130 74 7MB
Czech Pages 301 [328] Year 1999
[1]
ÚVOD PROČ JSME TUTO KNIHU NAPSALI John: Se skupinovou terapií jsem začal před deseti lety. Měl jsem k tomu dva dŧvody. Za prvé jsem nejméně dva roky trpěl mírnými příznaky chřipky, které se mému lékaři nedařilo vyléčit. Nakonec mi po trojím celkovém vyšetření řekl, ţe příčina je pravděpodobně psychosomatická, a navrhl mi psychologický přístup, který by podle něj mohl být plodnější. Ve stejné době jsem měl problémy ve svém prvním manţelství a došel jsem k závěru, ţe jsem příliš zmatený, abych je vyřešil bez vnější pomoci – přesněji řečeno jsem si v té době myslel, ţe mi chybí schopnost pochopit, co se děje. Nyní je mi jasné, ţe mi scházely i určité emocionální zkušenosti, jimiţ jsem musel ve skupině projít, abych vyřešil problémy, které mne trápily. Do Úţasné země cvokŧ jsem pochopitelně nevstupoval nijak nadšen, protoţe jsem měl zcela obvyklý britský odstup vŧči celé té psychiatrické branţi. Nicméně navzdory své skepsi – řekl bych skoro nedŧvěře – jsem začal chodit do terapeutické skupiny. Vedl ji Robin Skynner se svou ţenou Prue. Ve skupině bylo sedm dalších lidí, včetně několika párŧ. A tak nás deset sedávalo kaţdé pozdní úterní odpoledne hodinu a pŧl v krouţku a mluvili jsme – dalších tři a pŧl roku! Lidé ve skupině se ovšem během doby měnili; kdyţ někdo cítil, ţe mŧţe odejít, nahradili ho nováčci. Asi po roce jsem začal mít pocit, ţe podstupuji nejzajímavější zkušenost své dospělosti. Zpočátku, kdyţ jsme všichni poněkud překonali své zábrany, jsem viděl, ţe chování členŧ mé skupiny je svobodnější a otevřenější, neţ bych se toho kdy nadál v normálním sociálním ţivotě, snad jedině s výjimkou dvou či tří nejdŧvěrnějších přátel. Vzpomínám si, ţe ve srovnání s děním ve skupině mi většina filmŧ a televizních dramat připadala vybledlá, umělá a nepřesvědčivá. Nechtěl bych budit dojem, ţe jsem se snaţil zachovat si vŧči tomu, co se ve skupině dělo, odstup. Zcela [2]
mě to naopak vtáhlo, coţ znamená, ţe jak šly měsíce, procházel jsem velice širokou škálou nálad a emocí – některé byly zcela nové a nebylo snadné si s nimi poradit. Avšak vedle těchto emocionálních záţitkŧ a také určitých objevŧ, které jsem o sobě učinil – a jeţ se nijak nehodily k mému tehdejšímu obrazu o sobě – mne nejvíce vyplašilo, kdyţ jsem poprvé zapochyboval o některých ze svých nejhlouběji zakořeněných postojích – zejména o několika mých základních představách o vztazích mezi ţenou a muţem. Byly vystaveny zcela novému zpŧsobu zkoumání, takţe jsem si začal lámat hlavu, zda se mi ideje, s nimiţ jsem ve Westonu-super-Mare vyrŧstal, opravdu osvědčily. Dnes, a uţ jé to více neţ pět let, co jsem z terapie konečně odešel, mohu zcela bez výhrad říci, ţe to, co jsem se ve skupině naučil, mi nesmírně pomohlo. Od té doby mě ţivot daleko více těší. Záţitky ve skupině mě určitě osvobodily od všech tělesných příznakŧ, jimiţ jsem trpěl, a zároveň u mne podstatně sníţily tělesné napětí; myslím, ţe mi skupina pomohla lépe se vcítit do druhých lidí, takţe jsem dokonce občas schopen pomoci svým přátelŧm účinněji neţ dříve; terapie mi také pomohla v zaměstnání, neboť díky ní lépe vidím do „role”; začal jsem se zcela nově dívat na lidské chování v sociální a politické sféře, a tak jsem začal chápat věci, kterým jsem předtím vŧbec nerozuměl. Ale největším ziskem, právě oním osvobozením, jeţ mi přineslo větší radost ze ţivota, bylo, ţe jakýkoli problém je teď pro mne mnohem mírnější a umím si s ním lépe poradit – je to pouhá ozvěna mých někdejších já – neboť metody, jak na ně, které jsem se ve skupině naučil, mi umoţňují, abych se s problémy, pokud vyvstanou, vyrovnal snáze a účinněji. Ze všech těchto dŧvodŧ mám pocit značného dluhu a vděčnosti, a to přirozeně nejen vŧči Robinovi a Prue, ale i vŧči všem myšlenkám, postojŧm a metodám moderní skupinové a rodinné terapie, které v posledních letech rozvinula profese zabývající se duševním zdravím.
[3]
Navíc jsem přesvědčen, ţe tyto nové myšlenkové postupy okouzlí spoustu lidí. Většina z nich ovšem nebude mít potřebu, čas ani sklon k tomu, aby se sami obtěţovali na terapii. A přesto jsem dosud neviděl knihu pro laiky, která by vyjádřila tyto myšlenky. Před pár lety jsem proto Robinovi navrhl, ţe bychom se o ni mohli pokusit. Kdyţ dnes tuto knihu dokončuji, udivuje mne, jak jsou ty myšlenky nové a překvapivé! A opravdu nevím. Připadá mi třeba zcela samozřejmé, ţe naše postoje a vlastnosti jsou většinou zaloţeny na záţitcích a vztazích z naší pŧvodní rodiny. Vím však, ţe některé lidi to velice překvapí – či dokonce ohromí. Podobně uznávám, ţe mnohé z našich „problémŧ” jsou ve skutečnosti potíţe našeho dětství, které se nám nepodařilo vyřešit v mladém věku, takţe si je neseme s sebou i do dospělého ţivota. Ale je to pro vás samozřejmost, nebo zjevení? Asi se musím nechat utěšit myšlenkou, ţe i ten nejstarší vtip je pro člověka, který jej slyší poprvé, nový. Ale dovolte mi říci toto: i kdyby vás tyto myšlenky vzrušily stokrát víc neţ mne, autorský honorář uţ bude mŧj.
[4]
Robin: Pokud jde o mne, myšlenka na takovouto knihu mne poprvé napadla v roce 1976 při rozhovoru se strýcem Fredem. Právě vyšla moje odborná studie Jedno tělo: rozdílní lidé, jejíţ výtisky jsem ze zdvořilosti rozeslal všem svým příbuzným. Čekal jsem, ţe budou jako obvykle lapat prach v rodinných knihovnách, takţe mne příjemně překvapilo, kdyţ strýček Fred, který neměl o tento obor ţádný zvláštní zájem, ani vzdělání a vedl po většinu svého ţivota malý obchod v rybářské vesničce v Cornwallu, kde vyrostl on i má matka, mi řekl, ţe to nejen četl, ale ţe mu to připadalo velice zajímavé a ţe mu moje studie pomohla pochopit a vyrovnat se s těţkými záţitky, jimiţ prošel na počátku svého ţivota. Dodal, ţe doufá, ţe mi nebude vadit, co řekne, a pokračoval svým zpěvavým cornwallským přízvukem: „Člověk by na to nepomyslel, dokud to neuvidí před sebou napsaný, jaks to udělal v tý svý knize, ale jak to jednou uvidíš takhle napsaný, víš, ţe na tom všem něco je.” Přestoţe na knihu vyšly velice příznivé recenze, ţádná jiná poznámka mne tak nepotěšila. A jak mluvil, uvědomil jsem si, ţe to, jak knihu pochopil, pozitivně proměnilo jeho názory na vlastní ţivot. Bolestné záţitky, u nichţ měl pocit, ţe jsou dŧsledkem nějakých jeho vlastních chyb nebo nezaslouţené tvrdosti jiných lidí či nesmyslných ran osudu, viděl najednou spíše jako prosté následky rodinné historie, kterou neměl nikdo v moci. To jej patrně do určité míry osvobodilo od pocitu odpovědnosti a omylu tam, kde se nemýlil, ale zároveň mu to pomohlo přijmout odpovědnost v jiném rodinném vztahu, kde vzájemné výčitky bránily smíru, který si opravdu přál. Později, ještě před jeho smrtí, jsem se doslechl, ţe podnikl kroky, aby vše napravil. Léta jsem učil své studenty, ţe ačkoli jsme se svými profesionálními znalostmi a dovednostmi schopni pomoci jiným, neměli bychom doufat, ţe pomŧţeme s psychologickými problémy vlastní rodině, protoţe jsme v ní příliš zapleteni a nemohli bychom být nepředpojatí a [5]
objektivní. A jestliţe dokonce i odborná kniha s takovým tématem mŧţe ve vlastní rodině pomoci – a dosud si vzpomínám na svŧj údiv při rozhovoru se strýcem – co by teprve mohla dokázat kniha napsaná a určená pro širokou veřejnost! Ale proč jsem psal onu předchozí knihu? A především proč jsem se dal na svou profesi a co mne táhlo ke studiu rodiny? Při oné návštěvě Corawallu jsem se chtěl dovědět o historii své rodiny něco víc. Spolu s rodinnými terapeuty z celého světa, coţ byla malá skupinka, kterou jsem dal dohromady, abychom učili tento předmět v Londýně (později se skupina proměnila v Institut rodinné terapie), jsme se tehdy dělili o zkušenosti při zkoumání svých vlastních anamnéz, coţ nám mělo pomoci porozumět rodinám, které k nám přicházely pro odbornou pomoc. Strýček Fred byl uznáván jako historik rodiny znalý spousty veselých příběhŧ z minulosti kaţdého jejího člena. Toho zvláštního večera mi řekl ještě něco jiného, a sice to, co o mně říkala má matka, kdyţ jsem byl ještě dítě: „Opravdu nevím, co by z toho Robina mělo být; buď z něj bude génius, anebo skončí v bodminském ústavu” (místní léčebna pro duševně choré). Uvědomil jsem si, ţe jelikoţ postrádám talent, aby se vyplnila první moţnost, měl bych strávit většinu svého ţivota tím, ţe se budu snaţit, abych se vyhnul té druhé, takţe nakonec dojdu ke kompromisu, kdyţ vstoupím do jiné psychiatrické léčebny vchodem pro personál. Ale bylo to vŧbec nutné? A proč zrovna já, a ne některý z mých čtyř bratrŧ? Kdyţ se s vědomostmi o naší rodině, jeţ jsem získal od strýčka Freda a jiných, a s obecnou i profesionální znalostí rodiny ohlédnu zpět, chápu, ţe jsem byl ohniskem, v němţ se kříţily proudy velice mocných emocí krouţících v mé rodině, které mě jako dítě vyváděly z rovnováhy a mátly, a ţe jsem se značnou část svého dospělého ţivota snaţil uniknout dŧsledkŧm tohoto kříţení. Mí rodiče byli slušní, laskaví, dobrosrdeční lidé, v našem společenství váţení a oblíbení, kteří jednali, jak nejlépe [6]
uměli. Nechápali, ţe vychovali dítě plné strachu, neschopné se vyrovnat s realitou, jeţ unikalo do snŧ a samotářských zájmŧ. Uvědomuji si nyní, ţe byli zmateni právě tak jako já. V oné době jsem si však byl vědom pouze toho, ţe své problémy tajím, abych je nezklamal, a pamatuji si i svou touhu po nějakém plánu, lodní mapě či kompasu, něčem, co by mi pomohlo lépe pochopit sebe sama a najít řešení. Jelikoţ jsem v rodině nic takového nenašel, hledal jsem to neúspěšně mimo ni. Nakonec jsem se během své aktivní sluţby coby pilot Královského letectva za druhé světové války rozhodl, ţe se budu věnovat medicíně a psychiatrii. Později jsem pochopil, ţe jsem tak chtěl pomoci sám sobě a zároveň být uţitečný ostatním, a ţe se snaţím najít cestu Jak na to” – tj. co znamená být „normální” či „zdravý” – a jak se mám tímto směrem ubírat sám. Ale kdyţ jsem se konečně stal lékařem a přišel do psychiatrického ústavu, abych začal s výcvikem v psychologickém lékařství, a v rozsáhlé knihovně jsem hledal nějaké spisy o normalitě, našel jsem jen tři krátká pojednání. Dvě z nich nebyla k ničemu a to třetí bylo zajímavé, ale spíše jako anekdota. Kdyţ mi došlo, ţe i tady, stejně jako doma, budu muset hledat sám sebe, začal jsem se studiem psychoterapie jednotlivcŧ, skupin a rodin a současně jsem podstupoval terapeutickou zkušenost ve skupině, včetně osobního zkoumání sebe samého, abych našel odpovědi na své otázky: Co to vlastně znamená duševní zdraví a co by pro ně mohla udělat rodina? Asi po dvanácti letech jsem to, co jsem se naučil, vloţil do knihy, u níţ si mŧj strýček Fred, „kdyţ to všechno uviděl před sebou napsaný”, uvědomil, „ţe na tom všem něco je”. V té době se však teprve začaly objevovat studie o zdravých rodinách a první studie o výjimečném – „optimálním” – zdraví vyšla právě ten měsíc a u téhoţ vydavatele jako americké vydání mé vlastní knihy. Obě knihy mi došly současně, a kdyţ jsem si tu práci o Timberlawnově výzkumné nadaci v texaském Dallasu pročítal, vzrušilo mne, [7]
kdyţ jsem zjistil, jak se její výsledky podobají mým vlastním závěrŧm zaloţeným na klinické zkušenosti. Ještě neţ jsem tu knihu dočetl, obdrţel jsem od vedoucího onoho výzkumného týmu (který, ač jsme se neznali, četl mou knihu) dopis, jenţ také komentoval podobnosti našich výsledkŧ. Zdálo se tedy, ţe jsem alespoň některé věci pochopil a také je dobře vysvětlil obyčejným lidem, a to dokonce i v učebnici určené odborníkŧm. A kdyţ mi John Cleese navrhl, abychom se společně pokusili o populární výklad, horlivě jsem souhlasil, i kdyţ jsem poněkud zaváhal nad mnoţstvím vědomostí, které se máme pokusit shrnout a objasnit. Pokud se nám v této knize podařilo zprostředkovat široké veřejnosti, co nás zaujalo, vzrušilo a co nám připadlo uţitečné na zpŧsobu, jak fungují rodiny a jak jim mŧţeme pomoci, aby fungovaly lépe, potom je to zásluha jednak Johnova ţivého, originálního ducha a jasnosti jeho myšlenek, jednak znalostí, které jsem si přinesl ze svého povolání. Doufám, ţe výtah konverzace, jiţ jsme vedli, pomŧţe jiným lidem stejně, jako pomohl nám oběma i našim rodinám, a ţe vám poskytne stejný poţitek, jaký jsem měl při práci já sám.
[8]
1. kapitola
PROČ JSEM SI MUSEL VZÍT ZROVNA TEBE? John: Začněme s něčím jednoduchým… Proč se lidé rozhodnou, ţe se vezmou? Robin: Protoţe jsou zamilovaní. John: No dobře, dál. Robin: Ne, myslím to váţně. John: Dejme tomu, ale ta zamilovaná rutina je dost bizarní. Vezměme si zcela obyčejné, racionální lidi, jako jsou počítačoví programátoři a účetní, jak si tak spokojeně programují nebo účtují, kdyţ tu najednou na druhém konci místnosti plné lidí kohosi spatří a napadne je: „Tohle je člověk pro mne, takţe snad abych s ním strávil zbytek ţivota.” To hraničí s okultismem. Robin: Třeba by se ti víc líbilo, jak to bývalo před třemi sty lety, kdy všechny sňatky zařizovali rodiče z rozumných dŧvodŧ, jako jsou pozemky, peníze a společenský vzestup. Zamilovanost všichni pokládali za nejhorší moţnou základnu pro manţelství – za recept na neštěstí.
[9]
John: Podle Samuela Johnsona by měl všechny sňatky zařizovat lord kancléř bez ohledu na jakákoli přání zúčastněných stran. Robin: Dŧleţité je, ţe si dneska mŧţeme svobodně vzít člověka, jehoţ milujeme a který nám mŧţe opravdu přinést štěstí. John: Proto máme nejvyšší rozvodovost v historii. Robin: Jelikoţ jsme oba k této statistice přispěli, neměli bychom se tvářit příliš kriticky. John: Pokud to tak vyznělo, tak pardon. Ale podle mne se rozvod opravdu podceňuje. Nahlédnete při něm do záludnějších stránek manţelství, všimnete si jaksi delikátnějších nuancí, o nichţ páry, které spolu ţijí šťastně třicet let, nemají ani tušení. Ale ať uţ jsme rozvedeni, nebo ne, jsou nás tu miliony a všichni jsme se jen tak z rozmaru spárovali a myslíme si: „Ten a nikdo jiný.” Takţe o co jde, pane doktore? Robin: Co myslíš, ţe se vlastně děje, kdyţ se zamilujeme? John: Jde očividně o daleko víc neţ jen o sexuální přitaţlivost. A i opravdový milenec je víc neţ jen přítel, jenţ se vám náhodou zalíbil. Ale co je v tom navíc, nemám ponětí. Ještě mi to nikdy nikdo nevysvětlil. Lidé se vědoucně usmějí, řeknou „to jsou hormony” a změní téma. Tak co je to? Robin: Příčina, proč nás někdo tak hluboce přitahuje, je podle mne v tom, ţe se nám v zásadě – v psychologickém smyslu – podobá. John: Ale moudré rčení praví: „Protiklady se přitahují.” Robin: Nepřitahují. Nebo pokud ano, tak proto, ţe nám jako protiklady jen připadají. Ale co k sobě lidi skutečně přitahuje, je podobnost, a navíc podobnost v jednom z nejzákladnějších ohledŧ, tj. v jejich rodinném zázemí. John: Myslíš si, ţe všichni ti lidé, kteří se vzali a stále se berou, aby ze svých rodin unikli, si – psychologicky řečeno – své rodiny jaksi berou s sebou? [10]
Robin: Přesně tak. John: Ale počkej. Třeba já jsem toho o rodině své první ţeny moc nevěděl ještě dlouho poté, co jsme se zamilovali. Robin: A vyprávěl jsi jí o své rodině? John: Myslím, ţe ne. Robin: Třeba jste měli společné právě tohle. John: Tomu nerozumím. Robin: Třeba jste o svých rodinách moc nehovořili proto, ţe ani vaši rodiče z obou stran o svých rodinách příliš nemluvili. Jinými slovy, je moţné, ţe se vaše rodinná zázemí v tomto ohledu podobala. John: Je to příliš chytré, neţ aby to bylo přesvědčivé. Nějaký člověk nás přece okouzlí ještě dřív, neţ si vŧbec začneme vyměňovat takovéhle rodinné informace. Robin: To je pravda. John: Ty souhlasíš? Robin: Nech mě to vysvětlit. Tahle myšlenka je asi ten nejpřekvapivější objev, s jakým jsem se za léta práce s rodinami setkal. A jen postupně mi docházelo, jak je pravdivá. Ale tím nejdramatičtějším dŧkazem je „technika rodinných systémŧ”. Poprvé jsem se s ní setkal v roce 1973, kdy nám ji předvedli američtí rodinní terapeuti, kteří u nás byli na návštěvě. Začlenili jsme ji do svých výcvikových metod v Institutu rodinné terapie. John: K čemu ta technika slouţí? Robin: Má ukázat, co se skrývá za tím, jak se lidé vzájemně vybírají do páru, ač jsou na opačných koncích přeplněné místnosti! A předvedla mi jasněji, neţ jsem si kdy uvědomil, jak funguje nevědomá přitaţlivost a o co v ní vlastně jde. John: To jest, ţe se ukáţe, jak se vzájemně vybíráme, aniţ se známe? Robin: Ano. Lidé ve výcviku se do té techniky pustí velice brzy ideálně ještě v době, kdy jsou si vzájemně úplně cizí. Jsou zařazeni do skupin a pak je poţádáme, aby si ve skupině vybrali člověka, který jim buď připomíná někoho z [11]
rodiny, nebo v nich vyvolává pocit, ţe by v jejich rodině vyplnil nějakou „mezeru”. Zvláštní na tom je, ţe po celou dobu, kdy si vybírají, nesmějí hovořit. Jenom vstanou, chodí kolem a dívají se na ostatní. Kdyţ si kaţdý někoho vybere, tj. kdyţ jsou v párech, řekneme jim, aby si chvíli popovídali, aby se ukázalo, co je k vzájemnému výběru přimělo. Vyzveme je, aby porovnali svá rodinná zázemí. Nato kaţdý pár poţádáme, aby si vybral jiný pár, takţe se vytvoří čtveřice. A pak kaţdou čtveřici poprosíme, aby utvořila jakousi rodinu, aby se vzájemně dohodli, jakou kdo převezme rodinnou roli. Poté si spolu povídají o tom, co v jejich rodinném zázemí zpŧsobilo, ţe se takhle rozhodli. A nakonec celé skupině oznámí, na co přišli. John: A to je co? Robin: Ţe si totiţ kaţdý z nich nějak vybral tři lidi, jejichţ rodiny funguj í velmi podobně jako ta jeho. John: Jak to myslíš, ţe „fungují velmi podobně”? Robin: Zjistí, ţe všichni čtyři jsou z rodin, kde byly potíţe s vyjadřováním náklonnosti nebo naopak hněvu či závisti; kde existovala spousta vztahŧ, jeţ měly blízko k incestu; kde se od lidí pořád čekalo, ţe budou bodří a optimističtí. Nebo třeba přijdou na to, ţe všichni čtyři měli otce, kteří nebyli doma v letech, kdy to pro ně hodně znamenalo; ţe jejich rodiny utrpěly velkou ztrátu nebo prošly podobnou změnou v době, kdy oni byli ve stejném věku. John: Nemohlo by to být prostě tím, ţe hledají, co mají společného? Robin: Takové vysvětlení opravdu nestačí, jde-li o mnoţství vzájemně souvisejících podobností, na které vţdycky přijdou. Je mi jasné, ţe to asi moc nepřesvědčí nikoho, kdo to opravdu nezkusil, ale kdyţ to sami zaţijete, je to málem zázrak. John: Ale co tzv. „čekanky”? Jak to vysvětlíš těm, které si nikdo nevybere? Robin: Je to zvláštní, ale byly to právě „čekanky”, které mi vše potvrdily – s konečnou platností mne přesvědčily, ţe [12]
se děje něco mimořádného. Kdyţ jsem se úplně poprvé ujal asi dvaceti rodinných terapeutŧ, abych je provedl touto technikou, začal jsem si najednou dělat starosti s tím, aby se ti čtyři, kdo se dali dohromady naposled, necítili jako nějací vyvrţenci. Kdyţ jsem tedy jednotlivé skupiny poţádal, aby sdělily své záţitky – tj. podobnosti, které ve svých rodinách objevily – nechal jsem si „čekanky” aţ nakonec, protoţe jsem se jejich reakce obával. Ale technika je okouzlila právě tak jako všechny ostatní. Zjistili, ţe všichni ţili u pěstounŧ nebo byli adoptováni či vychováváni v dětských domovech. Všichni se ve svých raných letech cítili odmítáni a díky této technice se vzájemně neomylně našli! John: Takţe jsi pokaţdé, kdyţ jsi tu techniku prováděl, shledal, ţe se lidé ve výcviku vzájemně vybírají kvŧli podivuhodnému mnoţství podobností ve svém rodinném zázemí – v historii a postojích svých rodin. Robin: Přesně tak.
John: A jak se dŧvody, proč se lidé vzájemně vybírají, vztahují k těm, pro něţ se do sebe navzájem zamilovávají? Robin: Jsou v podstatě tytéţ. Víš, existuje spousta dŧvodŧ, proč se dá pár dohromady, ale většina z nich se snadno pochopí. Jeden z prŧkopníkŧ manţelské terapie v [13]
padesátých letech, Henry Dicks, je shrnul do tří hlavních kategorií. V první jsou společenské tlaky, jako je společenská vrstva, náboţenství a peníze; ve druhé kategorii jsou vědomé osobní dŧvody, jako je pěkný vzhled, společné zájmy a věci, o kterých víte, ţe si kvŧli nim někoho vybíráte; ve třetí je ona nevědomá přitaţlivost, jíţ se všeobecně říká „hormony”. John: Takţe ta technika demonstruje onu třetí skupinu, nevědomou přitaţlivost, a říká nám, ţe se lidé vzájemně nevědomě vybírají pro podobné zpŧsoby, jakými fungují jejich rodiny? Robin: Jistěţe. Vzpomeň si, ţe lidé v našem výcviku vlastně hledají člověka, který jim buď připomíná někoho z rodiny, nebo někoho, kdo by v jejich vlastní rodině vyplnil dŧleţitou mezeru. Všichni jsou si ale cizí – není tu žádná vrozená podobnost ve vzhledu nebo osobnosti. A přesto nastane cosi fascinujícího – pouhým pohledem si vyberou lidi, kteří v dětství zaţili něco úţasně podobného a měli také podobné specifické rodinné problémy. John: Neseme si své rodiny kdesi uvnitř sebe a dáváme signály, které jiným lidem s podobným zázemím umoţní, aby nás rozeznali? Robin: A kdyţ se s takovými lidmi dáme dohromady, vytvoříme znovu svou vlastní rodinu. Je to tak trochu zaráţející, ţe? John: Ano… Takhle klidně to mŧţeš podle mne říct ty. Jako psychiatr jsi zvyklý myslet si, ţe na lidské chování mají vliv nevědomé síly, ale pro laika, jako jsem já, je to trochu šok, kdyţ si najednou uvědomím, jak moc jednáme z dŧvodŧ, jichţ si nejsme vědomi. Vezměme třeba jenom to nesmírné mnoţství informací, které si určitě pořád předáváme, aniţ si to nějak uvědomujeme. Robin: Je pozoruhodné, kolik signálŧ od lidí dostáváme, a co všechno vypovídají o jejich povaze, a tedy o jejich rodinách. John: Mohl bys ty signály vysvětlit trochu podrobněji?
[14]
SIGNÁLY… Robin: Všichni stále podáváme informace o tom, co jsme zač. Předáváme je mimikou a zpŧsobem, jakým uţíváme své tělo – onou „řečí těla”, o níţ jsme poslední dobou tolik slyšeli. John: Postoj, oblečení, pohyby, gesta… Robin: A nejen samotné pohyby, ale i jak je děláme, jak často atd. John: Dobře, ale nechápu, jak mohou takové signály něco naznačit o rodinném zázemí. Robin: Všichni jsme přece schopni odhadnout, co lidé v dané chvíli cítí, ne? Dá se říci, ţe jsou přátelští či nepřátelští, veselí nebo utrápení atd. Vedle těchto stále se měnících emocí, které proţíváme trvale, máme všichni sklon k určitým navyklým emocím nebo postojŧm. John: Myslíš ty, které souvisí s podstatou naší osobnosti? Ţe jsme obvykle zasmušilí nebo rozpustilí, tak trochu mučedníci a podobně? Robin: Ano. A tyhle navyklé emoce se projevují v postoji, mimice a typických pohybech. Vezměme třeba depresivního člověka. Bude mít sklon se hroutit a hrbit a jeho pohyby budou apatické. A jelikoţ se po léta tváří depresivně, vyvinou se v jeho tváři určité rysy, které okamţitě rozeznáme. Totéţ platí pro veselého chlápka, který se pořád směje – bude usměvavý a jeho pohyby budou pozitivní, horlivé, přímé; ten, kdo je trochu manický, se bude pohybovat trhaně, vyvolá dojem napětí a bude mít poněkud vytřeštěné oči. John: Tak tohohle vzezření jsem si opravdu vědom. Přesně takhle vypadám, kdyţ jsem pod tlakem. Vědomě ten výraz také někdy vyuţiji na jevišti. Oči jsou jemně vypoulené a svaly kolem skrání, čela a čelistí se poněkud napnou. Robin: Všiml sis, ţe tak často vypadají moje oči?
[15]
John: … Ne, nikdy. No, nikdy jsem si to neuvědomil. Robin: Zvláštní je, ţe kdyţ jsem sám podstoupil techniku rodinných systémŧ, dal jsem se s kýmsi do páru a pak jsme si vybrali jiný pár… ještě neţ si kdokoli z nás uvědomil, ţe takové oči máme všichni čtyři. John: Myslíš si, ţe my dva spolu dobře vycházíme, protoţe naše vytřeštěné oči naznačují, ţe máme podobné rodinné zázemí? Robin: Je to velice pravděpodobné. A postupem času si všimneme i dalších podobností. John: Zkusme o tom přemýšlet… Teď si vzpomínám, jak jsem si před několika lety uvědomil, ţe mne často přitahují děvčata s takovýma očima-a je to sice zvláštní, ale jakmile jsem to zjistil, uţ to tak silně nezabíralo. Coţ mě přivádí k další věci, kterou nechápu. Říkáš, ţe něčí osobnost nebo navyklé emoce, jak je označuješ, napoví, co je jeho rodina zač. Proč? Jak to spolu souvisí? Robin: No podívej, kaţdá rodina tíhne k určitému zacházení s emocemi. Všechny mají sklon myslet si o určitých emocích, ţe jsou „dobré”, a o jiných, ţe jsou „špatné”. A tak uvítají, kdyţ se objeví ty „dobré” a budou se střeţit oněch „špatných”. Rodiny mohou být upjaté, či [16]
naopak úplně poddajné vŧči emocím jako takovým. A tak se v kaţdé rodině vyvine příznačná řada emocionálních postojŧ a všichni její členové budou sdílet tytéţ emocionální návyky. John: Takţe budou mít všichni sklon vydávat obdobné signály a vzájemně se tak trochu podobat? Robin: Ano, není to jen dědičnost, co zpŧsobuje, ţe jsou si lidé v rodině navzájem podobní. Dokonce i adoptované děti se začnou časem nějak podobat ostatním členŧm rodiny. John: Proto mají i psi sklon podobat se svým pánŧm? Robin: Ano, na tom je hodně pravdy. S domácími zvířaty se zachází v souladu s rodinnými postoji. Takţe rodiny, které věří na sebeovládání, budou mít poslušné psy, a rodiny, kde se na to tolik nedá a kde mají dost divoké děti, probudí ve svých psech totéţ chování. John: Abychom to shrnuli… Náš výraz, postoj a zpŧsob, jakým se pohybujeme, signalizují určité navyklé emocionální postoje, které sdílíme s jinými členy rodiny. Lidé z podobných rodin je zachytí a zareagují na ně. Robin: Přesně tak. Tohle se právě ukáţe při technice rodinných systémŧ. John: Dobrá, ale ještě je tu něco, čemu nerozumím. Říkal jsi, ţe lidé, kteří se při té technice vzájemně vyberou, často zjistí, ţe proţili v podobném věku obdobnou událost – říkal jsi, ţe jim třeba chyběl otec, nebo někdo z rodiny zemřel. Jak to do sebe zapadá? Robin: Zkusím vyjádřit poznatky z techniky rodinných systémŧ jinak. Řekněme, ţe někoho, kdo se obtíţně vyrovnával s určitým stadiem svého vývoje, bude přitahovat člověk, který měl v onom období rovněţ potíţe. John: Mně to nepřipadá jako jiný pohled na věc, ale spíš jako úplně nová myšlenka, která s tím vším nijak nesouvisí. Robin: Ba ne, hodně to souvisí s tím, co jsem uţ říkal. Jenom se mi na minutku svěř a předvedu ti to. John: Cos říkal o „potíţích v určitém stadiu vývoje”?
[17]
Robin: Kdyţ někdo promeškal jisté stadium vývoje, pak i druhý člověk, kterého to k němu táhne, zmeškal zřejmě totéţ vývojové stadium. John: Abych z toho úplně nezjančil… Snad bys měl nejdřív vysvětlit, co myslíš tím „vývojovým stadiem”. Potom snad pochopím, jak se dá promeškat. VÝVOJOVÁ STADIA… Robin: Na ţivot se mŧţeš podívat jako na řadu období, jimiţ máme projít. A v kaţdém se naučíme určité lekce. Zřejmě se potřebujeme naučit lekcím jednoho stadia, abychom se v pořádku dostali do následujícího. John: Dej mi nějaké příklady ranějších stadií. Robin: Všichni třeba v dětství potřebujeme konzistentní, spolehlivou lásku. V raném mládí hraje samozřejmě nejdŧleţitější roli matka. John: A co se naučíme? Robin: Kdyţ se o nás matka není schopna řádně starat, nenaučíme se, jak se postarat o jiné. John: Opravdu? Robin: Ano, kdyţ se dost nenabaţíme její laskavosti, bude nám laskavost chybět i pro jiné lidi. John: Aha. Ale je zvláštní tomu říkat „učení”. Robin: Spoustu věcí se totiţ naučíme, aniţ si toho jsme vědomi. Zejména v dětství, kdy učení je většinou kopírování a napodobování modelŧ, tj. lidí, zvláště samozřejmě rodičŧ. Pokud ti právě oni neposkytnou své zkušenosti, bude pro tebe jednou těţší je předat jiným a hŧře pochopíš, o co vlastně jde. John: A jaké období přijde pak? Robin: Kdyţ začneme rozvíjet svou nezávislost a vŧli, potřebujeme od rodičŧ určitou laskavou pevnost a řízení. John: Z čehoţ se naučíme…?
[18]
Robin: Sebekázni. Bez ní nebudeme mít nikdy dobrý vztah k autoritě. Nebude pro nás snadněji přijmout, budeme k ní mít odpor, a přesto jí budeme potřebovat. A pokud se dostaneme do postavení, kde bychom měli autoritu uplatnit sami, bude to pro nás těţké. Budeme pořád kolísat mezi přílišnou slabostí a nerozhodností a mezi náhlými svévolnými činy a strnulostí, která by měla ukázat naši skutečnou sílu. John: Myslíš, ţe pro politika, který po celý ţivot rebeloval, bude těţké být dost pevný, pokud se někdy dostane k moci? Robin: Buď tak, anebo se z něj stane veliký autoritář, ale bude předstírat, ţe všechna jeho rozhodnutí byla opravdu demokratická, třeba v zájmu mlčící většiny nebo proletariátu. John: Zatímco kdyţ rodiče uplatňují autoritu laskavě a pevně…? Robin: Takový člověk bude v dospělosti schopen se s kýmkoli poradit, dojít k rozhodnutí a trvat na něm; a přesto bude také schopen změnit názor, pokud vyjde najevo, ţe udělal chybu. John: Teď trochu odbočujeme. Řekni mi nějaké jiné vývojové stadium. [19]
Robin: No a potom si potřebujeme hrát s bratry, sestrami a s přáteli, abychom se naučili dělit; a také se vyrovnat s bojem o ţivot – s pošťuchováním, s tím, ţe jsme občas opomenuti, naučit se obhájit atd. Jedináčci nebo nejstarší děti, které nemají několik let soupeře, si tyto lekce často dost neosvojí, a tak mají později potíţe. John: To ano, byl jsem jedináček a tohle stadium jsem určitě promeškal, protoţe jsem neměl moc přátel svého věku. A kdyţ jsem v osmi letech přišel do větší školy, neuměl jsem se spřátelit, takţe jsem byl dost týrán. Ale nakonec to přestalo. Robin: Takţe jsi tou lekcí prošel, i kdyţ trochu později. Pak přichází stadium poučení o opačném pohlaví. Děti, které tuto zkušenost promeškají, jako je děvče bez otce a bratrŧ, nebo kluk, který dospívá v chlapecké internátní škole, budou jednou při jednání s opačným pohlavím nejistí. John: Uţ se z toho stává autobiografie. Prošel jsem systémem anglické internátní střední školy a v osmnácti letech jsem zjistil, ţe děvčata pocházejí z jiné galaxie. Trvalo mi několik let, neţ jsem překonal tu trapnou středoškolskou [20]
nemotornost – znáš to, sedíš u oběda a snaţíš se na ně udělat dojem výkladem, jak funguje burza, a přitom tvrdošíjně strkáš loket do másla. Robin: Ano, a tento nedostatek kontaktu s opačným pohlavím zpŧsobuje v dospívání nejen úzkost a nemotornost, ale zároveň vede k nereálnému očekávání a zklamání, jakmile se lidé do nějakých vztahŧ pustí. V dalším stadiu nabýváme nezávislosti na rodičích; a to je těţké se naučit, pokud jste se jako teenageři nesblíţili se svými vrstevníky. Lidé, kteří k tomu nikdy neměli příleţitost, mají sklon lpět na svých rodičích. I kdyţ vstoupí do manţelství, dělají si ze svých manţelŧ a manţelek rodiče a visí na nich, místo aby se vedle nich opírali i o okruh svých přátel téhoţ pohlaví. John: Jistě. Teď uţ asi rozumím, co myslíš těmi „vývojovými stadii”. A chápu, ţe jsou lekce, kterými by měl projít kaţdý. A co se stane, kdyţ je v příslušném období zmeškáš? Budeš mít v takových situacích problémy po celý zbytek ţivota? Robin: To není nutné. Kdyţ nějaké stadium promeškáš, mŧţeš jím projít později a pak se příslušné lekce naučíš. Třeba ty jsi se po příchodu do větší školy naučil, jak obstát a spřátelit se. Podobně někdo, komu v mládí zemřel otec, bude mít sklon hledat náhradníka – nějakého strýčka, učitele, vedoucího mládeţnického klubu, šéfa – který by se o něj osobně zajímal a dal mu tak trochu zakusit otce. Nebo mladý člověk, jehoţ rodiče drţeli doma a odrazovali od přátelství s jinými dětmi, které byly „nevhodné”, to mŧţe dohonit, aţ začne pracovat, nebo po vstupu na vysokou školu. John: A v onom pozdějším stadiu mu podpora vrstevnické skupiny umoţní dosáhnout větší nezávislosti. Robin: Ano. Tedy chápeš, ţe pokud nějakou lekci zmeškáme, mŧţeme se jí stále ještě doučit později a najít náhradní zkušenost. John: Ale lidé přece náhradní zkušenost „nehledají” záměrně? [21]
Robin: Ne. Tohle opravdu lidé obvykle nepromýšlejí a neplánují, a zvláště ne v mládí. Spíše se jim to stává, protoţe je to přitahuje – cítí jakousi potřebu, asi jako nás přitahuje jídlo, máme-li hlad. Je-li náhradní zkušenost na dosah, vyuţijí jí spíše neţ jiní. Ale vzpomínám si, ţe kdyţ mi bylo jedenáct, snaţil jsem se po změně školy úmyslně víc spřátelit s ostatními, protoţe na předchozí škole se mi to nepovedlo. John: A jaké další kroky jsi ještě asi promeškal? Robin: Otec nikdy nebyl vŧči mně pevný, protoţe to jako chlapec nezaţil se svým otcem. Měl jsem kvŧli tomu problém s autoritou, ale později mi za války moc pomohla kázeň v Královském letectvu. John: Mŧj otec byl ke mně opravdu velice laskavý, nikdy jsem nezaţil, aby se na mě někdy opravdu zlobil nebo byl přísný, a kdyţ se to později stalo, dost mne to vyděsilo. Robin: Myslíš, ţe sis tu lekci mohl osvojit později? John: Jen velmi omezeně. Je to zvláštní, ale jakási kázeň podle mne existovala, kdyţ se dělalo televizní představení, protoţe pokud jsme neskončili včas, obrazovka zhasla. Mé názory hodně změnily výukové filmy o řízení výzkumu – například jeden film o rozhodování mne přinutil úplně zrevidovat představy o autoritě. Ale to je ţalostná náhrada za opravdovou zkušenost. Něco jsem se snad přece jenom [22]
naučil, protoţe jsem byl občas schopen být úmyslně přísný nebo se zlobit na svou dceru, coţ ji mohlo v dané chvíli vylekat. Naučila se ale, jak si poradit-uţ nepodléhala panice. Atak si myslím, ţe je proto daleko odolnější, neţ jsem byl já v jejím věku. Robin: Je ti líto, ţe ses vyhnul vojenské sluţbě? John: Docela ano, ale právě proto se mi asi nic nestalo. Zřejmě bys mi doporučil pár týdnŧ civilní sluţby, co? Robin: Jo chlapče, na náhradní zkušenost není nikdy pozdě. John: Pokud je to tak, pak mi vysvětli tohle. Jestliţe nás přitahují náhradní zkušenosti, které by nám umoţnily dohonit zameškané lekce, proč má kdokoli z nás vŧbec nějaké problémy? SKRÝVÁNÍ PROMEŠKANÉHO STADIA… Robin: Kdyţ nějaké stadium promeškáme, mŧţeme lekce dohonit, pokud hledáme náhradní zkušenost, ţe? John: Jistě. Robin: Existuje ale něco, co zpŧsobí, ţe se přestaneme snaţit ztracené pozice dobýt zpět. Předstíráme, že jsme to stadium nepromeškali – skrýváme skutečnost, ţe se nám jaksi nepodařilo dospět. John: Protoţe je nám to trapné? Robin: Ano. Jak dospíváme, stydíme se, ţe jsme předchozí období promeškali. A čím jsme starší, tím více se stydíme, ukáţe-li se, ţe jsme nezvládli cosi základního – vyjde-li něco takového najevo, připadáme si hloupě a dětinsky. John: A tak se to snaţíme před druhými skrýt. Robin: Skrýváním před druhými to začne, ale po čase si natolik zvykneme, ţe to skrýváme sami před sebou. John: Před sebou? Myslíš, ţe si dokonce přestaneme uvědomovat, ţe ten problém existuje? [23]
Robin: Ano. A jakmile si začneme zapírat, ţe jsme promeškali nějakou základní zkušenost, přestaneme hledat zkušenost náhradní. A právě tu bychom samozřejmě potřebovali, abychom vyřešili svŧj problém. John: Ano, ale nechápu, jak skrývání takového problému před jinými zpŧsobí, ţe si ho nakonec přestaneme být sami vědomi. Robin: Ten pocit nám přijde trapný, ţe? John: Přesně tak. Robin: Raději bychom ho neměli. Ve vnějším světě si něčeho mŧţeme všímat, nebo to mŧţeme ignorovat. A totéž mŧţeme dělat ve vlastní hlavě se svými myšlenkami nebo city. Mŧţeme se určitým představám nebo emocím vyhýbat a zvyknout si, ţe odvrátíme pohled, jakmile je jen zahlédneme. Pokud to děláme často, pak se natolik naučíme nevšímat si určitých pocitŧ, ţe to začneme dělat instinktivně, téměř o tom nevíme. Je to proces, jemuţ americký psychiatr Harry Stack Sullivan říkal „selektivní nepozornost”. John: Tedy o tom, ţe se určitému pocitu vyhýbáme, skoro nevíme, atak… Robin: Dalším krokem se nám podaří zapomenout, ţe vŧbec existuje. Jako bychom někde v hlavě zatáhli roletu, abychom odclonili emoci, na kterou se nechceme dívat, protoţe máme pocit, ţe bychom ji měli skrýt. John: Protoţe se za ni stydíme – vnímáme ji jako slabost. Robin: Ano, a také proto, ţe se při ní cítíme špatně. John: V jakém smyslu špatně? V morálním? Robin: Nakonec dojde i na morální pocit. Ale daleko dŧleţitější je, ţe v nás vyvolává velice špatné, trapné a nepříjemné pocity, jako bychom byli nevítaní, nemilovaní. John: Sotva se ta emoce objeví, vzbudí v nás pocit, ţe jsme „špatní”. A tak ji vytěsníme. Robin: Správně. [24]
John: Co kdybys vzal určitou emoci – řekněme hněv – a ukázal na ní, jak se ji dítě naučí vytěsnit? Robin: V normální zdravé rodině se čas od času někdo rozzlobí a nepovaţuje se to za hrdelní zločin. Od dítěte se očekává, ţe bude svŧj hněv rozumně ovládat, ale rodiče z toho pokaţdé nedělají státní aféru. Dítě pochopí, ţe jde o normální emoci, ţe ji lze vyjádřit a ţe není destruktivní a smrtelná. Jestliţe mají rodiče vŧči hněvu takto nenucený postoj, dítě neznepokojí záţitek vlastního hněvu, a pokud si s ním s podporou a pomocí ostatních poradí, naučí se ho normálně ovládat, coţ se od něj ve společnosti očekává. John: A jak se stane, ţe to dopadne špatně? Robin: K tomu vedou dvě cesty. Jako první vezmeme tradiční vysvětlení, s nímţ přišel pŧvodně Freud a první analytici. Říkali, ţe vytěsnění – potlačení – citu zpŧsobí „trauma”. John: Jediná, izolovaná, ale velice trýznivá událost. Robin: Přesně tak. Vezmi si například batole, které se abnormálně děsí hněvu. Onou jedinou špatnou zkušeností mohlo být, ţe jeho matka musela do nemocnice právě v době, kdy trpělo záchvaty vzteku. Je příliš malé, aby pochopilo pravý dŧvod, proč musela matka do nemocnice, a tak si třeba myslí, ţe je opustila, protoţe se tolik vztekalo – ţe bylo „zlé”. A tak místo aby ze vztekání vyrostlo, aţ se naučí ovládat svŧj hněv, a aby se v bezpečí cítilo milované, i kdyţ se zlobí, tak se dítě vyděsí, kdykoli pocítí hněv. Také všechny podobné traumatické záţitky, jeţ se objeví později, budou mít přehnaný účinek, a onen strach ještě zesílí. Popere se třeba s jiným klukem, který je zcela náhodou ošklivě raní, ale bude si myslet, ţe je to zase všechno jeho vina, vlastní hněv bude dítě děsit ještě víc. A nakonec bude pro ně hněv natolik „zlý”, ţe se pokusí předstírat, ţe nic takového neexistuje – vytěsní ho. John: To je freudovské vysvětlení. Ty jsi ale říkal, ţe je to taková hollywoodská filmová historka.
[25]
Robin: No, protoţe je to skvělé drama! Dnes jsme si však uţ uvědomili, ţe k vytěsnění mŧţe dojít daleko méně zřetelným a dramatickým zpŧsobem. Mŧţe to být daleko pozvolnější proces vyrŧstající z pocitŧ strachu nebo trapnosti spojených s touto emocí v rodině, kde dítě ţije. A tak si naše batole postupně osvojí představu, ţe hněv je „špatný”, protoţe celý zbytek jeho rodiny se cítí při hněvu nesvŧj – hněv zde vyvolává nepříjemné a rozpačité pocity. John: Celá rodina má pocit, ţe je to něco „zlého”? Robin: Ano. Tuto zprávu dostává dítě stále znovu a znovu. Vidí, jak hněv dokáţe jeho rodiče rozrušit, jak si s ním nedovedou poradit a jak je ignorují, izolují, nebo dokonce napadnou, kdykoli se svŧj hněv pokusí vyjádřit. A tak velice brzy dojde k tomu, ţe v něm vlastní hněv vyvolá nepříjemné pocity. Pochopí, ţe je rodiče nebudou milovat, kdyţ se bude hádat, a jelikoţ všechny děti chtějí, aby je rodiče milovali, a chtějí je také samy milovat a potěšit, bude se snaţit před nimi své pocity hněvu skrýt. John: Dítě spojí svŧj hněv se strachem, ţe je rodiče odmítnou, coţ je pro ně určitě ta největší hrozba. Robin: Ano, o tom jsem právě mluvil, kdyţ jsem řekl, jak zle se člověk cítí. Dítě má teď také pocit, ţe klame, protoţe nemŧţe být samo sebou. Cítí se od svých rodičŧ jakoby odříznuté, protoţe je nepřijímají plně – musí předstírat, ţe necítí hněv. Ale pocit, ţe je klame, není tak zlý jako hrozba naprostého odmítnutí, takţe bude pravděpodobně spíše falešné, ale milované, neţ aby bylo samo sebou, leč odmítané. John: A kdyţ se později stane něco, co by normální dítě rozzlobilo, toto dítě svŧj hněv udusí. Robin: Aby ho skrylo před rodiči. Potom se však naučí tento pocit skrývat i před sebou, neboť jedině tak se mŧţe cítit milé. Hněv je natolik „špatný”, ţe jeho moţnost nesmí připustit ani samo sobě. A tak si zvykne si svého hněvu nevšímat – naučí se ho vytěsnit – aţ si nakonec myslí, ţe nic takového neexistuje. [26]
John: Teď chápu, jak se to naučí, ale stále se mi příčí představa, ţe by celá rodina vytěsňovala totéţ. Robin: Je to tak, mají k tomu sklon. Přijdeš na to, ţe se v kaţdé rodině povaţují některé emoce za „dobré” a jiné za „špatné”. Ty špatné se vytěsní a v celé rodině platí nevyřčená, ale velice mocná dohoda, ţe takových citŧ si nesmíme všímat. V rodině všichni předstírají, ţe neexistují. A tomu se naučí i kaţdé nové dítě. Navyklé vytěsňování se přenáší jako spalničky, zcela bezděčně, aniţ si to kdokoliv uvědomí. John: Ţe se dítě řídí rodinným vzorcem, to chápu bez problémŧ. Nechápu však, jak se ten vzorec ustavil poprvé. Proč vlastně rodiče vytěsňují totéţ? Nejsou přece z téţe rodiny. Robin: To máš pravdu. Ale vzpomeň si, jak jsem říkal, ţe se lidé vzájemně přitahují, protoţe promeškali stejné vývojové stadium. John: Ano. Mám vlastně pocit, ţe všechno tohle povídání nějak vysvětluje, proč to tak je. Robin: Je to tak. Právě proto mají manţel i manţelka sklon vytěsňovat stejné věci. Nemohu ti to však zatím vysvětlit, protoţe nám do skládačky chybí ještě několik kouskŧ, které budou za chvíli po ruce. Zatím to ber tak, jak to říkám, a sklapni. John: V pořádku. Pokud tedy mají rodiče opravdu vytěsňovat tytéţ věci, pak chápu, ţe se to naučí i jejich děti. Výsledek je, ţe celá rodina bude vytěsňovat totéţ. Budou mít všichni tutéţ slepou skvrnu. Robin: Nebo tytéţ slepé skvrny. Těch emocí mŧţe být vytěsněno i více. John: Fajn. A rŧzné rodiny mají rŧzné slepé skvrny? Robin: Ano. Kaţdá rodina bude vytěsňovat jiné emoce nebo jejich kombinace. John: A jak přijde terapeut na to, kterou emoci rodina vytěsnila? Jak takovou slepou skvrnu poznáš?
[27]
Robin: Velmi jednoduše se to prozradí tím, ţe všichni budou popírat cit, který vytěsňují. Jestliţe řeknou: „V naší rodině na sebe nikdy neţárlíme” – pak vím, ţe rodinným problémem je ţárlivost, ţe ţárlivost je pro ně tabu. John: To je tak jednoduché? Robin: Je to ta nejlepší stopa. Ale narazíme na spoustu dalších. Terapeut začne brzy chápat, jak se rodina své slepé skvrně vyhýbá, jak všichni přeskakují na jiné téma – jen aby si jí nevšimli. A nás na oné slepé skvrně, na onom tabu fascinuje, jak přechází na další a další generaci. John: Aniţ by si toho kdokoli všiml? Robin: Ano, protoţe kdyby něco věděli o tom, co je skryté, tak by to uţ přece skryté nebylo, ţe? John: A jak víš, ţe to přechází? Robin: Rodinný terapeut to zjišťuje stále znovu, kdyţ zkoumá zázemí svých pacientŧ, aby pochopil, jaké jsou jejich rodiny, nebo kdyţ vidí několik generací téţe rodiny pospolu, kdyţ se podívá dŧkladněji na vlastní rodinu. Navíc to podporují i výsledky výzkumu. John: No dobře. Podívejme se tedy, zda jsem to pochopil. Jak vyrŧstáme, procházíme rŧznými stadii vývoje a v kaţdém období se naučíme něco jiného. V těchto lekcích jde v zásadě o to, jak si poradit s emocemi. Učíme se například zacházet s city, které vyvolává jednání s nějakou autoritou; s city, jeţ vzbudí opačné pohlaví; učíme se, jak si poradit s emocemi, které provázejí potřebu nezávislosti a oddělení od rodičŧ. Mŧţeme však nějaké stadium promeškat. Pokud se to stane, lze se ony lekce doučit později při hledání náhradní zkušenosti. To nám umoţní, abychom se jakoby plánovitě vrátili. Ale někdy to mŧţe dopadnout špatně. Kdyţ nějaké období promeškáme a neprojdeme náhradní zkušeností, pak nám emoce, s nimiţ jsme se nenaučili zacházet, budou připadat velice trapné. A tak se je pravděpodobně budeme snaţit před ostatními skrýt a nakonec je utajíme i sami před [28]
sebou. „Vytěsníme” je, a potom si jejich přítomnost dokonce ani neuvědomíme. Existují dva hlavní dŧvody, proč se nenaučíme s některou emocí zacházet a proč jsme nuceni ji drţet za scénou. Za prvé to mŧţe být nějaké náhlé trauma – jediná dramatická a velice trýznivá událost. Druhým a obvyklejším dŧvodem je, ţe se postupně naučíme emoci vytěsnit, protoţe je v naší rodině tabu. Kaţdá rodina povaţuje některé emoce za špatné a vytěsňuje je. Dítě se naučí tento příklad následovat, protoţe jakmile by tabuizovanou emoci projevilo, riskovalo by tím rodičovské odmítnutí; mělo by pocit, ţe je „zlé”. Rodina si takto předává své vzorce. Robin: I z generace na generaci. Na to nezapomínej. Jestliţe se dítě nenaučí s nějakou emocí zacházet, nebude s tím schopno pomoci ani svým dětem. John: Jistě. A co je na tom tabu tak hrozného? Robin: Co máš na mysli? John: No přece máš-li nějakou hnusnou emoci, s níţ ses nenaučil zacházet a kvŧli které se cítíš bídně, proč ji prostě bezpečně nezamaskovat a nezbavit se jí? Robin: Aha! Protoţe ta maska moc nefunguje a často nakonec zpŧsobí víc problémŧ, neţ jich vyřeší. VADNÁ MASKA… John: Jak se stane, ţe maska nefunguje? Robin: Rŧzně. Za prvé sem tam sklouzne, selţe a poodhalí zapomenuté city. Za druhé nás stojí spoustu energie si svou masku udrţet. A konečně za třetí prostě nemŧţeme odříznout kousek lidské osobnosti, aniţ porušíme rovnováhu celého systému – celé lidské bytosti.
[29]
John: Velmi obratně řečeno, pane doktore. Mohl byste to vzít popořádku, prosím? Maska mŧţe sklouznout. Robin: Ano, zvláště kdyţ jsi unaven nebo nemocen, případně kdyţ jsi přebral. Pak mŧţe emoce uniknout. A protoţe s ní nejsme ve styku, chopí se nás překvapivě a jen tak ji nezvládneme. A náhle třeba řekneme nebo uděláme něco ošklivého, „na co nevypadáme”. John: Ano. Nikdy nezapomenu, co se mi kdysi stalo ve skupině, kterou jsi vedl. Bylo to, jako by ta slova řekl někdo jiný, někdo, kdo se mnou nemá nic společného. Úplně se mnou otřáslo, kdyţ jsem si uvědomil, ţe jsem je řekl já. Vzpomínám, jak jsem se styděl, protoţe to odporovalo obrazu, jaký jsem o sobě měl – nepředstavoval jsem si, ţe jsem takový mizera. Robin: Právě to jsem měl na mysli. Normálně se to skrývá za maskou, a proto se necítíš „sám sebou”. A někdy ten pocit náhle vybuchne při něčem velice triviálním – nějakou dobu sílí za maskou a potom najednou prorazí. Ale jelikoţ příčina je tak malicherná, vypadá výbuch směšně, proto se nás zmocní stud a rozpaky, coţ je jen další dŧvod schovat ten cit zase pod masku. Anebo se cit uvolní ještě v daleko zahalenější podobě. Kdyţ k někomu cítíme odpor, ale vytěsňujeme to, zapomeneme třeba jeho jméno či narozeniny, nebo se k němu „náhodou” zachováme netaktně. Máme o něm třeba destruktivní představy. Nebo vše zahalíme tím, ţe si o něj děláme starosti. John: Starosti? Robin: Tak, tak. Kdyţ se ţena zlobí na svého manţela, ţe nestihl přijít na večeři a nezatelefonoval, mŧţe si jej představovat v dopravní zácpě, čímţ se vyjádří její přirozený, ale zamaskovaný hněv. Ale představa záchranky, která houká, aby se dostala na místo včas, vyjadřuje současně její pozitivní city. Potlačený cit se však mŧţe uvolnit ve všech těchto podobách, protoţe s ním nejsme ve styku. A proto pŧsobí tak trochu jako bandita, je mimo naši kontrolu.
[30]
John: Pak jsi říkal, ţe kdyţ se snaţíme masku udrţet, stojí nás to energii. Robin: Ano, protoţe cítíme, ţe nám tak či onak hrozí, ţe by skryté pocity – ať uţ je to hněv, ţárlivost, strach, nebo cokoli jiného – mohly vyklouznout, pokud si nedáme pozor. A tak nějaká naše částečka stále napjatě vyhlíţí nepřítele, kterého nevidíme. Nevíme sice proč, ale nikdy se úplně neuvolníme, a to nám přináší napětí a únavu. City za maskou stále číhají a snaha mít je z očí, a tedy i z mysli souvisí se všemoţnými psychosomatickými nemocemi – s bolestmi hlavy, ţaludku, se špatným trávením, vysokým krevním tlakem, některými druhy revmatismu atd. John: Ano, poprvé jsem přišel do terapie proto, ţe mŧj lékař prostě neměl vysvětlení pro mírné příznaky chřipky, jimiţ jsem stále trpěl, a také proto, ţe jsem nechápal, proč jsem tak napjatý. Robin: Vzpomínáš si, co se stalo? John: Příznaky chřipky velice rychle zmizely a nikdy se nevrátily. Napětí stále klesalo, ale dost pomalu. Trvalo to, myslím, asi tři roky, neţ dosáhlo normální úrovně. Přesto je udivující, kdyţ si povídáte s fyzioterapeuty a maséry a uvědomíte si, jak vysoký stupeň napětí se obecně povaţuje za „normální”. [31]
Robin: A jak uţ jsem řekl, v rodinách se toho běţně skrývá za maskou docela hodně. John: Teď k tvému třetímu dŧvodu, proč maska nefunguje – říkal jsi „narušená rovnováha osobnosti”. Robin: Ano. Všechny naše city jsou k něčemu uţitečné. John: Všechny? Robin: Ano, i ty, které občas povaţujeme za negativní – za předpokladu, ţe máme nad nimi určitou kontrolu. U zdravého člověka jsou tedy všechny tyto city v rovnováze. Pokud ale nějakou emoci vytěsníme, postihne to naši celkovou rovnováhu. Jinými slovy, kdyţ tu vytěsněnou emoci potřebujeme, je pro nás nedostupná. John: Ano, to se dá pochopit, ale těţko si představím, jak mŧţe být uţitečný hněv, závist, krutost atd. Robin: Kdyţ je vytěsníme, nejsou. Nejsme s nimi v kontaktu a nikdy se s nimi nenaučíme zacházet. Kdyţ potom propuknou, jsou destruktivní a neovladatelné. Ale pokud jsme je nevytěsnili, uvědomujeme si je a rozumně s nimi vycházíme, mŧţeme je do jisté míry ovládat. John: Chápu, ţe uţ nejsou tak destruktivní, ale jak mohou být uţitečné? Dejme tomu hněv. Robin: Pouţiješ ho, kdyţ se potřebuješ vyrovnat s někým, kdo se tě snaţí sekýrovat nebo vyuţívat. Bez hněvu se nemŧţeš bránit, kdyţ to potřebuješ. Ten, kdo hněv vytěsní, vypadá pasivní a krotký a ostatní ho budou hodně komandovat, protoţe nemá po ruce svŧj hněv. Nebude se umět obhájit. John: Bude ke své vlastní škodě příliš hodný. Robin: A také „příliš hodný, neţ aby to byla pravda”. Lidé tomu nebudou věřit, poněvadţ budou mít pocit, ţe ten hněv někde je. A budou mít pravdu, protoţe je skrytý za maskou. John: Dobře. Ale jak je uţitečná závist? Robin: Závist je v pořádku, pokud si ji uvědomujeme a mŧţeme ji ovládnout a vyrovnat jinými city. Pak mŧţe být
[32]
pozitivní, protoţe nám pomŧţe, kdyţ soutěţíme v práci nebo při hrách. Někdy také ţárlíme na někoho, koho obdivujeme. John:… Ano, je to tak. Závidím svým kolegŧm jejich výkony, ale rád bych jednou udělal něco právě tak dobrého. Závist se ale mŧţe snadno zvrhnout, ne? Potom jen sedíš a uţíráš se úspěchem ostatních. Robin: Závist se zvrhne, jen kdyţ něco hodně chceme, ale rozdíl mezi tím, co máme my a druhý člověk, je tak obrovský, ţe je skoro beznadějné se pokoušet o jeho zmenšení a navíc se na hřivně jiného ani nemŧţeš podílet. John: Přesně kvŧli tomu nemohu vystát Matku Terezu. Kaţdý, kdo je mnohem svatější neţ většina z nás, by měl být sraţen o kousek níţ. Přál bych si, aby se do ní pustili sloupkaři, kteří sbírají drby. Robin: Jenom by ztráceli čas. John: To by je nezastavilo. A tak se dostáváme ke krutosti. Mŧţe být krutost uţitečná? Robin: Ano, protoţe někdy musíme někoho zranit pro jeho vlastní dobro. Potřebují to dokonce i lidé, které opravdu milujeme. A moţná právě oni to potřebují nejvíce. Rodiče se například snaţí pomoci svým dětem, aby postupně získaly nezávislost. Pro dítě je to ale vţdycky trochu neštěstí, protoţe první příchuť nezávislosti v něm vyvolá spíš strach a úzkost. Kdyţ to však rodiče správně pochopí, jejich dítě se na malých nepříjemnostech mŧţe postupně naučit, jak vzdorovat strachu a nabývat sebedŧvěry. John: Jinými slovy, musí „být krutí, aby byli laskaví”. Robin: A pokud krutost vytěsní, nemohou ji ovládat a dítě nikdy nedosáhne skutečné nezávislosti. A co chirurg, který musí řezat lidské tělo? Nemohl by to dělat, kdyby byl příliš choulostivý. Jako psychiatr musím někdy lidi provést velice bolestnými záţitky, mají-li čelit svým problémŧm a překonat je – a přitom nemohu pouţít anestetika.
[33]
Bývalo to pro mě kdysi daleko obtíţnější, protoţe se mi nelíbila krutost, či vlastně nelíbilo se mi, ţe připadám krutý těm ostatním, nebo pocit, ţe jsem sám krutý. John: Chceš říct, ţe jsi krutost do jisté míry vytěsňoval, ale jakmile sis ji víc uvědomil, pomohla ti při tvé terapeutické práci? Robin: Asi ano. Pokud pacient potřebuje čelit něčemu opravdu bolestnému, uţ tolik neuhýbám a vedu jej k tomu. Pokud se ovšem krutost definuje jako touha svévolně pŧsobit bolest, tak to není správné nikdy. John: A co úzkost? Robin: Ta je přece životně dŧleţitá. John: Jak to? Robin: Stačí se dostat do auta, které řídí někdo bez papírŧ, a hned uvidíš! John: Uţ je mi to jasné. Takţe všechny naše pocity jsou uţitečné, pokud si je uvědomujeme a dokáţeme je unést, protoţe pak s nimi umíme zacházet. Ale kdyţ je vytěsníme, chybí nám ve chvíli, kdy je potřebujeme, a kdyţ pak z vytěsnění uniknou, mohou zpŧsobit škodu, protoţe je neovládáme. Robin: Přesně tak. John: Teď asi řekneš, ţe všechny ty emoce máme v sobě. Robin: Ano, myslím si, ţe lidská povaha je v podstatě všude stejná v tom smyslu, ţe všichni lidé jsou vybaveni stejnou škálou pocitŧ, stejně jako se naše těla skládají ze stejné škály chemikálií. Všichni máme v sobě náklonnost, ţárlivost, odvahu, smutek, odhodlání, radost, zbabělost, laskavost, krutost, svŧdnost, ostýchavost a tak dále a tak dále. John: A kaţdý z nás něco z toho vytěsnil. Kaţdý. Robin: Ano. Do jisté míry. Rŧzní lidé mají vytěsněné rŧzné kombinace emocí. John: Podle tebe tedy zpŧsob, jakým se kaţdý z nás naučí vytěsňovat emoce, pomáhá určit naši jedinečnou osobnost? Robin: Ano. Ten, kdo se zbavil příchylnosti, vypadá nepřátelsky. Kdo vytěsnil hněv, je příliš hodný, aby to byla [34]
pravda; díky ztrátě odvahy zkrotneme; bez závisti nedovedeme soutěţit; bez sex-appealu jsme škrobení a nervózní; potlačený smutek z nás udělá tak trochu maniaky a při ztrátě úzkosti se z nás mohou stát strašně nebezpeční lidé!
John: Poslední otázka. To tvoje „vytěsňování” je totéţ, čemu Freud říká „represe”, a „věci za fasádou” jsou vlastně „nevědomí”? Robin: Více méně. Jenom tomu jinak říkáme. John: A proč? Robin: Snaţím se totiţ s Freudovými myšlenkami spojit představy dalších analytikŧ a psychologŧ a rovněţ spoustu nových nápadŧ z oblasti rodinné terapie a terapie chování. Jsou to třeba jen velmi hrubé obrazy, ale vyjadřují domněnku, ţe udrţování části naší osobnosti mimo naše vědomí je velice aktivní proces. Obvykle začíná jako úmyslné skrývání nějakého pocitu před vlastní rodinou, teprve později se ztratí z dohledu i nám samým; nicméně stále existuje a hrozí, ţe se kdykoliv objeví znovu. John: A ţe vytěsnění či represe přestane fungovat.
[35]
PŘITAŢLIVOST. Robin: Myslím, ţe uţ máme natolik jasnou představu, ţe se mŧţeme vrátit k pŧvodní otázce, proč páry, které se vzájemně přitahují, mají podobné rodinné zázemí – coţ znamená, ţe mají sklon obejít vývojové stadium. John: Takţe pokud oba vynechali totéţ stadium, budou mít problémy se stejnými emocemi, je to tak? Jsou to emoce, se kterými se měli naučit zacházet ve vynechaném vývojovém období, ale neudělali to. Robin: Ano. A pokud měli oba potíţe se stejnými pocity… John: … oba je budou vytěsňovat? Robin: Heuréka! Proto se vzájemně přitahují. Mají vytěsněné stejné věci a naopak stejné věci zŧstaly na scéně. John: Proč zŧstaly stejné věci na scéně? Myslíš prostě lidskou povahu minus to, co bylo vytěsněno? Robin: Právě tak. Takţe se na sebe kouknou a… a perfektně se k sobě hodí. Jako by byli pro sebe stvořeni! Je úţasné, kolik toho mají společného. A také ţe mají. Byli zvlášť, jen aby jeden ke druhému bezvadně pasovali. Perfektní párek!
[36]
John: Počkej chvilku. Co je za scénou, to je k sobě nepřitahuje, ţe? To by je odpuzovalo – je to vlastně tabu. Robin: Jasně, máš pravdu. Přitahuje je fasáda – to, co mají ve výkladní skříni. Ale fasáda vypadá tak, jak vypadá, právě kvŧli tomu, co je za ní. John: Aha. Takţe je přitahuje to, co smí být vidět na scéně. Robin: Ano, protoţe tam vidí všechny vlastnosti, city a postoje, které je výchova naučila schvalovat a obdivovat. A co je ještě lepší, jejich partner očividně nemá právě ty city, jeţ jejich rodiny i oni sami vytěsnili. A vŧbec nejlepší je, ţe partner takové pocity naprosto neschvaluje. John: Takţe, co se týče vytěsněných částí… naučili se ve svých rodinách, aby si jich nevšímali! A tak nemohou vidět chyby svého partnera. Robin: Ano, tak to funguje. Ale děje se ještě něco jiného. Vytěsněné pocity lidi obvykle trochu fascinují – je to směsice zájmu a hrŧzy. Kdyţ jde o krutost, tak je něco láká, aby si v novinách znovu a znovu četli historku o mučení, ale nemají ze svého počínání dobrý pocit a před svým partnerem skrývají, ţe je taková zpráva přitahuje. Pokud vytěsňují své sexuální touhy, mohou si pečlivě pročítat bulvární tisk, jen aby si spolu notovali, jak je to odporné, ţe noviny tisknou tak hrozné věci. Nehledej v tom ţádnou logiku, nejde o myšlení, nýbrţ o emoce, a kterékoli pocity si mohou odporovat. John: Takţe podle tebe chvilkové tušení toho, co jejich partner vytěsnil, jenom posílí jejich okouzlení? Robin: Je-li to pouhý náznak vytěsněných pocitŧ, mŧţe to být vzrušující, jako by je to nabudilo. Kdyby to byl víc neţ pouhý náznak, mohlo by je to odpudit. Je to jako malý závan zápachu, který má jiný účinek neţ opravdu mocná dávka. Ale pochopit, co se opravdu děje, je těţké, je to něco jako dva rŧzné názory současně – pokus, aby tvá levá ruka nevěděla, co dělá pravá. [37]
John: Nicméně… Proč je vlastně pach tabu tak svŧdný? Robin: Přestoţe bychom všichni chtěli, aby nás naši nejbliţší milovali, a jakkoli neradi projevujeme city, které by je znepokojovaly, prahneme také po tom, abychom byli celí, úplní. Kdyţ začneme tušit, ţe náš partner má svou zapřenou, vytěsněnou stránku, a kdyţ nás to začne přitahovat, pak hluboko ve svém nitru doufáme, ţe svou vlastní, chybějící stránku dostaneme zase zpátky. John: Ano, Robině, psychiatrŧv zisk je ztráta poezie. Takţe tu máme mladý zamilovaný pár, který horoucně obdivuje zboţí v příslušných výkladech, statečně nevidí své vytěsněné chyby a je lehce rozrušený pouhým pachem zakázaného. Ale proč ten idylický stav nevydrţí? Robin: Protoţe nejsme schopni vytěsňovat dost dŧsledně. Najeden večer nebo na víkend udrţí svou fasádu na místě kaţdý, ale jakmile spolu začneme ţít, vytěsněné stránky se začnou projevovat. A náš partner vypadá postupně stále méně a méně jako ten, koho jsme si brali. John: Takţe, pane doktore… je dobře, ţe se zamilujeme do lidí, kteří vytěsňují totéţ co my? Měli bychom se vrátit o tři sta let nazpět a nechat své rodiče, aby nám chotě vybrali oni? Robin: Má to svou dobrou stránku: máme totiţ oba stejné slabosti, a to nikoli vlastní vinou, takţe se mŧţeme lépe vzájemně pochopit. John: A proto se stává, ţe máme pocit, ţe ten, do koho jsme se zamilovali, „zná náš tajný kód”, proto si s ním také připadáme tak zranitelní, a přesto mu dŧvěřujeme? Robin: Ano, vypadá to, ţe nám rozumí, ţe si je vědom našich slabostí, a přesto se nám zdá, ţe nás akceptuje. Kdyţ mu odhalíme své nejniternější pocity, tak nás nenapadne, ačkoli máme pocit, ţe by mohl. A také cítíme, aniţ pořádně víme proč, ţe nám ten člověk jaksi instinktivně rozumí, ţe nám pomŧţe a budeme s ním moţná nějak úplnější. John: Celé se to sčítá. Ale je v tom oříšek… Jak si mŧţeme vzájemně pomoci, kdyţ máme stejné slepé skvrny? [38]
Robin: V tom to právě vězí! Ten nesmírný paradox tkví v tom, ţe náš partner je přesně člověk, s nímţ mŧţeme nejvíc vyrŧst… ale zároveň právě s ním mŧţeme nejvíc uvíznout. Dokonce… i ten partner, kterého později nejvíc nenávidíme. John: Takţe tady máš, vědátore, otázku za 64 tisíc dolarŧ. Co asi rozhodne o tom, jak se vše nakonec vyvine? Robin: Všechno záleţí na tom, jak moc je pár ochoten připustit, co vytěsnil, a podívat se na to. Čím více jsou lidé ochotni a čím více mají odvahy přijmout nepříjemný fakt, ţe jsou jiní, neţ si sami o sobě mysleli, tím spíš mají šanci něco vyřešit, kdyţ se objeví problémy. John: Co znamená to tvoje „kdyţ se objeví problémy”? Robin: Protoţe existují prŧměrná manţelství, která jsou celkem stabilní, i kdyţ nikterak vzrušující, kde spolu partneři dovedou ţít svorně a rozumně, aniţ se ten či onen potřebuje zabývat svými vytěsněnými obsahy. TYPY MANŢELSTVÍ… John: Mŧţeme nyní pokračovat a podívat se na rŧzné typy manţelství? Existuje souvislost mezi šťastným nebo úspěšným manţelstvím a mnoţstvím věcí, které partneři vytěsnili? Robin: Ano, ale nesouvisí to jenom s tím. Dŧleţitý je jejich postoj k těm vytěsněným věcem; není to jen otázka mnoţství. John: Tak jak bys popsal nejšťastnější manţelství? Robin: Dobře – oba partneři jsou tolerantnější k tomu, co oni sami nebo jejich partner vytěsnil. Jsou ochotni se na to podívat a zároveň snášet dočasné nepříjemnosti, které to přinese. Potom jsou také svobodnější, jejich ţivot není tak omezený, uţijí si více legrace, vyhýbají se vyjetým kolejím a po lidské stránce víc rostou a vyvíjejí se. John: A jaké je to na druhé straně spektra?
