Izrael: dějiny 8072577409, 9788072577408

Citation preview

IZRAEL DĚJINY

MARTIN G I L B E R T

Přeložil Josef Orel

Obsah

Úvod Poděkování Seznam fotografií Seznam map 1 Ideály státnosti 2 Na Sión 3 Po Balfourově deklaraci, 1918 - 1929 4 Hrozby a nebezpečí, 1929 - 1937 5 Naděje... a rány, 1937 - 1939 6 Druhá světová válka, 1939- 1945 7 Britský mandát pokračuje, 1945 - 1946 8 Rok rozhodnutí, 1947 9 Nevyhlášená válka, listopad 1947 - duben 1948 10 Konflikt sílí, duben - květen 1948 11 Válka za nezávislost, od května 1948 k prvnímu přerušení palby 193 12 Od prvního přerušení palby ke druhému 13 Od druhého přerušení palby k dohodám o příměří 14 Poslední čtyři měsíce války 15 Shromáždění vyhnanců 16 Konflikty a úspěchy, 1952 - 1955 17 Cesty k válce, prosinec 1955 - říjen 1956 18 Sinajské tažení 19 Rozvoj státního života, 1956 - 1963 20 Léta růstu, 1963 - 1966 21 Násirova výzva 22 Šestidenní válka 23 Dilemata vítězství 24 Říjnová válka, Jom kipur Den smíření 1973 25 Čtvrté poválečné období

9 12 13 17 21 33 52 73 95 112 132 151 162 178 215 228 244 254 282 307 319 327 346 361 379 391 419 453

Úvod

Mým záměrem je podat v této knize přehled dějin Státu Izrael během prvních padesáti let jeho existence, a také říci něco o jeho zakladatelích a předchůdcích, a to již od druhé poloviny devatenáctého století. V tomto příběhu mají své místo ideologie, politika, diplomacie i války, stejně jako příběhy mnoha jednotlivců -některých známých a jiných nikoli kteří přispěli k vybudování a přežití státu a jejichž aspirace i dřina z něho učinily to, čím dnes je - státem více než pěti milionů lidí, z nichž čtyři miliony jsou Židé. Před padesáti lety žilo v britském mandátním území Palestina pouhých půl milionu Židů. Jejich touha po státnosti daleko předběhla vyhlášení Státu Izrael. Průkopníci i ideologové, mnozí z nich původem z Ruska, ale odvozující svou inspiraci a podporu z celého židovského světa, byli zavaleni problémy, a to jak hmotným strádáním, tak konkurenčními nároky soupeřících hnutí. Sionismus vstoupil do arény jako národní hnutí, zatímco demokratický socialismus a dokonce i bolševismus bojovaly o mnohé duše, včetně duše židovského národa. Jedním z rysů vývoje židovské státnosti bylo soustavné usazování malých skupin pionýrů na půdě, které začalo před více než sto lety. Rolnické usedlosti, jež budovali průkopníci počínaje poslední čtvrtinou devatenáctého století, postupně proměňovaly krajinu, a - což bylo důležitější - vytvářely základnu budoucí struktury izraelského života; nejprve v Turecku a britském mandátním území Palestina a pak - protože tento proces byl nepřetržitý - v Izraeli. Tyto osady, často pojmenované podle sionistických vůdců nebo podle biblických osobností a míst, odrážejí mnohé aspekty dějin a aspirací židovského přistěhovalectví a úsilí. Dlouho předtím, než holocaust zničil svět židovského života a zkušeností v Evropě a přinutil ty, kdož jej přežili, aby odešli do Palestiny, dosáhlo budování židovských národních institucí v Palestině a organizování židovského obyvatelstva oddaného státní myšlence vysokého stupně rozvoje. Záviselo pouze na rozhodnutí Britů odejít, aby se přistoupilo k uskutečňování národních cílů. Nebyl to holocaust, ale Válka za nezávislost, která začala tři roky poté, kdy holocaust skončil, jež umožnila, aby vznikl židovský stát. Během uplynulých padesáti let čelila izraelská společnost kombinaci tlaků, které jsou pro každý národ nezvyklé: tlaku pokračujícího a masivního přistěhovalectví; pěti válek; nepředstavitelné krutosti teroristických útoků (a v poslední době sebevražedných atentátníků); a spolu s tím i pocitu izolace a zranitelnosti malého národa, jehož každá generace ztratila ty, které milovala, ve válkách i v důsledku teroristických útoků. Izrael není jen národem, který byl po první tři desítky let své existence obklíčen zapřisáhlými nepřáteli, ale také národem, který byl v důsledku vítězné války v roce 1967 nucen sdílet část své vlastní země s národem jiným. To není v dějinách nic nového, ale je to bolestná situace, která může být vyřešena pouze maximální dobrou vůlí na obou stranách palestinsko-izraelské dělicí čáry. Je to líčení, v němž splývá historie i současné události: dotáhl jsem toto první vydání do co nejaktuálnějšího možného stavu. Každý den od založení státu před padesáti lety přináší nové zvraty v hlavních tématech izraelských dějin: aspirace těch, kdo prožili staré časy, a často konfliktní přání nově příchozích v národě, v němž přistěhovalci představují největší samostatný sektor společnosti; napětí mezi převážně evropskými aškenázskými Židy a sefardskými Židy, z nichž mnozí se narodili v severní Africe či odtud pocházejí; napětí mezi ultraortodoxními Židy a těmi, kdo se hlásí k méně krajním formám náboženského přesvědčení, nebo nemají náboženské přesvědčení vůbec; konflikt mezi dělnickým hnutím a ideologií, které ovládaly stát prakticky bez konkurence od roku 1948 do roku 1977, a revizionistickou filozofií Likudu, s jejími velmi odlišnými postoji k povaze státní moci, úloze státních institucí a vztahům s palestinskými Araby, s níž od roku 1977 soupeřily o moc a vliv. Každý národ dosahuje mezníků, které narušují celkovou rovnováhu společnosti - Izrael jich již zažil mnoho během prvního půlstoletí své existence, především vítězství v červnu 1967, které mělo na následek získání rozsáhlého arabského obyvatelstva, a zavraždění ministerského předsedy Jicchaka Rabina izraelským Židem v říjnu 1995. Důsledky tohoto atentátu ovlivní četné aspekty života Izraele v nastávajících letech. Izrael je stát založený na vládě zákonů a demokratických hodnotách. Jeho instituce, především Kneset (Parlament) a Nejvyšší soud, vyjadřují filozofii jeho státnosti. Ale demokratická povaha institucí a humanitní základna jejich působnosti jsou někdy zpochybňovány a dokonce napadány, jak tomu bylo nedávno, když hlavnímu soudci bylo vyhrožováno smrtí. Ti, kdo uvnitř Izraele usilují o udržení a rozvoj demokratické povahy státu, čelí komplexnímu boji, vyžadujícímu dnes stejnou bdělost jako v době založení státu před padesáti lety. Přestože je Izrael konfrontován s mnohými problémy, má pevnou vůli uspět a prosperovat, zachovat si svůj bohatý a uspokojivý každodenní život a odrazit kritiky, kteří tvrdí, že jeho jak vnější, tak vnitřní problémy jsou neřešitelné. Tato kniha popisuje četné situace, kdy byly podniknuty pokusy vyřešit spory, i mnohé případy, kdy se ukázalo, že harmonické řešení možné není. Slovy Winstona Churchilla: „Budoucnost, jakkoli bezprostřední, je tajuplná." Ale když Izrael vstupuje do druhé poloviny svého prvního století, ti, kdo jsou zodpovědní za jeho budoucnost, mají za úkol pěstovat jeho pulzující život a střežit, ubránit a rozvíjet jeho lidské a demokratické hodnoty. Martin Gilbert Merton College Oxford 6. října 1997

Poznámka o transkripci Problém transkripce z hebrejštiny do angličtiny někdy vzdoruje logice. Kibuc, který je zmiňován v knize Netanela Lorcha z r. 1961 o izraelské Válce za nezávislost jako Tirat Zvi (Zviho pevnost), je transkribován jako Tirat Zevi v Encyclopaedia Judaica (1982) a Tirat Tsvi v Israel, The New Road Atlas (1996). Rodné jméno „Chajm" se rovněž objevuje v rozličných transkripcích jako Haim, Hayim i Hayyim. Také jedno a totéž příjmení se může měnit, jako u Chajma Weizmanna, prvního prezidenta Státu Izrael, a Ecera Weizmana, jeho synovce, prezidenta v době padesátého výročí Státu. Pokoušel jsem se být logický, aniž bych se zpronevěřil různým pramenům a zvyklostem různých období. (Poznámka překladatele o transkripci) Před týmž problémem, znásobeným skutečností, že má do češtiny transkribovat jména a názvy pocházející z hebrejštiny a přepsané již do angličtiny, stál i překladatel této knihy. Postupoval jsem takto: jména a názvy, pro něž existuje vžitý český tvar, jsem se snažil uvést v něm. Dále pak jsem se pokoušel, pokud to bylo možné, dodržet zásady, které formulují pro přepis z hebrejštiny Gita a Dušan Zbavitelovi v úvodu k dílu Judaismus od A do Z" (od Ja'kova Newmana a Gavri'ela Sivana, nakl. Sefer, Praha 1998). Protože však originál této knihy je napsán anglicky, nepodařilo se mi možná vždy upravit transkripci kvality ani kvantity samohlásek, které se, jak známo, v hebrejštině, případně v arabštině (některé názvy a jména i v této knize jsou pochopitelně arabské) až na výjimky neuvádějí. Geografické termíny jsou pokud možno upraveny podle Geografického místopisného slovníku (Academia, Praha 1993) a Velkého atlasu světa (Kartografie, Praha 1995), u menších lokalit podle automapy Hildebranďs Road Map, K+G, Frankfurt/Main. Biblické citáty jsou uváděny ve znění českého ekumenického překladu (Česká biblická společnost, Praha 1993). Jinak je pravopis překladu obecně upraven podle Pravidel českého pravopisu (Academia, Praha 1998) a při skloňování vlastních jmen cizího původu podle Příruční mluvnice češtiny (Nakl. Lidové noviny, Praha 1995). Josef Orel

Během svých návštěv v Izraeli v sedmdesátých letech jsem se setkal s lidmi, kteří se měli stát mými přáteli a průvodci v následujících letech, a to zejména s rektorem Hebrejské univerzity Avrahamem Harmanem, archeologem Jigaelem Jadi-nem a tehdejším ministrem dopravy a spojů Šimonem Peresem. Každý z nich se pokoušel pomoci mi různým způsobem, abych pochopil historii života a společnosti Izraele jako dynamický, tvůrčí, často bouřlivý, někdy omylný, ale v zásadě pozitivní proces. Šimon Pereš také pročetl můj rukopis a dal mi řadu cenných námětů (aniž by byl jakýmkoli způsobem odpovědný za vykreslení své vlastní úlohy v životě Izraele a svého příspěvku k němu). Mé vlastní rozhovory a korespondence za uplynulých dvacet pět let byly zdrojem mnoha aspektů této knihy. Rád bych poděkoval těm, jejichž dopisy mně adresované cituji a jejichž archivní materiál jsem použil, včetně Davida Har-mana, Gideona Raphaela, Hanny Ruppinové a Robbieho Sabela. Jsem vděčný těm, kdo mi poslali materiály nebo odpověděli na mé historické dotazy: Clintonu Beileymu, Marku Faberovi, Jawdatu Ibrahimovi, Rasiemu Ilanovi, Jacku Kaganovi, Nicki Lyonsové, Yoramu Mayorkovi (Ústřední sionistický archiv), Stanleymu Medicksovi, Davidu Neumannovi (Ústřední statistický úřad, Izrael), Glennu Richterovi, Jayi Shirovi, Sáře Zarfatyové a Ataře Rozik-Rosenové, která také knihu přečetla ve strojopise. Děkuji rovněž Colette Avitalové, generální konzulce Izraele v New Yorku, a Carrie Riegelhauptové; a lektorkám vydavatele Jennie Westové a Gillian Bromleyové. Zvláštními díky jsem povinován ředitelce svého vydavatelství Marianne Velmansové a vedoucí redaktorce Katrine Who-neové. Kay Thomsonová přispěla k této práci svým obvyklým podstatným způsobem. Tuto knihu přečetli v obtahu také mí přátelé Walter Ejytan a David Harman. Zvláštní díky za vytrvalé a úspěšné úsilí při vyhledávání mnoha pramenů patří Enid Wurtmanové; a rovněž Jehudu Avnerovi za to, že mi poskytl možnost plně využít své dlouholeté zkušenosti z izraelského veřejného života. 12

4

Seznam fotografií

29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39

Severoafričtí přistěhovalci Pouliční scéna z Tel Avivu David Ben Gurion a Jigael Jadin v Masadě Odvetný nájezd na Západní břeh Šestidenní válka: obsazení průsmyku Mitla Šestidenní válka: boje ve východním Jeruzalémě Šestidenní válka: pohled na Staré město Šestidenní válka: kapitulace na Chrámové hoře Šestidenní válka: pohled na Západní zeď - Zeď nářků Šestidenní válka: vojáci postupují do Sýrie Šestidenní válka: syrské tanky na Golanech

Část druhá 40 Ben Gurion, Šimon Pereš a Moše Dajan 41 Abba Eban a Jicchak Rabin u Suezského kanálu 42 Noví přistěhovalci z Ruska, 1970 43 Ariel Šaron a Moše Dajan v Pásmu Gazy 44 Staronová židovská čtvrť v Jeruzalémě 45 Děti v kibucu 46 Říjnová (jomkipurová) válka: jednotky na Sinaji 47 Říjnová válka: dělostřelectvo na Golanech 48 Říjnová válka: raněný je odnášen z bojiště 49 Říjnová válka: Golda Meirová navštěvuje raněné 50 Říjnová válka: egyptští zajatci 51 Říjnová válka: po válce; Golda Meirová a Moše Dajan na návštěvě u vojska 52 Chajm Herzog ve Spojených národech 53 Návrat rukojmí z Entebbe 54 Prezident Anvár Sadat na Ben Gurionově letišti 55 Sadat v Jeruzalémě s Mošem Dajanem a Menachemem Beginem 56 Camp David: Sadat, Carter a Begin 57 Káhirské rozhovory: Begin, Sadat a Mubarak 58 Jamit: sídliště ve výstavbě 59 Jamit: sídliště je likvidováno 60 Ariel Šaron vysvětluje postup do Libanonu 61 Bombardování Bejrútu 62 Demonstrace proti válce v Libanonu 63 Šimon Pereš a Jicchak Šamir si srovnávají hodinky 64 Intifáda 65 Intifáda 66 Washington: král Husajn, Rabin, Clinton, Arafat, Pereš a Mubarak 67 Washington: Rabin a Arafat si potřásají rukama 68 Tel Aviv: Pereš a Rabin na tribuně ^ 69 Rabínův pohřeb 70 Benjamin Netanjahu v předvečer voleb 71 Netanjahu a Arafat ve Washingtonu 72 Ehud Barak se stává vůdcem Strany práce

Seznam map

1 2. 3. 4

Židovské osady v osmanské Palestině kolem roku 1914 Palestina jako mandátní území Velké Británie, 1920 - 48 Mandátní území Palestina, 1921 - 32 Mandátní území Palestina, 1933 - 39

5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17.

Návrhy Peelovy komise, 1937 Mandátní území Palestina, 1940 - 47 „Ilegální" imigrace v letech 1945 - 47 Plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 Předehra k nezávislosti, od listopadu 1947 do května 1948 Obklíčení Jeruzaléma v roce 1948 Jeruzalémský koridor Silnice z Tel Avivu do Jeruzaléma v letech 1947 - 48 Středomoří Válka za nezávislost, květen - červen 1948 Válka za nezávislost, červen - říjen 1948 Válka za nezávislost, závěrečná fáze na severu, říjen 1948 Válka za nezávislost, závěrečná fáze na jihu, od října 1948 do ledna 1949

18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27.

Arabští uprchlíci z roku 1948 Židovští přistěhovalci v letech 1948 - 55 Izrael, 1949 - 67, sever Izrael, 1949 - 67, střední a jižní část Negev Sinajské tažení, 1956 Izrael a Afrika před rokem 1967 Šestidenní válka roku 1967, předběžný letecký útok Šestidenní válka, 1967, Sinaj Šestidenní válka, 1967, západní břeh a Golanské výšiny

28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43.

Jeruzalém od roku 1967 Střední Jeruzalém, rozdělený a opětně sjednocený, v letech 1949 - 97 Izrael od roku 1967 Allonův plán, 1970 Říjnová válka, 1973, celková mapa oblasti Říjnová válka, 1973, Sinaj Říjnová válka, 1973, Golanské výšiny Osady na Golanských výšinách, 1967 - 97 Pásmo Gazy, 1967 - 97 Západní břeh, 1967 - 97 Libanonská válka, 1982 Dohoda z Káhiry a II. dohoda z Osla, z let 1994 a 1995 Západní a střední Evropa, hranice od r. 1920 do r. 1937 Východní Evropa a Rusko, hranice od r. 1920 do r. 1937 Střední východ Izrael - srovnání velikosti

KAPITOLA PRVNÍ Ideály státnosti

Od zničení Druhého chrámu Římany v roce 70 n. 1. se Židé, kteří byli rozptýleni do celého Římského impéria, modlí za návrat na Sión. Přání „Příští rok v Jeruzalémě" bylo a zůstává nadějí vyslovovanou na závěr každého jídla o svátku Pesach, připomínajícímu starověký exodus z Egypta. Po dva tisíce let se sen o tomto návratu zdál být fantazií. Židé se všude učili přizpůsobovat národům, uvnitř jejichž hranic žili. Časté vypuzování do jiných zemí činilo nezbytným nové přizpůsobování, a k tomu také docházelo. Ale návrat na Sión, který se ocitl pod muslimskou vládou skoro bez přerušení od sedmého století a pod vládou osmanských Turků od časného šestnáctého století, byl umožněn jen několika málo z nich.

Nebezpečí takové cesty mohla být značná. Z 1500 Židů, kteří se vypravili roku 1700 do Palestiny z Polska, Uher a Moravy, jich zemřelo cestou asi 500. Ale imperativ fyzického návratu z exilu nikdy zcela nevymizel. Roku 1777 více než 300 chasidských židovských rodin, vyznavačů ultraortodoxního židovství, odešlo z Polska do Palestiny. Roku 1812 asi 400 následovníků vilenského Gaona -jednoho z osvícených židovských mudrců své generace - podniklo tuto cestu z Litvy. V polovině devatenáctého století žilo v Palestině na 10 000 Židů. Více než 8000 z nich bydlelo v Jeruzalémě. Pár set jich žilo v posvátném městě Safadu, na severu, kde bylo pohřbeno několik židovských mudrců, v horské vesnici Peki'inu (která měla tradici nepřetržitého židovského osídlení od římských dob) a v blízké Teverii (Tiberiadě) na břehu Galilejského jezera. V pobřežním městě Akko bydlelo 140 Židů, většinou podomních obchodníků a řemeslníků, ale mnozí z nich bez jakýchkoli prostředků. Několik set Židů bylo v Jaffe. Většina Židů v Palestině byli přistěhovalci z Polska a Litvy. Mnozí z nich přežívali díky milodarům tak, že posílali pravidelně dopisy s prosbami o podporu zpět svým původním obcím v Evropě, a dokonce vysílali zvláštní emisary, aby sbírali almužny. Ale přitažlivost Palestiny vzrůstala. Roku 1862 německý Žid Moses Hess, hlasatel návratu Židů do Palestiny, psal ve své knize Řím a Jeruzalém o tom, jak je židovská „národnost" spojena „neoddělitelně" se Svatou zemí a Věčným městem. Hess dodal: „Bez půdy člověk upadá do stavu příživníka, parazitujícího na ostatních." O osm let později francouzský vychovatel Charles Netter založil se souhlasem tureckých úřadů zemědělskou školu v Mikve Jisra'eli (Naděje Izraele). Tento název byl převzat z popisu Boha v knize Jeremiášově. Vzdálena několik kilometrů ve vnitrozemí od Jaffy, byla Mikve Jisra'el osadou, kam mohli přijít bydlet a studovat Židé ze zemí, v nichž byli postihováni různými zákazy a omezeními, pokud šlo o vzdělání - původně z Persie, Rumunska a Srbska. Roku 1876 britská křesťanská spisovatelka George Eliot (pseudonym Mary Ann Evansové) dokončila svůj román Daniel Deronda. Ten zapůsobil na mnoho Židů, mimo jiné na dva ruské Židy, Eliezera Ben Jehudu a I. L. Perece, kteří následně svými vlastními spisy význačně ovlivnili židovské národní aspirace. Často bývá citována jedna pasáž z tohoto románu: Znovu oživit organické středisko tak, aby jednota Izraele, která vyvolala jeho růst a formu jeho náboženství, se stala objektivní realitou. Náš lid rozptýlený ve všech koutech světa tím, že bude vzhlížet k zemi a státu, bude moci sdílet důstojnost národního života, která má váhu mezi národy Východu i Západu -a která bude pěstovat moudrost i dovednost naší rasy, aby se staly, jako za stará, prostředkem komunikace a porozumění. Roku 1878 se několik Židů z Jeruzaléma rozhodlo zřídit židovskou vesnici na palestinském venkově. Nejprve se pokoušeli zakoupit nějakou půdu u Jericha, ale sultán odmítl povolit, aby vlastnictví bylo předáváno Židům. Podařilo se jim koupit kus země od řeckého majitele půdy v pobřežní nížině a pojmenovali svou vesnici Petach Tikva (Brána naděje), ale malárie, nízká úroda a jejich vzájemné hádky vedly k úpadku. Kolem roku 1882, když vesnici opouštěli, měla pouze deset domů a šedesát šest obyvatel. Rovněž roku 1878 založili pobožní Židé ze Safadu, kteří si chtěli vydělávat sami na živobytí a nezůstávat závislými na almužnách, vesnici Roš Pina. Kvůli nedostatku prostředků i zkušeností a častému obtěžování Araby z blízkých vesnic se vzdali po dvou letech svého pokusu, ale rumunští Židé, vyhnaní z Rumunska perzekucí a bídou, obnovili tuto osadu roku 1882 a získali od francouzského židovského filantropa, barona Edmonda de Rothschild, pomoc dostatečnou k přežití. Jejich hlavními činnostmi bylo pěstování tabáku a morušovníků pro bource morušové. Podobně jako u mnoha židovských osad, které byly později založeny v Palestině, i jméno Roš Pina bylo vzato z biblické věty, v tomto případě jde o „úhelný kámen" z Žalmu 118: „Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky." (Bible, Český ekumenický překlad.) V Rusku, jako reakce na výbuch násilných útoků proti Židům - pogromů -, byla založena dvě hnutí vyzývající k emigraci Židů do Palestiny, aby pracovali jako rolníci v izraelské zemi (Erec JisraVl), aby ji „vykoupili". Jedno z těchto hnutí bylo známé jako Bilu, z hebrejských iniciál biblické věty BethJakob Lechu Venelcha - „Ó dome Jákobův, přijď a nech nás odejít!". Mladí muži a ženy z Bilu, kteří zastávali světské a socialistické názory, vypouštěli závěrečná slova této věty: „ve světle Pána". Druhým hnutím, pocházejícím z Ruska, byli Milovníci Siónu (Chovevej Cion). Uspořádali svou malou zakládající konferenci roku 1884 v Katowicích*, tehdy ležících v německém Horním Slezsku, těsně za hranicemi ruského Polska. Její předseda, Juda Leib Pinsker, narozený v Oděse (který sloužil jako lékař v krymské válce o třicet let dříve a byl vyznamenán carem), přesvědčoval třicet šest přítomných delegátů o důležitosti „návratu na půdu" Palestiny. Ale přestože jak hnutí Bilu, tak Chovevej Cion doporučovala emigrovat do Palestiny a budovat tam farmy a vesnice, masa nespokojených ruských Židů odcházela spíše do Spojených států; další odjížděli do Británie, západní Evropy a jižní Afriky, hledajíce větší společenskou rovnost a možnost života méně tísněného chudobou. Pouze malé procento ruských židovských emigrantů (nikdy ne více než dvě procenta) přicházelo každoročně do Palestiny. Ale i tento malý podíl znamenal, že mezi lety 1882 a 1903 se do Palestiny přistěhovalo 25 000 Židů. Říká se jim první alija; výraz pochází z hebrejského slova pro „vstup". Mnozí z nich se živili v Palestině obděláváním půdy, opírajíce se o finanční podporu rodiny Rotschildů, která po řadu let financovala práci Židů na půdě a ve vinohradech, které patřily Rothschildům. Někteří z pionýrů Bilu pracovali jako nájemní zemědělští dělníci v zemědělské škole v Mikve Jisra'eli. Jedním z nich byl Vladimir Dubnov, který přijal hebrejské jméno Ze'ev (Vlk). Dne 21. září 1882 napsal svému bratru Simonovi, později významnému historikovi, který věřil, že hlavním přínosem Židů bude diaspora, a který byl zavražděn ve svých osmdesáti letech nacisty:

Skutečně si myslíš, že mou jedinou motivací pro to, že jsem sem přišel, je dělat se lepším, s tajnou myšlenkou, že když všechno půjde dobře, dosáhnu tohoto cíle, a když ne, tak bych měl být litován? Ne. Můj konečný cíl, stejně jako mnoha dalších, je větší, širší, nepochopitelný, ale nikoli nedosažitelný. Konečným cílem je dosáhnout eventuálně vlády nad Palestinou a vrátit židovskému národu politickou nezávislost, o kterou byl připraven poslední dva tisíce let. Nesměj se; není to iluze. Prostředky k dosažení tohoto cíle jsou po ruce: zakládání usedlostí v zemi, založených na zemědělství a řemeslech, vytvoření a postupný rozvoj továren všeho druhu, zkrátka - vyvinout úsilí, aby veškerá půda a veškerý průmysl byly v židovských rukách. Navíc je nezbytné cvičit mladé lidi a budoucí generaci v používání střelných zbraní (ve svobodném, divokém Turecku lze dělat cokoli), a pak - tady již příliš zabíhám do dohadů - pak nastane ten slavný den, který předpovídal Izajáš ve svých vzrušených a poetických projevech. Židé prohlásí mocným hlasem a (bude-li to nutné) se zbraněmi v rukou, že jsou pány svého starobylého domova. Není podstatné, zda tento slavný den přijde za dalších padesát let nebo víc. Padesát let je pouze mžik na takový podnik. Připusť, příteli, že je to vznešená a nádherná myšlenka. Šedesát pět a půl roku mělo uplynout, než byl zřízen židovský stát. V době, kdy Ze'ev Dubnov psal svůj dopis, bylo v Palestině necelých dvacet tisíc Židů - čtvrtina procenta světového Židovstva - a pouze jediná židovská vesnice. Dubnov sám nebyl schopen se v Palestině usadit, a tak se vrátil po několika málo letech do Ruska, kde o více než čtyřicet let později zemřel. Ale pomalu, s nesmírnými obtížemi, avšak stále s neuvěřitelně houževnatou cílevědomostí židovská přítomnost a židovské podnikání v Palestině rostly. Roku 1882 bylo založeno město Zichron Jaakov („Památník Jákobův") židovskými emigranty z Rumunska. Bylo financováno baronem Edmondem de Rotschild, který je pojmenoval po svém otci. V témže roce Žid narozený v Gibraltaru, Chajm Amzalak, který emigroval do Palestiny roku 1830 - ve věku šesti let - a byl později britským vicekonzulem v Jaffe, zakoupil půdu, na které byla o čtyři roky později postavena Petach Tikva, první čistě židovská vesnice v Palestině. Věnoval ji pionýrům Bilu z Ruska, kteří byli rozhodnuti pokusit se zajistit její život. Jakožto britský poddaný mohl Amzalak půdu kupovat; Židům narozeným v Rusku to dovoleno nebylo. Petach Tikva byla postižena nejen malárií, ale trpěla i častými útoky sousedních arabských vesnic. Ale průkopníci byli vytrvalí a baron Edmond de Rotschild - „Baron", jak mu říkali - jim poskytl peníze nutné k vyčištění malarických močálů, které vyhnaly první usedlíky. Chajm Amzalak rovněž pomáhal financovat založení vesnice Rišon le-Cion, („První na Sióne"), první osady, jež měla být postavena usedlíky přicházejícími zvnějška Palestiny - jak Roš Pina, tak Petach Tikva byly založeny místními Židy ze Safadu a Jeruzaléma. Kolonisty v Rišon le-Cionu bylo deset průkopníků z Ruska. Když se prostředky začaly krátit a voda v mělkých studnách mizela, emisar usedlíků odcestoval do Paříže, kde přesvědčil Edmonda de Rotschild, aby poskytl dostatečné prostředky na vykopání hluboké studny. Baron také vyslal odborníky na zemědělství a vinohradnictví. Karmelské Orientální vinné sklepy, které založil, vyrábějí obchodně úspěšné víno dodnes. Několik let po založení Rišon le-Cionu v něm byly otevřeny první mateřská školka a základní škola v Palestině používající hebrejštinu. Byla to znovu Bible, kdo poskytl inspiraci k pojmenování vesnice, a to věta z Izajášovy knihy: „Ten první řekne Siónu..." Na počest založení města napsal rumunsko židovský básník Naftali Herz Imber báseň Hatikva (Naděje), která se měla stát hymnou sionistů a později hymnou Státu Izrael. Imber přečetl báseň rolníkům z Rišon le-Cionu, z nichž Samuel Kohen, který emigroval před čtyřmi lety z Moldávie, ji zhudebnil. Plíseň zní: Tak dlouho, jak v srdci duše Žida touží, a směrem k Východu oko hledí k Siónu, není naše naděje ztracena, tato věky stará naděje, naděje na návrat do země našich otců, do města, kde žil David. Během několika málo let byla druhá sloka pozměněna na verzi, která se používá dosud: není naše naděje ztracena, naděje dvou tisíc let být svobodným národem v naší zemi, v zemi Siónu a v Jeruzalémě. Roku 1883 si židovský přistěhovalec z Ruska Reuben Lehrer postavil dům v arabské vesnici Vádí Haninu, na pobřežní nížině. Několik dalších Židů, mezi nimiž byl i jeho druh, přistěhovalec z Ruska Avraham Jalofský, se k němu brzy připojilo. Až do Války za nezávislost v roce 1948 žili Židé a Arabové v této vesnici pokojně bok po boku. Lehrer ji nazval Nes Ciona („Vlajka pro Sión"). On a jeho přátelé pěstovali citrusové keře a zavedli tam včelařství. Ale jen pět let po zahájení židovského života v této vesnici se objevilo zlé znamení, signalizující nebezpečí, kterému bylo židovské osídlení v Palestině vystaveno, když v blízkém vádí skupina Arabů - nikoli z vesnice - přepadla ze zálohy Jalofského a zabila ho.

Přes nebezpečí ohrožující život, nastražená přírodou i lidmi, přinášel každý rok svědectví nového úsilí při usazování Židů v Palestině. Roku 1884 v Rusku narozený Žid Jehiel Michael Pines, který byl v Palestině představitelem nově zřízené instituce „Moses Montefiore Testimonial Fund" (charitativního fondu ruského původu, v jehož čele stál Juda Leib Pinsker a jehož cílem měla být podpora židovského zemědělského podnikání v Palestině), zakoupil prostřednictvím fondu půdu potřebnou pro průkopníky Bilu, aby byla založena další vesnice -Gedera. Hlavní úrodou jejich polí měly být hrozny a obilí. Zemědělství bylo rovněž hlavním vybraným zaměstnáním průkopníků Milovníků Siónu. Věřili, že jeho prostřednictvím by mohli „vykoupit" půdu a obnovit Židy jako národ. Když ruskožidovský profesor Hermann Šapira, sám jeden ze zakladatelů Milovníků Siónu, navrhl zřízení Židovské univerzity v Jeruzalémě, byl napaden Menachemem Usiškinem, jedním z mladých vůdců tohoto hnutí, který prohlásil, že nikdo kromě snílka by nemohl v té době myslet na univerzitu v Palestině: „Nejdřív a hlavně si přejeme vytvořit v Zemi Izrael třídu rolníků, jejíž synové by nebyli ,velkými hlavami na kuřecích nožkách', ale obyčejnými lidmi obdělávajícími půdu." Národní vědomí, které se rodilo mezi Židy v Palestině, dostalo nový podnět roku 1889, kdy v Rusku narozený Žid Eliezer Ben Jehuda a několik málo jeho stejně uvažujících přátel, včetně Jehiela Pinese, vytvořili skupinu, jež si vytkla za cíl „rozšiřovat hebrejský jazyk a mluvu mezi lidmi ve všech oblastech života". O rok později zvolila skupina výbor, který měl zavádět hebrejské termíny pro moderní výrazy, které se denně používaly, a vytvořit jednotný systém výslovnosti. Nebyl to snadný úkol, jelikož původní vlast každého emigranta měla rozdílnou výslovnost, jež se odvíjela hlavně od dva tisíce let se vyvíjejícího liturgického modlitebního jazyka. Ben Jehuda navrhl prohlášení výboru o jeho záměrech: „Přizpůsobit hebrejský jazyk pro používání jakožto hovorový jazyk ve všech oblastech života - doma, ve škole, ve veřejném životě, obchodě, průmyslu, výtvarném umění i ve vědách... Zachovat orientální vlastnosti jazyka a jeho příznačnou formu při výslovnosti souhlásek, ve struktuře i ve slohu, a dodat mu flexibilitu potřebnou k tomu, aby byl učiněn naplno schopným vyjadřovat soudobé lidské myšlení." Sefardská výslovnost hebrejštiny, které dával Ben Jehuda přednost, byla pokládána za bližší biblickému jazyku. Aškenázská výslovnost, se kterou byl jazyk přinášen z Ruska, byla změněna dobou a vlivem jidiš na něco, co bylo pokládáno za méně líbezné a méně „původní". Práce jazykového výboru se vyznačovala značným vzrušením a vynalézavostí. Starobylým hebrejským kořenům byly dávány moderní formy. Také byly použity arabské kořeny. Rovněž byla včleňována nesemitská slova, která měla hebrejskou formu. Když v roce 1890 založila skupina Milovníků Siónu malou rolnickou osadu v Horní Galileji, na západním břehu řeky Jordánu, dala jí hebrejské jméno Mišmar Ha-Jarden (Stráž Jordánu). O zavedení hebrejštiny jako hovorového jazyka neusilovali jen Židé z Ruska. Několik náboženských obcí Židů z arabských zemí jednalo podobně. Mezi nimi bylo několik tisíc Židů z Jemenu; jeden z jejich vůdců, Šalom ben Josef Alšeich, který emigroval do Jeruzaléma roku 1891, byl ve své obci význačným vzdělavatelem (a od roku 1908 do své smrti roku 1944, ve věku pětaosmdesáti let, vrchním rabínem jemenské komunity v Jeruzalémě). Židovské obyvatelstvo Jeruzaléma podstatně vzrůstalo díky přistěhovalectví; Židé zde měli většinu od padesátých let devatenáctého století a mezi léty 1864 a 1889 se jejich počet ztrojnásobil a dosáhl 25 000. Tehdy ve městě žilo 14 000 Arabů. Mezi těmi, kdo se z Jeruzaléma přestěhovali do rostoucího počtu židovských vesnic a osad, byl Abraham Šapira. Narodil se v Rusku v roce 1870 a byl přiveden do Palestiny svými rodiči, když mu bylo deset. Když se roku 1890 přestěhoval do Petach Tikvy, zjistil, že arabští rolníci pasou svá stáda na židovských polích A ničí úrodu. Šapira utvořil skupinu hlídačůj kteří vyháněli vetřelce a udržovali I xv.pcčnost vesnice za pomoci místních beduínů i mladých židovských osadníků. Koku 1890 byla na pobřežní nížině založena další židovská vesnice. Byla to Kcliovot (Velká rozloha; převzato z knihy Genesis). Půda byla zakoupena od bohatého křesťanského arabského majitele pozemků. Podnětem zakladatelů bylo zřídit židovskou vesnici, která by nebyla závislá na finanční podpoře - a administrativním dohledu - Edmonda de Rothschild. Po dekádě úsilí a častých útoků sousedních arabských vesnic, při nichž byly vyměňovány rány, ohrožován majetek a podřezávány stromy, se dostavil úspěch a vesnice rozkvétala, podporována příchodem židovských přistěhovalců z Jemenu. Ruští Židé, členové Milovníků Siónu, kteří se vystěhovali z Vilniusu, Rigy .i Kaunasu, založili svou vlastní vesnici roku 1890. Nazvali ji arabským jménem 1 ladera (Zeleň) podle zelené barvy bažinné vegetace v okolí. Nemohli si vybrat méně hostinné místo. Nebyli to místní Arabové, kteří je mučili, ale malaričtí komáři. Více než polovina obyvatel Hadery zemřela na malárii během prvních tlvaceti let její existence. Ale s egyptskými drenážními dělníky, které jim poslal baron Edmond de Rotschild, a za pomoci vysazování eukalyptového houští postupně půdu vysušili a byli schopni přejít z polních plodin a zeleninových zahrádek k pěstování citrusového ovoce. Když se devatenácté století blížilo ke svému konci, panovala v Palestině značná židovská aktivita. Ale mezi kultivovanými a asimilovanými Židy v Evropě o tom bylo známo málo. Palestinské Židovstvo bylo mylně chápáno jako výlučně náboženská komunita, orientující se na cesty pozdně středověkého judaismu, oblékající se do černého a oddaná zbožnosti a modlitbám místo manuální práci a produktivnímu podnikání. Jedním z těch, kdo měl malé znalosti o tom, čeho již bylo v Palestině dosaženo, zejména ruskými přistěhovalci v předchozích dvou dekádách, byl Žid narozený v Maďarsku, Theodor Herzl. Jako novinář, žijící od roku 1891 v Paříži, byl šokován antisemitismem ve Francii v době Dreyřusovy aféry, kdy byl jeden židovský důstojník shledán vinným z velezrady; obvinění se později ukázalo jako falešné. Hrubý antisemitský tón většiny kritiky kapitána Dreyfuse poděsil Herzla, který znal rovněž utrpení Židů v Rusku. Jeho výzvy k návratu na Sión se obracely především k Židům v Rusku, pro statisíce nichž byly doposud hlavním možným útočištěm a místem záchrany Spojené státy. Dreyfusův proces byl mezníkem v židovské historii. Židé se všude sami sebe tázali, co se v životě Židů pokazilo. Proč se objevil antisemitismus? Zdálo se, že se nabízejí tři cesty z této pasti: asimilovat se s národem, s nímž žijí, bojovat za revoluční

socialismus, který by vyléčil všechna zla světa včetně antisemitismu, nebo hledat „normální" židovský život v židovské zemi s židovskou vládou. Herzla přitahovala poslední možnost. Ve Vídni, kde žil Herzl od svých osmnácti let, sehrála v tomto směru další roli katalyzátoru volba Karla Luegera starostou roku 1893. Lueger byl hlavou samozvané antisemitské politické strany a získal mnoho hlasů odsuzováním Židů. V měsíci, kdy Lueger triumfoval ve volbách ve Vídni, si Herzl zapsal do svého deníku: „Nálada mezi Židy je zoufalá." Herzl si byl nicméně jistý, že by mohl přesvědčit jak Židy, tak Nežidy, aby podporovali myšlenku židovského státu v Palestině. Navázal kontakt s tureckým sultánem, snažil se ovlivnit německého císaře a prosazoval aktivně své argumenty mezi vedoucími Židy v západní Evropě. Někteří z těch, jimž Herzl vyložil své myšlenky, ho pokládali za šílence. První z Rotschildů, na něhož se obrátil, jeho dopis ignoroval. Ale Herzl našel velice respektovaného spojence v lékaři a filozofovi Maxu Nordauovi - v té době také dopisovateli židovských novin, žijícím v Paříži -, který mu řekl: „Jestli jste blázen, budeme blázni společně. Počítejte se mnou." Nordau, stejně jako Herzl, se narodil v Maďarsku. Byl dobře znám jako celoživotní odpůrce aristokratické korupce a monarchického útlaku. V knize Konvenční lži naší civilizace, napsané roku 1884, když mu bylo třicet pět let, která vyvolávala velký zájem publika, odsoudil jak soudobou společnost, tak nenávist vůči Židům, již označil za příznak národní degenerace. Herzlovi bylo také pětatřicet let, když vyložil ideu vzniku židovského národa v Palestině, aniž ji navštívil, a začal tuto myšlenku prosazovat. Založil hnutí, směřující k něčemu většímu než k dosavadnímu nepravidelnému osidlování půdy malými skupinami Židů, hlavně z carského Ruska. Jeho cílem byl okamžitý návrat Židů ze všech zemí diaspory do Palestiny v masovém měřítku, do země, která by byla jejich židovskou vlastí a za takovou by byla uznána světovými velmocemi. Herzlovým nástrojem byla Světová sionistická organizace, kterou založil roku 1896. Termín sionismus byl vytvořen o čtyři léta dříve. Jako mnoho „ismů" oné doby oslovoval ty, kdo hledali ideálnější společnost a něco, co by je mohlo orientovat v zájmu jejich skupiny. Nacionalismus nabýval na síle v mnoha zemích. V rakousko-uherské říši, kterou Herzl dobře znal, Češi, Slováci, Rusíni, Slovinci i Chorvati patřili mezi menšinové skupiny doufající v národní sebeur-čení. Sionismus navrhoval národní identitu i národní domov pro Židy. Herzla napadla myšlenka zahájit jednání s osmanskou vládou, aby se zajistilo potřebné území a vybudovala moderní společnost v zemi, které říkal „staronová". Herzlovo úsilí vyvrcholilo v únoru 1896, když uveřejnil knihu nazvanou Židovský stát. V ní bez obalu prohlásil: „Palestina je náš nikdy nezapomenutý historický domov. Už jen samotné jméno Palestina bude přitahovat náš národ silou úchvatné mohutnosti." Židovský stát měl rozhodující vliv na vznik politického sionismu. Herzl poukázal na úlohu, kterou sehrál antisemitismus tím, že Židé byli postaveni do své skutečně zoufalé situace. Napsal: „Poctivě jsme se snažili splynout se společenským životem společenství, která nás obklopovala, a zachovat si pouze víru našich otců. Nebylo nám dovoleno udělat to. Marně jsme loajálními vlastenci." Byla to tato úzkost, domníval se, co spojilo Židy dohromady. „Takto sjednoceni jsme náhle objevili svou sílu. Ano, jsme dosti silní, abychom vytvořili stát, samozřejmě vzorný stát. Máme veškeré lidské i materiální zdroje nezbytné k tomuto cíli." A Herzl popsal určitou část mravenčí práce, nezbytné ke zřízení státu v Palestině. Většina knihy pojednává o konkrétních podrobnostech emigrace, nákupu půdy, výstavby domů, pracovního zákonodárství, navrhované povahy manuální práce, obchodu, průmyslu, výchovy, sociální péče a společenského života nového státu. Měla to být vzorná společnost, soustavně se rozvíjející a expandující, vymodelovaná dle obrazu evropské demokracie, ale s židovskými hodnotami jakožto svými základy. Měla být sekulární, nikoli náboženská, vázaná zákony, které budou odvozeny z evropských občanských zákoníků, řídící se evropským - a americkým - příkladem oddělení církve od státu a hledící kupředu ke dvacátému století, nikoli zpět do středověku. Židé by neměli žít v novém státě v ghettu, odříznuti od moderních, světských i vědeckých vlivů a výzev kolem sebe, ale měli by, po tolika stoletích izolace a dokonce tmářství, vplynout do moderního světa. Stát by měl být zárukou osví-cenosti a emancipace. Měl by být svědkem zrození moderního Žida v židovské zemi. Židé, kteří žijí v existujících chudých, zaostalých společnostech, daleko od modernosti, představované Vídní, New Yorkem nebo Londýnem, by měli dostat příležitost skoncovat se svými smutnými podmínkami. Herzl napsal: „Jakmile budou Židé zakotveni ve své vlastní půdě, už nebude možné je rozhánět do celého světa. Diaspora se už nemůže opakovat," dodal, „pokud by se civilizace na celém světě neměla zhroutit," a pokračoval výzvou: „Zde to je, židovští druhové! Ani pohádka, ani zklamání! Každý člověk může vyzkoušet sám pro sebe jeho reálnost, protože každý člověk přinese s sebou díl zaslíbené země - jeden ve své hlavě, druhý ve svých rukou, další v nabytém majetku. Ale nejdříve musíme vnést do lidských myslí osvícení. Tato myšlenka musí najít cestu do nejvzdálenějších, nejbídnějších děr, kde naši lidé žijí. Probudí se z bezútěšných dum, protože jejich život získá nový význam." Odvolávaje se na Židy, vedené Judou Makabejským, kteří svrhli vládce Palestiny v předřímské době, Herzl napsal ve svých závěrečných větách: „Makabejští povstanou znovu. Budeme konečně žít jako svobodní lidé na své vlastní půdě a umírat pokojně v našich vlastních domech." Herzlovo úsilí neskončilo vydáním jeho knihy. Naopak, v následujících měsících se snažil využívat každé příležitosti k prosazení své myšlenky. V červnu 1896 odjel vlakem do Konstantinopole. Když se krátce zastavil v bulharském hlavním městě Sofii, byl místními Židy přivítán voláním: „Příští rok v Jeruzalémě." Nicméně v Konstantinopoli mu Turci neposkytli žádné záruky týkající se Palestiny. V červnu téhož roku v Londýně přišly tisíce Židů, aby ho slyšely mluvit. Většina z nich byli noví přistěhovalci z Ruska, chudí a žízniví po inspiraci. O šest dnů později byl v Paříži přijat baronem Edmondem de Rotschild, ale baron ho varoval, aby nedráždil Turky. Odmítnut, ale v žádném smyslu neporažen, napsal Herzl jednomu příteli: „Existuje pouze jediná odpověď na tuto situaci. Začněme okamžitě organizovat naše masy." Masy, o které šlo, byli Židé z Ruska - více než čtyři miliony obětí politické diskriminace, ekonomického nátlaku a fyzických útoků. V listopadu napsal Herzl velkoknížeti Vladimiru Ruskému, carovu strýci, ve snaze o získání podpory carského Ruska pro to, co popsal jako „řešení otázky staré, jako je

křesťanství, velká a krásná záležitost, určená k potěšení nejvznešenějších srdcí. Je to návrat Židů do Palestiny". Vel-kokníže byl vyhýbavý. Kvas očekávání, vyvolaný mezi evropskými Židy Herzlovou knihou, povýšil její obsah z úrovně čistě teoretického traktátu na výzvu k debatě a na plán akce. Nesetkal se však s univerzálním židovským souhlasem; zdaleka nikoli. Pro většinu ortodoxních Židů byla Herzlova převážně světská vize znepokojující; návrat Židů do izraelské země (Erec Jisra'el) by měl nastat teprve po příchodu Mesiáše, a nemůže být tedy uskutečněn úsilím obyčejných smrtelníků. Také mnoho světských Židů, pro které mírová budoucnost jejich rasy ležela v míru a prosperitě zemí, v nichž už žili, se stavělo proti myšlence samostatného židovského státu. Dne 18. března 1897 si Herzl zapsal do svého deníku záznam o schůzce s hlavním vídeňským rabínem Moritzem Gúdemannem, který ho přesvědčoval, že „poslání Židovstva spočívá v budoucnosti jako dosud, v tom, že budou rozptýleni po světě". Proti Herzlovi se postavili od začátku také ti - většinou ruští - Židé, pro něž byl klíčovým fragmentární proces drobného usidlování v Palestině. Přihlíželi více než desetiletí pomalému, neúnavnému rozvíjení zemědělské činnosti, od farmy k farmě, od osady k osadě, s cílem vykoupit židovskou půdu těžkou prací a oddaným individuálním úsilím. Tomuto procesu věnovali svou energii a dovednost. Každý krok, každá vesnice byly pro ně vítězstvím, třeba jako když roku 1896 umožnil baron de Rotschild skupině mladých usedlíků založit osadu Metullu, která se měla stát nejsevernější židovskou vesnicí v Palestině (a později nejsevernějším městem Izraele). Zakladatelé byli vybráni pro svou schopnost bránit obec stejně jako pracovat na polích. Zvolili její jméno podle místního arabského názvu tohoto místa. Herzlova výzva k židovské státnosti se zdála příliš grandiózní, příliš zatížená komplikacemi s místní tureckou a arabskou opozicí, příliš ambiciózní vzhledem k přijaté pozici Židů ve světě, než aby nevypadala jako mimořádný sen, jako výstřednost. Práce na osidlování pokračovala krůček po krůčku, obtížně, ale konstruktivní cestou. Jedním z vyvrcholení těchto snah byla částka opatřená roku 1896 židovským filantropem baronem Mauricem de Hirsch prostřednictvím Židovské kolonizační asociace (známé jako ICA). Ta umožnila několika židovským osadám v Palestině získat mimořádnou a rozhodující finanční pomoc, například Hadeře a Mišmar Ha-Jardenu. Hirschova Židovská kolonizační asociace financovala též usidlování ruských a rumunských Židů v Argentině, Brazílii, Spojených státech, v Kanadě a na Kypru. Tento aspekt Hirschovy filantropie nebyl po chuti Herzlovi a jeho následovníkům, pro které představovala jedině Palestina zamýšlené ohnisko veškerého sionistického úsilí. Herzlův ambiciózní návrh plné a brzké státnosti byl představou, kterou dokonce i mnozí ruskožidovští sionisté shledávali jako obtížně přijatelnou. Jeden z vůdců Milovníků Siónu, Ašer Ginsburg - známý pod hebrejským jménem Achad Ha'Am (Jeden z Lidu) -, byl přesvědčen, že skutečnou potřebou není židovské politické centrum, ale centrum duchovní regenerace. Achad Ha'Am dokonce nepočítal s tím, že by ke vzniku tohoto duchovního centra mohlo dojít dříve než za mnoho let. Dne 29. července 1897 napsal jednomu příteli: ,Již jsem tolika lidmi pokládán za pesimistu, který nevidí a neprorokuje nic než zlo; tak co dobrého by mělo vzejít z toho, co musím říct?" Na rozdíl od Achada HaAma byl Herzl optimista a vytrvale pokračoval ve své snaze; navazoval kontakty s Židy z celého světa a získával jejich podporu pro svou Světovou sionistickou organizaci, oddanou vytvoření židovského státu v Palestině. Zvláštní energii vyvíjel, aby přesvědčil Milovníky Siónu, aby - i přesto, že mají mnohem skromnější cíl osidlování Palestiny bez získání suverenity - neodmítali jeho myšlenku. Ráno v neděli 29. srpna 1897, pět měsíců poté, kdy mu vrchní vídeňský rabín řekl, že úlohou Židů je být katalyzátorem v zemích diaspory, zahájil Herzl první sionistický kongres ve švýcarském městě Basileji. Tohoto zakládajícího shromáždění Světové sionistické organizace se zúčastnilo více než dvě stě delegátů, z nichž přinejmenším čtvrtina byla z Ruska. Skepticismus Milovníků Siónu vůči novému hnutí byl překonán. Dokonce i Achad Ha'Am, přestože nebyl oficiálně delegátem, byl na kongresu přítomen a souhlasil s účastí na oficiální fotografii. Mezi delegáty, kteří tehdy v srpnu přijeli do Basileje, byli Židé z Palestiny, z arabských zemí, z Británie a dokonce z New Yorku. Americký sionismus byl zastupován Rosou Sonnescheinovou, redaktorkou časopisu American Jewess. Celkem se sešli Židé z dvaceti čtyř států a území. Herzl jako předseda kongresu řekl delegátům: „Máme před sebou důležitý úkol. Sešli jsme se tady, abychom položili základní kámen domu, který se jednoho dne stane útočištěm židovského národa." Nesmí to být utajovaná nebo náhodná záležitost, vysvětloval. A jejích cílů musí být dosaženo vyjednáváním, stejně jako postupují všechna úspěšná národní hnutí. Herzl zdůrazňoval: „Musíme se soustředit na zajištění legálních, mezinárodních záruk pro svou práci." Delegáti se nesmějí rozptýlit, jakmile jejich jednání skončí, řekl jim Herzl, ale musí pokračovat bez ustání v práci, aby dosáhli svého cíle. „Na tomto kongresu," prohlásil, „přinášíme židovskému národu organizaci, jakou předtím neměl." Tato organizace, sionistické hnutí, by měla umožnit vyděděným lidem jednat důstojně. Židé by se už dále neměli, jak to museli dělat v předchozích desetiletich, „vkrádat potajmu do země své budoucnosti". Místo toho budou jednat o svém návratu otevřeně, na základě legální dohody s osmanskou vládou a s formálním souhlasem velmocí. Tato dohoda, zdůrazňoval Herzl, „musí být založena na právech a ne na toleranci". Jakmile budou vyjednávání uzavřena, předvídal nikoli dosavadní pomalý postup dílčího osídlování - které nazýval posměšně „infiltrací" - ale „usídlování židovských mas ve velkém měřítku". Herzl také hovořil o etických aspektech židovské vlasti. Sionismus, řekl, je „civilizované, zákony ctící humanistické hnutí, usilující o obnovu starobylých hodnot našeho národa". Toto téma bylo převzato Maxem Nordauem, který podtrhl hmotnou a morální bídu Židů v diaspoře. Ve východní Evropě, severní Africe a Asii, kde žije téměř devět desetin světového Židovstva, „musí být bída Židů chápána doslovně. Je to každodenní tělesné utrpení, strach z každého následujícího dne, mučivý boj za holou existenci."

Nordau navrhl sionistickému kongresu dokument nazvaný Basilejský program. Začínal větou: „Úkolem sionismu je zabezpečit židovskému národu v Palestině veřejně uznanou a právně zabezpečenou vlast." K dosažení tohoto cíle stanovil kongres čtyři konkrétní úkoly. První byl „povzbuzovat systematické osidlování Palestiny židovskými zemědělskými dělníky, pracovníky a řemeslníky". Za druhé, Světová sionistická organizace bude „organizovat a sjednocovat židovský národ vytvářením skupin v různých zemích, jejichž posláním bude podporovat cíle hnutí", přičemž tyto skupiny budou organizovány v souladu „se zákony konkrétních zemí". Za třetí, kongres se rovněž bude věnovat „posilování židovského vědomí a národního cítění". A konečně, za čtvrté, bude „organizovat politické úsilí za účelem získání podpory různých vlád světa pro cíle sionismu". Byl to vyčerpávající a ambiciózní výčet cílů. Herzl byl radostí bez sebe, že všechny získaly podporu. Dne 3. září 1897 si zapsal do deníku: „Kdybych měl shrnout Basilejský kongres do jediné věty - kterou se budu střežit vyslovit veřejně -, byla by následující: ,V Basileji jsem založil Židovský stát.' Kdybych to řekl dnes nahlas, odpověděl by mi všeobecný smích. Možná za pět let, ale určitě za padesát, to bude vědět každý."

KAPITOLA DRUHA

Na Sión

Program Basilejského kongresu, myšlenka rozhodného úsilí směřujícího k zajištění židovské vlasti, zaujal představivost velkého počtu Židů na celém světě, ale zejména ve východní Evropě a v Rusku, kde život pod vládou křesťanských suverénů ohrožovaly problémy. Herzl chápal, že diplomatická iniciativa, vyjednávání a ani působivý program nejsou dostatečné. „Založení státu," zapsal do svého deníku 3. září 1897, „spočívá ve vůli národa směřující ke státu." Sionismus se svou výzvou k renesanci Židů v Palestině měl okamžitý vliv na ruské Židovstvo. Ale mnoho ruských Židů bylo přitahováno zcela odlišnou věcí, věcí revolučního socialismu. Jejich ideálem byl nikoli únik před carskou tyranií do nějaké vzdálené země, ale destrukce carismu samotného. Dne 7. října 1897, pouze pět a půl týdne po široce zveřejňovaném zahájení prvního sionistického kongresu v Basileji, bylo ve Vilniusu zahájeno tajné shromáždění nové židovské organizace, Bundu Židovské socialistické dělnické strany -, oddané nastolení ruské socialistické vlády. V březnu 1898 byl Bund formálně přijat do Ruské sociálnědemokratické dělnické strany jako autonomní těleso a sehrál důležitou úlohu v rozvoji ruského revolučního socialismu. Bund se rychle stal masovým hnutím, získávaje četné Židy svými požadavky rovných politických a občanských práv pro ruské Židy, přestože Lev Trocký, jeden z vůdců revolučního socialismu v Rusku (a sám Žid), zlehčoval bundisty jako „sionisty, kteří se bojí mořské nemoci". Od té chvíle museli sionisté čelit bundistům, jejichž výzvy k pronásledované-33 mu lidu byly stejně účinné jako ty jejich. Sionismus nikdy nebyl jediným, ba dokonce ani většinovým hnutím Židů v Rusku, židovském heartlandu*; dokonce ještě menší vliv na Židy měl ve Spojených státech, které se rychle měnily ve druhé velké středisko života Židů. Ale Herzl * Heartland - pojem, zavedený americkým teoretikem geopolitiky Maclnderem, pro nějž není český jednoslovný ekvivalent. Jde o mohutný vnitrozemský geografický celek, působící jako středisko, těžiště velké geopolitické sféry. V pracech českých politologů (např. O. Krejčího) se obvykle nepřekládá. (Pozn. překl.)

byl rozhodnut sionismus prosadit. Když byl 28. srpna 1898 zahájen, znovu v Basileji, druhý sionistický kongres, počet delegátů byl více než dvojnásobný. Uprostřed nadšení panujícího na druhém kongresu z poznání, že sionistické hnutí získává na rozměrech i úctyhodnosti, byla jen malá pozornost věnována zprávě jednoho z delegátů, Leo Motzkina, který se právě vrátil z Palestiny. Ve svém projevu zdůraznil „dokázaný fakt, že nejúrodnější části naší země jsou okupovány Araby". Uvedl dokonce číslo 650 000 jakožto počet Arabů a varoval před „nesčíslnými srážkami mezi Židy a popouzenými Araby", k nimž tam dochází. Ve své závěrečné řeči neučinil Herzl žádnou zmínku o těchto nepříjemných, zlověstných skutečnostech. Mezi přítomnými na druhém sionistickém kongresu byl třiadvacetiletý ruský Žid Chajm Weizmann, který studoval chemii na švýcarské univerzitě jen osmdesát kilometrů od Basileje. Téhož září se vrátil do Pinsku. Tamní stav sionismu ho nenadchl, jak napsal některým přátelům: „Propaganda ještě není vedena, jak by měla být. Pociťuje se velký nedostatek řečníků. Mělo by se využít nynějších příznivých časů." Ruskožidovský svět byl určitě v kvasu, a mnozí Židé, zejména studenti, se neobraceli k ideálům sionismu, ale k ideálům socialismu a dokonce revoluce jakožto odpovědi na diskriminaci a bídu.

Herzlovu představivost ovládl pocit blízkého úspěchu. Když navštívil Londýn, řekl deseti tisícům Židů, kteří se shromáždili, aby vyslechli jeho projev v East Endu 3. října 1898: „Pevně věřím, že je velmi blízko doba, kdy židovský národ bude už definitivně na pochodu." Později téhož měsíce odjel Herzl z Vídně na východ, navštívil znovu Konstantinopol a vykonal svou první návštěvu v Palestině. Načasoval si ji tak, aby se časově shodovala s návštěvou německého císaře Viléma II. Když se oba muži setkali u silnice před vchodem do Mikve Jisra'el, císař poznamenal, že klíčem k vybudování země je voda. To však, přestože to byla pravda, bylo těžko pokládat za závazek podpory, jejž Herzl očekával. Dne 2. listopadu v Jeruzalémě přijal Vilém II. židovskou deputaci včetně Herzla. Deputace odevzdala německému monarchovi album fotografií existujících židovských osad v Palestině. V důsledku svých dvou audiencí u císaře se Herzl domníval, že Světová sionistická organizace, jejímž byl předsedou, získala vážné uznání, které dodalo židovským národním aspiracím status neslýchaný o deset let dříve. Ale přestože císař vyjádřil zájem o židovské zemědělské pokusy v Palestině, ve svém rozhovoru s Herzlem dne 2. listopadu poznamenal, že tyto experimenty musejí být vedeny „v duchu absolutního respektu k sultánově suverenitě". Jak první, tak i druhý sionistický kongres doporučovaly zřízení banky, jejímž 34 prostřednictvím by mohly být do Palestiny investovány peníze. Byla zapsána v Londýně 20. března 1899 jako Židovská koloniální banka. Cíle banky byly vysvětleny v jejím statutu. Prvním bylo „propagovat, rozvíjet, podporovat a provozovat průmysl, podniky a kolonizační projekty... zejména osob židovské rasy v Palestině, Sýrii a dalších zemích na Východě". Dalším cílem bylo „získávat od jakéhokoli státu nebo jiného úřadu v kterékoli části světa jakékoli koncese, granty, dekrety, práva a privilegia jakéhokoli druhu" pro užití kapitálu v Palestině, s výhledem „provádění průzkumu, zkoumání, využívání, testování a rozvíjení jakéhokoli důlního, pozemkového, zemědělského a dalšího majetku a vysílání a zaměstnávání výprav, agentů a dalších". Trvalo více než tři roky, než Židé z celého světa upsali v dostatečné výši akciový kapitál, aby banka mohla zahájit své operace. Kvůli zabezpečení a udržení politické kontroly byly zakládající akcie vlastnictvím Světové sionistické organizace. Herzl byl v čele seznamu členů bankovní rady, která zahrnovala vedoucí sionistické osobnosti z New Yorku, Paříže, Varšavy, Kyjeva, Moskvy, Kolína nad Rýnem a Sofie. Aktuálnost Herzlova úsilí upozornit naléhavě evropské Židovstvo na potřebu národního vědomí a na nejistou povahu přijetí Židů v jinak civilizovaných společnostech zdůraznilo roku 1899 uveřejnění knihy Základy devatenáctého století (The Foundations of the Nineteenth Century) od Houstona Stewarta Chamberlaina. Chamberlain, narozený v Británii, si zvolil život v Německu, kde se oženil s dcerou Richarda Wagnera. Ve své knize rozvíjel teorii „plavovlasé" nordické rasy, původkyně všeho vznešeného v západní civilizaci. Vše, co je špatné, tvrdil Chamberlain, pochází z rasového míšení a zejména z jakýchkoli smíšených manželství příslušníků „nordické" rasy s Židy. Židé jsou, jak psal, lidští „kříženci", neschopní tvořivosti; jsou všeobecnými kazisvěty. Podle takzvaných Chamber-lainových výzkumů nejen král David a bibličtí proroci, ale také Ježíš nebyli Židy, ale všichni byli starobylého germánského původu. Názory Houstona Stewarta Chamberlaina si získaly v Německu aplaus. Císař se stal jedním z jeho podporovatelů. Jeho kniha měla později ovlivnit nejhorší-ho ze všech antisemitů, Adolfa Hitlera, s nímž Houston Chamberlain navázal osobní přátelství. V temže roce, kdy byly uveřejněny Základy devatenáctého století, byla v Káhiře publikována kniha nazvaná TalmudickýŽid (The TalmudJew). Její autor August Rohlings vylíčil, podobně Chamberlainovi, Žida jako destruktivní sílu v dějinách světa. Obě knihy dodaly existujícím předsudkům falešnou intelektuální legitimitu tím, že halily zlo do pseudovědy. Antisemitům, jako byli Houston Stewart Chamberlain a August Rohlings, poskytovaly důkaz o celosvětovém židovském „spiknutí", které musí být potlačeno, nejen bohatství Rotschildů, ale i soudržnost Židů - kteří se často spojovali do skupin sebeobrany, aby se uchránili před útoky pogromistů v Rusku. Pro samotné Židy se soudržnost jevila jako jejich jediná naděje jak na fyzické, tak na duchovní přežití. Sionismus navrhl řešení, které by mohlo vést ke skutečné exis-35 tenči národa. Roku 1901 Žid bydlící v Londýně, Ezechiel Wortsmann, napsal brožuru nazvanou Co chtějísionisté? (What Do the Sionist Wantf), ve které vysvětloval: „Pokládáme se všude za cizince, dokonce i tam, kde nám byla poskytnuta plná občanská práva, protože chceme mít svůj vlastní domov." Wortsmann rovněž tvrdil, že nepostačí „oživit národ" v Palestině; rozhodující bude „oživit jeho národní mluvu", hebrejský jazyk. V samotné Palestině byla hebrejština rok od roku stále víc a víc přijímána jako společný hovorový jazyk mezi Židy. Eliezer Ben Jehuda pokračoval v sestavování slovníku hebrejštiny, který by zahrnoval nová slova a přizpůsobil biblický jazyk, aby se dal používat v souladu s nároky moderního života. Při nástupu dvacátého století představovali Židé v Palestině menšinu. Ale utvářeli soudržné a aktivní obce, které vyvíjely usilovnou snahu, experimentovaly a rostly. Přes omezenost turecké byrokracie prožívali svůj každodenní život s pocitem důstojnosti a nezávislosti. Židé, kteří přicházeli připojit se k nim, byli vítáni, jako by se navraceli domů. Dne 29. prosince 1901 zřídil pátý sionistický kongres, který se sešel v Basileji, zvláštní fond - Židovský národní fond - k zakupování půdy v Palestině. Jeho hebrejský název Keren Kajemet Le'Jisra'el pochází z talmudického výroku o dobrých skutcích, „z jejichž ovoce se člověk raduje na tomto světě, zatímco kapitál na něho vyčkává [ha'keren kajemet] ve světě, který přijde". Peníze do fondu se měly sbírat mezi Židy v diaspoře. „Židovský národní fond bude věčným vlastnictvím židovského národa," prohlásil kongres. Jeho prostředky budou používány výhradně k opatřování půdy v Palestině a Sýrii." Palestina byla tehdy integrální součástí Sýrie; některé pozemky, získané v následujících letech, byly na vysočině přímo na západ od Damašku, známé dnes jako Golanské výšiny. Činnost Židovského národního fondu byla realizována trpělivým sbíráním prostředků v diaspoře. Bylo úspěšné zejména v Británii, Německu, Rakousko-Uhersku a Spojených státech. Fond byl spravován z Vídně a jeho hlavním symbolem sběru prostředků a praktickým nástrojem byla Modrá krabice, malá modrá plechová kasička, umístěná v obchodech, úřadech, předsíních

synagog i soukromých domech. Peníze k nákupu půdy byly sbírány jak od bohatých Židů, tak v podobě malých dárků stovek tisíc Židů, kteří zdaleka nebyli bohatí, včetně četných dětí. Fond měl také Zlatou knihu, kam se zapisovala jména velkých dárců. Během tří let od zřízení fondu byl nashromážděn dostatek peněz pro první nákup půdy - Kfár Chittimu (Vesnice zrna) v Galileji. Tamními prvními usedlíky byli židovští přistěhovalci z města Lodže v ruském Polsku. Pro Židy v Rusku bylo jednou z krutých forem diskriminace vyloučení židovských dětí a studentů z rovného práva na vzdělání. Toto vyloučení urychlilo rozvoj jednoho z ústředních rysů sionismu - rozšiřování možností vzdělání. Herzl a sionisté chtěli, aby Židé mohli stejně svobodně jako kdokoli jiný rozvíjet své vlastní tvořivé dovednosti. Dne 8. června 1901 však carské ministerstvo školství rozhodlo, že dosavadní desetiprocentní podíl studijních míst určený pro židovské studenty má být vypočítáván nikoli z celkového počtu studentů, ale odděleně pro každou fakultu. To značně zredukovalo počet Židů na těch fakultách, jimž dávali židovští studenti přednost, jako byla práva nebo medicína. Aby osvobodili židovské školství od závislosti na nepřátelských vládách, přišli sionisté s myšlenkou židovské univerzity v Palestině. Hermann Šapira, který tuto myšlenku vyslovil roku 1884 jen proto, aby byla zamítnuta, a pak ji marně přednesl na prvním sionistickém kongresu, pokračoval v jejím prosazování, a byl při tom podporován jedním z mladých delegátů kongresu, Chajmem Weizman-nem. Před více než tisíci lety byly akademie v Suře a Pumbeditě posledními plně autonomními židovskými intelektuálními středisky. A i tehdy byly podřízeny mezopotamské nadvládě. Od té doby bylo v Evropě, severní Africe i Asii každé židovské školské zařízení vystaveno na milost a nemilost místním zákonům, často nepřátelským vzdělávání Židů, zatímco omezení počtu židovských studentů téměř ve všech místech vyučování účinně zabraňovala mnohým Židům, kteří si přáli studovat, v absolvování vysokých škol. Když se restrikce židovského vzdělání v Rusku zpřísnily, volání po specifických židovských studiích, ať už náboženských, historických nebo literárních, posilovalo myšlenku autonomní židovské univerzity v Palestině. Dne 3. května 1902 přednesl sám Herzl některé z těchto argumentů ve prospěch zřízení takové univerzity v dopise tureckému sultánovi Abdulu Hamidovi, jemuž napsal: „Židovská univerzita by měla spojovat školské kvality nejlepších univerzit, technických škol a zemědělských škol. Tato instituce nebude nabízet nic, co by nebylo prvotřídní. Jen tak může poskytnout skutečnou službu školství, studentům a zemi." Myšlenka židovské univerzity a všeho, co taková univerzita znamená, se rychle stala integrální součástí sionistického myšlení. Během konference ruských sio-nistů, která byla zahájena v Minsku 4. září 1902, Achad Ha'Am zdůraznil vztahy mezi sionismem jakožto hnutím za národní obnovu a kulturními potřebami židovského národa. Věřil, že obojí by mohlo získat nové ohnisko v Palestině. Mezi rezolucemi přijatými v Minsku byla jedna, která vyjadřovala sympatie konference myšlence židovské univerzity. Na sionistické konferenci, konané ve Vídni koncem října roku 1902, se Chajm Weizmann připojil k návrhu čtyřia-dvacetiletého Martina Bubera směřujícímu ke zřízení „židovské univerzity v Palestině". Nálada na konferenci byla taková, že bylo zdůrazněno vyjádření Jediné v Palestině", a Weizmann byl jmenován hlavou malé kanceláře v Ženevě, pověřené úkolem rozvinout univerzitní projekt. Přestože sionistické hnutí zařadilo myšlenku židovské univerzity v Palestině na čelné místo svého programu, Herzl musel neustále odpovídat na otázky těch, kdo nechápali, proč by Palestina měla být cílem desítek nebo i stovek tisíc Židů. Dne 7. července 1902 v Londýně vystoupil jako svědek před královskou komisí pro zahraniční přistěhovalectví a byl vyslýchán o usídlování ruských Židů v jiných zemích než v Palestině. Tam dostal Herzl otázku: „Proč se nemá pokračovat 37 v posílání Židů do Argentiny?" Koneckonců velký židovský filantrop, baron de Hirsch, poskytl značnou finanční podporu židovským koloniím za Atlantikem. Herzl namítl, že tento plán byl neúspěšný, „protože pokud chcete velké osídlení, musíte mít vlajku a ideu. Tyto věci nemůžete dělat pouze s penězi." Herzl pak vyjádřil esenci sionismu, když řekl členům komise: „Penězi nemůžete vyvolat všeobecné hnutí lidových mas. Musíte jim dát ideál. Musíte jim vnuknout víru v jejich budoucnost, a pak budete s to od nich získat oddanost k nejtěžší práci, jakou si dokážete představit." Dal jim Argentinu jako příklad. „Argentina má velmi dobrou půdu," řekl, „a podmínky pro zemědělskou práci jsou tam mnohem lepší než v Palestině, ale v Palestině Židé pracují s nadšením, a mají úspěch. Nemluvím o uměle vytvářených koloniích, ale o svépomocných koloniích, které mají tuto velkou národní myšlenku." Milovníci Siónu také hledali prostředky, jak zajistit usídlování na půdě v Palestině ve větším než jen drobném měřítku. Roku 1902 oděský výbor Milovníků Siónu vyslal Achada Ha'Ama a ruskožidovského agronoma Jakoba (Akivu) Ettingera do Palestiny, aby podali zprávu o stavu tamního židovského osídlování a o tom, jak by mohlo být zlepšeno a rozšířeno. Mezitím Herzl pokračoval ve svých diplomatických snahách zajistit Židům legální místo v Palestině. Zdálo se, že kišiněvský pogrom roku 1903, při němž bylo zabito více než padesát ruských Židů davem, zuřivě pobíhajícím po městě na velikonoční neděli, dodával jeho snahám naléhavosti. Plán usídlit Židy v Al'Aríši na středomořském pobřeží Sinajské pouště ho natolik vzrušil, že se postavil proti zakoupení rodinné hrobky na vídeňském židovském hřbitově. V květnu egyptská vláda, kontrolovaná Brity, odmítla tento plán na základě skutečnosti, že pro židovskou kolonii by bylo třeba pětkrát více vody, než bylo k dispozici. O pět dní později si Herzl hrobku přece jen koupil. Čtyři dny poté nabídl Herzlovi britský ministr kolonií Joseph Chamberlain židovskou domovinu v Africe. Přes rozhořčení těch sionis-tů, pro něž byla Palestina jediným možným cílem všech jejich snah, to Herzl přijal. Byl rozhodnut přijmout první nabídku předloženou Židům nějakou velmocí, a tak zajistit přinejmenším místo dočasného azylu pro ruské Židy. Tím, že to přijal, rozštěpil sionistické hnutí. Byla to první, ale ne poslední krize, jež ohrožovala, jak se zdálo, dosud prošlou cestu.

