Duchovní tajemství Hudsona Taylora 8085237075, 9788085237078

Citation preview

DUCHOVNÍ TAJEMSTVÍ HUDSONň TňYLORň

Howard a Geraldina Tailorovi

Howard a Geraldina Tailorovi

DUCHOVNÍ TAJEMSTVÍ HUDSONA TAYLORA

Ostrava 1992

Drahému a cténému příteli našeho otce Dr. Henry W. Frostovi, který byl 42 let v Severní Americe ředitelem Vnitročínské misie, s láskou dvou generací

Podle vydání Moody-Press Chicago z r. 1987 ISBN 0-8024-0029-9 Přeložil: Ing. Jiří Legierski

VYDAVATELSTVÍ KŘESŤANSKÝCH SBORŮ OSTRAVA

© 1990 Overseas Missionary Fellowship

ISBN 80-85237-07-5

'-m.

Velký kanál

Velká čfniká vsi

Obsah Předmluva 1. Odkryté tajemství 2. Duševní růst v mládí 3. První kroky víry 4. Další kroky víry 5. Vyzkoušená a posílená víra 6. Obecenství a něco víc 7. Boží cesta - "Dokonalost" 8. Radost ze sklizně 9. Roky v ústraní 10. Muž oddaný Bohu 11. Muž poslaný Bohem 12. Duchovní naléhavost 13. Dny temnoty 14. Proměněný život 15. Již nikdy žízeň 16. Oplývající 17. Rozlévající se do šíře 18. Proudy stále plynou Dodatek Doslov Chronologický nástin

7 9 11 14 19 27 37 48 56 64 69 71 77 89 95 102 114 129 145 148 154 158

Předmluva Tuto knihu jsme připravili zvláště pro ty čtenáře, kteří neznají podrob­ ně život Hudsona Taylora. Ti, kteří četli biografie od současných spisova­ telů nebo nedávnou práci Marshalla Broomhalla, najdou na těchto strán­ kách jen málo nového. Ale zvláště na západní polokouli jsou mnozí, kteří o Hudsonu Taylorovi stěží něco slyšeli. Na čtení mají málo času a od dvousvazkového díla by se odvrátili. A přece potřebují takovou vnitřní radost a sílu, kterou našel Hudson Taylor, a jistě po ní i touží. S vděčností za požehnání, které jsme obdrželi skrze věrnou práci našeho milovaného otce, a také skrze to, čím byl a co našel v Bohu, chceme zpří­ stupnit zaneprázdněným lidem jeho zkušenosti.

Howard a Geraldina Taylorovi Filadelfia, 21. května 1932

*****

Zakladatelem Vnitročínské vnitřní misie byl lékař J. Hudson Taylor. Muž plný Ducha svátého a víry, zcela oddaný Bohu a Jeho povolám. Muž velkého sebezapření, soucitného srdce, horlivý v modlitbě, skvělých orga­ nizačních schopností, udivujícího vlivu na lidi, a přitom pokorný jako dítě. Prof. Warneck ***** Jistěže, nikdo nebyl schopnějším člověkem pro toto dílo než on. Vzal na sebe těžký úkol založit a udržet velkou mezidenominační a mezinárodní misii v mnohamiliónové Číně. Vnitročínská misie (někde jen Misie) se zrodila v jeho duši a každý stupeň jejího pokroku vyvěral z jeho osobního úsilí. V tichu jeho srdce, v hloubi nevýslovného spojem s Bohem měla Misie svůj původ a zůstane jeho pomníkem. H. Grattan Guinness, D. D. 7

1. Odkryté tajemství Nenos už sám žádnou starost, jediná je tobě až dost; práce - to je starost pro mne, tvá zas - odpočinout ve Mně. Vybráno

Hudson Taylor nebyl žádný poustevník, byl to muž činu, otec rodiny. Nesl velkou zodpovědnost za široký okruh práce. Byl velmi praktický. Žil mezi různými lidmi a v neustálých změnách. Nebyl nějakým obrem, Atla­ sem nesoucím na svých ramenou celý svět. Měl malou postavu, zdaleka nebyl silný, často se musel vyrovnávat se svou fyzickou nedokonalostí. Kromě dobrých rodičů měl i tu výhodu, že již v mládí, asi od šestnácti let, se musel starat sám o sebe. Stal se houževnatým pracovníkem a zdatným lékařem. Uměl pečovat o novorozeně, uvařit oběd, vést účty, potěšit ne­ mocné a zarmoucené stejně dobře jako začít s velkou odvahou a zápalem duchovní vedení přemýšlivých mužů a žen z celého světa. Především vyzkoušel zaslíbení Boží a prokázal možnost žít důsledným duchovním životem vysoké úrovně. Překonal těžkosti, s jakými se setkalo jen málo lidí. Zanechal dílo, které tak dlouho po jeho smrti stále roste do šíře i užitečnosti. V důsledku jeho celoživotního působení se vnitřní Čína široce otevřela pro evangelium. Desetitisíce duší byly získány pro Krista v těch provinciích, kam se dříve evangelium nedostalo. Dvanáct set mi­ sionářů pracovalo bez zajištěného platu, a ve všech svých potřebách byli závislí jen na Bohu. Tato Misie nikdy nežádala o finanční pomoc, a přesto nikdy neměla dluhy. Pracovníci Misie nikdy neprosili muže a ženy, aby se k nim připojili, a přesto nedávno vyslali dvě stě nových misionářů, které Bůh dal jako odpověď na modlitbu - taková je výzva, abychom i my měli víru, jakou měl Hudson Taylor, a žili v posvěcení, jako žil on. Právem se můžeme ptát: Co bylo tajemstvím takového života? Hudson Taylor měl mnoho tajemství. Protože stále chodil s Bohem, bylo to vlastně 9

jediné tajemství - jednoduché, hluboké - přenášet každou hmotnou i duchovní potřebu na "nezměrně bohatého Krista". Když poznáme, jak to dělal, a přijmeme za své jeho prosté postoje k duchovním věcem, vyřeší to i naše problémy a odlehčí naše břemena tak, že se i my můžeme stát tím, čím nás chce Bůh učinit. Potřebujeme, chceme a můžeme mít to, co bylo tajemstvím života a úspěchu Hudsona Taylora, protože máme Bibli a ži­ vého Boha, jako měl Hudson Taylor. "Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky." (Žd 13,7-8)

10

2. Duševní růst v mládí Pozvedni zrak, na Ježíše, hleď do Jeho milé tváře. V Jeho milosti a slávě světské ztrácí ze své záře. H. Lemmel

Na začátku byly tiché hodiny mezi otcovými knihami, když mladý Hudson Taylor hledal něco, co by ho zajímalo. Matka byla mimo domov a chlapci chyběla. Dům zel prázdnotou. Chlapec si vzal povídku, kterou našel, a sedl si do oblíbeného kouta v knihovně s myšlenkou, že bude číst tak dlouho, dokud se mu to bude líbit. Daleko od domova musela matka onoho nedělního odpoledne mnoho myslet na svého jediného syna. Vzdálila se z kruhu přátel, aby mohla o sa­ motě zápasit s Bohem o jeho spasení. Hodina za hodinou míjela a tato matka stále klečela, dokud její srdce nezaplavila jistota, že její modlitba je vyslyšena. Chlapec zatím četl knížku, kterou si vybral. Zaujala ho v ní slova: "Dokonalé dílo Kristovo." Kdo vysvětlí tajemství díla Ducha svátého? Ta­ to známá a přece zanedbaná pravda se mu vrací do mysli i do srdce. "Proč pisatel použil těchto slov? Proč nenapsal: Výkupné či smírčí dílo Kristo­ vo?" ptal se. "Dokonáno jest," září mu světelná písmena. Dokonáno? Co bylo dokončeno? "Úplné a dokonalé vykoupení z hříchů," odpovědělo srdce. Dluh byl zaplacen velikým Zástupcem. "Kristus zemřel za naše hříchy, a ne jen za naše, ale také za hříchy celého světa!" Pak ho překvapila jasná myšlenka: "Když celé dílo je ukončeno, celý dluh je zaplacen, co zbylo na mne, abych udělal?" Jeho duši ovládla pouze jediná odpověď: "Na světě není nic, co bych mohl udělat pro své spasení, než padnout na kolena, přijmout tohoto Spa­ sitele a Jeho spasení a na věky Ho oslavovat." 11

Staré pochybnosti a strach zmizely. Tato nádherná zkušenost, již nazý­ váme obrácení, jej naplnila pokojem a radostí. Jednoduchým přijetím Ježí­ še Krista vznikl nový život. Protože "těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi". Změna, kterou nový život přinesl, byla veliká. Toužil sdělit své matce, jak nově nalezl radost. Byl první, kdo ji vítal při jejím návratu. "Já vím, můj synu, já vím," řekla, objímajíc ho. "Před čtrnácti dny jsem se radovala z noviny, kterou mi nyní chceš povědět." . Zanedlouho po tom ho čekalo jiné překvapení. Vzal notes, o kterém si myslel, že je jeho, a našel v něm jeho sestrou napsáno, že se bude denně modlit, dokud Bůh neodpoví obrácením jejího jediného bratra. Mladá dív­ ka si poznamenala toto rozhodnutí právě před měsícem.

Když jsem byl vychováván v takovém prostředí (píše Hudson Taylor) a spasen za takových okolností, bylo asi přirozené, že od sa­ mého začátku mého křesťanského života jsem byl veden k tomu, abych věřil, že zaslíbení v Bibli jsou velice reálná, a že modlitba je vyřizová­ ní záležitostí s Bohem, aí se jedná o vlastní zájmy, nebo o zájem dru­ hých, o jejichž požehnání nám jde. Bratr se sestrou byli teď jednomyslní na novém základu. Ač mladí, je­ mu bylo sedmnáct, začali dělat všechno, co mohli, aby získali druhé lidi pro Krista. To bylo tajemství jejich následujícího rychlého duchovního růstu. Od samého začátku měli v srdci touhu Pána Ježíše po spasení ztra­ cených a hynoucích. Ne "sociální služba", ale žít pro druhé s nejvyšším zájmem o jejich spasení - to byl směr, kterým byli vedeni. V tomto cíli nebyla nějaká nadřazenost, ale byla to jednoduše hluboká osobní láska k Pánu Ježíši Kristu. Tato láska působila silnou bolest, když v běhu dnů upadli sourozenci do starých způsobů a ztráceli radost z vědomí Jeho přítomnosti. Jako u vět­ šiny mladých křesťanů, i u nich byly výkyvy ze zanedbání modliteb a sy­ cení se Slovem Božím, což vždy přináší ochlazení srdce. Významnou sku­ tečností v počáteční fázi duchovního růstu Hudsona Taylora bylo, že se nespokojil s něčím povrchním, plytkým, ale chtěl vždy to nejlepší, Boží nejlepší - skutečný a trvalý požitek z Jeho přítomnosti. Žít bez toho zna­

12

menalo žít bez slunečního světla, pracovat bez síly. Že od počátku znal radost Páně, je zřejmé z této vzpomínky. Měl volné odpoledne a tedy i příležitost k modlitbě. Toužebně hledal místo, kde by byl sám s Bohem.

Dobře si pamatuji, jak jsem ve štěstí svého srdce vyléval duši před Bohem. Znovu a znovu jsem vyznával svou vděčnou lásku Tomu, který pro mne vykonal vše, který mě zachránil, když jsem se vzdal naděje a dokonce jsem netoužil po spasení. Naléhavě jsem Ho prosil, aby mi dal nějakou práci pro Něj jako uplatnění pro mou lásku a vděčnost... Dobře si pamatuji, jak jsem položil sebe, svůj život, své přátele, všechno Jemu na oltář. Hluboká vážnost naplnila mou duši s ujiště­ ním, že má oběť je přijata. Boží přítomnost se stala nevýslovně reál­ nou a požehnanou. Vzpomínám... natáhl jsem se tam na podlahu a le­ žel před Ním s nevýslovnou úctou i radostí. Pro jakou službu jsem byl přijat, jsem nevěděl. Hluboké vědomí, že nepatřím jen sobě, mě ovlád­ lo tak, jak jsem se s tím dosud nikdy nesetkal. Opravdu chybujeme, když si myslíme, že mladí bratři a sestry jsou pří­ liš mladí na takové niterné zkušenosti. V žádném jiném údobí života není více místa pro zasvěcení, jestliže se lásce Kristově otevřou i nejhlubší pra­ meny srdce.

13

3. První kroky víry Navždy vedle tebe na tvých cestách sám Kristus kráčí neviděn. Jist oporou o Jeho rámě pak ptej se: "Za tento čin, můj Pane, byl bych pochválen?" H. W. Longgfellow Toto vědomí povolání nevzniklo u člověka dokonalého. Hudson Taylor byl normální chlapec plně vytížený všedními povinnostmi. Ať jako úředník v bance, nebo jako prodavač v otcově obchodě, měl mnoho poku­ sem'. Když se jeho bratranec, který byl plný života, stal jeho spolubydlí­ cím, nebylo snadné udržet prvořadé věci na prvním místě a udělat si čas na modlitbu. Bez toho křesťan přece nemůže být. Jinak vznikají jen chyby a neklid. Podvyživená duše se nemůže radovat v Pánu. Hudson Taylor se musel naučit, že nic nenahradí opravdové duchovní požehnám. "Viděl jsem Ho, hledal jsem Ho, měl jsem Ho a chtěl jsem Ho" - napsal někdo, kdo se dostal daleko v poznám Boha; mladičký Bamslay, ač jen začátečník, měl tentýž požehnaný hlad a žízeň, kterou Pán rád ukojí. "Má duše žízní po Tobě," byla tužba Davidova. "Nasytíš mou duši," vyzná­ vá dále a "má duše Tě vytrvale hledá". Při jedné takové prohře a touze po hlubším požehnám se Bůh dotkl Hudsona Taylora novým způsobem, a on ihned a beze slova porozuměl. Jednou byl u konce sám se sebou. Došel až k místu, kde jen Bůh může vysvobodit, kde člověk musí mít Jeho pomoc, Jeho spásnou sílu. Když bude Bůh pracovat v jeho zájmu, když zlomí moc hříchu a dá mu vítězství v Kristu, pak se zřekne všech světských lákadel a půjde kamkoli, bude dě­ lat cokoli, trpět cokoli, co vyžaduje Jeho věc a bude Jemu plně k dispozici. To bylo volám' jeho srdce, jen aby ho Bůh posvětil a zdržel ho před pá­ dem. Mnohem později napsal: 14

Nikdy nezapomenu pocity, ktere' mě potom přemohly. Slova to nevy­ stihnou. Cítil jsem Boží přítomnost. Vstupoval jsem do svazku s Vše­ mohoucím. Cítil jsem, jak rád bych vzal zpět svůj slib, ale nemohl jsem. Vypadalo to, jako by někdo říkal: "Tvoje modlitba je vyslyšena, tvoje podmínky jsou přijaty." Od tě doby mě nikdy neopustilo přesvěd­ čení, že jsem povolán do Číny. Čína, ta veliká země, se kterou se seznámil skrze modlitby svého otce. Čína, pro kterou byl posvěcen ještě před narozením. Čína, jejíž bída a tem­ nota ho tak často zdáli volaly. - Byl to opravdu Boží záměr pro jeho život? Zřetelně, jako by promluvil hlas, zaznělo tichem slovo: "Jdi pro Mne do Číny." Od té doby byl jeho život formován jediným velkým záměrem a mod­ litbou, protože Hudson Taylor nebyl neposlušný toho "nebeského vidění". Poslušnost Boží vůle byla pro něj velmi praktickou záležitostí. Najednou se začal připravovat na život, který bude náročný na fyzické vypětí, jak nejlépe uměl. Cvičil víc venku, vyměnil měkkou postel za tvrdou matraci, dával pozor, aby si u stolu příliš nedopřával. Místo návštěvy shromáždění dvakrát během neděle začal večer navštěvovat nejchudší části města. Roz­ dával tam traktáty a v chatrčích konal shromáždění. V kuchyních přeplněných domků se stal vítaným hostem. Dokonce i na závodištích jeho široká tvář a vlídná slova otevírala cestu přímým svědec­ tvím. To vše ho vedlo k hlubšímu studiu Bible a k modlitbám. Velice brzy poznal, že je tu ten Jeden, který z nás může učinit "rybáře lidí". Se zápalem začal také se studiem čínštiny. Gramatika tohoto velmi těž­ kého jazyka by stála přes 20 dolarů a slovník dokonce 75 dolarů. Tolik dát nemohl. Ale trpělivým porovnáváním čínského výtisku evangelia Lukáše s anglickým našel význam 600 slov. Naučil se jim a zapsal do vlastního slovníku. Zároveň studoval další předměty.

Musel jsem začít vstávat v 5 hodin ráno (psal své sestře ve škole) a zjistil jsem, že je nutné chodit dříve spát. Když zamýšlím jít do Číny, musím studovat. Jsem plně rozhodnut jít a činím všechny přípravy, kte­ ré mohu. Chci oprášit svou latinu, učit se řečtině a základům hebrej: štiny. Chci získat co největší množství informací. Potřebuji Tvé modlit­ by. Vyšší odborná škp^t * misijní a teologická V Zídkách 402, 280 02 Kolín '

Léta strávená s otcem, lékárenským chemikem, v něm vzbudila touhu po studiu medicíny. Když se objevila možnost stát se pomocníkem vedou­ cího lékaře v Hullu, nezaváhal využít toho ve svůj prospěch. Znamenalo to opustit rodinný kruh. Přicházel první do ordinace a pozdě se vracel domů k tetě, matčině sestře. Mladého asistenta stále obklopovala uctivost a kom­ fort. Vedlo ho to k vážnému zámyslem. Dr. Hardey mu platil dost na krytí osobních výdajů. Hudson Taylor dával desátky na Boží dílo. Měl to za povinnost i pri­ vilegium. O nedělích věnoval čas evangelizaci v té části města, kde byla naléhavá potřeba pomoci vezdejší i duchovní. Tak vyvstala otázka, proč neutrácet méně pro sebe a nemít radost z většího rozdávám jiným? Na předměstí, za několika volnými parcelami, byly dvě řady chatrčí, rozdělené úzkým kanálem. Podle něho se toto nevábné sousedství nazýva­ lo "U kanálu". Kanál byl vlastně hluboký příkop, kam obyvatelé jeho bře­ hů házeli odpadky, aby je odplavila voda, kdykoli se hladina zvedne dost vysoko. Hulí je totiž přístavní město. Chatrče, jako hrachy v lusku, sledo­ valy záhyby kanálu asi kilometr. Každá měla jedny dveře a dvě okna. V jedné z nich se objevila možnost pronajmutí místností. Hudson Taylor opustil příjemný dům své tety na Charlottině ulici. Paní Finchová, jeho domácí, byla opravdová křesťanka. Měla radost, že může mít pod svou střechou "mladého doktora". Bezpochyby dělala vše, aby pokoj byl čistý a útulný. Vyčistila krby naproti oknu, postel postavila do rohu co nejdál ode dveří. Prostý smrkový stůl a dvě židle doplnily zařízení. Čtvercová místnost 3,60 x 3,60 metru nepotřebovala mnoho nábytku. Byla v přízemí a domácky otevřená do kuchyně. Z okna se člověk díval napříč k "Zakladatelově náruči" - sídlu venkovského stylu, jehož světla byla velmi užitečná za tmavých nocí. Osvětlovala špínu, bláto a vodu ka­ nálu. V létě to tam nevypadalo nejhůř. Ale koncem listopadu, kdy se tam Hudson Taylor nastěhoval, muselo to "U kanálu" vypadat dost bezútěšně. Ke změnám životních podmínek dodejme, že se stravoval sám. To zname­ nalo, že si při návratu z ordinace kupoval skromné jídlo a zřídka si sedl k pořádnému obědu. Procházel se opuštěný, osamělý. Večery trávil sám. Neděle přinášely dlouhé hodiny práce v jeho obvodu nebo mezi davy navštěvujícími Humbrovy doky. Vzpomíná: 16

Teď, když jsem měl na zřeteli dvě věci - naučit se snášet těžkosti, tvrdý život a uskrovnit se, abych mohl pomáhat těm, kterým jsem při­ nášel evangelium - shledal jsem, že mohu žít za mnohem měně, než jsem předtím považoval za možně. Máslo, mléko a jiný luxus jsem pře­ stal užívat. Přišel jsem na to, že když se spokojím s ovesnou kaší a rýží, s občasnou změnou, vystačím s docela malou sumou. Tímto způsobem mi zůstaly více než dvě třetiny příjmů na jiné účely. Mou zkušeností se stalo, že čím méně jsem potřeboval pro sebe, a čím více jsem rozdal druhým, tím plnější štěstí a požehnání prožívala moje duše. Protože Bůh nikomu nezůstane nic dlužen, mohl se Hudson Taylor nau­ čit, co znamená Bůh pro toho, kdo Ho vytrvale a celým srdcem následuje. V dnešní době "snadného" křesťanství není příjemné si připomínat, že to skutečně něco stojí být mužem či ženou, kterých může Bůh použít k služ­ bě. Kristův charakter nikdo neobdrží zadarmo. Nikdo nemůže konat Kris­ tovo dílo jinak, než za vysokou cenu. "Můžete pít kalich, který já mám pít, nebo být pokřtěni křtem, kte­ rým já budu křtěn?" (Mt 20,22) Čína byla právě předmětem pozornosti veřejnosti kvůli událostem ko­ lem taipingského povstání. Mnozí se modlili a nesčetná srdce se více či méně probudila pro její evangelizování. Ale když nastalo velké zklamání a úpadek slibného podnikání, většina se přestala starat i pomáhat. Modli­ tební shromáždění zanikala. Nastávající misionáři přijímali jiná pozvání a finanční pomoc natolik poklesla, že zanikla i nejedna misijní společnost. Ale tu a tam byli ti, na které se Pán mohl spolehnout. - Pravděpodobně chudí a slabí, neznámí a nedůležití, ale hotovi v milosti jít kamkoli a plnit Jeho záměry. Zde, ve své tiché komůrce "U kanálu", takový člověk byl. Se vším svým omezením Hudson Taylor toužil po svrchovaném Kristově charakte­ ru a životě. Když přicházela jedna zkouška za druhou, kterým se mohl vy­ hnout, zvolil si cestu sebezapření a kříže. Ne aby získal zásluhy, ale jedno­ duše proto, že ho tak vedl Duch Boží. Měl takové postoje, které nemohly překážet požehnám. "Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slo­ vo a mé jméno jsi nezapřel." (Zj 3,8)

17

"Otevřela se mi zde veliká a nadějná příležitost, ... ale také protiv­ níků je mnoho." (1K 16,9) V té době jistě byli odpůrci, kteří bránili Hudsonovi Taylorovi v po­ stupu. Vstupoval do jednoho z nejplodnějších období svého života, boha­ tého na požehnání pro něj i pro jiné. Je div, že se schylovalo k bouři? Byl osamělý, hladovějící po lásce a sympatiích. Žil v sebezapírám, což pro mladíka nebylo snadné. Právě toto byla příležitost pro ďábla. Na chvíli mu bylo dovoleno dělat to nejhorší jen proto, aby pak byl přemožen dobrem. Právě v tom sběhu událostí, kdy byl "U kanálu" jen několik týdnů, ho ovanula hrůza. Zdálo se, že navždy ztratil tu, která byla jeho velkou lás­ kou. Dva dlouhé roky čekal a doufal. Naprosto nejistá budoucnost v něm vyvolávala touhu po její přítomnosti, po jejím přátelství přes všechny změny. Ale teď se všechny sny zhroutily. Když viděla, že jejího přítele nic neodradí od jeho misijních záměrů, mladá učitelka hudby - s milým obli­ čejem a příjemným hlasem - nakonec jasně prohlásila, že není připravena jít do Číny. Její otec o tom nechtěl ani slyšet a ona sama se necítila vy­ zbrojena pro takový život. To ovšem znamenalo, že srdce, jež ji nejvíc mi­ lovalo, bylo téměř zlomeno. "Stojí ti to za to?" útočil Pokušitel. "Proč vůbec chceš jít do Číny? Proč se dřít, plahočit a trpět celý život kvůli ideálu služby? Nech toho, dokud ji ještě můžeš získat. Žij normálně, jako každý jiný, a služ Pánu doma. Vždyť ji ještě můžeš mít!" Láska mocně argumentovala. Byla to chvíle vlnobití. Nepřítel přišel ja­ ko povodeň. Mladík byl zlomen bolestí. Místo aby se obrátil o potěšení k Pánu, držel to v sobě a pěstoval své hoře. Ale nezůstal sám. Sám v ordinaci (napsal druhého dne) měl jsem sklon k dojetí, mé ci­ ty byly zjitřeny a styděl jsem se. Obdržel jsem nádherný projev Boží lásky. "Zlomeným a zkrušeným srdcem" On nezhrdl, ale odpověděl na mé volání po požehnání skutkem a pravdou. Ano, On mě zahanbil. Ukázal mi, jaký jsem. Sebe zjevil jako přítom­ ného, zřetelně přítomného, aby pomohl v době trápení. Ačkoli mne ne­ zbavil mého trápení, uschopnil mne zpívat: "Přece se raduji v Pánu, radovati se budu v Bohu spasení mého." Teď jsem šťasten ve Spasitelově lásce. Mohu Mu za všechno děko­ vat, i za nejbolestnější zkušenosti v minulosti, ať se stane cokoli.

18

4. Další kroky víry Ten, kdo důvěřuje věčné lásce Boží, na skále buduje, kterou smršť neohrozí. Neurnark

"Nikdy jsem nepřinesl oběť," řekl Hudson Taylor později, když vzpomínal na léta, která uběhla. A přece, kolik obětí Pánu přinášel! Ale co řekl, byla pravda, protože odměna z Boží strany byla skutečná a trvalá. Poznával, jak rozdávání je vlastně přijímáním, když člověk otevře své srd­ ce Božímu působení. Té zimy se to "U kanálu" takto projevilo. Přijal Boží vůli nejen navenek, ale také vnitřně. Vzdal se toho, co považoval za nej­ lepší a největší - lásky, která naplňovala jeho život, aby mohl bez zdržová­ ní následovat Krista. Oběť byla veliká, ale odměna mnohem větší. Prožívám nevýslovnou radost (napsal nám) celý den - a každý den, to je moje požehnaná zkušenost. Bůh je zářivá realita a nezbývá mi, než Mu radostně sloužit.

V jeho dopisech se od té doby objevuje nový tón. Méně se zabývá svý­ mi pocity, ale plně svým misijním posláním. Čína se opět dostala do po­ předí celého jeho myšlení. O mnoho více byl zneklidněn duchovním sta­ vem lidí bez Krista. Drahá maminko, nenech se ničím zmást (napsal v té době). Misijní práce je opravdu to nejvznešenější, do čeho může být smrtelník zapo­ jen. Jistěže, nemůžeme nedbat na přirozené svazky, ale nemáme se ra­ dovat, když se můžeme něčeho vzdát pro Spasitele? Modli se za mne i nadále. Když si prohlížím tvé dárky, působí mi radost a jsem Ti za ně vděčný, ale cítím i potřebu tvých modliteb. Ma­ minko, nemohu ti vypovědět ani popsat^ jak toužím být misionářem. Nést dobrou novinu ubohým hynoucím hříšníkům. Vydávat sebe jako 19

oběť příjemnou Bohu a být stráven pro toho, který za mne zemřel... Pomysli, maminko, na dvanáct miliónů - je to číslo, které si ani neumí­ me představit - ano, dvanáct miliónů duší odchází každý rok v Číně na věčnost bez Boha a bez naděje! Podívejme se se soucitem na tyto davy! Bůh nám byl milostiv. Buďme jako On... Musím končit. Nechceš se vzdát všeho pro Pána Ježíše, který za tebe zemřel? Maminko, já vím, že ano. Bůh buď s Tebou a potěšuj Tě. Mu­ sím odjet hned, jakmile budu mít dost peněz na cestu. Cítím, že nemo­ hu žít, když něco neudělám pro Čínu. Ať si sebevíc přál co nejdříve odjet do Číny, byly tu okolnosti, které ho zdržovaly. Malá místnost "U kanálu" byla svědkem mnoha zápasů a ví­ tězství, známých jen samému Bohu. Pro mne to byla velmi vážná záležitost (napsal té zimy), uvažovat o cestě do Číny. Být daleko od každé lidské pomoci, zůstat zcela závis­ lý na živém Bohu, na Jeho ochraně, podpoře a pomoci všeho druhu. Poznal jsem, že duchovní svaly člověka, který se chce dát na něco ta­ kového, musí zesílit. Není pochyby - když neselže víra člověka, Bůh neselže. Ale co když se něčí víra ukáže být nedostatečná? Tehdy jsem ještě neměl zkušenosti, že "I když my jsme nevěrní, On zůstane věr­ ný, protože sám sebe zapřít nemůže!" Byla to tudíž velice vážná otázka, která zaměstnávala mou mysl. Neměl jsem pochybnosti, zda On bude věrný, ale ptal jsem se, zda já mám dost silnou víru a tím právo přijmout tak velký úkol, který stál přede mnou. Myslel jsem si, že až se dostanu do Číny, nebudu nikoho o nic žádat. Moje jediná žádost půjde k Bohu. Jak je důležité naučit se ještě před odjezdem z Anglie pohnout člověkem skrze Boha, pouze modlitbou.

A za toto byl ochoten zaplatit jakoukoli cenu. Mohl v tom chybět zdra­ vý úsudek, někdy zacházel do extrémů, ale jak nádherně mu rozuměl Bůh a jak mu vycházel vstříc! "Pohnout člověkem skrze Boha pouze modlit­ bou" - to bylo veliké předsevzetí, skvěle uskutečněné té zimy o samotě "U kanálu". Můj hodný zaměstnavatel v Hullu chtěl (pokračoval), abych mu při­ pomněl, když přijde den výplaty. Rozhodl jsem se nedělat to přímo, ale 20

prosit Boha, aby mu to připomněl, a tím mne povzbudil ve víře, že mé modlitby budou vyslyšeny. Jednou, když se blížil den výplaty za celé čtvrtletí, jako obvykle jsem se za to hodně modlil. Konečně ten den přišel, ale dr. Hardey se o vý­ platě ani nezmínil. Dny ubíhaly a on si nevzpomněl. Až jednoho sobot­ ního večera, když jsem si dělal týdenní vyúčtování, jsem zjistil, že mám poslední minci - půlkorunu (starší dělení britské libry). Zatím jsem ne­ měl nedostatek. Tak jsem o mé výplatě mluvil i nadále na modlitbách s Pánem. Nadcházející neděle patřila mezi šťastné dny. Jako obvykle jsem byl naplněn radostí a mé srdce překypovalo požehnáním. Většinou jsem po návštěvě ranního posvěcujícího shromáždění věnoval svá odpoled­ ne a večery evangelizační práci. Navštěvoval jsem činžovní domy v nejchudší části města. V těchto chvílích mi připadalo, že nebe začíná dole na zemi, a to, co můžeme očekávat, je rozšíření schopnosti člově­ ka radovat se. Tak jsem to opravdově prožíval. Po ukončení posledního shromáždění toho večera mě požádal jeden chudák, abych se s ním šel modlit za jeho ženu. Cestou jsem se ptal, proč neposlal pro kněze (jeho přízvuk mi prozradil, že je Ir). Řekl, že už to udělal, ale kněz odmítl, pokud nezaplatí předem osmnáct pencí, které ovšem neměl. Vždyť celá rodina hladověla. Hned se mi v mysli vybavila má vlastní situace, že totiž mám jedinou minci - půlkorunu. Doma na mne čekala miska vodové ovesné kaše. To stačilo tak na sní­ dani příštího dne. Na oběd mi už nezbude nic. Najednou jsem nějak ztratil radost v srdci. Ale místo abych zpyto­ val sebe, začal jsem kárat toho chudáka. Řekl jsem, že to je velmi zlé, když nechal věci dojít tak daleko, jak mi vyprávěl. Měl se obrátit na výpomocnou kancelář. Odpověděl, že to udělal, ale odkázali ho na po­ zdější dobu, a on se bojí, že jeho žena nepřežije tuto noc. "Ach," pomyslel jsem si, "kdybych místo té půlkoruny měl alespoň dva šilinky a šestipenci, jak rád bych dal těm ubožákům šilink." Ale rozloučit se s půlkorunou - to byla příliš vzdálená myšlenka. Zdálo se mi, že mohu důvěřovat Bohu s jedním šilinkem a jednou šestipenci. Nebyl jsem však připraven důvěřovat jen Jemu, a to s prázdnou kap­ sou. Můj průvodce mě vedl na dvůr, kam jsem ho nervózně následoval. Zjistil jsem, že jsem tu již byl a má minulá návštěva se mne silně dot21

kla... Ach, po jak strašně rozvrzaných schodech mě vedl a do jaké nuz­ né díry! A jaký obrázek mi poskytla místnost sama! Stálo tu čtyři nebo pět dětí a jejich vyhublá líčka a propadlé spánky neomylně vyprávěly příběh pomalého vyhladovění. Na mizerném slamníku ležela ubohá vyčerpaná matka s droboučkým novorozenětem, sotva třicetišestihodinovým, které vedle ní spíše sténalo než plakalo. "Ach," pomyslel jsem si, "kdybych místo půlkoruny měl dva šilinky a šestipenci." Ale strašná nedůvěra mě stále zdržovala od uposlechnu­ tí impulsu ulehčit jejich neštěstí, i kdyby mě to stálo vše, co mám. Nebylo divu, že jsem téměř nebyl schopen něco povědět k povzbuze­ ní těchto chudáků. Sám jsem potřeboval povzbuzení! Přece jsem něco mohl říct, že nesmějí klesat na mysli, i když jejich situace je tak zlá, protože v nebi je hodný, milující Otec. Zatím ve mně něco křičelo: "Ty pokrytče! Mluvíš k těmto neobráceným lidem o hodném, milujícím Otci v nebi, a přitom sám nejsi připraven důvěřovat Mu bez půlkoruny." Málem jsem se dusil. Jak rád bych udělal kompromis se svědomím. Kdybych měl dva šilinky a šestipenci! Vděčně bych dal dva šilinky a ponechal si zbytek. Ale ještě jsem nebyl připraven důvěřovat Bohu bez šestipence. Mluvit za těchto okolností bylo nemožné. Kupodivu jsem si ještě myslel, že se bez potíží mohu modlit. V těch dnech totiž byla modlitba pro mne potěšením. Takto strávený čas mi nikdy nepřipadal únavný a nikdy mi nescházela slova. Domníval jsem se, že stačí pokleknout a modlit se, a že úleva přijde jak pro ně, tak pro mne. "Prosils mě, abych se přišel pomodlit za tvou ženu," řekl jsem, "modleme se." Poklekl jsem. Ale dříve, než jsem otevřel ústa a řekl: "Otče náš, kterýž jsi v ne­ besích, " v nitru mě svědomí obviňovalo - to si troufáš posmívat se Bo­ hu? Spůlkorunou v kapse si troufáš kleknout a oslovovat Ho Otče? Odehrával se ve mně takový vnitřní boj, jaký jsem dosud nezažil. Nevím, jak jsem v modlitbě pokračoval, zda myšlenky vůbec na sebe navazovaly. Ale vstal jsem s krajně rozrušenou myslí. Ubohý otec se ke mně obrátil se slovy: "Vidíte, v jak hrozné situaci jsme. Jestli nám můžete pomoci, pro Boží smilování, udělejte to!" V té chvíli jsem uslyšel slova Písma: "Prosícímu tebe dej!" A "ve slově Krále je moc". Sáhl jsem do kapsy a pomalu vytáhl půlkorunu. 22

Dal jsem ji tomuto chudému muži s tím, že mu to může připadat málo na ulehčení jejich bídy, když vypadám jako dobře zajištěný člověk, ale že jim dávám všechno, co právě mám, všechny své peníze. To, co jsem se mu pokoušel sdělit, byla skutečně pravda. Bůh je opravdu Otec, kte­ rému se může důvěřovat. Ó, jaká radost se vrátila do mého srdce a zaplavila jej jako povodeň! Potom jsem mohl říci cokoli a opravdově to prožívat. Všechny překážky požehnání byly pryč, pryč... Začal jsem opravdově důvěřovat svému Pánu. Nejen že byl zachráněn život ubohé ženy, ale jak jsem si uvědomil, také život můj. Mohly z něj zůstat trosky - pravděpodobně by z mého křesťanství nic jiného nezbylo - kdyby tehdy nezvítězila milost a kdy­ bych neuposlechl úsilí Ducha Božího. Dobře si pamatuji, jak jsem se vracel domů do svého podnájmu a mé srdce bylo stejně lehké jako má kapsa. V temných, pustých uli­ cích zněl oslavný hymnus, který jsem nemohl zadržet. Když jsem jedl misku ovesné kaše před odpočinkem, nevyměnil bych ji ani za knížecí hostinu. A pak, na kolenou u své postele, připomněl jsem Pánu Jeho vlastní slovo: "Ten, kdo dává nuznému, půjčuje Pánu." Prosil jsem Ho, aby má půjčka nebyla dlouhodobá. Jinak bych příští den zůstal bez oběda. S pokojem v nitru a mírem zvenčíjsem strávil šťastnou, po­ kojnou noc. Ráno jsem posnídal talíř kaše, která mi zbyla. Než jsem dojedl, bylo slyšet pošťákovo zaklepání na dveře. Nebylo obvyklé, abych dostával dopisy v pondělí. Moji rodiče i většina mých přátel neposílala poštu v neděli. Byl jsem dost překvapen, když paní domácí vešla a mokrou rukou držela v zástěře dopis či balík. Podíval jsem se na dopis, ale ne­ poznal jsem rukopis. Bud' to bylo písmo cizí, nebo napodobené. Poš­ tovní razítko bylo rozmazané. Nemohl jsem zjistit, odkud byl dopis odeslán. Po jeho otevření jsem uvnitř nenašel nic napsaného. Ale v listu složeného papíru byl pár dětských rukaviček, ze kterých k mému překvapení - vypadla dvoukoruna. "Chvála Pánu!" zvolal jsem. 400 % za dvanáctihodinovou investici! Jak by byli všichni ob­ chodníci v Hullu šťastní, kdyby mohli půjčovat své peníze s takovým výnosem. Tehdy ve svém pokoji jsem se rozhodl, že mé úspory a výdělek bude mít ta banka, jež nemůže zkrachovat, což se jinde může stát. V tomto rozhodnutí jsem se dosud nezklamal. 23

Nemohu vám říci, jak často jsem se v mysli vracel k této události, která mi velice pomáhala při překonávání těžkých okolností. Když ' jsme Bohu věrni v malých věcech, získáváme zkušenosti a sílu, které nám budou ku pomoci v mnohem vážnějších zkouškách. Ale to nebyl konec příběhu. Také to nebyla jediná odpověď na modlit­ bu, která upevňovala víru Hudsona Taylora v té době. Toto pozoruhodné milostivé vysvobození bylo mou velikou radostí, stejně Jako silným utvrzením mé víry. Ale deset šilinků, byť sebešetrněji použitých, nemůže dlouho vystačit. Musel jsem pokračovat s prosbami na modlitbách za větší podporu, protože peníze jsem potřeboval ke krytí svých plateb. Nicméně se zdálo, že všechny mé žádosti zůstávají nevyřízené. Než uběhlo čtrnáct dní, poznal jsem, že jsem ve stejné si­ tuaci jako onoho památného večera. Zatím jsem pokračoval v pros­ bách k Bohu stále naléhavěji, aby On sám připomněl dr. Hardeyovi, že mi dluží plat. Samozřejmě, že mě nermoutil nedostatek peněz, které jsem nakonec mohl mít, kdykoliv bych o ně požádal. Já jsem přemýšlel o otázce, kte­ rá daleko převyšovala dočasné finanční potíže: "Mohu jít do Číny, ne­ bo se můj nedostatek víry a síly pro spolehnutí se zcela na Boha proje­ ví jako vážná překážka, která zabrání mému vstupu do tak drahocenné služby?" Týden se chýlil ke konci. Cítil jsem se být mimořádně zmaten. Nepo­ znával jsem to jen sám na sobě. V sobotu večer jsem měl zaplatit ná­ jem domácí paní, která byla také křesťanka. Věděl jsem, že nemůže dlouho čekat. Neměl bych kvůli ní hovořit s dr. Hardeyem o svém pla­ tu? Kdybych to však udělal, vlastně bych se tím přesvědčil, že se neho­ dím k převzetí misijní činnosti. Celý čtvrtek a patek jsem - kromě ne­ zbytné doby strávené ve svém zaměstnání - věnoval všechen čas oprav­ dovému zápasu s Bohem na modlitbách. Ale i v sobotu ráno jsem ještě byl ve stejné situaci. Naléhavě jsem prosil o odpověď, zda mám stále pokračovat v čekání na Otcův čas. Dostalo se mi ujištění, že nejlepší bude čekat na Jeho čas, že Bůh nějakým způsobem zakročí v můj pro­ spěch. Tak jsem čekal. Obnovil se můj pokoj a břemeno bylo pryč. Ještě tentýž den, asi v pět odpoledne, když dr. Hardey skončil psaní lékařských receptů, naposledy obešel ordinaci, usadil se pohodlně do

24

své lenošky, jak tomu byl zvyklý, a začal mluvit o Božích věcech. Byl opravdovým křesťanem. Prožili jsme mnoho pěkných chvil požehna­ ného obecenství. Zaneprázdněn sledováním času a nádoby, ve které se vyvarovaly nástroje, nemohl jsem mu věnovat plnou pozornost. Bylo to pro mne opravdu štěstí. Bez jakékoli viditelné souvislosti najednou řekl: "Mimochodem, Taylore, nedlužím vám zase výplatu?" Dovedete si představit mé vzrušení. Musel jsem dva- i třikrát polknout, než jsem byl schopen odpovědět. S očima upřenýma na nádobu, zády k doktoro­ vi, pokud možno klidně, jsem řekl, že je nějaké malé zpoždění. Jakou vděčnost jsem v té chvíli pocítil! Bůh opravdu slyšel mou modlitbu. Způsobil, aby si doktor na můj plat vzpomněl právě v této chvíli mé veliké nouze, a to bez jediného slova či podnětu z mé strany. "Och, to je mi líto. Proč jste mi to. nepřipomněl? Víte, jak jsem za­ neprázdněný. Škoda, že jsme na to nepřišli dřív. Dnes odpoledne jsem totiž odeslal do banky všechny peníze, které jsem měl. Jinak bych vám zaplatil ihned." Nedovedu popsat šok způsobený tak nečekaným prohlášením. Nevě­ děl jsem, co mám dělat. Naštěstí nástroje byly vyvařené a já jsem měl dobrou záminku omluvit se a vyjít ven. Opravdu, rád jsem se vzdálil z dohledu dr. Hardeye, dokud neodjel domů. Nejvíce jsem byl vděčný za to, že nezpozoroval mé vzrušení. Jakmile byl pryč, musel jsem vyhledat svou malou svatyni a vylít své srdce před Bohem. Opět jsem získal klid, ale ještě víc, vděčnost a radost se usídlily v mém srdci. Věděl jsem, že Bůh má pro mne svou cestu a nezklame mne. Vždyť ráno toho dne jsem hledal Boží vůli a usoudil jsem, že se mi dostalo odpovědi, abych trpělivě čekal. Bůh teď pro mne pracoval jiným způsobem. Ten večer jsem trávil, jako obvykle v sobotu, četbou Slova Božího a přípravou témat ke kázání v různých činžovních domech na příští den. Zůstal jsem v ordinaci snad trochu déle než jindy. Asi tak v deset hodin jsem si oblékl svrchník a byl jsem připraven odejít domů. Těšil jsem se, že si budu muset otevřít svým klíčem, protože paní domácí chodívá spát dříve. Tento večer už zřejmě nebudu mít žádné řešení pro zaplacení nájemného, ale pravděpodobně v pondělí Bůh zakročí v můj prospěch a já budu moci zaplatit svůj dluh hned na počátku týdne. 25

Právě když jsem chtěl zhasit plyn, uslyšel jsem doktorovy kroky na zahradě, kde byl chodník mezi obytným domem a ordinací. Nahlas se smál, srdečně, jako když se dobře baví. Když vstoupil do ordinace, po­ žádal mě o hlavní knihu. Řekl mi zvláštní věc. Jeden z jeho nejbohat­ ších pacientů právě přišel zaplatit účet. Nebyla to žádná náhoda. Ne­ překvapilo mě to, protože to přinesl pro mne. Jinak bych se cítil zasko­ čen. Jednoduše jsem přihlížel z pozice nezaujatého pozorovatele. Veli­ ce zajímavé bylo pro mne i to, že člověk utápějící se v bohatství přišel o desáté večer platit účet, i když to mohl udělat kdykoli přes den še­ kem - pro něj tím nejjednodušším způsobem. Řekl, že nějak nemohl usnout. Musel myslet na svůj dluh a byl puzen k tomu, aby i v tuto pozdní hodinu navštívil doktora Hardeye a svůj dluh vyrovnal. Zaplacená částka byla zapsána do hlavní knihy. Dr. Hardey už byl na odchodu, když se náhle obrátil, podal mi několik bankovek, jež prá­ vě dostal, a k mému údivu a vděčnosti řekl: "Mimochodem, Taylore, můžete si vzít tyhle bankovky. Nemám drobné, ale doplatím vám to příští týden." Znovu jsem osaměl. Mé vzrušení nebylo odhaleno! Odcházel jsem do svého kabinetu vzdávat chválu Pánu s radostí v srdci, že po tom všem mohu jít do Číny.

26

5. Odzkoušená a posílená víra Stačí, že Bůh, můj Otec, všechno ví i zná a ničím nemůže být tato víra zkalená. Těm, kteří dovolí jen Jemu za ně vybírat, dává to nejlepší, co si kdy mohou přát. Vybráno "Po tom všem mohu jít do Číny!" Ale kolik zkoušek ho ještě čekalo? Život, který má přinášet mnoho ovoce, musí být zakořeněn a založen v Bohu mimořádným způsobem. Po Hullu následoval Londýn. Tam Hudson Taylor nastoupil- do jedné velké nemocnice jako student medicíny. Pokud se týká finanční podpory, zůstával stále zcela závislý na Pánu. Přestože jeho otec i společnost, která ho konečně do Číny posílala, přislíbili pomoc při krytí jeho výdajů, přece cítil, že nesmí ztratit příležitost k dalšímu zkoušení Božích zaslíbení. Když odmítl otcovu laskavou nabídku, rodinný kruh rozhodl, aby společnost uhradila všechny jeho potřeby. Stačilo to na zaplačem všech poplatků v londýnské nemocnici. Strýc v Soho mu na pár týdnů poskytl svůj dům. Mimo to pro život ve velkoměstě nepotřeboval nic, kromě věrnosti Boží. Před odjezdem z Hullu napsal své matce: Skutečně jsem vyzkoušel pravdu Slova: "Ty zachováš v dokonalém klidu toho, jehož mysl spočívá na Tobě, protože důvěřuje v Tebe." Moje mysl je právě tak klidná, jako bych měl v kapse 100 liber. Kéž mě vždy zachová, abych zůstal zcela závislý na Něm, a to pro každé po­ žehnání časné, právě tak jako věčné - duchovní.

