Sedmistupňová hora 8072951564, 9788072951567

Citation preview

CESTA 2002

Část I.

KAPITOLA PRVNÍ

HRA NA ŠKATULE

Přišel jsem na svět poslední lednový den roku 1915, ve znamení Vodná­ ře, v roce velké války a ve stínu francouzských hor na hranici se Španěl­ skem. Podle Božího obrazu svobodný, byl jsem přesto vězněm svého vlast­ ního násilnictví a sobectví, přesně podle obrazu světa, do nějž jsem se narodil. Ten svět byl obrazem pekla, plného lidí jako já, kteří milovali Boha a zároveň ho nenáviděli. Narodili se pro lásku k němu, ale místo toho žili ve strachu a beznadějných, rozporuplných hladových touhách. Pár set mil od domu, kde jsem se narodil, právě sbírali muže tlející v blátivých zákopech mezi mrtvými koňmi a zpuchřelými pětasedmdesát­ kami, v lese pahýlů bez větví při řece M a r n e . M o j i rodiče byli v tom světě zajatci: věděli, že k němu a do něj nepatří, ale nedokázali se z něj vymanit. Byli ve světě, ale ne z něho - ne proto, že by snad byli světci, ale jinak: byli umělci. Integrita umělce člověka pozvedá nad rovinu světa, ale neosvobozuje ho od něj. Otec maloval jako Cézanne a chápal jihofrancouzskou krajinu jako C é ­ zanne. Jeho vidění světa bylo rozumné, vyrovnané, s obdivem ke struktuře, ke vztahům mezi hmotou a k okolnostem, které vtiskují každé stvořené věci individuální identitu. M ě l náboženské, jasné vidění, proto v jeho obrazech chyběla zdobnost či povrchní komentář. Religiózní člověk totiž respektuje skutečnost, že síla Božího stvoření svědčí sama o sobě. M ů j otec byl velmi dobrý malíř. Ani jeden z rodičů netrpěl onou hloupou přízračnou předsudečností, která požírá lidi zajímající se toliko o auta a kino, o to, co mají v lednici, co píší noviny a kdo ze sousedů se právě rozvádí. Od otce jsem zdědil jeho pohled na věci a trochu jeho integrity, od matky zas něco z její nespokojenosti nad stavem světa a trochu její versati­ lity. Od obou jsem dostal do vínku schopnost do něčeho se pustit s jasnou představou a chutí a umět to vyjádřit. Tyto vlastnosti by ze mě mohly udělat krále, kdyby standardy, jimiž žije svět, byly ty pravé. Ne že bychom někdy měli peníze - ale každý hlupák ví, že kdo c h c e mít radost ze života, nepo­ třebuje k tomu peníze. Kdyby bylo pravda, co většina lidí bere jako samozřejmost - kdyby ke štěstí stačilo jen po všem sáhnout, všechno vidět, projít každou zkušeností,

Hra

na

škatule

9

a pak o tom mluvit, to bych byl velice šťastný člověk, duchovní milionář od kolébky až do této chvíle. Kdyby štěstí spočívalo jen v přirozeném nadání, nikdy bych v době svého dospívání nevstoupil do trapistického kláštera.

II. M o j i rodiče se do Prades dostali z dalekých koutů světa a přestože přije­ li, aby tam zůstali, pobyli tam jen tolik, co jsem se narodil a postavil na vratké nožky - pak zase odjeli. A nezůstali na jednom místě, takže pro mě začala dost dlouhá cesta. Pro všechny tři se teď různým způsobem uza­ vřela. Ačkoli otec pocházel z druhého konce světa, přes mnoho o c e á n ů , novozélandský Christchurch, kde se narodil, vypadá na všech obrázcích jako londýnské předměstí, jen možná trochu čistší. Na N o v é m Zélandu je víc sluníčka a myslím, že lidé jsou tam zdravější. M ů j otec se jmenoval O w e n Merton. O w e n proto, že rodina jeho matky žila pár generací ve W a l e s u . M á m však za to, že původně byli Skotové z Lowlandu. A otec mého otce byl hudebník, zbožný muž, který vyučoval na Christ College v Christchurch na Jižním ostrově. O t e c měl spoustu energie a počínal si svobodně. Vyprávěl mi, jak to vypadalo v pahorkatině a na horách Jižního ostrova, daleko na salaších a v lesích, kam chodíval. Jednou, když se tam objevila jakási expedice na Antarktidu, otec se s nimi málem vypravil na jižní pól. Tam by zmrzl stejně jako všichni ostatní, protože právě z té expedice se nikdo nevrátil. Když chtěl jít studovat malířství, musel překonat hodně obtíží a nebylo lehké přesvědčit rodinu, že to je jeho povolání. Ale nakonec odjel do Lon­ dýna a potom do Paříže a v Paříži potkal moji matku, oženil se s ní a na N o v ý Zéland se už nevrátil. Matka byla Američanka. Vidím ji na fotografii jako drobnou, štíhlou, střízlivou bytost s vážnou, trochu úzkostnou a velmi citlivou tváří. Tento obraz odpovídá mým vzpomínkám na ni - ztrápená, pečlivá, kvapná, velmi kritická vůči mně, svému synu. Přesto se o n i v rodině říkalo, že je veselá a lehkovážná. Babička si vzala na památku husté kadeře maminčiných zrza­ v ý c h vlasů, když umřela, a v její paměti nikdy nevymizela ozvěna mamin­ čina šťastného smíchu ze školních dob. Dnes se mi zdá, že maminka v sobě určitě chovala spoustu neuskutečni­ telných snů a velkých ambic dokonalosti: dokonalosti, jež se týkala umění, zařizování domu, tance, domácnosti, výchovy dětí. M o ž n á proto si ji pa­ matuji jako vesměs ztrápenou: moje nedokonalost - jejího prvního syna pro ni byla velkým zklamáním. Jestli tato kniha neprokáže nic jiného, tedy aspoň s jistotou vyjeví, že jsem nebyl žádné ideální děcko. Viděl jsem

10

Část

I.

maminčin deník, který si psala, když jsem byl nemluvně a malý cvrček, a v něm je vidět její úžas nad zavilým a zjevně spontánním vývojem zcela nepředvídatelných rysů mé povahy, něco, co si nikdy nepřála: například asi ve čtyřech letech hluboké a vážné nutkání zbožňovat plamínek plynu v ku­ chyni, a to s nemalou rituální úctou. Kostel a formální náboženství moje matka nepokládala za důležité k v ý c h o v ě moderního dítěte. M ě l a podle mého zdání za to, že když mě nechá být, vyroste ze mě jakýsi klidný, tichý deista a nikdy mě nezkazí žádná pověra. M ů j křest v Prades byl téměř jistě tatínkův nápad, protože on vyrůstal v hluboké a rozvinuté víře, podle učení anglikánské církve. A l e v křestní vodě, které se mi dostalo v Prades, nebylo dost síly, aby narovnala pokři­ vené zákruty mé zásadní svobody a osvobodila mě od ďáblů, visících nad mou duší jako upíři. M ů j otec přijel do Pyrenejí kvůli svému snu: byl to sen prostší, konkrét­ nější a praktičtější než maminčiny početné a neodbytné ideály dokonalosti. Otec se chtěl ve Francii usadit, mít rodinu, malovat a žít prakticky z ničeho, protože jsme prakticky neměli z čeho žít. M o j i rodiče měli v Prades mnoho známých a jakmile se tam přistěho­ vali - když tam byl nábytek, v rozích hromady pláten a všude pach čerst­ v ý c h olejových barev a akvarelů, levného tabáku a vaření - přijeli z Paříže další známí. Maminka malovala na svazích pod velikým slunečníkem, tatí­ nek maloval na slunci, přátelé popíjeli červené víno a hleděli přes údolí na Canigou, na klášter na úbočí hory. V horách bylo množství rozpadlých klášterů. S velkou úctou se mi vrací na mysl ty čisté, starodávné kamenné chodby, nízké, hrubé, valené oblou­ ky, tesané a vsazované mnichy, kteří mi možná vymodlili, kde jsem teď. Svatý Martin a svatý archanděl M i c h a e l , velký patron mnichů, měli v těch horách své kostely. St. Martin-du-Canigou, St. Michel-de-Cuxa. N e n í divu, že k těm místům mám blízký vztah. Jeden z nich šel se mnou o dvě desítky let později přes Atlantik, kámen na kameni, a usadil se poblíž ve chvíli, kdy jsem nejvíc potřeboval vědět, co to je klášter a kde by měl člověk žít, aby žil podle své rozumné při­ rozenosti, a ne jako toulavý pes. St. Michel-de-Cuxa je celý postavený jako zvláštní, celkem úhledné muzeum v jednom newyorském příměstském parku nad řekou Hudson, a vy si ani neuvědomujete, v jakém městě to vlastně jste. Říká se mu Klášter. Je to sice taková syntéza, ale přesto si uchovává něco z vlastní skutečnosti a dokáže stát jako výčitka všemu ko­ lem, kromě stromů a Palisád. A l e když do Prades přijeli přátelé mých rodičů, přivezli noviny svinuté v kapsách kabátů a pohlednice s vlasteneckými kresbami, jak Spojenci ví­ tězí nad N ě m c i . Moji prarodiče, to jest maminčini rodiče z Ameriky, o ni měli strach, že je v zemi, kde se válčí, a bylo zřejmé, že v Prades nezůsta­ neme dlouho.

Hra

na

škatule

11

Byl mi asi rok. Na cestu si vůbec nevzpomínám. Jeli jsme do Bordeaux a odtud lodí, která měla na přídi dělo. Nepamatuji si nic o plavbě přes moře, nic o obávaných ponorkách, nic o příjezdu do N e w Yorku, do země, kde nebyla válka. A l e snadno si představím první setkání mých amerických prarodičů s jejich čerstvým zetěm a vnukem. Papa, jak se říkalo mému americkému dědečkovi, byl energický a nervní muž, který se v přístavu, na lodi, ve vlaku, na nádraží, ve výtahu, v autobu­ su, v hotelu, v restauraci vždycky rozrušil a začal všem poroučet, vymýšlet nové plány a v mžiku je měnit. Babička, které jsme říkali B o n n e m a m a n , byla jeho přesný opak a její přirozená rozvážnost, váhavost a nechuť k akti­ vitě jako by díky dědečkovým excesům ještě rostla. Č í m byl Papa aktivněj­ ší, čím víc se rozkřikoval a vydával povely, tím se babička stávala váhavější, nejistější, až nakonec upadla do naprosté inerce. Ale v roce 1916 se tento skrytý, nevinný a zcela podvědomý konflikt ještě nerozvinul v té šíři kom­ plikací, které pak dosáhl o nějakých patnáct let později. Nepochybuji, že šlo o určitý generační konflikt, když moji rodiče usou­ dili, že si najdou nějaký vlastní dům a budou bydlet tam. Byl to malý dům, velice starý a celý nakřivo. Stál pod několika vysokými borovicemi na Long Islandu ve Flushingu, což tenkrát bylo venkovské městečko. Bydleli jsme uprostřed polí směrem na Kiljordan a Jamaiku a starou Truant S c h o o l . Dům měl čtyři pokoje - dva dole a dva nahoře. Dva z nich nebyly větší než šatna. Byl to asi velice levný dům. Jeho majitel, pan Duggan, měl v sousedství hostinec. Dostal se s tatín­ kem do sporu kvůli tomu, že si utrhl rebarboru, kterou jsme pěstovali na zahradě. Vzpomínám si na ten letní soumrak, kdy se to stalo. Seděli jsme u večeře, když byl spatřen sehnutý pan Duggan, jako nějaká velryba v moři zelené rebarbory, jak trhá její červené stonky. Tatínek vstal a spěchal do zahrady. Slyšel jsem rozhořčenou řeč. Seděli jsme tiše u večeře a nejedli. Když se tatínek vrátil, začal jsem se ho vyptávat ve snaze dobrat se mrav­ ního závěru vzniklé situace. Dosud mám v paměti, jak mě zarazil ten ne­ lehký případ, kdy se dalo namítnout oběma stranám. Pochopil jsem, že pan domácí vlastně mohl s klidem jít a natrhat si všechnu naši zeleninu, kdyby chtěl, a my bychom proti tomu nemohli nic dělat. M l u v í m o tom s plným vědomím, že tu věc kdokoli může použít proti mně a říci, že jsem se vlastně stal později mnichem, protože jsme už od kolébky měl smýšlení středově­ kého raba. Otec maloval, co jen mohl. Zaplnil několik skicáků a dokončil několik akvarelů newyorských nábřeží, a měl pak i výstavu ve Flushingu v jedné galerii, spravované místními malíři. O dvě čísla od nás v bílém domě s ost­ rými štíty, s rozsáhlým svažitým trávníkem okolo a se stájí, přestavěnou na ateliér žil Bryson Burroughs, který maloval bledé klasické obrazy ve stylu Puvise de Chavannes a který i vůči nám projevoval něco ze své vlídnosti, viditelné v jeho díle.

12

Část

I.

O t e c nás malováním nemohl uživit. Během války na nás vydělával prací zahradního architekta: většinou to byla obyčejná manuální práce, protože nejen tvořil zahrady pro boháče v naší čtvrti, ale také většinou obstarával sázení a údržbu, a z toho jsme žili. Ne že by si otec nechával platit za nějakou fušeřinu. Byl velice dobrým zahradníkem, rozuměl květinám a vě­ děl, jak co vypěstovat. A taky měl tu práci rád, skoro stejně jako malování. Pak v listopadu 1918, asi týden před příměřím v této mimořádné světové válce, se narodil můj mladší bratr. Bylo to mnohem klidnější dítě než já, bez všelijakých divných pohnutek a impulsů. Vzpomínám si, že všechny udivovala jeho trvalá a nenarušitelná blaženost. Za dlouhých večerů, když ho před západem slunce uložili, místo aby protestoval a bránil se, jako já, když jsem měl jít spát, on ležel nahoře v postýlce a my jsme slyšeli, jak si tiše zpívá. Každý večer to byla stejná písnička, prostá a velice primitivní, melodie v naprostém souladu k denní i r o č n í d o b ě . My dole jsme více méně mlčeli, ukolébáváni zpěvem dítěte v postýlce, a dívali se, jak paprsky šikmo kříží pole a na sklonku dne vstupují do okna. M ě l jsem vymyšleného kamaráda jménem Jack, který měl vymyšleného psa jménem Doolittle. Důvod, že jsem měl vymyšleného kamaráda, spočí­ val v tom, že jsem si neměl s kým hrát a můj bratr John Paul byl mimino. Když jsem se chtěl zabavit tím, že jsem pozoroval pána, který hrál v hostinci pana Duggana biliár, dostal jsem. Ale na druhé straně jsem si mohl chodit hrát k Burroughsům na jejich zahradu a do místnosti nad ateliérem, kde měli plno starého dřeva. Betty Burroughsová se uměla zapojit do hry tak, že to ani nevypadalo, že mě hlídá, ačkoli byla už skoro dospělá. Ale za kamarády svého věku jsem musel do vlastní fantazie, a to možná nebylo dobře. M a m i n c e nevadilo, že jsem měl takovou fiktivní společnost, aspoň ze začátku, ale jednou jsem s ní šel na nákup a odmítl jít přes flushingskou hlavní ulici z obavy, že by fiktivního psa Doolittla mohlo přejet reálné auto. To jsem se později dočetl v jejím deníku. V roce 1920 jsem uměl číst, psát a kreslit. Nakreslil jsem dům a nás všechny, jak sedíme pod borovicemi na trávě na dece, a poslal jsem kresbu poštou dědečkovi. Bydlel v Douglastonu, asi o pět mil dál. Většinou jsem však kreslil lodě. Oceánské parníky se spoustou komínů a okének, všude kolem zubaté vlny jako pila a ve vzduchu plno véček, což byli racci. Věci se rozhýbaly nenadálým příjezdem novozélandské babičky. Jen co skončila válka, vydala se od protinožců na návštěvu ke svým rozptýleným dětem v Anglii a Americe. M y s l í m , že s sebou měla i jednu tetu, ale největší dojem na mě udělala právě babička. Nejspíš si se mnou dost povídala, vyptávala se mě na spoustu věcí a taky mi hodně vyprávěla. Na podrob­ nosti té návštěvy si vzpomínám jen málo, ale zanechala ve mně obdiv, úžas - a lásku. Byla hodná a laskavá, ale svými city se nepředváděla a ne­ uváděla jimi do rozpaků. Nevzpomínám si ani přesně, jak vypadala, jen vím, že měla tmavé šaty, šedomodré, a brýle a šedivé vlasy. Mluvila tiše

Hra

na

škatule

13

a vážně. Bývala učitelkou, stejně jako její manžel, můj novozélandský dě­ deček. Nejvíc si pamatuji, jak si při snídani solila ovesné vločky. Tím jsem si jist - udělalo to na mě hluboký dojem. Byla tu ještě jiná v ě c , o které mám sice menší jistotu, ač je ale sama o sobě mnohem důležitější: naučila mě modlitbu Páně. Možná že mě tatínek už učil modlit se „ O t č e náš", ale nikdy jsem se ho nemodlil. Babička se mě asi jednou večer zeptala, jestli jsem se už modlil, a tu se ukázalo, že neumím „ O t č e náš", tak mě to nauči­ la. Pak už jsem ho nezapomněl, i když jsem žil celé roky bez něho. Zdá se divné, že otec a matka, kteří se téměř skrupulózně starali, aby mysl jejich synů zůstala ušetřena omylů, prostřednosti, ošklivosti a falše, nedbali na to, aby nám poskytli nějaké náboženské vzdělání. Jediné vysvět­ lení, které mám, je domněnka, že maminka v té věci měla pevný názor. Nejspíš nepokládala jakékoli organizované náboženství za důstojné inte­ lektuální dokonalosti, kterou vyžadovala od svých dětí. Ve Flushingu jsme nikdy nechodili do kostela. Vzpomínám si ale, že jsem jednou pojal intenzivní touhu jít do kostela, jenže jsme nešli. Byla neděle. Možná to byl Boží hod velikonoční, nejspíš v roce 1920. Přes pole a za červeným statkem našeho souseda jsem viděl mezi stromy věž kostela svatého Jiří. Po zářivých polích se nesl zvuk zvonů. Hrál jsem si před domem, zastavil jsem se a zaposlouchal. Najednou se mi nad hlavou rozezpívali všichni ptáci ve stromech. Ptačí zpěv a vyzvánění zvonů mi rozjásalo srdce. Zavolal jsem na tatínka: „Táto, všichni ptáci jsou ve svém kostele." Pak jsem řekl: „ P r o č my nejdeme do kostela?" M ů j otec vzhlédl a řekl: „ P ů j d e m e . " „ T e d hned?" zeptal jsem se. „ N e , už je pozdě. Ale někdy v neděli půjdeme." Ale i maminka někdy chodívala v neděli ráno někam k bohoslužbě. Pochybuju, že tatínek chodil s ní. Spíš zůstával doma se mnou a Johnem P a u ­ lem, protože my jsme nikdy nešli. Maminka chodila ke kvakerům a sedá­ vala s nimi v jejich starobylé modlitebně. Byl to asi jediný způsob víry, kterému přikládala nějaký smysl, a myslím, že se dalo předpokládat, že se budeme moci ubírat stejným směrem, až budeme větší. A l e asi by na nás nebyl činěn žádný nátlak, tak či onak. M ě l i jsme se k tomu dobrat více­ méně sami. Doma zatím moje výchova pokračovala podle linií stanovených jakousi progresivní metodou, kterou maminka vyčetla v jakémsi časopisu. O d e ­ psala na inzerát, na němž byl oválný portrét vousatého učence s binoklem, a dostala z Baltimoru sadu knih, pracovní listy, a dokonce malou školní lavici s tabulí. Šlo o to, že chytré moderníděcko se má s těmito rekvizitami nechat samo, aby se do svých deseti let spontánně vyvinulo v miniaturního bakaláře.

14

Část

I.

D u c h Johna Stuarta Milla nepochybně poletoval pokojem, vzdychaje blahem, když jsem rozložil lavici a začal. N e v í m už, co z toho vzešlo, jen si vzpomínám, že jsem byl jednou večer poslán brzy spát, neboť jsem za­ vile psal slovo „ w h i c h " bez h: „w-i-c-h". Utkvělo mi, jak jsem tu v ě c těžce nesl jako bezpráví. „ C o to po mně vůbec chtějí?" Bylo mi přece teprve pět. Ale nechovám žádnou hořkost vůči té skvělé metodě ani lavici, co k ní patřila. M o ž n á že odtud pocházela i učebnice zeměpisu - oblíbená knížka mého dětství. M o c rád jsem na mapách hrával „škatule, hejbejte se" a chtěl jsem se stát námořníkem. Nezřízeně jsem se těšil na nezakotvený a nestálý život, který na mě brzy čekal. M o j e druhá nejoblíbenější kniha ve mně tuto touhu ještě utvrdila. Byla to sbírka příběhů s názvem Řečtí hrdinové. Číst sám tuto viktoriánskou verzi řeckých mýtů přesahovalo mé síly, ale tatínek je nahlas předčítal a já jsem se seznámil s Theseem a Minotaurem, M e d ú z o u , Perseem a Andromedou. Jásón se plavil do daleké země za Zlatým rounem. Theseus se vrátil s vítěz­ stvím, ale zapomněl stáhnout černé plachty, takže se athénský král vrhl dolů z hradeb v domnění, že jeho syn je mrtev. Tenkrát jsem se naučil vyslovovat jméno Hesperidky a z těchto příběhů jsem nevědomky sestavo­ val neurčité zlomky náboženství a filosofie, skryté v hloubi mého jednání, nevyjádřené, které se v patřičný čas měly prosadit v zásadní a naprosté oddanosti vlastnímu úsudku a vlastní vůli, v ustavičném zamítání podříze­ nosti, k bloumání podle toho, jak mě vedly mé věčně proměnlivé obzory. S v ý m způsobem to měl být důsledek mé výchovy v dětství. Maminka chtěla, abych byl nezávislý a neběžel se stádem. M ě l ze mě být originální individualista s pevným charakterem a vlastními ideály. Ž á d n ý montovaný článek podle buržoazního modelu, v jedné řadě s ostatními. Kdyby to tak šlo dál, kdybychom John Paul a já vyrůstali v tom domě, možná by se tento viktoriánsko-klasický komplex postupně dostavěl a z nás se stali elegantní a zásadoví skeptici, zdvořilí, inteligentní, možná svým způsobem i trochu užiteční. Možná by z nás byli úspěšní spisovatelé nebo editoři nějakého časopisu, profesoři na menší pokrokové škole. Cesta by to byla přímá a já bych asi nikdy neskončil jako mnich. Ale ještě nenadešel čas promluvit o tomto šťastném dovršení, za něž Bohu vzdávám ze srdce dík a chválu a jež je naprosto paradoxně nejvyšším naplněním maminčiných plánů se mnou - což by ji ani ve snu nenapadlo: bumerang její úzkostlivé péče o individuální rozvoj. A c h , kolik možností stálo tenkrát přede mnou a mým bratrem! Zrovna se ve mně rodilo čerstvé vědomí jako aktuální a činná funkce duše. M o j e rozhodování se právě otvíralo pro odpovědnost. Mysl byla čistá a dosta­ tečně nezformovaná, aby mohla přijmout jakýkoli systém standardů a cho­ pit se toho nejdokonalejšího, spolupracovat s milostí a s Božími hodnota­ mi, kdyby se tenkrát naskytla možnost. M o j e vůle byla neutrální, bezcílná síla, připravená k použití, schopná

Hra

na

škatule

15

vyvinout ohromné imanentní proudy světla či temnoty, pokoje či konfliktu, řádu či chaosu, lásky či hříchu. Dráha, po níž se moje vůle měla pustit, vedena okolnostmi budoucích činů, mohla vést mou bytost ke štěstí či bídě, životu či smrti, nebi či peklu. A víc než to: protože žádný člověk nikdy nemůže ani nemohl žít ze sebe a pouze pro sebe, moje volby, rozhodnutí a touhy měly ovlivnit osud tisíců jiných lidí, některé vzdáleně, jiné však zcela přímo a zblízka, stejně jako můj život bude formován a ovlivňován zase jinými. Vcházel jsem do světa morálky, v němž budu vstupovat do vztahů s jinými rozumnými bytostmi a v němž ohromné množství nás, jako roj v č e l , potáhne ve vzájemné sou­ činnosti všechny k určitému společnému cíli dobra či zla, míru nebo války. M y s l í m , že to bylo, až když maminku odvezli do nemocnice, že jsme jednu neděli šli s otcem na kvakerské shromáždění. Vyložil mi, že se tam přijde a sedí, mlčí a nic nedělá ani neříká, dokud D u c h svatý někoho nepo­ hne, aby promluvil. Taky mi řekl, že tam bude slavný zakladatel americ­ kých skautů, Dan Beard. Seděl jsem tedy mezi kvakery a v hlavě mi vířily tři v í c e m é n ě stejně důležité starosti. Který je ten Dan Beard? Má vous jenom podle jména, nebo taky na bradě? A co budou ti lidé dělat a říkat, až je pohne D u c h svatý? Už nevím, jakou odpověď jsem dostal na třetí otázku. Ale jakmile muž, který seděl na vysokém dřevěném pódiu a předsedal kvakerům, dal zname­ ní, že shromáždění skončilo, uviděl jsem Dana Bearda mezi lidmi na pro­ sluněné verandě před dveřmi modlitebny. A měl vous. Téměř jistě to bylo v posledním roce maminčina života, roku 1 9 2 1 , kdy otec přijal místo varhaníka v episkopálním kostele v Douglastonu. Ta práce ho moc netěšila ani nenaplňovala nadšením. S pastorem neměl dobré vzta­ hy. Ale já jsem začal chodit v neděli do kostela, takže to muselo být v době, kdy maminka byla v nemocnici, a já jsem bydlel v Douglastonu u dědečka a babičky. Starý kostel Sión byla bílá dřevěná stavba s přisedlou, čtvercovou vížkou. Stál na návrší, obklopen vysokými stromy a velkým hřbitovem. V kryptě pod ním byla pohřbena původní rodina Douglasů, která se někdy před sto lety usadila tady na břehu řeky Sound. Neděle to byly hezké. Vzpomínám na průvod ze sakristie, sbor mužů a žen v černém s bílými superpelicemi, v čele s křížem. Za oltářem byly vitráže, jedna z nich zobrazovala kotvu, což mě zaujalo, protože jsem chtěl být námořníkem a procestovat celý svět. Zvláštní interpretace symbolu víry, který obvykle označuje stabilitu v teologické ctnosti naděje, závislosti na B o h u . Pro mě znamenala přesný opak, cestu, dobrodružství, širé moře a neomezené možnosti lidského hrdinství, kde hrdinou jsem byl já. Byl tam také čtecí pult ve tvaru orla s rozepjatými křídly a na něm spočí­ vala Bible. Vedle stála americká vlajka a nad ní taková tabulka, kterou mají v protestantských kostelích na čísla písní, které se budou zpívat: sázejíje na

16

Část

I.

ni na černobílých kartách. Zaujalo mě, jak zapalují na oltáři svíčky, jak vybírají peníze, jak zpívají a tatínek k tomu hraje na varhany kdesi v úkrytu za chórem. Z kostela člověk vycházel s příjemným pocitem určitého uspokojení, že udělal něco, co se mělo udělat - to vědomí stačilo. Teď když o tom po letech uvažuji, vidím, jak to bylo dobře, že jsem v dětství dostal z víry aspoň tolik. Náboženství je zákon lidské přirozenosti, vepsaný do samé podstaty člověka, a přestavuje v něm stejný díl jako impuls stavět domy, obdělávat půdu, oženit se, mít děti, číst knihy a zpívat - potřebuje spolu s ostatními lidmi uznávat společnou závislost na B o h u , jejich Otci a Stvo­ řiteli. Je to také mnohem základnější touha než jakákoli čistě fyzická po­ třeba. V té době také můj otec hrával po večerech na klavír v malém kině, které otevřeli v sousedním Bayside. Nejspíš jsme potřebovali peníze.

III. A hlavní důvod, proč jsme potřebovali peníze, byl asi ten, že maminka měla rakovinu žaludku. To byla další v ě c , kterou mi nikdo nevysvětlil. Všechno, co se týkalo nemoci a smrti se přede mnou drželo víceméně v tajnosti, protože úvaha o takových věcech by na dítě mohla působit morbidně. A protože jsem měl vyrůstat s příjemným, jasným, optimistickým a vyrovnaným pohledem na život, nikdy mě nevzali do nemocnice na návštěvu k mamince, když ji tam odvezli. A byl to zcela její vlastní nápad. Těžko říci, jak dlouho už byla nemocná a trpěla, ač se přitom pořád starala o nás a o domácnost, ne bez obtíží a nedostatku, a my jsme o tom nic nevěděli. A l e její nemoc možná způsobila, že ji mám v paměti hubenou a bledou a dost přísnou. Se sobectvím, i u dítěte nezvyklým, jsem se rád stěhoval z Flushingu do domu svých prarodičů v Douglastonu. M o h l jsem si tam víceméně dělat, co jsem chtěl, bylo tam vždycky co jíst a měli dva psy a několik koček, se kterými se dalo hrát. Po mamince se mi moc nestýskalo a ani jsem nebre­ č e l , když mě k ní nechtěli vzít. Bavilo mě běhat po lese se psy a lézt po stromech, honit slepice a hrát si v útulném, čistém ateliéru, kde Bonnemaman někdy malovala porcelán a vypalovala ho v malé peci. Jednoho dne mi tatínek dal přečíst lístek. Velice mě to překvapilo. Byl pro mě osobně, psaný maminčinou rukou. Pochybuju, že mi někdy předtím něco napsala, nebyl k tomu důvod. V té chvíli jsem pochopil, co se děje, ačkoli - jak si vzpomínám - mi slova toho dopisu nebyla moc jasná. Jedna věc však byla jistá. Maminka mi poštou sdělila, že umírá a že už mě ne­ uvidí.

Hra

na

škatule

19

vlasy, uklízela, zametala a oprašovala náš dům ve Flushingu, cílevědomě a s veškerou energií: chápu tak její netrpělivost vůči neužitečnému a rozpa­ dajícímu se tělu. M ě l o se bezodkladně zlikvidovat. Když už v něm život skončil, ať je pryč, definitivně a navždycky. Zase pršelo a visely temné mraky. Nepamatuju si, jestli to byla tetička Ethel (maminčina sestřenice paní M c G o v e r n o v á , která byla zdravotní sestra), kdo se mnou zůstal v autě pro útěchu. Ale stejně mi bylo hrozně smutno. Ne však zdaleka tolik, jako by mi bylo, kdybych šel na to chmur­ né a hrozné místo a musel stát za velkou skleněnou vitrínou a dívat se, jak maminčina rakev pomalu projíždí ocelovými dveřmi, které vedou do pece.

IV. M a m i n č i n a smrt udělala jasno v jedné v ě c i : otec teď nemusel nic ji­ ného než malovat. N i c ho nevázalo k žádnému místu. M o h l jezdit, kam chtěl, hledat si náměty a nápady a já jsem byl dost veliký, abych jezdil s ním. A tak sotva jsem pár měsíců pobyl v místní škole v Douglastonu a zařa­ dili mě do druhé třídy, v páchnoucí šedivé přístavbě na vršku kopce, vrátil se otec do N e w Yorku a oznámil, že on a já odjedeme někam pryč. S jistým triumfálním pocitem jsem se díval, jak se do longislandské Sound vlévá East River, a s napětím čekal, kdy loď do Fall River v celé své nádheře svižně mine ústí zálivu Bayside a já uvidím Douglaston, jak jsem si myslel, z šíře vodní hladiny, projedeme kolem a vyrazíme k novému obzoru se jmény Fall River a Cape Cod a Provincetown. Nemohli jsme si dovolit kajutu, a spali jsme v podpalubí v přeplněném prostoru zádi, lze-li to nazvat prostorem, uprostřed hlučných italských ro­ din a černošských výrostků, kteří v příšeří lampy celou noc metali kostky, a voda nám halasně kolotala nad hlavami, aby nám bylo jasné, že jsme hluboko pod hladinou. Ráno jsme vystoupili z lodi ve Fall River a dali se ulicí podél textilních továren. Když jsme narazili na bufet plný dělníků, kteří snídali cestou do práce, sedli jsme si u pultu a pojedli vejce na slanině. Celý ten den jsme strávili ve vlaku. Chvíli předtím, než jsme přejeli velký černý padací most nad kanálem v C a p e C o d , tatínek na nádraží vystoupil, zašel přes ulici do krámu a koupil mi čokoládu značky Baker's v modrém obalu s paninkou ve staromódním čepci a zástěře, nesoucí šálky s čokolá­ dou. Byl jsem úplně bez sebe úžasem nad takovou neslýchanou velkorysos­ ti- Sladkosti se u nás vždycky přísně odměřovaly. Následovala dlouhá, nekonečná cesta pískovými dunami, stavělo se v každé stanici. Seděl jsem celý uondaný a omámený, v ústech těžkou

18

Část

I.

Vzal jsem si lístek ven pod javor na dvorku a pilně jej četl, až jsem ho celý rozluštil a pochopil, co to znamená. A dolehla na mě obrovská tíže smutku a bezvýchodnosti. Nebyl to dětský žal s návaly lítosti a slz. Bylo v něm něco z těžké otupělosti a chmury dospělého žalu, a právě proto byla jeho tíže tak neúnosná, že byl v této míře nepřirozený. Patrně k tomu při­ spěl fakt, že jsem se pravdy dobral víceméně indukcí. Modlit se? N e , to mě tenkrát ani nenapadlo. Katolíkovi to asi bude připa­ dat neskutečné - šestileté dítě zjistí, že jeho matka umírá a ani se za ni neumí pomodlit! Až o dvacet let později, když jsem se stal katolíkem, mě konečně napadlo modlit se za svoji matku. M o j i prarodiče neměli auto, ale na cestu do nemocnice si auto objed­ nali, když přišel konec. Jel jsem také, ale dovnitř do nemocnice jsem ne­ směl. Možná to bylo dobře. K čemu by vedlo, kdybych měl být ponořen do holého utrpení a citové krize, bez modlitby a bez svátostí, které by tuto katastrofu zklidnily a uspořádaly a vnesly do ní smysl? V tomto smyslu měla maminka pravdu. Smrt za těchto okolností nebyla nic jiného než ošklivá hrůza, a kdyby neměla mít žádný hlubší smysl, proč zatěžovat mysl dítěte pohledem na ni? Seděl jsem venku v autě s najatým řidičem. Zase jsem neměl žádnou jistotu o tom, co se děje. Ale myslím, že tou dobou už jsem podvědomě zamítal všechno, co by mi mohlo potvrdit, že maminka opravdu umírá: neboť kdybych to chtěl zjistit, nedalo by to příliš práce. Zdálo se mi, že to trvá nesmírně dlouho. Auto parkovalo na dvoře ohrazeném cihlovými budovami, černými od sazí. Na jedné straně stála dlouhá nízká stodola. Z jejích okapů padal déšť a my jsme tiše seděli a poslouchali, jak kapky bubnují na střechu auta. Obloha sákla mlhou a dýmem a nasládlý nemocniční pach se mísil se zá­ pachem z plynárny a těžkým vzduchem v autě. Když tatínek, Papa, Bonnemaman a strýc Harold vyšli ze dveří nemocni­ c e , nemusel jsem se na nic ptát. Byli všichni otřeseni žalem. Přijeli jsme domů do Douglastonu a tatínek zmizel sám v pokoji. Já jsem šel za ním a našel ho, jak u okna pláče. Asi myslel na dny před válkou, kdy se v Paříži poprvé potkal s maminkou a ona byla tak šťastná a veselá, tančila a měla plno plánů, nápadů a cílů pro sebe, pro něho a pro jejich děti. Nedopadlo to tak, jak si plánovali. A teď byl konec. A Bonnemaman rozkládala těžké kadeře zrzavých vlasů, které odpadly od nůžek, když byla maminka malé děvčátko, a teď je v pokoji balila do hedvábného papíru a hořce plakala. O několik dní později zase objednali auto a jelo se znovu a tentokrát jsem byl s jistotou rád, že jsem zůstal v autě. Maminka z nějakého důvodu vždycky chtěla kremaci. Asi to souvisí s celou strukturou její životní filosofie: mrtvé tělo se prostě mělo odklidit co nejrychleji. Vzpomínám si, jak s šátkem kolem hlavy, aby se jí nezaprášily

Hra

na

škatule

19

vlasy, uklízela, zametala a oprašovala náš dům ve Flushingu, cílevědomě a s veškerou energií: chápu tak její netrpělivost vůči neužitečnému a rozpa­ dajícímu se tělu. M ě l o se bezodkladně zlikvidovat. Když už v něm život skončil, ať je pryč, definitivně a navždycky. Zase pršelo a visely temné mraky. Nepamatuju si, jestli to byla tetička Ethel (maminčina sestřenice paní M c G o v e r n o v á , která byla zdravotní sestra), kdo se mnou zůstal v autě pro útěchu. Ale stejně mi bylo hrozně smutno. Ne však zdaleka tolik, jako by mi bylo, kdybych šel na to chmur­ né a hrozné místo a musel stát za velkou skleněnou vitrínou a dívat se, jak maminčina rakev pomalu projíždí ocelovými dveřmi, které vedou do pece.

IV. M a m i n č i n a smrt udělala jasno v jedné v ě c i : otec teď nemusel nic ji­ ného než malovat. N i c ho nevázalo k žádnému místu. M o h l jezdit, kam chtěl, hledat si náměty a nápady a já jsem byl dost veliký, abych jezdil s ním. A tak sotva jsem pár měsíců pobyl v místní škole v Douglastonu a zařa­ dili mě do druhé třídy, v páchnoucí šedivé přístavbě na vršku kopce, vrátil se otec do N e w Yorku a oznámil, že on a já odjedeme někam pryč. S jistým triumfálním pocitem jsem se díval, jak se do longislandské Sound vlévá East River, a s napětím čekal, kdy loď do Fall River v celé své nádheře svižně mine ústí zálivu Bayside a já uvidím Douglaston, jak jsem si myslel, z šíře vodní hladiny, projedeme kolem a vyrazíme k novému obzoru se jmény Fall River a Cape Cod a Provincetown. Nemohli jsme si dovolit kajutu, a spali jsme v podpalubí v přeplněném prostoru zádi, lze-li to nazvat prostorem, uprostřed hlučných italských ro­ din a černošských výrostků, kteří v příšeří lampy celou noc metali kostky, a voda nám halasně kolotala nad hlavami, aby nám bylo jasné, že jsme hluboko pod hladinou. Ráno jsme vystoupili z lodi ve Fall River a dali se ulicí podél textilních továren. Když jsme narazili na bufet plný dělníků, kteří snídali cestou do práce, sedli jsme si u pultu a pojedli vejce na slanině. Celý ten den jsme strávili ve vlaku. Chvíli předtím, než jsme přejeli velký černý padací most nad kanálem v C a p e C o d , tatínek na nádraží vystoupil, zašel přes ulici do krámu a koupil mi čokoládu značky Baker's v modrém obalu s paninkou ve staromódním čepci a zástěře, nesoucí šálky s čokolá­ dou. Byl jsem úplně bez sebe úžasem nad takovou neslýchanou velkorysos­ tí. Sladkosti se u nás vždycky přísně odměřovaly. Následovala dlouhá, nekonečná cesta pískovými dunami, stavělo se v každé stanici. Seděl jsem celý uondaný a omámený, v ústech těžkou

20

Část

I.

pachuť čokolády, v mysli se převalovaly názvy míst, kudy jsme projížděli: S a n d w i c h , Falmouth, Truro, Provincetown. Zvlášť mě fascinovalo Truro. Nešlo mi z hlavy: Truro. Truro. Jméno opuštěné jako kraj moře. To léto bylo pro mě nízké písečné duny a ostrá stébla trávy jako dráty vyčnívající z bílého písku. Po něm se proháněl vítr. Hradby vln na šedém moři postupovaly v řadách k pevnině a já jsem hleděl na o c e á n . Zeměpis se stal skutečností. Celý Provincetown páchl leklými rybami a bylo tam nesčetné množství rybářských člunů všech velikostí, přivázaných k molům. Celý den se dalo běhat po palubách škunerů a nikdo vám to nezakazoval ani vás neodehnal. Začala mi být důvěrně známá vůně lan a smůly a soli, bílých palubních desek i zvláštní vůně řas rostoucích pod doky. Když jsem dostal příušnice, tatínek mi četl z knihy od Johna Masefielda, plné obrázků plachetnic, a jediný trest, který mě toho léta stihl, bylo mírné pokárání, že jsem nechtěl sníst pomeranč. Když jsme se vrátili do Douglastonu a otec mě nechal u prarodičů, kde byl John Paul celou dobu, už jsem uměl kreslit škunery a bárky, klipry a brigy a věděl jsem, v čem se liší, mnohem víc, než vím teď. Možná jsem se na pár týdnů vrátil zpátky do shrbené, šedivé školní pří­ stavby - ale na dlouho ne. Tatínka totiž napadlo nové místo, kam by se vypravil malovat. Hned vzal palety a mě a už jsme jeli. Tentokrát na Bermudy. Na Bermudách tenkrát nestály žádné veliké hotely ani golfová hřiště, nic, co by stálo za řeč. Bermudy nebyly ničím známé. Byl to prostě zvláštní ostrov asi dva dny cesty z N e w Yorku golfským proudem. Britové tam měli malou námořní základnu, nepotkali jste tam žádné auto - vůbec jste tam potkali málo věcí. Jeli jsme menší lodí jménem Fort Victoria, která měla červenočerný ko­ mín. Kupodivu zanedlouho poté, co jsme vypluli z newyorského přístavu, začaly u přídě ze zpěněných vln vyskakovat létající ryby a klouzaJy se po teplých v l n á c h . Ačkoli jsem usilovně vyhlížel první známku ostrova na ob­ zoru, najednou byl tu, aniž jsem si všiml, a stál před námi v purpurových v o d á c h , zelený a bílý. Už se daly rozeznat malé bílé domky z korálu zářily ve slunečních paprscích, čistší než cukr. Voda kolem nás bledla na mělčině a měla smaragdovou barvu tam, kde byl písek, a levandulovou, kde byly pod hladinou skály. Prokličkovali jsme mezi bójemi, které vyzna­ čovaly trasu labyrintem útesů. Zaoceánská loď Calcutta kotvila před doky na Irském ostrově a tatínek mi ukazoval v dálce Somerset, kde jsme měli bydlet mezi zelenými cedry. Ale než jsme se tam dostali, byl už večer. Somerset. Jak tiché a pusté místo v padajícím soumraku! Nohy měkce šlapaly hustým nánosem prachu na opuštěné cestě. Ani větřík se nepohnul v papírových listech banánovníků a v oleandrech. Naše hlasy zněly hlučně, kdykoli jsme promluvili. Ale přesto

Hra

na

škatule

21

to byl velmi vlídný ostrov. Kdokoli nás občas potkal, zdravil nás jako staré známé. Penzión měl zelenou verandu a množství houpacích křesel. Tmavoze­ lený nátěr už zvětral. Britští důstojníci - to oni tu asi bydleli - seděli, poku­ řovali dýmky a bavili se, pokud někdo z nich promluvil, o velice hrubých v ě c e c h . Tady tatínek složil naše zavazadla. Čekali nás. Usedli jsme k večeři ve stínu verandy. Rychle jsem si přivykl na myšlenku, že to je teď náš do­ mov. Je téměř nemožné plně si uvědomit měsíc po měsíci všechny ty změny v našem životě a v našich plánech v době mého dětství. Ale každá nová věc mi připadala rozumná a zdálo se mi, že za to stojí. Někdy jsem musel chodit do školy, někdy ne. Někdy jsme byli s otcem pohromadě, někdy jsem byl u cizích lidí a viděl ho jen čas od času. Lidé vcházeli do našeho života a zase odcházeli. V jednu chvíli jsme měli jedny přátele, pak zase jiné. Pořád byla nějaká změna. Všechno jsem přijímal. Jak by mě mohlo napadnout, že takhle nikdo jiný nežije? M n ě to připadalo tak přirozené jako střídání počasí a ročních dob. Jedna věc byla jistá: celé dny jsem mohl běhat, kam se mi zachtělo, a dělat si, co libo. Život byl velice příjemný. Když otec odjel z penziónu, já jsem v něm zůstal a bydlel jsem tam dál, protože byl blízko školy. O t e c žil v nějaké jiné části Somersetu s nějakými lidmi, s nimiž se setkal, a celé dny maloval krajiny. Dokonce po té zimě na Bermudách dokončil tolik věcí, že měl pak výstavu, a z ní vytěžil dost pe­ něz, aby se mohl vrátit do Evropy. Ale v téhle chvíli jsem ještě chodil do místní školy pro bílé děti, která stála vedle velkého veřejného kriketového hřiště, a ustavičně jsem dostával tresty, že naprosto nedovedu pochopit zá­ klady násobení a dělení. Pro otce musela být všechna tato rozhodnutí dost těžká. Chtěl, abych chodil do školy, a chtěl, abych byl s ním. Když už nebylo možné spojit obojí, rozhodl se ve prospěch školy, ale když potom vzal pořádně v úvahu, kde to vlastně bydlím a co tam celý den slýchám za řeči, při tom mém otevřeném a nezaujatém vnímání, vzal mě ze školy a odvezl mě tam, co bydlel. A já jsem byl rád, protože za mě spadla zátěž násobilky. Jediná potíž byla v tom, že kolem nás jezdívala na kole domů moje bývalá učitelka, a když jsem si hrál při cestě, musel jsem rychle zmizet, aby k nám neposlala školního úředníka, který by mě poslal zpátky do školy. Jednou večer jsem si nevšiml, že jede, a nestihl jsem se schovat v křoví, vyplňujícím opuštěný lom, a když jsem vyhlédl mezi větvemi, viděl jsem, jak pomalu šlape do bělavého svahu a ohlíží se přes rameno. Den za dnem slunce ozařovalo modrou mořskou hladinu, ostrůvky v zá­ livu, bílý písek v jeho ústí a bílé domky rozseté po kopci. Vzpomínám si, jak jsem jistého dne pohlédl vzhůru do nebe a napadlo mě poklonit se mraku, jehož jeden cíp vypadal jako hlava Minervy s p ř i l b i c í - jako hlava té dámy ve zbroji na velkých britských pencích.

22

Část

I.

O t e c mě nechal na Bermudách u svých známých, kteří byli literáti a ma­ líři, a odjel do N e w Yorku, kde měl výstavu. M ě l a dobrý ohlas a prodal hodně obrazů. Stylově se vypracoval, neboť maminčina smrt ho osvobodila od zahradničení. Maloval abstraktněji, originálněji a prostěji a smysl jeho malby byl určitější. M y s l í m , že v N e w Yorku ještě nepochopili celou sílu jeho malby, ani směr, kterým se ubíral, protože například Brooklynské mu­ zeum koupilo ty bermudské obrazy, které by mohly vzdáleně připomínat W i n s l o w a Homera, a ne v ě c i , které ukazovaly otcovu pravou originalitu. N a v í c neměl s W i n s l o w e m Homerem skoro nic společného, jen to, že oba malovali akvarelem subtropické výjevy. Jako akvarelista se spise podobal Johnu Marinovi, ale bez Marinovy povrchnosti. Když výstava skončila, obrazy se prodaly a otec měl peníze v kapse, vrátil jsem se z Bermud a zjistil, že tatínek pojede s přáteli do Francie a mě nechá v Americe.

V. Dědečkova kancelář mi vždycky připadala jako skvělé místo. Vůně psa­ cích strojů, lepidla a kancelářských papírů v sobě měla cosi čistého a vzru­ šujícího. Vládla tam dobrá nálada a činorodost a všichni byli na sebe hod­ ní, protože našeho dědečka měli všeobecně v oblibě. Naprosto se na něj hodil výraz „nabitý drát". Stále sršel neklidnou energií a všichni většinou měli radost, když halasně vtrhl do jejich oddělení, zaluskal prsty a na každý stůl zabušil svinutými novinami. Dědeček pracoval ve vydavatelství „Grosset and Dunlap", které se spe­ cializovalo na laciné reprinty populárních románů a na dětské dobrodružné knížky. To oni dali světu Torna Swifta a jeho elektrické vynálezy, Rover Boys a Jerryho Todda a podobné. M ě l i tam několik reprezentačních místností plných těchto knížek. Tam jsem mohl kdykoli zajít, stočit se do koženého křesla a celý den si číst, aniž mě kdo rušil, až přišel Papa a vzal mě do Childs na kuře po královsku. To bylo v roce 1923, kdy „Grosset and Dunlap" stál na vrcholu prosperi­ ty. Právě tenkrát také dědeček udělal jediný velký skok ve své kariéře. Pro­ dal svým zaměstnavatelům nápad tisknout knihy podle populárních filmů ilustrované záběry z filmu a prodávat je v souvislosti s reklamou na ten který film. Nápad se rychle ujal a držel se celá dvacátá léta. Firma na něm hodně vydělala, takže se tento počin na dalších patnáct let stal základním kamenem dědečkovy vlastní ekonomické stability, a tudíž i celé rodiny. Tak se do koloniálů a knihkupectví vydala Černá stáda a Desatero přiká­ zání a Věčné město a bezpočet dalších, po všech městech od Bostonu po San Francisco, s fotografiemi Poly Negri a jiných soudobých hvězd. Tenkrát se na Long Islandu stále ještě občas filmovalo a bratr a já a naši

Hra

na

škatule

23

kamarádi z naší čtvrti jsme nejednou slyšeli, že se dole v Alley Pondu bude točit nějaká scéna. Jednou jsme tak zpoza stromů viděli cikánskou svatbu Glorie Swansonové a jakéhosi zapomenutého hrdiny. Šlo tam o to, že se oba nechali říznout do zápěstí a svázat si je, takže se jejich krev smísila dohromady: to byla podle producenta tohoto nesmrtelného veledíla cikán­ ská svatba. Upřímně řečeno, nás to zase tak příliš nezaujalo. Jako děti jsme oba dva byli dost při smyslech a takový nápad nám připadal dost divný. Spíš nás vzrušilo, když do Alley Pondu přijel W. C. Fields natočit kus jakési grotesky. Nejdřív rozestavěli kamery před starý rozpadlý d ů m . Už nevím, jestli hrdina měl být opilý nebo se leknout, ale dveře toho domu se náhle rozletěly a z nich vypadl W. C. Fields. Kutálel se po schodech tak krkolom­ ně, že bylo s podivem, když dole neskončil se zlomeninami obou končetin a všech žeber. Když tento kousek provedl mnohokrát dokola s nezměrnou trpělivostí a filosofickou zatvrzelostí, kameramani přesunuli své přístroje opodál na vrchol haldy starého dřeva a filmovali dál, evidentně pokračování této epizody. Byl tam příkrý zalesněný svah, samé stromy a keře a dole asi dvoumetrový sráz. Pod ním umístili pár velice mírumilovných krav. Nato se křovím přihnal W. C. Fields, ve stejně hysterickém a překotném úprku před jakýmsi neviditelným nebezpečím. Jak se tak ohlížel, přehlédl sráz, přeletěl z něho a přistál na těch dvou kravičkách, které měly divoce vyrazit s ne­ šťastníkem na hřbetě. Ty však klidně strpěly, jak na ně Fields s těžkým bouch­ nutím dopadl, a dál se znuděným výrazem přežvykovaly, dokud jim nespadl z hřbetu. On pak stoicky vylezl do svahu, aby to všechno znovu zopakoval. Píšu o tom, protože filmy byly v Douglastonu v naší rodině něco jako náboženství. Toho léta vzali Papa a Bonnemaman Johna Paula a odjeli do Kalifornie na návštěvu H o l l y w o o d u , kde byli něco víc než obyčejní turisté, protože dědeček znal z práce hodně lidí od filmu. Tato cesta však měla charakter jakési pouti a my jsme donekonečna slyšeli, co jim Jackie Coogan osobně řekl a co osobně v jejich přítomnosti udělal při tom reálném faktickém osob­ ním setkání s Jackie Cooganem tváří v tvář. Další hrdinové mého dědečka a babičky byli Doug a Mary. Připouštím, že při Robinu Hoodovi a Zloději z Bagdádu jsme všichni trpěli vůči Douglasu Fairbanksovi dost zvrhlou hyperdulií, ovšem M a r y Pickfordová ne­ chávala mě a Johna Paula chladnými. Pro dědečka a babičku však Doug a M a r y zřejmě představovali souhrn celého lidského ideálu dokonalosti: krása a vtipnost, vznešenost, půvab a šarm, statečnost, láska, veselí a něha, veškeré ctnosti a jedenkaždý obdivuhodný mravní vznět, pravda, spravedl­ nost, čest, zbožnost, věrnost, nadšení, spolehlivost, občanské vědomí, o d ­ vaha, a především manželská věrnost. Dennodenně byla tato dvě božstva vystavována na odiv jako vzor dokonalé vzájemné lásky, úžasné, prosté, upřímné, zbožné, věrné manželské oddanosti jeden druhému. M o j i beze­ lstní a útlocitní prarodiče dali dohromady, na co jen mohl přijít dobrý starý

24

Část

I.

důvěřivý měšťácký optimismus, spojili to všechno do jediného obrovského sentimentálního holokaustu chvály a položili k nohám Douga a Mary. Když se Doug a M a r y rozvedli, držel se v naší rodině smutek. Oblíbené kultiště mého dědečka bylo newyorské divadlo Capitol. Jak­ mile postavili Roxy, přenesl svou oddanost na tuto homoli zhuštěného kara­ melu. Později zase v něm nic nevzbuzovalo větší zbožnou úctu než sva­ tyně zvaná M u s i c H a l l . N e n í třeba podrobně popisovat, jaké bouře a trampoty se mému bratrovi a mně často podařilo způsobit doma v Douglastonu. Když přišla návštěva, která se nám nelíbila, schovali jsme se pod stůl nebo jsme běželi nahoru a há­ zeli odtamtud dolů do haly a do pokoje všelijaké předměty, tvrdé i měkké. Jednu věc bych rád řekl o mém bratru Johnu Paulovi. M o j e nejživější vzpomínky na něho z dětství mě vždycky naplňují hořkou lítostí nad mou vlastní pýchou a tvrdostí ve srovnání s jeho přirozenou pokorou a láskou. Je asi obvyklé, že v dětství starší bratři mívají za to, že jejich důstojnost utrpí společností o čtyři pět let mladšího sourozence, kterého pokládají za malé dítě a zpravidla ho přehlřživě patronizují. Když jsme si Russ a já a Bili udělali v lese chatrče z prken a dehtového papíru, materiálu posbíraného na stavbách laciných domů, které tenkrát spekulanti narychlo stavěli po celém Douglastonu, přísně jsme zakázali Johnu Paulovi a Russovu malému bratru Tommymu a jejich kamarádům, aby za námi chodili. A když přece jen přišli a chtěli vlézt do naší chatrče, nebo se na ni jen podívat, zaháněli jsme je kamením. Kdykoli pomyslím na tu dobu svého dětství, vytane mi tento obraz mého bratra Johna Paula: stojí na poli asi sto metrů od škumpového křoví, kde jsme si postavili chatrč, rozpačitý pětiletý capart v krátkých kalhotkách a kožené bundičce, tiše stojí, ruce svěšené, a hledí směrem k nám. Bojí se přiblížit kvůli tomu kamení, dotčený a smutný, v očích hněv a žal. A přece nejde pryč. Křičíme na něho, aby zmizel, aby vypadl a běžel domů, a namí­ říme tím směrem pár kamenů, ale on nejde. Přikážeme mu, aby si šel hrát jinam. On se nehne. Stojí, ani nevzlykne, nepláče, ač je rozzloben a zarmoucen, uražený a zoufale smutný. Přesto ho fascinuje, co to děláme, jak přitloukáme šin­ dele na střechu naší nové chatrče. Jeho nesmírná touha být s námi a dělat to co my mu nedovoluje odejít. Z á k o n , vepsaný v jeho přirozenosti, mu velí, že musí být se svým starším bratrem a dělat to co on, a nechápe, proč tento zákon lásky je v jeho případě tak násilně a nespravedlivě porušován. Tak to bylo mnohokrát. V jistém smyslu je tato hrozná situace modelem a prototypem veškerého hříchu: záměrná a faktická vůle odmítnout nezišt­ nou lásku k nám z čistě sobeckého důvodu, že ji prostě nepotřebujeme. C h c e m e se od této lásky oddělit. Naprosto ji odmítáme a neuznáváme, protože nechceme být milováni. Vnitřním motivem možná je to, že být milován nezištně nám připomíná naši potřebu být od druhých milováni

Hra

na

škatule

25

a naši životní závislost na dobrotě druhých. A my odmítáme lásku a o d ­ mítáme společnost, protože ona, podle naší zvrácené představy, pro nás představuje jakési podivné ponížení. Byla doba, kdy jsme já a moji skvělí kamarádi v naší velké chatrči zalo­ žili „partu" a zdálo se nám, že máme dost sil, abychom se postavili těm hrozně drsným Polákům z opravdické party v Little N e c k u , asi míli odtud. Někdy jsme zašli do jejich čtvrti a z bezpečné vzdálenosti jsme jakoby směrem k reklamním tabulím, za nimiž měli svůj hlavní stan, vykřikovali provokativní výzvy, aby vylezli a šli se s námi bít. Nikdy nikdo nevyšel. Asi tam nebyli. A l e pak jednoho chladného a deštivého odpoledne jsme zpozorovali, jak se ulicemi trousíze všech směrů postavy, malé i velké, různého věku od deseti do šestnácti, většinou samí siláci, čepice světácky stažené do očí, a všichni se scházejí na parcele před naším d o m e m . Tam zůstali stát s ru­ kama v kapsách. Nehlučně, bez pokřiku a bez provokací postávali a hleděli na náš d ů m . Bylo jich přes dvacet. My jsme byli čtyři. Situace vyvrcholila, když nám naše německá služka Frieda oznámila, že musí uklízet a aťvšichni okamžitě zmizíme z domu. N i c nedala na naše nervózní protesty a vyhnala nás zad­ ním vchodem. Úprkem jsme se přehnali přes několik zadních dvorků, dostali se k vedlejšímu bloku a šťastně skončili v domě u Billa, který byl na druhé straně té parcely. Odtud jsme pozorovali mlčící hrozivou partu z Little N e c ­ ku, jak tam pořád stojí, evidentně s odhodláním nějakou dobu vydržet. Pak se stala mimořádná v ě c . Dveře našeho domu, na druhé straně parcely, se otevřely. Se schodů klidně a důstojně scházel můj bratříček John Paul. Přešel ulici a vydal se přes parcelu. Mířil k partě z Little N e c k u . Všichni se k němu obrátili. On šel dál a prošel přímo mezi nimi. Jeden či dva z nich vyndali ruce z kapes. John Paul se na ně podíval jen letmo, na jednu stranu, pak na druhou. A prošel přímo jejich středem a nikdo se ho ani nedotkl. Tak přišel až k domu, kde jsme byli my. Tentokrát jsme ho nezahnali pryč.

VI. M o j i prarodiče byli jako všichni ostatní Američané. Byli protestanti, ale nedalo se přesně určit jací. J á , jejich vlastní vnuk, jsem to nikdy nedokázal určit. Dávali peníze do obálek, které jim chodily z kostela Sión, ale o sám kostel nikdy ani nohou nezavadili. Také posílali příspěvky do Armády spásy a dalších institucí, ale podle toho, co podporovali, se ještě nedalo usoudit, že tam patřili. M é h o strýce jako chlapce samozřejmě posílali do katedrální školy u kostela svatého Jana Teologa, na skále nad Harlemem, což tehdy

26

Část

I.

byla poklidná buržoazní čtvrť. Později tam posílali i Johna Paula. Vlastně jsem tam měl chodit i já. Ale to ještě neznamenalo, že patřili do episkopální církve. Nezaujala je denominace, ale škola a její atmosféra. Jde-li o praxi, Bonnemaman někdy četla černé brožurky M a r y Baker Eddyové, a to bylo nejvíc, co pro sebe po náboženské stránce udělala. Celkově vzato, vládl u nás obecný, ač spíše nevyjádřený názor, že všechna náboženství jsou do jisté míry chvályhodná na základě čistě přirozeném a společenském. V každé slušné bohatší čtvrti velkého města jste museli občas přijít do styku s kostelem, tak či onak. Patřil na místní scénu, stejně jako střední škola a Y M C A a velrybí hřbet kina. Jedinou výjimku v této obecné přijatelnosti náboženství představovali židé a katolíci. Židem si nepřál být nikdo. To ale byla spíš věc národnosti než víry. Židé byli židé, a nemohli na tom nic změnit. Ale co se týče kato­ líků, zdálo se podle dědečkových úvah, že tahle konfese s sebou nese jakýsi podezřelý, neblahý tón. Katolická církev byla jediná, proti níž jsem ho sly­ šel mluvit s výslovným rozhořčením a hněvem. Hlavním důvodem bylo, že on sám patřil k jakési zednářské organizaci, která se kupodivu nazývala Rytíři templáři. O d k u d ten název vzali, mi není jasné: původní templáři byli vojenský řeholní řád katolické církve, který měl úzké spojení s cisterciáky, jejichž reformou jsou trapisté. Jakožto rytíři měli Rytíři templáři meč. Papa měl svůj meč uložený ve skříni v pracovně. Později jsem ho viděl v šatníku u hlavních dveří ve spo­ lečnosti vycházkových holí a deštníků a masivního policejního obušku, o němž se Papa zřejmě domníval, že by se mohl hodit, kdyby se objevil nějaký zloděj. Zdá se mi pravděpodobné, že na shromážděních Rytířů templářů, na která dědeček chodil stále méně, slýchal o zlu, jež páchá katolická církev. Nejspíš to slýchal už od dětství. Některé děti to mají doma na talíři běžně jako součást náboženské výchovy. Pokud tu byl ještě jiný důvod, proč měl z římské církve strach, šlo o akcident: o některých politicích, nejzkorumpovanějších ze všech, kdo kdy pod­ platili newyorské volby, se vědělo, že jsou katolíci. Pro dědečka znamenalo slovo „katolík" a „Tammany" zhruba totéž. A protože to bylo v souladu s tím, co i jiné děti znaly o dvojakosti a pokrytectví katolíků, spojil se u něj katolicismus se vším nepoctivým, pokřiveným a nemravným. Tento dojem v něm patrně zůstal až do konce života, ač se přestal proje­ vovat ve chvíli, kdy se k nám přistěhovala jedna katolička, která měla dělat babičce společnost a starat se o rodinu a domácnost. Nebyl to jen přechodný přírůstek do domu. Myslím, že jsme si Elsii ihned zamilovali a Bonnemaman k ní získala takovou náklonnost, že Elsie už u nás zůstala a postupně se stávala součástí rodiny, až se jí stala úplně, když se provdala za mého strýce. Po jejím příchodu už Papa nikdy nevypustil z úst žádnou ze svých protiřímských tirád, ledaže mu občas nechtěně vyklouzlo nějaké to trpké slovo.

Hra

na

škatule

27

Tohle byla jedna z mála věcí, které jsem od dědečka přejal, zakořenila v mé mysli a stala se součástí mého smýšlení: tato nenávist a podezřívavost ke katolíkům. Nebylo to nic otevřeného. Prostě jen hluboká, téměř podvě­ domá averze vůči čemusi nejasnému a nedobrému, co jsem nazýval katoli­ cismus. Sídlila kdesi v temných zákoutích mé mysli spolu s ostatními strašá­ ky, jako smrt a jí podobné. Nevěděl jsem ani, co to slovo ve skutečnosti znamená. Jen obsahovalo jakýsi mrazivý a nepříjemný pocit. Ďábel není žádný hlupák. Dovede přivést lidi k tomu, že k nebi mají takový postoj, jaký by měli mít k peklu. Dovede jim navodit strach vůči prostředkům milosti, takže nemají obavu z hříchu. Toho dosahuje ne svět­ lem, ale temnotou, ne skutečnostmi, ale stíny, ne jasností a material itou, ale sny a psychotickými výtvory. A lidé tak chabě užívají rozumu, že je pár mrazivých pocitů v zádech odvede od zjišťování pravdy věcí. Já jsem tedy tou dobou získával stále větší averzi vůči všemu nábožen­ ství, ač mi bylo teprve devět. Hlavní důvod byl, že jsem párkrát musel do nedělní školy, a to byla taková nuda, že jsem si od té doby chodil radši hrát do lesa. Ne že by to rodinu nějak zvlášť trápilo. Celou tu dobu byl otec v cizině. Nejdřív odjel do jižní Francie do Roussillonu, kde jsem se narodil. Bydlel zpočátku v Banyuls, potom v Collioure a maloval krajiny na středomořském pobřeží a v červených horách až po Port Vendres a katalánské hranice. Po nějaké době on a jeho známí zajeli do Afriky a vydali se do alžírského vnitrozemí, někam na kraj pouště. Tam taky maloval. Z Afriky nám chodily dopisy. Poslal mi balík, v němž byl malý burnus, který jsem mohl nosit, a jakási vycpaná ještěrka. V té době jsem si zakládal malou přírodovědeckou sbírku z toho, co se dalo najít všude na Long Islan­ d u : šípové hlavice a kameny podivných tvarů. V těch letech namaloval svoje nejlepší obrazy. Ale pak se něco přihodilo a my jsme dostali dopis od jednoho z jeho přátel, že vážně onemocněl. Spíš že umírá. Když mi to Bonnemaman sdělila, byl jsem už dost starý, abych pochopil, o co jde, a byl jsem hluboce zasažen žalem a úzkostí. To už nikdy otce neuvidím? To není možné! N e v í m , jestli mě napadlo se modlit, ale myslím, že v té době asi párkrát ano, i když jsem měl velice málo toho, co by se dalo nazvat vírou. Pokud jsem se za tatínka modlil, bylo to nejspíš takové slepé, poloinstinktivní, přirozené hnutí, které přijde na každého, i na ateistu, ve chvíli krize a které sice ještě nedokazuje Boží existenci, ale které jistě na­ značuje, že potřeba Ho ctít a uznávat je hluboce vepsána do naší závislé přirozenosti a neoddělitelná od naší podstaty. Zdá se, že otec ležel celé dny v deliriu. Nikdo zřejmě nevěděl, co mu je. Cekalo se, že může kdykoli zemřít. Ale nezemřel. N a k o n e c překonal kritický bod této podivné choroby, nabyl vědomí, začalo mu být lépe a uzdravil se. Když byl zase na nohou, dokončil další

28

Část

/.

obrazy, sbalil se a odjel do Londýna, kde měl svoji nejúspěšnější výstavu v Leicester Galleries. Bylo to na začátku roku 1925. S létem se vracel do N e w Yorku a byl to triumfální návrat. Stával se úspěšným malířem. Už před časem byl vybrán za člena jedné celkem bez­ významné britské společnosti a mohl si psát za jménem titul F R B A - což nikdy nedělal - a myslím, že už také byl v Who's Who, ale takovými věcmi vysoce pohrdal. Pro něj jako pro malíře bylo mnohem důležitější, že upoutal pozornost a získal si respekt takového významného kritika jako Roger Fry a obdiv lidí, kteří nejen poznají dobrý obraz, ale také mají na to, aby ho koupili. Když se vylodil v N e w Yorku, byl úplně jiný - mnohem víc, než jsem si představoval - než když mě před dvěma lety vzal s sebou na Bermudy. V té chvíli jsem si všiml jen jediné v ě c i , totiž že měl vous, proti čemuž jsem silně protestoval. M ě l jsem v sobě provinční předsudečnost, tak silnou u dětí a dospívajících. „ D á š ty vousy pryč hned, nebo později?" chtěl jsem vědět, hned jak jsme přijeli domů do Douglastonu. „Vůbec je nebudu dávat pryč," řekl můj otec. „To je šílený nápad," mínil jsem. Ale jemu to nevadilo. Oholil vous o pár let později, ale tou dobou už jsem si na něj zvykl. N ě c o mi však musel říci, a to mě vyvedlo z míry daleko víc než ten vous. V té době jsem se v Douglastonu už víceméně aklimatizoval, po nezvykle dlouhém dvouletém pobytu na jednom místě, a líbilo se mi tam. M ě l jsem tam kamarády, rád jsem se chodil koupat do zálivu. Dostal jsem malý foto­ aparát, fotografoval jsem a můj strýc mi nechával vyvolat fotky ve městě v Pennsylvania Drug Store. M ě l jsem také baseballovou pálku s nápisem „Spalding", vypáleným velkými písmeny. Rozvažoval jsem, že bych se možná rád stal skautem, a jednou jsem i byl na velké skautské soutěži ve Flushing Armory, hned vedle kvakerské modlitebny, kde jsem kdysi zahlédl vousatého Dana Bearda. M ů j otec řekl: „Jedeme do Francie." „ D o Francie!" zvolal jsem užasle. Komu by se chtělo do Francie, myslel jsem si. To dokazuje, že jsem byl velice hloupé a neznalé dítě. Ale on mě přesvědčoval, že to myslí vážně. A když všechny mé námitky zůstaly bez odezvy, dal jsem se do pláče. Tatínek to celkem chápal. Laskavě mi sdělil, že se mi ve Francii bude líbit, až tam přijedeme, a uvedl mnoho důvodů, proč je to dobrý nápad. A nakonec dodal, že se tam nevydáme hned. Tento kompromis mě na čas uklidnil. M o ž n á s toho plánu nakonec se­ jde, říkal jsem si. Ale naštěstí nesešlo. Pětadvacátého srpna téhož roku znovu začala hra na škatule a my jsme jeli do Francie. I když jsem to nevě­ děl a ani by mě to tenkrát nezajímalo, bylo to na svátek svatého Ludvíka Francouzského.

KAPITOLA D R U H Á

PANNA MARIA MUZEJNÍ

Jak se to vůbec stalo, že v době, kdy se v západní Evropě začalo hroma­ dit bahno celého světa, kdy se s tlejícími zbytky starého Říma spojili G ó t o v é a Frankové, Normani a Lombardové a vznikala mozaika hybridních národů, všichni do jednoho známí svou divokostí, nenávistí, hloupostí, zchytralostí, vášní a brutalitou - jak se to stalo, že z této směsice povstal gregoriánský chorál, kláštery a katedrály, Prudentiovy básně, Baedovy komentáře a dě­ jiny, Moralia Řehoře Velikého, Město Boží od svatého Augustina a jeho Nejsvětější Trojice, spisy svatého Anselma, kázání svatého Bernarda o Písni písní, verše Caedmonovy a Cynewulfovy, Langlandovy a Dantovy, Summa svatého Tomáše a Oxoniense od Dunse Scota? Č í m to, že i dnes dovede pár obyčejných francouzských zedníků nebo tesař a jeho učedník postavit holubník či stodolu, které v sobě nesou víc architektonické dokonalosti než věže eklektické stupidity, které vyrůstají nákladem stovek a tisíců dolarů na půdě amerických univerzit? Když jsem v roce 1925 odjížděl do Francie, vracel jsem se nejen do země, kde jsem se narodil, ale i ke studnicím intelektuálního a duchovního života světa, k němuž jsem náležel. Vracel jsem se k prameni přírodní vody, chcete-li, avšak vody očištěné a zjasněné milostí, jejíž účinky měly takovou sílu, že je nedokázala ani zkaženost a dekadence dnešní francouzské spo­ lečnosti docela otrávit a uvést zpátky do původní barbarské zvrhlosti. A přece právě ve Francii vyrostly nejkrásnější květy jemnosti a ušlechti­ losti, inteligence a ducha, důvtipu, proporce a vkusu. I venkov, i francouz­ ská krajina, ať už mírné svahy, bujné lučiny a jabloňové sady Normandie, nebo ostré, vyschlé a jasné linie provensálských hor, nebo rozsáhlé, zvlněné rudé vinice kraje Languedoc jakoby byly stvořeny v této zvláštní dokona­ losti, jako pozadí nejkrásnějších katedrál, nejpoutavějších měst, nejživějších klášterů a největších univerzit. Ale nejúžasnější na Francii je, jak jsou všechny tyto její dokonalosti ve vzájemném souladu. Má v repertoáru všechna umění, od kulinárního mis­ trovství k logice a teologii, od mostních konstrukcí ke kontemplaci, od vinařství ke skulptuře, od chovu dobytka k modlitbě: a disponuje jimi do­ konaleji, ať už každým zvlášť či všemi pohromadě, než kterýkoli jiný národ. Č í m to, že popěvky francouzských dětí jsou půvabnější, jejich řeč jas-

30

Část

I.

n ě j š í a střízlivější, jejich oči klidnější a hlubší než oči dětí jiných národů? Kdo to dovede vysvětlit? Francie, jsem rád, že jsem se narodil ve tvé zemi, a jsem rád, že mě Bůh dovedl zpátky k tobě, na nějaký čas, než bylo příliš pozdě. To všechno jsem o Francii netušil toho deštivého zářijového večera, kdy jsme se vylodili v Calais zády k Anglii, přes kterou jsme cestou projeli. Ani jsem nechápal ono nadšení a uspokojení, s nímž otec vystoupil z lodi a vešel do hlučného francouzského nádraží, které plnil křik nosičů a pára francouzských vlaků. Zmohla mě únava a usnul jsem dávno předtím, než jsme přijeli do Paří­ že. Probudil jsem se ale na dostatečně dlouho, abych užasl nad hrou světel na mokrých ulicích i nad temným proudem Seiny, když jsme přejížděli je­ den z mnoha mostů. V dálce na Eifelově věži ohnivá písmena vytvářela slovo „ C - l - T - R - O - E - N " . Slova Montparnasse, Rue des Saints-Pères a G a r e d'Orléans zaměstná­ vala mou mysl svou nepochopitelností a nesdělovala nic jistého o vysokých šedých činžácích, širokých stinných markýzách kaváren, o stromech a li­ dech, kostelích, míhajících se taxících a rachotivých zelenobílých autobu­ sech. Ve svých deseti letech jsem toto město nedokázal pochopit, ale v té chvíli už jsem věděl, že se mi Francie bude líbit. Pak jsme se zase octli ve vlaku. Ten den v tom rychlíku směrem na jih do M i d i jsem objevil Francii. Objevil jsem tuto zemi, do níž, jak se mi zdá, nejvíc patřím, pokud ovšem někam patřím, sice ne příslušností, ale podle místa narození. V Orleansu jsme se přehnali po dlouhém mostě přes kalnou Loiru a od té chvíle jsem byl doma, i když jsem to místo předtím nikdy neviděl a už zase neuvidím. Tam mi taky tatínek vyprávěl o Janě z Arku a myšlenka na ni ve mně asi zůstala po celý den, alespoň podvědomě. Je možné, že tato myš­ lenka na ni, jako jakási implicitní modlitba úcty a lásky, kterou ve mně vzbu­ dila, mně získala její přímluvu v nebi, takže jsem skrze ni snad přijal jakousi aktuální milost ze svatosti její země a mohl vnímat Boha, aniž jsem si to uvědomoval, v topolech při potocích a v domcích s nízkými střechami, jež se choulily kolem vesnických kostelíků, v lesích a usedlostech, v řekách přeťatých mosty. Minuli jsme Châteaudun. Krajinou stále kamenitější jsme se dostali do Limoges, labyrintem tunelů, na jejichž konci vždy vytrysklo světlo, pak přišel vysoký most a panoráma města šplhajícího do příkrého svahu k nohám katedrály s prostinkou věží. Stále hlouběji a hlouběji jsme pronikali do Akvitánie, k dávným provinciím Quercy a Rouergue, a tam, ačkoli náš cíl ještě nebyl jasný, jsem měl žít a pít z pramene středověku. Večer jsme přijeli do zastávky jménem Brive. Brive-la-Gaillarde. Smrá­ kalo se. Krajina byla kopcovitá, samé stromy, ale také kamení. Bylo zřejmé, že o něco výš bude pláň a divočina. V údolích stály hrady. Pro tmu už jsme nemohli vidět Cahors.

Panna

Maria

Muzejní

31

Potom přišel Montauban. Ú p l n ě mrtvé město! Jaká tma a ticho oproti vlaku! Vyšli jsme z nádraží na opuštěné prašné náměstí plné stínů, jen tu a tam mlžné světlo. Prázdnou ulicí se ozýval klapot kopyt - to drožka odvážela jiné pasažéry z rychlíku do tohoto tajemného města. Vzali jsme si zavazadla a přešli náměstí k ho­ telu, který tam stál: nízký, nevýrazný, šedivý hotýlek, žárovka v přízemním okně slabě ozařovala malou kavárničku s kovovými stolky. Kalendáře plné mušinců a tlusté svazky Bottina na rozviklaném stole černě oblečené rozmrzelé servírky, panující nad čtyřmi zákazníky. A přece to místo na mě nepůsobilo chmurně, ale příjemně. Ačkoli jsem v povědomí neměl nic podobného, cítil jsem se tu doma. V pokoji otec trhnutím otevřel dřevěné žaluzie, vyhlédl do tiché noci bez hvězd a řekl: „Cítíš ten kouř ve vzduchu? To je vůně M i d i . "

II. Když jsme se ráno probudili a vyhlédli do jasného, sluncem prozáře­ ného vzduchu, spatřili jsme nízké taškové střechy a uvědomili jsme si, že jsme v krajině zcela odlišné od té, kterou jsme viděli z vlaku ve světle před­ cházejícího večera. Byli jsme na hranicích kraje Languedoc. Všechno tu mělo červenou bar­ v u . Město bylo cihlové. Stálo na jakémsi skalisku nad kalnými víry řeky Tam. Jako bychom se octli někde ve Španělsku. Ale běda! Bylo to naprosto mrtvé město! Proč jsme tam přijeli? Jenom proto, že otec chtěl dál malovat v jižní Francii. Toho roku se k nám vrátil a bylo v něm cosi víc než jenom ten vous. Snad ta jeho nemoc, snad něco jiného, nevím. Došel k přesvědčení, že výchovu svých synů nemůže nechat na druhých a že má odpovědnost za jakýsi domov někde, kde by současně mohl pokračovat v práci a mít nás přitom u sebe, abychom vyrůstali pod jeho dohledem. Mimoto si nejspíš uvědomil i určité náboženské závazky, vůči nám i vůči sobě. Jsem si jist, že nikdy nepřestal být věřícím člověkem. N y n í však mě vybí­ zel k modlitbě - něco takového z dřívějších let nepamatuji - aby nám Bůh pomohl, aby mu pomáhal malovat, aby měl úspěšnou výstavu, abychom našli domov. Až se za rok za dva usadíme, chtěl do Francie přivézt také Johna Paula. Pak bychom měli domov. Zatím ale všechno spočívalo v nejistotě. Do M o n taubanu se rozhodl jet, protože mu poradili, že tam je dobrá škola. Dotyčná škola se jmenovala Ústav Jana Kalvína a doporučení pocházelo od jednoho z prominentních francouzských protestantů, kterého otec znal. Vzpomínám si, jak jsme se tam šli podívat. Byl to velký, úpravný bílý dům nad řekou. M ě l slunné nádvoří se zelení a všechny místnosti zely

32

Část

I.

prázdnotou, protože ještě byly letní prázdniny. Ale tatínkovi se na té insti­ tuci něco nezdálo, takže mě tam, Bohu díky, nikdy neposlal. Nebyla to vlastně ani škola, spíše jakýsi protestantský penzionát, kde se chlapcům (většinou ze zámožnějších rodin) poskytovalo ubytování, náboženská vý­ chova a dohled. Jinak chodili na vyučování do místního lycea. Tak jsem si začal matně uvědomovat, že ačkoli si otec velmi přál, aby se mi dostalo nějaké náboženské výchovy, neměl nijak vřelý vztah k francouz­ skému protestantismu. Později jsem se dokonce od jeho přátel dověděl, že v té době existovala určitá nemalá pravděpodobnost, že se stane katolíkem. Byl zřejmě dost přitahován k církvi, ale nakonec odolal kvůli nám ostatním. M y s l í m , že za svou hlavní povinnost pokládal přivést mě a Johna Paula dostupnými prostředky k náboženskému životu v jakékoli konfesi, která se nám nabízela, a kdyby se stal katolíkem, znamenalo by to mnoho kompli­ kací v celé rodině a my bychom možná zůstali bez jakéhokoli nábožen­ ského života. Asi by tolik neváhal, kdyby měl nějaké přátele katolíky na své intelek­ tuální úrovni - někoho, kdo by s ním dokázal rozumně promluvit o víře. Ale pokud vím, neměl nikoho. Nesmírně si vážil dobrých katolíků, s nimiž jsme se setkali, ale oni o církvi spíše mlčeli a nedokázali mu o ní sdělit něco, co by pochopil - také byli většinou dost ostýchaví. Pak také hned po prvním dnu bylo jasné, že Montauban není místo pro nás. Nebylo tam nic pořádného k malování. Slušné městečko, ale nudné. Jediné, co tatínka zaujalo, bylo Ingresovo muzeum plné precizních obrazů tohoto malíře, který se v Montaubanu narodil, a tato sbírka chladných a peč­ livých kreseb nikoho nemohla udržet v nadšení déle než čtvrt hodiny. C h a ­ rakterističtějším rysem města byl Bourdellův přízračný bronzový pomník před muzeem, který měl zřejmě představovat skupinu usedlíků na skále, potýkajících se s masou rozteklé čokolády. Když jsme se na Syndicat ďInitiative zajímali o nějaké bydlení, ukázali nám fotografie několika městeček v údolí řeky Aveyron, jak nám řekli, ne­ příliš daleko, severozápadně od města. H n e d odpoledne jsme nasedli do podivného starobylého vláčku a vyjeli z Montauban na venkov. Připadali jsme si jako Tři králové cestou z Hero­ dova jeruzalémského paláce, kteří zase spatřili svoji hvězdu. Lokomotiva s velikými koly, nízkým přisedlým kotlem a nepoměrně vy­ sokým komínem jako by vyjela z muzea, ale byla silná a podávala dobrý výkon. A několik vagónků uhánělo do krajiny, která byla určitě posvátná. Poslední město mělo u kostela cihlovou zvonici jako všude v kraji Lan­ guedoc a jmenovalo se Montricoux. Potom vjel vlak do údolí Aveyron. To už jsme byli víceméně v Rouergue. A tam jsme něco uviděli. Uvědomil jsem si, kam vjíždíme, jakmile vlak minul ostrý meandr mělké řeky a zastavil pod prosluněnými platany u perónu malého nádraží. Vy­ hlédli jsme z okna a zjistili, že jsme právě projeli pod srázným, asi padesá-

Panna

Maria

Muzejní

33

timetrovým skaliskem, na jehož vrchu stál hrad z třináctého století. Byl to Bruniquel. Všude kolem strměly hustě zalesněné srázy, zakrslé pokřivené duby se křečovitě držely na skaliskách. Při řece se štíhlé topoly chvěly ve světle pozdního odpoledne a zelená voda přeskakovala kamení. M u ž i , kteří nastupovali a vystupovali, byli rolníci v černých halenách. Také na cestách jsme viděli sedláky, jdoucí vedle volských spřežení s dvoukoláky: řídili svá poklidná zvířata dlouhými holemi. Tatínek mi řekl, že všichni tihle lidé mluví ne francouzsky, ale starým místním nářečím, langue d'oc. Další zastávka byla Penne. V místě, kde se setkávala dvě údolí, čněla nad řekou úzká skalní římsa, stočená a stoupající do výše jako rozpjaté křídlo. Na jejím vrcholu byla zřícenina dalšího hradu. Pod ní šplhaly do svahu rozseté domky a někde mezi nimi hranatá kostelní vížka s otevřenou železnou zvonicí na vrchu - v ní bylo vidět zvon. Ú d o l í se zužovalo a prohlubovalo a vlak se vinul svou úzkou, jednoko­ lejnou tratí mezi řekou a skalami. Někdy bylo mezi řekou a námi tolik místa, že se tam vešla louka, na níž se sušilo seno. O b č a s traťzkřížila prašná cesta či pěšina pro dobytek. Jindy se mihl dům či brána ohrady, jindy divý francouzský zvon náhle poplašně roztřásl okna vagónu, jak jsme jeli kolem. Ú d o l í se trochu rozšířilo, aby pojalo vesnici Cazals, přisedlou na úpatí vrchu na druhé straně řeky, pak jsme zase vjeli do kaňonu. Když jste při­ stoupili k oknu a podívali se nahoru, viděli jste šedožlutá skaliska čnící do takové výšky, že téměř zakrývala nebe. Pomalu jsme začali rozeznávat vy­ soko ve skalách jeskyně. Později jsem tam vylezl a do některých se podíval. Tunel za tunelem a most za mostem, skrze přílivy světla a zeleně i náhlé temné stíny, tak jsme konečně přijeli do města, které bylo naším cílem. Bylo to starobylé město. Jeho počátky sahaly do římských dob - do doby světce mučedníka, který byl jeho patronem. Antonín přinesl do římské ko­ lonie v tomto údolí křesťanství a pak ho umučili na jiném místě, v Pamiers na úpatí Pyrenejí, nedaleko Prades, kde jsem se narodil. Ještě v roce 1925 si St. Antonin uchoval podobu kruhového, hrazeného bourgu, hradby byly ovšem už pryč a na jejich místě ze tří stran obíhala široká ulice s alejí stromů, která se pro svou šíři právem mohla nazývat Boulevard, ačkoli jste na ní neviděli nic než volské povozy a slepice. Město samo tvořilo labyrint úzkých uliček se starobylými domy z třináctého stole­ tí, které se už většinou rozpadaly. Ale bylo to středověké město, snad jen bez ruchu na ulicích, bez prosperujících obchůdků a řemeslnických dílen, bez barvitého veselí hlučného středověku. Už jen jít těmi ulicemi zname­ nalo octnout se ve středověku, neboť tu nebyl znát dotek člověka, jen chát­ rání a zub času. Zdá se, že k nejvýznamnějším cechům ve městě patřilo jirchářství- staré koželužny dosud stály podél úzkého, páchnoucího kanálu, který protékal jednou částí města. Tenkrát za starých dob to bylo místo čilého dění, práce svobodné a vzkvétající obce.

34

Část

I.

Jak jsem řekl, středem všeho byl kostel. Právě významné postavení této starobylé svatyně svatého Antonína však j í v časech náboženských válek přivodilo vlnu násilí. Kostel stojící na tros­ kách byl zcela moderní a nedalo se usoudit, jak asi vypadal ten původní, ani podle jeho podoby a konstrukce nelze poznat mentalitu obyvatel měs­ ta, kteří jej postavili. Dodnes však kostel vévodí městu a o polednách a ve­ čerech vyzvání Anděl Páně nad dávnými terakotovými střechami a připo­ míná lidem, že Matka Boží nad nimi bdí. A dodnes, třebaže mě to nikdy nenapadlo a ani jsem si to neuměl před­ stavit, protože jsem ještě nechápal smysl mše svaté, dodnes se tam pod vysokými oblouky pilířů na oltáři s ostatky mučedníka několikrát denně odehrává ona úžasná, tajemná a zjevná oběť, tak tajemná, že ji stvořený rozum nikdy nedokáže plně pochopit, a přece tak zjevná, že nás tato její zjevnost oslepuje svým velikým jasem: nekrvavá oběť Boha pod způsobami chleba a vína. Z d e v tomto úžasném, starobylém městě sama jeho struktura, plán domů a ulic, sama přírodní scenérie, vrchy kolem, skály a stromy, to všechno vedlo moji pozornost k tomu jedinému, důležitému, centrálnímu faktu kos­ tela a toho, co v sobě nesl. Ať jsem šel kamkoli, musel jsem podle celkové dispozice alespoň podvědomě tušit existenci kostela. Každá ulice víceméně směřovala dovnitř do centra města ke kostelu. Každý pohled na město z okol­ ních vrchů se soustředil na tuto podélnou šedou stavbu s vysokou věží. Město zapadalo do krajiny tak harmonicky, že se stalo klíčem k jejímu pochopení. Jeho přítomnost dala zvláštní podobu a jedinečný význam vše­ mu, na čem oko spočinulo: vrchy, lesy, pole, bílá skaliska Rocher d'Anglar, vinoucí se řeka, zelené údolí Bonnette, město a most, bílé štukové vily moderní buržoazie jako tečky v polích a sadech vně zaniklých hradeb. A tento význam, o němž promlouvala, byl nadpřirozený. Celá krajina, přivedená k jednotě kostelem a jeho k nebi směřující věží, jako by říkala: toto je pravý význam všech stvořených věcí - nebyly jsme vytvořeny pro nic jiného, než aby nás lidé použili ke svému vlastnímu po­ zvednutí k B o h u , aby hlásali jeho slávu. Jsme uzpůsobeny, ve vší dokona­ losti, podle své jednotlivé přirozenosti i podle charakteru všech ve společ­ ném řádu a jednotě, aby rozum člověka a jeho láska do nás včlenily tento poslední prvek, tento Bohem daný klíč ke smyslu všeho. Jaká úžasná v ě c , žít na místě, které je utvářeno tak, že jste navzdory sami sobě nuceni k rozjímání, aspoň trochu! Na místě, kde se po celý den váš zrak stále znovu a znovu otáčí k D o m u , který skrývá svátostného Krista! Nevěděl jsem ani, kdo je Kristus, že je B ů h . Vůbec jsem netušil, že exis­ tuje něco takového jako Nejsvětější svátost. Myslel jsem, že kostely jsou jen místa, kde se lidé scházejí, aby zazpívali pár písní. Ale teď vám říkám, v á m , kteří jste tam, kde jsem byl tenkrát já, nevěřící, že právě tato Svátost, a pouze ona, Kristus živý uprostřed nás, námi obětovaný, pro nás a s námi v této

Panna

Maria

Muzejní

35

čisté a věčné Oběti, právě a jedině On drží tento svět pohromadě a brání tomu, abychom se střemhlav a okamžitě nepřelili do propasti věčného sebezničení. A říkám v á m , že z této Svátosti vychází síla světla a pravdy a vlévá se i do srdcí těch, kdo o něm nic neslyšeli, a nezdá se, že by byli schopni víry.

III. Vzápětí jsme si najali byt v třípatrovém domě na kraji města na Place de la Condamine, kde bývaly dobytčí trhy. Ale otec měl v plánu postavit si vlastní dům, a brzy koupil pozemek na nedalekém svahu hory, která uzaví­ rala západní hřeben údolí Bonnette. Na vrcholu té hory byla kaplička, už opuštěná. Jmenovala se Le Calvaire. Na kamenité pěšině ve vinicích za naším pozemkem skutečně kdysi bývaly kapličky čtrnácti zastavení křížové cesty. Vedly od města na vrchol hory. Tato zbožnost se však během deva­ tenáctého století vytratila: už nezbylo dost katolíků, kteří by tradici uchová­ vali. Když tatínek začal plánovat stavbu domu, projeli jsme celý kraj a pro­ hlédli si jej. Také jsme se zastavili ve vesnicích, kde byly dobré náměty k obrazům. Byl jsem tedy stále jednou nohou v kostel ích, stále jsem narážel na trosky dávných kaplí a klášterů. Viděli jsme nádherná města na návrších, jako Najac a Cordes. Cordes bylo ještě zachovalejší než St. Antonin, ale nemělo půdorys města postaveného kolem svatyně, i když jeho středem byl samo­ zřejmě také kostel. Ale Cordes bylo stavěno jako letní rezidence hrabat z Languedocu a především se pyšnilo výstavnými domy dvořanů, kteří sem přijížděli se svým pánem na lov. Také jsme se vydali dolů do roviny na jih a navštívili Albi s červenou katedrálou svaté Cecil ie, chmuřící se nad řekou Tam jako pevnost, a z vrcho­ lu její věže jsme hleděli na pláně kraje Languedoc, kde všechny kostely byly jako pevnosti. Tento kraj léta pustošily hereze a falešná mystika, jež odváděly lidi od církve a od svátostí, takže v úkrytech podstupovali zápas o jakousi podivnou, sebevražednou nirvánu. V St. Antonínu byla továrna - jediná v tom kraji, která zaměstnávala pár místních proletářů, tři čtyři muže, z nichž jeden byl také jediným komunis­ tou. V továrně se vyráběl jakýsi stroj na samočinné nakládání sena z louky na vůz. Její majitel se jmenoval Rodolausse, místní kapitalista. M ě l dva syny, kteří mu tento podnik vedli. Jeden z nich byl vysoký, hubený, vážný, tmavovlasý muž v brýlích s kostěnými obroučkami. Jednou večer jsme seděli v místní kavárně - majitel tohoto osamělého lokálu byl už velice starý. Rodolausse se dal s otcem do řeči a vzpomínám si, že se velmi zdvořile ptal, jestli jsme Rusové. Napadlo ho to pro ten vous.

36

Část

I.

Když se dověděl, že tam chceme zůstat, hned nám nabídl svůj dům ke koupi a pozval nás k sobě na oběd, abychom si jej prohlédli. D ů m se jme­ noval Simon de Montfort a byl to velký statek asi tři kilometry od města směrem na Caylus. Stál na svahu hory nad údolím Bonnette, sám v ústí okrouhlého zalesněného dolíku, odkud, jak jsme zjistili, vytékal z čistého pramene malý potůček zarostlý potočnicí. Byl to starodávný dům. Vypadal, jako by v něm skutečně žil sám De Montfort. N e b o aspoň jako by v něm dosud strašil. Byl tmavý a ponurý, a proto se nehodil pro malíře. Také na nás byl moc drahý. Tatínek mimoto chtěl stavět svůj dům sám. Zanedlouho jsem začal chodit do místní základní školy, kde jsem seděl ke své hanbě s nejmenšími dětmi a snažil se pochytit něco z francouzštiny, zatímco jsme začali uskutečňovat plán stavby domu, který otec nakreslil pro pozemek na úpatí Kalvárie. Dům měl mít jednu velkou místnost jako ateliér, jídelnu a obývací pokoj dohromady a nahoře pár ložnic. To bylo vše. Vyznačili jsme základy a otec ještě s jedním dělníkem začali kopat. Pak přišel proutkař a našel nám vodu. Nechali jsme vykopat studnu. U ní tatí­ nek zasadil dva topoly, jeden pro mě, druhý pro Johna Paula, a na východní straně vytyčil velkou zahradu na příští jaro. Mezitím jsme získali mnoho přátel. Už nevím, zda náš kontakt s místním ragbyovým klubem, nebo spíše jejich s námi, začal prostřednictvím kapitalisty Rodolausse, či radikálně socialistického kapitána Pierrota, ale mezi prvními událostmi po našem příjezdu bylo, že otce navštívila delegace klubu „Avant-Garde de Saint-Antonin" a požádala ho, aby se stal předse­ d o u . Byl Angličan, tedy expert, jak se domnívali, přes jakýkoli sport. Jenže on skutečně hrával na N o v é m Zélandě ragby za svoji školu. Stal se tedy předsedou klubu a občas s nasazením života soudcoval jejich divoké zápa­ sy. Jednak se od jeho dětství změnila pravidla, ale hlavně v St. Antonínu měli zvláštní výklad, těžko odhalitelný bez osobního zjevení či daru kardiognoze. Sezónu však šťastně přežil. Doprovázíval jsem jej a celé mužstvo na všechny zápasy, když hostovali na vzdálených místech, jako byl Figeac na severozápadě, hluboko v hornatině Rouergue, nebo v Gaillacu na jižních rovinách kraje Languedoc, kde stál opevněný kostel a skutečný ragbyový stadion. St. Antonin samozřejmě nepřijel hrát v Gaillacu ligu, ale jen předzápas, kdy se davy diváků scházely na hlavní hru. Tenkrát celou jižní Francii zachvátila horečnatá a divá vášeň pro ragby. Hrálo se s krvežíznivým elánem, který někdy končil smrtelnými zraněními. Při skutečně důležitých zápasech většinou soudce vyváděli z hřiště s dopro­ vodem zvláštní ochranky a nezřídka musel použít nouzového útěku přes plot a do polí. Jediný sport, který vyvolával ještě větší a všeobecnější nad­ šení než ragby, byla silniční cyklistika. St. Antonin byl mimo trasy velkých závodních okruhů, ale někdy se závod přece jen odehrál v našich kopcích

Panna

Maria

Muzejní

37

a my jsme zaujali pozice v závěru dlouhého stoupání na vrchol Rocher d'Anglars a dívali se, jak pomalu šlapou vzhůru s nosem bezmála na před­ ním kole, sehnutí a supící, svaly sevřené v obrovských uzlech. Na čele jim vyvstávaly žíly. Jeden z členů ragbyového klubu byl drobný chlapík, který se podobal králíku, syn místního obchodníka se senem a krmivy. Vlastnil automobil a vozíval většinu mužstva na zápasy. Jednou večer téměř zabil sebe a asi šest z nás, když reflektory zachytil na cestě králíka a ten začal kličkovat před autem. Divoký Francouz okamžitě šlápl na plyn a vyrazil za králíkem. Bílý ocásek se míhal ve světle reflektorů, stále pár metrů před koly a v roz­ pětí od jedné krajnice ke druhé, aby zmátl autu stopu. Jenže auto takhle neloví. H n a l o se za králíkem, kličkovalo z jedné strany na druhou a málem nás vyklopilo do příkopu. My jsme se přesýpali na zadním sedadle a trochu ztráceli nervy, zvlášť když jsme si všimli, že už se blížíme na vrchol dlouhého kopce, který se pak v serpentinách svážel dolů do údolí, kde byl St. Antonin. Pokud se poženeme za králíkem, jistě sjedeme ze srázu a budeme válet sudy několik set metrů až dolů do řeky. Někdo zamručel nenápadnou námitku: „Cest assez, hein? Tu ne l'attraperas pas!" 1 Syn obchodníka se senem a krmivy neodpověděl. Třímal volant s očima upřenýma na cestu a bílý ocásek, který se míhal před koly od vysokého svahu na jedné straně k příkopu na druhé. Pak jsme přejeli vrchol. Před námi vyvstala temnota a prázdno údolí. Cesta se začala svažovat. Protesty na zadním sedadle zesílily v chór. A l e řidič šlapal na plyn ještě zavileji. Auto strhlo zatáčku na dvou kolech a bezmála králíka zachytilo. Bezmála. Zase se objevil před námi. „ P o svahu ho dostaneme," zařičel řidič. „Králíci dolů běžet nemůžou. M a j í na to moc dlouhé zadní." Králík před námi běžel ze svahu docela dobře, asi sto padesát metrů před našimi předními koly. Tu někdo vykřikl: „Pozor! Pozor!" Před námi bylo rozcestí. Hlavní směr šel doleva a vpravo vedla stará cesta svahem příkře dolů. Mezi oběma stála zídka. A králík zamířil přímo k ní. „ S t ů j ! Stůj!" žadonili jsme. Nedalo se předvídat, kudy se králík vydá, a zeď už tančila před námi. „Zastav!"" zařval kdosi. Automobil prudce uhnul, a kdyby vzadu bylo nějaké místo, popadali

1

Pozn. překl.: „To by snad stačilo. Stejně ho nechytíš.

3 8

Část

t.

bychom na zem. Ale byli jsme naživu. Auto zůstalo na silnici a řítilo se dolů do údolí. Králík, k naší úlevě, ve světle reflektorů nebyl. „ M á t e ho?" zadoufal jsem. „ M o ž n á jste ho přejel." „Kdepak," odvětil řidič smutně. „ O n si vybral tu druhou cestu." Náš přítel, kapitán Pierrot byl obr a silák, ale v ragbyovém mužstvu ne­ hrál. Byl na to moc líný a důstojný, ačkoli by se jinak mohl stát ozdobou týmu. M ě l tam dva nebo tři podobné obry s velikými černými kníry a ježatým obočím, divoké jako tradiční obrazy Goga a Magoga. Jeden z nich při hře nosíval šedivou hučku. Kdyby hráli za vedra, asi by vyběhl na hřiště ve slamáku. V každém případě by tento živel dobře posloužil jako námět pro Celníka Rousseaua a Pierrot by se tam taky velice hodil. Jenomže sport pro něho bylo sedět v kavárně a nasávat koňak. Někdy si pravda udělal výlet do Toulouse a jednou, když jsme spolu stáli na mostě, mi barvitě líčil, jak se v tom velkém městě na nože serval s nějakým Arabem. Krev stydla v žilách. Pierrot nás jednou vzal na svatbu, která se odehrávala na jednom statku u Caylusu. Na svatbě jsem byl za svého pobytu v St. Antonínu několikrát a nikdy jsem neviděl velkolepější hody. A přesto nešlo o žádné řádění a ne­ vázanost. Sedláci, lesníci a další přítomní jistě jedli a pili s ohromnou chutí, ale nikdy neztratili svou lidskou důstojnost. Zpívali, tančili, dobírali si je­ den druhého a mluvili často dost hrubě, ale víceméně v rámci zvyku. B y l o to vcelku dobré a přirozené prostředí a veškeré radovánky posvěcovala svátostná událost. Pierrot si při této příležitosti oblékl sváteční černé šaty a čistý klobouk, zapřáhl dvoukolák a jeli jsme do Caylusu. Byl to statek jeho strýce či brat­ rance. Všude už stály povozy. Svatba byla do značné míry záležitost celé obce. Každý něčím přispěl. M ů j otec koupil láhev silného černého řeckého vína, které hostitele téměř obrátilo v popel. Do velké jídelny i s kuchyní, kde z trámů visela jelítka a cibulové copy, se hosté nemohli vejít. Vyklidili tedy jednu ze stodol a tam postavili stoly. Asi v jednu hodinu odpoledne se všichni usadili a začalo se jíst. Po polévce ženy nosily z kuchyně hlavní c h o d : nekonečné tácy různých druhů masa. Králičina, telecí, skopové, jehněčí, hovězí, roštěnky a plátky, a také drůbe­ ží, smažené, vařené, dušené, pečené, opékané, zadělávané, tak či onak dohotovené vinnými a jinými omáčkami, a k tomu nic než semtam nějaký plátek rajčete, mrkve nebo cibule na ozdobu. „ C e l ý rok žijí o chlebu, zelenině a kousku klobásy," vysvětloval otec, „takže teď chtějí jenom maso." Myslím, že to vyložil správně. Ale dávno předtím, než se dojedlo, já už jsem vstal od stolu, vypotácel se na vzduch a opřel se o stodolu. Obrovské, bojovné husy si vykračovaly po dvorku, vypasená játra téměř v prachu země, játra, která se brzy promění na husí paštiku, z níž mi už v této chvíli bylo mdlo. Hostina trvala do pozdního odpoledne a i poté, co padla noc, někteří ještě ve stodole pokračovali. Ale mezitím majitel statku, Pierrot, tatínek a já

Panna

Maria

Muzejní

39

jsme se šli podívat na starou opuštěnou kapličku, která stála na jejich po­ zemku. Co to asi bývalo? Kaple, nebo snad poustevna? V této chvíli to už v každém případě byla jen ruina. A měla nádherné okno někdy z třináctého století, ovšem už bez skla. Tatínek to všechno koupil za peníze, co ušetřil z poslední výstavy, a kameny i okno a vchodové oblouky jsme použili při stavbě našeho domu v St. Antonínu. V létě 1926 jsme byli v St. Antonínu už celkem zavedení, ačkoli práce na domě sotva začaly. Tou dobou už jsem se naučil francouzsky, lépe ře­ čeno tolik francouzsky, kolik měl umět jedenáctiletý kluk ke své běžné exis­ tenci, a vzpomínám si, jak jsem v zimě trávil dlouhé hodiny četbou knih o jiných nádherných místech ve Francii. Papa nám o Vánocích poslal peníze a my jsme si za ně koupili velkou nákladnou, třísvazkovou sadu s obrázky zvanou Le Pays de France. Nikdy nezapomenu, jak fascinovaně jsem ji studoval a vrýval si do mysli katedrá­ ly, starobylé kláštery, hrady, města a kulturní památky, které tolik uchvaco­ valy moje srdce. Vzpomínám si, jak jsem si prohlížel rozvaliny Jumiěges a Čluny a před­ stavoval si, jak asi tyto ohromné baziliky vypadaly ve dnech své slávy. Pak tam bylo Chartres se svými dvěma nestejnými věžemi, dlouhá prostorná loď Bourges, vznosný kůr Beauvais, zvláštní, podsaditá románská katedrála v Angoulême a bílé byzantské kupole Perigueux. Hleděl jsem na schoulené domky staré Grande Chartreuse, tulící se k sobě v osamělém údolí, hory za nimi, porostlé borovicemi, na obou stranách stoupaly ke svým skalnatým vrcholům. Co to bylo za muže, kteří žili v těchto celách? Nedá se říci, že bych si tenkrát při pohledu na ty obrázky kladl takové otázky. Nezajímalo mě mnišské povolání ani řeholní pravidla, ale moje srdce plnila touha na­ dechnout se v tomto osamělém údolí, zaposlouchat se do jeho ticha. Přál jsem si být na všech těch místech z obrázků v Le Pays de France. To byl můj problém a netušený zdroj tajemného a napůl vědomého žalu, že jsem ne­ mohl být všude najednou.

IV. Toho léta roku 1926 k otcovu nemalému rozladění - chtěl totiž zůstat v St. Antonínu, pracovat na domě a malovat - Papa v N e w Yorku shromáž­ dil horu zavazadel, vyburcoval Bonnemaman k akci, vyšňořil mého bratra Johna Paula do nového obleku a vyzbrojen pasy a celou sadou lístků firmy Thomas Cook & Son vyrazil na palubě lodi Leviathan do Evropy. Zpráva o této invazi otce dlouho trápila. Papa se nechtěl spokojit dvou­ měsíčním pobytem s námi v St. Antonínu. Ba dokonce se mu do tohoto malého, zapomenutého města ani příliš nechtělo. M ě l dva měsíce volno a neviděl důvod proč neprojet Evropu od Ruska

40

Část

I.

po Španělsko, od Skotska po Konstantinopol. Když mu však tento napole­ onský plán rozmluvili, rozhodl se, že omezí své turistické choutky na Ang­ lii, Švýcarsko a Francii. Asi v květnu nebo v červnu nás dostihla zvěst, že Papa vzal útokem Londýn, přehnal se krajem Shakespearovým i dalšími částmi Anglie a právě se chystá přeplavit kanál, aby vnikl do severní Francie. Dostali jsme instrukce, abychom se sebrali, vyrazili na sever a spojili se s jeho výpravou v Paříži, odkud společně vyrazíme dobývat Švýcary. Mezitím jsme v St. Antoninu měli poklidnou návštěvu, dvě milé staré dámy, známé našich novozélandských příbuzných. S nimi jsme se beze spěchu vydali na sever. Všichni jsme se chtěli podívat do Rocamadour. Rocamadour je mariánské poutní místo, kde se v jeskynní kapli vpůli cesty na vrchol skalního útesu uctívá obrázek Panny M a r i e . Při skále byl ve středověku postaven klášter. Legenda praví, že se na tomto místě usadil celník Zacheus, ten, který vylezl na fíkovník, aby viděl Krista, až půjde kolem, a kterému Kristus řekl, aby slezl a aby ho pozval do svého d o m u . V době, kdy jsme opouštěli Rocamadour po krátké návštěvě, která do mé mysli uložila vzpomínky na dlouhý letní večer a vlaštovky prolétající kolem zdi starého kláštera opřeného o skálu a kolem věže nové svatyně na jejím vrcholu, náš Papa v autobuse plném Američanů objížděl zámky na Loiře. Jak se řítili ulicemi Chenonceaux, Blois a Toursu, Papa vždycky zalovil v kapsách, plných mincí zvíci dvou či pěti sou, a snad i franků a dvoufranků, a rozhodil drobné na chodník mezi hrající si děti. Prašný vír za autobusem nesl ozvěnu jeho hlasitého smíchu, když se všechny děti v di­ vokém klubku vrhly za mincemi. Tak to bylo po celou cestu údolím Loiry. Přijeli jsme do Paříže, poté co jsme obě novozélandské dámy nechali dole na jihu v podivném městě jménem Saint Céré, a našli naše cestovatele zabudované v nejdražším hotelu, který se jim podařilo najít. Continental daleko přesahoval jejich standard, ale byl rok 1926 a frank si stál tak nízko, že to dědečkovi úplně popletlo hlavu a on ztratil jakýkoli pojem hodnot. Prvních pět minut v tomto pařížském hotelovém pokoji nám bezpečně prozradilo, jak budou probíhat příští dva týdny horečné cesty po Švýcarsku, která měla vzápětí vypuknout. Pokoj byl až ke dveřím zabarikádován tolika nesmyslnými zavazadly, že se sotva dalo vejít. A Bonnemaman i John Paul jevili stav spíše tiché opo­ zice a pasivní rezistence vůči veškerým dědečkovým návalům optimistic­ kého nadšení a elánu. Když nám Papa líčil své působení na Loiře a štědrost, kterou oplýval v každé vesnici od Orleansu až po Nantes, bylo nám jasné z němého trpitelského babiččina pohledu, který výmluvně a prosebně vyslala k mému otci, jak se k této věci staví zbytek rodiny. Když jsme si uvědomili, co nás všechny čeká, víceméně instinktivně jsme se přidali na stranu utlačova-

Panna

Maria

Muzejní

4 !

ných. Bylo nasnadě, že od této chvíle každý krok bude oplývat veřejným i soukromým pokořením našich delikátních citů, od babičky, která byla vůbec přecitlivělá, až k Johnu Paulovi a mně, kteří jsme si hbitě všimli nebo měli za to, že druzí mají z našeho dědečka legraci, a implicitně jsme se cítili do tohoto posměchu zahrnuti. Tak jsme se vydali ke švýcarským hranicím v rychlém sledu sedmi až osmihodinových jízd vlakem a zastávek na noc. Ustavičně se nastupovalo a vystupovalo - vlaky, taxíky, hotelové autobusy - a pokaždé bylo třeba spočítat všech šestnáct kusů zavazadel. Hlas mého děda rezonoval halami největších evropských nádraží: „ M a r t o , kde jsi u všech všudy nechala tu vepřovicovou tašku?" Papa na každé zavazadlo nalepil jako poznávací znamení růžovou ame­ rickou dvoucentovou známku, což u mě a Johna Paula vyvolalo okamžitou břitkou kritiku: „ P a p a , co tím myslil?" tázali jsme se sarkasticky. „ C h c e š to snad poslat poštou?" První den to pro mě a tatínka nebylo ještě tak zlé, protože jsme byli ve Francii. Viděli jsme něco z Dijonu a cestou do Basileje vlak projel Besançonem. Ale jakmile jsme vjeli do Švýcarska, všechno bylo jinak. Z nějakého důvodu nám Švýcarsko připadalo hrozně nudné. Nebyla to vůbec otcova krajina, a mimoto neměl ani čas udělat si nějakou skicu nebo něco namalovat, i kdyby chtěl. V každém městě jsme se hned vrhali do muzea. Jenže nás žádné nikdy neuspokojilo. Většinou tam byla spousta obrovských pláten od nějakého moderního švýcarského národního umělce, kde monstrózní katané usekávali hlavy švýcarským vlastencům. N a v í c jsme vždycky měli obrovské potíže to muzeum najít, protože jsme neuměli ně­ mecky a z odpovědí jsme většinou nic nevyrozuměli. Když jsme se tam konečně dostali, místo aby se nám dostalo útěchy v podobě pár slušných obrazů, okamžitě před námi vyvstal další obrovský červenožlutý výtvor toho švýcarského patriota, jehož jméno jsem zapomněl. Nakonec jsme si začali dělat legraci ze všeho, co v muzeích bylo, vy­ mýšleli si všelijaké žertíky a nasazovali sochám klobouky. Šlo to, protože tam stejně nikdy nikdo nebyl. Jen párkrát jsme dostali od prkenných švýcar­ ských kustodek, když nás přistihly, jak hrajeme divadlo před veledíly, která jsme ozdobili kloboukem, a jak si utahujeme z Beethovenovy busty a ji­ ných. Jediné, z čeho měl otec na této výpravě radost, byl džezový koncert, na kterém byl v Paříži, kde hrál velký americký černošský orchestr - netuším který. Na Louise Armstronga to bylo ještě moc brzy. Otci se to však velice líbilo. Já jsem s ním nebyl. Dědeček džez zavrhoval. A l e když jsme přijeli do Lucernu, v hotelu hrál orchestr a náš stůl v jídelně byl tak blízko, že jsem si mohl sáhnout na buben. Bubeník byl černoch, se kterým jsem se okamžitě spřátelil, třebaže on si moc netroufal. Byla to zábava, když mi při jídle znělo to bubnování přímo do ucha. Bubeníkovo počínání mě fascinovalo

42

Část

I.

mnohem víc než všechny ty rozmanité dýně a masa, které nám nosili na stůl. To jediné mě ve Švýcarsku bavilo, ale Papa nás téměř vzápětí nechal přemístit k jinému stolu. Jinak jsme se pořád hádali. Hádali jsme se na výletních parnících, hádali jsme se na lanovkách, na vrcholcích hor i na jejich úpatích, na březích jezer a pod těžkými větvemi smrků. V hotelu v Lucernu jsme se s Johnem Paulem málem pobili (babička stála na straně Johna Paula) ve sporu o to, zda Angličané ukradli melodii God Save the King od My Country ' Tis of Thee, nebo zda Američané opsal i My Country ' Tis of Thee od God Save the King. V té době jsem se pokládal za Angličana, protože jsem byl na otcově britském pasu. Asi nejhorší byl den, kdy jsme zdolávali Jungfrau - vlakem. Celou cestu jsem se dohadoval s dědečkem, který měl za to, že nás podvedli, protože se mu zdálo, že Jungfrau není zdaleka tak vysoká jako všechny ostatní hory kolem, a on podnikl tento výlet na základě víceméně tacitního předpokla­ du, že Jungfrau je nejvyšší místní vrchol: a teď se podívejte, Eiger a M n i c h jsou mnohem vyšší! Vehementně jsem vysvětloval, že Jungfrau vypadá men­ ší, protože je dál, ale Papa mojí teorii perspektivy nevěřil. Když jsme vystoupali do Jungfraujoch, všichni jsme už padali nervovým vyčerpáním, Bonnemaman měla z té výšky závrať, dědečkovi začínalo být mdlo, já jsem brečel v jídelním voze a když nakonec ještě tatínek a John Paul vyšli bez brýlí k oslňujícímu sněhovému poli, bolela nás hlava už všechny. Ten den jako celek dopadl příšerně. Pak v Interlakenu sice na dědečka a babičku čekala mohutná útěcha, když je ubytovali v pokojích, kde před pár měsíci bydleli Douglas Fair­ banks a Mary Pickfordová, ale celou rodinu zesměšnil John Paul, když ob­ lečen spadl do nádrže se zlatými rybičkami, následně proběhl hotelem a crčela z něj voda a visely chaluhy. Nakonec nás ještě k smrti vyděsilo, když jedna ze servírek únavou z těch stovek anglických a amerických tu­ ristů omdlela pod naloženým tácem a sesula se na zem. Tornádo talířů zavířilo hned za mojí židlí. Rádi jsme opouštěli Švýcarsko a vraceli se zpátky do Francie. Než jsme však dojeli do Avignonu, měl jsem už vypěstovanou takovou averzi na pa­ mátky, že jsem zůstal v hotelu a nechtěl se jít podívat na Papežský palác. Seděl jsem v pokoji a četl Tarzana - krále opic. Knihu jsem dočetl, dřív než se otec a John Paul vrátili patrně z nejzajímavějšího místa, které se na celé té nešťastné cestě nabízelo.

V. S velkou nechutí jel Papa s námi do St. Antonínu, a jakmile tam přijel, už chtěl zase pryč. U l i c e mu byly moc špinavé. Byl znechucen. A l e B o n -

Panna

Maria

Muzejní

43

nemaman odmítla odjet, dokud neuplyne celý měsíc, který si na pobyt vy­ hradili. B ě h e m té doby se uskutečnil jeden formální rodinný počin - výprava do Montaubanu a prohlídka lycea, kde jsem měl na podzim nastoupit. V odpoledním slunci na konci srpna vypadal cihlový areál dost nevinně, prozatím bez skřetů v černých uniformách, kteří jej měli koncem září zapl­ nit. Ve svůj čas mi ta budova měla dát poznat plný díl hořkosti. Když skončil srpen, Papa, Bonnemaman, John Paul a celá sada zavaza­ del odjeli rychlíkem do Paříže. První zářijový týden byla v St. Antonínu pouť s průvodem světel a pod japonskými lampiony na esplanade se tančila polka a skotská. Byly tam i jiné atrakce a zábavy, jako jedna úžasná no­ vinka - střelnice. Na jednom konci města přivázali holuba za nohu na vrchol stromu a všichni se do něj trefovali loveckou puškou, až byl mrtvý. Na druhém konci města u řeky zase muži stříleli na slepici přivázanou k bóji ukotvené asi uprostřed proudu. Já jsem se zapojil do velké soutěže pro kluky a mladíky z města, kdy jsme všichni skočili do řeky a pronásledovali kachnu, shozenou z mostu. Nakonec ji chytil ctný mládenec jménem Georges, který studoval na učitele, aby pak působil na montaubanské škole. V té době jsem se také ve svých jedenácti a půl letech zamiloval do blonďaté myšky jménem Henriette. Byla to dost banální záležitost. Doma sdělila rodičům, že ji miluje syn toho Angličana. Její máti spráskla ruce a ten den celým domem znělo aleluja. Když jsme se potom setkali, byla na mě vlídná a při jednom tanečku mi s poněkud formální výmluvností dovo­ lila, že ji smím honit kolem stromu. Tu mi došla zchytralost celé věci a šel jsem d o m ů . O t e c mi řekl: „ C o to slyším, že ve svém věku běháš za děvčaty?" Potom začal vážný život: za pár týdnů jsem si oblékl novou modrou uniformu a odjel do lycea. Ačkoli jsem tou dobou uměl francouzsky už docela dobře, první den na velkém štěrkovém dvoře, kdy mě obklopily divé, kočičí tváře, temné a ne­ vlídné, kdy jsem pohlížel do řady blýskajících, nepřátelských očí, zapo­ mněl jsem všechna slova a sotva jsem dokázal odpovědět na všechny ty útočné otázky, které mi kladli. A moje hloupost je tím víc iritovala. Začali mě kopat, tahat za uši, postrkovat a pokřikovat všelijaké urážky. V těch prvních dnech jsem se naučil hodně sprostých slov a kleteb prostě tím, že jsem byl jejich přímým či nepřímým předmětem. Potom mě mezi sebe přijali a začali se ke mně chovat přátelsky a vlídně, když si zvykli na moji bledou, modrookou a jakoby přihlouplou anglickou vizáž. Ale když jsem v bezesné noci ležel v obrovském temném pokoji a poslouchal chrápání těch malých dravců kolem a slyšel ve tmě a prázd­ notě noci jekot vlaků v dálce a šílený, plechový nářek trubky ve vzdálených kasárnách senegalské jednotky, poprvé v životě jsem poznal křečovitou bo­ lest osamění, prázdnoty a opuštěnosti.

44

Část

I.

Zpočátku jsem jezdíval domů skoro každou neděli ranním vlakem z Montauban-Villenouvelle asi v půl šesté. Úpěnlivě jsem otce prosil, aby mě z té hrozné školy vzal, ale marně. Asi po dvou měsících jsem si zvykl a přestal jsem být tolik nešťastný. Rána už nebyla tak čerstvá, ale s divokou a nevlídnou atmosférou toho cihlového areálu jsem se nikdy nesmířil a nespřátelil. Děti, se kterými jsem se kamarádil v St. Antonínu, určitě nebyly žádní andělé, ale aspoň v sobě měly cosi prostého a bezelstného. Chlapci v lyceu jistě byli stejného druhu a ražení, nebyl tu žádný zvláštní rozdíl, snad jen že pocházeli ze zámožnějších rodin. M o j i kamarádi v St. Antoninu, s nimiž jsem sedával v základní škole, byli dělničtí a rolničtí synci. Když se ale pár takových jihofrancouzských chlapců octlo pohromadě v žaláři tohoto ly­ cea, v jejich duchu a myšlení se udála drobná změna. Všiml jsem si totiž, že jednotlivě a mimo školu jsou to celkem mírní, klidní a slušní hoši. A l e jakmile se dali dohromady, jako by je všechny spoutal jakýsi ďábelský duch krutosti, zlovůle, nemravnosti, nadávání, závisti a nenávisti a vrhal proti všemu dobrému a proti sobě navzájem v posměšcích, v divé krutosti a v ha­ lasné, nezkrotné sprostotě. Být s touto vlčí smečkou velmi jasně dávalo pocítit, co je styk s mystickým tělem ďáblovým. Zvlášť v těch prvních dnech se údy tohoto těla nemohly zdržet, aby mě nemilosrdně nepronásledovaly svými kopanci. Studenti se dělili do dvou přísně odlišených skupin a já jsem patřil mezi „les petits", od čtvrté třídy níž. Nejstarším z nás bylo patnáct či šestnáct a mezi těmi vynikalo několik podmračených tyranů s hustým černým po­ rostem, sahajícím hluboko do čela skoro k obočí. Tělesnou silou převyšo­ vali všechny ostatní a čím míň rozumu pobrali, tím důmyslněji vymýšleli všelijaké zlo, sprosťárny vykřikovali hlasitěji a jejich brutalita neznala mezí, když je to popadlo. Samozřejmě že ne vždycky byli zavilí a nevraživí, ale jejich přátelství bylo svým způsobem nebezpečnější než nepřátelství a ve skutečnosti právě ono se stávalo příčinou veškeré újmy: slušné děti, které přicházely do školy, se rychle naučily tolerovat všechny nectnosti těchto individuí, aby nepřišly o život za to, že jim snad nepřizvukují. Tak byla celá škola, nebo aspoň naše část, pod nadvládou jejich moci. Když pomyslím na katolické rodiče, kteří posílají děti do takové školy, říkám si, že snad nemají všech pět pohromadě. Dole u řeky v bílé čisté budově byla maristická kolej. Nikdy jsem nebyl uvnitř, její čistota mě děsi­ la. Ale znal jsem pár chlapců, kteří tam chodili. Byli to synové drobné paní, která měla v St. Antoninu naproti kostelu cukrárnu, a zůstali mi v paměti jako mimořádně hodní kluci, příjemní a slušní. Nikdy nikoho nenapadlo na ně hledět spatra, že jsou zbožní. A přitom se tolik lišili od chovanců našeho lycea! Když o tom všem uvažuji, žasnu nad ohromnou tíží mravní odpovědnos­ ti, kterou katoličtí rodiče berou na svá ramena, když svoje děti neposílají do

Panna

Maria

Muzejní

45

katolických škol. Kdo nepatří do církve, nechápou to. Nedá se to od nich ani očekávat. Zdá se jim, že veškerý důraz na katolickou školu není nic jiného než výdělečná taktika, kterou církev c h c e rozšířit své panství nad myšlením lidía svou časnou prosperitu. A většina nekatolíků si představuje, že církev je nezměrně bohatá, že všechny katolické instituce mermomocí chtějí vydělat a že všechny ty peníze se kdesi ukládají, aby se za ně koupily zlaté a stříbrné mísy pro papeže a doutníky pro kardinálské kolegium. N e n í divu, že nemůže být mír ve světě, kde se dělá všechno možné pro to, aby se zajistilo, že mládež všech národů bude vyrůstat absolutně bez morálky a náboženské disciplíny, bez stopy vnitřního života a bez té spiri­ tuality, milosrdné lásky a víry, která jediná může být zárukou dohod a smluv uzavíraných mezi vládami. A katolíci, tisíce katolíků po celém světě, mají tu vrcholnou opovážlivost, že naříkají a stěžují si, že Bůh neslyší jejich modlitby za mír, zatímco oni zanedbali nejen jeho vůli, ale i obyčejný diktát přirozeného rozumu a obezřetnosti a nechali svoje děti vyrůstat podle měřítek civilizace hyen. Zkušenost s lidmi v lyceu pro mě byla nová, ale spíše co do stupně než co do druhu. Stejná dravost, tvrdost, nečitelnost a laxní svědomí byly v určité míře vlastní i mé povaze a nacházel jsem je víceméně všude. A l e tyto francouzské děti jako by byly mnohem tvrdší, cyničtější a do­ spělejší než všichni, koho jsem poznal. Jak by jen mohly být v souladu s francouzským ideálem mého otce, který jsem choval i já v jakési nejasné a počátečníformě? M y s l í m , že jediná odpověcfje corruptio optimi pessima. Jelikož zlo je nedostatek dobra, chybějící dobro, které by mělo být, tedy nic samo o sobě pozitivního, vyplývá z toho, že největší zlo se vyskytuje tam, kde se zkazilo nejvyšší dobro. Domnívám se, že nejhoršívěc na Francii je degradující proměna francouzské spirituality do flipantní a cynické podo­ by, francouzské inteligence v sofistiku, francouzské důstojnosti a jemnosti v prázdnou marnivost a teatrální exhibicionismus, francouzské lásky k dru­ hým v nechutnou tělesnou smyslnost, francouzské víry v sentimentální dě­ tinský ateismus. To všechno se dalo najít v Ingresově lyceu v Montaubanu. A l e jak říkám, přizpůsobil jsem se situaci a dostal se do skupiny více­ méně klidných kamarádů, kteří byli spíš vtipní než o b s c é n n í - byly to vůbec spíše ty chytřejší děti na nižším stupni. Chytré, to znamená i vyspělejší. M ě l y však ideály a ambice. Vzpomínám si, že jsme asi uprostřed mého prvního roku všichni zuřivě psali romány. Ve dnech, kdy se chodilo na procházky ven z města, po dvojicích v dlouhé řadě, která se na konci města zbortila, moji kamarádi a já jsme se hned dali dohromady. Šli jsme sebevě­ domým krokem, s čepicemi posunutými do týla a rukama v kapsách jako velcí intelektuálové, jimiž jsme byli, a debatovali o svých románech. D e ­ bata se neomezovala na pouhé vyprávění děje našich spisů, občas padla i nějaká ta kritika. Já jsem se například zabýval velkým dobrodružným příběhem, který se

46

Část

I.

odehrával v Indii a byl poněkud ve stylu Pierra Lotiho. Psal jsem jej fran­ couzsky. V jednom místě příběhu jsem hrdinu, který se octl ve finančních obtížích, nechal přijmout určitý obnos od hrdinky. Tato koncepce vyvolala hlasité výkřiky protestu u mých společníků, kteří měli za to, že je to proti nejzákladnějším vznešeným standardům, jež se od romantického hrdiny požadují. Cože, vzít si peníze od ženy! Allons donc, mon vieux, c'est im­ 2 possible, ça! C'est tout a fait inoui! Na to bych vůbec nepřišel, ale změnu jsem provedl. Tenhle román zůstal nedokončen, pokud si vzpomínám. Ale v í m , že jsem dokončil nejméně jeden další, možná dva, kromě toho, který jsem napsal v St. Antoninu, než jsem šel do lycea. Všechny jsem čmáral do sešitů a hojně ilustroval perokresbami - většinou ostře modrým inkoustem. jedno z mých hlavních děl bylo, jak si vzpomínám, inspirováno knihami Kingsley Amise Na Západ! a Lorna Dooneová. Pojednávalo o muži, který žil v šestnáctém století v hrabství D e v o n . Všichni padouši byli katolíci, spo­ jenci Španělska, a kniha končila obrovskou námořní bitvou na velšském pobřeží, kterou jsem pečlivě ilustroval. V jednom okamžiku děje jeden z padouchů, kněz, zapálil dům hrdinky. To jsem kamarádům nevyprávěl. Asi by se urazili. Byli katolíci, aspoň nominálně, a patřili k těm žákům, kteří se v neděli ráno řadili do dvojic na mši v katedrále. Na druhé straně pochybuji, že byli nějak zvlášť katolicky poučení, pro­ tože jednou, když jsme se vynořovali z lycea zase na procházku, míjeli jsme dva řeholníky v černých sutanách, s černou houštinou vousů, kteří stáli na prostranství před školou, a jeden z mých přátel mi zasykl do ucha: „Jezuiti!" Z nějakého důvodu měl z jezuitů strach. Ted, když už o řádech vím víc, uvědomuji si, že to nebyli jezuité, ale misionáři pasionisté, a měli na hrudi bílý pasionistický znak. Zpočátku, kdykoli jsem v neděli zůstal v lyceu, měl jsem „ p e r m a n e n c i " spolu s jinými, kteří nešli na mši do katedrály. To znamená, že jsem seděl ve studovně a četl si romány Julese Věrna či Rudyarda Kiplinga (velice mě vzrušoval francouzský překlad Ztraceného světlá). Později mi však otec zařídil hodiny náboženství, spolu s několika jinými, u malého tlustého pro­ testantského pastora, který nás chodil do lycea evangelizovat. V neděli ráno jsme se shromáždili u kamen v ponuré osmiboké stavbě, která byla vystavěna v jedné části dvora pro studenty jako protestantský „ c h r á m " . Pastor byl vážný mužíček. Vykládal nám podobenství o milosrd­ ném Samaritánovi, o farizeovi a celníkovi a další. Nevzpomínám si, že by v tom byla nějaká zvlášť hluboká spiritualita, ale nic nebránilo, aby nám nevylíčil zjevná mravní naučení. Jsem vděčný za to, že jsem dostal alespoň tolik náboženské výchovy ve věku, kdy jsem ji nutně potřeboval: už léta jsem nebyl v kostele za jiným 2

Pozn. překl.: „ C o tě nemá, kamaráde, to nejde! To je naprosto neslýchané!"