Britové nabídli Herzlovi území v Ugandě, které by zůstalo pod suverenitou britské koruny, kam by mohl emigrovat a kde by se mohl usadit milion Židů. Území mělo být spravováno Židy a mělo by mít židovského guvernéra. Když Nordau protestoval, že Uganda není Palestina, Herzl mu odpověděl, že jako Mojžíš vede národ k jeho cíli zdánlivou oklikou. Brzy se měl sejít šestý sionistický kongres. Herzl, který přijel v srpnu 1903 do Sankt-Peterburgu, aby dokázal ruským Židům, že na ně nezapomněl, si zajistil jejich ovace oznámením konce zákazu sionistických organizací a sběru finančních prostředků. Když se vracel přes Vilnius do Vídně, byl všude pozdravován velkými, nadšenými davy. Na nádražích se shromáždilo tolik lidí, aby se s ním rozloučili na závěr jeho návštěvy, že je carská policie rozháněla se značnou brutalitou. Šestý kongres se konal v Basileji. Idea nahrazení Palestiny Ugandou, byť jen jako dočasného útočiště, vedla k bouřlivým hádkám. Delegáti z Kišiněva byli zvlášť rozhodně proti jakémukoli jinému cíli než Palestině. Herzl pracoval pilně za kulisami, aby zvítězil nad Nordauem a zajistil si většinu. Měl úspěch. Dvě stě devadesát pět delegátů bylo pro ugandský projekt, sto sedmdesát pět proti při devadesáti devíti abstencích. Mezi těmi, kdo sledovali jednání z galerie, byl Lev Trocký, který si zvolil velice odlišnou cestu ke spáse a který předpovídal úpadek sionistického hnutí. Sionistické hnutí se opravdu rozštěpilo. V Paříži jeden ruský židovský student vystřelil dvakrát z pistole na Maxe Nordaua se slovy: „Smrt Nordauovi, Východoafričanovi." Nebylo to naposledy, kdy židovský fanatik střílel na svého židovského druha. Herzl pokračoval ve svém cestování, hledaje nějakou formu územního privilegia pro Palestinu, která zůstávala jeho konečným cílem. Když navštívil v lednu 1904 Řím, byl přijat papežem, který prohlásil, že jestliže se Židé usadí v Palestině, katolická církev by byla ráda, kdyby je mohla obrátit na svou víru. V dubnu 1904 na mimořádném sionistickém shromáždění ve Vídni vystoupil vášnivě proti Ugandě Menachem Usiškin, který udivil roku 1891 dokonce i své druhy z Milovníků Siónu, když vzal svou nevěstu na svatební cestu do Palestiny. Ale Herzl odmítl přijmout stanovisko, že pouze Palestina smí být cílem sio-nistů, a byl vyhlášen stav „ozbrojeného míru". Záhy poté v červenci, v nízkém věku čtyřiceti čtyř let, Herzl zemřel. Uštvala ho jeho frenetická, horečná, kontroverzní dřina a nekonečné cestování. Časopis Jewish Chronicle napsal: „Zasažen v rozkvětu své mužnosti, a po úsilí přesto příliš krátkém, ponechal široké masy svého národa dosud v poutech a s branami jejich vlasti před nimi neoblomně uzavřenými." S ugandským projektem byl konec. Zabila jej definitivně Herzlova smrt, a dokonce i britská vláda ztratila své nadšení. Inspirována ideálem vykoupení izraelské země prostřednictvím dřiny začala roku 1904 druhá vlna přistěhovalectví - druhá alija - a pokračovala do vypuknutí první světové války. Její účastníci, přicházející většinou z Ruska, Rumunska a východní Evropy, dosáhli během desetiletého období počtu 40 000 osob. Pracovali většinou jako nájemní dělníci na farmách založených první alijou nebo ve městech. Založili postupně první politické strany židovských dělníků v Palestině, tisk v hebrejském jazyce a roku 1909 první asociaci sebeobrany, Ha-Šomer (Strážce), i první kolektivní farmu, kibuc. Jedním z těch, kdo inspirovali druhou aliju, byl Josef Vitkin. Narodil se v ruském městě Mogilevě a do Palestiny emigroval roku 1897 ve věku jedenadvaceti let. Poté, co nejprve pracoval jako zemědělský dělník a posléze jako učitel, vydal v hebrejštině brožuru Výzva k mládeži Izraele, jejíž srdce je s naším národem a se Siónem, jež ovlivnila mnoho mladých ruských Židů, uvažujících o odchodu do Palestiny (kterou znali jako Izraelskou zemi). Vitkin, který odmítal „diplomatický" sionismus a sionismus filantropie diaspory, zdůrazňoval, že mládež z diaspory musí emigrovat do Palestiny a skládat oběti pro svou vlast, stejně jako mládež jiných národů skládá oběti pro tu svoji. Další z těch, kdo inspirovali druhou aliju - k níž stejně jako Vitkin patřil -, byl Aharon David Gordon (známější jako A. D. Gordon). Narodil se v Rusku roku 1865 a pracoval tři desítky let jako úředník. Teprve když bylo Gordonovi skoro padesát, opustil své zajištěné zaměstnání a přišel do Palestiny. Tam se stal manuálním pracujícím. Ve dne pracoval na poli a po nocích psal o důstojnosti dřiny a o práci rolníka jako „vrcholném aktu" osobního, národního i univerzálního vykoupení. Gordon tvrdil, že tím, že se navrátí do izraelské země, se Židé vrátí ke „kosmickým" pramenům své zvláštní židovské tvořivosti a duchovnosti. Gordonův vliv byl mimořádný. Zdůrazňoval, že veškeré vykořisťování Žida Židem musí být odstraněno. Jak půda, tak výrobní prostředky by měly být v kolektivním vlastnictví. Nastane také osobní transformace, vyloučení veškeré touhy po moci nebo vládě. Ve svých vztazích s Nežidy se musejí Židé v Palestině vyhýbat vylepšování své situace na úkor jiných. Národ Izraele (AmJisra'el) se musí stát „humánním národem" (Am-adam). Jeho zkouškou bude vztah k palestinským Arabům. „Náš postoj vůči nim," napsal Gordon, „musí být postojem lidskosti, morální odvahy, která se udržuje na nejvyšší úrovni, i když druhá strana není vůbec taková, jakou bychom si přáli. Ve skutečnosti jejich nepřátelství je dalším důvodem pro naši lidskost." Stejně jako sionistické hnutí, ani Židé v Palestině nebyli zdaleka jednotní. Kromě dělení mezi převážně zesvětštěnými přistěhovalci z Ruska a již v Palestině žijícími velice ortodoxními obcemi existovaly oddělené komunity aškenáz-ských, sefardských, jemenských, perských, gruzínských, bucharských a maroc-kých Židů, mnohé z nich se svými vlastními jazyky a zvyky, jejichž nezávislé instituce často jedna s druhou bojovaly. Ve snaze pokusit se vytvořit ohnisko jednoty přicestoval roku 1903 z Ruska Menachem Usiškin a svolal do Zichron Jaakovu Velký konvent. Mezi body, které zde byly zdůrazněny, bylo, že hebrejština se musí stát dorozumívací řečí v celé Palestině. I když se vrátil do Ruska, řekl Usiškin delegátům (emocionálním jazykem, pro který byl velmi obdivován): „Přestože se můžeme zdržovat na Západě, naše srdce budou vždy s vámi na Východě. Ať nám upadne pravá ruka a naše jazyky se nám přilepí na patra našich úst, jestli nezasvětíme své životy prospěchu Izraelské země! Vraťte se, bratři, každý do svého domu a kéž vás andělé míru provázejí na vaší cestě. Jděte na místa, z nichž jste přišli a kde na vás s dychtivostí čekají, aby se dověděli, co jste udělali. Řekněte jim, že dosud jsou v této zemi muži, kteří jsou rozhodnuti oživit židovský národ. Běžte a přineste život vyschlým kostem, kterých se nalézá v naší zemi plno." Než se vrátil do Ruska, založil Usiškin Federaci učitelů hebrejštiny v Palestině. Na zahajovací schůzi řekl: „Není důležité, zda se děti ve vesnické škole naučí více či méně základů elementární gramatiky, více nebo méně historie, více nebo méně vědy. To, co

se však musí naučit, je následující: být silnými a zdravými vesničany, být vesničany, kteří milují své okolí a fyzickou práci, a nejvíce ze všeho být vesničany, kteří milují hebrejský jazyk a židovský národ celým svým srdcem a duší." Mezi přistěhovalci druhé alije byl Jakob Mintz, Žid z vesnice u Minská, který podnikl svou cestu do Palestiny roku 1904. Po přistání v Jaffe odešel s manželkou a dvěma dětmi do Petach Tikvy. Později si koupil kus půdy v Nahala Jehu-da, u Rišon leCionu, kde sedlačil. Jeho bratr, který s ním mohl odejít do Palestiny, se místo toho rozhodl pro Británii, kde pracoval nejdřív jako podomní obchodník v East Endu v Londýně. Jeho potomci žijí v Británii dodnes. Takto rozdělené rodinné cíle byly obvyklé. Přitažlivost Británie, Francie, Německa a zejména Spojených států byla značná. Palestina, Země Izraelská podle židovského způsobu vyjadřování a tradice, si vyžadovala mimořádné vědomí cíle a víru. Stejně jako byla ideologickým cílem, mohla být Palestina i útočištěm. Roku 1906, s použitím peněz Židovského národního fondu, byla založena dětská vesnice v Ben Semenu, na půli cesty mezi Jaffou a Jeruzalémem, pro sirotky obětí kišiněvského pogromu. Dne 7. září 1906 se v Jaffe vylodil dvacetiletý ruský Žid David Grün. Přijel ze svého domova ve městě Plonsku a podnikl svou cestu spolu s třinácti dalšími, kteří s ním odjeli do Petach Tikvy. Jeho cílem bylo obdělávat půdu Palestiny a touto těžkou prací vykoupit zemi i židovský národ. Následujícího rána už byl v práci na pomerančovníkové plantáži a vozil hnůj, který se ukládal do jam, kam měly být vysazeny mladé pomerančovníky. Jako mnozí pionýři dostal brzy malá-rii. Židovský lékař mu řekl, že by bylo lépe, aby ze země odešel. Ale on tam zůstal a jako David Ben Gurion (Grůnův syn) - příjmení, které si brzy zvolil a jemuž dával přednost před původním ruským; bylo to rovněž příjmení židovského vůdce v Palestině v římských dobách - sehrál vedoucí úlohu jak při založení židovského státu o čtyřicet dva roky později, tak při jeho růstu a boji o přežití. Ben Gurion později napsal o Petach Tikvě a také o Rišon le-Cionu, kde většina zemědělských dělníků byli Arabové a on sám byl nájemným dělníkem: „Vedli jsme boj za židovskou práci. Považovali jsme arabské dělníky v židovských vesnicích za velké nebezpečí, protože jsme věděli, že půda nebude naše, jestliže ji nebudeme obdělávat a rozvíjet našima vlastníma rukama. Ale nikdy nedocházelo ke srážkám s Araby, ani jsme nezakusili ze strany Arabů nenávist." Sionistický imperativ židovské práce vedl během let k rostoucí nespokojenosti Arabů, jelikož rozloha půdy zakoupené a obdělávané Židy rostla. Kdyby si Židé neopatřovali půdu, nebylo by místo pro rostoucí počet přistěhovalců; ale při každém takovém zakoupení půdy a usazení Židů na ní se zostřovalo nepřátelství Arabů. Růst židovského podnikání v Palestině v desetiletí před první světovou válkou byl značný. Roku 1906, v roce příchodu Ben Guriona do země, založil v Jaffe Jehuda Metman-Kohen pocházející z Ruska první hebrejskou střední školu, škola začínala se čtyřmi učiteli a šestnácti žáky. Roku 1908, rovněž v Jaffe, se Arthur Ruppin, narozený v Německu, stal ve věku dvaatřiceti let vedoucím palestinské kanceláře sionistické exekutivy. Ruppin cestoval po celé zemi a naléhal na zřizování židovských zemědělských usedlostí, jednal o zakupování souvislých pozemků a zřídil zemědělský školní statek pro židovské zemědělce v Kineretu. Mezi prvními tamními dělníky byl Jicchak Tabenkin, který přišel do Palestiny z Ruska ve věku pětadvaceti let a který sehrál vedoucí úlohu v rozvoji labouristického sionismu jak v Palestině, tak později ve Státě Izrael (byl poslancem Knesetu do roku 1969). Peníze k zakoupení půdy v Kineretu přišly od Židovského národního fondu, stejně jako peníze potřebné téhož roku na zakoupení zemědělské půdy v Chul-dě, v Judských horách. Po Kfar Chittimu a Ben Semenu byly Kineret a Chulda třetím a čtvrtým nákupem z tohoto fondu. O dva roky později, roku 1910, založil Aaron Aaronsohn, původem z Rumunska, který byl přiveden do Palestiny ve věku šesti let svými rodiči roku 1882, Židovskou zemědělskou pokusnou stanici v Athlitu, aby testovala plodiny, které budou v zemi růst a prosperovat; objevil již v Galileji divoký druh pšenice. Ale sionistickému hnutí se nelíbilo, když Aaronsohn doporučoval zaměstnávání arabských pracovních sil na nových židovských farmách, které se zřizovaly. Mnozí z nově příchozích židovských pracujících a učitelů nevěřili v budoucnost židovské komunity v Palestině -nazývané Jišuv (hebrejský výraz pro „usídlit se", a „osada") -, pokud by měla být závislá na arabské pracovní síle. Aaronsohn navštívil také Spojené státy na pozvání ministerstva zemědělství ve Washingtonu. Během tamního pobytu získal osm mocných amerických sponzorů pro svou činnost. Byli mezi nimi zastoupeni čelní Židé z Chicaga, New Yorku a Philadelphie; toto poslední město zastupovali historik a místní vůdce Dr. Cyrus Adler a Samuel S. Fels - vynálezce kuliček proti molům. Centrem sionistického myšlení byla socialistická koncepce družstevního podniku, ve kterém by nebyl ani majitel, ani ředitel, ale v němž by pracující sdíleli rovným dílem zisky svého kolektivního podnikání. První družstevní společnost byla založena v Petach Tikvě roku 1900 pro prodej citrusových plodů. Roku 1906 dvě nejdůležitější vinařská města, Rišon le-Cion a Zichron Jaakov, utvořila Sdružení vinařů, které se stalo kolektivním vlastníkem a podnikatelem vinohradů původně založených baronem Edmondem de Rotschild. Existovaly rovněž představy, že by spotřebitelé mohli získat prospěch z kolektivních nákupů a rovnostářské distribuce. První spotřební družstvo bylo zřízeno v Rehovotu roku 1906, ale nemělo úspěch. O pět let později byl spotřební kolektiv ustaven v Jaffe a čtyři léta poté byl založen i v Petach Tikvě. Deset let po prvním rehovotském pokusu, pod tlakem válečného nedostatku, bylo založeno národní spotřební družstvo, jehož název Hamašbir byl odvozen z biblického výrazu pro ukončení hladu. Hamašbir zásoboval obyvatele měst i zemědělce v celé Palestině potravinami, obilím a osivem za rozumné ceny. Padesát let od svého založení byl Hamašbir úspěšným podnikem celonárodního formátu, který zásoboval 800 družstevních prodejen v celé zemi. Kolektivní zemědělství bylo také ideálem, o nějž usilovali přistěhovalci z doby před první světovou válkou, které k tomu podněcoval Arthur Ruppin, jemuž bylo roku 1908 svěřeno řízení Palestinské korporace pro zemědělský rozvoj, pověřené nákupy půdy za peníze sebrané Židovským národním fondem. Toho roku byl školní statek v Sedžeře, který existoval od roku 1901, řízený agronomem ruského původu Elijahuem Krausem, předán pracovníkům. Potom fungoval rok bez ředitele a bez jakýchkoli vnějších zásahů nebo směrnic. Veškeré práce na statku byly vykonávány židovskými pracovníky, kteří si rozdělovali zisky své kolektivní

práce. Strážní službu, kterou od zahájení činnosti farmy v roce 1901 vykonávali místní Čerkesové, kmen přivedený do této oblasti z Kavkazu Turky o století dříve, aby sloužil jako sultánská otomanská garda, zabezpečovali nyní židovští pracující sami. Úspěch pokusu o kolektivní hospodaření v Sedžeře vedl později téhož roku k podobnému experimentu na statku v Kineretu. Když i ten uspěl, Ruppin schválil zřízení družstevní osady - neboli kibucu - v Deganji (Chrpě), naproti přes řeku Jordán od kineretského školního statku. Vznikla roku 1909 na půdě, která byla pátým nákupem z Židovského národního fondu. V Deganji původně pracovalo sedm pionýrů, kteří byli drive nájemnými pracovníky v kineretském statku. Do pěti let bylo zřízeno čtrnáct takových kibucových usedlostí; jejich členové nesměli mít nic než osobní vlastnictví; všechny zisky vyrobené kibucem byly dávány do „společného hrnce" a tento hrnec zajišťoval potřeby všech členů včetně jejich stravy a vzdělávání jejich dětí, které spaly a jedly odděleně od svých rodičů. Výlučné používání židovské pracovní síly v Sedžeře vyvolalo napětí se sousedními arabskými vesnicemi. Na Velikonoce roku 1909 Arabové z několika těchto vesnic zavraždili určitý počet Židů „prostě proto", jak připomíná Ben Gurion, který tehdy pracoval v Sedžeře, „že byli Židy". Sebeobrana se stala naléhavou. Kibucy, stejně jako židovská města Hadera, Rišon le-Cion a Rehovot, byly chráněny před arabskými útoky asi čtyřiceti členy Ha-Šomeru. Aby se přizpůsobili místním zvyklostem, strážci hovořili arabsky, oblékali se do směsice arabských a čerkeských oděvů, měli moderní zbraně a v mnoha případech byli zkušenými jezdci na koních. V době sklizně mohli počítat s dalšími 250 pomocníky. Heslem Ha-Šomeru bylo: „Krví a ohněm Judea padla; krví a ohněm Judea povstane." V deseti letech následujících po Herzlově úmrtí nebyla turecká vláda ochotna zabezpečit Židům žádnou autonomní oblast v Palestině. Zdejší židovské osady však pokračovaly ve svém růstu, a ten se dokonce zrychloval, podporován sionis-tickou vizí, financován Židovským národním fondem a chráněn Ha-Somerem. Židé z Ruska a také z Rumunska - kde perzekuce pokračovala v neztenčené míře - podnikali cesty do Palestiny po tisících po moři i po zemi. V Palestině se stal David Grün členem redakce sionistického dělnického časopisu Ahdut (Jednota"). Tehdy převzal hebrejské příjmení, pod nímž se stal známějším: Ben Gurion. Pro sionistickou činnost v Palestině měl prvořadý význam hebrejský jazyk. Jiné jazyky bojovaly o nadvládu na základě převládajících počtů: němčina a jidiš byly daleko nejrozšířenějšími jazyky, jimiž hovořili noví přistěhovalci, a těsně je následovala ruština. Židé z arabských zemí, jejichž počet vzrůstal, zejména ze severní Afriky, hovořili arabsky a francouzsky. Francouzština byla rovněž vyučovacím jazykem školského systému Alliance Israelite Universelle, rozšířeného po celém světě - založeného v Paříži roku 1860 -, který působil od sedmdesátých let rozsáhle v Palestině na základě francouzskožidovské charity. Ale hlavní proud sionistů trval na tom, že hebrejština je jazykem budoucnosti. Mezi Židy v Palestině se rychle měnila v živý soudobý jazyk. Roku 1906 Žid narozený v Rusku, Boris Schatz, založil v Jeruzalémě Bezalelovu uměleckou školu. Hebrejština tam byla vyučovacím jazykem od prvních dnů její existence. Roku 1909 bylo založeno na písečných dunách severně od Jaffy židovské město. Bylo nazváno Tel Aviv, což v hebrejštině znamená „Pahorek Jara". Stalo se známým jako „první čistě židovské město". Židovské obyvatelstvo sousední Jaffy, původně 1000 osob, vzrostlo přistěhovalectvím na více než 8000. V důsledku toho se životní podmínky v Jafře změnily na stísněné a nepohodlné jako v ruských městech, odkud většina přistěhovalců pocházela - a někdy na ještě horší. Nové město poskytovalo žádoucí prostor. Osvobodilo rovněž přistěhovalce od závislosti na arabských majitelích domů, kteří mohli zvyšovat činže podle libosti. Půda pro Tel Aviv byla koupena od Turků. Židovský národní fond poskytl prostřednictvím své hlavní kanceláře v Kolíně nad Rýnem peníze potřebné k výstavbě prvních šedesáti domů. Byly také položeny základy střední školy s hebrejštinou jako vyučovacím jazykem, pojmenované podle zakladatele sionis-mu Herzlija Gymnasium. Dvě z prvních ulic nového města byly pojmenovány po Herzlovi a Achadu HaAmovi. Když vypukla válka v roce 1914, bydlelo v Tel Avivu více než 2000 Židů v méně než dvou stech domech. Roku 1911 byla v převážně arabském přístavu Haifa otevřena první židovská nemocnice. Jejím zakladatelem byl německý židovský lékař Elias Auerbach, který přišel do Palestiny dva roky předtím. Ještě když byl v Německu, naplánoval si své vlastní lékařské studium ve shodě s potřebami palestinského Židovstva, a nyní přes nedostatek zařízení i školeného lékařského personálu vykonával v nové nemocnici lékařskou praxi. O dvacet dva let později byl jedním ze zakladatelů Organizace německých přistěhovalců, vytvořené k přijímání přílivu uprchlíků z hitlerovského Německa (Auerbach sám opustil Palestinu na dobu trvání první světové války, aby sloužil v německé armádě na západní frontě). Zemřel v Haifě roku 1971, v devadesáti letech. „Nemůžete dělat tyhle věci jenom pomocí peněz," prohlásil Herzl hrdě roku 1902. A byla bezpochyby pravda, že bez idealistické touhy po národní domovině by sionismus neměl úspěch. Peníze však byly nezbytným prvkem, umožňujícím, aby byl budován národní domov a zejména aby Židovský národní fond mohl opatřovat půdu pro rostoucí počet přistěhovalců. Mnoho žen, ať již osobně nebo prostřednictvím hmotných darů, přispělo k vybudování Palestiny a jejích sionistických institucí. Roku 1912 americká „Hadassah Women's Zionist Organization", sdružení amerických žen, které chtěly pomoci zdravotnictví v Palestině, vyslala dvě ze svých členek, aby založily v Jeruzalémě kliniku. V Palestině samotné se ženy aktivně snažily dosáhnout rovnosti s muži. Roku 1912 byl ke kineretskému statku připojen školní zemědělský statek pro dívky a jeho vedení bylo svěřeno ředitelce Chaněh Maisel--Šohatové. Další žena, která přišla do Palestiny roku 1912, byla Chassija Feinsodová. Narodila se v polském městě Bialystoku a studovala dva roky v Berlíně na učitelku mateřské školy. Patřila mezi zakladatele systému mateřských školek v Palestině a stala se později

ředitelkou seminářů učitelek mateřských škol. Měla tři syny, z nichž každý přispěl k vytvoření Státu Izrael: vojáka a archeologa Jigaela Jadina, herce Josefa a vojenského pilota Mattatjahua, který padl v boji ve Válce za nezávislost. Roku 1914 se podporovatelům plánu Hebrejské univerzity - jednoho z projektů, které Chajm Weizmann důrazně prosazoval na sionistických kongresech -podařilo přesvědčit jistého Angličana, sira Johna Graye Hilla, aby jim prodal svůj dům na svahu hory Scopus, odkud je vidět jak na Skalní dóm, tak na Mrtvé moře. Většinu peněz sebrali v Rusku Milovníci Siónu na výzvu Menachema Usiškina, který o třicet let dříve vystupoval zaníceně proti tomuto projektu, ale který změnil svůj názor, aby se stal jeho čelným obhájcem. Na shromáždění věnovaném získávání peněz v Oděse v zimě roku 1912 hlavní řečník Josef Klausner který byl o patnáct let později profesorem hebrejské literatury na Hebrejské univerzitě - vyzýval k poskytnutí finančních prostředků na univerzitu sešlost 1200 lidí, kteří, jak si vzpomínal, „naslouchali s napjatou pozorností, jež neochabla, ani když elektrické světlo náhle zhaslo a řečník pokračoval ve svém projevu dvanáct minut potmě". Peníze byly sebrány právě včas. Dne 9. března 1914 - pět měsíců před vypuknutím první světové války - si Arthur Ruppin napsal vítězoslavně do svého deníku: „Dnes se mi podařilo zakoupit od sira Johna Graye Hilla jeho velikou a nádherně situovanou parcelu na hoře Scopus a tím zajistit první pozemek pro Židovskou univerzitu v Jeruzalémě." To, co Ruppin za 2100 britských liber koupil, bylo předkupní právo, opce na zakoupení tohoto pozemku. Trvalo ještě skoro čtyři roky, než bylo možno tohoto předkupního práva využít. Ve všech aspektech budování židovské komunity v Palestině se projevovala zřetelně filantropie. Bezalelova umělecká škola byla založena německým filantro-pem Ottou Warburgem a skupinou německých sionistů, kteří pomáhali umisťovat na trhu výrobky školní řemeslnické dílny. Dnes jsou to sběratelské předměty. Americký Žid Nathan Straus opatřil prostředky potřebné ke zřízení židovské nemocnice v Jeruzalémě s nejmodernějším lékařským vybavením. Židovští přistěhovalci z Německa, povzbuzovaní německými diplomaty a pedagogy, byli rozhodnuti, že se pokusí učinit jazykem židovské komunity němčinu, a nikoli hebrejštinu. Jidiš byl také velice rozšířen, zejména mezi ultra-ortodoxními Židy, pro které byla hebrejština posvátným jazykem, a tudíž měla být používána pouze k modlitbě. Avšak úsilí Výboru pro hebrejský jazyk, utvořeného roku 1889, přinášelo své plody: na jedenáctém sionistickém kongresu roku 1913 byl výbor pověřen, „aby sloužil jako středisko obnovy a rozvoje hebrejského jazyka". V židovských školách v Palestině vyhrála hebrejština bitvu s němčinou, zatímco školy s francouzštinou jako vyučovacím jazykem, zřizované pařížskou Alliance Israélite Universelle, souhlasily, že zařadí hebrejštinu do svých osnov. Neminul rok, aby nebyla zřízena nějaká židovská osada. Roku 1914 skupina Milovníků Siónu z Ruska založila Nahalajehuda („Jehudovo dědictví"), na sever od Rišon le-Cionu, kde někteří z nich našli práci jako zemědělští dělníci, a zároveň si zakládali svoje vlastní malé farmy. Jméno osady si zvolili na paměť Judy (Jehudy) Leiba Pinskera, jednoho z vůdců svého hnutí, který zemřel jako sedmdesátiletý roku 1891. Kolem roku 1914 žilo v Palestině 90 000 Židů, z nichž 75 000 byli přistěhovalci. Od zřízení Židovského národního fondu na přelomu století bylo založeno na venkově čtyřicet tři osad se 12 000 obyvateli. Většina židovských přistěhovalců do Palestiny v roce 1914 pocházela z Ruska a z Rumunska. Ti, kteří neobdělávali půdu buď jako farmáři v osadách, nebo jako zemědělští dělníci, pracovali jako obchodníci, řemeslníci a dělníci ve městech. Počet Arabů byl kolem půl milionu. Arabové také začali vyjadřovat politické názory, a ty měly antisionistické ostří. Oba jeruzalémští Arabové, kteří byli roku 1914 zvoleni do osmanského parlamentu v Konstantinopoli, stáli na proti-sionistické platformě; to znamená že volali po zastavení veškerého dalšího židovského přistěhovalectví. Když byl jeden z nich, Saíd bej al-Husajní, otázán, proč tak ostře odsuzuje sionismus, odpověděl, že je to kvůli jeho touze po popularitě a „bez ohledu na arabské veřejné mínění". Druhý úspěšný kandidát, Rag-heb bej an-Našášíbí (pozdější starosta Jeruzaléma za britského mandátu), řekl svým možným voličům v předvečer voleb: „Budu-li zvolen poslancem, věnuji veškerou svou energii, ve dne i v noci, odstraňování škod a nebezpečí, které nám hrozí od sionismu a sionistů." V létě roku 1914 zavedla turecká vláda přísná opatření, aby zabránila Židům, kteří nebyli osmanskými poddanými, usazovat se v Palestině. Nebylo to poprvé, co tato omezení spatřila světlo světa, ale tentokrát byla nejpřísnější. Pak, v říjnu 1914, vstoupilo Turecko do první světové války na straně centrálních mocností (Německa a Rakousko-Uherska). Od té chvíle byly Británie, Francie a Rusko nepřáteli Turecka. Židé v Palestině okamžitě začali trpět válečnými podmínkami, když se snížily dodávky potravin a turecké vojenské úřady hleděly s podezřením na židovskou přítomnost v zemi, jelikož spousta Židů přišla v předchozím desetiletí z Ruska. Turecký vojenský velitel Džemal paša zakázal veškeré projevy nacionalistického cítění, židovské i arabské. Několik arabských vůdců bylo oběšeno v Bejrútu a Jeruzalémě. Osmnáct tisíc Židů bylo vyhoštěno z Palestiny anebo uprchlo, dvanáct tisíc z nich na lodích z Jaffy do Alexandrie. Židé, známí svou aktivitou v sionistickém hnutí, byli také vypovězeni, mezi nimi i Arthur Ruppin, který byl poslán do exilu v Konstantinopoli, a dva z vůdců Ha-Šomeru - Manja a Israel Šohatovi, kteří byli vypovězeni do Anatólie. Při příchodu války několik Židů utvořilo malou vojenskou výcvikovou jednotku, Jaffskou skupinu, aby se připravila k obraně židovských osad, pokud by to bylo třeba. Dva z jejích zakladatelů, Elijahu Golomb a Dov Hos, oba přistěhovalci z Ruska, později zaujímali vysoké pozice v politickém životě a při obraně palestinského Židovstva. Na žádost svých kolegů se Dov Hos dobrovolně přihlásil ke službě v turecké armádě a stal se důstojníkem. Protože soustředil své úsilí na obranu židovských osad, byl Turky obžalován z porušení vojenské disciplíny. Když pak uprchl z Palestiny, byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti.

David Ben Gurion a jeho kolega narozený v Rusku, Jicchak Ben Cvi, studovali roku 1914 právo na turecké univerzitě v Konstantinopoli. Když vypukla válka, byli na cestě zpět do Palestiny na letní prázdniny. Džemal paša uviděl jejich jména na seznamu delegátů nastávajícího sionistického kongresu a vypověděl je z Osmanské říše, „aniž by se kdy směli vrátit". „Byli jsme uvězněni, dokud nebudeme deportováni," napsal později Ben Gurion, „ale jelikož jsme byli studenty na turecké univerzitě, jednalo se s námi slušně a ve dne nám dovolili procházet se v budově úředního komplexu, ve které bylo vězení umístěno. Tam jsem potkal arabského studenta Jihiju effendiho, s nímž jsem se spřátelil v Konstantinopoli. Když se mě zeptal, co tam dělám, řekl jsem mu, že jsem uvězněn a že byl vydán příkaz vyhošťující mě ze země. Můj přítel Jihija effendi mi odpověděl těmito slovy: Jako tvému příteli je mi líto, že to slyším; ale jakožto Arab jsem tomu rád.' To byla první příležitost, kdy jsem se setkal s výrazem politického nepřátelství od nějakého Araba." Po vypuknutí války se v sionistických kruzích zrodila myšlenka zřídit Židovskou legii, aby bojovala po boku Spojenců proti Turkům. Legionáři doufali, že by se zúčastnili osvobození Palestiny od tureckého jha a získali přízeň Spojenců pro myšlenku tamní židovské domoviny. V Rusku narozený Žid Vladimír Žabotin-ský, který přicestoval do Egypta v prosinci 1914 jako válečný korespondent jedněch moskevských novin, vyzval sionisty, kteří tam byli v exilu z Palestiny, aby se spojili v politické a vojenské aktivitě po boku Britů, Francouzů a Rusů proti Němcům a Turkům. Na začátku války pobýval v Egyptě také Josef Trumpeldor, židovský veterán rusko-japonské války z let 1904-5; přišel v boji proti Japoncům o ruku. Trumpeldor byl velkým podporovatelem vytvoření židovské vojenské síly. Dne 22. března 1915 většina Výboru palestinských uprchlíků v Egyptě schválila rezoluci požadující „vytvořit Židovskou legii a navrhnout Anglii její nasazení v Palestině". Během pár dnů se přihlásilo 500 mužů. Žabotinský a Trumpeldor pak přesvědčili britskou vládu, aby povolila vytvoření Siónského sboru mezkařů (Zion Mule Corps), který měl sloužit na Gallipolském poloostrově, kde se právě vylodily anglofrancouzské síly. Operace Spojenců u Gallipoli nebyla úspěšná, ale práce Siónského sboru mez-kařů byla britskými veliteli oceňována a stala se základem pro židovskou vojenskou účast při dobytí Palestiny. Z 650 židovských exulantů z Palestiny, kteří se přihlásili do Siónského sboru mezkařů, 562 sloužilo na Gallipolském poloostrově; Trumpeldor se zúčastnil vylodění na pláži „V" na samém začátku operace. Když začala v listopadu evakuace poloostrova - Spojencům se vůbec nepodařilo dosáhnout stanovených cílů -, napsal spojenecký vrchní velitel Zabotinské-mu: „Muži si vedli mimořádně dobře, když řídili své mezky klidně pod těžkou palbou dělostřelectva i ručních zbraní, a dokázali tak mnohem obtížnější typ hrdinství než muži ve frontové linii, které udržuje v činnosti bojové vzrušení." V samotné Palestině se těžkosti postihující zemi ve válce zesilovaly, když turecké jednotky sice úspěšně udržovaly Brity mimo Palestinu, ale v Mezopotá-mii byly zatlačeny téměř k Bagdádu. Uprostřed všech válečných těžkostí život Židů šel dál. Dne 4. května 1915 se v kibucu Deganja narodilo dítě. Jeho jméno bylo Moše Dajan: byl pojmenován po devatenáctiletém Mošem Barském, členu kibucu, zabitém před válkou šesti Araby, kteří se mu pokoušeli ukrást mezka. Mladý Dajan byl prvním dítětem narozeným v kibucu. V letech, která měla přijít, se stal jedním z čelných vojáků a státníků Státu Izrael. V Dajanově dětství krajinu napadaly kobylky, které přilétaly ve velkých hejnech přes Jordán. „Členové kibucu zkoušeli všechno možné, aby je zničili nebo před nimi uchránili stromy a sklizeň," napsal Dajan později. „Kmeny stromů byly natírány páchnoucí pastou a větve byly zabaleny do bílých pytlů. Kopaly se příkopy kolem mlatů a plnily se vodou. Ale nic nepomáhalo. Když kobylky odlétly, vylíhla se jejich vajíčka a všude byly housenky. Zachránilo se málo." Později za války němečtí vojenští piloti, kteří podporovali tureckou armádu, přišli na to, že domy v Deganji jsou výborná kasárna, v nichž by mohli bydlet, a zabrali je. Členové kibucu se museli přestěhovat na zbytek války do kravína a skladiště. Během studené a deštivé zimy všechny děti onemocněly; malý Dajan dostal zápal plic. Během první světové války byla obrana odlehlých osad na severu stále bděle udržována. Roku 1916 založili členové HaŠomeru kibuc Kfar Giladi na severozápadním okraji bažin u jezera Chula. Jeho úkolem bylo jednak střežit severní osady proti sporadickým útokům skupin okolních arabských vesničanů - což byl znepokojující jev předchozího desetiletí -, jednak zvýšit dodávky potravin strádajícímu židovskému obyvatelstvu v celé zemi. Existence a oddanost kibucu Kfar Giladi obraně byly rozhodující pro to, že budoucí mapa Izraele zahrnovala i „prst Galileje" známý také jako Galilejský výběžek. V Tel Avivu byl ustaven výbor na podporu těch, kdo trpěli válečnými omezeními. Předsedou výboru byl Meir Dizengoff, předseda místní rady, sám původem z Ruska a bývalý revoluční student, který bojoval proti carské vládě. Jako mnozí vůdcové palestinského Židovstva byl vypovězen Turky z Palestiny, v jeho případě do Damašku, kde zůstal do jeho osvobození Brity v říjnu 1918. Jakob Mintz, který se usadil v Palestině o deset let dříve, patřil mezi ty, kteří byli zadrženi Turky a odvedeni na nucené práce, výstavbu silnice do Damašku. To bylo naposled, co o něm jeho rodina slyšela. Podle nepotvrzených pověstí dostal tyfus a zemřel stejně jako mnozí z těch, které Turci sebrali v téže době. Jeho syn Aaron, kterému tehdy bylo pouze dvanáct let, odešel z Nahala Jehudy hledat svého otce a alespoň najít jeho tělo, aby mohl mít židovský pohřeb. To se mu nepodařilo. Mezi těmi, kdo zemřeli za války, byl Saíd Ben Šlom Levi. Byl to Žid z Jeme-nu. Patřil mezi první Jemence, kteří se usídlili v Palestině. Dorazil do Jafřý roku 1888 a stal se učitelem. Později byl tajemníkem Svazu jemenských dělníků v Palestině, jehož cílem bylo podporovat židovské dělníky spíše než arabské. Jeho deník zaznamenal utrpení palestinských Židů během války. Když se zvyšoval počet úmrtí z hladu, zejména dětí, židovská lékařka ruského původu Helena Kaganová, která přišla do Palestiny krátce před válkou, koupila krávu a přivedla ji do Jeruzaléma, aby měla zdroj cenného mléka pro nemocné děti, o které pečovala (Turci odmítli uznat její lékařský doktorát ze Švýcarska, a tak mohla vykonávat praxi jen jako ošetřovatelka).

Židovské děti se dále rodily i v tomto čase velké bídy. Dne 17. března průkopnice mateřských školek Chassija Feinsodová, která se vdala za Lipu Sukenika - učitele algebry -, porodila svého prvního syna, Jigaela. Jméno, které mu s manželem vybrali, vyjadřovalo jejich víru, že všechno dobře skončí: je to hebrejský výraz znamenající „bude spasen". Trápení, o němž všichni Židé v Palestině doufali, že od něho budou spaseni, dosáhlo svého vyvrcholení o Velikonocích roku 1917, kdy Turci vypověděli Židy z Jeruzaléma i z Jaffy. Jedním z důsledků tohoto opatření bylo, že ^agronom Aaron Aaronsohn se pokusil zburcovat světové veřejné mínění na podporu palestinských Židů a sebrat velké částky peněz, aby jim pomohl v jejich bídě. Aaronsohnova rodina utvořila velkou špionážní síť v Palestině, pracující za tureckými liniemi ve prospěch Britů, a doufala, že se dožije konce tureckého panství. Síť byla známá jako Nili. Toto jméno se skládalo z prvních písmen hebrejského verše z druhé knihy Samuelovy - NezahJisra'elLoJošekker - Síla Izraele nebude lhát. Když Aaron Aaronsohn dorazil do Británie, dozvěděl se, že jeho sestra Sara, která byla součástí Nili, byla zatčena a čtyři dny mučena. Neprozradila nic a pak spáchala sebevraždu. Poháněn smutkem a odhodláním zbavit Palestinu turecké nadvlády, oddal se Aaron Aaronsohn plně úkolu přesvědčit britskou vládu, aby zajistila Židům národní domovinu v Palestině. Jeho znalost palestinské země, jejích farmářů, jejích pionýrů, i odvážný příspěvek jeho rodiny věci Spojenců mu v měsících, které následovaly, poskytly příznivou základnu pro jeho snahu. Když byla deklarace o britské podpoře zřízení národní domoviny v Palestině předložena k podpisu ministru zahraničí A. J. Balfourovi, Aaronsohnův hlas patřil mezi nejpřesvědčivější. Byl to Chajm Weizmann, kdo Aaronsohna, když poznal jeho schopnosti, přivedl do Británie. Další, koho Weizmann přivedl během diskusí o židovské národní domovině, byl agronom ruského původu Akiva Ettinger, který poprvé navštívil zemědělské usedlosti v Palestině o patnáct let dříve. Roku 1914 byl jmenován poradcem a inspektorem židovských zemědělských usedlostí v Palestině, ale kvůli vypuknutí války odešel místo toho do Haagu. Tam, v prozatímní kanceláři Židovského národního fondu, připravoval sérii podrobných plánů na založení, financování a činnost nových osad. Příprava Balfourovy deklarace k vydání si vyžádala více než rok soustavných jednání mezi sionisty a britskou vládou. Když v Rusku sílily protiválečné nálady, šířené bolševickou propagandou, britská vláda stále usilovněji hledala cestu, jak přesvědčit ruské Židy, aby pokládali vítězství Spojenců za rozhodující prvek pro židovské národní aspirace. Úmysly Britů, že porazí Turecko a nahradí je jako dominantní mocnost na Blízkém východě, byly v souladu s širšími sionistický-mi nadějemi na vlastní stát v Palestině. Ale ti sionisté, kteří chtěli, aby slova „Židovský stát" byla skutečně obsažena v deklaraci, se museli spokojit s výrazem „Židovská národní domovina", přijatelným pro Brity. Když byla deklarace konečně vydána, nabyla formy dopisu od A. J. Balfoura lordu Rotschildovi ze dne 2. listopadu 1917. Měla, jakmile první světová válka skončí, vytvořit základnu pro rozmach židovského přistěhovalectví do Palestiny a pro „husté" osídlení Židů v zemi. Obsahovala důrazné ujištění, že „vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení Národní domoviny pro židovský národ v Palestině a použije své nejlepší úsilí, aby usnadnila dosažení tohoto cíle...". Balfourova deklarace elektrizovala Židy na celém světě, pro které byla židovská domovina v Palestině buď praktickým cílem, nebo snem. Josef Klausner připomíná, jak v Oděse během schůze k oslavě Balfourovy deklarace „dvě stě tisíc Židů provázelo auto s Usiškinem a jeho druhy a celá křesťanská Oděsa byla ohromena při pohledu na obrovské židovské procesí, jaké žádné ruské město nikdy nespatřilo". Ale ve Spojených státech nasadil Ben Gurion varovný tón. „Británie nám Palestinu nevrátila," napsal. „I kdyby byla celá země dobyta Brity, nestane se naší tím, že nám Velká Británie dá svůj souhlas a ostatní země s tím budou také souhlasit... Británie udělala velkorysé gesto; uznala naši existenci jakožto národa a uznala naše právo na tuto zemi. Ale pouze hebrejský národ dokáže proměnit toto právo v hmatatelný fakt; jenom Židé, tělem a duší, svou silou a kapitálem, musejí vybudovat svou Národní domovinu a dosáhnout svého národního spasení." Byla to hrdá slova muže, který se již dřel na polích a statcích v Palestině řadu let. Ale se vstupem Spojených států do války Balfourova deklarace vytvořila možnost přesvědčit průkopníky sionismu ve Spojených státech, aby vstoupili jako dobrovolníci do židovských vojenských jednotek, jež se ustavovaly v Británii, aby bojovaly v Palestině. Zatímco probíhal nábor ve Spojených státech, 7. prosince 1917, měsíc po vydání Balfourovy deklarace, britské jednotky v Palestině pod velením generála Allenbyho vyhnaly Turky z Jeruzaléma. Tak zbyla k osvobození pouze severní polovina země - včetně židovských osad v Jizreel-ském údolí a v Galileji. Když Britové dobyli Jeruzalém, sionistům se ve spolupráci s Brity otevřela jasná cesta k zahájení výstavby Židovské národní domoviny přislíbené Balfouro-vou deklarací a k utvoření židovských národních institucí, jejichž prostřednictvím by tato domovina mohla prosperovat. Jedním z prvních kroků v tomto směru bylo zakoupení domu a pozemku od sira Johna Graye Hilla dne 31. ledna 1918, na něž získali sionisté předkupní právo těsně před vypuknutím války. Za cenu 6500 britských liber byl toho dne pozemek zakoupen pro budoucí Hebrejskou univerzitu.

KAPITOLA TŘETl

Po Balfourové deklaraci 1 9 1 8 - 1929

V prvních měsících roku 1918, poté, co Allenbyho armáda osvobodila Jeruzalém, v Evropě válka dosud zuřila a její výsledek byl pořád ještě nejistý. Turci dosud kontrolovali sever Palestiny včetně židovských osad v Galileji a nedařilo se vyhnat je. Celých devět měsíců ležela linie fronty několik málo kilometrů severně od Jeruzaléma. j Dne 2. února pochodoval středem Londýna s nasazenými bajonety nově zformovaný vojenský prapor. Diváci zaznamenali nezvyklý vzhled mnoha vojáků; všech osm set mužů mělo na uniformě odznak s Davidovou hvězdou. Následující den odpluli do Egypta k dalšímu vojenskému výcviku. Byl to osmatřicátý prapor Královských střelců, známý jako Židovská legie. Osmatřicátý prapor byl vytvořen z Židů mnoha zemí, ale zejména z Británie a Ruska. Druhý prapor, devětatřicátý, měl být rekrutován ve Spojených státech, i David Ben Gurion a Jicchak Ben Cvi odjeli do Spojených států v rámci náborové kampaně. Tito „dva Benové", jak se jim říkalo, také založili organizační skupinu amerických Židů, Pionýry (Hehaluc), jejímž cílem bylo vrátit se do Palestiny s větším počtem perspektivních přistěhovalců, až válka skončí. Benové dramaticky líčili, jak se při příchodu války obrátily turecké úřady v Palestině proti Jišuvu, tamní židovské komunitě, a jak četné její příslušníky vypověděly, jiné sebraly na nucené práce a nevyvinuly žádné úsilí, aby zabránily hladu a bídě mezi těmi, kteří zůstali - mezi 56 000 židovských obyvatel z dřívějších 90 000. Na výzvu k přihlášení se do Židovské legie zareagovala i ruská imigrantka žijící v Milwaukee Goldie Mabovičová, budoucí Golda Meirová. Později, po setkání s vyslanci Židovské legie, si vzpomínala: „Nikdy předtím jsem se nesetkala s lidmi, jako byli tito Palestinci, ani jsem neslyšela příběhy, jaké o Jišuvu vyprávěli. Bylo to poprvé, kdy jsem se dozvěděla, jak hrozně trpí brutalitou tureckého režimu, který již normální život v zemi prakticky zastavil. Měli horečné obavy o osud Židů v Palestině a přesvědčovali nás, že účinný židovský nárok na izraelskou zemi po válce bude možno vznést jenom tehdy, bude-li náš národ hrát významnou a viditelnou vojenskou úlohu, jakožto Židé, ve válce. Skutečně hovořili o Židovské legii s takovým zaujetím, že jsem se okamžitě pokusila do ní přihlásit jako dobrovolnice - a byla jsem zdrcena, když jsem zjistila, že děvčata přijímána nebudou." \ V červnu 1918 byly osmatřicátý prapor a předvoj devětatřicátého vyslány na frontu severně od Jeruzaléma a do údolí Jordánu. Jedna z rot, vedená Žabotinským, úspěšně přebrodila řeku Jordán. Další dvě roty, Američané z třicátého devátého praporu, vyhnaly Turky z města As-Saltu. „Překročením jordánských brodů," řekl velitel pravého křídla Allenbyho vojska Židovské legii, když skončila válka, „jste pomohli nemalou měrou vybojovat velké vítězství dosažené v Damašku." Více než dvacet legionářů bylo při této akci zabito. Dalších třicet zemřelo na malárii. Hlavní síla devětatřicátého praporu Královských střelců byla pořád ještě rekrutována ve Spojených státech. Mezi Židy ruského původu z Ameriky, kteří chtěli žít v Palestině a kteří spatřovali ve vstupu do armády prostředek, jak toho dosáhnout, byl také Nehemia Rubicov, který se přihlásil jako prostý voják do britské armády. Čtyři roky poté, kdy dorazil do Palestiny, se mu narodil syn: budoucí Jicchak Rabin. Nehemia Rubicov byl jedním z 2500 amerických Židů, kteří vstoupili do 39. praporu. Dalších 200 židovských exulantů z Palestiny, kteří tehdy žili ve Spojených státech, mezi nimi Ben Gurion a Ben Cvi, do něj vstoupilo také. Ale v době, kdy tito noví rekruti dokončovali svůj výcvik - nejprve v Kanadě, pak v Anglii a nakonec v Egyptě -, už bylo po válce. I v době, kdy válka dosud pokračovala, britská vláda zůstala věrna svému příslibu z Balfourovy deklarace, že užije své „nejlepší úsilí", aby usnadnila zřízení Židovské národní domoviny v Palestině. K tomuto cíli podporovala zřízení Sionistické komise ke zkoumání budoucího židovského osídlování a institucí. Vedená Chajmem Weizmannem, dorazila Sionistická komise do Palestiny, zatímco válka dosud trvala. Jejím členem byl Aaron Aaronsohn, který se o devět měsíců později jako člen sionistické delegace na Pařížské mírové konferenci zabil při leteckém neštěstí nad kanálem La Manche, když cestoval z Londýna do Paříže. Bylo mu jen čtyřicet tři let. Aaronsohn, stejně jako Ben Gurion, chápal, že budoucnost židovské komunity v Palestině závisí nejen na přistěhovalectví, ale také na kultivaci půdy. Z celkové rozlohy půdy v Palestině bylo obděláváno méně než 10 procent. Zbytek, ať už byl kamenitý nebo úrodný, ležel ladem. Žádný arabský rolník nemusel být zbaven půdy, aby sionisté mohli uskutečnit značné nákupy pozemků. Potenciál země, ve které žilo méně než jeden milion lidí na obou březích Jordánu, byl pokládán za obrovský. Dne 29. ledna 1918, tři měsíce po Balfourové deklaraci, Ben Gurion, který byl dosud ve Spojených státech a agitoval na podporu emigrace do Palestiny, napsal v jednom článku o budoucích možnostech země: Podle odhadů profesora Karla Balloda jsou zavodňovatelné nížiny schopné uživit obyvatelstvo o počtu šesti milionů, budou-li podrobeny intenzivní kultivaci s použitím moderních metod zavlažovaní. A právě na této volné půdě požaduje židovský národ právo zřídit svou domovinu. Požadavek židovského národa je založen na realitě nevyužívaného ekonomického potenciálu a na nerozvinutých rozlohách půdy, které si vyžadují produktivní sílu a pokrokové, kulturní lidi. Požadavek židovského národa není ve skutečnosti nic víc než požadavek celého národa na právo na práci. Nicméně si musíme pamatovat, že taková práva také mají obyvatelé, kteří již v zemi žijí - a že tato práva jim nesmějí být upřena. Jak vize sociální spravedlnosti a rovnosti všech lidí, kterou židovský národ choval po tři tisíce let, tak i životní zájmy židovského národa v diaspoře, a dokonce ještě více v Palestině, vyžadují absolutně a bezpodmínečně, aby práva a zájmy nežidovských obyvatel země byly chráněny a přísně dodržovány. Když analyzujeme práva a zájmy Židů a Nežidů v Palestině, zaznamenáváme mezi nimi charakteristický rozdíl. Práva Nežidů sestávají z existujících aktiv, materiálních nebo duchovních, která vyžadují zákonné záruky pro své zachování a integritu.

Židovské zájmy, které také zahrnují určitá existující aktiva, sestávají hlavně z věkovitých možností nabízených zemí, ekonomického a kulturního potenciálu této polopusté krajiny, skrytého bohatství přírodních zdrojů a půdy, jež je židovský národ povolán odkrýt a využívat tvůrčím úsilím a investicemi majetku a práce. Nežidovské zájmy jsou konzervativní, židovské zájmy jsou revoluční. Ty první jsou určeny k zachování toho, co existuje, ty druhé - k vytvoření něčeho nového, ke změně hodnot, k reformě a budování. Ben Gurion usiloval o kombinaci dynamiky židovského osídlování a zásadně humánních ideálů judaismu, jak se vyvíjely po staletí. Práva obyvatel země - ne vždycky respektovaná v biblické době - pro něho měla velký význam. Koexistence s Araby by, jak věděl, byla pro Araby značně přínosná, aniž by je jakýmkoli způsobem o něco připravovala. Jedním symbolickým krokem, jejž podnikla Sionistická komise, zatímco Británie a Turecko byly dosud ve válce, bylo položení základního kamene k Hebrejské univerzitě na hoře Scopus, odkud je vidět na jeruzalémské Staré město na západě a na Mrtvé moře a Moábské hory na východě. Weizmann, který snil o takové univerzitě od přelomu století, předsedal této slavnosti. Mezi těmi, kdo mu poslali blahopřání, byl i Achad Ha'Am, který tehdy žil v Londýně. „Vím, že vzhledem k daným podmínkám výstavba budovy musí být odložena," napsal, „takže na dlouhou dobu - nebesa vědí jakou - položení základního kamene zůstane izolovanou epizodou bez praktických důsledků. Přesto to pokládám za velkou historickou událost." A dopis Acha-da Ha'Ama pokračoval: Nás Židy naučily naše dějiny oceňovat skutečnou hodnotu kladení základů pro budoucí vývoj. Náš podíl, jakožto národa, na výstavbě všeobecné kultury Lidstva nebyl ničím jiným než položením jejích základů dlouho předtím, než na těchto základech byla vybudována dalšími národy její superstruktura. Až v budoucnu bude Hebrejská univerzita hrdě stát na historické hoře, vybavena všemi starobylými i moderními nástroji kultivace mysli i ducha - co jiného bude její funkcí než klást základní kameny, na nichž bude znovu vybudován národní život? Od začátku našeho národního hnutí v souvislosti s kolonizací Palestiny jsme vždycky cítili - mnozí z nás podvědomě -, že obrození našeho národního života je možné pouze na duchovních základech a že tudíž položení těchto základů musí postupovat ruku v ruce paralelně s kolonizační prací samotnou. V té první embryonální periodě, kdy celá práce v Palestině probíhala dosud ve velmi malých rozměrech a velice nejistých podmínkách, se duchovní úsilí soustředilo v tehdy velmi populární hebrejské škole v Jaffe, která byla stejně chudá a nestabilní jako kolonizace sama. V následujícím období, kdy se kolonizační činnost podstatně rozšířila a zlepšila, také potřeba pro položení duchovních základů se projevovala mnohem životněji a našla svůj výraz ve vytvoření „Hebrejského gymnázia" v Jaffe - instituce nesrovnatelně vyšší úrovně, než jakou měla její předchůdkyně. Nyní stojíme před novým obdobím naší národní práce v Palestině a brzy budeme možná čelit problémům a možnostem drtivých rozměrů. Nevíme, co pro nás chystá budoucnost, ale víme toto: čím příznivější bude perspektiva obnovy naší národní domoviny v Palestině, tím naléhavější bude potřeba položit duchovní základy této domoviny v odpovídajícím měřítku, které je možno si představit pouze v podobě Hebrejské univerzity. „Hebrejskou univerzitou," pokračoval Achad HaAm, „rozumím - a jsem si jist, že i Vy - nikoli prostě imitaci evropské univerzity s hebrejštinou jakožto převládajícím jazykem, ale univerzitu, která bude od samého začátku usilovat, aby se stala skutečným ztělesněním starého hebrejského ducha a setřásla mentální a morální otroctví, jemuž byl náš národ tak dlouho podroben v diaspoře. Jen tak můžeme být ospravedlněni ve svých ambiciózních nadějích, pokud jde o budoucí univerzální vliv ,Učení', které ,vzejde ze Siónu'." Byly to vysoké ideály, i když odrážely jen jeden z proudů sionismu, který byl již silný a jehož pěstování věnoval ve svých spisech Achad Ha'Am značnou péči: proud, podle nějž by židovský stát neměl být pouhou další politickou entitou ve světě, ale naopak by měl mít hlubší morální a etickou bázi, odvozenou od mravního dědictví Starého zákona. Tento postoj se odrazil o tři léta později, kdy Winston Churchill, tehdy ministr kolonií, zasadil strom na dosud nedokončeném staveništi univerzity a řekl vůdcům palestinského Židovstva: „Vděčíme Židům za systém mravnosti, který, i kdyby byl zcela oddělen od nadpřirozena, by zůstal nejcennějším majetkem lidstva, vyrovnávajícím se ve skutečnosti svou cenou vší ostatní moudrosti a učenosti dohromady." Churchill nepřišel do Palestiny pouze řečnit. Jakožto součást britských závazků vůči sionistům zaručil inženýrovi ruského původu Pinhasu Rutenbergovi a jeho Palestinské elektrické společnosti závažné ekonomické koncese pro rozvoj vodní energie v Palestině. Podle Rutenbergovy koncese mohli sionisté vyvlastnit půdu - dokonce i půdu patřící Arabům -, pokud ji potřebovali na čerpací stanice a další zařízení v souvislosti s přehrazením řeky Jordánu. Rutenbergova vodní díla, těsně pod Galilejským jezerem, se stala symbolem naděje pro modernizaci celé Palestiny, stejně tak židovské jako arabské. Ve Válce za nezávislost v roce 1948 byla zničena; dnes, podle izraelsko-jordánské mírové smlouvy, jsou jejich rozvaliny turistickou atrakcí. Churchill na hoře Scopus hovořil také o tom, co nazýval „požehnáním", kterým by měla Židovská národní domovina být pro „všechny obyvatele této země bez ohledu na rasu a náboženství", a dále to vysvětlil: Toto poslední požehnání závisí do značné míry na vás. Náš slib byl dvoustranný. Na jedné straně jsme slíbili poskytnout pomoc sionismu, a na straně druhé jsme zaručili nežidovským obyvatelům, že by v jeho důsledku neměli nijak trpět. Každý krok, který podniknete, by tudíž měl přinést morální a materiální zisk všem Palestincům. Uděláte-li to, Palestina bude šťastná a úspěšná, a mír a shoda budou vždycky vládnout. Změní se v ráj a stane se, jak je psáno v Písmu, které jste mi právě věnovali, zemí, v níž proudí mléko i med a kde trpící všech ras a náboženství najdou útočiště před svým utrpením.

Vy, Židé v Palestině, máte velmi velkou odpovědnost; jste představiteli židovského národa z celého světa, a vaše chování poskytne příklad Židům ze všech zemí a bude jim dělat čest. Naděje vaší rasy za tolik století budou postupně uskutečňovány zde, nejen pro vaše vlastní dobro, ale i pro dobro celého světa. Status Palestiny jako Židovské národní domoviny závisel zcela na osudu Bal-fourovy deklarace. Ta musela být přijata vítěznými velmocemi a posvěcena Mandátními statuty Společnosti národů. Aby to bylo zajištěno, židovská delegace vedená Chajmem Weizmannem oslovila Pařížskou mírovou konferenci dne 27. února 1919ÍZe čtyř delegátů jen Menachem Usiškin hovořil hebrejsky (ostatní anglicky a francouzsky). Tím, že hovořil hebrejsky, zapůsobil mimořádným dojmem na delegáty, kteří nikdy neslyšeli biblický jazyk použitý v obyčejné řeči. Usiškin mluvil, jak řekl, jménem „největší židovské komunity", jménem ruských Židů - čítajících v oněch dnech dokonce více milionů než Židé ve Spojených státech. V bezprostředním důsledku první světové války došlo ke vzrůstu útoků na Židy v Rusku, zejména na Ukrajině, kde o 250 let dříve způsobili kozáci vedení Bogdanem Chmelnickým takovou spoušť. Židé se znovu stali cílem fyzických útoků, loupení a vraždění. Když promluvil k mírové konferenci o historickém sepětí Židů s Palestinou, o kterou byli „oloupeni" Římany, zvolal Usiškin pateticky: „Napravte nám tuto historickou loupež!" a dále líčil spojeneckým státníkům léta exilu a bloudění: Nikde jsme nenacházeli odpočinek pro svého unaveného ducha ani bolavé nohy. Perzekuce, vypovídání, kruté nepokoje, nepřetržitá úzkost - takový byl náš osud po všechny tyto generace ve všech zemích světa; a právě v těchto dnech - kdy vládcové osudů světa vyhlásili svobodu národů, rovnost národů a sebeurčení pro každý samostatný národ - ruské Židovstvo, které zde reprezentuji, podstupuje nové proudy vraždění a násilí, jaké byly neslýchané dokonce i ve středověku. Pro nás neexistuje žádné řešení než dostat, pod vaší autoritou a vaším dohledem, jedno bezpečné místo na světě, kde bychom mohli být schopni obnovit naše vlastní životy a znovu oživit naše národní a kulturní tradice, které jsme uchránili od starých dob. Kde jinde by mohlo toto bezpečné místo být než v naší historické vlasti? V průběhu všech těch generací jsme nikdy po něm nepřestali toužit, ale modlili jsme se k Bohu Izraele za náš návrat. Ani na okamžik jsme na to nezapomněli, stejně jako jsme nezapomněli na našeho Boha, náš jazyk a naši kulturu. Raději jsme se dali zabíjet kvůli těmto našim hodnotám, než abychom je zradili. A dnes vás oslovuji v našem hebrejském jazyce, jazyce našich králů a proroků, který jsme nikdy nezapomněli. Tento jazyk je spojen se všemi našimi národními aspiracemi. Už na začátku našeho národního obrození v Izraelské zemi, když jsme sotva začínali se svou budovatelskou prací, už před válkou, jsme věnovali své úsilí obrození našeho jazyka a naší kultury. Pařížská mírová konference souhlasila s přidělením palestinského mandátu Británii a s přijetím závazku Balfourovy deklarace „usnadnit" tam zřízení Židovské národní domoviny.'Herzl svěřil svému deníku roku 1897, že založil Židovský stát; nyní, pouze o dvacet dva roky později, mezinárodní společenství umožnilo, pod britskou egidou, Židům budovat instituce a infrastrukturu státnosti. Sionistická komise již byla v Palestině a pracovala na zřízení této struktury. Usiškin, který dorazil do Palestiny v listopadu 1919, se stal předsedou komise. Jemu připadlo, aby určil administrativní a strukturální formu národní domoviny - židovských národních institucí. Palestinští Židé vytvořili Židovské národní shromáždění. Z něho zvolili delegáti Židovskou národní radu (Va'ad Leumi). Usiškin sám byl zvolen do rady hlasy sefardských Židů. Vždycky chápal jejich potřeby a uznával jejich znepokojení nad aškenázskou nadvládou v sionistickém hnutí jak v jeho počátcích, tak i tehdy, když ruské a polské přistěhovalectví představovalo hlavní příliv lidí v předchozích třech dekádách. Usiškin si velice dobře uvědomoval fakt, že sefardští Židé byli hlavními usedlíky v zemi po mnoho století před nástupem politického sionismu, a prosazoval sefardskou účast v každém institucionálním fóru. Byl přesvědčen, že sefardské zvyklosti musí být nejen respektovány, ale musí se stát nedělitelnou součástí nové společnosti. Sionismus pro něho znamenal „soustředění vyhnanců", které by sjednotilo velice rozdílné a tudíž i izolované prameny židovského života v diaspoře do jediné národní jednotky. V Horní Galileji se židovské osady octly uprostřed řady ozbrojených srážek mezi místními Araby a francouzskými úřady, které tuto oblast obsadily bezprostředně po první světové válce. V roce 1919 byla tato oblast předána Britům. Arabské útoky na židovské usedlosti pokračovaly. Aby je ochránil, byl Josef Trumpeldor, jednoruký veterán rusko-japonské války a gallipolského tažení, který se právě vrátil do Palestiny z Ruska, požádán, aby zorganizoval obranu severních osad. Dne 1. ledna 1920 dorazil do Tel Chaje, jejž začal opevňovat. 1. března byl Tel Chaj napaden velkým počtem ozbrojených beduínů. Obklíčení Židé zahájili vyjednávání s útočníky. Když jednání probíhala, obě strany začaly střílet a Trumpeldor byl raněn do břicha. Boj pokračoval po zbytek dne. Toho večera svým zraněním Trumpeldor podlehl. Poslední slova, která pronesl, byla: „To nevadí; stojí to za to, umřít za naši zemi." Spolu s ním bylo zabito pět dalších obránců, mezi nimi třiadvacetiletá Sara Čižiková, která přišla se svou rodinou z Ukrajiny ve věku deseti let. Trumpeldorova smrt měla mít zásadní dopad na sionistické hnutí. Když padl, bylo mu teprve čtyřicet let. Byly o něm složeny písně, sepsány básně a povídky. Byly po něm pojmenovávány děti. Jeho korespondence, deníky a osobní vzpomínky, které byly uveřejněny dva roky po jeho smrti, se staly základními texty pro sionistickou mládež. Jak socialističtí, tak pravicoví sionisté hledali inspiraci v jeho životním příběhu. Hnutí mládeže Brit Trumpeldor (Betar), založené v lotyšském městě Rize tři léta po Trumpeldorově smrti, se stalo standardním nositelem militaristické a nacionalistické ideologie.

Mezi těmi, kdo bojovali u Tel Chaje, byl Saul Meirov, který přišel do Palestiny z Ruska o deset let dříve ve věku třinácti let a byl jedním z prvních absolventů Herzlova gymnázia (Herzlija Gymnasium) v Tel Avivu. Ve třicátých letech se měl stát hlavním organizátorem ilegálního přistěhovalectví, když vzdoroval britským omezením, jež byla zavedena, a přiváděl do země tajně tisíce Židů po moři i po zemi. Po smrti svého syna Gura Meirova ve Válce za nezávislost přijal příjmení Avigur (Gurův otec). Obrana Tel Chaje, stejně jako obrana Kfar Giladi během první světové války, zajistila, že se severní prst Galileje stal později součástí Státu Izrael. Vlna židovského přistěhovalectví do Palestiny po první světové válce je známa jako třetí alija. Trvala čtyři roky a s ní se objevilo mnoho průkopníků inspirovaných socialismem. Během tohoto krátkého období přišlo celkem 35 000 nových přistěhovalců. Někteří z nich pracovali při výstavbě silnic. Další zřídili kibucy a založili první mošavy - vesnice drobných vlastníků, v nichž byly kombinovány prvky družstevního a soukromého hospodaření. První mošav byl založen v září 1921 v Nahalalu v Jizreelském údolí. Jméno bylo převzato z Bible, v níž se vztahuje k městu na území kmene Zebulon. Dva předválečné pokusy založit na tomto místě vesnici, první arabský a druhý německý, nebyly úspěšné kvůli malarickému okolí. Kdekoli se nacházela voda ve větším množství, ale často stojatá jako v Jizreelském údolí, tam prosperovali malaričtí komáři. Mnozí noví přistěhovalci, zejména z takových zemí, jako byla Británie nebo Francie, kam se mohli snadno vrátit, nebyli schopni snášet těžkosti, které přinášela malárie, a opouštěli Palestinu navždy. Patnáct let bydleli židovští osadníci v Nahalalu v dřevěných chýších; beton byl použit jen na stáje. Druhý mošav byl založen o tři roky později východně od Nahalalu v Kfar Jezechelu. Ten byl pojmenován podle Jezechela (Ezekiela) Sas-súna, iráckého Žida, který byl ministrem financí v pěti iráckých vládách od roku 1921 do roku 1925 a jehož dar Židovskému národnímu fondu byl rozhodujícím příspěvkem k zakoupení půdy v Jizreelském údolí. Během následujícího desetiletí bylo v údolí vybudováno osm dalších mošavů. Jeden z nich, Kfar Gideon, byl založen roku 1923 zbožnými Židy z Rumunska; ti museli bojovat s přírodou dvacet let, než byly objeveny dostatečné zásoby vody. Herzlija byla založena na pobřeží jako mošav roku 1924. Později se změnila v kvetoucí město. Hnutí mošavů inspiroval Eliezer Joffe, který se narodil v ruské Besarábii roku 1882, před první světovou válkou přišel do Spojených států a školil tam studenty zemědělství pro život v Palestině. Joffe emigroval do Palestiny roku 1910 a zřídil pokusný statek v Ajn Gannimu (Zahradní pramen), blízko Petach Tikvy. Necelých deset let po vzniku prvního mošavu založil prodejní družstvo Tnuva (Výroba), které se později stalo největší organizací tohoto druhu v Izraeli a zabezpečovalo prodej výrobků z osad po celé zemi. Dalším silným podporovatelem hnutí mošavů od jeho nejranějších dnů byl v Rusku narozený Jicchak ElazariVolcani (původně Wilkanskij), který byl správcem farmy v Palestině už před první světovou válkou. Roku 1921, když se objevilo hnutí mošavů, založil experimentální zemědělskou stanici pod záštitou sionistické exekutivy a pracoval na zlepšování kultivace půdy a kvality sklizně. Také hnutí kibuců bylo aktivní. Roku 1921 zakoupil Židovský národní fond půdu na úpatí hory Gilboa v Jizreelském údolí. Byla to velká bažina, zamořená malárií, ale to neodstrašilo pionýry, kteří zřídili dva stanové tábory blízko Ajn Harodu (Harodův pramen). Bylo to ono místo, kde podle tradice tábořili Gedeón a jeho lidé během války proti Midjánským; a možná také Saul ve válce s Peli-štejci. Za byzantských dob se věřilo, že pramen byl místem bitvy mezi Davidem a Goliášem. Mezi zakladatele Ajn Harodu patřil Jicchak Tabenkin, pocházející 59 z Ruska. Ajn Harod a blízký kibuc Tel Josef, založený o dvě léta později a pojmenovaný po Josefu Trumpeldorovi, byly částmi nového hnutí kibuců, které se stavělo za jedinou celostátní komunu. Zvolila si sama název Gedud Ha-Avoda (Dělnicka legie). Skládala se z dělníků, včetně těch, kteří byli najati na stavbu části silnice z Teverije do Tabghy v Galileji, a dalších, kteří kladli železniční koleje mezi Ras al-Ajnem a Petach Tikvou. Ti se rozhodli vytvářet trvalé komunální osady blízko míst své práce a definovali svůj cíl jako „budování země vytvořením všeobecné komuny dělníků Izraelské země". Jedním z hlavních organizátorů Dělnické legie byl Šlomo Lavi (narozený jako Levkovic v ruském Polsku), jenž byl před první světovou válkou dělníkem a později hlídačem. Právě on formuloval myšlenku „širšího kolektivu", který by kombinoval zemědělství, řemesla i průmysl a byl by schopen absorbovat nové přistěhovalce, kteří neměli zemědělské školení nebo zkušenosti. Jiný z jejích nejaktivnějších členů, Jicchak Landsberg - později Sadeh -, který byl vyznamenán za statečnost, když sloužil v ruské armádě za první světové války, měl sehrát vedoucí úlohu ve Válce za nezávislost. Ne všechny nové osady vzkvétaly. Roku 1921 vyčlenily britské úřady půdu v Negevu u Tel Aradu pro demobilizované vojáky Židovské legie. Když tam nenalezli vodu, byli nuceni se odstěhovat. Trvalo jim jedenáct let, než našli jinou vhodnou lokalitu. Britská vojenská správa v Palestině trvala ještě dva roky po porážce Německa. Ale existence Balfourovy deklarace a soustavný růst přistěhovalectví vedly ke zřizování nových osad dokonce ještě před zavedením civilní správy. V roce 1920 byl založen kibuc Kirjat Anavim (Město hroznů) těsně u Jeruzaléma. Ležel na horském svahu naproti převážně arabské muslimské vesnici Abú Ghoš, se kterou rychle navázal přátelské vztahy. Tyto vztahy zůstaly dobré celých následujících osm desetiletí bez ohledu na zmatky a války v těchto letech. Založení Kirjat Anavimu inspiroval Akiva Ettinger, který se usadil v Palestině, jakmile skončila válka, jako ředitel odboru pro zemědělské osídlování Světové sionistické organizace. Jeho cílem bylo zavést do této starobylé kamenité krajiny nejmodernější metody obdělávání půdy, zemědělství na kopcích a zalesňování. Zpočátku byly obtíže tak velké, že se objevily snahy o přestěhování vesnice na hostinnější půdu v Jizreelském údolí, ale usedlíci je překonali a rozhodli se, že přinutí své horské úbočí, aby rozkvetlo. Kirjat Anavim se stal vzorem pro všechny horské osady. Ovocné sady, dobytek poskytující mléko a vinohrady, které zde prosperují, měly neocenitelný význam pro Jeruzalém, když byl roku 1948 obklíčen.

Ettinger měl při budování Kirjat Anavimu mocného spojence. Byl jím Mena-chem Usiškin, který se obával izolace jeruzalémských Židů, pokud by mezi Svatým městem a pobřežím neexistovala řada židovských osad. Potřeba určitého židovského osídlení v jeruzalémském koridoru se stávala stále naléhavější, když byla vybudována vlastní židovská předměstí Jeruzaléma podle modelu zahradních měst - a městská židovská většina, demografická realita od čtyřicátých let devatenáctého století, se cítila odříznuta od mnohem lidnatějších židovských měst a vesnic v pobřežní nížině. Usiškin proto použil peníze, které měl k dispozici jako hlava Židovského národního fondu, na zakoupení půdy, na které byl následně vybudován Kirjat Anavim. Hlavní akcí Židovského národního fondu v roce 1920 byl ambiciózní projekt, proti němuž se mnozí sionisté stavěli. Týkal se zakoupení značné rozlohy půdy v Jizreelském údolí (známém v hebrejštině pouze jako „Emek" - Údolí). Velkou část půdy zde tvořily bažiny zamořené malárií, a cena, kterou požadoval nepřítomný libanonský majitel pozemků, byla vysoká. Ale půda byla na prodej a jak Menachem Usiškin, tak Arthur Ruppin - kteří tentokrát překonali jinak často protichůdná stanoviska ruských a německých Židů - byli přesvědčeni, že tyto pozemky by se měly koupit. Usiškin tvrdil, že nic takového jako předražení půdy nemůže existovat. „Cena půdy v Palestině poroste rok od roku; a to, co nezachráníme dnes, nebudeme už možná moci zachránit nikdy." Usiškin koupil skoro čtyřicet čtverečních kilometrů půdy. To byl, až do té doby, daleko největší židovský nákup pozemků v Palestině. Když se nákup uskutečnil, dověděl se Usiškin s ohromením, že ho několik kolegů z palestinské exekutivy chce postavit před soud sionistického kongresu za plýtvání penězi. Připravil si obhajobu, ale během dvanáctého sionistického kongresu, konaného v Karlových Varech v Československu od 1. do 14. září 1921, byla jeho akce schválena. Peníze byly potřeba stále a ve značném měřítku, aby umožnily rozvoj nově získané půdy, zaplatily náklady zavodňování, a také na vzdělávání dětí osadníků. K tomuto cíli byl o rok dříve vytvořen zvláštní fond, Keren Hajesod (Zakládací fond), který byl zaregistrován 23. března 1921. Vladimír Žabotinsky byl jmenován jeho propagačním ředitelem. Fond doufal, že zmobilizuje kapitál pro svou činnost v Palestině prostřednictvím darů „židovských mas" z celého světa. V roce 1921 se Usiškin vydal do Spojených států, aby shromažďoval peníze pro tento fond. Mezi těmi, kdo ho doprovázeli, byl Albert Einstein, který vždy projevoval sympatie k sionistickému ideálu. O padesát let později, ve věku sedmdesáti dvou let, odmítne nabídku, aby se stal prezidentem Státu Izrael po smrti Chajma Weizmanna. Usiškinova a Einsteinova mise měla úspěch a byla předchůdkyní tisíců podobných misí v nastávajících letech. V prosinci 1920 byl podniknut významný krok ke sjednocení různých a vzájemně soupeřících dělnických sionistických skupin, které se objevily od první světové války. Bylo jím vytvoření Všeobecné konfederace židovských pracujících, Histadrutu, jehož hlavním cílem bylo zajištění práce, družstevního zásobování, učňovského školení a vzdělávání. Za svého generálního tajemníka si zvolil Histadrut Davida Ben Guriona, který věřil s hrdým přesvědčením, že jeho členové jsou „armáda práce", která spasí zemi. Ale když ho prosila jeho sestra Rivka, která dosud žila v Rusku, aby jí pomohl přijít do Palestiny, neudělal to. Vysvětloval: „Nevěřím, že bude schopna pracovat nebo si najít práci, která se bude pro ni hodit." Ben Gurion, stejně jako četní další členové Histadrutu, věděl, že na úkolu budovat zemi se nemohou podílet všichni Židé. Dokonce i v Palestině představovalo 4000 členů Histadrutu menšinu z 65 000 židovských obyvatel; a mnozí z nich, v důsledku všeobecné hospodářské deprese té doby, byli nezaměstnaní, nebo pracovali za nejdrsnějších podmínek na stavbě silnic pro mandátní správu. Balfourova deklarace zahrnovala i větu, že v souvislosti se zřízením Židovské národní domoviny v Palestině nesmí být učiněno nic, co by mohlo poškodit jiné komunity v Palestině. Daleko největší z těchto komunit, a pochopitelně daleko největší skupinou v zemi, byli Arabové, zhruba 500 000 oproti 65 000 Židů. Arabské nepřátelství vůči sionismu se objevilo před první světovou válkou a po ní zesílilo. Roku 1920 proběhly násilné arabské protesty proti pokračování židovského přistěhovalectyí.jV tomto roce se během obrany židovské čtvrti v Jeruzalémě proti arabskému útoku otec Jicchaka Rabina, Nehemia Rubicov, jenž se dobrovolně připojil k obráncům, setkal se svou budoucí manželkou, která byla také dobrovolnicí. Během arabských nepokojů v roce 1920 byl učiněn pokus, vedený Žabotin-ským, uchránit Židy před útoky. Za porušení zákona o zákazu nošení zraní byl Žabotinsky zatčen a uvězněn Brity. Předválečný Ha-Šomer byly v podstatě malé místní skupiny, utvořené k obraně soukromých osad, většinou v Galileji. Nyní však se zdálo, že je třeba zvláštní obranné organizace. Ta byla vytvořena na ustavující konferenci Histadrutu v prosinci 1920 na celonárodní bázi. Histadrut měl být zodpovědný za všechny strážní a obranné povinnosti. K tomuto cíli byla v březnu 1921 ustavena organizace Hagana (Obrana). Hagana byla v podstatě ilegální organizace fungující bez schválení britských úřadů a věnující se udržování bezpečnosti osad, kterou Britové nebyli s to zajistit, ať již kvůli nedostatku prostředků nebo vůle. Prvním úkolem Hagany byl výcvik členů a zajištění zbraní. Bránila židovský majetek a chránila životy Židů v Palestině až do vyhlášení Státu Izrael o dvacet sedm let později. Hagana byla ustavena právě včas.'V květnu 1921 se arabské nepokoje obnovily, a to ještě ve vážnějším měřítku než předchozího roku. Mnoho židovských osad bylo napadeno, stejně jako židovské čtvrti Jeruzaléma. Když se útočníci pokusili vtrhnout do vesnice Petach Tikva, bránili ji strážci, které zorganizoval o třicet let dříve Abraham Šapira, se samotným Šapirou v čele. Šapira, průkopník židovské sebeobrany v Palestině, se dožil zřízení Státu Izrael a zemřel roku 1965 ve věku devadesáti pěti let. Chajm Weizmann o něm napsal: „Byl to primitivní člověk, mluvil lépe arabsky než hebrejsky a zdál se být natolik částí skal a kamenitých strání této země, že se dalo těžko uvěřit tomu, že se narodil v Rusku. Byl to muž, který svým vlastním životem překonal rozdíl tisíců let a který, když se jednou octl v Palestině, ze sebe setřásl galuthský nános jako starý kozel." Galuth (exil) je hebrejské slovo pro diasporu. Židé na ni nazírají jako na dočasnou existenci, kterou opustí, až přijde Mesiáš nebo, v případě moderního sionismu, až dorazí do Izraelské země.

í Mezi úspěšnými obránci židovské čtvrti Neeve Salom v Jaffe během nepokojů v květnu 1921 byl Efraim Čižik, jehož sestra Sara zahynula o rok dříve v Tel Chaji. Nebylo možné bránit všechny, kdo byli napadeni. Během týdne nepokojů po celé zemi bylo zabito čtyřicet sedm Židů. Mezi zničenými židovskými osadami figuroval i Kfar Malal, obnovený poté, co byl o čtyři léta dříve zničen během bojů mezi britskou a tureckou armádou. Nedávno jmenovaný britský vysoký komisař, sir Herbert Samuel - sám Žid , se snažil uklidnit hněv Arabů dočasným zastavením židovského přistěhovalectví. Byl to akt usmiřování, který četné sionisty rozzlobily ' Mezi loděmi, jež nebyly v důsledku tohoto zákazu schopné přistát, aby vysadily své pasažéry, byla i loď, kterou cestovala Golda Meirová. Ale bylo to pouze dočasné zdržení; do Palestiny se dostala z Egypta vlakem o pár týdnů později.' Arabové však poznali, že projevy násilí si mohou vynutit politické zisky. Vůdce' nepokojů z roku 1921, Hádždž Amin al-Husajní, byl do roka jmenován jeruzalémským muftím, v naději, že by mohl vyvíjet umírňující vliv. Ale on naopak využil svého postavení muftího nejvyššího muslimského duchovního v Palestině - k tlaku na Brity, aby zastavili židovské přistěhovalectví docela. Do deseti let se muftí prosadil jako vedoucí arabská politická osobnost, ohrožující tradiční vedoucí postavení rodin Našášíbí a Al-Hádí. Muftí rovněž zastínil vliv svého strýce Músy Kásima paši al-Husajního, jehož Britové sesadili z funkce jeruzalémského starosty v důsledku jeho podpory protižidovských nepokojů v dubnu 1920 a jeho odporu proti uznání hebrejštiny za jeden ze tří oficiálních jazyků Palestiny (zbývající dva byly angličtina a arabština). * Podmínky pro nové přistěhovalce v Palestině byly dále tvrdé, ekonomicky i emocionálně. Židovská komunita nebyla bohatá, většina půdy byla neúrodná, bydlení ve městech bylo jednoduché, dokonce primitivní, a arabská většina stále nespokojenější s přílivem nových židovských příchozích. Golda Meirová si vzpomíná, jak pár hodin poté, co dojela do Tel Avivu, jeden z jejích společníků se k ní obrátil a řekl: „No tak, Goldie, chtělas přijet do Erec Jisra'el. Jsme tady. Teď můžeme zpátky - tohle by stačilo." O půl roku později psala Golda Meirová svému sio-nistickému příteli ve Spojených státech: „Ti, kdo mluví o návratu, jsou čerství příchozí. Jeden starý dělník je plný inspirace a víry. Říkám, že dokud jsou tady ještě ti, kteří vytvořili to málo, co tu je, nemohu odejít a ty musíš přijet." Dodala: „Neřekla bych to, kdybych nevěděla, že jsi připraven těžce pracovat. Je pravda, že dokonce i těžká práce se hledá obtížně, ale nepochybuju, že si něco najdeš. Pochopitelně, tohle není Amerika a člověk může ekonomicky dost trpět. Mohou být znovu nepokoje. Ale jestli někdo chce mít svou vlastní zemi - a jestli si to přeje celým srdcem -, musí na to být připraven. Až přijdeš, jsem si jistá, že budem schopni plánovat. Není na co čekat." Po nepokojích roku 1921 vyslala Hagana emisary do Vídně, aby opatřili revolvery a munici. Aby se vyhnuli britskému vyšetřování, byla tato výzbroj pašována do Palestiny různě maskovaná: jako včelí úly, chladničky nebo parní válce. Instruktážní kurzy v používání zbraní byly organizovány pod velením bývalého člena Židovské legie Elimeleka Zelkoviče (známého jako „Avner"). Když se arabský dav pokusil zaútočit na židovskou čtvrť ve Starém městě v Jeruzalémě 2. listopadu 1921 - při čtvrtém výročí Balfourovy deklarace organizovaná skupina židovských obránců jej vyhnala, ale čtyři 2idé byli zabiti. Nepokoje byly otřesnou zkušeností pro ty, kteří v nich uvízli, a často jim zanechaly živé vzpomínky a jizvy. Čtyřletý Jigael Sukenik, pozdější voják a archeolog Jigael Jadin, si na celý život zapamatoval, jak pozoroval z rodného domu v Jeruzalémě dav Arabů, pochodujících venku po ulici, mávajících dřevěnými holemi a křičících nacionalistická hesla. Mandátní úřady reagovaly na pokračující arabské nepokoje a na naléhání Herberta Samuela pokusem o zabrzdění arabského nepřátelství tím, že stanovily trvalou podmínku pro veškeré budoucí židovské přistěhovalectví. Toto přistěhovalectví mělo od té doby záviset na „ekonomické příjmové kapacitě" Palestiny v kterémkoli daném okamžiku. Ve skutečnosti sionisté sami začali uvažovat o omezení počtu přistěhovalců kvůli ekonomickým břemenům, kterými zatěžovali zemi i zdroje sionistického hnutí. Sionistická exekutiva šla tak daleko, že podala dvanáctému sionistickému kongresu zprávu, že „ve světle ekonomických podmínek panujících v Palestině a finančních potíží Světové sionistické organizace pokládá exekutiva posílání nemajetných pionýrů do Palestiny za nežádoucí, a v souladu s tím poslala všem hlavním migračním kancelářím telegraficky pokyn, aby se prozatím zdržely vysílání emigrantů do Palestiny". O tom, zda přistěhovalci budou dále přicházet do Palestiny ve velkých počtech nebo ne, však rozhodly nikoli názory sionistické exekutivy, ale reality evropské politiky. Protižidovské násilnosti na Ukrajině, kde bylo bezprostředně po první světové válce zavražděno více než 100 000 Židů, byly mocným katalyzátorem přistěhovalectví. Sotva tyto násilnosti skončily, byla na Ukrajině nastolena přísná komunistická vláda s rychlou likvidací soukromého produktivního podnikání a nepřátelstvím vůči všem manifestacím židovské kulturní, výchovné a duchovní aktivity. Potom roku 1924 vydala polská vláda sérii hospodářských dekretů, diskriminujících Židy a znemožňujících mnohým Židům si vůbec vydělávat na živobytí. Reakcí desítek tisíc polských Židů bylo prodat veškerá aktiva, jaká měli, vybrat veškeré peníze, které měli v polských bankách a spořitelnách, a emigrovat. Poprvé od začátku masové emigrace Židů o dvě desetiletí dříve jí začaly Spojené státy klást omezení. Ale Palestina, Židovská národní domovina, byla otevřena. Byla také jevištěm nepřetržitého růstu. Tak roku 1922, v roce, kdy pionýr druhé alije a ideolog A. D. Gordon zemřel v Deganji, byl založen jedenáct kilometrů jihovýchodně od Haify nový kibuc. Dostal jméno Jagur podle biblické lokality zmíněné v knize Jošua a stal se rychle největším kibucem v zemi. Obdělával svou vlastní půdu a poskytoval přístavní dělníky pro haifský přístav. (Židovští dokaři byli také během meziválečných let typickým rysem soluňského přístavu v Řecku. Tito dokaři byli deportováni a povražděni nacisty roku 1943.) *** Nastoupily stále masivnější arabské diplomatické pokusy, včetně vysílání delegací na vysoké úrovni do Londýna, s cílem přesvědčit britskou vládu, aby omezila židovské přistěhovalectví a dokonce je zastavila úplně. Ale roku 1922 Churchil-lova Bílá kniha, prohlášení britské politiky, zdůrazňovala, že Židé jsou v Palestině „právem a nikoli z útrpnosti". Prostředek, jehož pomocí

mohli sionisté vytěžit maximální výhody z tohoto prohlášení, vyplynul ze čtvrtého článku mandátu Společnosti národů pro Palestinu, který byl ratifikován Radou Společnosti národů v červenci 1922. Článek prohlašoval, že „příslušná židovská agentura má být uznána jako veřejné těleso pro účely poradní a spolupráce se správou Palestiny v takových ekonomických, sociálních a dalších záležitostech, které mohou ovlivnit zřízení Židovské národní domoviny a zájmy židovského obyvatelstva v Palestině". Důsledkem tohoto článku bylo uznání palestinských reprezentantů Světové sionistické organizace za takovou agenturu (známé jako Židovská agentura), a to „tak dlouho, dokud její organizace a ustavení budou podle názoru mandátní mocnosti vhodné", V důsledku této ratifikace Radou Společnosti národů se Židovská agentura stala hlavní organizací, jejímž prostřednictvím palestinské Židovstvo udržovalo své kontakty jak se světovým Židovstvem, tak s úřady mandátní mocnosti a zahraničními vládami. V době ratifikace britského mandátu bydlelo v Palestině 83 790 Židů, zhruba 11 procent celkového počtu obyvatelstva. Arabů bylo tři čtvrtě milionu. Prostřednictvím přistěhovalectví Židé doufali postupně dohnat a pak překonat počet Arabů. Židovské obyvatelstvo mělo tvořit 30 procent celkového počtu roku 1940. Muselo však čelit dvěma překážkám: arabskému přistěhovalectví ze všech zemí arabského světa a britským omezením židovského přistěhovalectví; ta byla vynucena silnou arabskou opozicí jak uvnitř Palestiny, tak v okolních arabských státech. Mnozí Židé, když chtěli odejít do Palestiny, měli obtíže, které nesouvisely s přistěhovaleckými procedurami. Ruští Židé, za krutého sovětského režimu, shledávali stále obtížnějším získat povolení k odchodu. Jedním z těch, kdo si to přáli udělat, byl hebrejský spisovatel Chajm Nahman Bialik, jedna z nejtvořivějších a nejvíce inspirujících osobností moderní hebrejské literatury, který se stal národním básníkem spásy Izraele. Musel získat přímluvu přímo od svého spisovatelského kolegy, Leninova přítele Maxima Gorkého, než mu bylo dovoleno odejít z Ruska. Bialik odjel nejprve do Berlína a pak po třech letech do Palestiny, kde si zvolil za svůj domov Tel Aviv, o němž napsal: Pokládám hebrejské výtvory, takové, jako je Tel Aviv, za přesvědčující, překonávající výtvory staletí v exilu. Rád bych věděl, zda jinde v celém světě existu-je pro Izrael jiné podobné místo. Takové budovy, postavené čistě a jedině Židy od střechy po základy, to je působivý pohled. Toto vytvoření celého hebrejského města je dostatečné, aby naplnilo srdce skeptiků a pochybovačů vírou, že renesance Izraele je nepopiratelný fakt. Tady v Tel Avivu cítím všemi svými smysly, že nemám - a ani bych nemohl mít - jinou vlast než toto místo. Budiž požehnáni ti, kteří se přišli připojit k naší věčné stavbě v tomto koutě světa, pro nás jediném. V prvních letech mandátu nebylo židovské přistěhovalectví prakticky omezováno. V letech 1924-1927 dorazilo do Palestiny více než 65 000 polských Židů. Mezi nově příchozími, na rozdíl od předchozích přistěhovaleckých vln, bylo jen málo rolníků a zemědělských dělníků, většinou to byli příslušníci střední třídy -obchodníci, podnikatelé, intelektuálové a studenti. Mnozí z nich byli připraveni a dokonce dychtiví vrátit se k zemědělství, jako například průkopníci z Německa, kteří roku 1927 utvořili kibuc nazvaný Beit Cera (Dům zrna) kousek na jih od Galilejského jezera. Rovněž v roce 1927 byla založena mládežnická vesnice Ben Semen na místě dětské vesničky, zničené za první světové války. Byla duchovním dítětem dr. Siegfrieda Lehmanna, berlínského rodáka, který převzal zodpovědnost za záchranu židovských sirotků v Litvě po roce 1918. Lehmann přivedl mnoho z těchto mladých lidí s sebou do Palestiny. Lehmannova koncepce práce na půdě zahrnovala totální utváření rolnického života i s folklorní hudbou, tanci a uměním, výchovou k míru a snášenlivosti zejména s Araby -, tedy s tradičním židovským, ale nikoli ortodoxním vzděláváním a nedogmatickým pohledem na život. Podporoval též studentskou samosprávu jakožto přípravu pro budoucí život v kibucu. Přitažlivost Ben Semenu pro přistěhovaleckou mládež byla značná. Ale nejčerstvější přistěhovalectví bylo tak silné, že čtrnáctý (1925) a patnáctý (1927) sionistický kongres rozhodly, že přednost před zemědělskými osadami by měla dostat města. Přednost městům znamenala vzrůst poptávky po židovské pracovní síle a tudíž zvýšení významu dělnických organizací v rámci Histadrutu, mezi nimi například stavební dodavatelské společnosti Solel Bone (Dlaždič a stavař), založené roku 1924. Jedním ze zakladatelů Solel Bone byl Dov Hos, veterán jak z turecké armády, tak Židovské legie,, který rovněž zastupoval židovskou komunitu Palestiny u mandátních úřadů. Další organizace Histadrutu, které rostly a nabývaly na významu, byla spotřební družstva Hamašbir, zásobovací podnik Tnuva a družstevní stavební společnosti, jejichž prostřednictvím byly postaveny dělnické čtvrti ve všech městech. Dalšími dělnickými institucemi, které se snažily poskytnout základnu pro ekonomickou jistotu, znalosti a rekreaci, byly pojišťovací společnost Hasne (Hořící keř), deník Davar (který začal vycházet v červnu 1926) a dělnická sportovní organizace Hapoel (Dělník). | Mezi těmi, kdo našli práci u Solel Bone, byl manžel Goldy Meirové Morris Meyěrson. Plat nedostával v hotovosti, ale v úvěrových kuponech. Ale domácí, mlékař i učitel v mateřské školce jejich dětí by byli mnohem raději placeni v hotovosti. Golda Meirová později napsala, že „ve výplatní den jsem uháněla do malého koloniálu na rohu a umluvila obchodníka, aby si vzal poukázku v hodnotě jedné libry (100 piastrů) za osmdesát piastrů, což bylo všechno, co jsem věděla, že mně za ni dá. Ale ani těchto osmdesát piastrů jsem nedostala, chraň Bože, v hotovosti, ale v podobě hrsti dalších úvěrových kuponů. S těmi jsem pak běžela k ženě, která prodávala kuřata, smlouvala s ní asi tak dvacet minut, a nakonec, když jsem měla šťastný den, ji přesvědčila, aby si vzala moje kupony (poté, co si z nich srazila dalších deset až patnáct procent jejich hodnoty) za malé kuře, z něhož jsem mohla uvařit polévku pro děti". J Golda Meirová si také vzpomněla na jeden vtip, který se tehdy vyprávěl o hospodářských potížích života v Palestině. Jeden Žid prý tvrdil, že kdyby měl do začátku jenom jediný dobrý polštář nacpaný peřím, mohl by si postavit dům. Jak? „Velmi jednoduše," vysvětloval. „Podívej se, dobrý polštář můžeš prodat za libru. Tou librou můžeš zaplatit členský příspěvek v úvěrové společnosti,

která ti umožní půjčit si až do částky deseti liber. S deseti librami v ruce můžeš začít hledat pěknou malou parcelu. Jakmile najdeš parcelu, oslníš majitele svými deseti librami v hotovosti, a ten přirozeně bude souhlasit, že si vezme zbytek ve směnkách. Teď už jsi majitelem pozemku a můžeš začít hledat stavebního podnikatele. Tomu řekneš: ,Mám pozemek - postav si na něm dům. Všechno, co chci, je byt pro mě a mou rodinu.'" Roku 1924 zneklidnil sionisty ultraortodoxní vůdce Israel de Haan, který se pokoušel vybudovat ortodoxní komunitu jako oddělenou jednotku odlišnou od sionistů a který, jak se zdálo, měl v úmyslu získat podporu Nežidů nepřátelských sionismu, aby dosáhl pokroku ve věci vyznavačů ultraortodoxie. Odcestoval do Zajordánska - východní Palestiny pod britským mandátem - a měl v Ammánu rozhovory s emírem Husajnem, který byl na návštěvě svého syna, emíra Abdul-láha. Toho léta se Haan připravoval navštívit Británii jménem antisionistů, aby se pokusil přesvědčit britskou vládu, že ortodoxní židovská komunita v Palestině by neměla být podřízena autoritě světských židovských institucí v čele s Židovskou národní radou. Večer dne 24. června, tři dny předtím, než měl odjet na svou misi, byl Israel de Haan na rozkaz Hagany zavražděn. Mnozí sionističtí vůdci a myslitelé odsoudili Haanovu vraždu. Když o padesát let později byla plně zveřejněna všechna fakta, významný sionistický historik A. J. Brawer napsal, že ať už tato vražda „byla něčím vynuceným dobou nebo tragickým omylem, osobně se obávám, že její skvrna nebude moci být z posouzení, které udělají budoucí historikové, již vymazána". Když Hagana dále rostla, úkryty zbraní byly vybudovány na několika místech blízko Tel Avivu a v Galileji. Roku 1925 proběhl kurz pro důstojníky Hagany na hoře Karmel u Haify. Obrana a výchova byly dvě strany sionistické mince. Přes původní problémy s financováním byl Institut pro židovská studia založen na hoře Scopus v Jeruzalémě roku 1924, na místě, které zakoupili sionisté pro Hebrejskou univerzitu těsně před první světovou válkou. Peníze pro tento institut přišly od amerického filantropa Felixe Warburga. Do roka byla Hebrejská univerzita otevřena. Arthur Balfour přijel z Londýna, aby se toho zúčastnil. Weizmann sledoval s hrdostí, jak se jeho čtvrt století starý sen mění ve skutečnost. Židé z celé Palestiny vážili cestu krajem, často na koních nebo na vozech, aby při té události byli. Křesťanští i muslimští představitelé poctili slavnost svou přítomností a dobrou vůlí. Při otevření hovořil Chajm Nahman Bialik s nadšením o sionistických průkopnících, kteří přicestovali do Palestiny ze střední Evropy, a o tom, jak židovské světské i náboženské hodnoty mohou být propojeny a rozvíjeny: Tisíce našich mladých synů, reagujících na volání svého srdce, proudí do této země ze všech koutů světa, aby ji vykoupily z jejího úpadku a ruin. Jsou připraveni vylít svou touhu a sílu do hrudi této vyprahlé země, aby ji přivedli k životu. Orají skály, vysušují bažiny, dláždí cesty a zpívají si radostí. Tito mladí lidé povznášejí tvrdou fyzickou dřinu na úroveň nejvyšší svatosti, k statusu náboženství. Musíme nyní zapálit tento svatý plamen uvnitř stěn budovy, jež se otevírá na hoře Scopus. Nechejme tyto mladé budovat se zápalem dolní Jeruzalém, zatímco my budujeme horní Jeruzalém. Naše existence bude obnovena a zabezpečena společnými prostředky obou těchto cest. Hebrejská univerzita získala své učitele i vědce z celého židovského světa. Jedním z těch, kdo podstatně přispěli k pochopení topografických a historických kořenů Národní domoviny, byl historik a geograf Samuel Klein. Narodil se v Uhrách a stal se rabínem - nejprve ve vlastních Uhrách, pak v Bosně a nakonec na Slovensku - a za první světové války sloužil jako polní kurát v rakousko--uherské armádě. Když navštívil roku 1908 Palestinu, nadchla ho její geografie. Pět let vyučoval v Jeruzalémě a zároveň vykonával své rabínské povinnosti na Slovensku, čímž vytvořil raný předobraz dojíždění mezi Izraelem a Evropou a dokonce Spojenými státy, které se stalo v akademických kruzích běžným o půl století později. Na plný úvazek Klein přednášel na Hebrejské univerzitě od roku 1929. Jeho hlavním přínosem byl výzkum Svatých písem, zejména talmudu a midráše, jakožto prvotních pramenů jak pro topografii země, tak pro její rané osídlení. Do své smrti roku 1940 vyškolil generaci odborníků v topografii Palestiny i v používání biblických a helénistických pramenů. Dalším z pionýrů vzdělávání z onoho roku byl Saul Aaron Adler, který byl přiveden ve věku pěti let do Anglie z Ruska svými rodiči. Už jako student se specializoval na tropickou medicínu. Během první světové války sloužil jako lékař a patolog u britských a indických jednotek na mezopotamské frontě. Roku 1924 odjel z Británie do Palestiny, připojil se k učitelskému sboru lékařské fakulty v Jeruzalémě a stal se tam o čtyři léta později profesorem Parazitologického institutu. Vědcům byl znám více jako překladatel Darwinova Původu druhů do hebrejštiny. Jeho hlavní vědeckou prací byl výzkum imunizace proti malárii, dobytčí horečce, lepře a dyzentérii, což byly příčiny tvrdosti venkovského života v Palestině v oněch časech. Rovněž v roce 1924 byly založeny ještě další zemědělské osady v Jizreelském údolí, kde jménem Židovského národního fondu sehrál vedoucí úlohu Akiva Ettinger jak při nakupování půdy, tak při zavádění smíšeného zemědělství, spojujícího živočišnou a rostlinnou výrobu - mléčné farmy a ovocné plantáže. Ettinger byl rovněž průkopníkem zalesňování. Rozličnost usedlíků rozšiřovala celé spektrum zkušeností Židů. Téhož roku v údolí založila mošav skupina polských chasidských přistěhovalců, vedená jejich rabíny - z Kozienic a Jabloňowa -, kteří přesvědčili svá stádečka, aby s nimi odešla do Palestiny. Zvolené místo však bylo tak nehostinné, že se po třech letech přestěhovali dále na západ, necelých dvanáct kilometrů od Haify, na místo, které nazvali Kfar Chasidim. Tam museli nejprve vysušit malarické bažiny; ale o deset let později založili blízko zemědělskou školu. Zatímco počet osad rostl, židovské národní instituce je podporovaly a realizovaly nové projekty určené k uspokojování jejich různých potřeb. Roku 1925 bylo v Jizreelském údolí založeno židovské město nazvané Afula (Město Jizree-le). Jeho výstavbu

umožnili američtí sionisté, členové Amerického siónského společenství, kteří chtěli, aby osady v údolí získaly své městské středisko. Rozkládalo se na místě, které dosud bylo pouhou zastávkou úzkokolejné železnice z Haify do Damašku. Ale přes naděje Američanů kibucníky Jizreelského údolí toto město nijak nepřitahovalo. Jejich způsob života byl příliš soběstačný a náročný, a když zatoužili po zábavě, dávala většina z nich přednost mnohem rušnější Haifě. Jediná instituce v Afule, jejíž služby používali a uvítali, byla krajská nemocnice, první, která vznikla v Palestině. Mezi mošavy, založenými v Jizreelském údolí ve dvacátých letech, byl i Kfar Baruch. Vesnice, založená roku 1926, byla pojmenována po Baruchu Kahanem z Ploješti v Rumunsku, který věnoval své bohatství Židovskému národnímu fondu pro účely osídlování Palestiny. Kfar Baruch byl neobyčejný v tom, že jeho první rolníci přišli z celé řady rozdílných zemí, nejen z Polska, Německa a Rumunska, ale také z Kurdistánu a Iráku. A ještě méně obvyklé bylo, že někteří z jeho prvních osadníků byli „horští Židé" z Kavkazu, židovská skupina, jejíž předkové žili na Kavkaze déle než tisíc let a hovořili starým perským dialektem, takzvaným judeo-tat. Židé z Iráku byli hlavními usedlíky v kibucu založeném dvaadvacet a půl kilometru jižně od Jeruzaléma v posledních měsících roku 1926. Byl nazván Migdal Eder (Ederská věž) podle blízké lokality citované v Bibli. Roku 1929 patřil k židovským osadám přepadeným účastníky arabských nepokojů, a musel být opuštěn. Kfar Malal, zničený při nepokojích v roce 1921 a o rok později znovu vybudovaný, odrazil úspěšně několik útoků. Dalším kibucem, založeným roku 1926, byl Mišmar Ha-Emek (Stráž Údolí) na západním okraji Jizreelského údolí. Jeho první osadníci pocházeli z Polska. Přestože v polovině a koncem dvacátých let židovské přistěhovalectví do Palestiny mířilo převážně z Polska, přicházeli imigranti ze všech zemí, kde Židé žili. Roku 1927 přišel z Persie jednasedmdesátiletý Mulláh Murad. Byl po mnoho let tajným vůdcem těch perských Židů z Mašhadu v severovýchodní Persii, kteří byli téměř o století dříve, roku 1839, násilně obráceni na islám. Pod svým židovským jménem - Mordechaj ben Rafael Aklar - se stal duchovním vůdcem maš-hadské a bucharské komunity v Jeruzalémě. Když rostl počet přistěhovalců a vyvolával značný nárůst úkolů, vykonávaných židovskými dělníky, obrátil se Histadrut na Židovskou agenturu, aby pomohla financovat jeho budovatelskou a stavební činnost i sociálně dobročinné instituce. Židovská agentura však sama vstoupila do krizového období. Cena výstavby Židovské národní domoviny nemohla být uhrazena jejími produktivními podniky. Zdálo se, že sionisté v zámoří ochabují ve svém úsilí. Roku 1927, když se hospodářské podmínky zhoršily, opustilo Palestinu dvakrát tolik Židů, než do ní přišlo. Sedm tisíc židovských dělníků, pět procent celkového počtu židovského obyvatelstva, bylo bez práce. Toho roku byl čistý nárůst počtu obyvatelstva prostřednictvím přirozeného přírůstku pouze 289 lidí, zatímco během dvouletého období 1926-1928 poměr Židů k Arabům klesl z 16,6 procenta na 16,2 procenta. To bylo katastrofální z hlediska těch, kdo očekávali případné dosažení židovské většiny v Palestině. Arthur Ruppin si zapsal do deníku 1. ledna 1927: „S prostředky, které máme k dispozici, je možné zajistit živobytí pro 2000 až 3000 přistěhovalců ročně, ale my jich chceme přivést 25 000 až 30 000! Nevidím, jak by mohl sionismus dosáhnout dalšího pokroku pouze se svými nynějšími finančními zdroji." Rozmanitost hnutí kibuců během mandátního období byla značná a ovlivňovala politickou evoluci židovského a později izraelského života. Roku 1927 bylo založeno hnutí Kibbuc Hameuhad (Jednotný kibuc). Jeho členové byli přesvědčeni, že každý kibuc musí vytvářet nezávislou ekonomickou jednotku. Jeho zakladateli byli Jicchak Tabenkin a Šlomo Lavi. Tabenkin pracoval jako zemědělský dělník v Palestině před první světovou válkou, zatímco Lavi byl dělník (a později hlídač). Oba Laviho synové padli ve válce za nezávislost. Lavi, spisovatel a esejista, a rovněž dělnický politický vůdce, byl po vyhlášení nezávislosti poslancem prvního a druhého Knesetu. Hnutí Kibbuc Hameuhad dávalo přednost velkému kibucu. Bylo orientováno marxisticky a obhajovalo „celistvost Izraele". Na rozdíl od něho hnutí Chever Hakvucot (Kolektivní sdružení), založené roku 1927, se prohlašovalo samo za nemarxistické a nesocialistické a mělo raději malý, intimní kibuc. Hnutí Kibbuc Arci (Má země), založené rovněž toho roku, bylo myšlenkově zcela marxistické. Jeho členové spatřovali v sovětském Rusku svět budoucnosti. Náboženské Hakibbuc Hadati, založené o osm let později, a rovněž mošavy byly spíše družstevními organizacemi než kolektivistickými. Na rozdíl od kibuců bydleli členové mošavů se svými dětmi, nejedli společně, ale ve svých domech, a dostávali finanční podíl na všech ziscích dosažených kolektivním hospodařením. Židovská agentura, hledající fondy, s nimiž by mohla zakoupit další půdu a budovat osady a města, které by absorbovaly ty, kdo do nich přicházeli bydlet, se roku 1928 obrátila na britskou vládu a požádala ji o podstatnější půjčku. Chajm Weizmann vysvětloval v notě britskému kabinetu z 28. ledna 1928, že půjčka by byla použita „výhradně pro účely podpory a urychlení usazování Židů na půdě, tak jak je to zamýšleno ustanovením mandátu". Když byl požadavek předložen kabinetu, podporoval jej lord Balfour, který informoval své kolegy z kabinetu dne 5. března, že „si není jistý, zda Británie opravdu uskutečňuje své závazky vůči Židům od zřízení mandátu ,ve velkorysém duchu'. Nebyla to Británie," napsal, „kdo až dosud poskytoval peníze nebo přistěhovalce. Poskytování peněz je ponecháno na židovském idealismu, zásobování přistěhovalců na židovském idealismu kombinovaném s židovskou bídou." Balfour poukázal před svými kolegy na to, že Židé již investovali peníze v Palestině ve prospěch všech jejích obyvatel. Jako příklad uvedl sto tisíc liber ročně utrácených Židovským národním fondem na zdravotnictví, „ačkoli z nich má prospěch celá společnost (a nejenom Židé). V ostatních britských koloniálních a závislých územích se takové projekty buď neuskutečňují, nebo jsou hrazeny z daní vybíraných od všech obyvatel". Jak Leopold Amery - ministr kolonií -, tak Winston Churchill - tehdy ministr financí - podporovali navrhovanou půjčku sionistům. Přes Balfourovu obhajobu ji však kabinet odmítl. Tímto rozhodnutím učinil krok zpět od toho, co bylo do té doby pokládáno za britské závazky v rámci ustanovení mandátu o Národní domovině.