A své sestře Amélii:

V Londýně se situace nezměnila tak, aby mi to vyhovovalo. Více než já se o novou situaci stará Ten, který je "tentýž včera, dnes i na vě­ ky". Jeho láska nezklame, Jeho slovo se nemění, Jeho moc je vždy 27

stejná; proto srdce, jež na Něj spoléhá, je udržováno v "dokonalém pokoji..." Vím, že On se snaží pouze o vzrůst mé víry, a že to všechno dělá v lásce. Tedy, jestliže On je oslaven, já jsem spokojen. Pro blízkou, stejně jako pro vzdálenou budoucnost měl Hudson Taylor jednu jistotu, která ho uspokojovala. Kdyby něco mělo zklamat, bylo by lepší odhalit to tady v Londýně, než daleko v Číně. Po zralé úvaze a zcela svobodně se úplně odřízl od všech možných zdrojů podpory. Byl to Bůh, živý Bůh, kterého potřeboval - silnější víru ke spolehnutí se na Jeho věr­ nost, více zkušeností s využíváním přímého jednám s Ním o každé situaci. Pohodlí či nepohodlí, mít majetek nebo být bez prostředků v Londýně, to je zanedbatelné v porovnám s hlubším poznáním Toho, na Němž všechno záleží. Pro vyzkoušení tohoto poznám se teď naskytla příležitost. Neváhal, i když věděl, že to nebude žádná maličkost. Výsledek potvrdil, že v tomto rozhodnutí byl mladý student medicíny skutečně veden Bohem. V Londýně zakusil mnoho nepochybně vysly­ šených modliteb. Posílilo to jeho víru. Stalo se to nezbytnou přípravou pro nepředvídaný vývoj během následujících dvanácti měsíců, který uspíšil jeho odjezd do Číny. Ve svém stručném vlastním "ohlédnutí" Hudson Taylor vypráví průběh této zkušenosti. Bude stačit, když řekneme, že osa­ mělost a soukromí, které mu bylo poskytnuto, zkouška vytrvalosti - když se celkem čtyři měsíce živil jen tmavým chlebem a jablky a denně chodil pěšky do nemocnice a zpět (asi 13 km) - odstranily jakoukoli pochybnost co se týče spojem s jedinou společností, která byla ochotna ho poslat do Číny bez univerzitního vzdělání. Dospěl až tak daleko, že přes své mládí se stal mužem víry. Hudsonu Taylorovi bylo teprve jednadvacet let, když se mu otevřela cesta. Čínská evangelizační společnost ho požádala, aby odplul do Šanghaje první lodí, kterou najde. Taipingské povstání tehdy vyvrcholilo. Za své hlavní město si vybralo Nanking. Jeho převážně křesťanské síly kontrolovaly střední a severní pro­ vincie, a téměř mu podlehl i samotný Peking. "Pošli mi učitele, mnoho učitelů, aby pomáhali k poznám Pravdy," napsal vůdce povstání jednomu misionáři, kterému důvěřoval'. "Potom, až svůj boj úspěšně ukončím, chci 1 Byl to F. J. Roberts z Americké unie baptistických misionářů. Hung Siu-ts'uen, zakladatel a vedoucí taipingského hnutí, se poprvé dověděl o Pravdě Z traktátu od Liang A-faha, který se obrátil při písemných zkouškách u Morisona

28

po celém impériu rozšířit učení, že se všichni mohou obrátit k jedno­ mu Pánu a mohou uctívat jen jednoho Boha. Po tom mé srdce upřímně touží." Zdálo se, jako by Čína měla být ihned otevřena vyslancům evangelia. Křesťané tím byli všude hluboce pohnuti. Něco se musí ihned dělat, aby se čelilo veliké krizi. A tak se pemze do pokladen jen sypaly. Mezi jinými projekty podpory se u příležitosti svého jubilea Britská biblická společnost a Zahraniční biblická společnost ujaly tisku jednoho miliónu Nových zá­ konů v čínštině. Společnost, se kterou byl ve spojem Hudson Taylor, se rozhodla vyslat do Šanghaje dva misionáře pro práci ve vnitrozemí. Jeden z nich, skotský lékař, nemohl odjet ihned. Proto počítali s mladým mu­ žem, který krátce po výpovědi mohl odjet. Znamenalo to ukončit studium a obětovat diplom lékaře-chirurga. Byl to závažný krok a Hudson Taylor se přirozeně obrátil o radu na své rodiče. Zároveň žádal, aby se za to modlili. Po rozhovoru s jedním z ta­ jemníků Čínské evangelizační společnosti napsal své matce:

Bratr Bird odstranil mnohé těžkosti, které jsem prožíval. Myslím, že bude dobré řídit se jeho návrhem a ihned se přihlásit u výboru společ­ nosti. Počkám na vaši odpověď a spoléhám na vaše modlitby. Jestliže bych byl přijat a měl ihned odjet, radíte mi, abych před odplutím přijel domů? Toužím po tom, abych vás ještě jednou uviděl. Vím, že si přiro­ zeně i vy přejete uvidět mne. Ale spíše si myslím, že by bylo pro nás snazší se už nesetkat, než se uvidět jen proto, abychom se navždy roz­ loučili. "Jen chvilka pomíjivá! Proč pominout slíbený kříž? Och, spěchejme k Jeho podnoží, Proň vše jiné škodou mějme.

v Kantonu. Hung Siu-ts 'uen se vrátil do Kantonu, aby se dověděl o novém učení více. Strávil dva nebo tři měsíce studiem Písma pod vedením kazatele Robertse. I když tam nezůstal dost dlouho, aby mohl být pokřtěn ponořením a stát se čle­ nem sboru, mnoho se naučil z ducha a zásad křesťanství, a tak se po návratu do Kwangsi stal misionářem mezi tamějšími lidmi. V této provincii zahájil plamen­ nou propagační akci. Teprve po tvrdé perzekuci vedené čínskými úřady vytáhl se svými stoupenci do ozbrojeného boje a celé hnutí dostalo revoluční charakter.

29

Jak nahradíš Jeho úsměv? Utrpením chvilky malé." Více toho nemohu napsat. Doufám, že se brzy ozvete. Hodně se za mne modlete. Snadno se říká, opustit vše pro Krista, ale když se to má dokázat, můžeme tím projít, jen když stojíme úplně v Něm. Bůh buď s Tebou a požehnej Ti, drahá maminko, a dej Ti poznání vzácnosti Pá­ na Ježíše, aby sis nic nepřála víc než "poznat Jej... a dokonalou pří­ tomnost Jeho utrpení".

A své sestře napsal:

Modli se za mne, drahá Amélie, aby Ten, který slíbil, že naplní všechny naše potřeby, byl se mnou v téhle bolestné, byt dlouho očeká­ vané hodině. Když myslíme na sebe, na malost naší lásky, neplodnost naší služby a malý růst k dokonalosti, jak potom osvěží duši, když se obrátí k Němu. Vnořit se nově do "pramenů otevřených pro hřích a nečistotu". Pamatovat na to, že "jsme přijati v tom milovaném,... který od Boha učiněn jest pro nás moudrostí, spravedlností, po­ svěcením a vykoupením". Ach! Plnost Krista! Plnost Krista! ***** Roku 1854 po pěti měsících nebezpečné plavby dosáhl Hudson Taylor poprvé břehů Číny, Pro evangelistu to tehdy bylo větším problémem než dnes. Šanghaj a čtyři další smluvní přístavy byly jedinými místy, kde se cizinci směli usadit. Dále od břehů, ve vnitrozemí, nebylo jediného misio­ náře. Zuřila občanská válka a taipingská propaganda ztrácela svůj dřívější charakter. Již degenerovala v korupční politické hnutí, které za jedenáct let svého trvám zaplavilo zemi krví a nevýslovným utrpením. Místo toho, aby se dostal do Nankingu a evangelizoval ve vnitrozemí, měl Hudson Taylor ohromné potíže, aby získal povolení ke vstupu a pobytu v Šanghaji. Ces­ tovat se dalo jen s největším nebezpečím. Toto utrpení prvních dnů v Číně bylo Hudsonovi Taylorovi k velkému užitku v pozdějších letech, když byl zodpovědný za mnoho misionářů. Ani on, ani kdokoli jiný neměl o těchto potížích žádnou představu. Snášel to pro stovky těch, kteří ho měli následovat. Každé břemeno musel zkusit nést. Každá zkouška byla skutečná, každou získal mnoho zkušeností. Jak se železo kalí v ocel, tak se jeho srdce hlubokou láskou a větším utrpením

30

stávalo silnějším a trpělivějším než je srdce jiných lidí. Ten, kdo povzbu­ zoval tisíce lidí v dětské důvěře Bohu, musel se sám poučit z ještě těžších lekcí o Otcově laskavé péči. Proto Bůh dovolil, aby se potíže na něj jen hrnuly, zvláště ze začátku misijní práce, kdy dojmy jsou hluboké a trvalé. Jeho život provázely mnohé těžkosti, ale prožíval je s takovou svobodou srdce, že se mu staly celoživotním požehnáním. Když začínal své působení v Číně, byla Šanghaj v sevření války. Oddíl povstalců známý jako "Rudé turbany" se usídlil v té části města, kde žili domorodí obyvatelé, a to bylo blízko Sídliště cizinců. Povstalce obklíčilo čtyřicet až padesát tisíc vojáků "Národních sil". Boje téměř neustávaly. Na obranu Sídliště byla často povolávána "Cizinecká domobrana". Nakupovat bylo možno jen za vysoké ceny. Město i Sídliště byly přelidněny. Životní potřeby byly i za neúměrné ceny sotva k sehnání. Nebýt dr. Lockharta z Londýnské misie, který Hudsona Taylora mohl na čas přijmout do svého bytu, těžko by nově příchozí našel místo k ubytování. I tak mohl z okna sledovat ostré boje. Nikam nemohl vyjít, aby nebyl svědkem takové hrůzy, o jaké se mu předtím ani nesnilo. Když Hudson Taylor poprvé dorazil do Šanghaje, byla tuhá zima. Met­ rák uhlí byl za padesát šanghajských dolarů, proto bylo třeba úsporně to­ pit. Nebyl zvyklý na luxus. Byl vděčný za jakýkoli přístřešek na pobřeží, přesto chladu a vlhka si užil dost. Moje situace je velice těžká (psal brzy po svém příjezdu). Dr. Lockhart mě přijal zatím do podnájmu, protože domy nejsou k dispozici ani z lásky, ani za peníze... Nikdo nemůže bydlet ve městě... Bojuje se i teď, když píšu. Dům se otřásá duněním kanonády. Je taková zima, že sotva mohu myslet nebo držet pero. Z mého dopisu br. Pearsonovi1 můžete vidět, jak jsem zmatený. Dříve než za čtyři měsíce nedostanu odpověď. Obávám se, že budu na obtíž laskavým misionářům, kteří mne přijali s otevřenou náručí. Pán Ježíš mě povede správně... Miluji Číňany více než dříve. Kéž bych byl mezi nimi užitečný.

O své první neděli v Číně napsal: Navštívil jsem dvě shromáždění v Londýnské misii. Odpoledne jsem šel do města s br. Wyliem. Nikdy jste neviděli město ve stavu obleže1

Tajemník Čínské evangelizační společnosti spolu s dr. Birdem.

31

ní... Bůh vás před tím uchraň! Šli jsme kus cesty kolem hradeb. Smutný pohled skýtaly řady domů v troskách, vypálené, rozbombardované, rozstřílené na kusy - všechny podoby trosek se tu vyskytovaly! A jaká je bída těch, kteří je někdy obývali - v téhle kruté zimě vyhnáni z domů a bez přístřeší - hrůza pomyslet!... Mezitím, co se urputně bojovalo mimo město, přišli jsme k "Severní bráně". Vezli jednoho mrtvého muže, jiného s průstřelem plic, a stav paže třetího mi připadal beznadějný. Kulka proletěla paží a roztříštila kost... Kousek dál jsme potkali nějaké muže, kteří vezli ukořistěný malý kanón. Následovali je další, kteří vedli pět frontových zajatců. Ubožá­ ci. Když spěchali kolem nás, zoufale křičeli, abychom je zachránili, ale my jsme nemohli nic dělat. Pravděpodobně byli všichni najednou za­ střeleni. Člověku stydne krev v žilách, když myslí na takové věci. Velice ho skličovalo utrpení, které viděl kolem sebe, a skutečnost, že vůbec nemůže pomoci, nebo jen velmi málo. Ale posiloval ho Ten, který trpěl nejvíce.

Plně si uvědomuji (dodává), co to znamená být tak daleko od domo­ va v místě války, a přitom nebýt schopen rozumět lidem, ani být jimi pochopen. Hluboce mě dojímá jejich naprostá zuboženost a bída a moje neschopnost pomoci nebo aspoň jim ukázat na Ježíše. Satan přišel jako povodeň. Ale byl tu Ten, který pozvedl prapor proti němu. Pán Ježíš je zde. Ačkoliv pro většinu neznámý, mnohými - kteří Jej znají - zanedbaný, přece je přítomný a drahý těm, kteří jsou Jeho vlastnictvím.

Nechyběly ani osobní zkoušky. Poprvé v životě se Hudson Taylor ocitl v situaci, kdy sotva mohl plnit své finanční závazky. Ochotně žil "z ruky do úst", aby vystačil se svými prostředky. Nemohl se však vyhnout výda­ jům, které přesahovaly jeho příjmy. Žil s ostatními, kteří dostávali tři až čtyřikrát větší mzdu než on. Stravoval se s nimi a uvědomil si, jak jeho malé zdroje mizí alarmující rychlostí. Doma byl výběrčím pro zahraniční misii a věděl, co znamená získat od nuzných lidí těžce vydělané peníze. Svěřené misijní finanční prostředky byly pro něj posvěcené a nutnost je­ jich volného používám mu skutečně působila bolest. Na dopisy, které psal Společnosti, dostával neuspokojivé odpovědi. Na žádnou naléhavou otáz32

ku nedostal odpověď ani po měsících čekám'. Výbor v Londýně byl příliš daleko a málo schopný porozumět jeho starostem. Byli v něm většinou velmi zaměstnám lidé, pohlcem svými vlastními zájmy. I kdyby měli se­ belepší úmysly a opravdovou touhu podpořit a urychlit dílo Boží, nebyli schopni si představit situaci tak odlišnou od všech, které kdy vůbec pozna­ li. Hudson Taylor se snažil jim co nejlépe objasnit vzniklou situaci, ale měsíce míjely a on zůstával v nejistotě a krajní finanční tísni. Šanghajský dolar, který měl dříve hodnotu padesát centů', stoupl na dvojnásobek a trvale stoupal, přesto neměl žádnou kupní sílu. Plat nestačil na krytí nezbytně nutných výdajů. Proto si Hudson Taylor musel vzít úvěr, poskytovaný pro nepředvídané události. Ale neměl jistotu, že jeho účty budou proplaceny. Byla to bolestná situace pro někoho, kdo byl tak svě­ domitý ve finančních záležitostech. Stálo ho to mnoho bezesných nocí. Pak v horkém létě nastaly další problémy. Z vedlejších zdrojů a nikoli od vlastního Výboru se dověděl, že skotský lékař, který má být jeho spolu­ pracovníkem, odplul z Anglie i se ženou a dítětem. Nedostal však žádné pokyny, jak má zajistit ubytování pro tuto rodinu. Týdny míjely. Uvědo­ mil si, že musí v té věci něco podniknout, jinak rodina lékaře zůstane bez střechy nad hlavou. Bez zplnomocnění k takové akci musel najít a prona­ jmout odpovídající byt pro pět lidí. Hned se ukázalo, jak to byl těžký úkol. Nedopřál si ani nosítka - jediný dosažitelný dopravní prostředek - sám pro­ šel celé město i Sídliště a v oslepujícím srpnovém vedru hledal vhodný dům, který však nenašel. Domy nebyly k prodeji. Jeho šanghajští přátelé ho ujišťovali, že lze udělat jedinou věc - koupit pozemek a ihned stavět. Jak jim mohl povědět o skutečné finanční situaci nebo odhalit naprostý nedostatek prostředků? Vždyť tito přátelé již byli příliš kritičtí k vedení společnosti, kterou reprezentoval. Tak si své těžkosti nechával pro sebe, pokud to jen bylo možné. Své břemeno se snažil uvrhnout na Pána.

Za těchto okolností napsal: Ten, kdo je spojen s Milovaným, pozná, že vždy může říci: "Nebudu se bát zlého, neboť Ty se mnou jsi." Ale podobně jako Petr i já jsem nakloněn tomu, abych odvracel oči od Pá­ na, jemuž je třeba důvěřovat, a díval se na vichr a vlny... Ach, jen více stability potřebuji! Čtení Slova a meditace nad zaslíbeními se mi v poslední době stávají vzácnější a vzácnější. Napřed jsem podlehl ‘

cent = 1/100 amerického dolaru

33

svému přání uspíšit osvojení si jazyka. To však mělo umrtvující účinek na mou duši. Ale teď, v milosti, která převyšuje každou představu, Pán způsobil, že znovu září Jeho tvář nade mnou. A své sestře dodává:

Znovu jsem si dělal starosti ve věci obstarávání domu, a znovu mar­ ně. Tak jsem to učinil předmětem svých modliteb. Vložil jsem to zcela do rukou Páně. V této záležitosti jsem teď klidný. On se postará o po­ třebné a povede mne v této i v každé další spletité záležitosti.

Může se to zdát být až příliš nadnesené, než aby to byla pravda, že Hudson Taylor za dva dny po tom, co toto napsal, uslyšel o místnostech k pronajmutí. Než uběhl měsíc, byl nájemníkem domu dost velkého pro ubytování svých očekávaných spolupracovníků. Pět místností na poschodí a sedm v přízemí vypadalo jako skutečně prostorná rezidence. I když to bylo chudé čínské obydlí, postavené jen ze dřeva a na spadnutí, bylo to přímo v obydlené části blízko Severní brány města. Sám se zde usídlil šest měsíců po svém příjezdu do Číny. Situace v tomto místě však byla natolik nebezpečná, že jeho učitel jazyka se neodvážil jít s ním. Proto navázal kontakt se šanghajským křesťanem, vzdělaným člověkem, který mu pomá­ hal s mistrům dialektem. Být sám ve svém domě mezi Číňany, mít možnost za pomoci svého no­ vého učitele pořádat každodenní shromáždění a přitom udělat kus lékařské práce - to byla opravdu radost! Ale umístění domu se ukázalo nebezpeč­ nějším, než předpokládal. Bylo to mimo ochranu Sídliště a v dosahu cí­ sařského dělostřelectva, které stále ostřelovalo Severní bránu. Proto nebylo těžké uhodnout, proč byl dům volný. Téměř tři měsíce se mladý misionář držel naděje, že se situace změní k lepšímu. Ale naopak, stala se kritickou. Jeho život byl neustále v nebezpečí. Musel být denně svědkem ďábelských krutostí. Nakonec Číňané zapálili sousední dům, aby se cizince zbavili. Nebylo jiného východiska, než se vrátit do Londýnské misie. Tam se uprchlík setkal s Parkerovými, kteří právě měli přijet. Malý dům v blízkosti rodiny Lockhartových, který byl majetkem Lon­ dýnské misijní společnosti, byl domovem nejdražších přátel Hudsona Taylora v Číně. Často sdílel s nimi jejich krb a radoval se ze štěstí mladé­ ho anglického misionáře a jeho ženy'. Ale s příchodem prvního dítěte se 34

domov rozpadl. Otec musel svého maličkého svěřit do péče svých spolu­ pracovníků. V zármutku nad svým přítelem si Hudson Taylor ani neuvě­ domoval břemeno vlastní situace s prázdným domem, plným vzpomínek. Dříve než musel opustit své nebezpečné sídlo u Severní brány, byl tedy Burdonův dům k pronajmutí. Příjezd Parkerových se očekával denně. I když Hudson Taylor měl v ruce jen tři dolary, pronajal dům na svou vlastní zodpovědnost. A bylo to právě včas, aby do něj mohl přijmout svého spolupracovníka s jeho že­ nou i s novorozenětem, jež přišlo na svět na moři. Aby si usnadnil finanč­ ní situaci, rád dal půl domu do podnájmu jiné misionářské rodině, která byla v tísni. Tak zbylý jen tři místnosti pro Parkerovy i pro něj. Přesto ne­ byl schopen je opatřit odpovídajícím vybavením. Těch několik kusů ná­ bytku, jež mu patřilo, vypadalo uboze, když mělo uspokojit potřeby šesti lidí. Ale to byl jen začátek trápení. Také dr. Parker po dlouhé plavbě lodí měl v ruce jen pár dolarů. Rovněž byl závislý na úvěru Společnosti, který nějakou chybou nestoupal. Předpokládali, že pomoc byla zaslána před od­ jezdem Parkerových z Anglie. Měsíc za měsícem ubíhal a nikde ani slova o podpoře, ani zmínka o jejím ztracení. Neupozornili je, aby se připravili na sychravou zimu, a rodina měla nevyhnutnou potřebu teplejšího obleče­ ní a přikrývek. Jak žili v těch měsících zkoušek, lze těžko zjistit. Poznám­ ky domorodého obyvatelstva si ovšem lze dobře představit. Manželé Parkerovi zachovali klid. Pokušení využít velké možnosti k lé­ kařské práci v Šanghaji je neodvrátilo od misijního poslání. Hudson Taylor se svým mladým kolegou evangelizoval ve městě i v okolních ves­ nicích. Doma, v jejich přecpané čtvrti, se věnovali pilnému studiu. Hudsona Taylora intenzivně trápila myšlenka na to, co udělat, aby nemusel spo­ lupracovat s lidmi, kteří jsou po materiální stránce závislí na cizí pomoci. Někteří členové Výboru z Londýna byli jeho osobními přáteli. Duchovní obecenství, které s nimi prožíval v Tottenhamu, bylo nezapomenutelné. I když Hudson Taylor velice jasně viděl jejich chyby, toužil po atmosféře jejich modliteb a lásky k Božímu slovu. Ale něco mu v tom stále scházelo. Co to bylo, měl mladý misionář právě objevit. V následujících dnech se měl stát vedoucím pro materiální i duchovní oblast. Ostří meče proniklo 1 Kazatel J. S. Burdon z Církevní misijní společnosti, pak hongkongský bis­ kup po dobu téměř padesáti let. Byl to oddaný a úspěšný misionář v Číně.

35

jeho duši jako kdysi Josefovu. Ale z tohoto jeho utrpení vytryskl pramen ulehčení pro mnoho jiných srdcí.

Pídi se, jak jsem překonal všechny své těžkosti (psal své sestře a důvěrné dopisovatelce). Tímto způsobem: ... vzal jsem je k Pánu. Když jsem psal shora uvedené, četl jsem svůj večerní oddíl Písma v Žalmech 72-74. Čti je a uvidíš, jak jsou aplikovatelné. Nevím, čím to je, ale jen zřídkakdy mohu číst Písmo bez slz radosti a vděčnosti... Abych se mohl stát takovým, jakým jsem byl před svým příjezdem do Číny, musel jsem projít mnohými zkouškami. Jinak by takový pokrok nemohl nastat. Bylo to bolestné a velice vzdálené od toho, co bych si sám vybral. Jak užitečné to však bylo pro mne, abych se naučil se sa­ mozřejmostí spoléhat na moudrost a lásku Boží!

36

6. Obecenství a něco víc Oči jen Jeho jsou milejší nad nebesa ... Láska, jet se hluboko pod břemenem bratra shýbá, nežádá vděk ani odpověď. Ty oči laskavé chválí jen ony pomohou člověku povznést se nad všechny žaly. F. W. Meyers

Ve zprávách z prvních dvou let pobytu Hudsona Taylora v Číně nic nepřekvapuje víc než to, jakým průkopnickým způsobem začal zvěstovat evangelium. Někdo by se mohl domnívat, že uprostřed válečných událostí při studiu čínštiny, nesení problémů a bolestí druhých v bezesných nocích se mohl jen zřídkakdy pokusit o dlouhé putování až do vnitrozemí. Ale právě v těchto letech vykonal nejméně deset misijních cest. Všechny byly víceméně pozoruhodné pro to, s jakou odvážností a vytrvalostí je Hudson Taylor vykonal. Na sever, jih a západ od Šanghaje jsou zalidněné oblasti, dosažitelné dlouhými vodními cestami. Spousty džunek (obytných lodí) poskytovaly přístřešek na noc, a přes den sloužily k dopravě, takže cestující nebyli od­ kázáni na čínské hospody. V jednoduché kuchyni byla připravována strava jak pro rodinu lodaře, tak pro cestující. Zásobeni byli vlastníkovým ob­ chodem. V džunkách byly postele - dřevěné pryčny - a malá okénka, často ve výši podlahy. Člověk tam mohl aspoň sedět nebo ležet, když v nich ne­ bylo možné stát. Tímto způsobem, i když s obtížemi, lidé mohli cestovat z města do města. Plavidlo pomalu míjelo vesnice, které však byly stále v dohledu. Tak se plavil Hudson Taylor jako kdysi jeho Mistr. V jeho srdci bylo totéž "musím": "Já musím dělat dílo toho, který mě poslal; ...musím kázat království Boží také jiným městům; ...mám i jiné ovce,... ty také musím přivést" Nestačilo jít do ulic a uliček Šanghaje, to do určité míry již dělali jiní. On cítil velkou odpovědnost ZA NÉ - za ty, kteří ještě nikdy neslyšeli o cestě spasení. Za ty, kteří by nikdy neslyšeli Pravdu, kdyby 37

k nim někdo nebyl poslán jako vyslanec Kristův. Proto jej nic nezdrželo. Ani chlad zimy, ani horko léta, ba ani nebezpečí válečných akcí, které mohly ohrozit Evropanův život nebo mu odříznout cestu k návratu do Šanghaje. Ještě nedokončil jednu cestu, a už se připravoval na další. Po určitém období, v němž se věnoval hlavně studiu, aby si osvojil jazyk, rozuměl mandarinsky stejně jako místnímu dialektu. Plány cest, jež následovaly, byly tak náročné, že těch deset cest uskutečnil během patnácti měsíců. Před příjezdem dr. Parkera provedl mnoho exkurzí do míst 10-15 mil od Šanghaje. Za první tři měsíce společné práce pak roznesli osmnáct tisíc Nových zákonů a dílků Písma, a přes dva tisíce vysvětlujících knížek a traktátů. Pečlivě dbali na to, aby se dostávaly jen těm, kdo uměli číst. Protože většina lidí byla negramotná, poselství v knihách museli vysvětlo­ vat stále novým zástupům posluchačů. Potom v zimě od ledna do března podnikli čtyři cesty, navzdory teplotám kolem O °C. Následovaly další cesty v dubnu, květnu, červnu, srpnu a září. Celé dny trávili mezi poslu­ chači a na lodích. Kvůli říčním zlodějům museli lodě zavírat, a tak snášet velká horka. Ale mladého evangelistu nic neodradilo od práce. Tyto cesty byly velmi nebezpečné. Hudson Taylor zvláště silně poci­ ťoval osamělost, když zůstal bez spolupracovníka. Daleko od jiných cizin­ ců se pohyboval mezi ne příliš přátelskými davy domorodců. Tiše pokra­ čoval ve své misii. Poznal, jak velkou cenu má jeho lékařské vybavení, jež mu otevíralo cestu k lidským srdcím. Mezitím si on sám stále více uvědo­ moval, co to znamená žít a umírat "bez Krista". Jeho rozhled se rozšířil. Z vršků osazených chrámy a z výšin starověkých pagod se díval dolů na města, městečka a vesnice. V dohledu byly domovy miliónů lidí - mužů, žen a dětí, kteří nikdy neslyšeli o tom jediném Jménu, "skrze které mů­ žeme být spaseni". Veliké myšlenky ovládaly jeho srdce. "Myšlenky, zůstávající do konce."' ' Dlouhá léta potom, na poslední cestě proti proudu velké řeky Yangtže, když kráčel po palubě parníku v doprovodu spisovatelů, znovu a znovu se zasta­ voval a hleděl zamženým okem k vrchům na jižním břehu. Někde poblíž Ostrova zelené trávy konečně řekl: "Chtěl bych vám o tom povědět. Bylo to někde tamhle,, ale nemohu si správně vzpomenout na to místo." Když jsme ho viděli pohnutého vzpomínkami, čekali jsme, že nám řekne

38

V té době občanská válka dosáhla hrozného vyvrcholení. Šanghaj padla do moci vládních sil. Hudson Taylor tehdy cestoval se staršími misionáři k Soochowskému jezeru. Nebyli dlouho na cestě, když z jednoho návrší zpozorovali kouř z ohromného požáru. Tak velký oheň tím směrem mohl znamenat jen jedno - Šanghaj je v plamenech! A co jejich rodiny v Sídlišti? Ihned se rozhodli k návratu. Jejich obavy potvrzovali prchající povstalci, kteří hledali ochranu. Tu jim ovšem misionáři nemohli poskyt­ nout. Mužové byli dostiženi a popraveni před jejich očima. Spěchali domů s rostoucími obavami. Procházeli místy, která nesla strašné stopy nedávné katastrofy. Ale Sídliště našli tak, jak je opustili. Císařští vojáci uspokojeni zabíjením jásali nad svým vítězstvím, a tak nevěnovali více pozornosti ci­ zincům.

Šanghaj má mír (píše Hudson Taylor). Ale je to mír smrti. Přinej­ menším dva tisíce lidí zahynulo. Mučení, kterému byli podrobeni zajat­ ci, nemohla převýšit ani nejbarbarštější inkvizice. Ze středu města zby­ lo jen o málo víc než hromady sutin. Mnoho chatrných objektů, které přečkaly, skýtá jen žalostný pohled. Nejhorší přešlo, byl klid. Hudson Taylor a jeho kolegové se tělem i duší věnovali péči o lidi. Čekali na odpověď svého Výboru k návrhům lepšího uspořádání práce. Toužili po užitečnosti a jejich plány byly dobře promy­ šlené a dlouho předkládané na modlitbách. Ale odpověď, na které - jak se zdálo - závisela jejich budoucnost, byla v nedohlednu. Zatím letní vedro zavládlo nad jejich přelidněnou čtvrtí. Letní návštěva Ning-po otevřela vábivou vyhlídku. Misionáři v tomto městě poznali, že potřebují nemocnici, aby ještě rozšířili svou jinak velmi aktivní činnost. Srdečně pozvali dr. Parkera, aby převzal tuto práci, které společně zaručo­ vali svou podporu. Zatímco Hudson Taylor a jeho spolupracovníci čekali na odpověď Výboru, v tomto sběhu událostí obdrželi zprávu, že dům, kte­ rý sdílejí s další rodinou, bude třeba uvolnit pro nové členy misie, které dům patří. Jejich spolubydlící se stěhoval v naději, že bude mít vlastní více. Ale uplynulo více než padesát let od chvíle, která ve vzpomínce vyvolala tak hlubokou radost a úctu. Neuměl by to vyjádřit slovy. Pokusil se o to, ale nedo­ vedl povědět, co se odehrálo mezi jeho duší a Bohem. Ale tam někde na těch vzdálených vrcholcích to k němu přišlo. Určité zjevení jeho budoucí práce. Jisté povolání k životu v krajní poddanosti, který je veden Pánem. Ten vliv zůstal.

39

dům. Ale stavět nebylo možné a podnájem v Sídlišti nebo v čínském stře­ du města rovněž nemohli najít. Hudsonovi Taylorovi se jen jeden směr zdál otevřený, zvláště když přišla dlouho očekávaná odpověď - nepříznivá. Výbor nebyl připraven utrácet za stavby v přístavech. Přál si, aby pracov­ níci jeho misie šli do vnitrozemí ihned, když to bude možné. Za těchto okolností se dr. Parker s manželkou rozhodli pro Ning-po a jejich kolego­ vé zůstali v nejistotě. Když přátelé Hudsona Taylora odešli pryč, dům bylo nutno opustit, přitom žádné jiné ubytování ve městě nebylo možné sehnat. Jak mohl Hudson Taylor zůstat v Šanghaji a starat se o své dílo? Určitou dobu byl touto situací uveden do rozpaků, ale později se mu z těchto těžkostí vynořoval k přemýšlení nový směr. Mamě pátral po něja­ kém domě, který by pronajal jako svou základnu. Rychlý příliv nových obyvatel vytvořil v Šanghaji takovou bytovou tíseň, jako dosud nikdy. Když nemohl sehnat dům na pobřeží, proč se nezajímat o loď, když tolik Číňanů žije na lodi? Připadalo mu to vhodné i v souladu s plánem přizpů­ sobit se Číňanům svým oblečením, aby mohl lépe pokračovat ve své práci. Ano, to vše se začínalo otevírat. Mohl si vzít těch pár svých věcí do Ning-po, když doprovázel Parkerovy, a pak se vrátit a úplně se ztotožnit s lidem, kterému dal svůj život. Ale tento krok nebyl tak jednoduchý, jak vypadal. Nosit čínské oblečení tehdy předpokládalo holit si přední část hlavy a ponechat vzadu růst dlou­ hé vlasy pro předepsaný cop. Žádný misionář ani jiný cizinec se tak dalece nepřizpůsobil tomuto zvyku. Při příležitostné cestě se mohl čínský oděv navléct přes vlastní obvyklé šaty. Ale zanechat evropské oblékám a celkově se přizpůsobit národním způsobům, to byla úplně jiná záležitost. Hudson Taylor nebyl v Číně ještě ani jeden a půl roku. Nevěděl, jaké so­ ciální důsledky taková akce vyvolá. Chvíli trval jeho boj. Ale rostlo jeho přesvědčení, že z nadhledu je takový krok moudrý. Jeho touhou bylo získat přístup k lidem. Nedávná cesta dlouhá 200 mil a trvající 25 dm', kdy plul sám proti toku Yangtze, ho ujistila, že je možné udělat více než všeobecně předpokládanou evangelizaci během cesty. Z 58 měst a městeček, jež navštívil, do 51 dosud nikdy nezavítal žádný vysla­ nec evangelia. Těžkosti a napětí z této cesty vyplývaly většinou z toho, že nosil evropské oblečení, úplně exotické pro toho, kdo v životě nic takové­ ho neviděl. Pozornost se stále obracela více na jeho vzezření než na posel­ ství, které přinášel. Pro jeho posluchače to bylo stejně nedůstojné jako 40

směšné. A konec konců rozhodující je úprava oděvu z čínského hlediska vždyť mu šlo víc o získám Číňanů než o zachovám úcty cizinecké komuni­ ty v přístavech. Tak po mnoha modlitbách a hledám vedení ve Slově se nakonec rozhodl. Když byli Parkerovi připraveni k odjezdu do Ning-po, byl také Hudson Taylor připraven změnit svůj vzhled na čínský. Čekal už jen na ten kritický moment, kdy se svěří do holičových proměňujících ru­ kou. Bylo to jednoho srpnového večera, když sestoupil k řece, aby najal džunku pro Parkerovy jako první krok jejich cesty. Cestou ho oslovil ne­ známý Číňan a zeptal se ho, zda nehledal dům k pronajmutí. Může to být malý domek v čínské části města? Blízko Jižní brány takový domek byl. Nedostavěný. Vlastník neměl na dokončení a nevěděl, jak to udělat. Prav­ děpodobně by stačilo, kdyby dostal nájem na půl roku dopředu. Hudson Taylor následoval svého průvodce na jižní konec města. Tam našli malý, nový, téměř dokončený domek. Docela čistý se dvěma míst­ nostmi nahoře, dvěma v přízemí a pátou přes dvorek pro služebnictvo. Právě takový, jaký by potřeboval, a na místě, které by si sám vybral. Co to znamenalo zaplatit a přes noc mít zajištěnou takovou výhodu, to si lze lépe představit než popsat. Tak přece neudělal chybu! Jeho práce v Šanghaji ještě nebyla ukončena. Modlitby byly zodpovězeny a dostalo se mu vede­ ní, po kterém toužil a na něž čekal. Toho večera udělal krok, který měl velký vliv na evangelizaci vnitř­ ní Číny. Když holič oholil jeho hlavu jak nejlépe mohl, mladý misionář zapletl zbývající vlasy do dlouhého černého copu. Tuto svou povinnost musel poprvé vykonat sám. Pak se ráno co nejvíce snažil, aby vypadal v nezvyklém oblečení uvolněně. Poprvé se objevil v čínském rouchu a v saténových botkách "učitele" nebo jiného zaměstnance školství. Potom se všechno otvíralo novým způsobem. Na zpáteční cestě do Šanghaje dokonce nebyl pokládán za cizince, dokud nezačal kázat a rozdávat knihy nebo prohlížet pacienty. Ženy a děti procházely kolem něho mnohem volněji a zástupy byly méně hlučné a vzrušené. Zatímco u Evropanů ztratil na prestiži, shledal, že jde o víc než jen o změnu vzhle­ du, že jde i o větší volnost pohybu mezi lidmi. Jejich domy mu byly otev­ řeny víc než kdykoli předtím a vznikaly příležitosti k soukromým rozho­ vorům s těmi, kteří projevili zájem. Naplněn radostí z těchto i jiných vý­ hod, psal domů o oblečení, kterému se přizpůsobil: "Je zřejmé, že to je 41

hlavní pomoc pro vnitrozemí." A bylo to vnitrozemí, ke kterému se stále více upínal. Pár týdnů v jeho novém domě u Jižní brány přineslo nádherné občerstvení duše. Dr. Parker je v Ning-po (píše začátkem října), ale nejsem sám. Ci­ telně prožívám takovou přítomnost Boží, jakou jsem nikdy předtím ne­ zakusil. Také jsem veden k modlitbám a bdění, které jsou velice požeh­ nané a nezbytné.

Jeho obydlí bylo útulné a mělo mnoho možností pro službu v okolí. Přesto se Hudson Taylor znovu vydal do oblastí mimo město. Své křesťan­ ské učedníky nechal dohlížet na zájemce z okolí. Také ostatní misionáři v Šanghaji dobře a intenzivně pracovali v tomto velkém středisku. I když tato metoda - jít na co nejvzdálenější místa rozsévat Slovo Boží - se mohla zdát nepříliš plodná a užitečná, bylo to následování učení a příkladu Páně. A kdyby se nepřizpůsobil tomuto postupu, "jak by vůbec uslyšeli ti vzdá­ lenější?" V následujících dnech se radost a zármutek podivně družily. Cesta byla úspěšná, ale také ji provázely těžkosti. Jeho cílem byl velký ostrov Tsung-ming s více než miliónem obyvatel a jednou malou protestantskou misijní stanici. Hudson Taylor s bratrem Burdonem navštívili Tsung-ming již před rokem. Ted ho čekalo úplně jiné přijetí. Na místě jeho prvního přistání lidé neslyšeli o jeho odjezdu. Oblečen stejně jako oni, nevypadal jako cizinec. Jeho lékařská bedna je přitahovala neméně než jeho kázání. Když se dověděli, že by kvůli velké vlhkosti místa potřeboval místnost v poschodí, řekli: "Ať bydlí v chrámě, když nic jiného se na patře nenaj­ de." Našel se však nějaký majitel domů, který měl i dům s mansardami, a během tří dnů byl Hudson Taylor majitelem prvního domu ve "vnitřní Číně". Bylo to nádherné. Stejný ohlas mělo i jeho poselství. Sousedé přicházeli do shromáždění každý den. Proud návštěvníků a pacientů se zdál nepřetr­ žitý. Výsledkem šestitýdenní šťastné práce byla skupina nadšených zájem­ ců. Opozice zatím zeslábla zásluhou dobré lékařské práce. Jedním ze sku­ pinky byl zámečník Čang a druhý dobře si stojící obchodník, "jejichž srdce Pán otevřel". Jeho první obrácený pomocník Kvei-hva a další spo­ lupracovník byli s ním. Ti se dobře starali o malou skupinu, když se musel

42

Hudson Taylor vrátit do Šanghaje pro zásoby. Pak přišlo zklamání, které bylo o to bolestnější, oč bylo neočekávanější. Nevěděl, co se děje v Tsung-mingu za jeho zády. Jistými lékaři a lékárníky byl jeden vysoký úředník přemluven k tomu, aby je zbavil přítomnosti Hudsona Taylora. Pokládali jej za rivala, přestože mladý misionář za svou lékařskou práci nežádal žádnou odměnu. Čekalo ho předvolám na britský konzulát. Jeho prosby o dovolení zůstat na ostrově, kde vše vypadalo klidně a přátelsky, vyzněly naprázdno. Konzul mu připomněl, že britská dohoda povoluje usídlení jen v přístavech. Jestliže se pokusí usídlit kdekoliv jinde, vystavu­ je se nebezpečí pokuty pěti set dolarů. Musel se vzdát domu, všechno, co mu patřilo, musel odstěhovat zpět do Šanghaje a měl si dávat pozor, aby napříště nepřestoupil tuto dohodu. To všechno musel podstoupit navzdory skutečnosti, že francouzští kněží žili v Tsung-núngu chráněni dodatečnou úmluvou, která zajišťovala imunitu jiných národností prostřednictvím Bri­ tů. To Hudson Taylor dobře věděl. Mohl se odvolat k vyšší instanci, ale zatím musel přijmout konzulovo rozhodnutí. Dopis, který napsal domů toho večera, odrážel jeho zdrcení. Co bude s těmi mladými zájemci, s Čangem a Sungem? Což nejsou jeho dětmi ve víře? Jak je může nechat bez pomoci s tak malými vědomostmi o Božích věcech? A přece to Pán dovolil. Je to Jeho dílo, On neselže, On je ne­ opustí. "Mé srdce bude opravdu plné zármutku, když se nebudeš moci účastnit našich shromáždění," řekl zámečník ten večer, kdy byli spolu naposledy. "Ale ty můžeš sloužit Pánu ve svém domě," odpověděl jeho přítel Hudson Taylor. "Stále zavírej svou dílnu v neděli, protože Bůh je tady, ať tu jsem nebo ne. Získej někoho, kdo by pro vás četl. Shromáždi sousedy k poslechu evangelia." "Ale já toho tak málo znám," namítal Sung, "když sám čtu, ani zdaleka nerozumím všemu, co je psáno. Mé srdce je smutné, že nás musíš opustit. Ale děkuji Bohu, že tě vůbec na toto místo poslal. Moje hříchy, kdysi tak těžké, jsou všechny složeny na Ježíše a On mi dává denně radost a po­ koj." Zarmoucený a zklamaný mladý misionář mohl čekat jen na Boha a na Jeho další vedení. Modlete se za mne, modlete se za mne (psal v té době rodičům). Po­ třebuji více milosti. Žiji hluboko pod svými výsadami. Ach, cítit více 43

jak... Pán Ježíš cítil, když řekl: "Pokládám život za ovce." Nechci být jako nájemník, 'který utíká, když se blíží vlk. Stejně se nechci snadno vrhat do nebezpečí, když se může mnoho vykonat v bezpečí. Chci znát Boží vůli a mít milost k provedení této vůle i za cenu vypovězení a vystěhování. "Nyní duše má zkormoucena jest, a co mám říci? ... Otče, oslav své jméno." Modlete se za mne, ai mohu být následov­ níkem Krista nejen slovy, ale skutkem a pravdou.

