvodnění pokynu pro Petra, aby schoval svůj meč, zje­ vuje nejzazší motiv jeho jednání: Tím je vůle Otce, který mu podává tento kalich utrpení. Výrok je blízký scéně v Get­ semanech u synoptiků (srov. Mk 14,36; dále Mk 10,38).

3. Výslech u Annáše a Petrovo zapření (18,13-27) Ježíš není v této chvíli předveden k výslechu před vele­ kněze Kaifáše, jak je tomu u synoptiků, nýbrž k jeho stále ještě vlivnému tchánovi a bývalému veleknězi Annášovi (od 6-15 n. 1.). Zde se ale nekoná žádný řádný výslech, nýbrž Annáš se Ježíše ptá zcela obecně „ na jeho učedníky a jeho učení“. Proto nedochází k Ježíšovu slavnostnímu vyznání - že je Mesiáš - před úřadujícím veleknězem, o kterém po­ dávají zprávu synoptikové (Mk 14,61n par.). Janovo evan­ gelium si ušetřilo konfrontaci se „Židy“ ve prospěch jednání před Pilátem. Kromě toho Ježíš od 12,37nn už nehovoří k „Židům“ přímo a veřejně. Jeho učení je ostatně veřejně známé a přístupné každému. Právě tento veřejný charakter Ježíšova „učení“ Jan zřetelně zdůraznil v prvních jedenácti kapitolách svého evangelia. Protože se při tom vždy jednalo o jedinečný Ježíšův nárok na zplnomocnění od Otce, dovolil si evangelista, možná i z tohoto důvodu, vynechat opakované slavnostní vyznání před židovským úřadem. Poznámka, že se Annáš Ježíše vý­ slovně ptal „na jeho učedníky“, měla možná na zřeteli také aktuální situaci janovské obce. Členové obce byli židovský­

178

mi úřady podezříváni, podrobováni výslechům a pronásle­ dováni (srov. komentář ke kap. 9 a 15,18-16,4). „Výslech“ u Annáše je umělecky „zarámován“ zprávou o Petrově zapření (srov. naproti tomu Mk 14,53-72). Tím vzniká časová souběžnost situací. Zatímco Ježíš stojí beze strachu před žalobci, jeho učedník ho zapírá. Scéna se i jinak odlišuje v mnohých detailech od para­ lelních zpráv u synoptiků. U Jana je Petr výslovně tázán na svůj vztah učedníka nejprve vrátnou, potom také služebníky velekněze. Jeden z nich byl dokonce přítomen zatčení a identifikuje Petra jako toho, kdo usekl služebníku Malchusovi ucho. Učedník, který chtěl svého Pána následovat až na smrt a chtěl být v jeho blízkosti, ho zapírá ze strachu před lidmi. To se může stát a také se to stále znovu stává lidem, kteří chtějí následovat Ježíše. Odkazem na křik ko­ houta Jan velmi diskrétně připomíná Ježíšovu předpověď v 13,37n. O Petrově lítosti se zmiňuje tak málo jako předtím o jeho přísaze (srov. Mk 14,7 In).

4. Ježíš před Pilátem (18,28-19,16a) Ve vnějším procesu před Pilátem dosahuje teologický proces - Ježíšův spor se „světem“ - svého veřejného vyjád­ ření a svého závěrečného dramatického vrcholu. Zatímco u synoptiků tvoří vrchol procesu Ježíšovo mesiánské vyzná­ ní při výslechu před veleknězem s následným rozsudkem smrti (Mk 14,60-64), u Jana spočívá veškerý důraz na soud­ ním jednání před Pilátem. U něho není římský místodržitel a soudce (od 26-36 n.l. prefektem Judska) pouze výkonným orgánem židovských úřadů jako v podání ostatních evange­ listů, nýbrž je soudní instancí, na jejímž rozhodnutí závisí výsledek procesu, který řídí ve vlastní režii. Ovšem Jan zře­ telně ukazuje i hranice jeho moci. Obě strany - židovské úřady i Pilát - totiž nejsou svobodné, nýbrž musejí neustále působit v nedobrovolné, vynucené vzájemné závislosti. Po­ tají však bojují jedna proti druhé: Židé chtějí Ježíše za kaž­ dou cenu zničit, Pilát ho chce osvobodit, ovšem nikoli kvůli

179

samotnému Ježíšovi nebo kvůli svému smyslu pro sprave­ dlnost, nýbrž proto, že mu tento proces dává možnost Židy ponížit. (Takovou příležitost si Pilát nikdy nenechal ujít, neboť vztahy mezi ním a Židy nebyly dobré.) Při pohledu zvnějšku stojí Ježíš jako pasivní oběť mezi těmito protivníky. Ale ve skutečnosti - tak ukazuje Jan s ob­ divuhodným vypravěčským uměním - je i zde Ježíš pánem situace, který se ničím nedá vyvést z míry a nakonec má vše ve svých rukou (srov. 19,10n a 13,2). V této souvislosti prá­ vem hovoříme o procesu, ve kterém „se vyměnily role“ (J. Blank). Ježíšovi žalobci a soudcové jsou ve skutečnosti (na teologické rovině) obžalovanými a souzenými, obžalovaný Ježíš je naproti tomu soudcem a svrchovaným Pánem, svěd­ kem pravdy, i když mlčí. Opírá se o jistotu, že tento proces skončí jeho vyvýšením a oslavením. Na tom nedokáží jeho protivníci nic změnit. Aniž by o tom věděli, jsou dobrovolně nedobrovolnými nástroji Boží vůle a nechtěně přivodí „vy­ výšení Syna člověka“ (srov. 8,28; 12,32).

Janovská režie Jan nechává zúčastněné osoby vystupovat zcela veřejně takřka jako herce na jevišti. Každý je pozván za svědka. „Divadelní kus“ se odehrává v sedmi dramatických, prudce se měnících scénách (srov. přehled u J. Beckera, str. 557). Zvláště nápadné je neustálé přecházení Piláta zevnitř ven a zpět, od Ježíše k Židům a zpět. Jeho vnitřní nerozhodnost by se těžko dala vyjádřit lépe. Ačkoli Ježíše třikrát prohlásí za nevinného (18,38; 19,4.6), musí nakonec přece jen ustou­ pit tvrdošíjnému požadavku „Židů“, aby Ježíše odsoudil. Tito opět dosahují svého cíle jen pod tou podmínkou, že zapřou své vlastní (mesiánské) nábožensko-politické pře­ svědčení a výslovně se prohlásí za poddané římského císaře (19,15). Nakonci všichni ztratili svou tvář. Jen Ježíš je v ne­ ohrožené vznešenosti svědkem pravdy o svému úkolu a o sobě samotném. (Možná je za janovským ztvárněním skryto dokonce schéma orientální intronizace krále, která se uskutečňovala ve čtyřech stupních: proklamace/zde 18,33-38/, intronizace

180

/19,1-3/, prezentace /19,4-7/ a aklamace /volání „ukřižuj“ v 19,6/. Toto chápání by v každém případě odpovídalo vý­ znamu královského motivu v janovském vyprávění o Ježí­ šově utrpení.) Takový pohled je ovšem přístupný pouze věřícímu. Na povrchní úrovni skutečností, které lze snadno zjistit, se na­ opak vše jeví jinak. Janovo evangelium ovšem musíme číst vždy pod „dvojí optikou“, protože je samo napsáno z po­ hledu víry. To platí také a snad zcela zvláštním způsobem pro janovský pohled na vyprávění o utrpení.

Obžalován jako „zločinec“ První scéna (18,28-32) se odehrává venku před palácem, který byl sídlem římského místodržitele v době, kdy se zdr­ žoval v Jeruzalémě. (Proces se tedy pravděpodobně nekonal v pevnosti Antonia, nýbrž v Herodově paláci, který ležel o něco výš na severozápad.) Ti, kteří se chystají poslat na smrt pravého velikonočního beránka (srov. 19,16), se strikt­ ně drží zákona o čistotě a nevstupují proto na pohanské mís­ to, které považují za nečisté. Zmínka o paschální hostině ostatně upozorňuje, že proces probíhal dopoledne v den pří­ pravy, to znamená v den, jehož večerem začínala slavnost pesach (srov. 19,31; jinak synoptikové, podle jejichž chro­ nologie byl Ježíš odsouzen o svátku pesach, protože ještě slavil se svými učedníky paschální večeři; srov. Mk 14, 12par). Obžaloba, přednesená protivníky, nejdříve zůstává zcela neurčitá: Ježíš je předveden jako „zločinec“. „Židé“ tedy nejprve vědomě skrývají vlastní důvod, proč byl vydán, totiž Ježíšův nárok být tím, kdo přináší zjevení - který podle jejich mínění naplňuje zákonem stanovenou skutkovou pod­ statu rouhání se proti Bohu. Za takový skutek byl nařízen trest smrti (srov. 19,7 a Lv 24,16; k Ježíšovu nároku srov. 5,18; 8,58n; 10,30-36). Ovšem ze samotné skutečnosti, že Ježíše vedou před Pi­ láta, už vyplývá jejich úmysl poslat ho bezpodmínečně na smrt. Již dávno se rozhodli, že Ježíš musí zemřít (srov. 11,47-53). K tomu však potřebují pomoc římského místo­ držitele, neboť Židé tehdy neměli právo vykonat rozsudek 181

smrti. To si od r. 6 po Kr. vyhradili Římané. (Ukamenování Štěpána tomu neprotiřečí, protože se jednalo o spontánní davové lynčování.) Pilát to samozřejmě ví a vychutnává pří­ ležitost k ponížení Židů tím, že chce „případ Ježíš“ přehrát zpět na ně. Odmítnutí tohoto pokusu ze strany Židů už takřka nutně soustřeďuje pohled na kříž. Neboť v případě, že by měl být Ježíš popraven Římany, přicházelo v úvahu pouze ukřižo­ vání (nebyl by ukamenován Židy; srov. opakovaný pokus 8,59; 10,3In). Tak se mělo naplnit Ježíšovo slovo, že bude „vyvýšen ze země“ (srov. 12,33nn; 3,14; 8,28). Tento proces skončí Ježíšovým „vyvýšením“, nikoliv jeho smrtí!