Panna

Maria

Muzejní

47

účelem než kvůli prohlídce vitráží či gotické klenby. I to však bylo prak­ ticky bez užitku. K čemu je náboženské vzdělávání bez osobního duchov­ ního vedení? Bez svátostí, bez prostředků milosti, snad jen s občasnou, nárazovou modlitbou po dlouhém mezidobí a s příležitostným, neurčitým kázáním? V lyceu byla také katolická kaple, ale už se rozpadala a ve většině oken chyběla skla. Nikdo nikdy neviděl, co je uvnitř, protože byla zamčená. Před­ pokládám, že kdysi dávno, když se lyceum stavělo, katolíci asi po několika­ letém usilování získali svolení od vlády, která školu stavěla - ale nemělo to dlouhé trvání. Jediné skutečně cenné náboženské a mravní poučení, kterého se mi v dětství dostalo, pocházelo od mého otce, ne systematicky, jen tu a tam a víceméně spontánně, při běžných rozhovorech. O t e c se nikdy nepokusil mě systematicky vyučovat náboženství. Ale kdykoli mu na mysl přišlo něco duchovního, hned to víceméně přirozeným způsobem sdělil. A takové ná­ boženské vyučování, i vyučování vůbec, má největší účinek. „ D o b r ý člo­ věk vynáší z pokladnice svého srdce dobré o v o c e a zlý člověk vynáší z po­ kladnice svého srdce, co je zlé. Čím srdce překypuje, o tom ústa mluví." A je to právě tato řeč „z překypujícího srdce", která na druhé lidí za­ působí a má účinek. Věnujeme sluch a alespoň částečnou, uctivou pozor­ nost každému, kdo je opravdu upřímně přesvědčen o tom, co říká, ať je to cokoli, třeba i něco protikladného našim vlastním názorům. Vůbec nevím, co nám ten maličký pastor vykládal o farizeovi a celníko­ vi, ale nikdy nezapomenu jednu letmou poznámku, kterou vyslovil můj otec, o tom, jak svatý Petr zradil Krista a jak potom, když uslyšel kohoutí zakokrhání, šel ven a rozplakal se. Už ani nevím, jak k tomu došlo a v ja­ kém kontextu se o tom zmínil: prostě jsme se běžně bavili v předsíni bytu, který jsme měli pronajatý na Place de la Condamine. Nikdy se mi nevytratila ta živá scéna, jak jsem ji v té chvíli uviděl - Petr jde ven a hořce pláče. N e c h á p u , jak jsem mohl na tolik let zapomenout to pochopení, které mi přišlo v té chvíli, jak se svatý Petr asi cítil a co pro něj jeho zrada znamenala. Tatínek se nebál vyjádřit své názory o pravdě a morálce každému, kdo je zřejmě potřeboval - tedy když se naskytla pravá příležitost. Samozřejmě ani nezasahoval nikomu do jeho záležitostí. Ale jednou se rozhořčil a řekl naplno, co si myslí, jedné francouzské klevetnici, takové nabroušené měšťačce, která bez zábran ventilovala svou zášť vůči jedné své sousedce, vcelku stejné jako ona. O t e c se jí zeptal, proč podle ní Kristus říká, že máme milovat své nepřá­ tele. Má snad za to, že to Bůh vyžaduje kvůli sobě? Má z toho snad něco, co by potřeboval od nás? Nebo je to spíš pro naše dobro, že nám dal toto přikázání? Řekl jí, že kdyby měla trochu rozumu, pak by milovala druhé už jen pro dobro, zdraví a pokoj své vlastní duše a neničila by sama sebe svou

48

Část

I.

závistí a nevraživostí. Svatý Augustin tvrdil, že závist a nenávist chtějí pro­ bodnout mečem naše bližní, ale ostří je nezasáhne dřív, dokud nepronikne i naším vlastním tělem. Pochybuji, že otec kdy četl svatého Augustina, ale asi by se mu líbil. Incident s klevetnicí mi trochu připomíná Leona B l o y e . Ani toho otec nečetl, ale i on by se mu líbil. Měli hodně společného, jen tatínek postrádal Bloyovu zavilost. Kdyby byl katolík, jistě by se jeho laické kontemplativní povolání ubíralo stejným způsobem. Jsem si jist, že takové povolání měl. Je škoda, že se nikdy pořádně nerozvinulo, protože nikdy nedospěl ke svátos­ tem. Byly v něm však latentní zárodky téže duchovní chudoby i veškerá Bloyova nenávist k materialismu, falešným spiritualitám a světským hodno­ tám u lidí, kteří si říkali křesťané. V zimě roku 1926 jel otec do Muratu. Murat je v Cantalu, což je bývalá provincie Auvergne, katolická provincie. Je ve Francouzském středohořízelené kopce, staré sopky. Ú d o l í jsou samá žírná pastvina a hory jsou b u d hustě zalesněné smrkovými porosty, nebo zvedají své bezlesé, zelené, trá­ vou porostlé jehlany k nebi. Obyvatelé této země jsou vesměs Keltové. Auverňané si ve francouzské tradici víceméně vysloužili posměch pro svou prostotu a venkovanství. Jsou to těžkopádní lidé, ale dobří. V Muratu otec bydlel u rodiny, která měla malý d ů m , jakýsi stateček na svahu jednoho strmého kopce za městem. Já jsem tam jel toho roku na prázdniny. Murat bylo nádherné místo. Hluboko pod sněhem, domy se sněhovými čepicemi, kupící se na svazích tří kopců, tvořily reliéf šedomodrého, břid­ licového vzoru. Město se choulilo na úpatí skály, korunované kolosální sochou Neposkvrněného početí, která mi tenkrát připadala příliš veliká, a zdálo se mi, že vypovídá o nemírném náboženském entuziasmu. Dnes si uvědomuji, že vůbec nenaznačovala žádný náboženský výstřelek. Ti lidé chtěli názorným způsobem říci, že mají Pannu Marii rádi, tu, která by sku­ tečně měla být milována a uctívána jako Královna veliké moci a Paní ne­ změrné dobroty a milosrdenství, mocná svou přímluvou za nás před B o ­ žím trůnem, úžasná ve slávě své svatosti a plná milosti jako Matka Boží. O n a totiž miluje Boží děti, které se rodí do světa s obrazem Boha v srdci, a na její lásku se zapomíná, není pro ni pochopení ve slepotě a pošetilosti světa. Avšak téma Murat neuvádím proto, abych mluvil o té soše, ale o manže­ lích Privatových. Byli to lidé, u nichž jsme bydleli. Ještě daleko od Muratu, když vlak šplhal z Aurillacu zasněženým údolím na druhou stranu Puy du Cantal, už mi tatínek říkal: „ P o č k e j , až poznáš Privatovy." M ě l i svým způsobem patřit mezi ty nejzajímavější lidi, které jsem po­ znal. Auverňané nejsou zpravidla moc velcí. Privatovi nebyli o moc větší než já ve dvanácti letech, a to jsem byl na svůj věk dost veliký. Pan Privát

Panna

Maria

Muzejní

49

mohl měřit asi stopětašedesát centimetrů, ne v í c . Ale byl velice rozložitý, ohromný silák. Vypadal, jako když nemá krk - hlava mu vyrůstala z rame­ nou jako tuhý sloupek ze svalů a kostí. Jinak byla jeho silueta naprosto čtverhranná. Nosil černý klobouk s širokým okrajem jako většina místních rolníků, což dodávalo jeho tváři vážnosti, když na vás pokojně hleděl svýma střízlivýma, rozvážnýma očima zpod rovného obočí a té rovné linie klobouku. Tyto dvě plochy, dvě roviny pravidelnosti, umocňovaly dojem pevnosti, nehybnosti a klidu, který s sebou nosil všude, v práci i při odpo­ činku. Jeho maličká paní vypadala spíš jako ptáče, tenká, vážná, poctivá, hbitá, ale zároveň plná stejného klidu a vyrovnanosti, které, jak dnes v í m , pochá­ zejí ze života v blízkosti Boží. M ě l a na hlavě cosi zvláštního, těžko popsatelného, jen se dá říci, že to vypadalo jako malá homolka cukru posazená na vršku hlavy a ozdobená černou krajkou. Ženy v Auvergne cosi takového nosí dodnes. Velice rád si vzpomínám na ty dobré a laskavé lidi a rád o nich mluvím, ač už mi vypadly podrobnosti. Jen si pamatuji, jak ke mně byli laskaví a hodní, jak byli pokojní a úžasně prostí. Sířili kolem sebe skutečnou úctu a myslím, že byli svým způsobem jistě svatí. Byli svatí tím nejúčinnějším a nejvýmluvnějším způsobem: posvěcovaní tím, že vedli obyčejný život naprosto nadpřirozeně, posvěcovaní skrytostí, běžnými dovednostmi, den­ ními pracemi a navyklými činnostmi, ale dovednostmi, pracemi a návyky, které získávaly duchovní podobu díky vnitřní milosti, z trvalého spojení jejich duše s Bohem v hluboké víře a lásce. Tyto dobré duše zcela žily pro svůj statek, rodinu a církev a jejich život byl naplněn. O t e c , který stále víc měl na mysli moje tělesné a mravní zdraví, si uvě­ domoval, jaký poklad v těchto dvou lidech našel. Proto se pro něho Murat stával místem, kam bych měl jezdit na zotavenou. Tu zimu jsem v lyceu strávil několik týdnů na marodce s teplotami a v lé­ tě, když tatínek musel odjet do Paříže, chopil se té příležitosti, aby mě zase poslal do Muratu, kde jsem měl pár týdnů bydlet u Privatových. Ti mě krmili máslem a mlékem a všemožně o mě pečovali. Na tu dobu nikdy nezapomenu a čím víc na ni myslím, tím víc si uvědo­ muji, že Privatovým vděčím za víc než máslo, mléko a dobrou tělesnou stravu. Jsem jim zavázán za mnohem víc než laskavou péči, kterou mi pro­ jevovali, dobrotu a jemnou starostlivost, s níž o mě pečovali jako o vlastní dítě, a přece bez jakéhokoli patronizování. Jako dítě, a také potom, jsem vždycky vzdoroval všem projevům citu ze strany druhých, jimiž si mě chtěli přivlastnit - vždycky jsem v sobě měl hluboký instinkt uchovat si střízlivost a svobodu. A pouze se skutečně duchovními lidmi jsem se cítil dobře a byl jsem klidný. Proto jsem rád přijímal lásku, kterou mi Privatovi věnovali, a byl jsem

Část

50

I.

ochoten ji opětovat. Nechtěli vás láskou sežehnout ani držet pro sebe ani uvěznit jejími projevy ani zaskočit svými záměry. Běhal jsem po lese a chodil po horách. Na Plomb du Cantal, což není nic jiného než veliký kopec, jsem vylezl s c h l a p c e m , který byl tuším syno­ vec Privatových. Chodil do katolické školy, kde asi vyučovali kněží. B y l o pro mě překvapením, že ne všichni kluci mluví jako ti hulváti, které jsem znal v lyceu. Nevědomky jsem vypustil jakousi poznámku stylu, který se v Montaubanu ozýval celý den, a on byl dotčen a ptal se, kde jsem pochytil takové řeči. A já jsem se styděl sám za sebe a obdivoval jemnost jeho reak­ c e . Už o tom nemluvil, jako by naprosto zapomněl. Nechal mě v domněn­ c e , že mě omlouvá, že jsem Angličan a říkám takový výraz, aniž bych plně věděl, co znamená. Zkrátka můj pobyt v Muratu byl veliká milost. Uvědomoval jsem si to tenkrát? Nevěděl jsem, co je to milost. A třebaže na mě velice zapůsobila dobrota Privatových, nemohl jsem si nebýt vědom, kde má kořeny a zá­ klad. Ale tenkrát mě ani nenapadlo chtít být jako oni, využít jejich příkladu. M y s l í m , že jsem s nimi mluvil o víře jen jednou. Seděli jsme na úzké verandě a dívali se do údolí na kopce, jak pomalu modrají a růžovějí v zá­ řijovém soumraku. V jedné chvíli se nějak vynořilo téma katolíci a protes­ tante a já jsem měl pocit, jako by se najednou veškerá pevnost a přímost Privatových obrátila proti mně s obžalobou, jako nedobytná tvrz. Z a č a l jsem tedy hájit protestantismus, jak nejlépe jsem uměl. Nejspíš řekli, že nechápou, jak mohu žít bez víry: je přece jen jedna víra, jedna církev. Argumentoval jsem, že každá víra je dobrá - všechny vedou k B o h u , jen snad odlišnými cestami, a každý by měl jít podle vlastního svědomí a zařídit se podle toho, jak se sám osobně na věci dívá. Neodporovali mi žádným argumentem, jen se na sebe podívali, pokrčili rameny a Monsieur Privát řekl tiše a smutně: „Mais c' est impossible."3 Bylo to hrozné, děsivé a pokořující vnímat, ja k se celé to jejich mlčení, pokoj a síla obrací proti mně s výčitkou, že se od nich vzdaluji, odděluji od jejich jistoty, odlučuji od jejich ochrany a od síly jejich vnitřního života svou vlastní vinou, úmyslně, ze své hlouposti a nevzdělané protestantské pýchy. Pokořovalo mě mimo jiné to, že jsem chtěl, aby se se mnou přeli, a oni nesnášeli spory. Jakoby si uvědomovali, a já ne, že můj postoj a moje touha po sporu a debatě o víře naznačuje zásadní a naprostý nedostatek víry, závislost na vlastních nápadech a zálibu ve vlastním názoru. Mimoto zřejmě viděli, že nevěřím v nic a v cokoli řeknu, že věřím, bu­ dou jen prázdná slova. Ale nedali mi pocítit, že je to jen hloupost, co se u dítěte musí tolerovat, a že se to časem samo vyvine. Do té doby jsem nikdy nepoznal lidi, pro něž by víra byla tak důležitá. A přesto pro mě 3

Pozn. překl.: „Ale to je nemožné.

Panna

Maria

Muzejní

51

přímo nemohli udělat nic. Ale udělali, co mohli, tím jsem si jist a jsem rád. Z hloubi duše děkuji B o h u , že je nedostatečnost mé víry zajímala, hluboce a živě. Kdo ví, za kolik vděčím těmto dvěma úžasným lidem? Cokoli řeknu, bude jen domněnka, ale protože znám jejich lásku, jsem si morálně jist, že za mnoho milostí vděčím jejich modlitbám, možná nakonec i za milost svého obrácení, a snad i řeholního povolání. Kdo ví? Ale jednoho dne to poznám a je dobře, že mohu důvěřovat, že se s nimi zase setkám a budu jim moci poděkovat.

VI. O t e c odjel do Paříže, aby tam byl za svědka na svatbě jednoho ze svých přátel ještě z novozélandských časů. Kapitán John Chrystal získal postavení v britské armádě jako důstojník u husarů. Později se stal správcem věznice, ale nebyl vůbec tak hrozný, jak by se mohlo zdát. Po svatbě kapitán a jeho žena odjeli na líbánky a matka novomanželky přijela s otcem do St. Antoní­ nu. Paní Strattonová byla působivá osoba. Byla to hudebnice a zpěvačka, nevím už, jestli na divadle. V každém případě se nechovala nijak teatrálně, spíše naopak, ačkoli v sobě měla určitou dávku kouzla. Nedalo se o ní říci, že je stará, to vůbec ne, a mimoto to byla velmi vitální žena, rozhodná, velmi inteligentní a talentovaná, s pevnými a jas­ nými názory. Její tvrzení vyžadovala respekt, stejně jako její četná nadání a především její velkolepá osobní důstojnost. M ě l i jste pocit, že by se měla oslovovat Lady Strattonová, nebo hraběnka, či podobně. Zpočátku jsem choval tajený hněv vůči jejímu vlivu, který hned začala uplatňovat v našem životě. Zdálo se mi, že nás nemírně komanduje, ale i já sám jsem vnímal, že její náhledy, rady a návody mají velkou c e n u . Její vliv však byl tak silný, že jsme asi nakonec kvůli ní, spíš než kvůli čemukoli jinému, opustili záměr trvale žít v St. Antonínu. D ů m byl téměř hotov a k nastěhování. Byl to krásný domek, prostý a so­ lidní. Zdálo se, že by se v něm dobře bydlelo, v tom jediném velkém pokoji se středověkým oknem a ohromným středověkým krbem. O t e c jej dokonce opatřil točitým kamenným schodištěm, po němž se šlo do ložnice. Zahrada kolem d o m u , kde otec udělal mnoho práce, by určitě byla krásná. Na druhé straně otec býval příliš často na cestách, a domu by příliš ne­ užil. V zimě roku 1927 byl několik měsíců v Marseilles a zbytek času v ji­ ném středomořském přístavu Cette. Brzy měl jet do Anglie, protože už se chystala další výstava. Celou tu dobu jsem byl v lyceu a tvrdě tam dospíval. Zvykal jsem si na to, že ze mě bude Francouz. Pak otec odjel na výstavu do Londýna.

52

Část

/.

Bylo to na jaře roku 1928. Brzy měl končit školní rok. O budoucnosti jsem moc nepřemýšlel. Věděl jsem jen, že se otec za pár dní vrátí z Anglie. Bylo jasné, slunné ráno, když přijel do lycea, a rovnou mi řekl, abych si sbalil v ě c i : jedeme do Anglie. Připadal jsem si jako někdo, komu najednou sundali pouta z rukou. Světlo se rozjásalo na cihlových zdech vězení, jehož brána se přede mnou právě otevřela, rozlomena jakousi neviditelnou dobrodějnou silou: můj únik z lycea byl, jak věřím, zásah Prozřetelnosti. V posledních chvílích, kdy jsem měl tu příležitost, jsem vychutnal divo­ kou rozkoš triumfálního pohledu na své spolužáky, které jsem opouštěl. Stáli kolem mě v slunci, ruce dolů, v černých oblecích a baretech, a se smíchem sledovali mé vzrušení, nikoli bez závisti. Potom jsem ujížděl povozem tichou ulicí, zavazadla vedle sebe, a otec mi vykládal, co budeme dělat. Jak lehce zvonila kopyta drožky na tvrdé, udusané bílé hlíně ulice! Jak radostně rozeznívala bledé, poklidné zdi za­ prášených d o m ů ! „Volnost!" nesl se jejich zpěv celou ulicí, „volnost, vol­ nost, volnost, volnost." Míjeli jsme velkou, nepravidelnou halu pošty, pokrytou cáry starých pla­ kátů, a vjeli do strakatého stínu platanů. Hleděl jsem ke konci dlouhé ulice k nádraží Villeneuve, kde jsem tolikrát nastupoval v časných ranních hodi­ nách na vlak domů, když jsem jezdil na neděli do St. Antonínu. Když jsme nastoupili do vláčku a jeli tou cestou, kterou jsme poprvé přijeli do údolí Aveyron, srdce se mi sevřelo nad ztrátou mého třináctého století, ale ono už, žel, stejně dávno přestalo být naše. Nedokázali jsme si nadlouho udržet St. Antonin našeho prvního roku a mimoto trpký louh ly­ cea ve mně spálil všechno dobré, byl jsem vůči němu vypálený a dost necit­ livý, a přece ne tolik, abych nepociťoval trochu smutku ve chvíli, kdy jsem jej navždy opouštěl. Také je škoda, že jsme nikdy nebydleli v domě, který otec postavil. A l e nevadí! Kouzlo těch dnů se docela neztratilo. Ještě než jsem stačil uvěřit, že jsem nadobro pryč z lycea, ujížděli jsme vlakem Pikardií na sever. Brzy už vzduch potemněl perlovou šedí, která nám prozradila, že se blížíme ke kanálu La M a n c h e a podél trati jsme četli velké poutače s anglickým nápisem: „Navštivte Egypt!" Pak následoval parník přes kanál, folkestonské útesy, smetanově bílé v slunečním přísvitu, dlouhé molo, šedozelené pahorky a na skále řada uhlazených hotelů: z toho všeho jsem měl radost. Výkřiky nosičů v nářečí cockney a vůně silného čaje v nádražním bufetu zformulovaly představy země, která pro mě až do této chvíle znamenala totéž co prázdniny, země, obtěžkaná úžasným množstvím věcí, ale také poskytující všemožné pohod­ lí, kdy každý prožitek jako by musel projít sedmi až osmivrstevnou izolací, než dosáhne k duši.

Panna

Maria

Muzejní

53

To pro mě tenkrát byla Anglie, i na dalších pár let, protože jet do Anglie znamenalo jet k tetě M a u d do Ealingu. Červený cihlový domek v Carlton Road č. 18 měl malý trávník, který zároveň sloužil k bowlingu, a z oken bylo vidět na oplocenou travnatou plochu kriketového hřiště Durston House - bašta jistot devatenáctého stole­ tí. Tady v Ealingu, kde všechny viktoriánské standardy stály srovnané v řád­ kách naprosto identických domků, bydleli teta M a u d a strýc Ben v samém srdci a centru citadely. Strýc Ben byl dokonce jeden z jejích v ů d c ů . Penzionovaný ředitel Durston House - přípravné školy pro chlapce na Castlebar Road - vypadal jako všichni velcí, uslzení, vážní lordi válečníci viktoriánské společnosti. M ě l pokleslá ramena, ohromný bílý knír jako vo­ dopád, na nose skřipec, tvídový oblek, který mu nepadl. Chodil pomalu, kulhal z důvodu svých neduhů a od každého vyžadoval mnoho pozornosti, zvlášť od tety M a u d . Když mluvil, ač tiše a zřetelně, bylo v á m jasné, že by uměl zahřímat, kdyby chtěl. Někdy, když mínil proslovit nějakou dramatic­ kou větu, vyvalil na vás o č i , přímo do tváře, a s hrozícím ukazováčkem intonoval svou řeč jako duch v Hamletovi a pokud to měl být závěr něja­ kého příběhu, opřel se pak zády o opěradlo židle a tiše se smál svými vel­ kými bílými zuby a pohledem přelétal tváře svých posluchačů, sedících mu u nohou. Co se týče tety M a u d , myslím, že jsem potkal v životě jen málo lidí, kteří by se tolik podobali andělu. Jistě už byla dost v letech a její šaty, zvlášť klobouky, jevily konzervatismus nejvyššího stupně. M y s l í m , že nevynechala ani jeden detail modelu, který byl populární v době Diamantového výročí. Byla to čilá a okouzlující bytost, vysoká, hubená, tichá, vlídná stará dáma, která v sobě stále i po letech měla něco z racionální a sensibilní viktorián­ ské slečny. Milá v užším i širším smyslu slova, jako by to slovo bylo vymyš­ leno jen pro ni: byla to velice milá bytost. I její špičatý nosík a úzké usmě­ v a v é rty jako by kreslily mimiku právě proneseného „Jak milé!" Když jsem teď měl začít chodit do školy v Anglii, měl jsem se octnout pod jejím ochranným křídlem. Sotva jsem přijel, už mě vzala na jednu ze svých nákupních expedic na Oxford Street, což bylo bezprostřední přede­ hrou k Ripley Courtu - škole v hrabství Surrey, která byla v rukou její švag­ rové, paní Pearceové, manželky zesnulého bratra strýce Bena, který se jme­ noval Robert. Zabil se nešťastnou náhodou na kole, když na úpatí svahu nevybral zatáčku a narazil přímo na cihlovou zed". V polovině kopce mu selhaly brzdy. Jednoho dopoledne na Oxford Street, patrně ne hned tenkrát poprvé, jsme teta M a u d a já drželi velký rozhovor o mé budoucnosti. Právě jsme pro mě koupili několikerý šedé flanelové kalhoty, svetr, několik párů bot, šedé flanelové košile a tu zvláštní převislou flanelovou hučku, kterou musejí nosit anglické děti. Vyšli jsme z obchodu D. H. Evans a jeli po Oxford Street

54

Část

I.

na hornf, otevřené palubě autobusu, přímo vpředu, kde je vidět úplně všechno. „Zdalipak Tom už někdy uvažoval o své budoucnosti?" zeptala se teta M a u d a zamrkala na mě oběma očima na povzbuzenou. Tom jsem byl já. Někdy vás oslovovala takhle ve třetí osobě, snad v případě jakési jemné, vnitřní nejistoty, zda se má téma předložit k hovoru. Připustil jsem, že jsem o budoucnosti zatím moc neuvažoval, ani o tom, č í m chci být. Váhal jsem, mám-li jí sdělit, že chci být spisovatelem. „Myslíš, že psát knížky by mohlo být dobré povolání?" zeptal jsem se na zkoušku. „ A n o , ovšem, psát knížky je velmi hezké povolání! A l e jaké knížky bys chtěl psát?" „Asi bych psal beletrii," řekl jsem. „Nejspíš bys to jednou docela dobře dokázal," usoudila teta M a u d vlíd­ ně, ale dodala: „Jistě víš, že spisovatelé to mají někdy dost těžké." „ A n o , to si uvědomuji," řekl jsem přemítavě. „ M o ž n á kdybys měl ještě nějaké jiné zaměstnání kvůli obživě, pak bys mohl psát knížky ve volných chvílích. Spisovatelé tak někdy přece začínaj í." „Třeba bych mohl být novinářem," navrhl jsem. „Psal bych do novin." „To je docela dobrý nápad," souhlasila. „Také bys na tomto poli dobře uplatnil znalost jazyků. M o h l by ses případně dostat až na místo zahranič­ ního korespondenta." „A ve volných chvílích bych psal beletrii." „ A n o , to by se ti mohlo podařit." M y s l í m , že jsme celou cestu do Ealingu strávili hovorem na toto poně­ kud abstraktní a utopické téma. Nakonec jsme vystoupili a přešli přes H a ­ ven Green na Castlebar Road, kde jsme se měli kvůli čemusi zastavit ve škole Durston House. S paní Pearceovou, ředitelkou školy Ripley Court, jsem se nesetkával poprvé. Byla to objemná a dost bojovně vyhlížející žena s velkými váčky pod očima. Stála v místnosti, kde viselo několik obrazů mého otce. Patrně si je už nějakou dobu prohlížela a uvažovala o pochybném a nestálém životě malíře, když se teta M a u d zmínila, že jsme mluvili o mé budoucnosti. „ S n a d z něho nechce být umělec jako jeho otec?" řekla paní Pearceová tvrdě a změřila si mě poněkud zuřivým pohledem zpoza brýlí. „Mysleli jsme, že by se mohl stát třeba novinářem," navrhla teta M a u d mírně. „ N e s m y s l , " rozhodla paní Pearceová. „ A ť se věnuje obchodu a vede slušný život. Nemá cenu ztrácet čas a klamat sám sebe. Ať začne uvažovat rozumně hned od začátku a připraví se na nějaké slušné a spolehlivé za­ městnání a neběhá po světě s hlavou plnou snů." Pak se na mě obrátila a křikla: „ C h l a p č e ! Ne aby z tebe byl umělec, slyšíš?"

Panna

Maria

Muzejní

55

Přijali mě do Ripley Court, ačkoli druhé pololetí už téměř končilo, jako bych byl nějaký sirotek nebo tulák, který potřebuje soucit a jakousi zvláštní, trochu podezřelou pozornost. Byl jsem syn malíře, právě jsem se vrátil z dvouletého pobytu ve francouzské škole a kombinace malíř a Francie v sobě spojovaly všechno, co paní Pearceová a její kruh známých považo­ vali za podezřelé a nejapné. Korunou všeho jsem neuměl ani slovo z latiny. Co kloudného mohlo vzejít z chlapce, kterému je už čtrnáct a neumí sklo­ ňovat mensa, neboť nikdy v životě neotevřel latinskou mluvnici? Tak jsem znovu zažil pokořující sestup na nejnižší příčku a usedl spolu s nejmladšími chlapci z celé školy, abych začínal od začátku. A l e po žaláři lycea bylo Ripley příjemné a šťastné místo. Obrovská, sytě zelená plocha kriketového hřiště a temné stíny jilmů, kde se sedělo při čekání na pálku, jídelna, kde jsme se při odpolední svačině krmili chlebem s máslem a džemem, zatímco nám pan O n s l o w předčítal z knížek Sira Arthura Conana Doyla - po Montaubanu nezměrný luxus a poklid. I mentalita červenolících, nevinných anglických chlapců byla změna. Zdálo se, že jsou mnohem hodnější a šťastnější, a měli k tomu i důvod všichni pocházeli z bezpečí pohodlných a zajištěných domovů, chráněni před světem tlustou zdí nevědomosti. Tato zeď ve skutečnosti neposkyto­ vala žádnou ochranu, jak se mělo ukázat později, když se rozešli do růz­ ných prestižních škol, zatím však jim ponechávala dětství. V neděli jsme se všichni vystrojili do komických šatů, které Angličané považují za mládeži náležité, a vyšli jsme průvodem do místního kostela, kde nám byl vyhrazen celý transept. Tam jsme seděli v řadách, v černých etonských kabátcích, přiškrceni sněhobílými etonskými límečky, a skláněli své pečlivě učesané hlavy nad stránky hymnáře. Konečně jsem opravdu chodil do kostela. V neděli večer, po dlouhém výletě svěží krajinou hrabství Surrey, jsme se opět shromáždili v dřevěné aule školy, usedli na lavice, zpívali hymny a poslouchali páně O n s l o w o v o předčítání z knihy Pilgrim's Progress. Tak jsem v době, kdy mi toho bylo nejvíc třeba, přijal něco přirozené víry a měl mnoho příležitostí k modlitbě a pozdvižení mysli k B o h u . Poprvé v životě jsem viděl, že člověk může nepokrytě pokleknout u postele, než si do ní lehne, a poprvé jsem si sedal k jídlu po modlitbě. Ty dva následující roky jsem byl myslím téměř upřímně zbožný. Proto jsem také byl do určité míry šťastný a klidný. Nebylo to nic nadpřirozeného, ačkoli jsem si jist, že v duši nás všech působila milost svým skrytým a ne­ určitým způsobem. Ale aspoň jsme plnili své přirozené povinnosti vůči B o h u , a tak uspokojovali přirozenou potřebu: neboť naše povinnosti a naše potřeby v tom nejzákladnějším, pro co jsme byli stvořeni, v praxi vycházejí nastejno. Později jsem jako téměř každý v naší hloupé a bezbožné společnosti pokládal tyto dva roky za svoje „náboženské období". Jsem rád, že mi ten

56

Část

I.

postoj teď připadá nepatřičný. Ale je smutné, že je nepatřičný v tak málo případech. Myslím, že prakticky každý totiž projde takovým obdobím, ale tím to pro většinu lidí také skončí: bylo to jen období a nic víc. A je-li tomu tak, zavinili si to sami, neboť život na této zemi není jen řada „období" za sebou, kterými bychom procházeli víceméně pasivně. Pokud impuls ctít Boha a klanět se mu v pravdě na základě dobra a řádu v našem vlastním životě není nic jiného než přechodná a citová záležitost, pak je to naší vlastní vinou. Je tomu tak jen proto, že jsme to tak sami dopustili, že jsme toto substanciálně hluboké, mocné, trvalé mravní hnutí, nadpřirozené co do původu a cíle, zredukovali na úroveň svých vlastních slabých, nestálých a prázdných představ a tužeb. Modlitba je dost příjemná, když se odehrává v kontextu dobrého jídla, slunných venkovských kostelíků, zelené anglické krajiny. Právě tak ji totiž chápe anglikánská církev. Je to náboženství zvláštní společnosti a skupiny, dokonce nezahrnuje ani celý národ, jen vládnoucí menšinu v něm. To je podstatný základ anglikánské koherence, solidníaž do dneška. N e n í t u pří­ liš doktrinální jednoty, tím méně mystické pouto mezi lidmi, z nichž mnozí už přestali věřit v milost svátostí. Drží je pohromadě silná vazba na vlastní společenskou tradici a úporná houževnatost, s níž lnou k určitým sociálním standardům a zvyklostem, víceméně kvůli sobě. Anglikánská církev ve své existenci téměř zcela závisí na solidaritě a konzervatismu anglické vládnoucítřídy. Její síla nespočívá v ničem nadpřirozeném, jen v silných sociál­ ních a rasových instinktech, které spojují členy této kasty. Angličané lnou ke své církvi, stejně jako lnou ke svému králi a ke svým starým školám: pro velký, nedefinovaný, příjemný komplex subjektivních dispozic, jež se váží k anglické krajině, starým hradům a chaloupkám, kriketu za dlouhých let­ ních podvečerů, čajovým dýchánkům u Temže, ke kroketu, rostbífu, dým­ kám, k vánočním výjevům, k Punchi a londýnským Timesům a vůbec ke všem těm v ě c e m , při pouhém pomyšlení na něž každé anglické srdce hře­ jivě a nevýslovně zabolí. Tuto výbavu jsem přejal, jakmile jsem nastoupil do Ripley Court, a doká­ zala zamlžit a vrátit do přirozených mezí všechno, co snad mohlo být v mé touze po modlitbě a lásce k Bohu nadpřirozené. Následkem toho skomírala i milost, kterou jsem dostal, ne najednou, ale postupně. Celou dobu, kdy jsem žil v této poklidné skleníkové atmosféře kriketu, etonských límečků a syntetického dětství, jsem byl zbožný, snad i upřímně. Ale jakmile se zhroutily křehké zdi této iluze, totiž jakmile jsem odešel na vyšší školu a poznal, že pod touto sentimentalitou jsou Angličané stejně brutální jako Francouzi, už jsem se nesnažil dál zachovávat, co mi připadalo spíše jako okázalé divadlo. V té době jsem samozřejmě nedokázal o těch v ě c e c h rozvažovat. I kdy­ bych měl dostatečně rozvinuté myšlení, nemohl bych je uvidět v perspekti­ v ě . Mimoto jsem je vnímal spíše v emocích a pocitech než myslí a v ů l í -

Panna

Maria

Muzejní

57

vlivem neurčitosti a naprosté bezpodstatnosti anglikánské nauky, jak se hlásá prakticky ze všech kazatelen. Je hrozné uvědomit si, kolik milosti přijde v tomto světě nazmar a kolik lidí je ztraceno. Jeden možný výklad sterility a neúčinnosti anglikanismu v mravním řádu, kromě chybějícího životadárného styku s mystickým tě­ lem pravé církve, je sociální nespravedlnost a třídní útisk, který s sebou nese: je to třídní náboženství, a proto obsahuje vinu třídy, od níž je neoddě­ litelné. Je to však myšlenka, kterou ještě nejsem schopen zdůvodnit. Ve svých čtrnácti letech jsem byl na Ripley Court už dost starý, ale musel jsem se naučit aspoň tolik latinsky, abych se vůbec mohl ucházet o stipen­ dium na některé public school. Co se týče školy, kam bych měl jít, vybíral ji strýc Ben jakožto expert, neboť býval ředitelem přípravky. Protože otec byl chudý a byl malíř, na některou z velkých škol jako Harrow nebo Winchester se nedalo ani pomyslet, ačkoli strýc Ben měl ve veliké úctě právě W i n c h e s ­ ter, neboť tam úspěšně umístil na stipendium mnoho svých žáků. D ů v o d byl dvojí: jednak se od otce nedalo čekat, že bude moci platit mé účty (ty měl vlastně platit dědeček z Ameriky), jednak také uchazečské zkoušky na stipendium by pro mě byly příliš těžké. Konečné rozhodnutí považoval každý za velmi rozumné. Byla to málo známá, leč slušná malá škola v Midlands, starobylá, s určitou vlastní tradi­ cí. V poslední době se dostala mírně do popředí zásluhou svého nejvýznamnějšího ředitele, který právě odcházel do penze - to všechno strýc Ben věděl a to mi také sdělil a teta M a u d to stvrdila slovy: „Jsem přesvěd­ čena, že se ti O a k h a m zalíbí."

KAPITOLA TŘETÍ

VLÁČENÍ PEKLEM

Na podzim roku 1929 jsem odjel do O a k h a m u . Atmosféra tohoto ma­ lého tržního městečka měla v sobě cosi velice příjemného a poklidného: škola a starý kostel ze čtrnáctého století s šedivou věží se zvedaly zprostřed širokého midlandského úvalu. O a k h a m byl opravdu zapomenuté místo. Jeho jediná sláva spočívala v tom, že to bylo sídlo hrabství, ale také jediné město v tomto nejmenším hrabství Anglie. Ani tudy nevedly žádné hlavní silnice nebo železnice přes Rutland, s výjimkou Great North Road, která probíhala při hranici s Lin­ colnshire. V tomto tichém koutu světa pod stromy plnými havranů jsem měl prožít tři a půl roku přípravy na povolání. Tři a půl roku, to je krátká doba, ale když skončila, byl ze mě někdo úplně jiný než ten rozpačitý, neohrabaný, sice dobrácký, ale uvnitř nešťastný čtrnáctiletý výrostek, který tam přijel v hnědém plstěném klobouku, s kufrem a prostou dřevěnou školní krabicí. Ale než jsem v O a k h a m u nastoupil a ubytoval se v Hodge W i n g , krysami páchnoucím zákoutí s plynovými lampami, kterému se přezdívalo „Dětský koutek", stalo se pár věcí, které ještě více zkomplikovaly můj život a napl­ nily jej žalem. O velikonočních prázdninách roku 1929 jsem byl s otcem v Canterbury, kde pilně maloval, vesměs v tichém prostranství katedrály. Většinu času jsem chodil po okolí a čas zvolna míjel, až na jeden vzrušující okamžik, kdy do Canterbury dorazil - poněkud opožděně - slavný film Charlie Chaplina Zlatá horečka. Když prázdniny skončily, vrátil jsem se do Ripley Courtu a otec odjel do Francie. Poslední zprávu o něm jsem měl z Rouenu. Pak jednoho dne na konci druhého pololetí, kdy naše školní kriketová jedenáctka odjela do Ealingu hrát proti Durston House, byl jsem překvapivě určen, že pojedu jako zapisovatel. Nebyla nejmenší pravděpodobnost, že bych mohl jet jako člen mužstva, protože jsem byl od samého začátku beznadějný hráč. Ces­ tou do města, nejspíš ještě v autobuse, jsem se dověděl, že můj otec je v Ealingu u tety M a u d a že je nemocný. Asi proto mě poslali s mužstvem: během přestávky jsem se mohl zastavit u tety na druhé straně hřiště a po­ dívat se na tatínka. Autobus nás vyložil u cesty vedoucí k hřišti. V malém pavilónku jsme si

Vláčení

peklem

59

s druhým zapisovatelem otevřeli velké, zeleně linkované sešity a zapsali do rámečků po straně jména našich týmů. Pak jsme čekali s naostřenými tuž­ kami, až první dvojice půjde odpálit - těžkým krokem vyrovnávali váhu bílých chráničů. M l h a v é červnové slunce ozařovalo hřiště. Za ním ve stínu lehce se klátí­ cích topolů stál dům tety M a u d . V cihlovém štítu jsem viděl okno, kde asi byl tatínek. Z a č a l zápas. Nemohl jsem uvěřit, že by otec byl vážně nemocen. Kdyby to bylo prav­ da, jistě by kolem toho bylo víc křiku. Během přestávky jsem přešel hřiště a zelenými dřevěnými dveřmi prošel do zahrady tety M a u d a nahoru do d o m u . O t e c ležel. Podle jeho vzezření se nedalo poznat, jak vážně je ne­ mocný, ale usoudil jsem to ze způsobu, jak mluvil a jak jednal. Jako by mu pohyb působil potíže a bolest a jako by neměl co říci. Když jsem se ho ptal, co mu je, řekl, že to zřejmě nikdo neví. Vrátil jsem se do kriketového pavilónku smutný a neklidný. Říkal jsem si, že mu třeba za pár týdnů bude lépe. A jako by moje domněnka byla správ­ ná, na konci pololetí mi napsal, že pojedeme na léto do Skotska, k jednomu starému známému, který bydlel v Aberdeenshire. Pozval ho k sobě na zota­ venou. Jeli jsme nočním vlakem z King's Cross. Otec vypadal dobře, ale než jsme po mnoha zastávkách na šedivých, chmurných skotských nádražích dojeli v poledne příštího dne do Aberdeenu, byl unavený a zamlklý. V Aberdeenu jsme museli dlouho čekat. Řekli jsme si, že vystoupíme z vlaku a podíváme se do města. Vyšli jsme z nádraží na širokou, opuště­ nou, dlážděnou ulici. V dálce byl přístav. Viděli jsme racky, stožáry a ko­ míny čehosi, co vypadalo jako rybářské škunery. Ale město bylo jako po vymření. Nepotkali jste ani živáčka. Ted si říkám, že asi byla neděle, pro­ tože ačkoli je Aberdeen mrtvé město, určitě nemohlo být docela opuštěné ve všední den. Bylo ponuré jak hrob a odmítavý vzhled vší té nevlídné a neživé žuly nás oba tak sklíčil, že jsme se hned vrátili na nádraží, sedli si do bufetu a dali si hustou polévku, která nás však pozvedla na duchu jen mírně. B y l o pozdní odpoledne, když jsme dorazili do Insch. Slunce vyšlo z mraků a zešikma ozářilo vzdálené vřesové pahorky, což byla tetřeví slať našeho hostitele. Vzduch byl čistý a tichý, když jsme projížděli zapadlým městečkem, které nám připadalo spíš jako osada než jako město, ven do divočiny. První dny otec zůstával v pokoji a chodil jen k jídlu. Jednou nebo dva­ krát vyšel ven do zahrady. Brzy však nemohl ani sejít dolů do jídelny. Často přicházel lékař a vkrátku jsem pochopil, že se otec vůbec neuzdraví. Nakonec mě jednoho dne zavolal k sobě do pokoje. „ M u s í m jet zpátky do Londýna," řekl mi.

60

Část

I.

„ D o Londýna?" „ M u s í m do nemocnice, synu." „ J e ti hůř?" „ N e n í mi lip." „To pořád ještě nezjistili, co ti je, táto?" Potřásl hlavou. Ale řekl: „Pros Boha, aby mě uzdravil. M y s l í m , že časem budu v pořádku. Nebuď smutný." Ale já jsem stejně byl smutný. „Líbí se ti tu?" zeptal se mě. „ A n o , je to tu docela pěkné." „Zůstaneš tu. Jsou to hodní lidé. Budou se o tebe starat a to ti prospěje. Líbí se ti koně?" Bez zvláštního nadšení jsem nevzrušeně připustil, že koně docela ujdou. Byli dva. Spolu s dvěma neteřemi té rodiny jsme trávili část dne hřebelcováním a poklizením stáje a další část jízdou. Ale na můj vkus to bylo až moc práce. Neteře uhodly můj nesportovní postoj. Jednaly se mnou odměřeně a velitelsky mi poroučely. Bylo jim šestnáct či sedmnáct a patrně neměly v hlavě nic jiného než koně. Ani nevypadaly normálně, pokud na sobě neměly jezdecké kalhoty. O t e c se s námi tedy rozloučil, usadili jsme ho do vlaku a on jel do Lon­ dýna do Middlesexské nemocnice. Léto se vleklo. Chladné, mlhavé dny, některé prozařovalo slunce. Stáj a koně mě zajímaly stále méně a ještě než byla půlka srpna, neteře nade mnou znechuceně zlomily hůl a já jsem tak mohl v klidu ustoupit do své vlastní smutné samoty, do světa bez koní, bez lovu a střelby, bez tartanů, bez Braemarského shromáždění a podobných vznešených věcí. Seděl jsem raději na stromě a četl si romány Alexandra Dumase ve fran­ couzštině, jeden za druhým. Později jsem si jako výraz rebelie vůči koním půjčil kolo, které tam měli, jezdil po krajině a prohlížel si obrovské staro­ dávné kruhy z kamenů, kde se kdysi shromažďovali druidové, aby konali lidské oběti vycházejícímu slunci - pokud vycházelo. Jednou jsem byl v domě úplně sám s Athosem, Porthosem, Aramisem a ďArtagnanem (můj oblíbenec byl Athos, s nímž jsem se trochu ztotožňo­ val). Tu zazvonil telefon. Chvíli jsem uvažoval, že ho nechám zvonit a ne­ zvednu, ale nakonec jsem jej zvedl. Ukázalo se, že je to telegram pro mě. Nejdřív jsem nerozuměl slova, jak je skotská telegrafistka vyslovovala. Když jsem pochopil, nemohl jsem uvěřit. Zpráva zněla: „Vjíždím do newyorského přístavu. Všechno je v pořád­ ku." Byla od otce z londýnské nemocnice. Snažil jsem se telegrafistku na druhém konci drátu přesvědčit, že snad je to zpráva od mého strýce Harolda, který toho roku cestoval po Evropě. Ale nedala si namluvit nic jiného, než co viděla před očima. Telegram končil slovem otec a přišel z Londýna.

Vláčení

peklem

61

Zavěsil jsem sluchátko a poklesl mi žaludek. Chodil jsem po prázdném domě nahoru a dolů. V kuřáckém salónu jsem se posadil do velkého kože­ ného křesla. Nikdo tam nebyl. V celém tom obrovském domě nebyl nikdo. Seděl jsem v potemnělém, smutném pokoji neschopen myšlenky, ne­ schopen pohybu a ze všech stran se na mě tlačily nesčetné podrobnosti mého osamění: bez domova, bez rodiny, bez rodné země, bez otce, zjevně bez přátel, bez vnitřního pokoje v sobě, bez důvěry, světla a pochopení věcí - bez Boha, ano, bez Boha, bez nebe, bez milosti, vůbec bez všeho. A co se dělo v Londýně s tatínkem? Na to jsem nedokázal ani pomyslet. První, co udělal strýc B e n , když jsem vešel do domu v Ealingu, bylo, že mi sdělil nejnovější zprávu se vší dramatickou dikcí, kterou dodával svým nejdůležitějším prohlášením. Upřel na mě rozšířené o č i , obnažil své velké zuby a každou slabiku pronesl nesmírně zřetelně a důrazně: „Tvůj otec má zhoubný nádor na moz­ ku." Tatínek ležel v tmavém nemocničním pokoji. Neměl mnoho co říci. A l e nebylo to tak hrozné, jak jsem se obával podle telegramu, který poslal. Všechno, co říkal, znělo jasně a srozumitelně a já jsem se uklidnil, neboť se mi zdálo, že zjevná fyziologická příčina může vyloučit šílenství v pravém slova smyslu. O t e c nebyl nepříčetný. Ale na čele už bylo vidět rostoucí zlověstný výstupek. Slabě mi řekl, že se pokusí ho operovat, ale je možné, že to příliš ne­ pomůže. Z n o v u opakoval, abych se modlil. O telegramu jsem mu neřekl. Když jsem odcházel z nemocnice, věděl jsem, co se stane. B u d e tam takhle ležet rok, možná dva nebo tři. Potom umře - pokud ho dřív neusmrtí na operačním stole. Od té doby lékaři přišli na to, že je možné operací odstranit celé části mozku a zachránit tak život a rozum. V roce 1929 to zjevně ještě neuměli. Tatínkovým osudem bylo pomalu a v utrpení umírat, zatímco lékaři už už přicházeli na ten objev.

II. O a k h a m , ach O a k h a m ! Šedivé přítmí zimních večerů v půdní vestavbě, kde se nás hemžilo sedm či osm ve světle plynové lampy mezi školními krabicemi: hluk, neurvalost, nadávky, rvačky a výkřiky. Jeden z nás měl ukulele, na které neuměl hrát. Papa mi posílal hnědé rotaprintové stránky New York Timesa my jsme si z nich vystřihovali obrázky hereček a lepili je na stěnách. Já jsem se mořil s řeckými slovesy. Pili jsme rozinkové víno a pojídali brambůrky, až do zmlknutí, kdy si každý z nás někam zalezl, otupělý

62

Část

I.

a pobledlý nevolností. A já jsem ve světle plynové lampy psal dopisy tatín­ kovi do nemocnice, na zasedlém papíře z bloku s modrým školním emblé­ mem. Po třech měsících už to bylo lepší. Přeřadili mě do páté třídy a také do jiného pokoje v přízemí, kde bylo víc světla, ač stejně přeplněného a chao­ tického. Probíral se Cicero a evropské dějiny - devatenácté století- s nema­ lou pohrdlivostí vůči Piu IX. V angličtině jsme četli Bouři, Povídku jeptiščina kněze a Odpustkářovu povídku. Školní kaplan Buggy Jerwood se snažil nás naučit trigonometrii. Se mnou neměl úspěch. Jindy se pokoušel nás vzdělat v náboženství, ale se stejným nezdarem. Jeho náboženská výuka spočívala většinou ve v í c e m é n ě neurčitých etic­ kých poznámkách: nejasná směsice ideálů anglického džentlmenství a jeho oblíbeného tématu osobní hygieny. Všichni věděli, že se jeho hodina brzy zvrhne v praktickou demonstraci některých úkonů pádlování, kdy nám Buggy vsedě na stole předváděl práci s veslem. V O a k h a m u se vodáctví neprovozovalo, protože tam nebyla voda. Ale kaplan býval kdysi v Cambridgi veslařské „ e s o " . Byl to vysoký, silný, po­ hledný muž s prošedivělými spánky a velkou anglickou bradou. M ě l vyso­ ké, hladké čelo, na němž stálo napsáno: „Já jsem pro fair play a sportovní přístup." Jeho největší kázáni bylo na třináctou kapitolu Prvního listu Korinťanům - úžasnou kapitolu. Jeho exegeze byla sice trochu podivná, nicméně typická pro něho a svým způsobem i pro celou jeho církev. Buggyho výklad slova „láska" v této pasáži (a v celé Bibli) zněl, že je to prostě „totéž, jako když o někom řekneme, že je to džentlmen." Jinými slovy, křesťanská láska u něho znamenala sportovní přístup, kriket, slušnost, ve správnou chvíli správné oblečení, správnou lžičku na ten který dezert a nebýt nevychova­ nec a buran. Stál na dřevěné kazatelně a pozvedal bradu nad hlavami chlapců v čer­ ných kazajkách: „ M ů ž e m e si procházet tuto kapitolu svatého Pavla a každé slovo láska prostě nahrazovat slovem džentlmen. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale nebyl jsem džentlmen, jsem jako zvučící kov a řinčící činel... Džentlmen je trpělivý, laskavý, džentlmen nezávidí, ne­ jedná zvráceně, není náfuka ... džentlmen všecko vydrží...." A v temže duchu pokračoval. N e c h c i ho nařknout, že tu kapitolu ukončil větou: „Tak zůstává víra, naděje a džentlmenství, a největšíz nich je džentlm e n s t v í . a č k o l i by to byl logický závěr jeho argumentace. Chlapci tyto úvahy trpělivě poslouchali. A l e myslím, že svatý Petr a ostatní apoštolé by žasli nad teorií, že Kristus byl bičován a zbit od vojáků, proklínán a trním korunován, podroben nevýslovnému pohrdání a nakonec přibit na kříž a tam vykrvácel k smrti jen proto, aby se z nás všech stali džentlmeni. Jak běžel čas, dostal jsem se do bouřlivých sporů o této věci s kapitánem

Vláčení

peklem

63

fotbalového mužstva, ale to až později. Po dobu, kdy jsem byl v Hodge W i n g se svými vrstevníky, musel jsem si dávat pozor na své chování vůči pánům školy, alespoň v jejich přítomnosti. Držel nás všechny na uzdě strach z jejich velkolepé ceremoniální buzerace, vedené ve vší rituální obřadnosti, kdy si povolávali provinilce do rokle nedaleko Brooke nebo na konec Braunstonské cesty, bili je holemi a nutili zpívat hloupé písničky. Jejich oběti tam musely vyslechnout mnoho urážek na téma svých mravních a spo­ lečenských defektů. Když jsem dospěl do šesté třídy, což bylo po roce, dostal jsem se do přímějšího vlivu a pod vedení nového ředitele, F. C. Dohertyho. Byl na ře­ ditele ještě mladý, asi čtyřicetiletý, vysoký, s velkou, černovlasou hlavou, vášnivý kuřák cigaret a milovník Platóna. Rád vyučoval ve své pracovně, kdykoli to bylo únosné, neboť tam mohl kouřit jednu za druhou, zatímco ve třídě nesměl kouřit vůbec. Byl to otevřeně myslící muž. Za kolik mu vděčím jsem si uvědomil, až jsem byl z O a k h a m u pryč. Nebýt jeho, asi bych strávil několik let v páté třídě a opakoval školní certifikát z matematiky. Viděl, že daleko snadněji udělám vyšší certifikát z francouzštiny a latiny, kde tyto předměty byly dost těžké, ale zase tam nebyla žádná matematika. Vyšší certifikát měl větší cenu než ten školní. Právě on mě začal z gruntu připravovat na univerzitu a při­ měl, abych usiloval o stipendium na Cambridge. Nechával mě také, abych se řídil sklonem vlastní mysli a věnoval se moderním jazykům a literatuře, třebaže jsem proto musel trávit mnoho času samostatným studiem v knihov­ ně, protože v O a k h a m u tenkrát nebyl žádný „moderní" program. Bylo to od něho velkorysé, protože sám nesmírně tíhl ke klasikům, zvláště Platónovi, a jistě by byl rád, kdybychom se od něho trochu nakazili. A já jsem této nákaze, která v mých očích byla dočista smrtící, odolával ze všech sil. N e v í m ani přesně, proč jsem Platóna nesnášel: po prvních deseti strán­ kách Ústavy jsem usoudil, že Sokrata a jeho přátele nesnesu. M y s l í m , že jsem se z tohoto odporu nikdy nevzpamatoval. K tomu, že jsem si tyto filosofy nijak neoblíbil, patrně nebyl žádný závažný intelektuální důvod, leda že trpím určitou vrozenou nechutí k filosofickému idealismu. Ústavu jsme četli v řečtině, což znamenalo, že jsme se nikdy nedostali do toho stadia, abychom dokázali dobře pochopit myšlenky. Většinu času jsem bo­ joval s mluvnicí a syntaxí, a do větší hloubky jsem se proto nedostal. Nicméně po několikaměsíčním zápolení jsem dospěl do stavu, kdy mě vý­ razy jako „ D o b r o , Pravda a Krása" naplňovaly potlačovaným pobouřením, protože představovaly největší hřích platonismu: redukci veškeré skutečnosti na úroveň čisté abstrakce, jako by konkrétní, individuální podstaty neměly svou esenciální realitu, ale byly to jen stíny jakési vzdálené, univerzální, ideální esence, zařazené kdesi v nebeském katalogu, zatímco kolem Logu kroužili demiurgové, vzrušeně vyluzujíce vysoké flétnové tóny v anglickém intelektuálním stylu. Platonismus veskrz prostupoval náboženské úvahy

64

Část

I.

našeho ředitele - byly hluboce duchovní a intelektuální. Také tíhl k High Church víc než většina ostatních v O a k h a m u . A l e ono ostatně nebylo o nic nesnadnější zjistit, v co konkrétně věřil, než zjistit, v co věřili ostatní. V té jedné hodině týdně věnované náboženství (kromě každého dne v kapli) jsem měl několik různých učitelů. První probíral jen Třetí knihu Královskou. Ten druhý, houževnatý mužíček z Yorkshire, který měl ctnost rozhodnosti a otevřenosti ve všem, co říkal, nám jednou předvedl Descartův důkaz své a Boží existence. Řekl nám, že pro něho je to základ jeho chápání náboženství. Přijal jsem Cogito ergo sum s menší rezervou, než bych měl, ačkoli jsem mohl mít dost rozumu na to, abych pochopil, že každý důkaz toho, co je samozřejmé, musí nutně být iluzorní. Pokud nejsou samozřejmé první principy jako základ argumentace směrem k závěrům, které se bezpro­ středně nejeví, jak se tu dá stavět jakákoli filosofie? Musíte-li dokazovat i základní axiomy své metafyziky, nikdy to nebude metafyzika, protože ni­ kdy nemáte v ruce žádný rigorózní důkaz čehokoli, neboť váš první důkaz spustí nekonečný regres a dokáže, že dokazujete, co dokazujete, a tak dále, až k temnotě tam venku, kde je pláč a skřípění zubů. Když si Descartes myslel, že je nutné dokazovat svou vlastní existenci faktem, že myslí, a jeho myšlení proto existuje v jakémsi subjektu, jak především dokázal, že myslí? Ale co se týče druhého kroku, že Bůh nutně existuje, protože Descartes má o něm jasný pojem - ten mě nikdy nepřesvědčil, ani tenkrát, ani jindy, ani v této chvíli. Existují mnohem lepší důkazy Boží existence než tenhle. Když nás učil náboženství náš ředitel, což bylo asi v posledním roce mého studia v O a k h a m u , nemluvil o ničem jiném než o Platónovi a mně doporučil, ať si přečtu A. E. Taylora, což jsem udělal, ale pod nátlakem a ani jsem se nesnažil pochopit, co čtu. V roce 1930 mi bylo teprve patnáct a většina těchto událostí se teprve měla stát, ale tehdy se začala otvírat cesta mých četných rebelií díky náh­ lému a velmi jasnému vnímání vlastní nezávislosti. Uvědomil jsem si svou vlastní individualitu, která byla sice v tomto věku přirozená, ale začala se obracet nezdravým, egoistickým směrem. Všechno jako by se spiklo a vedlo mě k tomu, abych se odděloval od ostatních a šel si svou cestou. Nějakou dobu jsem byl v bouřích a zmatcích dospívání pokořován svým vnitřním utrpením, a měl proto ještě jakousi víru a zbožnost a podřizoval se více­ méně dobrovolně, dokonce snad rád, autoritě druhých a způsobům a zvyk­ lostem svého okolí. A l e ve Skotsku jsem začal cenit zuby a vzpírat se poníženému ustupov á n í d r u h ý m . N y n í jsem si postupně pěstoval tvrdou rezistenci proti všemu, co se mi nezdálo: ať to byly názory a přání druhých, nebo jejich příkazy, nebo oni sami. Chtěl jsem si myslet, co c h c i , a dělat, co c h c i . Jít si svou cestou. Pokud ti, kdo mi v tom chtěli zabránit, k tomu měli autoritu, odpo­ roval jsem aspoň navenek zdvořile, ale můj odpor nebyl o nic méně roz­ hodný a já jsem respektoval jen svou vůli a jednal podle svého.

Vláčení

peklem

65

Když Papa a Bonnemaman v roce 1930 zase přijeli do Evropy, prakticky přede mnou otevřeli dokořán dveře do světa a dali mi samostatnost. Hospo­ dářská krize roku 1929 mého dědečka nijak zvlášť nezruinovala: neměl všechno zainvestováno ve společnostech, které zkrachovaly, ale nepřímý efekt se na něm projevil stejně vážně jako na každém jiném podnikateli. V červnu roku 1930 všichni přijeli do Oakhamu - Papa, Bonnemaman a John Paul. Byla to klidná návštěva. Už nebrali města útokem. Krize všechno změnila. Mimoto už uměli cestovat po Evropě. Úzkost a rozčilení, které kdysi v jejich vzrušených akcích převládaly, poněkud polevily. Jejich cesty byly poměrně - ale jen poměrně - poklidné. V O a k h a m u se ubytovali v prostorných pokojích labyrintovitého hos­ tince C r o w n Inn a první, co Papa udělal, bylo, že mě hned vzal do jednoho z nich k rozhovoru, který přispěl k mé emancipaci. Asi poprvé v životě se se mnou jednalo, jako bych byl zcela dospělý a dovedl se o sebe ve všem postarat, i mluvit sám za sebe ve v ě c n é m jedná­ ní. Ve skutečnosti jsem ještě neuměl rozumně mluvit o penězích. Poslou­ chal jsem však dědečkův výklad naší finanční situace, jako bych všemu rozuměl, a když skončil, asi jsem i pochopil některé základní v ě c i . Nikdo nevěděl, co se ve světě stane v příštích deseti dvaceti letech. Firma Grasset a Dunlop stále ještě existovala, a tedy i Papa, ale nikdo nemohl předvídat, kdy se podnik složí, nebo jestli on sám neskončí. A l e chtěl mně a Johnu Paulovi zajistit, abychom dokončili školu, a dokonce mohli jít dál na univerzitu a měli něco, co by nás obživilo, až si budeme hledat práci, a proto vzal peníze, které nám chtěl odkázat v poslednívůli, a uložil nám je tak, aby byly relativně v bezpečí, jako jistý druh pojištění, kdy se nám bude každoročně vyplácet určitá částka. Rozepsal to na papír, ukazoval mi všechny ty cifry a já jsem moudře přikyvoval. Nechápal jsem žádné po­ drobnosti, jen jsem viděl, že bych až do roku 1940 měl být celkem zajištěn. A l e neminulo ani pár let a Papa zjistil, že toto skvělé, magické pojištění nefunguje tak dobře, jak očekával, takže musel opět změnit plány, k určité finanční ztrátě. Když všechno vypověděl, dal mi ten papír s výpočty, opřel se do židle a pohlédl ven z okna. Rukou si projel po lysé hlavě a řekl: „Tak to bychom měli. Ať se stane cokoli, jste oba zajištěni. Nemusíte se pár let o nic starat." Byl jsem trochu oslněn závažností té chvíle i dědečkovou štědrostí. Opravdu to tak myslel. Chtěl všechno zařídit tak, abychom i když on třeba zkrachuje, měli možnost se o sebe sami postarat. Naštěstí nikdy nezkracho­ val. Toho dne v O a k h a m u Papa korunoval svou velkorysost a své uznání mé dospělosti naprosto ohromujícím svolením. Nejenže mi řekl, že proti mému kouření nic nenamítá, ale dokonce mi koupil dýmku. Nezapomeňte, bylo mi patnáct, a navíc Papa vždycky nesnášel kouření. Mimoto je školní před­ pisy zakazovaly - předpisy, které jsem celý ten rok systematicky porušoval,

66

Část

I.

spise proto, abych prosadil svou nezávislost, než pro radost z ustavičného zapalování chladného, štiplavého rhodovského tabáku. Když nastaly prázdniny, došlo k nové velké změně. B y l o rozhodnuto, že už nebudu trávit prázdniny u tety M a u d ani u jiných příbuzných u Londý­ na. M ů j kmotr a tatínkův starý známý z N o v é h o Zélandu, který byl odbor­ ným lékařem na Harley Street, mi nabídl, že mohu bydlet u něho ve městě, kdykoli budu v Londýně: to znamenalo, že jsem měl téměř celé dny i noci na libovůli, a mohl si víceméně dělat, co se mi zachtělo. M ů j kmotr Tom se pro mě brzy stal nejrespektovanější a nejobdivovanějšíosobou a nakonec na mě v tomto obdobíživota měl největšívliv. Také on uvěřil, že jsem rozumnější a dospělejší, než jsem byl, a to mě samo­ zřejmě velice těšilo. Později měl zjistit, že jeho důvěra ve mě nebyla na místě. Život v bytě, kde žili Tom a jeho žena, měl svůj pořádek a byl zábavný. Snídani jste dostali do postele, přinesla v á m ji francouzská služka na ma­ lém tácku: kávu nebo čokoládu v malé konvičce, topinky nebo rohlíky a pro mě smažená vejce. Po snídani, která bývala asi v devět, jsem věděl, že musím ještě chvíli počkat, než se půjdu vykoupat, takže jsem ještě asi ho­ dinku ležel a četl si román od Evelyna W a u g h a , nebo někoho podobného. Potom jsem vstal, vykoupal se, oblékl a šel za nějakou zábavou - projít se do parku, nebo do muzea, nebo do obchodu s deskami, kde jsem poslou­ chal nejnovější nahrávky a pak si jednu koupil náhradou za privilegium, že jsem si mohl poslechnout všechny ostatní. Chodíval jsem do firmy Levy's v posledním patře velkého domu v ohybu Regent Street, protože tam z A m e ­ riky dováželi nejnovější Victory a Brunswicky a O k e y e a já jsem se vždycky zavřel ve skleněné kabince a přehrával si všechny ty Duky EMingtony a Louise Armstrongy, Kingy Olivery a nevím co ještě. Basin Street Blues, Beale Street Blues, Saint James Infirmary a další místa, spojená s blues, všechna jsem důvěrně poznával takhle z doslechu a nejspíš jsem i nepřímo žil v těch chatrčích jižanských měst: Memfisu, N e w Orleansu a Birminghamu, ač jsem je dodnes neviděl. N e v í m , kde ty ulice byly, ale jistě jsem 0 nich poznal cosi pravdivého, co jsem objevil tam v posledním patře na Regent Street a ve svém oakhamském pokoji. Potom jsem se vrátil ke kmotrovi a mívali jsme oběd v jídelně u malého stolku, který mi vždycky připadal tak malý a lehký, že jsem se bál pohnout, aby se celý nezřítil a elegantní francouzské nádobí se nerozsypalo po vos­ kovaných parketách, i se všemi těmi francouzskými lahůdkami. Všechno v jejich bytě bylo drobné a jemné. Harmonicky to odpovídalo mému kmot­ rovi a jeho ženě. Ne snad, že by byl jemný, ale byl to drobný mužík, hbitě se pohybující na malých nožkách nebo postávající u krbu s cigaretou mezi prsty, úhledný a precizní, přesně takový, jaký měl správný lékař být. M ě l 1 cosi kolem úst, co mívají lékaři - určité sevření rtů, které si vypěstují, když se sklánějí nad otevřenými těly.

Vláčení

peklem

67

Tomova manželka byla jemná. Vypadala téměř křehce. Byla to Francouz­ ka, dcera velkého protestantského patriarchy s dlouhým bílým plnovou­ sem, který vládl francouzskému kalvinismu z Rue de Saints-Pères. Všechny věci v jejich bytě byly v proporcích k jejich postavení, jemnos­ ti, preciznosti, uhlazenosti a důvtipu. Přesto neříkám, že to byl typický lé­ kařský byt - tím méně byt anglického lékaře. Angličtí lékaři mají zpravidla v oblibě těžké a skličující kusy nábytku. Ale Tom nebyl takový specialista jako ti, kteří nosí talár a křídlatý límeček. Jeho byt byl jasný a plný předmě­ tů, u nichž jsem se bál, že je rozbiju, takže jsem měl vůbec strach udělat těžší krok, že bych snad mohl propadnout podlahou. Na Tomovi a Iris jsem od samého začátku nejvíc obdivoval to, že všechno znali a měli pěkně utříděné. Od prvního okamžiku, kdy jsem zjistil, že se nejen může dělat legrace z anglických měšťáckých názorů a ideálů, ale že se to dokonce musí v jejich světlém salónku, s kávovými šálky, jež nám vratce seděly na kolenou, byl jsem šťasten. Brzy jsem si zvykl hromadně a s lehkostí snižovat všechny, s kým jsem nesouhlasil a jehož vkus či názory se mi nezdály. O n i mi zase půjčovali romány, vyprávěli o různých divadelních hrách, pobaveně si poslechli Duka Ellingtona a přehráli mi svou La Argentina. Od nich jsem se dověděl jména, která v moderní próze dominovala: Heming­ way, J o y c e , D. H. Lawrence, Evelyn W a u g h , Céline a jeho Voyage au bout de la nuit, G i d e a další. Jen o básníky se příliš nezajímali. O T. S. Eliotovi jsem se doslechl od svého učitele angličtiny v O a k h a m u , který právě přišel z Cambridge a nahlas mi recitoval „Prázdné lidi". Právě Tom mě jednou v Paříži vzal na výstavu Chagallových obrazů a dalších malířů, ačkoli Braqua ani kubisty neměl rád a nikdy nesdílel mé nadšení pro Picassa. On mi také dokázal, že ruské filmy a René Clair mají určité kouzlo, ale zase nikdy nechápal bratry Marxovy. Od něho jsem se poučil, jaký je rozdíl mezi Café Royal a Café Anglais a jiné podobné v ě c i . Také v á m uměl říci, kteří příslušníci anglické šlechty nejspíš berou drogy. Všechny tyto věci vyžadovaly dost přísný hodnotový standard, ač to byly hodnoty zcela světské a kosmopolitní. Ale hodnoty to bezesporu byly a dalo se jich držet s pozoruhodně vytrvalou věrností. Až mnohem později jsem zjistil, že tento postoj s sebou nesl nejen estetický, ale i jistý světský mravní standard, neboť morální a umělecké hodnoty se neoddělitelně slévaly do jediného řádu estetického vkusu. Byl to nepsaný zákon a museli jste mít dostatek důvtipu a souladu s jejich psychologií, abyste k němu dospěli: ale byl tu, tento jasný morální zákon, který nikdy nevyjadřoval žádnou otevře­ nou nenávist ke zlu, ba ani žádné přímé a explicitní odsouzení jiného hří­ chu než buržoazního farizejství a měšťáckého pokrytectví, kteréžto jevy napadali bez příměří. N i c m é n ě jejich kód měl v sobě, ve vší tiché a břitké ironii, jiné rozpory. M o j e potíž a selhání spočívalo v tom, že jsem například nepostřehl, že jejich zájem o D. H. Lawrence jakožto druh umění byl svým

68

Část

I.

způsobem oddělen od souhlasu s jeho názory na to, jak by se mělo žít. Nebo ještě jemnější rozdíl: mezi tím, že se o tyto myšlenky zajímali a že se jimi bavili, a faktem, který brali jako samozřejmost, že by totiž bylo dost vulgární skutečně dělat, co provozoval Lawrence. Této rozpornosti jsem si povšiml, až bylo pozdě. Než jsem odešel do Cambridge, prodělal jsem pod jejich vlivem rychlý vývoj, a byl to namnoze vývoj cenný a dobrý: samozřejmě není pochyb o vlídnosti a upřímnosti jejich zájmu o mne, ani o jejich velkorysosti, s níž se svým neformálním a nekonformním způsobem ze srdce věnovali péči o mne a o mé vzdělání. Právě Tom mě utvrdil v myšlence, že bych se měl připravovat na kariéru v anglické diplomacii, nebo alespoň v konzulárních službách, a nešetřil úsilím o můj ustavičný pokrok k tomuto cíli všemi způsoby. Dovedl předví­ dat množství drobností, které bylo třeba zajistit, ještě než vyvstanou - na­ příklad cenná „advokátní přípravka", což neznamenalo nic jiného než určitý počet obědů v některé restauraci soudního dvora, které měly zajistit mi­ nimální rezidenční požadavky londýnského studenta práv, a také splatit jakousi daň za drobnou distinkci, která se bude později hodit v diplomatic­ kých službách. Nakonec nikdy nedošlo k tomu, že bych tyto obědy absol­ voval. Přesto se odvažuji doufat, že za tuto absenci nebudu v nebi na niž­ ším místě.

III. Většina těchto událostí se stala až po létě 1930. Toho léta mi dědeček předal můj dědický podíl a otevřel dveře dokořán, abych mohl utéci a stát se marnotratným synem, nebo spíše abych se stal marnotratným synem, aniž jsem musel utéci ze svého pozemského domova. Docela klidně jsem pojídal lusky vepřů a nemusel kvůli nim ani vážit cestu do daleké země. To léto jsme většinou pobývali společně v Londýně. D ů v o d e m bylo, že jsme neměli daleko do nemocnice a mohli navštěvovat otce. V z p o m í n á m si na první z těchto návštěv. Byl jsem v Londýně po několika měsících - tenkrát jsem jen projížděl, takže jsem otce prakticky neviděl od minulého podzimu, kdy přišel do ne­ mocnice. Všichni jsme tedy šli do nemocnice. O t e c byl na pokoji. Přišli jsme o hodně dřív a museli čekat. Bylo to v novém křídle velké nemocnice. P o d ­ laha zářila čistotou. Seděli jsme dole na chodbě a čekali, až za půl hodiny budeme moci nahoru, s nejasným pocitem tíže z pachu nemoci a desin­ fekčních prostředků, toho pachu, který vládne ve všech nemocnicích. Právě jsem si koupil Hugovu Italštinu pro samouky a začal se při čekání ve foyeru učit slovesa. John Paul tiše seděl na lavici vedle mě. Čas se vlekl.

70

Část

I.

Konečně hodiny, které jsme hlídali, překlopýtaly k určené době. Vyjeli jsme výtahem nahoru. Všichni věděli, kde je jeho pokoj - byl to jiný pokoj než předtím. Přestěhovali ho mezitím asi třikrát. Byl po několikáté operaci, ale žádná nebyla úspěšná. Vstoupili jsme do pokoje. O t e c ležel na posteli vlevo hned u dveří. Když jsem ho uviděl, okamžitě mi bylo jasné, že není naděje na nějakou delší dobu života. M ě l nateklou tvář, matné oči a nádor na jeho čele nabyl obrovských rozměrů. „Jak se máš, táto?" zeptal jsem se. Podíval se na mě a vztáhl ruku v rozpačitém a nešťastném gestu a já jsem si uvědomil, že už nemůže mluvit. Ale zároveň bylo vidět, že nás poznává a ví, co se děje. Jeho mysl byla jasná a chápal všechno. A na mě v tu chvíli padl smutek jako hora, bolest nad jeho nesmírnou bezmocí. Do očí mi vstoupily slzy. Nikdo už neřekl ani slovo. Skryl jsem tvář do přikrývky a plakal. A chudák tatínek plakal také. Ostatní stáli kolem. Byl to zoufalý žal. Byli jsme naprosto bezmocní. Nedalo se dělat vůbec nic. Když jsem konečně zvedl hlavu a utřel si slzy, zjistil jsem, že ošetřova­ telky mezitím postavily kolem lůžka zástěny. Byl jsem tak nešťastný, že jsem se ani nestyděl za svůj neanglický projev zármutku a citu. Pak jsme odešli. Jak jsem se mohl srovnat s takovým utrpením? Já ani nikdo jiný z rodiny z něj nedokázal nic vytěžit. Byla to čerstvá rána bez možné úlevy. Museli jste ji snést jako zvíře. Byli jsme ve stejném stavu jako většina světa, lidé bez víry uprostřed války, nemoci, bolesti, hladu, utrpení, moru, bombardo­ vání, smrti. Prostě bylo třeba je přijmout jako němé zvíře. Snažit se mu vyhnout, pokud to šlo. Ale nakonec jste stejně došli do chvíle, kdy už se mu nedalo vyhnout. Snést ho. Možná se snažit o otupělost, aby to tolik nebole­ lo. Ale určitý díl vždycky musíte snést. A nakonec vás utrpení pohltí. Ale pravda, kterou mnozí nechápou, až je nakonec pozdě, spočívá v t o m , že čím víc se snažíte utrpení uniknout, tím víc trpíte, protože vás začnou trápit menší a bezvýznamnější v ě c i , v přímé úměrnosti k vašemu strachu z bolesti. Kdo se nejvíc snaží vyhnout utrpení, nakonec trpí nejvíc. Utrpení mu způsobují tak malé a triviální v ě c i , že už to možná ani není objektivní utrpení. Je to jeho vlastní existence, jeho vlastní bytí, které se stává subjek­ tem i zdrojem bolesti, a jeho vlastní existence a vědomí mu působí největší muka. To je další velká zvrácenost, jak ďábel zneužívá naše vlastní myšlení, aby převrátil naruby naši přirozenost a vyrval z nás veškerou schopnost k dobru tím, že ji obrátí proti nám samým. Celé léto jsme pravidelně a věrně jednou až dvakrát týdně chodili do nemocnice. Nedalo se dělat nic jiného než sedět a dívat se na tatínka, mlu­ vit na něho, ačkoli on nemohl odpovědět. Ale chápal, co říkáme. A l e i přesto, že nemohl mluvit, něco ještě dělat mohl. Jednou jsem našel na jeho posteli plno pokreslených listů z modrého bloku. Byly to skutečné

Vláčeni'

peklem

71

kresby. A l e naprosto se lišily od všeho, co kdy kreslil - byly to obrázky byzantsky vyhlížejících, hněvivých světců s vousy a velkými svatozářemi. O t e c byl jediný z nás všech, kdo měl vůbec nějakou víru. Nepochybuji o tom, že jí měl hodně a že za tou hradbou své izolace se jeho neoslabený rozum a vůle, bez nějakých výrazných zábran ze strany smyslů, obracely k Bohu a byly ve spojení s B o h e m , který byl s ním a v něm a který mu dal, jak věřím, světlo pochopit, jak může naložit s utrpením ke svému užitku a zdokonalení duše. Byla to velká duše, široká, plná přirozené lásky. M ů j otec byl muž mimořádné intelektuální poctivosti, upřímnosti a čistoty chá­ pání. A toto neštěstí, tato hrozná a děsivá nemoc, která jej neúprosně sklá­ něla do chřtánu hrobu, ho vlastně nezničila. Duše jsou jako sportovci: potřebují protivníka sobě rovného, mají-li vyzkoušet, rozvinout a naplno využít všechny své síly a získat odměnu podle svého výkonu. M ů j otec sváděl zápas se svým nádorem a nikdo z nás tento boj nechápal. Mysleli jsme, že je s ním konec, ale on v něm získával. A myslím, že už pro něho odvažoval míru skutečnosti, která se měla stát jeho odměnou, neboť on jistě věřil víc, než by jakýkoli teolog mohl od kohokoli žádat jako explicitní víru v „nutné prostředky". Proto se stal adeptem této odměny a jeho zápas byl autentický, ne planý, ztracený či promarněný. O vánočních svátcích jsem ho viděl jen jednou či dvakrát. Stav byl při­ bližně stejný. Většinu prázdnin jsem prožil ve Štrasburku, kde mi Tom zaří­ dil pobyt kvůli jazykům: němčině a francouzštině. Bydlel jsem ve velkém evangelickém penziónu na Rue Finkmatt a chodil na neoficiální konzultace k profesorovi ze štrasburské univerzity, který byl přítelem Tomovy rodiny a evangelickým představeným. Profesor Hering byl laskavý a příjemný rudovousý muž, jeden z mála evangelíků, které jsem kdy poznal a vnímal jako naprosto svaté: měl v sobě totiž jistý hluboký vnitřní pokoj, který patrně získal kontaktem s církevními O t c i , neboť vyučoval teologii. O víře jsme však příliš nemluvili. Jednou měl u sebe právě několik studentů, a jeden z nich mi vysvětloval zásady unitářství. Když jsem se pak na to profesora ptal, řekl, že unitářství je dobrá v ě c , a řekl to způsobem, který naznačoval jakýsi akademický a eklektický sou­ hlas se všemi těmito různými formami víry, nebo spíše zájem o ně jako objektivně pozoruhodné projevy základního lidského instinktu: viděl je ví­ c e m é n ě očima sociologa. Protestantská teologie vůbec občas a za jistých okolností bývá jen o málo víc než kombinace sociologie a religionistiky, ale nechci ho obviňovat, že by ji právě tak vyučoval, protože vlastně nevím, jak teologii v y u č o v a l . Inspirován tímto prostředím jsem chodil do luteránského kostela a pro­ seděl tam mnohá německá kázání, kterým jsem nerozuměl. Byla to zřejmě jediná služba, kterou jsem Bohu ve Štrasburku nabídl. V í c mě zajímala J o ­ sephine Bakerová, vysoká, hubená černošská dívka z jakéhosi amerického

72

Část

I.

města, snad St. Louis, která přijela do jednoho z divadel a zpívala J'ai deux amours, mon pays et Paris. Pak jsem se vrátil do školy. Cestou přes Londýn jsem na chvilku navštívil otce. Byl jsem ve škole sotva týden, když mě jednou ráno zavolali do ředi­ telny a předali mi telegram, v němž stálo, že otec zemřel. Nešťastná událost skončila. A moje myšlení z ní nic nezískalo. Jako bych nic nechápal. Tohoto muže s úžasným myšlením, velikým talentem a veli­ kým srdcem, nadto muže, který mě přivedl na svět, živil mě a staral se o mě, utvářel moji duši, k němuž mě pojila všechna pouta lásky, náklon­ nosti, obdivu a úcty, tohoto muže zabil mozkový nádor. Tom dal oznámení do Timesů a zajistil, že se pohřeb odehrál víceméně decentně: přesto to nebylo zase nic jiného než kremace. Tentokrát se ko­ nala v Golders G r e e n . Jediný rozdíl byl v tom, že kazatel pronesl víc mod­ liteb, kaple vypadala trochu víc jako kaple a Tom zařídil, aby rakev ukryli pod nádhernou hedvábnou přikrývku odněkud z Orientu, z Číny, Bali či Indie. Ale nakonec přikrývku sundali, rakev projela zasouvacími dveřmi a ně­ kde ve zlověstném tajemném zákoutí velkého, spletitého krematoria, pryč z našeho dohledu, tělo spálili, a my jsme odešli. To však není příliš důležité a dá se zapomenout. Neboť mám naději, že v živém Kristu jednoho dne zase uvidím svého otce: věřím, že Kristus, který je Boží Syn a který je B ů h , má moc vzkřísit ty, kdo zemřeli v jeho milosti, do slávy svého vzkříšení v poslední den, aby měli tělem i duší podíl na jeho božském dědictví. Smrt mého otce mě po několik měsíců naplňovala smutkem a sklíčeností. Ale ty nakonec pominuly. A když žal polevil, objevil jsem, že už moji vůli nedrží vůbec nic, nic jí nebrání dělat si, co se j í z a c h c e . M ě l jsem za to, že jsem volný. A trvalo nějakých pět šest měsíců, než jsem zjistil, že jsem se dostal do děsivého otroctví. Bylo to také právě ten rok, kdy tvrdá kůra mé duše definitivně zahladila poslední stopy víry, které v ní kdy byly. Pro Boha už nebylo místo v tomto prázdném chrámu, plném prachu a zbytečností, který jsem nyní tak žárlivě střežil před všemi vetřelci, abych jej zasvětil kultu své vlastní hloupé vůle. Tak jsem se stal zcela člověkem dvacátého století. Náležel jsem teď svě­ tu, v němž jsem žil. Stal jsem se pravým obyvatelem tohoto nechutného století: století jedovatých plynů a atomových bomb. Člověkem, který žije na prahu apokalypsy, člověkem, v jehož krvi koluje jed, člověkem, který žije uprostřed smrti. V té době mohl Baudelaire docela dobře mluvit ke mně, jako čtenáři: Hypocrite, lecteur, mon semblable, mon frère... 1

1

Pozn. překl.: Pokrytecký čtenáři, bratře mně podobný.

Vláčení

peklem

73

IV. V té době jsem si sám objevil jednoho básníka, skutečného básníka, ro­ mantika, který se velmi lišil od svých současníků, měl s nimi málo společné­ ho. M y s l í m , že moje láska k Williamu Blakeovi v sobě nesla kus Boží milosti. Tato láska nikdy neumřela a vstoupila velmi hluboce do běhu mého života. O t e c měl Blakea vždycky v oblibě a když mi bylo deset, snažil se mi vysvětlit, co na něm viděl dobrého. Zvláštní u Blakea je, že ačkoli Zpěvy nevinnosti vypadají jako dětské básničky a skoro se zdá, že byly napsány pro děti, pro většinu dětí jsou nepochopitelné. Aspoň u mě to tak bylo. Možná kdybych je četl v pěti letech, bylo by to jinak. Ale když mi bylo deset, věděl jsem už dost. Věděl, jsem, že tygři nehoří v nočních lesích. Připadalo mi to naivní. Děti chápou věci velice doslovně. V šestnácti letech už jsem bral věci méně doslovně. Dokázal jsem při­ jmout Blakeovy metafory a začaly mě postupně přivádět k úžasu a pohnutí, ačkoli jsem nechápal jejich pravou hloubku a sílu. Blakea jsem si nesmírně oblíbil. Četl jsem ho s větší trpělivostí a pozorněji než kteréhokoli jiného básníka. Přemýšlel jsem o něm víc. A nechápal jsem ho. Tím nechci říci, že bych chápal prorocké knihy - to nedokáže nikdo! Ale nedovedl jsem ho zasadit do žádného kontextu a nedokázal jsem jeho myšlenky spojit v jaký­ koli celek. Jedné chmurné neděle na jaře jsem šel sám po Brooke Road a vzhůru na Brooke Hill, kde byla střelnice. Bylo to dlouhé, holé návrší s několika osa­ mělými stromy na vrcholu a poskytovalo široký, úžasný pohled na kotlinu Catmos, v níž leželo městečko O a k h a m , seskupené okolo šedivé, špičaté kostelní věže. Posadil jsem se na branku v ohradě na návrší a hleděl na široký úval od severu, kde byly kotce cottesmorských psů, až k Lax Hill a Mantonu na jihu. Přímo naproti byl na kopci Burley House, obklopený lesy. Pode mnou šplhalo do svahu několik domů z červených cihel, zatou­ laných ven z města. To odpoledne jsem celou dobu přemítal o Blakeovi. Vzpomínám si, jak jsem se na něj soustředil a pilně uvažoval. Sám od sebe jsem přemýšlel o něčem takovém jen zřídka. Ale snažil jsem se přijít na to, co to bylo za člověka. Kde stál? V co věřil? Co hlásal? Na jedné straně mluvil o „knězích v černých sutanách, kteří rutinně trni­ tými haluzemi spoutávají mé radosti a touhy." Ale na druhé straně nesnášel Voltaira, Rousseaua a jim podobné, i všechno, co zastávali, a odsoudil vše­ chen materialistický deismus i zdvořilé, abstraktní přirozené kulty osmnác­ tého století, agnosticismus století devatenáctého, ba vlastně i většinu dneš­ ních postojů. Atomy u Démokrita i Newtonovy částice světla

74

Část

I.

jsou písek na břehu Rudého moře, kde jasně září stany Izraelitů... Naprosto jsem nedokázal usmířit v mysli dvě v ě c i , které mi připadaly tak protikladné. Blake byl revolucionář, ale přesto nenáviděl největší a nejtypičtější revolucionáře své doby a prohlašoval, že stojí v nekompromisní opozici vůči těm, které jsem pokládal za viditelné příklady jeho nejcharakterističtějších ideálů. Ideály W i l l i a m a Blakea jsem nechápal ani v nejmenším! Jak bych mohl vědět, že jeho vzpoura, se všemi podivnými bludy, byla v zásadě vzpoura světců. Byla to vzpoura toho, který miluje živého Boha, vzpoura toho, je­ hož touha po Bohu byla tak mohutná a nezdolná, že s veškerou silou za­ vrhla všechno pokrytectví, povrchní citovost, skepsi a materialismus, které klade chladná a nenáročná mysl jako nepřekonatelnou překážku mezi Boha a lidské duše. Kněží v černých sutanách, které zobrazuje v jejich rutině - tenkrát ne­ znal žádné katolíky a patrně ani nikdy neviděl katolického kněze, pro něho byli symboly slabé, kompromisní, farizejské zbožnosti těch, pro které B ů h nebyl nic jiného než objektivace vlastních úzkých a konvenčních tužeb a pokryteckých obav. Za předmět svého pohrdání neoznačuje žádné jednotlivé náboženství či sektu, jen nemůže vystát falešnou zbožnost a religiozitu, v níž se formalis­ mem a zvykovostí v duších udusává láska k B o h u , bez milosrdenství, bez světla a života víry, která člověka staví tváří v tvář B o h u . Jestliže na jedné Blakeově stránce jsou tito kněží v černých sutanách děsivé a nevlídné po­ stavy, na dalšístránce je „ Š e d ý mnich z Charlemaine", světec a hrdina lásky a víry, který bojuje o pokoj pravého Boha se vší horoucí láskou - jedinou skutečností, pro kterou Blake žil. Na sklonku života Blake řekl svému příteli Samuelu Palmerovi, že katolická církev je jediná, která učí lásce k B o h u . Jistě to není tak, že bych doporučoval všem studovat W i l l i a m a Blakea jako dokonalou cestu k víře a k B o h u . Blake je mimořádně obtížný a ne­ jasný a je v něm určitá směsice téměř všech heterodoxních a heretických mystických systémů, jaké kdy na Západě vykvetly - a to mluví samo za sebe. Ale přesto z Boží milosti, aspoň podle mého názoru, zůstal málo dotčen všemi těmi svými šílenými symboly, právě proto, že to byl tak dobrý a svatý muž a že jeho víra byla tak pravá a jeho láska k Bohu tak mocná a upřímná. Boží prozřetelnost nakonec použila Blakea k tomu, aby probudila tro­ chu víry a lásky i v mé duši - přes všechny zavádějící výrazové prostředky a téměř nekonečné možnosti omylu, jež se skrývají za jeho podivnými a násilnickými postavami. Proto bych nechtěl, aby to vypadalo, jako že ho kanonizuji. Ale musím mu přiznat vděčnost za sebe a pravdu, která ně­ komu může připadat zvláštní, ale je to tak: skrze Blakea jsem jednoho dne

Vláčení

peklem

75

měl po mnoha oklikách dospět k jediné, pravé církvi a k jednomu živému B o h u , skrze jeho Syna Ježíše Krista.

V. Během tří měsíců v létě 1930 jsem náhle dozrál jako švestka. N e v í m , co je víc pokořující: jestli vzpomínka na nedovařeného červno­ vého adolescenta, nebo na ten afektovaný exemplář drsného muže, který se v říjnu vrátil do O a k h a m u , důkladně prorostlý sebevědomím, o němž jsem věděl a na něž jsem byl hrdý. Z a č a l o to takhle: Papa mi napsal, abych přijel do Ameriky. H n e d jsem si nechal ušít nový oblek. Řekl jsem si: „ N a lodi se seznámím s krásnou dív­ kou a zamiluji se." Pak jsem nastoupil na loď. První den jsem se usadil na palubě do le­ hátka a četl si v korespondenci Goetha a Schillera, což byla moje povinná četba v rámci přípravy na stipendijní zkoušky na univerzitu. Horší je, že jsem tu povinnost nejen toleroval, ale dokonce se ujišťoval, že je to za­ jímavá četba. Druhý den jsem už měl víceméně zjištěno, kdo je na lodi. Třetí den mě Goethe a Schiller přestali zajímat. Čtvrtý den jsem byl až po krk v kaši, po které jsem toužil. Cesta měla trvat deset dní. Radši bych strávil dva roky v nemocnici než prodělat ještě jednou tako­ vou agónii! Ta sžíravá, citová, vášnivá pubertální láska, která do vás po­ hrouží své drápy a dnem i nocí vás svírá stále víc a zažírá se do útrob vaší duše! Všechna ta muka pochybností, úzkostí a představ, nadějí a zoufalství, jimiž musíte projít, když jste ještě dítě a prolamujete se ven ze své skořáp­ ky, až v jedné chvíli zjistíte, že jste se octli uprostřed celé legie po zuby ozbrojených emocí, proti nimž nemáte obranu! Je to jako být zaživa staho­ ván z kůže. N ě c o takového se nedá prožít dvakrát. Takové zamilování utrpí muž v životě jen jedenkrát. Potom už je otrlý. Už nemusí snášet tolik muk najednou. M o ž n á trpí, ale pro tolik malicherností. Po takové jedné krizi už má zkušenost, která vylučuje druhou, protože tajemství jeho úzkosti spočí­ valo v jeho naprosté bezelstnosti. Napříště ho nemůže nic tak naprosto a absurdně překvapit. M ů ž e to být člověk sebeprostší, ale co je zjevné, to ho nemůže uvádět do úžasu ustavičně. Tu dívku mi představil katolický kněz, který byl z Clevelandu, chodil jen tak v košili a bez kolárku a hrával dámu. Znal všechny lidi na palubě hned první den. To já jsem potřeboval dva dny, než jsem vůbec zaregistroval její přítomnost. Cestovala s dvěma tetami a všechny tři se s ostatními pasažéry moc nestýkaly. Držely se pohromadě na třech lehátkách a stranou pánů v tvídových čepicích s brýlemi, kteří zlehka promenovali po palubě.

76

Část

I.

Když jsem ji potkal poprvé, měl jsem dojem, že není o moc starší než já. Ve skutečnosti jí bylo dvakrát tolik co mně, ale stává se, že je někomu dvakrát šestnáct a není starý, což vím teď, šestnáct let po té události. Byla malá, křehká a vypadala jako z porcelánu. Ale měla široce otevřené kali­ fornské oči a neostýchala se mluvit hlasem, který zněl nenuceně, nezávisle a měl v sobě odstín únavy, jakoby vysedávala dlouho do noci. V mých užaslých očích se ihned stala hrdinkou všech mých knih a téměř jsem jí ležel u nohou na palubě. Mohla mi nasadit obojek a vodit mě od té chvíle na řetězu. Ale místo toho jsem jí a jejím tetám celé dny vykládal o svých ideálech a ambicích a ona se zase pokusila mě naučit bridž. A to je nejjistější důkaz její moci nade mnou, protože něco takového jsem nikdy nikomu nedovolil, nikdy! Ale ani jí se tento podnik nezdařil. Povídali jsme si. Neuhasitelná rána ve mně krvácela a rostla a já jsem dělal všechno možné, aby krvácela ještě víc. Její parfém a zvláštní vůně denikotinovaných cigaret, které kouřila, mě pronásledovaly všude a mučily mě v mé kajutě. Vyprávěla mi, jak kdysi byla v jakémsi slavném nočním klubu ve slav­ ném městě a kdosi slavný, princ z královské krve, na ni dlouze hleděl a pak vstal a vydal se k jejímu stolu, ale jeho přátelé ho usadili a přiměli, aby se ovládl. Bylo mi jasné, že všichni vévodové a knížata, kteří se s oblibou ženili s někým jako Constance Bennettová, by se také ochotně oženili s ní. A l e ti vévodové a knížata tu nebyli, na této velkolepé nákladní lodi, která nás pokojně odvážela po mírných temných vlnách severního Atlantiku. Ničilo mě, že jsem se nikdy neučil tančit. V neděli odpoledne jsme se přiblížili k majáku v Nantucketu a té noci jsme měli zakotvit v karanténě. Loď plula po tichých vodách Úžin a brooklynská světla se třpytila v přístavu jako drahokamy. Temným tru­ pem pulzovala hudba a teplý žár života se rozléval do červnové noci z každého okénka. Ve všech kajutách se slavilo. Kamkoli jste zašli, zvlášť do ticha paluby, všude jste se octli na filmové scéně - v kulise posledního záběru. Učinil jsem vyznání své nehynoucí lásky. Nikdy nebudu a nemohu milo­ vat nikoho než ji. To je nemožné a nemyslitelné. I kdyby odešla na konec země, osud nás zase svede dohromady. Samy hvězdy svými dráhami od počátku světa určily toto setkání, které je ústřední událostí v celých ději­ nách vesmíru. Taková láska je nesmrtelná. Vítězí nad časem a překoná prchavost lidských dějin. A tak dále. Odpověděla mi jemně a něžně asi těmito slovy: „ N e v í š , co říkáš. To nikdy nemůže být. Nikdy se už nesetkáme." M ě l a na mysli toto: „Jsi hodné děcko. Ale pro všechno na světě dostaň rozum, než si z tebe někdo udělá blázny." Šel jsem do své kajuty a nějakou dobu vzlykal nad deníkem. Pak jsem proti všem románovým zákonitostem pokojně usnul.

Vláčení

peklem

77

Ale dlouho jsem nespal. V pět hodin už jsem byl vzhůru a chodil ne­ klidně po palubě. B y l o horko. Na Úžinách ležel šedý opar. Když se ro­ zednilo, začaly v něm vyvstávat obrysy dalších kotvících lodí. M e z i nimi byl parník Red Star, na kterém, jak jsem se pak na břehu dočetl v novinách, se právě v té chvíli věšel jeden z pasažérů. V poslední minutě před přistáním jsem si ji vyfotografoval, ale snímek k mému hlubokému smutku vyšel rozmazaný. Tolik jsem si přál mít její fotografii, že jsem se postavil moc zblízka a snímek rozostřil. Byla v tom poetická spravedlnost, která mě celé měsíce naplňovala žalem. Na přístavním můstku na mě samozřejmě čekala celá rodina. Byla to zdrcující změna. Mé srdce hrozilo explodovat nedozrálými city, a tu jsem se octl v zajetí veselé, poklidné a pohodlné rodinné péče. Jeden mluvil přes druhého. Z jejich hlasů pršely dotazy a sdělení. Vzali mě na projížďku na Long Island a ukázali mi, kde bydlí paní Hearstová a jiné podobné v ě c i . A l e já jsem měl hlavu z okna auta, hleděl na zelené stromy tančící podél cesty a přál si být mrtev. Nikomu jsem se nechtěl svěřit, co mi je, a touto odtažitostí začalo moje odcizení. Od té doby si nikdo nikdy nebyl jist, co dělám a co si myslím. Klidně jsem si odjel do N e w Yorku, nepřišel jsem k jídlu a nikomu jsem neřekl, kde jsem byl. Většinou jsem nebyl na žádných zvláštních místech. Sel jsem třeba do kina a potom chodil po ulicích, pozoroval lidi a pak si dal u Nedicka párek a oranžádu. Jednou jsem se s velkým napětím odvážil vejít do černého baru. A když jsem pak zjistil, že tam o pár dní nato byla policejní razie, vzrostl jsem ve vlastních očích, že jsem se choval, jako bych si prostřílel cestu z nejhorších lokálů ve městě. N e j v í c mojí nepřístupností trpěla B o n n e m a m a n . Léta sedávala doma a nevěděla, co asi Papa celý den ve městě provádí, a teď i já jsem začínal se stejnými tuláckými způsoby, takže si docela přirozeně musela myslet, že mám také za lubem podivné v ě c i . A l e jediná neřest, které jsem se dopouštěl, bylo toulání po městě s ciga­ retou v ústech a zamilované dostaveníčko se svou vlastní nezávislostí. Zjistil jsem, že firma „Grosset a Dunlap" vydává více než jen Rover Boys. Publikovali reprinty autorů jako Hemingway, Aldous Huxley a D. H. Law­ rence a já jsem je hltal na chladné noční verandě douglastonského domu, kam zvečera přilétaly letní můry a bušily na zástěny. Přitahovalo je světlo, které svítilo do pozdních hodin. Co chvíli jsem vběhl do strýcova pokoje půjčit si slovník. Když zjistil, jaká slova si hledám, svraštil obočí a zeptal se: „ C o to vlastně čteš?" Na sklonku léta jsem se vydal zpátky do Anglie na stejné lodi, jako jsem přijel. Tentokrát byla na seznamu cestujících děvčata z Bryn M a w r a z Vassaru a ještě odkudsi a všechna jela dokončit školu ve Francii. Zbytek lidí na palubě byli zřejmě detektivové. Někteří byli profesionální detektivové. Jiní

78

Část

t.

byli amatéři, ale všichni si ze mě a brynmawrských děvčat udělali předmět svého pátrání. Je jisté, že loď byla rozdělená na dva tábory: na jedné straně mládež, na druhé starší. Všechny deštivé dny jsme vysedávali v kuřárně a pouštěli si Duke Ellingtona na přenosném gramofonu, který patřil jedné z dívek. Když nás to nebavilo, chodili jsme po lodi a vymýšleli, co bychom mohli provést. Nákladový prostor byl plný dobytka a byla tam i smečka honících psů. Chodili jsme dolů a hráli si se psy. V Le H a v r u , kde vylorfovali dobytek, se utrhla kráva a běhala splašeně po celém doku. Jednou v noci zase tři z nás vylezli do hlídkového koše na předním stěžni, kde jsme samo­ zřejmě neměli co dělat. Jindy jsme se dali dohromady s radaristy a já jsem s nimi vedl velký spor o komunismus. To byla další událost toho léta: napadlo mě, že jsem komunista, ačkoli jsem přesně nevěděl, co to komunismus je. Takových je víc. Svou čirou, hloupou netečností nadělají nemalou škodu, zmatení mezi oběma tábory, v hraničním pásmu své vlastní dezorientace. Jsou snadnou kořistí kohokoli. Stanou se fašisty stejně rychle, jako se dovedou srovnat do jedné řady s těmi, kdo jsou opravdu Rudí. Druhou skupinu tvořili lidé středního věku. V jejich středu byli rudolící tvrdí policisté, kteří celou dobu popíjeli, hráli kostky a hádali se. Přitom na celé lodi vykřikovali, jaká je ta mládež nevychovaná a zdivočelá. Je pravda, že jsme měli celkem slušný barový účet, brynmawrská děv­ čata a já, ale nikdy jsme se neopili, protože jsme pili pomalu a pořád do sebe soukali sardinkové chlebíčky a jiné lahůdky, které anglické zaoceánské lodi tradičně nabízejí. V každém případě jsem vstoupil na anglickou půdu oděn do gangsterského obleku, který mi Papa koupil u firmy W a l l a c h , včetně v y c p a n ý c h náramenic. A měl jsem nový, světle šedý klobouk přes jedno oko a vkročil jsem do Anglie s potěšujícím vědomím, že jsem si celkem snadno a bez velkých obtíží vydobyl úžasně špatnou pověst. Generační rozdělení na lodi mě těšilo. Do hloubi duše mi lichotilo. Právě to jsem potřeboval. Dovršilo mou sebedůvěru, zajistilo mi sebeuplatnění. Kdokoli starší než já symbolizoval autoritu. A hrubost detektivů a hloupost všech ostatních dospělých, kteří věřili povídačkám o nás, mě naplňovala příjemně oprávněným pohrdáním vůči celé jejich generaci. Došel jsem proto k závěru, že jsem nezávislý na jakékoli autoritě a nikdo mi nemá co radit. Protože rada byla jen pláštíkem pokrytectví, slabosti, hrubosti, nebo strachu. Autoritu si vymysleli starci a slaboši a pramenila z toho, že záviděli mladým a silným jejich radosti a požitky... Když jsem nakonec dojel do O a k h a m u , pár dní po začátku školního roku, byl jsem přesvědčen, že jsem v celé škole - od ředitele počínaje jediný znalec života. Byl jsem teď prefektem v Hodge W i n g a měl jsem velký pokoj s mnoha proutěnými křesly, trochu vyvrácenými, a hromadou polštářů na nich. Na

Vláčení

peklem

79

zdi jsem si pověsil Mediciho reprodukce Maneta a dalších impresionistů a fotografie různých řecko-římských Venuší z římských muzejí. A na polici jsem měl velké množství podivných barevných románů a brožurek všechny byly tak infámní, že by je církev ani nemusela dávat na index, neboť se odsuzovaly samy ipso iure, a většinou také pouhým přirozeným zákonem. Nebudu jmenovat ty, na které si vzpomínám, aby snad nějaký hlupák nešel a hned si je všechny nepřečetl. Z m í n í m snad jen Marxův Ko­ munistický manifest - ne že bych se vážně zabýval bezprávím páchaným na dělnické třídě, které bylo a je naprostý fakt, ale na mou bezduchou marnivost bylo příliš závažné - tenkrát jsem jen měl za to, že Manifest jde docela hezky dohromady se stylem, který jsem nyní ve svých představách pěstoval. Bylo mi totiž jasné, že jsem velký rebel. Představoval jsem si, že jsem náhle vystoupil nad veškeré omyly, hloupost a chyby moderní společnosti a jistě je nad co vystupovat - a že jsem zaujal místo v řadách těch, kdo pozvedli hlavu i ramena a vykročili směrem k budoucnosti. V moderním světě lidé vždycky pozvedají hlavu a vykračují k budoucnosti, i když ne­ mají ani tuchy, co tou „budoucností" míní, natož co opravdu znamená. Jediná budoucnost, k níž patrně s velkou jistotou kráčíme, je plná ještě větších a hroznějších válek, dobře promyšlených, aby nám ty vztyčené hlavy srazily z našich pyšných ramenou. V tomto pokoji jsem vydával školní časopis, který mi byl toho podzimu svěřen do rukou, četl T. S. Eliota, a dokonce se snažil sám napsat báseň o Homérově Elpenorovi, jak se opije a spadne ze střechy paláce. A jeho duše mizí ve stínech pekla. Ve zbývajícím čase jsem si přehrával desky Dukea Ellingtona nebo diskutoval o politice a náboženství. Těch prázdných a absurdních debat! Normálnímu věřícímu bych chtěl poradit, pokud ovšem někdo stojí o moji radu v téhle v ě c i , aby se vyhýbal všem debatám o víře, zvlášť o Boží existenci. Kdo ovšem zná něco z filo­ sofie, tomu by se dalo doporučit studium důkazů Dunse Scota o aktuální existenci nekonečného Bytí, jak se podávají v druhé distinkci první knihy Opus Oxoniense - těžkou latinou, která vám jistě dá zabrat. Začíná pře­ vládat obecné mínění, že co do přesnosti, hloubky a šíře je to nejdokonalejší, nejúplnější a nejdůkladnější důkaz Boží existence, jaký kdy kdo vymyslel. Pochybuji, že by tenkrát v sedmnácti bylo k něčemu, kdyby mi někdo přednesl takové úvahy. Zdálo se mi, že o filosofii vím všechno, aniž bych se kdy nějakou naučil. Ale měl jsem touhu se ji naučit. Filosofie mě přitahovala. Právě o to se náš ředitel pilně snažil, zasít filosofii do našich duší, ale v O a k h a m u se filosofie neučila. Byl jsem ponechán vlastním zdro­ jům. Vzpomínám si, že jsem se o tom jednou zmínil svému poručníku Tomovi.

80

Část

I.

Právě jsme vycházeli ze dveří směrem na Harley Street a já jsem mu sdělil svou touhu studovat filosofii a poznat filosofy. Ježto byl lékař, odvětil, abych nechal filosofii filosofií: je prý na světě pár věcí, které nejsou nic než ztráta času. Naštěstí jsem se v tomto vzácném případě jeho rady nepřidržel. Pustil jsem se do filosofické četby na vlastní pěst. Daleko jsem se ale nedostal. Sám jsem nebyl schopen filosofii pochopit. Kdo vězí hluboko ve smyslo­ v ý c h požitcích a touhách, není dost dobře připraven zacházet s abstrakt­ ními idejemi. I v čistě přirozeném řádu je zapotřebí určitá dávka čistoty srdce, než rozum získá dostatečný odstup a jasnost, aby mohl uchopit me­ tafyzické problémy. Říkám určitá dávka, protože jsem si jist, že nikdo ne­ musí být svatý k tomu, aby se stal bystrým metafyzikem. Troufám si tvrdit, že dost metafyziků je v pekle. Ti filosofové, kteří mě přitahovali, nepatřili však k nejlepším. Většinou jsem si jejich knihy půjčoval v knihovnách a zase je tam vracel, aniž bych je vůbec otevřel. Což bylo dobře. N i c m é n ě o velikonočních prázdninách, když mi bylo sedmnáct, dal jsem se do poctivého a usilovného luštění Spinozy. Jel jsem na prázdniny do Německa, sám jako obvykle. V Kolíně jsem si koupil velký batoh, hodil si jej na záda a vydal se pěšky údolím Rýna, v modrém pulovru a starých flanelových třaslavicích, takže se mě lidé v místních hostincích ptali, nejsem-li holandský námořník z říčního remorkeru. V batohu, už tak dost těžkém, jsem vlekl několik nemravných románů a Spinozu ve vydání Everyman Library. Spinoza a údolí Rýna! Jistě jsem měl smysl pro soulad! O b o j í se k sobě náležitě hodí. Jenže jsem se tam octl o nějakých osmdesát let později. Chybělo mi jen to, že jsem nebyl anglický či americký student v Heidelbergu, to by pak byla dokonalá mixáž ingre­ diencí poloviny devatenáctého století. Z této výpravy jsem odnesl víc než jen pár polovědomých intelektuál­ ních přehmatů. Než jsem došel do Koblenzu, začala mě trápit noha. Zřejmě se mi pod nehtem na chodidle utvořila nějaká infekce. Ale moc to nebole­ lo, takže jsem věc ignoroval. Chůze však nebyla příjemná, proto jsem někde u St. G o a r celý plán vzdal. Kromě toho se zhoršilo počasí a já jsem se ztratil v lese, když jsem hledal imaginární pěší stezku zvanou Rheinhóhenweg. Vrátil jsem se do Koblenzu, usadil se v pokoji nad velkou pivnicí s ná­ zvem Neuer Franziskaner a pokračoval v neustále přerušovaném studiu Spinozy a svých moderních romanopisců. Protože mi byli pochopitelnější než filosof, odložil jsem jej a zůstal u románů. Po několika dnech jsem se vracel do Anglie přes Paříž, kde právě byli Papa a Bonnemaman. Tam jsem se zásobil dalšími, ještě horšími knihami a odjel do školy. Neuplynulo ani pár dní a já jsem onemocněl. Nejdřív jsem si myslel, že to jen zlobí ta noha a navíc zuby, které mě najednou začaly sužovat.

Vláčení

peklem

81

Poslali mě ke školnímu zubaři Dr. McTaggartovi, který bydlel ve velkém červeném domě podobném kasárnám při cestě na nádraží. Dr. McTaggart byl čilý človíček. Znal mě dobře, neboť jsem ustavičné měl se zuby potíže. Vyznával teorii, že je třeba zničit v zubech nervy, a u mě už to provedl asi pětkrát. Vždycky přitom vesele klusal okolo křesla, na němž jsem seděl, němý hrůzou. S písničkou na rtech svižně vyměňoval vrtačky: „It won't be a stylish marriage - We can't afford a carriage - But you'll look sweet 2 U p o n the seat - Of a bicycle built for t w o . " A s novou chutí se pustil do provrtávání mých zubů. Tentokrát ovšem poklepal na zub a tvářil se vážně. „ M u s í to v e n , " prohlásil. To mě nijak zvlášť nemrzelo. Ten darebák bolel a já jsem se ho chtěl co nejrychleji zbavit. Dr. McTaggart řekl: „ A l e víš, nemohu ti dát nic proti bolesti." „ P r o č ne?" „ J e tam velká infekce a rozšířilo se to za zubní kořeny." S důvěrou jsem přijal jeho argumenty. „ N o dobře, tak trhejte." Zvrátil jsem se do opěradla, otupělý nejistotou, zatímco on šťastně na­ klusal ke svému stolečku a s písní „It won't be a stylish marriage" si vybral hrozivě vyhlížející kleště. „ M ů ž e m e začít?" zeptal se. Sklopil mi opěradlo a zamával mučícím ná­ strojem. Přikývl jsem, ale nejspíš jsem zbělel až do konečků vlasů. Z u b však povolil rychle, s jediným, nesmírně jitřivým záchvěvem bolesti, a já jsem plival přívaly zelenočerveného hnisu do maličké modré nádobky u zubařského křesla. „ N o tohle," řekl Dr. McTaggart. „To se mi nějak nechce líbit." Z n i č e n jsem se ubíral do školy a říkal jsem si, že to nakonec není zas tak zlé dát si vytrhnout zub bez novokainu. Jenže místo aby mi bylo lip, cítil jsem se čím dál hůř. Do večera mi bylo opravdu zle a tu noc - tu bezesnou noc - jsem strávil v mlze mrákotné nevolnosti a obav. Ráno mi změřili teplotu a dali mě na marodku, kde jsem konečně usnul. Ale nijak se mi neulevilo. Brzy jsem pochopil, že naše hospodyně, slečna Harrisonova má o mě starost, kterou sdělila řediteli. Marodka byla v jeho domě. Přišel školní lékař. Odešel, aby se vrátil s Dr. McTaggartem, který si ten­ tokrát neprozpěvoval. Slyšel jsem, jak se shodli na tom, že mám v sobě příliš mnoho hnisu. Rozhodli, že mi otevřou dáseň a pokusí se drenážovat infekční váček. Dali mi trochu éteru a pustili se do díla. Probudil jsem se s pusou plnou hnisu a oba lékaři mě nutili ho rychle vyplivat. 2

Pozn. překl.: „Bohatá svatba to nebude - nemáme na kočár. Ale bude ti to hezky slušet na kole pro dva!"

82

Část

I.

Když odešli, padl jsem do polštářů a zavřel o č i . „ M á m otravu krve," usoudil jsem. Pak jsem si vzpomněl na nohu, jak se mi zanítila v N ě m e c k u . Až zas přijdou, musím jim o tom povědět. Celý nesvůj, unavený a v polospánku jsem vnímal pulzování rány v puse. Otrava krve. V pokoji bylo ticho. Taky tam vládlo příšeří. A jak jsem ležel, otupělý, v bolesti a bez nálady, pocítil jsem v jedné chvíli stín jiného hosta, jak vnikl do pokoje. Byla to smrt, která se postavila vedle lůžka. M ě l jsem oči zavřené, spíše v apatii, než pro cokoli jiného. Ale ani ne­ bylo třeba je otvírat, aby člověk viděl tuto návštěvu, aby viděl smrt. Smrt vidíte docela jasně očima ve středu srdce: očima, které nereagují na světlo, ale na chlad ze samého morku života. Těmato očima, tímto vnitřním zrakem vnímavým k chladu, jsem v polo­ spánku pozoroval svého hosta, smrt. Na co jsem myslel? Jen si vzpomínám, že mě naplňovala nesmírná, hlu­ boká apatie. Bylo mi tak zle a pociťoval jsem takové znechucení, že mě ani nezajímalo, jestli umřu, nebo budu žít. Možná se ke mně smrt tolik nepři­ blížila, nebo mi nedopřála důkladnější pohled na svůj chlad a svoji tem­ notu - to bych se asi bál víc. Buď jak buď, ležel jsem v jakémsi otupění a říkal si: „Jen si přijď, mně je to jedno." Pak jsem usnul. Jaké milosrdenství, že mě tenkrát smrt nevzala za slovo, ten den, kdy mi bylo jen sedmnáct. Co by to bylo, kdyby se otevřela past, nastražená na mě, a sklapla a pozřela mě tenkrát ve spánku! Říkám v á m , je to ne­ výslovné požehnání, že jsem se zase probudil ten den, další noc, nebo příští týden. Ležel jsem a nebylo ve mně nic než apatie - a v ní jakási pýcha a vzdor: jako by bylo vinou života, že jsem musel strpět trochu nepřízně; teď jsem musel projevit své pohrdání a svou nenávist k životu a pomstít se tím, že umřu. Pomstít se komu? Co byl život? N ě c o mimo mě, odděleně ode mě? Nemyslete si však, že jsem dospěl ke spekulativním úvahám. Jen jsem si říkal: „ M á m umřít - no a co? Je mi to jedno. Ať teda umřu a hotovo." Věřící lidé, ti, kteří mají víru, milují Boha, vědí, co znamená život a smrt a jakou cenu má nesmrtelná duše, nepochopí, jak jsou na tom ti, kdo víru nemají a kdo už zahodili svou duši. Těžko si představí, že někdo může vejít do blízkosti smrti a nepociťovat ani trochu zkroušenosti. Ale měli by si uvědomit, že milióny lidí umírají tak, jako jsem tenkrát chtěl umřít já a jak jsem skutečně zemřít mohl. M o ž n á by mi řekli: „Jistě jsi pomyslel na Boha a chtěl ho prosit o slito­ vání." N e . Pokud si vzpomínám, myšlenka na Boha a na modlitbu mi vůbec

Vláčení

peklem

83

nepřišla na mysl, ani ten den, ani po celou dobu nemoci, ba ani celý ten rok. Anebo pokud snad přišla, pak jen proto, abych ji odmítl a zavrhl. Vzpo­ mínám si, že ten rok, kdykoli jsme stáli v kapli a recitovali apoštolské kré­ do, já jsem s plným vědomím a záměrně sevřel rty, abych tak vyznal své vlastní krédo, které znělo: „ N e v ě ř í m v nic." N e b o jsem aspoň měl za to, že v nic nevěřím. Ve skutečnosti jsem však pouze vyměnil určitou víru, víru v Boha, který je Pravda, za nejasnou, nejistou víru v názory a tvrzení lidí, programových prohlášení a novinových článků - kolísavé, proměnlivé a kontradiktorní názory, kterým jsem ani pořádně nerozuměl. Kéž bych mohl alespoň trochu ukázat těm, kdo v Boha věří, v jakém stavu může být duše, jako byla tenkrát moje. Ale střízlivým, jasným a pro­ zaickým způsobem to nejde. Jenže obraz a analogie by mohly v ě c zkreslit ještě víc, už jen tím, že v sobě mají život a sdělují určité skutečné bytí, určitou energii nebo jakousi činnost. Ale moje duše byla prostě mrtvá. B y l o to prázdno, nicota. Byla vzhledem k nadpřirozenému řádu prázdná jako nějaké duchovní vakuum. Ba i její přirozené schopnosti byly jen seschlé slupky něčeho, co mělo být. Duše je cosi nehmotného. Je to princip aktivity, je to „akt", „forma", uskutečňující princip. Je to život těla a musí v sobě mít svůj vlastní život. A l e život duše nespočívá v nějakém fyzickém, hmotném subjektu. Přirov­ nat duši bez milosti k mrtvole bez života je pouze metafora. Ale je velmi pravdivá. Svatá Terezie měla vidění pekla. Viděla se uzavřená v úzkém otvoru uvnitř hořící zdi. Naplnilo ji to hrůzou především proto, že vnímala děsi­ vou úzkost z tohoto uzavření a žáru. To všechno je jistě symbol. Ale bás­ nické pojetí smyslu symbolu může sdělit jistou zkušenost duše, která klesá do téměř nekonečné bezmoci a zoufalství nad tím, že umírá v hříchu, a je tedy navěky oddělená od principu vší životanosné aktivity, jakou pro duši, v jejím vlastním řádu, představuje poznávání a láska. Ale já jsem tenkrát ležel plný hnisu a moje duše zahnívala nákazou mých hříchů. A ani mi nezáleželo na tom, jestli umřu, nebo budu žít. Nejhorší, co se komu může v tomto životě přihodit, je ztráta smyslu pro tyto skutečnosti. Nejhorší v ě c , která se mi kdy stala, bylo toto dovršení mých hříchů v hrozném chladu a lhostejnosti, dokonce tváří v tvář smrti. Ba co víc, nedovedl jsem si nijak pomoci. Nebyl po ruce absolutně žádný způsob, žádný přirozený prostředek, jak se z tohoto stavu dostat. Jedině B ů h mi mohl přispět. Kdo se to za mě tenkrát modlil? Jednou to budu vědět. V řádu Boží lásky se tyto milosti dávají skrze modlitbu druhých. Díky mod­ litbě někoho, kdo miloval Boha, jsem jednoho dne mohl být vysvobozen z tohoto pekla, v němž jsem už vězel, aniž jsem si to uvědomoval. B ů h mi dal veliký dar, že jsem se uzdravil. Zabalili mě, položili na nosítka a celého mě zakryli přikrývkami, jen nos nechali volný, a nesli mě přes kamenné nádvoří, kde moji kamarádi právě hráli „malý kriket" se seříznutou

84

Část

I.

holí a zašlým tenisovým míčkem. Všichni se užasle zastavili, když mě nesli kolem na školní ošetřovnu. Lékaři jsem pověděl o noze. Strhli mi nehet a zjistili, že je pod ním sněť. Dali mi antitoxin a nemuseli palec amputovat. Dr. McTaggart chodil nej­ déle obden ošetřit infekci v ústech a můj stav se začal pozvolna zlepšovat. Z a č a l jsem jíst, mohl jsem se posadit a zase číst své nemravné knihy. N i ­ koho ani nenapadlo, aby mi je zakázal, protože nikdo o těch spisovatelích nikdy neslyšel. Tenkrát na ošetřovně jsem napsal dlouhou esej o moderním románu G i d e , Hemingway, Dos Passos, Jules Romains, Dreiser a další - do soutěže o Baileyho cenu v angličtině, a vyhrál za toto úsilíspoustu knížek vázaných v teletině. Objevily se dva pokusy, jak mě přivést k méně skandálnímu vkusu. U č i ­ tel hudby mi půjčil sadu desek s Bachovou M š í b-moll, která se mi líbila. Někdy jsem si ji pouštěl na přenosném gramofonu, který jsem měl ve svém prostorném pokoji s okny do ředitelské zahrady. Ale většinou jsem si pouš­ těl nejnovější a nejryčnější nahrávky a namířil jsem gramofon na školní budovu, osmdesát metrů za záhonky, a doufal, že moji spolužáci, kteří tam srotili Vergiliovy Georgiky, mi budou patřičně závidět. Ta druhá půjčená věc byla knížka. Jednou přišel ředitel a přinesl mi malý modrý svazek básní. Podíval jsem se na jméno autora. Gerard M a n l e y H o p ­ kins. Nikdy jsem o něm neslyšel. Ale otevřel jsem tu knížku a přečetl si „ H v ě z d n o u n o c " a „Sklizeň", i květnaté a promyšlené rané básně. Neušlo mi, že to byl katolík a kněz, a navíc ještě jezuita. Nedovedl jsem se rozhodnout, jestli se mi jeho poezie líbí, nebo ne. Připadala mi důmyslná, spletitá, místy trochu přebujelá a nadsazená. Ale byla originální a měla v sobě mnoho vitality, hudebnosti a hloubky. Pozdější básně pro mě byly příliš hluboké, a vůbec jsem je nechápal. N i c m é n ě jsem tohoto básníka bral s rezervou. S díky jsem knihu vrátil řediteli, ale na Hopkinse jsem nikdy docela nezapomněl, ačkoli jsem ho několik příštích let nečetl. Z ošetřovny mě pustili asi za šest neděl. Na konci června přišly velké zkoušky - vyšší certifikát, pro mě z francouzštiny, němčiny a latiny. Pak jsme odjeli na prázdniny a já jsem měl až do září čekat na výsledky. Papa, Bonnemaman a John Paul přijeli na léto zase do Evropy a všichni jsme strávili pár měsíců ve velkém, nevlídném hotelu v Bournemouth, tyčícím se na vršku útesu proti moři, s hradbou bílých železných balkónů, postříbře­ ných a zářících v bledém anglickém slunci a ranních mlhách. Nebudu se rozepisovat o citové aféře toho léta, kdy já a jistá dívka, se kterou jsem se tam seznámil, jsme procházeli bouřemi citových výlevů prostřídaných mla­ dickými hádkami, kdy jsem prchal z Bournemouth do dorsetského úvalu a celý den se toulal krajinou, abych našel ztracenou rovnováhu. Ale na konci léta, když odjela zpátky do Londýna a moje rodina se také

Vláčení

peklem

85

nalodila v Southamptonu na cestu domů, já jsem si sbalil batoh a vyrazil s maličkým stanem do N e w Forest, kde jsem se usídlil pod borovicemi na kraji obecní louky, pár mil od Brockenhurstu. To bezedné osamění první noci v lese! Ve slaném ústí říčky skřehotaly žáby a světlušky si hrály v mochnovém houští. Po vzdálené silnici občas projelo ojedinělé auto a jeho vzda­ lující se zvuk jen vystupňoval ticho. Seděl jsem ve vchodu stanu a chmurně a bez chuti jsem pojídal vejce na slanině, které jsem si usmažil, a zapíjel je moštem, zakoupeným ve vesnici. Řekla, že mi napíše dopis na adresu pošty v Brockenhurstu, hned jak se vrátí domů, ale na mě padla tesknota v tomto tábořišti na kraji louky. Taky voda v říčce měla divnou chuť a já jsem pojal podezření, že bych se mohl otrávit. Přemístil jsem se tedy směrem k Beaulieu, kde jsem nemusel jíst své vlastní speciality, ale mohl si zajít do hostince. Celé odpoledne jsem ležel v trávě před starým cisterciáckým opatstvím a hojně se litoval pro nudu a osamění chlapecké lásky. Ale zároveň jsem rozvažoval, zda se vypravit na gymchanu, to byla taková slušná amatérská přehlídka koní, a tam se připojit k venkovanům. M o ž n á tam potkám ještě krásnější dívku než tu, kvůli které jsem, jak se mi zdálo, umíral žalem. Ale pak jsem se moudře rozhodl, že se vyhnu stánkům takové malichernosti. Cisterciácké opatství, které tvořilo pozadítěchto úvah, jsem příliš nebral na vědomí. Procházel jsem ruinami dávných budov a postál ve farním kos­ tele, který zaujal místo bývalého refektáře kláštera. Nadechl jsem se trochu ticha a pokojné atmosféry mechoviště pod stromy, kde býval rajský dvorek. A l e to všechno se odehrávalo v běžném, výletnickém duchu, v němž prů­ měrný moderní Angličan navštěvuje starobylé kláštery své země. Pokud se snad zeptá, co to bylo za muže, kteří tu kdysi žili, a proč tu vůbec žili, jistě se neptá, pokoušejí-li se snad někteří o totéž i dneska. To by mu připadalo impertinentní. Ale já jsem tou dobou už docela ztratil zájem o takové úvahy. Mniši a kláštery, to se mě netýkalo. Otvíral se přede mnou svět se všemi svými požitky. M o h l jsem mít všechno a svým chápáním a svými pěti byst­ rými smysly jsem se mohl zmocnit všech jeho pokladů, vypáčit jeho skříně, a všechny je vydrancovat. Vzít si, co se mi zlíbí, a zbytek odhodit. A kdyby se mi snad zachtělo způsobit škodu na bohatství, které jsem nemínil použít, klidně jsem to mohl udělat a naložit s ním podle své vůle, protože jsem byl pánem všeho. Nevadí, že nebudu moc bohatý: budu mít dost, a zbytek vydá můj důvtip. Věděl jsem také, že největší požitky se dají získat bez velkých peněz - nebo úplně bez nich. Byl jsem právě na návštěvě u jednoho známého ze školy, když nám v září přišly výsledky vyššího certifikátu. Nemohl jsem ani pořádně vychutnat pýchu na svůj úspěch, protože on neuspěl. Na stipendijní zkoušky do C a m ­ bridge jsme však v prosinci měli jet oba. Andrew byl syn venkovského faráře na ostrově W i g h t a byl v O a k h a m u kapitánem kriketového mužstva. Nosil brýle s kostěnými obroučkami a měl

86

Část

I.

velkou bradu, kterou držel vysoko, a do čela mu spadala kadeř černých vlasů. Patřil k intelektuálům školy. On i já jsme pracovali, nebo spise vyse­ dávali v oakhamské knihovně nad množstvím otevřených knih, ale přitom jsme si vykládali všelijaké nekalé věci a popíjeli přímo z láhve odpornou fialovou břečku zvanou Vimto. Tu jsme ukrývali pod stolem nebo za svazky biografického slovníku. Andrew tam objevil černou knížku, která se jmenovala tuším Nárys mo­ derního vědění. Právě ji dostali a obsahovala množství informací o psycho­ analýze. Dokonce podrobně popisovala psychoanalytické věštění podle fekálií, na což jsem ještě nikde nenarazil. Tenkrát jsem měl ještě dost soud­ nosti na to, abych se tomu zasmál. Ale později v Cambridge mě psychoana­ lýza vybavila životní filosofii', dokonce snad jakýmsi pseudonáboženstvím, což mě téměř přivedlo do naprosté zkázy. Tou dobou už A n d r e w ztratil o psychoanalýzu zájem. Když jsme v husté, nasáklé prosincové mlze odjeli na univerzitu na ty stipendijní zkoušky, strávil jsem většinu času mezi písemkami tím, že jsem doslova hltal Fantazii nevědomíod D. H. Lawrence, která je i na psycho­ analýzu naprosto nezodpovědná a není to nic jiného než fantazie, jak sám název vystihuje. Lawrence pochytil mnoho termínů jako „lumbální uzlina" a všechny je smíchal dohromady, přidal svůj vlastní kult sexuálního in­ stinktu a uvařil podivnou směsku, kterou jsem já zbožně četl jako nějaké posvátné zjevení, usazen v pokoji jakéhosi studenta, který měl rád Picassa, ale odjel domů na vánoční prázdniny. Andrew zase byl v Koleji svaté Kate­ řiny a jímala ho hrůza z profesora, který měl pověst krvežíznivce. Celý ten týden jsem sedával pod vysokými, mlčenlivými trámy auly v Trinity College a zaplňoval dlouhé stránky zkouškových archů svými názory na Moliěra, Racina, Balzaca, Victora Huga, Goetha, Schillera a další. Když za pár dní bylo po všem, podívali jsme se do Timesů, a tentokrát jsme uspěli oba, A n d r e w i já. Byli jsme oba stipendisty, on v Koleji svaté Kateřiny, já v Clare, zatímco jeho spolužák Dickens, který byl mimo mě jediný v O a k h a m u , kdo měl rád džez, dostal stipendium v Koleji svatého Jana. M o j e uspokojení bylo ohromné. V O a k h a m u jsem skončil - ne že by se mi ta škola nelíbila, ale měl jsem radost z volnosti. M ě l jsem za to, že jsem konečně opravdu dospělý a nezávislý, že jen natáhnu ruce a vezmu si, co budu chtít. O vánočních prázdninách jsem jedl a pil a chodil na večírky, až mi z toho bylo zle. A l e sebral jsem se, dal se do pořádku a 3 1 . ledna nového roku mě Tom vzal na mé osmnácté narozeniny do Café Anglais na šampaňské. Druhý den jsem odjížděl do Itálie.

Vláčení

peklem

87

VI. Hned v Avignonu jsem tušil, že mi dojdou peníze, dřív než se dostanu do Janova. Tam jsem měl kreditní list v bance. Z Avignonu jsem tedy psal Tomovi a žádal jej o peníze. Z Marseilles jsem vyrazil pěšky po pobřeží po bílé horské stezce nad azurově modrou vodou. Na boku se mi houpala láhev rumu a v batohu jsem měl romány stejného druhu. V Cassis byly všechny restaurace plné výletníků z Marseille, protože byla neděle, a já jsem musel dost dlouho čekat na objednané bouillabaisse. Než jsem dojel do zasmušilého přístavu La Ciotat pod homolovitou skálou, padla tma. U n a v e n jsem se posadil na molo a hleděl na měsíc. V Hyěres jsem musel několik dníčekat, než mi přišly peníze. Dopis, který je doprovázel, byl plný ostrých slov. M ů j poručník Tom využil příležitosti a zároveň s mou nepraktičností mi vytkl další chyby. Velmi mě to pokořilo. Po měsíci milované svobody přišel první náznak, že mé tužby nikdy nebudou absolutní: nutně budou podmiňovány a upravovány kontakty a konflikty s touhami a zájmy druhých. M ě l o trvat ještě dlouho, než jsem tuto skutečnost objevil, a vlastně jsem ji v pouhém přirozeném řádu nikdy nepochopil. Věřil jsem krásnému mýtu o tom, že si budu užívat a nikomu tím neuškodím. O n o se nedá dlouho žít jen pro vlastní potěšení a vlastní pohodlí, a přitom se nedotknout citů a zájmů téměř všech, s kým se setkáte, a nepoškodit je. Jenže v přirozeném řádu v ě c í s i lidé žijívíceméně pro sebe, ať už teoreticky mají ideály jakékoli, a sledujívlastnízájmy a požitky, nebo zájmy své rodiny či skupiny, a proto ustavičně kolidují se záměry jiných, dotýkají se jich a vzájemně se poškozují, ať už to mají v úmyslu, či ne. Vyšel jsem z Hyěres, tentokrát unavenější a zdeptanější. Kráčel jsem v horkém slunci mezi piniemi a hleděl na skaliska, žluté mimózy, růžové vilky a zářící moře. Navečer za soumraku jsem sestoupil z táhlého kopce do osady jménem Cavalaire a přenocoval v penziónu plném zachmuře­ ných důchodců - bývalých účetních, kteří v matném světle slabých elek­ trických žárovek popíjeli s manželkami růžové víno. Šel jsem spát a zdálo se mi, že jsem se octl ve vězení. V Saint Tropez jsem měl doporučující dopis k jednomu Tomovu známé­ mu, který měl tuberkulózu. Bydlel ve slunném domě na vršku kopce. Tam jsem se seznámil s Američany, kteří měli pronajatou vilu ve svazích nad Cannes, a pozvali mě k sobě, až pojedu kolem. Na cestě do Cannes mě zvečera v horách Esterel zastihla bouřka. Zasta­ vil mi řidič v nádherném luxusním Delage. Sundal jsem batoh, hodil jej na zadní sedadlo a usadil se: motor pod kapotou teple vrčel a zahříval mé promáčené, unavené nohy. Řidič byl Angličan, který v N i c e vlastnil půj­ čovnu aut. Říkal, že právě odvážel Lindberghovy z parníku ve Villefranche někam tímhle směrem. V Cannes mě vzal do velice nudného podniku, klubu anglických řidičů a námořníků z jacht patřících boháčům, kteří na Riviéře

88

Část

I.

zimovali. Dal jsem si tam šunku s vejci a díval se, jak řidiči zdvořile hrají biliár. Sedla na mě tíže londýnského pachu, vládnoucí v tom lokále - pach anglických cigaret a anglického piva. Připomněl mi mlhy, kterým jsem doufal uniknout. Potom jsem našel vilu těch lidí, s nimiž jsem se setkal v Saint Tropez. Zůstal jsem tam několik dní. Pěších túr už jsem měl plné zuby a bylo mi jasné, že další putování po pobřeží už mě nebude bavit. Sedl jsem tedy na vlak a odjel do Janova. Nuda, která mě přepadla, nejspíš měla fyzickou příčinu. První den v J a ­ nově, kdy mě probudilo bušení hejna italských zedníků na protilehlé střeše, jsem byl bez nálady a na lokti jsem objevil velký vřed. Pokusil jsem se jej zbavit vlastními amatérskými prostředky, které však nezabraly. Vyzvedl jsem si tedy hotovost na kreditní list, nasedl do jiného vlaku a jel jsem do Florencie, kam jsem měl také doporučení k jednomu sochaři. Ve Florencii mrzlo. Trolejbusem jsem vyjel z města za řeku Arno a našel příkrou cestu do vrchu, kde žil ten malíř. Po ní jsem se vydal v ledovém tichu tos­ kánského zimního večera. Nejprve se mi zdálo, že na mé klepání na velké, dutě znějící dveře nikdo neotevře, ale po chvíli vyšla italská kuchařka a za­ vedla mě do ateliéru, kde jsem se představil a vyložil, že mám na lokti vřed. Kuchařka šla pro horkou vodu a já jsem se usadil v suchém sádrovém prachu mezi kamennými odštěpky vedle jednoho nedokončeného díla a vykládal se sochařem, zatímco mi jeho kuchařka dávala obklad na můj vřed. Sochař byl bratr bývalého oakhamského ředitele, předchůdce Dohertyho. Už tam jsem viděl jeho reliéfy, které zdobily průčelí školní kaple. Nebyl tak starý jako jeho bratr. Ale byl to laskavý, šedivějící, trochu nahrbený muž s genialitou našeho bývalého ředitele. Řekl mi: „Plánoval jsem, že večer zajedu do města na film s Cretou Garbo. M á š rád Gretu G a r b o ? " Připustil jsem, že ano. „ D o b ř e , " uzavřel. „Tak jedeme." Ale ve Florencii bylo moc zima a zdálo se mi, že vřed ustupuje. Příštího dne už jsem tedy byl na cestě do Říma. Přestalo mě bavit jen tak projíždět města. Chtěl jsem takový cíl své cesty, kde by se našla psychologická mož­ nost, že zůstanu na jednom místě. Vlak pomalu supěl umbrijskými horami. Nad skalami zářilo modré nebe. V kupé nebyl nikdo než já a nikdo ani nenastoupil, až někde v posledních zastávkách před Římem. Celý den jsem měl před očima holé svahy, pustou, asketickou krajinu. Tam někde v těch horách se kdysi modlil svatý František a ukázal se mu seraf s mihotavými, krvavě rudými křídly, na nichž stál Kris­ tus a z jeho ran se udělal otisk na Františkových rukou a nohou a boku. Kdybych o tom ten den uvažoval, úplně by to stačilo k naprosté sklíčenosti mé pohanské duše, neboť se ukázalo, že vřed neustoupil a že mě zase za­ číná bolet zub. Také hlava mě bolela jako v horečce a říkal jsem si, že to nejspíš zase bude otrava krve. To tedy byla celá ta moje slibovaná volnost. Patřil mi svět. Jak se mi líbil?