Avšak někdo, zcela neznámý ztrápenému srdci, tam přece byl. Silnější i zkušenější v Božích věcech. Setkával se s týmiž problémy. Tento muž měl rovněž na srdci milióny hynoucích lidí ve vnitřní Číně. Také se po­ koušel o evangelizaci na cestách, a ke svému povzbuzení našel otevřené možnosti pro takovou práci. Při svém úsilí se však nedostal do Nankingu. Uzavřen v obývací lodi se pomalu vracel k pobřeží. Byl to William Burns, kazatel a evangelista od Boha, který byl zvláštním Božím nástrojem po celém Skotsku a Kanadě při mohutném probuzení roku 1839. Dokonce se přiblížil k Šanghaji a dostal se do styku s Hudsonem Taylorem v hodině jeho nouze. Netrvalo dlouho a oba rozeznali příbuznost ducha navzdory věkovému rozdílu. Putovali spolu jako Pavel a Timoteus. Ty zimní dny byly svědkem počátku historického přátelství formujícího nejen misionář­ ský život Hudsona Taylora, ale i charakter široké misijní práce rozvíjející se pod jeho vedením. Ne jedna, ale dvě lodi se teď plavily po vodních cestách ze Šanghaje do vnitrozemí. Každý z misionářů měl s sebou čínské spolupracovníky, stejně jako další pomocníky. Každodenní pobožnost na lodích přerostla ve sku­ tečné shromáždění. V této práci William Burns rozvinul vlastní metodu, kterou jeho průvodce ochotně používal. Když si vybrali důležité středisko, mohli zůstat dva nebo tři týdny na jednom místě. Velmi časně ráno každé­ ho dne si sedli a vypracovali konečný plán. Někdy pracovali spolu, jindy se rozdělili, aby navštívili různé části toho místa. William Burns věřil, že nejlepší jsou tiché počátky na předměstích, kde bylo zřídkakdy vidět cizin­ ce. Tímto způsobem pak pracoval ve více obydlených čtvrtích. Několik dnů věnovali kázáním na předměstích. Postupně se přiblížili přecpaným ulicím a trhům, až se mohli volně pohybovat kdekoliv, aniž by ohrožovali zásobování, obchody či jejich sklady. Pak mohli navštěvovat chrámy, ško­ ly, čajovny a vracet se na místa pro kázání nejvhodnější. Pokaždé oznamo44

váli, kdy bude shromáždění opět na témže místě. Se zadostiučiněním vidě­ li pravidelně tytéž tváře, a zájemce mohli pozvat k dalším rozhovorům na loď. Jak čas ubíhal, William Bums si nemohl nevšimnout, že Hudson Taylor, ač mladší a méně zkušený, měl více pozorných posluchačů. Byl dokonce zván do soukromých domů, zatímco jej prosili, aby počkal ven­ ku. Vypadalo to, že lůza z davu se shromažďuje kolem kazatele v cizím oblečení. Ti, kteří chtěli poslouchat nerušeně, následovali jeho méně ná­ padného přítele. Výsledkem byl závěr, který William Bums sdělil v následujícím dopise z 26. ledna 1856:

"Je to právě 41 dnů, co jsem opustil Šanghaj. Při této příležitosti je mým spolupracovníkem skvělý mladý Angličan, misionář Hudson Taylor, z Čínské evangelizační společnosti... Zakusili jsme mnoho mi­ losti a v některých případech pozoruhodnou pomoc v naší práci. Znovu musím opakovat příhodu, kterou jsem již nejednou vyprávěl. Před čtyřmi týdny - 29. prosince - jsem poprvé oblékl čínské šaty, které teď nosím. Dr. Taylor tuhle změnu provedl již před několika měsíci. Poznal jsem, že proto je mnohem méně obtěžován davem při kázání atd., takže jsem došel k závěru, že je mou povinností následovat jeho příkladu. V tomto kraji máme veliké, velmi široké pole působnosti. Přesto by bylo velice těžké, aby se někdo usadil sám na jednom místě. Lidé po­ zorně poslouchají, ale potřebují moc shůry k přesvědčení a obrácení. Je mezi Božím lidem v Kilsythu duch modliteb za nás? Nebo je tam nějaké úsilí po hledání tohoto ducha? Jak velká je potřeba, jak velké důvody a jak velké motivy jsou v tomto případě pro modlitby! Žeň je skutečně obrovská. Dělníků je jen několik a ještě málo se hodících, po­ kud by nebyla dána velká milost takovému dílu. A přesto Boží milost může učinit z těch několika slabých nástrojů prostředky uskutečnění velikých věcí - věcí větších, než jsme schopni si představit." Modlitba byla životním ovzduším Williama Bumse a Slovo Boží jeho každodenním pokrmem. Byl silný v Písmu (zaznamenal jeho životopisec). Jeho největší mocí v kázání byl způsob, kterým používal "meč Ducha" na lidská svědomí 45

a srdce... Když člověk někdy slyšel jeho vážně výzvy, mohl si myslet, Že slyší novou kapitolu z Bible poprvé vyslovenou žijícím prorokem... Jeho život byl doslova životem modlitby a celá jeho služba sérií bojů vybojovaných před trůnem milosti... Při kopání v poli Slova vyzvedá­ val znovu a znovu velké nugety (větší kousky ryzího zlata), které tvoři­ ly část jeho duchovního bohatství pro přítomnost i budoucnost. William Bums byl ideálním spolupracovníkem - byl kulturní, společen­ ský a oplývající otcovskou moudrostí. Jeho potěšením byla vážná hudba. Pěkná zásoba různých anekdot dodávala kouzlo jeho společnosti. Štědře sdílel své zkušenosti ve prospěch druhých. A tento člověk, jeho' přátelství, vše, co měl a čím byl, se staly darem a požehnáním od. Boha pro Hudsona Taylora v tom zvláštním sběhu událostí. Pod tímto vlivem rostl a rozvíjel se. Porozuměl duchovním hodnotám, které ovlivnily celý jeho další život. William Burns byl pro něj lepší než univerzitní kurs se všemi jeho výho­ dami, protože žil vedle něho, přímo v Číně, skutečný, nejpotřebnější pro jeho poznám'. Sedm šťastných měsíců pracovali spolu nejdříve v oblastí Šanghaje a pak v okolí velkého města Swatow. Pozvání do tohoto jižního přístavu přišlo zcela nečekaně. Měli tu přednost stát se prvními misionáři na tomto těžkém, ale nyní tak plodném poli. Nebýt jejich čínského oblečení, bylo by nemožné žít přímo ve středu národního města, jak se to podařilo jim. Nezískali by tolik přátel mezi stále se měnícími sousedy. Díky tomu, že Bůh požehnal jejich lékařskou práci, mohli si koncem čtyřměsíčního po­ bytu pronajmout jednu místnost. Zdálo se, že tím končí jejich dosavadní těžkosti. Pak William Burns požádal svého mladého společníka, aby se vrátil do Šanghaje vyzvednout lékařské vybavení, které tam pro jistotu nechal. Hudson Taylor souhlasil, ale podnikl tento krok s nechutí. Tísnilo ho, že měl opustit Williama Bumse a nechat ho samotného potýkat se s horkem léta, a že musí přerušit obecenství, jež pro jeho život tolik znamenalo.

Tyto šťastné měsíce mne naplňovaly nevyslovitelnou radostí a po­ těšením (vzpomíná mnohem později). Nikdy jsem neměl takového du­ chovního otce jako Williama Bumse. Nikdy jsem nepoznal tak svaté, šťastné společenství. Jeho láska ke Slovu byla jedinečná a jeho svátý

46

úctyhodný život i jeho neustálé spojení s Bohem působily, že obecen­ ství s ním uspokojovalo hluboké touhy mého srdce.

Nástrojů a léků bylo potřeba, protože William Burns nadšeně rozšiřoval lékařskou péči. Ale Hudson Taylor se plavil do Šanghaje jen proto, aby zjistil, že všechny jejich lékařské zásoby byly nešťastně zničeny ohněm. Dříve, než mohl nakoupit nové, zastihla ho další bolestná novina, že jeho milovaný, vzácný přítel byl zadržen čínskými úřady a eskortován do Kan­ tónu cestou trvající třicet dnů. Rána byla o to bolestnější, že jim bylo za­ kázáno vrátit se do Swatowa. Cestička, která se jim zdála tak jasná, se s překvapením ztratila v nejistotě. Ale právě bez této neočekávané zkoušky by Hudson Taylor nikdy nemohl být veden do životního díla, které jej če­ kalo. Nikdy by nepoznal tu lásku, která je větší než každá lidská láska a která měla být korunována radostí a požehnáním.

47

7. Boží cesta - "Dokonalost" Děkujeme, Pane, za dny pouti, když prameny v poušti vyschly, kdy prvně poznáváme hloubku bídy, již Tvá láska ukojí. Vybráno Na politickém obzoru se již dlouho kupily bouřkové mraky. Pošta, která sdělila zprávu o zatčení Williama Bumse, informovala také o vyhlá­ šení války mezi Anglií a Čínou. V Ning-po se Hudson Taylor dověděl o bombardování Kantónu britským loďstvem a o začátku války, která pak trvala téměř čtyři roky. Samozřejmě, že jeho první myšlenky patřily Williamu Bumsovi. Jaká milost, že již nebyl ve Swatow vystaven hněvu hor­ kokrevných domorodců. Hudson o tom v listopadu napsal své sestře:

Jak ses obávala, zdržel jsem se v Ning-po v důsledku různých okol­ ností dost dlouho, aby zatím vyšly najevo zmatky, které propukly na Jihu. Nejnovější zprávy uvádí, že Kantón byl dva dny bombardován. Britové druhý den prolomili obranu a vstoupili do města. Místokrál odmítl dát náhradu. S úzkostí čekáme na další podrobnější zprávy... Neznám podstatu právě probíhajících akcí... Proto se zdržím vyjádření svého názoru na věc. Ale rád bych poukázal na Boží dobrotu, když včas odvedl bratra Bumse ze Swatow. Podle toho, co zde prožíváme, a při pomyšlení na situaci obyvatel v Kantónu lze soudit, že by každý cizinec ve Swatow měl kruté chvíle. Okolnosti, které vypadaly jako velká pohroma, bylo možno zahrnout mezi "všecky věci", jak napsal apoštol Pavel, "napomáhající k dobré­ mu těm, kteří milují Boha". Byla to jedna z mnohých tvrdých lekcí, ve kterých se Hudson Taylor učil myslet o Bohu.jako o té veliké Okolnosti života. Když psal o různých menších zážitcích, označil je jako nejlepší, nejmoudřejší, dané z největší lásky, protože sám Pán je dopustil, nebo do­ 48

volil, aby se staly. Zanedlouho při svém zadržení a uvězněm v Ning-po mohl vidět jiný pozoruhodný důkaz Boží lásky a péče. Setkal se tam s ně­ kým, kdo měl tak dokonale doplnit jeho vlastní život. Poblíž starodávné pagody v jižním městě byla jedna klidná ulice mezi dvěma jezírky, pojme­ novaná "Mostní". Dr. Parker zde, asi jednu až dvě míle od své nemocnice, otevřel dispenzář (bezplatnou lékařskou poradnu a lékárnu). Jelikož se hlá­ sil podzim, Hudson Taylor byl rád, že v dispenzáři našel dočasný domov. Tohle malé místo je zajímavé tím, že se později stalo první stanicí Vnitročínské misie, která v současnosti pracuje ve stovkách středisek mnoha pro­ vincií. Při vzpomínce na tyto dny napsal: Jasně si vzpomínám, jak jsem kreslil své iniciálky do sněhu, který napadl během noci na mou pokrývku v horní místnosti, veliké jako sto­ dola. Dnes je rozdělena na čtyři či pět menších místností s dokonalým stropem. Čínské taškové střechy ochrání, když se spustí déši. Ale nepo­ skytují tak dobrou ochranu před sněhem, který proniká dovnitř štěrbi­ nami a skulinami. Přestože dům ještě nebyl dokončen a plně vybaven, mohl již dobře sloužit pro práci s lidmi. Rád jsem v něm bydlel a na­ cházel mnohé možnosti služby ráno, v poledne i večer.

Jedinými dalšími cizinci v této části města byli Jonesovi, také z Čínské evangelizační společnosti, a sestra Alderseyová, která se dvěma mladými Angličankami pečovala o mimořádně úspěšnou školu pro dívky - vůbec první v Číně. Sestra Alderseyová zároveň zajišťovala dohled nad těmito dvěma sestrami, dcerami kazatele Samuela Dyera, který byl jedním z prvních misionářů v Číně a byl kolegou Roberta Morrisona. Když se Jonesovi přestěhovali s rodinou do bytu nedaleko školy, měla mladší ze sester, Marie Dyerová, mnoho příležitostí pomáhat zaměstnané sestře Jonesové. Tak často, jak jen to bylo možné, navštěvovaly Sousedy. Plynulá řeč slečny Dyerové činila tuto práci potěšením. Tato mladá dívka ještě jí nebylo dvacet - byla velice nadaná, příkladná a byla skutečnou "dobyvatelkou duší". Byla zaneprázdněna školními povinnostmi, misijní práce pro ni neznamenala pouze vyučování, ale vedení duší ke Kristu. To vzbudilo pozornost Hudsona Taylora. Protože v domě svých spolupracov­ níků se nemohl vyhnout občasnému setkání s Marií Dyerovou, musel si všimnout jejího půvabu. Byla tak upřímná a přirozená, že byli brzy dobrý­ mi přáteli. V mnoha důležitých věcech měla stejné smýšlení s ním. Začala

49

zaujímat v jeho srdci místo, které dosud nikomu nepatřilo. Ale zanedlouho bylo jejich přátelství přerušeno neočekávanou událostí, která hluboce za­ sáhla obecenství misionářských pracovníků v Ning-po. Bylo odhaleno spiknutí připravující vyvraždění všech cizinců. I když byl tento čin překa­ žen už v zárodku, nenávist Kantoňanů v celém okrese byla tak veliká, že bylo nezbytné poslat rodiny s dětmi na pobřeží do Šanghaje. Znalost šang­ hajského nářečí předurčila Hudsona Taylora za nej vhodnějšího průvodce skupiny. Ač bylo pro něj těžké odejít v takové době z Ning-po, nemohl tuto službu odmítnout. Sestra Alderseyová nemusela hledat bezpečnější místo pro svou školu. Vzhledem k pokročilému věku ji předala Americké presbyteriu misii. Ne­ bylo nutné nic měnit. Když provedla potřebná opatření, požádala své mladší pomocnice, aby zůstaly s ní. Starší ze sester Dyerových se zasnou­ bila s J. S. Burdonem, obzvláštním přítelem Hudsona Taylora. Tím mladší Marie zůstala osamělá a bez ochrany. Opustit ji v takových chvílích bylo pro něj velice těžké! Ale Hudson neměl žádný důvod k předpokladu, že by jí svou přítomností poskytoval nějakou ochranu. A kromě toho - nesnažil se zapomenout? Jednu věc si jasně uvědomil. Jak málo musel obětovat Tomu, kterého miloval! Jeho pozice jako zástupce Čínské evangelizační společnosti byla stále složitější. Už nějaký čas věděl, že Společnost je zadlužena a že je pla­ cen z půjčených peněz. Když vzpomínal na tyto okolnosti, napsal: Osobně jsem se bránil dluhům velmi pečlivým hospodařením. Neby­ ly s tím žádné těžkostí. Můj příjem se zvýšil, ale Společnost byla zadlu­ žena. Náklady za čtvrtletí, jejichž výše nám byla předem stanovena, byly často uhrazeny vypůjčenými penězi. Proto jsem na počátku nové­ ho roku jako první dopis zaslal Společnosti výpověď z pracovního po­ měru z důvodu nutnosti zachovat si čisté svědomí. Učení Písma mi bylo neomylně jasné: "Nebuďte nikomu nic dluž­ ni!" Půjčování peněz pro mne znamenalo, že nevěřím Písmu a tím vlastně dokazuji, že Bůh nám odepřel některé dobré věci. Je to projev odhodlání dosáhnout něčeho, co On nedal. Může to, co je špatné pro jednoho křesťana, být dobré pro křesťanskou společnost? Nebo mohou výsledky misijní práce ospravedlnit špatný postup? Jestli mne Slovo něčemu učí, tak i tomu, abych neměl nic společného s dluhy. Mohu 50

snad přemýšlet tak, že Bůh je chudobný, že se Mu nedostává prostřed­ ků, nebo že nechce podpořit dílo, ktere' je skutečně Jeho? Pochopil jsem, že když je někde nedostatek prostředků na pokračování práce, pak v té části, v tom speciálním plánu nebo čase to nemůže být dílo Boží. Mé svědomí mohla uspokojit jen rezignace - zrušení mého spoje­ ní se Společností... Velikým uspokojením pro mne bylo i to, že můj pří­ tel a spolupracovník bratr Jones... byl veden k témuž kroku. Oba jsme byli velmi vděční, že toto rozdělení se stalo bez přerušení přátelských vztahů z obou stran... A jak požehnaně mne Pán potom vedl, nemohu nikdy, nikdy vypově­ dět. Bylo to jakoby pokračování některých z mých prvních zkušeností doma. Moje víra se v některých okolnostech neosvědčila, často jsem udělal chyby. Byl jsem zahanbený a smutný ze své nedůvěry k takové­ mu Otci. Ale učil jsem se Jej více poznávat! Ani pak jsem se nechtěl vyhýbat zkouškám. Bůh se mi stal blízkým, zcela skutečným a důvěry­ hodným! Nahodilé těžkosti a vyčerpané fondy nebyly způsobeny využí­ váním prostředků pro osobní potřeby, ale pro hladovějící a umírající kolem nás. Zkoušky, kterými jsem procházel, měly mnohem více a no­ vými způsoby zastřít tyto těžkosti, aby se ještě prohloubily a přinesly nakonec mnohem hojnější ovoce.

Ubožáci, které tu zimu v misii živili, byli hladovějící uprchlíci z okresů zničených taipingskými povstalci. Ti přeplnili Šanghaj. Trpěli nedostat­ kem šatstva, nemocemi z podvýživy a hladu. Bydleli ve vypáčených hrob­ kách nebo v rozbořených domech. Navíc Taylor a Jones převzali péči o kapli Londýnské misie. Hudson Taylor kázal denně v městském chrámu. Přesto si udělal čas a s bratrem Jonesem navštěvovali brlohy bídy. Slouži­ li pravidelně nemocným a sytili mnoho hladových. Přestože Hudson Taylor neměl nouzi o zaměstnání, v myšlenkách se stále vracel do Ning-po. Nemohl se zbavit pochybností a zastihl se při myšlence na ženění. "Nikdy se nežeň, když si můžeš pomoci sám" - je ná­ pis na hrobce, který může být snadno špatně pochopen. Ale Hudson Tay­ lor našel jeho správný smysl, protože obdržel Bohem danou lásku. Zatím v Ning-po působila stejná milostivá Prozřetelnost, ač tam bylo třeba překonat daleko více překážek a těžkostí. Marie Dyerová měla váž­ nou a citlivou povahu. Od dětství osamělá, vyrůstala s touhou po skuteč­ 51

ném příteli srdce. Otce si sotva mohla pamatovat a matka jí zemřela, když bylo Marii pouhých deset let. To, že se cestou do Číny opravdově obrátila a že se připojila k sestře Alderseyové, ji úplně změnilo a učinilo schopněj­ ší pro misijní práci. Pro tuto mladou, dospívající dívku se Ning-po stalo osamělým městem, zvláště od té doby, kdy se její sestra zasnoubila. A pak přišel on - mladý misionář, který ji zaujal tím, že stejně jako ona touží po svatosti, užitečnosti a blízkosti Boží. Byl jiný než ostatní - ne ob­ darovanější či atraktivnější - bystrý a příjemný, plný tichého humoru, při­ tom s něčím, co v ní vzbuzovalo pocit klidu a porozumění. Žil v reálném světě a přece tak skutečně blízko velikému Bohu! Přestože ho tak málo viděla, těšilo ji vědomí, že je nablízku. Polekala se, když zjistila, jak velmi jí chybí, když již po sedmi týdnech odjel zpět do Šanghaje. Po určité době se Hudson Taylor k její radosti i překvapení opět vrátil do Ning-po. Tohle jí pravděpodobně umožnilo pochopit, co k němu cítila. Při své milé povaze a pravdivosti se to nepokoušela skrývat před sebou ani před Bohem. S nikým jiným o něm nemluvila, protože ostatní v něm nevi­ děli to, co ona. Neměli rádi jeho čínské oblékání a neschvalovali jeho úpl­ né splývání s lidmi. Ale ona jej velice ráda viděla v čínském převlečení! Nebo spíš to, co jej reprezentovalo - jeho ducha. Jeho chudoba a štědré rozdávání trpícím - jak tomu rozuměla, jak s tím sympatizovala! Nepoklá­ dali ho snad ostatní za snílka v jeho touze pomoci nuzným? Proč právě to tížilo i její srdce? Proč právě takovým způsobem chtěla i ona žít? Vždyť především ženě to mohlo připadat více než nepraktické. Mnoho se za své­ ho přítele modlila, ale své sympatie mu projevila jen velice málo. Pak Hudson musel odejít do Šanghaje, a pro ni měsíc za měsícem ubíhal jen pomalu. Nevěděla, co prožíval, když ji měl opustit. A pak konečně přišel dopis! Náhle ji naplnila radost, velká a krásná radost! Nebylo to nějaké překvapení, jen tichý projev toho, co už dávno zářilo v jejím nitru. Vůbec nepochybovala. Byli stvořeni jeden pro druhého - "dva, které Bůh vybral, aby chodili společně před Jeho tváří". Když skončila se šťastným srdcem své první díkůvzdám, šla hledat svou sestru, která jí nejlépe rozuměla. Dá­ le to pověděla sestře Alderseyové v naději, že bude souhlasit s jejím za­ snoubením, jako souhlasila s Burellovým. Ale ona ji vyslechla s velikým rozhořčením. "Hudson Taylor?! Ten mladý, ubohý, bezvýznamný nikdo? Jak si mohl troufat na něco takového myslet? Samozřejmě, že tuto nabídku musíš ihned a definitivně odmítnout!" Marie se mamě snažila vysvětlit jí,

52

jak mnoho pro ni Taylor znamená. To celou záležitost jen zhoršovalo. Ses­ tra Alderseyová byla přesvědčena, že ji musí bez prodlení zachránit před takovou hloupostí, a tak jako hodná přítelkyně s nejlepším úmyslem vzala celý případ do svých rukou. Výsledkem byl dopis, který Marii nadiktova­ la. Tím se měly vztahy mezi Hudsonem a Marií ukončit a nikdy více se neměly obnovit. Ubohá dívka se zlomeným srdcem neměla jinou možnost. Byla příliš mladá a nezkušená a příliš ostýchavá v takové věci, aby mohla odmítnout stanovisko sestry Alderseyové, silně podporované dalšími její­ mi přítelkyněmi. Prudce sražena bolestí a hanbou mohla vše jen vložit do rukou svého nebeského Otce. On ví, On rozumí. Následovaly dlouhé dny osamělosti. Když i její sestra byla ovlivněna stanoviskem sestry Alder­ seyové, stala se jí útočištěm jistota, že nic není příliš těžké pro Pána. "Jestliže On chce obětovat mého Izáka,” ujišťovala sebe samu, "může ho také vzkřísit." S příchodem jara se sice misionáři mohli opět vrátit do Ning-po, jejich postavení se však stávalo stále těžším. Protože sestra Al­ derseyová byla rozrušena novým příchodem Hudsona Taylora, pokládala si za svou povinnost překážet mu všemi prostředky. Nemohl se ani pokusit o setkám s Marií Dyerovou. Po obdržení jejího dopisu potřeboval vysvět­ lení, proč změnila svůj vztah k němu. Byla zvláštní a nadaná, neměla nou­ zi o nápadníky, kteří byli k projevům zájmu o ni otevřené povzbuzováni. Čínská etiketa v kombinaci s dobře míněnou diplomacií téměř znemožňo­ vala jejich setkám. Ale oba se modlili. Obě srdce tak bolestně zkoušená se otevírala Bohu v opravdové touze po Jeho vůli. A On nádherným způso­ bem koná svou práci! Jednoho dusného červencového odpoledne přišla řada na sestru Jonesovou, aby u ní bylo modlitební shromáždění. Sešel se obvyklý počet sester. Ale jak se později ukázalo, bylo snazší sem přijít než pak odejít, protože náhle, bez jakéhokoliv varování se od řeky přihnala vodní smršť. Řádila nad Ning-po s přívaly deště. Bratr Jones a Hudson Taylor byli v době shromáždění ještě v lékařské poradně. Kvůli záplavám v ulicích se vraceli domů pozdě. Většina návštěvnic shromáždění odešla dříve, než se bratří vrátili. Ale školník jim řekl, že sestra Marie Dyerová a doprovod ještě čekají na nosítka. "Jdi do mé studovny," řekl bratr Jones, "uvidím, co se dá zařídit." Zanedlouho se vrátil a oznámil mu, že ženy jsou samy se sestrou Jonesovou a rády se setkají s Hudsonem Taylorem. Mladý muž sotva věděl, jak vyšel nahoru a nečekaně se setkal s tou, kte­ rou tak velice miloval. Pravda, byli tam i jiní - což bylo nezbytné podle

53

čínských zvyklostí. Ale on je ani nevnímal. Sotva viděl něco jiného než její tvář. Chtěl ji pouze požádat, aby mu dovolila napsat do Londýna list jejímu poručníkovi a požádat ho o svolení k sňatku. Ale může to říci teď? Nejdříve nemohl říct skoro nic. A ona? Byli s nimi sice jen blízcí přátelé, ale mohlo trvat hodně dlouho, než se opět setkají! - Ano, souhlasila, ba udělala mnohem víc. Aby rozptýlila jeho obavy, s opravdovou něhou žen­ ského srdce mu dala najevo, že je jí právě tak drahý, jak může být ona je­ mu. Pak Hudson Taylor celou situaci ulehčil žádostí: "Předložme to vše Pánu na modlitbě." Čtyři měsíce byla dlouhá, velice dlouhá doba čekám, zvláště když vědě­ li, že sestra Alderseyová psala domů, aby příbuzné získala pro své stano­ visko. Co když se dá londýnský poručník ovlivnit jejím tvrdým postojem? Co když k sňatku nedá souhlas? Oba mladí lidé měli jasné přesvědčení, že Boží požehnám' spočine na dětech, které poslouchají své rodiče, nebo ty, kdo je zastupují. Později Hudson napsal: Vždycky jsem poslouchal své rodiče. 1 když se mýlili, byl jsem po­ slušný bez výčitek. Podřizoval jsem se Pánu. On může otevřít každé dveře1. Zodpovědnost v takových záležitostech je závažná a závisí na rodičích. Když syn či dcera mohou upřímně říci: "Očekávám na Tebe, Pane, až otevřeš cestu, "je záležitost v Jeho rukou a On se jí ujme.

A Pán se skutečně ujal i záležitosti Hudsona Taylora, protože koncem listopadu přišel dlouho očekávaný dopis - a byl příznivý! Strýc v Londýně se podrobně informoval o Hudsonu Taylorovi a spokojil se zjištěním, že je velmi nadějným misionářem. Sekretářka Čínské evangelizační společnosti nemohla o něm říci nic jiného než dobré. Také z jiných pramenů měl jen nejlepší zprávy. Když tohle slyšel, pak jiné názory neměl za nic víc, než čeho byly hodny. Souhlasil se zásnubami, ale žádal, aby se sňatkem poč­ kali, až bude Marie plnoletá. To mělo být za něco víc než dva měsíce. Byli tedy veřejně zasnoubeni. Jak byly šťastné tyto zimní dny proti předchozím! V sobotu 16. ledna měla nevěsta jednadvacet let a svatba byla sjednána o týden později. Hudson Taylor v té době napsal: ‘ Hudson Taylor měl zvláštní zkušenost s touto zásadou. Při rozhodování pro misijní práci ho zdrželo, když neměl souhlas jednoho či obou rodičů.

54

Ve svém duchovním životě jsem se nikdy necítil zdravější... Drahá maminko, stěží si uvědomuji, co se stalo, že po beznaději a nejistotě, kterými jsme trpěli, máme nejen volnost se scházet, ale během několika dnů budeme oddáni! Bůh je k nám dobrý. Skutečně odpovídá na naše modlitby a stojí na naší straně proti mocnostem. Kéž chodíme ještě blíže s Ním a sloužíme Mu ještě věrněji. Přál bych Ti poznat mou nej­ dražší. Je to takový poklad! Je vším, po čem jsem toužil.

A pak za šest týdnů: Ach, oženit se s tou, kterou miluješ nejvroucněji a nejoddaněji,... to je blaho, jež nemohu slovy vyjádřit nebo si představit a pochopit. V tom není zklamání. Každý den Ti více odkrývá myšlení Tvé milova­ né. Když máš takový poklad, jako je ten můj, stáváš se hrdější, šťast­ nější a v pokoře vděčnější Dárci všeho dobrého za nejlepší dar na této zemi.

55

8. Radost ze sklizně Žeň po setí, slunce po dešti, zjevení po tajemství, klid po bolu. F. R. Havergal

Uběhlo jen dva a půl roku z prvního pobytu Hudsona Taylora v Číně. Ale byly to roky bohaté a plné. Malý dům na Mostní ulici byl teď opravdu domovem. V přízemí byla shromažďovací místnost, hala, přijímací pokoj pro hosty - všechno jako dříve. Věřící i zájemci sem volně přicházeli. Ale nahoře by nikdo nepoznal prostory, které dříve sloužily jako stodola. Pře­ dělením zde vzniklo několik menších místností s okny a se záclonami. Z přední strany domu byl výhled do ulice a z opačné strany na vodní ka­ nál. A jak je velmi požehnané, když se péče o duchovní děti ujme s mu­ žem i žena! Sestru Taylorovou, kterou již dříve dobře znalo blízké okolí, nyní ještě srdečněji vítali, když přicházela s mužem na návštěvu. Protože "celý svět miluje milující", bylo velice cítit přitažlivost těchto spojených srdcí. Jedním z jejich nejmilejších přátel a pomocníků byl bývalý buddhis­ tický vůdce, který ve městě obchodoval s bavlnou. Tento pan Ni, přestože byl již dlouho obyvatelem Ning-po, ještě nikdy nepřišel do styku s evangeliem. Byl velmi vážný a jako předseda modlářské společnosti utratil mnoho peněz i času službou "bohům". Ale jeho srdce nemělo klidu. Čím více sledoval okruh svých náboženských obřadů, tím více poznával, jak jsou prázdné. Jednoho večera procházel ulicí kolem otevřených dveří a všiml si, že se tam něco děje. Zněl zvon a lidé se scházeli jako k nějaké­ mu shromáždění. Když se dověděl, že uvnitř je hala pro rozhovory o ná­ boženských otázkách, vešel také dovnitř. Zajímal se především o otázky trestu za hříchy a stěhování duší neznámým způsobem. V hale kázal mla­ dý cizinec v čínských šatech ze svých "Posvátných klasiků". Znal nářečí Ning-po a pan Ni rozuměl každému slovu, které četl. Ale jaký byl jejich 56

význam? Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Zachráněný, ne zahynulý. Způsob, jak dosáhnout věčného života. Bůh, který miluje svět. "Syn člověka" po­ výšený jako byl povýšen had na poušti - oč se vlastně jedná? Říci, že ho to zaujalo, sotva vystihuje to, co mu procházelo myslí. Vyprávění o bronzo­ vém hadovi na poušti zobrazujícím božský lék proti hříchu a jeho smrtel­ ným následkům. Život, smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Promítal to do své vlastní bídy. V moci Ducha svátého byl přenesen k Němu - ano, to je zázrak věků a díky Bohu, stále ho vídáme! "Když budu povýšen, všech­ ny potáhnu k sobě," řekl Pán Ježíš. Shromáždění se blížilo k závěru. Cizí učitel přestal mluvit. S instinktem někoho, kdo se umí v podobné situaci přizpůsobit, Ni povstal a jednoduše přímo řekl: "Dlouho jsem hledal pravdu, ale bezvýsledné. Cestoval jsem do blízkých i vzdálených míst, ale nikde jsem ji neobjevil. V konfucionismu, buddhismu, taoismu jsem nenašel uspokojení. Ale pravdu jsem poznal v tom, co jsme dnes večer slyšeli. Ode dneška věřím v Ježíše." Horlivě studoval Bibli a jeho růst v poznání i v milosti byl úžasný. Nedlouho po svém obrácení dostal svolení promluvit ke společnosti, které dříve předse­ dal. Hudsona Taylora, který ho doprovázel, hluboce dojal způsob, kterým bratr Ni jasně a úplně podal evangelium. Jeden z jeho dřívějších společní­ ků byl tímto svědectvím přiveden ke Kristu, a Ni začal okoušet radost ze získávám duší. Byl to on, kdo při rozhovoru s přítelem misionářem položil nečekanou otázku: "Jak dlouho již máte šťastnou zprávu ve vaší zemi?" "Několik staletí," zněla neochotná odpověď. "Cože! Staletí?" "Můj otec hledal Pravdu," pokračoval smutně, "a zemřel, aniž ji nalezl. Ach, proč jste nepřišli dříve?" Na zármutek, který v této chvíli pocítil, Hudson Taylor nikdy nemohl zapomenout. To dále prohloubilo naléhavost hledám těch, kteří ještě mohli být zachráněni, i jeho touhu přinést jim Krista. V těch dnech potřebovali velikou trpělivost, aby nepředbíhali Ducha sváté­ ho ve věci uvolňování pomocníků v práci na plný úvazek. Mladí misionáři neměli totiž pravidelné čínské spolupracovníky. Bratr Ni nadšeně věnoval evangelizaci všechen svůj volný čas po zaměstnám. Podobně i košíkář Neng-Kuei, farmář Wang z Hoši a učitel Tsin i se svou dobrosrdečnou matkou. Ale tito i jim byli celý den zaneprázdněni nezbytnými povinnost­ 57

mi. Přesto každý večer směřovali k misijnímu domu a strávili tam i větši­ nu času o nedělích. Snadno by zaměstnali křesťanského učitele ve škole, kde Marie Taylorová denně učila mnoho hodin. Nebo by snad měli při­ jmout někoho se skromným platem pro vzdělávání a pro další užitečné práce? Ale v tom misionáři rozeznali spíše překážku než pomoc. Platit no­ vě obrácené lidi, jakkoli upřímné, za zvěstování evangelia - platit je z ci­ zích zdrojů - to by jistě muselo zeslabit jejich vliv, ne-li jejich křesťanský charakter. Jistě přijde doba, kdy jejich povolám Bohem k takovému dílu bude všem jasné a kdy sami čínští věřící budou ochotni je podporovat. Jak by vůbec mohlo evangelium zasáhnout celou Čínu, když ne prostřednic­ tvím čínské církve? A jak by nově obrácení lidé poznali radost z dobrovol­ né, neplacené služby Pánu Ježíši Kristu, kdyby misionáři nebyli trpěliví a nečekali na duchovní rozvoj? Tak tohle byl plný život, který vedl Hudson Taylor a jeho spolupracovníci, zatímco kolem nich duchovně vyrůstali nově obrácení lidé. Kromě kázání na ulicích a ve shromáždění Hudson vy­ konával ještě širokou lékařskou službu, přijímal hosty, staral se o kores­ pondenci a účty, organizoval evangelizační zájezdy. Ale všechno ostatní bylo druhořadé před jeho hlavním posláním - každodenním stykem s křes­ ťany a zájemci o Boží věci. Není divu, že při takové obětavé lásce a péči nově obrácení lidé rostli v milosti a známosti Božích věcí. Večer co večer byli misionáři na svém místě a po obvyklém večerním shromáždění pro­ brali tři dobře připravené lekce. Počáteční byla ze Starého zákona, kde Hudson Taylor s potěšením odhaloval jeho duchovní význam. Po přestáv­ ce se pak četla kapitola z Cesty poutníka nebo z jiné užitečné knihy. A na­ konec se pohovořilo o části z Nového zákona a její aplikaci do praktického života. To byl pravidelný program každého večera směřující k neděli s je­ jími zvláštními1 přípravami pro bohoslužebná shromáždění a pro získávám neobrácených. Ale i o nedělích byly určeny hodiny pro biblické vyučová­ ní. Křesťany to stálo odříkám, když zavírali obchody a dílny, a tak oběto­ vali příjmy zajeden ze sedmi dnů. Hudson Taylor a jeho spolupracovníci věděli, že na žádném jiném základě nemůže být vybudována silná, sobě­ stačná církev. Proto se co nejvíce snažili, aby jim tato oběť stála za to. Ho­ diny takto věnované Bohu vyplnili užitečným, radostným zaměstnáním. Mezi pravidelnými shromážděními byli křesťané i čekatelé, pacienti, ško­ láci i sluhové rozděleni do tříd a vyučováni jasným způsobem vhodným pro každou skupinu. Pro misionáře se tím neděle staly náročnými dny. By­ 58

li jen čtyři. I když to stálo námahu a starosti, jen tak byli schopni lépe zhodnotit oběť nově obrácených. Někteří z nich museli chodit daleko pěš­ ky, většinu dne bez jídla. Jim' byli pronásledováni a utrpěli osobní ztráty. Ale většina z nich byla ochotna přijít, jen aby měli den Páně pro shromáž­ dění. Uvědomovali si, jaký význam to pro ně mělo na celý týden. Tak církev rostla, misionáři se zdokonalovali a možnosti služby se před nimi rozšiřovaly. Tientsinská dohoda podepsaná v létě po svatbě Hudsona Taylora nakonec otevřela cestu do všech vnitročínských provincií. Cizinci teď mohli na pas volně cestovat. Nezbývalo nic jiného, než využít výhod, za které se tak dlouho modlili. V listopadu Hudson Taylor psal: Už dříve jste slyšeli o této nové dohodě. Možná, že ztratíme některé z našich misionářů v Ning-po... ty, kdo půjdou do vnitrozemí. A ne­ probudí se církev doma a nepošle nás mnohem více šířit radostnou no­ vinu? Ach, jak mnozí z nás velice touží po tom, abychom mohli jít do vnitrozemí! Ale máme zde povinnosti a závazky, z nichž nás nemůže uvolnit nikdo jiný, než Pán. Kéž On dá "dary" mnoha domorodým křesťanům, aby byli kvalifikovaní... pro péči o právě vzniklé sbory... a nás tak uvolnil pro průkopnickou práci.

Hudsonovi a Marii leželo na srdci, aby skrze Boží požehnám vypěstova­ li církev soběstačnou jak v rozšiřování evangelia, tak v podpoře pracovní­ ků. Nárok malé skupiny věřících, kteří je ještě potřebovali jako rodiče v Pánu, nemohli přehlédnout. Vždyť to byla jejich láska a modlitby, pro které se tyto duše odevzdaly Pánu. Opustit je teď, i když pro dobro dru­ hých, to by byla bezohlednost k velké důvěře i rodičovské zodpovědnosti. Právě toto jejich přesvědčení se později plně potvrdilo. Bůh si však přece mohl použít takové křesťany, jako byli Ni, Neng-kuei, Wang a další. Chu­ dobní a nevzdělaní, jak většina z nich byla, ale stali se "rybáři lidí". Šest či sedm z těchto prvních obrácených Číňanů se stalo pomocníky svých milo­ vaných vedoucích při formování Vnitročínské misie. Ale ani při této spo­ lupráci, lidsky řečeno, by se nový plán evangelizace nikdy nemohl usku­ tečnit. To, co vyrostlo v době intenzivní duchovní práce na Mostní ulici, bylo neocenitelné. Protože tím, čím byli misionáři, stávaly se i jejich děti ve víře. A není lepší a jistější cesty předávání duchovního požehnání. V této době radosti ze sklizně byl však Hudson Taylor náhle povolán k nové zod­ 59

povědnosti. Bylo to spojeno s neočekávaným velkým zármutkem. Dr. Par­ ker nedávno dokončil novou nemocnici, výborně umístěnou na Sídlišti u jedné z městských bran s výhledem přes řeku. Její prostorné budovy denně poutaly pozornost tisíců. Všechno bylo řešeno velmi prakticky a přizpůsobeno potřebám práce. Bylo to dílo vykonané s velkou trpělivostí v průběhu několika let. Ale v lékařově domě byla sklíčená srdce, protože statečný muž, který překonal mnoho těžkostí, truchlil nad ztrátou své ženy. Odešla již po ně­ kolika hodinách nemoci a zanechala čtyři malé děti. Jedno z nich bylo váž­ ně nemocné. Dr. Parker poznal, že je musí vzít domů do Skotska. Ale co s nemocnicí? Pokoje byly plné pacientů a do dispenzáře den co den prou­ dilo mnoho lidí potřebujících pomoc. Žádný jiný lékař nebyl volný, aby mohl převzít místo dr. Parkera. Navíc se blížila zima a tak se vše jevilo jako neřešitelné. Dokonce nebyly k dispozici ani finanční prostředky pro tuto práci, protože podpora pocházela z jeho soukromé praxe. Dr. Parker si však vzpomněl na svého přítele a dřívějšího spolupracovníka Hudsona Taylora, který by se mohl starat alespoň o dispenzář. Tak byl Taylorovi předložen nečekaný návrh. Později na to vzpomíná: Po čekání na vedení Páně jsem pocítil povinnost převzít nejen dis­ penzář, ale i nemocnici. Zcela jsem spoléhal na věrnost Boha vyslý­ chajícího modlitby, že opatří prostředky na podporu této práce. V té době bylo v nemocnici kromě velkého počtu návštěvníků dispenzáře více než padesát pacientů. Třicet lůžek bylo obyčejně vyhrazeno svo­ bodným pacientům a jejich ošetřovatelům. Asi stejný počet byli kuřáci opia, kteří si platili pobyt během léčby tohoto zlozvyku. Jelikož všech­ ny potřebné věci v nemocnici stejně Jako léky v dispenzáři byly dávány zdarma, denní výdaje byly vysoké. Dokonce někteří pacienti žádali i o podporu. Fondy na úhradu těchto výdajů byly dosud získávány ze soukromé praxe dr. Parkera. Jeho odjezdem se tyto zdroje zastaví. Ale neřekl Bůh, že cokoli budeme žádat ve jménu Pána Ježíše, stane se nám? A není nám řečeno, abychom hledali nejprve království Boží nijak je neprosazovali - a že "všechny tyto věci" nám budou přidány? Taková zaslíbení byla jistě dostačující. Mladým misionářům nevadilo, že situace vypadala beznadějně - vždyť nikdo z jejich přátel doma to nemohl předvídat - a že uběhnou měsíce, než

60

může přijít odpověď na dopis. Vždyť o podporu prosili jenom Pána a nechal je někdy na holičkách? Tajemstvím víry, která je připravena na těžkosti, je tichá, praktická závislost na Bohu den co den. Tak je On pro věřící srdce Bohem živým a jednajícím. Osm dní před převzetím péče o nemocnici v Ning-po (psal Hudson Taylor) jsem neměl ani tušení, ze bych tohle měl dělat. Tím méně tuto potřebu mohli předvídat přátelé doma.

Ale Pán je předešel, jak se později ukázalo. Když se pomocníci dr. Par­ keta dověděli o změněných podmínkách i o tom, že finanční prostředky fondu pokryjí sotva výdaje dalšího měsíce, a proto jediným východiskem budou modlitby, rozhodli se odejít z nemocnice. Tím otevřeli dveře pro jiné dělníky. Dr. Parker po takové změně už dávno toužil, ale nevěděl, kde vzít pomocníky pro různé práce. Hudson Taylor věděl. Se zapáleným, osvíceným srdcem se obrátil na kroužek věřících, kteří ho ještě nezklama­ li. Tito křesťané z Mostní ulice docela přirozeně spoléhali na Pána ve vě­ cech časných - pozemských, stejně jako v duchovních. Není snad menší obsaženo ve větším? A není Bůh - jak jim jejich "učitel" tak často připo­ mínal - skutečným Otcem, který nikdy nezapomíná na potřeby svých dětí? A tak rádi přišli do nemocnice nejen posílit ruce svých přátel misionářů, ale znovu vyzkoušet sebe i všechno, co se týče Boží věrnosti. Každý z nich pomáhal různým způsobem. Někteří věnovali nemocnici jen čas ušetřený po zaměstnání, jim věnovali všechen čas bez zajištěné odměny, ačkoli obdrželi podporu. Všichni měli na srdci nemocnici, a její potřeby předkládali na modlitbách Pánu. Nebylo divu, že nová atmosféra začala prostupovat dispenzářem i lůžkovou částí nemocnice. Pacientům byla vě­ nována mimořádná péče, takže prožívali štěstí druhého domova, i když to zpočátku nedocenili. Pro personál to byly dny plné nových dojmů. Zdálo se, že tihle ošetřovatelé, Wang - sekáč trávy a Wang - malíř, Ni, Nengkuei a jim, vlastní tajemství stálého štěstí a mají mnoho co sdělit. Nejen, že byli laskaví a ohleduplní při práci s pacienty, ale navíc všechen svůj volný čas věnovali vyprávění o Tom, který změnil jejich životy a který, jak říkali, je hotov přijmout každého, kdo k Němu přijde pro odpočinek. Pak tu byly knihy, obrázky a zpěvy. Zdálo se, že všechno je vloženo do písní! A každodenní shromáždění v kapli vzbuzovala touhu ještě větší. V Číně je jen málo tajemství. Finanční základna, na níž nyní závisel chod 61

nemocnice, nebyla jedním z nich. Pacienti se o tom brzy všechno dověděli a dychtivě čekali na výsledek. Také to stálo za to, aby se na toto téma přemýšlelo a hovořilo. Když došly peníze, které zbyly po dr. Parkerovi, vzniklo hodně dohadů o tom, co bude dál, protože Hudson Taylor měl níz­ ký příjem. Je třeba říct, že Hudson Taylor se svou malou skupinkou po­ mocníků se v té době hodně modlili. Pravděpodobně toto byla mnohem otevřenější a proto i závažnější zkouška než kdykoli předtím. Hudson Taylor věděl, že teď jde o víru některých obrácených lidí, ale také o práci v nemocnici. Den po dni ubíhaly a očekávaná odpověď nepřicházela. Na­ konec se jednoho rána před svým pánem objevil kuchař Kuei-hua' s váž­ nou zprávou, že otevřeli poslední pytel rýže, který se rychle vyprazdňoval. Odpověď Hudsona Taylora zněla: "Pak je velice blízko čas pomoci od Pá­ na." Brzy se to potvrdilo. Ještě dříve, než byl poslední pytel rýže vyprázd­ něn, obdržel mladý misionář dopis - jeden z nejpozoruhodnějších, jež kdy dostal. Byl od bratra Bergera a obsahoval šek na padesát liber, podobně jako v dopisech předchozích, které od něj dostával. Jenže v tomto případě dopis pokračoval. Na pisatele dolehla těžká starost, jak použít svého bo­ hatství pro Boha. Nedávno zemřel jeho otec a zanechal mu pozoruhodně veliký majetek. Bratr Berger nechtěl zvyšovat své osobní výdaje. Už dříve měl všeho dostatek, a tak se nyní modlil, aby ho Pán vedl, na kterém Jeho záměru se má podílet. Mohou mu pomoci jeho přátelé v Číně? Přiložený šek je na bezprostřední potřeby. Oni se však mohou za tuto věc modlit a pak mu otevřeně sdělí, zda jsou možností k užitečnému použití většího obnosu peněz. Padesát liber! Leží tu na stole a jeho přítel, který kdesi daleko nic nevě­ děl o posledním pytli rýže nebo o mnoha potřebách nemocnice, se vlastně ptá, zda jim může poslat více peněz. Nebylo divu, že Hudsona Taylora přemáhala úcta a vděčnost. Připusťme, že by nebyl převzal vedetu nemoc­ nice pro nedostatek prostředků, nebo spíše pro nedostatek víry. Nedostatek víry - s takovými zaslíbeními a s takovým Bohem? Tehdy tam nebyla Ar­ máda spásy, ale shromáždění chvály se konala v kapli. Přítomní na ně če­ kali s písněmi a výkřiky radosti. Ale na rozdíl od některých shromáždění Armády spásy musela být tato krátká. Což na ně nečekali pacienti s potřebou ošetření? A jak poslouchali ti muži a ženy, kteří dříve nepoznali nic ‘ Byl to tentýž užitečný pomocník, který byl s Hudsonem Taylorem v Šang­ haji, Tsung-mingu a jinde, a který teď byl příkladným křesťanem.

62

jiného než prázdné, bezobsažné pohanství! "Kde jsou modly, které by mohly udělat něco takového?" byla otázka na rtech a v srdcích věřícího personálu. "Vysvobodily nás vůbec někdy z našich trampot nebo odpově­ děly někdy na naše modlitby tohoto druhu?"

63

9. Roky v ústraní Ach, zachránit je! Pro jejich spásu zhynout; za jejich život zemřít; v oběti s nimi splynout. Vybráno

Práce v nemocnici byla doprovázena požehnáním. Za devět měsíců bylo pokřtěno ponořením do vody šestnáct pacientů. Dalších třicet očeká­ valo chvíli, kdy se stanou příslušníky některého z ostatních sborů v Ningpo. Ale šest let v Číně, šest takových let zanechalo na misionářích stopy. Hudsonu Taylorovi viditelně ubývaly síly. Bůh velice žehná dílu evangelia (psal svému otci), ale lidé hynou. Jsme vyčerpaní a potřebujeme pomoc... Nevíš o nějakém opravdovém, posvěceném mladém muži, toužícím po službě Bohu v Číně, který by chtěl přijít sem pracovat a byl by spokojen s podporou, jakou nyní do­ stáváme? Ach, potřebovali bychom čtyři až pět takových pomocníků! Pravděpodobně by mohli začít kázat čínsky po šesti měsících. Podpora pro ně by se našla jako odpověď na modlitby.