Zvláštní Král Druhá scéna (18,33-38a) se odehrává uvnitř paláce, kde dochází k prvnímu přímému setkání Ježíše a Piláta. „Židé“ zůstávají venku, to znamená i mimo to, co se teď děje. Jim už nejsou adresována žádná slova přinášející zjevení, neboť Ježíšovy odpovědi Pilátovi jsou zjevením, vyznáním a svě­ dectvím. Židé chtěli Ježíše představit jako politického rebela, jako falešného Mesiáše, který ohrožuje práva Říma v Palestině. Proto se Pilát ptá, zda Ježíš je „král židovský“. Tak mohl otázku formulovat pouze pohan, neboť Žid by hovořil o „králi Izraele“ (srov. 1,49). Tak Pilát vyslovuje hlavní té­ ma jednání: Ježíšovo království (srov. ještě 19,14n.l9). Ježíš na tuto otázku nemůže odpovědět pouhým ANO, ne­ boť by v této situaci bylo nanejvýš zavádějící. Je skutečně král, nikoli ovšem ve smyslu „světském“, takže tomu Pilát nemůže rozumět. Jeho královská vláda a jeho království ne­ mají s pozemskými představami o království nic společné­ ho. V jeho říši platí jiná měřítka než ve světských říších, nikoli zákony moci, násilí, panování a útlaku (srov. Mk 10,42n; Lk 22,24-26; Jan 13,13-17). Ježíš nepřišel proto, aby si pomocí světských mocenských prostředků zřídil pan­ ství (srov. 6,15). Jeho moc je božského původu; smyslem jeho života na zemi a cílem jeho příchodu je „ vydat svědec­

182

tví pravdě“ tím, že zjeví Boží přítomnost ve světě jako moc slitovné lásky. To ovšem na druhé straně neznamená, že by jeho „krá­ lovství“ bylo čistě niterné a nemělo s tímto světem vůbec nic společného. Ježíšův příchod a působení má za cíl pro­ měnu tohoto světa a jeho mocenských struktur, cíl, který je po Ježíšově odchodu svěřen odpovědnosti jeho obce, která ho má uskutečnit v síle a s pomocí „Ducha pravdy“. Proto musí právě ona dávat pozor na to, aby přestála všechna po­ kušení, zvláště aby nepropadla „duchu světa“. Každá forma panování mezi samotnými věřícími nebo nad někým jiným by odporovala duchu jejího Krále, jehož království není „z tohoto světa“. To však může pochopit pouze ten, kdo je sám „z pravdy“, kdo má svůj nejzazší původ v Bohu (srov. 8,42-47). Pilát k tomu pochopitelně nemá přístup. Chápe právě tak málo jako před ním Nikodém. Podobně jako v rozhovoru s Niko­ démem se i zde setkávají dva podstatně rozdílné světy (srov. str. 39-40). Proto tento dialog ústí do otázky nevěřícího: „ Co je pravda?“ Pilát ji sotva klade z filozofického či teologic­ kého zájmu jako někdo, kdo se otázkou po pravdě vážně zabývá. Jeho otázka je spíše znamením toho, že mezi ním a Ježíšem, mezi světem a nositelem zjevení, neexistuje žád­ ná komunikace, neboť to, co je pravda, Ježíš stále dosvěd­ čoval před světem a rovněž před Pilátem (srov. zvláště 8,3059). Proto od tohoto okamžiku o sobě a svém poslání mlčí i před Pilátem.

„Toho ne, ale Barabáše“ V následující, Janem velmi zkrácené třetí scéně (18,38b40) se Pilát opět obrací na Židy čekající venku. Veřejně před nimi Ježíše prohlašuje za nevinného. Na rozdíl od synoptického líčení (srov. Mk 15,1- 15par.) poukazuje u Jana sám Pilát na možnost amnestie pro vězně u příležitosti veliko­ nočních svátků. Chce Ježíše bezpodmínečně propustit, svým návrhem zároveň staví Židům jakýsi most k Ježíšově osvobození. Ti však chtějí Ježíšovu smrt a rozhodují se což Pilát vlastně mohl předvídat - pro Barabáše, který byl

183

pravděpodobně židovským bojovníkem za svobodu (srov. Mk 15,27). Skutečný politický vzbouřenec dostává přednost před Ježíšem, nespravedlivě nařčeným z politického buřič­ ství. Ačkoliv je Pilát přesvědčen o Ježíšově nevině, neod­ važuje se ho teď propustit. Spíše se musí podvolit naléhání protivníků a propustit z vězení politicky nebezpečného mu­ že. Zástupce největší moci působí bezmocně, nerozhodně a směšně. Vzdávání úcty králi Po nešťastném pokusu osvobodit Ježíše sahá Pilát (ve čtvrté scéně, 19,1-3) po jiném prostředku. Snad dokáže do­ sáhnout Ježíšova propuštění - o jeho politické neškodnosti je už dlouho přesvědčen - tím, že tohoto „krále“ zesměšní a současně bude apelovat na soucit žalobců. Tak dá Ježíše zbičovat. Scénu bičování a výsměchu opět zcela ovládá královský motiv a zřetelně se zde projevují „zaměněné role“. „Ježíš je oblečen a intronizován jako král, aby přijal první hold“ (7. Blank, l.c., str. 89). Znamení jeho královské důstojnosti trnová koruna a purpurový plášť - mluví sama za sebe. Jsou insigniemi Krále, jehož království „není z tohoto světa“. Tak „svět“ zachází se svým pravým Králem! V janovském uspořádání, které se opět odklání od synoptického, tvoří scé­ na zesměšňování, zpracovaná jako intronizace krále, vrchol procesu před Pilátem a janovského vyprávění o utrpení. „My máme zákon Následující pátá scéna (19,4-7) je podle evangelistova hlubšího záměru v úzké souvislosti se scénou předchozí. Ježíš, intronizovaný a oblečený do znamení své královské důstojnosti, je předveden před venku čekající Židy se slovy: „Hle, člověk!“ („Ecce homo“). Podle královskému rituálu se nyní mělo konat první vzdávání úcty (aklamace) ze strany lidu. Kdo však dokáže v tomto otrhaném člověku poznat krále? Zcela určitě to nebudou Ježíšovi žalobci, kteří byli zaslepeni nenávistí a úmyslem zabít ho. Tak se vzdávání úcty mění v požadavek usmrtit.

184

Pilát Ježíše podruhé slavnostně prohlašuje za nevinného (v. 4). Ani toto prohlášení, ani obraz trpícího Ježíše nemohou však „velekněze a jejich služebníky“ odvrátit od toho, aby se voláním „Ukřižovat, ukřižovat!“ nedožadovali Ježíšovy smrti. Nevěděli, že v tomto zmučeném člověku odmítají a posílají na smrt svého skutečného Krále, „Syna člověka“ a soudce světa. Ve svém zdůvodnění, které následuje na Pilátovo třetí prohlášení o nevině, odhalují pravé motivy a vlastní důvod své nenávisti vůči Ježíši, která sahá až po smrt: Je to Ježíšův nárok být Božím Synem (srov. 5,18; 8,58; 10,33). Zjevná neslučitelnost tohoto nároku s jejich zákonem (srov. Lv 24,16) byla od začátku hnacím motorem jejich jednání a dů­ vodem, proč ho obžalovali před Pilátem, aby vynesl rozsu­ dek smrti. Ačkoli tedy byl Ježíš právně obžalován jako fa­ lešný politický Mesiáš a jako takový odsouzen k smrti, umí­ rá kvůli svému kristologickému nároku zásluhou židovských autorit, přesněji: saducejské šlechtické strany, která byla strážkyní chrámového kultu. Politická obžaloba byla jen zá­ minkou a měla sloužit k tomu, aby se do záležitosti zapojil i Pilát, pomocí něhož mohli prosadit svůj úmysl zabít Ježíše. Janovo evangelium chce ve svém líčení odhalit tyto záku­ lisní souvislosti. Žalobci ostatně svým odkazem na Zákon nechtěně po­ tvrzují Ježíšův vlastní výklad jeho království: není světskopolitické. Proto jde v tomto procesu nakonec o zásadní teo­ logické otázky, nikoli o politické. Ve hřeje sebepojetí židov­ ských žalobců, jejich chápání Zákona a zjevení, konečně i jejich obraz o Bohu. Ukazuje se zde takřka tragický roz­ por: Zákon Boha, Ježíšova Otce, který jej dal jako cestu k životu a který měl podle Pavla připravit Ježíšův příchod (srov. Gal 3,23n; Řím 10,4), se stává záminkou a příčinou jeho smrti. Pilát nyní svaluje na Ježíšovy žalobce - po třech marných pokusech osvobodit ho - veškerou zodpovědnost za jeho smrt, aniž by si odpustil „Židy“ ještě jednou pokořit a pom­ stít se jim, neboť výzva: „Vy sami si ho ukřižujte“ nemohla být myšlena vážně. Říman přece věděl, že k tomu nemají

185

žádné oprávnění. Pokud Ježíše chtějí zabít, jsou - chtě-nechtě - odkázáni na jeho spolupráci. Proto i on má nepopira­ telný díl viny na Ježíšově smrti na kříži.

Strach mocného muže Zarputilé trvání na požadavku smrti ovšem u Piláta zá­ roveň vyvolá neurčitý strach. Kdo ví, čeho jsou tito nábo­ ženští fanatici ještě schopní! Tak bere Ježíše ještě jednou k výslechu - stále ještě s úmyslem osvobodit ho. Opět se koná ve vnitřních prostorách paláce a začíná Pilátovou otáz­ kou po Ježíšově původu (šestá scéna: 19,8-12). Jak jsme řekli již dříve, má u Janova evangelia otázka po Ježíšově původu vždy hlubší význam. Je zaměřena na Ježíšův vlastní původ (srov. str. 74). Ježíš na ni odpověděl již v 18,36-37, a proto zde nedává žádnou odpověď. Naproti tomu zaujímá jednoznačné stanovisko k otázce o Pilátově moci v tomto procesu. Pokud si Pilát myslí, že má výsledek tohoto procesu ve svých rukou, pak se mýlí. I jeho moc je jen omezená a podřízená hlubšímu smyslu. V zásadě mu byla dána jen proto, aby pomohl s uskutečně­ ním Božích záměrů, to znamená, aby umožnil Ježíšův návrat domů k Otci, jeho oslavení ve smrti na kříži. Tak to každo­ pádně vidí evangelista. Nejde tu tedy o zásadní otázku po oprávněnosti státní moci vůbec (snahy vyložit si to tímto způsobem byly velmi časté), nýbrž o Pilátovu roli v tomto procesu. Skutečnost, že podle Jana celé to strašlivé dění je nakonec přece jen Boží vůlí, v žádném případě nezbavuje Piláta jeho osobní odpo­ vědnosti a viny, která spočívá v tom, že proti svému pře­ svědčení odsoudil a nechal popravit nevinného člověka. Do jaké míry se přitom řídil vlastními zájmy namísto nestran­ ným citem pro právo, se hned zřetelně ukáže. Ovšem větší díl viny připadá v tomto procesu židovským žalobcům, zvláště saducejským velekněžím (srov. 18,35; 19,6), kteří Ježíše Pilátovi vydali. Přisouzení viny tehdejším Ježíšovým protivníkům však neopravňuje k tomu, abychom všechny tehdy žijící Židy, nebo dokonce „Židy“ vůbec, za­ tížili kolektivní vinou na Ježíšově smrti, jak se tomu po sta­ 186

letí dělo se známými strašnými následky (srov. Lk 23,34; Sk 3,17). Na Pilátův poslední pokus osvobodit Ježíše žalobci rea­ gují neskrývanou hrozbou. Pilát ztratí, tak vyhrožují, císa­ řovu přízeň a vysoce ceněný titul „císařova přítele“, pokud se bude dále zasazovat o Ježíšovo propuštění. (Stížnost cí­ saři týkající se zanedbání povinností strážce pořádku a do­ konce zrady byla dost dobře možná.) Nyní, protože jde o je­ ho politickou existenci a mocenské postavení - na které ještě krátce předtím s hrdostí poukazoval - podléhá nátlaku. Bez rozmýšlení obětuje Ježíšův život své politické kariéře. „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“