Vláčení

peklem

89

Dělal jsem si, co se mi chtělo, a místo abych byl celý šťastný, bylo mi zle. Láska k požitkům je svou povahou určena k porážce a končífrustrací. Ale já jsem byl v té divné době na světě ten poslední, kdo by se dal přesvědčit moudrostí svatého Jana od Kříže. Vjížděl jsem do města, které přináší živé svědectví o těchto pravdách těm, kdo je chtějí vidět, kdo vědí, kde je hledat - kdo umějí srovnat Řím císařů s Římem mučedníků. Vjížděl jsem do města, které bylo proměněno křížem. V hustých poros­ tech na úpatí holých šedozelených kopců se začaly objevovat krychle bí­ lých nájemních domů, občas dekorované hloučky cypřišů. Zanedlouho jsem nad střechami spatřil mohutnou kupoli Chrámu svatého Petra, tyčící se v soumraku. Vědomí, že to není fotografie, mě plnilo úžasem. M o j e první cesta v Římě vedla k zubaři. V hotelu mě poslali do ordinace hned vedle. V čekárně sedělo několik řeholnic. Když odešly, byl jsem na řadě. Zubař měl hnědý plnovous. Tak závažnou věc jako zub jsem nesvěřil italštině a obrátil jsem se na něj francouzsky. Trochu uměl. A podíval se na můj zub. Věděl, co je mu, ale neznal patřičný výraz ve francouzštině. „Ah, vous avez colpo ďaria,"3 prohlásil. Snadno jsem si domyslel, že můj vousáč má na mysli nachlazení. Zba­ bělost mi však zavřela ústa a raději jsem se nepřel, že to podle mého vůbec není nachlazení, ale absces. „Ošetřím to ultrafialovými paprsky," navrhl zubař. Se smíšeným pocitem úlevy a pochybnosti jsem podstoupil tento bezbo­ lestný a zbytečný úkon. Bolest to vůbec nezmírnilo. Ale odcházel jsem se zubařovým vřelým ujištěním, že to přes noc přejde. Přes noc to zdaleka nepřešlo. Zub dělal totéž, co zuby v noci dělávají: nedal mi spát a já jsem trpce proklínal svůj osud. Ráno jsem vstal a vypotácel se ke svému příteli colpo d'aria. Potkal jsem ho na schodech, jak právě odchází. M ě l načesaný vous a na hlavě černý klobouk, rukavice a psí dečky. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je neděle. Ale byl svolný, že se na ten nachlazený zub podívá. Směsicí francouzštiny a italštiny se mě zeptal, jestli snáším éter. Řekl jsem, že ano. Zakryl mi kapesníkem nos a ústa a kápl na něj párkrát éter. Hluboce jsem vdechl, moje vědomí proniklo nasládlé, mdlé ostří jeho vůně a začalo těžké bušení dynama. Doufal jsem, že on se nenadechl a že se mu ruka s lahvičkou nezachvěje a nerozlije mi celý obsah do tváře. Avšak za minutu či dvě už jsem se probral a on mi mával před očima červeným, zhnisaným zubem: „Cest fini!"4 Přesunul jsem se z hotelu do penziónu, jehož okna pohlížela na proslu3

Pozn. překl.: „Á vy jste se nachladil."

4

Pozn. překl.: „A je to."

90

Část

I.

něnou Tritonovu fontánu na Piazza Barberini, na hotel Bristol, kino a palác Barberini. Pokojská mi přinesla horkou vodu na vřed. Ulehl jsem a snažil se číst román Maxima Gorkého, který mě spolehlivě uspal. V Římě jsem už jednou byl, asi týden o velikonočních prázdninách. Prohlédl jsem si Forum, Koloseum, vatikánská muzea a Chrám svatého P e ­ tra. A l e Řím jsem fakticky neviděl. Tentokrát jsem se pustil na obhlídku s mylným předpokladem, který je společný všem Anglosasům, že pravý Řím je Řím ošklivých trosek, Řím zašlých, vyhlodaných chrámů, vklíněných mezi pahorky a městskými č i n ­ žáky. Pokoušel jsem se v mysli zrekonstruovat toto starodávné město - snění se však příliš nedařilo, díky ustavičnému křiku prodavačů pohlednic, kteří na mě doráželi ze všech stran. Po několika dnech mi došlo, že to za to nestojí. Už z obrovské masy kamení a cihel, které stále představovaly palá­ c e , chrámy a lázně, bylo zjevné, že císařský Řím asi patřil k nejbouřlivějším, nejošklivějším a nejbeznadějnějším městům, jaké kdy svět viděl. Tros­ ky, malebně osázené cedry, cypřiši a piniemi, se jevily mnohem příjemnější, než patrně byla původní realita. Přesto jsem se dál honil po muzejích; zvlášť mě zaujaly Diokleciánovy lázně, kde byl v jedné době kartuziánský klášter - patrně nepříliš úspěšný a studoval jsem Řím z velké učené knihy, kterou jsem zakoupil spolu se starým antikvárním baedekerem ve francouzštině. Po dni stráveném v muzejích, knihovnách, knihkupectvích a mezi tros­ kami jsem přicházel domů a četl romány. Dokonce jsem začal psát jeden svůj, ačkoli jsem v něm za dobu pobytu v Římě moc nepokročil. M ě l jsem s sebou spoustu knih - podivnou směsici: Drydena, básně D. H. Lawrence, několik Tauchnitzových románů a Odyssea od Jamese J o y c e ve skvostném vydání na indickém papíře, elegantní a drahou knihu, kterou jsem později komusi půjčil, a už nikdy nedostal zpátky. Vedlo se mi jako obvykle. A l e asi po týdnu - ani nevím, jak to začalo jsem zjistil, že spíš nahlížím do kostelů, než do rozbořených chrámů. M o ž n á to byly fresky na zdi staré kaple - rovněž v troskách - na úpatí Palatina nedaleko Fora, které vzbudily můj zájem o jiný a zcela odlišný Řím. Od nich byl jen krok ke sv. Kosmovi a Damiánu na druhé straně Fo­ ra, s velkou mozaikou v apsidě, kde Kristus na tmavomodré obloze se­ stupuje k soudu a pod nohama probleskuje v malých obláčcích něco jako oheň. Účinek tohoto objevu byl ohromný. Po všem tom prázdném, únav­ ném, napůl pornografickém sochařském inventáři Císařství bylo úžasné uvidět uměleckého génia s duchovní vitalitou, otevřeností a silou - ne­ smírně vážné umění, živé a výmluvné, naléhavé ve všem, co chtělo říci. A to bez okázalosti a pózy, docela neteatrálně. Tato velebnost překvapivě spočívala v jeho prostotě, i neznámosti míst, kde se ukrývalo, a v jeho slu­ žebnosti vyšším cílům, architektonickým, liturgickým a duchovním, které jsem ještě nemohl ani v nejmenším chápat, ale které se nedaly netušit.

Vláčení

peklem

91

Charakter těchto mozaik, jejich umístění a vůbec všechno mluvilo o těchto cílech docela nahlas. Tyto byzantské mozaiky mě fascinovaly. Z a č a l jsem slídit po kostelích, kde se měly nacházet, a tím pádem i po kostelích z přibližně stejného obdo­ bí. Aniž jsem to tušil, stal jsem se tak poutníkem. Nevědomky a neúmyslně jsem navštívil všechna velká posvátná místa Říma a vyhledával svatyně s horlivostí, dychtivostía touhou skutečného poutníka, ač ne zcela ze správ­ ného důvodu. Ale nebylo to ani z nesprávného důvodu. Neboť tyto mo­ zaiky a fresky, starobylé oltáře, stolce a presbytáře byly navrženy a posta­ veny k vyučování lidí, kteří nedokázali chápat věci vyšší přímo. Docela mi uniklo, jaké ostatky, jaké úžasné a posvátné věci se skrývají v kostelích, do jejichž portálů, lodí a oblouků se utíkala moje mysl. Kris­ tova kolébka, pilíř Bičování, pravé dřevo Kříže, řetězy svatého Petra, hroby slavných mučedníků, hrob děvčátka svaté Anežky, mučednice svaté Cecílie, papeže Klementa a velkého jáhna Vavřince, který byl upálen na roštu... Takové věci mi tenkrát nic neříkaly, nebo jsem alespoň nevěděl, že ke mně mluví. Ale oslovovaly mě kostely, které je skrývaly, stejně jako malby na jejich zdech. Poprvé v životě jsem začal objevovat, kdo je ten, kterého lidé nazývají Kristus. Bylo to sice nejasné, ale v jistém smyslu pravé poznání Jeho, prav­ divější, než jsem si uvědomoval, a pravdivější, než jsem byl ochoten při­ znat. A právě v Římě se utvořil můj pojem o Kristu. Tam jsem ho poprvé spatřil, toho, kterému nyní sloužím jako svému Bohu a Králi, který dispo­ nuje a vládne mým životem. Je to Kristus Apokalypsy a Kristus mučedníků, Kristus O t c ů . Je to Kristus svatého Jana a Pavla, Augustina, Jeronýma a všech Otců - i pouštních O t c ů . Je to Kristus B ů h , Kristus Král, „neboť v něm přebývá všechna plnost božství tělesně a vy v něm docházíte dokonalosti, v tom, který je hlava všech knížat a mocností... Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, vidi­ telné i neviditelné, ať jsou to trůny, panstva, knížata nebo mocnosti, všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. A on je dřív než všechno ostatní a v něm všechno trvá... Bůh totiž rozhodl, aby v Kristu sídlila veškerá plnost... On je obraz neviditelného Boha, prvorozený ze všeho tvorstva..." „...první mezi vzkříšenými a vládce nad pozemskými králi. Ten, který nás miloval a obmyl nás od našich hříchů svou vlastní krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha O t c e . " Světci těch zapomenutých časů zanechali na zdech svých kostelů slova, která jsem zvláštní Boží milostí dokázal do jisté míry pochopit, ačkoli jsem je nerozluštil beze zbytku. Ale především byl tím nejskutečnějším a nejpřímějším zdrojem milosti sám Kristus, přítomný v těchto kostelích ve vší své moci a ve svém lidství, ve svém lidském těle, ve své hmotné, fyzické, tě­ lesné přítomnosti. Jak často jsem býval v těchto kostelích zcela sám s úžas­ ným Kristem, a nic o tom netušil - jedině snad něco málo, zcela mlhavě.

92

Část

t.

A l e byl to O n , kdo mě učil, kdo je, a to přímějším způsobem, než jsem si dokázal uvědomit. Tyto mozaiky mě poučily víc, než jsem kdy věděl, o nekonečné moci, moudrosti a lásce Boha, který se stal člověkem a zjevil ve svém lidství neko­ nečnou moc, moudrost a lásku, která byla jeho božstvím. Samozřejmě jsem tyto věci nechápal explicitně a ve víře. A l e byly implicitně skryté v každé linii obrazů, na něž jsem se díval s takovým obdivem a láskou, a já jsem je takto implicitně chápal - jistě to tak bylo, protože mysl jejich tvůrce zasáhla moji mysl a předala jí své pochopení a svou myšlenku. Nemohl jsem nepochytit aspoň něco z tehdejší umělcovy lásky ke Kristu Vykupiteli a Soudci světa. Bylo celkem přirozené, že jsem se chtěl dozvědět víc o smyslu mozaik, které jsem viděl - Beránek jako zabitý a čtyřiadvacet starců odhazujících své v ě n c e . Koupil jsem si Vulgátu a začal číst N o v ý zákon. Docela jsem zapomněl na básně D. H. Lawrence, kromě toho, že tam byly čtyři o evan­ gelistech, založené na tradičnísymbolice Ezechiele a Apokalypsy o čtyřech tajemných bytostech. Jednou večer, jak jsem četl tyto básně, naplnila mě taková nevole z jejich falše a prázdnoty, že jsem odhodil knihu a začal se ptát, proč vůbec ztrácím čas s tak bezvýznamným mužem. B y l o totiž jasné, že víceméně vůbec nepochopil pravý smysl Nového zákona a přizpůsobil jej pro své osobní, vlastnoručně vyrobené náboženství, které bylo nejen čirou fantazií, ale mělo v sobě nepozemská semena, která se chtěla rozvi­ nout v ohyzdné rostliny, podobné těm, které klíčily v nevypleté německé zahradě za vlhkého nacistického klimatu. Odložil jsem svého oblíbence navždycky. Četl jsem stále víc evangelia a moje láska ke starým kostelům a jejich mozaikám den ode dne rostla. Brzy jsem do nich chodil nejen kvůli umění. Přitahovalo mě ještě něco jiného: jakýsi vnitřní pokoj. Byl jsem rád na těchto svatých místech. Vnímal jsem jakési hluboké a pevné přesvědčení, že tam patřím: že v mojí racio­ nální povaze jsou niterné touhy a potřeby, které mohou dojít uspokojení pouze v Božích chrámech. Vzpomínám si, že k mých oblíbeným kostelům patřil Svatý Petr v okovech, a nebylo to kvůli žádnému uměleckému dílu, které skrýval, neboťjeho klenot, jeho velká „ v ě c " a „charakteristický rys" je Michelangelův Mojžíš. Ale mě zhloubi nebavila ta jeho rohatá, vypoulená zachmuřenost a puklina na jeho koleně. Jsem rád, že ten výtvor neuměl mluvit, neboť by asi pronesl cosi pořádně tíživého. Nejvíc mě k tomuto kostelu přitahoval asi sám apoštol, jemuž je zasvě­ c e n . Nepochybuji, že se horlivě přimlouval, abych byl já sám zbaven oko­ v ů : těžších a hroznějších než ty jeho. Kam jsem ještě rád chodíval? K sv. Pudencianě, sv. Praxedě, především však k Panně Marii Větší a do Lateranu, ale čím víc jejich atmosféra těžkla barokním melodramatem, tím víc mě děsily, a onen pokoj a mlžná, křehká zbožnost, které jsem nabyl, mě v nich opouštěla.

Vláčení

peklem

93

Ještě tu však nebylo žádné hlubší hnutí vůle, nic, co by vedlo ke konver­ zi, nic, co by otřáslo železnou tyranií mravní zkaženosti, která držela v pou­ tech mou přirozenost. Ale i to mělo brzy přijít. Přišlo to zvláštním způso­ bem, náhle, a nedokážu vysvětlit jak. Byl jsem ve svém pokoji. Byla noc. Světlo svítilo. Najednou se mi zdálo, že otec, který byl už víc jak rok mrtvý, je tu se mnou. Vjem jeho přítomnosti byl tak živý, skutečný a šokující, jako by se mě dotkl nebo na mě promluvil. Všechno se událo ve zlomku vteřiny, ale v zlomku a okamžitě zasáhl náhlý a pronikavý vhled do bídy a zkaženosti mé vlastní duše. Do hloubky mě proniklo světlo, v němž jsem si uvědomil něco ze svého stavu, a pojala mě hrůza nad tím, co jsem uviděl. Celá moje bytost se vzepřela odporem vůči tomu, co bylo ve mně, a má duše toužila uprchnout, uvolnit se a osvobodit z tohoto stavu se silou a naléhavostí, jakou jsem ještě nikdy nepoznal. M y s l í m , že v té chvíli jsem se poprvé v životě skutečně začal modlit - ne rty, rozumem a představivostí, ale modlit se ze samých kořenů svého života a své bytosti, modlit se k B o h u , kterého jsem nikdy neznal, aby pro mě sáhl ze své temnoty a pomohl mi osvobodit se od tisíce hrozných věcí, které držely mou vůli v otroctví.

temže

mě

Bylo to spojeno s přívalem slz, jimiž se mi ulevilo, a celou dobu, ačkoli ten první živý a mučivý vjem otcovy přítomnosti v pokoji se vytratil, mi zůstal v mysli a já jsem mluvil s ním i s B o h e m , jako by on byl jakýmsi prostředníkem. Tím vůbec nechci říci, že bych si myslel, že je mezi svatý­ mi, jak by si snad někdo mohl vykládat. Tenkrát jsem nevěděl, co to mohlo znamenat, a teď, když to vím, váhal bych tvrdit, že je v nebi. Podle vzpomí­ nek na ten zážitek bych řekl, že to bylo, „jako by" ke mně byl poslán z očistce. Konečně není důvod, proč by duše v očistci nemohly pomáhat těm, kdo jsou na světě, svými přímluvami a svým vlivem, stejně jako duše v nebi, ačkoli obvykle ony potřebují naši pomoc víc než my jejich. V tomto případě však, pokud je na mé domněnce něco pravdy, se věci měly naopak. Nechtěl bych této události přikládat velký význam. Ani nenabízím žádné určité vysvětlení. Jak mohu vědět, že to nebyl jen výtvor mé fantazie či něco, v čem se dá vystopovat čistě přirozená, psychologická příčina - to mám na mysli událost s mým otcem. Těžko říci. N e m á m k tomu vysvětlení. A vždycky jsem choval velkou antipatii ke všemu, co zavání n e k r o m a n c i í třesením stolů, komunikací s mrtvými. Do ničeho takového bych se nikdy úmyslně nepustil. Ale ať už to byla fantazie nebo nervy nebo cokoli jiného, ve vší pravdivosti mohu říci, že jsem velice živě vnímal, jako by byl můj otec přítomen, i důsledky, které jsem popsal; jako by mi beze slov předal vnitřní světlo od Boha, abych viděl stav své duše - i když jsem si tenkrát ani nebyl jist, jestli vůbec duši m á m . Jediná v ě c mi připadá morálně jistá, totiž že to byla milost, a velká mi­ lost. Kdybych býval jednal podle ní, můj život by se velmi změnil a byl by méně ubohý, než v příštích letech byl.

94

Část

I.

Do této chvíle jsem se nikdy nemodlil v kostelích, kam jsem chodil. A l e vzpomínám si, že hned ráno po tomto prožitku jsem v jarním slunci šlapal na liduprázdný Aventin s duší zlomenou lítostí, zlomenou, ale čistou, bolí­ cí, ale ošetřenou, jako drenážovaný absces, jako zlomená a napravená kost. A byla to skutečná lítost, neboť si nemyslím, že jsem byl schopen nějaké částečné, protože jsem nevěřil v peklo. Šel jsem do dominikánského kos­ tela sv. Sabiny. To byla velmi určitá událost, něco jako kapitulace, vzdání se, konverze, nikoli bez boje, ba ani v této chvíli, odvaha vejít záměrně do kostela s jediným úmyslem: pokleknout a modlit se k B o h u . O b v y k l e jsem v kostelích neklečel a nikdy jsem nijak formálně nevyjádřil úctu Tomu, jehož dům to byl. Ale tecT jsem u dveří namočil ruku do svěcené vody a šel rovnou k oltářní mřížce, poklekl a pomalu, s veškerou vírou, která ve mně byla, jsem pronesl O t č e náš. Připadá mi téměř neuvěřitelné, že jsem neudělal nic víc, protože ve vzpo­ mínce se mi to jeví, jako by tento prožitek nutně musel zahrnovat alespoň půlhodinovou horoucí modlitbu a množství slz. Je však třeba mít na pamě­ ti, že jsem se už několik let vůbec nemodlil. Další v ě c , kterou si katolíci neuvědomují, jsou nesmírné, mučivé roz­ paky a vědomí svého já, které konvertité pociťují vůči veřejné modlitbě v katolickém kostele. Musíte překonat všechny ty podivné, imaginární oba­ vy, že se na vás všichni dívají a myslí si, že jste se zbláznili a jak jste směšní. To stojí velké úsilí. Toho dne u sv. Sabiny, ač byl kostel téměř prázdný, jsem kráčel po kamenné dlažbě ve smrtelném strachu, že mě chudák zbožná Italka sleduje zrakem plným podezření. Jak jsem poklekal, bál jsem se, že vyběhne a půjde zděšeně žalovat kněžím, že se modlím v jejich kostele jako by katolíci měli být spokojeni, že jim po kostelích chodí s naprostou lhostejností a bez úcty turisté-heretici, a přitom je mělo rozzlobit, když jeden z nich uzná Boží přítomnost do té míry, že na pár vteřin poklekne a pomodlí se! Přesto jsem se pomodlil. Potom jsem se podíval po kostele, zašel do místnosti, kde byl obraz od Sassoferrata, a vyhlédl dveřmi do malého, pros­ tého nádvoří, kde slunce ozařovalo pomerančovník. Pak jsem vyšel ven s pocitem, že jsem se znovu narodil. Přešel jsem ulici a kráčel po předměst­ ských končinách k jinému opuštěnému kostelu, kde jsem se nepomodlil, protože mě vyděsili tesaři a lešení. Seděl jsem venku na slunci na zídce, vychutnával vlastní vnitřní pokoj a promýšlel, jak se teď můj život změní a jak budu lepší.

VII. Leč byla to jen chabá naděje. Přesto ten poslední týden či deset dní mého pobytu v Římě byl šťastnou dobou plnou radosti. Jednoho odpoledne

Vláčení

peklem

95

jsem vyjel trolejbusem do San Paolo a tam jsem sedl do malého, kodrcavého autobusu, který mě vyvezl venkovskou silničkou do mělkého údolí v kopcích jižně od Tiberu, k trapistickému klášteru Tre Fontáne. Vstoupil jsem do temného, strohého starobylého kostela, a líbilo se mi tam. A l e navštívit klášter jsem se ostýchal. M ě l jsem za to, že mniši mají svoje sta­ rosti s kajícími praktikami: musejí sedět v hrobech a mrskat se. Chodil jsem tedy toho tichého odpoledne pod eukalypty a vyrostla ve mně myšlenka: „ R á d bych se stal trapistou." Tenkrát nehrozilo, že bych to udělal. Byl to jen takový sen - něco tako­ vého určitě napadne nejednoho muže, i toho, který nevěří v nic. Je vůbec na světě někdo, kdo by prožil život, aniž by se aspoň jednou v mysli neobíral představou, že se oblékne do hábitu a zavře v cele, kde bude sedět v nádherné, heroické přísnosti a samotě, zatímco všechny mladé dámy ve světě, až dosud chladné k jeho citům, buší na klášterní bránu s nářkem: „ A c h , pojď přece v e n ! " Ostatně myslím, že tak asi vypadal můj sen toho dne. Neměl jsem ani zdání, kdo jsou trapisté a co dělají, jen jsem věděl, že mlčí. Domníval jsem se asi také, že žijí v celách jako kartuziáni, úplně sami. V autobusu zpátky do San Paolo jsem potkal jednoho známého studenta z Americké akademie. Jel se svou matkou a představil mě. Přišla řeč na klášter a já jsem řekl, že bych chtěl být mnichem. Studentova matka na mě pohlédla s takovým zděšeným úžasem, že mě to trochu zaskočilo. Dny ubíhaly. Dopisy z Ameriky mě urgovaly, abych nasedl na loď a při­ jel. Rozloučil jsem se tedy s italským prodavačem psacích strojů a dalšími obyvateli penziónu, i s majitelkou, jejíž matka málem utrpěla smrt, když jsem hrál na klavír St. Louis Blues, a poslala děvečku s prosbou, abych toho nechal. S žalem v srdci jsem naposled pohlédl na Piazza Barberini a široký, kli­ katý bulvár, který tu ústil, naposled na zahrady Pincio a vzdálenou kupoli svatopetrského dómu, na Piazza di Spagna, ale především mé srdce uchvá­ tily smutek a prázdnota, že se musím rozloučit se svými milovanými kos­ tely - sv. Petr v O k o v e c h , Panna Maria Větší, sv. Jan v Lateráně, sv. Pudenciana, sv. Praxeda, sv. Sabina, Panna Maria nad M i n e r v o u , Panna Maria na Cosmedinu, Panna Maria v Zátibeří, sv. Anežka, sv. Klement, sv. C e c í l i e . . . Vlak přejel přes Tiber. Zmizela i pyramida a cypřiše na anglickém hřbito­ v ě , kde byl pohřben Keats. Připomínám Plautovu zmínku o hromadě o d ­ padků a střepů, která kdysi bývala v této části města. Potom jsme vjeli na holou planinu mezi Římem a mořem. Tady v dálce bylo San Paolo a nízké kopce, skrývající trapistický klášter Tre Fontáne. „ A c h Říme," říkal jsem si v duchu, „jestlipak tě ještě někdy uvidím." První dva měsíce po mém přistání v N e w Yorku a zpátky v douglastonském domě jsem potají pokračoval v četbě Bible - bál jsem se posměchu. A protože jsem spával na noční verandě, do níž vedly z haly skleněné dveře

96

Část

I.

a kde jsem byl spolu se svým strýcem, neodvažoval jsem se modlit vkleče před spaním, ačkoli by to jistě všichni ocenili a vzali by si příklad. Pravý důvod ovšem byl v tom, že jsem neměl dost pokory, aby mi bylo jedno, co si druzí myslí a říkají. Bál jsem se jejich poznámek, třeba i laskavých a po­ c h v a l n ý c h . Je to nakonec sama kvintesence pýchy nenávidět a nepřijímat byť i laskavé a legitimníschváleníod těch, kdo nás m a j í r á d i ! Totiž vzdoro­ vat mu jako pokořujícímu patronizování. N e m á smysl líčit všechny podrobnosti postupného ochlazení a vymizení této mé přechodné náboženské horlivosti. O Velikonocích jsme šli do kos­ tela, kde můj otec kdysi hrával na varhany, do Siónského kostela, jehož bílá věž vyvstávala mezi akáty na návrší mezi námi a nádražím. Bohoslužby mě popudily a moje vlastní pýcha ono rozhořčení ještě vystupňovala a celou v ě c zkomplikovala. Chodil jsem po domě nebo u stolu v jídelně vykládal každému, že Siónský kostel je příšerné místo, a zatracoval všechno, co s ním souviselo. Jednou v neděli jsem zašel do kvakerského shromáždění ve Flushingu, kde kdysi sedávala maminka a meditovala s Přáteli. Také jsem tam usedl do hluboké lavice vzadu u okna. Místnost byla zpola zaplněná. Většinou to byli lidé středního věku nebo starší a na první pohled se ničím nelišili od shromáždění v metodistickém, baptistickém, episkopálním nebo jiném pro­ testantském kostele, snad jen že seděli v m l č e n í a čekali na inspiraci Ducha svatého. To se mi líbilo. Ticho se mi líbilo. Byl tam pokoj. V něm moje ostýchavost začala roztávat, přestal jsem se rozhlížet a kritizovat ostatní a vešel jsem, poněkud povrchně, do své vlastní duše. Tam ve mně začala nabírat podobu mlhavá dobrá rozhodnutí. Nedospělo to však daleko, protože jedna starší dáma pojednou nabyla dojmu, že ji D u c h svatý nutí, aby vstala a začala mluvit. Ve skrytu duše jsem choval podezření, že přišla do shromáždění na tento výstup pečlivě připravená, neboť už když vstávala, sahala do kabelky s hlasitým a přesvěd­ čivým voláním: „ K d y ž jsem byla ve Švýcarsku, vyfotografovala jsem si slavného Lucernského Iva..." Vytáhla fotografii. Skutečně na ní byl slavný Lucernský lev. Pozvedla fotografii a naznačila, že ji ukazuje ostatním Přátelům. Vyložila, že to podle ní je skvělý příklad švýcarské odvahy a mužnosti, trpělivosti a ostatních ctností švýcarského hodináře, kterého jmenovala, ale jehož jméno jsem už zapomněl. Přátelé přijali toto sdělení trpělivě, bez nadšení či roztrpčení. A l e já jsem ze shromáždění odcházel s tímto názorem: „Jsou úplně stejní jako všichni ostatní. V jiných kostelích omílá fráze kazatel, tady to může dělat kdokoli." Přesto si myslím, že jsem měl dost zdravého rozumu na to, abych věděl, že by byla hloupost hledat skupinu lidí, společnost, náboženství, církev, v níž by se absolutně nevyskytovala prostřednost. Ale když jsem si přečetl díla

Vláčení

peklem

97

W i l l i a m a Penna a zjistil, že je v nich asi tolik nadpřirozena jako v katalogu Montgomery W a r d a , ztratil jsem o kvakery zájem. Kdyby se mi tenkrát do­ stalo do ruky něco od Evelyn Underhillové, bylo by to možná dopadlo jinak. M y s l í m , že u kvakerů se dá namnoze najít poctivá, čistá a pokorná úcta k Bohu a upřímná vzájemná láska. Ale ty jsou jistě v určité míře k nalezení v každém náboženství. Nikdy jsem však neviděl žádný důkaz, že by vystou­ pily nad přirozený řád. Kvakeři mají plno přirozených ctností a někteří umějí kontemplovat v přirozeném smyslu slova. Nejsou ani vyloučeni z Boží mi­ losti, bude-li On chtít. Neboť je miluje a neodpírá své světlo dobrým lidem kdekoli. Přesto se nedomnívám, že někdy budou něco víc, než co o sobě prohlašují - „Společnost přátel". Toho léta jsem jel pomalým, špinavým vlakem oklikami do Chicaga na Světový veletrh. V Síni náboženství jsem si vzal leták o mormonech, ale historie zjevení a nálezu posvátných knih na jednom vrchu v severní části státu N e w York mě nepřesvědčila, a nedal jsem se na jejich víru. Tenké červenožluté zdi veletržních paláců, rozseté na ploše mezi jezerem, chatr­ čemi a skladišti mě pobavily svou křiklavostí. Poprvé v životě jsem chodil po širé, nekonečné pláni Středozápadu. Z čiré frajeřiny jsem si na pár dní vzal práci jako vyvolávač před vele­ tržní atrakcí zvanou Pařížské ulice, jejíž charakter je dostatečně jasný ze samého názvu. Snadný způsob, jak jsem získal práci, mě překvapil a lichotil mi. Dodal mi pocit moci a důležitosti, že jsem se tak snadno přenesl z řádu těch, z nichž byly vytřásány peníze, na úroveň těch, kdo vytřásali. Za pár dní jsem však také zjistil, že jsem se asi nakonec stejně nepozvedl z ranku „ z e l e n á č ů " , neboť majitel toho podniku byl připraven mi za mé služby pla­ tit spíše ve slibech a krásných slovech než v dolarech. Mimoto mě dost unavovalo stát od rána do půlnoci v horku a prachu a vykřikovat do záplavy oslamákovaných hlav a plátěných sak, lněných kalhot a krepových šatů prosáklých hutným potem Středozápadu. Absolutníotevřenost a neskrývaná a nevázaná nepokrytost chicagského pohanství, veletrhu, podniku, do nějž jsem byl zapojen, a patrně i celé této země, kterou veletrh reprezentoval, mě po důmyslné anglické zdrženlivosti a dekorativní francouzské porno­ grafii naplňovala úžasem. Když jsem se vrátil do N e w Yorku, ztratil jsem téměř všechen svůj pře­ chodný zájem o náboženství. Moji přátelé ve městě měli svoje vlastní ná­ boženství: kult N e w Yorku jako takového a onoho zvláštního stylu, jímž Manhattan vyjadřoval objemnost, halasné veselí, čirou animalitu a vulgár­ nost amerického pohanství. Chodil jsem do Burlesky a na Čtrnáctou ulici k Regu Marshovi, což byl dávný známý mého otce, proslulý svými obrazy na tato témata. Reginald Marsh byl (a předpokládám, že stále je) podsaditý malý muž, který působil dojmem vysloužilého zápasníka v lehké váze. Mluvil koutkem úst, ale jeho obličej přitom měl v sobě něco dětského či andělského. Hleděl na svět

98

Část

I.

prostýma, nezaujatýma a nekritizujícíma očima umělce, který bral všech­ no, jak to přichází, a všechno pokládal za možný námět pro své hogarthovské kompozice, pokud to však bylo živé. Vycházeli jsme spolu dobře, protože jsme měli shodný názor: já jsem ctil život jako takový, on jej ctil obzvlášť v onom halasném, divokém blá­ zinci přeplněného, šíleného města, které miloval. Jeho oblíbená kultiště byla U n i o n Square a Burleska na Irving P l a c e , čpící potem a lacinými cigáry, hrozící každou chvíli vyhořet nebo se zřítit. Za katedrálu však tu­ ším považoval C o n e y Island. To je jistě jasné každému, kdo viděl jeho obrazy. Celé léto jsem vysedával v jeho ateliéru na Čtrnácté ulici a chodíval s ním na četné večírky, kam byl zván. Tak jsem se obeznámil s N e w Yorkem. A když přišlo září, plul jsem zase do Anglie. Tentokrát jsem cestoval na osobním parníku Manhattan, výstředním a hlučném, jehož stewardi byli samí nacističtí špióni, nenávidící židovské cestující. Plavba to byla drsná. Jednou v noci jsem se podíval dolů do hloubi točitých schůdků a spatřil na kolébavém linoleu druhé třídy asi šestici podnapilých pasažérů ve víru hro­ madné rvačky. A jiné odpoledne, během jedné paralyzující, umělé zábavy, jaké se na atlantických parnících pořádají pro cestující - nejspíš to byly „koňské dostihy" - povstal s divým řevem jeden americký zubař a vyzval francouzského krejčího, aby si to s ním šel rozdat na promenádní palubu. Výzva zůstala oslyšena, ale všichni obchodníci a turisté s chutí sledovali tento delikátnískandál, neboť nikomu na lodi neušlo, že za vším stojíobrovitá dcera jakéhosi prominenta z Washingtonu, D. C. V přístavu Plymouth přelodili na široký vlečný člun ty z nás, kdo směřo­ vali do Londýna, a já jsem opět hleděl na světlezelené anglické pahorky. Přistál jsem s nejhorší rýmou, jaká mě kdy v životě potkala. V přílivu všech těchto zmatečných okolností jsem se vnořil do temné, zlověstné atmosféry Cambridge a zahájil tak svou univerzitní kariéru.

VIII. M o ž n á v á m atmosféra Cambridge nepřipadá ani temná, ani zlověstná. M o ž n á jste tam nebyli jindy než v květnu. Neviděli jste nic jiného než křehké jarní slunce, zpola zahalené mlhami a květy v zahradách za koleje­ mi, usmívající se na levandulové cihly a kamení Trinity College a Koleje sv. Jana, nebo na moji kolej Clare. Jsem třeba ochoten připustit, že někteří by tam mohli žít tři roky, nebo i celý život, v takové imunitě, že by ani nepocítili nasládlou hnilobnou příchuť všeho kolem - ostrý, pronikavý pach rozkladu, který prostupuje vším a vznáší hroznou obžalobu na povrchní mládí, překypující studentskou hlučnost, jež naplňuje tyto starobylé prostory. Pro mě s mou slepou žádosti-

Vláčení

peklem

99

vostí bylo nemožné nevrhnout se do tohoto života, nezakousnout se do prohnilého plodu. Jeho hořká chuť mě neopouští ani po tolika letech. M ů j první rok uplynul velmi rychle. Byl to otupující vír, který začal za zšeřelých, krátkých odpolední anglického podzimu a skončil po krátké sérii dlouhých letních podvečerů na řece. Všechny ty dny a noci byly neromantické a hrozné. Nebyly nic jiného, než co jsem nechtěl. Honil jsem se za vším, co se dalo z života získat, jak se vám zdá, když je vám osmnáct. Potloukal jsem se s partou fešáků v barevných šátcích kolem krku, kteří by celé noci proklábosili v hlučném příšeří „Petty Cury", kdyby nemuseli v určitou dobu domů spát. Zpočátku to byl chaos. Trvalo mi asi dva měsíce, než jsem si našel svou pozici v mlhavém, rozbředlém prostředí, v jehož kalu jsem se měl usadit. M ě l jsem tu kamarády z O a k h a m u . Nejdřív jsme se z ochranných důvodů drželi pohromadě a trávili většinu času střídavě v pokoji někoho z nás, ač Andrew bydlel daleko na okraji, za nemocnicí Addenbrooke. Jezdil jsem k němu na kole tajuplným světem nových budov určených pro chemii. Na konci této cesty mě čekal čaj a St. Louis Blues na klavír. Dickens byl mno­ hem blíž, hned za rohem ode mě. Prošlo se asi dvěma nádvořími Koleje sv. Jana a kus dál přes řeku. Bydlel v takzvané Novostavbě. Jeho pokoj měl okna směrem na řeku. Tam jsme s ním a Andrewem snídávali a házeli kousky chleba kachnám. On přitom vykládal o Pavlovovi a podmíněných reflexech. V průběhu roku jsem se od nich odloučil, zvlášť od Andrewa, který se ten rok ujal jako hvězda v divadle Footlights. Byl skvělý zpěvák. M o j e parta se o zpěv nezajímala, spíš chovala k Footlights a celému jejich stylu jisté po­ hrdání. Vzpomínám si, že jsem se téměř spřátelil s několika vážnými a po­ někud složitými mladíky, kteří se mnou studovali moderní filologii a byli ze stejné koleje, ale nudila mě jejich zdrženlivost. O n i byli zase poněkud šo­ kováni dravostí, s níž jsem oběma rukama rval ze života, co se dalo. V pokoji pode mnou bydlel zavalitý rudolící mladík z Yorku, který byl pacifista. Také on jevil velikou zdrženlivost. Avšak o svátku Příměří se za­ pletl do jakési demonstrace a všichni ragbisté a veslaři po něm házeli vajíč­ ka. Dozvěděl jsem se o tom až z fotografií ve večerníku. A l e stejně bych asi nestál o přátelství s ním - byl příliš mírný a plachý. Když ke mně přišel náš domácí s lamentací na adresu toho nešťastníka, já jsem ho trpělivě poslouchal a nedokázal ho zastavit. Ještě než skončil první rok, popudil jsem domácího já sám víc než kterýkoli jiný nájemník přede mnou a nejspíš i po mně. Někdy po svátku Příměří, kdy jsem už znal dohromady asi dvě stovky lidí, jsem vplul do party, která kolovala kolem spodního pólu cambridge­ ského života. Byli jsme to my, koho bylo nejvíc slyšel při každém večírku na lodič­ kách. Naše adresa zněla Krčma „U Iva". Do „Červené krávy" jsme se probí­ jeli a s bitkou vycházeli ven.

100

Část

I.

Toho roku většina mých přátel stržila nejeden pozdní příchod a s jeho koncem mnozí také vyhazov. Ani si už přesně nepamatuji, kdo všechno to byl - snad až na Juliana. Ten mi vyvstává živě v paměti. Nosil kostěné obroučky a vypadal ne jako Američan, ale jako Francouz, který se snaží vypadat jako A m e r i č a n . Dovedl vyprávět dlouhé, složité historky s ame­ rickým přízvukem, který byl tak nosový, že ani nebyl americký. B y l to vnuk či pravnuk jednoho viktoriánského básníka a žil u toho staříka na ostrově Wight. M ě l pokoj v obrovské králíkárně na Market Hill, která se na konci roku měla bourat, aby na jejím místě přistavěli novou budovu ke koleji Caius. Ale ještě než přišli bourat, Julianovi kamarádi už začali s demolicí ničením té chatrné části, kterou obýval. M a t n ě si vzpomínám na skandál, kdy někdo vyhodil z okna čajník, a ten málem srazil hlavu děkanovi Kings College, který právě šel dole po ulici. Pak tam byl lakonický, zažloutlý kolega z O u n d l e , který jezdil závodním autem. Většinou seděl mlčky a bez hlesu, s oním zvláštním, horečnatým mystickým výrazem rozeného závodníka, zatímco my ostatní jsme klábo­ sili a ječeli. A l e jakmile se dostal k volantu svého auta - což v prvním ročníku nesměl - rázem se proměnil ve zvláštní poloduchovní bytost, po­ sedlou podivným životem z jiného, děsivého světa. Zákaz jezdit autem ho samozřejmě nedokázal zadržet. Čas od času zmizel. Pak se vracíval re­ lativně šťastný, posadil se a hrál poker s každým, kdo ho vyzval. Tuším že byl nakonec dočista vyhozen kvůli jedné své divoké expedici, která skončila jízdou po serpentinách pěší stezky na útesu v Bournemouth. Ale proč chtít vykopávat tuto dávnou scenérii a rekonstruovat své men­ tální Pompeje po tolika letech, které je přikryly? Má v ů b e c cenu připojovat onu zjevnou poznámku, že tím vším jsem ve své duši udusal poslední zbytky duchovního života a vší silou se snažil rozbít a zatemnit obraz božské svobody, který mi B ů h vtiskl? Každým nervem a každou žilou své bytosti jsem usiloval o zotročení v poutech své vlastní nesnesitelné nechutnosti. Na tomto snažení není nic nového ani překvapujícího. Lidé si však neuvě­ domují jednu věc, že to znamená křižovat Krista: to on umírá znovu a znovu v těch, kdo byli stvořeni k tomu, aby měli podíl na radosti a svobodě jeho milosti, a kteří ho zapírají. V listopadu zemřela teta M a u d . Udělal jsem si cestu do Londýna a Ealingu na pohřeb. Bylo pochmurné odpoledne, deštivé a potemnělé jako noc. Všude svíti­ li. Jeden z těch krátkých temných, mlhavých dnů na počátku anglické zimy. Strýc Ben seděl na vozíčku, zdrcený a vyhublý, na temeni černou čepič­ ku, a tentokrát skutečně vypadal jako duch. Jako by ztratil schopnost řeči, hleděl kolem sebe s prázdnou nechápavostí, jako by celá pohřební scéna byla nečekanou urážkou jeho inteligence. Proč se mu všichni snaží namlu­ vit, že je M a u d mrtvá? Svěřili útlé tělo mého viktoriánského anděla ealingské prsti a s ní pohřbili

Vláčení

peklem

101

mé dětství. Nejasně a polovědomě jsem to vnímal a byl jsem zděšen. To ona v jistém smyslu bděla nad dny mé nevinnosti. Ted jsem je viděl po­ hřbené spolu s n i v zemi. Také Anglie, jak jsem ji vnímal jasným zrakem její prostoty, pro mě v této chvíli umřela. Ztratil jsem víru v úhledné venkovské kostelíky, tiché vesnič­ ky, jilmy při obecní louce, kde bílí hráči kriketu čekali, až si nadhazovač rozvážně vyměří za brankou rozběh. Velká bělostná oblaka plující nad Sussexem, zvonem očarované věže starobylých měst, zákoutí katedrál se skupinami stromů, fary s krákajícími vranami - nic z toho už mi nepatřilo, neboťjsem všechno ztratil. Křehká pavučina kouzelných asociací se protrh­ la, vítr ji rozvál a já se propadl skrz povrch staré Anglie do pekla, prázdnoty a hrůzy, jež si žárlivě střežila ve svém lakotném srdci - Londýně. Tenkrát jsem viděl své anglické příbuzné naposled. Jel jsem posledním vlakem do Cambridge, usnul jsem vyčerpáním, pro­ budil se až v Ely a musel se vracet zpátky, takže jsem dorazil dlouho po půlnoci. Dotklo se mě, že jsem dostal zákaz vycházek, podle mě nezaslou­ ženě. Byl to první ze dvou trestů, které jsem toho roku utržil. M á m jít postupně ve sledu roku až k vrcholu zimní tmy a probouzet nečisté duchy pod stromy v zadních traktech, za novým objektem koleje Clare a v některých pokojích na Chesterton Road? Když začínalo jaro, učil jsem se veslovat na čtvrté lodi Clare a málem mě to zničilo. Ale protože jsme se to měli naučit, alespoň těch pár týdnů jsem vstával brzy, chodil v koleji na snídani a usínal bez nočních závratí. M l h a v ě si vzpomínám, že v těch dnech trochu svítilo slunce. Dopadalo starodávnými okny pracovny profesora Bullougha v koleji Caius. Byla to velká, příjemná místnost, lemovaná knihami, s výhledem na dvě travnaté plochy, ale pod úrovní trávníku, takže jste museli sejít po několika schodech dolů. Jeho pracovna byla tuším také dvouúrovňová a v rohu měl vysoký středověký pulpit. Za ním profesor stával, vysoký, štíhlý, šedovlasý, poněkud asketický učenec, a poklidně nám překládal Danta. Asi desítka studentů obojího pohlaví seděla kolem na židlích a sledovala text v italštině. V zimním semestru jsme začali číst Peklo a postupovali velmi pomalu, každý den jeden Zpěv. Dante a Vergilius pronikali do ledového srdce pekla, kde trojhlavý ďábel požíral největší zrádce a vylezl až do poklidného moře na úpatí hory o sedmi kruzích, což byl Očistec. A nyní v období křesťan­ ského postu, který jsem zachovával beze vší zásluhy a bez důvodu, jen kvůli tomu sportu, který jsem nenáviděl, protože mi nešel, v tomto období jsme postupovali z jednoho očistcového kruhu do druhého. M y s l í m , že největší dobrodiní, jaké mi Cambridge prokázala, bylo se­ známení s jasným a mocným géniem tohoto největšího katolického bás­ níka - největšího co do osobnosti, ač ne v dokonalosti či svatosti. Pro jeho génia jsem byl ochoten přijmout všechno, co říkal o takových v ě c e c h jako očistec a peklo, alespoň dočasně, pokud jsem měl jeho knihu před očima,

102

Část

I.

a způsobem jemu vlastním. Už to byla velká v ě c . Asi by se nedalo čekat, že si některé jeho myšlenky vezmu k srdci, po mravní stránce, neboť jsem je vnímal spíše esteticky. N e , zdá se mi, že jsem byl obrněn a uzavřen ve svém vlastním pomýleném a slepém já pod sedmi neprůchodnými vrstvami, hlav­ ními hříchy, které mohou spálit jen očistcové ohně, nebo ohně Boží lásky (což je přibližně totéž). N y n í jsem však měl svobodu uchovat se před nápo­ rem těchto plamenů pouhým odvrácením vůle od nich: ta byla už dávno trvale a navykle odvrácena a imunní. Udělal jsem všechno pro to, aby se mého srdce nemohla dotknout láska, a neproniknutelně jsem je obrnil, jak jsem doufal, ve svém vlastním nedobytném sobectví. A l e zároveň jsem dokázal poslouchat, s radostí a určitým napětím, jak pomalu a majestátně pokračuje sled mýtů a symbolů, jimiž Dante stavěl básnickou syntézu scholastické filosofie a teologie. A třebaže v mé mysli, příliš obhroublé a líné, aby mohla přijmout něco tak čistého, nezakořenila ani jedna jeho myšlenka, zůstala ve mně přece jen jistá ozbrojená neutra­ lita vůči všem těmto dogmatům a toleroval jsem je jako celek neurčitým a o b e c n ý m způsobem, neboť byla nutná k pochopení básně. Vidím, že i to byla určitá milost: největší milost v pozitivním smyslu, jakou jsem v Cambridge dostal. Ostatní byly negativní. Byly tu jen milosti v tom smyslu, že Bůh mi ve svém milosrdenství dovoloval vzdálit se co nejvíc od jeho lásky, ale záro­ veň připravoval konfrontaci na konci mého letu, na dně propasti, až budu mít za to, že jsem od něho už nejdál. Si ascendero in coelum, tu Ulic es. Si descendero in infernum, ades.5 Neboť v mé největší bídě se chystal do mé duše vlít tolik světla, abych nahlédl svou ubohost a připustil, že je to moje vlastní vina a moje dílo. Za své hříchy jsem byl vždycky trestán jimi samotnými a měl jsem uvidět, alespoň matně, že jsem takto trestán a spa­ lován plameny vlastního pekla, že se rozkládám v pekle mé vlastní zka­ žené vůle, až jsem konečně musel pod tíhou své vlastní bídy svou vůli opustit. Už dřív jsem cosi takového poznal: ale nebylo to nic ve srovnání s hoř­ kostí, jež mě ten rok v Cambridge začala naplňovat. P o u h é pochopení vlastní bídy není záchrana: může to být příležitost k záchraně, anebo brána do hlubší pekelné jámy, a já jsem mohl jít ještě dál, než jsem si myslel. A l e v této chvíli jsem si aspoň uvědomil, kde jsem, a začal jsem se pokoušet vybřednout. Někteří si myslí, že Prozřetelnost jednala velmi podivně a krutě, když mi dovolila zvolit si ke spáse duše ten prostředek, který jsem si zvolil. A l e Prozřetelnost, to jest Boží láska, se velmi moudře odvrací od lidské svévole a nechává svévolníky napospas jejich vlastním výmyslům po celou dobu,

5

Pozn. překl.: „Vystoupím-li na nebesa, ty jsi tam. Sestoupím-li do hlubiny, jsi tam."

Vláčení

peklem

103

kdy si chtějí řídit své v ě c i , a ukazuje jim, do jakých hloubek marnosti a smutku je může vtáhnout jejich vlastní nemohoucnost. Veškerá ironie a krutost této situace pochází ne od Prozřetelnosti, ale od ďábla, který měl za to, že Bohu odlákává mou bídnou, hloupou a lhostej­ nou duši. Já jsem si tehdy začal půjčovat z velké obnovené knihovny U n i e všechny knihy od Freuda, Junga a Adlera a studovat se vší trpělivostí a pílí, jakou mi mé flámování dovolovalo, záhady potlačeného sexuálního pudu, komple­ xů, introverze a extroverze a podobné v ě c i . J á , jehož hlavníobtíž spočívala v tom, že má duše a všechny její schopnosti spěly vniveč, protože nic ne­ dokázalo uvést pod kontrolu mé choutky - a ty se rozlévaly do chaotické vzpoury nezřízené vášně - já jsem tedy dospěl k názoru, že příčinou mého zbídačení je potlačení sexuálního pudu! A aby nesnes itelnost celé věci byla ještě důmyslnější, jsem si vymyslel, že největším hříchem světa je intro­ verze, a ve snaze stát se extrovertem jsem se pustil do soustavné reflexe a zkoumání všech svých reakcí. Analyzoval jsem své e m o c e a reakce tak intenzivně, že se ze mě nemohlo stát nic jiného, než co jsem nechtěl introvert. D e n n ě jsem četl Freuda a pokládal se za velmi osvíceného a vědecky myslícího člověka, zatímco jsem ve skutečnosti byl asi tak vědecky myslící jako stará babka, která tajně hledí do okultních knih a snaží se vyčíst svou budoucnost či vypátrat ji z ruky. N e v í m , jestli jsem někdy dospěl tak dale­ ko, že na mě čekala polstrovaná cela, ale pokud bych se tenkrát zbláznil, měla by to na svědomí především psychoanalýza. Mezitím jsem dostal několik dopisů od svého poručníka. Byly tvrdé a stále tvrdší, až jsem někdy v březnu či dubnu dostal úsečnou výzvu, abych přijel do Londýna. Musel jsem čekat celou věčnost v čekárně, kde jsem listoval v dva roky starém Punchi. Nejspíš to byl uvážený plán, jak mi podkopat sebevědomí, nechat mě o samotě v nevlídné, chmurné místnosti s těmito nudnými časo­ pisy. Konečně asi za hodinu a půl jsem byl vyzván, abych vyšel po úzkých schodech nahoru do ordinace. Podlaha byla navoskovaná a já jsem znovu pocítil vratkost a byl jsem rád, že jsem se šťastně dostal k židli u stolku, aniž jsem si polámal nohy. S uhlazeným a zdrcujícím chladem, který v sobě nesl jemný odstín pohr­ dání, mi Tom nabídl cigaretu. Tím chtěl naznačit, že ji budu potřebovat. Samozřejmě jsem ji proto odmítl. N i c m é n ě následujících patnáct minut patřilo k těm nejtěžším a nejnepříjemnějším, jaké jsem kdy prožil : ne snad pro to, co mi řekl, neboť se mnou nejednal s hněvem, ba ani nelaskavě. Vlastně si ani nevzpomínám, co říkal. Nejhůř jsem nesl, když mě zcela přímo a chladně požádal, abych mu vy­ světlil své chování, a nechal mě se před ním svíjet. Neboť když jsem měl

704

Část

I.

podat jakési pozitivní vysvětleníči obhajobu tak nezměrné hlouposti a trap­ nosti a ospravedlnit, že rozumný tvor může žít takovým způsobem, najed­ nou přede mnou vyvstala veškerá špatnost a prázdnota m ý c h činů a jazyk mi odmítl sloužit. M u m l a l jsem cosi o tom, že jsem „udělal c h y b u " a „ n e ­ chtěl jsem se nikoho dotknout", ale znělo to hloupě a nepřesvědčivě. Byl jsem tedy velmi rád, když jsem se octl venku, a hned na ulici jsem vykouřil několik cigaret. Plynuly měsíce a vůbec nic se nezměnilo. Po velikonočních prázdni­ nách si mě zavolal tutor, abych mu vysvětlil, proč nechodím skoro na žádné přednášky, a ještě další v ě c i . Tentokrát jsem se už necítil tak trapně. Co se týče zkoušek, jež se blížily, měl jsem dělat první bakalářské z moderních jazyků - francouzštiny a italštiny - a zdálo se mi, že je složím. Také jsem je složil, na dvojku v obou případech. Výsledky mi telegrafoval jeden z m ý c h přátel, když už jsem jel lodí do Ameriky. Byla to desetidenní cesta z Londý­ na. Jeli jsme Doverskou úžinou, slunce zářilo na bílé útesy a do plic mi vstupoval čerstvý vzduch. M ě l jsem v plánu se na příští rok vrátit a už jsem měl slíbený pokoj na Starém nádvoří koleje Clare, přímo nad bránou, která vedla na most. M ě l bych býval výhled do zahrady rektora. A l e uváží-li se, co jsem byl za stu­ denta, asi jsem si přál to nejnevhodnější místo: octl bych se přímo mezi rektorem a hlavním tutorem. Ale já jsem se jako člen univerzity do C a m ­ bridge už nikdy nevrátil. Toho léta mi Tom poslal do N e w Yorku dopis s radou, abych se raději vzdal myšlenky na britské diplomatické služby a připustil, že za těchto okolností mi Cambridge už není k ničemu. Vrátit se tam by byla ztráta času a peněz. Pokládal by za rozumné, kdybych zůstal v Americe. Netrvalo ani pět minut a dospěl jsem k souhlasu s ním. N e v í m , jestli to byl čistě subjektivní dojem, ale připadalo mi, že Evropa má v sobě jakýsi jed, něco, co mě vrhá do zkázy. Už z pouhého pomyšlení mi bylo zle a pociťoval jsem odpor. Co to bylo? Jakási mravní plíseň, jejíž spory poletovaly vlhkým vzdu­ c h e m , v mlhavé a poloosvětlené temnotě? Myšlenka, že už nemusím zpátky do těch vlhkých a páchnoucích mlh mě naplňovala nesmírnou úlevou, která vyrovnávala trpkost mé zraněné pýchy i stud za relativní neúspěch. Sice jsem se už nemusel vrátit, ale měl jsem ještě zajet zpátky, abych se zaregistroval do kvóty a mohl přijet do Ameriky natrvalo, protože jsem zatím byl doma jen na dočasné vízum. A l e to nevadilo. Pocit, že už v Anglii nezůstanu, byl další osvobození. Z n o v u si kladu otázku, není-li to vesměs subjektivní dojem - možná ano. N e c h c i vinit celou Anglii z úpadku, který jsem zjistil v její určité části. Ani nedávám vinu celému národu, jako by jen Anglie byla infikována tou nasládlou, odpornou nemocí duše, která se prožírala celou Evropou, přede­ vším na nejvyšších místech.

Vláčen!

peklem

Dřív jsem to neznal ani neviděl v Anglii těch prvních dnů, kdy jsem byl dítě, procházel se nevinnou krajinou a hleděl na staré vesnické koste­ líky, četl Dickensovy romány a chodil s tetou a bratranci na pikniky k po­ tůčkům. Co se to stalo s touto zemí, se všemi těmi lidmi? Proč tu bylo tolik prázd­ noty? Především proč ta chlubná sláva univerzitních fotbalových špiček, ragbistů, hráčů kriketu, veslařů, střelců a pijáků v hospodě „U Iva", nemo­ torných tanečníků v Rendezvous - proč ta trapná hlučná póza, prázdná a směšná? Zdálo se mi, že Cambridge, a do jisté míry i celá Anglie s úpor­ ným, záměrným, v ě d o m ý m a v některých případech snad i hrdinným úsi­ lím předstírá, že žije. A dalo to práci. Byla to ohromná a složitá šaráda, s nákladnými, důmyslnými kostýmy a kulisami a sadou nevhodných písní, leč se žalostně nudným výsledkem, neboť většina zúčastněných už byla mravně mrtvá, udušená výpary žlutého čaje, pachem hospod a pivnic, plísní na stěnách Oxfordu a Cambridge. M l u v í m o tom, na co si pamatuji. Možná, že válka, která z vyrostla z těchto kořenů, způsobila jakousi změnu k lepšímu. U těch, kdo v sobě měli jen tuto prázdnotu, všechno, co museli dělat a strpět během války, bezpochyby tuto prázdnotu naplnilo něčím silnějším a odolnějším než jejich pýcha, pokud je to naprosto nezničilo. Když jsem byl asi rok pryč z Cambridge, doslechl jsem se, co se stalo jednomu z mých známých. M i k e byl svalnatý, červenolící, hlučný mladík, který pocházel odněkud z W a l e s u a patřil k partě, s kterou jsem v Cambridge býval dnem i nocí. Byl samý smích a dobrosrdečný pokřik. Ve svých tišších okamžicích se pouštěl do dlouhých a složitých sentencí o životě. Ale typičtější pro něj bylo, že s oblibou prorážel pěstí okna. Byl to hlučný a rázný typ, veselá kopa. Ohromný jedlík a piják. Běhal za děvčaty s nezměrnou vášnivostí a energií. S úspěchem se zaplétal do pěkné řádky nepříjemností. Tak to bylo, když jsem odjížděl z Cambridge. Příští rok jsem se dozvěděl, jak skončil. Vrátný nebo někdo takový přišel do sprch v suterénu Starého dvora v Clare a našel Mika, jak visí na provaze přehozeném přes potrubí, bodrá tvář zčernalá v dusivé křeči. Oběsil se. Evropa, kterou jsem v pozdním listopadu roku 1934 nadobro opouštěl, byla smutný a neklidný světadíl, plný zlověstných znamení. Jistě byli mnozí, kteří říkali: „Válka nebude..." A l e Hitler už byl v N ě ­ mecku nějakou dobu u moci a v létě všechny newyorské večerníky náhle naplnila zpráva o Dollfussově zavraždění v Rakousku a o kumulaci ital­ ských vojsk na rakouských hranicích. Ten večer jsem byl zase na C o n e y Islandu u Reginalda Marshe a procházel se v záplavě světel a hluku, pil slabé ledové pivo, jedl párky s hořčicí a říkal si, co když brzo budu muset někam do armády a možná zemřu.

106

Část

I.

Poprvé jsem pocítil v útrobách chladnou ocel strachu z války. M n o h e m víc však mělo přijít. B y l teprve rok 1934. Tehdy v listopadu, kdy jsem navždycky odjížděl z Anglie, lodtiše vyplula z vod nočního Southamptonu a země, která zůstávala za m n o u , se zdála ztichlá tichem před bouří. Byla to země uzavřená a zamotaná do hustých vrstev mlhy a temnoty a všichni se ukrývali za silnými zdmi svých domovů v o č e k á v á n í prvního hřmění, kdy nacisté nastartují motory tisíců letadel. M o ž n á netušili, že na to čekají. M o ž n á mysleli, že za úvahu nestojí nic lepšího než svatba prince Jiřího a princezny Mariny, která se konala den předtím. Také já jsem spíše myslel na některé lidi, které jsem opouštěl, než na politickou atmosféru té chvíle. A přece tuto atmosféru nebylo možné ignorovat. Viděl jsem dost věcí, skutků a choutek, právem zasluhujících tuny bomb, které se měly spustit na svět v miliónech. Věděl jsem tenkrát, že moje vlastní hříchy stačí ke zničení celé Anglie a Německa? Ještě nikdy nikdo nevynalezl bombu tak mocnou jako jediný smrtelný hřích - a přece hřích nemá pozitivní m o c , jen negaci, jen ničení: možná proto je tak destruktivní - on sám není nic, a přece kde je, tam nezůstane kámen na kameni, jen prázdné mravní vakuum. Jedině nekonečné Boží milosrdenství a láska nám brání, a b y c h o m se sami neroztrhali na kusy a už dávno nezničili celé jeho stvoření. Lidé si myslí, že je svým způsobem důkaz, že milosrdný Bůh neexistuje, když máme tolik válek. Naopak, uvažte, jak přes všechna staletí hříchu, chamti­ vosti, chtíče, krutosti, nenávisti, lakoty, útisku a bezpráví, množících se a pěstovaných ve svobodné vůli lidí, se lidstvo stále znovu může vzpamato­ vávat, stále z něj vzcházejí muži a ženy, kteří přemáhají zlo dobrem, nená­ vist láskou, chamtivost dobročinností, chtíč a krutost svatostí. Jak by to bylo možné bez milosrdné lásky Boha, který na nás vylévá svou milost? M ů ž e být pochyb o tom, odkud pocházejí války a odkud mír, když děti tohoto světa, které ze svých mírových konferencí vylučují Boha, nedokáží nic jiného, než přivodit tím větší a větší války, čím v í c mluví o míru? Je třeba jen otevřít oči a podívat se kolem sebe a uvidíme, co světu způ­ sobují a způsobily naše hříchy. Ale my nevidíme. Jsme ti, komu Boží pro­ roci říkávali: „Poslouchejte a nechápejte, dívejte se a nepoznávejte." N e n í květiny, jež se rozvíjí, semena, jež padá do země, pšeničného kla­ su, jenž se kývá na konci stébla ve větru, které by nehlásaly světu velikost a milosrdenství Boží. N e n í skutku lásky či štědrosti, není vykonané oběti, slova pokoje a mír­ nosti, není vyslovené dětské modlitby, která by nezpívala chválu Bohu před jeho trůnem a v očích lidí, před jejich tváří. Jak se může stát, že po tisíc generací vrahů počínaje od Kaina, našeho temného, krvelačného předka, stále někteří z nás mohou být světci? Tichost, skrytost a mírnost těch opravdu dobrých lidí na světě hlásají Boží slávu.

Vláčení

peklem

107

Všechny tyto v ě c i , všichni tvorové, každé jemné hnutí, každý uspořá­ daný skutek lidské vůle jsou k nám posílány jako Boží proroci. Ale pro naši zatvrzelost k nám přicházejí, jen aby nás ještě v í c e zaslepily. „Zaslep srdce tohoto lidu, jejich sluch zatvrď, zavři jim o č i , aby očima neviděli, ušima neslyšeli, srdcem nepochopili a neobrátili se, a já jsem je neuzdravil." Odmítáme slyšet milión různých hlasů, jimiž k nám Bůh promlouvá, a každé odmítnutí nás ještě víc zatvrzuje proti jeho milosti - a přece k nám dál mluví, a my říkáme, že je nemilosrdný! „ A l e Pán jedná trpělivě pro vaše dobro, nechce aby někdo zahynul, ale aby se všichni pokáním obrátili." Matko Boží, jak často jsi v minulých staletích sestupovala k nám, pro­ mlouvala k nám na našich horách, v hájích a na návrších, upozorňovala nás na to, co na nás přijde, a my jsme tě neslyšeli. Jak dlouho ještě budeme hluší k tvému hlasu, jak dlouho budeme nastavovat hlavy chřtánu pekla, které nás děsí? Paní, když jsem oné noci opouštěl Ostrov, který kdysi býval tvou Anglií, tvá láska mě provázela, ač jsem to nevěděl a nedokázal si to uvědomit. Ale byla to tvá láska a tvá přímluva za mě před B o h e m , jež připravovala moře před mou lodí, otevírala mi cestu do nové země. Nevěděl jsem s jistotou, kam jedu, a netušil jsem, co budu dělat, až přijedu do N e w Yorku. Ale tys viděla dál a jasněji než já a rozprostírala jsi moře před mou lodí. Jeho trasa mě vedla přes širé vody na místo, o němž se mi nikdy nesnilo a které jsi už tehdy připravovala jako mé útočiště, můj útulek a můj domov. A když jsem se domníval, že není Bůh a není láska ani milosrdenství, tys mě celou dobu vedla do hloubi jeho lásky a jeho milosr­ denství a zavedla jsi mě, aniž jsem to tušil, do d o m u , který mě skryl v tajem­ ství Boží tváře. Slavná Matko Boží, jak bych ti mohl kdy nedůvěřovat, či tvému B o h u , před jehož trůnem jsi ty, neodolatelná přímluvkyně? Jak bych mohl odvrátit pohled od tvých rukou, tvé tváře a od tvých očí? M o h l bych pohledět jinam než do tváře tvé lásky a tam hledat pravou radu, tam poznat svou cestu ve všech dnech a ve všech okamžicích svého života? Tak jako jsi jednala se mnou, Paní, jednej i s milióny mých bratří, kteří žijí ve stejné bídě, jakou jsem tehdy znal já: veď je navzdory jim samým a řiď je svým nesmírným vlivem, svatá Královno duší, útočiště hříšníků, a přiveď je k tvému Kristu tou cestou, kterou jsi přivedla mě. Illos tuos miséricordes oculos ad nos converte, et jesum, benedictum fructum ventris tu i, nobis Ostende.^ Ukaž nám svého Krista, Paní, po tomto našem exilu, ano: ale ukaž nám ho i nyní, ukaž nám ho zde, dokud jsme ještě poutníky. 6

Pozn. překl.: „Obrať k nám své milosrdné oči a Ježíše, požehnaný plod života tvého nám ukaž."

KAPITOLA ČTVRTÁ

DĚTI NA TRŽIŠTI

M ě l jsem před sebou dalekou cestu. M ě l jsem překonat víc než jen Atlan­ tik. Snad ani Styx, pouhá řeka, se nezdá tak nepřekonatelně široká. N e n í to šířka, jež ztěžuje přeplutí, zvlášť když se chcete dostat ven z pekla, ne do něj. A tak tentokrát, ačkoli jsem z Evropy vyvázl, zůstal jsem v pekle. Ne že bych se málo snažil v e n . Byla to bouřlivá cesta. Kdykoli se dalo, procházel jsem se po prostor­ ných prázdných palubách, s potůčky stékajícívodnítříště. Nebo jsem vyšel na příď, odkud bylo vidět, jak se lodní kýl vrhá střemhlav do vln, které se na nás vršily jako hory. Visel jsem na zábradlí a loď se nakláněla a nořila do zmáčené oblohy a moře pod námi utíkalo. Každá vzpěra a přepážka sténala a naříkala. Když jsme přijeli ke Grand Banks, moře se uklidnilo a začal padat sníh. Ležel na ztichlých palubách, které se bělaly ve večerní tmě. Pro pokoj, který sníh přinesl, jsem si představoval, že ve mně moje nové myšlenky rodí vnitřní mír. Pravda je, že jsem se octl v konverzi. Nebyla to ta pravá konverze, ale byla to konverze. M o ž n á menší zlo. O tom příliš nepochybuji. Ale přesto nešlo o žádné velké dobro. Stával jsem se komunistou. Když se to tak řekne, zní to jako věta: „ N e c h á v a l jsem si narůst knír." Jenže já jsem ještě knír mít nemohl. Nebo jsem se ani neodvažoval o takový pokus. A můj komunismus byl asi tak zralý jako můj obličej - jako ten kyselý, zmatený anglický obličej na mé imigrační legitimaci. Přesto mohu říci, že to byl ten nejupřímnější a nejúplnější krok k mravní konverzi, ja­ kého jsem byl tenkrát schopen, s tím, co mi v té chvíli bylo jasné a po čem jsem toužil. Přihodilo se mi mnoho v ě c í od doby, co jsem opustil relativní izolaci O a k h a m u a ve vší svobodě se vypravil za všemi svými choutkami ve světě. Přišel čas velkého přehodnocení. Nedalo se vyhnout pravdě. Pociťoval jsem nesmírnou bídu a bylo jasné, že můj podivný, vágní a sobecký hédonismus je dost špatná v ě c . Nebylo ani třeba příliš reflektovat ten rok strávený v Cambridgi, abych zjistil, že mé sny o fantastických rozkoších a radovánkách byly hloupé a ab­ surdní a že všechno, po čem jsem sáhl, se mi v rukou rozpadlo na popel. N a v í c i já sám jsem se vybarvil jako nadmíru nepříjemný člověk - marnivý,

Děti

na

tržišti

109

samolibý, rozbředlý, slabý, nerozhodný, neukázněný, smyslný, obscénní a pyšný. Byl jsem ubožák. I pohled na vlastní tvář v zrcadle mě znechucoval. Když jsem se začal sám sebe ptát na důvody těchto skutečností, byla už půda připravená. Mysl už stála jakoby před otevřenými dveřmi mého du­ chovního vězení. Asi před čtyřmi lety jsem si poprvé přečetl Komunistický manifest a nikdy jsem na něj úplně nezapomněl. Jednou o vánočních prázd­ ninách ve Štrasburku jsem se dostal k nějakým knihám o sovětském Rusku, jak se ve všech továrnách pracovalo přesčas a všichni bývalí mužici s širo­ kými úsměvy na tváři a ratolestmi v rukou vítali ruské aviatiky při jejich návratu z polárních expedic. Pak jsem často chodil na ruské filmy, které byly technicky dost dobré, ač možná méně dobré, než jsem tenkrát soudil ve svém úsilí vidět je kladně. A konečně jsem choval v mysli mýtus o tom, že sovětské Rusko je příte­ lem všeho umění a jediné místo, kde uprostřed světa buržoazní ošklivosti nachází pravé umění své útočiště. Těžko zjistit, jak jsem na tenhle nápad přišel, a ještě větší záhada je, že jsem se ho tak dlouho dokázal držet, vezmeme-li v úvahu všechny ty obecně známé fotografie Rudého náměstí s gi­ gantickými obrázky Stalina, visícími na zdech nejšerednějších staveb s v ě t a ani nemluvě o projektovaném monstrózním Leninově pomníku, velehoře sochařského kýče, na jejímž vršku stojí Tatíček komunismu s napřaženou rukou. Když jsem pak v létě přijel do N e w Yorku, objevil jsem v ateliérech svých přátel ležet Nové masy. Nutno říci, že mnozí, s nimiž jsem se stýkal, byli buď členy strany, nebo v blízkém okruhu. Když tedy nastal čas mého duchovního bilancování, bylo přirozené, že jsem svou duchovní situaci promítl do sféry ekonomických dějin a třídních bojů. Jinými slovy, došel jsem k závěru, že za svůj neradostný stav nenesu vinu já sám, ale společnost, ve které žiju. Přemýšlel jsem o tom, jaký jsem, jaký jsem byl v Cambridgi a co jsem se sebou udělal, a jasně jsem uviděl, že jsem produkt své doby, své společ­ nosti a své třídy. Výplod sobectví a neodpovědnosti materialistického stole­ tí, v němž jsem žil. Neviděl jsem však, že můj věk a sociální vrstva hraje v tomto ději jen akcidentální roli. Dodávaly mému egoismu, pýše a dalším hříchům zvláštní charakter vratké a povýšené lehkomyslnosti, typické pro toto století. Tak to vypadalo na povrchu. Uvnitř však šlo stále o stejnou v ě c : chtivost, smilstvo, sebelásku - tři složky utvářející hustý, zahnívající pod­ rost, technicky zvaný „svět", týkající se každého věku a každé vrstvy. „ P o k u d někdo miluje svět, nemá v sobě Otcovu lásku. Neboť ve světě je žádost těla a žádost očí a pýcha života." To znamená, že všichni, kdo žijí jenom podle svých pěti smyslů a nehledají nic mimo uspokojení svých při­ rozených tužeb - kvůli rozkoši, slávě a moci, sami se oddělují od lásky, která je principem vší duchovní vitality a všeho štěstí, protože jen ona nás zachraňuje z holé pustoty našeho vlastního ohavného sobectví.

770

Část

I.

Je pravda, že materialistická společnost, takzvaná kultura, která se vy­ vinula za neduživého milosrdenství kapitalismu, dosáhla patrně nejzazší meze tohoto tíhnutí ke světu. A nikde, jen snad v analogické společnosti pohanského Říma, nikdy tolik nekvetly tak laciné, ubohé a nechutné roz­ koše a marnosti jako v kapitalistickém světě, v němž se podporuje a živí každé zlo proto, aby vyneslo peníze. Žijeme ve společnosti, jejíž jedinou taktikou je vzrušit každý nerv v těle a udržet jej v nejvyšším stupni ne­ přirozeného napětí, eskalovat na doraz každou lidskou touhu a vytvořit co nejvíce nových tužeb a umělých vášní, aby se mohly uspokojovat výrobky našich továren, produkcí tiskáren, filmových studií a podobně. Jako syn malíře jsem se už narodil nepřítelem všeho, co by mohlo zjevně nést název „buržoazní". N y n í jen bylo třeba obléci tuto averzi do pojmů ekonomiky a rozšířit ji, aby obsáhla ještě víc plochy než předtím - totiž aby zahrnovala všechno, co by se dalo označit za polofašistické, jako třeba D. H. Lawrence a m n o z í d a l š í u m ě l c i , kteří se pokládali za rebely, aniž jimi fakticky byli. Tak jsem měl hned nové náboženství po ruce k okamžitému použití. Bylo to snadné a praktické n á b o ž e n s t v í - možná až příliš snadné. U č i l o m ě , že veškeré zlo ve světě je produkt kapitalismu. Jediné, co je tedy třeba, abychom se zla zbavili, je svrhnout kapitalismus. A to nebude tak těžké, protože kapitalismus sám v sobě nese semena svého vlastního zániku (a to je naprosto zřejmá pravda, kterou se nikdo nebude snažit popírat, ani ti nejhloupějšízastánci přítomného systému, neboť naše války jsou v t é t o věci až příliš výmluvné). Aktivní a osvícená menšina - rozumí se že složená z nejinteligentnějších a nejnosnějších složek společnosti - má dvojí úkol: uvědomit utlačovanou třídu, proletariat, o jeho vlastní moci a poslání bu­ doucích vlastníků výrobních prostředků, dále „nahlodávat zevnitř" a všemi prostředky získat m o c . Určité násilí bude patrně nutné, ale jen vzhledem k nevyhnutelné reakci kapitalismu, který fašistickými metodami usiluje o to, aby si udržel proletariat v područí. Za všechno nepříjemné tedy může kapitalismus, i za násilnost revoluce. Ted už revoluce učinila první úspěšný krok v Rusku. Tam už je ustavená diktatura proletariátu. Ta se musí rozšířit do celého světa, než bude možno říci, že revoluce zvítězila. Než se to stane, než bude kapitalismus zcela svržen, je tu tento dočasný mezistav, diktatura proletariátu. N ě c o jako strážce revoluce, ochránce nové, beztřídní společnosti po dobu, kdy je v menšině. Jakmile však osvícenými metodami dosáhneme toho, že se občané nového, beztřídního světa odnaučí chamtivosti, pak odumřou poslední stopy „státu" a nastane nový svět, nový zlatý věk, v němž bude všechen majetek společný, tedy alespoň všechen kapitálový majetek, půda, výrobní prostředky a po­ dobně, a nikdo už je nebude chtít uchvátit pro sebe: takže už nebude chu­ doba, nebudou války, nebude bída, nebude hlad, nebude násilí. Všichni budou šťastní. Nikdo nebude muset dřít. Všichni si budou přátelsky vyměňo-

Děti

na

tržišti

111

vat manželky, kdykoli se jim zachce. Jejich potomstvo bude ve velkých, lesklých inkubátorech vychovávat ne stát, ten už nebude, ale ona velká krásná neznámá, ona úžasná, rozkošná veličina zvaná „Beztřídní společ­ nost". M y s l í m , že ani já jsem tenkrát nebyl schopen spolknout to sousto o ko­ nečném blahobytu, který přijde po odumření státu - naivnější a mnohem primitivnější legenda než indiánská „blažená loviště". Prostě jsem asi před­ pokládal, že správní lidé se ve správný čas chopí díla. V této chvíli bylo třeba svrhnout kapitalismus. Komunismus mi tak imponoval proto, že mi chyběla logika, takže jsem nedokázal rozlišit realitu zla, které c h c e komunismus překonat, i platnost jeho diagnózy a navrženou nápravu. Jistě není pochyb, že moderní společnost je v úděsném stavu a že války, hospodářské krize, chudinské čtvrti a jiné zlo jsou v zásadě plody nespra­ vedlivého společenského systému, který je třeba reformovat, očistit, nebo nahradit. A l e když se ty mýlíš, znamená to, že já mám pravdu? Když ty jsi špatný, dokazuje to, že já jsem dobrý? Hlavní slabina komunismu je v tom, že komunismus je sám o sobě jen další odrůda téhož materialismu, který je pramenem a kořenem všeho zla, které tak jasně vidí. Evidentně komunis­ mus není nic jiného než další produkt krize kapitalismu. Jako by byl posklá­ dán z trosek téže ideologie, která v devatenáctém století vložila svou širo­ kou, amorfní intelektuální strukturu do základů kapitalismu. N e c h á p u , jak někdo, kdo se domnívá, že ví něco o historii, může být tak naivní, že by si myslel, že po všech staletích prohnilých a nedokonalých sociálních systémů se z nich jednou vyvine něco dokonalého a čistého dobro ze zla, neměnné, stálé a věčné z nestálého a proměnlivého, spraved­ livé z nespravedlivého. Ale možná je revoluce kontradikcí evoluce a může znamenat nahrazení nespravedlnosti spravedlností, zla dobrem. A l e pak je stejně naivní předpokládat, že by členové téhož lidského rodu, aniž by změnili cokoli kromě názoru, mohli najednou otočit o stoosmdesát stupňů a vytvořit dokonalou společnost, když nikdy v minulosti nedovedli nic ji­ ného než nedokonalosti, v nejlepším případě tenký stín spravedlnosti. N i c m é n ě jak říkám, snad byla tato naděje, která náhle začala sílit v mé hrudi, jak jsem stál na palubě desetidenního parníku přes Halifax do N e w Yorku, spíše subjektivní a imaginární. Náhodná asociace s čerstvým vzdu­ c h e m , mořem, pocitem zdraví a spoustou dobrých předsevzetí, jež se v mé mysli spojila s několika povrchními marxistickými pojmy, ze mě udělaly v mých vlastních představách komunistu a já jsem se stal jedním ze stovek tisíců lidí, žijících v Americe, kteří si občas ochotně koupí komunistický leták, poslechnou si bez roztrpčení komunistického řečníka a vyjádří ote­ vřenou nelibost vůči těm, kdo komunismus napadají, protože si uvědomují, že ve světě je množství nespravedlivosti a utrpení, a někde přišli k názoru, že komunisté jsou ti, kdo s tím upřímně hodlají něco udělat.

Část

I.

K tomu přistoupilo mé osobní přesvědčení, výsledek nejasné a špatně zaměřené snahy o mravní reformu, vědomí, že se nyní musím věnovat dobru společnosti a přičinit se, alespoň do určité míry, o řešení problémů své doby. N e v í m , nakolik to byla dobrá v ě c , ale myslím, že nějaké dobro tu bylo. Patrně jsem uznal své sobectví a pocítil touhu vyrovnat je jakýmsi sociál­ ním a politickým povědomím. Ve svém prvním nadšení jsem tenkrát byl ochoten se za tento cíl obětovat. Chtěl jsem se věnovat věci míru a sprave­ dlnosti ve světě. Chtěl jsem udělat něco pozitivního, abych přerušil a o d ­ vrátil houstnoucí hrozbu, která vlekla celý svět do další války - a zdálo se mi, že pro to něco udělat mohu, ne sám, ale jako člen aktivní a slyšitelné skupiny. Za jasného, mrazivého odpoledne jsme projeli kolem majáku v N a n tucketu a poprvé zahlédli dlouhé, nízké žluté břehy Long Islandu, ozářené bledým prosincovým sluncem. Ale když jsme vjížděli do newyorského pří­ stavu, už se rozsvěcovala světla a zářila v hranatých jasných budovách jako drahokamy. Honosné velkoměsto, staré i mladé zároveň, moudré a nevin­ né, křičelo do zimní noci, jak jsme projížděli kolem Battery a vplouvali do Severní řeky. A já jsem byl rád, velmi rád, že jsem zase doma. Vystoupil jsem do přístaviště s velkou důvěrou a kladnými pocity. „ N e w Yorku, jsi můj! M á m tě rád!" A ono s radostí objímá své milence, toto velké, divoké město, ale nakonec je to k jejich zkáze. Alespoň v mém případě neposloužilo k dobrému. S vědomím kvasu, v němž byla má mysl, jsem nejprve uvažoval, že se zapíšu do N o v é školy sociálních v ě d , kterou hostila lesklá černá stavba na Dvanácté ulici, ale brzy mě přesvědčili, že bych měl spíše dokončit univer­ zitní studium a získat diplom. Proto jsem podnikl všechny ty složité proce­ dury nutné k přijetí na Columbia University. Vystoupil jsem z metra na 116. ulici. V celém areálu univerzity ležely hromady špinavého sněhu. Vdechl jsem vlhký, zimní, mírně rozjařující vzduch od pahorků Morningside. Velké nevzhledné budovy hleděly do světa s určitou nenáročnou účelností a ti, kdo chvatně procházeli dveřmi, neměli nic z elegantního zevnějšku cambridgeských studentů - žádné ba­ revné kravaty, saka, šátky, tvídové či jezdecké kalhoty, nic okázalého, jen obyčejné, fádní městské kabáty. M ě l i jste dojem, že všichni jsou vážnější, pokornější, chudší, možná i chytřejší, ale jistě pilnější než ti, které jsem znal v Cambridge. Na Columbii vesměs chyběl okázalý akademický rituál. Barety a taláry byly vyhrazeny jen pro ceremonie, kterých se vlastně ani nebylo třeba účast­ nit. Já jsem se při jedné octl čirou náhodou, několik měsíců poté, co jsem v registrační kanceláři univerzity, podobné poště, okénkem převzal diplom, srolovaný v lepenkovém tubusu. Ve srovnání s Cambridgí byl v této velké, začouzené továrně dostatek světla a čerstvého vzduchu. Byla tu pravá intelektuální vitalita - aspoň

Děti

na

tržišti

relativně. D ů v o d e m možná bylo to, že většina studentů musela tvrdě pra­ covat, aby si mohla zaplatit každou hodinu. Proto si cenili toho, co do­ stávali, ač zase nebylo tolik co oceňovat. Pak tu měli velkou světlou, zbrusu novou knihovnu se složitým systémem lístků a světel u výpůjční přepážky: odtud jsem vkrátce nato odcházel s náručí knih, které mě naplňovaly vzru­ šením, jež dnes sotva chápu. Možná to nebyly ty knihy samy, ale moje vlastní energie a odhodlání, které mě vedly k pocitu, že všechno je za­ jímavější, než bylo. Co jsem například nacházel neodolatelného na knize o estetice od ja­ kéhosi Yrjó Hirna? Už nevím. A navzdory mému téměř vrozenému odporu k platonismu mě uspokojovaly Plótinovy Enneadyv latinském překladu Marsilia Ficina. Je pravda, že mezi Platónem a Plótinem je značný rozdíl, ale nejsem zas takový filosof, abych věděl jaký. Bohu díky už ani nikdy nebudu muset zjišťovat jaký. Ale tenkrát jsem vlekl tento obrovský svazek do metra a vlakem z Long Islandu do douglastonského domu, kde jsem měl pokoj s velkou zasklenou knihovnou plnou komunistických brožur a knih o psy­ choanalýze, kde maličká Vulgáta, kterou jsem si kdysi koupil v Římě, ležela nepovšimnuté a nenáležitě... Z nějakého důvodu jsem se začal intenzivně zajímat o Daniela Defoea, přečetl jsem celý jeho životopis a ponořil se do jeho podivných žurnalistic­ kých výtvorů, které napsal kromě Robinsona Crusoea. Udělal jsem si hrdinu z Jonathana Swifta, díky jeho spisům. V květnu toho roku jsem zašel, jak si vzpomínám, do univerzitního knihkupectví a prodal tam eseje T. S. Eliota a další knížky, kterých jsem se chtěl záměrně zbavit na protest proti estéts t v í - j a k o by byly příliš buržoaznípro mé nové, vážné a praktické já. Díky všeobecnému studijnímu plánu americké univerzity, která vás ne­ učí jednu věc v úplnosti, ale snaží se dát svým studentům povrchní znalost všeho, jsem pak objevil, že se trochu zajímám například o geologii a eko­ nomiku a že v duchu proklínám rozsáhlý nevyhraněný cyklus o aktuálních událostech zvaný „Soudobá civilizace", který musel absolvovat celý druhý ročník, ať chtěl nebo ne. Brzy jsem ovládal onen ekonomicky laděný, pseudovědecký žargon, jak se slušelo na řádného studenta Columbie, a aklimatizoval se v nové atmo­ sféře, která mi byla tak blízká. O p r a v d u . Ve srovnání s Cambridgí byla C o ­ lumbia vlídná škola. Když jste se potřebovali poradit s profesorem, konzul­ tantem nebo děkanem, celkem bez okolků v á m řekl, co jste potřebovali vědět. Jediná potíž spočívala v tom, že se obvykle muselo nejmíň půl ho­ diny čekat, než vás někdo přijal. Ale když vás přijal, bylo to bez tajuplných vytáček, bez okázalého chození kolem, bez příměsi důmyslných akade­ mických narážek a hloupých vtipů, což jste v Cambridgi mohli čekat téměř od každého, neboť tam si každý pěstoval svůj speciální výraz a vlastnil svůj osobitý a kurióznístyl. S něčím takovým se pravděpodobně setkáte na každé univerzitě, s takovou vyumělkovaností. Aby někdo jednal s generacemi stu-

114

Část

1.

dentů naprosto upřímně, k tomu je třeba b u d nadpřirozené prostoty, nebo v přirozeném řádu jakési heroické pokory. Na Columbii byl jeden profesor - stále je - nebo možná jeden z několi­ ka, který se vyznačoval takovým heroismem. Byl to Mark Van Doren. První semestr na Kolumbijské univerzitě, brzy po mých dvacátých naro­ zeninách v roce 1935 přednášel Mark část svého „anglického seriálu" v po­ sluchárně v Hamilton H a l l , z jejíchž oken bylo vidět mezi sloupy na oplo­ cenou dráhu South Field. B y l o nás asi patnáct, rozcuchaných, většinou brýlatých studentů, ležérně rozložených kolem. Jeden z nich byl můj přítel Robert Gibney. Byla to přednáška o anglické literatuře a neměla žádné zvláštní zaměře­ ní. Byla prostě o tom, o č e m měla být: o anglické literatuře osmnáctého století. Literatura se tu nepojímala historicky nebo sociologicky, z ekono­ mického hlediska nebo jako série případů pro psychoanalýzu, ale mirabile dietu prostě jako literatura. Říkal jsem si, co to asi je za člověka, tenhle Van Doren, který má učit literaturu a učí prostě ji: mluví o napsaném, o knihách, básních a divadel­ ních hrách, nezabočuje do životopisů básníků a prozaiků, nevyčítá z je­ jich básní žádná subjektivní poselství, která tam nikdy nebyla. Kdo je ten muž, který nemusí předstírat a zastírat tůň neznalosti tím, že bude učit všelijaké názory, domněnky a bezcenná fakta náležející jinému předmětu? Kdo to je, že má opravdu rád, co učí? Že nepatří mezi ty, kdo ve skrytu nenávidí veškerou literaturu a děsí se poezie, přičemž předstírají, že to je jejich obor. Columbia měla takové muže, kteří místo aby nepozorovaně ničili litera­ turu tím, že ji pohřbívají a ukrývají pod hromadami bezvýznamností, spíše očišťují a rozvíjejí vnímavost svých studentů, když je učí číst knihy a rozli­ šovat dobrou knihu od špatné, skutečné umění od nepravdy a imitace: to mě naplňovalo úctou k mé nové univerzitě. Mark přicházel do posluchárny a bez okolků začal rovnou mluvit o tom, o č e m se mělo. Většinou kladl otázky. Jeho otázky byly velice dobré. Jak jste se snažili na ně rozumně odpovědět, zjistili jste, že říkáte výborné v ě c i , ani jste netušili, že je znáte, dokonce jste je snad ani předtím neznali. „ D o ­ stal" je z vás svou otázkou. Jeho hodiny byly doslova „vzdělávání" - dával vyvstat vašim znalostem, nutil vaši mysl, aby vydala myšlenky explicitně. Nemyslete si však, že Mark nahustil do studentů své myšlenky a pak je v nich utvrzoval tím, že po nich chtěl, aby mu je předkládali jako své vlast­ ní. K tomu měl daleko. M ě l totiž dar sdělit jim něco ze svého živého zájmu o danou v ě c , něco ze svého přístupu: výsledek mohl být zcela nečekaný tedy nepředvídaně dobrý, vrhající na v ě c světlo, které sám předtím neviděl. A člověk, který dovede rok za rokem - ačkoli Mark byl tenkrát mladý, a i dnes je mladý - nemarnit čas balamutěním studentů, efektními hrát­ kami, vtipy, bouřemi emocí a opakovaných tirád - hodinami výhrůžek a kle-

Děti

na

tržišti

teb zakrývajících skutečnost, že přišel nepřipraven - ten, kdo se obejde bez všech těchto zbytečností, dělá čest svému povolání a přináší v něm plody. A nejen to, jeho povolání jej zase na oplátku zdokonaluje a zušlechťuje. A tak to má být, i v přirozeném řádu: tím spíše v řádu milosti! Markovi není řád milosti cizí, to vím, ale budu-li zvažovat jeho učitel­ skou práci pouze jako poslání na přirozené rovině, vidím, že Prozřetelnost si ho použila jako nástroj přímějším způsobem, než si uvědomoval. Pokud jsem schopen to posoudit, vidím, že vliv Markova střízlivého a upřímného myšlení, jeho způsob, jak se chápal předmětu, naprosto poctivě, objektivně a bez únikových cest, vzdáleně připravoval mou mysl k přijetí dobrého semena scholastické filosofie. A není na tom nic divného, neboť Mark sám znal nejednoho moderního scholastika, jako Maritain a Gilson, a přátelil se s americkými novotomisty Mortimerem Adlerem a Richardem M c K e o n e m , kteří začínali na kolumbijské univerzitě, ale přešli do Chicaga, protože Columbia ještě nedozrála k jejich docenění. Pravda je taková, že Mark byl povahou hluboký scholastik v tom smyslu, že jeho jasná mysl hleděla přímo na to, co věc je, a hledala pod povrchem akcidentu a jevů bytí a substanci. Poezie pro něj fakticky byla ctností prak­ tického rozumu, ne pouhým vágním rozléváním emocí, které ničí duši a nezdokonalují žádné naše esenciální mocnosti. Díky svému virtuálnímu scholasticismu nemohl Mark nikdy upadnout do naivních omylů těch, kdo se snaží přisoudit svou oblíbenou soukromou doktrínu každému básníkovi, který se jim zalíbí, z kteréhokoli národa a kte­ rékoli doby. Nesnášel samozřejmou jistotu, s níž levicoví kritici-diletanti nacházeli náznaky dialektického materialismu v každém, kdo něco napsal, od Homéra a Shakespeara až k jejich současným oblíbencům. Pokud se jim zamlouvá, vidí v něm jasného hlasatele třídního boje. Když se jim nezdá, dovedou dokázat, že je to vlastně předchůdce fašismu. Všichni jejich lite­ rární hrdinové jsou revoluční vůdci a jejich oblíbení padouši jsou kapitalisté a nacisté. M ě l jsem štěstí, že jsem se právě v té době setkal s někým jako Mark Van Doren, protože při mém čerstvém obdivu ke komunismu hrozilo, že učenlivě převezmu jakýkoli nesmysl v domnění, že je to něco, co klestí cestu k Elysejským polím beztřídní společnosti.

II. V N e w Yorku vládla legenda, živená Hearstovými novinami, že Kolum­ bijská univerzita je semeništěm komunistů. M ě l o se obecně za to, že všichni profesoři a studenti jsou rudí, snad kromě rektora Nicholase Murray Butlera, který prý žije v žalostném osamění ve svém velkém cihlovém domě na Morningside Drive. Nepochybuji, že žal tohoto nebohého starce byl sku-

; 16

Část

I.

tečný, stejně jako jeho izolace téměř od všeho, co se na univerzitě dělo. A l e názor, že každý na univerzitě je komunista, byl od pravdy daleko. Vím, že co se týče akademického členstva, Columbia obíhala v koncen­ trických kruzích kolem pevného jádra, bodrého, neosvíceného a tuhého veteráni, oblíbenci členů nadace, alumni a Butlerova čestná garda intelek­ tuálů. Pak tu byl vnitřní kruh sociologů, ekonomů a právníků, jejichž svět pro mě byl záhadou a kteří měli za politiky N e w Deal mocný vliv ve W a ­ shingtonu. O těch všech a o jejich satelitech jsem nevěděl vůbec nic, jen to, že to jistě nebyli komunisti. Pak tu byla drobná galaxie pragmatiků z filosofické fakulty a tisíce jejich pobledlých duchovních potomků v džun­ glích Pedagogického institutu a N e w College. Ti také nebyli komunisti. M ě l i mohutný vliv na celém americkém Středozápadě a byli do značné míry pod vedením těch, které chtěli vést, takže Pedagogický institut vždycky zname­ nal bezbarvou průměrnost a plochý, mrtvý behaviorismus. Tyto tři skupiny tenkrát představovaly skutečnou Kolumbijskou univerzitu. M y s l í m , že se všichni pyšnili svým liberalismem, a právě proto byli „liberálové", a ne komunisté a na jejich hlavy padalo veškeré pohrdání, jehož byli komunisté schopni, za jejich postoj navyklého kompromisu. V politice se příliš nevyznám. Také by to přesahovalo rámec mého sou­ časného povolání, kdybych se pokoušel o nějakou politickou analýzu čeho­ koli. A l e mohu říci, že v té době bylo mezi studenty dost komunistů a sym­ patizantů, zvlášť na Columbia College, kde ti nejchytřejší byli rudí. Komunisté ovládali školní noviny a měli vliv v některých dalších redak­ cích a ve studentské radě. Ale tento studentský komunismus byl spíš ha­ lasný humbuk než cokoli jiného, alespoň co se týče řadových členů. Deník Spectator ustavičně rozpoutával jakési šarvátky a výzvy k ma­ sovým mítinkům, stávkám a demonstracím. Nato členové fraternit, kteří v této dětské hře představovali „fašisty", obvykle vnikli do poslucháren a spustili na posluchače komunistických řečníků proud vody z hasičských hadic. A newyorský Journal o tom napsal ve večerním vydání, takže alumnům v kolumbijském klubu pak zaskakovala falešná želví polévka v krku. Když jsem já přišel na Columbii, komunisté se scházívali pod sluneč­ ními hodinami na 116. ulici na širokém prostranství mezi starou knihovnou s kupolí a South Field. B y l o to z dosahu hasičských hadic fakulty žurnalis­ tiky a Hamilton H a l l . První mítink, na který jsem šel, byl velmi poklidný. Byl proti italskému fašismu. Zazněly dva projevy - od studentů rétoriky. Publikum většinou tvořili členové Národní studentské ligy, kteří přišli z po­ citu povinnosti a sounáležitosti. Několik kolemjdoucích se na chvíli za­ stavilo cestou na metro. Nestalo se nic vzrušujícího. Opodál stála jedna dívka s mopem černých vlasů a měla na sobě plakát s jakýmsi verdiktem o fašismu. Někdo mi prodal jakýsi leták. Pak jsem vyhledal tichého, vážného podsaditého chlapíka v šedém ka-

Děti

na

tržišti

bátě, bez klobouku, černovlasého komunistu z města, který to všechno řídil. Nebyl to student. Byl to originál. Jeho úkol zněl: formovat a vyučovat ma­ teriál, který se mu na Columbia nabízel. M ě l ještě asistenta, mladšího člo­ věka, a oba se patřičně činili. Šel jsem k němu a začal do něho mluvit. Lichotilo mi, že mě skutečně poslouchal, vnímal moje nápady a zdálo se, že můj zájem oceňuje. Zapsal si moje jméno a adresu a řekl mi, abych přišel na schůzi Národní studentské ligy. Zanedlouho jsem začal přecházet před Casa Italiana s dvěma transpa­ renty na sobě, vpředu i vzadu. O b a vinily Itálii z nespravedlivé invaze do Etiopie, která tehdy bud zrovna začala, nebo měla začít. Protože toto obvi­ nění bylo nesporně pravdivé, cítil jsem uspokojení, že je mohu takhle mlčky hlásat jako živý poutač. Byli jsme asi dva nebo tři. Přibližně dvě hodiny jsme chodili v zamračeném odpoledni sem a tam po Amsterdam Avenue, nosili na odiv těžká obvinění a v srdcích nám žhnulo vědomí správnosti, navzdory vnější nudě. Neboť za celou tu dobu se kolem Casa Italiana neprošla ani noha a já jsem si říkal, jestli vůbec někdo uvnitř je. Jediný, kdo přišel, byl mladý Ital, který vypadal jako nějaký fotbalista z prvního ročníku, a chtěl se začít há­ dat. A l e byl dost hloupý. Pořád mumlal cosi o tom, že Hearstovy noviny jsou skvělé, protože nabízejí svým četným čtenářům úžasné ceny ve vypsa­ ných soutěžích. Už nevím, jak ta propagační akce skončila: jestli jsme čekali, až nás přijdou vystřídat, nebo jestli jsme se prostě rozhodli, že už to stačilo, sun­ dali transparenty a odešli. Ale v každém případě ve mně zůstal pocit, že jsem udělal dobrou v ě c , třebas jen jako gesto: samozřejmě se tím ničeho nedosáhlo. Ale přinejmenším jsem učinil jakési veřejné vyznání víry. Řekl jsem, že jsem proti v á l c e - proti každé válce. Že si myslím, že války jsou nespravedlivé. Že podle mě vedou jen ke zničení a destrukci světa... M ů ­ žete se ptát, jak jsem na to přišel jen z toho plakátu, který jsem měl na sobě. Ale pokud si vzpomínám, v tom roce to bylo stranické heslo - alespoň to, které se předkládalo veřejnosti. Dosud slyším unavené a odhodlané skandování studentů na univerzit­ ních demonstracích: „Knihy místo křižníků!" - „Válku n e ! " Nerozlišovalo se. Nenáviděli jsme válku jako takovou a říkali, že ji nechceme. Chtěli jsme knihy místo křižníků. Všichni jsme hořeli touhou po p o z n á n í - tvrdili jsme po intelektuálním a duchovním pokroku. A tady zlí kapitálisté nutí vládu, aby je obohacovala tím, že bude prodávat zbraně a vyrábět křižníky, letadla a tanky, zatímco by se peníze měly dávat na krásné kulturní knihy pro nás, studenty. „Jsme na prahu života," křičeli jsme: naše ruce sahají po vzdělání a kultuře. A vláda nám místo toho do nich dá pušku a pošle nás do další imperialistické války? Za vším pevně stál stejný argumentační základ, v roce 1935, že každá válka je imperialistická. Válka byla podle stranických linií roku 1935 výlučně kapitalistická zábava. Byl to čistě a prostě jen nástroj

118

Část

I.

k obohacenízbrojařů a mezinárodních bankéřů, kteří si razili milióny z krve dělníků a studentů. Jednou z velkých událostí toho jara byla „mírová stávka". Nikdy jsem pořádně nepochopil, podle jakého principu student může mít za to, že stáv­ kuje, když nejde do školy. Teoreticky to možná znamená něco jako vze­ pření se autoritě, ale z této vzpoury nikdo nepřijde k újmě, leda snad sám student. A mimoto já jsem byl zvyklý chodit za školu, kdykoli se mi za­ chtělo, a zdálo se mi dost bombastické to označovat vznešeným slovem „stávka". N i c m é n ě toho pochmurného dne jsme „stávkovali". Tentokrát se v tělocvičně sešlo několik stovek lidí, a dokonce i někteří učitelé vystoupili na pódium a pronesli řeč. Ne všichni byli komunisté, ale všechny projevy se nesly v í c e m é n ě ve stejném d u c h u : je absurdní vůbec jen pomyslet, že by nějaká válka v dnešní době mohla být spravedlivá. Nikdo nechce válku: válka jakéhokoli druhu a z kterékoli strany je neospravedlnitelná, a proto kdyby začala, nebylo by to nic jiného než kapitalistický komplot a každý, kdo má nějaké svědomí, by se měl důrazně vzepřít. Takový názor mi imponoval. M o j e mysl se ho chápala s radostí. Jako by svou přímočarou a nekompromisní prostotou roztínal všechny komplikace. Každá válka byla prostě nespravedlivá v ě c , a tím to končilo. B y l o třeba udělat jen jedno - založit ruce a odmítnout bojovat. Kdyby to udělal každý, nebylo by válek. Ve skutečnosti to nemohl být komunistický názor, ale já jsem si myslel, že je. M i m o t o bylo téma tohoto mítinku „Oxfordská rezoluce". Text rezo­ luce stál velkými písmeny na obrovském plakátě, zplihle visícím nad řeč­ nickým pódiem a všichni řečníci mávali rukama směrem k němu a velebili jej, opakovali jej a podsouvali publiku. N a k o n e c jsme rezoluci všichni při­ jali za svou, skandovali ji a slavnostně se k ní zavázali. Nejspíš už dnes všichni zapomněli, co to vlastně ta Oxfordská rezoluce byla. B y l o to rozhodnutí, které schválila Oxfordská unie. Konstatovalo se v ní, že oni, oxfordští studenti, prostě odmítnou bojovat za krále a vlast, a to v jakékoli v á l c e . Fakt, že většina těch, kdo byli jednoho večera na jednom mítinku univerzitního debatního kroužku a odhlasovali tento názor, ještě nezavazoval celou univerzitu, ba ani žádného z hlasujících k tomu, co se v rezoluci pravilo. Až další skupiny studentů po celém světě přeměnily ta slova v „rezoluci". A této „rezoluce" se pak chopily statisíce studentů nejrůznějších škol, kolejí a univerzit s takovou vážností, že se zdálo, jako by se jí cítili vázáni. A tak jsme to tenkrát udělali i my na Kolumbijské univerzitě. Všechno řídili rudí, kteří v tom roce Oxfordskou rezoluci přijali za svou... Příštího roku však vypukla Španělská občanská válka. První, co jsem o té válce slyšel, bylo, že jeden z hlavních řečníků při mírové stávce roku 1935, ten, který velmi horoval pro Oxfordskou rezoluci, že nikdy nebudeme bo­ jovat v žádné válce, se dal do Rudé armády proti Frankovi a že všichni

Děti

na

tržišti

členové N S L a M l a d í komunisté přesvědčují každého, koho by jen v koutku duše napadlo, že válka ve Španělsku není svatosvatá věc, a agitují pro kři­ žáckou výpravu na pomoc dělníkům proti fašismu. Zaráží mě jedna v ě c : co měli tenkrát v tělocvičně všichni, mě nevyjíma­ je, tou rezolucí na mysli? Co pro nás ten slib znamenal? Na základě čeho jsme se k němu zavázali? A jak jsme vůbec mohli být vázáni? Komunisté nevěří v žádný přirozený zákon či zákon svědomí, ačkoli se zdá, že ano. Ustavičně protestují proti nespravedlnosti kapitalismu, a přesto jedním de­ c h e m často zároveň tvrdí, že samotný pojem spravedlnosti je jen mýtus, který vymyslela vládnoucí třída k obalamutění a ošálení proletariátu. Pokud si vzpomínám, nejspíš jsme si většinou mysleli, když jsme sklá­ dali ten závazek, že jen činíme veřejné prohlášení, a to v dostatečném počtu, a b y c h o m ovlivnili politiky. Nebyl tu žádný záměr k čemukoli se zavazovat. Takové pojetí nás ani nenapadlo. Většina z nás se možná ve skrytu duše stejně pokládala za bohy, takže jediný zákon, který jsme měli poslouchat, byla naše vlastní úžasná vůle. Stačilo, že jsme neměli v úmyslu pro kohokoli válčit, už jen to. A kdybychom snad změnili názor - přece jsme svými vlastními pány! Komunistický vesmír je pěkně složitý: tíhne ke stabilitě a harmonii, míru a pořádku na pólech oportunismu, který je absolutně nezodpovědný a blud­ ný. Jeho jediným zákonem je, že udělá, co se mu v té chvíli zdá, že je pro něj prospěšné. Jako by se ostatně tato zásada ujala v moderních politických stranách. K tomu nemám co říci. Ne že by mě udivovalo nebo trápilo, že je takový postoj vůbec možný. Ať mrtví pochovávají své mrtvé: a je koho pochovávat. Totiž plody jejich filosofie - a snad jen to by se jim mělo usta­ v i č n ě připomínat. A l e to ještě neznamená, že v á m uvěří. Utvořil jsem si v mysli jakýsi ideální obraz komunismu, a pak jsem zjis­ til, že skutečnost je žalostně jiná. M y s l í m , že moje sny se kryly s jejich. A l e žádný se nestal skutečností. Myslel jsem, že komunisté jsou klidní, pevní, rozhodní lidé, kteří mají jasno o tom, co se děje špatně. Znají řešení a jsou odhodláni zaplatit co­ koli za nápravu věcí. Jejich náprava by byla prostá, správná, jasná a určitě by vyřešila všechny problémy společnosti, přinesla lidem štěstí a světu mír. Ukázalo se, že někteří skutečně byli klidní, pevní a měli v sobě určitý pokoj mysli, který p o c h á z í z jasného přesvědčení a skutečné oddanosti pro v ě c , z důvodů jakési přirozené lidumilnosti a smyslu pro spravedlnost. Po­ tíž s jejich přesvědčením byla v tom, že to byly většinou podivné, zavilé předsudky, vtlučené do hlavy inkantací statistik, bez pevného intelektuál­ ního základu. Když usoudili, že Bůh je vynález vládnoucích tříd, vyloučili ho, stejně jako celý mravní řád, a snažili se ustavit mravní systém zrušením veškeré morálky od základu. I samo slovo morálka jim znělo odpudivě. Chtěli napravit všechno, a proto popřeli všechna kritéria, která jsou nám dána k rozlišení dobra a zla.

120

Část

I.

A tak je znakem intelektuální nestálosti komunismu a slabosti jeho filo­ sofických základů, že většina komunistů jsou v reálu jen halasní, mělcí a agresivní lidé, zmítaní malichernou řevnivostí, frakční nesnášenlivostí, zá­ vistí a spory. Hlavně jsou slyšet a vidět, a obvykle působí dojmem, jako by se navzájem ze srdce nenáviděli, ačkoli patřído stejné sekty. A co se týče vnitřní zášti mezi jednotlivými radikálními frakcemi, je mnohem krutější a zlo­ volnější než poměrně povšechná a abstraktní nesnášenlivost u jejich úhlav­ ního nepřítele, kapitalismu. Tyto rysy podávají jakýsi klíč k pochopení ta­ kových věcí, jako jsou masové popravy komunistů, kteří se posadili do příliš prominentních křesel předpokoje v Utopii, jíž má být Sovětský svaz.

III. M ů j aktivní podíl na světové revoluci nebyl nijak významný. Trval asi tři měsíce. Nosil jsem transparenty u Casa Italiana, šel na mírovou stávku a myslím, že jsem také pronesl jakýsi projev ve velké posluchárně v prvním poschodí obchodní fakulty, kde se scházela N S L . Asi to byla řeč o komu­ nismu v Anglii - téma, o němž jsem nevěděl absolutně nic. V tom jsem se věrně držel tradic rudé rétoriky. Prodával jsem letáky a časopisy. N e v í m , co v nich bylo, ale jejich obsah jsem si domyslel podle velkých černých kari­ katur, na nichž kapitalisté pijí krev dělníků. N a k o n e c byl rudý večírek. A to nikde jinde než v jednom bytě na Park Avenue. Tato ironie byla na celém podniku to nejzábavnější. Ostatně ani nebyla tak ironická. Byl to byt jedné studentky z Barnard College, která patřila do Ligy mladých komunistů a její rodiče odjeli na víkend pryč. U d ě ­ lal jsem si o nich obrázek podle zařízení bytu a podle Nietzscheho, S c h o penhauera, Oscara W i l d e a a Ibsena v jejich knihovně. Byl tam i velký klavír, na nějž kdosi hrál Beethovena, zatímco ostatní rudí seděli na zemi. Později jsme se sesedli v obývacím pokoji jako skauti u táboráku a zpívali těžce komunistické písně i delikátníprotináboženskou klasiku: „There'll be pie in the sky w h e n you d i e . " 1 Jeden mladíček s vyčnívajícími zuby a v kostěných brýlích ukázal na dvě okna v rohu pokoje. Z jedné strany poskytovaly výhled na celou Park Avenue, z druhé do ulice směrem do města. „ S k v ě l é místo pro kulometnou pozici," poznamenal. Autor výroku pocházel ze střední vrstvy. Věta zazněla v bytě na Park Avenue. On patrně nikdy v životě neviděl kulomet, leda ve filmu. Kdyby v té chvíli došlo k revoluci, asi by patřil mezi první, koho by revolucionáři sejmuli. Mimoto i on, stejně jako my ostatní, nedávno pronesl Oxfordskou přísahu, že nikdy nebude bojovat v žádné válce... Večírek byl tak nudný mimo jiné i z toho důvodu, že nikdo než já neměl 1

Pozn. překl.: „V nebi tě čeká dortík, až umřeš."

122

Část

I.

zvláštnízájem o pití. Nakonec mě jedna dívka celkem věcně pobídla, abych skočil na roh Třetí Avenue do baru koupit žitnou. Když už jsem měl něco vypito, pozvala mě do pokoje a zapsala mě do Ligy mladých komunistů. Dostal jsem stranické jméno Frank Swift. Když jsem vzhlédl od papíru, dívka zmizela jako nepříliš inspirující sen a já se vracel domů vlakem z Long Islandu s tímto tajemným jménem, které jsem se styděl komukoli zjevit až do této chvíle, kdy se mě pokoření už nedotýká. Byl jsem na jediné schůzi Ligy mladých komunistů, v bytě jednoho stu­ denta. Debatovalo se o tom, proč jeden soudruh nechodí na schůze. Z a ­ zněla odpověď, že jeho otec je moc velký měšťák, aby to dovolil. Nato jsem vyšel ven do prázdné ulice a nechal schůzi skončit beze mě. Čerstvý vzduch mi udělal dobře. M o j e kroky se rozléhaly po temné dlaž­ bě. Na konci ulice mě mile zvalo bledé jantarové světlo baru pod ocelo­ vými nosníky nadzemní dráhy. Bar byl prázdný. Dal jsem si pivo, zapálil cigaretu a nasál příjemný okamžik ticha a úlevy. A to byl konec mé kariéry velkého revolucionáře. Usoudil jsem, že bude lépe, když zůstanu jen „pasažérem". Fakt je ten, že moje nadšení udělat něco pro dobro lidstva, bylo od samého začátku dost chabé a odtažité. Pořád mi nejvíc šlo o to, udělat něco dobrého pro jediného na světě - totiž pro m ě . Přišel květen a všechny stromy na Long Islandu se zazelenaly. Když vlak vyjel z města kolem Bayside a loukami projížděl do Douglastonu, nad záliv se snášel bledý, měkký letní opar a mohli jste počítat čluny, po zimě spuš­ těné na vodu a lehce klouzající po celé délce řetězu na konci malého pří­ staviště. Jak se večery začínaly dloužit, jídelnu ještě ozařovaly sluneční pa­ prsky, když se Papa vracel domů na večeři. Vždycky bouchl dveřmi, houkl na psa a plácl novinami o stolek v předsíni, aby každý věděl, že už je tady. Také John Paul se brzy vrátil ze školy v Pensylvánii, já jsem měl po zkouš­ kách a nebylo nic jiného na práci, než chodit se koupat, povalovat se doma a přehrávat nejnovější džez. Večer jsme většinou šli na nějaký příšerný film, kde jsme umírali nudou. Neměli jsme auto a strýc nám nedovolil se ani dotknout rodinného Buicka. Pro mě by to stejně nemělo cenu, protože jsem se nikdy neučil řídit auto. Většinou jsme tedy jeli vlakem do Great N e c k u a po filmu se vraceli asi tři míle po silnici. Proč jsme chodili do kina? To je dalšízáhada. M y s l í m , že John Paul a já a naši četní přátelé jsme určitě viděli bez výjimky všechny filmy natočené v letech 1934 až 1937. A převážně byly prostě děsné. D o k o n c e horší týden od týdne a roku od roku, a my jsme se den ode dne víc nudili. V uších mi stále zní kýčovitá, veselá znělka ohlašující Foxovu produkci a týdeníky firmy Paramount s otáčející se kamerou, která v á m pomalu zamířila přímo do tváře. V hlavě m á m slova Pete Smitha a Fitzpatricka z pořadu Travel-talks: „A nyní sbohem, můj krásný N o v ý Jižní W a l e s i . " A přece musím vyznat skrytou věrnost památce svých velkých hrdinů:

Děti

na

tržišti

123

Chaplina, W. C. Fieldse, Harpo Marxe a dalších, jejichž jména už jsem za­ pomněl. Ale jejich filmy byly mimořádné. U těch ostatních jsme vždycky zvráceně obdivovali padouchy a nesnášeli hrdiny. Lepší herci totiž zpra­ vidla hráli padouchy. Líbilo se nám všechno, co prováděli. M á l e m nás vždycky vyhodili z kina za to, že řveme smíchy při scénách, které měly být dojemné a něžné a měly se dotýkat nejjemnějších strun lidské duše, jako slzy Jackie Coopéra a statečný úsměv Alice Fayové za vězeňskými mřížemi. Kino se mně a mému bratrovi i mým nejbližším přátelům brzy stalo ja­ kýmsi peklem. Nedokázali jsme bez něj žít. Žluté blikající osvětlení a velké plakáty Dona A m e c h e nás přímo hypnotizovaly. Ale jakmile jsme byli v ki­ ně, sedět a dívat se na tak kolosální stupidity nám přišlo akutně nesnesitel­ né, někdy do té míry, že nám bylo i fyzicky špatně. Došlo to tak daleko, že jsme téměř nedokázali vydržet až do konce. Bylo to, jako když si zapálíte cigaretu, párkrát natáhnete, a pak ji zahodíte, znechuceni odpornou chutí v ústech. V roce 1935 a 1936 se mi život zase stal nesnesitelným, ani jsem nevě­ děl, jak to přišlo. Na podzim roku 1935 odjel John Paul do Cornellu a já zpátky na C o l u m ­ bii, plný studentského nadšení, takže jsem se ve chvíli pomatení mysli dal zapsat do univerzitního veslařského týmu. Po několika dnech na řece Har­ lem a pak na Hudsonu, kdy jsme se v bezmála hurikánu snažili doplavit do Yonkers a zpátky, jsem usoudil, že nechci zemřít tak mladý, a od té chvíle jsem se až do konce svého pobytu na univerzitě loděnici pečlivě vyhýbal. Říjen je nicméně v Americe krásné a nebezpečné období. Je sucho a chladno a celá země hýří barvami: červenou, zlatou, nachovou. Srpnová malátnost z vás vyprchá a máte spoustu elánu. Je to skvělý čas k tomu, abyste začali něco dělat. Jdete do školy a každá přednáška v seznamu vypadá úžas­ ně. N á z v y předmětů jako by otevíraly cestu k novému světu. Máte plnou náruč nových čistých sešitů, čekajících na zaplnění. Vejdete do knihovny, a hlava se vám zatočí čirou a průzračnou rozkoší z vůně tisíců pečlivě udr­ žovaných knih. M á t e nový klobouk, možná nový svetr, nebo i celé šaty. Ba i drobné v kapse dávají pocit novosti a všechny budovy z á ř i v é skvoucím slunci. V tomto období rozhodnutí a ambic jsem se v roce 1935 zapsal na špa­ nělštinu, němčinu, geologii, ústavní právo, francouzskou renesanční litera­ turu a kdoví na co ještě. Z a č a l jsem psát pro Spectator, Ročenku, The Re­ view, a taky jako už dřív na jaře pro Jester. N a v í c jsem se dal do univerzitní fraternity. Byl to velký ponurý dům za novou knihovnou. V přízemí byl kulečník temný jako márnice a jídelna a po schodech se šlo do velkého sálu s tmavým obložením, kde se konaly taneční večírky a pilo pivo. Nahoře byla dvě patra pokojů. Celý den tam zvonily telefony a ustavičně tam někdo zpíval ve sprchách. A kdesi v té budově byl i tajný pokoj, který ti nesmím odhalit,

124

Část

I.

čtenáři, za žádnou c e n u , byť cenu života. Tam jsem prošel zasvěcením. Trvalo i s rozličnými útrapami asi týden a já jsem s důvěrou přijal všechna ta muka, která kdyby se odehrála v nějakém klášteře z nadpřirozeného mo­ tivu a z nějakého skutečného důvodu, a ne jen tak bezdůvodně, by způso­ bila takový povyk, že by se všechny kláštery musely zavřít a katolická cír­ kev by asi těžko směla existovat dál. Když bylo po všem, měl jsem v košili zapíchnutý zlacený emailový od­ znak. Na zadní straně bylo vyryto mé jméno. Asi rok jsem na ně byl ne­ smírně hrdý. Pak šel i s košilí do prádelny, a už se nevrátil. Nejspíš tu byl dvojí d ů v o d , proč jsem pokládal za dobré vstoupit do fraternity. Jeden byl falešný - měl jsem za to, že tak „ n a v á ž u konexe", jak se říká, a po studiích dostanu skvělé zaměstnání. Druhý, ten pravdivější, mě vedl k d o m n ě n c e , že se mi otevřou dveře na množství večírků a zábav a že se při tanci v tom mauzoleu seznámím se zajímavými dívkami. Tyto naděje se ukázaly jako iluzorní. Spíše si myslím, že jediné pravé vysvětlení je, že jsem byl pod vlivem říjnové euforie. Když John Paul odjel do Cornellu, celá rodina až na mě se v Buicku odebrala do Ithaky a vrátili se s bohatým slovníkem univerzitních pojmů a výrazů, které jim vystačily několik následujících týdnů. Všichni mluvili o fotbalu, přednáškách a fraternitách. První univerzitní rok Johna Paula však skončil stejně smutně jako můj v Cambridgi - což se brzy ukázalo, když domů začaly chodit nezaplacené účty. M n ě to bylo jasnější, sotva jsem ho uviděl. John Paul měl šťastnou a optimistickou povahu a nepodléhal snadno depresím. Také měl jasnou, bystrou mysl a byl citlivý, a zároveň vyrovnaný. Teď jako by mu mysl potemněla jakýmsi podivným vnitřním zmatkem a jeho šťastná povaha se změnila ve smutný, bezvýchodný neklid. U c h o v a l si všechny své zájmy a rozvíjel je, ale do šíře, ne do hloubky. Výsledkem bylo rozptýlení energie, roztržitost mysli a vůle v mnoha neužitečných cílech. Nějakou dobu nejistě postával na prahu jedné cornellské fraternity, do­ konce si nechal připíchnout odznak přísahy, ale po několika týdnech ho zase sundal a utekl odtud. Se třemi přáteli si najali dům na jedné strmé ithacké ulici. Ten rok byl jeden dlouhý trapný flám bez valného uspokojení. Říkali tomu domu Grand Hotel a dali si ten název do znaku na dopisní papír, na němž chodily domů do Douglastonu občasné a útržkovité zprávy, které všechny zneklidňovaly. Když se vrátil z Cornellu zpátky, vypadal una­ veně a znechuceně. Asi to bude pravda, aspoň teoreticky, že ve fraternitě nad sebou bratři vzájemně bdí a pomáhají si. V mé fraternitě na Columbii to bylo tak, že rozumnější členové se sešli a projevili starost, kdykoli někdo zašel moc daleko. Když se někdo dostal do velkých nepříjemností, byl zájem bratří upřímný a dramatický, leč málo platný. A ve fraternitě se nepříjemnosti

Děti

na

tržišti

125

vždycky najdou. Ten rok, kdy jsem byl iniciován, to bylo zmizení jednoho z bratří, kterému říkejme Fred. Fred byl vysoký, trochu nahrbený melancholik, jemuž vlasy rostly nízko do čela. Nikdy toho moc nenamluvil, rád si sedl stranou a popíjel v zachmu­ řené samotě. Jediná moje živá vzpomínka na něj je z jedné té podivné iniciační ceremonie, kdy všichni zasvěcovaní do sebe museli z nějakého důvodu soukat chleba a mléko. Když jsem se zoufale snažil spolknout ta obrovská sousta, Fred stál nade mnou a naříkavě skandoval: „ D o toho! Do toho!" Jeho zmizení se událo někdy kolem Vánoc. Jednou večer jsem přišel domů a tam se sedělo pohromadě v kožených křeslech a cosi se vážně probíralo. „ K d e je Fred?" Tak zněla tíživá otázka. Už pár dní ho nikdo neviděl. Co když se jeho rodina zděsí, když tam někdo zavolá, aby zjistil, jestli je doma? Samozřejmě se vyděsili, ale muselo se to udělat: a domů neodjel. Jeden z bratří už dávno předtím prošel všechny jeho obvyklé podniky. Všichni se snažili zrekonstruovat chvíli, kdy byl na­ posled viděn. S jakou náladou naposled odcházel z domu? Jistě jako obvyk­ le: mlčenlivě, melancholicky, patrně s úmyslem se opít. Minul týden a Fred nikde. Vážná starost bratří nepřinesla výsledek. Fred pomalu přestal být předmětem hovoru a za měsíc na něj většina zapomněla. Za dva měsíce se věc konečně vyjasnila. „ N a š l i Freda," řekl mi někdo. „Vážně? Kde?" „ V Brooklynu." „ J e v pořádku?" „ N e , je mrtvý. Našli ho v G o w a n s k é m kanálu." „ C o dělal? Skočil tam?" „To se neví. Byl tam dost dlouho." „Jak dlouho?" „ N e v í m , pár měsíců. Zjistili, kdo to je, až podle zaplombovaných zubů." Ten výjev mi nebyl nijak vzdálený. Náš slavný kurs zvaný Současná civi­ lizace ode mě požadoval, abych jednoho zimního odpoledne navštívil már­ nici v Bellevue, kde jsem viděl dlouhé řady chladnic s modrými opuchlými mrtvolami utopenců a další lidský odpad tohoto zlovolného velkoměsta: mrtví posbíraní na ulici, otrávení čistým alkoholem. Mrtví, které našli vyhla­ dovělé a zmrzlé, když usnuli v hromadě starých novin. Chudina z ostrova Randalls. Mrtví narkomani. Zavraždění. Přejetí. Sebevrazi. Mrtví černoši a Č í ň a n é . Oběti pohlavních chorob. Mrtví z neznámých příčin. Zabití od gangsterů. Všechny posílali lodí po East River k pohřbení na jeden ostrov, kde se také pálil městský odpad. Současná civilizace! Nakonec jsme cestou z márnice viděli lidskou ruku, naloženou v láhvi, hnědou a odpornou. Nebylo jasné, jestli šlo o zločince, tak bylo třeba z něho nějakou část uchovat. Zbytek poslali do ghátu. V pi­ tevně ležel na stole muž s tělem dokořán rozevřeným, jeho nos čněl ke

126

Část

I.

stropu. Lékaři drželi v rukou jeho játra a ledviny a stříkali na ně vodu z malé gumové hadičky. Nikdy nezapomenu na to hrozné, slizké ticho městské márnice v Bellevue, kde se sbírají těla těch, kdo umřeli na současnou civi­ lizaci, jako Fred. N i c m é n ě v tom roce jsem měl tolik práce a tak jsem byl ponořen do různých činností a podniků, že jsem na ty věci neměl čas dlouho myslet. Energie toho nazlátlého října a stimulující vliv c h l a d n ý c h , jasných zimních dnů, kdy z rozjasněných Palisád fičel vítr ostrý jako nůž, mě hnaly c e l ý m rokem do dobré kondice, jak se zdálo. Nikdy jsem nedělal tolik rozličných věcí najednou a s tak zjevným úspěchem. Objevil jsem v sobě umění praco­ vat, být aktivní a mít z toho radost, o čemž se mi nikdy nesnilo. A všechno šlo jak po másle, jak se říká. Ne že bych se pustil do pilného studia, ale najednou jsem nabyl jakési zvláštní schopnosti provozovat tisíc věcí najednou. Byl to překvapivý žong­ lérský výkon, tour-de-force. Nejvíc mě udivovalo, že jsem se ani nezhroutil. Předně jsem ve studiu dosáhl osmnácti bodů - průměrný počet. Přišel jsem na co nejjednoduššízpůsob, jak splnit minimální požadavky každého kursu. Pak tu bylo slavné Třetí patro. Ve třetím patře budovy Johna J a y e byly místnosti všech studentských redakcí, sídlil tam klub Radost, studentská rada a další instituce. Nejrušnější a nejčilejší místo na celé univerzitě. N e d á se říct, že radostné. Spíš jsem asi nikde jinde nezažil větší antipatie, sváry a řevnivost, tak malicherné, tak nepokryté a tak ostré. C e l é patro ustavičně vřelo výměnou hrubých invektiv mezi jednotlivými redakcemi. Od rána do večera se tam psaly články a kreslily karikatury s označením fašista. Nebo si pořád volali telefonem a častovali se nejhrubšími výrazy smrtelné nenávis­ ti. Byla to intelektuální výměna názorů, nesmírně zlá, ale nikdy se nezhmotnila, nikdy nepřešla do fyzického násilí. Proto si myslím, že to byla spíše hra, kterou všichni provozovali z důvodů víceméně estétských. Univerzita toho roku patrně prožívala něco jako „intelektuální kvas". Všichni měli za to a nahlas tvrdili, že na škole je neobvykle mnoho skvě­ lých a originálních osobností. Soudím, že to byla do jisté míry pravda. Ad Reinhardt byl určitě nejlepší výtvarník, jaký kdy do jesteru kreslil, možná vůbec do jakéhokoli školního časopisu. Jeho jester byl skutečný časopis. M y s l í m , že co se týče obálek a grafické úpravy, mohl dávat lekce mnohým newyorským redaktorům. Všechno, co udělal, bylo originální a zároveň komické, protože poprvé za celou dobu měl jester skutečné autory, kteří do něj pravidelně přispívali, a nebyla to jen sbírka omšelých, obscénních vti­ pů, jaké kolovaly ve zkostnatělém systému amerických vysokých škol nej­ míň dvě generace. Reinhardt v tom roce skončil školu, stejně jako redaktor časopisu Spectator, Jim Wechsler. Já jsem se dostal do Třetího patra oklikami, po cambridgeském způsobu. Zašel jsem za svým konzultantem profesorem M c K e e m a zeptal se ho, jak n a t o . On mi dal doporučující dopis pro Leonarda Robinsona, který redigo-

Děti

na

tržišti

127

val literární časopis The Columbia Review. N e v í m , jak Robinson s tím dopi­ sem naložil. Vlastně jsem se s ním nikdy nesetkal. Když jsem přišel do redakce Review, dal jsem dopis zástupci redaktora, Bobu Girouxovi. Ten se na něj podíval, trochu se podrbal na hlavě a pak mi řekl, abych něco na­ psal, když budu mít chuť. V roce 1936 Leonard Robinson zmizel beze stopy. Slyšel jsem o něm hodně všelijakých řečí a všechno dohromady je dost nejasné, takže jsem měl vždycky dojem, že žije někde na stromě. Kéž Bůh dá, aby se dostal do nebe. Pokud jde o Review, redigovali jej společně Paul Smith a Robert Giroux a byl to dobrý časopis. N e v í m , jestli se v jejich případě dá mluvit o „kvasu", ale Smith a Giroux psali dobře. Giroux byl katolík a na Třetí patro to byl člověk nezvykle mírný. Neúčastnil se jejich svárů, ani ho tam vlastně ne­ bylo moc vidět. Toho roku byl hvězdou Review John Berryman. Byl to od pohledu nejserióznější muž na celé univerzitě. Ve Třetím patře nebylo místo, kde bych neměl co na práci, s výjimkou klubu Radost, studentského výboru a velké místnosti, kde sedávali fotbaloví trenéři. Psal jsem pro Spectator povídky a sloupky, které měly být humorné. Psal jsem do ročenky a taky ji prodával - nevděčný úkol. O ročenku nestál nikdo: byla drahá a nudná. Stal jsem se jejím redaktorem, bez nějakého zjevného užitku pro sebe, ročenku, univerzitu i svět. Školní varieté mě nijak zvlášť nelákalo, ale v jejich sálu byl klavír a bylo tam skoro pořád prázdno, takže jsem tam chodíval a hrával divý džez po svém samouckém způsobu, který urážel každé ucho kromě mého. Tak jsem se odreagovával - jakási atletika, řeklo by se. Nejeden klavír přišel mou metodou k újmě. Nejvíc jsem se činil v redakci Jesteru. Tam totiž nikdo nepracoval, všichni se tam jen v poledne sešli a divoce bušili dlaněmi do prázdných kartoték. H r o m o v ý rachot se nesl chodbou a někdy našel odezvu v protější redakci Review. Tam jsem obvykle vešel, vytáhl z objemné kožené tašky na knihy rukopis a kresby a vložil je redaktorovi do rukou. Toho roku Review re­ digoval Herb Jacobson. Otiskoval moje nejhorší kresby ve velkém formátu na předních stránkách časopisu. Z d á l o se mi, že mám být na co hrdý, když jsem se koncem roku stal výtvarným redaktorem Jesteru. Robert Lax měl být šéfredaktorem a Ralph Toledano v ý k o n n ý m . Vycházeli jsme spolu dobře. Příští ročník Jesteru díky Toledanovi vypadal přijatelně a díky Laxovi tam byly dobré články. Díky mně došel popularity davu. Když se tam objevil skutečný humor, nebyl ani trochu populární. Jediný pravý humor byl dílem Laxe a Boba G i b n e y e a byl to výplod jejich nápadů o čtvrté hodině ranní v pokoji, kde bydleli, v hor­ ním poschodí Furnald H a l l . H l a v n í výhodou Jesteru bylo, že jsme si vydělali na školné. Z toho jsme měli radost a chodili jsme po škole se zlatými korunkami zavěšenými na

128

Část

I.