"Bůh velice žehná dílu evangelia, ale lidé hynou" - naléhavost těchto skutečností provázela Hudsona Taylora během vážné nemoci (tuberkulóza) a bolestné odloučenosti, když byl v roce 1860 doma v Londýně neschopný práce. Vědomí této skutečnosti mu pomáhalo nabývat nových sil v dalších letech, kdy se zdálo, že pravdu přece jen mají lékaři' Ti se domnívali, že už nikdy nebude tak silný, aby se mohl vrátit do Číny. On však měl stále před očima potřebu evangelizace v rozsáhlých částech vnitřní Číny, a hluboké vědomí zodpovědnosti v jeho duši hořelo jako stálý oheň. Ani chabé zdraví, ani nedostatek povzbuzení, ani žádné jiné těžkosti nemohly oslabit jeho touhu po poslání nést Krista těm miliónům hynoucích. Hudson Taylor bydlel na východním konci Londýna, aby byl blízko nemocni­ ce, kde kdysi pracoval. Když se jeho zdraví zlepšovalo, mohl pokračovat ve studiu lékařství. Ujal se také revize katolického Nového zákona v dia­ 64

lektu Ning-po. Biblická společnost chtěla totiž vytisknout nové vydání. Jistou dobu hodně korespondoval s mladými muži, kteří přemýšleli o tom, zda by Čína neměla být polem jejich celoživotní služby. Výsledkem bylo, že jeden, pouze jeden odjel, aby se připojil k manželům Jonesovým v Ning-po;. Zájem o misijní práci v Číně se stále zmenšoval. S trpělivostí zůstávali na modlitbách za tuto práci jen manželé Taylorovi s několika přáteli. Bylo to pro ně velice trpké, aby již ve věku 29 a 24 let byli odděle­ ni od práce, kterou tolik milovali, a byli ponecháni ve stojatých vodách zapadlé ulice v chudé části Londýna. Ale jak by bez těchto let v ústraní se všemi jejich zkouškami i růstem mohly dozrát mladistvé vize a nadšení pro budoucí vůdcovství? Pět dlouhých let v ústraní. Pouze něco málo z je­ jich zkušeností můžeme znát díky objevení starého, zaprášeného, zabale­ ného kufříku s několika tenkými poznámkovými sešity, zaplněnými ruko­ pisem Hudsona Taylora. Nacházeli jsme je většinou mezi neužitečným smetím, až jich před námi ležela celá řada - dvanáct, ani jeden nechyběl. S hlubokým zaujetím, často se slzami v očích, jsme z téměř ztracených zápisků poslouchali vyprávění, sdělení drahých Taylorových z té doby. Tyto dosud neznámé stránky odkrývaly rostoucí důvěru v Boha a závislost na Něm. Můžeme v nich vidět víru a věrnost v nejmenších detailech. Je tu zasvěcení se a sebeobětování, jež vedou k vytrvalé práci. Je zde modlitba, trpělivá a vytrvalá modlitba, s předivným vyslyšením. Ale v této historii je i něco více. Je zde hluboké, probíhající cvičení duše lidí, kteří srdcem ná­ sledují Boha. Odkrývá se nám způsob posilování člověka povolaného cho­ dit vírou a ne viděním, nevýslovná důvěra srdce lnoucího k Bohu, k Bohu samému, které se Jemu líbí. "Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají." (Žd 11,6) Tyto dny se okolí Taylorových jevily jako období naplněné vykonává­ ním drobných povinností, bohaté na zkoušky a různé radosti. Malá dcerka, která jim přinesla tolik štěstí v Ning-po, měla teď tři mladší bratry. K udržování domácnosti a k péči o děti měli jen málo prostředků. Když šli Taylorovi cestou přímé závislosti na Bohu, byla jejich víra často zkoušena. Vedli také práci v Ning-po, což si vyžadovalo mnoho korespondence. Při 1 James Meadows odplul do Číny v roce 1862, tři roky před ustavením "Vnitročínské misie". Více než padesát let byl jejím váženým členem. Jeho dvě dcery jsou dosud (v roce 1932 - pozn. red.) v Číně jako členky této Misie.

65

revizi Nového zákona bylo třeba vykonat více práce, než se očekávalo. Nové vydání bude mít na okrajích biblického textu odkazy (paralely). Ukázalo se, že pro křesťany v Ning-po je to velmi cenné. Práce na přípravě těchto odkazů přinášela velké požehnám mladým misionářům, když muse­ li mnoho hodin trávit nad Slovem Božím. Množství práce, kterou byl Hudson Taylor schopen konat, bylo úžasné. Těžko by se tomu věřilo, ne­ být těchto záznamů, v nichž on sám denně zaznamenával čas věnovaný hlavním úkolům. Pravidelně jsme nacházeli takovéto záznamy: 27. dubna: Revize 7 hod. (večer v Exeter Halle). 28. dubna: Revize 9,5 hod. 29. dubna: Revize 11 hod. 30. dubna: Revize 5,5 hod. (shromáždění Baptistické misijní společnos­ ti). 1. května: Revize 8,5 hod. (hosté do 10 hod. večer). 2. května: Revize 13 hod. 3. května: Neděle v Bayswateru: ráno slyšel br. Lewise z ev. Jana 3,33; odpoledne tamtéž přijímal Večeři Páně'. Večer dodoma na modlitbách za naši čínskou práci. 4. května: Revize 4 hod. (korespondence a hosté). 5. května: Revize 11,5 hod. 6. května: Revize 7 hod. (důležité rozhovory). 7. května: Revize 9,5 hod. 8. května: Revize 10,5 hod. 9. května: Revize 13 hod. 10. května: Neděle: dopoledne s Lae-djunem nad Žd 11, první část, šťastné chvíle*23. Napsal Jamesi Meadowsovi. Odpoledne se s Marií modlil o opuštění tohoto domu, za Meadowsovy, za pravou lásku, revizi atd. Psaní bratru Lordovi2. Večer ' Bayswater - na západním konci Londýna - byl tehdy domovem Taylorovy sestry Ame'lie, nedávno provdané' za B. Broomhalla. Kazatelem baptistického sboru, kde se Taylor stal členem, byl IV. G. Lewis. 2 Lae-djun byl jedním z křesťanů v Ning-po. Do Londýna přišel jako dobro­ volník bezplatně pomáhat Taylorovým v jejich práci. Toto spojení mělo mnoho společného s jeho příští užitečností jako prvního kazatele a po dobu třiceti let jednoho z nejoddanějších posvěcených pracovníků Vnitročínské misie. 3 Kazatel E. C. Lord z Ning-po přes závazek k Americké baptistické misii si

66

slyšel br. Kennedyho na Mt 27,42 - "Jiným pomáhal - sám sobě pomoci nemůže." Ach, ještě více být jako tichý, od­ pouštějící, milující Ježíš! Pane, učiň mne podobnějším Tobě. Služba v uvedených shromážděních si v té době vyžadovala velkou část práce Taylorových. Hudson dělal vše pro to, aby vedení denominací získal pro evangelizaci ve vnitřní Číně. Sám nebo se spolupracovníkem na revizi Nového zákona kazatelem F. F. Goughem z C. M. S. navštěvoval tajemní­ ky různých společností a seznamoval je s potřebami tak dlouho zanedba­ ného pole. Zpřístupňoval jim vše půjčováním cestovního pasu a dokonce i bytu. Ale zatímco při těchto setkáních všichni se sympatiemi posloucha­ li, bylo zřejmé, že žádné z těchto vedení nebylo připraveno převzít zodpo­ vědnost za tak velkou věc. Přirozeně, tíhu odpovědnosti nesl především Hudson Taylor. Když ke své osobní znalosti některých částí Číny přidal výsledky pozorného studia celého pole vnitřní Číny, výsledky byly ohro­ mující. Jeho přítel a kazatel bratr W. G. Lewis, vydavatel "Babtist Magazí­ ne", ho požádal o napsání několika článků, které by probudily zájem o misii v Ning-po. Po vyjití prvního článku, když Hudson Taylor připra­ voval další, bratr Lewis mu vrátil rukopis druhého. Články byly totiž příliš důležité a závažné. Poznal, že tyto zprávy nemohou zůstat omezeny tím, že budou otištěny v časopisu jedné denominace. "Rozšiř je," naléhal, "aby obsáhly celou práci a byly publikovány, a aby tak apelovaly na práci pro vnitřní Čínu." To vedlo Hudsona Taylora k de­ tailnímu studiu duchovních potřeb všech částí Číny a jejich vnějších závis­ lostí. Zatím nároky bezprostředního okolí Ning-po byly tak velké, že Hud­ son Taylor nebyl schopen věnovat mnoho myšlenek stále větším potřebám dalších míst. Při každodenním pohledu na nástěnnou mapu a studiu s otev­ řenou Biblí, jejíž zaslíbení ovládala jeho duši, se tak přiblížil rozsáhlým provinciím vnitřní Číny, že se mu staly blízkými jako známá místa u mořského pobřeží, kde začal pracovat. Nebylo divu, že "obtíženému srd­ ci mohla pouze modlitba poskytnout nějaké odpočinutí!" Ale když mod­ litba nepřinášela uvolnění, nastala krize. Dokonce se zdálo, že modlitby ho stále více nutily k podnikám kroků, kterých se zhrozil. Ve světle otevřené našel čas, aby nahradil J. Jonese v péči o sbor na Mostní ulici a aby hodně po­ máhal Meadowsovým. Bratr Jones musel opustit Čínu ze zdravotních důvodů a nedožil se příjezdu do Anglie.

67

Knihy začal chápat, že Bůh může dokonce jej samého použít k vyslyšení jeho vlastních modliteb.

Mám vzrůstající přesvědčení (psal), že Bůh po mně chce, abych hle­ dal potřebné dělníky pro Něho a pak s nimi šel vpřed. Ale nevěra mi dlouho bránila učinit první krok... Studiem božského Slova jsem se do­ věděl, že k obdržení úspěšných dělníků nepřispěje pouze vyzývat k pomoci, ale za prvé - opravdová modlitba k Bohu za vypuzení dělní­ ků; a za druhé - prohloubení duchovního života Církve tak, že člověk nemůže zůstat sedět doma, když je ho potřebí jinde. Pochopil jsem, že apoštolský plán nebylo sbírání prostředků a hledání způsobů financo­ vání, ale vyjití a práce v důvěře Jeho jistých zaslíbení. On říká: "Hledejte především království Boží a jeho spravedlnost, a všech­ no ostatní vám bude přidáno..." Ale jak je nevěra nedůsledná! Ne­ pochyboval jsem, že budu-li se modlit za spolupracovníky ve jménu Pána Ježíše Krista, dostanu je. Nepochyboval jsem, že jako odpověď na takové modlitby budou opatřeny prostředky k pokračování práce a že nám budou otevřeny dveře k evangelizací dosud nedotčeným čás­ tem impéria. Ale ještě jsem se nenaučil důvěřovat Bohu v udílení moci a milosti pro mne. Nebylo tedy divu, že jsem Mu nemohl důvěřovat ani pokud se týká druhých, kteří by mohli být připraveni jít se mnou. Bál jsem se, že mezi nebezpečími, těžkostmi a zkouškami nezbytně prováze­ jícími takové dílo by se někteří poměrně nezkušení křesťané mohli zlo­ mit a pak mi trpce vyčítat, že jsem je povzbuzoval, aby na sebe vzali závazky pro ně nepřiměřené. Co mám tedy dělat? Stále intenzivněji jsem pociťoval svou velkou vinu. Prostě proto, že jsem odmítl o ně žá­ dat, dělníci nepřicházeli, nejeli do Číny, a denně desetitisíce odcházely do hrobu bez Krista! Hynoucí Čína tak zaujala mé srdce a mysl, že jsem neměl klidu ve dne a jen málo spánku v noci, pokud to zdraví sneslo. Léta v ústraní vykonala svoje. Nástroj byl připraven, aby ho Bůh mohl použít. Na modlitby vystupující z toho malého domku ve vý­ chodním Londýně přišla rychlá, i když nečekaná odpověď.

68

10. Muž oddaný Bohu Nic před sebou, nic za sebou, kroky víry. Pád zdánlivou prázdnotou najde skálu dole. J. G. Whittier Znovu přišlo léto a ulice východního Londýna byly rozpálené slun­ cem a prašné. Jistý dlouholetý Taylorův přítel viděl, že Hudson nevypadá dobře. Pozval ho na mořské pobřeží, aby strávil několik dnů v Brightonu. Marie Taylorová, která měla obavy o manželovo zdraví, byla ráda, že po­ zvání přijal, ačkoli jen částečně rozuměla tomu, čím procházel. Dokonce se jí ani nesvěřil s duševními zkouškami, které se stávaly nesnesitelnými. Onoho nedělního rána byl sám na brightonských plážích, když přišla je­ ho životní krize. Spolu s dalšími šel do kostela. Ale pohledem na zástup radujících se z požehnám' spasení byl zcela přemožen. "Mám i jiné ov­ ce" - ztracené a hynoucí v Číně, o jejichž duše se nikdo nestará - "ty také musím přivést". Mistrův hlas a láska v Jeho tváři tiše prosily... Věděl, že mluví Bůh. A již jsme si řekli o jeho jistotě, že podřídí-li se Jeho vůli a bude-li se modlit pod Jeho vedením, evangelisté pro vnitřní Čínu se naj­ dou. O jejich podporu neměl starosti. Ten, který je povolá a pošle, jim ne­ pochybně dá každodenní chléb. Ale co když oni zklamou? Hudson Taylor věděl, s jakými situacemi se může setkat. Velmi podrobně poznal okolnos­ ti v Číně. Přijdou pokusem', objeví se skutečný nepřítel v zákopech vlastní země... Co když spolupracovníci budou přemoženi a svalí vinu na něho?

Právě jsem si vyčítal nevěru (připomíná Hudson Taylor). Zatímco modlitba a víra vedou člověka k jistotě, satan se snaží vzbudit u něho pocit, že se z těžkostí musí vymanit sám, jak nejlépe dovede. Ani já jsem nechápal, že moc, která získá lidi i prostředky, bude dostatečná, aby je také udržela, i když to bude daleko ve vnitřní Číně. 69

V té velké čekající zemi zatím měsíčně umíralo kolem miliónu lidí odcházeli bez Boha. Toto vědomí pálilo jeho duši. Rozhodnutí muselo při­ jít co nejdříve, a on to věděl, protože rozpor, který sám v sobě prožíval, nemohl dále snášet. Modlit se za vyslání dělníků bylo poměrně snadné, ale nyní šlo ještě o něho samotného, přijme břímě vedení misijní práce? Ve velké duchovní agónii jsem vyšel na pláž. Tam Pán odstranil mou nevěru. Vydal jsem se Bohu pro tuto službu. Řekl jsem Mu, že všechna zodpovědnost za výsledky práce a následky rozhodnutí musí zůstat na Něm. Mně, jako Jeho služebníku, náleží poslouchat a následovat Ho. Jeho věcí je řídit práci, vést mne i ty, kteří se mnou budou pracovat, a starat se o nás. Je třeba, abych říkal, že najednou v mém obtíženém srdci zavládl pokoj? Tehdy na pláži jsem Ho požádal o čtyřiadvacet spolupracovníků. Dva pro každou provincii, které byly bez misionáře, a dva pro Mongolsko. Tuto svou prosbu jsem si poznamenal na okraj do Bible, kterou Jsem měl s sebou. Vracel jsem se domů se srdcem plným utišení a doufání, což jsem několik měsíců postrádal, a také s ujištěním, že Pán požehná své vlastní dílo, a že já budu mít na tom požehnání podíl... Konflikt skončil. Prožíval jsem pokoj a radost. Cítil jsem se jako bych měl vzlétnout na kopec k do­ mu bratra Pearce. A jak jsem té noci spal! Moje drahá žena myslela, že Brighton se mnou udělal divy, a tak tomu i bylo.

70

11. Muž poslaný Bohem Zapomeň na strach svůj i vzdor a z díla Páně ber si vzor. Bezpečně kráčej, kam jsi zván, úkol tvůj bude vykonán. Paul Gerhardt Je šťastný ten muž, který je povolán jít vpřed cestou víry, a přitom u svého životního průvodce nachází jen sympatie a pomoc. Za sedm a půl roku manželského života se Hudson Taylor nikdy nezklamal v té, kterou miloval. Nezklamala ho ani nyní. Marie Taylorová, žena křehkého zdraví a pouze osmadvacetiletá, měla plné ruce práce při starosti o čtyři malé dě­ ti. Přesto od chvíle, kdy se dověděla o manželově povolám k velkému, zdánlivě neuskutečnitelnému úkolu evangelizace vnitřní Číny, stala se manželovi novým potěšením a inspirací. Její ruka za něj psala, její víra posilovala jeho víru. Její modlitby podpíraly celou práci a její praktické zkušenosti a milující srdce z ní učinily matku Misie. Větší dům na Cobornově ulici, do kterého se Taylorovi přestěhovali, se velmi brzy začal plnit kandidáty pro Čínu. Salóny, které se zdály tak prostorné, sotva stačily poj­ mout přátele scházející se k sobotnímu modlitebnímu shromáždění. Ban­ kovní konto na jméno "Vnitročínská misie", které Hudson Taylor otevřel s padesáti dolary (více neměl), vzrostlo na stovky dolarů z dobrovolných, nevyžádaných darů těch, kdo toužili účastnit se této práce. A plány pro vyslání první skupiny se začaly samy konkretizovat. Představte si obývací pokoj v čísle 30 Cobornovy ulice v neděli - jediný den, kdy si Hudson Taylor mohl najít čas pro korespondenci v klidu. S perem v ruce seděla za stolem jeho manželka a on chodil tam a zpět pohřížen do věci společné jejich srdcím. Články, které doporučil napsat bratr Lewis, nabyly nového významu. Nejde jen o naléhavou potřebu věc zveřejnit, ale jde tu o nový začátek, novou formu misie, o jasné úsilí řešit všechny potřeby v závislosti na Bohu. Když se modlili a psali, psali a modlili se, vzniklo pojednání

71

"Duchovní nouze a volání Číny". Pravděpodobně žádná jiná kniha moder­ ní doby nevyvolala takový účinek a pohnutí v srdcích Božího lidu. Tak, jak vycházela jednotlivá vydání knížky, tak se probouzely sympatie k mi­ sijní práci v širém světě a ty mnohé pudily odejít do Číny. Mnozí tím byli posilněni ve víře a osvěženi na modlitbách a v posvěcení! To vše se nedo­ víme dříve, než budou zjevena tajemství všech srdcí. Každá věta napsaná Taylorovými byla doprovázena modlitbou a zdálo se, že tyto věty jsou živé mocí Boží. Kniha získala mnoho přátel a otevřela mnoho vhodných příležitostí. Za tři týdny po vydání musela být znovu vytištěna. Vyvolala takové dopisy, jako je například ten od lorda Radstocka:

Četl jsem Tvoje pojednání a byl jsem jím velmi pohnut. Věřím, že tnůžeš být uschopněn Duchem svátým k vyřčení slov, která vypudí mnoho dělníků na vinici. Drahý bratře, zvětšuj své tužby! Žádej o sto dělníků a Pán ti je dá'. Prvním krokem nebylo sto, ale právě dvacet čtyři misionářů. Teď před námi leží dost opotřebovaná Bible. V ní je tato modlitba Hudsona Taylora na pláži zaznamenána vybledlým písmem. On se nenechal unést příznivým obratem událostí. Spěch jen zvýšil jeho smysl pro zodpovědnost. Byl to muž nesoucí tíhu poselství daného Bohem, který v té pamětné zimě na­ vštěvoval místo za místem a probouzel jiná srdce k poznání Boží vůle. V těch dnech to bylo něco úplně nového mluvit o víře jako o dostatečném základu finančního zajištění misijního podnikání na druhém konci světa. "Misie víry" - to bylo neslýchané. Jedinými tehdy existujícími organizace­ mi byly řádné výbory denominací. Ale Hudson Taylor se přes své mládí naučil znát Boha v praktických zkušenostech svého života. Když o Něm psal, viděl Ho, jak utišil zuřící bouři na moři jako odpověď na určitou, jas­ nou modlitbu, jak změnil směr větru a dal déšť v době sucha. Viděl Ho, jak odpovídá na modlitby, když zadržel téměř vraždící ruku a uklidnil zu­ řivost násilníka, vyléčil nemoci nebo postavil na nohy umírajícího, i když se zdálo, že už není žádné naděje na uzdravení* 2. Hudson Taylor se více ' Tato překvapivá myšlenka, prorocký návrh, byla doprovázena milým da­ rem 500 dolarů. Lord Radstock se dožil doby, kdy Hudson Taylor žádal o sto děl­ níků za jeden rok a Bůh je dal jako odpověď na modlitby. 2 Podrobnosti těchto zkušeností můžete najít v prvním svazku větší Taylorovy biografie str. 429 - 492. Viz Hudson Taylor v raném věku: Růst duše.

72

než osm let přesvědčoval o věrnosti Boha, který opatřoval osobní i misijní potřeby, mnohdy nepředvídané, jako odpověď na modlitby. Ale jak má povzbudit jiné, aby i oni důvěřovali lásce, jež nemůže zapomenout, i věr­ nosti, která nemůže zklamat? Máme co dělat s Tím (připomínal svým posluchačům), který je Pá­ nem všech sil a mocí, jehož rámě není ukráceno, aby nemohlo zachrá­ nit, ani jeho ucho není obtíženo, aby nemohlo slyšet; s Tím, jehož ne­ měnné Slovo nás vede k prosbám a obdržení, aby naše radost byla pl­ ná, abychom otevřeli zeširoka svá ústa a On je mohl naplnit. Uděláme dobře, když si zapamatujeme, že tento milostivý Bůh, který se sklonil, aby dal k dispozici svou všemohoucnost na doporučení modlitby víry, nemůže snadno přihlížet ke smrtelné vině těch, kteří váhají dát k dispo­ zici sebe k prospěchu hynoucích... Těm, kteří si nikdy nevyzkoušeli, že věrný Bůh dodržuje sliby..., se vyslání čtyřiadvaceti evropských evan­ gelistů do daleké pohanské země "pouze s očekáváním Boha" mohlo zdát jako hazardní experiment. Ale pro toho, jehož výsadou bylo vy­ zkoušet si Boha během mnoha let - doma i v cizině, na zemi i na moři, v nemoci i ve zdraví, v nebezpečí, v nouzi i v branách smrti - by byly takové obavy zcela neomluvitelné.

Práce, které se ujali, byla příliš rozsáhlá, než aby byla zajišťována pouze jednou denominací. Skutečnost, že Misie nenabízela žádný plat, byla do­ stačující k tomu, aby odradila od nástupu do této práce všechny kromě těch, jejichž zkušenosti je ujistily v Bohu. Takoví lidé měli osobní spojem s Pánem a ne jenom podle jména.

Museli jsme uvážit (pokračoval Hudson Taylor), zda bude možné pro členy různých denominací pracovat společně na jedné evangeli­ zační linii, bez třenic týkajících se zásadního chápání misijní práce. Na modlitbách jsme došli k závěru, že je to možné. Rozhodli jsme se pozvat ke spolupráci ty spoluvěřící - bez ohledu na denominační pří­ slušnost - kteří se plně drží inspirace Božího Slova a budou ochotni prokázat svou víru tím, že půjdou do vnitřní Číny pouze se zárukou, kterou si ponesou ve svých Biblích. Toto Slovo říká: "Hledejte přede­ vším království Boží a jeho spravedlnost, a všechno ostatní (jídlo a ošacení) vám bude přidáno." Jestliže někdo nevěří, že Bůh mluví

73

pravdu, bude pro něho lepší, když nepojede do Číny hlásat víru. Jestli tomu věří, jsou pro něj zaslíbení dostatečná. Máme i jiné ujištění: "...žádné dobro neodepře těm, kdo žijí v upřímnosti." Jestliže ně­ kdo nemíní chodit upřímně, ai raději zůstane doma. Kdo chce chodit upřímně, má všechno, co potřebuje, v podobě zaručeného fondu. Bůh vlastní všechno zlato a stříbro světa a dobytek na tisících vrchů. Ne­ musíme být vegetariány! Opravdu bychom mohli mít zaručené fondy, kdybychom si je přáli. Ale my jsme cítili, že to není nutné a že by to mohlo ublížit. Špatně použité peníze i peníze věnované ze špatných po­ hnutek jsou velice zlé. Můžeme mít jen tolik, kolik se Pán rozhodne nám dát, ale nemůžeme použít peněz neposvěcených nebo je dávat na špatné místo. Mnohem lepší je nemít více peněz, než na chleba. V Číně je spousta krkavců a Pán je může znovu poslat s chlebem i s masem... On zásoboval tři milióny Izraelců na poušti po čtyřicet let. Neočekává­ me, že pošle tři milióny misionářů do Číny. Ale i kdyby, On má dosta­ tečné prostředky, aby se o všechny postaral. Když máme Boha před očima, když jdeme Jeho cestami, když se chceme líbit Jemu, když hle­ dáme Jeho slávu ve všem, ve velikých i malých věcech, uvidíme, že Bo­ ží dílo, konané Božím způsobem, nebude mít nikdy nedostatek Boží podpory. Hudson Taylor dával pozor na jednu věc - aby nová misijní společnost neodváděla lidi ani prostředky z dříve existujících společností. Vezmu Pet­ rovi, abych zaplatil Pavlovi - v tom případě by nešlo o přínos pro dílo Bo­ ží. Otevřít dveře pracovníkům, kteří nemohli být přijati jinými misiemi a jejichž příprava nezahrnovala univerzitní vzdělám, to bylo součástí jejich plánu. A také nikdo nebyl žádán, aby se do Misie zapojil. Jestli je Pán sklizně chce mít na tomto zvláštním poli, On vloží do jejich srdcí touhu, aby nabídli svou službu. Tímtéž způsobem Misie nežádala o pemze. Jestli­ že může být udržována Bohem jako odpověď na modlitby, bez seznamů úpisů nebo žádostí o fondy jakéhokoli druhu, může působit mezi staršími misijními společnostmi bez nebezpečí, že odvede dary z jejich obvyklých zdrojů. Její existence může být užitečná také proto, že obrací pozornost k Velkému Dělníkovi a podává praktickou ukázku principu, že Bůh - Bůh sám - je dostatečným zdrojem všech potřeb pro své vlastní dílo. Pro uve­ dený princip misijní práce nepotřebovali organizaci. Bylo to až překvapu-

74

jící, jakým způsobem byli Taylorovi zabezpečeni doma. V manželích Ber­ gerových ze Saint Hill získali přátele, kteří Misii nesli ve svých srdcích téměř jako oni sami. Modlili se za ni a žili pro ni se stejným posvěcením. Ze svého domu udělali středisko pro všechny záležitosti Misie.

Když jsem se rozhodl vydat se na cestu (praví Hudson Taylor o tomto vztahu), bratr Berger převzal naše zastoupení doma. Vztahy se rozvíjely postupně. Byli jsme k sobě přitahováni. Misie obdržela své jméno v jeho pracovně. Nikdo z nás nic nežádal ani nepoukazoval na nic jiného - prostě bylo to tak. O základních duchovních principech misijní práce v Číně Taylorovi ho­ vořili s kandidáty této práce a tyto principy se vlastně staly základem Vnitročínské misie (někdy jen Misie). Několik jednoduchých ujednám bylo zaznamenáno písemně za přítomnosti bratra Bergera, a to bylo vše.

Vyšli jsme jako Boží děti na Boží příkaz (řekl jednoduše Hudson Taylor) dělat Boží dílo, závislí na Jeho podpoře. Budeme nosit národ­ ní oděv a půjdeme do vnitrozemí. Já jsem měl být v Číně vedoucím mi­ sie... Nebylo pochyb o tom, kdo bude rozhodovat ve sporných bodech. Stejným způsobem byl doma zodpovědný bratr Berger. Povede kores­ pondenci s kandidáty, bude přijímat a odesílat příspěvky, vydávat příleži­ tostné zprávy o kontrolovaných účtech, vysílat vhodné posily, jak to fondy dovolí, a udržovat je bez dluhů. Tento poslední úkol byl základním princi­ pem, důsledně dodržovaným'. Pro Boha je opravdu snadné (poukazuje Hudson Taylor) dávat pře­ dem, a On to dělá velmi rád. On je příliš Moudrý, než aby dovolil, aby Jeho záměry byly zmařeny nedostatkem malých peněz. Je jisté, že pení­ ze získané neduchovním způsobem jsou překážkou požehnání. Problémy byly a bylo jich mnoho. Řešit je mohla jen zkušenost. Na mysl přicházely praktické příklady bratra Bergera. Byl mužem na svém místě v čele prosperujícího podniku na výrobu škrobu. Věděl, že živá věc poroste, podobně jako strom na jeho statku. ' Od začátku bylo jasné, že Hudson Taylor nikdy nevyčerpal fondy Misie pro sebe nebo pro svou rodinu. Naopak, měl radost, když mu Pán umožnil více přispívat k její podpoře. "Jako chudý, avšak mnohé obohacující."

75

Musíte počkat na růst stromu (řekl v této souvislosti), než na něm bude mnoho větví. Napřed máte jen útlý kmínek s několika listy nebo výhonky. Pak se objeví malé ratolesti. Nakonec se mohou stát silnými větvemi, nesoucími řadu menších větví obdobně, jako je nesou samo­ statné stromy. Ale stojí to čas a trpělivost. Když je v tom život, vyvine se vše dle vlastního řádu.

Mnohé modlitby byly vyslyšeny, a tak se na první schůzce Misie mohly konat přípravy pro plavbu do Číny. Bylo to opravdu nádherné! Tak vzru­ šující, že k prvním příležitostným zprávám musela být vložena příloha oznamující, že celá finanční částka potřebná na přeplavbu a vybavení je připravena. Tyto skutečnosti jsou Boží odpovědí na každodenní polední modlitební hodiny v domě Taylorových, stejně jako na modlitební shro­ máždění každý týden u nich doma i na Saint Hill, a na mimořádné dny modliteb a postu. To bylo projevem důvěrného, radostného a požehnaného chození s Bohem. Lidská nicotnost a Boží dostatečnost - první stejně sku­ tečné jako druhé - to byla atmosféra posledních dnů na Cobomově ulici. Přicházející přátelé nemohli z kruhu Taylorových odejít, aniž by to nepo­ cítili. Mezi nacpanými kufry a dalšími zavazadly se konalo poslední mod­ litební shromáždění. Lidé zaplnili místnosti i schodiště a seděli na všem, co jim přišlo pod ruku. Na .stěně stále visela mapa a na stole byla otevřená Bible. Naše velká touha a cíl je (napsal Hudson Taylor o nové misii) po­ stavit korouhev Kříže v jedenácti provinciích Číny a v Čínské divočině, místech dosud nezasažených evangeliem. "Šíleně odvážný podnik," říkali ti, kdo viděli jen těžkosti. "Nadlidský úkol," šeptali jiní, kteří jim přáli zdar. A mnozí, dokonce z jejich přátel, nemohli jinak, než se strachovat. "Zapomenou na vás," byl závěr někte­ rých. "Bez výboru nebo organizace budete před veřejností jen ztracenou muškou v té vzdálené zemi. Dnes je mnoho nároků. Zanedlouho shledáte, že jste bez prostředků k životu!" "Beru své děti s sebou," byla skromná odpověď, "a jak pozoruji, není pro mne těžké pamatovat si, že ráno potře­ bují snídani, v poledne oběd a večer večeři. Opravdu nemohu na ně zapo­ menout, i kdybych chtěl. A tak podobně je nemožné myslet si o nebeském Otci, že je méně citlivý a starostlivý o své děti, než já ubohý pozemský otec o svoje. On na nás nezapomene!" Od té doby byla tato důvěra dosta­ tečně potvrzena ve všem, co následující roky přinesly. 76

12. Duchovní naléhavost Lidé v tmách mřou — a tma je stále stejná, a cesta hrobu vstříc bez konce, beznadějná — Lze jim však pomoci - pochodní, svící, tmu doby rozptýlí světlo zářící. H. Bonar

Ze záznamů několika příštích let se jasně ukázalo, že za vedoucími Misie i za mnoha jejími prvními pracovníky stála podporující moc. Dojí­ má nás duch naléhavosti, který je charakterizoval; velké, dvojnásobné na­ léhavosti, která je provedla přes všechny těžkosti a utrpení. Byla to naléha­ vost lásky Pána Ježíše Krista, která jim působila slávu, jak ji poznávali novým a hlubším způsobem v účasti na Jeho utrpení. Pak to byla naléha­ vost Jeho poslušné lásky k hynoucím duším, kterými byli obklopeni. Dnes se to může zdát staromódní mluvit o hynoucích duších, potřebujících spa­ sení. Ale teologie v evangeliu Jana 3,16 je silou motivu, který dosahuje výsledky ve věřících a skrze ně, kterým se všechna moudrost a bohatství světa nemohou vyrovnat. Bůh tak miloval..., že dal svého jediného Sy­ na, aby žádný, kdov Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Mů­ žeme mít dnes více pohodlí, lepší vzdělání, pohodlnější cestování, i lepší okolnosti dokonce i v Misii, ale máme ducha naléhavosti? Hluboké vnitřní přesvědčení, které hýbe těmi, kteří nás obklopují? Máme osobní lásku k lidem pro Pána Ježíše Krista? Když tohle chybí, je to ztráta, kterou nic jiného nemůže nahradit. * ** * Po tmavě modrém moři, po bezcestné záplavě, malá družina se plaví ve službě svého Boha. Osamělí křižují pusté vody, aby provolávali v daleké zemi Sinim spasení ve jménu Iminanuele. Z dalekého východu slyšeli svých bratří krve hlas: měsíčně milión Číňanů umírá bez Boha.

77

Žádnou pomoc nemají, než Boží: sami v ruce svého Otce, o podporu vzhlížejí a naplnění svých potřeb v zemi daleké od něj očekávají. Plnost země je Jeho; "všechna moc" na zemi i na nebi; ač slabí, silní jsou, ač chudí, jsou bohatí v Jeho zaslíbeních. To stačí! Vždyť slyšeli svých bratří krve hlas: měsíčně milión Číňanů umírá bez Boha1. ***

Čtyři měsíce plavby na plachetnici s necelými osmi sty tun nákladu, to nebyl malý podnik pro skupinu šestnácti misionářů se čtyřmi malými dět­ mi. Ale předcházelo je mnoho modliteb, nejen za bezpečnou cestu, ale ta­ ké za to, aby Bůh požehnal svému Slovu i posádce. Jeden den byl pone­ chán k uspořádám věcí v kabinách a pak začalo studium čínštiny. Hudson Taylor dával hodiny dopoledne a jeho paní odpoledne. Stávalo se, že všichni studenti trpěli mořskou nemocí, a učitelé konali službu ošetřovate­ lů. Ale námořníci byli dobří a mladí lidé si brzy na moře zvykli. Jak byli mladí! Jejich vedoucí se svými třiceti čtyřmi lety byl opravdu seniorem skupiny. Stísněné ubytování na malé plachetnici bylo zkouškou charakte­ ru. Posádka pozorovala, zda se tito pasažéři chovají podle své profese. Nutno říci, že byli ostře sledováni při práci i v hodinách odpočinku. Mi­ sionáři dělali co mohli, aby plavba byla příjemná pro všechno osazenstvo. Přitom se modlili a čekali. Pak námořníci sami žádali o shromáždění a za­ čala Boží práce. Výsledkem bylo obrácení velké většiny posádky. Je to nádherná vzpomínka, když to čtete v dopisech z té doby. Je zcela jasné, že průkopníci misie nežili pro nic jiného, než aby přiváděli duše ke Kris­ tu. Nebyli bez chyb. Dočtete se o chybách, které překážely požehnám. Ne­ bralo se to jako samozřejmost. Chyby byly v upřímnosti a s pláčem vy­ znány, a tak bylo obnoveno obecenství v Pánu. V průběhu plavby se zdálo, že ten velký protivník, "kníže moci v po­ větří", chce poslat loď i s celým nákladem ke dnu, a tak zmařit dílb evan­ gelia. Byl to skutečně zázrak, že se vůbec dostali na místo určení. Vždyť po celou plavbu Čínským mořem byli doprovázeni bouřemi a vichřicemi. Patnáct dní je pronásledoval jeden tajfun za druhým, takže téměř ztroskotali. 1 Z veršů kazatele H. Grattana Guinnesse při plavbě první skupiny Vnitročínské misie 26. 5. 1866.

78

Vypadalo to opravdu hrůzostrašně (psal Hudson Taylor dvanáct dní po této zkušenosti)... Při strašném vlnobití ráhna visící na stožárech trhala poslední plachtu... a tloukla jako beran do naší hlavní plachty. Přes palubu lodě od přídě až po záď se přelévalo moře. Hukot vod, řinčení řetězů, tlučení zlomených stěžňů a uvolněných ráhen, ostrý třesk trhaných plachet, to vše přehlušovalo všechny vydávané rozkazy. Po třech dnech nebezpečí ještě vzrostlo, když loď začala rychle nabírat vodu. Všechny ohně vyhasly, vaření nebylo možné. Načas nebyla dosa­ žitelná pitná voda. Nejen muži, ale i ženy pracovaly u pump. Ale přesto všechny modlitby byly nádherně vyslyšeny. Nedošlo k žádné ztrátě na životech ani k vážnému úrazu. Všichni byli zachováni v pokoji, který převyšuje lidský rozum. Dokonce matka, strachující se o své děti, byla schopna napsat: "Prožívala jsem Abakukovu zku­ šenost jako nikdy předtím - přece se raduji v Pánu, budu se radovat v Bohu svého spasení." Neméně předivně byly vyslyšeny modlitby, když skupina - všichni měli čínské oblečení - opustila Šanghaj, aby hledala domov ve vnitrozemí. Ces­ tovali v džunkách (obytných lodích). Matky s dětmi se musely chránit před davy zvědavých lidí, když míjeli město za městem. S velkým úsilím hledali dům, kde by se mohl usídlit některý z mladých misionářů. Ale po­ tkávalo je jen zklamání. Znovu a znovu, když už se zdálo, že dům koupí, jednání se otočilo a celá skupina musela jet dál až do Hang-chow. V tomto městě se již dříve usídlily dvě nebo tři misionářské rodiny. Kdyby zde zů­ stali, mohlo by to znamenat pro ně i pro usídlené rodiny velké riziko. Pří­ chod tak početné skupiny cizinců by mohl vyvolat odpor domorodého obyvatelstva. Co tedy měli dělat? Byl již konec podzimu a noci na vodě byly velmi chladné. Někteří lidé ze skupiny již byli nemocní a majitelé lodí se chtěli vrátit domů ještě před příchodem zimy. Hudson Taylor si byl vědom velké odpovědnosti za danou situaci a tak opustil loď na klidném místě před městem a sám šel hledat vhodné ubytování, které tak nutně po­ třebovali. Jeho žena prožívala tuto situaci se stejným napětím. V jistotě víry shro­ máždila mladší misionáře k modlitbám. Pověděla jim o potěšení, které to­ ho rána obdržela při pravidelném čtení ze Žalmu 60. - "Kdo mě přenese do mocného města? Kdo mě dovede do Idumee? Zdali ne Ty, ó Bože...

Vyšší odborná šlľäía misijní a teologická V Zídkách 402, 280 02 Kolín

pomoz nám z těžkostí, protože marná je pomoc lidská." (Volně přelo­ ženo z angličtiny.) Četli to teď společně. Modlitby, jež následovaly, pro­ měnily tyto chvíle úzkostného očekávání v takové obecenství, na které dlouho vzpomínali. Mohl to být hlas Hudsona Taylora, který přicházel zvenku a vyrušil lidi na lodi? Že by se tak brzy vrátil? A jaké zprávy při­ nesl? "Dříve než volají, já odpovím, zatímco ještě mluví, já vyslyším." Ano, všechno bylo v pořádku. Jeden dům byl připraven. Čekal na ně. To­ tiž jeden z misionářů působících v Hang-chow na týden odjel s tím, že je­ ho dobře zařízený dům je k dispozici skupině Hudsona Taylora. Nacházel se v klidné ulici a dalo se k němu dojet lodí bez upoutám' pozornosti. Una­ vení vděční poutníci již téže noci odpočívali v tomto velkém městě. Proti všemu očekávám a obvyklým těžkostem Hudson Taylor během několika příštích dnů opatřil vlastní dům - velký, rozlehlý dům, který býval manda­ rínovým sídlem, ale časem se stal bludištěm chodeb a místností, obydle­ ných řadou rodin. Dům volal po adaptaci. Protože noví majitelé obsadili jen část domu, mohli začít misijní práci přímo ve vlastním domě. Nechtěli budit mnoho pozornosti. Člověk, jehož srdce přetéká láskou k hynoucím duším, nepotřebuje říkat mnoho slov, aby ten druhý porozuměl. Jenny Fauldingová, nejmladší ze skupiny, brzy našla přístup k domorodým že­ nám a jejich porozumění. Dostali jsme ne příliš pohodlný dům (psala v polovině prosince 1866) a jeho adaptace si vyžaduje ještě mnoho práce. Hudson Taylor a mladí bratři zhotovili papírové stropy upevněné v dřevěných rámech, které trochu chrání před chladem - protože horní místnosti mají stře­ chu jako kaple u nás doma. Otapetovali také některé přepážky mezi místnostmi. Je tu samozřejmě ještě zmatek a nepořádek, ale v práci pokračujeme a já doufám, že jednoho dne bude vše hotovo a zabydlíme se. Nájemníci se mají odstěhovat příští týden. Obývají hlavně příze­ mí... Jsem velmi šťastná, že tu jsou. Mnozí přišli na modlitební shro­ máždění a pozorně poslouchali. Dosud jsme nemohli konat návštěvy v okolí..., ale s těmito ženami jsem četla Písmo a hovořila. Zdálo se, že se jim to líbilo. Do jedné z nich vkládám velkou naději.

Před vánocemi se uskutečnilo nedělní shromáždění se šedesáti pozorný­ mi posluchači. Hudson Taylor konečně vykonal evangelizační cestu. V sousedním městě Siao-shan našli s bratrem Meadowsem skvělé možnos80

ti ke kázání evangelia. Pronajali také menší dům, s výhledem, že se tam co nejdříve nastěhuje někdo z nově příchozích. Jeho dopis bratru Bergerovi odkrývá, jak se vypořádávali se svým velkým úkolem. \ Jistě Tě potěší zpráva, že úřady pro posílání dopisů národní poštou a pro převádění financí... do vnitrozemí pracují velmi dobře. Nemys­ lím, že by se vyskytly takově potíže při poukazování peněz do kterékoli provincie říše, které by se nedaly snadno odstranit. Také dopisy z nejvzdálenějších míst mohou být posílány do přístavů. Takové spoje­ ní je sice pomalé a pravděpodobně bude drahé, ale je poměrně jisté. Takhle vidím před sebou otevřenou cestu pro práci ve vnitrozemí. Pro bydlení v domě bez stropů, kde je jen málo stěn a oken, je velmi chlad­ né počasí (píše 4. prosince). Otvory ve stěně mé vlastní ložnice jsou uzavřené prostěradlem, takže větrání je zcela volné. Ale těmto věcem věnujeme velmi málo pozornosti. Kolem nás jsou ubozí pohané v tem­ notách - velká zalidněná města bez misionářů, nesčetné vesnice bez nástrojů milosti. Nezávidím nikomu takový stav mysli, která na toto zapomíná, nebo která je nechává hynout, protože se bojí výčitek svědo­ mí. Hudson Taylor měl mezitím víc než plné ruce práce v Hang-chow. S čínským Novým rokem se pacienti tlačili v dispenzáři - denně okolo dvou set a stejný počet navštěvoval nedělní shromáždění. Když začátkem roku 1867 dorazily první posily z domova, byl Hudson Taylor tak zane­ prázdněn, že se několik hodin nemohl s nikým z nich setkat. Stál právě za stolem na dvoře a kázal zástupu pacientů. Mohl pouze říct několik slov srdečného uvítám', když vstoupila skupina vedená bratrem Meadowsem. Noví misionáři byli víc než spokojeni se stavem věcí. Netrvalo dlouho, a John McCarthy již stál po boku Hudsona Taylora. Brzy se stal jeho hlav­ ním pomocníkem v lékařské práci. V těchto dnech, uprostřed vnějších těž­ kostí, měli jeho spolupracovníci výhodu úzkého obecenství se svým ve­ doucím, kterého milovali, vždyť v tak velké míře ztělesňoval jejich ideály.

Myslím na něj, jak jsem ho vždy znal (psal J. McCarthy po čtyřiceti letech ze západní Číny), jako na hodného, laskavého člověka, který se zajímal o každého a přitom vůbec nemyslel na sebe, byl požehnáním všude, kamkoliv se obrátil, posilujícího a potěšujícího každého, s kým 81

přišel do styku... Myslím na něj jako na stálý příklad pro ty, kteří se mají stát misionáři.

V těchto počátcích se přece jen našli i takoví, kteří se pro chyby ve vlastním duchovním životě stali kritickými ke všem kolem sebe. Duch, který byl příčinou těžkostí při plavbě, byl stále zřejmý. Marie Taylorová trpěla stejně jako její manžel očerňováním, které bylo proti nim vyslove­ no. Nicméně se až po měsících o této záležitosti zmínila v dopise sestře Bergerové. Tak se snažili o to, aby všechny nesnáze překonali láskou a trpělivostí. Až na dotaz ze Saint Hill konečně napsala:

Hodně se za nás modlete. Tak velice nyní potřebujeme ochraňující Boží milost. Ted’ bojujeme se Satanem přímo v jeho opevnění, a on nás nenechá na pokoji. Jaká to byla hloupost, když jsme se tady snažili ně­ co udělat vlastními silami! Ale Ten, který je s námi, je větší než všich­ ni, kteří jsou proti nám... Je mi velmi smutno, když vidím nesoulad ší­ řený mezi sestrami naší skupiny. A to je jen jedno zlo, kterého se teď bojím... Nedovedu domyslet, jaký obrat nastane v záležitosti N... Jedno vím: "Naděje Izraele" nás neopustí. Člověk je v pokušení ptát se: "Proč bylo N... dovoleno vyjet?" Snad proto, aby naše Misie mohla být opravdu postavena na správných základech hned od počátku své histo­ rie. Když se přiblížilo léto, jejich víra a vytrvalost měla být vyzkoušena zár­ mutkem jiného druhu. Ale zatím přicházely duše k spasení a sbor se bu­ doval. Počet věřících vzrostl až na tisíc pět set. Když se konal v máji první křest ponořením do vody, Marie Taylorová napsala sestře Bergerové:

Snad drahý Pán vidí, že potřebujeme zármutky, aby nás zdržely od pýchy z bohatého požehnání, které nám dává v naší práci. Marie Taylorová procházela totiž od počátku období veder trápením a zármutkem, i když mu ve svém srdci nedala mnoho prostoru. Nejmilejší a nejbystřejší z jejich dětí byla malá Grácie, která se jim narodila v Ningpo. Teď jí bylo téměř osm let. Byla naplněna láskou k Pánu Ježíši a k li­ dem v okolí, a tak i velkou pomocí v misijní práci. Pro své mladší bratry byla tím, čím jako sestra může vůbec být. Ale s příchodem dlouhých hor­ kých dnů začala Grácie chřadnout. Přestože rodiče vzali děti do hor, nic 82

nemohlo zachránit mladý život. Vedle svého umírajícího dítěte ve starém zchátralém chrámu Hudson Taylor čelil situaci za sebe i své nejdražší. Nebyl to prázdný ani nerozvážný čin (psal bratru Bergerovi), když jsem znal tuto zem, její lid i podnebí, a přesto jsem položil svou ženu, naše děti i sebe na oltář této služby. A On, kterému tak nehodně, leč jednoduše a ve zbožné upřímnosti sloužíme, jak se o to snažíme i s určitou měrou úspěchu -, On nás ani nyní neopustil.