Sedmá a poslední scéna (19,13-16a) přináší spolu s Pilá­ tovým nej vyšším soudcovským rozhodnutím oficiální závěr procesu. Podle předpisu si místodržitel sedá na soudcovskou stolici, která se nacházela na vyvýšeném, mramorem dláž­ děném místě a nesla aramejské označení „Gabbatha“ (to znamená návrší či „lysé čelo“), řecký „Lithostrotos“. Ještě jednou využívá Pilát příležitosti k provokování „Ži­ dů“, když jim pln pohrdavého výsměchu představuje Ježíše jako jejich krále. Ve své slepé nenávisti zradili své vlastní přesvědčení a svou svobodu, protože nad sebou uznávají svrchovanost císaře. Právě proti tomuto císařovu nároku bo­ jovaly tisíce jejich krajanů (mezi nimi Barabáš) a obětovaly svůj život. Protože nechtějí uznat Ježíšův nárok, jsou nuceni podřídit se vládě pohanských Římanů. Teď jsou zajatými vlastně oni. Evangelista výslovně poznamenává, že k odsouzení Je­ žíše došlo v den přípravy před svátkem velikonoc o šesté hodině, to znamená v poledne (srov. 18,28), a pravděpodob­ ně takto propojuje odsouzení s přípravou velikonočních be­ ránků, která se v té době odehrávala v chrámovém okrsku. „Denpřípravy" (sabatu) je den před sabatem, který za­ číná už tentýž večer. Podle čtvrtého evangelisty se tedy pro­ ces před Pilátem konal v pátek 14. nisanu (duben). Jan se tímto časovým údajem liší od synoptické tradice, podle kte­ ré byl Ježíš vyslýchán a zemřel o samotném svátku pesach, 187

který v daném roce připadl na pátek 15. nisanu. (Na začátku velikonočních svátků ještě jedl s učedníky beránka a potom s nimi šel na Olivovou horu; srov. Mk 14,12n; 15,42.) Které datum je historicky pravděpodobnější, je dodnes sporné. To v neposlední řadě souvisí s tím, že obě mají v tehdejší tra­ dici také teologický význam (Umožnění velikonoční večeře u synoptiků; Ježíš jako pravý velikonoční beránek v Janově evangeliu). Pro janovské datování hovoří dvě skutečnosti: proces a poprava o samotném svátku pesach musely být po­ važovány za velmi mimořádné; výklad Ježíšovy poslední večeře jako velikonoční večeře je možná až dodatečným výkladem.

5. Ježíšovo vyvýšení (19,16b-30) I zpráva o ukřižování a okolnostech, které je doprováze­ ly, je v Janově evangeliu zcela prostoupena jeho kristologií. Proto chybí mnohé detaily, které nalezneme u synoptiků, nebo jsou jinak vykládány. Celé dění je mnohem silněji sou­ středěno na osobu Ježíše, popř. se dále rozvíjí s ohledem na svůj kristologický význam. Zvláštní roli přitom hrají odkazy na Písmo. Čtenáři nabízejí výklad dění. Ten má poznat a uvědomit si: Zde umírá pravý Král světa. Ježíš umírá s vě­ domím, že splnil svůj úkol a že se skrze smrt vrací do slávy, kterou má u Otce. Kříž se tak stává trůnem, na který je Boží vyslanec a Syn člověka vyvýšen (srov. 3, 14; 8,28; 12,32).

Poprava a okolnosti, které ji doprovázely Podle Janova evangelia Ježíš nese svůj kříž sám bez po­ moci Šimona Kyrénského. Ukřižování se koná za městský­ mi hradbami na místě, které se pro svůj vzhled, připomína­ jící lebku, nazývá „Golgotou“. Na rozdíl od synoptiků se Janovo evangelium vyhýbá jakémukoli bližšímu označení obou dalších odsouzenců (srov. Mk 15,27par.). Na kříž ne­ chal Pilát připevnit nápis (takzvaný „titul“) ve třech hlavních jazycích tehdejšího západního světa, nápis, který uváděl dů­ vod popravy: „Ježíš Nazaretský, král židovský“; ještě jed­ 188

nou tím vyvolal nevoli Ježíšových protivníků. Pohan Pilát se tak ovšem nechtěně stává svědkem křesťanské víry, že zde opravdu umírá za svět „král židovský“ (srov. 18,37). Podle zvyku si (čtyři) vojáci mezi sebou rozdělují maje­ tek popravováného. Ježíš ovšem nemá nic než svůj oděv. I v tomto spíše vedlejším dění vidí evangelista naplnění slov Písma (Ž 22,18n). Nic tu není bez významu. Pozdější vy­ kladači viděli v jednom nerozděleném Ježíšově šatu symbol jednoty církve (či také odkaz na nesešívaný oděv velekně­ ze). Protože všakje mu tento oděv vzat, jsou takové výklady spíše nepravděpodobné.

Ženy pod křížem

Jako protipól ke čtyřem vojákům Jan postavil skupinu čtyř žen, které stály pod křížem. (Marek se zmiňuje po Je­ žíšově smrti jen o ženách, které přihlížely z povzdálí, z toho o třech jmenovitě, 15,40n.) Dvě z nich, které nejmenuje, jsou Ježíšovy příbuzné (jeho matka a sestra jeho matky), zbývající dvě, Marie Magdalská a Marie, (žena) Kleofášo­ va, patří ke kruhu jeho následovníků. Kromě toho pod křížem stojí i bezejmenný učedník, „ kte­ rého Ježíš miloval“ (srov. 13,23; 18,15). Na něho se sou­ střeďuje evangelistův hlavnízájem. Je privilegovaným svěd­ kem Ježíšových posledních hodin, především jeho smrti, a velmi pravděpodobně také prostředníkem a zárukou ja­ novské tradice (srov. str. 136-138). Svou poslední vůlí svě­ řuje umírající Ježíš učedníka své matce a matku učedníkovi. „V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě“ (doslova: „za svou“). Syn se tím ve chvíli smrti stará o budoucnost své matky. Význam tohoto odevzdání však přesahuje testamentámí zabezpečení matky. Už slavnostnost a kontext, ve kterém se scéna nachází, prozrazují zvláštní evangelistův záměr. Je to přece hodina dokonání Ježíšova díla a počátek nové budouc­ nosti. Zatímco Ježíš dokonává své dílo, objevuje se mu před očima již budoucí obec. Maria, Ježíšova matka, reprezentuje pravděpodobně všechny, kteří spásu hledají a také přijímají (srov. 2,4). Spolu s ní jsou všichni opravdu hledající odka­ 189

zováni na toho učedníka, který zvláštním způsobem pocho­ pil Ježíšovo tajemství a dílo, a proto je schopen dále je zprostředkovat. V postavě Marie jsou tak všichni hledající duchovně přijati mezi Ježíšovy učedníky (do prostoru Ježí­ šova Ducha). Mezi nimi nacházejí nový životní prostor. Ježíšova smrt jako dokonáníjeho díla

Jednotliví evangelisté rovněž rozdílně líčí okolnosti, kte­ ré doprovázely Ježíšovu smrt. Opět to souvisí s jejich zá­ měrem podat teologický výklad Ježíšovy smrti a nikoli pou­ ze popis vnějšího dění. K tomuto výkladu slouží především citáty ze Starého zákona či narážky na starozákonní texty Písma, zvláště žalmů, které hovoří o utrpení a pronásledo­ vání nevinných (upřednostňovaným žalmem byl Ž 22). To­ muto záměru sloužila i takzvaná Ježíšova „posledníslova Odpovídají celkovému teologickému náhledu jednotlivých evangelistů, a proto nemohla být jednoduše připojena. Jak silně jsou tato slova utvářena evangelistovou teologií, se zřetelně projevuje právě v Janově evangeliu, které chápe Ježíšovu smrt na kříži jako vyvýšení a návrat do slávy u Ot­ ce. Ježíšovo umírání je procesem oslavení (srov. 3,13n; 12,23-33). Stejně jako celé utrpení, prožívá Ježíš v Janově evangeliu své umírání v naprosté svobodě a s plným vědomím tohoto „přechodu k Otci“ (srov. 13, In). Ježíš je i v posledním oka­ mžiku svého života tím, kdo jedná, kdo aktivně určuje, co se děje (srov. slova matce a učedníkovi, zvolání „žízním“ s evangelistovým odůvodněním, „dokonáno jest“ a koneč­ ně i odevzdání ducha a naklonění hlavy. V tom všem se od­ lišuje Janovo ztvárnění od synoptického). Proto také u Jana schází scéna, kdy se mu vysmívají ti, kdo stojí pod křížem (srov. Mk 15,29-36par.), a výkřik vyjadřující opuštěnost. Volání žíznícího je odůvodněno záměrem naplnit Písmo (myšlen je Ž 69,22; srov. ale také Ž 22,16). Snad také vy­ jadřuje Ježíšovu „žízeň“ po plnění Otcovy vůle (srov. 4,34; 18,11. „Octem“ se myslí víno smíchané s vodou. Podávalo se za nesnesitelného horka a k zmírnění utrpení dehydovaného člověka.)