řetízku od hodinek. Proto jsem nosil hodinkový řetízek. Hodinky jsem ne­ měl. Seznam věcí, kterými jsem se tehdy zabýval, tím teprve začínal. Tak na­ příklad jsem se zapsal u slečny W e g e n e r o v é v oddělenístyků. Slečna W e g e nerová byla - a doufám, že stále je - téměř génius. Celý den sedávala za stolem v malé úhledné kanceláři v budově alumnů. Bez ohledu na to, s ko­ lika lidmi měla nějaké jednání, vypadala stále svěže a poklidně. Kdykoli jste za ní zašli, vyřizovala několik telefonátů a pořád si psala na malé lísteč­ ky. V létě jako by jí nevadilo horko. Vždycky se na vás usmívala, povzbudi­ v ě , laskavě, trochu odtažitě. Byla to osoba s povoláním, a žila je naplno! Nejlepší práce, jakou mi kdy sehnala, bylo průvodcovství a tlumočení v Rockefeller Center na vyhlídkové střeše budovy R C A . Byla to snadná práce. Tak snadná, až nudila. J e n o m jste stáli a bavili se s lidmi, které tam vychrlil výtah. M ě l i spoustu otázek. Za to jste dostali sedmadvacet a půl dolaru týdně, což byla v roce 1936 vynikající mzda. Také jsem pracoval v jiné kanceláři Radio City pro reklamní agenturu inzerující výrobce pa­ pírových pohárků a krabiček. Kreslil jsem pro ně návrhy reklam o tom, jak vám svraskne pusa, když budete pít z obyčejné sklenice. Za každou kresbu jsem dostal šest dolarů. Cítil jsem se jako vládní úředník, kdykoli jsem procházel dveřmi R C A s kapsami plnými peněz. Slečna W e g e n e r o v á mě také posílala metrem s lístečky, na nichž byly adresy, kam jsem měl chodit doučovat latinu děti bohatých Židovek, což znamenalo, že jsem dostával dva a půl dolaru za hodinu za to, že s nimi dělám úkoly. Zapsal jsem se rovněž na maratón. Skutečnost, že trenér nel itoval, že mě má, stačí pro objasnění, proč jsme toho roku patřili k nejhorším univerzit­ ním týmům na celém V ý c h o d ě . O d p o l e d n e jsem tedy běhával v South Field po škvárové pěšině. Když nastala zima, běhal jsem po dráze na stadiónu, až jsem měl puchýře na chodidlech, a tak jsem se zmrzačil, že jsem skoro nemohl chodit. O b č a s jsem se vypravil do parku Van Cortlandt a tam běhal lesem po pískových a skalních pěšinách. Když jsme měli soutěž s jinou školou, nikdy jsem nebyl docela poslední - vždycky za mnou sípali ještě dva nebo tři z Columbie. Patřil jsem k těm, kdo zpravidla dobíhali, až když dav ztratil zájem a začal se rozcházet. M o ž n á bych byl v maratónu lepší, kdybych víc trénoval, nechal kouření a pití a dodržoval pravidelný režim. A l e to ne. Asi třikrát týdně jsme s bratřími z fraternity vyráželi černým rachotícím metrem na 5 2 . ulici, kde jsme se vnořili do nějakého malého, hlučného a drahého bezkoncesního lokálu, které kvetly na místě bývalých hospůdek ve sklepích zašlých červenohnědých d o m ů . Tam jsme celé ho­ diny vysedávali v namačkané místnosti, hlava na hlavě, s nerudnými ne­ známými a jejich přítelkyněmi a celý podnik se klátil a pohupoval v bouři džezového rytmu. Na tanec nebylo místo. Byli jsme shluklí v sevření modrých stěn, rameno na rameni, loket na lokti, shrbení, ohlušení, uml­ čení. Kdykoli jste zvedli ruku, abyste se napili, málem jste srazili souseda

Děti

na

tržišti

129

ze stoličky. Číšníci se probíjeli mořem nevlídných hlav a brali od lidí pe­ níze. Nešlo o to se opít. N e . Půvab spočíval v tom zvláštním posezení v lokálu plném lidí, zamlklém popíjení, ohlušení džezem, který pulzoval tím mo­ řem těl a spojoval je jakýmsi fluidem. Byla to podivná, živočišná, mystická travestie sedět v tom ryku, který vámi pronikal, v rytmu, který bušil až do morku kostí. Nedalo se to ani nazvat smrtelným hříchem per se. Jen tak se sedělo, nic víc. Pokud jsme měli druhý den kocovinu, bylo to ponejvíc z kouře a nervového vyčerpání. Kolikrát jsem po takové noci zmeškal poslední vlak na Long Island a mu­ sel spát na gauči ve fraternitě nebo u nějakého známého ve městě. Nejhorší bývala jízda domů metrem v naději, že možná stihnu autobus do Flushingu! N e n í nic odpornějšího než autobusové nádraží ve Flushingu ve chmur­ ných, tichých hodinách před úsvitem. Vždycky se tam vyskytla podobná individua, jejichž prototypy jsem viděl v márnici. Někdy tam bylo pár opi­ lých vojáků, kteří měli snahu se vrátit do kasáren ve FortTotten. M e z i nimi jsem stál já, unavený, že bych padl, a zapaloval si padesátou cigaretu ten den - tu, která mi zničila poslední zbytky sliznice v krku. Nejvíc mě přepadala hanba a zoufalství a pronikala celou mou bytostí, když už vycházelo slunce a všichni šli do práce: zdraví, vyspalí, tiší, s jas­ ným zrakem a určitým rozumným cílem před sebou. Toto pokoření a vě­ domí vlastní ubohosti a bezcennosti mého počínání byla nejbližší forma pokání, jaké jsem byl schopen. Byla to přirozená reakce. Nedokazovala nic, než že jsem stále ještě morálně naživu: nebo že stále ještě v sobě mám jakousi chabou schopnost morálního života. Výraz „morálně naživu" by mohl zatemnit skutečnost, že jsem byl duchovně mrtvý. Už dlouho!

IV. Na podzim roku 1936 zemřel náš Papa. Zemřel takto. Byl jsem na geolo­ gickém výzkumu v Pensylvánii a vrátil se v neděli pozdě večer z uhelných dolů a břidlicových lomů, prochladlý po dlouhé jízdě otevřenou fordkou přes N e w Jersey. Ještě mnou otřásal ledový vítr z Delawarského vodního příkopu. Šel jsem spát, aniž jsem se s někým pozdravil. Stejně už byl každý u sebe, když jsem se vrátil. Druhý den ráno jsem nahlédl do dědečkova pokoje. Seděl na posteli a vypadal divně: nešťastně a zmateně. „Jak je ti?" zeptal jsem se. „ M i z e r n ě , " odpověděl. Na tom nebylo nic zvláštního. Pořád mu něco bylo. M ě l jsem za to, že se zase nachladil. „Tak se ještě prospi," poradil jsem mu. „To ano," řekl. „To asi udělám."

130

Část

I.

Šel jsem zpátky do koupelny, rychle se oblékl, vypil kávu a utíkal na vlak. O d p o l e d n e jsem v bledém listopadovém slunci trénoval na dráze leh­ kou kondičku. Zrovna jsem běžel stínem kolem knihovny. Za vysokým drá­ těným plotem v blízkosti John Jay H a l l , tam kde bylo křoví a topoly, stál jeden student z druhého ročníku, který pracoval pro Ročenku. Když jsem přibíhal do zatáčky, zavolal na mě a já jsem přiklusal k plotu. „ P r á v ě volala tvoje teta," oznámil mi. „ Ř í k á , že tvůj dědeček umřel." Nedalo se odpovědět. Odklusal jsem zpátky, doběhl trať, pak se rychle osprchoval, oblékl se a jel d o m ů . Jel jenom zastávkový vlak, který se kodrcal na Long Island, poloprázdný, s dlouhými pauzami na každé stanici. A l e věděl jsem, že není kam spěchat. K životu ho už nepřivedu. Chudák Papa. Neudivilo mě, že umřel, ani že umřel právě takhle. N e j ­ spíš mu selhalo srdce. Taková smrt pro něj byla typická: pořád ve spěchu, pořád honil čas. A tecf po tolika letech netrpělivosti, kdy ustavičně čekal na B o n n e m a m a n , až se vypraví do divadla, až přijde k večeři, až otevře vá­ noční dárky, po tom všem nepřipustil žádné otálení, co se týče smrti. Vy­ klouzl nám ve spánku, bez varování, v jediném okamžiku. Papa mi bude chybět. V posledních dvou letech jsme se dost sblížili. Často mě pozval ve městě na oběd, vykládal mi všechny své trampoty a mluvili jsme o mé budoucnosti - já jsem se zase vrátil k myšlence stát se novinářem. Papa měl v sobě úžasnou prostotu. Byla jeho povaze vrozená, a přece tak typicky americká. Možná patřila k američanství jeho g e n e r a c e bodrý, široký a univerzální optimismus. Když jsem přijel d o m ů , věděl jsem, kde najdu jeho tělo. Vešel jsem do jeho ložnice a otevřel dveře. Jediné překvapení byla okna dokořán a pokoj plný chladného listopadového vzduchu. Papa, který se celý život děsil prů­ v a n u , teď ležel pod prostěradlem v tomto ledovém pokoji smrti. Byla to první smrt v domě, který před pětadvaceti lety postavil pro svou rodinu. Stala se zvláštní v ě c . Aniž jsem na to pomyslel nebo o tom rozvažoval, zavřel jsem dveře, klekl si vedle postele a modlil se. Nejspíš to byl jen spontánní výraz lásky k mému dědečkovi - chtěl jsem pro něho něco udě­ lat, s vděčností, jak na mě byl hodný. Zažil jsem přece několikrát smrt, bez modlitby, bez nutkání se modlit. Před dvěma lety zemřela moje teta, a je­ diné, co jsem vnímal, bylo zjištění, že její mrtvé tělo je jako kus nábytku. Neměl jsem dojem, že by tam někdo byl, jen něco. Nepoučilo mě to, jako Aristotela, o existenci duše... Ted jsem však měl touhu se modlit. Naneštěstí jsem věděl, že co nevidět přijde Bonnemaman a řekne, abych se na něho podíval. Brzy jsem také uslyšel na chodbě její kroky. Vstal jsem, ještě než otevřela dveře. „ N e p o d í v á š se na něho?" zeptala se.

Děti

na

tržišti

131

Neřekl jsem nic. Nadzvedla roh prostěradla a já jsem uviděl dědečkovu mrtvou tvář. Byla bledá a byla mrtvá. Pustila zase roh prostěradla a vyšli jsme spolu z pokoje. Seděl jsem s n i a povídali jsme si asi hodinu, zatímco slunce zapadalo. Všichni jsme věděli, že Bonnemaman také dlouho nevydrží. Třebaže naše rodina patřila k těm moderním domácnostem, kde se pořád o něco přou a hádají a kde celý rok bují spletitá síť sporů a potlačované závisti, B o n ­ nemaman byla na svém muži velice závislá. Brzy začala chřadnout, ale trvalo ještě měsíce, než zemřela. Jednou spadla a zlomila si ruku. Z l o m e ­ nina se léčila pomalu a bolestivě. A když se vyléčila, stala se z Bonne­ maman shrbená, zamlklá stařena s vyhublým obličejem. V létě už nevstá­ vala z postele. V noci jsme se budili a zdálo se nám, že umírá. Stáli jsme celé hodiny u postele a poslouchali její chraptivý d e c h . Tehdy jsem se také modlil s pohledem na její němou bezmocnou tvář, když ji ke mně obracela. Tentokrát už jsem si víc uvědomoval, co dělám, a modlil se, aby zůstala naživu, ačkoli pro ni zjevně bylo lepší, aby zemřela. Říkal jsem v d u c h u : „Ty, kterýs ji stvořil, nech ji ještě žít." D ů v o d , proč jsem to říkal, byl ten, že život byl to jediné, o čem jsem nepochyboval. A byl-li život jediná velká hodnota, jediná hlavní realita, pak jeho trvání záviselo na vůli (proč se jinak modlit?) nejvyššího Principu všeho života, nejvyšší Skutečnosti, toho, který je čisté Bytí, který je Život sám, toho, který prostě J E . Touto modlitbou jsem implicitně uznával tyto v ě c i . Už dvakrát jsem se modlil, ačkoli jsem si stále myslel, že nevěřím v nic. B o n n e m a m a n žila. Doufám, že to byla jakási milost, něco, co Bonnema­ man dostala od Boha, žít ještě pár týdnů, němá a bezmocná v posteli, ke spáse své duše. Nakonec v srpnu umřela, odvezli ji a její tělo sprovodili ze světa jako těla ostatních. To bylo v létě 1937. Papa zemřel v listopadu 1936. Už tenkrát na podzim jsem se začal cítit nemocný. A l e snažil jsem se dělat dál všechno, co jsem dělal - chodil na přednášky, redigoval Ročenku, pracoval, závodil, aniž jsem chodil na tré­ nink... Jednou jsme měli závod s vojenskou školou a Princetonem. Nebyl jsem poslední, ale jako obvykle asi třiadvacátý ze třiceti. Když jsem doběhl, padl jsem a ležel na zemi a čekal, až se ve mně žaludek obrátí naruby. Bylo mi tak zle, že mi bylo jedno, co si lidé myslí. Nesnažil jsem se vypadat stateč­ ně, vtipkovat o svém stavu nebo jej skrývat. Ležel jsem tak dlouho, dokud mi nebylo lip, pak jsem vstal a odešel. Víckrát jsem už o šatnu nezavadil. Trenér se po mně ani nezeptal. Nikdo mě nepřesvědčoval, abych se zas vrátil. Všichni jsme byli spokojení: skončil jsem. M o c to ale nepomohlo, obtíže zůstaly. Jednou jsem jel vlakem z Long Islandu do města. M ě l jsem tašku plnou práce, která už měla být dávno hotová a ten den jsem ji měl odevzdat. Potom jsem měl schůzku, na kterou jsem se velice těšil. Jak vlak projížděl

132

Část

I.

sklady na Long Islandu, začala se mi najednou točit hlava. Ne že by se mi chtělo zvracet, ale bylo to, jako by se mi najednou propadla půda pod nohama a já měl začít padat do slepé propasti prázdnoty bez konce. Vstal jsem a postavil se mezi vagóny, abych se nadechl vzduchu, ale kolena se mi tak třásla, že jsem se bál, abych nespadl mezi spojnice a neskončil pod koly. Vrátil jsem se, opřel se o stěnu a snažil se vydržet. Ta zvláštní nevol­ nost v návalech přicházela a odcházela. Vlak sjížděl do tunelu pod řekou a kolem padla tma, bylo slyšet jen rachot. Než jsme dojeli do nádraží, nevolnost pominula. Vyděsilo mě to. První, co mě napadlo, bylo zajít k lékaři v hotelu Penn­ sylvania. Vyšetřil mě, poslechl srdce, změřil mi tlak, dal mi něčeho napít a řekl mi, že jsem ve velkém stresu. Ptal se, co dělám. Řekl jsem mu, že jsem student a mimoto dělám ještě další v ě c i . Poradil mi, abych něco z toho v y n e c h a l . Také navrhl, abych si šel lehnout, trochu se prospal a pak se vrátil domů. V příští chvíli jsem se octl v pokoji v hotelu Pennsylvania a snažil se usnout. Pokoj byl malý, úzký, trochu tmavý, ačkoli okno zaujímalo většinu stěny přede mnou. Z dálky sem doléhal dopravní hluk z 32. ulice. A l e v pokoji bylo ticho, zvláštní a zlověstné. Ležel jsem v posteli a poslouchal, jak mi krev buší v hlavě. Nedokázal jsem udržet oči zavřené. Ale ani se mi nechtělo je otvírat. Bál jsem se, že kdybych se podíval do okna, začala by zase ta divná závrať. To okno! B y l o ohromné. Jako by sahalo až k podlaze. M o ž n á mě táhla síla zemské přitažlivosti i s postelí na kraj té propasti a chtěla mě střemhlav svrhnout do bezedná. A daleko, v dálce mé mysli šeptal necitelný, posměšný hlásek: „ C o kdy­ bys skočil dolů z toho okna..." Převracel jsem se na posteli a snažil usnout. A l e krev mi nepřestávala bušit v hlavě. Nemohl jsem spát. „Nejspíš jsem se nervově zhroutil," uvažoval jsem. Pak jsem zase uviděl to okno. Už při pouhém pohledu se mi točila hlava. Samo pomyšlení, že jsem vysoko nad zemí, mi způsobovalo mdloby. Přišel lékař a viděl, že jsem vzhůru. „Řekl jsem vám přece, abyste spal." „ N e m ů ž u usnout," odpověděl jsem. Dal mi lahvičku léku a zase odešel. Nechtěl jsem nic jiného, než ven z toho pokoje. Když odešel, vstal jsem, sešel dolů, zaplatil pokoj a nasedl na vlak d o m ů . Ve vlaku jsem se cítil docela dobře, když jsem jel d o m ů . Doma nikdo ne­ byl. V o b ý v a c í m pokoji jsem si lehl na takzvanou chaise-longue. Tam jsem usnul. Když přišla Elsie, poznamenala: „ N e m ě l jsi zůstat ve městě až do večeře?" „ N e b y l o mi dobře," řekl jsem. „Tak jsem jel d o m ů . "

Děti

na

tržišti

133

Co to se mnou bylo? Nikdy jsem to nezjistil. Asi to bylo jakési nervové zhroucení. V té souvislosti se u mě objevila gastritis a už jsem si myslel, že budu mít žaludeční vřed. Dostal jsem dietu a nějaké léky. Účinek byl ponejvíc psychologický. Pokaždé když jsem měl jíst, zkoumal jsem, co je k jídlu, a vybíral si jenom něco. Jedl jsem s vědomou úzkostiivostí. Pamatuji si, že mi doporučili zmrz­ linu. Proti tomu jsem nic nenamítal, zvlášť v létě. B y l o příjemné jíst zmrz­ linu a zároveň živit fantazii myšlenkou, jak jím zdravě. Téměř jsem viděl, jak svou chladivou, příznivou hmotou přikrývá můj začínajícívřed, laskavě, hojivě a milosrdně. Následek této diety byl, že jsem se naučil jednu hloupou zábavu: kult jídla, o němž jsem se domníval, že je blahodárné a zdravé. Myslel jsem ještě víc na sebe. Byla to hra, jakési hobby, něco jako předtím psychoana­ lýza. Někdy jsem se pouštěl do debat o potravinách a jejich hodnotě ve vztahu ke zdraví, jako bych byl v té věci odborník. A celou dobu jsem nemyslel na nic jiného než na svůj žaludek a živil se velkými porcemi zmrzliny. M ů j život ovládalo něco, co jsem předtím neznal: strach. Ale bylo to skutečně něco úplně nového? N e , strach je totiž neoddělitelný od pýchy a chtivosti. M o ž n á to obě nějakou dobu skrývají, ale strach je obrácená strana stejné mince. M i n c e se tedy obrátila a já jsem se díval na revers: ten orel mi požíral vnitřnosti skoro celý rok. Stal se ze mě prachbídný Promé­ theus! Bylo to pokořující, tato podivná opatrnost, tato samolibá úzkostiivost. A zasluhoval jsem toto pokoření víc, než jsem tušil. B y l o spravedlivěj­ ší, než jsem dovedl pochopit. Odmítl jsem brát v úvahu mravní zákony, na nichž závisí veškerá naše vitalita a zdraví mysli, takže jsem se snížil na úroveň pošetilé staré ženy, která úzkostlivě dodržuje stovky imaginárních zdravotních zásad, měřítek zdravého jídla a tisíc drobných počinů, které jsou samy o sobě zcela směšné a hloupé. Přesto mě pronásledovala hrozba nejasných a děsivých sankcí. Když budu jíst tohle, nejspíš se zblázním. Když tohle nebudu jíst, možná v noci umřu. N a k o n e c jsem se stal pravým dítkem moderního světa a zcela upadl do zajetí malicherných a zbytečných starostí o sebe,. Nebyl jsem už téměř schopen vzít v úvahu natož pochopit cokoli, co bylo v mém vlastním zájmu opravdu důležité. Uplynuly pouhé čtyři roky, co jsem odešel z O a k h a m u a vstoupil do světa, o němž jsem si myslel, že ho dobudu a vezmu si z něj veškeré roz­ koše a požitky. Skutečně jsem to udělal, a tecfjsem zjistil, že ve skutečnosti jsem já ten oloupený, prázdný a zbavený všeho. Zvláštní v ě c ! Jak jsem do sebe hromadil stále v í c , byl jsem stále prázdnější. Čím víc jsem si bral všechno, tím víc jsem všechno ztrácel. Jak jsem hltal požitky a rozkoše, nacházel jsem zklamání, úzkost a strach. A pak jako vrchol všeho, jako

134

Část

I.

výraz básnické spravedlnosti, když jsem došel na konec zbídačeni' a po­ koření, jsem se zamiloval a dostalo se mi přesně takového jednání, jak jsem se v posledních letech nejednou zachoval já sám. Dotyčná dívka bydlela v naší ulici a já jsem měl tu výsadu, že jsem ji mohl vídat, jak o d j í ž d í š jedním či druhým z m ý c h soků deset minut poté, co mi bez obalu sdělila, že se mnou nemůže jít, protože je unavená a bude doma. Ani nezastírala, že mě má pro zábavu, když se zrovna nudí a není nic lepšího. Ustavičně mě bavila obšírným líčením, co je podle ní skvělý den a jaké lidi ona obdivuje a miluje - byli to samí mělcí a povrchní hejsci a mně naskakovala husí kůže, kdykoli jsem je viděl vysedávat v klubu U Čá­ pa. A byla to Boží vůle, že jsem to všechno musel ze spravedlivého trestu snášet v trpké pokoře. Seděl jsem a žebral jako psík, dokud mě neráčila pohladit po hlavě nebo mě obdařit nějakým jiný nepatrným gestem něž­ nosti. Taková v ě c nemohla mít dlouhé trvání a taky neměla. A l e vyšel jsem z ní zpráskaný a pokořený, ale ne zase tak pokořený, jak bych zasluhoval. Vrátil jsem se k téměř stejně pokořujícímu počítání porcí zmrzliny. To tedy byla smrt hrdiny, velkého muže, kterým jsem chtěl být. Navenek (jak jsem myslel) jsem měl velký úspěch. Na Columbii všichni věděli, kdo jsem. A kdo to nevěděl, brzy to zjistil, hned jak vyšla Ročenka plná mých portrétů. Z toho nejspíš pochopili víc, než jsem měl v úmyslu. Člověk ne­ musel být ani moc chytrý na to, aby prohlédl ten hloupý, samolibý výraz tváře. Jen jedna věc mě překvapovala: nikdo mi otevřeně nevytkl tak neho­ ráznou marnivost a nenapadl mě posměchem. Nikdo po mně nehodil va­ jíčkem, nikdo neřekl ani slovo. A to v í m , co všechno dovedli slovem vyjád­ řit - ne právě vybíravým, a smrtícím. M y s l í m , že jsem v sobě nesl mnoho ran. Krvácel jsem k smrti. Kdybych měl zavilejší povahu a víc lpěl na rozkoších, které mě znechucovaly, kdybych nechtěl připustit, že mě ničí marná snaha o uspokojení tam, kde není, a kdyby má mravní a nervová konstituce neděravěla pod vahou mé vlastní prázdnoty, k d o v í c o by se se mnou nakonec stalo? Kdoví kde bych skončil? Zašel jsem příliš daleko a zjistil jsem, že jsem se octl ve slepé uličce. A l e už sama tíživost a bezmoc mého postavení byla taková, že jsem okamžitě podlehl. A právě tato moje porážka se stala příležitostí k mé záchraně.

Část II.

KAPITOLA PRVNÍ

ZA VELIKOU CENU

V nitru lidské existence spočívá paradox. Ten je třeba pochopit, než může do duše člověka vstoupit trvalé štěstí. Paradox zní takto: lidská přirozenost sama o sobě zmůže při vyřešení nejdůležitějších problémů jen velmi málo či nic. Řídíme-li se jen svou přirozeností, svou filosofií, svou vlastní etickou úrovní, skončíme v pekle. To by byla skličující myšlenka, kdyby nebyla čistě abstraktní. V konkrét­ ním řádu v ě c í dal totiž Bůh člověku přirozenost, která byla podřízena nad­ přirozenému životu. Stvořil člověka s duší, která nebyla učiněna k tomu, aby se sama přivedla k dokonalosti ve svém vlastním řádu, ale aby se ne­ chala zdokonalovat Bohem v řádu, který nekonečně přesahuje lidské síly. Nikdy nám nebylo stanoveno, abychom vedli čistě přirozený život, a proto také jsme v Božím plánu nebyli určeni k čistě přirozené blaženosti. Naše přirozenost, která je svobodným darem B o ž í m , nám byla dána k tomu, aby byla zdokonalována a stupňována dalším svobodným darem, který jí ne­ patří. Tento svobodný dar je „posvěcující milost". Zdokonaluje naši přiroze­ nost darem života, rozumu, lásky, způsobu existence nekonečně přesahu­ jícího svou vlastní rovinu. Kdyby člověk měl dospět byť k abstraktnímu vrcholu přirozené dokonalosti, bylo by Boží dílo vykonáno jen zpola: stálo by teprve na začátku, neboť skutečné dílo je dílo milosti, vlitých ctností a darů D u c h a svatého. Co je to „milost"? Je to vlastní Boží život, který se nám sděluje. Boží život je Láska. Deus caritas est.1 Milostí jsme schopni mít účast na ne­ konečně nesobecké lásce toho, který je tak čistou aktualitou, že nic ne­ potřebuje, a proto pochopitelně nemůže využívat ničeho k sobeckým cí­ lům. N i c totiž není mimo něj a cokoli existuje, existuje ze svobodného daru jeho bytí, takže sobectví je pojem absolutně kontradiktorní Boží doko­ nalosti. Bohu je metafyzicky nemožné být sobecký, protože existence všeho, co závisí na jeho daru, závisí na jeho nesobectví. Když na křišťál dopadne paprsek světla, dodává mu novou vlastnost. A když Boží nekonečně nesobecká láska hraje na nástroj lidské duše, děje se totéž. A to je život zvaný posvěcující milost. 1

Pozn. překl.: Bůh je láska.

Za

velikou

cenu

137

Duše člověka, ponechaná na své vlastní přirozené rovině, je potenciálně průzračný křišťál, který zůstává ve tmě. Svou povahou je dokonalý, ale chybí mu něco, co může přijmout pouze zvnějšku a mimo sebe. Ale jakmile v něm září světlo, jako by se proměnil ve světlo, a zdá se, jako by ztratil svou přirozenost pro zář vyšší povahy, povahy světla, které je v něm. Tak přirozená dobrota člověka, jeho schopnost lásky, která vždycky musí být v jistém smyslu sobecká, pokud zůstává v přirozeném řádu, se stále víc proměňuje, když v ní září Boží láska. Co se stane, když člověk zcela ztrácí sebe v božském životě, který je v něm? Tato dokonalost patří pouze těm, které nazýváme světci - těm, kdo skutečně jsou světci a kdo žijí ve světle samého B o h a . Neboť ti, které nazýváme světci podle lidského názoru na zemi, mohou docela dobře být dáblové a jejich světlo může být docela dobře tma. Neboť, co se týče Božího světla, jsme sovy. Oslepuje nás a jak­ mile nás zastihne, ocitáme se ve tmě. Lidé, kteří nám připadají jako světci, často světci nejsou, a ti, kteří nevypadají jako světci, často světci bývají. A největší světci jsou někdy ti nejskrytější- Panna Maria, svatý Josef. Kristus ustavil svou církev mimo jiné proto, aby se lidé vzájemně přivá­ děli k němu, a tím posvěcovali sami sebe i druhé. Protože tady působí Kristus, který nás táhne k sobě skrze jednání našich bližních. M u s í m e porovnávat to, čím se naše vnitřní svědomí nechává inspirovat, se zjevením, které nám s božsky jistými zárukami předávají ti, kdo mezi námi zdědili místo Kristových apoštolů - těmi, kdo k nám mluví ve jménu Kristově, jakoby jeho osobou. Qui vos audit me audit, qui vos spernit me spernit.2 Přijde-li na přijetí Boží autority ve v ě c e c h , jež nelze poznat jinak než jako zjevené jeho vlastní autoritou, lidem připadá nesmyslné dopřát jim sluchu a poslouchat. Co nejde jinak poznat, z tohoto zdroje nepřijmou. A přesto tiše a pasivně přijímají nejnehoráznější lži z novin, kdy ani není třeba si příliš vyvracet krk, chceme-li vidět pravdu před sebou, za novina­ mi, které si držíme před očima. Například takové imprimatur v tiráži knihy - biskupovo schválení, jímž svoluje, aby kniha byla vydána, protože obsahuje správnou nauku - to ně­ které lidi přivádí téměř k zuřivosti. Jednou v únoru 1937 jsem měl zrovna nazbyt asi deset dolarů, které mi v kapse vypalovaly díru. Byl jsem z nějakého důvodu na Páté avenue a při­ táhl mě výklad knihkupectví Scribner's, plný zbrusu nových titulů. V tom roce jsem si zapsal francouzskou středověkou literaturu. Trochu jsem se v mysli vracel ke vzpomínkám na dávné dny v St. Antonínu. Opět ke mně začínala promlouvat hluboká, naivní, bohatá prostota dvanáctého a třináctého století. Napsal jsem referát o legendě „Jongleur de Notre Da­ m e " ve srovnání s pouštními otci z Migneho Latinsképatrologie. Katolické 2

Pozn. překl.: Kdo slyší vás, slyší mne, kdo odmítá vás, odmítá mne.

138

Část

//.

ovzduší mě začalo vtahovat zpátky a vnímal jsem, jak ve mně zase působí jeho zdravý duch, byť v pouze přirozeném řádu. Ve výloze knihkupectví Scribner's jsem uviděl knihu Duch středověké filosofie. Vešel jsem dovnitř, vzal ji z regálu a podíval se na obsah, pak na titulní stránku, která trochu mátla, protože na ní stálo, že jde o sérii předná­ šek na Aberdeenské univerzitě. To pro mě nebyla žádná zvláštní vizitka. A l e zaujalo mě, kdo asi je ten Etienne Gilson, který tu knihu napsal. Koupil jsem ji tedy ještě s další knížkou, kterou už jsem docela zapo­ mněl, a ve vlaku domů na Long Island jsem ji vybalil, abych prozkoumal svůj nový přírůstek. Až tehdy jsem si všiml, že v tiráži Ducha středověké filosofieje drobným tiskem napsáno: „ N i h i l obstát... Imprimatur." V žaludku mě bodl nůž znechucení a dotčení. M ě l jsem pocit, že mě podvedli. M ě l i mě varovat, že je to katolická knížka! To bych si ji nikdy nekoupil. V té chvíli jsem měl chuť vyhodil knihu z okna na domy ve W o o d side - zbavit se jí, jako nějaké nebezpečné a nečisté v ě c i . Takový teror způsobí v moderní osvícené mysli drobná nevinná latinská poznámka a podpis kněze. Katolík nepochopí, kolik složitých asociací s sebou nese tak nepatrná v ě c . Je to latinsky - obtížný, starodávný a obskurní jazyk. M y s l , zakořeněná v protestantismu, si hned představí všemožná pochybná tajem­ ství, která podle ní kněží chovají a pomocí tohoto jazyka skrývajípřed oby­ čejnými lidmi. Pouhý fakt, že mají posoudit charakter knihy a dovolit, aby se četla, už sám o sobě zavání terorem. Ihned evokuje všechny skutečné i domnělé výstřelky inkvizice. S takovým pocitem jsem otvíral Gilsonovu knížku: musíte pochopit, že ač jsem obdivoval katolickou kulturu, katolické církve jsem se vždycky bál. To je dnes ve světě běžný postoj. Jistě jsem si nekupoval knihu o středověké filosofii, aniž bych tušil, že to bude katolická filosofie, ale imprimatur mi sdělilo, že to, co budu číst, bude v plné shodě s tou strašnou a tajemnou věcí, katolickým Dogmatem. Tato skutečnost na mě zapůsobila tak, že jsem spontánně zareagoval odporem a strachem. Ve světle všech okolností soudím, že to nebylo nic jiného než milost, že jsem tu knihu nezahodil, ale skutečně přečetl. Sice ne celou, ale víc než jsem měl ve zvyku u tak hlubokých knih. Když si vzpomenu na všechny ty knihy, které jsem měl v knihovně ve svém maličkém pokojíku v Douglas­ tonu, dřív dědečkově - knihy, které jsem si kupoval, a nikdy nečetl, tím víc mě překvapuje, že jsem tuhle skutečně přečetl: a navíc ještě že si ji pama­ tuji. Úžasná koncepce, kterou jsem si z jejích stránek odnesl, mě v budoucnu radikalizovala po celý život. Spočívá v jednom suchém, exoticky odbor­ ném výrazu, který rádi užívali scholastičtí filosofové: slovo aseita. V tomto jediném slově, které lze vztáhnout jedině na Boha a které vyjadřuje jeho nejcharakterističtější atribut, jsem objevil zcela nové pojetí Boha - pojetí, které mi ihned ukázalo, že katolická víra n e n í ž á d n ý vágní a povrchní relikt

Za

velikou

cenu

139

oné nevědecké doby, jak jsem si dosud myslel. Naopak, byl zde hluboký, výstižný, prostý a přesný pojem Boha, který navíc obsahoval implikace, které jsem dokázal alespoň mlhavě odhadnout, třebas s nedostatečným fi­ losofickým vzděláním. Aseita - latinsky aseitas - znamená prostě moc nějaké bytosti být abso­ lutně svou silou, ne jakožto příčina sebe sama, ale bez nutnosti jakékoli příčiny, bez jiného důvodu svého bytí než toho, že její povahou je existo­ vat. Taková Bytost může být jen jedna: B ů h . Ř í c i , že Bůh je a se, sám ze sebe, sám od sebe a z důvodu sebe, znamená pouze totéž jako říci: Bůh je samo Bytí. Ego sum qui sum.3 To jest, Bůh musí mít „úplnou nezávislost nejen na všem vnějším, ale i na všem v sobě." Tato věta na mě tak hluboce zapůsobila, že jsem si nahoru na stránku tužkou připsal: „ B o ž í aseita - Bůh je bytí per se." Právě se na tu stránku d í v á m , neboť tuto knížku jsem si vzal do kláštera s sebou, a ačkoli jsem nevěděl s jistotou, kam se dostala, našel jsem ji onehdy na polici v pokoji otce opata a mám ji tecf před sebou. Poznamenal jsem si tři další úryvky, takže bude asi nejlepší, když je tu vypíšu doslovně. Ty s d ě l í o vlivu té knihy na mé m y š l e n í v í c než cokoli, co bych k tomu řekl. „ K d y ž Bůh říká, že je bytí [tak zní první podtržená věta], a pokud to, co říká, má mít pro naše myšlení nějaký srozumitelný smysl, pak to může zna­ menat jen jedno: On je čistý akt bytí." Čistý akt: tedy vylučující veškerou nedokonalost v řádu bytí. Tedy vylu­ čující veškerou změnu, veškeré „stávání se", veškerý začátek či konec, veš­ keré omezení. A kdybych tenkrát byl schopen dostatečně hlubokého zvá­ žení této věty, asi bych zjistil, že z této plnosti bytí lze snadno doložit plnost veškeré dokonalosti. Ale překvapila mě jiná důležitá autorova definice. Rozlišuje dva pojmy: ens in genere - abstraktní pojem bytí obecně, a ens infinitum - konkrétní a reálné nekonečné Bytí toho, který přesahuje všechno naše pojímání. Pod­ trhl jsem si tedy následující slova, která se později stala mým prvním kro­ kem ke svatému Janu od Kříže: „V hloubi všech vnímatelných obrazů, všech pojmových určení se Bůh sám potvrzuje jako absolutní akt bytí ve své čisté aktualitě. Náš pojem Boha, pouhá chabá analogie skutečnosti, která jej ve všech směrech přesahuje, lze explicitně vyjádřit jen tímto soudem: Bytí je Bytí, absolutní pozice toho, co spočívá v hloubi každého předmětu a obsahuje v sobě dostatečný důvod předmětů. Proto můžeme právem říci, že sám nadbytek pozitivity, jímž se božské bytí skrývá našim zrakům, je nicméně ono světlo, které osvěcuje všechno ostatní: ipsa caligo summa est mentis illuminatio."4 3

Pozn. překl.: Jsem, který jsem.

4

Pozn. překl.: Tento nejvyššížár osvěcuje mysl.

140

Část

II.

Jeho latinský citát je z Itineraria sv. Bonaventury. Třetí Cilsonova věta, kterou jsem si na těch pár stránkách podtrhl, je tato: „ K d y ž svatý Jeroným říká, že Bůh je svým vlastním původcem a příčinou své vlastní substance, nemá tím na mysli, jako Descartes, že by se Bůh jakýmsi způsobem postuloval, že je svou všemohoucí mocí jakožto něja­ kou příčinou, ale prostě míní, že nesmíme hledat nějakou příčinu Božího bytí mimo B o h a . " M y s l í m , že na mě tyto výroky, a jiné podobné, zapůsobily z důvodu, který ležel hluboko v mé duši. Byl to tento: Dosud jsem neměl adekvátní pojem o tom, co křesťané míní, když říkají B ů h . Prostě jsem bez přemýšlení přejal názor, že B ů h , v něhož věří všichni věřící a jemuž připisují stvoření a vládu nad v ě c m i , je kdosi hlučný, dramatický a vášnivý, jakási mlhavá, žárlivá, skrytá bytost, objektivace všech jejich tužeb, usilování a subjek­ tivních ideálů. Je fakt, že tento pojem o B o h u , jaký jsem odjakživa choval a jaký jsem zazlíval křesťanům, že ho hlásají světu, byl pojem o bytosti, která byla pro­ stě nemožná. Byl konečný a přitom nekonečný, dokonalý i nedokonalý, věčný i proměnlivý - podléhal různým e m o c í m , jejichž kořistí jsou lidé: lásce, žalu, nenávisti, odplatě. Jak by taková nesmyslná, city zmítaná bytost mohla být bez počátku a bez konce, stvořitelem všeho? Vzal jsem si z Písma mrtvou literu v nejmrtvějším bodě, a málem mě zabila, podle výroku sva­ tého Pavla: „Litera zabíjí, ale duch dává život." Jedním z důvodů mého hlubokého uspokojení nad tím, co právě čtu, je asi to, že tak byl Bůh v mé mysli ospravedlněn. V každé mysli je přirozená nutnost pravého pojmu Boha: rodíme se s touhou ho poznat a uvidět, a proto to nemůže být jinak. Vím, že mnozí jsou „ateisté", nebo to o sobě říkají prostě proto, že je odpuzují a urážejí výroky o B o h u , jejichž obsah je imaginární a metaforic­ ký, a oni si jej nedokáží vyložit a pochopit. Odmítají tyto pojmy Boha ne proto, že by Boha nenáviděli, ale možná proto, že si žádají pojem dokona­ lejší, než zpravidla nacházejí: nemohou je uspokojit běžné, obrazné pojmy Boha, odvracejí se od nich a mají za to, že jiné nejsou, nebo k ještě větší škodě odmítají slyšet filosofii s domněnkou, že to není nic jiného než spleť umně utkaných slov, která nedávajísmysl a chtějí ospravedlnit letité a stále stejné beznadějné iluze. Ke svému velkému ulehčení jsem nyní zjistil, že bytí Boha nejenže ne­ může být omezeno žádnou naší koncepcí, natož smyslovým obrazem, ale že se ani nesmíme s podobným poznáním spokojit. V důsledku toho jsem ihned pojal ohromnou úctu ke katolické filosofii a katolické víře. To druhé byla ze všeho nejdůležitější v ě c . N y n í jsem při­ nejmenším uznával, že víra je něco, co má velmi určitý význam a je na­ prosto naléhavou nutností. Tohle bylo maximum, co jsem v té chvíli dokázal. Uznal jsem, že ti, kdo

Za

velikou

cenu

141

uvažovali o B o h u , uvažovali o něm dobře, a že ti, kdo v něho věřili, věřili skutečně v někoho, a jejich víra byla víc než jen sen. Dál jsem v té době nedokázal dospět. Kolik lidí je ve stejné situaci! Postávají u knihkupeckých pultů a s jakousi zvědavou uctivostí listují v Summě svatého Tomáše. Na seminářích probírají „Tomáše", „ S c o t a " , „Augustina" a „ B o n a v e n t u r u " , znají Maritaina a G i l sona, četli všechny Hopkinsovy básně - vůbec znají nejlepší katolickou literární a filosofickou tradici lépe než většina katolíků na světě. Někdy zajdou na mši a žasnou nad důstojností a střízlivostí starodávné liturgie. Podivují se organizaci církve, v níž po celém světě kněží, i ti nejméně talen­ tovaní, dokáží sdělit alespoň něco z toho úžasného, hlubokého, jednot­ ného učení a udílet tajemně účinnou pomoc všem, kdo k nim přicházejí ve svých obtížích a potřebách. V jistém smyslu tito lidé dovedou lépe ocenit církev a katolicismus než mnozí katolíci: jejich ocenění je nestranné, rozumové a objektivní. A l e do církve nikdy nevstoupí. Stojí a hladoví ve dveřích sálu, kde je hostina a jistě si uvědomují, že jsou pozváni - zatímco ti chudší, hloupější, méně nadaní, méně vzdělaní, někdy i méně ctnostní než oni, vstupují a jedí do sytosti u oplývajících stolů. Když jsem knihu odložil a přestal přemýšlet nad jejími argumenty, za­ čaly se její účinky projevovat v mém životě. Pocítil jsem touhu jít do kos­ tela - t o u h u upřímnější, zralejší a zakotvenější než kdy předtím. Nikdy jsem nevnímal tak velkou potřebu to udělat. Jediný kostel, který mě napadl, byl episkopální kostel v naší ulici, starý Siónský kostel pod akáty, kde můj otec kdysi hrával na varhany. Nejspíš to bylo proto, že Bůh chtěl, abych se vydrápal nahoru stejnou cestou, jak jsem spadl. K anglikánské církvi, „evangelické episkopální církvi", jsem choval odpor, a on chtěl, abych se zbavil pýchy a ješitnosti, nakolik se i tady pro­ jevovaly. Nedopustil, abych se stal katolíkem a zamítl jinou církev ne pra­ v ý m odmítnutím, nýbrž odmítnutím hříšným, s postojem pýchy, s výrazem pohrdání. Tentokrát jsem se vrátil do Siónského kostela, ne abych jej kritizoval, ne abych odsuzoval chudáka pastora, ale abych zjistil, jestli mi to snad nepo­ může uspokojit mlhavou potřebu víry, která se stále silněji prosazovala v mé duši. Kostel to byl pěkný. Příjemně se v něm sedělo, v té malé úhledné bílé stavbě, kam za nedělního rána okny proudilo slunce. Sbor bíle oděných mužů a žen a hymny, které jsme všichni zpívali, mě sice neuváděly do žádné extáze, ale aspoň jsem se jim už v duchu neposmíval. A když přišla chvíle apoštolského vyznání víry, vstal jsem a pronášel je spolu s ostatními a doufal, že Bůh mi jednoho dne dopřeje milost to opravdu věřit. Pastor se u nás někdy stavoval. Papa ho oslovoval „ p a n e doktore", a pů­ sobil mu tím rozpaky. Vůbec se nevynášel, že je doktorem teologie. Byl

142

Část

II.

však dost sečtělý a často jsme vedli dlouhé rozpravy o intelektuálních zále­ žitostech, moderních literárních proudech - dokonce o D. H. L a w r e n c e o v i , se kterým byl výborně obeznámen. Z d á se, že pokládal za dost zásadní součást svého působení znát soudo­ bou literaturu, umět o ní mluvit, a tak udržovat kontakt s lidmi. Jenže právě díky tomu na mě návštěva jeho kostela působila sterilním d o j m e m . Neměl rád a nechápal nejnovější jevy v moderní literatuře - to se od něho nedalo čekat ani žádat. A l e rád mluvil právě o moderní literatuře a politice, ne o víře a o B o h u . M ě l i jste dojem, že nezná svoje povolání, neví, co je jeho úkol. Vzal na sebe určitou úlohu ve společnosti, která nebyla jeho a která vlastně ani nebyla potřebná. Když někdy přišla na řadu nějaká pravda křesťanské víry, prakticky připus­ til jak na kazatelně, tak v soukromí před kýmkoli, kdo o tom chtěl mluvit, že většině těchto doktrín nevěří, ba ani v oné nesmírně zředěné formě, v jaké se předkládají evangelíkům. Trojice? Co si s ní počít? A ty zvláštní středověké pojmy týkající se vtělení, to přece od rozumného člověka nelze žádat. Jednou kázal na téma „hudba v Siónském kostele" a vzkázal mi, že při tom nesmím chybět, protože se zmíní o mém otci. To je v „liberálnějších" kruzích naprosto typické pro evangelické kazatelství. Ten den jsem poslušně přišel, ale než se dostal k tomu, co mě mělo osobně zajímat, přišla na mě zase známá závrať a musel jsem na vzduch. Jak kázal, já jsem seděl na schodech na sluníčku a bavil se s dveřníkem v černém taláru. Když se mi udělalo lip, bylo už po kázání. Rozhodně se nedá říci, že bych do tohoto kostela chodil často: míra mé horlivosti se však dá usoudit z toho, že jsem jednou šel i v týdnu. Už nevím při jaké příležitosti: snad to byla Popeleční středa nebo Zelený čtvrtek. B y l y tam asi dvě ženy a já, schoulení v zadních lavicích. Pronášeli jsme nějaké modlitby. Skončilo se brzy. Do té doby jsem nabral odvahu nasednout na vlak, odjet do N e w Yorku a zůstat celý den na univerzitě.

II. Konečně se dostávám k tomu, abych vyložil, jakou roli skutečně podle prozřetelného Božího plánu sehrála Kolumbijská univerzita v m é m životě. Nešťastná Columbia! Založili ji poctiví protestante jako převážně teolo­ gickou kolej. Jediné, co z tohoto záměru zbylo, je univerzitní heslo: In lumine tuo videbimus lumen - jeden z nejhlubších a nejkrásnějších žal­ m o v ý c h veršů. „ V e tvém světle uvidíme světlo." Přesněji řečeno, je to o mi­ losti. Je to verš, který může sloužit jako základní kámen veškerého křes­ ťanského a scholastického učení a který prostě nemá nic společného se vzdělávacími standardy moderní Kolumbijské univerzity. S úspěchem by se dalo pozměnit na In lumine Randall videbimus Dewey.

Za

velikou

cenu

143

Přesto kupodivu právě v této vzdělávací továrně na mě čekal D u c h svatý, aby mi ukázal světlo ve svém vlastním světle. A použil k tomu jako hlavní prostředek, jímž to dokázal, lidské přátelství. Je Boží vůlí, abychom všichni ve věci své spásy záviseli jeden na druhém a společně usilovali o vzájemné dobro a svou společnou spásu. Písmo nás učí, že je to obzvlášť pravda v nadpřirozeném řádu, v nauce o mystickém Těle Kristově, která nutně plyne z křesťanské nauky o milosti. „ V y jste Kristovo tělo a údy sobě navzájem... A oko nemůže říci ruce: nepotřebuji tvou pomoc, ani hlava nohám: nepotřebuji v á s . . . A jestliže trpí jeden úd, trpí spolu s ním i ostatní, a jestliže jeden úd je vyznamenán, všechny ostatní se radují spolu s ním." N y n í tedy nastal čas vyprávět něco, co jsem si tehdy neuvědomoval, ale co se mi později vyjasnilo: Bůh mě na Kolumbijské univerzitě svedl dohro­ mady s desítkou dalších, spojil nás poutem přátelství, které nás pak m o c ­ nou silou vytrhlo ze zmatku a bídy, v níž jsme se octli, zčásti svou vlastní vinou, zčásti složitým souběhem okolností, které by se daly shrnout pod hlavičku: „moderní s v ě ť , „moderní společnost". Ale označení „moderní" není nutné a možná ani spravedlivé. Tradiční evangelní pojem „svět" do­ cela postačí. Naše záchrana začala v rovině společných, přirozených a obyčejných věcí. (Proto například veškerá ekonomie svátostí spočívá na hmotném prv­ ku, na prostých a obyčejných v ě c e c h jako chléb, víno, voda, sůl a olej.) A tak to bylo i se mnou. Knihy, myšlenky, básně, povídky, obrazy, hudba, architektura, města, místa, filosofie - to byl materiál, na němž působila milost. A l e tyto věci samy o sobě nestačí. K tomu přistoupil zásadnější in­ stinkt sebezáchovy, nenápadným způsobem, v podobě této podivné, napůl imaginární nemoci, jejíž diagnózu nikdo nedovedl plně určit. Blížící se válka a všechny nejistoty, zmatky a úzkosti, které odtud nutně plynuly, veškeré násilí a nespravedlnost ve světě měly sehrát důležitou roli. Všechny tyto stavy spolu úzce souvisely a prolínaly se, uváděly do pohybu a připravovaly působení milosti v mé vlastní duši i v duši několika mých přátel, skrze naše vzájemné přátelství a setkávání. Milost dozrávala v našich názorech, zklamáních, starostech, zmatcích, o b a v á c h , obtížích, touhách, depresích a podobných stavech. Už jsem se zmínil o Marku Van Dorenovi. Nebylo by docela pravda, kdybych tvrdil, že představoval jakési jádro, kolem něhož se toto seskupení přátel utvářelo: to by nebylo přesné. Ne všichni jsme byli zapsáni na jeho přednášky a ti, kdo byli, nechodili na ně ve stejnou dobu. Přesto právě náš společný respekt k M a r k o v ě rozumnosti a moudrosti přispěl k tomu, že jsme si uvědomili, kolik máme společného. M o ž n á tak působily Markovy přednášky spíš na mě osobně než na ostat­ ní. M á m na mysli jeden konkrétní incident. Byl podzim 1936, začátek nového školního roku - jeden z prvních jas-

Část

II.

ných, šflených dní, kdy všechny zachvátí úžasná ambice. Byl to začátek toho roku, kdy zemřel Papa a kdy se i moje odolnost zhroutila pod závalem požitků a ambic, které jsem nedokázal unést: celý ten rok jsem prožíval záchvaty nevolnosti a začal jsem mít hrůzu z longislandské železnice, jako by to byl nějaký netvor. Vyhýbal jsem se N e w Yorku, jako by to byl otevřený chřtán hořícího aztéckého božstva. Ten den jsem ale nic takového nevnímal. V žilách mi ještě bušil materia­ listický a politický entuziasmus, s nímž jsem vstupoval na Kolumbijskou univerzitu, a v souladu s tímto nastavením jsem si zapsal přednášky, které měly víceméně sociologické, ekonomické a historické zaměření. Ve stínu oné zvláštní, polovědomé a poloviční konverze, která provázela můj o d ­ chod z Cambridge, jsem pojal stupňujícíse podezření vůči literatuře a poe­ zii - k nimž tíhla má přirozenost - na základě toho, že mě patrně vedou k jakémusi pustému estétství, k filosofii „eskapismu". Tento fakt ovšem nezmenšil můj obdiv k lidem jako Mark. Jen se mi zdálo důležitější zapsat si historii než některou z jeho zbývajících předná­ šek, které jsem ještě neabsolvoval. N y n í jsem tedy v davu stoupal po schodech Hamilton Hall do posluchár­ ny, kde se měla konat přednáška z dějin. Nahlédl jsem dovnitř. V druhé řadě byla jedna nečesaná hlava vedle druhé, samí ti, kdo denně v poledne vysedávali v redakci Jesteru a házeli po sobě vlaštovky nebo kreslili ob­ rázky na zed. Bob Lax, vyšší než všichni ostatní a vážnější, s dlouhým koňským obliče­ jem a nad ním hřívou černých vlasů, meditoval nad nějakým nepocho­ pitelným žalem a čekal, až někdo přijde a začne mluvit. Sundal jsem si kabát, složil hromadu knih na lavici a v té chvíli jsem zjistil, že to není přednáška, na které jsem měl být, ale Van Dorenův kurs o Shakespearovi. Vstal jsem a chtěl jít pryč. Ale když jsem došel ke dveřím, obrátil jsem se, šel zpátky a posadil se na svoje místo. Zůstal jsem tam. Později jsem se přeregistroval a zůstal v tomto kursu celý rok. Byl to nejlepší kurs, co jsem na univerzitě zažil. V mnoha ohledech mi přinesl veliké dobro. Nikde jinde než tam jsem neslyšel skutečně závažné věci o zásadních skutečnostech - život, smrt, čas, láska, žal, strach, moud­ rost, utrpení, věčnost. Kurs o literatuře nikdy nemá být ekonomická, filoso­ fická, sociologická či psychologická přednáška: už jsem vyložil, že k Mar­ kovým velkým ctnostem patřilo, že literaturu takto nepojímal. Avšak literární materiál, obzvlášť drama, znamená lidské j e d n á n í - to jest svobodné jedná­ ní, morální jednání. Literatura, drama, poezie vypovídají o tomto jednání jedinečným způsobem. Proto jistě nepochopíte nejhlubší smysl Shakespea­ ra, Danta a jiných, pokud jejich klíčové a inspirativní výpovědi o životě a lidech zredukujete na suché, věcné pojmy dějin, etiky či jiné vědy. Ty patří do jiného řádu. Největšísíla Hamleta, Koriolana, Očistce nebo Donnových Posvátných

Za

velikou

cenu

145

sonetů přesto spočívá v tom, že tvoří jakýsi komentář k etice, psychologii, ba i metafyzice či teologii. Někdy je to také naopak - vědy slouží jako komentář k těmto jiným skutečnostem, které nazýváme dramata a básně. Celý ten rok jsme probírali nejhlubší prameny lidské touhy, naděje a úzkosti, uvažovali jsme o všech těchto nejdůležitějších skutečnostech, a to ne v pojmech Shakespearovi a poezii cizích, ale právě v jeho vlastních pojmech, s občasnými aspekty z jiného řádu. A jak jsem už řekl, Markův vyrovnaný, citlivý a jasný způsob vidění věcí, prostý a přitom detailní, v zá­ sadě scholastický, ač ne nutně a přímo křesťanský, předváděl tyto věci tak, že v nás ožívaly životem, který byl zdravý, pevný a produktivní. Jeho před­ nášky mě dokázaly přimět, že jsem vůbec nasedl do vlaku a jel na C o l u m ­ bii. Toho roku to byla jediná zdravá v ě c , do té doby než jsem přišel na Cilsonovu knihu. V tom roce jsem také začal objevovat, kdo je Bob Lax, že v sobě spojuje Markovu jasnost a můj chaos a moji bídu, kromě spousty dalších vlastností, jež byly typicky jeho. Robert Lax byl jinými slovy jakési spojení Hamleta a Eliáše. Potenciální prorok, avšak bez hněvivosti. Král a zároveň Ž i d . Jeho mysl skrývala mnoho úžasných a jemných intuic, o nichž měl s každým dnem méně co říci, až nakonec upadl do nesrozumitelnosti. Kdykoli se zarazil, a bylo to bez roz­ paků či nervozity, tu obvykle zaplétal své dlouhé nohy sedmerým způso­ bem kolem židle a usilovně hledal slovo, jímž by začal. Nejlépe se mu mluvilo, když seděl na zemi. Tajemstvím jeho stabilní pevnosti byla jakási přirozená, instinktivní duchovnost, vrozené nasměrování k živému B o h u . Lax se vždycky bál, že vězí ve slepé uličce, a zpola tušil, že to nakonec není žádná slepá ulička, ale B ů h , nekonečno. Od kolébky měl přirozenou mentální dispozici chápat a milovat Joba a svatého Jana od Kříže. Dnes vím, že se narodil s kontemplativní schop­ ností tak velikou, že asi ani nikdy nezjistí jakou. Souhrnně řečeno, i lidé, kteří ho vždycky pokládali za „nepraktického člověka", ho nakonec trochu obdivovali - tak ti, kdo si cení hmotných jis­ tot, zpravidla nevědomky obdivují lidi, kteří se nebojí nejistoty. Tenkrát jsme měli nejvíc společnou, ač jsme o tom moc nemluvili, pro­ past, která nás všude provázela a působila nám závrať a strach z vlaků a výš­ kových budov. Lax začal z nějakého důvodu beze slov důvěřovat m ý m vý­ kladům o tom, co je dobré či špatné pro mentální a fyzické zdraví, možná proto, že jsem vždycky s jistotou věděl, co mám rád a co ne. O b á v á m se, že mu to moc neprospělo. Já totiž, ačkoli jsem v sobě choval tu imaginární propast, která se po opici dovedla nezměrně zvětšit a rozšířit na desetináso­ bek, jsem ustavičně hýřil různými nápady - zajít si poslechnout nějakou kapelu a něco vypít, až dotyčný podnik ve čtyři ráno zavíral. Míjely měsíce a já jsem většinou seděl v Douglastonu, kreslil anekdoty

146

Část

li.

na papírové pohárky a snažil se zvládnout všechno ostatní, co jsem měl. V létě jel Lax do Evropy, a já jsem dál seděl v Douglastonu a psal dlouhý přihlouplý román o studentovi fotbalistovi, který se v jedné textilce anga­ žuje do série stávek. V červnu jsem nepromoval, ačkoli jsem nominálně patřil do posledního ročníku. Ještě mi zbývalo pár kursů, protože jsem přišel na Columbii až v únoru. Na podzim roku 1937 jsem se tedy vrátil do školy a moje mysl byla volnější, protože už na mně neležela tíha nepříjemných a zbytečných prací pro Třetí poschodí. M o h l jsem podle svého psát a kreslit pro Jester. Z a č a l jsem se víc bavit s Laxem a Edem Ricem, který ted pro časopis kreslil ještě lepší a komičtější obrázky než kdokoli jiný. Poprvé jsem se setkal se Sy Freedgodem, který sršel divokým a důmyslným intelektuálstvím a někdy je rád předváděl pod rouškou poněkud nápadné líbeznosti. M ě l v oblibě odbornou terminologii, jíž nebyl vybaven nikdo z nás ostatních, a pracoval na čemsi v postgraduálním studiu filosofie. Seymour používal vědomě celou škálu různých dvojznačností, na něž byl pyšný, a mendacium jocosum neboli „humornou lež" dovedl do vrcholné šíře a hojnosti. Někdy jste mohli vytušit nepravdivost jeho odpovědí z toho, že zareagoval oka­ mžitě: čím rychlejší odpověď, tím větší nesmysl. Důvod asi spočíval v tom, že myslel na něco jiného, na něco odtažitého a vzdáleného od obzoru vaší otázky, a nechtělo se mu vracet z takové dálky, aby vymyslel opravdovou odpověď. Laxovi, mně a C i b n e y o v i to bylo jedno ze dvou důvodů. Seymour větši­ nou reagoval okamžitým výmyslem pouze na praktické a faktické otázky. A n i příliš nevadilo, že to neodpovídá situaci, protože nikdo z nás nebyl nijak zvlášť praktický. Mimoto byly jeho nesmyslné odpovědi většinou zají­ mavější než faktická pravda. A koneckonců, když jsme věděli, že si stejně vymýšlí, zvykli jsme si vnímat všechny jeho výroky v obecném řádu skuteč­ nosti jakýmsi dvojím měřítkem - porovnávali jsme, co řekl, s tím, co je možná pravda. Výsledek často vrhal zajímavé a ironizující světlo na život jako takový. U něho doma na Long B e a c h , kde žila celá jeho rodina v ustavičném shonu a chaosu, měli obrovského hloupého policejního psa, který se kaž­ dému pletl do cesty, se svou sklopenou hlavou, svislýma ušima a dob­ romyslným, provinilým pohledem. Když jsem ho poprvé uviděl, zeptal jsem se: „Jak se jmenuje?" „ P r i n c , " řekl Seymour koutkem úst. Zvíře reagovalo na toto jméno s potěšením. Nejspíš reagoval na každé jméno, ať jste mu řekli cokoli - lichotilo mu, že jste mu vůbec něco řekli. Jistě o sobě věděl, že je velice hloupý pes. Já jsem tedy na něj na chodníku volal: „ P r i n c i ! Princi!" Přišla Seymourova žena Helena a slyšela, co na něj volám. Neřekla nic, jistě v domnění, že s tím neřádem asi laškuju. Později mi Seymour nebo

Za

velikou

cenu

147

někdo jiný řekl, že se pes nejmenuje Princ, a vysvětlili mi cosi, z čeho jsem vyrozuměl, že to bude Rex. Nějakou dobu jsem ho tedy oslovoval: „ R e x i , Rexi!" Za dalších pár měsíců, po mnoha návštěvách jsem se konečně dově­ děl, že se pes nejmenuje ani Princ ani Rex, ale Buňky. Morální teologové tvrdí, že mendacium jocosum samo o sobě nepřesa­ huje hranice všedního hříchu. Seymour a Lax spolu bydleli v jednom pokoji, protože Bob Gibney, Laxův loňský spolubydlící, už odpromoval a uvízl v Port Washingtonu v podob­ ném rozpoložení jako já v Douglastonu, před očima bílou zeď na konci své slepé uličky. O b č a s zajel do města za Donou Eatonovou, která měla byt na 112. ulici, ale neměla práci; přesto nad svým dilematickým postavením nezoufala tolik jako my ostatní, protože to nejhorší, co se jí mohlo stát, bylo, že jí definitivně dojdou peníze, a ona bude muset domů do Panamy. G i b n e y nebyl přesně vzato zbožný. M ě l spíš postoj, který by se dal na­ zvat bezbožný, ale já věřím, že Bůh dobře věděl, že jeho agresivita a sarkasmy zakrývají pocit hlubokého metafyzické neklidu - skutečnou úzkost, která nebyla dost pokorná, aby prospěla jeho duši. Jeho vnímatelná bez­ božnost spíše směřovala proti obecným způsobům myšlení a pojmům, které pokládal za nepřiměřené. Tato vzpoura proti všední, obnošené povrchní náboženské praxi možná subjektivně představovala svéráznou touhu po Boží čistotě. B ě h e m toho roku, myslím, že to bylo na jaře 1937, všichni tři, Gibney, Lax a Bob Gerdy, začali mluvit o tom, že se stanou katolíky. Bob Gerdy byl z druhého ročníku, velmi inteligentní, s tváří malého děcka završenou buj­ nými kučerami. Bral život vážně. V postgraduálním programu objevil kursy scholastické filosofie a do jednoho se zapsal. G i b n e y se zajímal o scholastickou filosofii asi stejně jako James J o y c e uznával její intelektuální kvalitu, zvlášť u tomistů, ale tento zájem jej ne­ motivoval natolik, aby z toho vyšla nějaká konverze. Celé ty tři roky, co jsem G i b n e y e znal, pořád čekal na nějaké „znamení", nějaký vnímatelný a hmatatelný vnitřní podnět od Boha, který by ho odrazil z místa, - na nějakou mystickou zkušenost. A jak tak čekal a čekal, dělal všechno, co obvykle vylučuje a anuluje působení milosti. Takže se tenkrát ani jeden z nich nestal katolíkem. Nejvážněji bral tuto v ě c Lax: jako by se narodil s vnitřním v ě d o m í m , kdo je B ů h . A l e ani on bez ostatních neudělal další krok. Pak jsem tu byl já. M ě l jsem přečteného Ducha středověké filosofie a objevil jsem, že katolický pojem Boha je něco úžasně solidního, ale ne­ pokročil jsem ani o píď dál od tohoto poznání, leda snad v tom, že jsem jednou šel a vyhledal si v katalogu univerzitní knihovny De diligendo Deo od svatého Bernarda. Gilson se o té knize často zmiňoval. A l e když jsem zjistil, že nemají žádnou slušnou verzi kromě latinské, nevypůjčil jsem si nic.

148

Část

II.

Jed byl listopad 1937. Jednou jsme Lax a já jeli do města autobusem, který vyjížděl z rohu 110. ulice a B r o a d w a y e . Projeli jsme okrajem Harlemu, míjeli Centrální park a špinavé jezero s rojem loděk. Sjížděli jsme po Páté Avenue s alejí stromů. Lax mi vykládal o knize, kterou právě četl - C/7e a prostředky od Aldouse Huxleyho. Vyprávěl o ní tak, že jsem si ji zatoužil přečíst. Zašel jsem tedy do knihkupectví Scribner's, koupil ji, přečetl a napsal o ní článek. Ten jsem dal Barrymu U l a n o v o v i , který v té době redigoval Review. Přijal článek s širokým řeckým úsměvem a otiskl jej. Úsměv se týkal konverze, která v něm byla zřejmá, totiž moje konverze, i Huxleyova, ačkoli jsem se právě snažil mimo jiné ukázat, že Huxleyova konverze vlastně ani není žádné překvapení. Huxley byl jedním z mých oblíbených spisovatelů, když mi bylo mezi šestnácti a sedmnácti, a vypěstoval jsem si podivnou, pošetilou filosofii požitků, založenou na knížkách, které jsem četl. Ted se všude mluvilo 0 tom, jak se Huxley změnil. Zvěst to byla tím pikantnější, že Huxley měl dědečka agnostika a bratra biologa. A teď hlásal mystiku. Huxley byl příliš chytrý a inteligentní a měl dostatek smyslu pro humor, aby takové šlápnutí vedle, jak se konverze obvykle chápala, vypadalo směš­ ně a slabošsky. Nedalo se mu vysmívat - aspoň ne pro žádnou konkrétní c h y b u . Nebyla to žádná ze známých oxfordských konverzí korunovaných veřejným vyznáním. Naopak, pročetl zevrubně, do hloubky a s úvahou různou křesťanskou 1 orientální mystickou literaturu a došel k ohromujícímu zjištění, že to všech­ no vůbec není žádná směsice snů, magie a šarlatánství, ale velmi skutečná a vážná v ě c . Nejenže existuje něco takového jako nadpřirozený řád, ale on je na zá­ kladě konkrétnízkušenosti přístupný, zcela nablízku, při ruce, jako bezpro­ střední a naprosto nutný zdroj mravní vitality, a lze k němu dojít zcela prostě a bez okolků modlitbou, vírou, odpoutáním, láskou. Název jeho knížky chtěl říci toto: není možné používat špatné prostředky k dobrému cíli. Huxleyho hlavní argument spočíval v tom, že používáme právě takové prostředky, jaké nám znemožňují dosáhnout dobrých cílů: válku, násilí, pomstu, chtivou dravost. Zjistil, že naše neschopnost používat správné prostředky tkví v tom, že vězíme v materiálních a živočišných tou­ hách té části naší přirozenosti, která je slepá, hrubá a neduchovní. H l a v n í úkol je osvobodit se od podřízenosti tomuto v í c e m é n ě inferiornímu prvku v nás a znovu nastolit vládu mysli a vůle: vrátit místo těmto schopnostem a duchu vůbec, ustavit svobodu jednání, kterou duch musí mít, máme-li žít jinak než jako divá zvěř vzájemně se trhající na kusy. Pointa toho všeho zněla: je třeba se věnovat modlitbě a askezi. Askeze! Už při myšlence na ni se moje mysl vzbouřila. To slovo pro mě představovalo jakousi podivnou a ohavnou zvrácenost přirozených věcí,

Za

velikou

cenu

149

masochismus lidí, kteří zešíleli v pokřivené a nespravedlivé společnosti. To je ale nápad! Popřít touhy těla a ještě provozovat takové praktiky, kterými se tyto touhy trestají a umrtvují: tyto věci u mě až dodneška nedokázaly nic jiného než vyvolat husí kůži. A l e Huxley jistě nezdůrazňoval fyzickou stránku umrtvování a askeze - a to bylo dobře, neboť mu spíše šlo o sa­ motné jádro v ě c i : chtěl ukázat nejvyšší pozitivní princip, spočívající v po­ třebě odpoutanosti. Předvedl, že tato negace není něco absolutního, co se vyhledává samo­ účelně, ale že je to osvobození našeho skutečného já, uvolnění ducha z mezí a pout, které jsou nesnesitelné a sebevražedné - z otročení tělu, které nutně vede ke zničení naší celé přirozenosti, společnosti i světa. A nejen to, jakmile je duch osvobozen a navrácen do svého vlastního, není tam sám: nachází absolutního a dokonalého Ducha, Boha. M ů ž e se s ním spojit a toto spojení není jen něco nejasného a metaforického: je to skutečný prožitek. Tento prožitek u Huxleyho docela dobře může být i ne­ být buddhistická nirvána, jež je vrchol negace vší zkušenosti a vůbec vší reality, ale kdesi mimochodem podává důkazy, že to je a může být sku­ tečná a pozitivní zkušenost. Spekulativní stránka knihy - její nejsilnější- nepochybně spočívá v tom, že se v ní hromadí jedna bizarní doktrína vedle druhé, z důvodu eklekticism u . Praktický prvek je slabý a nevlévá žádnou jistotu, zvlášť když se Hux­ ley snaží nastínit konkrétní sociální program. Zřejmě se nevypořádal s křes­ ťanským pojmem Lásky, který v jeho kontextu vyznívá velmi zamlženě, a který přece musí ležet v srdci a životě vší pravé mystiky. A l e já jsem si z toho všeho vzal dva pojmy: nadpřirozený duchovní řád a možnost skuteč­ ného, experimentálního kontaktu s B o h e m . Huxley stál podle některých na pokraji vstupu do církve, ale Cíle a pro­ středky napsal muž, který se s katolicismem nedovedl srovnat. Cituje sva­ tého Jana od Kříže a svatou Terezii z Avily bez odlišeníod méně ortodoxních křesťanských autorů jako Meister Eckhart, a celkově vzato dává přednost Orientu. Zdá se mi, že když odvrhl rodinné materialistické tradice, vjel do starých protestantských kolejí, kde se předpokládá, že materiální stvoření je samo o sobě zlé. Ale nepamatuji si tolik, abych ho mohl obvinit, že se něco takového formálně domnívá. Přesto by to vysvětlilo jeho sympatie k buddhismu i nihilistický charakter, jímž zabarvuje svůj mysticismus i svou eti­ ku. To v něm také vyvolalo podezření - podobně jako u albigenských a ze stejného důvodu - vůči svátostem, liturgickému životu církve, i vůči nauce, například o vtělení. Tím jsem se ale nezabýval. M o j e nenávist k válce a vlastní osobní krize v mé konkrétní situaci i obecná krize světa způsobily, že jsem celým srd­ cem přijal toto zjevení o potřebě duchovního života, vnitřního života, tře­ bas i s určitým umrtvováním. Pravdu tohoto dovětku jsem ovšem přijímal jen jako teorii, nebo jsem ji alespoň velmi důrazně vztahoval na jedinou

750

Část

II.

vášeň, která ve mně nebyla silná a nebylo třeba ji umrtvovat: totiž hněvivá zášť. J i n é , jako nenasytnost a smyslnost, které potřebovaly být pod kontro­ lou, jsem ponechal bez povšimnutí. Nejdůležitějším účinkem této knihy však bylo, že jsem začal shánět v univerzitní knihovně knihy o východní mystice. V z p o m í n á m na ty zimní dny konce sedmatřicátého a začátku osmatřicátého roku, poklidné dny, kdy jsem sedával v Douglastonu ve velkém obýva­ cím pokoji, dovnitř vnikalo bledé slunce a ozařovalo místo vedle klavíru, kde na zdi visel otcův akvarel z Bermud. V domě bylo ticho, Papa a Bonnemaman byli pryč a John Paul v Cornellu zápasil se studiem. Sedával jsem celé hodiny nad velkými folianty stovek obskurních orientálních textů ve francouzském překladu jezuity P. W i e g e r a . N á z v y jsem už zapomněl, i autory. Nikdy jsem nepochopil ani slovo z toho, co stálo na začátku. M ě l jsem ve zvyku číst rychle, bez zastávky, jen chvílemi jsem si udělal poznámku, a tyto tajemné věci by vyžadovaly hodně přemýšlení i pro toho, kdo o nich něco věděl, aby si je dokázal vyložit. A já jsem se s něčím takovým nikdy nesetkal. Proto na mě ta podivná směsice mýtů, teorií, morálních aforismů a důmyslných přirovnání nezanechala té­ měř žádný dojem, snad jen ten, že jsem ty knihy odkládal s pocitem, že mystika je cosi velmi ezoterického a složitého a že jsme všichni součástí jakéhosi ohromného Bytí, v němž jsme byli obsaženi, z něhož jsme se vyvinuli, a smyslem všeho je zase se do něj vrátit p o m o c í důmyslného systému praktik, jež jsou víceméně pod kontrolou naší vůle. Absolutní Bytí bylo nekonečné, bezčasé, pokojné a neosobní N i c . Jediná praktická v ě c , kterou jsem si odnesl, byla metoda jak usnout, když jsem v noci nemohl spát. Lehli jste si do postele, bez polštáře, paže vedle těla a nohy rovně, uvolnili všechny svaly a říkali jste si: „Ted 1 nemám chodi­ dla, nemám chodidla... nemám chodidla ... nemám nohy ... n e m á m ko­ lena." Někdy to fungovalo: měli jste pocit, že se v á m chodidla, nohy a celé tělo proměňuje ve vzduch a rozplývá se. Jediná část, kde to skoro nikdy nefun­ govalo, byla hlava: pokud jsem neusnul, než jsem se dostal až k ní, ve chvíli, kdy jsem se snažil vyvanout hlavu, ožily hrud, břicho i nohy v celé zdrcující realitě, a já už jsem neusnul. Ale většinou se mi díky tomuto triku podařilo usnout dost rychle. Asi to byl jakýsi druh autosugesce, hypnotismus, anebo jen svalová relaxace za přispění trochy aktivní fantazie. Ale celkem vzato se domnívám, že se veškerá v ý c h o d n í mystika dá zre­ dukovat na techniky, které působí všechny stejně, jen důmyslnějším a po­ kročilejším způsobem: a pokud to tak je, není to žádná mystika. Zůstává v čistě přirozeném řádu. To neznamená, že jsou ty techniky podle křesťan­ ských měřítek zlé per se, ale také to neznamená, že jsou dobré, vztaženo k nadpřirozenému řádu. Prostě jsou v í c e či méně k ničemu, kromě případů, kdy se do nich přimísí striktně ďábelské prvky: pak tyto sny a anihilace

Za

velikou

cenu

151

usilují o likvidaci veškeré mravníenergie a uvedou osobnost pod nadvládu nějakého zlého principu, který je b u d v něm samém, nebo mimo něj. S takto přeplněnou myslí jsem si u okénka registrační kanceláře vyzvedl diplom bakaláře svobodných umění a vzápětí se zapsal na magisterské stu­ dium angličtiny. Zkušenost minulého roku, náhlý kolaps mé fyzické energie a zmenšující se intenzita mých světských ambic způsobily, že jsem v hrůze odvrhl myš­ lenku čehosi tak aktivního a nejistého jako novinářské řemeslo. Zápis do magisterského studia znamenal první vzdálený krok stranou od honby za penězi a slávou, od aktivního a světského života konfliktů a konkurence. Nechtěl jsem nic víc než být učitelem, pokud vůbec něco, a prožít zbytek života v relativním poklidu univerzitního prostředí, číst a psát knihy. Že mě Huxleyho kniha v žádném případě přes noc nevytrhla fyzicky z přirozeného řádu, to je jasné z toho, že jsem se zaměřil na anglickou literaturu osmnáctého století a zvolil si téma magisterské práce z tohoto období. V době, kdy na mezích South Fieldu roztály poslednízbytky sněhu, měl už jsem o tématu jasno. M ě l to být neznámý spisovatel druhé poloviny osmnáctého století jménem Richard Graves. To nejdůležitější, co napsal, byl román ve Fieldingově stylu s názvem Duchovní Quijote, satira na poněkud extatičtější verzi metodismu a jiné sekty náboženských horlivců v soudobé Anglii. M ě l jsem pracovat pod vedením profesora Tyndalla, neboť to byl přesně jeho obor. Byl agnostik a racionalista, který se s hlubokým pobavením zají­ mal o různé podivné perverze náboženského instinktu, jaké svět spatřil za posledních pět set let. Právě dokončoval knihu o D. H. Lawrenceovi, kde nepříliš laskavě posuzoval Lawrenceův pokus o vytvoření umělého nábo­ ženství, vlastnoručně vyrobeného z všemožných polopohanských duchov­ ních zbytků, jaké mu přišly pod ruku. Lawrenceovi přátelé se urazili, když kniha vyšla. Vzpomínám si, že v tom roce patřily k Tyndallovým oblíbeným námětům zázraky Matky Cabriniové, která byla právě blahořečena. I nad těmi se bavil, protože jako u všech racionalistů u něj platilo za základní článek víry, že zázraky se nedějí. Vzpomínám, jak rozpačitě jsem vstupoval do jara toho roku s úvahou, co zvolit za definitivní téma. Věc se však vyvinula docela spontánně: tak náhle, že ani nevím, co k tomu přispělo. Jednou jsem vyběhl z Carpenterovy knihovny a v poklusu na slunci podél drátěného plotu tenisového kurtu jsem rozhodl, že jediný muž osmnáctého století, o němž bych měl psát, je básník, který se svou dobou neměl téměř nic společného a byl v opozici proti všemu, co zastávala. M ě l jsem v ruce malé úhledné vydání Básní W i l l i a m a Blakea z N o n e ­ such Press a v tu chvíli jsem věděl, o čem budu psát. B u d e to o jeho básních a některých aspektech jeho náboženského myšlení. V knihkupectví na Columbii jsem si koupil totéž vydání na úvěr. (Splatil

152

Část

II.

jsem ho o dva roky později.) Kniha měla modrou vazbu a myslím, že se teď skrývá někde v naší klášterní knihovně, tam, kam nikdo nesmí. A to je správ­ né. M y s l í m , že běžný trapista by se nad Prorockými knihami nebezpečně vyděsil a ti, kdo by snad mohli mít z Blakea nějaký užitek, mají spoustu jiné četby, a lepší. S á m za sebe prohlašuji, že už ho nepotřebuji. Své dílo už se mnou vykonal, a to důkladně. Doufám, že se s ním uvidím v nebi. Byla to však nádhera být ten rok, celé to léto, kdy jsem psal tu práci, v kontaktu s géniem a svatostí W i l l i a m a Blakea! Už tenkrát jsem začínal mít pojem o tom, jak převyšuje své anglické současníky, ale až z tohoto odstupu, z tohoto návrší, na němž právě stojím a dívám se zpátky, dovedu vpravdě ocenit jeho velikost. Postavit ho vedle ostatních mužů konce osmnáctého století by bylo ab­ surdní. To neudělám. Srovnat ho do řady se všemi těmi namyšlenými, užvaněnými, zatuchlými postavičkami! Co se týče těch ostatních romantiků, vedle Blakeova úžasně originálního a duchovního ohně je jejich inspirace chabá a hysterická. I Coleridge ve vzácných chvílích, kdy jeho fantazie udeřila na strunu pravého tvoření, byl jen umělec, jen fantasta, a ne vizio­ nář, tvořil, ale bez prorocké síly. Všichni velcí romantikové možná dokázali skládat slova smysluplněji než Blake, ale on i při všech pravopisných chybách se ukázal jako větší básník, protože měl hlubší a pevnější inspiraci. Ve svých dvanácti letech napsal lepší poezii než Shelley za celý život. A to proto, že ve svých dva­ nácti už nejspíš viděl Eliáše stát pod stromem v polích jižně od Londýna. Blakeův problém byl v tom, že se měl srovnat se společností, která ne­ chápala ani jeho, ani jeho víru a lásku. Nejednou se stalo, že sebevědomí a průměrníznalci pokládali za svou povinnost vzít si Blakea na mušku, řídit ho a formovat, svést jeho „talent", jak jej vnímali, do nějakého konvenč­ ního kanálu. Vždycky to znamenalo chladné a necitlivé znectění všeho, co pro něho bylo zásadní a pravé, v umění i ve víře. Blake prožíval léta růz­ ných malicherných útoků z různých stran, až nakonec opustil své domnělé patrony a zanechal nadějí na spojenectví se světem, který jej pokládal za šílence. Sel si svou cestou. Když tento krok učinil a trvale se zařídil jako rytec, přestaly být Prorocké knihy aktuální. V závěrečné fázi svého života objevil Danta a s ním katoli­ cismus - ty označuje za jediné náboženství, které učí skutečnou lásku k B o ­ hu. Poslední léta prožil v relativním klidu. Zřejmě nikdy netoužil vyhledat kněze v Anglii, kde byl katolicismus stále prakticky ilegální. Ale zemřel se zářící tváří a ze srdce mu tryskaly písně radosti. Jak do mě Blake postupně pronikal, začínal jsem si stále víc uvědomovat nutnost živé víry a naprostou nepravdivost a bezpodstatnost mrtvého, so­ beckého racionalismu, který v posledních sedmi letech zmrazoval mou mysl a vůli. N e ž skončilo léto, bylo mi jasné, že jediný správný způsob života je být nabitý přítomností a skutečností Boha.

Za

velikou

cenu

153

Kdo něco takového řekne, říká závažnou v ě c , a já nechci, aby tu zaznělo víc, než byla pravda. Proto musím tento výrok trochu uvést na pravou míru: stále u mě šlo spíše o intelektuální poznání než o cokoli jiného, a to ještě nesestoupilo do hlubin mé vůle. Život duše není poznání, je to láska, pro­ tože láska je akt nejvyšší schopnosti - vůle, a tou se člověk formálně spojuje s cílem svého snažení, tou se sjednocuje s B o h e m .

III. Na dveřích pokoje ve studentské ubytovně, kde v neskonalém chaosu bydleli Lax a Sy Freedgood, visel velký šedivý obraz, litografická repro­ dukce. Na ní byl muž, Ind, s očima dokořán a poněkud vyděšeným vý­ razem. Seděl se zkříženýma nohama, bíle oděný. Když jsem se na něj ze­ ptal, nebyl jsem si jist, je-li odpověd posměšná, nebo obdivná. Lax řekl, že kdosi mrštil po obrazu nožem, který se odrazil a málem jim všem po­ stínal hlavy. Jinými slovy mi dal na srozuměnou, že ten obrázek má v sobě cosi skrytě posvátného: to vysvětlovalo, proč mu všichni moji přátelé pro­ jevují úctu i posměch zároveň. Směsice obojího byla standardní způsob, jak vyjadřovali, že uznávají nadpřirozeno, nebo něco, co se za nadpři­ rozený jev pokládalo. Jak se ten obrázek dostal na dveře pokoje, to je pozoruhodný příběh. Představoval indického mesiáše, spasitele poslaného do Indie v naší do­ bě, který se jmenoval Džagad-Bondhu. Jeho poslání spočívalo v šíření vše­ obecného míru a bratrství. Zemřel nedávno předtím a zanechal za sebou v Indii množství přívrženců. Byl něco jako světec, který založil novou řeho­ li, ale podle hinduistické víry v množství různých inkarnací ho pokládali za víc než světce: za poslední inkarnaci božství. V roce 1932 došel do jednoho kláštera této nové řehole nedaleko Kal­ katy oficiální dopis. Byl ze Světového veletrhu v Chicagu, který se měl konat následujícího roku. Je mi záhadou, jak se o tomto klášteře dověděli. V do­ pisu formálně ohlašovali „Světový kongres náboženství". Píšu to, jak si pa­ matuji, ale podstata spočívá v tom, že vyzvali opata toho kláštera, aby na kongres vyslal nějakého zástupce. M á m fotografii toho kláštera: jmenuje se Šrí Angan, což znamená „Místo hry". Sestává z ohrady a množství chatrčí neboli „ c e l " , abych použil západ­ ního výrazu. Mniši jsou tiší, prostí mužové. Žijí, jak bychom řekli, liturgic­ kým životem, úzce spjatým s cyklem ročních dob a s přírodou: hlavní rys jejich bohoslužby je totiž zřejmě právě tato hluboká, harmonická identifi­ kace se vším živým, spočívající ve chvále Boha. Vlastníchvála se projevuje v písních s doprovodem bubínků a jednoduchých nástrojů, fléten a píšťal. Podstatnou složkou je obřadní tanec. Mimoto se klade velký důraz na urči­ tou „mentální modlitbu", která je vesměs kontemplativní. M n i c h se do ní

154

Část

II.

vpravuje pomocí tiché recitace lyrických vzdechů k B o h u , a pak setrvává v klidném ponoření do Absolutna. Jinak je jejich život nesmírně prostý a skromný. Nedal by se nazvat přímo přísným. Nejsou v něm žádné přísné kající skutky či umrtvování. A l e vše­ obecná bída indické společnosti ustavuje i pro tyto mnichy životní stan­ dard, jaký by většina ZápacTanů asi odmítala. Jejich oděv sestává z turbanu, něčeho kolem těla a sárí. Na nohou nic. Sárí nosí asi jen na cestách. Jedí většinou rýži, trochu zeleniny, o v o c e . Ze všech činností přikládají největší význam modlitbě, B o ž í c h v á l e . M a j í vyvinutý smysl pro sílu a účinnost modlitby, založené na jasném vnímání Boží dobroty. Celá jejich spiritualita je dětská, prostá, možná primitivní, blízká přírodě, upřímná, optimistická a šťastná. Jde o to, že ačkoli tu snad nejde o nic jiného než o rozkvět přirozené náboženské ctnosti a dalších přirozených sil včetně přirozené lásky k druhým, život těchto pohanských mnichů je ve svém přirozeném řádu tak čistý, svatý a pokojný, že zahanbí c h o v á n í mnoha křesťanských řeholníků, přestože ti mají výhodu stálého přístupu ke všem prostředkům milosti. Do této atmosféry tedy padl dopis z Chicaga jako těžký kámen. O p a t byl rád. N e v ě d ě l , co je Chicagský světový veletrh. N e c h á p a l , že jde hlavně o peníze. „Světový kongres náboženství" mu připadal jako dost pošetilý plán neklidných, ač snad upřímně smýšlejících hlav. Asi v něm viděl první krok k uskutečnění nadějí jejich milovaného mesiáše Džagada B o n d h u : světový mír, bratrství všech. M o ž n á se konečně všechna náboženství spojí do jednoho velkého světového a všichni lidé začnou chválit Boha jako bra­ tři, a nebudou se už vzájemně trhat na kusy. V každém případě opat vybral jednoho z mnichů a poslal ho do Chicaga na ten „Světový kongres náboženství". Byl to nepředstavitelný úkol. N ě c o hroznějšího než například příkaz čer­ stvému kapucínovi, aby se vydal na misie do Indie. U vyškoleného misio­ náře se dá ostatně čekat, že půjde na místo, které je pro něj připravené. A tady se řeklo někomu, kdo se narodil na kraji džungle, aby odešel z kontemplativního kláštera a vydal se nejen do světa, ale do samého centra civilizace, jejíž agresivitu a materialismus si ani neuměl představit a ze které mu vstával každičký vlas hrůzou na hlavě. N a v í c mu řekli, aby se na tuto cestu vypravil bez peněz. Ne že by mu peníze zakázali, ale prostě žádné neměli. Jeho opat mu nějakým způsobem zajistil lístek asi na polo­ vinu cesty. Dál nechť se o něj postará nebe. Když jsem tohoto mnicha, který přišel do Ameriky bez peněz, potkal já, žil tu už pět let a pořídil si kupodivu doktorát filosofie na Chicagské univer­ zitě. Lidé mu tedy říkali doktor Brahmáčárí, ač mám za to, že B r a h m á č á r í j e obecný hinduistický výraz pro mnicha, který by se dal přeložit jako: „prostý bratr bez titulu". Jak překonal úředního šimla, který dělí chudého pocestného od Ameriky,

Za

velikou

cenu

755

to je mi naprosto záhadou. Nejspíš hraniční stráž, když se ho vyptávala, tak užasla nad jeho prostotou, že burj kvůli němu porušili předpisy, nebo mu naznačili, jak je obejít. Někteří mu i půjčili značnou finanční částku. Kaž­ dopádně se dostal až do Ameriky. Jediná potíž spočívala v tom, že dorazil do Chicaga, když „Světový kon­ gres náboženství" už skončil. Jediný pohled na veletržní objekty, které už pomalu bourali, mu pověděl o Světovém kongresu všechno. Ale když už tu byl, další cesta se odvíjela celkem hladce. Lidé ho viděli stát na nádraží a čekat, až Prozřetelnost v jeho věci něco udělá. Zaujal je jeho turban a bílé sárí (v zimě zčásti zakryté hnědým kabátem). Všimli si, že má na nohou tenisky, a možná právě to stačilo k probuzení zájmu. Často ho zvali na přednášky do náboženských a společenských klubů, do škol a na univerzitu a nejednou mluvil z ka­ zatelen protestantských kostelů. Z toho měl živobytí. Mimoto ho vždycky hostili ti, se kterými se setkal, a on financoval etapy své cesty tak, že večer, než odjel, bezelstně nechával na stole otevřenou peněženku. Otevřená peněženka výrazně promlouvala k srdcím jeho hostitelů: „ V i ­ díte, jsem prázdná." N e b o : „Jak vidíte, mám už jen patnáct centů." Ráno bývala plná. Všechno šlo celkem hladce. Jak se dostal k Sy Freedgoodovi? Tak, že Seymourova žena studovala v Chicagu a tam se s Brahmáčárím setkala. Jednou či dvakrát přijel na Long B e a c h , pobyl na Seymourově plachetnici, napsal tam báseň a tu věnoval Seymourovi a H e l e n ě . Cítil se u Seymoura dobře, protože nemusel odpoví­ dat na spoustu hloupých dotazů, neboť většina lidí, kteří se s ním stýkali, byli šílenci, napůl maniaci a theosofisté, kteřísi na něho dělali jakýsi nárok. U n a v o v a l i ho svými výstřednostmi, ačkoli to byl jemný a trpělivý člověk. Na Long Beach měl klid. Jenom Seymourova stará babička se nedala pře­ svědčit, že to není dědičný nepřítel židovského národa. Přestěhovala se do vedlejšího pokoje a tam zapalovala exorcistní lampičky. Na konci školního roku, v červnu 1938, když Lax a Seymour už měli uprostřed pokoje stát obrovskou krabici, kterou začínali plnit knihami, jsme se doslechli, že Brahmáčárí zase přijede do N e w Yorku. M ě l jsem se s ním sejít v Grand Central, spolu se Seymourem, a toto setkání provázelo z mé strany potlačované vzrušení, neboť Seymour mě uvedl do napětí fantastickou selekcí výmyslů o Brahmáčárího schopnos­ tech: jak umí létat vzduchem, jak chodí po vodě. Trvalo dost dlouho, než jsme ho v davu objevili, jakkoli by se mohlo zdát, že Ind v turbanu, bílém sárí a teniskách bude dost nápadný zjev. Ale každý, komu jsme ho líčili, měl za to, že nikoho takového neviděl. Asi čtvrt hodiny jsme se rozhlíželi, když tu davem obezřetně prošla koč­ ka, a jak šla kolem nás, pohlédla na nás a zmizela. „To je o n , " řekl Seymour. „Proměnil se v kočku. Nerad upoutává pozor­ nost. Zkoumá to tu. Ted zjistil, že jsme tady."

156

Část

II.

Ve chvíli, kdy se Seymour ptal dveřníka, jestli neviděl někoho jako Brahmáčárí, a dveřník říkal, že ne, Brahmáčárí se objevil za námi. Seymour se otočil jako káča a pronesl své nepříliš časté, zdvořile jemné: „Á Brahmáčárí! Jak se vede?" Stál tu drobný, plachý mužík, šťastného vzhledu, s obrovským úsměvem, samé zuby uprostřed hnědého obličeje. Na vrcholu hlavy měl žlutý turban červeně popsaný hinduistickými modlitbami. A na nohou samozřejmě te­ nisky. Potřásli jsme si rukama, ač jsem měl trochu strach, abych od něj nedo­ stal elektrický šok. Ale nedostal. Jeli jsme metrem na Columbii a lidé na nás civěli. Vyptával jsem se Brahmáčárího na všechny ty univerzity, které navští­ vil. Jak se mu líbila Smithova a Harvardská? Když jsme se blížili k 116. uli­ c i , chtěl jsem vědět, která se mu líbila nejvíc, a on mi prozradil, že mu všechny připadajístejné: nikdy ho nenapadlo, že by se někomu mohlo něco takového líbit víc či míň. Upadl jsem do zbožného mlčení a rozjímal o této myšlence. B y l o mi třiadvacet let a v některých ohledech jsem byl vyspělejší. Už mi mohlo být jasné, že na místech tolik nezáleží. Ale já jsem se vždycky upínal k určitým místům a měl jsem zcela jasno o tom, která jsou má oblíbená a neoblíbená, zvlášť co se týče škol. Pořád jsem doufal, že najdu nějakou, kde mi bude čirou rozkoší žít a vyučovat. Pak jsem si Brahmáčárího velmi oblíbil a on zase mě. Velice dobře jsme spolu vycházeli, zvlášť když poznal, že se snažím nabýt nějakého pevného náboženského přesvědčení a dospět k životu, který by byl zaměřený na Boha, jako jeho. Napadá mě, že se nikdy nepokoušel vyložit mi své náboženské p r a v d y snad jen pár informací o bohoslužbě, a to až později. Určitě by mi řekl všechno, co bych rád věděl, kdybych se ho zeptal, ale mě to zas tolik neza­ jímalo. Já jsem si nejvíc cenil jeho názorů na společnost a náboženskou víru, jak ji vnímal v Americe. Kdybych to chtěl všechno zapsat, byla by z toho další knížka. J e h o soudy nebyly nikdy sarkastické, ironické nebo nelaskavé: vlastně ani tolik neposuzoval, zvlášť ne kriticky. Prostě jen konstatoval fakta a pak se vždycky rozesmál - jeho smích byl tichý a upřímný. Vyjadřoval naprostý úžas nad tím, že lidé mohou žít, jak vidí, že žijí. Hlučnost a agresivita amerického velkoměstského života mu nebyly ni­ jak k smíchu, stejně jako zjevně slabomyslné rozhlasové pořady a velko­ plošné reklamy. Spíše mu připadal směšný dobře míněný idealismus, jak jej nacházel všude kolem sebe. Nejvíc ho pobavila upřímná otázka protes­ tantských kazatelů, jestli je Indie už celá obrácená k protestantismu. Stále nám vykládal, že Indie má daleko ke konverzi k protestantismu - a ke kato­ licismu taky. Jako hlavní důvod neúspěchu křesťanských misionářů, ne­ schopných skutečně zasáhnout do srdcí početné asijské populace, uváděl

Za

velikou

cenu

157

skutečnost, že zůstávají na sociální úrovni, která domorodce nekonečně převyšuje. Anglikánská církev totiž měla za to, že Indy obrátí, když uchová přísný separatismus - bílí v jednom kostele, domorodci v druhém: v obou znělo kázání o bratrské lásce a jednotě. A l e křesťanští misionáři m a j í p o d l e něho všichni stejný nedostatek: žijísi m o c dobře, moc pohodlně. Starají se sami o sebe, takže Indové je nemohou pokládat za svaté - ani nemluvě o tom, že jedí maso, což je pro domorodce odporná nepřístojnost. O misionářích mohu těžko mluvit, ale jsem si jist, že podle našich ži­ votních standardů je to namáhavý a obtížný život, který bychom jistě ne­ považovali za pohodlný. Ve srovnání s životem v Evropě a v Americe před­ stavuje ohromnou oběť. M y s l í m , že by se doslova octli v ohrožení života, kdyby se pokoušeli přežívat na té úrovni, s jakou se musí spokojit většina Asiatů. Těžko od nich můžeme čekat, že budou chodit bosky, spát na rohožích a bydlet v chatrčích. Ale jedna věc je jistá: pohané mají svůj vlastní pojem svatosti, a ten v sobě obsahuje značnou askezi. Podle Brahmáčárího mezi Indy převládá dojem, že křesťané nevědí, co je askeze. Jistě mluvil hlavně o protestantských misionářích, ale patrně by se to dalo vztáhnout na kohokoli, kdo přijede z takzvaně „civilizovaných" zemí do tropů. S á m za sebe nevidím žádný důvod k pesimismu. Brahmáčárí jen říkal něco, co už dávno předtím bylo známé čtenářům evangelií. Dokud pše­ ničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo, ale když odumře, vydá hojné plody. Indové od nás neočekávají, že tam pošleme odborníky, aby postavili školy a nemocnice, jakkoli jsou to samo o sobě dobré a uži­ tečné podniky - a možná je o ně v Indii velká nouze. O n i chtějí vědět, jestli jim můžeme poslat nějaké světce. Jistě mě napadá mnoho misionářů, kteří jsou světci a mohou se stát ještě většími světci. A to jediné je třeba. Koneckonců svatý František Xaverský v šestnáctém století obrátil stovky a tisíce Indů a ustavil v Asii křesťanské o b c e , které měly dost síly obstát po několik staletí, a to bez hmotné pod­ pory katolického světa. B r a h m á č á r í m i neřekl nic nového o anglikánské církvi a o dalších protes­ tantských sektách, s nimiž se setkal. Ale zajímal mě jeho názor na katolíky. Ti ho samozřejmě nezvali na kazatelnu, ale on sám párkrát ze zvědavosti zašel do katolického kostela. Řekl, že snad jedině tam měl dojem, že se lidé modlí. Jedině tam u nás víra dosáhla jakéhosi stupně vitality, domníval se. Jako by jen katolíci měli skutečně na mysli Boží lásku, něco, co do hloubi zasa­ hovalo jejich přirozenost, nejen zbožná spekulace a sentiment. Když ale popisoval návštěvu v jednom velkém benediktinském klášteře na Středozápadě, zase mu bylo do smíchu. Vyprávěl, jak mu ukazovali díl­ ny, stroje a tiskárnu, jak ho provedli po celé té své „továrně", jako by je ze

758

Část

II.

všeho nejvíc zaujímaly ty jejich budovy a podnikání. Z d á l o se mu, že se víc soustřeďují na tisk, psaní a vyučování než na modlitbu. Brahmáčárí nepodléhal kouzlu vět typu: „V tomto kostele jsou vitráže za čtvrt miliónu dolarů... varhany mají šest manuálů, bicí, zvony a mecha­ nického slavíka... a retábl je originální reliéf od pravého italského mistra." Vůbec neuznával okrajové jevy, podivné výstřední sekty jako Křesťanská věda, Oxfordská skupina a podobné. To mě uklidňovalo. Ne že by mi vadi­ ly, ale moje úcta k němu tím vzrostla. Zpravidla neformuloval slova jako radu, ale tu jednu jedinou radu, kte­ rou mi dal, nezapomenu nikdy: „ J e mnoho krásných mystických knih, které napsali křesťané. M ě l by sis přečíst Vyznání svatého Augustina a Násle­ dování Krista. Samozřejmě jsem slyšel o obou, ale on mluvil, jako by bylo jasné, že většina lidí v A m e r i c e nemá tušení, že takové knihy existují. Jako by měl za to, že zjevuje pravdu, která bude pro většinu Američanů novinkou - jako by v jejich kultuře bylo něco, co dávno zapomněli, a on jim to měl připome­ nout. O p a k o v a l ta slova s upřímným důrazem: „ A n o , musíš si ty knihy přečíst." M á l o k d y mluvil tak důrazně. Když si teď vzpomínám na ty dny, zdá se mi velmi pravděpodobné, že ho možná Bůh přivedl až z Indie jen proto, aby to řekl. N a k o n e c je v tom dost ironie, že jsem se spontánně obrátil na V ý c h o d a četl mystiku, jakoby v křesťanské tradici bylo málo či nic. Pamatuji si, jak jsem se pročítal objemnými svazky P. Wiegera s dojmem, že je to na světě nejvyšší stupeň náboženského rozvoje. M o ž n á to bylo proto, že jsem si z Huxleyho Cílů a prostředků odnesl domněnku, že křesťanství je méně čisté náboženství, protože je víc „ponořeno do hmoty" - tedy že bez ostychu používá liturgii svátostí, která spočívá ve smyslové přijatelnosti stvořených věcí, a tím pozvedá lidské duše k vyšším v ě c e m . Ted jsem tedy slyšel, že se mám vrátit ke křesťanské tradici, k svatému Augustinovi - a to mi poradil indický m n i c h ! A l e i kdyby mi nikdy nedal tu radu, asi bych stejně skončil u církevních O t c ů a scholastiky, protože mě na jejich stopu definitivně dovedl šťastný objev v průběhu mé magisterské práce. Ten objev byla kniha, která svázala dohromady všechny konce problé­ mů, jež jsem chtěl ve své práci vyřešit. B y l o to Umění a scholastika od Jacquese Maritaina.

IV. Poslední týden školního roku na Columbii byl dost chaotický. Lax a Freedgood se marně pokoušeli dát si věci dohromady a odstěhovat se. Brahmáčárí

Za

velikou

cenu

bydlel u nich v pokoji, usazen na hromadě knih. Lax se snažil dokončit román na spisovatelský seminář profesora Nobbea a zaangažoval všechny své přátele: každý měl napsat jednu část, a to simultánně s ostatními. Na­ konec jsme v tom zůstali tři - Lax, já a Dona Eatonová. Když Nobbe to dílo dostal, nic nechápal, ale dal nám dvě minus. Byli jsme nadmíru spokojeni. Pak do města přijela Laxova matka, aby mu byla nablízku v těch posled­ ních zuřivých týdnech před promocí a zachránila ho, kdyby snad zkolabo­ v a l . M ě l chodit na jídlo k n í d o bytu, který si pronajala v Butler H a l l . Někdy jsem ho doprovodil a pomohl mu konzumovat všelijakou zdravou stravu. Také jsme plánovali jízdu na ropném remorkeru proti proudu Hudsonu a Erijským kanálem do města Buffalo. Laxův švagr totiž pracoval u ropné společnosti. Pak jsme chtěli dojet do Laxova města O l e a n v severním cípu státu N e w York. V den promoce jsme se vykláněli z okna Laxova pokoje a pili šampaň­ ské. South Field ozařovalo slunce a my jsme pozorovali, jak se pod stromy před Hamilton Hall začínají scházet davy. Brzy tam uslyšíme proslovy a po­ třeseme si pravicí s Nicolasem Murray Butlerem. M o j e promoce to tenkrát v červnu nebyla. Já jsem skončil ve chvíli, kdy jsem si v únoru toho roku vyzvedl diplom v registrační kanceláři. Ale půjčil jsem si baret a talár, v němž rok předtím promovala Dona Eatonová na Barnard College, a šel si sednout s ostatními. Pronášené projevy jsem ihned parodoval ve stavu lehkého opojení z přípitku, který bezprostředně před­ cházel ve Furnald H a l l . Konečně jsme všichni povstali a pomalu se seřadili na rozviklaných dře­ v ě n ý c h schodech vedoucích na provizorní pódium, abychom si potřásli rukama se všemi hodnostáři. Prezident Butler byl mnohem menší, než jsem čekal. Vypadal značně žalostně a ke každému studentovi cosi zamumlal, když mu podával ruku. Nebylo slyšet c o . Doneslo se mi, že posledních asi sedm let ho všichni na rozloučenou poctí nějakou urážkou. Já jsem neřekl nic. Jen jsem mu potřásl rukou a šel dál. Další na řadě byl děkan H a w k e s , který se na mě překvapeně podíval zpod hustého bílého o b o č í a zamručel: „ C o vy tu vůbec děláte?" Usmál jsem se a šel k dalšímu. N a k o n e c jsme na remorkeru nejeli, ale dopravili se do O l e a n u vlakem. Poprvé jsem poznal ten kout světa, v němž jsem jednoho dne měl být velmi šťastný - a mělo to být brzy. Právě souvislost s tímto štěstím kreslí v mé paměti sever státu N e w York v nádherných barvách. Ale nepochybně to tak je i objektivně vzato. H l u ­ boká údolí a míle vysokých zvlněných lesnatých kopců, široká pole, velké červené stodoly, bílé usedlosti, poklidná města: to všechno vypadalo impo­ zantně a něžně v dlouhých šikmých paprscích zapadajícího slunce, když jsme míjeli Elmiru.

760

Část

II.

Z a č a l i jste vnímat velikost Ameriky, světadílnou nesmírnost této země, širé, jasné nebe. Vlak jel míle a míle, hodiny a hodiny. Ty barvy, ten jas, ta rozlehlost a bohatost této z e m ě ! Jak čistá. Jak kompaktní. Byla to země nová a zároveň stará. Zralá země. Už v í c e než před sto lety vyklučená a osídlená. Když jsme v O l e a n u vystoupili, nadechli jsme jejízdraví a zaposlouchali se do jejího ticha. Nezůstal jsem tam déle než týden. N e d o č k a v ě jsem chtěl zpátky do N e w Yorku, jelikož jsem byl jako obvykle zamilován. A l e náhodou se stala tahle v ě c : jednoho dne jsme odbočili z hlavní sil­ nice směrem k indiánské rezervaci a zajeli se podívat na prosté cihlové budovy školy, kterou vedli františkáni. Byla to Kolej svatého Bonaventury. Lax se tam cítil dost dobře. Jeho matka tam často jezdila na večerní přednášky o literatuře, které františkáni pořá­ dali. Lax se znal s knězem knihovníkem a knihovna se mu líbila. Přijeli jsme do areálu a zaparkovali před jednou z budov. A l e když mě Lax měl dostat z auta, nechtěl jsem. „Jeďme odtud," prohlásil jsem. „ P r o č ? Je tu docela hezky." „To je, ale jeďme odtud. Pojeďme do indiánské rezervace." „ N e c h c e š se podívat do knihovny?" „ V i d í m ji i odtud. J e d e m e . " N e v í m , co to bylo. Možná mě vystrašila představa jeptišek a kněží, co tam všude budou - základní úzkost občana pekla v přítomnosti čehokoli, co má příchuť řeholního života, slibů, výslovného zasvěcení Bohu skrze Krista. Samé kříže. S a m é svaté sochy. Všude ticho a radost. Všude zbožný optimismus. Ta představa mě obtěžovala. Musel jsem pryč. Když jsem přijel zpátky do N e w Yorku, první, co jsem udělal, byl roz­ chod s douglastonským d o m o v e m . Po smrti mých prarodičů se rodina prak­ ticky rozpadla a já bych mohl mít mnohem víc času na práci, kdybych nemusel trávit tolik hodin v metru a ve vlaku na Long Island. Jednoho deštivého dne v červnu jsem se dohodl s černým douglaston­ ským taxikářem H e r b e m , že naloží mě i moje zavazadla, knihy, přenosný gramofon, džezové desky a všechny obrazy, i tenisovou raketu, která zů­ stala nepoužitá, a odveze to všechno do ubytovny na 114. ulici, hned za kolumbijskou knihovnou. Po cestě jsme probírali možné důvody záhadné smrti Rudolfa Valentina, dříve slavné filmové hvězdy, ač to nebylo nijak aktuální téma. Valentino zemřel nejmíň před deseti lety. „ P ě k n ý místo," mínil Herb o mém pokoji, který jsem si najal za sedm padesát týdně. Byl zářivě čistý, s novým nábytkem, a měl skvělý výhled na hromadu uhlí na dvoře školního kurtu. Za ním bylo vidět South Field a scho­ dy do staré knihovny s kupolí. Panoráma zahrnovalo i několik stromů.

Za

velikou

cenu

161

„Nejspíš to tu bude divoký, teď když jste pryč od vašich," poznamenal ještě Herb, jak odcházel. M i m o jiné, co se v tom pokoji dělo, právě tam jsem se zase začal více­ méně pravidelně modlit a tam jsem podle Brahmáčárího rady doplnil do své knihovny Následování Krista, a odtud jsem byl nakonec téměř fyzicky donucen k úprku, abych vyhledal kněze. Přišel červenec se svým známým vlhkým parnem. Kolumbijská univer­ zita se zahemžila stovkami zavalitých obrýlených dam v růžových šatech z celého Středozápadu, šedivými fešáky v kalikových oblecích, suchými řediteli středních škol v Indiáne a Kansasu, lowě a Tennessee. Všem zatuhly žíly pozitivismem a za obroučkami brýlí blýskaly behavioristické reakce. Všichni meditovali o pravdách, jež zaznívaly v rozžhavených posluchár­ nách. Na mém stole v čítárně magistrů i u mě doma v pokoji se vršily hromady knih. Vězel jsem v hloubi své magisterské práce a dělal stovky chyb, na které jsem měl přijít až o pár let později, protože v této chvíli jsem ne­ dokázal jít na hlubinu. Naštěstí na ty chyby nepřišel ani nikdo jiný. Já jsem byl tenkrát v í c e m é n ě šťastný a dozvídal se mnoho důležitých věcí. Už sama kázeň při psaní té práce pro mě byla dobrá v ě c . Víc než cokoli jiného přispěla k tomu, že jsem se uzdravil z iluze o svém chatrném zdraví. Uprostřed tohoto dění jsem objevil scholastickou filosofii. Téma, které jsem si nakonec zvolil, znělo „Přirozenost a umění u Williama Blakea". Ani jsem netušil, že to je téma, jež mi připravila Prozřetelnost! Šlo vlastně o studii Blakeovy reakce na každý formalismus, naturalismus a úzce klasický realismus v umění, protože jeho vlastní ideál byl v zásadě mystický a nadpřirozený. Jinými slovy, kdybych to téma pojal rozumně, určitě by mě vyléčilo z celého naturalismu a materialismu v mé vlastní filosofii a vyřešilo všechno nesourodé a protikladné, co se v mé mysli za ty roky naskládalo, aniž jsem si to dokázal vysvětlit. A konečně, už od samého dětství jsem chápal, že umělecká zkušenost je v nejlepších případech jen přirozená analogie zkušenosti mystické. Vytváří jakési intuitivní vnímání reality prostřednictvím citové identifikace s uva­ ž o v a n ý m předmětem - toto vnímání tomisté nazývají „konnaturální". N e n í to nic jiného než poznání, které pochází z jakési identifikace stejných po­ v a h : jako když zdrženlivý člověk chápe povahu zdrženlivosti, protože jeho duše jí překypuje - zdrženlivost je součást jeho přirozenosti, jelikož zvyk je druhá přirozenost. Nekonnaturální poznání zdrženlivosti by bylo poznání filosofa, který slovy Následování dokáže zdrženlivost definovat, aniž ji má. Od svého otce jsem se naučil, že je téměř rouhání vidět funkci umění v pouhé reprodukci nějakého smyslového požitku, nebo nejvýš v tom, že se city rozbouří přechodným rozrušením. Vždycky jsem chápal umění jako kontemplaci, a to v sobě nese činnost nejvyšších lidských schopností. Když jsem pak objevil klíč k Blakeovi v jeho rebelii vůči formalismu

7 62

Část

II.

a naturalismu v umění, uviděl jsem, že i jeho Prorocké knihy a ostatní poe­ zie vesměs představují rebelii vůči naturalismu v morálním řádu. To byl velký objev. Ve svých šestnácti jsem si představoval, že Blake jako ostatní romantici oslavuje vášeň, přirozenou energii jako takovou. Ani zda­ leka! Ve skutečnosti oslavuje přeměnu přirozené lásky člověka, jeho při­ rozených sil, v očistném ohni mystické zkušenosti: to samo sebou před­ pokládá horlivé a naprosté očištění vírou, láskou a touhou od veškerých malicherných materialistických, běžných a pozemských ideálů jeho přátel racionalistů. Blake ve své horlivé důslednosti získal m r a v n í v h l e d , který pronikl všech­ ny nepravé rysy světské a ziskuchtivé morálky. Proto také viděl, že v lidské legislativě se některé zlo ustavilo jako právní standard, podle nějž se měla odsuzovat jiná zla: normy pýchy a chamtivosti vznikly na soudcovské lavi­ c i , aby vyslovily zdrcující a nelidský soud nad vším normálním a zdravým konáním lidské přirozenosti. Láska byla postavena mimo zákon a stala se z ní neřest, soucit pohltila krutost. Tak Blake věděl o tom, jak V ulicích pokřik nevěstek setkává rubáš staré Anglie. Slyšel jsem ten pokřik i jeho ozvěnu. Viděl jsem ten rubáš. A l e nechápal jsem nic. Snažil jsem se jej vtěsnat do oblasti sociologických zákonů a eko­ nomických sil. Kdybych tenkrát v minulosti dovedl naslouchat Blakeovi, sdělil by mi, že sociologie a ekonomika oddělená od víry a lásky není nic než okovy jeho odvěkého ledového démona Urizena. Ale teď, když jsem si v souvislosti s Blakem četl Maritaina, pozoroval jsem, jak všechny tyto ob­ tíže a protiklady mizí. J á , který jsem vždycky býval v umění antinaturalistou, jsem byl čistým naturalistou v mravním řádu. N e n í divu, že moje duše byla churavá a roz­ dělená, teď však se krvavá rána zacelovala poznáním křesťanské ctnosti, která měla spojit duši s B o h e m . Slovo ctnost mělo v posledních třech staletích hrozný osud! Fakt, že nikde v latinských zemích není tak nenáviděné a zesměšňované, svědčí o tom, že nejvíc utrpělo znetvořením z rukou kalvinistů a puritánů. V naší době toto slovo zanechává na rtech cynických středoškoláků frivol ní úsmě­ šek a na divadelních scénách se ho využívá k lascivnímu a nejapnému sarkasmu. Z ctnosti si každý dělá legraci. Dnes se především chápe jako afektovaná pruderie pokrytců a impotentů. Když Maritain - kterého zmíněné triviality vůbec n e v z r u š u j í - tento po­ jem se vší prostotou použil v jeho scholastickém významu a dokázal jej vztáhnout na umění jako „ctnost praktického intelektu", tento nový kontext dezinfikoval moji mysl od kalu způsobeného běžným předsudkem vůči „ctnosti", který ve mně bujel víc než v jiných. Nikdy jsem nemiloval pu-

Za

velikou

cenu

163

ritánství. Ted jsem konečně objevil normální pojetí ctnosti - bez níž není štěstí, protože ctnosti jsou právě ty síly, kterými se můžeme štěstí dobrat. Bez nich nemůže být ani radost, protože jsou to návyky, které koordinují a vedou naši přirozenou energii a směrují ji k harmonii, dokonalosti a rov­ nováze, ke sjednocení naší přirozenosti vnitřně v sobě i s B o h e m , což nako­ nec přivodí náš trvalý pokoj. V době, kdy jsem začal s vlastním psaním práce, tedy na začátku září 1938, bylo už ve mně základní dílo konverze téměř dokonáno. Probí­ halo tak snadno a jemně, se všemi vnějšími milostmi, jež mi laskavá Boží prozřetelnost připravila přímo na cestě. Netrvalo ani rok a půl, počítáno od doby, kdy jsem přečetl Gilsonova Ducha středověké filosofie, a já jsem se stal z „ateisty", za něhož jsem se považoval, člověkem otevřeným vůči plné šíři možností náboženské zkušenosti až k nejvyššímu stupni slávy. Nejenže jsem všechny tyto skutečnosti přijal intelektuálně, ale začal jsem po nich toužit. A nejenže jsem po nich začal toužit, ale začal jsem toužit účinně: přál jsem si přijmout nutné prostředky k dosažení této jednoty, tohoto pokoje. Z a č a l jsem toužit po zasvěcení života Bohu a jeho službě. B y l o to zatím nejasné a beztvaré povědomí, směšně nepraktické v tom smys­ lu, že jsem snil o mystickém spojení už ve chvíli, kdy jsem ještě nezachová­ val ani ty nejzákladnější principy mravního zákona. N i c m é n ě jsem byl zcela přesvědčen o tom, že tento cíl je reálný, a věřil jsem, že je dosažitelný. Ať už v mém přesvědčení bylo jakkoli mnoho pýchy, jsem si jist, že mi ji Bůh ve svém milosrdenství odpustil, pro mou hloupost a nemohoucnost a pro­ tože jsem byl skutečně ochoten udělat, co podle mého názoru ode mě chtěl, aby mě přivedl k sobě. Byl jsem však zoufale slepý, slabý a nemohoucí, ač jsem si myslel, že v í m , kam jdu, a zpola chápal svou cestu. Jak se někdy necháme ošálit jas­ nými slovy, vyčtenými z knih! M á m e za to, že už chápeme v ě c i , o nichž prakticky nemáme ponětí. Vzpomínám, jak jsem zasvěceně a nadšeně celé hodiny vykládal o mystice a zkušenostním poznání Boha a přitom živil žár své argumentace mocnými doušky whisky se sodou. Tak to například bylo i o Svátku práce. Jel jsem do Filadelfie s J o e m Robertsem, m ý m sousedem z ubytovny, který za poslední čtyři roky prošel všemi úpornými spory ve Třetím poschodí pavilónu Johna J a y e . O d p r o m o val a teď pracoval pro jakýsi obchodní magazín v oboru dámských klobou­ ků. Celou jednu noc jsme proseděli ještě s jeho známým v tmavém hostinci na kraji Filadelfie v dlouhé debatě o mystice. Kouřili jsme jednu za druhou a pomalu se opíjeli. Potom jsem s nimi jel do města, pln nadšení pro čistotu srdce, jež rodí patření na Boha, a když tam zavřely všechny hospody, pře­ místili jsme se do černého baru a tam se zřídili dokonale. Mé vnitřní rozpory se už srovnávaly, ale zatím na teoretické úrovni, ne v praxi, a nebylo to pro nedostatek dobré vůle, ale protože jsem byl ještě zcela spoutaný a přivázaný ke svým hříchům a zálibám.

164

Část

II.

M y s l í m , že lidé ve světě by zvláště dnes měli objevit jedinou pravdu: rozum je pouze teoreticky nezávislý na touhách a choutkách běžného reál­ ného života. Je soustavně oslepován a pokřivován žádostmi a střelami vášní a důkazy, které nám s tak okázalou nestranností a objektivností předkládá, jsou zatížené záměrem a propagandou. Stali jsme se mistry sebeklamu. A stále se v něm zlepšujeme, protože se pilně snažíme přesvědčit sami sebe o své absolutní neomylnosti. Touhy těla - a tím nemyslím jen hříšné touhy, ale i obyčejné, běžné potřeby pohodlí, poklidu a lidského ocenění - jsou plodným zdrojem všemožných omylů a nesprávných soudů, a protože v sobě nosíme tyto potřeby, náš rozum (který kdyby fungoval zcela osamo­ cen ve vakuu, by zcela jistě pouze registroval viděné s čistou nestranností) nám předkládá všechny věci zkreslené a přizpůsobené měřítkům naší touhy. Proto ač jednáme v nejlepším úmyslu a máme za to, že konáme velké dobro, může se stát, že ve skutečnosti naděláme spoustu materiální škody a budeme kontraproduktivní k vlastním dobrým záměrům. Existují cesty, které lidem připadají dobré, a přitom končí v nejhlubším pekle. Jediná odpověď na tento problém je milost, milost, poddajnost vůči mi­ losti. Stále jsem se nacházel ve vratké pozici v ů d c e sama sebe a samo­ zvaného vykladače milosti. Je zázrak, že jsem vůbec dorazil do přístavu! Někdy v srpnu jsem konečně zareagoval na impuls, který už ve mně nějakou dobu sílil. Každou neděli jsem chodil na Long Island na schůzky s toutéž dívkou, která mě tenkrát přiměla k rychlému návratu zpátky z La­ xova rodného O l e a n u . Ale týden co týden jsem s blížící se nedělí pociťoval rostoucí touhu zůstat ve městě a zajít někam do kostela. Nejdřív jsem uvažoval, že zjistím, kde tu jsou nějací kvakeři, a zajdu k nim. Přetrvávala ve mně jakási obliba kvakerů z dětství, kterou nedoká­ zala oslabit ani četba W i l l i a m a Penna. Ale celkem logicky se u mě díky práci v knihovně začala prosazovat silnější pohnutka. S větším imperativem mě přitahovala katolická církev. N a k o n e c bylo nutkání tak silné, že jsem mu už nedokázal odolat. Zavolal jsem své dívce a řekl jí, že tentokrát z víkendu nebude nic. Rozhodl jsem se jít na mši svatou, první v mém životě. Poprvé v životě! Byla to pravda. Prožil jsem několik let v Evropě. Byl jsem v Římě, byl jsem v tisíci katolických katedrálách a kostelích, a přitom jsem nikdy nebyl na mši. Kdykoli se v kostelích něco chystalo, prchal jsem v divé protestantské panice pryč. Těžko zapomenout na pocity toho dne. Nejprve ta příjemná, silná, jemná a čistá touha ve mně, která mi říkala: „Jdi na mši! Jdi na mši!" B y l o to něco naprosto nového a zvláštního, tento hlas, který jako by mi napovídal pevné a sílícívnitřní přesvědčení, co je třeba udělat. M ě l v s o b ě naléhavost a pros­ totu, které jsem nedokázal odolat. A když jsem se mu poddal, nejásal nade mnou, nepřitiskl mě ve vítězném chvatu k zemi jako kořist, ale unášel mě se vší vznešenou vážností a jasným zaměřením.

Za

velikou

cenu

165

To neznamená, že se mé city vzdaly bez odporu. Stále jsem měl trochu strach vejít do katolického kostela za daným účelem jako ostatní lidé, posa­ dit se klidně do lavice a vystavit se tajemnému nebezpečí toho zvláštního dění, kterému říkají „mše svatá". Bůh mi připravil krásnou neděli. A protože to byla moje první střízlivá neděle v N e w Yorku, překvapila mě čistá a tichá atmosféra prázdných ulic v centru. Slunce jasně zářilo. H n e d jak jsem vyšel ze dveří, spatřil jsem na konci ulice záplavu zeleně, modrou řeku a jerseyské kopce na protějším břehu. B r o a d w a y byla prázdná. Kolem Barnard College a fakulty žurnalistiky projel osamělý trolejbus. Vtom začaly zvonit obrovské zvony na vysoké šedivé honosné věži Rockefellerského kostela. Příhodně zval na jedenáctou do malého cihlového kostela Corpus Christi, ukrytého za pedagogickou fa­ kultou na 1 2 1 . ulici. M a l ý kostelík celý zářil. Byl ostatně dost nový. Slunce se odráželo od čistých cihel. Lidé vcházeli dokořán otevřenými dveřmi do chladné temno­ ty. V té chvíli se mi vrátila vzpomínka na všechny kostely v Itálii a Francii. Bohaté a plné ovzduší katolicismu, kterému jsem jako dítě nedokázal odo­ lat a miloval je, bylo ve chvíli zase tu. Poprvé jsem však do něj vstupoval plně. Do této chvíle jsem znal jen vnější povrch. Byl to vlídný, čistý kostel s velkými průhlednými okny, bílými sloupy a pilastry, s osvětleným prostým presbytářem. Jeho styl byl trochu eklektický, ale mnohem méně narušený nenáležitostmi než průměrný katolický kostel v Americe. M ě l v sobě něco z oratoriánského rázu sedmnáctého sto­ letí, s odstínem americké koloniální prostoty. Byla to působivá a originální směsice. Takový byl celkový dojem, aniž jsem si jej uvědomoval, ale nejvíc na mě zapůsobilo, že kostel byl plný. A to plný nejen starých žen a zlo­ mených starců jednou nohou v hrobě, ale plný mužů, žen a dětí, mladých i starých - zvlášť mladých, lidí všech společenských vrstev, všech hodností, s pevným základem v dělnických rodinách. Našel jsem si místo vzadu, ve skrytosti, jak jsem doufal. Vešel jsem bez pokleknutí a rovnou vstoupil do lavice. H n e d jsem si všiml jedné dívky, velmi hezké, asi šestnáctileté, jak vzpřímeně klečí a zcela vážně se modlí. Velice mě zasáhlo, jak pro takovou mladou, hezkou osobu může být mod­ litba zcela prostě skutečným, vážným a hlavním důvodem proč jít do koste­ la. B y l o jasné, že klečí, protože to myslí vážně, ne jen tak na ukázku, a že se modlí soustředěně - byť ne s hlubokým ponořením světce - a vážně, takže vůbec nemyslí na lidi okolo. Byl to pro mě objev, tolik obyčejných lidí na jednom místě, víc zaměře­ ných na Boha než na sebe navzájem: nepřišli, aby předváděli svoje klo­ bouky a svršky, ale aby se modlili nebo aby aspoň splnili náboženskou povinnost, ne lidskou. Neboť i ti, kdo tam snad byli jen proto, že museli, netrpěli žádným v ě d o m ý m lidským sebeovládáním, které nikdy nechybí

766

Část

//.

v protestantském kostele, kde se lidé jednoznačně scházejí jako lidé, jako sousedé, a stále vnímají druhé aspoň koutkem oka, ne-li nepokrytě. Bylo léto a jedenáctá byla hrubá mše, ale já jsem nečekal, že se bude zpívat. Než jsem si stačil všimnout, kněz už stál v presbytáři s dvěma minis­ tranty a něco dělal u oltáře, co jsem dost dobře neviděl, ale lidé se modlili sami a mě zcela uchvátila skutečnost dění u oltáře i přítomnost lidí kolem. Ale strachu jsem se úplně nezbavil. Všiml jsem si, že pozdní příchozí chvatně poklekají, než vstoupído lavice, a uvědomil jsem si své opominutí. Napadlo mě, že lidé přišli na to, že jsem pohan, a jen čekají, až zase párkrát zapome­ nu pokleknout, a v y h o d í m e , nebo mě aspoň budou stíhat káravými pohledy. Brzy jsme všichni povstali. Nevěděl jsem proč. Kněz byl na druhé straně oltáře a jak jsem se později dověděl, četl evangelium. Vzápětí jsem zjistil, že někdo stojí na kazatelně. Byl to mladý kněz, něco přes třicet let. M ě l poněkud asketickou hube­ nou tvář a jejíasketický charakter ještě zvyšoval intelektuální dojem, jakým působily jeho kostěné obroučky, ač to byl jen kaplan a nepokládal se za intelektuála, aniž ho patrně za intelektuála měl kdo jiný. A l e tak na mě zapůsobil a jeho kázání, celkem prosté, to nevyvrátilo. Nemluvil dlouho, ale mě velmi zaujalo, jak tento mladý muž tiše vy­ kládá lidem něco z katolické nauky slovy sice jednoduchými, avšak ne­ senými scholastickou terminologií. Jak jasná a pevná nauka! Vnímali jste za těmi slovy plnou sílu nejen Písma, ale celých staletí jednotné, soustavné a celistvé tradice. A především to byla vitální tradice, nic vyčteného či archaického. Tato slova, tato terminologie, tato nauka a tyto náhledy se snášely ze rtů mladého kněze jako něco, co bylo důvěrnou součástí jeho života. A co víc, vnímal jsem, že i pro lidi to byla známá v ě c a že i pro ně představovala, v patřičných proporcích, součást života, stejně integrovanou do jejich duchovního organismu, jako se do jejich těla a krve vetkává vzduch, který dýchají, a jídlo, které jedí. Co říkal? Ze Kristus je Boží S y n . Ze v něm, druhé O s o b ě Nejsvětější Trojice, Bůh přijal lidskou přirozenost, lidské tělo a duši, přijal tělo a pře­ býval mezi námi, plný milosti a pravdy, a že tento člověk, kterého lidé na­ zývají Kristus, je B ů h . Je Bůh i člověk: dvě přirozenosti hypostaticky spo­ jené v jedné Osobě čili suppositu, jeden jedinec, který byl božská Osoba, přijal na sebe lidskou přirozenost. A jeho dílo bylo dílo Boží: jeho skutky byly skutky Boží. Miloval nás, on B ů h , a chodil mezi námi, on B ů h , a ze­ mřel pro nás na kříži, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha. Ježíš Kristus nebyl jen člověk, dobrý člověk, velký člověk, největší pro­ rok, zázračný léčitel, světec. Byl takový, že všechna obyčejná slova bled­ nou a ztrácejí v ý z n a m . Byl B ů h . Ale přesto nebyl pouze duch bez skuteč­ ného těla, Bůh skrývající se pod zdánlivým tělem: byl také pravý člověk, zrozený z těla Přečisté Panny, utvořený z jejího těla D u c h e m svatým. A co

Za

velikou

cenu

167

v tomto těle udělal na zemi, neudělal jen jako člověk, ale jako B ů h . Miloval nás jako B ů h , trpěl a zemřel za nás, on B ů h . A jak to víme? Protože nám to bylo zjeveno v Písmech a potvrzuje to nauka církve i mocná jednota katolické tradice od prvních apoštolů, od prvních papežů a raných O t c ů až k církevním učitelům a velkým scholasti­ kům dodnes. De fide divina. Uvěříte-li, dostane se v á m světla, abyste ji pochopili a do jisté míry jí porozuměli. Neuvěříte-li, nepochopíte nikdy: nebude to pro vás nic jiného než pohoršení a hloupost. A nikdo těmto v ě c e m neuvěří jen tím, že c h c e ze své vlastní vůle. Pokud nedostane od Boha milost, aktuální osvícení a impuls mysli a vůle, nemůže udělat žádný skutek živé víry. To Bůh nám dává víru, a nikdo nepřichází ke Kristu, pokud ho O t e c nepřitáhne. Kdoví, co by se asi v mém životě stalo, kdybych tuto milost dostal v době, kdy jsem na starých mozaikách v římských kostel ích téměř objevil Kristovo božství. Kolik sebevražedných a Krista ubíjejících hříchů by se nemuselo stát - všechna ta špína, kterou jsem navršil na jeho obraz ve své duši za těch posledních pět let, kdy jsem bičoval a křižoval Boha v sobě? Snadno se řekne, když už je po všem, že Bůh možná předvídal mé nevěr­ nosti a tenkrát mi nedal milost, protože věděl, jak bych ji promarnil a zne­ vážil, a to zamítnutí by se mi možná stalo zkázou. Určitě existuje důvod, proč duše nedostávají milost: tolik upevnily svou vůli v chamtivosti, kru­ tosti a sobectví, že kdyby ji odmítly, ještě víc by je to zatvrdilo... A l e já jsem mezitím dostal tak na pamětnou, že mě moje zchátralost a můj neklid, zmatek a tajná vnitřní úzkost přivedly do stavu jakés takés pokory a moje rozervaná duše se stala lepší půdou pro přijetí dobrého semena. Právě toto kázání jsem ten den potřeboval slyšet. Když skončila mše katechumenů, já, který jsem nebyl ani katechumen, jen slepý, hluchý a němý pohan, vyzáblý a špinavý jako ti, kdo se vynořovali z temnot císař­ ského Říma, Korintu či Efesu, jsem nechápal už vůbec nic. Všechno se stalo naprosto neproniknutelným tajemstvím ve chvíli, kdy se pozornost zase obrátila na oltář. Jak ticho stále víc hutnělo a když začaly zvonit malé zvonečky, tolik jsem se vyděsil, že jsem s chvatným poklekem na levé koleno opustil kostel v nejdůležitější chvíli mše svaté. A to bylo dobře. M y s l í m , že jsem tak spontánně reagoval podle jakéhosi liturgického instinktu, který mi naznačil, že na slavení samotných Tajemství nepatřím. Netušil jsem, co se v nich děje, ale skutečnost byla taková, že Kristus, Bůh měl být viditelně přítomen na oltáři v posvátných způsobách. A on tam byl, a byl tam z lásky ke mně, byl tam i ve své moci a síle - a co jsem byl já? Co bylo na mé duši? Co jsem byl v jeho očích? Bylo liturgicky správné, že jsem se na konci mše katechumenů sám vy­ hodil z kostela, když chyběli ustanovení ostiáři, kteří by to provedli. V kaž­ dém případě se to stalo. Šel jsem pomalu ve slunci po Broadwayi a moje oči hleděly kolem na

168

Část

II.