V samotné Palestině došlo během roku 1928 k vážnému zesílení arabského nepřátelství vůči Židům. Pod vlivem muftího se začaly šířit pověsti, že Židé mají v úmyslu zmocnit se hlavní mešity na Chrámové hoře. Dne 8. září předložil muftí palestinské vládě memorandum, varující před „neomezenými chtivými aspiracemi Židů, jejichž cílem", jak prohlašoval, „je ovládnout postupně mešitu al-Aksá". O tři týdny později předsedal muftí muslimské konferenci, která požadovala omezení židovských modliteb u Zdi nářků. Součástí těchto omezení byl požadavek, aby se Židům „zabránilo zvyšovat hlas nebo pronášet projevy". Kombinace ekonomických problémů a úpadku přistěhovalectví - zprávy o obtížné ekonomické situaci v Palestině se značně rozšířily v Polsku - byla natolik těžká, že ji sionistické instituce nemohly unést. Když se však arabské protesty proti jakémukoli pokračování židovského přistěhovalectví proměnily ve fyzické násilí, nastalo období vážného ohrožení bezpečnosti a morálky Židů v Palestině. Ostatní aspekty života v Palestině byly potenciálně povznášející. Bohaté archeologické památky, umožňující identifikaci starobylých biblických lokalit s moderními městy a osadami, čekaly na své odkrytí. Roku 1926 vytvořila Hebrejská univerzita katedru archeologie na své filozofické fakultě. Do jejího čela byl vybrán Lipa Sukenik (který si změnil rodné jméno na více hebrejsky znějící Eliezer), bývalý učitel matematiky z Polska, jehož manželka vedla školení učitelek mateřských školek. Sukenik začal ztotožni ňovat pozůstatky synagog dva tisíce let starých s obdobím poslední židovské nezávislosti v Palestině. V červenci 1928 si zapsal do svého deníku: „Významné dílo, které mě očekává, je vytvoření židovské archeologie." Pět měsíců nato osadníci v kibucu Beit Alfa v Jizreelském údolí, když kopali odvodňovací příkop, narazili na nezvyklou mozaiku. Podařilo se jim na ní rozeznat znaky zvěrokru-hu a hebrejské písmo. Spěchali, aby se spojili se Sukenikem - který jim přednášel o sedm let dříve o významu archeologických nálezů -, a poslali mladého člena kibucu do Jeruzaléma, aby ho informoval o jejich objevu. V lednu 1929 odcestoval Sukenik na sever, doprovázen svým jedenáctiletým synem Jigaelem, aby vykopal to, v čem poznal antickou synagogu. Když členové kibucu pomáhali Sukenikovi s vykopávkami, židovský život v Národní domovině získal nový rozměr. Sukenik později napsal: „Tito lidé náhle spatřili věci, které nikdy předtím nebyly tak hmatatelné. Náhle se objevil pocit, že právě tento kousek půdy - kvůli kterému tolik vytrpěli - nebyl prostě jenom kus nějaké země, ale místo, kde žili a umírali jejich otcové a pradědové před patnácti sty nebo dvěma tisíci lety. Veškerá jejich práce nabyla nyní odlišného významu. Jejich dějiny byly odkryty - a oni je mohli vidět svýma vlastníma očima." Archeolog Neil Ašer Silberman, který pracoval o půl století později v Izraelském odboru starožitností - a který studoval u Sukenikova syna -, napsal o objevení synagogy v Beit Alfa tehdy v prvních měsících roku 1929 tato slova: „Pro osadníky v Jizreelském údolí to bylo potvrzení oprávněnosti jejich fyzické přítomnosti; nenáboženským Židům v zemi to ukazovalo živoucí judaismus, který si svobodně vypůjčoval motivy od jiných kultur; nábožensky založeným dokládal nepřetržitost jejich náboženských rituálů po tisíciletí; a politicky uvažujícím evokoval období, kdy židovská komunita v Palestině si zachovávala přinejmenším nominální autonomii." Jedna jediná dramatická epizoda spojila Židy moderní Palestiny s jejich antickými předky.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Hrozby a nebezpečí 1 9 2 9 - 1937

Počátkem srpna 1929 na šestnáctém sionistickém kongresu, který se sešel v Curychu, bylo rozhodnuto rozšířit Židovskou agenturu tak, aby se „ztotožnila s židovským národem všude". V důsledku tohoto rozhodnutí se agentura neměla nadále skládat pouze z vůdců sionistické organizace, ale měla zahrnovat vedoucí Židy i mimo Palestinu, zejména v Británii a Spojených státech, které se stavěly příznivě k vybudování Židovské národní domoviny v Palestině. Na vysoké úrovni politického rozhodování měli být zastoupeni nejen sionističtí Židé, jejichž imperativem bylo žít v Palestině, ale i nesionističtí Židé, kteří přesto pohlíželi se sympatiemi k myšlence židovské domoviny. Dva z nejvýznamnějších zahraničních nesionistických členů rozšířené exekutivy, Louis Marshall (který byl vedoucí hybnou silou usilující o rozšíření agentury) ze Spojených států a lord Melchett z Británie, byli jmenováni předsedou a přidruženým předsedou exekutivy Židovské agentury. Oba muži však brzy nato zemřeli. To oslabilo velká očekávání, která agentura vkládala do připravovaných kampaní směřujících k získání nových fondů ve Spojených státech a Británii. Světová hospodářská deprese, která tehdy zasáhla s mimořádnou krutostí Spojené státy, byla další a dlouhodobější ranou rozšířeným plánům agentury na shromáždění finančních prostředků. Okamžitý problém pro rozšířenou exekutivu však nastal nikoli ve Spojených státech, ale v Palestině samotné. Arabové v Palestině byli přesvědčeni, že rozšířená exekutiva má v úmyslu být (slovy britské oficiální zprávy) „silnou institucí bohatých nesionistů, od nichž se očekává poskytování fondů pro další sionistic-kou aktivitu v Palestině". Zprávy, že Židovská agentura byla rozšířena, se podle Britů „rychle rozšířily a byly podle našeho názoru příčinou vzrůstajících obav a poplachu mezi všemi vrstvami Arabů".

Existoval i druhý bolavý bod působící nespokojenost Arabů, který vznikl dlouho před rozšířením Židovské agentury a který byl rozjitřen během léta roku 1929. Během celého prvého pololetí roku 1929 byly židovské modlitby u Zdi nářků dále ohniskem arabských protestů. Dne 1. června napsal vysoký komisař muftímu a hájil právo Židů „provádět jejich modlitby" jako dříve. Ale rostoucí napětí mezi oběma komunitami vedlo 23. srpna k útoku velkých arabských davů na jednotlivé neozbrojené Židy ve Starém městě v Jeruzalémě. Podle následné britské vyšetřovací komise „velké skupiny těchto davů byly náchylné k řádění, ne-li vraždění". Když zprávy o tomto násilí v Jeruzalémě dospěly do Hebronu, byla tam napadena židovská škola a jeden Žid byl zabit. Dne 25. srpna podnikl velký arabský dav to, co oficiální britská zpráva popsala jako „nejdivočejší útok" na židovskou čtvrt'. „Tento divoký útok," pokračovala zpráva, „jehož jakékoli odsouzení nemůže být dosti přísné, byl doprovázen svévolným ničením a pleněním." Během pěti hodin bylo zabito více než šedesát Židů včetně mnoha žen a dětí. Arabské násilí se rychle šířilo. Kibuc v Beit Alfa - kde byla o sedm měsíců dříve odkryta mozaika ve starobylé synagoze patřil k těm, které musely odrážet arabské útoky. Ve vesnici Moca, těsně u Jeruzaléma, byla povražděna šestičlenná rodina včetně dvou dětí a jejich mrtvoly byly zohaveny. Dne 26. srpna „arabská spodina", jak ji nazvala britská zpráva, zabila a zranila čtyřicet pět Židů v severním městě Safadu. V předměstích Jeruzaléma bylo 4000 Židů donuceno opustit svá obydlí, z nichž mnohá byla vypleněna. Když útoky za soumraku 29. srpna skončily, počet Židů zabitých v Palestině dosáhl čísla 133. Zahynulo také osmdesát sedm Arabů, zastřelených většinou britskými jednotkami a policií, které se snažily zastavit násilí. „V několika málo případech," zaznamenávala oficiální zpráva, „zaútočili Židé na Araby a ničili arabský majetek. Tyto útoky, přestože jsou neomluvitelné, byly ve většině případů odvetou za předchozí bezpráví spáchané Araby." Hagana, zřízená před necelými devíti lety, byla úspěšná při obraně určitého počtu osad. V Chuldě se dvacet tři příslušníků Hagany vedených Efraimem Čiži-kem, jedním z úspěšných obránců čtvrti Neeve Šalom v Jaffe roku 1921, bránilo více než tisíci arabských útočníků, dokud - když už byli na konci svých sil -nebyli zachráněni a evakuováni britskými jednotkami. Čižik zahynul v arabské léčce během ústupu. Mnoho židovských osad muselo být během nepokojů opuštěno. V jedné z nich, Kfar Urijja v jeruzalémském koridoru, hospodařili její obyvatelé od roku 1909, přestože nedostatek vody a špatný přístup k ní zde ztěžovaly život. Po odchodu osadníků nebyla obnovena až do roku 1943, kdy si ji za svůj domov zvolila skupina kurdských Židů, kteří pracovali v Jeruzalémě jako kameníci. Roku 1949 pak byla rozšířena přílivem nových přistěhovalců z Bulharska. Vraždění v Palestině skončilo, ale protižidovská propaganda pokračovala. Jeden jeruzalémský arabský studentský leták, rozsáhle distribuovaný 11. září 1929, hlásal: „Arabové! Pamatujte, že Žid je vaším nejsilnějším nepřítelem a nepřítelem vašich předků od nejstarších dob. Nedejte se podvést jeho triky, protože to byl on, kdo umučil Krista (budiž s ním mír) a otrávil Muhammada (budiž s ním mír a zbožná úcta)." Leták vyzýval Araby k bojkotu všech židovských obchodů a židovského podnikání s cílem „zachránit vás a vaši Vlast před ovládnutím cizím vetřelcem a lakomým Židem". Britové si byli dobře vědomi původu arabské propagandy. Již 5. září telegrafoval důstojník velící britským jednotkám v Palestině na ministerstvo války v Londýně podrobnosti manifestu „plného falše a štvavého materiálu, který byl zaslán muslimům v jiných zemích". O čtrnáct dnů později, 29. září, vysoký komisař sir John Chancellor telegrafoval z Jeruzaléma na ministerstvo kolonií v Londýně: „Latentní hluboko zakořeněná nenávist Arabů k Židům vystoupila nyní ve všech částech země na povrch. Hrozby opakovaných útoků na Židy jsou volně vyhlašovány a lze jim zabránit pouze viditelnou přítomností značné ozbrojené síly." Vysoký komisař pokračoval upozorněním: „Propaganda proti přistěhovalectví Židů do Palestiny je vedena v poslední době mezi Araby v sousedních zemích v rozšiřujícím se měřítku, a pokud by došlo k vzrůstu nepokojů v Palestině, je pochybné, zda by bylo možno zabránit pronikání Arabů do Palestiny zvnějška přes hranice." Téhož dne, kdy vysoký komisař varoval před arabským nátlakem na Palestinu zvnějška, pohrozil prezident arabské exekutivy v Palestině Músa Kásim paša jednomu vysokému britskému úředníkovi, že pokud by nebyla změněna politika týkající se Židovské národní domoviny, „mohlo by dojít k ozbrojenému povstání" mezi Araby. Músa Kásim paša dodal, že takové povstání by zahrnovalo nejen Araby v Palestině, ale „zúčastnili by se ho muslimové ze Sýrie, Zajordánska a možná i Iráku". Vypadalo to, že by arabské nepřátelství k Židům mohlo vést k válce ve velkém měřítku. V dalším telegramu do Londýna 12. října oznamoval vysoký komisař, že Arabové v Palestině obdrželi v poslední době „značný počet zbraní" jak ze Zajordánska, tak z Hedžázu. Bylo známo, že další zbraně se do země dostaly ze Sýrie. Dne 26. října varovala britská policejní zpráva, že „byly vytvořeny skupiny zločinců, aby napadly židovské a britské úředníky, a že začnou nejdříve působit v oblastech Haify a Nábulusu". Židé byli otřeseni intenzitou arabského násilí, ale byli rozhodnuti nevzdávat se toho, co vytvořili v uplynulých padesáti letech. Dne 25. října po návštěvě jedné židovské vesnice, která byla napadena Araby, si Arthur Ruppin zapsal do deníku: „V úterý jsem jel z Tel Avivu navštívit Chuldu, jejíž větší část byla během nepokojů zničena a vypálena do základů. Mnoho stromů bylo také spáleno. Nikdo tam není. Místo působí hrozným dojmem. Pamatuji si, jaké naděje jsme měli, když jsme tam před dvaceti lety postavili první dům. Ale nepropadám zoufalství: znovu postavíme to, co bylo zničeno. Celkově je divné, že jsem jedním z mála optimistů. Mám hlubokou mystickou víru, že naše dílo v Palestině nemůže být zničeno." Podle Ruppinova názoru židovská komunita v Palestině nejenže bude dále existovat, ale bude také „inspirovat Židovstvo v diaspoře", aby ji podporovalo a budovalo ji dál pomocí fondů i lidí. Ruppin také podporoval organizaci založenou k tomu, aby se pokusila překlenout propast mezi Židy a Araby návrhem dvounárodního státu v Palestině, takového, v němž by měli Židé i

Arabové stejný podíl na správě bez ohledu na velikost jejich podílu na počtu obyvatel, promíchaných geograficky, a bez hranic mezi jejich různými komunitami. Tato organizace, založená roku 1925, se jmenovala Brit Šalom (Mírová dohoda). Jednou z jejích vedoucích osobností byl první rektor Hebrejské univerzity, sanfran-ciský rodák Judah Magnes. Idea dvounárodního státu však neodpovídala přáním sionistických vůdců. V prosinci 1929 na setkání s Brit Šalomem vysvětlil Ben Gurion svůj odpor proti této myšlence: „Naše země je jen malý okrsek obrovského území obývaného Araby - většinou obývaného jen řídce, měl bych dodat. Jen zlomek arabského národa - možná 7 nebo 8 procent, když vezmeme v úvahu pouze Araby v asijských zemích - žije v Palestině. Na druhé straně z hlediska židovského národa je to naprosto jinak. Pro celý židovský národ je toto jedna a jediná země, s níž jsou spojeny jeho osud i budoucnost jakožto národa. Pouze v této zemi může obnovit a zachovat svůj nezávislý život, své národní hospodářství a svou zvláštní kulturu, pouze zde může ustavit svou státní suverenitu a svobodu. A každý, kdo zatemňuje tuto skutečnost, ohrožuje přežití národa." Zakládání nových osad pokračovalo dokonce i v roce nepokojů. Během roku 1929 vysloužilí zemědělští dělníci založili Pardes Hanna v pobřežní nížině. „Hannin citrusový háj" byl pojmenován po sestřenici barona Edmonda de Rot-schild. Také v roce 1929 vznikl na pobřeží mošav Netanja, pojmenovaný podle amerického židovského filantropa Nathana Strause. Během deseti let se stal kvetoucím pobřežním městem. V dělnickém hnutí se rozvíjely dva zřetelně odlišné myšlenkové proudy. První, Ha-Šomer Ha'cair (Mladý strážce), založený ve Vídni během první světové války, měl marxistickou, téměř komunistickou orientaci, vyslovoval se pro dvou-národní židovsko-arabský stát v Palestině a počítal se sdíleným a vzájemně propojeným židovsko-arabským osudem. Druhým proudem byla Mapai (Mifleget Po'alei Erec Jisra'el - Strana práce země Izrael), založená roku 1930, která se domnívala, že socialismus, který zastávala, je pro židovský život stejně důležitý jako Bible. Mapai se stala brzy největší a nejsoudržnější sionistickou politickou stranou a její převaha přetrvala dlouho po vytvoření Státu Izrael. Byla to socia-listicko-sionistická strana, věrná tomu, co nazývala „konstruktivní socialismus". Jejím ideologickým vůdcem byl Berl Katznelson, který přišel do Palestiny z Ruska roku 1909. Jejím hlavním aktivním politickým činitelem byl David Ben Gurion. Oba muži byli otevřeně probibličtí a protikomunističtí. Kromě toho existovalo v řadách sionistických labouristů ještě dělení mezi těmi, kdo si přáli spatřit utvoření židovského státu okamžitě, dokonce i za cenu rozdělení mezi židovskými a arabskými oblastmi, a těmi, kdo byli pro „celistvost" země, dokonce i za cenu odkladu židovské suverenity o mnoho let. Rozličnost sionistických politických postojů byla v tak malé komunitě pozoruhodná. Dlouhé hodiny strávené v debatách a často ostrých neshodách byly rovněž projevem životnosti ducha a aspirací, které vedly pozorovatele k obdivu nad tím, že Židé dosáhli tak mnoho, a k uznávání jejich cílevědomosti vybudovat svou zemi s idealismem stejně jako s potem na čele. Mezi vůdce strany Mapai patřil i Chajm Arlosoroff, narozený v Rusku a vychovaný v Německu, který přišel do Palestiny z Berlína roku 1924 a který byl přesvědčen, že sionistický ideál by mohl být realizován ve spolupráci s Araby. Nepokoje roku 1929 nahlodaly tuto jeho důvěru. Byl však také otřesen ultrana-cionalistickou reakcí některých Židů na nepokoje a varoval, že „jestliže se na bezbranný národ, jemuž chybějí vnější prostředky moci a boje pro jeho pouhé přežití, nakládá břímě nafouklého programu gest a iluzí zcela odtržených od reality - pak se vytváří strašlivá karikatura". Poučení z nepokojů roku 1929 byla předmětem diskusí nejen mezi usedlíky a politickými vůdci, ale i mezi mladými Židy, kteří prožívali pohnuté události a jejich následky. Dvanáctiletý Jigael Sukenik (který se měl později jako Jigael Jadin oženit s dcerou Arthura Ruppina Carmellou) napsal ve školní kompozici: Když si vzpomínám na scény na jeruzalémském zeleninovém trhu v době nepokojů, přichází mi na mysl obraz opuštěného trhu, kde nebyla žádná zelenina. Musel jsem se sám sebe zeptat: Co by se stalo, kdyby nepokoje trvaly půl roku místo pouhého měsíce? Budeme vždy závislí na týchž Arabech, kteří při každém a jakémkoli nepokoji nám odepřou prodat zeleninu a kteří si z nás začnou dělat legraci, protože nebudeme schopni přežít jen s naší vlastní zeleninou, bez naší závislosti na nich? Nemohli bychom naplnit ten trh vlastní zeleninou? Kdo může říct, že v budoucnu nevypuknou další nepokoje, a my možná zase budeme bez zeleniny a titíž Arabové nás budou zesměšňovat, jelikož jsme na nich tolik závislí? V každé osadě a v každém prostředí musíme pěstovat zeleninu a posílat ji na trhy ve městech, a potom Židé ve městech nebudou muset nakupovat zeleninu od Arabů. A pak nás Arabové už nebudou zesměšňovat, jelikož už na nich nebudeme závislí. A potom jim dojde, že jsme schopni existovat i sami o sobě. Kéž tato doba nastane brzy. Přestože nám nepokoje ukázaly potřebu zeleniny, měli bychom se z nich poučit i v jiných věcech. V důsledku násilí z roku 1929 zřídila britská vláda vyšetřovací komisi, aby prozkoumala příčiny arabské nespokojenosti. Dne 18. prosince 1929 tato komise vyslechla vysokého funkcionáře nově rozšířené sionistické exekutivy, Harryho Sachera - britského novináře a právníka, který strávil devět let v Palestině. Sacher řekl členům komise důrazně, že „Židé nemají v úmyslu ovládat nějaký jiný národ nebo dát se v této zemi nějakým jiným národem ovládat. Mají za to, že jejich právo vytvořit svou vlastní civilizaci není ani větší, ani menší než právo Arabů vytvořit si svoji". Mezi dalšími sionisty, kteří podali svědectví, byl Arthur Ruppin, který řekl členům komise - jak si zaznamenal do svého deníku 31. prosince: „Pro židovské usedlíky zůstane k dispozici dostatek půdy, když arabští rolníci přejdou na intenzivní zemědělství; tuto změnu by mohli podstoupit s penězi, které získají prodejem své půdy Židům."

Oficiální zpráva komise, uveřejněná v březnu 1930, zdůrazňovala, že „nároky a požadavky, které sionistická strana vznesla vzhledem k budoucímu židovskému přistěhovalectví do Palestiny, jsou takové, že vyvolávají mezi Araby obavy, aby nebyli časem zbaveni svého živobytí a podrobeni politické nadvládě Židů". Zpráva pak pokračovala: „Existují nepopiratelné důkazy, že ve věci přistěhovalectví došlo k vážnému odklonu židovských úřadů od doktríny přijaté Sionistic-kou organizací roku 1922, že přistěhovalectví by mělo být regulováno ekonomickou kapacitou Palestiny absorbovat nově příchozí." To byla vážná kritika. Zpráva vyústila v doporučení, aby britská vláda vydala brzy prohlášení o politice, jež má být sledována „ve vztahu k regulaci a kontrole budoucího židovského přistěhovalectví do Palestiny". Avšak pouhá kontrola nebo omezení židovského přistěhovalectví nebylo to, co Arabové požadovali. Dne 1. května 1930 se ministr kolonií britské labouristické vlády, lord Passfield, setkal s delegací vysokých představitelů nedávno ustavené arabské exekutivy pro Palestinu. Delegace, vedená Músou Kásimem pašou a jeho synovcem, muftím, řekla kabinetnímu výboru pro Palestinu, že arabské stanovisko lze shrnout takto: „Arabové neakceptují mandát, přejí si zrušení Balfourovy deklarace a požadují zřízení demokratických institucí a zákaz prodeje půdy Židům." Druhá oficiální zpráva britské vyšetřovací komise, která byla pověřena, aby prozkoumala závěry předchozí zprávy, byla vydána v říjnu 1930. Tvrdilo se v ní, že vzhledem k dosavadním arabským metodám obdělávání půdy není v Palestině půdy dostatek, aby bylo možné uspokojit potřeby židovských přistěhovalců. Na základě tohoto tvrzení naznačila britská vláda, že budoucí židovské přistěhovalectví by mohlo být omezeno ještě přísněji než v minulosti. Sionisté byli zdrceni. Hluboce dotčený Weizmann rezignoval na funkci předsedy Sionistické organizace a Židovské agentury. Na schůzce se dvěma důležitými britskými ministry, ministrem kolonií lordem Passfieldem a ministrem zahraničí Arthurem Hendersonem, Weizmann prohlásil 17. listopadu: „Máme pocit, že naše práce v Palestině byla během posledních několika let podrobena pátravému zkoumání a vyšetřování. Je to stejné jako s rostlinou, která je soustavně vytahována z půdy a jsou jí prohlíženy kořeny; pro tu rostlinu to není příliš dobré." Při druhé schůzce s Passfieldem a Hendersonem následujícího dne Weizmann varoval, že dvě třetiny židovského národa většinou z východní Evropy - „žijí v podmínkách, které, aniž bych se ze své strany chtěl dotýkat negativně vašich pocitů, jsou takové, že by pomalu, ale jistě zničily životní prvky velké rasy". Masa Židů v těchto zemích netrpělivě touží po emigraci. Jak Polsko, tak Rumunsko nastolily antisemitskou politiku. Obě tyto země vyhlásily, že mají „příliš mnoho Židů". Podobně v Turecku a v arabských zemích Židé „hledají možnost úniku". „A přesto," pokračoval Weizmann, „zatímco oni hledají útočiště, všechny dveře těch zemí, kam Židé emigrovali v minulosti, se před nimi postupně uzavírají. Amerika, Jižní Afrika, Kanada, Mexiko - to všechno byly přistěhovalecké země; dnes jsou uzavřeny." O několik okamžiků později se Weizmann otázal, zda Židé mají přehrazenou cestu z „protirasových" nebo ekonomických důvodů. Kvůli obojímu, odpověděl si, a v emocionálním prohlášení, plném úzkosti, narýsoval židovské dilema, tak jak je chápal, i místo Palestiny v židovské perspektivě: Během svých dějin jsme se mezi národy, s nimiž jsme žili, neztratili. Zůstali jsme odlišní; odlišní náboženstvím, odlišní pohledem na svět, a proto jsme se octli mezi národy, s nimiž jsme žili, v menšině. Oni měli většinu a my jsme se octli v postavení, které nás učinilo ekonomicky nižší než tato většina, a tak vznikla složitá situace, která, jak jsem řekl, svými vnějšími důsledky nutí Židy přecházet z jedné země do druhé, ale dnes je svět naší emigraci uzavřen. S možnými výjimkami Brazílie a Argentiny, a s možnou výjimkou drobné infiltrace do některých dalších zemí, není ve světě místo pro masu Židů, kteří nenacházejí místo ve svých dosavadních zemích. Morální důsledek této situace se zkombinoval s věkovitou tradicí příchylnosti k Palestině, tradicí, která představuje integrální součást našeho náboženství, tradicí, která, jak myslím, nás udělala takovými, jací jsme, paličatě, nezlomně oddaní zemi, kterou mnozí z nás ani neviděli, ale která byla ústřední součástí našich dějin, jež nás naučily hledět na Palestinu jako na zemi, kde chceme najít uskutečnění našeho věkovitého snu. Reagujíc na tuto výzvu, souhlasila britská vláda s opuštěním přistěhovaleckých závěrů Bílé knihy z roku 1930. Přesto však v dopise, který napsal Weizmannovi a který přečetl v Dolní sněmovně 13. února 1931, sám ministerský předseda Ramsay MacDonald varoval, že pokud by v důsledku sionistické politiky zaměstnávat pouze židovské dělníky musely být nahrazeny arabské pracovní síly, „byl by to v nynější situaci takový faktor, k němuž by mandátní mocnost byla povinna přihlédnout". Situace uvnitř Palestiny dělala sionistům starosti stejně jako nastupující britská rezervovanost. Dne 3. prosince napsal Arthur Ruppin jednomu příteli: „Arabové si nepochybně velice posílili své politické pozice během několika posledních let a jsou mnohem méně ochotni k ústupkům Židům, než byli před deseti lety." Ruppin již nespatřoval žádné naděje ve spoléhání na dobrou vůli Arabů. Jeho dopis pokračoval: Přinejlepším by Arabové zaručili národní práva Židů v arabském státě podle modelu národnostních práv ve východní Evropě. Ale my až příliš dobře známe z podmínek ve východní Evropě, jak málo se většina ovládající výkonnou moc dá přimět, aby zaručila skutečnou a úplnou národní rovnost nějaké menšině. Osud židovské menšiny v Palestině by byl vždy závislý na dobré vůli arabské většiny, která by řídila stát. Pro Židy z východní Evropy, kteří tvoří převažující většinu všech sionistů, by takové řešení bylo naprosto neuspokojivé a zahubilo by jejich nadšení pro sionistickou věc a pro Palestinu. Hnutí, které by souhlasilo s takovým kompromisem s Araby, by nebylo podporováno východoevropskými Židy a stalo by se brzy sionismem bez sionistů.

Posledního dne roku 1931 napsal Ruppin pesimisticky, že je podle jeho názoru pochybné, zda by si židovská menšina byla schopna zachovat svou národní individualitu a nezávislost vůči arabské většině, kdyby tato ovládala státní mašinérii. Jeho pesimismus byl oprávněný. O tři měsíce později, 9. dubna 1932, nový britský vysoký komisař v Palestině sir Arthur Wauchope telegrafoval na ministerstvo kolonií v Londýně: „Dověděl jsem se ze svých soukromých rozhovorů, že židovské námitky proti jakékoli legislativní radě jsou vyvolány přesvědčením, že arabští vůdcové si přejí legislativní radu hlavně proto, aby zastavili pokrok Národní domoviny pro Židy. V tomto přesvědčení se vůbec nemýlí." Opakované arabské volání po legislativní radě, spojené s arabským nepřátelstvím k židovskému přistěhovalectví, vedlo Brity k zaujetí politiky opatrné slovní rezervovanosti. Dne 12. dubna na schůzi kabinetního výboru pro Palestinu zaznamenal oficiální protokol souhlas s názorem, že „značné rozpaky byly způsobeny nedávnými prohlášeními příliš specifické a definitivní povahy, a že by bylo žádoucí publikovat co nejméně, pokud jde o úmysly vlády". Budoucnost židovského přistěhovalectví do Palestiny byla podřízena politice vzdálené vlády, která se sice obávala urazit jednu či druhou stranu, ale zejména si nepřála pohoršovat arabské veřejné mínění s ohledem na arabské státy, s nimiž Británie udržovala styky, a na šedesát milionů muslimů v Britské Indii, jejichž loajalita britskému impériu byla podstatným rysem pacifikace indického sub-kontinentu. Jednou z opakovaných otázek, jež byly kladeny za scénou v britských oficiálních diskusích v Londýně, bylo, zda má být skutečně dovoleno, aby židovské potřeby v Palestině ohrožovaly širší britskou potřebu podpory muslimského světa. Jedním z hlavních důvodů přitažlivosti sionismu pro Židy na celém světě je, že Židé v Palestině by byli pány vlastního osudu, zatímco Židé všude jinde jimi nejsou. Přesto byly sliby mandátní správy i činnost Židovské agentury vystaveny sílící hrozbě, že se Británie podrobí arabskému nátlaku. Z mnoha hledisek sledoval židovský i arabský nacionalismus v Palestině paralelní cesty. Školy s arabským vyučovacím jazykem - muslimské i křesťanské -v Palestině byly podporovány a spravovány mandátní vládou. H. E. Bowman, komisař školství, napsal, že arabští vůdci v Palestině „dělali všechno pro to, aby proměnili školy v jádro nacionalistické inspirace. Jejich cílem bylo dělat potíže vládě tím, že dodávali školám negativní hodnoty; a zároveň naočkovávat arabské mládeži vášnivý nacionalismus, který by se projevil v otevřených činech, kdykoli by se to hodilo". Když to historik Elie Kedourie citoval, dodal komentář: „Totéž pochopitelně platí, mutatis mutandis, o sionistických školách." Nepokoje roku 1929 nezarazily židovské přistěhovalectví, přestože to bylo jejich cílem. Ani neodradily Židy od emigrace do Palestiny ze zemí, kde životní úroveň stejně jako všeobecná bezpečnost byly mnohem vyšší. Mezi přistěhovalci z roku 1930 byl i čtyřiadvacetiletý Američan z Louisville v Kentucky, Šimon Agranat. Usadil se v Haifě, kde provozoval právní praxi a sloužil jako smírčí soudce. Dva roky po zřízení Státu Izrael byl jmenován soudcem Nejvyššího soudu, jehož předsedou se stal roku 1965. Jedním z výsledků nepokojů roku 1929 bylo zostření rozporů mezi sionisty, kteří stále usilovali o kompromis s Araby, a těmi, kdo věřili, že jedinou možností je vojenské střetnutí. Mládežnické hnutí Betar, založené roku 1923, se ukázalo jako hlavní obhájce militantního sionismu a jako nekompromisní odpůrce sio-nisticko-socialistických mládežnických skupin. Kvůli svým červenohnědým uniformám byl Betar kritizován sionisty hlavního proudu za to, že má „fašistický charakter", podobný Mussoliniho černým košilím. Roku 1931 se první světová konference Betaru konala v Gdaňsku. Jeho hlavou byl zvolen Žabotinsky. Výcvik v obraně byl prohlášen za prvořadou povinnost každého člena Betaru. V Palestině pracovní brigády Betaru - známé od roku 1934 jako „mobilizované skupiny" - podstupovaly výcvik v sebeobraně, pořadových cvičeních, pouličních bojích, používání pušek a pistolí a vojenské taktice. Roku 1931 měl Betar 22 300 členů. V následujících sedmi letech dosáhl 90 000 členů. Také další mládežnické skupiny vzkvétaly, mezi nimi socialisticky orientované skautské hnutí pod vedením vysokoškolského učitele Siona Ha-Šimšoniho, jehož členové obdivovali ze všeho nejvíce Makabejské, obnovitele židovské suverenity v Palestině před dvěma tisíciletími. Táboření, poznávání země, návštěvy vesnic a vzdálených míst patřily ke každotýdennímu vzrušení. Každoroční letní tábory se konaly v Kirjat Anavimu, na vysočině západně od Jeruzaléma. Vyvrcholením skautského roku byl výlet k Mrtvému moři a výstup na pevnost Masada. Mezi chlapci, kteří podnikli tento výstup, byl i Jigael Sukenik, který o tři desetiletí později (již pod jménem Jigael Jadin) na tomto horském vrcholu uskutečnil vykopávky s mimořádnými výsledky. Přistěhovalectví z Ruska, které bylo tak důležité v první dekádě mandátní správy, ve druhé dekádě téměř vyschlo. Když zesílila Stalinova kontrola nad všemi aspekty sovětského života, vystěhovalectví se prakticky zastavilo. Roku 1932 jedna z posledních skupin ruských průkopníků, jež dorazila do Palestiny, založila kibuc v Afikimu, kousek na jih od Galilejského jezera, blízko soutoku řek Jordánu a Jarmuku. (Jméno Afikim znamená „Říční proudy".) Nejdříve chovali drůbež a dobytek a pěstovali banány, datle a grapefruity. O třicet let později založili továrnu na překližku, hlavně na vývoz, a stali se partnery nedaleké továrny na plasty. Kolem roku 1967 se svými 1290 členy byl Afikim jednou z největ-ších komunálních osad v Izraeli. Rovněž roku 1932 založili veteráni z řad zemědělských dělníků druhé a třetí alije Kfar Azar, pouhých deset kilometrů na východ od Tel Avivu. Tento mošav pěstoval zeleninu a choval mléčný skot a drůbež. Ve stejném roce vznikl jiný mošav, Kfar Bilu, v pobřežní nížině nedaleko od Rehovotu. Byl součástí projektu „Usazení tisíce rodin" určeného k zastavení trendu bydlení ve městech a k zvyšování zemědělské produkce, na níž byla města stále více závislá. Další osadou založenou roku 1932 byl Kfar Jona, na pobřežní rovině osm kilometrů od moře. Peníze přišly z dědictví belgického sionisty Jeana Fischera, který zemřel roku 1929 a jehož hebrejské jméno (Jona) osada připomíná. Fischerův syn Maurice, jeden ze zakladatelů osady, se později stal izraelským velvyslancem v Paříži. Veteráni Židovské legie, jejichž pokus založit osadu roku 1921 neuspěl kvůli nedostatku vody, byli šťastnější roku 1932: 19. července založili mošav Avihail (Otec síly), na širokém pruhu písečných dun v půli cesty mezi Haifou a Tel Avi-vem. Dařilo se jim pěstovat citrusy, a přežili. Na témž dlouhém pruhu písečných dun získal blízko Herzlije roku 1932 pozemek Baruch Čižik, jehož sestra Sara a bratr Efraim byli zabiti při arabských útocích roku 1920, respektive 1929. Jako

odborník na pěstování citrusů pracoval na zlepšování napínání ovocných stromů. V té době již měl za sebou (v roce 1930) publikaci sbírky lidových legend o palestinské flóře. V roce 1932 začaly vycházet noviny Palestine Post. Založil je Geršon Agron, původem z Ukrajiny (jeho původní příjmení bylo Agronskij), jenž vyrůstal ve Spojených státech a do Palestiny přišel s Židovskou legií roku 1918 ve věku dvaceti čtyř let. Myšlenka vydávat deník v angličtině měla dva cíle: jednak umožnit britským úředníkům a rezidentům v Palestině sledovat v plném rozsahu sionistické aktivity a aspirace, jednak přinášet anglicky mluvícím Židům zprávy z širšího světa. Rozmach židovských národních institucí byl kontinuálním procesem, budujícím strukturu, na které by eventuálně mohla být založena státnost. Roku 1932 přestěhovala Židovská agentura svou výzkumnou zemědělskou stanici z Tel Avivu do Rehovotu. Zde o dvě léta později založil Chajm Weizmann vědecký výzkumný ústav, kam byli zváni židovští vědci z celého světa, aby se zúčastnili nejmodernějších vědeckých experimentů. V říjnu 1932 přibylo do mládežnické vesnice Ben Semenu dvanáct mladých německých Židů. Byli první z pěti tisíc mladých lidí takzvané mladé alije, zahájené v Berlíně Rechou Freierovou a později svěřenou Židovskou agenturou Henriette Szoldové, zakladatelce Hadasy. Nové vesnice, rozšiřující se městský život, instituce, které poskytovaly řadu sociálních a výzkumných služeb - židovská komunita v Palestině měla mnohé, nač mohla být hrdá roku 1932, pouhých deset let od doby, kdy Společnost národů potvrdila Židovskou národní domovinu jako aspekt palestinského mandátu. Nicméně rostoucí nepřátelství arabských představitelů vůči sionistickým snahám vrhalo trvalý stín na celý tento podnik. Tehdy bylo podle přesných britských statistických údajů v Palestině 192 137 Židů a 1 073 827 Arabů. Arabské obyvatelstvo dosáhlo jednoho milionu předchozího roku. Jelikož se hospodářská situace uvnitř Palestiny zlepšovala, částečně v důsledku britské výstavby silnic a aktivity v oblasti sociální péče, částečně v důsledku židovského konstruktivního podnikání, počet arabského obyvatelstva rostl jak přistěhovalectvím z okolních arabských zemí, tak přirozeným přírůstkem. Ředitel politického odboru Židovské agentury Chajm Arlosoroff byl pesimista, pokud šlo o perspektivy arabsko-židovského porozumění. Uvažoval o určité revoluční akci, během níž by se Židé dostali v Palestině k moci, přestože dosud byli menšinou, a využili by období své vlády k vyvolání masového přistěhovalectví a dosažení židovské většiny. Nebylo jasné, jak si představoval, že by se to dalo provést, ale napsal Weizmannovi v soukromém dopise 30. června 1932: „Sionismus se nemůže v daných podmínkách změnit v realitu bez přechodného období organizované revoluční vlády židovské menšiny. Neexistuje cesta, aby se k židovské většině nebo dokonce jen k rovnováze mezi oběma rasami (nebo třeba k dohodě dostačující k poskytnutí základny pro kulturní centrum) dospělo systematickou imigrací a kolonizací bez období nacionalistické menšinové vlády, která by uzurpovala státní mašinérii, správu a vojenskou moc, aby se předešlo nebezpečí, že budeme smeteni početní převahou a povstáním (čemuž bychom nemohli čelit, kdybychom neměli k dispozici státní mašinérii a vojenskou sílu)." Arlosoroff dodal, že během tohoto přechodného období by se realizovala systematická politika rozvoje, přistěhovalectví a usazování. Roku 1932 přišel do Palestiny polský Žid Jicchak Persky jako „kapitalistický" přistěhovalec, což byla jedna z kategorií, povolených Brity (příchod s 1000 liber nebo více). Zanechal svou rodinu v polské vesnici - Višněvé - na tak dlouho, dokud se sám neusadí, aby se k němu mohla posléze připojit. Jeho syn Šimon Pereš si později vzpomínal: Následující dva roky jsme s ním měli kontakt prostřednictvím dopisů. Psal pevnou, důvěryplnou rukou a jeho dopisy byly plné rozmáchlého optimismu, který pro něho byl charakteristický. Někdy přikládal fotografie sebe a svého partnera Kabaka, oba nastrojení v lehkých letních oblecích, můj otec vysoký a opálený, druhý muž menší, ale také uvolněný a vyhlížející sebejistě. Nakonec jsme ho následovali. Vlakem do Istanbulu a pak polským parníkem do Jafíý, kde naši loď okamžitě obklíčil vřící malstróm loděk a bárek, s přístavními obchodníky v červených tarbuších a širokých kalhotách, nabízejících všechno od palmových větví po zelenou ledovou limonádu. Ale otec tu byl také, ve své vlastní loďce, hladce nás doprovodil přes celnici a pohraniční kontrolu do našeho nového domova tam, kde byl tehdy střed Tel Avivu. Rehov Ha'Avoda neboli Dělnická ulice - dům, v němž jsme bydleli, měl číslo 8 - byla odbočka z ulice Krále Jiřího, jedné z hlavních tepen nového židovského města. Jména obou ulic se zdála symbolizovat naši novou situaci: hlavní ulice pojmenovaná na počest našeho britského koloniálního vládce, a postranní ulička vyjadřující sionistickou vizi budoucího židovského státu. Tlak přistěhovalectví z Polska dále rostl, jelikož polský antisemitismus ohrožoval životy velké části ze tří milionů polských Židů. Ve všech polských městech byly také aktivní skupiny sionistické mládeže. Jedna z těchto skupin, Gordonia, nazvaná po sionistickém průkopníku A. D. Gordonovi, poskytla motivaci i osadníky pro kibuc založený roku 1933 v Dolní Galileji, západně od Nazaretu. Byl pojmenován Kfar Ha-Horeš (Vesnice v zalesněném kraji) a jeho členové v prvních letech byli zaměstnáni při vysazování lesů na okolních, dosud holých kopcích. Jejich největší plantáží byl les Krále Jiřího V. Gordonia, která měla v Polsku velké množství přívrženců a vyslala do Palestiny četné mladé lidi, byla výslovně nesocialistická. Její členové odmítali oslavovat První máj nebo nosit rudou vlajku. Dne 30. ledna 1933 přišel v Německu k moci Hitler. Záchvaty protižidovské zuřivosti, které doprovázely jeho politické kampaně a cestu k moci, byly okamžitě proměněny v činy. Fyzické útoky na německé Židy, jejich vylučování z povolání a kampaň směřující k jejich úplnému vyhnání z tisíců vesnic a dokonce i malých měst vedly k náhlému nárůstu emigrace. Němečtí Židé začínali přicházet do Palestiny ve stále rostoucích počtech. Model přistěhovalectví, v němž po předchozích deset let převládali Židé z Polska, se dramaticky změnil. Nejen že nové německé úřady vystěhovalectví z Německa podporovaly, ale i omezení na

přistěhovalectví do Palestiny byla v té době minimální. Výsledný přírůstek uprchlíků z Německa změnil demografickou rovnováhu palestinského Židovstva. Jen málokdo z nově příchozích německých Židů byl sionista. Jejich motivací bylo uniknout perzekuci. Ale mnozí z nich měli sympatie k sionistickým cílům a připojili se k duchu sionistického experimentu. Pochopitelně bylo možno je brzy najít ve všech odvětvích židovského národního života, zejména lékaře, učitele, vědce, architekty, fotografy, malíře a básníky. V Palestině vůdce Mapai Chajm Arlosoroff, který začal pochybovat o britské podpoře pokračující židovské imigraci, soustředil svou energii na organizování rychlého masového vystěhovalectví Židů z Německa. Na jaře 1933 odcestoval do Německa, aby zahájil vyjednávání s nacistickými úřady o převodu německožidovského vlastnictví do Palestiny. Avšak v létě téhož roku, když se procházel se svou manželkou Simou v Tel Avivu, byl zavražděn. Vůdce ilegální skupiny židovských podzemních „aktivistů" Abba Ahimeir byl palestinskou policií obviněn ze zosnování Arlosoroffovy vraždy. Ahimeira, jenž se narodil o třicet pět let dříve v Rusku jako Saul Heisinovič, v mládí vábil jak komunismus, tak socialismus. Roku 1928 se přidal k Žabotinského revizionis-tům, hlásajícím aktivní opozici proti mandátní vládě. Věřil, že v zájmu židovského státu je oprávněna ilegální akce. Ahimeir se stal vůdcem extremistické revizionistické kliky, jejíž noviny Hazit Ha'Am (Lidová fronta) ostře útočily na labouristické hnutí a oficiální sionistické vedení včetně Arlosoroffa. Dva řadové revizionisty, Avrahama Stavského a Zevi-ho Rosenblatta, kteří byli spolu s ním z vraždy obviněni, Arlosoroffova vdova identifikovala. Obžalovaní svou vinu popírali. Okresní soud osvobodil Ahimeira a Rosenblatta, ale usvědčil Stavského. Ten však byl také později osvobozen Nejvyšším soudem pro nedostatek důkazů. Obhajoba obvinila policii z manipulace se svědectvím vdovy a dalšími důkazy z politických důvodů, a argumentovala tím, že vražda souvisela se zamýšleným sexuálním napadením paní Arlo-soroffové dvěma mladými Araby. Jeden z těchto Arabů, uvězněný pro obvinění z jiné vraždy, se dvakrát přiznal, že byl zapleten do Arolsoroffovy vraždy, ale vždy své přiznání odvolal a obvinil Stavského a Rosenblatta, že ho podplatili, aby učinil doznání. V důsledku Arlosoroffovy vraždy členové labouristického hnutí s několika málo výjimkami pohlíželi na svědectví vdovy jako na důkaz existence zločinných fašistických tendencí mezi revizionisty. Na druhé straně revizionisté a četní další nelabourističtí představitelé, včetně hlavního aškenázského rabína Abrahama Isaaca Kooka, obhajovali Stavského nevinu a celou aféru označovali za krvavou pomluvu páchanou Židy na Židech. Arlosoroffova vražda pak zjitřovala vztahy mezi labouristickými sionisty a revizionisty po mnoho let. V době atentátu na Jicchaka Rabina roku 1995 si jeho vdova Lea připomněla, že k vraždě Arlosoroffa došlo „jen pár dnů od mého prvního kroku na půdě Palestiny jako malého děvčete". Ona a její manžel o této vraždě v pozdějších letech často diskutovali. „Bez"ohledu na to, kdo zabil Arlosoroffa," napsala, „revizionisté vytvořili klima, které jeho vraždu vyprovokovalo. Šířili zločinné pomluvy a podporovali články naznačující, že byl kolaborantem nacistů." V srpnu 1933 vyzval osmnáctý sionistický kongres, konaný toho roku v Praze, aby Židovská národní domovina byla vybudována „co možná nejrychleji a v co nej-větším měřítku". Do měsíce po tomto prohlášení Músa Kásim paša, prezident arabské exekutivy, volal znovu po okamžitém zastavení veškerého dalšího židovského přistěhovalectví. V říjnu toho roku, jelikož přistěhovalectví z Německa rostlo, protestující Arabové zaútočili na britské veřejné budovy a policejní stanice v Nábulusu, Jaffe a Jeruzalémě. Během následujícího násilí byl zabit jeden policista a dvacet šest arabských demonstrantů. Prolévání krve se stalo krutým vedlejším produktem politické debaty. Ale výstavba Židovské národní domoviny, přestože byla často zastíněna násilím, se nikdy nezastavila. Roku 1933 se polští a němečtí přistěhovalci spojili, aby založili Kfar Pines v severní části pobřežní nížiny. Přijali toto jméno podle Jehiela Michaela Pinese, hebrejského učence ruského původu, který byl v roce 1880 jedním z prvních hlasatelů hebrejštiny jako hovorového jazyka Židů v Palestině a patronem průkopnické osady Gedera roku 1884. Takto se ve jménech nových vesnic připomínala jména zakladatelů a vizionářů. Úsilí o zakládání nových osad nebylo omezeno na nové přistěhovalce. Roku 1933 skupina starších farmářů založila Kfar Vitkin v Heferské nížině severně od Tel Avivu. Půda Kfar Vitkinu potřebovala tři roky přípravy, než ji bylo možno začít obdělávat. Do deseti let se však stal největším mošavem v zemi se 1100 obyvatel (později jejich počet poklesl). Věnoval se hlavně pěstování pomerančovníků, produkci mléka a chovu drůbeže. Pojmenován byl podle Josefa Vitkina, pionýra narozeného v Rusku, který emigroval do Palestiny roku 1897. Jinou osadou založenou roku 1933 v pobřežní nížině, byl Mišmar Ha-Šaron (Stráž Šaronu). Tato osada se stala průkopníkem intenzivního hospodářství využívajícího zavlažování, ale prosazovala i komerční pěstování květin - včetně biblické šaronské lilie; bibličtí experti tvrdí, že tato lilie byla téměř jistě růže. V tomto kibucu pro jistotu pěstují obojí. Rovněž roku 1933 byl skupinou průkopníků, kteří přišli v předchozí dekádě z Ruska v rámci třetí alije a patřili mezi hlavní obránce Chuldy při nepokojích roku 1929, založen Kfar Chajm, pojmenovaný po Chajmu ArlosorofFovi. Kfar Chajm vzkvétal a jeho prosperita byla založena na citrusových plantážích a mléčné výrobě. Když počet přistěhovalců z Německa rostl, jedna jejich skupina se spojila, aby založila v roce 1934 svou vlastní zemědělskou osadu. Místo, které si vybrali, bylo na pobřeží jen deset kilometrů od hranice s Libanonem. Byla nazvána Naharija, podle potoka an nahár (arabsky) -, na němž ležela. První vesničané byli přistěhovalci pocházející ze středních vrstev, a záhy se ukázalo, že je pro ně obtížné, aby změnili svůj původní profesní a obchodnický život za rolnický. Brzy si však našli nová zaměstnání, když se Naharija vyvinula v malé přímořské letovisko. Ale v okolí bylo jen několik arabských vesnic pár kilometrů na východ, a tak zde v těchto raných dnech přetrvával pocit izolace od hlavních oblastí židovských osad.

Sionistické úsilí nepřitahovaly pouze písečné duny na pobřeží a prázdnota severní Galileje. Na jaře 1934 podnikl David Ben Gurion cestu Negevskou pouští k Akabskému zálivu. O pětadvacet let později řekne svým kolegům ve vládě, co tam našel: pár hliněných chýší „na konci nicoty", které sloužily jako primitivní strážnice pro britskou mandátní policii. Říkalo se tomu Um Rašraš, což arabsky znamená „Matka šustotu". Šimon Pereš, jeden z těch, jimž Ben Gurion vyprávěl o své cestě, později napsal: Daleko na jihu ležely jasně modré vody zálivu, jiskřící na slunci a odrážející karmínové hory Edomu. Kromě těch dvou hliněných chýší bylo pobřeží prázdné a za ním, stoupajíc k severu, se táhla pergamenu podobná poušť. Tohle místo se tvářilo mnohem víc jako poslední stopa romantické nálady zakleté Lawrencem z Arábie než jako budoucí brána do nového světa. ^ Ben Gurion však spatřoval v tomto místě, nejjižnější špičce toho, co byla Palestina, a v té době dosažitelném pouze po svízelném cestování, most mezi budoucím židovským státem a africkým i asijským světadílem. A stále se k této myšlence vracel. Byl pevně přesvědčen, že divočina Negevu, kde nejsou lidé, by se mohla jednoho dne stát životně důležitým centrem izraelského rozvoje. Těžba potaše, fosfátů a dalších minerálů by poskytla základnu pro velké průmyslové podniky, jejichž produkty by se vozily přes poušť do Eilatu, a tato cesta by sloužila jako „pozemní Suezský průplav". Pereš dodává: „Zdálo se, že prázdný Negev a otevřený Eilat mu nabízejí ty nej-plodnější vývojové perspektivy pro Izrael." Na začátku třicátých let se sionističtí vůdcové soustavně pokoušeli dospět s palestinskými Araby k nějaké dohodě. K nejvýznamnějšímu z těchto jednání došlo 18. července 1934, kdy se Ben Gurion a dr. Magnes setkali s Auním Abdulem Hadím, vůdcem hnutí usilujícího o nezávislost palestinských Arabů. Ben Gurion se zeptal Abdula Hadího bez obalu: ,Je možné smířit konečné cíle židovského národa a arabského národa?" a dále svému arabskému partnerovi řekl: Naším konečným cílem je nezávislost židovského národa v Palestině, na obou březích Jordánu, nikoli jako menšiny, ale jako několikamilionové komunity. Podle mého názoru je možné vytvořit za období čtyřiceti let, pokud by bylo zahrnuto Zajordánsko, komunitu čtyř milionů Židů dodatkem k arabské komunitě o dvou milionech. Cílem arabského národa je nezávislost a jednota všech arabských zemí. Kdyby Arabové souhlasili s naším návratem do naší země, pomohli bychom jim svou politickou, finanční a morální podporou dosáhnout renesance a jednoty arabského národa. Ben Gurion zapsal v záznamu o jejich rozhovoru, že Abdula Hadího se zmocnilo „nadšení, když to uslyšel", a „řekl, že pokud by s naší pomocí mohli Arabové dosáhnout jednoty, souhlasil by ne se čtyřmi, ale s až pěti nebo šesti miliony Židů v Palestině. Šel by volat po ulicích, říkal by každému, koho zná, v Palestině, v Sýrii a Iráku, v Damašku a Bagdádu: ,Dejme Židům všechno, co chtějí, pokud dosáhneme naší jednoty!' Potom," zaznamenává Ben Gurion, „Hadího nadšení opadlo a on se vrátil ke svému ironickému a skeptickému tónu a zeptal se, jaké garance by Arabové dostali. Počet Židů v Palestině by se zvýšil na čtyři miliony, zatímco Arabové v ostatních zemích by byli ponecháni s Angličany, Francouzi a sliby, jež jim dávají Židé. Copak si myslíme, že by se Arabové mohli spolehnout na naše sliby a prohlášení?" Ben Gurionův záznam pokračuje: Řekl jsem mu, že jestliže bychom dosáhli shody v hlavním bodě, hledali bychom společně praktické prostředky, jimiž by každá ze stran mohla zajistit zájmy té druhé. Ani my jsme ještě nedosáhli čtyř milionů obyvatel v zemi, realizace sionistických cílů je dlouhý proces, a ani obrození arabského národa nenastane přes noc. Auní se pak zeptal Ben Guriona, zda by Židé pomohli Arabům zbavit se Francie a Anglie. „Odpověděl jsem mu, že i o této věci musím hovořit otevřeně," napsal Ben Gurion. „Nebojovali bychom proti Angličanům. My také máme věci, jež vyčítáme mandátní vládě, možná nikoli menší než ty, na něž si stěžují Arabové. Ale Angličané nám pomohli a my chceme, aby v tom pokračovali. My jsme věrní svým přátelům. Budování arabského hospodářství, pozdvižení úrovně kultury, veřejného školství, rozvoj různých arabských zemí - to vše předchází a podmiňuje politické osvobození. V těchto pozitivních úkolech jsme připraveni poskytnout veškerou možnou pomoc arabskému národu. Jedinou otázkou je, zda jsou Arabové připraveni nechat nás v míru a bez obtěžování pracovat v Palestině." Když se dr. Magnes Auního zeptal, zda jsou Arabové ochotni „obětovat Palestinu kvůli dosažení širších cílů v ostatních arabských zemích", přerušil ho Ben Gurion s tím, že „si nepřejeme, aby Arabové .obětovali' Palestinu. Palestinští Arabové nebudou obětováni, aby se mohl realizovat sionismus. Podle naší koncepce sionismu si ani nepřejeme, ani nejsme schopni budovat svou budoucnost v Palestině na úkor Arabů." Ben Gurion pak řekl Aunímu: Palestinští Arabové by zůstali tam, kde jsou, jejich osud se zlepší a ani politicky nebudou na nás závislí, dokonce ani tehdy, až dospějeme k utvoření rozsáhlé většiny obyvatelstva, protože existuje základní rozdíl mezi naším vztahem k Palestině a arabským. Pro nás je tato země vším a nic jiného neexistuje. Pro Araby je Palestina pouhým malým dílkem velkých a početných arabských zemí. Dokonce i kdyby se Arabové stali v Palestině menšinou, nebudou žádnou menšinou na vlastním území, které se rozkládá od pobřeží Středozemního moře k Perskému zálivu, od hor Taurusu k Atlantskému oceánu.

Ben Gurion řekl Aunímu: „Pro židovský národ je podstatné, že bude mít většinu zde, protože jinak by nebyl nezávislý. Ale Arabové s obrovským arabským zázemím a sousedními arabskými oblastmi se nemohou změnit v menšinu." Zdálo se, že Auní s tím souhlasí, protože když se ho Magnes zeptal, zda Arabové v různých zemích „skutečně pociťují svou jednotu", odpověděl mu, že „přestože by to ještě nemuselo být pravda o masách, arabská inteligence ve všech zemích - Sýrii, Iráku, Saúdské Arábii, Tunisu i Maroku - pociťuje, že patří k jediné kultuře, jediné minulosti a jedinému národu". Konflikt národních zájmů se podle Ben Gurionova názoru soustřeďoval na základní nerovnost spočívající v tom, že zatímco arabské státy již existují a arabský svět se rozkládá od atlantického pobřeží Maroka po vody Perského zálivu (a muslimský svět daleko za ně), nemají Židé žádnou existující zemi, v níž by měli suverenitu nebo většinu. Tato nerovnost byla zvětšena v chápání palestinského Židovstva událostmi v Německu. Neexistuje žádný židovský stát, jakkoli malý, kam by Židé z Německa měli právo odejít a usadit se v něm jako ve své vlastní zemi. Židovský nacionalismus, jak jej formulují během poslední třetiny století sionisté, dosud nezajistil takové bezpečné a suverénní útočiště. V roce 1934, když perzekuce Židů v Německu pokračovala a když se stalo zřejmým, že nacistická rasová politika se - jak někteří lidé doufali - nezmírní, přibylo do Palestiny s britským dovolením 42 000 Židů. To byl rekordní počet přistěhovalců za jeden rok v dějinách země. Jedním z prvních mošavů, utvořených Židy z Německa, byl Kfar Bialik, založený roku 1934 ve vnitrozemí těsně u Haif-ské zátoky a pojmenovaný po hebrejském spisovateli ruského původu Chajmu Nahmanu Bialikovi, jenž právě zemřel a jenž před svou emigrací do Palestiny o deset let dříve žil krátce v Berlíně. Další nová osada, Kfar Šmarjahu, pojmenovaná podle Šmarjahua Levina, jednoho z prvních sionistických vůdců ruského původu, vznikla o tři roky později. Jejími osadníky byli většinou vzdělaní odborníci ze středních vrstev, přesto jejich hlavní aktivitou na začátku byl intenzivní chov drůbeže. Nebyli to jen němečtí Židé, kdo se dal po roce 1933 do pohybu. Přistěhovalectví z Polska a Rumunska zůstávalo rovněž vysoké, když strach z nacismu a protižidovských hnutí se šířil všude. Roku 1934 skupina náboženských Židů z východní Evropy založila Kfar Ha-Ro'eh, mošav, který se rychle proměnil v duchovní středisko hnutí náboženských mošavů. Vedle zemědělství se věnovali náboženským studiím ve své ješivě (náboženské akademii). Jméno tohoto mošavu vzniklo z hebrejských iniciálek jednoho z duchovních vůdců nábožensky orientovaných Židů v Palestině, rabína Abrahama Isaaca Kooka. Podezírání vůči britské politice a strach, že Britové by mohli nakonec vyvolat zastavení židovského přistěhovalectví, vedly revizionistické hnutí k tomu, aby naléhalo na ještě rychlejší židovské přistěhovalectví a na okamžité usídlování Židů nejen v Palestině, ale také v Zajordánsku. Roku 1934 zavedl Žabotinsky pro členy svého mládežnického hnutí betarskou přísahu: „Zasvětím svůj život znovuzrození Židovského státu s židovskou většinou na obou březích Jordánu." Revizionisté prováděli politiku, která vedla k prohlubování britského antagonismu vůči židovským aktivitám. Roku 1934 pronajali loď, jež přivezla 117 „ilegálních" židovských přistěhovalců z Evropy do Palestiny, tedy Židů, kteří neměli nezbytné povolení k přistěhování. Byl to první revizionistický podnik v tomto roce, během něhož vyplulo z černomořských přístavů do Palestiny dalších patnáct lodí. Většinu z nich zadrželo britské námořnictvo a jejich lidský náklad úřady internovaly nebo deportovaly. Jak cíle, tak metody revizionistů zvyšovaly nepřátelství a kritiku v britských vládních kruzích. V „přísně tajném" memorandu, datovaném 28. března 1934, tehdejší ministr kolonií sir Philip Cunliffe-Lister varoval své kolegy z kabinetu, že tato nezákonná imigrace nabývá „alarmujících rozměrů" a měla by být přísně potlačována. Ale „nemělo by smysl zavírat oči před skutečností", pokračovalo jeho memorandum, „že mezi Araby a Židy panuje nyní diametrální rozpor, pokud jde o celý předmět přistěhovalectví. Arabové tvrdí, že je neuspokojí nic kromě naprostého embarga na jakékoli další přistěhovalectví; a židovští extremisté věcem nijak nenapomáhají svými požadavky na neomezenou imigraci a svým přiznávaným úmyslem učinit z Palestiny nikoli pouhou Národní domovinu, ale Židovský stát". Revizionisté dávali jasně najevo, že pro ně je cílem vší imigrační a kolonizační aktivity židovská státnost. Židovská agentura se vyhýbala jakékoli otevřené zmínce o státu. Avšak ministr kolonií nepochyboval, že „dokonce i umírněný židovský vůdce líčí věci svým voličům tak, že se obraz Židovské národní domoviny často rozšiřuje na obraz Židovského státu". Britské obavy z židovské státnosti postupovaly paralelně s konstruktivními snahami sionistů vytvořit národní instituce na všech úrovních. Roku 1934 Chána Čižiková, sestra zemědělského odborníka Barucha a Sary a Efraima, kteří byli zabiti během arabských nepokojů, založila v Tel Avivu internátní školu, kde děvčata z kibuců mohla studovat zemědělství. Za školní budovou - která byla typickým příkladem telavivské bau-hausovské architektury - bylo pole, kde se mohly pást krávy, a kravín. Děvčata prodávala mléko a ovoce i zeleninu, které vypěstovala, v malém obchodě u vchodu do školy. Z těchto prodejů financovala své vzdělávání.* Ve snaze budovat židovskou entitu a zvyšovat možnosti pro židovské přistěhovalectví zaměstnávala Židovská agentura v hlavních sionistických podnicích pouze Židy, a tuto politiku těžce nesli Arabové hledající práci. Z obav před dalším výbuchem arabského násilí nakupovala Hagana tajně pušky a munici v zahraničí a pašovala je do Palestiny po moři. V říjnu 1935 se část jedné zásilky z Belgie rozbila, když byla vykládána vjaffě. Na protest proti tomu vyhlásili Arabové generální stávku a uspořádali demonstrace vjafře, Haifě a Jeruzalémě. Na podzim, v naději, že zlepší vztahy s Araby, rozšířila Židovská agentura o padesát procent rozlohu půdy do té doby rezervované pro Araby v pánvi jezera Chula. Byla to půda, kterou mandátní správa přiřkla židovské komunitě. Roku 1935 přišel do Palestiny ještě vyšší počet Židů než v předchozím roce: 61 000 proti 42 000 (mezi nimi i dvouletý Jigael Tumarkin, přivedený svými rodiči z Drážďan, který se později stal jedním z hlavních malířů a sochařů Státu Izrael). Britská vláda, zavázaná od roku 1921 brát v úvahu ve své imigrační politice „ekonomickou příjmovou kapacitu" země, začala se znepokojením pohlížet na to, že do Palestiny přichází více Židů, než by mohla země ekonomicky unést. Byl to jasný důvod, jak tvrdili Arabové, pro zavedení přísných omezení přistěhovalectví. Nicméně o dva roky později britská královská komise, vedená lordem

Peelem, komentovala vzrůst židovské imigrace takto: „Imigrace zdaleka nezmenšovala ekonomickou příjmovou kapacitu, ale naopak ji zvyšovala. Čím více přicházelo přistěhovalců, tím více práce nabízel místní průmysl, aby uspokojil jejich potřeby, zejména ve stavebnictví: a více práce znamenalo více místa pro přistěhovalce podle .dělnického programu'. Pokud by vláda nepřijala restriktiv-nější politiku, nebo pokud by nenastaly určité hospodářské nebo finanční obtíže, zdálo se, že neexistují důvody, proč by míra přistěhovalectví neměla soustavně stoupat." Byla to přesvědčivá podpora židovského přistěhovalectví. Mezi osadami založenými roku 1935 byl Beit Ha-Šitta (Dům u akácie) vjiz-re'elském údolí, pojmenovaný podle biblické lokality, kde porazil Gedeón Mid-jánce. Založili jej Židé z Německa společně s mladými lidmi narozenými v Palestině, kteří byli nazýváni Sabrové, podle plodů kaktusu, které jsou zvnějška tuhé a bodavé, ale sladké a šťavnaté uvnitř. Rovněž téhož roku založili v pobřežní nížině přistěhovalci z Německa osadu Jedidja (Boží přítel). Byla nazvána po židovském filozofu Filónovi Alexandrijském, jenž měl značný vliv na rané křesťanství; jeho jméno bylo hebraizováno jako Jedidja v devatenáctém století. Ctnost, kterou zdůrazňoval, byla láska k Bohu oproti strachu z Boha. V roce 1935 vznikla osada Ša'ar Ha-Amakim (Brána údolí [slovo údolí je v plurále - pozn. překl.]), třináct kilometrů ve vnitrozemí od Haify, na hřebenu, odkud je vidět na severu Jizreelské a na jihu Zebulonské údolí. Jejími zakladateli byli přistěhovalci z Jugoslávie. Události v Německu v roce 1935 způsobily, že se Palestina zdála více než kdy jindy zásadním ohniskem židovských nadějí. Dne 15. září sjezd nacistické strany konaný v Norimberku schválil dva zvláštní předpisy, známé jako norimberské zákony, podle nichž od nynějška nemohl být žádný Žid německým občanem. To vyvinulo veliký tlak na německé Židy, aby odešli do Palestiny, kde Židovská národní domovina vypadala ze všech běžných hledisek jako Židovský stát, i když jím ještě nebyla. Dvě třetiny obyvatelstva tvořili Arabové, ale většina Židů žila v kompaktních oblastech, které navazovaly jedna na druhou. Tel Aviv byl zcela židovským městem. I ostatní židovská města vzkvétala nebo byla ve výstavbě. Jišuv, židovská komunita, se pyšnila moderností svého života a kultury. Žádný aspekt židovského života nebyl v Palestině pouštěn ze zřetele. Roku 1936, v roce berlínské olympiády, jíž se Hitler velice chvástal, uspořádala sportovní organizace Makkabi své vlastní mezinárodní hry (často nazývané židovská olympiáda) u Tel Avivu. Židé přijeli skoro ze všech zemí diaspory, včetně Německa, aby zde závodili. Po hrách se mnoho ze závodníků, nejen z Německa, ale také z Rakouska a Československa, rozhodlo zůstat v Palestině. Učinili to „ilegálně", protože od mandátních úřadů dostali povolení ke vstupu do země jen za účelem účasti na těchto hrách. Měli štěstí, že mohli jít tam, kde jejich přítomnost nevzbudila námitky, jelikož organizace Makkabi se toho roku rozhodla založit a financovat Kfar Ha-Makkabi, kibuc ve vnitrozemí nedaleko Haify. Rovněž roku 1936 vznil Palestinský orchestr. Jeho zakladatelem byl Bronislav/ Huberman, kdysi polské zázračné dítě, který roku 1892 ve věku deseti let hrál na housle před císařem Františkem Josefem ve Vídni. Huberman shromáždil skupinu především německožidovských hudebníků-uprchlíků a přesvědčil Artura Tos-caniniho, aby řídil úvodní prosincové koncerty v Tel Avivu a v Jeruzalémě. Repertoár orchestru zahrnoval hudbu německožidovského skladatele Felixe Mendelssohna, jehož díla nacisté zakázali. Při jeho prvním jeruzalémském koncertu roku 1937, jehož se zúčastnili členové Peelovy komise, byl na programu pouze Beethoven. Literární život židovské Palestiny rovněž vzkvétal. Příliv židovských spisovatelů, básníků, skladatelů, umělců a herců z mnoha rozdílných zemí se spojil s aktivní tváří sionismu, aby vytvořil silný vlastenecký pocit. Roku 1936 si Společnost hebrejských spisovatelů vybrala za svého předsedu ukrajinského rodáka Josefa Aharonoviče, který žil v Palestině třicet let. Aharonovič, jenž patřil k vůdcům labouristického hnutí a od roku 1922 zastával funkci ředitele Banky Ha-Poalim (Dělnické banky) v Tel Avivu, chtěl, aby veškerou zemědělskou i průmyslovou práci v židovských osadách vykonávali Židé. Byl důrazným obhájcem poctivosti ve veřejném životě a účinnosti židovských národních institucí a napsal mnoho článků k tomuto cíli. Věřil také, že by měly být podniknuty přípravy na masové přistěhovalectví. Akademický život, stejně jako literární a umělecký, měl z přistěhovalectví prospěch. Roku 1936 přijel do Palestiny Šanoch Albek, vedoucí učitel rabínských studií z Berlína, kde v předchozím desetiletí vyučoval. Byl jmenován okamžitě profesorem talmudu na Hebrejské univerzitě, na níž pak přednášel následujících dvacet let a stal se autorem mnoha vědeckých prací z biblických studií jak v němčině, tak v hebrejštině. Kibuc Ha-Zorea (Rozsévač) byl utvořen roku 1936 stopadesáti nedávnými přistěhovalci, mladými německými Židy z mládežnického hnutí Werkleute (Lidé akce), kteří přišli do Palestiny o dvě léta dřív. Kibuc ležel na jihozápadním okraji Jizreelského údolí. Jeho zakladatelé se zúčastnili vysazování hustého lesa na blízkých kopcích. V průběhu prvního období jeho existence navštívil vícekrát Ha-Zoreu patron organizace Werkleute Wilfred Israel, syn bohatého židovského berlínského majitele obchodního domu, který aktivně podporoval židovskou emigraci z Německa. Zahynul při leteckém neštěstí za druhé světové války, když letěl z Lisabonu do Londýna. Muzeum v kibucu Ha-Zorea bylo pojmenováno po něm a obsahuje mnoho děl umění Dálného východu, která mu věnoval ve své závěti. Mezi roky 1933 a 1936 židovské obyvatelstvo Palestiny vzrostlo z 234 967 na 384 078; z o něco více než dvaceti procent na téměř třicet procent. Na protest proti dalšímu židovskému přistěhovalectví zahájili Arabové 15. dubna 1936 generální stávku. Toho dne byli napadeni a zabiti tři Židé, kteří cestovali mezi arabskými městy Tulkarm a Nábulus. Následujícího dne malá disidentská židovská skupina, jež se sama nazývala Irgun Cva'j L'eumi (Národní vojenská organizace, známá zkráceně jako Irgun, a podle

svých hebrejských iniciálek také jako Ecel), která pokládala za svůj vzor Žabotinského, zabila v odvetu arabské dělníky u Tel Avivu. Osmačtyřicet hodin pak hledaly arabské gangy po celé Jaffě Židy, napadaly je a zapalovaly židovské obchody. Dne 7. května se arabští vůdcové setkali v Jeruzalémě a vyžadovali okamžité ukončení veškeré židovské imigrace, zákaz jakéhokoli budoucího prodeje půdy Židům a vytvoření arabské většinové vlády. Po celé Palestině se židovské farmy staly terčem útoků. Židovské domy byly zapalovány, obchody vyloupeny a celé zahrady zničeny. Útoky na jednotlivé Židy vedly během jednoho měsíce ke smrti jednadvaceti Židů, včetně několika žen a dětí. Britové reagovali na toto arabské násilí tím, že 11. května vyhlásili, že mají v úmyslu „potlačit veškeré výbuchy nezákonnosti". V polovině května zabila policie šest arabských demonstrantů. Židovská agentura odsoudila odvetné akce prováděné Irgunem a vyzývala Židy, aby projevovali zdrženlivost. Židé však byli dále zabíjeni po celé Palestině - do října zaplatilo smrtelnou daň osmdesát obětí. Ve snaze udržet klid zabily britské jednotky více než 140 Arabů, zatímco v ozbrojených srážkách s arabskými bandami zahynulo třiatřicet britských vojáků. Pro Židy bylo znepokojující přihlížet, jak malý účinek může britská ochrana mít. Během léta roku 1936 úmyslné arabské akty vandalismu zničily tisíce hektarů židovských polí a zdevastovaly spousty ovocných sadů. Židé byli zabíjeni, když cestovali autobusy, nebo i když zůstali sedět doma. Celé židovské komunity uprchly, mezi nimi devadesát čtyři Židů, většinou z Kurdistánu a dalších muslimských zemí, jejichž rodiny bydlely v převážně beduínském městě Beisa-nu již od začátku století, 350 Židů, žijících v převážně arabském městě Akku, a až na jednu všech deset židovských rodin, které žily v arabské vesnici Peki'in, kde podle tradice jejich předkové bydleli od římských dob. Hagana reagovala na arabské útoky zřízením mobilních hlídek vycvičených speciálně k nočním protiútokům. Jedna z těchto hlídek, vedená bývalým důstojníkem Rudé armády Jicchakem Landsbergem (později užíval jméno Sadeh), která působila v Kirjat Anavimu u Jeruzaléma, poskytla příklad tím, že používala ohrožené osady jako základny k protiútokům na okolní arabské vesnice, z nichž přicházeli útočníci. Později si jeden z jejích členů vzpomínal: „Naučili jsme se pohybovat potmě, co si máme oblékat, jak komunikovat s dalšími členy hlídky, jak šeptat rozkazy, jak padat a vstávat, jak střílet a jak se ukrývat, jak poslouchat a co poslouchat, jak zřídit frontovou pozici a jak ji vybudovat -a především jak předvídat úmysly ozbrojeného útočníka dříve, než by mohl provést svůj útok." Dne 18. května 1937 bylo oznámeno v Dolní sněmovně, že bude utvořena královská komise, aby vyšetřila příčiny nepokojů v Palestině. Lord Peel byl jmenován jejím předsedou a sir Horace Rumbold, bývalý britský velvyslanec v Berlíně, jeho zástupcem. Členové komise podnikli rozsáhlou cestu po Palestině, během níž navštívili hlavní arabská střediska a některé židovské osady včetně Tel Avivu. John Martin, sekretář této komise později vzpomínal na příhodu, která měla značný emocionální dopad na lorda Peela a jeho kolegy. Když navštívili jednu židovskou zemědělskou osadu, spatřili členové komise muže, který bydlel v chudé chýši, ale měl v ní piano a noty. Sir Horace Rumbold si byl jistý, že toho muže již někdy potkal. Když se ho zeptali na jméno, ukázalo se, že je to dobře známý hudebník z Lipska, jenž jednou koncertoval na britském velvyslanectví v Berlíně. Martin si vzpomíná: „Tato situace byla pro nás všechny trapná. Rumbold začal muži projevovat soucit. ,Musí to být pro vás hrozná změna,' řekl, aby mu vyjádřil soustrast. Ale hudebník k Rumboldovu překvapení odpověděl: Je to změna, z pekla do nebe.