190

Ježíšovo poslední slovo v Janově evangeliu je konečným vydáním počtu z činnosti, které ještě jednou shrnuje celé jeho dílo. Ježíš může své dílo zjevení a vykoupení předat Otci: Je dokonáno. Dokončil, k čemu ho Otec poslal, a spl­ nil, co mu přikázal. Tímto pověřením bylo, aby zprostřed­ koval světu život (srov. 12,49n; 17,2n;také3,16).Ijehosmrt slouží ke sdělení života světu. Protože je Ježíšovou smrtí dokonána i jeho hodina osla­ vení, může Ježíš nyní „předat“ i ducha (srov. 7,39; 16,7n). Evangelista zde zřejmě úmyslně nepoužívá synoptického výrazu k označení Ježíšovy smrti („vydechl“, „vypustil du­ cha“), nýbrž říká úmyslně s hlubším záměrem: „Odevzdal ducha. “ Jestliže byl Duch do této chvíle přítomen takřka jen v Ježíšovi a skrze něho působil ve světě, pak od nynějška bude i ve věřících. Skupinka pod křížem přijímá Ducha zá­ stupně za církev (srov. F. Porsch, Anwalt der Glaubenden, str. 98nn).

6. Ježíš, nový velikonoční beránek (19,31-42) Úsek 19,31-42 přináší zprávu o událostech po Ježíšově smrti a odpovídá na otázku, co se stalo s jeho tělem. Ne ver­ ších 31-37 jde nejprve o skutečnost Ježíšovy smrti a o ne­ porušenost jeho těla. Podrobně jsou líčeny okolnosti, které potvrzují jeho smrt; ty jsou spolehlivým svědectvím. To vše má podtrhnout jedinečnost události. Protože se bezprostřed­ ně blížil začátek sabatu a svátku pesach, měli Židé podle předpisu Zákona (srov. Dt 21,22n) zájem na rychlém sej mutí mrtvých z křížů. Vojáci proto odcházejí, aby ukřižovaným rozdrtili kosti pod koleny a tak urychlili jejich smrt. (Ta ně­ kdy nastávala až po několika dnech.) Protože však Ježíš už byl mrtvý, byla tato procedura v jeho případě zbytečná. Je­ den z vojáků však vbodl své kopí do Ježíšova boku, aby se přesvědčil, zda smrt opravdu nastala. Hned vytekla krev a voda. To bylpodle tehdejšího lékařského pojetí jistý důkaz smrti.

191

Nelze ale vyloučit, že v tom evangelista viděl hlubší vý­ znam. Dá se tak usuzovat podle slavnostního svědectví, kte­ ré zřejmě nebylo zaměřeno na skutečnost smrti, nýbrž na teologický význam události. Již někteří církevní otcové vy­ kládali „krev a vodu“ ve smyslu svátostí eucharistie a křtu (srov. 1 Jan 5,6n). „Krev a voda“ mohly ale také v širším smyslu poukazovat na smírné a životodárné působení Ježí­ šovy spásné smrti. Snad se nyní pro evangelistu naplňuje i slovo z 7,38n. To by potom znamenalo: Nyní tečou proudy živé vody z těla Oslaveného, nyní je vylit Duch. Evangelista nadto v obou událostech - probodení boku a nezlomení kostí - vidí opět naplnění dvou starozákonních míst. V Zach 12,10 je řeč o obětní smrti tajemné postavy pro spásu mnohých. Na ni - tak se tam praví - budou lidé hledět a budou přivedeni k obrácení. Bůh však na ně vyleje „ducha milosti a proseb o smilování“. Pro Jana jsou tato slo­ va odkazem na probodeného Ježíše. Kdo k němu ve víře vzhlíží, získá spásu a život (srov. 3,14; 12,32). Také skutečnost, že Ježíšovi nebyly zlámány kosti, má pro evangelistu hluboký význam. Pro něho je to odkaz na velikonočního beránka. Ohledně beránka Ex 12,46 přede­ pisuje: „Žádnou kost mu nezlomíte.“ Podle janovského ča­ sového údaje zemřel Ježíš v téže době, kdy v chrámovém okrsku poráželi beránky pro večerní velikonoční hostinu. Pro evangelistu nyní Ježíš nastupuje na jejich místo jako pravý velikonoční beránek. Starý kult skončil Ježíšovou smrtí (srov. také l,35n; 4,22-26; 1 Kor5,7n), a sices pomocí těch, kteří se tak velmi starali o svou kultovní čistotu (srov. 18,28; 19,31). Vydavatelé Janova evangelia doplnili veršem 35 ještě poukaz na svědka těchto událostí, aby vyzdvihli jejich vý­ znam. Tímto svědkem nemůže být nikdo jiný než „milovaný učedník“, záruka janovské tradice (srov. str. 136-138).

Ježíšův pohřeb Navzdory spěchu je Ježíš pohřben s úctou a řádně, jak to odpovídá židovskému zvyku. Dva muži, Nikodém, známý z Jan 3, a Josef z Arimatie (srov. Mk 15,42par), se ujímají

192

pohřbu. Josefova cesta (s prosbou) k Pilátovi ostatně vyža­ dovala odvahu, neboť tak mohl být odhalen jako Ježíšův tajný přívrženec. Nápadné je množství vonných látek (srov. 12,3; myrha je přírodní pryskyřice, aloe je vonné dřevo. Sto liber je skoro 33 kg. Směs byla v práškové podobě rozetřena mezi lněná plátna, aby se zabránilo mrtvolnému zápachu). Snad má toto množství ještě jednou připomenout Ježíšovo království. Ježíš nebyl uložen do hromadného hrobu pro po­ pravené. Dostává se mu „knížecího“ pohřbení do nového hrobu v zahradě (srov. 20,15). Židé, kteří tak naléhali, aby bylo Ježíšovo tělo ve spěchu sňato z kříže ještě před saba­ tem, tedy nepřímo přispěli k tomu, že Ježíš nalézá důstojný hrob. Evangelista chce říci, že to takto opět zařídil Bůh. Lněná plátna a zahrada budou hrát důležitou roli v následu­ jícím vyprávění o nalezení prázdného hrobu.

193

VIL Opětovné shledání a vyslání (kap. 20) V působivém „teologickém obraze“ Jan ztvárnil Ježíšovu smrt jako vyvýšení na kříži, jako dokonání jeho díla zjevení, jako přechod do slávy u Otce a začátek doby Ducha - to také znamená: doby církve. V tomto teologickém pohledu jsou Velký patek, velikonoce, nanebevstoupení a letnice sou­ hrnně chápány jako jediný proces návratu domů, k Otci. V následujících vyprávěních o velikonocích se nyní toto teologické dění vypravěčsky rozvíjí a znázorňuje v časo­ vém a prostorovém sledu. Četné styčné body s vyprávěními o velikonocích u ostat­ ních evangelistů jsou zřejmým odkazem na to, že čtvrtý evangelista je zakotven v téže tradici a že z ní čerpá. Na dru­ hé straně se však opět projevuje, že dal této společné tradici nezaměnitelnou pečeť své teologie. Velikonoční události vy­ pravuje tak, že mohou posloužit jako důsledný a přiměřený závěr jeho evangelia. Ve svém ztvárnění není tedy evange­ lista veden zájmem o historicky přesnou zprávu, nýbrž úmyslem vyložit tajemství vzkříšení. (To ostatně platí i pro všechna novozákonní vyprávění o velikonocích.)

1. Objevení prázdného hrobu a zjevení Marii Magdalské (20,1-18) U všech čtyř evangelistů se ve vyprávěních o nalezení prázdného hrobu setkáme s jednou ženou: s MariíMagdalskou. Ovšem zatímco u synoptiků je vždy jmenována spolu s ostatními ženami, Janovo evangelium podává zprávu, že Maria šla k hrobce sama. Jako první objevuje prázdný hrob, jí se dostává prvního zjevení Vzkříšeného a ona je první zvěstovatelkou poselství o zmrtvýchvstání. Pozdější cír­ kevní tradice jí proto právem dala čestný titul „apoštolka 194

apoštolů“. (Tak ji nazývá např. sv. Augustin. Tato koncen­ trace na Ježíšovo setkání s jednotlivcem odpovídá tendenci Janova evangelia, kterou lze pozorovat i na jiných místech; srov. setkání s jednotlivci v kapitolách 3; 4; 5; 9; 11. - „Ne­ víme" ve v. 2 však ukazuje, že Jan znal tradici o příchodu několika žen ke hrobu!)

Teologický běh o závod

Evangelista vložil do příběhu o příchodu Marie ke hrobu vyprávění o běhu (o závod) dvou učedníků ke hrobu (vv. 3-10). Zřejmě považoval za důležité, aby mezi první svědky patřili i muži, a sice ne ledajací, nýbrž dvě vynikající osob­ nosti prvotní církve: učedník, který byl v janovské obci no­ sitelem a zárukou tradice, a Petr, uznávaná vůdčí autorita v kruhu prvních učedníků. Marie Magdalská přichází ke hrobu „první den po sobo­ tě“ - o křesťanské neděli či dni Páně - „když byla ještě tma“. Temnota ještě zůstává v ní i v kruhu učedníků. Důvod jejího příchodu není znám. Podle Marka ženy přicházejí, „aby ho (Ježíše) pomazaly“. Toto odůvodnění musíme u Janova evangelia vyloučit, protože se Ježíšovi přece dostalo řádné­ ho pohřbu (19,40n). Po spatření otevřeného hrobu běží Ma­ rie hned k učedníkům, aniž by se do něj podívala. Obává se nejhoršího: „Vzali Pána (!) z hrobu“. Po této zprávě se Petr a „ten druhý učedník" okamžitě vydávají na cestu ke hrobu. Způsob, jakým je „běh obou mužů o závod“ vylíčen, nechává vytušit hlubší smysl. Jano­ vo evangelium má sotva zájem na líčení ranního běhu o zá­ vod. Podle něho zde běží „autority“ různých obcí či skupin, které se liší také svými teologiemi. Reprezentant a teolog janovské obce sice předběhne Petra, vůdčí osobnost ostat­ ních obcí, poté se ovšem zastaví a dá mu přednost. Tím je uznáno Petrovo čelné postavení. Je patrná určitá rivalita, nejde ovšem o vzájemně se vylučující konkurenci. Řečeno bez použití obrazu, běh o závod tedy znamená: Na jedné straně se janovská a petrovská obec - a jejich tehdejší auto­ rity - od sebe liší (mají různé „teologické tempo“), na druhé