úplně nový svět. Nechápal jsem, co se stalo, že jsem tak šťastný, proč mám v sobě takový pokoj, jsem tak spokojen se životem. Poprvé jsem poznal tu jasnou příchuť aktuální milosti - koneckonců nebylo nemožné slyšet toto kázání a uvěřit mu a být ospravedlněn, tedy přijmout do duše posvěcující milost jako habitus a od té chvíle začít už navždycky nový, božský a nad­ přirozený život. A l e nebudu o tom spekulovat. Vím jen tolik, že jsem vstoupil do nového světa. I nevzhledné budovy Kolumbijské univerzity se v něm proměnily a na ulicích odsouzených k ná­ silí a hluku zavládl pokoj. Usednout ke snídani na terase ponuré Childsovy restaurace na 111. ulici za zaprášené keříky bylo jako usednout na Elysejských polích.

V. Četl jsem stále víc katolických knih. Ponořil jsem se do Hopkinsovy poe­ zie a jeho deníků - té poezie, která mě před šesti lety nechala téměř chlad­ ným. Teď jsem se také začal zajímat o Hopkinsův život jako jezuity. Jaký to byl život? Co dělali jezuité? Č í m se zabýval kněz? Jak žil? Nevěděl jsem, odkud začít pátrat po těchto v ě c e c h , ale začaly mě tajemně přitahovat. Je to zvláštní. Až do této doby jsem asi třikrát přečetl Joyceova Odyssea. Před šesti lety, o zimních prázdninách ve Štrasburku jsem začal číst Portrét umělce a propadl se do jeho osobní krize. N ě c o mi v té chvíli vzalo od­ vahu, znechutilo mě a naplnilo tísní. Neměl jsem chuť o těchto v ě c e c h číst a nechal jsem toho uprostřed „Poslání". Zvláštní v ě c , během léta tohoto roku - nejspíš to bylo, než jsem poprvé zašel do Corpus Christi jsem Portrét umělce začal číst znovu a fascinovala mě právě ta kapitola, „Poslání", kázání kněze o pekle. Zapůsobil na mě ne strach z pekla, ale dokonalost toho kázání. Místo aby mě takové kázání odpuzovalo - což patrně byl autorův záměr - naopak mě podněcovalo a vedlo dál. Styl, jímž mluvil kněz v té knize, se mi líbil svou působivostí, pevností a dy­ namikou: opět tu bylo něco výsostně uspokojujícího v tom, že katolíci vědí, č e m u věří, vědí, co učit, a všichni učí totéž a učí to koordinovaně, účelně a s velkým účinkem. Tento fakt mi připadal nápadnější než vlastní předmět jejich nauky - tedy až to doby, než jsem slyšel kázání v Corpus Christi. Četl jsem J o y c e dál a stále víc mě fascinovalo líčení kněží a katolického způsobu života, jak se občas v jeho knihách objevovalo. M n o h a lidem to jistě přijde divné. M y s l í m , že sám J o y c e chtěl pouze reprodukovat Dublin, jak jej znal, co nejobjektivněji a nejživěji. Určitě citlivě vnímal všechny chyby irské katolické společnosti a už v něm vlastně nezůstaly žádné sym­ patie k církvi, kterou opustil, ale ve své intenzívní věrnosti malířskému povo­ lání, pro něž církev opustil (a tato dvě povolání nejsou per se nesmiřitelná,

Za

velikou

cenu

169

stalo se to v J o y c e o v ě případě jen díky zvláštním subjektivním okolnostem), chtěl být co nejpřesnější v reprodukci svého světa, jaký skutečně byl. Četbou J o y c e jsem se tedy přemístil do Dublinu a nadechl se jeho hmotné i duchovní bídy. A nebyla to jen ta nejkatoličtější stránka Dublinu, kterou vždycky maloval. V pozadí byla církev a její kněží, její pobožnosti, gradace katolického života od jezuitů až po ty, kdo se sotva dotýkali lemu roucha církve. Právě toto pozadí mě v této chvíli upoutávalo, spolu s tomistickým nádechem, který v Joyceovi kdysi býval. Jestliže opustil svatého Tomáše, neustoupil dál než k Aristotelovi. Pak jsem samozřejmě znovu četl metafyzické básníky, zvlášť Crashawa, a studoval i jeho života obrácení. To byla další cesta, která v í c e m é n ě přímo vedla k jezuitům. Koncem srpna 1938 a v září toho roku se můj život začal vnitřně točit kolem jezuitů. Stali se symbolem mého čerstvého obdivu k vita­ litě a koordinovanosti katolického apoštolátu. V pozadí mé mysli stál můj největší jezuitský hrdina, úžasný P. Rothschild z Odporných těl od Evelyna W a u g h a , který kul pikle s diplomaty, a když všichni padli vyčerpáním, on zmizel na motocyklu v hloubi noci. Při tom všem jsem však ještě zdaleka nebyl zralý, abych se postavil ke křtitelnici. Ještě se ve mně ani neozval vnitřní spor, zda se stát katolíkem. Stačilo mi stát obdivné opodál. Zato si vzpomínám na jedno odpoledne, kdy za mnou přijela moje dívka. Na procházce ulicemi centra jsem jí při­ pravil poněkud trpkou zábavu. Zašli jsme do Unionistického bohoslovec­ kého semináře a tam jsem si vzal katalog přednášek, který jsem si pročítal, jak jsme šli po Riverside Drive. Nezlobila se na mě otevřeně: byla to hodná a trpělivá dívka. A l e zjevně ji to trochu rozhořčilo, a jak by ne: chodit s někým, kdo si není jist, jestli by neměl vstoupit do bohosloveckého se­ mináře. V seznamu mě nic zvlášť nezaujalo. Daleko víc mě vzrušovalo heslo o jezuitech v Katolické encyklopedii - bez dechu jsem četl o noviciátech, třetích probacích a podobných j e v e c h : tolik disciplíny, tak důkladná forma­ c e . Tihle jezuité musejí být mistři profesionality, říkal jsem si a četl to heslo pořád dokola. A chvílemi jsem si snad dovedl představit sebe s tváří zostře­ nou odříkáním, jejíž bledý odstín výrazně kontrastuje s černou sutanou a každý rys jeví jezuitského světce, myslitele. M á m podezření, že právě ta intelektuální profesionalita byla nejsilnějším prvkem mé fascinace. Kromě této dětinskosti jsem se v praxi k církvi nijak výrazněji nepřiblížil, snad jen že jsem ke svým večerním modlitbám připojil „Zdrávas M a r i a " . A n i jsem nešel znovu na mši. Následující víkend jsem zase jel za svou dívkou a pravděpodobně potom jsem se vydal na zmíněnou výpravu do Filadelfie. Trvalo kus historie, než se zformovala a povstala k životu ta roz­ hodnutí, která zatím existovala v mé mysli a vůli jen jako matné a efemérní útvary. Jednoho horkého večera na sklonku léta náhle atmosféra ve městě zhut-

170

Část

II.

něla zprávou, která zazněla z rádia. Vnímal jsem to napětí, ještě než jsem tu zprávu slyšel. Náhle jsem totiž věděl, že ten tichý nesourodý šepot jed­ notlivých rádií v jednotlivých domácnostech se neslyšitelně slévá do jedi­ ného, obrovského, zlověstného hlasu, který se k vám plížil z různých smě­ rů, po ulici vám šel v patách a zaútočil na vás z jiného úhlu, sotva jste se vzdálili některému z jeho jednotlivých zdrojů. Zaslechl jsem: „ N ě m e c k o - Hitler - dnes v šest hodin ráno německá armáda... nacisté..." Co asi udělali? Pak ke mně přišel Joe Roberts a řekl, že bude válka. N ě m c i vstoupili do Československa a začne válka. Ve městě to vypadalo, jako když se pootevřou dveře pekla a vydechnou něco z jeho výparů, jimiž sežehnou lidského ducha. Lidé zdrceně postávali u novinových stánků. Joe Roberts a já jsme seděli u mě v pokoji, kde nebylo rádio, až dlouho do noci, pili pivo z plechovky, kouřili a vtipkovali hloupě a vzrušeně. Za pár dní však anglický premiér chvatně odletěl na schůzku s Hitlerem, kde v M n i c h o v ě vytvořili krásnou novou alianci, která zrušila všechno, co by se snad mohlo stát příčinou války. Pak se vrátil do Anglie. Přistál v Croydonu a vypotácel se z letadla se slovy: „ M í r našim č a s ů m ! " Sklíčilo mě to. Vůbec jsem neuvažoval o spletité a špinavé politice v po­ zadí těchto nešťastných událostí. Tou dobou už jsem politiku odepsal jako v í c e m é n ě beznadějnou záležitost. Už jsem netoužil mít jakýkoli názor na pohyby a interakce sil, jež byly v podstatě zlovolné a zkorumpované. B y l o by třeba vynaložit příliš mnoho námahy, aby se s nejistým výsledkem dalo dobrat nějakého zrnka pravdy a spravedlnosti na všech těch halasných a vy­ konstruovaných proklamacích, jež se hrnuly z různých stran. Viděl jsem svět, v němž všichni tvrdili, že nenávidí válku, a v němž jsme byli všichni vháněni do války takovou rychlostí, že se mi z toho točila hla­ va. Všechny vnitřní rozpory společnosti, v níž jsem žil, se začaly stahovat směrem k jejímu srdci. Její rozpad se už nedal příliš oddálit. Kde to skončí? V těch dnech byla budoucnost ještě zastřená: zakrývala ji válka jako zeď na konci ulice. Nikdo nevěděl, jestli z toho vyjde živ. Kdo na tom bude hůř, civilisté, nebo vojáci? Rozdíl mezi jejich osudy měla ve většině zemí setřít vzdušná válka, s jejími novými letadly, s obdivuhodnými novými bomba­ mi. Jak to všechno skončí? Bylo mi jasné, že pokud jde o mě, já válku nenávidím, se všemi motivy, které k ní vedou a které jsou v pozadí. Ted jsem ale viděl, že ve vnějším, politickém řádu moje sympatie či antipatie, kladný či záporný názor, nezna­ menají absolutně nic. Byl jsem pouhý jednotlivec a ten se nepočítá. Nezna­ menal jsem v tomto světě nic, snad jen to, že ze mě nejspíš brzy bude číslo v seznamu odvedenců. Dostanu na krk plechovou placku, která pomůže úřednímu šimlu při likvidaci mých tělesných pozůstatků, což bude poslední záchvěv duševní činnosti, jež se uzavře nad mou ztracenou identitou.

Za

velikou

cenu

171

Bylo to tak absolutně nemyslitelné, že můj rozum, stejně jako rozum téměř všech, kdo byli ve stejné situaci, odmítal o něčem takovém uvažovat a místo toho se zaměřil na běžnou denní rutinu. B y l o třeba přepsat načisto magisterskou práci, přečíst spoustu knih a také jsem chtěl napsat článek o Crashawovi, který bych možná poslal T. S. Eliotovi do jeho revue Criterion. Netušil jsem, že Criterion vyšla naposled a že Eliot zareagoval na situaci, která mě tak zdrtila, tak, že svůj časopis přestal vydávat. Dny míjely a rádio dál šeptalo svými tisíci jednotlivými hlasy, které se toho roku už nesrotily do podobného děsivého volání. Uběhla víc než půlka září. Vypůjčil jsem si v knihovně Hopkinsův životopis od P. Leahyho. Pršelo. Dopoledne jsem pracoval v knihovně a pak jsem zašel na laciný oběd do jedné celkem slušné charitativní jídelny, kde také denně tiše sedával u ma­ lého stolečku profesor Gerig z magisterské francouzštiny a jedl růžičkovou kapustu. Později odpoledne, asi ve čtyři, jsem měl jít do Central Parku učit latinu jednoho chlapce, který byl nemocný - jinak chodil na doučování do školy, kterou vedl můj domácí a byla v přízemí našeho d o m u . Vrátil jsem se do svého pokoje. Déšť stále mžil na prázdný tenisový kurt naproti a obrovská stará knihovna s kupolí stála uzavřená ve své ponuré šedi a hněvivě chmuřila své jediné oko směrem k South Field. Vzal jsem do ruky knížku o Gerardu M a n l e y Hopkinsovi. V rozečtené kapitole se vyprávělo o Hopkinsovi na Balliol College v Oxfordu. Právě uvažoval, že se stane katolíkem. Psal kardinálu N e w m a n o v i (tenkrát ještě ne kardinálu), že by se chtěl stát katolíkem. Z n e n a d á n í se ve mně něco hnulo, něco mě začalo pohánět, našeptávat mi. B y l o to hnutí, které mluvilo jako hlas. „ N a co čekáš?" šeptal. „ P r o č tu tak sedíš? Proč ještě váháš? Víš, co bys měl udělat. Proč to neuděláš?" Zavrtěl jsem se na židli. Zapálil jsem si cigaretu, vyhlédl ven do deště, snažil se hlas umlčet. „Neřiď se prvním impulsem," napomenul jsem se. „ J e to hloupost. N e n í to rozumné. Cti dál." Hopkins psal N e w m a n o v i do Birminghamu o své nerozhodnosti. „ N a co čekáš?" ozval se ve mně hlas znovu. „ P r o č tu tak sedíš? Nemá smysl dál váhat. Proč nevstaneš a nejdeš?" Vstal jsem a chodil neklidně po pokoji.. „ J e to absurdní," říkal jsem si. „Stejně tam otec Ford v tuhle dobu nebude. B u d e to jen ztráta č a s u . " Hopkins napsal N e w m a n o v i a N e w m a n mu odpověděl, aby ho přijel do Birminghamu navštívit. Najednou už jsem to nevydržel. Odložil jsem knihu, oblékl si plášť a vy­ dal se po schodech dolů. Vyšel jsem na ulici. Přešel jsem na druhou stranu a kráčel podél šedého dřevěného plotu směrem na Broadway. Padal drobný déšť.

172

Část

II.

V té chvíli se ve mně všechno rozezpívalo - byl to zpěv pokoje, silný a přesvědčivý. Musel jsem projít kolem devíti činžáků. Pak jsem zahnul za roh 1 2 1 . ulice a přede mnou stál cihlový kostel a fara. Přišel jsem ke v c h o d u , zazvonil a čekal. Když služebná otevřela, řekl jsem: „ M o h l bych prosím mluvit s otcem Fordem?" „ A l e otec Ford není doma." Pomyslel jsem si: no, určitě to není ztráta času. A zeptal jsem se, kdy se asi vrátí. Že se asi ještě zastavím. Služebná zavřela dveře. Ustoupil jsem zpátky na ulici. A v tu chvíli jsem spatřil otce Forda, jak vyšel zpoza rohu B r o a d w a y e . Blížil se rychlým roz­ vážným krokem, s hlavou sklopenou. Šel jsem mu naproti. „ O t č e , mohl bych s vámi o něčem mluvit? „ A n o , " vzhlédl překvapeně. „ A n o , jistě, pojďte dovnitř." Usedli jsme v malé hovorně vedle v c h o d u . Řekl jsem: „ O t č e , chtěl bych se stát katolíkem."

VI. Vyšel jsem z fary s třemi knihami pod paží. Doufal jsem, že se hned začne s přípravou, ale pan farář mi řekl, abych si přečetl ty knihy, modlil se a přemýšlel a počkal, co se z toho za týden vyvine. Nepřel jsem se s ním, ale moje váhání, které mi ještě před hodinou leželo na mysli, jako by teď naprosto zmizelo, takže mě ten odklad udivil a trochu zarazil. Dohodlo se tedy, že budu chodit dvakrát týdně navečer. „Připravovat vás bude otec M o o r e , " řekl duchovní správce. V Corpus Christi byli čtyři kaplani, ale já jsem si domyslel, že otec M o o r e bude asi ten, kterého jsem slyšel kázat o Kristově božství, a skutečně to byl o n , Prozřetelností určený k dílu mé spásy. Kdyby lidé dovedli víc ocenit, co to znamená být obrácen z čistého, divého pohanství, z duchovní úrovně kanibala nebo antického Římana k živé víře a k církvi, nepokládali by katechezi za něco triviálního a nedů­ ležitého. To slovo většinou označuje běžné vyučování, kterým musejí projít děti před prvním svatým přijímáním a biřmováním. I tam, kde jde o běžné vyučování, je to přece jedna z nejúžasnějších v ě c í na světě zasazovat do duše Boží slovo. Je však třeba konverze, aby to člověku došlo. Já jsem se nikdy nenudil. Nevynechal jsem ani jednu přípravu, byť jsem vždycky musel obětovat jednu ze svých starých zálib a oblíbených činností, které nade mnou měly takovou moc. Už od chvíle, kdy jsem došel k tomuto náhlému rozhodnutí, jsem nemohl snést průtahy, teď jsem však přímo hořel touhou po křtu a v narážkách usiloval o termín, kdy budu přijat do církve.

Část 11.

M o j e touha ještě zesílila koncem října, kdy jsem spolu farníky vykonal misie. Dvakrát týdně jsme poslouchali kázání dvou kněží paulistů, účastnili se mše a klečeli při požehnání před Kristem, který se mi postupně odhaloval. Když začalo kázánío pekle, samozřejmě jsem je v duchu srovnával s ká­ záním v J o y c e o v ě Portrétu umělce a uvažoval o něm poněkud odtažitě, jako bych byl kdosi třetí a pozoroval sám sebe, jak poslouchám kázání, a sledoval, jak na mě působí. Tohle kázání mi ostatně mohlo prospět ze všeho nejvíc, a taky prospělo. Připadá mi velice zvláštní, když toto téma někoho rozrušuje. Proč by se člověk měl trýznit myšlenkou pekla? Nikdo tam nemusí povinně. Kdo tam jde, dělá to z vlastní vůle a proti vůli Boží: do pekla se jde čistě odporem a vzdorem vůči dílu Boží prozřetelnosti a milosti. Člověka tam vede vlastní vůle, ne Boží. Když ho Bůh odsuzuje, jen stvrzuje jeho vlastní rozhod­ nutí - rozhodnutí, které mu zcela ponechal na vůli. Ani nebude stavět odsouzení jen na základě naší slabosti. Naše slabost by nás neměla děsit: je to zdroj naší síly. Libenter gloriabor in infirmitatibus meis ut inhabitet in me virtus Christi. 5 Síla se zdokonaluje slabostí a právě naše bezmoc je o to mocnějším nárokem na milosrdenství Boha, který k sobě zve chudé, ma­ ličké, obtížené. Reagoval jsem na kázání o pekle přesně tak, jak o tom píší duchovní autoři - „zmatkem". Nebyl to však onen hektický, citový zmatek, který po­ chází z vášně a sebelásky. Byl to pocit tichého smutku a trpělivého žalu při pomyšlení na ta obrovská, hrozná muka, která zasluhuji a do nichž jsem se svým současným stavem málem dostal, ale současně mi velikost trestu dala zvláštní a konkrétní pochopení, jak veliké je zlo hříchu. Konečným výsled­ kem bylo mocné prohloubení a probuzení mé duše, skutečný růst mé du­ chovní hloubky a pokrok ve víře, lásce a důvěře k B o h u , od něhož jediného jsem mohl očekávat záchranu od těchto věcí. Proto jsem tím víc toužil po křtu. Po kázání o pekle jsem šel za otcem M o o r e m a řekl jsem, že doufám, že mě už brzy pokřtí. Zasmál se a odpověděl, že to nebude dlouho trvat. To byl začátek listopadu. Byla tu však ještě jedna myšlenka, zpola utvořená kdesi v pozadí mé mysli - nejasná touha stát se knězem. Tuhle v ě c jsem choval odděleně od myšlenek konverze a snažil se, aby zůstala v pozadí. Nezmínil jsem se o ní ani před otcem Fordem, ani před otcem M o o r e m , hlavně proto, že jsem v duchu připouštěl, že ji beru vážněji, než jsem chtěl - téměř jako první krok k žádosti o přijetí do semináře. Zvláštní v ě c : byl jsem v mysli napůl přesvědčen, že existuje jeden člo­ věk, s kterým bych se měl poradit, mám-li se stát knězem, dřív než s tou 5

Pozn. překl.: Raději se budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc.

Za

velikou

cenu

otázkou půjdu na faru. Ten muž byl laik, někdo, s kým jsem se nikdy nevi­ děl, a bylo to naprosto zvláštní, že jsem tak spontánně chtěl tu věc předložit jemu, jako by on jediný logicky připadal v úvahu, že mi poradí. N a k o n e c to skutečně byl on, s kým jsem se poradil jako s prvním - přesněji - jehož jsem poprvé vážně požádal o radu, protože s přáteli jsem o té věci mluvil už dřív, ještě než jsem šel za ním. Ten muž byl Daniel W a l s h , o němž jsem hodně slyšel od Laxe a Cerdyho. Gerdy k němu chodil na přednášky o svatém Tomáši Akvinském na ma­ gisterskou filosofii. Se začátkem nového školního roku se má pozornost soustředila právě na tyto přednášky. Nijak přímo nesouvisely s mou pří­ pravou na lednové magisterské zkoušky. Magisterský titul a všechno, co souviselo s univerzitní kariérou, teď ztratilo důležitost ve srovnání s tou jedinou velkou věcí, která zaměstnávala mou mysl a všechny mé touhy. Zapsal jsem se na ty přednášky a ukázalo se, že Dan W a l s h patří k těm, které mi Prozřetelnost vybrala, aby utvářeli a vedli mé povolání. Právě on mi naznačil cestu na místo, kde nyní jsem. Když jsem psal o Kolumbijské univerzitě a jejích profesorech, nezmínil jsem se o Danu W a l s h o v i : on vlastně ani na Columbii nepatřil. U č i l na Sacred Heart College v Manhattanville a na Columbii docházel dvakrát týdně přednášet o svatém Tomáši a Dunsi Scotovi. Jeho skupina byla malá a v měřítku univerzity představovala spíše akademickou vedlejší kolej. J a ­ kýsi doplněk, stranou od té široké a hlučné dráhy pragmatismu, který lemo­ ván umělými květinami vede přímo k branám beznaděje. W a l s h v sobě neměl nic z povýšeného sebevědomí běžných profesorů: nepotřeboval touto křehkou a nepřirozenou výzbrojí maskovat nedostatky. Nejenže se nemusel skrývat za různé manévry a pyšné marnosti, stejně jako Mark Van Doren, ale on ani nemusel být skvělý. Svou usměvavou prostotou zcela ustupoval do stínu pevného a mocného myšlení svatého Tomáše. Kdykoli ve svých přednáškách zazářil, vždy na vrub svého pramene, Anděla scholastiky. Dan W a l s h býval Gilsonovým žákem a spolupracovníkem a znal dobře Gilsona i Maritaina. Později mě dokonce Maritainovi představil v Kato­ lickém knižním klubu, kde tento svatý filosof mluvil o Katolické akci. Pro­ hodil jsem s Maritainem jen pár běžných vět, ale i tak na vás tento jemný, shrbený Francouz se spoustou šedivých vlasů nesmírně zapůsobil svou vlíd­ ností, prostotou a svatostí. A to stačilo. Nebylo třeba příliš mluvit. Odešel jsem s pocitem velkého uklidnění, že na světě existují takoví lidé, a s dů­ věrou, že mě snad zahrne do svých modliteb. Také D a n pochytil velmi mnoho z této prostoty, jemnosti a svatosti a do­ jem z něho byl možná ještě silnější pro jeho hranatou čelist, jež napovídala jakousi drsnost. A přece ne: tento drobný, podsaditý muž, který vypadal trochu jako dobrosrdečný zápasník, s úsměvem promlouval téměř v dětské radosti a andělské prostotě o Summě teologie.

7 76

Část

II.

M ě l tichý hlas, a když mluvil, napůl omluvně zkoumal tváře svých po­ sluchačů, zda chápou, a když viděl, že ano, vypadal překvapen a potěšen. Rychle jsem se s ním spřátelil a pověděl mu všechno o své práci. Vyložil jsem mu myšlenky, kterými jsem se zabýval, a on byl rád. Ihned vytušil něco, co jsem já sám nedokázal poznat: že sklon mého myšlení je v zásadě „augustiniánský". Ještě jsem neudělal, co mi radil Brahmáčárí - nepřečetl jsem si svatého Augustina a D a n o v o zhodnocení mých myšlenek jsem ne­ bral tak vážně, se všísměrující silou, která v něm potenciálně byla. Ostatně to ani nebyl žádný návrh nebo rada. Když vás tomista nazve „augustiniánem", nemusíto nutně být kompliment. A l e od Dana W a l s h e , který byl pravý katolický filosof, to kompliment byl. O n , stejně jako Gilson, měl vzácnou a obdivuhodnou schopnost po­ vznést se nad malicherné konkurenční spory mezi školami a systémy. Viděl katolickou filosofii v její celistvosti, v její různorodé jednotě a v její pravé katolicitě. Jinými slovy, dokázal vedle sebe studovat svatého Tomáše, Bonaventuru a Dunse Scota a vidět, že se vzájemně doplňují a posilují, že z růz­ ných hledisek vrhají odlišné a osobité světlo na stejné pravdy, a tak se vy­ hnout zlu omezení a zúžení katolické filosofie a teologie na jedinou školu, jediný názor, jediný systém. M o d l í m se, aby se v církvi a na našich univerzitách zrodilo víc takových, protože na učebnicích, které povrchním pohledem přelétnou filosofické pole tomistických principů a pak několika kontroverzními námitkami o d ­ vrhnou všechno ostatní, je cosi dusivého a intelektuálně ubíjejícího. M y s ­ lím, že je velká škoda a nemalé nebezpečí, že se katoličtí filosofové vzdělá­ vají ve vzájemné oddělenosti a jsou vedeni k hořkým, nicotným sporům. To jen přispěje k zúžení jejich pohledu a vysuší nadšení, které by mělo oživo­ vat v jejich duších filosofii. Z toho důvodu to byl kompliment, když mě D a n W a l s h nazval „augusti­ niánem", navzdory tradiční opozici mezi tomistickou a augustiniánskou školou. Augustiniáni byli chápáni ne jako přívrženci filosofie tohoto řádu, ale jako intelektuální následovníci svatého Augustina. Je tedy velký kompli­ ment, když zjistíte, že máte společné duchovní dědictví se svatým Anselmem, Bernardem, Bonaventurou, Hugonem a Richardem ze Svatého Vikto­ ra, a také s Dunsem Scotem. Z linie jeho přednášek jsem viděl, že mluvil o tíhnutí mysli ne ve smyslu intelektuálního, dialektického a spekulativního tomismu, ale spíše duchovním, mystickým, voluntaristickým a praktickým způsobem svatého Augustina a jeho následovníků. Jeho přednášky a jeho přátelství nejvíc přispěly k mé přípravě na krok, který jsem se chystal udělat. Ale jak šel čas, rozhodl jsem se, že zmínku o kněžství zatím nechám stranou. Takže jsem v té době Danovi nic neřekl. Když začal listopad, zaobíral jsem se plně jen jedinou myšlenkou: dát se pokřtít a konečně vstoupit do nadpřirozeného života církve. Navzdory všemu svému studiu, četbě a hovorům jsem měl jen velice matnou a chabou

Za

velikou

cenu

177

představu o tom, co se ve mně bude dít. Už jsem stál jednou nohou na břehu na úpatí vysoké očistcové hory o sedmi kruzích, strmější a namá­ havější, než jsem si dokázal představit, a vůbec jsem si neuvědomoval, jaký výstup budu muset podniknout. První věc byla začít s výstupem. Ten začátek byl křest, a ten byl z Boží stra­ ny velkorysý. Ačkoli jsem byl pokřtěn podmínečně, mám naději, že jeho mi­ losrdenství smylo vodou křtitelnice veškerou vinu i časný trest za mých třia­ dvacet černých hříšných let a dopřálo mi nový začátek. Ale bylo ještě třeba násilím přemoci mou lidskou přirozenost, moji slabost a krunýř zlozvyků. Koncem prvního listopadového týdne mi otec M o o r e sdělil, že budu pokřtěn šestnáctého. Ten večer jsem vycházel z fary šťastnější a spokojenější než kdykoli předtím ve svém životě. Zjistil jsem v kalendáři, který světec má ten den svátek, a byla to svatá Gertruda. Až v posledních dnech před m ý m vysvobozením z otroctví smrti jsem dostal milost pocítit trochu svou vlastní slabost a bezmocnost. Nebylo to nijak živé světlo v té v ě c i , ale aspoň jsem si skutečně uvědomil, že jsem slaboch a ubožák. V noci patnáctého listopadu, před m ý m křtem a prvním svatým přijímáním jsem nemohl spát trémou, že se zítra něco pokazí. K mému ještě většímu pokoření mě takhle vleže přepadl strach, že nebudu schopen zachovat eucharistický půst. Nešlo o nic jiného, než že od půlnoci do deseti dopoledne nebudu pít ani jíst, ale tento drobný skutek sebezáporu, který ve skutečnosti není nic víc než abstraktní znamení, gesto dobré vůle, najednou v mých představách vyrostl, až se zdálo, že zcela přesahuje mé síly - jako bych měl být o hladu a bez pití deset dní, a ne deset hodin. Z b y l o mi ještě tolik soudnosti, že jsem věděl, že je to jen zvláštní psycholo­ gická reakce, jíž se naše přirozenost, nikoli bez ďábelského přispění, snaží zamlžit jasný pohled a vyhnout se tomu, co po ní rozum a vůle chtějí. N e c h a l jsem tedy takových úvah a usnul jsem. Když jsem ráno vstal, zjistil jsem, že jsem se otce M o o r a zapomněl ze­ ptat, jestli je čištění zubů proti eucharistickému půstu nebo ne, takže jsem si je raději nevyčistil, a když se vyskytl stejný problém s cigaretou, odolal jsem pokušení si zapálit. Vyšel jsem dolů po schodech na ulici ke své šťastné popravě a zno­ vuzrození. N e b e bylo jasné a chladné. Řeka se ocelově leskla. U l i c í vál svěží vítr. Byl podzimní den plný života a vítězství, jako stvořený k velkým začátkům. A l e já jsem necítil žádnou velkou euforii, protože mi v hlavě vězely mlha­ v é , napůl tělesné představy vnějšího dění, které se odehraje v kostele budu mít tak sucho v ústech, že nespolknu hostii? Co když se to stane, co budu dělat? Netušil jsem. Na rohu B r o a d w a y e se ke mně připojil Gerdy. Už si nepamatuji, kde nás dohonil Ed R i c e , jestli na Broadwayi nebo jinde. Lax a Seymour přišli, až když jsme byli v kostele.

Část

178

II.

Ed R i c e byl můj kmotr. Byl to mezi námi jediný katolík - jediný katolík ze všech m ý c h blízkých přátel. Lax, Seymour a G e r d y byli Ž i d é . Všichni mlčeli, i já. Rice jediný se nebál, nestyděl a neměl trému. Všechno proběhlo zcela prostě. Nejdřív jsem poklekl u oltáře Panny M a r i e , kde otec M o o r e přijal mé zřeknutí se hereze a schizmatu. Pak jsme odešli ke křtitelnici v temném zákoutí u hlavního v c h o d u . Zůstal jsem stát na prahu. „Quidpetis ab ecclesia Dei?" ptal se otec M o o r e . „ F idem!" „Fides quid tibi praestat?' „Vitam aeternam.b" Pak mladý kněz začal latinskou modlitbu. Vážně a klidně pohlížel skrz brýle na stránku Rituále. A já, který jsem žádal věčný život, jsem stál, hleděl na něj a jen občas pochytil nějaké to latinské slůvko. Obrátil se na mě. „Abrenuntias Satanae?"7 Trojím slibem jsem se zřekl satana, jeho svodů a jeho díla. „Věříš v Boha, všemohoucího O t c e , Stvořitele nebe i z e m ě ? " „ Credo." „Věříš v Ježíše Krista, jeho jednorozeného Syna, který se narodil a trpěl? „ Credo." „Věříš v D u c h a svatého, svatou všeobecnou církev, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život v ě č n ý ? " „Credo." Jaké hory mi padaly s ramenou! Jaké šupiny temné noci se odlupovaly z mého myšlení, aby mohlo vstoupit vnitřní vidění Boha a jeho pravdy! A l e já jsem byl ponořen do liturgie a očekávání příštího obřadu. Tohle byla v ě c , která mě předtím trochu děsila - nebo spise tu legii, která ve mně sídlila třiadvacet let. Kněz mi dechl do tváře. Řekl: „Exiab eo, spiritus immunde: Vyjdi z něho, nečistý duchu, a uvolni místo D u c h u svatému, Paraklétovi." Byl to exorcismus. Neviděl jsem je vycházet, ale jistě jich bylo víc než sedm. Nikdy jsem je nedovedl spočítat. Vrátí se někdy? Naplní se někdy ta hrozná pohrůžka Kristova o člověku, jehož dům byl čistý a upravený, ale dřívější ďábel se zase vrátil, i mnoho jiných, horších než on? Kněz, a Kristus v něm - neboť to byl Kristus, kdo to všechno dělal pro­ střednictvím této viditelné služby, ve svátosti mého o č i š t ě n í - mi opět dechl do tváře. „Tomáši, přijmi tímto dechnutím Ducha svatého, přijmi Boží požehnání. Pokoj s tebou." 6

Pozn. překl.: Co žádáš od Boží církve? - Víru. - Co ti dá víra? - Věčný život.

7

Pozn. překl.: Zříkáš se satana?

Za

velikou

cenu

179

Pak se znovu modlil a několikrát mě přežehnal křížem. Potom mi polo­ žil na jazyk sůl - sůl moudrosti, abych poznal chuť božských věcí, a na­ konec mi nalil na hlavu vodu a nazval mě jménem Tomáš, „pokud jsi už nebyl dříve pokřtěn." Nato jsem odešel do zpovědnice, kde na mě čekal jiný kaplan. Poklekl jsem ve stínu. Temnou, hustou mřížkou jsem viděl otce M c G o u g h a . M ě l hlavu sklopenou, opřenou o ruku, ucho nakloněné ke mně. „ C h u d á k , " po­ myslel jsem si. Vypadal tak mladý a zdál se mi vždycky tak nevinný, že jsem si říkal, jak asi pochopí, co jsem mu tecf měl říci. A l e kus po kusu a pěkně po pořádku vytrhával jsem z kořenů všechny své hříchy, jako zuby. Snažil jsem se co nejlépe. Některé šly ztěžka, ale škubl jsem rychle a usilovně odhadoval, kolikrát se ta věc přihodila - spočí­ tat se nedaly, jen odhadnout. A n i jsem neměl čas si uvědomit tu úlevu, když jsem se vypotácel v e n . Musel jsem dopředu. Když mě otec M o o r e uviděl, vykročil k začátku své a mojí - mše svaté. Od toho dne už navždycky jsem si zamiloval zpověd­ nice. Ted byl u oltáře v bílém rouchu a otvíral knihu. Klečel jsem přímo u oltářní mřížky. Rozzářený presbytář byl celý můj. Slyšel jsem polohlasný šepot kněze i odpovědi ministranta a vůbec mi nevadilo, že se nemám na koho dívat, abych poznal, kdy vstát a kdy si zase kleknout, i když jsem stále neměl v těchto běžných ceremoniích jistotu. Ale když zazvonily zvonky, bylo mi jasné, co se děje. A uviděl jsem pozvednutou hostii - tichou prosto­ tu, s níž tu Kristus opět vítězil a vyzdvižen přitahoval všechno k sobě přitahoval mě k sobě. Pak zazněl hlas kněze zřetelněji v modlitbě Pater noster. Brzy nato mi­ nistrant rychle odříkával Confiteor. To bylo za mě. O t e c M o o r e se otočil, udělal velký kříž na rozhřešení a pozvedl malou hostii. „ H l e , Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa." A přiblížilo se mé první svaté přijímání, sestupovalo po schodech. Byl jsem u mřížky jediný. N e b e bylo celé moje - to N e b e , jehož podíl se nedělí ani nezmenšuje. Toto osamocení mi mohlo připomenout jedinečnost, s níž se Kristus, skrytý v této malé hostii, vydával za mě a dával mně, a v sobě i celé Božství a Trojici - další velký vzrůst síly a pevnosti jejich přebývání, který začal před pár minutami u křtitelnice. Odešel jsem od mřížky a vrátil se do lavice, kde klečeli ostatní jako čtyři stíny, čtyři neskutečné tvary, a skryl jsem tvář v dlaních. V Božím chrámu, jímž jsem se právě stal, byla Bohu nabídnuta jediná, věčná a čistá oběť, tomu, který ve mně přebýval: oběť Boha Bohu a já jsem byl obětován spolu s B o h e m , přivtělen k jeho vtělení. Kristus se ve mně narodil, nový Betlém, ve mně se obětoval, nová Kalvárie, ve mně vstal z mrtvých. Přinesl mě v sobě Otci a prosil O t c e , mého O t c e a svého, aby mě přijal do jeho nekonečné a jedinečné lásky - ne té, kterou miluje

180

Část

II.

všechno, co je, neboť pouhá existence je znamení Boží lásky - ale do jeho lásky k tvorům, kteří jsou k němu taženi mocí jeho vlastní lásky k sobě. N y n í jsem tedy vstoupil do věčného pohybu oné gravitace, která zna­ mená život a ducha: Boží gravitace, do hlubin jeho vlastní nekonečné při­ rozenosti, jeho nekonečné dobroty. A B ů h , tento střed, který je všude, a je­ hož obvod není nikde, mě našel, spojeného s Kristem, napojeného na tento úžasný a nezměrný gravitační pohyb, který je láska, který je D u c h svatý. A miloval m ě . A ze své nesmírné hloubky mě zavolal.

KAPITOLA D R U H Á

VODY PROTIKLADŮ

Jak krásná a jak hrozná jsou slova, jimiž Bůh promlouvá k duši těch, které povolal k sobě a do Zaslíbené země, která je účastí na jeho vlastním životě - ta krásná, úrodná zem, totiž život milosti a slávy, vnitřní život, mystický život. Jsou to slova příjemná těm, kdo je slyší a uposlechnou, ale jaká jsou pro ty, kdo je slyší, a nechápou a neodpovídají? Neboť země, kterou dostaneš do dědictví není jako země egyptská, z níž jsi vyšel, kde po setbě nosí vodu k zavlažování jako na zahradu. Je to země hor a plání, očekávající déšť z nebe. A Hospodin, tvůj Bůh ji stále navštěvuje, jeho oči na ni h l e d í o d začátku roku až do konce. Budeš-li tedy poslouchat má přikázání, která ti dnes d á v á m , abys milo­ val Hospodina, svého Boha a sloužil mu celým srdcem a celou duší: pak dá tvé zemi časný déšť i pozdní déšť, abys sklízel obilí, víno, olej i seno z polí jako píci pro dobytek, abys jedl a nasytil se. Chraň se, aby tě srdce neoklamalo a tys neodstoupil od Hospodina, abys nesloužil cizím bohům a neklaněl se jim - tu by se Pán rozhněval, uzavřel nebe a nedal sestoupit dešti. Pak by pole nenesla úrodu a ty bys brzy zahy­ nul v té dobré zemi, kterou ti Hospodin dá) Prošel jsem, jako Ž i d é , Rudým mořem křtu. Nastoupil jsem cestu do pouště - velice snadné a příjemné pouště, kde všechny zkoušky budou o d ­ povídat míře mé slabosti - kde budu mít příležitost oslavovat B o h a jen prostou důvěrou a poslušností a tím, že půjdu po cestě, která se nebude řídit jen mými přirozenými sklony a jen mým vlastním úsudkem. A ta mě přivede do země, kterou si nedovedu ani představit, ani pochopit. B u d e to země jiná než Egypt, odkud jsem vyšel, ze země lidské přirozenosti, za­ slepené a spoutané zvráceností a hříchem. Bude to země, kde se dílo lid­ ských rukou a lidského rozumu cení málo nebo v ů b e c , ale kde všechno řídí Bůh a kde se ode mě bude čekat, že budu jednat do té míry a tak úzce pod jeho vedením, že se bude zdát, jako by myslel mým myšlením, jako by chtěl mou vůlí. 1

Pozn. překl.: Srv. Dt 11,10-17.

182

Část

II.

K tomu jsem byl povolán. Proto jsem byl stvořen. Proto Kristus zemřel na kříži a proto jsem nyní byl pokřtěn a měl v sobě živého Krista, který mě přetavoval v sebe ohněm své lásky. Toto povolání ke mně přišlo s mým křtem a neslo s sebou děsivou odpo­ vědnost, kdybych na ně snad neodpověděl. A přece v určitém smyslu pro mě bylo nemožné slyšet a odpovědět na ně. M o ž n á bylo zapotřebí zázraku milosti, abych na ně dokázal ihned odpovědět, spontánně a naprostou dů­ věrou - a to by teprve byla úžasná v ě c , kdybych to býval udělal! Neboť bylo jistě pravda, že se mi toho dne otevřela brána do rozsáhlých oblastí. Nemohl jsem si to neuvědomit, třebas jen mlhavě a nejasně. Ta představa byla však natolik vzdálená a negativní, že jsem ji vnímal jen v kontrastu s trivialitou a nízkostí obyčejného lidského života - řeči přátel, vzhled města, skutečnost, že každý krok po B r o a d w a y i mě vede sestupně do větší propasti. O t e c M o o r e nás zastihl ve chvíli, kdy jsme vycházeli ze dveří, a hnal nás na faru na snídani. A to bylo dobře. Bylo to, jako když se moje dobrá Matka církev raduje, že našla svůj ztracený halíř. Seděli jsme kolem stolu a na mém štěstí z tohoto společného veselí nebylo nic nepatřičného, protože láska nezná rozpornost. A všichni samozřejmě měli radost z toho, co se stalo, především já, pak otec M o o r e a pak v různých odstínech i Lax, Gerdy, Seymour a Rice. A l e potom jsme vyšli ven a zjistili, že nemáme kam jít: tento vpád nad­ přirozena převrátil běh normálního, přirozeného dne. B y l o něco po jedenácté hodině, téměř čas na oběd, a my jsme právě posnídali. Jak bychom mohli jít na oběd? A když ve dvanáct hodin nepoobědváme, co budeme dělat potom? V té chvíli zase promluvil hlas, který byl ve mně, a já jsem nahlédl bra­ nou, které jsem nerozuměl, do země, která mi nic neříkala, protože v ní byly samé smysluplné v ě c i , které jsem nedokázal pochopit. „ Z e m ě , kterou dostaneš do dědictví není jako země egyptská, z níž jsi vyšel... Neboť moje myšlení není vaše myšlení, a mé cesty nejsou vaše cesty, praví Hospodin... Hledejte Hospodina, dokud je možné ho najít, volejte ho, dokud je blíz­ ko... Proč utrácet peníze za to, co není chléb, a usilovat o to, co nedává uspokojení?" To jsem slyšel, a přesto jako bych to nechápal a nerozuměl. M o ž n á pro mě bylo do určité míry morálně nemožné udělat, co jsem měl, protože jsem ještě nevěděl, co to znamená modlit se, obětovat něco, zříci se světa, vést to, čemu se říká nadpřirozený život. Co jsem to měl vlastně udělat, že mě ani nemohlo napadnout, že to mám udělat? M ě l jsem především hned začít chodit denně k přijímání. To mě sice na­ padlo, ale hned jsem si pomyslel, že se to obvykle nedělá. Mimoto jsem měl za to, že se musí jít ke zpovědi, kdykoli chcete jít k přijímání. Samozřejmě by bylo nejjednodušší chodit za otcem M o o r e m a na všechno se ho ptát.

Vody

protikladů

183

A hned druhá v ě c , co jsem měl udělat: měl jsem si najít stálé a úplné duchovní vedení. Šest týdnů vyučování nebylo nijak moc a zanechalo ve mně jen ty nejzákladnější znalosti o vlastní praxi katolického života. Kdy­ bych býval nedošel k naprosto tragickému závěru, že křest uzavřel období mé přípravy definitivní tečkou, asi bych ten první rok tolik nepokazil. To nejhorší, co jsem mohl udělat, bylo, že jsem váhal klást otázky, které mě napadaly, a styděl jsem se za svou slabost, takže jsem s otcem M o o r e m neprobíral skutečné, zásadní potřeby své duše. Absolutně jsem potřeboval duchovní vedení, ale pramálo jsem se staral, abych si nějaké zajistil. Pokud si vzpomínám, dokázal jsem se zeptat otce Moora jen na pár triviálních v ě c í - co je to škapulíř, jaký je rozdíl mezi breviářem a misálem a kde bych sehnal misál? Myšlenka na kněžství prozatím ustoupila do pozadí. M ě l jsem k tomu dobrý d ů v o d : nejspíš bylo ještě brzy na něco takového myslet. Jakmile jsem se však přestal výslovně považovat za možného kandidáta vznešeného, namáhavého a zvláštního povolání v církvi, automaticky jsem začal ztrácet vůli, polevovat v bdělosti a podřizoval jsem své jednání běžnému životu. Potřeboval jsem vysoký ideál, obtížný cíl, a kněžství mi takový nabízelo. Také by to znamenalo mnoho konkrétních faktů. Kdybych někdy vstoupil do semináře nebo do kláštera, musel bych začít s pěstováním návyků, jaké mají řeholníci a séminariste - žít klidněji, vzdát se tolika zábav a světských věcí, pečlivě se vyhýbat v ě c e m , které by mohly vyprovokovat mé vášně do dříve běžného varu. Bez tohoto ideálu jsem byl ve skutečném a stálém nebezpečí nedbalosti a lhostejnosti a je pravda, že poté co jsem přijal tu nesmírnou milost křtu, po všech bojích sporů a konverze a po té dlouhé cestě, kterou jsem prošel, skrz rozsáhlé území nikoho, jež leží na pomezí pekla, místo aby se ze mě stal pevný, horlivý a ušlechtilý katolík, jsem se prostě zařadil mezi milióny vlažných, bezbarvých, pohodlných a lhostejných křesťanů, kteří žijí napůl jako zvířata a téměř nehnou prstem, aby si v duši uchovali naživu dech milosti. M ě l jsem se začít modlit, skutečně modlit. Přečetl jsem spoustu knih o mystice, a co víc, ve chvíli křtu jsem jej poznal, ten pravý mystický ž i v o t život posvěcující milosti, vlitých teologálních ctností a darů Ducha svatého se přede mnou otevřel v celé své plnost: mohl jsem jen vejít a přijmout. Brzy bych v modlitbě udělal rychlý pokrok. A l e já jsem to neudělal. Ani jsem nevěděl, co je to běžná vnitřní modlitba, a už od samého začátku jsem ji uměl. Ještě horšívšak je, že mi trvalo víc než čtyři měsíce, než jsem se naučil modlit správně růženec, ačkoli už jsem růženec měl a někdy se na něm modlíval O t č e náš a Zdrávas Maria, aniž jsem věděl, co k tomu ještě patří. Jedním z velkých nedostatků mého duchovního života v tomto prvním roce bylo málo úcty k M a t c e Boží. Věřil jsem v pravdy, které církev učí o P a n n ě M a r i i , a modlil jsem se Zdrávas Maria, ale to nestačí. Lidé si

184

Část

II.

neuvědomují obrovskou moc Blahoslavené Panny. Nevědí, kdo je: že všech­ ny milosti procházejí jejíma rukama, protože Bůh chtěl, aby měla takovým způsobem účast na jeho díle spásy lidí. U mě to bylo v těch dnech tak, že Panna Maria, ačkoli jsem v ni věřil, znamenala v mém životě jen o málo v í c než krásný mýtus - v praxi jsem jí věnoval jen tolik pozornosti, kolik má symbol nebo něco poetického. Byla to Panna stojící ve dveřích středověké katedrály. Ta, kterou jsem viděl jako sochu v M u z e u Čluny a jejíž obrázky jsem kupodivu míval na zdech svého pokoje v O a k h a m u . Ale to není pravé místo, které Marii náleží v lidském životě. Je to přece Matka Kristova, jeho Matka v našich duších. Je to Matka nadpřirozeného života v nás. Svatost k nám přichází na její přímluvu. Bůh chtěl, aby to nebylo jinak. Ale já jsem tuto závislost nevnímal, ani její m o c . Nevěděl jsem, jak ve­ lice potřebuju důvěru k ní. M ě l jsem na to přijít zkušeností. Č e h o jsem mohl dosáhnout bez lásky k M a t c e Boží, bez jasného a vzne­ šeného duchovního cíle, bez duchovního vedení, bez denního svatého při­ jímání, bez života modlitby? Co jsem potřeboval nejvíc, byl smysl pro nadpřirozený život a systematické umrtvování mých vášní a mé bláznivé povahy. Udělal jsem hroznou chybu, že jsem vstoupil do křesťanského života, jako by to byl jen přirozený život, díky milosti trochu přioděný nadpřiroze­ ným h á v e m . Myslel jsem, že mám žít stejně jako předtím, myslet a dělat totéž, jen se vyhýbat smrtelnému hříchu. Nikdy mě nenapadlo, že kdybych žil stejně jako předtím, vůbec bych se nedokázal smrtelnému hříchu vyhnout. Neboť před křtem jsem žil jen pro sebe. Žil jsem pro uspokojování svých tužeb a ambic, pro požitky, pohodlí, dobrou pověst a úspěch. Křest přinesl závazek omezit své přirozené choutky a podřídit je Boží vůli: „ N e b o ť moudrost těla je nepřátelská B o h u , protože se nepodřizuje Božímu zákonu, ani nemůže. A ti, kdo jsou v těle, se ne­ mohou líbit B o h u . . . a jestliže žijete podle těla, zemřete. Když ale budete umrtvovat skutky těla D u c h e m , budete žít. Neboť kdo se dávají vést D u ­ c h e m Božím, jsou Boží synové." Spiritu ambulate, et desideria carnis non perficietis.2 Svatý Tomáš vykládá slova Listu Římanům velmi jasně a prostě. M o u d ­ rost těla je názor, že běžné cíle našich přirozených tužeb jsou dobro, jemuž se má podřizovat celý lidský život. Proto nutně sklání vůli, aby porušovala Boží zákon. Pokud lidé chtějí dávat přednost své vlastní vůli před Boží vůlí, dá se o nich říci, že nenávidí Boha: neboť Boha jako takového samozřejmě nená­ vidět nemohou. Ale nenávidí v něm přikázání, která porušují. Ale Bůh je 2

Pozn. překl.: Žijte podle Ducha a nebudete konat skutky těla.

Vody

protikladů

185

náš život: Boží vůle je náš pokrm, naše maso, chléb našeho života. N e n á v i ­ dět svůj život znamená vstoupit do smrti, proto náhled těla je smrt. Jediné, co mě zachránilo, byla má neznalost. Ve skutečnosti, protože můj život po křtu byl celkem stejný jako před křtem, jsem byl ve stavu těch, kdo nenávidí Boha tím, že milují svět a své tělo víc než jeho. A protože v tom bylo mé srdce, musel jsem upadnout do smrtelného hříchu, protože téměř všechno, co jsem dělal, směřovalo silou mých navyklých sklonů především k potěše sebe a kladlo překážky dílu milosti v mé duši a umrtvovalo je. Ale to všechno jsem si jasně neuvědomoval. Pro hlubokou a celkovou konverzi rozumu jsem měl za to, že jsem se obrátil úplně. Věřil jsem v Boha a věřil jsem, co učí církev, a byl jsem připraven o tom vést dlouhé noční spory se všemi příchozími, a proto jsem žil v představě, že jsem horlivý křesťan. A l e konverze rozumu nestačí. Pokud vůle, domina voluntas, nenáleží naprosto B o h u , i rozumová konverze nutně zůstává vratká a neurčitá. Ačkoli vůle nemůže přinutit rozum, aby viděl předmět jinak, než jak je, může rozum od předmětu odvrátit, a tak zabránit, aby o něm vůbec uvažoval. Kde byla moje vůle? „ K d e je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce," a já jsem si žádný poklad neuložil v nebi. Všechny byly na zemi. Chtěl jsem být spisovatelem, básníkem, kritikem, učitelem. Chtěl jsem si užít všechny inte­ lektuální i smyslové potěchy a k tomu, abych toho dosáhl, jsem neváhal vstoupit do situací, o nichž jsem věděl, že skončí duchovní katastrofou ale většinou jsem byl tak oslepen svými touhami, že jsem si to ani ne­ uvědomil, až už bylo pozdě a zkáza byla dokonána. Samozřejmě co se týče m ý c h ambic, jejich cíle byly samy o sobě dobré. N e n í nic špatného na tom stát se spisovatelem nebo básníkem - aspoň doufám, že ne. Ale špatné je, když to c h c e m e k uspokojení vlastních ambic, pouze proto, abychom se povznesli na úroveň, kterou nám diktuje naše vlastní vnitřní samolibost. Když jsem psal pro sebe a pro svět, to, co jsem psal, bylo samá vášeň, sobectví a hřích, odkud také mé psaní pocházelo. Špatný strom nese špatné o v o c e , pokud vůbec nějaké nese. Chodil jsem na mši, samozřejmě, nejen každou neděli, ale někdy i v týd­ nu. Nikdy jsem se nadlouho nevzdálil od svátostí- většinou jsem chodil ke zpovědi a přijímání, ne-li co týden, tedy každých čtrnáct dní. Četl jsem dost knih, které by se daly nazvat „duchovní", ale nečetl jsem je d u c h o v n ě . Hltal jsem je a dělal si poznámky, snažil se zapamatovat, co by se mi mohlo hodit pro nějakou argumentaci - tedy pro to, abych se ukázal, abych zazářil světlem těch myšlenek, jako by jejich pravda náležela mně. Někdy jsem zašel do kostela i odpoledne, abych se tu modlil nebo prošel křížovou cestu. To všechno by docela stačilo obyčejnému katolíkovi, který má za sebou celý život věrných skutků, ale pro mě to stačit nemohlo. Ten, koho právě pustili z nemocnice, kde málem umřel, koho rozkrájeli na operačním stole, ten nemůže hned začít žít a pracovat jako jiní. Po duchovním víru, kterým

186

Část

II.

jsem prošel, se už nikdy neobejdu bez denního přijímání svátostí, bez hojné modlitby, pokání, rozjímání a umrtvování. Trvalo dlouho, než jsem na to přišel, ale píšu, co jsem nakonec zjistil, aby každý, kdo je teď v tom stavu, kde jsem tenkrát byl já, věděl, co podnik­ nout k záchraně z velkého nebezpečí a neštěstí. Dotyčnému bych řekl: Ať jsi kdokoli, země, do níž tě Bůh dovedl, není jako Egypt, odkud jsi přišel. Nemůžeš žít, jako jsi žil tam. Tvůj starý život a tvé bývalé cesty jsou teď na kříži a ty už nesmíš chtít své vlastní uspokojení, ale musíš odevzdat svůj úsudek do rukou moudrého vůdce, obětovat své potěchy a pohodlí pro lásku k B o h u a peníze, které za takové věci už neutrácíš, dát c h u d ý m . Především jez denní Chléb, bez kterého nemůžeš zůstat naživu, a po­ znávej Krista, jehož život tě posiluje v hostii. On ti dopřeje radosti a roz­ koše, které překonávají všechno, co jsi kdy předtím prožil, a které ti usnadní cestu.

II. První ráno roku 1939 bylo šedivé. Šedivý měl být i celý rok - velice šedivý. Od moře vanul studený vítr, jak jsem šel mezi prázdnými bílými domy na holé prostranství, kde stojí kostel svatého Ignáce M u č e d n í k a . Vítr mě trochu probral, ale náladu mi nezlepšil. N o v ý rok začínal špatně. N o c na N o v ý rok jsem byl na večírku na Long B e a c h u Seymourovy tchy­ ně, která byla lékařka. Byl to takový divný, povrchní podnik, kdy jsme seděli na zemi v místnosti, která sloužila jako čekárna, bušili na různé bubínky a pili, nevím už c o . Ať už to bylo cokoli, dostal jsem z toho špatnou náladu. Jediný, kdo se tam do jisté míry nenudil, byl Brahmáčárí, který si sundal turban, posadil se na židli a rámus nebral na vědomí. Později mě John Slate, který byl taky bez nálady, protože si předtím nechal vyrvat z obličeje zub, začal balit do Brahmáčárího turbanu, takže mnich mlčky odešel domů - tedy k Seymourovi - spát. Ještě později jsem hodil plechovku od ananasového džusu na pouliční lampu a šel taky spát. Spal jsem ve stejném pokoji jako Brahmáčárí. Za rozbřesku se posadil a začal prozpěvovat své ranní modlitby, takže jsem se probudil. Protože už jsem nemohl usnout, ani když se jeho zpěv vytratil v kontemplaci, přišel jsem na dřívější mši, než jsem měl v úmyslu. A l e bylo to dobře. Jako obvykle jsem zjistil, že v takových dnech, ostatně i v jiných, jediná dobrá věc je mše svatá. Je zvláštní, že jsem nepochopil, co to znamená, a neuvědomil si, že m á m žít jedině pro Boha, že Bůh má být středem mého života a všeho, co dělám. Trvalo mi téměř rok, než jsem tuto pravdu rozšifroval ve všech svých neuspořádaných a marných touhách. Někdy se mi zdá, že moje migréna,

Vody

protikladů

187

doprovázející taková zjištění, trochu souvisela s aktuálními událostmi v dě­ jinách světa. Byl rok 1939, rok, kdy konečně vypukla válka, které se každý bál, a svou neúprosnou logikou nás poučila, že strach nestačí. Nechcete-li nést dů­ sledky, je třeba něco udělat pro odstranění příčin. N e m á smysl milovat příčinu a bát se důsledku, a být překvapen, když důsledek po příčině nevy­ hnutelně přijde. V té době už jsem mohl vědět, že příčinou války je hřích. Kdybych býval přijal dar svatosti, který mi byl vložen do rukou, když jsem v listopadu 1938 stál u křestního pramene, co by se mohlo ve světě stát? Lidé netuší, co zmůže jediný světec: svatost je totiž silnější než celé peklo. Světci jsou plní Krista v plnosti jeho královské a božské moci a vědí o tom a odevzdávají se mu, aby skrze jejich drobné a zdánlivě naprosto bezvýznamné skutky vyko­ nával svou moc ke spáse světa. Ale ze mě svět v tom smyslu neměl velký užitek. Přišel konec ledna. Vzpomínám si, že když jsem dělal magisterské zkouš­ ky, šel jsem k přijímání dva dny za sebou. O b a ty dny jsem byl velice šťastný a i při zkouškách se mi dařilo. Potom jsem usoudil, že musím jet na týden na Bermudy, ležet na sluníčku, plavat, jezdit na kole na pustých bílých bermudských cestách, znovu objevovat výjevy a vůně, které kdysi utvářely rok mého dětství. Potkal jsem tam lidi, co se v noci s oblibou projížděli povozem za zpěvu písně: „Someone's in kitchen with Dinah - strumming on the old banjo". 3 Počasí bylo tak nádherné, že jsem se vrátil do N e w Yorku opálený a kypící zdravím, v kapsách plno fotografií neznámých, s ni­ miž jsem tančil a jezdil na jachtách. Přijel jsem právě včas, abych ještě zastihl Brahmáčárího, který se konečně vracel do Indie na lodi Rex. Plul spolu s kardinály, kteří jeli zvolit nového papeže. Pak jsem odjel do G r e e n w i c h Village a podepsal půjčku na jednopokojový byt, kde jsem začal přípravu na doktorát. M y s l í m , že byt na Perry Street byl v souladu se zjevem intelektuála, za jakého jsem se považoval. V tomto velkém pokoji s koupelnou a krbem a francouzskými okenicemi, vedoucími na zchátralý balkon, jsem si totiž připadal mnohem důležitější než v maličkém pokojíku za univerzitní knihovnou. Mimoto jsem teď měl svůj vlastní telefon, který vyzváněl svým hlubokým, diskrétním, šeplavým tónem, jako by mě sladce lákal k nákladným a důležitým podnikům. Ani si nevzpomínám na žádnou zvlášť důležitou událost, kterou by ten telefon zprostředkoval, snad jen že jsem si domlouval schůzky se zdravotní sestřičkou, která pracovala na jedné klinice na Světovém veletrhu, který se v tom roce konal na Flushing M e a d o w . Také mi zavdal příležitost k sérii zuřivě sarkastických dopisů adresovaných telefonní společnosti, z důvodů všelijakých defektů mechanických i finančních. 3

Pozn. překl.: „Někdo je v kuchyni s Dinou - brnká na staré bendžo."

188

Část

II.

N e j v í c jsem si telefonoval s Laxem. M ě l telefon, který ho nic nestál, protože bydlel v hotelu Taft, kde vyučoval děti vedoucího, a měl přístup do lednice, v kteroukoli denní i noční dobu plné grilovaného kuřecího. První dvě zvěsti, které mi sdělil ze své pozorovatelny, byly za prvé v y d á n í J o y ceovy knihy Finnegans Wake a za druhé volba papeže Pia X I I . O papeži jsem slyšel jednoho rána brzy zjara, kdy svěží hřejivé slunce v sobě skrývá všemožné rozkoše. Seděl jsem na balkoně v modrých plátě­ ných kalhotách, popíjel kokakolu a vstřebával sluníčko. Sedět na balkoně znamenalo sedět na prknech, která ještě držela, a houpat nohama v proluce mezi vypadlými. Toho jara to bývala moje častá rannípozice: pozoroval jsem Perry Street od v ý c h o d u , v místě, kde se zužovala cihlovým činžákem, až na západ, kde končila u řeky a viděli jste černé komíny kotvících parníků. Když jsem nelelkoval na balkoně, býval jsem v pokoji, usazen v hloubi křesla a studoval dopisy Gerarda M a n l e y Hopkinse i jeho Deníky. Sháněl jsem příručky o prozódii a popisoval bílé katalogové kartičky poznámkami. M ě l jsem totiž v úmyslu napsat o Hopkinsovi doktorskou disertaci. Psací stroj, stále připravený na stole, býval v provozu, kdykoli jsem měl napsat nějakou recenzi: občas jsem totiž psával do nedělní knižní rubriky pro Times a Herald Tribune. Lepší ovšem bylo, když se mi někdy podařilo s námahou a úsilím vyprodukovat nějakou báseň. Než jsem se stal katolíkem, nikdy jsem nedokázal psát poezii. Zkoušel jsem to, ale nikdy se to nepovedlo a ambici neuživíte pouhými pokusy. Snažil jsem se párkrát i v O a k h a m u , a také v Cambridgi jsem stvořil pár ubohých veršíků. Na Columbii mě jednou v době, kdy jsem měl za to, že jsem rudý, napadl námět na báseň o dělnících v loděnici, jak jim nad hlavou prolétají bombardéry - jasně ominózní. Na papíře vypadala tak stupidně, že ji neotiskly ani časopisy z Třetího poschodí. Jinak jsem před křtem doká­ zal zplodit jen příležitostný veršík pro Jester. V listopadu 1938 jsem náhle přišel ke schopnosti drsného, hrubého skeltonovského veršování, což trvalo asi měsíc a pak odumřelo. Nebyla to žádná velkolepá poezie, ale jedna z těch básnídostala c e n u , kterou nezasluhovala. Ted mi však v uších znělo množství tónů a žádaly si zápis. Když jejich rytmus a barvy připomínaly Andrewa Marvella, býval výsledek nejlepší. Marvell se mi vždycky líbil. Neměl v sobě tolik významu jako D o n n e nebo Crashaw (Crashaw v lepších případech), ale něco v jeho ustrojení ve mně vyvolávalo zvláštní osobní náklonnost. Jeho nálady mi odpovídaly víc než u Crashawa anebo Donna. Na Perry Street se psaly básně těžko. Verše vznikaly pomalu, a když jim došel d e c h , bylo jich jen málo. Většinou se rýmovaly jambickým tetrametrem, a protože jsem měl nechuť k rýmům, které zněly otřele, bylo moje veršování těžkopádné a někdy dost kuriózní. Když jsem dostal nápad, bloumal jsem po ulicích mezi skladišti až k drů­ bežímu trhu na začátku Dvanácté ulice, pak jsem zašel do Slepičího doku

Vody

protikladů

189

a vsedě na slunku kombinoval čtyřverší. Nějakou dobu jsem hleděl na ha­ sičské čluny, na staré opuštěné remorkery, na jiné povaleče, na Stevensův institut na ostrohu nad řekou v Hobokenu. Pak jsem si poznamenal báseň na kus papíru, šel domů a přepsal ji na stroji. O b v y k l e jsem ji hned poslal do nějakého časopisu. Kolik obálek jsem naházel do zelené schránky na rohu Perry Street hned na začátku Sedmé A v e n u e ! A všechno, co jsem poslal, se mi zase vrátilo zpátky - kromě re­ cenzí. Čím větší neúspěch, tím víc jsem byl přesvědčen, že je pro mě důležité, aby se moje věci tiskly v časopisech jako Southern Review, Partisan Review nebo New Yorker. H l a v n ě mi šlo o to, abych se viděl v tisku. Jako bych se nedokázal spokojit tím, že jsem skutečný, dokud jsem nenasytil svou ambici touto malichernou slávou. M o j e dávné sobectví teď dozrálo a soustředilo se na touhu být vidět navenek, na veřejnosti, v tisku, jako oficiální osobnost, kterou bych mohl po libosti obdivovat. V to jediné jsem skutečně věřil: v pověst a úspěch. Chtěl jsem žít v o č í c h , ústech a myslích lidí. N e b y l jsem tak neomalený, abych chtěl dojít známosti a obdivu v celém světě, stačilo mi jakési naivní uspokojení, že mě oceňuje určitá menšina, to moji touhu zvlášť okouzlovalo. A l e když jsem se v mysli zabýval takovými v ě c m i , jak jsem mohl vést nadpřirozený život, ten, ke kterému jsem byl povolán? Jak jsem mohl milovat Boha, když všechno, co jsem dělal, nebylo pro něho, ale pro mě? Když jsem nespoléhal na jeho pomoc, ale na svou vlastní moudrost a talenty? Lax mě za to káral. Jeho postoj k psaní byl oproštěn od takových hlou­ postí a byl prosycen svatostí, láskou a nezištností. Nepřekvapovalo, že chá­ pal úlohu těch, kdo umějí psát a kdo mají co říci, jako činnost k záchraně společnosti. Laxův obraz Ameriky - před níž stál dvanáct let s rukama bez­ m o c n ě svěšenýma - je obraz země, kde všichni chtějí být hodní, příjemní a šťastní, milovat dobré věci a sloužit B o h u , ale nevědí jak. Jsou obklopeni různými informačními zdroji, které je uvádějí do ještě většího zmatku. A v Laxově vizi jednou zapnou rádio a někdo jim začne říkat, co opravdu potřebují slyšet a znát. Najdou někoho, kdo jim dokáže povědět o Boží lásce jazykem, který už nebude znít frázovitě a hloupě, ale s mocí a pře­ svědčivě: ta přesvědčivost se rodí ze svatosti. N e v í m , jestli tato koncepce nutně předpokládala zvláštní povolání, určité a jedinečné poslání, ale v každém případě měl za to, že by se to mohlo týkat mě, C i b n e y e , Seymoura, Marka Van Dorena, pár autorů, které obdivoval, a možná i někoho, kdo vůbec neumí mluvit, ale jen hraje na trubku nebo na klavír. A taky se týkala jeho: ale on sám určitě čekal, až bude „poslán". V každém případě, ač jsem ho předešel u pramene milosti, byl Lax moud­ řejší než já a měl jasnější vidění. Byl také víc v souladu s Boží milostí než já a poznával, co je nejdůležitější. M y s l í m , že totéž říkával i jiným, nejen

190

Část

II.

mně, ale byl to bezesporu jeden z hlasů, jimiž se neúnavný Boží D u c h rozhodl mě vyučovat v cestě, kterou jsem měl jít. Proto v jiném případě, který se ukázal jako historický, co se týče mé duše, jsme jednou na jaře šli, Lax a já, po Šesté avenue. U l i c e byla rozvrtaná, rozkopaná, a na krajích se vršily hromady, označené červenými světly tam, kde se kopalo metro. Procházeli jsme podél potemnělých obchůdků cestou do G r e e n w i c h Village. Už nevím, o č e m jsme vedli spor, ale nako­ nec se ke mně Lax obrátil a zeptal se m ě : „A co to vlastně chceš být?" Nedalo se odpovědět: „ C h c i být Thomas Merton, známý autor všech těch recenzí na zadních stránkách Times Book R e v i e w " nebo „Thomas Merton, asistent angličtiny na Sociálním institutu pro pokrok a kulturu", proto jsem převedl řeč na duchovní rovinu, kam také zjevně patřila: „ N e v í m . Asi chci být dobrý katolík." „ C o tím chceš říct, dobrý katolík?" Vysvětlení, které jsem mu podal, bylo dost chabé. Vyjadřovalo mou ne­ jistotu a prozrazovalo, jak málo jsem o té věci přemýšlel. Lax to nevzal. „ M ě l bys spíš říct" - navrhl mi - „měl bys spíš říct, že chceš být světec." Světec! To byl podle mě dost nadzemský nápad. Řekl jsem: „Jak myslíš, že by ze mě mohl být světec?" „Tím, že bys chtěl," řekl prostě Lax. „ Z e mě nemůže být světec," řekl jsem. „ Z e mě nemůže být světec." A mysl mi potemněla vírem skutečností i neskutečností: v ě d o m í mých hříchů, falešná pokora, v níž lidé říkají, že nemohou udělat, co udělat mu­ sejí, že se nemohou dostat na úroveň, na kterou se dostat musejí. Zbabělost říká: „Stačí, když dosáhnu spásy duše a budu se vyhýbat smrtelnému hří­ c h u , " ale ve skutečnosti to znamená: „ N e c h c i se vzdát svých hříchů a svých zálib." A l e Lax řekl: „ N e . K tomu, aby někdo byl světec, stačí chtít. To nevěříš, že Bůh z tebe udělá to, proč tě stvořil, když ho jen necháš, aby to udělal? J e n o m stačí po tom toužit." D á v n o předtím řekl svatý Tomáš Akvinský stejnou věc - je to ostatně jasné každému, kdo kdy pochopil evangelium. Když byl Lax pryč, přemýš­ lel jsem o tom a bylo mi to naprosto jasné. Druhý den jsem řekl Marku Van Dorenovi: „Lax tuhle vykládal, že když c h c e někdo být svatý, stačí jen chtít." „Jistě," odpověděl Mark. Všichni byli lepší křesťané než já. Chápali Boha lip než já. Co jsem to byl zač? Proč jsem se orientoval tak pomalu, pořád tak zmateně, tak nejistě a vratce? Za velký peníz jsem si tedy koupil první svazek Spisů svatého Jana od Kříže, usadil se v pokoji na Perry Street a obracel stránku za stránkou. O b č a s

Vody

protikladů

191

jsem si zatrhl nějaké místo tužkou. Ale ukázalo se, že k tomu, aby ze mě byl světec, bude třeba něco víc. Slova, která jsem si podtrhával, mě sice ohro­ movala a oslňovala svým dopadem, ale na to, abych je pochopil, byla příliš jednoduchá. Na mé složité myšlení, zvrácené různými libůstkami, to byla příliš holá slova, bez jakékoli dvojznačnosti a kompromisu. Jsem však rád, že jsem aspoň mlhavě poznal, že zasluhují nejvyšší úctu.

III. Když přišlo léto, pronajal jsem byt na Perry Street Seymourově ženě a odjel na sever státu, do hor za O l e a n e m . Laxův švagr měl chatu na vršku kopce, odkud bylo vidět na míle daleko do státu N e w York a Pensylvánie míle modrozelených kopců a zalesněných hřebenů, míle lesů, za suchých týdnů tu a tam zastřených kouřem a v sousedním údolí pokácených od dřevorubců. Celé dny i noci v lese znělo kašlání naftových pump. Kdykoli jste procházeli mezi stromy, mohli jste vidět dlouhé kovové paže, neohra­ baně se kývající v příšeří mýtiny, protože kopce byly samá nafta. Laxův švagr Benjie nám dal chatu k dispozici a nechal nás tam bydlet s větší důvěrou, než jsme měli my, že dokážeme týden obývat dům a čás­ tečně jej nezdemolovat. Lax, R i c e a já jsme se nastěhovali do chaty a vyhledali si místo na psací stroje. Byl tu jeden velký pokoj s obrovským kamenným krbem, Rabelaisovými spisy a stolem, který jsme okamžitě poničili, jak jsme se na něm živili hamburgry, fazolí v konzervách a nesčetnými hrnky mléka. Byla tu veranda s výhledem do kopců, kde jsme si brzy postavili visutou hrazdu. B y l o pří­ jemné sedět na schodu verandy, za tichých večerů se dívat do údolí a bub­ novat. M ě l i jsme s sebou bonga, kubánský dvojbuben, na který se hraje dvouručně a dosáhne se několika různých tónů, podle toho kde a jak do nich udeříte. A b y c h o m si zajistili dostatečný přísun knih, zajeli jsme dolů do knihovny v koleji svatého Bonaventury, kde už jsem se teď - jako pokřtěný - nebál františkánů. Knihovník otec Ireneus na nás pohlédl skrz brýle a s nelíčeným překvapením poznal Laxe. Vypadal ustavičně překvapen a rád, že někoho vidí. Lax nás představil: „Tohle je Ed R i c e , tohle je Tom Merton." „ Á ! Pan R i c e . . . pan Myrtle." O t e c Ireneus nás oba zaregistroval pohle­ dem děcka-knihomola, a bez rozpaků nám potřásl rukama. „ M e r t o n , " opakoval Lax. „Tom Merton." „ A n o , těší mě, pane Myrtle," odtušil otec Ireneus. „ B y l i taky na Columbii," informoval Lax. „Á Columbia," řekl otec Ireneus. „Studoval jsem tam knihovnictví." Pak nás zavedl do své knihovny a s bezstarostnou důvěřivostí nás nechal u re­ gálů. Nikdy ho ani nenapadlo, aby nějak omezoval ty, kdo zřejmě mají rádi

7 92

Část

II.

knížky. Když si je chtějí půjčit, je to přece knihovna. M ě l tam spoustu knih, k tomu ta knihovna je. M o h l i jste si vzít, kolik jste chtěli, a nechat si je, až jste je přečetli: tenhle šťastný františkánek byl obdivuhodně prost úřednické rutiny. Když jsem františkány poznal trochu víc, zjistil jsem, že je to dost univerzální rys. Kdo má rád rigidní a metodické systémy a vstoupí k fran­ tiškánům, má kající život jako vystřižený, zvlášť když se stane představe­ n ý m . A l e pokud vím, otec Ireneus nikdy nepřišel o své knihy o nic víc než kterýkoli jiný knihovník, a vůbec, ta malá knihovna v St. Bonaventure patří k nejpořádnějším a nejklidnějším, jaké jsem kdy viděl. Po chvíli jsme vyšli z depozitáře s náručí knih. „ M ů ž e m e si půjčit tohle všechno, otče?" „Jistě, jistě, klidně. Prosím." Podepsali jsme nedefinovaný lístek a potřásli mu rukou. „ S b o h e m , pane Myrtle." Františkán stál ve dveřích, ruce složené, a my jsme scházeli s kořistí se schodů. To jsem ještě nevěděl, že jsem našel místo, kde jednou trochu víc po­ znám, co je to štěstí. Knihy, které jsme si odnesli do chaty, jsme za celé léto sotva otevřeli, ale byly tam, po ruce, kdybychom snad potřebovali něco na čtení. Ve skuteč­ nosti jsme je ani nemuseli mít, protože jsme si nakonec každý našel místo na psací stroj a začali jsme psát romány. Rice psal cosi s názvem Modrý kůň. Zabralo mu to asi deset dnů. M ě l o to kolem stopadesáti stran, s ilu­ stracemi. Lax napsal několik fragmentů různých románů, které nakonec sloučil do jediného pod názvem Třpytivý palác. M o j e psaní se postupně rozrůstalo, až jsem posiez měl asi pět set stran. Nejdřív jsem tomu dal ná­ zev Doverská úžina, pak Noc před bitvou, a nakonec Labyrint. V konečné formě to bylo kratší, zpoloviny úplně přepracované Odeslal jsem to dílo několika vydavatelům, ale k mému smutku nikdy nevyšlo - aspoň tenkrát k mému smutku, dnes si upřímně gratuluji, že ty stránky unikly tisku. Byla to zčásti autobiografie, takže se v něčem dotýkala téhož, o čem píše tahle kniha, ale bylo tam mnohem víc podrobností-ty jsem tentokrát raději v y n e c h a l . Mimoto mi připadalo snadnější a zábavnější přimísit do svého příběhu další imaginární postavy. Dobře se to píše. Když pravda začala nudit, pobavil jsem se tím, že jsem si vytvořil hloupou postavičku jménem Terence Metrotone. Později jsem ho změnil na Terence Parka, když jsem první verzi ukázal svému strýci a ten mě uzemnil závěrem, že ten Terence Metrotone je vlastně můj akrostich. Bylo to pokořující, protože já jsem tu postavu dokonale zkarikoval. Pouhá rozkoš sedět pod stromem před garáží, na vrcholu této lesnaté hory a dívat se na míle daleko do kraje a na bezoblačné nebe, celý den poslouchat ptáky, zdravá činorodost při psaní knihy, stránku po stránce, přispěly k tomu, že to byly přirozeným způsobem šťastné týdny. M o h l i jsme toho času využít ještě lépe. M y s l í m , že jsme všichni chovali

Vody

protikladů

193

nejasný pocit, že bychom na tom kopci mohli poustevničit. Potíž spočívala v tom, že jsme nikdo nevěděl jak, a já, který jsem v tom byl asi nejurčitější, a zároveň nejnerozumnější, kdykoli šlo o chování a rozhodování, co je dobré a co zlé, jsem měl nejsilnější choutky sejít do údolí někam do kina, nebo si zahrát v automatu, nebo posedět u piva. Nejlepší způsob, jak vyjádřit naši matnou touhu žít život v odloučenosti a v jakémsi smyslu zasvěcený, byl ten, že jsme si nechali narůst vousy, což se dělo nestejnou rychlostí. Lax dosáhl nejlepšího výsledku. Byl černý a vážný. Riceův byl poněkud ježatý, ale vypadal půvabně, když se zakřenil, protože měl velké zuby a šikmé oči jako Eskymák. Já jsem se kojil tajnou nadějí, že vypadám jako Shakespeare. M ě l jsem ho ještě při návratu do N e w Yorku a nesl jsem si ho na Světový veletrh. Stál jsem tam s vousem při vystoupení, které bylo o Africe, a jakýsi mladík, který nebyl cestovatel, ale měl na sobě bílý oblek cestovatele, měl za to, že cestovatel jsem já, pro ten vous. Aspoň se mě dotazoval na cosi, co se týkalo střední Afriky. M y s l í m , že jsme oba prodávali znalosti získané ze skvělého filmu Temná extáze. Chata by byla docela dobrá poustevna a teď mě mrzí, že jsme takové možnosti neprozkoumali v í c . Lax byl jediný, kdo měl rozum a občas vstal brzy, ještě před v ý c h o d e m slunce. Já jsem obvykle vyspával do osmi, pak jsem si usmažil pár vajíček, spolykal misku vloček a hned se pustil do psa­ ní. Nejvíc se mi podařilo využít samoty k rozjímání, když jsem strávil pár odpolední pod malou broskvoní ve vysoké trávě, zřejmě původně trávníku, a konečně si přečetl Vyznání svatého Augustina a něco ze Summy svatého Tomáše. Přijal jsem Laxovu zásadu, že svatost je možná pro ty, kdo ji chtějí, a zařadil jsem si ji v hlavě mezi ostatní zásady - ale nedělal jsem nic pro její uskutečnění. Co to bylo za prokletí, že jsem nedokázal převést víru v akci, poznání Boha v konkrétní úsilí, abych jej získal - toho, o němž jsem věděl, že je jediné pravé dobro? N e , mně stačilo spekulovat a debatovat. Asi to bylo proto, že moje poznání bylo spíš věc přirozené a rozumové úvahy. N a k o n e c i Aristoteles viděl nejvyšší přirozené štěstí v poznání Boha, který mu byl přístupný, jemu, pohanovi - a jistě měl pravdu. Výšiny, kterých lze dosáhnout metafyzickou spekulací, člověka uvádějí do říše čisté a subtilní rozkoše, jež nabízí téměř ustavičnou radost, jaká se v přirozeném řádu vyskytuje. Vystoupíte-li o stupínek výš a založíte své spekulace na premi­ sách, které jsou zjevené, radost sestoupí hlouběji a je dokonalejší. A l e i když snad předmětem budou tajemství křesťanské víry, způsob, jak o nich roz­ jímáte, je-li spekulativní a neosobní, nemusí ještě překročit přirozenou rovinu, alespoň co do praktických důsledků. V takovém případě nedospějete ke kontemplaci, ale k jakési intelektuální a estetické nenasytnosti - vysoké, ba dokonce ctnostné formě sobectví. A po­ kud nevede k žádnému pohybu vůle směrem k Bohu, k žádné účinné lásce

194

Část 11.

k němu, zůstává takové rozjímání sterilní a mrtvé a může se dokonce akcidentálně stát hříchem, za určitých okolností, nebo aspoň nedokonalostí. Zkušenost mě poučila o jedné velké mravní zásadě. Z n í takto: je na­ prosto k ničemu plánovat své skutky podle dvousloupcové tabulky mož­ ností - na jedné straně smrtelné hříchy, na druhé to, co „ n e n í smrtelný hřích" - jednomu je třeba se vyhýbat, druhé přijímat bez diskuse. A přece toto beznadějně zavádějící třídění možností představuje pro mnohé katolíky celou morální teologii. D o c e l a to vychází, dokud jsou v práci a musejí se starat o živobytí a škála jejich možností je celkem úzká a omezená, ale pomoz jim N e b e , když jedou na dovolenou nebo když přijde sobota večer. Nedokonaná opilost je per se všední hřích. Použijme tedy dvousloupc o v ý princip. Projděme si sloupec smrtelných hříchů per se. Dívat se na film, kde se muž a žena divoce milují po celé stovky metrů a na dosah ruky, to není per se smrtelný hřích. A n i nedokonaná opilost, ani hazardní hra a podobné. Tudíž všechny tyto věci patří do řádu skutků, které nejsou za­ kázané. Tudíž jsou dovolené. Když tedy někdo říká, a má k tomu třebas i oprávnění, že byste takové věci dělat neměli - je to heretik. Když si lidé nedají pozor, dostanou se do situace, kdy usoudí, že kino, hazard, polo­ viční opilost jsou vlastně ctnosti... V í m , o čem mluvím, protože tak jsem tenkrát žil. Chcete vidět dvousloupcový princip v akci? je to příklad něčeho, co samo o sobě nebylo smrtelný hřích. Co to bylo per accidens, to si netroufám říci: p o n e c h á v á m rozhodnutí na Božím milosrdenství. Ale prováděl to ten, koho si Bůh povolal k dokonalému životu, k zasvěcení, aby B o h u sloužil a miloval jedině B o h a . Do Bradfordu přijela pouť. Pro nás to znamenalo kolotoče, kolo štěstí, „ B i č " a muže v bílé uniformě s přilbou, kterého vystřelovali z děla do sítě. Nasedli jsme do auta a vyjeli po Rock City R o a d , temnými lesy, kde bušily naftové pumpy. Byla to veliká pouť. Zaplňovala celé úzké údolí, jedno z těch klikatých dolin, kde se skrývá Bradford. B y l o celé ozářené reflektory, jako strážci pekla. Vstoupili jsme do bílé záře, hluku elektrické hudby a hutné, sladké vůně cukroví. „ S e m , pánové, prosím." Plaše jsme namířili vousy směrem k muži v košili, ozdobenému plstě­ ným kloboukem, který se vykláněl ze svého stánku. Uviděli jsme barevnou tabuli s čísly. Přistoupili jsme. Začal nám vykládat, že z lásky svého širokého hloupého srdce provozuje tuhle hru štěstěny, která je tak snadná a prostá, že je to vlastně dobročinná akce, která dopřeje chytrým a poctivým mladí­ kům jako my slušné jmění. Vyslechli jsme jeho výklad. B y l o jasné, že to není žádná hra o sáček pražené kukuřice. Začínalo se sice čtvrtdolarem, ale obnos se v příští hře zdvojoval a s ním samozřejmě i výhra, a ta byla v dolarech.

Vody

protikladů

195

„Stačí jen dostat tuhle kuličku tady do těch otvorů..." Vysvětlil nám, do kterých otvorů jsme měli kuličku dostat. Pokaždé jste měli dojít k nové a odlišné číselné kombinaci. „Vsadíte čtvrťák," řekl náš dobrodinec, „a vyhrajete dva dolary padesát centů. Kdybyste snad napoprvé netrefili, je to pro vás výhoda, protože za padesát centů vyhrajete pět dolarů - za jeden dolar deset - za dva dolary budete mít dvacet." Vsadili jsme si každý čtvrtdolar a dopravili kuličku do nesprávných otvorů. „Vaše výhoda," zajásal stánkař. „Teď máte šanci vyhrát dvakrát tolik." Vsadili jsme tedy padesát centů. „ V ý b o r n ě , vydržte, pokaždé můžete vyhrát tím víc - a jednou se trefíte, to je ne-vy-hnu-tel-né!" Dostal z nás po dolaru. „ J e n tak dál, hoši, jen tak dál," vykřikoval, když jsme všichni spustili kuličku zase špatně. Zarazil jsem ho, a chtěl jsem, aby ještě jednou vysvětlil pravidla. Udělal to a já jsem pozorně poslouchal. B y l o to přesně, jak jsem si myslel. N e m ě l jsem nejmenší tušení, o čem mluví. M ě l o se dospět k určitým číselným kombinacím a já jsem si vůbec nedokázal představit, co to je za kombinace. J e n o m nám ohlásil, na co střílet, pak rychle sečetl čísla a prohlásil: „Těsně vedle. Zkuste to ještě jednou, jste už tak blízko, že se nemůžete netrefit." Ale kombinace se zase změnila. B ě h e m dvou a půl minuty měl všechny naše peníze kromě dolaru, který jsem pečlivě schraňoval na další atrakce a na pivo. Jak b y c h o m teď mohli ustoupit, ptal se nás. Už máme výhru na dosah, už si vybereme zpátky ztrátu a vyhrajeme sumu, z které se nám zatočí hlava: třistapadesát dolarů. „ C h l a p i , " řekl, „teď toho nemůžete nechat. To byste vyhodili peníze. To by byl přece nesmysl. Nepřijeli jste sem proto, abyste ty prachy vyhodili do povětří. Vemte rozum do hrsti, hoši. Nechápete, že prostě musíte vyhrát?" Riceovi se objevil na tváři široký úsměv, který znamenal: „ J d e se odtud." „ U ž nemáme peníze," řekl někdo z nás. „To u sebe nemáte cestovní šek?" tázal se filantrop. „Ne." Nikdy jsem neviděl nikoho v takovém zaujetí a tak vážného, jako byl v této chvíli Lax. Hlava s černým vousem se skláněla nad těmi nepochopi­ telnými čísly. Podíval se na mě, já na něho, a ten vykuk řekl: „Jestli si chcete skočit domů pro nějaké peníze, nechám tu vaši hru ote­ vřenou - co vy na to?" Řekli jsme: „ N e c h t e to otevřené, hned jsme zpátky." Nasedli jsme do auta a ujížděli v hutném tichu těch patnáct mil k chatě a patnáct zpátky, s pětatřiceti dolary i zbytkem peněz, co jsme měli. Na hru mělo být jen těch pětatřicet.

196

Část

II.

Když zastánce chudých uviděl, že zase vcházíme branou, vypadal užasle a trochu zděšeně. Tvářili jsme se asi dost hrozivě a možná si myslel, že jsme si zajeli domů nejen pro peníze, ale také pro pistole. Přišli jsme k stánku. „Ještě nám držíte tu hru?" „Jistě, pánové, je otevřená." „Vysvětlete nám to znovu." Vysvětlil. Řekl nám, čeho musíme dosáhnout, abychom vyhráli - netrefit se vypadalo nemožné. Položili jsme peníze na pult a Lax spustil kuličku nesprávnými otvory. „Skončili jste, hoši?" zeptal se kníže dobrotivosti. „ S k o n č i l i . " Obrátili jsme se na podpatku a šli pryč. S penězi, které jsem měl v kapse, jsme zašli ještě na místa, kterým jsme se raději měli vyhnout. Prošli jsme všechny atrakce a pak zajeli do Bradford u , kde jsme si v baru u piva trochu spravili náladu a začali si léčit rány tím, že jsme vykládali všelijaké důmyslné nesmysly děvčatům, co jsme tam potkali - byly to pokojské z plicního sanatoria na kopci v Rocky Crest, asi jeden a půl míle od naší chaty. Vzpomínám si, že s pokračujícím večerem se kolem našeho stolu na­ shromáždil poměrně velký zástup posluchačů a my jsme mleli cosi o zá­ bavním parku, který vlastníme a vedeme. Nazvali jsme jej Všeamerická zábavní společnost a byl to tak skvělý podnik, že přítomná pouť v Bradfordu vedle něj vypadala jako ubohá pouliční atrakce. Účinek však poněkud vy­ prchal, když vstoupilo pár bradfordských siláků, kteří o naše výklady neje­ vili zájem, a řekli: „Jestli vás tu, chlapi, ještě uvidíme, tak vám ty vousaté držky rozbijeme." R i c e vstal a řekl: „Fakt? Chcete se prát?" Všichni vyšli ven do uličky. Na obou stranách padla spousta slov, ale k bitce nedošlo, což bylo dobře. Určitě by nám dokázali nastrkat naše vousy do chřtánu. Konečně jsme se dokodrcali domů, ale Rice neměl odvahu zajet do garáže z obavy, že by se netrefil do brány. Zastavil na příjezdové cestě, otevřeli jsme dvířka auta, vypadli ven a leželi na trávě. Tupě jsme hleděli na hvězdy a země se točila a vzdouvala pod námi jako potápějící se loď. Poslední, co si z té noci pamatuju - Rice a já jsme vstali, vešli dovnitř a našli Laxe, jak sedí na židli v obývacím pokoji a vykládá cosi nahlas: pečlivě formulované, promyš­ lené výroky směrem k balíku špinavého prádla, nachystaného k odvozu do prádelny, který někdo zapomněl v křesle na druhém konci pokoje.

Vody

protikladů

IV. Když jsme se v půli srpna vrátili do N e w Yorku, svět, který jsem pomáhal tvořit, se pomalu klubal ze skořápky a vystrkoval svou děsivou hlavu, aby pozřel další lidské pokolení. V O l e a n u jsme nečetli žádné noviny a ze zásady jsme nepouštěli rádio. Já jsem neměl v hlavě nic jiného než jak vydat svou čerstvou knihu. U B e n jieho jsem našel starý výtisk časopisu Fortune a v něm jsem si přečetl člá­ nek o vydávání knih. Na jeho základě jsem pak učinil tu nejhorší možnou volbu vydavatele - byl z těch, co ochotně tisknou všechno, co se objeví v Saturday Evening Post, diamantovými písmeny na zlatém papíře. Určitě nemohli jevit žádné sympatie k té divoké slátanině, co jsem zplodil na vrcholcích hor. A trvalo jim pěkně dlouho, než se dostali k tomu, aby mi to sdělili. Já jsem mezitím chodil po N e w Yorku v nepopsatelné agónii začínají­ cího autora, který nedočkavě vyhlíží osud své první knihy - agónie srov­ natelná snad jedině s mukami pubertální lásky. A toto napětí mě celkem spontánně přivedlo k úpěnlivé, ač zištné modlitbě. A l e konec konců B o h u nezáleží na tom, jestli jsou naše modlitby zištné. C h c e , aby vůbec byly. Proste a dostanete. Bylo by dost pyšné si myslet, že naše modlitby nesmějí být prosbami za vlastní potřeby: vždyť by to nebylo nic jiného než nená­ padný způsob, jak se dostat na stejnou rovinu jako Bůh - předstírat, že nemáme žádné potřeby, jako bychom ani nebyli tvorové závislí na B o h u a z jeho vůle závislí také na hmotných v ě c e c h . A tak jsem poklekal u oltářní mřížky v malém mexickém kostelíku Panny Marie Cuadalupské na Čtrnácté ulici, kam jsem někdy chodil k přijímání, a s velkou horlivostí prosil o publikaci té knihy, měla-li by přispět k B o ž í slávě. Fakt, že jsem se dokázal chladnokrevně domnívat, že by ta kniha snad mohla nějakým způsobem přispět k Boží slávě, ukazuje hloubku mé hlou­ posti a duchovní slepoty: nicméně jsem o to prosil. Teďje mi jasné, že bylo moc dobře, že jsem se tak modlil. M e z i katolíky panuje obecný názor, že pokud Bůh slibuje splnit naše modlitby, neslibuje tím, že nám dá přesně to, o co prosíme. A l e můžeme si být vždycky jisti, že pokud nám to nedá, je to proto, že má něco lepšího, co nám c h c e dát. To je smysl Kristova příslibu, že dostaneme všechno, o co prosíme v jeho jménu. Quodcumque petimus adversus utilitatem salutis, non petimus in nomine Salvatoris.4 M y s l í m , že jsem se modlil, co jsem mohl, když se uváží, jaký jsem byl, a modlil jsem se s důvěrou k Bohu a k Panně Marii a věděl jsem, že dostanu 4

Pozn. překl.: O cokoli prosíme v protikladu k potřebám spásy, neprosíme ve jménu Spasitele.

198

Část

II.

odpověď. Teprve mi začíná docházet, jak úžasnou odpověď jsem dostal. Předně ta kniha nikdy nevyšla, a to bylo dobře. A za druhé mi Bůh odpově­ děl milostí, kterou jsem už jednou odmítl a přestal po ní fakticky toužit. Vrátil mi povolání, které jsem zpola nevědomky zamítl. Z n o v u mi otevřel dveře, které se zaklaply, když jsem nevěděl, jak rozvinout svůj křest a milost prvního svatého přijímání. A l e ještě než to udělal, musel jsem projít trochou temnoty a utrpení. M y s l í m , že ty dny na konci srpna 1939 byly hrozné pro každého. B y l y to šedivé parné dny, kdy dusno a tíha fyzické otupělosti z tohoto počasí ne­ smírně přispěly k tísni ze zpráv, jež přicházely z Evropy a den ze dne se stávaly hrozivější. V této chvíli se zdálo, že nakonec bude opravdu válka. Jakýsi pocit zba­ bělého a zvráceného estétského vzrušení, s nímž nacisté očekávali toto napínavé a hrozné divadlo, se negativně a se stonásobnou silou projevoval ve znechucení a nevoli, s níž zbytek světa očekával nástup tohoto kolosál­ ního nástroje smrti. B y l o to nebezpečí, které v sobě navíc obsahovalo urči­ tou, téměř nevypočitatelnou míru bezectnosti, hrubosti, ponížení a hanby. Svět nejenže stál před destrukcí, ale byla to destrukce maximálním po­ skvrněním toho, co je v člověku nejdokonalejší-totiž jeho rozumu a vůle, jeho nesmrtelné duše. Tento fakt zůstával většině lidí utajen a dal se pocítit jen ve směsici zne­ chucení, beznaděje a strachu. Lidé si neuvědomovali, že svět se stal obra­ zem toho, jak většina jednotlivců naložila se svými dušemi. Dovolili jsme znásilnění a poskvrnění mysli a vůle hříchem, samým peklem, a teď k na­ šemu neúprosnému poučení a odplatě se nám všechno mělo začít odehrá­ vat před očima, fyzicky i morálně, v sociálním řádu, aby aspoň někteří z nás měli možnost pochopit, čeho jsme se dopustili. V těch dnech jsem si to uvědomil. Vzpomínám si na jednu noc na konci srpna, kdy jsem jel metrem a najednou si všiml, že skoro nikdo ve vagónu nečte večerní noviny, ačkoli rádio bylo plné nejnovějších zpráv. Napětí došlo tak daleko, že i toto nejotrlejší město se muselo obrátit zády a bránit ostří takové bolestivé stimulace. Najednou i ostatní měli stejný postoj vůči novinám a zprávám jako Lax, já, G i b n e y a Rice už dva roky. V mysli se mi odehrávalo ještě něco - bylo to vědomí: „I já za to nesu odpovědnost. Je to vinou mých hříchů. Hitler není jediný, kdo tuhle válku z a č a l : i já na ní mám svůj podíl..." Byla to myšlenka, která v á m okamžitě dá vystřízlivět. A přece hluboké a pronikavé světlo její pravdy způsobilo v mé duši jakési uvolnění. Rozhodl jsem se, že na první zářijový pátek půjdu ke zpovědi a k přijímání. N o c i se vlekly. Vzpomínám si, jak jsem jednou přijížděl do města z Long Islandu, kde jsem byl na večeři u G i b n e y e v Port Washingtonu. Známý, se kterým jsem jel autem, měl zapnuté rádio. Projížděli jsme prázdnou Park­ w a y a poslouchali tichý, unavený hlas z Berlína. Komentátoři jako by ztra-

Vody

protikladů

tili veškerou energii. Nezbylo nic z toho žhavého, demagogického entu­ ziasmu, s nímž zpravodajové obvykle dávají najevo, že vědí o všem všech­ no. Tentokrát v á m bylo jasné, že nikdo neví, co se stane, a všichni to jsou ochotni připustit. Faktem bylo, že všichni shodně měli za to, že válka už brzy vypukne. Ale kdy? To nedovedli říci. Všechny vlaky k německým hranicím byly zastaveny. Letecké linky byly odvolány. U l i c e zely prázdnotou. M ě l i jste dojem, že všechno zmizelo před prvním velkým náletem, tím, o kterém každý uvažoval, o němž psal H. G. W e l l s a jiní, že jedné noci smete Londýn z povrchu z e m ě . . . Čtvrtek před prvním zářijovým pátkem jsem šel ke zpovědi do katedrály svatého Patrika a pak ve své typické hlouposti jsem se stavil v Dillonu, což byla hospoda, kam jsme nejvíc chodili, naproti jevištnímu vchodu do C e n ­ ter Theater. G i b n e y a já jsme tam vysedávali, až skončilo představení, a pak jsme tam dál tvrdli aspoň do dvou do rána s několika známými děvčaty z komparsu. Ten večer ještě před koncem představení jsem tam potkal Jinny Burtonovou, která tehdy nehrála, ale mohla by bývala hrát v lepších podni­ cích než Center Theater. Řekla, že jede na Svátek práce domů do R i c h mondu a pozvala mě k sobě. Domluvili jsme se, že se sejdeme druhý den ráno na Pensylvánském nádraží. Když se rozednilo, probudil jsem se a slyšel zvuk rádií. Nerozuměl jsem, co se říkalo, ale hlasy už nezněly unaveně: kovové výkřiky znamenaly, že se něco opravdu stalo. Cestou na mši jsem to zjistil. Bombardovali Varšavu a začala válka. V kostele svatého Františka z Assisi blízko Pensylvánského nádraží byla zpívaná mše. Kněz stál u oltáře pod mozaikou klenby v apsidě a jeho hlas stoupal v slavnostních kadencích mešní preface - ta starobylá, nádherná a svatá slova nesmrtelné církve. Vere dignum etjustum est aequum etsalutare nos tibi semper et ubique gratias agere, Domine sancte, Pater omnipotens, aeterne Deus... Byl to hlas církve, nevěsty Kristovy, která je ve světě, ale není ze světa, jejíž život přesahuje a překračuje války, pronásledování, revoluce a všechno lidské zlo, lidskou krutost, dravost a nespravedlnost. Je vpravdě důstojné a spravedlivé vždy a ve všem ti vzdávat díky, svatý Pane, všemohoucí O t č e , v ě č n ý B o ž e : úžasná modlitba, která snižuje války na jejich pravou nepatrnost a bezvýznamnost před tváří věčnosti. Je to modlitba, která otvírá dveře věčnosti, která vyvěrá z věčnosti a opět se do ní vrací a ve své hluboké a pokojné moudrosti s sebou unáší naši mysl. Vždy a ve všem ti vzdávat díky, všemohoucí O t č e . Skutečně tak zpívala církev, toto jediné Tělo, které právě začínalo trpět a krvácet v další válce? Děkovala mu ve v á l c e , ve svém utrpení: ne za válku a za utrpení, ale za jeho lásku, o níž věděla, že ji chrání, i nás, v této nové krizi. A pozvedala oči k němu, viděla uprostřed všeho tohoto dění pouze věčného Boha, zají­ maly ji jedině jeho činy, ne tato zlovolná krutost druhotných příčin, pouze

200

Část

II.

jeho láska a jeho moudrost. A jeho chválila, církev, jeho Nevěsta, skrze Krista, v němž ho chválí všechny sbory andělů... Klečel jsem u oltářní mřížky a v první den druhé světové války jsem z rukou kněze přijal Krista v hostii, téhož Krista, kterého přibíjely na kříž následky mých hříchů a hříchů celého tohoto sobeckého, tupého, bláznov­ ského světa lidí. Ten víkend ve Virginii nepřinesl žádnou velkou radost. V sobotu odpo­ ledne, jak jsme vyjížděli z Richmondu do Urbanny, kde Jinnyini rodiče měli plachetnici a chtěli se zúčastnit regaty, zaslechli jsme zprávu o po­ topení Athenie. Ten večer mě rozbolel rostoucí zub moudrosti. Z u b řádil celou noc a já jsem se ráno vypotácel na regatu, zničený z nevyspání, čelist v dlaních. V loděnici, kde byla benzínová pumpa pro motorové čluny a červená nádrž kokakoly s ledem, jsme stáli na slunci ve dveřích velké haly vonící lany a smolou a poslouchali hlasatele z Londýna. Jeho hlas zněl konejšivě. Město ještě nebylo bombardováno. Vyjeli jsme ze zálivu a projížděli ústím do otevřeného řečiště řeky Rap­ pahannock. Slunce zářilo a všichni žertovali o lodi Bremen. Velký německý zaoceánský parník vyplul z N e w Yorku nevarován a zmizel. Co chvíli zavřeštěl nějaký ženský hlas s jižanským přízvukem: „Támhle je Bremen." M ě l jsem v kapse lahvičku s lékem a chomáčkem vaty na zápalce jsem si potíral zuřící zub. Když jsem se vrátil do N e w Yorku, ukázalo se, že válka nakonec nebude tak nelítostná - aspoň se zdálo. Kruté boje řádily v Polsku, ale na Z á p a d ě byl klid. Když tedy pominulo nejhorší napětí, lidé se zklidnili a nabyli větší důvěry než před začátkem bojů. Šel jsem k zubaři, který mi bušil a vrtal do čelisti, až ze mě ten zub moudrosti dostal v e n . Vrátil jsem se na Perry Street, složil se do postele a pustil si pár starých nahrávek Bixe Beiderbecka, trumpetisty Paula W h i t e mana. M á č e l jsem krvácející dáseň fialovou dezinfekcí, až její zápach pro­ sákl všude. M ě l jsem v dásni pět stehů. Dny míjely. Město se zklidnilo a nabylo důvěry. D o k o n c e se začalo zase veselit. Ať se dělo cokoli, bylo jasné, že Amerika se do války nedostane hned a mnozí tvrdili, že to tak může vydržet celé roky, takový stav ozbrojeného vyčkávání a poplašné střelby, četné armády sešikované ve svých nedobyt­ ných pevnostech. Jako by svět vstupoval do nové, podivné éry, kdy se mírová kulisa ukazuje v pravé podobě - jako stav trvalého nepřátelství, dosud ne­ schopný boje. Někteří si mysleli, že to tak může jít dál třeba dvacet let. Já sám jsem si nic takového nemyslel, snad jen že mě naplňoval překva­ pením šerý humor ruské pozice v této v á l c e : rudí, po hlasitém nářku a kro­ kodýlích slzách nad loňskou Chamberlainovou zradou Československa, se

Vody

protikladů

201

v této chvíli bez okolků stali spojenci Německa a s dobrotivým úsměvem požehnali likvidaci Polska. Počítali, že se jim podaří prosadit své drobné plány s Finskem. Od M í r o v é stávky roku 1935 a Oxfordské přísahy doznala stranická li­ nie podivuhodného vývoje a značně se zašmodrchala. Kdysi jsme měli uvěřit, že všechny války jsou agresivní a agresivní válka je produkt ka­ pitalismu, který se maskuje fašismem a dalšími hnutími v barevných ko­ šilích. Proto se nemělo bojovat. Ted se ukázalo, že je třeba podporovat agresivní válku Sovětů proti Finsku a schvalovat ruskou podporu německé agrese v Polsku. Září uběhlo a v projasněném vzduchu už bylo vidět první známky pod­ zimu. Vedra skončila. Jak nastávalo období nových začátků, kdy jsem se měl vrátit ke své práci na doktoráte a doufal jsem, že dostanu učitelské místo na Kolumbijské univerzitě, buď v základním nebo v rozšiřujícím stu­ diu. Tyhle věci jsem nosil v hlavě, když jsme jednou v noci byli s R i c e m a B o b e m G e r d y m v hospodě U Nicka na Sheridan Square. Seděli jsme u za­ točeného barového pultu a lokál se otřásal džezem. Pak přišel G i b n e y s Peggy W e l l s o v o u , jednou z komparsistek v Center Theater. Kus, ve kterém vystupovala, už mi vypadl z hlavy. Seděli jsme u stolu, bavili se a pili. Stejně jako jindy, kdykoli jsme tam bývali. N e b y l y to žádné vzrušující akce, ale nenapadalo nás, co jiného by se dalo dělat, a nemělo smysl jít spát. Když Rice a Gerdy odešli, G i b n e y a Peggy a já jsme seděli dál. Když už bylo kolem čtvrté ráno, G i b n e y m u se nechtělo jet na Long Island a Peggy bydlela až na kraji města kolem osmdesátých ulic. Šli tedy se mnou na Perry Street, což bylo za rohem. Já jsem byl dost zvyklý spát na zemi nebo na židli, či na úzkých a ne­ pohodlných gaučích - tak jsme tenkrát žili, stejně jako tisíce nám podob­ n ý c h . Zůstávalo se dlouho do noci vzhůru a pak se usínalo tam, kde to na vás padlo a kde jste mohli složit svou znavenou kostru. Je zvláštní, že nám to nedělalo potíže, zatímco kdyby někdo navrhl spát na zemi za pokání, z lásky k B o h u , to bychom se bránili, že uráží naši inteligenci a lidskou důstojnost! Dělat si nepohodlí kvůli pokání! Ale spát takhle na konci večera zasvěceného příjemnostem nám připadalo docela normální. To ukazuje, jak daleko v kontradikcích dospěla moudrost tohoto světa. „Tomu, kdo má, bude vzato i to, co má." M y s l í m , že jsem utržil úhrnem asi šest hodin přerušovaného spánku. Kolem jedenácté jsme byli všichni vzhůru, povalovali se, rozcuchaní a otu­ pení, povídali, pokuřovali a pouštěli si desky. Pokojem zněly vysoké, staro­ dávné, trochu elegické kadence dávno zemřelého Beiderbecka. Z místa, kde jsem seděl na zemi, bylo viděl mezi střechami kus jasného podzimního nebe.

202

Část

II.

Asi v jednu odpoledne jsem vyšel ven sehnat něco k snídani a vrátil se s topinkami se smaženicí a kávou v kartónových krabicích různých rozmě­ rů. Kapsy jsem měl napěchované cigaretami. Ale neměl jsem chuť kouřit. Jedli jsme a povídali, pak jsme uklidili nepořádek a někoho napadlo jít se projít do Slepičího doku. Začali jsme se chystat. Někdy uprostřed tohoto dění mi přišla na mysl věc šokující a důrazná sama o sobě, ač daleko nečekanějšív této souvislosti. M n o z í a s i neuvěří, co říkám. Když jsme tak seděli na zemi, pouštěli si desky a snídali, napadla mě tato myšlenka: „Stanu se knězem." N e m á m tušení, co ji navodilo: nebyla to žádná reakce na mimořádné znechucení z únavy a znuděnosti životem, jaký jsem v e d l , ačkoli to byl prázdný život. Ani to nebylo z hudby ani z podzimní nálady, neboť toto přesvědčení, které do mě bylo náhle vsazeno v plném vzrůstu, nepatřilo k žádným neduživým a chimérickým citovým nutkáním. Nebyla to vášeň ani fantazie. Byla to silná, krásná, hluboká a naléhavá pohnutka, jež se náhle dala sladce pocítit, ne jako žádost nějakého smyslově vnímaného dobra. V řádu svědomí se otevřelo nové, hluboké a jasné poznání, co je třeba udělat. Jak dlouho jsem tu myšlenku choval v hlavě, než jsem ji vyslovil, to už nevím. Ale nakonec jsem zcela věcně prohlásil: „Víte, myslím, že bych měl vstoupit do kláštera a stát se knězem." G i b n e y už taková prohlášení znal a měl za to, že zase p l á c á m . M ů j výrok nevzbudil žádnou reakci ani komentář. Konec konců G i b n e y proti takové myšlence neměl námitek. Pro něho byl dobrý každý způsob života, s výjimkou obchodničení. Když jsme vycházeli ze dveří, myslel jsem si: „ B u d u knězem." Celou dobu ve Slepičím doku jsem myslel na totéž. Asi kolem čtvrté odpoledne G i b n e y odjížděl domů do Port Washingtonu. Peggy a já jsme ještě nějakou dobu hleděli na špinavou řeku. Pak jsem ji doprovodil k met­ ru. Ve stínu pod nadjezdem nad Desátou ulicí jsem řekl: „Peggy, myslím to vážně. Vstoupím do kláštera a stanu se knězem." Peggy mě moc neznala a taky neměla žádný zvláštní pojem o tom, co to je být knězem. Neměla co říci. Co jsem také mohl čekat? Byl jsem rád, když jsem konečně osaměl. Na široké ulici, která v e d e dál z O s m é avenue, kde s řevem uhánějí kamiony - už jsem zapomněl její jméno - tam byla malá katolická knihovna a německé pekařství, kam jsem občas chodil na jídlo. N e ž jsem zašel do pekařství na oběd spojený s večeří, zastavil jsem se v knihovně svaté Veroniky. Jediná v ě c , co měli o řeholích, byla malá zelená knížka o jezuitech, a já jsem si ji vypůjčil a četl si v ní při jídle v pekařství. Když jsem teď byl sám, myšlenka se ukázala v trochu jiné a přesvěd-

Vody

protikladů

203

čivější formě. Dobře tedy, už jsem se srovnal s tím, že možnost kněžství je něco skutečného a pro mě vhodného. Nezbývalo než se k tomu postavit s větší rozhodností. Co to znamenalo? Co bylo třeba udělat? M o j e mysl tápala po nějaké odpovědi. Co mám udělat tady a v této chvíli? Asi jsem nad tou knížečkou a těmito úvahami strávil nějakou dobu. Když jsem zase vyšel na ulici, smrákalo se. V postranních ulicích už vlastně bylo docela tma. Muselo být asi sedm hodin. Jakýsi instinkt mi napověděl, abych se vydal Šestnáctou ulicí k jezuit­ skému kostelu svatého Františka Xaverského. Nikdy jsem tam nebyl. N e v í m , co jsem tam hledal: možná jsem si představoval, že budu moci promluvit s někým z kněží - nevím. Když jsem se dostal na Šestnáctou ulici, v kostele byla tma a prázdno a dveře byly zavřené. Ani na ulici nikdo nebyl. Už jsem chtěl zklamaně odejít, když jsem si všiml dveří vedoucích někam do suterénu pod kostel. Jindy bych si takového vchodu ani nevšiml. Sešlo se po několika scho­ dech a tam byly ty dveře, napůl skryté pod schody, které vedly nahoru k hlavnímu vchodu do kostela. Všechno nasvědčovalo tomu, že budou za­ mčené a zajištěné. A l e něco mi říkalo: „Zkus ty dveře." Sešel jsem po dvou schodech a položil ruku na těžkou železnou kliku. Dveře povolily, a já jsem se octl v nízkém kostele, naplno osvětleném. Byli tam lidé a v monstranci na oltáři stála vystavená Nejsvětější svátost. V té chvíli jsem si uvědomil, co mám dělat a proč jsem tam měl přijít. Byla to b u d nějaká novéna, nebo možná adorace, to už nevím. Právě končila. Sotva jsem si našel místo a poklekl, začali zpívat Tantum ergo... Všichni ti lidé, dělníci, chudé ženy, studenti, úředníci zpívali latinský hym­ nus ke cti Nejsvětější svátosti od svatého Tomáše Akvinského. Upřel jsem pohled na monstranci, na bílou hostii. V tu chvíli se mi začalo vyjasňovat, že celý můj život je v krizi. Daleko víc než jsem si dovedl představit nebo pochopit, ted záviselo na jednom slově - na m é m rozhodnutí. Nesměřoval jsem svůj život k této situaci: nikdy jsem s něčím takovým nepočítal. N i c nebylo mé mysli vzdálenější. To dodávalo vážnost skuteč­ nosti, že jsem byl na toto místo náhle zavolán, abych odpověděl na otázku, která se chystala, ne v mé mysli, ale v nekonečných hloubkách v ě č n é Pro­ zřetelnosti. Tenkrát jsem to neviděl jasně, ale myslím, že tu bylo něco jako poslední příležitost. Kdybych v tu chvíli zaváhal nebo odmítl - co by se mnou asi bylo? A l e ted se přede mnou znovu otevřela cesta do nové země, do zaslíbené země, do země, která není jako Egypt, v němž jsem se urputně držel. Instink­ tivně jsem vytušil, že je to jen okamžik.

204

Část

II.

Byl to okamžik krize a zároveň otázky: chvíle hledání a také chvíle rado­ sti. B ě h e m minuty jsme si srovnal v hlavě, že mi náhle byla do duše zaseta milost, a zaostřil slabé oči ducha na nezvyklé světlo. B ě h e m té chvilky celý můj život visel na kraji propasti: ale tentokrát to byla propast lásky a pokoje. Ta propast byl B ů h . Vrhnout se do ní by v určitém smyslu byl zaslepený a neodvratný krok. Ale kdybych to neudělal... ani jsem se nemusel ohlédnout a podívat zpát­ ky, abych viděl, co nechávám za sebou. Cožpak mě to k smrti neunavo­ valo? Otázka teď stála přímo přede m n o u : „ O p r a v d u chceš být knězem? Jestli ano, řekni to..." H y m n u s byl u konce. Kněz si přehrnul cípy humerálu přes ruce, které držely dřík monstrance, a pomalu ji pozvedl nad oltář. Obrátil se, aby po­ žehnal lidi. Pohlédl jsem přímo na Hostii a teď jsem věděl, na koho se d í v á m . Řekl jsem: „ A n o , chci být knězem. Z celého srdce to c h c i . Jestli to je tvoje vůle, udělej ze mě kněze. Udělej ze mě kněze." Když jsem to vyslovil, do určité míry jsem si uvědomil, co se těmi čtyřmi slovy stalo, jakou moc jsem ohledně sebe uvedl do pohybu a jaké spojení bylo tímto rozhodnutím zpečetěno mezi mnou a touto mocí.

KAPITOLA PRVNÍ

MAGNETICKÁ STŘELKA

Na univerzitě zase začínala výuka. Příjemný podzimní vítr si pohrával v e z l á t n o u c í m listí topolů před ubytovnami. D a v y mladíků proudily z metra a rychlým, vážným krokem chvátaly kampusem, modré složky přednáško­ v ý c h katalogů pod paží a srdce rozehřáté touhou po knihách. A já jsem v této době nových začátků skutečně měl začít nově. Před rokem ve mně vyvstalo přesvědčení, že člověk, který mi může nej­ lépe poradit, kde a jak se stát knězem, by mohl být D a n W a l s h . K tomuto názoru jsem dospěl, aniž jsem ho kdy poznal, ještě dřív než jsem seděl na jeho skvělých a originálních přednáškách o svatém Tomáši. Toho zářijo­ vého dne roku 1939 tento názor došel uplatnění. Dan ten den na Columbia nebyl. Zašel jsem do telefonní budky v Living­ ston Hall a zavolal mu. Byl to člověk, který měl bohaté přátele, a ten večer ho kdosi pozval na večeři na Park Avenue, ačkoli Park Avenue neměla nic společného s ním a s jeho prostotou. Ale domluvili jsme se, že se sejdeme ve městě. Asi v deset večer jsem tedy stál na chodbě jednoho z těch velkých, luxusních zatuch­ lých domů a čekal až sjede výtahem dolů. Sotva jsme vyšli do chladné noci, D a n se ke mně obrátil a řekl: „Víte, hned jak jsem vás poznal, zdálo se mi, že máte povolání ke kněžství." Užasl jsem a zastyděl se. To jsem skutečně působil takovým dojmem? Připadal jsem si jako obílený hrob, když se zváží, co jsem nosil v sobě. Spíše by znělo přesvědčivěji, kdyby byl překvapen on. Ale on nebyl překva­ pen, byl potěšen. A rád se mnou promluvil o mém povolání, o kněžství a o řeholích. O všech těch v ě c e c h už dřív důkladně přemýšlel. M y s l í m , že to byla celkem šťastná volba rádce. Rozhovor mě inspiroval a v ů b e c se vyvíjel lépe, než jsem si zpočátku představoval. Nejklidnější místo, jaké nás v té čtvrti napadlo, byl pánský bar v Biltmore, prostorný, s pohodlnými křesly, odhlučněný, polstrovaný, poloprázd­ ný. Usadili jsme se ve vzdálenějším rohu a tam, kde dva byli shromážděni v Jeho jménu a v Jeho lásce, tam Kristus vtiskl mému povolání první urči­ tější podobu a směr. Stalo se to velmi prostě. Povídali jsme si o několika různých řeholích a D a n mi jmenoval některé kněze, s nimiž bych si mohl promluvit. Nako­ nec slíbil, že mi napíše doporučující dopis pro jednoho z nich.

Magnetická

střelka

207

Tu a tam jsem se už dřív něco dočetl o jezuitech, františkánech, dominikánech a benediktinech, ať už při listování v Katolické encyklopedii v pří­ ruční knihovně v South H a l l , nebo v knihkupectvích u regálů. Otevřel jsem Řeholi svatého Benedikta, ale z tak povrchní četby jsem neměl velký užitek a nenabyl větší znalost - jen si pamatuji, že světce zlobilo, když nedokázal přesvědčit své mnichy, aby se obešli bez vína. Nahlédl jsem do malé fran­ couzské knížky o dominikánech a narazil na informaci, která mě zarazila: psalo se tam, že všichni spali ve společných ložnicích. „ K o m u by se chtělo spát ve společné ložnici?" říkal jsem si. Představil jsem si dlouhou, stude­ nou, zelenou místnost v horním patře lycea s řadami železných postelí a hromadu vyzáblých nešťastníků v nočních košilích. Ptal jsem se Dana na jezuity, ale on žádného jezuitu neznal a pro mě už sám fakt, že na tento řád nijak nezareagoval, ani pozitivně ani negativně, vyloučil tuto chabou a nejasnou preferenci, která prozatím vládla v mé mysli. Instinktivně jsem se tehdy obrátil tím směrem proto, že jsem četl životopis Gerarda M a n l e y Hopkinse a zabýval se jeho básněmi. Jinak mě k tomuto způsobu života nic zvlášť netáhlo. Disponoval vysokou aktivní intenzitou a vojenskou rutinou, které byly mým potřebám vzdálené. Pochy­ buji, že by mě v ů b e c snesli v jejich noviciáte - ale kdyby snad náhodou ano, asi by zjistili, že jsem se jim nevyvedl. Já jsem potřeboval samotu k rozpětí do šířky i hloubky a potřeboval jsem oproštění pod Božím zrakem, asi jako když květina v slunku rozvíjí své listí. Potřeboval jsem tedy řeholi zaměřenou tak, aby mě odvedla od světa a spojila s B o h e m , ne takovou, kde bych se připravoval na boj o Boha ve světě. A l e to všechno se mi neujasnilo hned první den. Dan mluvil o benediktinech. Toto povolání mě už samo o sobě přitaho­ valo: liturgický život v nějakém velkém klášteře v nitru krajiny. A l e ve sku­ tečnosti to mohlo znamenat, že vás na celý život připíchnou ke katedře v nějaké elitní přípravce v N e w Hampshire, nebo, co hůř, budete farářem v jakémsi vzdáleném vztahu k nějaké takové přípravce a budete žít ve více či méně stálé oddělenosti od klášterního a liturgického centra, které mě hned napoprvé zaujalo. „Jaký máte názor na františkány?" zeptal se D a n . Sotva jsem se zmínil o koleji svatého Bonaventury, ukázalo se, že tam má mnoho přátel a zná to místo dost dobře. D o k o n c e mu tam zrovna v létě udělili jakýsi čestný titul. A n o , františkány měl rád. Jejich život byl prostý a neformální a atmosféra koleje svatého Bonaventury byla příjemná, šťastná a pokojná. Líbilo se mi mimo jiné jejich oproštění od duchovní křečovitosti, systému a rutiny. Ať už se původní řehole svatého Františka jakkoli změnila, myslím, že jeho duch a jeho inspirace jsou ve františkánském životě stále základní. Je to inspirace zasazená v radosti, neboť ji vede obe­ zřetnost a moudrost, která se zjevuje pouze maličkým - šťastná moudrost těch, kdo dostali milost a šílenou odvahu odhodit jediným nekompromisním

208

Část

III.

pohybem všechno a vyjít bosí v prosté důvěře, že i když se dostanou do nesnází, Bůh jim přijde na pomoc a vytáhne je z nich. To není něco, co by se omezovalo jen na františkány: je to jádro každého řeholního povolání a pokud snad není, nemá dotyčné povolání příliš co do sebe. A l e františkáni, nebo aspoň svatý František, dovedli řeholní povolání k logickým mezím. Přitom je oděli jakýmsi prostinkým lyrismem třináctého století, který mě přitahoval dvojnásob. Lyričnost je však třeba pečlivě odlišovat od skutečné podstaty františkán­ ského povolání, jímž je úžasná, heroická chudoba, chudoba těla i ducha, která dělá františkána tulákem. Nakonec i slovo „mendikant" je jenom vzne­ šený výraz pro tuláka. Pokud se františkán nemůže stát tulákem v tomto plném, naprostém a totálním mystickém smyslu, jistě bude nešťastný a ne­ spokojený. Jakmile nabude množství věcí ke své osobní potřebě a pohodlí, usadí se a stane se z něj úctyhodný duchovní pecivál, pak se mu jistě bude žít snadno a pohodlně, ale v jeho srdci bude stále hryzat smutek po nekom­ promisním opuštění všeho, po tomto kroku, který jediný ho naplní radostí, protože ho vrhá přímo do Boží náruče. Bez chudoby vyznívá františkánský lyrismus naprázdno, sentimentálně, neotesaně a falešně. Je to nečistý tón a utváří nepřirozené kadence. Bojím se, že v té době mě víc přitahoval tento lyrismus než chudoba, ale myslím, že jsem ničeho lepšího nebyl schopen. Bylo ještě příliš brzy, abych dokázal rozlišit. Vzpomínám si zato, že jedna z předností jejich řehole pro mě spočívala v tom, že to byla řehole snadná. Já jsem totiž měl dost strach z řeholívůbec a od první chvíle mi nepřipada­ lo, že bych tento nový krok do kláštera mohl jen tak beze všeho zapojit do své chůze. Naopak jsem se v mysli zabýval bezpočtem mylných představ o postu, klauzuře, dlouhých modlitbách, společném životě a mnišské posluš­ nosti a chudobě. U dveří mé fantazie tančilo množství podivných duchů jen vejít, kdybych je pozval. A kdybych to udělal, předvedli by mi, že v kláš­ teře zešílím, že to odnesu na zdraví, že ztratím odvahu, že se zhroutím, sesy­ pu a pošlou mě zpátky do světa jako beznadějnou mravní i fyzickou trosku. To všechno se samozřejmě zakládalo na domněnce, že mám chatrné zdraví, neboťo tom jsem byl stále přesvědčen. M o ž n á to byla i do jisté míry pravda, to nevím. Jenže žádný strach z kolapsu mi v předchozích letech nezabránil ponocovat, toulat se po městě a hledat si zábavu vpravdě dost nezdravou. Jakmile však šlo o trochu postu, bezmasé stravy a života v kláš­ terních zdech, hned se ohlásil strach ze smrti. Zjistil jsem, že sotva jsem začal s postem a odpíráním požitků a věnoval jsem čas modlitbě a rozjímání a dalším c v i č e n í m , která patří k nábožen­ skému životu, rychle jsem překonal zdravotní potíže, byl jsem zdravý, silný a nesmírně šťastný. O v š e m ten večer jsem byl přesvědčen, že dokážu žít jen podle té nejsnadnější řehole.

Magnetická

střelka

209

Když D a n začal mluvit o řeholi, která ho naplňovala největším nadše­ ním, sice jsem sdílel jeho obdiv, ale v ů b e c jsem netoužil do ní vstoupit. Byl to řád cisterciáků s přísnou observance Už ze samotného názvu jsem měl husí kůži, stejně jako z jejich obecně známého pojmenování: trapisté. J e d n o u , před šesti lety - a připadalo mi to mnohem déle než šest let když jsem nahlédl přes zeďtrapistického kláštera Tre Fontáne u Říma, tehdy vstoupila do mé dospívající mysli fantastická představa, že se stanu trapistou. Ale kdyby to bylo pouhé snění a nic víc, jistě by mi nepřišlo na mysl. Ted" když jsem skutečně a vážně uvažoval o vstupu do kláštera, pomyšlení na trapisty ze mě málem udělalo huspeninu. „ V l o n i v létě," řekl D a n , „jsem byl na exerciciích v trapistickém kláš­ teře v Kentucky. Jmenuje se Klášter Panny M a r i e v Cethsemani. Slyšel jste 0 něm?" A začal mi o tom místě vyprávět - jak byl u známých a ti ho zavezli do toho kláštera. Byli tam vůbec poprvé. Ačkoli žili v Kentucky, skoro ani ne­ věděli, že nějací trapisté existují. Jeho hostitelku dost rozhořčil nápis, že ženy musejí zůstat mimo klauzuru, pod trestem exkomunikace. S údivem přihlížela, jak se za ním zavírají těžké dveře a pohlcují ho do toho hrozné­ ho, tichého d o m u . (Z místa, kde teď sedím a píšu, se dívám z okna do tiché zahrady hospi­ c ů . Jsou tam čtyři banánovníky a velké červené a žluté květiny kolem sochy Panny M a r i e . Vidím dveře, kudy tenkrát Dan vešel a kudy jsem pak vešel 1 já. Za fortnou je nízké zelené návrší, kde letos byla pšenice. A venku slyším vrčení dieselového traktoru: něco tam orají.) Dan zůstal v klášteře týden. Popisoval mi život mnichů. Vyprávěl o jejich mlčení. Řekl, že se spolu nikdy nebaví, a já jsem nabyl dojem, že vůbec nemluví, s nikým. „To ani nechodí ke zpovědi?" ptal jsem se. „Jistěže chodí. A smějí si povídat s opatem. Exercitátor si povídal s účast­ níky. Jmenoval se otec James. Řekl, že je moc dobře, že mniši nesmějí mluvit - je jich tam různorodá směsice, a lip se spolu snášejí bez řeči: právníci, sedláci, vojáci, studenti, všichni pohromadě, všude chodí spolu, všechno dělají spolu. Stojí spolu v chóru, chodí spolu do práce, sedí ve stejné místnosti při četbě a studiu. Je moc dobře, že nemluví." „Takže oni zpívají v chóru?" „Jistě," řekl D a n , „zpívají kanonické hodinky a mši svatou. Jsou v chóru několik hodin denně." S úlevou jsem slyšel, že mniši c h o d í d o chóru a procvičujísi hlasivky. Už jsem se bál, že jim tolik mlčení způsobí naprostou němotu. „A pracují na poli," řekl D a n . „ M u s e j í se sami živit pěstováním obilí a chovem dobytka. Pěstují si skoro všechno, co jedí, pečou si chleba, vyrá­ bějí si boty..." „Nejspíš se hodně postí," řekl jsem.

210

Část

III.

„ A n o , postí se přes půl roku a nikdy nejedí maso ani ryby, jen když onemocní. N e m a j í ani vajíčka. Ž i v í se jen zeleninou, sýrem a podobně. Když jsem tam byl, dali mi jejich sýr. Vzal jsem ho svým z n á m ý m . D o m a ho dali jejich černému sluhovi. Řekli m u : „ V í š , co to je? To je mniší sýr." N e c h á p a l . Chvíli se na něj díval a pak se mu rozjasnilo. Podíval se na ně se širokým úsměvem a řekl: „ Á , já už v í m , co myslíte: mniší! To je něco jako kozí." A l e já jsem měl v hlavě všechno to postění. Jejich život mi vyrážel d e c h , ale nepřitahoval mě. Připadal mi chladný a hrozný. Klášter vyvstával v mé mysli jako velké šedivé vězení se zamřížovanými okny, plné chmurných a vyhublých postav s kápěmi hluboko do tváře. „Jsou velice zdraví," řekl D a n , „a jsou to velcí, silní muži. Někteří jsou obři." ( O d té doby, co jsem přišel do kláštera, snažil jsem se identifikovat D a ­ novy „obry". Jeden či dva jsou nasnadě. A l e ty ostatní asi viděl potmě nebo je tu vysvětlení, že D a n sám není nijak velký.) Seděl jsem mlčky. V srdci jsem měl směs radosti a žalu, radosti nad takovou obětavostí a sklíčenosti, protože to vypadalo jako drastické, kruté a nadměrné odvržení práv přirozenosti. D a n řekl: „ M y s l í t e , že by se v á m takový život líbil?" „ K d e p a k , " řekl jsem. „ A n i trochu! To není nic pro m ě ! Nikdy bych to nevydržel. Do týdne by bylo po mně. A mimoto já musím mít maso. Bez masa se neobejdu, musím ho mít ze zdravotních důvodů." „ N o , " mínil D a n , „ještě že se tak dobře znáte." Na okamžik se mi zdálo, že to myslí ironicky, ale v jeho hlase nebyl ani stín ironie, jako ani nikdy nebýval. D a n byl na ironii až moc hodný, laskavý a prostý. Chtěl jen říci, že v í m , o č e m mluvím, a dal na moje slovo. Z á v ě r z toho večera byl tedy takový, že jsem se rozhodl rozjet se k fran­ tiškánům. O b a jsme se shodli, že to pro mě asi bude nejlepší řešení. Dal mi tedy dopis pro jeho přítele otce Edmunda v klášteře svatého Fran­ tiška z Assisi na 3 1 . ulici.