[39]
Robin: Při tom nejméně šťastném extrému toho oba partneři spoustu vytěsnili a absolutně odmítají připustit, ţe je u nich něco v nepořádku. Jsou velmi nedŧtkliví na jakoukoli kritiku a na sebemenší zmínku o svých chybách. John: Takţe mají konflikty? Robin: Hodně se hádají. Jako pes s kočkou. John: A mezi těmi dvěma extrémy? Robin: V tak řečeném prŧměrném manţelství ţijí partneři v celkem šťastném a stabilním vztahu. Ale o pohled na své vytěsněné pocity příliš nestojí. Vlastně spíš oba podporují, aby vše zŧstalo, jak je. Jejich manţelství je tedy celkem bezpečné, ale za cenu toho, ţe se partneři dostanou do poněkud vyjetých kolejí. Jejich moţnosti jsou dosti omezené. Dalo by se o nich říci, ţe se vzájemně příliš brání kritice, která by je z těch vyjetých kolejí mohla vysvobodit. John: Rád bych věděl podrobněji, jak některé takové vztahy fungují. Robin: Dobrá, podívejme se na typické vztahy v kaţdé části spektra. Chceš to vzít z dobrého, nebo špatného konce? John: Třeba ze špatného, ať to máme za sebou. KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ?… Robin: Pro představu, co je to vlastně neúspěšné manţelství, by sis měl přečíst tenhle kousek ze hry Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfovél Jiří a Marta jsou manţelé ve středním věku, jakoby zakletí do nepřetrţitých a nelítostných slovních soubojŧ. Marta: Br… mně se z tebe dělá nanic! Jiří: Tohle se neříká, Martičko. [40]
Marta: Coţe se to? Jiří: …neříká. Marta: Jak ty se umíš rozčílit! Tohle já na tobě miluju – to, jak se ty umíš rozčílit. Ty jsi přece takovej… jelimánek… Ty snad nejsi ani… no?… copak? Jiří: …chlap? Marta: Frázisto! Ty, dej mi do toho ještě kousek ledu! Prosím tě, proč ty mi jakţivo nedáš do pití led? Jiří: Vţdycky ti dávám do pití led. Jenomţe ty ho vţdycky sníš. Ty to máš ve zvyku… chroustáš led… jako kokršpaněl. Jednou si ty svoje raťafáky vylámeš. Marta: Jsou to moje raťafáky! Jiří: Některé… některé. Marta: Náhodou mám víc zubŧ neţ ty. Jiří: O dva. Marta: O dva, to je hodně. Jiří: Taky bych řek. Řek bych, ţe je to dokonce pozoruhodné… kdyţ člověk uváţí, kolik ti je. Marta: Nech si to, jo? Nejsi uţ taky ţádnej mladík. Jiří: Jsem o šest let mladší neţ ty… vţdycky jsem byl a vţdycky budu. Marta: No… začínáš plešatět. Jiří: Však ty taky. (Pauza… Oba se rozesmějí.) Ťuťu… beruško! Marta: Ťuťu. Pojď dát mamince pořádnou mlaskavou pusinku. Jiří: …ále… Marta: Já chci pořádnou mlaskavou pusinku! Jiří: Mně se nechce, Marto. Tak kde ty lidi jsou? Kde je ta návštěva? Marta: Chtěli ještě mluvit s taťkou… Hned jsou tady… Proč mi nechceš dát pusu? Jiří: Víš, miláčku, mě by to strašně vzrušilo, kdybych ti dal pusu… [41]
já bych se pak neovlád a zmocnil bych se tě násilím třeba tady na tom koberci a třeba by vtom přišla naše milá návštěva… no, jen si pomysli, co by tomu řek tvŧj tatínek. Marta: Čuně! Jiří: Chrochrochro! Marta: Ha, ha, ha! Nalej mi ještě jednu… svŧdníku. Jiří: Boţe, ty to ale dovedeš do sebe házet! Marta: (napodobuje dítě) Já mám ţízeň. Jiří: Ach jo! Marta: Koukej se, pusinko, o mě se nestarej… tobě to v pití natřu vţdycky! Jiří: Já jsem ti uţ před léty přiznal primát, Marto… na světě není neřesti, ve které bys nezískala… Marta: Na mou duši… ţe kdybys pro mě vŧbec existoval, tak bych se s tebou dala rozvést… _ Jiří: Tak jen abys nespadla pod stŧl… ty lidi jsou konec koncŧ tvoji hosti a… Marta: Jenţe já uţ tě ani nevidím… uţ léta letoucí tě prostě nevidím… Jiří: …jestli ztuhneš nebo začneš zvracet nebo něco… Marta: …pro mě seš prázdnej pojem, pro mě seš nula… Jiří: …a snaţ se zŧstat oblflcnutá. Není nic nechutnějšího, neţ muset se na tebe koukat, kdyţ uţ máš něco v hlavě, sukni vyhrnutou přes hlavu… Marta: …pro mě seš prostě vzduch… Jiří: …respektive přes hlavy… John: No, je tam pár chvilek příměří a jakoby citu, kdyţ se spolu zasmějí, ale většinou se chtějí vzájemně rozdrtit. Robin: Ano. Není to jen skvělá hra, pro nás je to teď praktická učebnice. John: Takové destruktivní manţelství vídáš často? Robin: Ale ano. A někdy ještě mnohem horší, i kdyţ jsou city třeba skrytější a útoky ne tak přímé – i kdyţ o nic méně zlovolné. John: A o co tedy podle tebe mezi nimi jde? [42]
Robin: Oba, Jiří i Marta jsou mimořádně zranitelní. Oba téměř dětsky touţí po citu. Svou touhu ale skrývají a maskují. Úplně ji popírají; vŧbec si jí nejsou vědomi, ukryli ji za rafinovanou fasádou. John: A ta je velice křehká. Moţná proto, ţe jejich dětská stránka nikdy nedosáhla citu, po kterém touţí? Robin: No právě. Takţe jejich „dětská” stránka je stále frustrovaná, rozzlobená a plná odporu. Ten hněv pak stoupá aţ do bodu, kdy „zuřivé dítě” za scénou vybuchne. A tak polovinu svého ţivota tráví oba tím, ţe se infantilně vztekají na toho druhého. John: Protoţe si nikdy neuvědomí, proč se tak vztekají. Chybí jim láska, kterou tak zoufale potřebují? Robin: Jasně. A láska jim chybí proto, ţe svou potřebu popírají tak dokonale, nedovedou si o ni prostě a otevřeně říct. John: Marta musí říct „Dej svý mamině pusu”. Kdyby řekla „Dej mi pusu”, byla by příliš zranitelná? Robin: Ano. John: Takţe co je k sobě nejvíc přitahuje? Robin: Podobnost toho, co je „na fasádě” – toho, co mají ve výkladu. Jako partneři si vzájemně připadají rafinovaní, inteligentní, vtipní, velice dospělí, schopní, světa znalí lidé. A zároveň oba samozřejmě intuitivně cítí, co má ten druhý za fasádou: jako by tam letmo zahlédli to zoufalé, prchlivé dítě – strašlivé, ale podivně svŧdné, oslňující a dŧvěrně známé. John: Opravdu dŧvěrně, protoţe to zaţili ve vlastní rodině. Robin: Přesně tak. A jak se to doma naučili, odvrátí ihned od té strašlivé postavy, od toho stínu zrak – ta postava jim totiţ musí připadat jako ďábel. Nevšímají si jí. Ale jakmile spolu začnou ţít, ďáblové počínají vybublávat stále častěji a uţ se nedají ignorovat. A kdyţ se ďábel opravdu zjeví, partner se vyděsí a zběsile na něho zaútočí.
[43]
John: Moment, moment, mluvíme tady o „ďáblovi”. To přece není ďábel? Je to zoufalé a nešťastné dítě, které vypěnilo. Robin: Jistě, ale partnerovi to připadá ďábelské. A je to pro ně pro oba tak známé a tak děsivé, protoţe to číhalo uţ v jejich rodičích, kteří proto neposkytli Jiřímu či Martě dost lásky, na niţ by se dalo spolehnout. Tohle právě stvořilo to zběsilé dítě v obou dvou. John: A rodiče museli to dítě v sobě popřít také, takţe tu slepou skvrnu předali i Jiřímu a Martě. Robin: A kdyţ jeden z nich spatří „ďábla” toho druhého, zaútočí na něj – se svým vlastním ďáblem! Odtud ta strašná válka. John: Ale takovéhle pitomé hádky jsme přece v ţivotě zaţili všichni, ne? Pokud jsme všichni něco vytěsnili, tak se ty scény ze hry Kdo se bojí Virginie Woolfové? objevují v kaţdém manţelství. Robin: Do jisté míry ano, i kdyţ mají třeba mírnější nebo zahalenější podobu. Ale u tohoto páru je vytěsněného tolik a jde z toho takový strach, ţe kompromis není moţný. Nejsou schopni se vŧbec tolerovat a to vede k bludnému kruhu rostoucí vzájemné nenávisti a trpkosti. [44]
Často to končívá dost váţným fyzickým násilím. Stupňující se násilí se však většinou zastaví před vraţdou proto, ţe jim dojde energie. Doslova se vyčerpají. A pak po čase tlak zase naroste a všechno začne znovu. John: Ale kdyţ je konfliktŧ tolik, proč se nerozvedou? Robin: Asi je to těţko pochopitelné, ale takovéhle páry se velice obtíţně rozcházejí. Kaţdému jinému ten vztah připadá strašný, ale přes všechny rány zvládají partneři v takovémto manţelství některé věci lépe spolu, neţ by toho byl schopen kaţdý sám. John: Je to proto, ţe boj proti ďáblovi v partnerovi odvrací pozornost od ďábla v nich samých? Robin: Přesně tak. Mohou pak mít ze sebe lepší pocit, trochu jako „andělé”, chceš-li. A to je další zisk v takovémhle manţelství. Protoţe se mohou vymlouvat na partnerovo příšerné ďábelské chování, jejich zakázaná stránka se mŧţe uvolnit a vyjevit, aniţ by z toho měli pocity viny. Kaţdý z nich mŧţe říci, ţe to byla chyba toho druhého, protoţe „on to začal”. John: „Já jsem jenom řekl…” Robin: „Jsem trpělivý člověk, ale jsou určité meze…” Takţe kaţdý z nich mŧţe věřit, ţe on nebo ona opravdu nejsou takoví. Mohou věřit, ţe jejich vlastní ďábel je pouze reakce na partnera, ţe to tak ve skutečnosti není a ţe s někým jiným by to bylo jiné. John: A mají-li celou dobu pocit, ţe jim ten druhý křivdí, tak mají pochopitelně právo odepřít svému partnerovi lásku a náklonnost. Robin: Samozřejmě ţe mohou zŧstat, jací jsou, a nikdo z nich nemusí přiznat, co vytěsnil. John: Co se stane, kdyţ se přece jen rozejdou? Nebo kdyţ jeden z nich umře? Robin: To pro ně mŧţe být nebezpečné, protoţe pak uţ nemohou vyčítat své zlé pocity, svého „ďábla” partnerovi.
[45]
Často se duševně hroutí, a někdy dokonce spáchají sebevraţdu. John: Vím o jednom starém páru, o kterém se říkalo, ţe ti lidé spolu deset let nemluví. Ţili ve stejném domě, ale rozdělili si ho, a měli dokonce kaţdý zvláštní vchod. Ta stará paní nakonec spáchala sebevraţdu. Během čtyř dnŧ udělal starý pán totéţ. Robin: Proto taková manţelství tolik vydrţí. Mohou se i několikrát nakrátko rozpadnout, ale pak jim je oběma hŧř a musí se zase dát dohromady. John: Ale počkej. Vţdyť třeba Jiří a Marta měli uprostřed svých hádek chvíle, kdy spolu velice sentimentálně, jakoby dětsky ţvatlali. Robin: Ještě jsem se nezmínil o změnách nálad. Někdy je frustrace toho zoufalého, zuřícího dítěte větší, takţe má pak blíţ k tomu, aby své vytěsnění prolomilo; v jiné náladě mŧţe být klidnější a lépe skryté. Takţe někdy vyskočí zpoza fasády jeden „ďábel” a ten druhý se pustí do boje také. Jindy to převezmou oba „andělé” – tj. fasády. A kdyţ se shodnou, partneři budou mít pocit, ţe jsou si bliţší a ţe jsou do sebe zahleděni víc neţ normální páry, které spolu docela dobře vycházejí. Budou tak připadat dokonce i ostatním. V této fázi se smiřují a říkají si, ţe uţ to nikdy neudělají, a opravdu tomu věří. A tak včerejší drsná sráţka vypadá prostě jako zlý sen. Nechápou, proč se to stalo, a opravdu věří, ţe uţ se jim to nikdy nestane. John: Protoţe problém je vytěsněný. Je zase skrytý a oni prostě nevěří, jakmile se cítí lépe, ţe nějaký existuje. A manţelství je vlastně mimo jakoukoli kontrolu, protoţe partneři jsou natolik mimo realitu… Robin: Ano. Jediné, co se k tomu dá říci pozitivního, je asi to, co se říkalo o spisovateli Carlylovi a jeho ţeně, ţe se alespoň vzali tihle dva a nepřipravili to neštěstí dvěma jiným lidem. Ale nezapomínejme, ţe jde jen o nepatrnou část všech manţelství na samém špatném konci spektra.
[46]
John: Ale přesto, vzpomněl bych si na hádky, které jako by byly ozvěnou podobných konfliktŧ. Robin: Takových jako ty je určitě víc! Ale sám fakt, ţe si toho všimneš, znamená, ţe to není vytěsněné. Kdyby bylo, ani v nejmenším by ses v tomhle páru nepoznal! Takţe kaţdý, kdo ví, ţe v nějaké takové scéně hrál svou roli, je na tom uţ jen proto daleko lépe. A jelikoţ problém není vytěsněný, mŧţe se do něho pustit, pokud uţ to neudělal. John: Dobře. A co takhle něco o normálních vztazích – o tak zvaném prŧměrném manţelství? „DOMEČEK PRO PANENKY” A MUŢ POD PANTOFLEM… Robin: Existuje více druhŧ prŧměrných manţelství neţ stromŧ, takţe si musíme vybrat jen jeden nebo dva příklady. Velmi obvyklým typem je druh manţelství nazvaný podle Ibsenovy hry Domeček pro panenky. Muţská a ţenská role v takovém páru je velice stereotypní. On vypadá jako velký silný muţ, chová se velmi dospěle a rodičovsky; ona je ubohá bezmocná ţenuška, velice dětská a velice závislá. John: Připomeň mi ten příběh. Manţel onemocní a ţena mu zachrání ţivot tím, ţe ho odveze do zahraničí… Robin: A musí se obětovat, aby na ten výlet získala peníze. Ale jádro příběhu je v tom, ţe musí svou oběť před manţelem tajit, protoţe je přesvědčena, ţe by ho to zničilo – tedy ţe by to příliš beznadějně pošramotilo jeho muţskou pýchu – kdyby někdy přišel na to, co jí dluţí. Jinými slovy, kdyby zjistil, jak je na ní ve skutečnosti závislý. John: Takţe u typu „domeček pro panenky” je zřejmé, ţe ţena je emočně závislá na manţelovi; on je na ní sice také závislý, ale neví to. A oba se chovají, jako by závislý nebyl.
[47]
Robin: Správně. Učili ho, ţe muţi musí být silní a nezávislí. Nikdy nepláčou, nikdy nepotřebují, aby se o ně někdo staral. Ale donutili ho, aby příliš rychle dospěl. Proto musel své dětinské potřeby spíše potlačit neţ z nich vyrŧst. A tak se v něm skrývá nespokojené dítě – i kdyţ nestrádá natolik, aby bylo tak zoufalé a zlomyslné jako u páru typu Virginia Woolfová. John: Takţe on má vytěsněné dítě, které potřebuje lásku a pozornost; ale nedokáţe to připustit a poţádat o ně. Robin: Ne. Potřebuje získat citovou podporu nějak zahaleně. A nejběţnější zpŧsob je onemocnění; protoţe kdyţ je člověk nemocný, dokonce i kdyţ je to „velký a silný muţ”, je potřeba se o něj starat a obskakovat ho. John: Dostane se mu péče, lásky a pozornosti, aniţ musí připustit, ţe právě o to ve skutečnosti jde? Robin: Ano. A kdyţ potřebuje ještě dokonalejší péči, mŧţe se „nervově zhroutit”. Vtip je, buď jak buď, v tom, ţe se mu péče kaţdopádně dostane, a přitom mŧţe mít pocit, ţe jejím předmětem je jeho nemoc, a nikoliv on sám. John: Mŧţe věřit, ţe je to náhodná tělesná choroba, a nikoli psychologická potřeba – coţ by chápal jako slabost. Robin: Přesně tak.
[48]
John: A co se děje na ženské straně „domečku pro panenky”? Robin: Učili ji, ţe děvčata mají být sladká a roztomilá. Mŧţe být citlivá, spontánní, nebo mŧţe plakat a má dovoleno řídit se spíše city neţ logickým myšlením; ale učili ji také, ţe nikdy nesmí být prŧbojná, agresivní, anebo – coţ je vŧbec nejhorší – převyšovat muţe, a tak v nich budit pocity nepatřičnosti. John: Takţe ulpěla na dětinském chování. Místo dítěte má vytěsněnou svou dospělou stránku? Robin: Ano, vytěsnila svou silnou, dospělou a schopnou stránku. John: A asi hlavně veškeré agresivní pocity. Robin: Ano, ty především. Dá-li svou prŧbojnost, sílu nebo agresi najevo, udělá to nějak zahaleně. Pokud něčeho dosáhne, bude předstírat, ţe vlastně neví, jak se jí to povedlo. Nebo kdyţ má agresivní pocit vŧči svému manţelovi, asi se to projeví nějakou ničivou představou. John: Třeba strachem, ţe se mu něco stalo. Robin: Ano, ţe se například někde rozsekal. Nebo mu třeba zbytečně luxuje pod nohama, zrovna kdyţ si chce přečíst nedělní noviny. John: Anebo bude recitovat dlouhý seznam stíţností na prodavače, na matku, na počasí, na děti, na tvar zeměkoule, dokud v jejím muţi nevyklíčí pocit, ţe je to zřejmě všechno jeho vina? Robin: Také moţnost. Ale vtip je v tom, ţe si neuvědomí, ţe se zlobí; nebo ţe je schopna být silná a převzít vedení. Tohle všechno vytěsnila. John: Tak dobře. A co je tedy k sobě přitáhne, kdyţ se setkají poprvé? Robin: No přece zjistí, ţe se k sobě skvěle hodí – zapadají do sebe jako skládačka. Na vědomé úrovni jsou to dobří partneři, protoţe ona je právě ten typ ţeny, kterou ho rodina naučila obdivovat, a on je ten typ muţe, kterého by její
[49]
rodina schválila. A zrovna tak se k sobě hodí na nevědomé úrovni, kde se uzavírají smlouvy. Ona akceptuje jeho „děťátko” a on si bude na oplátku vědět rady s její tvrdší, dospělejší stránkou. John: Co myslíš tím, ţe „akceptuje jeho děťátko”? Robin: Oba totiţ mají svou nezralou, dětinskou stránku. Ale ona mŧţe předstírat, ţe nositelkou všeho toho dětinství je ona-je dětinská za oba. A muţ zase předstírá, ţe to on má všechny jejich dospělejší stránky, veškerou rozhodnost, obratnost a schopnost se prosadit. A tak spolu fungují docela dobře, protoţe ty maličkosti za fasádou uţ nevypadají na prŧšvih, jelikoţ se projevují v zahalené formě. V něčem jako by jim to šlo v páru lépe neţ kaţdému zvlášť. John: V něčem. A v čem je zádrhel? Robin: Háček je v tom, ţe ona si jakoby naloţila dvakrát tolik dětinství a on zase veškerou odpovědnost, takţe se čím dál víc zaplétají do klasické situace: „Já být Tarzan, ty být Jane”. Pro něho je stále těţší být spontánní, hrát si, odpočívat a bavit se; někdy z toho mŧţe být znechucený, i kdyţ neví proč. John: A tím pádem se zase ona drţí zpátky a obává se podniknout cokoli mimo svŧj domov? Robin: Ano, tráví veškerý čas tím, ţe vaří dţem a staví s dětmi na písku hrady. Chtěla by se sice věnovat něčemu dospělejšímu, ale postupně si přestává věřit, kdyţ by něco takového měla třeba jen zkusit. John: Tohle uspořádání však do jisté míry funguje, přestoţe jsou oba dost svázaní. Robin: To ano. Koneckoncŧ tenhle systém dobyl Západ a vybudoval britské impérium. A vypadá to, ţe v Dallasu funguje pořád. John: A co se na něm mŧţe pokazit? Robin: Jakmile začne být jeden z partnerŧ nespokojený s tím, ţe je „Jane” nebo „Tarzan” – a ta nespokojenost mŧţe být z větší části nevědomá – a pokusí se o změnu rovnováhy, [50]
druhý partner se postaví na zuřivý odpor. A jelikoţ je strašně těţké, aby se z toho vyprostil jen jeden z nich, pŧvodní rovnováha „Tarzan – Jane” se většinou obnoví. John: Co přesně se stane, kdyţ se někdo z nich pokusí o změnu? Robin: Začněme třeba tím velkým, silným manţílkem – Tarzanem. V práci je toho třeba na něj víc, neţ mŧţe zvládnout. Jeho vytěsněné děťátko je podráţděné, rozmrzelé a potřebuje nějakou potravu; a tak začínají proráţet jisté bezmocné, dětinské city, obvykle skryté za scénou, a obtěţují ho. Najednou je depresivní, pozbyl trochu své odpovědnosti a začíná se opírat o svou ţenu. Ale pro ni platí scénář „Já Tarzan, ty Jane”, takţe z toho začíná mít strach. John: Protoţe kdyby reagovala, byla by zodpovědnější – a musela by uvolnit to, co sama vytěsnila. Robin: Ano, mění to celou dohodu, kterou spolu uzavřeli, kdyţ si na začátku jeden druhého vybrali. Děsí to oba. Jemu je hloupé odhalit své potřeby, svou „slabost”; a ji leká, ţe by měla víc převzít vedení. A tak se snaţí zachovat rovnováhu tím, ţe té změně vzdoruje. Třeba upadne do ještě větší deprese nebo nemoci neţ on. V této situaci velice často přichází k lékaři ţena, ačkoli ve stresu je její manţel, který upadl do deprese jako první. John: A co se tomu manţelovi stane? Robin: Ţena je stále bezmocnější, a tím ho nutí, aby se o ni bál a vrátil se do role velkého, silného chlapa. A tak ho velice jemně, aniţ vlastně sama ví, co dělá, udrţuje v tempu. On musí být silný a stát na vlastních nohou, aby se mohl starat o ni! Přesně jako vyčerpaný voják, který nese svého zraněného kamaráda a donutí se překročit hranici, kde by to uţ vzdal, kdyby se staral jen sám o sebe, nebo kdyby se našel někdo, kdo by nesl jeho. John: Jasně, ale co se stane s jeho depresí nebo nemocí?
[51]
Robin: No, stres třeba skončí, nebo si najde zpŧsob, jak ho zvládnout, nebo změní zaměstnání či cokoli jiného. Jeho děťátko dříve nebo později zase zapadne klidně za scénu a přestane tak ohroţovat všechno, na čem toto manţelství stojí. John: Pak se zotaví ona? Robin: Ano, protoţe cíle její nemoci bylo dosaţeno. A pak si moţná velice oddechne její lékař, ţe ta další pilulka uţ zabrala. John: V manţelství typu „domeček pro panenky” je sice některý z partnerŧ občas nespokojený, ale ten druhý bude vţdycky vzdorovat změně – v tom mu moţná pomáhá, ţe ten, kdo se snaţí o změnu, se asi tak jako tak cítí hloupě. Robin: Ano. Takţe to zřejmě vydrţí, přestoţe to trochu dusí. John: Ale co kdyţ se jeden z nich ke změně rozhodne? Ţena třeba vstoupí do ţenského hnutí, nebo má manţel všeho uţ dost. Robin: Stres, do kterého se tím jejich vztah dostane, pak pravděpodobně povede k rozchodu. John: Nedokáţou se s tím vypořádat? [52]
Robin: Ne, pokud partner, který změnu nechce, se s cizí pomocí nedozví, jak na to. John: Aha. Ale co „domeček pro panenky”, kde jsou role obrácené, kde ţena hraje silnou, dospělou roli? „Já být John, ty být Tarzan”. Robin: Nejznámějším příkladem je manţel pod pantoflem na takové té staré „vtipné” pohlednici. Ten, stejně jako ţena z „domečku pro panenky”, nechce převzít odpovědnost, stát na vlastních nohou a starat se pořádně o svou ţenu. Ve skutečnosti se chová jako dítě. Ale někdo v rodině musí být dospělý a dohlédnout, aby se věci udělaly, a tak se toho nakonec chopí ţena. Stane se z ní vlastně jeho matka. Ale ji to nějak znechutí – a právě tam někde se muţ začíná dostávat pod pantofel. John: Ţena převezme prosazování a agresivitu za oba, protoţe on svŧj díl nechce. Má toho teď na sobě dvakrát tolik a částečně to míří i na něho? Robin: Ano. John: Všiml jsem si toho ve svých vztazích se ţenami. Kdyţ jsem příliš pasivní, ţena jako by byla tím agresivnější. Kdyţ pak úmyslně zaujmu agresivnější postoj, ţena svou agresi zmírní; jako by se obnovila přirozená rovnováha. Robin: Takovouhle skládačku vidím u kaţdého páru, který se ke mně přijde poradit, a určitě jsem to zaţil i ve vlastním manţelství. Podle mne je to univerzální – pokud jeden z partnerŧ nepřevezme příslušný díl prŧbojnosti a agrese, donutí tím partnera, aby zvýšil obrátky on. John: A proč se tedy v takovém manţelství stane ze ţeny Tarzan? Robin: Uţ ve své pŧvodní rodině měla většinou nějaký záţitek, který v ní vyvolal strach z vlastní zranitelnosti a závislosti. Její dětská stránka, jeţ toho tolik potřebuje, byla vytěsněna; a v takovémhle manţelství to tak mŧţe zŧstat, protoţe si vybrala muţe, který to uţ obstará za ni.
[53]
John: A on zase vytěsnil svou dospělou stránku; má strach se prosadit a převzít vedení, takţe to za něj musí udělat ona. Robin: Je to přesný opak „domečku pro panenky”. A manţelství je zase jednou stabilní, ale role partnery občas poněkud dusí. A změna kohokoli z nich je opět velice obtíţná. John: A teď si představme, ţe se jednoho krásného jarního rána muţ probudí a cítí se jaksi prŧbojnější a dospělejší. Co se stane? Robin: Ţena bude pochopitelně stále kritizovat jeho nespolehlivost. Ale pokud se opravdu projeví jeho odpovědnější stránka, bude mít ţena okamţitě pocit, ţe takhle by mohla být ještě bezbrannější a mohla by k němu daleko více přilnout. A tím víc to všechno potlačí. John: Zapře ještě víc neţ normálně, kolik podpory a citŧ potřebuje. Robin: A aby svou rodinnou roli ještě více ochránila, bude podkopávat jeho dospělejší zpŧsoby tím, ţe mu bude tvrdit, ţe to stejně k ničemu není a ţe se o ni není schopen postarat, ani kdyby se o to snaţil. [54]
John: Má pocit, ţe tohleto všechno uţ tady bylo a ţe on je prostě beznadějný případ. Robin: A jelikoţ ten chudák stejně moc sebedŧvěry nemá, brzy to vzdá a ukryje se i se svou dospělejší stránkou za svou fasádou, kde se cítí bezpečněji. To je jeden scénář. Jindy zase třeba ona náhle projeví svou bezbrannost – otevře se mu a dá mu najevo, ţe ho opravdu potřebuje, ţe stojí o jeho náklonnost a podporu – coţ ho vyděsí. Má totiţ pocit, ţe v téhle zkoušce neobstojí. John: Ještě pevněji si nasadí svou masku a bude ještě neschopnější? Robin: A teď zas on podtrhne ji, kdyţ řekne: „Co to máš za lubem? Jistě, kdyţ máš náladu ty, tak by to šlo, co?” A jelikoţ její schopnost otevřít se je velice omezená, vzdá to a pomyslí si: „No co se dá dělat? Stejně jsem věděla, ţe to k ničemu nebude.” John: Pro oba to bude jistější tak, jak to bylo. Moc spokojení sice nejsou, ale cítí se v tom alespoň doma. Robin: Přesně tak. Protoţe jejich domov byl právě takový, pamatuješ? Právě proto se totiţ především vzali. John: Je v tom obrovská, drtivá a šílená logika, co? Ale jedna věc mě zaráţí, přijde mi to najednou velice nedŧsledné. Ve špatném manţelství typu Virginie Woolfové mají oba partneři totéţ – anděly – ve výkladní skříni a totéţ – ďábly – vytěsnili. Ale v „domečku pro panenky” a v „muţi pod pantoflem” má jeden dítě ukryté a u druhého tvoří jeho masku, respektive fasádu. Oba jsou rozštěpeni, oba něco vytěsnili, ale vzájemně se doplňují, a nejsou jako ve Virginii Woolfové totoţní. Neznamená to, ţe někteří partneři se přitahují, protoţe zaţili v pŧvodní rodině totéţ, a jiní proto, ţe ty záţitky byly rŧzné? Robin: To je dost moţné. Všiml sis, ţe mé vysvětlení bylo trochu moc jednoduché. Takţe se musím ještě zmínit o malé komplikaci:
[55]
první vytěsnění jisté části osobnosti povede v budoucnu k problémŧm s jinými city, jeţ se tedy musí zase vytěsnit. Vezměme si třeba člověka, který vytěsnil hněv, aby vyhověl své rodině, a teď se zase nedovede řádně postavit na odpor. Povede to u něho ke ztrátě sebedŧvěry a strachu z konfrontace, a rodina ho zase bude kritizovat, ţe je padavka. Pak se mŧţe stát, ţe bude skrývat svŧj přirozený strach a potřebu podpory nejdřív před jinými, a pak i sám před sebou. A tohle všechno se ocitne za scénou. Terapeut bude moţná jednou muset pomoci pacientovi, aby se svých vytěsnění postupně zbavil a dostal se aţ k tomu úplně základnímu rodinnému tabu. John: Kdyţ člověk skryje emoci x, a pak ukryje strach z této emoce, mŧţe navenek vypadat, ţe mu něco takového vlastně nevadí. Ale jak to jde dohromady s tím, co jsi říkal o vzájemném výběru partnerŧ pro manţelství? Robin: To vysvětluje, ţe je něco pravdivého na rčení, ţe se protiklady přitahují, jeţ zdánlivě odporuje myšlence, ţe se partneři vybírají na základě podobnosti svých rodin, pokud jde o nakládání s emocemi. Jako příklad ti uvedu typický pár typu „domeček pro panenky”, který se přišel léčit s odŧvodněním, ţe si ţena stále stěţuje na pocit, ţe je nemocná. Ona byla plachá a ustrašená, zatímco on vypadal sebevědomý a zdánlivě silný. Ale brzy vyšlo najevo, ţe oběma zemřeli rodiče, kdyţ jim bylo šest let. Na hlubší úrovni si byli podobní a oba své city uzamkli za scénou. Ona reagovala na smutné události onemocněním, zatímco on byl v takovém případě prostě „silný” a soustředil se na to, aby se o ni postaral. John: Zdánlivé rozdíly mezi partnery v takovémhle manţelství umoţňuje fakt, ţe partneři jsou schopni hrát rŧzné role při zvládání podobných skrytých problémŧ. Ale přesto, existuje nějaký základní rozdíl mezi opravdu ničivými a jenom „prŧměrnými” vztahy? Robin: Jestliţe je za scénou ukryto nesmírně mnoho a následkem toho vznikne obrovský tlak směřující k proraţení [56]
fasády – a s tím se obvykle u opravdu nezdravých párŧ setkáme – pak budou mít partneři větší sklon ke vzájemným konfliktŧm a soutěţení. Bude toho pravděpodobně méně, kdyţ se partneři doplňují a hrají odlišné role. Umoţní jim to, aby si podle svých rozdílŧ rozdělili území, a tím pádem spolu vyšli lépe. Je to samozřejmě otázka míry. John: Spousta prŧměrných, tj. běţných, normálních manţelství bude mít rysy „domečku pro panenky” nebo „muţe pod pantoflem”, ţe? Robin: Ano. Bude jich obvykle dost, ale ve velice mírné podobě. John: To jsem rád, ţe je to normální, protoţe jsem pár takových poznal. Robin: Jako například? John: Kdyţ jsem přišel poprvé do tvé skupiny, hrál jsem do značné míry roli Tarzana. Pokládal jsem se za „silného” a ţádnou oporu a náklonnost jsem nepotřeboval. Myslel jsem si, ţe se bez toho obejdu, fakt! A pamatuji si, jak jsi mi velice jemně naznačil, ţe to ve skutečnosti potřebuji, a jak těţké – jak velice těţké – pro mne bylo prostě to jen připustit. Ale aţ ti to někdo naznačí po tisící… teprve potom to připustíš… a teprve pak si toho sám všimneš. Uvědomíš si také, jak se snaţíš nevidět, kdyţ na to narazíš. Robin: Zpočátku tě to hodně překvapí, co? Ale pak jsi čím dál zvědavější. John: Ano, najednou se „přistihneš, jak to děláš”. A pak se jakoby po troškách měníš. A je to právě proto, ţe je ti to jasnější? Robin: Ano. Jak si jednou všimneš něčeho, co bylo dosud skryté, začneš jednat otevřeněji, a tak zlepšíš rovnováhu celé své osobnosti. John: A potom si ještě pamatuji ten proces objevování. Kdyţ jsem si připustil, ţe potřebuji náklonnost, a co horšího, kdyţ jsem si o ni otevřeně a nezakrytě řekl, dost jsem se styděl – přišlo mi to jako známka méněcennosti, nebo slabosti. [57]
Robin: Kdyţ sis řekl o náklonnost, asi se zároveň vynořily ty „špatné” pocity, kvŧli nimţ jsi tuhle svou potřebu kdysi vytěsnil. A proto jsi zase načas proţíval pocity studu, které s ní byly pŧvodně spojeny. Právě proto chce terapie čas – člověk se vlastně cítí špatně, aby mu bylo líp! John: A ten pocit změny je dost zvláštní, co? Jako by ses dostal někam, kde jsi nikdy nebyl; je to pocit neznáma, jako bys trochu ztrácel orientaci a pouštěl se do nějakého rizika. Robin: Štěstí vlastně vyţaduje spoustu cviku! John: Ať tak či tak, podívali jsme se na dva příklady prŧměrného manţelství. A co manţelství na nejzdravějším konci spektra? NEJZDRAVĚJŠÍ MANŢELSTVÍ… Robin: Na opravdu zdravých manţelstvích je nejzajímavější, ţe odborníci na duševní zdraví se o ně takřka nezajímají. Ještě tak asi před deseti lety se o nich nevědělo nic. Teď sice uţ alespoň pár výzkumŧ existuje, ale o jejich výsledky nikdo nedbá. Je to velice zvláštní. John: Ano, ptal jsem se na takové výzkumy expertŧ na duši, ale nikdo o ničem takovém neslyšel. Třeba se to snaţí ututlat, protoţe by je to nějak znejistělo. Ostatně, na co se vlastně přišlo? Robin: Jednou větou by se to řeklo asi takhle: Čím méně toho partneři zakrývají a čím více jsou ochotni se podívat na věci „za fasádou”, kdyţ na ně poukáţe jejich partner, tím spíš mohou jako jedinci rŧst a tím bohatší je jejich vztah. John: Myslíš tím, ţe je neomezuje potřeba drţet věci pevně pod pokličkou. A nemusejí se zanášet tím, aby svŧj vztah udrţeli navěky takový, jaký byl vţdycky? Robin: Oba mají více místa k rŧstu, mohou toho víc zkusit a pak také uplatnit. Samozřejmě, musí si vzájemně víc
[58]
vracet. A také si připadají oboustranně zajímavější, takţe si spolu víc uţijí. Jsou na stoupající spirále. John: Je pro ně něco hodně příznačné? Robin: Výzkum především zjistil, ţe velice snadno přijímají změnu. John: Opět zřejmě proto, ţe se neobávají myšlenky, co všechno je vytěsněno a co by se mohlo vynořit, kdyby se něco změnilo? Robin: Je to určitě jedna z příčin. Oni si vlastně vzájemně pomáhají, aby se mohli vyjadřovat otevřeně. Jinými slovy, oba akceptují potřebu vzájemné kritiky. Ta by ovšem měla být konstruktivní, měla by pomáhat – a měla by zaznít ve správné chvíli. John: Kaţdá kritika tak trochu zabolí, pokud má pravdu, ţe? Robin: Jen kdyţ se dotkne něčeho vytěsněného. John: Opravdu? Robin: Protoţe se tak poškodí představa, jiţ o sobě máme. To nás zabolí. John: A ty myslíš, ţe to tak nebolí, kdyţ někdo poukáţe na chybu, kterou si uvědomujeme? Robin: Kdyţ si uvědomíme všechny její aspekty, tak ne. Alespoň podle mé zkušenosti. John: Takţe ty „nejzdravější” páry jsou proto tak zdravé, ţe toho tolik neskrývají; anebo proto, ţe jsou oba ochotni se na vytěsněné věci podívat? Robin: Moţná obojí. Někteří lidé jsou od počátku více „spolu”, protoţe pocházejí ze skutečně šťastných rodin – nic lepšího vás potkat nemŧţe. Jiní to na začátku tak dokonalé neměli, takţe mezi nimi byla nejprve přehrada, ale měli to štěstí, ţe našli partnera, který jim pomohl, aby se tolik nebáli toho, co potlačili; měli tedy podporu a lásku, která jim pomohla překonat nepříjemné pocity, jeţ zaţili, kdyţ se dostali do kontaktu s vlastními skrytými stránkami, a tak je mohli pustit na denní světlo. Mohli se změnit a postoupit ke zdravějšímu konci spektra. [59]
SPOLEČNÝ VZESTUP A RŦST… John: Podle tebe je pro kaţdého ideální, kdyţ všechny vytěsněné věci dostane ven? Robin: Zřejmě je to ideál, hvězda, k níţ spějeme, ale nepředstavuji si, ţe jí dosáhne kaţdý, a určitě to není nutné. John: Ale v jisté míře se to mŧţe podařit kaţdému. Robin: To ano. Podle mne si hodně lidí sebe uvědomuje, aniţ se o to nějak zvlášť snaţí. Jiné začalo zajímat pozorování vlastní osoby, pustili se do něho a najednou jim to jde rychleji. John: Mŧţe se to stát i páru z Virginie Woolfové, Jiřímu a Martě? Robin: Takový opravdu destruktivní vztah se obvykle nemění. Potlačují toho tolik a tak se děsí, ţe se prostě snaţí všechno udrţet co nejpevněji za fasádou. Připadá jim jistější všechno nechat být a hádat se dál. John: A dá se to vŧbec změnit? Robin: Páru musí pomoci někdo mimo jejich manţelství. Sami svá tabu a svŧj strach nepřekonají. John: Takţe asi musí k odborníkovi na duši, co? Robin: Ano, pokud to ovšem udělají… chceš-li pomoci takhle sparnému vztahu, narazíš na určité hranice. Někdy jsi něco platný v krizích, ale většinou máš pocit, ţe by tu svou oponu měli nechat zataţenou. John: A co kdyby ses ji pokusil trochu povytáhnout? Robin: Bylo by to pro ně nesnesitelně bolestivé. Kdybych se je pokusil k tomu přinutit, jen by se bránili, spolčili by se proti mně a uţ by se do terapie nevrátili. Prostě bych je pro nic za nic vystavil spoustě nepříjemností, takţe by mi uţ neposkytli příleţitost, abych jim pomáhal, asi by uţ méně dŧvěřovali komukoli, s kým by se v budoucnu radili. Takový problém se nemá řešit násilím. John: Dobře. Přejděme k prŧměrným manţelstvím. Páry s takovým vztahem se změnit mohou, mohou se otevřít,
[60]
vytáhnout věci zpoza opony a dostat se někam blíţ zdravějšímu konci spektra? Robin: Ano, mohou. Všechno záleţí na tom, jak se k vytěsněným pocitŧm postaví. Mohou to samozřejmě nechat být a vyhnout se nepříjemnostem, které pohled za oponu vţdycky přináší. Měj na paměti, ţe tato manţelství mohou být docela stabilní, přestoţe mají partneři občas pocit, ţe jsou tak trochu omezováni. John: Dejme tomu, ţe začnou mít problémy a přijdou za psychologem. Robin: U prŧměrných manţelství mŧţeme o něco pokročit, mŧţeme jim pomoci, aby se partneři podívali za fasádu; pokud to ovšem chtějí! John: Co se asi stane, kdyţ o pomoc poţádá pár typu „domeček pro panenky”? Robin: Představme si, ţe přišli, protoţe se manţel dostal do mimořádného stresu a opravdu podporu potřebuje, ale jeho dětská stránka je natolik bezpečně vytěsněná, ţe si o ni nedovede říci. Výsledkem je, ţe jeho „dítě” je stále vzdorovitější, čím dál více se vzteká, aţ něco z toho, i kdyţ mírně, pronikne na povrch. John: A ţena se vyleká, ţe by měla převzít víc odpovědnosti, protoţe ona svou dospělou stránku vytěsnila. A ty jsi, myslím, řekl, ţe zareaguje tím, ţe bude ještě depresivnější a podráţděnější neţ on. Robin: Ano. A… kdyţ si toho terapeut všimne, mŧţe manţela ujistit, ţe je přirozené, normální a vlastně pozitivní a zdravé pustit někdy ke slovu svou dětskou stránku, která něco potřebuje – a ţe je dokonce s podivem, ţe se neprojevila víc. To uvolní manţelovy obavy, takţe si své potřeby postupně uvědomí a mŧţe nechat svou ţenu, aby ho někdy také podporovala. Současně je potřeba ukázat ţeně, ţe mŧţe svému muţi pomoci dlouhodobě nejvíce tím, ţe přijme to, co má vytěsněné, neţ aby ho před tím chránila. Je také dobré, aby mohla vyjádřit svou vytěsněnou asertivitu, a sice tu její část, která je schopna a ochotna převzít vedení. [61]
John: V zásadě je to tak, ţe kdyţ jim psychiatr zprostředkuje pocit, ţe co je vytěsněné, je v pořádku, povzbudí je, aby si pomáhali ve vzájemném rŧstu, místo aby kaţdý z nich zŧstal v rejţi. Robin: Ano, a velká věc je to, ţe za určitou hranicí mohou pokračovat jiţ sami. John: Kdybychom pouţili stejné principy na manţelství s muţem pod pantoflem, měl by psychiatr umoţnit jeho ţeně, aby sama viděla, jak se bojí dŧvěřovat manţelovi a přenechat mu odpovědnost. Robin: A zatímco jí pomáhám, aby to viděla, musím ji dostatečně citově podpořit, aby překonala nepříjemné pocity, které proţívá, kdyţ jí dojde, jak velmi se bojí, aby ji muţ nezklamal. A kdyţ dovedu současně ukázat manţelovi, jak se bojí převzít odpovědnost… a také mu pomŧţu, aby uviděl malou zranitelnou holku skrytou za fasádou a zjistil, ţe mateřská generálka se objevila jen proto, ţe se nestaral o tu zranitelnou holčičku…, potom mohu jejich vztahu pomoci, aby se začal měnit tím správným směrem. John: Tím, ţe to uděláš, jim vysvětlíš, jak jsou polapeni v systému, kdy jeden druhému pomáhá zakrývat pravdu? Robin: Ano, ale nejúčinnější ze všeho je, kdyţ jen poukáţu na pozitivní stránku – jak se „Jane” obětuje tím, ţe zŧstává bezmocná, aby „Tarzan” zŧstal silný. Nebo jak muţ pod pantoflem ochraňuje svou ţenu, aby se necítila slabá a zranitelná tím, ţe jí dovolí převzít celou odpovědnost. Jak jednou zahlédnou jen kousek vzorce a začnou se na něj dívat společně, nemohou nevidět i zbytek a budou to chtít změnit. John: Takţe na jedné straně manţelského spektra máme Jiřího a Martu, kteří zoufale střeţí své fasády, protoţe je tam toho tolik nacpáno. Na druhé straně máme páry, které fasádu klidně odstraní, a stále se snaţí, aby toho, co je vytěsněno, ubývalo. A uprostřed je zbytek, a to jsme my.
[62]
Robin: Ano, jen si uvědom, ţe oba extrémy jsou statisticky malé části populace. Většina z nás bude v prŧměru. Stejně jako většina z nás se blíţí prŧměrné výšce. John: Takţe jsem zřetelně prŧměrný a nahoře na nejzdravějším konci jste samozřejmě vy cvokaři. Robin: Dělej si legraci pro změnu z něčeho jiného, Johne! John: Mám na mysli, ţe kaţdý ví, ţe psychiatři jsou blázni – viděl jsem více kreseb bláznivých psychiatrŧ, neţ jsem měl teplých obědŧ – ale ty tomu nevěříš, viď? Robin: Neříkám, ţe jsme blázniví. Ale myslím, ţe většina z nás je někde kolem prŧměru.
John: Opravdu? Ale jak tedy mŧţete pomáhat lidem? Robin: Podívej se na to takhle. Kdybych nikdy neměl ţádné váţné problémy, nikdy bych nemusel projít bolestnou zkušeností vyjevit vytěsněné věci, tak si myslím, ţe bych příliš nedovedl pomoci jiným lidem. Nikdy bych skutečně nevěděl, jaké to je. Velmi obtíţně bych pouţíval svou intuici a nerozuměl bych zkušenosti, která by mi úplně chyběla. [63]
Také bych byl velmi překvapen, kdyby se skutečně zdravý člověk zajímal o tento druh práce. Mám na mysli to, ţe mŧţe být přátelský a nápomocný, ale zřejmě by si na tom nechtěl vybudovat kariéru. John: Tohle je lehce nečekané. Robin: Zkus to z jiné strany. Kdyţ se snaţíš vylézt na horu, je nejlepší pomocník ten, kdo je těsně nad tebou a mŧţe vést tvŧj příští krok. Chlapík, který má deset kilometrŧ náskok, je ti k ničemu. John: Vzpomínám si, ţe totéţ jsem si myslel, kdyţ jsem jednou poslouchal Krišnamurtiho. Víš, najednou jsem si uvědomil, ţe dost závidím lidem, kteří jsou přímo na nejzdravějším konci – i kdyby z nich byli beznadějní terapeuti. Robin: Samozřejmě. Také jim závidím. John: Tedy… nemohu se ubránit myšlence, zda ten výzkum, který ukazuje, ţe existují skutečně zdraví lidé, neignorovali cvokaři jen proto, ţe na ně ţárlili a nechtěli o nich ani slyšet. Cvokaři a jiní odborníci na duševní zdraví totiţ zdŧrazňují, ţe jsme většinou někde v prŧměru a nijak zvlášť se od sebe, ale ani od nich nelišíme. Robin: Moţná. A pokud jsme prŧměrní, je zřejmé, ţe budeme mít všechny obvyklé prŧměrné chyby, třeba ţárlivost jako ostatní lidé, ne? Proč bychom měli být jiní? John: Ale podívej se… kdyţ je zdraví člověka jen otázkou, jak dostat ven vytěsněné věci, proč to všichni víc neděláme? Robin: Je to tou bolestí, vzpomínáš? Vyjevit vytěsněné věci je bolestivé. A co je horší, člověk má u toho špatné pocity. Řekl jsem předtím, ţe vytěsňujeme věci proto, ţe to byl vzorec v naší rodině, vzorec, který se předává, protoţe kdyby kaţdý v rodině začal projevovat zakázanou emoci, tabu… zbytek rodiny by se cítil ohroţený. John: Takţe rodina by je napadla.
[64]
Robin: Nebo ignorovala, coţ je stejně zlé. Ostrakizovala by je. Odmítla. A odmítnutí rodiny je hluboce děsivá zkušenost, zvláště pro malé dítě. John: Přestaneme-li vytěsňovat tyto city, vyvstanou všechny staré pocity strachu? Robin: Ano. Je to jako bychom šli proti nesouhlasu celé rodiny, jako bychom měli ztratit všechnu její lásku a podporu. A proto potřebujeme někoho, aby nám pomohl. John: Myslíš cvokaře. Robin: Ve váţnějších případech moţná ano. Na začátku to mŧţe vţdy lidem pomoci, i kdyţ nemají váţné problémy. Ale dlouhodobě je ideální osobou někdo z jiné rodiny – nemá totiţ přesně stejné slepé skvrny – ale zároveň z rodiny, která je v mnoha ohledech velmi podobná, takţe si rozumějí. John: Slyším, ţe zde udeřil Mantovani. Chceš říci, ţe naši partneři mohou být našimi nejlepšími cvokaři. Robin: Mohou. Ale proč se vlastně říká „cvokař”? John: Jak to myslíš? Robin: Je to někdo, kdo přijde na to, ţe jsi blázen. A taková pravda není příjemná a sniţuje náš význam. Chcemeli slyšet pravdu, bolí to a cítíme se jaksi menší. Ale zmenší se jen naše nafouklé já. Cvokařit vlastně znamená dělat hlouposti. A cvokař je ten, kdo tě z té hlouposti mŧţe vyvést. John: Tohle se mi fakt líbí. Robin: A kdyţ naše nafouklé já splaskne… jako lidé rosteme.
[65]
2. kapitola
JSEM PÁNBŦH A UŢ O TOM NEMLUVME ZMĚNY JSOU DOBRÉ – A ŠPATNÉ… John: Zajímaly by mě ještě ty „skutečně zdravé rodiny”, které byly předmětem výzkumu. Čím se liší od ostatních? Robin: Je toho víc, ale hlavní je, ţe dobře zvládají změny. John: Myslíš protivné, nepříjemné změny? Robin: Ne, jakékoli změny. John: A to ti příjemná změna dá takovou práci? Robin: Moţná budeš překvapen, ale je vědecky zjištěno, ţe jakákoli změna vyvolá stres. Podívej se na tenhle seznam.
Tabulka je převzata s menšími úpravami ze stupnice sociálního přizpŧsobení, viz Thomas H. Holmes a Richard H. Rahe, Journal of Psychosomatic Research, sv. 11 (Pergamon Press, 1967). Jak patrno, největší stres zpŧsobuje smrt partnera, má hodnotu 100. Čím více poloţek se vám v daném období sejde najednou, tím větší je pravděpodobnost, ţe tak či onak onemocníte.
[66]
John: Takţe podle tebe bude otěhotnění nebo příchod dítěte znamenat zároveň stres i radost. Není ale zvláštní, ţe kdyţ se po rozchodu s partnerem zase usmíříte, bude tě to stát aţ 45 bodŧ? Ale co je fakt úţasné, ţe kdyţ se začneš méně hádat se svou ţenou, srazí tě to o 35 bodŧ. Kdyby byl mŧj ţivot náhle dokonalý, tak by mě to asi porazilo. Jak je to moţné, pane doktore? [67]
Robin: Ať uţ je změna v našem prostředí dobrá, nebo špatná, musíme se jí vţdycky přizpŧsobit.
John: No dobře, ale co se opravdu odehrává, kdyţ se „přizpŧsobujeme”? Co se s námi děje, co se nám rojí v hlavě? Robin: Abych ti to vysvětlil, musím začít s něčím úplně novým. John: Jen si posluţ. Robin: Budeme se k tomu pořád vracet. V hlavě máme záznam nebo obraz našeho světa, jak ho známe, duševní mapu, která odpovídá našemu prostředí. Asi tak, jako mapa Británie odpovídá skutečné Británii. A touto mapou se řídíme ve svém chování. John: Je na ní všechno, co souvisí s naším ţivotem? Náš partner, děti, rodiče, přátelé, dŧm, sousedé, práce… Robin: Všechno, co se dotýká našeho ţivota, je tam, a tím se také v ţivotě řídíme. John: V dané chvíli se díváme jen na jednu její část, ale mapa je k dispozici celá. Robin: Ano. Zemře-li nám partner, musíme duševní mapu, kde právě on zabírá hodně místa, víc neţ kdokoli a cokoli jiného, změnit za jinou, kde se ten partner jiţ [68]
nevyskytuje. A tomuto procesu výměny map já říkám „přizpŧsobeni”. John: Je to jakési přepojení našich duševních okruhŧ. Robin: Ano. A vtip je v tom, ţe jakékoli přizpŧsobení včetně oné změny mapy… stojí člověka energii. John: Dokonce, i kdyţ je změna „dobrá”. Ale změnami procházíme stále. Víš, u nás ve Weston-super-Mare se říká, ţe změna je právě tak dobrá jako smrt. Robin: Ano, svět se neustále mění. A určitou míru změny potřebujeme jako stimulaci. Je-li změn příliš málo, nudíme se a máme pocit, ţe ţijeme jen napŧl. Změna je škodlivá, jen kdyţ přesahuje naši schopnost se s ní vypořádat – kdyţ je třeba příliš velká a náhlá, nebo jdou-li malé změny rychle za sebou a nedají nám čas, abychom zase nabyli rovnováhy. John: Jako dŧm, kde se věci převracejí rychleji, neţ jsme je schopni uklízet. Kdyţ je v nějakém období příliš mnoho změn, je to stres. Co nám při takovém stresu pomŧţe? Robin: Především musíme omezit navyklý výdej energie, abychom ji mohli pouţít ke zvládání změn. John: Doktoři tomu zřejmě říkají „odpočinek”. Robin: Ano, ale je nutno říci, ţe kdyţ my, doktoři, nic neděláme, říkáme tomu „mistrovská nečinnost”. Odpočinek… chce to vlastně, aby nás někdo ochránil před většinou obvyklých zátěţí. A protoţe v nás změny vyvolávají úzkost, vţdycky nám velice pomŧţe, kdyţ nás někdo ujistí, ţe se dokáţeme se změnou vypořádat, a kdyţ nám také ukáţe, jak na to. John: Energie, kterou bychom vyplýtvali na své starosti, nám tedy zbude na zvládnutí oněch změn. Robin: Ano. John: Ale to asi není všechno, co? Leckdy stačí, ţe je s námi někdo, koho máme rádi a komu dŧvěřujeme – je to trochu jiné neţ odpočinek nebo běţná podpora. Robin: Ano, asi tak. Mŧţeme si vzpomenout na lidi v nouzi a jít jim nakoupit, přinést jim nějaké jídlo neboje duševně podpořit, ale někdy zapomínáme, ţe i kdyţ s někým [69]
prostě jenom „jsme”, tak mu hodně pomŧţeme. I kdyţ máme pocit, ţe toho zase tolik neděláme. John: A co tedy děláme? Robin: Kdyţ s druhým člověkem jsme? To se dá těţko popsat, přestoţe jsme všichni zaţili, jak je to dŧleţité. Říkejme tomu zatím „citová podpora”. John: Tak si to shrňme. Abychom zvládli změnu, potřebujeme: za prvé být chráněni před obvyklými nároky, abychom mohli odpočívat; za druhé informace, které oslabí naši úzkost a pomohou nám při zvládání změny, a konečně za třetí „citovou podporu”. Robin: Správně. John: Ted„ si to všechno probereme ve vztahu k rodině. Hovořili jsme o tom, proč si v páru vybral jeden druhého. Nyní uţ se vzali. To je bude stát padesát bodŧ, protoţe musí změnit své mapy, aby se do nich nastálo vzájemně zaznamenali. Během líbánek oba pořád jakoby obdivují zboţí ve svých výkladech. A kdyţ spolu začnou ţít, počne se objevovat i to, co je za fasádou. Robin: Jejich vztah bude reálnější. Změny tedy přibývají. John: Tu a tam je třeba znovu a znovu mapu měnit. Robin: Pomáhá jim při tom, ţe si většinou dávají hodně lásky a podpory – moţná víc, neţ doposud zaţili. John: A jaká je další velká změna? Robin: Okamţik, kdy se z nich stane skutečná rodina – příchod prvního dítěte. John: Třicet devět bodŧ dolŧ, lidičky. Robin: Je to jen o jedenáct bodŧ lepší neţ sňatek. John: A proto se ty události mají odehrát odděleně. Robin: Zvláště kolem Vánoc. John: Vtipně řečeno, ale najednou to všechno zní strašně negativně. Robin: Je to negativní jen v tom smyslu, ţe se toho musí zvládnout strašně moc, je to obrovský skok k větší odpovědnosti a dospělosti.
[70]
Takţe na čas nastupuje velký stres. Jakmile vše zvládnou a překonají, přinese jim dítě spoustu radosti a štěstí. John: Ale oni v tu chvíli ztrácejí víc neţ jen svobodu. Robin: Ano, dítě potřebuje tolik pozornosti a lásky, ţe si toho najednou mohou poskytnout navzájem mnohem méně. A to mŧţe být pro oba bolestné. John: Takové první dítě je jen relativně šťastná událost.
Robin: Ano, jen těţko se vyhneme pocitu, ţe společnost všechno záměrně zromantizovala. Je to samozřejmě úţasná chvíle a velký záţitek, ale nemělo by se zapomínat, jak drsné to často ze začátku bývá. Zvláště kdyţ pár neví, co přijde. A co je dŧleţité si zapamatovat – změna a stres při přechodu od „ţádného dítěte” k „jednomu dítěti” jsou obvykle daleko větší neţ přechod od „jednoho” ke „dvěma” nebo více dětem.
[71]
RODIČE V NEBEZPEČÍ… John: V pořádku. Dítě je tady. Co tedy má pár očekávat? Robin: Nejdřív se podívejme, jak drasticky se změnila rovnováha rodiny. Před příchodem dítěte se rodiče citově starají jen o sebe navzájem, ale jakmile se dítě narodí, bude potřebovat obrovskou citovou jistotu od své matky. To klade na ţenu velké nároky, a ta pak potřebuje od svého manţela víc lásky a podpory neţ obvykle. Dává však dítěti tolik, ţe jí často pro manţela zbývá jen velmi málo. A tak muţ přijde o svou citovou jistotu v době, kdy ji matka potřebuje od něho, a to víc neţ kdykoli předtím. Robin: Kdyţ se otec nedokáţe vyrovnat s daleko menším přídělem citŧ, neţ na jaký byl zvyklý, matka se mŧţe zase cítit velice izolovaná a opravdu strádat.
John: Pokud se to stane vzápětí po euforii z narození dítěte, mŧţe to být velice ošklivý otřes. Robin: Ano. Matka byla do té doby středem pozornosti. Všichni se o ni starali a hýčkali ji, moţná jako nikdy předtím. A pak je tu najednou to malinké, neuvěřitelně křehké a
[72]
zranitelné dítě, za které se cítí totálně odpovědná 24 hodin, ve dne i v noci. John: Dítě je tak bezmocné a ona má pocit, ţe mŧţe kdykoli zemřít, ţe? Robin: Vzpomínám si, ţe jsem nemohl uvěřit, ţe naše dítě dokáţe ihned bez pomoci dýchat, úplně samo. A to jsem slouţil na gynekologii! A tak není divu, ţe odpovědnost připadá čerstvé matce strašná. Moje ţena Prue vede podpŧrnou skupinu pro matky prvních dětí a téměř všechny si stěţují, ţe je nikdo na tak obrovskou změnu nepřipravil.
John: Matka se cítí odpovědná za to, ţe mimino zŧstane naţivu, coţ dosud nikdy nezažila. Robin: A většinou bývá vyčerpaná, takţe má někdy dojem, ţe to nezvládne. Mŧţe z toho mít pocit viny a myslet si, ţe není „dobrá matka”. A tyhle pocity nedostatečnosti či neschopnosti musí před lidmi skrývat a to je námaha. Zvláště dnes se často musí obejít bez větší podpory širší rodiny. V prvních týdnech to bývá dobré. Mŧţe se přistěhovat její nebo jeho matka a manţel si obvykle vezme týden volna. Ale i pak se ţena často cítí strašně nezkušená a bezmocná.
[73]
John: No jo, určitě jí schází všechna ta podpora, kterou dostávala od svých přátel, ale je tu přece otec dítěte a ten je snad také k něčemu, ne? Robin: Zpočátku ano, ale po čase si připadá dost opomíjený. John: Ano, pamatuji se na svŧj pocit, ţe s tím, co se děje kolem, nemám nic společného. Robin: To je velmi časté. A tak Prue někdy otce trochu polituje, protoţe matce přináší obrovské uspokojení dŧvěrný vztah s miminkem, takţe má krásné a hluboké nové záţitky, přestoţe ji to zároveň vyčerpává. Ale od otce se čeká, ţe se bude o svou ţenu mnohem víc starat. John: A pak mŧţe být poněkud dusno. Robin: Muţ přijde unavený z práce – pravděpodobně šel unavený uţ do práce, protoţe se v noci nevyspal – jeho ţena se starala celý den jen o miminko, které teď moţná bolí břicho, takţe řve. Otec tam sedí, má pocit, ţe o něj nikdo nedbá, dal by si večeři a matka se cítí strašně. Říká se tomu, ţe je „rozpolcená”. John: Stop! To je hrozné. Zní to jako ze Strindberga. Robin: Jen si vzpomeň, s prvním dítětem to opravdu bývá krušné. Ale přejde to. John: Co při tom pomáhá? Robin: Jen čas. Postupně to uţ člověk neproţívá tak zoufale. Matka získá víc sebedŧvěry, uţ se tolik nebojí. John: Začíná se všem těm změnám přizpŧsobovat. Robin: A také si víc odpočine – uţ tak často nekojí. Pak začne pravidelně chodit do dětské poradny, povídá si tam s jinými matkami a to je pro ni veliká podpora. Při péči o dítě si uţ mnohem víc věří. John: Stejně, kdyţ to tak všechno poslouchám, připomíná mi to jednoho amerického psychologa – jmenoval se Guttman – který říkal, ţe při příchodu dítěte jsou „rodiče v nebezpečí”. Robin: Ano, podle něho psychologické rozdíly mezi muţi a ţenami vyvstanou aţ „v boji”, tj. aţ kdyţ se opravdu snaţí [74]
zvládnout výchovu dětí. Guttman tvrdí, ţe po narození bereme muţské a ţenské role trochu jako vojáci, kteří zaujímají bojové postavení. Společnost nás samozřejmě od začátku trénuje, ale dokud se dítě nenarodí, jako bychom byli „v záloze” – dokáţeme si s oběma rolemi pohrávat, jak se nám zrovna zachce… John: Kdyţ se dítě narodí, jsme vlastně „povoláni do sluţby”. Robin: A zjistíme, ţe jsme polarizováni na vřelé, pečující matičky a drsné a odpovědné tatíky. Protoţe jsme tak byli naprogramováni. John: Zkoumal někdo, jak se z matek a otcŧ opět stanou lidské bytosti, kdyţ děti vyrostou a odejdou z domova? Robin: Existují zajímavé doklady o tom, ţe se pak objeví jakási kompenzace – muţi bývají měkčí, uţ se tolik neštvou, rádi odpočívají a uţívají si ţivota, zatímco ţeny začnou být aktivnější, hodně organizují, jsou prŧbojnější – vlastně se snaţí dohonit ztracený čas. O co v boji „opravdu šlo”, to asi pochopíme, aţ kdyţ děti odejdou. John: A co si myslíš o rolích, které hrajeme, dokud jsou děti ještě s námi?
[75]
Robin: Stále více se tvrdí, ţe matčinu práci dokáţou zastat oba partneři. Otcové to určitě dovedou, a někteří dokonce lépe neţ leckteré matky. Jistě je pro dítě dobré, kdyţ se o tu roli do určité míry dělí. Ale jestliţe se stavba muţského a ţenského těla musí tolik lišit, aby spolu oba vytvořili dítě, zdá se mi nepravděpodobné, ţe by neexistovaly vrozené psychologické rozdíly, které zpŧsobí, ţe některé věci, jeţ děti potřebují, dělá lépe ţena a jiné zase muţ. Obecně to tak asi je. Ale jednotný názor na to neexistuje. John: Kaţdopádně je otázka, zda jsou ty rozdíly vrozené, nebo naučené, pro čerstvé rodiče poněkud neplodná, ne? I kdyby za to dědičnost nemohla, podmiňování a učení je uţ za nimi. Robin: Ne, s tím nesouhlasím. Ty role se totiţ velice mění a podle mne budou změny určitě pokračovat. Muţi ani ţeny uţ tolik „nevězí” ve starých stereotypech a jejich ţivot je daleko bohatší a zajímavější, protoţe je v něm víc svobody a pochopení. Určitě se to dotklo i mě a jsem moc rád, ţe ţiji v tak zajímavé době. John: Znáš čínské poţehnání: „Přejeme vám nezajímavé časy…”? Znamená to „ať je váš ţivot pokojný”. Jak to vypadá, kdyţ jsou rodiče v „nebezpečí”, jsme uţ slyšeli. A jak se na to dívá dítě? Narození je přece zároveň výrazná změna ţivotního stylu, ţe?
[76]
Robin: Musí to být otřes. Do té doby dělá za dítě spoustu věcí – jako třeba dýchání a trávení – matka. A teď to má najednou dělat všechno samo. V matčině těle bylo navíc v naprostém bezpečí, chráněné, v teple, ve tmě a v klidu – a teď je najednou zranitelné, nechráněné, všechno v jeho okolí jé nové a zvláštní. A všechno nové a zvláštní vzbuzuje strach. Navíc dítě vzhledem ke své velikosti nesmírně rychle roste. John: Kdyţ se znovu podívám na náš seznam stresŧ, vidím, ţe se tam narození nedostalo. Robin: Kdyby se to dalo změřit, asi by se ocitlo na samém vrcholku stupnice. John: Řekl bych, ţe by to stálo tak šestnáct smíření a jednu autohavárii. Takţe dítě potřebuje všemoţnou péči. To znamená odpočinek, ochranu před zbytečným stresem; lásku nebo citovou jistotu; a… ale takové to ujištění, ţe to zvládne, dostat nemŧţe. Robin: A to je jeden z problémŧ s novorozeňaty. Kdyţ se jim něco nelíbí, chybí jim představa, ţe se jim po čase zase povede lépe. Coţ nám vysvětluje, co to pro ně musí být za stres. John: Dokud jim nedojde, ţe nepříjemnosti jsou více méně dočasné, potřebují spoustu citové podpory a odpočinku. Robin: Ano, rodiče musí dítě téměř úplně chránit před vnějším stresem, musí je drţet v teple a pohodlí, dbát, aby netrpělo hladem, chránit je před přílišným hlukem a rozruchem. Malé změny samozřejmě probíhají, ale rodiče dávají pozor, aby byly mírné a jednoduché, aby miminko stimulovaly, ale ne víc, neţ mŧţe pohodlně zvládnout. Dítě je zcela závislé a naštěstí nás i jiná zvířata příroda naprogramovala tak, ţe matka a dítě instinktivně zŧstávají pohromadě, a kdyţ se oddělí, tak se hned vzájemně hledají. John: Říká se tomu připoutanost? Robin: Správně. Znamená to, ţe například hříbě, i kdyţ se uţ několik minut po narození dovede postavit, zŧstane instinktivně ještě několik let v matčině blízkosti. Vzpomínám si, jak jsem se na našem poli ve Walesu pokusil dostat mezi [77]
hříbě a jeho matku a jak se jim to oběma nelíbilo. Vlastně se mi to vŧbec nepodařilo. Tahle připoutanost má zjevnou výhodu, protoţe zajistí ochranu mláďat, dokud jsou nejvíce ohroţena dravci. Všichni jsme v přírodopisných filmech viděli, ţe dravec napadne právě izolované mládě. John: To všechno uznávám, ale není v té připoutanosti něco víc neţ jen ochrana? Co třeba láska? Robin: Spousta odborníkŧ by se s tebou dohadovala, jak to vlastně pojmout, i kdyţ si nejsem jist, ţe obě věci, o kterých hovoříme, jsou skutečně tak rozdílné. Já mluvím o tom, jaký má připoutanost význam pro jedince a druh, kdyţ se na ně podíváš zvenčí. Ty mluvíš o tom, jaké to je, kdyţ ji člověk proţívá. John: To znamená zevnitř. Promluvme si o tom. O té citové podpoře, jak tomu říkáš. Rád bych věděl, kdyţ hovoříme o matce milující své dítě, co dítě ve skutečnosti dostává. DÍTĚ A MATEŘSKÁ LÁSKA… John: Pane doktore, co je to mateřská láska, jak ji dítě vnímá? Robin: Řeknu ti o velice zajímavém výzkumu psychologa, který se jmenoval Harlow. Vychovával opice rŧznými zpŧsoby: některé vyrŧstaly s matkami; jiné ţily v prázdných klecích oddělené od svých matek; třetí v podobných klecích s drátěnou figurou ve tvaru matky, která měla malé dudlíky tam, kde jsou normálně matčiny bradavky, a mládě z nich mohlo dostat potravu; a konečně čtvrté s podobnou figurkou z drátŧ v podobě matky, která však byla zakryta chlupatou látkou. John: Jedna „normální” skupina; jedna „bez matek”; jedna „s drátěnými matkami” a jedna s „hadrovými matkami”.