195

straně se vzájemně uznávají a vědí, že se doplňují. Obě mají své zvláštní dary a úkoly. Je ovšem zjevné, že zvláštní zájem patří druhému učed­ níku. Zatímco Petrova reakce není překvapivě zmíněna, o druhém učedníkovi se říká krátce, a proto působivě: „ Spatřil vše a uvěřil. “ Ten, kterého Ježíš miloval, má vzhle­ dem k Petrovi přednostní právo uvěřit ve zmrtvýchvstání jako první. Není k tomu třeba ani andělova poselství o zmrt­ výchvstání. Přesný popis stavu a polohy lněných pláten a roušky od­ povídá apologetickému záměru apoštola vyvrátit tvrzení o krádeži těla (srov. Mt 28,11-15). Zloději by se asi těžko obtěžovali, aby šátky řádně svinuli. Vedle „vidění“ hrály při rozvinutí víry ve zmrtvýchvstání důležitou roli knihy Starého zákona. V průběhu dlouhodo­ bější meditace a reflexe objevila prvotní církev svědectví o zmrtvýchvstání Mesiáše už ve starozákonních spisech (srov. zvláště 1 Kor 15,3n; Lk 24,25-28.45n; Sk 2,24-36; Mk 8,31; 9,31; 10,34). Přesto právě toto vyprávění ukazuje, že víra ve zmrtvýchvstání nemá základ v učené znalosti Pís­ ma. První a zásadní podnět dala zjevení Vzkříšeného, popř. nečekané události a nové zkušenosti, které teprve otvíraly nové chápání Písma.

První setkání se Zmrtvýchvstalým Po tomto přerušení se evangelista opět obrací k postavě Marie, která v pláči stojí u hrobu. Kdy a jak tam znovu při­ šla, autora vůbec nezajímá. Stejně jako ve vyprávěních o ve­ likonocích u ostatních evangelistů, jsou také v Janově evan­ geliu u prázdného hrobu (popř. v hrobě) andělé. Další odkaz na společnou tradici. Zde však působí spíše jako statisté bez vlastní role. U synoptiků právě oni zvěstují poselství o zmrt­ výchvstání. To zde není nutné, protože se Vzkříšený za oka­ mžik zjeví sám. Následné setkání mezi Marií Magdalskou a Zmrtvých­ vstalým je mimořádně něžným a krásným příběhem o opě­ tovném poznání - připomeňme si četná zpracování v umění - který působivě představuje přechod ze smutku Velkého

196

pátku k radosti vzkříšení a končí prvním poselstvím o zmrt­ výchvstání, které je adresováno učedníkům. Marie ví jediné: Chce spatřit svého „Pána“, ke kterému směřuje její láska a úcta. Avšak podobně jako učedníci pu­ tující do Emauz ho nejprve nepoznává, když před ní stojí. I jejím očím jako by něco „bránilo“ (srov. Lk 24,15n). Te­ prve když ji Vzkříšený důvěrně známým hlasem volá jejím jménem - jako dobrý pastýř svou ovci, srov. 10,3nn - otevřou se jí oči a ona ho opět poznává. Ve spontánní reakci chce Ježíše, svého Pána a Mistra, obejmout a pevně držet, aby se ujistila o jeho přítomnosti a fyzicky vyjádřila svou láskypl­ nou úctu (srov. podobná reakce žen u Mt 28,9). Vzkříšený ji však nenechá prodlévat u takového gesta. Má pro ni úkol, který nesnese odklad. Proto jí přikazuje: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím ..." Obrat „dosud ne“ odkazuje na nějaký stav či proces, který ještě nedosáhl svého dokonání (srov. „dosud ne“ týkající se hodiny: 7,30; 8,20). Ježíšova těžko srozumitelná odpověď chce možná říci, že ho Maria nyní nemusí pevně držet ze strachu, že by mohl navždy odejít a ztratit se jí z dosahu. Upozornění na vystoupení k Otci má ale Marii současně připomenout zaslíbení jeho opětovného příchodu, který však předpokládá odchod domů, k Otci. Až Ježíš vystoupí ke svému Otci, bude existovat nový vztah a trvalá přítomnost. Nyní však má Marie co nejrychlej i přinést jeho „bratřím“ poselství, že nastal čas, ve kterém se naplní, co jim slíbil při svém loučení: Odchází k Otci, který je - protože jsou jeho „bratry“ - také jejich Otcem a Bohem. To je janovská forma poselství o zmrtvýchvstání, která os­ tatně zcela odpovídá zvláštní janovské kristologii. Na základě tohoto poselství se mohou učedníci připravit na opětovné shledání, o kterém Ježíš mluvil v řečech na roz­ loučenou (srov. 14,19n; 16,16n). Marie úkol splní bez jaké­ koli námitky a jako první zvěstuje poselství o zmrtvých­ vstání. Její slova jsou ozvěnou víry ve zmrtvýchvstání prv­ ních křesťanů: „Viděli jsme Pána“ (srov. Lk 24,34; 1 Kor 9,1; 15,3n). Je pozoruhodné, že v Janově evangeliu se vzkří­

197

šený Ježíš dává poznat nejprve ženě (vzpomeneme si na setkání se Samařankou) a žena dostává - s předností před mužskými autoritami - privilegium zvěstovat jako první po­ selství o zmrtvýchvstání. U Jana má láska přednost před úřadem či postavením. Zdalipak by se tento příběh vyprávěl stejně i v naší době?

2.

Vyslání svědků (20,19-23)

Četná zjevení Zmrtvýchvstalého kruhu učedníků patří opět ke společné evangelijní tradici. Jejich hlavním cílem, popř. obsahem, je pověření, zplnomocnění a vyslání učed­ níků. Mají pokračovat v díle pozemského Ježíše - v jeho jménu - a mají být svědky jeho vzkříšení. Proto také u Jana následuje po zjevení Vzkříšeného jed­ notlivci zjevení skupině učedníků. Na ně připravila přinej­ menším nepřímo Mariina zvěst. Podle janovské koncepce k němu dochází ještě tentýž večer v Jeruzalémě. (Spolu s Lukášem má Jan pouze zjevení v Jeruzalémě, odhlédneme-li od dodatkové kapitoly 21.) Toto setkání Vzkříšeného s jeho učedníky názorným způsobem ukazuje přechod od doby pozemského Ježíše k době církve, která je poznamená­ na především sesláním Ducha (srov. také Sk 2). Zmrtvýchvstalý Ukřižovaný

Skupinka učedníků nejprve činí dojem malého, ustraše­ ného a vůči světu uzavřeného stádečka, které je bez pána a zůstalo osiřelé (srov. 14,18). Ježíšovo překvapivé zjevení proto působí v situaci izolace a strachu jako zlom. Stejně jako zde přišel Vzkříšený, přichází Pán stále znovu ke své církvi, když se chce ve strachu a malověmosti uzavřít a izo­ lovat. Strach učedníků se proměňuje v radost, jakmile se Ježíš dává poznat tím, že jim ukazuje své (probodené) ruce a bok (u L: ruce a nohy). Ty jsou takřka identifikačními a poznávacími znameními Ježíše. Ten, který se jim nyní zje­ vuje v nové, „proměněné“ tělesnosti, je týž, který předtím trpěl. Jan chce říci, že Ukřižovaný a Vzkříšený se nesmí od 198

sebe oddělovat ani ve zvěstování. Nemá se zvěstovat Vzkří­ šený bez trvalého vztahu k Ukřižovanému a naopak. Možná už bylo aktuální nebezpečí takového jednostranného pohle­ du a oddělování. V každém případě se mělo již brzy silně projevit (srov. 1 J). Prvním darem Zmrtvýchvstalého je jeho pokoj (srov. 14,27). Objevuje se zde jako plod jeho utrpení a jako poz­ návací znamení nového života v době Ducha.

„Jako mne poslal Otec...“ Nato jsou učedníci pověřeni posláním, které velmi silně připomíná vyslání v 17,18. Stejně jako na tom místě, také zde jde o podobný vztah. Vyslání učedníků vzkříšeným Je­ žíšem má svůj vzor, ale také důvod ve vyslání Syna Otcem. To potom ale znamená, že i účel a cíl, rovněž druh a způsob provedení musí odpovídat Ježíšovu poslání. To je trvalým měřítkem jejich jednání jako vyslanců Vzkříšeného. Vysla­ nec má reprezentovat toho, kdo jej poslal, nikoli sebe sama (srov. 15,16). Stejně jako Ježíš stále zpřítomňoval Otce, kte­ rý ho poslal, tak mají učedníci od nynějška zpřítomňovat Ježíše jako vzkříšeného Ukřižovaného a pokračovat v jeho životodárném díle spásy. Nejzazším motivem jejich jednání proto musí být láska, neboť Otec poslal svého Syna na svět, protože svět miluje (srov. 3,15n; 17,23), a to všeobjímající láskou, která je za­ měřena na sdílení života (srov. 10,10; 12,47.50; 17,2.21-23). Protože Ježíš splnil své poslání tím, že obětoval sám sebe, bude se muset i poslání učedníků uskutečnit podle - Ježíšem prožívaného - „zákona“ umírajícího pšeničného zrna (srov. podmínky pro učedníky v 12,24-26; 13,16n; 15,18-20). Je­ jich moc tedy neznamená panování, nýbrž službu. Ježíš to vyjádřil způsobem, kterému nelze nerozumět - mytím no­ hou. Možná není bez významu připomenout, že učedníci i zde - jako v řečech na rozloučenou - zastupují všechny věřící, to znamená, že se vyslání Vzkříšeným v žádném pří­ padě netýká pouze hierarchicky členěné skupiny v církvi, která je nadto vybavená zvláštní pravomocí. U Jana nehrají úřady žádnou roli. 199