Kapitola pátá

Naděje … a rány 1937 - 1939 Rok 1937 se měl stát rozhodujícím pro palestinské Židy. Věřilo se, že Peelova komise by mohla navrhnout vytvoření dvou nezávislých států v Palestině, jednoho židovského a druhého arabského. Koncepce rozdělení postavila před Židy svůdnou perspektivu státnosti. Zároveň však se ze svého hlediska obávali, aby teritorium pod jejich kontrolou nebylo oklestěno. Dokonce i když Peelova komise, která se vrátila do Británie, pokračovala v hledání příčin nepokojů, sionisté vytrvale budovali dále nové osady. Dne 9. dubna byl zaveden nový způsob založení osady. Během noci vybudovali zakladatelé strážní věž a dřevěný obvodový plot, a na úsvitu osada stála. První vesnice s věží a palisádou byla založena severně od arabské osady Beisan (dnešního Beit SVanu), asi jeden a půl kilometru od řeky Jordán, Židy z Kurdistánu; nazvali ji Beit Josef, podle dělnického sionistic-kého vůdce Josefa Aharonoviče, který právě zemřel. Měsíc poté vznikla další vesnice tohoto typu východně od Beisanu, mezi ním a řekou Jordán. Jmenovala se Maoz (Pevnost). Angličan Maurice Pearlman, který tehdy poprvé navštívil Palestinu a strávil ve vesnici den, kdy byla založena, slyšel od osadníků o původních plánech skupiny mladých Židů narozených v Palestině odejít do této odlehlé oblasti, známé loupežnými nájezdy kočovných beduínů: Tito hoši a dívky - většina z nich ještě nedosáhla dvaceti let - si ještě na střední škole slíbili, že založí svou vlastní komunální osadu. Jakožto Židé narození v Palestině znali dobře zemi a její obyvatele; všichni hovořili arabsky i hebrejsky, a byli tudíž dobře

připraveni ke kolonizaci nejobtížnějších a nebezpečných oblastí. Příslušný židovský úřad pro ně rezervoval kus půdy, ale posledních osmnáct měsíců bylo pokládáno za příliš nebezpečné osadu zakládat, a tak jejich žádosti o povolení založit osadu úřad soustavně zamítal. ^ Skupina se však kvůli těmto odkladům rozzlobila a rozhodla se, že je zbytečné vyčkávat déle. Několik z nich navštívilo lokalitu Maoz na pusté pláni jihovýchodně od Beisanu. Zjistili, že je porostlá velice vysokým plevelem a oplývá beduínskými tábořišti. Inspirujíce se svými biblickými předchůdci, tito „špioni" podali zprávu v tradici Jošuy a Kaleba, že to není tak nebezpečné, jak se tvrdí, a že si musí koupit traktor, bez ohledu na to, jak moc se zadluží, a připravit půdu pro usídlení. Intenzivní nádak, podporovaný fait accompli - nákupem traktoru -, nakonec přesvědčil zodpovědné židovské představitele a plány pro jejich usídlení v nové osadě byly vypracovány. Ajn Harod, na východním konci Esdraleonského údolí, největší osada poblíž Maozu, se stal střediskem horečné aktivity, kde se vyráběly barikády, bungalovy a strážní věž, aby byly připraveny k přestěhování na novou lokalitu. Nastal den, kdy měla být osada zřízena. Maurice Pearlman byl očitým svědkem, jak to proběhlo: Hodina H byla stanovena na 3.30 jednoho úterního rána a nová skupina, doprovázená členy sousedních osad, vyrazila s přenosnými stavbami na řadě nákladních aut a zamířila na východ. Silnice se táhne k východnímu konci údolí a pak se obrací na sever k syrské hranici. Maoz však leží na jižním konci oblasti Beisanu, a tak nákladní auta opustila silnici v bodě, kde se obrací, aby si prorazila obtížnou cestu přes beisanskou pustinu, pokrytou vysokým plazivým plevelem. Ale po několika metrech narazila na nedávno vysekanou stezku. Jela po ní, dokud nebyla kousek od Maozu. V temnotě před sebou spatřili noví osadníci slabou zář hořící cigarety. Když se přiblížili, rozeznali siluetu mladíka sedícího na traktoru. Postava slezla a došla k nim. „Šalom, šalom, hacol beseder! - Ahoj, ahoj, všechno v pořádku," zvolal mladík docela klidně. „Šalom," odpověděli. Byl to osmnáctiletý chlapec, člen nové skupiny. Když bylo stanoveno datum usídlení, přihlásil se dobrovolně, že tam odjede o něco dříve a s pomocí traktoru prostor vyklučí. Přes den měl ale práci ve městě, a kromě toho se nepokládalo za vhodné připoutávat příliš pozornosti k nastávajícímu usídlení v této oblasti. Proto sem byl traktor přivezen o čtyři noci dříve a ukryt v porostu, a on se rozhodl pracovat v noci. Po tři noci před „velkým dnem" chodil na to místo a pečlivě a klidně pracoval, metodicky pálil plevel a pak jej drtil traktorem. Byl sám a naprosto neo-zbrojen. Vystavoval se všudypřítomnému nebezpečí, že ho přepadnou beduíni, při čemž by ho mohly zachránit pouze jeho chytrost, arabština a možná cigarety. ^ A přesto neprojevoval žádnou vnější známku úlevy, když se setkal s hlavní skuoinou nových usedlíků z Ajn Harodu. „Hacol beseder - všechno v pořádku." Nic víc. A oni ho následovali na vyklučený prostor a rychle se připravili k výstavbě svého domova. Pozdě odpoledne nová židovská vesnice stála. Bungalovy byly smontovány, barikády postaveny po obvodu a dřevěná strážní věž, doplněná lampou a dynamem, byla vztyčena na svém místě. Když padl soumrak, za hrobového ticha rozsvítili lampu. Vrhla mocný kužel světla na okolní pustinu. Její symbolika byla zjevná všem, a byl to jediný okamžik, kdy si dovolili být sentimentální. Bylo to světlo nového života a nové éry. Oblast, z níž odešla civilizace před dvěma tisíci lety, byla znovu obsazena. Nová osada byla založena. Nedlouho po založení Maozu byl zavražděn Chajm Sturman, zasloužilý sionis-tický vůdce, který přišel do Palestiny z Ukrajiny roku 1906 a byl průkopníkem židovské sebeobrany před první světovou válkou i po ní. Zahynul spolu se dvěma přáteli, když jejich auto najelo na minu položenou arabskými povstalci. Jako zakládající člen Ajn Harodu se dobře znal s mladými lidmi, kteří právě založili Maoz, a povzbuzoval je. Na jeho památku svůj kibuc přejmenovali na Maoz Chajm (Chajmova pevnost). O deset let později ve Válce o nezávislost padl syn Chajma Sturmana Moše; a dalších jedenáct let potom byl při útoku izraelské armády na Zelený ostrov v ústí Suezského kanálu zabit Chajmův vnuk. Dne 30. června 1937 byl založen deset kilometrů jihovýchodně od Beisanu a něco přes kilometr od jordánské hranice Tirat Cevi (Ceviho hrad), další vesnice s věží a palisádou. Jejími zakladateli byli náboženští pionýři ze střední Evropy. Byla rovněž postavena za jedinou noc. Od začátku byli její obyvatelé aktivní v náboženském studiu a vzdělávání a zároveň se věnovali zemědělství. Svou osadu pojmenovali po rabínu Cevim Hirshovi Kalischerovi, který po revolucích roku 1848 poukazoval na četná národní hnutí tehdy aktivní v Evropě a kritizoval své židovské druhy, že jsou jediným národem bez takových aspirací. Jeho kniha, vyzývající k návratu do Palestiny a k vykonávání všestranné a intenzivní zemědělské práce jako základní předehry duchovního vykoupení, vyšla roku 1862. Čtyři roky před smrtí se Kalischer hodlal usadit v Mikve Jisra'el a dohlížet na vykonávání náboženských povinností spojených s izraelskou zemí, ale ve věku osmdesáti let byl již příliš starý, než aby mohl opustit Německo. Jeho hlavním snem bylo zemědělství v Palestině provozované ve velkém rozsahu jak Židy, kteří tam již byli, tak těmi, kteří byli perzekvováni v Evropě. Pionýři z Tirat Cevi si nemohli vybrat vhodnějšího náboženského hrdinu. Rovněž roku 1937 založili nedávní přistěhovalci z Polska a Rakouska Sde Nahum (Nahumovo pole), další vesnici s věží a palisádou, jejíž jméno připomínalo sionistického představitele a historika Nahuma Sokolova. Ležela v nízkých kopcích asi tři kilometry severně od Beisanu. * * *

Židé nebudovali v Palestině pouze chráněné osady. S nadšenou finanční podporou britské Židovky Miriam Sacherové - jejíž manžel Harry byl jedním z navrhovatelů Balfourovy deklarace a jedním z prvních obhájců myšlenky Hebrejské univerzity byl postaven hotel v Kaliji, na severním konci Mrtvého moře ležícího v nadmořské výšce minus 400 metrů, kam si mohli jezdit odpočinout a rekreovat se, zejména v zimě, tvrdě pracující úředníci, obchodníci a politikové židovské komunity. Koupání ve vodách Mrtvého moře vysoce oceňovali lidé, trpící bolestmi. Miriam Sacherová rovněž doufala, že by se hotel mohl stát místem setkávání Arabů ze Zajordánska a Židů z Palestiny, prostředím, kde by se mohly diskuse konat v klidné a přátelské atmosféře. Ale imperativem sionistů v roce 1937 byla především obrana, nejen rozhovory. Toho jara Josef Avidar, vyšší důstojník Hagany, zorganizoval po celé zemi sérii kurzů k výcviku důstojníků v technikách, které byly vyzkoušeny během arabské revolty předchozího roku. Noční hlídky a předstírané útoky na arabské vesnice byly hlavními tématy tohoto výcviku. V létě 1937 se konal třídenní kurz v Kirjat Anavimu, kibucu blízko Jeruzaléma, kde byly ustaveny jedny z prvních nočních hlídek. Také britské úřady očekávaly od Židů pomoc, když arabské útoky na britské vojáky zesilovaly. Ve spolupráci s Židovskou agenturou zřídili Britové Židovskou obecní policii, vyzbrojili ji nákladními auty a obrněnými vozidly a dovolili jí reagovat okamžitě na jakýkoli arabský útok. Jicchak Landsberg, pionýr nočních hlídek Hagany - který byl jedním ze zakladatelů komuny Dělnická legie roku 1921 -, vypracoval nový systém obrany při útocích. Byly to polní jednotky - permanentní mobilní hlídky, které byly rozmístěny v oblastech židovského osídlení v Palestině. Byly známy pod hebrejským akronymem Foš - ze slov plugot sade (polní roty). Landsberg sám změnil své jméno na Sade (Pole), a jako takový velel mnoha akcím židovského odporu proti arabským útokům v letech, která měla přijít. V roce 1937 chránila Hagana víc než padesát židovských osad, včetně nedávno zřízených vesnic s palisádou a strážní věží v beisanském údolí. Toho roku byly odraženy dva arabské útoky směřující proti Tirat Cevi a Maozu. Peelova komise, jež měla navrhnout budoucnost jak Židů, tak Arabů v Palestině, vyslýchala dva bývalé britské ministry o tom, jaká byla jejich představa o budoucnosti, když byl zřízen mandát. David Lloyd George, ministerský předseda v době Balfourovy deklarace a zřízení mandátu, řekl, že tato představa spočívala v tom, „že židovský stát nemá být utvořen přímo mírovou smlouvou bez ohledu na přání většiny obyvatelstva. Na druhé straně se uvažovalo o tom, že až nastane čas pro poskytnutí reprezentativních institucí Palestině, a jestliže mezitím Židé využijí příležitosti, kterou jim nabízela myšlenka národní domoviny a stanou se rozhodnou většinou obyvatel, pak se Palestina stane židovským společenstvím". Winston Churchill, rovněž předvolaný před komisi, v odpovědi na otázku lorda Peela prohlásil, že židovské právo na přistěhovalectví by nemělo být omezováno „ekonomickou absorpční kapacitou" Palestiny (tento výraz použil ve své vlastní Bílé knize z roku 1922). Hovořil také o „dobré vůli Anglie vůči Židům". Britská vláda se určitě zavázala, prohlásil Churchill, „k myšlence, že by tam jednoho dne, nějakým způsobem a v dosti vzdálené budoucnosti, vezme-li se v úvahu spravedlnost a hospodářská výhodnost, mohl docela dobře vzniknout velký židovský stát, čítající miliony, daleko překračující současný počet obyvatel země... Nikdy jsme se nezavázali udělat z Palestiny židovský stát..., ale jestliže více a více Židů se soustředí v této domovině a všechno bude vykonáváno z věku na věk, z generace na generaci v rámci spravedlnosti a spravedlivého ohledu na ty, kdo byli přestěhováni a tak dále, určitě se uvažovalo a zamýšlelo, že by se během doby mohla Palestina stát převážně židovským státem". Sir Horace Rumbold, který převzal vedení výslechu, se Churchilla zeptal, zda nedošlo k „hrubé nespravedlnosti" vůči Arabům tím, že Palestina přitáhla příliš mnoho Židů zvnějška. Churchill odpověděl, že i kdyby se v Židovskou národní domovinu proměnila celá Palestina, k žádné nespravedlnosti by nedošlo. „O jakou hrubou nespravedlnost jde," zeptal se Churchill tazatele, „když přijdou nějací lidé a vyprodukují živobytí pro více lidí a změní poušť v palmové háje a pomerančovníkové plantáže? Proč by to měla být nespravedlnost, když je tam nyní více práce i bohatství pro každého? To není žádná nespravedlnost. Nespravedlnost je, když ti, kdo v této zemí bydlí, ji nechali, aby zůstala po tisíc let pouští." Později během jednání se Rumbold tázal Churchilla, „ve kterém momentu" by měl za to, že Židovská národní domovina byla vytvořena a britský závazek vůči Židům splněn. Churchill odpověděl: „Až bude zcela jasné, že židovská převaha v Palestině je velice zřejmá a rozhodující, a my budeme ujištěni, že již nemáme vykonávat žádné další povinnosti vůči arabskému obyvatelstvu, arabské menšině." Když Peelova komise pokračovala ve svých jednáních, ukazovalo se jasně, že jediným řešením bude zřejmě navrhnout rozdělení na dva státy: jeden pro Židy a druhý pro Araby, přičemž každý národ by vládl v území, kde má většinu. V Palestině se objevily pověsti, že by Peelova komise - spolu s jinými geografickými rozhodnutími - mohla omezit židovskou oblast u Galilejského jezera na jeho západním pobřeží. Ale kdyby se malá židovská oblast na východním břehu zahrnula do arabského státu, znamenalo by to účinné odříznutí židovského státu od hlavních vodních zdrojů této oblasti a od kontroly jezera samotného. Sionisté se rozhodli okamžitě začít jednat a založit usedlosti na východním břehu, v Ajn Gevu (Vodní díře). Jeden mladý Žid, Teddy Kollek, přistěhovalec z Rakouska, popsal ve svých pamětech, jak celá akce proběhla: Soustředili jsme energii a založili bleskově rychle osadu s palisádou a strážní věží na východní straně jezera. Byla vybudována během jediného dne v červnu 1 1937. Stovky lidí přijely v desítkách náklaďáků a během několika hodin postavily kolem lokality dřevěnou ohradu, několik chvší a strážní věž s reflektorem. Večer jsme byli usídleni a o pár hodin později, když jsme poslouchali z rádia zprávu Peelovy komise, začal jeden z našich členů zpívat: „A teď patříme emím Abdulláhovi (vládci Zajordánska)."

Všichni jsme se smáli a tancovali. Měli jsme výbornou náladu. Uspěli jsme. Byli jsme zrovna u vody a připraveni o ni bojovat. Když nový britský ministr kolonií William Ormsby-Gore předkládal zprávu Peelovy komise kabinetu 25. června 1937, velmi důrazně doporučoval svým kolegům přijmout rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát, a nazýval zprávu „jasnozřivou a pronikavou analýzou", která ho vedla k tomu, že „bez váhání přijal diagnózu komise o kořenech potíží jakožto konfliktu nesmiřitelných národních aspirací". I on přijímal toto rozdělení, i když jako „drastickou a obtížnou operaci", a měl „nejlepší naději na trvalé řešení pro obě strany, které je v souladu s našimi závazky jak k Židům, tak k Arabům". Jiné zhodnocení účinku rozdělení dostal kabinet od velitele britských jednotek v Palestině, generálplukovníka sira Johna Dilla, který telegrafoval náčelníkovi Impe-riálního generálního štábu 29. června, že zpráva je „natolik v rozporu se sionistickými aspiracemi, že židovský odpor proti ní bude rozhodný. Prozíravý dr. Weiz-mann ji bude možná ochoten přijmout a vyčkat na vhodnější dobu, ale pokud to udělá, není pravděpodobné, že by s sebou strhl světové Židovstvo. Přestože židovská opozice proti zprávě by mohla být ostrá, nenabude zřejmě formy ozbrojeného odporu. Nicméně židovská zdrženlivost ve věci represálií se zdá slábnout". Generál Dill vyjádřil také svůj názor na arabskou reakci. Měl pocit, že větší část Arabů je ve prospěch přijetí zprávy, zatímco muftí a ti, které nazýval „nebezpečnými elementy", jsou proti. Byl přesvědčen, že „zpráva zřejmě rozpoltí Židovstvo, jehož větší část je proti a jen velmi málo v její prospěch". Židé, uzavřel Dill, zřejmě „obrátí každý politický kámen, aby podkopali zprávu, ale nezdá se, že by použili sílu". Když královská komise uveřejnila 7. července svou zprávu, všechny Weiz-mannovy geografické obavy se potvrdily. Židovský stát měl být malý. Nejen Negev, ale i východní polovina Galilejského jezera a dokonce i Rutenbergova koncese na řece Jordánu, zaručená Británií roku 1922 jako prostředek k rozvoji vodní energetiky, z něho byly vyloučeny. Podle zprávy měli Arabové obavy, že by mohli být početně „převýšeni a tudíž ovládnuti židovskými přistěhovalci". Zpráva vycházela z úvahy, že kdyby židovské přistěhovalectví bylo omezeno na 30 000 lidí ročně - číslo z roku 1936 -, převýšili by Židé početně Araby kolem roku 1960, a kdyby zůstalo při čísle 60 000 z roku 1935, předstihli by Araby již roku 1947. Aby odstranila okamžité vyostření arabských obav, doporučila komise roční hranici židovského přistěhovalectví na 12 000 osob na období pěti let. Ale komise varovala, že by to byl pouze utišující prostředek a nikoli řešení. Arabové by i nadále chtěli vyhnat Židy z Palestiny zcela, aby mohli sami dosáhnout „téhož národního statusu, jakého dosáhli nebo jakého by měli brzy dosáhnout ostatní Arabové v Asii". Jelikož nebylo možné vymyslet žádnou vládní formu pro Palestinu, která by uspokojila jak Araby, tak Židy, zpráva dospěla k závěru, že rozdělení na dva oddělené státy s Jeruzalémem zůstávajícím pod britskou kontrolou „se zdá nabízet přinejmenším naději na konečný mír". Rozdělení by znamenalo, že „Arabové se musí smířit s vyloučením části území, které dlouho okupovali a kdysi na něm vládli, ze své suverenity". Pokud jde o Židy, prohlásili členové komise na závěr, „ti se musí spokojit s menším územím, než je Izraelská země, ve které kdysi vládli a v níž doufali vládnout znovu". Dne 16. července napsal Žabotinsky soukromě Churchillovi, aby protestoval proti Peelovu plánu na rozdělení. Přestože, jak napsal, si sami Židé neuvědomují plně veškeré implikace této úpravy, určitě chtějí především prostor pro kolonizaci a Svatou zemi, která je Svatou zemí. Žabotinsky byl přesvědčen, že rozdělení „ničí veškeré jejich naděje". Zpráva Peelovy komise byla diskutována na dvacátém sionistickém kongresu konaném v Curychu v srpnu 1937. Princip rozdělení byl akceptován. Znamenal koneckonců zřízení židovského státu mnohem dříve, než se ještě před dvěma lety dalo předpokládat. Židovská státnost naplňovala Herzlovu vizi. Bylo však odhlasováno, že územní vymezení státu, navržené Peelem, je nepřijatelné. Arabové odmítli rozdělení úplně. V září 1937 v Damašku 400 Arabů, představujících všechny arabské státy včetně Palestiny samotné, dospělo k závěru, že Palestina je „nedílnou součástí arabské vlasti", a trvali na tom, aby si Británie „vybrala mezi naším přátelstvím a Židy". Ke konci roku 1937 vypuklo násilí znovu. Arabové nechtěli ani to, aby Židé ovládali malé židovské oblasti v Palestině. Plán se zhroutil, Arabové obnovili útoky na Brity, arabské útoky na Židy zesílily a židovští extremisté, kteří byli přesvědčeni, že cestou ke státnosti je násilí, a dokonce teror, nastolili protiarabskou odvetu - navzdory přání Židovské agentury. Dne 26. září zavraždili arabští teroristé Lewise Andrewse, oblastního komisaře pro Galileu, který byl zodpovědný za organizaci cesty členů Peelovy komise po Palestině. Ve vládních kruzích v Londýně však byl tlak různých arabských států z Blízkého východu proti jakémukoli možnému židovskému státu, třebas malému, soustavný a účinný.;Vyšší státní úředník George Rendel připravil ministru zahraničí Anthonymu Edenovi k podpisu memorandum, které cirkulovalo britským kabinetem a prohlašovalo, jako by to prohlašoval Eden sám: „Bylo mi řečeno, že existuje pouze jediná cesta, jakou bychom nyní mohli uzavřít mír s Araby a vyhnout se nebezpečím, která jsem naznačil shora, a tou je poskytnout Arabům určité záruky, že Židé se ani nestanou v Palestině většinou, ani jim nebude svěřeno žádné palestinské území do plné suverenity^" / Takové řešení, tvrdilo memorandum, „by bylo uvítáno králem Ibn Saúdem". Nepřijetí takové politiky by patrně nejen zapletlo britskou vládu „do pokračujících vojenských závazků dalekosáhlé povahy v Palestině samotné, ale vyvolalo by vůči ní trvalé nepřátelství všech arabských a muslimských mocností na Blízkém východě". Tento interní dokument ministerstva zahraničí oznamoval začátek nové britské politiky. Jejím cílem bylo, jak sám Eden vysvětlil 26. listopadu v osobním poselství britskému velvyslanci ve Washingtonu, najít určité alternativní řešení k Peelově komisi, alternativu, „která by neposkytovala Židům žádné území výlučně k jejich vlastnímu použití". Dr. Weizmann, který se vrátil do svého domova v Rehovotu v Palestině, chápal přesně, co se dělo v Londýně. Posledního dne roku 1937 napsal náměstkovi ministra kolonií siru Johnu Shuckburghovi, že se dověděl, „že pod tlakem indických muslimů,

arabských monarchů, italské intriky a v neposlední řadě i antisio-nistických Židů" získává ve vysokých kruzích půdu představa, že by v Palestině měl být pouze jediný, a to arabský stát s „Židy omezenými v postavení menšiny". Weizmann dále Shuckburghovi napsal: Židé nešli do Palestiny, aby se ve svém starobylém domově stali „Araby mojží-šovské víry" nebo aby zaměnili svá německá či polská ghetta za arabské. Každý, kdo zná, jak vypadá arabská vláda, co to znamená „status menšiny" v dnešní době a co znamená židovské ghetto v arabském státě - existuje pro to dost velký počet precedentů -, si bude schopen udělat vlastní závěry o tom, co je pro nás přichystáno, kdybychom přijali postavení, jež je nám přisuzováno těmito „řešeními". Weizmannův dopis pokračoval rozezleně, ale zároveň úzkostlivě: V Palestině přece nebylo vynaloženo ono vrcholné úsilí jen proto, aby židovský národ, který dosud stojí v předních řadách civilizace, byl podroben vládě skupiny bezzásadových levantinských politikářů. Veškerá zdejší námaha a oběti děkují za svou inspiraci jedné jediné věci: přesvědčení, že to konečně bude znamenat svobodu a konec ghetta. Co múze byt urážlivějším zneužitím nadějí mučeného národa, než když se v téže zemi, v níž mu byla přislíbena národní svoboda, jeho postavení zredukuje na status ghetta? Ani nátlak arabských států na britskou vládu, ani britský politický tlak na sionistické vůdce neodradil Židy od jejich aktivity v Palestině. Rok co rok byly zřizovány nové osady novými skupinami přistěhovalců, kteří prošli intenzivním zemědělským výcvikem v již existujících osadách, než se pustili do založení nové. Roku 1937 skupina Židů z několika zemí - včetně Spojených států, Německa a Polska - založila kibuc na jihu pobřežní nížiny u Kfar Menachemu, pojmenovaného po Menachemovi Usiškinovi. Mošav, který byl na temže místě založen o rok dříve, nebyl schopen přežít, částečně kvůli chudé půdě a částečně kvůli arabským útokům, ale noví osadníci byli vytrvalí. Odrazili několik opakovaných arabských útoků a jejich podnik byl úspěšný. Židovští přistěhovalci z Haliče, jednoho z center židovského osídlení v rakousko-uherské říši před první světovou válkou, založili ve vnitrozemí roku 1937 kibuc, vzdálený jen pět kilometrů od Haifské zátoky. Nazvali jej Uša, jménem města, v němž žili, studovali a vydávali zákony učenci, kteří přežili potlačení povstání Bar Kochby Římany. Mezi ušskými zákony ze druhého století je jeden, který stanoví, „že muž musí podporovat svého syna, dokud mu není dvanáct let - a potom mu pomáhat v jeho vlastním podnikání". Novým stimulem k zakládání osad byly teroristické akty. Dne 9. listopadu 1937 zavraždili Arabové v horách třináct kilometrů na západ od Jeruzaléma pět mladých Židů. Začátkem následujícího roku členové mládežnické skupiny Gor-donia, přistěhovalci z polské Lodže, založili přes noc typizovaný kibuc s palisá-dou a strážní věží, a na jejich památku jej nazvali Ma'ale Ha-Hamiša (Svah pěti). Osadníci pěstovali ovocné stromy a vinnou révu. Roku 1938 Židé z Československa, země ohrožené Hitlerovými teritoriálními požadavky, založili kibuc v oblasti Haifské zátoky, jen pár kilometrů od několika arabských vesnic v západní Galileji. Jejich prioritou bylo zajistit své domy ohradou. Pojmenovali jej Kfar Masaryk, po prvním československém prezidentu Tomáši G. Masarykovi, který zemřel předchozího roku. Lokalita byla poloslaná bažina u ústí potoka vtékajícího (nebo spíše majícího vtékat) do Středozemního moře, takže museli provést spoustu odvodňovacích a rekultivačních prací, než bylo možno začít s obděláváním půdy. Na dalekém severu Palestiny založili roku 1938 polští přistěhovalci kibuc se strážní věží a ohradou v Ejlonu, v hornaté krajině jen tři kilometry od libanonské hranice. Půda zde byla mimořádně kamenitá, dokonce i na horské podmínky. Ale když ji osadníci vyčistili a vysadili ovocné sady, kibuc vzkvétal. Jeho jméno vzniklo spojením názvů dvou zdejších stromů - dubu (allon) a pistácie (elah). Další osadou se strážní věží a ohradou, založenou roku 1938, byl Kfar Ruppin na řece Jordánu jižně od Galilejského jezera - pojmenovaný po zakladateli hnutí kibuců Arthuru Ruppinovi. Mezi jeho prvními členy byli Židé z Německa, Československa a Maďarska. Vzhledem k horkému podnebí se zde daly pěstovat datlové palmy a granátová jablka. Židé z polské provincie Halič založili roku 1938 svůj druhý kibuc během dvou let. Nazvali jej Tel Jicchak, na památku Jicchaka (Isaaca) Steigera, zakladatele sionistického mládežnického hnutí v Haliči. Rovněž roku 1938 byla založena osada Allonim (Duby) u silnice z Haify do Nazaretu. Její členové patřili k první skupině mladé alije, která přišla z Německa o šest let dříve. Jak sílilo přistěhovalectví, vzrůstaly vzdělávací nároky palestinských Židů. Mezi těmi, kdo začali vyučovat na učitelském semináři v Jeruzalémě roku 1938, byl i Cvi Adar, který se narodil v Palestině za první světové války. Následujících třicet let přednášel o židovské identitě v minulých stoletích a snažil se osvětlit a pak předávat výchovné a humanistické hodnoty, jež lze najít v Bibli. Pouto Židů s jejich zemí rovněž zdůrazňovali následovníci hlavního rabína Abrahama Isaaca Kooka, který zemřel roku 1935 a jehož učení - že to byl boží úmysl, aby izraelský národ učinil zemi Izrael svou vlastí - mělo významný vliv na následující generace.

Židovský svět se rozděloval ve svém postoji k budoucnosti Palestiny. Když se situace v Německu zhoršovala a tlak na přistěhovalectví dále vzrůstal, Weiz-mann ještě chtěl spolupracovat s Brity a uvažoval o realizovatelném kompromisu. V samotné Palestině Židovská agentura i nadále odmítala židovské represálie a všechny formy židovských teroristických akcí proti Arabům. Ale opozice proti praporečníkům sionistické věci vzrůstala. Dne 1. února 1938 uspořádali revizionisté, vedení Žabotinským, svůj světový kongres v Praze. O šest dnů později přijali řadu rezolucí, z nichž nejdůležitější vyjadřovala jejich odpor proti „jakémukoli plánu, který by zbavoval židovský národ jeho práva dosáhnout židovské většiny na obou březích Jordánu". Židovská agentura a „stará sionistická organizace" byly označeny za „zrádce", kteří opustili „sionistické ideály, jak je propagoval Herzl". V Palestině se revizionisté rozhodli odrážet opakované arabské útoky na židovské osady a cestující, zatímco Židovská agentura trvala na tom, že tyto útoky musí být přijímány se zdrženlivostí. Od té doby se většina arabského teroru setkala, často během několika málo hodin, se stejně násilnými akty odvety ozbrojené větve revizionistů, Irgunu. V letech 1936 a 1937 přišlo do Palestiny 60 000 Židů jakožto legálních přistěhovalců. Avšak dne 10. března 1938, když arabské protesty pokračovaly, ministerstvo kolonií informovalo nového vysokého komisaře v Palestině, sira Harolda MacMichaela, že v nastávajících šesti měsících - od dubna do září 1938 - dostane povolení ke vstupu do Palestiny maximálně dva tisíce přistěhovalců s nezávislými zdroji - s osobním kapitálem nejméně 1000 liber - a maximálně tisíc židovských dělníků. To nejen omezilo drasticky počet Židů přicházejících do Palestiny, ale účinně udržovalo podíl Židů na celkovém počtu obyvatelstva těsně pod třiceti procenty. Na této základně by Židé nikdy nezískali většinu; a v letech 1938-39 počet židovského obyvatelstva (o málo přesáhl 400 000) vzrostl o 4235, zatímco počet Arabů vzrostl o 65 413. Od prvních týdnů roku 1938 museli Židé rovněž čelit nárůstu arabského násilí včetně vražd židovských rolníků (někteří byli zastřeleni, někteří ubodáni) a ostřelování židovských autobusů a nákladních aut, když jezdily po silnicích. Jedna z cest, kterou arabské bandy pronikaly do Palestiny, vedla přes libanonskou hranici. Ve snaze tomu zabránit zakoupila Židovská agentura pozemky v Hanitě, přímo na hranicích, a v březnu se Hagana, její ozbrojená síla, rozhodla opevnit tento prostor, vyčistit pole a zřídit přístupovou silnici. K účasti na této operaci, která měla být provedena během jednoho dne, aby postavila britské úřady i místní Araby před fait accompli, bylo vybráno čtyři sta mužů. Akci řídili velitel polních útvarů Hagany Jicchak Sadeh a jeho dva zástupci, Jigal Allon a Moše Dajan. Ve svých pamětech popsal Dajan operaci zahájenou před úsvitem takto: Vyrazili jsme ze svého prostom soustředění před úsvitem a zamířili na sever k Hanitě. Museli jsme zanechat vozidla na silnici a namáhavě vylézt nahoru po skalnatých svazích. Zatímco jedna skupina začala vysekávat rovnou cestu, my ostatní jsme vynášeli ručně těžký náklad upevňovacího vybavení a materiálu. Na vrcholu kopce jsme začali vztyčovat dřevěnou strážní věž a standardní obvodovou hradbu, dvojitou dřevěnou stěnu naplněnou hlínou a balvany. Doufali jsme, že to všechno zvládneme v průběhu jednoho dne tak, aby stanový tábor mohl být bráněn po západu slunce, kdy jsme očekávali první útok. Ale nastala noc a my jsme opevnění nedokončili. Ještě toho zbývalo mnoho udělat, a také nám překážel silný vítr. Dokonce jsme ani nemohli postavit stany. O půlnoci jsme byli napadeni. Útok byl odražen a strážní věž i hradba vztyčeny. Pár týdnů po založení Hanity se k těmto židovským vojákům připojil kapitán britské armády Orde Wingate (padl později v boj za japonskými liniemi v Barmě za druhé světové války) a pomáhal jim bránit jejich pole a osadu před arabskými útoky metodou, jejímž průkopníkem byl již Jicchak Sadeh - nočními léčkami nastraženými předpokládaným útočníkům. Wingate nebyl Žid, ale - jako mnoho generací jeho rodu v Británii - byl velmi sečtělý v Bibli a na různá biblická proroctví o návratu Židů do jejich vlasti pohlížel jako na něco, co by mělo být vítáno a čeho by se měl zúčastnit. Mobilní hlídky Hagany získaly neocenitelné zkušenosti, když Wingate vytvořil zvláštní noční komanda, jimž velel Jicchak Sadeh. Dajan napsal o Wingatovi: „Byly chvíle, kdy šel dál, poháněn pouze železnou vůlí. Měl neotřesitelnou víru v Bibli. Před akcí četl biblické pasáže vztahující se k místům, kde jsme měli operovat, a nalézal svědectví o našem vítězství - vítězství Boha a Židů." Evropským Židům, kteří byli už i tak oběťmi nekontrolovatelné nenávisti, přinesl březen 1938 další zhoršení jejich podmínek. Dne 15. března vstoupil Hitler do Vídně a v Rakousku byla okamžitě zavedena přímá vláda nacistů. Za pár dnů byl ve své nejhorší formě nastolen veškerý aparát protižidovské perzekuce - od uplatnění norimberských zákonů po bití, mučení a deportace do koncentračního tábora v Dachau. V jediném dni bylo k Německé říši připojeno více než 180 000 Židů. V téže době bylo dalších 40 000 osob židovského původu - mnozí z nich pokřtění křesťané - prohlášeno z rasového hlediska za Židy. V Palestině byla napjatá situace ještě zhoršena rozsudkem smrti, jejž vynesl britský soud nad mladým revizionistou Slomem Ben Josefem, který střílel na arabský autobus. Při incidentu nebyl nikdo zabit a v Anglii se Manchester Guardian přimlouval dne 6. června za milosrdenství. Dne 29. června telegrafoval britský generální konzul v Rize na ministerstvo zahraničí: „Včera v noci byl oknem do mé pracovny vržen kámen, zabalený v papíru s tímto vzkazem: .Židovský národ nikdy nezapomene na krev svého bratra Ben Josefa'." Ale mandátní vláda se rozhodla, že musí být dán odstrašující příklad, a Ben Josefa dala oběsit. Stal se prvním Židem, kterého Britové v Palestině popravili. Během léta 1938 se situace v Palestině zhoršovala. Naděje mnoha desítek tisíc Židů na klidný a produktivní život byly ohrožovány tím nejkrutějším způsobem. Dne 24. června arabští útočníci zranili dva Araby, kteří pracovali v kamenném lomu patřícím Židům nedaleko Haify. Zraněné muže odvezli do nemocnice, ale dva z útočníků tam přišli, aby je vyhledali, a omylem přitom zabili jiného Araba, pacienta z Nábulusu. Dne 29. června vrhl arabský terorista bombu na židovskou svatbu v Teveriji:

zranila sedm Židů včetně tri dětí. Paralelně s těmito událostmi odpověděl Irgun násilnými represáliemi poté, co při arabských útocích na jednotlivé Židy po celé Palestině zahynulo devět Židů. Dne 6. července jediná židovská teroristická bomba zabila dvacet pět Arabů v Haifě. Dne 11. července zabili Arabové v Haifě dva Židy a den nato, rovněž v Haifě, jednoho staršího Žida ukamenovali k smrti. Vzájemné zabíjení pokračovalo. Dne 21. července byli čtyři židovští dělníci zabiti u Mrtvého moře. O čtyři dny později v Haifě usmrtila židovská teroristická bomba třicet devět Arabů na melounovém trhu. V Palestině odsuzovaly židovské noviny Davar odvetné akce Irgunu jako zároveň „hanebné a nešťastné", zatímco noviny Ha'Arec]z označovaly za „zločinný hazard s osudem židovské komunity". Sionističtí vůdcové byli při jejich odsuzování stejně přísní. Ben Gurion prohlásil, že teroristé jsou „ubozí zbabělci". Jicchak Ben Otázka, jak dlouho mohou dohody s Egyptem vydržet, byla v Izraeli soustavně předmětem diskusí. 10. listopadu Hanna Ruppinová, vdova po Arturu Ruppinovi, který přišel do Izraele před první světovou válkou, napsala v soukromém dopise: „Jelikož jsem pesimistka, nevěřím, že budeme mít mír." Pracovník právního odboru izraelského ministerstva zahraničí uvažoval nad egyptským naléháním na to, aby budoucí autonomie Západního břehu byla nedílnou součástí dohody, takto: „V této chvíli nevidím, jak se dostaneme z této základní vzájemné vazby předběžných podmínek. Podmínili Egypťané svůj souhlas pokrokem na Západním břehu, nebo ne? Původně jsem se domníval, že by stačil .fíkový list', ale nyní si tím nejsem úplně jistý." Nakonec Egypťané přijali Beginův „fíkový list" a pokračovali v plnění dohody o Sinaji (stejně jako Izrael), aniž by nastal jakýkoli podstatný pokrok v otázce zřízení palestinské samosprávy na Západním břehu. Také židovští osadníci byli v důsledku izraelsko-egyptské dohody aktivní. Během roku 1979 se dostalo ideologii i činnosti hnutí Guš Emunim (jehož členové založili osadu v Ejlon Morech roku 1975 jako první na Západním břehu) dalšího povzbuzení, když rabín Moše Levinger, jeho manželka a dvacet dalších žen vnikli do budovy v centru arabského města Hebronu a odmítli odtud odejít. Budova, kterou si vybrali, byla klinika Hadasy, jež byla jedním ze středisek židovského života v Hebronu před arabskými nepokoji roku 1929, kdy došlo k masakru několika desítek Židů a vyhnání židovské komunity. Rabín Levinger a jeho přívrženci si zařídili ubytování v budově a zůstávali tvrdohlavě uprostřed nepřátelského palestinského obyvatelstva, dokud jim Beginova vláda nezajistila právní postavení a ochranu izraelské armády. ***

Závěrečné jednání o mírové smlouvě mezi Izraelem a Egyptem proběhlo při návštěvě prezidenta Cartera v Jeruzalémě v březnu 1979. Spojené státy poskytly Izraeli záruku, že následujících patnáct let bude moci nakupovat ropu z egyptských ropných polí na Sinaji, která Izrael během své šestileté okupace rozšířil. Kdyby po těchto patnácti letech nemohl Izrael získat ropu z jiných zdrojů, Spojené státy by mu ji opatřily. V závěrečných napjatých hodinách jeruzalémských rozhovorů Izrael odmítl Sadatův požadavek na rozmístění egyptských styčných důstojníků v Gaze. Sada-ta přesvědčila teprve Carterova osobní intervence, aby tento požadavek odvolal. (Carter telefonoval Beginovi z káhirského letiště, že Sadat ustoupil.) 20. března souhlasil Kneset s mírovou smlouvou 95 hlasy proti 18. Smlouva byla podepsána ve Washingtonu 26. března. Jejími signatáři byli Sadat, Begin a Carter. 10. prosince 1979 odjel Begin do Osla, kde obdržel Nobelovu cenu míru.

KAPITOLA ŠESTADVACATA

Do libanonské války a po ní Roku 1980 došlo k největšímu vzrůstu nově založených osad v Izraeli za třicet let. Stovka osad z padesátých let vznikla jako důsledek masového přistěhovalec-kého hnutí a všechny ležely pochopitelně uvnitř hranic z doby před rokem 1967. Z osmatřiceti osad založených roku 1980 ležely skoro všechny za Zelenou linií, na Západním břehu a v Pásmu Gazy, některé z nich v oblastech hustě osídlených Araby. Tolik nových osad nevzniklo v žádném jiném roce vlády Menachema Begina. Během předchozích tří let jich vyrostlo čtyřicet devět. Cílem bylo zabezpečit židovskou přítomnost na všech okupovaných územích a bylo jí úspěšně dosaženo. 30. července 1980 zajistil Begin, aby Knesetem prošel Základní zákon o Jeruzalémě, původně navržený pravicovou stranou Tehija, která se stavěla proti dohodám z Camp Davidu s Egyptem. Přestože již před více než třiceti lety prohlásil Ben Gurion, že „stát Izrael měl a bude mít jen jediné hlavní město - věčný Jeruzalém", žádný zákon to výslovně nezakotvil, přes Beginův tehdejší pokus toho dosáhnout. Politická moc nyní umožňovala Beginovi, aby se vrátil k tomu, co pokládal za základní potřebu týkající se zákonnosti izraelské vlády nad městem. Begin, který působil v předválečném Polsku jako právník, vždycky pokládal zákonné formy za důležité. Základní zákon zařadil status Jeruzaléma do téže kategorie, jako jsou ústavní dodatky ve Spojených státech. Přestože Izrael ústavu neměl (a dodnes žádnou nemá), řada základních zákonů má povahu ústavních dodatků. Zákon o Jeruzalémě patří do této kategorie. Stanovil, že město nesmí být nikdy rozděleno, že bude sídlem všech státních institucí, z nichž některé dosud zůstávají v Tel Avivu, že přístup ke svatým místům bude zaručen příslušníkům všech náboženství (což Izrael v praxi uplatňoval od roku 1967) a že město bude mít přednost ve výda jích ze státního rozpočtu. Begin oznámil, na důkaz své vlastní odhodlanosti zajistit nedělitelnost Jeruzaléma, že nové sídlo vlády bude postaveno těsně za bývalou dělicí čarou ve východním Jeruzalémě a že on sám tam přestěhuje svůj úřad. Areál byl sice vybudováno, ale hlavně kvůli zákulisnímu tlaku Spojených států Begin (i jeho následovníci) ponechal úřad ministerského předsedy v západním Jeruzalémě. Begin špatně načasoval oznámení svého úmyslu. Učinil prohlášení o stěhování ve chvíli, kdy v důsledku Camp Davidu vyvrcholily rozhovory s Egyptem o palestinské autonomii. Hnutí Cherut, jehož hlavou byl od Války za nezávislost Begin, mělo své vlastní osady, jichž bylo kolem roku 1980 třicet dva. Většina z nich ležela blízko jordánské hranice z doby před rokem 1967, včetně Mevo Betaru a Bar Gijory v jeruzalémském koridoru, Nordije v pobřežní nížině a několika mládežnických farem. Čtrnáct vesnic Cherutu se rozkládalo na okupovaných územích. Po roce 1977 přilákal příkaz osídlovat okupovaná území několik tisíc podporovatelů Cherutu, rozhodnutých dosáhnout uskutečnění snu zakladatele a duchovního otce jejich hnutí Vladimíra Zabotinského o Izraeli prostírajícím se od moře k moři - od Středozemního moře k Mrtvému moři včetně Západního břehu. Přesto však hlavní tlak na zakládání nových osad vycházel z Národní náboženské strany. Během roku 1980 došlo k obnovení přistěhovalectví černých Židů z Etiopie. Toho roku jich přišlo 209, což byl ovšem pouhý počátek hlavní přistěhovalecké vlny čtvrtého desetiletí existence Izraele. V následujícím roce jejich počet vzrostl na 956 a v dalším na 891. V okamžiku, kdy přistěhovalectví ze Sovětského svazu klesalo v této dekádě na minimum (1314 roku 1983 a 896 roku 1984), zaujalo jeho místo přistěhovalectví z Etiopie. Většina těchto nových přistěhovalců pocházela z provincie Tigre. Během pěti let přišli do Izraele téměř všichni ze 4000 Židů z Tigre. Počet přistěhovalců z dalších etiopských provincií se ustálil zhruba na čísle 200 měsíčně. Z důvodu politického chaosu v Etiopii většina etiopských emigrantů přešla přes hranici do Súdánu. Jak si vzpomíná Jehuda Avner, předseda meziminister-ského výboru pro dohled nad touto operací, udělala to většina z nich ilegálně. Do roku 1984 jich bylo v uprchlických táborech v Súdánu až 10 000. Cestu do těchto táborů divokou krajinou a soustavné pronásledování bandity i hladem nepřežilo 2000 uprchlíků. Izraelská vláda, tváří v tvář této smrtící dani a možnosti, že by mohla ještě vzrůstat, se rozhodla opustit svou politiku postupného, fázového přistěhovalectví a zorganizovat masový letecký most. Během dvouměsíčního období, které začalo v polovině listopadu 1984, bylo do Izraele dopraveno letecky více než 6500 etiopských Židů. Letadla byla pronajata v Belgii. Aby se předešlo pokusu etiopských a súdánských úřadů zabránit tomuto leteckému mostu, který evidentně narušoval jejich vzdušný prostor, izraelská vláda udržovala tuto operaci - nesoucí krycí název Mojžíš - v tajnosti. Avšak peníze na ni byly získávány od bohatých Židů v diaspoře, a tak navzdory maximálnímu úsilí o utajení se o etiopských Židech začalo mluvit. Ve Spojených státech se začaly v médiích objevovat zprávy o této záchranné aktivitě. Izraelská vláda popírala jakoukoli vědomost o leteckém mostě. Ale když zahraniční publicita neustávala, byly podrobnosti uveřejněny i v izraelském tisku a 5. ledna 1985 musel být letecký most přerušen. V důsledku toho uvázlo několik set etiopských Židů v Súdánu. Když získala podporu americké Ústřední zpravodajské služby (CIA), mohla izraelská vláda zorganizovat další letecký most, operaci Šeba. Celkově se do Izraele za třináct let od roku 1972 do roku 1985 přestěhovalo 14 305 etiopských Židů. Mnozí z nich do chvíle příchodu do Izraele nikdy neviděli vodovod nebo neslyšeli o elektřině. 18. ledna 1981 oznámila Beginova vláda, že se volby budou konat do šesti měsíců. Ze stran vládní koalice je nepřežilo Demokratické hnutí změn (Daš). I když vstoupilo do Beginovy vlády s velkými nadějemi, že se stane katalyzátorem sociálních

změn a také brzdou osidlování Západního břehu, ministerský předseda a jeho kolegové z Likudu je prakticky ignorovali. Ministři Dáše se jeden po druhém vzdalovali od hlavního proudu svého dřívějšího idealismu, a tak 2. dubna odhlasovali členové této strany její rozpuštění. Tak skončil odvážný politický experiment, pokus o vytvoření třetí síly - strany politické umírněnosti. Voliči Strany práce pociťovali s hořkostí skutečnost, že ztráta 15 poslaneckých křesel Dáše, o která přišli ve volbách roku 1977, ukončila účast labouristů ve vládě. Jadin se vrátil k archeologii. „Projekt obnova" byl předán ministerstvu bytové výstavby. Marně se Jadin snažil přesvědčit ministra bytové výstavby Davida Levyho, že v první řadě nešlo o projekt výstavby, ale o sociální projekt zaměřený k zacelování trhlin ve společnosti a k tomu, aby lidé, stojící na nejnižších stupních městské hierarchie, dostali šanci na přebudování svého života i svého okolí vlastním úsilím. O svém neúspěchu změnit politické klima řekl později Jadin v jednom interview: „Nedokázal jsem hrát tu hru -podle pravidel politiků. Náhle jsem se octl v džungli, a v džungli platí zákon džungle. A pokud se nechováte podle zákona džungle, pak jste jen kořistí ostatních zvířat." V červnu 1981, pár týdnů předtím, než šli Izraelci k volebním urnám, aby zvolili svůj desátý Kneset, dal Begin rozkaz eskadře izraelského letectva, aby zničila jaderný reaktor, který se stavěl v Iráku. Tento reaktor, jehož uran dodala Francie, měl mít v nepříliš vzdálené budoucnosti kapacitu potřebnou k výrobě materiálu pro jadernou bombu. Přesný letecký útok byl absolutně úspěšný. V Izraeli akci kritizoval Šimon Pereš, který ji označil za předvolební trik. Rabin ho podporoval. Když byl Pereš konfrontován s odporem veřejnosti vůči své kritice, oznámil, že kdyby labouristé měli po volbách vytvořit vládu, ministrem obrany by se stal Rabin. Volby se konaly 30. června 1981. Odvážný nálet do hloubky Iráku určitě pomohl Beginovi při hlasování. Likud ještě jednou získal nejvíce mandátů - čtyřicet osm, což představovalo proti předchozím volbám zisk pěti mandátů - a byl s to vyzvat dvě hlavní náboženské strany k vytvoření většinové vlády. Labouristická aliance, která již nemusela soupeřit s Demokratickým hnutím změn, jež se rozpadlo, získala čtyřicet sedm křesel, o patnáct více než minule - přesně tolik jich roku 1977 získalo Daš -, ale zůstávala v opozici. Begin zůstal ministerským předsedou a Šimon Pereš vůdcem opozice. 6. října 1981 si Egypťané připomněli osmé výročí překročení Suezského průplavu při zahájení Říjnové války. Na vojenské přehlídce zdravil prezident Sadat jednotky projíždějící kolem. Když k čestné tribuně dorazilo dělostřelectvo, malá skupinka muslimských fundamentalistů, vydávajících se za vojáky, vyskočila z jednoho vozidla, táhnoucího dělo, a rozběhla se k tribuně; přitom střílela z automatických zbraní. Sadat byl zavražděn. Mezi jeho největší údajné „zločiny" patřilo uzavření míru s Izraelem. Sadatův nástupce ve funkci prezidenta, bývalý viceprezident Husní Mubarak, proti fundamentalistům přísně zasáhl. Mír Izraele s Egyptem přežil. Ale stal se již takzvaným „studeným mírem", který nenaplnil naděje v oblasti rozvoje obchodu a turistiky ani nepřinášel vzájemnou kulturní výměnu či společné hospodářské podnikání. Davy izraelských turistů dále proudily do Káhiry a na návštěvu pyramid, včetně těch, o nichž se tvrdí, že byly postaveny otrockou prací jejich vzdálených židovských předků - Begin vážně věřil, že pyramidy skutečně stavěli starověcí hebrejští otroci, a nepřesvědčilo ho ani to, když mu Jadin vysvětlil, že tomu tak nebylo. Ale přes příliv izraelských turistů do Egypta zůstávala turistika v opačném směru sporadická. Byly navázány určité kontakty mezi univerzitami a výzkumnými ústavy, ale bez většího efektu. Když nastal čas pro stažení z rafského klínu, mnozí osadníci odmítli odejít a bylo nutno odvést je násilím. Osadníci z Hacar Adaru se ukrývali v písečných dunách a vrátili se pětkrát do svých domovů jen proto, aby je odtud pokaždé vyhnala izraelská armáda. Miliony televizních diváků na celém světě viděly, jak izraelská armáda stahuje jamitské usedlíky ze střech. Domy, skleníky i sady vjamitu pak byly na příkaz izraelských úřadů systematicky zničeny, aby se (jak se vyjádřil vládní mluvčí) „zabránilo členům hnutí Zastavte stahování najít úkryty". Jeden z usedlíků, Motti Ben Jannaj, se rozzlobeně tázal: „Proč bylo nutné vytrhat sady z kořenů? Proč byla zelená a úrodná oblast změněna zase v poušť?" Izraelská vláda nechala zničit pěstitelská a zemědělská zařízení proto, aby se tak blízko u hranice neusídlilo arabské obyvatelstvo. Skupina osadníků z Jamitu se zavřela v bunkru a vyhrožovala, že se vyhodí do povětří, bude-li učiněn pokus vystěhovat je. Ariel Šaron, zodpovědný za tuto operaci, se zeptal Begina, co má dělat. Begin dal rozkaz pokračovat ve vystěho-vávání. Nakonec demonstranti opustili svůj bunkr dobrovolně. Jeden malý kout Sinaje (jen několik set čtverečních metrů) nebyl vrácen Egyptu - Taba, malá zátoka v Akabském zálivu, hned u egyptské hranice s Eilatem. Izrael tvrdil, že je uvnitř jeho hranic. Z této záležitosti se nakonec vyvinul dlou- 433 hý, vleklý a čas od času rozhořčený spor. Egypt Izrael obviňoval, že posunul hraniční kámen, postavený roku 1949 při vytyčování nové hranice v rámci izraelsko-egyptské dohody o příměří, podle níž zátoka patřila k Sinaji. Původní hranice měla být zakreslena na britské mapě z roku 1906. Obě strany horečně hledaly v britských archivech její originál. Po roce 1967 se zátoka změnila v turistický ráj s plážovými bungalovy a rekreačním hotelem. Taba neměla žádné zázemí a kromě turistiky žádnou ekonomickou hodnotu. Když vyjednávání pokračovalo a Egypťané odmítali souhlasit s umístěním hraničního kamene, Izraelci začali tvrdit, že hranice z roku 1949 byla pouze „dočasná dělicí linie" mezi egyptskou a izraelskou armádou. Egypt-sko-izraelská mírová smlouva vyzývala, aby proces vyjednávání a smíření pokračoval, a kdyby neuspěl, měla rozhodnout arbitráž. Po více než dvou letech neúspěšných jednání souhlasil váhavě Izrael s arbitráží. Potom, když už se zdálo, že dohoda je na dosah, zahynulo pět Izraelců a několik dalších bylo zraněno, když jeden egyptský voják zahájil palbu z pohraničního postavení Ra's Burka, jižně od Taby. Izrael zachvátila vlna rozhořčení, protože se ukázalo, že egyptské úřady zdržovaly pomoc raněným.

Nakonec arbitráž proběhla, ale nejprve se proti ní postavilo několik ministrů vedených Šamirem a Arielem Šaronem. Vládní většina ve prospěch arbitráže vznikla teprve tehdy, když se členem vlády stal vedoucí aktivista Likudu David Levy, který vždycky zaujímal v zahraničních záležitostech umírněný postoj. V důsledku arbitráže byla Taba vrácena Egyptu. Egypt pak souhlasil s tím, aby izraelští turisté mohli překračovat hranici a navštěvovat pláž i hotel bez přehnaných formalit. V březnu 1982 oznámil spolupředseda Světové sionistické organizace Matitjahu Drobles, že v nastávajících dvanácti měsících dojde k podstatnému růstu výstavby osad na Západním břehu a na Golanských výšinách. K výstavbě šestnácti nových civilních osad a čtrnácti osad Nahalu izraelská vláda hodlala vynaložit třicet tři milionů britských liber. 10. května 1982 se objevil veřejný protest proti nelítostné povaze izraelské vlády v okupovaných zemích v době, kdy funkci ministra obrany zastával Ariel Šaron. Šest vyšších záložních důstojníků, kteří patřili k těm, kdo nedávno zodpovídali za provádění Šaronovy politiky na Západním břehu, se rozhodlo promluvit otevřeně proti politice vedoucí k opakovaným případům násilného jednání. Cali Rešef, jeden ze zakladatelů hnutí „Mír okamžitě", si později vzpomínal: „Tyto příběhy, opakované v různých variacích i ostatními záložníky, nás přiměly k bezprecedentnímu kroku. Poté, co Šaron odmítl naši žádost, aby mě přijal a převzal informace, které jsme shromáždili, Abú Vilan a Jarům Adiav z hnutí Mír okamžitě svolali tiskovou konferenci, na které šest důstojníků (včetně Bennyho Barabaše, Gabyho Bonoita a Juvala Nerii) podalo svědectví o udá-439 lostech, k nimž došlo v jejich přítomnosti v době jejich pravidelné služby na okupovaných územích." Juval Neria získal medaili Za statečnost na sinajské frontě během Říjnové války. Těchto šest důstojníků hovořilo přesvědčivě o tom, co nazvali „zvěrstvy" páchanými izraelskými vojáky v důsledku „represivních opatření" zavedených Šaronem na Západním břehu, a obvinilo ministra obrany z toho, že „kazí" mladé izraelské vojáky, když jim dává rozkazy útočit na neozbrojené palestinské civilisty. Podle těchto šesti důstojníků vede vládní politika v armádě „k brutalitě, spouštějící nežádoucí reakce, a k nevybíravému kolektivnímu trestání". Důstojníci zdůraznili, že zatímco se pozornost veřejnosti upře čas od času ke konkrétním senzačním událostem, „každodenní realita na územích se vyznačuje násilím a brutalitou". Benny Barabaš řekl na tiskové konferenci, že „postupně ztrácíme lidskost. Místní obyvatelstvo se v našich očích stává předměty - v nejlepším případě pouhými předměty, v nejhorším něčím, co má být ponižováno a pokořováno". Jedna epizoda, o které důstojníci hovořili, se týkala vojáka, který psal zadrženým čísla na předloktí, aby je mohl identifikovat. Stalo se to náhodou na Den památky holocaustu. „A ten voják si dokonce ani neuvědomoval implikace toho, co dělá," prohlásil jeden z důstojníků. Juval Neria popisoval, jak malé hlídky složené z pěti až osmi vojáků téměř nevycházejí z konfliktu s místním obyvatelstvem „obecně se ženami, mládeží a dětmi, protože muži pracují jinde. Na vojáky jsou házeny kameny a láhve a armáda nevybavuje tyto muže odpovídajícími prostředky, jimiž by mohli reagovat. Koneckonců všechno, co máme, jsou pušky. Výsledkem je frustrace, zoufalství a strach". Neria dodal, že to, co se děje, je v rozporu s pokyny vyšších velitelů, protože velení se hroutí na místní úrovni. Vojáci jsou často svědky jednání a někdy sami následují příkladu těch, kdo v této oblasti slouží trvale - důstojníků vojenské správy a pohraniční policie. Šest důstojníků zdůraznilo, že žádný z nich neuvažuje o tom, že by odmítl sloužit na okupovaných územích, ale že mají starost o morálnost akcí prováděných armádou a o zachování ideálu „čistoty zbraní" v Izraelských obranných silách. V Tel Avivu více než 80 000 demonstrantů uspořádalo protestní pochod proti Šaronově politice „železné pěsti". Cali Rešef dodává: „Tato iniciativa měla úspěch. Bylo zahájeno vyšetřování proti osobám, zapleteným do incidentů, a některé z nich byly postaveny před soud a odsouzeny. Ale když se Juval, Benny, Gaby a jejich přátelé rozhodovali podniknout tento krok, nevěděli, jaká bude reakce armády, a obávali se konfliktu, který by mohl vzniknout mezi jejich postavením v armádě a účastí v protestním hnutí s rozhodnými politickými a morálními postoji. Dnes se mohou jejich úvahy zdát jednoduché ve srovnání s konflikty, jimž jsme museli čelit jen pár týdnů po zmíněné tiskové konferenci, když vypukla libanonská válka." V dubnu 1982 ustoupil Begin nátlaku šesti členů Národní náboženské strany ve své vládní koalici a souhlasil se zastavením všech letů společnosti El AI o sabatu (NNS neměla v letech, kdy byla spojena se Stranou práce, nikdy dostatečný politický vliv a váhu, aby dosáhla tohoto cíle). Státní letecká izraelská společnost dosud nejenže létala o sabatu, ale získávala z těchto letů skoro čtvrtinu svých příjmů. Když Kneset zahájil 3. května své letní zasedání, bylo možné slyšet provokace a vtipy z lavic labouristů kvůli tomuto rozhodnutí, které prakticky zastavilo většinu pátečních a sobotních letů. Když se Begin pokoušel toto rozhodnutí vysvětlit, labourističtí poslanci volali: „Proč jsi nezakázal fotbalové zápasy o sabatu?" a „Co bude s televizí?" a „A proč jsi posledních pět let mlčel?" Parlamentní zpravodaj listu Jerusalem Post Arja Rubinstein napsal, že „dokonce i část poslanců Likudu se zjevně cítila trapně nad Beginovou patetickou obranou posvátnosti sabatu včetně citace čtvrtého přikázání. Během této pasáže jeho projevu se na tváři části liberálních poslanců objevily úsměvy". Když pokřik pokračoval, Begin se pokusil vyzdvihnout své rozhodnutí na nej-vyšší možnou úroveň. Otázal se rétoricky: „Copak je přijatelné, aby ve znovuzrozeném židovském státě převážily peněžní zisky či ztráta náboženskou, sociální, národní, historickou a morální váhu sabatu?" Obraceje se na zaměstnance El Alu, jejichž mzdy měly být dotčeny v důsledku menšího objemu práce, Begin řekl, že přepočítávání zisku a ztráty „nemá místo" tam, kde jde o „věčné hodnoty židovského národa".

Rozhodnutí nepovolit lety El Alu o sabatu znamenalo bod obratu v rovnováze mezi světskou a náboženskou částí izraelské společnosti. Vize většiny zakladatelů státu o světské povaze Izraele, jejich předsevzetí nedovolit, aby každodenní život tohoto moderního státu byl ovládán náboženským zákonem, byly torpédovány. Dřívější souhlas nábožensky horlivé části obyvatelstva a její politické reprezentace s tím, že Izrael je svou podstatou světský stát, který respektuje jejich náboženské přesvědčení, ustupoval snaze prosadit v daleko větší míře náboženské právo a zvyky do každodenního života. Zastavení letů El Alu o sabatu bylo prvním podstatným úspěchem, který naznačil náboženským stranám, jakou cestou by se měly dát, aby mohly prosazovat a zvyšovat svou politickou moc v rámci parlamentního systému. Na Den nezávislosti, který roku 1982 připadl na 28. květen, schválil Šaron zřízení dalších nových osad na Západním břehu. Až do té doby sílící mírové hnutí, vedené seskupením „Mír okamžitě", nedemonstrovalo proti zřizování osad na okupovaných územích. Plánovalo, že s tím vyčká do nového Šaronova tahu, ale ten podnik] preventivní opatření a území dočasně uzavřel. Přesto se některým demonstrantům podařilo vyhnout se silničním kontrolám, dostat se do příslušných lokalit a narušit ceremonie zakládání osad. U vjezdu k osadě poblíž Hebronu zablokovala izraelská armáda demonstrantům cestu a pak použila k jejich rozehnání slzný plyn. Mordechaj Bar On, vedoucí představitel hnutí „Mír okamžitě", později napsal, „že Palestinci z předměstí Hebronu, kteří se takto dusili již mnohokrát, dávali demonstrantům plátky cibule a pít, aby jim pomohli zmírnit účinky plynu". L

Roku 1982 začal studovat v Neve Šalomu, škole ležící nedaleko od jeho rodného města Abú Ghoše, mladý izraelský Arab Džaudat Ibrahím. Účelem této školy bylo (a dosud je) pěstovat dobré vztahy mezi Židy a Araby již od středoškolského věku. Džaudat v Neve Šalomu zůstal. „Naučil jsem se zde, že můžeme žít společně - Židé, muslimové i křesťané." 3. června 1982 v Londýně postřelil palestinský odstřelovač Hasan Saíd izraelského velvyslance Šloma Argova, když odcházel z večeře s nakladateli a vydavateli v hotelu Dorchester na Park Lane. Lékaři mu sice zachránili život, ale Argov zcela ochrnul. Útok na Argova se časově shodoval s obnoveným ostřelováním izraelských osad podél hranice severní Galileje ze základen OOP v jižním Libanonu. I když žádný Izraelec nezahynul, toto bombardování obnovilo v Izraeli volání, aby proti základnám OOP vláda podnikla nějakou tvrdou akci. Pokus o zavraždění Argova umocnil zlobu pociťovanou izraelskou veřejností vůči zdánlivé neschopnosti vlády vyrovnat se s akcemi OOP, a to přesto, že izraelská rozvědka Beginovi sdělila, že odstřelovač nebyl členem OOP, ale patřil k malému, Irákem sponzorovanému Palestinskému národněosvobozeneckému hnutí, vedenému Abú Nidalem, zuřivým odpůrcem Arafatova vedení. Tuto informaci však Begin nesdělil ani své vládě. f6. června, tři dny po atentátu na Šloma Argova, překročily izraelské jednotky libanonskou hranici a zamířily na sever. Začala libanonská válka, pátá válka ve čtyřiatřicetileté historii Izraele. Byla to první válka izraelských dějin, která se ne-opírala o národní konsenzus. Mnozí Izraelci ji považovali za agresivní válku. Krycí název, jejž Beginova vláda tomuto útoku dala, zněl: „Operace Mír pro Galileu." Po tři léta pak tato válka vtahovala stále víc a víc izraelských vojáků do Libanonu kvůli dobývání a kontrole. Ze všech izraelských válek za první půlstoletí jeho existence vyvolala právě tato válka nejvíce vnitřních sporů jakožto válka „nikoli nezbytná". Když izraelský spisovatel Amos Oz uvažoval o názvu „Operace Mír pro Galileu", řekl toto: „Tam, kde se válce říká mír, kde se o potlačování a perzekuci hovoří jako o bezpečnosti a vraždění se nazývá osvobozením, tam zprznění jazyka předchází a připravuje zprznění života a důstojnosti. Nakonec zůstávají stát, režim, třída nebo ideologie nedotčené, zatímco lidský život je zničen. Integrita převáží nad polem rozptýlených mrtvol." Mnozí lidé se domnívali, že růst základen OOP v jižním Libanonu volá po určité formě reakce, a to také byla původní příčina války. OOP systematicky bombardovala ruskými kaťušemi osady v Horní Galileji a nutila jejich obyvatele trávit mnoho nocí v hlubokých krytech. Skupiny bojovníků OOP rovněž opakovaně přecházely hranici do Izraele, aby útočily na civilisty i jejich majetek. Ministr obrany Ariel Šaron ujistil vládu na mimořádné schůzi 5. června, že operace Mír pro Galileu bude omezená, že jednotky nepostoupí víc než čtyřicet kilometrů do hloubi Libanonu a že operace skončí do dvou až tří dnů. Na základě tohoto ujištění ji jak vláda, tak opoziční představitelé - Rabin a Pereš, s nimiž Begin konzultoval - schválili. Šaron však byl přesvědčen, že vojenská operace v jižním Libanonu by měla dosáhnout větších cílů, než je vyhnání OOP z jejích základen. Kdyby mohly izraelské jednotky pokračovat až do Bejrútu, mohly by zlikvidovat tamní velitelství OOP, vyhnat Jásira Arafata - a skoncovat tak se schopností OOP útočit na Izrael přes libanonskou hranici. Plán, navržený Šaronem a realizovaný pod velením náčelníka generálního štábu generála Rafaela (Rafula) Ejtana - který velel roku 1956 leteckému výsadku v průsmyku Mitla - přesahoval ve skutečnosti omezené cíle, které popsal Šaron mimořádné schůzi vlády. Širší plán, nazývaný „Operace Velké borovice", zahrnoval vojenskou porážku OOP, dosazení Bašíra Džamá'íla, vůdce libanonské křesťanské Falangy, do funkce libanonského prezidenta a poté uzavření mírové smlouvy mezi Libanonem a Izraelem. Severní hranice by byla zajištěna a Izrael by získal druhého arabského vůdce, ochotného uzavřít mír. Ke konci prvního dne bojů dorazila izraelská vojska k řece Litani, zhruba sedmadvacet kilometrů od severní hranice. Tím kontrolovala oblast, ze které OOP vystřelovala své rakety do severních měst a osad. Toho večera dobyly izraelské jednotky dělostřeleckou pevnost OOP zřízenou v křižáckém hradě Beaufort, zatímco se na středomořském pobřeží severně od ústí řeky

Awali vylodily z izraelských lodí tanky a pěchota. 6. června Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci požadující stažení Izraele z Libanonu. Begin ji ignoroval. 7. června izraelský postup pokračoval a dospěl k okraji pobřežního města Damúr, pouhých dvacet dva a půl kilometru jižně od Bejrútu. Druhého dne války došlo rovněž k několika srážkám mezi izraelskými jednotkami a syrskou armádou, rozmístěnou většinou v údolí Biká'a na východě Libanonu podél syrské hranice. Izraelská a syrská vojenská letadla se také utkala nad Bejrútem a ve středním sektoru na západ od Jazzínu (Džazínu) se střetly izraelské a syrské tanky. Po celý 8. červen - třetí den války - kladly skupiny vojáků OOP v týlu postupujících izraelských sil urputný odpor ve dvou pobřežních městech - Súru (Tyros) a Sajdá (Sidon) - a v uprchlických táborech podél pobřežní silnice. Té noci se přiblížily izraelské jednotky postupující ve středním sektoru na šest a půl kilometru k dálnici Bejrút - Damašek. Nebezpečí, že Izrael bude zatažen do války se Sýrií, zesílilo 9. června, čtvrtý den války, kdy izraelské letectvo napadlo a zničilo devatenáct baterií ruských raket SAM, které nainstalovala v údolí Biká'a Sýrie. Došlo k letecké bitvě mezi izraelskými a syrskými vojenskými letouny, ve které bylo sestřeleno dvacet devět syrských stíhaček MiG-21 a 23 sovětské výroby. Rovněž izraelské a syrské tankové jednotky se toho dne dostaly do přímé srážky. Ale ani jedna z obou stran nechtěla vypovědět té druhé válku. Libanon jim posloužil jako zástupné bojiště. Podél pobřeží pokračovaly izraelské síly ve svém postupu, dobyly Damúr a 9. června dorazily k vesnici Chalde, ležící pouze tři kilometry jižně od bejrútské-ho mezinárodního letiště. IzraeískáVeřejnost, jíž bylo řečeno, že probíhá omezená operace, která má vyhnat OOP z jižního Libanonu, byla ohromena, že izraelské jednotky jsou na dostřel od Bejrútu. Rovněž ji vyplašila hrozba eskalace konfliktu se Sýrií. 10. června došlo k úporné tankové bitvě mezi izraelskými a syrskými jednotkami na sever a severovýchod od jezera Karun. Syřané byli odraženi. Téhož dne bylo ve vzdušných soubojích sestřeleno dalších dvacet pět syrských migů. Rada bezpečnosti OSN volala po zastavení palby. Izrael ji vyslyšel 11. června a téhož dne v poledne palba utichla. Šaron dosáhl pozoruhodných územních zisků. Na pobřeží byly izraelské jednotky zakopány tři kilometry jižně od bej-rútského letiště. Dále na východ byly pouze několik kilometrů od dálnice Bejrút - Damašek. V údolí Biká'a byly asi šest kilometrů od syrské hranice. OOP zůstávala v Bejrútu. Odpoledne 13. června dorazily izraelské jednotky k východnímu přístupu do města. Potom Šaron zahájil takzvanou „plíživou fázi" války. K večeru 14. června postoupily izraelské jednotky kolem Bejrútu, aby obklíčily město navázáním kontaktu s falangistickými jednotkami na východ od něho. Izraelská vojska také dobyla a překročila bejrútský konec bejrútsko-damaš-ské dálnice. V blízkosti prezidentského paláce v Ba'abde, na východním okraji Bejrútu, se v bitvě utkaly 14. června izraelské a syrské tanky. Od toho dne 400 izraelských tanků a 1000 děl dva měsíce bombardovaly západní Bejrút, zatímco izraelské válečné letectvo systematicky útočilo na všechna známá opevnění OOP v západní části hlavního města Libanonu. Koncem června bylo v troskách více než 500 budov. Historik Howard M. Sachar napsal: „Nikdy, ani ve svých nej-horších snech, si vůdci OOP nedokázali představit, že by Izraelci byli schopni tohoto druhu války." Plíživé stadium války pokračovalo 15. června, kdy izraelská vojska rozšířila svou kontrolu podél bejrútsko-damašské dálnice a odřízla syrským posilám jakoukoli možnost použít tuto silnici ke vstupu do Bejrútu a podpoře OOP v něm. Syřané posílili svá postavení ve dvou vesnicích u dálnice, Aleji a Štuře, a bránili je proti opakovaným izraelským útokům. 19. června bombardovalo izraelské dělostřelectvo vojenské pozice OOP uvnitř Bejrútu. „Když jsem uslyšel o útoku na Bejrút," napsal později Pereš, „zavolal jsem Beginovi, a ke svému překvapení jsem zjistil, že o tom nevěděl." 20. června se OOP a syrské jednotky stáhly z bejrútského letiště. Izraelské jednotky vstoupily do terminálu a postupovaly po ranvejích bez odporu. Následujícího dne vypukly boje mezi izraelskými a syrskými jednotkami podél bejrútsko-damašské dálnice. Byla to úporná bitva, která trvala skoro týden. Když skončila, Izraelci kontrolovali značnou část dálnice, ale Alej a Štura zůstávaly v syrských rukou. V Izraeli byl 2. července ve starověké lokalitě Herodion na Západním břehu (východně od Betléma) nalezen ve své kanceláři ubodaný správce této dva tisíce let staré památky. Sedmadvacetiletý David Rosenfeld, jenž se nedávno přistěhoval ze Spojených států, měl dvě děti a byl členem nedalekého kibucu Tekoa. K vraždě se přiznali dva Arabové z vesnice ležící na dohled od Herodionu. Na Rosenfeldovu památku byla u Herodionu následující den založena nová 494 osada - El David (Davidovi). Měla se stát smíšenou komunitou náboženských a světských Židů „žijících společně ve vzájemném respektu". Před Bejrútem otřásly několika izraelskými důstojníky pokyny, aby se připravili na možnou ofenzivu proti západní, muslimské části města. Jedním z těchto důstojníků byl dvaatřicetiletý plukovník Eli Geva, syn zasloužilého generála ve výslužbě a nejmladší velitel brigády v izraelské armádě. Jeho tanková brigáda měla zaútočit na západní Bejrút. Geva požádal generála Ejtana, aby ho odvolal z funkce velitele brigády a povolil mu sloužit jako řadovému tankovému důstojníkovi. Geva řekl Ejtanovi, že pokud budou vydány rozkazy, aby vedl svou jednotku do města, nemohl by vzhledem ke svému svědomí vystavit své vojáky a bejrútské civilní obyvatelstvo těžkým ztrátám, které by z toho jistě vzešly. Otřeseni žádostí plukovníka Gevy, nejdřív Ejtan, pak Šaron a nakonec Begin osobně se ho pokoušeli přesvědčit. Nepodařilo se jim to a Begin musel přijmout Gevovu rezignaci. Tato epizoda prohloubila zdrženlivost veřejnosti vůči této válce. „Pomalu jsme si uvědomovali skutečnost," vzpomínal si jeden z poddůstojníků na obsazení libanonského pobřežního města Súuru. „Není možné, že bychom způsobili takovou devastaci! Ani jediný obchod celý a nevyhozený do vzduchu, domy zhroucené pod střechami, lodě potopené v zátoce... a nad tím vším všezaplavující zápach... hnijících mrtvol ve vesnici."

Když člen vlády Jaakov Meridor - zakládající člen Irgunu - přijel na návštěvu do Sajdy, okupované Izraelci, jeho doporučení, jak se má zacházet s palestinskými uprchlíky, znělo: „Vyžeňte je a nedovolte jim, aby se vrátili." Pro četné záložní důstojníky se v tomto postoji odrážela apatie, dokonce lhostejnost, která, jak se zdálo, se zmocnila jak vojenského velení, tak vlády. Když byli na dovolené, někteří z těchto důstojníků založili hnutí „Vojáci proti mlčení" a požadovali naprosté ukončení této války. 2. července zorganizovalo hnutí „Mír okamžitě" demonstraci v Tel Avivu, které se podle odhadů zúčastnilo sto tisíc občanů. Nikdy dříve nedošlo k tak velkému protestu v době války. V listu Ma'ariv prohlásil Abba Eban, že „těchto šest týdnů bylo černou skvrnou v morální historii židovského národa". V návaznosti na manifestaci „Míru okamžitě" zorganizoval Likud v Tel Avivu protidemon-straci. Zúčastnilo se jí dokonce 200 000 lidí, z nichž mnozí byli sváženi autobusy z celé země. V projevu na této manifestaci svalil Begin odpovědnost za panující nespokojenost veřejnosti zcela na labouristickou opozici. Šaron zašel ještě dál. Obvinil Stranu práce z vyvolávání neposlušnosti v armádě a pokusil se (bezúspěšně) cenzurovat všechny noviny, které kritizovaly válku. V Bejrútu se během prvních červencových dnů OOP zuřivě bránila. Přestože izraelské jednotky nevstoupily do města, byly v kopcích nad ním a obléhaly je. Den po dni drtiloTžraelské dělostřelectvo pozice OOP ve městě. 4. července na schůzce s Menachemem Beginem se Jicchak Rabin vyslovil pro plán - přednesený Šaronem - zostřit obléhání Bejrútu zastavením dodávky vody do městského vodovodu, který tehdy Izraelci kontrolovali. Rabínova vdova později napsa-495 la: „Tato rada uzavřít vodovodní kohoutky později Jicchaka pronásledovala. Lidé byli udiveni jeho stanoviskem a divili se, jak může Jicchak Rabin podporovat tak strašnou válku." Dodala, že Rabin nepodporoval válku, „ale byl si vědom toho, že Izraelské obranné síly již ztratily stovky životů, a nepřál si, aby se toto neuvážené tažení změnilo v úplnou katastrofu. Myslel si, že zavření kohoutků by mohlo pomoci k jejímu rychlému skončení." 23. července, po měsíci obléhání, zintenzivnily izraelské námořnictvo i armáda bombardování pozic OOP. Na 1. srpen přikázal Šaron nepřetržité čtrnáctihodinové letecké, námořní i dělostřelecké bombardování. Dva dny nato vstoupily izraelské jednotky do jihovýchodního Bejrútu a střetly se přímo s jednotkami OOP. 4. srpna zcela obklíčily uprchlický tábor Burdž al-Baradžná*, kde byla OOP nejsilnější. Izraelská pěchota bojovala bez oddechu dvacet hodin. Byla však schopna proniknout pouze čtyři sta metrů dovnitř tábora. Libanonskou válku zabíraly jako dosud nikdy v historii válek televizní kamery. Každodenní televizní šoty izraelského dělostřelectva ostřelujícího Bejrút, sloupy kouře, prachu a ohně stoupající do výše a detailní záběry ničení včetně vážně poškozené nemocnice způsobily nesmírnou škodu mezinárodnímu image Izraele a velice zjitřily diskusi i uvnitř Izraele samotného. Zklamání izraelského nejvyššího velení z toho, že je neschopné zbavit se OOP, bylo značné. Americký vyslanec Philip Habib pokračoval ve svém zprostředkování, aby se pokusil dosáhnout zastavení palby a nějakého řešení, dokonce i když izraelské bombardování trvalo dál. 11. srpna zahájilo izraelské letectvo dvoudenní bombardování bejrútských čtvrtí obsazených OOP. Posuzováno podle svého cíle, bylo toto bombardování úspěšné. 12. srpna po dalším kole jednání s Habibem OOP souhlasila, že opustí město. Byla soustředěna nadnárodní vojenská síla včetně 1800 příslušníků americké námořní pěchoty, aby chránila členy OOP, kteří se připravovali odjet z Bejrútu do Tunisu. Měli být přepraveni po moři. Begin učinil kavalírské gesto a souhlasil, aby si členové OOP ponechali své poboční zbraně. 30. dubna, když se Jásir Arafat připravoval k odchodu z města, jej měl na mušce izraelský odstřelovač. Izraelská vláda však výslovně přikázala, že nesmí být zabit, a tak tento okamžik minul. Arafat toho dne opustil Bejrút a do 4. září odjela většina členů OOP. 1. září, když evakuace OOP z Bejrútu byla v plném proudu, přiletěl nově zvolený libanonský prezident, maronitský křesťan Bašír Džamá'íl, do Naharije na izraelském pobřeží, kde na něho Begin naléhal, aby podepsal mírovou smlouvu s Izraelem. Džamá'íl to odmítl a navrhoval místo toho omezenější pakt o neutečení. Když Šaron, který se také této schůzky zúčastnil, řekl Džamá'ílovi, že Izrael Libanon ovládá a že by měl být rozumný a souhlasit s Beginovým požadavkem, Džamá'íl se rozzuřil, zvedl ruce a vykřikl: „Tak mi nasaďte pouta. Nejsem žádný váš vazal." Později téhož dne byl ve Washingtonu oznámen „Reaganův plán". Zahrnoval zásadu „samosprávy pro Palestince ze Západního břehu a Gazy ve spojení s Jordánském". Tento nový plán Američané prezentovali jako „další krok" mírového procesu z Camp Davidu. Beginova vláda se však rozhodla nevzdat se izraelské kontroly Západního břehu (nebo, v jejím označování, Judeje a Samarie) a odmítla americkou iniciativu. Následně po odjezdu posledních jednotek OOP z Bejrútu opustily město také syrské jednotky. Všechno bylo připraveno, aby libanonský spojenec Izraele, Falanga, převzal vládu. 14. září však byl zvolený prezident Bašír Džamá'íl zavražděn. Jeho maronitsko-křesťanští přívrženci byli rozzuřeni na palestinské muslimy, kteří se přihlásili k odpovědnosti za tento atentát. Izraelské jednotky se octly v situaci, kterou nedokázaly kontrolovat, a navíc daleko od vlastních hranic. 15. září obsadily západní Bejrút, „aby chránily muslimy před pomstou falangistů", jak vysvětloval Menachem Begin. Místem soustředění palestinských muslimů byly uprchlické tábory Sabra a Šatila. Izraelské jednotky odřízly oba tábory od ostatního světa; „hermeticky je uzavřely", jak to později popsal generál Rafael Ejtan. Podle izraelské představy v nich falangistič-tí vojáci měli hledat palestinské bojovníky, a nikoli civilní obyvatele. Za tímto účelem osvětlovaly izraelské reflektory tábory v noci. 17. září vstoupily do obou táborů falangistické síly a zmasakrovaly jejich obyvatele, bojovníky stejně jako civilisty. Podle izraelského armádního hlášení bylo zabito 474 muslimů všech národností - zejména Palestinců (313 mužů, 8 dětí a 7 žen) a Libanonců (98 mužů, 8 dětí a 7 žen); s nimi zahynulo také 21 Íránců, 7 Syřanů, 3 Pákistánci a 2 Alžířané, kteří spojili svůj osud s OOP. Když byly tábory Sabra a Šatila otevřeny a novináři z celého světa do nich vstoupili, nalezli těla 2300 palestinských mužů, žen a dětí (některá z nich zmrzačená).