[78]
Robin: Správně. „Normální” opičky vţdycky chvíli zkoumaly okolní svět a pak se zase vracely a zavěsily se na matku, potom šly opět na prŧzkum a tak dále. Harlow však zjistil, ţe druhá skupina, tj. opičky vyrŧstající bez matek v prázdných klecích, byly velmi uzavřené a utlumené. Nehrály si a nic nezkoumaly, jen se krčily v koutku a vypadaly vyděšeně. A kdyţ vyrostly, bylo zřejmé, ţe si nedovedou poradit v sociální situaci; obvykle se nedovedly spářit, a i kdyţ se jim podařilo mít mladé, nejevily o ně vŧbec zájem, nestaraly se o ně.
John: A co ty s „drátěnými matkami”? Robin: Velice se podobaly těm „bez matek”. Ale opičky s hadrovými matkami na tom byly lépe, byly zdravější. John: Matky s chlupatou látkou vlastně zmírnily škodu zpŧsobenou nepřítomností skutečné matky. Robin: Ano! Opičky trávily dlouhou dobu tím, ţe se k nim tiskly, tak jak to normálně dělají s matčiným tělem, coţ vedlo k tomu, ţe si i občas hrály a byly zvědavé na okolí. A kdyţ dospěly, dovedly se lépe sţít s ostatními. John: Takţe fyzický kontakt, dokonce s pouhou „hadrovou matkou”, něco dítěti dal. [79]
Robin: Harlow tomu říkal „odvaha”. Já dávám přednost slovu „dŧvěra”. Ty pojmy mají k sobě velice blízko, ale dŧvěra obsahuje „víru” – znamená, ţe při svém jednání očekáváme dobrý konec. Moţná i pohoda, kterou „hadrová matka” poskytovala, dítě ukonejšila, utišila jeho rozrušení, kdyţ se vzdálilo a proţívalo více změn, neţ dokázalo zvládnout. John: Dodala dítěti pocit stability, jakousi oázu klidu, kde mohlo najít opět rovnováhu? Robin: Ano, tak nějak. Vědci by to moţná nazvali „negentropie”, redukce poruchy. Samozřejmě, malá hadrová figurka toho moc nenahradí, ale přece jen pomŧţe. John: A tomu se tedy říká „mateřská láska”! Robin: Spíš jde o její účinek na dítě. Poskytnout „lásku” znamená být schopen vyvolat tento účinek u jiného člověka, kdyţ je to třeba. John: Bez této lásky se bude dítě příliš bát a neodváţí se vyrazit do světa? Robin: Ano. Mŧţe vyrŧst – coţ znamená nabýt nezávislosti – jen kdyţ má dost sebedŧvěry, která pochází z onoho spolehlivého pocitu pohody a bezpečí. John: Děti na hřišti na mámu úplně zapomenou… dokud neupadnou! Šok z pádu je pošle pro další injekci lásky a dŧvěry. Robin: Mŧţeš tomu tak říkat, chceš-li, ale jak uţ jsem řekl: to, co dostávají, je spíše šance nabýt zase klidu po přílišné změně, neţ aby měly z matky nějaký „zisk”, jako by šlo o jakési tankování. John: Aha. A je zřejmé, ţe jak rosteme, oné připoutanosti ubývá. Robin: Přesně tak. Jak získáváme sebedŧvěru a dovídáme se více o světě a jak s ním zacházet, dokáţeme se vyrovnávat se stále větším stresem, aniţ se musíme vracet a obnovovat svou jistotu. Ta potřeba však potenciálně trvá po celý život. Kdyţ se objeví dostatečně stresující situace, potřebujeme péči
[80]
všichni. A ta „péče” se velice podobá té, jakou dostávají mláďata a děti – tzn. mateřské péči. John: Ano, po přírodní katastrofě, zemětřesení, výbuchu sopky, bombardování atd. se u všech, kdo to přeţili, objeví instinktivní potřeba hledat druhé lidi. Robin: Je to automatická, vestavěná reakce; jsme naprogramováni, abychom potřebnou podporu hledali u druhých lidí a abychom reagovali na ty, kteří nás o podporu poţádají.
John: Vraťme se k dítěti – jak matka ví, co potřebuje? Jak to, ţe pochopí signály tak malé bytosti? Robin: Normální matka vnímá pocity a potřeby svého dítěte, protoţe se jí dotknou její vlastní dětské pocity – jako by oţila doba, kdy ona sama byla mládětem a dítětem. John: To znamená, ţe se nechá unést vlastními vzpomínkami? Robin: Ano, unesou ji její vlastní smysly a intuice. Je to něco, co ji opravdu těší, takţe se na své dítě naladí, a dokáţe se do něho vcítit, říká se tomu empatie. Ta jí umoţní, aby zachytila signály malinkého tvora a přiměřeně na ně odpovídala – tomu se zase říká komunikace. Dítě pak díky ní získává stále více sebedŧvěry, která mu zase dovoluje zkoumat vnější svět. [81]
DÍTĚ SE POUŠTÍ DO SVÝCH MAP… John: Kdyţ dítě získá díky matce sebedŧvěru, kterou potřebuje, mŧţe začít s prŧzkumem tohoto jasného, hlučného, nového světa, v němţ se ocitlo. Ale je téměř bezmocné… Co tak asi mŧţe podniknout? Robin: Jednou z nejdŧleţitějších věcí je dovědět se, jaký je svět. John: To znamená, ţe si začne sestavovat svou vlastní duševní mapu světa? Robin: Ano. A do toho světa patří samozřejmě i ono samo. John: A jak mŧţe zmapovat samo sebe? Robin: Čím začneš, kdyţ budeš chtít nakreslit mapu Velké Británie? John: Obrysem. Robin: Přesně tak. Začneš obrysem – zachytíš, kde země začíná a kde končí, nikoli podrobnosti. A tak si i dítě musí nakreslit vlastní obrys. Musí přijít na to, co je ještě ono samo, a co uţ je mimo ně. Jinak řečeno, zjistí, čím vlastně je a čím naopak není. A s ohledem na vlastní potřeby začíná tím, „co není ono samo” – tedy kdo je jeho máma. John: To je dost zvláštní. Robin: Podívej se na to z hlediska malého dítěte. Mozek novorozeněte dostává zprávy zvenčí i z těla, ale zpočátku nepotřebuje chápat, ţe zprávy z nitra patří k němu, ale ty zvenčí ne. Ví pouze, ţe se ho asi týkají všechny. John: Dítě si asi myslí, ţe je vším. Nebo ţe všechno na světě je on nebo ona sama? Robin: Proč by si mělo myslet něco jiného? A dokud se nestane něco, co je donutí, aby změnilo názor, matka mu určitě připadá jako prodlouţení jeho samého. Jakási nezvykle zaměstnaná končetina. John: A jak tedy dojde k tomu, ţe se mu rozbřeskne?
[82]
Robin: Postupně přijde na to, ţe co je vně, se nedá ovládat tak snadno jako to, co je uvnitř. John: Asi tomu ještě nerozumím. Robin: Hele, vím, ţe tohle jsou moje prsty, protoţe s nimi mohu hýbat. Takţe vím, ţe patří ke mně. Ale kdybych se pokusil hýbat tvými prsty, tak se ani nepohnou, protoţe ke mně nepatří. Jsou určitě za mými hranicemi. A tak se naučím, kde jsou ty hranice – kde končím já a kde začínají ti ostatní. A miminka se to učí stejně. John: Ale to znamená, ţe miminko se dozví o svých hranicích jen tehdy, kdy matka nedělá to, co po ní chce. Robin: Správně. John: Takţe kdyby to byla dokonalá matka, která by mu dokázala vţdycky úplně ve všem vyhovět, miminko by nechápalo rozdíl mezi ní a sebou samým? Robin: Ano. Ţilo by ve zmatku, v duši zcela propojené se svou matkou. A tak by pro ně bylo těţké dospět a osvobodit se.
John: Tím myslíš, ţe frustrace je pro miminko dobral Robin: Ano i ne. V prvním roce ţivota á tak trochu i potom se s pocity, které vyvolávají změny a stres, dokáţe dítě vyrovnat jen s vypětím všech sil, přestoţe se jeho rodiče snaţí vyhovět jeho potřebám. Dítě stále ještě zaţije dost frustrace, i kdyţ ji rodiče nevyvolají úmyslně – postará se o to docela normální lidské selhání. Matka se třeba hned [83]
nevzbudí, kdyţ dítě zapláče, nebo zazvoní telefon, někdo přišel, a ona se neobjeví vţdycky, kdyţ ji dítě chce. A tak se miminko postupně dozví, ţe jeho matka je někde mimo, za jeho hranicemi, a ţe tedy „to nejsem já”. John: Tedy kdyţ se dítě pouští do své mapy, musí existovat rovnováha mezi frustrací, která mu poskytne nové informace o světě, a citovým zázemím, v němţ onu frustraci mŧţe zvládnout? Robin: Vzniká otázka, proč je frustrace tak nepříjemná, a proč tedy potřebuje tak velkou citovou kompenzaci. Dokud dítě nenarazí v dŧsledku neúspěchu a frustrace na své hranice, má všechny dŧvody předpokládat, ţe je „vším”, ţe je „všude”, ţe je jaksi „omnipotentní”, všemocné. A kdykoli se objeví další část světa, která „není ono samo”, je to jakoby rána pro téměř boţskou představu, jiţ o sobě má.
John: Myslíš tím, ţe stejně jako člověk opravdu nemá rád kritiku, protoţe zmenšuje jeho ego, musí se i chudák miminko dozvědět, ţe nejen není bohem, ale ţe je docela malé, bezmocné dítě. A taková deflace čili jakési splasknutí mŧţe být pěkně bolestivé. Robin: Ano. Matka by sice měla vŧči dítěti postupně stále více „selhávat”, aby mu dala šanci ke stále většímu přebírání odpovědnosti, ale v raném stadiu by mělo být
[84]
frustrace co nejméně. Ta, co se objeví náhodou, úplně postačí. John: Ano. Ale není snadné se do toho všeho vţít. Robin: Z toho si nic nedělej. Je to přirozené. Je daleko těţší se vţít do toho, co miminko proţívá, neţ o tom přemýšlet odtaţitě logickým zpŧsobem. Přemýšlet o tomto stadiu vývoje mi připadalo vţdycky těţké, a to bez ohledu na to, kolik jsem toho přečetl. Asi je to proto, ţe svět dítěte je v tomto stadiu velmi nejasný, a kdyţ se do něj pokoušíme vrátit, budeme zmateni i my. John: Ale říkal jsi přece, ţe právě to matka musí – vrátit se ve svých citech do světa, kterým prochází dítě, aby se mohla vyladit na jeho potřeby a poskytnout mu dost citové opory, jeţ mu pomŧţe vyrovnat se se stresem. Co si tedy počne? Robin: Zdravá matka, která měla sama pěkné dětství, se přirozeně a automaticky naladí na pocity svého dítěte. Nemusí na to „myslet”. „Vycítí”, zda splňuje jeho potřeby, nebo jestli dělá něco, co dítěti vadí. John: Kdyţ bude mít dítě hlad, dostane najíst, ale matka je krmit přestane, kdyţ hlad pomine. Pochová je, kdyţ se dítě bude chtít potěšit nebo uklidnit, ale nebude je otravovat, aţ bude chtít spát. A tak se dítě vyhne co moţná nejvíc frustraci. Robin: Ano, ale nejde jen o tělesné, ale také o duševní potřeby dítěte. Je tu i společenský a citový kontakt, a správně naladěná matka si ho opravdu uţije. Vzpomeň si, jak se matka s dítětem na sebe dívají, jaká je to hra pohledŧ. Dítě se podívá na matku a udělá grimasu. Matka mu odpoví, udělá ji také – má sklon dítě napodobit, zrcadlit jeho chování. A dítě udělá další grimasu a tak dál… John: Proč je to pro dítě dŧleţité? Robin: V některých ohledech to mŧţe být stejně dŧleţité jako fyzické potřeby. Nedovedeš si představit, jak matka dítě zmate, kdyţ mu neodpoví a té hry se nezúčastní. Psycholog jednou poţádal skupinu matek, aby na své děti nereagovaly. [85]
Byl to experiment a trval jen tři minuty, ale u dětí vyvolal takovou úzkost, ţe matky ten pokus nedokázaly dokončit. John: Co by se stalo, kdyby onu hru pohledŧ matka z nějakého dŧvodu nemohla hrát společně? Kdyby takový citový kontakt prostě nesvedla? KDYŢ MATKA NEDOVEDE ODPOVĚDĚT… Robin: Kdyţ se v raném stadiu mezi matkou a dítětem nevytvoří blízký citový kontakt, kdyţ nedojde k jejich synchronizaci – a tady mluvím o velice vážných poruchách, o reakcích, které jsou u normální matky, řídící se svými instinkty, zcela nepravděpodobné – pak mŧţe vzniknout něco, čemu říkám „rozladění”. Problém mŧţe začít na obou stranách – u dítěte nebo u matky. Pokud jde o matku, vzpomeň si, jak se díky své empatii vrátí do vlastního dětství a proţívá své někdejší pocity. A dejme tomu, ţe matka byla jako mimino nešťastná… John: Její návrat tedy bude podle tebe také bolestný?
[86]
Robin: Přesně tak. Pokud se s nijako s batoletem špatně zacházelo, bude kaţdý pokus vybavit si někdejší pocity bolet. A kdyţ se do svých vzpomínek nevrátí, vyhne se vlastní úzkosti. John: Ale kdyţ se do svého dětství nevrátí, nebude schopna empatie vŧči svému dítěti; nedokáţe se s dítětem tak sblíţit. Robin: A dítě to samozřejmě v hloubi duše vycítí. John: Bude mít pocit, ţe jeho matka při komunikaci s ním něco zadrţuje. Robin: Ano. A teď si vezmi ten experiment – jak matky po tři minuty zadrţovaly komunikaci s dětmi a jakou bolest to zpŧsobilo. Dovedeš si představit, jaké to musí být, kdyţ matka vŧbec nedokáţe odpovědět, a dokonce ani neví, ţe by reagovat měla? Malé dítě se mŧţe natolik trápit, ţe se od své matky odpojí a přestane se o kontakt snaţit, a bude to pak ještě horší, protoţe matka se bude cítit odmítaná a bude pak pro ni ještě těţší se otevřít, chovat se přirozeně a všechno napravit. John: Totéţ se asi mŧţe stát, kdyţ něco není v pořádku s dítětem, jehoţ chování nevyvolá v matce správnou odezvu, přestoţe její instinkty jsou v pořádku a jenom čekají na příslušný signál. Někde jsem četl, ţe normální miminko je tak naprogramováno, ţe se usměje, kdyţ vidí matčin obličej, a to uţ velice brzy, ještě neţ mŧţe mít jakoukoli představu o tom, na koho se to vlastně usmívá, a ţe jeho úsměv zpŧsobí, ţe se jeho matka ještě více raduje a ţe je má ještě raději. Robin: Správně. Miminku, které není v pořádku, se nepodaří matku „zapnout”, její mateřské instinkty nedostanou správný signál. A matka pak musí chtě nechtě postupovat podle rozumu a kníţek. John: Takţe problém mŧţe být na obou stranách? Robin: Ano. Někteří odborníci si myslí, ţe počátek je vždycky u malého dítěte, ale všechno, co jsem viděl, svědčí o tom, ţe je tu stupnice od jednoho extrému, kde jsou rodiče [87]
zřejmě opravdu na štíru se svými city, aţ po ten druhý, kde je velmi obtíţné pochopit, jak mohli přijít k tak „nevyladěnému” abnormálnímu dítěti. Ale ať uţ je počátek v čemkoli, mŧţe se z toho stát bludný kruh – kdyţ dítě neprospívá, matka ztrácí odvahu a propadá depresi, a malému dítěti se pak dostává ještě méně empatie, méně citlivých odpovědí atd. John: A v takovém bludném kruhu bude mít dítě pocit stále menší a menší podpory, takţe bude v určitém smyslu frustrováno příliš brzy? Robin: A příliš těţce. Pokud se na ně matka z jakéhokoli dŧvodu nedovede naladit, dítě se jí musí snaţit přizpŧsobit, místo aby to bylo naopak. A pak se bude ve svém vývoji neustále přizpŧsobovat matčiným dospělým postojŧm, místo aby se vyvíjelo velice pozvolna, tak jak to potřebuje. John: Ale tohle přece nemŧţe zvládnout. Robin: Pochopitelně, ţe ne. Jediné, co mu zbývá, je vzdát to a odpojit se, obrátit se zády ke světu a popřít jeho existenci – či alespoň tu jeho část, která v něm vyvolává tolik bolesti a úzkosti. Bude se chovat, jako by ten kus světa vŧbec neexistoval. John: A jaká bude jeho duševní mapa světa? Robin: Nebudou v ní ţádní jiní lidé. A dítě se bude chovat, jako by opravdu nikdo jiný neexistoval – jako by mapa říkala, ţe svět je „pustý ostrov”. John: Myslíš tím, ţe pokud jde o druhé lidi, bude jeho mapa stejná jako úplně na začátku? Robin: Ano, dítě zabírá veškerý prostor. Je samo. Těţko se to vyjadřuje, je to tak šílené. John: A je to šílenství. Robin: Jedna z jeho forem. Jednomu extrémnímu příkladu „nenaladěného dítěte” říkáme „autismus”. Dětský psychiatr Kanner, který ho poprvé popsal, zjistil, ţe vysoké procento rodičŧ byli velmi vzdělaní, supersenzibilní lidé, kteří měli sklon ţít myšlenkami a abstrakcemi a uţ méně se zajímali o city. To znamená lidé, kteří ještě hŧře neţ ostatní [88]
nesli citový zmatek, jenţ nastává, kdyţ se snaţíme sdílet svět dítěte. Dnes je hodně rozšířený názor, ţe u dítěte existuje určitý druh abnormality, která má vliv na jeho schopnost odpovědět na péči rodičŧ. Dosud však není jisté, jak to doopravdy je. Tato porucha je naštěstí velmi vzácná. Ale kdysi jsme zaţili malou epidemii velmi podobných případŧ – byly to některé děti nedávných přistěhovalcŧ. Děti, jejichţ oba rodiče museli pracovat, byly ponechány opatrovnicím, které je sice krmily, ale jinak jim nevěnovaly pozornost. John: Jak vypadají autistické děti? Jak se chovají? Robin: Nejnápadnější je jejich úplné selhání při pokusu zapojit se do normálního sociálního „cvrkotu”. Říká se o nich, ţe „se nezapojí”, ţe jsou „v ulitě”, ţe „ţijí ve vlastním světě”. V jejich přítomnosti máš pocit, ţe tě úplně „vysklily”, jako bys neexistoval. John: Ale ve skutečnosti si tvou přítomnost uvědomují, ne? Robin: To ano. Projdou kolem tebe nebo tě pouţijí, abys jim podal to, co chtějí, ale budeš si připadat jako kus nábytku. Příznačný je zejména zpŧsob, jak se vyhýbají vzájemné výměně pohledŧ. Většinou si jich okamţitě všimneš, protoţe jakmile zachytíš jejich pohled, vţdycky uhnou očima. Máš v jejich přítomnosti pocit, ţe o tobě velice dobře vědí, ale zároveň tě vymaţou ze své mapy. Je to velice zvláštní. John: Jako by se k tobě neznaly? Robin: Něco takového, ale je to mnohem silnější. John: A takhle se chovají i ke svým rodičŧm? Robin: Ano. Neprojevují ţádnou obvyklou příchylnost. Nechtějí, aby se jich někdo dotýkal, nebo se s nimi mazlil, a kdyţ rodiče odcházejí, nelpí na nich a neprojeví ani ţádnou radost, kdyţ se vrátí. Rodiče tím samozřejmě strašně trpí. John: Mohou se opřít o něco jiného? Robin: Často silně přilnou k určitým objektŧm – je to třeba kámen nebo nějaký kousek oblečení. Později je zase velice zajímají informace, jako je jízdní řád, mapy, [89]
autobusové trasy. Mají potřebu jednotvárnosti a rutiny, nesnášejí, kdyţ se přemisťuje nábytek nebo se určité věci nedělají pokaţdé ve stejném pořadí.
John: Tohle všechno se dá pochopit. Nesnesou změnu, protoţe automatická vzájemná podpora s matkou nefunguje. Změny kolem nich musí být co nejmenší, aby jejich stres ustoupil a ony se mohly opřít alespoň o svŧj vztah k neţivým objektŧm. Jak mi to jde, pane doktore? Robin: Já i mnozí jiní to vidíme úplně stejně jako ty, ale nutno říci, ţe spousta odborníkŧ má jiný názor. To, co říkáš, by jim připadalo jako úplný nesmysl. John: To nevadí. Řekl jsi, ţe skutečný autismus je velmi vzácný – jak asi? Robin: Asi jeden člověk ze dvou tisíc. John: Proč ses tedy o tom tak rozpovídal? Robin: Protoţe tyto extrémní případy jasně ilustrují, co se stane, kdyţ je pro dítě ţivot natolik nepříjemný, ţe se odpojí a ţije samo ve svém vlastním světě. John: A protoţe nám ty extrémní případy pomáhají pochopit běţnější a daleko mírnější problémy, se kterými se v ţivotě spíš setkáme?
[90]
Robin: Ano, to je pravda. Podle mne jsou případy autismu jenom extrémem ve spektru, které sahá aţ k téměř normálním lidem. John: Téměř? Robin: Ano, k lidem, které povaţujeme za normální, přestoţe jsou ve společnosti velice ostýchaví, plaší, vyhýbaví a věnují se hlavně svým zájmŧm, kteří se v podstatě „odvracejí od lidí a ţijí ve vlastním světě”. John: To zní jako text z nějaké písničky. Ale pokud matka s dítětem úzce komunikuje, tak dítě v 1999 případech ze 2000 nebude mít potřebu se odvrátit. Robin: Určitě ne. Normální matka se dokáţe přeladit na své pocity z vlastního dětství a chová se pak úplně přirozeně. Je na stejné vlnové délce jako její dítě a najde v něm zálibu. Instinktivně vycítí jeho pocity a potřeby. A sama si toho krásně uţije.
[91]
HRANICE SE VYJASŇUJÍ… John: Takţe kdyţ je matka „naladěná”, miminku se dostane opravdového citového kontaktu, který potřebuje. A to je pro ně ţivotně dŧleţité: pomŧţe mu to zvládnout „hrozný otřes”, aţ přijde na to, ţe není omnipotentní; a jak postupně zjišťuje, ţe v jeho moci toho opravdu moc není, mŧţe se prostě opřít o citový vztah s matkou. Robin: Ano, a kdyţ na ně matka reaguje podle jeho potřeb, naučí se pomalu rozpoznávat své meze či hranice a později, aţ se rozroste jeho povědomí o světě, porozumí i jiným hranicím. John: To jistě, ale mně se zdá, ţe kdyţ si matka s dítětem hraje a má k němu hluboký citový vztah, o kterém jsi hovořil, tak své dítě nejen zrcadlí. Dělá i něco navíc. Vţdycky ještě něco přidá – zprávu o dalším malém rozdílu. Robin: Správně. Podle mne v té krásné spontánní činnosti, které říkáme „hra”, improvizujeme, vymýšlíme si a vţdycky přidáme něco nového. A tak kdyţ si normální matka hraje se svým děťátkem, opakuje jeho grimasy, mluví na ně a zrcadlí jeho chování, vlastně je tím velice podporuje, protoţe po něm spoustu věcí opakuje. Neděje se nic nečekaného, nic nového, a dítě se tím postupně o sobě dovídá řadu věcí, jako by se dívalo do zrcadla. Ale zdravá matka si s dítětem také hraje. Jeho podněty mírně pozmění, její odezva není pouhá kopie toho, co dělá dítě. Vkládá se do hry také sama jako někdo jiný, kdo má vlastní svéráz. Dítě dostává informaci, ţe tu jsou i jiní lidé, protoţe matka nedělá jen to, co od ní dítě čeká. Nemá tedy všechno ve své moci a chápe se světa postupně, s radostí, v bezpečí a tempem, které dokáţe zvládnout. John: Dítě tak proţívá stabilní a spolehlivou oporu, ale současně po troškách i svou zvláštnost, odlišnost a jedinečnost. Robin: Ano. Teprve kdyţ se matce podařilo se na své dítě „naladit” a kdyţ v něm její citlivá odezva vyvolala naprostou [92]
dŧvěru, začnou se oba – matka i dítě – velice pomalu na duševní mapě dítěte rozcházet. Zpočátku se úplně překrývají
a první poznání, ţe matka je někdo jiný, než jsem já. John: A tento proces probíhá více méně přirozeně, pokud má dítě dostatečnou jistotu? Robin: Za předpokladu, ţe dostává informace o tom, ţe matka je někdo jiný. John: Jak se mŧţe stát, ţe takovou informaci nedostane? Robin: No… kdyţ se matka nedovede od svého dítěte oddělit. John: Tomu nerozumím. NEBO ZŦSTAT BEZTVARÝ… Robin: Aby se matka mohla na své dítě naladit, musí se vzdát svého dospělého zpŧsobu myšlení a nechat se unést vzpomínkami na vlastní dětství a své někdejší city. Některé matky se sice vrátí do dětství, ale pak nenajdou cestu zpět. John: Nedovedou se uţ vrátit do své dospělosti, kdyţ to potřebují? Ale proč? Robin: Protoţe samy nemají jasné hranice. A protoţe je neměly jasné ani jejich matky. John: Protoţe byly takové i hranice jejich babiček? Robin: A tak dále. Jako obvykle – není to ničí „chyba”, je to jen starý cyklus. [93]
John: A jelikoţ má matka sama nejasné hranice, neumí se od dítěte oddělit, kdyţ je to třeba… Robin: Dítě ji pak příliš silně a příliš dlouho ovládá. Coţ znamená, ţe dítě nedostává potřebnou informaci, ţe matka je někdo jiný. Nemŧţe si ujasnit své vlastní obrysy a jen těţko se od své matky odliší. Zŧstanou spojeni, jako by se tak trochu prolínali. John: Hranice mezi dítětem a matkou zŧstanou nejasné. A co se pak stane s tím dítětem nebo s člověkem, který z něho vyroste? Jaké problémy plynou z nejasných hranic? Robin: Podle stupně jejich nejasnosti vzniká celá škála problémŧ. Jeden extrém, jakási téměř naprostá beztvarost, je podle mnoha psychiatrŧ základem alespoň některých váţných duševních nemocí, jimţ se říká schizofrenie, přestoţe ve většině případŧ hrají velkou úlohu také dědičné faktory. Na opačném konci škály jsou rodiny, které ţivotem proplují celkem snadno, ale jejich členové zŧstanou po celý ţivot příliš vzájemně propojeni. John: Nedosáhnou normální dospělé nezávislosti. Robin: Ne, nedovedou se citově oddělit – nebo to dokáţou, jen kdyţ ţijí daleko od sebe – a někdy se ocitnou opravdu kaţdý v jiné zemi. John: A uprostřed té škály? Robin: Tady je spousta případŧ, kterým se říká „hraniční”. Lidé se sice nezhroutí, ani nemusí do nemocnice, ale takový člověk připadá ostatním velice zvláštní, aţ výstřední. John: Jak připadá ostatním lidem většina těch nejváţnějších případŧ? Robin: Jeví se jim „jako šílenci”. Kvŧli svým nejasným hranicím nemá takový člověk vŧbec jasno, kdo je on a kdo jsou ti ostatní, co je v něm a co mimo něj. Mŧţe například trpět halucinacemi – neschopností odlišit sny nebo denní sny od skutečného světa smyslŧ. Mŧţe mít dojem, ţe svými myšlenkami a pocity ovlivňuje ostatní nebo ţe jej zcela [94]
nesmyslnými metodami ovlivňují ostatní. Takţe jeho chování připadá normálním lidem velice zvláštní – aţ nesmyslné, pokud nechápeme, jak je zmatené a jak mu ony hranice chybějí.
John: Je nesmyslné, protoţe se naprosto liší od světa normálních lidí. Robin: Není jen nesmyslné. Je v něm mnoho protikladŧ, protoţe takoví lidé bývají polapeni ve spoustě dvojných vazeb. John: Teď chvilku počkej. Dvojná vazba se vytvoří, kdyţ dítě od rodičŧ dostává „dvojznačnou zprávu”, ne? Kdyţ rodiče sdělují dítěti dvě protikladné představy o tom, jak se má chovat. Robin: Tak nějak, i kdyţ to samozřejmě nedělají úmyslně a nejde o to, ţe by jedna část rodiny dělala něco té druhé, byť jen bezděčně. Jde o systém, kde tak na sebe reagují všichni, protoţe i oni jsou terčem takových reakcí. Ve skutečnosti se všichni v takové rodině trápí a jsou na tom obecně dost bídně. [95]
John: Nechápu dvě věci. Za prvé, je to „trápení” něco víc neţ pouhý zmatek pramenící z nejasných hranic? Za druhé, proč si lidé posílají a zase přijímají tak protichŧdná poselství? Robin: Tak dobrá, vzpomeň si, ţe uţ matka má velice nejasné hranice. A zároveň si vzpomeň na jeden z prvních principŧ, k němuţ jsme došli: pravděpodobně se totiţ vdala za někoho, kdo má hranice podobně nejasné. John: Aha. Podle tebe oba rodiče svým zpŧsobem uvízli na stejné úrovni jako jejich dítě? Robin: Přesně tak. Mohli si třeba vybudovat křehkou fasádu, aby to skryli, a díky ní to jakţ-takţ zvládají a mohou i oklamat druhé, ale nemají dostatečně vybudované základy, takţe v mnoha směrech citově reagují dětsky. A vzpomeň si, co je to vlastně úroveň malého dítěte. Dítě je vším, co zná – je „všemocné”. A kaţdý krok, který by mu pomohl vytvořit hranice, bolí, protoţe tím zároveň přichází o boţský pocit omnipotence. John: Takţe rodiče se do jisté míry nedostali přes ony dětské pocity omnipotence. Robin: To je ono! Jejich hranice jsou mlhavé, protoţe se nebyli schopni odlišit od svých matek, od svých rodin, a tak mají tyto pocity dosud! Nakonec spolu nevyhnutelně soutěţí, aby o své omnipotentní pocity nepřišli. Dělají to automaticky, neúmyslně. John: A jak se tedy chová taková rodina? Robin: Představ si krabici s mnoţstvím balonŧ, které se dají nějak zvenčí nafukovat. Balony představují členy rodiny, nebo spíše jejich nerealistické mapy vlastní osoby, a ta krabice je svět. Jestliţe je kaţdý balon – člen rodiny – přesvědčen o své omnipotenci, je to, jako by chtěl sám vyplnit celou krabici. A to nejde, pokud všechny ostatní balony nevytlačí. A právě k tomu mají všechny ty balony – všichni v rodině – sklon: rozdrtit ostatní. Odtud pochází jejich nekonečný boj, který čas od času přeruší velmi neklidné příměří.
[96]
John: Proto to tak bolí. Ale proč je boj tak nekonečný? Jak to, ţe někdo nevyhraje? Robin: V tom stadiu přece uvízli všichni, takţe si uvědomují, ţe nejsou schopni stát na vlastních nohou. Kaţdý zoufale potřebuje toho druhého. Mají neřešitelné dilema: chtějí lásku těch druhých a přitom jim s nimi neustále hrozí strašný boj. John: Kdyţ někdo z nich příliš vyroste, uvědomí si, ţe by mohl rozdrtit ty, na nichţ je tak závislý. Robin: A kdyţ zase příliš ustoupí, ztratí ten vitální pocit omnipotence. A tak ani jeden z těch případŧ není příjemný. Je to pro všechny strašně nešťastná situace plná utrpení. Slabou ozvěnu tohoto konfliktu v kaţdodenním ţivotě mŧţete zachytit, kdyţ se k sobě lidé chovají jakoby dětsky. Kdyţ na sebe například dětsky ţvatlají milenci, nebo kdyţ dospělí mluví na velice malé děti. „Snědl bych tě,” říkáme. Je to výraz lásky a potřeby, ale svým zpŧsobem zároveň nafukování velkého balonu, zabírání prostoru a vlastně likvidace. Normální lidé si s tím pohrávají jaksi ţertem, je v tom kapka vzrušení, nepatrný záchvěv příjemného strachu, [97]
který k laskání patří. Ale v opravdu narušených rodinách je i pouhý náznak něčeho podobného nepříjemný. Je to pocit, ţe by je citový hlad ostatních mohl spolknout a pohltit, pokud si nedají pozor. John: Jak mŧţe terapeut pomoci rodinám s „mlhavými hranicemi”? Robin: Na mírnějším, „méně mlhavém” konci škály toho zmŧţe hodně. Mŧţe jim všem pomoci, aby si vytvořili jasnější hranice, uţ tím, ţe je zve na společná sezení a ţe se k nim chová velmi jasně a určitě. Sám jeho příklad uţ leccos vyjasní. Ale nestačí být jen pevný, musí je zároveň podpořit.
John: Protoţe jak se jejich hranice vyjasňují, musí se vyrovnávat s tím, ţe se jejich batolivé ego jakoby scvrkává. Robin: Musí je prŧběţně podporovat. Je však úţasné pozorovat, co to udělá, kdyţ si terapeut takto jasně vymezí své vlastní hranice – kdyţ říká, co udělá a co ne, kdyţ se vyhne kaţdé manipulaci ke změně svých rozhodnutí a přitom se zároveň chová velmi přátelsky a povzbudivě. John: A co rodiny na horším konci škály? Robin: Tady je jakákoli podstatná změna velice těţká. Rodinu je třeba hlavně podpořit ve chvílích stresu, protoţe tyto rodiny jej jsou schopny zvládat velmi dlouho, aniţ se někdo zhroutí. Snesou i velkou zátěţ, pokud se jim dostane nějaké podpory zvenčí. Nejzranitelnější člen takové rodiny, coţ je ten s nejméně jasnými hranicemi, se někdy nakonec [98]
zhroutí a stane se z něho „pacient”. Tomu mohou pomoci určité léky, které ztiší přemíru dojmŧ hrnoucích se přes slabé hranice. Kdyţ to nepomŧţe, mŧţeme ho dostat do chráněné situace mimo tlak jeho rodiny – třeba do nemocnice nebo do zvláštní komunity – někdy je to chvíli potřeba, dokud se zbytek rodiny neuklidní a jeho hranice se zase trochu nezpevní. John: Ale po návratu domŧ se mŧţe přece sesypat znovu? Robin: Pokud se zvětší v rodině stres a ţádná opora nebude po ruce, mŧţe se to stát. Nedávno se však přišlo na to, ţe stačí, kdyţ tito zranitelní jedinci stráví méně času v přímém kontaktu s rodinou – kdyţ jsou během dne mimo domov – uţ tím se frekvence zhroucení velice sníţí. Při setkání s rodinou je třeba její členy povzbudit, aby si vzájemně poskytli více citového „prostoru” – spory by měly být například méně intenzivní a kritika méně destruktivní – i to vede k velmi povzbudivým výsledkŧm. John: Pokusím se to shrnout: Kdyţ má dítě dostatečnou citovou oporu, odváţí se získávat informace o světě… a mŧţe si začít značit své hranice. Jsou-li však matčiny hranice velmi chatrné, kdyţ se jako osobnost nevymezila – nebude toho schopno ani dítě a je moţné, ţe na této dosti primitivní, nediferencované úrovni s nejasnými hranicemi zŧstane i v pozdějším věku. Robin: Pokud u někoho jiného nezaţije jasnější hranice, které mu schází. Ten záţitek by však neměl být příliš stresující a měl by jej samozřejmě spíše podpořit. John: Kdyţ ale ten člověk zŧstane na „batolivé” úrovni, mŧţe se v nejhorším případě stát, ţe ho jednou diagnostikují jako schizofrenika. Robin: Ano. Je to buď výsledek zděděné zranitelnosti, rodinné „nejasnosti”, nebo obojího. Měj pořád na mysli, ţe tohle je jen velice hrubý popis a mŧj osobní pohled z ptačí perspektivy na předmět, u nějţ je lidské vědění dosud [99]
nesmírně zmatené a plné konfliktních názorŧ. V pohledu na některé základní principy však existuje přece jen větší shoda, neţ si spousta lidí uvědomuje, a já se je snaţím sestavit tak, aby mi to dalo smysl z hlediska mé osobní i odborné zkušenosti. Zdá se, ţe mŧj pohled má v praxi smysl. John: Jestliţe jsou matčiny hranice v pořádku, její dítě se pravděpodobně dokáţe stále víc a víc vymezovat, jeho mapa bude čím dál lepší, a postupně najde své hranice i vŧči otci, bratrŧm a sestrám a pak i vŧči širšímu světu mimo rodinu. Robin: Takhle nějak to vidím. Nesmím však zapomenout… správnému ustavení hranic předchází ještě jedna překáţka. John: Představovat si něco jiného by bylo naivní. A jak se ta překáţka jmenuje? Robin: „Paranoidní” zpŧsob zacházení se stresem. VŠICHNI JSME PARANOIDNÍ… John: Skončili jsme tedy s „nejasnými hranicemi”? Je to nová fáze? Robin: Ne tak docela. „Paranoidní” zpŧsob fungování není moţný, dokud zde jsou nějaké hranice, ale pak je jedině moţný, protoţe jsou ještě trochu nejasné. Pro dítě jeho nejasné hranice představují určitou výhodu. Té nejasnosti či nejistoty, kde jsou jeho meze, totiţ mŧţe vyuţít k vlastní ochraně v případě, ţe si neví rady se svým stresem a bolestí. Je to něco jako pojistný ventil nebo přepadová trubka. Dítě se mŧţe svých trýznivých nebo příliš těţkých proţitkŧ zbavit. To je dŧleţité, protoţe to vysvětluje některé rozdíly mezi dětmi a dospělými a zároveň chování, které se odborně nazývá „paranoidní”. John: „Paranoidní” v tom smyslu, ţe nechci chodit na ragbyové zápasy, protoţe útočníci se k sobě pořád naklánějí, aby si o mně povídali?
[100]
Robin: Ano, to je přesně ten princip. Extrémním případem je klinická paranoia, které se často říká „perzekuční blud”. V běţném ţivotě je to kořen mnoha problémŧ, kde hraje podstatnou roli vyčítání. John: Proč je to pro dítě v tomto stadiu dŧleţité? Robin: Existuje domněnka, ţe v tomto raném stadiu ţivota, kdy „zapojení” mozku není ještě zdaleka ukončeno, jsou emoce, které malé dítě proţívá, mimořádně silné, protoţe nejsou ještě propojeny pamětí, nejsou integrovány a vzájemně se nevyrovnávají. John: Sílu těch emocí je opravdu vidět. Jsou dokonce i slyšet. Existuje jen málo zvukŧ, jako je řev malého děcka, při kterých se ti zjeţí vlasy. Robin: To ano. Po jídle je ţivot ryzí blaho, ale kdyţ se další jídlo zmešká, promění se v ryzí vztek a úplná muka. Vypadá to, ţe kdyţ dítě v tomto stadiu nemŧţe svŧj vztek nebo bolest unést, mŧţe své hranice posunout a pak ty pocity proţívá, jako by přicházely zvenčí, nikoli zevnitř. Najednou je to spíš „ne já” neţ ‚já”. John: Počkej. To je na mě moc hrr. Říkáš, ţe jako malé dítě mohu své hranice posunout – na své duševní mapě – takţe ty protivné pocity budou najednou „ne já”, tj. jako bych to uţ nebyl „já”. Robin: Přesně tak. Představ si, ţe ony hranice jsou spíš něco jako ty pohyblivé plastické kuţely, které se pouţívají na označení okrajŧ silničních pruhŧ, neţ jako pevná svodidla. Takţe to, co ‚je dálnice” a co „není dálnice”, se mŧţe změnit, a v případě malého dítěte je to hranice mezi tím, co proţívá jako ‚já” a „ne já”. John: Takţe malé dítě mŧţe jakoby „předstírat”, ţe jedna jeho část, některé jeho pocity – s ním ve skutečnosti nemají nic společného. Robin: To je ono. Kdyţ je nemŧţe unést, mŧţe je popřít. John: A potom se cítí lépe? Robin: Ano a ne. Musím vysvětlit, co se děje dál. Malé dítě ty nepříjemné pocity mělo a nyní předstírá, ţe je nemá. [101]
Ale ony samozřejmě jen tak nezmizely. Dítě jejich existenci stále proţívá. Ale kdyţ nejsou uvnitř…
John: … musí přicházet zvenčí? To je to, čemu se říká „projekce”? Robin: Ano, to je odborný termín. Tak ještě jednou. Stane se to, kdyţ v malém dítěti jeho vlastní pocity vyvolají strach, takţe předstírá, ţe v něm nejsou. Jeho „předstírání” vypadá tak, ţe udělá ve svých hranicích jakýsi zářez, aby ty trýznivé pocity vypustilo ven. Ty samozřejmě nezmizí, ale dítku najednou připadá, jako by přicházely zvenčí. John: „Promítlo” je do vnějšího světa? Robin: Je to tak. Svět jako takový bude nyní vypadat mnohem zlostnější a krutější, neţ ve skutečnosti je. Kdyţ ses ptal, jestli se malé dítě cítí lépe… ano, protoţe se samo necítí tak špatně, a ne, protoţe svět kolem něj je pojednou daleko nebezpečnější. A v tomto stadiu je svět samozřejmě více méně pořád matka. Místo aby mělo pocit, ţe svou matku roztrhá na kousky a schramstne, kdyţ má hlad a zuří, „promítne” dítě tyto pocity na samu matku. Tady máš zpomalený záběr…
[102]
Robin: Matka tedy dítěti najednou připadá jako strašlivá jeţibaba, která by ho mohla schramstnout. John: Uţ se tak strašně nevzteká, je prostě k smrti vyděšené. Robin: Opravdu z deště pod okap. John: Proto jsou asi dětské pohádky tak úţasně děsivé, plné odporných ţenských, zlých macech, jeţibab, ošklivých sester a tak dále. Jako by tam prostě neexistovala normální matka. Otcové jsou vágní, neschopná stvoření, která se motají kdesi v pozadí. A jediné hodné ţeny jsou kmotry víly – ty jsou absolutně dokonalé a vţdycky přijdou, stejně jako pátá kavalerie, přesně v ten správný okamţik, aby všechno napravily – nejspíše s nějakou další „potravou”. Robin: Nezapomínej, ţe i pro promítání problémŧ s otcem je dost moţností, jsou tu přece lidoţrouti a obři a vedle nich zase králové, princové a kouzelníci, kteří také všechno napraví.
John: A proto jsou ty příběhy pro malé děti tak poutavé: odpovídají všem fantaziím a projekcím, které právě proţívají.
[103]
Robin: Ano, protoţe všechno je polarizováno do extrémŧ lásky a nenávisti právě tak, jak to zřejmě proţívá miminko. I malé děti k tomu mají stále velmi blízko. Správně určit hranice mezi ‚já” a „ne já” a být schopen vyrovnat nenávist vzpomínkou na někdejší lásku, to jsou úkoly, které pokračují i v raném dětství a úplně splněné nejsou ve skutečnosti nikdy. Během ţivota nás ony extrémní pocity, i kdyţ v menší míře, vedou k tomu, abychom tu metodu pouţívali jako pojistný ventil. John: Pohádky dětem pomohou, aby se s tím vyrovnaly? Robin: Ano. Takové pohádky je skutečně pobídnou, aby všechny své neovladatelné pocity promítly do jeţibab a obrŧ, a kdyţ jim rodiče nebo jiní oblíbení dospělí ty pohádky čtou, děti nabudou jistoty, ţe si dospělí s takovými pocity dovedou poradit. John: Kdyţ vidí, ţe se jejich rodiče těch pocitŧ nebojí, mají dojem, ţe se jich nemusí bát ani ony samy? Robin: Přesně tak. A čím méně jsou ty pocity nebezpečné, tím menší je potřeba je někam promítat. Děti si je mohou „osvojit”, nemusejí se jich zbavovat. Coţ znamená, ţe rŧzné emoce jsou pospolu, ţe se mohou vzájemně vyrovnávat a nejsou uţ tak extrémní. Nevzniká tolik strachu a lidé uţ nemusí tak popírat své trýznivé pocity a posouvat vlastní hranice, aby se jich zbavili. Sklon k „paranoii” ustupuje. John: To je zajímavé. Takţe lidé, kteří se domnívají, ţe děti by se měly před násilím v tradičních pohádkách chránit, by mohli dětem předat špatnou zprávu – ţe je v těch příbězích něco, co nahání strach i jejich rodičům. Robin: Ano. Kdyţ se setkám s rodinou, kde chtějí rodiče děti před takovými pohádkami uchránit, očekávám, ţe tam najdu velice ustrašené dítě. Ty příběhy mu pomáhají zvládat jeho vlastní divokost, pokud se u svých rodičŧ cítí bezpečné a milované, a kdyţ se ani jeho rodiče nebojí svých vlastních dětských divokých a nenávistných pocitŧ.
[104]
John: Abychom to shrnuli: Na tomto stupni dětského vývoje není dítě schopno se ztotoţnit a vyrovnat se svými city, a některé jeho pocity mohou tudíţ být velice děsivé. Dítě je promítá mimo sebe a cítí se pak lépe. Ale kvŧli tomu je pak děsivější svět kolem něj. Robin: To je ono. Ale pokud má dítě v této fázi vývoje dostatek podpory a péče, ulehčí mu to v jeho pocitech bolesti, vzteku a frustrace. Potom uţ nemusí předstírat, ţe ty emoce jsou mimo ně, a dovede je natolik zvládnout, ţe si je mŧţe opět připustit. A tak mŧţe správně vymezit své hranice. John: A dál šťastně mapovat svŧj svět. A co se stane, kdyţ má podpory a péče málo? Robin: Potom do určité míry hrozí, ţe v této fázi uvízne. John: Myslíš tím, ţe bude pokračovat v promítání svých „špatných” pocitŧ. Mimochodem… ty „špatné” emoce jsou obvykle vztek a chuť zaútočit? Robin: Pro malé dítě jsou zřejmě nejméně únosné. Ale kdyţ člověk, který uvízl na tomto stupni, dospěje, mohou jej trápit nebo zneklidňovat i jiné pocity-mŧţe jít o sexuální cítění, závist, ţárlivost, smutek…
[105]
John: A to všechno se promítá do vnějšího světa, který potom bude velice nepřátelský aţ hrŧzný. Souvisí to nějak s „paranoiou” respektive s „perzekučním bludem”? Robin: Taková osoba – paranoidní v klinickém smyslu – je vlastně extrémní případ člověka, který z této fáze nevyrostl. Tady však musím říci, ţe všichni jsme občas trochu paranoidní. John: … Kdybych s tím nesouhlasil, vypadalo by, ţe to beru osobně, a to by dokazovalo, ţe jsem paranoidní. Takţe… souhlasím. Robin: Já jenom říkám, ţe poněkud paranoidně se občas projevuje skoro kaţdý. Jinými slovy, tuhle fázi má úplně za sebou jen velmi málo lidí. Nepokoušel ses třeba někdy vyčítat někomu to, co jsi částečně zavinil sám? John: Ale to je docela zdravé. A normální. Robin: A paranoidní. John: Dobře, a co je podle tebe „paranoidní”? Robin: Kdyţ při sebemenším sporu nebo konfrontaci budeš trvat na tom, ţe jsi bez viny a budeš se snaţit vyvolat dojem, ţe za to určitě mŧţe někdo jiný, potom se chováš paranoidně. Zcela příznačně jsi pouţil slovo „zdravý”, protoţe kdyţ se zachováš paranoidně, cítíš se pak „lépe”. John: Lépe v morálním slova smyslu? Robin: V kaţdém slova smyslu lépe. Kdyţ máš pocit, ţe jsi v právu, pak je všechno jednoduché. Mŧţe za to někdo jiný a ty se samozřejmě cítíš morálně lépe a nemusíš se zabývat tak nepříjemnými pocity, jako je vina. Právě proto to malé dítě dělá. Pamatuješ? Aby se cítilo lépe. John: Ale tomu, kdo tě pozoruje, připadáš horší, protoţe se na to nedovedeš podívat ze stanoviska jiného člověka ani připustit své chyby, případně dospět k nějakému kompromisu. Robin: To je ono. John: Tak třeba jsem si všiml, ţe se za volantem dokáţu velice rozzlobit na řidiče, kteří včas neukáţou, ţe odbočují; ale kdyţ já zapomenu ukázat a někdo zatroubí, mám sklon si [106]
myslet, ţe na tom přece nic není, protoţe to, co se chystám udělat, by přece ksakru pochopil i ten největší kretén. Je tohle paranoidní? Robin: Ano. To pochopitelně neznamená, ţe jsi klinicky paranoidní psychotik, protoţe to zas tak váţně nebereš a za pět minut uţ bude po pocitu a ty přijmeš bez problémŧ skutečnost, jaká je. Ale je to paranoidní chování. John: A kdyţ se praštím do holeně o kávový stolek a cítím závan vzteku na ten stŧl… je to zpŧsob, jak se vyhnout tomu, abych si připustil, ţe jsem udělal chybu? Robin: To je další příklad. Chceš-li jich víc, vzpomeň si na Basila Fawltyho, který obviňoval lidi kolem sebe a všichni podle něj byli neuvěřitelně hloupí a netaktní, a tak si o sobě uchoval představu, ţe je morálně dokonalý. John: Řekl bych, ţe kdyţ se chceš podívat na přehlídku organizované paranoie, jdi na fotbalový zápas. Kdyţ jejich hráč kopne našeho, bylo to naschvál, ale kdyţ náš hráč kopne jejich hráče, jen šel po míči. Náš tým je tvrdý, ale férový, ti druzí jsou násilníci a rozhodčí je křivák. Robin: Ale to k celé té legraci patří, ne? John: Ale proč to děláme? Má to něco společného s jednoduchostí, ne? Jako kdyţ všichni „zloduši” ve westernu mají černé klobouky, abychom si nedělali starosti, aţ je někdo zastřelí.
[107]
Robin: Ano, rozdělení všeho na světě do úhledných škatulek na „dobré” a „špatné” má pro nás veliký význam – především se cítíme lépe. Za prvé tak získáme pocit, ţe patříme k těm „dobrým” – to nás uklidňuje. Za druhé mŧţeme poněkud uvolnit vlastní navyklé normy „korektního” chování – a vyhnout se těm obtíţným „šedým”, nejasným místŧm, kde se musíme morálně rozhodovat – coţ je obvykle boj. A za třetí mŧţeme vypustit páru, to znamená zbavit se svých „zlých” pocitŧ a nechat je těm „zloduchŧm”. John: Znamená to, ţe se zbavíme některých frustrací, jeţ se přes týden nahromadily, zatímco jsme se chovali „korektně”? A ţe je nacpeme „zloduchŧm”, kteří si je zaslouţí – a tak nemusíme mít z lecčeho špatný pocit? Robin: To je ono. Podle mne právě proto většinu lidí baví některé soutěţivé hry. A to je jeden z nejnápadnějších rozdílŧ, kterých jsem si všiml při studiu duševního zdraví – totiţ ţe skutečně zdravé lidi baví soutěţivé sporty. Méně zdravé, špatně přizpŧsobené lidi to nebaví. Zdraví lidé samozřejmě vědí, ţe je to hra, a vědí, co dělají. Mohou se záměrně dostat do velice soutěţivé nálady a pak, kdyţ hra skončí, ji zase „vypnout” a vrátit se k normálu. Prostě se pobaví. Uţili si. Neberou to příliš váţně. John: Ale co ti, kdo to váţně berou? Fotbaloví chuligáni, lidé, kteří píšou nenávistné dopisy hráčŧm kulečníku? Robin: Ti jsou někde mezi zdravými, normálními lidmi a klinickou paranoiou. Oni si opravdu potřebují udrţet pocit, ţe zlí jsou ti druzí, stejně jako paranoidní lidé i celé takové rodiny musí věřit, ţe vnější svět je samé zlo a nebezpečí, aby se sami udrţeli nad vodou. John: Potřebují to, protoţe kdyby si všimli, ţe to „zlo” je jejich vlastní zlo, mohli by se zhroutit? Robin: Ano. Čím více lidé uvíznou na této úrovni, tím více potřebují, aby byl vnější svět zlý, aby se oni sami mohli cítit dobře. Čím více to potřebují, tím menší mají kontakt s
[108]
realitou a tím blíţe mají ke „klinické” paranoii nebo „perzekučnímu bludu”. John: Takţe pokud skutečně uvízli na této úrovni, je to proto, ţe z toho jako malé děti nevyrostli tak, jako většina „normálních” lidí. Stalo se to proto, ţe jim jejich rodiče neposkytli dostatek lásky a péče – asi proto, ţe i oni sami se velice obávali svých „špatných” pocitŧ. Jinými slovy, i jejich rodiče uvízli na stejné úrovni. Robin: Domnívám se, ţe je to tak. Děti skutečně příliš nepřesáhnou úroveň svých rodičŧ, pokud se nesetkají se skutečně velkou podporou mimo svou rodinu. John: Ten, kdo má blízko ke klinické paranoii, bude asi pocházet z pěkně paranoidní rodiny. Jak to v takové rodině chodí? Robin: Je ti asi jasné, ţe rodina, kde všichni uvízli v dětském stadiu pohyblivých hranic, se bude stále snaţit, aby se zbavila svých „ošklivých pocitŧ”. John: A to tak, ţe je budou promítat jeden na druhého. Robin: Ano. Ale nikdo je nechce, takţe rodina hraje s balíkem všech svých špatných pocitŧ hru „pošli to dál”. John: Kaţdý, kdo přijde na řadu, je musí naloţit někomu dalšímu. Robin: Místo aby přišli na to, ţe se ty pocity týkají jich samých, a snaţili se s nimi vypořádat. A protoţe si s nimi nikdo neví rady, dítě, které v takové rodině vyrŧstá, se brzy dozví, ţe nejsou „bezpečné”, a tak se i ono zapojí do hry. John: „Balíček” koluje donekonečna? Robin: Mŧţe se to stát. Ale pokud se trýznivé pocity v rodině nahromadí a přesáhnou určitou hranici – coţ se mŧţe stát, kdyţ se děje něco převratného, jako třeba něčí smrt nebo jiná velká ztráta lidé zjistí, ţe uţ si to nemohou podávat dál, a pak vyberou jednoho člena rodiny, kterého obviní ze všeho neštěstí. Tomu se říká „obětní beránek”. John: Obětní beránek má nést všechny špatné pocity celé rodiny? [109]
Robin: Ano. Mŧţeme se na to podívat například tak, ţe lidé přesunuli rodinné hranice, aby obětní beránek byl venku. V rodině jsou teď „dobří” všichni kromě obětního beránka. Ten má v sobě všechnu špatnost a „zpŧsobuje všechny potíţe”, jimiţ rodina trpí. A protoţe obětní beránek je teď tak „špatný”, umoţní tím všem ostatním, aby vyjádřili všechny své špatné pocity – a vymluvili se, ţe si za to, jak se k němu teď chovají, mŧţe přece obětní beránek sám. John: A obětní beránek se pod takovým tlakem nezhroutí? Robin: Nemusí k tomu dojít. Ale kdyţ je stres v rodině velký a na obětního beránka se trýznivých pocitŧ nakládá stále více, mŧţe skončit i v nemocnici. John: Ale kdyţ se to stane… je velmi obtíţné léčit obětního beránka, pokud nepřesvědčíme celou rodinu, aby své špatné pocity, které za ně nese jejich oběť, vzala zase na sebe. Robin: To je ono! Přesně tak to je! Spousta odborníkŧ, kteří do věci nevidí – a dokonce ani dnes to ještě nevědí – přijme, bohuţel, poţadavek rodiny, aby z ní obětního beránka vydělili a „léčili” ho. Jinými slovy souhlasí s rodinou, ţe obětní beránek je „pacient“ a patří do psychiatrické léčebny. John: S obětním beránkem se zachází, jako by skutečně všechno zavinil. Odborník je na straně rodiny. Takţe obětní beránek je pryč, a co se stane s rodinou dál? Robin: Mohou se na chvíli cítit trochu lépe. A potom se samozřejmě opět prosadí starý vzorec – všichni začnou mít špatné pocity – a co je nejhorší, po ruce není obětní beránek, aby to na něho svedli! John: Co se stane pak? Robin: V tu chvíli se mohou pokusit dostat obětního beránka zpátky. John: Aby mohli pokračovat a opět na něho navalili své špatné pocity? Robin: Ano.
[110]
John: Strašné… anebo se je moţná pokusí podstrčit jinému členu rodiny. Robin: Po nějaké době k tomu skutečně dochází. Setkal jsem se s tím často v rodinách, kde „problémové dítě” poslali do internátní školy, v rodině fungovalo jako houba, která nasává všechny její problémy. Tou rodinnou houbou se pak stane někdo jiný. John: Pokud se taková rodina dá úspěšně léčit jen tak, ţe pochopí, co provádí svému obětnímu beránkovi, a své špatné pocity z něho zase sejme, pak asi potřebuješ mít v terapii celou rodinu. Robin: To je často opravdu těţké. Dostat je tam všechny najednou. Rodiče přijdou, ale nechtějí přivést ostatní děti – většinou chtějí přivést jen obětního beránka. John: Proč? Robin: Jak jsme uţ viděli, účelem paranoidního jednání je oddělit „špatné” pocity od „dobrých” a tento stav udrţet. Aby ty první nemohly zkazit ty druhé. A tak chtějí drţet své „dobré”, šťastné dítě nebo děti stranou od toho, které je podle nich plné zla… Robin: Tak to vidí oni. Myslím si, ţe v hloubi duše cítí, ţe to celé je nějak praštěné. Ale kdybys je na to upozornil, byl by to pro ně otřes. Jsem si jist, ţe si vŧbec neuvědomují, co dělají. A navíc se to týká úplně všech. Obětní beránek je vţdycky do určité míry dobrovolník. John: To má být vtip? Robin: Ne, zrovna na tomhle se shodne většina rodinných terapeutŧ. Obětnímu beránkovi je jeho role samozřejmě vnucena; ale ten člověk vţdycky ví, ţe tím, ţe ji vezme na sebe, vlastně pomáhá své rodině. Kdyţ bys byl hodně malý, budeš asi raději, kdyţ tví rodiče aspoň zŧstanou spolu, budou se o tebe starat a nebudou z toho přitom nešťastní, zničení a zoufalí…, než
[111]
abys měl rodiče, kteří se vzájemně rozsápou, třeba i spáchají sebevraţdu, nebo tě opustí. John: Ale tohle si přece dítě není schopno uvědomit. Robin: Řekněme, ţe si člověk všimne, ţe všechno je nějak stabilnější, kdyţ přistoupí na to, ţe on je ten „špatný”. John: Takţe dítě tu roli přijme, aby své rodině pomohlo… Stane se z něho vlastně jakási rodinná popelnice. Je to asi zrŧdné, ale dostane se mu přitom spousta pozornosti. Robin: Je to tak. A dítě má samozřejmě zároveň pocit, ţe je pro rodinu velice dŧleţité. John: To je zvláštní. Chceš říci, ţe obětní beránek má pocit, ţe je ho nějak „potřeba”? Robin: Ano. Rodina ho potřebuje, pokud je jim ochoten dělat popelnici, a tak mu tato šílená situace dodává jakousi jistotu. John: Kdyţ chceš takovou rodinu léčit, potřebuješ je všechny najednou a nesmíš se dostat na stranu rodiny. Robin: Ani na stranu obětního beránka. Stranit nesmíš nikomu, protoţe by ses připojil k „obviňování” a paranoidnímu chování. Proto si myslím, ţe Laingovy a Cooperovy myšlenky nadělaly spoustu škody. Z emocionálního hlediska je přirozené přidat se na stranu obětního beránka, ale terapeut se tomu musí vyhnout, protoţe to nepomŧţe. Kdyţ podpoříš jen obětního beránka, zbytek rodiny znejistí, bude ještě paranoidnější a ještě méně schopen připsat své špatné pocity sám sobě, a proto je pravděpodobně ve větší míře navrší na obětního beránka, aţ se všichni vrátí domŧ. Rodinu je třeba léčit jako systém a nikomu nic nevyčítat. Z dŧvodŧ, které si ještě ujasníme, je nutné, aby podporu cítili všichni, coţ by mělo vést k tomu, aby ono obviňovaní, jeţ jim slouţí jako pojistný ventil, uţ tolik nepotřebovali. John: Tak dobře. Kdyţ to tedy shrneme: Dítě do svých šesti měsícŧ prochází paranoidní fází, coţ znamená, ţe se svých „sparných” pocitŧ zbavuje tím, ţe je promítne do vnějšího světa. Není to úplně ono, protoţe svět kolem něj pak [112]
vypadá ošklivější, neţ je. Kdyţ má však dítě dostatek opory, zpřesní své hranice a získá přiměřený pohled na skutečnost. Ta podpora mu pomŧţe a jeho pocity jsou pak méně ošklivé, a tudíţ snesitelnější – mŧţe si je snadněji „osvojit”.
Dítě projde paranoidní fází – pokud v ní zcela neuvízla celá jeho rodina. V takovém případě začnou všichni hrát se všemi svými individuálními špatnými pocity hru „pošli to dál” tak dlouho, aţ je nakonec navrší na některého člena rodiny – obětního beránka, který to přijme, aby všem ostatním pomohl. Od takových paranoidních sklonŧ se však dokáţe oprostit jen málokdo, a tak ve většině normálních rodin bude asi jedinec, který se dostane do stresu, na čas mírně paranoidní a řekne něco jako: „Za to já vŧbec nemŧţu, zavinils to ty.” Jde však o to, ţe ten člověk dá své hranice zase brzy do pořádku a uvědomí si, ţe na chvíli „ujel”, zatímco „klinický” paranoik se ze svého paranoidního světa třeba nevynoří nikdy, a proto nedokáţe vnímat skutečnost, jaká opravdu je. [113]
JAK POZNAT MAMINKU… John: Kdy se dítě dostane z paranoidní fáze, pokud má dost lásky a péče? V šesti měsících? Robin: Asi tak. Nejde samozřejmě o náhlou změnu, ale o postupný proces. John: A co na ně čeká dál? Robin: Pro paranoidní fázi je charakteristické, ţe vnímání a emoce dítěte nejsou propojené, tudíţ ani sjednocené a vzájemně vyváţené. John: Pocity jako by zŧstávaly kaţdý zvlášť. Robin: A nejen pocity. Například před pátým měsícem pravděpodobně dítě vnímá u matky zvlášť prsa, hlas, oči, ruce, tvář a tak dále… není to pro ně jediný vjem. John: Ale dítě ji uţ přece nějaký čas poznává. Robin: To ano. Pokouším se ti tu sice v hrubých rysech podat spoustu rŧzných informací, ale většina lidí by se shodla, ţe určitá sociální odezva se vyvíjí mezi matkou a dítětem přibliţně po prvním měsíci, dítě začíná rozpoznávat matčin hlas. Kolem tří měsícŧ je reakce dítěte na matku silnější neţ na ostatní lidi – a kolem pěti měsícŧ dítě matku uţ jasně rozpoznává. John: A potom?
[114]
Robin: Během dalších šesti měsícŧ ţivota začíná dítě rozvíjet schopnost skládat rŧzné části – tvář, prsa, ruce – aby vytvořily jediného člověka! John: Kdyţ tedy začíná vnímat svou matku jako celek, začne tak vnímat i samo sebe! Robin: Ano, má větší smysl pro vlastní kontinuitu. Takţe uţ není vydáno na milost a nemilost svým extrémním emocím. A tak je sice pořád strašné mít hlad a křičet, ale není to tak děsivé, jakmile si pamatuje, jakkoli matně, jak bylo šťastné, kdyţ naposledy dostalo jíst, a kdyţ má pocit, ţe by se to mohlo stát znovu. John: Pocity se začínají spojovat a vzájemně vyvaţovat, coţ přináší větší moţnost sebeovládání. Robin: To je ono. Nyní se vraťme zpátky k tomu, jak si dítě uvědomuje svou matku. Stejně jako si skládá dohromady části jejího těla, začíná si také uvědomovat, ţe matka, která k němu přichází, krmí je a je s ní tak hezky… je tatáž osoba jako ta, jeţ u něj někdy není, nebo je jindy nechá schválně křičet a tolik je trápí. John: Myslíš tím, ţe má za to, ţe existují dvě zcela rŧzné matky? Hodná kmotřička z pohádky a zlá jeţibaba? Robin: Vypadá to tak. A po šesti měsících začínají ty dvě zcela protikladné postavy v mysli dítěte splývat. John: A tak se musí spojit i jeho zcela protichŧdné, extrémní pocity, které v něm obě vyvolávají. To musí být přinejmenším dost matoucí. Robin: A těţké. Je velmi nesnadné přijít na to, ţe nenávidíš toho, koho miluješ. John: Zvlášť kdyţ jsi na něm zcela závislý. Robin: Ale tohle všechno má i svou velice pozitivní stránku. Takhle začíná úplně jiná a nová láska – je to počátek starostlivých obav, aby byl v pořádku ten, kdo je ti blízký. John: Je to protiklad oné „vypočítavé lásky” – kdy tě zajímá jen to, co od druhého mŧţeš získat.
[115]
Robin: Ano. Je to v ţivotě dítěte první krok k dospělejší, vzájemné lásce, kde lidé o sebe dbají proto, ţe mají o druhého starost. Lidé, kteří tohoto stadia nikdy nedosáhnou, zacházejí s ostatními jako s prsy nebo lahvemi, jeţ se dají vypít aţ do dna. Právě tak jednají lidé závislí na drogách a těţcí alkoholici. Uvázli na úrovni šestiletého dítěte nebo schizofrenika, na úrovni lidí, pro které jsou druzí pouhými objekty, tedy jednotlivé věci, hlasy, rty, těla, názory a záměry, prsa, genitálie. Zájem o matčina prsa není samozřejmě totéţ co starost o skutečnou, ţivou, celou matku. John: Dítě má tedy lepší duševní mapu světa a vidí sebe i matku jako celky. Vede to k opravdovému zájmu o jinou lidskou bytost. Dítě za to ovšem zaplatí: musí teď ve svém nitru poskládat spoustu konfliktních emocí, které v paranoidní fázi drţelo odděleně. To nutně vede k úzkosti, zvláště kdyţ zjistí, ţe pociťuje nenávist právě k tomu, koho miluje a na kom je závislé – ke své matce. Robin: A snad ještě větší úzkost v něm vyvolává další aspekt toho, co se teď děje. Jakmile totiţ dítě začne vnímat sebe i matku jako „celky”, začne si uvědomovat, ţe je od matky odděleno. Aţ dosud se oba překrývali. John: Myslíš tedy, ţe kdyţ začne kolem sebe a matky kreslit čáru, začne mu docházet, ţe nějaká čáraje i mezi nimi. Robin: Ano. Ta čára vymezuje obojí – jak to, co je uvnitř, tak to, co je vně. V řeči to vyjadřuje jen nepatrný rozdíl mezi slovy „jeden” a „jediný”. A čím víc si dítě uvědomuje své oddělení, tím více stoupá jeho nejistota – kdyţ se hranice překrývaly, byla jeho nejistota menší. Kdyţ si teď dítě uvědomuje, ţe oddělená je i jeho matka, musí se objevit obava, že by ji mohlo ztratit – ţe ztratí své záchranné, ţivotně dŧleţité lano. A právě o to jde v následující fázi, coţ je přechod od
[116]
John: Poznání, ţe jsi oddělen od soustavy, na níţ spočívá tvŧj ţivot, a ţe ji tudíţ mŧţeš ztratit – to musí být něco děsného. Jak dlouho ten separační proces trvá? Robin: Probíhá celým dětstvím a v určitém smyslu po celý ţivot aţ do chvíle, kdy čelíme smrti. Ale pokud jde o malé dítě, nejtěţší část tohoto procesu separace je mezi oněmi prvními šesti měsíci a třemi lety. V té době se dítě nejvíce bojí, ţe by svou matku mohlo ztratit, a potřebuje se trvale ujišťovat, ţe opravdu nezmizí. John: Ta úzkost pocházející z vědomí, ţe je dítě odděleno, se objeví náhle, nebo přichází postupně? Robin: Krátce po šestém měsíci dítěti dost rychle dojde, ţe matka je oddělena. V tom okamţiku je úzkost největší a pak uţ postupně slábne. V období mezi šestým měsícem a třetím rokem je dítě mimořádně citlivé na jakékoli delší odloučení od matky. Tato zranitelnost a poznání, ţe jeho matka existuje i mimo ně, zpŧsobí, ţe k ní neobyčejně silně „přilne”. John: A co se stane, kdyţ v této době k dlouhému odloučení dojde? Robin: John Bowlby společně s Jamesem a Joyce Robertsonovými se zabývali dětmi odloučenými od rodin a popsali tři stadia, jimiţ dítě projde, kdyţ se odloučení prodlouţí. První stadium nazvali „protestem” – děti byly rozrušené, křičely zlostí a snaţily se svou matku hledat. Zajímavé je, ţe kdyţ se v tomto období zase se svou matkou dítě shledá, bude nějakou dobu dost obtíţné. Jako by svou matku trestalo za to, ţe se vzdálila. Jakmile se těchto pocitŧ zbaví, je zase normální. Vrátí se mu jeho dŧvěra, ale mŧţe být ještě velmi dlouho citlivé na jakékoliv odloučení. John: To trestání matky je zajímavé, co? Já jsem si všiml opačného případu. Kdyţ se dítě ztratí a matka je najde, odmění jeho návrat často strašným nářezem, aby je potrestala za strach, který kvŧli němu měla.