II. Františkánský klášter v N e w Yorku na 3 1 . ulici je šedivá, nevábná stav­ ba, schoulená mezi velkými domy, obývaná velmi vytíženými kněžími. N e m é n ě vytížen byl v těch dnech i otec Edmund, známý Dana W a l s h e , a přece si našel čas na rozhovor se mnou, prakticky kdykoli jsem za ním přišel. B y l to rozložitý, příjemný muž překypující františkánskou bodrostí, a laskavý. Tvrdá práce ho naučila kázni, ne však tvrdosti, neboť jeho kněž­ ství, v němž byl blízko Kristu a duším, mu dodalo velkou jemnost a lids­ kost.

Magnetická

střelka

211

Od první chvíle, kdy jsem ho poznal, mi bylo jasné, že m á m v otci Edmundovi dobrého přítele. Zeptal se mě na mé povolání, chtěl vědět, jak dávno jsem byl pokřtěn, co mě přitahuje k františkánům, co dělám na Ko­ lumbijské univerzitě. Když jsem mu to chvíli vykládal, začal mě podporo­ vat v m é m úmyslu stát se františkánem. „ N e v i d í m důvod, proč bys příští rok v srpnu neměl požádat o vstup do noviciátu," řekl. Příští rok v srpnu! To bylo v nedohlednu. Ted když jsem se rozhodl, ne­ mohl jsem se dočkat, až začnu. Jistě jsem nepředpokládal, že mě do jakého­ koli řádu vezmou hned. A l e zeptal jsem se: „ O t č e , nešlo by vstoupit dřív?" „ B e r e m e novice najednou ve skupině," řekl. „ Z a č í n a j í v srpnu v Patersonu a postupují společně až do svěcení. Dělá se to vždycky tak. Kdybys vstoupil někdy jindy, vždycky bys o něco přišel. M á š za sebou hodně filoso­ fie?" Řekl jsem mu o přednáškách Dana W a l s h e a on se zamyslel. „ M o ž n á by se dalo zařídit, abys začal noviciát v únoru," uvažoval, ale nezdálo se, že by mi dával velkou naději. N e p o c h y b n ě měl na mysli to, že bych mohl vynechat půl roku filosofie a srovnat se s ostatními v učilišti na severu státu, kam je posílají po ročním noviciátu. „ B y d l í š u rodičů?" zeptal se mě. Řekl jsem mu, že dávno zemřeli a že nemám z rodiny nikoho, jen strýce a bratra. „ J e tvůj bratr taky katolík?" „ N e , otče." „ K d e je teď - co dělá?" „ J e na univerzitě v Cornellu. M ě l by skončit příští rok v červnu." „ N o a co ty?" zeptal se otec Edmund. „ M á š z čeho žít? Nestrádáš dou­ fám." „Kdepak, otče, vycházím dobře. M o ž n á letos dostanu práci na C o l u m ­ bia, učit angličtinu na rozšiřujícím studiu, a mimoto dostávám stipendium na zaplacení doktorského studia." „Vezmi tu práci," řekl františkán. „ B u d e to pro tebe dobrá v ě c . A taky pracuj na tom doktorátu. Dělej co nejvíc a věnuj se trochu i filosofii. Stu­ dium ti neuškodí. J e d n o u , pokud vstoupíš do řádu, možná nakonec budeš učit na St. Bona nebo na Siena. Doufám, že bys nenamítal." „ U r č i t ě ne," řekl jsem a byla to pravda. Sešel jsem po schodech kláštera a vyšel na hlučnou ulici, v srdci štěstí a pokoj. Jaká proměna mého života! Konečně se Bůh stal středem mé existence. A nestálo to nic, jen toto rozhodnutí. Nejspíš to u mě tak mělo být. Stále jsem byl bez formálního duchovního vedení, ale chodil jsem často ke zpovědi, zvlášť do kostela svatého Františka, kde mi řeholníci spíš dali nějakou radu než předtím světští kněží. A právě ve zpovědnici u svatého

212

Část

III.

Františka mi jednou jeden dobrý kněz velmi naléhavě řekl: „Choďte k při­ jímání každý den, každý d e n . " Tou dobou už jsem byl denním komunikantem, ale tato slova mě uklid­ nila a upevnila. M ě l jsem radost z jeho důraznosti. A byl k tomu důvod, protože právě denní přijímání proměňovalo můj život téměř viditelně, den ze d n e . N i c z toho jsem si v těch krásných ranních chvílích neuvědomoval: ani jsem nevěděl, že jsem tak šťastný. Musel mě na to upozornit někdo jiný. Jednou ráno jsem šel po Sedmé avenue. B y l o to asi v prosinci nebo v lednu. Právě jsem vyšel z kostelíka Panny M a r i e Guadalupské od přijí­ mání a mířil jsem na snídani do kiosku u divadla Loewa Sheridana. N e v í m , na co jsem myslel, ale málem jsem se srazil s M a r k e m , který šel na metro a jel přednášet na Columbia. „ K a m p a k jdete?" zeptal se. Otázka mě překvapila, protože nebyl zvláštní důvod se na něco takového ptát. „ N a snídani," odtušil jsem. Později se Mark vrátil k tématu našeho setkání: „ Č í m to že jste tenkrát na ulici vypadal tak radostně?" Tohle tedy na něho udělalo dojem, a proto se mě ptal, kam jdu. M o j e radost nepocházela z toho, kam jsem šel, ale z toho, odkud jsem šel. A l e i mě to překvapilo, jak jsem už řekl, protože jsem si vůbec nevšiml, že mám radost - a měl jsem. Každý den jsem teď začínal mší svatou a přijímáním, buďu Panny M a r i e Guadalupské nebo v kostele svatého Františka z Assisi. Potom jsem se vracel na Perry Street a dal jsem se do přepisování ro­ mánu, který mi zdvořile vrátil jeden z těch vysokých, štíhlých, přísných mladých mužů s kostěnými obroučkami, jací se vyskytují ve vydavatel­ stvích. (Ptal se mě, o co mi vůbec jde, jestli snad o nový, experimentální styl, a pak se přikrčil za stolem, jako bych na něho za jeho impertinenci tahal nůž.) Asi ve dvanáct jsem si šel koupit do potravin sendvič a přečetl jsem si v novinách o Rusích a Finech a o Francouzích, jak drží Maginotovu linii a občas vyšlou půl tuctu mužů někam do Lotrinska, aby tam třikrát střelili z pušky na imaginární N ě m c e . Odpoledně jsem obvykle šel na univerzitu a usedl do posluchárny na nějakou přednášku o anglické literatuře. Potom jsem se odebral do knihovny a četl komentář svatého Tomáše Akvinského k Aristotelovým Metafyzikám, který jsem si objednal do magisterské studovny. Ten se stal předmětem konsternace několika sester svatého Josefa, které seděly vedle u stolů. Když se dověděly, že se v létě mám stát františkánem, po nějaké době se osmělily se mnou navázat hovor. Asi ve tři odpoledně jsem si zvykl chodit na křížovou cestu do kostela Corpus Christi nebo k Panně Marii Lurdské, což bylo ještě blíž. Tato rozjímavá a snadná modlitba mi novým způsobem, závažnějším, než jsem si

Magnetická

střelka

213

uvědomoval, umožnila účast na zásluhách Kristova utrpení a obnovila ve mně život, který začal ranním svatým přijímáním. Tenkrát pro mě ještě představovalo určité úsilí dojít do kostela a projít čtrnáct zastavení s ústní modlitbou, nebyl jsem totiž ještě zvyklý na modlit­ bu. Křížová cesta tedy byla spíše usilovná než útěšná a vyžadovala oběť. Totéž platilo o ostatních pobožnostech. Nenabízely se snadno a spontánně a málokdy s sebou nesly nějaké citelné uspokojení. N i c m é n ě to, že jsem je vykonal, vyústilo v hluboký a posilující pokoj: byl sotva vnímatelný, ale prohluboval se a stával se skutečnějším, čím víc ustupovaly mé vášně, byl jistější a nakonec se mnou zůstal natrvalo. V té době jsem se také poprvé pokusil o vnitřní modlitbu. Před mnoha měsíci jsem si koupil knihu Duchovní cvičení svatého Ignáce, která ne­ činně ležela na polici - snad jen když jsem se vrátil z O l e a n u a převzal zpátky byt od Seymourovy ženy, které jsem jej půjčil, našel jsem několik poznámek tužkou na okrajích stránek, které se daly vykládat jako temné a jezuitské. Jedna byla o smrti, druhá se týkala toho, že si máte zatáhnout rolety, kdykoli chcete rozjímat. Já sám jsem měl z Duchovních cvičen /'trochu strach - někde jsem nabyl falešného dojmu, že když si nedáte pozor, hned vám namočí hlavu do mys­ tiky, aniž si toho všimnete. Jak jsem si mohl být jist, že se nevznesu do vzduchu, hned jak se pustím do prvního rozjímání? Později jsem zjistil, že hrozí pramalé nebezpečí, že bych se na základě vnitřní modlitby mohl kdy vznést do vzduchu. Duchovní cvičení se drží velmi při zemi a jsou prak­ tická - jejich hlavní cíl je umožnit aktivním jezuitům, aby se v minimálním čase myslí odpoutali od práce a vrátili k B o h u . Škoda že jsem nekonal Cw'čen/'pod jezuitskou střechou a pod vedením jejich kněze. Pustil jsem se do nich pod svým vlastním vedením, studoval jsem pravidla postupu, jak stála v té knize, a řídil se jimi v míře, jak jsem dovedl pochopit, co znamenají. Nikdy jsem ani nešpitl před žádným kně­ zem o tom, co dělám. Pokud si vzpomínám, věnoval jsem Cvičením celý měsíc, hodinu den­ ně. Byla to tichá hodinka odpoledne v mém pokoji na Perry Street: bydlel jsem v zadní části domu, kam nešel hluk z ulice a nerušil mě. B y l o tam skutečně docela ticho. Když jsem měl ted v zimě okna zavřená, ani nebylo slyšet těch pět tisíc rádií ze sousedství. V knize stálo, že se pokoj má zatemnit, takže jsem stáhl rolety, aby tam vnikalo jen tolik světla, co bych viděl na stránky a na kříž nad postelí. Kniha mě také navedla k úvaze, jaký postoj mám zaujmout při rozjímání. B y l o mnoho možností, jen jsem měl zůstat víceméně v klidu, jakmile nějakou pozici zaujmu. Neměl jsem přecházet po pokoji, škrábat se na hlavě a mlu­ vit sám se sebou. Chvíli jsem nad tím problémem přemýšlel a modlil se za něj a pak jsem rozhodl, že budu rozjímat vsedě na zemi se zkříženýma nohama. M y s l í m ,

214

Část

III.

že jezuité by z toho měli pořádný šok, kdyby přišli a uviděli mě, jak při jejich Duchovních cvičeních sedím jako Mahátmá Gándhí. A l e fungovalo to docela dobře. Většinou jsem hleděl na kříž nebo na podlahu, pokud jsem se nemusel dívat do knížky. Tak jsem tedy začal modlitbou vsedě na zemi a pak jsem se dal do úvahy o tom, proč mě Bůh přivedl na tento svět. Člověk byl stvořen k tomuto cíli: aby chválil Boha, našeho Pána, ctil ho a sloužil mu, a tak aby zachránil svou duši. A ostatní věci na zemi byly stvořeny pro člověka, aby mu pomáhaly dosáhnout cíle, k němuž byl stvo­ řen. Z toho vyplývá, že člověk má užívat těchto věcí jen v té míře, v níž mu k tomuto cíli napomáhají, a má se jich stranit, pokud stojí na překážku dosažení tohoto cíle... Proto je nutno, abychom se stali lhostejnými ke všem stvořeným věcem, jak jen lze naší svobodné vůli... Například co se týče nás samých, abychom netoužili po zdraví spíš než po nemoci, po bohatství víc než po chudobě, po cti víc než po hanbě, po dlouhém životě víc než po krátkém a podobně, ale chtěli a volili si pouze takové věci, které účinněji vedou k cíli, k němuž jsme byli stvořeni. Velké, prosté a radikální pravdy „ Z á k l a d u " pro mě byly asi příliš velké a příliš radikální. Sám jsem se jich nedotkl ani na povrchu. M a t n ě si vzpo­ mínám, že jsem upřel pozornost na zásadu lhostejnosti ke všem stvořeným v ě c e m jako takovým, k nemoci a zdraví, a byl jsem mírně zděšen. M o h l někdo takový jako já tu věc vůbec pochopit? Kdykoli jsem dostal rýmu, polykal jsem aspiriny a horkou citronádu a vrhal se do postele v nepokryté panice. A tahle kniha mi c h c e říci, že bych měl zůstat ledově klidný tváří v tvář násilné smrti. Jak jsem si měl představit, co to je „lhostejnost" a kolik je jítřeba, když mi to nikdo nevysvětlil? Nedokázal jsem vidět žádný rozdíl mezi lhostejností vůle a lhostejností citů - ty city byly v ě c prakticky ne­ známá i ve zkušenosti světců. Takže jsem se trápil kvůli potíži, kterou jsem si sám vytvořil, a unikl mi skutečný plod tohoto základního rozjímání, což bylo uplatnění této zásady na všechno, k čemu jsem byl připoután a co mě vždycky spíše přivádělo do nesnází. Avšak skutečná hodnota Cwcen;'přišla, když jsem dospěl k různým roz­ jímáním, zvlášť o tajemstvích Kristova života. Pilně jsem se držel pravidel svatého Ignáce o „představě místa" a usedl jsem ve svatém nazaretském domku s Ježíšem, M a r i í a Josefem, uvažoval jsem, co dělali, a poslouchal, co říkali. Vzbuzoval jsem příslušné afekty, dělal si předsevzetí, zakončil rozhovorem a nakonec provedl krátkou rekapitulaci, jak rozjímání probíha­ lo. B y l o to nové a zajímavé a úsilí, které jsem věnoval tomu, abych se rozjímání naučil, mě tak pohltilo, že jsem ani neměl čas na roztržitost. Nejzávažnější část každého rozjímání bylo vždy použití smyslů (slyšet křik

Magnetická

střelka

215

zatracených v pekle, v n í m a t z á p a c h jejich p á l í c í s e hniloby, vidět ďábly, jak se na vás vrhají, aby vás stáhli s ostatními dolů a podobně). Pokud si vzpomínám, zaujal mě jeden teologický fakt, větší než cokoli jiného. Někdy první týden, poté co jsem rozvažoval o zlu smrtelného hří­ c h u , jsem obrátil pozornost k všednímu hříchu. A tu jsem najednou jasně uviděl zlo všedního hříchu, zatímco hrůza smrtelného hříchu mi připadala poněkud abstraktní, prostě proto, že tento problém skrýval tolik různých aspektů a úhlů. Uviděl jsem zlo všedního hříchu doslova jako urážku dob­ roty a milující lásky Boží, bez ohledu na trest. Uzavřel jsem toto rozjímání s hlubokým přesvědčením o tom, jak je zvrácené a zlé dávat přednost vlastní vůli a vlastnímu uspokojení před vůlí Boha, z jehož lásky jsme byli stvořeni. Ve velkém rozjímánío „ D v o j í korouhvi", kdy máte na jednom poli seřa­ dit vojsko Kristovo a na druhém vojsko ďáblovo a ptát se, které si zvolíte, jsem se až příliš dostal do atmosféry Cecila B. De Milla, takže jsem z něj moc užitku nezískal, ale vzhledem k volbě životního stavu, která následo­ vala, se přihodila zvláštní v ě c , a ta mě trochu vystrašila. Byl to jediný inci­ dent během duchovních cvičení, který měl charakter vnějšího nadpřiroze­ ného zásahu. Rozhodnutí ohledně svého životního stavu jsem už učinil. M ě l jsem se stát františkánem. Proto jsem tuto úvahu otvíral bez nějakého většího osob­ ního zaujetí. Právě jsem se pouštěl do otázky, co by člověk měl udělat se svým pozemským jměním - rozjímání patrně užitečné pro někoho, kdo má skutečný majetek, jehož by se měl zbavit - když někdo zazvonil. Z m á č k l jsem knoflík, který dole na ulici otvíral dveře, a šel ke schodům. Myslel jsem, že to bude G i b n e y nebo někdo takový. Byl to drobný mužík v kabátě myší barvy. Nikdy jsem ho neviděl. „ V y jste Thomas Merton?" řekl, sotva vystoupil do mého patra. Nepopřel jsem to a on vešel do mého pokoje a posadil se na postel. „ V y jste napsal tu recenzi na knihu o D. H. Lawrenceovi, co byla mi­ nulou neděli v Timesech v knižní rubrice?" zeptal se mě. Usoudil jsem, že to mám jasně na talíři. Napsal jsem totiž příznivou recenzi na knihu o Lawrenceovi od Tyndalla, u něhož jsem na Columbii psal diplomku. To, co napsal, mělo s přehledem přivést k šílenství všechny, kdo si z L a w r e n c e udělali mesiáše. Už jsem dostal jeden rozzuřený dopis poštou, že vůbec píšu na takovou knihu recenzi. Teďjsem měl za to, že mě někdo přišel zastřelit, pokud neodvolám. „ A n o , " odpověděl jsem. „Napsal jsem tu recenzi. V á m se nelíbí?" „Já jsem ji nečetl," sdělil mi mužíček, „ a l e četl ji pan Richardson a řekl mi o ní." „ K d o je pan Richardson?" „ V y ho neznáte? Bydlí v N o r w a l k u . Bavil jsem se s ním o té recenzi zrovna včera."

216

Část

III.

„ J á neznám nikoho v Norwalku," odtušil jsem. Nepochopil jsem, jestli pan Richardson recenzi schvaluje, nebo ne, a bylo mi to jedno. Z j e v n ě to s návštěvou tohoto muže vůbec nesouviselo. „Jsem celý den na cestě," pronesl zádumčivě. „ B y l jsem v N e w Jersey v Elizabeth, potom v B a y o n n e , pak v N e w a r k u . Pak jsem si v Hudsonském tunelu vzpomněl na pana Richardsona, jak o vás mluvil, a řekl jsem si, že za vámi zajdu." 1

A tak se tu octl. Předtím byl v Elizabeth, v B a y o n n e a v N e w a r k u a ted seděl u mě na posteli, v myším kabátě, klobouk v ruce. „Jste z N e w Jersey?" zeptal jsem se ze zdvořilosti. „Kdepak, vůbec ne, jsem z C o n n e c t i c u t , " odpověděl rychle. Otevřel jsem tím cestu k ještě větší zmatenosti. Z a č a l složitě popisovat geografické detaily, kde žije a jak se dostal do kontaktu s panem Richardsonem z Nor­ w a l k u . Pak řekl: „ K d y ž jsem viděl v novinách ten inzerát, rozhodl jsem se jet do N e w Jersey." „Inzerát?" „ A n o , ten inzerát na práci, o kterou jsem se zajímal v Elizabeth, ale nedostal jsem ji. A teď nemám dost peněz, abych se dostal zpátky do C o n ­ necticut." Z a č a l o mi docházet, o co jde. M ů j host se pustil do obšírného, poctivého a nekonečného líčení, jak nedostal ani jednu práci v N e w Jersey, a já jsem se zvláštním úžasem a vzru­ šením začal myslet na dvě v ě c i : jednak kolik bych mu měl dát peněz a jed­ nak jak to, že se sem dostal ve chvíli, kdy jsem rozjímal o tom, že je třeba rozdat všechen majetek c h u d ý m . Možnost, že třeba přišel anděl převlečený do toho myšího kabátu, mě zasáhla ještě citlivěji, protože to byl zjevně absurdní nápad. A přece, č í m víc o tom přemýšlím, tím víc jsem přesvědčen, že Bůh ke mně příhodně poslal anděla s instrukcí, aby se mě pokusil splést řečmi jako vystřiženými z nejapných historek v New Yorkem. N i c m é n ě jsem sáhl do kapes a začal je vyprazdňovat: na stůl jsem poklá­ dal čtvrťáky a další drobné. Samozřejmě, pokud to byl anděl, nešlo o nic jiného než o hru a já jsem mu měl dát všechno, co jsem u sebe měl, a zůstat bez večeře. Zadržely mě dvě v ě c i . Předně jsem o večeři stál, a potom fakt, že neznámý jako by si uvědomil, že jsem pod dojmem skrytých úvah, a zřejmě si je vysvětloval jako rozladěnost. Došlo m u , že jsem v jakémsi afektu, a dal najevo, že rychle bere i to málo, co jsem už v y d a l , jako by to bylo hodně. Ve chvatu si nastrkal do kapes dolarovou bankovku i drobné a zanechal mě ve stavu takového rozrušení, že jsem si samozřejmě nedokázal zase sednout s nohama křížem a pokračovat v rozjímání. Váhal jsem, jestli ne­ mám vyběhnout za ním na ulici a vnutit mu ještě ten dolar, co mi zbyl.

Magnetická

střelka

217

Avšak při použití zásady svatého Ignáce na aktuální poměry jsem si vedl docela dobře. Dal jsem mu asi tři pětiny svého disponovatelného kapitálu. M o ž n á je svým způsobem dobře, že jsem mu nedal všechno a nevzdal se večeře. N a d ý m a l bych se tak dokonalou a nechutnou marnivostí- pokud bych se nepropadl studem, že mám zavolat někomu ze z n á m ý c h , aby mi půjčil peníze - že by v tom nebyla vůbec žádná zásluha. Přes to všechno, i kdyby jeho historka byla pomatená a naprosto přihlouplá a i kdyby to nebyl anděl, byl ještě víc, vezme-li se v úvahu Kristovo měřítko: cokoli jste učinili pro jednoho z těch nejmenších. Ať je to, jak c h c e , určitě to mému rozjímání dodalo punc.

III. Tehdy jsem také učil třikrát v týdnu po večerech kurs anglické stylistiky na obchodní fakultě. Jako to bývá u rozšiřující výuky, sešla se tam pěkná směska. Například hubený a nevrlý chemik, který byl centrem potenciální opozice, protože musel na tento kurs chodit povinně - požadoval se od všech studentů, kteří si zapsali řádný program čehokoli. Pak tam byl poctivý a vnímavý černošský mladík, který seděl v první řadě, na sobě úhledný šedý oblek, a celou hodinu na mě pohlížel skrz brýle. Dále student na v ý m ě n ­ ném pobytu z Římské univerzity, dáma středních let, která na podobné kursy chodila celé roky, odevzdávala úpravné a dokonale vypracované úkoly a s vážnou a vědomou skromností zaujímala ve třídě své oprávněné posta­ vení hvězdy. To ji opravňovalo k tomu, aby mluvila víc než jiní a kladla ještě nevypočitatelnější otázky. Jednou když jsem zdůrazňoval, že by se při popisu místa a věci měli držet konkrétních a hmatatelných fakt, jeden Ir jménem Finegan, který se­ dával v poslední řadě, rozpačitě a bez slibných výsledků, od té chvíle spus­ til takový příval detailních a nepodstatných materiálních referátů, že se na­ prosto vymkl kontrole. Z a č a l odevzdávat popisy továren na boty, které vás zavalily padesáti tunami různých strojů. S úžasem a děsem jsem zjistil, že učitelé mají tajemnou a smrtonosnou moc spustit v mysli svěřenců všeli­ jaké psychologické síly. Rychlost a šťastné nadšení, s nímž zareagovali na rady a návrhy - ovšem špatně - by člověka přiměly k útěku do hloubi lesa. A l e líbilo se mi učit - zvlášť takový kurs, kde si studenti musejí vydělávat a váží si hodin, protože si je musejí zaplatit ze svého. Učit takové lidi je čest: dychtivě přijímají, cokoli jim můžete nabídnout, a už sám fakt, že vyžadují hodně, vás nejspíš naplní dojmem, že jim můžete dát, co vyža­ dují. Já jsem si v podstatě mohl dělat, co jsem chtěl, a učit je podle sebe. Když má někdo něco napsat, musí nejdřív mít o čem psát. Když začnete učit

218

Část

III.

anglickou stylistiku, implicitně na sebe berete úkol, že své studenty naučíte, aby se zajímali o v ě c i , a tak o nich potom mohli psát. Ale lidé se nemohou naučit psát, pokud nečtou. Takže kurs stylistiky, pokud vůbec není paralelní s kursem literatury, musí také věnovat určitý čas tomu, aby naučil lidi číst nebo se aspoň o knihy zajímat. Proto jsem valnou většinu času nadhazoval všelijaké myšlenky o tom, co může být důležité nebo nedůležité v životě i v literatuře, a nechával jsem je, aby o nich debatovali. Debata získávala úroveň, když se bavili také o oblíbených tématech, jak už zazněla v jejich kompozicích. Brzy se ukáza­ lo, že ačkoli ne všichni měli nějaké myšlenky, jistě všichni měli velmi určitý hlad po myšlenkách a názorech, od mladíka, který napsal práci o tom, jak šťastně prožil jedno léto, když maloval kostel, až po tichou katolickou hospodyňku, která seděla kdesi uprostřed a častovala mě povzbudivým úsměvem a přátelsky spikleneckým výrazem, kdykoli se debata dostala na hranice náboženství. Celkem vzato to byla dost živá třída. A l e moje v y u č o v á n í mělo trvat jen ten jeden semestr. Když přišel leden, sdělili mi v kanceláři, že v jarním semestru dostanu výuku tuhé, neúprosné gramatiky. O gramatice jsem nevěděl absolutně nic a jen ustavičná bdělost mě uchránila před vyzrazením při hodinách stylistiky. Mimoto jsem sám sebe přesvědčil, že když m á m v létě nastoupit do kláštera, musím jet na poslední prázdniny, a už jsem listoval v průvodcích po Mexiku a Kubě, abych se rozhodl, kde utratím peníze, které už jsem neměl na živobytí ve světě po­ třebovat. Oznámil jsem na vedení katedry, že gramatiku na jaře učit nemůžu, pro­ tože se chci připravit na klášterní život. Ptali se m ě , co mě to napadlo, a smutně potřásali hlavami, ale nic mi nerozmlouvali. Řekli mi, abych se vrátil, kdybych si to rozmyslel - skoro to znělo, jako by říkali: „ V e z m e m e tě zpátky, až přijdeš o iluze a zjistíš, že ten fantastický nápad je k ničemu." Protože jsem ještě měl nějaké peníze od univerzity na sociální stipen­ dium, zapsal jsem si na jaře dva kursy. Jeden z nich byl seminář o svatém Tomáši s D a n e m W a l s h e m , kdy jsme nakonec zůstali jen my dva a seděli nad De ente et essentia u Dana v pokoji, v domku u jisté starší dámy, která proslula tím, že v baseballové sezóně přijímala pod svou střechu tým N e w York Giants. Zatímco jsem pořád uvažoval, jestli si můžu dovolit jet do Mexika, nebo jen na Kubu, přiblížil se půst, takže jsem cestu odložil na potom. A pak jeden den, když jsem pracoval v knihovně, přepadla mě najednou bolest v břiše, přišla na mě slabost a mdloba. Odložil jsem knihy a šel k lékaři, který mě položil na lehátko, promačkal mi břicho a bez váhání prohlásil: „Je to tak." „ S l e p é střevo?" „ A n o . Radši byste se ho měl zbavit."

Magnetická

střelka

219

„Hned?" „ N o , bylo by to lepší. Na co čekat? M ě l byste s tím jen potíže." A hned zavolal do nemocnice. Šel jsem po mramorových schodech jeho domu a říkal si, že to nebude špatné v nemocnici, kde o mě budou pečovat sestřičky. A l e zároveň už jsem si živě představil nedopatření, fatální náhody, uklouznutí čepele, které mě přivede do hrobu... Pomodlil jsem se vroucně k Panně Marii Lurdské a zašel si domů na Perry Street pro zubní kartáček a Dantovo Paradiso. Pak jsem se vydal zpátky. Na stanici metra u Čtrnácté ulice byl opilec. A byl pořádně opilý. Ležel natažený mezi turnikety a všem překážel. Něko­ lik lidí do něho strčilo, aby vstal a zmizel odtamtud, ale on se ani nedoká­ zal zvednout na nohy. Myslel jsem si: „ K d y ž ho zvednu, praskne mi slepé střevo a budu tam ležet vedle něho." S nervozitou smíšenou s hřejivým pocitem pýchy a sebe­ uspokojení jsem vzal opilce pod rameny, s námahou jsem ho vyvlekl z tur­ niketu a opřel o z e ď C h a b ě zasténal na protest. Potom jsem vešel do turniketu a v duchu si žehnal za svou péči a lásku k o p i l c ů m . Scházel jsem dolů k vlaku do nemocnice na Washington H e ­ ights. Když jsem se dole u schodů ohlédl přes rameno, viděl jsem, jak se opilec pomalu a s námahou plazízpátky k turniketu, kde se zase rozprostřel a zatarasil přístup jako předtím. Byl už večer, když jsem vyšel ze stanice a vydal se po desítkách m o n u ­ mentálních schodů na návrší, kde stála n e m o c n i c e svaté Alžběty. Větve stromů jiskřily ledem a občas se utrhl nějaký rampouch, spadl a roztříštil se na ulici. Vystoupal jsem k nemocnici a vešel do čistě zářící haly, kde jsem uviděl kříž, sestru františkánku v bílém a sochu Nejsvětějšího Srdce. Když jsem se probral z éteru, bylo mi zle, a nadto jsem spolykal stovky mečů spolu s tajným douškem vody, který jsem vypil, než jsem měl pít. A l e sestřička, která měla noční službu, mi přinesla sklenici čehosi, co chutnalo jako anýzovka, a taky byla. H n e d mě pozvedla. Později, když už jsem mohl zase jíst, jsem se posadil a četl si v posteli Danta. Zbývajících deset dní bylo opravdu ráj. Každé ráno, když jsem si vyčistil zuby a sestřička mi ustala postel, ulehl jsem tiše ve šťastném očekávání zvonku, který se blížil chodbou a ohla­ šoval svaté přijímání. Dalo se spočítat, do kolika dveří kněz vešel na jednotlivých odděleních. Sestřičky poklekly u dveří a on ke mně přistoupil s ciboriem. „Corpus Domini nostri Jesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam."] A byl pryč. B y l o slyšet, jak se zvonek vzdaluje c h o d b o u . Tiše jsem pod dekou sepjal ruce s růžencem. Byl to růženec, který mi dal John Paul k Váno1

Pozn. překl.: Tělo našeho Pána ježíše Krista ať ochrání tvou duši pro život věčný.

220

Část

III.

c ů m . Neviděl mezi růženci žádný rozdíl, tak se nechal v jakémsi obchodě s devocionáliemi napálit a koupil takový, který sice vypadal pěkně, ale po půl roce se rozpadl. Byl to růženec spíš na dívání než k používání. A l e cit, který mě k němu vázal, byl tak silný, jak byl růženec slabý, takže dokud ještě držel pohromadě, měl jsem ho radši než svůj pevný, černý, dřevěný růženec pro dělníky a pradleny, co jsem si koupil za pětadvacet centů při misiích v kryptě Corpus Christi. „ V y chodíte k přijímání každý den?" ptal se mě Ital vedle na posteli. Uhnal si zápal plic, když celou noc shraboval sníh u W P A . „ A n o , " řekl jsem. „Stanu se knězem." „Vidíte tuhle knížku," oslovil jsem ho později ten den. „To je Dantův Ráj." „ D a n t e , " zadumal se. „Ital." A ležel na posteli, oči upřené do stropu. Už neřekl nic. Ležet v posteli, nechat se takříkajíc krmit lžící, to bylo víc než luxus: byl v tom skrytý smysl. V té době jsem si jej neuvědomoval - ani jsem nemusel: ale o pár let později jsem poznal, že to byl výraz mého duchovního života v té době. Ted" jsem se totiž konečně narodil, ale byl jsem ještě novorozeně. Žil jsem: měl jsem vnitřní život, skutečný, ač slabý a křehký. A byl jsem živen a krmen duchovním mlékem. Život milosti se konečně, jak se zdálo, zklidnil a upevnil. Jakkoli jsem byl slabý a bez sil, šel jsem cestou volnosti a života. Našel jsem svou du­ chovní svobodu. M o j e oči se začaly otevírat pro mocné a stálé nebeské světlo a moje vůle se konečně učila poddávat mírnému, jemnému a mi­ lujícímu v e d e n í t é lásky, která je Život bez konce. Konečně, poprvé v životě, jsem se rozešel s hříchem, ne na dny, ani na týdny, ale na celé měsíce. A tolik zdraví pro mě bylo novinkou, možná až příliš silnou. A proto jsem byl živen nejen racionálním mlékem všemožné duchovní útěchy, ale jako by mi nebylo upřeno ani žádné dobro, žádné potěšení, žádné nevinné štěstí i v materiálním řádu. Najednou jsem byl obklopen vším, co mě mohlo ochraňovat před zká­ zou, před hrubostí, před utrpením. Jistě, v nemocnici bylo trochu bolesti, drobné nepříjemnosti, ale vcelku vzato, každý, kdo zažil normální operaci slepého střeva, ví, že je to procházka zeleným hájem. Pro mě určitě byla. Dočetl jsem celé Paradiso v italštině a přečetl jsem si část Maritainovy Před­ mluvy k Metafyzikám. Za deset dní mě pustili a jel jsem do Douglastonu, kde pořád bydleli můj strýc a teta. Pozvali mě, abych se u nich dal do pořádku. To znamenalo další dva týdny klidné a nerušené četby. M o h l jsem se zavřít v pokoji, kde dřív sídlil Papa, rozjímat, modlit se, například na Velký pátek. N a v í c se teta se mnou celý den ochotně bavila o redemptoristech, kteří měli klášter v Brook­ lynu na stejné ulici, kde jako dítě bydlela.

Magnetická

střelka

221

Konečně uprostřed velikonočního týdne jsem šel ke svému lékaři, ten mi strhl obvazy a prohlásil, že můžu jet na Kubu. Myslím, že právě na tomto zářivém ostrově dosáhla svého vrcholu las­ kavost a starostlivost, která mě obklopovala, kamkoli jsem obrátil své slabé kroky. Těžko uvěřit, že někdo mohl být předmětem takové péče jako já: kdo kdy viděl pozemské dítko chráněné tak pečlivě a tak účinně, opatrované, vedené, sledované a doprovázené tak pozornou a prozíravou láskou, jakou jsem byl v těch dnech zahrnován. Neboť já jsem se procházel ohněm, strkal hlavu do tlamy takových Ivů, že by z toho morální teologové zešedivěli, a celou tu dobu jsem chodil ve své čerstvé nevinnosti a sotva si uvědomoval, o co jde. Tak pečliví byli moji strážní andělé, že přede mnou zametali z cesty pohoršení a kladli podušky, kdekoli to vypadalo, že bych mohl zakopnout. Nevěřím, že by světec, povznesený do stavu mystického sňatku, mohl procházet nebezpečím havanských ulic a šenků s menší újmou, než jakou jsem utrpěl já. A přece jsem tuto absenci katastrofy, tuto zjevnou imunitu od vášní a nehod bral jako samozřejmost. Bůh mi dával pocítit, že mu patřím, a k tomuto pocitu milost dodává jakési oprávnění v srdcích všech jeho dětí. Neboť jim patří všechno, oni patří Kristu a Kristus patří B o h u . Jim náleží svět, protože se zřekli vlastnických nároků na cokoli ve světě, i na své tělo, a přestali poslouchat neoprávněné nároky vášně. U mě samozřejmě nemohlo být řeči o skutečné odpoutanosti. Jestliže jsem neposlouchal vášně, bylo to proto, že se z milosrdného Božího dopuš­ tění přestaly ozývat - aspoň na čas. Na chvíli se sice probudily, ale až když jsem byl mimo nebezpečí, ve velmi nudném a ospalém městě, které se jmenovalo Camagůey, kde prakticky všichni v devět večer už spali. Tam jsem se pustil do četby Vlastního životopisu svaté Terezie z Avily, ve španěl­ štině, pod mohutnými královskými palmami v rozlehlé zahradě, kterou jsem měl celou pro sebe. Řekl jsem si, že důvod, proč jedu na Kubu, je pouť k Panně Marii v C o b re. Skutečně jsem tam jakousi pouť vykonal. Ale byla to taková středověká pouť, z devíti desetin cestování, z jedné desetiny pouť. Bůh mé počínání přijal shovívavě, nejlepším způsobem, jak se dalo vyložit, protože mě po celé Kubě provázel všemožnými milostmi: takovými milostmi, které i někdo bez hluboké spirituality může vděčně pokládat za milosti - právě takový jsem byl já, a stále jsem. Každý krok, který jsem podnikl, otvíral nový svět radosti, duchovní ra­ dosti, radosti mysli, fantazie a smyslů v přirozeném řádu, avšak na rovině nevinnosti a pod vedením milosti. Bylo tu zčásti přirozené vysvětlení. Učil jsem se něco, co se nedá doko­ nale naučit jinde než v kultuře, která je alespoň vnějškově katolická. A b y bylo možné naprosto a úplně prožít všechny přirozené a smyslově vnímatelné radosti, které přetékají ze svátostného života, k tomu je nutná atmo­ sféra francouzského, španělského či italského katolicismu.

222

Část

III.

Ale tady jsem si na každém kroku nacházel cestu do velkých, c h l a d n ý c h , temných kostelů, z nichž některé měly nádherné oltáře ozdobené vyřezá­ v a n ý m i retábly nebo obložené mahagonem a stříbrem, nádherné rudé za­ hrádky žhnoucí květinami před světci nebo Nejsvětější svátostí. Ve výklencích bylo vidět skvostné, vyšňořené sošky, vyřezávané M a d o ­ ny, zázračné a patetické, zahalené do hedvábí a černého sametu, trůnící nad hlavním oltářem. V bočních kaplích tu byly piety, vytvořené s divou španělskou dramatičností, trny a hřeby, kdy už sám pohled na ně pronikal mysl i srdce, a všude po kostele množství oltářů černobílých světců. A všude se modlili Kubánci, protože není pravda, že by Kubánci nedbali na nábo­ ženství - aspoň ne v té míře, jak si sebevědomě myslí Američané, kteří zakládají svůj soud na stylu bohatých mladíků tmavé pleti, kteří přijíždějí ze severní části ostrova, aby v jezuitských kolejích trávili dny pilnou účastí v hazardních hrách. A l e já jsem žil na tomto ostrově jako kníže, jako duchovní milionář. Každé ráno jsem vstal asi v sedm nebo v půl osmé, vyšel do tepla proslu­ něné ulice a rychle si našel cestu do některého z desítky kostelů, nových či starých ze sedmnáctého století. Skoro hned u vchodu jsem mohl dostat svaté přijímání, kdybych chtěl, protože sem přicházel kněz s ciboriem plným hostií před mší, při ní i po ní - a další mše začínala u některého z oltářů co čtvrt hodiny. Byly to řádové kostely - karmelitánů, františkánů, amerických augustiniánů z El Santo Cristo, Milosrdných otců. Kamkoli jsem se dal, všude byl někdo, kdo mi ochotně nabídl nekonečnou posilu Krista, který mě miloval a který mi začínal ukazovat s nesmírnou, jemnou a vel­ korysou štědrostí, jak mě miluje. Dalo se podnikat tisíce věcí, tisíce důvodů k snadnému díkůvzdání všechno se nabízelo ke společenství s B o h e m : mohl jsem jít na další mši, mohl jsem se modlit růženec, křížovou cestu, nebo jen zůstat klečet na místě. Kamkoli jsem pohlédl, všude jsem viděl světce, dřevěné, sádrové, i ty, kteří vypadali jako z masa a krve - možná i ti, kdo v ů b e c světci nebyli, a všichni novým a malebným způsobem podněcovali mysl k nacházení významů a srdce k modlitbám. A když jsem odcházel z kostela, nechyběli žebráci, takže jsem měl příležitost k almužně, což je snadný a jednoduchý způsob, jak odčinit hříchy. Častokrát jsem odcházel z jednoho kostela a šel hned na další mši v ji­ ném, zvlášť když byla neděle. Poslouchal jsem melodická kázání španěl­ ských k n ě ž í - už sama gramatika byla důstojná, mystická a elegantní. Zdá se mi, že hned po latině se žádný jiný jazyk tak nehodí pro modlitbu a hovor o B o h u jako španělština: je to jazyk pevný a zároveň pružný, má v sobě tvrdost, je ostrý jako o c e l , přesný, jak to potřebuje pravá mystika, a přitom je i měkký, jemný a ohebný, podle toho, jak si žádá zbožnost, je uctivý, prosebný a dvorný, a kupodivu málo podléhá sentimentalitě. Má v sobě cosi z intelektuálního charakteru francouzštiny, ale není to její chladné in-

Magnetická

střelka

223

telektuálství. Nikdy nepřechází do zženštilých tónů italštiny. Španělština není jazyk slabosti, není rozbředlá, ani v ženských ústech. Fakt, že zatímco v kostele probíhalo toto dění, Kubánci na ulici zvonili na zvonce a vykřikovali čísla z loterie, na věci nic nemění. Na lidi, o nichž se říká, že jsou temperamentní, mají Kubánci fenomenální trpělivost, kde A m e r i č a n é ztrácejí nervy a šílí, například v úporném a pronikavém hluku. Já však jsem se nedal vyvést z míry o nic víc než domorodci. Když jsem se nasytil modlitby, vyšel jsem na ulici a chodil mezi světlem a stínem, zastavoval v barech na sklenku chlazeného džusu a pak jsem se vracel domů číst Maritaina a svatou Terezii, až byl čas na o b ě d . Pak jsem se vydal do Matanzas, Camagúey a Santiaga, autobusem, který se d i v o c e řítil olivově šedou kubánskou krajinou s třtinovými poli. Celou cestu jsem se modlil růženec a hleděl na veliké osamělé kapokovníky ceiba a mírně jsem doufal, že se mi třeba v jednom z nich zjeví Panna Maria. Jakoby tomu ani nic nebránilo, neboť nebeské v ě c i byly téměř na dosah. Tak jsem se díval a díval a trochu doufal. A l e Pannu Marii jsem neviděl ani v jednom. V Matazanas jsem se přimísil do paseo, kdy celé město za večerního chladu promenuje po náměstí, muži jedním směrem a dívky o p a č n ý m , a hned jsem se seznámil asi s jednapadesáti různými lidmi všeho věku. Večer skončil tak, že jsem lámanou španělštinou pronášel velkolepou řeč, obklopen muži a chlapci, různorodým davem od místních rudých přes inte­ lektuály a absolventy maristické školy až po studenty z havanské univerzity. Byla to řeč o víře a mravech a udělala velký dojem. Jejich reakce zase udělala velký dojem na m ě : mnozí byli rádi, že někdo, cizinec, si dovoluje o takových v ě c e c h mluvit. Slyšel jsem kohosi, kdo zrovna přišel, jak se ptá: „Es catolico, ese AmericanoV'2 „To si piš," zněla odpověď, „ j e to katolík, a dobrý katolík." Tón, jakým to dotyčný řekl, mě naplnil takovým štěstím, že jsem večer nemohl usnout. Ležel jsem na posteli, hleděl skrz moskytiéru na jasné hvězdy, které na mě zářily otevřeným oknem, nezaskleným a bez rámů, jen s těžkou žaluzií proti dešti. V Camagúey jsem našel kostel La Soledad, Panny M a r i e v Samotě, s ma­ ličkou vystrojenou soškou ve stinném výklenku: stěží byla vidět. La Sole­ d a d ! Jedna z mých nejzamilovanějších, a v Americe ji nikde nenajdete, ani o níneslyšíte, snad jen že je jí zasvěcen jeden starý kalifornský misijnídům. N a k o n e c můj autobus s řevem projel suchou plání směrem k modré hradbě hor: Oriente, cíl mé pouti. Když jsme přejeli rozvodí a sjížděli zelenými údolími směrem ke Karib­ skému moři, uviděl jsem žlutou baziliku Panny M a r i e v Cobre, stojící na

2

Pozn. překl.: To je katolík, ten Američan?

224

Část

III.

návrší nad plechovými střechami hornické vísky na dně hluboké kotliny, v pozadí útesy a strmé svahy porostlé džunglí. „Tu jsi, Caridad del Cobre! K tobě jsem se vydal, ty poprosíš Krista, aby mě udělal svým knězem, a já ti dám své srdce, Paní. Ty mi vyprosíš kněžství a já na Tebe budu pamatovat při své primiční mši - ta primice bude pro Tebe, z vděčnosti obětovaná Tvýma rukama Nejsvětější Trojici, která po­ užila tvé lásky, aby mi získala tuto velikou milost." Autobus se řítil po svahu hory do Santiaga. Důlní inženýr, který nastou­ pil u rozvodí, mi celou cestu dolů angličtinou naučenou v N e w Yorku vy­ kládal o úplatcích, na nichž bohatli politici na Kubě a v Oriente. V Santiagu jsem večeřel na terase velkého hotelu u katedrály. Na druhé straně náměstí byl skelet pětiposchoďové budovy, která vypadala, jako by v ní vybuchla bomba, ale stalo se to při nedávném zemětřesení. N e b y l o to zas tak nedávno, aby plakáty na plotě před ní nezchátraly, a já jsem si říkal: možná už je zase čas na další zemětřesení. Pozoroval jsem dvojici kostel­ ních věží, jestli se nezačne kymácet a nesesype se mi na hlavu. Autobus, který mě druhý den ráno vezl do Cobre, byl nejriskantnější ze všech těch zuřivých autobusů, které jsou postrachem Kuby. M y s l í m , že vět­ šinu cesty urazil stodvacítkou na dvou kolech, a několikrát jsem měl za to, že exploduje. Modlil jsem se jeden růženec za druhým celou cestu ke sva­ tyni a stromy se míhaly kolem jako rozmazaná zelenožlutá čára. Kdyby se mi Panna Maria chtěla zjevit, asi bych ji vůbec nezahlédl. Kráčel jsem stezkou, která se vinula po návrší, na němž stojí bazilika. Když jsem otevřel dveře, překvapila mě zářící podlaha a čistota uvnitř. Octl jsem se v zadní části kostela, v apsidě, jakési kapli za hlavním oltářem, a tam přímo proti mně stála v malé svatyňce La Caridad, milá soška černé Madony, korunovaná a oblečená do královských rouch, Královna Kuby. Uvnitř nebyl nikdo jen zbožná kostelnice středního věku, v černých ša­ tech, která mi hned chtěla prodat všelijaké medailky. Raději jsem poklekl před La Caridad, abych přednesl svou modlitbu a složil svůj slib. Potom jsem se tiše odplížil do baziliky a klekl si na místo, odkud bylo vidět na La Caridad a kde jsem se mohl o samotě modlit, ale zbožná dáma, v touze dokonat načatý obchod nebo možná v obavě, že v bazilice něco provedu, se přišla na mě podívat skulinou dveří. Z k l a m a n ě a z n e c h u c e n ě jsem vstal, vyšel v e n a koupil si medailku, nechal drobné pro žebráky a odcházel, aniž jsem měl možnost povědět La Caridad všechno, co jsem chtěl, a uslyšet něco od ní. Ve vesnici jsem si koupil láhev jakési gaseosa a zastavil se pod plecho­ vou střechou před obchůdkem. V jedné z chatrčí kdosi hrál na harmonium „Kyrie eleison, Kyrie eleison, Kyrie eleison." Jel jsem zpátky do Santiaga. A l e při obědě na terase hotelu ke mně La Caridad del Cobre přece jen promluvila. Věnovala mi nápad na báseň, která mi vznikla v mysli tak snad-

Magnetická

střelka

225

no, hladce a spontánně, že stačilo jen dojíst, jít do pokoje a zapsat ji na stroji, téměř bez opravy. Báseň zachytila jak to, co mi měla říci, tak to, co jsem chtěl říci já jí. Byla to píseň pro La Caridad del Cobre a byla to pro mě úplně nová v ě c , první skutečná báseň, kterou jsem napsal, nebo aspoň ta, která se mi líbí nejvíc. Naznačila cestu k mnoha dalším, otevřela bránu a poslala mě na jistou a přímou cestu, která měla trvat několik let. Báseň zněla takto: Bílé dívky nesou hlavy jako stromy, černé dívky na ulici jako plameňáci září. Bílé dívky zurčí jako voda, černé dívky šeptají jak zem. Bílé dívky rozpínají náruč jako mraky, černé dívky klopí oči jako křídla: Andělé se uklánějí jako zvony, andělé jako loutky hledí vzhůru, neboť všechny hvězdy nebe stojí v kruhu: a střepiny mozaiky země se pozdvihly, letí jako ptáci. Když jsem se vrátil do Havany, zjistil jsem ještě jinou v ě c , něco mnohem důležitějšího. Díky tomu jsem si zničehonic uvědomil, nejen rozumem, ale prožitkem, faktickou bezcennost toho, o co jsem zpola nevědomky stál: vidění v kapokovníku. Tento prožitek otevřel další dveře, ne mému psaní, ale dveře do světa nekonečně nového, do světa, který byl naprosto mimo tento náš svět a který jej nekonečně přesahoval. Nebyl to svět, ale sám B ů h . Byl jsem v H a v a n ě v kostele svatého Františka. Byla neděle. Předtím jsem se zastavil pro svaté přijímání v jiném kostele, nejspíš v El Cristo, a teď jsem byl tady na další mši. Kostel byl plný. Vpředu před oltářem se tísnily řady dětí. Už nevím, jestli šly k prvnímu svatému přijímání, ale byly to děti takového v ě k u . Já jsem stál daleko vzadu, ale viděl jsem hlavy všech těch dětí. Nastala chvíle proměňování. Kněz pozvedl hostii, potom kalich. Když jej zase postavil na oltář, stanul náhle před dětmi františkán v hnědém há­ bitu s bílou šňůrou kolem pasu a děti propukly v hlasité: „Creo en Diós..." „Věřím v Boha, O t c e všemohoucího, Stvořitele nebe i z e m ě . . . "

226

Část

III.

Vyznání víry. A l e jak nahlas: „Creo en DiósV B y l o to volání, hlasité a jasné, zčistajasna, šťastné a triumfální. Správný pokřik těch kubánských dětí, radostné stvrzení víry. A stejně náhle jako přišel ten křik a se stejnou určitostí, jen tisíckrát jas­ něji, se v mé mysli zformovalo vědomí, poznání, pochopení toho, co se právě odehrálo na oltáři při proměňování: vědomí, že Bůh se tu konsekračními slovy zpřítomnil, aby mi mohl náležet. A l e jaká úžasná v ě c , to vědomí: tak neuchopitelné, a přece mě zasáhlo jako blesk. Bylo to světlo tak jasné, že nemělo žádnou souvztažnost s jakým­ koli viditelným světlem, tak hluboké a niterné, že jako by neutralizovalo každý méně významný prožitek. Co mě však uvedlo do největšího úžasu, byl fakt, že to světlo bylo svým způsobem „ o b y č e j n é " - bylo to světlo (a to mi úplně vyrazilo dech), které se nabízelo všem, každému, nebylo na něm nic mimořádného nebo zvlášt­ ního. B y l o to světlo víry, prohloubené a převedené na naprostou a náhlou zjevnost. Jako by se mi najednou dostalo osvícení tím, že jsem byl oslepen proje­ v e m B o ž í přítomnosti. D ů v o d , proč toto světlo bylo oslepující a neutralizovalo všechno ostatní, spočíval v tom, že v sobě nemělo a nemohlo mít nic smyslového a nic z představivosti. Když říkám světlo, používám metaforu, dávno po události. A l e tenkrát, v té chvíli, další ohromující v ě c , to světlo zlikvidovalo všechny obrazy, všechny metafory a proniklo celým předivem forem a představ, které přirozeným způsobem používáme při myšlení. Ignorovalo veškerou smys­ lovou zkušenost, aby zasáhlo přímo jádro pravdy, jako by náhle došlo k bez­ prostřednímu kontaktu mezi m ý m rozumem a Pravdou, která teď fyzicky skutečně a podstatně byla přede mnou na oltáři. A l e tento kontakt nebyl nic spekulativního či abstraktního: byl konkrétní, prožitý a náležel do řádu po­ znání, ano, ale ještě spíše do řádu lásky. Další v ě c : to světlo bylo daleko nad a za rovinou jakékoli touhy nebo žádosti, jaké jsem si kdy uvědomil. B y l o očištěné od všech emocí, oproš­ těné od všeho, co v sobě neslo smyslové dychtění. B y l a to láska čistá a přímá jako vidění. Letěla přímo k tomu, aby se zmocnila Pravdy, kterou milovala. První zformulovaná myšlenka, která mě napadla, byla: „ N e b e je tady, přímo přede m n o u : N e b e , N e b e ! " Trvalo to jen chvilku, ale zůstala ve mně bezdechá radost, čistý pokoj a štěstí, které mě neopouštěly celé hodiny. B y l o to něco, co jsem nikdy nezapomněl. Zvláštní na tom světle bylo, že sice vypadalo tak „ o b y č e j n é " ve smyslu, jak jsem popsal, a tak přístupné, ale nedalo se vůbec nijak zachytit. Byl jsem zcela na rozpacích, jak začít ten zážitek rekonstruovat a jak si ho připomenout, kdybych chtěl. Jedině snad skutkem víry a lásky. A l e zcela

Magnetická

střelka

227

jasně jsem vůbec nedokázal dát svým skutkům víry tu zvláštní vlastnost náhlé zjevnosti: byl to dar, a ten musel přijít odjinud, mimo mě a shůry. Ale ať si nikdo nemyslí, že když ke mně jednou při mši v kostele svatého Františka v H a v a n ě přišlo toto světlo, už jsem navždycky chápal věci tak jasně, nebo že jsem pokročil v modlitbě. N e , moje modlitba byla dál vět­ šinou ústní. A vnitřnímodlitba nebyla nijak systematická, ale spíše jen spon­ tánní meditace a afektivní modlitba, jak přišla a odešla, podle toho, co jsem si tu a tam přečetl. Většinou jsem se vlastně ani tolik nemodlil, jako spíš s nadějí a touhou anticipoval svůj vstup do františkánského noviciátu a před­ stavoval si, jaké to bude, takže často v ů b e c nešlo o modlitbu, ale o snění.

IV. M ě s í c e ubíhaly rychle, ale mně to nestačilo. Byl už červen 1940, ale dva měsíce, co ještě zbývaly do toho srpnového dne, kdy se měly otevřít dveře noviciátu a přijmout asi čtyři desítky nových postulantů, se mi zdály neko­ nečně daleko. Po návratu z Kuby jsem nezůstal dlouho v N e w Yorku. Byl jsem tam jen pár dní a v nich jsem chodil do kláštera na 3 1 . ulici, kde jsem se od otce Edmunda dozvěděl, že moje žádost o zařazení byla přijata a že došly po­ třebné formuláře. B y l o to velice dobře, protože postulanti, kteří vstupují do nějakého řádu, potřebují dokumentaci z každé diecéze, kde bydleli od svých čtrnácti let, z důvodů morální kontinuity, a také rodný list a další věci. Ale to se stalo právě v době, kdy se německá armáda valila do Francie. Ve chvíli, kdy jsem vystupoval v N e w Yorku z lodi, poprvé prolomili fran­ couzské řady a konečně bylo zřejmé, že neproniknutelná obrana Maginotovy linie byla mýtus. A skutečně se stalo záležitostí několika málo dnů, než po zuby vyzbrojené nacistické divize zasáhly demoralizovanou fran­ couzskou armádu cestou, kterou jim prorazila Luftwaffe, a sevřely zrazený národ v o c e l o v é m objetí. B ě h e m čtrnácti dnů měly v rukou Paříž, zane­ dlouho byly na Loiře, a nakonec se ve všech novinách objevily zamlžené snímky tichého, osamělého bufetu v Compiègne, kde Hitler přiměl Fran­ couze spolknout dokument, na němž bylo v roce 1918 podepsáno příměří. Takže kdyby toho roku nedošel oddací list mých rodičů z kostela sv. Anny v londýnském Soho, asi by nedošel už nikdy. Netuším, jestli farní archiv u sv. Anny přežil bleskovou válku, která se snesla na hlavu tohoto temného velkoměsta, hříšného a bídného, v jehož mlhách jsem kdysi tak spokojeně kráčel. Všechno se zdálo jasné. U b ě h n e měsíc, pak druhý, a brzy půjdu s kufrem po neurčité, nepředstavitelné ulici v newjerseyském Patersonu k malému cihlovému klášteru, jehož obraz jsem si nedokázal utvořit. A l e šeď toho

228

Část 111.

města zůstane za klášterními dveřmi a já jsem si byl jist, že ač jsem o no­ viciátu svatého Antonína neměl žádné iluze, najdu v něm pokoj. Z a č n o u duchovní cvičení a přibližně za měsíc si obléknu hnědý hábit, uvážu bílou františkánskou šňůru a budu chodit v sandálech, s oholenou hlavou mlčky do celkem nehonosné kaple. Ale zato tam budu mít B o h a , bude mi patřit a já budu patřit jemu. Mezitím jsem odjel na sever státu N e w York. Nejlepší, co mě napadlo, bylo navštívit Laxe, R i c e , G e r d y h o , C i b n e y e a ryšavého jižana Jima Knighta, kteří všichni společně bydleli v chatě na kopci nad O l e a n e m . A l e cestou jsem projížděl přes Ithaku a navštívil v Cornellu svého bratra. Je to možná naposled, co Johna Paula uvidím, než vstoupím do noviciá­ tu. Těžko říci. Byl to rok, kdy měl na Cornellu skončit, ale ukázalo se, že se mu neda­ řilo, a k promoci nedospěl. Znuděný, ztracený, zmatený výraz, který mu vraštil čelo, neklidná chůze, neradostně hlučný smích mi prozradily všech­ no, co jsem měl vědět o univerzitní kariéře mého bratra. Rozpoznal jsem všechny známky duchovní prázdnoty, jež pronásledovala mé kroky od C a m ­ bridge až na Columbia. M ě l velikého ojetého Buicka, s nímž jezdil celé dny pod svěšenými vět­ vemi stromů v univerzitním areálu. Jeho život byl ustavičné bezbřehé pře­ jíždění sem a tam mezi univerzitou a městem dole v údolí, od přednášek ve W i l l a r d Straight Hall na terasu, kde sedával se studentkami a pili na slunci sodu, hleděli do širé ozářené krajiny, jasné a barevné jako obrázek v Natio­ nal Geographic. Z univerzitní knihovny se přesouval do svého pokoje ve městě, odtud do kina, a pak do různých putyk, jejichž jména jsem zapo­ mněl nebo nikdy neznal, kde cornellští studenti vysedávali u stolu v mdle jantarovém příšeří a plnili vzduch hlukem, kouřem z cigaret a vykřikováním svého příšerného humoru. Zůstal jsem pár dní v Ithace. Když jsem ráno vstal na mši a k svatému přijímání, přišel za mnou, klekl si vedle mě, zůstal na mši a díval se, jak jdu k přijímání. Řekl mi, že se bavil s kaplanem pro katolické studenty, ale nepřišel na to, jestli ho ve skutečnosti přitahuje víra, nebo fakt, že kaplan se zajímá o letadla. A John Paul sám, jak se ukázalo, skoro každý den jezdil na ithacké letiště a učil se řídit letadlo. Po snídani šel zpátky do školy na zkoušku z jakéhosi předmětu jako dějiny Orientu či ruská literatura. Já jsem nasedl do autobusu, který mě odvezl do Elmiry, a tam jsem přestoupil na vlak do O l e a n u . Chata byla plná, což znamenalo, že v kuchyni se vršila ještě větší kupa nádobí po všelijakých zničujících pokrmech ze smaženého, podezřelého masa. A l e všichni tam měli něco na práci, lesy byly tiché a slunce jako vždycky ozařovalo širou, vzdušnou a zvlněnou krajinu před našimi zraky. Pak přijel z N e w Yorku Seymour se svou ženou H e l e n o u , také Peggy W e l l s o v á přijela do chaty, a později ještě N a n c y Flaggová, která chodila na

Magnetická

střelka

229

Smith College a o níž Lax napsal báseň do New Yorkem. G i b n e y a Seymour vylezli do koruny desetimetrových stromů a postavili tam mezi stromy můs­ tek zdéli tří metrů. Byl tak vysoko, že Lax tam ani nelezl. Brzy ráno jste venku před pokojem dívek mohli vídat Peggy W e l l s o v o u , jak sedí a čte Bibli ve skvostném vydání, nahlas jako beletrii. A když přijela N a n c y Flaggová, i ona sedávala na temže slunci a česala si dlouhé vlasy, nádherně zlatorudé, doufám, že si je nedala ostříhat, neboť byly k Boží slávě. M y s l í m , že Peggy Wellsová tam četla z Bible nahlas pro N a n c y , ale nevím to jistě. Později Peggy Wellsová chodila sama po lese, zabraná do Aristotelových Kategorií. R i c e , Knight a Gerdy bývali každý zvlášť, většinou v garáži nebo okolí, psali na stroji, debatovali o románech a komerčních povídkách a Lax si pěstoval vous a přemýšlel. Někdy si poznamenal na kus papíru pár nápadů na povídku, nebo se bavil s N a n c y Flaggovou. Já jsem si našel pěkné místečko, kde se dalo sedět na plotě u kamenité příjezdové cesty, hleděl do vzdálených kopců a modlil se růženec. Bylo to tiché, prosluněné místo a ostatnítudy moc nechodili, ani nebylo slyšet hluk zevnitř z d o m u . Tam jsem býval tenkrát v červnu nejšťastnější. Do města bylo daleko; abych mohl každé ráno k přijímání, musel jsem jet stopem. To byl důvod, proč jsem požádal jednoho ze svých z n á m ý c h , otce Josefa, františkána, který přijel z N e w Yorku na St. Bonaventure učit v letní škole, jestli bych tam nemohl pár týdnů bydlet. Vzhledem k tomu, že jsem měl v srpnu vstoupit do řádu, nebylo těžké přesvědčit kvardiána, aby mě nechal přespávat ve velkém zchátralém sálu tělocvičny. Byli tam ubytováni ještě asi čtyři chudí studenti a séminariste, kteří si tam v létě přivydělávali jako telefonisté a pomocníci v garáži. Tehdy zrovna přijížděli na léto do St. Bonaventure klerici z různých řá­ dových učilišť v celé provincii a myslím, že teď po v á l c e je to zase tak. V těch pár týdnech jsem skutečně začal pronikat do františkánského života a trochu si vyzkoušel, jak vypadá v téhle zemi, a poznal jsem něco z jeho příjemné, radostné a spontánní neformálnosti. Letní škola ještě nezačala a klerici měli dost času na to, aby posedávali na schodech knihovny a tělocvičny a vykládali mi, jak se jim vedlo v novi­ ciáte. Z a č a l jsem si kreslit obrázek života, který podle jejich náhledu byl dost přísný, ale měl i své jasné stránky. V klášteře svatého Antonína bývá prý v létě největší vedro, co se dá zažít, v kapli je dusno a mdlo zápachem vosku z hořících svíček. Také je tam dost práce. Drhnou se podlahy, myje se nádobí, pracuje se na zahradě. A l e taky je čas na sebe a mimoto ještě rekreace. Padlo pár temných narážek na pokořování, které je třeba tu a tam čekat, ale všichni se shodli, že novicmistr je dobrý člověk a že ho mají rádi. Řekli, že se mi bude líbit. Nabyl jsem dojmu, že veškeré nepříjemnosti a těžkosti se vměstnají do toho roku kanonického noviciátu a potom že všechno povolí a bude snadné

230

Část

III.

a příjemné jako teď: ti klerici, jak jsem je viděl, jistě vedli život, který se ani náhodou nedal nazvat obtížný. Bydleli tu v koleji mezi krásnými zelenými horami, uprostřed lesů a polí, v tom koutě Ameriky, kde v létě není horko, a odjedou odtud, než přijde zima. C e l é dny mohli číst a studovat, měli čas na baseball, tenis či procházky v lese, mohli jít i do města, hezky po d v o u , vážní v černých klerikách a kolárcích. Vyprávěli mi důmyslné historky, jak lze obejít i ty snadné předpisy, které jim zakazují známosti se světskými osobami, a samozřejmě dobré katolické rodiny ve městě se mohly přetrhnout, aby mladé františkány pozvaly na návštěvu a uctily cukrovím a limonádou. Já jsem si v duchu umínil, že takových příležitostí využiju k tomu, abych se někam ztratil, kde bych mohl číst, modlit se a psát, až budu mít na sobě hnědý hábit a ty jejich sandály. Prozatím jsem vstával zároveň s kleriky - myslím, že to nebylo před šestou - chodil s nimi na mši a k svatému přijímání a pak jsem šel na sní­ dani spolu s čeledíny. Drobná sestřička v modrobílém hábitu nám přinesla vločky a smaženici: vařily tam sestry z jedné z nesčetných františkánských kongregací. Po snídani jsem v chladném ranním vzduchu šel do knihovny, zatímco na trávníku tála rosa. O t e c Ireneus mi dal klíče od filosofického semináře. Tam jsem trávil celé dopoledne o samotě četbou svatého Tomáše, jak se mi zachtělo. Kdykoli jsem zvedl oči od knihy, viděl jsem na o p a č n é m konci místnosti velký, prostý kříž. M y s l í m , že jsem nikdy v životě nebyl šťastnější než tady, v té tiché knihov­ ně: obracel jsem stránky první části Summa theologica a občas si něco poznamenal o dobrotě, všudypřítomnosti, moudrosti, moci a lásce Boží. O d p o l e d n e jsem chodil po lese nebo při řece Alleghany, která teče mezi stromy na kraji rozsáhlých pastvin. Listoval jsem si v Butlerových Životopisech světců a hledal jméno, které bych přijal jako své ř e h o l n í - to byl problém, nad kterým jsem strávil nepat­ řičnou spoustu času. Provincie byla velká a čítala tolik bratří, že už vyčer­ pali všechna jména - a jméno, které už někdo měl, se nesmělo dát znovu. Předem jsem věděl, že nebudu Jan Křtitel ani Augustin, Jeroným či Řehoř. Musel jsem si najít nějaké exotické jméno jako Pafnutius (což byl návrh otce Irenea). N a k o n e c jsem přišel na františkána jménem Jan Španěl a zdálo se mi, že to zní hezky. Obíral jsem se myšlenkou, jak chodím v hnědém hábitu a sandálech a představoval jsem si novicmistrův hlas: „Bratře Jene Španěle, běž támhle umýt podlahu." N e b o třeba vystrčí hlavu ze svého pokoje a řekne někomu z n o v i c ů : „ S k o č pro bratra Jana Španěla, ať sem hned přijde." A já půjdu pokorně chodbou ve svých sandálech - tedy v našich sandálech - s očima sklopenýma, rychlým a náležitým krokem mladého františkána, který ví, co se patří: bratr Jan Španěl. Byl to příjemný obrázek.

Magnetická

střelka

231

Když jsem se vrátil zpátky do chaty na kopci a plaše naznačil, že si asi dám jméno bratr Jan Španěl, jediný Seymour mínil, že to je dobrá volba. Seymour měl slabost na cokoli, co obsahovalo nějakou exotiku. M o ž n á mu v hloubi mysli vyvstával Torquemada a inkvizice, ačkoli myslím, že d o ­ tyčný Jan Španěl s tím měl málo společného. Ale už jsem zapomněl, kam ten světec vlastně historicky patří. C e l é to bláznění kolem volby jména asi vypadá jako neškodná hlou­ post a nejspíš to tak i j e . A l e nicméně je mi teď jasné, že to bylo zna­ mení hlubokého a radikálního nedostatku povolání, které v těch letních dnech roku 1940 tolik naplňovalo mé srdce a zaměstnávalo mou fanta­ zii. Je pravda, že jsem byl povolán k řeholnímu životu. To se ukázalo nad­ míru jasně. Ale dispozice, s nimiž jsem se teď chystal vstoupit do františ­ kánského noviciátu, byly mnohem méně dokonalé, než jsem si dokázal uvědomit. Když jsem si vybral františkány, řídil jsem se tím, co mě zjevně a naprosto legitimně přitahovalo - tato obliba mohla být docela dobře zna­ mením Boží vůle, ačkoli zas ne tak nadpřirozené, jak jsem si myslel. Vybral jsem si tento řád, protože jsem měl za to, že se mi jeho řeholi podaří plnit bez obtíží, a protože mě lákal život učitele a spisovatele, který se mi nabí­ zel, spíš než prostředí, ve kterém jsem viděl, že asi budu žít. B ů h často přijímá dispozice, které nejsou lepší než ty moje, i některé mnohem horší, a v pravý čas je přeměňuje v pravé povolání. A l e u mě to tak nebylo. Já jsem se měl nechat vést cestou, kterou jsem nechápal, měl jsem jít stezkou, kterou jsem si zdaleka nevybral. Bůh ne­ chtěl moje přirozené sklony, fantazie a volby, dokud se zcela neodloučí od starých kolejí, starých zvyklostí, a nezaměří jen na něho, a to jeho působe­ ním. M o j e přirozená volba, můj vlastní vkus ve výběru životního stylu, byly naprosto nespolehlivé. M o j e sobectví se hlásilo i tady a chtělo si přivlastnit celé povolání, vybavit budoucnost různými přirozenými příjemnostmi a způsoby uspokojení, které by jen posílily a pojistily moje ego proti obtí­ žím a starostem života ve světě. M i m o t o jsem téměř v ý l u č n ě spoléhal na své vlastní síly a na své ctnosti jako bych nějaké měl! - jak se stát dobrým řeholníkem a jak plnit své kláš­ terní povinnosti. To Bůh nechce. N e c h c e po nás, abychom opouštěli svět s tím, že mu prokazujeme laskavost. Bůh povolává lidi - nejen řeholníky, ale všechny křesťany - aby byli „solí země". A chuť soli, říká svatý Augustin, to je nadpřirozený život. Ztrá­ címe chuť, když přestáváme spoléhat jedině na Boha a necháváme se ve svém jednání vést jen touhou po časných dobrech nebo o b a v o u , že je ztratíme: „Nestarejte se tedy a neříkejte, co budeme jíst, co budeme pít a co si oblečeme? Po takových v ě c e c h se shánějí pohané. Vždyť váš O t e c ví, že to všechno potřebujete." „A řekl v š e m : Chce-li někdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj denní kříž a následuje m ě . Neboť kdo c h c e

232

Část

III.

svůj život zachránit, ztratí jej, ale ten, kdo ztratí svůj život kvůli mě, za­ chrání si jej." Je jedno, do jakého řádu člověk vstoupí. M á l o záleží, jestli jeho řehole je sama o sobě snadná nebo přísná. Má-li jeho povolání být skutečně plodné, m u š í h o něco stát a musí to být skutečná oběť. Musí to být kříž, pravé odřek­ nutí přirozeného dobra, třeba i nejvyššího přirozeného dobra. Protože jsem byl takový, jaký jsem byl, a protože jsem choval tak silnou náklonnost k hmotným v ě c e m , protože jsem byl tak ponořen sám do sebe a tak vzdálen od Boha, tolik nezávislý na něm a tolik závislý na sobě a svých imaginárních silách, bylo nutné, abych nevstupoval do kláštera s takovými pocity, jaké jsem měl k františkánům. Drsná pravda zní takto: stát se františkánem, zvlášť v tomto okamžiku dějin, pro mě neznamenalo vůbec žádnou oběť. D o k o n c e ani odřeknutí legitimních tělesných příjemností mě nestálo tolik, jak by se mohlo zdát. Vytrpěl jsem si s nimi tolik soužení a neklidu, že jsem se radoval při vy­ hlídce na pokoj, na život chráněný před žárem a sžíravou vášní díky slibu zdrženlivosti. I to tedy bylo spíš požehnání než újma - tím víc, že jsem si ve své hloupé nezkušenosti představoval, že boj proti žádostivosti je už ví­ tězně vyhraný, že moje duše je svobodná a že už se nemusím skoro ničeho obávat. N e , jediné, co jsem musel udělat, bylo jít do noviciátu a podstoupit rok nepohodlí, tak mírných, že budou téměř nepozorovatelná, a potom už při­ jdou samé krásné a snadné radosti - spousta svobody, spousta času na čte­ ní, studium a rozjímání, hojná volnost v tom, jak naložím se svými zá­ libami a touhami v záležitostech mysli a ducha. Jistě jsem vstupoval do života nejvyšších možných příjemností: vždyť i modlitba může být v jistém smyslu věc přirozeným způsobem příjemná. Především však nelze zapomenout, že svět byl ve válce, a i v této chvíli na chatě jsme sedávali večer u krbu a mluvili o zákonu o výběrové službě, který měl být brzy schválen ve Washingtonu, a uvažovali, co bude a jak se k tomu postavíme. Pro Laxe a G i b n e y e zákon představoval komplikovaný problém svě­ domí. D o k o n c e si kladli otázku, jestli je to vůbec přípustná válka: a po­ kud je, jestli je ospravedlnitelné, aby se jí zúčastnili jako v o j á c i . U mě problém nevznikal, protože já budu v klášteře a otázka se tím automa­ ticky vyřeší... M y s l í m , že je zcela evidentní, že povolání vyžaduje větší zkoušky. Bůh mě nenechal vyklouznout z bídy, v níž se nacházel svět, do úkrytu, který jsem si sám vybral. M ě l pro mě připravenou jinou cestu. M ě l několik otá­ zek, které mi chtěl ohledně mého povolání položit: otázky, na které nebudu umět odpovědět. A až budu v koncích, sám mi dá odpověď a problém bude vyřešen. Zvláštní v ě c : nechápal jsem to jako varování, ale jednou večer jsem si

Magnetická

střelka

233

četl devátou kapitolu knihy Job a užasl jsem nad několika řádky, které mi zůstaly v mysli: A Job odpověděl: Ano, já vím, že je to tak, že člověk nemůže být spra­ vedlivý ve srovnání s Bohem. Pokud s ním povede spor, nemůže mu dát odpověď, ani jednu z tisíce... Bůh je moudrého srdce a mocný silou: kdo mu kdy může odolat a zůstat v pokoji? ... Kdo otřásá zemí, že se její sloupy chvějí. Kdo přikazuje slunci a ono nevyjde, uzavírá hvězdy jako pod pe­ četí. Byl chladný letní večer. Seděl jsem u příjezdové cesty před otevřenou garáží, ze které se stala noclehárna, protože jsme tentokrát neměli auto, které by tam stálo. R i c e , Lax, Seymour a já jsme si tam nastěhovali postele, a b y c h o m spali na v z d u c h u . S knihou na klíně jsem se díval dolů na světla aut, jak se plazí silnicí z údolí vzhůru. Hleděl jsem na temnou linii lesna­ tých hor a na hvězdy, které právě vycházely na v ý c h o d n í obloze. V srdci mi zaznívala slova Vulgáty: „Qui fecit Arcturum et Oriona..." „ K d o stvořil Arktur, O r i o n , Plejády i jižní příbytky..." Ty verše v sobě měly něco hlubokého a zneklidňujícího. M ě l jsem za to, že na mě působí jako poezie, ale přitom jsem vnímal, ač nejasně, že je tu jakýsi osobní tón. Bůh k nám často mluví v Písmu přímo. Tak že zasazuje slova plná aktuální milosti, a jak je čteme, náhle v našem srdci zakořeňuje neodhalený v ý z n a m , pokud jim věnujeme pozornost a čteme je v duchu modlitby. Já jsem takovým způsobem číst neuměl, ale stejně ta slova v sobě měla temný o h e ň , který do mě začal vpalovat c e j c h . Když ke mně přijde, nevidím ho; když míjí, nechápu... Když mě náhle začne zkoušet, kdo mu odpoví? Kdo může říci: proč to děláš? V těch slovech bylo něco, co začalo ohrožovat veškerý pokoj, který jsem prožíval v minulých měsících, jakási předtucha obžaloby, která odhalí za­ pomenuté skutečnosti. Usnul jsem ve svém sladkém bezpečí. Žil jsem, jako by B ů h byl jen proti, aby mi prokazoval projevy okamžité přízně... Bůh, jehož hněvu žádný člověk nemůže vzdorovat, pod nímž se skloní ti, kdo nesou svět. Kdo jsem já, abych mu směl odpovídat a vést s ním řeč? A když mě uslyší, jak volám, neuvěřím, že slyšel můj hlas. Neboť mě náh­ lým vírem zkruší a rozmnoží mé rány třebas bez důvodu... „Třebas bez důvodu." M ů j zneklidněný duch už se začal bránit proto tomuto krutému B o h u , který přece nemůže být nespravedlivý, nemůže být krutý.

234

Část

III.

Kdybych se chtěl ospravedlnit, má vlastní ústa mě odsoudí: kdybych se jevil jako nevinný, dokáže, že jsem zlý... a rozmnoží m é rány třebas bez důvodu. Zavřel jsem knihu. Slova zasáhla hluboko. B y l o v nich v í c , než kdy do­ kážu pochopit. Ale měla zapůsobit jako varování, že něco z jejich významu brzy poznám. Rána přišla náhle. M ě l jsem jen pár týdnů do nástupu noviciátu. Už jsem dostával dopisy od novicmistra a seznamy věcí, které si s sebou mám vzít do kláštera. B y l o jich dost málo. Jediné, co mě na seznamu zaráželo, byl „jeden deštník". Ze seznamu jsem měl radost. Četl jsem si ho pořád dokola. Začínal jsem pociťovat stejně příjemné rozechvění kdesi v žaludku, jako když jsem se chystal v létě tábořit nebo měl jít do nové školy... Pak mi Bůh položil otázku. Položil mi otázku o mém povolání. B ů h mi vlastně nemusel klást žádnou otázku. Věděl o mém povolání všechno, co potřeboval. M y s l í m , že dovolil ďáblu, aby mi kladl otázky, ne proto, aby ďábel získal nějaké informace, ale abych já poznal pár věcí. Peklo má v sobě určitou pokoru, která patří k tomu nejhoršímu, co tam je. Je nesmírně vzdálená pokoře světců, což je pokoj. Falešná pokora pekla je nekonečná, žhoucí hanba nad nevyhnutelným stigmatem našich hříchů. Zatracenípociťujísvé hříchy jako kazajku nesnesitelných urážek, z níž není úniku, jako Nessovu košili, která je navždycky bude pálit a kterou ze sebe nikdy nemohou strhnout. Trpkost tohoto sebepoznání je nevyhnutelná i na zemi, dokud v nás ještě zbývá sebeláska: to pýcha totiž pociťuje ten žár hanby. Až Boží láska stráví v našich duších všechnu pýchu, všechnu sebelásku, budeme vysvobozeni od příčiny těchto muk. Teprve až ztratíme všechnu zamilovanost do sebe kvůli sobě, přestanou nám naše minulé hříchy působit utrpení a trpkou han­ bu. Neboť světci, když vzpomínají na své hříchy, nevzpomínají na ně, ale na Boží milosrdenství, a proto i minulé zlo se v nich proměňuje v přítomnou příčinou radosti a slouží Boží oslavě. Jen hrdí lidé musejí být spalování a požíráni tou hroznou pokorou pek­ la... A l e dokud jsme v tomto životě, může se i žhoucí trpkost proměnit v milost a stát příčinou radosti. V každém případě jsem se jednoho dne probudil a zjistil, že pokoj, který jsem prožíval víc než šest měsíců, je najednou pryč. Ráj, ve kterém jsem žil, zmizel. Byl jsem za jeho zdí. N e v í m , jaké ohnivé meče mi zahradily cestu k bráně, kterou jsem už nedokázal objevit. Zase jsem byl venku na mrazu, nahý a sám. A všechno se začalo postupně rozpadat, zvlášť moje povolání do řehole. Ne že bych pochyboval o své touze být františkánem, vstoupit do klášte-

Magnetická

střelka

235

ra, stát se knězem, ta touha teď, kdy jsem byl vyvržen ven do tmy této chladné samoty, zesílila ještě víc než dřív. B y l o to prakticky jediné, co mi zůstalo, jediné, co mě přikrývalo a hřálo: a přitom jak malá útěcha, protože samotná existence této touhy mě mučila kontrastem s náhlou beznadějí, která vtrhla do skrytých hlubin mého srdce. M o j e touha jít do kláštera byla jen slabá útěcha, neboť přede mnou náhle vyvstala mučivá pochybnost, nezodpověditelná otázka: M á m skutečně po­ volání? Najednou jsem si uvědomil, že nikdo z těch, s kým jsem o svém povo­ lání mluvil, ani Dan W a l s h , ani otec Edmund, nevěděli, kdo opravdu jsem. Nevěděli nic o mé minulosti. Nevěděli, jak jsem žil předtím, než jsem se vstoupil do církve. Přijali mě prostě proto, že jsem byl na první pohled přijatelný: měl jsem celkem otevřenou tvář, zdálo se, že jsem upřímný, mohl jsem vykázal běžnou dávku rozumu a dobré vůle. Ale to jistě nestačí. Stál jsem před hrozným problémem: musím jít a všechno povědět otci Edmundovi. Asi to úplně změní situaci. Když se to tak vezme, chtít vstoupit do kláštera ještě není všechno. Náklonnost ke klášteru dokonce není na řeholním povolání ani to nejdůležitější. Musíte mít správné mravní, fyzické a intelektuální předpoklady. A musíte být přijat, přijat na základě určitých věcí. Když jsem se ve světle této pochybnosti podíval sám na sebe, začalo se mi zdát, že je naprosto nemožné, aby mě kdokoli při zdravém rozumu pokládal za vhodný materiál pro kněžství. H n e d jsem se sbalil a odjel do N e w Yorku. Cesta se zdála nekonečně dlouhá: vlak se klikatil zelenými údolími. Když jsme sjížděli do D e l a w a r e směrem k Callicoonu, kde mají františkáni malý seminář, nebe se zatáhlo. Zpomalovali jsme a při silnici podél trati začaly defilovat první vesnické domky. Chlapec, který předtím plaval v řece, vy­ běhl po pěšině vysokou trávou a prchal před bouřkou, která už se chystala spadnout. M a m i n k a na něho volala z verandy jednoho domku. M a t n ě jsem si uvědomil své vlastní bezdomoví. Ve chvíli, kdy jsme projeli zatáčkou, spatřil jsem na vršku mezi stromy kamennou věž semináře. „ N i k d y v tobě nebudu žít," pomyslel jsem si. „ J e konec." Večer jsem dojel do N e w Yorku a zavolal otci Edmundovi, ale neměl na mě čas. Jel jsem tedy domů do Douglastonu. „ K d y jdeš do toho noviciátu?" zeptala se mě teta. „ M o ž n á ani nejdu," řekl jsem. Na nic se mě už dál neptali. Šel jsem k přijímání a upřímně se modlil, aby se stala Boží vůle - a stala se. A l e tehdy jsem ji zdaleka nedokázal pochopit. O t e c Edmund poslouchal, co jsem mu chtěl říci. Pověděl jsem mu o své

236

Část 111.

minulosti a o všech trampotách, co jsem kdy měl. Byl velice hodný a las­ kavý. Ale pokud jsem choval nějakou naději, že s úsměvem mávne nad mými pochybnostmi rukou, brzy jsem se zklamal. Řekl: „Víš co, Tome, nech mě, ať si to trochu promyslím a pomodlím se za to. Přijď za pár dní? A n o ? " „ Z a pár dní?!" „Přijď zítra." Čekal jsem tedy další den. M o j e mysl byla naplněná úzkostí a neklidem. Modlil jsem se: „ B o ž e , prosím, vezmi mě do kláštera. Ale ať je to, jak Ty chceš, ať se stane Tvá vůle." Teď tomu samozřejmě rozumím. Byl jsem plný d i v n ý c h , přehnaných nápadů. Chodil jsem jako ve snu. N i c jsem neviděl správně. Zato otec Edmund viděl věci dost jasně. -4(> Viděl, že jsem teprve krátkou dobu konvertita, ani ne dváftfoky v církvi. Viděl, že jsem žil neuspořádaným životem a že moje povolání v žádném případě není jisté, že mě stravují pochybnosti a neklid. Noviciát byl stejně plný. A když jsou rok co rok v noviciáte davy postulantů, je načase, aby se někdo zamyslel nad kvalitou povolání, která přicházejí. Když je jich tolik, je třeba opatrnosti, aby se s nimi nesvezli i ti méně žádoucí... Druhý den mi tedy velmi laskavě řekl, že bych měl napsat provinciálovi, že jsem si žádost rozmyslel. Neměl jsem na to co říci. M o h l jsem jen svěsit hlavu a podívat se kolem na trosky svého povolání. Nesměle jsem se zeptal na několik v ě c í ve snaze tápavě zjistit, jestli je můj případ docela beznadějný. Samozřejmě kněz nechtěl sebe ani řád k ni­ čemu zavazovat, takže jsem nedostal ani ten nejmlhavější příslib do bu­ doucna. • Z d á l o se, že není pochyb o tom, že už jsem navždy z kněžství v y l o u č e n . Slíbil jsem, že hned napíšu a že přitom vyjádřím svou neutuchající o d ­ danost Menším bratřím. „ U r č i t ě to udělej," řekl otec Edmund. „Provinciál bude rád." Scházel jsem po schodech kláštera a byl tak omráčen, že jsem nevěděl, co d á l . Napadlo mě jedině to, že půjdu naproti na Sedmou avenue do ka­ pucínského kostela u nádraží. Vešel jsem dovnitř, poklekl vzadu, a když jsem si všiml, že se zpovídá, hned jsem vstal a zaujal místo ve frontě ke zpovědnici. Poklekl jsem v příšeří, a když se okénko s klapnutím otevřelo, uviděl jsem hubeného, vousatého kněze, který vypadal trochu jako James J o y c e . Takový vous nosí všichni kapucíni v Americe. Kněz neměl náladu na žád­ né nesmysly a já jsem byl v takovém zmatku a tak nešťastný, že jsem se nedokázal pořádně vyjádřit, takže byl z mého sdělení dočista zmaten. Z j e v n ě usoudil, že si jen chci postěžovat a nějakým způsobem obejít roz-

Magnetická

střelka

237

hodnutí řádu, který mě vyhodil z noviciátu, a to nejspíš z dobrého dů­ vodu. Celá věc byla tak beznadějná, že jsem se nakonec, aniž bych chtěl, za­ čal dusit vzlyky, a už jsem nedokázal říci vůbec nic. Kněz tedy došel k ná­ zoru, že jsem jakýsi přecitlivělý, nestálý a hloupý typ, a začal mi přísně vykládat, že se do žádného kláštera nehodím, natož ke kněžství, a dal mi celkem jasně na srozuměnou, že ho zdržuju a že urážím svátost smíření tím, že si v jeho zpovědnici vylévám lítost nad sebou. Když jsem vstal od tohoto tribunálu, byl jsem naprosto zdrcen. Nedoká­ zal jsem zadržet slzy, které se mi valily mezi prsty, jak jsem si zakrýval obličej. Modlil jsem se před svatostánkem a před velkým kamenným ukři­ žovaným Kristem nad oltářem. Jediné, o č e m jsem měl jistotu, kromě svého neskonalého žalu, byl fakt, že už si nesmím myslet, že mám povolání do řehole.

KAPITOLA D R U H Á

PRAVÁ STŘELKA

Na Kostelní ulici bylo velice horko. Byla rozkopaná a prach vířil v slunci jako zlato mezi plížícími se autobusy, náklaďáky a taxíky. Po chodníku se valily davy lidí. Stál jsem u relativně chladných bílých zdí nové pošty. A v tu chvíli jsem uviděl v davu svého bratra, který měl být v Ithace. Vyšel z pošty a kráčel s jakýmsi záměrem, impulzivně. Skoro do mě vrazil. „ J é j e , " řekl. „ A h o j . Jedeš do Douglastonu? Svezu tě. M á m tu za rohem auto." „ C o tu děláš?" zeptal jsem se. Pod vstupním obloukem budovy byly plakáty rekrutující k letectvu, po­ zemnímu vojsku a námořnictvu. Jediná otázka v mé mysli byla, pro co z toho se rozhodl. „Četl jsi o tom novém plánu na letecké zálohy?" ptal se. Věděl jsem o tom. Tam ho to tedy táhlo. Byla to prakticky hotová v ě c . „Jdeš na manévrovací cvičení," řekl, „a pak ti svěří velení." „To je tak snadné?" „ N o myslím, že potřebují lidi. Samozřejmě musíš mít univerzitu." Když jsem mu sdělil, že nakonec nejdu do noviciátu, řekl: „ P o j ď do le­ tecké zálohy." „ D ě k u j i , n e c h c i , " řekl jsem. Nato se zeptal: „ C o to máš pod paží za balíček? Koupils knihy?" „Ano." Když odemkl auto, rozbalil jsem balíček a vyndal kartónovou krabici se sadou čtyř knih, vázaných v černé kůži, se zlatými písmeny. Podal jsem mu jeden svazek. Byla to elegantní kniha a voněla novotou. M ě l a zlatou ořízku a červené a zelené záložky. „ C o to je za knihy?" zeptal se John Paul. „Breviáře." Tato čtveřice knihy představovala rozhodnutí. Z n ě l o takto: když nemůžu žít v klášteře, aspoň se budu snažit žít ve světě, jako bych byl mnich v kláš­ teře. Co nejvíc se pokusím přiblížit životu, jaký mi nedovolili vést. Když nemůžu nosit hábit, aspoň vstoupím do třetího řádu a budu učit na nějaké katolické univerzitě, kde budu pod jednou střechou s Nejsvětější Svátostí. Už nepřipadalo v úvahu žít jako ostatní lidé ve světě. Už se nedalo

Pravá

střelka

239

uzavírat kompromisy s životem, který se mi na každém kroku snažil při­ míchat jed. Musel jsem se k těmto v ě c e m otočit zády. Bůh mě nepustil do kláštera: to byla jeho v ě c . Dal mi také povolání, abych žil takovým životem, jaký se vede v klášteře. Když nebudu smět být řeholníkem a knězem - je to Boží v ě c . On však pořád chtěl, abych žil trochu jako kněz a řeholník. N ě c o v tom smyslu jsem řekl i otci Edmundovi a on souhlasil. Ale o breviáři jsem mu neřekl. Ani mě to nenapadlo. Jen jsem řekl: „ B u d u se snažit žít jako řeholník." Pokládal to za dobrou v ě c . Když budu učit a žít na univerzitě, bude to v pořádku, bude to dobře. A byl rád, že chci vstoupit do třetího řádu, ačkoli tomu zřejmě nepřikládal velkou důležitost. Já jsem popravdě nevěděl dost přesně, co třetí řád v moderní A m e r i c e může obnášet. Ale podle františkánských terciářů ve středověku a jejich velkých světců jsem si nejasně uvědomoval, že v třetím řádu jsou, nebo by aspoň měly být, velké možnosti posvěcení. Doufal jsem, že by se nakonec mohlo přece jen ukázat, že pro jeho členy znamená o něco víc než společnost k získání odpustků. Ostatně ani proti odpustkům jsem nic neměl, ani proti žádnému jinému duchovnímu dobru, které bylo dosažitelné spolu se šňůrou a škapulířem. A l e mělo trvat ještě hodně dlouho, než jsem k nim dospěl, a mezitím jsem neváhal začít utvářet nový život, jak jsem si myslel, že jej Bůh pro mě c h c e . B y l o to konání obtížné a nejisté. Z n o v u jsem začínal dlouhý, namáhavý výstup, sám, a jakoby z velké hloubky. Pokud jsem si kdy myslel, že jsem imunní vůči vášni a že už nemusím bojovat o svobodu, o této iluzi už nemohla být ani řeč. Jakoby každý krok byl obtížen nesnesitelným závažím žádostí, které mě téměř drtily monotón­ ností svých hrozeb, z n á m ý m , vtíravým, všudypřítomným z n e c h u c e n í m . Neměl jsem žádné vznešené teorie o povolání rozjímavého laika. Ostatně jsem už ani to, o co jsem se pokoušel, nenazýval důstojným slovem po­ volání. Věděl jsem jen tolik, že potřebuju milost a že potřebuju modlitbu, že jsem bez Boha bezmocný, že pro to, abych mu byl nablízku, chci udělat cokoli, co se dá. Už jsem se nemohl abstraktně domnívat, že jsem v jistém „životním stadiu", které má určité technické souvztažnosti k jiným „životním stadiím". Teď už mě zaměstnával jedině bezprostřední praktický problém, jak vylézt do svahu své hory s tím hrozným nákladem na ramenou, krok za krokem, s úpěnlivou prosbou k B o h u , aby mě nesl, aby mě uchránil od nepřátel a od těch, kdo mě chtějí zničit. A n i jsem nepřemýšlel o tom, že breviář, kanonické oficium, je ta nejm o c n ě j š í a nejúčinnější modlitba, jakou jsem si mohl vybrat, protože to je modlitba církve a soustřeďuje v sobě veškerou sílu její účinnosti. Jejím stře­ dem je nekonečně mocná mešní oběť - klenot, k němuž ostatní liturgie

240

Část

III.

utváří pozadí, duše a život celé liturgie a všech svátostných obřadů. To mi tenkrát ještě unikalo, ačkoli jsem to tušil, alespoň nejasně. Věděl jsem, že se nutně musím modlit breviář, a to každý d e n . Ty knihy jsem si koupil toho dne u Benzingera, a byl to jeden z nejlepších počinů v mém životě. Podnět k tomu, abych to udělal, byl velká milost. Jen málo v ě c í v mých vzpomínkách mi působí větší radost. Poprvé jsem začal s modlitbou oficia na svátek faráře arského, svatého Jana Vianneye. Byl jsem ve vlaku cestou do O l e a n u - do O l e a n u , protože chata byla v té době to nejbezpečnější místo, jaké mě napadlo, a protože nejlepší vyhlídku na práci jsem měl nejspíš v St. Bonaventure. Jakmile vlak vyjel a začal stoupat do kopců směrem k Suffern, otevřel jsem knihu a pustil se rovnou do matutina ze společného formuláře o vy­ znavači, který není biskup. „Venite exultemus Domino, jubilemus Deo salutari nostro..." B y l to ra­ dostný prožitek, ačkoli jeho jásavost se ztlumila a vytrácela m ý m váháním a vnější nejistotou, jak vyváznout ze změti rubrik. Předně jsem nebyl dost obeznalý, abych hledal obecné rubriky na začátku Pars hiemalis, a když jsem je nakonec našel, obsahovaly příliš mnoho informací petitem a ob­ skurní kanonickou latinou, takže jsem z nich moc nevyrozuměl. Vlak pomalu šplhal do svahů Catskills a já jsem celkem suverénně po­ stupoval od žalmu k žalmu. Když jsem dospěl k Čtením v druhých nokturn á c h , bylo mi už jasné, čí svátek to slavím. Modlitba breviáře v erijském vlaku cestou vzhůru Delawarským údolím se měla v budoucím roce stát běžnou skutečností. Samozřejmě jsem brzy přišel na známou zvyklost, že se matutinum a ranní chvály anticipují v před­ večer. Cestou z N e w Yorku do O l e a n u jsem se tedy obvykle modlil malé hodinky asi v deset ráno, když vlak projel Port Jervisem a rozjížděl se do strmých zalesněných kopců, lemujících řeku po obou stranách. Kdykoli jsem vzhlédl od knihy, viděl jsem slunce, zářící na stromy a vlhké skály, třpytící se na hladině mělké řeky, pohrávající si v listoví lesa podél trati. A to všechno se velice podobalo tomu, o č e m mi zpívala kniha breviáře, a všechno pozvedalo mé srdce k B o h u . Pramenům dáváš stékat v potoky, které plynou mezi horami... Podél nich hnízdí nebeské ptactvo, ve větvích švitoří svou píseň. Ze svých komor zavlažuješ hory, země se sytí plody tvého díla... Sytí se Hospodinovo stro­ moví, libanonské cedry, které zasadil. Tam si ptáci stavějí hnízda, jedle jsou domovem čápům. Vysoké hory kozorožcům, jezevcům jsou útulkem ská­ ly... Všichni čekají od tebe, že jim dáš obživu v pravý čas. Ty jim dáváš, a oni sbírají, otvíráš ruku, a sytí se dobrými dary... Když sešleš svého du­ cha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země) 1

Pozn. překl.: Z Žalmu 104 v překladu Václava Bognera,

Žalmy,

Praha: Zvon 1996.

Pravá

střelka

241

Ano, a ze skrytých hlubin svého bytí začal Bůh v těch dnech plnit mou duši milostí, která tryskala z hloubi mého nitra, neznámo jak a odkud. A l e po tolika měsících jsem byl schopen si uvědomit, č í m to je, ten pokoj a síla, které ve mně rostly ustavičným ponořováním do tohoto úžasného, neko­ nečného cyklu modlitby, stále obnovující svou vitalitu, svou nevyčerpatel­ nou, sladkou energii, hodinu od hodiny, období za obdobím, v neustále se vracejícím kruhu. A já, vtahován do této atmosféry, do hlubiny, rozsáhlého, univerzálního pohybu této vitalizující modlitby, což je Kristus modlící se v lidech ke svému O t c i , jsem už nemohl odolávat a musel konečně žít a vědět, že jsem živý. A moje srdce nemohlo jinak než ve mně volat: „ C h c i zpívat Hospodinu, pokud žiji, opěvovat chci svého Boha, dokud budu. Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v H o s p o d i n u . " 2 A opravdu on svým božským Slovem posílal svého D u c h a a poutal mě k sobě svým D u c h e m , který vycházel ze slova, které ve mně promlouvalo. Míjely měsíce a já jsem si to postupně uvědomoval. Pak, když jsem skončil malé hodinky a zavřel breviář na konci nóny po recitaci Sacrosancte, zahlédl jsem na okamžik seminář v C a l l i c o o n u , jak se mihl na vzdáleném kopci, na konci dlouhé linie řeky, a už jsem necítil takovou bolest a žal nad tím, že nejsem v klášteře. Ale předbíhám. V těch dnech na sklonku léta 1940 to ještě tak nebylo. Breviář se učil těžko, každý krok znamenal námahu a zmatek, ani nemluvě o o m y l e c h a nejistotách, do nichž jsem se dostával. A l e otec Ireneus mi pomohl se do něj dostat, poučil mě, jak kombinovat části o různých svát­ c í c h , jak se modlit první nešpory vlastních svátků, i ostatní v ě c i , které si člověk musí vyhledávat. M i m o něj jsem ovšem o breviáři s žádným knězem nemluvil. M l č e l jsem o něm, zčásti z obavy, že by se mi někdo mohl po­ smívat, jaký jsem excentrik, nebo že by mi někdo knihy pod nějakou zá­ minkou vzal. Bylo by samozřejmě lepší, kdybych se nechal vést duchovním rádcem, ale tenkrát jsem pro takové věci neměl pochopení. Mezitím jsem si oblékl sváteční modré šaty a odjel stopem do St. Bonaventure za otcem Thomasem Plassmanem, který byl rektorem koleje a vzo­ rem benevolence. Laskavě a střízlivě vyslechl mé odpovědi na jeho otázky. S jeho impozantní poziturou ho byla plná židle. Skrz brýle na mě pohlížel jeho veliký, laskavý obličej, rámovaný pontifikálními liniemi a nastavený na úsměv, natolik otcovský, že by objal arcidiecézi. Z otce Thomase by mohl být nádherný prelát. I všichni studenti a séminariste v St. Bonaventure pociťovali velký úžas nad jeho vzdělaností a zbožností. V O l e a n u byla jeho pověst ještě slavnější. Jednou mi kdosi pošeptal, že otec Thomas je třetí nejvzdělanější muž v Americe. Nezjistil jsem, kdo byli ti dva před ním, ani jak se dá určit, kdo je nejvzdělanější, ba ani co to přesně znamená. 2

Pozn. překl.: Ž 104,33-34, tamtéž.

242

Část

III.

A l e v každém případě mě vzal do St. Bonaventure na výuku angličtiny, neboť shodou okolností O t e c Valentin Long, který psal knihy a učil litera­ turu v druhém ročníku, byl převeden do koleje Nejsvětějšího Jména ve Washingtonu. Druhý týden v září jsem se stěhoval s kufrem knih, psacím strojem a sta­ rým gramofonem, který jsem si koupil ještě v O a k h a m u , do maličkého po­ koje, který mi přidělili v druhém patře velké budovy z červených cihel, dormitoria a kláštera zároveň. Z okna jsem měl výhled za kapli do zahrady, do polí a do lesů. Za skleníky byla malá astronomická observatoř a v dálce se dalo podle řady stromů na konci pastviny usoudit, kde je řeka. A dál za tím vším byly vysoké lesnaté kopce. M ů j pohled se nesl vzhůru Pětimílov ý m údolím přes farmy až k Martinnyho skalám. Často jsem tam pohledem zabloudil a spočinul na té pokojné scenérii. Tato krajina se spojuje s mými modlitbami, neboť jsem se často modlíval s pohledem z okna v e n . I v noci přitahovalo můj pohled zářící světélko vzdáleného statku v Pětimílovém údolí, jediné, co bylo vidět v černočerné tmě, když jsem klečel na podlaze a modlil se poslední modlitbu k Panně M a r i i . Jak míjely měsíce, začal jsem z těch kopců čerpat poezii. Ale pokoj nepatřil k nejtišším. Byl přímo v rohu u schodů a kdykoli ně­ kdo z našeho patra měl dole telefon, zprostředkovatel vyběhl po schodech, nahlédl do chodby přímo u mých dveří a hulákal rozléhající se chodbou. C e l é dny jsem slýchal hýkání těch hlasů: „ H e j , Cassidy! H e j , Cassidy!" A l e nevadilo mi to. Stejně jsem v tom pokoji udělal během jediného roku dva­ krát tolik práce co za celý život. Překvapovalo mě, jak rychle tady pod střechou spolu s františkány můj život zapadl do struktury plodné a příjemné organizovanosti, v tomto domě zasvěceném B o h u . O d p o v ě ď samozřejmě tkvěla v tom, že B ů h , který se mnou přebýval pod jednou střechou, ukrytý ve své Svátosti, srdce tohoto d o m u , do něj vléval svůj život ze svatostánku v kapli. Také oficium, které jsem se denně modlil, byla odpověď. A mimoto tu byla skutečnost mé od­ loučenosti. Tou dobou se mi podařilo osvobodit se od všech návyků a všeho přepy­ c h u , který lidé ve světě považují za potřebný ke svému pohodlí a povy­ ražení. V ústech jsem měl konečně čisto od žluté a vysušující nikotinové soli, oči se opláchly od šedého kalu filmů, takže moje vnímání i vidění teď byly jasné. A zahodil jsem knihy, které mi znečišťovaly srdce. I mé uši se očistily od divokého a dravého hluku a naplnily se pokojem - snad jen s výjimkou toho hulákání „ H e j , Cassidy", které zas až tolik nevadilo. Především se ale dala do pořádku moje vůle, duše se vyrovnala sama se sebou a s B o h e m , ač ne bez boje. N ě c o to stálo, ale byla to cena, kterou jsem musel zaplatit, abych neztratil život. Nebyla jiná alternativa než trpě­ livě počkat a nechat se drtit mezi mlýnskými kameny dvojího rozporného zákona ve mně. A v ů b e c jsem přitom neměl dojem, že by to bylo nějaké

Pravá

střelka

243

mučednictví, záslužné a příjemné B o h u : pořád mě úporně zaměstnávala drsná, čirá obtíž tohoto počínání a zdrcující pokoření, které mě provázelo celou d o b u . Peccatum meum contra me est semper? Ale přes to všechno ve mně byla pevná jistota svobody, mravní přesvěd­ č e n í o milosti, o spojení s B o h e m , které přinášelo pokoj, a ten nemohla narušit ani zastínit žádná nutnost boje v plné zbroji. A tento pokoj byl o d ­ měna. M ě l cenu všeho na světě. A každý den mě přiváděl ke Kristovu oltáři, k mému dennímu Chlebu, k té nekonečně svaté, mocné a tajemné plnosti, která očišťovala a posilovala mou churavou bytost od základu a svým neko­ nečným životem obnovovala chatrné a strhané nervstvo m ý c h mravů. Psal jsem knihu - nebylo to nic zvláštního - a musel jsem se připravovat na hodiny. A právě ta příprava mi přinášela nejvíc dobra, uspokojení a o d ­ měny. M ě l jsem tři velké skupiny druhého ročníku, celkem devadesát stu­ dentů, a měl jsem je během jediného roku provést anglickou literaturou od Beowulfa po novoromantismus. M n o z í z nich ani neuměli pořádně psát. A l e tím jsem se příliš netrápil a nedal si narušit radost z Petra Oráče, Povídky jeptiščina kněze a Pana Gawaina a Zeleného rytíře: octl jsem se zpátky v atmosféře, která mě vzrušovala už v dětství - vážný, prostý a humorný středověk, ne ten Tennysonův s loutnou a skřítky a kafrovými kuličkami, ale skutečný středověk, od dvanáctého po čtrnácté století, svěží a prostinký, hutný jako chleba a víno, drsný jako větrné mlýny a volské povozy: věk cisterciáckých klášterů a prvních františkánů. Ve vší nevinnosti jsem stál a vykládal o těchto v ě c e c h v posluchárnách plných fotbalových hráčů s dlouhými, nevyslovitelnými jmény. Když viděli, že mě můj předmět baví, tolerovali jej, ba dokonce se bez velkých řečí i trochu připravovali. Byly to podivně namixované třídy. Nejlepší mezi nimi byli fotbalisté a séminariste. Fotbalisté tu většinou byli na stipendium, měli málo peněz a večer se většinou drželi doma. Jako skupina byli bodří, v dobré náladě a pilní stejně jako séminariste. Také se nejvíc ozývali. Rádi se vyjadřovali o knihách, když jsem je vyprovokoval k debatě. S oblibou se pouštěli do tvrdých, upřímných a někdy sarkastických poznámek o jednání postav. Někteří z nich byli pevní a zbožní katolíci s duší plnou víry, prostoty, poctivosti a přesvědčení, ale bez agresivity a netrpělivosti, které vznikají z předsudku. Na Columbii byla móda pohrdat fotbalisty jako neinteligenty a ani já je nepokládám jako skupinu za žádné génie. A l e ti na St. B o n a mě poučili o lidech víc, než já jsem je poučil o knihách. N a u č i l jsem se úctě a lásce k těmto drsným, poctivým, bodrým a trpělivým chlapům, kteří se tolik natrénovali a museli snést tolik modřin a kleteb kvůli pobavení absol­ ventů a reprezentaci školy. Kdoví, co se s nimi se všemi stalo: kolik jich postříleli v Africe a na 3

Pozn. překl.: Můj hřích je stále přede mnou.

244

Část

III.

Filipínách? Co se stalo s černovlasým usměvavým Mastrigiacomem, který mi svěřil všechny své ambice, že založí kapelu, nebo s vytáhlým, kočičím rošťákem C h a p m a n e m , kterého jsem jednou večer po t a n c o v a č c e viděl žvýkat celý kus šunky? A jak dopadl veliký tichý Ir Q u i n n či W o o d y M c C a r t h y se svým dlouhým bulvovitým nosem a obočím jako otazníky a se salvami drsného humoru? Pak tam byl Red Hagerman, nekatolík, který vypadal jako jeden z těch obrovitých, veselých, svalnatých fotbalistů, uctí­ v a n ý c h ve dvacátých letech. Ke konci roku odešel a oženil se. Další, komu se říkalo „ R e d " , byl Red M c D o n a l d , jeden z nejlepších studentů ve třídě a také z nejlepších lidí v ů b e c : vážný mladý Ir s otevřenou tváří, upřímný a pilný. Pak tam byl mohutný Polák s kulatým obličejem, jehož jméno jsem zapomněl. Když se na konci školního roku zapíjel druhý ročník, chytil za ocas krávu a ona ho vláčela po celé pastvině. Nejchytřejší studenti byli séminariste a ti, kdo se chystali do semináře vstoupit. Také byli nejklidnější. Byli spíše uzavření a odevzdávali úhledné stránky, o nichž jste mohli mít celkem jistotu, že je to jejich vlastní práce. Ted už jsou z nich asi kněží. Zbytek třídy byla směsice různých typů, nerudové, dříči bez peněz, jiní zas boháči, hlupáci a milovníci piva. Někteří rádi hráli na bicí a uměli to. Jiní na ně hráli, a neuměli. Někteří tancovali dobře a hodně. J i n í c h o d i l i jen tak do města a hráli na automatech až do poslední minuty před půlnocí, kdy se vraceli na kolej v panickém chvatu, aby to stihli do limitu. Jeden z nich, J o e Nastri, měl za to, že je komunista. Pochybuju, že měl přesnou představu o tom, co je to komunis­ ta. Jednou usnul při v y u č o v á n í a jeden z fotbalistů ho zčerstva probral. O všech dohromady se vůbec nedá říci, že by se nějak lišili od studentů, které jsem poznal na jiných školách. S několika výjimkami asi ani nebyli svatější. Pili stejně jako jiní, ale víc kolem toho nadělali. M ě l i méně peněz na útratu a nevýhodu, že se museli vracet na kolej v určitou dobu. Dvakrát týdně vstávali na mši, což pro většinu z nich představovalo obtíž. Jen málo­ kdo chodil na mši a ke svatému přijímání denně - kromě seminaristů. Většina z nich se s přesvědčením držela katolické víry s věrností, která byla pevná a nezdůvodněná. Dalo se těžko rozlišit, nakolik tato loajalita pochází z vědomé víry a nakolik se zakládá na jejich třídním a společen­ ském prostředí: ale všichni měli celkem jasno, že jsou katolíci. Nedalo se o nich říci, že by jako celek žili mimo běžný standard, který se od křesťana o č e k á v a l . Někteří z těch nejchytřejších mě často zaskočili tvrzením, které prokazovalo, že pod povrch katolicismu nepronikli a že nedoceňují kato­ lického ducha... Jeden například tvrdil, že ctnost pokory je nesmysl a že vysává člověku veškerou vitalitu a iniciativu. Jiný měl za to, že něco tako­ vého jako dábli vůbec neexistuje... Všichni byli naprosto vážně přesvědčeni, že moderní svět je nejvyšší bod, kterého člověk ve svém vývoji dosáhl a že tato naše civilizace uspo-

Pravá

střelka

245

kojuje téměř ve všem. Zajímalo by mě, jestli události roku 1943 a násle­ dující dva roky na jejich názorech něco změnily. Tu zimu, kdy jsem mluvil o Anglii Langlanda a Chaucera, Shakespeara a Webstera, se vojenská mašinérie totalitního Německa obrátila proti to­ muto ostrovu, aby jej pohltila. Každé ráno, když jsem mezi v y u č o v á n í m nahlédl v knihovně do New York Times, dočetl jsem se v titulcích o městech rozdrásaných bombami. N o c co noc vybuchovala obrovitá temná masa Londýna v ohniscích plamenů, které její domy proměňovaly v prázdné krá­ tery a likvidovaly míle a míle chatrčí. Za kořist padlo starobylé City kolem St. Paul's a ani Westminster, Bloomsbury, C a m d e n T o w n , Mayfair, B a y s w a ter a Paddington nezůstaly bez hlubokých jizev. Coventry bylo srovnáno se zemí. Bristol, Birmingham, Sheffield a Newcastle se staly terčem náletů a celá země se plnila krví a d ý m e m . ' Hluk tohoto hrozného trestu, plodu moderní civilizace, pronikl k sluchu jen málokterých na St. Bonaventure. Františkáni chápali dost z toho, co se děje, ale pokud vůbec o té věci mluvili, většinou se utápěli v bezbřehých politických debatách. A studenty víc zajímalo kino, pivo a nenápadné dí­ venky, které běhaly po O l e a n u v ponožkách, ačkoli na zemi ležel sníh. Nejspíš to bylo v listopadu, kdy jsme se všichni seřadili, studenti i světští profesoři, v aule De la Roche a nechali se zapsat k odvodu. Celý proces probíhal ve velkém klidu, jakoby bez významu. Místnost ani nebyla plná. Vyhnuli jste se i nudě čekání. Nadiktoval jsem jméno, adresu a další nacionále a dostal bílou kartičku. Skončilo to velmi rychle. Válka se o nic víc nepřiblížila. A přesto mi tato událost připomněla, že ten příjemný, bezpečný a stabilní život nebude trvat navždycky. Naopak právě teď, kdy jsem začal prožívat bezpečí, mi možná zase bude odňat a já budu vržen zpátky doprostřed násilí, nejistoty, hrubosti a souhry hněvu, nenávisti a veškeré vášně víc než kdykoli předtím. To bude mzda za m ý c h pětadvacet let: tuto válku jsem si zasloužil, já i svět. Vůbec jsem si nemohl stěžovat, že jsem do ní vtažen.

II. Pokud jsme všichni byli vtahováni do víru boje, dělo se to pomalu a po­ stupně. Překvapilo mě, když se můj bratr octl zpátky na poklidné půdě míru - relativního míru. Jednoho deštivého večera na podzim se objevil v O l e a n u ve zbrusu novém sportovním B u i c k u , s dlouhou kapotou a pod­ vozkem nízko u silnice, stavěným k nákladné a tiché rychlosti. Ten zázrak byl samý reflektor a pokud jde o mého bratra, neměl na sobě uniformu. „ C o letectvo?" zeptal jsem se. Ukázalo se, že u letecké zálohy nedávají frčky tak snadno, jak předpo­ kládal, a mimoto měl nějakou názorovou různici se svými veliteli, takže na

246

Část

III.

konci manévrů v Západní Indii a po jakési zkoušce se můj bratr a letecká záloha k oboustrannému uspokojení dohodli, že vzájemné styky ukončí. Ne že by mi to bylo líto. „ C o budeš dělat teď, čekat na odvod?" „Asi." „A do té doby?" „ M o ž n á pojedu do Mexika," řekl. „ C h c i si vyfotografovat mayské chrá­ my." A skutečně tam odjel, když se trochu ochladilo: do Yucatanu hledat ja­ kési město ztracené v džungli a přivézt si haldu snímků všelijakých zlověst­ ných kamenů, prosycených krví, kterou zapomenuté generace Indiánů kdysi dávno prolévaly jako oběť ďáblům. Ani v Mexiku a Yucatanu se nezbavil svého neklidu. M e z i těmi modrými sopkami přišel k ještě většímu. Do St. Bonaventure se sníh dostavil brzy a já jsem se modlíval malé hodinky breviáře v hlubokých neprošlapaných závějích na kraji lesa blízko řeky. Nevstoupila tam ani noha a nikdo mě v tom tichu nerušil, pod stromy, které mi nad hlavou utvářely nehlučný přírodníchrám mezi mnou a nebem. Za jasných dnů tam bylo krásně, i když mi mráz zalézal za nehty, jak jsem držel breviář. M o h l jsem i vzhlédnout od knihy a recitovat zpaměti ty části, které už jsem znal, a přitom se dívat na jiskřící zasněžené kopce, bílé a zla­ té, osázené holými lesy, jasně vystupujícími proti oslnivě modré obloze. A c h , Ameriko, jak jsem si zamiloval tvou krajinu! J a k é míle ticha v tobě Bůh utvořil k rozjímání! Kdyby jen lidé věděli, k čemu jsou ty hory a lesy! Přišel nový rok 1941. Ten leden jsem měl šestadvacáté narozeniny a vstou­ pil do svého sedmadvacátého roku, toho nejvýznamnějšího. H n e d v únoru, snad i dříve, mě napadlo, že bych mohl ve Svatém týdnu a o Velikonocích vykonat exercicie v nějakém klášteře. Kde by to mělo být? První místo, které mi přišlo na mysli, bylo to trapistické opatství v Kentucky, o kterém mi vyprávěl Dan W a l s h . Jakmile jsem na ně připadl, bylo mi jasné, že je to jediná možnost. Přesně tam jsem potřeboval. V posledních měsících se ve mně něco otevřelo, co si žádalo, nutně potřebovalo aspoň týden toho mlčení, té přísnosti, modlitby s ostatními mnichy v jejich chladném chóru. A moje srdce se rozšířilo očekáváním a nadějí. Mezitím jsem najednou, jednoho dne ke konci postu, začal psát básně. N e d o v e d u určit přesnou příčinu, proč se mi v hlavě začaly ze všech stran sbíhat myšlenky. Četl jsem předtím španělského básníka Lorcu, s jehož bás­ něním jsem se velice ztotožňoval: ale to samo o sobě nemohlo vyvolat ty verše, které jsem teď začal psát. V prvních postních týdnech půst, který jsem si naordinoval - sice nebyl nic zvláštního, ale aspoň se srovnával se standardem, jaký církev požaduje od běžného křesťana, a nesnažil jsem se uniknout jeho závazkům s nějakou úlevou, na niž nemám právo - místo aby mi zaplňoval mysl, osvobozoval ji a uvolňoval jazyk. Někdy jsem napsal jednu báseň denně několik d n í z a sebou. Ne všechny

Pravá

střelka

247

byly dobré, ale některé byly lepší než ty, co jsem psal dříve. Nakonec zůstalo asi půl tuctu takových, které jsem nezavrhl docela. Poslal jsem mnohé z nich do různých časopisů a konečně se dočkal radosti, že mi jich pár otiskli. Ke konci března jsem napsal trapistům do Gethsemani, jestli bych mohl přijet ve Svatém týdnu na exercicie. Sotva jsem od nich dostal odpověď, že mě rádi přijmou, už tu byl jiný dopis. Byl od odvodní komise a sděloval, že jsem na řadě k nástupu do armády. Překvapilo mě to. Na odvody jsem už zapomněl, nebo spíš jsem si spo­ čítal, že by tahle v ě c mohla počkat až po Velikonocích. N i c m é n ě jsem měl svůj postoj k v á l c e promyšlený a věděl jsem, co ve svědomí dělat. O d p o ­ vědi v dotazníku jsem vyplnil s pokojným srdcem a nečekal jsem, že můj případ nějak zásadně rozhodnou. Uplynulo osm let od doby, kdy jsme stáli pod transparentem v tělocvičně na Columbia, Rudí tam vykřikovali a dupali na pódium a my jsme hlasitě odpřisáhli, že nikdy v žádné válce bojovat nebudeme. Teď se Amerika do­ stala do pozice, kdy měla vstoupit do války jako spojenec zemí, které na­ padli nacisté, a nacisté měli za spojence komunistické Rusko. Za těch osm let jsem si však vypěstoval jakési svědomí. Pokud jsem před­ tím protestoval proti v á l c e , bylo to ponejvíce na základě emocí. M ů j teh­ dejší bezpodmínečný odpor byl v nejednom směru pošetilý. Na druhé straně jsem se vyvaroval té chyby, že bych upadal z jednoho citového extrému do druhého. Tentokrát jsem vnímal, nakolik jsem byl schopen, že si m á m ujas­ nit svůj postoj jako mravní povinnost. Ř e č e n o méně abstraktně a prkenně: Bůh po mně žádal, skrze světlo a milost, které mi dal, abych vyjádřil, kde stojím ve vztahu k vládním aktům, armádám a státům světa, který přemohly křeče jeho vlastní slepé zloby. Nežádal po mně, abych posuzoval národy světa nebo objasňoval mravní a politické motivy v pozadí jejich činů. Nechtěl, abych učinil nějaké zá­ sadní rozhodnutí, jak je to s nevinností či vinou těch, kdo se zapojili do války. Žádal po mně volbu, která by znamenala skutek lásky k jeho Pravdě, dobrotě, milosrdenství, evangeliu, jako jednotlivec, jako člen jeho mystic­ kého Těla. Chtěl, abych podle svého nejlepšího přesvědčení udělal, co by podle mě asi udělal Kristus. A b y byla válka spravedlivá, musí to být obranná válka. Útočná válka není spravedlivá. Když Amerika vstoupí do války v této chvíli, bude to útočná válka? Kdybyste v tom chtěli mít jasno, mohli jste na to téma vy­ myslet nějaký důkaz. Ale já osobně jsem tento případ nepovažoval za nic jiného než legitimní sebeobranu. Do jaké míry legitimní? K takové odpovědi bych musel být morálním teologem, diplomatem, historikem, politikem a nejspíš i jasnovidcem. A stejně bych se nedobral dál než k pravděpo­ dobné odpovědi. Ale jelikož už tu byl tak silný pravděpodobný důkaz, že stojíme v sebeobraně, měl jsem otázku pro sebe vyřešenou. Spíše jsem pochyboval, jestli je to věc opravdu nutná. Skutečně musíme

248

Část

III.

do války? Tuto otázku si kladlo hodně lidí a i mezi některými františkány v St. Bonaventure se vedly dost bouřlivé debaty. Jak se mi zdálo, žádný jednotlivec na ni nedokázal soukromě odpovědět a situace začínala být dost vážná, takže ji bylo třeba přenechat k vyřešení vládě. Lidé ve W a s h i n g ­ tonu patrně vědí lip než my, co se děje, a pokud v tak nejasné a nebezpečné situaci mají za to, že je nutné vést válku - co s tím naděláme? Když nás povolají do armády, nemohu absolutně odmítat jít. Poslední a nejzásadnější pochybnost o v á l c e se týkala morálnosti pro­ středků používaných v boji: otevřené bombardování měst, vraždění civi­ listů ve v e l k é m . . . Já sám jsem u sebe o nemorálnosti metod používaných v m o d e r n í v á l c e měl pramálo pochybností. Sebeobrana je dobrá věc a nutná válka je dovolena: ale metody, které poklesají na úroveň masového barbar­ ství, a bezohledné, nerozlišované vraždění neválčících, prakticky bezbran­ ných, se těžko dají vidět jako něco jiného než smrtelné hříchy. To byla nejtěžšívěc k vyřešení. Naštěstí formulace odvodového zákona zněla tak, že jsem o něm nemu­ sel rozhodovat. B y l o tu totiž opatření pro ty, kdo měli ochotu pomoci zemi, aniž by museli zabíjet. Sice nevím, co by tato opatření obnášela v praxi, ale na papíře vypadala hezky a bylo to něco, čeho jsem mohl využít. Vyplnil jsem tedy ty papíry spolu se žádostí, aby mě považovali za nebo­ jujícího a nesouhlasícího: tedy takového, který ochotně nastoupí a bude sloužit ve zdravotnickém sboru jako saniťák nebo ošetřovatel v nemocnici či cokoli podobného, hlavně když nebudu muset házet bomby na nekrytá města a střílet na druhé. Kristus konec konců řekl: „Cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratří, pro mě jste udělali." V í m , že církev nemá v úmyslu tento výrok aplikovat přímo na válku - válka se považuje za bolestný, ale nutný sociální chirurgický zákrok, kdy zabijete nepřítele ne z nenávisti, ale kvůli obec­ nému dobru. V teorii to zní pěkně. A l e zdálo se mi, že když vláda zjevně nabízí příležitost těm, kdo chtějí sloužit v armádě a přitom nezabíjet, dalo by se této věci vyhnout a vybrat si podle mě mnohem správnější možnost. N a k o n e c bych třeba mohl i změnit zlou situaci ve zdroj dobra. Ve zdra­ votnickém sboru - kdyby mě tam zařadili - bych nebyl ušetřen žádného nebezpečí, kterému jsou vystaveni ostatní muži, a přitom bych jim mohl pomáhat, konat skutky milosrdenství a přemáhat zlo dobrem. M o h l bych prokvasit masu lidské bídy Kristovou láskou a jeho milosrdenstvím a trpkost, ošklivost a špína války by se mohly změnit v příležitost k mému vlastnímu posvěcení a k dobru druhých. Když se odloží stranou prakticky neřešitelná otázka spolupráce, která by se mohla vynořit, zdálo se mi, že tak by jednal sám Kristus a že c h c e , abych tak jednal i já. Sepsal jsem všechny svoje argumenty a k p o u č e n í o d v o d o v é komise jsem připojil citát ze svatého Tomáše. Nechal jsem si ten spis potvrdit u notáře,

Pravá

střelka

249

zapečetil jej, vložil do obálky a hodil do otevřené tlamy schránky na oleanské poště. Když jsem to vykonal, vyšel jsem na zasněženou ulici a v srdci se mi usídlil nevýslovný pocit pokoje. Byl chladný podvečer. Zmrzlé kupy sněhu ležely při zametených chod­ nících, v příkopech, před jednoposchodbvou budovou na State Street. Tu projel kolem B o b O ' B r i e n , oleanský instalatér, který bydlel v Alleghany a který, když se nahoře v chatě něco pokazilo, přijel nám to spravit. Zastavil a svezl m ě . Byl to velký, žoviální muž a otec rodiny. M ě l bílé vlasy a několik synů, kteří ministrovali v kostele svatého Bonaventury v Alleghany. Když jsme vyjížděli z města na širokou silnici, začal mluvit o pokojných a obyčejných v ě c e c h . Krajina se před námi otevřela. Zapadající slunce krvavě zářilo na svazích kopců, ale sníh v údolích a prohlubních měl modrý, ba i fialový odstín. N a l e v o od silnice stála proti jasnému nebi anténa rozhlasové sta­ nice a daleko před námi ležely uprostřed náplavové kotliny červené cihlové stavby koleje, schoulené k sobě jako na italském obrázku. Za nimi na úbočí byly ještě červenější domy ženského kláštera svaté Alžběty za vysokým mostem přes železniční trať. M o j e otevřené oči to všechno vnímaly. Poprvé v životě jsem si uvědo­ mil, že už mi nezáleží na tom, jestli mi to místo bude uchováno, nebo je ztratím, jestli tu zůstanu, nebo půjdu na vojnu. To už nebylo důležité. B y l o to v rukou toho, který mě miluje, víc než bych se dovedl milovat sám. Srdce mi naplnil pokoj. Byl to pokoj, který nezávisel na d o m e c h , práci, místech a době, na žádných vnějších podmínkách. Byl to pokoj, který žádná doba a stvořená hmotná situace nemůže dát. Byl to pokoj, který svět nedává. Míjely týdny a já jsem napsal pár dalších básní, dál se postil a zachovával Čtyřicetidení. Modlil jsem se jedině za to, aby mi Bůh dal poznat svoji vůli - a kdyby mu to bylo milé, žádal bych pro sebe jen jedno navíc: pokud bych musel na vojnu, kéž by mi aspoň dopřál exercicie u trapistů, než budu muset jít. N i c m é n ě vzápětí přišla výzva z odvodové komise, abych se dostavil k lékařské prohlídce do O l e a n u . Nečekal jsem, že se věci vyvinou tímto způsobem, a zpočátku jsem si to vykládal tak, že moje žádost o statut nebojujícího zůstala bez odezvy. Do prohlídky zbývaly ještě tři dny a já jsem požádal, abych směl odjet do N e w Yorku. Chtěl jsem zajít na odvodovou komisi a všechno jim vysvětlit, ale nebylo to možné. V každém případě to nebylo nutné. Ten víkend skončil jako oslava u mých přátel. Navštívil jsem Laxe, který teď pracoval v redakci New Yorkeru, měl svůj stůl v rohu kanceláře a na něm psal uklidňující dopisy těm, kdo si stěžovali na humor nebo na jeho nedostatek na stránkách časopisu. Spolu jsme zašli na Long B e a c h k Sey-

250

Část

III.

mouroví. A Seymour, já a Lax jsme všichni nasedli do auta a odjeli do Port Washingtonu za G i b n e y e m . Druhý den byl svátek svatého Patrika a pod okny redakce N e w Yorkem a před G o t h a m Book Mart se masově shromažďovaly kapely brooklynských kluků a děvčat, kteří totálně postrádali hudební sluch. A já, Angličan, jsem mašíroval městem s trojlístkem koupeným od Žida, občas se zapletl do davu a vymýšlel báseň s názvem D u b e n , ačkoli byl březen. Byla to fantastická báseň o oštěpech, leopardech a paprscích protínajících stromy jako šípy. Jeden verš zněl: „Tiché hlásky řek se mění." Vymyslel jsem ji mezi světlem a stínem čtyřicátých ulic, mezi Pátou a Šestou avenue, a napsal ji na Laxově stroji v redakci N e w Yorkem. V metru jsem ji ukázal Marku Van Dorenovi. M a r k řekl - o trojlístku, který jsem měl na sobě: „To je nejzelenější trojlístek, jaký jsem kdy viděl." Byl to nádherný svátek svatého Patrika. Večer jsem nasedl na erijský vlak, a protože jsem měl už tak brzy jít na vojnu - jak jsem se domníval připlatil jsem si na lůžkový vůz. Jediný, kdo v něm ještě cestoval, byla poklidná františkánka, která jela do kláštera svaté Alžběty. V O l e a n u jsme vystoupili zároveň a jeli spolu taxíkem do Alleghany. V pondělí jsem se přichystal na vojenskou prohlídku. Byl jsem tam prv­ ní. Vystoupal jsem po starodávných schodech do horního patra oleanské radnice. Vzal jsem za kliku dveří, kde bylo napsáno „lékařská komise" a dveře se otevřely. Vešel jsem a stál uprostřed prázdné místnosti. V srdci mi zůstával pokoj po svatém přijímání. Vzápětí přišel první z lékařů. „Jste tu brzy," řekl a odkládal kabát a klobouk. „ K l i d n ě můžeme začít, ostatní přijdou za chvilku." Svlékl jsem se a on mi poslechl hrudník, udělal odběr krve, dal ji do malé lahvičky a uložil do ohřívače, aby zůstala pěkně v teple na Wassermannův test. Při tomto dění postupně přišli další - dva jiní lékaři z komise a vytáhlí selští mladíci na prohlídku. „ P o d í v á m e se na zuby," řekl můj lékař. Otevřel jsem ústa. „ N o , " poznamenal, „máte jich pryč pěknou řádku!" A začal je počítat. V tu chvíli vcházel vedoucí lékařské komise. Ten můj vstal a šel k němu. Slyšel jsem, jak říká: „ B u d e m e tu pokračovat? M y s l í m , že to nemá smysl." H l a v n í lékař přišel a podíval se mi do úst. „ A l e jen to dokončeme," prohlásil. A posadil mě a osobně si uhodil na mé reflexy. Prošel celou prohlídku až do konce. Když byl hotov a já jsem se oblékal, zeptal jsem se: „Jak to vidíte, pane doktore?" „ B ě ž t e domů," odpověděl. „ N e m á t e dost zubů." Z n o v u jsem vyšel na zasněženou ulici.

Pravá

střelka

251

Takže mě v armádě skutečně nechtěli, ani jako saniťáka! Ulici naplňo­ valo ticho a pokoj. V z p o m í n á m si, že to bylo na svátek svatého Josefa.