Masakr v Sabře a Šatíle otřásl celým světem a šokoval i mnoho lidí v Izraeli, přestože se tohoto vraždění nezúčastnily žádné izraelské jednotky. Pokud šlo o izraelské vojáky, ti měli za to, že křesťanští falangisté provádějí vyčišťovací operaci, aby se zbavili podezřelých hnízd palestinských bojovníků. Křesťanští vojáci však pokračovali v předchozím modelu libanonské občanské války, kdy se mstili na civilním obyvatelstvu - v tomto případě šlo o bezprostřední pomstu za zavraždění zvoleného prezidenta Džamá'íla. Ti Izraelci, kteří se stavěli proti operaci Mír pro Galileu od jejího prvního dne nebo byli proti jejímu rozšíření za prvních čtyřicet kilometrů (původně deklarovaný cíl), byli rozhořčeni, že vyšší vojenské instance v dané oblasti nepředvídaly masakry a nezabránily jim. 25. září se v Tel Avivu konala masová demonstrace, které se zúčastnilo 400 000 lidí - více než deset procent všeho obyvatelstva. Byla to největší demonstrace, jaká se kdy v Izraeli konala. Howard M. Sachar napsal roku 1996: „V dějinách Izraele nikdy nenastal takový výbuch hněvu veřejnosti." Z politického hlediska demonstraci podporovaly labouristické „Seskupení" (které mělo v Knesetu čtyřicet sedm křesel proti čtyřiceti osmi Likudu), Šinui (se třemi křesly v Knesetu), Hnutí za lidská práva (vedené Šulamit Aloniovou, jediným zástupcem této strany v Knesetu) a hnutí „Mír okamžitě". Telavivská demonstrace požadovala zřízení vyšetřovací soudní komise, která by zjistila, co se vlastně v Sabře a Šatíle stalo, a zejména jak se na těchto událostech podíleli Izraelci. Několik dnů se vláda usilovně bránila tomuto požadavku, ale 29. září ustoupila. Vyšetřování řídil soudce Nejvyššího soudu Jicchak Kahan. Jeho zpráva, uveřejněná 7. února 1983, dospěla k závěru, že „ze strany žádných izraelských elementů neexistoval úmysl poškodit nebojující obyvatele v táborech". Zpráva však kritizovala šéfa izraelské vojenské rozvědky Jehošuu Saguje za to, že „zavíral oči a ucpával si uši" před tím, co se jasně dělo uvnitř Sabry a Šatily, jakmile tam vstoupili křesťanští falangisté. Kahanová zpráva také obsahovala ostrou kritiku Ariela Šarona. Komise se domnívala, že neměl dovolit vstoupit falangistům do palestinských uprchlických táborů, aniž by vydal „vhodné instrukce", které by zabránily hrozbě masakrů nebo ji omezily. Zpráva dospěla k závěru, že humanitární povinnosti „vůbec nebral v úvahu". Jako ministr obrany byl Šaron shledán zodpovědným za „přehlížení nebezpečí aktů pomsty a krveprolití ze strany falangistů proti obyvatelům v uprchlických táborech", které následovaly po zavraždění zvoleného prezidenta Bašíra Džamá'íla, a také za to, „že nebral toto nebezpečí v úvahu, když se rozhodl vpustit falangu do táborů", a za to, že „nepodnikl příslušná opatření, aby zabránil nebo omezil toto nebezpečí". Šaron úporně tento verdikt odmítal a zdůrazňoval, že nepředvídal, že by mohlo dojít k vraždění. O dva roky později vznesl žalobu za pomluvu proti časopisu Time, který tvrdil, že povzbuzoval Džamá'ílovu rodinu, aby se pomstila za vraždu Bašíra Džamá'íla. Během procesu obhajoba časopisu Time argumentovala tím, že neuveřejněné přílohy zprávy Kahanový komise obsahují informaci, která potvrzuje to, co časopis napsal. Nicméně lidé, kteří směli nahlédnout do tajných dodatků, tam pro toto tvrzení žádné důkazy nenašli. Přestože porota shledala, že obvinění Šarona je nepodložené a článek urážlivý, rozhodla, že nebyl uveřejněn se zlým úmyslem a nepřiznala Šaronovi náhradu škody ve výši 50 milionů dolarů, kterou od časopisu Time požadoval. Kahanová zpráva také kritizovala Menachema Begina za to, co označila jako neospravedlnitelnou „lhostejnost", a za to, „že neprojevil během zasedání vlády nebo po něm žádný zájem o akce falangistů v táborech". Veřejné mínění se v Izraeli nikdy neprojevilo intenzivněji než během libanonské války a po ní. Docházelo k opakovaným demonstracím a protidemonstracím. Devátý den izraelské invaze do Libanonu zveřejnilo hnutí „Mír okamžitě" formou inzerátu v novinách toto prohlášení: V této válce dokazuje izraelská armáda znovu, že Izrael je silný a sebevědomý. V této válce ztrácíme bratry, syny a přátele. V této válce jsou tisíce lidí vyháněny ze svých domovů a jsou ničena města. Tisíce civilistů jsou zabíjeny. Kvůli čemu máme být zabíjeni? Kvůli čemu máme zabíjet? Bylo dosaženo celonárodního konsenzu, abychom vstoupili do této války? Nastala bezprostřední hrozba existenci Izraele? Podaří se nám vystoupit ze začarovaného kruhu násilí, utrpení a nenávisti? Vyzýváme vládu Izraele: Dost! Nastal čas vyzvat palestinský národ, aby se připojil k vyjednávání o mír. Nyní je čas pro všeobecný mír založený na vzájemném uznání. Na demonstraci hnutí „Mír okamžitě", konané před úřadem ministerského předsedy v Jeruzalémě tři dny po uveřejnění Kahanový zprávy, zazněly výzvy, aby z ní vláda vyvodila důsledky. Během shromáždění nějaký člověk, který nebyl nikdy identifikován, hodil do davu ruční granát a zabil člena hnutí „Mír okamžitě" Emila Grunzweiga. Třiatřicetiletý Grunzweig byl členem kibucu a v Libanonu bojoval jako důstojník výsadkářů. Jeho pohřeb následující den v Haifě, jehož se zúčastnilo více než 10 000 sympatizujících, se změnil v jeviště ještě mnohem bouřlivější protivládní kritiky. „Národ byl rozpolcen ostřeji než kdykoli předtím od krize kolem německých reparací roku 1952," napsal Howard M. Sachar. „Nikdy předtím se o válce nediskutovalo v čistě židovských termínech na rozdíl od čistě izraelských. Begin nadále obhajoval válku i ztráty způsobené civilnímu arabskému obyvatelstvu tím, že opakovaně připomínal obrazy druhé světové války a holocaustu a vzpomínky na ně, a kladl na stejnou rovinu OOP a nacisty. Ale tyto analogie nevydržely dlouho. Charakteristický pro to byl široce publikovaný otevřený dopisTleginovi od jednoho truchlícího otce, který v Libanonu ztratil jediného syna. Tento dopis zněl: Já, potomek rabínské rodiny, jediný syn svého otce, sionisty a socialisty, který zahynul hrdinskou smrtí ve varšavském ghettu, jsem přežil holocaust, usídlil se v naší vlasti, sloužil v armádě, oženil sé a měl syna. Nyní je můj milovaný syn mrtev kvůli vaší válce.

Tím jste přerušil židovský řetěz staletí trpících generací, který se nepodařilo přervat žádnému pronásledovateli. Dějiny našeho starobylého, moudrého a týraného národa vás budou soudit a potrestají vás bičem a štíry. Kéž vás děsí můj zármutek, ve spánku i po probuzení, a kéž vás můj žal navěky poznamená na čele Kainovým znamením! Kahanová zpráva končila konstatováním, že Šaron nesplnil svou povinnost, a vyzvala ho, aby „vyvodil osobní závěry". On však vládu neopustil. Vzdal se sice funkce ministra obrany, ale zůstal ve vládě jako ministr bez portfeje. Jeho-šua Saguj se funkce šéfa vojenské rozvědky vzdal. V bezprostřední návaznosti na masakry v Sabře a Šatíle vyzvaly Spojené národy Izrael, aby se stáhl z Bejrútu. Ústup začal 19. září. Mnohonárodní síly včetně americké námořní pěchoty, které předtím dohlížely na odchod OOP, zaujaly v hlavním městě obranné pozice. Cena libanonské války byla pro všechny bojující strany vysoká. Odhaduje se, že zahynulo 6000 vojáků OOP, 460 libanonských civilistů mimo Bejrút, 600 syrských a 368 izraelských vojáků. Izraelský novinář Ze'ev Schiff, který uveřejnil příběh o masakru v Sabře a Šatíle v listu Ha'arec, uvažoval (roku 1985) o dopadu libanonské války na Izrael: Izrael musí nyní nést náklady svého podniku v Libanonu: stovky mrtvých, tisíce raněných a otřes dlouhotrvajícího konsenzu o bezpečnosti, který způsobil alarmující trhlinu v izraelské společnosti. Důsledky operace Mír pro Galileu, které nutí k vystřízlivění, by mohly člověka přinutit k závěru, že stát může zvítězit na bojišti, ale prohrát válku strategicky; že malý národ, jehož vůdcové nedokážou odhadnout hranice své vojenské moci, bude muset draze zaplatit za jejich aroganci; a že demokracie jako Izrael, jejíž obrana se zakládá na miliční armádě, zřejmě nemůže vyhrát válku, jíž chybí nejen široká veřejná podpora, ale dokonce i to nejnepatrnější srozumění národa o její nezbytnosti. Izraelci přicházeli o život i po ukončení nepřátelství. 4. listopadu sebevražedná operace uskutečněná šíitskými muslimy (se syrskou podporou) zničila izraelské vojenské velitelství v jiholibanonském přístavu Sajdá, přičemž zahynulo třicet šest Izraelců. Přímá jednání mezi Izraelem a Libanonem začala 28. prosince. Dohoda byla podepsána do pěti měsíců, 17. května 1983. Všechna cizí vojska - izraelská i syrská - se měla stáhnout z Libanonu. Ale Sýrie to odmítla akceptovat, a izraelské jednotky zůstaly na místě celé léto. Teprve 3. září Izrael souhlasil, že se stáhne na jih od řeky Awali. Trval však na tom, že si zachová kontrolu nad Džebel Baníkem, strategickou vysočinou vzdálenou pouze pětadvacet kilometrů od Bejrútu. Náročný úkol okupace jižního Libanonu zahrnoval přítomnost více než 30 000 izraelských vojáků a úředníků. Většina z těchto vojáků byli záložníci, povolávaní z civilních zaměstnání, aby si odsloužili několik měsíců vojenské služby. Vojenská služba v Libanonu nebyla populární. Existovaly skupiny vojáků, kteří se domnívali, že by Izrael neměl být v Libanonu okupační mocností, a odmítali tam sloužit. Během devítiměsíčního období bylo šedesát izraelských vojáků v Izraeli uvězněno za odmítnutí vykonat záložní vojenskou službu v Libanonu. Jinde v Libanonu kontrolovaly další jednotky různé části země. Bylo tam víc než 40 000 syrských vojáků, rozmístěných v údolí Biká'a. Před válkou měli 350 tanků, nyní se jejich počet zvýšil na 1200. Zhruba 26 000 libanonských milicionářů z různých provládních frakcí udržovalo jakžtakž pořádek v Bejrútu a okolí. A odhadovalo se, že asi 10 000 ozbrojených přívrženců OOP je stále v jižním Libanonu, přes evakuaci jejich velení z Bejrútu do Tunisu, kde si Arafat zřídil svůj hlavní stan. ***

Politika Beginovy vlády dovolující růst počtu osad na Západním břehu a v Pásmu Gazy se rychle projevila v praxi. Hlavním podporovatelem této politiky byl Šaron. Od roku 1977 do roku 1983 vzniklo celkem 186 nových osad, z toho čtyřicet jedna jen v roce 1983. Žilo v nich dvacet tisíc lidí a všichni žili blízko - a někdy skutečně velice blízko - více než jednoho milionu Arabů 721 700 na Západním břehu a 464 300 v Gaze. Během roku 1982 ohlásila vláda plány na zvýšení počtu osadníků do konce dekády na 100 000. Labouristická opozice vystupovala proti politice, která by mohla po určité době ztížit nebo dokonce zcela zabránit oddělení Židů od Arabů tak, aby to umožnilo vznik nějaké formy autonomního palestinského celku. Některé osady byly velice malé, s méně než třiceti rodinami, které bydlely v karavanech, a kdyby se změnila politika, bylo možné je přestěhovat. Labouristé se nejvíce obávali toho, že když osady porostou, osídlení dostane trvalý ráz. Rozmach osad na Západním břehu v osmdesátých letech byl podporován finančními příspěvky poskytovanými vládou všem, kdo se na Západní břeh přestěhovali. Byly jim nabízeny větší domy a za nižší cenu, levnější hypotéky a větší daňové úlevy, než jaké mohli získat jinde v Izraeli. To učinilo nové osady mimořádně atraktivní pro několik různých skupin obyvatelstva: ruské emigranty, z nichž mnozí měli málo peněz a zaujímali nepřátelský postoj k Palestincům; pravicové fanatiky ze Spojených států, kteří se domnívali, že probojovávají novou hranici; lidi, kteří neměli žádný ideologický důvod, aby žili na Západním břehu, ale pro něž bylo hlavní pobídkou sponzorované bydlení - zejména mladé izraelské manželské páry, jimž ceny bytů znemožňovaly žít v Tel Avivu nebo Jeruzalémě. Labouristé slíbili, že zruší finanční podpory pro usazování na Západním břehu. Když se o deset let později - roku 1992 - dostali k moci, museli to udělat jako součást pokusu získat důvěru Palestinců k mírovému procesu. Tyto podpory však byly obnoveny Netanjahuovou vládou vedenou Likudem roku 1996. Znovu bylo ekonomicky výhodné přestěhovat se na Západní břeh, zejména pro rodiny, které se držely taktak nad vodou. Ideologie a ekonomické výhody jsou mocná kombinace. Někteří z osadníků projevovali vůči Arabům rasistický postoj. V osadách zřízených v hustě zalidněných arabských oblastech žili osadníci skoro v obklíčení a ozbrojeni; neprávem zasahovali proti Arabům a někdy na ně útočili. Palestinci rovněž používali

násilí. Pokaždé, když byl nějaký osadník zraněn vrhači kamenů nebo přišel o život, když cestoval arabskou oblastí nebo procházel nějakým odlehlým místem, rozhořčení osadníků sílilo a střetů přibývalo. Bez ohledu na osady vyvolala pokračující izraelská okupace Západního břehu a Pásma Gazy po šestnácti letech svého trvání hluboký odpor Arabů na okupovaných územích a postupný návyk na okupaci u mnoha Izraelců. Osmnáctiletému izraelskému vojáku - muži či ženě - byly pouhé dva roky, když se tato území dostala pod izraelskou nadvládu, a jednadvacetiletému izraelskému univerzitnímu studentovi jen pět. Nikdo z nich nepoznal jinou situaci než hledět na milion Arabů jako na podřízený národ. Mezi vyššími kádry izraelské vlády se hovořilo o anexi (přestože dodnes nebyl Západní břeh Izraelem anektován). V červnu roku 1983 Abba Eban, tehdy labouristický poslanec Knesetu a odpůrce anexe (a trvalé okupace), napsal: Ani jediná země ve světové komunitě včetně těch, které jsou co nejpříznivěji nakloněny Izraeli, není připravena podporovat myšlenku, že bezpečnost Izraele si vyžaduje vnucení trvalé izraelské jurisdikce cizímu národu. Nejméně polovina izraelského národa odmítá myšlenku vtělení Západního břehu a Pásma Gazy do Izraele. Na povrchu obydlené zeměkoule neexistuje jediný stát, který by se podobal tomu, jak by vyhlížel Izrael, kdyby se do něho měl násilně vtělit Západní břeh a Gaza. Demokratická země, ovládající cizí národ proti jeho vůli a proti vůli světa, by byl jedinečný jev. Eban zaznamenal, jaká demografická úskalí i nebezpečí pro demokracii by anexe, a dokonce i pokračující okupace, mohla vyvolat. „Jestliže by se 1,3 milionu Palestinců mělo integrovat do centrálního politického systému Izraele," napsal, „převzali by úlohu jazýčku na vahách všech izraelských rozhodnutí a izraelská politika by se změnila v soustavný, nervózní boj o jejich hlasy. Kdyby naopak bylo těchto 1,3 milionu Palestinců zbaveno rovné možnosti volit a být volen do izraelského parlamentu, Izrael by čelil důsledkům skutečnosti, že je státem, jehož občané mají dvě různé úrovně a kategorie práv a povinností: Židy a izraelské Araby, kteří mohou volit a být voleni, a o pár metrů dál palestinské Araby, kteří budou udržováni vojenskou silou v poslušnosti k těm, které nijak neuctívají." Eban pokračoval varováním: „Volba mezi zachováním současného územního rozsahu na účet izraelského demokratického poslání a mezi přijetím kompaktnější struktury ve prospěch národní a sociální harmonie bude nejosudovějším rozhodnutím Izraele v osmdesátých letech. A pochopitelně také v devadesátých." V knize Dědictví: civilizace a Židé, kterou vydal následujícího roku, zdůraznil Abba Eban to, co pokládal za nebezpečí vyvolávaná pokračováním izraelské okupace 1,3 milionu Arabů na Západním břehu a v Pásmu Gazy. „Kontrola těchto území by dodala Izraeli strategickou hloubku. Ale kontrola obyvatelstva, které má veškeré atributy svébytného národního celku, zcela cizího izraelské vlajce i dědictví, udělá Izrael jiným, než jakým vždy toužil být. Bude to společnost udržovaná pohromadě fyzickým násilím, a nikoli dobrovolným a konsenzuál-ním pocitem přináležitosti." Eban dodal, že „právě z tohoto důvodu" příběh, který vypráví, končí „dosud v nejistotě", a pokračoval předpovědí: Přestože existují ti, kdo touží po trvalé izraelské kontrole hustě zalidněných arabských oblastí, přinejmenším stejný počet by pravděpodobně uvítal kompromis, podle něhož by byly izraelské hranice o trochu vylepšeny, zatímco by hustě zalidněná arabská území mohla svobodně sledovat arabské osudy ve spolupráci s Jordánském, a který by tudíž vyřešil palestinskou otázku v atmosféře nenásilí. Přesto však zůstává faktem, že Izrael je jednou z mála zemí na světě, nad jejímiž rozměry, konfigurací a složením obyvatelstva visí otazník. ***

6. prosince přišlo šest izraelských civilistů včetně dvou dětí o život, když v autobuse v Jeruzalémě vybuchla bomba. K odpovědnosti se přihlásila OOP. Libanonská válka nedokázala zastavit terorismus OOP nebo zabrzdit její aktivitu. Menachem Begin, jenž musel snášet veřejnou kritiku libanonské války, byl přesvědčen, že ho Šaron podvedl, pokud šlo o měřítko a cíle války. Neustávající kritika války a smrt jeho manželky vedly u Begina k rychlému lidskému úpadku. Poté, co opustil svůj úřad, stal se prakticky poustevníkem a bydlel až do smrti roku 1992 v bytě na okraji Jeruzaléma. Beginův syn Benjamin, když se sám stal předním poslancem Likudu v Knesetu, obvinil Šarona, že neprozradil jeho otci záměr dorazit až do Bejrútu. Šaron to popřel. Prudký spor mezi oběma muži, který propukl roku 1997, přenesl diskusi o libanonské válce do nejnovější doby. 10. října 1983 se ministerským předsedou stal Jicchak Šamir. Během doby, kdy zastával úřad, zesílil islámský teror proti americkým a francouzským mírovým jednotkám v Libanonu, který vyvrcholil atentátem proti velitelství americké námořní pěchoty v Bejrútu a smrtí 241 Američanů a Libanonců. To dalo Šami-rovi impuls, aby dosáhl dohody o strategické spolupráci se Spojenými státy. Šamir byl rozhodnut zachovat izraelskou vojenskou kontrolu nad jižním Libanonem tak dlouho, než budou zavedena „odpovídající bezpečnostní opatření". Šimon Pereš, vůdce opoziční Strany práce, se domníval, že hledání takových opatření nebude mít úspěch a že pro izraelské bezpečnostní zájmy podél jeho severní hranice by bylo nejlépe stáhnout se rychle z jižního Libanonu. Když tato debata zesílila, byla Šamirova vláda 4. dubna při hlasování o důvěře poražena. Zatímco se začaly připravovat všeobecné volby, zůstal Šamir předsedou udržovací vlády. Volby se konaly 23. července 1984. Labouristická aliance získala 44 mandátů a Likud 41. Pravicová aliance Tehija-Comet získala pět mandátů. Všechny ostatní strany (dvanáct včetně kdysi mocné budovatelky koalic, Národní náboženské strany) se

musely spokojit každá s maximálně čtyřmi mandáty. Byl to Kneset neschopný dosáhnout rozhodnutí. Ani jedné z nejsilnějších stran se nepodařilo vytvořit akceschopnou většinu, a tudíž ani koalici. Aby se vyšlo z této politické slepé uličky, která hrozila paralyzováním každé vlády, byla v září 1984 vytvořena vláda národní jednoty. Měla být založena na pravidelné výměně ministerských předsedů a na sdílení vlády oběma velkými konkurenčními politickými bloky. Šimon Pereš se stal ministerským předsedou a odcházející ministerský předseda Jicchak Šamir náměstkem ministerského předsedy a ministrem zahraničí. Podle dohody o rotaci, jež byla nedílnou součástí vzniku vlády národní jednoty, měl Šamir Perese nahradit ve funkci ministerského předsedy za dva roky. Jednou z anomálií výsledků voleb v roce 1984 bylo zvolení Meira Kahaneho. Jeho strana Kaš byla protiarabská jak slovy, tak svými cíly. Dvě hebrejská písmena názvu strany byla vybrána zdánlivě bez zvláštního úmyslu, ale většina lidí se domnívala, že pocházejí z hesla Irgunu Kak Kaš - Jenom takhle!" Kahane strávil většinu své politické kariéry ve Spojených státech, kde byl ustanoven rabínem, a byl přímočarým obhájcem židovské sebeobrany. Roku 1971 byl uvězněn za ilegální držení zbraní. Vedl v Izraeli kampaň před volbami jak roku 1973, tak roku 1981 a navrhoval vystěhování všech Arabů z Izraele, ze Západního břehu i Pásma Gazy (s finanční náhradou, pokud by ji chtěli přijmout, nebo násilím, kdyby nechtěli), ale nepodařilo se mu dosáhnout zisku jednoho procenta všech hlasů, potřebného k získání mandátu. V důsledku Kahaneho zvolení v roce 1984 přijal Kneset zákon, zabraňující kandidátkám s rasistickým programem zúčastnit se voleb. Schválil také dodatek k trestnímu zákoníku, který učinil rasové násilí trestným činem. Roku 1988 už Kahane do Knesetu kandidovat nesměl. O dva roky později ho v New Yorku po projevu k jeho podporovatelům zavraždil Arab egyptského původu. Kahaneho pohřeb v Jeruzalémě se stal příležitostí k výbuchu protiarab-ských a protilevicových nepokojů. Členové Kaš zůstávali aktivní i v desetiletí následujícím po zavraždění svého vůdce. Film, natočený v židovském sektoru Hebronu v létě 1997, ukazuje, jak silná je i nadále jejich nenávist vůči Arabům. Za vedení Šimona Perese se prioritou Izraele stalo skoncování s břemenem prudkého a bezprecedentního růstu inflace, který dosáhl 35 procent měsíčně. Ve svých pamětech si Pereš vzpomíná, jak „na mě někteří z přátel naléhali, abych odmítl úřad ministerského předsedy. Říkali, že neexistuje způsob, jak s inflací účinně skoncovat, aniž bych neztratil veškeré zbytky popularity. Odolával jsem těmto radám - možná proto, že jsem nechápal úplně všechny zákeřné a ničivé vlastnosti inflace", a dodává: „Inflace je jako drogy: ničí vnitřní orgány, zatímco její oběť má opojný nádherný pocit, že se vznáší. Přináší rozmach dvou nových tříd ve společnosti: těch, kteří náhle tyjí z inflační spekulace, a obyčejných lidí a penzistů, kteří náhle chudnou, když se jejich reálný příjem rozpadá. Inflace je rájem pro lišky a očistcem pro mravence. Pohled na obchodní příručí, kteří každý den vypisují nové, vyšší ceny základních potravin, mě naplňoval malomyslností." Peresovi ekonomičtí poradci doporučovali, jak si vzpomíná, okamžitou a drastickou akci: třicetiprocentní devalvaci, „která by měla za následek rozsáhlou nezaměstnanost"; padesátiprocentní snížení nákladů na obranu, „což by velmi oslabilo Izrael a vystavilo ho vážným vojenským hrozbám"; rychlé rozpočtové škrty ve všech vládních resortech; zmrazení cen; paušální snížení mezd. „Přestože tyto nápady měly ekonomicky smysl," napsal Pereš, „věděl jsem, že politicky, a pochopitelně i sociálně, byly předem ztracené. Kdybych se pokusil uplatnit je, nezískaly by ani minimální podporu, kterou potřebovaly, aby fungovaly." Rozhodnut porazit inflaci, Pereš dospěl k závěru, že „paralelně s naší široce založenou politickou koalicí potřebujeme koalici všech hlavních ekonomických zájmů země: vlády, odborů, průmyslníků a akademické obce". Vytvořil Hospodářskou radu, složenou z generálního tajemníka odborové konfederace Histad-rut a jeho náměstka, z představitelů Asociace zaměstnavatelů, ministra financí a sama sebe a rovněž zkušených profesorů ekonomie. Po delších a ostrých diskusích Peresova první „léčebná akce", jak ji označil, měla podobu společenské smlouvy - neboli „balíku dohod", jak se jí říkalo - mezi vládou, Histadrutem a Asociací zaměstnavatelů, podle níž byly ceny a mzdy na tři měsíce zmrazený. Totéž se opakovalo v dalších třech měsících. „A přesto," vzpomíná si Pereš, „kolem poloviny května 1985 bylo jasné, že se tento dočasný lék vyčerpal. Inflace pouze za měsíc duben byla vyšší než patnáct procent; byli jsme znovu na cestě k hospodářskému krachu." Aby čelil nové krizi, svolal Pereš mimořádnou večerní poradu špičkových akademických ekonomů země spolu s ministrem financí Jicchakem Modaiem, svými špičkovými spolupracovníky a osobním ekonomickým poradcem Amno-nem Neubachem do svého domu v Jeruzalémě. Z jejich diskusí vzešel Ekonomický stabilizační plán neboli ESP. Jeho hlavními prvky byla velká devalvace šekelu, spojená s oznámením vlády, že nový kurz zůstane platný bez omezení. Systém téměř každodenních devalvací měl být opuštěn. Součástí plánu byl i příkrý nárůst cen, spojený s oznámením vlády, že nové ceny budou zmrazený až do odvolání. Existující cenové kontrolní mechanismy byly zpřísněny, aby se zajistilo, že zmrazení bude přísně dodržováno. Vláda rovněž oznámila, že subvence na základní zboží budou dramaticky zkráceny o 750 milionů dolarů. Vládní deficit měl být dále snížen zkrácením výdajů konkrétních ministerstev. Navíc mechanismus pro kalkulaci přírůstků měsíčních životních nákladů, jenž propojoval mzdy s cenami, se dočasně přestal používat, takže příjemci mezd už nedostávali kompenzaci za růst cen a za krácení subvencí. Předvídala se silná eroze reálné hodnoty mezd a byla zavedena restriktivní monetární politika. Po dvoutýdenním intenzivním vyjednávání se Peresovi podařilo přesvědčit vůdce Histadrutu, že je to jediné možné řešení. Souhlasili s jeho návrhem, aby mzdy byly zvýšeny až koncem roku. Poté se během roku 1986 měla životní úroveň postupně vrátit ke stavu, v jakém byla, než se začal uplatňovat Ekonomický stabilizační plán. „Lidé jen stěží uvěřili, že bych mohl přijmout všechny tyto drakonické kroky," napsal Pereš později. „Dříve jsem nebyl pokládán za zlého nebo necitlivého. Ale byl jsem přesvědčen, že tato tvrdá opatření jsou jedinou cestou, jak znovu získat důvěru národa. A časté návštěvy v obchodech a továrnách v měsících po vstupu ESP v platnost mě posilovaly v tomto přesvědčení a dodávaly mi sebedůvěru, abych v tom pokračoval."

V srpnu, měsíc po zavedení Ekonomického stabilizačního plánu, inflace, jež dosáhla 28 procent v červenci a 20 procent v červnu, klesla na 2,5 procenta. Na konci roku 1985 byl její měsíční průměr 1,5 procenta. Inflace byla úspěšně zažehnána v okamžiku, kdy podkopávala ekonomickou životaschopnost státu zevnitř, stejně jako ji kdysi ohrožovaly arabské armády zvnějšku. Otázkou obrany se ve vládě národní jednoty zabýval nový ministr obrany Jicchak Rabin bývalý ministerský předseda a náčelník generálního štábu, který nikdy předtím funkci ministra obrany nezastával, ale který si k jejímu vykonávání přinesl nesmírné zkušenosti. Pod Rabínovým vedením byl zahájen vojenský odchod z Libanonu, záležitost vysoké naléhavosti. V první fázi bylo třeba posílit libanonskou křesťanskou milici v jižním Libanonu, Jiholibanonskou armádu (SLA). Ta měla být vyzbrojena a vojensky podporována Izraelem. Ve druhé fázi se měla všechna izraelská vojska stáhnout zpět do bezpečnostní zóny podél izraelské severní hranice, pruhu libanonského území hlubokého pět až šest kilometrů. Izraelské stahování začalo v lednu 1985. Bylo skončeno do šesti měsíců. Rabin rovněž podnikl počátkem roku 1985 iniciativní kroky, aby se pokusil najít nějaký prostor pro možnou dohodu s Jordánském. Na tajném setkání v Londýně věnoval králi Husajnovi útočnou pušku izraelské výroby Galii ve speciálně zpracované kazetě z olivového dřeva. Schůzka byla zdvořilá, ale to bylo všechno. „Bylo to nádherné," řekl Rabin manželce, „ale nepřineslo to žádné výsledky." Jako ministr obrany musel Rabin přijmout rozhodnutí, které v Izraeli způsobilo značné spory - i bolest. V Libanonu byli zajati tři izraelští vojáci palestinskou extremistickou organizací vedenou Ahmadem Džibrílem (který byl jako dvanáctiletý chlapec mezi 50 000 arabskými uprchlíky z oblasti Lyddy a Ramly v roce 1948). Začalo vyjednávání a výměnou za tři izraelské vojáky Izrael propustil 1150 Palestinců. Rabin byl přesvědčen, že i přes riziko, že někteří z těchto Palestinců se připojí k řadám teroristů, ti tři vojáci musí být osvobozeni. Byl rozhodnut zachovat tradici, že izraelská armáda nikdy neponechala ani jediného svého vojáka zlému osudu, před nímž mohl být uchráněn. V září 1985, když OOP zavraždila tři Izraelce na Kypru, podnikl Izrael odvetný nálet na velitelství OOP v Tunisu. Během náletu zahynulo sedmdesát čtyři Palestinců a Tunisanů. Typickým rysem izraelské společnosti byla neobvyklá, možná unikátní směsice lidí a zvyků. Sjednocujícím faktorem bylo jejich židovství, ale četné proudy judaismu a židovství, které se vyvinuly v diaspoře od zničení Druhého chrámu Římany před dvěma tisíci lety, přispívaly ke vzniku složitých a často konfliktních životních stylů a postojů. Na rozdíl od jakéhokoli jiného státu byla většina obyvatel Izraele přistěhovalci, kteří přišli z velice rozličných jazykových, sociálních a kulturních prostředí. Roku 1985 tvořili rodilí Izraelci pouhých 18,5 procenta židovského obyvatelstva Izraele. Přistěhovalci z Asie, hlavně ze Sovětského svazu, tvořili 21,3 procenta, přistěhovalci z Afriky 22 procent a přistěhovalci z Evropy a Ameriky 38,2 procenta. Jedna dělicí čára probíhala mezi severoevropskými a severoamerickými aškenázskými Židy a sefardskými Židy, kteří přišli hlavně ze severní Afriky, Iráku, Íránu a Balkánu. Pnina Morag-Talmon, lektor sociologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, napsal: „Všeobecně sjednocujícími charakteristikami Aške-názů jsou: jejich vztah k prvkům křesťanské kultury, uprostřed které žili, touha po technickém pokroku, světské vzdělání, emancipační trendy a zkušenosti ze složitých politických celků. Východní komunity na druhé straně žily v islámské kultuře; jejich sklon k technickému pokroku a světskému vzdělání se vyvinul později a byl ve srovnání s Aškenázy omezený, a byli navyklí na tradiční konzervativní politické a sociální prostředí." Toto dělení bylo zřetelné nejjasněji u lidí s vyšším vzděláním, mezi nimiž roku 1985 představovali Izraelci evropského a amerického původu 20,1 procenta, rodilí Izraelci 14,4 procenta a Izraelci z asijských a severoafrických zemí 4,7 procenta. Sjednocujícím činitelem velké rozdílnosti přistěhovalců a jejich předchozího zázemí je specificky izraelská kultura. Tato kultura, napsal Pnina Morag-Talmon, „čerpá z různých zdrojů, které se vyvinuly v diaspoře, ale její hlavní síla pochází z nové skutečnosti, ze společnosti, která se postupně v Izraeli konsoliduje". Dětské jesle i povinná vojenská služba sehrávají svou roli při tvorbě jednotících prvků, stejně jako hebrejský jazyk a roční cyklus soustřeďující se na židovské svátky a posvátné dny, „spojující celý národ při slavnostech, vzpomínkách a ceremoniích". Na Pesach oslavují všichni Izraelci exodus z Egypta pod vedením Mojžíše. Židovský Nový rok (Roš hašana) je čas na zamyšlení se nad minulostí a kladení plánů do budoucna. Den smíření (lom kipur, kdy Egypt a Sýrie napadly roku 1973 Izrael) je dobou úvah a vzpomínek. Chanuka připomíná heroické činy vzdálené minulosti. V Den vzpomínek (27. nisanu ve Státě Izrael a 19. dubna v zemích diaspory) se vzpomíná na tragédii i hrdinství holocaustu a na Den nezávislosti (Jom haacma'ut) na činy těch, kdo padli v izraelských válkách. Každou sobotu - o sabatu, který stojí v centru židovského rodinného života i náboženských obřadů - se zapalují svíčky, pronáší požehnání nad vínem a chlebem a začíná čtyřiadvacet hodin odpočinku a úvah. I světští Židé dodržují tuto dobu národního klidu. Autobusy nejezdí, na ulicích je jen málo aut a ti Izraelci, kteří nechodí do synagogy, se věnují příjemným odpočinkovým aktivitám, z nichž nejobvyklejší jsou - s výjimkou zimních měsíců - pikniky a koupání na plážích. I když se šíří „izraelský" životní styl, přežívají nebo jsou jasněji viditelné i jiné návyky; často jsou napadány extremistickými politickými stranami a těmi lidmi (mnohdy pocházejícími z arabských zemí), které znepokojuje úsilí o mír a smíření s Araby. * ** Déle než osm let byl Anatolij Ščaranskij, mladý sovětský Žid, narozený v Rusku čtyři měsíce před vyhlášením Státu Izrael, vězněn v Sovětském svazu. Jako jeden z vůdců hnutí, které požadovalo právo Židů vystěhovat se ze Sovětského svazu, pokud si to přejí, byl roku 1978 odsouzen na třináct let odnětí svobody: tři léta vězení a deset let v pracovním táboře s přísným režimem. Každý rok na jeho narozeniny, 20. ledna, se v celém židovském světě konaly demonstrace těch, kteří požadovali svobodu

emigrace pro sovětské Židy a propuštění více než dvaceti „siónských vězňů", z nichž nejdelší trest si odpykával Ščaranskij. Mnoho set sovětskožidovských aktivistů, mezi nimiž byli Irwin Cotler, Barbara Sternová, Geňa Intrator a Wendy Eisenová v Kanadě, Michal Sherbourne, Nan Greifer a Rita Ekerová v Británii, Jakob Birnbaum, Irena Maněkovská, Glenn Richter a Lynn Singer ve Spojených státech a Enid Wurtmanová v Izraeli, pracovali neúnavně v organizacích sovětského Židovstva, jejichž byli členy, na pořádání demonstrací, výchovných programů, veřejných výzev a získávání mezinárodní podpory. Izraelská vláda, působící prostřednictvím úřadu, kterému se říkalo „bezejmenná kancelář", pomáhala udržovat kontakt s několika tisíci přívrženci hnutí Ščaranského. Organizovala téměř každodenní proud návštěvníků Sovětského svazu, z nichž mnozí byli Izraelci cestující na neizraelské pasy. Nehemia Leva-nonová, prakticky neznámá izraelské veřejnosti, sloužila jako inspirátorka a povzbuzovatelka pozoruhodné organizace zajišťující spojení a podporu. Prostřednictvím Levanonové a jejích emisarů z celé diaspory a veřejných sovětských židovských organizací s jejich rozsáhlou podzemní podporou byl vyvíjen nátlak na sovětskou vládu na všech úrovních, ve všech hlavních městech a na všech mezinárodních setkáních. 11. února 1986 se na Ben Gurionově letišti shromáždil velký dav, aby přivítal Anatolije Ščaranského, který téhož jitra směl opustit Sovětský svaz. Ščaranského propuštění neukončilo sovětskou politiku věznění Židů, kteří aktivně požadovali právo žít v Izraeli nebo studovat hebrejštinu a židovské dějiny. Ani to neznamenalo otevření bran pro emigraci sovětských Židů, která toho roku klesla na 914 osob, téměř nejméně za dvě desetiletí. Ale poskytlo to nový rozmach naděje a přesvědčení, že oněch třináct Židů trpících dosud v ruských vězeních by mohlo být dříve či později propuštěno a že by více než dva miliony Židů ze Sovětského svazu mohlo, až nastane čas, dostat povolení k odchodu. Sám Ščaranskij, který přijal hebrejské jméno Natan, se stal o jeden a půl roku později hybnou silou při organizování největší manifestace solidarity se sovětským Židovstvem všech dob - jíž se ve Washingtonu v předvečer druhého summitu Reagana s Gorbačovem zúčastnilo celkem 400 000 lidí. Toho roku počet Židů, kteří dostali povolení vystěhovat se ze Sovětského svazu do Izraele, vzrostl skoro na 6000; o rok později už dosáhl 17 000 a rok nato (1989) bezprecedentních 58 961. Izrael stál před demografickou revolucí. ***

Mezi židovskými přistěhovalci z předchozí masové imigrační vlny z Maroka byl Mordechaj Vanunu, narozený roku 1954 v Marrákeši, který přišel do Izraele s rodiči roku 1963. Jako dospívající mladík nejdříve vstoupil do Likudu, ale jak řekl v létě 1985 v jednom interview (poskytnutém Haně Sugbakerové): „Svezl jsem se s proudem, ale když jsem začal skutečně sám přemýšlet, změnil jsem názory." Deset let studoval na univerzitě v Beer-ševě. Když dostal otázku, co by dělal, kdyby se stal ministerským předsedou, řekl Vanunu novinářce: „Především bych zařídil skutečnou rovnost mezi Židy a Araby ve všech oblastech, ve školství, výstavbě, bydlení. Za druhé bych šel na mírovou dohodu s Araby a pochopitelně by to muselo zahrnovat řešení zásadní otázky palestinských uprchlíků. Dokonce i kdyby Izrael vrátil všechna území a uzavřel mír s arabskými zeměmi, problém uprchlíků by zůstal. Na 200 000 lidí musí být rehabilitováno a usídleno, kde to bude možné, ať už na levém břehu Jordánu, v Gaze nebo v Izraeli." Roku 1976 byl Vanunu zaměstnán jako jaderný technik v izraelském atomovém výzkumném reaktoru v Dimoně v Negevu. Během devíti let, po která tam pracoval, studoval filozofii a zeměpis. Po ukončení svého zaměstnání v Dimoně a předtím, než odjel v září 1986 do Londýna, Vanunu konvertoval ke křesťanství. Když dorazil do Londýna, měl několik schůzek s reportéry listu Sunday Times a sdělil jim podrobnosti o práci, která se vykonává v Dimoně. Řekl novinářům, že to dělá kvůli svému svědomí a s cílem vyvolat veřejnou diskusi o izraelském nukleárním programu. 30. září, ještě dříve než kterékoli z jeho odhalení bylo uveřejněno, zmizel. Ve skutečnosti ho Mosad vylákal do Itálie a unesl. Následující neděli, kdy stále nebylo známo, co se s ním stalo, uveřejnil list Sun-day Times úplnou zprávu o tom, co Vanunu řekl jeho reportérům. Nejdůležitěj-ší z toho bylo tvrzení, že Izrael má nejen atomovou bombu, ale že je šestou nej-silnější nukleární mocností (po Spojených státech, Sovětském svazu, Británii, Francii a Číně). Podle informací, které Vanunu prozradil, Izrael bombu vlastnil již dvě desetiletí. Nukleární vědci, s nimiž Sunday Times konzultovaly, odhadli na základě Vanunuova svědectví, že již bylo zkonstruováno minimálně sto a možná skoro dvě stě nukleárních zbraní. Článek v Sunday Times byl uveřejněn 5. října. To již Vanunua Mosad odvezl do Izraele, ale izraelská vláda jeho přítomnost v zemi popírala až do 9. listopadu. Jeho proces začal v srpnu následujícího roku před obvodním soudem v Jeruzalémě. Byl obviněn z „úmyslu pomáhat nepříteli ve válce proti Izraeli" a „úmyslu poškodit bezpečnost státu". Během samotného procesu neměli novináři přístup do soudní síně. Delegátu organizace Amnesty International bylo odmítnuto povolení účastnit se procesu. Vanunu byl odsouzen k osmnácti letům vězení a držen v samovazbě. Více než deset let po rozsudku má dovoleno dvě hodiny denně cvičit, ale nesmí se stýkat s ostatními vězni. Jeho opakované žádosti o změnu povahy jeho trestu byly zamítnuty. Skutečnost, že Vanunu chtěl pouze vyzradit „veřejně státní tajemství" a nebyl špionem, mu nepomohla. O zkrácení jeho trestu nebo o ukončení samovazby se zasazovala britská organizace „Kampaň za osvobození Vanunua a za bezjaderný Blízký východ", ve které se angažovali britský dramatik Harold Pinter a herečka Susanna Yorková. Nositel Nobelovy ceny Joseph Rotblat prohlásil ve svém projevu při převzetí této ceny v prosinci 1996: „Jaký smysl vlastně může mít držet ho nadále ve vězení? Jedním vysvětlením je, že je používán jako příklad; je-li tomu tak, strávit deset let ve vězení by mělo k odstrašení stačit. Více je rozšířeno vysvětlení, že musí být držen v izolaci, aby se mu zabránilo prozradit další informace škodlivé Izraeli. Pokud se to týká nových nukleárních tajemství, pak je to nesmysl. Jelikož jsem sledoval vývoj nukleárních zbraní celá léta, jsem pevně přesvědčen, že neexistuje nic vážného, co by mohl říct." V únoru 1997, deset let po Vanunuově odsouzení, zamítl izraelský prezident Ecer Weizman možnost udělení milosti. 4. března 1987, zatímco Mordechaj Vanunu čekal v Izraeli na svůj proces, Jonathan Pollard, americký Žid, který pracoval jako analytik rozvědky Spojených států, byl obžalován ze špionáže pro Izrael, shledán vinným a odsouzen k doživotnímu vězení. V

Izraeli se objevil veřejný tlak na Pollardovo propuštění, ale roku 1993 prezident Bush zamítl výzvy k udělení milosti. Ve snaze projevit podporu izraelské vlády tomuto odsouzenému špionovi udělil nově jmenovaný ministr vnitra Ehud Barák - bývalý náčelník generálního štábu - Pollardovi 23. listopadu 1995 izraelské občanství. Ale v roce 1996 i 1997 byly další výzvy k udělení milosti zamítnuty prezidentem Clintonem. Mnoho Izraelců požaduje propuštění Pollarda; jen málo z nich projevuje sympatie k Vanunuovi. V říjnu 1986 v souladu s dohodou o rotaci nastoupil Šamir po Peresovi do funkce ministerského předsedy. Šimon Pereš byl v rámci vlády národní jednoty pevně rozhodnut povýšit arabsko-izraelský konflikt z jeho nebezpečného stavu, charakterizovaného pokračujícím válečným stavem se Sýrií, Libanonem a Jordánském a zhoršovaného rostoucí palestinskou nespokojeností s izraelskou okupací Západního břehu a Gazy, na úroveň vyjednávání, kompromisu a dohody. Pere-sův přístup se zakládal na přesvědčení, že arabští sousedé Izraele i Palestinci jsou rovnými účastníky problémů i možností v oblasti. 11. dubna 1987 po tajných rozhovorech v Londýně dosáhli Pereš a král Husajn dohody, vytyčující metodu, jak by se mohlo jednat o mírové smlouvě mezi Izraelem a Jordánském. Dohoda zašla dokonce dál: její první část stanovila, že by generální tajemník OSN vyzval pět stálých členů Rady bezpečnosti (Spojené státy, Sovětský svaz, Británii, Francii a Čínu) a všechny strany zapojené v arabsko-izraelském sporu k jednání o dohodě založené na Rezolucích Rady bezpečnosti číslo 242 (izraelské stažení z území okupovaných roku 1967) a 338 (implementace Rezoluce 242). Podle Peresovy představy nabízela londýnská dohoda šanci dostat se ze čtyři- 510 cetileté slepé uličky. Avšak Šamir, který byl proti ní, vyslal Mošeho Arense, kterého pověřil řízením arabských záležitostí, do Washingtonu. Arens informoval ministra zahraničí George Schultze, že Šamir by považoval schválení dohody Američany za „vměšování do vnitřních záležitostí Izraele". Dohoda byla také vyzrazena izraelskému tisku, což mělo za následek, že král Husajn - který trval na tom, aby jednání probíhala s „velkým utajením" - popřel její existenci. Když ji Pereš předložil izraelské vládě ke schválení, členové Likudu včetně Šamira se postavili proti ní a výsledek hlasování byl nerozhodný. Plán byl tudíž zamítnut. Šamir se rozzlobil kvůli Peresově iniciativě i na Perese osobně. „Celá tato epizoda," vzpomíná si Jehuda Avner, izraelský velvyslanec v Londýně v té době, „byla pro ministerského předsedu Šamira definitivním důkazem, že experiment s rotací funkcí se již vyčerpal a skončil fiaskem." Hnutí za osidlování Západního břehu se dostalo povzbuzení 27. května 1987 na večeři, uspořádané v New Yorku americkými příznivci Ateret Kohanim (Koruny kněží), skupiny založené roku 1979, která soudila, že Židé mají prvořadou povinnost usídlovat se všude na okupovaných územích. Duchovní vůdce hnutí, v Paříži narozený rabín Šlomo Aviner, vyjádřil své stanovisko pregnantně, když prohlásil: „Musíme osídlit celou Izraelskou zemi a nastolit nad ní svou vládu. Arabové jsou vetřelci bez právního nároku. Nevím, kdo jim dal oprávnění bydlet na židovské půdě. Celé lidstvo ví, že je to naše země. Většina Arabů přišla nedávno. A i kdyby tam někteří Arabové byli celé dva tisíce let, existuje nějaký omezující zákon, který by dával zloději právo na jeho kořist?" Večeře v New Yorku se zúčastnilo 500 amerických židovských nadšenců, mezi nimiž se sbíraly příspěvky na jeruzalémský rehabilitační projekt organizace Ateret Kohanim - plán na vykoupení nemovitostí v celém arabském východním Jeruzalémě. Hlavním řečníkem byl toho večera izraelský velvyslanec u Spojených národů Benjamin Netanjahu, který vyjádřil svou podporu myšlence, že Židé by měli bydlet kdekoli uvnitř hranic státu vytvořených roku 1967. Za tři roky od této večeře shromáždila Ateret Kohanim dost prostředků k převzetí Útulku svatého Jana v samotném středu Starého města. Israel Medad z krajní pravice politického spektra napsal: „Tato aktivita se těšila morální podpoře Ari-ela Šarona, který jako ministr bytové výstavby byl schopen poskytnout též podporu materiální." Šaron si koupil dům v muslimské čtvrti také pro sebe. Teroristická činnost proti Izraeli pokračovala. 25. listopadu 1987 jeden člen Lidové fronty za osvobození Palestiny - Všeobecného velení, podporované Sýrií, přelétl tiše přes libanonskou hranici na rogalu a přistál přímo u města Kir-jat Šmona. Pronikl do blízkého izraelského vojenského tábora, a než sám zahynul, stačil zabít výbuchem granátu šest izraelských vojáků. O necelé dva týdny později byl v centru Gazy ubodán k smrti židovský civilista. Lidé, kteří se v Gaze z obou těchto epizod radovali, i ti, kteří v Izraeli truchlili, neměli ani potuchy, že se blíží vlna nepřerušovaného násilí, která nemá od roku 1967 žádné obdoby a která promění zcela život na okupovaných územích.

KAPITOLA SEDMADVACÁTÁ

Intifada

Za izraelské okupace se Západní břeh a Gaza staly po roce 1983 mnohokrát svědky, že palestinští Arabové házeli kamení, zapalovali pneumatiky, mávali vlajkami na demonstracích a konečně slovně napadali izraelské vojáky hlídkující v ulicích každého arabského města. Nikdy se však nestřílelo z ručních zbraní. Ale 9. prosince 1987, poté co izraelské nákladní auto náhodou přejelo a usmrtilo čtyři arabské dělníky z Pásma Gazy, vypuklo násilí/Izraelští vojáci na okupovaných územích byli všude napadeni nejprve kameny, pak zápalnými lahvemi a nakonec v několika případech i střelbou z pušek. Bylo to lidové povstání a překvapilo dokonce i OOP v Tunisu. Četné arabské vesnice se pokusily zablokovat vstup izraelským vojákům. Arabští školáci byli povzbuzováni staršími spoluobčany, aby házeli kameny a nadávali. Byly vyhlášeny stávky, obchod mezi Izraelem a Západním břehem byl zastaven a kolovaly brožurky vyzývající k trvalému boji. Arabští demonstranti vyvěsili palestinské vlajky na stožáry a na střechy domů. To výjimečný stav zakazoval, a tak vojáci vlajky strhávali a několik Palestinců, kteří se pokoušeli vyvěsit je znovu, zastřelili. To byla „intifáda". Svou početní sílu čerpala především z dvaceti sedmi palestinských uprchlických táborů v Izraeli. Masa uprchlíků z roku 1948, jimž Jordánci nedovolili před rokem 1967 integrovat se do jordánské společnosti a jejichž větší část zůstávala ve svých táborech i po roce 1967 a zbytek žil v nej-nuznějších bytových podmínkách jinde na Západním břehu, obsahovala nepřátelské tvrdé jádro extremistů, kteří byli připraveni čelit izraelským kulkám, vzepřít se okupantům a prosadit svou národní identitu. Když začala intifáda, žilo 512 v Pásmu Gazy vedle půl milionu rodilých Gazanů 445 397 palestinských uprchlíků (z velké části dětí a vnuků původních uprchlíků z roku 1948), z nichž více než polovina dosud bydlela v uprchlických táborech. Na Západním břehu bylo ze 372 586 uprchlíků v táborech dosud skoro 100 000.* Ve snaze potlačit intifádu používala izraelská armáda slzný plyn, kaučukové kulky, plastové kulky a - stále více, když se ocitla v krajní nouzi - i ostrou munici. Došlo k mnoha případům, z nichž jeden byl nafdmován, dlouhotrvajícího a brutálního bití. Některé izraelské vojáky odsoudily izraelské vojenské soudy za zneužití moci. Rabin vyjádřil dilema, jemuž byli vystaveni izraelští vojáci - většinou osmnáctiletí a devatenáctiletí nováčci -, když řekl jednomu izraelskému televiznímu reportérovi: „Je mnohem snazší vyřešit klasické vojenské problémy. Mnohem těžší je zvládnout 1,3 milionu Palestinců, žijících na okupovaných územích, kteří nechtějí naši vládu a používají systematicky násilí beze zbraní." Když Rabin, který byl ministrem obrany, hovořil k armádním důstojníkům o užití síly proti palestinským vthačům kamenů, řekl jim, že je adekvátní použít sílu, aby bylo možno dostat demonstranty pod kontrolu, ale že násilí nemá být užíváno neuváženě. Když je nutné rozhodnout se při konfrontaci s demonstrantem házejícím zápalnou láhev, zda je lepší vystřelit na něj z pušky nebo udeřit ho obuškem, pak je lépe užít obušek. Byla to v zásadě umírněná rada: je lepší zlomit demonstrantovi nějakou kost než na něho vystřelit a riskovat těžké zranění nebo jeho smrt. Ale rada „udeřit obuškem" se objevila v novinách na celém světě jako „přerazte jim kosti", přičemž obojí se zdálo kruté a necitlivé, a Izrael byl značně zostuzen. Během své návštěvy v Británii, když byla intifáda v plném proudu, se Rabin sešel na pracovní snídani s Margaret Thatcherovou. Britská ministerská předsedkyně Rabinovi řekla svým charakteristickým otevřeným způsobem, že Izrael „špatně zachází" s Palestinci, a vyjádřila své znepokojení nad jejich bídou. Rabin odpověděl stejně otevřeně, jak byl osloven. „Paní Thatcherová," řekl, „nikdy bychom nic nenamítali proti jakékoli pomoci, kterou by Británie chtěla nabídnout lidu v Gaze. Chcete tam postavit školu nebo nemocnici? Velice bychom to uvítali." Reakce paní Thatcherové není zaznamenána, ale Lea Rabinová později napsala: „Jicchak řekl, že to byla nejkratší pracovní snídaně, jakou kdy měl." Intifáda trvala skoro pět let. Přivedla četné Izraelce k otázce, zda okupace vůbec může pokračovat. Nejprve ovšem vážnost povstání nedoceňovali. Avšak do dvou měsíců zabili izraelští vojáci reagující na napadení minimálně jednapade-sát Palestinců a stovky jich zranili. Na protest proti takzvané Rabinově politice „železné pěsti" vystoupil Abdel Waháb Darawše, labouristický arabský poslanec Knesetu, ze Strany práce a založil nezávislou parlamentní platformu, Arabskou demokratickou stranu. Arabská demokratická strana byla první čistě arabská strana v Knesetu (Darawše si zachoval svůj mandát po vystoupení ze Strany práce, v následujícím Knesetu obsadil jediné křeslo, jež strana získala; v dalším Knesetu získala dva man-* Mimo Izrael bylo 278 609 palestinských uprchlíků v Libanonu (143 809 v táborech), 257 989 v Sýrii a 845 542 vjordánsku (208 716 v táborech). (Pozn. autora.) dáty). Tato strana uznala OOP za „jediného reprezentanta palestinského národa" a podporovala ustavení palestinského státu na Západ ním břehu, v Pásmu Gazy a východním Jeruzalémě. Požadovala také „úplnou rovnost" pro izraelské Araby a navracení veškeré půdy konfiskované jejím arabským majitelům. Pokračování intifády vedlo v Izraeli k nejhlubší sebekritice, když stále víc a víc mladých mužů odcházelo v rámci své tříleté povinné základní vojenské služby na Západní břeh a do Pásma Gazy. Místo aby bránili hranice státu proti vnějším útokům, vykonávali policejní službu ve městech, na vesnicích a silnicích uvnitř země, a často jednali hrubě - čemuž se okupační mocnost nevyhne. 22. prosince 1987 prodiskutovala Rada bezpečnosti rezoluci odsuzující izraelské násilí na okupovaných územích.

Mnoho lidí v Izraeli i četné vedoucí židovské osobnosti ve Spojených státech se domnívali, že Spojené státy - stejně jako v případech mnoha dřívějších rezolucí kritických vůči Izraeli -, využijí práva veta, aby zabránily jejímu schválení. Ale Spojené státy to neudělaly a OSN Izrael odsoudila. Přesto izraelské soudnictví udržovalo i nadále vládu zákonů. Na Den nezávislosti 1987 čtyři pohraniční policisté zadrželi a mučili čtyři arabské hotelové zaměstnance v Tel Avivu. Když soud shledal všechny čtyři policisty vinnými a odsoudil jednoho z nich k ročnímu a ostatní k osmiměsíčnímu vězení, soudce Moše Talgam řekl: „Tyto činy ve mně vyvolávají hrůzné asociace, a vyvolávají je právě proto, že jsem Žid. Vymezený trest je, vzhledem k tomu, že obžalování jsou policisté, kteří přísahali dodržovat zákon a pořádek, ale kteří se chovali podle zločineckých norem, trestem normativním, který zdůrazní jim i jejich druhům, jak mnoho bylo jejich jednání v rozporu se základními pravidly zákona, pořádku i slušnosti." Na arabské státy působila vůči Izraeli kritická rezoluce Rady bezpečnosti jako pobídka ke kolektivní akci. Když se arabští ministři zahraničí sešli v lednu 1988 v Tunisu, byla „Palestina" na prvním místě jejich programu. Byl vytvořen fond na „podporu" povstání. Každý arabský stát byl nabádán, aby do něj přispěl. Zároveň se v arabském světě rozšířil pocit, že by měl nyní zesílit tlak na stažení Izraele ze Západního břehu a Gazy a na vznik palestinské autonomie. 5. února 1988 zahájil zástupce náměstka ministra zahraničí Spojených států Richard Murphy šestidenní návštěvu Blízkého východu a přivezl s sebou do Jeruzaléma, Káhiry a Ammánu nový americký plán. Podle Murphyho návrhu by dvě delegace, izraelská a smíšená jordánsko-palestinská, vyjednávaly o přechodné autonomii Palestinců, spojené s izraelským odchodem a komunálními palestinskými volbami. Mezinárodní konference, přestože by neměla pravomoc vynucovat nějaké řešení, by se sešla, aby pomáhala dosáhnout tohoto výsledku. Palestinská autonomie by byla ustavena do tří let (to je do roku 1991). Murphy odjel z Blízkého východu 11. února. Jeho plán nabízel pokrok překonávající povstání a směřující do sféry praktického řešení, jež by se dotklo jádra otázky palestinských národních aspirací. Ale téhož dne, kdy Murphy odjel, byla 514 na Blízkém východě utvořena nová organizace, která naznačila, jak obtížné bude zajistit jednomyslnost Palestinců. Organizace se jmenovala Hnutí islámského odboje (Charákat al-Muqawama al-Isldmíjja), ale brzy se pro ni vžila její hebrejská přezdívka Hamas*, arabské slovo znamenající nadšení. Hamas se sám označuje jako odnož Muslimského bratrstva, egyptské fundamentalistické skupiny. Přiřazuje se také k takzvanému „řetězu džihádu" (svaté války), začínajícímu při povstání proti Britům v Palestině roku 1936 a pokračujícímu džihádem vyhlášeným islámskými představiteli po rezoluci OSN o rozdělení Palestiny z roku 1947. Tato nová síla se hlásila k zavedení islámské vlády nad celou Palestinou. Odmítala jakoukoli formu židovského státu nebo přítomnosti Židů na palestinském území. Rovněž se přihlásila k používání teroru jak proti Izraeli, tak proti palestinským Arabům, stavějícím se proti jejich negativistickým cílům. Když povstání sílilo, Hamas se začal chovat jako nezávislá organizace. Vyhlašoval vlastní stávkové dny. Trestal Palestince, kteří neuposlechli jeho výzvy. Vytvořil také svou vlastní sociální síť na pomoc chudým a nemocným. Často se stavěl proti stávkám vyhlašovaným Jásirem Arafatem a Všeobecným velením, ovládaným OOP, protože četní obchodníci, kteří byli přívrženci Hamasu, by jimi trpěli. Stavěl se také proti častým výzvám ke stávkám na školách, protože přikládal význam vzdělání. 15. dubna, pět týdnů poté, co Richard Murphy odjel z Blízkého východu, schválila izraelská vláda útok komanda výsadkářů proti Abú Džihádovi (Chalídu al-Wazírovi), vojenskému vůdci OOP, který byl tehdy v Tunisu a byl pokládán za duchovního otce intifády. Izraelské vojenské námořnictvo dopravilo výsadkáře přes Středozemní moře do Tunisu, kde zástupce náčelníka generálního štábu Ehud Barák řídil operaci z velitelského stanoviště na raketovém člunu zakotveném na širém moři. Agenti Mosadu v Tunisu lokalizovali místo pobytu Abú Džiháda a opatřili plány domu. Výsadkáři strávili v domě stěží deset minut; Abú Džihád vyšel ze své ložnice, když ho vyrušil hluk, a byl zastřelen. O deset let později se stal Ehud Barák vůdcem izraelské Strany práce a vdova po Abú Džihádovi, Intissar al-Wazír, byla ministryní sociální péče v Arafatově autonomní vládě Západního břehu a Pásma Gazy. Roku 1988 byl Chajm Herzog zvolen na druhé volební období prezidentem a složil přísahu 9. května. Ve svém večerním projevu ke Knesetu, poté co vyjádřil svou hrdost na to, čeho Izrael dosáhl, projevil Herzog své obavy ze způsobu, jímž se společnost vyvíjí - což označil slovy „mraky a temné stíny, které nás ohrožují", a pokračoval: Tento důvod k neklidu má různé podoby, počínaje nezodpovědnými mezistranickými hádkami, otrávenou atmosférou a tendencí démonizovat politické oponenty. K tomu se připojují výbuchy rasismu a povzbuzování nenávisti mezi Židy navzájem a Židy a Araby. Jsme svědky násilí v průmyslových vztazích a svádění průmyslových střetnutí na účet obyčejných občanů, a dokonce nemocných, raněných, invalidních a starých. Jsme svědky neuctivého přístupu týkajícího se důstojnosti jednotlivce a nedostatku citlivosti ve vztahu k posvátnosti dobrého jména občana. Herzog upozorňoval: „Především však musíme chránit demokratickou povahu naší země, protože bez demokratické společnosti, opírající se o vůli lidu, nebude mít Stát Izrael žádnou budoucnost." Roku 1988 vyšla kniha, v níž se odrážely Herzogovy pocity. Napsal ji Arie Lova Eliav, který se narodil roku 1921 v Moskvě a emigroval do Palestiny s rodiči ve věku tří let. V šedesátých letech byl Eliav izraelským velvyslancem v Moskvě; později byl poslancem v Knesetu za Stranu práce. Ve své knize uvažuje o tom, co pokládal za čtyři cíle sionismu. Prvním bylo zřízení

židovského státu, čehož dosáhl před čtyřiceti lety. Druhým bylo vytvoření demokratického státu, který byl cílem od samého počátku a jenž, po „úvodním obtížném období" vojenské vlády, dosáhl osvobození izraelských Arabů. Třetím cílem bylo zřízení „tolerantního státu", o němž Eliav napsal: ,Je pravda, že od okamžiku svého vyhlášení zažil četné střety: národnostní - mezi Židy a Araby; etnické - mezi Židy evropského a orientálního původu; i náboženské, ekonomické, sociální a třídně orientované konflikty. Nicméně všeobecně uspěl a dosáhl cíle ,žít a nechat žít'." O čtvrtém cíli - „cíli míru" - Eliav napsal, že ho nebylo nejen dosaženo, ale že v důsledku Šestidenní války se Izrael „stal dobyvatelem a okupační mocností" se všemi z toho plynoucími zápornými důsledky, které, jak tvrdil, trvají už dvě dekády: Výsledky skvělého vojenského vítězství dosaženého ve válce roku 1967 znamenaly i děsivé odhalení všech podob zla skrývajícího se v Izraelcích jako individuálních lidských bytostech i jako národě: arogance, pýchy, lhostejnosti k osudu poražených a silného přání ovládnout dobytá území a zotročit jejich obyvatele ekonomikou vítězů a mystickým rituálem „posvátnosti" dobytých zemí. A ještě jedné věci: bezstarostnosti těch, kteří vedli národ k tomuto vítězství. Opilí a pomatení slávou a proslulostí, a přesycení plody vítězství, vůdcové se sami o sobě začali domnívat, že jsou všemohoucí, a uvěřjli, že čas musí pracovat v jejich prospěch. Začali myslet, mluvit a jednat v termínech převahy síly, o tom, že „moc je právo", k čemuž na jedné straně dodávali fatalistické přesvědčení o věčné převaze meče a na straně druhé vím v boží zázraky, které urychlí příchod mesiáše. • Tyto modely myšlení, řeči a jednání vedly stále větší část izraelské společnosti, a především izraelskou mládež, k nenávisti vůči „cizincům" ve svém středu a k růstu jejich nepřátelství vůči Arabům. A to pak zrodilo osady na Západ- 516 ním břehu - z nichž některé byly vybudovány pomocí triků spekulantů s realitami. Hnutí za „Velký Izrael", jehož hlavním cílem je zahrnutí Západního břehu a Gazy do rámce státních hranic, svedlo sionismus a Izrael na scestí, odvrátilo je z jejich správné cesty a odvrátilo od dosažení jejich základních cílů. Musíme si nyní položit několik bolestivých otázek: Je Izrael ještě židovským státem? Je Izrael dosud demokratickým státem? Je izraelské hospodářství a společnost ještě produktivní? Je Izrael státem - nebo společností - zachovávajícím toleranci? A přibližuje se Izrael k míru?

***

V srpnu 1988 uveřejnil Hamas svůj program. Legitimita OOP jakožto jediného vůdce palestinského lidu byla odmítnuta. Rovněž byl odmítnut jakýkoli trvalý kompromis, jenž by mohl být uzavřen s Izraelem. Celé území mandátní Palestiny „od moře k řece" bylo prohlášeno za muslimské dědictví (waqf). Svatá válka (džihád) měla být vedena nejen proti Izraeli, ale i proti „zkaženým a degenerovaným" elementům palestinské společnosti. To nebyla vůbec planá rétorika: mezi lidmi, které Hamas trestal - a často i vraždil -, byli nejen Palestinci, kteří kolaborovali s Izraelem nebo usilovali o lepší vztahy s ním, ale i palestinští drogoví dealeři a prostitutky. Stejně jako Hamas působila v Pásmu Gazy aktivní skupina, jež se odštěpila od egyptského Muslimského bratrstva - Islámský džihád/Jejím hlavním cílem byla „okamžitá vojenská akce" proti Izraeli. Hlavní podpora její teroristické činnosti pocházela z Íránu. Jedno ze středisek jejího vlivu bylo v Hebronu. Další) palestinské frakce operovaly z Jordánská, ze Súdánu a z jižního Libanonu (ve spolupráci s Hizballáhem - „Boží stranou", asi 5000 fundamentalisty, kteří byli cvičeni v táborech, řízených Íránci, v Baalbeku, osmdesát kilometrů severně od Bejrútu). 1. listopadu 1988 přišli izraelští voliči znovu k volebním urnám. Po oznámení volebních výsledků zůstával Likud největší samostatnou politickou stranou v Knesetu, ale pouze se čtyřiceti mandáty. Jednání o vytvoření koalice okamžitě začalo a Likud se obrátil k pravicovým stranám. Síly, jichž se Eliav obával nejvíce, vzešly z voleb značně posíleny. S připočtením tří malých pravicových stran - Tehije, Cometu a Moledetu -by Likud mohl kontrolovat čtyřicet sedm křesel. Náboženské strany posílily o pět mandátů a měly jich dohromady osmnáct. Druhá nejsilnější (a nejstarší) z nich, Národní náboženská strana, získala pět křesel. Meimad, nedávno se odštěpivší skupina od NNS, která odmítala soustavný posun NNS doprava a dávala přednost územnímu kompromisu výměnou za mír, si nedokázala zajistit dostatečný počet hlasů, aby získala vůbec nějaký mandát. Její vůdce rabín Jehuda Amital byl hlavou skupiny ješiv, jejichž studenti, na rozdíl od většiny svých ultraortodoxních kolegů, přijímali povinnost národní vojenské služby. Největší z náboženských stran, Sas - Šomrei Tora Sefardim, Sefardští strážci Tóry -, získala šest křesel. Tolik mandátů nezískala žádná z třinácti malých politických stran, zastoupených v novém Knesetu. Sas, relativní nováček na izraelské volební scéně - vznikla čtyři roky před volbami -, zastupovala sefardské ortodoxní obyvatelstvo. Mnozí z jejích členů a přívrženců pocházeli z Maroka. Duchovním vůdcem strany Sas se stal Ovadia Josef, dřívější hlavní sefardský rabín, který se narodil roku 1921 v Bagdádu a do Palestiny přišel ve věku tří let. Byl již vůdcem sefardského hnutí tešuva (náboženské pokání), které zdůrazňovalo židovské vzdělávání oddané studiu Tóry a dodržování micvot (přikázání). Kořeny strany Šas spočívaly ve vzpomínkách na diskriminaci, kterou pociťovali sefardští Židé v ma'abarot krátce po založení státu před čtyřiceti lety. Šas však povzbuzovalo více než jen historická nespokojenost. Získala také značnou podporu od sítě sociální péče, kterou vytvořila jménem sefardské ortodoxní komunity, a profitovala z duchovního vůdcovství rabína Elazara Menachema Šaše, devadesátiletého aškenázského učence, u něhož četní sefardští náboženští vůdcové studovali a jímž byli inspirováni. Náboženství vstoupilo do izraelského politického tělesa v posílené formě a představovaly je ortodoxní síly, oddané přísnému dodržování náboženských předpisů i zákonů, u kterých převládala rabínská interpretace.

Druhá nejsilnější strana voleb z roku 1988, Strana práce, ztratila pět ze svých mandátů - získala jich třicet devět. Mohla počítat s dalšími deseti křesly svých přirozených přívrženců na levici: Hnutí za lidská práva (s pěti mandáty), Mapám (tři mandáty) a Šinui (dva mandáty). Dvě převážně arabské strany se podělily o šest mandátů. Podle koaliční matematiky by Likud mohl zapojením náboženských stran slepit dohromady odpovídající většinu šedesáti pěti křesel, dostačující k vytvoření vlády. Z této koalice by byli labouristé vyloučeni. Labouristé se pokusili přimět náboženské strany, aby podporovaly koalici vedenou Stranou práce (tato koalice byla také matematicky možná), ale náboženské strany odmítly. Jejich ideologické zájmy se během uplynulé dekády daleko více sblížily s Likudem. Likud se rozhodl vytvořit novou vládu národní jednoty. To by mu umožnilo neutralizovat labouristické „holubicí" tendence, které dlouho kritizoval. 22. prosince 1988 se Jicchak Šamir stal potřetí ministerským předsedou. Šimon Pereš byl jmenován ministrem financí a Rabin - který po celou dobu rozhovorů o sestavení koalice naléhal na vytvoření vlády národní jednoty - zůstal ministrem obrany. Vedoucí osobnost nové ultraortodoxní strany Šas, Arje Deri, byl jmenován ministrem vnitra. Politický vůdce strany Šas, rabín Jicchak Perec, se stal ministrem vstřebávání přistěhovalců. Sefardští ortodoxní voliči tak získali v představitelích Šas mocné ochránce. Vůdce Národní náboženské strany Cvulun Hammer byl jmenován ministrem náboženských věcí. Předchozí vláda národní jednoty byla založena na principu rotace ve funkci ministerského předsedy. Nynější vláda byla vytvořena bez rotace. V Izraeli vládla průřezová koalice stran, v níž neexistoval záměr nahradit Šamira Peresem (nebo nějakým jiným labouristickým představitelem) na konci nějakého stanoveného či nespecifikovaného období. Strany nacházející se nalevo od Strany práce měly pocit, že jejich fragmentace je vede do trvalé politické izolace. Brzy po volbách roku 1988 se rozhodly vytvořit společnou kandidátku Demokratického Izraele, známou jako Merec -hebrejské slovo pro energii nebo elán -, jediné izraelské světské politické seskupení. Na kandidátce Merecu se spojily tři politické strany: Hnutí za lidská práva Šulamit Aloniové (které získalo v Knesetu roku 1988 pět křesel); Mapám, stará levicová strana v izraelské politice, která se jako první osamostatnila od labouristů (a měla tři křesla); a Šinui, strana vedená profesorem Amnonem Rubinstei-nem, jež byla důležitým prvkem Demokratického hnutí pro změnu ve volbách roku 1977 (ve volbách roku 1988 získala dva mandáty). Merec, potenciálně vlivná strana, pokud by se jí podařilo udržet a případně rozšířit svoje spojené mandáty, se sama považovala za představitele mírového tábora a získávala podporu od lidí na levici politického spektra, kteří pokládali koncepci vlády národní jednoty za znechucující vzhledem k reálnému pokroku mírových jednání. Na konci roku 1988 se ustavila také organizace pro lidská práva Betselem (V obraze), která soustřeďovala pozornost na porušování lidských práv izraelskými vojenskými úřady na okupovaných územích. Při jejím vzniku pomáhal poslanec Knesetu za Hnutí pro lidská práva Dedi Zucker. Vojenské úřady na Západním břehu a v Gaze se nejprve pokoušely ignorovat stížnosti a obvinění, vznášená Betselemem, ale když se zahraniční novináři v Izraeli stále víc a víc opírali o jeho zjištění, začaly je izraelské úřady brát vážně. Od té doby vyvíjely větší úsilí k prevenci zlořádů a k potrestání těch, které vyšly najevo. Boj v Izraeli mezi silami podporujícími okupaci a obhájci lidských práv probíhal nepřetržitě. V roce 1988 byla založena organizace Horká linka - Středisko pro obranu jednotlivce, sídlící ve východním Jeruzalémě a inspirovaná Lotte Salzbergerovou, která přežila holocaust. Podnětem pro Horkou linku byl rostoucí počet případů, kdy na izraelských hranicích úřady nedovolily Palestincům odejít ze země. Seznamy na hranicích údajně obsahovaly osoby, jež nebylo z hlediska bezpečnosti státu vhodné nechat přejít do Jordánská nebo odjet do ciziny. Mnozí z těch, kdo se obrátili na Horkou linku, to udělali, jak prohlašovala jedna z jejich zpráv, teprve když přišli na některý z mostů nebo jiných hraničních přechodů se „všemi nutnými povoleními" a byli vráceni zpět. Typickým příkladem byla Šedesátiletá žena z Jeruzaléma, která dostala telegram od Červeného kříže, jenž ji informoval o smrti jejího bratra. „Když si vzala všechny potřebné dokumenty," oznamovala Horká linka, „odešla na most, aby vykonala kondolenční návštěvu u své sestry, a byla bez odůvodnění poslána zpět." Pomocí zveřejnění každého individuálního případu byla Horká linka s to zajistit, že sedmdesát procent těch, kdo nedostali povolení odjet, je nakonec dostalo, včetně ženy vrácené zpět, když chtěla vykonat kondolenční návštěvu, i když v tomto případě trvalo ministerstvu vnitra čtyřicet pět dnů, než zareagovalo na její písemnou žádost. Přesvědčeni, že existuje vládou inspirovaná politika „úmyslného zdržování", Lotte Salzbergerová a její tým prosazovaly houževnatě právo Palestinců na odchod, jelikož mezinárodní právo povoluje lidem, aby ze země svého trvalého pobytu odjeli a zase se do ní vrátili. ***

19. dubna 1989 oznámila izraelská policie, že odhalila „síť nezákonných kurzů pořádaných dvěma univerzitami ze Západního břehu v soukromých školách ve východním Jeruzalémě". Kurzy byly okamžitě uzavřeny. Ve veřejném protestu napsal Stanley Cohen, profesor kriminologie na Hebrejské univerzitě, že „samo označení vzdělávání za nezákonné (uzavírání škol, zakazování alternativních kurzů) je z legálního hlediska krajně pochybné. Je jasně v rozporu s místním (jordánským) právem, v rozporu se Čtvrtou ženevskou konvencí i se Všeobecnou deklarací lidských práv. Ale úcta k právu nebo citlivost k mezinárodním deklaracím lidských práv nevzrušovaly izraelské vlády během uplynulých jednadvaceti let, a už vůbec ne během intifády. Všudypřítomný systém vojenských rozkazů ospravedlňuje všechno jménem bezpečnosti. Říká se nám, že školy a univerzity musí být zavřeny, protože jsou středisky nepokojů a neklidu". Toto ospravedlnění, napsal Cohen, „je krajně slabé. I když je pravda, že v určité době a na určitých místech byly školy ohnisky demonstrací, protestů a házení kamenů (často jako reakce na provokace a týrání ze strany vojáků, osadníků nebo policie), nemůže to ospravedlnit kolektivní trestání nebo nekonečné zabraňování celému vzdělávacímu procesu". Cohen uvedl statistické; údaje, aby podepřel svůj argument. „Ve školním roce 1987-1988 ztratili žáci na Západním břehu 175 z 210 vyučovacích dnů kvůli nucenému uzavření škol. V tomto roce byly školy otevřeny pouze 40 dnů. Nejčerstvější rozkaz (z 20. ledna) zavírá školy na Západním břehu ,až do dalšího oznámení'. Nějakých 290 000 dětí školou povinných přišlo de facto o dva celé roky školní

docházky. Univerzity nefungovaly vůbec. Proč mají být všichni trestáni? A jak mohou dětské školky být bezpečnostní hrozbou nebo shromaždišti pro páchání násilí? Co se suspendovanými, zatýkanými a týranými učiteli? A školy budou používány (jako tomu bylo loni) jako vojenské tábory?" Pobouření vyjádřené Cohenem odráželo nespokojenost i rozhořčení izraelských bojovníků za lidská práva. Jak vysvětloval dále: Učitelům na Západním břehu bylo dokonce zabráněno hrozbami a tresty rozdávat domácí úlohy rodičům, aby je dali dětem. Univerzitní přednášky mimo kampusy byly přepadány policií nebo armádou. Nic z toho nemá jiný smysl, než že je to úmyslná snaha potlačit jakékoli projevy autonomní organizace Palestinců a zvyšovat jejich závislost na Izraeli. Dělo se to mnoho let - a je to podstatou okupace. Povstání jednoduše umožnilo mnoho krajních forem kolektivního trestání - které (jak úřady správně odhadly) nevyvolají žádné protesty izraelské veřejnosti. Lze se spolehnout na to, že ministerstvo školství, Svaz učitelů a izraelské univerzitní instance zůstanou klidné. Možná že na ně zapůsobila stigmatizace palestinských školských institucí jakožto „nacionalistických" - což je bizarní, když pochází od nejnacionalističtějšího školského systému na světě, kde instituce jako Hebrejská univerzita byly historicky spojeny s hnutím za národní obrození. Emigrace Židů ze Sovětského svazu dosáhla v roce 1987 bezprecedentních 8155 osob, ale z nich pouze 2072 odešlo do Izraele; skoro celý zbytek odjel do Spojených států, přitahován vizí hospodářské prosperity daleko od arabsko-izrael-ského konfliktu. Tento problém „dezercí" vyvolával v Izraeli hlubokou nespokojenost a značné rozhořčení, protože úsilí izraelské vlády otevřít brány Sovětského svazu emigranti využívali, aby odešli jinam. V Izraeli byly židovské masy ze Sovětského svazu dlouho pokládány za daleko nejdůležitější budoucí příspěvek k budování státu a k růstu počtu obyvatelstva. Roku 1988 se tento problém přiostřil. Z 18 961 Židů, kteří se směli vystěhovat (o 10 000 více než v předchozím roce), pouze 2173 - jen nepatrně více než v předchozím roce - odešlo do Izraele. Když roku 1989 dostalo výjezdní povolení neuvěřitelných 71 000 Židů - vůbec největší legální exodus všech dob ze Sovětského svazu -, jen 12 117 se rozhodlo odejít do Izraele; 58 888 Židů odešlo jinam. V Izraeli došlo k nepříjemné debatě, když vláda naléhala na Spojené státy, aby neposkytovaly status uprchlíků Židům, kteří tam přijeli z Ruska, ale poslaly je do Izraele, do něhož měli výjezdní víza a kde by nebyli přijímáni jako uprchlíci, ale jako občané. Přinejmenším při dvou příležitostech ministerský předseda Jicchak Šamir žádal administrativu Spojených států, aby zakázala sovětským Židům s výjezdními vízy do Izraele vstup do Spojených států. Jeho úsilí bylo marné. Spojené státy byly hrdé jednak na svou vlastní politiku vůči uprchlíkům, jednak na úsilí svého lidu i vlády, jež vyvinuly tlak na Sovětský svaz, aby otevřel své brány, zejména na Jackson-Vanickův dodatek, který konkrétně spojil zvyšování americko-sovětského obchodu s udělováním výjezdních povolení. Na skutečnost, že většina všech kdy vydaných povolení byla určena k cestě do Izraele, se Američané dívali jako na sovětský trik. Jestliže se určitý Žid rozhodl, jak to mnoho desítek tisíc také udělalo, přerušit ve Vídni cestu do Izraele a přestoupit na letadlo do New Yorku, byla to jeho věc a bylo to přijatelné. Senátor Spojených států Charles E. Grassley, který se to pokusil vysvětlit přistěhovaleckému a vstřebávacímu výboru Knesetu, si tam užil ostrou výměnu názorů. Vznikla z toho nejostřejší a dlouho se vlekoucí debata mezi Izraelem a diasporou od založení státu. Šamir trval na „sionistické" odpovědi na fenomén dezercí a argumentoval tím, že každý židovský emigrant ze Sovětského svazu s izraelským vízem ve svém pasu by měl být povinen odjet do Izraele. Jestli si pak bude přát opustit Izrael nadobro, má na to právo. Ale musí přijít nejdřív do Izraele. Představitelé amerických Židů namítali, že každý Žid, odcházející z Ruska, by měl mít zaručeno právo na svobodu volby. Fráze „svoboda volby" se stala heslem celého sporu, který měl své kořeny v roce 1975, kdy premiérem byl Rabin, pokračoval celou Beginovu éru a vyvolával rozhořčení i během Šamirova funkč-ního období. Jádrem celé debaty, která vzbuzovala na obou stranách veliké vášně, bylo sionistické tvrzení, že od vzniku Státu Izrael roku 1948 už neexistují žádní židovští uprchlíci, protože od té doby má každý Žid svou vlast - Izrael. Roku 1989 se americká politika změnila, nikoli z morálních, ale z ekonomických důvodů. Při příchodu do Spojených států dostával každý uprchlík 3000 dolarů; federální rozpočet však nebyl bezedný. Americké imigrační úřady začaly nejprve odmítat kolem dvaceti procent žádostí o vstup těm sovětským Židům, kteří, již s vyřízeným vízem do Izraele, chtěli odejít místo toho do Ameriky. Od 1. října 1989 Spojené státy uplatňovaly ještě přísnější politiku, podle níž žádný sovětský Žid, který chtěl odjet do Spojených států, nemohl použít své výjezdní vízum do Izraele, ale musel si podat žádost na velvyslanectví Spojených států v Moskvě a podstoupit běžnou rutinní proceduru jako kterýkoli jiný uchazeč o vystěhování do USA. Byla stanovena kvóta 24 500 ročně, již později prezident Bush zvýšil na 50 000. Všichni ostatní sovětští Židé, kteří emigrovali, museli jít jinam. Až na jednu výjimku žádná jiná země nepřijímala ani desetinu tohoto počtu. Izrael se stal hlavní volbou. Přestože Spojené státy nedovolovaly příchod více než padesáti tisícům sovětských Židů ročně, počet Židů, kteří dostali povolení odejít, rostl. Odhady osob, které by mohly emigrovat v následujících letech, se pohybovaly od 100 000 do 500 000 (čísla nepředstavitelná o pět let dříve, kdy povolení k odchodu získalo méně než 1000 Židů). Další vzrušena debata probíhala v Izraeli o měřítku úsilí, které by se mělo vyvinout k zajištění podmínek, zejména bydlení, pro nově příchozí. Debata se týkala nejen přítomnosti, ale také představ a nadějí, co by mohlo nastat v budoucnu. Izraelská vláda se rozhodla založit plánování rozpočtových výdajů na.odhadu, že v nejbližších třech letech přijde sto tisíc nových přistěhovalců. To vedlo k ostrému protestu Avrahama Harmana, vůdce izraelské Veřejné rady pro sovětské Židovstvo, jenž naléhal - energickým tónem, jímž se proslavil -, že musí být přijat mnohem velkorysejší plán. Kladl mimořádný důraz na to,

že sovětským Židům se musí dát najevo nejen to, že je Izrael chce, ale že je připraven přijmout všechny, tedy nikoli pouze 100 000 během tří let, ale tolik milionů, kolik se přihlásí. Tvrdil, že je povinností vlády Izraele a Židů v diaspoře zajistit, aby bydlení bylo k dispozici pro jakýkoli počet lidí, kteří přijdou. Počítat jen se sto tisíci přistěhovalci během tří let je, jak napsal šéfovi Židovské agentury a ministru pro přijímání přistěhovalců 11. listopadu 1989, „úzkoprsé a krátkozraké". Avraham Harman měl pravdu. Počet přistěhovalců byl daleko větší, než si byrokracie dokázala představit. Roku 1990 odešlo ze Sovětského svazu do Izraele celkem 185 227 Židů. K prvnímu přímému letu z Izraele do Sovětského svazu a zpátky došlo 10. ledna 1990. Letadlo přepravilo herce divadla Habima z Tel Avivu do Moskvy a zpět do Tel Avivu odvezlo 125 přistěhovalců. Ale tato cesta byla za necelý měsíc uzavřena. Ve svém projevu v převážně ruském přistěhova-leckém sídlišti v Neve Jaakov v Jeruzalémě 23. ledna 1990 hovořil Jicchak Šamir o potřebě „velkého a silného židovského národa ve velkém a silném státě". Tuto poznámku pokládali mnozí pozorovatelé za výzvu přistěhovalcům, aby se usazovali na okupovaných územích a za potvrzení, že Izrael musí udržet okupovaná území, aby mohl absorbovat nové přistěhovalce. Sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze okamžitě ukončil přímé lety, protože, jak prohlásil, Izrael nezaručil, že noví přistěhovalci nebudou usidlováni na okupovaných územích. Neve Jaakov, přestože leží uvnitř jeruzalémského městského obvodu, bylo sice za Zelenou linií, ale existovalo jako židovská osada před rokem 1948, kdy byla dobyta Araby. Lety z Ruska byly brzy obnoveny přes třetí země, včetně Finska, Maďarska, Rumunska a Polska. Přímé lety ze Sovětského svazu byly pak obnoveny až v srpnu 1991. Několik málo měsíců nato se Sovětský svaz rozpadl. Brzy poté byly zahájeny lety ze všech hlavních měst republik Společenství nezávislých států (SNS), zejména z Kyjeva, Minsku, Taškentu, Baku, Tbilisi - a Moskvy. Do dvou let skoro každé bývalé sovětské město s velkým počtem židovského obyvatelstva se stalo výchozí stanicí pro přímé lety. V létě roku 1995 byli Židé z válkou sužovaného Čečenska dopravováni letecky ze severokavkazského města Miněralnyje Vody přímo do Tel Avivu. Izraelská velvyslanectví byla otevřena ve všech hlavních městech nových republik a stovky izraelských emisarů zabezpečovaly urychlený exodus. Izrael tam vysílal učitele, aby zřizovali židovské školy. Za období dvou let překročila židovská emigrace z Ruska 330 000 osob a vytvořila nový prvek v izraelské společnosti. V devadesátých letech přišla do Izraele ještě jedna, menší emigrační vlna, která rovněž ovlivnila zdejší společnost: další Židé z Etiopie. Roku 1990 v rámci operace Šalomoun přijelo do Izraele celkem 4137 etiopských Židů, tedy téměř tolik jako za uplynulých pět let. Hlad a občanská válka v Etiopii byly mocným katalyzátorem jejich emigrace. Židovská agentura a izraelské ministerstvo zahraničí otevřely v Addis Abebě střediska sociální péče pro etiopské Židy, kteří byli cestou do hlavního města ze svých vzdálených vesnic často vystaveni velkému strádání. Izraelský zástupce Uri Loubrani vyjednával s etiopským vládcem, plukovníkem Mengistem Hailem Mariamem, o emigraci těchto zbývajících Židů do Izraele. Plukovník za to požadoval peníze a dohodli se na částce 30 milionů amerických dolarů. 24. května 1991, přestože Mengistův režim byl v posledním tažení, se uskutečnil letecký most, v jehož rámci bylo izraelskými letadly dopraveno do Izraele 15 000 etiopských Židů. Vstřebávání etiopských Židů způsobilo mnohé problémy. Během povinné vojenské služby byli někteří z nich zesměšňováni kvůli barvě pleti a několik etiopských židovských vojáků, kteří se cítili poníženi těmito rasovými urážkami, spáchalo sebevraždu. Vrchní izraelský rabinát přispěl k pocitu odcizení těchto nových přistěhovalců tím, že je odmítl automaticky přijmout za židy (museli podstoupit symbolickou ceremonii obřízky) a že odmítal dovolit jejich duchovním vůdcům - kessimům - provádět svatební ceremonie, aniž by byli znovu vyškoleni. Mnozí z kessimů byli staří a všichni nesli těžce výtky, že nejsou dostatečně židovští. V prosinci 1988 vstoupila intifáda do svého druhého roku. Jicchak Rabin, ministr obrany od roku 1984, který hledal cestu ke zmírnění napětí, navrhl, že by se , vůle Palestinců měla zjistit prostřednictvím voleb na Západním břehu a v Pásmu Gazy. Tento plán předložil v dubnu 1989 Šamir během své návštěvy ve Washingtonu administrativě Spojených států a 14. května jej vláda národní jednoty zveřejnila jako součást balíčku čtyř návrhů. První z nich spočíval v posílení míru mezi Egyptem a Izraelem na základě dohod z Camp Davidu, který uvázl ve stadiu, jemuž se říkalo „studený mír", s téměř žádným obchodem, turistikou nebo dalšími kontakty. Druhý návrh směřoval k uzavření mírových smluv s dalšími arabskými státy - které byly od uzavření dohod o příměří z roku 1949 dosud technicky ve válečném stavu s Izraelem. Třetí návrh měl být pokusem „vyřešit" problém arabských uprchlických táborů mimo Izrael: také to byla nedokončená záležitost od Války za nezávislost a Šestidenní války. Čtvrtý návrh se týkal voleb na Západním břehu a v Pásmu Gazy, které se měly konat proto, „aby vznikla reprezentace, která by vedla jednání o přechodném období autonomie a později o trvalém řešení". , Mírovou iniciativou ze 14. května 1989 - iniciativou vlády národní jednoty vedené ministerským předsedou ze strany Likud začalo to, co se později proslavilo jako „mírový proces". Tato iniciativa však přicházela s určitým počtem podmínek. První byla, že Izrael nebude vyjednávat s OOP, ale pouze s Palestinci nespojenými s OOP, kteří žijí na okupovaných územích. Druhou podmínkou bylo, že se „nezmění status" okupovaných území: ať již bude nastolena jakákoli forma autonomie, Izrael zůstane suverénní a okupační mocností. Třetí podmínkou bylo, že Izrael nesouhlasí s vytvořením „dodatečného palestinského státu v Pásmu Gazy a v oblasti mezi Izraelem ajordánem". Tyto podmínky nebyly přijatelné pro OOP a nepřispěly k oslabení intenzity intifády. 20. května vydalo podzemní velení povstání leták - Leták č. 40 -, který vyzýval Palestince, aby zabili jednoho vojáka nebo osadníka za každého „mučedníka" zabitého v boji s izraelským vojskem. V letáku se říkalo: „Vycházejíc z pozice sebeobrany a z potřeby dosáhnout toho, aby nepřítel platil draze za své zločiny, Sjednocené národní velení povstání vyzývá jeho úderné síly, aby zlikvidovaly jednoho vojáka nebo osadníka za každého mučedníka našeho lidu."