[117]
Robin: To je ono. Rádi zapomínáme, ţe lpění bývá oboustranné a separační úzkost pŧsobí oběma směry. John: A co se podle Bowlbyho a Robertsonových stane, kdyţ je odloučení delší? Robin: Pak se mŧţe dítě dostat do stadia známého jako „zoufalství”. Je velice tiché, staţené do sebe, nešťastné a apatické. Přestane si hrát – jako by ztrácelo o všechno zájem. Aţ dosud bylo všechno pochopitelné a nemocniční personál si obvykle myslí, ţe se dítě přestalo rozčilovat a uklidnilo se. Dítě si však ve skutečnosti myslí, ţe se matka uţ nikdy nevrátí. A kdyţ se dostane domŧ, bude mu dlouho trvat, neţ se s tím záţitkem vyrovná. Lpí potom na své matce daleko více. Bude nám připadat, ţe přišlo o všechnu svou dŧvěru a elán a bude zřejmě nějakou dobu depresivní. Neţ se mu uleví, projde obvykle fází protestu a bude nějaký čas velmi obtíţné. Asi to zní divně, ale je to dobré znamení. John: Jako by si muselo začít zase trochu dŧvěřovat, aby se odhodlalo vyjádřit svŧj hněv. Robin: A třetí fáze je nejhorší – je to lhostejnost. Po stadiu „zoufalství”, kdyţ je matka stále pryč, se zdá, jako by se dítě zotavilo. Vzmuţí se, vypadá to, ţe má své neštěstí uţ za sebou, začíná si opět hrát a reagovat na jiné lidi. Za starých časŧ se nemocniční personál domníval, ţe je dítě zase normální. Teď uţ víme, ţe jeho zotavení je jen zdánlivé, zaplatilo za ně tím, ţe umrtvilo svou lásku k matce. John: Potřebuje svou lásku zahubit, aby té ztrátě dokázalo čelit. Ztráta matky není tak strašná, kdyţ ji uţ nemáš rád. Robin: Ano. Kdyţ se dítě se svou matkou po tomto stadiu „lhostejnosti” zase shledá, mŧţe to být pro celou rodinu velice bolestné. Dítě jako by se úplně změnilo – zdá se teď povrchní a má citový odstup. Příčina tkví v tom, ţe jeho láska k matce zahynula, jako by hluboce zamrzla. Takový stav se zmáhá nejhŧře. [118]
John: A co kdyţ je za matku k dispozici dobrá a spolehlivá náhrada? Robin: Pak dítě projde prvním a druhým stadiem, tj. obdobím protestu a zoufalství, ale tomu třetímu, nejhoršímu, se obvykle dokáţe vyhnout. John: Vypadá to tedy opravdu špatně. Robin: Býval to velký problém. Teď uţ ale naštěstí chápeme celý proces lépe a rodiče mají k dítěti v nemocnici snazší přístup, buď je víc návštěv, nebo tam s ním zŧstanou, takţe se ona pozdější stadia vyskytují méně často. John: A proč dítě mladší neţ šest měsícŧ tak choulostivé není? Robin: Vzpomeň si, ţe do pátého či šestého měsíce si dítě svou matku neuvědomuje jako celek. Některé matky to velice znepokojuje, ale v tomto období mŧţe nastoupit náhradní matka, aniţ dojde k takovým škodám, protoţe dítě ještě rozdíl úplně nepozná. John: Teď chápu něco, čemu jsem nikdy nerozuměl – proč všechny ty chŧvy, které po staletí přicházely do Anglie, nevyvolaly u dětí strašnou deprivaci. A podle tebe na konci toho období uţ separace dítě tolik nezasáhne? Jak to? Robin: Kdyţ je dítěti dva a pŧl roku nebo tři, je si uţ schopno svou matku ţivě pamatovat, celá jeho rodina uţ prostě existuje v jeho mysli či duši. A dítě i v jejich nepřítomnosti chápe, ţe jsou pořád ţiví a ţe se s nimi zase shledá. John: Tak dobře. A teď se vraťme k tomu, co jsi uţ říkal. Ptal jsem se, co se stane, kdyţ matčina citová podpora schází, a ty jsi mi to vysvětloval odkazem na práci Bowlbyho a Robertsonových. Ale říkal jsi i něco jiného. Určitě šlo o to, ţe matka tu sice je, ale třeba není schopna poskytnout dítěti dost… čeho? Robin: Říkej tomu, jak chceš – péče, opora, rodičovská láska… John: Ale všechny matky přece chtějí mít své děti rády, ne? [119]
Robin: To určitě. John: Tak proč tedy… jak bych to řekl… není láska jedné matky… tak účinná jako jiná? Robin: Je zajímavé, jak jsi teď zaváhal. Dostáváme se totiţ do velice choulostivé, citlivé oblasti. Na jedné straně lidé reagují zdánlivě velice spontánně, kdyţ mají pocit, ţe se matka o dítě dost nestará. Jednou z nejhorších uráţek v lidském slovníku je, kdyţ se o nějaké ţeně řekne, ţe je špatná matka. Na druhé straně jen málo lidí, kromě samotných matek, chápe, jak obrovské nároky na ni dítě klade a musí je často zvládnout, aniţ má sama dostatečnou oporu. Nicméně existují ţeny, které nedokáţou dát dítěti tolik lásky – myslím tím emocionální kontakt – kolik jí potřebuje. Ale – a tohle nelze nikdy dost zdŧraznit – byla by strašná chyba, kdybychom to takové matce kladli za vinu. John: Uţ jsi přece říkal, ţe matka se neumí vcítit do malého dítěte, když se ve svém vlastním dětství hodně trápila. Coţ znamená, ţe uţ její matka se na ni nedokázala naladit. Robin: A tedy uţ její matka jí toho nedala dost, a tak dále, pokolení za pokolením. Říká se tomu deprivační cyklus. Vzpomeň si na Harlowovy experimenty s opičími mláďaty. John: Měla raději hadrovou kostru neţ drátěnou a tak. Robin: Ano. Harlow tedy popsal deprivační cyklus velice jasně. Opičí mláďata, která byla odvlečena od svých matek, se v dospělosti nedokázala chovat jako matky. Svá mláďata pak tyto opice ignorovaly, nedbaly o jejich výţivu, nebo je odstrkovaly, kdyţ se chtěla chovat; došlo i k tomu, ţe je napadly, takţe mláďata byla v nebezpečí ţivota a musela být od svých matek odvedena. John: A ty opičky, které měly hadrové kostry, nebyly jako matky lepší neţ ty, které měly kostry drátěné nebo ţily v úplné izolaci?
[120]
Robin: Výsledky na to ukazovaly; a kdyţ si opička bez matky měla alespoň s kým hrát, její schopnost starat se o vlastní mládě byla daleko lepší. John: Fajn, ale na chvíli toho nechme, jsem teď trochu přesycený. Rád bych si to zopakoval. Příliš mnoho změn v krátké době nás mŧţe vyvést z konceptu. Mluvili jsme o tom, co potřebujeme, abychom změnu zvládli – ochranu před stresem, abychom mohli spočinout, potřebujeme dodat odvahu a také citovou oporu. A kdyţ jsme teď vzali na vědomí, jakou zátěţ představuje pro rodiče nové dítě, a ozřejmili jsme si úţasný rozsah změn, které dítě proţívá – je nám jasné, proč potřebuje tolik ochrany a lásky. Tak jo. A tu lásku a ochranu najde obvykle u matky a příroda vyvinula instinktivní chování, jemuţ se říká přilnutí či připoutanost. To udrţí dítě a matku pohromadě. Není to jen záleţitost fyzického přeţití, jde o to, aby se dítěti od matky dostalo lásky, která mu umoţní dospět a nabýt krok za krokem větší dŧvěry, sebedŧvěry a nezávislosti. A dál? Robin: Dál jsme viděli, ţe lidské dítě „nepřilne” k určitému člověku dřív neţ v pátém či šestém měsíci ţivota – kdy uţ dokáţe svou matku rozpoznat zcela spolehlivě. John: Zatímco u zvířat se toto přilnutí projeví daleko dříve? Robin: Ano. Vzpomínáš si na Konráda Lorenze a jeho husy? Lorenz přišel na to, ţe si vtisknou první věc, kterou spatří, a přilnou k ní. John: Ano. První, co housata vylíhlá v jednom hnízdě viděla kromě vnitřku svého vejce, byl sám Lorenz, a tak si ho adoptovala jako maminku. Robin: A pokud si vzpomínáš, jiná očička zase poprvé padla na veliký ţlutý balon. A tak šla za ním – zřejmě tak dlouho, dokud nepraskl. John: To musí být strašné vidět, jak tvá matka vybuchne. Kdesi v Německu určitě ţije jedna mimořádně odcizená husa. [121]
Nicméně od šestého měsíce do dvou aţ tří let je normální dítě skutečně velice vázané na svou matku, a pokud se v této době matka od něj oddělí a nedostane se mu vskutku obrovské kompenzační podpory, čekají je zřejmě velice těţké časy. A kdyţ je separace opravdu dlouhá – jako například při pobytu v nemocnici – projde třemi stadii, která popsal Bowlby: protestem, zoufalstvím a nakonec lhostejností. Taky jsi upozorňoval, ţe i kdyţ je matka s dítětem stále, mohou být problémy, pokud matka nedokáţe s dítětem komunikovat naplno; tj. kdyţ se do něj není schopna dost vcítit. Mŧţe to být kvŧli tomu, ţe se nedokáţe vrátit do svého dětství, protoţe její vlastní vzpomínky jsou bolestné. Dítě to vycítí a bude mít pocit, ţe jaksi není dost milováno, přestoţe jinak dostává všechno. Je však hloupé ji začít „obviňovat”, protoţe měla asi sama těţké dětství. A nemŧţeš vinit ani babičku, protoţe prababička… atd. Robin: Jistě, obviňování nechme politikŧm. John: Tak jo. A teď bych rád věděl něco víc o tom, čemu říkáš „deprivace”. PÉČE O VNITŘNÍ DÍTĚ… Robin: Co ty jsi zaţil, kdyţ jsi začal pociťovat deprivaci? John: Kdyţ jsem se dostal do většího stresu? Robin: Ano. John: No, první, čeho jsem si všiml, bylo, ţe se mi poněkud napjaly svaly, hlavně kolem ramen a krku. Ramena se mi vlastně začala zvedat směrem k uším! Napjaly se mi svaly na čelistech a taky kolem spánkŧ a čela. Robin: A psychologicky? John: Naštval jsem se. Byl to pocit, jako bych toho hodně rozdával a nic za to nedostával. Byl jsem nedŧtklivý, přestoţe jsem to spíš skrýval. Ale rozčilení se přece jen nějak dostalo na povrch. Jako bych si beze slov stěţoval. A pak jsem měl
[122]
trochu paranoidní pocit – ţe si svět na mne jaksi zasedl, ţe na mne lidé kladou nesmyslné poţadavky. Věděl jsem, ţe je to absurdní, ale jako by mŧj rozum nebyl schopen těm emocím říct, aby toho nechaly. Vlastně jsem začínal proţívat to, co Basil Fawlty snášel celý ţivot. A v tomhle rozpoloţení jsem se neměl rád, jako bych k sobě cítil odpor. Robin: Máš pocit, jako bys křičel? John: Teď zrovna ne, ale před pěti lety by to asi byla pravda. Víš… tak mi to najednou připadá, jako by se někde uvnitř zlobilo nějaké dítě. Nezní to divně? Robin: Ne. Podle mne je takový záţitek dost běţný, přestoţe jej lidé jen zřídkakdy popíšou tak jasně. Ale zaujal mě tvŧj obrat „nějaké dítě uvnitř”. Mŧţeš na to pohlíţet tak, ţe nějaké dítě máme v sobě všichni. Za normálních okolností je spíš skryté čili latentní. Ale ve stresu začíná pištět. A kdyţ se o ně nepostaráme, pořádně je nenakrmíme a nenecháme ani jiné, aby je nakrmili… mŧţeme skončit v nemocnici. Zhroutíme se. Nedostatek emocionální výţivy mŧţe mít stejně těţký fyzický účinek jako tělesná podvýţiva. John: Říkáš „všichni”. Jsi přesvědčen, ţe takové dítě má v nitru každý? Robin: Určitě. Kdyţ jsem poprvé četl Bowlbyho, myslel jsem si, ţe je posedlý svou představou o významu mateřské péče. Ale čím víc jsem měl zkušeností, tím víc jsem mu věřil. John: Takţe někteří lidé mají uvnitř velké dítě a jiní spíš drobné? Robin: Řekněme, ţe některé vnitřní děti mají větší trápení neţ jiné. John: A takoví ti fakt tvrdí chlápci? Mají vŧbec nějaké dítě? Robin: Mluvil jsem se všemi moţnými druhy lidí a nepotkal jsem nikoho, kdo by je neměl. John: I kdyţ je vnitřní dítě opravdu úplně tichounké, při pořádném stresu přece jen vypískne. [123]
Robin: Ano. A kdyţ vyšetřuji lidi, kterým ty říkáš „tvrdí chlápci”, přijdu na zajímavé věci. Pokud je to chlápek, kterému se říká „macho”, tak takoví se snaţí předstírat, ţe nic jako vnitřní dítě nemají. Takţe je ani nikdy nepochovají a nic mu nedají. Právě proto tyhle typy druhým nic „nedarují” a mají samozřejmě sklon ke špatné náladě. Vydrţí dlouho ve stresu a pak se najednou sesypou. Opravdu odolný člověk své vnitřní dítě uznává a umí se o ně postarat. Takoví lidé vydrţeli za války na gestapu všechno a byli ještě schopni starat se o své kolegy a podpořit je. John: Vyšetřovací metody se vlastně zaměřují na to, aby ono vnitřní dítě odhalily, ne? Vyvolají totiţ maximální stres a zároveň člověka odříznou od jakékoli citové opory. Robin: Vězňové jsou záměrně připraveni o smysl pro čas, bývají zahaleni tmou, vystaveni nesmyslným zvukŧm a jsou zbaveni moţnosti styku s vnějším světem – aby přišli i o tuto oporu. John: Obrat „starej se o sebe” je vlastně velice příznačný, ţe? Tvrdý chlapík je někdo, kdo se „dokáţe o sebe postarat”. Takţe odolnost a nezávislost je vlastně schopnost „mateřsky” pečovat sám o sebe. [124]
Robin: Jistě. Poskytnout si, co potřebuji. Lidé, kteří to opravdu umějí, pak vypadají jako velice silní a nezávislí. John: Prostě se dokáţou vţdycky postarat, aby jejich vnitřní dítě bylo spokojené. A teď se vraťme k matce a jejímu dítěti. Či spíše k dětem: tomu skutečnému i tomu vnitřnímu. Zřejmě se musí starat o obě? Robin: Přesně tak. Moţná tě například překvapí, ţe „dobré” matky, které samy zaţily dost péče a měly šťastnější dětství, pravděpodobně přestanou dřív kojit a převedou své dítě na láhev. John: Proč? Robin: Aby se mohly o dítě podělit. Uţ je mŧţe zastoupit manţel. O dítě se mŧţe postarat někdo jiný a matka si mŧţe na chvilku vyjít! John: Tím snad nemyslíš, ţe zdravé matky, které samy zaţily víc péče, jí pak dají vlastnímu dítěti méně? Robin: Ne, vŧbec ne. Vtip je v tom, ţe vědí, kdy přestat. Jinými slovy, vědí, kdy potřebují udělat něco pro sebe. A někdy zase dokonce kojí dál, i celý rok nebo i víc. John: Proč? Robin: Baví je to, uţívají si to. To je vlastně totéţ. Dokáţou dávat i sobě, starat se o sebe. Kdyţ jsou s dítětem, tak je samotné baví, ţe mu věnují plnou pozornost. Pokud dokáţeš mít rád sám sebe, tak se to jakoby dotkne i těch druhých. John: Tohle tvrdí buddhisté. Jeden mŧj přítel cítil, ţe by se rád rozdával jiným, a tak se zúčastnil víkendového setkání s názvem Milovat a mít rád. Pořádali je buddhisté. Celý ten čas mu ukazovali, jak být milý a laskavý sám na sebe. Podle nich se musí začít právě takto. Takţe… „dobrou” matku mŧţe bavit, kdyţ se plně věnuje svému dítěti, protoţe se tak zároveň stará o své vnitřní dítě. Robin: Je to tak. Ale mně se slovní spojení „dobrá matka” moc nelíbí.
[125]
Vynikající pediatr a psychoanalytik Winnicott raději říkal „dost dobrá” matka. Kdyţ je totiţ nějaká matka dokonalá – přijde vždycky hned, jak ji její dítě potřebuje, a dá mu pokaţdé to, co chce – mŧţe to dítěti, jak uţ jsme si řekli, zpŧsobit problémy. John: Bude mít navţdy mlhavé, nejasné hranice. Robin: Nebavíme se tu o perfektním, čtyřiadvacetikarátovém, zlatém olympijském mateřství. Bavíme se o matkách, které se po nějaký čas dítěti hodně věnují – je to „dost dobré” mateřství. John: Řekni mi něco o matkách, které to nedovedou – o těch spíš „deprivovaných”. Robin: O těch, jeţ samy nezaţily dostatek lásky? Bývá pro ně dost těţké své dítě svěřit někomu jinému. Mají pocit, ţe to tak nemá být. A tak jsou s dítětem téměř pořád. Ale zároveň je pro ně těţké věnovat se třeba i jen krátkou dobu svému dítěti plně. Mají sklon myslet na něco jiného; není pro ně snadné naladit se na vlnovou délku svého dítěte, protoţe se neumějí naladit ani samy na sebe. A pak se samozřejmě cítí strašně. Jejich vnitřní dítě se křikem domáhá pozornosti, protoţe tráví s tím druhým dítětem příliš mnoho času. Tyto matky však nemají ponětí, jak dát samy sobě, co potřebují. John: A mají samozřejmě pocit „nedostatečnosti”. Robin: To jistě! Mají pocit, ţe selhávají, přestoţe dělají všechno, na co lze pomyslet – ve skutečnosti dělají po všech stránkách víc neţ „dost dobré” matky, jejichţ děti prospívají. A jsou samozřejmě přesvědčeny, ţe všichni ostatní si počínají dokonale a ţe ony jediné to nezvládají. John: Ale kdyby pohlédly do svého nitra…? Robin: V tom je ta potíţ – to právě nedělají. John: A co je tedy podle nich špatné? Robin: Všechny obvykle zjišťují, ţe mají obtíţné děti. A ty děti opravdu obtíţné jsou… nenechají je spát, mívají často koliku – bolí je břicho, hodně křičí. John: Stejně jako jejich vnitřní dítě. [126]
Robin: Přesně tak. Jejich vnitřní dítě křičí, protoţe je matka úplně ignoruje. Nakládá sama se sebou tak, jako by chtěla umlčet křik skutečného dítěte tím, ţe zavře dveře, místo aby je k sobě vzala a utišila. A tak skutečné řvoucí dítě je věrný obraz dítěte „křičícího uvnitř”. To dítě je nešťastné a plné napětí, protoţe i jeho matka je nešťastná a plná napětí. John: To je strašně zajímavé – vrací nás to totiţ na samý počátek první velké lekce knihy; problém vzniká z toho, ţe máme „obtíţné” emoce, ale ţe je popíráme. Tajíme je, protoţe vadily celé naší rodině, a to nás donutilo, abychom je odklidili „za fasádu”. Ty emoce – to je vlastně deprivace a neštěstí, jinými slovy, ječící dítě – jsou drţeny pevně za ní. Takţe řešení problému, tj. sníţení deprivace, kterou člověk pociťuje, záleţí na tom, zda to dítě dostaneme ven, abychom se na ně mohli podívat, uznat je a nějak se o ně postarat. Robin: A vzpomínáš si, co se tomu asi postaví do cesty? John: Pocit, ţe to rodina neschvaluje. Jestliţe rodina neschvaluje nějakou emoci, coţ je dŧvod, proč byla pŧvodně vytěsněna, pak narazíme-li na ni i po mnoha letech, budeme mít opět ten pocit nesouhlasu. Robin: A protoţe jsi byl v době, kdy se tohle dělo, mladý a závislý, jsou ty pocity velice, velice silné. A tak není snadné tím vším projít. John: To opravdu není, sám si to dobře pamatuji. Jelikoţ jsem byl správný středoškolák, vnímal jsem sám sebe jako pěkně tvrdého, nezávislého a především naprosto normálního chlápka. Ţádné city, ţádné slaďounké nesmysly jsem nepotřeboval a měl jsem jen zdravé pohrdání pro kaţdého, kdo vypadal, ţe potřebuje jakékoliv opatrování. Dokud jsem se nedostal v pětatřiceti do tvé skupiny – teprve pak jsem začal přicházet na to, jak moc potřebuji vřelý přístup a náklonnost, a těţko jsem dával najevo, ţe je potřebuji. Robin: Co jsi cítil, kdyţ jsi se pokoušel si o ně říci? John: Styděl jsem se. A cítil jsem se nepatřičně. Vţdyť jsem si představoval, ţe jsem „muţný”… a tak mě nejdřív [127]
napadlo, ţe by se lidé ke mně chovali pohrdavě, kdybych jim řekl, ţe potřebuji nějakou náklonnost. Také jsem zjistil, ţe se necítím „oprávněn” říci si o ni. Pak jsem udělal úţasný objev: kdyţ jsem dal ţeně opravdu najevo, ţe stojím o její náklonnost, měla mě za to ráda! Místo aby mě, jak jsem vţdycky nevědomě předpokládal, vykopala ze dveří s tím, ţe jsem moc patetický! Ale stejně mi trvalo dlouho, neţ jsem tomu opravdu uvěřil.
Robin: No jistě, doma tě přece „podmiňovali” opravdu dlouho, takţe nikoho nepřekvapí, ţe naprostá změna takového postoje zabere dost času. A jsou to právě ty pocity hanby, nepatřičnosti a pomyšlení, ţe nemám právo něco takového chtít, které matkám ztěţují přijetí onoho vnitřního dítěte, jeţ kdysi „vytěsnily”. Nemusí si sice dělat starosti se svou „muţností”, ale zase je trápí, aby nebyly „jako malé děti”. A proto je obtíţné se s těmito potřebami vypořádat, i kdyţ je máme všichni. John: Ale počkej chvilku, Robině. Třeba mají pravdu. Nemyslím v tom, ţe předstírají, ţe nemají potřeby. Ale třeba mají pravdu, kdyţ si myslí, ţe taková péče prostě není k máni. Pokud je tvé okolí nelaskavé, bude moţná lepší a [128]
bezpečnější udrţet si odstup a neriskovat probuzení bolestných pocitŧ, kdyţ se ti nedostane podpory, kterou tak potřebuješ. Robin: Kdykoli jsem se pokoušel pomoci lidem, kteří takto smýšlejí, bylo takové podpory k máni vţdycky habaděj. John: Ale tohle jistě neplatí pro kaţdého. Robin: Tak schválně, jestli tě přesvědčím.
ZDROJE PODPORY… John: Ty jsi přesvědčen, ţe péče a cituje pro lidi vţdycky dost, pokud si o ně řeknou. Robin: Pokud se před nimi přestanou uzavírat, tak ano. Přijetí citu totiţ znemoţňuje jejich postoj. Stejně jako jejich „dítě”, které se uzavřelo a ukrylo za onou pevně staţenou oponou, i oni vysílají signály – je to výraz jejich tváře, pohyby a postoje jejich těla, které druhým říkají, aby se drţeli v odstupu. John: Jako by dávali na srozuměnou, ţe za jejich oponou žádné dítě není. Jako by si chtěli zajistit, ţe se k nim všichni budou chovat tak, ţe ţádné neexistuje. Robin: Přitom si ale vŧbec neuvědomují, ţe něco takového dělají. Ostatním budou připadat trochu popudliví a vznětliví, takţe bychom se cítili hloupě, kdybychom se k nim chovali povzbudivě nebo srdečně. John: To mi připomnělo jednu dívku, která přišla do naší skupiny. Na prvních třech sezeních všechny ostatní jen sráţela. Mohlo se zdát, ţe jí to dělá radost, kdyţ lidi trápí. A kdyţ jí ostatní tu agresi vrátili, ještě víc ji to bavilo. Asi na třetím sezení, jsi najednou ignoroval všechny její zlobné signály a asi minutu jsi k ní hovořil velice vřele… citlivě a povzbudivě. A ona se k našemu úţasu rozplynula v slzách a asi deset minut plakala. A příští týden přišla celá rozzářená.
[129]
Robin: Tak to bylo. Konfrontace, které tak ráda vyvolávala, to byl její zpŧsob, jak udrţet své city v šachu. John: Je to také dobrý příklad práce ve skupinové terapii. Lidé mají často sklon si myslet, ţe jde o jakýsi mrazivě chladný proces intelektuální analýzy. Té je tam ve skutečnosti velice málo. Robin: Ano, terapeut vlastně čeká na chvíli, aţ se někdo bude ochoten dotknout svých citových nesnází, a pak se ho snaţí s nimi seznámit postupně, aby jim uměl čelit. A jak jsi uţ správně řekl, tohle má jen velice málo společného s verbální analýzou. I v „analytické” terapii plyne veliký prospěch z modelování. Jestliţe se analytik chová přirozeně, otevřeně a pŧsobí příjemně na city svých pacientŧ, uvolňuje to v nich schopnost dělat totéţ – dokonce i tehdy, kdyţ nechápou, co se vlastně děje. John: Ale vraťme se k „potřebným” matkám. Ty tvrdíš, ţe citu se jim dostane dost, pokud budou dávat správné signály. Ony však pocházejí z deprivovaných rodin, takţe jejich rodiče, bratři a sestry budou mít podobný problém. A vdaly se pravděpodobně za někoho, kdo uvízl ve stejném stadiu. A podobní budou zřejmě i někteří jejich přátelé. Robin: Ale kolem bude spousta ostatních, sousedŧ atd., a ti všichni by mohli pomoci. A i kdyby v tom vězeli všichni, nezapomínej ještě najeden dŧleţitý zdroj. Jak se rodina rozrŧstaje zajímavé pozorovat, jak rodičŧm, kteří to tak potřebují, dávají lásku jejich děti. John: Děti!? Robin: Jistěţe! John: Ale prospívá to těm dětem? Robin: Proč ne? Alespoň dokud ji dávají svobodně a otevřeně. Děti jsou od přírody velice štědré a svým rodičŧm dávají rády, dokud to ovšem rodiče přijímají. A pokud nejsou rodiče sobečtí a ţárliví, dostanou děti lásku i z jiných zdrojŧ – jsou tu příbuzní, sousedé, přátelé, škola atd. – a ti všichni mohou být v určitém smyslu dospělejší neţ rodiče! Jinými slovy, ti všichni mají co dát a dávají to rádi. A kdyţ si někdy [130]
ve hře prohodí děti a rodiče své role, tak si vlastně děti navyknou na situaci, ţe budou jednou rodiči a naučí se, jak se starat o někoho jiného. John: Ty jsi opravdu přesvědčen, ţe kolem nás všech je dostatek zdrojŧ podpory, pokud ovšem vysíláme ty správné signály? Robin: Ano. Vezměme například otce právě narozeného dítěte. Cítí se opomíjený, ţe? Čeká se od něho, ţe bude čerstvé matce významnou oporou, sám jí bude mít málo a nemŧţe se ani příliš podílet na dŧvěrném vztahu s dítětem. Potřebuje se napojit na jiné zdroje – na svou pŧvodní rodinu, na kolegy v práci, na přátele – a trochu se o ně opřít v době, kdy je sám ţivotní oporou své ţeně a dítěti. Kdyţ o nějakou pomoc poţádá, obvykle ji dostane. Lidé jsou tímto zpŧsobem naprogramováni. John: Tak dobře. Kdyţ raná léta u někoho nedopadnou dobře, mŧţe ještě pořád získat dost záţitkŧ, které mu to vynahradí. Musí si ovšem všimnout, ţe něco takového potřebuje, a začít vysílat správné signály. Je třeba se vypořádat s dosti obtíţnými emocemi – s pocity studu a podezření, ţe uvidí-li někdo, jací opravdu jsme, odmítne nás, protoţe se chováme nepatřičně. Robin: Nerad bych ty nepříjemné pocity příliš zdŧrazňoval. Někteří lidé jsou si dobře vědomi, ţe potřebují stále znovu lásku a pozornost, a musí si uvědomit, ţe ţádají o dvacet procent víc, neţ dostávají. Na to přijdou docela snadno. Pak jsou tu jiní lidé, jejichţ „dítě” je do značné míry vytěsněno. Ale ani oni nemají s pochopením velké potíţe. Například ve skupině, kterou vede Prue, deprivované matky podle mne často prostě vidí, ţe ţeny, kterým to jde, mají také problémy se svými dětmi i s vlastními potřebami, ale ţe neváhají si takový problém připustit a uspokojit své potřeby. Uţ to osvobodí jejich úzkostnější „kolegyně”, ty se pak také uvolní a chovají se přirozeně. Uţ nepředstírají, ţe je všechno dokonalé, a jakmile se více otevřou a řeknou si o pomoc,
[131]
ostatní to jaksi automaticky pohne k tomu, aby jim ji poskytli. John: To zní opravdu velice povzbudivě. Teď bych se tě však chtěl zeptat na těţké případy deprivace. Mám na mysli otřesné záleţitosti typu „týraných dětí”. Co se o tom dá říci? TĚŢKÁ DEPRIVACE… Robin: Kdyţ studujeme rodiny, kde je týrané dítě, narazíme opět na cyklus deprivace. Rodiče, kteří bijí své děti, byli obvykle v mládí sami zanedbáváni; nebo jim hrozily ošklivé tresty; nebo je jejich rodiče také opravdu bili. Velmi instruktivní jsou v tomto směru další závěry, k nimţ došel Harlow v pokusech s deprivací opic. Uţ jsem řekl, ţe kdyţ opice bez matek vyrostly a měly vlastní mláďata, byly daleko častěji schopné se o ně starat, pokud si mohly v době svého mládí a dospívání hrát s jinými malými opičkami, nebo kdyţ měly alespoň moţnost se pomazlit s hadrovou mateřskou kostrou. John: Pomohlo jim to v jejich vztazích. Robin: Ale co je ještě překvapivější, ţe některé z nejdeprivovanějších opic, které odmítly a poranily svá první mláďata – v jednom nebo dvou případech je dokonce zabily – kdyţ měly druhé a třetí mládě, často byly schopné se o ně alespoň jakţ-takţ postarat. John: Co je změnilo? Robin: Harlow si myslí, ţe opice změnilo jejich první mládě. John: To, se kterým tak špatně zacházely? Robin: Ano. Mláďata mají totiţ vţdycky obrovskou touhu se chovat a milovat své matky bez ohledu na to, zda jsou odmítána či trestána. A tak matky získaly lásku svých mláďat, přestoţe ji nechtěly. To zřejmě stačilo, aby se začaly měnit.
[132]
John: A co se dá dělat s těmi nejobtíţnějšími lidskými případy? Robin: Překvapivé je, ţe ti nejdeprivovanější rodiče cítí nakonec velkou odpovědnost. Je pro ně ale strašně těţké začít. John: A jak tedy začínáš s lidmi, kteří obzvlášť potřebují své vnitřní vytěsněné dítě? Jak jim pomŧţeš, aby si je začali uvědomovat? Robin: Musíš najít taktní zpŧsob, jak je podpořit, aniţ by si museli náhle uvědomit, ţe to tak zoufale potřebují. Je třeba se k nim chovat přátelsky a například uznat, ţe se jako rodiče opravdu snaţí. John: Coţe – i rodiče, kteří bijí své děti? Robin: Ano. I ty. I tady mŧţeš říci: „Chápu, jak je pro vás pro oba těţké správně vychovat své dítě.” Coţ je ostatně pravda. Úmysl je dobrý vţdycky, i kdyţ rozumí jen násilí a trestŧm. Takţe místo kritiky, která by všechno jenom zhoršila, nabídneš, ţe jim pomŧţeš hledat lepší zpŧsob, a mŧţeš jim ho ukázat také tím, jak s nimi jednáš. V jiných, méně váţných případech mŧţeš být i přímější. V jednom z prvních případŧ, kdy jsem léčil celou rodinu, se zdálo, ţe jde o dceru. Byla však jen obětním beránkem. A brzy se ukázalo, ţe se v ní konzervují problémy celé rodiny. V tom příběhu šlo o to, ţe své rodiče rozčilovala od svých dvou let aţ do čtrnácti, kdy ji ke mně poslali. Její matka byla velice často v psychiatrických léčebnách a měla za sebou několik pokusŧ o sebevraţdu. Po čtyřech rodinných sezeních si začala uvědomovat svou hlubokou touhu po lásce a citu. Jakmile k tomu došlo, špatné chování její dcery ustoupilo a právě ona poskytla své matce lásku, kterou sama nikdy neměla. A její matka psychiatrickou léčebnu uţ nikdy nepotřebovala. John: To všechno nastalo, jakmile jsi jí pomohl, aby si přiznala své neuspokojené potřeby?
[133]
Robin: Ano, kdyţ si uvědomila své vnitřní vytěsněné plačící dítě, mohla s naší pomocí dovolit své rodině, aby se o ni postarala. John: Tohle ale cvokaře opravdu chtělo. Robin: Ano, ale byl to skutečně velice váţný problém, který trval přes dvanáct let a patřily k němu i matčiny sebevraţedné pokusy. Lidem, jaké běţně potkáváme, však většinou stačí říci, ţe jim mŧţe pomoci kdokoli nablízku, ţe všichni přece uznávají jejich potřebu citu a opory. Jsem přesvědčen, ţe kdybychom mohli přimět všechny rodiny v zemi, aby o tom deset minut přemýšlely, byla by řada z nich tak za tři neděle daleko šťastnější! John: A mám tu ještě jednu, poslední otázku. Mluvili jsme o emocionální podpoře, o citu, péči, lásce, pozornosti – to všechno má své jméno – kromě záhadné ingredience X. Pane doktore, co je to vlastně ta věc zvaná „láska”? VÍC NEŢ POUHÁ „ODDANOST”… Robin: Co je podle tebe „láska”? John: V podstatě jde o… Ve smyslu emocionální podpory má určitě něco společného s tělesným dotekem. Mazlení, pohlazení, objetí, všechno, čemu se říká „laskavé zacházení”. Kdyţ jsi v tísni, pak ti tohle přinese úlevu, uvolnění, pocit vnitřního klidu a pomŧţe ti vidět zase nějakou perspektivu. Ale je to daleko víc neţ jen to. Kdyţ mám starosti a popovídám si s někým, koho mám rád a komu věřím, pak sama skutečnost, ţe jsme spolu, mi přináší klid a já se cítím lépe. A to, i kdyţ se navzájem třeba ani nedotkneme a člověk, se kterým mluvím, mi nijak neporadí a ani se nesnaţí mě podpořit rozumnými argumenty. Zdá se, ţe účinkuje prostě fakt, ţe jsem s někým, kdo vnitřní klid má.
[134]
Vzpomínám si, jak Koestler vyprávěl o Indech, kteří se scházeli ve vesnici, aby poslouchali jednoho velkého indického guru. Především ho překvapilo, ţe ti lidé ani moc nenaslouchali. Prostě k řečníkovi občas vzhlédli a pak si šli hrát s dětmi, které vzali s sebou. Koestler si najednou uvědomil, ţe těm lidem něco dává pouhá přítomnost guru, a nikoliv obsah toho, co říká.
Robin: Ale sám vidíš, ţe to souhlasí s tím, co jsme si říkali o účincích tělesné pohody. Vzpomeň si, jak ses mě ptal, co je to „láska”, a co opička dostávala od své „hadrové matky”. Shodli jsme se, ţe to nějak souvisí s kouzlem pohody, ticha a klidu, které nám umoţní, abychom se upokojili, vzpamatovali a dali se po nějaké překotné změně zase do pořádku. Abychom se „posbírali”, „dali dohromady” poté, co jsme byli „vedle” a „vyřízení”. Naše potřeby budou v takové situaci záviset na míře stresu, který podstupujeme. Uvaţ třeba, ţe pod tlakem se zřejmě potřebujeme dostat do větších obrátek, abychom zvládli komplikovanější systém. Kdyţ je pod tlakem malé dítě, potřebuje se „napojit” na matku, která je podpoří a obnoví jeho stabilitu. Matka se zase potřebuje „napojit” na otce, ten na svou rodinu, své zaměstnání atd. Jinak řečeno, jedinec pod příliš velkým tlakem se potřebuje spojit se skupinou, která si se změnou [135]
dovede poradit. A čím je změna větší, tím větší by asi měla být i skupina. John: Naše „propojení” je pak stále širší. Robin: Právě. Rozbité koleno chce moţná náplast a maminčinu náruč; něco těţšího asi potřebuje lékaře; a je-li zranění tak váţné, ţe jeden lékař je nezvládne, pak bude dítě moţná muset do nemocnice. John: A řekl bych, ţe kdyţ se potřebujeme „napojit” na ten vŧbec „největší systém”… pak pŧjde o nějaký zboţný cit a bude to mít asi něco společného s Bohem. Robin: No, řekněme, ţe se člověk přinejmenším potřebuje upnout k pocitu, ţe vesmír má nějaký řád, ţe všechno, co se děje, má smysl a účel. Chceme věřit, ţe svět je v podstatě „v pořádku”, i kdyţ se momentálně děje něco špatného. John: V souvislosti s tím mě napadá, ţe mě vţdycky překvapoval blahodárný účinek meditace. Robin: Dŧvod je podle mne stejný. Pocit, ţe jsme jakousi součástí kosmické soustavy, která má nějaký smysl, posílí naši psychologickou rovnováhu a stabilitu – a nesejde na tom, zda na svém „kontrolním panelu” máme, nebo nemáme obraz Boha. A ten blahodárný pocit propojení s něčím větším má mnoho lidí bez ohledu na to, ţe třeba nejsou zboţní v tom smyslu, ţe by pravidelně chodili do kostela. John: Energie velkých viktoriánŧ mě vţdycky nějak skličovala. Jejich síla podle mne asi souvisí se záţitkem hluboké víry. Budí dojem, ţe jsou schopni zvládnout katastrofy a snadno odolávat zklamání. Robin: Myslím, ţe jsem uţ mluvil o výzkumu zdravých rodin, který se prováděl na Timberlawnově univerzitě v texaském Dallasu. K jeho nejzajímavějším závěrŧm patří, ţe ty nejzdravější rodiny zřejmě vyznávají nějaký transcendentní systém hodnot, něco, co je přesahuje. Jsem přesvědčen, ţe sama skutečnost, ţe jsou takto „propojeny” s největším myslitelným systémem, přispívá k [136]
jejich pozoruhodné psychické stabilitě a odolnosti. Mimochodem, vţdycky mě ohromovalo, ţe se tolik pacientŧ, jimţ terapie opravdu prospěla, začalo zajímat o smysl a význam ţivota. John: To je, co? Začali jsme u stresu, který vyvolává změny, pak jsme debatovali o významu propojení – o dětské schopnosti téměř stoprocentně se spojit s matkou, kdyţ se má vyrovnat s vlastními obrovskými změnami; a na závěr přišlo zjištění, ţe nejzdravější rodiny – pro něţ je především příznačné, ţe dokáţou zvládnout změnu – mají jeden rys společný: oddávají se nějaké transcendentní víře. Robin: A je opravdu čas změnit téma.
[137]
NĚCO NAVÍC: PARANOIA A POLITIKA John: Víš, ţe od té doby, kdy jsi mi vykládal o paranoii a o tom, jak pŧsobí projektivní mechanismy, mám dojem, ţe kolem sebe vidím stále více příkladŧ? Robin: Chceš říci, ţe se na tebe za tvými zády domlouvá čím dál víc lidí? John: Vy jste mne pochopil, pane doktore, moc děkuji. Ale ne. Nebo alespoň ještě ne. Ty jsi ale říkal, ţe kdykoli se přistihneme při myšlence, ţe jsme se v nějaké záleţitosti zachovali úplně nevinně a za všechny myslitelné problémy mohou jiní lidé, tak jsme paranoidní, nikoli ţe bychom byli paranoidní v klinickém smyslu toho slova, ale ţe část našich myšlenek je paranoidní. Robin: Ano, kdyţ se naše pocity rozštěpí na „dobré” a „špatné”, nebo na lásku a nenávist, a kdyţ ty špatné promítneme na někoho jiného nebo na celou jinou skupinu, jde o paranoidní proces. John: Ale nijak nám neuškodí, pokud si to dovolíme třeba při kaţdém fotbalovém zápase? Robin: Ne, prostě nám to umoţní vypustit páru, uvolnit se a cítit se součástí své skupiny. John: A normální lidé ty pocity prostě hodí za hlavu. Robin: Ano, na konci zápasu všechno jednoduše „vypnou”. Jen si tam vyhodili z kopýtka. John: Zatímco opravdový paranoik to bude takhle dělat pořád. Robin: Ano, on totiţ potřebuje svádět všechny své špatné pocity na druhé lidi. John: Takţe kdyţ se podíváme na politiku, coţ je jemné umění, jak ospravedlnit sám sebe a svést všechno na druhé, uvidíme pořádnou náloţ paranoidního chování, ne? Robin: Podle mne běţní, zdraví lidé pouţívají politické argumenty stejně, jako kdyţ hrají fotbal nebo se na něj dívají. Mohou se rozzlobit, kdyţ se přou s lidmi, kteří mají jiné názory, ale pak je jejich zloba zase opustí a oni v nich uvidí [138]
lidské bytosti. Jinými slovy, většina lidí někde v hloubi své duše ví, ţe politika je vlastně jakási hra, jeţ má vyřešit konflikt mezi skupinami lidí podle určitých dohodnutých pravidel. John: Podíváme-li se na hlavní proud britské politiky, je docela zdravé, kdyţ se strany rozčilují a sápou na všechny ostatní v debatě nebo při volbách, protoţe se od těch pocitŧ dokáţou později oprostit a docela přátelsky si spolu popovídat. Robin: Ano. Politika je vlastně umění moţného, ţe? Nikdo přece nemŧţe dojít k přesně stejnému názoru, takţe rozdíly je nutno u kaţdého respektovat a snaţit se dojít k pokud moţno rozumnému kompromisu. John: Ale skuteční extremisté s tím mají potíţe. Zřejmě nejsou schopni vidět své politické oponenty jako lidi, kteří mají holt jiné názory. Asi v nich opravdu vidí zlé tvory. Robin: Takoví lidé prostě potřebují pouţívat své oponenty jako popelnici, kam by mohli ze sebe vyhodit všechno, co se jim nehodí. Je to jako s obětním beránkem v rodině, která onemocněla. Své oponenty nenávidí v zájmu vlastního zdraví. John: Ty myslíš, ţe jim jejich nenávist slouţí, aby udrţeli své vytěsněné pocity z dohledu, aby se vyhnuli pohledu na vlastní chyby? Robin: To je ono. Intenzivní zájem o politikuje obvykle zpŧsob, jak udrţet trýznivé osobní konflikty mimo sebe, jak se jich prostě zbavit. John: A co by se stalo, kdyby začali názory svých oponentŧ víc poslouchat? Robin: Mohlo by je to opravdu ohrozit, protoţe by třeba najednou čelili vlastním chybám nebo slabostem. Jejich opona by se mohla náhle zvednout a oni by sami na sobě spatřili strašné věci, které připisovali druhé straně. Kdyţ jim něco podobného hrozí, vţdycky rychle sestaví a pronesou plamenný projev obviňující ty druhé, ţe by v zemi rádi viděli [139]
potoky krve nebo fašistickou diktaturu, a tak zase na nějakou dobu buď odvrátí vlastní kolaps, nebo jej zredukují do té míry, ţe budou alespoň v parlamentu vypadat jako normální lidé. John: Takţe ty myslíš, ţe by se zřejmě nedokázali vyrovnat s pohledem na vlastní chyby? Robin: Přesně tak. Své vlastní nejisté zdraví chrání obviňováním druhých. John: Proto jsou asi extremisté tak politicky aktivní. Oni to potřebují! Kdyby toho nechali a dali si pohov, zešíleli by. Politický boj je udrţuje při smyslech. Robin: A je opravdu velmi těţké léčit někoho, kdo má značně militantní politické názory – úlevu od jeho symptomŧ mu vlastně mohou poskytnout jen léky. Podobá se to paranoii – a vlastně to paranoia je, jen přizpŧsobená, aby dobře zapadala do politické scény své doby, takţe lidé nevidí, o co ve skutečnosti jde. Kdyţ si však někdo během psychoterapie něco takového o sobě uvědomí, je to ohromný krok vpřed. Jedna cizinka, pacientka v mé psychoterapeutické skupině, která byla v zemi svého pŧvodu militantní levicovou aktivistkou a bránila se jakémukoli pokusu o prŧzkum této části svého ţivota, se nedávno vrátila z dovolené a vypadala absolutně báječně – úplně oţila a byla plná sebedŧvěry. Všichni si toho všimli a řekli jí to. Vysvětlila nám, co se stalo – aţ doma si uvědomila, ţe její příklon ke komunismu byl zpŧsob, jak se vyrovnat se svými trýznivými city k matce. Kdyţ si to uvědomila, měla ihned od obojího pokoj. John: A mělo to vliv na její politické názory? Robin: Její politickou orientaci to nezměnilo, ale mohla teď o svých názorech hovořit, a kdyţ s ní někdo nesouhlasil, uţ se necítila ohroţená. Byla schopná poslouchat tam, kde byla předtím uzavřená a absolutně rigidní, strnulá. Taky je zajímavé, ţe kdyţ jsem se jí zeptal, jestli se jí v jejích politických snahách daří víc, nebo míň, odpověděla ihned: „Víc.” A jsem si jist, ţe je to pravda, protoţe teď je daleko [140]
realističtější a praktičtější neţ v době, kdy ji ovládaly její vlastní psychologické potřeby. Je teď schopna uzavírat spojenectví a dohodnout se na společné strategii. John: Nejkomičtější či nejpodivnější na extrémních politických sektách je jejich neschopnost vzájemně spolu vycházet. Stále se štěpí a vytvářejí další oddělené skupiny, které se pak zase po čase dále dělí. Uţili jsme si s tím spoustu legrace v Monty Pythonově Brianově životě. Nedávno jsem si udělal přehled o naší politické scéně a došel jsem k následujícímu seznamu stran extrémní levice a pravice. V rudém rohu je Komunistická strana Velké Británie (marxisticko – leninská), Nová komunistická strana, skupina Předvoj, Strana socialistických dělníkŧ (trockistická), Socialistická strana Velké Británie (marxistická), Mezinárodní marxistická skupina, Revoluční mládeţ, Mezinárodní marxistická strana, Revoluční dělnická strana (trockisté), Revoluční komunistická strana, Spartakova liga (trockisté), Organizace komunistických dělníkŧ, Velký plamen (pŧvodně maoisté), Chartisté, Revoluční marxistická tendence, Dělnická strana, Institut dělnické vlády, Protinacistická liga, Mezinárodní komunistická liga, Strana revolučních dělníkŧ, Revoluční strana socialistických dělníkŧ, Skupina pro dělnickou moc (trockisté), Dělnický boj, Dělnická liga, Revoluční komunistická strana Británie (marxisticko – leninská, silně proalbánská), Komunistická strana Anglie, Asociace komunistických dělníkŧ, Socialistická unie internacionalistŧ, Hnutí komunistických dělníkŧ, Liga mladých komunistŧ Velké Británie, Solidarita pro sociální revoluci, Revoluční komunistická liga Británie (maoisté), Liďová demokracie (marxisticko-leninská), Světová revoluce, Alternativní socialismus, Mladí socialisté, Militantní tendence, Liga socialistických dělníkŧ, Revoluční marxistický proud (trockisté), Liga pro socialistickou akci, Marxistický dělník (trockisté), Revoluční komunistická tendence (trockisté), Revoluční liga socialistŧ (trockisté), [141]
Mezinárodní socialisté a Nezávislá labouristická strana. A v modrém rohu máme ve společnosti svastik a rŧzných symbolŧ z nordické mytologie Národní frontu, Britské hnutí, Britskou národní stranu, Stranu národní reorganizace, Kolonu 88, Ligu svatého Jiří, Severní ligu, Londýnskou odinistickou komisi, Vikingskou mládeţ, SS-Wotana 18, Brigádu jedenácté hodiny, Komando Adolfa Hitlera, Ţeleznou stráţ, Rytíře Ţelezného kříţe, Dirlwangerovu brigádu, Britskou ligu práv, Svépomocnou organizaci, Výběr, Asociaci pro kontrolu přistěhovalcŧ a Společnost pro uchování rasy. Robin: Nevynechal jsi někoho? John: Asi ano. Štěpí se to totiţ tak rychle, ţe je prakticky nemoţné získat nejnovější výčet. Podobá se to trochu buněčnému dělení pozorovanému pod mikroskopem. Ale stejně nechápu, proč se vlastně štěpí tak často, a nechápu ani, proč jsou jejich vzájemné útoky zřejmě daleko častější neţ napadání druhé strany politického spektra. Co se to proboha vlastně děje? Robin: Podle mne se jedná o jiný princip, neţ o jakém jsme dosud hovořili. Paranoidní člověk se snaţí udrţet dobro oddělené od zla tím, ţe všechno odklízí někam mimo; kreslí své hranice daleko uzavřenější a těsnější, aby se zbavil pocitŧ, které nemŧţe unést. Ale i člověk, který si počíná paranoidně, se ohraničí jen do určité míry a musí snést pomyšlení, ţe na světě jsou i jiní lidé. A tak ten, kdo se pohybuje více méně na této úrovni, mŧţe situaci zvládnout, kdyţ vstoupí do politické strany, která strpí postoje a city, v nichţ si sám libuje, pokud ovšem existuje jiná strana, která se podstatně liší od té, do níţ vstoupil, a zároveň toleruje mnoho věcí, které by on sám ve vlastní osobnosti nesnesl. Pak mŧţe podporovat svou vlastní stranu a strašně nenávidět jinou a je mu opravdu dobře. Takový ţivot mu poskytne pŧdu pod nohama a chrání ho před osobní havárií. Nebude ovšem schopen jako většina normálních členŧ jeho strany „zakopat válečnou sekeru”, kdyţ bouřlivá debata pomine, protoţe si nemŧţe dovolit ustat ve svém nepřátelství vŧči druhé straně. [142]
Vyjde však normálně alespoň se svým vlastním houfem, pokud existuje nějaký nepřítel, jehoţ by nenáviděl.
John: Mohl by zapadnout do jedné z velkých politických stran? Robin: Ano. Ale pokud je potřeba paranoidní obrany opravdu intenzivní, a pokud takovému člověku dokonce hrozí těţký pád zpět, do stadia neurčitých rodinných vztahŧ, pak začne totéţ provozovat i se svou vlastní stranou. A jeho pocit boţské omnipotence (všemohoucnosti) – ţe je veliký balon, který musí vyplnit celou krabici – bude ohroţovat kdokoli jiný. Ledaţe by názory druhého byly natolik totoţné s jeho vlastními, ţe by je opravdu nedokázal vnímat jako „jiné”. Ale jelikoţ lidé mají sklon se alespoň trochu vzájemně lišit a ta odlišnost vyjde dříve nebo později najevo, bude se taková strana stále štěpit na další a další fragmenty, protoţe kaţdý její člen bude usilovně lpět na pocitu čistoty a dokonalosti. A tak se budou buď vzájemně vylučovat, nebo odejdou sami, [143]
aby zaloţili novou stranu, která bude opravdu zastávat čistou, neposkvrněnou pravdu. John: Tak to opravdu je. Skuteční extremisté jsou velice pyšní na čistotu svého přesvědčení nebo víry. Robin: Ano. Na snaze o vlastní zlepšení není samozřejmě nic špatného, pokud jste realističtí. Ale jakmile se pokoušíte přesvědčit druhé, nebo dokonce sami sebe, ţe jste čistší než ve skutečnosti, znamená to, ţe začínáte vytěsňovat tu část sebe samých, která neladí s vašimi nároky. John: A co se ocitne mimo, začne se promítat na jiné lidi nebo skupiny. Robin: V tobě to vyvolá v tu chvíli pocit, ţe jsi čistší, alespoň na moment. John: Jako za časŧ inkvizice, kdy si lidé mysleli, ţe se vyznamenají před Bohem a udělají Kristu radost, kdyţ jiné lidi upálí za ţiva. Robin: Většina z nich zřejmě opravdu věřila, ţe je to jen pro dobro obětí. Vědomě měli inkvizitoři pocit, ţe je zachránili od zla horšího neţ smrt a ţe také zachránili svět od strašlivého zla, které v obětech podle představ inkvizitorŧ sídlilo. Kdesi uvnitř však vyšetřovatelé potřebovali vytěsnit totéţ zlo v sobě samých; popřít je, promítnout je na své oběti a zbavit se ho tím, ţe je zničili. John: A tak se alespoň na chvíli cítili lépe. Robin: Ano. Dokud se kuřátka zase nevrátí na hrad. John: To je nepochybně dŧvod, proč mučili své oběti, aby si vynutili jejich přiznání. Byl to písemný dŧkaz, ţe inkvizitor je opravdu úplně v pořádku a prostě dělá svou práci. Jejich pocit jim moţná vydrţel i trochu déle. Robin: Asi ano. Utvrdili se tak ve víře ve vlastní počínání a rozptýlili jakékoli stopy pochybností. Znovu se tak ujistili, ţe špatnost je opravdu mimo ně, v obětech, a nikoli v nich samých. To přiznání jim přineslo útěchu. John: Totéţ zřejmě platí o honech na čarodějnice v Británii v sedmnáctém století. Puritáni měli totiţ pocit, ţe sexuální city jsou natolik prostopášné a nemravné, ţe je [144]
všechny vytěsnili a promítli na jiné lidi – na ty ubohé staré „čarodějnice”. Robin: Ano. A kdyţ je samotné napadly neslušné myšlenky na sex, mohli obvinit čarodějnice, ţe jim je vnukly ony. John: A tak je upálili. A pokračovali v tom tak dlouho, dokud se doba neuvolnila a „neslušné” věci jiţ nebyly tak nepřijatelné. Pak nám uţ stačily obscénní komedie z období restaurace a nepotřebovali jsme upalovat čarodějnice. Robin: Tohle všechno nám ukazuje, jak mŧţe být nebezpečné, kdyţ se snaţíme být příliš dobří. K dokonalosti nás mŧţe přivést jen někdo jiný, kdo bude „špatný”. John: Ale proč nám dělá tak dobře, kdyţ upadneme do takového paranoidního myšlení a chování? Chápu, ţe se mŧţeme cítit líp, kdyţ se zbavíme všech „sparných” pocitŧ. Ale tady jde ještě o něco jiného, ne? Jakmile jsme je bezpečně promítli na jiné lidi, mŧţeme se k nim chovat sprostě, protoţe naše počínání je plně ospravedlněno jejich „špatností”. A to znamená, ţe si mŧţeme opravdu dovolit všechny naše šeredné, kruté, závistivé, negativní city a chovat se k nim špatně. A tím se k nim dostaneme tak či tak, ne? Robin: To je pravda. A všimni si také, ţe se v tom procesu projevuje další psychologický bludný kruh, který nám pomáhá vysvětlit, proč jsou k sobě lidské bytosti tak nelidsky kruté. Bez ohledu na to, ţe si pronásledovatel mučení své oběti ospravedlní, sám fakt, ţe ji mučí nebo upálí za ţiva, ho uvádí v nebezpečí, ţe vyjde najevo požitek, který z toho má – jinak řečeno, ţe sám nahlédne svou „špatnost”. A proto se projekce musí vystupňovat, oběť musí vypadat ještě hŧře, coţ ospravedlní ještě větší krutost, coţ opět zvýší nebezpečí, ţe si pronásledovatel všimne sám sebe – co je ve skutečnosti zač – atd. A tak bude pronásledovatel, prost jakéhokoli soucitu, puzen k tomu, aby byl stále tím strašnější, zlobnější a krutější, čím horší bude pohled na utrpení oběti. A tento bludný kruh krutosti, viny, projekce viny na oběť a pak [145]
ještě větší krutosti je také posilován tím, ţe se pronásledovatelé vzájemně ujišťují o správnosti svého počínání. Neboť kdyby jediný z nich začal pochybovat, zdaje krutost správná a nezbytná, ohrozil by u všech ostatních jejich duševní klid. A tak se ho budou snaţit nejdříve přesvědčit a podpořit v jeho dobrém díle; ale kdyby kolísal dál, osopí se na něj a uvrhnou do ohně i jeho. A tento princip pŧsobí i v daleko běţnějším, obyčejnějším ţivotě. Například v politice kaţdého mimořádně potěší, kdyţ se mŧţe opřít o skupinu, která se soustředila na nepřítele. Potřeba boje s nepřítelem poskytne společný cíl, pocítíme, ţe jsme všichni na sobě vzájemně závislí, a naše skupina nám pak bude připadat daleko soudrţnější. John: Tohle se vidí na stranických konferencích, viď? Sedí tam plno lidí, kteří vypadají poněkud zatrpkle, a pak se vztyčí někdo opravdu ctiţádostivý a řekne: „Ta superlevičácká – nebo superpravičáckábanda je ta nejstrašnější tlupa darebákŧ, jaká se kdy v této naší veliké zemi vyskytla, a kdyby se dostali k moci (nebo u ní zŧstali), byla by to katastrofa. Proto se musíme k moci dostat (nebo u ní zŧstat) my, ale bude to strašlivá bitva, děsivý boj, a tak nesmíme polevit a uţívat si. Musíme zápasit a bojovat a bojovat a zápasit a pak znovu ještě trochu bojovat aţ do konce.” A potom se posadí a v sále se rozhostí příjemné teplo, jako by si tam dali čaj s teplými placičkami, a všichni jsou najednou na pohled uvolnění, šťastní a veselí. A ze všech vyzařuje naprostá spokojenost a dobrá vŧle. Kdyby jim ovšem řekl: „Čekají nás teď určitě úţasné časy, takţe se bavme a buďme na sebe hodní,” asi by ho lynčovali. Proč ty plamenné výzvy k boji, k boji a ještě jednou k boji všechny uvolní – proč z nich udělají tak příjemné lidičky? Robin: Je to stále stejný princip. Zloba a odmítané pocity se odštěpí od pocitŧ příjemných a vřelých. Ty „špatné” se zcela zaměří na stranu odpŧrcŧ. Ty „dobré” pak zŧstanou nezředěné, a jsou tedy ještě pozitivnější. Takto vyvolané útulné teploučko samozřejmě nevydrţí, protoţe není reálné, a [146]
zanedlouho se nemŧţeme ubránit, abychom neviděli chyby i na lidech z vlastní strany. Ale přece jen jsme si na chvíli oddechli, kdyţ jsme nemuseli čelit skutečnosti, ţe kaţdý člověk včetně nás je zároveň dobrý i zlý. Při takovém sloţitějším, dospělém postoji asi trochu vystřízlivíme a moţná i poklesneme na mysli. A tak budeme vţdycky raději, kdyţ mŧţeme nenávidět nějakého nepřítele. Proto si také tolik lidí vzpomíná na poslední válku jako na časy, kdy panovala vřelost a přátelství, a nechápou, kam to všechno zmizelo, kdyţ nastal mír. John: Slyšel jsem také, ţe v té době bylo méně klinických depresí. Robin: Některé dŧkazy tomu nasvědčují. A zdá se, ţe takto paranoidně fungují lidé ve velkém měřítku, kdyţ deprimující události zasáhnou společnost jako celek. Pamatuješ například na diskusi o prŧmyslu v roce 1977 v Grunwicku? John: Probíhala několik týdnŧ. Spousta hlídek proti stávkokazŧm, potyčky a sráţky u továrních bran, záběry v kaţdém vydání televizních zpráv, kdo něco znamenal, objevil se na demonstraci. Představivost veřejnosti byla opravdu uchvácena, ţe? Robin: Míra veřejného zájmu však zřejmě neodpovídala rozsahu ani významu diskuse. Nechápal jsem emocionální reakce u tak velké části veřejnosti, dokud jsem se nepřistihl, ţe i já bych tam docela šel a hodil si pár cihel. Pak jsem si uvědomil, ţe jsem při té myšlence najednou oţil a pocítil radost, přestoţe jsem zrovna byl spíš nevrlý a nudil jsem se. Díky tomu mi došlo, ţe diskuse v Grunwicku na sebe soustředila pozornost právě v době, kdy nás události přiměly čelit špatnému stavu britského hospodářství – a od té doby jsme všichni chudli. Pamatuji se, jak často jsem se tím trápil, ale rozčilování kolem Grunwicku a představa, ţe bych se sám zapojil do boje, mě vţdycky vzpruţila, vţdycky mi zvedla adrenalin.
[147]
John: Zájem i vzrušení nakonec vyvanuly, ačkoli se nic nezměnilo. A takhle to funguje. Ţivotní úroveň všech lidí klesá, protoţe ve světě probíhají změny, které nedokáţeme zastavit – a to nás všechny suţuje. Ale kdyţ se mŧţeme rozdělit do dvou velkých druţstev, přičemţ jedno bude říkat, ţe nám všem by mohlo být lépe, nebýt nenasytného a sobeckého panstva, a druhá parta bude prohlašovat, ţe by nám všem bylo lépe, nebýt malicherných odborářských vŧdcŧ a líných dělníkŧ, stane se z toho velké pohárové finále, kde si kaţdý uţije agrese a vzrušení a zapomene na deprimující a sloţité, ale skutečné hospodářské problémy. Robin: To je ono. Skutečný problém se tím samozřejmě neřeší, protoţe řešení vyţaduje, abychom čelili skutečnosti. Abychom uspěli, musíme také spolupracovat. John: Takţe krátkodobě nás paranoidní chování skutečně rozjaří. Ale moţná za cenu… Robin: Ano, v malých dávkách neškodí. Ovšem za předpokladu, ţe víme, co děláme, a ţe toho mŧţeme nechat a vrátit se k normálnímu chování – jak to dělá většina lidí poté, co se zúčastní nějakého soutěţivého sportu nebo politické debaty – podněcuje nás to, aniţ nějak uškodíme ostatním. Je to jen jeden příklad, jak se mohou lidé vrátit k dětskému chování, kdyţ nepotřebují být solidní a stále ve střehu, a mohou se odvázat, uvolnit a trochu si hrát. Mohou toho však okamţitě nechat a vrátit se k dospělejšímu zpŧsobu myšlení, pokud dojde k události, která vyţaduje přesný a vyváţený úsudek. John: A jak jsi řekl, tohle opravdoví extremisté nedokáţou – protoţe se musí drţet svého paranoidního zpŧsobu. A co se stane, kdyţ se dostanou k moci? Robin: To záleţí na tom, kam aţ sahá šílenství. Pokud vŧdce uvízl v mlhavém stadiu rodinných vztahŧ a je přitom dostatečně chytrý a pro lidi přijatelný, nastane situace, jeţ se vyvinula v někdejším nacistickém Německu. Veškeré [148]
paranoidní funkce narostou do extrémní podoby a zaměří se na nějakou minoritní skupinu, která je systematicky označena za obětního beránka, takţe všechny zlobné, frustrované city v populaci se odvrátí od reţimu a stočí se na ony obětní beránky. Vŧdci ovšem zároveň nebudou jasné jeho hranice. Bude lpět na představě o vlastní všemocnosti postrádající jakékoli meze – je něco jako Bŧh – takţe bude muset ovládat všechno a kaţdého, veškeré aspekty ţivota – to všechno ve snaze vyhnout se čemukoli, co by odporovalo jeho fantazii. Nejjednodušší příklad: kdyţ Hitler zvedl ruku, chtěl, aby všichni ostatní udělali totéţ. John: A pŧsobí to zřejmě i naopak. Čím více se všichni chovají tak, jak chce diktátor, tím méně mu budou jasné jeho skutečné hranice. Robin: To je podle mne jedna z příčin, proč příliš mnoho moci korumpuje. Její drţitel bude nevyhnutelně stále více ztrácet kontakt s realitou, protoţe se mu nedostává frustrace, kterou potřebuje, aby si své hranice vymezil. A čím je na tom hŧře, tím více ho ohroţuje jakákoliv individualita nebo odlišnost, jejímţ pŧvodcem není on sám. Ty odlišnosti mu totiţ ukazují jeho meze, ukazují mu, ţe není všechno, ţe není Bŧh. Proto mají diktátoři tak rádi uniformy a uniformitu, a proto tak nenávidí a musí přímo ničit všechno odlišné, zvláštní, co má svou vlastní silnou identitu. A Ţidé tu zvláštní, silnou, odlišnou a nepominutelnou identitu mají, a proto jsou přirozeným cílem pro kaţdého, kdo si o sobě myslí, ţe je Bŧh. John: Dalším obvyklým terčem jsou lidé s odlišnou barvou pleti, tuto odlišnost nemŧţe diktátor ani přehlédnout, ani zakázat. Robin: Přesně tak. Diktátor se musí zbavit lidí, kteří se liší od představy, jiţ si udělal sám o sobě. A současně jim mŧţe připsat všechny věci ve svém nitru, které nemá rád, ty části sebe samého, kvŧli nimţ se cítí slabý, zlý a méně podobný Bohu.
[149]
John: A existence jiných, odlišných, nezávislých názorŧ představuje tentýţ problém. Robin: Ano. A tak je diktátor obvykle musí potírat, buď si je připodobnit – absorbovat je – nebo je zničit, rozdrtit, pokud jsou příliš odlišné, ţe se nedají přijmout. Strašné ale je, ţe se to všechno děje logicky, automaticky. A jakmile se někdo vydá na tuto cestu, pak čím víc se mu daří, tím víc ho to nutí k ještě větší projekci a destrukci. Diktátor a jeho klika se obvykle ve skutečnosti svých vnitřních špatných pocitŧ nikdy nezbaví, jen je prostě promítnou na jinou skupinu, z níţ se stane veřejný nepřítel číslo jedna. Ty lidi zlikvidují a po nějaké době se uţ zase promítají na další skupinu atd. John: Vezměme si memoáry starého Olivera Cromwella. Začínal s podporou parlamentu, armády a skotských puritánŧ. Pomohli jeho straně zbavit se royalistŧ. Pak se vypořádal se Skoty. Pak vyčistil armádu. Potom parlament. A pak se parlamentu prostě zbavil. Neţ zemřel, zbavil se prakticky všeho a všech, kdo jej pŧvodně podporovali jako lorda ochránce. Není tedy divu, ţe do dvou let došlo k restauraci. Nacisté pracovali podle stejného principu. Hitler eliminoval komunisty, socialisty, odbory, katolíky, protestanty, Ţidy, Cikány atd. Provedl čistku i mezi svými „hnědými košilemi” a nakonec čistil i vrchní velitelství své armády, letectva, a kdyţ jej události zaskočily, hodlal dokonce jít i po SS. A Stalin – ten nakonec zlikvidoval skutečně všechny hlavní postavy, které se podílely na komunistické revoluci, kdyţ je všechny obvinil z kontrarevolučního počínání. Stane-li se z tebe takový vŧdce, pak jakmile se zbavíš svých nepřátel, budeš muset začít i na vlastní straně. Robin: Diktátor musí nacházet čím dál víc odpadlíkŧ a zrádcŧ ve vlastním hnutí. A kdyţ s nimi se všemi skoncuje, dosáhne bodu, kdy uţ ani on nebude schopen věřit, ţe všechny ty špatné pocity přicházejí zvenčí. John: Jeho opona se začne najednou zvedat. [150]
Robin: A logicky by měl právě tak zničit i sám sebe. John: Je zvláštní, ţe to říkáš, protoţe jsem měl vţdycky podezření, ţe Ajatolláh Chomejní zŧstane nakonec v Íránu sám a bude si bez lítosti osekávat vlastní údy… Úplně mě zarazilo, ţe k masové sebevraţdě stoupencŧ sekty Svatyně lidu došlo poté, co se vystěhovali do zaslíbené země v Guayaně. Robin: Tohle je velmi dobrý příklad. Ti lidé se nakonec dostali úplně z dosahu zlých pronásledovatelŧ, kteří stáli „mimo” a neměli uţ na koho promítat své špatné pocity. Bylo pak stále obtíţnější a obtíţnější vyhnout se pohledu na pravdu – museli vzít špatné pocity zase na sebe a s tím se prostě nedovedli vyrovnat. Tady vidíš, ţe smrt a destrukce ve velkém je logickým konečným dŧsledkem tohoto paranoidního zpŧsobu, jak se vyhnout pravdě o sobě samém, jak se vyhnout kritice. Ale je to právě kritika, negativní i pozitivní zpětná vazba, která udrţuje naše duševní zdraví. Vzpomeň si jen na analogii s duševní mapou, k níţ jsme se vraceli. A tak musíme stále měnit hranice svých map a jsme toho schopni, jen kdyţ máme přesné informace od ostatních. Pokud začneš trochu cvokatět a budeš se snaţit vymazat kteréhokoli člověka nebo kteroukoli skupinu, jenţ se dopouští jakékoli kritiky, tvá duševní mapa bude stále méně a méně odpovídat skutečnému světu – a tak budeš stále víc a víc propadat šílenství. Pro kteroukoli skupinu, kde funguje tento princip, je typické, ţe tvrdě kontroluje komunikaci a zastaví veškeré korektivní informace přicházející do systému zvenčí. A tak rodiny, které jsem tu popisoval, dodrţují obvykle své pravidlo, ţe členové nemají mluvit příliš otevřeně s lidmi mimo rodinu. John: Ve známém mafiánském románě Kmotr kárá otec své syny po schŧzce s jinou mafiánskou rodinou. Říká: „Dino, měkne ti mozek? Uţ nikdy neříkej nikomu mimo rodinu, co si myslíš!”
[151]
Robin: Ke konci příběhu bylo v té rodině, pokud si vzpomínám, docela dost mrtvých a vŧbec nastala devastace. V té rodině jich stejně moc nezbylo, aby si mohli něco povídat. A tytéţ principy aplikují na své členy jednak potřeštěné rodiny, ale i extrémnější kulty a politická seskupení – chtějí prostě zamezit prŧchod informací přes hranice rodiny nebo skupiny. Nesmí se povolit ţádná informace, která by byla v rozporu s „rodinnou” mapou, ze strachu, ţe by se celý systém zhroutil a musel se změnit. John: Stejně tak totalitní státy kontrolují zprávy, cenzurují dějiny a odrazují své občany od poslouchání zahraničního rozhlasu. Robin: Po tomhle všem oceníš svobodu, kterou máme u nás, co? Většinou ji povaţujeme za samozřejmost, ale je to ve skutečnosti hranice mezi duševním zdravím a šílenstvím. John: Otřesné je, ţe podle Amnesty International mohou být ve 110 zemích na světě lidé uvězněni za pokojné vyjádření svých názorŧ. Ale stejně, jedno se ještě dá o paranoii říct… poskytne ti úlevu a ty se cítíš lépe. Robin: Alespoň dočasně. Proto se kolem nás tak často vyskytuje. A je to také nepochybně dŧvod, proč si tak libujeme, kdyţ na paranoiky svádíme kdeco. John: Tak proto jsem měl najednou takovou radost.