V síle oživujícího Ducha Aby věnci dokázali správným způsobem splnit své po­ slání, dává jim Vzkříšený Ducha, který je bude posilovat jako Přímluvce při plnění jejich obtížného úkolu. Ježíš mlu­ vil o příchodu a působení Ducha v době po jeho oslavení již v řečech na rozloučenou. Způsob, jakým je Duch darován o velikonocích, se však podstatně liší od představ a obrazů, které příchod Ducha popisují v řečech na rozloučenou. V těch má Duch silně osobní rysy: „Přijde“, „učí“, „připo­ míná“, „vydává svědectví“ atd. Rozdíl lze objasnit tím, že Janovo evangelium zde opět navazuje na starší tradici. Je však nepochybné, že se nyní z pohledu evangelisty tato zaslíbení začínají naplňovat. Ukazuje to zcela zřetelně janovská formulace vyslání (v. 21), kterým - v návaznosti na řeči na rozloučenou (srov. 17,18) - nově interpretuje starou tradici o seslání Ducha. Darování Ducha vydechnutím připomíná oživení člověka Božím dechem života, jak popisuje Gn 2,7: „I vytvořil Hos­ podin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ Darování Ducha o velikonocích je pro učedníky takřka novým stvo­ řením. Jen jako ti, které Duch proměnil v nové lidi, budou schopni zvěstovat nové věci, které přináší Ježíšovo posel­ ství, a zprostředkovat světu nový život - nikoli vlastní mocí, nýbrž mocí životodárného Ducha (srov. také Ez 37,1-14). Také moc odpouštět hříchy je koneckonců zaměřena na toto darování života. Je třeba ji chápat v kontextu jako dílčí aspekt univerzálního poslání církve, přičemž je třeba si všimnout, že je zde předána všem věřícím (srov. Mt 18,18, kde je také oslovena celá obec). O konkrétní formě odpou­ štění hříchů (popř. jeho odepření) evangelista mlčí. Duch, život, pokoj, radost jsou darem Zmrtvýchvstalého a ovocem Ježíšova obětování života (srov. 10,10n.l5; 16,2024). Stále budou odkazovat na něho jako na pravého původ­ ce. Vzkříšený, který má jizvy v důsledku svého utrpení, je trvalým zdrojem nového života a jednání, které působí Duch. To chtěl evangelista zvěstovat tímto působivým ob­ razem.

200

3. Obrácení pochybovače - „nevěřící Tomáš“ (20,24-29) Je pozoruhodné, že se při všech zjeveních Vzkříšeného učedníkům hovoří také o jejich pochybnostech a počáteční nevíře (srov. Lk 24,36-43; Mt 28,17). Učedníci tedy nebyli žádní nekritičtí a lehkověrní lidé, kteří by se stali obětmi svých vlastních tužeb a obrazotvornosti (srov. také Lk 24,11). Co však prožili, bylo pro ně tak neočekávané a nové, že se museli nejprve kriticky přesvědčit o skutečnosti dění. Jan motiv pochybností, který považoval za tak důležitý a který ve v. 20,19-23 nápadně chybí, detailně a působivě vyjádřil ve vlastním příběhu. (Je to janovská paralela k Lk 24,36-43; Janovo evangelium však opět vše soustřeďuje na setkání Ježíše s jedincem.) Tomáš, který nebyl přítomen při prvním zjevení Vzkří­ šeného (proč?), nevěří svědectví očitých svědků, kteří tvrdí: „Viděli jsme Pána.“ Nechce pouhá slova, nýbrž hmatatelné důkazy, chce vidět a dotknout se. Ježíš překvapivě vychází vstříc požadavku pochybující­ ho učedníka. Osm dní nato (v neděli!) znovu přichází do kruhu učedníků a zve pochybovače - takřka doslovným opa­ kováním jeho požadavku - aby se přesvědčil o skutečnosti zjevení a nebyl už nevěřícím, nýbrž věřícím. Pán bere vážně pochybnosti svého učedníka. (Kromě toho patří Tomáš, stá­ le jeden ze dvanácti učedníků, díky tomuto zjevení rovněž ke skupině privilegovaných svědků, kteří viděli Pána.) Tomáš, přemožen bezprostředním setkáním se Vzkříše­ ným, však už netrvá na splnění svého požadavku. Proměněn z nevěřícího na věřícího, vyslovuje závěrečné a plnohod­ notné vyznání víry v Krista v Janově evangeliu: „Můj Pán a můj Bůh! “ To je zjevný odkaz na začátek evangelia. Zde se zjevuje ten, který byl „na počátku u Boha“ a který sám je Bůh (srov. l,ln).

Blahoslavení věřící Všem ale, kteří neviděli, co viděli první svědkové, je ur­ čeno jediné a závěrečné blahoslavenství Janova evangelia: 201

„Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. “ Toto blahoslaven­ ství mohla janovská obec nejprve vztahovat sama na sebe, neboť patřili k těm, kteří neviděli, a přesto uvěřili. Vyprá­ vění o Tomášovi bylo proto pro ni vysoce aktuálním příbě­ hem, který vyjadřoval její vlastní situaci, její otázky a po­ chybnosti. Je ale také příběhem všech následujících gene­ rací. V pochybujícím Tomáši se mohou často dobře najít. Je ale nadějí evangelisty, že se na nich projeví i blahoslaven­ ství, protože jako Tomáš s vírou vyznávají: „Můj Pán a můj Bůh!“

4.

Závěrečné evangelistovo slovo (20,30n)

Verše 30n, které jsou zpětným pohledem na celé evange­ lium, tvoří původní závěr evangelia. V tomto závěrečném slově se autor výslovně odvolává na to, že napsal pouze jakýsi výběr z bohaté tradice o Ježíšovi. Mohl by sepsat „ještě mnoho jiných znamení“. Přesto však by tento výběr měl podle jeho mínění stačit k uskutečnění jeho záměru. Tento úmysl sám jasně formuloval ve své závěrečné větě s ohledem na čtenáře: „Tato (znamení) však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.“ Jeho evangelium je svědectvím víry, jehož cílem je vzbudit a posílit víru. Konečným cílem je ovšem život. Tento vlastní, pravý a nepomíjející život je možné mít jen ve víře v Ježíše, zaslíbeného Mesiáše a Syna Božího. Bude darován pouze tomu, kdo v člověku Ježíši vírou pozná a uzná zaslíbeného Mesiáše a Syna Božího. To­ to přesvědčení vycházející z víry charakterizuje všechny části skrz naskrz kristocentricky zaměřeného Janova evan­ gelia. Evangelium jako slovo života svědčí o tomto přesvěd­ čení vycházejícím z víry.

202

VIII. Dodatek: Zjevení Vzkříšeného v Galileji (kap. 21) Po vyslání učedníků, Tomášově slavnostním vyznání, prohlášení věřících za blahoslavené a závěrečném slovu au­ tora musí čtenáře překvapit, že ještě následuje (poslední) kapitola. Navíc kapitola sama obsahuje řadu překvapení.

1. Některé nápadné zvláštnosti Kapitola 21 přináší zprávu o zjevení Vzkříšeného v Ga­ lileji („u jezera Tiberiadského“), což odporuje obvyklé evangelistově tendenci soustředit hlavní události a přede­ vším zjevení Vzkříšeného do Jeruzaléma. (Také v Lukášově evangeliu se Vzkříšený zjevuje v Jeruzalémě, zatímco Ma­ touš a Marek znají pouze zjevení v Galileji.) Z jedenácti učedníků (Dvanáctbez Jidáše) je přítomno pouze sedm, me­ zi nimi dva bratři, „synové Zebedeovi“, které Janovo evan­ gelium do tohoto okamžiku ještě nejmenovalo (srov. Lk 5,10). Především je nepochopitelné, že se Petr i ostatní učedníci vrátili po slavnostním vyslání zpět ke svému dří­ vějšímu povolání rybářů (o kterém předtím v Janově evan­ geliu nebylo zmínky). Udivuje také, že zde pověření a zvláštní pravomoc obdrží pouze Petr a nikoli všichni učed­ níci. To vše poukazuje na to, že kapitola 21 nepředpokládá látku, řečenou již předtím v kapitole 20, a představuje sa­ mostatnou (galilejskou) tradici. Na druhé straně tu ale přece jen existují i nápadné vztahy ke 20. kapitole a k předcházejícímu evangeliu. Verš 21,14 uvádí výslovně, že šlo o třetí zjevení Vzkříšeného. Jména (Šimon) Petr, „Tomáš, jinak Didymos“, a role „učedníka, kterého Ježíš miloval“ (vv. 7 a 20), zřetelně připomínají již řečenou látku. 203

Postava Petra je zde ovšem vykreslena jinak: Jde o jeho budoucí roli v povelikonoční obci. Zmínka o jeho smrti by mohla vést k předpokladu, že již zemřel. To ale platí i pro milovaného učedníka. Verš 23 je vlastně srozumitelný pouze za předpokladu, že už nežil. Z toho nutně vyplývá, že kapi­ tola 21 je dodatkem, který chce odpovědět na určité otázky obce (zvláště co se obou hlavních postav týče) a jehož zájem se soustřeďuje na budoucnost obce. Tento závěr ostatně po­ tvrzují i jazykové zvláštnosti. S řadou výrazů se setkáme jen zde v Janově evangeliu. Verše 24n jsou závěrečným slo­ vem vydavatele evangelia. Dvě těžiště Můžeme zřetelně rozeznat dva úseky vyprávění. Původ­ ně snad samostatné vyprávění o zázraku, o bohatém úlovku ryb (vv. 1-14; srov. Lk5,l-11), je spojeno se zjevením Vzkří­ šeného a hostinou. Na ně navazuje pověření (Šimona) Petra s předpovědí smrti a porovnáním budoucího Petrova osudu s osudem milovaného učedníka (vv. 15-23). Úvodní poznámka: „Potom se Ježíš opět zjevil učední­ kům“ nabízí klíč k pochopení následujícího příběhu, který názornými vypravěčskými prostředky líčí tajemnou událost zjevení. Vzkříšený se dává stejně jako u dvou učedníků v Emauzích poznat zcela neočekávaně a během hostiny (srov. Lk 24,30n). Také místo setkání má svůj význam. Právě u Tiberiadského jezera se Ježíš zjevil pomocí znamení, zá­ zračného rozmnožení chleba, jako „chléb života“ (6,1-14). Pozdější redakce vnímala toto znamení ve vztahu k eucha­ ristii. (6,51-58). V obou případech jde o trvalou přítomnost Vzkříšeného v obci skrze znamení eucharistické hostiny.