Leták č. 40 odsoudil Spojené státy za podporu izraelského návrhu na uspořádání voleb a vyjádřil „absolutní odmítnutí Šamirova spiknutí a konání politických voleb v okupovaných územích během okupace". Prohlašoval, že jakékoli politické volby „se mohou konat jen po ukončení okupace a s mezinárodním dohledem jakožto první krok k mezinárodní konferenci". Leták č. 40 volal po nových útocích na palestinské „kolaboranty" a vysvětloval, že nebudou napadáni pro své odlišné politické názory, ale proto, že jsou „zrádci, nástroji okupační tyranie a jsou ozbrojeni, aby zabíjeli a terorizovali náš národ". Během měsíce května, když intifáda pokračovala, přišlo o život třicet pět Palestinců a jeden izraelský voják. To byl nejvyšší počet mrtvých v jednom měsíci za 524 více než rok. V Izraeli vzrůstaly protesty týkající se povahy vojenské služby na Západním břehu a v Pásmu Gazy. Omri Frisch, záložní velitel roty a učitel z Ašdodu, řekl na schůzi svolané „Starostlivými rodiči izraelských vojáků": „Osmnáctiletí se mě ptají, zda mi služba v územích nahání strach. Říkám jim, že největší strach mám o sebe sama - kým bych se mohl stát, do čeho bych mohl být zatažen. Je to džungle s vlastními zákony." Na téže schůzi obvinil právník Moše Negbi armádu z vojenské, právní a morální zrady svých vojáků. To staví vojáky pociťující výčitky svědomí před volbu, že se buď stanou pasivními spolupachateli, nebo odmítnou sloužit, což je alternativa, kterou odmítal, jelikož by to pravděpodobně zcela podkopalo základy Izraele jako demokratického státu. V diskusi, která následovala, jeden z rodičů, který se sám označil za pravicového, řekl, že armáda nezanechala nikdy raněné na bojišti - „ale to je to, co děláme našim dětem". Izraelské úřady se opakovaně snažily zabránit výstřelkům vojáků posílaných na Západní břeh. V květnu byla skupina izraelských vojáků potrestána za to, že znesvětila Korán tím, že používala stránky z něj jako toaletní papír, když obsadila jednu školní budovu. Izraelské vojenské úřady vydaly též rozkazy zabraňující osadníkům na Západním břehu poškozovat arabský majetek. Když jeden osadník rozdával letáky vyzývající vojáky, aby tyto rozkazy neposlouchali, byl zatčen. Jmenoval se David Axelrod a byl to osmadvacetiletý pravnuk Lva Trockého. V červenci začalo řádit třicet ultraortodoxních studentů ješivy u Nábulusu. Zastřelili přitom třináctiletou palestinskou dívku. Během procesu se studenty vyvolal představený ješivy, rabín Jicchak Ginzburg, zděšení, když u soudu řekl: „Lid Izraele musí povstat a veřejně prohlásit, že Žid a gój nejsou, Bůh uchovej, stejní. Každý proces, který vychází z toho, že Židé a gójim jsou si rovni, je překroucením spravedlnosti." Kdyby si rabín Ginzburg dal práci a přečetl si studii soudce Chajma Cohna Lidská práva v Bibli a v Talmudu, poznal by, jak velice se mýlí, pokud jde o židovský zákon i etiku. Po celý podzim roku 1989 zůstaly palestinské mateřské školky a školy na Západním břehu zavřené. Velitel civilní správy Západního břehu, brigádní generál Šajke Erec, trval na tom, že jsou „středisky násilných nepokojů". Ve druhém týdnu června se skupina jeruzalémských rodičů obrátila na ministra školství Jic-chaka Navona (bývalého prezidenta Izraele) s výzvou k okamžitému ukončení uzávěry škol. „Toto kolektivní potrestání je v rozporu se všemi hodnotami, které vy, jako ministr školství, a my, jako rodiče, se snažíme vštěpovat našim dětem," pravila petice. „Tato akce je nemorální a neúčinná a způsobí nenapravitelné škody z dlouhodobého i krátkodobého hlediska jak palestinským dětem, tak i našim vlastním." Yvonně Deutschová, jedna z iniciátorek petice, nakonec řekla: „Z krátkodobého hlediska poškozujeme Palestince tím, že jim zavíráme školy. Ale ten druh společnosti, který vytváříme na Západním břehu, postihuje také nás, a já jako ' matka mám strach o budoucnost svého syna." Školy zůstaly zavřené. Během srpna, po deportaci čtyř aktivistů intifády, jejichž žádost o to, aby směli zůstat v zemi, byla zamítnuta izraelským Nejvyš-ším soudem, srážky mezi mladými Palestinci a izraelskými vojáky zesílily. Palestinci ze Západního břehu, kteří si přáli zahájit dialog s Izraelem, byli vystaveni rostoucímu nátlaku. Schůzka mezi starostou Betléma Eliášem Freidžem a izraelským ministrem zdravotnictví Jaakovem Curem musela být utajována ze strachu, že by mohla ohrozit Freidžův život. Počet umírněných Palestinců, zabitých jejich palestinskými spoluobčany, rostl každý měsíc. Ovzduší násilí postihlo všechny aspekty okupace. 1. září oznámil londýnský list Jewish Chronick, že vojáci na Západním břehu „nyní smějí zahájit palbu na maskované mladé lidi, i když nejsou účastníky incidentů s házením kamení. Rozkazy dovolující zahájení palby na maskované mladíky již byly uplatněny v Pásmu Gazy. Tyto rozkazy zvětšují schopnost armády bojovat s mládeží, která je pokládána za hlavní aktivisty intifády". Skupina zainteresovaných Izraelců a Palestinců, která hledala cestu ze slepé uličky, založila Izraelsko-palestinské středisko pro výzkum a informace (IPCRI). Ti, kdož se shromáždili pod jeho záštitou, doufali, že izraelská mírová iniciativa ze 14. května by stále ještě mohla umožnit pokrok směrem k vyjednávání a dohodě. Egyptský prezident Husní Mubarak se pokusil dosáhnout určitého pokroku návrhem, aby se izraelsko-palestinská jednání konala v Káhiře. Izraelské odmítání jednat s příslušníky OOP však pokrok ztěžovalo. Americký ministr zahraničí James Baker zapojil Spojené státy do diskusí jako pomocníka. 6. prosince vydal dokument o pěti bodech, který obsahoval ve větě o šestnácti slovech to, o čem doufal, že by mohlo být klíčem k překonání slepé uličky: „Izrael se zúčastní dialogu pouze poté, až bude vypracován uspokojující seznam Palestinců, s nímž bude souhlasit." Ale déle než dva měsíce se nedařilo navrhnout takový seznam, aby Izrael uspokojil. Dekáda skončila, zatímco intifáda zuřila dál. V Jeruzalémě chodilo stále méně a méně Židů na arabské bazary ve Starém městě, které po roce 1967 kypěly životem i obchodem. „Izraelci už nechodí nakupovat do Saladinovy ulice za hradbami," napsal v Británii narozený novinář Eric Silver v londýnském Jewish Chronick 2. června. „Už nechodí do arabských čtvrtí Starého města

nebo si nedávají přestříkat auta ve Vádí Džoz. Řidiči už nepoužívají zkratku kolem Americké kolonie na Frenchův vrch a horu Scopus. Rybí restaurace Delfín, populární symbol židovsko-arabského spoluvlastnictví naproti Rockefellerovu muzeu, byla zavřena." Arabské tvrzení, že „se Židé bojí", Eric Silver komentoval takto: „Židé říkají, že to není ani tolik strach, jako opatrnost. Proč riskovat nůž do zad nebo kámen do předního skla? Kdo to potřebuje?" 22. června, tři týdny poté, co Silver tato slova napsal, byl profesor Menachem Stern - vědec z Hebrejské univerzity a člen Izraelské akademie umění a věd - ubodán dvěma arabskými teenagery. K vraždě došlo v západním Jeruzalémě. Profesor Stern, který přišel do Jeruzaléma z Polska 1 jako mladík před padesáti lety, šel ze svého domova přes údolí kláštera sv. Kříže do Národní knihovny v kampusu v Givat Ramu. Útočníci později přiznali policii, že ho zabili jako „iniciační rituál", aby se kvalifikovali pro členství ve Fatáhu Jásira Arafata. Nevěděli, kdo Stern byl, a ani se o to nestarali. Místem Sternovy vraždy byl známý park. Vrahové si nemohli vybrat „lepší jeviště pro svůj odporný zločin, aby vyvolali odpor a hrůzu mezi obyvateli Jeruzaléma", napsal Menachem Salev v listu Jerusalem Post. Příjemné údolí, kde různé izraelské mládežnické organizace konají své týdenní schůzky, se změnilo v „ošklivé místo, které bude od nynějška naplňovat srdce jejich rodičů neblahým tušením". Izraelská policie podnikala opakovaně razie ve východním Jeruzalémě, aby nalezla pachatele těchto útoků. Na obou stranách dělicí čáry vzrůstalo podezření a nenávist často vyvřela na povrch. Izraelská policie a armáda se znovu uchylovaly k slznému plynu a kaučukovým kulkám i k ostré munici. V noci často vystřelovaly z vrtulníků velmi jasné magnéziové světlice, které ozařovaly zóny, kde policie a vojáci hledali nějakého uprchlíka, jenž zrovna někoho zabil nebo zmrzačil. 6. července se u Telš Stone (místa smrti plukovníka Marcuse roku 1948), osm kilometrů na západ od Jeruzaléma, zmocnil na pravidelné lince autobusu číslo 405 z Tel Avivu do Jeruzaléma arabský cestující volantu a s pokřikem „Radwán, Radwán" - jména přítele, zraněného za intifády - vyjel s autobusem ze silnice do rokle, kde autobus vzplanul. Zahynulo šestnáct lidí. Mnozí z nich uhořeli dosud uvězněni na sedadlech, když silný vítr rozdmýchal plameny. Mezi mrtvými byli i Etti a Jicchak Naimovi, manželský pár na své první společné dovolené po dvaadvaceti letech. Původně měli v úmyslu jet přítelovým autem, ale to mělo poruchu. Toho večera na koncertě v Jeruzalémě požádal dirigent Zubin Mehta posluchače, aby na znamení úcty k obětem drželi před začátkem koncertu dvě minuty ticha a aby se při koncertu zdrželi potlesku. Pětadvacetiletý Arab Abed al-Muftí Gneim, který strhl autobus do rokle, byl z uprchlického tábora Nusseirat v Gaze. Jeho manželka, beduínka z Negevu, čekala jejich první dítě. Jeden z jeho bratrů byl zatčen v prvních měsících intifády. Gneim, jenž pád autobusu i jeho požár přežil, byl odsouzen k doživotnímu vězení. Nepatřil k žádné palestinské frakci a jednal samostatně. Během následujících tří dnů zatkla jeruzalémská policie dvacet čtyři Židy za to, že házeli kamení na arabská auta a útočili na kolemjdoucí Araby. Na oplátku dopadaly na židovské autobusy „Molotovovy koktejly", ale nikdo nebyl zraněn. Židé, kteří házeli kamení na arabské nákladní auto, byli odsouzeni na osm měsíců vězení. 13. července se veškerá veřejná doprava na jednu minutu zastavila na památku mrtvých při útoku na autobus. 28. července uskutečnili Izraelci bezprecedentní akt odvety, když elitní izrael-, ská vojenská jednotka pronikla do jižního Libanonu a unesla šajcha Abd al-Karí-ma Ubajda, který byl vyšším duchovním Hizballáhu a oblastním vojenským velitelem Islámského džihádu.

KAPITOLA OSMADVACÁTÁ

K Madridu a Oslu

V srpnu 1989 řekl Jicchak Rabin důstojníkům na koleji generálního štábu Izraelských obranných sil, že povstání představuje „projev vůle malých skupin objevit svou národní identitu a požadovat její realizaci". Na toto uznání národní povahy intifády navázal počátkem března roku 1990 americký ministr zahraničí James Baker, který znovu použil své dobré služby ve věci budoucnosti Západního břehu a Gazy, když položil otázku: „Je izraelská vláda připravena souhlasit s tím, že by jednala s Palestinci na základě skutečnosti, že jsou trvalými rezidenty na Západním břehu a v Gaze?" Izraelský ministr zahraničí Moše Arens, jeden z vedoucích ideologů Likudu, chtěl na otázku Jamese Bakera odpovědět „ano", a tím umožnit, aby se rozhovory mezi Izraelem a Palestinci pohnuly z místa. Ale Šamir nesouhlasil a jeho autorita jakožto ministerského předsedy převážila. Strana práce, rozzlobená kvůli tomu, co pokládala za úmyslný pokus zabránit pokroku v rozhovorech, se rozhodla zrušit svou podporu vlády národní jednoty a porazit vládu při hlasování o důvěře.

Ve vládě národní jednoty, jež byla vytvořena v prosinci 1988, Jicchak Šamir jakožto ministerský předseda plánoval s plnou podporou svých přívrženců z Likudu podstatné rozšíření židovských osad na Západním břehu. Mnohé z nich ležely velmi daleko od hranic z doby před rokem 1967 a žádným způsobem nesouvisely s „bezpečnostními osadami", o nichž představitelé labouristů soudili, že jsou potřebné v různých oblastech Západního břehu jako ochrana proti palestinským nájezdům. Počátkem roku 1990 se Šimon Pereš rozhodl, že použije otázku osad ke svržení vlády, ve které podle podmínek jejího vzniku Šamir zůstával trvale ministerským předsedou bez jakékoli rotace s labouristy. Pereš zahájil vyjednávání s náboženskými stranami, v nichž spatřoval možné partnery v koalici, vedené labouristy. Rabin, ministr obrany a Peresův dlouholetý sok ve vedení Strany práce, varoval, že tento pokus o rozbití koalice by mohl nahrát Likudu. Zašel dokonce tak daleko, že nazval Peresovy snahy „odporně páchnoucím manévrem". Ale Pereš byl rozhodnut vymanit se z politického područí Likudu a doufal, že se mu podaří vytvořit vládu, jež by mohla pohnout věcmi kupředu a dosáhnout dohody nejen s Palestinci, ale i se všemi arabskými sousedy. Když Šamirova vláda požádala o finanční prostředky na vybudování osmi nových osad na Západním břehu, Pereš k tomu jako ministr financí odmítl dát souhlas. 15. března 1990 opustila labouristická aliance koalici, Šamir byl poražen v hlasování o důvěře a vláda národní jednoty se zhroutila. Prezident pak požádal Perese, aby vytvořil vládu. To byl okamžik, na který Pereš čekal - Strana práce se mohla pokusit znovu obnovit své postavení vládnoucí strany. Podle ústavních ustanovení měl dokončit jednání o nové vládě do 12. dubna. Mezitím 10. dubna učinil Jásir Arafat v libanonském týdeníku Al-Moharer, vydávaném v Paříži, prohlášení, které konsternovalo Izrael. Prohlásil: „Chci říci jasně, abyste zahájili palbu na všechny nové židovské přistěhovalce, ať jsou to Sověti, Falašové nebo kdokoli jiný. Bylo by hanbou, kdybychom sledovali, jak tlupy nových přistěhovalců dobývají naši zemi a obsazují naše území, a nehnuli prstem." Arafat dodal: „Chci, abyste pálili - na zemi nebo ve vzduchu - na každého přistěhovalce, který si myslí, že naše země je hřiště a že přistěhování do ní je dovolená nebo piknik. Dávám vám důrazný pokyn zahájit palbu. Udělejte všechno, abyste zastavili příliv přistěhovalců." Arafatova výzva přišla v okamžiku obratu historie židovské imigrace. Roku 1989 smělo odejít ze Sovětského svazu do Izraele jen 13 000 Židů, což byl nej-vyšší počet za deset let. Ale roku 1990, jakožto součást všeobecného zhroucení komunismu, byla zrušena omezení týkající se vystěhovalectví Židů, která se dosud přísně dodržovala. Jen během toho jediného roku přišlo ze Sovětského svazu do Izraele bezprecedentních 185 227 Židů. V následujícím roce přišlo dalších 147 839 sovětských Židů, což dohromady během dvou let představovalo více než pět procent obyvatelstva Izraele. Peresovi, který usiloval o vytvoření koalice vedené labouristy, z níž by byl Likud vyloučen, a o dosažení pokroku při jednáních s Palestinci, navzdory Arafatovým paličským projevům, se podařilo získat bývalého ministra turistiky za Likud Avrahama Šarira pro labouristický program. Likud však našel labouristického poslance Knesetu Efraima Gura, který odešel ze Strany práce a přijal ministerské křeslo. Knesetu se tento manévr nelíbil, a nakonec přijal zákon (12. února 1991), podle něhož poslanec Knesetu, který změní stranickou příslušnost, dokud vykonává poslanecký mandát a hlasuje, nemůže být jmenován ministrem nebo náměstkem ministra a nemůže mu být přislíbeno křeslo v příštím Knesetu. Zatímco Šamir zůstával v čele dočasné vlády, Pereš usiloval o získání podpory sefardské náboženské strany Sas, jež by mu poskytla většinu, kterou potřeboval k vytvoření vlády. Všechno záviselo na tom, zda Arje Deri bude souhlasit 530 s připojením ke koalici vedené Stranou práce a přinese jí šest poslaneckých mandátů. Když se Rabin dověděl od Deriho, že není proti sblížení labouristů s ním, souhlasil, že by se mělo pokračovat. Nakonec však Deri ustoupil. O sedm let později to Pereš komentoval melancholicky: „Deri vedl svou stranu ke svržení vlády, ale potom nepodporoval vznik alternativy." Rozhodující vliv na Deriho měl Elazar Menachem Šaš, dvaadevadesátiletý ult-raortodoxní (a antisionistický) vůdce, který v televizním pořadu ostře kritizoval levici, kibucy a světské Izraelce, protože se odchýlili od pravé náboženské cesty. Rabín Šaš naléhal na sefardskou stranu Šas i na aškenázskou ultraortodoxní stranu Degel Hatora, aby se nepřipojovaly k labouristům, ale utvořily alianci s Likudem. Pereš si dosud myslel, že jeho pokusy o vytvoření koalice vedené Stranou práce dopadnou dobře. Ale pak ortodoxní strana Agudat Jisra'el, která přislíbila Peresovi svých pět křesel, začala kolísat. Když se Peresovi nepodařilo zajistit dost mandátů od náboženských nebo malých stran, aby získal alespoň jednomandá-tovou většinu, musel požádat prezidenta Herzoga o prodloužení lhůty k utvoření koalice. Prezident ji poskytl (zatímco dočasný ministerský předseda Šamir číhal v záloze), ale Peresovi se nedařilo přesvědčit náboženské strany. Na poslední chvíli se zdálo, že by dva poslanci Agudat Jisra'ele mohli přejít na Peresovu stranu. Toho večera se Šamir i Pereš účastnili státní recepce na počest československého prezidenta Václava Havla. Večeře sotva začala, když Šamir a Herzog obdrželi zprávu, že Agudat Jisra'el se rozhodla podporovat Likud. Peresovy naděje na vytvoření vlády byly pryč. Lea Rabinová ho pozorovala, když státní recepce pokračovala. „Musím říci, že se dále ovládal," napsala později, „a vedl napravo i nalevo drobné rozhovory. Pak byl vyvolán ven, aby pohovořil s novináři, a jeho nálada se náhle změnila. Nespokojený a rozzlobený kvůli neočekávanému neúspěchu se Pereš zeptal reportérů: ,Co jsem vlastně udělal špatně? Devětačtyřicet dnů jsem bojoval za vytvoření nové vlády.'" 11. června byla vytvořena vláda vedená Likudem s Šamirem jako ministerským předsedou. Jelikož Šamira podporovaly pravicové a náboženské strany, nepotřeboval účast labouristů. Šas i Degel Hatora se přidaly ke koalici. Vůdce Šas Arje Deri zůstal ministrem vnitra. Další z vedoucích představitelů Šas, rabín Jic-chak Peretz, který ze Šas vystoupil, když strana zrušila svou podporu vládě národní jednoty, a vytvořil svou vlastní stranu (Moria), byl znovu jmenován ministrem pro přijímání přistěhovalců.

Tvrdě podporoval filozofii Velkého Izraele a otevřeně nesouhlasil s tím, aby nenáboženské kibucy směly přijímat etiop-ské děti, jejichž způsob života byl tradicionalisticky židovský. ***

2. srpna 1990 vydal Saddám Husajn rozkaz k irácké invazi do Kuvajtu. V Izraeli podpořil iráckou akci Abdel Wahab Darawše, vůdce Arabské demokratické strany. Vláda Izraele, jemuž Saddám soustavně vyhrožoval - včetně hrozby, vyřčené poprvé 31. srpna, že použije proti Izraeli rakety -, podporovala koalici vedenou Spojenými státy, která požadovala Saddámovo stažení z Kuvajtu. Saddám odpověděl nabídkou iráckého stažení z Kuvajtu výměnou za stažení Izraele a Sýrie z jižního Libanonu a za izraelské stažení z okupovaných území. Tím dosáhl toho, že se arabsko-izraelský konflikt, který měl velmi málo společného s jeho vlastními teritoriálními ambicemi v Perském zálivu, dostal do popředí mezinárodního zájmu. V Helsinkách se konal 8. ....... září summit, na němž prezidenti George Bush a Michail Gorbačov diskutovali o návrhu Saddáma Husajna. Gorbačov jej chtěl přijmout, Američané nikoli. O tři týdny později, 1. října, když se hrozby Iráku, že proti Izraeli použije rakety, vystupňovaly, začala izraelská vláda distribuovat veškerému obyvatelstvu, Židům i Arabům, ochranné masky. 17. ledna 1991 spojenecká koalice, převážně americká, ale s velkým britským kontingentem, postupující ze základen v Saúdské Arábii, zaútočila na irácké jednotky v Kuvajtu. Jordánsko se ke koalici nepřipojilo a bylo pokládáno, přinejmenším předstíraně, za spojence Iráku. Po celou válku byla hlavní zásobovací tepnou Iráku silnice vedoucí z přístavu Akaba - na dohled od Eilatu - do Bagdádu. Aby udržely jednotu spojenecké koalice, ve které byla rozhodujícím arabským účastníkem Saúdská Arábie, Spojené státy a Británie naléhaly na Izrael, aby do konfliktu nevstupoval. Pro Araby v této koalici bylo nepředstavitelné, že by se ocitli ve spojenectví s židovským státem, který by útočil na jiný arabský stát. Navzdory zesilování iráckých hrozeb a ostřelování Tel Avivu scudy - první dopadl 18. ledna - souhlasila Šamirova vláda, že nepodnikne odvetu. Nejméně třikrát byly izraelské stíhačky připraveny na rozjezdových drahách, aby vyhledaly odpalovací rampy raket Scud hluboko ve vnitrozemí Iráku. Ale neodstartovaly. Dva vlivní političtí činitelé a bývalí vojenští velitelé, Ariel Šaron a Ecer Weiz-man, nesouhlasili s tím, že Izrael zůstal pasivní za války v Perském zálivu, jak to udělal ministr obrany Moše Arens. Tvrdili zejména dvě věci: za prvé, že Izrael svou pasivitou popřel svou obranyschopnost a zesměšnil své tvrzení, že je schopen ubránit své občany; a za druhé, že izraelské jednotky by byly schopné zasáhnout mnohem účinněji proti odpalovacím rampám raket Scud v západním Iráku, než to dokázali Američané. Teprve o několik let později se Šaron, Weiz-man i izraelská veřejnost dověděli, že nový britský ministerský předseda John Major vydal britským zvláštním jednotkám rozkaz, aby operovaly za iráckými liniemi a vyhledávaly a ničily rampy scudů, zamířených na Izrael. Válka v Zálivu byla pro Izrael dobou zkoušky. Hlavní shluk odpalovacích ramp raket Scud byl v okolí H3 (třetí zastávky na předválečném ropovodu z Iráku do Haify). Rakety měly výbušné hlavice a mohly mít - a panovaly obavy, že budou mít chemické bojové hlavice. Všichni Izraelci byli naléhavě upozorňováni, aby trávili noci ve speciálně zajištěných místnostech s nasazenými maskami jakožto ochranou proti možnému plynovému útoku. Vzdálenost z H3 do Tel Avivu byla 440 kilometrů. Scud je uletěl za pět až sedm minut, což znamenalo, že neexistovalo žádné účinné varování obyvatelstva. Během války dopadlo na Tel Aviv, Ramat Gan a Haifu čtyřicet scudů, které zcela zničily čtyři tisíce bytů. Ale zabily jediného civilistu, jednapadesátiletého Ejtana Grundlanda, jenž zahynul 25. ledna, když scud zasáhl jeho dům v Tel Avivu. Několik dalších civilistů zemřelo na srdeční záchvaty během explozí a několik set lidí bylo zraněno. V Izraeli vyvolaly hněv zprávy, že Arabové na Západním břehu se radovali z potíží izraelských civilistů a dokonce ze střech domů pozdravovali letící scudy na jejich cestě. Porážka Saddáma Husajna přinesla Izraeli, který svěřil svou bezpečnost spojenecké koalici, ulehčení. Jedním z výsledků izraelské zdrženlivosti bylo, že USA dodaly do Tel Avivu antiraketové systémy Patriot s americkou obsluhou, první již 20. ledna, aby se pokoušely sestřelovat přilétající scudy. Poprvé v izraelské historii vstoupil na půdu Izraele americký vojenský personál v aktivní službě. To se nepříjemně dotklo mnoha Izraelců, kteří vždy zdůrazňovali s ohledem na americké veřejné mínění, že by nikdy nepožadovali, aby američtí hoši šli bojovat za Izrael. Přítomnost Američanů také pokládali za vážné ohrožení vlastní, na nikom nezávislé a Izraelem samým tolik vychvalované obranyschopnosti. Účinnost patriotů byla předmětem velkých debat. Hluk, který vydávaly, určitě dodával občanům Tel Avivu pocit, že protiakce pokračuje. Také nizozemská vláda poslala do Izraele patrioty, aby mu pomohla odrazit irácké scudy. Noci trávené v ochranných maskách a utěsněných místnostech měly na Izrael traumatizující účinek. Každá rodina jím byla postižena. Objevil se pocit zranitelnosti; Izrael nebyl ve válce, jeho armáda a letectvo nemohly prokázat svou připravenost uchránit jeho hranice od nebezpečí. Intifáda pokračovala po celý rok 1990. Během roku 1991 se v židovských městských oblastech množily útoky na jednotlivé Židy bodnými zbraněmi - dvanáct z nich bylo smrtelných. Vraždy a násilné útoky na Araby, páchané jejich spoluobčany, kteří je obviňovali z „kolaborace s úřady", nabyly mnohem větších rozměrů. V září 1991 uveřejnila izraelská armáda údaje o počtu mrtvých od začátku povstání. Celkem zahynulo 1225 Arabů. Izraelští vojáci zabili 697 Arabů včetně 78 čtrnáctiletých a mladších. Zbývajících 528 Arabů zabili jiní Arabové, kteří navíc usmrtili třináct izraelských vojáků. Vláda Likudu byla rozhodnuta neuznat OOP. Když se Ecer Weizman - tvůrce volebního vítězství Likudu v roce 1977 - setkal s Arafatem ve Vídni, Šamir jej vzápětí vyhodil z vlády na podkladě tvrzení, že to bylo nezákonné setkání s nepřítelem. Četní lidé

spatřovali v setkání s OOP akt zrady. Výzvu čelného člena Strany práce Gadajaakobiho, že „pro Izrael nastal čas mluvit s jeho palestinskými sousedy bez ohledu na to, kdo jsou", Likud odmítl. Během sedmiměsíční kyvadlové diplomacie Jamese Bakera Šamir trval na tom, že jakákoli konference, konaná pod mezinárodní záštitou, by mohla sloužit pouze jako „preambule" k přímým rozhovorům mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy, a dal také Spojeným státům najevo, že se Izrael nezúčastní žádné konference s Palestinci, pokud na ni bude pozvána OOP. Úsilí Jamese Bakera nakonec vyústilo ve formulaci, podle níž by Palestinci mohli být zastupováni jednotlivci z okupovaných území, kteří by tvořili součást společné jordánsko-palestinské delegace. Pozvánky na konferenci, jejímiž garanty byly Spojené státy se Sovětským svazem a hostitelem Španělsko, odešly 18. října 1991. Madridská konference byla zahájena 30, října 1991. Prvními dvěma řečníky byli prezidenti Bush a Gorbačov, spolugaranti konference. Ze znepřátelených stran pouze Izrael zastupoval ministerský předseda - Jicchak Šamir arabské státy byly zastoupeny svými ministry zahraničí. Přes protesty Izraele dostal vedoucí palestinský delegát Haider Abd al-Šáfí stejnou dobu jako ostatní na svůj zahajovací a závěrečný projev. Přestože Izrael a jeho arabští sousedi seděli u téhož stolu, syrský ministr zahraničí, Fárúk ašŠará hovořil tak ostře proti Izraeli, že se mnozí přítomní obávali, aby izraelští delegáti neodešli. Zůstali však a souhlasili s účastí v oddělených vyjednávačích skupinách se syrskou, libanonskou a jordánsko-palestinskou delegací. Také tyto rozhovory se konaly v Madridu a byly ukončeny ve Washingtonu 10. prosince. Byl to historický obrat. Bojující strany se sešly u jednoho stolu v Madridu a jejich představitelé spolu hovořili přímo poprvé od Války za nezávislost před třiačtyřiceti lety. Izraelci a Arabové spolu konečně hovořili, tváří v tvář a - ve Washingtonu - bez amerických či ruských prostředníků. Jistě, když washingtonské rozhovory začaly, Sovětský svaz se hroutil a jeho republiky se odtrhávaly, aby vytvořily nezávislé státy. Kolaps Sovětského svazu připravil arabské státy o vliv a podporu jejich bývalého bojovného zastánce a vyřadil Sovětský svaz ze hry jako sílu snažící se o rozpolcení Blízkého východu. Zároveň přidal Spojeným státům, jediné zbývající supervelmoci, na vlivu jako zprostředkovateli. Americká vojenská akce proti Iráku rovněž posílila jejich vliv. Jehuda Avner to komentoval slovy: „Účastníci neměli jinou možnost než se posadit ke stolu." Washingtonské rozhovory se týkaly hlavně procedury, jež by měla být dodržována při budoucích jednáních. Izrael nebyl připraven odpovídat na otázky o „územních ústupcích" Palestincům, ale přál si omezit diskusi na určitou formu omezené palestinské autonomie, v návaznosti na závazky z Camp Davidu. Formule Likudu zněla: „Autonomie pro národ, a ne pro území". Pro palestinské Araby to byla ošidná, neupřímná nabídka. V Jeruzalémě narozený Edward W. Saíd, palestinský spisovatel žijící ve Spojených státech, vyjádřil všeobecnou nespokojenost a zlobu, když napsal 10. ledna 1992: Před několika týdny prodloužilo izraelské ministerstvo obrany o další tři měsíce uzavření univerzity v Bi'r Zeitu, vedoucího zařízení vyššího vzdělávání na Západním břehu, které je trvale zakázáno otevřít své brány od počátku roku 1988. Mezi západními intelektuály se ozvalo pár protestů proti skutečnosti, že vláda státu, který obdržel od roku 1967 od Spojených států 77 miliard dolarů, neposkytuje už čtyři roky právo vyučovat a studovat. Přestože na rozdíl od Jižní Afriky nebyl Izrael bojkotován, to, co dělá na Západním břehu a v Gaze, je více než konkurencí praxi jihoafrické vlády 534 během nejhorších dnů apartheidu. Jednání zahájená v Madridu a pokračující ve Washingtonu však nebyla u konce. Následně po washingtonských rozhovorech spolu Izrael a arabské delegace diskutovaly tváří v tvář o různých regionálních otázkách na schůzkách v různých městech po celém světě. V těchto rozhovorech bylo projednáno pět tématy voda,, ekologie,, hospodářská spolupráce, uprchlíci a kontrola zbrojení. První série těchto rozhovorů začala 28. ledna v Moskvě, která před necelým měsícem přestala být hlavním městem Sovětského svazu a stala se hlavním městem Ruské federace. Moskevské rozhovory se soustředily na sdílení vodních zdrojů a na ekonomickou spolupráci. V hlavním městě Kanady, Ottavě, se konaly přímé rozhovory o otázce uprchlíků. V Tokiu se diskutovalo o ochraně životního prostředí a znečišťování moře; ve Vídni o využívání vodních zdrojů; v Bruselu o ekonomické spolupráci a ve Washingtonu o kontrole zbrojení. Izraelští a palestinští vyjednavači si pomalu zvykali na to, že sedí u jednoho stolu a probírají podrobně aspekty života, které musí být upraveny dohodou, jestliže obě společnosti mají žít spolu bez krveprolévání a k oboustrannému politickému i ekonomickému prospěchu. Různé bilaterální rozhovory dosud probíhaly, když byl Izrael vržen do dalších voleb. Tyto volby se měly konat v době, která byla pro izraelskou společnost časem zkoušky. Během intifády bylo více než 2000 arabských domů demolováno nebo zabaveno, 120 000 stromů bylo při odvetných akcích vyrváno z kořenů a v určité dny bylo drženo ve vazbě až 14 000 Palestinců (1 procento arabského obyvatelstva). Podle Betselemu, izraelské organizace pro lidská práva, mezi jejímiž členy jsou právníci, lékaři a další akademičtí vzdělanci, až 4500 Palestinců bylo v době vazby podrobeno mučení. Strana práce kritizovala to, co se děje, ale nepokládala tyto statistiky za otřesné. „Neradi bychom ovládali jiný národ proti jeho vůli," prohlásil Šimon Pereš v předvečer voleb. „Je to morální problém. Je to i politický problém. Za celé své dějiny, jakožto židovský národ, jsme nikdy nevládli jinému národu, a každý, kdo ovládal nás, zmizel z historie. Nechceme to kopírovat." V souvislosti s rozpadem Sovětského svazu v posledních týdnech roku 1991 začaly do Izraele odcházet desítky tisíc Židů. Tlak na jejich přijímání, který byl vždycky silný, se změnil pro Izrael v ekonomické břemeno. Šamir, ve snaze získat prostředky potřebné k ubytování nových přistěhovalců a pro zahájení jejich nového života, požádal Spojené státy, aby se zaručily za půjčku ve výši deseti miliard dolarů. Spojené státy, které již poskytovaly Izraeli půjčky ve výši více než tří miliard dolarů každý rok na nákup zbraní a dalších obranných potřeb, odmítly poskytnout tyto záruky a argumentovaly tím, že výstavba osad na okupovaných

územích je ilegální a že mnoho ruských Židů by bylo přesunuto tam. I kdyby se ukázalo, že na Západní břeh bude posláno málo Rusů, tyto peníze by 535 podle argumentace Američanů umožnily izraelské vládě budování dalších osad na Západním břehu. Mohly by být také použity na podporu výstavby sídlišť na Západním břehu. Spor o záruku za půjčku zhoršoval vztahy mezi Šamirem a Američany. Avšak jeho dny jako ministerského předsedy byly sečteny. Volby konané 23. června 1992 ukončily převahu Likudu po téměř nepřerušených patnácti letech. Strana práce získala čtyřicet čtyři mandáty - o pět víc než minule - a stala se největší stranou v Knesetu. Proto byla schopna vytvořit koalici s levicovým seskupením Merec (jehož členové, kteří poprvé vystupovali jako jediný politický blok, získali dvanáct křesel) a s Arabskou demokratickou stranou (dvě křesla). Přestože rabín Šaš, který přesvědčoval roku 1990 své ultraortodoxní přívržence ze strany Šas (převážně sefardské) a Degel Hatora (aškenázské), aby nepodporovali koalici vedenou Stranou práce, znovu prosazoval toto stanovisko, Šas se svými šesti mandáty tentokrát odmítla uposlechnout. Podle pokynu svého duchovního vůdce, rabína Ovadii Josefa, jenž byl sefardského původu a po určitý čas byl hlavním izraelským rabínem sefardské komunity, Šas vstoupila do koalice. Její účast ve skutečnosti vznik koalice umožnila. Vůdce Šas, Arje Deri, jehož vyšetřovala policie pro údajnou zpronevěru stranických prostředků, byl jmenován ministrem vnitra. Nejvyšší soud mu dovolil zastávat funkci, dokud nebude skutečně obviněn. Likud se třiceti dvěma křesly přešel do opozice. Jicchak Rabin, který svedl o čtyři měsíce dříve s Peresem úspěšně zápas o vůdcovství ve Straně práce, se stal ministerským předsedou v nové koalici vedené labouristy. Jeho vláda se zavázala pokračovat v mírovém procesu, ukončit vládní financování usidlování Židů na okupovaných územích a vyvinout větší úsilí k absorbování rostoucího počtu ruských přistěhovalců, jejichž deziluze z absorpční politiky Likudu byla jedním z činitelů volebního vítězství Strany práce. Ve svém projevu 13. července v Knesetu, když složil přísahu jako ministerský předseda, dal Rabin jasně najevo, že Strana práce se definitivně otočila zády ke svému socialistickému dědictví. Jeho vláda bude, jak sliboval, zvyšovat hospodářský růst „reorganizací hospodářství směrem k otevřenému řízení, osvobozenému od administrativních omezení a přehnané vládní účasti". Bylo, jak řekl, „příliš papírování a nedostatečná výroba". Nástup nové labouristické vlády vedl k okamžité změně v postoji Izraele k mírovému procesu a k vnějšímu světu. Ve svém prvním projevu ministerský předseda Rabin ukázal, čeho doufá dosáhnout, když Knesetu řekl, že jeho vláda se pustí do hledání míru s „čerstvým elánem" a je rozhodnutá obrátit „novou stránku v análech Státu Izrael". Jeho vláda chtěla „udělat všechno nezbytné, všechno možné, ba i více, ve prospěch národní i osobní bezpečnosti, k dosažení míru a odvrácení války, k odstranění nezaměstnanosti, ve prospěch přistěhovalectví a absorbování přistěhovalců, pro hospodářský růst, pro upevnění základů demokracie a vlády zákonnosti, k zajištění rovnosti všech občanů a k ochraně lidských práv". Revoluce, kterou měl Rabin v úmyslu řídit, měla být procesem, v němž se Palestinci stanou partnery, a nikoli nepřáteli, a během něhož budou palestinská práva, vnímaná v nejširším národním i osobním smyslu, obnovena. V soukromých rozhovorech zdůrazňoval Rabin přesvědčení, že dohody s Palestinci by mělo být dosaženo nejdéle do devíti měsíců. Ve svém projevu citoval básnířku Ráchel, která se tázala: „Dokáže sladěné, neústupné a věčné úsilí tisíce paží odvalit kámen z ústí studny?" Pak Rabin vysvětlil svou fdozofii a program týkající se místa Izraele ve světě v době, kdy končí apartheid v Jižní Africe, kdy existují naděje na vyjednávání mezi soupeři v Severním Irsku a kdy se postkomunistický svět začíná sžívat s novou realitou ve východní Evropě. ,Je naší povinností vůči sobě i našim dětem," řekl, „vidět svět takový, jaký je nyní - rozlišit jeho nebezpečí, využít jeho možností a udělat všechno možné, aby Stát Izrael zapadl do tohoto světa, jehož tvář se mění." Rabin pak hovořil o uzavření míru s Palestinci. Přednesl vyznání víry revoluční povahy, které bylo pochopeno nejen v Izraeli, ale i přáteli Izraele - a možná i jeho nepřáteli - po celém světě. Jeho slova znamenala revoluci v izraelském myšlení: Už nutně nejsme „národ, který dlí o samotě", a už není pravda, že „celý svět je proti nám". Musíme překonat pocit izolace, který nás držel v drápech déle než století. Musíme se připojit k mezinárodnímu hnutí směřujícímu k míra, smíření a spolupráci, které se šíří v těchto dnech po celé zeměkouli - nebo zůstaneme poslední, koho zapomenou, zcela samotného, na zastávce. Nová vláda učinila v souladu s tímto přesvědčením svým ústředním cílem dosáhnout uzavření míru a podniknout rozhodné kroky, které povedou k ukončení arabsko-izraelského konfliktu. Učiníme to, opírajíce se o uznání arabských zemí i Palestinců, že Izrael je suverénní stát s právem na existenci v míru a bezpečnosti. Věříme celým srdcem, že mír je možný, že je nutný a že k němu dojde. „Budu věřit v budoucnost," napsal básník Saul Černikovský. „I když je vzdálený, nastane den, kdy mír a požehnání se zrodí od jednoho národa ke druhému" - a já věřím, že ten den vzdálený není. Rabin pak předložil svůj konkrétní program, založený na rozhovorech mezi izraelskou a spojenou palestinsko-jordánskou delegací, které se konaly nejprve v Madridu a pak ve Washingtonu, ale mířící mnohem dál. Řekl, že izraelská vláda hodlá navrhnout arabským státům a Palestincům „pokračování mírových rozhovorů založených na rámci dosaženém na madridské konferenci". Budou se však vyvíjet rychle, a to směrem k mnohem ambicióznějšímu výsledku: Jako první krok k trvalému řešení budeme diskutovat o zřízení autonomie v Judeji, Samarii a v oblasti Gazy. Nemáme v úmyslu ztrácet cenný čas. První vládní direktivou vyjednávacím týmům bude úkol postoupit v rozhovorech jy a udržet probíhající diskuse mezi stranami. Během krátké doby bychom měli obnovit rozhovory, aby se snížila intenzita nepřátelství mezi Palestinci a Státem Izrael.

Jako první krok, abychom doložili naši upřímnost a dobrou vůli, chci pozvat jordánsko-palestinskou delegaci na neformální rozhovor sem do Jeruzaléma, abychom mohli vyslechnout jejich názory, umožnit, aby byly slyšeny naše, a aby byla vytvořena vhodná atmosféra pro sousedské vztahy. Pro Palestince žijící na okupovaných územích měl Rabin nejen tvrdá, i když realistická slova, ale i slova povzbuzení: Chci říci z tohoto místa toto: Osud nám určil, abychom žili spolu na stejném kousku půdy, v téže zemi. Vedeme naše životy s vámi, vedle vás a proti vám. Prohráli jste proti nám válku. Sto let krveprolití a vašeho teroru proti nám vám přineslo pouze utrpení, ponížení, ztráty a bolest. Ztratili jste tisíce svých synů a dcer a stále prohráváte. Čtyřicet čtyři let jste žili v sebeklamu. Vaši vůdcové vás sváděli lžemi a úmyslným klamem. Zameškali všechny příležitosti, odmítli všechny návrhy na dohodu a vedli vás od jedné tragédie ke druhé. Tak tedy vy, Palestinci, kteří žijete na okupovaných územích, kteří bydlíte v zoufalé chudobě v Gaze a Chán Júnisu, v uprchlických táborech v Hebronu a Nábulusu; vy, kteří jste ve svém životě nepoznali ani den svobody a radosti - vyslechněte nás, třebas jen tentokrát. Nabízíme vám z našeho dnešního stanoviska nejslušnější a nejživotnější návrh - autonomii se všemi jejími výhodami i omezeními. Nedostanete všechno, co chcete. Možná že ani my ne. Vezměte tedy konečně jednou svůj osud do svých rukou. Nevzdávejte se této příležitosti, která se nemusí opakovat. Přijměte náš návrh vážně - abyste se vyhnuli budoucímu utrpení a smutku; a nakonec prolévání slz i krve. Nová vláda naléhavě vyzývá Palestince na okupovaných územích, aby dali příležitost míru - a zastavili veškerou násilnou a teroristickou aktivitu po dobu trvání vyjednávání o autonomii. Jsme si vědomi toho, že Palestinci nejsou všichni z jednoho těsta, že jsou mezi nimi výjimky a rozdíly. Ale vyzýváme obyvatelstvo, které léta trpělo, i podněcovatele nepokojů na okupovaných územích, aby se zřekli kamení i nožů a vyčkali výsledků rozhovorů, které by mohly docela dobře přinést mír na Blízký východ. Kdyby Palestinci tento návrh odmítli, končil Rabin, „budeme dále jednat, ale budeme s okupovanými územími zacházet tak, jako by mezi námi neprobíhal žádný dialog. Místo podání přátelské ruky použijeme veškeré možné prostředky, abychom zabránili teroru a násilí. Výběr, v tomto případě, je na vás". Bylo to energické prohlášení, směřující - podle formulace z Camp Davidu o dohodě s Palestinci - k tomu, že autonomie na Západním břehu a v Pásmu Gazy bude tři roky po svém nastolení následována diskusemi o „trvalém řešení", jež samo by bylo uplatněno do pěti let. Rabinova slova navrhla nový pořad jednání, přinesla nový tón a byla předehrou k sérii nových iniciativ, jimiž Izrael nastoupil na cestu, která proměnila Blízký východ. Postoje, platné čtyřiačtyřicet let, byly zpochybněny. Rabin, který byl válečným vítězem a jenž chápal hroznou cenu války, se rozhodl být vítězem v míru. Ve svém projevu, který představoval jak mezník, tak bod obratu v dějinách Izraele, Rabin prohlásil: Členové Knesetu, od této chvíle už pojem „mírový proces" neplatí. Od nynějška již nebudeme hovořit o „procesu", ale o uzavření míra. Při uzavírání míra si přejeme požádat o pomoc Egypt, jehož zesnulý vůdce, prezident Anvár Sadat, projevil tolik odvahy a mohl odkázat svému lidu - i nám - první mírovou dohodu. Vláda bude hledat další cesty, jak zlepšit sousedské vztahy a posílit pouta s Egyptem a jeho prezidentem Husním Mubarakem. Vyzývám představitele arabských zemí, aby se vydali po stopách Egypta a jeho prezidenta a učinili krok, který přinese nám - i jim - mír. Zvu jordánského krále a syrského prezidenta na tuto řečnickou tribunu v izraelském Knesetu, sem do Jeruzaléma, s cílem hovořit o míra. Ve službách míra jsem připraven odjet do Ammánu, Damašku a Bejrútu, třeba dnes nebo zítra, protože neexistuje větší vítězství, než je vítězství míra. Války mají své vítěze a své poražené, ale v míra je vítězem každý. Rabin se pak obrátil k úloze Spojených států, které, jak řekl, „se s námi budou podílet na uzavření míru" - Spojených států, „jejichž přátelství a zvláštní spřízněnosti si velmi vážíme". Ale snaha o mír se sousedy je především úkolem Izraele samotného: Nebudeme litovat žádného úsilí, abychom posílili a zlepšili zvláštní vztahy, které máme s jedinou světovou supervelmocí. Pochopitelně využijeme jejích rad, ale rozhodnutí budou jen naše, Izraele jako suverénního a nezávislého státu. Budeme se také snažit o kultivování a posilování našich vztahů s Evropským společenstvím. Přestože jsme si s Evropany ne vždycky hleděli z očí do očí a měli jsme s nimi své spory, nepochybujeme, že cesta k míra vede rovněž Evropou. Budeme posilovat veškeré možné vztahy s Ruskem i dalšími státy Com-monwealthu, s Čínou a s každou zemí, která přijme naši podávanou ruku. Rabin skončil energickým vyhlášením filozofie, která byla podkladem úsilí, jež měl v úmyslu vyvinout: Pane předsedo, členové Knesetu, bezpečnost, to není pouze tank, letadlo nebo raketová loď. Bezpečnost je také, a možná nade vše ostatní, člověk, izraelský občan.

Bezpečnost je výchova člověka, je to jeho domov, jeho škola, jeho ulice jg i sousedství, společnost, která ho vychovala. Bezpečnost je také lidská naděje. Je to klid v duši a živobytí přistěhovalce z Leningradu, střecha nad hlavou přistěhovalce z Gondara v Etiopii, továrna, která zaměstnává demobilizovaného vojáka, mladý rodný syn. Znamená splynutí s naším způsobem života a kulturou - také to je bezpečnost. Pane předsedo, vážení členové Knesetu, toto je naše vyhlášení úmyslů, toto je naše „legitimace totožnosti", toto jsou naše přání, která chceme proměnit ve skutečnost. Vše, co jsem řekl jménem vlády i jménem svým, bylo proneseno v dobré víře a s touhou zvolit novou cestu, stimulovat, znovu probudit, vytvořit a udržovat zde stát, který každý Žid, kdekoli na světě, bude považovat za svůj domov a za předmět svých snů. Naše veškerá politika může být shrnuta do jediného verše Knihy Knih: „Kéž dá Pán tomuto národu sílu, kéž Pán sešle svému národu mír." Od prvních hodin, které strávil ve funkci ministerského předsedy, Rabin jednal s rychlostí a autoritou muže rozhodnutého rozbít šablonu stagnace a konfrontace, která charakterizovala funkční období jeho předchůdce. Když armáda požadovala souhlas, aby mohla vstoupit do kampusu palestinské univerzity v Nábulusu a vyhledat tam šest ozbrojených Palestinců, kteří se měli snažit ovlivňovat tamní volby studentské rady, Rabin odmítl. Do týdne po svém příchodu k moci přikázal zmrazit všechny nové stavby včetně domů osadníků na Západním břehu a v Gaze. Šamir vyslovil nahlas svůj nesouhlas. „Zabrzdit výstavbu, zabrzdit osady na půdě v Judeji a Samarii," řekl, „znamená vzdávat se částí Velkého Izraele bez vyjednávání, před vyjednáváním a za peníze." Byla to narážka na záruku desetimiliardové půjčky od Spojených států, potřebnou pro absorbování rostoucího počtu ruských přistěhovalců, která byla Šamirovi odmítnuta kvůli výstavbě osad na okupovaných územích. Židovští osadníci odmítali zmrazení jako „vyhlášení války". Rabin se však nedal odstrašit. 19. července, šest dní po Rabínově jasné výzvě v Knesetu, se ministr zahraničí Spojených států James Baker vrátil na Blízký východ. Rabin byl rozhodnut najít cestu vpřed, která by změnila Palestince z odpůrců v partnery. Dva dny po Bakerově návštěvě Rabin odletěl do Káhiry. Byl od začátku přesvědčen, že Egypt musí sehrát významnou úlohu při překonávání rozporů. Impuls ke smíření byl dán. Rabinova návštěva Káhiry byla první návštěvou izraelského ministerského předsedy za šest let. Cesta k obnově vyjednávání o trvalém mírovém řešení na Blízkém východě byla znovu na izraelském pracovním programu. 10. srpna odletěl Rabin do Spojených států na dvoudenní schůzku s prezidentem Bushem v Kennebunkportu, prezidentově letním sídle v Maine u Atlantského oceánu. Od poslední schůzky mezi Šamirem a Bushem již uplynuly dva roky. Když summit skončil, Bush oznámil, že Spojené státy poskytnou Izraeli záruky na půjčky. „Zavázal jsem se pomoci Izraeli s úkolem absorbovat přistěhovalce," oznámil Bush, když rozhovory skončily. „Jsem potěšen, že ministerský předseda i já jsme se shodli na přístupu, který pomůže těmto novým Izraelcům při hledání míru bez frustrace." 24. srpna zrušil Izrael příkazy k deportacím jedenácti Palestinců, kteří byli pokládáni za rozvratné živly. Téhož dne byly ve Washingtonu obnoveny rozhovory mezi Izraelem a Palestinci. O čtyři dny později propustil Izrael 800 ze 7429 Palestinců, které držel ve vazbě. Při jeho úsilí o uzavření míru stál Rabínovi po boku jeho dřívější sok Simon Pereš, který se stal ministrem zahraničí v nové vládě. „Bylo pozoruhodné, jak tito dva muži nyní pracovali společně," komentoval jeden z těch, kdo je často sledovali v akci. V září 1992 Pereš navštívil Londýn. V Johnu Majorovi našel člověka sympatizujícího s izraelským postojem usilujícím o pokrok mírového procesu. Major nejenže ukončil embargo na vývoz zbraní, které prosadila Margaret That-cherová o deset let dříve v době libanonské války, ale zrušil i zákaz prodeje ropy ze Severního moře Izraeli, týkající se britských ropných společností. Major rovněž souhlasil, že podnikne iniciativní kroky spolu s partnery Británie v Evropském společenství (později Evropské unii) k ukončení dvacet let trvajícího arabského bojkotu britských a evropských společností obchodujících s Izraelem. Když padl komunismus ve východní Evropě a roku 1991 se rozpadl Sovětský svaz, mnoho Izraelců podniklo návštěvy ve svých domovských městech nebo domovských městech svých rodičů a prarodičů. Izraelské děti byly povzbuzovány, aby cestovaly se svými učiteli do Polska a navštívily Osvětim, z čehož se vyvinula každoroční pouť nazývaná Pochod živých. Zesílilo vědomí kořenů, nepřítomné tolik let - během doby, kdy mnozí Izraelci byli vedeni k opovrhování těmi, kdo zůstali v Evropě, když se jim otevřela sionistická Palestina. Izraelské muzeum věnovalo sérii výstav životu v židovském „heartlandu", kde jidiš bylo jazykem každodenního života. V srpnu 1992 byl Šimon Pereš pozván na oficiální návštěvu Běloruska, jedné z nových republik vzniklých na místě bývalého Sovětského svazu. Právě v Bělorusku, tehdy části Polska, se narodil a strávil první léta života. Běloruský ministr zahraničí Pjotr Kravčenko doprovázel Perese při návštěvě místa, které bylo před šedesáti lety Peresovým domovem. Takové cesty připomínaly všem, kdo je podnikli, vraždu šesti milionů Židů (Peresovi prarodiče byli zavražděni při holocaustu), zničení velikého „heartlandu" Židů a vznik Izraele jako jejich nového „heartlandu". Pereš o tom napsal: Celou cestu - vesnice leží asi sto kilometrů od Minsku - jsem srovnával nynější krajinu s tím, co bylo uloženo v mé paměti. Všechno se ve skutečnosti zdálo větší. Zdálo se, že stromy mají více listí, že řeka je širší. Obloha byla více šedá, než jsem si pamatoval.

Ve Višněvé se shromáždila celá vesnice, aby nás přivítala; některá mladá děvčata v národních krojích. Uvítali nás chlebem a solí. Děvčata zazpívala na mou počest místní národní písně. Melodie byly působivé a veselé, ale mně zněly vzdáleně, jako z jiného světa. Dnes ve Višněvé nezůstali žádní Židé. U radnice je hromada kamenů na místě kolektivního hrobu, kde byly pochovány pozůstatky obětí ze synagogy. Mezi těmito pozůstatky, pod těmito kameny leží mí prarodiče. Kameny vypadaly tiché a sešlé, ale v srda jsem měl pocit, že slyším jejich pláč. Skoro všechny staré dřevěné domy zmizely. Nové byly vystavěny z cihel a betonu. Také ulice jsou jiné. Kráčel jsem pomalu ulicí, o které jsem si myslel, že v ní stál náš dům. Náhle jsem jej spatřil. Byl přestavěný a je nyní zarostlý břečťanem, ale poznal jsem jej podle studné, která je dosud vedle něj. Plameny války strávily všechno, ale studnu nikoli. Spustili jsme do ní vědro a vytáhli je nahoru plné čisté vody. Zvedl jsem ji k ústům - chutnala stejně. Byl jsem dojat. Stál jsem u domu, kde jsem se narodil, a recitoval kadiš (modlitbu za mrtvé), V hloubi duše jsem plakal. Návštěvníci Izraele během listopadu a počátkem prosince 1992 cítili rostoucí napětí na Západním břehu a v Jeruzalémě. Oživení mírového procesu mělo za následek zvýšenou aktivitu Hamasu a Islámského džihádu, dvou muslimských fundamentalistických skupin nejvíce nepřátelských jakémukoli kompromisu s Izraelem. Zejména Hamas si vylepšil reputaci mezi obyvateli Západního břehu na úkor Arafatovy OOP. Financován bohatě Íránem, jehož fundamentalistickou filozofii sdílel, se Hamas stal dominantní silou nejenom odmítáním izraelské okupace, ale i rozvíjením sociálních a zdravotnických služeb stejně jako vzdělávacích možností pro palestinské obyvatelstvo. Při této činnosti upevňoval muslimský fundamentalismus v samém centru Izraele. Izraelské jednotky, často přepadané mládežnickými gangy v úzkých a slepých uličkách, reagovaly ostrou munici. 10. listopadu v Chán Júnisu zabili izraelští vojáci tři Palestince při demonstraci, která byla prohlášena za ilegální. 11. listopadu v Beit Ummaru na jih od Betléma zabili izraelští vojáci patnáctiletého palestinského chlapce, který spolu s davem házel kamení. O dva dny později byl v Hebronu zastřelen sedmnáctiletý mladík, který neposlechl rozkaz, aby přestal házet kamení. 23. listopadu v Ramu, severně od Jeruzaléma, spustili vojáci palbu na vrhače kamenů a zabili dvanáctiletého palestinského chlapce. 3. prosince v uprchlickém táboře Balata u Nábulusu zahynul sedmnáctiletý Palestinec, když m u vybuchla bomba, kterou vyráběl. Skoro každodenní pouliční bitvy se podepisovaly na duševním stavu obou stran. Nepřátelství vzrůstalo. Zloba se šířila v obou společenstvích. V Jeruzalémě došlo během jediného měsíce k dvaceti čtyřem případům pobodání Židů Palestinci (žádný z nich nebyl smrtelný), ke 3000 incidentů s házením kamení a 400 aut patřících Izraelcům bylo zapáleno při pravidelných nočních útocích po celém městě. Byla to doba, kdy se v Izraeli prohluboval strach a upadalo civilizované chování. Izraelské organizace na obranu lidských práv pranýřovaly izraelské vojáky, kteří často zahajovali palbu proti mladým a neozbrojeným Palestincům.

*** 7. prosince 1992, o pátém výročí zahájení intifády, byli ve městě Gaza zavražděni tri izraelští vojáci a jejich smrt prohlásilo samozvané „vojenské křídlo" Hamasu za akt heroismu. Šest dní nato, 15. prosince, unesli členové Hamasu seržanta izraelské armády Nisima Toledana. Nazítří byl nalezen svázaný a ubodaný. Izraelská vláda se rozhodla podniknout proti Hamasu a Islámskému džihádu drastické akce. Více než 1600 členů těchto dvou organizací bylo ve vazbě, většinou ve vězeňském komplexu Keciot na jih od Beer-ševy. 17. prosince bylo 415 jejich vůdců letecky přepraveno na sever Izraele a deportováno přes hranice do Libanonu. Libanonská vláda je odmítla přijmout a oněch 415 mužů se utábořilo na libanonské straně hranice, kam rychle přišli novináři z celého světa. Snímky deponovaných, většinou starších mužů, jak se zbožně modlí, vyvolaly bouři protiizraelských nálad. Den po dni utrpení deportovaných předváděly televize po celém světě, a na Izrael byl vyvíjen značný nátlak, aby jim dovolil vrátit se domů. Tento nátlak vyvrcholil přijetím Rezoluce Rady bezpečnosti č. 799, požadující jejich návrat do Izraele. Izraelská vláda to odmítla. Aby libanonská vláda zajistila, že pozornost bude soustředěna na deponované ke škodě Izraele, odmítla Červenému kříži dovolení poskytovat jim potraviny a zásoby přes libanonské území. 18. prosince, den po deportaci členů Hamasu, zastřelili izraelští vojáci osmnáctiletého vrhače kamení v uprchlickém táboře Askar u Nábulusu a sedmnáctiletého v uprchlickém táboře El-Arab u Hebronu. 19. prosince zabili šest Palestinců v Chán Júnisu včetně devítileté dívky a dvouletého chlapečka. O tri dny později, také v Chán Júnisu, byl zastřelen desetiletý Imán Abú Amar. 30. prosince připustil Izrael, že několik členů Hamasu bylo deportováno „omylem". V Izraeli pokračoval teror. 15. ledna Palestinec z Gazy vytasil nůž a ubodal čtyři lidi na Ústředním autobusovém nádraží v Tel Avivu a v jedné kavárně. Jeden z mrtvých byl nedávný židovský přistěhovalec z Ruska. Další byl libanonský Arab na návštěvě v Tel Avivu. V prohlášení vydaném v Bejrútu Islámským džihádem se pravilo: „Jako pomstu za odporný zločin sionistických nepřátel, spočívající v deportaci bojovníků, a v rámci našeho soustavného boje proti nepříteli jeden z našich bojovníků ubodal čtyři vetřelecké osadníky na Ústředním autobusovém nádraží v Tel Avivu." Uprostřed těchto osobních a národních tragédií byly v nejhlubší tajnosti zahájeny rozhovory mezi Izraelem a OOP, se kterou až do té doby každá izraelská vláda odmítala hovořit. Byla to významná událost v dějinách Izraele. První z těchto rozhovorů se konal 20. ledna, pět dnů po telavivských vraždách, v izolované vile u Osla a trval tri dny. Hostitelem byla norská výzkumná organizace vedená Terjem Rodem Larsenem, který se dříve spřátelil s izraelským náměstkem ministra zahraničí Jossim Beilinem. „Nastal čas splnit naše předvolební závazky," napsal později Pereš. „Rabin slíbil, že prosadí plán palestinské autonomie do devíti měsíců od chvíle, kdy převezmeme úřad, a tento termín se nyní blížil. Já rovněž jsem bvl netrpělivý, abychom postoupili dál."

Na izraelské straně se první schůzky u Osla zúčastnili politolog z Haifské univerzity dr. Jair Hirschfeld a zkušený novinář dr. Ron Pundak. Ani jeden z nich neměl žádnou oficiální funkci. Na straně OOP stáli „ministr financí" Abú Ala'a a dva jeho blízcí kolegové. Abú Ala'a nastínil návrhy OOP takto: 1. Varianta „nejprve Gaza", při které by se Izrael zavázal stáhnout z Pásma Gazy „do dvou až tří let". Pásmo by se pak stalo na omezené období poručenským územím, buď pod egyptským, nebo mezinárodním mandátem. Mezitím by pokračovalo jednání o dočasném autonomním plánu pro Západní břeh, který, jakmile by byl odsouhlasen, by tam byl uplatněn. 2. „Mini-Marshallův plán" pro Západní břeh a Gazu, jímž by mezinárodní společenství zajistilo prostřednictvím pomoci i investic oživení a masivní rozvoj ekonomiky obou území. 3. Intenzivní hospodářská spolupráce mezi Izraelem a palestinskými dočasnými úřady. Abú Ala'ova odvolávka na Marshallův plán se týkala amerických hospodářských opatření okamžitě po druhé světové válce, navržených bývalým náčelníkem generálního štábu Spojených států generálem George C. Marshallem k oživení hospodářství válkou postižených států v Evropě. Když se Peres dověděl o tom, co Abú Ala'a navrhuje, zjistil mnoho podobností se svými vlastními úvahami. Ekonomické aspekty uzavření míru byly zvláštní součástí jeho vlastního pohledu a myšlenek o cestě kupředu. Uvnitř Izraele zůstávala otázka deponovaných příslušníků Hamasu na nej-přednějším místě veřejného zájmu. 23. ledna bylo sedmnácti z deponovaných dovoleno vrátit se domů. Ale izraelskou nabídku převzít zpět 101 deponovaných, formulovanou o týden později, za velkých protestů proti svému pronásledování odmítli sami deponovaní, kteří dále zvali novináře, aby se stali svědky jejich každodenního života a modliteb. Intifada znovu zesílila. 27. ledna zabili izraelští vojáci v městě Gaza ozbrojeného Palestince. 5. února zabili čtrnáctiletého chlapce Chaleda Itawiho v uprchlickém táboře Nusseirat v Pásmu Gazy. Také v uprchlickém táboře Burejdž byli zastřeleni tři palestinští vrhači kamení. 6. února izraelští vojáci při konfrontaci s davem vrhačů kamení zabili v městě Gaza sedmnáctiletého Ašrafa Da'ora. V Izraeli se rozvinula o těchto zabitích vzrušená debata. Od srpna 1992 do ledna 1993 došlo ke dvěma třetinám zabití Palestinců podle údajů samotné armády během incidentů, kdy životy vojáků nebyly v nebezpečí. Za takových okolností zakazují armádní předpisy jakoukoli „smrtící" střelbu - to znamená mířit výše než na nohy, když se používá ostrá munice. Většina Palestinců tudíž zemřela v důsledku neschopnosti armády dodržovat své vlastní předpisy. Počet usmrcených palestinských dětí ve věku do šestnácti let rovněž v předchozích šesti měsících stoupl. Když Jerusalem Post napsal o dětech, které jejich rodiče posílají házet kamení a kusy betonu: „Vraždou jsou vinni ti, kdo je posílají, a ne vojáci," Juval Ginbar z izraelské organizace pro lidská práva Betselem poznamenal rozhořčeně: „Naši vojáci se nikdy nemýlí. A kdo tedy?" 7. února dostalo pět deponovaných členů Hamasu, kteří onemocněli, povolení vrátit se do Izraele a oni s tím souhlasili. Potom, což bylo možná nevyhnutelné, zájem médií opadl a znovu se soustředil na rostoucí násilí v Izraeli. Na Západním břehu a v Gaze vrhání kamení a provokování izraelských vojáků nabralo zrychlující se tempo v důsledku deportace vůdců Hamasu a Islámského džihádu. Ve své podstatě sionismus usiloval celých sto let o to, aby Palestinci uznali jeho legitimitu. Ani četné konflikty jak před rokem 1948, tak po něm, často poznamenané hrubými a krutými akcemi, nemohly zastřít základní imperativ, že Židé a Arabové z malého pruhu země mezi Středozemním mořem a řekou Jordánem musí nalézt způsob, jak by vzájemně akceptovali své právo žít a prosperovat. Právě na tento imperativ se Šimon Pereš a malá skupinka vyjednavačů v Oslu orientovali a vložili do něj mnoho času i energie po celé jarní měsíce roku 1993. „Úzká skupinka vysokých vládních funkcionářů se nabídla k předávání vzkazů mezi námi a OOP," napsal Pereš později. Tato skupinka zahrnovala norského ministra zahraničí Johanna Jurgena Holsta a jeho manželku Marianne. „Když diskuse nabývaly na intenzitě, vyvinuli logistické a další úsilí, aby udrželi věc v běhu a uchránili nás před zvědavci." 9. února pokročily rozhovory v Oslu o další krok vpřed, když se Pereš sešel o samotě s Rabinem a vyjádřil mu své „pevné přesvědčení", že by se Izrael měl pokusit přemluvit Arafata, aby opustil Tunis a vrátil se na Západní břeh a do Gazy. Pereš pak vyložil Rabínovi výhody obsažené v návrzích, které Abú Ala'a předložil před necelými třemi týdny: 1. Izrael by oznámil, že má v úmyslu stáhnout se z Gazy do určené lhůty dvou až tří let. 2. „Mini-Marshallův plán" pro Pásmo Gazy by se začal realizovat. 3. Tento vývoj by se nedotkl probíhajících dvoustranných jednání s Palestinci ve Washingtonu o dohodě o úplné autonomii. 4. Mezitím bychom mohli zároveň vytyčit plány na dlouhodobou hospodářskou spolupráci mezi Izraelem a Pásmem Gazy. 5. V Pásmu Gazy by se měla postavit odsolovací zařízení a zařízení pro turistiku, přístav a ropný terminál, což vše by pomohlo podnítit rozvoj ekonomiky. 6. Jednání o těchto návrzích by probíhala utajeně, aniž by o nich oficiální palestinští vyjednavači věděli. 11. února začalo v Oslu další dvoudenní jednání, zase v největší tajnosti. Vzešly z něho návrh prohlášení zásad a dokument určující „Směrnice pro regionál-

ní Marshallův plán". Naléhavost nalezení nového způsobu, jak pokročit dál, zdůraznilo o měsíc později oznámení z 18. března, že za tři měsíce od 18. prosince - deportace vůdců Islámského džihádu a Hamasu - Palestinci zabili deset Izraelců a Izraelci třicet Palestinců. Byly také uveřejněny počty mrtvých za rok 1992. Bylo jasné, že povstání nemá precedent v dějinách Izraele, pokud jde o ztráty na životech. Palestinci zabili během roku jedenáct izraelských vojáků a jedenáct izraelských civilistů. Izraelské jednotky zabily sto Palestinců. A Palestinci, většinou členové Hamasu a Islámského džihádu, zabili 220 svých palestinských spoluobčanů. Vraždy Židů během března vyvolaly strach mezi Izraelci všech politických přesvědčení. Prvního března ubodal Palestinec z Pásma Gazy v Tel Avivu dva dvacetileté civilisty, Natana Azariu a Gregoryho Avramova. Následujícího dne byl ve městě Rafa v Pásmu Gazy ve svém voze Jehošua Weissbrod poraněn kamenem a pak zastřelen. 8. března ubodali dva Palestinci zahradníka Uriho Magidiše, když pracoval ve skleníku v osadě Gan Or v Pásmu Gazy. 12. března byl zastřelen na dálnici z Tel Avivu do Jeruzaléma Jehošua Freidberg, čty-řiadvacetiletý přistěhovalec z Kanady. Následujícího dne byla v Chán Júnisu utlučena ve své dodávce řidička Simha Lévyová, která vozila Palestince z Pásma Gazy do práce na území uvnitř hranic z roku 1967. 20. března byli zastřeleni dva izraelští vojáci - seržant Jossi Šabtaj, který hlídkoval v uličkách uprchlického tábora Džabalja v Pásmu Gazy, a seržant Gitai Avisar z osady Alei Zahav na Západním břehu, který zahynul, když jeho vojenský džíp padl do léčky u osady Ariel. V den těchto dvou posledních vražd (a do konce měsíce jich bylo ještě dalších pět) se konala třetí schůzka v Oslu. Trvala tři dny, až do 22. března. Přestože pomadridské rozhovory ve Washingtonu se dále bezvýsledně protahovaly v záři reflektorů televizních štábů a novinářských fotoblesků, tajné rozhovory v Oslu zaznamenávaly pokrok. Začala se rýsovat dohoda mezi Izraelem a OOP. Pereš byl informován o diskusích v každé jejich fázi a 14. května se vrátil, aby navštívil Rabina a podal mu zprávu, o čem se hovořilo a čeho se dosáhlo: Zdůraznil jsem, že lidé z OOP v Oslu jsou pružnější, mají větší představivost a jsou autoritativnější než tým vyjednávající ve Washingtonu. V Oslu byly předloženy zajímavé návrhy k definici jurisdikce autonomie a ke stanovení zbytkového statusu a pravomocí Izraele během přechodného období - což byla dvě témata, jež nebyla dlouho překonatelná ve Washingtonu. Navíc koncepce „nejdříve Gaza", zdůraznil jsem Rabinovi, byla evidentně v zájmu Izraele. Převažující většina Izraelců se chce přelidněného a terorem prolezlého Pásma Gazy zbavit. Podle dohody vznikající v Oslu, poukázal jsem také, by pětileté přechodné období mělo začít okamžitě. Naproti tomu dohoda z roku 1978 z Camp Davi- 545 du určovala, že pětileté období by začalo teprve poté, až by detaily autonomie byly dohodnuty a uvedeny v život. Proces z Camp Davidu má sice konec, ale žádný definitivní začátek; určil cíl, ale nedokázal opatřit luk a šíp, aby se na něj mohlo střílet. „V dramatických týdnech, které následovaly," poznamenal Peres, „Rabin, od přírody opatrný, postupoval pomalu a ostražitě. Byl vůči rozhovorům v Oslu skeptický; někdy na ně docela přestal věřit. Když byl později dotazován, proč se nepodělil o toto tajemství s žádným ze svých blízkých spolupracovníků, odpověděl upřímně, že pochyboval o všem, co by mohlo z Osla vzejít. Nicméně poskytl mně i jednáním šanci. A nakonec, když se konečný cíl stal dosažitelným, se nestáhl." V Oslu se k jednání připojil Uri Savir, generální ředitel izraelského ministerstva zahraničních věcí. To podstatně zvýšilo jejich status. „Savir musel překvapit Palestince," uvažoval Peres, „když naznačil, že .nejdříve Gaza' v izraelském pohledu nemusí nutně znamenat závazek nyní a naplnění teprve za mnoho měsíců nebo dokonce let. Otázal se: ,Nemohlo by to znamenat předání Gazy do tří nebo čtyř měsíců po podpisu Prohlášení o zásadách, anebo dokonce ještě předtím, než bude uzavřena podrobná dohoda o dočasné autonomii pro Západní břeh?'" Poručenství Pásma Gazy, podle Savirova scénáře, by řídili společně Palestinci, Egypťané a Jordánci, v plné spolupráci s Izraelem. „Nejdřív Gaza" se začalo vyvíjet v „Gaza a Jericho nejdřív". Peres dával bedlivě pozor na každý pohyb kupředu. Později napsal: „Naznačil jsem Egypťanům už o nějakou dobu dříve, že jsme připraveni uvažovat i o návrzích typu ,Gaza plus' a že Jericho by mohlo být tím ,plus'." 14. června se v Oslu konala další tajná schůzka. K Urimu Savirovi a Abú Ala'ovi se přidal Joel Singer, který byl členem izraelského vyjednávacího týmu v Camp Davidu před patnácti lety. Jedním z bodů jednání bylo, že Izrael trval na kontrole bezpečnostních oblastí na Západním břehu. „Mé instrukce," prozradil Abú Ala'a, „znějí, že v bezpečnostních záležitostech mám být otevřený k vašim návrhům." Izrael by měl definovat své vlastní bezpečnostní lokality. Abú Ala'a dodal s úsměvem: „Prosím vás ale, ne abyste prohlásili celý Západní břeh za bezpečnostní zónu!" Na tomto zasedání opustila izraelská delegace svůj dřívější návrh na jordán-sko-egyptské poručenství nad oblastmi, které by měly být předány pod palestinskou kontrolu. „Je z vašeho pohledu realizovatelné," zeptal se Savir Abú Ala'y, „obejít se bez toho?" „Je to na vás," odvětil Abú Ala'a. Savir pak Abú Ala'ovi řekl, že Palestinci by měli uvažovat v termínech převzetí Gazy a Jericha do tří nebo čtyř měsíců od podpisu Deklarace o zásadách. 20. srpna 1993 slavil Šimon Peres své sedmdesáté narozeniny. Toho večera se jeho iniciály ocitly pod dokumentem, na němž vyjednavači obou stran pracovali tak 547 dlouho: Dohod z Osla. Později napsal: „Zde byla malá skupinka Izraelců, Palestinců a Norů, partnerů jednoho z nejlépe střežených tajemství všech dob, tajemství, jehož okamžité prozrazení by vytvořilo předěl v dějinách Blízkého východu." S nesmírným nadšením, pramenícím z celoživotního boje za sionistický ideál míru se sousedy, řekl Pereš Abú Ala'ovi. „Budoucnost Gazy může být podobná Singapuru. Od bídy k prosperitě jediným nepřerušovaným skokem." Jak je podivné, uvažoval Pereš toho večera, „že my Izraelci jsme nyní těmi, kdo uděluje Palestincům to, co Britové věnovali před více než

sedmdesáti lety nám, .národní domov v Palestině' slovy Balfourovy deklarace z listopadu 1917." Pereš dodal: „Té noci jsem se ani nepokoušel usnout, ale jen jsem ležel a čekal na úsvit nového dne." Pereš a jeho spolupracovníci-vyjednavači dospěli nejen k pokroku v palestin-sko-izraelském konfliktu, ale i k plánu na širší regionální spolupráci, prosperitu a mír - od Středozemního moře k Perskému zálivu: něčemu, co předvídal jak plán Spojených národů na rozdělení z roku 1947, tak Deklarace nezávislosti Izraele z roku 1948. Pereš odletěl s Johannem Jurgenem Holstem do Kalifornie, aby o dohodě informoval ministra zahraničí Warrena Christophera, který tam byl na dovolené, a Dennise Rosse, koordinátora Státního departmentu pro Blízký východ. „Byli ve své podpoře velkorysí," napsal Pereš později, „i přesto, že neměli celkovou informaci předem." Organizace pro osvobození Palestiny, dosud pro mnohé Izraelce pária, se stala partnerem. Opozice to nejprve zesměšňovala a později obviňovala Rabina i Perese nejhrubším, co nejvýhrůžnějším způsobem za to, že si potřásli rukou s nepřítelem. Ale i ona, až na ni došlo, musela potřást touto rukou též, veřejně přislíbit, že dodrží dohody, podepsané jejich předchůdci, a budovat na nich. Izrael trval na tom, aby Jásir Arafat, doposud vůdce skupiny, která spáchala mnoho okázalých teroristických činů, konkrétně odsoudil terorismus, dříve než bude moci být dosaženo jakékoli dohody mezi nimi a předtím, než bude podepsána Deklarace zásad, ztělesňující dohody z Osla. Když prezident Clinton očekával Rabina a Arafata v Bílém domě kvůli podpisu, nastal ve vyjednávání obrat - za pět minut dvanáct -, když Arafat souhlasil, že podepíše dopis, adresovaný norskému ministru zahraničí, v němž splnil izraelský požadavek. Dopis zněl: „Rád bych vám potvrdil, že - na základě podpisu Deklarace zásad - zahrnu do svých veřejných prohlášení následující postoj: ,Ve světle nové éry, zahájené podpisem Deklarace zásad, OOP povzbuzuje a vyzývá palestinský národ na Západním břehu a v Pásmu Gazy, aby se zúčastnil kroků směřujících k normalizaci života zavržením násilí a terorismu, přispěním k míru a stabilitě a aktivní účastí na rekonstrukci, ekonomickém rozvoji a spolupráci." Na trávníku Bílého domu byla připravena působivá ceremonie podpisu Deklarace zásad. Prezident Clinton pozval významnou skupinu hodnostářů, minulých i současných, aby byli svědky podpisu. Když se Rabin připravoval k odletu do Washingtonu, rozhodl se přivézt s sebou několik zvláštních hostí. Jedním z nich měla být Semadar Haranová. Před několika lety vnikli do jejího domu ve městě Naharija, osm kilometrů od libanonských hranic, palestinští teroristé a zmocnili se jejího manžela a maličké dcerušky. Jí se podařilo ukrýt s další dcerou na půdě, odkud slyšela hlasy teroristů a rachot výstřelů. „Její mladá dcera se nedokázala zdržet v tomto úkrytu tlumeného pláče, právě nad ústími pušek teroristů," napsal Rabin později, „a Semadar se obávala, že by je pláč mohl prozradit." Rabin dodal: „Spojujeme si tento druh hrůzných příběhů s časy nejtemněj-ších hodin holocaustu. Její dcera zahynula v úkrytu na půdě. Hlavou její druhé dcerušky udeřili o skálu a rozbili ji. Manžela zabily kulky." Rabinovo líčení (napsané o tři měsíce později) pokračovalo: Požádal jsem Semadar Haranovou, zda by nejela do Washingtonu, aby se mnou byla v ten mimořádný a obtížný okamžik pro židovský národ, pro Stát Izrael a pro Semadar samotnou. Věděl jsem, že to, co od ní žádám, je tak těžké jako přejít Rudé moře. Měla při ceremonii sedět jen pár metrů od muže, který dával rozkazy vrahům její rodiny. Semadar souhlasila, že přijde. Přijela na Ben Gurionovo letiště několik minut před odletem. Velice jsem si jí vážil a obrovsky obdivoval její schopnost reagovat kladně. Ale Semadar nás při našem letu nedoprovázela. V posledním okamžiku ji vzpomínky přemohly. Popřála nám štěstí, požehnala nám za naše rozhodnutí uzavřít mír s Palestinci a řekla, že se bude modlit za nás i za to, abychom se vrátili a přivezli do Izraele mír. Řekla, že nás bude veřejně podporovat, že bude o míru snít i pro něj plakat. Ale s námi neodjela. „Nebyla bych to schopna unést," řekla mi s očima plnýma slz. „Nemohu mu stisknout ruku," dodala, „ale vy, ministerský předseda, jste mým poslem." Odstartovali jsme. Naše letadlo se zvedlo k obloze na své cestě do Washingtonu. Semadar zůstala v Izraeli. Z letiště odjela přímo na hřbitov a položila olivové snítky na hrob svého manžela, na hrob své prvorozené dcery i na hrob své druhé dcery. *** Deklarace zásad byla podepsána ve Washingtonu 13. září 1993. Jicchak Rabin a Jásir Arafat byli jejími hlavními signatáři. Podpisová ceremonie se konala na trávníku Bílého domu, u téhož stolu, který byl použit v Camp Davidu k podpisu dohody mezi Beginem a Sadatem roku 1978. Bezprostředně po podpisu spatřily miliony televizních diváků na celém světě Rabinův nesmělý stisk ruky s Ara-fatem i jeho nešikovný úsměv. Tento stisk ruky, více než kterýkoli jiný jednotlivý akt, symbolizoval revoluci a novou skutečnost. Izrael uznal OOP, jednal s ní a podepsal s ní dohodu; a OOP uznala Izrael. Během jednoho měsíce to, co se rodilo tak utajeně v Oslu, bylo předvedeno ve Washingtonu celému světu. V následujících měsících Izrael i OOP vedly skoro nepřetržitá jednání s výhledem na izraelské stažení z části, a eventuálně většiny Západního břehu a Pásma Gazy. Byl to vývoj nepředstavitelný ještě před několika málo lety, překonávající slepou uličku a tvrdost i násilí vyvolávané okupací. Rabina se často ptali v následujících měsících, co mu procházelo hlavou během toho potřesení rukou. Jako zdrženlivý, ostýchavý člověk nedokázal snadno odpovědět. Ale když tři měsíce po Washingtonu znovu vyšly jeho paměti napsané roku 1979, vyložil v nich své pocity. „Věděl jsem," napsal, „že ruka, podaná mi ze vzdálenější strany pódia, je táž ruka, která držela nůž, která držela pušku, ruka, která dávala rozkaz k palbě a k vraždění. Ze všech rukou na světě právě toto nebyla ruka, kterou bych chtěl nebo toužil stisknout. Ale na tom pódiu nestál Jicchak Rabin, soukromý občan, který bydlí v ulici Rav Aši v Tel Avivu,

nebyl to otec Dalie a Juvala, kteří si odsloužili vojenskou službu, nebo dědeček dnešního vojáka Jonatana - dědeček, který nespí příliš dobře každou noc a má starosti jako všichni rodiče a prarodiče v Izraeli." Rabínova úvaha pokračovala: Byl bych rád podepsal mírovou dohodu s Holandskem, Lucemburskem nebo Novým Zélandem. Ale to nebylo třeba. Proto jsem stál na tom pódiu, na světovém jevišti, jako představitel národa, jako vyslanec státu, který si přeje mír s nejhorším a nejodpornějším ze svých nepřátel, státu, který chce dát mim šanci. Jak jsem řekl, člověk neuzavírá mír se svým přítelem. Člověk uzavírá mír se svým nepřítelem. Svět se před našima očima obrací vzhůru nohama. Globusy a atlasy u vás doma se změnily v archeologické památky. Vaše geografické knihy se stávají sběratelským předmětem. Nejméně pravděpodobné události se vám rozvíjejí před vašima vlastníma očima. Ideologie, které poháněly miliony lidí, zmizely beze stop; ideje, které přinesly smrt milionům, samy zahynuly ze dne na den. Hranice byly smazány nebo přestěhovány. Objevily se nové státy a jiné se zhroutily. Velká revoluce v Moskvě, v Berlíně, v Kyjevě i v Johannesburgu, v Bukurešti i v Tiraně dospěla do Jeruzaléma, Tel Avivu, Beer-ševy a Teverije. Prožíváme revoluci mim. nili naše životy svými vlastními a dokonce obětovali své životy za naše - přichází tato ceremonie příliš pozdě". Přišel se svou delegací „od národa, od země, od rodin, které nepoznaly jediný rok - ani jediný měsíc -, ve kterém by matky neplakaly pro své syny". Ve svém projevu se Rabin obrátil přímo na Palestince. „Je nám určeno osudem, abychom žili společně na stejné půdě ve stejné zemi," řekl jim. „My, vojáci, kteří jsme se vraceli z bitvy potřísněni krví, my, kdo jsme viděli své příbuzné a přátele zabíjené před našima očima, my, kdo jsme se účastnili jejich pohřbů a nemohli se podívat do očí jejich rodičům a sirotkům, my, kteří jsme přišli ze země, kde rodiče pochovávají své děti, my, kdo jsme bojovali proti vám, Palestincům - my vám dnes říkáme nahlas a jasně: Už bylo dost krve a slz. Dost. Nechováme k vám žádnou nenávist. Netoužíme po pomstě. My, stejně jako vy, jsme národ, který chce stavět domy, sázet stromy, milovat, žít vedle vás - důstojně, v porozumění, jako lidské bytosti, jako svobodní lidé. Dáváme dnes šanci míru a říkáme vám: Dost. Modleme se, aby nastal den, kdy všichni řekneme: Sbohem, armádo." Rabin věděl, že Arafat a OOP byli posledním pozůstatkem palestinského sekulárního nacionalismu, s nímž by Izrael mohl jednat. Jednomu z důvěrných přátel vysvětloval, že OOP byla tehdy na svém nejnižším bodě. Na Západním břehu i v Gaze naléhaly Hamas a Islámský džihád na přijímání radikálnějších, fundamentalistických a jednoznačně násilných řešení a tento extremismus rychle získával podporu obyvatelstva. Rabin věděl, že jestliže budou mít úspěch, jestliže konflikt bude teologizován, mír nenastane nikdy. Protože v teologických konfliktech neexistují kompromisy, a tudíž ani řešení. To byl důvod pro ten stisk ruky i pro Rabinovu rozhodnost posílit odnož palestinského nacionalismu, představovanou OOP, jakožto partnera pro mírové řešení. Ve svém projevu na trávníku Bílého domu Rabin také projevil duševní rozpoložení, které naznačil poprvé, když hovořil na hoře Scopus roku 1967 po Šes-tidenní válce. V Bílém domě hovořil o tom, jak „pro mnoho tisíc lidí, kteří bránili