[152]
3. kapitola
TEN ÚŢASNÝ VYCPANÝ KRÁLÍK ODDĚLOVÁNÍ… John: Uţ jsme se zabývali prvními pokusy malého dítěte o zakreslení své mapy světa. Mluvili jsme i o tom, ţe potřebuje správnou kombinaci citové jistoty a informací o své odlišnosti od maminky. A co přijde potom? Robin: Všechno, co budeme probírat teď, souvisí s obdobím, kdy si malé dítě stále více uvědomuje, ţe jeho maminka není totéţ co ono samo, ale v podstatě někdo jiný: řekneme si, proč je tak dŧleţitý plyšový medvídek; proč se někdy cítíme otevření a uvolnění, jindy zase napjatí a strnulí; jaký je rozdíl mezi depresí a smutkem a jak je vlastně smutek uţitečný; proč nás tak štve Basil Fawlty; proč je veškerá deprese „chemická”; a proč je třeba, aby matky svým dětem opakovaně dopřály trochu stresu. John: Čím to začíná? Robin: Všechno začíná, kdyţ si dítě někdy kolem sedmého měsíce uvědomí, ţe je oddělené od své matky. Ta propast, s níţ se musí vypořádat, je stále zřetelnější. John: Říkal jsi, ţe někdy v té době se zvýší jeho úzkost – jako by mu to najednou velice rychle docházelo. Robin: Je to tak. Kdyţ si dítě všimne prostoru, který se otevírá mezi ním a jeho maminkou, určitě je to vyleká. Je to podobně nepříjemné, jako kdyţ uţ stojíte jednou nohou na lodi, zatímco druhá je dosud na břehu. Vazba na matku se rozvíjí i v chování – cítíme za ním potřebu u ní zŧstat a úzkost z matčiny nepřítomnosti. Jak krásná je v tomto období hra typu „kuk!”. John: Máma tady je, a najednou není! Malý závan úzkosti… a uţ je tu zas. A jak úzkost pomine, dítě spokojeně zavrní.
[153]
Robin: A zasměje se. Je to známý signál, ţe napětí povolilo. John: Ale čím je dítě starší, tím niţší je úroveň úzkosti… Robin: Protoţe se naučí samo dělat to, v čem se dříve muselo spolehnout na matku. John: Podle tebe tedy úzkost ze vzájemného oddělení odpovídá závislosti dítěte na matce? Robin: No, řekněme, ţe čím více se dokáţe o sebe postarat, tím méně má dítě dŧvodŧ k úzkosti. John: Kdyţ říkáš „dokáţe se o sebe postarat”, míníš tím praktické, nebo citové zaopatření? Robin: Obojí. Musí se naučit zapnout si knoflíky a najíst se… a také se samo zabavit a spolehnout se na sebe. John: Řekne si, ţe všechno bude v pořádku, ţe to dokáţe, kdyţ se bude opravdu snaţit? Najednou mě napadli tenisoví hráči, kteří si v rozhodující chvíli sami sobě říkají: „Do toho, Jime, dokáţeš to.” Robin: Ano, časem se dítě naučí povzbuzovat samo. John: Ale dokud to neumí, vyvolá v něm jakékoliv oddělení od matky úzkost? Robin: Bude mít tu tendenci, ale naštěstí má malé dítě právě tak přirozenou touhu zkoumat své okolí a odváţit se od své matky vyrazit do světa. A proto se kolem devátého měsíce začíná vydávat po čtyřech za svými výzkumy a velice je to baví – za předpokladu, ţe má dost lásky, citové jistoty, a tedy i dost sebedŧvěry, aby si střihlo nějaké to „sólo”. John: Ale matka by měla být stále někde hodně nablízku pro případ, ţe by se vyděsilo. Robin: Nebo aby se mohlo po čtyřech vrátit a zase ji najít! A je samozřejmě dŧleţité, aby matka taková dobrodruţství podporovala, a tak předala dítěti základní poselství: „Mŧţeš odejít, kdyţ chceš, aţ mě budeš potřebovat, mŧţeš se vrátit.” John: Počkej! Kdyţ je matka nablízku, je to skvělé, protoţe jakmile odloučení vyvolá v dítěti úzkost, mŧţe přijít
[154]
a dodat mu odvahu. Ale dítě se musí naučit větší nezávislosti. O tohle tedy jde? Robin: Správně. John: Takţe občas musí být dítě schopno se bez ní obejít. Ale to v něm vyvolá strach, matka musí přijít a povzbudit je. Ale tak se přece nezávislosti nenaučí. Jinými slovy, matka má být nablízku a zároveň svému dítěti pomoci, aby se bez ní obešlo… tohle by asi chtělo Hlavu XXII, co? Jak má matka dítěti pomoci, kdyţ tu není? Robin: Mŧţe mu dát tranzitní objekt. John: … a laik jen sedí a zírá. Robin: My lékaři tomu říkáme plyšový medvídek. JAK SVOLIT K DOSPÍVÁNÍ… John: Proč se plyšovému medvídkovi říká „tranzitní neboli přechodný objekt”? Robin: Protoţe malému dítěti pomáhá přejít od bodu, kde se bez matčiny emocionální podpory nadlouho neobejde, k situaci, kdy ji dokáţe přijmout od jiných lidí. John: A jak to dítěti pomŧţe překlenout tu propast? Robin: Jisté mocné city, které je tak pevně poutaly k matce, přenese na vnější objekt. Coţ je kterákoliv oblíbená hračka, jeţ má pro dítě zvláštní význam – bere si ji všude s sebou a mazlí se s ní, kdyţ jde spát. John: Některé děti přilnou třeba i ke kousku hadru, ţe? Robin: Ano. John: Já jsem měl vycpaného králíka jménem Reggie. Dítě tedy přenese některé své emoce na ten „tranzitní objekt”. Robin: Mŧţeš se o tom přesvědčit na vlastní oči ve chvíli, kdy maminka svému dítěti dává toho vycpaného králíka nebo cokoli jiného. Kdyţ odchází, přímo vycítíš, jak se dítě, které se dosud tulilo k ní, začne stejně chovat ke králíkovi.
[155]
John: Tak proto v jeho ţivotě hrají tyhle mazlivé hračky takovou roli. Nikdy jsem to pořádně nechápal. A kdy k tomu dochází? Robin: U rŧzných dětí v rŧzné době – u většiny se to objeví během druhého, nebo dokonce třetího roku ţivota. A tak má dítě pojednou jakýsi přenosný „podpŧrný systém”, který mu pomáhá zvládnout odloučení od matky.
John: Je to jakási náhrada za matku? Robin: Ano, to je velice dŧleţitá část role tranzitního objektu. Dítě se obvykle nejdříve chopí kousku prostěradla nebo přikrývky, kterou strčí do pusy společně s palcem, a tak se asociuje s pohodou a jídlem. Představuje to matku. John: A kdyţ si nese deku, medvídka či vycpaného králíka, je to připomínka matčiny dostupnosti, jakási „vzpomínka na matku”. Robin: To je dobrý název, protoţe dětská paměť je v tomto stadiu doposud nejistá. I kdyţ uţ dítě dokáţe poskládat jednotlivé části matky do kompletní osoby, její obraz se mŧţe při velice trýznivém záţitku zase rozpadnout. Kdyţ je matka dlouho pryč, dítěte se zmocňuje zloba a hněv, matčin obraz [156]
zničí, stejně jako se rozpadne dětská skládačka, kdyţ uhodíš příliš silně do stolu, zejména není-li ještě hotová. Dítě si najednou neumí vybavit obraz nepřítomné matky, aby se upokojilo. Vycpaný králík mu však pomŧţe její obraz zase vyvolat a jeho rozrušení opadne. Uţ se dokáţe rozpomenout na svou jistotu, přestoţe je matka pryč. John: Ale to je přece jen částečná opora. Čím si ji tedy doplní? Robin: Dítě si totiţ s vycpaným králíkem hraje po svém a objevuje přitom i samo sebe. Kdyţ pozorujeme jeho hru s „tranzitním objektem”, zjistíme, ţe si někdy samo hraje na matku a „objekt” je pak obrazem jeho samého. Dítě se v tu chvíli stává jakoby matkou, která se stará o vycpaného králika. John: „Ty seš mŧj malej králíček”, nebo „Nedělej to, maminka to nemá ráda.” Robin: Ano, jakmile umí mluvit, mŧţe takové věci říkat. Kdyţ své city promítá do hračky, ledacos se o nich doví. V jednu chvíli, kdyţ se stará o hračku, si dítě hraje na matku, a v příštím okamţiku udělá z hračky matku a uchýlí se k ní, aby se o ni mohlo opřít. John: A jak alternuje mezi mateřskou a dětskou rolí, učí se, co je to vlastně za pocit být matkou… a jestliţe chápe lépe svou matku, pak rubem této mince je, ţe chápe lépe i samo sebe. Tím si stále vyjasňuje své hranice a pomalu začíná rozpoznávat, co se mezi ním a jeho matkou děje. Robin: Tak. John: Zřejmě napomáhá, ţe králík je bez ducha. Nemění se, nereaguje a nemá ţádné emoce, takţe prostě jen vyjasňuje situaci. Robin: Jen pokračuj. John: Vezměme si třeba emoci, která mi nebyla moc jasná – soutěţivost. Občas, kdyţ jsem s někým, si najednou uvědomím, ţe je mezi námi jakási rivalita, ale uţ nepoznám, nakolik ten pocit vychází ze mne a nakolik z toho druhého. „Neustálá interakce” – přílivy a odlivy onoho pocitu – mi [157]
ztěţuje stanovení hranic mezi mou a cizí rivalitou, i kdyţ o něco později na to přijdu. Analogicky tedy sama skutečnost, ţe se králík nemění, musí dítěti při jeho učení pomáhat. Robin: Ano, takhle to asi opravdu je. Mimochodem, je to dŧvod, a podle mne je to ve skutečnosti hlavní dŧvod – proč je psychoanalytická technika tak účinná. Pacient s nejasnými hranicemi si ozřejmí své vlastní meze a vyjasní se mu, které pocity patří opravdu jemu a které jsou imaginární, čili si je promítá – analytik totiţ „zŧstává klidný”, a aţ na občasný neutrální komentář nereaguje. John: A kdyţ si dítě „pohrává s mateřskou rolí”, přichází zřejmě na to, jaké to je být matkou, tedy i na to, jak se starat a pečovat samo o sebe. V jeho procesu oddělování to má ţivotní význam. Robin: To určitě. John: To je druhý přínos tranzitního objektu. A co se dá ještě od toho nadaného králíka získat? Robin: Má stejný význam jako bezpečí a učení při hře. Je to moţná ještě dŧleţitější. Králík přináší od matky jakýsi vzkaz – rŧst a dospívat je dovoleno. John: To zní jako věštba. Robin: Tak si připomeňme všechno, co dosud o dospívání malého dítěte víme – odrŧstá stadiu, kdy je matka nade vše dŧleţitá, a přichází další fáze, kdy dítě dokáţe přenést svou oddanost na jiné lidi – na otce, bratry a sestry atd. A jestliţe je matka šťastná, umoţní mu to. Kdyţ mu dá králíka a bude k němu mít správný přístup, posílá dítěti ţivotně dŧleţitou zprávu. John: Zní asi takto: „Jsem šťastná, ţe se mi odcizíš.” Dáli dítěti najevo radost z toho, ţe si s králíkem hraje, kdyţ ona je pryč, říká mu tím, ţe je dobře, kdyţ se dokáţe samo zabavit, je-li ona pryč. Králík je však současně tak trochu ona sama a umí dítě, stejně jako ona, utěšit. Takové řešení je v souladu s Hlavou XXII, ne? Robin: A podle mne nese králík ještě další poselství: „A mŧţeš se mi odcizovat, jak rychle budeš chtít – nemusíš jít [158]
rychleji, neţ v pohodě zvládneš. A nakonec snesu i to, ţe mě opustíš.” John: Coţe, to myslíš „úplně opustí”? Robin: Ano. Říká se přece: „Chci, abys dospěl a nakonec mě vŧbec nepotřeboval.” John: Bohuţel – chápu sice, ţe králík takové poselství přináší, ale to poslední, cos říkal, mi připadá trochu neskutečné. Robin: Je to jiný zpŧsob, jak vyjádřit poselství, na němţ jsme se uţ shodli. Vyvozuje z něj jen logický závěr. John: Tak ano, vědátor jsi tady ty. Počkej, schválně, jestli jsem to pochopil. Někdy kolem šestého měsíce se dítě potřebuje začít trochu oddělovat od matky – tj. dostat se z totální emocionální závislosti na ní a dokázat se opřít i o jiné lidi. Zjistí, ţe mu v tom pomáhá „tranzitní objekt”, a to z několika dŧvodŧ. Za prvé, dítě dokáţe přenést některé své city k matce na vycpaného králíka. A kdyţ dostane strach, mŧţe se uchýlit ke králíkovi, aby si připomnělo pohodu, kterou má jinak u matky. Za druhé, při hře s králíkem se dítě mŧţe pokoušet jak o mateřskou, tak o dětskou roli, díky čemuţ se doví, co znamená být matkou, jinými slovy, jak se o sebe postarat… a také si ujasní vlastní meze, kdyţ svou matku lépe pochopí. Za třetí, sám fakt, ţe matka jeho hru s králíkem schvaluje, mu předává poselství, ţe je dobré být nezávislý. Jinými slovy, králík je vzpomínka na matku, je to „objasňovač” mezí, učí, jak se o sebe postarat, a potvrzuje naši nezávislost. Není tedy divu, ţe jsou ti králíci tak drazí. Robin: Jak dítě začíná trochu přicházet o těsnou blízkost své matky, má přesto pocit opory a zároveň se učí, jak se mŧţe člověk podepřít sám. A to mu přinese úlevu. Pak se u něj rozvíjí dŧvěra a „otevřenost” vŧči všem změnám, s nimiţ se při svém dospívání a „odcizování” setká. John: U dospělých je to stejné, ne? Kdyţ se dokáţeme rozpomenout na své vlastní zdroje, snáze pak zvládneme stres a zŧstaneme otevření vŧči novým moţnostem. Proto si asi lidé uchovávají fotografie své rodiny, prstýnky a jiné objekty, [159]
které mají citovou hodnotu a spojují nás s lidmi, které milujeme… a co takové krucifixy?
Robin: To všechno nám pomáhá, abychom si udrţeli vnitřní pocit dŧvěry, se kterým zvládneme ţivotní změny a cestu dál. John: Kdyţ tak přemýšlím o přechodu, jímţ dítě v tomto stadiu prochází, napadá mě ještě jeden dŧvod, proč jsou změny tak obtíţné. Kdyţ se chceme přiblíţit k něčemu novému, musíme nejdříve opustit něco starého. Malé dítě si nemŧţe začít uţívat tatínka, dokud se trochu neosvobodí od maminky. A nemŧţe si začít uţívat školy, dokud se nevzdá některých radostí, které má doma. Robin: Nemŧţeš vlastně dostat nový nápad, dokud nenecháš plavat nějaký starý. John: … Proto je asi myšlení tak těţké. Jestli musíš nejdřív nechat něco plavat, máš-li se pohnout kupředu, čekají tě dva moţné zdroje úzkosti. Za prvé, „nechat něco plavat” – to je přece jakási ztráta, obvykle s sebou nese pocit nepohody; a za druhé, kdyţ dostaneš něco nového, tak [160]
přinejlepším nevíš, zda se na to mŧţeš spolehnout, přinejhorším tě to mŧţe pořádně rozrušit. Neznámo nás děsí mnohem víc neţ skutečné nebezpečí. Robin: To je fakt. A úzkost je největší, kdyţ jsi někde uprostřed, uţ sice nelpíš na tom starém, ale ani to nové zatím nemáš bezpečně v moci. To je dŧvod, proč je pro malé dítě v tomto stadiu tak ţivotně dŧleţité, aby mělo dostatek jistoty, která umoţní něčeho se vzdát, a věřit, ţe to, co přichází, bude dobré, ne-li lepší. Kdyţ tuto dŧvěru dítě má, dokáţe se se ţivotem vyrovnávat otevřeně, bez napětí a přitom stále rŧst. John: A kdyţ neroste, mŧţe uvíznout? Uzavře se, bude mít strach pokusit se o cokoli nového, bude ţít v napětí? Robin: Ano. Jakmile tuto jistotu získáme, dokáţeme světu čelit otevřeně a bez napětí. Kdyţ se budeme muset něčeho vzdát, zvládneme to, protoţe uvěříme, ţe se vyrovnáme s úzkostnými pocity, které ztrátu provázejí. Ale pokud touto nepohodou projdeme, osvobodíme se od potřeby, jiţ jsme nechali za sebou. A kdyţ pak čelíme něčemu novému, místo abychom se před tím plni strachu uzavřeli, dokáţeme přijmout zjištění, ţe nové věci nás neohroţují, naopak – pomohou nám a podpoří nás. John: Neprojdeme-li tímto stadiem dobře a včas, nechceme se pak vzdát ničeho, protoţe si nevěříme, ţe zvládneme pocity, které ztrátu provázejí. Robin: Pokud se ocitneme v neznámé situaci, máme sklon k napětí, podráţděnosti a celí se nastraţíme. A přestoţe je to naprosto přirozený zpŧsob, jak se chránit proti skutečnému nebezpečí, není to přiměřená reakce na něco, co je jenom „nové”. John: Je to jako před bitvou, co? Jsi v plné pohotovosti a hranice jsou uzavřeny. Robin: Přesně tak. Dítě, které postrádá podporu v době, kdy ji potřebuje – buď „tranzitní objekt”, jenţ mu pomŧţe zvládnout odloučení, nebo moţnost utéci se k matce, kdyţ se vyděsí – bude muset pouţívat stav „jako před bitvou”, aby se chránilo proti příliš velké změně a stresu. Snadno propadne [161]
napětí, cítí se stísněné, chybí mu sebedŧvěra… jako by celé strnulo.
John: Nechopí se šance zjistit, ţe nové věci nejsou nebezpečné. Robin: A ţe mu poskytnou novou jistotu, která postupně nahradí matčinu péči – mŧţe se pak obrátit na otce, bratry a sestry, přátele, spoluţáky, na svŧj klub, tým či skupinu a nakonec samozřejmě na lásku. John: Tak tedy „otevřený a uvolněný” postoj v protikladu k „napětí a strnulosti” jsou dva odlišné zpŧsoby, jak proţívat ţivot. Robin: První cesta povede k rŧstu a změně, na druhé „uvízneme”. John: Ale většina lidí jistě zakusí obě nálady. Někdy zŧstanu uvolněný i v obtíţné situaci, mohu v ní dokonce pociťovat velice příjemnou nebo i nestrannou zvědavost na to, co přijde – a pak, poněvadţ jsem vŧči lidem otevřený, snadno najdu rozhodující argumenty. Kdyţ jsem ale v tísni a Jako před bitvou”, pak mi chybí pruţnost a nic se nevyřeší, protoţe nenajdu šťastný kompromis. Vlastně chodívám oběma cestami a záleţí na náladě.
[162]
Robin: Asi tak to je. I ten nejotevřenější člověk zatáhne roletu, pokud se ocitne ve velkém stresu a bez moţnosti dobíjet baterie, a i ten nejstrnulejší tvor se otevře, kdyţ se setká s dostatečnou vřelostí. Ale lidé mají většinou sklon dávat přednost jednomu z těchto zpŧsobŧ. SPRÁVNÁ CESTA… John: Ty tedy říkáš, ţe se mŧţeme ţivotem ubírat po dvou cestách. Jedna je „otevřená, uvolněná”. Druhá je „napjatá a strnulá”. Jakou cestou se vydáme, záleţí do značné míry na tom, jak jsme spolu se svými matkami zvládli onu fázi odloučení mezi šestým měsícem a třemi lety. Robin: O tom jsem přesvědčen, přestoţe brát to tak znamená svalovat na matku příliš velkou odpovědnost. Pochop, pokud ona sama uvízla na „uzavřené, strnulé” cestě, tak proto, ţe taková byla její rodina. Neumí si poradit. A nebude pro ni snadné „přehodit výhybku” a poslat své dítě na „otevřenou, uvolněnou” cestu. John: Potřebovala by k tomu opravdovou podporu zvenčí. A ta se zřejmě nedá čekat od jejího manţela, protoţe si pravděpodobně vybrala někoho, kdo je na stejné cestě jako ona sama. Robin: To je pravda. Ale představa o dvou cestách je natolik dŧleţitá pro zpŧsob, jakým lidé nakonec dospějí aţ do zralého věku, ţe bych se rád podíval, jak na té či oné „cestě” vypadá vztah matky a dítěte. Vezměme nejprve cestu „zdravou”. Matka – či normální matka – je v této situaci, jak uţ jsme řekli, „dost dobrá” matka. Pamatuješ si, co je pro ni příznačné? John: Umí se starat i sama o sebe. Je si vědoma svých vlastních potřeb, a pokud je spokojená, je i šťastná. Předá své dítě jiným lidem, kdyţ potřebuje přestávku, a umí si říct i o lásku a podporu. [163]
Robin: A výsledkem je, ţe má dost lásky nebo emocionální podpory, je uvolněná a věří si. Z toho plynou dvě věci. Za prvé, pokud má všeho dost pro sebe, mŧţe rozdávat dítěti a tomu pak neschází emocionální podpora, kterou potřebuje. A za druhé, není závislá na lásce a citech svého dítěte. Tak je bude schopna propustit, aţ bude připraveno. John: Nechá mu jeho voňavý kousek hadříku a dá mu vycpaného králíka. Díky němu se dítě mŧţe oddělit, nejen proto, ţe hračka je spojuje s mateřskou láskou, ale i proto, ţe to matka schvaluje. Dává mu najevo, ţe i pro ni je ţádoucí jeho svoboda, aţ bude čas… Robin: Dítě má tak více jistoty, a proto i více odvahy, je schopné si s chutí trochu zariskovat. Nemusí před novými záţitky ztuhnout a uzavřít se. V ţivotě si mnohem více uţije. Malé dítě se rychle spřátelí a má kolem sebe dost kamarádŧ, i kdyţ zrovna není máma nebo někdo z rodiny po ruce. Svou matku tolik nepotřebuje a později bude potřebovat méně i svou rodinu. Coţ mimochodem znamená, ţe si s ní mnohem více uţije. John: Jak to? Robin: Protoţe se nebude v její společnosti bát, ţe mu najednou zmizí. Takové starosti mu nepokazí zábavu. Daleko spíš zvládne změny, ztráty a stres všeho druhu a jeho ţivot bude stále bohatší a pestřejší. John: To je zdravá cesta. Zatímco matka na té druhé cestě nedokáţe být zdravě sobecká? Neumí si vzít, co potřebuje? Robin: Ne. Něco jí bude scházet. A jestliţe jí něco schází, jak mŧţe rozdávat? Jejímu dítěti bude od počátku chybět emocionální jistota. Bude-li něco dŧleţitého postrádat, bude závislá na svém dítěti, protoţe její jistota bude záviset na jeho lásce. Bude na dítěti lpět podobně jako ono na ní. A i kdyţ mu přece jen dá nějakého medvídka nebo králíka, bude mít k tomu všemu úplně jiný postoj. Bude si své dítě přivlastňovat a nebude ji [164]
těšit, aţ vycpaný králík strhne všechnu pozornost dítěte na sebe a stane se téměř stejně dŧleţitý jako ona sama. Bude jí připadat jako příliš velký sok! John: Králík tedy nepřinese poselství: „Jestliţe se odcizíš, bude to jen dobře”, a dítě si nebude dost věřit, aby se o to pokusilo. Králíkova zpráva bude ve skutečnosti zcela opačná. Robin: Tohle se mŧţe stát na „nezdravé” cestě. Ale mŧţe se stát i něco jiného, pokud se matka naučila popírat, ţe i ona potřebuje, aby se o ni někdo staral. John: Kdyţ nad svou potřebou zatáhne oponu. Robin: Ano. Pak jí bude jakákoli forma přítulnosti – ať u ní, nebo u jejího dítěte – nepříjemná. Bude tu potřebu popírat u sebe i u něj a bude mít sklon dítě odstrkovat, kdyţ se k ní bude chtít přitulit. Přirozeně jí bude vadit, kdyţ její dítě přilne k vycpanému králíkovi, a jakmile trochu vyroste, bude mu takovou hru rozmlouvat a bránit mu v ní. John: Buď jak buď, pokud je matka na „nezdravé” cestě, dítě dostane o králíkovi negativní zprávu. Robin: Dítě potřebuje, aby mu matka jeho králíčka povolila – jde vlastně o schválení svobody, kterou králík zastupuje – aby mu pomohl se jí odcizit… dítě to samo prostě nesvede. A pak uvízne, bude se úpěnlivě drţet jejích sukní jako ocásek. John: Dítě „uvízne”, protoţe se mu nepodaří přechod od matky k jiným zdrojŧm jistoty ve vnějším světě. Robin: A pak vidíš děti na „nesprávné” cestě, jeţ se stále drţí v blízkosti matky nebo jakéhokoli jiného zdroje jistoty, na který padnou. John: Ale ani tak toho od své matky nedostanou dost. Takţe nejsou spokojené ani v její přítomnosti. Robin: Tyhle děti jako by pořád něco chtěly, v něco doufaly. Ale jako by toho nikdy moc neměly. Proto si moc nevěří a nedovedou se otevřít novým záţitkŧm.
[165]
John: To ubohé dítě neví, co si počít, ţe? Mám dojem, ţe jejich hlavní záţitek není ani tak smutek jako spíš zmatek. A také trochu vnitřní strnulost. Ano. Takové dítě je jako přimraţené, aniţ ví proč. Robin: A tuhle záhadu ještě více zkomplikuje postoj jeho okolí. Ostatní děti totiţ velice brzy přestanou volat „pojď si hrát!” a začnou pokřikovat něco jiného, zvláště jde-li o chlapce. A jeho zmatek a úzkost ještě vzrostou, protoţe se mu teď dokonce přikazuje, aby svou matku opustil, a přitom nemá ponětí, jak na to. Stává se terčem kritiky a posměchu, právě proto, ţe v tom tak uvízl. John: Kdyţ jsou dítě a matka ponechány samy sobě, mohou navzájem alespoň přilnout a dávat si určitou jistotu – myslím, ţe to jde tradičně spíš děvčatŧm, aniţ čelí nějaké větší kritice. Říká se pak o nich, ţe jsou prostě spíš „domácká” nebo „hodná”. Kluk je ovšem „padavka”. Robin: Coţ mu zkomplikuje ţivot, protoţe své neuspokojené přání, přilnout k matce, začne teď asi skrývat, protoţe to okolí neschvaluje. [166]
John: Musí dokonce své uvíznutí zapírat! Co se dá vlastně udělat pro člověka, který takto uvízl? Jak se mŧţe dostat na tu druhou cestu k uvolněnějšímu a dŧvěřivějšímu postoji, jenţ by mu dovolil vyrŧst a dospět? Robin: Není to snadné. Jakmile se jednou rodina dá na jednu z cest, ať uţ je to ta zdravá, nebo nezdravá – je pro ni těţké „přehodit výhybku”. Kdyţ je uţ na „uvolněné” cestě, je to samozřejmě fajn, ale rodina, která má tendenci se spíš „nastraţit”, se přes to zřejmě bez cizí pomoci nepřenese. John: Členové rodiny si nemohou vzájemně pomoci, protoţe všichni fungují podobně? Robin: Ano. Právě proto se partneři pŧvodně navzájem vybrali. A všechny jejich děti budou samozřejmě vyrŧstat s týmţ nevědomým postojem. Celá rodina se uzavře do svého napjatého a bázlivého postoje k ţivotu. Tak funguje – je to prostě rodinný systém. John: Všichni mají potíţe, kdyţ mají být zdravě sobečtí – a vzít si, co potřebují? Robin: Ano. A pokud některý z rodičŧ nedokáţe věnovat dost „pozornosti” a „lásky” sám sobě, pak se mu musí věnovat někdo v jeho okolí. [167]
John: Lidé ve všech rodinách, které jsou na nezdravé cestě, mají tendenci na sobě lpět. Robin: To je pravda. „Uvízli” vlastně všichni. A v takových rodinách s velkou pravděpodobností vyrŧstají lidé, kteří trpí druhou velkou skupinou emocionálních onemocnění – depresivními chorobami. John: A ta první skupina? Robin: Jsou to nemoci, které souvisí s problémem mlhavých hranic v extrémních případech, jde o autismus a schizofrenii. John: Teď v tom mám trochu zmatek. Chvíli mě nech, ať si to trochu utřídím. Viděli jsme, ţe dítě mŧţe dospět a nabýt nezávislosti, jen kdyţ se mŧţe odcizit své matce. Pokud je jeho matka normální, tj. „dost dobrá”, schválí mu to. Dá mu tranzitní objekt, aby mu pomáhal, aţ si vyrazí „sólo”; její pozitivní postoj k tranzitnímu objektu dá jejímu dítěti pocit jistoty, aţ se bude snaţit o samostatnou cestu. Poskytne mu to dostatek sebedŧvěry, aţ se bude vzdávat někdejší příchylnosti a vydávat se za novotami. A to všechno znamená, ţe se dítě dostane na „zdravou cestu”. Robin: Aţ sem všechno klape. John: Ale jestliţe si matka nedokáţe sama poskytnout, co potřebuje… potom zaprvé, dítě přijde na samém začátku o kousek jistoty; a za druhé, matka bude potřebovat lásku svého dítěte a někde v hloubi duše nebude ráda, aţ se začne osamostatňovat. Toho králíčka mu moţná dá, ale ten mu nepřinese tu pravou zprávu. Ani v jednom případě nezíská dítě dost sebedŧvěry, kterou potřebuje, aby se mohlo pohnout z místa. Coţ patrně skončí tím, ţe „uvízne”, příliš přilne a nedokáţe získat větší nezávislost na matce. Dostane se na nezdravou cestu a v dospělosti bude asi trpět depresivním onemocněním. Robin: Wordsworth by to neřekl lépe. John: Ten básník ve mně se občas touţí vyjádřit. Ale buď té lásky a řekni mi, proč říkáš „depresivní onemocnění”? Proč ne jen „deprese”? [168]
SMUTEK – A CO JE JEŠTĚ HORŠÍ. Robin: Prostá deprese je pouze jeden druh „depresivního onemocnění”. Existují i mnohá další, která mají „depresivní sloţku”, coţ znamená, ţe deprese je skryta a vyjadřuje se nějakou zahalenou formou. John: Jako psychosomatické onemocnění? Robin: Ano, například jako bolest – skutečná bolest – která však nemá tělesnou příčinu. Ale i mnohé jiné formy, jako jsou problémy s jídlem, alkoholismus, mnohé fobie, nepodloţené obavy o vlastní zdraví… a další a další… John: Ale všechno je to vlastně skrytá, zahalená deprese. Robin: Ano. Kdyţ se na všechny ty formy podíváš, zjistíš, ţe je vyvolaly události nebo zpŧsob výchovy, kde bys čekal, ţe bude následovat deprese. A navíc, nelze je účinně léčit, dokud se skrytá deprese nerozpozná a nenajde se úleva. John: Co je to ta deprese, pane doktore? Robin: Asi je třeba nejdříve ukázat základní rozdíl mezi depresí a smutkem. John: Aha. Lidé to obvykle směšují. Robin: A ty?
[169]
John: Já většinou také. Částečně proto, ţe říkat – Jsem nějak depresivní” – zní méně dramaticky neţ „dneska jsem smutný”. Ale při „depresi” se cítím uvnitř jakoby mrtvý, zatímco kdyţ jsem smutný, opravdu to proţívám. Robin: Podívejme se na to pořádně, protoţe si myslím, ţe rozdíl je hodně podstatný, a kdybychom si to pletli, nic bychom nepochopili. Uţ jsi upozornil na to, ţe člověk se nedokáţe „pohnout kupředu”, aniţ něco nechá za sebou. Jinými slovy, aniţ utrpí ztrátu. A jak reagujeme na ztrátu? Kdyţ nás opustí milá, nebo nám umře někdo blízký, nebo kdyţ přijdeme o práci? John: Řekl bych, ţe nás vţdycky rychle zasáhne bolest. Ale pak ji často zakryjeme tím, ţe se rozhněváme, pocítíme odpor k lidem, kteří „za to mohou” – ale mám dojem, ţe jen proto, abychom tu bolest ochromili. Robin: Ale ty pocity za čas odumřou a my „propadneme melancholii”. John: Pocítíme skutečný smutek. Robin: Ten přirozeně trvá nějakou dobu. Ale pak, pokud jsme dost zdraví, tím vším projdeme a uţ je nám líp. Začne se nám zvedat nálada a dostaneme se za to. Ať uţ jsme ztratili cokoli, mŧţeme prázdno opouštět a začít si všímat něčeho jiného. John: A to proto, ţe jsme se mohli trápit? Robin: Přesně tak. Protoţe kdyţ jsme svou ztrátu, ať uţ jakoukoliv, oplakali, mŧţeme ji nechat pominout a pohnout se kupředu. John: Ale kdyţ ji opravdu neopláčeš, nikdy pro tebe nepomine. Robin: Ano, tak je to. Pocit ztráty tě bude obcházet donekonečna a ty se od něj nikdy neoprostíš, abys mohl jít dál. John: Kdyţ jsme se bavili o výzkumech zdravých rodin, vykládal jsi mi, co tě překvapilo při prvním setkání s nimi. Byla to lehkost a přirozenost, s jakou tito zdraví lidé po ztrátě manţela nebo manţelky uzavřeli nový sňatek. [170]
Robin: To je pravda. Jejich truchlení bylo velice opravdové a hluboké. A právě proto, ţe si dovolili tím procesem projít tak dŧkladně, se po ztrátě dokázali zotavit daleko rychleji neţ většina z nás. A pak se mohli vzpamatovat a začít nový ţivot. John: Truchlení – opravdový pocit bolesti ze ztráty – není jen přirozená reakce, ale opravdu se tím čehosi dosáhne. Robin: Ano. Musíme dovolit, aby se rozpadly naše staré svazky, a teprve pak se mŧţeme vnitřně proměnit a přijmout novou situaci. Stejně jako kdyţ rozebíráme starý dŧm, abychom jej mohli přestavět. A právě tomu já říkám „smutek”. John: Ano, podle mne je nejdŧleţitější, ţe smutek je něco opravdu uţitečného – to bylo asi to největší překvapení a poučení, jaké jsem ve tvé skupině získal. Do té doby jsem měl vţdycky pocit, ţe smutek je marnění času. Ţe je to jakási záliba v sobě. Myslel jsem si: „Nad čím tak truchlíš, podívej se na miliony hladových Indŧ!” Nebo: „Přestaň se rmoutit a běţ se někam pobavit!” Jako by pro mne smutek neměl význam. Ale ve tvé skupině jsem se dověděl, ţe smutek je nejen „v pořádku”, ale ţe se jím i něčeho dosáhne. Člověku pomŧţe, aby jím opravdu prošel a rychle se ho zbavil. Robin: A lidem se skutečně nesmírně uleví, kdyţ se dovědí, ţe pocit smutku je naprosto zdravá reakce. John: Ale proč si vlastně většinou myslíme, ţe to tak není? Je to proto, ţe ti, kteří svŧj smutek potlačili, vytěsnili a popřeli, se k němu pak musí stavět odmítavě? Robin: Dojdeme k tomu. Teď si jen zapamatuj, ţe to, co jsme si řekli o velkých ztrátách, platí obvykle i o těch malých, jenomţe hněv a smutek bývají mnohem menší, takţe obojí daleko rychleji pomine. John: Prohraje-li Manchester, zotavím se z toho za hodinu, s Liverpoolem jsem hotov za tři minuty a s Arsenalem za 0,0006 vteřiny.
[171]
Robin: To je velice názorné. A teď ten princip uplatníme na matku a dítě. V daném stadiu vývoje jde hlavně o to, aby se dítě naučilo, jak se oddělit. Kaţdý malý kousek, o který se vzdálí, je vyrovnání se s malou ztrátou. Pokaţdé musí projít malým zármutkem. Je to zdravé a přirozené. Právě tyto chvilky smutku a úzkosti dítěti pomáhají, aby se odloučilo. John: Kdyţ těmi bolestnými chvilkami neprojde, svou matku ani na chvíli neopustí. Robin: Správně. Matka musí být schopna snést pohled na určitou míru úzkosti a smutku svého dítěte, pokud to vede k jeho větší nezávislosti. Musí to ovšem posoudit sama. Kdyţ je dítě rozrušené příliš, zasáhne a pomŧţe mu, aby se vzpamatovalo. Ale kdyţ má pocit, ţe jde jen o „bolesti rŧstu”, pak se do toho nevloţí, dokáţe se udrţet a dávat pozor, zda to její dítě zvládne. John: Matka by neměla zasahovat bezhlavě a zahánět kaţdou i sebemenší nepohodu. Robin: A určitě ne tehdy, kdyţ dítě dosáhlo stadia, kdy se učí větší nezávislosti. Teď se vrátíme k našim dvěma cestám… zdravá, „dost dobrá” matka to vycítí, takţe nechá své dítě, aby se s úzkostí trochu utkalo, aby jí „prošlo”, a sama stojí opodál pro případ, ţe by to nezvládalo. John: Posoudit to je dost delikátní věc, co? Robin: Matka jen musí na čas trochu přidat nebo ubrat. Není nutno nijak spěchat. Kdyţ udělá chybu, zase ji postupně napraví. V dlouhodobé perspektivě většina matek vycítí rozdíl mezi skutečnou úzkostí a „fíglem” či „zkoušením”, zvlášť je-li dítě uţ starší. A pokud se jí to více či méně podaří, bude dítě stále vynalézavější a víc si bude věřit, matka mu postupně pomáhá, aby se z naprosté závislosti na ní vymanilo. John: Ty tvrdíš, ţe pokud tohle matka nedokáţe, pokud se pokaţdé, zvláště kdyţ je dítě uţ starší, přiřítí, aby je utěšila, potomek se prostě nemŧţe naučit, jak se bez ní obejít. Vlastně mu zabrání, aby oplakalo ten malý kousek těsné blízkosti, který právě ztratilo. [172]
Robin: To je ono. Ona to vlastně nikdy nedopustí. Kdyţ si matka nebere, co potřebuje ona, bude si vlastně sama pŧsobit úzkost a depresi a výsledkem bude její přecitlivělost na dětské trápení. A tak na oné nezdravé cestě bude mít sklon příliš rychle zasahovat a utěšovat dítě, i kdyţ proţívá jen trochu normálního, zdravého smutku vyvolaného malým krŧčkem, který je odpoutává od matky. Dítě pak není schopno vývojového skoku. Bude se pořád vracet tam, kde je. Matka ten proces vlastně zastaví. John: Dítě nedostane příleţitost, aby se naučilo, jak se se svým smutkem vyrovnat – jak si svŧj smutek dovolit a jak jím projít, aniţ přitom podlehne panice. Robin: A tak se dostáváme k depresi. John: Bravo. Robin: Kdyţ maminka při prvním náznaku tísně vţdycky zasáhne, dítě se nenaučí, jak si povolit smutek a jak jím projít, ale pravý opak. Naučí se, jak se zbavit pocitu nepohody, tím ţe vyšle nouzový signál, kterému maminka nedokáţe odolat. John: A tak se naučí, nějak zvládnout smutek, ale jak se mu vyhnout, nebude se umět vyrovnat se ztrátou. A takové dítě nemŧţe dospět. Robin: Správně. Místo zdravého smutku, který by mu umoţnil se na chvilku trochu odloučit, vysílá automaticky příkaz, aby je maminka zachránila. Naučí se to – stejně automaticky jako pes, který dostane pokaţdé psí suchar, kdyţ poslechne příkaz „sedni”. Vytvoří se u něj zvyk udělat při sebemenší nesnázi utrápenou tvář, dávno předtím, neţ se objeví skutečné trápení. Matka se vţdycky dostaví, aby odstranila stres, který dítě vlastně potřebuje, aby se s ním naučilo vyrovnávat. A pokud matka reaguje na „ksichtík” typu „maminko, udělej, ať je to pryč” tím, ţe dítě z jeho nesnází zachrání, tak se ten vzorec postupně zakoření, promění se ve stále silnější a silnější zvyk a bude potom stále obtíţnější ho změnit. John: Není to vlastně jakési simulování? [173]
Robin: Ne. Vŧbec ne. To by znamenalo, ţe dítě ví, co dělá. John: Ne, myslel jsem nevědomé simulování. Robin: Dítě si vŧbec není vědomo, co dělá. A ten vzorec si osvojí tak brzy, ţe kdyţ trochu povyroste, domnívá se, ţe takové pocity jsou naprosto přirozené. Myslí si: „Nemŧţu si pomoci…” a má pravdu nedovede si vŧbec představit, ţe by mohl existovat i jiný zpŧsob. Nic jiného se totiţ nenaučilo. Proto se podle mne výraz „simulování” nehodí. John: Tak tedy takhle: Dítě vysílá vzkaz: „Pomoc, cítím se strašně!”, a přitom se zase tak strašně necítí. Robin: To je ono. Dává prostě najevo nouzi, stesk a smutek, ale nikdy se nedostane k tomu, aby smutek skutečně pocítilo. John: Ale pocity, které přitom má, moc příjemné nejsou. Robin: To je pravda. Ale je to úplně jiný záţitek neţ smutek, jemuţ se vyhýbá. John: … Ty myslíš, ţe dítě proţívá depresi? Robin: Bravo. John: Nebo lépe to, čemu ty říkáš deprese. Ó prameni veškeré moudrosti! Robin: Porovnejme si ty záţitky. Vybav si, jaké to je, kdyţ jsme smutní. Je to plná, hluboká emoce. A cítíme se přitom velice ţiví, i kdyţ to bolí. Nejsme odříznuti od světa – naopak, neustále se nás dotýká všechno, co se kolem nás děje. John: Cítíš to „naplno” – uvědomuješ si své tělo i to, co se děje kolem. A zdá se, ţe proti ničemu nebojuješ. V takových chvílích mi připadá, ţe akceptuji všechno, co se děje, zŧstávám otevřený a jsem si vědom, ţe mám kolem sebe plno podpory. A přestoţe to bolí, je to snesitelnější, protoţe se tak cítím ţivý. Robin: Myslím si, ţe i proto se většinou cítíme tak ţiví a naplnění, kdyţ zhlédneme tragickou divadelní hru nebo film, který nás opravdu dojme. Pokud se snaţíme tento svŧj záţitek přerušit či odříznout, zŧstane v nás jakési pusto, [174]
mrtvo, prázdno, ţivot je pryč a pryč je i skutečný emocionální kontakt s jinými lidmi. John: Ano, takhle jsem se před pár lety často cítil. Ţivot mi připadal téměř nesmyslný. Měl jsem pocit, ţe jsem ode všeho odříznutý – i od svého těla. Cítil jsem obrovské napětí ve svalech, které to určitě vysvětlovalo. A protoţe jsem byl uzavřený vŧči tomu, co se dělo kolem mne, měl jsem i pocit veliké izolace. V tom pocitu bylo, jak ty říkáš, jakési mrtvo. A také prázdno. Zdálo se mi, ţe s tím pocitem bojuji, místo abych ho přijal. A tak i sám prŧběh ţivota byl boj. První obětí byl smysl pro humor. Kdyţ jsem se uţ mohl smát, začalo se vyjasňovat. A další věc, na niţ upozorňuješ, pocit, ţe na tobě leţí tíha. Myslím, ţe právě odtud pochází slovo deprese. Robin: Ano, člověk, který trpí depresí, vyvolává právě takový dojem svým drţením těla. John: Co mě překvapuje, kdyţ o tom teď mluvíme, ţe jsem si neuvědomoval, že necítím smutek. Vzpomínám si, jak jsem se díval v televizi na program o depresi, kde vystupovali Spike Milligan a Olivier Todd, a někdo tam vysvětloval, ţe kdyţ byl v depresi, necítil smutek. Musel jsem to vypnout a přemýšlet o tom. Ale proč jsem si toho rozdílu nevšiml dřív? Je to tím, ţe ta slova zaměňujeme? Robin: Asi ano. Daleko jasnější by bylo, kdyby všichni pouţívali slovo „deprese” v tom omezeném smyslu, v jakém je uţívají psychiatři. Moţná by se nám pak ty dva záţitky nepletly. John: A ty si myslíš, ţe by lidé souhlasili se zpŧsobem, jakým ty pocity popisujeme my? Robin: Většinou zřejmě ano. Uţ po léta slýchávám tytéţ popisy a výrazy – „cítím se mrtev” a „cítím se ţiv” – vţdycky znamenaly klíčový rozdíl. Nezapomínej, ţe smyslem deprese je vlastně vyhnout se smutku. Nemŧţeš se rozhodnout přerušit proţitek jedné emoce, aniţ současně přerušíš i všechny ostatní. Kdyţ se tvé emoce umrtví, umrtvíš se i ty [175]
sám. A pokud jsi v takovém rozpoloţení, asi nepřekvapuje, ţe si své proţitky vŧbec neuvědomuješ. John: Uvědomil jsem si i další rozdíl. Kdyţ jsem smutný, mohu někomu říct: „Jsem smutný, ale jinak je mi dobře.” A mohu s ním jen tak být, bavit se a nemám pocit, ţe bych od něj potřeboval něco jiného neţ pouhý kontakt. Ale kdyţ jsem byl v depresi, zřejmě jsem kdesi hluboko čekal, ţe to za mne změní někdo jiný, a měl jsem i poněkud absurdní pocit odporu vŧči tomu, kdo to neudělal. Robin: Vzpomeň si jen na Basila Fawltyho. Ten je přece depresivní pořád. Přestoţe by to nikdy nepřipustil. Všem trvale signalizuje, ţe to oni mohou za to, ţe má tak těţký ţivot. John: A kdyţ jsme smutní, na nikoho to nesvádíme. Znamená to, ţe stěžování a výčitky jsou známky deprese? Robin: Ano, komunikace depresivních lidí, a to i kdyţ svŧj stav skrývají, má následnou podobu: „Nikdo mě nemá rád”, Jak k tomu přijdu”, „někdo by s tím měl něco udělat”. John: Nacvičíš si tedy „smutnou tvářičku”, abys přiměl svou matku dát věci do pořádku, a kdyţ to neudělá… máš alespoň částečně zadostiučinění, ţe za to vlastně mŧţe ona, protoţe tě nechala na holičkách. Proto kolem sebe šíříš ovzduší steskŧ, proč ti někdo nedá ţivot do pořádku. Robin: Pokud jenom tak posedáváš a čekáš, aţ to někdo zařídí, nakonec v tom samozřejmě uvízneš. John: To je další vysvětlení, proč se lidé na „nezdravé” cestě nemohou hnout z místa. Ale co s nimi mŧţe pohnout? Co je mŧţe převést na „zdravou” cestu? Robin: Musí jim dojít, ţe okolí signalizují očekávání, ţe jejich ţivot změní jiní lidé, a ty nebo já bychom je měli vést k tomu, aby ho začali měnit sami. John: A jak by na to měli jít? Robin: Musí se prostě naučit proţívat svŧj smutek. A musí se jim v tom pomoct, protoţe právě tomuhle se naučili vyhýbat. [176]
JAK PŘEHODIT VÝHYBKU… John: Kdyţ na to tak koukám z hlediska „nezdravé cesty” matky a dítěte… dalo by se říci, ţe smutný výraz ve tváři dítěte a jeho utrápené počínání už není znamením, ţe se dítě snaţí vyrovnat s nějakou nezbytnou změnou, ale je to signál pro ostatní, aby odstranili jeho stres. Robin: Ano, to je pěkně řečeno. Ale pokud mluvíš o „signálech”, mohlo by se zdát, ţe celá věc se odehrává daleko vědoměji, neţ tomu ve skutečnosti je. Matka o reakci svého dítěte neví, neuvědomuje si ji a neřídí se jí záměrně. A ani dítě se pro takový signál nerozhoduje. Daleko spíše se to děje automaticky.
John: Nikdo z nich nemá ani ponětí, proč to dělá. Robin: Ani co vlastně dělá. Připomíná to pračku, která pere, jak je naprogramovaná. To se ale samozřejmě netýká jen matky. Stejně si vede i otec, děti a celá rodina. Řídí se totiţ obvykle modelem rodinného jednání, jenţ u obou rodičŧ
[177]
prochází generacemi. Takţe v něm uvízne kaţdý člen rodiny, i kdyţ třeba předstírá pravý opak. John: Jak to „předstírá”? Robin: Mŧţe se ti zdát, ţe matka je příliš shovívavá, otec se zvenčí jeví zase příliš kritický. To kdyţ jí třeba řekne – „přestaň to dítě rozmazlovat”. Ale podíváš-li se na tu rodinu blíţ a mluvíš se všemi najednou, přijdeš brzy na to, ţe otec prostě ţárlí a chtěl by, aby ţena rozmazlovala i jeho. Proto jí prostě nedokáţe pomoci. Ať uţ je to jakkoliv, ať otec očividně pozornost vyţaduje, nebo své potřeby popírá, dítě se naučí unikat ze stresu tím, ţe „nasadí” výraz bezmoci, nemohoucnosti a utrpení. John: A kdyţ se to všechno děje tak automaticky, znamená to, ţe celý proces je „vytěsněný”? Robin: Ano, tento typ rodiny ho vytěsnil, tedy nejen jeden její člen, který si v danou chvíli stěţuje na nějaké příznaky. A proto je třeba, aby těm lidem někdo mimo rodinný systém pomohl pochopit, co se děje, a přijmout vytěsněný, skrytý smutek – jedině tak se mohou od svého modelu jednání osvobodit. John: Mohou to být například přátelé? Robin: Třeba, pokud rodina projevuje jen mírné příznaky. Kdyţ jsou však výraznější a hlouběji zakořeněné, přátelé asi nepomohou. Člověk, který získal svŧj vzorec chování od matky, si bude asi vybírat přátele, kteří se mu podobají – a nebudou jej s jeho chováním konfrontovat. John: Stejně jako si vezme za partnera někoho, kdo se v jejich rodině naučí podřídit se těm signálŧm automaticky. Robin: Je tedy dost nepravděpodobné, ţe by se pouhou náhodou v rodině objevil někdo, kdo by uměl, co je třeba. John: A co je třeba? Robin: Musí se udělat několik věcí současně. Předně dostat rodinu do situace, kdy se smutná tvář nevyplatí, coţ je současně dŧvod, aby signál „smutné tvářičky” byl pochopen, a nikoliv odsouzen – zároveň by se rodině měla poskytnout emocionální podpora, která by jí pomohla proţít smutek. [178]
John: Počkej chvilku. Potřebuji si to probrat popořádku. Smutná tvářička nezíská odměnu. A kdo ji získá? Robin: Prostě ten, kdo se přiřítí a řekne: „Nemusíš čelit obtíţným záţitkŧm, které tě rozruší.” John: Čili velice zhruba vyjádřeno, terapeut musí říci: „Je třeba, abys v ţivotě čelil bolestným věcem, i kdybys proto měl zesmutnět.” Robin: Ano, ale je to řečeno hodně volně. John: Tak dál. Příčina té smutné tvářičky musí být pochopena, nikoliv odsouzena? Robin: To znamená tomu člověku sdělit, ţe jeho pocity smutku jsou „v pořádku”, ţe nejsou „dětinské”. John: Coţ mu pomŧţe dostat „na scénu” jeho vytěsněné pocity, takţe se jimi mŧţe vŧbec zabývat. Robin: Správně. Mŧţe je proţít, procítit. Nic víc dělat nemusí. John: Nikdy to ale neudělal, takţe ho musí podobné vyhlídky děsit. A proto potřebuje emocionální podporu. Robin: Ano, je stejně dŧleţitá jako další dvě věci. John: Člověk na zdravé cestě se samozřejmě dostane z rŧzných smutkŧ, které pocházejí z mnoha malých ztrát, tím, ţe je proţije včas. Vezměme takový praštěný příklad: Jestliţe si oddělení od maminky vyţádá tisíc jednotek smutku, dokázalo je dítě na zdravé cestě proţít jednu po druhé. Takţe kaţdá ta ztráta byla malá a zvládnutelná. Ale člověk na nezdravé cestě má všechny ty jednotky navršené někde za bariérou. Robin: A kaţdou svou pozdější ztrátu přidá ve skutečnosti k celkové sumě, coţ povede k tomu, ţe se bude kontaktu s takovými pocity ještě více obávat. A jakmile začne svŧj smutek proţívat, neprocítí ho samozřejmě najednou, ale pokaţdé z něj troška odplyne. Přesto pocítí, kolik smutku se mu nahromadilo, a bude se bát, aby ho city nepřemohly, kdyby se jim přestal vyhýbat. Proto tvrdím, ţe stálá podpora je pro takového člověka stejně dŧleţitá jako [179]
ono „nevyplácení odměn”, tj. odepření automatické reakce, na kterou si ve své rodině zvykl. John: Bylo pro mne zjevení, kdyţ jsem tohle ve tvé skupině začal chápat. Kdyţ jsem se setkal s někým, kdo propadal depresi, myslel jsem si, ţe je moţné reagovat jen navyklým zpŧsobem. Nechat se do toho vtáhnout a upadnout do rutiny typu – „ty mŧj malý chudinko”. Potvrdím si, jak dokáţu být úţasně laskavý, a výrazem mé podpory bude souhlas se vším, co dotyčný řekne – tj. poskytnu mu jeho „odměnu”, jak tomu říkáš. Kdyţ jsem byl v jiném rozpoloţení, třeba jsem byl sám v depresi, osvojil jsem si onen energický britský přístup – „dej si skotskou a seber se”. Nikdy mě nenapadlo, ţe existuje i jiná moţnost, ţe si mŧţeš s někým prostě jen sednout a říci: „Vím, ţe je to pro tebe hodně těţké a necítíš se příjemně. Já si tu s tebou sednu a budeme spolu.” Teď si vzpomínám, ţe po krachu jednoho z mých vztahŧ mi dotyčná řekla, ţe kdyţ byla v depresi, nikdy jsem neuměl „být prostě s ní”. V té době jsem tomu nerozuměl, ale doufám, ţe teď uţ ano. Robin: V mé rodině měl depresivní model určitě velký vliv a zabralo mi hodně času, neţ jsem pochopil, jak lze lidem pomoci, aby ten model změnili. Je samozřejmě snazší poskytnout jim tu zkušenost neutrálně, v klidu, a přitom je podpořit, coţ se děje v profesionálním vztahu, kdy o tvoje vlastní city tolik nejde. S lidmi, kteří ti jsou bliţší, je samozřejmě těţší udrţet rovnováhu mezi laskavostí a neústupností. John: Najednou narazíš na své vlastní potřeby! TĚŢKÁ DEPRESE… John: A co opravdu těţká deprese? Často slyším, ţe je to spíš chemická neţ psychologická záleţitost, a tudíţ pomoci mohou jen léky.
[180]
Robin: Všichni jsme sloţeni z chemikálií. Ke všemu, co se v nás děje, patří přece i chemické změny. Zahlédneš hezkou holku, lekneš se, ţe se na tebe na křiţovatce řítí autobus, na někoho se rozčílíš a hned se změní chemické sloţení tvé krve. Do takových nebo podobných reakcí se dá samozřejmě zasáhnout i chemicky. Tak se dá ulevit i od některých depresí. Léky jsou však především dočasná pomoc, která má přerušit bludný kruh chemických změn, jeţ se objevují u těţkých depresí. Pouţijí se tehdy, pokud deprese pacientovi natolik znemoţňují spolupracovat a jasně myslet, ţe by se nedala pouţít psychoterapie, nebo pokud je v nebezpečí přímo pacientŧv ţivot. Léky ovšem nezmění osobnost a nepromění ani základní zautomatizované modelové vzorce, o kterých jsme mluvili. Vzorce se opakují, a právě proto produkuje tělo ty chemikálie, jejichţ účinek mají léky překazit. Pokud se však podaří změnit automatický reakční vzorec, člověk třeba uţ do stejné deprese neupadne, nebo léky uţ vŧbec nepotřebuje. John: A to ani u nejhorších depresí? Robin: Těţko říct, protoţe spousta případŧ, které se dosud daly léčit pouze léky, reaguje nyní na nové metody rodinné terapie, a to po celém světě. A stále se objevují ještě účinnější zpŧsoby, takţe se nedá bezpečně říct, ţe u případŧ, s nimiţ zatím nedokáţeme pohnout, se to nepodaří třeba za rok. Nicméně i v současnosti a moţná ještě dlouho budou u těţkých depresivních stavŧ prakticky účinné jen léky, odborná péče a hospitalizace včetně elektrošokové terapie v případech, kdy všechno ostatní selhává. John: Proč jsou podle tebe některé deprese horší neţ jiné a proč je u nich proto pomoc obtíţnější? Robin: Na to jsou rozdílné názory. Mně je nejsrozumitelnější a v praxi mi pomáhá ten, který tvrdí, ţe lidé s těţkou depresí uvízli na rŧzných úrovních období po dosaţení šestého měsíce věku, kdy hlavním úkolem dítěte je
[181]
separace. Ten, kdo v tomto procesu urazil kratší cestu, bude pravděpodobně hŧře postiţen a jeho léčení bude obtíţnější. John: Takţe kdyţ dítě uvízne tam, kde teprve začalo s uspořádáním svých hranic, kdy poprvé a jen letmo zahlédlo svou matku jako oddělenou a úplnou bytost, bude… méně odolné? Robin: Ano, pokud má někdo své hranice jen mlhavé a nepevné, pak bude při zátěţi více ztrácet kontakt s realitou. A pokud ztratí cosi dŧleţitého – ať uţ milovaného člověka, ambici nebo nějakou příjemnou představu o sobě – bude jeho bolest, úzkost a hněv větší, neţ dokáţe zvládnout. Nedosáhl totiţ úrovně, kdy si uţ umí udrţet pěkné vzpomínky na lidi, které miluje, a na šťastnější dobu – ty by mu pomohly čelit bolesti a udrţet rovnováhu. A tak mu okamţitá bolest připadá horší, neţ ve skutečnosti je, a jediný zpŧsob, jak ji zvládnout, je sestoupit na vývojovém „ţebříku” a pouţít „bezpečnostního ventilu” velmi raného stadia, kdy se trýznivé pocity promítají do vnějšího světa a do jiných lidí. Lze však také sestoupit aţ do stadia, kdy má člověk pocit, ţe dokáţe ovládnout svět. John: Regrese ho mŧţe zavést aţ k paranoii, nebo dokonce ke schizofrenii? Robin: Ano, v určitém smyslu lze sklouznout aţ do těchto raných stadií a pak se vyvine „šílenství”, včetně iluzí, halucinací a všeho ostatního. John: Ale pokud se člověk dostal v této separační fázi o kousek dál… Robin: Pak si dokáţe uchovat vzpomínky na pěkné záţitky navzdory rozrušení, které v něm vyvolala váţná ztráta, a ty mu pomohou neklesnout pod svou „depresivní” situaci. A jelikoţ je pokročilejší, je jeho osobnost dospělejší, coţ při svých problémech – pokud ten člověk přijde a chce se léčit – potřebuje jak on sám, tak jeho terapeut. John: Existuje nějaký dŧkaz, ţe se opravdu těţké deprese přenášejí geneticky?
[182]
Robin: Rozhodně. Dnes by se asi většina lidí shodla, ţe alespoň určitou náchylnost a zranitelnost má pravděpodobně na svědomí dědičnost a ţe u rŧzných typŧ depresí existuje zřejmě i rŧzný vliv vrozených faktorŧ. Taková zranitelnost má u konkrétních rodin nebo jejich členŧ na svědomí větší citlivost vŧči určitým stresŧm a vyvinou se u nich snáze rŧzné typy automatických vzorcŧ, o kterých jsme mluvili. John: A jak do toho všeho zapadá maniodepresivita – takové osobní zaloţení, kdy nálada klouţe stejně ostře vzhŧru jako dolŧ? Robin: Spousta lékařŧ si myslí, ţe je to prostě vrozená nemoc, ale existují dŧkazy, ţe svoji roli hraje i prostředí. O vzájemném propojení těchto dvou faktorŧ se toho zatím moc neví. John: Ale kde se ta choroba nachází na našem spektru? Robin: Maniodepresivní osobnost bych kladl někam k ranějším stadiím, hned za paranoiu, zejména pokud jde o jasnost hranic a stupeň dosaţené separace. A mánii chápu, stejně jako většina analytikŧ, jako větší nedostatek dospělých reakcí, neţ jaký najdeme u běţné deprese. Podle mne je to ve skutečnosti obrana proti ní. John: To by kladlo mánii někam mezi depresi a paranoiu. Robin: To je pravda. Pouţívá některých rysŧ tohoto stadia, které mohou vést ke schizofrenii nebo paranoii – mlhavější hranice, ztrátu kontaktu s realitou, dŧsledné oddělování dobrých a špatných pocitŧ a promítání těch navenek nepříjemných. Děje se to ale daleko jemněji a „kultivovaněji”, protoţe maniodepresivita v určitém ohledu toto stadium překračuje. John: Připadá mi to jako nouzový ústup k paranoii, který uvízne na pŧl cestě. Robin: Ano. Vyvolá jej obvykle ztráta, je to obranný prostředek proti těţké depresi. John: Ale mánie je skoro úplný opak deprese, ne? Kdyţ je člověk manický, je to vlastně takový zdivočelý superoptimismus, coţ je protiklad deprese a superpesimismu. [183]
Robin: To máš pravdu. V manické náladě se lidské chování podobá našim záţitkŧm vzrušení nebo triumfu, připadáme si, Jako bychom se vznášeli”. Lidé jakoby ztrácejí kontakt se zemí a jsou najednou ohromně expanzivní, mají pocit velikosti a moci a pouštějí se do všemoţných hyperctiţádostivých projektŧ. John: A utrácejí spoustu peněz, které nemají, ale jsou si jisti, ţe je zakrátko vydělají. Robin: Je to tak. Mají nereálný pocit, ţe všechno je v jejich rukou. A pro ostatní je proto velice těţké je zvládnout! John: Připomíná to trošku návrat do doby, kdy jsme byli něco jako veliký balon, ţe? Robin: Ano, ale mezi mánií a schizofrenií je rozdíl. Pokud to ovšem aţ do schizofrenie nesklouzne. Běţný maniodepresivní člověk v manické fázi je mnohem racionálnější a pochopitelnější neţ schizofrenik. John: Je na určité úrovni ve větším kontaktu s realitou? Robin: Ano. Je to, jako by schizofrenika ještě nikdo nikdy neuvedl na pravou míru, takţe si pořád myslí, ţe je veliký balon. Maniak naproti tomu uţ zjistil, ţe nemŧţe mít v [184]
rukou všechno – musel tomu čelit a tuhle lekci zvládl – ale zoufale se snaţí předstírat, ţe veliký balon je. A jelikoţ v hloubi duše ví, ţe to není pravda, balon nakonec splaskne… a on se scvrkne do další deprese. John: Manické fáze mohou přece trvat i celé měsíce? Robin: Ano, to mohou. Někdy je v těch skluzech jakýsi rytmus, ale častěji to dotyčnému nijak pravidelné nepřipadá. Nicméně lidé, kteří se tím zabývali, zjistili, ţe onen skluz – ať uţ nahoru, nebo dolŧ odstartuje obvykle ztráta něčeho či někoho dŧleţitého. John: Dobře. A nakonec bych rád, abys mi řekl něco o případech, které jsou relativně méně závaţné. Takoví lidé trpí spíš mírnější depresí, zato však delší dobu, ne? Robin: Ano, mají lépe rozvinutou osobnost a nebývají nijak zvlášť abnormální. Měli prostě jen rodiče, kteří to s ochranou dětí před běţným stresem trošku přeháněli, proto se velmi snadno cítí dotčení a zranění, kdyţ narazí na obtíţe. A takové rodiny mají samozřejmě větší sklon na sobě vzájemně lpět neţ rodiny na „zdravé cestě”. John: Tak to bychom měli spektrum deprese. U těţkých depresí mŧţe člověk při velké zátěţi upadnout aţ do paranoie nebo schizofrenie a v kaţdém případě pro něj bude velice těţké zvládat normální ţivot. Potom jsou případy méně těţké, protoţe pacienti mají lepší kontakt s realitou – jsou to lidé maniodepresivní, které zachvacují pocity divokého vzrušení a superoptimismu a střídají se se záchvaty deprese. A blíţe středu spektra máme lidi, kteří ţivot dokáţou zvládnout, ale moc legrace si neuţijí. Robin: Tak to zhruba je. John: A co léčení? Co mŧţeš dělat s méně těţkým případem? Robin: Čím je případ těţší, tím pravděpodobněji budu potřebovat léky, abych některým členŧm rodiny pomohl z opravdu akutních stavŧ, a má-li být léčení účinné, budu zřejmě potřebovat přítomnost celé rodiny. [185]
John: A mírnější případy? Robin: Prognóza psychologického léčení je tady určitě velice dobrá. Pokud se ovšem přijdou léčit! Měj na paměti, ţe takoví lidé mohou být v ţivotě velice úspěšní. Protoţe potřebují tolik lásky a ocenění, velice tvrdě pracují, jsou to lidé, kteří se obětují pro svŧj podnik, pro organizaci atd. John: A pro svou rodinu. Robin: Ano, a právě o to mimo jiné jde! Vzpomeň si, ţe tito lidé si nedovedou nic brát pro sebe. A tak lpějí nejen na své rodině, ale i na jiných skupinách, s nimiţ přijdou do styku, a jsou proto loajální, spolehliví a někdy aţ trýznivě svědomití. Strašně se snaţí. Takţe mohou v ţivotě postupovat a dostávat velké odměny. John: A vředy. Vzpomínám si, ţe všichni lidé ve skupině, kam jsem docházel, dosáhli ve své profesi téměř vrcholu, a to včetně všech ţen. A ty jako by nebyly vŧbec schopny si uţívat a bavit se, částečně i proto, ţe byly tak závislé na svých manţelích. V takových rodinách na sobě lidé přece hodně lpějí, ţe? Robin: Ano, i kdyţ to třeba skrývají. John: Ale kdyţ nejsou schopni dát se tou zdravou cestou… to přece musí znamenat, jak uţ jsi bezpočtukrát říkal, ţe toho nemají moc na rozdávání. Co tedy od sebe vzájemně dostávají, kdyţ tak na sobě visí? Robin: Doberou se toho nejlepšího kompromisu, jaký jsou schopni zvládnout. Všichni totiţ mají ve svých vztazích stejné potíţe, protoţe uvízli na téţe úrovni, a tak si vzájemně vyhoví lépe, neţ by to dokázali v nějaké normální situaci. Mohlo by to být sice lepší, ale dávají si vzájemně tolik, kolik jsou schopni. Systém jakţ-takţ funguje, dokud se nevyskytne těţká ztráta, jako je smrt nebo jiná separace, případně velká změna. Rovnováha je tu mnohem víc vratká neţ v normální rodině, daleko snadněji se změní v krizi, pokud systém selţe. Právě proto byly někdejší veliké, přímo rozsáhlé rodiny tak
[186]
dobré, a proto také mŧţe současný nukleární rodinný „skleník” vyvolat takové problémy. NIKDO NENÍ DOKONALÝ… John: Hodně příznakŧ deprese, které popisuješ, znám z vlastní zkušenosti. Přestoţe uţ nyní nemívám dlouhodobé a opravdu hluboké deprese, jimiţ jsem trpíval před sedmi osmi lety, při určité náladě se jejich příznaky dosud ozývají. Kdyţ například někdo řekne něco, co mě zabolí, pak místo abych se uvolnil a měl jen pocit chvilkové ztráty sebeúcty, přistihnu se často, jak se přemáhám, abych se tomu vyhnul. Nebo kdyţ se mi navalí hodně práce, nedovedu se odpoutat a „věnovat se sám sobě”. Mám tendenci se dřít do úpadu a dŧsledkem je zase to ztuhnutí a ztráta povědomí o vlastním těle i okolním světě. A pak někdy začnu mít postoj, který opravdu nesnáším – je to vzdor vŧči Nejvyšší bytosti, jeţ se mnou záměrně rozehrává kosmický kanadský ţertík, kdyţ zařídí, aby se mi nedařilo. Mám plno přátel, kteří mají na stres podobné „depresivní” reakce. Smyslem této nekonečné předmluvy je otázka… jak je s tebou? Robin: Kdyţ jsem začal pracovat jako dětský psychiatr, říkával jsem svým kolegŧm ţertem, ţe pokud se mi v práci cokoli podaří, je to hlavně proto, ţe ty příznaky jakoby nacházím u všech členŧ své rodiny – takţe to mám všechno z první ruky. Částečně šlo o obvyklou „nemoc” medikŧ, kteří si představují, ţe trpí všemi nemocemi, o nichţ právě čtou, ale zřejmě na tom bylo i hodně pravdy. Zprvu jsem si myslel, ţe jsem v tomto ohledu dost zvláštní, ale později, kdyţ jsem začal chodit do terapeutické skupiny, coţ byla součást mého odborného výcviku, jsem při bliţším nahlédnutí zjistil, ţe i ostatní ve skupině mají ve svých rodinách patrně zrovna tolik problémŧ jako já. Kdyţ jsem sám sobě více porozuměl, přišel jsem jaksi zpětně na to, ţe jsem svou profesi začal dělat proto, abych [187]
pomohl jak ostatním, tak i sám sobě. A moţná, ţe mě tím posláním, aniţ si toho kdokoli všiml, pověřila má rodina, abych zachránil i ji. Naštěstí jde o práci, kde mŧţeš z takových potíţí udělat výhodu. John: Týká se to i politiky?
Robin: Moţná. Ale řekl bych, ţe jakmile připustíš, ţe potřebuješ pomoc, mŧţeš získat i něco pro sebe a třeba budeš mít v určitém směru i větší přehled. Tuhle jsem narazil na starý magnetofonový pásek z první velké konference o rodinné terapii, která se konala v roce 1973 ve Velké Británii. Tehdy nás navštívili američtí rodinní terapeuti a my jsme se pod jejich vlivem všichni pustili do hraní rolí. Jde o přehrávání výjevŧ jak z našich vlastních rodin, tak z rodin našich pacientŧ, abychom jim lépe porozuměli. Zajímavé je, ţe kořeny této knihy jsou uţ v tom, co jsem tehdy řekl na závěrečném zasedání: Na této konferenci bylo pro mne nejcennější, ţe jsem se propojil s vlastní rodinou. Věděl jsem, ţe to potřebuji, ale nevěděl jsem, jak toho dosáhnout. Uvědomil jsem si, ţe všechny rodiny, které jsem tu viděl předvádět, jsou i moje rodina – ţe jsme tu viděli stále stejnou rodinu. [188]
Pokaţdé tu byla nejistá matka, které chyběla bezpečná základna, na níţ by si mohla i zariskovat. A tak je pořád ambivalentně připoutaná ke své matce a chtěla by, aby o ni její manţel a děti pečovali, ale nechce si to uvědomit a brání se tím, ţe se místo toho stará o druhé bez ohledu na jejich potřebu samostatnosti. Je pak přirozeně depresivní, protoţe se přes tohle stadium nedokázala přenést. A pokaţdé to vypadá, ţe otec v těchto rodinách měl špatný vztah ke svému otci, nedokázal se vyprostit z vlastní potřeby matky – je tudíţ zlostný, bezmocný, nerozhodný a stojí stranou.