Své matce psal i o bolestných pocitech.

Naše drahá malá Grácie! Jak nám ráno chybí její milý hlas, jeden z prvních zvuků, jež nás těšily při probuzení a po celý den až do sou­ mraku! Když jdu na procházku, cítím vedle sebe její cupitající posta­ vičku. Přicházejí znovu myšlenky, jako bušení agónie, "je to možné, že už nikdy neucítím tlak té malé ručky..., že už nikdy neuvidím jiskření těch jasných očí?" A přece není ztracená. Nechtěl bych, aby se vrátila zpět. Jsem vděčný, že raději ona byla vzata než kdokoli jiný, ačkoli by­ la slunečním paprskem našich životů... Myslím, že jsem nikdy neviděl nic tak dokonalého, tak krásného jako pozůstatky našeho drahého dítě­ te. Dlouhé jemné řasy pod jemně klenutým obočím; nosánek, tak pre­ cizně modelovaný; malá ústa, tak výrazně sladká; čistota rysů bílého obličeje... všechno tak hluboce působilo na srdce a mysl. Pak její milý, malý čínský kabátek a ručky složené v klíně, držící jedinou květinku och, bylo to náramně krásné a současně tak těžké při vědomí, že se to navždy ztratí našemu zraku! Modli se za nás! Chvílemi se zdá, že jsem přemožen vnitřními i vnějšími strastmi spojenými s naší prací. Ale On řekl; "Já tě nikdy neopustím, ani nezapomenu" a "moc má v ne­ moci tvé dokonává se." Tak se staň. V zármutku z této bolestné ztráty se manželé Taylorovi nově zasvětili úkolu přinést vnitřní Číně evangelium. Do konce roku navštívili všechna prefektumí města v Cheh-kiangu. V sousední provincii byl obsazen Nanking a členové Misie pracovali ve střediscích vzdálených až čtyřiadvacet dnů cesty. Také sbor v Hang-chow byl dobře veden Wang Lae-djunem' 1 glie.

Wang Lae-djun byl ten přítel z Ning-po, který provázel Taylorovy do An­

83

jako kazatelem. V jarních měsících bude možné uvolnit vedoucí Misie z tohoto střediska. V těch dnech v Číně téměř nebylo možné založit misij­ ní stanici bez nebezpečí ohrožení vlastního života. Povstání byla tak ob­ vyklá, že se přijímala, jako by byla součástí podnikám. Pro Hudsona Taylora bylo zcela přirozené, když pověděl pacientovi, který přišel o nohu a mohl chodit jen s pomocí berlí: "Ale co budete dělat, když propukne po­ vstání a budete muset utíkat pryč?" "Nepomyslel jsem na útěk," zněla klidná odpověď, "myslím, že chromí budou snadnou kořistí." A to se také při povstání skutečně stalo, když tento pacient prožil těžkosti, při kterých přišlo evangelium do Wen-chow. "Proč neutíkáš pryč?" křičeli povstalci okrádající jej o všechno. Sebrali mu dokonce i berle. "Utíkat pryč?" odpo­ věděl s úsměvem, "to bych rád věděl, jak může utíkat člověk mající jen jednu nohu!" Byli odzbrojeni jeho odvahou a přátelským chováním, převá­ žila jejich lepší složka a neviditelná moc modlitby toho dne zvítězila. V témž duchu konal misijní práci v Nankingu tichý, vysoký horal (Skot) George Duncan, první usídlený misionář. Když nesehnal žádné jiné ubytování, spokojil se s bydlením v otevřeném patře Bubenické věže spolu s krysami a hluboce znějícím hlasem zvonu, který nebylo možno utlumit. Dny trávil uprostřed davů v ulicích a čajovnách. Když se jeho finanční zdroje blížily k nule, přišel k němu jeho čínský kuchař a jediný společník a zeptal se ho, co budou dělat, protože po opuštění tohoto malého pronaja­ tého místa by jejich návrat mohl být znemožněn. "Dělat?" řekl misionář. "Proč něco dělat? Měli bychom důvěřovat Pánu a dělat dobře. Tak budeme bydlet v této zemi a opravdu budeme nasyceni." Dny ubíhaly a Hudson Taylor zjistil, že se nemůže spojit s Nankingskou národní bankou. Nako­ nec v obavách o Duncana poslal jednoho misionáře, W. D. Rudlanda, aby zjistil situaci. Mezitím utratili všechny úspory kuchaře, které dal ochotně k dispozici na misijní práci. Nezbyl jim ani dolar. Ale Duncan šel kázat jako obvykle. Svému ustrašenému společníkovi řekl: "Jenom důvěřujme Pánu a čiňme dobře. Jeho zaslíbení jsou stále táž, tak budeš bydlet v zemi a opravdu budeš nasycen." Toho večera W. D. Rudland porozuměl, proč byla hladina vody ve Velkém kanálu tak nízká, že musel svou cestu do­ končit po souši. Tak přišel do Nankingu o několik dní dříve, než by to by­ lo možné lodí. Vstoupil do bytu Duncana, kde mohl najít jen prázdné skří­ ně i pokladnu. Duncan v té době chodil po nekonečných ulicích města a celý den kázal. Vracel se unavený a hladový. Ke svému překvapení uvi­

84

děl svého čínského pomocníka, jak mu běží naproti. "Ó, pane," volal bez dechu, "vše je v pořádku, vše je v pořádku! Pan Rudland - peníze - dobrá večeře!" "Neřekl jsem ti dnes ráno," odpovídal Duncan, pokládaje laskavě ruku na jeho rameno, "že je vždycky správné důvěřovat živému Bohu?" *** Ale Hudson Taylor nebyl spokojen s vysíláním mladých lidí do prů­ kopnické práce. Nebylo těžkostí a nebezpečí, které by spolu se svou man­ želkou nebyl hotov podstoupit. Vnitřní duchovní naléhavost byla konečně stejně silná v jejich srdcích jako u ostatních členů Misie. Nebylo snadné opustit Hang-chow po šestnácti měsících pobytu a práce. Ve sboru již bylo padesát ponořených - pokřtěných věřících a mnoho žadatelů. To bylo vel­ mi slibné. A s Wang Lae-djunem jako kazatelem, za pomoci bratra McCarthyho a s Jenny Fauldingovou pracující mezi ženami mohla dobrá práce pokračovat. Jiní osamělí průkopníci potřebovali pomoc. Rychle rostoucí města a vesnice dosud zůstávaly bez Slova života. Ačkoliv to zna­ menalo opustit domov, vzít děti a určitý čas žít na lodi, vyjeli na jaře hoto­ vi připojit se k Duncanovi v Nankingu, nebo zůstat na některém místě, které by se jim otevřelo cestou. Po dvou měsících bydlení na lodi se pout­ níci mohli usadit ve velkém městě Yang-chow. Tři týdny strávili s bratrem Henry Cordonem, členem Misie, který začal práci v široko daleko proslu­ lém městě Soo-chow-Fu a právě přišel do Chin-kiangu na soutoku Velké­ ho kanálu s mohutnou řekou Yangtze. Na Hudsona Taylora silně zapůso­ bila strategická důležitost tohoto místa. Brzy začal vyjednávat o podmín­ kách usídlení, které později obdržel. Když zjistil, že jednání se protáhnou, pokračovali v cestě napříč řekou Yangtze a několik mil severním ramenem Velkého kanálu, takže dosáhli známého města Yang-chow, ve kterém byl kdysi guvernérem Marco Polo. Za hradbami s věžičkami bydlelo 360 tisíc lidí bez jediného svědka Kristova.

Vy sami jste staří cestovatelé (psala Marie Taylorová sestře Berge­ rové). Pokládám však téměř za nemožné, že byste si uměli představit, . jak jsme se cítili před týdnem v pondělí, kdy jsme zaměnili nepříjemný pobyt na lodi, do jejíž každé místnosti za deště zatékalo, za apartmá

85

v čínském hotelu první třídy - takové místo, že můj muž, který osobně zkusil různé způsoby čínského ubytování, se s něčím takovým ještě ne­ setkal.

Přátelský hostinský a davy zájemců na začátku jejich pobytu v tomto městě byly dobrým příslibem. Po obdržení příznivého prohlášení guver­ néra k jejich žádosti o možnost usídlení získali dům, do kterého se rodina nastěhovala uprostřed července. Právě začínalo období horka. Doufali, že srpen bude klidnější. Ale nápor pacientů a hostů pokračoval. Atraktivnost cizinecké rodiny ve městě byla pozoruhodná, zvláště když se Hudson Taylor projevil jako schopný lékař. Jeho manželka zaujala ženy milou čín­ štinou i způsobem chování. Právě tak jak v Hang-chowu se zdálo, že se zde lidská srdce otevírají pro evangelium. Ale nepřítel byl také plný živo­ ta. Nesnesl, aby jeho úspěch v teritoriu byl ohrožen. Literáti a učenci měs­ ta se sešli a rozhodli se, že nové rodině budou dělat těžkosti. Po celém městě se objevily anonymní nápisy připisující nejodpornější zločiny cizin­ cům, zvláště těm, kteří šíří "Ježíšovo náboženství". Netrvalo dlouho a mi­ sionáři poznali změnu, která nastala v postoji lidí. U dveří se místo přátel­ ských návštěvníků objevily davy nejnižší chátry. Čerstvé vydání plakátů ještě přililo oleje do ohně. Pobouření lidé byli znovu a znovu uklidňováni trpělivostí a laskavostí. Hudson Taylor se několik dní téměř nepohnul od vchodu do budovy, kde vysvětloval dotazy a uklidňoval zástupy. Domácí byli velice vděčni, když k nim přijeli Rudlandoví s bratrem Duncanem. Už se zdálo, že bouře lidí strávila sama sebe. Velká srpnová vedra byla přeru­ šena prudkými dešti, které úspěšně rozehnaly davy. Ale oddech byl jen krátký. Dva cizinci z Chin-kiangu, kteří nenosili to čínské oblečení, které­ mu se přizpůsobili misionáři, přišli navštívit Yang-chow a vzbudili nema­ lou senzaci. To byla velmi dobrá příležitost pro protivníky, než aby zůstala nevyužita. Literáti byli znovu na koni. Dříve než tito cizinci odešli z města s pocitem, že všechno je v pořádku, začaly kolovat zprávy, jako by se všude ztrácely děti. Prý se jich ztratilo nejméně čtyřiadvacet, takže lidé začali věřit tomu, že tyto děti padly za oběť nelidským cizincům. "Odvahu - pomstěme hanebnost! Zaútočme! Zničme je! Spousta kořisti bude naše!"

*** 86

O osmačtyřicet hodin později, v lodi blížící se do Chin-kiangu, děkovali zranění, trpící, ale nezastrašení misionáři Bohu za Jeho zázračnou ochranu ve vlně vražedných vášní, která je téměř pohltila. Náš Bůh nás přenesl (napsala Marie Taylorová na této cestě), kéž naáále žijeme plněji k Jeho chvále a slávě. Prošli jsme tak říkajíc dal­ ším tajfunem. Nebyl tak dlouhý jako ten ničivý před dvěma lety, ale byl stejně nebezpečný pro naše životy a mnohem hroznější svým průbě­ hem. Věřím, že z této zkušenosti Bůh ukáže svou slávu, a doufám, že to pomůže k rozšíření evangelia... V přítomném Spasiteli Vaše...

"Přítomný Spasitel" - tomuto tajemství pokoje a síly vzbouřenci nemo­ hli rozumět. Byli zastaveni něčím, o čem nevěděli, co to je. Vzbouřený dav se zdržel nejhorších činů násilí. Hrozící smrt byla znovu a znovu od­ vrácena. Jak Hudson Taylor cestou k hledám pomoci u místních úřadů na­ vzdory rozvášněnému davu, tak ti, se kterými se musel rozloučit a kteří byli v nebezpečí útoku a zapálení svých obléhaných obydlí, obojí byli ochráněni neviditelnou Rukou. Ale byly to hodiny úzkosti - úzkosti mat­ ky, když chránila děti a ženy Misie v horní místnosti, odkud byly nakonec vypuzeny ohněm. Úzkost o muže zadrženého někde na cestě. Slyšela křik mandarínových mužů a jekot vzbouřenců, kteří chtěli všechno rozbořit. Mařte Taylorová při těchto hrozných scénách jednala tak, jako by žádné nebezpečí nehrozilo. Nejednou svou duchapřítomností a promyšlenými příkazy zachraňovala životy, zatímco její srdce se hroutilo obavou, že své­ ho milovaného již nikdy neuvidí. Následovalo pak zdlouhavé a těžké vyjednávám, než byl dům v Yangchow opraven a skupina se mohla vrátit. Jejich přijetí po návratu bylo vel­ mi pěkné. Vedoucí Misie mohl vděčně napsat: "Výsledky tohoto případu pravděpodobně velice podpořily práci ve vnitrozemí." Byl to rodinný život a přátelský duch misionářů, které odzbrojily pode­ zíravost. Činy mluví hlasitěji než slova. Sousedé měli o čem přemýšlet, když po tom všem, co se stalo, se Marie Taylorová nezdráhala vrátit a tak obnovit žádoucí mír a pokoj. Sousedé začali kTaylorovým posílat i své děti. Marie Taylorová o tom napsala milým přátelům v Saint Hill:

87

V tomhle znovu Bůh splnil touhu mého srdce. Toužila jsem po tom, aby se mé dítě raději narodilo v tomto městě, v tomto domě, v této místnosti - pokud to podmínky pro naše bezpečí dovolí - než kdekoli jinde, nevyjímaje ani váš krásný dům, kde mně byla poskytnuta taková péče a jehož pohodlí a přepych tak dobře znám a oceňuji. Příchod čtvrtého syna do rodiny Taylorových vzbudil stejně příznivý ohlas jako brzké uzdravení všech, kteří byli při nepokojích raněni. Ale ješ­ tě větší odměnou jim bylo to, že majitel domu, který je první přijal ve městě, a další dva domorodci, kteří se jich nejvíce zastávali při nepoko­ jích, byli nyní vyznávajícími věřícími v Krista a žádali o křest ponořením. "Ti, kteří se slzami rozsévali drahé símě, nepochybně přijdou znovu a s radostí přinesou snopy."

88

13. Dny temnoty Peklo i zem jsou proti mně... Tak často prosím: Při mně stůj! Boží moc přichází následně Ježíš je všechno, On je můj. W. T. Matson Bratr Berger se té zimy doma v Anglii setkal s ještě větší bouří, než jaká propukla nad malou misií v Číně. Vzbouření v Yang-chow rozdmýchalo kritiku v parlamentu a po celé zemi v takovém rozsahu, že to bylo neuvěřitelné. Protože novináři neznali podrobně důvody nepokojů, útočili v tisku ostře proti misionářům, kteří prý přivedli zemi na pokraj války s Čínou. Psalo se, že misionáři žádali ochranu britských dělových lodí, aby přiměli Číňany změnit své náboženství "před ústím kanónů a ostřím bajonetů". Je třeba říct, že Hudson Taylor a jeho spolupracovníci ani v nejmenším nedali podnět k takové kritice. Jejich případ však představite­ lé britského konzulátu řešili takovým způsobem, že to misionáři ani ne­ očekávali, ani si to nepřáli. Jednali podle instrukcí ministerstva zahraničí, aby se snažili co nejrychleji sjednat nápravu. Ale dříve, než byly nepřimě­ řené požadavky vyslance projednány, se situace zkomplikovala změnou vlády v Anglii. Marie Taylorová vypsala všechny podrobnosti manželům Bergerovým, aby tak zmenšila zatížení svého manžela. V závěru dopisu uvedla:

Co se týče přísného posuzování ze strany světa nebo bolestnějšího neporozumění křesťanských bratří, všeobecně cítíme, že nejlépe od­ povíme, když budeme pokračovat v naší práci a obhajobu našeho pří­ padu svěříme Bohu. Ale je pravda, že byste důvěrně měli vědět, jak jsme jednali a proč. Co vám píši, není vhodné ke zveřejnění. Ve sku­ tečnosti generální konzul pan Medhurst a jeho prostřednictvím sir Rutherford Alcock se ujali tohoto případu, aniž bychom je o to žádali. 89

Naše nové ministerstvo kritizuje zdejší úředníky za politiku, kterou jim ukládalo bývalé ministerstvo. Nebylo by to nyní dobré, kdybychom je­ jich i tak těžkou pozici dále zhoršovali a všechnu vinu házeli na ně. Nezbývalo jim než s modlitbami a trpělivostí přežít bouři, která pokra­ čovala ještě dlouho po tom, co se po návratu usadili jako pokojní obyvate­ lé Yang-chow. Opravdu po čtyřech měsících bratr Berger napsal Hudsonovi:

Případ Yang-chow je projednáván před sněmovnou lordů.... Sotva si dovedete představit, jakou odezvu to vyvolalo v zemi. Díky Bohu, mohu říci: "Nic z těch věcí se mnou nepohlo." Jsem přesvědčen, že On nás povolal k této práci a my nemůžeme od ní utéct nebo dovolit těž­ kostem, aby nás přemohly... Buďte dobré mysli, bitva patří Pánu. Byla to dvojnásobná škoda, že v takové krizi dostoupila vrcholu i ne­ spokojenost a odpor některých členů Misie. Muselo se to řešit uvolněním některých pracovníků, kteří byli od počátku příčinou potíží. Když po ná­ vratu domů tito uvolnění pracovníci líčili situaci v misijní práci, neposlou­ žilo to k objasnění vzniklých problémů. Navzdory moudrému a silnému vedení bratra Bergera, nemálo přátel Misie se více či méně její práci odci­ zilo. Toto spolu s ostrou kritikou tisku vážně ovlivnilo finanční příjem, takže zkoušky, jež postihly vedoucí Misie, nebyly malé a bylo jich mnoho. Hudson Taylor napsal brzo po vzniku nepokojů v Yang-chow:

Modlete se za nás. Potřebujeme mnoho milosti. Nemůžete si před­ stavit, kolik to vyžaduje denně trpělivosti, shovívavosti a taktu v jed­ nání s tak mnoha těžkostmi a neporozuměním, které vznikají mezi lid­ mi různých národností, jazyků a povah. Proste Pána, aby mi vždy dá­ val nezaujatý pohled, jasný úsudek, moudrost a jemnost, ducha trpěli­ vosti, nepohnutelný cíl, neotřesitelnou víru, Kristovu lásku, potřebnou pro pohotové plnění mých povinností. A proste Jej, aby nám poslal do­ statečné prostředky a vhodné pomocníky pro tak veliké dílo, které jsme sotva začali. I přes všechny uvedené problémy průkopnická evangelizace, ke které byla Misie povolána, neměla přestávku. Dříve, než se události v Yangchow uklidnily, Hudson Taylor podnikl důležitou cestu Velkým kanálem

90

proti proudu k městu, ze kterého, jak doufal, obsáhne severní provincie. A James Meadows přenechal svou práci v Ning-po druhým, aby mohl vést misii do první vnitřní provincie západně od Chin-kiangu - Anhwei, kde žilo dvacet miliónů Číňanů, mezi nimiž nebyl jediný protestantský misio­ nář. Ale místo toho, aby se zvýšil počet spolupracovníků a přibylo finan­ čních prostředků, za které se modlili, došlo k znatelnému úbytku fondů, jež dostávali z domova. I když na tuto nepředvídanou situaci nebyli připra­ veni, přece jen našli povzbuzení. Ten, který dovolil, aby nastaly tyto těž­ kosti, také nádherným způsobem učinil protiopatření. V Anglii žil muž bez jediné libry - neměl skutečně více prostředků než mají nebeští ptáci či polní lilie, který se skrze modlitbu a víru staral o rodinu téměř dvou tisíc sirotků. Později tento počet vzrostl na dvojnáso­ bek. Tyto sirotky vychovával bez centu dotace, bez jakékoliv žádosti o pomoc, bez toho, aby se o jejich přáních a potřebách dověděl někdo jiný než nebeský Otec, na Jehož zaslíbení spoléhal. George Müller odkrýval Boží věrnost způsobem, který dlouhou dobu povzbuzoval víru Hudsona Taylora i mnoha dalších. Ale tento Boží muž v Bristolu měl tak veliké srd­ ce, že nemohl být spokojen, pokud neměl nějakou přímdú účast na misii v nejtemnějších částech světa. Modlil se za prostředky, kterými by mohl urychlit kázání evangelia v mnoha zemích včetně Číny. A měl to potěšení být kanálem Boží pomoci v mnoha těžkých situacích. Bylo zřejmé, že Pán k němu mluví zcela zvláštním způsobem a může jej používat k takovým potřebným službám, které jiní přehlíželi nebo pro ně nebyli připraveni. Tak se stalo, že po vzniku nepokojů v Yang-chow, ale dříve, než zprávy o těchto nepokojích dorazily do Anglie, Pán položil na srdce George Múllera, aby poslal finanční pomoc Misii. Ten na tuto misijní práci již dříve přispíval, ale v rozmezí jednoho či dvou dnů nepokojů napsal bratru Bergerovi a požádal jej o další jména členů Misie, které by mohl přidat ke svému seznamu pro službu a modlit­ by. Bratr Berger mu poslal šest jmen, ze kterých si měl vybrat. Müller se rozhodl přidat je všechna. A pak o rok později, kdy misionáři v Číně peníze nejvíce postrádali, bratr Müller psal znovu. Zvyšoval svou pomoc. Zatímco tento jeho dopis byl na cestě, Hudson Taylor po obdržení prosincové podpory napsal jed­ nomu pracovníkovi v misii: 91

V první polovině tohoto finančního roku jsme obdrželi o tisíc liber příspěvků více než minulý rok. Nemáme teď kuchařku. Zjistil jsem, že přinášení vařeného jídla z jídelny bude pro nás levnější. Měsíčně za jeden dolar na osobu... Modleme se s vírou za prostředky, abychom nemuseli omezovat naši práci. Když se někomu musel zhoršit komfort bydlení, nepřikládal tomu velký význam. Ale omezit misijní práci - díky Bohu, to nikdy nemusel udělat! Před koncem roku měl Hudson Taylor ve svých rukou dopis George Müllera, kde stálo:

Drahý bratře, dílo Páně v Číně mi čím dál tím více leží na srdci. Již dlouho jsem toužil a modlil se, abych mohl víc a víc pomáhat jak fi­ nančně, tak modlitbami. Zvláště v poslední době jsem toužil finančně pomoci všem drahým bratřím a sestrám, kteříjsou s Tebou. Toto přání jsem měl zvláště proto, aby viděli, že se zajímám o ně osobně. Nyní Pán mou touhu naplnil.

V dopise bylo přiloženo jedenáct šeků pro všechny členy Misie, které dříve George Mjjller nepodporoval. V téže poště psal bratr Berger: George Müller si po patřičné úvaze vyžádal všechna jména bratří a sester spojených s Vnitročínskou misií, aby podle možnosti mohl za­ slat peníze každému osobně, pokud bychom však nevěděli o důležitější potřebě... Pán jistě věděl, že prameny našeho fondu vysychají, a tak tuto pomoc svěřil svému věrnému svědkovi.

Ale nebyly to jen pemze, které misionářům přinesly úžasné povzbuze­ ní'. Bylo to hlavně modlitební spojení takového muže, jakým byl George Müller. Ve svém dopise jim napsal: Hlavně vám chci říci, že vás miluji v Pánu. Cítím se hluboce zaujat dílem Páně v Číně a denně se modlím za vás. Myslím, že vás to může trochu povzbudit ve vašich těžkostech, utrpeních, zkouškách a zklamá­ ních, když uslyšíte o někom, kdo s vámi cítí a pamatuje na vás před Pánem. Ale i kdyby tomu bylo naopak, a neměli byste nikoho, kdo by 1 Podpora G. Müllera v několika příštích letech činila ročně kolem desíti tisíc dolarů. Právě o tolik se snížil příjem Misie po nepokojích v Yang-chow.

92

se o vás staral - nebo kdyby se vám zdálo, že jste nakonec v situaci, kdy o vás nikdo nedbá - vždycky budete mít Pána, který s vámi zůstává. Pamatujte na Pavlův případ v Římě (2Tm 4,16-18). Na Něj spoléhejte, k Němu vzhlížejte, na Něm buďte závislí: a buďte si jisti, že když s Ním kráčíte, k Němu vzhlížíte a od Něho očekáváte pomoc, že On vás nikdy nezklame. Starší bratr, který zná Pána čtyřiačtyřicet let, který vám tohle píše, říká pro vaše povzbuzení, že On jej nikdy nezklamal. V největších těžkostech, v nejtěžším utrpení, v nejhlubší nouzi a po­ třebě, On mě nikdy nezklamal. Ale protože jsem byl Jeho milostí uschopněn Jemu důvěřovat, On se vždy objevil mně ku pomoci. Je mi rozkoší mluvit dobře o Jeho jménu. Sám Hudson Taylor velice potřeboval takové povzbuzení. Ač se to mů­ že zdát velice divné, potíže, které následovaly po nepokojích v Yangchow, byly lehké v porovnání s vnitřními zkouškami. Pravděpodobně to bylo částečně způsobeno vnějšími okolnostmi, jež překážely duchovní ra­ dosti a klidu. Přece však po hluboké zkušenosti, která ho přitahovala blíže k Pánu, ani velký počet zkoušek ho nikdy nepřipravil o jeho radost v Pánu. "Opravdu nezáleží na tom, jak velká je tíha těžkostí," říkával Taylor, "záleží jen na tom, kdo je nese. Čím máš větší starosti, tím tě více tlačí na prsa tvého Pána. Ale hleď, aby nikdy nepřišly mezi tebe a Něho." Ale v této době Hudson Taylor ještě neznal ono tajemství, které pak učinilo jeho život tak světlým. Prožíval mnoho hodin temnoty a téměř zoufalství. Své matce napsal:

Často jsem Tě prosil, abys na mne pamatovala v modlitbách, a tato moje prosba nebyla bezdůvodná, velice jsem to zde potřeboval. Ale tato potřeba nebyla nikdy tak naléhavá, jako právě teď. Někteří mi zá­ vidí, mnozí mnou opovrhují, další mne nenávidí. Často jsem obviňován z věcí, o kterých jsem ani neslyšel, tím méně, abych s tím měl co spo­ lečného. Novotář, který přišel zavést pravidla misionářské praxe, od­ půrce mocných systémů pohanského hříchu a pověry, pracující v mnoha ohledech bez předchozích zkušeností s několika málo zku­ šenými pomocníky. Často nemocný tělesně stejně jako zmatený v mysli a rozpačitý z těžkých poměrů. Kdyby mi Pán nebyl zvláště milostiv, kdyby má mysl nebyla upevněna přesvědčením, že je to Jeho dílo a že 93

On je se mnou v tom, co se oprávněně nazývá místem vlastního zápa­ su, musel bych zemdlít, nebo se zhroutit. Ale bitva patří Pánu a On zvítězí. My můžeme chybovat, ochabovat, trvale selhávat - ale On ni­ kdy neselže, neochabne. Přesto stále potřebuji Tvé modlitby víc než jindy. Mé postavení se stává stále zodpovědnějším. Abych je splnil, po­ třebuji větší zvláštní milost. Ale já pořád naříkám, že jen zdaleka ná­ sleduji svého drahého Mistra a tak pomalu se učím být Jemu podobný. Nemohu Ti vypovědět, jak někdy zápasím s pokušením. Nikdy jsem nevěděl, jak zlé srdce mám. Přece však vím, že miluji Boha a Jeho dílo a toužím sloužit jen Jemu ve všech věcech. Nikoho si tak necením, jako mého vzácného Spasitele, skrze kterého mě Bůh přijímá. Někdy jsem pokoušen myšlenkou, že kdo je tak hříšný, vůbec nemůže být Božím dí­ tětem. Ale zkouším se toho zbavit a těšit se stále víc v převzácném Pá­ nu Ježíši a v bohatství milosti, jež nás učinila schopnými k přijetí "v tom Milovaném". Jeho miluje Otec. My bychom měli milovat Jeho. Ale ach, jak Jsem znovu daleko od toho! Kéž mi Bůh pomůže milovat Ho více a sloužit Mu lépe. Modli se za mne. Modli se, aby mne Pán zdržel od hříchu, cele si mne posvětil a použil více ve své službě. "Duch svátý nikdy nevytváří hlad a žízeň po spravedlnosti, leč aby Kristus mohl naplnit toužící duši." "Víra v Ježíše ukřižovaného je cesta míru k hříšníkovi. Tak víra ve vzkříšeného Ježíše je cesta denního spasení k svátým." "Nemůžeš být svým vlastním spasitelem, ani úplně, ani částečně."

94

14. Proměněný život Ano, ve mně, ve mně bydlí On Já v Něm a On ve mně! A mou prázdnou duši plní On teď i na časy věčné. H. Bonar Šest měsíců po tom, co byl napsán předchozí dopis, plula po Velkém

kanálu na sever džunka a na její palubě byl pasažér, jehož srdce oplývalo znovu nalezenou radostí. Bratr Judd v Yang-chow očekával návrat svého přítele a vedoucího. Ale nebyl připraven na takovou změnu, která u něho nastala. Jen co se pozdravili, Hudson Taylor začal vypravovat svůj příběh. Svým charakteristickým způsobem - s rukama za zády - chodil tam a zpět po pokoji a volal: "Och, bratře Judde, Bůh učinil ze mne nového muže! Bůh ze mne učinil nového člověka!" Jako odpověď na svou modlitbu pro­ žil úžasnou a téměř nepopsatelnou, byť tak jednoduchou zkušenost. Byla to právě taková zkušenost, jakou kdysi dávno prožil slepec, který řekl: "Byl jsem slepý a teď vidím!" V hromadě dopisů čekajících na Taylora v Chin-kiangu byl jeden od Johna McCarthyho, napsaný v dávné době v Hang-chow. Toužil povědět Hudsonovi Taylorovi něco o slávě velkého svítám - o vnitřním světle, kte­ ré činí všechny věci nové, protože věděl něco o zkouškách, kterými pro­ cházela duše jeho přítele. Ale nevěděl, kde začít a jak to vložit do slov.

Přál bych si s Tebou teď mluvit o cestě svatosti. V době, kdy jsi o tom se mnou mluvil, byl to jeden z předmětů, které zaměstnávaly mou mysl. Nevěděl jsem nic, než to, co jsem četl... něco o uvědomování si svých chyb a nedostatků - nedosahování toho, o čem vím, že bych k tomu měl směřovat. Neklid, neustálý zápas o nalezení způsobu, kte­ rým by člověk mohl navazovat na potěšení ze stolu Páně, z obecenství, které je mnohdy tak skutečné, ale mnohem častěji tak neskutečné, tak

95

vzdálené!... Víš, nyní si myslím, že tato stravující touha, naděje na pří­ chod lepších dnů, není ta pravá cesta ke svatosti, štěstí, či k užitečnos­ ti. Nepochybně je lepší, mnohem lepší než spokojenost s ubohým po­ znáním, ale nakonec není cestou nejlepší. Byl jsem zasažen pasáží z knihy... článkem "Kristus je všechno." Cituji: "Přijetí Pána Ježíše je počátkem svatosti; milování Pána Ježíše je dalším krokem svatosti; spoléhat se na Pána Ježíše jako na toho, kdo nikdy nechybí, to by bylo dovršení svatosti... Nejsvatější je ten, kdo má nejvíc Krista v nitru a plně se raduje z Jeho dokonalého díla. Je to nedokonalá víra, která má zatížené nohy a způsobuje mnoho pádů." Tuto poslední větu, myslím, plně schvaluji. Necht můj milovaný Spasitel činí ve mně svou vůli. Mým posvěcením je to, pro co žiji Jeho milostí. Očekávání, ne usilování ani zápas; vzhlížení k Němu; důvě­ řování v Něj pro přítomnou moc... spočívání v lásce všemohoucího Spasitele, v radosti z úplného spasení "od každého hříchu" - není to nic nového, a přece "je to pro mne nové". Cítím, jako by rozbřesk slav­ ného dne vzešel nade mnou. Zdravím Ho s třesením a přesto s důvěrou. Zdá se, že jsem se nedostal jen na břeh, ale na široširé mo­ ře. Ne jen namočený, ale plně uspokojený. Kristus mi teď připadá do­ slova vším. Mocí, jedinou mocí pro službu, jediným základem neo­ chvějné radosti... Jak má potom růst naše víra? Pouze tím, že myslíme na všechno, čím Ježíš je, na vše, čím je pro nás: na Jeho život, na Jeho smrt, na Jeho dílo, jak je nám zjevený ve Slově, aby se stal předmětem našeho stálého přemýšlení. Nemáme se snažit o to, abychom měli víru... ale máme vzhlížet k tomu Věrnému! A to je vše, jak se zdá, co potřebuje­ me. Zcela spočinout v tom Milovaném pro časnost i pro věčnost. Nevíme, jak se tento zázrak u Hudsona Taylora stal, ale on sám o tom napsal: "Viděl jsem to vše, když jsem četl. Díval jsem se k Ježíši a když jsem uviděl - och, jak přetékala moje radost." Bratr Judd o tom poznamenal: Byl nyní radostným mužem, zářivě šťastným křesťanem. Dříve byl unavený, obtížený, nedávno ještě nenacházel odpočinutí pro svou duši. Odpočinul v Ježíši a nechal Jej konat práci - to teď způsobilo celou

96

změnu. Kdykoliv potom mluvil ve shromáždění, zdálo se, že z něj plyne nová síla, a v praktických záležitostech života ho ovládal nový pokoj. Těžkosti jej teď netrápily tak jako dříve. Všechno teď novým způsobem svěřil Bohu, a věnoval více času modlitbám. Místo toho, aby pracoval pozdě do noci, chodil spát dříve a vstával v pět hodin ráno, aby věno­ val čas studiu Bible a modlitbě (často dvě hodiny) dříve, než začal pracovní den.

Byl to "proměněný život", který obdržel - život, který je opravdu cha­ rakterizován oním "již ne já". Před šesti měsíci napsal: "Pořád jsem naří­ kal, že svého drahého Mistra následuji tak zdaleka, a tak pomalu se učím být Jemu podoben." Teď tu nebylo jen napodobování! Byla to požehnaná skutečnost principu "Kristus žije ve mně". Jak ohromná změna! - Místo pout svoboda; místo selhání tiché vnitřní vítězství; místo strachu a slabosti klidné vědomí dostatečnosti v Něm. Kdekoliv Taylor od té doby byl, sna­ žil se všechno vykonat pro to, aby lidem objasnil toto nádherné tajemství. Kolik je i dnes lidí potřebujících takovou pomoc! Proto se odvážíme cito­ vat v plném znění z jednoho z jeho prvních dopisů k tomuto předmětu. Psal své sestře paní Broomhalové, kterou tížilo břemeno starostí o rodinu s deseti dětmi. Tak mnoho díků za Tvůj milý, dlouhý dopis... Myslím, žes mi takový dopis nenapsala od našeho návratu do Číny. Vím, že je to s Tebou ta­ kové jako se mnou - nemůžeš - ne, že nechceš. Mysl a tělo neunesou víc než určité množství námahy a napětí a nevykonají víc než určité množ­ ství práce. Co se týče práce, nikdy jsem jí neměl tolik, tak zodpovědné a tak těžké. Ale všechna tíha a napětí jsou pryč. Poslední měsíc, nebo něco víc, byl snad nejšíastnější v mém životě. Toužím Ti trochu pově­ dět o tom, co Pán vykonal pro mou duši. Nevím, jak dalece budu scho­ pen to sdělit srozumitelně, protože nejde o nic nového či neznámého nebo úžasného - a přece, vše je nové!... Snad bude jasnější, když se vrátím trochu zpět. Dobře, drahá, moje mysl byla velmi zkoušena v posledních šesti či osmi měsících. Cítil jsem potřebu větší svatosti pro sebe osobně i pro naši Misii, pro život a moc našich duší. Byla to osobní nouze, která stála v popředí a byla největší. Cítil jsem nevděč­ nost, nebezpečí, hřích života vzdáleného Bohu. Modlil jsem se, mučil se, zápasil, postil se, namáhal se, snažil ze všech sil, dělal předsevzetí, 97

pilněji jsem četl Slovo, hledal více času k meditacím, ale vše bez užit­ ku. Každý den, téměř každou hodinu mne skličovalo vědomí hříchu. Věděl jsem, že kdybych zůstával v Kristu, všechno by bylo dobré. Ale já jsem nemohl. Začínal jsem den s modlitbou a předsevzetím nespustit Jej z očí ani na okamžik. Ale tíha povinností, někdy velice vážných, a neustálé vyrušování mne unavovaly a způsobily, že jsem na Něj za­ pomněl. Pak člověku vypovídají nervy. V takovém ovzduší pokušení k popudlivosti, k neutěšeným myšlenkám a někdy k neláskavým slovům je velmi těžké se kontrolovat. Každý den přinášel svůj rejstřík hříchů a selhání z nedostatku síly. Chtění jsem skutečně měl, ale jak je plnit, to jsem nevěděl. Pak přišla otázka, zda je nějaká záchrana? Musí to končit trvalým konfliktem a příliš často porážkou? Jak mohu upřímně kázat, že těm, kteří přijali Pána Ježíše, "dal moc stát se syny Božími", když to nebylo mou zkušeností? Místo abych sílil, zdálo se, že slábnu a mám méně síly odolat hříchu. Nebylo divu, vždyť moje víra a dokonce i naděje slábly. Nenáviděl jsem sebe, nenáviděl jsem svůj hřích, leč nezískával jsem žádnou sílu odolávat. Věděl jsem, že jsem dítě Boží. Jeho Duch ve mně volal navzdory všemu: "Abba, Otče!" Ale zvednout se ke svým vý­ sadám, právům dítěte, v tom jsem byl naprosto bezmocný. Myslel jsem, že svatost, praktická svatost, byla postupně dosahová­ na pilným užíváním prostředků milosti. Po ničem jsem tolik netoužil, jako po svatosti. Nebylo nic, co bych tolik potřeboval. Ale byl jsem da­ leko od toho, abych ji v jakémkoli měřítku dosahoval. Čím víc jsem o ni usiloval, tím víc se mi vyhýbalo její dosažení, až sama naděje té­ měř zemřela. Začal jsem si myslet, že - snad, aby bylo nebe učiněno sladší - Bůh ji nechce dát sem dolů. Nemyslel jsem na to, že usiluji o její dosažení ve své vlastní síle. Poznal jsem, že jsem bezmocný. Po­ věděl jsem to Pánu a prosil o pomoc a sílu. Občas jsem téměř věřil, že On mě drží a podpírá. Ale večer při pohledu zpět - běda! Byl tam jen hřích a selhání k vyznání a naříkání před Bohem. Nechtěl bych u Tebe vyvolat dojem, že tohle byly jediné zkušenosti těch dlouhých, těžkých měsíců. Byly to příliš časté stavy duše, k nimž jsem měl sklon a jež téměř skončily zoufalstvím. A přece Kristus nikdy nevypadal vzácnější. Spasitel, který mohl a chtěl spasit takového hříš­ níka!... A někdy jsem prožíval nejen období klidu, ale i radosti v Pánu.

98

Ta byla pomíjivá, a v nejlepším případě tu byl smutný nedostatek mo­ ci. Ó, jak dobrý je Pán, že tento konflikt přivedl ke konci! Po celou tu dobu jsem cítil jistotu, že v Pánu je vše, co potřebuji. Ale praktická otázka byla - jak se k tomu dostat, jak toho dosáhnout. On byl opravdu bohatý, ale já jsem byl chudý; On byl silný, ale já sla­ bý. Věděl jsem zcela spolehlivě, že v kořenu je pramen překypujícího dostatku, ale jak ho dostat do mé nedorostlé malé ratolesti, to byla otázka. Jak se mi postupně rozjasňovalo, viděl jsem, že víra byla jedi­ ným prostředkem - chtělo to položit a držet ruku na Jeho plnosti a učinit ji svou. Ale já jsem tuto víru neměl. Zápasil jsem o víru, ale nepřicházela. Zkoušel jsem ji cvičit, ale na­ prázdno. Když jsem stále víc a více viděl úžasné zásoby milosti v Pánu Ježíši, plnost našeho drahého Spasitele, zdálo se, že má vina a bez­ mocnost vzrůstají. Spáchané hříchy se ukazovaly jako maličkosti v po­ rovnání s hříchem nevěry, která byla jejich příčinou, která nemohla, nebo nechtěla vzít Boha za slovo, ale raději z Něj činila lháře! Cítil jsem, že nevěra je prokletý hřích světa. Leč já si v něm hověl. Modlil jsem se o víru, ale nepřicházela. Co budu dělat? Když agónie mé duše vrcholila, jedna věta v dopise milého bratra McCarthyho byla použita, aby odstranila šupiny z mých očí a Duch Boží mi zjevil pravdu naší jednoty s Ježíšem tak, jak jsem ji nikdy před tím nepoznal. McCarthy byl velmi zkoušen týmž pocitem selhání, ale uzřel světlo dříve než já. Psal (cituji zpaměti): "Ale jak dosáhnout po­ silnění víry? Ne usilováním o víru, ale spočinutím v tom Věrném." Když jsem to přečetl, všechno jsem pochopil! "I když my nevěří­ me, On zůstává věrný." Vzhlédl jsem k Pánu Ježíši - a velká radost mne naplnila, že On řekl "nikdy tě neopustím"/ "Ach, tady je odpočinutí!" myslel jsem si. Mamě jsem usiloval o odpočinutí v Něm. Dál nechci usilovat. Což On nezaslíbil, že zůstane se mnou - nikdy mne neopustí, nikdy nezklame a neselže? Ano, drahá, On to nikdy neudělá. To, co mi ukázal, nebylo zdaleka vše, ba ani z poloviny. Když jsem myslel na Vinný kmen a ratolesti, jaké světlo požehnaného Ducha vniklo přímo do mé duše! Jak veliká byla má chyba v přání dostat mí­ zu bez Něho! Poznal jsem nejen to, že Pán mne nikdy neopustí, ale ta­ ké, že jsem údem Jeho těla. Réva není pouze kořen, ale vše - kořen,

99

kmen, větve, ratolesti, listy, květy, plody. A Ježíš Kristus není jen to On je půda i sluneční svit, vzduch i vláha a desettisíckrát více, než se nám kdy snilo, než jsme si přáli nebo potřebovali. Ó, ta radost vidět tuto pravdu! Modlím se, aby Tvé oči porozumění byly také osvíceny, abys mohla poznat a těšit se z bohatství, které nám Bůh zdarma dává v Kristu.' Má drahá sestro, je to úžasná věc být jedno se vzkříšeným a vyvý­ šeným Spasitelem, být součástí Krista! Přemýšlej, co to znamená. Je možné, aby byl Kristus bohatý a já chudý? Může být tvá pravá ruka bohatá a levá chudá? Nebo může tvá hlava dostávat dobrou výživu, ale ostatní tělo bude podvyživeno? Znovu se zaměř na to, abys nesla všechno na modlitbě. Může bankovní úředník povědět klientovi: "Tento šek vyplnila pouze Vaše ruka, ale to jste nebyl Vy osobně?", nebo "Tyto peníze nemohu předat do Vašich rukou, ale jenom Vaší osobě?" Už nikdy nemohou být Tvoje a moje modlitby nehodnověmé, když jsou předkládány ve jménu Ježíšově (tj. nejen pro Ježíšovy zásluhy, ale na základě toho, že jsme Jeho, Jeho údy). Tak dlouho, pokud se držíme v mezích Kristovy důvěryhodnosti - v poměrně dost širokém pásmu! Když prosíme o něco nebiblického, nebo v rozporu s Boží vůlí, Kristus sám to nemůže splnit. Ale "jestliže prosíme o cokoliv v souladu s Jeho vůlí... máme splněné žádosti, jež od Něj očekáváme." Nejsladší část života - jestli se dá mluvit o nějaké části, že je sladší než jiná - je odpočinutí, klid, jež přináší plné ztotožnění s Kristem. Když jsem si tohle uvědomil, již se o nic nestrachuji. Vždyí vím, že On je schopen uskutečnit svou vůli a Jeho vůle je mou. Nezáleží na tom, kde nebo jak mne umístí. Je to spíše na Něm, aby to uvážil, než na mně. V nejlehčí situaci mi On musí dát svou milost a v nejtěžší je Jeho milost dostačující. Mému sluhovi málo záleží na tom, zda ho pošlu koupit zboží za pár haléřů nebo velmi drahé. V obou případech čeká ode mne peníze a pak mi nákup přinese. Takže, když mne Bůh postaví do vážných problémů a dilemat, nemusí mi pak mnoho radit a zvláště mne vést? Když budu prožívat mnoho těžkostí, neobdržím také mnoho milosti? A v těžkých situacích a v utrpení mnoho síly? Nemusím mít strach, že Jeho zásoby nebudou stačit pro nenadálé a naléhavé potře­ by! A Jeho možnosti jsou i mými možnostmi, protože On je můj, je se mnou a přebývá ve mně.

100

Jak jsem šťasten od té doby, co Kristus naplnil mé srdce vírou! Přál bych si raději Ti o tom vyprávět než psát. Nejsem lepší než dříve. V jis­ tém smyslu si to ani nepřeji, ani o to neusiluji. Ale jsem mrtvý a pohřbený s Kristem - ano, a také vzkříšen! Kristus teď žije ve mně a "život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne..." Ale již musím končit. Neřekl jsem ani polovinu toho, co jsem chtěl. Kéž Ti Bůh dá sílu držet se těchto požehnaných pravd. Aí nás nenechá doopravdy říkat: "Kdo vstoupí na nebesa? (to je přinést Krista do­ lů shůry)." Jinými slovy, nepoznávejme Jej jako někoho vzdáleného, když nás Bůh učinil jedno s Ním, přímo údy Jeho těla. Ani bychom se neměli dívat na tyto zkušenosti, na tyto pravdy tak, že jsou jen pro ně­ které lidi. Jsou to rodná práva každého dítěte Božího a nikdo se nemů­ že bez nich obejít, aniž by zneuctil našeho Pána. Jediná moc osvobo­ zující od hříchu a uschopňující k pravé službě je Kristus.

A všechno to bylo tak jednoduché a praktické - jak to také mohla po­ znat jeho zaneprázdněná matka, když také vstoupila do tohoto odpočinutí víry. "Ale uvědomuješ si vždycky toto své přebývání v Kristu?" se někdo ze­ ptal Hudsona Taylora po mnoha letech. "Když jsem včera večer usnul," odpověděl, "přestal jsem obývat náš dům, protože jsem si toho nebyl vě­ dom? Neměli bychom nikdy pochybovat o tom, že přebýváme v Kristu."