III. Do Velikonoc zbývaly ještě asi tři týdny. Myslel jsem pořád v í c na trapistický klášter, kde strávím Svatý týden. Jednou jsem zašel do knihovny a vzal si Katolickou encyklopedii, abych si přečetl o trapistech. Zjistil jsem, že trapisté jsou cisterciáci, a jak jsem hledal cisterciáky, přišel jsem na kartuziány a na krásnou velkou fotografii kamaldulských pousteven. To, co jsem na stránkách encyklopedie uviděl, mi proťalo srdce jako nůž. Jaké úžasné štěstí se to ve světě nachází! Na této bídné, hlučné, kruté zemi jsou stále ještě lidé, kteří zakoušejí nádhernou radost ticha a samoty, kteří žijí v zapomenutých horských c e l á c h , v zapadlých klášterech, kde je už nezastihnou zprávy, touhy, choutky a konflikty světa. Netrápí je přítěž tyranie těla a jejich jasné vidění, očištěné od kouřové clony světa a jeho trpkého bodce, se pozvedá k nebi a proniká hlubiny nekonečného a hojivého nebeského světla. Jsou chudí, nemají nic, a proto jsou volní a patří jim všechno. V š e c h ­ no, čeho se dotknou, odráží něco z ohně božství. Pracují rukama, mlčky orají a vláčejí zemi, ve skrytosti sejí semeno a sklízejí svou malou úrodu, aby uživila je a další chudé. Stavějí si své domky sami, vlastníma rukama si vyrábějí jeho zařízení i svoje šaty. Všechno kolem nich je prosté, pri­ mitivní a chudé, protože jsou nejmenší a poslední z lidí, sami se stali vyděděnci a za hradbami světa hledají Krista chudého a od lidí zavrže­ ného. Především však Krista našli a poznali m o c , sladkost, hloubku a neko­ nečnost jeho lásky, jež v nich žije a působí. V Kristu, ukrytí v něm, se stali „ C h u d ý m i Božími bratry". A pro jeho lásku odhodili všechno a ukryli se v tajemství jeho tváře. A přece, protože neměli nic, byli nejbohatší na světě a patřilo jim všechno: neboť v té míře, jak milost zbavila jejich srdce stvo­ řené touhy, vstoupil do něj Boží D u c h a naplnil místo, které se tak uvolnilo pro Boha. A chudí Boží bratři ve svých celách okusili v sobě tajemnou slávu, skrytou manu, nekonečnou potravu a sílu Boží přítomnosti. Okusili sladce jásavý pocit Boží bázně, který je první niterný dotek Boží skutečnosti, poznatelný a vnímatelný na zemi, počátek nebe. Bázeň Boží je počátkem nebe. A celý den k nim Bůh promlouvá: čistý Boží hlas ve své úžasné pokojnosti, který v nich šíří pravdu tak prostě a přímo, jako na jaře vyvěrá voda. N á h l e v nich byla milost, ve větší a větší hojnosti, ani nevěděli, odkud se vzala, a příchod této milosti je zcela pohltil a naplnil láskou a volností. A milost, překypující ve všech jejich skutcích a hnutích, přetvářela

252

Část

III.

všechno, co dělali, ve skutek lásky. Oslavují Boha ne dramatem, gestem, vnější pompou, ale naprosto dokonalou prostotou a úsporností, tak na­ prostou, že je nechává zcela bez povšimnutí. Venku ve světě byli světci, kteří byli svatí v tom smyslu, že na sobě nosili ukázku všemožných situací, kdy mohli projevit svou lásku k B o h u : stále si uvědomovali svoje možnosti. A l e tito skrytí mužové se ve své skrytosti na­ tolik přiblížili B o h u , že už neviděli nikoho než J e h o . O n i sami se v tom obrazu ztratili: už nebyl rozdíl mezi jejich přijímáním Boha a Božím dává­ ním, protože vzdálenost, která určuje tento rozdíl, se zmenšila v nulu. Byli v N ě m . Umenšili se v nic a byli přetvářeni v N ě h o čistou a absolutní poko­ rou svého srdce. A láska ke Kristu, přetékajícíz těchto čistých srdcí, je měnila v děti a dá­ vala jim věčnost. Starci s údy jako kořeny stromů měli dětské oči a žili ve svých šedivých vlněných kápích navěky. Všichni, mladí i staří, neměli žádný věk, malí Boží bratři, děti, jimž patří nebeské království. Den za dnem je spojují kanonické hodinky a láska, která je v nich obsa­ žena, se stává písní, strohou jako žula a sladkou jako víno. Stojí a uklánějí se při dlouhé, slavnostní psalmodii. Jejich modlitba napíná své silné šlachy a uvolňuje je v ticho, pak náhle vzplane v hymnu, barvou ohně, a uhasíná v tichu: téměř neslyšíte slabý, letitý hlásek ševelit závěrečnou modlitbu. Šeptané amen běží po kamenech jako vzdech a mniši prolamují řady v chó­ ru, který se vyprazdňuje, jen někteří zůstávají v modlitbě. A vstávají i v noci a plní tmu mohutným, trpělivým naléháním svých proseb k B o h u : a síla jejich modlitby ( D u c h Kristův skrývá svou sílu ve slovech, která pronášejí) překvapivě zadržuje Boží pravici, aby neudeřila a konečně nezničila prohnilý svět plný chamtivosti, lakoty, vraždění, chtíče a všeho hříchu. Pomyšlení na tyto kláštery, tyto vzdálené chóry, cely, poustevny, klauzury, tyto muže v kápích, chudé mnichy, kteří se stali ničím, mi zdrtilo srdce. V jediném okamžiku se ve mně dokořán otevřela touha po této samotě jako rána. Musel jsem knihu rychle zavřít na obrázku Camaldoli s vousatými pous­ tevníky stojícími na kamenné dlažbě u c e l . Vyšel jsem z knihovny a zadusával jiskry, které se ve mně ve chvilce rozhořívaly v plamen. N e m ě l o to smysl: vždyť nemám povolání, nejsem určen pro klauzuru a ke kněžství. Což mi to neřekli dost jasně? Přece mi to nebudou muset vtloukat do hlavy podruhé, abych tomu uvěřil! A l e stál jsem venku před jídelnou na slunci a čekal na polední Anděl Páně a jeden z františkánů se se mnou dal do řeči. Nemohl jsem zadržet, čím moje srdce překypovalo: „ J e d u o Svatém týdnu na exercicie do trapistického kláštera," řekl jsem. V jeho očích se objevilo něco, co mu dodalo takový výraz, jako bych ozná­ mil: „ J d u si koupit ponorku a budu žít na dně moře."

Pravá

střelka

253

„ A ť tě tam moc nepředělají!" odpověděl s poněkud c h a b ý m úsměvem. To znamenalo: ne abys nám tu připomínal, že to pokání je potřeba a že máš povolání k trapistům. Řekl jsem: „ B y l o by moc dobře, kdyby mě předělali." Byl to jasný nepřímý způsob jak připustit, co jsem měl v srdci - touhu jít do toho kláštera a zůstat tam navždycky. Ráno v sobotu před Květnou nedělí jsem vstal před pátou, šel na kousek mše svaté v potemnělé kapli a pak utíkal na vlak. Déšť padal na prázdné nádraží rovně a táhle jako věž. Celou cestu dolů v bledém rozbřesku dne se kopce černaly a déšť pro­ sakoval údolí a proudem zaléval spící města. Někde za Jamestownem jsem si vzal breviář a modlil se malé hodinky. Když jsme vjeli do O h i a , déšť ustal. V Galionu se přestupovalo a v rychlíku do Columbusu jsem si koupil něco k jídlu. V jižním O h i u bylo už sucho a téměř se vyjasňovalo. Konečně navečer bylo v táhlých, svažitých kopcích směrem k Cincinnati vidět, jak se mraky rozevírají po c e l é m západním obzoru a vpouštějí dlouhé pruhy slunce. Byla to americká krajina, rozsáhlá, nezměrná, velkorysá, úrodná. Vedla do nekonečné šíře, do otevřených prostorů, celý Z á p a d . Srdce mi překypo­ valo! Když jsme večer vjížděli do Cincinnati, mezi domy se rozsvěcovala svět­ la, na svazích zářily elektrické nápisy a na obou stranách trati se objevily obrovská skladiště a v dálce mrakodrapy, měl jsem pocit, jako by ten svět byl můj. A l e nebylo to kvůli tomu všemu, bylo to kvůli Gethsemani, kam jsem jel. B y l o to proto, že jsem tou scenérií projížděl a v ů b e c jsem po ní nezatoužil, nechtěl jsem být v ní, nechtěl jsem z ní nic uchopit ani podržet. Proto jsem se v ní mohl radovat a všechno ve mně volalo: B o ž e ! B o ž e ! Druhý den ráno v Cincinnati jsem šel na mši a k svatému přijímání a pak jsem nasedl na vlak do Louisville. V Louisville jsem čekal celý d e n , protože mě nenapadlo jet autobusem do nějakého města blízko Gethsemani a odtud se nechat svézt ke klášteru. Vlak do Gethsemani jel až po soumraku, směrem na Atlantu. Byl to osobnívlak. Ve vagónu svítilo slabé světlo a lidé mluvili s takovým přízvukem, že jsem málem nerozuměl. B y l o vám jasné, že jste na jihu, protože všichni černoši se tísnili v odděleném voze. Vlak vyjel z města do kraje, který byl ponuře temný, i když svítil měsíc. Nabízela se otázka, jestli v něm vůbec byly nějaké domy. Tiskl jsem tvář na okno a stínil si rukama, abych viděl linii holé, kamenité krajiny s osamělými stromy. Městečka, kte­ rými jsme projížděli, vypadala chudobně a zapómenutě a v té tmě poněkud divoce. Vlak se pomalu kodrcal jarní nocí, až u Bardstownu odbočil. Věděl jsem, že je to příští stanice.

254

Část

III.

Vystoupil jsem z vozu do prázdna noci. Nádraží bylo ve tmě. Stálo tam auto, ale nikde nikdo. Byla tam silnice, opodál stín jakési továrny a pod několika stromy pár domků. V jednom se svítilo. Vlak sotva zastavil, aby mě vypustil, a hned zase nabral svou dýchavičnou sílu a byl pryč za zatáč­ kou, jen se zábleskem zadního červeného světla. Zůstal jsem uprostřed ti­ cha a samoty kentuckých kopců. Položil jsem kufr do štěrku a netušil, co dál. To snad pro mě zapomněli přijet? Po chvíli se otevřely dveře jednoho domku a vyšel jakýsi muž, beze spěchu. Nasedli jsme do auta a vyjeli po silnici. Během minuty jsme byli upro­ střed polí ozářených měsícem. „To už mniši spí?" zeptal jsem se muže. B y l o teprve pár minut po osmé. „ A n o . C h o d í spát v sedm." „ J e klášter daleko?" „Jeden a půl míle." Hleděl jsem do svažité krajiny, na bledou stužku silnice před námi, která se v záři měsíce táhla jako šedé olovo. N á h l e jsem spatřil zvonici, stříbrně zářící v měsíčním světle. Blížila se zpoza oblého pahorku. Pneumatiky zpí­ valy na prázdné silnici a já jsem bez dechu hleděl na klášter, který přede mnou vystupoval, jak jsme přejeli přes návrší. Na konci stromořadí stál velký čtvercový areál, potemnělý, s kostelem, kterému vévodila věž, zvo­ nice a kříž: zvonice platinově zářila a všude bylo ticho jako o půlnoci. B y l o to místo zcela ponořené do ticha a samoty polí. Za klášterem stála temná opona lesů a dál na západ lesnaté údolí. Za tím vším hradba zalesněných hor, obranný val proti světu. A nad údolím se usmíval mírný, něžný velikonoční měsíc, úplněk v celé své laskavosti, milující toto tiché místo. Na konci aleje, ve stínech pod stromy jsem rozeznal oblouk brány a ná­ pis: Pax intrantibus.4 Řidič nezamířil k provazu se zvonkem u těžkých dřevěných dveří, ale přistoupil k oknu, zaškrábal na ně a tiše zavolal: „ B r a t ř e ! Bratře!" Slyšel jsem, jak se uvnitř něco pohnulo. Po chvíli se ve dveřích otočil klíč. Prošel jsem dovnitř. Dveře se za mnou tiše zavřely. Byl jsem pryč ze světa. Účinek velkého dvora zalitého měsícem, budov z těžkého kamene a řady temných, mlčících oken působil mocně. Sotva jsem byl schopen odpovědět na otázky, které mi bratr šeptal. Pohlédl jsem mu do čistých očí, uviděl jeho prošedivělý, špičatý vous. Když jsem řekl, že jsem ze St. Bonaventure, poznamenal suše: „Kdysi jsem byl františkánem." Přešli jsme přes dvůr, vystoupili po schodech a vešli do velké, temné 4

Pozn. překl.: Pokoj těm, kdo vcházejí.

Pravá

střelka

255

chodby. Na kraji naleštěné, kluzké podlahy jsem zaváhal a bratr tápal po vypínači. D á l , nad dalšími těžkými dveřmi jsem spatřil nápis: Jedině Bůh. „Přišel jsi navždycky?" zeptal se bratr. Otázka mě vyděsila. Zněla jako hlas mého svědomí. „ K d e p a k ! " zamítl jsem. „ V ů b e c n e ! " A slyšel jsem svůj šepot, jak se o d ­ ráží ozvěnou v chodbě a mizí do neurčitých, tajemných výšin temného a prázdného schodiště nad našimi hlavami. Všude to vonělo čistotou, té­ měř úděsně: stáří a čistota, starobylý dům, uklizený a naleštěný, rok co rok malovaný, stále znovu. „ C o p a k ? Proč nemůžeš zůstat? Jsi ženatý nebo c o ? " ptal se bratr. „ N e , " řekl jsem chabě. „ M á m práci..." Z a č a l i jsme vystupovat po širokých schodech. Naše kroky zaznívaly v prázdné temnotě. Jedno schodiště, pak druhé, třetí a čtvrté. M e z i patry byla obrovská vzdálenost: dům měl vysoké stropy. Konečně jsme se dostali do posledního patra a bratr otevřel dveře do velkého pokoje, položil mé zavazadlo a nechal mě tam. Slyšel jsem jeho kroky na dole dvoře, jak šel do vrátnice. A pocítil jsem hluboké, hluboké ticho noci, pokoje a svatosti. O b j a l o mě jako láska, jako bezpečí. Jaké objetí toho ticha! Vstoupil jsem do samoty, která byla jako nepro­ niknutelná pevnost. A ticho, které mě obklopilo, ke mně promluvilo, a pro­ mluvilo hlasitěji a výmluvněji než jakýkoli hlas. Uprostřed toho tichého, čistotou vonícího pokoje, kam měsíc otevřeným oknem vyléval svůj pokoj spolu s teplým nočním vzduchem, jsem si naplno uvědomil, čí to je dům, slavná Matko Boží! Jak to, že jsem mohl odtud zpátky do světa, když už jsem okusil sladkost a něhu té lásky, s níž přijímáš ty, kdo k tobě přicházejí bydlet, třebas jen na pár dnů, přesvatá Královno nebe, Matko mého Krista? Je čistá pravda, že cisterciácký řád je tvé zvláštní území a že tito mniši v bílých kápích jsou tví zvláštní služebníci, servitores Sanctae Mariae. Jejich domy jsou tvé - Notre D a m e , Notre D a m e , po celém světě. Notre D a m e de Gethsemani: stále je tu cosi z hrdinství, prostoty a svěžesti středověké zbož­ nosti, živá víra svatého Bernarda z Clairvaux, Adama z Perseigne, Guerrika z Igny, Ailreda z Rielvaux, Roberta z M o l e s m e , zde v kentuckých kopcích. M y s l í m , že století Chartres bylo převážně tvoje století, Paní, protože o tobě promlouvalo nejjasněji, nejen slovy, ale i ve skle a kameni, ukazovalo, kdo jsi, nejmocnější, nejslavnější, Prostřednice všech milostí, nejvzácnější Krá­ lovna nebe, vyvýšená nad anděly, na trůně slávy vedle trůnu svého Bož­ ského Syna. A právě a především řehole řádů zasvěcených tobě nejhlasitěji a nej­ pravdivěji hlásají tvou čest, projevují tvou sílu a tvou velikost, paradoxně skrz oběti, k nimž ty muže vede láska k tobě. A proto jsou cisterciácké Usance kantikem tvé slávy, Královno andělů, a ti, kdo je uvádějí v život,

256

Část

III.

hlásají tvá úžasná privilegia výrazněji než nejhoroucnější kázání. Bílá kápě mlčících cisterciáků má dar jazyků a splývavé záhyby šedého suk­ na, plné požehnání, jsou výmluvnější než latina velkých mnišských učen­ ců. Jak vysvětlit a jak sdělit těm, kdo nikdy neviděli tyto svaté domy, tobě zasvěcené kostely a cisterciácké kláštery, sílu pravd, které mě zasahovaly každý den toho týdne? A přece pro nikoho nebude nesnadné pochopit dojem, jaký člověk zís­ ká, je-li náhle o čtvrté hodině ranní vržen do trapistického kláštera, po noč­ ním oficiu, jako jsem byl já následujícího dne. Z v o n y vyletovaly z věže v té čiré, šokující tmě, když jsem, zpola slepý spánkem, hmátl po šatech a chvátal na chodbu a dolů po temných scho­ d e c h . Nevěděl jsem, kam jít, a nebyl nikdo, kdo by mi to ukázal, ale dole u schodů jsem uviděl dva muže v civilu, jak jdou do nějakých dveří. Jeden z nich byl kněz s ohromnou hlavou plnou bílých vlasů, druhý byl černo­ vlasý mladík v modrácích. Prošel jsem dveřmi za nimi. Octli jsme se v na­ prosto temné chodbě, viděl jsem jen jejich stíny, mířící k velkému oknu na konci. Věděli kam jít a našli dveře, které se otevřely a vpustily do chodby trochu světla. Sel jsem do těch dveří za nimi. Vedly do křížové chodby. B y l o tam chladno a matné světlo. Pach vlhké vlny byl překvapivě nepozemský. A uviděl jsem mnichy. Jeden byl hned u dveří: klečel, nebo spíš se vrhl k pietě v rohu křížové chodby a skryl hlavu v širokých rukávech své kápě u nohou mrtvého Krista, toho Krista, který ležel v Mariině náručí a jedna paže mu visela v smrtelné bezvládnosti, ruka probodená hřebem. Byl to tak dramatický obraz, že mě vylekal: žal a opuštěnost tohoto zdrceného mni­ cha, jak se zdálo, u nohou zlomeného Krista. Vstoupil jsem do křížové chodby jako do propasti. Ticho, v němž se všichni pohybovali, bylo desetkrát úchvatnější než v m é m prázdném pokoji. Pak jsem se octl v kostele. Druzí dva civilové klečeli u oltáře, kde hořely svíce. Kněz už byl u oltáře, rozkládal korporál a otvíral knihu. Nechápal jsem, proč ten světský kněz s hřívou bílých vlasů pokleká, aby ministroval. M o ž n á to není kněz. A l e neměl jsem čas o tom spekulovat: moje srdce bylo plné jiných v ě c í v tom velkém temném kostele, kde v malých kaplích ko­ lem ambulatoria za hlavním oltářem jako v jeskyních ozářených mdlým světlem svíc začínala mše svatá zároveň u mnoha oltářů. Jak jsem prožil následující hodinu? Je mi to záhadou. Ticho, vážnost, důstojnost těchto mší i celého kostela, úchvatná atmosféra modliteb tak horlivých, že byly téměř hmatatelné, mě dusila takovou láskou a úctou, že jsem ani nemohl dýchat. Jen s námahou jsem se nadechoval. Bože, s jakou mocí někdy vyučuješ duši člověka v úžasných v ě c e c h ! Tady, ačkoli obyčejnými cestami, ke mně přicházely milosti, které mě pře­ máhaly jako vlny přílivu, pravdy, které mě pohlcovaly silou svého dosahu:

258

Část

III.

prostými, běžnými prostředky l i t u r g i e - a l e liturgie, kterou sloužily náležitě a s úctou duše zapálené k oběti. M š e svatá se stává něčím neskonalým v rukou ztvrdlých namáhavým úsilím v oběti, chudobě, odříkání a pokoře! „ D í v e j se, dívej," upozorňo­ vala ta světla, ty stíny ve všech kaplích. „ P o d í v e j se, kdo je B ů h ! U v ě d o m si, co je tato mše svatá! Vidíš Krista na kříži? Podívej se na jeho rány, na jeho roztržené ruce, podívej, jak je Král slávy korunován trním! Víš, co je Láska? Tady je Láska, tady na tomto kříži, tady je Láska, která strpěla tyto hřeby, toto trní, tento bič s olověnými hroty, O n , rozdrcený na kusy, krvá­ cející k smrti pro tvé hříchy, krvácející k smrti, protože ho lidé nechtějí znát, nechtějí na něj myslet, nepamatují na jeho oběť. Pouč se od něj, jak milovat Boha a jak milovat lidi. N a u č se od tohoto kříže, jak mu ode­ vzdávat život." Téměř současně začaly všude po kostele, u všech jednotlivých oltářů, zvonit zvonky. Tito mniši nezvoní při Sanctus ani při Hanc igitur, jen při Proměňování, a teď, najednou a slavnostně, byl v celém kostele Kristus na kříži pozvedán, aby táhl všechno k sobě, ta úžasná oběť, která rve srdce z těla a přitahuje k němu. „ P o d í v e j se, podívej, kdo je B ů h . Vidíš Boží slávu, jak k němu stoupá z této nepochopitelné a nekonečné oběti, v níž z a č í n a j í a k o n č í c e l é dějiny, v níž začínají a končí všechny životy jednotlivců, kde se odehrává každý jednotlivý příběh, je ukončen aotevřen, bud pro radost, nebo pro žabjediný bod, k němuž se vztahují všechny pravdy vně Boha, jejich střed, jejich ohnisko: Láska." Ze stinného ohbí kalicha pozvedaného u našeho oltáře vytryskl slabý zlatý plamen. „Víš, co je Láska? Nikdy jsi neznal pravý význam Lásky, nikdy, ty, který sis všechno připoutával ke své vlastní nicotě. Z d e je Láska, v tomto kalichu Krve, dokonané O b ě t i . Nevíš, že milovat znamená být zabit ke slávě M i l o ­ vaného? A kde je tvoje láska? Kde je teď tvůj kříž, když říkáš, že mě chceš následovat, když tvrdíš, že mě miluješ?" Z v o n k y po celém kostele cinkaly jemně a svěže jako rosa. „ A l e tito muži pro mě umírají. Tito mniši ztrácejí život pro mě, a za tebe, za svět, za lidi, kteří mě neznají, za milióny, které je nikdy nepoznají na této z e m i . . . " Po svatém přijímání jsem měl za to, že se mi srdce rozskočí. Když se po druhém kole mší kostel téměř vyprázdnil, odešel jsem zpátky do pokoje. Později jsem se vrátil do kostela, abych poklekl na vysokém kůru vzadu v lodi při tercii a sextě a pak nóně a konventuální mši. To už bylo v kostele plno světla a mniši stáli ve svých chórových stáních a skláněli se jako bílé vlny moře na konci každého žalmu. Ty klidné, boha­ té, střízlivé, a přece jasné žalmové melodie: chvála Boha v jeho novém dni, díkůvzdání za svět, který stvořil a za život, který mu stále dává!

Pravá

střelka

259

Úžasné žalmy, úžasný zpěv mnichů, zvláště feriální nápěv hymnů v ma­ lých hodinkách! Jaký pramen života, jaká síla a milost byly v tom z p ě v u ! Celá země ožívala a oplývala novou plodností a novým významem v radosti tohoto prostého a krásného zpěvu, který postupně vyvrcholil v konventuální mši. Úžasné, opakuji, a přece tato postní cisterciácká liturgie dospěla k nejvyšší prostotě. Tím byla nádhernější, protože její krása byla rozumová a c i ­ tová, nejen lesk a třpyt rouch a výzdob. Na holém oltáři zářily dvě svíce. N a d svatostánkem stál prostý dřevěný kříž. Presbytář byl oddělen závěsem. Bílé oltářní plátno na obou koncích spadalo téměř k zemi. Kněz v kasuli vystoupil po oltářních stupních, prová­ zen jáhnem oblečeným do alby a štoly. To bylo všechno. V určitých chvílích během mše svaté se z chóru zvedl mnich v kápi a pomalu a klidně přišel ministrovat, s vážnými a slavnostními úklonami, a dlouhé splývavé rukávy mu visely téměř ke kotníkům... Výmluvnost této liturgie byla ještě úchvatnější: sdělovala jednu jedinou, naléhavou a úžasnou pravdu - tento kostel, dvůr Královny andělů, je sku­ tečnou metropol í země, na které žijeme. Je to střed vší vital ity, co v A m e r i c e je. Je to příčina a důvod, proč národy drží pohromadě. Tito muži, skrytí v anonymitě svého chóru a svých bílých kápí, dělají pro svou zemi, co nikdy nemůže vykonat žádná armáda, žádný kongres, žádný prezident: zís­ kávají pro ni milost, ochranu a přátelství Boží.

IV. Zjistil jsem, že černovlasý mladík v modrácích je postulant. Ten den vstupoval do kláštera. Večer při kompletáři my, kdo jsme stáli vzadu na kůru, jsme ho viděli dole v chóru v jeho tmavém civilním oblečení, které ho odlišovalo ve stínu mezi jednotnou bělostí noviců a mnichů. Tak to bylo pár dní. To první, čeho jste si všimli, když jste se podívali do chóru, byl ten mladík ve světském oblečení mezi mnichy. Pak jsem ho najednou neviděl. Byl v bílém. Dali mu hábit obláta a už se nedal rozpoznat od ostatních. Vody se nad ním uzavřely, byl ponořen do komunity. Ztratil se. Svět už o něm neuslyší. Pro naši společnost utonul a stal se cisterciákem. Nahoře v hospici kdosi, kdo ho znal, mi o něm řekl pár věcí, něco jako posmrtnou vzpomínku. N e v í m , jestli jsem je pochopil správně, ale byl to konvertita. Pocházel z celkem bohaté rodiny v Pensylvánii a chodil na jednu z velkých východních univerzit. Pak byl na prázdninách na B a h a m á c h a na­ razil na kněze, který s ním mluvil o víře a obrátil ho. Když se nechal pokřtít, jeho rodiče to tak rozhořčilo, že ho vydědili z domu, jak se říká, bez haléře. Nějakou dobu pracoval jako pilot u jedné velké letecké společnosti a létal do Jižní Ameriky, ale teď byl všemu konec. Opustil svět. Requiescat in pace.

260

Část

III.

Bělovlasý světský kněz byl větší záhadou. Byl to mohutný, bodrý člověk s nezvyklým přízvukem, takže jsem ho považoval za Belgičana. Ten do komunity nevstupoval, ale zdálo se, že je v hospici už nějakou dobu. O d ­ poledne si vždycky oblékl kombinézu a šel natírat lavice a nábytek. H o d n ě se smál a bavil s druhými. Když mluvil, znělo mi to divně. Na takovém místě byste čekali, že se s vámi bude mluvit o víře, aspoň nepřímo. A l e to byl předmět, o kterém jako by se nechtěl vyjadřovat. Jediné, co ho zřejmě zajímalo, byla síla, síla a práce. U večeře si vyhrnul rukávy a řekl: „ H a ! Dívejte, ten sval!" A k poučení exercitantů napjal obrovský biceps. Později jsem zjistil, že měl církevní cenzuru a v klášteře konal pokání. Z nějakého důvodu chudák nežil jako dobrý kněz. Nakonec ho jeho chyby dovedly ke špatnému konci. Přišel do styku se schizmatiky ze sekty známé jako starokatolíci a ti ho přesvědčili, aby vystoupil z církve a přešel k nim. A když to udělal, ustanovili ho arcibiskupem. Zřejmě se mu nějakou dobu líbila důstojnost a novost jeho postavení, ale bylo jasné, že je to hloupý krok. Nechal toho tedy a vrátil se. A teď byl v tomto klášteře a každý den ministroval mladému trapistickému novoknězi, kterému sotva oschl olej na rukou. Jak týden pokročil, dům se začal plnit a večer před Z e l e n ý m čtvrtkem bylo v klášteře nejmíň třicet exercitantů, mladých i starých, ze všech koutů země. Asi půl tuctu studentů přijelo stopem z Notre D a m e , brýle na nose a v ústech filosofii svatého Tomáše Akvinského. Přijel psychiatr z Chicaga, který sem prý jezdil každý rok. Asi tři zbožní muži byli, jak se ukázalo, příznivci a dobrodinci kláštera - tiší a poněkud vážní: jejich osobnost měla na ostatní hosty značný vliv. A právem. O n i v tomto hospici prakticky žili. M ě l i k tomu jakési speciální, osobní povolání. Patřili k té zvláštní vrstvě lidí, které si Bůh vybral, aby podporovali sirotčince a kláštery, stavěli ne­ mocnice a sytili chudé. S v ý m způsobem je to druh svatosti, kterým se ně­ kdy příliš opovrhuje. Někdy vyžaduje víc než obvyklou dávku pokory u lidí, kteří dospějí k názoru, že mniši a řeholnice, kterým pomáhají, jsou tvorové z jiného světa. Bůh nám v poslední den ukáže, že mnozí z nich byli lepší než ti mniši, které podporovali! Ale nejvíc jsem si povídal s knězem karmelitánem, který prochodil víc pozemských cest než já. Když jsem chtěl slyšet o klášterech, mohl mi vy­ právět o stovkách, které navštívil. Procházeli jsme se v zahradě hospice na slunci, pozorovali včely, jak se potýkají s těžkými žlutými tulipány, a on mi vykládal o anglických kartuziánech v Parkminsteru. Na světě už neexistovali žádní čistí mniši či poustevníci, jen kartuziáni došli nejdál, vystoupili nejvýš na horu oddělenosti, která je pozvedla vy­ soko nad svět a ukryla v B o h u .

Pravá

střelka

Cisterciáky jsme tu viděli vycházet do práce v dlouhém zástupu, s lopa­ tami pod paží, se zastaralou formálností. Ale kartuzián pracoval sám: ve své cele, ve své zahradě či dílně, odděleně od ostatních. Tito mniši spali ve společných dormitoriích, kartuziáni spali ve skrytu cely. Tito muži jedli spo­ lečně a někdo jim v refektáři nahlas předčítal. Kartuzián jedl sám, v oken­ ním výklenku cely a nemluvil s nikým než s B o h e m . Cisterciák byl celý den a celou noc s bratřími. Kartuzián celý den a celou noc, kromě chórových of ici í a jiných přestávek, byl sám s B o h e m . O beata solitudo!... Ta slova také stála napsána na zdech tohoto trapistického hospiců. O bea­ ta solitudo, o sola beatitudo!5 Cisterciáci nad nimi měli jednu v ý h o d u . Kartuziáni mívali rekreaci, kdy chodili společně na procházky a povídali si - aby zabránili možnému vy­ pětí, které by mohlo vzniknout z té nekompromisní samoty, příliš mnoho té sola beatitudo. M o h l o jí vůbec být příliš mnoho, říkal jsem si? A l e trapista s nikdy nepřerušeným mlčením - aspoň co se týče rozhovorů - měl tu jednu výhodu! A přece, co záleželo, který řád je dokonalejší? Ani jeden z nich nebyl pro m ě ! Což mi před rokem neřekli dost jasně, že nemám povolání do žádné řehole? Všechno to srovnávání nebylo nic než olej do ohně vnitřního trá­ pení, té beznadějné touhy po tom, co nesmím mít, co je mimo dosah. Otázka nespočívala v tom, který řád mě přitahuje víc, ale který mě víc mučí samotou, tichem a rozjímáním, které nikdy nemohou být mé. Nejenže jsem nemohl přemítat, jestli mám povolání do některého z nich a srovnávat si je, nemohl jsem si dovolit na toto téma ani spekulovat. Vůbec nepřipadalo v úvahu. A protože kartuziáni byli konec konců daleko, největší muka mi způ­ sobovalo, co jsem viděl před očima. Kartuziáni byli možná dokonalejší, a proto v í c žádoucí, ale byli dvojnásob mimo dosah, jednak kvůli válce, jednak že jsem měl za to, že nemám povolání. Kdybych býval měl aspoň trochu nadpřirozeného zdravého rozumu, byl bych věděl, že exercicie jsou nejlepšídoba na to, abych se problému cho­ pil oběma rukama a na místě ho vybojoval, ne svým úsilím a úvahami, ale modlitbou a radou zkušeného kněze. A kde jsem mohl najít zkušenějšího v takových záležitostech než v kontemplativním klášteře? A l e co to se mnou bylo? Nejspíš jsem dostal takový výprask z nedo­ rozumění a nepochopení, které ve mně vznikly, jakmile se mnou před ro­ kem skoncoval kapucín ve své zpovědnici, a doslova jsem se bál znovu tu v ě c otevřít. N ě c o mi v morku kostí říkalo, že bych měl zjistit, jestli moje intenzivní touha vést život v takovém klášteře je opravdu iluze: ale staré jizvy ještě nebyly zaceleny a já jsem se bytostně bránil dalšímu bičování. Byl to můj Svatý týden, němý, beznadějný vnitřní boj. Byl to můj podíl 5

Pozn. překl.: Ó blažená samoto, ó osamělá blaženosti!

262

Část

III.

na Kristově utrpení, který toho roku začal uprostřed noci s prvním tlume­ ným výkřikem temné hodinky Zeleného čtvrtka. B y l o úžasné slyšet strašlivý Jeremiášův křik rozléhat se zdmi toho v e l ­ kého kostela v hloubi země. „...Pohleďte a vizte, je-li jaká bolest jako bolest moje... Z výšin seslal oheň do m ý c h kostí a potrestal m ě : před nohy mi rozprostřel síť, obrátil mě nazpět, zanechal mě v opuštění, t r ý z n í m e žalem celý d e n . " Nebylo těžké poznat, čí jsou to slova, rozpoznat hlas Krista v liturgii jeho církve, křik bolesti jeho utrpení, jehož opětovné prožívání právě začí­ nalo, jako každoročně v kostel ích křesťanstva. Na konci oficia přišel jeden z mnichů a s vážností zhasl světlo v presby­ táři. Ten náhlý vjem zmrazil všechna srdce temnou předtuchou. Den se ubíral vážně, malé hodinky zněly zvláštní, mocnou a nesmírně žaluplnou tóninou, jak jen dovolovaly její tři prosté, opakovaně se vracející tóny, nářek drsný a čistý jako kámen. Po Gloria in excelsis při konventuální mši varhany nadobro umlkly a ticho jen zvýraznilo prostou sílu chórového zpěvu. Po všeobecně udíleném svatém přijímání, které se podávalo dlouhé, pomalu kráčející řadě všech kněží, mnichů, laických bratří i hostů, a po procesí Nejsvětější Svátosti k oltáři odpočinku - pomalém a smutném, se svícemi a Pange lingua - následovalo Přikázání lásky, Mandátům, kdy mniši v klauzuře myli nohy asi sedmdesáti chudákům, líbali jim je a tiskli jim do dlaní peníze. A během tohoto dění, zvlášť při Mandátu, kdy jsem je viděl nejvíc zblíz­ ka, jsem žasl nad tím, jak tito mniši, evidentně jen obyčejní A m e r i č a n é z továren, škol a statků v různých státech, jsou plně ponořeni do liturgie a proměňováni. Největším dojmem působila jejich absolutní prostota. Z a ­ bývali se jen jednou jedinou věcí: dělat to, co měli dělat, zpívat, co měli zpívat, uklánět se, pokleknout v předepsanou chvíli a dělat to všechno co nejlépe, bez zmatku, bez příkras, bez předstírání. Bylo to zcela prosté, ne­ líčené a přímé. M y s l í m , že jsem nikdy nikde neviděl takovou neafektovanost a takovou odpoutanost od sebe jako u těchto mnichů. Nebyl tu ani stín žádné vnější okázalosti. Jakoby si ani neuvědomovali, že jsou pozorováni ve skutečnosti, jak mohu potvrdit ze zkušenosti, o tom ani nevědí. V chóru se málokdy stane, že si všimnete, že jsou v domě nějací hosté, ať mnoho, či málo. A i když si všimnete, je to jedno. Přítomnost druhých je něco, co absolutně nemá žádný význam pro mnicha, který se modlí. Je to něco nulo­ vého, neutrálního, jako vzduch, jako atmosféra, jako počasí. Všechny tyto vnější věci ustupují do pozadí. Vzdáleně o nich víte, ale nevšímáte si jich, neuvědomujete si je o nic víc, než jak oko v ě d o m ě registruje v ě c i , na které se nezaměřuje, ačkoli jsou ve spektru pohledu. Co si mnich jistě neuvědomuje, ani nemůže, je účinek těchto liturgic­ kých úkonů, jak je vykonává skupina, na ty, kdo se dívají. Takto zviditel­ něná naučení, pravdy, události a hodnoty jsou prostě úžasné.

Pravá

střelka

263

A b y se to mohlo stát, musí se každý mnich jako jednotlivý vykonavatel naprosto ztratit, být ignorován, přehlédnut. A přece je to zvláštní! Ti muži jsou obdivuhodní, dokonalí, a zasluhují čest v té míře, v jaké se ztrativ davu a stanou se přehlédnutelnými, takže si ani neuvědomují svou vlastní existenci a své činy. Skvělost je úměrná ke skrytosti: ten nejlepší je nejméně vidět, je nejméně rozpoznatelný. Jen chyby a nedostatky připoutávají pozornost k jednotlivci. Logika cisterciáckého života je tedy naprosto protikladná logice světa, kde se lidé prosazují, takže nejskvělejší je ten, kdo nejvíc vyniká, kdo je vidět nad ostatními, kdo upoutává pozornost. Ale jak zní odpověď na tento paradox? Prostě tak, že mnich, který se skryje před světem, se nestává méně sám sebou, méně osobou, ale v í c e osobou, pravdivěji a dokonaleji sebou: neboť jeho osobnost a jeho indivi­ dualita jsou zdokonalovány v jejich pravém řádu, duchovním, vnitřním, ve spojení s B o h e m , principem vší dokonalosti. Omnis gloria ejus filiae regis ab intus.6 Logika úspěchu ve světě je založena na klamu: zvláštní o m y l , že naše dokonalost závisí na soudech, názorech a potlesku druhých! Je to divný život, stále tkvět v něčích představách, jakoby to bylo jediné místo, kde člověk může být skutečný! S těmito věcmi před očima dva dny za sebou, dnem i nocí, jsem ko­ nečně dospěl k odpoledni Velkého pátku. Po úžasném dopoledni, desetihodinovém, téměř nepřerušeném zpěvu žalmů vyčerpaní mniši zmizeli z dějiště svého kostela, zbaveného důstoj­ nosti - holé oltáře, prázdný svatostánek zel do čtyř stran světa. Klášter ztichl a znehybněl. Nemohl jsem se modlit, už jsem nemohl ani číst. Přiměl jsem bratra Matouše, aby mě pustil hlavní branou, pod záminkou, že si chci vyfotografovat klášter, a vydal jsem se podél klášterní zdi po silnici kolem mlýna, za budovami, přes potok a dál úzkým údolím se stodo­ lou a lesy na jedné straně a klášterem na pahorku na straně druhé. Slunce hřálo, vzduch byl klidný. Někde zpíval pták. S v ý m způsobem bylo úlevou uniknout z atmosféry intenzivní modlitby, která už dva dny pronikala tyto budovy. B y l o to na mě příliš velké napětí. M o j e mysl byla vrchovatá. Nohy mě pomalu nesly po kamenité cestě pod pokřivenými cedry. Všude ve skalních puklinách kvetly fialky. Venku jsem mohl přemýšlet, ale stejně jsem nedospěl k žádným závěrům. Jedna myšlenka se mi však honila v hlavě pořád dokola: „ B ý t m n i c h e m . . . být m n i c h e m . . . " Hleděl jsem na cihlovou stavbu, kterou jsem považoval za noviciát. Stála na vysoké podezdívce a vypadala jako vězení nebo citadela. Viděl jsem zeď 6

Pozn. překl.: Veškerou jeho slávu má královská dcera zevnitř.

264

Část

III.

křížové chodby, zavřené brány. Pomyslel jsem na stokilové duchovní napětí, stlačené a koncentrované uvnitř těchto budov, jež dopadá na hlavy mnichů, a řekl jsem si: „To by mě zabilo." Obrátil jsem pohled ke stromům, na les. Díval jsem se údolím zpět tím směrem, odkud jsem přijel, na vysoký lesnatý kopec, který zakrýval obzor. „Jsem františkán," uvažoval jsem. „To je moje spiritualita, být v lese, pod stromy..." Vracel jsem se po lávce přes sluncem zalitý potůček a držel se svého nejnovějšího o m y l u . Po všem tom, co jsem u františkánů viděl, jak mě na­ padlo, že žijí pod stromy? Zpravidla žijf ve školách ve městech. Naopak tito mniši denně chodí ven a pracujítady na těch polích a v těch lesích, na které se d í v á m . Je v lidské povaze umět si vymyslet zvláštní argumenty, které by vyhovo­ valy vlastní zbabělosti a nedostatku velkorysosti. Tak jsem se teď snažil pře­ svědčit sám sebe, že kontemplativní život v klauzuře není pro m ě , protože mu chybí čerstvý vzduch... N i c m é n ě zpátky v klášteře jsem si četl De diligendo Deo od svatého Bernarda a životopis jednoho trapistického mnicha, který zemřel ve fran­ couzském klášteře, kupodivu právě v mé části Francie blízko Toulouse: otec Josef Cassant. Exercitátor nám během jedné konference vyprávěl dlouhý příběh o komsi, kdo jednou přišel do Gethsemani a nedokázal se rozhodnout, jestli se stát m n i c h e m . Trápil se a modlil celé dny. N a k o n e c prý vykonal křížovou cestu a při posledním zastavení se horlivě modlil za to, aby dostal milost zemřít v řádu. „Víte," uzavřel exercitátor, „říká se, že žádná prosba, kterou vyslovíte při čtrnáctém zastavení, nebývá zamítnuta." Dopadlo to tak, že ten dotyčný po modlitbě šel zpátky do pokoje a asi za hodinu se zhroutil. M ě l i právě jen tolik času, aby přijali jeho žádost o vstup do řádu, než zemřel. Leží na hřbitově mnichů, pohřben v oblátském hábitu. Poslední, co jsem v Gethsemani udělal, bylo tedy to, že jsem vykonal křížovou cestu a se srdcem v krku jsem při čtrnáctém zastavení požádal o milost povolání k trapistům, bude-li to vůle Boží.

V. Zpátky ve světě jsem se cítil jako někdo, kdo sestoupil z řídkého vzdu­ chu velehory. Když jsem přijel do Louisville, byl jsem už asi čtyři hodiny vzhůru a můj den stoupal k zenitu, dalo by se říci, ale zjistil jsem, že ostatní teprve vstávají, snídají a jdou do práce. A jak divné to bylo vidět lidi, jak se

Pravá

střelka

265

chovají, jako by měli něco důležitého na práci, honí autobus, čtou noviny, zapalují si cigarety. Jejich chvat a úzkostiivost mi připadaly nesmírně zbytečné. Srdce ve mně poklesalo. Říkal jsem si: „ D o čeho to jdu? To jsem takhle žil i já celé ty roky?" Na rohu ulice jsem se náhodou podíval vzhůru a zachytil pohledem neonovou reklamu na střeše dvoupatrové budovy. Stálo tam: „ K l a u n o v y cigarety." Obrátil jsem se a prchal z té divné, bláznivé ulice, našel cestu do blízké katedrály, tam jsem poklekl a modlil se a vykonal křížovou cestu. Že se bojím duchovního napětí v tom klášteře? To jsem si nedávno ří­ kal? Jak jsem toužil být tam zpátky: všechno tady ve vnějším světě bylo stupidní a dost šílené. Znal jsem jen jediné místo, kde byl opravdový po­ řádek. A l e jak bych se mohl vrátit? Cožpak nevím, že vlastně nemám žádné povolání?... Pořád ta samá písnička. Nasedl jsem na vlak do Cincinnati a do N e w Yorku. Zpátky v St. Bonaventure, kde mě zase o pár týdnů později konečně dohonilo jaro, které jsem už poznal v Kentucky, jsem chodil po lese, v slun­ c i , pod bledými květy divokých třešní. V mé mysli dál probíhal boj. Tou dobou už se problém ztvárnil do jedné praktické otázky: proč se o celé té věci s někým neporadit? Co kdybych o svém případu napsal opatu v Gethsemani a zeptal se ho na jeho názor? N e b o ještě praktičtěji: tady v St. Bonaventure byl jeden kněz, kterého jsem tento poslední rok dost dobře poznal, moudrý a dobrý filosof otec Filotheus. Pročítali jsme spolu některé texty svatého Bonaventury a Dunse Scota a věděl jsem, že se mu můžu svěřit i s tím nejpalčivějším duchovním problémem. Proč se nezeptat jeho? Zadržela mě jedna absurdní, šílená v ě c : jakýsi slepý impuls, nejasný, mlhavý, iracionální. Ani jej nedovedu pořádně popsat, co to vlastně bylo, protože jeho skutečná povaha mi unikala: byl tak slepý a živelný. A l e týkal se matného podvědomého strachu, že se jednou provždy dovím, že de­ finitivně nemám povolání. Byl to strach z konečného zamítnutí. M o ž n á jsem si chtěl uchovat nejednoznačnou, neurčitou pozici, kdy smím dál snít o vstupu do kláštera, aniž bych přijal skutečnou odpovědnost za to, když to udělám a vezmu na sebe opravdové obtíže cisterciáckého života. Kdybych požádal o radu a řekli mi, že nemám povolání, pak by bylo po snu, a kdyby mi řekli, že povolání m á m , musel bych vstoupit přímo do reality. A navíc to zkomplikoval ten druhý sen: o kartuziánech. Kdyby v Americe byl kartuziánský klášter, bylo by všechno snadnější. Ale takové místo zatím na celé polokouli není. A dostat se přes Atlantik nebyla šance. Francie byla

266

Část

m.

plná N ě m c ů a kartouzu v Sussexu srovnali se zemí. Chodil jsem tedy v celé své nerozhodnosti pod stromy a modlil se o světlo. Uprostřed tohoto konfliktu jsem zničehonic dostal nápad, který dokazu­ je, že jsem v duchovním životě nebyl nijak pokročilý. Napadlo mě poprosit Boha, aby mi dal poznat, co udělám, co bych měl udělat, co je správné řešení, a to skrze místo v Písmu svatém. Šlo o starou známou v ě c : otevřít knihu, položit prst naslepo na stránku a vzít doslova, co je tam napsáno, jako odpověď na svou otázku. Někdy to tak světci dělávali, ale mnohem častěji pověrčivé ženy. Nejsem světec a nemám pochyb, že v mém počinu byl nejspíš jakýsi prvek pověrčivosti. Ale nicméně jsem se pomodlil a ote­ vřel knihu. Položil jsem prst rozhodně na stránku a řekl si: „ A ť je to cokoli, je to ono." Podíval jsem se a odpověď mě fakticky složila. Slova zněla: „Ecce eris tacens." „ H l e , budeš němý." Byl to dvacátý verš první kapitoly svatého Lukáše, kde anděl promlouvá k Zachariášovi, otci Jana Křtitele. Tacens: v celé Bibli nemohlo být slovo bližší pojmu trapista, aspoň pro mě, neboťjsem měl za to, jako většina lidí, že „trapista" je totéž co „mlčení". N i c m é n ě jsem se ihned dostal do obtíží, které ukazují, jaká je to hlou­ post hledat v knize věštbu. Jakmile jsem nahlédl do kontextu, viděl jsem, že Zachariáš je kárán za to, že klade tolik otázek. To se na mě vztahuje celý kontext a jsem tedy také kárán? A mám tedy tuto zvěst chápat jako zlé znamení? Trochu jsem o tom přemýšlel a brzy jsem zjistil, že se do toho celkově zaplétám. Mimoto jsem si při zralé úvaze uvědomil, že jsem otázku nepoložil dostatečně jasně, takže už jsem vlastně zapomněl, jak zněla. Nevěděl jsem už, jestli jsem prosil Boha, aby mi sdělil svou vůli, nebo jen aby mi oznámil, co se stane v budoucnosti jako fakt. Jakmile jsem se doko­ nale zamotal do těchto nejasností, informace, kterou jsem žádal, už mi byla na obtíž a přerostla ve větší důvod nejistoty než původní nevědomost. Vlastně jsem věděl tak málo jako předtím, s výjimkou jednoho. Hluboko pod všemi nejasnostmi jsem choval jakési přesvědčení, že to je pravá odpověďa že můj problém tím jednoho dne skončí: stanu se trapistou. Ale co se týče praktických kroků, tehdy a tam, nepomohlo to ani trochu. Dál jsem chodil do lesa, po pastvinách, ke starým nádržím na kraji lesa, dolů k rozhlasovému vysílači. Když jsem byl venku sám, upadal jsem na­ plno do nostalgie po trapistickém klášteře a zpíval pořád dokola Jam lucis orto sidere ve feriálním nápěvu. H l u b o c e jsem litoval, že si nevzpomínám na to krásné Salve Regina, jímž mniši zakončovali den, když ve tmě zpívali tuto dlouhou antifonu pro Matku Boží, nejvelebnější, nejkrásnější, nejdojímavější píseň, jaká kdy byla napsána a zpívána. Za pozdních odpolední a podvečerů jsem chodil v sou­ mraku po cestách v Dvoumílovém a Čtyřmílovém údolí a při řece, kde bylo ticho, a toužil zpívat Salve Regina. Ale nedovedl jsem si vzpomenout na víc

Pravá

střelka

267

než p r v n í d v ě tři neumy. Další jsem si musel vymýšlet, a moje verze nestála za m o c . Zněla hrozně. Stejně jako můj hlas. Takže jsem zpěvu nechal, pokořen a smutný, a postěžoval si M a t c e Boží. Míjely týdny a počasí začínalo jevit známky léta. Tu najednou přijel do St. Bonaventure John Paul cestou z Mexika. Na zadním sedadle jeho Buicku byla spousta mexických gramodesek, fotografií a podivných předmětů, re­ volver a velké barevné koše. Vypadal relativně dobře a šťastně. Několik dní jsme odpoledne projížděli kopce a povídali si, nebo jen jeli mlčky. Byl v Yucatanu, jak si naplánoval, i v Puebla, a těsně minul zemětřesení v M e ­ xico City. Půjčil celkem dost peněz jakémusi chlapíkovi, který měl ranč u St. Luis Potosi. Na tom ranči zastřelil revolverem jedovatého hada, dva metry dlouhého. „ M y s l í š , že ty peníze dostaneš zpátky?" ptal jsem se. „ N o , když mi nezaplatí, budu mít podíl na jeho ranči," řekl John Paul bez zaujetí. A l e když už mířil zpátky do Ithaky, nebyl jsem si jist, jestli jede na letní školu do Cornellu, aby konečně získal diplom, nebo jestli se zapíše na další letecký kurs, nebo co vlastně bude dělat. Ptal jsem se ho, jestli se ještě stýká s tím knězem, kterého tam zná. „ A n o , " řekl. „Jistě." Ptal jsem se, jestli uvažuje, že by se stal katolíkem. „ N o , " odtušil, „trochu jsem o tom uvažoval." „ P r o č nezajdeš za tím knězem a neřekneš si mu o nějakou konzultaci." „Asi zajdu." A l e z tónu jeho hlasu se dalo usoudit, že je stejně neurčitý, jako je upřím­ ný. Myslel to dobře, ale asi s tím nic neudělá. Řekl jsem, že mu dám svůj katechismus, co jsem měl, ale když jsem přišel do pokoje, nemohl jsem ho najít. A tak John Paul ve svém obrovském skvělém Buicku na nízkém podvozku odfrčel velikou rychlostí do Ithaky, i s revolverem a mexickými koši. Za radostných dnů začátkem června, ve zkouškovém období, jsem začal psát novou knihu. Jmenovala se Deník mého útěku před nacisty a byla to kniha ve stylu, jak se mi líbilo psát: samé dvojznačnosti a různé fantastické nápady připomínající Franze Kafku. Toto psaní mě uspokojovalo proto, že naplňovalo jakousi psychologickou nutnost, která ve mně ulpívala v po­ sledních etapách války, protože jsem se do jisté míry identifikoval s vinou za to, co se dělo v Anglii. Takže jsem se tam zasadil a psal svůj deník, v němž jsem měřil svou vlastní minulost leteckými nálety, které se tam v této chvíli odehrávaly jako její důsledky. A podotýkám, byla to pro mě nutnost něco takového psát, ačkoli jsem často udělal odbočku a celé to psaní se kolikrát dostalo do slepé uličky. Tak ponořen do této práce, do závěrečných zkoušek a do příprav na letní

268

Část

III.

školu, jsem nechal otázku trapistického povolání ustoupit do pozadí, ač nemohla zapadnout nadobro. Řekl jsem si: po letní škole pojedu na exercicie k trapistům do Kanady, k M a t c e Boží u Jezera, nedaleko Montrealu.

269

KAPITOLA TŘETÍ

SPÍCÍ SOPKA

Za chladných letních nocí, když potemněla silnice za elektrárnou a prá­ delnou a za garážemi, takže jste sotva viděli kopce, rýsující se ve tmě proti hvězdám, chodíval jsem přes vonící pole směrem k temným kravínům. Na západní straně fotbalového hřiště byl háj a v něm dvě kapličky, jedna pro Květinku, druhá byla jeskyňka Panny Marie Lurdské. Jeskyně nebyla natolik přezdobená, aby byla ošklivá, jako takové umělé jeskyňky bývají. Bylo pří­ jemné se tam modlit, ve tmě, kdy vítr vzdychal ve vysokých borovicích. Někdy bývalo slyšet ještě jiný zvuk: smích řeholních sestřiček, kleriků a bratří i ostatních studentů, kteří seděli v D o m ě alumnů na kraji hájku a bavili se v kině, které hrálo každý čtvrtek večer. Za takových večerů zel areál koleje prázdnotou, a v D o m ě alumnů bý­ valo plno. Připadal jsem si jako jediný, kdo nejde do kina - kromě služby v telefonní centrále v dormitoriu. Ten tam musel zůstat, byl za to placený. I můj přítel otec Filotheus, který vydával filosofické rukopisy ze čtrnác­ tého století, vyučoval mě v cestách svatého Bonaventury k Bohu podle Iti­ neráři a a studovali jsme spolu části Scotova De primo Principio, i on chodil do kina v naději, že budou dávat M i c k e y M o u s e . A l e hned po groteskách odcházel. Dramata a dobrodružství mu nic neříkala. Jak vesele se smáli v té staré barabizně z červených cihel sestřičky a kle­ rici! Určitě si zasluhovali trochu zábavy - aspoň sestřičky ano. Vím, že mnohé z nich musela bolet hlava z mých přednášek o bibliografii a me­ todách vědecké práce. Tradiční způsob, jak se metodologie podávala, spo­ číval v tom, že se na třídu vychrlila spousta faktů a podivných jmen, aniž by se jim naznačilo, odkud jsou, a oni měli druhý den přijít s úplnou identifi­ kací. Takže jsem jim zadal například tyto otázky: „ K d o je Philip Sparrow?" nebo „Která oxfordská kolej má ve znaku pelikána, jak zraňuje sám sebe?" Aby zjistili tyto skutečnosti - zadával jsem je jenom proto, že jsem je sám znal - museli se prokousat různými příručkami, čímž vnikli do badatel­ ských metod. A sestřičky vždycky přišly se správnou odpovědí, ačkoli někdy měly kruhy pod očima. Klerici měli správně odpovědi, kruhy však ne, pro­ tože všechno vyzvěděli od sestřiček. Vzadu v posluchárně sedával kněz, který patřil k nějakému učitelskému řádu v Kanadě a většinou odpovědi vůbec neměl, ani od sestřiček. Jen tam seděl a stíhal mě chmurnými po­ hledy.

270

Část

III.

Takže celkem vzato bylo dobře, že se odreagovali a zasmáli, že v těch řadách starých nepohodlných židlí pocvičili svůj nevinný a nezkažený vkus na pečlivě vybíraných filmech. Chodil jsem po osamělém poli a přemýšlel o jejich životě - chráněném, nevinném a bezpečném. M n o z í z nich byli svým způsobem ještě děti zvlášť řeholní sestřičky. Hleděly na vás zpod rozmanitých č e p c ů , závojů a křidélek (a kdovíco ještě to nosily na hlavách) kulatýma, poctivýma o č i ­ ma - klidné, jasné oči děvčátek. A l e věděli jste, že mají na starosti odpo­ vědné věci a mnohé prošly utrpením, které jste mohli jen tušit: bylo však ponořeno do tiché prostoty a odevzdanosti. Nejvýš jste u těch nejsužovanějších zahlédli trochu únavy: snad některé staršíměly malinko sevřené rty, nepatrnou chmuru. Ale přesto i ty staré měly v pohledu prostotu děvčátek, která dosud nevyhasla. Jejich život byl v bezpečí. Byl ohrazen obranným valem řádu, slušnosti a stability, v sociální i náboženské sféře. Přesto se musely tvrdě namáhat, možná víc než jejich příbuzní venku ve světě... Většina sester trávila dlouhé hodiny vyučováním a pak ještě měly další povinnosti. Jistě se střídaly ve vaření, praní, úklidu ve svých komunitách. A l e ani tehdy je relativní pohodlí jejich života neznecitlivělo k určitým rovinám lidské zkušenosti a k lidské bídě. Zdalipak si vůbec uvědomovaly všechny stupně utrpení a ponížení, jež v chatrčích, ve válečných zónách, v mravních džunglích našeho století vo­ lalo k církvi o pomoc a k nebi o pomstu za bezpráví. O d p o v ě ď by asi zněla, že některé ano, některé ne: ale všechny by upřímně chtěly v této věci něco udělat, kdyby mohly. Ale faktem zůstávalo, že byly namnoze chráněny, zajištěny, odděleny od hrozných skutečností, které kladly nárok na jejich pozornost, jestliže milovaly Krista. A l e proč bych se já měl od nich oddělovat? Byl jsem na tom stejně. M o ž n á jsem si to uvědomoval o trochu víc než některé z nich. Všichni jsme ovšem měli v budoucnu mít příležitost uvědomit si tento paradox, tuto žalu­ jící nesrovnalost, že ti, kdo jsou z lásky ke Kristu chudí, jsou často chudí v čistě abstraktním smyslu a jejich chudoba, která je původně měla vrhnout na stejnou rovinu se skutečně chudými kvůli spáse duší, je pouze odděluje od chudých v bezpečné a hermeticky uzavřené ekonomické stabilitě, v klidu a jistotě. Jednou večer k těmto sestřičkám a klerikům a do St. Bonaventure vůbec, a zvlášť ke mně, přišel někdo poslaný od Boha k zvláštnímu ú č e l u : aby nás probral a obrátil náš pohled směrem, kterým jsme se rádi zapomínali dívat, v bezpečí a izolaci naší venkovské pevnosti, zapadlí v severních horách. Samozřejmě bylo pravda, že jsem se ve svém vnitřním životě měl zabý­ vat především svou vlastní spásou: tak je to správné. N e m á c e n u , aby člo­ věk získal celý svět, a utrpěl ztrátu své vlastní duše, a mimoto ten, kdo ztrácí svou duši, nebude dost dobře schopen zachránit duše druhých, snad

Spící

sopka

271

jen pokud udili svátosti, které působí, jak se říká, ex opere operato, bez vnitřní závislosti na svatosti toho, kdo je udílí. Ale v této chvíli bylo nutné, abych si víc uvědomil povinnosti k druhým lidem, na základě pouhého faktu, že jsem člověk mezi lidmi, že mám podíl na jejich hříších a jejich trestech, jejich neštěstí a jejich nadějích. Nikdo nejde do nebe sám. Šel jsem jako obvykle za tmy kolem fotbalového hřiště. V D o m ě alumnů se svítilo. Nebyl večer, kdy se promítalo. Někdo tam mluvil. Nebral jsem příliš na vědomí, kdo všechno byl na seznamu pozvaných hostů, kteří při­ jížděli klerikům a sestřičkám vykládat nějaké důležité téma. Věděl jsem, že měl přijet někdo z The Catholic Worker, že tu měl přednášet David G o l d ­ stein, konvertita ze židovství, který organizoval laickou evangelizaci na uli­ c í c h , a že měla taky přijet baronka Huecková, která pracovala mezi černo­ chy v H a r l e m u . Pokud mi bylo známo, dnes večer měl vystoupit David Goldstein. Váhal jsem, jestli tam mám zajít a poslechnout si ho, nebo ne. Nejdřív jsem si říkal: „ N e . " A vydal jsem se směrem k háji. Ale pak jsem usoudil: „Aspoň tam nahlédnu." Vyšel jsem po schodech do prvního patra budovy, kde byl sál. Slyšel jsem, jak tam někdo m l u v í š velkou vehemencí. Nebyl to ale mužský hlas. Když jsem vstoupil do místnosti, na pódiu stála žena. Sama na jevišti před velkým osvětleným sálem, bez kulis, bez kostýmů, bez zvláštních re­ flektorů, jen v běžném sálovém osvětlení, jistě byla v nevýhodě. To asi velký dojem neudělá. Tahle žena navíc měla na sobě jakési těžko definovatelné šaty, obyčejné, docela chudobné. Ani nechodila důrazně po scéně. N e ­ používala žádné efekty, nic pro publikum. A přece, hned jak jsem vešel do dveří, dojem, kterým zapůsobila na sál plný kleriků, sestřiček, kněží a růz­ ných laiků, pronikal takovou silou, že mě málem srazil zpátky ze schodů, po nichž jsem právě vyšel. M ě l a silný hlas a silné přesvědčení, říkala silné věci a říkala je prostě, bez příkras, jako nejobyčejnější fakta, ale s tak nekompromisní přímostí, že vás přimrazily. H n e d jste pocítili, že většina jejího posluchačstva jí visí na rtech, někteří mají strach, pár lidí se hněvá, ale každý pozorně poslouchal, co říká. U v ě d o m i l jsem si, že je to baronka. Už dřív jsem o ní něco slyšel, i o její práci v Harlemu, protože ve farnosti Corpus Christi, kde jsem byl pokřtěn, byla dobře známá a obdivovaná. O t e c Ford jí posílal, co mohli potřebovat u nich na 1 35. ulici a Lenox Avenue. Co říkala, bylo zhruba toto: Katolíci se bojí komunismu, a jistě mají pravdu, protože komunistická revoluce mimo jiné c h c e zničit církev. Ale málokteří katolíci se z a m y s l í n a d tím, že komunismus by se ve světě velice málo rozšířil, ba možná vůbec ne, kdyby katolíci žili podle svých závazků a dělali, co Kristus přišel na zem učit: kdyby se navzájem opravdu milovali, viděli v druhém člověku Krista

272

Část 111.

a žili jako světci, kdyby dělali něco pro to, aby se c h u d ý m dostalo spravedl­ nosti. Kdyby katolíci viděli Harlem, jak by měli, říkala, totiž očima víry, ne­ mohli by se od takového místa odtahovat. Kněží i laici by ve stovkách ne­ chali všeho a šli něco udělat s tou nesmírnou bídou, neštěstím, nemocí, ponížením a opuštěností lidské rasy, kterou mravně i fyzicky drtila a str­ hávala k perverzi tíže nezměrného ekonomického bezpráví. Místo abychom viděli trpícího Krista v jeho údech a šli pomoci tomu, který řekl: „Cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratří, udělali jste pro m ě " , raději dáváme přednost vlastnímu pohodlí: odvracíme pohled od takového diva­ dla, protože nás zneklidňuje - z pomyšlení na tolik špíny se nám dělá špatně, a nikdy se nezamýšlíme nad tím, že na ní možná m á m e zčásti po­ díl. A tak v těchto hrozných činžácích, plných neřesti a krutosti, lidé dál umírají hlady a nemocemi, zatímco ti, kdo blahosklonně svolili, že budou uvažovat o jejich problémech, diskutují „rasovou situaci" při banketech ve velkých hotelích v centru, v růžovém oblaku tepla. Kdyby katolíci dokázali vidět Harlem, jak by měli, říkala, očima víry jako výzvu milovat Krista, jako svědectví svého křesťanství, komunisté by tam nic nezmohli. Ale naopak komunisté mají v Harlemu silné pozice. M o h o u být silní. Do značné míry konají ty skutky milosrdenství, které by se čekaly od křesťanů. Když nějací černošští dělníci ztratí místo a hrozí jim hlad, komunisté se s nimi rozdělí o své vlastní jídlo a chopí se obhajoby jejich případu. Když nějaký černoch umírá a v nemocnici ho nepřijmou, objeví se ko­ munisté a seženou někoho, kdo by s o něj postaral. Nadto se postarají, aby se zvěst o tom bezpráví roznesla po celém městě. Když nějakou černošskou rodinu vystěhují, protože nemůže zaplatit nájem, hned jsou tu komunisté a najdou pro ně bydlení, i kdyby proto měli rozdělit svůj byt. A kdykoli něco takového udělají, stále víc lidí řekne: „Vidíte, komunisté skutečně milují c h u d é ! Ti pro nás skutečně chtějí něco udělat! Asi bude pravda, co tvrdí: nikdo jiný se nestará o naše zájmy. Nejlepší bude se s nimi dát dohro­ mady a zapojit se do té revoluce, co o ní pořád mluví..." M a j í katolíci nějaký sociální program? M l u v í papežové ve svých e n ­ cyklikách o těchto problémech? Komunisté o těch encyklikách vědí víc než průměrný katolík. Rerum novarum a Quadragesimo anno probírají na svých veřejných mítincích a vždycky to skončí tak, že hlásají svému pub­ liku: „A tak se vás ptáme: dělají katolíci tyto věci? Viděli jste tu u vás někdy nějaké katolíky, že by pro vás něco udělali? Když ta a ta firma vyhodí na dlažbu stovky černošských dělníků, na čí stranu se postaví katolický tisk? Nevíte, že katolická církev je jenom fasáda kapitalismu a že jejich řeči o c h u ­ dých jsou pokrytectví? Cožpak jim jde o chudé? Co kdy udělali pro to, aby v á m pomohli? I jejich kněží v Harlemu jdou a najmou si bělochy, když

Spící

sopka

273

chtějí vymalovat kostel! Nevidíte, že se v á m katolíci smějíza zády a v kapse jim chrastí nájemné za ty mizerné činžáky, co v nich musíte bydlet?..." Baronka byla rodem Ruska. V době říjnové revoluce to byla mladá dív­ ka. Viděla, jak postříleli polovinu její rodiny, viděla kněze padat pod kul­ kami Rudých a musela z Ruska uprchnout způsobem, jak se to děje ve filmu, ale s bědami a obtížemi, které filmy neukazují, a beze slávy, na kterou se zaměřují. Skončila v N e w Yorku bez jediného centu. Pracovala v prádelně. M ě l a římskokatolickou v ý c h o v u a to, co prožila, jejívíru nezničilo, naopak utvr­ dilo a prohloubilo, až D u c h svatý zasadil do její duše sílu jako neotřesitel­ nou skálu. Nepoznal jsem nikoho tak klidného, jistého, pokojného ve své absolutní důvěře v Boha. Catherine de Huecková je v každém směru velká osobnost a její velikost není jen fyzická: pochází od Ducha svatého, který v ní bez ustání sídlí a podněcuje ji k tomu, co dělá. Když byla zaměstnaná v té prádelně kdesi poblíž Čtrnácté ulice a oběd­ vala na obrubníku spolu s ostatními dívkami, které tam pracovaly, začala vnímat svoje zvláštní povolání. Byla to výzva k apoštolátu, ne nová, ale tak stará a tradiční jako výzva u prvních křesťanů: apoštolát ženy laicky ve světě, mezi dělníky jako ona a chudými, apoštolát osobních styků, slova a především příkladu. Nemělo to být nic mimořádného, nic, co by zavá­ nělo řeholí, žádná zvláštní pravidla, žádný hábit. O n a a ti, kdo se k ní připojili, měli být prostě c h u d í - v tom ohledu neměli jinou volbu, protože už chudí byli - ale měli svou chudobu přijmout, stejně jako proletářský život ve vší jeho bídě, nejistotě a mrtvé, bezbarvé monotónnosti. M ě l i bydlet a pracovat v chudinském ghettu, ztratit se v obrovské, anonymní mase za­ pomenutých a opuštěných s jediným účelem, aby v tomto prostředí žili plným, celistvým křesťanským životem - milovali lidi kolem sebe, obětovali se pro ně, šířili evangelium a Kristovy pravdy hlavně tím, že budou svatí, že budou ve spojení s N í m , že budou plní Ducha svatého a jeho milosrdné lásky. Když o těch v ě c e c h říkala všem těm sestrám a klerikům, nemohla jimi hluboce nepohnout, protože co slyšeli - a zjevně to scházelo - nebylo nic jiného než čistý františkánský ideál, čistá esence františkánského apoštolátu chudoby, a přitom bez slibů v řeholi Menších bratří. Většině z nich slouží ke cti, že měli dost rozumu a odvahy, aby to přiznali a uznali, že v jistém smyslu je baronka lepší františkán než oni. Ostatně byla v Třetím řádu, což mě naplnilo hrdostí nad mým škapulířem, který jsem ukrýval pod košilí: připomněl mi, že tu nechybí jeho smysl ani možnosti! Takže baronka šla do Harlemu. Vystoupila z metra s psacím strojem, pár dolary a taškou s oblečením. Když přišla do jednoho činžáku a chtěla po­ koj, řekli jí: „ S n a d tu nechcete bydlet!" „ C h c i , " řekla a dodala jakoby na vysvětlenou: „Jsem Ruska."

274

Část

III.

„Ruska! Tak to je něco jiného. Pojďte dál." Jinými slovy, mysleli si, že je komunistka. Tak začal D ů m přátelství. Teď už měli asi pět výloh na obou stranách 135. ulice, knihovnu, klubovny a šatnu. Baronka bydlela ve vlastním bytě a také její pomocníci, kteří tam žili od začátku, bydleli na 135. ulici. Žilo s n i v Harlemu víc dívek než mužů. Když setkání skončilo a baronka odpověděla na obvyklé námitky jako: „ C o kdyby si nějaký černoch chtěl vzít vaši sestru nebo vás například?", šel jsem k ní a mluvil s ní. Druhý den jsem se s ní potkal na pěšině před knihov­ nou, když jsem šel s náručí knih vyučovat Dantovu Božskou komedii. To byly jediné dvě příležitosti, kdy jsem s ní mluvil, ale řekl jsem jí: „ N e v a d i l o by, kdybych šel k vám do D o m u přátelství a zkusil to u vás, až tady skončím?" „Jistě," odpověděla. „Přijďte." A l e když mě viděla s těmi knihami, asi mi moc nevěřila.

II. Byl horký deštivý den uprostřed srpna, když jsem vyšel z metra do roz­ žhaveného Harlemu. To odpoledne na ulici nebylo moc lidí. Došel jsem asi do půlky ulice, než jsem uviděl dvě výlohy s modrými nápisy „ D ů m přátel­ ství" a něco jako „Centrum bl. Martina de Porres". Nikde ani noha. N e j v ě t š í z výloh patřila knihovně. Tam jsem našel asi půltuctu mladých černochů, chlapců i děvčat, středoškoláků, sedících u stolu. Někteří měli brýle. Z d á l o se, že mezi nimi probíhá jakási organizovaná intelektuální debata, protože když jsem vešel, upadli do rozpaků. Zeptal jsem se jich na baronku a oni mi sdělili, že tu není, jela do města, protože má narozeniny. Když jsem chtěl vědět, s kým bych mohl mluvit, řekli, že s M a r y Jerdoovou. N ě k d e tu prý je. Když počkám, určitě se za chvíli objeví. Zůstal jsem tedy, vytáhl si z police Životopis svatého Jana od Kříže od P. Bruna a prohlížel si obrázky. M l a d í černoši se pokusili obnovit debatu, kde přestali, ale nedařilo se jim. N e z n á m ý je zneklidňoval. Jedna z dívek pronesla několik abstraktních slov a začala se hihňat. Jiná řekla: „ A n o , ale nemyslíš...?" A tato vážná otázka rovněž upadla do nervózního chichotu. Jeden z mladíků vypro­ dukoval celý odstavec velkolepých slov a všichni zařvali smíchy. Já jsem se obrátil a začal se smát s nimi. V tu chvíli se celá věc proměnila v hru. Začali říkat intelektuální slova jen proto, že to byla legrace. Pronášeli naprosto bezduché a vážné výroky a smáli se jim i tomu, že takové zvláštní útvary vycházely z jejich úst. Ale brzy se uklidnili. Pak přišla M a r y Jerdoová, provedla mě různými částmi D o m u přátelství a vyložila mi, k čemu slouží.

Spící

sopka

275

Rozpaky té černošské mládeže mi načrtly obrázek H a r l e m u : podrob­ nosti jsem si doplnil později, ale základní tahy vznikly tady. V tomto velikém, temném, pařícím se ghettu se tísní tisíce černochů jako stádo, většina nemá co jíst ani co dělat. Veškeré smysly, představy, naděje a myšlenky etnika s živým cítěním a hlubokými citovými reakcemi jsou v nich stlačeny, sevřeny železným poutem frustrace: předsudečnost, která je drží v zajetí čtyř nepřekonatelných stěn. V tomto obrovském kotli se utloukají neocenitelné přirozené dary, moudrost, láska, hudba, vědění, po­ ezie a vaří se spolu s bahnem živelně zkažené přirozenosti. Tisíce duší tak ničí neřest, bída a ponížení, pokřivuje je, vymazává ze seznamu živých, dehumanizuje je. Co v tvé temné peci, Harleme, ještě nepozřela marihuana, gin, šílenství, hysterie a syfilis? Ti, kterým se nějakým způsobem podaří vyplavat na povrch tohoto vrou­ cího kotle a zůstanou tam, díky zvláštní duchovní kvalitě nebo něčemu jinému, nebo protože se jim podaří z Harlemu vyváznout a dostat se do nějaké školy, nejsou zlikvidováni hned, ale zůstane jim pochybné privile­ gium života, který v Harlemu představuje jakýsi ideál: m a j í z a úkol přijímat a napodobovat, co se ve světě bělochů pokládá za kulturu. Úděsný paradox na tom všem je tohle: samotný Harlem a každý jednot­ livý černoch v něm je živým odsouzením naší takzvané „kultury". Harlem je tu jako božský rozsudek nad N e w Yorkem a lidmi, kteří v tom městě žijí a vydělávají. Harlemské nevěstince, veškerá jeho prostituce, jeho narkomanská doupata a to všechno je zrcadlem zdvořilých rozvodů a rozma­ nitých kulturních cizoložství Park Avenue: je to B o ž í komentář k celé naší společnosti. Harlem je v jistém smyslu to, co si Bůh myslí o H o l l y w o o d u . A Holly­ w o o d je souhrn všeho, po čem Harlem v zoufalství sahá jako po náhražce nebe. Nejhorší na tom je, že v něm není snad jediný černoch, který by kdesi v hlubině své bytosti nevěděl, že bělošská kultura není víc než kal v harlemských kanálech. Tuší, že je prohnilá, že je to falešná cetka, klamná, prázdná, stín nicoty. A přesto jsou odsouzeni k tomu, aby po ní sahali, aby měli za to, že po ní touží, a předstírali, že se jim líbí. Jako by šlo o nějakou kosmickou konspiraci: jako by tak museli ve svém vlastním ži­ votě vytvořit jasný obraz té bídy, která zničila ontologické kořeny bělo­ c h o v y existence. Harlemské děti vyrůstají jako sardinky v místnostech činžáků plných neřestí, kde se děje zlo před jejich očima hodinu co hodinu a není z něj úniku, takže není v ý b u c h vášně, perverze přirozených sklonů, kterou by nepoznaly před svým šestým či sedmým rokem: a to je obžaloba zdvoři­ lých, nákladných, kradených smyslových žádostí boháčů, jejichž hříchy zplodily toto odporné chudinské ghetto. Výsledek se podobá příčině a ještě

276

Část

III.

ji zvětšuje. Harlem je portrét těch, jejichž vinou takové věci vznikly. Co bylo slyšet ve skrytu ložnic a bytů bohatých, kulturních a vzdělaných bělo­ c h ů , hlásá se v Harlemu ze střech ve vší děsivosti jako to, čím to skutečně je v Božích o č í c h , holé a hrozné. N e , nenítu jediného černocha, který by v morku kostí nevěděl, že běloš­ ská kultura nemá cenu odpadu v řece H a r l e m . Večer jsem se do Harlemu vrátil, jak mi M a r y Jerdoová řekla, a byl u nich na večeři, gratuloval jsem baronce k narozeninám a viděli jsme hru, kterou v klubovně hrály malé černošské děti ze skupiny „ V l č a t a " . Byl to zážitek, který mě téměř zdrtil. Byli tam rodiče těch dětí, seděli na lavičkách a zalykali se dojetím, že jejich děti hrají divadlo, ale v tom to nebylo. Protože, jak jsem už řekl, dobře věděli, že ta hra je k ničemu, stejně jako všechny bělošské hry jsou k ničemu. To je nedojímalo. B y l o za tím něco hlubšího, krásnějšího, pozitivnějšího, pravdivějšího a úžasnějšího: jejich vděčnost za třeba takhle malý projev lásky, za to, že někdo udělal aspoň takové gesto. Jeho smysl zněl: „Tohle sice nikomu žádné velké štěstí přinést nemůže, ale je to způsob, jak říci - c h c i , abyste byli šťastní." M i m o tuto hlubokou, pozitivní a základní skutečnost lidské lásky, přimí­ šené s Kristovým milosrdenstvím a nenápadně svaté, byl stupidní charakter hry samé. Kdosi z těch géniů, kteří píší jednoaktovky pro amatérské diva­ dlo, dostal nápad, že král Artuš a jeho rytíři vystoupí v moderních kostý­ mech a budou poskakovat ve venkovském hostinci. Nechť je v á m jasné: tento vtipný kus byl tak zdrcující, že jsem málem zešedivěl při pohledu na jeho provedení s černošskými dětmi v té chudin­ ské díře. A n o n y m n í autor prohlásil jménem buržoazie dvacátého století: „ J e to velká legrace." Bůh odpověděl ústy, očima a gesty těchto malých čer­ noušků, skrz jejich naprosté nepochopení toho, v čem měl spočívat vtip, scéna a situace: „Tohle si myslím o vašem humoru. Je to v m é m pohledu pohoršení. N e z n á m vás, neznám vaši společnost: jste pro mě mrtví jako peklo samo. Tyhle černošské děti miluji, ale vás neznám. Jste anathema." Asi o tři dny později se večer na faře dávala další hra v podání starší skupiny. Byla podobná: o boháčích, kteří se dobře baví. Hráli je chudí chlapci a děvčata neznající štěstí, kteří nemohli mít ani tušení o tak pusté a hloupé zábavě - k tomu tak nákladné. Elán, veselí a nadšení, s nimiž se pokoušeli cosi vytvořit z této bědné frašky, jen důrazněji odsuzoval jejího autora i jeho inspiraci. Zůstal ve vás pocit, že tito černoši, v samotném Harlemu, by dokázali dát všem boháčům na Sutton P l a c e lekci o tom, jak být šťastný, a to s poloviční námahou. Proto byla jejich imitace vládnoucí třídy odsouzením tím víc zatracujícím. Kdyby se baronka bývala pokusila postavit nesmírnému harlemskému paradoxu jinými zbraněmi, asi by D ů m přátelství do tří dnů zavřeli. A l e tajemství jejího úspěchu i přežití v drápech tohoto gigantického problému bylo v tom, že nebyla závislá na křehkých lidských metodách, ne na diva-

Spící

sopka

277

dle, mítincích, projevech a konferencích, ale na B o h u , Kristu, D u c h u sva­ tém. Podle plánu svého povolání baronka sama přišla do Harlemu a začala tam žít pro B o h a , a Bůh jí rychle přivedl do cesty další, kdo sloužili jeho tajné taktice v tomto nepřátelském městě: světce, které poslal, aby posvěco­ vali a očišťovali ne H a r l e m , ale N e w York. O Posledním soudu budou překvapeni obyvatelé této tučné metropole s jejími mrakodrapy, v jejichž žilách tepou dolary a jejichž hlavy pukají optimistickou filosofií kultury a pokroku, užasnou, až zjistí, kdo to za­ držoval oheň a síru Božího hněvu, aby je už dávno nesmetly z povrchu země. Ve stejné budově jako většina spolupracovníků D o m u přátelství žila stará černoška, hubená, tichá, strhaná, umírající na rakovinu. Viděl jsem ji jen dvakrát, ale slyšel jsem o ní hodně, neboť všichni říkali, že má vidění Panny M a r i e . O tom nevím nic, snad jen že kdyby Panna Maria chtěla jednat jako obvykle, pak by Harlem byl to první a jediné místo, kde bych čekal, že se zjeví - Harlem nebo domek pachtýře někde v A l a b a m ě nebo nějaká hor­ nická chatrč v Pensylvánii. Mluvil jsem s ní jen jednou a viděl ji dost dobře a uvědomil jsem si jednu v ě c : měla v sobě tajemství Harlemu, znala cestu ven z toho labyrintu. Pro ni jeho paradox už neexistoval, nebyla už v tom kotli, snad jen čistě akcidentálně svou fyzickou přítomností, která nic neznamená, protože tento kotel je morálního řádu. A když jsem ji viděl a mluvil s ní, spatřil jsem v její unavené, vážné a svaté tváři trpělivost a radost mučedníků, jasné, neuhasi­ telné světlo svatosti. O n a a ještě pár jiných katolických žen seděly jednou vpodvečer na židlích u schodů, na relativně chladné ulici, uprostřed víru ztraceného davu, a přiváděly chodce do úžasu pokojným dojmem vítězství: tím hlubokým, nezměrným, jasným pokojem, jaký vyzařují oči černošských žen, které skutečně mají víru! Jak jsem tenkrát pozoroval chlapce a dívky v knihovně, pochopil jsem něco z harlemského problému. Tady, kousek od sebe na ulici jsem viděl řešení, jediné řešení: víru, svatost. Nebylo třeba hledat daleko. Kdyby baronka, která věnovala čas tomu, že nechá děti hrát divadlo a nabídne jim aspoň místo, aby nemusely být na ulici mezi náklaďáky, kdyby kolem sebe shromáždila takové duše, jako byly tyto svaté ženy, a dokázala zformovat ve své organizaci další, které byly stejným způsobem svaté, ať už bílé nebo černé, nejenže by svou věc vyhrála, ale možná by nakonec Boží milostí proměnila tvář Harlemu. M ě l a před sebou mnoho měřic mouky, ale po ruce také nemálo kvasu. Víme, jak jedná Kristus. Jakkoli nemožné se může něco zdát z lidského úhlu, jednoho rána se probudíme a zjistíme, že je prokvašeno. To se děje skrze světce! B y l o mi jasné, že je pro mě dobře, když tam jsem. Proto jsem tam asi tři týdny chodíval každý večer na společnou večeři v jejich komunitě v jednom

278

Část

III.

bytě. Potom jsme se společně modlili kompletář - v angličtině - rozdělení v úzkém pokoji na dvě chórové řady. B y l o to jediné, co dělali po způsobu řeholníků, ale nemělo to žádnou opravdovou chórovou formu. Přesněji vzato, šlo o rodinnou záležitost. Potom jsem se asi tři hodiny věnoval úkolu, který se eufemisticky na­ zýval „hlídání Vlčat". Byl jsem v místnosti, která jim sloužila na hraní, brnkal tam na klavír, spíše pro vlastní zábavu než pro cokoli jiného, a snažil se jakýmsi mravním vlivem zachovat mír a zabránit skutečně závažnému vzbouření. Kdyby došlo k opravdové rvačce, nevím, co by se stalo. A l e většinou byl mír. Hráli ping-pong a monopoly a pro jedno malé děcko jsem nakreslil obrázek Panny M a r i e . „ K d o je to?" zeptalo se. „To je Panna Maria." Jeho výraz se hned změnil, zastřel se divou a silnou zbožností, která byla tak primitivní, že jsem užasl. Z a č a l o broukat pořád dokola: „ P a n n a M a r i a . . . Panna Maria." Pak popadlo obrázek a vyběhlo na ulici. Když skončil srpen a přišel Svátek práce, baronka musela do Kanady a já jsem odjel na druhé exercicie k trapistům, které jsem si sliboval hned na jaře od návratu z Gethsemani. Ale neměl jsem ani čas ani peníze, abych jel do Kanady. Napsal jsem tedy do kláštera Panny Marie v Ú d o l í blízko Provi­ dence na Rhode Islandu. Odpověděli mi, abych přijel hned po Svátku práce. V sobotu před svátkem jsem se Seymourem projížděl přes H a r l e m . Pocí­ til jsem trochu podobnou nostalgii po D o m u přátelství jako po Gethsemani. Zase jsem se vrhal do světa, sám v jeho víru a marnostech, bez úzkého, bezprostředního a viditelného spojení s nějakou skupinou těch, kdo se spol­ čili, aby vytvořili malou, tajnou kolonii Božího království v tomto pozem­ ském exilu. N e , bylo to jasné: potřebuji oporu a blízkost těch, kdo skutečně milují Krista v té míře, že se zdá, jako by ho viděli. Potřebuji být s lidmi, jejichž každý čin vypráví o zemi, která je mi d o m o v e m : jako se exulanti drží všude v cizině pohromadě, už jen proto, aby si připomínali - tváří, o d ě v e m , cho­ v á n í m , přízvukem a vyjadřováním - zemi, z níž pocházejí. Naplánoval jsem si, že víkend před cestou do kláštera strávím stejně jako každý u nás tráví Svátek práce: odpočinkem, rekreací, což je jistě legi­ timní, aspoň samo o sobě. Ale Bůh mi chtěl připomenout můj exil a způ­ sobil, že tento můj plán, který měl především přinést spokojenost mně sa­ m é m u , nevyšel zcela úspěšně. Počínal jsem si přitom způsobem, jak jsem jednal dřív: sám jsem roz­ hodl, kam se mi c h c e jet, co budu dělat pro svou zábavu a rekreaci. Řekl jsem si, že pojedu do Greenportu na cíp Long Islandu. Tam si najdu nějaké tiché místo a strávím den četbou, psaním, modlitbou, rozjímáním a pla­ v á n í m . Potom se nechám přívozem převézt přes Sound a pojedu do Provi­ d e n c e k Panně Marii v Údolí. Lax uvažoval, že pokud se mu podaří tu

Spící

sopka

279

sobotu odpoledne včas zmizet z redakce New Yorkeru, pojede taky do Greenportu. Ale netvrdil to moc určitě. Zavolal jsem Seymourovi. Seymour řekl: „ Z a v e z u tě do Greenportu." Když jsem z něj dostal stvrzení, že to myslí vážně, jel jsem na Long Beach. Seymour byl na nádraží v klubku přátel a z n á m ý c h , lidí z Long B e a c h , s nimiž kdysi podnikl pokus přeměnit celé město v jakýsi řecký městský stát - Periklovy Athény. Všichni jsme vyrazili. Minuli jsme asi tři ulice, zastavili a všichni vyskákali v e n . Seymour řekl: „Jde se na oběd do téhle restaurace." Pozřeli jsme pár lžic nechutného pokrmu. Pak zpátky do auta. Jak jsem čekal, Seymour otočil auto ne ve směru do Greenportu, ale k sobě d o m ů . „Zapomněl jsem fotoaparát," vysvětlil. Seymour žádný fotoaparát neměl. Strávili jsme odpoledne na Seymourově plachetnici v zálivu, pak jsme najeli na dunu a Seymour mě naučil pár chvatů z džiu-džitsu. Učil se džiu-džitsu v tělocvičně na B r o a d w a y i . M ě l za to, že se mu ve válce bude hodit, kdyby ho odvedli: malé překvapení pro J a p o n c e . Druhý den jsme jeli do Connecticutu. To jsme právě projížděli přes Har­ lem. Seymour se chtěl v G r e e n w i c h Village stavit pro svoji ženu a odvézt ji do N e w H a v e n u , kde měla hrát v amfiteátru. V G r e e n w i c h Village ji však nenašel, až někde v Sedmdesátých cestách, kde se po dlouhé, tajené hádce rozhodlo, že do Connecticutu ten den nepojede. Já jsem se mezitím pokusil nepozorovaně odkrást a zmizet na Velké centrální nádraží na vlak někam, kde bych našel ekvivalent příjemného, tichého pokoje v Greenportu. (Právě v té chvíli, ač jsem o tom nic nevěděl, Lax, který odjel do G r e e n ­ portu, mě hledal po všech hotelích a penziónech a v katolickém kostele.) Nakonec, velmi pozdě, jsme se Seymour a já vydali ve špičce po Boston Post Road a vedli spor o válce. Zavezl mě až do O l d Lyme, zatímco se stmívalo. Všechno kolem jsem viděl černě. Nikde jsem nepoznával nic, co by odpovídalo mému vysně­ nému svátečnímu víkendu. Před půlnocí jsem hodil kufr na zem ve špinavém hotýlku v N e w H a ­ venu a dokončil breviář toho dne. Seymour zmizel se svým autem ve tmě, zamlklý a nervózní: tvrdil, že Helen nejspíš právě jede do N e w H a v e n u vlakem. Pokud jsem to pochopil, měla jet do amfiteátru, vzít si nějaké šití či pletení či co a pak se měli oba hned vrátit do N e w Yorku. „Vidíš -" řekla Boží Prozřetelnost, „vidíš, jak to chodí ve světě, kde žiješ. Vidíš, jak to chodí s lidskými plány a nápady." Když jsem za jasného úterního rána zvonil u brány kláštera Panny M a r i e v Údolí, obloha byla modromodrá a vstoupit do hlubokého ticha bylo jako vejít do nebe.

280

Část

III.

Klečel jsem na kůru, slunce se vlévalo okny na velký, podivně bezkrevný kříž a zpěv mnichů unášel mé srdce domů k B o h u , kolébal je v pokojném rytmu majestátních myšlenek. Probil jsem se, nebo spíš byl veden, do exercicií, v á ž n ý c h , praktických a úspěšných - víc než jsem si uvědomoval. Nebylo v nich nic z těch velkých, úžasných útěch a osvícení, které mě doslova prosákly v Gethsemani, a přece, když jsem na konci týdne zase vyšel, věděl jsem, že jsem přijal potravu a sílu, že jsem se nepozorovaně rozvinul v pevnosti, jistotě a hloubce. Z Harlemu jsem totiž odcházel s něčím, co by se dalo nazvat problém jiného povolání. Bylo to skutečně tak? V těch osmi d n e c h , zakončených svátkem Narození Panny M a r i e , se celá věc víceméně vyjasnila. Kdybych zůstal ve světě, myslel jsem si, moje povolání by předně bylo psát, za druhé učit. Práce například v D o m ě přátelství by měla až třetí místo. N e ž se mi dostane nějakého konkrétního osvícení, měl bych zůstat, kde jsem, v St. B o ­ naventure. Bál jsem se snad, nebo možná podvědomě doufal, že se tu otázka povolání k trapistům znovu stane aktuální? Nestala. Celá věc zůstala ve svém neutrálním, neurčitém stavu: odložená do oblasti, kterou moje mysl nedokázala dobře zmapovat, protože byla ve tmě, zahalená mrakem téměř nekonečných nejistot. Věděl jsem jedno: tady v Ú d o l í mě naplňovala stejná nevyjádřitelná úcta k cisterciáckému životu, ale nebyla ve mně žádná zvláštní touha vstoupit právě do tohoto kláštera. Tak jsem se znovu octl ve světě. Vlak do N e w H a v e n u uháněl různými průmyslovými městy, vlevo od trati občas probleskla modrá voda, bílý pí­ sek a šedivá tráva. Četl jsem si v New Yorkem povídku o mladíkovi, který se oženil, místo aby se stal knězem, nebo se aspoň zamiloval nebo něco takového. Prázdno, marnost a nicota světa ke mně doléhaly ze všech stran. A l e teď mě nemohly vyrušit, ani způsobit smutek. Stačilo vědět, že i když budu ve světě, nejsem nucen, abych měl na něm podíl a abych mu patřil, ba ani abych se výrazně poskvrňoval zraňujícím, nevyhnutelným kontaktem s ním.

III. Zpátky v St. Bonaventure mi dali pokoj v severní části budovy, kde bylo vidět, jak slunce ozařuje zelený svah, což bylo golfové hřiště. Celý den bylo slyšet vlaky, jak ječí v oleanském překladišti, volají na sebe a zvoní: zvuk cest, zvuk vyhnanství. Zjistil jsem, že jsem téměř nevědomky postupně přeorganizoval strukturu svého života do přísnější podoby, vstával jsem ráno dřív, modlil se malé hodinky za úsvitu nebo i dřív, když se dny začaly krátit, jako přípravu na mši a svaté přijímání. Ted jsem také věnoval třičtvrtě ho­ diny denně rozjímavé modlitbě. H o d n ě jsem četl duchovní literaturu - Ž i v o ­ topisy svatých: Jany z Arku, svatého Jana Boská, svatého Benedikta. Pročítal

Spící

sopka

281

jsem se Výstupem na horu Karmel od svatého Jana z Kříže a první částí Temné noci, sice už podruhé, ale poprvé s porozuměním. První velký dárek, který jsem tehdy v říjnu dostal, v řádu milosti, byl objev, že Květinka byla skutečně světice, nejen němá zbožná loutka v před­ stavách sentimentálních stařen. A nejenže byla světice, byla to velká světi­ c e , jedna z největších: úchvatná! Dlužím jí všemožné veřejné omluvy a re­ parace za to, že jsem tak dlouho ignoroval její velikost - to by ale vydalo na celou knihu a já tu mám k dispozici jen pár řádek. Byl to úžasný zážitek objevit nového světce. Neboť Bůh je nesmírně vznešený a nádherný v každém ze svých svatých - v každém jinak. Neexis­ tují ani dva světci, kteří by byli stejní, ale všichni jsou jako B ů h , jako On různým a zvláštním způsobem. Kdyby A d a m nebyl padl, celé lidstvo by bylo řada nádherně různých a krásných obrazů B o h a : každý ze všech těch miliónů lidí by zpodoboval Jeho slávu a dokonalost překvapivě novým způ­ sobem a každý by vyzařoval svou vlastní zvláštní svatost, určenou pro něj od věčnosti jako nejúplnějšía nepředstavitelně nadpřirozenou dokonalost jeho lidské osobnosti. I když se tento plán po pádu nikdy nemůže v miliónech duší uskutečnit a milióny maří tento svůj slavný úděl, skrývají svou osobnost ve v ě č n é m , zkázném znetvoření, Bůh nicméně znovu formuje svůj obraz i v duších pokřivených a napůl zničených zlem a nesouladem, a tak tvoří dílo své moudrosti a lásky ještě nápadněji krásnější p o m o c í kontrastu s okolím, v němž se nerozpakuje působit. Nikdy mě nepřekvapovalo, ani nebude, že světci se vyskytují v bídě, žalu a utrpení Harlemu, v koloniích pro malomocné, jako jsou Molokai otce Damiana, v chudých turínských čtvrtích Jana Boská, na umbrijských ulicích v době svatého Františka či ve skrytých cisterciáckých klášteřích dvanáctého století, ve Velké Kartouze, v Jeronýmově jeskyni v Thebaidě (kde mu lev hlídal knihovnu) či na Simeonově sloupu. To je zřejmá v ě c . Jsou to silné a m o c n é reakce v dobách a situacích, které vyžadují nápadné hrdinství. Co mě ale zcela překvapuje, je objevení světce v samém středu zatuch­ lé, vypolstrované, nalíčené a pohodlné buržoazní šerednosti a průměrnosti. Terezie od Dítěte Ježíše byla karmelitka, to je pravda: ale do kláštera si s sebou přinesla povahu zformovanou a uzpůsobenou pozadí a mentalitě francouzské střednívrstvy konce devatenáctého století, kde se nedalo před­ stavit nic sebevědomějšího a zkostnatělejšího. Jedno mi připadalo skoro nemožné - že by milost mohla proniknout tu tlustou, odolnou kůži bur­ žoazní samolibosti a pod jejím povrchem skutečně uchvátit nesmrtelnou duši a něco z ní udělat. V nejlepším případě, myslel jsem si, se z takových lidí mohou stát neškodní pedanti, ale velká svatost? Nikdy! Taková myšlenka byla vlastně hřích proti B o h u i proti bližnímu. B y l o to rouhavé podceňování síly milosti a krajně nelaskavý soud nad celou třídou,

282

Část

III.

paušální, všeobecný, na mlhavých základech. Přiřadil jsem velkou teoretic­ kou tezi každému jednotlivci, který spadal do určité kategorie! Poprvé mě svatá Terezie z Lisieux zaujala, když jsem četl G h é o n o v u dost rozumnou knihu o ní - šťastný začátek. Kdybych tehdy padl na nějakou literaturu o Květince, která je k máni, chabá jiskřička potenciální úcty v mé duši by ihned došla udušení. Avšak sotva jsem trochu nahlédl skutečný charakter a pravou spiritualitu svaté Terezie, hned jsem k ní silně přilnul - to pouto bylo dílem milosti, neboť mě rázem rovnýma nohama přeneslo přes tisíce psychologických překážek a odporů. Za naprosto fenomenální u ní pokládám toto: stala se svatou ne tím, že by utekla ze své buržoazní vrstvy, ne že by ji zavrhla, zahořkla proti ní, proklela ji i prostředí, v němž vyrůstala. Naopak ona k ní přilnula, jak jen mohla k něčemu takovému přilnout a zůstat dobrou karmelitkou. Pone­ chala si na sobě všechno buržoazní a přitom se srovnávala se svým po­ v o l á n í m : své nostalgické city vůči nejapné vile jménem „Les Buissonnets", oblibu naprosto přeslazeného umění, cukrových andílků, pastelových svět­ ců s beránky, tak měkkými a nadýchanými, že někomu jako já nabíhá husí kůže. Psala básně, které možná jsou obdivuhodné pro sílu citů, ale s určitostí modelované podle průměrných a populárních vzorů. Jistě by nechápala, že by někdo mohl pokládat všechny tyto v ě c i za ošklivé a nejapné, a nikdy ji ani nenapadlo, že by se jich podle některých měla vzdát, znelíbit si je, zavrhnout je, pohřbít pod hromadu anathemat. A stala se nejen světicí, ale tou největší světicí, jakou církev v posledních třech stoletích měla - v jistém smyslu i větší než oba skvělí reformátoři jejího řádu, svatý Jan z Kříže a svatá Terezie z Avily. Tento objev patřil k největším a nejspásnějším pokořením, jakých se mi kdy v životě dostalo. Neříkám, že by změnil můj názor na buržoazní samo­ libost devatenáctého století: Bůh chraň! Když je něco pobuřujícím způso­ bem šeredné, je to šeredné a tak to zůstane. Nedošel jsem tak daleko, že bych začal označovat vnější jevy té bizarní kultury za krásné. A l e musel jsem připustit, že pokud jde o svatost, veškerá tato vnější ošklivost je perse naprosto indiferentní. A nadto jako všechno ostatní fyzické zlo ve světě, může dobře posloužit per accidens jako příležitost k velkému duchovnímu dobru nebo dokonce jako jeho druhotná příčina. O b j e v nového světce je úžasný zážitek: tím spíš, že je to něco naprosto jiného než u filmového fanouška objev nové hvězdy. Co ten může se svým novým idolem dělat? Hledět na její fotografii, až z toho má migrénu. To je všechno. A l e světci nejsou jen neživé předměty na dívání. Stávají se našimi přáteli, opětují naše přátelství a dávají nám neomylná znamení své lásky v podobě milostí, které skrze ně přijímáme. Takže když jsem teď měl v nebi tuto novou přítelkyni, bylo nevyhnutelné, že toto přátelství začne mít na můj život nějaký vliv.

Spící

sopka

283

První, co pro mě Terezie z Lisieux udělala, byla péče o mého bratra, kterého jsem jí hned svěřil, protože v té době se svou charakteristickou náhlostí přešel do Kanady a dal nám poštou na vědomí, že je u Kanadského královského letectva. Ne že by to někoho zvlášť překvapilo. Jak se blížil čas jeho odvodu, začalo být jasné, že mu nesejde na tom, kam se dostane, pokud to nebude k pěšákům. N a k o n e c , když už měl být povolán, odjel do Kanady a přihlásil se dobrovolně jako pilot. Jelikož Kanada už byla dlouho ve válce a její letci šli celkem rychle do akce tam, kde jich bylo nejvíc třeba, v Anglii, bylo ihned nasnadě, že šance Johna Paula přežít dlouhou válku jsou velmi malé. Z d á se mi, že byl jediný, kdo tento fakt ignoroval. Pokud jsem to dobře pochopil, šel k letectvu, jako by létat v bombardéru nebylo o nic nebezpeč­ nější než jezdit s autem. Ted byl v táboře kdesi u Toronta. Psal mi, že je jakási slabá naděje, když je fotograf, že by ho poslali jako pozorovatele, aby fotografoval bombardo­ vaná města, kreslil mapy a podobně. Ale prozatím že chodí do služby ve stráži, po zemi, podél velkého ostnatého drátu. A já jsem postavil Květinku jako stráž, aby na něj dávala pozor. Dělala to dobře. Ale i to, co se stalo v mém životě, než uběhly dva měsíce, neslo známku jejího zásahu. V říjnu jsem psal dlouhé dopisy, plné dotazů, baronce, která byla stále v Kanadě - a dostával od ní stejně dlouhé odpovědi, plné její typické živé a energické moudrosti. Dobře, že jsem je dostával. Dodávaly mi mocné a jasně řečené povzbuzení. „ D ě l e j , co děláš. Jsi na správné cestě. Piš dál. Miluj B o h a , modli se k němu ještě v í c . . . Vstal jsi a dal ses na cestu, která ho hledá. Z a č a l jsi putovat po cestě, která tě d o v e d e k tomu, abys prodal všechno a koupil perlu veliké ceny." Prodat všechno! To mě v září tolik netrápilo a nechal jsem tu myšlenku stranou, abych počkal, co se z toho vyvine. Vyvíjení teď začalo. V těch dnech jsem býval často sám v kapli, pod prostými trámy, hleděl na tichý svatostánek a věci ve mně začaly promlouvat. Tentokrát to bylo mno­ hem hlubší nutkání, výraz závažnější potřeby. Nebylo to hnutí lásky, která sahá po nějakém vnějším, hmatatelném dobru, aby se ho zmocnila, nebylo to ani hnutí touhy - rozumové, chcete-li, ale přece touhy po nějakém dobru, které se dá vidět, pocítit a ocenit jako životní způsob, řeholní existence, hábit, pravidlo. Nebyla to touha vidět sám sebe oblečeného do toho či onoho hábitu, pláště, škapulíře, modlit se tím či oním způsobem, studovat tady, kázat tam, žít v tom či onom klášteře. Bylo to cosi docela jiného. Už jsem nepotřeboval nic dostat. Potřeboval jsem něco dát. A l e den co den jsem se cítil víc jako ten mladík s velikým majetkem, co přišel ke Kristu a žádal v ě č n ý život, že prý zachovává přikázání. „ C o mi ještě c h y b í ? " ptal se. Řekl mi snad Kristus: „ J d i , prodej, co máš, a rozdej c h u d ý m , pak přijď a následuj mě"?

284

Část

III.

Jak se dny krátily a temněly a mraky dostávaly o c e l o v ě šedou barvu s hrozbou prvního sněhu, zdálo se mi, že po mně žádá právě to. Ne že bych měl mnoho majetku. Každému z učitelů na St. Bonaventure se říkalo profesor. To proto, aby nám ten titul všem, v í c e m é n ě bez výjimky, kompenzoval, co jsme nedostali na penězích. Plat, který jsem dostával, docela stačil, abych s ním mohl praktikovat evangelní chudobu. První, co mě napadlo: ještě jsem měl nějaké peníze, které mi dědeček zanechal v bance v N e w Yorku. M o ž n á právě ty jsem měl dát c h u d ý m . K tomuto bodu jsem dospěl, když jsem se rozhodl udělat si novénu a prosit o milost, abych poznal co dál. Třetího dne novény mi sdělil jeden františkán, otec Hubert: „ J e d e sem baronka. Jedeme autem do Buffala naproti k vlaku z Kanady a přivezeme ji. Chceš s námi?" Hned odpoledne jsme nasedli a vyjeli na sever, vzhůru jedním z paralelních údolí, která se svažují dolů k řece Alleghany. Když baronka vystoupila z vlaku, viděl jsem ji poprvé v klobouku. A l e nejvíc na mě zapůsobilo, jak na ni zareagovali naši kněží. Předtím jsme seděli na nádraží, nudili se, stěžovali si na různé situace ve světě. Ted se probrali, vesele konverzovali a pozorně poslouchali, co jim říká. Šli jsme se najíst do restaurace a baronka mluvila o knězích, o d u c h o v n í m životě a o vděčnosti, o deseti malomocných v evangeliu, z nichž jen jeden se vrátil, aby Kristu poděkoval, že je uzdravil. Podle mě zdůraznila správnou v ě c . A l e najednou jsem si všiml, že to oba františkány zasáhlo jako bomba. U v ě d o m i l jsem si, co se děje. Kázala jim. Její návštěva v St. Bonaventure se pro ně i pro seminaristy a všechny, kdo ji slyšeli, měla stát jakousi misií či rekolekcí. Do té doby mi nedošlo, že to je součást její činnosti: kněží a řeholníci pro ni představovali nepřímo téměř stejně důležité misijní pole jako Harlem. Je to úžasná v ě c , toto dílo Ducha svatého! Když si Boží D u c h najde duši, v níž může působit, použije si ji pro jakýkoli počet záměrů: otvírá před jejíma očima stovky nových směrů, množí její dílo a její příleži­ tosti k apoštolátu téměř k nevíře a jistě za hranice běžných sil člověka. Tato žena začala poměrně skryté dílo pomoci chudým v Harlemu a nyní se dostala do takové pozice, že dílo, které sotva začalo, už k ní přitahuje duše ze všech koutů země a otvírá jí jakýsi neoficiální apoštolát mezi kněžími, kleriky a řeholníky. Co to je, co jim může nabídnout, co dříve neměli? Jedna v ě c : má v sobě plno Boží lásky a modlitba, oběťa naprostá, nekompromisní chudoba napl­ nila její duši něčím, co zřejmě tito muži často marně hledali v suchých, konvenčních a pouze učených exerciciích, které jim připadly za úděl. Viděl jsem, že k n í b y l i přitahováni úžasnou duchovní vitalitou milosti, která v ní byla, milosti, která s sebou nesla opravdovou a trvalou inspiraci, protože uváděla jejich duše do kontaktu s B o h e m jako živou skutečností. A ta sku­ tečnost, ten kontakt je něco, co všichni potřebujeme: a jeden ze způsobů,

Spící

sopka

285

jímž nám je určeno, abychom jej dosáhli, je, když se navzájem slyšíme mluvit o B o h u . Fides ex auditu.^ Pro Boha není nic nového, že si povolává světce, kteří nejsou kněží, aby kázali těm, kdo kněží jsou - jak dosvědčuje barončina jmenovkyně Kateřina Sienská. A l e i měla co říci i mně. Na mě přišla řada, když jsme byli v autě a jeli na jih po lesknoucí se mokré silnici. Baronka seděla vpředu a mluvila se všemi. A l e najednou se obrátila ke mně a řekla: „ C o ty, Tome, kdy přijdeš do Harlemu natrvalo?" Prostota té otázky mě zarazila. Jakkoli náhle přišla, připadalo mi, že je to moje odpověď. M o ž n á to bylo právě to, zač jsem se modlil, abych to zjistil. Ale byla to otázka dost nečekaná, aby mě zastihla nepřipraveného, a já jsem dost dobře nevěděl, co říci. Z a č a l jsem mluvit o psaní. Řekl jsem, že to, jestli půjdu do Harlemu, závisí na tom, nakolik tam budu mít možnost psát. O b a kněží se hned vmísili a řekli mi, abych si nekladl podmínky a nene­ chával zadní vrátka. „ N e c h e j ji, ať o tom rozhodne ona," řekl otec Herbert. Tak to začalo vypadat, že pojedu do Harlemu, aspoň nějakou dobu. Baronka řekla: „Tome, uvažuješ o kněžství? Lidé, kteří kladou takové otázky, jaké jsi mi psal v dopisech, obvykle chtějí být kněžími..." Její slova zabořila nůž do staré rány. Ale řekl jsem: „ N e , já nemám povo­ lání ke kněžství." Když se hovor stočil na něco jiného, víceméně jsem z něj vypadl, a mohl přemýšlet o tom, co bylo řečeno. Brzy mi bylo jasné, že je to pro mě to nejlepší řešení. Nijak zvlášť jsem nevnímal, že by to bylo moje povolání, ale na druhé straně jsem už neměl pochybnosti, že St. Bonaventure svou užitečnou roli v mém duchovním životě dohrál. Už jsem tam nepatřil. Byl moc poklidný, moc bezpečný, moc chráněný. Nekladl na mě žádné poža­ davky. Neobsahoval žádný konkrétní kříž. Ponechával mě sobě, mohl jsem sebou disponovat, měl jsem úplnou moc nad svou vůlí, plně v ruce všech­ no, co mi Bůh dal, abych mu to jednou vrátil. Po tu dobu, když jsem tam byl, nevzdal jsem se ničeho, nebo aspoň jen mála věcí, ať už jsem byl jakkoli chudý. To nejmenší, co jsem mohl udělat, bylo jít do Harlemu, připojit se k li­ dem v těch činžácích a žít z toho, co nám Bůh den po dni dopřeje: sdílet život s n e m o c n ý m i , hladovějícími, umírajícími a těmi, kdo nikdy nic ne­ měli a nikdy mít nebudou, vyděděnci země, opovrhovanou rasou. Pokud mám patřit právě tam, Bůh mi to brzy dá poznat, a s dostatečnou jistotou. Když jsme dojeli do St. Bonaventure, uviděl jsem vedoucího našeho 1

Pozn. překl.: Víra je ze slyšení.

286

Část

III.

anglického oddělení, jak stojív matném světle pod obloukem dveří do kláš­ tera a řekl jsem baronce: „To je můj šéf. Budu mu muset říct, aby si na příští semestr našel někoho jiného, pokud mám jít do Harlemu." A d r u h ý den jsme to dohodli. V lednu, až skončí semestr, půjdu do D o m u přátelství. Baronka řekla, že vždycky dopoledne budu mít dost času na psa­ ní. Šel jsem za otcem Thomasem, rektorem koleje, do jeho pracovny v knihovně a oznámil mu, že budu odcházet. Jeho obličej se scvrkl do labyrintu vrásek. „ H a r l e m , " řekl pomalu. „ H a r l e m . " O t e c Thomas byl muž dlouhých odmlk. Trvalo dlouho, než zase promlu­ vil. „Třeba je to u tebe jen takové nadšení." Řekl jsem mu, že to vypadá jako to pravé, co bych měl dělat. Další dlouhá odmlka. Pak řekl: „ N e u v a ž o v a l jsi někdy o kněžství?" O t e c Thomas byl velice moudrý muž, a protože vedl seminář a učil teo­ logii celé generace kněží, dalo se celkem předpokládat, že bude vědět, jestli někdo má či nemá povolání ke kněžství. A l e pomyslel jsem si: nezná můj případ. A neměl jsem chuť o tom mlu­ vit, vyvolat debatu a všechno znovu rozvířit teď, když jsem se rozhodl udě­ lat něco definitivního. Řekl jsem tedy: „ A n o , uvažoval jsem o tom, otče. Ale nezdá se mi, že bych měl povo­ lání." Ta slova mě sklíčila. A l e hned jsem na ně zapomněl, když otec Thomas řekl s p o v z d e c h e m : „Tak dobře. Jdi do Harlemu, když musíš."

IV. Pak se věci rozběhly rychle. Jednoho dne před svátkem Díkůvzdání jsem zanechal první ročník svému osudu, co se týče anglické stylistiky, a vyjel jsem stopem na jih do N e w Yorku. Nejdřív jsem váhal, jestli se dát do N e w Yorku, nebo do Washingto­ nu. M ů j strýc a teta byli právě v hlavním městě, protože jeho firma tam stavěla hotel, a rádi by mě tam viděli, byli tam dost osamělí a stýskalo se jim. Ale první stop, který jsem chytil, mě vzal do N e w Yorku a ne do Washing­ tonu. Byl to velký kamion s naftou a mířil do Wellsville. Projížděli jsme divokou jasnou krajinou pozdního listopadu, zářící indiánským létem. Čer­ vené stodoly žhnuly na sklizených polích, lesy byly holé, ale celý svět se ještě sytil barvami a na modrém nebi pluly flotily bílých oblak. Kamion hltal silnici svými kvičícími pneumatikami a já jsem trůnil ve velké, kolé-

Spící

sopka

287

bavé kabině a poslouchal, jak mi řidič vypráví o lidech, kteří žijí na těch místech, kudy projíždíme, a co se děje v těch domech kolem. Byl to materiál na dva tucty knih, které jsem kdysi toužil psát, ale jak jsem to viděl teď, všechno vypadalo černě. Když jsem stál na silnici na kraji Wellsville poblíž erijské trati, hned za rohem, kde byla benzínová pumpa, projel kolem mě velký kamion s pří­ věsem plným o c e l o v ý c h tyčí. Dobře že mi nezastavil a nevzal mě. O ně­ jakých pět mil dál byl dlouhý svah. Končil ostrou zatáčkou ve vesnici, která se jmenovala nevímjak - Jasper nebo Juniper nebo tak nějak. Když mi za­ stavil další a sjeli jsme z toho kopce, řidič ukázal dolů a řekl: „ H e l e ta bouračkaV Kolem stál dav lidí. Z kabiny tahali dva muže. Nikdy jsem neviděl nic tak placatého jako ta kabina. Všechno dohromady, tyče i se vším všudy, se navalilo do prázdného dvorku mezi dva domky. O b a měly vpředu skle­ něné vitríny. Kdyby do některé ten kamion najel, celý dům by se na ně sesypal. A přece, kupodivu, oba muži zůstali naživu... Asi o míli dál můj kamion odbočoval a já jsem pokračoval pěšky. Krajina byla otevřená, s dlouhým pásem polí po celém údolí a z uschlé trávy vy­ létaly křepelky a mizely ve větru. Vytáhl jsem z kapsy breviář a modlil se Te Deum za ty dva, kteří se nezabili. Tak jsem došel do další vesnice. Možná že to právě byla ta Jasper či Juniper. Děti právě vybíhaly ze školy na o b ě d . Usedl jsem na betonové schody, které vedly k silnici od jednoho úpravného bílého domku, a začal se modlit nešpory, když byla příležitost. Po chvíli jelo kolem velké staromódní auto, staré a ojeté, ale naleštěné, zastavilo a vzalo mě. B y l to zdvo­ řilý starší muž s manželkou. M ě l i syna v prvním ročníku na Cornellu a jeli pro něj, aby ho na svátky vzali d o m ů . Za Addisonem zpomalili, že mi uká­ žou krásnou starou koloniální vilu, kterou vždycky obdivují, kdykoli jedou kolem. O p r a v d u to byla krásná stará koloniální vila. Vysadili mě u Horseheads, kde jsem si koupil něco k jídlu a zlomil si zub na laciném cukroví. Sel jsem po silnici a recitoval si tenhle veršík: Z l o m i l jsem si zub na čokoládě Rút. N e b y l to ani tak zub, co jsem si zlomil, spíš něco, co mi do něj zubař dal. Pak mě svezl obchodník v parádním Oldsmobile až do O w e g a . V O w e g u jsem stál na konci dlouhého železného mostu a hleděl na domy za řekou, s chatrnými starými pavlačemi. Říkal jsem si, jaké to asi je, v něčem takovém bydlet. Pak s gejzírem páry nad chladičem zastavilo auto a dveře se otevřely. Byl to muž, který byl na noční směně v jakési v á l e č n é fabrice v Dunkirku, která jela čtyřiadvacet hodin denně. „Tohle auto má přesčas," poznamenal. A l e jel na Díkůvzdání až do Peekskill.

288

Část

tit.

B y l o to asi v den po Díkůvzdání, v pátek o svátku Zasvěcení Panny M a ­ rie, kdy jsem se setkal s M a r k e m . Byli jsme spolu na obědě v klubu profe­ sorů na Columbii. Chtěl jsem s ním mluvit hlavně proto, že právě dočetl knihu, kterou jsem v létě napsal, Deník mého útěku před nacisty, a napadlo ho, že by to nějaký jeho známý mohl vydat. To pro mě byl tehdy důležitý bod toho rozhovoru. A l e Prozřetelnost toto setkání zařídila nejspíš z jiného důvodu. Byli jsme v přízemí, stáli mezi železnými věšáky a policemi, kam se o d ­ kládaly klobouky a aktovky, a oblékali si kabáty. Mluvili jsme o trapistech. M a r k se mě zeptal: „ C o ten váš nápad stát se knězem? Vrátil jste se k němu někdy?" O d p o v ě d ě l jsem neurčitým pokrčením ramen. „Víte," řekl, „mluvil jsem o tom s někým, kdo se v takových v ě c e c h vyzná, a ten říkal, že kdybyste to všechno pustil k vodě, když vám řekli, že nemáte povolání, bylo by to asi znamení, že to povolání nemáte." B y l o to potřetí, kdy na mě v posledních dnech nečekaně dopadla salva, a tentokrát zasáhla hluboko. Argumentace, která vycházela z této věty, při­ nutila moje myšlení do zcela nového směru. Kdyby to byla pravda, zname­ nalo by to naprosto nový postoj k otázce mého povolání. O c h o t n ě jsem každému tvrdil, že nemám takové povolání, ale celou dobu jsem dělal všechno pro to, aby ta věc v mé mysli zůstala uchráněna. Ted mi někdo zčistajasna řekne: „ K d y ž to budeš brát s takovou rezervou, možná ztratíš ten dar, o kterém víš, že ho m á š . . . " Věděl jsem, že ho mám? Jak to, že jsem to věděl? Spontánní vzdor proti pouhému pomyšlení, že bych určitě nebyl povo­ lán k mnišskému životu: že by o něm s jistotou nemohla být ani řeč, a to jednou provždy - vzdor proti takové myšlence byl ve mně tak silný, že mi řekl všechno, co jsem potřeboval vědět. Nejsilněji se mě dotklo, že tato provokující věta přišla od Marka, který nebyl katolík a od nějž se nedalo čekat, že bude mít takové důvěrné zna­ losti o povoláních. Řekl jsem m u : „ M y s l í m , že Boží prozřetelnost zařídila věci tak, abyste mi to dnes řekl." Mark pochopil, o co jde, a byl rád. Když jsem se s ním loučil u právnické fakulty na rohu 116. ulice, prohlá­ sil jsem: „Jestli někdy vstoupím do kláštera, bude to k trapistům." Nezdálo se mi, že by to na mém rozhodnutí jít do Harlemu něco změni­ lo. Kdyby se ukázalo, že tam nepatřím, začal bych uvažovat o klášteře. Zatím jsem tedy šel do D o m u přátelství a zjistil, že všichni v neděli jedou na pravidelnou jednodenní rekolekci jednou za měsíc do kláštera Dítěte Ježíše na Riverside Drive. B o b Lax tu neděli ráno jel se mnou a spolu jsme vyšli po schodech ke dveřím kláštera a sestra nás pustila dovnitř. Byli jsme tam asi první a museli jsme nějakou dobu čekat, než přijdou ostatní. Pak začala mše, ale myslím,

Spící

sopka

289

že otec Furfey, jejich duchovní v ů d c e , který učil filosofii na katolické uni­ verzitě a vedl takový D ů m přátelství v černošské čtvrti ve Washingtonu, mluvil na začátku mše nejdřív s námi. Všechno, co říkal, silně zapůsobilo jak na mě, tak na Laxe. Ale když jsem se vracel od svatého přijímání, všiml jsem si, že Lax zmi­ zel. Později, když jsme šli na snídani, našel jsem ho tam. Řekl, že když jsme všichni odešli k přijímání, začalo se mu zdát, že tam na něho všechno padá a musel jít ven na v z d u c h . Sestra, která si všimla, jak mu co chvíli podávám misál a ukazuju, kde právě jsme, spěchala za ním, našla ho, jak sedí s hlavou mezi koleny - a nabídla mu cigaretu. Když jsme ten večer odcházeli z kláštera, ani jeden z nás nepromluvil. Šli jsme za šera po Riverside Drive a mlčeli. Nasedl jsem v Jersey City na vlak a vracel se do O l e a n u . U b ě h l y tři dny bez jakékoli události. Byl konec listopadu. Všechny dny byly krátké a temné. Konečně ve čtvrtek toho týdne jsem večer zjistil, že mě naplnilo jasné přesvědčení: „Přišel čas stát se trapistou." O d k u d se ta myšlenka vzala? Věděl jsem jen to, že tu najednou je. A byla mocná, neodolatelná a jasná. Vzal jsem si knížečku s názvem Cisterciácký život, kterou jsem si koupil v Gethsemani, a listoval v ní, jako by mi mohla napovědět, co dál. Z d á l o se mi, že všechna slova v ní jsou plamenný oheň. Šel jsem na večeři, vrátil se a znovu hleděl na knížku. M o j e hlava byla doslova plná tohoto přesvědčení. A přesto stálo v cestě váhání: stará v ě c . Teď se však nedalo čekat. Musím to dokončit, jednou a provždy, a najít odpověď. M u s í m si promluvit s někým, kdo to rozhodne. To se dá udělat během pěti minut. A ten čas je teď. Teď. Koho se zeptat? O t e c Filotheus byl asi u sebe dole v pokoji. Sešel jsem dolů a ven na dvůr. A n o , v pokoji otce Filothea se svítilo. Dobře. Půjdu tam a zjistím, co mi na to řekne. A l e místo toho jsem se vyřítil do tmy a zamířil do háje. Byl čtvrtek večer. D ů m alumnů se začínal plnit. Šli na film. A l e téměř jsem to neregistroval: nenapadlo mě, že možná otec Filotheus půjde do kina taky. V tichu háje zněly na štěrku moje kroky. Šel jsem a modlil se. U Terezčiny kapličky byla tma tmoucí. „ P r o Boha mi pomoz!" řekl jsem jíVydal jsem se zpátky k budovám. „ D o b ř e . Teď už tam opravdu zajdu a zeptám se ho. Takhle se věci mají, otče. Co myslíte? M ě l bych se stát trapistou?" V pokoji otce Filothea bylo stále světlo. Statečně jsem vešel do chodby, ale když jsem byl asi dva metry od jeho dveří, jako by mě někdo zastavil a držel mě fyzicky na místě. N ě c o mi zablokovalo vůli. N e m o h l jsem udě­ lat ani krok dál, i když jsem chtěl. Udělal jsem jakési gesto, jako bych chtěl

290

Část

III.

odstrčit tu překážku, což byl možná ďábel, a pak jsem se otočil a znovu odtamtud utekl. Zase jsem zamířil k háji. D ů m alumnů už byl skoro plný. Kroky na štěrku lomozily. Byl jsem v tichu háje mezi mokrými stromy. M y s l í m , že v mém životě nebyl ani jeden okamžik, kdy by moje duše cítila takovou naléhavost a tak zvláštní tíseň. Modlil jsem se celou dobu, takže se nedá říci, že bych se začal modlit, když jsem dorazil ke kapličce, ale všechno bylo trochu určitější. „Prosím pomoz mi. Co mám dělat? Už takhle nemůžu dál. Vidíš to pře­ c e ! U k a ž mi cestu." Jako bych potřeboval ještě nějakou informaci nebo nějaké znamení! A l e tentokrát jsem Květince řekl: „ U k a ž mi, co mám dělat." A dodal jsem: „Jestli vstoupím do kláštera, budu tvůj m n i c h . Ukaž mi, co m á m dělat." Z a č a l o se povážlivě schylovat ke špatné modlitbě - neurčité sliby, které jsem příliš nechápal, a žádost o znamení. Znenadání, jakmile jsem tu modlitbu dokončil, uvědomil jsem si les, stromy, temné kopce, vlhký noční vítr, a potom, jasněji než všechny tyto zřejmé skutečnosti, jsem v představě uslyšel velký zvon v Gethsemani, jak vyzvání do noci - ten zvon ve velké šedivé věži zvonil a zvonil, jako by byl za nejbližším kopcem. Ten vjem mi vzal dech a musel jsem se dvakrát vzpamatovat, abych si uvědomil, že ten zvon trapistického kláštera zvoní do tmy jen v mé představě. A přece, jak jsem si potom spočítal, to bylo asi v té době, kdy se každý večer na konci kompletáře vyzvání Salve Re­ gina. Jako by mi zvon připomínal, kam patřím - jako by mě zval d o m ů . Tato představa mě naplnila takovým odhodláním, že jsem hned vyrazil zpátky ke klášteru - delší cestou kolem kapličky Panny M a r i e Lurdské a vzdálenějšího konce fotbalového hřiště. A s každým krokem se moje mysl utvrzovala, že teď už skoncuju se všemi pochybnostmi, váháním, otázkami a vším kolem a jednou provždy tu věc rozhodnu: půjdu k trapistům, kam patřím. Když jsem přišel na dvůr, uviděl jsem, že v pokoji otce Filothea bylo zhasnuto. Ostatně se nesvítilo skoro nikde. Všichni šli na film. Srdce mi pokleslo. A l e zbývala ještě jedna naděje. Prošel jsem dveřmi do chodby a zabočil do společné místnosti bratří. Nikdy jsem s e k ní ani nepřiblížil. N e m ě l jsem o d v a h u . Teď jsem ale přišel, zaklepal na skleněný panel, otevřel dveře a podíval se dovnitř. Nebyl tam nikdo, jen jeden jediný františkán, otec Filotheus. Požádal jsem ho, jestli bych s ním mohl chvilku mluvit, a šli jsme k němu do pokoje. To byl konec vší mojí úzkosti a všeho váhání.

Spící

sopka

291

Jakmile jsem mu předložil celé své váhání a pochybování, O t e c Filo­ theus řekl, že nevidí důvod, proč bych neměl chtít vstoupit do kláštera a stát se knězem. M o ž n á to bude vypadat iracionálně, ale v tu chvíli jako by mi spadly šupiny z očí a když jsem se podíval zpátky na svoje trampoty a pochyby, jasně jsem viděl, jak byly prázdné a marné. Ano, bylo jasné, že jsem povo­ lán k mnišskému životu: všechny moje pochybnosti o tom byly většinou jen stíny. O d k u d vzaly takovou klamavou podobu skutečnosti? Náhoda a okol­ nosti přispěly k tomu, že se věci v mojí mysli tak pokřiveným způsobem zveličily. Ale teď bylo zase všechno v pořádku. Už mě naplnil pokoj a jis­ tota - vědomí, že všechno je správně, že se přede mnou otevřela přímá cesta, jasná a rovná. O t e c Filotheus měl jen jednu otázku: „ M á š jistotu, že chceš být trapis­ tou?" „ O t č e , " řekl jsem, „ c h c i dát B o h u všechno." Z výrazu jeho tváře jsem viděl, že je spokojen. Sel jsem nahoru jako někdo, koho povolali zpátky z mrtvých. Ještě nikdy jsem nepocítil takový klidný, nerušený pokoj a jistotu, jaké teď naplňovaly mé srdce. Z b ý v a l a jen jedna otázka: budou trapisté stejného názoru jako otec Filotheus a přijmou moji žádost? B e z odkladu jsem napsal opatovi v Gethsemani, jestli bych mohl přijet o Vánocích na exercicie. Snažil jsem se zarámovat svou žádost tak, aby bylo zřejmé, že přicházím jako postulant, a přitom jim nedat příležitost, aby mě odmítli, dřív než budu jednou nohou ve dveřích. Zalepil jsem obálku a odnesl ji dolů do schránky. Pak jsem znovu vyšel ven do tmy, směrem do háje. Všechno teď šlo rychle. A brzy ještě rychleji. Sotva jsem dostal odpověď z Gethsemani, že jsem na V á n o c e vítán, přišel poštou další dopis. O b á l k a byla známá a hrozivá. Nesla razítko odvodové komise. Roztrhl jsem ji a stanul tváří v tvář výzvě, abych se ihned dostavil k další lékařské prohlídce. N e b y l o těžké pochopit, co to znamená. Zpřísnili nároky a já už asi ne­ budu dál vyňat z vojenské služby. Na chvíli to vypadalo, že Prozřetelnost začala být úmyslně krutá. M ě l a se znovu opakovat stejná v ě c jako před rokem, kdy mi povolání vyklouzlo z rukou ve chvíli, kdy jsem byl téměř na prahu noviciátu? M ě l o to začít všechno nanovo? Klečel jsem v kapli se zmačkaným papírem v kapse a stálo to pěkných pár vzlyků, než jsem byl schopen ze sebe vypravit „ B u ď vůle Tvá". A l e byl jsem rozhodnut, že se mi povolání nesmí rozpadnout na kusy, teď když jsem ho zase získal. H n e d jsem napsal na odvodovou komisi, že jdu do kláštera, a požádal o odklad, než zjistím, kdy a za jakých podmínek budu přijat. Potom jsem si sedl a čekal. Byl první prosincový týden roku 1 9 4 1 .

292

Část

III.