Tomu páru chybí dobrý sexuální vztah, protoţe se do tohoto stadia svého vývoje dosud nedostali a místo toho pořád hledají rodiče, kteří by se o ně postarali. A dokud se toho nedomohou a ve svém vzájemném vztahu to budou vţdycky nějak postrádat, nedokáţou jít do postele a uţít si spolu. A všechny jejich děti se budou řídit podle stejného vzorce. A právě proto mají rodiče silný pocit bezmoci; a právě proto se budou pokoušet být všemocní a budou se příliš snaţit správně vychovat své děti. Kdyţ jsem tento stále stejný vzorec viděl v přehrávkách nejen u rodin pacientŧ, ale i kolegŧ, říkal jsem si, jestli se nepodobám člověku, který vychází na zahradu, dívá se na [189]
měsíc a myslí si, ţe ten měsíc svítí jenom pro něj. A třeba tady všichni vidí jeden a tentýţ měsíc, tutéţ rodinu, svou vlastní rodinu. Třeba je tu jenom jedna rodina, lidská rodina, a jsou jen rŧzné cesty, jak uvíznout nebo vyváznout. John: Takţe se dá rozumně předpokládat, ţe mnoho lidí při četbě téhle knihy objeví sebe samy v tom, co se tu popisuje, anebo to přinejmenším najdou ve svých rodinách či u přátel. Robin: Ano, u většiny z nich to tak asi bude, navzdory tomu, ţe chování, jeţ takto rozpoznají, má moţná daleko mírnější formu neţ to, které jsem popsal. John: A kdyţ nerozpoznají nic? Robin: Pak uţ mají tuhle fázi úplně za sebou, čehoţ podle mě dosáhne poměrně málo lidí. John: Ale vţdycky tu budou lidi, kteří si myslí, ţe to mají uţ za sebou, ale ve skutečnosti nemají. Robin: Ale kdyţ budou chtít, poznají to. John: A jak? Robin: Přijdou na to, ţe tyhle pasáţe při čtení jaksi přeskakují, aniţ dovedou říci proč. John: To je velmi výmluvné, pane doktore, velice výmluvné. Ale takové lidi jste v terapii určitě potkal – lidi, kteří se rozzlobí nebo se začnou bránit, sotva jen nadhodíš moţnost, ţe mají nějaké neuspokojené potřeby. Robin: A ještě daleko těţší je to s těmi, kdo se nerozzlobí, jakmile se přiblíţím k jejich pocitŧm smutku, ale naopak obratně vyprovokují mě. Vzpomínám si na jednoho chlápka, kterému se podařilo mě vytočit pokaţdé, kdyţ přišel – byla to hraniční, paranoidní osobnost a měl uţ za sebou mnoho všelijakých terapií, pŧvodně ke mně chtěl jen občas zajít, protoţe jeho předchozí terapeut zemřel. Kaţdých pár měsícŧ by prostě dorazil a poloţil na stŧl spoustu knih – Medvídka Pú,Freudŧv Výklad snů, Alenku v říši divů, Závist a vděčnost od Melanie Kleinové nebo cokoli jiného – a řekl by mi, jak to pochopil, zatímco já bych se pokusil vyluštit, co mi tím chce říci. Obyčejně mě naštvalo, ţe jsem mu nemohl [190]
nijak prospět, ale on se stále vracel a zdálo se, ţe se mění k lepšímu. Jednoho dne přinesl kromě knih velikánský papírový pytel, z nějţ opatrně vytáhl obrovského bílého vycpaného králíka, vysokého dvě nebo tři stopy, a poloţil ho i s knihami na stŧl. Králík se však stále kácel na záda a já jsem vytahoval z regálŧ čím dál víc knih, abych ho podepřel, aţ nakonec seděl zpříma, přestoţe mně ten chlápek pořád říkal, abych se s tím netrápil. V následujícím rozhovoru mě opravdu nadzvedl. Byl jsem tak naštvaný, ţe jsem se rozhodl, ţe navzájem marníme svŧj čas, ale neřekl jsem to. K mému překvapení vypadal na odchodu velice spokojeně, sebral své knihy a vrátil svého velikánského králíka zase do pytle. „Moc vám děkuji,” řekl, „za to, co jste pro toho králíka udělal!” John: Myslíš, ţe si o to nedovedl říci sám, ale kdyţ jsi podepřel jeho králíka, měl pocit, ţe jsi podepřel jeho. Robin: Zřejmě ano. Tím se asi nejvíc přiblíţil k ţádosti o pomoc. Takţe na mě takhle doráţel, a já, ačkoli jsem si toho nebyl vědom, jsem na jeho potřebu intuitivně odpověděl jediným zpŧsobem,
s jakým byl schopen se vypořádat. A posléze jsem si také uvědomil, ţe mě takhle dráţdil zřejmě i proto, aby si udrţel [191]
pocit bezpečného odstupu od jakéhokoli zájmu, který by vyvolal. John: … Přemýšlel jsem o tom, co je tranzitní objekt dítěti platný, jak poskytuje podporu a zároveň přináší vzkaz, ţe se matka nehodlá přiřítit zbytečně – a porovnával jsem to s tvým chováním k depresivním lidem, které léčíš, a došel jsem k závěru, ţe odborně řečeno nejsi nic víc neţ vycpaný králík. Robin: Ale nemáš ani ponětí, jak těţké je být dobrý králík. John: Snazší by moţná bylo, kdyby ses dal vycpat.
[192]
4. kapitola
KDO TO TADY MÁ NA STAROSTI? TO MÁM BÝT ANDĚL, MAMI? John: A co máme na řadě teď? Robin: Bude to docela zajímavá várka. Pŧjde o postoje k autoritě, proč se lidé přizpŧsobují nebo bouří, jak by měli být rodiče přísní, proč je tak ţivotně dŧleţitý otec, proč jsou někteří lidé dobří členové týmu a jiní, kteří mají velké ego, se pro tým nehodí, proč dětí zlobí nebo onemocní, aby udrţely své rodiče pohromadě, bude to o posedlosti, o tom, jak vyvádějí batolata, řekneme si, proč je dobré, aby se rodiče občas utkali, a o rajské zahradě. John: To je všechno? Zřejmě to přijde na pořad proto, ţe to souvisí s dalším stadiem vývoje dítěte, ne? Robin: Z miminka se totiţ stává batole. John: Miminko bylo více méně bezmocné… Robin: Více či méně. Ale mozek roste dál a nervové buňky se propojují jednak vzájemně a jednak se svalstvem. A kdesi mezi prvním a druhým rokem batole začne chodit na vlastních nohou a vytvoří svá první skutečná slova. John: A co jeho „přirozené funkce”, jak tomu říkáme u nás, ve Westonu-super-Mare? Robin: Ustavuje se „vedení” spojující močový měchýř a střeva s mozkem. Tyto funkce se nyní mohou zapnout a vypnout, kdy batole chce, uţ se nedějí automaticky. A asi v pŧl druhém roce je na batoleti jasně vidět, ţe je schopno samo myslet. John: Chudáci rodiče! Do té doby dovedlo vyjádřit svŧj nesouhlas buď tím, ţe zavylo, nebo ţe odmítlo jídlo. Robin: Nebo tím, ţe onemocnělo. Teď jsou ale jeho moţnosti nekonečné. Kdyţ je volají, mŧţe buď přijít, nebo utéct! Mŧţe říct „ano” a „ne”. Mŧţe s věcmi házet a kopat do nich, přestoţe se to mamince nelíbí. A kdyţ je dají na nočník, [193]
mŧţe svou povinnost splnit, nebo ji vykonat v méně vhodnou dobu. A čím je aktivnější, tím více mu rodiče začínají dávat najevo, co se jim líbí a co ne. John: Začínají na ně klást poţadavky, protoţe dítě je uţ schopno se rozhodnout, co bude dělat. Robin: Přesně tak. Nabývá teď určité nezávislosti a svobody, takţe začíná volit mezi „dobrem” a „zlem”. John: Zlo je dostupné jako spousta nových, vzrušujících moţností. A právě proto v tomto stadiu tak vyvádíme. Robin: Ano. Dítě pochopitelně jen zkouší svou sílu, aby zjistilo, co všechno se ještě dá podniknout. A kdyţ se setká s překáţkou, bude do ní strkat a bojovat, aby ji překonalo. A někdy se tou překáţkou stanou rodiče!
John: V jistém smyslu jen experimentuje. Robin: Ano. Někdy se rodiče domnívají, ţe dělají cosi špatně, ţe s dětmi nevyjdou po dobrém. Ale není to tak. Dětský vztek je normální. John: A odkud ta zběsilost? Robin: Dívej se na to pozitivně. Síla oné „zuřivosti” je jistým měřítkem síly charakteru, kterou dítě mŧţe jednou disponovat, pokud mu pomŧţeme tuto energii osedlat. [194]
Příčinou té zběsilosti je nespoutaná, ale zablokovaná umíněnost. Mŧţeš si ji představit jako energii, jeţ pohání kosmickou raketu ze země. A ony výbuchy vzteku jsou pak něco jako první rakety, které vybuchovaly ještě na odpalovací rampě nebo krátce po startu, dokud se nepřišlo na to, jak všechnu tu energii ovládnout a poslat raketu tam, kam je třeba. John: To mě nikdy nenapadlo, ţe výbuch vzteku odstartuje energie, a nikoliv hněv. To ale vysvětluje, proč mŧţe být hněv tak dobrým zdrojem energie, ne? Kdyţ mám nějaký problém při psaní a uváznu, a pak se na sebe naštvu, mohu ten hněv pouţít jako dodatečnou energii, s níţ na ten problém vlítnu, a vydrţí mi to často déle, neţ kdybych byl jen frustrovaný. Robin: A právě to se dítě musí naučit – ovládnout výbuch vzteku, aby si osedlalo všechnu tu báječnou novou energii, stejně jako dobrý jezdec ovládne koně tím, ţe ho sice nechá běţet, ale řídí jeho směr. Výbuchy ustanou, aţ se dítě naučí s tou energií zacházet a přiměje ji, aby pracovala pro ně. John: Tohle je asi jen otázka času. Robin: Ano. Pokud si rodiče uvědomí, ţe je to naprosto normální, a dokáţou zachovat klid a pevnost, naučí se to uţ dítě zvládat zcela přirozeně. John: Takţe batole si jiţ osvojilo všechny nové tělesné dovednosti a začalo samostatně myslet… co se má v tomto stadiu ještě naučit? Robin: Jak vyjít s ostatními; nejdřív se svou rodinou a nakonec s celou společností. John: Kdyţ se to totiţ nenaučí… přijde o city, podporu a pomoc ostatních – a to všechno určitě potřebuje. Robin: Jeho ţivot bude kaţdopádně daleko úspěšnější a zajímavější, kdyţ dokáţe s ostatními vyjít po dobrém. John: Takţe má teď za úkol naučit se „být dobrý”. Robin: Ne. John: Ne?! [195]
Robin: Pochop, být prostě jen „dobrý” je k ničemu. Má-li z batolete vyrŧst zdravý, nezávislý, soběstačný člověk s vlastními názory, musí se v tomto stadiu naučit dělat věci samo, tvořivě a zcela pŧvodním zpŧsobem. To jest tak, jak to jeho rodiče nejsou schopni předvídat. A někdy se jim to ani nebude líbit. John: Musí mít dost jistoty, aby se vydávalo na prŧzkum a současně… se naučilo, jak vyjít s druhými? Robin: To je ono. Má se naučit, jak nebýt ani příliš „hodný”, ani příliš „zlobit”. Jeho cesta musí vést někde uprostřed. John: Moment. Chápu, ţe se má naučit, jak nebýt příliš „zlý”, protoţe naprosté sobectví a bezohlednost by měly za následek ztrátu lásky a osamělost. Ale proč je nebezpečné být „moc hodný”? Robin: Pokud batole rodiče nepobídnou, aby se o něco pokusilo, aby myslelo samostatně, pokud se musí příliš vzdávat, stane se z něj velký konformista. Určitě nebude nikomu dělat potíţe – ale bude to nudný, protivný a nezajímavý člověk. Budou s ním orat, takţe nikdy nedostane to, co chce, nebo potřebuje. Jako by ani neexistoval – bude mu chybět jasný pocit vlastní identity. John: Zkrátka takový nudný účetní. Je to asi zvláštní, ale kdyţ jsem učil, všiml jsem si, ţe vţdycky tak jedno nebo dvě děti, které nikdy neudělaly nic špatného, zrovna moc sympatií nevzbuzovaly. Robin: To jistě ne, a právě v tom je problém. Chybí jim sympatie a láska okolí. A tak v pozdějším ţivotě postrádají jistotu právě tak jako ti sobci. Jak vidíš, rodiče mají v tomto stadiu docela těţký úkol navést své děti na cestu mezi oběma krajnostmi. John: Měli by ponechat batoleti dost svobody a povzbudit je, aby si leccos vyzkoušelo a nabylo nezávislosti a sebejistoty, a zároveň by k němu měli být dostatečně pevní, aby rozvinulo vlastní sebeovládání.
[196]
Robin: Tu křehkou rovnováhu mezi konformitou a nezávislostí, se kterou budeme bojovat po zbytek svého ţivota. John: Aţ nás vykopnou do drsného světa. Poté co jsme se šťastně povalovali v postýlce, matka se o nás starala jako o míšeňské jablíčko a slouţila nám čtyřiadvacet hodin denně. Robin: Kdyţ uţ je řeč o jablkách… John: No prosím… Robin: Někteří lidé si myslí, ţe právě o tom vypráví mýtus o rajské zahradě. Rajskou zahradou je dětství, kdy dostaneme všechno, aniž se po nás něco chce. „Pád” nastane, kdyţ se začneme rozhodovat a volit, jestli uděláme to, co chceme my, nebo to, co chtějí naši rodiče. Pak „pojíme ze stromu poznání dobrého a zlého”. Do té doby jsme „nevinní” – dobro a zlo vŧbec nic neznamenají. John: A tak musíme být zlí – a právě tak i dobří – neţ budeme plně sami sebou. Robin: Musíme být schopni obojího – abychom se mohli rozhodnout mezi dobrem a zlem. Coţ s sebou nevyhnutelně přináší moţnost jít proti systému i za cenu, ţe nás zničí! A přece na to často zapomínáme a doufáme, ţe pravdu a svobodu mŧţeme mít jen sami pro sebe a bez rizika, ţe ztratíme jistotu a oblibu. John: Ano, tak to je. O mně to platí určitě. Takţe ty tvrdíš, ţe dítě, které nedokáţe zlobit, si nemŧţe vyvinout jasný pocit vlastní identity. Robin: A navíc jsme všichni individuality, narodili jsme se kaţdý jiný, takţe batole je jako zkušební pilot, který řídí nové letadlo. Musí vyzkoušet sám sebe, musí experimentovat, hnát věci do krajnosti, coţ znamená, ţe někdy zajde příliš daleko. John: A co fíkové listy? To Adam a Eva objevili svou sexualitu? Robin: Pravý rozkvět dětské sexuality se ve skutečnosti dostaví aţ později. Jako batole si dítě vlastně neuvědomí sex jako takový, ale tělesné pohlavní rozdíly. A je na ně také [197]
hodně zvědavé. Podle mne se dítě ve fázi batolete nezabývá jen odhalováním moţností, jak být „dobré” nebo „zlé”, ale chápe také, ţe je buď muţ, nebo ţena… ale ne obojí. John: Takţe mýtus nevypráví o pohlaví, ale o pohlavní identitě.
Robin: Správně. Adamovi a Evě došlo, čím se od sebe liší, a proto si uvědomili, ţe jsou oddělení, a tudíţ osamělí. A tak se přirozeně cítili vyvrţeni z ráje. John: Z oné poţehnané jednoty s Všemocnou paní matkou. „Pád” se tedy týká poznání dobra a zla – dochází k objevu, ţe existují pravidla, která mŧţeš dodrţovat nebo porušit… a jde tu i o opuštění matky. Ale ty uţ jsi přece říkal, ţe oddělování souvisí s obdobím od asi šesti měsícŧ do asi tří let… zatímco fáze batolete je období od… odkdy?… asi od dvanácti měsícŧ do čtyř let? Robin: Ano, tak nějak. Já bych kladl začátek asi do patnáctého měsíce. John: Mířím k tomu, ţe se ta období překrývají. Robin: Samozřejmě. Většina těchto událostí – lekcí, které se musíme naučit – se vzájemně překrývá. Jako kdyţ vaříš něco k jídlu: nejdřív dáš péct maso, pak postavíš brambory, [198]
potom hrášek, a polévka musí být hotova vŧbec nejdřív; ale většinou se děje několik věcí najednou. John: Takţe batole prochází velice spletitou řadou změn. Musí se naučit, jak se oddělit od matky, pátrá v novém, vzrušujícím, ale trochu děsivém světě kolem, začíná přijímat svou sexuální identitu a současně se musí seznámit s rodinnými pravidly. A tak svou mapu zběsile překresluje kaţdých deset minut, ţe? Robin: A přidává do ní další linie, které pro ně kreslí jeho rodiče. Jsou to linie rodinných pravidel. Poprvé se teď batole učí mapovat, jak funguje společnost.
PEVNOST. John: Je to asi tři neděle, co jsem u nás v samoobsluze viděl jeden Monty-Pythonŧv skeč. Byla tam maminka se dvěma zlobivými dětmi – opravdovými experty – a kaţdou chvilku, asi tak jednou za osm vteřin, vyvedly děti něco, co neměly. Máma na ně křičela a hrozila jim nepředstavitelnými tresty a mučením, ale děti vedly pořád svou a stále vyváděly. A ona stupňovala své hrozby aţ k pěti tisícŧm ran bičem a tuplované ţelezné panně. A dětičky pak provedly nějakou opravdovou lumpárnu, aby jí ukázaly, kdo je tady pánem. Nakonec jim musela koupit spoustu cukroví, protoţe jinak by to tam všechno zapálily. Robin: To si dovedu představit. V rodinách, kde je to samá výtrţnost, nedají rodiče svým dětem ono jasné vedení, které tak potřebují. Alespoň většinou to tak je. John: Dobře. Teď bych se rád něco dověděl o tom, jak se takové „linie kreslí”. Řekl bych, ţe kdyţ se batole začíná učit, jak vycházet s lidmi, mŧţe se jen dovědět, kde ty linie jsou a zda jsou nakresleny jasně, ne? Případně jestli jsou zesílené. Coţ nás opět přivádí k tomu obtíţnému slovu „disciplína”. [199]
Robin: Pochází z latinského výrazu pro slovo „učit”. John: Ano. Učedník, latinsky discipulus, nebyl někdo, koho by Jeţíš systematicky trestal. Ale kdyţ to slovo vyslovíš dnes, vyvolá představu spousty pohlavkŧ, nevlídnosti a dětí, které mají hrozné časy. Robin: Jde ale o to… ţe spousta pohlavkŧ se obvykle vyskytuje tam, kde ony linie jasné nejsou. Pokud otec dokáţe situaci v případě nutnosti zcela zvládnout, pohlavky nebudou skoro potřeba. John: Zaţil jsem něco podobného se svou dcerou. Obávám se, ţe jsem se na její výchově nepodílel tak brzy, jak bych měl. Ale kdyţ jí byly asi čtyři, byla najednou čím dál obtíţnější, aţ jsem se nakonec rozčílil a poprvé jsem jí vrazil pořádný pohlavek. A ke svému naprostému úţasu jsem měl pocit, ţe se náš vztah okamţitě zlepšil. Musel jsem ji ještě párkrát plesknout, ale intervaly mezi těmi pohlavky byly stále delší a delší. A kdyţ jí bylo uţ šest, nemusely být skoro ţádné. Co bylo opravdu fajn – myslím si totiţ, ţe člověk se cítí provinile, i kdyţ tuší, ţe má pravdu – ţe to zřejmě nikdy nebrala zle. Jako by nás to paradoxně spíš sbliţovalo. Robin: To je obecná zkušenost. Přišel jsem na to samé u svých dětí a dojdou k tomu i rodiny v terapii, pokud jsou ochotny si nechat poradit a vytyčit pevnější linii. Děti ti vţdycky odpustí – a vlastně tě mají ještě radši, protoţe je na tvém počínání poznat, jak tě to bere, jak ti o ně jde. John: Na tom by si smlsli zastánci jemné a láskyplné péče. Uţ slyším jejich posměšné frkání. Ale jestliţe se o děti staráte tak, ţe jim „kreslíte linie”, je v tom přes všechny rozdíly právě tolik lásky jako v mateřském opatrování. Robin: To je pravda. Svým zpŧsobem je v tom cosi hlubšího, protoţe rodič riskuje dočasnou ztrátu obliby, nebo dokonce nenávist, neboť jeho jednání dítě frustruje. Ačkoliv je to pro jeho dobro. Tahle forma lásky je proto moţná i těţší, hned se ti nevrátí nic pěkného. Dítě tě na čas odmítne. Vděk přijde aţ později! [200]
John: Kdyţ jsem si o prázdninách povídal se svou dcerou, vzpomněl jsem si, ţe děti vlastně opovrhují učiteli, kteří si nedovedou udrţet pořádek. A tak je vlastně také odmítnou. Líbí se jim docela ti přísní… i ti povolnější ujdou, pokud dokáţou zvládnout situaci. Ti další, kteří u dětí neobstojí, jsou nedŧslední, chvíli jsou přísní, a hned zase shovívaví. Robin: Děti potřebují dŧslednost. Ti čerti nevědí, jak se chovat, dokud neznají hranice toho, co se ještě snese a co uţ ne. John: Proč tak nesnášejí nejistotu? Vyvolává v nich úzkost? Proč tolik chtěj i jasné hranice? Robin: Cítí jistotu, pokud vědí, kam aţ mohou zajít. Děti mají rády, kdyţ o něco jde, rády se učí, dobrá je i trocha napětí a připadají si také bezpečně, pokud vědí, ţe si teď zrovna mohou chvíli odpočinout a jen tak se poflakovat. Je pro ně tedy mnohem lepší, kdyţ mají jasné uspořádání, které jim pomáhá v sebeovládání. John: Představuji si, jak se asi takové dítě cítí. Vidím dítě, které sedí na ţidli uprostřed temné, neznámé místnosti. Musí si dodat odvahy, aby opustilo ţidli a tu místnost prozkoumalo. Je ale šero a ono neví určitě, kde jsou zdi. Potřebuje se ale dát do pohybu a začít pátrat, jít proti stěně a zjistit, kde vlastně ty pevné, dobré a jasné zdi jsou. Teprve potom mŧţe povolit své zvědavosti a prohledat místnost beze strachu. Ale kdyţ tam zdi nenajde, ovládne dítě strach. Nebude si jisté, kam aţ mŧţe jít. A pokud se vydá příliš daleko, mŧţe třeba spadnout přes okraj! Nebo se nebude moci vrátit zpátky na ţidli, aţ bude chtít. Kdyţ mu rodiče poskytnou zdi, do kterých mŧţe bušit, bude mít při svém pátrání zároveň dost jistoty. Robin: To je pěkné, ale jednu maličkost jsi vynechal. Dítě bude schopno bušit do zdi, jenom kdyţ ji najde! John: A v tu chvíli pocítí hněv nebo frustraci. Robin: Ta zeď musí být pevná. A třebaţe do ní dítě buší, nic strašného se neděje, strop nespadne a ono najednou ví: [201]
„Aha, tak to je tedy zeď.” Pochop, aby sis byl jistý sám sebou, potřebuješ příleţitost dostat se aţ na hranice svých citŧ a vědět, jak se vyrovnat se svými nejkrajnějšími emocemi. Jakmile k té hranici dojdeš, víš, kde je, a zároveň je ti jasné, ţes to přečkal, ţe to přečkali i lidé, které máš rád, mŧţeš se tedy chovat nenucené a tvŧj hněv tě uţ neděsí. Uţ víš, ţe s ním umíš zacházet. Při takovém záţitku u nás obvykle musí být někdo, kdo na nás dá pozor; a dá pozor i na naše emoce, přestoţe jsou třeba brutální, vraţedné nebo jakékoli jiné. Taková situace musí být pevně pod kontrolou a emoce je nutné přijmout v jejich plné síle a zároveň předejít jakékoli skutečné škodě. A kdyţ dítě dostane od svých rodičŧ reálné hranice a má v nich stálou citovou oporu, mŧţe si vyzkoušet svou sílu, ujistit se o ní a postupně se ji naučit ovládat. John: A pak se uţ nebojí vlastního hněvu. Skvělé. Takţe… proto děti potřebují jasné a dŧsledné vedení. Robin: Ano, a dítě někdy provede skutečné darebáctví jen proto, aby k tomu své rodiče přimělo. John: Najednou mě napadlo úsloví: „Dítě si o to říká”. Nemusí to být nezbytně pohlavek, ale jasná hranice. Robin: Děti se tedy „vzpamatují” a jejich úzkost pomine. Pokud je rodiče nevedou, dokáţou jen jediné – stále zkoušejí, kde ty hranice jsou! Čím déle jsou rodiče nerozhodní, protoţe chtějí jen rozdávat radost a bojí se, aby kvŧli pevné linii nepřišli o svou oblibu, tím nemoţněji si děti povedou, aby své rodiče přinutily k jasné reakci. A konečný výbuch bude obvykle tím horší. John: Myslíš ve chvíli, kdy rodiče nakonec tu hranici dají najevo. Robin: Ano. A čím později to rodiče udělají, tím větší exploze nastane a tím déle bude sedat prach. Viděl jsem hodně rodičŧ, kteří konfrontaci odkládali do doby, kdy bylo jejich dítěti osm, deset, či dokonce aţ do chvíle, kdy z něj byl teenager. Kdyţ takovým rodičŧm radím, aby se dětem postavili, varuji je, ţe to nakonec bude něco jako vylodění v [202]
Normandii a oni pak zaţijí týden absolutního pekla. To jim obvykle stačí. Mŧţeme ale samozřejmě naznačit dítěti hranici uţ tehdy, kdyţ si o to jako batole říká, a pomoci mu, aby se postupně, stadium po stadiu, přizpŧsobilo a nakonec dospělo aţ k sebeovládání. John: Dělá se mi rudo před očima, kdyţ slyším progresivní rodiče a učitele, kteří odmítají odpovědnost za vedení dětí jen proto, ţe by si o nich někdo mohl myslet, ţe je nemají rádi, neboje dokonce obvinil z fašismu. Podle mě je to zvláště odporná forma neodpovědnosti. Robin: A to se většinou přičítá Freudovi. Přestoţe on sám bral výchovu velice rozumně a realisticky. Lidé si ho ovšem vykládají, jak chtějí, stejně jako bibli. John: Tak zase chvilku strpení. Ale co kdyţ jsou rodiče velice přísní? K čemu to mŧţe vést? Robin: Mám zkušenost, ţe pokud mají své děti současně hodně rádi, pak přísná výchova sama o sobě nevede k větším problémŧm. Jejím výsledkem mŧţe být člověk, který je snad trochu úzkoprsý, má větší sklon ke konformitě – jeho názory budou moţná spíš konzervativní a bude přijímat hierarchii a autoritu snadněji neţ ty nebo já, ale to mu naopak mŧţe pomoci, aby se lépe chytil v organizacích a profesích, kde se konformita vyţaduje, jako jsou armáda, policie, veřejné sluţby, právo atd. John: Zapomněl jsi na účetní. Takoví lidé prostě dodrţují linii a nevidí na tom nic špatného. Robin: Všiml jsem si ale jedné zajímavé věci – ti lidé jsou většinou svým přísným rodičŧm vděčni. Uţ jako děti mají pocit, ţe to jejich rodiče něco stojí. John: Za předpokladu, ţe je to pro dobro dětí. Robin: Ano. Pokud jsou rodiče přísní, protoţe na svých dětech lpí, a jde jim jen o uspokojení vlastních potřeb, pak je to něco jiného. Právě tak, jako jsou děti vděčné svým přísným, milujícím rodičŧm, neodpouštějí nikdy těm, kteří byli příliš slabí. [203]
John: Mají pocit, ţe jim to nakonec nějak neprospívá? Robin: Ano. Jako by si uvědomovaly, ţe přílišná mírnost plyne z lenosti nebo z dětinské potřeby rodičŧ, aby je děti měly stále rády a ve všem s nimi souhlasily. A i kdyţ to děti zpočátku nechápou, později jim to obvykle dojde.
John: Takţe ty tvrdíš, ţe psychologické škody zřejmě nezpŧsobuje ani staromódní, „viktoriánská” výchova, pokud je v ní dost lásky. Robin: Asi bych to připustil, ale je nutno stále připomínat – „dokud se to děje s láskou a pro dobro dítěte”. John: Vypadá to, ţe při pochybnostech je skoro lepší být přísný a udělat i chybu. Robin: Asi ano. Naštěstí ale existuje jakýsi vestavěný mechanismus, který rodičŧm pomáhá, aby si počínali správně, a ten velí: „Kdyţ nás děti přivádějí k šílenství, je to proto, ţe po nás chtějí, abychom vydali nouzové zákony.” Jsme-li na pochybách, vydejme je radši dříve, neţ budou děti úplně nesnesitelné. Zajímavý je ještě jeden dŧvod, proč máme právo udělat chybu z přísnosti. Jde o to, ţe účinky příliš drsné disciplíny mají tendenci časem vymizet, takţe člověk, který ji zaţil, bude asi spíš normální. Na druhé straně ten, komu se sebevládou v mládí moc nepomáhali, bude mít jednou daleko větší potíţe opačného druhu, totiţ ve chvíli, aţ si bude potřebovat osvojit sebekázeň. [204]
John: Určitě jsi ale slyšel stěţovat si děti a jistě i dospělé, ţe jejich rodiče byli příliš přísní. Robin: To ano. Ale při bliţším pohledu na rodinné zázemí lidí, kteří svým rodičŧm vytýkali „přílišnou přísnost”, se ukázalo, ţe ti rodiče byli příliš slabí a velice snadno manipulovatelní. John: A jak tedy jejich potomky napadlo, ţe rodiče byli „příliš přísní”? Robin: Ti rodiče se totiţ naopak vlastní přísnosti obávali – měli strach, ţe by je jejich děti za to neměly rády. A děti tento jejich pocit převzaly a braly ho za bernou minci. Kdyţ se rodiče takhle pořád obviňují, děti jejich pochybnosti přirozeně odmění tím, ţe se budou obviňovat také! John: Prostě si vezmou své rodiče za příklad. Robin: Jakmile přijdou na to, ţe se rodiče bojí, aby jim někdo jejich přísnost nevytýkal, naučí se jejich pocit viny vyuţívat tak, aby dosáhly svého. John: Aha. Fajn. Tak poslouchej, jestli jsem to pochopil. Děti potřebují jasné hranice. Kdyţ jim je nakreslíme, dokáţeme tím několik věcí. Za prvé se učí, jak vycházet s lidmi, za druhé to znamená, ţe se vyhnou záţitku úzkosti z pocitu, ţe „nevědí, kde jsou”, a za třetí jim to poskytne příleţitost, zvláště ve stadiu batolete, aby zaţily krajní emoce za „kontrolovaných podmínek”, takţe se s nimi seznámí a naučí se je ovládat. Robin: To by prozatím stačilo. John: A teď je tu něco, čemu jsem nerozuměl. Dítě nesmí být „moc hodné”, ţe? A jestliţe opravdová přísnost – za předpokladu, ţe vychází z lásky – vychová člověka, „který nedovede ani zabučet”… proč je tedy takový? Robin: Lidé přikrčení a plaší obvykle zaţili příliš velký tlak, aby se přizpŧsobili očekávání svých rodičŧ. Výchovným prostředkem jejich rodičŧ však nebyla pevnost, ale pocity viny. Takoví rodiče neříkají: „Nedělej to, nebo se rozzlobím!”, „To cukroví nedostaneš!” nebo „Co sis nadrobil, to máš!” Říkají: „Nedělej to, jsem z tebe nešťastný.” [205]
John: „Tátovi z toho pukne srdce, mámu to zdrtí a vesmír se rozpadne.” Robin: „Budeš litovat, aţ tu nebudu.” John: „Kdybys mě měl rád, nedělal bys to.” Robin: Nebo… dítěti vštípí strach, ţe kdyţ se nebude chovat slušně, rodiče je opravdu opustí. John: Všechno to klade na děti strašnou odpovědnost, ţe? Robin: Dítěti se tak navléká svěrací kazajka, nebo, co je ještě horší, dítě si tu svěrací kazajku navlékne samo.
John: Kdyţ se na ně klade odpovědnost za štěstí, nebo dokonce ţivot jeho rodičŧ! A za stabilitu rodiny, coţ je pro dítě vlastně téměř jeho ţivot. Robin: Pro takové dítě je ovšem skoro nemoţné vydat se na prŧzkum vlastních emocí, protoţe se bojí škod, které by to mohlo zpŧsobit. John: A nikdy nedokáţe udeřit do zdi, protoţe mu bylo řečeno, ţe kdyţ to udělá, skácí se celý dŧm. Robin: Takţe se přirozeně strašně bojí stát na svém.
[206]
TÁTA VCHÁZÍ DO DVEŘÍ. John: Hned na začátku jsi říkal, ţe v batolivém stadiu má otec některé ţivotně dŧleţité úkoly. Zřejmě by měl dodávat jistotu a povzbuzení, které dítě potřebuje při svém pátrání ve světě mimo matku. Robin: Nejen to. Je zde i něco jiného. Musí znovu uplatnit nárok na svou ţenu. John: Ještě jednou? Robin: Po narození to obvykle vypadá tak, ţe tatínek je pro maminku ţivotní oporou ve chvíli, kdy všechen její čas a pozornost spotřebuje dítě. A pak ji tatínek začíná od dítěte odtahovat, jako by si na ni činil nárok. Takţe ti dva mohou znovu začít jako manţelský pár. John: Kdyţ matka nechá dítě, aby se oddělilo, pocítí, ţe o něco přišla – je to ztráta neuvěřitelně blízkého vztahu. Kdyţ je otec po ruce, mŧţe jí tu ztrátu nahradit tím, ţe obnoví svŧj dospělý vztah a ona pak snáze přijme, ţe se jí její dítě vzdaluje. Robin: Jestli v tu chvíli táta nenastoupí, aby uplatnil svŧj nárok jako manţel a milenec, nejen jako otec, tak vlastně matce ani dítěti nepomŧţe vyrovnat se s tím, ţe se od sebe vzájemně vzdalují. John: Prvním úkolem otce tedy je pomoci tomu oddělení tím, ţe chce maminku zase pro sebe. A tak se stává po matce pro dítě dalším zdrojem lásky a jistoty a má zcela jedinečnou roli v době, kdy malé dítě začíná zkoumat svět kolem sebe. Robin: Ano, otec svému dítěti nabízí něco trochu jiného. V jejich vztahuje obvykle méně pohody, ale zato více síly, energie a podnětŧ. A tak otec nejen podporuje své dítě při jeho prvních dobrodruţstvích bez maminky, ale díky němu mŧţe být odchod od ní i docela přitaţlivý. John: Otec je tedy něco jako most mezi matkou a světem okolo, pomáhá batoleti, aby při svých výzkumech postupně
[207]
nabývalo jistoty, takţe si mŧţe začít mapovat, jak funguje společnost. Robin: Tak to je. S tou mapou mu pomáhá uţ ve chvíli, kdy chce jeho maminku zase pro sebe, kdyţ vstoupí mezi matku a její dítě. Aţ dosud bylo totiţ děťátko v tomto postavení
a teď to s ním vypadá takhle.
John: Děťátko se musí rozdělit. Jelikoţ to byl zatím takový malý sobeček, je pro ně pořádný krok, má-li se vypořádat s myšlenkou, ţe „někde jinde” jsou i jiní lidé, kteří mají také své potřeby. A tak se z tatínka stává vlastně sok. Tahle představa je asi lidem trochu nepříjemná? Robin: Ale jen proto, ţe děti byly v posledních letech „v módě”, zatímco tatínci byli rozhodně „mimo hru”! John: Jak to? Robin: V posledních desetiletích vyšly některé otcovské ctnosti trochu z módy a v centru nadměrné pozornosti byly jejich „mateřské” protějšky. Počátkem těchto změn bylo v podstatě cosi dobrého. Ale lidé měli většinou pocit, ţe [208]
kyvadlo se zhouplo jedním směrem příliš daleko; krajního bodu dosáhlo v šedesátých letech. Teď se to podle mne napravuje, takţe se vracíme někam doprostřed, kde jsou rŧzným zpŧsobem dŧleţití jak otec, tak matka. Ale vraťme se k tvému výroku o sokovi či rivalitě. Je třeba pochopit, ţe jakkoli je určitá míra žárlivosti vŧči dítěti u otce přirozená, musí být zároveň schopen je mít rád a starat se o ně. Je to jeho láskyplná přítomnost, která dítěti pomáhá čelit problému, ţe se o matku musí dělit, a vyrovnat se se skupinami, kde jsou víc neţ dva lidé. A aby se to povedlo, musí být přítomen. John: Kaţdé nové dítě v rodině má tedy na počátku s maminkou výlučný vztah, a pak, kdyţ si ji tatínek reklamuje zase pro sebe, musí kaţdé dítě znovu přijít na to, ţe je třeba se onoho zvláštního vztahu vzdát a stát se členem party. Robin: A kdyţ jde všechno dobře, skončí to asi v tomto postavení
Oba rodiče jsou pro všechny na prvním místě a ve svém zvláštním „kupé”, odděleném od dětí. John: Pokud rodiče takové zvláštní kupé nemají, děti se nebudou schopny oddělit? Robin: Bude to určitě daleko obtíţnější. Vyhradí-li si rodiče vlastní prostor mimo své děti, pomohou jim, aby se oddělily a vyrostly. Dávají jim dobrý příklad. John: Tatínkŧv nárok na maminku prospěje všem. Dobře. A teď k tomu „zkoumání světa bez maminky”. Otec svému [209]
dítěti k němu dodá odvahu. Je to zároveň „kreslení linií”, nebo to probíhá tak říkajíc souběţně? Robin: Jakmile otec v případě potřeby „kreslí linie” – stanoví hranice – pomáhá svému dítěti při mapování jeho vlastního vnitřního světa. John: Ale teď tu máme otázku za 64 tisíc dolarŧ. Proč by v onom kreslení linií měl být lepší otec – muž – neţ matka? Moţná je to prostě tradice, ale co Golda Meirová, Indíra Gándhíová a Margaret Thatcherová? Robin: Podle mě to moc nesouvisí s nějakými vrozenými psychologickými rozdíly mezi muţi a ţenami. Stadium batolete ovlivňuje skutečnost, ţe díky fyzickým rozdílŧm ţena rodí a je pravděpodobně hlavní oporou dítěte v raném věku. A tak dítě bude pořád potřebovat utíkat k matce, aby u ní našlo útěchu a injekci sebedŧvěry, aţ budou poţadavky světa příliš drsné. John: Venku je dţungle. Robin: Batole potřebuje láskyplnou matku, která mu poskytne jeho protiklad – něhu, vřelost, objetí – bezpečí! John: Aţ tak? Robin: Kdyţ je dítě ještě hodně malé, vlastně teprve batole, mŧţe ho podle mě velice mást a vyvádět z rovnováhy, kdyţ se matka velmi snaţí hrát obě role – být v jednu chvíli jemná a povzbudivá a v příštím okamţiku pevná a náročná. Vzpomeň si, ţe má dítě uţ tak dost obtíţí, kdyţ se pokouší sestavit tu skládačku, aby ji vnímalo jako jediného člověka. John: Takţe bude zatím lépe, kdyţ svému dítěti poskytne více méně konzistentní představu. Aby to dítě co nejsnáze pochopilo? Robin: Také proto to má být alespoň v tomto stadiu otec, kdo od dítěte očekává, ţe se přizpŧsobí zbytku rodiny. Tohle všechno se ovšem děje po malých krŧčcích, dokud se dítě nedokáţe více ovládat. Ale je to otec, kdo od dítěte vyţaduje víc. John: Myslím, ţe je tu ještě další příčina. Spousta ţen, které znám, se v hloubi duše obává, ţe nejsou dost dobré [210]
mámy. Je pro ně mnohem obtíţnější vést své dítě pevně, protoţe jim vnitřní hlas říká: „Počkej, máš své dítě dost ráda? Třeba by ho opravdu dobrá matka víc chápala.” Robin: Připouštím, ţe tenhle pocit je asi u matky dost častý, i kdyţ pro něj není dŧvod. Pokud tedy zaujme otec pevnější postoj, pomŧţe jí to – zvláště kdyţ je dítě v batolivém období. A jak dítě vyrŧstá, nabývá jistoty a jeho obraz rodičŧ je jasnější, uţ ho tolik nezmare, kdyţ ho jeden a tentýţ rodič v jednu chvíli spíš podporuje a jindy je zase pevnější. A pak se uţ oba rodiče podílejí jak na podpoře, tak na vymezení jasných hranic pro své dítě. Čím je dítě větší, tím přirozeněji k tomu v rodinách dochází. John: Právě jsi mi řekl dva dŧvody, proč je otec v tomto stadiu zvláště dŧleţitý. A co má ještě na starosti? Robin: To další souvisí s okolností, ţe matka doposud vytvářela s dítětem spolek pro vzájemný obdiv. A přestoţe tato nekritická, bezpodmínečná láska dítěti pomŧţe, aby si vybudovalo sebejistotu a dŧvěru, mŧţe obapolná radost ze vzájemného vztahu zpŧsobit u matky potíţe s realistickým úsudkem o skutečných přednostech a chybách jejího dítěte. John: Takţe dítě pak u ní postrádá přesnou zpětnou vazbu, kterou potřebuje při kreslení své mapy světa? Robin: A ta mapa musí zahrnout i je samotné. John: Coţe?… Aha! To dítě se musí dostat na svou vlastní mapu. Jasně! Potřebuje si umět představit, kolik místa zabírá ve vztahu ke všem ostatním lidem, pokud nemá mít nerealistickou představu o vlastním významu… protoţe by to z něj udělalo přílišného sobce. Robin: A nejen to. Pokud nemá na své mapě správné měřítko, kdyţ neví o svých hranicích, ani jak daleko mŧţe zajít, aniţ se srazí s ostatními, nezíská dobré vodítko k tomu, jak mŧţe co nejúčinněji vyuţít zbytku světa, aby získalo, co chce. A jen o to při onom „kreslení hranic” jde.
[211]
John: Ano, to chápu. Takţe pokud nám má naše mapa světa pomoci, musíme do ní zahrnout i sami sebe, a to ve správném měřítku. Robin: A právě proto potřebují dítě i matka otce, který má trochu větší odstup, a mŧţe pomoci, aby byli objektivnější, pokud jde o schopnosti batolete. John: … Ještě nějaká další prácička pro otce? Robin: Ano, alespoň jedna by tu ještě byla. Uţ jsme si řekli, ţe dítě má zpočátku pocit, jako by bylo vším. A pak, kdyţ najde své hranice, scvrkne se a postupně ztratí pocit všemoci – omnipotence. Tenhle sestup se však kompenzuje, protoţe dítě má ke své matce tak blízko, ţe mu v tomto stadiu určitě připadá mocná jako bŧh. A o tuhle iluzi musí později přijít. Takţe dalším krokem na jeho cestě bude záţitek, ţe matka neřídí svět, ţe se musí o moc dělit s otcem. John: A posléze přijde na to, ţe ani otec není bŧh. Robin: Pochopitelně. A kdyţ na to jde otec správně, dá jasně najevo, ţe i on je jen částí něčeho většího a ţe se musí přizpŧsobit jako kdokoli jiný. John: Dítěti tedy neprospěje, kdyţ matka otce ovládá. Batole pak asi těţko udělá ten vývojový skok. Nebude si moci uvědomit, ţe matka není bŧh, protoţe kdyţ je otec v jejím područí, připadá tak svému dítěti dál. Robin: To je pravda. Podle mne musí batole nejprve zaţít, ţe matka není bŧh, aby mohlo zjistit, ţe jím není ani otec a ani nikdo jiný. John: Tohle jsem ještě nikdy neslyšel. Robin: Tahle lekce je podle mne ţivotně dŧleţitá a je to moţná hlavní dŧvod, proč dětem příliš neprospívá rodina, kde vládne matka. John: Coţe? Váţně? Robin: Téměř všechny rodiny, které jsem viděl na dětské psychiatrii, kam bylo jako problém přivedeno dítě, ovládaly matky. Anebo to byly rodiny úplně chaotické.
[212]
John: To je úţasné. Robin: Ano. Taky mě to ohromilo, kdyţ jsem si toho všiml. Byl jsem zrovna na výcviku v dětské psychiatrii a přišel jsem ke starší sociální pracovnici, která přidělovala případy. Viděl jsem jich asi deset a stěţoval jsem si, ţe jsou všechny přesně takové, jak jsem je právě popsal – mohl bych, prosím vás, dostat i něco jiného? Řekla, ať si s tím nedělám hlavu, uţ je tam deset let a takhle stejné jsou všechny! John: Jen pokračuj. Robin: Chci-li to zařadit do souvislosti, musím okamţitě říct, ţe výzkum v nejzdravějších rodinách ukázal, ţe moc je v nich rozdělena mezi otce a matku. Spolupracují a zcela vědomě se rozhodují, co kdo bude dělat. Ale ve všech ostatních rodinách, kde je ten či onen hlavou rodiny, se zdá, ţe je lépe, kdyţ je jí spíše otec neţ matka. John: Je to lepší pro děti, ne? Robin: To jistě. To je třeba zdŧraznit. A v rodinách, kde nejsou děti, je to přirozeně jejich věc. John: Uţ slyším, jak si feministky brousí ţiletky, a trochu mě to zneklidňuje. Robin: Ale prosím tě! Nikdo neví líp neţ já, jak sexisticky to vyznívá. Trvalo mi dlouho, neţ jsem k tomu názoru dospěl, ale nakonec jsem nemohl popřít dŧkazy, které přímo bily do očí. [213]
V problémových rodinách se ale musím snaţit pochopit celý obraz. Na počátku jsme se určitě mýlili, protoţe jsme všechno kladli za vinu, jak se tehdy říkalo, „kastrujícím matkám”. Kdyţ jsme pak začali běţně vídat i otce a pochopili jsme, jak vlastně ty rodiny fungují, uvědomili jsme si, ţe to právě tak souvisí se zpŧsobem, jakým se otcové vzdávají odpovědnosti. John: Máš tedy na mysli matky, které nemají na vybranou a musí ji vzít na sebe. Robin: Přesně tak. Nemají na vybranou. Teď kdyţ se na celou věc díváme spíš jako na systém, chápeme, ţe to není vina nikoho z nich; je to prostě zpŧsob fungování celého systému. Je automatické, mechanické. John: Abych to zkomplikoval, vezmu tě za slovo. V těch nejzdravějších rodinách je moc rozdělena na základě dohody. V jiných je ten či onen rodič obvykle mocnější. Tam, kde je to matka, bude mít, na základě tvé zkušenosti, dítě problémy daleko větší. Myslíš si, ţe kdyţ uţ musí být nějaký šéf, je lepší, kdyţ je to otec. Chtělo by to asi víc dŧkazŧ. Robin: No, musím říct… John: … bráníš se dost zoufale… Robin: Ne tak úplně. Byly to totiţ matky, které mě o tom přesvědčily. John: A redakční rada Rezervního žebra? Robin: Matky a děti. Té myšlence jsem se bránil. John: Jak statečné! Robin: Opravdu. Bylo mi to proti srsti. Věřil jsem na rovnost, diskusi, společné rozhodování. John: Tak to dělají opravdu zdraví lidé. Robin: Nerýpej a poslouchej. Kdyţ ke mně přicházely rodiny s problematickými dětmi, matky si pořád dokola stěţovaly, jak touţí, aby se vlády chopil otec. A stěţují si pořád. A bratři a sestry skoro vţdycky souhlasili a říkali, ţe by otec měl být přísnější. John: Takţe vláda sexismu, ne?
[214]
Robin: Ne, byly to matky, které mi dodaly rozhodující argument. Jedna z nich mi řekla: „Nějak to souvisí s tím, ţe máte děti. Ze začátku je všechno v pořádku, pak přijdou děti a vy zjistíte, kolik toho musíte zvládnout, a máte strach, ţe na vás visí taková odpovědnost a… potřebujete autoritu… prostě sem tam jakousi injekci, jeţ by vám pomohla pokračovat, vyrovnat se s tou odpovědností, která by vám dodala pocit, ţe máte dost síly, abyste pokračovali.” John: Tak dobře… to je vlastně pravda, někdy se pereme se svým úkolem, a kdyţ někdo řekne – „nech toho fňukání a dej se prostě do toho…” – dodá nám to jakousi sílu. A kdyţ manţel uplatní v nějaké podobě autoritu, přebírá odpovědnost, která by manţelce mohla pomoci… Robin: A posléze řekla ještě něco stejně zajímavého: „Najednou tomu všemu stojíte tváří v tvář a začnete nějak tuhnout… a myslím si, ţe tím asi muţe provokujete, a on na vás začne být agresivní… a kdyţ se chopí silné role, převezme odpovědnost a vy z něj tak nějak vytáhnete sílu, je to úplně automatické.” John: Agresivní…? Robin: A tak jsem se jí zeptal: „Takţe vy za těchto okolností nechápete muţovu agresivitu jako něco nepřátelského?” A ona odpověděla: „Ne, to určitě ne.” John: To vypadá, jako by chápala něco, co… hm, tohle opravdu nějak nedovedu pochopit. Robin: Ne, ale tohle jsem slyšel zas a znovu a vypadá to, ţe takové uspořádání je v tomto vývojovém stadiu ţádoucí. Lidé to moţná nepochopí, dokud se do toho nedostanou a dokud tím neprojdou. John: Ta ţena změnila svŧj názor aţ potom, co měla děti? Robin: Ano. Ptal jsem se jí, jestli by odmítla to, co teď říká, v době, neţ se stala matkou. Zasmála se a řekla, ţe by to naprosto zavrhla. [215]
Jako strašný sexismus. Proto nemá smysl se o tom s lidmi přít; buď na to přišli sami, nebo ne. Je samozřejmě moţné, ţe mimořádně zdravý člověk takové zjištění nebude potřebovat.
John: Najednou jsem si představil dítě, které je agresivní, protoţe chce, aby mu rodiče nakreslili hranice. To, co ta ţena říká, dává smysl, pokud potřebuje, aby jí manţel pomohl vyjasnit její hranice, jeţ se začaly rozplývat, protoţe se dostala tak blízko k dítěti. Robin: Ano, o to totiţ asi jde. Matka musela své vlastní hranice nechat rozplynout, aby se vrátila na úroveň malého dítěte, aby se k němu přiblíţila natolik, aţ se jakoby prolínají. Kdyţ se z miminka stává batole a začíná se snaţit stanovit si vlastní meze tím, ţe svou matku provokuje, mŧţe mít s obnovením hranic potíţe zase ona. John: Ale co kdyţ se to všechno odehraje úplně naopak? Někdy přijde o své hranice manţel a potřebuje, aby mu s nimi pomohla jeho ţena. Robin: No jistě. Asi jen málo muţŧ nezaţilo chvíle, kdy zŧstali s dětmi, starali se o ně a pak najednou stáli proti
[216]
rozlícené manţelce, která po svém návratu našla dŧm vzhŧru nohama a děti rozjívené aţ běda. John: A tatínka, který se chová jako jeden z nich. Takţe ho musí volat k pořádku, aby se z něj zase stal dospělý člověk. Robin: Pamatuješ si na to? John: To víš, ţe jo. A je to dost děsný pocit. Skutečná ostuda. Robin: Jako bychom nějak zdětinštěli a uznávali, ţe potřebujeme pokárat. John: Takţe v takovém případě matka znovu kreslí hranice otci. Robin: A otec samozřejmě zase někdy potřebuje, aby to pro něj udělali jeho kamarádi. John: A jak? Co mu mají říct? Asi něco jako: „Přestaň skučet, určitě se cítíš ukřivděný, a proto ti pánbŧh nadělil takové hodné kamarády.” Robin: Ano. Je to směsice povzbuzení a drsnosti. Podrţí ho nad vodou a dodají mu jistoty. John: Ty tvrdíš, ţe kaţdému se mŧţe v těsné blízkosti dítěte stát, ţe se mu smaţou hranice, a bude tudíţ potřebovat, aby mu je někdo, kdo má trochu odstup, pomohl zase nakreslit. A kdyţ se to stane i tomu druhému, bude i on potřebovat, aby mu někdo, kdo má ještě větší odstup, pomohl zase s jeho hranicemi. Ale protoţe v raných stadiích má k dítěti pravděpodobně nejblíţ matka, bude to asi otec, kdo znovu definuje matčiny hranice neţ naopak. Robin: Podle mne nemá se sexismem nic společného, kdyţ tvrdím, ţe členové rodičovského týmu by měli hrát v rŧzné době rŧzné role pro dobro svého dítěte. John: V rŧzných obdobích si vlastně jakoby předávají roli hvězdy. Je zajímavé, ţe kdyţ vidím rodiče pracovat jako tým, sexistické námitky více méně mizí. Celý princip týmu či party podle mne spočívá v tom, ţe rŧzní lidé s rŧznými schopnostmi hrají rŧzné role, ale mají společný cíl. Není dobré, kdyţ kaţdý chce být buď brankářem, nebo tím, kdo [217]
dává góly. Vztah otec – matka najednou připomíná předsedu představenstva a výkonného ředitele. Jeden z nich se zabývá spíš tím, co se děje mimo podnik, ten druhý zase víc tím, co se děje uvnitř. A potřební jsou oba stejně. Robin: Jak ještě uvidíš podrobněji, v lekcích, které se teď batole učí, jde vţdycky o to, aby se naučilo být členem party. John: Brát ohled na ostatní, naučit se pravidla, přijímat autoritu… Robin: Ano. A jestliţe se tyto lekce naučí a pochopí, jak má parta pracovat, uvidí, ţe rodičovský tým mŧţe fungovat velice dobře bez vnitřního konfliktu. Ale kdo nemá takový krok za sebou, nebude se v partě cítit příjemně a bude si myslet, ţe „týmová práce” musí být nutně boj o moc. Pak mu budou tahle stanoviska připadat sexistická. John: Je to velmi duchaplný argument, ale zdá se mi, ţe se točí v kruhu. No nevadí. Mám další námitku. Vezměme si všechny ty úkoly, které má podle tebe v batolivém stadiu dítěte otec: vyţádá si matku zase pro sebe, nakreslí pevnější hranice, pomŧţe dítěti zjistit, ţe matka není bŧh, poskytuje mu přesnější zpětnou vazbu, neţ jakou mŧţe dostat od milující maminky. Všechny ty úkoly, kromě prvního, by mohl určitě splnit i někdo jiný neţ otec. Co se tedy stane, kdyţ otec chybí? Robin: Kdyţ je matka úplně sama… mohou být pro batole některé z těchto lekcí velice obtíţné. Ale skoro vţdycky jsou tu prarodiče nebo jiní příbuzní, dobří přátelé, sousedé, učitelé, a ti všichni mohou tyto úkoly převzít. A mŧţe to výborně fungovat, pokud matka akceptuje, ţe bude někdy potřebovat pomoc, aţ si bude chtít zase stanovit své hranice. John: Ve skutečnosti to chce jenom další osobu, která s dětmi není příliš emocionálně propojena. Mohla by to docela dobře být i jiná ţena. Robin: Jistě… často je to babička. A dobrá babička je samozřejmě lepší neţ špatný otec, ale je zřejmé, ţe milující [218]
otec je pro tyto úkoly úplně ideální, protoţe mŧţe hrát v ţivotě dítěte i matky další a velmi dŧleţité role. PAN BÁJEČNÝ… John: Kdyţ tedy otec hraje svou roli, jsou rodiče schopni vymezit jasné hranice, které jsou dŧleţité, protoţe batole potřebuje „pohlavek a pevnou vládu”. Uţ jsem ale zapomněl, proč vlastně. Robin: Protoţe kdyţ bušíš do zdí, které postavili rodiče, naučíš se dvě věci. Za prvé, jestliţe jsi schopen bušit do zdí a vyzkoušet si je, tak tě neděsí tvŧj vlastní hněv, protoţe víš, ţe ho dokáţeš ovládnout a pouţít, kdy chceš. Mŧţeš stát na svém a postarat se o své potřeby. Za druhé, protoţe jsou stěny pevné, naučíš se, ţe i jiní lidé mají své potřeby, a tvé chování je omezeno rŧznými aspekty společnosti. Získáš odpovídající mapu světa a zároveň jsi na ní jasně vyznačen ve správném měřítku i ty sám. John: V pořádku. A kdyţ batole všechno správně pochopí, co potom? Robin: Získá rovnováhu mezi zájmy vlastními a zájmy druhých lidí. Takţe by je ţivot neměl postavit před příliš mnoho velkých problémŧ. Učí se, jak svět funguje, najde v něm místo i svou správnou velikost a také ví, jak je vidí ostatní. Postupně nabude větší nezávislosti, soběstačnosti a mŧţe se pak volněji pohybovat. Je schopno si opatřit, co potřebuje, ví, co musí udělat. A tak to pŧjde pořád dál. John: Tohle všechno se musí batole naučit. Robin: Více méně. Ale máto ještě jeden dŧleţitý aspekt. Vzpomeň si, ţe to všechno závisí na schopnosti batolete vykročit z páru s matkou
[219]
do trojice, kde je i otec.
Musí se stát součástí party a opustit postavení člověka, který je „něco extra”, protoţe má stálý a výlučný individuální vztah s matkou. John: Takţe ten, kdo tuhle lekci absolvuje, bude dobrý parťák. Robin: Ano. Bude schopen připojit se k nějaké skupině, pokud bude chtít, a pak zjistí, ţe záţitky ve skupině posilují vlastní schopnosti. John: Posilují je? Hele, do tohohle se těţko vţívám. Skupiny já vţdycky vidím jako něco, co omezuje. Alespoň částečně. Asi jsem se tyhle lekce jako batole správně nenaučil. Robin: Ani já ne. Ale vzpomeň si, ţe se k nim vţdycky mŧţeš vrátit později, stačí k tomu jen tvá ochota. Právě to se mi přihodilo za války v Královském letectvu. Ke svému překvapení jsem zjistil, ţe v těţkých chvilkách na cvičišti a při přehlídce se necítím ani slabý, ani poníţený, jak jsem si představoval. Naopak, pocítil jsem rostoucí pýchu a jistotu,
[220]
coţ jsou opravdu dobré pocity. Naučil jsem se zapadnout do velice ukázněné party, a přece jsem si připadal silnější. Myslím, ţe právě tahle zkušenost mě naučila pochopit stadium batolete, kdyţ jsem se později dal na dětskou psychiatrii! John: Podle tebe tam, kde jsi tvrdě aţ agresivně ovládán, nalezneš sám v sobě mnohem agresivnější a přitom pouţitelnou energii, o níţ jsi předtím neměl ani tušení. Robin: Nebo… která ti připadala spíš nepříjemná nebo tě děsila. Výsledek je, ţe se dostaneš blíţ ke svému plnému potenciálu. John: Já jsem se vţdycky vyhýbal tomu, co mi připadalo obtíţné. Jako třeba zlézání Everestu nebo rannímu vstávání. Ale kdyţ se z toho prostě nemohu vyvléci… kdyţ to udělat musím, mám jakýsi zvláštní pocit velkého činu nebo výkonu. A jistoty. Příště mi to uţ nebude připadat tak těţké. S výjimkou ranního vstávání. Robin: Člověk, který touhle fází projde, se bude na poţadavky, jeţ na něj parta klade, dívat pozitivně. Problémy máme řešit, a ne si na ně stěţovat. Kdyţ se staneš součástí jakékoli větší skupiny, proţiješ něco, co tě posílí – budeš pak ráznější a obratnější. John: Tohle všechno mě velice zajímá, protoţe vím, ţe jsem se vŧči větším skupinám čili vŧči autoritě vţdycky stavěl dost podvratně, a je to asi proto, ţe mŧj otec, coţ byl velice laskavý člověk, nebyl vŧči mně nikdy dost pevný, nechal mě ze všechno příliš snadno vyklouznout. Ale v posledních pár letech se to pomalu mění, asi proto, ţe jsem přece jen musel přijmout určité povinnosti, kterým jsem se nedokázal lstivě vyhnout. Zatímco mé sympatie obvykle bývaly na straně rebelŧ, teď mi to připadá jako ta lehčí moţnost. Začínám hledět s podezřením na lidi, kteří si všechno ulehčují a vţdycky seberou smetanu. Ale takový postoj k autoritě je ošidný. Ideální asi je nepodléhat nutkavé [221]
potřebě vzpoury nebo konformity a sám rozhodnout, jestli si ta která autorita počíná dobře nebo ne. Ale spousta lidí vŧči autoritě podléhá okamţitému impulzu – je buď „dobrá”, nebo „špatná” – takţe v daném případě vlastně nemají svobodu rozhodování, na čí stranu se postavit. Dělají to automaticky. Robin: Rigidní postoj k autoritě s velkým „A” je podle mne ve své podstatě dětský, ať uţ je člověk pro, nebo proti. Autorita, hierarchie, organizace, to všechno je asi jen zpŧsob, jak věci uspořádat, aby se daly zvládnout. Do otáčivých dveří nemohou vstoupit všichni najednou, a kdyby housenka pohnula všema svýma nohama zároveň, upadla by. Kdyţ je činnost příliš sloţitá, nebo se jí účastní moc lidí, musí se uspořádat. Připomíná to skotský kolový tanec. Uţ si nemŧţeš dělat věci po svém, musíš si dát tu námahu naučit se kroky a zapadnout do celého toho vzorce. Ale kdyţ to uděláš, uţiješ si zase jiné radosti. A hudba tu přece není jen od toho, aby ti poroučela. John: To je pravda. Boţe, jak já jsem autority kdysi nenáviděl, myslel jsem si, ţe jsou tu jen proto, aby poniţovaly lidi. Ale pak jsem byl jen pouhé batole. Je moţné, ţe podobně je na tom spousta lidí – jejich postoj vŧči autoritě je spíš mlhavý a nevyřešený. Podívej se jen, kolik času věnovala pokaţdé média situaci, kdy se John McEnroe hádal na dvorci s rozhodčím. Bylo to v podstatě zcela triviální, a přece se to v televizních zprávách někdy dostalo na druhé nebo třetí místo. Hodnota takového výjevu určitě spočívá v tom, ţe je to archetypální hádka mezi „rebelem” a „autoritativní postavou”. A kaţdý jakoby tvrdě a energicky stojí buď jako ty na straně McEnroea, nebo jako já stejně vehementně na straně rozhodčího. Prozrazuje se tu síla emocí, ţe? Vzruší tě jednoduše věci, o kterých nejsi přesvědčen, ţe?
[222]
Robin: Ano, ale nezapomínej, ţe být zdravý znamená udrţet rovnováhu mezi dvěma krajnostmi – robotem a nevycválaným spratkem. Mám na mysli prŧměrnou rovnováhu v určitém období. Mnohé z nás to v zaměstnání nebo v ţivotě táhne silně jedním směrem, a proto asi uděláme dobře, kdyţ se o rovnováhu snaţíme v době, kdy zrovna nejsme „ve sluţbě”. V mém zaměstnání je hodně z toho „rozhodčího”, takţe jsem se opravdu s poţitkem díval na McEnroea, jak vytáčí rozhodčího, a tím vlastně vyjadřuje mou rebelantskou stránku. A ty jako komik máš nekonečný prostor pro podkopávání autority, takţe si myslím, ţe McEnroe probouzí zase tvou druhou stránku, předsedu třídy ve škole. John: Ale někteří lidé určitě vyjadřují pořád tutéţ stránku. Robin: Asi bys i ty přišel na to, ţe obě stránky jsou stále přítomné, i kdyţ jedna se vynořuje jen v osobních zálibách, ve fantazii či ve snech. U zdravého člověka se obě vyjadřují otevřeně. Pokud to tak ale není, pak jde buď o někoho, kdo se stále bouří – třeba nějaký delikvent, který se vţdycky nechá chytit, čímţ přiměje vnější autoritu, aby poněkud vyrovnala jeho vnitřní rovnováhu – nebo o úplný opak – o člověka rigidního, aţ posedle pořádného, jenţ se příliš kontroluje… navenek dodrţuje linii a hlídá kaţdé své slovo a přitom všechny okolo dráţdí svou pomalostí a umíněností, přičemţ [223]
se pravděpodobně ţiví skrytými představami, kde bere na svého šéfa řetězovou pilu. John: I kdyţ se v batolivém stadiu naučíme sledovat pěšinku mezi konformitou a rebelantstvím, musíme i později vyvinout určité úsilí, chceme-li se na ní udrţet. Robin: A toto úsilí je cena, kterou platíme za své zdraví – případně i za politickou svobodu. John: Mě ale zaráţí něco jiného. Jestliţe si jako batole tyhle lekce v podstatě osvojím, takţe svou cestu najdu snadněji… kdyţ tedy autoritu přijmu, buduji také umět lépe uplatnit. Robin: A asi právě o to jde. Při správném uplatňování autority zabere odpovědnému člověku nějaký čas, neţ se rozhodne – musí posbírat všechny dostupné informace a vyslechnout názory všech, kdo jsou pod ním. Ale pak se rozhodne sám. A jakmile to udělá, bude to také schopen plně vysvětlit. Bude se toho drţet a bude to také pevně prosazovat. John: Tohle mě právě fascinovalo, kdyţ jsem psal scénář filmu o rozhodování. Pochopil jsem, ţe kdyţ se s lidmi opravdu poradím, budou ochotni jednat i podle rozhodnutí, s nímţ nesouhlasí, pokud mají pocit, ţe je jejich názor brán opravdu váţně a ţe si člověk v autoritativním postavení dal tu práci, aby jim své rozhodnutí „prodal”. A jak tedy asi naloţí s autoritou člověk, který oněmi lekcemi neprošel? Robin: Buď bude spíš nevýkonný, sem tam udělá něco ukvapeného, aby dal najevo svou rozhodnost – a pak se asi bude muset pokořit, anebo se bude chovat autoritativně a přitom předstírat, ţe takový není. Nebude mít rád střet názorŧ, k němuţ při opravdové konzultaci dochází. Takţe se bude ptát jen lidí, kteří s ním souhlasí. Ten, kdo souhlasit nebude, bude pro něj „sabotér”! John: A pak vyhlásí nějaké rozhodnutí a zmizí, aniţ by se namáhal s vysvětlováním. Bude jednat jako tři čtvrtiny britských manaţerŧ a devět z desíti členŧ vlády. Robin: To ses moţná trochu moc rozmáchl, Johne!
[224]
John: To nic… promiň, ţe jsem se nechal strhnout. Byl to prostě takový malý dětinský zkrat. Takţe kdyţ se batole přehoupne od dvojice s maminkou k partě s maminkou a tatínkem, získá zdravý, a nikoliv nutkavý postoj k autoritě a stane se z něj dobrý člen týmu. Dostává správnou zpětnou vazbu. To znamená, ţe ono samo má na své mapě přiměřené rozměry. Robin: Ta mapa se bude samozřejmě pořád měnit, protoţe ji překreslí pokaţdé, kdyţ dostane novou informaci. Ale jelikoţ je v zásadě dobrá, nemusí v ní dělat velké a trýznivé opravy. A pokud jeho mapa někde nesouhlasí, vyjde to najevo, takţe si ji zase trochu zlepší. Jeho chování bude odpovídat situaci. Batole bude umět relativně snadno vyjednávat s ostatními a v konfliktu najde přijatelné kompromisy. A kdykoli se to stane, ihned nebo za čas svou mapu sebe samého i okolního světa opraví a více méně automaticky ji zlepší, takţe se nikdy nepřestává učit, jak se vyrovnat se ţivotem a být uţitečný sám sobě i ostatním. John: Kdyţ říkáš „automaticky”, myslíš, ţe je to nestojí ţádný boj ani úsilí? Robin: Kdykoli na mapě probíhá větší oprava, dochází k boji – kdyţ mu někdo vynadá, nebo je těţce zkritizuje. Ale protoţe mapa je v zásadě správná, nebude ani oprava tak bolet. A jakmile bude překreslena, povede je přesně, boj uţ nebude potřeba, dokud se pochopitelně neobjeví další změny. Takový člověk bude reagovat přesně tak, jak to situace vyţaduje. Znamená to, ţe se mŧţeme spolehnout na jeho „ odpovědnost”. John: Nikdy mě nenapadlo, ţe být odpovědný znamená umět přiléhavě odpovědět. Tak tedy, kdyţ se batole přehoupne od dvojice k trojčlennému rýmu, a tudíţ i k jiným týmŧm, všichni je budou mít rádi a bude jim připadat milé, nesobecké a odpovědné a ono si bude plně uvědomovat své vlastní potřeby a nikdo s ním nebude moci vláčet. Stane se z něj opravdu Jarka Báječnejch. [225]
Robin: Proč Jarka? John: Takhle to mŧţe být kluk i holka. Robin: Ach tak. OUTSIDER … John: A teď mi řekni něco o těch nebáječných. O tom, kdo se tyto lekce nenaučil. Co jsou zač? Robin: Co bys čekal? John: Nepodařilo se jim vyhoupnout se z dvojice, takţe nebudou dost odděleni od matky. Robin: Ale do jisté míry se oddělili. Nevisí na ní a nepropadli depresi. Přece jen se pohnuli směrem k nezávislosti. John: Souhlasím. Ale nedostali se k trojici, takţe z nich nebudou dobří členové týmu. Robin: Správně. Proto si myslím, ţe takovým lidem sedí přezdívka „outsider”. John: Počkej. Jsou tito lidé „outsidři” proto, ţe jsou to spíš „spratci”, nebojsou příliš „krotcí”? Robin: Obojí. „Spratci” jsou nápadnější, dělají ramena a bývají protivní, ale ti „krotcí” mohou být pro ostatní členy týmu stejně obtíţní, ale jaksi nenápadněji. John: Jsou tiše umínění? Robin: Prostě řádně nepracují, ale přitom to vypadá, ţe jejich chyba to není. John: Ztratí zakázku, protoţe nutí zákazníky, aby bezchybně vyplnili šestnáct formulářŧ… Robin: Nebo nenechají ostatní projet, aby jim „pomohli” dodrţovat omezenou rychlost. John: Ano. Kaţdopádně nezapadnou. Poţadavky týmu vidí negativně. Robin: Mají pocit, ţe kdyby se opravdu zapojili, druzí by je ovládli, změnili a přitesali na svou míru. John: Coţ se opravdu děje. [226]
Robin: Ale zdravým zpŧsobem. Oni to tak ovšem nevidí. Budou mít pocit, ţe přicházejí o něco dŧleţitého. John: Zatímco ve skutečnosti je to něco, bez čeho by jim bylo lépe. Je to iluze, „velké ego”. Vlastně je to ego malého dítěte, které se dost nescvrklo. Robin: Ano. Asi jim v tom nikdo z rodiny nepomohl správnou kombinací nátlaku a podpory. A tak je jejich mapa nereálná a oni sami jsou na ní v nesprávném měřítku a ve špatném postavení. John: Daleko pravděpodobněji se přepočítají. Někoho napadnou nebo vtrhnou do Ruska. Kvŧli svému velkému egu jsou zranitelnější a slabší. Robin: Přesně tak. Je vţdycky těţké jim vysvětlit, ţe po takovém „uvedení na pravou míru” budou kompetentnější a snáze dostanou, co chtějí. Takové uvedení na pravou míru, omezení a frustrace jsou bolestné záţitky; redukce „ega” bolí vţdycky. Ale nakonec díky tomu jako lidé vyrosteme. Instinktivně to víme a uvědomujeme si, ţe jemní, příliš shovívaví rodiče vychovají děti, které jsou slabé a těţko si [227]
poradí se světem. Pro takové lidi je obraz sebe samého něco strašně dŧleţitého. John: Ale takové děti jsou ve vývoji přece jen dál neţ ty depresivní. Robin: Ale budou se chtít přece jen vmísit do nějaké skupiny a mít příslušné výhody z členství. Takţe musí najít kompromis, aby se mohly jevit jako normální členové skupiny, kteří přijímají autoritu a příslušná pravidla, ale ve své fantazii se drţí představy, ţe svět se točí kolem nich. John: A jak tedy outsidři brání realitě, aby nevstoupila do jejich fantazie? Robin: Tím, ţe se na vlastní mapě sami jasně neumístí. Svŧj obraz stále přikrášlují a rozmazávají souvislosti, jako by jejich představa o vlastní osobě nikdy s ničím jiným nesouvisela. A tak se jejich představy o sobě a o jiných nikdy nesetkají. John: Jinými slovy, „outsider” se musí stále udrţovat mimo vlastní mapu. Robin: Proto mám to slovo tak rád. Takový outsider má svŧj obraz sebe samého stále jakoby někde ve zvláštní sloţce a nechce jej umístit na mapu, kam zaznamenává všechny ostatní. John: Vyhýbá se jakémukoli znamení, které by mu ukázalo, ţe jeho mapa neodpovídá skutečnosti a ţe on sám není nic zvláštního. Robin: A nechce si zároveň ani přiznat, ţe si toho nevšímá! Tak čeká od jiných, ţe budou dodrţovat pravidla, ale sám si namlouvá, ţe on je něco zvláštního. Nikdy nebude opravdu patřit k ţádné skupině, i kdyţ to bude předstírat. Některé lidi ve skupině třeba oklame, ale většina z nich bude mít pocit, ţe se tam nijak neváţe. Namísto kompromisŧ a ochoty něco brát a něco dávat, ale asi především místo ochoty změnit se, kdyţ je to třeba, se bude vţdycky snaţit změnit všechny ostatní. John: Takţe on se měnit nemusí. Je podivuhodné, ţe musí měnit jiné lidi proto, ţe by nesnesl, kdyby se měl změnit [228]
sám. A kdyţ chlapec nebo dívka s tak obrovským egem dosáhnou dospělosti, byla by pro ně jejich případná redukce na normální měřítko natolik bolestná, ţe si prostě neuleví od strachu, aby jejich obranou nemohl proniknout byť jen kousek reality, který by zpŧsobil rozpad jejich iluzí o sobě samých. A tak budou dávat lidem pořád najevo, ţe by neměli říkat nic, co nemají rádi – či lépe řečeno, obklopí se okolím, kde spolehlivě nepadne ani slovo, jeţ by nezapadalo do jejich mapy – prostě nic kritického. Robin: To je ono. Takový člověk se bude pořád lísat, lichotit, vtírat, bude prostě „obtíţný”, jen aby bylo po jeho. Chová se stále jako loutkář, omotává lidi provázky a snaţí se, aby tančili, jak on píská. Místo aby se naučil, jak se dát do velkého tance se všemi ostatními. John: Takţe lidé, kteří potřebují moc, kteří stráví ţivot usilováním o moc, to dělají proto, ţe se pokoušejí přimět druhé, aby se jim přizpŧsobili. Aby nemuseli korigovat svou pýchu. Robin: Je to tak. John: Člověk s dobrou, reálnou mapou nebude potřebovat ovládat jiné lidi? Robin: Bude si jist svou vlastní identitou, takţe to potřebovat nebude.