2. Zjevení Vzkříšeného (21,1-14) Příběh nejprve začíná zcela všedně a „normálně“. Petr a někteří další učedníci se opět věnují svému povolání, jako by nebylo žádných velikonoc a žádného vyslání. Podobně jako v emauzském příběhu a jako Marii Magdalské se Ježíš 204

nejprve zjevuje jako neznámý člověk. Vzniká tak předpo­ klad pro scénu opětovného poznání (srov. 20,11-16). Zázračný rybolov Nejdříve se ovšem musí obstarat ryby potřebné k hostině (navzdory v. 9). Tak se připravovaná hostina stává podnětem k zázraku, který silně připomíná zázračný rybolov v Lk 5,111, jenž končí povoláním Petra, aby se stal rybářem lidí. Je zvláštní, že se udává přesný počet chycených ryb: 153. Toto číslo má jistě symbolický význam. Bohužel nevíme, jaký. Jeroným sice uvádí názor tehdejších zoologů, podle kterého mělo být v Tiberiadském jezeře 153 druhů ryb. Mů­ žeme však s úspěchem pochybovat, že autor chtěl sdělit tuto skutečnost (a že byl od každého druhu chycen právě jeden exemplář). Jiní (např. Augustin) viděli v čísle symbolický odkaz na trojjedinost (3 krát 50 plus 3). Pravděpodobně má množství ryb odkazovat na univerzalitu církve, ve které je shromážděno mnoho věřících. V následujících větách by pak vhodně navazovalo označení budoucí církve za stádce. Pro milovaného učedníka je zázrak poznávacím zname­ ním: Podle něho pozná „Pána“ (janovské označení pro Vzkříšeného!). Opět se objevuje ve srovnání s Petrem jako ten, kdo Ježíše poznává bezprostředněji a hlouběji. Je to však Petr, který spontánně jako první spěchá vstříc Pánu a potom i sám vytahuje síť na břeh. To se neshoduje pouze s Petrovým temperamentem, nýbrž i se zájmem a záměrem autora. Chce Petra vyzdvihnout ze zástupu ostatních učed­ níků. Připomene nám to „běh o závod“ obou učedníků (20,3-10), kde je vyjádřen tentýž záměr, i když pomocí ji­ ného obrazu.

Hostina, jež má charakter znamení Následná hostina je poznamenána zvláštní, tajemnou at­ mosférou. Jejím určujícím prvkem je přítomnost Vzkříše­ ného. Nikdo se neodvažuje zeptat se na totožnost „Nezná­ mého“, neboť nyní vědí všichni, co milovaný učedník věděl již předtím: „To je Pán“.

205

Krátký popis lámání chleba a ryby (pokaždé v jednotném čísle!) Vzkříšeným má bezpochyby hlubší význam. Tak to­ mu bude nyní v povelikonoční době církve: Vzkříšený je Pánem eucharisticke' hostiny. Je přítomný mezi svými učed­ níky jako ten, kdo stále znovu zve k hostině a sebe dává za pokrm. Verš 14 se vrací zpět k v. 1 a uzavírá vyprávění o zje­ vení opětovným poznáním a hostinou.

3. Petr je pověřen službou pastýře (21,15-19) Petrovo zvláštní postavení v kruhu učedníků náleží k nej­ starší tradici prvních křesťanů. V neposlední řadě to souvisí s tím, že byl povolán za přednostního svědka vzkříšeného Pána, kterému se jako prvnímu dostalo zjevení (srov. 1 Kor 15,5; Lk 24,34; k Petrovu postavení: Mt 16,17-19; Lk 5,10; Gal 2,9; Sk 2, 14). Do tohoto širšího kontextu patří i násle­ dující pověření Petra v Janově evangeliu. Včlenění tohoto pověření do čtvrtého evangelia je velmi významné, protože v tomto evangeliu je vynikající postavou „učedník, kterého Ježíš miloval“. Než Vzkříšený svěří Petrovi službu pastýře, ptá se ho třikrát, zda ho Petr miluje. Petr by z toho nebyl tak rozpačitý, kdyby předtím svého Pána třikrát nezapřel. Nepotřebuje dalších slov, aby tomu porozuměl. Večer před utrpením Petr ještě sebejistě prohlašoval, že je připraven následovat Ježíše a obětovat pro něho svůj život (13,37). Když ovšem šlo do tuhého, hanebně zradil a zapřel Ježíše (18,15-18.25-27). Ten večer Ježíš Petrovu ochotu k následování nepřijal, protože věděl, že víra jeho učedníka je na to ještě příliš slabá. Nyní, když se Petr vzdal veškeré své falešné sebejistoty a spoléhá se už jen na Ježíše, vyzývá ho sám Ježíš k následování a předává mu službu pastýře svých ovcí. Janovskému pojetí odpovídá, že se od Petra nepožadují zvláštní vůdcovské kvality či výkony, nýbrž jedině jeho lás­ ka. Boží volání se neopírá o zvláštní lidské předpoklady. On sám vytváří předpoklady. Díky jeho milosti, jak říká apoštol

206

Pavel, „se jeho sfla projeví v slabosti“ (2 K 12,9). Že Ježíš zvolil právě „toho, kdo selhal“, za svého „zástupce“ jako pastýře svého stádce, může být povzbuzením pro každého, kdo trpí svou nehodností a slabostmi, zejména pro ty, kteří mají v církvi zvláštní odpovědnost. „Pas mé ovce“ Příkaz daný Petrovi je znázorněn obrazem pastýře, kte­ rého Nový zákon používá velmi často (srov. vedle Jan 10 ještě Sk 20,28; 1 P 2,5; Ef 4,11). Přitom nesmíme přehléd­ nout, že jde a vždy půjde o Ježíšovy ovce („mé ovce“), které má pást. Petr je nedostává do vlastnictví ani se nad nimi nestává pánem. Jeho úkolem je, aby ovce jako Ježíšovo vlastnictví ochraňoval a vodil na pastviny života. „Pán dal Petrovi příkaz, aby jeho ovce pásl, nikoliv aby je dojil,“ poznamenal výstižně a duchaplně sv. Augustin. Samotnému Ježíšovi byli lidé svěřeni Otcem jako jeho ovce. Tak se stali i Ježíšovými ovcemi, které ho znaly a uposlechly jeho hlas (srov. 10,3n.l4; také 17,9n). Tento Ježíšův jedinečný vztah k jeho ovcím není přenosný. Proto můžeme mluvit jen s výhradami o Petrově službě zástupce, tedy o jeho pastýřském úřadu. Právní a úřední kategorie nej­ sou v žádném případě způsobilé k určení tohoto pověření, stejně jako „láska“ není právním pojmem. Následování až do krajnosti Poslední setkání Petra s jeho Pánem končí předpovědí Petrovy násilné smrti (srov. 12,33). Před velikonocemi Petr nebyl ještě schopen Ježíše následovat, proto musel Ježíš od­ mítnout jeho nabídku, že se stane následovníkem. Od této chvíle však je připraven následovat. On sám však nebude určovat svou poslední cestu, nýbrž jiní ho ve stáří přepášou a povedou, kam nechce. V době sepsání evangelia se tato slova již naplnila. Petr následoval svého Pána do nejzazších důsledků a stal se mu podobným ve smrti. (Vztažení rukou nenaznačuje nutně smrt na kříži. Ta se objevuje až v pozdější tradici - vyvozována z tohoto místa.)

207

4. Učedník, který „zůstává“ (21,20-23) Naposledy jsou vzájemně konfrontováni Petr a milovaný učedník, vyniknout ale nemá Petr, nýbrž právě tento beze­ jmenný učedník. Poslední věty evangelia se vztahují k to­ mu, kterému obec vděčí za svou zvláštní tradici o Ježíšovi a především za své hluboké poznání Ježíšovy osoby a jeho dfla. V obci zřejmě koloval (domnělý) Ježíšův výrok, který dalo podnět k nedorozumění, že tento učedník nezemře. Mezitím však už byl mrtev. Vydavatelům evangelia záleželo na tom, aby tuto skutečnost uvedli do souladu i s tímto Je­ žíšovým výrokem. Klíč k pochopení tkví ve významu slova „zůstat“. Ne­ znamená - jak se možná domnívali žáci - „zůstat naživu“ až do druhého Kristova příchodu (který ostatně v tradičním smyslu v Janově evangeliu nehraje žádnou roli), nýbrž zů­ stat v podobě jeho svědectví, které našlo své písemné za­ chycení v evangeliu a tak zůstává přítomné v obci. O tomto svědectví mohou z vlastní zkušenosti a na zá­ kladě odůvodněného poznání tvrdit, že je pravdivé a spo­ lehlivé (srov. 19,35). Proto mu lze věřit. Svědectví se podle janovského chápání nevztahuje v první řadě na vnější sku­ tečnosti, ale na jejich význam pro víru a život, který tato víra dává. To je janovské obci vlastní a trvalou hodnotou. (Tvrzení, že evangelium sepsal učedník, jistě nelze brát v doslovném smyslu. Myslí se jím, že tento učedník svým svědectvím ručí za sepsané a že stojí na počátku janovské tradice.) Nějaký přepečlivý neznámý vydavatel, kterému v 20,30n nestačilo upozornění, že evangelium představuje jen výběr, považoval za svou povinnost doplnit ještě druhou - učenou a šroubovanou - závěrečnou formuli na způsob soudobých literárních děl (21,24n). O významu evangelia však neříká nic nového.

208

TŘETÍ ČÁST

PŘÍLOHY I. LITERATURA:

Vědecké komentáře pro čtenáře s určitým teologickým vzděláním Becker J., Das Evangelium des Johannes, 2 svazky (ókumenischer Taschenbuch-Kommentar zum NT 4/1; 4/2), Gutersloh - Wurz­ burg 1979/81 Schnackenburg R., Das Johannesevangelium, 3 svazky (Herders theol. Kommentar zum NT), Freiburg 1972, 1977, 1976. (Oba s rozsáhlými údaji o literatuře.)