KAPITOLA DEVĚTADVACÁTÁ

Mírový proces

Po uzavření dohody s OOP diskutovali Rabin s Peresem, jaký by měl být jejich další krok. Rabin se domníval, že by bylo třeba oslovit Sýrii kvůli dohodě o Golanských výšinách, založené na jejich navrácení Sýrii buď celých, nebo skoro celých výměnou za „úplný mír". Také soudil, že jakýkoli přístup k Jor-dánsku by měl brát v úvahu tři podmínky krále Husajna: navrácení veškeré země, vrácení větší části vody, kterou Izrael odebírá z řeky Jordán, a povolení palestinským uprchlíkům vrátit se do jejich bývalých domovů. Pereš navrhl, že by se měli pustit nejdříve do jordánské možnosti a „vzít ji útokem". „Řekl jsem Rabínovi, že jestliže bychom přijali dva z králových požadavků, můžeme uzavřít mír." Ty dva, které by měly být akceptovány, byly požadavky na půdu a vodu. Pak by mohli odmítnout návrat uprchlíků. „Jestliže slíbíme králi, že si zachová svůj status v Jeruzalémě," dodal Pereš, „a pomůžeme mu vyřešit jordánský dluh v Americe, budeme moci dosáhnout dohody." Rabin souhlasil, že Pereš by měl zkusit tento tah. V listopadu odjel Pereš soukromě do Ammánu navštívit Husajna. Dosáhli úplné dohody, která byla později uveřejněna. Provádění dohod z Osla se stalo známým jako „mírový proces" (přestože Rabin doufal, že místo toho bude používán termín „uzavírání míru"). Tento proces nabídl Izraeli a Palestincům cestu vpřed, která neexistovala od rezoluce Spojených národů o

rozdělení z roku 1947. Pro mnohé Palestince byla autonomie dohodnutá v Oslu a plány na stažení, které byly projednávány po Washingtonu, prvním krokem k vytvoření státu - což bylo to, co jejich vůdcové odmítli roku 1947: dvoustátní řešení pro zemi mezi Středozemním mořem a řekou Jordán, rozdělenou co nejpřesněji na národnostních základech. Arafat pochopil, že autonomní instituce v měřítku nabídnutém v Oslu na celém Západním břehu i v Gaze - ne nepodobné národním institucím, které vytvořila Židovská agentura mezi dvěma světovými válkami - jsou rozhodující předehrou ke státnosti. Avšak stejně jako roku 1947 byli palestinští Arabové vyzýváni pozvednout zbraně proti dvoustátnímu řešení a pobízeni k tomu vnějšími i vnitřními arabskými silami, tak i po Oslu vůdci Hamasu a Islámského džihádu, představující nyní menšinu Palestinců, zaměřili svůj teror k tomu, aby se pokusili zajistit nefunkčnost dohod z Osla. Také izraelští extremisté se pokoušeli dohody sabotovat. V lednu 1994 bývalý šéf izraelské vojenské rozvědky Jehošafat Harkabi, který umíral na rakovinu, řekl dvěma výzkumným pracovníkům z Ben Gurionovy univerzity, kteří ho interviewovali o politické situaci, že se obává, aby vnitrostátní izraelská debata o stažení ze Západního břehu neměla katastrofální důsledky. „Rabin nezemře přirozenou smrtí," řekl. „Ne že bych mu to přál, Bůh uchovej." Harkabi se stal zásadním přívržencem mírového procesu, ale věděl, jak hluboce rozděluje izraelské veřejné mnění. 25. února, měsíc po Harkabiho varování, zahájil izraelský střelec Baruch Gold-stein palbu uvnitř hlavní mešity v Hebronu místě hrobů patriarchů, uctívaných židy stejně jako muslimy - a zabil dvacet devět modlících se Arabů. V důsledku hebronského masakru přerušil Arafat vyjednávání s Izraelem o stažení izraelských jednotek a správy z Gazy a Jericha. Rabinovi trvalo několik týdnů, než ho přesvědčil, že by neměl dovolit, aby ho násilí svedlo z cesty k dohodě a autonomii. Rozhovory byly obnoveny. Ale také palestinský arabský extremismus usiloval o zničení mírového procesu. Novou palestinskou teroristickou taktikou byli „sebevražední atentátníci", mladí muži, kteří za slib, že se dostanou do ráje, sami sebe vyhodí do povětří v autobuse nebo na veřejném místě, aby zabili co nejvíce lidí. 6. dubna sebevražedný atentátník, člen Hamasu, zabil osm Izraelců v Afule. Hamas oznámil, že to je pouze začátek série útoků jakožto pomsty za vraždy v Hebronu. O sedm dní později další člen Hamasu s výbušninami připevněnými na těle odpálil bombu v autobuse v Hadeře. Šest lidí přišlo o život. Podle slov dr. Ijada Sarradže, palestinského psychiatra,sebevražedné atentáty nejsou těmto islamistům zakázány, protože oni to považují za svatou válku proti Židům a každý Žid je nepřítelem. Oni všichni věří, že nezemřou, že budou přemístěni z jedné fáze života do jiné." Každému sebevražednému atentátníkovi bylo řečeno, že když prolije první kapku své krve, očistí ho to od všech jeho hříchů a pošle přímo do ráje. Rabin nechtěl dovolit, aby ho tyto dva arabské teroristické činy, bez ohledu na to, jak byly šokující pro izraelské veřejné mínění, odvrátily od úsilí dosáhnout dohody s Arafatem, jež mezi jinými cíli měla učinit z teroru minulost. Trval neústupně na tom, že zastavit mírový proces kvůli teroru by znamenalo přiznat teroristům vítězství. Jakoby ozvěnou Ben Gurionova výroku z roku 1939, že palestinští Židé budou bojovat proti Hitlerovi, jako by neexistovala Bílá kniha, budou bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla válka, Rabin prohlásil: „Budeme pokračovat v mírovém procesu, jako by neexistoval teror. A budeme bojovat proti teroru, jako by neexistoval tento proces." Závěrečná jednání se konala tajně v Bukurešti a v Káhiře, s Peresem jako hlavním izraelským vyjednavačem. Když se Rabin a Arafat sešli 3. května v Káhiře, sešli se proto, aby dali definitivní podobu dohodě, připravené v Oslu a Washingtonu, a udělali to důkladně. Podpis byl naplánován na 4. květen. Světový tisk se shromáždil, aby byl svědkem této historické události. Ale zcela na poslední chvíli, dost dlouho po půlnoci 3. května, Arafat dále požadoval drobné územní změny na podrobných mapách, které byly nakresleny a předběžně řadu hodin prodiskutovávány (těchto podrobných map bylo celkem šest). V jedné chvíli prezident Mubarak, který měl řídit veřejnou ceremonii, přišel osobně za Rabínem, aby ho požádal o souhlas s tím, že předá Arafatovi malé území na pobřeží Gazy, které si Izrael chtěl zachovat z bezpečnostních důvodů, jelikož bylo blízko jedné židovské osady. Rabin souhlasil. Podpisovací ceremonii vysílala 4. května přímým přenosem televize do celého světa, což se stalo typickým rysem všech dalších veřejných vyvrcholení arab-sko-izraelských vyjednávání. Mubarak slavil šedesáté šesté narozeniny; podpis byl úmyslně stanoven na tento den, aby slavnost posílila jeho prestiž. Podpisovací ceremonie probíhala a účastníci a miliony televizních diváků pozorovali Rabina, jak podepisuje hromadu dokumentů, které tvořily dohody. Náhle se zastavil a šel k ostatním účastníkům Mubarakovi, Peresovi a ministru zahraničí Spojených států Warrenu Christopherovi - a ukázal jim, že Arafat nepodepsal mapy z oblasti Jericha. Shromáždění hodnostáři se pustili do přesvědčování Ara-fata, aby podepsal. Ten to nechtěl udělat. Rabin zůstal nehybně stát, se založenýma rukama a tvrdošíjným výrazem. Představitelé pak odešli z pečlivě připraveného pódia a probírali celou záležitost mimo dosah kamer. Říká se, že Mubarak musel užít ostrý jazyk, když naléhal, aby Arafat podepsal. Pak se představitelé vrátili na pódium a před kamery a Arafat připojil k mapám svůj podpis. Byl to okamžik vysoce dramatický a blízký absurditě. Pro izraelskou veřejnost to byla znepokojivá ukázka Arafatovy vrtkavosti. Ale Palestincům a mnoha lidem v arabském světě Arafat předvedl - jak pravděpodobně zamýšlel -, že to, co se po něm chce, aby podepsal, nepodepíše bez určitého protestu - dokonce i když jde o něco, s čím on i jeho vysocí poradci po dlouhém vyjednávání souhlasili. Káhirská dohoda, nakonec onoho dne podepsaná, byla vyčerpávající. Podle ní měla Palestinská samospráva - v jejímž čele měl stát Arafat - dostat „legislativní, výkonnou a soudní moc a zodpovědnost" včetně své vlastní ozbrojené policie a úplné kontroly nad vnitřní bezpečností, školstvím, zdravotnictvím a sociálními záležitostmi. Palestinská samospráva byla též oprávněna vyjednávat dohody s cizími mocnostmi v ekonomických záležitostech, záležitostech oblastního rozvoje i dohody v kulturní, výchovné a vědecké oblasti. Izrael si zachová kontrolu zahraničních věcí a obrany. To dalo Palestinské samosprávě (kterou Palestinci nazvali Palestinská národní správa) dokonce širší pravomoci, než jaké dostaly židovské národní instituce od Britů mezi dvěma světovými válkami. !

Podle této dohody obdržel Arafat titul předsedy Palestinské samosprávy. Zvolil si však pro sebe titul „prezident", aby si vytvořil zdání hlavy státu.Pár dnů poté, kdy byla podepsána káhirská dohoda, Arafat, který odletěl do Johannesburgu, hovořil v tamní mešitě, jak budou Palestinci „pokračovat ve svém džihádu, dokud neosvobodí Jeruzalém". Mluvit o džihádu - svaté válce tak brzy po uzavření dohody směřující k míru a koexistenci bylo šokující pro izraelské veřejné mínění i pro Rabina. Rabin varoval: „Jakékoli pokračování násilí a teroru by bylo proti textu [...] který vedl ke vzájemnému uznání, a zpochybnilo by celý mírový proces." Arafat vysvětlil, že „džihádem" neměl na mysli „svatou válku", ale „posvátné úsilí". Pro izraelské experty byla tato doposud neznámá koncepce záhadou, ale nechali to být. Přinejlepším se všechny Arafatovy výroky daly přijímat jako rétorické a přehnané. Přinejhorším znamenaly špatné znamení pro budoucnost procesu, který právě začínal. 13. května, několik málo dnů po Arafatově „džihádo-vém" projevu a devět dnů po podpisu káhirské dohody, byly všechny izraelské vojenské síly a administrativní personál staženy z Jericha. O čtyři dny později byly staženy z Pásma Gazy. Izrael byl při provádění svých závazků puntičkářský. Palestinská vlajka, před čtyřmi lety strhávaná izraelským vojskem, kdykoli byla vyvěšena jako projev národního vzdoru, a ti, kdo se pokoušeli ji vztyčit, se často stávali terčem střelby, odnášeli si zranění nebo dokonce přišli o život, byla slavnostně a ceremoniálně vztyčena nad Jerichem a nad městem Gaza. Byly to triumfální okamžiky pro palestinskoarabský nacionalismus a chvíle pravdy pro izraelskou veřejnost, která si od roku 1967 navykla na izraelskou přítomnost v obou těchto městech, třebas nenáviděnou. Aby se uklidnila situace v Hebronu, jednotka pozorovatelů OSN zaujala 8. května pozice mezi židovským a arabským sektorem města. Tato jednotka známá jako Dočasná mezinárodní přítomnost v Hebronu (Temporary International Presence in Hebron - TIPH) se skládala ze 160 neozbrojených vojáků z Norska, Dánska a Itálie. Obdobná jednotka, složená ze 400 neozbrojených zahraničních pozorovatelů (Temporary International Presence - TIP) byla rozmístěna v Gaze. V Pásmu Gazy se Palestinská samospráva vztahovala na všech 800 000 arabských obyvatel. Z palestinské kontroly bylo vyloučeno šestnáct izraelských osad v Pásmu Gazy, s celkovým počtem 5000 obyvatel. Předáním Gazy a Jericha Palestinské samosprávě se Rabinovi a Peresovi otevřela cesta k zahájení intenzivního vyjednávání s Jordánském a vyhlídka na podepsání mírové smlouvy. Ani oni, ani král Husajn nechtěli promarnit okamžik vhodný ke smíření a byli rozhodnuti smlouvu podepsat pokud možno do konce roku. 19. května, dva dny po izraelském odchodu z Gazy, se Rabin a král Husajn sešli tajně v Londýně, aby navrhli hlavní rysy mírové smlouvy mezi oběma zeměmi. Na této základně pak izraelské a jordánské vyjednávači týmy propracovaly podrobnosti. Izraelský tým vedl tajemník vlády Eljakim Rubinstein, který před šestnácti lety patřil k navrhovatelům dohod z Camp Davidu. Mnoho podrobností bylo vyřešeno za přítomnosti jordánského korunního prince Hasana v královském paláci v Akabě, na dohled hotelů a pláží Eilatu. Tato vyjednávání, podobně jako s Palestinci, byla dvoustranná. Nebylo již zapotřebí, aby Spojené státy působily jako zprostředkovatel. K podstatnému průlomu ve vztazích mezi Jordánském a Izraelem - obě země byly dosud nominálně ve válečném stavu - došlo 20. července, když Pereš přiletěl z Jeruzaléma do hotelu Spa na jordánském břehu Mrtvého moře a projednal s Jordánci plán rozvoje vodních a energetických zdrojů obou zemí: vybudování kanálu, jenž by spojil Rudé moře s Mrtvým mořem, propojení elektrických rozvodných sítí Izraele a Jordánská a přeměna suchého pouštního Aravského údolí na ráj farem a turistiky - tuto vizi sdílel Pereš s korunním princem Hasanem. S vodou, s elektřinou - a v míru - by se dalo dosáhnout všeho. Perese návštěva Jordánská nadchla. „Let trval pouze patnáct minut," řekl, „ale překonal propast čtyřiceti šesti let nenávisti a války." O čtyři dny později odletěli Rabin a král Husajn do Washingtonu, kde následujícího dne podepsali deklaraci o ukončení válečného stavu mezi oběma zeměmi, který začal v květnu 1948 a v jehož důsledku Jordánsko ztratilo východní Jeruzalém a Západní břeh roku 1967. Zdálo se, že hybná síla míru je stejně mocná, jako byla kdysi hybná síla války. 3. srpna přeletěl král Husajn sedící u řídicích pák svého královského tryskového letounu nad Jeruzalémem a zakroužil nad zlatým Skalním dómem, který byl nedávno pozlacen díky jeho velkorysosti. Bylo to poprvé, kdy se v době míru jordánské letadlo pohybovalo izraelským vzdušným prostorem. Obyvatelé Jeruzaléma sledovali v údivu scénu, kdy král hovořil svým palubním rádiem s Rabínem, který byl ve své kanceláři ve městě. O pět dnů později, 8. srpna, byl otevřen první hraniční přechod mezi Izraelem a Jordánském v Aravském údolí na sever od Eilatu a Akaby pro občany obou stran. Znovu se před televizními kamerami z celého světa uskutečnila ceremonie, při níž byl hraniční přechod otevřen, a král pozval Rabina na oběd do královského paláce v Akabě. Izraelci, kteří od založení svého státu neměli možnost navštívit Petru - „růžové město, staré jako polovina času" -, uvítali novou éru, v níž se jejich východní hranice proměnila ze zátarasu z ostnatého drátu na otevřenou bránu. Další krutá rána mírovému procesu přišla ve druhém říjnovém týdnu, když čtyři únosci z Hamasu, tři z Jeruzaléma a jeden z Gazy, unesli izraelského vojáka, četaře Nahšona Wachsmana, a drželi jej v zajetí v neznámém úkrytu. Řekli, že Wachsmana zabijí, pokud Izrael nepropustí 200 vězněných členů Hamasu včetně duchovního vůdce Hamasu šajcha Ahmeda Jásína, ochrnutého na ruce i nohy, jehož Izrael zatkl a uvěznil před čtyřmi lety. Rabin trval na tom, že se s Hamasem „nebude vyjednávat". Zároveň, ve snaze předvést svou tvrdost, přerušil egyptskoizraelská vyjednávání, která se konala v Káhiře, a odvolal izraelský vyjednávači tým. V izraelské televizi vyzval šajch 556 Jásín ze své vězeňské cely Hamas, aby „neubližovali tomu vojákovi a zacházeli s ním dobře, protože jeho zabití nemá smysl". Jako při únosu seržanta Toledana téměř před dvěma lety panovaly v celém Izraeli obavy o osud uneseného četaře a strach, že ho únosci zabijí. Veřejnost krajně vzrušilo, když Hamas předal světovým televizním stanicím videozáznam, ukazující vystrašeného mladého vojáka v zajetí. Rabin rozhodl, že jestliže je Wachsman držen v zajetí v Gaze mimo dosah izraelských bezpečnostních služeb, propustí šajcha Jásína za osvobození tohoto vojáka (který, jak se během krize ukázalo, pečoval o svého

invalidního mladšího bratra). Ale když tajná služba vysledovala Wachsman ovy únosce v arabské vesnici Bi'r Nabala, severně od Jeruzaléma, v oblasti pod izraelskou vojenskou jurisdikcí, bylo rozhodnuto zaútočit na jejich úkryt. V okamžiku, kdy izraelské komando užuž proniklo dovnitř, únosci Wachsmana zabili. Jeden z izraelských výsadkářů, kteří se této akce účastnili, kapitán Nir Poraz, zahynul také. Byl na demobilizační dovolené, když ho povolali zpět k útvaru, aby se pokusil zachránit Wachsmana. Jeho otec Maoz Poraz, válečný veterán a pilot El Alu, byl sestřelen a zabit nad Suezským průplavem v Říjnové válce, když byly Nirovi dva roky. Po Wachsmanově smrti členové Hamasu v ulicích Gazy veřejně oslavovali. Jednání o palestinské autonomii byla přerušena. Ale vyjednávání s Jordánském pokračovala, a to rychlými kroky. 16. října, dva dny po Wachsmanově smrti, Rabin stejně jako předtím Pereš navštívil Jordánsko. Rabínovým cílem byl palác Hašemijja u Ammánu, krásná nová královská rezidence. Nešlo o společenskou návštěvu, ale o mimořádné pracovní zasedání, na němž král a Rabin, často oba lezouce po čtyřech po leteckých snímcích, probrali doslova kilometr po kilometru hraniční úpravy, které se měly stát součástí mírové smlouvy. Jejich složitá práce začala v devět hodin večer a skončila o sedm hodin později. Hranice, jež měla být zakreslena, se táhla od soutoku řek Jarmuk a Jordán jižně od Galilejského jezera k Mrtvému moři u Kalije a od solivarů a minerálních pramenů u Sdomu k Akabskému zálivu. Mapa zahrnovala oblasti, kde Rabin souhlasil, aby půda (kterou Izrael zabral na konci Války za nezávislost) byla navrácena pod jordánskou suverenitu - a král Husajn souhlasil, aby izraelští farmáři, kteří tuto půdu zkultivovali, ji dále drželi jako pachtýři. Rabin také souhlasil, aby Jordánsko dostávalo od Izraele 50 milionů kubických metrů vody z řeky Jordán, což se rovnalo osmi procentům izraelské roční spotřeby vody z této řeky. Oba se rovněž dohodli, že bude zahájen odsolovací program, financovaný oběma stranami a oběma využívaný. Vyjednávání skončilo ve čtyři hodiny ráno 17. října. Král a Rabin pak odešli do svých pokojů spát, zatímco jejich úředníci zapsali, na čem se dohodli. V osm ráno oba představitelé parafovali svou práci. Potom uspořádali společnou tiskovou konferenci, aby oznámili, čeho dosáhli. Dva dny nato, 19. října, se další sebevražedný atentátník vyhodil do vzduchu v autobuse v Ramat Ganu. O život přišlo dvaadvacet lidí, mezi nimi i sedmapadesátiletý Haviv Tišbi, jehož rodiče emigrovali do Izraele z Íránu. Tišbi bojoval ve válkách roku 1956, 1967 i 1973. Jel autobusem, aby otevřel své květinářství. Za necelou hodinu po výbuchu v Ramat Ganu se dostavil na místo činu vůdce opozice Benjamin Netanjahu. Když odpovídal na otázky novinářů, odsoudil vládní mírovou politiku. Dodal, že je „absurdní, když svěřujeme svou bezpečnost Jásiru Arafatovi. Gaza se stala bezpečným nebem pro teroristy. Gaza musí být uzavřena a vyčištěna". Rabina velice rozzlobilo to, co označil jako Netanjahuovu snahu využít tragédie k získání politických bodů tak brzy po samotných vraždách. Opozice, prohlásil Rabin, „tančí v krvi obětí". Takovýmito reakcemi bude podněcovat Hamas k dalším podobným vraždám ve snaze zničit mírový proces úplně. Opozice, prohlásil Rabin, je „kolaborantem Hamasu". Netanjahuova reakce zněla: „Ministerský předseda musel padnout na hlavu." Větší starosti nadělal Rabínovi veřejný komentář prezidenta Weizmana, jehož úřad by se neměl přímo míchat do politiky, který vyzval vládu, aby „znovu promyslela" mírový proces. Rozhořčení v Izraeli bylo značně silné. Když Weizman a jeho manželka Reuma navštívili v nemocnici raněné, dav před vchodem křičel „Smrt Arabům" a „Za to může Rabin". Na pohřbu jedné z obětí, čtyřiasedmde-sátiletého Pniny Rapoporta, který přežil holocaust, hlavní telavivský rabín Chajm David Halevi prohlásil: „Tato úmrtí jsou bolestnější než všechny ztráty, které židovský národ utrpěl v exilu. Zde se nás pokoušejí vyhnat z našeho domova. Ale my v této zemi zůstaneme, ať se stane cokoli." Síla nálože byla tak mohutná, že kolem půlnoci 19. října bylo identifikováno pouze devět obětí. Masakr šokoval celý národ. „Toto je naše země," řekl telavivský policejní náčelník major Gabi Last, „a přestože námi tento útok otřásl, nesmíme těmto teroristům dovolit, aby nám zabránili vést normálně naše životy. Není třeba se schovávat." Toho večera ujistil Rabin televizní diváky, že člověk, který měl údajně vyrobit tuto bombu a několik dalších (včetně těch z Aíuly a Hadery v květnu), je aktivně hledán. Čtyři noci po explozi v Ramat Ganu izraelská policie zastřelila Araba, který nezastavil u silniční kontroly u Kalkilje. Nebyl to hledaný muž. Tím byl Jahja Ajaš, bývalý student chemie na univerzitě v Bi'r Zeitu na Západním břehu, známý pro svou dovednost při výrobě bomb jako „Inženýr". Stejně jako sebevražedný atentátník Saleh Nazal Souwi pocházel z oblasti Kalkilje. V říjnu také navštívil Jicchak Rabin Moskvu. Byla to emocionální návštěva, při níž ministerského předsedu pozdravovala s velkým nadšením židovská komunita, jejíchž několik tisíc členů se připravovalo na emigraci do Izraele. V Moskvě mohl Rabin uvidět něco z výsledků úsilí, vyvinutého pod vedením Chajma Chesslera (který pro něho pracoval při volbách roku 1992), pro udržení kontaktů s Židy žijícími ve stovkách měst od Baltského moře po Tichý oceán a pro povzbuzení jejich emigrace do Izraele. Chessler podnikl cesty dlouhé desítky tisíc kilometrů, aby objevil židovské komunity, často jen o několika stech příslušnících, v těch nejodlehlejších oblastech. Pořádaly se letní tábory, kde se seznamovala ruská mládež s problematikou Izraele a sionismu. Židé byli zachraňováni z bojů v Čečensku a zbavováni obtíží života v městech, jako je Tbilisi, hlavní město Gruzie, kde rozklad sociální infrastruktury učinil z vystěhování do Izraele přitažlivou možnost jak z praktického, tak ideologického hlediska. Z více než třiceti měst bývalého Sovětského svazu létala letadla přímo do Izraele. Roku 1994 více než 60 000 Židů těchto letů využilo k odchodu do Izraele a k tomu, aby se stali izraelskými občany. Veřejná podpora mírového procesu, která byla odhadována na více než 60 procent podle průzkumu veřejného mínění v době podpisu Deklarace zásad ve Washingtonu 10. září 1993, klesla po výbuchu v Ramat Ganu na padesát procent. Obhájci mírového procesu poukazovali na to, že Arafatův dopis norskému ministru zahraničí v předvečer podpisu Deklarace zásad vyzýval Palestince výslovně, aby se vzdali terorismu a násilí, a že Rabin by pochopitelně nebyl ochoten bez tohoto dopisu deklaraci podepsat.

Ve snaze zabránit sebevražedným atentátníkům, aby mohli přecházet do Izraele z Gazy nebo ze Západního břehu, Rabin nařídil úplnou uzávěru obou území, jež by účinně oddělila židovské a arabské obyvatelstvo od sebe. Prohlásil, že jeho politikou je „úplné oddělení" obou národů. Na všech silnicích, vedoucích ze Západního břehu a z Gazy do Izraele, vyrostla kontrolní stanoviště, a palestinští dělníci byli vraceni zpět. Padesát tisíc Palestinců, kteří jezdili každý den pracovat do Izraele z Gazy, přišlo ze dne na den o zaměstnání. V Gaze pokračoval Arafat v hledání extremistů z Hamasu a v jejich zatýkání. Dělníci z Gazy, neschopní vydělat si na živobytí, obviňovali Hamas za své obtíže. 26. října 1994, pět dní po výbuchu bomby v autobuse v Ramat Ganu, zahájil prezident Clinton - devátý americký prezident zaangažovaný do arabsko-izraelské-ho konfliktu - svou misi, jak sám říkal, „inspirovanou snem o míru". Začal ji l poblíž Káhiry návštěvou hrobu prezidenta Sadata. Potom, po rozhovorech s prezidentem Mubarakem a Jásirem Arafatem v Káhiře, odletěl do Akaby na podpis izraelsko-jordánské mírové smlouvy. Z Akaby letěl do Ammánu a pak do Damašku, odkud odcestoval do Izraele a pronesl projev v Knesetu. Izraelsko-jordánská mírová smlouva, podepsaná s velkou slávou 26. října, ukončila nominální válečný stav podél nejdelší hranice Izraele. Jak se dohodli Rabin s Husajnem v Ammánu o deset dnů dříve, Izrael vrátil určité pruhy půdy v Aravském údolí a jižně od Galilejského jezera. Je načase postarat se, aby poušť rozkvetla, řekl Rabin shromáždění politiků, novinářů, občanů obou zemí a příznivců v čele s prezidentem Clintonem. Husajn slíbil, že mír mezi Izraelem a Jordánském bude „vřelým mírem", který zvýší kvalitu života v obou zemích. Izraelci si dlouho stěžovali, že mír s Egyptem byl pouhým „studeným mírem". Tři dny po podpisu izraelsko-jordánské smlouvy se 2500 izraelských, arabských, amerických a evropských politických a obchodních představitelů sešlo j v Casablance na ekonomickém summitu Blízkého východu a severní Afriky na pozvání marockého krále Hasana. Summit přinesl historické rozšíření dialogu mezi Izraelem a arabskými státy a počátek zamýšlené hospodářské spolupráce a společného podnikání na Blízkém východě a ve Středomoří. Když král Hasan konferenci zahajoval, řekl: „Musíme dokázat, že Středomoří se může stát oblastí solidarity a rovnováhy, opravdovým Galilejským jezerem, kolem něhož tři náboženství a synové Abrahamovi, spojeni historickými pouty, budou schopni postavit nádherný most do století, které nastane." Konference se zúčastnili jak Rabin, tak Pereš. Pereš na ní promluvil 30. října: Tato konference je prvním pokusem nahlížet na oblast hospodářskýma očima s úmyslem zlepšit osud lidu. Marshallovy plány samy o sobě nemohou uzdravit naši oblast: požadované zdroje jsou příliš rozsáhlé a Blízký východ má své vlastní zdroje. Nemůže nebo nemělo by se očekávat, že někdo třetí udělá to, co můžeme a musíme udělat sami. Je na nás, abychom uvolnili potenciál naší oblasti a zorientovali ji k politice „Sedmi úrodných let", jež byla politikou Josefa Egyptského. Ale abychom toho dosáhli, musíme snížit naše neospravedlnitelné výdaje na závody ve zbrojení. Během uplynulých deseti let bylo v této oblasti investováno 700 miliard dolarů do opatřování kovu nenávisti, zbraní, jež neprodukují nic než strach a ničení. Kolektivně můžeme snížit tyto výdaje na polovinu nebo na třetinu a orientovat je konstmktivním směrem. Pereš pokračoval poukazem na skutečnost, že 90 procent oblasti tvoří poušť. Zároveň však, když se vychází z probíhajících trendů, obyvatelstvo roste rychlostí, která má za následek zdvojnásobení jeho počtu během pětadvaceti let. Voda byla a zůstane klíčovou potřebou. „Voda nebere zřetel na politické hranice nebo státní suverenitu," řekl, „a tudíž úsilí musí být regionální. Naše volba je jasná - národní pouště nebo oblastní rozkvět." Blízký východ nedokáže dosáhnout prosperity, „bude-li se skrývat ve státních hranicích". Technika ignoruje hranice. Západní společnosti by měly být podněcovány k investování na Blízkém východě tvorbou programů, které by mohly přinést blahobyt celé oblasti. Pereš pokračoval: Na Blízkém východě je skoro 300 milionů lidí. Volba, stojící před nimi a okolním světem, spočívá v tom, zda mají zůstat chudými a nespokojenými lidmi, oblékajícími plášť protestu a fundamentalismu - nebo se stát 300 miliony produktivních spotřebitelů, investujících do vzdělání svého potomstva, a tudíž schopných vstoupit do jednadvacátého století jako rovný s rovným s lidmi v Evropě, Spojených státech a Asii. Tady v Casablance je nám svěřen závazek učinit první krok k transformaci Blízkého východu z lovecké obory na pole tvůrčí činnosti. Zde, v tomto městě bohatém na historii, nedaleko pobřeží našeho společného Středozemního moře a pod předsednictvím Jeho Veličenstva krále Hasa- 559 na II., je nám svěřen aktuální mandát - snít nový sen o Blízkém východě a hledat konkrétní cesty, jak jej uvést v život. Sen spočívá ve vytvoření nového Blízkého východu. Oblasti bez válek, bez linií front, Blízkého východu bez raketových střel a bez hladu. To se stalo trvalým Peresovým tématem, o němž mluvil vždycky bez vytáček. Dva a půl roku po Casablance, když psal v osobním dopise o Negevu, uváděl: „Negev představuje více než 50 procent izraelské země, je prázdný, a místo bojování s Palestinci je lépe bojovat s pouští." Když hovořil na casablanské konferenci Rabin, připomněl říjen 1978, kdy tajně navštívil krále Hasana. „Přijel jsem; vy jste laskavě souhlasil, že mě přijmete. Byl jsem v přestrojení. Musel jsem zachovávat tajemství - při hledání míru." Ve svém projevu Rabin naléhal na mezinárodní společenství, aby „podporovalo OOP a Palestince při rozvíjení projektů v Gaze a v Jerichu" a investovalo do takových projektů. „Izrael je zainteresován na tom," řekl, „aby Palestinci v Gaze dosáhli lepších ekonomických a

sociálních podmínek, protože bída je úrodnou půdou pro růst Hamasu a Islámského džihádu. A především a hlavně je humánní vidět lidi, jak se jim daří lépe, více vydělávají, lépe jedí a lépe bydlí." Rabin skončil výkladem své vize budoucnosti celé oblasti. Podobně jako Pereš věřil, že bude možné učinit mimořádně velké kroky směrem k prosperitě, jakmile bude opuštěn návyk konfliktů. Rabin řekl arabským, americkým i evropským představitelům a podnikatelům, kteří se zde shromáždili: Schůzka v Casablance by se mohla stát mezníkem v mírovém rozvoji - jehož výsledky budou časem promítnuty do života každého občana v Gaze i Ammánu, v Tel Avivu i Teveriji. Nečekám, že se to stane hned zítra, okamžitě, ale už jen samotný fakt, že se tato jedinečná, velká konference sešla, je výrazem nového průlomu. Neposkytne sice okamžité výsledky, ale lidé se budou vzájemně setkávat. Nepamatuji si na žádnou jinou konferenci tolika představitelů arabských zemí, Evropanů, Američanů, všech možných náboženství - už jen fakt, že se sešli, že jeden s dmhým hovoří a poznávají se, vytváří lepší základnu pro jakékoli řešení, vytváří nové skutečnosti v hospodářském životě, větší připravenost a větší pravděpodobnost podepsání mírových dohod. Potom Rabin hovořil, stejně jako Pereš, o vodě. „Pro Jordánsko i Izrael je voda životně důležitá," řekl. „Můžeme postavit dvě přehrady na řekách Jordánu a Jar-muku. Velmi doufáme, že jako důsledek této konference se rozvine jiný přístup, lepší spolupráce. Nebudeme říkat, že okamžitě naplníme potřeby Jordánská nebo Izraele." Rabin pokračoval: Doufám, že jako výsledek této konference zmizí ze vztahů mezi zeměmi naší oblasti i celého světa slovo „bojkot". Mír je posvátný cíl. Není tak snadné jej dosáhnout, ale je velmi obtížné jej zachovat. Nemám pochyb o tom, že se dožijeme, jak se rozvíjí zcela odlišný Blízký východ, bude-li výsledkem této konference sladění úsilí zemí této oblasti s pomocí odjinud i připravenost zde investovat nejen plané sliby o investování do mim. Konference v Casablance znamenala významný moment z hlediska perspektivy úplného a úspěšného míru. Ale ještě zbývalo mnoho, co bylo třeba učinit, aby se vytvořila na základě palestinsko-izraelského smíření důvěra, potřebná k rozvoji oblastních ekonomických projektů, jež Casablanca předvídala. 22. ledna 1995 zahynulo dvacet devět izraelských vojáků a jeden civilista na autobusové zastávce v Beit Lidu u Netanje poté, co se u baru plného vojáků odpálil sebevražedný atentátník. Když Arafat zatelefonoval Rabínovi, aby mu vyjádřil soustrast, Rabin na něho naléhal, že je třeba provést okamžitou a tvrdou akci proti extremistům, kteří ohrožují mírový proces a vystavují budoucnost palestinské autonomie riziku. Arafat slíbil důraznou akci a provedl ji. Při sérii razií provedených palestinskou policií po celé Gaze bylo zatčeno mnoho představitelů islámských fundamentalistů, a často během několika málo hodin byli zatčení vojenskými soudy odsouzeni k trestům vězení. Zbraně byly zabaveny. Toho dne se měl Rabin zúčastnit v Jad Vašem v Jeruzalémě slavnosti na památku padesátého výročí osvobození Osvětimi ruskou armádou. Kvůli výbuchu v Beit Lidu svou účast zrušil. Kdyby dodržel svůj původní program, očekával by ho v Jad Vašem židovský student Jigal Amir, rozhořčený odpůrce mírového procesu, který přísahal, že ho zabije. Mírový proces pokračoval. V březnu Rabin - jehož rivalitu s Peresem až do té doby izraelský tisk velice zdůrazňoval a jež byla překvapujícím rysem Rabínových uveřejněných pamětí - pověřil Perese vyjednáváním s Palestinci o rozšíření autonomie v Gaze a Jerichu na celý Západní břeh. Rabin se chtěl soustředit na problém terorismu, a to jak vnitřního palestinského, tak i širšího, rafinovaného a nebezpečného terorismu sponzorovaného v celosvětovém měřítku vnějšími silami, zejména Íránem. Dopoledne 29. března 1995 přiletěl do Izraele britský ministerský předseda John Major. Téhož odpoledne mu v Jeruzalémě Rabin řekl, že existují dvě témata, stojící před Izraelem: jak rozšířit Deklaraci zásad na Západní břeh a „jak dosáhnout dohody se Sýrií, což by také znamenalo Libanon". Rabin rovněž hovořil o druhé straně mince. „Existují dva velké problémy," řekl. „Hlavní překážkou je teror, ošklivá vlna radikálního islámského terorismu v mnoha částech Blízkého východu i jinde, kterou bych nazval chomejnismus bez Chomejního. Většina teroru je extremistická. Dříve jsme nezažili sebevražedný teror v Izraeli; pouze v Libanonu. Pak existuje zámořský teror. Dnešní terorismus je nepřítel míru. Teror ohrožuje umírněné arabské režimy. Zaměřil se na Súdán. Nyní je to Alžírsko. Ohrožuje mír v Egyptě. Neobávám se vojenské síly Sýrie. Co mně dělá starosti, je terorismus. Je. financován Íránem. Íránce najdete v Libanonu, Súdánu, všude." Druhým problémem, řekl Rabin Majorovi, je „potřeba poskytnout hospodářskou pomoc. Nevěřím, že mír bude životaschopný, dokud obyčejní lidé v Gaze a v Jerichu neuvidí, že mír jim přináší novou naději do každodenního života. Bez hospodářského pokroku budou šance na stabilní mír oslabeny." Izraelsko-palestinská rovnice má dvě strany. Rabin Majorovi řekl, že když se Šimon Pereš sešel před několika dny s Arafatem, řekl mu, že „Palestinci musí reagovat na zákon a pořádek jinak. Musí mít pouze jediný zákon k vynucování pořádku. Musí zdolat ty, kteří podněcují, hlásají a provádějí teror; vyrovnat se s hrozbou využívání Gazy a Jericha jako základny a útočiště teroristů z Izraele a Západního břehu. Dnes jsme našli čtyřicet kilogramů trinitrotoluenu na silnici do Gazy, které mohly být odpáleny na dálku nevím jistě proti komu". Rabin pokračoval vysvětlováním potřeby hospodářsky stabilního a prosperujícího Jordánská a žádal o britskou pomoc - jež byla na obzoru - ve snaze o snížení jordánského zahraničního dluhu. Potom postoupil ještě dále na východ. „V delším časovém horizontu existuje nebezpečí Íránu, který si buduje vojenskou kapacím. Kombinované účinky terorismu a vojenské kapacity jsou

nebezpečím pro mír v celé oblasti. Konference v Casablance by mohla být a měla by být velkým pokrokem, ale některé arabské země se obávají otevřenosti, kterou vytvořila." John Major reagoval sympatizujícím přístupem, založeným na pochopení dopadu teroru na Izrael. „Výbuch teroristické bomby v Tel Avivu," řekl, „měl hluboký vliv ve Spojeném království. Pokud jde o mír, třetí strany nemohou vyjednávat. Nenavrhuji žádné zasahování. Ale jsme připraveni pomoci tam, kde budete chtít." Ze své strany Británie doufala, že Izrael zvýší svou ekonomickou pomoc Palestinské samosprávě. „Nikoli nezbytně v krátkém čase, ale dlouhodobě," řekl Major Rabinovi, „věřím, že zlepšení ekonomických podmínek se ukáže jako nej-větší demotivační faktor pro terorismus. Avšak v mezinárodním společenství je nyní mnoho zdrojů, zejména ze Spojených států, ve srovnání se situací před několika lety, orientováno na východní Evropu, na Rusko; k udržení demokracie, zejména v Rusku. Ani státy u Perského zálivu nejsou tolik ochotné poskytovat pomoc Palestincům, jako byly před několika málo lety." Británie byla připravena pomoci. S britským povzbuzováním bude také získáno více peněz z Evropské unie pro středomořskou oblast. Bude určena i pro Jordánsko. Jak Rabin, tak Pereš se obávali, aby růst ekonomické aktivity a úspěšný hospodářský rozvoj v oblasti nebyl chápán jako izraelský hospodářský imperialismus. Jak to Rabin vyjádřil později téhož večera: „Nechceme vyvolat strach mezi sousedními zeměmi, že je ve jménu nového Blízkého východu ekonomicky ovládneme. Nechceme se k nim chovat povýšeně. Musíme postupovat krok za krokem." Když hovořil o naději Izraelců, že se král Husajn připojí ke společnému izraelsko-jordánskému projektu výstavby mezinárodního letiště v Akabě, řekl Rabin: „Mělo by být jako ženevské letiště, sloužící dvěma zemím, s jordánskou hranicí u jednoho východu a izraelskou u druhého. Budeme-li přistupovat k takovým podnikům pragmatickým způsobem, dalo by se udělat mnoho: například společná elektrická síť nebo vývoz izraelských fosfátů po jordánské silnici, či akabský přístav." Rabin dodal: Je to realizovatelné, ale potřebuje to čas. Lidé si musí vyměnit diskety ve svých počítačích." Na adresu Palestinské samosprávy a jejího postoje k takovým ekonomickým společným projektům Rabin prohlásil: „Existuje mnoho schopných Palestinců. Přál bych si, aby jejich systém byl řízen vzdělanými lidmi." V Gaze nastal boj mezi těmi, kdo chtěli pozitivně reagovat na izraelskou vůli poskytnout smysluplnou autonomii, a těmi, kdo naprosto odmítali jakékoli jednání s Izraelem. 2. dubna v městě Gaza se dva členové Hamasu nechtěně vyhodili sami do povětří, když se připravovali na další útok na izraelské cíle. Při výbuchu zahynulo šest Palestinců včetně asi pětileté holčičky. Při výbuchu 2. dubna zahynul také Kamal Kahil, vůdce brigád Issadina Kási-ma, ozbrojeného křídla Hamasu. Kahil údajně zosnoval v prosinci 1993 léčku, v níž přišel o život izraelský podplukovník Meir Mintz, nejvyšší důstojník zavražděný v Gaze před zřízením autonomie. Mezi zbraněmi a municí, nalezenými v pobořené budově, bylo několik opasků s upevněnými výbušninami, jaké používali sebevražední atentátníci. Velitel civilní policie v Gaze brigádní generál Ghází Džabalí vyzval Hamas, aby „zastavil tyto činy a přidal se k nám - pro blaho našeho lidu". Jeho výzva byla ignorována. 9. dubna bylo šest Izraelců zabito při dvou sebevražedných bombových atentátech ve Kfar Daromu, izraelské osadě v Pásmu Gazy. O dva týdny později, 22. dubna, se Jigal Amir, který přísahal, že zabije Rabina, pokusil dostat do sálu, kde Rabin přihlížel jako čestný host festivalu marockého židovského folkloru. Neměl však pozvánku a neprošel kolem bezpečnostní hlídky. Izraelská vláda byla rozhodnuta, že se postará, aby mírový proces z Osla přinesl své plody. 4. července přijel Pereš do Gazy na jednání s Arafatem. Oba muži chtěli uzavřít takzvané Oslo II, rozšířeni palestinské vlády na Západní břeh. Byl vypracován komplexní plán s časovým rozvrhem na zavedení palestinské samosprávy v různých oblastech Západního břehu a rozvrhem fázového stahování izraelských jednotek. Tyto jednotky měly být staženy nejdříve z velkých měst a v pozdějším stadiu z velké části Hebronu - jediného města na Západním břehu s menší židovskou komunitou. Potom měly být staženy z palestinských vesnic a nakonec z celého venkova. Izrael měl zůstat odpovědný za osady na Západním břehu a měla tam zůstat malá izraelská vojenská enkláva. Ale většina Západního břehu měla být ovládána Palestinci a pod jejich policejní kontrolou, jejichž vlajky, známky, symboly a úřady se měly objevit poprvé v dějinách. Ne Jordánci, ne Britové, ne Turci, ale palestinští Arabové měli vládnout v oblastech, v nichž žili Palestinci. Byla to významná dohoda, po tolika letech nepřátelství a podezírání, které vyvrcholily v krveprolitích, vyhánění a zatýkání při intifádě. Ale vyčerpávající několikaměsíční jednání se blížila ke konci - Pereš a Arafat se rozhodli, že toho dne budou jednat tak dlouho, dokud nedosáhnou konečné dohody. Potom, 554 v osm hodin večer, izraelská televize a rozhlas oznámily, že se dohodli. Dohoda měla být podepsána do čtrnácti dnů na trávníku Bílého domu stejně jako Oslo I. Toho večera pořádal velvyslanec Spojených států v Izraeli Martin Indyk ve své rezidenci v Herzliji recepci na oslavu amerického Dne nezávislosti. Mezi pozvanými izraelskými hosty byl i Rabin. Zpráva o tom, že Pereš a Arafat právě dokončili návrh dohody, elektrizovala shromáždění. Ale Rabinův blízký důvěrník (a sepisovatel jeho projevů) Ejtan Haber varoval ty, kteří přišli jeho šéfovi gratulovat: „Tohle ještě není dohoda Oslo II. Ještě to nebylo dokončeno. V tomto měsíci žádná podpisová ceremonie v Bílém domě nebude." Ejtan Haber měl pravdu. Bylo ještě třeba mnoho práce, aby se to, na čem se Pereš s Arafatem dohodli, transformovalo do textu dohody, kterou by bylo možné podepsat. Otázky byly tak složité, mapa území tak nejasná, že sám Rabin - se svou obzvláštní starostlivostí o bezpečnostní aspekty - musel věnovat mnoho hodin, než všechny aspekty zkontroloval a navrhl dodatky, pokud si myslel, že jsou zapotřebí. Tato práce si vyžádala dvanácti týdnů. Teprve pak bylo Oslo II připraveno k podpisu. Mnozí nezasvěcení tlačili Rabina a Izrael k rychlému řešení. Zejména Palestinci a Američané byli zvlášť důrazní. Ale Rabin byl vždy metodický a opatrný, a ve věci předání tak rozsáhlého území a tak velké moci bývalému nepříteli ho přibrzďovalo vědomí, že jakmile Izrael předá odpovědnost za boj proti terorismu Palestincům, jak to navrhl (a nakonec udělal), může před ním vyvstat mnoho obtížných okamžiků.

24. července, deset dnů poté, co Rabin začal pracovat na návrhu Osla II, bylo v Tel Avivu zabito šest Izraelců výbuchem bomby v autobusu během dopravní špičky. Rabin stále odmítal připustit, aby ho pokračování teroristických akcí, jakkoli strašlivých, odvrátilo od jeho rozhodnutí dovést proces vytvoření palestinské autonomie do konce. Jednání pokračovala. Pereš a Arafat se sešli šestkrát během šesti měsíců, aby projednali podrobnosti dohody a přehlédli práci společných izraelsko-palestinských podvýborů, které analyzovaly otázky izraelského vojenského stažení, palestinské policie, propuštění palestinských vězňů Izraelem, zakreslení oblastí, předávaných Palestinské samosprávě, časového rozvrhu předání a - jedno mimořádně složité téma - ochranu židovské menšiny v Hebronu. Nejobtížnější část vyjednávání o Hebronu se točila kolem Hrobky patriarchů. Z hlediska Izraele, vysvětloval Pereš Arafatovi, je to posvátné místo židů. Arafat vysvětloval, že je to rovněž posvátné místo muslimů. Nakonec se dohodli, že vzhledem k tomu, že žádné dohody ohledně Hrobky patriarchů nelze dosáhnout, bude zachován až na další status quo. Oba vyjednavači byli rozhodnuti nedovolit, aby obtíže sloužily jako překážka pro další postup v jednání. Během roku 1994 předala izraelská vláda pět resortů civilní správy na Západním břehu a v Pásmu Gazy Palestincům - školství, zdravotnictví, daně, turistiku a sociální péči. 20. srpna schválila izraelská vláda předání dalších osmi resortů Palestinské samosprávě: obchodu a průmyslu, zemědělství, místní správy, paliv a ropy, poštovní služby, práce, pojištění a statistiky. V Eilatu pokračovaly izrael-sko-palestinské diskuse o předání ještě dalších sfér civilního života; americký zvláštní koordinátor pro Blízký východ Dennis Ross se jich účastnil jako pomocník. Čtyři otázky byly obzvláště obtížné: vodní zdroje na Západním břehu, přesun izraelské armády z Hebronu, míra, v jaké by se mohli Arabové ve východním Jeruzalémě zúčastnit nastávajících palestinských voleb, a propuštění více než tisíce Palestinců, držených v izraelských věznicích. V Izraeli odpor proti vyjednávání s Arafatem a Palestinci dosahoval horečnatého vrcholu. Likud tvrdil, že Rabin nemá pro vyjednávání mandát a že jeho parlamentní většina je závislá na arabských hlasech, dvou křeslech Arabské demokratické strany a na hlasech izraelských Arabů, kteří volili Stranu práce. Argumentace a hesla Likudu prohlašovaly, že celý mírový proces je podvod, že Ara-fat je vrah a že by neměl být partnerem Izraele. Extremistická rétorika kvetla, stejně jako nálepky na autech a pouliční plakáty, odsuzující vyjednávání á podrobující zničující kritice zejména Rabina a Perese. Objevily se plakáty znázorňující Rabina s arabskou pokrývkou hlavy ve stylu Arafatovy kefíje. Na některých z těchto plakátů byl arabizovaný Rabin zobrazen jako v optickém zaměřovači odstřelovačské pušky. Na 11. září, kdy Rabin otevíral novou dálniční křižovatku v Kfar Smarjahu, Jigal Amir, židovský student, který přísahal, že Rabina zabije, připravil potřetí atentát, ale nemohl se k němu dostatečně přiblížit kvůli velké tlačenici. 22. září odjeli Pereš s Arafatem do egyptské rekreační vesnice Taba (v podstatě do jediného tamního hotelu), která byla o dekádu dříve předmětem protahujícího se územního sporu mezi Egyptem a Izraelem. Dva dny diskutovali o konečných podrobnostech rozšíření palestinské autonomie na celý Západní břeh. Dokument, na kterém se shodli, měl 314 stran. Pereš a Rabin navrhli a Ara-fat přijal etapové řešení. Západní břeh - mimo Jericho, které již Palestinci kontrolovali - byl rozdělen na tři zóny. Zónu A (3 procenta celkové územní rozlohy Západního břehu s 29 procenty jeho palestinského obyvatelstva) představovalo sedm arabských měst, která měla přejít pod palestinskou kontrolu, s výjimkou malé židovské enklávy v Hebronu, chráněné Izraelem. Zónu B představovaly palestinské vesnice, které měly být nejprve pod společnou izraelskou a palestinskou kontrolou, jíž se měl později Izrael vzdát. Zónu C (74 procent území Západního břehu, ale jen se 4 procenty jeho arabského obyvatelstva) tvořil zbytek Západního břehu včetně židovských osad, jejichž 140 000 osadníků zůstane pod izraelskou kontrolou a s Izraelem bude spojeno speciálně vybudovanými a Izraelem kontrolovanými objíždkami, jež jim umožní vyhnout se střediskům arabského obyvatelstva. Arabské oblasti Jeruzaléma byly z dohody vyloučeny. 28. září 1995 se Rabin vrátil do Washingtonu a ještě jednou podepsal dohodu s Arafatem. Nazývala se Oslo II a stanovila časový rozvrh a jasný model rozšíření palestinské samosprávy na Západní břeh, zacházející mnohem dál než předání Gazy a Jericha podle Osla I. Ve svém projevu se Rabin zmínil o problému terorismu a naléhal na Arafata, aby „zabránil terorismu triumfovat nad mírem". Jestli to neudělají Palestinci, řekl Rabin, „uděláme to sami". V Izraeli opoziční strany Rabina za Oslo II proklínaly. Dokonce i jeho manželka se stala terčem obtěžování a urážek. Před domem, v němž měli v Tel Avivu byt, pokřikovali odpůrci mírového procesu, kdykoli Rabin přijel, „Zrádce" a „Vrah". Jednou, když Lea Rabínova odbočovala na příjezdovou cestu k svému bytu, někdo z davu na ni vykřikl: „Po příštích volbách ty i tvůj manžel budete viset za paty na ulici jako Mussolini a jeho milenka. To s vámi uděláme. Jen počkej." 30. září napsal Saul Arlosoroff, syn sionistického představitele, zavražděného roku 1933, článek v Ha'arecu pod titulkem „Cena štvaní". Poukázal na to, že jeho otec byl několik měsíců před smrtí soustavně a divoce napadán revizionis-tickým tiskem „způsobem, který, stejně jako dnes, vytvářel nebezpečnou atmosféru, jež nakonec vedla k vraždě jednoho z nejvýznačnějších představitelů státu ve stavu zrodu". Skutečným nebezpečím, varoval Saul Arlosoroff, „je, že podněcování z pravice může znovu vyvolat útok na představitele levice politické mapy Izraele", a pokračoval: „Představitelé pravice musí přestat podněcovat a musí vysvětlit svým přívržencům, co by se mohlo stát, kdyby jejich podněcování pokračovalo, jinak veškerá odpovědnost padne na ně, jako se to stalo při vraždě Arlosoroffa." Ale žádná výzva ke zdrženlivosti se neozvala. Když se Netanjahu zúčastnil shromáždění, na kterém byla předváděna rakev s Rabinovým jménem, neřekl nic. Také náboženští představitelé mlčeli. Rovněž druhý článek Saula Arlosoroffa, uveřejněný v Davaru 1. října a nazvaný „Osudné štvaní", byl ignorován. Na extrémní pravici nedávný přistěhovalec z Ruska Avigdor Eskin odsoudil Rabinovu mírovou politiku tím, že proti němu vyslovil starou biblickou pohrůžku smrti, pulsa dinura, což aramejsky znamená „ohnivé důtky". Eskin, stojící u Rabínova domu 4. října v předvečer Jom kipuru, pronesl: „A nad ním, Jicchakem, synem

Rosy, známým jako Rabin, si dovolujeme požadovat od andělů katastrof, aby vzali meč na tohoto hříšného muže a zabili ho za to, že předal Zemi izraelskou našim nepřátelům." Eskin věřil, jak později prohlásil před jeruzalémským policejním soudem, který ho v červenci 1997 odsoudil na čtyři měsíce do vězení, že tato kletba „obecně působí" do třiceti dnů. Do 4. listopadu zbývalo třicet dva dnů. V Knesetu proběhla debata o Oslu II 5. a 6. října. Rehavam Ze'evi, vůdce pravicové strany Moledet, řekl svým kolegům zákonodárcům: „Toto je šílená vláda, která se rozhodla spáchat národní sebevraždu." Ariel Šaron prohlásil, že Rabin a jeho vláda „kolaborovali s teroristickou organizací". Také v ulicích Jeruzaléma po celý 6. říjen proti dohodě protestovali pravicoví demonstranti. Pro ně znamenala vzdání se biblické „Země izraelské" ve prospěch vrahů. Jejich denunciace páchly rasismem, když tvrdili, že s pomocí Arabů, na jejichž hlasech labouristická vláda závisí, se Rabin vzdává částí Země izraelské. Netanjahu je pak oslovil a zaútočil na Rabina, že prý opírá svou koalici o arabské členy Knesetu, „jejichž děti neslouží v armádě" (v armádě však nesloužily ani děti nejortodoxnějších Židů, o jejichž podporu se Netanjahu ucházel - a kterou nakonec získal). Vnímavý dav na to odpovídal skandováním: „Zrádci, zrádci." Netanjahu jej požádal, aby přestal, ale dav ho ignoroval. Na demonstraci koloval leták představující Rabina v uniformě důstojníka SS. Demonstranti pochodovali ze Siónského náměstí ke Knesetu, kde probíhala debata. Odhadovalo se, že jich bylo několik desítek tisíc. Policejní kordon je zastavil dále od budovy Knesetu. Na policisty dopadaly hořící pochodně, ale jejich řady odolaly. Když odjížděl z budovy ministr bytové výstavby Benjamin Ben Eliezer, dav na jeho auto házel kameny. Demonstranti znali Rabinův vůz a čekali na něj, až bude odjíždět, ale byl prázdný. Demonstranti u něj rozbili okna a poškodili interiér. Když se o Oslu II v Knesetu hlasovalo, prošla smlouva jen těsnou většinou, 61 ku 59 hlasům. A i toto těsné vítězství Rabina a Perese zajistil pravicový člen Knesetu Alex Goldfarb ze strany Cbmet, který se rozhodl odtrhnout od svých bývalých kolegů a jejich ideologie a podporovat vládu. Byl jmenován náměstkem ministra. Cynikové dokonce tvrdili, že podmínil svoje „ano" při hlasování příslibem lepšího vládního vozu. Po hlasování protesty proti rozšíření palestinské autonomie pokračovaly. Prezident Weizman, který se ukázal jako vytrvalý kritik, řekl, že dohoda byla vyjednána „příliš rychle a bez odpočinku". Weizman se kriticky stavěl k malé provládní většině a vtipkoval, že schválení dohody v Knesetu záviselo na „Goldfar-bově mitsubishi". Rabin se nedal takovými posměšky zastrašit, přestože ho značně rozčilovaly. Na konci října odletěl vrtulníkem do Ammánu na hospodářskou konferenci, jež navazovala na konferenci v Casablance, konanou o rok dříve, kde Pereš přednesl svůj plán na společný ekonomický regionální rozvoj. Ammán, podobně jako Casablanka, se stal fórem, na němž se měli setkat představitelé arabských států, které neměly doposud žádné kontakty s Izraelem, a jednat o plánu na společnou budoucnost celé oblasti. Účastníci postoupili o několik důležitých kroků kupředu. Egypt, který souhlasil teprve na poslední chvíli, že se této konference zúčastní, oznámil, že si přeje vyjednávat o komplexní dohodě o volném obchodu s Izraelem. Katar souhlasil, že bude Izrael zásobovat zemním plynem, jenž bude do pěti let proudit do izraelských plynovodů. Jordánsko oznámilo ukončení obchodních bariér vůči Izraeli. Ve sve reci na ammánské hospodářské konferenci se Rabin odvolal na první pokusy o hospodářskou spolupráci, zahájené v Casablance. „Někteří cynici si dělali legraci, že po posledních potřeseních rukama na konferenci v Casablance se zase na Blízkém východě usadí prach," řekl. „Ale stovky představitelů velkých korporací a nadnárodních společností, které investovaly v této oblasti v uplynulém roce, jsou zde dnes přítomny a jsou důkazem, že proces, který byl odstartován v Casablance, je úspěšný." Po Casablance Izrael a jeho arabští sousedé zahájili práci na společných projektech týkajících se vody, dopravy, zemědělství, životního prostředí a energií. Toto úsilí, nepředstavitelné ještě před několika lety, řekl Rabin, „utkává látku koexistence a kooperace, látku, odolávající nátlaku, skepticismu i otevřené sabotáži, která se pokouší přerušit a vyko-lejit mírový proces". Tyto tlaky byly trvalé. Na shromáždění v Jeruzalémě 28. října, kde byl hlavním řečníkem Netanjahu, několik řečníků Rabina kritizovalo jako zrádce, který se vzdává Země izraelské. Během shromáždění se rozdávaly letáky, zobrazující Rabina v uniformě nacistického důstojníka. Později byl promítán videozáznam z této schůze, na kterém nějaká žena zabodla do Rabínovy fotografie nůž. Rabin začal mít pocit, že vláda ztrácí půdu pod nohama, pokud jde o veřejnou podporu mírového procesu. 4. listopadu, týden po Netanjahuově shromáždění v Jeruzalémě, se v Tel Avivu konalo masové shromáždění na podporu mírového procesu. Rabin i Pereš stáli společně na tribuně. Přívrženci Osla II byli rozhodnuti ukázat, že jsou jednak početní, jednak výmluvní. Bylo to radostné shromáždění. Izrael, který již odešel z Gazy a Jericha, odejde i z hustě zalidněných zón Západního břehu, kde bylo prolito už tolik krve a kde došlo.k tolika násilnostem během osmadvacetileté okupace arabských měst a během konfrontace s arabskou mládeží. Na tomto shromáždění hovořil Rabin z tribuny o mírovém procesu se zanícením a porozuměním: Byl jsem vojákem dvacet sedm let. Bojoval jsem, dokud nebyla šance na mír. Věřím, že nyní pro mír šance existuje, veliká šance. Musíme ji využít v zájmu těch, kteří zde stojí, i těch, kteří tu nejsou - a těch je mnoho. Vždycky jsem věřil, že většina národa si přeje mír a je připravena pro mír podstoupit i riziko. Tím, že jste přišli sem, demonstrujete, spolu s mnoha dalšími, kteří nepřišli, že lid si skutečně přeje mír a odmítá násilí.

Násilí vymílá základnu izraelské demokracie. Musí být odsouzeno a izolováno. To není cesta Státu Izrael. V demokracii mohou být rozdílné názory, ale konečné řešení bude přijato v demokratických volbách, tak jako nám volby z roku 1992 daly mandát dělat to, co děláme, pokračovat v tomto kurzu. Chci říct, že jsem hrdý na to, že představitelé zemí, s nimiž žijeme v mim, jsou tu dnes s námi a budou i dál: představitelé Egypta, Jordánská a Maroka, kteří nám otevřeli cestu k mim. O chvíli později Rabin prohlásil: Je to kurz, který je poznamenán obtížemi a bolestí. Pro Izrael neexistuje žádná bezbolestná cesta. Ale cesta míra je lepší než cesta války. Říkám vám to jako člověk, který byl vojákem, který je dnes ministrem obrany a sleduje bolest rodin vojáků Izraelských obranných sil. Pro ně, pro naše děti, a v mém případě pro naše vnuky, chci, aby tato vláda vyčerpala veškeré vhodné příležitosti, veškeré možnosti k prosazení a dosažení všeobecného míra. Dokonce i se Sýrií bude možné uzavřít mír. Když shromáždění vyvrcholilo, Rabin, přestože byl normálně ostýchavý člověk, se pndal ke zpěvu „Písně míru", složené bezprostředně po Říjnové válce 1 otom odešel z tribuny, a když přicházel ke svému vozu, byl zastřelen

KAPITOLA TŘICÁTÁ

„Šalom, chaver!"'' (Sbohem, příteli!)

Rabina zavraždil Žid - Jigal Amir, student náboženství na Bar liánově univerzitě, který pokládal mírový proces za zradu židovských hodnot. Rabinova vražda byla předělem v dějinách Státu Izrael: velký židovský představitel a vizionář zahynul rukou židovského spoluobčana poháněného iracionální nenávistí a nesmiřitelností. Šok z této vraždy vyvolal v celé zemi otupující ohromení. Školní děti se scházely ve skupinkách, zapalovaly svíčky na památku (často odříkávaly hebrejské hlásky jména Jicchak" nebo otázky „Proč?") a šeptem hovořily o smrti muže, který mohl být jejich dědečkem a jehož vize Izraele v míru znamenala tolik pro jejich budoucí blaho. Když oznámili zprávu o Rabínově smrti prezidentu Clintonovi, vyšel ven na trávník Bílého domu, očividně otřesen, a pronesl několik slov vyjadřujících jeho hluboký smutek a zdůrazňujících, jak mnoho Rabin udělal, aby pohnul kupředu mírovým procesem. Potom, než se vrátil dovnitř, řekl tichým, pohnutím poznamenaným hlasem dvě slova: „Šalom, chaver." Večer 4. listopadu na schůzi izraelské vlády na ministerstvu obrany v Tel Avivu byl všemi svými kolegy zvolen Šimon Pereš ministerským předsedou. Následujícího rána již pracoval od úsvitu v kanceláři ministerského předsedy v Jeruzalémě. Když slíbil členům Rabinova štábu, že nepřijdou o svou práci, řekl jim: „Vím, že jste ztratili otce." Protože se nechtěl posadit do Rabinova křesla, řídil vládní záležitosti z pohovky. Kolem Rabinovy rakve, ležící pod baldachýnem na nádvoří před Knesetem, prošel podle odhadů během odpoledne a večera 4. listopadu a dopoledních hodin 5. listopadu milion lidí: staří vojáci, mladí vojáci, rodiče a děti, dospívající mládež i studenti, obyvatelé Jeruzaléma, lidé z celého Izraele a lidé z ciziny. Když stovky tisíc omráčených Židů procházely ulicemi Jeruzaléma a stovky tisíc dalších se shromáždily na náměstí v Tel Avivu, kde byl Rabin zastřelen, stala se „Píseň míru" hymnou, zpívanou smutnými, ale vzdornými hlasy, hlasy otřesenými tragédií, a přesto vyjadřujícími naději. Její slova se zdají zázračně výstižná pro dozvuky této tragédie - slova, která měl Rabin na rtech několik minut předtím, než zemřel: Kéž vyjde slunce a přinese ranní zář. Ani ta nejčistší modlitba nevrátí zpátky toho, jehož svíce byla sfouknuta a jenž byl pohřben v prachu. Ani ten sebevíc hořký pláč ho neprobudí, nevrátí ho zpět. Nikdo se sem k nám nevrátí z temné propasti smrti, ani mu nepomohou volání slávy nebo modlitby. Tak zpívej jen píseň míru, nešeptej modlitbu. Lépe je zpívat píseň mim, co nejhlasitěji dokážeš.

Rabínův výtisk „Písně míru", potřísněný jeho krví, nalezli v kapse jeho saka členové lékařského týmu v nemocnici, kde podlehl svým hrozným zraněním. Na jeho pohřbu na Herzlově hoře v Jeruzalémě 5. listopadu Ejtan Haber, jeho přítel a spolupracovník, který mu psal projevy, ukázal tento zakrvácený list papíru a přečetl z něho verše písně. Rabínova pohřbu se zúčastnilo mimořádné shromáždění významných osobností. Přijel král Husajn - uplynulo čtyřicet čtyři let od chvíle, kdy viděl, jak jeho dědečka krále Abdulláha zabil atentátník v Jeruzalémě, asi tři kilometry daleko od místa, kde měl být pohřben Rabin. Přijel i egyptský prezident Mubarak, nástupce jiného zavražděného představitele, Anvára Sadata. Dokud byl Rabin naživu, Mubarak odmítl několik jeho pozvání k návštěvě Jeruzaléma. Nyní, když byl Rabin mrtev, Mubarak přijel. I na něho střílel atentátník jen před několika týdny, když byl na návštěvě v Etiopii. Dva státy z Perského zálivu zastupovali členové jejich vlád. Byl přítomen marocký ministerský předseda. Přijeli zástupci více než osmdesáti zemí včetně královny Beatrix z Nizozemska a britského následníka trůnu, prince Charlese. Dvě hlavy státu odložily velmi důležité ceremonie, aby se mohly pohřbu zúčastnit. Prezident Lennart Meri z Estonska měl následující den přijmout přísahu nové vlády, ale místo toho přijel do Jeruzaléma a poslal svůj oficiální souhlas faxem z kanceláře prezidenta Weizmana. Eduard Ševardnadze, jenž byl den před pohřbem znovu zvolen prezidentem Gruzie, se rozhodl zříci se vlastních oslav a odletěl do Izraele. U Rabinova hrobu bylo proneseno jedenáct smutečních projevů. Mubarak hovořil s uznáním o Rabinově vizi. Řekl, že pouze zdvojnásobení našeho úsilí dokáže zadržet „zrádné ruce, nepřátelské našim cílům". Husajn, který vypadal jako člověk zachvácený beznadějným smutkem, řekl smutečním hostům a televizním divákům na celém světě: Nikdy jsem si nepomyslel, že přijde okamžik, jako je tento, kdy budu truchlit nad ztrátou bratra, kolegy a přítele; muže, vojáka, který se s námi utkal na drahé straně barikády, kterého jsme si vážili, jako si vážil on nás, muže, kterého jsem poznal, protože jsem si uvědomil, stejně jako on, že musíme překročit tuto barikádu, navázat dialog a usilovat, abychom po sobě zanechali odkaz, který ho bude hoden. A to také udělal. A tak jsme se stali bratry a přáteli. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že k mojí první návštěvě v Jeruzalémě... dojde při takové příležitosti. Husajn pak pokračoval, jako by hovořil přímo k Rabinovi: „Žil jste jako voják," řekl. „Padl jste jako voják za mír. A já věřím, že pro nás všechny nastal čas vystoupit otevřeně a mluvit pro mír. Nejen tady a teď, ale ve všech časech, které přijdou. Patříme k mírovému táboru. Věříme, že náš jediný Bůh si přeje, abychom žili v míru, a přeje nám mír." Pak, ve výzvě adresované všem Izraelcům a všem Arabům, výzvě, jež byla slyšet na celém světě, prohlásil: „Nezůstávejme zticha. Pozvedněme svůj hlas, hovořme o své odhodlanosti pro všechny časy, které přijdou, a řekněme těm, kdo žiji v temnotách a jsou nepřáteli světla: ,Zde stojíme. Toto je náš tábor!'" Šimon Pereš ve svém smutečním projevu připomněl onen poslední večer na shromáždění v Tel Avivu. Řekl: „Nevěděl jsem, že to budou naše poslední společně strávené hodiny. Ale měl jsem pocit, jako by na tebe sestoupila zvláštní milost a náhle sis mohl volně oddechnout při pohledu na to moře přátel, kteří přišli podporovat tebou vybranou cestu a pozdravit tě. Dospěl jsi k vrcholu, prorazil mračna a odtud jsi spatřil nové zítřky - pohled, který byl příslibem mládeži Izraele." Předposledním řečníkem při této slavnostní příležitosti byla Rabinova osmnáctiletá vnučka Noa Ben Arci. Hovoříc hebrejsky (jako jediný z řečníků), oslovila znovu svého milovaného dědečka. „Chci, abys věděl," řekla, „že při všem, co jsem dělala, jsem tě vždycky měla před očima. Tvoje úcta a láska nás provázely při každém kroku a na každé cestě a žili jsme ve světle tvých hodnot. Nikdy jsi nikoho nezanedbával. A teď jsi byl zanedbán sám - ty, můj věčný hrdina -studený a osamocený." Zbýval ještě jeden řečník, prezident Clinton. Obrátil se k izraelskému lidu a řekl: I ve vaší hodině smutku jeho duch žije dál, a proto nesmíte ztrácet naději. Podí-73 vějte se na to, co jste dokázali, když jste přiměli kdysi holou poušť rozkvést, vybudovali prosperující demokracii v nepřátelském světě, vyhráli bitvy a války a nyní vítězíte v míra, který je jediným trvalým vítězstvím.

Váš ministerský předseda je mučedníkem míra, ale i obětí nenávisti. Určitě se musíme poučit z jeho mučednictví, že pokud se národ nezbaví nenávisti ke svým nepřátelům, riskuje, že zaseje semena nenávisti mezi sebe. Prosím tě, národe Izraele, jménem svého vlastního národa, který má svou vlastní litanii ztrát od Abrahama Lincolna k prezidentu Kennedymu a Martinu Luthera Kingovi, abys nedovolil, aby se to stalo i vám. V Knesetu, ve svých domovech, na místech své modlitby stůjte na správné straně. Clintonova řeč skončila a on odstoupil dozadu od mikrofonu. Potom se k němu vrátil a opakoval, jako to udělal na trávníku Bílého domu, skoro šeptem slova „Šalom, chaver". Tato dvě slova, „Šalom, chaver", zněla jako ozvěna v srdcích i myslích milionů Izraelců a za několik dnů je bylo možno spatřit na nálepkách na desítkách tisíc aut; a na několik příštích let se staly mocným vizuálním symbolem ztráty Rabina po celém Izraeli. Existovaly i další nálepky, jež také vyjadřovaly obrovský objem myšlenek v několika málo slovech. Byla na nich Rabinova fotografie a nápis „Ne násilí". Arafat si velmi přál přijet na Rabinův pohřeb, ale usuzovalo se, že jeho návštěva v tak mimořádně traumatizující době by mohla být příliš obtížná pro mnoho Izraelců, přes uznání OOP Izraelem a přes mírový proces. V telefonním rozhovoru s Peresem i Leou Rabínovou Arafat připomněl, jak poté, co pronesl zvlášť dlouhou řeč při washingtonských rozhovorech o Oslu II, mu Rabin řekl, že „začíná uvažovat, zda se nepřibližuji tomu, že budu jako Žid". Arafat souhlasil, že na pohřeb nepřijede, ale o čtyři dny později přijel v noci tajně do bytu Rabínových v Tel Avivu, aby vyslovil osobní soustrast Lee Rabinové a její rodině. Byla to jeho vůbec první návštěva v Izraeli. Vzpomínková shromáždění na Jicchaka Rabina se konala v židovských obcích po celém světě. Izraelský velvyslanec v Londýně Moše Raviv řekl na velkém slavnostním shromáždění v Royal Albert Hall: „Zatímco vrah užívá Božího jména nadarmo, někteří se tážou: ,Proč jsme mlčeli?', když byla proti vládě a Jicchaku Rabínovi osobně rozpoutána hrubá a štvavá kampaň urážek. Jako společnost bychom měli přemýšlet, jak vštěpovat toleranci a sebekázeň a jak zabránit výchově fanatiků, protože všichni fanatici jsou nebezpeční a destruktivní." V Londýně se rovněž sešli členové Mahalu, dobrovolníci, kteří bojovali v izraelské Válce za nezávislost, a plakali, když naslouchali nahrávce Rabinova projevu na jednom z jejich minulých shromáždění, ve kterém připomněl jejich statečnost i svou lásku k nim. V Moskvě se sešli izraelští zástupci z celého bývalého Sovětského svazu - celkem více než stovka -, aby si ho připomněli a zazpívali písně úderných brigád Palmách z doby Války za nezávislost. Osm dnů po Rabinově zavraždění se v Tel Avivu, na temže místě, kde byl zastřelen, konalo pamětní shromáždění. Lea Rabinova, obracejíc se k Šimonu Peresovi, ho naléhavě vyzvala, aby „vedl izraelský národ k míru" a aby to udělal „vjic-chakově duchu". Šimon Pereš pokračoval v mírovém procesu. Dohody z Osla byly jeho dílem. Nyní měl jako ministerský předseda plnou moc naplňovat jejich časový rozvrh. 27. listopadu napsal o Rabinovi jako odpověď na projevy sympatií z celého světa: ,Jeho život byl ukrácen, ale ne jeho dílo. Jeho duše ho opustila, ale jeho duch neopustil nás ani proces, v němž jsme zapojeni." Tomuto procesu však měla být brzy zasazena těžká rána. 5. ledna 1996 byl v Gaze zabit Jahja Ajaš, jeden z vedoucích podněcovatelů teroristických akcí proti Izraeli, absolvent univerzity na Západním břehu, nazývaný „Inženýr" kvůli své dovednosti při práci s výbušninami. Hovořil mobilním telefonem, který mu vybuchl do obličeje. Izrael nepopřel svou zodpovědnost. Ale Hamas přísahal, že se pomstí, a 25. února zabil sebevražedný atentátník, který nastoupil do autobusu v Jeruzalémě, pětadvacet lidí, většinou izraelských vojáků, a spolu s nimi arabského muslima Waela Kavašmeho. Téhož dne se další sebevražedný atentátník odpálil v Aškelonu na autobusové zastávce. Zahynula jedna Izraelka, jednadva-cetiletá Hofit Ajašová, která si krátce předtím vybírala svatební šaty na svatbu, k níž mělo dojít za čtyři měsíce. Arafatův poradce Ahmed Tibi odsoudil tyto výbuchy bomb v autobusech. „Kruh násilí musí být přerušen a zastaven," řekl. „Není prostor pro odvetné útoky." Přesto 13. března zabil sebevražedný atentátník v samém srdci Jeruzaléma na téže autobusové lince číslo 18 jako v předchozím případě dalších třináct Izraelců. Jednomu ze zabitých, devatenáctiletému Chajmu Amedimu, ujel bez jeho viny autobus, zničený při předchozím útoku. Jiný ze zabitých, osmatřicetiletý křesťanský Arab George Jonan, byl od narození hluchý. Následujícího dne zaútočil sebevražedný atentátník v Tel Avivu v přeplněné obchodní ulici ve středu města a zabil osmnáct lidí. Mohutné exploze, které roztrhaly autobusy na kusy a mnoho obětí znetvořily k nepoznání. V Izraeli se rozšířila nálada blízká zoufalství. Zdálo se nemožné, aby mírový proces pokračoval, zatímco by dále docházelo k takovým atentátům, v mnohem širším měřítku než dosud. Bezprostředně po výbuchu bomby v autobuse 13. března varoval Pereš Ara-fata, že budoucnost mírového procesu „visí na vlásku", pokud Palestinská samospráva nepodnikne okamžité akce proti Hamasu. Izrael nemůže být jedinou stranou dohody, která plní své závazky. „Nemůže to být jednostranné." Pereš mezitím rozhodl o oddělení Izraelců a Palestinců zřízením zvláštních přechodů pro automobily a zboží mezi Izraelem a okupovanými územími a účinně odřízl většinu Palestinců od kontaktu s Izraelem. Dva činy Palestinské samosprávy způsobily rozhořčení v celém Izraeli: povolení masových shromáždění solidarity v Gaze po smrti Jahji Ajaše a skutečnost, že Arafat vyslovil Ajašovým rodičům soustrast. „To," prohlásila izraelská vláda, „vyslalo špatný

signál k Palestincům." Rozhodnutí Palestinské rady odsoudit izraelskou uzávěru okupovaných území, aniž odsoudila atentáty v autobusech, vyvolalo rovněž izraelský hněv. „K aktům teroru Hamasu," komentoval situaci Pereš, „došlo přesto, že -dokonce i po zavraždění Rabina - jsme stáhli naši armádu ze 450 vesnic a šesti měst na Západním břehu, tváří v tvář obrovskému odporu." Pereš dodal s pochopitelným hněvem: „Místo díků jsme dostali bomby." Ve snaze získat podporu vlád celého světa v boji proti terorismu a najít způsob, jak zastavit financování teroristických skupin Iránem a Libyí, sponzorovaly izraelská a egyptská vláda mezinárodní konferenci proti terorismu v Šarm aš-Šaj-chu, mysu v Rudém moři, který byl kdysi ohniskem egyptsko-izraelského napětí a příčinou války. Prezident Clinton, jedna z mnoha hlav států, jež se zúčastnily této konference, pak přiletěl do Izraele, aby tam vyjádřil solidaritu se zděšenou izraelskou veřejností. Od začátku sebevražedných atentátů přišlo o život více než sto izraelských civilistů za hrůzných okolností. K tomu bylo více než pět set lidí při těchto útocích zraněno, mnozí z nich těžce. Proti pokračování dohod z Osla byl vyvíjen obrovský tlak. Izraelská vláda, nejprve za Rabina a pak za Perese, opakovaně prohlašovala, že nedovolí, aby teror vykolejil mírový proces, a vyjednávání s Palestinci o mnoha otázkách spojených s palestinskou autonomií a izraelským stažením pokračovala. Ale opoziční strany odsuzovaly mírový proces a volaly po „míru s bezpečností" - což byla fráze, již mnozí interpretovali jako konec Osla. Pereš, tvůrce Osla, byl vystaven enormnímu veřejnému tlaku, aby reagoval na atentáty. On však odmítal přerušit časový rozvrh dohod z Osla. Místo toho v dohodě s Palestinci odložil stažení z Hebronu a vypsal volby. Když to udělal a vyzval tím izraelskou veřejnost, aby vyjádřila prostřednictvím volebních uren své mínění, doufal, že získá podporu pro pokračování mírových jednání. Ta zahrnovala vyjednávání se Sýrií, které byl Pereš, stejně jako před ním Rabin, připraven vrátit větší část, a dokonce i celé Golanské výšiny výměnou za úplný mír mezi oběma zeměmi. Pereš věděl, že teroristické útoky Hamasu posunují izraelské veřejné mínění na stranu politiky tvrdé ruky Likudu. Aby ukázal, že na teror bude reagovat bez ohledu na to, odkud vychází, zahájil Pereš v předvečer voleb po křečovitém bombardování prováděném islámskými fundamentalisty přes libanonskou hranici, při kterém byli zraněni tři Izraelci, operaci Hrozny hněvu. Po sedmnáct dnů bombardovalo izraelské dělostřelecrvo a letectvo fundamentalistické pozice na sever od bezpečnostní zóny. V prvních osmačtyřiceti hodinách zahynulo dvacet libanonských civilistů, pět z nich, když izraelský bojový vrtulník zasáhl ambulanci plnou vesničanů prchajících z jejich vesnice severně od bezpečnostní zóny. Hroznou tragédií bylo, když Izraelci omylem zasáhli civilní kryt a zabili 105 Libanonců. Otřesen touto událostí nabídl Pereš libanonské vládě finanční náhradu. V důsledku silného mezinárodního odsouzení a za přímého zprostředkování 576 Spojených států skončilo izraelské bombardování spolu s uzavřením dohody, že raketové útoky na severní Izrael skončí rovněž. Likud rychle odsoudil vládu, že„se složila" před vnějším nátlakem, i za to, že dala fundamentalistům „zelenou" k novému bombardování severních osad, kdykoli se jim zlíbí. Předvolební kampaň roku 1996 byla bouřlivá, skoro násilná, a skupiny studentů z ješiv a mládež Likudu při ní vykřikovaly na ulicích proti Peresovi a mírovému procesu hesla téměř tak divoká, jako byla ta, jež provázela týdny vedoucí k Rabínovu zavraždění. Uvnitř labouristické koalice vyvolala levicová strana Merec výbuch odporu, když se začala chvástat svou světskostí. Signál, vycházející od Likudu, který byl vždy převážně světskou stranou, mířil k silné identifikaci s náboženskými hodnotami. Pro náboženské strany se důrazný nacionalismus Likudu, v němž se ozýval extremismus revizionistů z předstátního období (Netanjahuův otec byl předtím revizionistickým spisovatelem a myslitelem), ukázal jako přitažlivý. Rabíni ze strany Šas distribuovali věřícím amulety, podle nichž volba Netanjahua by byla požehnáním. Po ústavní změně, provedené předchozím Knesetem s Rabínovou podporou, měli poprvé Izraelci vykonat dvojí volbu, jednak přímo ministerského předsedy, jednak politických stran. Netanjahu, populární jako Bibi, který vedl kampaň Likudu, prohlásil, že dodrží všechny mezinárodní závazky Izraele včetně Osla. Slíbil však také, že zpomalí mírový proces a bude trvat na úplné reciprocitě. Jeho heslem bylo „Mír s bezpečností". Předvolební reklama v televizi si dělala legraci z fotografie, na které Pereš a Arafat jdou po schodech nahoru. Napřed se objevila zarámovaná fotografie v detailu, posléze se vysypalo sklo a diváci zjistili, že oba muži jsou dole. V jiné předvolební reklamě, zaměřené na hlasy ruských přistěhovalců, se opakovaně předváděly strašidelné scény, které následovaly po sebevražedných atentátech v autobusech v únoru a březnu. V předvečer voleb Lubavičovo náboženské hnutí Habad rozšířilo tisíce plakátů s textem: „Bibi je dobrý pro Židy." Volby se konaly 29. května. Výsledky nepřinesly tak jasné odmítnutí Peresovy vize mírového procesu, v jaké doufala opozice. Strana práce vyšla z voleb jako vítěz - s 34 křesly v Knesetu proti 32 křeslům Likudu. Ale v samostatném hlasování o ministerském předsedovi zvítězil vůdce opozice Benjamin Netanjahu nej-těsnější možnou většinou - 1 501 023 hlasů proti 1 471 566 hlasů pro Perese (50,4 procenta proti 49,5 procentům) - a stal se automaticky ministerským předsedou. Extremistické strany, odmítající mírový proces z Osla, vyšly z voleb značně posíleny, stejně jako náboženské strany. Netanjahu byl schopen vytvořit koalici, když do ní vzal náboženské strany (s jejich 19 mandáty) a také novou ruskou při-stěhovaleckou stranu Jisra'el B'Alija, vedenou Natanem Ščaranským, která si zajistila sedm křesel a jež stála na pravici politického spektra. Netanjahu také do své vlády vzal čtyři členy centristické strany Třetí cesta, vedené odpadlíkem od labouristů Avigdorem Kahalanim, jedním z hrdinů bojů o Golanské výšiny roku 577 1967. Třetí cesta programově vystupovala proti stažení z Golanských výšin. V době, kdy Netanjahu zastával funkci ministerského předsedy, došlo k zesílení konfliktů jak mezi Izraelem a Palestinci, tak uvnitř izraelské společnosti.