[229]
John: Počkej. Tohle všechno mě dosud nenapadlo, a plno věcí mě tedy dost překvapuje. Uchazeč o moc nedokáţe být opravdovým členem party, protoţe neumí brát i dávat. Není tedy schopen skutečné odpovědnosti, jak jí rozumíš ty, protoţe na prvním místě je u něj vţdycky potřeba chránit vlastní ego před realitou, a nikoliv jednat tak, aby to odpovídalo skutečnosti. Robin: Ale kvŧli moci je takový člověk na skupině závislý. John: Je závislý na tom, aby ho její členové nekritizovali, protoţe vlastně pořádně neopustil matku? Robin: Asi tak. Pokud si dovedeš sám zapnout knoflíky, nepotřebuješ, aby to za tebe dělala matička. Jsi sám sebou, jsi nezávislý. Ale pokud něco chceme udělat, a přitom nezvládáme ani sami sebe, musíme o to více ovládat ostatní a přimět je, aby to udělali za nás. John: Jako obchodní magnát, který potřebuje „sekerníka”, aby za něj udělal nepopulární věci. Nebo jako předseda obrovského finančního impéria, jenţ přiměje svou ţenu, aby se s dětmi hádala o kapesné. Tudíţ musí ovládat druhé, protoţe nedovede ovládnout sám sebe? Robin: To je ono! Pokud je tvoje „ego” – tvŧj obraz sebe samého nereálně velké, neumíš se ovládat. A tak outsider stráví celý svŧj ţivot snahou o ovládnutí jiných lidí, aby si nemusel všímat pravdy o sobě samém a nikdy nemusel strpět, ţe jeho ego bude „osekáno” na skutečnou velikost.
OUTSIDROVA RODINA… John: Kdyţ jsi mi teď řekl o „outsidrech”, rád bych měl jasnější představu o rodině, z níţ takový člověk pochází. Zdá se, ţe existuje obecný princip, který tvrdí, ţe pokud se nějaké vývojové lekci nenaučili rodiče, nenaučí se jí ani jejich dítě a nemŧţe ji předat dál. Alespoň ne ve své rodině. [230]
Robin: To je asi pochopitelné. John: Fajn, takţe se dá předpokládat, ţe rodina dítěte, které se nedokázalo přehoupnout od dvojice ke trojici, bude také samý „outsider”? Robin: Ano. Jestliţe dítě někde uvízne, je to určitě proto, ţe rodiče v tomto stadiu uvízli do jisté míry také. Nikdo z nich neumí vycházet s opravdovou skupinou, neumí dávat i brát, a všichni se budou nějak snaţit o vzájemnou manipulaci. Vznikne celá síť neustálého a maskovaného boje o moc. Z takové rodiny se stane zamotaná spleť loutkářských šňŧr, do nichţ budou zapleteni všichni členové rodiny. John: Ano, tohle chápu. Robin: Ale problém je sloţitější, neţ se zdá. Bavíme se totiţ o celé rodině, coţ znamená, ţe mluvíme o sloţitém systému, a je opravdu těţké pochopit všechny jeho skryté významy. Nejde jen o situace typu „slepice a vejce”, příznačné pro vztahy mezi generacemi, ale zároveň o kruhový, nelineární systém, který funguje u všech zúčastněných a současně zahrnuje ovládající i ovládané. John: Dobrá. Ale proč o tom teď mluvíš? To přece platí od začátku, ne? Robin: Tady to ale vyjde najevo. V batolivém stadiu uţ totiţ otec zasahuje víc, takţe je to opakování v kruhu zřetelnější. John: Vzhŧru na opakování neboli cirkularitu rodinného systému. Robin: Dítě uvízne, protoţe uvízl tatínek. Proto si ho totiţ maminka vybrala – a ona zase uvízla proto, ţe uvízli její rodiče. Batole se z toho nemŧţe vyprostit, dokud se nevyprostí matka, a ta se vyprostí jen v případě, ţe se otec vyprostí natolik, aby mohl přijít a vyprostit batole. John: Připadá mi, ţe to chápu, takţe mi jako obvykle určitě něco uniká. Robin: Potřebuješ totiţ veškerou pozornost, aby sis stále uvědomoval všechny myšlenky a souvislosti, jinak se ti to nemŧţe podařit. Tedy… v rodině outsidrŧ nebudou na sobě [231]
všichni po celičký ţivot viset, jak je tomu v depresivní rodině. Bude se věřit na nezávislost. Anebo si to lidé budou alespoň myslet. John: Ale ve skutečnosti se nikdo z nich neodloupl od matičky. Robin: Aspoň ne natolik, aby dokázal akceptovat reálné odloučení. Myšlenky odloučení a nezávislosti sice moţná schvalují, ale v praxi se s nimi nedokáţou vyrovnat tak, jak si to představují. Vypadá to, jako by své batole povzbuzovali k nezávislosti, ale zároveň na sobě, byť ve skrytu, lpěli. John: Takţe batole dostává protichŧdná sdělení. Robin: Ano. Batole slyší: „Uţ jsi velká holka!” nebo „Velcí kluci nepláčou!” nebo „Coţe si to nezařídíš sám?” Ale pak, v příští chvíli zaslechne: „Asi to budu za tebe muset udělat.” John: Lidé kolem jim říkají, ţe to vŧbec nezvládnou, aby si udrţeli jejich závislost. „Ty jsi úplně beznadějný. Nikdy se o sebe nedokáţeš postarat.” Robin: A kdyţ opravdu podniknou něco nezávislého, ozve se: „Proč na mne vŧbec nemyslíš, copak nemáš rád maminku?” John: Nebo o něco lstivější: „Jen si jdi a uţij si, o nás se nestarej.” A batole se tak ocitne v pěkně beznadějné situaci, jíţ se říká dvojná vazba. Co má tedy k čertu dělat? Robin: A dítě musí přijít na to, jak zŧstat propojeno s rodiči – tj. závislé – a zároveň zdánlivě vzít na vědomí příkaz „buď nezávislejší, odděl se, dokaţ, ţe máš vlastní názor”. John: Jsem z toho vedle. Jak to jde dohromady? Robin: No, k tomu vedou rŧzné cesty. Nejpřirozenější je začít se chovat jako opravdové batole. To znamená dál vyvádět, zlobit, nic nedodrţovat, bouřit se proti autoritě, vyvolávat střety a rozčilovat celou rodinu. John: Lituji, ale nechápu, co je to za řešení.
[232]
Robin: Tak podívej. Kdyţ se s druhým člověkem hádáš a bojuješ, jsi mu vlastně velice blízko a dostává se ti spousta pozornosti. A zároveň mu hodně pozornosti věnuješ. John: Kdyţ s někým bojuješ, jsi s ním propojen. Robin: A skutečný boj mezi vámi udrţuje zároveň bezpečnou vzdálenost, jakousi zemi nikoho, jako v opravdové bitvě. Současně to před ostatními vypadá, jako by ses choval nezávisle, jako byste se vzájemně vzdalovali. John: Začíná mi to docházet. Dítě tedy provokuje konflikt, aby poslechlo protichŧdný příkaz, který dostává. Robin: Ale… vzpomeň si, ţe je to cirkulární neboli opakující se systém. Všichni mají stejný problém. Kdyţ dítě nějakou dobu nezlobí, matka vyvolá hádku, něco si vymyslí, co by mu vyčetla. A kdyţ spolu vycházejí dobře, najde si zase moţná táta nějaký dŧvod, proč s tím zamíchat. John: Všichni jsou v téţe dvojné vazbě, takţe musí být ve stálém vzájemném konfliktu, protoţe je to nejlepší řešení, na které v tomto dilematu mohou přijít. Robin: A takový systém pak obvykle v rodině funguje po mnoho generací. John: Jako obyčejně. A pochopitelně si nikdo neuvědomuje, co se děje. Robin: Ne. Ale na jediné věci se rodiče obyčejně shodnou, přestoţe spolu bojují o moc. John: Ţe za to někdo může! Robin: Přestoţe viníkem je samozřejmě systém. A obětním beránkem se často stává dítě. John: Úţasné. Mohl bys uvést nějaký příklad? Myslím tím rodinu, kterou jsi opravdu viděl? Robin: Byl to čtrnáctiletý kluk, kterého ke mně přivedli, protoţe byl pořád v konfliktu se svými rodiči a učiteli – jinými slovy, bylo to dosud batole. Viděl jsem ho s celou jeho rodinou – s oběma rodiči a starším bratrem a sestrou… těm bylo osmnáct a šestnáct. Do očí bil zejména zpŧsob, jakým nutil své rodiče, aby se soustředili na nějpořád je provokoval a rozčiloval, současně si mohl stěţovat, ţe mu zasahují do [233]
ţivota, a říci jim, aby ho přestali otravovat. Takhle se mu dostávala spousta pozornosti a zároveň se choval tak, jako by mu šlo o nezávislost. John: Takţe vlastně řešil svou dvojnou vazbu. A co rodiče? Robin: Bylo zřejmé, ţe rodiče měli ve skutečnosti potíţe, kdyţ se měli věnovat jeden druhému – daleko pohodlnější pro ně bylo soustředit se na toho chlapce. Vadilo jim, stejně jako jemu, ţe se s ním zachází jako s dětskou modlou, ale dokud se choval jako obtíţné batole, mohli setrvat ve svých rolích „maminky a tatínka”, a vyhnout se tak daleko dŧvěrnějším rolím „manţela a jeho ţeny”. Všiml jsem si, ţe kdykoli jsem je přiměl, aby se na sebe dívali a mluvili spolu, ten chlapec na ně začal křičet, aby ho nechali na pokoji – a přitom přesně to v té chvíli dělali – a oni se mohli od sebe odvrátit a začít se místo na sebe dívat na něj. John: Takţe jsi musel nakreslit několik hranic. Robin: A zároveň jim pochopitelně poskytnout spoustu jistoty. Bylo třeba chovat se k dětem velice přátelsky a zároveň jim říci, aby byly zticha a pustily své rodiče ke slovu. Problém byl v tom, ţe rodiče se v přítomnosti svých dětí příliš styděli připustit, ţe i oni potřebují pozornost, takţe během několika rozhovorŧ jsem viděl rodiče jednat jako pár nanejvýš dvakrát. John: Bylo tedy potřeba nakreslit další hranici mezi rodiči a dětmi. Robin: A umístit jednotlivé generace do odděleného prostoru. A samozřejmě ukázat rodičŧm, jak by si své hranice měli nakreslit sami.
[234]
John: Být pro ně modelem. Robin: A ujistit děti, ţe všechno je v pořádku, ţe rodiče „si potřebují vzájemně věnovat trochu pozornosti”. Jakmile se ocitli sami, mohli postupně zjistit, ţe i oni dva chtějí více lásky a pozornosti, a to jsem jim právě předepsal! Více rozkoše, třikrát denně, včetně sexu! A také jsem jim řekl, ať své děti trochu ignorují! John: Měli na své mapě pravidlo, které jim bránilo, aby si vzali, co potřebují. Robin: Jejich pravidlo říkalo, ţe „rodiče musí být perfektní” a sami nesmějí mít ţádné potřeby. To pravidlo jsem se snaţil přepsat a současně se jich „zastat jako jejich rodič”. Pokoušel jsem se to jejich pravidlo zrušit i sám! John: Jak? Robin: Tím, ţe jsem se víc zajímal o rodiče neţ o děti a zdŧrazňoval jsem, ţe já dělám, co potřebuji a co mě těší. John: A co se stalo? Robin: Při pátém, posledním sezení, jsem je zase viděl všechny spolu. Rodiče spolu seděli na pohovce a úplně zářili. Chlapec byl sice trochu vykolejený, ale jeho pokusy přilákat pozornost na sebe uţ nefungovaly. Později jsem se dověděl, ţe se postupně uklidnil, ale symptomy, kvŧli kterým přišli, více méně odezněly a chlapec se začal hodně snaţit ve škole i v práci. John: Ale tys jim vlastně jejich systém nevysvětlil, jen jsi ho změnil, kdyţ jsi jim nakreslil hranice… Robin: Při posledním sezení jsem jim všem jejich rodinný vzorec vysvětlil, a kdyţ pak o něm mluvili, zjistili, ţe uţ funguje čtyři generace! Kaţdé nejmladší dítě představovalo podobný problém a sahalo to alespoň k jejich praprastrýci. John: To byla rodina s batoletem jakoţto spratkem. Jak to funguje u batolete typu „mouchy, seţerte si mě”? Robin: Tam je zatlačen pod povrch hněv, protoţe se s ním rodina nedovede vyrovnat.
[235]
John: Ano, ale nechápu, jak potom funguje. Pokud je cílem zlosti stav, kdy se všichni nějak propletou, ale zároveň si udrţí odstup, pak asi platí, ţe kdyţ svŧj hněv vyjádříš, odstup si neudrţíš. Robin: Ale ano, mŧţeš. Mŧţeš vzdorovat pasivně, něco na zpŧsob „stávky vsedě”. John: Jako například? Robin: Existuje spousta rŧzných moţností, ale v mé praxi jsou nejběţnější potíţe s učením, alespoň dokud dítě chodí do školy. Zírá na tabuli, zarytě se mračí, zamyšleně okusuje tuţku, ale nic se neděje. John: Teď si vzpomínám, ţe jsem takového kluka učil. Vkládal tolik energie do bojovného pohledu, ţe uţ mu ţádná nezbyla na to, aby vyřešil problém. Pamatuji si, ţe jsem ho nemohl naučit, ţe řeka Niger je v Nigérii a řeka Kongo je v belgickém Kongu. Kdyţ jsem se ho zeptal, jestli je Niger v Nigérii, nebo v belgickém Kongu, pokaţdé to řekl špatně. Snaţil jsem se mu pomoci. Řekl jsem mu, ţe se ho nepokouším doběhnout, ţe jenom chci, aby to správně pochopil, ale on prostě spojitost mezi těmi názvy nechápal, přestoţe jsem mu to asi šestkrát vysvětlil a ukázal… vlastně mě to ani nerozzlobilo, spíš jsem ţasl. Robin: Kdyby to pokračovalo, naštval by ses. Znám učitele, kteří vybuchnou právě proto, ţe dítě vypadá natolik bezmocně a nevinně, ţe mají pocit viny a nedokáţou vyjádřit svou frustraci a znechucení. Jejich podráţdění je vlastně zcela na místě, protoţe tento typ problémŧ při učení je maskovanou verzí hněvu a vzpoury proti rodičŧm, kterou dítě nemŧţe vyjádřit přímo doma. John: Protoţe je tu rodinné tabu. Robin: Správně. Takţe se zaměří proti učitelŧm ve škole, kde strach z vlastního hněvu není tak silný. Ale i tady je to maska. John: Ale doma to děti nedělají? Robin: Tam nejsou ve třídě, takţe to nabývá nejrŧznějších forem. [236]
John: Myslíš tím třeba mlhavé vyjadřování? Robin: Otálení, pomalost, pozdní příchody, denní snění, kdyţ se má dávat pozor, děti se do něčeho pustí a pak začnou něco jiného atd. John: Jsou prostě mimo. Robin: Přesně tak. John: Dítě od svých rodičŧ dostává spoustu pozornosti ve formě kritiky, takţe si udrţí odstup a poslouchá zdvojené poselství: aby „rostlo, ale nerostlo”, a také aby poslechlo tabu… Ale neděje se tam ještě něco jiného? Jsem si jist, ţe jsem byl jako dítě dost bezvýrazný a myslím si, ţe to byl dŧmyslný zpŧsob, jak získat nějaký prostor, trochu soukromí. Robin: Kdyţ jsi řekl, ţe Jsou mimo”, udeřil jsi hřebík na hlavičku. Jsou mimo, jsou někde jinde, kde mají trochu svobody, vlastní ţivot daleko od maskované závislosti. Moţná jediný zpŧsob, jak získat nějakou svobodu, je odejít někam dovnitř, do vlastní hlavy, zatímco navenek se ty děti chovají, jako by je rodiče zcela ovládali. John: A proč se ten vzdor projevuje spíše ve škole? Protoţe tam není tabu tak silné? Robin: Správně. Učitele by jejich hněv tak nevylekal. [237]
John: Ale dítě vypadá pořád úplně nevinně. Robin: To, co potřebuje, je konfrontace s jeho tichým vzdorem, potřebuje jako nezbedné, zdravé a neposlušné batole jen nakreslit hranice. John: A takovéhle „problémy s učením” znamenají, ţe dítě naléhavě potřebuje najít hranice? Robin: Ano. John: Takţe kdyţ učitel pevně vymezí hranice… kdyţ řekne dítěti, aby pracovalo, jinak… Robin: … Pak podle mých zkušeností potíţe s učením obvykle zmizí. John: Skutečně!? Robin: Ano. Jakmile učitel pochopí, o co dítěti vlastně jde, vyhlásí „nouzové zákony”. Otevřeně se rozzlobí, jinými slovy, zachází s ním, jako by vzdorovalo – pak se při troše štěstí vzdor promění v obyčejnou nezbednost, kterou uţ učitelé znají a vědí, jak na ni. Zmizí to postupně stejně, jako by šlo o nezbedné batole, s nímţ se jedná pevně. A pak se dá ihned předvídat, co bude následovat. John: Co? [238]
Robin: Rodiče si začnou stěţovat, ţe dítě je teď agresivnější doma. John: Osvobodilo se od tabu. Robin: Přesně tak. A to oni nemohou tolerovat. Právě tak dŧleţité je pokusit se, aby rodina přišla na terapii společně, a všem pomoci, aby se přestali svého hněvu bát. John: A co si vlastně dítě myslí, ţe dělá? Ví v hloubi duše, ţe je to vlastně zlost? Robin: Asi ne. Dokud se mu ovšem nedostane pevného zacházení, které reaguje na jeho blok při učení jako na zlost. Jakmile k tomu dojde, dítě si jakoby uvědomí, ţe vlastně vzdorovalo. Ţe se zlobilo. John: Ale neţ k tomu dojde, potřebuje vědět, ţe lidé, kteří je mají na starosti, se jeho hněvu nebojí a ţe mu pomohou, aby ho zvládlo? Robin: Vypadá to tak. Jakmile dítě jednou zjistí, ţe to ostatní zvládnou, mŧţe uţ svŧj hněv prožívat a přestat předstírat, ţe se nezlobí, protoţe je to uţ „neodpojí” od lidí, na které se opravdu zlobí. John: Co myslíš tím „odpojením”? Robin: To se těţko vyjadřuje. Ne ţe by ten člověk své pocity nějak neprožíval. Spíš jde o to, ţe nejsou vzájemně spojené, tudíţ není jasné, jaký mají smysl. Na scéně jsou rozmanité pocity – zlost, strach, vina a tak dále. Všechny existují a jsou v pořádku, ale ten člověk je nechápe, protoţe jsou izolované, vzájemně oddělené – jako by je drţeli v rŧzných schránkách. A proces „odříznutí” je kořenem jiné skupiny duševních poruch, kterým se říká obsedantní neurózy. OBSEDANTNÍ NEURÓZY… John: Co je to vlastně obsese? Kdyţ člověk cítí, ţe má nutkání dělat nebo si myslet určité věci?
[239]
Robin: Takový člověk neustále proţívá boj mezi rŧznými částmi sebe samého, který nemŧţe vyřešit. A přitom nechápe, o co v tomto boji jde. John: Čím se liší od outsidra? Robin: Je to totéţ, ale jde to více do krajností. A stejně jako u jiných duševních poruch se bludný kruh rozvinul tam, kde začíná jako pokus o řešení problému, ale ten vytváří problémy ještě horší. To, co začalo jako pokus zŧstat mimo svou vlastní mapu, odpojit se od ostatních lidí, vede nakonec k takovému odpojení, ţe se ztratí kontakt i mezi částmi vlastní osobnosti. Takţe jedna její část, vědomí, nemá rovnováhu a neovládá jinou část – její instinkty a impulzy. Takový člověk nemá kontakt sám se sebou. Stále se bojí, ţe se odpojené části vymknou kontrole a dostanou ho do strašných potíţí. John: Jaké jsou příznaky? Robin: Někdy to vypadá jako přehnaný, nevysvětlitelný strach udělat něco, co bude mít škodlivé následky, nebo obava, ţe uţ člověk něco škodlivého udělal, aniţ si toho všiml. Bude se proto muset stále kontrolovat, bude se ujišťovat, ţe to neudělal ve chvíli, kdy si nedával pozor. A přitom se takový člověk stále pozoruje. Ví, ţe je to asi šílené, a nikdo nedokáţe pochopit, proč je takový. John: Z čeho má strach? Robin: Jsou to věci, před nimiţ nás normálně chrání vědomí. Týká se to zvláště agresivních a sexuálních pocitŧ. Ale mŧţe to být cokoli, co by okolí nemuselo schválit. John: Ale já jsem si myslel, ţe obsedantní myšlenky nebo nutkavé počínání je počítání okenic či oblékání se v určitém počasí. Robin: Začal jsem přímějším druhem odpojení, kde si člověk alespoň uvědomuje – ve svých myšlenkách – jaký pocit nebo impulz ho trápí, i kdyţ od samotného pocitu je do značné míry odpojen. Ještě jsem nemluvil o bludném kruhu, který se mŧţe vytvořit. John: Tak o něm něco řekni teď. [240]
Robin: Stane se asi toto: Naléhavou úzkost zpŧsobí především nedostatek propojení, ale člověk to tak nevidí. Čím víc se trápí nad tím, ţe by mohl ztratit kontrolu a zešílet, tím víc se snaţí odpojit od svých pocitŧ. To znamená, ţe pokud se uţ dříve pokoušel udrţet rŧzné části svého já v oddělených schránkách, bude to teď dělat ještě víc. John: Tím se problém ještě zhoršuje. Robin: Správně. Pokus odpojit, zamaskovat nebo umrtvit pocity nezabere, protoţe nadále ztrácí moţnost kontroly, coţ obsedanta ještě víc vyděsí, protoţe se stane právě to, čemu se chtěl vyhnout. Snaţí se tedy odpojit a umrtvit ještě víc, ale úzkost ho dohání a je čím dál větší. Jeho trápení roste, je nerozhodnější, bojí se riskovat a začíná se podobat zombii. Stále přemýšlí a trápí se, ale ostatní lidé mají dojem, ţe je bez citŧ – samozřejmě kromě úzkosti, která se v nějaké podobě prolomí, často v podobě myšlenek, jeţ nemŧţe zastavit a které v zahalené podobě vyjadřují obávanou ztrátu kontroly. John: To jsou ty zvláštní obsedantní myšlenky? Robin: Ano. Například strach, ţe se něco stane s plynem nebo s elektřinou, ţe zapomněl zamknout dveře, ţe přijdou zloději a poškodí dŧm, takţe stále kontroluje kohoutky, zámky a pojistky, znovu, znovu a znovu. A přestoţe je zrovna zkontroloval, bude se chtít vrátit zkontrolovat je nanovo. Nebo se bojí, ţe se na něj dostanou bacily, takţe si pořád myje ruce nebo se odmítá dotýkat klik u dveří. John: Stále se tu vyjadřují „horší” pocity a současně starosti, které si dělá svědomí. Robin: Pokud jsou za vším sexuální pocity a obava, ţe se vymknou kontrole, mohou mít například podobu strachu z pohlavní nemoci. Ten vyjadřuje sexuální přání, které člověk opravdu cítí, ale i překáţku, jiţ mu nastraţilo do cesty jeho nacvičené svědomí. A nutkavé umývání rukou připomíná rčení Lady Macbeth: „Pryč, prokletá skvrno,” které vyjadřuje vraţedný pocit, za nějţ cítí vinu. [241]
John: Přestoţe si takový člověk vlastně neuvědomuje ani jednu stránku svého konfliktu? Robin: Takhle nějak to vypadá. A pomoci mu zbavit se svých příznakŧ znamená velmi pevně ho podporovat, kdyţ se s těmito pocity dostane do kontaktu a přijme je takové, jaké jsou. John: Myslím, ţe to uţ začínám chápat. Jako by šlo o řidiče, který si vlezl na zadní sedadlo, aby v případě, ţe by měl nehodu, mohl říci, ţe to nebyla jeho vina, protoţe nedrţel volant! A všechny ty skutečně hrozné nutkavé symptomy jsou výsledkem nedostatku pevnosti rodičŧ? Robin: Ano. I kdyţ bych měl říci, ţe hodně psychiatrŧ si myslí, podle mého nesprávně – ţe je to výsledek přehnané pevnosti. Všechny mé zkušenosti ukazují opak, a kdyţ rodiče povzbudíme k větší tvrdosti – aby šli více do konfrontace – u dětí tyto symptomy rychle vymizí. U dospělých obsedantŧ je to stejné. Pokud jim dovolíš volně asociovat, psychiatr umře nudou nebo stářím, zatímco léčba stále pokračuje. RODIČOVSKÝ KONFLIKT… John: Chtěl bych se dovědět něco víc o rodině outsidra, protoţe mě zarazil další aspekt. Rodiče jsou přece také outsidři, takţe moc neumějí dávat a brát, tudíţ mezi nimi probíhá neustálý boj o moc. Nedovedou se shodnout na tom, jak dítě zvládat. To je další dŧvod, proč od nich nedostane jasné hranice. Robin: Ano, je to tak. John: To dává dítěti spoustu příleţitostí popichovat jednoho rodiče proti druhému, ne? Robin: Ano, ale kdyţ to takhle řekneš, vypadá to, jako bychom obviňovali dítě, a zatím je to proto, ţe tak funguje systém. Zdá se, jako by dítě manipulovalo jednoho rodiče
[242]
proti druhému, ale je to proto, ţe se je snaţí dostat na svoji stranu oni. John: Ale jim se to tak nezdá. Robin: Ne, oba mají pocit, ţe stojí za tím, čemu věří. Otec třeba řekne, ţe je matka příliš měkká a dítě rozmazluje; a matka prohlásí, ţe táta je moc drsný a krutý. Ale kdyţ se neshodnou, výsledkem je, ţe dítě je vrţeno mezi ně. Takţe kdo za to mŧţe, ţe se do té hry nakonec zapojí? John: Ostatně je to jediná hra, jakou zná. Ale někdy… se uprostřed všech těch rodičovských konfliktŧ necítí příjemně… Robin: Správně. A tak hraje dítě někdy mocenskou hru jinak: snaţí se pomoci a straní hned jednomu a potom zase druhému rodiči. Děti přece chtějí většinou milovat oba rodiče. John: Snaţí se to urovnat. Robin: To není jediná taktika, kterou mŧţe dítě vyzkoušet. Podle naší zkušenosti z rodinné terapie se většina dětí neuvěřitelně snaţí, aby konflikt mezi rodiči zmírnily, a přicházejí s nějakými skvělými řešeními. Samozřejmě nevědomě. John: Ale kdyţ jsou rodiče nepřetrţitě uvězněni v mocenském boji, co mohou dělat? Robin: V zásadě mŧţe dítě zmírnit konflikt rodičŧ tak, ţe ono samo bude problém, na kterém se rodiče shodnou. John: Aha! Kdyţ se z dítěte stane problémové dítě, mŧţe rodiče donutit ke spolupráci, aby se pokusili jeho problematičnost odstranit. Robin: Pokud uţ nemŧţe přimět rodiče ke spolupráci, mŧţe alespoň omezit jejich nešváry na jeden problém: ‚jak zvládnout to dítě”. Z jejich konfliktŧ se pak stane pouze „omezená válka”, v níţ se bojuje o zvládnutí dítěte. Nedojde na všeobecnou konfrontaci, která by mohla skončit rozvodem.
[243]
John: Tohle najednou vypadá velmi smutně, ţe? Dítě musí kvŧli rodičŧm dělat takové věci, aby jim pomohlo se dohodnout. Robin: Také jsem to zpočátku tak vnímal. Ale teď je to pro mě uţ jen mechanická záleţitost, podobně jako diagnóza a oprava motoru, v němţ se něco uvolnilo. A dnes existuje tolik nových a účinných zpŧsobŧ, jak tyto problémy léčit, ţe pokud jsou lidé ochotni čelit svým chybám, dá se s tím něco dělat. Takový optimismus vyváţí smutek, který máš, kdyţ na všechny pomyslíš. John: Jak to tedy funguje? Robin: Představ si rodinu, kde se rodiče pořád hádají a snaţí se dostat dítě na svou stranu. Podívej se na tyhle diagramy. Na prvním je matka-dítě a otec je vyloučen.
Za několik hodin to mŧţe být otec-dítě a u ledu je matka.
Kdyţ začne tuto situaci řešit dítě a chce konflikt zvládnout tak, aby rodiče svedlo dohromady, mŧţe to udělat jedním nebo dvěma zpŧsoby. Za prvé z něj mŧţe být spratek – batole. Je tak protivné a nemoţné, ţe se rodiče na něj občas naštvou natolik, ţe se zapomenou hádat mezi sebou.
[244]
Stejného účinku dítě docílí i zcela jiným zpŧsobem. Mŧţe mít nějaký nervový nebo tělesný problém, který dělá rodičŧm takové starosti, ţe se sjednotí, aby se o ně starali a snaţili se, aby se mu ulevilo. Někdy ovšem ke stejnému účelu pouţije dítě nemoc, kterou jiţ má – například astma.
John: Neuvěřitelné. Obojí svede rodiče dohromady. V prvním případě tím, ţe se chová jako hromosvod všech negativních, odmítavých a kritických pocitŧ, a ve druhém na sebe přitáhne všechny jejich starosti a péči. Ale teď, počkej… řekl jsi, ţe dítě někdy popíchne jednoho rodiče proti druhému… ale tohle jsou přece zpŧsoby, jak je svést dohromady. Robin: Zdánlivě si to odporuje, ale ve skutečnosti to tak není. John: Myslíš, ţe děti dělají obojí, podle situace? Robin: Přesně. Ty dva zpŧsoby chování jsou jen dvě části sloţitého rodinného systému, který slouţí k regulaci blízkosti nebo vzdálenosti mezi lidmi v rodině. A kaţdá rodina má tradici – myslím tím spíše zvyk neţ postoj, jehoţ by si byli lidé vědomi – určující normální vzdálenost, která by měla být mezi manţelem a manţelkou. Tato zvyková vzdálenost jim vyhovuje, je jim „dŧvěrně známá”, a cítili by se špatně, kdyby byli buď „příliš blízko” – samé „ťuťu muťu” – nebo na sobě zase natolik nezávislí, aţ by to vypadalo, ţe jsou [245]
schopni se rozejít a opustit děti. Dostanou-li se tedy příliš daleko nebo příliš blízko, dítě se bude jako součást systému lehce dotýkat kormidla, aby byla vzdálenost správná. Myslím, ţe je to automatické, patří to ke zpŧsobu, jakým systém funguje. John: Začínám tu „cirkularitu” neboli opakování chápat a je mi uţ jasné, jak je obtíţné mít všechny ty souvislosti na paměti! Tak to jsou zpŧsoby, jak mŧţe dítě reagovat na mocenský boj svých rodičŧ. Teď se na to podívejme z hlediska mentální mapy. Pokud nejsou rodiče schopni kompromisu… dítě dostane dvě rŧzné mapy – od kaţdého rodiče jednu. Robin: Ano. Mapy, které si do jisté míry odporují. A protoţe děti chtějí oba rodiče milovat a být k nim loajální, je jediným řešením, pokud se rodiče neshodnou – vzít na palubu oba rodičovské postoje a udrţet je odděleně, kaţdý ve zvláštním duševním oddělení. John: Dítě přijme rodičovský konflikt na sebe? Robin: Správně. John: A pak se musí pokusit chovat podle dvou, vzájemně si odporujících map. To není zrovna recept na klid duše. Robin: Ne, povede spíše k neuróze, pokud dítěti nebo dospělému někdo nepomŧţe srovnat si tyto dvě mapy. Pak je také s jeho pomocí sjednotí. Ale moţná tě překvapí, ţe tento typ konfliktu mŧţe u některých lidí vyvolat velkou tvořivost. John: Vím, ţe neuróza a tvořivost se vyskytují společně. Uţ jsem si toho nesčetněkrát všiml. Ale proč si myslíš, ţe jsou někteří lidé se dvěma mapami tvořiví a jiní ne? Robin: Rozdíl je v tom, jaký máme ke svému vnitřnímu konfliktu postoj. Pokud ho přijímáme pasivně, pak ho popíráme a přejeme si tímto zpŧsobem konflikt zvládnout, potom budeme mít pravděpodobně neurotické problémy. Pokud se ale problém proměnil ve velkou tvořivost, zdá se, ţe se dotyčný se situací popral, konflikt do značné míry
[246]
připustil a dal se do hledání zpŧsobu, jak obě konfliktní mapy spojit. John: Neurotik nedokáţe připustit, ţe v rodině byly problémy, zatímco „umělec” toho schopný je? Robin: Na tom asi něco je. Ale boj o sjednocení obou map lidi přinutí, aby začali myslet neobvykle a originálně, aby vytvořili něco nového. John: Ale neurotické příznaky mohou mít i tvořiví lidé, kteří s tímto problémem bojují!
Robin: To jistě. Jejich zranitelnost vyplývá z onoho konfliktního základu. Ale tvořivost pomáhá problémy vyřešit. John: Znamená to, ţe neuróza produkuje tvořivost? Robin: Ne. Konfliktní mapy mohou vést ke tvořivosti nebo neuróze. Nebo k jejich kombinaci, kdy má tvořivost tendenci neurózu neutralizovat. John: Mám nejméně dva přátele, kteří se bojí, ţe pokud prodělají terapii, utrpí tím jejich tvořivost. Asi s nimi nebudeš souhlasit. Robin: Nikdy jsem se s takovým názorem nesetkal. Já i jiní terapeuti máme zkušenost, ţe tvořiví lidé jsou pak ještě tvořivější. Co si o tom myslíš? [247]
John: Souhlasím. Neřekl bych, ţe by se má tvořivost, ať uţ jakákoli, nějak významně zvýšila, ale mám pocit, ţe jsem svobodnější a mohu ji volněji vyuţívat; mám méně zábran. Ale uţ dost autobiografie. Chtěl bych se vrátit k hádkám. Chápu, ţe outsidrovi rodiče dávají dítěti dvě mapy, protoţe jsou v neustálém konfliktu. Kdeţto v rodině, kde mají zdravé vztahy, se rodiče shodnou, jak s dítětem zacházet, a ono pak získá jednu konzistentní mapu. Ale ani zdraví rodiče se neshodnou ve všem. Robin: Něco takového by dítěti ani neprospělo! John: Protoţe… Robin: Protoţe s konfliktem se v ţivotě musíme vyrovnávat všichni. Takţe se potřebujeme ve své rodině naučit, jak ho zvládat. Naštěstí jsou v kaţdém páru alespoň trochu rozdílní partneři, protoţe vyrŧstali v rŧzných rodinách. Ze začátku se proto na výchově dětí neshodnou, i kdyţ se to moţná postupem času upraví. Ale pokud prošli fází outsidera, a naučili se být součástí týmu, budou ochotni si vzájemně naslouchat a dohadovat se tak dlouho, dokud nedojdou ke kompromisu. John: Zdravým lidem tedy nepřipadá konflikt tak nezdravý! Mohou například přijímat vyvádění batolete tak, ţe mu to pomŧţe přirozeně se vyvíjet a pokročit do dalšího ţivotního stadia. A dostane od rodičŧ i jedno souhlasné poselství, na kterém mŧţe zaloţit svou mapu. Robin: Ano, ale… získá ještě něco dalšího: uvědomí si, ţe je přirozené být jiný, ţe je zdravé nesouhlasit, ale také zjistí, ţe ze všeho nejlepší je, kdyţ mŧţe spojit rŧzné myšlenky a trochu s nimi zápasit, dokud se neshodne na něčem uprostřed. Dítě tedy nedostává jen celou konzistentní mapu, ale také očividný příklad, jak najít řešení, kdyţ jeho mapa nesouhlasí s mapou jiného člověka. John: Učí se příkladem.
[248]
Robin: Coţ je vţdy ta nejúčinnější cesta. Děti se naučí daleko víc a mnohem hlouběji z toho, co děláme, neţ z toho, co říkáme. Kdyţ rodiče radí dítěti, ţe má stát na svém, ale přitom se nedokáţou vzájemně zastat ani jeden druhého, je to jasně špatný model, který navíc protiřečí všemu, co tvrdí. Jejich dítěti se pak těţko bude stát ve skupině za svým, nebo prokazovat dost nezávislosti a iniciativy, aby se z něj stal platný člen týmu. Stane se spíš konformistou, nebo dokonce obsedantem. John: Je dobře, kdyţ rodiče umějí bojovat? Robin: To určitě. Pokud se vzájemně milují a jsou schopni nacházet kompromisy alespoň v době, kdy mají svým dětem určit a nakreslit hranice. Také se zdá, ţe schopnost připustit i agresivní pocity přispívá k tomu, ţe člověk dokáţe proţívat i své sexuální vášně docela nenucené. Kdyţ se lidé v páru nebojí konfliktu, pomáhá to jim, jejich manţelství… i jejich dětem.
[249]
NĚCO NAVÍC: STOKRÁT ZDRAVĚJŠÍ John: Hovořili jsme hodně o týmech, o dávání a braní, o souladu s ostatními, ale to všechno hlavně v souvislosti se ţivotem prvního dítěte. Jak na rodinu zapŧsobí příchod druhého dítěte? Robin: Z hlediska rodičŧ je to obvykle něco zcela jiného. Uţ mají za sebou velký skok z prvotní párové intimity, kdy se mohli soustředit jen na sebe navzájem, do situace, kdy se oba musí starat o někoho dalšího. Nyní se jen promění z malé rodiny ve velkou. John: Základní principy jsou stejné, mohou uplatnit to, co se naučili u prvního dítěte, takţe zvládnou i příchod druhého? Robin: Ano. Hodně věcí je stejných, proto budou daleko přesněji vědět, co se dá očekávat a jak vyhovět potřebám dítěte. První dítě je pro rodiče nový svět a jejich neznalost v nich vzbuzuje určité obavy, ţe udělají chyby. Ale u druhého dítěte se budou cítit jako staří mazáci. Budou vědět, ţe většina obav, kterými prošli poprvé, byla zbytečná, a jednoduché problémy zvládnou s jistotou, aniţ by potřebovali rady z kníţek nebo od jiných lidí. Vţdycky tvrdím, ţe by bylo lepší mít nejdříve druhé dítě! John: Ano, ale i tak nemŧţe být snadné starat se o dva místo o jednoho. Robin: To ne, ale myslím, ţe kdyţ to srovnáš, je druhé dítě pro rodiče pravděpodobně snazší záleţitost neţ to první. Ale mít je obě znamená „dvojitou starost”. A nejen proto, ţe se teď musí krmit dvoje ústa a utírat dva zadky. Jsou zde také nové vztahy mezi všemi členy rodiny, se kterými je potřeba se vyrovnat. John: Myslíš, ţe v době, kdy přichází druhé dítě, prošlo uţ první několika stadii vývoje, takţe kaţdé bude potřebovat jinou péči?
[250]
Robin: Rodiče musí umět rozdělit svou pozornost mezi dvě děti tak, aby jim to co nejvíce prospívalo. Pokud rodiče spolupracují, je jednou z cest, ţe se otec stará víc o starší dítě, aby měla matka volnější ruce pro miminko. Dneska se lidé v páru o tyhle úkoly dělí daleko víc, ale uţ jsem vysvětloval, proč je takovéto rozdělení rolí správné, kdyţ jsou děti malé. John: Ale dejme tomu, ţe rodiče mají se spoluprací potíţe. Robin: Pak existuje několik moţností. V rodině outsidrů mŧţe být boj o moc tím sloţitější, čím jsou děti větší, protoţe je moţnost mnoha aliancí. V depresivní, přilnavé rodině se matka často spáruje s jedním dítětem a otec s druhým. Tady nejde o spolupráci, ale je to na úkor jejich párového vztahu. Místo manţelského souţití jsou zde ve skutečnosti dva páry – v kaţdém je jeden rodič a jedno dítě. V rodinách s nejasnými hranicemi nebo tam, kde je hodně projekcí, bude tendence rozdělit děti na „dobré” a „špatné”, přičemţ „dobré” bude idealizováno a ze „špatného” se stane „obětní beránek”. A obě děti se budou chovat tak, aby naplnily své předurčení. John: Dobře, a teď se podívejme na větší rodinu z pohledu dítěte. Jaké je to být nejstarší, nejmladší nebo prostřední? [251]
Robin: Existuje velká škála moţností dokonce i pro ty „nejstarší” a „nejmladší” a záleţí na takových věcech, jako je pohlaví dalšího dítěte nebo dětí, dokonce i na postavení rodičŧ v jejich pŧvodních rodinách. Ale je zde několik dosti zřejmých rozdílŧ. Nejstaršímu se například nevyhnutelně dostává hodně rodičovské pozornosti. Na jedné straně je to dobře, protoţe to znamená do začátku více snadných úspěchŧ, více povzbuzení a pomoci. Má to však i stinnou stránku: na nejstarší dítě je zaměřeno více očekávání, více tlaku a – přestoţe to přispívá k výkonu a úspěšnosti – na nejstaršího se tak nakládají i rodičovské ambice, které se potom dítě bude snaţit uskutečnit, místo aby ţilo vlastní ţivot. A kdyţ dorazí druhé dítě, je to pro nejstaršího samozřejmě strašný sešup. John: Tys byl nejstarší, ţe? Pamatuješ si na to? Robin: Byl jsem nejstarší z pěti klukŧ. A pamatuji si to velmi dobře. V prvních čtyřech letech to byl dojem slunečního svitu a poţehnání, dokud se nenarodil mŧj mladší bratr; potom jako by vybuchla bomba a v mých pocitech dlouho převládla šeď a zasmušilost. Byl jsem jako mnoho nejstarších dětí určitě ze začátku „rozmazlený” a o to víc zklamaný, kdyţ přišel ten další, a výsledkem bylo, ţe jsem to měl u všech okolo špatné. Moje rodina se zřejmě po několik generací obávala ţárlivosti, takţe mí rodiče svou vlastní ţárlivost vytěsnili. Proto se také snaţili zabránit mé ţárlivosti tím, ţe mi vesměs vyhověli, přestoţe by bylo pro mě lepší, kdyby mi nakreslili pevné linie, v jejichţ rámci bych se naučil situaci zvládat a postupněji překonat. John: Takţe mezi tvými bratry a tebou byla trochu problémem ţárlivost? Robin: To určitě. Propukaly mezi námi ţárlivé hádky a naši rodiče nikdy nenašli zpŧsob, jak je úspěšně zvládnout. Lidem okolo říkali: „Vŧbec nechápeme, proč všichni na sebe tak strašně ţárlí”… [252]
„Snaţíme se být fér”. A také byli. Ale jelikoţ je ţárlivost tolik děsila a dělala jim takové starosti, nikdy jsme si nemohli zaţárlit pořádně, úplně, projít tím a zjistit, ţe ten pocit má v našich osobnostech své normální, přirozené místo. I tak jsem se z toho poučil a dnes, kdyţ si rodiny, které ke mně chodí jako k odborníkovi, stěţují, ţe jejich děti ţárlí, přestoţe koláče vţdycky rozdělí pravítkem rovným dílem a dají penicilin kaţdému, i kdyţ v krku bolí jen jednoho, vím, co je třeba. Obvykle jim říkám, ţe jsou sice v mnoha ohledech příjemná a úspěšná rodina, ale ţárlit tedy moc neumějí a potřebují se v tom procvičit, neţ ke mně příště přijdou. John: Povzbudíš je, aby si svou ţárlivost lépe uvědomili, aby se mohla objevit na denním světle. Robin: Ano. Všem pomŧţe, kdyţ z toho uděláš hru, aby to bylo trochu rozpustilé. Začni s tátou – řekni mámě, aby mu dala v neděli k obědu o jeden brambor méně neţ všem ostatním, a navrhni, aby na něj pak všichni trochu zírali. Obvykle se rád ujme vedení, aby šel příkladem, a potom je na něm, aby rozhodl, kdo bude druhou obětí. John: Takţe rodičŧm nevadí, kdyţ jim navrhneš, aby si také zaţárlili? Robin: Ne, kdyţ to podáš takhle – a dětem jen pomŧţe, kdyţ dostanou moţnost, aby ţárlily, pak tomu mohou čelit a naučí se s tím zacházet. Ale stejné poselství dáváš samozřejmě nepřímo i rodičŧm. I jim se snaţíš dát příleţitost, aby svou ţárlivost uţ nemuseli vytěsňovat a daleko nenuceněji si třeba i navzájem zasoutěţili. Děti totiţ obvykle vyjádří přirozené soupeření, které cítí i jejich rodiče, ale snaţí se mu nějak vyhnout. John: Přirozené soupeření rodičŧ? Robin: Roli hraje jejich rozdílnost a výhody, které mají jako muţi nebo ţeny, otcové nebo matky. Mŧţe se v tom ozvat i rivalita, kterou cítili vŧči bratrŧm a sestrám v rodinách, kde vyrostli. Pokud rodiče projeví svou soutěţivost nenucené, spousta hádek mezi dětmi zmizí sama od sebe. [253]
John: Byl jsem jedináček a vidím, ţe jsem přišel o hodně lekcí, které se člověk naučí, kdyţ se musí vypořádat s přirozenou rivalitou vŧči bratrŧm a sestrám. Takţe moje soutěţivost a závist jsou určitě do jisté míry vytěsněné a teprve ve tvé skupině jsem se je naučil víc uvědomovat. Robin: A co jsi ještě tak mohl jako jedináček zmeškat? John: Surovost a zmatek. Byl jsem křehčí neţ mí přátelé – coţ mŧţe být ještě horší, kdyţ na tebe jako na jedináčka naloţí rodiče veškerou svou péči a starosti, místo aby je rozdělili mezi tvé bratry a sestry. Robin: A dítě mŧţe tento postoj převzít. John: A kdyţ jsi jedináček, navíc si myslíš, ţe jsi něco „zvláštního”. Asi proto mě zřejmě zajímají některé postoje „outsidra”, které jsi popisoval. A nakonec, protoţe rodiče mají jen tebe, je mnohem obtíţnější uniknout a získat nezávislost. Po absolvování Cambridge jsem ţil osmnáct měsícŧ ve Státech a ke své hanbě jsem skoro nepsal domŧ. Ale asi to byl mŧj nešikovný a nevědomý zpŧsob, jak konečně přetnout pupeční šňŧru. Robin: Jedináčci se od rodičovských závazkŧ osvobozují ještě obtíţněji neţ nejstarší děti. [254]
John: A čím se jedináčci od nejstarších dětí liší? Robin: Jedináčci jsou agresivnější a méně úzkostní neţ nejstarší děti – pravděpodobně proto, ţe nemuseli projít traumatem z toho, ţe byli „jediní” a potom byli svrţeni z trŧnu. John: A co nejmladší děti? Robin: Mají všechny nevýhody toho, ţe člověk zŧstává miminkem, protoţe se rodičovská zástěra nedá předat dalšímu malému cizinci. Ale podobně jako „nejstarším” a „jedináčkŧm”, dostává se i jim spousta zvláštního zájmu a podpory od rodičŧ; ale na rozdíl od nejstarších a jedináčkŧ se mohou opřít i o své starší bratry a sestry. Prostřední děti mohou být někdy vynechávané a tráví své dětství nošením sepraných ponoţek po starších dětech, ale většinou se lépe přizpŧsobují a lépe vycházejí s jinými dětmi neţ jejich nejstarší a nejmladší sourozenci. Ale pamatuj si, ţe všechny děti se mohou spojit a vytvořit tým, aby přelstily rodiče a unikly jejich nevítaným majetnickým sklonŧm. Mohou se rozdělit a panovat a uniknout kontrole a dohledu tím, ţe zpŧsobí zmatek, ţe si vzájemně prokazují alibi nebo rodičŧm předhodí nadbytek stop podobni zbojníkŧm, kteří se rozjedou do rŧzných směrŧ, protoţe dobře vědí, ţe šerifŧv oddíl je nemŧţe sledovat všechny najednou. John: A protoţe budou zároveň všechny vyuţívat zdravý vklad, který získaly mimo rodinu, mohla by je týmová spolupráce trochu ochránit, aby nepřebíraly problémy svých rodičŧ. Robin: To ano. Jeden z nejlepších zpŧsobŧ, jak zdravě vyrŧstat v obtíţné rodině, je ujistit se, ţe máš spoustu bratrŧ a sester. Existuje také pozitivní zpětný vliv na rodiče. Jedno z nejhezčích rodinných sezení, na které si vzpomínám, byla rodina, kde rodiče, kteří přišli zprvu jako pár, byli ten nejdivočejší, nejagresivnější a nejméně ovladatelný pár partnerŧ, jaký jsem kdy potkal. Nemohl jsem je zvládnout, takţe mi pomáhala i moje ţena, ale šla nám z nich hlava [255]
kolem. A tak jsme pozvali jejich sedm dospívajících a dospělých dětí – v místnosti sedělo v kruhu jedenáct lidí – a byli jsme ohromeni, jak normální a milí všichni byli ve srovnání se svými rodiči. Jen díky nim bylo dokonce moţné, aby si rodiče poprvé od doby, co ke mně přišli, pohovořili konstruktivně o svém sexuálním vztahu.
John: Jak jim děti pomohly? Robin: Pomohlo hlavně, kdyţ s otcem hovořily starší dcery. Zejména jedna z nich. „Nechci tě, tati, rozčílit,” řekla „a doufám, ţe ti nebude vadit, co teď řeknu…” Vyzval ji, aby pokračovala, a seděl pak klidně a pozorně. Tak pokračovala. „Problém je, tati, ţe ţenám moc nerozumíš. Všechen ten křik a nadávání, to není zpŧsob, jak to zvládnout. Musíš na ně být milý…” A tak dále. Zamyšleně to všechno přijímal, přitakával a potom jsme opravdu pokročili. Ostatní děti jí samozřejmě kryly záda. V malé rodině by to bylo sloţitější. John: Zní to jako argument pro demokracii, ţe? Čím více názorŧ se vyjádří, tím lepší je šance, ţe si vybereš takové, které ti pomohou. Jako jedináček jsem znal jen postoje svých rodičŧ a myslím, ţe dokud jsem nepřišel do tvé skupiny, a nezískal novou rodinnou zkušenost s tebou a Prue jako dočasnými [256]
rodiči a se zbytkem skupiny jako s bratry a sestrami, nebyl jsem schopen se osvobodit od určitých postojŧ z Westonsuper-Mare, jeţ mi moc neprospívaly. Kdybych nějaké bratry a sestry měl, asi bych si tak pěkně podebatoval uţ dříve!
[257]
5. kapitola
CO TADY DĚLÁTE, VY DVA? OTÁZKA ŢIVOTA A SMRTI… John: Mluvili jsme o tom, jak si člověk vymezí svoje hranice, nabude nezávislosti a připojí se k rŧzným týmŧm. O co pŧjde dál? Robin: O sex. O vše, co bys sice chtěl vědět, ale protoţe tě mrzelo, ţes to nevěděl uţ dávno, nezeptal ses. Jako například proč potřebujeme dvě pohlaví; v čem se muţi a ţeny liší a jestli se liší; proč incest není dobrý nápad; jak to, ţe je ţena lidský prototyp a muţ jeho adaptace; jak asi dochází k homosexualitě; proč Oidipus zabil svého otce, aby nemusel dospět; a proč přinesl poslední vývoj v sexuální terapii tak dobré výsledky. John: A o tom všem se teď budeme bavit proto, ţe je to další stupeň, se kterým se dítě musí vypořádat? Robin: Ano. Protoţe batole si začíná uvědomovat svou sexuální identitu. John: Dobře. Vysvětlil bys mi, prosím tě, nejdřív něco? Za svého ţivota jsem slyšel několik set tisíc neslušných vtipŧ a jen sedm z nich bylo k smíchu. Ale pokud je pointou slovo na čtyři písmena, všichni se budou válet smíchy. Myslel jsem si, ţe je to proto, ţe mě sex přiváděl do větších rozpakŧ neţ ty ostatní. Teď jsem přesvědčen, ţe je to naopak. Ale proč jsme z toho všichni tak rozpačití? Robin: Asi proto, ţe sex dovede vzbudit emoce, které člověka přemohou a unesou. Vadí nám prostě jeho síla. John: A neslušné vtipy mohou tu sílu oslabit – mŧţeme předstírat, ţe ty emoce vlastně tak silné nejsou, protoţe „se jim mŧţeme smát”, ne? Robin: To je asi pravda. John: Tak proč si myslíš, ţe má sexuální představa takovou sílu? [258]
Robin: Má to hodně příčin, o nichţ všichni víme, ale jaksi na ně většinou zapomínáme. Je to například zdroj naší existence! Kdyby na sebe naši rodiče nebyli tak laskaví, nebyli bychom na světě. John: Pomyšlení na to, jak se tatínek páří s maminkou, mŧţe být docela zabíračka pro představivost, ţe? Uţ samo zjištění, ţe na tom kdysi závisel náš ţivot. Robin: A jakmile o tom začneš přemýšlet, mŧţe tě za chvíli napadnout, ţe tady jednoho dne nebudeš. John: Coţ by nás asi mohlo přivést k otázkám, k čemu tady jsme, a tomu se normálně raději vyhneme. Robin: A tak je všechno to přemýšlení poněkud nepohodlné. Dále je sex sám o sobě jeden z nejpozitivnějších, nejsilnějších a nejmocnějších proţitkŧ, jaké nás mohou potkat, snad kromě náboţenské extáze, kterou většina z nás nikdy nepozná. John: „Země se pohnula”. Robin: A zemětřesení je sice moţná vzrušující, ale na klidu nám nepřidá. Další nepříjemná věc je, ţe sex nás vzruší a naplní, jen kdyţ se přestaneme ovládat a svému záţitku se oddáme. Musíme tomu „dát volný prŧchod”.
[259]
John: Nejsme si tak docela jisti, co se mŧţe stát? Mŧţeme se o sobě dozvědět něco, co jsme nevěděli, pokud se do toho proţitku příliš ponoříme? Robin: Ano. Taková hrozba se někde v pozadí našich myšlenek mŧţe objevit dokonce i při pouhém tlachání o sexu. A pak je tu jiná okolnost – sex má obrovský vliv na podobu našeho ţivota. Naše jistota v dětství záleţí například velice na kvalitě sexuálního vztahu našich rodičŧ. Je to vlastně takový cement manţelství a manţelství je základem rodiny, na níţ jsme v mládí tolik závislí. Myslím si, ţe děti to cítí, i kdyţ přesně nevědí, o co vlastně jde, protoţe kdyţ jsou rodiče šťastní a mají ten ţár, který pochází z dobrého sexuálního vztahu, všimneš si, ţe děti září také. John: A v dospělosti nás třeba trochu znepokojuje, ţe naše manţelství mŧţe být závislé na něčem tak výbušném a nepředvídatelném. Myslím si, ţe právě proto je sex tak nezbytnou součástí kaţdé frašky. Všichni dobře vědí, jak mocný a ničivý mŧţe být sexuální pud, takţe autor frašky dostane své postavy celkem spolehlivě do směšně nebezpečných situací. Robin: A čím víc se samozřejmě snaţíme předstírat, ţe sex není dŧleţitý, a čím víc se ho snaţíme potlačit, tím mocněji a neovladatelněji mŧţe vybuchnout. Takţe by asi bylo vskutku divné, kdybychom se síly sexu trochu nebáli – a tak se svŧj strach snaţíme zakrýt humorem. John: Ale to pořád ještě nevysvětluje, proč se dětem a jejich rodičŧm mluví o sexu daleko líp mimo rodinu, proč jim to spolu zdaleka tak nejde. Robin: To je natolik univerzální zkušenost, ţe to asi většina lidí, včetně těch z mé profese, bere jako danou věc a neptají se na dŧvod. Podle mne je to proto, ţe sex je mocná síla – moţná nejmocnější síla – která nutí děti, aby vyrostly, aby nabyly opravdové nezávislosti a nakonec opustily domov. Pro rodiče mŧţe být hořké i sladké, kdyţ si uvědomí, ţe i jejich děti jsou [260]
sexuální bytosti, jeţ jednoho dne odejdou a budou ţít s někým jiným; a děti si zase uvědomí, ţe se svým rodičŧm nikdy nepřiblíţí tak, jak jsou si blízcí oni mezi sebou. A je to zejména v době, kdy děti dosáhnou sexuální zralosti a ony i jejich rodiče si naplno uvědomí, jak je ten druhý hezký a přitaţlivý. John: A rozloučení je čím dál blíţ. Robin: A to rozloučení jim oběma mŧţe připomenout, ţe rodič pravděpodobně zemře dřív neţ dítě. To jsou všechno velmi nepříjemné a smutné myšlenky, a moţná i proto mohou být se sexuální diskusí v rodině takové problémy. John: Ale dneska uţ hodně rodičŧ hovoří s dětmi o sexu velmi otevřeně. Robin: Ano, ale kdyţ to pozorně posloucháš, zjistíš, ţe se většinou otáčejí zády ke stále stejným potíţím. Mohou sice hodně hovořit o „faktech”, ale „pocity” se spíš zakopávají pod koberec. A přitom jde právě o ty pocity. John: Kdysi jsi v naší skupině říkal, ţe rozpaky, které rodiče cítí, kdyţ mají zmizet v loţnici a zavřít za sebou dveře, aby tam děti nemohly, nebyly pŧvodně sexuální – vznikaly při odloučení od dětí v době, kdy byly ještě velice malé. Robin: Ano. Pokud se zeptáš na rozpaky, které většina rodičŧ cítí, kdyţ děti vyloučí ze hry, pak ještě větší rozpaky v nich vyvolává představa, ţe by děti mohly zaslechnout nějaké zvuky, jeţ vydávají při milování. Tohle lidé nikdy nedovedou vysvětlit ani sami sobě. Nedává jim to ţádný smysl. Začali jsme to chápat teprve tehdy, kdyţ jsme o tom s rodiči diskutovali a já jsem si všiml, jak jim dělá starost, ţe své děti vyloučili ze hry. V tu chvíli jsem pochopil, ţe děti, které jsou mimo takovou hru a ţárlí na dŧvěrnost a rozkoš, jeţ mají jejich rodiče jen pro sebe, mohou být puzeny pryč od svých rodičŧ, někam do vnějšího světa, protoţe jedině tam mohou najít své vlastní naplnění. John: Takţe kdyţ své děti vyloučíme a přimějeme je, aby se s tím bolestným faktem vyrovnaly, podepíšeme se na tom, ţe nás nakonec opustí kvŧli někomu jinému. [261]
Robin: Tak by to mělo být a je to ten nejlepší dar, který jim mŧţeme dát. Ale je to pro nás obtíţné, a tak před tím uhýbáme. A je tu ještě jeden dŧvod našich rozpakŧ. Aby se děti mohly ubírat ke zralosti, je třeba i „správné míry” sexuality mezi rodiči a dětmi. John: Jak to myslíš? Robin: Nemají být samozřejmě příliš, ale ani ne příliš málo. Rodiče se podobají provazolezci, který se pohybuje mezi chladnou, frigidní, nesexuální atmosférou a mezi ţivotem, kde je ve vzduchu sexuality příliš mnoho. John: Velice zhruba řečeno je frigidita jeden extrém a incest druhý?
Robin: Ano. Všichni členové to v hloubi své duše potřebují nějak vyváţit, takţe není divu, ţe v rodinách převaţuje pocit, ţe sexualita je trochu něco jako minové pole. John: To zní docela pŧsobivě. Začínám se i se všemi svými zábranami cítit docela uvolněně. Ale je tu ještě jedna věc, o které ses nezmínil – jak je sexuální akt celou svou podstatou absurdní. Myslím tím, ţe kdybys měl ten proces popsat u soudu, soudce by ti asi nevěřil ani slovo. Myslel by si, ţe ses zbláznil. „A potom jste udělal co?” [262]
Robin: Někdy mě napadá, ţe celý ten rozpustilý rituál byl vymyšlen proto, abychom si uvědomili, jak nízko stojíme v řádu věcí, abychom se moc nevypínali. Znáš tu starou náboţenskou představu, ţe jsme částečně lidé a částečně bohové – v naší fantazii totiţ mŧţeme dospět aţ do boţských výšin. Nic nám nepřipomíná více naše pozemské omezení neţ představa, jak někoho „přeřízneme”. John: Líbí se mi myšlenka, ţe všechna ta horečná touha po blaţenosti je jen kosmická banánová slupka. A teď celé to chození kolem horké kaše… vím, ţe se to tak dělá, neţ se začne hovořit o sexu, ale uţ jsme toho namluvili dost, ne? Robin: Asi to uţ nemŧţeme odkládat. PROČ DVĚ POHLAVÍ? Robin: Takţe… pohlaví. Háček je v tom, ţe jsou dvě. John: Začíná to dobře. Robin: Je to proto, ţe dvou je zapotřebí, aby vzniklo něco nového. John: Myslíš tím, ţe výsledkem panenského porodu by byl matčin klon. Robin: Ano, kdybychom se mohli rozmnoţovat dělením jako některé primitivni rostliny a ţivočichové, děti by s námi byly geneticky identické. Ale u lidí je polovina chromozomŧ od matky ve vajíčku a polovina od otce ve spermii. A proto je ta kombinace vţdy geneticky nová. John: Co je to chromozom? Robin: Copak jsi ve škole neměl vŧbec biologii? John: Ano, ale učitel byl bývalý ragbyový internacionál a také to nevěděl. Robin: Je to taková malá, mikroskopická šňŧrka korálkŧ, z nichţ kaţdý nese nějaké instrukce k vytvoření nového jedince. V kaţdé lidské buňce najdeš dvacet tři párŧ těchto chromozomŧ, které nesou celý program vytvoření a zachování toho člověka. [263]
John: Kaţdá buňka má jakoby „kníţku instrukcí” k vytvoření dítěte. Ale proč jsou to „páry”? Robin: Musí být v páru, protoţe pokud se nějaká buňka rozdělí na dvě nové, musí obě dostat celou sadu. Jeden pár chromozomŧ je výrazně odlišný u muţŧ a u ţen. Normální ţenská buňka má dva stejně dlouhé chromozomy, nazývané X, a normální muţ má jeden dlouhý chromozom X a jeden kratší, nazývaný Y. Kdyţ se vytvářejí pohlavní buňky – spermie u muţe a vajíčka u ţeny – dostane kaţdá jen polovinu celého páru chromozomŧ, zatímco všechny ostatní buňky mají celý standardní pár. John: Pokračuj. Robin: To nejhorší uţ máme skoro za sebou. Takţe kdyţ se matčino vajíčko spojí s otcovým semenem, aby vytvořily buňku nového dítěte, matčino vajíčko má určitě chromozom X; ale otcovo semeno mŧţe mít X nebo Y. John: Otcova buňka určuje pohlaví dítěte? Robin: Správně. Ale hned na začátku, kdy je dítě ještě v matce a je dosud velmi maličké, má vybavení k tvorbě obou typŧ sexuálních orgánŧ. Ale kdyţ není přítomen chromozom Y, muţské části vymizí a ţenské části vyrostou a vytvoří dělohu a vaginu. John: Kdyţ je muţský chromozom náhodou X, dostaneš kombinaci XX – dívku. Robin: A kdyţ je muţský chromozom Y, jeho přítomnost v buňkách dítěte nastaví vývoj na muţskou kolej. Místo ţenských částí rostou varlata. A ta produkují chemické látky, které zpŧsobí, ţe ţenská výbava se vstřebá a rostou jen muţské části – takţe se objeví penis. John: Nikdy mě nenapadlo, ţe prototyp je vlastně ţena. Vývoj buňky dítěte se dá ţenským směrem, pokud ji na jinou kolej nepřepne chromozom Y? Robin: Správně. Ale jak jednou chromozom Y „překročí kritický bod”, uţ to nejde přepnout. Směr je daný.
[264]
John: Mŧţe se stát, ţe tenhle jednoduchý plán XX nebo XY nevyjde? Robin: Velmi zřídka. Dítě mŧţe mít jen jeden X chromozom a vznikne ţena, která ale nemŧţe mít děti. Anebo je moţné mít dva X chromozomy a jeden Y, tedy XXY, pak se vyvinou i muţské pohlavní orgány, ale varlata jsou velmi malá a do jisté míry se vyvíjí i prsa. A mohou být i muţi s jedním chromozomem X a dvěma chromozomy Y, ale také oni jsou v mnoha ohledech abnormální. Stává se dokonce, ţe další pohlavní hormony vytváří nějaký nádor, nebo hormony správně nepracují, nebo matka dostane během těhotenství léky, jeţ mají nezamýšlený hormonální efekt, takţe onen přepínací mechanismus je v pozdějším stadiu poškozený. To jsou ale velmi řídké případy. John: Takţe po tělesné stránce jsme buď jedno, nebo druhé. A psychologicky? MILNÍKY PSYCHOLOGICKÉHO VÝVOJE… Robin: Rychle si projdeme milníky sexuální psychologie v dětském vývoji. Mŧţeme začít u batolete. John: Nakolik vlastně batole ví, co je to pohlaví?