Já se měním, On se nemění; Kristus nemůže nikdy zemřít; Jeho pravda, ne má, je místo odpočinku, klidu; Jeho láska, ne má, mě poutá.

101

15. Již nikdy žízeň Jak dál? Chtěl bych znát odpověď na otázku. Ztiší mne Spasitel? Dá mi lásku? Cítím jen strach a z očí slzy prýští... Dá mi svou odpověď pro dny příští? Vybráno Nová zkušenost Hudsona Taylora byla v následujících měsících a le­ tech prověřena zkouškami. Už se neobjevily ty dny neklidu a jeho duše nebyla znovu oddělena od plnosti Kristovy. Přicházely zkoušky, které za­ sahovaly do jeho života více a hlouběji než kdykoliv předtím, ale ze všech pramenila nezadržitelně radost z přítomnosti samého Pána, protože Hudson Taylor objevil tajemství odpočinutí a klidu duše. Tím nejenom plněji poznával Pána Ježíše a to, čím On je pro nás, ale současně se Pánu více poddával - ano, skutečně se Mu odevzdal. Hudson Taylor věděl již dříve, co znamená poddanost Kristu, ale teď tato poddanost znamenala ještě něco víc. Toto bylo nové vydání, odevzdá­ ní se, šťastné, neomezené vydávání sebe a všeho Jemu. Teď již nebyl pro něho problém dávat to nebo ono, když to Pán požadoval. Bylo to upřímné a milé přijímání, radostné plnění Jeho vůle v malých i velkých věcech. To nejlepší dával svému Pánu. Tak se utrpení příštího roku stalo příležitostí pro triumf Boží milosti. Ona proměnila "údolí slz" v "místo pramenů", ze kterých stále vytékaly potoky požehnání. Manželé Taylorovi museli dříve, než vzniklo nebezpečí a rozruch, který vyvrcholil v tientsinském masakru, projít hlubokým osobním zármutkem. Nastal čas, kdy již nebylo možné déle odkládat rozchod s jejich dětmi. V Číně nebyly školy, které by zajistily jejich vzdělání. Také tam nebylo nějaké letovisko, jako nyní, kam by se dalo uchýlit před letními vedry. Podnebí a strádám ohrožovaly zdraví a život dětí. Jeden malý hrob již po­ světil čínskou půdu. Proto velice vděčně přijali nabídku své sekretářky a oddané přítelkyně, sestry Emily Blatchleyové, že vezme s sebou do

102

Anglie jejich tři chlapce a jedinou malou dcerku a postará se o ně. To zna­ menalo dlouhé, dlouhé odloučení a východ od západu byl tehdy pro cesto­ vání mnohem vzdálenější, než je nyní! Ale ještě dříve, než mohli být malí cestovatelé dopraveni k pobřeží, mu­ seli Taylorovi pohledět tváří v tvář smrti, která připravila rozloučení na ještě delší dobu. Zdravotně byl nejvíce postižen nejmladší, jen pětiletý chlapec. S obavou pozorovali, jak napětí z blížícího se rozloučení zvyšuje chlapcovy chronické potíže. Celou noc bděli u něho na lodi, jež je unášela kanálem od Yang-chow. A z kalných zčeřených vod Yangtze přešel bez bolesti či strachu do oné lepší země. Před prudkou bouří se rodiče přeplavili přes řeku - v těch místech širo­ kou více než tři kilometry - aby uložili svůj poklad na hřbitově v Chinkiangu. Pak odjeli s ostatními do Šanghaje. Cestovatele přijala na palubu francouzská poštovní lod, která měla za úsvitu vyplout. Po návratu na říč­ ní kolový parník, kde zůstala Marie Taylorová, Hudson napsal bratru Ber­ gerovi: Viděl jsem je a uvědomil jsem si, že to je naposled v Číně. O dvě z našich malých dětí již nemusíme mít obavy. Odpočívají v Ježíšově náručí. A nyní, ačkoliv slzy nelze zastavit, děkuji Bohu za to, že dovo­ lil, aby někdo tak nehodný se mohl zúčastnit Jeho velikého díla. Neli­ tuji, že jsem v něm zapojen. Není to moje, Tvoje, anebo naše dílo, ale jedině Jeho dílo! A přece je naše - ne proto, že jsme v něm zapojeni, ale protože jsme Jeho a jsme jedno s Tím, jehož dílo to je. To byla skutečnost, která je podpírala, v níž setrvali. Nikdy nebylo strastiplnějšího roku v Číně, než ten, do kterého právě vstupovali (1870). Navzdory hlubokému, nepopsatelnému stesku po dětech, prožívali však velikou radost a odpočinutí v Bohu. Když Taylor na to později vzpomínal, napsal:

Nemohu, než obdivovat milost, která tak podpírá a potěšuje matku v jejím stesku. Tajemství spočívalo v tom, že Ježíš uspokojoval hlu­ bokou žízeň srdce i duše. Marie Taylorová se toho léta cítila výborně. Statečně snášela hroznou bouři problémů a trápení. V Misii se množily nemoci. Dříve než se po roz­ loučení s dětmi vrátili do Chin-kiangu, zastihla je zpráva, že sestra Juddo-

103

vá je na smrt nemocná. Hudson Taylor nemohl opustit loď kvůli jinému pacientovi, ale souhlasil s rozhodnutím manželky, že sama půjde poskyt­ nout pomoc, jakou bude schopna. Bratr Judd byl po několika dnech a no­ cích ošetřování své manželky téměř u konce sil, když uslyšel dole na dvo­ ře kroky neočekávaného příchozího. Kdo by to mohl být v tuto noční dobu a odkud přichází? Žádný říční parník po řece neproplul a lodě domorodců nemohou plout po setmění. Mimoto se do dvora přikodrcala lidová rikša. Po dlouhé celodenní jízdě přijela na tomto neodpérovaném dopravním prostředku jedna žena. Brzy uviděl její tvář. Jak rád by vedle ní viděl všechny ostatní. Na toto setkání vzpomínal:

Přes to všechno, co do té chvíle Marie Taylorová prodělala, přes únavu z nepohodlného cestování, trvala na tom, že mám jít spát a ona sama převezme ošetřování mé manželky. Nic ji nemohlo přimět k odpočinku. "Ne," řekla, "máš toho právě dost, než abys mohl dál bdít u nemoc­ né. Běž spát. Zůstanu u tvé ženy, aí tu budeš, nebo ne." Nikdy nezapomenu, s jakou rozhodností a láskou to bylo řečeno. Za­ tím z její tváře zářila laskavost, něha Toho, v němž spočívá její radost a síla.

Pouze modlitba zachránila pacientku. Právě tak je modlitba zachraňova­ la v tomto roce v situacích mnoha hodin krajní nouze a utrpení. Hudson Taylor o tom napsal jednomu příteli z Misie: Již dříve jsme poznali něco z utrpení na některých stanicích. Ale ny­ ní jsme prožívali všechno najednou, v době, kdy všeobecně rozšířené vzrušení otřásalo samými základy národní společnosti. Není možné popsat poplach a ohromení Číňanů, když poprvé uvěřili tomu, že jejich národní mágové je očarovali, či jejich nevoli a hněv, když jim bylo ře­ čeno, že ti zrádní nepřátelé byli agenty cizinců. Je dobře známo, jak se v Tientsinu vzbouřili a barbarsky zamordovali sestry z Charity, kněze a dokonce francouzského konzula. Co je potom mohlo zadržet ve vnit­ rozemí, kde naši bratři byli sami bez ochrany lidské moci? Nic, než mocná Boží ruka jako odpověď na spojené neustálé modlitby v tom všemocném jménu Ježíš. A tatáž síla nás udržovala ve spojení s Ježíšem - v Jeho přítomnosti, v Jeho lásce a v Jeho prozřetelnosti. 104

Snadno se čte o takových zkušenostech. Ale jen ti, kdo prožili obdobné nebezpečné časy, si dovedou představit vypětí, jež z toho vyplývalo. V tomto létě bylo nebývalé dlouhotrvající horko jakoby přídavkem k neklidu domácího obyvatelstva. Ženy a děti musely být přepraveny k pobřeží. Nějaký čas byla obava, že čínští představitelé budou požadovat, aby misionáři krajinu opustili natrvalo. Vyžadovalo si to mnoho korespon­ dence s čínskými i zahraničními představiteli a pravidelné dopisy pracov­ níkům v místě největšího ohrožení. Ubytovací možnosti Misijního domu v Chin-kiangu byly využity naplno. Rozruch a podráždění obyvatelstva byly tak veliké, že další požadavky na ubytování nebylo možné přijímat. Když Hudson Taylor v červnu 1870 referoval o nepokojích v Yang-chow, napsal:

Zdálo se, že se vracejí zpět staré časy, ale s tím rozdílem, že naše obavy a úzkosti se neomezují jen na jedno místo jako tehdy. V té době to vypadalo, jako by všechny stanice na řece byly odepsány. Manželé Taylorovi se usídlili v Chin-kiangu, který byl víc v centru než Yang-chow. Hudson spal v obývacím pokoji nebo v chodbě na podlaze, aby v jejich místnostech mohly být s jeho paní další ženy.

Jedna obtíž následovala rychle za druhou (psal po tientsinském ma­ sakru), ale Bůh kraluje, žádná náhoda. V Nankingu byl hrozný roz­ ruch... Doufám, že zde pobouření pominulo, ale v Yang-chow je to vel­ mi zlé... Mnoho se za nás modlete. Mé srdce je klidné, ale moje hlava je těžce zkoušená stále přibývajícími novými těžkostmi.

A přece potíže té doby nemohly zabránit duchovní stránce práce, na které se manželé Taylorovi plně podíleli. V nejpamějších dnech června psali v dopise sestře Blatchleyové: Stále udržujeme třídy o nedělích a dva nebo tři večery v týdnu pro zájem o čtení Písma těch čínských křesťanů, kteří umějí číst, a ti, kteří neumějí číst, se tomu učí. Také chceme dát příklad mladším členům Misie, kteří dobře vědí, že máme mnoho práce. To může být pro ně praktickým důkazem důležitosti, jakou přikládáme tomu, aby nejen křesťané, ale i ostatní kolem nás se naučili číst a sami tak chápat Slo­ vo Boží.

105

Radost a potěšení, jež Huđson Taylor získal z duchovní zkušenosti, se spíše prohlubovaly, než aby byly mařeny naléhavostí doby. V jeho knize dopisů nenacházíme až tolik těžkostí a problémů, ale je v ní plný proud požehnání, který ho přenášel přes všechno. Například sestře Desgrazové píše uprostřed června, když jí podrobně odpovídal na její dopis o událos­ tech v Yang-chow: A nyní mám skutečně pro Tebe oddíl, který Bůh tolik požehnal mé vlastní duši! Je to u Jana 7,37-39: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!" Kdo nežízní? Kdo nemá žízeň mysli, žízeň srdce, duše nebo těla? lnu, bez ohledu na to, kterou žízeň a kdy, měl jsem je všech­ ny. - "Pojď ke mně" a "zůstaň žíznivý"? Ó, ne! "Pojď ke mně a napij se." Cože, Ježíš může uspokojit mou potřebu? Ano, a nejen ji uspoko­ jit. Nezáleží na tom, jak složitá je má stezka, jak je těžká má služba; bez ohledu na to, jak bolestná je má ztráta, jak daleko jsou moji milí; nezáleží na tom, jak jsem bezmocný, bezradný, jak hluboké jsou tužby mé duše - Ježíš je všecky může uspokojit. Všecky, a víc než uspokojit. On mi nejen zaslibuje odpočinutí - ach, kdyby s radostí bylo přijímáno to, co toto jedno slovo zahrnuje! On mi však zaslibuje nejen nápoj na zmírnění žízně, ale ještě něco lepšího! Ten, "kdo věří ve mne (kdo mi v tom důvěřuje), proudy živé vody poplynou z jeho nitra..." To se může stát? Ten, kdo je vyschlý a žíznivý, může být nejen občerstven, ale sám se stane pramenem? Když bude vyprahlá, vyschlá půda zavla­ žena, může zem nasáknou tak, že z ní budou vytékat prameny a téct po­ toky? Právě tak! A ne pouze jako horské bystřiny, které jsou plné jen pokud prší a pak znovu vyschnou..., ale "z něj, z jeho nitra poplynou řeky". Řeky, jako mohutná Yangtze stále hlubší a pořád plná. Potoky někdy vyschnou a často zklamou. Kanály jsou často vyčerpány do su­ cha. Ale Yangtze nikdy. Mohutný, hluboký tok proudí vždy nezdolatelně dál. "Pojď ke mně a pij," (píše v jiném dopise z června). Ne, "pojď a vezmi prchavý doušek"; ne "pojď a trošku zmírni nebo na chvíli za­ žeň žízeň". Ale "pij" nebo "buď tím, kdo pije ustavičně, z návyku!" Mů­ že to být případ neuhasitelné žízně. Jednou přijít a jednou se napít, to může občerstvit a utišit; ale my pořád přicházíme a pořád pijeme. Žádný strach, že vyprázdníme nebo vyčerpáme řeku!

106

Když to psal, zřejmě si neuvědomoval, jak naléhavě bude toho léta po­ třebovat občerstvení od Krista jeho vlastní srdce. Ale ten, jemuž důvěřoval novým, hlubším způsobem, jej nezklamal.

***

V domě misionářů v Chin-kiangu se o šest týdnů později radost a zármutek zvláštně promísily. Manželům Taylorovým daroval Bůh syna, který jim přinesl nesmírnou radost. Ale epidemie cholery vyčerpala matku a nedostatek přirozené výživy postihl nemluvně. Než se podařilo najít čín­ skou kojnou, bylo příliš pozdě na záchranu mladičkého života. Chlapec po pouhém týdnu na této zemi odešel do domova na výsostech, do kterého jej jeho matka brzy následovala. K tomu Hudson Taylor napsal: Přestože byla tělesně velice vysílená, prožívala hluboký mír a pokoj v duši ve vědomí přítomnosti samého Pána a s radostí spoléhala na Jeho svátou vůli. Směl jsem to s ní sdílet. Nemohu najít slova, jimiž bych to popsal. Sama vybrala písně pro pohřební shromáždění. Zřejmě jedna z nich - "Ó, svaty Spasiteli, Příteli neviditelný" - ji zvláště zauja­ la. Ač víra a naděje jsou často zkoušeny, ony neprosí a nepotřebují nic zvláštního, tak bezpečné, tak tiché, tak spokojené duše, jež lnou k Tobě. Nebojí se Satana či hrobu, znají Tvou blízkost a moc spasit, když k Tobě lnou.

Když viděli její slabost, museli počítat s tím, že její dny jsou sečteny. Láska, která tak úzce spojovala jejich srdce, zaháněla myšlenku na rozlou­ čení. A bylo jí teprve třiatřicet. Ke konci života neměla bolesti, ale byla velice slabá. Dva dny před odchodem k Pánu dostala do rukou dopis od sestry Bergerové. Sdělovala v něm zprávu o bezpečném příjezdu sestry Blatchleyové se staršími dětmi do Saint Hillu'. Každý detail o jejich dobrém zabezpečení působil matce radost a potěšení. Neuměla za to dostateč1 S nimi zůstal pouze jeden malý syn, který se Taylorovým narodil brzy po nepokojích v Yang-chow.

107

ně vyjádřit vděčnost a zdálo se, že nemá jinou touhu, než oslavovat Boha za Jeho dobrotu. Dopisy sestry Bergerové častokrát přišly na místo určení v pravou chvíli. Její milující srdce předvídalo okolnosti, za kterých adresát tyto dopisy obdrží. Ale nikdy to nebylo tak vhodné, jako právě v tomto dopise. "A nyní sbohem, vzácná přítelkyně," psala, "Pán tě objímej svou věčnou náručí." Byla to tato náruč, v níž spočinula.

Ještě nikdy jsem nebyl svědkem takové atmosféry (napsal kdosi pří­ tomný). Když drahá Marie Taylorová vydechla naposled, Hudson Taylor poklekl a odevzdal ji Pánu. Děkoval Jemu za to, te jí dal prožít s ním společně dvanáct a půl roku dokonalého štěstí a že si ji vzal k sobě. Potom se vážně a slavnostně znovu zasvětil Jeho službě. Vycházející slunce letního dne stoupalo po obloze výše nad město, vrš­ ky a řeku. Rušný šum městského života pronikal k nim z mnoha dvorků a ulic. Ale v honu místnosti jednoho čínského obydlí, z něhož bylo vidět modré nebe, bylo ticho a nádherný mír. "Nebude nikdy žíznit" - nebude? Osvědčí se to opravdu i nyní? Vědět, « že "nebude" znamená - nebude -, že "nikdy" znamená - nikdy - a "žíznit" znamená - neuspokojenou potřebu -. Hudson Taylor v pozdějších letech často říkával: "Možná, že je to jedno z největších Božích zjevem, které nám bylo svěřeno." V těchto dnech naprosté bezútěšnosti toto zaslíbení skutečně posloužilo jeho zlomenému srdci. V srpnu napsal své matce: V hloubce mé duše se těším z vědomí toho, že Bůh činí nebo dovolu­ je činit všechny věci a způsobuje, aby tyto všechny věci napomáhaly k dobrému těm, kdo Jej milují. On, a jen On věděl, čím pro mne byla má drahá žena. On věděl, že byla světlem mých očí a potěšením mého srdce. Poslední den jejího života - neměli jsme ani potuchy, že by to byl poslední - jsme se společně potěšili nikdy nestárnoucím příběhem lásky jednoho k druhému... Jednou rukou mě objímala a druhou ruku položila na mou hlavu. Jsem přesvědčen, že tímto způsobem úpěnlivě vyprošovala požehnání pro mne (protože její rty už nemohly ani šep­ tat). Toto patřilo mezi její poslední projevy života. Ale Pán věděl, že to bude dobré, když ji vezme k sobě - opravdu dobré pro ni - a On ji ve své lásce vzal bez bolestí. A neméně dobré i pro mne, který se teď musí

108

plahočit a trpět sám, a přece ne sám, protože Bůh je mi blíže než kdy­ koliv jindy. Bratru Bergerovi napsal:

Když myslím na svou ztrátu, mé téměř zlomené srdce se vznáší k Němu s díky za to, že ji ušetřil takových zármutků a učinil ji tak ne­ výslovně šťastnou. Mé slzy jsou více slzami radosti než bolesti. Ale nej­ více ze všeho se raduji v Bohu skrze Pána Ježíše Krista v Jeho díle, v Jeho cestách, prozřetelnosti, v Něm samém. Utrpením mi dává po­ znávat, "co je ta dobrá, milá a dokonalá vůle Boží". Jeho vůle je pro mne přijatelná a vítaná, je dokonalá, je to láska v akci, naplňuje mě radostí. Brzy v této milé, něžné vůli budeme spojeni a nikdy více rozděleni. "Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já." Přesto i u Hudsona Taylora nastala určitá reakce, zvláště když onemoc­ něl a prožíval dlouhé bezesné noci. Vzpomínal na to takto: V jaké osamělosti jsem procházel těžkými hodinami, kdy jsem byl odkázán jen na svůj pokoj! Jak mi chyběla má drahá žena a hlasy dětí v daleké Anglii! Pak jsem pochopil, proč mi Pán učinil tak blízkým tento verš: "Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky." Snad dvacetkrát za den, když jsem cítil, že se mi vrací žízeň srdce, volal jsem k Němu. "Pane, Ty jsi slíbil! Ty jsi mi slíbil, že nikdy nebudu žíznit." A kdykoliv jsem volal, ve dne či v noci, velice rychle přišel a utišil mé rozbolavělé srdce! Tak mi pomáhal, že jsem si často v údivu myslel, jestli moje milovaná, která byla vzata, může ještě více okoušet Jeho přítomnost než já v osamělém pokojíku. On splnil každé slovo této modlitby: "Pane Ježíši, učiň mi sebe živou, jasnou realitou; ať si pro toužebné vidění víry přítomnější než jsou pro mne vnější věci; dražší, důvěrně bližší než ty nejsladší zemské svazky."

Mezi mnoha dopisy z tohoto období je jen málo vzácnějších nebo pro­ zrazujících více, než ty, které psal dětem, po nichž tesknil s velkou láskou.

109

Vy nevíte, jak často myslí otec na své miláčky, jak často se dívá na vaše fotografie a slzy se tlačí do jeho očí. Často se bojí, aby se nestal nespokojeným, když myslí na to, jak jste daleko od něj. Ale pak drahý Pán Ježíš, který ho nikdy neopouští, praví: "Neboj se: Já udržím tvé srdce spokojené."... A já Mu děkuji a jsem tak šíasten, že On chce žít v mém srdci a držet je tak, aby to bylo správné pro mne. Přeji vám, mé předrahé děti, abyste poznaly, co to je dát svá srdce Pánu Ježíši, aby je chránil každý den. Pokouším se, abych udržel své vlastní srdce dobré, ale vždycky to vyjde špatně. Takže nakonec se vzdávám svých pokusů a přijímám nabídku Pána, že On je udrží pro mne. Nemyslíte, že to je to nejlepší? Možná si někdy myslíte: "Pokusím se být nesobec­ ký, nebo být hodný, nebo poslušný." A přece, i když se o to doopravdy pokoušíte, neuspějete. Ale Pán Ježíš říká: "Svěřte to mně. Já udržím vaše malá srdce, jestli mi v tom budete důvěřovat." A On to určitě udě­ lá. Kdysi jsem se pokoušel myslet velmi mnoho a velmi často na Pána Ježíše. Ale často jsem naň i zapomněl. Nyní Mu důvěřuji, že udrží mé srdce při sobě, a On tak činí. To je ten nejlepší způsob. Poproste ses­ tru Blatchleyovou, aby vám pověděla více o tomto způsobu, a proste Boha, aby vám to objasnil a pomohl vám tak důvěřovat Ježíši. Na stejné téma napsal z nepohodlné kajuty pobřežního parníku sestře Blatchleyové: Napsal jsem znovu svým drahým dětem. Toužím po tom, aby brzy poznaly ty vzácné pravdy týkající se jednoty s Kristem a Jeho přebývá­ ní v nitru, které jsem tak pozdě přijal. Nepřipadají mi těžší k pochope­ ní než pravdy o otázce vykoupení. Pro obě je potřebné vyučování Du­ cha. Nic víc. Kéž Ti Bůh pomůže žít Krista před těmi maličkými a posloužit jim k Němu. Jak nás předivně vedl a učil! Jak málo jsem věřil, že je možné zde na zemi vejít do tohoto odpočinutí srdce, které nyní prožívám. Je to nebe začínající tady dole, že ano?...

Z téže cesty napsal své sestře, paní Walkerové:

Je to radost okoušet přítomnost Pána Ježíše ve svém srdci, dát Mu právo v tomto srdci vládnout. Vědět o Jeho lásce, o Jeho touze po spo­ lečenství s námi ve všech dobách, místo našeho strastiplného úsilí pře-

110

bývat v Něm. On je náš život, naše síla, naše spasení. On je naše "moudrost, spravedlnost a posvěcení i vykoupení." On je naše síla pro službu i plodnost. A Jeho náruč je místem našeho odpočinutí nyní i pro věčnost.

Vnějších těžkostí mezitím neubývalo. Politický vývoj událostí byl mno­ hem horší, než jaký Hudson Taylor v Číně vůbec poznal. Požadavky vy­ plývající z tientsinského masakru, ve kterém ztratilo život jedenadvacet cizinců včetně francouzského konzula, nebyly dosud splněny, a čínské úřa­ dy, které věděly, že Evropa byla ve válce zapojena, neučinily žádné kroky k utlumem agitace proti cizincům'. V lecčem se situace podobala dnešní (1932), i když v malém. Odvážíme se citovat další dopis, ukazující ducha, ve kterém se setkávali s nebezpečím (1870), protože principy zůstávají ty­ též. I my dnes stojíme právě tam, kde stáli pracovníci Misie, když Hudson Taylor ohlašoval výzvu ke dni postu a modliteb, kterým uzavíral rok.

Tento rok byl pozoruhodný po mnoha stránkách. Pravděpodobně každý z nás stál více či méně tváří v tvář nebezpečí, zmatku, neštěstí a bídě. Ale Pán nás z toho všeho vysvobodil. A někteří, kteří se napili hlouběji než dříve z kalicha bolesti, mohou dosvědčit, že to byl nejpo­ žehnanější rok pro naše duše a mohou za to vzdávat díky Bohu. Pro mne osobně to byl nejbolestnější a nejpožehnanější rok mého života. Bez pochyby měli do jisté míry tytéž zkušenosti i jiní. Byli Jsme vysta­ veni zkoušce věrnosti Bohu - Jeho moci podepřít v trápení a dát vytr­ valost v soužení, stejně jako vysvobodit z nebezpečí. A mohou na nás čekat ještě větší nebezpečí, mohou přijít ještě hlubší zármutky, boles­ ti... je třeba doufat, že se s nimi vypořádáme s posílenou důvěrou v na­ šeho Boha. Máme velký důvod k vděčnosti i v tomto směru: měli jsme nyní příležitost ukázat čínským věřícím, že naše situace, právě tak jako jejich, byla a znovu může být nebezpečná. Byla jim poskytnuta pomoc 1 "Tento rok je poznamenán takovými událostmi, týkajícími se naší Misie i světa vůbec, že je výjimečný v celém mém životě", psal bratr Berger. " Řím je nyní, jak předpokládám, centrem svobodné Itálie. Francie je hluboce pokořena. Papež ztratil světskou moc. Zdá se, že Čína je odhodlána vypovědět ty cizince, kteří u nich hlásají Kříž- Osobně jsem ztratil milovaného přítele a nejoddanější­ ho dělníka pro čínské milióny. "Bud* 1 klidný a věz, Že Já jsem Bůh" - to je slovo příhodné pro tak kritické situace. Kéž bychom je z milosti všichni měli na zřeteli.

111

k tomu, aby neočekávali ochranu od "cizích mocností", ale od samého Boha tím, že (1) dříve prožívali stejně nejistotu a neschopnost... a (2) my jsme byli zachováni v pokoji a radosti v našich různých situacích a povinnostech. Jestliže jsme však při této příležitosti nějak zklamali a nebyli tím plně použitelní pro jejich dobro, nebo jsme nespočinuli v Boží moci tak, abychom vydrželi všechna příkoří a byli ochráněni od nebezpečí v míře podle Jeho vůle, pokorně to vyznejme našemu Bohu, který věrně plní své sliby. Vyznejme Mu i všechny nedostatky, které si uvědomujeme. Jsme jistě všichni plně uspokojeni tím, že jsme Boží služebníci, jím poslaní do různých situací, v nichž stojíme a konáme Jeho dílo. On nám otevřel dveře pro službu evangeliu, my jsme vešli, a i v minulých dnech rozruchu nás ochránil. Nepřišli jsme do Číny proto, že by misij­ ní práce zde byla bezpečná nebo snadná, ale proto, že On nás povolal. Nepřijali jsme naše současné postavení se zárukou lidské protekce, ale s tím, že se spolehneme na Jeho zaslíbenou přítomnost. To, zda bude­ me mít nějaké pohodlí, vhodné podmínky nebo naopak problémy, oči­ vidnou bezpečnost nebo nebezpečí, zda se setkáme s lidskou spolehli­ vostí či nespolehlivostí, to se vůbec netýká naší povinnosti sloužit. I kdyby nastaly okolnosti, které by vypadaly velice nebezpečné pro nás, věřím, že budeme mít milost prokázat hloubku a skutečnost naší důvě­ ry v Něho. Věrným plněním svého úkolu prokážeme, že jsme následov­ níky Dobrého pastýře, který neutekl ani před smrtí... Ale jestliže máme projevovat takového ducha, potom musíme hledat potřebnou milost nyní. Je příliš pozdě dívat se po výzbroji a začínat cvičit, když už na­ stal zápas s nepřítelem.

Co se týče hmotné podpory, Hudson Taylor pokračoval: Netřeba vám připomínat štědrou pomoc, kterou nám v době nouze poslal Pán prostřednictvím jistých dárců, ani požehnanou skutečnost, že On zůstává věrný a nemůže sám sebe zapřít. Jestliže Mu opravdu důvěřujeme a snažíme se získat pomoc pouze od Něho, nemůžeme být zahanbeni. Jestliže však nemáme takovou důvěru, pak čím dříve se o tom přesvědčíme, tím lépe. Misijní fondy nebo dárci jsou slabé ná­ hražky živého Boha.

112

"Dny bolestí a noci obtíží" přišly s fyzickým zhroucením začátkem r. 1871. Hudson Taylor zjistil, že narušená činnost jater mu způsobuje ne­ spavost a duchovní deprese. Zvětšily se bolesti hrudníku a nastaly i vážné potíže s dýcháním. A s časem se tyto potíže nezmenšovaly. Za těchto okolností objevil svěží sílu a krásu v tom zaslíbení, které se již projevova­ lo v jeho praktických zkušenostech: "Kdo by však pil vodu, kterou mu dám já" - to je trvalá nabídka, vyjádřená přítomným časem řeckého slo­ vesa. Neměňme Spasitelova slova (říkával často v pozdějších letech)! Není psáno "kdo by se napil", ale "kdo pije". Pán Ježíš nemluví o jediném douš­ ku za celý život, nebo dokonce o častém pití, ale o stálé zvyklosti duše. Plný význam Jeho slov u Jana 6,35 je tento: "Ten, kdo je zvyklý přicházet ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo mi důvěřuje, nebude nikdy žíznit." Zvyk přicházet s důvěrou k Němu je neslučitelný s pocitem hladu a žíz­ ně... Mnozí z nás děláme chybu tím, že jsme spokojeni, protože jsme v minulosti přišli k Pánu Ježíši a napili se jednou vody života. Ale naše žízeň pokračuje teď, v přítomné době! Proto potřebujeme pít (být pijící­ mi) - ano, díky za každou příležitost, která nás nutí k častějšímu pití vody života.

113

16. Oplývající Do rukou Tvých se vložím sám své dílo snáze vykonám. V každičkém dnu, co nám je dán, zázračnou práci koná Pán. Vybráno Třicet let aktivního života věnoval Hudson Taylor Vnitročínské misii jako její ředitel, a dalších třicet let v této odpovědnosti setrval. Šedesát let - to je průměrné rozpětí práce dvou generací, doba, kdy se má strom poznat podle ovoce. Jinými slovy, byla to dostatečně dlouhá doba k pro­ kázání výsledků víry a radosti v Bohu, ve kterých byl jeho život zakoře­ něn. Kdyby zkušenosti, které jsme sledovali, byly jenom citové a nesku­ tečné, kdyby to duchovní nebylo zároveň i praktické, kdyby Bůh nestačil na potřeby svého vlastního díla, nehledě na finanční zajištění nebo lidské záruky, pak zkouška ohněm času by určitě iluze odhalila. Jestliže Hudson Taylor se všemi svými omezeními skutečně obdržel moc a požehnání v ži­ vé jednotě s Pánem Ježíšem Kristem, pak výsledky zůstanou pro věčnost. Všecko je možné Bohu, Kristu, moci Boží v človéku, Mně, když jsem cele proměněn, v Kristu zcela nově přetvořen, z moci hříchu osvobozen, všecky věci jsou mi možné.

V období zkoušky (r. 1870) byl Hudson Taylor stále ještě mladý muž, třicátník. V Misii pracovalo pouze třiatřicet členů. Stanice byly otevřeny ve třech provinciích a obrácení se scházeli v deseti či dvanácti malých sbo­ rech. Pořád to byl "den malých věcí"; přesto tíha odpovědnosti byla velká, protože ji nesl jeden člověk. A ten již byl unaven pěti takovými roky v Číně. 114

Kromě toho koncem r. 1870 bylo zřejmé, že Bergerovi, kteří se tak ochotně a obětavě starali v Anglii o Misii, nebudou moci dále pokračovat ve své houževnaté práci. Selhávající zdraví je nutilo odejít přes zimu do zahraničí. Dům v Saint Hill měl být prodán a všechna korespondence, účetnictví a vydavatelská práce, prověřování kandidátů, praktické zajiš­ ťování jednotlivých potřeb, záležitosti podnikání, to všechno mělo přejít do jiných rukou. Mezi Bergerovými a Hudsonem Taylorem zůstaly i na­ dále vzájemné sympatie a láska, ale odpovědnost za předání této práce ji­ ným Taylor přijímal se zármutkem. Bylo třeba, aby na nějaký čas odjel do Anglie. Z malé předměstské uličky Pyrland Road v severní části Londýna do Saint Hill bylo daleko. Malá místnost v zadní části domu, která měla slou­ žit jako studovna i kancelář zároveň, se nedala porovnat s velkou studov­ nou bratra Bergera. A přece, mnozí lidé s vděčností vzpomínali na dům "číslo šest" a na sousední domy, které byly postupně získávány, když se práce rozšiřovala! Vždyť více než dvacet let byla domácí práce Misie říze­ na z tohoto centra, jen několik kroků vzdáleného od nynějšího ústředí. Modlitební shromáždění v týdnu pořádali v suterénu, kde propojili dvě místnosti mezi sebou. Kolik oddaných mužů i žen, oddělených pro práci v Misii včetně "sedmdesátky" a "stovky" vycházelo ze dveří tohoto stře­ diska. Ale to příliš předbíháme malé začátky z r. 1872, kdy Hudson Taylor byl osamoceným vedoucím Misie doma i řídícím její práce v Číně. Počát­ kem toho roku napsal: Moje cesta zdaleka není snadná. Jsem šťastný v Pánu Ježíši a zce­ la jistý, že On nás nezklame. Ale nikdy od založení Misie jsme ne­ byli více závislí a odkázaní na Boha než teď. Je to dobře. Nepochybně to tak má být. Těžkosti vytvářejí scénu, na které chce se zjevit On sám. Bez nich bychom nikdy nemohli poznat, jak trpělivý, věrný a všemo­ houcí je náš Bůh... Změny v souvislosti s Bergerovými jsou pro mne tvrdou zkouškou. Mám je velmi rád! Zdá se mi, že se přetrhl další člá­ nek řetězu, který mě spojuje s mými drahými zesnulými, na něž stále vzpomínám. Ale Jeho slovo je: "Hle, všecko tvořím nové."

Pro Hudsona Taylora to opravdu muselo být velice těžké, aby zůstal trpělivý při vykonávání kancelářské práce, když ubíhaly dny a týdny, při­ čemž jeho touhou bylo pokročit v plnění velkého úkolu, který Misie pře­ 115

vzala. Nespěchal s uzavíráním nových dohod s dalšími pracovníky, když neměl žádné znamení toho, co měl Pán v úmyslu. Jak snadno se mohl stát netrpělivým nebo jak lehce ho mohlo odradit od práce zdám, že modlitby za opravdové pomocníky nenacházejí odpovědi a přitom povinnosti v kan­ celáři ho zdržují od té práce, které dává přednost. Jak rád by se s někým, kdo procházel podobnými zkouškami, podělil o zkušenosti získané z těch­ to lekcí, kterým se právě učil. Jednomu ze svých spolupracovníků napsal:

Je pro mne velkým potěšením vědět, že k práci mne povolal Bůh. Postavil mne tam, kde jsem, a učinil mne co jsem. Nikdy jsem nehledal pozice a nebudu se bránit je opustit. On ví, proč mne umístil sem - zda k dílu, nebo k učení či utrpení. "Kdo věří, nebude kvapiti" - to není snadná lekce pro Tebe nebo pro mne. Upřímně si myslím, že deset let proběhlo dobře a my bychom měli mít pro ně plné ocenění, když se to­ muto důkladně naučíme... Mojžíš musel odejít do ústraní na čtyřicet let, aby se tomu naučil... Zatím si dejme pozor na spěch, na netrpěli­ vost, na prchlivé tělo a na jeho zklamání a slabosti.

Ale tento život odříkám a skutečného obecenství s Pánem Ježíšem Kris­ tem přinášel ovoce. Je zajímavé všimnout si, jaký byl jeho vliv na mladé lidi. V rušném velkoměstském prostředí Londýna otevřel své srdce Pánu jeden bystrý chlapec. Chtěl se dovědět něco o možnostech práce v Číně. Když se vydal na Pyrland Road, vešel do jednoduše zařízené místnosti, kde se scházeli lidé k modlitebnímu shromáždění. Na tuto svou první ná­ vštěvu vzpomíná takto: Proti vstupním dveřím visel na zdi velký nápis: "Můj Bůh tě zásobí v bídě." Silně to na mne zapůsobilo, protože jsem se dosud s takovými nápisy na zdi nesetkal. Mezi dvanácti až dvaceti lidmi byli přítomni... Hudson Taylor zahájil shromáždění oznámením písně. Sám si sedl za harmonium a píseň doprovázel. Jeho zjev mne nezaujal. Byl slabší postavy a mluvil tichým hlasem. Jako mnoho mladých lidí i já jsem předpokládal, že moc je provázena hlukem. A také jsem očekával, že vedoucí shromáždění bude mít statnou postavu. Ale když řekl "Modleme se" a pak shromáždění na modlitbě nesl k Pánu, moje míně­ ní se změnilo. Nikdy jsem nikoho neslyšel takhle se modlit. Byla v tom jednoduchost, jemnost, něha, upřímnost a moc, co způsobilo utišení 116

a podmanění mé duše. Bylo zřejmé, že Bůh jej přijal do užšího kruhu svého obecenství. Taková modlitba byla jasným výsledkem dlouhého setrvávání "v komůrce" a přicházela jako rosa od Pána. Od té doby jsem slyšel mnoho lidí modlit se veřejné, ale modlitby Hudsona Taylora a Charlese Spurgeona všechny převyšovaly. Může na ně zapomenout ten, kdo je slyšel? Poslouchat, jak se Charles Spurgeon modlí, to byl zážitek pro celý život. Jako by vzal těch šest tisíc přítomných za ruku a vedl je do svatyně. A slyšet Hudsona Taylora vo­ lat a prosit za Čínu znamenalo poznat, co je to "účinná, vroucí, horli­ vá modlitba spravedlivého". Toto první shromáždění, kterého jsem se zúčastnil, trvalo od čtyř do šesti hodin odpoledne, ale mně připadalo jako nejkratší modlitební shromáždění, jaké jsem kdy navštívil. Sestra Soltauová, vzdělaná a citlivá dívka ze západní Anglie, se v Lon­ dýně zúčastnila mildmayské konference. Ubytovala se jako host na Pyrland Road. Slyšela zahajovací projev Hudsona Taylora v hale, kterou napl­ nily tři tisíce lidí. Pozorovala, jak ovlivnil myšlení bratří vedoucích sbory. Ale to, co na ni nejvíce zapůsobilo, byla pilnost Hudsona Taylora v každodenním životě, jakým způsobem nesl břemena, těžkosti, jak denně procházel zkouškami víry s radostí v Pánu. Po delší době o tom sestra Sol­ tauová napsala:

Pamatuji si napomenutí Hudsona Taylora, abych svá přání ozna­ movala pouze Bohu a nešířila je kolem sebe. Byla jsem velice dojata, když jsme jednoho dne měli jen skromnou snídani a k obědu téměř nic nezbývalo, a on zazpíval dětskou píseň: "Ježíš mne miluje, já vím, vždyí mi to Bible praví." Pak nás svolal, abychom chválili Pána za Jeho neměnnou lásku a přednesli Mu naše potřeby s dovoláváním se Jeho zaslíbení. A než den skončil, radovali jsme se z Jeho štědrých odpovědí. Hudson Taylor nebyl po odchodu Bergerových do důchodu deprimován nedostatkem finančních prostředků ve fondu, ale ještě s větší jistotou než dříve očekával zlepšení této situace. Jednoho dne, když v novém působišti na Pyrland Road stál před velkou mapou Číny, obrátil se k několika pří­ tomným přátelům se slovy: "Máte takovou víru a chtěli byste se připojit

117

ke mně, abychom prosili Boha o povolání a vystrojení osmnácti mužů, kteří by mohli být vysláni po dvou do provincií, kam dosud evangelium nebylo přineseno?" Sestra Soltauová byla v té skupině a dosud vzpomíná, jak se chytili za ruce před mapou Číny a s horlivostí slíbili, že se denně budou modlit za osmnáct evangelistů tak dlouho, dokud nebudou vyslyšeni. O tom, že věři­ li Bohu, nebylo pochybností. Ale málokdo snil o takové široké expanzi evangelia, která nastala. Kdo předpokládal, že o důležitou část rozvoje Mi­ sie se začne starat samotná sestra Soltauová? Nebo jakou jedinečnou služ­ bu prokáže bratr F. W. Baller, ten bystrý mladík, o kterém jsme se zmíni­ li? Oba byli tehdy přitaženi k dílu pod působením překypujícího života Hudsona Taylora. Čas očekávání přinesl úrodu. Potom, když už se Hudson Taylor mohl vrátit zpět do Číny, zanechal v Londýně Výbor, v němž byli jeho osvědčení přátelé. Navíc sestra Blatchleyová pečovala o dům a o děti na Pyrland Road. Nebyla to velká suma, kterou převedl na čestnou sekre­ tářku - dvacet jedna libra, - to bylo vše, co měli k dispozici. Ale byli bez dluhů, a Hudson Taylor s důvěrou psal přátelům Misie:

Nyní, když se dílo rozrostlo, je zapotřebí více pomocníků doma i v zahraničí. Ale principy práce zůstávají tytéž. Jako doposud, finan­ ční pomoc budeme žádat skrze modlitbu od Boha. On sám to potom položí na srdce těm, kteří jsou připraveni, aby si je mohl použít jako své nástroje. Když budou peníze, poukážete je do Cíny, když nebudou, nepošlete žádné. A my y Číně nebudeme naléhat na vás, kteří se o prá­ ci budete starat doma, abychom neupadli do dluhů. Naše víra by se měla osvědčit stejně jako dříve, protože Pán dokáže svou věrnost vždycky. A i kdyby naše víra selhala, On nemůže zklamat - protože je psáno: "Jestliže my jsme nevěrní, On zůstává věrný." Jak potřebná byla tato jistota víry právě nyní, když se Hudson Taylor jako vedoucí Misie po patnácti měsících nepřítomnosti objevuje v Číně! V důsledku nemocí a jiných překážek se misijní práce v řadě starších sta­ nic dostala do nesnází. Malé sborečky již nebyly tím, čím být měly. Ve stanicích bylo příliš málo lidí, některé byly uzavřeny, a přitom Hudson Taylor přicházel s cílem začít práci v nových, dosud evangeliem nezasaže­ ných oblastech. To jediné, co za tohoto stavu mohl dělat, bylo obnovení práce ve stávajících stanicích. Bylo dobré, že pro své pohodlí a pomoc měl

118

s sebou oddaného průvodce, kterého mu do jeho života přivedl Bůh. Byla to Jenny Fauldingová, nejoblíbenější vedoucí práce mezi ženami v Hangchow, která se stala jeho druhou ženou. Po jeho boku začínala nesobeckou službu, v které se stala na třiatřicet let drahou celému společenství Misie. Ale manželé byli od sebe často vzdálení. Hudson Taylor ji v zimním poča­ sí rád ušetřil cestování, které sám musel vykonávat často za nemalých obětí a v hlubokém sněhu. Z jedné uzavřené stanice napsal:

Pozval jsem členy sboru a přátele, aby se mnou zítra poobědvali. Chtěl bych se s nimi sejít a mít je všechny pohromadě. Kéž by nám Pán dal své požehnání. Ačkoli jsou tu věci nesnadné, nejsou beznaděj­ né. S Božím požehnáním se velmi brzy zlepší, jestliže se o to budeme snažit a starat. Pro praktickou povahu víry Hudsona Taylora byla charakteristická tato stručná věta: "S Božím požehnáním se věci rychle zlepší, když se o to bu­ deme snažit a starat." Sám si vzal na starost nejtěžší místa. V závislosti na oživující moci Ducha svátého, v trpělivosti a na modlitbách pokračoval v nápravě těžkostí a ve výchově obrácených Číňanů i misionářů k nové opravdovosti. Doprovázen svou manželkou v údolí Yangtze, strávil tři mě­ síce v Nankingu. Mnoho času věnoval přímé evangelizaci. Z tohoto města napsal:

Při evangelizaci používáme promítání obrázků a kreseb, na které přichází mnoho lidí. Kážeme jim Ježíše... Minulý večer přišlo do kaple kolem pěti set posluchačů. Někteří tam nezůstali dlouho, jiní tam byli téměř tři hodiny. Kéž Pán požehná náš pobyt přidáním duší... Každé odpoledne přicházejí ženy, aby viděly a slyšely.

O tom, co jej vnitřně neslo, můžeme něco vyčíst z otázky v dopise ses­ tře Blatchleyové. Jestliže stále pijete z toho Pramene, čím bude váš život přetékat? Ježíšem! Ježíšem! Ježíšem!

Ten kalich, který Hudson Taylor nesl, byl plný, a z pohledu jeho obe­ cenství s Pánem byl přetékající. Jeho návštěvy plnily svůj účel a pokračo­ val v nich, dokud alespoň jednou nenavštívil každou živou stanici i téměř

119

každou zrušenou stanici Misie. Nezávisle na tom vyhledával čínské vedou­ cí v každém místě, evangelisty a kolportéry, učitele a "biblické ženy". Té­ měř bez výjimky jim osobně pomohl. Kdykoliv bylo možné, aby manželé byli spolu, pomoc Jenny Taylorové byla neocenitelná. Často dlouho do noci vyřizovali korespondenci. Mnohokrát ho doprovázela na lékařských výpravách, nebo Růstala na stanici, kde byli nemocní, zatímco on pokračo­ val v cestě na další stanice. Jakou radost měli z jeho lékařských znalostí, protože v tom období nebyl v Misii žádný lékař, a dokonce ani nikde jinde mimo smluvní přístavy. Je třeba říci, že to velice zvětšovalo .břemeno, kte­ ré Hudson Taylor nesl. Když například přijel na vzdálenou stanici, našel tam osmadvacet dopisů, jež čekaly na vyřízení. Do rána mu trvalo napsání listu lékařských pokynů pro novorozeně A-liangových; A-liang byl vzácný pomocník v Chin-kiangu. Ale ať to vyžadovalo delší dopis, nebo zvláštní cestu, Hudson byl vděčný za všechny a za každý způsob, kterým mohl po­ moci. Nejvíce toužil po tom, aby "byl služebníkem všech". Asi po devíti měsících mohl napsat: Pán nám dal úspěch a dílo roste, zvláště v nejdůležitější části "pomoci domorodců ". Čínští pomocníci sami potřebují mnoho pomoci, mnoho péče, mnoho instrukcí. Ale pak se stávají schopnějšími, pohoto­ vějšími, stejně jako početnějšími, a bezpochyby je v nich naděje pro Čínu. Na cizí misionáře se dívám jako na lešení kolem rostoucí budo­ vy. Čím dříve se bez něho obejdeme, tím lépe. Nebo raději, čím dříve může být přemístěno někam jinam, aby plnilo svůj dočasný úkol, tím lépe.