Rozpor mezi levicí a pravicí, poprvé s takovou intenzitou zaznamenaný ve sporech Strany práce a Cherutu před několika desetiletími a pak mezi Stranou práce a Likudem, naplno propukl, stejně jako rozpory mezi ultraortodoxními Židy a zbytkem Izraele i rozpory mezi Aškenázy a Sefardy. Dokonce i Nejvyšší soud byl napadán - nejdřív extremistickými náboženskými stranami, které tvrdily, že není spravedlivý vůči ultraortodoxním Židům, a pak i členy strany Sas, kteří zase tvrdili, že není spravedlivý vůči sefardské komunitě (sefardský člen vlády Arje Deri byl obžalován). Bývalý soudce Nejvyš-šího soudu Chajm Cohn prohlásil, že je „jednoduše lež" tvrdit, že soudci jsou zaujatí proti nějaké části obyvatelstva. Když někdo anonymně zatelefonoval předsedovi Nejvyššího soudu Aharonovi Barákovi: „Až budeš hnít vedle Rabínova hrobu, pochopíš," dostal Barák nepřetržitou policejní ochranu. I po porážce ve volbách roku 1996 odmítl Šimon Pereš vzdát se své vize. „Budeme dále společně snít," napsal, „o Blízkém východě světla a naděje." Při prosazování tohoto snu se neustále angažoval ve věci ekonomických přeshraničních aktivit a „poučoval" svého nástupce Benjamina Netanjahua o tom, čeho by se dalo dosáhnout prostřednictvím vzájemně přijatelných dohod se všemi sousedy. Ale Netanjahuovo období se stalo časem narůstání konfrontace mezi Izraelem a Palestinci. Na Netanjahuovo naléhání bylo stažení z Hebronu - jediného dosud neevakuovaného arabského města na Západním břehu - a následné stažení z venkovských oblastí dohodnuté v Oslu II značně oddáleno. Došlo k opakovaným stížnostem, že Arafat nedělá dost v boji s terorismem, který vychází z oblastí pod jeho kontrolou; ale on po výbuších v autobusech podnikl akce, aby vystopoval vrahy, a pokračoval v tom i po volbách. Netanjahu nedokázal jednat způsobem prohlubujícím důvěru, což bylo záměrem i charakteristickým rysem Rabínova a Peresova přístupu k Palestincům a k rozvíjejícím se vztahům spolupráce mezi nimi a Izraelem. V postupu, jenž prohluboval palestinskou frustraci od chvíle, kdy nastoupil k moci, Netanjahu pokračoval tím, že otevřel východ ze severního konce antického tunelu, který vede pod Starým městem, přiléhajícím k Chrámové hoře. Tunel místy vede pod Chrámovou horou samotnou. Jeho nový východ ležel v zalidněné muslimské čtvrti. Přestože by to mohlo mít kladný vliv na růst turistiky, a tudíž přinést prospěch muslimským obchodníkům, náhlé, předem neoznámené otevření tunelu (uprostřed noci) vyvolalo výbuch hněvu Palestinců, podněcovaného vznětlivými projevy v mešitách. V době své volební porážky Šimon Pereš vyjednával s muslimskými náboženskými autoritami z Chrámové hory o reciproční dohodě, podle které by na Chrámové hoře vyrostla další mešita výměnou za otevření tunelu, který má pouze turistické využití. Netanjahu se rozhodl postupovat bez dalšího vyjednávání s Palestinci. Při vlně násilí, která se převalila přes všechna okupovaná území, přišlo o život patnáct izraelských vojáků a padesát šest palestinských civilistů. Vzhledem k výbuchům palestinského rozhořčení se zdálo, že mírový proces je před zhroucením. Ve snaze zmírnit krizi a přesvědčit Netanjahua, aby se vrátil k časovému rozvrhu podle dohod z Osla, pozval prezident Clinton jeho, Arafata a krále Husajna do Washingtonu. Schůzka neměla úspěch. V televizním projevu 25. září kritizoval Šimon Pereš premiéra Netanjahua za to, že tunel v dané chvíli otevřel. Já bych se pokusil promluvit s Palestinci, než bych udělal jakýkoli citlivý krok," řekl. „Poslední čtyři roky byly nejlepší v celých židovských dějinách - tak proč to zastavit?" Arabským státům (s výjimkou Jordánská) nabízelo otevření tunelu příležitost pro extremismus toho druhu, jejž Pereš i Rabin toužili vyhostit mezi nálady a postoje minulosti. 26. září Rada Arabské ligy, která se sešla v Káhiře, tleskala palestinskému protestu proti otevření tunelu a označila je za součást izraelsko-sionistického spiknutí na zničení mešity alAksá, vztyčení Šalomounova chrámu a vyhlazení všech islámských arabských památek. Zdálo se, že se palestinské protesty znovu, jako během intifády, promění v nekonečné násilí na ulicích, vzhledem k tomu, že Izrael a Palestinská samospráva dosud nedosáhly dohody o Hebronu. 7. října ve svém projevu v Knesetu vyzval Šimon Pereš rozhodně Netanjahua, aby uzavřel hebronskou dohodu. „Uteklo sto jedenáct dnů řečí, řečí a ještě jednou řečí," řekl jedovatě, „sto jedenáct dnů nekomunikování," a pokračoval: Chci říci, co podle mé zkušenosti je skutečný mír. Skutečný mír je způsob agónie. Vzpomínám si, čím jsme, mí soudruzi i já, prošli za uplynulý rok, když jsme viděli muže, velkého vojenského vůdce a odvážného státníka Jicchaka Rabina, zavražděného před našima očima. Proč? Za jaký zločin? Za jaký hřích? Prostě kvůli bezuzdnému štvaní na shromážděních, jichž se někteří z přítomných zúčastnili. S kefíjou na hlavě. My jsme nechtěli nikoho fotografovat v kefíji, nemějte strach. Vím, jaký šok to byl pro většinu národa. Vím, jaký to byl šok pro mne, když jsem viděl padnout soudruha a vůdce, muže, který stál u kormidla vlády a přidal ke čtyřem tisícům let židovské historie čtyři slavné roky. Svět obdivoval Izrael, věřil v něj. Židé začali přicházet. Investoři začali přicházet. Kvůli čemu byl zavražděn? A potom jsem zažil - já, člověk, který usiluje o mír - teroristický útok v Jeruzalémě. Vím, co to je odejít z kanceláře a dovědět se, že vybuchl autobus. Vy jste to také viděli v televizi. Děkuji vám. Šel jsem tam a viděl krev a maso a vraždu a zabíjení a viděl jsem lidi, kteří na mě křičeli: „Vy jste vinen." Pereš pokračoval varováním, že Izrael si nesmí dělat iluze. Jestli chcete mír," řekl, „tak bude krev a agónie a vraždy," a pokračoval citací slov Menachema j Begina adresovaných jeho synovi Benjaminovi, poslanci Knesetu za Likud: „Dávám přednost agónii míru před krví války." Pereš to komentoval takto: Jestliže skutečně chcete dospět k míru - nikoli verbálnímu, deklarativnímu míru, nikoli předstíranému míru, ale skutečnému míru -, budeme vás podporovat. Nežádáme, abychom byli členy vaší vlády. Budeme podporovat opravdový mír, budete-li mít odvahu takový uzavřít." Vyzývaje Netanjahua, aby pokračoval v

mírovém procesu, Pereš také promluvil o základních hodnotách, které musí Stát Izrael vyznávat při svém vstupu do druhých padesáti let své existence. „Válka je velice drahá," řekl. „Proto uzavřete mír. Ale jestli chceme dát příští generaci svět bez války, musí naše generace podstoupit agónie míru i zásadních rozhodnutí a udělat z Izraele to, čím je: nikoli přidáním sem tam nějakého kilometru, ale vytvořením Izraele hodnot, Izraele morálních ohledů, Izraele, který umí respektovat Araby tak, jako respektujeme sebe." Po podstatném americkém tlaku, že nesmí být dovoleno, aby vyjednávači proces selhal, byla dohoda o Hebronu uzavřena 17. ledna 1997. Malá židovská přítomnost ve městě měla být zachována v enklávě hlídané izraelskými vojáky. Ale 80 procent obyvatel města, podobně jako celá ostatní města na Západním břehu - Džanín, Kalkilja, Nábulus, Tulkarm, Ramalláh a Betlém -, přešlo pod jurisdikci Palestinské samosprávy. Daleko největší část Hebronu, označená jako zóna H-l, se sto tisíci palestinskými obyvateli, měla být předána pod kontrolu Palestinské samosprávy, která měla být zodpovědná jak za bezpečnost, tak za civilní záležitosti, stejně jako v ostatních palestinských městech na Západním břehu. Druhá zóna (H-2) s 20 000 Palestinci a 500 židovskými rezidenty se měla těšit zvláštnímu postavení, v němž si izraelské úřady zachovají zodpovědnost za bezpečnost, veřejný pořádek i za všechny další záležitosti vztahující se k izraelským rezidentům, zatímco palestinské úřady budou zodpovědné za všechny civilní záležitosti týkající se Palestinců sídlících trvale v této zóně. Izraelce, kvůli nimž byla tato složitá dohoda vyjednána, představovalo pouze čtyřicet pět rodin a 150 studentů ješivy. Výsledkem jejich rozhodnutí neodejít z bývalé židovské čtvrti v centru Hebronu a podpory Netanjahuovy vlády jejich neústupnosti bylo vypracování složitého plánu rozdělení s konfrontačními liniemi uprostřed lidnatého města. Přesto však podpisem hebronské dohody Palestinci naplnili svou touhu vztyčit národní vlajku a realizovat svou legislativu i vládu ve městech dobytých Izraelem roku 1967. Jako nedílná součást hebronské dohody byl podepsán dokument nazvaný „Aide mémoire". Podle něho měl začít Izrael další stahování svých jednotek ze zemědělských oblastí Západního břehu v březnu 1997 a tento proces měl být dokončen nejpozději v „půli roku 1998". V dokumentu se pravilo, že výraz „půle roku 1998" zahrnuje tři měsíce - červen, červenec a srpen. To prodlužovalo o celý rok původní časový rozvrh Rabina, Perese a Arafata, podle něhož k poslednímu stažení mělo dojít nejpozději 7. září 1997. Skeptikové měli pochybnosti o tom, zda Netanjahu tento časový rozvrh dodrží. Na jedné z četných a často napjatých porad, k nimž došlo během závěrečných dnů vyjednávání, pozval Jásir Arafat amerického zprostředkovatele Dennise Rosse, aby s ním oslavil Vánoce toho roku v Betlémě. Jeden z palestinských vyjednavačů poukázal svému izraelskému kolegovi na legrační skutečnost, že muslim pozval Žida na slavení křesťanského svátku. Rok po Rabínově zavraždění hovořil bývalý prezident Chajm Herzog na Bar liánově univerzitě, jejímž studentem byl Rabinův vrah. Připomněl Rabínovu vojenskou službu za Války za nezávislost, díky níž Izrael vznikl, a v následujících válkách, díky nimž přežil. Připomněl Šestidenní válku - „dny strachu, pocitu obklíčení ze všech stran", kdy byl Rabin vrchním velitelem. Herzog pak hovořil 0 tom, jak světští i náboženští vojáci, všichni vojáci, „kteří šli do boje jako bratři za společným cílem, s hlavami pokrytými i nepokrytými, synové z kibuců a mošavů, z měst a vesnic, z předměstských sídlišť i rozvojových měst, milovali a obdivovali svého velitele. Věděli, že jeho život je pro jeho národ a pro jeho zemi posvátný. Následovali ho do války, do ohně i potopy. Následovali ho k vítězství a následovali ho směrem k míru. Nezapomenou na něho". Herzog (syn bývalého hlavního rabína Izraele) hovořil ve svém projevu rozhořčeně o náboženských fanaticích. „Jestliže vražda takového člověka, ministerského předsedy, nezpůsobí, že se rozechvějí všechna vlákna naší národní existence," řekl, „jestliže to námi neotřese až do nejhlubších základů, jestliže nezvrátíme toto prokletí, nevykořeníme tuto rakovinu a neskoncujeme s touto skupinou šílených fanatiků - známkou hanby pro náš národ -, jsme, Bože chraň, v nebezpečí, že se staneme svědky toho, jak se bude tato noční můra opakovat." Když poukazoval na to, co pokládal za neschopnost široké veřejnosti pochopit, co se stalo, Herzog řekl: „Bojím se. Bojím se a jsem rozhněván, protože nevidím, že by otřes z této vraždy zapůsobil plně na tento národ. Zdá se, že trauma rychle ustoupilo nárokům všedního dne. Je to, jako by strašlivá lekce nebyla vstřebána, jako by se národní zpytování svědomí prostě zastavilo v určitém okamžiku a lidé se vrátili ke každodenním starostem." A potom slovy, v nichž se ozývalo zaujetí hebrejských proroků, Herzog varoval své posluchače: „Ohně zkázy již hoří na okraji tábora. Jestli si společně nepo-spíšíme uhasit je, zničí nám celý náš dům." Prodlužující se izraelská přítomnost v jižním Libanonu byla tématem, které vyvolávalo mnoho let ostré debaty. Náhodná srážka dvou helikoptér v Še'ar Jašuvu v severním Izraeli 4. února 1997, při které zahynulo sedmdesát tři izraelských vojáků, kteří měli plnit svou vojenskou povinnost v jižním Libanonu, srážka, která způsobila rozhořčení v celé zemi, zintenzívnila též debatu o budoucnosti severní hranice. Joel Marcus, jeden z nejhloubavějších novinářů a komentátorů, napsal v listu Ha'arec 7. února: „Libanon nás straší jako prokletí. Pravda, srážka helikoptér je takovým druhem neštěstí, jaké se může přihodit kdekoli - mohla to být dvě civilní dopravní letadla, dvě vojenská letadla, dvě jachty -, ale přesto je faktem, že se oněch sedmdesát tři vojáků, kteří přišli o život při tomto neštěstí, připojilo k řadě 400 zabitých vojáků a k oněm 1420, kteří byli

zraněni v bezpečnostní zóně od konce libanonské války proto, že k této tragédii došlo tam, kde k ní došlo, v důsledku naší činnosti, naší zaangažovanosti a přítomnosti našich vojenských sil v Libanonu." Marcus nebyl zdaleka jediný, kdo měl pochybnosti o pokračující přítomnosti Izraele v jižním Libanonu. Pokoušel se také, jako všichni Izraelci v té době smutku a zpytování svědomí, navrhnout nějaké řešení. Napsal: „Z našeho zorného úhlu se zdá, že až budeme venku z Libanonu a už tam nebudeme ,cizím dobyvatelem', budeme mít více volnosti zaútočit proti libanonským cílům a syrským cílům v Libanonu než dosud. Neříkám, abychom se sebrali a opustili pozice jednostranně - ale nastal čas znovu posoudit spolu se Spojenými státy, které jsou připraveny se podílet na mezinárodních jednotkách, alternativy, které by nám dovolily odtud brzy odejít. Každá kapka krve je příliš." Po srážce vrtulníků vyhradil tisk fotografiím a životním příběhům - drasticky ukráceným životům všech obětí - velké místo, jak se stává při každém národním neštěstí. V bezprecedentním gestu prezident Weizman vyjádřil osobně soustrast všem postiženým rodinám. Byly uveřejněny dětské básničky, spojující ve svých křehkých verších osobní i národní smutek. Jedno z vyznání, napsané patnáctiletou Janou Barkunovou, věnovala autorka svému bratrovi a spolu s ním i všem bratrům pohnutých dějin Izraele: Když jsi odcházel, slíbils mi, že se vrátíš, políbil jsi mě - a já jsem netušila, že to bylo naposled. Nazítří někdo zatelefonoval a maminka se rozplakala. Řekla mi, že se už nikdy nevrátíš domů. Nemohla jsem pochopit, jak jsi mohl něco takového udělat - slíbit, že se vrátíš, a potom na to zapomenout. Potom všichni plakali u tvého hrobu a každý ti něco nechal: dopisy, květiny, svíčky. Také jsem ti něco nechala: místo v srdci, jenom pro tebe a pro tvé přátele, kteří odešli s tebou. Nikdy nezapomeneme, jak mladí a silní jste byli. 13. března, necelých šest týdnů od srážky vrtulníků, zatímco Izrael dosud přemítal v hlubokém smutku nad vysokým počtem obětí a mnoha osobními tragédiemi, došlo k dalšímu neštěstí. Jordánský voják, který propadl šílenství, zastřelil na jordánské hranici sedm školaček ve věku dvanácti a třinácti let, všechny z téže školy v Beit Šemeši. Děvčata byla na výletě na Pahorku míru v Naharajimu, jedné z oblastí u řeky Jordán, které Izrael vrátil Jordánsku podle mírové smlouvy z roku 1994 a které navštěvují tisíce turistů jako krásné místo a mírovou dividendu na mírové hranici, jež byla kdysi nepřátelským územím. Soustrast postiženým rodinám vyjádřil překvapivě král Husajn, což mělo v Izraeli značný ohlas. Jeho počin byl přijat jako významný projev porozumění. Ale izraelská vláda podnikla krok, který podráždil jak palestinské, tak světové veřejné mínění - a stěží se asi líbil králi Husajnovi: den po neštěstí rozhodla, že na začátku následujícího týdne začnou práce na kontroverzním stavebním projektu v Har Homě v jižním Jeruzalémě. Har Horna, ležící mezi kibucem Ramat Ráchel a Betlémem, je stromy porostlé úbočí (Arabové je nazývají Džebel Abú Ghneim). Na jeho druhé straně jsou dvě arabské vesnice. Půda na úbočí patřila ze tří čtvrtin Židům a z jedné čtvrtiny Arabům. Většinu arabské půdy během řady let vykoupili Židé. Z pohledu Netan-jahuovy vlády to byla lokalita, na níž židovské domy měly zajistit židovskou přítomnost v nejjižnějším a nejzazším úseku hranic Jeruzaléma, jež byly stanoveny po Sestidenní válce o třicet let dříve - v době, kdy byl prostor zalesněn. Netanjahuovo rozhodnutí stavět na Har Homě a vybudovat tam byty pro zhruba 32 000 Židů vyvolalo protesty Palestinců i izraelské levice. Ale ani veřejné protesty, ani odsouzení Spojených národů - 130 zemí hlasovalo proti navrhované výstavbě a pouze Spojené státy a skupina tichomořských ostrovních států v Mikronésii hlasovaly ve prospěch Izraele - nedokázaly odradit Netanja-hua od jeho rozhodnutí stavět. Ve skutečnosti toto odsouzení posloužilo jen k posílení rozhodnosti vlády pokračovat v tom, co bylo jasnou politickou deklarací: že židovský Jeruzalém bude rozšiřován bez ohledu na arabské cítění. Dohody z Osla výslovně stanovily, že status Jeruzaléma se nezmění, dokud nebude dosaženo dohody u jednacího stolu. Když byly kompromisy a smířlivé postoje z Rabinovy a Peresovy éry opuštěny, teroristické činy pokračovaly. 21. března Arab ze Západního břehu Mahmúd Abdel Kadeř Ranimat zabil tři lidi v kavárně Apropo v Tel Avivu, když bomba, kterou chtěl v kavárně zanechat, vybuchla předčasně. Také Palestinská samospráva přitvrdila svůj postoj. 2. května po schůzi vlády Palestinské samosprávy v Ramal-láhu, jíž předsedal Jásir Arafat, palestinský ministr spravedlnosti Freih Abú Mede-in vydal příkaz, oživující starý jordánský zákon, který stanovil trest smrti pro každého Araba, jenž prodal půdu Židovi - část harhomské půdy Arabové prodali Židům. Prvním Arabem, postiženým tímto trestem, byl sedmdesátiletý Faríd Baší-tí, východojeruzalémský realitní agent, který v minulosti často prodával půdu Izraelcům. 9. května ho vylákali z východního Jeruzaléma do Ramalláhu a poté, co mu zalepili ústa páskou a svázali ruce, ho zabili úderem do hlavy. Při kázání v mešitě al-Aksá v Jeruzalémě brzy poté, co bylo nalezeno Bašítího tělo, jeruzalémský muftí Akrime Sabri řekl, že zavražděnému muži by měl být odepřen muslimský pohřeb. Muftí - jmenovaný Palestinskou samosprávou -dodal, že podle islámského práva muslim, který prodá půdu v Jeruzalémě „jinověrci", je pokládán za „nevěřícího". Během jednoho měsíce byli zavražděni další čtyři palestinští obchodníci s realitami. Izraelská vláda protestovala u mezinárodního společenství proti tomuto porušování palestinských práv samotnými Palestinci. V červnu byli čtyři příslušníci Preventivní bezpečnostní služby Palestinské samosprávy (zřízené jako důsledek dohod z Osla) obviněni z Bašítího vraždy. V prvních měsících roku 1997 propukl politický skandál, jenž málem svrhl Netanjahuovu vládu. Izraelský televizní novinář Ajala Hasson, který pracoval pro stanici Channel One tvrdil, že našel důkazy, podle nichž jmenování generálního prokurátora Roniho Bar Ona (který rezignoval po pouhých dvou dnech strávených v úřadě) bylo důsledkem tajné dohody. Podle této dohody, tvrdil Hasson, měl Bar On použít svou autoritu generálního prokurátora, aby chránil vůdce strany Sas Arjeho Deriho, který byl obviněn

z korupce. Deri pak měl zajistit souhlas poslanců za stranu Sas s okamžitým stažením Izraele z Hebronu, proti němuž vystupovali četní přívrženci této strany stejně jako mnozí přívrženci Likudu. Bylo zahájeno policejní vyšetřování. Policie vyslýchala i samotného Netanja-hua, jehož upozornila, že cokoli řekne, může být použito jako důkaz proti němu. Věděl o dohodě týkající se Deriho a Bar Ona? Řešil to prostřednictvím svého kandidáta na funkci ministra spravedlnosti a politického kolegy z Likudu Cašiho Hanegbiho? Přednesl mu to šéf úřadu ministerského předsedy Avigdor Lieber-man, aby rozhodl? To byly některé z otázek, na které hledala policie odpověď. Ve své zprávě policie doporučila, aby obvinění bylo vzneseno nejen proti Derimu, Hanegbimu a Liebermanovi, ale i proti Netanjahuovi. Nový generální prokurátor Eljakim Rubinstein a státní prokurátorka Edna Arbelová studovali policejní doporučení. 21. dubna, dva dny před svátkem Pesach, Arbelová vystoupila v televizním zpravodajství, jež sledovalo více než milion Izraelců. Jediným obviněným měl být Deri. Vyšetřování proti Hanegbimu a Liebermanovi bude pokračovat. Netanjahu nebude postaven před soud, přestože policejní zpráva tvrdila, že „skutečně existuje důvod k podezření, že ministerský předseda, když navrhl vládě jmenovat advokáta Roniho Bar Ona do funkce generálního prokurátora, aby se zalíbil Arjemu Derimu, jednal vědomě protizákonně nebo zavíral oči před možností, že existuje nezákonný vztah mezi Derim a Bar Onem". Netanjahu okamžitě poté, co televize oznámila, že nebude obviněn, přišel do televizního studia a tvrdě zaútočil na televizi samotnou a na izraelskou levici, jež, jak řekl, nebyla nikdy připravena akceptovat výsledky voleb, které ho přivedly k moci. „Někteří pracovníci médií, kteří se identifikují s levicí," řekl, „byli šťastní, že mohou přebírat zlovolná obvinění, jež byla naprosto nepodložená, čistě proto, aby mě do nich zapletli." Netanjahu dodal: „Určitý počet lidí, zejména z Channel One, dosud nestrávil rozhodnutí voličů z posledních voleb a skoro denně se snaží podkopávat legitimitu vlády." Generální prokurátor Eljakim Rubinstein zaujal jiné stanovisko: „Koneckonců," řekl v oficiálním prohlášení, které následovalo po vystoupení Edny Arbelové, „sehrála média pozitivní úlohu při odhalení obtížné a nepříjemné záležitosti. Veřejnému zájmu tím posloužila, i když ne všechny podrobnosti byly přesné." Ve svém vlastním televizním vystoupení byl Netanjahu při odhalování svých kritiků výmluvný: „Nemohou přijmout fakt, že lidé hlasovali pro nás, a ne pro ně," řekl. „Nemohou přijmout fakt, že stavíme Har Hornu. Odmítají přijmout naše mocné námitky proti palestinskému státu. Odmítají se smířit se skutečností, že si necháváme Golanské výšiny." Když se blížilo čtyřicáté deváté výročí založení státu, Netanjahu vystoupil ve prospěch židovské ortodoxie v Izraeli. Ke zděšení těch izraelských Židů, kteří se pevně rozhodli dodržovat méně přísné formy náboženských pravidel, a napadaje zejména cítění velkého počtu neortodoxních, ale pravověrných Židů ve Spojených státech, podporoval v prvním čtení návrh zákona, podle kterého by se jako skutečná konverze k judaismu v Izraeli uznávala jen taková, jež by proběhla před ortodoxními rabíny. Návrh předložila strana Šas, na jejíchž hlasech závisela Netanjahuova většina v Knesetu a jejíž čelný představitel Eli Suissa byl Netanjahuovým ministrem vnitra. Přijetí zákona slíbil Likud v koaličních dohodách, podepsaných s náboženskými stranami, když se tvořila vláda, a stalo se to součástí vládního programu. Šimon Pereš prohlásil, že navržený zákon „by rozdělil židovský národ". Návrh zákona v prvním čtení schválil Kneset 1. dubna. V Izraeli i mimo něj však propukly tak velké protesty, že vláda oznámila, že „zmrazí" veškeré další projednávání zákona, „aby otevřela čas k nalezení kompromisu", na jehož základě by bylo možné v jeho projednávání vůbec pokračovat. Večer 11. května slavil Izrael začátek Dne nezávislosti (Jom Ha-Acma'nt). Toho večera na tradiční ceremonii v Jeruzalémě zapálilo pochodně třináct lidí, kteří reprezentovali rozmanitost izraelské národní zkušenosti. Jejich příběhy v sobě shrnovaly četné aspekty mimořádné směsice lidí, která vytvořila moderní Izrael. Anat Madmony, doktorand na fakultě zemědělství Hebrejské univerzity, byl potomkem Židů, kteří se přistěhovali z Jemenu roku 1881; jeho otec bojoval v jednotkách Palmách. Emmanuel Cohen emigroval ze Švýcarska roku 1993; právě jeho pradědeček pozval Herzla, aby uspořádal první sionistický kongres v Basileji roku 1897. Šulamit Cohen Perezová, sociální pracovnice a ředitelka komunálního střediska, ztratila bratra Erana ve válce roku 1973; jeho tělo Egypťané vrátili teprve roku 1995. Perec Hochman se zachránil z varšavského ghetta; po přistěhování se usadil v kibucu v severním Izraeli. Rodiče Ory Zarové patřili ke komunitě perských Židů v Mešhedu, která byla přinucena konvertovat počátkem devatenáctého století k islámu, ale zachovala si svůj judaismus. Ora se narodila v Jeruzalémě a pomáhala novým přistěhovalcům. Rodiče Asafa Mordechaje byli indičtí Židé. Roku 1975, když byl spolu s mnoha členy své rodiny držen jako rukojmí v jejich domě, palestinští teroristé zabili jeho strýce a jeho otec zahynul při vojenské záchranné operaci. Jeho matka podlehla svým zraněním v nemocnici. Moše Benziman pocházel již v osmé generaci z Jeruzaléma, roku 1948 bojoval při obraně židovské čtvrti a zajala ho Arabská legie. Rivka Lankryová se nedávno přistěhovala z Maroka. Devatenáctiletá Alona Illarionová, nejmladší z těch, kdo zapalovali pochodně, emigrovala z Ukrajiny roku 1994. Elisa Ben . Rafaelova pocházela z Portorika, byla vychovaná jako katolička, ale ve skuteč-' nosti patřila k „Marranos"; její předkové museli konvertovat ke katolicismu v době inkvizice. Vdala se za izraelského diplomata Davida Ben Rafaela, který později sloužil v Buenos Aires, kde zemřel při teroristickém atentátu proti tamnímu izraelskému velvyslanectví roku 1987, při němž zahynulo více než osmdesát lidí. Jaakov Elias byl etiopský Žid, kdysi obviněný ze špionáže pro Izrael a dva roky vězněný. Později sehrál vedoucí úlohu při operaci Mojžíš roku 1984 a operaci Šalomoun roku 1990, které přivedly etiopské Židy do Izraele. Cion Šenkor, důstojník výsadkářů, přišel z Etiopie ve věku dvanácti let po měsíc trvající cestě přes poušť do Súdánu. Šajch Zaki Zaher, významný představitel Drúzů, byl roku 1977 spoluzakladatelem a předsedou Drúzského sionistického hnutí, vytvořeného k upevněni vztahu mezi drúzským národem a Státem Izrael.

Od založení organizace „Mír okamžitě" roku 1979 těmi, kdo měli strach, aby mírová iniciativa následující po Sadatově návštěvě nebyla promarněna, vzniklo více mírových skupin, usilujících o smíření mezi Židy a Araby. Mezinárodní středisko pro mír na Středním východě (ICPME) vzniklo jako reakce na libanonskou válku roku 1982. Adamův institut byl založen roku 1983 v souvislosti s vraždou Emila Grunzweiga. Vzápětí po Rabínově zavraždění vznikla organizace Dor Salem Dořeš Šalom (Celá generace požaduje mír) - známá v Anglii jako „Mírová generace" -, mezi jejímiž hlavními přívrženci je Rabínův syn Juval. Ve čtvrtém měsíci Netanjahuova výkonu funkce premiéra vznikla organizace „Matky a ženy pro mír" jako reakce na otevření tunelu ve Starém městě. Většina práce, konané protestním hnutím koncem devadesátých let, se soustřeďovala na pokusy zmenšit odcizení takzvaných „sídlišť" - těch částí měst, v nichž bydlí Židé z východních zemí, jimž se říká Mizrachim neboli Orientálci, obvykle ve značně těžkých podmínkách. Rolly Rosen, který studoval mírová hnutí, psal v červenci 1997 o tom, jak „propagovat mír mezi nepřesvědčenými skupinami obyvatelstva" se podobá rozhodnutí plavat proti proudu, překonávat zvětšující se mezery sociálního rozštěpení, kolem nichž jsou soustředěny základní názory izraelské společnosti na svět. Rosen také napsal o „hlubokých trhlinách v izraelské společnosti, k nimž došlo v důsledku Bar Onovy aféry a Hebronu, o ,etnickém zlu', které hrozí vyletět z láhve jako džin, o útoku na zásady považované za součást konsenzu, jako je vláda zákonů a primát Nejvyššího soudu". V době, kdy se blížilo padesáté výročí založení Izraele, v něm působilo přinejmenším osmnáct organizací, často s omezenými prostředky, ale nesmírným odhodláním, usilujících o vytvoření tolerantnější společnosti a o překlenutí prohlubujících se propastí etnických rozdílů; několik málo z nich se soustřeďovalo na vztahy Židů s Araby, ale většina z nich se aktivně zaměřovala na potenciálně rozvratnější vztahy mezi Židy navzájem. Ráno 11. května si Izraelci připomněli 18 538 vojáků, kteří padli v boji od začátku Války za nezávislost před čtyřiceti devíti lety, dvouminutovým tichem na ceremoniích Dne vzpomínek, na vojenských hřbitovech, na titulních stranách , novin i ve svých domovech. Z tohoto počtu jich 327 padlo během roku, který ' právě skončil, někteří z nich v jižním Libanonu, jiní ve srážkách, které vypukly po otevření tunelu, a sedmdesát tři při havárii vrtulníků v únoru. Poprvé vc své historii si na základě zvláštního zákona přijatého Knesetem Izrael o Dni vzpomínek připomněl Izraelce, kteří od založení státu zahynuli jako oběti teroristických útoků. Za zvuku sirén, v okamžiku projevu nejhlubší úcty v celém Izraeli, došlo na hlavní silnici procházející ultraortodoxní částí Jeruzaléma a také v ultraortodox-ním předměstí B'nei Brak na okraji Tel Avivu k epizodě, která otřásla většinou Izraelců: ultraortodoxní Židé odmítli držet dvě minuty ticha a projevit úctu vojákům, kteří zemřeli v izraelských válkách a při obraně státu. Když byl dotazován listem Ma'ariv, řekl jeden mladý ultraortodoxní muž: „O každém sabatu urážíte naše city a ve svatý den cestujete. Teď jsme na řadě my, abychom zranili vaše city. Pro nás je hříchem držet minutu ticha. Je to gójský zvyk. Tohle je světský sionistický stát, s nímž nemáme nic společného. V žádném případě nehodláme stát na ulici na něčí památku." Aškenázský hlavní rabín Israel Lau - jenž přežil holocaust - označil chování ultraortodoxních elementů za „odporné" a vyvolávající „schizma v národě, jež bude obtížné napravit". Ale toto extremistické chování pokračovalo. V červnu 1997 byla skupina sta Židů, modlících se u Západní zdi (označované křesťany jako Zeď nářků), napadena davem ultraortodoxních mužů a chlapců, kteří ňa ně plivali a proklínali je. Když zasáhli vojáci, ultraortodoxní křičeli na modlící i na vojáky: „Nacisté, nacisté, zabili jste šest milionů Židů, hovna, křesťané..." Týden nato napadli židovskou hospodu Gotham v Jeruzalémě, populární mezi teenagery, ultraortodoxní Židé, protože byla otevřena o sabatu. Majiteli vyhrožovali, že ho ukamenují, a pronášeli modlitby za jeho smrt. Stejné modlitby ultraortodoxní extremisté opakovali v měsících vedoucích k Rabínově smrti. Po Dni vzpomínek následuje Den nezávislosti, den oslav. Toho dne roku 1997 si Izraelci uvědomili, že počet obyvatel Izraele je vyšší než kdykoli předtím, 5 716 000 lidí. Z toho 4 620 000 (80,8 procenta) byli Židé; 835 000 (14,6 procenta) izraelští muslimští Arabové; 166 000 (2,9 procenta) izraelští křesťanští Arabové; 95 000 (1,7 procenta) Drúzové; a 4000 (malá menšina, která se během staletí zmenšovala) Arméni. Na Západním břehu, pod stále se zvětšující jurisdikcí Jásira Arafata a Palestinské samosprávy v důsledku dohod z Osla, ale pořád ještě v rámci hranic Státu Izrael, žilo dalších 1 850 000 palestinských Arabů, většinou muslimů. Na Den nezávislosti většina Izraelců vyvěšuje státní vlajku z oken svých domů a automobilů. Průzkum veřejného mínění, který byl proveden roku 1997 pro Izraelský vojenský rozhlas, ukázal, že vlajky ve svých domovech vyvěsilo 72 procent obyvatel, rovným dílem ti, kdo v minulých volbách podporovali Perese, a ti, kdo volili Netanjahua, zatímco mezi těmi, kdo dali vlajky na svá auta (62 procent), jasně převažovali přívrženci Netanjahua. Ultraortodoxní Židé vlajky nevyvěšují, aby vyjádřili pohrdání státem, který je chrání a poskytuje jim komfort civilizovaného každodenního života.

*** V březnu 1997 založila skupina žen, jejichž synové sloužili v Libanonu, hnutí, které nazvaly „Hlas požadující mír". Miri Sela, jedna z jeho představitelek, vysvětlovala v létě 1997: „Byla to srážka vrtulníků, která mi otevřela oči. Uvědomily jsme si, že většina vojáků zabitých na severu zahynula kvůli logistice. Je to především logistická válka - jak přesunovat jednotky a jak je zásobovat potravinami a municí. Když jsme je přesunovali v nákladních autech, Hizballáh je vyhazoval do vzduchu sebevražednými atentátníky. Obrnili jsme náklaďáky pancéři, ale nepomohlo to. Začali jsme používat vrtulníky, a podívejte se, jak to dopadlo. Proč nevezmeme všechny prostředky, potřebné pro logistiku, a neinvestujeme je do zesílení hraničních zátarasů zesílíme ploty, vybudujeme více strážních věží atd." Protestní hnutí ve prospěch míru a stažení jsou v Izraeli rozšířená, jsou charakteristická pro jeho činorodou demokracii. Hnutí „Mír okamžitě" je jednou z takových dříve vlivných skupin. V Netanjahuově éře však takové skupiny nemohou očekávat, že by

mohly něčeho dosáhnout, nebo dokonce že by mohly získat nějak zvlášť rozsáhlou veřejnou podporu. Stažení z Libanonu by vyžadovalo politickou vůli na nejvyšší úrovni. Během čtyř let vlády Rabina a Perese bylo možné kombinovat politickou vůli a veřejný tlak, ale když se první rok Netanjahuovy vlády blížil ke konci, už se to říct nedalo. Stanovisko vlády jasně vyjádřil ministr obrany Jicchak Mordechaj v prvním červnovém týdnu: „Slibuji matkám, že v okamžiku, kdy najdeme partnera, s nímž bychom mohli dospět k dohodě, nebo nějaký element, který by mohl převzít odpovědnost za nastolení seriózní síly v jižním Libanonu, dosáhneme rychle dohody," řekl v televizi Channel One. „Dnes však podle mého názoru takový element neexistuje. Jakákoli změna současného stavu znamená přiblížit terorismus k izraelskému území a pustit zbraně blíže k naší severní hranici, a tedy závažnou hrozbu velké části obyvatelstva severního Izraele." Členku hnutí „Hlas požadující mír" Šošanu Sahanovou názor generála Mor-dechaje nepřesvědčil. „Prostě se posaďte a uvažujte," řekla. „Byli jsme v libanonském bordelu patnáct let. Vůbec se nezlepšil. Dále máme oběti. To znamená, že nedošlo k žádné změně koncepce. Nic se nezměnilo. Nechte je, aby se posadili a přemýšleli. Já dosud věřím, že je to, bez ohledu na cokoli, ještě možné." Sabanová byla ředitelkou sídlištní odbočky nemocnice Hadasy v Kirjat Hadovek. „Co mě u matek dojímá nejvíc, je, že jsou z této situace znechuceny a unaveny," řekla. „Pro nás jako matky je těžké žít od jedné léčky ke druhé, od okamžiku, kdy naši synové odcházejí do Libanonu, do chvíle, kdy se vrátí zase zpět. Když můj syn jde tam nahoru, je to strašné. Libanon je rakovina v duši všech těchto rodičů." Hnutí „Hlas požadující mír" nechyběli přívrženci na vysokých místech. Jedním z nich byl Jossi Beilin, jeden z tvůrců dohod v Oslu a jeden z kandidátů na vedení Strany práce v červnu 1997. Beilin, potenciální intelektuální následník 533 Šimona Perese, obhajoval názory, které zahrnovaly celé liberální spektrum včetně podpory palestinského státu a přesvědčení, že Izrael by měl vyměnit mír s bezpečnostními zárukami od Sýrie za návrat do původních hranic na Gdaňských výšinách. Obhajoval také jednostranné stažení z Libanonu, „přednostně" na základě podepsané dohody, ale pokud by se to nepodařilo, i na základě neformální dohody. ,Je snazší hájit naši zemi zevnitř než zvenku," řekl Beilin. „Není třeba, aby naši vojáci dále umírali v Libanonu." V létě roku 1997 zazněly protesty mnoha liberálních Izraelců, když byly odhaleny snahy snížit počet palestinského obyvatelstva v Jeruzalémě. „Během uplynulých osmnácti měsíců," napsala Naomi Chazanová, poslankyně Knesetu za stranu Merec a jeho místopředsedkyně, „izraelské snahy podpořit nárok na celý Jeruzalém nabyly zřetelně protidemokratické a antihumání podoby. Odmítáním prodloužení platnosti identifikačních průkazů palestinským obyvatelům Jeruzaléma nutí izraelské úřady tisíce lidí opustit jejich domovy a často i rodiny ve lhůtě patnácti dnů. Úřady odpírají těmto trvalým obyvatelům nejen jejich sociální výhody spojené s bydlištěm v Jeruzalémě, ale i jejich základní právo bydlet ve městě, kde se narodili." Protest Naomi Chazanové byl uveřejněn v listu Jerusalem Post pod titulkem „Zastavte tento útlak." Vysvětlila v něm hlubokou nekorektnost odmítání prodloužit platnost identifikačních průkazů. Mnoho Palestinců, kteří pečlivě dodržovali celé roky už i tak přísné předpisy a jejichž rodiny bydlely celé generace na stejném místě, dnes nemá kam jít. Mnoho dalších čelí nebezpečí, že budou vypovězeni z města. Povolení k pobytu se horempádem mší bez ohledu na politiku, jež existovala skoro třicet let, nebo na skutečné okolnosti života lidí. Ministerstvo vnitra se pokusilo utajit tuto novou politiku, stejně jako její důsledky. Oficiální údaje jsou značně podhodnocené. Nezahrnují rodinné příslušníky zapsané v odmítnutých povoleních k pobytu, kteří jsou rovněž nuceni odejít. Před rokem 1996 se povolení k pobytu rušila v případě, kdy trvalý obyvatel žil déle než sedm let v cizí zemi nebo se stal trvalým obyvatelem nebo občanem cizí země. Už to samo bylo problematické. Ale prosté odstěhování se z Jeruzaléma neohrožovalo právo na trvalý pobyt. Nyní však Nejvyšší soud zastává názor, že toto právo zaniká automaticky, jestliže něčí „středisko života" - tajuplně definované izraelskými úřady - se přesune mimo Izrael. To, co činilo novou politiku dvojnásobně urážlivou pro její izraelské kritiky, byl fakt, že existovalo jedno pravidlo pro Izraelce a jiné pro Palestince. Jak vysvětlila Naomi Chazanová, „izraelský Žid, který se přestěhuje do osady na j Západním břehu, je izraelským občanem těšícím se všem výhodám občanství. Na druhé straně registrovaný palestinský trvalý obyvatel Jeruzaléma, který se ožení s trvalou obyvatelkou Ramalláhu, nebo dokonce jen vesnice ležící těsně za jeruzalémskou hranicí, a přestěhuje se, aby žil se svou manželkou, se pokládá za někoho, kdo se odstěhoval do ciziny." V sázce bylo víc než jen otázka trvalého pobytu. Naomi Chazanová - která předtím, než se stala poslankyní Knesetu, byla profesorkou na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě - vyjádřila velmi ostře námitky své i námitky aktivistů, kteří bojovali za lidská práva řadu let, už od doby založení hnutí „Mír okamžitě", a kteří usilovali o prosazení zásady rovného práva v celém Izraeli stejného pro Židy a Araby a o to, aby třicetiletá okupace Západního břehu nepodkopala hodnoty demokracie a tolerance: Izrael nemá právo pohrávat si tímto způsobem s životy Palestinců. Zejména ve světle naší vlastní historie a základních hodnot nemůžeme ospravedlnit vyhánění lidí z jejich domovů. Nemůžeme sledovat takovou politiku a zároveň se dále nazývat demokracií; demokratické státy neporušují flagrantně mezinárodní zákony, jako je Ženevská konvence nebo Všeobecná deklarace lidských práv.

Tato potlačovací politika musí skončit. Práva těch, kteří byli vyhnáni ze svých domovů a odděleni od svých rodin, musí být obnovena. Integrita a spravedlnost vyžadují, abychom vyvinuli novou definici trvalého pobytu Palestinců v Jeruzalémě, takovou, která neztratí platnost na základě rozmaru byrokratů, takovou, která bude dodržovat základní lidská práva a nebude po nich dupat. Tato formulace, která bude ctít rovnost a základní práva trvalých obyvatel Jeruzaléma, musí být reakcí na zřejmou nespravedlnost izraelských tichých, ale o to záludnějších snah o vylidnění východního Jeruzaléma. Roku 1997 slavilo Sdružení pro občanská práva v Izraeli (ACRI) dvacáté výročí svého vzniku. Toho roku zvolilo jednu ze svých zakladatelek, profesorku Ruth Gavisonovou, mezinárodně uznávanou právničku, za svou předsedkyni. Když profesorka Gavisonová uvažovala o konfliktech v izraelské společnosti, prohlásila: „Toto schizma však je hlubší a výraznější, než bývalo. Původně, přinejmenším mezi Židy v Izraeli, existovalo dorozumění, že existenciální potřeby státu vyžadují jednotnou frontu v ideologických otázkách a že kompromis je nezbytný. Ale s růstem a posilováním Izraele začalo mít mnoho lidí pocit, že existenciální otázky už nejsou relevantní, že si můžeme ,dovoliť kulturní boj, který nyní zuří s novou intenzitou." Profesorka Gavisonová projevila rovněž starost o rozdíly v postojích k Židům a Arabům. „Když byl nedávno zadržen mladý charedi při demonstraci, každý si dělal starosti, ale nikdo vůbec nevěnoval pozornost faktu, že arabské děti, které byly chyceny, když dělaly prakticky totéž, dostaly přísné tresty vězení, aniž prošly stejným právním procesem. V Izraeli existuje jistý dvojí metr v uvažování o lidských právech, odrážející skutečnost, že mnoho lidí cítí příslušnost ke svým vlastním skupinám a vyžaduje práva pro sebe, ale nemyslí si, že se vztahují stejně i na jiné. Jedním z hlavních přínosů skupin bojujících za lidská práva, zejména v konfliktních situacích, je, že nám připomínají, že tomu tak není." Záplava staveb na Západním břehu signalizovala, že Netanjahuova vláda naprosto opustila politiku svých předchůdců. 9. června přijel Netanjahu do osady Ariel na Západním břehu, kde se dal fotografovat, jak nalévá beton při ceremonii pokládání základního kamene stavby zemědělské školy. V interview následujícího dne, o prvním výročí svého nástupu do úřadu, řekl Christopheru Walkerovi, izraelskému korespondentu listu The Times, že kontroverzní výstavba domů v Har Homě bude pokračovat. „Pan Arafat musí říct svým lidem otevřeně a jasně," řekl Netanjahu, „že mír nebude uzavřen na liniích z roku 1967. Izrael se nedá zredukovat na křehké státní ghetto na pobřeží Středozemního moře." V prosinci 1996 byly osady označeny za „oblasti národní priority", což jim umožnilo znovu získávat značné finanční výhody, které jim poskytla Šamirova vláda skoro o desetiletí dříve, ale které jim Rabin s Peresem zase sebrali. Osady se mezi sebou předháněly při verbování nových osadníků. Například Elkana nabízela „velké vily" v nejmodernějším architektonickém slohu, oddělené „dobře udržovanými silnicemi a chodníky a obklopené udržovanými oblastmi zeleně". Bar-kan nabízel průmyslovou zónu pro sto továren, nákupní středisko s poštovním úřadem, bankou a kavárnou a „parcely, kde si můžete postavit vlastní dům", těm, kdo by se tam chtěli usadit. Novinová reklama, která zvala k návštěvě osad na Golanských výšinách, slibovala: „Natrháme si borůvek, co hrdlo ráčí." 11. června projevili ultraortodoxní Židé znovu svou nelibost s liberálnějšími formami judaismu i nenávist k Arabům. Zpráva listu Jerusalem Post otřásla objektivními Židy na celém světě: Stovky charedim1 vyvolali včera v Jeruzalémě nepokoje, když zaútočily na konzervativní Židy, palestinské trvalé obyvatele a policisty Pohraničních hlídek po modlitbách konaných desítkami tisíc charedim u Západní zdi2 při příležitosti svátku Šavuot3. Nepokoje začaly ráno, okamžitě po modlitbách. Skupina konzervativních Židů modlících se blízko vstupní brány k Západní zdi byla napadena desítkami charedim, kteří je proklínali, nadávali jim a plivali na ně. Příslušníci jednotky pro ochranu Posvátných míst utvořili bariéru mezi charedim a konzervativci a doprovázeli konzervativce při odchodu z náměstí. Když byli eskortováni ven, byly na ně házeny kameny a sáčky s výkaly z jedné ješivy. Jeden z konzervativních Židů byl tímto sáčkem zasažen. Později, když desítky tisíc lidí opustily náměstí před Západní zdí, několik set charedim začalo útočit ná palestinský majetek. Nedaleko Hnojné brány mladí charedim s kladivy rozbíjeli přední skla a zpětná zrcátka aut. Bylo poškozeno osmnáct vozů. Policie zadržela tři charedim ve věku od třinácti do šestnácti let, kteří připustili, že způsobili škodu. Vysvětlovali tyto destmktivní činy tím, že jsou založeny na „nenávisti k Arabům". Cestou od Zdi nářků do sídliště Charedi v západním Jeruzalémě se stovky charedim shromáždily v Damašské bráně a napadaly kolemjdoucí Palestince. Pohraniční jednotka se pokoušela je rozehnat. Několik charedim stříkalo slzný plyn na policistu z Pohraniční hlídky a na Palestince a jeden důstojník a několik Palestinců bylo lehce zraněno. Charedim na policii a Palestince také házeli kamení, ale policie je nakonec vytlačila směrem k sídlišti Me'a Šearim s použitím holí. Nikdo nebyl zatčen. Policejní mluvčí řekl, že cílem policie bylo zabránit nepokojům a bojům mezi charedim a Palestinci a že v takových případech je zatýkání druhořadé.

***

Během druhého červnového týdne signalizovala Netanjahuova vláda velký ústup od map předpokládaných v dohodách z Osla, podle kterých mělo být Palestinské samosprávě předáno až 80 procent Západního břehu. O čtyři roky dříve izraelský expert na palestinské záležitostí (a obránce beduínů) Clinton Bailey navrhl mapu se třemi palestinskými samosprávnými enklávami. Tyto enklávy by představovaly padesát procent Západního břehu. Podle tohoto plánu by existoval izraelský koridor přes Samarii, spojující Izrael z doby před rokem 1967 v jeho nejužším místě s údolím Jordánu a zahrnující v sobě šest velkých osad na Západním břehu. Baileyho mapa byla navržena tak, aby téměř 90 procent (1 706 000) Arabů na Západním břehu bylo propuštěno zpod izraelské kontroly, zatímco 90 procent (101 000) židovských osadníků na Západním břehu by zůstalo na souvislém izraelském území. Zbývajících 10 procent (12 470) osadníků by bylo odstěhováno z arabských enkláv. Mimo tyto tři enklávy by zůstalo pouze 124 000 Arabů, stejně jako všech 140 000 Arabů z východního Jeruzaléma. Netanjahu, který založil své nové návrhy na Baileyho mapách a na jejich zpřesnění, uvažoval o izraelské anexi větší části území dobytého na Jordánsku ve válce roku 1967. Mezi místy, která měla podle Netanjahuova plánu přejít z izraelské vojenské správy pod přímou izraelskou suverenitu, byly hlavní vodní zdroje celé oblasti, několik pásů území podél hranic Západního břehu s Izraelem a Jordánském a koridor z Jeruzaléma k řece Jordán, který by rozdělil Západní břeh na polovinu. Podle neurčitých zásad užívaných k popisu tohoto plánu by Palestinci měli dostat tři nebo čtyři enklávy, představující přibližně asi čtyřicet procent území Západního břehu a navržené tak, aby jako v Baileyho mapě zahrnovaly skoro všechno palestinské obyvatelstvo. Palestinská entita, v níž by vládla Arafatova Palestinská samospráva, by neměla povahu státu a neměla by společnou hranici s Jordánském. Byla by rozkrájena jako sendvič mezi územími anektovanými Izraelem, a na rozdíl od Baileyho mapy by ji protínaly čtyři západo-východní dálnice pod kontrolou izraelské armády. Netanjahu veřejně hovořil o novém plánu jako o něčem, co „navrhl", ale jeho vláda o něm před jeho zveřejněním s Palestinci nediskutovala a řekla, že to ani nemá v úmyslu. Autoři návrhu, který byl vysvětlen členům vlády a několika novinářům, říkali, že jeho hlavní cíl je politický - ukonejšit pravicové rebelanťy v Netanjahuově vládní koalici a provokovat nově zvoleného vůdce opoziční Strany práce Ehuda Baráka. Dopisovatel listu Washington Post Bartoň Gellman napsal: „Zprávy o návrhu se objevily uprostřed nejvážnější slepé uličky v izraelsko-palestinských rozhovorech od roku 1993, kdy oba národy dosáhly vzájemného uznání. Palestinští představitelé, kteří přerušili jednání, když pan Netanjahu poslal buldozery do východního Jeruzaléma, aby zahájily stavbu nového židovského sídliště, prohlásili, že úniky informací o návrzích jsou dalším důkazem, že pan Netanjahu má v úmyslu vnucovat nepřijatelné podmínky." Hlavní palestinský vyjednavač Saeb Erekat to komentoval takto: „Dověděli jsme se o tomto plánu pouze z novin. Proč by se obtěžoval nám o něm říkat? Skutečná jednání se konají uvnitř jeho vlastní koalice, a pokud jde o nás, má pocit, že může diktovat." V důsledku dohod vyjednaných v Oslu opustila izraelská armáda šest palestinských měst a později větší část sedmého, Hebronu. Tato města představovala tři procenta území Západního břehu a 29 procent jeho arabského obyvatelstva. O málo více než 24 procent Západního břehu - zahrnujících 67 procent arabského obyvatelstva - zůstávalo pod smíšenou izraelskou vojenskou kontrolou a palestinskou civilní správou. Největší část Západního břehu - více než 72 procenta území, ale pouze 4 procenta arabského obyvatelstva - zůstávala zcela v izraelských rukách. V dohodách z Osla se Izrael zavázal předat tři další oblasti Západního břehu Palestinské samosprávě, ale Netanjahu zastavil tato předávání v rámci svého sporu s Arafatem, jehož obviňoval, že neplní palestinskou část dohod včetně neúnavného pátrání po palestinských teroristech. Pereš, bývalý vůdce opozice, tvráil rozhodně, že Arafat své závazky týkající se vyhledávání teroristů plní. Vojenská mapa izraelských bezpečnostních zájmů na Západním břehu, kterou Netanjahuův štáb vypracoval v červenci 1997 jako základ pro nové návrhy, ukazovala strategické údolí Jordánu jako trvalou izraelskou bariéru proti útoku z východu, stejně jako v plánu Jigala Allona ze začátku sedmdesátých let. Na západní straně Západního břehu, na izraelské hranici z doby před rokem 1967, zakreslila armáda severo-jižním směrem „lemovku" o různé šíři a vyznačila enklávy na severu Západního břehu, aby zahrnula tamní silné židovské osady a vodní zdroje, podzemní prameny pitné vody v této oblasti. Další izraelské zájmy na vojenské mapě představovaly čtyři východo-západní „strategické osy" umožňující přesuny těžké techniky mezi Izraelem a údolím Jordánu a zajišťující, že osady a jejich okolí zůstanou Izraeli; široká „obranná zóna" kolem Jeruzaléma a blízkých židovských osad; nárokování Samařské vysočiny kvůli umístění rozvědných zařízení a protivzdušné obraně; a nové, Izraelem kontrolované „životní linky"- silnice a železnice, elektrické sítě a vodovody. Izrael se setkává v zahraničích vztazích s mnoha citlivými otázkami. Například turecká vláda nesnáší žádnou publicitu v izraelské televizi nebo v muzeálních expozicích, která se dotýká problému takzvané „arménské genocidy" během první světové války. Naproti tomu obě země sbližuje společné hospodářské podnikání, například průmyslový park v Izmiru, inspirovaný Stefem Wertheimerem. Izraelská vláda se dostala do sporu s Litvou kvůli zprávám o konkrétních Litev-cích, kteří se účastnili masových vražd Židů za druhé světové války. Diplomatické vztahy s Litvou však zůstaly zachovány a uskutečňuje se kulturní spolupráce. Izrael se také utkal se Švýcarskem kvůli zlatým depozitům ve švýcarských bankách, které pocházejí z nezákonné aktivity z válečné doby - včetně roztavení zlatých zubů židovských obětí nacisty. Nicméně Izrael byl oficiálně zastoupen v Basileji při oslavě stého výročí prvního sionistického kongresu, i když nikoli svým ministerským předsedou. Další dráždidlo v izraelských mezinárodních vztazích představuje rostoucí počet zahraničních dělníků v Izraeli. Na podzim roku 1997 jich bylo více než čtvrt milionu. Mnozí z nich pocházeli z Rumunska, a někteří dokonce z Thajska nebo Filipín. Těžké podmínky, za kterých je často izraelští zaměstnavatelé nutí pracovat, zejména ve stavebním průmyslu, vyvolávají hněv citlivých

Izraelců a působí starosti zemím, odkud tito dělníci přicházejí. Nicméně pokaždé, kdy došlo k uzavření Pásma Gazy z politických důvodů, objevila se potřeba zahraničních dělníků, kteří by nahradili Araby, jimž nebylo dovoleno vstoupit do země. Rozhořčení Palestinců vzrostlo během roku 1997, kdy narůstal počet arabských domů ve východním Jeruzalémě, jež izraelské úřady nařídily zbourat. Jeruzalémská městská správa, vedená starostou Ehudem Olmertem (skalním straníkem Likudu), odůvodňovala své jednání skutečností, že tyto domy byly postaveny bez nezbytného stavebního povolení. Ale pro Araby bylo stále obtížnější tato povolení získat. Jen v jediném týdnu v létě roku 1997 bylo zbouráno třicet dva domů. To, co 594 britský cestovatel David Pryce-Jones nazval roku 1964 „nesmiřitelností vůči Arabům", se v devadesátých letech rozšířilo do širokého spektra izraelské společnosti. Tato nesmiřitelnost, přestože je soustavně odsuzována umírněnými Izraelci, je příčinou trvalých arabsko-židovských třenic a vzájemného podezírání. A to navzdory tomu, že již roku 1955 řekl Ben Gurion skupině armádních důstojníků včetně Mordechaje Bar Ona (který jeho slova zaznamenal): „V našich přípravách na válku stejně jako ve válečných akcích, jež jsou nám vnuceny, nesmíme nikdy ztrácet ze zřetele, že naším konečným cílem ve vztazích s našimi sousedy je dosáhnout míru a soužití." V roce 1997 bylo toto soužití především s palestinskými Araby velmi křehké a neustále ohrožované. 29. července vznikl po jedenácti letech další předsunutý bod Nahalu - Jatir - na západ od města Aradu. Jeho padesát obyvatel se rekrutovalo z různých mládežnických hnutí včetně náboženského hnutí B'nei Akiva. Pro začátek se rozhodli bydlet ve stanech, aby si připomněli způsob, jakým byly o půl století dříve zakládány osady Nahalu. Osadníci měli za úkol hlídkovat na bývalé Zelené linii, která ležela blízko osady, a vykonávat veřejné práce v Aradu. Několik dalších osad Nahalu bylo zřízeno na jiných místech, mezi nimi Ešbal v Galileji a Keřem Ha--Šalom u hranic s Egyptem. Pásmo Gazy zažilo 17. srpna 1997 zahájení dvoudenní slavnosti na počest dvacátého pátého výročí založení bloku osad Guš Katif. V osadách v Pásmu Gazy bydlelo celkem 6000 Židů, kteří v rámci oslavy uspořádali trh umění a řemesel, dostihy a písňový festival. Osadníci doufali, že za dalších pětadvacet let jich bude dvojnásobek a že dále zlepší své prosperující zemědělství. Podzim roku 1997 se ukázal jako čas zkoušek pro Izrael jak doma, tak v zahraničí. 30. července dva sebevražední atentátníci odpálili bombu na svém těle na hlavním jeruzalémském židovském trhu Mahane Jehuda a zabili šestnáct lidí, nakupujících i prodavačů. Mezi mrtvými byl Simha Fremd, dvaadevadesátiletý bývalý vězeň, který přežil Osvětim a přistěhoval se do Izraele z Jižní Ameriky před osmnácti lety, a Mohi Othman, třiatřicetiletý arabský muslim z Abú Ghoše, který na trhu pracoval. Zahynul také dvaapadesátiletý Šalom Zevulun, jenž byl vážně zraněn do hlavy během syrského dělostřeleckého útoku na Golanských výšinách během Říjnové války; nikdy se z toho šoku nezotavil, přidal si ke jménu přídomek „Golan" a trávil čas tím, že se toulal na trhu. Izrael reagoval na atentáty na Mahane Jehuda nejen tím že vyhlásil úplný zákaz vstupu palestinských dělníků do země (jak to již udělala labouristická vláda po obdobných atentátech), ale rozhodl se také přerušit veškeré finanční transfery z Izraele do Palestinské samosprávy. Tyto převody byly součástí dohod z Osla. Jejich zastavení znamenalo, že Palestinci přišli o šedesát procent veškerého svého příjmu včetně celních poplatků a daně z přidané hodnoty. Jednostranné suspendování dohody o sdílení příjmů (podepsané roku 1994 a ofici-595 álně nazývané Pařížský protokol) Palestinskou samosprávu rozzlobilo. Rozhořčení Netanjahuovy vlády se soustředilo na to, co odsuzovala jako neschopnost Palestinské samosprávy pronásledovat mnohem aktivněji pachatele zločinů. Netanjahuův mluvčí Šaj Bazak vydal formální prohlášení vysvětlující stanovisko vlády: „Dohody musí být respektovány oběma stranami," říkalo se v něm. „Izrael doposud plnil všechny své závazky podle dohod, přestože Palestinská samospráva to nedělá a hlavně neplní své závazky v nejdůležitější oblasti - v boji proti teroru." Bazak dodal: „Až Palestinská samospráva splní své závazky, Izrael převede peníze. Izrael už nebude dále platit, zatímco na ulicích leží mrtví a Palestinská samospráva nebojuje proti teroru ani mu nepředchází." Druhý sebevražedný bombový atentát, spáchaný třemi Palestinci, zabil pět lidí na třídě Ben Jehuda v Jeruzalémě odpoledne 4. září. Zahynuly tři čtrnáctileté školačky a syn člověka, který přežil holocaust. Mimo Izrael zahynulo ráno 5. září dvanáct izraelských vojáků při neúspěšném námořním výsadkovém útoku, provedeném v největší tajnosti proti základně Hizballáhu uvnitř Libanonu. Mezi padlými byl poručík Cvi Grossman z Tel Avivu, jehož přátelé právě připravovali oslavu jeho dvaadvacátých narozenin, ale místo toho mu šli na pohřeb. Po této akci, jež zvýšila počet vojáků padlých v Libanonu během vojenské služby od začátku roku na třicet čtyři, volání po stažení z jižního Libanonu zesílilo. Náčelník generálního štábu generál Amnon LipkinŠahak dokonce varoval v armádním rozhlasu: „Existují zřejmé známky únavy v izraelské společnosti." Celá izraelská společnost intenzivně zpytovala svědomí. Nurit Peled-Elchana-nová, matka jedné ze čtrnáctiletých dívek zabitých při atentátu na třídě Ben Jehuda, dávala za tento atentát vinu vládě kvůli tomu, jak zachází s Palestinci. „Když lidi postavíte před hraniční uzávěry," řekla, „když je ponižujete, vyhlado-vujete a potlačujete, když jim srovnáváte se zemí vesnice a ničíte jim domy, když vyrůstají mezi odpadky a v ohradách, pak se nedivte, že se děje tohle." Prodej zbrojní techniky z bývalého sovětského arzenálu do Íránu přivolal noční můru nového fundamentalistického masakru. V září požádal Izrael staronového britského ministerského předsedu Tonyho Blaira, aby přednesl tuto otázku prezidentu Jelcinovi při své první návštěvě v Moskvě. Ve Spojených státech Izrael naléhal na ukončení americké pomoci Rusku, dokud bude prodej raketové techniky z Ruska do Íránu pokračovat. V posledním zářijovém týdnu izraelský ministr obrany Jicchak Mordechaj veřejně varoval, že ruská pomoc umožňuje Íránu ukončit vývoj balistických střel, které by mohly zasáhnout kteroukoli část Izraele. Řekl, že Írán je „na pokraji" dosažení této schopnosti a že k tomu dojde „kolem roku 1999".

Naděje mnoha Izraelců v mírový proces z Osla dále přetrvávaly, přestože je četní přívrženci Likudu zesměšňovali a přestože se s ním Netanjahuova vláda moc nepárala. Ve snaze zvýšit povědomí veřejnosti o potřebě udržet proces z Osla založil na podzim Šimon Pereš „Peresovo středisko pro mír". Jeho cílem bylo „stavět na možnostech vytvořených mezi vládami, aby se dosáhlo hmatatelného zlepšení 595 každodenního života všech lidí na Blízkém východě". Jedním z jeho projektů bylo vytvoření osmi partnerství, vždy mezi jedním izraelským, palestinským a evropským městem. Středisko mělo též v úmyslu zahájit regionální společné projekty pro zemědělský výzkum, informační technologii a dialog mezi mládeží. Založení „Peresova střediska pro mír" s jeho velkými nadějemi na mezinárodní spolupráci na celém Blízkém východě ostře kontrastovalo s výstavbou židovských domů na půdě zakoupené v devadesátých letech Irvingem Moskowitzem - lékařem na penzi, majitelem heren binga a filantropem z Floridy - v Ras al--Amudu, pár set metrů od Skalního dómu v převážně arabské zóně východního Jeruzaléma a poblíž židovského hřbitova na Olivetské hoře. Jak Jicchak Rabin (když byl úřadujícím ministrem vnitra), tak Teddy Kollek se dříve stavěli proti stavbě těchto domů. Rozhodnutí postavit je vedlo na podzim 1997 ke krizi, když se tři židovské rodiny nastěhovaly do domů v Ras al-Amudu, které Moskowitz také koupil. Ironické bylo, že tuto půdu původně zakoupili před více než sto lety jeruzalémští Židé, aby mohl být rozšířen hřbitov. Po přímém zásahu americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové souhlasila Netanjahuova vláda, že rodiny vystěhuje, ale trvala na tom, aby skupina náboženských studentů dostala povolení používat tyto domy jako místo modlitby a aby je hlídali izraelští vojáci. Patnáct lidí se odstěhovalo a deset ultraor-todoxních studentů spolu s deseti strážci, kteří je měli hlídat, se tam nastěhovalo. Tento kompromis Američané přijali, přestože hnutí „Mír okamžitě" i Palestinci jej kritizovali. Jak napsala v Jewish Chronicle novinářka Danna Harmanová, bylo to „poslední jednání dramatu, které dokonce ještě nesmiřitelněji postavilo Izraelce proti Palestincům i Izraelce proti Izraelcům". Sotva Netanjahu dosáhl tohoto velmi diskutabilního kompromisu o Ras al--Amud, již oznámil další rozšíření bloku osad Ecion o nových tři sta bytových jednotek. Za normálních okolností v normální zemi by takový relativně malý přírůstek nových domů prošel bez povšimnutí jako bezvýznamný. Ale v ovzduší podezírání a obviňování vyvolaném izraelskými a palestinskými akcemi během roku 1997 to posloužilo ke zjitření nepřátelství. „Stavíme v Judeji a v Samarii," řekl Netanjahu skupině náboženských teenagerů v posledním zářijovém týdnu. Americký velvyslanec v Izraeli Martin Indyk reagoval okamžitě: Jsme kvůli tomu prohlášení nešťastní," řekl. „Ministryně zahraničí je téměř nepřetržitě zaangažována ve snaze pomáhat Izraeli, protože probíhají pokusy o jeho izolaci, a v tomto kontextu přijde toto prohlášení a podkope její úsilí." Mluvčí Madeleine Albrightové řekl, že ministryně zahraničí „nepokládá tento druh výstavby za konzistentní s tím druhem klimatu pro vyjednávání, který doufala rozvinout". Indyk byl ještě otevřenější, když řekl posluchačům v Tel Avivu, že mu některé dny připadá, že mírový proces z Osla, do něhož byli on i jeho vláda zapojeni, „se mění v noční můru". Albrightová byla ve svých doporučeních pevná: Palestinská samospráva by měla jednat rozhodněji při pátrání po teroristech a Izrael by měl zastavit konfiskace palestinské půdy, 597 zastavit bourání palestinských domů a zastavit výstavbu v Har Homě ve východním Jeruzalémě. *** Koncem září situaci přitvrdil konflikt, patřící do světa pláště a dýky tajných služeb. Poté, co jordánský extremista - nazývaný v tiskových zprávách „islámský střelec" - zranil dva strážné na izraelském velvyslanectví v Ammánu, dva agenti Mosadu vydávající se za kanadské turisty - podnikli tajnou operaci směřující k zavraždění Chálida Mašaala, politického představitele Hamasu v Ammánu. Agenti Mašaalovi vstříkli do ucha jed, ale byli chyceni. Nepovedená operace a silný tlak krále Husajna uvedly izraelskou vládu do značných nesnází. Byla nucena vyslat vlastního lékaře s protilékem, aby zachránila Mašaala, a souhlasit s tím, že propustí z vězení duchovního vůdce Hamasu, šajcha Ahmada Jásína, který si odpykával osmý rok trestu doživotního vězení. 1. října byl Jásín letecky dopraven z Izraele do Ammánu lékařskou helikoptérou poslanou králem. Stalo se to čtrnáct dnů před tím, než měly být obnoveny rozhovory mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou, jež byly na šest měsíců zastaveny. Jásín se vrátil do Gazy jako hrdina Hamasu. S každým diplomatickým posunem, s každým výbuchem násilí, s každým okamžikem nejistoty a pochybností se člověku vracejí na mysl slova Juliana Hux-leyeho, britského návštěvníka Izraele v roce 1954, když Státu Izrael bylo jen šest let: Jen čas ukáže, zda výsledkem bude prostě další žárlivá nacionalistická země Blízkého východu, nebo zda konstruktivní myšlenky a energie v jejím jádru se stanou stimulem namísto kamenem úrazu pro jeho sousedy, stimulem, který podnítí opravdovou obnovu vysoké civilizace v této oblasti a nabídne konstruktivní ruku lidskému dobrodružství jako celku." Roku 1936, během diskusí, jaká bude povaha a status Židovské národní domoviny, se Peelova komise zeptala Chajma Weizmanna, kdy by pokládal „národní domovinu" za „dokončenou". Weizmannova odpověď zněla: „Bude Belgie někdy dokončena?" Úspěchy i problémy židovského státu jsou stejně tak nedokončené a jsou zdrojem každodenního podivu. Významné úspěchy ve vědě a technice, umění a zemědělství během pěti desetiletí kontrastují s napětím a násilím politické a národní debaty, když Izrael vstupuje do šesté dekády své existence. V prvních padesáti letech státnosti učinil Izrael význačné pokroky. Ve sféře ekonomické prošel slovy Waltera Ejtana (který byl očitým svědkem založení státu) „od jaffských pomerančů k high-tech". V kulturní sféře vytvořil izraelskou literaturu, divadlo, výtvarná umění i hudbu, které se sice odvíjejí od zemí původu jeho obyvatel a jejich kultury, ale mají již svůj charakteristický izraelský styl. Někteří izraelští romanopisci, zejména Amos Oz, Aharon Appelfeld, David Grossman a A. B. Jehošua, dosáhli mezinárodního uznání - a byli rovněž často vysoce kritičtí k projevům netolerantnosti uvnitř společnosti. Izraelští vědci byli pionýry v každém oboru fyzikálních a lékařských věd. Izraelští průmyslníci, mezi nimiž stojí na čelném místě Stef Wertheimer, jsou prů- 593 kopníky při prosazování průmyslu vysoké technologie a automatizace; a Wertheimer například vybudoval vzorovou vesnici na horském svahu v Galileji u svých továren. Izraelské nemocnice patří k nejpokročilejším

na svítí, poskytují pomoc stejně tak Židům jako Arabům a jsou vybaveny nejmodernéjšími operačními a pooperačními zařízeními, často sponzorovanými zahraničními židovskými fllantropy. Izrael trpí stejně jako všechny moderní státy dopravními nehodami, které si vybírají každoročně vysokou daň na mrtvých i raněných; roku 1995 přišlo více než 550 Izraelců na silnicích o život; tento počet přechodně poklesl, ale nyní zase začíná stoupat. Je to v poměru k počtu obyvatel vyšší číslo než v kterékoli evropské zemi a dokonce i ve Spojených státech. Zároveň se značnými osobními tragédiemi a hospodářskými ztrátami, jež takový počet smrtelných nehod přináší, zůstává Izrael také zatížen pokračující potřebou čelit možnosti války se Sýrií, jediným ze svých sousedů, který s ním dosud nepodepsal mírovou smlouvu, a rovněž vytrvalým konfliktem uvnitř své vojenské zóny v jižním Libanonu. Dokud nebude zajištěn mír se Sýrií a Libanonem, zůstane povinná celonárodní vojenská služba velkým břemenem tížícím národní hospodářství i hladký vývoj mladých mužů i žen od školy po univerzitu a zaměstnání, navzdory výchovným aspektům vojenského výcviku. Mimořádně vysoký americký příspěvek izraelskému rozpočtu, více než tři miliardy dolarů ročně - nejvyšší jednorázová americká zámořská pomoc -, vytváří závislost, kterou se každá izraelská vláda pokoušela snižovat a o které Netanjahu řekl, když nedlouho po svém nástupu k moci oslovil Kongres Spojených států, že snížena bude. Jednodivé vlády také vyvíjely úsilí přesvědčit Izraelce žijící v zahraničí, aby se vrátili a aby přispívali k ekonomickému budování státu. Kolem půl milionu Izraelců žije a pracuje mimo zemi a účastní se života zemí, v nichž se rozhodli zůstat - stejně jako to dělali a dosud dělají Židé v diaspoře. Život v Izraeli se za padesát let proměnil. Obyvatelstvo, jež vzrostlo ze 600 000 na téměř 6 000 000, kladlo v každé dekádě svého rychlého početního vzrůstu nesmírné břemeno na stát, stejně jako zatěžovalo životní prostředí, ale zároveň mu dodávalo rezonanci a energii, kterou žádný návštěvník nemůže přehlédnout. Hlavní město Jeruzalém je střediskem konferencí, technických institucí, veletrhů (včetně knižního veletrhu konaného vždy jednou za dva roky), hudby i poutním místem křesťanů, muslimů i židů. Tel Aviv, založený teprve na přelomu devatenáctého a dvacátého století, je dnes aktivní metropolí. Eilat, v době vyhlášení nezávislosti prostá pohraniční stanice, je vynikajícím rekreačním centrem, nabízejícím korálové útesy a pouštní kaňony stejně jako pláže. Četné kibucy mají domy pro hosty, umožňující návštěvníkům, aby tam trávili svou dovolenou a vydávali se na výlety do jejich krásného okolí. Zemědělství, obchod i průmysl udělaly z Izraele dynamického účastníka světového hospodářství. Univerzity a výzkumné ústavy kvetou. Moderní předměstí vyrostla kolem každého města. Turistika přivádí do země každoročně více než 5gg milion návštěvníků. Národní parky pomáhají uchovat udivující přírodní krásy; desítky tisíc lidí navštěvují prostřednictvím Národní společnosti ochrany přírody tyto oblasti a obdivují bohatou rozmanitost krajiny, fauny a flóry. Existuje řada muzeí. Obchodní zóny, restaurace, kavárny a noční kluby proměnily kdysi ospalý životní styl v pulsující. Každodenní život v Izraeli dosáhl vysoké úrovně. Ve svém celku má země velice mírné klima. Lesy, které nechal vysadit Židovský národní fond před více než půlstoletím, poskytují stín, zejména o víkendech, velkým davům výletníků. Rovněž o víkendech jsou pláže od Naharije na severu po Aškelon na jihu plné. Rodinný život je v úctě a židovským svátkům věnuje pozornost škola, rodina i celá komunita. Izrael je často v centru světové pozornosti. Jen málokdy pro své úspěchy, jež jsou značné, nebo pro kvalitu života, které dosáhl a již by mu mohlo závidět mnoho národů. To, co způsobuje, že jeho lokality i představitelé jsou mezinárodně známi, jsou izraelské války, politické a sociální rozpory, konflikty se sousedy a s Palestinci a tvrdé zásahy teroristických činů do každodenního života. Když izraelský stát dospívá do svého padesátého roku, zuří uvnitř Izraele ostrý boj mezi rozdílnými a často rozpornými stanovisky. Rozdíly, které poznamenaly předchozí roky vývoje státu, jako byly ty mezi aškenázskými a sefardskými Židy a nedávné zintenzívnění rozdělení mezi náboženskou a světskou komunitou, vedly - zejména v období po zavraždění Jicchaka Rabina v říjnu 1995 -k ostrým slovům i obavám o prohloubení rozkolu. A přece se vize Izraele hledícího kupředu, inspirovaná Ben Gurionovou vizí z doby vyhlášení státu, stala po Rabínově zavraždění ještě silnější a naléhavější. Ve svém projevu k prvnímu výročí jeho smrti řekl Šimon Pereš na mimořádném zasedání Knesetu:Jicchak věděl, že je nemožné vychovávat generace mladých lidí jen na tragických vzpomínkách nahromaděných ve skladišti zkušeností našeho národa. Věděl, a my to víme též, že když jsme se zotavili z holocaustu, překonali jsme animozitu a dobyli divočinu. Čas pro nový Izrael nadešel; pro Izrael, který ospravedlní - a nejenom nás odmění - za dlouhou cestu, kterou jsme prošli. Jicchak věděl, a my to víme též, že nastal čas odhalit Izrael, objevit Izrael morálních ohledů, s dědictvím hluboké pravdy, Izrael, který v sobě nese svůj talent dobýt chléb z vědy jako mouku z polí. Víme, že nastala chvíle, aby se Izrael odvrátil od toho, že byl kompenzací za minulost, a stal se židovským pozváním do budoucnosti.

nová válka 1973 Golanské výšiny

3. Aaron Aaronsohn, vedoucí palestinský agronom před rokem 1914. 4. Vladimir Žabotinsky, zakladatel revizionistickcho linutí.

H f l

1

7r

6. Židovští rolničtí průkopníci se u Kyjeva připravují na přestěhování do Palestiny, 1923.

5. Menachem Usiškin a Chajm

7. Skupina židovských rybářů se svou lodí v Uzkově

Weizmann na návštěvě

na Ukrajině při přípravě na přestěhování do Palestiny,

8. Židovští kameníci v lomu u Jeruzaléma, 1925. 10. Vztyčování strážní věže v osadě Ša'ar Ha-Golan v Jordánském údolí, 21. srpna 1937. Palestiny se sionistickou komisí po první světové válce.

1924/5.

9. Mladí němečtí Židé, členové mládežnické alije přicházejí do Ajn Harodu, 1934.

14. Zátarasy z ostnatého drátu v době druhé světové války. Britské vojenské automobily na jaffské silnici. 11. Stavba vrtne věže na vodu ve Kfar Menaehemu, I. října 1937. 12. Mladí němečtí židovští přistěhovalci se radují na nábřeží v Tel Avivu, 1939.

1 5. Poválečné násilí: jižní křídlo hotelu Král David zničené výbuchem po atentátu v červenci 1946. 13. Delegáti sionistického kongresu v Ženevě v srpnu 1939 naslouchají zprávě o uzavření nacisticko-sovčtského paktu. V první řadě zleva doprava: Moše Šertok (později Šarett), David Ben Gurion, Chajm Weizmann, Eliezer Kaplan.

18.

Obyvatelé Jeruzaléma oslavují vyhlášení státu. Ulice Ben Jehuda, 14. května 1948.

16. Obyvatele Tel Avivu oslavují v listopadu 1947 přijetí rezoluce OSN o rozdělení Palestiny.

• i 17. David Ben Gurion čte 14. května 194S pod portrétem Theodora Herzla vlajkami nového státu prohlášení nezávislosti. 19. Po bombardování Tel Avivu egyptským letadlem je odnášen jeden / rančnvch, 20. Zahraniční dobrovolníci (příslušníci Mahalu) v Galileji v listopadu 1948. V popředí klečí britský dobrovolník Stanley

Medicks.

15.

května I94S.

* *m.. ■ i

23. Den nezávislosti, květen 1949. Pouliční scéna z Tel Avivu.

21. Egyptští obránci policejní pevnosti v Iraq Suwedanu se vzdávají, listopad 1 1 >4S.

22. Izraelští představitelé na jednání o příměří na ostrově Rhodos \' lednu 1949. Zleva doprava: jigael jadin, jicchak Rabin a Jehošafat I larkabi.

24. David Ben Gurion spolu s Abbou F.banem předávají ve Washingtonu dar prezidentu Harrymu S. Trumanovi, květen 1 c )51.

* »-51

~ - v-

*. - .>•

27. Izraelské jednotky na postupu v Sinajské poušti, listopad 1956.

28. Moše Dajan s vojáky u Šarm aš-Šajchu v listopadu 1956. Po Dajanově levici v čepici se štítkem Jicchak 26. Stany, provizorní bydliště přistěhovalců, za nimiž vyrůstají nové Rabin. domy, prosinec 1952

33. Šestičlenní válku, 1967: zničená egyptská výzbroj v průsmyku Mitla. 35. Šestičlenní válka: generál Motta (iur (obrácený z profilu) se svými vojáky pozoruje Skalní dóm a Staré město několik okamžiků před tím, než vydá rozkaz na ně zaútočit.

34. Sestidenní válku: izraelský tank a pěchota dobývají budovu YMCA ve východním feruzalémě. 36.

Sestidenní válka: jordánští vojáci se v /.dávají na Chrámové hoře, těsně pod Skalním dómem.

37. Šestičlenní válka: izraelští vojáci dorazili k Západní zdi (Zdi nářků).

40. David Ben Gurion, Šimon Peres a Mose Dajan vystupují v prosinci 1967 jménem své nové politické strany Kuli.

1 Abba l.ban u licchak Kabin u Suc/.ského průplavu v prosinci 1967.

49. Ř í j n o v á v á l k a : m i n i s t e r s k á p ř e d s e d k y n ě G o l d a M e i r o v á n a n á v š t ě v ě r a n ě n é h o vojáka

52. Chajm Herzog (vpravo nahoře) při zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku v listopadu 1975, kdy hylo přijato odsouzení sionismu „jakožto rasismu".

« Rnlínimí 7 Fnrrhhe se vrac-eií 4. července 1976 do Izraele.

54. Egyptsky prezident Anvár Sadat nu Ben Gurionově letišti |»). listopadu |77. Vedle něj stojí Golda Meirová a za ní Jehuda Avner. Napravo od Avnera generál Motta Gur (v baretu). Před generálem Gurem je Jicchak Kabin. .56. Dosažení dohody v Camp Davidu I 7 . září 1978. Sadat tleská, zatímco Carter se objímá s Beginem. Za nimi americká, egyptská a izraelská

■55. Sadat v Jeruzalémě, 22. listopadu 1977, s Mosern Dajanem a Menachemem Beginem. vlajka.

57. Káhirské rozhovory v březnu 1979. Begin, Sadat a Mubarak. Mezi Beginem a Sadatem je jehuda Avner. Přímo za Sadatem stojí (s brýlemi) Butros Butros Ghálí.

M. Intifada, Ramalláh, 1 I. března

62. Demonstrace proti válce v Libanonu 25. srpna 1982. Na transparentech v hebrejštině stojí: „Okamžitý mír!", ../.ustavte ívurona!", „Šarone, rezignuj!", „Udělejte cestu míru!", „Nejsme policajti Blízkého východu!", „Vládní politika v Bejrútu způsobila překroucení našeho obrazu jakožto vyvoleného národa!"

áda, Ramalláh, 11. března 1988: na sloupku vlaje palestinská vlajka. 65. Intifada

63. Šimon Pereš a Jicchak Šamir si 14. srpna lv>84 seřizují hodinky v okamžiku, kdy Šumir musel předat funkci premiéra Peresovi.

66. Východní sál Bílého domu ve Washingtonu D.C. 28. září 1995: král Husajn ministerský předseda Jicchak Rabin. prezident Bili Clinton, předseda (ásir Arafat, ministr

.uir an .c, S,m