Komentáře pro širokou veřejnost Blank J, Das Evangelium nach Johannes, 4 svazky (Geistliche Schriftlesung 4/la; 4/1 b; 4/2; 4/3), Dusseldorf 1977; 1981

Gnilka J., Johannesevangelium (Die Neue Echter-Bibel: Kom­ mentar zum NT mit der Einheitsiibersetzung), Wiirzburg 1983 Schulz S., Das Evangelium nach Johannes (Das Neue Testament Deutsch), Teilband 4, Wiirzburg 1972

PopovičJ., Evanjelium podlá svátého Jána (text a výklad), Prešov, Pravoslávna bohoslovecká fakulta, 1994 (překlad ze srbštiny)

Mikulášek Fr., Nový zákon. Kristologie, Řád, Praha 1994 Bič M. - Pokorný P, Co nevíš o bibli, ČBS, Praha 1997

209

K duchovní četbě a k jednotlivým důležitým tématům Heer, J., Leben hat Sinn. Christliche Existenz nach dem Johannesevangelium, Stuttgart 1974 Kásemann, E., JesuletzterWillenach Johannes 17,Tiibingen 1980

Porsch, E, Anwalt der Glaubenden. Das Wirken des Geistes nach dem Zeugnis des Johannesevangeliums, Stuttgart 1978 Porsch, F, Mnoho hlasů - jedna víra, Praha 1993 (104-121). Český překlad díla Viele Stimmen - ein glaube. Anfánge, Entfaltung und Grundziige neutestamentlicher Theologie Stuttgart 1982 (127146) Wengst, K„ Bedrángte Gemeinde und verherrlichter Christus. Der historische Ort des Johannesevangeliums ais Schliissel zu seiner Interpretation (Biblisch-theologische Studien 5), NeukirchenVluyn 1983

Korec, J. Ch„ Nad evanjeliom podlá Jána, (bez místa vydání), Dobrá kniha, 1994

Slovníky Heriban Jozef, Príručný lexikon biblických vied, Slovenský ústav svátého Cyrila a Metoda, Rím 1992

kol. aut., Encyklopedie bible, Gemini, Bratislava 1992 kol. aut., Nový biblický slovník, Návrat domů, Praha 1996

kol. aut., Slovník biblické kultury, EWA edition, Praha 1992 Léon-Dufour Xavier a kol., Slovník biblické teologie, Křesťanská akademie, Řím 1991

Novotný Adolf, Biblický slovník I. a II., Kalich, Praha 1992

Ja’kov Newman a Gavri’el Sivan, Judaismus od A do Z, Slovník pojmů a termínů, Sefer, Praha 1992

210

Úvody Pokorný, P., Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha 1993 (132-145). Tichý, L„ Úvod do Nového zákona, Olomouc 1992 (54-65). Horsier, G., Úvod do Nového zákona, (bez místa vydání), Oliva 1994.

K praktické práci s biblí ve společenství Heer, J., Das gróBere Leben (Bibelauslegung fur die Praxis 19), Stuttgart 1988. (Všeobecně srozumitelný úvod a 20 vybraných textů s výkladem - se vztahem k praxi a s podněty pro biblické kroužky.)

HechtováA., Přístupy k bibli. Metody pro skuliny. Úvodní kurz, České katolické biblické dílo, Kanovnická 4, České Budějovice, 1997

211

II. PRÁCE S BIBLÍ - OTÁZKY

1. Charakter Janova evangelia se z velké části zakládá na zvláštní situaci janovské obce (popř. obcí). Janovo evangelium obsahuje celou řadu přímých a nepřímých odkazů na tuto situaci. Přečtěte si kapitolu 9 a 15,18-16,4 a pokuste se na základě těchto textů popsat situaci janovské obce. 2. Janovo evangelium často nazývá Ježíšovy protivníky obecně „Židy“. Jak lze tento způsob řeči vysvětlit a co znamená?

3. Pro Janovo evangeliumje charakteristické používání protikladných pojmů. Můžete jmenovat některé z nich a udat důvody pro jejich častý výskyt? Jaký „názor na svět“ vyj adřuje používání těch­ to pojmů? 4. Mezi Ježíšem a jeho partnery v dialogu, popř. protivníky, do­ chází často k nepochopení. Vyhledejte některé příklady a vysvět­ lete, proč k tomuto nepochopení dochází.

5. Jak nazývá Janovo evangelium Ježíšovy zázraky a jaký mají význam v procesu víry? Jsou pro něj nutné, zbytečné, nebo...? (Srov. zejména 2,23; 4,48-50; 6,26-30; 20,29.) O co se má víra opírat? 6. „Věřit“ je vedle „poznat“ jedním z nejdůležitějších slov Janova evangelia. Potvrzuje to nesmírný význam víry v tomto evangeliu. Jan ale používá také jiných výrazů či slovních obratů, aby popsal proces víry. Uveďte některé, určete obsah a hlavní účinky víry. (Srov. 3,15n; 6,29.47; 1 l,25n; 17,8; 20,31.) 7. Zvláštním rysem Janova evangelia jsou slova „Já jsem“. Se­ stavte seznam těchto slovních obratů a určete, co vypovídají a) o Ježíši samotném a b) o jeho nabídce lidem. (Srov. zvláště 6,35; 11,25.)

212

8. Ačkoli Janovo evangelium neobsahuje žádné vlastní řeči o kon­ ci časů, přesto mluví o Ježíšově opětovném příchodu „v onen den“ a také o soudu. Kdy a jak se uskutečňuje tento Ježíšův příchod a kdy probíhá soud? (Srov. 3,18-21; 5,24-26 14,2n.18-20; 16,1625.) 9. Jak je v janovských řečech na rozloučenou nazýván Duch sv. a jaké jsou důvody pro tato neobvyklá jména či tituly? Popište působení Ducha podle výroků o Duchu svátém v janovských ře­ čech na rozloučenou (14,16n; 14,26; 15,26; 16,8-15).

10. V Janově evangeliu se často hovoří o určité (Ježíšově) „hodi­ ně“ (srov. 7,30; 8,20; 12,23.27; 13,1; 17,1). Co se myslí touto „hodinou“, kdy nastane a jaké události jsou s ní spojeny? 11. Janovo evangelium někdy používá obrazných výrazů, aby pos­ kytlo výklad Ježíšovy smrti. Co tyto obrazy vypovídají o janov­ ském chápání Ježíšovy smrti, o jejím významu pro Ježíše a pro obec (srov. 3,14; 6,62; 7,33-36.39; 8,21 n.28; 12,23.32n; 13,1; 17,1)?

O AUTOROVI

Felix Porsch, narozen 1928 v Gdaňsku, člen Společnosti misionářů Ducha svátého (spiritánů), absolvoval studium filozofie na vysoké škole řádu v Knechtsteden a teologie na Gregoriáně a Papežském biblickém institutu v Římě, v r. 1971 promoval na ThDr., v letech 1971 - 1976 působil jako docent pro novozákonní exegezi ve Frankfurtu n. M. (St. Georgen) a v Konigsteinu, v letech 1978 - 1984 vědecký spolupracovník Katolického biblického díla ve Stuttgartu, od r. 1985 profesor pro novozákonní exegezi a otázky úvodu do bible na Filozoficko - teologické vysoké škole svátého Augustina (Sankt Augustin).

213

V řadě Malých stuttgartských komentářů vyšlo nebo se k vydání připravuje: 1. M. Limbeck

Evangelium sv. Matouše, 280 str., 160 Kč

2. M. Limbeck

Evangelium sv. Marka, 208 str., 160 Kč

3. P. - G. Muller

Evangelium sv. Lukáše, 184 str., 167 Kč

4. E Porsch

Evangelium sv. Jana, 216 str., 185 Kč

5. K. Kliesch

Skutky apoštolů, 168 str., 147 Kč

6. M. Theobald

List Římanům, 480 str., 380 Kč

7. F.-J. Ortkemper 1. list Korinťanům, 176 str., 147 Kč 8. J. Kremer

2. list Korinťanům, 128 str., 102 Kč

9. W. Radí

List Galaťanům, 96 str., 85 Kč

10. R. Hoppe

List Efezanům /List Kolosanům, 168 str., 147 Kč

11. B. Mayer

List Filipanům /List Filemonovi, 104 str., 95 Kč

12. O. Knoch

1. a 2. list Soluňanům, 90 str., 85,- Kč

13. U. Borse

1. a 2. list Timotejovi/List Titovi, 146 str., 125 Kč

14. F. Laub

List Židům, 192 str., 164 Kč

15. R. Hoppe

List Jakubův, 120 str., 98,- Kč

16. P. A. Seethaler 1. a 2. list Petrův /List Judův, 152 str., 147 Kč 17. W. Baur

1., 2. a 3. list Janův, 176 str., 176 Kč

18. H. Giesen

Zjevení sv. Jana, 192 str., 155 Kč

19. P.-G. Muller

Úvod do praktické biblické práce, 214 str., 185 Kč

20. D. Zeller

Komentář k novozákonním pramenům, 108 str., 98 Kč

Uvedené ceny u připravovaných titulů jsou předběžné. Tituly můžete objednat na adrese:

Karmelitánské nakladatelství - zásilková služba Kostelní Vydří 58 280 01 DAČICE telJfax: 0332 - 42 02 95

214

Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří vydalo v řadě Českého katolického biblického díla: Anneliese Hechtová: Přístupy k bibli. Metody pro skupiny. Úvodní kurz, České Budějovice 1997, neprodejný účelový tisk svazek 1: Karel Flossmann, Liturgický rok * A. Výklad: 1. čtení, žalm, 2, čtení, 1995; brož., 568 str., 220 Kč svazek 2: Meinrad Limbeck, Evangelium sv. Matouše, Malý stuttgartskýko­ mentář, Nový zákon 1, 1996, brož., 280 str., 160,- Kč svazek 3: Karel Flossmann, Liturgický rok * B. Výklad: 1. čtení, žalm, 2, čtení, 1997; brož., 376 str., 220 Kč svazek 4: Meinrad Limbeck, Evangelium sv. Marka, Malý stuttgartský ko­ mentář, Nový zákon 2, 1997, brož., 208 str., 160,- Kč

svazek 5: Karel Flossmann, Liturgický rok * C. Výklad: 1. čtení, žalm, 2, čtení, 1998; brož., 376 str., 258 Kč svazek 6: Paul-Gerhard Múller, Evangelium sv. Lukáše, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 3, 1998, brož., 176 str., 167,- Kč

svazek 1: Felix Porsch, Evangelium sv. Jana, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 4, 1998, brož., 216 str., 185,- Kč

svazek 8: Heinz Giessen, Zjevení Janovo, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 18, 1998, brož., 176 str., 155 Kč Uvedené tituly můžete objednat na adrese: Karmelitánské nakladatelství - zásilková služba Kostelní Vydří 58, 380 01 DAČICE teLfax: 0332 - 42 02 95

215

NÍ4LÝ STUTTGARTSKÝ KOMENTÁŘ NOVÝ ZÁKON 4 FELIX PORSCH EVANGELIUM SV. JANA Z německého originálu Johannes-Evangelium vydaného Verlag Katholiches Bibelwerk GmbH ve Stuttgartu v roce 1988 přeložila Jana Veselá Odborný konzultant edice Malých stuttgartských komentářů po stránce exegetické doc. ThDr. Petr Chalupa Vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 1998 jako svoji 374. publikaci V řadě Českého katolického biblického díla sv. 7 Redigoval Michal Holeček Grafická úprava Anna Kubů Sazba Jakub Kubů Výroba ing. Rudolf Mates Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Cena 185,- Kč