Jaké modlitby a vize šly ruku v ruce s touto vytrvalou prací! Bylo by snadné ztratit smysl pro naléhavost velké potřeby v pozadí v návalu bez­ prostřední nouze. Zvláště, když fondy pro existující práci nebyly nijak nadbytečné. Ale s Hudsonem Taylorem to bylo právě naopak. Na cestách od místa k místu, při dlouhém cestování zalidněným venkovem mezi sta­ nicemi, přenechával práci schopným lidem. Ale jeho srdce stále víc a více bilo vstříc nezasaženým oblastem, jak bližším, tak vzdáleným.

Minulý týden jsem byl v Taipingu (psal Výboru v Londýně). Byl právě den trhu. Mé srdce bylo velmi pohnuto davy, které doslova ucpaly cesty na dvě či tři míle tak, že jsme se sotva prodrali. Velmi 120

málo jsme kázali, protože jsme hledali místo pro stálou práci. Ale já jsem byl nucen ustoupit k městské zdi a volat k Bohu, aby se smiloval nad lidmi, aby otevřel jejich srdce a umožnil nám vstoupit mezi ně. Bez jakéhokoliv úsilí z naší strany jsme se nakonec dostali do styku se čtyřmi toužícími dušemi. Jeden starý muž nás vyhledal, nevím jak, a následoval mne k naší lodi. Pozval jsem ho dovnitř a chtěl jsem znát jeho jméno. "Jmenuji se Dzing," odpověděl. "Ale moje otázka, která mne plní úzkostí a na kterou nenacházím odpověď, je - co mám dělat se svými hříchy? Naši učitelé říkají, že není žádný budoucí život, ale nemohu tomu věřit... Och, pane, když jdu spát, tak na to myslím. Když si za dne sednu o samotě, přemýšlím. Tak myslím, přemýšlím, ale nedovedu po­ vědět, co se s mými hříchy dá dělat. Je mi dvaasedmdesát a nemohu očekávat, že se dočkám další desítky. Jedno přísloví říká: Dnešek ne­ zná úděl zítřka. Můžete mi povědět, co mám udělat se svými hříchy?" "To opravdu mohu," řekl jsem. "Abychom mohli odpovědět lidem právě na tuto otázku, jeli jsme tolik tisíc mil. Poslouchejte a vysvětlím vám, po čem toužíte a co potřebujete vědět." Když se moji společníci vrátili, znovu slyšel nádherný příběh Kříže a opouštěl nás smířený a uklidněný. Jak potěší vědomí, že jsme zde pronajali dům! Doufáme, že brzy bu­ deme mít křesťanského kolportéra, který bydlí v městě.

Právě totéž dílo bylo třeba dělat ve více než padesáti městech této jediné provincie Cheh-kiangské, ve městech bez jediného svědka Kristova. A co ty milióny čekajících v nich! Sám na své lodi mohl Hudson Taylor pouze složit toto břemeno na Pána. Jeho víra byla posilněna a v jedné z jeho Bi­ blí můžeme přečíst záznam, který si udělal následujícího dne - 27. 1. 1874: Žádal jsem Boha, aby přidal padesát nebo sto domorodých evange­ listů a tolik misionářů, kolik jich je třeba k otevření čtyř Fuzských a čtyřiceti osmi Hsienských stále neobsazených měst v Cheh-kiangu. Prosil jsem také za muže, kteří by pronikli do devíti neobsazených pro­ vincií. Prosil jsem ve jménu Ježíšově. Děkuji Ti, Pane Ježíši, za zaslíbení, která jsi mi v tom dal a na něž se mohu spolehnout. Dej mi všechnu potřebnou sílu těla, moudrosti mysli, milosti duše ke konání Tvého tak velikého díla. 121

Přesto však - divně to zní - bezprostředním výsledkem této prosby ne­ bylo přidání síly, ale vážné onemocnění Hudsona Taylora. Týden za týd­ nem ležel v bezmocném utrpení, schopen pouze držet se vírou nebeské vi­ ze. Finanční zdroje pro ten měsíc byly tak nízké, že ani nevěděl, jak je má rozdělit. Pro rozšíření práce nezbývalo vůbec nic. "Ale půjdeme dál do vnitrozemí," napsal sekretářce do Londýna. "Doufám, ze zanedlouho uvidím, jak se v některých opuštěných provin­ ciích evangelizuje. Toužím po tom ve dne a modlím se za to v noci."

Snaha o rozšíření evangelizace v Číně se nikdy nezdála tak nemožná jako nyní. Ale v jeho Bibli byla zapsána tato transakce jeho duše s Bohem, a v jeho srdci bylo přesvědčení, že Boží čas pro vnitřní Čínu téměř přišel. A pak, když ještě ležel a pomalu se zotavoval, byl mu podán dopis, který šel z Anglie dva měsíce. Byl od neznámého pisatele. Můj drahý pane (psala nějaká roztřesená ruka), děkuji Bohu, že během dvou měsíců - jak doufám - budu moci přenechat vašemu Výbo­ ru k dalšímu použití pro práci Misie osm set liber1. Pamatujte prosím na další provincie... Myslím na vaše nádherná hesla: "Pán - naše korouhev"; "Pán opatří". Když se víra dívá vpřed a vysílá chválu, jsem si jist, že Hospo­ din zástupů se přizná a ocení to. Osm set liber pro "nové provincie"! Rekonvalescent nemohl uvěřit, že četl dobře. Zdálo se mu, že to tajemství, které bylo skryto v jeho srdci, se nyní na něho dívá z cizího dopisního papíru. Tento dopis byl dokonce odeslán dříve, než zapsal svou prosbu do Bible. Právě teď, kdy to nejvíce potřeboval, obdržel toto zvláštní potvrzení. Tak Boží čas jistě nastal! První krok z jeho "nemocničního pokoje" vedl zpět do údolí Yangtze. Tyto jarní dny byly svědky pozoruhodného shromáždění v Chin-kiangu. Podobně jako do všech ostatních stanic, i tam přišel mezi čínské křesťany nový život. Obrácení byli přijímáni do sborů a domorodí vedoucí rostli v horlivosti a prospěšnosti. Starší misionáři byli povzbuzeni v práci ve středu svých velkých obvodů. Mladí misionáři dělali pokroky v jazyce a těšili se na průkopnickou práci. Všichni, kteří se jen mohli vzdálit ze Rovnocenné asi čtyřem tisícům dolarů ve zlaté.

122

svých stanic, přišli na týden modliteb a rozhovorů s Hudsonem Taylorem. Pak s ním bratr Judd vyrazil proti proudu Velké řeky hledat základnu pro tak dlouho vyprošovanou západní větev Misie.

Není to úžasné od našeho Pána, že nás tak povzbudil, když jsme byli těžce zkoušeni naprostým nedostatkem prostředků ve fondu ?

Vždyť neměli nadbytek peněz, se kterými by mohli počítat pro rozšíření práce. A zaznamenali novou radost a naději, jak můžeme usuzovat z ná­ sledujícího dopisu příteli, jehož víra byla hluboce zkoušena.

Naši práci dosud nikdy neprovázely takové zkoušky a naše víra ne­ byla dosud tak velice zneklidněna. Nemoc naší milé přítelkyně Blatchleyové a její velké přání vidět mne, potřeby našich drahých dětí, stav fondu, nutnost změn v práci, abychom některým umožnili odjet domů a jiným odejít pryč z misijní práce, řešení související s rozšířením práce, a mnoho dalších věcí, které ani nelze perem popsat, by byly dr­ tivým břemenem, kdybychom je museli nést sami. Ale Pán nese nás a také i tato břemena. A proto můžeme být šťastni v samém Bohu nikoliv v Něm plus bankovní účet - a tak jsem nikdy nepoznal větší osvobození od pečování a starostí. Minulý týden, když jsem dojel do Šanghaje, jsme měli velkou nouzi. V poště nebyla žádná peněžní poukázka! A na účtu nebyla žádná hoto­ vost. Toto břímě jsem složil na Pána. Když jsem se příštího rána pro­ budil, měl jsem sklon k trápení. Ale Pán mi dal slovo - "Já znám je­ jich bolesti a přijdu je vysvobodit"; "Jistě, Já budu s tebou" a ještě před šestou ráno jsem dostal jistotu, že pomoc je po ruce. Před polednem jsem od George Múllera obdržel dopis, který byl doručen do Ning-po a proto mne dostihl opožděně. Obsahoval více než tři sta li­ ber. Moje nouze je teď velká a naléhavá, ale Bůh je větší a mnohem bližší. A protože On je, a je tím, čím je, všechno musí být, všechno je a všechno bude dobré. Och, můj drahý bratře, ta radost z poznání ži­ vého Boha, z vidění živého Boha, ze spočívání v živém Bohu v našich zvláštních a nám vlastních okolnostech! Ale já jsem Jeho zástupce. On hledí na svou čest, stará se o své služebníky a doplňuje všechny naše potřeby podle svého bohatství. Ty pomáháš svými modlitbami, prací víry a činy lásky. Vyšší odborná misijní a teologická V Zídkách 402, 280 02 Kolín

A poznámka sestře Taylorové asi z téže doby (duben 1874) dýchá po­ dobnou důvěrou: "Včera jsem měl v rukou 87 centů. Pán kraluje; tady je naše radost a spočinutí!"

A bratru Ballerovi dodává, když suma byla stále nižší: "Máme toto a všechna zaslíbení Boží. Dvacet pět centů," připomíná v dopise, "plus všechna zaslíbení Boží! Proč se člověk cítí tak bohatý, jako Croesus, a zpívá: Nezazněním svůj požehnaný stav za všechno zemskě dobro nebo velikost; a zatímco má víra se drží své opory, já nezávidím hříšníkovi zlato."

Písní jarní konference v Chin-kiangu bylo: "Pán jedním či druhým způ­ sobem opatří." S tímto na mysli psal Hudson Taylor sestře Blatchleyové:

Jsem si jist, že když budeme očekávat, Pán opatří... Brzy uvidíme, tj. br. Judd a já, jestli budeme moci založit ústředí ve Wuchangu, odkud se otevírá západní Čína, a do jaké míry nás Pán zmocní. Je pro nás naléhavé vynaložit toto úsilí nyní, ačkoli jsme tak zesláblí jak potřebou provincií, kde dosud nebylo zvěstováno evangelium, tak nedostatkem peněz ve fondu. Vždyť nemáme dost prostředků ani na všeobecné úče­ ly... Neumím si představit, jak můžeme obdržet pomoc během příštího měsíce, ačkoli očekávám s Jistotou, že se nám jí dostane. Pán nemůže zklamat a ani nezklame.

A přece právě v té době začaly nové těžkosti a zdržování. Statečná a až do konce věrná sestra Blatchleyová se ujala svých mnoha povinností, jak­ mile jí to zdraví dovolilo. Péči potřebovaly děti na Pyrland Road a domácí práce Misie, která se během její nemoci téměř zastavila. Záležitosti se stá­ le více vracely do jejích rukou. Jen co zařídili byt bratra Judda ve Wuchan­ gu, manželé Taylorovi pospíchali domů. Ale ještě dříve, než mohli opustit Čínu, milovaná přítelkyně, kterou chtěli vystřídat, odložila všechna bře­ mena a odešla k Pánu. Divný a bolestný byl návrat domů o několik týdnů později. Místo sestry Blatchleyové našli prázdné, děti byly roztroušené ä týdenní modlitební 124

shromáždění nepokračovala. Ale ani to nebylo nejhorší. Při cestě po Yangtze s bratrem Juddem se Hudson Taylor vážně zranil pádem. Poraně­ ní páteře se objevovalo pomalu. Neprojevilo se dříve, až po několika týd­ nech uspěchaného života v Londýně. Nastalo postupné ochrnutí dolních končetin, až byl Taylor zcela upoután na lůžko. V rozkvětu života byl hu­ čen odejít do ústraní, mohl jen ležet v honu' místnosti s vědomím všeho, co bylo třeba vykonat a podniknout. Ležel tam - a radoval se v Bohu. Ano, radoval se v Bohu! S tužbami a nadějemi tak neomezenými, jako potřeb­ nými, jež ho zneklidňovaly. S prosbami, které na modlitbách přednášel Bohu, a odpověďmi, jež mu Bůh dával. S možnostmi otevírajícími se v Číně. S vlnou duchovního požehnání oživujícího sbory doma, po kte­ rých toužil, aby pronikly do misijních kanálů, a lidsky řečeno s malou na­ dějí, že by mohl někdy znovu vstát a chodit. Jeho nejhlubším zážitkem byla radost z vůle Boží jako toho, co je "dobré, milé a dokonalé". Jisté je, že od tohoto místa bolesti vytryskl pramen širokého proudu misijní práce. Úzká postel se čtyřmi podstavci - to byl celý prostor, do kterého byl Hud­ son Taylor uzavřen. Ale mezi dvěma podstavci u nohou postele byla stále mapa! Ano, visela tam mapa celé Číny a kolem něho dnem i nocí byla Pří­ tomnost, ke které přistupoval ve jménu Ježíšově. Zanedlouho, když mod­ litby byly plně vyslyšeny a průkopníci Misie kázali v těch vnitročínských provinciích Krista daleko a široko, jeden vedoucí skotské církve řekl Hudsonovi Taylorovi: "Někdy musíte být v pokušení pýchy, jak nádher­ ným způsobem si vás Bůh použil. Pochybuji, že by se dostalo některému žijícímu muži větší cti." "Naopak," byla vážná a opravdová odpověď, "často si myslím, že Bůh musel vyhlížet někoho hodně malého a dost sla­ bého, aby ho mohl použít, a že nalezl mne." Rok se blížil ke konci, ale jeho zdravotní stav se nezlepšoval. Mohl se sice hýbat, ale na posteli se dovedl obrátit pouze za pomoci provazu upev­ něného nad ním. Zpočátku se snažil trochu psát. Teď nemohl ani udržet pero. Na začátku roku 1875 si našel cestu do křesťanského tisku malý pa­ pírek nadepsaný: "Apel k modlitbám: V zájmu více než 150 miliónů Čí­ ňanů." Stručně vypisoval fakta o devíti provinciích, kam ještě nepřišlo evangelium, a o cílech Misie. Čtyři tisíce liber, psalo se, bylo nedávno dá­ no na speciální účel šíření evangelia v těchto vzdálených oblastech. Čínští křesťané jsou připraveni zúčastnit se této práce. Je naléhavá potřeba větší­ ho počtu misionářů, mladých mužů ochotných snášet jakékoliv těžkosti na

125

dané cestě. "Chce každý z vás, křesťanských čtenářů," pokračoval článek, "ihned pozvednout své srdce k Bohu a minutu se horlivě modlit, aby Bůh tento rok povolal osmnáct vhodných mužů, kteří by se zasvětili tomuto dílu?" V této výzvě se neříkalo, že vedoucí Misie je celým svým zjevem bez­ mocný invalida. Neříkalo se nic o skutečnosti, že čtyři tisíce liber přišlo od Hudsona Taylora a jeho ženy. Byla to část jejich kapitálu, který celý odlo­ žili na Boží dílo. V článku také nebyla zmínka o jejich závazku, daném před dvěma lety, že se budou modlit za osmnáct evangelistů tak dlouho, dokud nebudou dáni. Ale ti, kteří četli tento malý článek, cítili, že za těmi slovy musí být skryto mnoho. Byli pohnuti i takoví lidé, kteří se nenechají ovlivnit něčím, co nemá kořeny hluboko v Bohu. Zanedlouho korespondence Hudsona Taylora velice vzrostla. S radostí ji vyřizoval - nebo raději viděl, jak ji vyřizuje Pán.

Misie nemá žádné' placené pomocníky (psal o této době), ale Bůh vedl dobrovolníky - bez předběžného ujednání - aby přicházeli den za dnem psát odpovědi podle mých diktátů. Jestliže někdo přišel ráno a nemohl zůstat tak dlouho, až budou zodpovězeny všechny dopisy, by­ lo jisté, že přijde jiný pomocník nebo možná jeden nebo dva, kteří po­ čítají s odpolednem. Příležitostně jeden mladý přítel, zaměstnaný ve městě, přicházel po úředních hodinách dělat nezbytné účetnictví anebo dokončit již rozepsané dopisy. Tak to bylo den za dnem. Jedno z nej­ šťastnějších období mého života byla ta část silné bezmocnosti, že jsem nemohl dělat nic, než se radovat v Pánu, "čekat trpělivě na Něj" a vi­ dět Jej, jak uspokojuje potřeby. Nikdy předtím nebyla má korespon­ dence tak pravidelně a rychle vyřizována. A těch osmnáct od Boha žádaných mužů začalo přicházet. Napřed probíhala korespondence, pak mne přišli navštívit do mého pokoje. Brzy jsem měl u postele třídu studentů čínštiny. Pán je všechny vyslal do misijní práce v pravý čas. Pak se drazí přátele z Miltmay začali modlit za mé uzdravení. Pán požehnal použité prostředky a já jsem byl pozdvižen. Jeden z důvodů, proč jsem byl vyřazen z misijní práce a od­ ložen stranou, pominul. Kdybych byl v pořádku a schopen se hýbat, mohl by si někdo myslet, že to byla moje naléhavá výzva, a nikoliv na prvním místě Bůh, která zajistila vyslání těch osmnácti mužů. Ale prá126

vě to, že jsem byl úplně odložen stranou, schopen pouze diktovat žá­ dost o modlitby, to jasně ukazovalo, že zde přišla odpověď na naše modlitby. Úžasné byly v té době také odpovědi na modlitby ve věci fondu. V po­ slední době bylo měsíčně telegraficky poukazováno do Číny tak málo pe­ něz, že příjem byl téměř o 235 liber menší, než byla průměrná potřeba. Záležitost byla přinesena před Pána v naléhavé prosbě. On ve své dobrotě je nenechal na odpověď dlouho čekat. Tentýž den listonoš přinesl dopis, ve kterém byl šek "z prodeje mísy" - a suma byla 235 liber, 7 šilinků, 9 pencí. Hudsona Taylora při návratu ze shromáždění, kterého se opět mohl zúčastnit, oslovil ruský kníže, jenž ho slyšel mluvit. Když spolu cestovali do Londýna, hrabě Bobrinský vyndal náprsní tašku. "Dovolte, abych vám dal maličkost," řekl, "na vaše dílo v Číně." Bankovka, kterou mu podal, byla velká. Hudson Taylor si uvědomil, že v tom musí být nějaký omyl. "Nechtěl jste mi dát pět liber?" zeptal se. "Vrátím vám prosím tu ban­ kovku, protože je to padesát!" "Nemohu to vzít zpět," odpověděl hrabě, ne méně překvapený. "Chtěl jsem vám dát pět liber, ale musel to být Boží úmysl, abyste měl padesát. Nemohu to vzít zpět." Pod dojmem toho, co se stalo, došel Taylor na Pyrland Road, kde našel domácí shromážděné k mimořádné modlitbě. Poukázka pro Čínu měla být odeslána, ale po ruce měli o 49 liber, 11 centů méně. A tam položil na stůl onu padesátilibrovku. Nebylo to snad přímo z Otcových rukou? Ale i přes všechny vyslyšené modlitby těchto let otevření vnitřní Číny pro evangelium bylo ještě vzdálené. Skutečně, po vypravení osmnácti prů­ kopníků do Číny přišla doba, kdy se zdálo, že nic nemůže zabránit válce kvůli zavraždění jednoho britského představitele. Jednám se vlekla již čty­ ři měsíce, ale čínská vláda nechtěla dát vůbec žádné zadostiučinění. Brit­ ský vyslanec čekal každou chvíli odvolám z Pekingu. Změna nepřátel­ ských vztahů se zdála být nemožná. A tak se přátelé Misie snažili Hudsona Taylora se skupinou osmi pracovníků odradit od plavby. "Všichni se budete muset vrátit," říkali. "A co se týče vyslání průkopní­ ků do vzdálenějších provincií, to je úplně vyloučeno." 127

Byla někde chyba? Byli lidé i peníze dáni zbytečně? Má vnitřní Čína stále ještě zůstat uzavřena evangeliu? V kabině třetí třídy na francouzském parníku byl na kolenou muž, který vyjednával s Bohem.

"Má duše touží, ó, jak silně," napsal před dvěma roky, "po evangeli­ zaci těch sto osmdesáti miliónů lidí v dosud evangeliem nezasažených provinciích. Ach, kéž bych měl sto životů, abych je dal, nebo strávil pro jejich dobro!" Vše, co bylo v jeho silách, vykonal. Udržoval si vizi nezkalenou přes všechna zklamání. A teď? Ale Boží čas opravdu přišel. U Boha není nikdy "příliš pozdě". V po­ slední chvíli došlo ke změně na čínském ministerstvu zahraničí. Místokrál Li Hung-chang spěchal k pobřeží, aby zastihl britského ministra v Chefu. Tam byla podepsána pamětihodná smlouva, která umožňovala svobodný vstup do všech částí Číny. "Právě, když naši bratři byli připraveni," s potěšením vzpomínal Hudson Taylor, "ani příliš brzy, ani příliš pozdě, se jim dlouho zavřené dveře samy od sebe otevřely."

128

17. Rozlévající se do šíře Jen můj Pán, jen Kristus - On je lásky zřídlo! Ta hluboká, sladká, věčná lásky studna. Žízeň mou neztišil žádný pramen světa, hlouběji piji shůry, ač jsem dole - u dna. A. R. Cousin Třicet tisíc mil procestovali v následujících dvou letech průkopníci Misie napříč vnitročínskými provinciemi. Všude přinášeli zvěst o osvobo­ zující a vykupující lásce. A to přineslo Hudsonovi Taylorovi jednu z nej­ těžších zkoušek víry, s jakou se kdy setkal. Protože země se ukázala úžas­ ně otevřená, bylo přirozené, že po letech těžkostí v přípravě cesty chtěli mladí misionáři využít vhodné příležitosti k založení vlastních domovů, odkud by pracovali jako z pevného, dobře zřízeného střediska. To samo­ zřejmě znamenalo mít ženy hospodyně, domov a rodinu. Několik průkop­ níků bylo zasnoubeno a čekalo jen na souhlas Hudsona Taylora, aby vzali prvé bílé ženy jako své spolupracovnice do hlubokého vnitrozemí. Pravdě­ podobně nemohli předvídat, stejně jako jejich vedoucí, co všechno to bude znamenat. Zanedlouho by další ženy měly nastoupit obtížnou cestu, aby pokračovaly v práci započaté zaneprázdněnými matkami ve vzdálených domovech. Hudson Taylor se s tím vším setkal již před léty a začal podporovat plán práce mezi ženami. Protesty byly ohromné tak, jak to předpokládal, když svolil k odjezdu prvého nového manželského páru do nové oblasti. Vyžadovalo to přinesení nové oběti a stoupaly nároky na víru a vytrva­ lost. Situace postupně pronikala na veřejnost. Kritika, které Hudson Taylor čelil rok nebo déle, byla hlavně zaměřena proti všeobecně rozšířenému cestování průkopníků. Ne všechno se na těchto cestách dařilo. Bylo možno zaznamenat nebezpečí a zklamání, stejně jako slavné povzbuzení. "Zvenčí boje, zevnitř obavy, strach" jako za starodávna. A Hudson Taylor, zdržují­

129

cí se v Chin-kiangu administrativní prací Misie, byl rád, že je po ruce k vedení a posile. Tajemství jeho vlastní síly se nemuselo hledat daleko. Kdykoli to práce dovolila, měl ve zvyku sednout si k harmoniu a pro občerstvení hrál a zpíval mnohé oblíbené písně. Ale obvykle se vracel ke svému "Ježíši, spočívám, odpočívám v radosti, kterou jsi Ty, objevuji velikost Tvého mi­ lujícího srdce." Jeden z oněch osmnácti evangelistů, George Nichol, byl s ním, když jednou byly do kanceláře doručeny dopisy přinášející zprávy o vážných nepokojích na dvou starších stanicích Misie. Mladý muž se domníval, že Taylor si přeje být o samotě. Když byl téměř na odchodu, k jeho překva­ pení si někdo začal pískat. Byl to jemný refrén téže milované písně: "Ježíši, spočívám, odpočívám v radosti, jíž jsi Ty..." George Nichol se obrátil a nemohl si pomoci, aby nezvolal: "Jak si mů­ žeš pískat, když naši přátelé jsou v takovém nebezpečí!" "Chtěl bys, abych se strachoval a trápil?" byla tichá odpověď. "To by jim nepomohlo a mně by to určitě učinilo neschopným pro mou práci. Já jsem právě to břemeno uvalil na Pána." Ve dne v noci bylo jeho tajemstvím toto: "Jen uvalit břemeno na Pána." Ti, kteří v malém domě v Chin-kiangu ve dvě či ve tři ráno nespali, mohli pravidelně zaslechnout jemný refrén této oblíbené písně Hudsona Taylora. Naučil se, že pro něj je právě ten požehnaný život spočinutí a radosti v Pánu za všech okolností ten jedině možný život, ať měl do činění s velkými, či malými těžkostmi a ať přicházely zvenčí, nebo zevnitř. ***

Hudson Taylor byl opět doma v Londýně. Šest miliónů lidí v severní Číně trpělo hladem v provincii, kde nebylo misionářů kromě několika má­ lo průkopníků Vnitročínské misie. Děti umíraly po tisících a mladé dívky byly prodávány do otroctví a odváděny po skupinách do měst ležících dále na jihu. Hudson Taylor se vrátil domů obtížen strašnou situací. Dělal vše, co bylo v jeho silách, aby urychlil dílo výpomoci, úlevy. Pohotově byly zřízeny fondy pro záchranu dětí. Ale kde se najdou ženy, které by šly do této postižené provincie, aby se chopily práce? Žádná bílá žena nikdy ne­ byla za pohořím, jež oddělovalo Shansi od pobřeží. A dostat se tam zna­ 130

menalo čtrnáctidenní cestování povozy taženými mulami po nebezpečných cestách a s ubohými zájezdními hostinci na nocleh. Pro to, aby na sebe vzali tento úkol, se měli Taylorovi rozdělit, sotva byl Hudson několik málo měsíců doma. Malý obnošený notes připomíná zkušenosti, kterými byla víra jeho ženy posílena, když čekala na Boha, aby poznala, zda toto povolání bylo skutečně od Něho, či nikoliv. Ale když to konečně věděla, dokonce ani děti Hudsona Taylora, jehož návrh to byl, ji v tom nemohly zadržet. Dvě její vlastní, čtyři starší děti a jedna adoptovaná dcerka tvořily sedmičlennou mladou rodinu, kterou měla opustit. Kdo se o ně bude starat? Všechny své starosti položila před Boha. Nejen, že je zodpověděl uspokojením všech potřeb, jež vznikly, ale dal i milost pro rozloučení a pro všechnu tu těžkou a nebezpečnou práci v Číně.

Přesto je třeba milovaných mužů (napsal Hudson Taylor před pří­ chodem domů). Och, kéž Bůh nám dá, tobě i mně, toho ducha... Cítím se tak zahanben, že ty a drahé děti by mne měly více dojímat než milió­ ny hynoucích zde - zatímco my máme jistou společnou věčnost.

Po tom, kdy jeho vlastní žena ukázala cestu pro obtížnou práci v Číně, bylo pro Hudsona Taylora snazší, aby se další ženy připojily k předním řadám, k frontovým liniím. Když se o rok později (1879) opět manželé spojili, bylo součástí jeho odměny, že ji mohl mít v Číně po svém boku jako tu, která tiše otvírala ženskou práci v jedné vnitročínské provincii za druhou. Fascinující a dojemný jako nějaká povídka je příběh těchto let. První bílá žena, která šla v Číně tak daleko na západ, strávila podivné vánoce mezi svatebními svršky rozprostřenými po skalách k sušení. A co zástupy, jež je obklopily při jejich příjezdu do cíle cesty! "Téměř celé minulé dva měsíce," napsala sestra Nicholsová z Chinkiangu, "jsem denně viděla stovky žen. Náš dům byl jako tržiště." Nejednou omdlela únavou uprostřed svých hostů. - Jediná bílá žena v provincii se šedesáti milióny obyvatel. Když se vracela k vědomí, vidě­ la, jak ji ovívají, plné zájmu a pohnutí. Jedna paní, která o ni pečovala ja­ ko matka, pro ni poslala přenosnou krytou židli s naléhavým vzkazem slečně Nicholsové, aby ji v ní ihned donesli zpět. Čekala na ni nejpohodl­ nější postel v jejím bytě, a když všechny ostatní ženy vyprovodila ze dve­ 131

ří, sama si k m' sedla a ovívala ji, až ji ukonejšila k sladkému spánku. Pak byl připraven lákavý oběd. Dokud se pořádně nenajedly, nebylo jim se slečnou Nicholsovou dovoleno odejít. Bylo překvapením, že všude očekávali první bílou ženu, která přišla do jejich města. Lidé byli zvědaví, chtěli bílé ženy uvidět a často byli dychti­ ví slyšet jejich poselství. Prokazovali nejen přirozenou zvědavost, ale i opravdové srdečné sympatie. A jak se začalo brzy říkat - žít a kázat Kris­ ta tak otevřeně! Koncem druhého roku činnosti misionářských žen se prů­ kopníci evangelia radovali ze šedesáti či sedmdesáti obrácených, kteří se scházeli v malých sborech v dalekých vnitročínských provinciích. Po tříměsíční cestě proti proudu řeky Han přišla k ženám na severozápa­ dě jako první Emilie Kingová, která byla také první nazývána Domácí (květen 1881). Ale dříve než její krátká cesta skončila, měla radost, že vi­ děla nejméně osmnáct žen pokřtěných ponořením jako vyznání své víry v Krista. Když umírala na tyfovou horečku, tato skutečnost ji pozvedala nad bolest z opuštění manžela a jejich maličkých. Muž bolesti viděl "užitek z práce duše své" mezi těmi, na které tak dlouho čekal, - a také ona byla spokojena. Nikdo lépe neznal cenu, za kterou takové dílo konali, než Hudson Taylor. Nikdo je vytrvaleji nesledoval s neumdlévající modlitbou. Nemohu ti vypovědět štěstí svého srdce (psal své matce uprostřed mnoha zkoušek), když vidím rozšiřující a upevňující se práci ve vzdá­ lených částech Číny. Stojí za to žít a umírat.

Potom nastal rychlý a úžasný rozvoj. Průvodcem každého dalšího po­ kroku, každého projevu moci a požehnání byl Hudson Taylor, jeho vlastní zkušenosti z období utrpení a zkoušek. Život s Bohem a v Bohu se neustá­ le prohluboval. Chvílemi se mohlo zvenčí zdát, že dílo postupovalo jako příval úspěchu. Učinili slavné kroky víry, obdrželi slavné vyslyšení modli­ teb. Ale přípravu srdce před tím a nepřetržité nesení břemene po tom pro­ žívali jen ti, kteří se na nich podíleli v pozadí. Člověk se mlčky zastaví nad takovým zpytováním srdce, zkouškami víry a takovou výchovou duše. Být připraven jít s Bohem bez ohledu na sebe, být denně připraven klidně zemřít, v praktické realitě, připraven být služebníkem svých bratří, být po­ sledním ze všech a služebníkem všech, připraven stát za nimi v ne­ utuchajících přímluvách, nejen nést s nimi jejich selhání a slabosti, ale po­

132

vznášet je tvůrčí vírou a láskou, jež zvedá na vyšší úroveň - takto a jen takto je možný takový duchovní prospěch. Před tímto postupem vpřed, který vnesl do díla nový život, kdy ženy misionářky přišly poprvé do vnitrozemí, bylo období intenzivního a dlou­ hého utrpení. Během r. 1879 byl život Hudsona Taylora třikrát ohrožen vážnými nemocemi. A v následujícím roce, zatímco nová linie byla zkou­ šena a upevňována Božím požehnáním, čelila Misie tvrdým a nahromadě­ ným zkouškám. Sestra Taylorová poukázala na hluboký princip, když v té době napsala:

Nemyslete si, že kdybychom dovolili, aby nás jakékoli těžkosti okra­ dly o spojení s Pánem, že bychom mohli žít hodinu za hodinou vítězně. Ozvěna k nám přicházela ze všech částí Misie. V těch posledních měsí­ cích jsem pociťovala, že to nejdůležitější pro naše dílo jsou ty nevidi­ telné přímluvy nahoře. Naše víra musí dosahovat vítězství pro spolu­ pracovníky, které nám Bůh dal. Oni bojují tu viditelnou a my musíme vybojovat tu neviditelnou bitvu. A troufáme si požadovat méně než stá­ lé vítězství, když je to pro Něj a když přicházíme v Jeho jménu? Ale doby zkoušek, jako podle duchovního zákona, vždy vedly k rozšíře­ ní práce a požehnám. Například tomu tak bylo, když po odchodu od man­ želky, která nemohla být postrádána doma, vedoucí Misie s několika mla­ dými pracovníky namířil k západu na konferenci. Brázdíte Středozemní moře (psal Hudson Taylor) a brzy uvidíte Neapol... Já čekám na parník do Wuchangu. Nemusím a nemohu ti vy­ povědět, jak mi chybíš. Ale Bůh mi dává cítit, jak jsme bohatí v Jeho přítomnosti a lásce... On mi pomáhá radovat se v našich nepříznivých okolnostech, v naší bídě, v odloučení od naší Misie. Všechny tyto těž­ kosti jsou pouze základnou pro projev Jeho milosti, moci a lásky. Jsem velmi zaneprázdněný (pokračuje z Wuchangu, když setkám začalo). Bůh nám dává šťastné chvíle společného obecenství a potvrzu­ je naše principy, podle kterých jednáme.

Tato jedna stručná věta, braná v souvislosti s obtížemi, jež na ně přišly, v jasném světle odkrývá důležité výsledky onoho obecenství ve Wuchan­ gu. Protože v povědomí mladých misionářů zůstávaly vzpomínky na krize a jejich řešení, udržení rovnováhy záviselo na Hudsonovi Taylorovi více, 133

než sám mohl rozeznat a uvědomit si. Po letech modliteb a trpělivého, vy­ trvalého úsilí bylo dosaženo období velkých možností. Vnitřní Čína ležela před nimi otevřená. Posily byly třeba na všech založených stanicích daleko na severu, jihu i západě. Žádného pokroku by nedosáhli, kdyby ustoupili ze svých pozic víry na začátku. Došlo by k tomu, kdyby hleděli více na těžkosti než na živého Boha. Jistě, hotovost na fondech byla nízká po celá léta a nových pracovníků bylo málo. Bylo by snadné říci: "V současnosti není možné další rozšíření práce." Ale nejít vpřed by ochudilo a překazilo dílo ve vnitřní Číně. Promarnit Bohem dané možnosti by znamenalo zane­ dlouho zavírat stanice otevřené za vysokou cenu. To by jistě nebyl Jeho způsob evangelizace ve vnitřní Číně. Co tedy bylo výsledkem těch dnů tichého očekávám' na Boha? Vždyť chvílemi Misie ztrácela i sympatie svých přátel v Anglii. Výsledkem byla naléhavá výzva k domácím církvím - později podepsaná téměř všemi čle­ ny Misie - o vyslání nových sedmdesáti dělníků, kteří by přišli do Číny během následujících tří let. Takové východisko bylo krokem víry. Celko­ vý počet členů Misie tehdy dosahoval sotva stovky. Stav financí ve fon­ dech byl dlouho nízký. Přesto si skupina ve Wuchangu byla tak jista Bo­ žím vedením ve svých konkrétních modlitbách a v očekávám vyslyšení, že jeden z nich zvolal: "Jen kdybychom se mohli znovu setkat, abychom měli spojené shromáždění chvály, když poslední ze sedmdesáti dorazí do Čí­ ny!" Shodli se na době tří let, ve které mohou očekávat vyslyšení svých modliteb (1882-1884), protože by bylo těžké přijmout a vybavit tolik no­ vých pracovníků v kratším čase. "Potom budeme roztroušení široko daleko," řekl jiný misionář a myš­ lenku předchozího spolupracovníka pozměnil takto: "Ale proč nemůžeme mít shromáždění chvály již nyní? Proč neděkovat za sedmdesát nových zvěstovatelů evangelia dříve, než se rozejdeme?" Všichni souhlasili a shromáždění se konalo. A tak ti, kteří se spojili v prosbách, se spojili také v díkůčinění. Sedmdesát nových misionářů během tří let opravdu přibylo. Bylo to úžasné. Ale víra byla různými způsoby vystavena kruté zkoušce. Jedním z těchto způsobů byla vážná finanční situace. Ale ještě vážnější byla zkouška v souvislosti s dílem samým. A přesto mohl Hudson Taylor na­ psat: 134

Stále víc a víc pociťuji požehnání ze skutečné' důvěry v Boha. Víra, kterou zkouší On, snese mnoho, vydrží. A když naše věrnost selže, Jeho zůstane neotřesena. "On nemůže zapřít sám sebe"... V tomto roce, který je plný nezvyklých zkoušek téměř ze všech stran, Pán Ježíš způsobil, aby z mého srdce prýštila Jeho láska, aby jí oplý­ valo. On ví, co v naší službě znamená odloučenost a jiné události a On tak nádherně proměnil všechny ztráty na zisk!... Promiň mi tyhle výle­ vy. Zdá se, jako by se mé šťastné srdce chtělo rozechvět, dokonce i uprostřed počítání a účtování. Jak se chýlil ke konci prvý ze tří roků, ve kterých očekávali příchod těch sedmdesáti, bylo zřejmé, že doma o této výzvě vznikly pochybnosti. Hudson Taylor byl v té době v Chefou a porozuměl, že mu bylo kladeno na srdce prosit Pána, aby tyto pochybnosti zmizely. Bylo to při jednom z každodenních modlitebních shromáždění kolem druhého února. Těch několik málo přítomných si uvědomilo oprávnění k tomu, aby předložili tuto žádost Bohu. Věděli jsme, že náš Otec rád vyhoví žádosti svých dětí. A my jsme Jej prosili s láskou, aby nám způsobil potěšení, když povzbudí bojácné a váhavé doma tím, že povede některého ze svých bohatých služebníků, aby uvolnil prostor velkému požehnání pro sebe a svou rodinu tím, že dobrovolně daruje nějaký obnos pro tento zvláštní účel. O několik dní později Hudson Taylor vyplul do Anglie. O výsledku modlitebního shromáždění se dověděl až v Adenu. Domů totiž nebyla za­ slána žádná zpráva o onom zvláštním modlitebním shromáždění. Ale 2. února na Pyrland Road obdrželi sumu tří tisíc liber se slovy: "Žádej mne, a dám ti pohany za dědictví a nejzazší části země za vlastnictví." Dar byl poslán nezvyklým způsobem. Vedle jmen rodičů na dopisu bylo ještě podepsáno jejich pět dětí. Co mohlo být víc povzbuzujícího, než po­ hled na dar, kterým Bůh viditelně odpověděl na modlitby? Totéž se stalo o několik let později, když ve víře učinili další velký krok vpřed. Bůh tak požehnal práci spojenou s vysláním dalších sedmdesáti misio­ nářů do Číny, že Misie získala doma nový vliv. Během těchto let se rozší­ řily informace o průkopnickém charakteru misijní práce. "Otevírají zemi,"

135

napsal Alexandr Wylie z Londýnské misijní společnosti, "a to jsme si přá­ li. Jim misionáři konájí dobrou práci, ale není to tato práce." Takže, když se McCarthy po své cestě napříč Čínou od východu k západu, kde kázal Krista, vrátil do Anglie, a když J. W. Stevenson a dr. Henry Soltau, kteří jako první vstoupili do západní Číny z Barmy a sledovali tok Yangtze do Šanghaje, přišli domů, připojili se k Hudsonovi Taylorovi s výzvou Misie za sedmdesát nových dělníků a srdce věřících byla hluboce pohnuta. Cesta byla připravena posvěcenou prací Taylorova švagra Benjamina Broomhala, který sedm let zastupoval Misii v Londýně a který se svou ženou tvořil ústředí na Pyrland Road i středisko lásky a modliteb. Se schopností vytvá­ řet obecenství a se srdcem objímajícím celou církev Boží se bratr Broomhal setkával s otevřeností pro svědectví Misie v mnoha směrech. Vždyť lidé byli zvědaví, jak se zdánlivě nemožné stává skutečností a jak bez žá­ dostí o pemze a bez organizování sbírek může být tak rostoucí práce pod­ porována.

Jestli dosud nejste mrtev (byl roztomilý úvod dopisu dítěte z Cambridge, pro kterého jméno "Hudson Taylor" nebylo cizí), chci vám poslat peníze, které jsem ušetřil, abych pomohl malým chlapcům a děvčatům v Číně milovat Pána Ježíše. Můžete mi prokázat tu laskavost (naléhal Canon Wilberforce ze Southamptonu), abyste v mém domě uspořádal biblickou hodinu asi pro šedesát lidí... a strávil s námi večer? Prosím, prokažte nám tuto čest v Mistrově jménu. Mnoho lásky vám v Pánu (psal lord Radstock z Continentu). Pro nás v Anglii jste velikou pomocí posilnění naší víry. Od dr. Andrewa Bonara přišlo sto liber, které poslal neznámý presbyterní přítel "pečující o zemi Sinimskou". Spurgeon poslal své typické pozvá­ ní do Tabernaclu a sestra Macphersonová do Bethal Greenu. Mé srdce je stále při slavném díle (psal bratr Berger s šekem na pět set liber). Co nejsrdečněji se spojuji s vámi na modlitbách za sedmde­ sát pracovníků navíc - ale nezastavte se u sedmdesáti! Určitě uvidíme ještě větší věci než tyto, jestliže se vzdáme sebe a budeme hledat jen Boží slávu a spasení duší.

136

Víra bratra Bergera byla oprávněná: "Určitě uvidíme ještě větší věci než tyto." Když Bůh dal těch sedmdesát, dal tím převyšující odpověď na mod­ litby. Před tím, než vyplula poslední skupina, setkali se s dobře známou "Cambridgeskou skupinou". Dříve než opustili Anglii, jejich požehnané svědectví zachvátilo britské univerzity pronikavým a hlubokým duchov­ ním hnutím, které zasáhlo všechny končiny země. Byl to opravdu vrchol přílivu duchovního požehnání. Hudson Taylor si našel čas, aby u nového nakladatele vydal knihu "Čínské duchovní potřeby a požadavky". Vyplutí Cambridgeské skupiny se zdrželo probuzením v univerzitních centrech. Hudson Taylor odjel do Číny dříve, a tak mu uniklo závěrečné shromáždění na rozloučenou v hale Exeter Halí. Sotva mohl být pozoru­ hodnější kontrast mezi nadšením tohoto velikého shromáždění, za kterým stála celá Misie, a osamoceným mužem, který bojoval na kolenou ve své kabině na lodi, jež ho unášela zpět k tvrdé realitě. "Dílo zrozené z velké vlny vroucího nadšení", jak to vyjádřil tiskový tajemník Církevní misijní společnosti, zaujalo nové místo v přízni a důvěře lidu Páně. "Misie se stala populární," poněkud se znepokojením psal bratr Broomhall. Ale venku v Číně se Hudson Taylor setkal s druhou stranou zkušenosti. Brzy budeme uprostřed bitvy (psal z Čínského moře), ale Pán, náš Bůh, který je uprostřed nás, je mocný - a tak důvěřujeme a nestrachu­ jeme se. On spasí. On zachrání v každé době a ve všem. A znovu po několika měsících:

Tělo a srdce často chybují; nechť chybují! On nezklame. Modlete se mnoho, modlete se neustále, protože Satan běsní proti nám... Je tu mnoho úzkosti a bídy. Tvá nepřítomnost je velká a stále trvají­ cí zkouška je tu celkem normální. Bývají i mimořádné zápasy. Ale po­ vzbuzení jsou také nádherná - žádné jiné slovo nevyjadřuje pravdu a polovina z nich se nedá vypsat. Nikdo nesní o mocném díle pokraču­ jícím ve spojení s naší Misií. Bezpochyby, také jiné misie skvěle pracu­ jí. Těším se na požehnaný rok. A byl to skvělý rok (1886). Vedl k dalšímu postupu vpřed a přinesl vy­ nikající odpovědi na modlitby vysílané vzhůru. Hudson Taylor strávil několik měsíců ve vnitrozemí. Navštěvoval okre­ sy, ve kterých se usídlili noví pracovníci. Cestoval napříč Shansi, pořádal

137

konference, které vylíčil v pěkné malé knížce "Dny požehnání". Tichá moc jeho života a svědectví otvírala mladším pracovníkům hluboké Boží pravdy. Byly to opravdu "dny požehnám'", zvláště v okrese kazatele Hsi, kde se bratr Taylor poprvé setkal s tímto obráceným konfucionistickým učencem. Bylo požitkem sledovat jejich vzájemnou lásku a porozumění, když spolu hovořili o budoucnosti práce. f "V té dobé jsme všichni měli zázračné vidění," vzpomíná bratr Stevenson, který byl s nimi. "V těch dnech bylo nebe na zemi. Nic se ne­ zdálo těžké."

Na poslední zastávce cesty po proudu řeky Han bylo pro Hudsona Taylora docela přirozené vzít si na starost malou pětiletou holčičku. Její rodiče - misionáři - poznali, že jen změna pobytu na pobřeží může zachrá­ nit život dítěte. Ve skupině nebyla žádná žena, takže věděli, že celý měsíc nebo šest týdnů nebude o malou Anni pečovat nikdo jiný než sám ředitel Misie, ale byli víc než spokojeni.

Moje malá svěřenka se chová nádherně (napsal z lodě). Velice mile ke mně přilnula. Je to kouzelné, když člověk může zase cítit koleni krku malé paže a ručky. Přímo z této cesty přišel Hudson Taylor na první shromáždění Čínské rady Misie. Rok se chýlil ke konci. Nově ustanovení superintendenti pro­ vincií se sešli v An-kingu, včetně bratří Svensona a McCarthyho. Celý tý­ den věnovali modlitbám a půstu, aby tímto byli připraveni postavit se tváří v tvář důležitým problémům. S moudrostí zrozenou z dvacetileté zku­ šenosti ředitele Misie organizoval Hudson Taylor dílo moudře a užitečně s výhledem na větší rozvoj. Ale přesto byl překvapen závěrem, který vze­ šel z konference, že pro jakýkoli postup kupředu je naléhavě potřeba sto nových pracovníků. Velmi pozorně zvážili situaci. Hudson Taylor nakonec souhlasil, že s padesáti ústředními stanicemi a s Čínou otevřenou před nimi od jednoho konce na druhý je pro očekávaný vývoj stovka nových pracovníků v příštím roce jen velmi málo. Bratr Stevenson, toho času zástupce ředitele Misie, byl plný víry a odvahy. Způsobil překvapení, když všem členům Misie vysvětlil situaci a telegrafoval do Londýna se souhlasem Hudsona Taylora: "Modlíme se za sto nových pracovníků v roce 1887."