O t e c Filotheus, když slyšel o tom náhlém povolání do armády, se usmál a řekl: „ M y s l í m , že je to dobré znamení, co se týče tvého povo­ lání." Týden minul bez jakékoli zprávy od odvodové komise. Neděle sedmého prosince byla druhá adventní. O hrubé mši séminariste zpívali Rorate coelia já jsem vycházel do neobvykle teplého slunce s tímto krásným gregoriánským nářkem v uších. Šel jsem do kuchyně a požádal jednu ze sester, aby mi udělala sýrové sendviče a dala mi je do krabice od bot. Vyrazil jsem do Dvoumílového údolí. Vylezl jsem po svahu na východní úbočí, dostal se až na kraj hustého lesa a tam se posadil v bezvětří na slunném místě, kde bylo husté suché kapradí. D o l e v údolí při silnici stála maličká venkovská škola. Kousek dál na konci údolí blízko Alleghany bylo několik malých usedlostí. Vzduch byl teplý a tichý, neslyšeli jste nic než bušení a pokašlávání vzdálené naftové pumpy v lesích. Kdo by si pomyslel, že je někde ve světě válka? Byl tu takový nerušený klid. Pozoroval jsem divoké králíky, jak vylézají a začínají si hrát mezi kap­ radím. To místo vidím asi naposled. Kde budu ode dneška za týden? To bylo v rukou B o ž í c h . Nedalo se dělat nic jiného, než svěřit se do jeho milosrden­ ství. A l e tou dobou jsem si už dokázal jasně uvědomovat, že o nás c h c e a dokáže víc pečovat než my sami. Jen když odmítáme jeho pomoc a vzdo­ rujeme jeho vůli, dostáváme se do konfliktů, obtíží, nesouladu, neštěstí, zkázy. O d p o l e d n e jsem se vydal zpátky ke koleji. B y l o to asi dvě a půl míle k železničnímu mostu přes řeku, pak půl míle d o m ů . Šel jsem pomalu po­ dél trati k červeným cihlovým budovám koleje. N e b e se zatahovalo a schy­ lovalo se k západu. Když jsem přišel do areálu školy a kráčel po cementové cestě k dormitoriu, potkal jsem dva jiné profesory laiky. Ž i v ě se o čemsi bavili a když jsem byl blízko, zavolali na m ě : „Slyšels, co se stalo? Poslou­ chal jsi rádio?" Amerika byla ve v á l c e . Druhý den, o svátku Neposkvrněného početí, byly všechny sestry, které pracovaly v kuchyni a prádelně, na mši v kolejní kapli. Byla to jedna z mála příležitostí, kdy se objevily na veřejnosti, v den jejich patrocinia. První řady se hemžily modrobílými hábity a po evangeliu otec Konrád, mohutný, hřmotný františkán s ruměnou tváří, profesor filosofie, stejně zavalitý jako svatý Tomáš Akvinský, měl krátké, smutné kázání, zpola skrytý za pilířem, který podpíral trám presbytáře. B y l o o Pearl Harbor. Když jsem odcházel z kaple a šel na poštu, našel jsem tam dopis z odvo­ dové komise. Psali, že prohlídka se odkládá o jeden měsíc. Šel jsem za otcem Thomasem a vyložil mu svou situaci. Požádal jsem ho, abych mohl odejít ihned, a také o doporučení. Sešlo se anglické oddě-

Spící

sopka

293

lení, aby si moji užaslí kolegové mohli rozdělit moje hodiny na zbytek se­ mestru. Sbalil jsem většinu oblečení a složil je do veliké krabice pro D ů m přátel­ ství a harlemské černochy. Knihy ze svého regálu jsem vesměs odkázal otci Ireneovi do jeho knihovny, některé jsem dal kamarádovi ze semináře, který se mnou četl u otce Filothea Dunse Scota. Zbytek jsem dal do krabice, že si je vezmu s sebou do Gethsemani. Kromě nich se veškerý můj majetek vešel do jednoho kufru, a i tak to bylo až m o c : jedině snad kdyby mě trapisté do jejich kláštera nepřijali. Vzal jsem rukopisy tří dokončených románů a jeden nedopsaný, roztrhal je a hodil do kamen. Svoje poznámky jsem rozdal lidem, kteří by je mohli použít, zabalil jsem všechny básně, co jsem napsal, i kopii Deníku mého útěku před nacisty a dalšího deníku, který jsem si psal, i materiál na sbírku náboženské poezie a poslal to všechno Marku Van Dorenovi. Všechno ostat­ ní, co jsem napsal, jsem dal do složky a poslal Laxovi a Riceovi, kteří bydlel i na 114. ulici v N e w Yorku. Uzavřel jsem svůj účet v oleanské bance a vybral šek i s bonusem z výplat za své služby anglickému oddělení. Likvidátor nechápal, proč si někdo vybírá výplatu uprostřed měsíce. Napsal jsem tři dopisy - Laxovi, baronce a příbuzným - a pár pohlednic a odpoledne příš­ tího dne, v úterý, jsem byl připraven k odchodu, s úchvatným, radostným pocitem lehkosti. Vlak mi jel večer. B y l o už tma, když se pro mě zastavil taxík. „ K a m jedete, pane profesore?" řekl kdosi, když jsem vycházel s kufrem z budovy. Dveře taxíku se zabouchly za mým všeobecně míněným sbohem a ujíž­ děli jsme pryč. Neohlédl jsem se za klubkem hlav, které provázely taxík pohledem z úkrytu obloukových dveří. Když jsme přijeli do města, ještě byl čas, takže jsem zašel do kostela Panny Marie Andělské, kam jsem chodíval ke zpovědi a kde jsem se často modlíval křížovou cestu, kdykoli jsem byl v O l e a n u . B y l o tam prázdno. Před sochou svatého Josefa hořelo pár malých svíček a červené světlo před svatostánkem blikalo v pokojném příšeří. Klečel jsem tam asi čtvrt hodiny v tichu a ani se nepokoušel pochopit ten nesmírný, hluboký dojem pokoje a vděčnosti, který mi plnil srdce, a z něj vycházel ke Kristu v jeho sva­ tostánku. Jim Hayes, který vzal hlavní břemeno mých hodin, byl na nádraží a pře­ dal mi vzkaz, že anglické oddělení za mě nechá sloužit pět mší svatých. Pak v mrznoucím, rampouchovitém dešti přijel vlak do Buffala. Nastoupil jsem a moje poslední pouto se světem, který jsem znal, prasklo a zlomilo se. Nebylo to nic míň než občanská, morální smrt. Tato cesta, tento přechod ze světa k novému životu byl jako let zvlášt­ ním, novým živlem - jako bych se octl ve stratosféře. A přece jsem byl na

294

Část

III.

známé zemi a chladný zimní déšť stružkami stékal po oknech vlaku, jak jsme projížděli potemnělými horami. Za Buffalem jsme začali míjet jednu továrnu za druhou. M o d ř e zářily v dešti, celou noc vyráběly zbraně: ale bylo to, jako když hledím do akvá­ ria. Poslední město, na které si vzpomínám, bylo Erie. Pak jsem usnul. Pro­ jeli jsme Cleveland, aniž jsem o tom věděl. Několik uplynulých měsíců jsem vstával uprostřed noci a modlíval se růženec jako jakési noční oficium. Poprosil jsem Boha, aby mě v ohijském C a l i o n u probudil, abych to mohl udělat, a tak jsem se v noci vzbudil, zrovna když jsme vjížděli do C a l i o n u . Z a č a l jsem se modlit růženec, když jsme se napojovali na erijskou trať, po níž jsem přijížděl při první cestě do Gethse­ mani na jaře. Pak jsem zase usnul, ukolébán radostnou hudbou kol. V Cincinnati, kam jsme přijeli nad ránem, jsem se dívky u informací zeptal, kde jsou tu nějaké katolické kostely, vzal si taxík a zajel ke svatému Františku Xaverskému, kam jsem dorazil, právě když u hlavního oltáře začí­ nala mše svatá. Byl jsem tedy na mši a u svatého přijímání, pak se vrátil na nádraží, posnídal a nasedl na vlak do Louisville. S l u n c e už vyšlo. Svítilo na holá skalnatá údolí, chudou rolnickou zem, úzká, skromná políčka s křovisky a skupinkami stromů, vrby u potoků, šedé chaloupky, občas defilující při trati. Před jednou z nich jakýsi muž bušil sekerou do polena a já jsem si pomyslel: tohle budu už brzy taky dělat, dá-li Bůh. Zvláštní v ě c . Míli za mílí rostla do neuvěřitelných rozměrů moje touha být v klášteře. Ú p l n ě mě pohltila tato jediná myšlenka. A přesto, paradox­ ně, míli za mílí rostla i moje lhostejnost a můj vnitřní pokoj. Co když mě nepřijmou? Tak půjdu do armády. To ale bude katastrofa? Vůbec ne. Když přes to všechno mě v klášteře nevezmou a já budu muset na vojnu, bude docela jasné, že je to Boží vůle. Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách, zbytek je v jeho rukou. A přes všechnu tu obrovskou, narůstající intenzitu mé touhy být v klášteře, myšlenka, že bych se místo toho mohl octnout ve vojenském táboře, už mě ani trochu netrápila. Byl jsem svobodný. Získal jsem zpět svoji svobodu. Patřil jsem B o h u , ne sobě: a patřit jemu znamená být svobodný, volný od všech trápení a smutků, které patří světu, i od lásky k v ě c e m , které v něm jsou. Jaký rozdíl mezi jedním či druhým místem, tím či oním hábitem, když váš život patří Bohu a když jste se zcela vydali do jeho rukou? Jediné, o co šlo, byl fakt oběti, zásadní odevzdání sebe, své vůle. Zbytek byl čistě akcidentální. To mi nebránilo se tím usilovněji modlit ke Kristu a neposkvrněné Panně i k celé své soukromé plejádě: svatému Bernardu, Jiří, Josefu, Janu od Kříže, Benediktovi, Františku z Assisi, Květince a ostatním, aby mě do toho kláš­ tera mermomocí dostali. A přesto jsem věděl, že pokud Bůh c h c e , abych šel na vojnu, bude to lepší a šťastnější řešení. Protože štěstí přijde jen tehdy, pokud je v souladu

Spící

sopka

295

s Pravdou, Skutečností, Aktem, který spočívá v pozadí všeho a všechno řídí k esenciálnímu a akcidentálnímu zdokonalení: a to je Boží vůle. Je jen jediné štěstí: líbit se mu. Je jen jediná žalostná v ě c : nelíbit se mu, odpírat mu něco, odvracet se od něj byť jen v jediné v ě c i , byť v myšlence, v napůl chtěném hnutí žádosti: v těchto v ě c e c h , a pouze v nich, je žal, nakolik znamenají oddělení nebo začátek oddělení od toho, který je náš život a naše radost. A protože Bůh je D u c h , nekonečně nad hmotou a vším stvořením, jediné možné úplné spojenímezi námi a ním je v řádu úmyslu: spojenívůle a rozumu v lásce, té nezištné. Vystoupil jsem na nástupiště louisvillského nádraží ve slávě této svo­ body a vyšel do ulic s pocitem triumfu, s připomínkou chvíle, kdy jsem tudy šel minulé Velikonoce. B y l jsem tak šťastný a rozradostněný, že jsem se nedíval, kam jdu, a vešel do čekárny Jima C r o w a , jejíž stíny - byla plná černochů - ztuhly napjatým rozhořčením. O m l u v n ě jsem pospíchal pryč. Autobus do Bardstownu byl obsazený jen zpola a já jsem si našel poně­ kud zchátralé sedadlo. Vyjeli jsme do zimní krajiny, poslední úsek mé cesty do pouště. Když jsem konečně v Bardstownu vystoupil, octl jsem se na silnici před benzínovou pumpou. U l i c e vypadala opuštěná, jako by město spalo. A l e u pumpy jsem kohosi zahlédl. Sel jsem tam a zeptal se, jestli neví, kdo by mě vzal do Gethsemani. Nasadil si klobouk, nastartoval a vyjeli jsme z města po rovné silnici planinou s holými poli. Nebyl to typ krajiny, jaká byla v Gethsemani, a já jsem se neorientoval až do chvíle, kdy se před námi objevily nízké, klikaté, zalesněné kopce vlevo od silnice a my jsme odbočili k nim do zvlněné lesnaté krajiny. Pak jsem zahlédl tu známou vysokou věž. Zazvonil jsem u brány. Zvonek vydal na prázdném dvoře tlumený nerezonující zvuk. M ů j řidič nasedl do auta a odjel. Nikdo nevyšel v e n . Slyšel jsem, jak se ve fortně někdo pohnul. Podruhé už jsem nezvonil. Tu se ote­ vřelo okno a bratr Matouš vyhlédl mezi mřížemi, se svýma jasnýma očima a prošedivělým vousem. „ D o b r ý den, bratře," řekl jsem. Poznal mě, podíval se na kufr a řekl: „Tentokrát jsi přišel zůstat?" „ A n o , bratře, když se za mě budeš modlit." Bratr přikývl a zvedl ruku, aby zavřel okno. „To jsem dělal celou dobu," řekl. „ M o d l i l se za tebe."

KAPITOLA ČTVRTÁ

SLADKÁ CHUŤ SVOBODY

Klášter je škola - škola, v níž se učíme od Boha jak být šťastní. Naše štěstí spočívá v tom, že máme podíl na Božím štěstí, na dokonalosti jeho ne­ konečné svobody, na dokonalosti jeho lásky. Co v nás musí být uzdraveno, je naše skutečná přirozenost, stvořená k Boží podobě. Co se musíme učit, je láska. Uzdravení a učení je jedno a totéž, neboť v samém jádru naší podstaty jsme svojí svobodou ustaveni k Boží podobě. Užívání této svobody není nic jiného než projevování ne­ zištné lásky - Boží lásky kvůli němu samému, protože je B ů h . Počátkem svobody je pravda a B ů h , než nám dá svou lásku, musí očistit naši duši od lží, které v ní jsou. A nejúčinnější způsob jak se odpoutat od sebe samého je přimět se k tomu, a b y c h o m se nenáviděli v té míře, jak jsme se sami dotvořili hříchem, abychom mohli milovat Jeho, který se v našíduši zrcadlí, když ji obnovil svou láskou. To je smysl kontemplativního života a pojímání všech těch zdánlivě nesmyslných drobných pravidel, předpisů, postů, úkonů poslušnosti, po­ kání, pokořování a usilování, které všechny dohromady tvoří rutinu ži­ vota v kontemplativním klášteře: slouží k tomu, aby nám připomínaly, co jsme my a kdo je Bůh - a b y c h o m se zhrozili sami nad sebou a vrátili se k němu a a b y c h o m nakonec našli Jeho v sobě, v naší vlastní očištěné přirozenosti, která se stala zrcadlem jeho úžasné dobroty a jeho neko­ nečné lásky...

II. Bratr Matouš za mnou zavřel bránu a já jsem se octl mezi čtyřmi stěnami své nové svobody. A docela správně moje svoboda začala, jak začala. Vstoupil jsem do zahrady, která byla mrtvá, pustá a holá. Květiny, které tam v dubnu kvetly, byly pryč. Slunce se skrylo za nízké mraky a zšedlou trávou a po betono­ v ý c h chodnících se honil ledový vítr. M o j e svoboda v jistém smyslu začala už dřív, protože mi nic z toho nevadilo. Nepřišel jsem do Gethsemani kvůli květinám, ani kvůli p o d n e b í ačkoli připouštím, že zimy v Kentucky mě tvrdě zklamaly. A l e neměl jsem

Sladká

chuť

svobody

297

čas zabývat se podnebím. M ě l jsem co dělat s klíčovým problémem: najít B o ž í vůli. A tento problém vůbec nebyl dořešen. Zbývala zásadní odpověď: přijmou mě v tomto klášteře? Vezmou mě do noviciátu, a b y c h se mohl stát cisterciákem? O t e c J o a c h i m , který měl na starosti hosty, vyšel ze dveří kláštera a přešel zahradu, s rukama pod škapulířem, oči upřené na cementový chodník. Z v e d l je, až byl u mě, a tu se pousmál. „ A c h , to jsi ty," řekl. M y s l í m , že se za mě taky nemálo modlil. Nedal jsem mu příležitost, aby se zeptal, jestli zůstanu. Řekl jsem: „ A n o , otče, a tentokrát chci být novicem - jestli to půjde." Jen se usmál. Vešli jsme do d o m u . Vypadal opuštěně. Dal jsem si kufr do pokoje, který mi určili, a spěchal jsem do kostela. Pokud jsem čekal nějaké velkolepé uvítáníod Krista a jeho andělů, žádné nepřišlo - aspoň ne v řádu vnímatelných věcí. O h r o m n á loď byla jako hrobka a celý kostel jako led. A l e nevadilo mi to. A n i jsem se nedal odradit tím, že mě při modlitbě nenapadalo vůbec nic zvláštního. Jen jsem klečel, v í c e m é n ě tupě, a poslouchal pilu u dřevníku, jak p l n í v z d u c h svým táhlým, pronikavým kvílením, a pracovní ruch. U večeře jsem zjistil, že je tu ještě jeden postulant - věkovitý, bezzubý, šedivý stařec, schoulený v obrovském svetru. Byl to farmář ze sousedství, který žil celé roky ve stínu opatství a teď se rozhodl, že vstoupí jako laický bratr. A l e nakonec nezůstal. Druhý den jsem objevil dalšího postulanta. Přijel ráno. Byl to tlustý vyjevený mladík z Buffala. I o n , stejně jako já, žádal o vstup do chóru. O t e c J o a c h i m nás dva nechal umývat nádobí a voskovat podlahy, v mlčení. O b a jsme byli ponořeni do množství vlastních myšlenek a troufám si tvrdit, že ani on nebyl v pokušení zapříst rozhovor. Spíš jsem si každou minutu ve skrytu gratuloval, že je s v y b a v o v á n í m konec, a naprosto - pokud mě vezmou. Nebyl jsem si jist, jestli mě někdo zavolá, abych šel na rozhovor s otcem opatem, nebo jestli se očekává, že ho vyhledám sám z vlastní iniciativy, ale tato část problému se vyřešila na konci dopoledního zaměstnání. Vrátil jsem se do pokoje a lámal si hlavu nad Duchovním direktářem, který mi přinesl otec J o a c h i m . Místo abych se tiše usadil a četl si kapi­ tolu přímo se týkající mě, tedy tu, kde se píše, co mají postulanti dělat, když čekají v hospici, začal jsem listovat oběma tenkými svazky, jestli bych nenašel něco absolutně jasného a definitivního o cisterciáckém po­ volání. Snadno se dá říci, že „trapisté jsou povoláni k životu modlitby a pokání", protože to je koneckonců v jistém smyslu to, k čemu je povolán každý. Také se dá říci, že cisterciáci jsou povoláni, aby se zcela věnovali rozjímání, bez ohledu na skutky aktivního života, ale to ještě neříká nic přesnějšího o předmětu našeho života, a už vůbec to neodlišuje trapisty od ostatních

298

Část

III.

takzvaných „kontemplativních řádů". Vždycky se vynoří otázka: „ C o je to vlastně kontemplace?" Z Duchovního direktářejsem se dozvěděl, že „ m š e svatá, posvátné oficium, modlitba a zbožná četba, jež představují úkony kontemplativního ži­ vota, zaujímají většinu našeho dne." Byla to chladná a neuspokojivá věta. Výraz „zbožná četba" zněl po­ chmurně a pomyšlení, že kontemplativníživot je něco, co se č l e n í n a úkony, by mě za běžných okolností sklíčilo. Ale myslím, že jsem přišel do kláštera plně smířen s představou, že se s takovým vyjadřováním budu setkávat po zbytek života. A je dobře, že jsem s ní byl smířen, protože patří k drobným detailům veškerého současného duchovního života, že je třeba přijmout notnou porci duchovní stravy servírované jalovým žargonem otrocky pře­ ložené francouzštiny. Tenkrát jsem nedokázal vyjádřit, co pro mě znamená kontemplativníži­ vot. A l e zdálo se mi, že je to něco víc než trávit celé hodiny denně v kostele a další někde jinde a nestarat se o žádné kázání, vyučování, psaní nebo návštěvy n e m o c n ý c h . Další řádky v Direktšři obsahovaly pár obezřetných slov o mystickém nazírání, které „není nutné", jak jsem se dozvídal, ale které Bůh někdy „milostivě uděluje". Z n ě l o to bezmála, jako by milost sestupovala v krinolíně. Troufám si říci, že když vás nějaká duchovní knížka informuje, že „vlitá kontemplace se někdy uděluje z milosti", máte tomu rozumět násle­ d o v n ě : „Vlitá kontemplace je dobrá pro světce, ale pokud jde o vás, ruce pryč!" Francouzský originál Direktáře není tak ledový jako překlad a kniha dále dodává, že mniši mohou Boha žádat o tyto milosti, pokud to dělají se správným záměrem, a že cisterciácký život by normálně měl být dokonalou přípravou na ně. Francouzské vydání také dodává, že cisterciák má povin­ nost vést takový život, který by ho disponoval k mystické modlitbě. A přesto ve mně zůstal dojem, že kontemplace v trapistickém klášteře bude do značné míry secundum quid a že když mám tajnou touhu po tom, co žargon zbožných manuálů nazývá „vrcholy", měl bych si radši dát pozor na její projevy. Za jiných okolností by mě taková situace rozhořčila, ale teď se mě to nedotklo. N a k o n e c to je stejně spíš teoretická otázka. Já jsem měl největší starost o to, abych konal Boží vůli, vstoupil do kláštera, kdyby mě nechali, a bral v ě c i , jak jsou. Když Bůh bude chtít „milostivě udělovat", ať pro mě za mě „milostivě uděluje". A všechny ostatní podrobnosti už se nějak vyřeší samy. Když jsem odkládal Direktářa chtěl si vzít jinou ukázku té příšerné ang­ ličtiny, někdo zaklepal na dveře. Byl to mnich, kterého jsem nikdy předtím neviděl, poněkud podsaditý muž s bílými vlasy a mimořádně strohou čelistí, který se představil jako novicmistr. Vrhl jsem druhý pohled na odhodlanost, zračící se v té čelisti pomyslel si: „S tímhle novicové zaručeně jen tak nepohnou."

Sladká

chuť

svobody

299

A l e jakmile začal mluvit, zjistil jsem, že otec novicmistr je učiněná pro­ stota, jemnost a laskavost, a od té chvíle jsme spolu začali vycházet velice dobře. Nestál o ceremonie a rozhodně neměl nic společného s těmi noto­ ricky známými metodami důmyslně inscenovaného ponižování, které v mi­ nulosti vydobyly La Trappe zvučné jméno. Podle těch standardů by měl vejít do místnosti, s pokořující nadávkou je zabouchnout a zeptat se mě, jestli do kláštera utíkám před policií. A l e on se posadil a řekl: „ N e d ě s í t e to ticho?" M o h l jsem se přetrhnout, abych ho přesvědčil, že mě ticho nejen neděsí, ale že mě fascinuje a že mám pocit, jako bych byl v nebi. „ N e n í ti tu zima?" ptal se. „ P r o č si nezavřeš okno? Je ten svetr dost teplý?" Statečně jsem ho ujistil, že je mi jak topince v opékači, ale stejně mě přinutil zavřít okno. Ve skutečnosti to bylo tak, že bratr Fabián, který ten rok pracoval v hos­ pici, mě krmil samými horory o tom, jaká bývá zima, když se ráno vstává, a všichni se plíží do chóru s drkotajícími koleny a zuby jim cvakají tak nahlas, že ani není slyšet modlitbu. Já jsem se tedy kvůli tomu nadělení otužoval a seděl jsem při otevřeném okně oblečený do kabátu. „ U č i l ses někdy latinu?" ptal se otec novicmistr. Pověděl jsem mu o Plautovi a Tacitovi. Z d á l o se, že je spokojen. Pak jsme se bavili o mnoha jiných v ě c e c h . U m í m zpívat? U m í m fran­ couzsky? Proč chci být cisterciákem? Četl jsem někdy něco o tomto řádu? Četl jsem Životopis svatého Bernarda od D o m a Ailbe Luddyho? A podobné otázky. Byl to tak příjemný rozhovor, že jsem měl stále menší ochotu složit to těžké, temné břímě, které mi stále leželo na svědomí, a vypovědět tomuto dobrému trapistovi ty věci z života před obrácením, pro které jsem si mys­ lel, že určitě nemám povolání ke kněžství. Ale podařilo se mi to v několika větách. „Jak je to dlouho, co jsi byl pokřtěn?" zeptal se otec novicmistr. „Tři roky, otče." N e v y p a d a l zaraženě. Jen řekl, že se mu líbí, jak jsem mu sdělil, co bylo třeba, a že se o tom poradí s otcem opatem. A to bylo všechno. Stále jsem částečně čekal, že mě zavolají dolů ke křížovému výslechu u nejvyššího představeného, ale to se nestalo. Tlouštík z Buffala a já jsme dalších pár dní voskovali podlahy, chodili do kostela, klečeli v lavicích před oltářem svatého Josefa, kde mniši zpívali oficium, pak jsme se vraceli do hospice na smaženici se sýrem a mlékem. Při jídle, které bratr Fabián označil za naše „poslední", nám každému podsunul tabulku čokolády Nestlé a pak mi pošeptal: „Tome, myslím, že tě strašně zklame, co uvidíš na stole, až přijdeš večer do refektáře..." Ten večer? Byl svátek svaté Lucie a sobota. Šel jsem zpátky do pokoje,

300

Část

III.

uždiboval čokoládu a opisoval báseň, kterou jsem napsal na rozloučenou pro Boba Laxe a Marka Van Dorena. Vešel O t e c J o a c h i m a ukryl tvář v dla­ ních, aby se zasmál, když jsem mu řekl, co dělám. „ B á s e ň ? " pronesl a pospíchal z pokoje. Přišel, aby mě poslal ještě voskovat podlahy. Tak jsme oba, Tlouštík z Buffala a já, zase klečeli na chodbě, ale ne moc dlouho. O t e c novicmistr přišel po schodech nahoru a řekl nám, abychom se sbalili a šli za ním. Vzali jsme si kabát a kufry a vydali se dolů. N e c h a l i jsme otce Joachima voskovat samotného. Z v u k našich kroků rezonoval po schodišti. D o l e u schodů, vedle dveří s nápisem „Jedině B ů h " , bylo asi půltuctu místních farmářů. Postávali s klo­ bouky v rukou. Čekali na zpověď. Byli jako nějaká anonymní, abstraktní delegace, loučící se s námi jménem civilní společnosti. Když jsem šel ko­ lem jednoho z nich, vážného, uctivého starce s čtyřdenním strništěm, přišel na mě poněkud melodramatický impuls, naklonil jsem se k němu a za­ šeptal: „ M o d l e t e se za m ě . " Vážně přikývl, že to udělá, a dveře se za námi zavřely. Zůstal ve mně pocit, že můj poslední laický čin ve světě příliš zaváněl starým Thomasem Mertonem, který se rád předváděl - na obou kontinentech. V příští minutě jsme klečeli u stolu muže, který měl absolutní časnou i d u c h o v n í autoritu nad klášterem a všemi, kdo byli v něm. Tento kněz, který byl trapistou téměř padesát let, vypadal mnohem mladší, než byl, protože měl v sobě plno života a nervózní energie. Bylo to padesát let tvrdé práce, která jej v ů b e c neunavila, jen jako by utvrdila a posílila jeho vitalitu. D o m Frederic byl ponořen do hromady dopisů, které pokrývaly jeho stůl, spolu s horou dalších papírů a dokumentů. A l e bylo vidět, že ho ta obrovská masa práce nijak nepohltila. M ě l ji pod kontrolou. Od té doby, co jsem v klášteře, často jsem měl příležitost žasnout, jakým zázrakem se mu daří ji pod kontrolou udržet. Ale je to tak. V každém případě se k nám otec opat obrátil s klidem a lehkostí, jako by neměl nic jiného na práci než udělovat rady dvěma postulantům, opouště­ jícím svět, aby se stali trapisty. „Každý z vás," říkal, „komunitu buď vylepší, nebo zhorší. Cokoli udělá­ te, bude mít vliv na druhé. M ů ž e to být dobrý vliv, nebo také špatný. Záleží na vás. Pán vám nikdy neodepře milost..." Už nevím, jestli citoval otce Fabera. Důstojný otec rád cituje otce Fabera a bylo by vůbec mimořádné, kdyby ho tenkrát necitoval. A l e to jsem zapo­ mněl. Políbili jsme jeho prsten, když nám požehnal, a vyšli jsme zase v e n . Jeho pokyn na rozloučenou zněl, že máme být radostní, ale ne rozpustilí a jméno Ježíš a Maria má být ustavičně na našich rtech. Na opačném konci dlouhé, tmavé chodby jsme vešli do místnosti, kde seděli u psacích strojů asi tři mniši. Odevzdali jsme plnicí pera a hodinky

Sladká

chuť

svobody

301

i hotovost pokladníkovi a podepsali dokument, že v případě odchodu z kláš­ tera nebudeme na mniších vymáhat zpětnou výplatu mzdy za odpracované hodiny. Pak jsme prošli dveřmi do křížové chodby. Teď jsem konečně viděl tu část kláštera, kde jsem nikdy nebyl - dlouhé křídlo za křížovou chodbou v zadní části budovy, kde mniši žijí, kde se scházejí v přestávkách. Byl to rozdíl od otevřené, chladné formálnosti křížové chodby. Přede­ vším tu bylo tepleji. Na stěnách visely nástěnky a z pekárny, která byla někde v těchto částech, vycházela teplá vůně chleba. Mniši tu chodili s ká­ pěmi přes ruku - čekali, že si je přehodí, jakmile zazní zvon k ukončení práce. Zastavili jsme se v krejčovně, kde nám vzali míru na hábit, a prošli dveřmi do noviciátu. O t e c novicmistr nám ukázal, kde je kaple noviců. Chvíli jsme klečeli před Nejsvětější svátostí v tomto prostém, vybíleném prostoru. Všiml jsem si sochy svaté Jany z Arku vedle dveří. Na druhé straně samozřejmě byla Květinka. Pak jsme šli dolů do suterénu, kde se všichni novicové hemžili uprostřed plechového třesku umyvadel, tápali po ručnících, v očích mýdlo a v o d u . O t e c novicmistr vybral jednoho, který byl nejvíc oslepený mydlinami, a slyšel jsem, jak mu říká, aby se mě ujal, až půjdeme do kostela. „To je tvůj strážný anděl," vysvětlil otec a d o d a l : „ B ý v a l to námořník."

III. Z liturgického hlediska se nedal najít lepší čas k vstupu do kláštera než advent. Začínáte nový život, vcházíte do nového světa na začátku nového liturgického roku. A všechno, co církev předkládá ve z p ě v e c h , každá mod­ litba, kterou pronášíte v Kristu a s Kristem v jeho mystickém Těle, je výkřik horoucí touhy po milosti, pomoci, příchodu Mesiáše, Vykupitele. Duše mnicha je Betlém, kam se Kristus přichází narodit - v tom smyslu, že Kristus se rodí tam, kde se jeho podoba znovu formuje milostí a kde žije jeho božství, zvláštním způsobem, s O t c e m a jeho svatým D u c h e m , v lásce, v tomto „ n o v é m vtělení", tento „další Kristus". Adventní liturgie připravuje tento Betlém písněmi a zpěvy vroucí touhy. Tato touha je tím mocnější, v duchovním řádu, protože svět kolem je mrtvý. Život ustoupil až na samé dno. Stromy jsou holé. Ptáci zapomněli zpívat. Tráva je hnědošedá. Jde se na pole s krumpáči vykopávat šípky. Slunce jakoby svítí, občasnými slabými záblesky - „prskavky", ne paprsky, řekl by John D o n n e ve svém Nokturnu o svátku svaté Lucie... A l e chladné kameny opatského kostela znějí chorálem, který vyzařuje živý plamen, jasnou, hlubokou touhu. Je to přísné teplo, toto teplo grego-

302

Část

III.

riánského chorálu. Je ukryté v hloubi běžného citu, a to je jeden z důvodů, proč se nikdy neomrzí. Nikdy vás nevyčerpá žádnými lacinými nároky na vaši citlivost. Zato vás vtáhne do otevřeného prostoru citů, kde vás vaši nepřátelé, ďábel, vlastní fantazie a inherentní hrubost vaší vlastní zkažené přirozenosti, mohou zasáhnout svými meči a rozsekat na kusy. Vtáhne vás dovnitř, kde jste konejšeni v bezpečí a soustředění, kde nacházíte Boha. Spočinete v N ě m a On vás uzdraví svou tajemnou moudrostí. První večer v chóru jsem se pokoušel zpívat své první tóny gregoriánského chorálu s největší rýmou, jaká mě kdy v životě postihla - výsledek mého experimentu příprav na chladné klášterní klima, ještě než jsem do těch prostor vešel... Byly to druhé nešpory svaté Lucie a zpívali jsme žalmy z Commune virginum, ale potom přišlo capitulum z druhé adventní neděle a nato kantor zaintonoval nádherný adventní hymnus Conditor alme siderum. Jaká umírněnost, rovnováha a síla je v prostotě tohoto h y m n u ! Jeho struk­ tura má sílu dokonalosti, která nesnáší efekty té nejvýmluvnější světské hudby - a říká víc než B a c h , aniž by vyčerpala rozsah jedné oktávy. Ten večer jsem viděl, jak se tento střízlivý nápěv chopil d á v n ý c h slov svatého Ambrože a vlil do nich ještě větší sílu, hojnost, přesvědčivost a význam, než v nich byly předtím, a tato slova rozkvetla před B o h e m v kráse a ohnivosti, rozkvétala mezi kameny a mizela ve tmě klenby. A jejich ozvěna skomírala a v našich duších zůstával pokoj a milost. Když jsme začali zpívat Magnificat, téměř jsem se rozplakal, a to pro­ to, že jsem byl v klášteře nový. A ve skutečnosti to bylo právě proto, že jsem měl důvod plakat vděčností a štěstím, jak jsem krákal tato slova v suchém, ochraptělém krku, s vděčností za své povolání, za to, že jsem konečně opravdu tady, opravdu v klášteře, a zpívám B o ž í liturgii s jeho mnichy. Od té doby každý den zaznívaly v oficiu hluboké, vroucí výkřiky dáv­ ných proroků, volající k B o h u , aby poslal Vykupitele. Veni, Domine, noli tardare: relaxa facinora plebis tuae.1 A mniši opakovali tyto výkřiky stejně silnými hlasy, vyzbrojeni důvěrou v milost a Boží přítomností u nich. Přeli se s ním a naléhali jako kdysi jeho dávní proroci. Co je s tebou, Domine? Kde je náš Vykupitel? Kde je Kristus, kterého jsi slíbil? C o ž snad spíš? Z a ­ pomněl jsi na nás, že jsme stále pohřbeni v naší bídě, ve stínu války a žalu? Ale ač mě ten první večer v chóru uchvátilo hnutí citů, měl jsem v prv­ ních dnech málo příležitosti poznat to, čemu se běžně říká „útěchy". Ž á d n é útěchy se na vás nepřichytí, když jste napůl otupení takovou rýmou, jakou jsem tenkrát měl já. A pak tu ještě byla jedna v ě c : srovnat se s tisícem konkrétních drobností mnišského života. Teď jsem viděl klášter zevnitř, takřka z podlahy kostela, ne z tribuny pro 1

Pozn. překl.: Přijď, Pane, a neotálej, uvolni pouta svého lidu.

Sladká

chuť

svobody

303

hosty. Viděl jsem ho z křídla noviciátu, ne z nablýskaného a vytopeného hospice. Stál jsem před mnichy, kteří nepatřili do žádného snu, do žádného středověkého románu, ale do chladné, neuniknutelné reality. Komunita, kterou jsem viděl fungovat jako celek, ve vší síle té impresivní a formální liturgické anonymity, která tajemně obléká organickou skupinu mužů do osoby samotného Krista, se mi teď jevila rozčleněná do jednotlivých sou­ částí a všechny detaily, dobré i špatné, příjemné i nepříjemné, jsem mohl pozorovat zblízka. Tou dobou mi Bůh dal dostatek rozmyslu, abych si aspoň matně uvědo­ m o v a l , že jeden z nejdůležitějších aspektů každého řeholního povolání, první a nejzákladnější zkouška povolání k řeholnímu životu - ať už jako jezuita, františkán, cisterciák nebo kartuzián - je ochota přijmout život v komunitě, kde je každý do větší či menší míry nedokonalý. Tyto nedokonalosti jsou mnohem menší a triviálnější než nedostatky a neřesti lidí ve světě: a přece si jich z nějakého důvodu všímáte víc a poci­ ťujete je silněji, protože se tolik zvýrazňují odpovědností a ideály řeholního stavu, z jehož zorného úhlu je nutně pozorujete. Lidé dokonce ztrácejí své povolání, protože zjišťují, že někdo může pro­ žít čtyřicet, padesát, šedesát let v klášteře, a přitom zůstat morous. A já, teď když jsem byl součástí Gethsemani, díval jsem se kolem sebe, abych viděl, jaké to skutečně je. Byl jsem v domě s nesmírně silnými zdmi, některé natřené na zeleno, některé na bílo, většinou pokryté poučnými nápisy a názory. „ K d o si myslí, že je řeholník, a nedrží na uzdě svůj jazyk, nestojí jako řeholník za nic." A podobně. Nikdy mi nebyl zcela jasný smysl těchto nápisů, protože pokud jde o mě, hned jak jsem si je přečetl, už jsem je nevnímal. Jsou tu přede mnou celou dobu, ale moje mysl už je prostě neregistruje. Avšak někteří nad nimi rozvažují i po letech, co jsou v d o m ě . V každém případě je to trapistický zvyk. Najdete je v našem řádu prakticky všude. Nejdůležitější nebyly ty silné, nevytopené zdi, ale to, co se v nich ode­ hrávalo. D ů m byl plný lidí, mužů skrytých v bílých kápích a hnědých škapulířích, někteří vousatí laičtí bratři, jiní bez vousů, ale s mnišskými tonzurami. Byli tu mladí i staří - a starci byli v menšině. Při hrubém odhadu, se všemi novici, co teď v domě máme, nebude průměrný věk komunity o m o c víc než třicet let. M e z i vlastní komunitou a novici byl jakýsi rozdíl, jak jsem viděl. Mniši a bratři profesové byli hlouběji ponořeni do věcí, které novicové ještě ne­ objevili. A přece při pohledu na novice se jevila větší vnější zbožnost - ale dalo se vnímat, že je víc na povrchu. Jako pravidlo se dá říci, že největší světci málokdy jsou ti, jejichž zbožnost je vidět na jejich výrazu, když klečí v modlitbě. Nejsvatější mu­ žové v klášteře většinou nikdy nejsou ti, kdo o slavnostech v chóru nasadí

304

Část

III.

exaltovaný vzhled. Ti, kdo vzhlížejí k soše Panny M a r i e s leskem v oku, často bývají ty nejhorší charaktery. U noviců byla jejich vnímatelná zbožnost nevinná a spontánní a do­ konale přináležela jejich stavu. Noviciát se mi hned zalíbil. B y l prosáklý nadšením, vitalitou a humorem. Líbilo se mi, jak dělali vtipy posunčinou, měl jsem rád tiché bouře poba­ vení, které občas - zničehonic - vypukaly a zachvátily celé skriptorium. Skoro všichni novicové vypadali velice vážní a poctiví, co se týče povin­ ností řeholního života: rychle pochytávali pravidla a zachovávali je se spon­ tánní lehkostí, ne puntičkářsky. A nelíčená dobrá nálada, která uprostřed toho všeho občas vytryskla na povrch, rozzářila jejich tváře jako tváře d ě t í ačkoli někteří z nich už nebyli mladí. M ě l i jste pocit, že nejlepšíz nich jsou velice prostí a nic nepředstírají, že se bez okolků a bez nějaké zvláštní okázalosti srovnávají s každou běžnou normou. Nepřipoutávali na sebe pozornost, jen dělali, co se jim řeklo. A právě ti byli nejšťastnější, nejpokojnější. Stáli uprostřed mezi dvěma extrémy. Na jedné straně tu byli asi dva tako­ ví, kteří všechno přeháněli a pečlivě se snažili provést každé pravidlo, což byla travestie skutečnosti. Jako by se snažili dosáhnout svatosti čirým usilo­ váním a koncentrací - jako by celé dílo záleželo na nich a ani Bůh jim nemohl nijak přispět. Ale pak tu byli takoví, kteří pro svoje posvěcení dělali málo nebo nic, jako by na jejich snažení vůbec nezáleželo a B ů h jednoho dne měl přijít, pověsit jim nad hlavu svatozář a tím by to skončilo. Řídili se podle druhých a zachovávali řeholi, jak bylo třeba, ale když se jim zdálo, že jsou nemocní, hned začali požadovat všechny úlevy, které dosud nemě­ li. A mezitím se u nich střídala hlučná a rušivá veselost s pochmurnou po­ drážděností, která zalévala celý noviciát studenou sprchou. Většinou právě ti, kdo patřili k některému z obou extrémů, odcházeli a vraceli se do světa. Kdo zůstali, byli zpravidla ti normální, trpěliví, po­ slušní, s dobrou náladou, nedělali nic mimořádného, jen se řídili společ­ nými pravidly. V pondělí ráno jsem šel ke zpovědi. Byl kvatembrový týden a všichni novicové šli k mimořádnému zpovědníku, což byl ten rok otec O d o . Poklekl jsem u malé otevřené zpovědnice a vyznal s hlubokou zkroušeností, že když mi otec Joachim jednou v hospici nakázal, abych vyřídil Tlouštíkovi z Buffala, aby šel do kostela na kanonické oficium nóny, já jsem to neudělal. Když jsem odlehčil svou duši od tohoto a podobných provinění, tolik mě zmátl neznámý cisterciácký rituál, že jsem se chystal utíkat ze zpovědnice, hned jak otec O d o skončil první modlitbu, ještě před rozhřešením. Už jsem byl na nohou a chystal se pryč, když na mě začal mluvit, takže mi došlo, že bych asi měl zůstat. Poslouchal jsem, co mi říká. Mluvil velmi laskavě a prostě. A těžiště spočívalo asi v tomto: „Kdoví, kolik dušízávisí na tvém setrvání tady v kláš-

Sladká

chuť

svobody

305

teře? M o ž n á Bůh stanovil, že mnozí ve světě budou spaseni skrz tvou věr­ nost svému povolání. Ty musíš mít na paměti, až budeš v pokušení odejít. Pamatuj na všechny ty duše ve světě. Některé znáš. Jiné možná poznáš až v nebi. A l e v každém případě jsi sem nepřišel s á m . . . " Po celou dobu noviciátu jsem neměl žádné pokušení odejít. Ostatně nikdy, od té doby, co jsem vstoupil do řádu, mě nepřepadla ani ta nejmenší touha vrátit se do světa. Když jsem byl novicem, netrápila mě ani myšlenka odejít z Gethsemani do jiného řádu. Říkám netrápila: ona přišla, ale nikdy nenarušila můj pokoj, protože byla jen akademická a spekulativní. Vzpomínám si, že se mě otec novicmistr jednou na tu v ě c vyptával. Tenkrát jsem připustil: „ V ž d y c k y se mi líbili kartuziáni. Ostatně kdyby bývala příležitost, šel bych spíš do kartouzy než sem. A l e nebylo to možné kvůli v á l c e . . . " „Tam bys neměl to pokání, které máme tady," řekl a pak jsme začali mluvit o něčem jiném. Problém to začal být až po slibech. Druhý den si mě na konci zaměstnání zavolal otec novicmistr a předal mi celou náruč bílého vlněného oblečení, abych si to oblékl. Postulanti dostávali oblátský hábit pár dní po přijetí - jedna z anomálních zvyklostí, jaké vznikají v izolovaných d o m e c h . V Gethsemani se udržovala až do nedávné vizitace. Tak jsem po třech dnech po přijetí do noviciátu svlékl světské šaty a byl rád, že se jich navždycky zbavím. B ě h e m pár minut jsem se obeznámil s komplikacemi s prádlem z pat­ náctého století, které trapisté nosí pod hábitem, ale brzy jsem vyšel z cely v bílém hábitu a škapulíři, s bílým pruhem látky kolem pasu, v bílém bez­ tvarém oblátském plášti kolem ramen. Tak jsem se předvedl otci novicmistrovi, abych zjistil, jaké bude moje jméno. Kdysi jsem trávil celé hodiny výběrem jména, když jsem si myslel, že ze mě bude františkán. Ted" jsem prostě vzal, co mi dali. Ostatně jsem neměl čas zabývat se tak triviálními myšlenkami. Tak se ukázalo, že se budu jme­ novat bratr Louis. Tlouštík z Buffala byl bratr Sylvestr. Byl jsem rád, že jsem Louis a ne Sylvestr, ačkoli by mě asi ani ve snu nenapadlo vybrat si takové jméno, to či ono. Ale zdálo se, že jediný důvod, proč Bůh c h c e , abych si celý život připo­ mínal, že jsem poprvé vyplul do Francie pětadvacátého srpna, z toho důvo­ du, že si mám konečně uvědomit, že to bylo v den svátku mého řeholního patrona. Ta plavba byla milost. M o ž n á nakonec moje povolání sahá právě ke dnům stráveným ve Francii, pokud sahá k něčemu v přirozeném řádu věcí... Mimoto si vzpomínám, že jsem se často modlíval u oltáře svatého Ludvíka a svatého archanděla M i c h a e l a v apsidě katedrály svatého Patrika v N e w Yorku. Zapaloval jsem jim svíčky, kdykoli jsem byl v obtížích ty první dny po konverzi. H n e d jsem šel do skriptoria, vzal kus papíru, napsal na něj „ F R A T E R M A R I A

306

Část

III.

L U D O V I C U S " a přilepil na krabici, která měla představovat veškeré soukro­ mí, které mi zbylo: jedna malá krabice, v níž jsem měl mít pár poznámko­ v ý c h sešitů s básněmi a úvahami, knížku svatého Jana od Kříže, Gilsonovu Mystickou teologii svatého Bernarda a dopisy, které jsem dostával od Johna Paula z tábora Královského letectva v Ontariu, od Marka Van Dorena a Boba Laxe. Pohlédl jsem z okna do úzkého skalnatého údolíza parapetem noviciátu, na cedry v pozadí, na holé lesy na obzoru křivolakých kopců. Haec requies mea in saeculum saeculi, hic habitabo quoniam elegi earn!2

IV. V lednu pracovali novicové v lese u jezera, které mniši vytvořili postave­ ním hráze přes roklinu. V lese bylo ticho a zvuk seker se nesl ozvěnou po šedomodrém plátu vody mezi stromy, hladkém jako kov. Při práci se nemáte zastavovat k modlitbě. Americké pojetí trapistické řehole až tak daleko nesahá. Naopak máte vykonat akt čistého úmyslu a vrhnout se do díla, pořádně se zapotit a fyzicky vyřídit, než je konec. Chcete-li toto konání proměnit v kontemplaci, můžete občas procedit mezi zuby: „ V š e pro Ježíše! Vše pro Ježíše!" V lednu jsem byl natolik nováček, že jsem se ještě nevrhal do složitého a absurdního systému meditace, o jaký jsem se pokoušel později. Chvílemi jsem pohlédl skrze stromy, kde v dálce vyvstávala věž kostela za žlutým návrším porostlým cedry a s dlouhým zeleným hřebenem hor v pozadí. Byla to poklidná a uspokojující scenérie a já jsem měl na mysli verš jednoho graduálního žalmu: Montes in circuitu ejus, et Dominus in circuitu populi sui. Hory jsou kolem něj, tak je Pán okolo svého lidu od nynějška až na­ věky. Byla to pravda. Byl jsem v úkrytu jeho ochrany. Obklopoval mě neustále dílem své lásky, moudrosti a svého milosrdenství. A tak to bylo i dál, den za d n e m , rok za rokem. Někdy jsem se zanášel problémy, které vypadaly ob­ tížné a veliké, ale když pominuly, odpovědi, nad nimiž jsem si tolik nalá­ mal hlavu, stejně nebyly k ničemu, protože celou dobu, mimo hranice mého vidění a chápání, Bůh pro mě tiše a nevnímatelně celou věc vedl a nabídl mi řešení. Lépe řečeno - vetkal řešení do látky mého vlastního života, do podstaty a existence, tím moudrým, nepochopitelným působením své Pro­ zřetelnosti. Připravoval jsem se teď na přijetí hábitu novice, čímž se kanonicky stanu členem řádu a oficiálně se mi otevře cesta ke slibům. Ale protože ještě nedošly moje dokumenty, nikdo přesně nevěděl, kdy budu oblečen do bí2

Pozn. překl.: To je můj útulek navěky, zde budu přebývat, neboť ten jsem si zvolil.

Sladká

chuť

svobody

307

lého roucha. Stále jsme čekali na dopis od nottinghamského biskupa, v je­ hož diecézi ležel Rutland a O a k h a m , moje dávná škola. Ukázalo se, že při obláčce budu mít společníka - a to ne Tlouštíka z Buffala. Ten odešel z kláštera na začátku postu, poté co po několik týdnů s na­ prostým klidem prospával chórové hodinky. Vrátil se domů do Buffala a brzy jsme slyšeli, že je na vojně. N e , můj společník měl být takřka starý známý. Jednou když jsme se vrátili od jezera, zuli si pracovní boty a umyli se, chvátal jsem ze suterénu nahoru a srazil se na rohu s otcem novicmistrem a postulantem. Skutečnost, že jsem se hnal a srazil se s někým, naznačuje, že jsem byl mnohem méně rozjímavý typ, než jsem si myslel. Každopádně ten postulant byl kněz v kolárku a když jsem se na něj lépe podíval, poznal jsem tvrdé irské rysy, tmavé obroučky, dlouhé lícní kosti a narudlou pleť. Byl to ten karmelitán, s nímž jsem vloni o Velikonocích vedl při exerciciích dlouhé rozhovory v zahradě hospice, kde jsme probírali relativní záslužnost cisterciáckého a kartuziánského života. O b a jsme se na sebe podívali pohledem, který říkal: „Ty - a tady!" Já jsem to ve skutečnosti nevyslovil, ale on ano. Pak se obrátil k otci novicmistrovi a řekl: „ O t č e , to je člověk, který se obrátil k víře při četbě Jamese J o y c e . " M y s l í m , že otec novicmistr o Jamesi Joyceovi nikdy neslyšel. Já jsem tenkrát tomu karmelitánovi říkal, že četba J o y c e v něčem napomohla mé konverzi. Tak jsme o první postní neděli spolu přijali hábit. Dostal jméno bratr Sacerdos. Stáli jsme spolu v civilních šatech uprostřed kapitulní síně. S námi byl osmnáctiletý novic, který skládal jednoduché sliby. Za námi na stolku ležela hromada knih, která se měla rozdat komunitě jako formální „postní četba". O t e c opat byl nemocný. Všichni to poznali podle toho, jak při nočním oficiu zápolil s četbou evangelia. M ě l zůstat v posteli, protože ve skuteč­ nosti měl těžký zápal plic. A l e nebyl v posteli. Seděl na toporné dřevěné stolici, která se eufemisticky nazývá „trůn" a on na ní předsedá kapitule. Ačkoli na nás skoro ne­ viděl, pronesl dojemnou exhortaci, v níž nám s hlubokou přesvědčivostí sdělil, že se velice mýlíme, pokud jsme přišli do Gethsemani a č e k á m e něco jiného než kříž, nemoc, kontroverze, obtíže, žal, pokoření, posty, utrpení a vůbec všechno, co lidská přirozenost nesnáší. Pak jsme jeden po druhém vystoupili po schodech k jeho trůnu, on nám svlékl kabát (Exuat te Dominus veterem hominem cum actibus suis...)3 a s p o m o c í kantora a otce novicmistra nás formálně oděl do bílého obleče­ ní, které už jsme nosili jako obláti, a také do škapulíře a kápě plnohodnot­ ných noviců řádu. 3

Pozn. překl.: Kéž z tebe Pán svlékne starého člověka s jeho skutky.

308

Část

III.

Netrvalo ani dva týdny a já jsem se sám octl na marodce, ne se zápalem plic, ale s chřipkou. B y l o to na svátek svatého Řehoře Velikého. Vzpomí­ nám si, že jsem vstoupil do cely, kterou mi určili, s pocitem tajné radosti a triumfu, navzdory faktu, že ji dva dny předtím uvolnil bratr H u g h , kterého jsme vynesli na hřbitov, ležícího na odkrytých márách s tím chmurně spo­ kojeným úsměvem, jaký mívají trapistické mrtvoly. 1 M o j e tajná radost z příchodu na marodku spočívala v myšlence: „Ted konečně budu mít trochu samoty a spoustu času na modlitbu." M ě l jsem ještě dodat: „A budu si dělat, co budu chtít, a nemusím se nikam honit na zvonění." Byl jsem pevně přesvědčen, že se budu věnovat všem těm sobec­ kým choutkám, které jsem ještě neuměl rozpoznat jako sobecké, protože vypadaly ve svém novém převleku tak duchovně. Všechny mé zlozvyky, pravda dezinfikované od formálního hříchu, se vplížily do kláštera za mnou a spolu se mnou přijaly řeholní roucho: duchovní nezřízenost, duchovní senzualita, duchovní pýcha... Skočil jsem do postele a otevřel si Bibli na Písni písní. Zhltal jsem tři kapitoly, přičemž jsem chvílemi se zavřenýma očima hladově čekal na svět­ la, hlasy, harmonie, příchuť, pomazání, hudbu andělských sborů. Příliš se mi jich však nedostalo a zbyl ve mně nejasný pocit zklamání jako za dávných dnů, kdy jsem dal půl dolaru za špatný film... Celkově vzato je marodka trapistického kláštera to nejhorší místo, kde hledat rozkoše. Největší požitek přišel v materiálním řádu, v přídělech mléka a másla, a jednou dokonce - to se asi bratr nějak zmýlil - jsem dostal sar­ dinku. Kdyby byly dvě nebo tři, věděl bych jasně, že je to o m y l , ale když byla přesně jen jedna, skoro si myslím, že to udělal záměrně. Vstával jsem denně ve čtyři a ministroval při mši, dostal svaté přijímání a zbytek dne proseděl v posteli, četl a psal. Modlil jsem se breviář a chodil do kaple na křížovou cestu. V podvečer se infirmář otec Gerard přišel pře­ svědčit, že jsem nezapomněl rozjímat nad knihou P. Fabera, kterou jsem dostal jako četbu na půst. A l e jakmile mi bylo trochu lépe, otec Gerard mi kázal vstát, zametat marodku a vůbec dělat další práce. A když nadešel svátek svatého Josefa, rád jsem zase šel do kostela na noční oficium a zpíval u pulpitu čtení. Určitě se podivili všichni, kdo si mysleli, že jsem odešel z kláštera. Zpátky na marodce mi otec Gerard řekl: „Teda ale zpíváš nahlas!" Konečně na svátek svatého Benedikta jsem sebral přikrývky a přestěhoval se zpátky do noviciátu s hlubokým uspokojením, že jsem vyšel s pouhými devíti dny toho, co bratr Hugh přede mnou nazval „ n e Kalvárie, ale Tábor". To byl rozdíl mezi mnou a bratrem Hughem - mezi tím, kdo právě začal řeholní život, a tím, kdo jej právě ukončil s výrazným úspěchem. Neboť soudě podle toho, jak o něm mluvili při kázáních, bratr Hugh jako cisterciák skutečně uspěl. Znal jsem ho jen od vidění. A l e i to mi o něm prozradilo hodně. Nikdy nezapomenu na jeho úsměv - ne ten na márách,

Sladká

chuť

svobody

309

ale ten, který míval zaživa, docela odlišný. Byl to starý bratr, ale jeho úsměv v sobě měl hodně dětské čistoty. A taky měl hojnost té neurčité vlastnosti, kterou každý ochotně nazve typicky cisterciáckou: milost prostoty. Co to znamená, to se často jen těžko vysvětluje: ale u bratra Hugha a jiných jemu podobných - a je jich tu nemálo - to znamená nevinnost a svobodu duše, kterou dostávají ti, kdo odložili veškerou starost o sebe, svoje nápady, soudy, názory a touhy, a v dokonalé spokojenosti berou v ě c i , jak k nim přicházejí z Božích rukou skrze přání a příkazy jejich nadříze­ ných. Z n a m e n á to svobodu srdce, kterou dostáváme jen tehdy, když celý svůj život vložíme do rukou druhého, se slepou vírou, že Bůh c h c e použít naše představené, naše vůdce, jako nástroje na naší cestě, při formaci naší duše. Podle toho, co jsem slyšel, bratr Hugh to všechno měl. A proto byl také, jak se říká, „muž modlitby". A l e tato zvláštní kombinace - rozjímavost ducha a naprostá podřízenost představeným, kteří mu svěřili mnoho rozptylujících úkolů v klášteře - po­ svěcovala bratra Hugha podle něčeho, co zatím neurčitě poznávám jako cisterciáckou formuli. Z d á se mi totiž, že naše kláštery vydávají příliš málo čistě kontemplativních m n i c h ů . Život je příliš aktivní. Je příliš mnoho pohybu, příliš mnoho úkolů. To zvlášť platí o Gethsemani. Je to dynamo, a to nejen d y n a m o mod­ litby. Ve skutečnosti je v duších některých, kdo tu žijí, téměř přehnaná úcta k práci. N ě c o dělat, něco trpět, o něčem přemýšlet, skládat hmatatelné a konkrétní oběti pro Boží lásku - to je místní pojetí kontemplace a myslím, že stejný postoj platí v našem řádu obecně. Říká se mu „aktivní kontempla­ c e " . Slovo aktivní platí beze zbytku. O té druhé části výrazu už si nejsem tak jist. Je v něm trochu básnické licence. Pouze teoreticky se naše vůle dá dezinfikovat od těchto jedů pod vše­ obecnou záminkou „poslušnosti". A přitom je to cisterciácká formule už od svatého Bernarda z Clairvaux přes tucet cisterciáckých biskupů a opatů ve středověku. C o ž mě přivádí zpátky k mému vlastnímu životu a té aktivitě, která je mi vrozená a mám ji v krvi: totiž psaní. Přinesl jsem si s sebou do kláštera všechny spisovatelské instinkty a věděl jsem o tom, že si je s sebou beru. N e b y l o to tak, že bych je sem propašoval. A otec novicmistr nejenže schvaloval, ale i podporoval, když jsem chtěl psát básně, úvahy a všechno, co mi v noviciátu přišlo na mysl. Už ve v á n o č n í době jsem měl napůl popsaný sešit z univerzitních dob myšlenkami, které mi pluly hlavou o těchto nádherných svátcích, kdy jsem byl postulantem. Zjistil jsem totiž, že přestávka po nočním oficiu, ve velkém tichu mezi čtvrtou a půl šestou ráno o svátcích, je úžasná doba, kdy se dají psát básně. Po dvou třech hodinách modlitby vaše mysl spočívá v pokoji a bohatství liturgie. Z chladu za oknem se prolamuje úsvit. Když je tepleji, začínají

310

Část

III.

zpívat ptáci. Téměř spontánně v tom tichu a pokoji začínají krystalizovat celé trsy obrazů a verše se píší skoro samy. Tak to aspoň bylo, dokud mi otec novicmistr neřekl, že v té době ne­ smím psát verše. Řehole tu hodinu vyhradila jako posvátný čas ke studiu Písma a žalmů. Jak šel čas, zjistil jsem, že je to ještě lepší než psát bás­ ně. Jak úžasný čas na četbu a rozjímání! Zvlášť v létě, kdy si vezmete knížku a jdete ven pod stromy. Jaké odstíny světla a barev naplňují les na konci května! Takové tóny syté zeleně nikde nevidíte! A na v ý c h o d ě je nebe při úsvitu v jednom ohni a téměř byste čekali Ezechielovy okřídlence, z a c h m u ­ řené, zářící, poletující sem a tam. Po celých šest let jsem v tu dobu nečetl nic jiného než asi čtyři knihy: komentář svatého Augustina k žalmům, Velká moralia svatého Řehoře, něco o žalmech od svatého Ambrože a o Písni písní od Viléma ze St. Thierry. Někdy jsem nahlédl do někoho jiného z O t c ů , nebo četl prostě Písmo. Jakmile jsem jednou vstoupil do světa těchto velkých světců a začal o d ­ počívat v ráji jejich spisů, ztratil jsem veškerou chuť dávat v té době přednost vlastnímu psaní. Takové knihy a sled našich oficií, i všechny svátky a období liturgického roku, různé doby setí, sázení, sklízení a vůbec celá ta rozmanitá a úzce se prolínající harmonie přirozených a nadpřirozených cyklů, která utváří cis­ terciácký rok, dovede naplnit lidský život tak překypující hojností, že zpra­ vidla není čas ani chuť psát. Po básních, které jsem napsal ty první Vánoce, spolu s pár dalšími v lednu a jednou o svátku Očišťovánía v postě, jsem docela rád umlkl. Kdyby nebyl žádný jiný důvod proč nepsat, tedy proto, že léto je tak jako tak dost rušné období. Sotva začala v e l i k o n o č n í d o b a , sázeli jsme hrách a fazoli a když skonči­ la, sklízeli jsme je. V květnu se sekal první jetel na poli svatého Josefa a od té doby chodili novicové ráno i odpoledne v řadě za sebou, po indiánském způsobu, se slamáky na hlavě a vidlemi hrabat seno v různých koutech pozemku. Z pole svatého Josefa jsme šli na horní konec, do samého se­ verovýchodního cípu polností, což byla paseka obklopená lesy, za pahor­ kem z v a n ý m O l i v o v á hora. Potom jsme se přesunuli na dolní konec, kde jsem jednou zvedl na vidle kupu sena a z ní vypadl černý had. Když jsme naložili velké fůry, tři čtyři z nás se vždycky svezli vzadu, aby je pomohli složit ve stodole u krav, koní nebo ovcí. To je nejtěžší práce, kterou tu máme. Vylezete do obrovského, temného prostoru půdy, prach začne vířit a ti, kdo jsou na fůře, na vás velkou rychlostí házejí kupy sena a vy se je snažíte naskládat na půdě. B ě h e m dvou minut se to místo začne nápadně podobat očistci, neboť do plechové střechy nad hlavou v á m nelítostně praží slunce a z půdy je rázem jedna velká, černá dusivá pec. Kéž by mi tenkrát ve světě, kdy jsem páchal

Sladká

chuť

svobody

311

tolik hříchů, připadla jediná myšlenka na takovou stodolu. M o ž n á bych se trochu pozastavil. V červnu, kdy se kentucké slunce dostává na vrchol svého rozohnění, stojí téměř v zenitu a buší svým zuřivým žárem do vyprahlých brázd, za­ číná doba skutečné cisterciácké askeze. Tehdy se objeví na malé klauzuře zelený praporek, který nám sděluje, že už nemusíme nosit kápě v přes­ távkách a v refektáři. Ale i tehdy venku pod stromy, jakkoli se snažíte nehý­ bat, všechno, co máte na sobě, prosákne potem. Lesy se rozezvučí stovkami cvrčků, jejich srčení naplňuje klášterní dvůr, rozléhá se po cihlových zdech a dlažbě křížové chodby a celý klášter se podobá obrovské pánvi postavené na plném ohni. Tehdy se chór zahemží mouchami a vy se musíte kousat do rtů, abyste vydrželi a neoháněli se, když v á m lezou po čele a do očí, když se snažíte zpívat... A přece je to nádherné období, plné útěch spíše než zkoušek, doba velkých svátků: Letnice, Boží T ě l o - t o celou křížovou c h o d ­ bu pokrýváme mozaikou z květů, Božského srdce, svatého Jana Křtitele, svatých Petra a Pavla. Tehdy skutečně začínáte pociťovat závažnost naší takzvané aktivní kon­ templace, se všemi akcidentálními dodatky, jaké se jí dostávají v Gethse­ mani. Začínáte chápat pravdu skutečnosti, kterou staří trapisté osmnáctého a devatenáctého století viděli v „kontemplativních úkonech" - c h o r á l n í o f i c i u m , rozjímavá modlitba a podobné - především jako prostředky pokání a sebekázně. A tak je to období, kdy novicové vzdávají boj a odcházejí zpátky do světa. Odcházejí i jindy, ale léto bývá nejtěžší zkouškou. M ů j přítel bratr Sacerdos odešel už v květnu. Vzpomínám si, že pár dní předtím, než od nás zmizel, novicové zametali v kostele a on kroužil kolem oltáře svatého Patrika s žalostným výrazem ve tváři a velikými vzdechy a gesty. Jeho bývalé jméno v řeholi, jako karmelitán, bylo Patrik a on se chystal vrátit pod ochranu velkého apoštola Irska. A l e já jsem netoužil odejít. Nemyslím, že bych miloval vedro víc než kdokoli jiný, ale se svou aktivní povahou jsem se cítil uspokojen, že moje práce a můj pot třeba něco znamenají, a měl jsem pocit, že něco dělám pro Boha. Ten d e n , kdy odešel bratr Sacerdos, jsme pracovali na novém poli, které nedávno vyklučili při západním okraji polností za statkem Aidana Nallyho. Vraceli jsme se obvyklou dlouhou řadou přes kopec kolem Nallyho a celé modrozelené údolí bylo před námi, klášter, stodoly, zahrady uprostřed stro­ mů pod námi, pod ohromným, modrým kentuckým nebem s těmi bílými nepřirovnatelnými mráčky. A já jsem si říkal: „ K d o by odtud šel, je blázen." A l e nebylo to nic tak nadpřirozeného, jak jsem si myslel. Nestačí milovat nějaké místo kvůli krajině a protože vás blaží, že jste takový d u c h o v n í atlet, a ne bezvýznamný Boží služebník. Ted na začátku července jsme byli uprostřed žní. Sklízeli jsme pšenici. Vyvezli jsme velkou mlátičku na v ý c h o d n í konec ke kravínu a ze všech

Část

312

III.

stran, z různých polí, se k ní sjížděly vozy naložené snopy. N a h o ř e na mlá­ tičce stál správce, jeho postava se rýsovala proti nebi, a rozdával příkazy. Skupina noviců z laických bratří čile plnila pytle, svazovali je a nakládali velkou rychlostí na auta a čerstvé zrní se valilo z mlátičky. Někteří chóroví novicové sváželi zrno dolů ke mlýnu, skládali pytle a rozhazovali pšenici na mlat. A l e většina z nás byla na poli. Toho roku jsme měli fenomenální úrodu, ale téměř vždycky hrozilo, že ji zničí lijáky. Takže téměř každý den novicové chodili na pole, rozebírali panáky a rozkládali vlhké snopy na zem na sluníčko, aby se vysušily a ne­ chytly plíseň. Pak jsme je zase skládali a šli domů - a přišel liják. A l e nako­ nec stejně byla dobrá úroda. Jak krásně bývá na poli na konci dlouhého letního odpoledne! Slunce už do vás nepraží a lesy vrhají dlouhé modré stíny na strniště, kde stojí zlaté panáky. N e b e je chladné a vy vidíte bledý srpek měsíce, jak se z dálky usmívá na klášter. M o ž n á k vám z lesa zavane čistá v ů n ě borovic v pod­ večerním vánku a smísí se s hutnou vůní pole a žní. A když vicemistr tlesk­ ne, že je konec práce, a vy spustíte ruce, sundáte klobouk a utřete si pot z očí, uvědomíte si v tom klidu, jak celé údolí žije zpěvem cvrčků: ustavičný hromadný trylek, vznášející se k Bohu z polí, zvedající se jako kadidlo večerní modlitby k jasnému nebi: laus perennisl4 Vyndáte z kapsy růženec, zařadíte se do dlouhého průvodu a začnete postupovat směrem k d o m o v u , po silnici. Boty zvoní na asfaltu a v srdci hluboký, hluboký klid! A na rtech tiše a stále dokola jméno nebeské Krá­ lovny a královny tohoto údolí: „Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s t e b o u . . . " A jméno jejího Syna, pro něhož to všechno především, pro nějž to všechno je určeno a zamýšleno, pro nějž bylo uzpůsobeno všechno stvoření, aby se stalo jeho královstvím. „ P o ž e h n a n ý plod života tvého, Ježíš." „Milosti plná!" Tato myšlenka naplňuje naše srdce stále znovu a znovu s větší milostí: a kdoví, kolik milosti z tohoto údolí plyne do světa, z rů­ ženců vpodvečer, když se mniši kolébají domů z práce! Pár dní po svátku Navštívení, který je pro mě svátkem počátku vší pravé poezie, kdy Matka B o ž í z p í v a l a své Magnificat, kdy ohlásila n a p l n ě n í v š e c h proroctví, oznámila, že nosí Krista, a stala se Královnou proroků a básníků pár dní po tomto svátku jsem dostal zprávu od Johna Paula. Posledních několik měsíců byl v táboře na kanadském Z á p a d ě , v M a n i tobě. D e n co den dělal dlouhé lety a nacvičoval bombardování. Ted měl hodnost seržanta a mohl být poslán do zámoří. Psal, že před odjezdem přijede do Gethsemani. A l e neřekl kdy.

4

Pozn. překl.: Ustavičná chvála.

Sladká

chuť

svobody

313

V. B y l o po svátku svatého Štěpána Hardinga, zakladatele cisterciáckého řádu, a já jsem každý den čekal, že mě zavolají k ctihodnému otci opatovi, že přijel John P a u l . V té době už vzrostla kukuřice a my jsme každé odpoledne chodili s mo­ tykami do pole bojovat proti našemu nepříteli svlačci. Každé odpoledne jsem mizel v řadách zelených bojových praporců a neviděl na ostatní. Říkal jsem si, jak mě asi najdou, když mi přijdou sdělit, že přijel můj bratr. Často jste ani neslyšeli signál k ukončení práce a nezřídka se stávalo, že některý soustředěnější novic zůstal zapomenutý na poli a pilně kopal dál kdesi v odlehlém koutě, zatímco všichni už byli pryč. A l e já jsem zkušeností zjistil fungující pravidlo, že to, na co čekáte, vždycky přijde, až už to vůbec nečekáte. Tak to bylo i jednoho odpoledne, kdy jsme pracovali blízko kláštera v ohradě - pleli jsme řepu a najednou mi kdosi dal znamení, že mám jít do d o m u . Tou dobou jsem už tak dalece zapomněl na předmět mého čekání, že jsem musel pár vteřin přemýšlet, než mi došlo, co to je. Převlékl jsem se z pracovních šatů a šel rovnou k ctihodnému otci a za­ klepal na dveře. Rozsvítil se nápis „Čekat prosím", který se ovládal knoflí­ kem na jeho pracovním stole. Nedalo se nic dělat než sednout a čekat, což jsem také dělal, celou půlhodinu. Konečně ctihodný otec zjistil, že jsem to já, a poslal pro mého bratra, který hned přišel v doprovodu bratra Alexandra. Vypadal skvěle, stál hezky zpříma a ramena, která měl vždycky široká, teď byla jako rovný čtverec. Jakmile jsme v jeho pokoji osaměli, začal jsem se ho ptát, jestli se n e c h c e dát pokřtít. „Trochu jsem si myslel, že by to třeba šlo," řekl. „ Ř e k n i mi," chtěl jsem vědět, „kolik máš za sebou přípravy?" „ M o c ne," přiznal. Po několika dalších otázkách vyšlo najevo, že „ m o c n e " byl eufemismus za „ v ů b e c nic". „ A l e nikdo tě nepokřtí, aniž bys věděl, o co jde." Vracel jsem se před nešporami do noviciátu a bylo mi smutno. „ N e m á žádnou přípravu," sdělil jsem chmurně otci novicmistrovi. „ A l e c h c e v ů b e c být pokřtěn?" „Říká že ano." A pak jsem řekl: „Myslíte, že bych ho příští dny mohl trochu připravovat? A otec James by s ním mohl promluvit, kdyby byla příležitost. Taky může chodit na exerciční výklady." Právě začínaly víkendové exercicie. „ V e z m i pro něho nějaké knížky," navrhl otec novicmistr. „A povídej si s ním. Řekni m u , co se dá. Já o tom promluvím s ctihodným otcem." Druhý den jsem tedy chvátal do pokoje Johna Paula s náručí knih půjče-

314

Část

III.

ných ze společné krabice v noviciáte. Brzy měl pokoj plný četby, kterou pro něho vybrali různř lidé. Kdyby to všechno chtěl přečíst, musel by zůstat v klášteře půl roku. Byla tu oranžová brožurka s americkou vlajkou na obálce a názvem „Pravda o katolících". Dál tu bylo samozřejmě Násle­ dování Krista a N o v ý zákon. Pak můj příspěvek, Katechismus tridentského koncilu. O t e c Robert navrhl Víru miliónů a otec James zase přišel s Dě­ jinami duše, autobiografií Květinky. Mimoto tam měl mnoho dalších knih, neboť otec Francis, který měl toho roku na starosti hosty, byl také kni­ hovníkem. M o ž n á to byl on, kdo přinesl Dějiny duše, protože Květinku velice ctil. A l e v každém případě si je John Paul všechny prohlédl. Řekl: „ C o je to zač, ta Květinka?" A přečetl Dějiny duše jedním d e c h e m . A já jsem trávil prakticky celou dobu dopoledního i odpoledního zaměstnánítím, že jsem ostošest ze sebe chrlil všechno, co mě napadlo v sou­ vislosti s vírou. Byla to mnohem těžší práce, než co moji spolunovicové dělali na kukuřičném poli - daleko víc vyčerpávající. Existence Boha a stvoření světa pro něj nebyl žádný problém, to jsme vyřídili ve dvou větách. V chorálníškole svatého Jana Teologa slyšel i o N e j světější Trojici. Tak jsem jen řekl, že O t e c je O t e c a Syn je O t c o v a idea sebe a D u c h svatý je láska O t c e k Synu a ti tři že jsou jedné podstaty, a přesto tři osoby - a přebývají v nás skrze víru. Víc jsem tuším mluvil o víře a životě milosti než o čemkoli jiném a řekl jsem mu o tom, co jsem objevil zkušeností, a o tom, co chtěl, jak se mi zdálo, vědět nejvíc. Nepřišel sem kvůli nějakým abstraktním pravdám: to bylo jasné. H n e d jak jsem začal mluvit, viděl jsem žízeň, jak se mu probouzí v o č í c h , která v něm byla skrytá a která ho přivedla do Gethsemani - jistě nepřišel jen za mnou. Dobře jsem ji poznal, tu neuhasitelnou žízeň po pokoji, po spáse, po pravém štěstí. N e b y l o třeba žádné brilantní řeči, žádné důmyslné argumentace: nebylo třeba se snažit o chytrost ani upoutávat jeho pozornost žádnými triky. Byl to můj bratr a já jsem s ním mohl mluvit přímo, jak jsme byli zvyklí mluvit, a láska, která mezi námi byla, udělala to ostatní. M o h l o by se v á m zdát, že dva bratři budou v takové chvíli mluvit o „ d á v ­ ných d n e c h " . S v ý m způsobem to tak bylo. Náš život, naše vzpomínky, naše rodina, d ů m , který pro nás byl jako domov, to, co jsme pokládali za zá­ bavu - to všechno skutečně bylo v základu našeho rozhovoru a nepřímým způsobem vstupovalo do jasně daného předmětu řeči. Tato naše smutná, složitá minulost, se všemi zmatky, nedorozuměními a c h y b a m i , byla tak zřetelně tady, že ji nebylo třeba připomínat. Byla stejně skutečná, živá a přítomná jako vzpomínka na autonehodu v nemocnici, kde její oběti právě přivádějí k životu.

Sladká

chut

svobody

315

M ů ž e být nějaké štěstí bez víry? Bez nějakého principu, který převyšuje všechno, co jsme kdy poznali? D ů m v Douglastonu, který postavili moji prarodiče a který pětadvacet let udržovali, s neustále plnou lednicí, čistými koberci, patnácti různými časopisy na stole v o b ý v a c í m pokoji, Buickem v garáži a papouškem na verandě, který překřikoval sousedovo rádio, to byl symbol života, který s sebou nenesl nic než zmatky, starosti, nepochopení a záchvaty hněvu. Byl to dům, v němž B o n n e m a m a n celé hodiny denně vysedávala před zrcadlem, vtírala si do tváří pleťové mléko, jako by se chys­ tala do divadla - ale do divadla nikdy nešla, snad jen v představách, jak tak seděla v dokonalém osamění mezi lahvičkami kosmetiky. Na to všechno jsme reagovali, jak nám nabízela naše generace, takže jsme v kinech, v přítmí laciných barů na Long Islandu, nebo těch dražších ve městě, celých pochromovaných, dělali přesně to, co ona doma. Taky jsme nikdy nešli do divadla, toho našeho. Když se někdo snaží žít bez milosti, neznamená to, že všechny jeho skutky jsou špatné, to jistě ne. M ů ž e dělat spoustu dobrých věcí. M ů ž e jezdit autem. To je dobrá v ě c . M ů ž e číst knížky. M ů ž e plavat. M ů ž e kreslit. M ů ž e dělat všechno, co můj bratr dělal v různých obdobích: sbírat známky, pohlednice, motýly, studovat chemii, fotografovat, řídit letadlo, učit se rus­ ky. To všechno je samo o sobě dobré a dá se to dělat bez milosti. A l e vůbec nebylo třeba se ho v téhle chvíli ptát, jestli ho - bez Boží milosti - některá z těchto činností přivedla kousek blíž ke štěstí. M l u v i l jsem o víře. Darem víry se dotýkáte Boha, vstupujete do kontaktu s jeho podstatou a skutečností, ve tmě, protože nic dosažitelného, nic po­ chopitelného našim smyslům a rozumu nemůže pojmout jeho podstatu samu o sobě. A l e víra překračuje všechny tyto limity, a to bez námahy, neboť sám Bůh se nám zjevuje a od nás očekává jen to, že v pokoře při­ j m e m e jeho zjevení, a to za podmínek, v nichž k nám přichází: z úst lidí. Když se ustaví takový kontakt, Bůh nám dává posvěcující milost: svůj vlastní život, sílu ho milovat, sílu překonat všechny slabosti a omezení naší slepé duše, sloužit mu, ovládat naše bláznivé a vzpurné tělo. „ K d y ž jsi dostal milost," řekl jsem mu, „jsi svobodný. Bez ní se nevyhneš tomu, abys dělal, co víš, že vlastně dělat nechceš. Ale když máš milost, jsi svobodný. Když jsi pokřtěný, neexistuje žádná moc, která by tě přinutila spáchat hřích - nic tě k němu nepřiměje proti vlastnímu svědomí. A už to, že ji chceš, ti dává svobodu, protože tu sílu dostaneš, kolik potřebuješ a kdykoli požádáš a hned jak požádáš, a většinou i ještě předtím, než požádáš." Od té chvíle zesílila jeho netrpělivost, aby už svátost přijal. Sel jsem za ctihodným otcem. „Tady ho samozřejmě pokřtít nemůžeme," řekl. „ A l e mohlo by se to udě­ lat v některé sousední farnosti." „Myslíte, že by to šlo?" „ Ř e k n u otci Jamesovi, aby s ním promluvil a vyjádřil se k tomu."

316

Část

III.

Do sobotního odpoledne už jsem Johnu Paulovi řekl všechno, co jsem věděl. Dostali jsme se k svátostinám a odpustkům, vrátili se zpátky a vyložil jsem mu pojem, který je pro lidi mimo církev tak záhadný: Božské srdce. Pak jsem skončil. Byl jsem vyčerpán. Už jsem mu nemohl dát nic v í c . A on klidně seděl na židli a pobízel mě: „Ještě mi něco řekni." Druhý den byla neděle, svátek svaté Anny. Po kapitule v dlouhé pře­ stávce před hlavní mší jsem požádal otce novicmistra, abych mohl zajít do hospice. „Ctihodný otec mi řekl, že tvůj bratr se možná pojede dát pokřtít do N e w Havenu." Šel jsem do kaple noviců a modlil se. A po obědě jsem zjistil, že je to pravda. John Paul seděl ve svém pokoji, ztichlý a šťastný. Už léta jsem ho neviděl tak naprosto klidného. Tehdy jsem si uvědomil, mlhavě, že v těchto posledních čtyřech dnech bylo smazáno a Boží láskou napraveno dvacetileté dílo mého špatného příkladu. Z l o , které způsobilo moje vychloubání, předvádění se, vynášení mé vlastní hlouposti, bylo zahlazeno v mé vlastní duši zároveň s očištěním jeho duše. Naplnil mě pokoj a vděčnost. Naučil jsem ho používat misál a jak přijímat, protože se dohodlo, že první svaté přijímání dostane druhý den při soukromé mši otce opata. Druhý den ráno mě po celou kapitulu pronásledovala nejasná obava, že se John Paul ztratí a nenajde cestu do kaple Panny M a r i e Vítězné. H n e d po kapitule jsem se hnal do kostela, ještě před ctihodným otcem. Vešel jsem do rozlehlého prostoru a poklekl. Johna Paula nebylo vidět. Otočil jsem se. Na konci dlouhé lodi s prázdnými chórovými lavicemi, vysoko na prázdné tribuně klečel John Paul, úplně sám, v uniformě. Vypadal nekonečně daleko a mezi sekulárním kostelem, kde byl, a chórem, kde jsem byl já, byly zamčené dveře a já jsem na něho nemohl zavolat a povědět mu, kudy se sem z hospice dostane. A on mým znamením nerozuměl. V té chvíli mi problesklo hlavou, kolikrát v našem zapomenutém dětství jsem Johna Paula zaháněl kamením z místa, kde jsme si s kamarády stavěli chatrč. Najednou to tu bylo zas: John Paul stál, zmatený a nešťastný, v dálce, kterou nedokázal překlenout. Stejný obraz mě někdy pronásleduje i teď, když je mrtvý, jako by bez­ m o c n ě stál v očistci a v í c e m é n ě závisel na mně, že ho odtud dostanu, jako by čekal na moje modlitby. A l e doufám, že už je v e n k u ! O t e c novicmistr šel pro něho a já jsem začal rozsvěcovat svíčky na oltáři Panny M a r i e Vítězné. Než začala mše svatá, viděl jsem koutkem oka, že klečí v jedné lavici. A tak jsme spolu dostali svaté přijímání a dílo bylo dokonáno. Druhý den byl pryč. Šel jsem ho po kapitule vyprovodit k bráně. Nějaký návštěvník ho svezl do Bardstownu. Když se auto otáčelo směrem k silnici,

Sladká

chuť

svobody

317

John Paul se otočil a zamával. Až v té chvíli mi jeho výraz prozradil mož­ nost, kterou si snad uvědomoval stejně jako já, že se už na této zemi neuvi­ díme. Přišel podzim a velké zářijové Třídění, kdy všichni mladí mniši mají re­ citovat žaltář za zemřelé. Je to období jasných, suchých dnů, slunných a chladných s vysokou kupovitou oblačností, kdy les na křivolakých kop­ cích zlátne a barví se do krvavá a do bronzová. Ráno i odpoledne c h o d í m e řezat kukuřici. Pole svatého Josefa už je dávno hotové - zelené pahýly šly do siláže. Ted pracujeme na rozlehlých kamenitých polích ve středu po­ zemku a na dolních cípech, prosekáváme se suchou kukuřicí a každý zásek nožem zazní jako výstřel z pušky. Jako by se ten porost změnil ve střelnici a my všichni stříleli ostošest z dvaadvacítek. Za námi v širokých alejích, které se otvíraly v našich stopách, vyrůstaly obrovské snopy a dva novicové, co šli poslední, je stahovali silným prova­ zem a zavazovali na smyčku. Asi v listopadu, kdy bylo loupání kukuřice téměř u konce a tlustí krocani hlasitě hudrovali ve výběhu a běhali v černých hejnech od jednoho konce ostnatého plotu k druhému, dostal jsem zprávu od Johna Paula z Anglie. Nejdřív byl odvelen do Bournemouth, odkud mi poslal pohlednici s pen­ zióny na Z á p a d n í m útesu, které jsem poznal. Strávili jsme tam jedny prázd­ niny před deseti lety, ale ta vzpomínka byla něco neuvěřitelného, jako jiný život - jako by existovalo něco jako přestěhování duší! Potom ho převeleli někam do Oxfordshire. Dopisy od něho přicházely s vystříhanými obdélníčky na některých místech, ale když psal: „ R á d jez­ dím do - a prohlížím si - a knihkupectví," nebylo těžké si do první mezery dosadit „ O x f o r d " a do druhé „koleje", když na poštovním razítku stálo „ B a n bury". Tam byl ještě ve v ý c v i k u . Nedalo se usoudit, kdy ho zařadí do sku­ tečného boje nad N ě m e c k e m . Mezitím napsal, že se seznámil s dívkou, kterou mi popsal, a brzy vyšlo najevo, že se v e z m o u . Byl jsem rád, že se ožení, ale bylo v tom dost pate­ tické nejistoty: jakou mohli mít naději na domov a společný život jako normální lidé? Do kláštera přišly V á n o c e se stejnými milostmi a útěchami jako před rokem, jen ještě silnějšími. Na svátek svatého Tomáše Apoštola mi cti­ hodný otec dovolil složit před ním soukromé sliby, víc než rok předtím, než byla možná veřejná profese. I kdybych směl skládat deset různých slibů denně, nedokázal bych vyjádřit své pocity k mnišství a cisterciác­ kému životu. Tak začal rok 1943 a týdny chvátaly směrem k postu. Půst mimo jiné znamená konec s dopisy. Ve Čtyřicetidení a v Adventu mniši ani nedostávají poštu, ani nepíší. Poslední zpráva, kterou jsem dostal před Popeleční středou, byla o tom, že John Paul plánuje svatbu na konec února. Musel jsem si počkat až do Velikonoc, jestli to skutečně udělal.

318

Část

III.

Rok předtím jsem se o Čtyřicetidení postil málo, s téměř dvoutýdenní přestávkou na marodce. Teď byla první příležitost projít celý půst bez úlev. Tenkrát jsem se svým světským smýšlením o stravě, výživě a zdraví měl za to, že půst v našich trapistických klášteřích je přísný. N e j í m e až do poledne, kdy pravidelně dostáváme dvě misky, jednu s polévkou, druhou se zeleni­ nou, a chleba, kolik kdo c h c e . Večer je lehké jídlo - krajíc chleba a něco jako jablečné pyré, dvě unce té kaše. A l e kdybych vstoupil do cisterciáckého kláštera ve dvanáctém s t o l e t í nebo do některých trapistických klášterů i v devatenáctém - musel bych si utáhnout opasek a chodit o hladu až do čtyř odpoledne: a i tak bylo jen jedno jediné jídlo: žádná večeře, žádné frustulum. Pokořen tímto zjištěním vidím, že mi současný čtyřicetidenní půst nepů­ sobí žádné obtíže. Je však pravda, že teď mívám o dopoledním zaměstnání studium teologie místo práce venku, kde se vzadu na cestě láme kámen nebo štípe d ř í v í v kůlně, což jsem dělával v noviciátu. Asi je to velký rozdíl, protože při mávání krumpáčem s prázdným žaludkem se v á m po chvíli roztřesou kolena. Aspoň mně ano. Ale už ve Čtyřicetidení roku 1943 jsem dostával zčásti práci v domě, neboť ctihodný otec mi dal překládat knihy a články z francouzštiny. A tak jsem po konventuální mši dostal knihu, tužku a papíry a pustil se do práce u jednoho z dlouhých stolů ve skriptoriu noviců. Plnil jsem žluté stránky, jak nejrychleji jsem uměl, a jiný novic je ode mě bral a přepisoval na stroji, sotva byly hotové. Tenkrát jsem dokonce měl sekretáře. Konečně dlouhá kající liturgie vyvrcholila Svatým týdnem, kdy se opět v temném chóru opatského kostela rozezněl děsivý nářek Lamentací a pak čtyřhodinové dunění velkopátečního psalteria v kapitule a tichý ševel kro­ ků, jak mniši bosky chodili v klauzuře, i dlouhý, teskný zpěv doprovázející uctívání kříže! Jaká úleva, když na Bílou sobotu zase zazněly zvony, jaká úleva probu­ dit se ze spánku smrti trojnásobným „aleluja". Velikonoce toho roku byly v tu nejpozdější možnou dobu - pětadvacátého dubna - takže už bylo dost květin, které prosycovaly kostel opojnou vůní kentuckého jara, dravá, bo­ hatá, omamná vůně květů, sladká a sytá. Vešli jsme po lehkém pětihodinovém spánku do kostela, který byl plný teplého nočního vzduchu a zaplavený touto bohatou nádherou vůní. Brzy začalo velikonoční invitatorium, o nic chudší ve své jásavé nádheře. Jak m o c n é jsou hymny a antifony velikonočního oficia! Cregoriánský chorál, který by měl být podle svých zásad monotónní, protože nezná žádné triky a zdroje moderní hudby, je tu velice různorodý, bohatý ve své j e m ­ nosti, duchovnosti a hloubce, zakořeněný daleko pod mělkou hladinou virtuozity a „techniky", až v propastech ducha a lidské duše. Velikonoční „aleluja" opouští úzkou škálu předepsanou osmi gregoriánskými mody a ob­ jevuje barvu a teplo, smysl a radost, kterou nemá žádná jiná hudba. Jako

Sladká

chuť

svobody

319

všechno ostatní u cisterciáků - jako mniši sami - i tyto antifony svou poddajností vůči pravidlu, které jakoby ničilo individualitu, vlastně dostávají jedinečný charakter nemající obdoby. Doprostřed těchto událostí přišla zpráva z Anglie. M e z i asi třemi dopisy, které jsem našel pod ubrouskem v refektáři na Bílou sobotu v poledne, byl i dopis od Johna Paula. Přečetl jsem si jej v pondělí velikonoční. Psal, že se oženil, v í c e m é n ě podle plánu, a jeli s manželkou na týden k anglickým jezerům. Potom ho převeleli na jinou základnu, která znamená nasazení do boje. Asi dvakrát byl něco někde bombardovat, ale ani nedal censorovi příleži­ tost cokoli vystřihnout. H n e d jste viděli, že jeho přístup k válce a jeho podílu na ní se nesmírně změnil. Nechtěl o tom mluvit. N e b y l o co říci. A z toho, jak psal, že o tom nechce mluvit, bylo vidět, že je to hrozný zážitek. John Paul konečně spatřil tváří v tvář svět, k jehož zformování přispěl, on i já! Na velikonoční pondělí jsem usedl, abych mu odepsal a trochu ho po­ vzbudil, jak to šlo. Dokončil jsem dopis a bylo velikonoční úterý a my jsme byli v chóru na konventuální mši, když vešel otec novicmistr a dal mi znamení „opat". Šel jsem do pokoje ctihodného otce. Nebylo těžké uhodnout, o co jde. Jak jsem míjel pietu v rohu klauzury, pohřbil jsem svou vůli a své přiro­ zené city i všechno ostatní ve zraněném boku mrtvého Krista. Ctihodný otec rozsvítil nápis, abych vešel, a já jsem poklekl u jeho stolu, dostal od něj požehnánía políbil jsem jeho prsten. Pak mi přečetl telegram, že seržant J. P. Merton, můj bratr, se 1 7. dubna nevrátil z akce. Nikdy nepochopím, proč tak dlouho trvalo, než jsem ten telegram do­ stal. 17. dubna bylo před deseti dny, na konci pašijového týdne. Uplynulo několik dalších dnů a přišly potvrzující dopisy, pak nakonec po několika týdnech jsem se dověděl, že John Paul je s určitostí mrtev. B y l o to prostě takhle. V noci v pátek šestnáctého, což byl svátek Panny M a r i e Bolestné, letěl on a jeho posádka v bombardéru na M a n n h e i m jako c í l . Nikdy jsem nezjistil, jestli se zřítili cestou tam nebo zpátky, ale letadlo skončilo v Severním moři. John Paul byl při pádu vážně zraněn, ale poda­ řilo se mu udržet se na hladině a snažil se dokonce podpírat pilota, který už byl mrtvý. Jeho společníci spustili gumový člun a vytáhli ho do něj. M ě l těžké zranění: asi zlomenou šíji. Ležel na dně člunu v deliriu. Trpěl hroznou žízní. Pořád prosil o v o d u . Ale žádnou neměli. Cisterna se při pádu rozbila a všechna voda vytekla. Dlouho to netrvalo. Užil toho tři hodiny, pak zemřel. N ě c o z tříhodino­ vého utrpení Krista, který ho miloval a zemřel za něj před mnoha staletími, a byl znovu obětován, právě toho dne, na mnoha oltářích. Jeho společníci museli vytrpět víc, ale nakonec je zachránili a odvezli do bezpečí. To bylo asi o pět dní později.

320

Část

III.

Čtvrtého dne pohřbili Johna Paula v moři. Můj milý bratře, vždycky když nejdu spát, mé oči jsou květy na tvůj hrob. A když nemohu jíst chléb, můj půst žije jako vrby, kde jsi umřel. Když v horku nemám vodu na svou žízeň, vytryskne jako pramen pro tebe, ubohý poutníku. Kde, v jaké opuštěné, čadící zemi, leží tvé nešťastné tělo, ztracené a mrtvé? A v jakém kraji hrůz zabloudil tvůj zarmoucený duch? Pojď, v mém namáhání najdi odpočinek, v mých strastech slož svou hlavu, nebo si vezmi můj život a mou krev a kup si lepší lůžko vezmi můj dech a moji smrt a kup si lepší spočinutí. Až všichni muži války padnou mrtví až vlajky klesnou do prachu, tvůj kříž, a můj, budou všem ohlašovat, že na něm zemřel Kristus, za nás za oba. V troskách tvého dubna leží mrtvý Kristus, a Kristus pláče v zříceninách mého jara: on vtiskne výkupné svých slz do tvojí slabé, osamělé dlaně koupí ti zpět tvou zem. A ticho jeho slz dopadá jako zvon na tvůj divný hrob. Slyš je a pojď: zvou tě domů.

EPILOG

Meditatio pauperis

in

solitudine^

Den dni předává zprávu. Oblaka se mění. R o č n í doby míjejí naše lesy a pole v pomalém a pravidelném procesí a čas je pryč, než si to uvědomíš. Kristus na tebe v červnovém žáru vylévá z nebe Ducha svatého a ty se rozhlédneš a vidíš, že stojíš před stodolou a loupeš kukuřici a chladný vítr posledních říjnových dnů fičí v řídkých lesích a proniká do kostí. A pak, v dalším okamžiku jsou V á n o c e a Kristus se narodil. Při poslední ze tří velkých mší slavených jako pontifikální s pontifikální tercií jsem jedním z přisluhujících. V sakristii jsme se oblékli a čekáme v presbytáři. Za dunění varhan přichází křížovou chodbou ctihodný otec v průvodu mnichů a na chvíli pokleká před Nejsvětější svátostí v kapli Panny M a r i e Vítězné. Pak začíná tercie. Pak slavnostní oblékání a já s nále­ žitými úklonami podávám berlu. Jdou k úpatí oltáře a začíná strhující introit, v chóru, které shrnuje celou nádheru V á n o c . Dítě narozené na naší zemi, v ponížení, v jeslích, před pastýři, se dnes rodí v nebi ve slávě, v nád­ heře, v majestátu: a den, kdy se rodí, je věčnost. Rodí se navěky, veškerá M o c a veškerá Moudrost, počatý ještě před Jitřenkou: on je počátek a ko­ nec, v ě č n ě zrozený z O t c e , nekonečného Boha, a on sám je týž B ů h , Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha. Bůh zrozený sám ze sebe, navždycky, on, svá vlastní druhá Osoba, jeden, a přece zrozený ze sebe navždycky. On je to také, kdo se v každém okamžiku rodí v našem srdci, neboť toto nekonečné zrození, tento v ě č n ý počátek bez konce, tato věčná, dokonalá novost Boží, počatá z něho samého, vycházející z něho, aniž by ho opus­ tila či změnila jeho jedinost, to je život, který je v nás. A l e podívej: náhle se rodí znovu, také na tomto oltáři, na tomto plátně a korporálu bílém jako sníh pod hořícími svícemi a pozvedá se nad námi v tichu proměňování! Kristus, Boží Dítě, Syn vtělený svou absolutní M o c í . Co mi chceš říci o těch­ to V á n o c í c h , Ježíši? Co to je, co jsi pro mě připravil při tomto svém naro­ zení? Při Agnus Dei odkládám berlu a všichni společně jdeme na epištolní 1

Pozn. překl.: Rozjímání chudého v samotě.

322

Epilog

stranu, abychom přijali políbení pokoje. Ukláníme se sobě navzájem. P o ­ zdravení se předává od jednoho k druhému. H l a v y se sklánějí. R u c e se skládají. Všichni se zase otáčíme. A najednou se ocitám tváří v tvář Bobu Laxovi. Stojí v lavicích, které tam jsou pro hosty. Je tak blízko schodu do presbytáře, že kdyby byl o krůček dál, už by v něm stál. A já si říkám: „Výborně, on se taky dá pokřtít." Po obědě jsem šel za ctihodným otcem a řekl mu, kdo je Lax, že je to můj dávný přítel. Požádal jsem, jestli bych s ním mohl mluvit. O b v y k l e smíme přijímat návštěvy jen z vlastní rodiny, ale protože z mé rodiny už prakticky nikdo nezbyl, ctihodný otec svolil, že smím s Laxem chvíli mlu­ vit. Poznamenal jsem, že možná bude ochotný se dát pokřtít. „ O n není katolík?" zeptal se ctihodný otec. „ N e , ctihodný otče, ještě ne." „Tak proč šel včera o půlnoční k přijímání?..." Nahoře v hospiců mi Lax vyprávěl, jak to bylo s jeho křtem. Byl na uni­ verzitě v Severní Karolíně, kde učil velice pilné mladé muže psát rozhla­ sové hry. Ke konci adventu dostal dopis od Rice s lakonickým sdělením: „ P ř i j e ď d o N e w Yorku, najdeme kněze a požádáme, aby tě pokřtil." Z n i č e h o n i c , po všech těch letech ustavičných debat, Lax sedl na vlak a jel do N e w Yorku. Takovým způsobem mu tu věc ještě nikdo nepředložil. Ve velkém kostele na Park Avenue našli jezuitu, ten ho pokřtil a bylo. Potom Lax řekl: „Tedpojedu k trapistům do Kentucky navštívit Mertona." Bob G i b n e y na to: „ B y l s žid, teď jsi katolík. Ještě si načerni obličej a bude z tebe něco, co jižani naprosto nesnesou." Byl předvečer Božího hodu, už po setmění, když Lax dorazil do Bards­ t o w n u . Cekal u silnice, jestli ho někdo vezme ke klášteru. Zastavili mu nějací chlapi a jak jeli, začali mluvit o židech, jak obvykle někteří o židech mluvívají. Lax tedy řekl, že je katolík, a taky obrácený žid. „ A c h tak," řekl ten v autě. „Jistě chápete, že mluvíme o ortodoxních židech." Od Laxe jsem se dozvěděl útržky informací o všech z n á m ý c h , na které jsem nezapomněl: Bob Gerdy byl v Anglii v armádě, dal se pokřtít v září. R i c e měl na práci jakýsi obrázkový časopis. G i b n e y se oženil a zanedlouho měl s Laxem začít pracovat na jiném obrázkovém časopise - bylo to cosi nového, co začalo, až když jsem odešel do kláštera, a mělo to název Paráda nebo Fanfára, nebo tak nějak. N e v í m , jestli Peggy W e l l s o v á byla už tenkrát v H o l l y w o o d u , ale šla tam a dosud tam je. N a n c y Flaggová pracovala b u d u Vogue nebo u Harper's Bazaar. Nabyl jsem dojmu, že všichni, kdo byli na chatě v O l e a n u to léto, kdy jsem nešel k františkánům, nejspíš v určité chvíli odešli do redakce House and Garden. Je to zvláštní a záhadná v ě c . Snad se mi to jen zdálo. Ale ty tři čtyři měsíce, nebo jak dlouho to trvalo, musel být

Epilog

323

House and Garden docela slušný časopis! Jistě nic takového jako ten House and Garden, nad kterým jsem vždycky zíval v čekárnách. A Seymour byl v Indii. V armádě. A l e pokud v í m , dosud tam nenašel žádné zvláštní uplatnění pro svoje džiu-džitsu. V Indii hlavně vydával no­ viny pro vojáky. Jednou přišel do tiskárny, kde všichni jeho tiskaři byli Indo­ vé, milí, pokojní hoši. A Seymour uprostřed tiskárny před zraky celého svého domorodého štábu zabil mouchu takovou ranou, že zazněla dílnou jako v ý b u c h z děla. Všichni ti Indové okamžitě přestali pracovat a vstoupili do stávky. M y s l í m , že v té době měl Seymour dost času, aby zajel do Kalkaty a navštívil Brahmáčárího. Když se Lax vracel do N e w Yorku, vezl s sebou rukopis mých básní. Polovinu jsem napsal po svém vstupu do noviciátu. Druhá polovina sahala většinou do dnů v St. Bonaventure. Podíval jsem se na ně poprvé od doby, co jsem přišel do Gethsemani. Když jsem ty básně dával dohromady a dělal z nich výběr, bylo to jako redigovat dílo nějakého cizího, mrtvého básníka, někoho dávno zapomenutého. Lax sbírku odevzdal Marku Van Dorenovi a Mark ji poslal Jamesu Laughlinovi do N e w Directions. Před začátkem postního období jsem slyšel, že ji vydá. Nesmírně úhledný svazek s názvem Třicet básními došel na konci listo­ padu roku 1944, než nám začaly každoroční exercicie. Chodil jsem pod šedivou oblohou, pod cedry na kraji hřbitova, stál jsem v lese, kde se chystalo sněžit, a držel výtisk básní v rukou.

II. Touto dobou už jsem měl mít vyřešené otázky kolem své pravé identity. M ě l jsem po jednoduchých slibech. A sliby mi měly svléknout poslední cáry mé zvláštní identity. A l e pořád tu byl ten stín, ten dvojník, spisovatel, který se za mnou vplížil do klauzury. Je mi stále v patách. Někdy mi š e d i n a ramenou jako šotek. Nedokážu se ho zbavit. Pořád nosí jméno Thomas Merton. Je to jméno nepřítele? M ě l by správně být mrtvý. A l e objevuje se přede mnou na prahu mých modliteb, jde za mnou do kostela. Klečí u mě za sloupem, Jidáš jeden, a ustavičně mi našeptává do ucha. Je to podnikavec. Má plno nápadů. Chrlímyšlenky a nové plány. V tichu, které by mělo být sladké nekonečnou produktivitou temna kontemplace, on generuje knihy. A co je nejhorší, má na své straně mé nadřízené. Nechtějí ho vyhodit. Nezbavím se ho.

324

Epilog

M o ž n á mě nakonec zabije, vypije mi krev. Jako by nikdo nechápal, že jeden z nás musí zemřít. Někdy mě jímá smrtelná obava. Jsou dny, kdy jako by z mého povolání už nic nezbývalo - z mého kontemplativního p o v o l á n í - než hrstka popela. A každý mi klidně říká: „Psát je tvé povolání." On stojí a zatarasuje mi cestu ke svobodě. Jsem poután k zemi jeho egyptským poutem smluv, recenzí, korektur, všech těch plánů na knihy a články, které si mě osedlaly. Když mě poprvé začaly napadat myšlenky o psaní, řekl jsem o nich otci novicmistrovi a otci opatovi v duchu „prostoty", jak jsem se domníval. Z d á l o se mi, že to není nic jiného než „upřímnost vůči mým představeným". S v ý m způsobem asi byla. A l e netrvalo dlouho, a oni přišli na to, že bych měl dostat na práci překládání a psaní. Je to zvláštní. Trapisté kdysi bývali rozhodní, až přehnaně, ve svém o d ­ poru k intelektuální činnosti. Kdysi to bývalo De R a n c é o v o bojové heslo. Nenáviděl mnišské umělce a dal se do boje proti celé benediktinské kon­ gregaci St. Maur. Byla to víceméně donquijotská bitva, která skončila smí­ rem mezi De Rancem a velkým D o m e m M a b i l l o n e m . Ten příběh se čte jako Oliver Goldsmith. V osmnáctém a devatenáctém století se pokládalo za jakýsi mnišský hřích, když trapista četl něco jiného než Písmo a životopisy svatých, totiž ty životopisy, které popisují série fantastických zázraků, pro­ tkané zbožnými mělkostmi. Pokládalo se za zvlášť podezřelou v ě c , když mnich jevil příliš živý zájem o církevní O t c e . A l e v Gethsemani jsem přišel do úplně jiné situace. Předně jsem vstoupil do domu, který vřel energií a růstem, jaký neznal devadesát let. Po téměř jednom století bojů a nejasnosti se najednou G e t h ­ semani měnilo v prominentní a vitální sílu uvnitř cisterciáckého řádu a americké katolické církve. D ů m byl plný postulantů a noviců. Už pro ně nebylo místo. Takže na svátek svatého Josefa, kdy jsem skládal jednoduché sliby, četl otec opat jména těch, kdo měli jít do prvního dceřiného kláštera Gethsemani. O dva dny později, na svátek svatého Benedikta, odjela ko­ lona do Géorgie a ubytovala se ve stodole třicet mil od Atlanty. Ž a l m y zpívali na půdě. V době, kdy se tiskne tato kniha, vzniká další cisterciácký klášter v Utahu a další v Mexiku, a ještě jeden se plánuje někde na samém jihu. Tento materiální růst Gethsemani je součástí obrovského hnutí duchovní vitality, která působí v našem řádu po celém světě. A jedním z našich pro­ duktů je určitá řádka cisterciácké literatury. To, že ve Spojených státech má být šest cisterciáckých klášterů a brzy se otevře konvent mnišek, že jsou i nové fundace v Irsku a Skotsku, to s sebou nese potřebu knih v angličtině o cisterciáckém životě, o spiritualitě řádu a o jeho dějinách.

Epilog

325

A l e mimoto se Gethsemani vyvíjí i v jakousi výheň apoštolského ohně. Každý víkend v létě se hospic plní exercitanty, kteří se modlí, bojují s mou­ c h a m i , stírají si pot z čela a poslouchají, jak mniši zpívají hodinky, slyší kázání v knihovně a živí se sýrem, který dělá bratr Kevin dole ve vlhkém přítmí sklepa, který je k tomuto druhu činnosti milosrdný. V souvislosti s exercičním hnutím publikuje Gethsemani množství brožurek. V hale hospice je jich celá police. M o d r é , žluté, růžové, zelené, šedivé, s ozdobným tiskem na obálce, nebo obyčejným - některé dokonce s obráz­ k y - v š e c h n y nesou sdělení: „Trapista říká...", „Trapista prohlašuje...", „Tra­ pista žádá...", „Trapista tvrdí...". A co trapista říká, prohlašuje, žádá, tvrdí? Říká toto: Je čas změnit pohled na v ě c i . Proč se neseberete a nejdete ke zpovědi? Po smrti, co potom? A podobné v ě c i . Tihle trapisté mají co říci laikům, ženatým, svobodným, starým i mladým, mužům na vojně i těm, kdo se právě z vojny vrátili, těm, kdo se pro armádu nehodí. M o h o u na­ bídnout radu řeholnicím a nejedno slovo kněžím. M a j í co dodat k tomu, jak začít budovat domov, jak projít čtyřletým univerzitním studiem bez velké d u c h o v n í úhony. A jedna z brožurek se dokonce snaží sdělit něco o kontemplativním životě. N e n í těžké nahlédnout, že to je situace, v níž můj dvojník, můj stín, můj nepřítel Thomas Merton, ten šotek, má na své straně esa. Když podá návrh na knihy o řádu, je to návrh, který je slyšen. Když si vymyslí básničky, které by se daly otisknout a vydat, popřeje se mu sluchu. Zdá se, že není důvod, proč by neměl psát do časopisů... Na začátku roku 1944, když jsem se chystal k jednoduchým slibům, napsal jsem báseň o svaté A n e ž c e k jejímu lednovému svátku a když jsem ji dopsal, měl jsem pocit, že je mi úplně jedno, jestli ještě v životě napíšu další báseň nebo ne. Na konci toho roku, po vydání Třiceti básní, jsem měl dál stejný pocit, možná ještě v í c . Pak o dalších Vánocích přijel zase Lax a řekl mi, že bych měl psát další básně. Nehádal jsem se s ním. A l e v srdci jsem si nemyslel, že je to Boží vůle. A nemyslel si to ani D o m Vital, můj zpovědník. Jednoho dne - byl to svátek O b r á c e n í svatého Pavla roku 1945 - jsem šel k otci opatovi pro směrnice a aniž bych na tu věc vůbec myslel nebo se o ní zmínil, najednou mi řekl: „ C h c i , abys dál psal básně."

III. Je velice ticho. Ranní slunce svítí na bránu, která se leskne novým, letošním nátěrem.

326

Epilog

O d t u d se zdá, jako by pšenice na pahorku svatého Josefa už začínala do­ zrávat. Mniši, kteří mají duchovní cvičení před jáhenským svěcením, ryjí v zahradě hospice. Je velice ticho. Přemýšlím o klášteře, ve kterém jsem. Přemýšlím o mni­ ších, mých bratřích, mých otcích. Jsou tu takoví, kteří mají na starosti tisíc věcí. Jedni mají na starosti jídlo, druzí oblečení, jiní spravují instalace, další spravují střechu. Někdo maluje d ů m , někdo uklízípokoje, jiný myje podlahu v refektáři. Jeden c h o d í š mas­ kou ke v č e l á m a bere jim med. Tři nebo čtyři sedí v místnosti u psacích strojů a celý den odpovídají na dopisy lidí, kteří sem posílají prosby o mod­ litbu, protože jsou nešťastní. J i n í z a s opravují traktory a nákladníauta, a zase jiní s nimi jezdí. Bratři se potýkají s mulami, aby je zapřáhli. N e b o jdou za krávami na pastvu. N e b o se starají o králíky. Jeden říká, že umí spravovat hodinky. Jiný dělá projekt nového kláštera v Utahu. Ti, kdo nemají nic zvláštního na starosti, třeba slepice nebo prasata nebo psaní brožurek a rozesílání poštou nebo vedení složitých záznamů v naší knize mší - ti tedy mohou vždycky chodit ven plít brambory a okopávat řady kukuřice. Když ve věži zazvoní zvon, přestanu psát a zavřu okna v místnosti, kde pracuji. Bratr Sylvestr odloží tu mechanickou obludu, sekačku, a jeho po­ mocníci se vrátí domů se svými motykami a rýči. A já vezmu knihu, a pokud zbude čas před konventuální mší, budu chvíli chodit mezi stromy. Většina ostatních bude sedět ve skriptoriu a psát si teologické úvahy nebo vypisovat něco z knih na zadní stranu obálek. A jeden či dva budou stát ve dveřích, v e d o u c í c h z malé křížové chodby do zahrady mnichů, žmoulat v prstech růženec a čekat, že se něco stane. Potom všichni půjdeme do chóru a bude horko a varhany budou hlučně hrát a varhaník, který se teprve učí, nadělá spoustu chyb. A l e na oltáři se bude Bohu obětovat věčná oběť Krista, kterému náležíme a který nás sem všechny přivedl. Congregavit nos in unum Christi amor.2 Amerika objevuje kontemplativní život. V dějinách křesťanské spirituality jsou paradoxy a nikoli nejmenšíz nich je zjevný protiklad v tom, jak se O t c o v é a moderní papežové dívali na aktivní a kontemplativní život. Svatý Augustin a svatý Řehoř naříkali nad „sterilitou" kontemplace, která byla sama o sobě, jak připouštěli, v í c než činnost. Ale papež Pius X I . přišel v konstituci „ U m b r a t i l e m " s jasným výro­ kem, že kontemplativní život je pro církev mnohem plodnější {multo plus ad Ecclesiae incremente et human i generis salutem conferre...) než činnost

2

Pozn. překl.: Spojila nás vjedno láska Kristova.

Epilog

327

učitelská a kazatelská. Povrchního pozorovatele tím víc překvapí, že tento výrok pochází z naší energické doby. Prakticky každý, kdo si uvědomuje existenci tohoto dilematu, v á m řek­ ne, že svatý Tomáš učil o trojím povolání: k aktivnímu životu, ke kontemplativnímu životu a ke směsici obojího, a tvrdil, že to třetí je nadřazeno prvním dvěma. Smíšený život je samozřejmě povolání Tomášova řádu, bratří kazatelů. A l e svatý Tomáš přichází bez obalu také s prohlášením o nic méně ne­ kompromisním než to, které čteme v „ U m b r a t i l e m " . Vita contemplativa, poznamenává, simpliciterestmeliorquam activa (kontemplativníživotjako takový je svou přirozeností lepší než aktivní život). A co víc, dokazuje to argumenty přirozeného rozumu pohanského filosofa - Aristotela. Tak ezoterická otázka to j e ! Později uvádí své nejsilnější argumenty jasně křesťan­ ským způsobem. Kontemplativníživot se přímo a bezprostředně zaměst­ nává Boží láskou, nad niž není žádný akt dokonalejší a záslužnější. Tato láska je totiž kořenem všech zásluh. Když zvážíte vliv individuálních zásluh na vitalitu jiných členů tajemného Těla, je jasné, že na kontemplaci není nic sterilního. Naopak pojetí svatého Tomáše v této otázce ukazuje, že kontemplativní život staví člověka do samého středu vší duchovní plodnosti. Když připouští, že aktivní život může být dokonalejší za určitých okol­ ností, akcidentálně, rámuje svůj výrok půltuctem přesných vymezení, což značně zvyšuje dopad toho, co předtím řekl o kontemplaci. Předně činnost bude jen tehdy dokonalejší než radost a spočinutí kontemplace, pokud se odehraje z překypující lásky k Bohu {propter abundantiam divini amoris) k naplnění jeho vůle. Nemá se dít bez ustání, jen jako odpověď na přechod­ nou nutnost. Slouží čistě pro Boží slávu a nedispenzuje nás od kontempla­ c e . Je to úkol navíc a my se musíme vracet, hned jak je nám to morálně možné, k mocnému a plodnému tichu soustředění, které naši duši disponuje pro spojení s B o h e m . Nejprve přichází aktivní život (cvičení v ctnosti, umrtvování, nezištná láska), který nás připravuje ke kontemplaci. Kontemplace znamená spoči­ nutí, zanechání aktivity, ústup do tajemné vnitřní samoty, v níž je duše ponořena do nezměrného a plodného mlčení Boha a u č í s e něco z tajemství jeho dokonalosti, ne tolik viděním jako plodnou láskou. A l e zůstat tady by znamenalo nedosáhnout dokonalosti. Podle svatého Bernarda z Clairvaux jen slabá duše dospívá ke kontemplaci, a nepřekypuje láskou, která musí sdělit druhým, co ví o B o h u . Pro všechny velké křesťan­ ské mystiky bez výjimky, svatého Bernarda, svatého Řehoře, svatou Terezii, svatého Jana od Kříže, blahoslaveného Jana Ruysbroecka, svatého Bonaventuru, je vrcholem mystického života sňatek duše s B o h e m , který dává světci podivuhodnou sílu, lehkou a neúnavnou energii pracovat pro Boha a pro duše, což nese plody ve svatosti tisíců a mění běh řeholních, ba i světských dějin.

Epilog

328

S tímto vědomím nemohl svatý Tomáš nepostavit na vrcholné místo po­ volání, které se mu zdálo být určeno k tomu, aby vedlo lidi k takovým výšinám nazírání, že duše přetéká a musí svá tajemství sdělit světu. Naneštěstí holý výrok svatého Tomáše, že „řeholní instituty, které jsou zřízeny ke kazatelské a učitelské činnosti, zaujímají v řeholním životě nejvyšší místo", je upřímně řečeno zavádějící. Nenabízí nic jiného než před­ stavu zbožných a pilných kleriků, kmitajících mezi knihovnou a učebnou. Kdyby to mělo být jen takové řešení, křesťan by je mohl těžko pochopit. A l e tragédie spočívá v tom, že mnozí - včetně členů takových „ s m í š e n ý c h " řádů - v něm nenacházejí žádný hlubší v ý z n a m . Pokud dokážete udělat polointeligentní přednášku s použitím některých myšlenek scholastické fi­ losofie na sociální situaci, už to vás staví blízko vrcholu dokonalosti... A l e ne, zastavme se u těch plamenných slov, která kladou podmínky, za nichž m á č e n u opustit kontemplaci kvůli činnosti. Především propter abundantiam divini amoris. „Smíšený život" se má cenit víc než čistá kontem­ place pouze za předpokladu, že láska rozjímajících je tak silná, tolik překy­ puje, že se musí vylévat ve v y u č o v á n í a kázání. Jinými slovy, svatý Tomáš nás tu učí, že takzvané smíšené povolání může být jen tehdy nadřazeno kontemplativnímu povolání, pokud je samo yešfě kontemplativnější. Tento závěr je nevyhnutelný. Klade nesmírný závazek. Svatý Tomáš ve skutečnosti říká, že dominikán, františkán, karmelitán musí být mimořádně rozjímavý. B u d je to tak, nebo protiřečí všemu, co řekl o nadřazenosti kontemplace. Z d a jsou „smíšené" řády v dnešní Americe opravdu tak kontemplativní, jak tento program vyžaduje, to je otázka. N e m á m v úmyslu na ni odpovídat. Ale v každém případě se zdá, že většina z nich v praxi došla ke kompromis­ nímu řešení, jak se z té obtíže dostat ven. Dělí své povinnosti mezi své sestry a kněze. Sestry žijí v klauzuře a věnují se kontemplaci, kněží žijí na univer­ zitách a ve městech a věnují se vyučování a kázání. Ve světle „ U m b r a t i l e m " a nauky o mystickém Těle je to řešení přinejmenším možné, pokud jim pod­ mínky nedovolují víc. Svatý Tomáš si ovšem představoval program, který byl daleko úplnější a víc uspokojivý, pro jednotlivce i pro církev! A l e co kontemplativní řády? Jejich pravidla a zvyklosti jim alespoň zaru­ čují vše potřebné, aby se disponovaly ke kontemplaci, a pokud jí jejich členové nedosahují, není to kvůli ničemu, co by spočívalo v jejich faktic­ kém způsob života. Za předpokladu že jsou, nebo mohou být, tak kontem­ plativní, jak to jejich zakladatelé zamýšleli: a jsou snad něco jiného? Skutečností zůstává, že neexistuje nic takového jako čistě kontempla­ tivní mužský řád - takový, který někde ve své konstituci nemá poznámku o contemplata tradere? Kartuziáni, se vším svým důkladným úsilím o za­ c h o v á n í ticha a samoty mnišského života ve svých klášteřích, jasně zapsali 3

Pozn. překl.: Předávat prorozjímané.

Epilog

329

do svých originálních „Zvyklostí" charakteristickou práci opisování ruko­ pisů a psaní knih, aby mohli kázat světu perem, když jejich jazyk mlčí. Cisterciáci žádnou takovou legislativu nemají, a dokonce vydali statuta, kde omezili produkci knih a docela zakázali poezii. Přesto z nich vyšla celá škola mystických teologů, kteří, jak říká D o m Berlière, představují nejkrásnější květ benediktinské spirituality. Už jsem citoval, co měl k tomuto té­ matu na mysli svatý Bernard, hlava této školy. A i kdyby cisterciáci nikdy nenapsali nic, co by mohli předat širší církvi jako plod své kontemplace, contemplata tradere by vždycky bylo zásadním prvkem cisterciáckého ži­ vota v té míře, jak by opat a ti, kdo mají na starosti vedení duší, stále byli vázáni živit ostatní mnichy dobrým chlebem mystické teologie, vycházející v podobě horkých, kouřících bochníků z výhně kontemplace. Tak to svatý Bernard říkal učenému klerikovi z Yorku, Henrymu M u r d a c h o v i , aby ho odvedl od jeho knih do lesů, kde břízy a jilmy učí mnichy moudrosti. A ty „čistě aktivní" řády, co ty? Existuje vůbec něco takového? M a l é sestry c h u d ý c h , pečovatelská sesterstva, nemohou pravdivě naplňovat své povo­ lání, pokud tu není něco z toho contemplata tradere, sdílení plodů kontem­ place. I aktivní povolání bude sterilní bez vnitřního života, a to hlubokého vnitřního života. Pravda je taková, že v každém typu řeholního řádu je nejen možnost, ale v jistém smyslu i povinnost vést, aspoň do určité míry, nejvyšší možný ži­ vot - kontemplativní - a sdílet jeho plody s druhými. Princip svatého To­ máše stojí pevně: největší dokonalost je contemplata tradere. Ale to nás nezavazuje k tomu, abychom toto povolání omezovali, jako o n , na učitelské řády. Jsou to zrovna jen ti, kdo mají, jak se zdá, nejlepší výbavu k předávání Božího poznání, které získali skrz lásku k němu - jestliže jej nabyli v kontemplaci. A možná jsou jiní v lepší pozici je získat. V každém případě je mnoho různých způsobů, jak sdílet plody kontem­ place s druhými. Nemusíte psát knihy a pronášet řeči. Nemusíte mít přímý kontakt s dušemi ve zpovědnici. Báječně to zastane modlitba a oheň kon­ templace se začne spontánně šířit v církvi a skrytě oživovat všechny údy Kristovy, aniž by rozjímající vědomě jednal. Chcete-li se přít, že kontext u svatého Tomáše nás vede alespoň do určité míry k jakési viditelné a při­ rozené komunikaci s našimi bližními (ačkoli těžko říci, proč by to tak mělo být), přesto i v tom případě existuje daleko mocnější prostředek sdílení mystického a zakoušeného poznání Boha. Podívejte se do Itineraria svatého Bonaventury a najdete tam jeden z nej­ lepších popisů, jaký kdy kdo o tomto nejvyšším povolání napsal. Je to po­ pis, který se sám serafínský Doktor naučil v ústraní a samotě hory Alverna. Při modlitbě na temže osamělém místě, kde velký zakladatel jeho řádu, svatý František z Assisi přijal Kristovy rány, vpálené do rukou, nohou a boku, svatý Bonaventura uviděl ve světle nadpřirozené intuice plný smysl této úchvatné události v dějinách církve. „ T a m , " píše, „svatý František v extázi

330

Epilog

(excessus) kontemplace přešel do Boha (in Deum transiit) a tak byl vyvýšen jako vzor dokonalé kontemplace, stejně jako předtím byl vzorem dokona­ losti v aktivním životě, aby Bůh skrze něho mohl všechny skutečně d u ­ chovní lidi přitahovat k tomuto „přejití" (transitus) a extázi, méně slovem a více příkladem." Tu je jasný a pravý význam contemplata tradere, vyjádřený jednoznač­ ně tím, kdo žil tento život v plnosti. Je to povolání k proměňujícímu spo­ jení, k výšinám mystického života a mystickému prožívání, až k proměně v Krista, aby Kristus, který v nás žije a řídí všechny naše činy, mohl sám přitahovat lidi, aby toužili po stejném extatickém spojení a usilovali o něj, kvůli radosti, svatosti a nadpřirozené vitalitě, vyzařované naším příkladem nebo spíše pro skrytý vliv Krista, který žije v nás a naprosto vlastní naše duše. A všimněte si toho úžasně důležitého faktu, že svatý Bonaventura neodděluje a nerozlišuje: Kristus vtiskl svou vlastní podobu do svatého Fran­ tiška, aby přitahoval ne některé, ne privilegované mnichy, ale všechny skutečně duchovní lidi k dokonalosti kontemplace, která není nic jiného než dokonalost lásky. Až dosáhnou těchto výšin, budou zase oni přita­ hovat druhé. Tak může kdokoli být povolán, alespoň de jure, ne-li de facto, aby se ve výhni kontemplace nechal přetavit v jednom duchu s Kris­ tem a pak šel a vrhal na zem týž oheň, který Kristus c h c e vidět rozdmýchaný. V praxi to znamená, že je pouze jedno povolání. Ať vyučujete, žijete v klášteře nebo pečujete o nemocné, ať jste v řeholi nebo mimo ni, v m a n ­ želství nebo svobodní, ať jste kdokoli a čímkoli, jste povoláni k vrcholu dokonalosti: jste povoláni k hlubokému vnitřnímu životu a snad i k mys­ tické modlitbě, abyste předávali plody své kontemplace druhým. A když to nemůžete dělat slovem, tedy příkladem. Ale jestliže v á m v duši hoří tento vznešený oheň vlité lásky, jistě se roz­ hoří v církvi i ve světě, úchvatnějším vlivem, než jakého by mohla dosáh­ nout slova či příklad. Svatý Jan od Kříže píše: „I to nejmenší množství této čisté lásky je v Božích očích vzácnější a má větší cenu pro církev, třebaže se zdá, že duše nedělá nic, než všechny skutky dohromady." Ještě než jsme se narodili, Bůh nás znal. Věděl, že někteříz nás se budou vzpouzet jeho lásce a jeho milosrdenství a že jiní ho budou milovat od okamžiku, kdy jsou schopni milovat, a že tuto lásku nic nezmění. V ě d ě l , že bude radost v nebi mezi anděly jeho domu nad obrácením některých z nás, a věděl, že nás jednou přivede sem do Gethsemani, podle svého vlastního záměru a k chvále své lásky. Život každého v tomto opatství je součást tajemství. Všichni neseme něco, co nás daleko přesahuje. A n i si nedovedeme představit, co to je. A l e v í m e , řečeno slovy našíteologie, že jsme údy mystického Krista a že všichni rosteme v tom, pro něhož bylo všechno stvořeno.

Epilog

331

V jistém smyslu jsme stále na pouti a putujeme, jako bychom nevěděli, kam j d e m e . V jiném smyslu už jsme dorazili k cíli. V tomto životě nemůžeme dospět k dokonalému vlastnění Boha, a proto putujeme, a putujeme ve tmě. Ale už Ho máme skrze milost, a proto jsme v tomto smyslu došli k cíli a přebýváme ve světle. Ale běda! Jak daleko musím jít, abych našel Tebe, k němuž jsem už došel! Neboť nyní, můj Bože, mohu mluvit jenom k Tobě, protože nikdo jiný to nepochopí. Nikoho jiného na této zemi nemohu přivést do toho oblaku, kde přebývám ve T v é m světle, tedy v T v é temnotě, kde jsem ztracen a zma­ ten. Nikomu druhému nedokážu vypovědět tu strast, což je Tvoje radost, ani tu ztrátu, což znamená mít Tebe, ani vzdálenost od všeho, což je dosa­ žení Tebe, ani smrt, což je narození v Tobě, protože já sám o tom nic nevím a jen si přeji, aby to už skončilo - aby to už začalo. Všechno jsi převedl do protikladu. Zanechals mě v zemi nikoho. Přinutils mě chodit pod stromy sem a tam a opakovat si dokola: „ S a m o ­ ta, samota." A obrátil ses a hodils mi do klína celý svět. Rekls m i : „ N e c h e j všeho a pojď za mnou," a potom jsi připoutal půl N e w Yorku k m ý m nohám jako okovy. Přiměl jsi mě, abych poklekl za sloupem, a v mysli mám hluk jako v b a n c e . A to má být kontemplace? Právě tak to se mnou bylo, když jsem se vloni na jaře chystal složit slavné sliby, na svátek svatého Josefa, ve svých třiatřiceti letech, klerik nižšího svěcení. Zdálo se mi, jako bys chtěl, abych opustil své aspirace k samotě a kontemplativnímu životu. Žádals po mně poslušnost m ý m představeným, kteří chtějí, jak jsem si morálně jist, abych psal, nebo učil filosofii, nebo si vzal na starost tucet hmotných úkolů v klášteře, a možná skončím jako exercitátor a budu čtyřikrát denně kázat lidem ze světa, co k nám při­ cházejí. A i když zrovna nemám žádný zvláštní úkol, pořád jsem v jednom shonu, od dvou hodin ráno do sedmi do večera. Celý rok jsem psal životopis matky Berchmansové, kterou poslali do nového kláštera trapistek v Japonsku a která chtěla žít v kontemplaci. A co se s ní stalo? Musela být na bráně, starat se o hosty, sloužit jako sakristánka, správkyně a představená laických sester, a to všechno najednou. A když ji z několika takových úkolů uvolnili, bylo to proto, aby jí svěřili ještě těžší, například být novicmistrovou. Martha, Martha, sollicita eris, et turbaberis erga plurima...4 Když jsem začínal exercicie před slavnými sliby, chvíli jsem se sám sebe ptal, jestli ty sliby obsahují nějakou podmínku. Pokud jsem povolán ke kontemplaci, a nepomůže se mi k tomu, abych toto povolání naplnil, na­ opak se mi kladou překážky, co pak?

4

Pozn. překl.: Marto, Marto, strachuješ se a staráš o mnoho věcí.

332

Epilog

A l e ještě než jsem se mohl začít modlit, musel jsem tento způsob myš­ lení opustit. Ve chvíli, kdy jsem skládal sliby, došel jsem k názoru, že už si v ů b e c nejsem jist, co znamená kontemplace a co je kontemplativní povolání, ani co je moje povolání a co je cisterciácké povolání. Vlastně jsem už ani nevě­ děl, jestli vím či chápu cokoli, kromě toho, že věřím, že chceš, a b y c h složil právě tyto sliby právě v tomto domě a právě v tento den z d ů v o d ů , které jsou známé jen Tobě, a že to, co se ode mě potom čeká, je dělat totéž co druzí a co se mi řekne, a ostatní se vyjasní později. Ten den ráno, jak jsem ležel tváří k zemi uprostřed kostela a otec opat se nade mnou modlil, začal jsem se smát, ústa v prachu, protože aniž bych věděl jak a proč, udělal jsem správnou v ě c , dokonce ohromující v ě c . A l e to ohromující nebylo moje dílo, ale dílo, které Tys působil ve mně. M i n u l y měsíce a Tys nezmírnil žádnou z těchto tužeb, ale dals mi pokoj a já začínám chápat, o co jde. Z a č í n á m tomu rozumět. Neboť Tys mě sem zavolal ne proto, abych nosil nějakou nálepku, podle níž bych se poznal a zařadil do nějakého druhu či kategorie. N e c h c e š , abych uvažoval, co jsem, ale co jsi Ty. N e b o spise ani nechceš, a b y c h o něčem moc uvažoval: chtěl bys mě pozvednout nad úroveň přemýšlení. A jestliže se pořád snažím přijít na to, co jsem a kde jsem a proč jsem, jak se to může podařit? Nedělám z toho žádné velké drama. Neříkám: „Chtěl jsi po mně všech­ no, a já jsem se všeho zřekl." Protože už netoužím vidět nic, co znamená vzdálenost mezi Tebou a mnou, a když ustoupím o kousek dál a uvažuji, že snad něco mezi námi dvěma přešlo, ode mě k Tobě, nevyhnutelně uvi­ dím propast mezi námi a upamatuji se na vzdálenost, jaká mezi námi je. M ů j B o ž e , ta propast a ta vzdálenost mě zabíjí. Je to jediný d ů v o d , proč toužím po samotě - a b y c h se zmizel pro všechny stvořené v ě c i , a b y c h jim odumřel, a b y c h je neznal, neboť mi při­ pomínají moji vzdálenost od Tebe. Říkají mi něco o Tobě: že jsi od nich daleko, ačkoli jsi v nich. Udělals je a Tvá přítomnost drží jejich bytí, a skrývají Tě přede mnou. A já bych chtěl žít sám a mimo ně. O beata solitudo\ Dobře jsem věděl, že k Tobě mohu přijít, jen když je opustím, a proto jsem byl tak nešťastný, když se zdálo, že mě odsuzuješ k tomu, a b y c h v nich zůstal. Ted je můj žal pryč a začíná radost: ta, která se raduje v nejhlubším smutku. Neboť začínám chápat. Poučils mě, dals mi útěchu a já znovu začínám doufat a učit se. Slyším, jak mi říkáš: „Dám ti, po čem toužíš. Zavedu tě do samoty. Povedu tě cestou, kterou nemůžeš pochopit, protože chci, aby to byla nejrychlejší cesta. Proto se všechny věci kolem tebe postaví proti tobě, budou tě zrazovat, zraňovat, způsobí ti bolest, a tak tě odvedou do samoty.

Epilog

333

Pro jejich nepřátelství brzy zůstaneš osamělý. Odvrhnou tě, zapomenou, zamítnou, a ty budeš sám. Všechno, co se tě dotkne, tě spálí a ty v bolesti stáhneš ruku, a tak se postupně odtáhneš od všeho. Pak budeš úplně sám. Všechno vytoužené ti vypálí cejch, vyleptá ti značku a budeš prchat v bolesti, abys byl sám. Každá stvořená radost k tobě přijde jako bolest a ty odumřeš pro každou radost a zůstaneš sám. A všechny dobré věci, které milují druzí, po kterých touží, o něž usilují, přijdou i k tobě, ale jako vra­ žedkyně, aby tě odřízly od světa a od jeho činností. Budou tě chválit, a to ti bude jako upalování zaživa. Budou tě milovat, a to ti zabije srdce a vyžene tě do pouště. Dostaneš dary, a ty tě zlomí svou tíží. Budeš mít rozkoš z modlitby, a ta tě otráví, takže od ní prchneš. A až trochu užiješ pochval a toho, že jsi milován, vezmu ti všechny tvé dary a všechnu tvou lásku a chválu, a budeš naprosto zapomenut, opuštěn, nebudeš nic, mrtvá věc, zavržení. A v ten den začneš mít samotu, po níž jsi tak dlouho toužil. A tvoje samota ponese nesmírné plody v duších lidí, které na zemi nikdy neuvidíš. Neptej se, kdy se to stane a kdy to bude a jak to bude: na vrcholu hory či ve vězení, na poušti nebo v koncentračním táboře, v nemocnici nebo v Geth­ semani. Na tom nezáleží. Neptej se mě tedy, protože ti to neřeknu. Nebudeš to vědět, dokud to na tebe nepřijde. Ale okusíš pravou samotu mé úzkosti a mé chudoby a já tě povedu do výšin své radosti a zemřeš ve mně a všechno nalezneš v mém milosrdenství, které tě stvořilo k tomuto cíli a přivedlo tě z Prades na Bermudy, do St. Antonína, do Oakhamu, do Londýna, do Cambridge, do Říma, do New Yorku, na Columbii, do Corpus Christi, do St. Bonaventure, do cisterciác­ kého kláštera chudých, kteří strádají v Gethsemani: Aby ses stal bratrem Boha a naučil se znát Krista těch, kdo se popálili." SIT F I N I S L I B R I , N O N F I N I S Q U A E R E N D I 5

5

Pozn. překl.: Tu je sice konec knihy, ne však konec hledání.