138

A jaké vzrušení a napětí to vyvolalo doma! "Sto nových rekrutů-nováčků pro Čínu za jeden rok?" Žádná misie za dobu své existence ani nesnila o vyslání posily v takovém měřítku. Vnitročínská misie měla jen 190 čle­ nů. Modlitba za víc než padesátiprocentní vzrůst během příštích dvanácti měsíců - inu, lidem to téměř vyráželo dech! - ale pouze do doby, než Hudson Taylor přijel domů. "Silný ve víře, vzdávající slávu Bohu" přinášel duchovní povzbuzení, vzpruhu pociťovanou brzy v celém společenství Mi­ sie. Třístupňová modlitba, kterou se modlili v Číně, byla přijata nesčetný­ mi srdci: aby Bůh dal sto dělníků podle svého výběru, aby poskytl padesát tisíc dolarů nutných příjmů navíc, aniž by se k tomu vyzývalo a organi­ zovaly se sbírky; aby peníze přicházely ve velkých částkách, čímž lze udr­ žet malou administrativu - praktický bod při malém obsazení kanceláře. A co se odehrálo v roce 1887? V tomto roce se Misii skutečně přihlásilo šest set lidí. Z nich vybrali sto dva, vystrojili je a vyslali do Číny. Ne pa­ desát, ale padesát pět tisíc dolarů obdrželi bez prošení, takže všechny po­ třeby mohly být uspokojeny. A kolik děkovných dopisů museli napsat a kolik potvrzení odeslat na příjem tak velké částky? Vše bylo obsaženo v jedenácti darech. Administraci, zcela vytížené jinými záležitostmi, tímto zvýšením finančních prostředků ve fondu nepřibyla téměř žádná práce. Nejlepší ze všeho bylo to, že byla posílena víra věřících a srdce mnohých byla pohnuta novou a hlubší touhou všude tam, kde se dovídali příběh "o stovce". Neočekávaný výsledek měla návštěva jednoho amerického podnikatele v Londýně. Byl také evangelistou. Bylo mu kladeno na srdce, aby Hudsona Taylora pozval do Spojených států. Henry W. Frost si byl jist, že jeho návštěva Anglie za tím účelem je řízena Bohem, ale zažil ohromné zkla­ mání, když Hudson Taylor pozvání odmítl. Bratr Frost vším, co viděl a slyšel, byl přitahován k Vnitročínské misii a k Taylorovi zvláště. Proto se vracel do New Yorku velmi zmatený. Cítil, že jeho mise vyšla naprázd­ no. Ale Boží práce v této záležitosti teprve začala. Hudson Taylor přijel do Ameriky následující léto (1888). Mezi jinými byl srdečně přijat D. L. Moodym a vedoucími Niagarské biblické konfe­ rence. Tam i v Northfieldu se chystal překvapivý vývoj jako odpověď na modlitby - hlavně na modlitby srdce, které prožilo takové zklamání. Nyní se radovalo, když vidělo pracovat ruku Boží daleko účinněji, než si přálo, nebo nač jen pomyslelo. Vyšší odborná štote misijní a teologická '

V Zídkách 402, 280 02 Kolín II -4-

Protože, když Hudson Taylor o tři měsíce později odjížděl do Číny, ne­ byl sám. Čtrnáct mladých mužů a žen ho doprovázelo jako skvělý Boží dar z amerického kontinentu pro Misii. Na tomto daru se podílely různé denominace jak ze Spojených států, tak z Kanady. Dary a modlitby, tak nenadále vyvolané, byly jen začátkem stálého pramene, plynoucího od té doby do Číny. Zájem byl tak veliký, že musel být vytvořen Severoameric­ ký výbor. K uskutečnění toho všeho si Bůh použil nemalých osobních i rodinných obětí Henryho W. Frosta. Ten převzal reprezentaci i vedení díla. Byl to jeden z nejplodnějších vývojů, jež Pán kdy vedl ve spojení se službou Hudsona Taylora. Naplněn novou vírou a odvahou vykročil, aby se setkával se vším, co z toho vyrůstalo. Uskutečnil se velký krok vpřed. Vnitročínská misie byla vždy mezidenominační. Od té doby byla také mezinárodní. Hudsonovi Taylorovi zbý­ valo dvanáct let aktivní činnosti. Byla to léta celosvětové služby. Návštěva Skandinávie mu otevřela vroucí srdce švédských a norských věřících. Ně­ mecko poslalo sbírku pro práci ve spojem s Misií. Austrálie a Nový Zé­ land uvítaly Hudsona Taylora jako dávno známého a milovaného člověka. A Čínský výbor v Šanghaji se stal střediskem velké organizace, jakou si její zakladatel nikdy nepředstavoval. To nejlepší ze všeho byla duchovní závlaha těchto posledních let. Vlast­ ně tentýž pramen požehnání, který nyní zasahoval všechny končiny země. V této souvislosti jsou zajímavé dojmy jednoho episkopálního kazatele, který byl hostitelem bratra Taylora v Melbourne. Byl názornou lekcí tichosti. Každý haléř svých každodenních příjmů čerpal z nebeské banky - "dávám ti svůj pokoj". Cokoliv, co nevzru­ šilo Spasitele nebo nevyvedlo z míry Jeho Ducha, nevzrušilo ani jej. Klid, vyrovnanost Pána Ježíše byly jeho vlastnictvím teoreticky i prakticky, aí se to týkalo jakékoli záležitosti i v těch nejkritičtějších chvílích. Nevěděl nic o shonu a spěchu nebo o nervovém rozrušení, o zlobení či o trápení ducha. Věděl, že je tu pokoj převyšující všeliký rozum lidský, a že nemůže pracovat bez něho... "Já jsem ve studovně, ty jsi ve velkém pokoji pro hosty," řekl jsem posléze Hudsonovi Taylorovi. "Ty se zabýváš milióny, já desítkami, já jsem ustaraný a nešťastný, ty jsi pořád vážný, klidný. Pověz mi, v čem toje?"

140

"Můj drahý McCartney," odpověděl, "pokoj, o kterém mluvíš, je v mém případě víc, než nádherná přednost, je nutností. Práci, kterou konám, bych bez Božího pokoje ani nemohl dělat. Je to pokoj nade všechno pochopení, který udržuje mé srdce i mysl." To byla má hlavní zkušenost s bratrem Taylorem. Máš naspěch, jsi nervózní, nešťastný? Pohled vzhůru! Viz Muže ve slávě! Nechť nad tebou září tvář Ježíšova - nádherná tvář Pána Ježíše Krista. Je On ustaraný nebo nešťastný? Na Jeho čele není ani nejmenší stín úzkosti a starosti. A přece jde o Jeho záležitosti stejně jako o tvoje. "Keswické učení", jak se tomu říká, nebylo pro mne nové. Přijal jsem tyto slavné pravdy a kázal je jiným. Tady to však byla realita, vtě­ lení "Keswického učení", takové, jaké jsem nikdy nedoufal uvidět. Hlu­ boce to na mne zapůsobilo. Byl zde téměř šedesátiletý muž nesoucí úžasná břemena, přesto absolutně klidný a vůbec ne utrápený. Och, ta hromada dopisů! Každý z nich mohl obsahovat zprávu o úmrtí, o nedostatku peněz ve fondu, o nepokojích nebo o vážných těžJcostech. Přesto všechny otvíral, četl a odpovídal na ně s týmž klidem. Kristus zdůvodnění jeho klidu, je i zmocněním pro jeho tichost. Přebývání v Kristu - upnul se přímo na Jeho bytí a zdroje uprostřed záležitostí a otázek i ve vztahu k nim. A dělal to s postojem víry tak jednoduše, jak vše pokračovalo. Byl také jedinečně uvolněný a přirozený. Nena­ cházím jiná slova, abych to vyjádřil, než výraz z Písma - "v Bohu". Ce­ lou dobu byl v Bohu, a Bůh v něm. To bylo pravé "přebývání - zůstává­ ní" podle Jana 15. kapitoly. Byl to přímo milenecký postoj, kterým to bylo podloženo! Ve vztahu ke Kristu měl ty nejbohatší zkušenosti z Pís­ ně Šalomounovy. Byla to nádherná kombinace síly a něžnosti toho, kdo mezi vážnými zájmy, jako soudce na svém stolci, přináší ve svém srdci také světlo a lásku domova. Opravdu, smysl pro zodpovědnost v poslušnosti posledního příkazu Pá­ na Ježíše Krista jen vzrůstal, když docházel k jasnějšímu vidění významu Velkého pověření.

Se zahanbením vyznávám (psal se teprve rok 1889), že jsem si nikdy nepoložil otázku, co Pán skutečně mínil svým příkazem "kažte evan­ gelium všemu stvoření!" Pracoval jsem mnoho let, abych přinesl 141

evangelium do daleké ciziny jako mnozí jiní. Předkládal jsem plány na dosažení každé provincie, která dosud byla bez zvěsti evangelia, i mnoha menších okresů Číny, aniž bych pochopil prostý smysl slov našeho Spasitele. "Všemu stvoření"? A celkový počet protestantských účastníků Večeře Páně byl sotva čtyřicet tisíc. Zdvoj-, ztrojnásobte tento počet a předpoklá­ dejme, že budou věrní a každý z nich bude poslem světla osmi vlastním lidem - i tak bude zasažen jen jeden milión. "Všemu stvoření" - tato slo­ va přímo hořela v jeho duši. Ale jak daleko byla církev od toho a jak dale­ ko od toho byl on sám, aby se řečeného chopil doslovně a zamýšlel to uskutečnit!?

Jak předstoupíme před Pána Ježíše Krista (psal v hlubokém pře­ svědčení) vzhledem k tomuto přikázání? Nevypustíme úplně titul "Pán" - jak se na Něj aplikuje? Můžeme vzít za základ, že docela ochotně Jej uznáváme za Spasitele, pokud jde o trest za hřích. Ale už nejsme při­ praveni stát se vlastnictvím "koupeným za vysokou cenu", nebo mít Krista vyžadujícího naši bezpodmínečnou poslušnost... Jak málo z lidu Páně poznalo a prakticky uznalo pravdu, že Kristus je buď Pánem všeho, nebo Pánem vůbec není!? Jestli dovedeme soudit Boží Slovo, místo abychom jím byli souzeni, když můžeme dát Bohu tak mnoho nebo tak málo, jak se nám líbí, pak jsme my pány a On je dlu­ žen díky za naše milodary, almužny a je nám zavázán za naši ochotu vyhovět Jeho přáním. Na druhé straně, je-li On Pánem, jednejme s Ním jako s takovým. "Proč mi říkáte Pane, Pane, a nečiníte věci, jež jsem řekl?" Tak zcela nečekaně došel Hudson Taylor k nejširšímu rozhledu svého života. Záměr, cíl, který dominoval závěrečným letům jeho aktivního vůd­ covství, nebylo nic méně než jednoznačné, systematické úsilí konat právě to, co Mistr nařídil. Nést dobrou novinu o Jeho vykupující lásce každému muži, ženě i dítěti napříč celou Čínou. Nemyslel si, že Misie to všechno vykoná sama. Ale byl přesvědčen, že při správném rozdělení pole jsou mi­ sijní síly církve zcela dostatečné pro tento úkol.

*** 142

Ale za svého života se toho nedočkal. S ochotnou spoluprací Misie se začalo v Kiangsi. Uzrály plány pro postup v celém poli. Ale podle Boží prozřetelnosti napřed muselo nastat duchovní očištění utrpením. Boxerské šílenství (povstání proti cizincům v Číně roku 1900) zachvátilo zemi a Vnitročínská misie byla vystavena návalu jeho vzteku víc než kdo jiný. Bratr Taylor právě doplul do Anglie po vážném zhoršení svého zdraví. Sestra Taylorová sotva rozuměla jeho pocitu znepokojení a obav. Nabáda­ la ho, aby odešel do tichého místa ve Švýcarsku, kde se už jednou před několika lety jeho zdraví obnovilo. A tam byl, když dopadla rána. Přicházel telegram za telegramem. Mlu­ vily o nepokojích, masakrech a honech na uprchlíky od stanice ke stanici Misie. Až srdce, jež tak dlouho povzbuzovalo tyto milované spolupracov­ níky před Pánem, již nemohlo vydržet a téměř přestalo bít. Ale v ochraně tohoto odlehlého údolí v Davosu mohly být před ním novinky do určité míry utajeny. Hudson Taylor by raději byl sám mezi těmi, kdo pokládali své životy pro Krista a pro Čínu v hrůze, která toho léta všechno zaplavo­ vala. I když to bylo takové, přežil to, protože se Boha pevně držel. "Nemohu číst," řekl, když byly věci nejhorší. "Nemohu se modlit, sotva jsem schopen myslet - ale mohu důvěřovat."

***

Boxerská krize přešla a potvrdila se slova bělovlasého kazatele ze Shansi: "Království zaniknou," řekl téměř s posledním vydechnutím, "ale cír­ kev Kristova nemůže být zničena nikdy." V tomto přesvědčení on i stovky dalších čínských věřících zpečetili své svědectví svou krví. A v tomto přesvědčení začali znovu zvěstovat evan­ gelium ti věrní svědkové Krista, kteří byli zachováni naživu. D. E. Hoste, kterého Hudson Taylor ustanovil svým zástupcem, byl v této situaci zmocněn jednat tak moudře, že nepřátelé se změnili v přátele a čínští představitelé neváhali vyjádřit své uznání - z jejich pohledu do­ slovné uskutečňování Kristových přikázání znamenalo víc než všechna kázání, jež předcházela. A Hudson Taylor žil, aby viděl nový den otevřených možností v Číně. Žil pro návrat do země své lásky a modliteb. Ale vracel se sám. Milovaná průvodkyně mnoha léty, která tak prozářila poslední dny společného puto­ 143

vání, odpočinula nad Vevey u Ženevského jezera, kde měli svůj poslední domov. Se svým synem a snachou - autory této knihy - obrátil svou tvář ještě jednou k Číně. A ve věku sedmdesáti tří let vykonal jednu z nejpozo­ ruhodnějších cest svého života. Když projížděl od stanice ke stanici, jak ho věřící milovali, jak si ho vážili. Všude ho vítali jako "čínského dobrodince". Toho, skrze něhož evangelium zasáhlo tyto vnitrozemské provincie! Když cestoval proti proudu Yangtze k Hankow a strávil několik týdnů v severní provincii Hunan, byl posílen natolik, aby podnikl ještě další cestu. Sotva kdy očekával, že se ocitne v Hunanu. Průkopníci Misie sem vstoupili jako do prvé z de­ víti provincií, kde ještě nebylo zvěstováno evangelium. Ukázalo se, že prá­ ce zde byla daleko nejtěžší. Adam Dorward po více než osmi letech namá­ havé práce a utrpení - bez domova, pronásledovaný, unikající před vzbou­ řenci a nakonec umírající - se těšil, že mohl položit svůj život v naději, že bude dosaženo těch výsledků, jež my můžeme vidět dnes. Hudson Taylor nosil tuto provincii v srdci na modlitbách více než třicet let. A bylo pří­ hodné, že poslední velkou radost a potěšení mu způsobilo láskyplné přiví­ tám obrácenými v Hunanu. Věřící se dychtivě shromáždili v hlavním měs­ tě v domě dr. Franka Kellera. Jako prvý obdržel stálé bydliště v provincii. Těšili se na nedělní shromáždění s milovaným vedoucím, o kterém toho tolik slyšeli. Ti, kteří přišli brzy, se s ním setkali v sobotu, kdy se také mi­ sionáři z města zúčastnili recepce, pohostinně plánované dr. Kellerem a jeho paní. ***

Ale právě toho večera přišlo povolám. Ne, to sotva byla smrt - jen šťast­ ný, náhlý, bezprostřední vstup do života ve věčnosti. "Otče můj, Otče můj, vozové Izraele a jezdci na nich!" A sama místnost se zdála být naplněna nevýslovným pokojem.

144

18. Proudy stále Plynou Řekl mi o zářné řece, která plyne od Něj ke mně, abych byl proň potěšením jako plodné stromy země. Tersteegen

Když byl Hudson Taylor vytržen ze srdce Číny - přešel v jediném bez­ bolestném okamžiku do přítomnosti milovaného Pána - mnohá srdce za­ chvátil pocit napjaté úzkosti. Co se teď stane s Misií? To byla nevyřčená otázka. Hudson Taylor byl muž tak neobvyklé víry! Všecko bylo v po­ řádku, když žil a modlil se. Ale teď? Obavy byly přirozené. Ale léta pouze prokázala, že ačkoliv otec a dlouho milovaný vůdce díla odešel, Bůh, v němž byla všechna jeho důvěra, zůstává. Řádky v záhlaví této kapitoly byly Hudsonovi Taylorovi vzácné. Vy­ jadřují podstatu jeho duchovního tajemství. Je to velmi jednoduché (napsal), ale nezasadil nás On u řeky vody Živé, abychom byli Jeho potěšením, abychom byli pěkní a úrodní Jeho lidé? V životě Hudsona Taylora byl Bůh na prvém místě. - Ne práce, ne bída Číny nebo potřeby Misie, ne jeho vlastní zkušenosti. Věděl, že je pravdivé zaslíbení "spolehni na Pána a On ti dá tužby tvého srdce". Je toto za­ slíbení dnes pro nás méně pravdivé? Za mnohé jiné uveďme zkušenost jed­ noho z vedoucích Misie.

Práce pořád narůstá (napsala sestra Soltauová). Nežít hodinu co hodinu ve vědomí Krista jako mého života, nemohla bych dál pokračo­ vat. Ale On mi dává slavné lekce o své dostatečnosti. Každý den jsem nesena vpřed bez pocitu napětí a strachu ze zhroucení. 145

Proudy stále plynou - jak pravdivé to bylo ve zkušenosti rozšířené a stále rostoucí Misie! Hlavní fakta k vývoji za posledních třicet let jsou uvedena v "Dodatku". A jsou to nádherné skutečnosti. Zde budiž pouze uvedeno to - když se obrátíme od minulosti k přítomnosti - co sloužilo pro praktickou stránku duchovního života Hudsona Taylora. Věděl, že ve vě­ cech Božích je pravdivá hluboká myšlenka vyjádřená veršem: "Bůh nám nedává vítězný život, On nám dává Život, když my vítězíme."7 Tajemství vítězství pro něj bylo v každodenním, hodiny trvajícím obecenství s Bo­ hem. A poznal, že toto obecenství může být udržováno pouze skrytou modlitbou a sycením se Slovem, skrze které On sám sebe zjevuje očekáva­ jící duši. Pro Hudsona Taylora nebylo snadné v jeho životě plném změn udělat si čas na modlitbu a studium Bible. Ale věděl, že je to pro něj životně důleži­ té. Pisatelé této knihy si dobře pamatují, jak s ním cestovali měsíc za mě­ sícem po severní Číně rikšou i trakařem a spali v nejbídnějších noclehár­ nách, často pouze s jednou místností pro kuli i pro cestující. Museli jsme oddělit kout pro svého otce a druhý pro sebe jen nějakým závěsem. Po­ tom, když už všichni tiše spali, mohli jsme slyšet vrzání slamníku a vidět mihotavé světlo svíčky, jež říkalo, že Hudson Taylor, jakkoli unavený, se zahloubal nad malou dvousvazkovou Biblí, kterou měl vždy po ruce. Ráno od dvou do čtyř býval čas, který obvykle věnoval modlitbě. Čas, kdy mohl být nejjistější, že nebude vyrušován v očekávám na Boha. To mihotavé světlo svíčky znamenalo pro nás (pisatele) více než vše, co jsme četli nebo slyšeli o tajemství modlitby. Znamenalo to skutečnost - ne kázání, ale pra­ xi. Za nejtěžší část své misionářské dráhy pokládal Hudson Taylor udržo­ vání pravidelného studia Bible s modlitbou. "Satan vždycky najde něco, co byste měli udělat," říkával, "když se tomuto máte věnovat, i kdyby to byla jen úprava zazděného okna." Plně schvaloval tato závažná slova: Najdi si čas. Dej Bohu čas, aby se ti zjevil. Dej čas sobě, abys v klidu a tichosti před Ním čekal, až skrze Ducha obdržíš ujištění o Jeho přítomnosti a Jeho moci působící v tobě. Udělej si čas ke čtení Jeho Slova v Jeho přítomnosti. Protože z něho můžeš poznat, co On od Viz "Mé poslední pro Jeho Nejvyšší" - od Oswalda Chamberse.

146

tebe žádá a co On tobě zaslibuje. Necht Slovo tvoří kolem tebe, ai tvo­ ří v tobě svátou atmosféru svátého nebeského světla, ve kterém tvá du­ še bude občerstvena a posílena pro práci každodenního života.1

Právě proto, že toto dělal, byl život Hudsona Taylora plný radosti a moci skrze milost Boží. Jednou povstal s Biblí v ruce, bylo mu již přes sedmdesát let, prošel obývacím pokojem v Lausanne (ve Švýcarsku) a jed­ nomu ze svých dětí řekl: "Právě jsem dokončil čtení Bible po čtyřicáté za čtyřicet let." A on ji nejen četl, on ji žil. Hudson Taylor se nezastavil před žádnou obětí v následování Krista. "Je potřeba lidí milujících kříž," psal uprostřed práce v Číně. A kdyby mohl oslovit dnes nás, nebylo by to pozvání k nejvyššímu ze všech cílů? "Abych poznal Jej (Toho, kterého také nade vše milujeme) a moc Jeho vzkříšení a společenství Jeho utrpení." Nemůžeme neslyšet znovu zvuk jeho tichého hlasu, když říká: Pro nás je nutné být v nouzi, abychom dávali sebe za život světa. Snadný život bez sebezapření nikdy nemůže být mocný. Nést ovoce znamená nést kříž. Nejsou dva Kristové - jeden pro bezstarostně, snad­ ně chodící křesťany a druhý - trpící, těžce pracující pro mimořádně věřící. Je jen jeden Kristus. Jste ochotni zůstávat v Něm, a tak přinášet hojné ovoce?

Kazatel Andrew Murray v úvodu k "Tajemství adorace".

147

Dodatek Když Hudson Taylor ukončil roku 1900 vedení Misie, pět let před svým odvoláním domů, Vnitročínská misie čítala 750 misionářů. Dnes (r. 1932) jich má 1285. Když bratr Taylor řídil práci a podporoval ji mod­ litbami, šly příjmy do miliónů dolarů. - Neméně než čtyři milióny dolarů bez prošení, jen od Boha. Od té doby - 1900 - byl celkový příjem téměř 20 miliónů dolarů, bez prošení, kromě Boha. A nikdy Misie neměla a nemá dluhy. 700 čínských pracovníků bylo ve spojem s Misií - bohatá odpověď na modlitby Hudsona Taylora. Od počátku se počítá pokřtěných obráce­ ných 13 000. Dnes je ve spojem s Misií tři až čtyři tisíce čínských pracov­ níků. Pokřtěných od r. 1900 se čítá na sto tisíc. "Ne nám, ne nám, Pane, ale Tvému jménu patří sláva." Hudson Taylor byl v jedinečném vztahu k dílu, jehož byl zakladatelem i ředitelem. V tomto smyslu ho nikdo nemohl nahradit. Přesto, ve vůdci, kterého Bůh vyvolil, aby ho následoval, nedal menší dar. Od r. 1900 nesl odpovědnost za velice širokou práci D. E. Hoste. Byl podporován v mod­ litebním životě, který je požehnáním Misie. Pod jeho vedením prošla Misie léty bouří, stresů, nepřízně. Ale práce šla jistě, vytrvale kupředu. Pravda, byly doby zdrcujících zkoušek, utrpení i zřejmých nezdarů. Když propukla revoluce a Čína se stala takřka přes noc republikou, když v některých okresech převládl teror a Misie byla znovu povolána, aby roz­ šířila seznam svých mučedníků. Ve městě Sian, kdysi hlavním městě im­ péria, byli sestra Beckmanová a šest dětí misionářské rodiny zavražděni bezuzdné zuřícím davem. Také pan Vatne, který se pokusil je chránit. Ně­ kolika málo misionářům bylo dovoleno odejít ze svých stanic na bezpeč­ nější místa. Jiní, kteří vytrvali, byli zmocněni ochránit mnohé před šílící­ mi, strašnými lidmi v okolí. Zvláště ženy, které utekly pod ochranu misio­ nářských uprchlických domovů. V těchto krutých dnech byly vytvořeny úžasné možnosti pro žití i kázání evangelia. Velmi pozoruhodné byly přá­ telské city vůči misionářům ve vnitrozemí. 148

V této době rozšiřování nezákonného, krutého barbarství a organizování agitace mezi studenty se misionáři i čínští věřící setkávali se vzrůstajícím nebezpečím. Ale skutečně úžasné bylo, že mohly nastat tak ohromující změny bez dalšího krveprolití a pozdvižení. Čína se zmítala mezi starými zvyky a vášnivou touhou po lepší budoucnosti, ale upadla přitom bezmoc­ ně mezi lupiče. Zoufale špatné rady komunismu a bolševismu na mnoha místech převážily. Nevýslovně zhoršovaly existující zlo. Nakonec i vytr­ valé útoky sousedních mocností přispívaly k neštěstí bolestné situace. "Když se bratři hádají," praví staré čínské přísloví, "pak z toho cizí mají patřičný prospěch." Jiné praví: "Na dokončení věci nestačí staletí; ke zni­ čení je den víc než dost." Nicméně uprostřed toho všeho byla Boží ochranná ruka nad dílem tak, že se trvale postupovalo podle evangelizačního programu Vnitročínské mi­ sie. Fakt, že práce je spíše evangelizační než institucionální, vysvětluje mnoho z přátelskosti lidí a jejich ochoty poslouchat slova útěchy evange­ lia. Nikdy tam nebyly takové možnosti prodeje duchovní literatury a pří­ ležitosti ke svědectví milujících srdcí o spásné moci Kristově jako dnes. Čína potřebuje uzdravení "Jeho uzdravujícím nesešívaným šatem"! Mnoho raněných srdcí se obrací k Němu pro život a naději uprostřed zoufalství a beznaděje. V takových chvílích není čas na to, aby se člověk schovával. Misionářská odvaha se musí prokázat všem, kdo se dívají na Boha spíše než na okolnosti. To vyzývalo Misii nedávných let, aby vyšla ven z tak­ tiky vyčkávání do vítězného postupu v souladu s posledními a největšími vizemi Hudsona Taylora, s odkazem k čerstvému poznání, které k němu přišlo od Pána s jasným pochopením významu Jeho závěrečného pověření: "Kažte evangelium každému stvoření." Hudson Taylor napsal: Toto dílo nelze konat bez ukřižování, bez zasvěcení, které je připra­ veno uskutečňovat Mistrova přikázání za každou cenu. Jen takto ode­ vzdaní je mohou konat. O tom jsem v nitru své duše přesvědčen. Jestli jsem si kdy uvědomoval vedení Boží ve svém životě, pak to by­ lo při psaní a vydávání těchto listů ("Ke každému stvoření").

Živé semeno, ačkoli padlo do země a zemřelo, přece přineslo plody. Hudson Taylor si velmi přál odejít pro svou odměnu, když byl dovolen druhý křest utrpením před pěti lety v obnovujících se těžkostech roku

149

1927. V tomto tragickém roce bylo více než 600 členů Misie nuceno opus­ tit své stanice, když západní vlády znovu poplašeny propuknutím ostré agitace proti cizincům přikázaly svým občanům vystěhovat se z vnitrozemí. To bylo inspirováno propagandisty z Moskvy (jak napsal dr. Robert Glover', nyní ředitel Misie v Severní Americe), kteří podněcovali čínské vojenské a studentské organizace k činům násilí, zvlášť zaměřeným proti misionářům a jiným cizincům... A tak velká většina misionářů z celé Číny byla nucena opustit své stanice, milované obrácené i práci mnoha let a nastoupit cestu k pobřeží. Takže, dříve než si to uvědomili, několik set misionářů Misie bylo mezi jinými mimo vnitrozemí a dveře se za nimi zavřely. Starost o tyto uprchlíky v přelidněných osadách znamenala těžké břímě a vysoké finanční nároky na fond Misie. Jen v Šanghaji muselo být prona­ jato čtrnáct domů. Jejich částečné zařízení a všechny cestovní náklady mu­ sely být vyrovnány z omezených příjmů. Když mnozí domácí příznivci Misie viděli, že práce byla většinou na čas zastavena, našli si jiné potřeby pro použití svých misijních darů. Kdyby byla Misie závislá na svých dár­ cích místo na živém Bohu, byl by výsledek zcela jiný, než jaký byl. Ale "Bůh stačí na všechny nenadálé potřeby!", jak Hudson Taylor rád připomí­ nal sobě i jiným. Boží jednání ve finančních krizích Misie roku 1927 vy­ tvořilo jedno z nej podivuhodnějších vyslyšení modliteb, jaké kdy Misie poznala. Následují fakta. Příjmy Misie klesly za ten jediný rok ne o tisíce, ale o desetitisíce dolarů. Jak řešit situaci - při značně vzrůstajících požadav­ cích na její prostředky, s přísným dodržováním zásady nežádat o finanční pomoc a nezadlužovat se - s příjmem ztenčeným nejméně o 114 000 dola­ rů? Ano, "Bůh stačí na všecky nenadálé potřeby". A toho roku se mu líbilo pracovat neočekávaným způsobem. Peníze převáděné do Číny z domov­ ských zemí musely být vyměněny za stříbrnou domácí měnu v kursu, kte1 Robert Halí Glover, M. D. převzal vedení koncem r. 1929, když je složil Henry W. Frost po dvaačtyřiceti letech oddaného a úspěšného vůdcovství. Dr. Frost pokračoval v nedocenitelném spojení s Misií jako domácí ředitel v důchodu. S vděčností to bylo přijato všemi zainteresovanými.

150

vý se stále měnil. Ale toho roku se kupodivu zdálo, že kurs se ustálil ve prospěch fondů Misie. Za peníze poukazované z domova bylo možno vy­ měnit stále více a více stříbrných peněz. Na konci roku bylo zjištěno, že zatímco do Číny bylo odesláno o 114 tisíc dolarů méně než předešlý rok, Misie získala výměnou tolik peněz, jako před rokem, dokonce ještě za ti­ síc dolarů navíc! Takže všechny potřeby byly uspokojeny a tento rok zvláštních zkoušek se stal rokem oplývajícím chválami. A co se týče zavřených dveří, dr. Glover pokračuje: Byla to opravdu smutná hodina... a výhled, z lidského hlediska, byl dost temný. Budou dveře misijních možností vůbec znovu otevřeny? Odpovědi se různily... (skepticky, světsky chytře i zastrašeně). Ale byli tu misionáři - a ti z Misie mezi nimi - jejichž pomazané oči viděly si­ tuaci v úplně jiném světle. Nepochybovali o tom, že úder přišel přímo od Satana se záměrem zničit práci Misie. Ale učí Slovo někde, že Boží služebníci budou přijí­ mat porážky z rukou Satana? Určitě ne. Měl Satan někdy úspěch ve zničení věci Kristovy skrze perzekuci? Zdaleka ne... Pavel, ten veliký misionář svědčí, že pronásledování, která naň dolehla, "dopadla spíše ve prospěch evangelia", a pokračuje napomenutím svých spolupracov­ níků, aby nebyli "v ničem poděšeni ve svých protivenstvích". Nic v no­ vozákonních zprávách z misie není působivější než to, jakým způsobem Bůh činí z opozice a perzekuce prostředky zlepšení misijního podniká­ ní. Každý takový útok protivníka dnes by měl být příležitostí k postupu vpřed, obsahující čerstvou expanzi a rozšíření výsledků. Nu a to byl právě způsob, kterým byla vedena Vnitročínská misie, aby reagovala na nepříznivou situaci, se kterou se střetávala... Byla misijní práce v Číně u konce? Jak by se to mohlo stát s nezrušeným Kristovým velkým posláním a stále zdaleka nesplněným úkolem přinést evangelium miliónům Číňanů? Práce musela pokračovat, ai to stálo cokoliv. A tak Misie padla na tvář před Bohem v horlivých modlitbách za znovuotevření dveří a za jasné vedení v plánech do budoucna. Byly to dny hlubokého zpytování srdcí. Dr. Glover pokračoval ve svě­ dectví, stejně jako ve vroucích modlitbách. Pak se to stalo. Přímo upro­ střed utrpení dal Bůh vizi a přesvědčení pro velké podnikám. Totiž po cel­

151

kovém zmapování celého pole Misie byli její vedoucí jasně vedeni volat k Bohu a Jeho lidu ne o sto, ale o dvě stě dělníků navíc pro postup vpřed se silně evangelizačním posláním. Příznivci Misie doma sotva mohli mít větší radost, než když obdrželi tuto výzvu. Poznali, že od Boha přichází vyslyšení mnoha modliteb. Na­ jednou začal proudit nový život, který bylo cítit ve všech částech díla. Rychle uběhly ďVa roky (1929-31), ve kterých očekávali příjezd nových misionářů, nejen za něž se modlili. A ačkoli jejich víra byla zkoušena růz­ ným způsobem, v neposlední řadě protiútoky nepřátel v Číně, tato událost byla jedním z hlubokých povzbuzení a požehnání. Rok 1931 byl nejen svědkem vyslání poslední skupiny z dvou set mi­ sionářů, z nichž 91 bylo ze Severní Ameriky, ale též neméně pozoruhod­ ného zaopatření pro jejich přijetí v Číně. Ústředí Misie v Šanghaji, které již dávno nemělo vyhovující podmínky pro potřeby práce, bylo toho roku přemístěno do mnohem větších a lépe vyhovujících budov, které- Bůh opatřil bez jediného centu vydání pro Misii. Příležitost nadešla jako odpo­ věď na mnohé modlitby. Staré budovy mohli prodat za pětašedesátinásobek původní ceny. Daroval je jeden člen Misie, který je již u Pána, a teď On způsobil, že po více než čtyřiceti letech bylo umožněno obstarám no­ vého ústředí pro rostoucí dílo, právě, když to bylo tak naléhavě třeba'. No­ vé budovy byly dokončeny právě včas, aby do pozdního podzimu přijaly skvělé účastníky, zapálené lidi. Přes sto nových pracovníků pro Misii do­ razilo do Číny v krátké době jednoho měsíce. V nádherném zaopatření bylo zahrnuto mnohem více, než mohli předví­ dat nejmoudřejší vedoucí Misie. Když začátkem toho roku zcela neočeká­ vaně zaútočily na Šanghaj japonské vojenské síly, většina bojů se soustře­ dila do okrsku Hongkew, kde bylo umístěno dřívější ústředí Misie. Právě včas vedla řídící Boží ruka ke změně, která přestěhovala budovy Misie tři míle hlouběji do mezinárodního Sídliště, na mnohem bezpečnější místo. Kdo jiný než On mohl předvídat a tak nádherným způsobem zajistit řešení neočekávané situace!? Ano, On stále pečuje o potřeby svého díla. Žádný div, když Misie stojí pevně ve starých pravdách, na nichž byla založena. Žádný div, když si ' Dodatečný dar penzionovaného Američana, člena Misie, podpořil získání výborných budov, nutných také pro čínské pracovníky a hosty.

152

v tento rok 1932 připomíná s vděčností sto let od narození svého otce v Bohu, vůdce, jehož víra a poslušnost ji přivedla k životu. Díky Bohu, že není nikdo ze dvanácti set devadesáti pěti misionářů, kdo by znovu a znovu nemohl s radostí opakovat přesvědčení svého zakladatele: Živý Bůh pořád žije a živé Slovo je opravdu živým Slovem, a my na ně můžeme spoléhat. Můžeme se upnout na kterékoli slovo, jež Bůh kdy vy­ řkl a způsobil, aby je Jeho svátý Duch zapsal.

Ó, vyzkoušej Jeho lásku; až zkušenost rozhodne, jak požehnaní jsou jen ti, kteří Pravdě věří. Bojte se Jej, svati, On dá, že víc nikoho se nemusíš bát; ěiň službu Jemu svým potěšením, On ti dá vše potřebně.

153

Doslov Rok 1982 znamená padesát let od prvního vydání knížky "Duchovní tajemství Hudsona Taylora". V posledních kapitolách a v dodatku autoři popisují, jak pokračovalo vedení Misie a jak v prvních dvaceti pěti letech po smrti Hudsona Taylora postupovalo následování principů uložených v počátcích Misie. Padesát dalších let minulo od zveřejnění tohoto pozoruhodného svědec­ tví o Boží věrnosti. Během revoluce, světové války a bouřlivých dob, s jakými jsme se v minulém století nestretli, Misie znovu a znovu zakou­ šela Boží moc, zajištění a ochranu. On se nezměnil. Duchovní bída Číny a požadavky pokračovaly a vyzývaly hluboce po­ svěcené mladé lidi ze Západu. Borden z Yale odpověděl na výzvu Díla mezi muslimy (mohamedány) v severozápadní Číně. Cestou zemřel v Egyptě. Asi v téže době J. O. Frazer, hudebník a inženýr, s modlitbami položil základy pro ohromný růst církve mezi příslušníky kmene Lisu u severozápadních hranic Číny. Jakou krutou předehru ke zkoušce ohněm církve v Číně zakusili na sobě v padesátých a šedesátých letech John a Bety Stamovi z Albionu (Michigan), kteří padli jako mučedníci na začát­ ku Maova "Dlouhého pochodu". Japonská invaze do Číny a II. světová válka přinutily mnohé misionáře k opuštění jejich stanic. Také Ústředí Misie se dočasně přestěhovalo ze Šanghaje do Chungkingu. Celá škola pro misionářské děti v Chefu byla změněna na koncentrační tábor. Nikdy nezapomenu na ten pochod. Naši učitelé nás vedli, když jsme zpívali:

Bůh je naše útočiště a síla, pomoc v soužení. Proto se nemusíme bát... Pán zástupů je s námi, Bůh Jákobův je naše útočiště. Ž46,l a 7

154

Oddělení od rodičů trvalo více než pět let. Mnozí poznali, že Bohu je možno důvěřovat. Ale největší zkoušky měly teprve přijít. Koncem čtyřicátých let proni­ kaly komunistické armády triumfálně na jih. Jak bolestně to popsala Phylis Thompsonová ve své knize "Čína: nedobrovolný exodus". Po komunis­ tickém vítězství byli všichni členové Misie přinuceni mezi rokem 1949 a 1952 opustit Čínu. Spolehli se na Boží vedení jako Hudson Taylor před 86 lety, když se sešli vedoucí Misie na Brightonské pláži v Bournemonthu v Anglii. Znovu v poslušnosti a víře došlo k okamžitému rozhodnutí. Všechno pohotové osazenstvo bude nově zaměstnáno Misií pro zvěstování evangelia ve východní Asii. S ústředím v Singapuru a novými středisky v Japonsku, na Tchaj-wanu, v Hongkongu, na Filipínách, v Thajsku, Ma­ lajsii, Singapuru a Indonésii. Později vstoupili do Vietnamu, Laosu, Kam­ bodže a Koreje. Pro některé země byl čas krátký a sklizeň naléhavá. Proto­ že dveře k Číně byly pevně zavřené, a s vážnou předtuchou všeho, co sou­ viselo s "Čínou" v mnoha zemích jihovýchodní Asie, jméno "Vnitročínská misie" změnili, ač neradi, na "Zámořské misijní společenství". Nová představa byla: "sbor v každé obci a tím evangelium každému stvoření". Způsob přiblížení byl dvoustranný. Rozpoznali strategickou dů­ ležitost rostoucích asijských urbanistických středisek s jejich koncentrací civilních služebníků, studentů a továrních dělníků. V téže době byly vy­ pátrány zanedbávané oblasti a skryté rodové skupiny "vnitrozemí" vý­ chodní Asie. Tam byly vysílány výchovné týmy. Misionáři vytvářeli spi­ sovné jazyky a překládali do nich Bibli. V každé oblastí dávali přednost teologickému vzdělám a literární službě. Na thajském venkově Společen­ ství prorazilo hlavně lékařskou službou se třemi nemocnicemi a progra­ mem kontroly malomocenství. Tady se Společenství později také široce zapojilo do služby uprchlíkům. V roce 1965 Společenství oslavilo své století a připravilo se na století nové. Vděčně poznávalo, že se dospělá církev objevovala v mnoha zemích východní Asie. Misionáři toužili po tom, aby se v součinnosti se sbory sta­ li novým nástrojem v poslušnosti Kristova pověření. Výsledkem bylo vý­ tvorem' domácích výborů v několika asijských zemích, kde rostla jasná představa misie. Těchto domácích výborů je nyní sedm. Zámořské misijní společenství dnes slouží rostoucí měrou jako společenství, ve kterém opravdoví věřící z Východu i Západu slouží společně jako kolegové

155

v odpovědi na svrchované Boží povolání. Toto nové biblické partnerství je právě jen v počátcích, ale s Bohem jsou možnosti téměř neomezené. Společenství je stále hluboce oddáno čínskému lidu. Nikdy nemůže za­ pomenout, že vzniklo jako Vnitročínská misie. Po čtyřicet let Společenství aktivně vyhledává možnosti, jak volat církve k modlitbám za naše bratry a sestry v Číně a též k pokračování v hlásání evangelia rozhlasem. Bůh je dnes zřetelně v Číně při misijní práci. Společenství neaspiruje na obnovu svých dřívějších pozic. Chce se učit od našich bratří a sester v Číně a od­ povídat na jejich iniciativy v nových dimenzích partnerství v Kristově ne­ docenitelné službě.

James Hudson Taylor III.

Singapur, leden 1981

Každý věřící čtenář je zván, aby se připojil k následující modlitbě, kte­ rou napsal člen Vnitročínské misie: Pošli, ó, Pane, do každého místa rychlé posly před svou tváří, heroldy Tvé úžasné milosti, kam Ty sám chceš přijití.

Pošli lidi, jejichž oči uviděly Krále, lidi, v jejichž uších zní Jeho milá slova, pošli takové, kteří přivedou domů Tvé ztracené: pošli je, kam Ty chceš přijít aby nesli dobrou novinu duším v hříchu, aby získali zraněná a zlomená srdce z každého místa, aby je přinesli tam, kam Ty sám přijdeš.

Ozbroj každého mečem Ducha, mečem Tvého nesmrtelného Slova,

156

a učiň je vítězi vítězného Pána, kam Ty sám přijdeš. Vstaň, ó, Pane, Duchu svaty, z této širé země mocný hostiteli. Jejich válečný pokřik - my budeme hledat ztracené, kam Ty, ó Kriste, přijdeš!

Minulost nevyčerpala možnosti, ani poptávku po konám' velkých věcí pro Boha. Církev, která je závislá na své minulé historii pro její zázraky moci a milosti, je církví padlou... Největší dobrodinec, jehož by tato doba mohla mít, je muž, který by přivedl učitele a církev zpět k modlitbě. E. M. Bouds: "Moc modlitby"

157

Chronologický nástin 1832,21. 5. 1849, červen 1850, květen 1853, 19. 9. 1850-1864 1855, 10-11 1855-1856 1856, říjen 1857, červen 1858, 20. 1. 1859, září 1860, léto 1860-1865 1865, 25. 6.

1866, 26. 5. 1866, prosinec 1867, 23. 8. 1868, 22. 8. 1869, 4. 9. 1870, 21. 6. 1870, 23. 7. 1872, 6. 8. 1872, 9. 10. 158

narodil se James Hudson Taylor v Barnsley, Yorkshire, Anglie obrácení, následované povoláním k celoživotní službě začíná studovat medicínu v Hullu, jako asistent dr. Roberta Hardeye odplul do Číny jako zástupce Čínské evangelizač­ ní společnosti taipingské povstání první dům ve "vnitrozemí", šest týdnů na ostrově Tsungming sedm měsíců s Williamem C. Bumsem usídlení v Ning-po vystoupení z Čínské evangelizační společnosti sňatek s Marií J. Dyerovou převzetí správy nemocnice dr. Parkera v Ning-po návrat do Anglie na první dovolenou skrytá léta odevzdání se v Brightonu a modlitby za 24 spolupra­ covníků pro vnitřní Čínu odplutí s prvou skupinou Vnitročínské misie na "Lammermuiru" - čtyřměsíční cesta usídlení Lammermuirské skupiny v Hang-chow smrt malé Grácie vzbouření v Yang-chow vstup do proměněného života: "Bůh ze mne učinil nového člověka." tientsinský masakr smrt sestry Marie Taylořové (roz. Dyerové) ustavení Výboru Vnitročínské misie v Londýně návrat do Číny s paní Taylorovou (roz. Fauldingovou)

1874,27. 1.

1874, červen 1874, 26. 7. 1874-75, zima 1875,leden viti 1876, 13. 9. 1876-1878 1878, podzim 1879, podzim

1881, květen 1881, listopad 1885, 5. 2. 1886, 13.-26.11.

1887, prosinec 1888, léto 1889, říjen 1889, listopad 1890, srpen 1900, květen 1900, srpen 1902, listopad 1904, 30. 7. 1905,únor 1905, 3. 6.

zaznamenané modlitby za misionáře průkopníky v devíti provinciích bez zvěstování evangelia otevření západní větve Misie ve Wuchangu s bratrem Juddem smrt sestry Emily Blatchleyové Hudson Taylor v Anglii vyřazen z práce ochrnutím výzva k modlitbám za osmnáct průkopníků do deprovincií, kde ještě nebylo zvěstováno evangelium podpis Chefoozské smlouvy rozsáhlé evangelizační cesty vnitřní Čínou sestra Taylorová vede příchod žen - misionářek do hlubokého vnitrozemí sestra George Nicholsová a sestra G. W. Čiarková konají cesty pro ženskou práci v západní Číně smrt sestry George Kingové v Hanchungu výzva za sedmdesát (Wuchang) vyjití Cambridgeské skupiny prvá schůze Čínského výboru a výzva za stovku (An-king) návštěva Henry W. Frosta v Anglii s pozváním H. Taylora do USA první návštěva H. Taylora v Severní Americe jeho nejširší výhled: "Všemu stvoření" první návštěva Švédska, Norska a Dánska první návštěva Austrálie začátek "Boxerského povstání" D. E. Hoste jmenován činným generálním ředitelem H. Taylor postoupil ředitelství D. E. Hostemu sestra Taylorová zemřela ve Švýcarsku návrat H. Taylora do Číny na poslední návštěvu povolám domů v Hunanu

159

Howard a Geraldina Taylorovi DUCHOVNI TAJEMSTVÍ HUDSONA TAYLORA Vydaly Křesťanské sbory ve svém vydavatelství v Ostravě Vydání první Přeložil ing. Jiří Legierski Jazyková úprava dr. Věra Mrkosová Redakce ing. Ján Ostrolucký Vytiskly OSTRAVSKÉ TISKÁRNY, Novinářská 7, Ostrava 1 ISBN 80-85237-07-5