[265]
Robin: Během tohoto stadia to dítěti začíná docházet. Ale ze začátku to nějaký čas vypadá, jako by chtělo být obojím, a jako by věřilo, ţe to jde. Takţe dospívání znamená, ţe se musí druhé pohlaví zavrhnout. John: To je pořádně velký krok a jeho ego se určitě značně scvrkne. Kdy se to děje? Robin: Kdyţ je dětem přibliţně dva a pŧl roku, začínají se zajímat o rozdíly mezi chlapci a děvčaty a kolem třetího roku je pohlavní identita v jádru hotova. John: To si nevidíš do pusy! Robin: Omlouvám se. Znamená to hluboký a relativně neměnný pocit příslušnosti k určitému pohlaví. Říkejme tomu… pocit sexuální identity. John: Znamená to tedy, ţe asi ve třech letech se dá identifikovat spíše „chlapecké” nebo „dívčí” chování. Robin: Toto chování se vyvíjí stále, částečně kvŧli vrozeným rozdílŧm, částečně kvŧli tomu, ţe rodiče mají od začátku tendenci zacházet s chlapci jinak neţ s děvčaty – a jak kaţdý ví, tyhle dva vlivy je velice těţké odlišit. Pohlavní identita dítěte – jak ono samo vidí všechny tyto rozdíly – je zase něco jiného a nějaký čas trvá, neţ si to dítě přebere. Ale asi ve čtyřech letech se děti začínají rozdělovat do skupin podle pohlaví a zároveň zaţívají spoustu legrace, zábavy a vzrušení, kdyţ si ukazují intimní místa svého těla. John: Coţ je známkou určité hrdosti na novou sexuální identitu. Robin: Vypadá to tak. Mŧţeš si všimnout, ţe rostoucí zájem o pohlavní orgány, o manţelství a o to, jak vznikají děti, je většinou provázen romantickým, aţ dojemně obdivným postojem malého chlapce ke své matce a malého děvčátka ke svému otci. Jsou velmi citoví a snaţí si objekt svého zájmu přivlastnit, takţe na rodiče stejného pohlaví často ţárlí. Výsledkem je, ţe kdyţ si rodiče věnují příliš mnoho pozornosti, dítě se je snaţí vyrušit a oddělit. Nebo si
[266]
mŧţe hledat záminku, jak se dostat v noci do rodičovské loţnice a bránit jim v jejich soukromí. John: Jak dlouho to trvá? Robin: Pokud rodiče odolají a velmi laskavě, nicméně rozhodně zavřou dveře od loţnice, dítě to někdy kolem svého šestého roku více či méně překoná. Pak se romantické pocity vytratí a uţ na povrch neproniknou aţ do doby, kdy sexuální hormony vyvolají stadium adolescence. John: Dítě se musí vyrovnat se spoustou ţárlivosti a ošklivých pocitŧ vyloučení… Robin: Ano, to musí. Ale je to potřeba, protoţe kdyţ tím dítě projde teď, vyhne se určitým problémŧm později. John: A ty by mohly vzniknout, kdyby se dítěti podařilo rodiče oddělit? Robin: Přesně tak. V šesti letech tedy dítě vzdá svŧj pokus rozloţit manţelství rodičŧ. A pak nastane období, známé jako „latence”, které trvá do dvanácti let. John: Ale jak latentní to vlastně je? Ten zájem se přece úplně neztratí. Robin: To určitě ne! Dítě se naučí svŧj zájem skrývat, jako to dělají dospělí, a zŧstává velmi ţivým předmětem dětské konverzace. Ale pocity, které vytvoří onen první „věčný trojúhelník” s rodiči, vyblednou a jejich energie se uvolní pro jiné zájmy a činnosti. John: Děti například zdokonalují své sprosté vyjadřování a učí se, jak trápit druhé lidi a jak v nich vyvolat závist. Robin: Ano, mají všechny tyto přirozené a zdravé cíle. Ale kdyţ přijde dospívání – puberta – začnou sexuální ţlázy produkovat chemikálie, které podnítí nejrŧznější tělesné změny. John: Dívky začínají dřív neţ kluci, ţe? Robin: Ano, vaječníky začínají produkovat kaţdý měsíc vajíčko a dívka začne menstruovat někdy mezi desátým a šestnáctým rokem – v prŧměru kolem třinácti. Hormony zpŧsobí, ţe začíná dostávat ţenštější tvary, rozšiřují se jí
[267]
boky, rostou prsa a tak dále: její tělo se připravuje na rození dětí. U dívky je celý proces rozloţen do tří nebo čtyř let. John: Zatímco u kluka… Robin: U chlapce začínají obdobné změny později a trvají čtyři aţ pět let. Varlata začnou produkovat muţský pohlavní hormon a chlapcŧm roste hruď, svaly a samozřejmě i genitálie. Mají hlubší hlas a po celém těle jim rostou chlupy. Varlata produkují spermata, která jednou zplodí dětí, a chlapec se to doví díky nočním výronŧm. John: Myslel jsem si, ţe to byl pozdní program francouzské televize. Robin: Říkals tomu „mokré sny”. Přebytek spermatu mŧţe odstranit i masturbace. John: Také velmi pěkné. O jakém věku je řeč? Robin: Kdykoli mezi jedenáctým a šestnáctým rokem jsou mokré sny zcela normální, ale prŧměr je čtrnáct let. John: A psychologicky se děje co? Robin: Pohlavní hormony mají například podněcovat sexuální pocity a myšlenky, ty mohou mladé lidi dost obtěţovat, protoţe to nečekají a netuší, o co vlastně jde. Obě pohlaví jsou naprogramovaná tak, aby je vzrušoval nový tvar, který spatří, kdyţ se podívají na někoho z „druhého týmu”: jako by najednou dostali osobní prŧkazku. John: Aţ dosud byli odděleni a jen si občas vzájemně nadávali. Robin: Ano, ale teď se vzájemně přitahují. Zprvu se snaţí uchovat si jistotu tím, ţe se setkávají jen ve velkých skupinách, většinou udrţují bezpečný odstup tím, ţe se navzájem provokují, sráţejí se z bicyklŧ, jen občas dají plaše a váhavě najevo svou náklonnost a pak zase překotně ustoupí do bezpečí davu. Ale ty skupiny jsou stále menší, aţ se z nich stanou čtveřice a nakonec páry. John: Zdá se mi, jako by se psychologický sexuální vývoj dělil na čtyři hlavní stadia. První končí v polovině třetího roku, kdy se dítě ujistí o své pohlavní identitě; další stadium
[268]
je od tří do šesti let, kdy dítě překonává romantickou oddanost vŧči rodiči opačného pohlaví; potom přijde období od šesti do dvanácti, „latentní fáze”, kdy se děti zajímají o sex podobně jako o spoustu jiných věcí; a konečně nastoupí adolescence, kdy zaútočí hormony a rozvíří kvanta a kvanta variací nových myšlenek a pocitŧ. Robin: To stačí. A teď se vrátíme a probereme si to podrobně. BATOLE SE DOVÍDÁ O SVÉM POHLAVÍ… John: Řekl jsi, ţe na začátku batolivé fáze to vypadá, jako by děti věřily, ţe mohou mít obě pohlaví. Robin: Správně. Pořád chtějí dělat všechno po svém. John: Jsou ve stadiu „outsidrŧ”. Kdyţ se pak přizpŧsobí muţskému nebo ţenskému „týmu”, mŧţe to být příliš velké omezení? Robin: Ano. Děti se nerady vzdávají toho, co má opačné pohlaví. Ale vzdát se pochopitelně musí. Malá holčička musí vzdát představu, ţe by mohla mít penis, a chlapeček musí zanechat naděje, ţe se mu narodí miminko. Ale zpočátku je to dost těţké. John: Co v tom dětem pomŧţe? Robin: Největší vliv má příklad rodičŧ. John: Ne to, co říkají, ale jak se chovají. Robin: Tohle je podstatné. Dítě se naučí chápat svou sexuální identitu podle vzoru rodiče stejného pohlaví. Ale je to samozřejmě daleko jasnější, pokud se zároveň dozví o opačném pohlaví a mŧţe obě srovnávat. John: Má-li se mu to opravdu podařit, potřebuje oba rodiče. Robin: Nebo by v jeho ţivotě měly hrát aktivní roli alespoň dvě osoby opačného pohlaví. John: Ale jak by ty vzory měly vypadat?
[269]
Robin: Donedávna to bylo docela jednoduché, ne? Otcové měli být muţní, matky ţenské a kaţdý věděl, co to znamená. Ale dnes, kdy se pohlavní role od tradičního vzoru liší, nastávají někdy docela slušné zmatky. John: Jak to podle tebe dopadne? Robin: Odhaduji, ţe tradiční vzor se do značné míry uchová, a někdy se k němu dokonce vrátí i lidé, kteří se pokoušeli o jeho drastickou proměnu, ale zŧstane i většina dobrých změn. Velká část muţŧ a ţen bude chtít rovnost a dělit se o všechno moţné, ale současně budou stát o jasné psychologické rozdíly mezi oběma pohlavími. John: Jak to všechno souvisí s tím, co dítě potřebuje, kdyţ má úspěšně přijmout svou pohlavní identitu? Robin: Výzkum faktorŧ, které podporují zdraví, štěstí a jistotu v pohlavní roli, naznačuje, ţe rodiče, kteří v tomto ohledu dítěti nejvíce pomohou, své sexuální role značně přesahují – jsou si hodně podobni v tom, čím jsou a čím se zabývají. Ale zároveň o svých rozdílech nepochybují a mají z nich potěšení. John: Takţe uspořádání typu „unisex” není pro děti moc dobré. Robin: Zdá se, ţe to dítě spíš mate. Ono potřebuje rodiče, kteří některé činnosti a zájmy sdílejí, a o ně pečují alespoň částečně spolu. Současně je ale třeba, aby se rodiče od sebe lišili, aby je mohlo respektovat, obdivovat a uţívat si jejich odlišnosti. Máš-li zjistit, kde jsi, potřebuješ dva orientační body, abys určil azimut – a ty body by měly být od sebe dostatečně daleko. John: Takţe ty tvrdíš, ţe například otec přispěje k muţnosti svých synŧ tím, ţe pro ně představuje výrazně muţský vzor, protoţe se určitým zpŧsobem chová? Robin: Ne. Fakta nenaznačují, ţe by otcové přispěli k muţnosti svých synŧ prostě tím, ţe jim budou dávat výrazně maskulinní vzor chování.
[270]
Ani tím, kdyţ je k maskulinnímu chování budou nutit. Ve skutečnosti to mŧţe mít opačný účinek! Jen pokud jsou otcové muţní a zároveň laskaví, kdyţ jim jsou oporou a občas se věnují i docela všední péči o děti, jen tehdy mají syny a dcery, kteří jsou si jisti svou pohlavní identitou. John: A matky? Robin: Stejná písnička. Kdyţ mají pozitivní vztah ke svému vlastnímu ţenství a k ţenství svých dcer, a současně si uţívají muţnosti svých manţelŧ a synŧ, pomáhají svým dětem, aby dospěly a podařilo se jim přijmout svou pohlavní identitu. John: Občasná otcova přítomnost je zřejmě ţivotně dŧleţitá, ale asi není tak podstatné, aby se vyskytoval tak pravidelně jako matka. Robin: Vypadá to tak, asi ano. Doba, po kterou je přítomen, je méně dŧleţitá neţ úloha, jiţ sehraje, kdyţ se vyskytuje. Zároveň existuje spousta dokladŧ o tom, ţe nepřítomnost otce v raném dětství má často vliv na potíţe při vývoji pohlavní identity, a to zejména u chlapcŧ. John: Dcery budou mít alespoň příklad, podle něhoţ se mají vyvíjet, přestoţe jim schází model opačného pohlaví… ale klukŧm takový příklad prostě chybí – a znají jen sexuální roli, kterou by měli hrát. Robin: Ano, ale to není všechno. Existuje další dŧvod, proč je vývoj muţe sloţitější neţ vývoj ţeny. Jako by se klukovi muselo stát „něco extra”, co se nemusí stát dívce. John: Podobně jako ve stadiu embrya, kdy se musí dostavit chromozom Y a „přepnout směr”, aby vznikl chlapec? Robin: Ano, je to vlastně psychologická ozvěna té fáze. Existuje diagram, jenţ ukazuje, co se odehrává ve věku do jednoho a čtvrt roku dítěte. Jelikoţ děti obou pohlaví – muţského a ţenského – začínají svŧj ţivot v lŧně matky a ňadra, která je mohou krmit, má jen matka, je u všech dětí první normální vazba na matku. Otec je pro děti zprvu vzdálenější postava. Stará se a jakoby vše podporuje. V tomto [271]
stadiu tedy děti – kluka i holku – ovlivňuje hlavně matka a pro oba je vzorem ona. John: A pokud ta situace pokračuje dál, kluk nezíská muţský vliv, který potřebuje. Robin: Správně. Takţe má-li se stát muţem i psychologicky, musí „přejít most”, aby se dostal ke svému otci.
John: Zatímco dívka mŧţe zŧstat tam, kde je, tedy u své matky? Robin: Ano. Mŧţe si samozřejmě vţdycky kolem mostu pohrávat, kousek přejít, nebo na čas i zajít dál a stát se rozpustilou „klukandou”. Ale kaţdý od ní čeká, ţe skončí na stejném břehu, kde začala, u matky, a ţe ona první intenzivní vazba na matku jí k tomu pomŧţe. John: Přechod přes most je právě ono „něco extra”, co musí chlapec udělat? Robin: Ano. A samozřejmě to znamená boj proti mocnému mateřskému poutu. John: Co pomŧţe, aby se z té vazby osvobodil a přešel na druhý břeh? Robin: Potřebuje dvě síly, aby zpřetrhal pŧvodní pouto: za prvé svou matku, aby mu pomohla zvládnout jeho odchod, protoţe je dva pojí emoční pupeční šňŧra, a pokud matka nepustí svŧj konec, bude pro syna osvobození velmi obtíţné. [272]
A za druhé potřebuje, aby ho otec měl rád a chtěl z něj mít svého muţského kamaráda. John: Jak dlouho ten přechod potrvá, kdyţ mu oba pomohou? Robin: Do dvou a pŧl let by to měl mít za sebou. Po pŧl druhém roce se uţ tento proces těţko zvrátí. Ale obě pohlaví si na to zvykají postupně a učí se, co se od nich očekává a jak budou v nadcházejících letech hrát své role na obou stranách řeky. John: Kdyţ je chlapci asi tři a pŧl, je uţ na otcově straně. To znamená, ţe si dŧvěřuje, a je rád, ţe je muţ.
Robin: Potom se opět obrátí, stojí tváří v tvář své mamince a začne s ní flirtovat právě tak, jako malá holčička na druhé straně flirtuje se svým tátou.
[273]
Od téhle chvíle asi aţ do pěti let následuje období, o kterém jsem se jiţ zmiňoval, děti v něm proţívají romanci s rodičem opačného pohlaví. John: To je ten oidipovský komplex? Robin: Ano, i kdyţ jsou zde i další okolnosti. Děti ţárlí na rodiče stejného pohlaví a přidruţí se i strach z toho, ţe se jim rodiče budou mstít za to, ţe se jim dítě snaţí ukrást jejich manţelského partnera. John: A jak ovlivňuje otec dívku v době, kdy chlapec přechází most? Robin: Dívka se potřebuje od matky také oddělit. Všechny otcovské úkoly, o kterých jsme hovořili, to znamená vytyčení hlavních směrŧ, pevnost, povzbuzování k prŧzkumu světa a samozřejmě „opětné získání” své ţeny, to všechno pomáhá dívce, aby byla na své matce nezávislá. Oddělí se od ní, i kdyţ zŧstane na stejném břehu, protoţe potřebuje objevit svou vlastní identitu.
MUŢSKÉ EGO… John: Metafora o řece a mostu nám pomáhá lépe pochopit i některé další zvláštnosti matoucího chování. Muţŧm je většinou spíš nepříjemné dát najevo, ţe potřebují, aby se o ně ţena starala a podporovala je: ţena něco takového vyjádří daleko snáze. [274]
John: Je to proto, ţe se muţi obávají, aby se tím nedostali přes most zpět? Robin: To je ono. Mají tyhle potřeby nějak spojené s tím, ţe jsou jako malé děti na matčině straně řeky. Někteří muţi se proto bojí opatrování. John: Ta péče by je mohla proměnit ve věčné děti? Robin: Ano, nebo v ţeny. Mají pak pocit, ţe nad nimi mají ţeny obrovskou moc, a té síly se bojí – ta sílaje však úměrná jejich hluboké potřebě, aby je někdo opatroval. Proto se nakonec často chovají jako „chlapáci”, k ţenám jsou pohrdaví a shazují je, jen aby se vyhnuli nebezpečí, ţe se k nim dostanou citově příliš blízko.
John: Kdyby najednou muţi projevili své potřeby, upadli by nadobro do maminčiny moci. Robin: Ano, a tento druh nejistoty se ještě zvětšuje, protoţe se s ní musí muţ vyrovnat, a zároveň vyhovět tradičnímu poţadavku, aby byl lovcem, ochráncem, který se stará o všechny ostatní.
[275]
John: Ale počkej. Ve stresu přece všichni muţi potřebují, aby se o ně někdo staral. Proč opatrování u jednoho vzbuzuje strach a u jiného ne? Robin: Všechno záleţí na tom, jestli si člověk dovede připustit touhu, aby ho někdo podpořil a uklidnil. Pokud to dokáţe, bude znát i míru. Uţ to zakusil, takţe ví, ţe to zvládne; ví uţ, ţe ho to nepřemŧţe. A také zjistil, ţe po čase, kdyţ svou potřebu uspokojí, zmizí jako kaţdá jiná a on mŧţe být zase „muţem”. Tak si svou „nemuţnou” potřebu připustí, a přesto si je jistý svou muţskou identitou. John: Kdyţ své potřeby uzná, přispěje to i k jeho muţské sebejistotě. Robin: A pokud si je jistý, mŧţe svou potřebu uznat – a tak stále dokola. John: Zatímco, kdyţ potřebu připustit nedovede, kdyţ ji popírá…”? Robin: Pokud svou touhu skrývaje mimo ni. Nikdy ji neproţil. Její sílu cítí o to víc, protoţe nebyla uspokojena… a tak má strach, ţe pokud se projeví, nedokáţe ji zvládnout a zachovat se jako odpovědný, dospělý člověk. John: Vraťme se k Hlavě XX. Její hrdina si svou potřebu nepřipouští, protoţe má strach, ţe ji nezvládne. Ale jak si mŧţe být jistý, ţe ji zvládne, kdyţ si ji nepřipustí. Je tedy ve svém sexuálním ţivotě nejistý? Robin: I kdyţ to není zrovna „macho”, bude mít potřebu drţet si ţeny od těla. Jsou pro něj hrozbou, protoţe by mohly odhalit jeho skrytou potřebu. John: Vraťme se k tomu mostu… pokud ženy potřebují podporu a mateřskou péči, pak tento problém nemívají, protoţe jsou na straně řeky, kde je to přirozené. Robin: Není tu ţádný obraz válečníka, jenţ by pŧsobil jako tabu, kdyţ ţeny chtějí poţádat o pomoc. A tak to proţívají jako něco přirozeného, a jsou si tudíţ svou ţenskou identitou jistější. Kdyţ vidím muţe a ţeny, kteří jsou v [276]
soukromí lékařské ordinace zcela uvolnění a přirození, říkám si stále, o co silnější jsou ţeny neţ muţi. Navenek to u mnohých vypadá, ţe moc jistoty nemají, v zásadě však mají pevnou pŧdu pod nohama. John: Lidé se mě často ptali, proč jsme v MontyPythonovi pro ţeny napsali tak málo komických rolí, a jediné, co mě napadalo, bylo, ţe toho o ţenách tolik nevím, a to, co vím, mi tak bláznivé nepřipadá. Robin: To je pravda. Nedrţí se tolik pravidel, neţijí tolik ve snech o postavení, moci a úspěchu jako muţi. A právě proto, ţe to neberou tak váţně, nejsou tak křehké a jejich ego není tak choulostivé. A jelikoţ mají blíţ k realitě, reagují i daleko více na terapii. John: A co feministky? Některé se nechají zatáhnout do bojŧ o moc v muţském stylu a potom také tolik touţí po úspěchu, ne? Robin: Ano, ten typ militantních feministek, které soupeří s tradiční muţskou rolí, má menší sebedŧvěru neţ jiné – týká se to alespoň těch, které jsem viděl já. John: Hovoříme tu najednou o moci, postavení a úspěchu, protoţe jsou to pouhé náhraţky skutečné sexuální sebejistoty? Robin: Ano. Kdyţ se na to podíváš blíţ, takovým předváděním se muţ obvykle zajišťuje – a doufá, ţe to tak pŧsobí i na jiné – proti hlubokému vnitřnímu strachu, ţe jeho muţská sexualita není v pořádku. John: Moţná proto je tak směšné pózování mocných lidí – intuitivně cítíme jejich vnitřní zranitelnost, která je skrytá. Robin: Na muţské zranitelnosti je ještě něco zajímavého. Je k neuvěření, jak pečlivě nás muţe před ní ţeny chrání. Jsou ochotné zajít velice daleko – a často je to stojí opravdu hodně – aby se vyhnuly situaci, kdy by muţ musel čelit této své slabosti. John: Co je to vlastně za slabost? Jde jen o to připustit, ţe občas potřebujeme mateřskou péči?
[277]
Robin: Ano, pokud by nás to znemoţnilo v našich vlastních očích. A tak si muţ vystaví úkryt, fasádu a ţenám se omrzí na ni útočit. Všiml jsem si toho hlavně u svých kolegyň. Pokud pracovaly s párem nebo rodinou, často nechaly muţe proklouznout se zdravou kŧţí, a pak mi řekly, jak se proto na něj naštvaly. Divil jsem se, proč mu to neřekly, protoţe by mu to jistě prospělo. A ony většinou odpověděly: „Ale to přece nejde, to bych ho vlastně kastrovala.” John: Ale on skutečně potřeboval, aby ho upozornily na jeho slabost, pramenící ze strachu z jeho vlastní touhy po mateřské péči, dokud s ní mohl ještě něco dělat. Robin: Je to tak. John: A to byly školené terapeutky? Robin: Ano. Přestoţe jejich prací bylo pomáhat lidem čelit pravdě, připadalo jim ze začátku strašně těţké podrobit muţe této zkoušce. Jako by byly od narození nacvičené, aby se tomu vyhýbaly. Ani s celým ţenským hnutím za zády se většina ţen nevymaní z pocitu, ţe by neměly zkoušet muţovu schopnost zŧstat na svém, muţském břehu. Koneckoncŧ, i kdyby tomu ubohému chlapíkovi, obrazně řečeno, koule upadly, alespoň bychom věděli, v čem je problém, mohli bychom mu pomoci je zase nalepit a třeba by mu pak lépe drţely. A pokud mu neupadnou, dodá to jistotu všem. Pořád se tomu divím, ale tahle ţenská potřeba chránit muţské ego je asi jedna z nejhlouběji zakořeněných lidských zábran. CO VŠECHNO JE MOŢNÉ… John: Říkal jsi, ţe kdyţ ţeny přejdou přes most, mají potíţe. Ale proč by to ţena vŧbec dělala? Robin: Je-li její matka chladná a nic jí nenabídne a otec jí nabízí víc, mŧţe buď částečně, nebo i úplně přejít. A pokud na špatné straně zŧstane, stane se z ní transsexuál. [278]
John: A to znamená? Robin: Má pocit, jako by byla skutečně muţ. Psychologicky vzato, stal se z ní muţ. Chce se tak chovat a chce, aby se s ní zacházelo jako s muţem, takţe se mŧţe doţadovat změny pohlaví. John: A muţský transsexuál? Robin: Jsou to chlapci, kteří uvízli na matčině straně mostu a úplně se s ní identifikovali. Jsou přesvědčeni, ţe jsou skutečně ţeny. John: A proč se ani nepokusili alespoň vykročit na most směrem k otci? Robin: Jejich matky jim poskytly blaţené dětství, ale prodlouţily je aţ do doby, kdy měly svému dítěti pomoci, aby se oddělilo. Matka to prostě nechtěla. John: A otec chlapci nenabízí nic, co by ho lákalo přes most? Robin: Ne. Jsou většinou zcela bezvýznamní, jako by ani nebyli. A kdyţ těm chlapcŧm nikdo nepomŧţe v době, kdy je jim asi dva a pŧl roku, kdy se fixuje sexuální identita, je další změna uţ nepravděpodobná, i kdyţ se léčí. Psychologická proměna v muţe je uţ nezajímá a také oni chtějí, aby se jim operací změnilo pohlaví. John: Tak dobře. A co lidé, kteří jsou přímo na mostě, vydali se na druhou stranu, ale nedostali se tam? Jsou homosexuální? Robin: Ano. V mých očích jsou homosexuálové v rŧzných vzdálenostech rozestaveni na mostě. John: Matky je do určité míry přejít nechaly? Robin: Ano, pro muţe homosexuála je typické, ţe jeho matka bývá spíš silná a vlastnická. John: Ale není tak vlastnická jako matky transsexuálŧ? Robin: Kaţdopádně není se svým dítětem tak identifikovaná. Výzkumy, které znám, také potvrzují, ţe tyto ţeny poskytují chlapci méně uspokojivých pozitivních záţitkŧ. Ten pak má méně dŧvodŧ, proč zŧstat. [279]
John: A chlapcŧv otec? Robin: Obvykle se o něm tvrdí, ţe má jen velice malý vliv na to, aby chlapce přiměl přejít na svou stranu. Buď proto, ţe vŧbec není přítomen, nebo je odtaţitý, případně bezvýznamný, nebo je drsný a nelaskavý. Homosexuální muţi se však na tom mostě dostanou dost daleko, aby dokázali přijmout muţskou identita. A moţná i proto, ţe pouto k matce je také nebezpečné. John: A proč je tak ohroţuje? Robin: Hrozí jim od ní totéţ, co hrozí od ţen muţŧm, kteří dosáhli druhého břehu – bojí se, ţe je to přivábí zpět, na matčinu stranu, kde uvíznou. U homosexuálních muţŧ je však tento strach mnohem větší, protoţe se jim nepodařilo se na otcovu stranu dostat. A protoţe jim chybí blízký vztah k otci, mají i větší strach z jeho sexuální ţárlivosti, kdyţ s ním soupeří. John: Takţe homosexuální muţ nedosáhl otcovy strany, a tudíţ se nemŧţe nikdy otočit, flirtovat se svou matkou a proţít Oidipŧv příběh. Robin: Ne, zŧstane na mostě, tváří v tvář otci či spíše k tomu otci, kterého chtěl a potřeboval, ale nikdy ho nezískal. A tak zŧstane připoután k muţŧm, místo aby se sexuálně vrátil ke své matce, a tudíţ k ţenám vŧbec. John: Mám tomu rozumět tak, ţe homosexuální muţ v zásadě hledá milujícího otce, který by mu dal to, co mu schází? Robin: To je základní myšlenka – i kdyţ je to samozřejmě z mnoha dŧvodŧ daleko sloţitější. Ale z vlastní zkušenosti bych řekl, ţe homosexuální muţ je někdo, kdo nezaţil normální homosexuální – čili „jednopohlavní” – to jest vřelý a láskyplný vztah se svým otcem. John: Homosexuální vztah se svým otcem…? Robin: Ne ţe by si vzájemně pohrávali se svými genitáliemi. Ale myslím tím tělesný vztah v podobě skotačení, objímání a potyček, asi tak, jako se objímají fotbalisté, kdyţ někdo dá rozhodující gól. [280]
John: Nebo kdyţ kluk dosáhne jakéhokoli cíle. Takţe někdo, kdo měl otce, který ho vřele, i tělesně miloval, s kým se vyřádil, najde spíše cestu přes most? Robin: A od otce také získá sílu a autoritu, kdyţ přijme jeho autoritu. Takţe se bude cítit schopnější, aţ jednou převezme odpovědnost za svou ţenu a rodinu. Homosexuální muţ se obvykle nedostal přes překáţku autority a tráví ţivot tím, ţe se o to neustále pokouší a hledá symbol otcovské autority a síly v penisu jiných, místo aby ho hledal tam, kde opravdu je, v autoritě a odpovědnosti. John: To je překvapivá myšlenka. Tak ty si myslíš, ţe homosexuální muţi mají rádi penis jiných muţŧ proto, ţe jsou pro ně symbolem něčeho, o čem si myslí, ţe toho nemají dost. Robin: Ano. Penis představuje otcovu lásku a vřelost, jeho milující autoritu a sílu a vyvolává pocit, ţe je tato autorita a síla na dosah. A tak homosexuální muţ sbírá symboly těchto vlastností – penisy jiných muţŧ. A protoţe je to jen symbol, není takový člověk nikdy spokojen a často své partnery střídá. [281]
Mluvím samozřejmě o muţích na určitém místě uprostřed mostu, o těch, kteří se v tomto postavení usadili a vzdali přechod na druhou stranu. Ti, kdo se dostanou blíţe k otcovu břehu, mohou zjistit, ţe hluboký a cituplný vztah s jiným muţem jim dává něco, co od svého otce nikdy nedostali, a jsou díky němu schopni se dostat na druhý břeh a zapojit se do muţského týmu. Takový hluboký svazek s jiným muţem mŧţe doprovázet i tělesný sex, ale velmi často chybí a podobá se spíše vztahu k otci. John: Homosexuální muţi a ţeny rozmístění po celém mostě v rŧzných pozicích, někteří z nich uvízli poblíţ muţské strany a jiní v blízkosti té ţenské, se mohou spárovat v muţských a ţenských rolích a proţít si svou odlišnost a vzájemné doplňování jeden druhého stejně jako ty „spořádané” páry? Robin: Podle mne to tak je, ale uţ to s tou metaforou nepřeháněj. Vyjadřuje totiţ jen jeden z mnoha aspektŧ. John: Dobře. Ale skoro jsme se nezmínili o homosexuálních ţenách. Robin: Ne. Je zajímavé, ţe je o nich mnohem méně literatury neţ o muţských homosexuálech. Jako by byly pokládány za normálnější, takţe se nemusejí tolik zkoumat. John: A co feministické spisky? Robin: Tam to vypadá ještě normálněji neţ u psychiatrŧ. Z profesionálního kontaktu mám dojem, ţe ţenská homosexualita je jaksi přirozenější, ty ţeny se více milují a podporují, neţ jak to obvykle vídáme u muţských homosexuálŧ. Jen velmi zřídka vyhledávají terapii. Zdá se, ţe je to u mnoha ţen stadium dospívání. John: Ale ony podobně jako muţi neflirtovaly s rodičem opačného pohlaví – čelí stále rodiči stejného pohlaví. Robin: Ano, a platí tu stejný princip – obvykle vypadají, jako by něco zmeškaly, a hledají dŧvěrný, láskyplný, tělesný vztah ke svým matkám.
[282]
John: Tak dobrá. Kdyţ se přidrţíme tvé metafory o mostě, máme na matčině straně femininní dívky, které se jiţ od matky trochu oddělily; maskulinní chlapci jsou na otcově straně; muţští transsexuálové vŧbec neopustili matčinu stranu; ţenské transsexuálky přešly rovnou na otcovu stranu a homosexuálové jsou rozestaveni po celém mostě. Rád bych se na něco zeptal. Dnes se všeobecně soudí, ţe jen velmi málo lidí je psychologicky na sto procent heterosexuálních. Nebylo by přesnější říci, ţe většina lidí je na mostě, jinými slovy, ţe mají moţná velmi mírné homosexuální sklony? Robin: No, tady uţ ta metafora začíná poněkud skřípat. Ale abychom se jí ještě přidrţeli, řekněme si, ţe za určitých okolností se mŧţeme vrátit do ranějšího stadia vývoje, přestoţe bychom se raději pohybovali ve stadiu pokročilejším. U muţŧ, kteří jsou dlouho izolováni od ţen – ve vězení, na moři nebo v internátní škole – není tak neobvyklé, ţe mají sexuální styk s jinými muţi, protoţe nemají jinou alternativu, přestoţe v době, kdy ţeny jsou k máni, jsou heterosexuální. Ale máš pravdu, všechny tyto pocity najdeme i u normálních lidí. John: Ale nemají chuť se podle nich chovat. Robin: Buď tak… nebo si je ani neuvědomují, protoţe je vytěsnili.
[283]
SEXUÁLNÍ POLITIKA… John: Kdyţ se teď podívám na tvŧj most, vidím lidi s muţským nebo ţenským tělem, kteří jsou rozestaveni všude, po celém přemostění a na obou březích řeky. Z postavení kaţdého jedince je jasná jeho psychologická sexuální identita. Ale jaké jsou psychologické rozdíly mezi „muţstvím” a „ţenstvím”? Robin: Na tuto otázku se mimořádně obtíţně odpovídá. Rozdíly mezi muţi a ţenami, které bijí do očí, si většinou i dobře uvědomujeme. Ale kdyţ se pokusíme je měřit nebo přesně definovat, začnou se ztrácet. Jednotlivá zjištění se týkají prŧměrného muţe nebo prŧměrné ţeny. John: Určitá ţena se mŧţe více zajímat o astrofyziku nebo plachtění kolem světa neţ určitý muţ. Robin: Obě pohlaví se do značné míry překrývají, daleko víc, neţ by většina lidí očekávala. Ve skutečnosti jsou psychologické rozdíly mezi lidmi stejného pohlaví větší neţ prŧměrné rozdíly mezi muţi a ţenami, a to téměř v čemkoli, na co se zaměříme. John: A přišlo se vŧbec na nějaké rozdíly? Robin: Ano, ale ani ty se nedají příliš prokázat. John: Počkej. Hovoříme o vrozených rozdílech, nebo o těch, které vzniknou díky učení a podmiňování? Robin: Tak znovu. Je strašně obtíţné zjistit, jestli je daný rozdíl vrozený, nebo je to dŧsledek rozdílŧ ve výchově chlapcŧ a děvčat. Je zjevné, ţe kdyţ budou mít všichni hoši ve škole přírodovědu a mechaniku a dívky se budou učit šít a vařit, nepřekvapí nás, ţe kluci budou rádi spravovat motocykly a pŧjde jim to a dívky budou lépe péci koláče a přišívat knoflíky. Rozdílná očekávání a vlivy, které tlačí kluky a holky jiným, ba protichŧdným směrem, jsou tak univerzální a mocné, a to od chvíle, kdy se narodili, a bylo jasné, ţe jen těţko přijdeme na to, které rozdíly jsou skutečně vrozené. [284]
John: Myslíš, ţe některé z nich se teprve vytvořily? Robin: Ano, ale vzpomeň si, ţe jsou to jen průměrné rozdíly. Spoustu některých vrozených rozdílŧ popsala Corinne Huttová, která je ve Velké Británii povaţována za autoritu na toto téma, a já jí dost dŧvěřuji. Uvádí například u chlapcŧ vyšší základní úroveň spotřeby energie a také větší schopnost řešit vizuální a prostorové úkoly. Na druhé straně dívky se v mnoha ohledech – intelektuálně, fyzicky a sociálně – rozvíjejí rychleji a jejich výhodou je pouţívání jazyka a komunikace. Muţi jsou obecně agresivnější neţ ţeny. Velmi podrobný přehled literatury, který pořídili dva američtí badatelé, Maccoby a Jacklin, se s tím v podstatě shoduje, ale vyplývá z něj, ţe pokud jde o rozdíly ve vizuálních, prostorových a jazykových schopnostech, jsou větší tam, kde mají ţeny podřízené a slabší postavení, ale jakmile jsou obě pohlaví nezávislejší, tyto rozdíly se zmenšují, takţe i zde jsou pochybnosti, nakolik jsou vrozené. John: A co rozdíly v agresivitě? Robin: To je nejlépe stanovený a nejčastěji pozorovaný rozdíl. Má určitě fyzické příčiny. Například zvýšení hladiny muţského pohlavního hormonu vede k energičtějším, otevřeným a agresivním hrám u chlapcŧ, ale kdyţ stoupne hladina ţenského pohlavního hormonu, u obou pohlaví totiţ existují obě varianty – jsou i chlapci učenlivější, klidnější, méně energičtí a méně agresivní. Ale i zde je velká pravděpodobnost chybných úsudkŧ. Zjistilo se totiţ, ţe u některých zvířat stoupá hladina muţského sexuálního hormonu, pokud je k máni svolná samice, a jeho hladina poklesne, kdyţ zvíře podlehne v boji, nebo se dostane do stresu. John: Ale kdyţ mají obě pohlaví oba hormony a rovnováhu mezi nimi ovlivňuje prostředí, jsme zase tam, kde jsme začali. Robin: Přinejmenším to není tak přímočaré, jak to vypadá.
[285]
John: Ale ať uţ je to vrozené, či nikoliv, muţi jsou celkově agresivnější, ne? Proto mají sklon k dominanci, k zastávání postaveni silnějšího a snadněji také dosahují úspěchu. Robin: Ano, takţe mě nepřekvapuje, ţe ţenská hnutí chtějí ţenám pomoci, aby byly prŧbojnější. Ale zase, nezapomínej, ţe je to prŧměrný rozdíl. Nejagresivnější ţeny jsou mnohem agresivnější neţ nejméně agresivní muţi… není snadné se v tom vyznat. Kdyţ jsem to nějaký čas studoval, zjistil jsem, ţe v kaţdé knize, jiţ jsem četl, byla argumentace tautologická, čili probíhala v kruhu. Muţi byli maskulinní, protoţe dělali maskulinní věci, a maskulinní věci jsou samozřejmě ty, které dělají muţi. John: Dokud se jich nechopí ţeny. Robin: A naopak. Někdy máš dojem, ţe jsi na to uţ přišel, a najednou je to všechno pryč. John: Takţe jsi v podstatě úplně tupý ignorant, ale skvěle informovaný. Nic si z toho nedělej, ekonomové s tím dovedou docela dobře ţít.
[286]
Robin: Problém je v tom, ţe to potřebujeme vědět, protoţe všude kolem nás vznikají a vyvíjejí se nové vztahy mezi muţi a ţenami. Uspořádání „Já Tarzan, ty Jane” není pro spoustu lidí přijatelné, ale zatím nepřišli na nic lepšího, co by fungovalo u obou pohlaví – i u dětí. A tak obě strany jako by zaujaly tvrdou vyjednávací pozici ze strachu, ţe kdyţ nezískají výhodu oni, získá ji ten druhý. A dŧkazy, které obě strany uvádějí, bývají velice zaujaté a nespolehlivé. John: Překrucují je, aby se hodily k jejich stanovisku? Robin: Ano, i kdyţ to asi většinou nedělají schválně a záměrně. Jde spíš o to, ţe lidé vidí, co chtějí vidět, všímají si toho, co podporuje jejich přesvědčení a předsudky. V oblasti pohlavních rozdílŧ najdeme stejnou výběrovou slepotu a přání, fungující při váţných duševních poruchách, jako je autismus a schizofrenie. Někteří lidé základní rozdíly mezi muţi a ţenami vidí, jiní je nevidí vŧbec. A to platí i tam, kde bychom předpokládali velmi pečlivý výzkum, protoţe naše východiska ovlivní to, co se rozhodneme měřit. Závěry, k nimţ nakonec dospějeme, závisejí na tom, jak jsme si svá zjištění interpretovali. A proto kdyţ chceme posuzovat výsledky a názory „expertŧ”, musíme nejdříve zváţit, nakolik jsou vŧči svému tématu otevření a nepředpojatí, a nejdříve si přečíst spoustu jejich publikací a najít známky citového stanoviska, které v tomto směru zaujímají. A tak i kdyţ dŧkazy vypadají velmi přesvědčivě, mohou skrývat potíţe. John: Dŧkazy o příčinách toho, co zpŧsobuje psychologické rozdíly mezi oběma pohlavími, jsou tedy pořád ještě velice nespolehlivé. Robin: To se ve vědě obvykle stává, kdyţ zjištění mají značný politický a sociální dosah. Jediné, čím jsem si zcela jist, je to, ţe obě tvrdé tradiční linie i extrémně feministické pozice jsou špatné a odpověď leţí někde mezi nimi – ale kde, to zatím nevíme.
[287]
John: Ale kdyţ za tebou kaţdý den chodí páry a rodiny, musíš mít na to čich, ačkoliv to nedovedeš vědecky dokázat. Robin: Jediná opravdu zajímavá myšlenka, na kterou jsem narazil, je Guttmanŧv koncept „rodičovské pohotovosti”, o kterém jsme uţ mluvili. John: To je ta myšlenka, ţe příchod dětí zatlačí rodiče do rozdílných rolí, protoţe se vytvoří jakási pohotovost. Robin: Ano, potřeby dětí vyvolají rozdělení sexuálních rolí. Miminko potřebuje opatrovníka, který se o ně bude starat, bude je mít rád a bude přirozeně něţný, a komu tohle všechno vydrţí hodně dlouho? Kaţdý, kdo se takto naladí na dítě, ztratí do jisté míry kontakt s drsnou realitou vnějšího světa. Za primitivních podmínek by to bylo dost riskantní, pokud by tu neexistoval ještě někdo další, kdo obstarává vnější potřeby a čelí nebezpečí, někdo, kdo je schopen se postarat o toho prvního opatrovníka. Role druhého opatrovníka vyţaduje úplně jiné vlastnosti, které mu umoţní bojovat a získávat potravu – je to fyzická síla, agresivita a schopnost plánovat. A jelikoţ dítě vyrŧstá v ţeně a saje z ţenských prsou, bude rozumné, aby ţena převzala roli prvního opatrovníka a muţ toho druhého. John: V minulosti byli muţi a ţeny cvičeni pro ty rozdílné role od útlého dětství, a kdyţ dorazily děti, byli uţ připraveni. Tohle všechno se vţilo a stal se z toho společenský zvyk, jenţ byl předáván po staletí. Ale je to více méně přesvědčení, které zastávají stoupenci ţenské emancipace. Robin: Podle nich je to určité uspořádání – a jsme tudíţ pro naše odlišné role do značné míry vycvičeni, a v tom mají asi pravdu. Pomíjejí však naprosto zjevný dŧvod, kterým je přeţití dětí a jejich blaho, alespoň v minulých dobách. Ale naprosto mylné jsou jejich představy, ţe to všechno má na svědomí lstivé muţské spiknutí. Muţi jsou pro své role cvičeni úplně stejně jako ţeny pro ty své; a ten systém je tak trvalý proto,
[288]
ţe obě pohlaví jsou zároveň vycvičena k tomu, aby se vzájemně udrţovala tam, kde mají být. John: Stejně jako rodinný systém pracuje proti jakékoli změně, o kterou by se mohl pokusit jeho člen. Proto se v rodinné terapii trvá na tom, ţe se musí léčit rodina jako systém a nikdo nesmí vybrat jednoho člověka a svést všechno na něj, protoţe za systém nemá o nic víc ani méně odpovědnosti neţ všichni ostatní. Militantní feministky by si měly asi uvědomit to, co stále zdŧrazňuješ: kdyţ totiţ někoho obviníš, je daleko obtíţnější napravit celý rodinný systém! Robin: Systém, kterému říkáme společnost, fungoval v tomto ohledu tak, ţe muţi drţeli ţeny zkrátka – protoţe k tomu byli cvičeni – a ţeny drţely muţe nahoře, aby je muţi mohli drţet dole – protoţe tak byly vychované. Je to pořád dokola, prostě slepice a vejce. John: Coţ vysvětluje tvé dřívější pozorování, jak je pro většinu ţen obtíţné podkopat muţské postavení, kdyţ dojde opravdu na lámání chleba. Ale jsem rád, ţe říkáš, ţe je to systém, protoţe znám jeden typ ţenské argumentace, který vypadá asi takto: Žena: Udělals něco, o co vŧbec nestojím. Muž: A ty zas děláš něco, co mě vŧbec netěší. Žena: Ale, ty jsi velký, silný a mocný, a proto si mŧţeš dělat, co chceš. Já jsem ale slabá, utiskovaná a ušlapávaná, nemám svobodnou volbu. Dělám, co musím, co je potřeba a co si vynutily okolnosti. Takţe za to nenesu odpovědnost. Muž: Takţe já za své činy odpovídám, ale ty ne. Žena: Ţe ti ale trvalo, neţ jsi to pochopil. Robin: Ale muţi nejsou o nic lepší. Vzpomeň si na manţela pod pantoflem, který provokuje svou ţenu, aby do něj rýpala, a pak dává najevo, ţe on za svou neschopnost nemŧţe – to ona by měla mít uznání. John: To je pravda. Takţe se na společnost musíme dívat jako na systém, a ne se připojovat k paranoidní konfrontaci [289]
mezi dvěma skupinami, které při svém soupeření pouţívají teorie spiknutí. Ale abychom se vrátili k myšlence „rodičovské pohotovosti”. Kdyţ se na pohlavní rozdíly podíváš z hlediska výchovy dětí, pochopíš, proč jsou si holčičky a chlapečkové jako miminka tak podobní, proč se obě pohlaví tak vzdalují, kdyţ jsou starší. Robin: Dokonce se rozdělí do zvláštních skupin, jako by to byly rŧzné výcvikové tábory! A je určitě pravda, ţe se muţi a ţeny liš i nejvíce v době, kdy mají mladou rodinu. Přestoţe si byli tak blízcí, neţ přišly děti. John: Ale co se stane, kdyţ děti dospějí a odejdou? Pokud má Guttman pravdu, rozdíly by se měly ztrácet. Robin: A právě to se opravdu děje. A kdyţ se jim blíţí padesátka, leckdy si to v páru i prohodí! John: Coţe!? Robin: Nevšiml sis? V padesáti nebo šedesáti začnou být ţeny často aktivnější, otevřenější, prŧbojnější a více ctiţádostivé neţ dosud a muţi mají zase sklon k větší laskavosti, spíš se uvolní, jsou najednou citovější a citlivější. Začne je zajímat příroda, zahrádka a podobné věci. Takţe se muţ a ţena začnou sobě nejdřív podobat a pak si to „prohodí”, jakýkoli další konflikt sexuálních rolí tedy bývá v opačném gardu. Ţeny si třeba celý ţivot stěţovaly, ţe muţ nesdílí jejich pocity, emoce a zájmy. A kdyţ to nakonec udělá, ona uţ to nechce – pohltí ji totiţ volební kampaň na starostku nebo kurzy Otevřené univerzity – zatímco muţ, který ji tak kritizoval za to, ţe se drţí pořád doma, by si najednou přál, aby tam byla s ním. John: Je to tak zvláštní, pozoroval jsem to vţdycky, ale nějak jsem si to neuvědomoval. Asi jsem to vytěsnil, protoţe se to nehodilo k mým názorŧm. Robin: A feministky by měly být rády, protoţe to ukazuje, jak jsou role pruţné, přestoţe biologické či vrozené prvky jsou také dŧleţité.
[290]
John: Takţe abychom si to shrnuli. Neexistuje jasná představa ani definice toho, co znamená být ţenou nebo muţem v psychologickém slova smyslu. Robin: Absolutně vzato, ne. John: Mŧţu se tě na něco zeptat? Jak se mají k sobě chovat lidi, kteří spolu ţijí, do té doby neţ vy, chytří psychiatři, vymyslíte, jak vyřešit palčivý problém jejich sexuálních rolí? Robin: Jsem rád, ţe se mě na to ptáš. Jediné, co mŧţeme, je brát věci přirozeně a zachovat si otevřenou hlavu. To je asi ideální formule pro dobré vztahy v páru. Tak se totiţ na sebe skutečně díváme. A je to asi nejlepší zpŧsob, jak si vzájemně porozumět a stát se zajímavým, úplným člověkem a neupadnout do stereotypu. OIDIPOVSKÝ KOMPLEX… John: Vraťme se zase k batoleti… Pokud vše běţí normálně, chlapec se ve věku tří let dostal přes most na otcovu stranu, zatímco dívka zŧstala na matčině břehu. A jestli jsou zřetelně buď na jedné, nebo na druhé straně, říkáš, ţe přijali svou muţskou nebo ţenskou sexuální identitu – přestoţe nikdo nedovede přesně definovat, co to vlastně je. Robin: Přinejmenším převzali, a to hlavně od svých rodičŧ, vŧdčí představu o tom, jaké chování se očekává od klukŧ a dívek. K tomuto navedení dochází pochopitelně automaticky, aniţ si to rodiče příliš uvědomují; je to zpŧsob, jak se ke svým dětem staví, jak je oblékají, jak s nimi zacházejí, hovoří a jak si s nimi hrají, jsou to hračky, které jim dávají a tak dále. A k tomu přistupují všechny další biologické rozdíly. John: Děti pak mají silný pocit, ţe patří k jednomu nebo druhému týmu…
[291]
Robin: A pocit, ţe někam patříme, posiluje nejen vlastní tým, který očekává, ţe budeme jako všichni ostatní, ale i ten druhý, jenţ zdŧrazňuje, ţe oni jsou jiní. John: Děti se tedy ocitly na opačných březích, mohou se otočit a podívat se přes řeku do tváře svému rodiči opačného pohlaví. Robin: Správně. Nyní jsou v oidipovské fázi, která začíná kolem tří let a trvá asi do šesti.
John: Podle mýtu zabije Oidipus tatínka a oţení se s maminkou, aniţ ví, o koho se jedná. Robin: A kdyţ to zjistí, cítí tak strašnou vinu a hrŧzu, ţe se sám oslepí. John: Vtip této rané situační komedie je v tom, ţe se Oidipovi líbí vlastní matka? Robin: Ano. Protoţe vztah malých chlapcŧ k mamince teď prochází velmi romantickým obdobím. A neprojevují jen city, ale bývají také dosti majetničtí a často se zdá, ţe na své otce ţárlí. John: Rádi by se jich zbavili, jako to udělal Oidipus. A totéţ probíhá, byť opačně, i mezi malými děvčaty a jejich otcem? Robin: Ano. John: A první člověk, který na to poukázal, byl Freud? [292]
Robin: Ohromilo ho, jak dŧleţité je toto malé drama v ţivotě všech pacientŧ, kteří za ním přišli – a také se mu zdálo, ţe existuje univerzální sklon zapomenout, či dokonce popřít, ţe se něco takového vŧbec dělo. John: Kdyby lidé měli pocit, ţe v jejich ţivotě hrál nějakou roli incest, asi by je to uvedlo do rozpakŧ; kdyţ uţ to tedy rovnou nepopřou, tak se tohle stadium pokusí aspoň zneváţit. Robin: Ano, a přitom význam tohoto období pro dítě se podcenit nesmí. Jeho city jsou velice silné a nejde jen o pocity vlastnictví a ţárlivosti, síla těch emocí mŧţe dítě někdy trápit. Děti mívají pocit, ţe se je rodiče opačného pohlaví partnerovi snaţí ukrást. Nepřekvapí proto, ţe se také velice bojí, aby rodič stejného pohlaví zrovna tak neţárlil. John: „Kastrační komplex” je strach dítěte z toho, ţe je rodič stejného pohlaví potrestá za krádeţ druhého rodiče? A trest, který je k takovému zločinu přiměřený… Robin: Freud a jeho následovníci v té věci vykonali hodně a jde určitě o jednu z nejvýznamnějších forem, jakou se projevuje strach z rodičovské ţárlivosti a trestu. Ale je to přece jen jeden z projevŧ obecného strachu, ţe dítě ztratí lásku a podporu rodiče stejného pohlaví. V jeho věku na ně mŧţe takový strach pŧsobit skutečně drtivě. John: Dítě je tedy ve velmi sloţitém, neřkuli děsivém postavení. Jednoho rodiče se snaţí ukrást a zároveň se bojí, ţe se mu za to druhý pomstí. Jak má takové dilema řešit? Robin: Naštěstí je to dost jednoduché. Potřebuje jen, aby jeho rodiče spolu dobře vycházeli, aby na prvním místě byl jejich vlastní vztah, a především, aby jejich sexuální souţití bylo pěkné. Pokud to tak je a dítě se jim pokusí do jejich vztahu zaplést, tak tomu laskavě, ale pevně odolají. Zavřou dveře od loţnice, coţ je pro dítě obrovská jistota, protoţe pak zjistí, ţe se mu krádeţ rodiče opačného pohlaví nepodaří. Cítí, ţe by zničilo manţelství, na němţ zcela závisí jeho emoční jistota. [293]
John: Výchova dítěte bude směřovat proti ţárlivosti a pocitŧm zavrţení. Robin: A to je samozřejmě bolestná, jakkoli potřebná frustrace. Ale tyto city mŧţe uchlácholit láska a hýčkání, které dítě pociťuje jinde. Děti zkrátka potřebují poráţku svých dobyvatelských nadějí – ale má to být laskavá a účastná porážka. Rodič stejného pohlaví neprojeví takovou ţárlivost, jaké se dítě obává, ale naopak, ujistí je svou láskou a podporou. John: Dítě chce především vědět, ţe manţelství rodičŧ je Jisté”, ţe se především milují navzájem. Robin: Přesně tak. A nejlepší zpŧsob, jak mohou takové poselství dítěti předat, je přirozené chování a otevřené projevy vzájemných citŧ. Je-li to tak a rodiče reagují přívětivě na romantické pocity dítěte, pomáhají mu ujistit se o své sexualitě, a ta pak, v pozdějším stadiu, mŧţe vzkvétat. John: Asi kolem šesti let tedy dítě ke své veliké úlevě zjistí, ţe jeho pokusy zasahovat do manţelství selhaly! Robin: A potom se rozhodne, ţe „kdyţ je nemŧţe porazit, mŧţe se k nim připojit”. Zjistí, ţe nejlepší alternativa pro chlapce, který se nemŧţe oţenit se svou maminkou, je naučit se identifikovat s otcem a chtít být jako on. Pro dívku je východiskem imitace její matky, protoţe to je přece zpŧsob, jak přilákat tak hezkého a přitaţlivého chlapíka, jako je táta. Tím je dítě nasměrováno k dospělosti a je to pro ně mocný podnět, aby se naučilo co nejvíce ve škole, sociálně se prosadilo i na hřišti, na sportovním poli a všude jinde. Jinými slovy, mŧţe se přesunout do dalšího stadia. John: Nedostane-li dítě ujištění, ţe manţelství je pevné, mŧţe to mít dva dŧvody. Buď to tak skutečně není; neboje, ale rodiče to nedávají jasně najevo. Robin: Ano, a zmínka o téhle druhé moţnosti je velice dŧleţitá, protoţe vysvětluje, proč právě velice shovívaví rodiče, kteří se bojí, aby se dítě necítilo zavrţené, nebo se obávají vyjádřit i sebemenší pocit ţárlivosti, mají pak děti, jeţ mívají v této fázi velmi často intenzivní strach. [294]
John: A jak se projevuje? Robin: Většinou je dobře skrytý, ale projeví se symbolicky ve hře a často jako fobie nebo noční mŧry, které jsou maskovanou podobou tohoto konfliktu mezi láskou a ţárlivostí. John: Pokud se rodiče obávají, ţe svého potomka zavrhnou, dostane dítě obvykle strach, ţe by mohlo rozvrátit šťastný domov. Robin: A to se také stává, cítí-li rodiče, ţe by neměli zavírat dveře od své loţnice; čili pokud skrývají své vzájemné sexuální city před dítětem tak dokonale, ţe i kdyţ je manţelství v pořádku, dítě se obává, ţe to tak není a představuje si – ta hrŧza! – ţe zvítězilo. John: Aha. A kdyţ manţelství v pořádku není…? Robin: Potom hrozí nebezpečí, ţe rodiče budou o náklonnost svého dítěte soutěţit. John: Budou na jeho romantické chování reagovat příliš vřele? Robin: Ano, a to vyvolá v dítěti maximální úzkost, protoţe mŧţe mít pocit, ţe se mu daří rozvrátit jejich manţelství. Představuje si, ţe vyhrálo, přestoţe s ním problémy v manţelství vŧbec nesouvisí. John: Co se stane dítěti, které má strach, ţe odtahuje jednoho rodiče od druhého? Robin: Vyhlídka, ţe se mu podaří rozbít manţelství rodičŧ, je natolik hrozivá, ţe se dítě bude obávat rozvíjet své sexuální uvědomění, které jako by mohlo za všechny tyto problémy. A tak se mŧţe stát, ţe tak říkajíc odřízne telefonní spojení mezi svým mozkem a sexuálními city, coţ v jeho dospělosti povede k frigiditě nebo impotenci. John: Tu impotenci myslíš doslovně, nebo obrazně? Robin: Obojí. A v obrazném nebo psychologickém smyslu znamená impotence pronikavý strach z úspěchu vŧbec. John: Takţe nejde jen o úspěch v sexu?
[295]
Robin: Ne, člověk se bojí prostě absolutně všeho, co by mohl vnímat jako úspěch; a dokonce i toho, co by mohli podle něj za úspěch povaţovat druzí. John: Kdyţ se dítěti povede zasáhnout do manţelství rodičŧ, bude mít strach, ţe podobně katastrofální následky bude mít i jakýkoli jiný úspěch? Robin: To je ono. Rodiče je nevyloučili dost pevně, takţe zŧstane vězet v této oidipovské fázi; a znamená to také, ţe mŧţe znovu a znovu opakovat stejný sexuální vzorec. John: To jest soutěţ s někým stejného pohlaví, aby dítě získalo někoho opačného pohlaví? Robin: A tak narazíš na muţe, které přitahují jen vdané ţeny, ale ani v takovém vztahu nevydrţí, jakmile jim hrozí, ţe se z něj stane něco víc neţ jen dobrodruţství.
John: Oni toho manţela potřebují, aby je ochránil před úplným vztahem? Robin: A právě tak ţeny, jeţ se opakovaně zaplétají se ţenáči, potřebují jejich manţelky. Ty jim zajišťují, ţe nemusí čelit skutečnému vztahu se vším všudy, na který nejsou připraveny. Tímto stadiem uţ jako děti nikdy pořádně neprošly, protoţe jim jejich rodiče dovolili, aby se jim pletly do manţelství.
[296]
John: Anebo připustili, aby si něco takového děti myslely, ne? Robin: Správně. Třebaţe je vztah rodičŧ celkem dobrý, mohou nastat podobné, i kdyţ méně váţné problémy, pokud rodiče své sexuální city před dětmi skrývají. Někdy stačí, ţe v nich prostě sex jako takový vyvolává příliš mnoho rozpakŧ a studu. V kaţdém případě jejich děti nabudou dojmu, ţe jim mohou do manţelství zasáhnout, a uvíznou nakonec ve stejném problému. John: Děti pak mají přinejlepším pocit, ţe sex je „něco nepěkného”. Robin: Ano. Jedna z věcí, kterou se děti musí v této fázi naučit, je poţitek z romantických, sexuálně zabarvených pocitŧ. Potřebují, aby byly provázeny pohodou a jistotou, a zároveň vědět, ţe tím nemohou nijak ublíţit manţelství rodičŧ. Pokud to v jejich rodičích vyvolává příliš mnoho rozpakŧ, mŧţe se stát, ţe dítě své sexuální pocity odpojí. A pak mohou v dospělosti, kdyţ se zamiluje, nastat potíţe s jejich znovuzapojením. Malá holčička je pro svého otce přitaţlivá a ten s ní flirtuje, i kdyţ udrţuje určitou hranici, tím zvyšuje její sexuální sebedŧvěru; a přesně totéţ se odehrává mezi matkou a jejími syny. John: „Flirtování” je bezpečné, protoţe je jasné, ţe skutečný sex se odehrává za dveřmi loţnice. Ale nakolik by měly děti vědět, co se za těmi dveřmi děje? Robin: Do podrobností rodičovského počínání dětem nic není. Prospěje jim však, kdyţ budou vědět, ţe se rodiče milují, ţe si to uţívají a ţe jsou šťastní. John: Děti tak dostávají dvě rŧzné zprávy. První zní: sex je fajn. A ta druhá říká, ţe od mámy, ani od táty ho nedostaneme. Robin: A to znamená, ţe sexuální pocity jsou pro malého člověka něco jako mrkev pro osla, motivují ho, aby vyrostl a našel si vlastního partnera, se kterým si bude uţívat i on.
[297]
John: Kdyţ pruderie mrkev odstraní, nemá uţ osel ţádný dŧvod jít kupředu… Robin: Incest, ať uţ ten skutečný, nebo miliónkrát častěji situace, kde rodič nabízí dítěti bliţší emoční vztah neţ svému partnerovi… dovolí oslovi, aby tu mrkev snědl. A tím zeslábne podnět k pokroku a dospívání. John: Jak pruderie, tak incest zastavují dospívání dítěte. Moţná jeho dospělost nechtějí ani sami rodiče. Chtějí, aby všichni zŧstali navţdy spolu. Robin: Ano. Myslím si, ţe jádro incestu je právě v tomhle. A ani teď nemluvím jen o skutečném incestu, ale o situaci, kdy spolu rodiče nemají dobrý sexuální vztah, nedovedou si vzájemně vyhovět a dovolují, aby se jejich sexuální pocity přenesly na děti, i kdyţ ve zcela skryté a nevědomé podobě. John: Jestliţe rodiče s láskou, ale pevně odolávají dětským pokusŧm o narušení jejich vztahu a současně dají dítěti najevo, ţe mají oba ze sexu poţitek, měl by jejich potomek někdy kolem šesti let úspěšně projít oidipovskou fází. A ta jej přivede do třetí ze čtyř fází sexuálního vývoje, do období „latence”. LATENCE – MEZIHRA… Robin: Freud nazval tuto fázi obdobím „latence”, aby dal najevo, ţe sexuální pocity a zájem se dostanou pod povrch. Ale podrobnější studie o tom, co děti dělají a o čem během tohoto období hovoří, ukázaly, ţe jejich zájem o sex zŧstává dost silný. John: Říkal jsi přece, ţe sex uţ není tolik v centru pozornosti, je stejně dŧleţitý jako řada jiných věcí. Robin: Romantická náklonnost k jednomu z rodičŧ v této době mizí, takţe emoce s ní spojené uţ nepřevládají. Děti si také osvojily rŧzná pravidla a své sexuální zájmy si nechávají pro sebe, aby to zapadalo do přesvědčení dospělých, ţe uţ [298]
nemají zájem. Ale zvědavost neustává a mezi dětmi probíhá spousta experimentŧ, které jsou úplně neškodné a zřejmě i docela uţitečné. John: Jaké jsou to experimenty a nakolik jsou běţné? Robin: To je rŧzné, záleţí na společenské vrstvě, na tom, zdaje to ve městě, nebo na venkově a tak dále. Ale jedna studie z poměrně konzervativního západoamerického předměstí obývaného střední třídou například ukázala, ţe více neţ polovina jedenáctiletých chlapcŧ masturbovala a stejný počet se účastnil sexuálních hrátek s děvčaty. Více neţ čtvrtina z nich se zapojila do homosexuálních her a stejné mnoţství se pokoušelo o sexuální styk. John: Takţe některé homosexuální hry jsou v tomto věku docela normální? Robin: To určitě, erotické hry mezi dětmi stejného pohlaví jsou asi kolem dvanácti let zcela běţné. Slovo „homosexuální” pouţívám nerad, protoţe to neznamená, ţe by se z dětí později měli stát homosexuálové – jen se cvičí na někom, kdo je jako oni; je to vlastně první krok k druhému pohlaví. John: Jen jakýsi prŧzkum terénu, aby se doplnila teorie. Robin: Získají samozřejmě hodně špatné teorie, zvláště pokud, jde o pohlavní styk, proto jasná informace od mámy a táty mŧţe dítěti ušetřit spoustu úzkosti. John: Pokud jim o tom řeknou rodiče, je to jasné znamení, ţe sex je něco dobrého, ţe ho schvalují, tedy přesněji v pravý čas a na pravém místě. Robin: Přesně tak. Kdyţ to rodiče nechají na škole, děti nezískají vŧbec. Dříve nebo později na všechno stejně přijdou, ale kdyţ rodiče nesehrají svou roli, nedají jim své požehnání; a sex se pak mŧţe změnit v něco, co se děje jaksi pod rukou – a nesejde na tom, jak to vykládají jiní lidé. John: A jak dlouho období latence trvá? Robin: Do dvanácti let. John: A pak přichází… dospívání čili adolescence.
[299]
KRIZE DOSPÍVÁNÍ… John: Dostali jsme se ke čtvrtému stadiu – k dospívání. Popsal jsi je jako určitou rekapitulaci věcí, které se děly v období od tří do šesti let, během oidipovské fáze. Robin: Rodičŧm se zdá, ţe všechen ten zmatek na šest let zmizel. I kdyţ se dítě o sex velmi zajímá, své pocity před rodiči skrývá. Ale jakmile se dostane do puberty – coţ je začátek dospívání – jako by je uţ nemohlo nechat pod pokličkou, protoţe se znásobí a jsou díky probíhajícím chemickým změnám daleko intenzivnější. John: Dítě tedy začíná poprvé proţívat skutečné sexuální pocity. Robin: Ano a jsou opravdu nové a mocné – někdy se jich aţ leká. Teenager se za ně někdy stydí a často ho uvádějí do rozpakŧ… Přirozená touha flirtovat a vyzkoušet si svou rostoucí přitaţlivost se obvykle nejdříve ověří na rodiči opačného pohlaví, kde je nejbezpečněji – ovšem za předpokladu dobrého vzájemného vztahu. John: Jako v oidipovské fázi, flirtování s rodičem opačného pohlaví a pak ţárlení na toho druhého? Robin: Ano, ale velký rozdíl je teď v tom, ţe situace je pro rodiče daleko nevypočitatelnější a obtíţnější. Uţ to nejsou malé děti, které si komicky hrají na máminy rytíře ve skvoucím brnění nebo na tátovu Marilyn Monroe. Tentokrát to jsou téměř dospělí lidé a šíří kolem sebe mocné sexuální vibrace, jeţ sami rodiče na sobě po nějaký čas třeba ani nepocítili. John: Dítě se opravdu sexuálně vzruší a je tělesně přitaţlivé. Robin: Rodiče se ocitnou v horkém křesle! John: Ale měli by se pokusit reagovat jako dřív – to znamená přirozeně a s radostí – a přitom jasně určit hranici tak, aby nedošlo na opravdu sexuální chování. [300]
Robin: Ano, správně. Ale udrţet takovou rovnováhu není snadné. K velkým problémŧm této doby patří, ţe teenagři z toho snadno znervózní, mají tendenci hned vzplanout a okamţitě zase ochladnout; vystartují a vzápětí hodí zpátečku, jako by je obtěţoval nějaký špindíra. John: Chápu, jak to musí být záludné. Někdy asi rodiče nereagují vŧbec nebo tonou v obavách a rozpacích – a Britové jsou stydlivý národ – pak to mŧţe vypadat, jako by své děti odmítali, a ty se potom stáhnou a přestanou flirtovat, aby se vyhnuly tak příkrému odmítnutí. Coţ znamená, ţe se nenaučí dŧvěřovat vlastní sexualitě. Kdyţ ale rodiče trochu zareagují, mohou se mladí lidé stáhnout, protoţe se leknou, co se to děje a co by mohla jejich sexualita zpŧsobit. Robin: A kdyţ se teenager stáhne a začne se najednou stydět nebo být jedovatý, rodiče se obávají, jestli něco nepokazili, začnou se cítit trapně a jsou celí zaraţení. Teenagři si ale vlastně nejsou vědomi toho, co se děje, ani signálŧ, které vysílají. John: Pro rodiče je určitě dost těţké zvládat situace, kdy jsou mladí lidé v jednu chvíli velmi přátelští a v dalším okamţiku chladní a odmítaví. Robin: To ano! Často skončí s pocitem, ţe ať udělají cokoli, všechno je špatně. Občas to jistě pochopí správně, podaří se jim najít správnou rovnováhu a uţijí si trochu pokoušení, vřelosti a flirtování, aniţ mají pocit, ţe zachází moc daleko. Rodiče se musí smířit s tím, ţe občas udělají chybu… měli by to uţ kvŧli svým dětem akceptovat – prostě to unést a nedělat si s tím starosti. John: Neměli by se uzavřít svým přirozeným citŧm jen proto, ţe se uzavřelo jejich dospívající dítě. Robin: To je ţivotně dŧleţité. Teenageři si potřebují své sexuální chování nacvičit, ale vadí jim, ţe by mohli příliš ovládat sexualitu svých rodičŧ.
[301]
John: Buď je příliš rychle vytočit, nebo zase příliš snadno „utřít”. Robin: A s takovou odpovědností by se teenagři těţko vyrovnávali. Mohlo by je vyděsit, ţe by skutečně ovládali reakce svých rodičŧ. Pak by mohli svou sexualitu zcela „vypnout” jen proto, aby „nebyly problémy”. Snadno by si tak vyvinuli automatický návyk. John: Tohle je asi dost na pováţenou. Před několika lety jsem se sblíţil s úţasnou dívkou, ale se sexem byly pořád potíţe. Všechno obvykle začalo perfektně, ale ona najednou úplně vypnula a pokaţdé mě obvinila, ţe jsem něco udělal nebo neudělal – přestoţe jsem ani za svět nechápal, co tak špatného jsem mohl udělat. Tohle se nám bohuţel nepodařilo vyřešit, takţe jsme se rozešli, ale kdyţ jsem ji za nějaký čas potkal, řekla mi, ţe byla v terapii a vystopovala své chování aţ do dospívání, ke vztahu se svým otcem. Byl to takový ten naprosto přímý, rovný, téměř perfektní typ. Jakmile se však začali s dcerou trochu škádlit… najednou si všiml, ţe má vŧči své dceři sexuální pocity… a to je přece incestl Šok, hrŧza! Skoncoval s tím ve chvíli, kdy se ona začínala bavit a uţívat si hry. Cítila se hrozně, jako by udělala něco velice špatného. Aby se tomu ubránila, naučila se to vypnout ještě dřív neţ on. V našem vztahu se tahle situace vlastně opakovala, protoţe to v určitém bodě pokaţdé nevědomě stopla, jelikoţ se bála, ţe to udělám já. Robin: To je perfektní příklad toho, co mŧţe nastat v pozdějším ţivotě. Víš, jak se jí teď daří? John: Nedávno mi řekla, ţe kdyţ pochopila, co se děje, byla postupně schopna se změnit a přestat s tím „vypínáním”. Ale trvalo jí dost dlouho, neţ to zvládla, protoţe to měla hluboce zaţité. Kdyţ o tom hovořím, dělám si trochu starosti, protoţe zjišťuji, na jak tenkém ledě se rodiče pohybují – a mé dceři je právě dvanáct a je mimořádně hezká. Jaká pomoc? Robin: Neboj se. Ona ti napoví. Myslím, ţe ti dá najevo, co je třeba. [302]
Dokud to bude potřebovat, bude si nacvičovat své pŧvaby na tobě, a aţ jí to nebude stačit, nebo aţ tvoje reakce překročí její hranice, stáhne se aţ do chvíle, kdy tě bude chtít pouţít ke svému cvičení. Musíš se prostě jen uvolnit, uţít si toho a nebýt v rozpacích, aţ po tobě hodí očkem, ani se trápit, kdyţ tě vysklí, aţ bude mít dost. Platí tu opět princip hranice: neměň své přirozené reakce, abys chránil sám sebe, zŧstaň klidný, lépe řečeno, drţ se svého. Tak tě mŧţe pouţívat jako svŧj cvičný cíl. V kaţdém případě to lépe zvládnou rodiče, kteří mají ve svém manţelství dobrý sexuální vztah – coţ by svým teenagrŧm měli dát jasně najevo. Pak si nemusejí dělat starosti, kdyţ je trošku rozruší, aţ zjistí, ţe jejich potomek začíná být atraktivní. Takové malé vzrušení mŧţe jen všechny ujistit, ţe všechno probíhá normálně. John: Protoţe všichni vědí, ţe skutečný sex je pevně uzavřen za dveřmi rodičovské loţnice. Robin: Správně. Pamatuj si, ţe strach mladých lidí z toho, ţe dovedou příliš snadno vzbudit sexuální city svých rodičŧ, vyplývá ze zdravého přání, aby jim oběma neublíţili tím, ţe by narušili jejich manţelství. Čím je jasnější, ţe je manţelství zdravé a vzkvétá a ţe sex nijak neschází, tím více se mohou teenagři uvolnit a uţít si trochu nácviku a flirtování. John: Ano, ale neděje se tam ještě něco dalšího, co všem komplikuje ţivot? Rodiče jsou zrovna ve středním věku, začínají pociťovat úbytek vlastních sexuálních pudŧ a přitaţlivosti. Několik ţen mi řeklo, ţe v mládí jejich sexualitu nikdo nepovzbudil, protoţe jejich matky ţárlily a odrazovaly je – ve skutečnosti je napadaly – jakmile začaly vypadat přitaţlivě a chovat se příliš svŧdně. Robin: Ano, a zase platí, ţe pokud mají samy opravdu uspokojivý sexuální vztah, jejich ţárlivost nebude velká a rychle pomine. A matky neprojeví ţárlivost ani tehdy, kdyţ mají samy spoustu záţitkŧ s opačným pohlavím ze svého dospívání, [303]
ještě neţ vstoupily do manţelství. Změna od poslední generace k dnešnímu ovzduší sexuální svobody znamená, ţe mladí lidé si uţívají daleko snadněji a otevřeněji neţ jejich rodiče. Proto mŧţe být pro rodiče těţší unést závist, kterou v nich dobrodruţství dospívajících zcela přirozeně vyvolá. A pokud není manţelství v pořádku, potíţe se samozřejmě jen znásobí, aţ se mladí lidé při rozhovoru s milým zavěsí na telefon, přijdou domŧ pozdě v noci nebo si budou dávat ve tři hodiny ráno přede dveřmi dobrou noc. John: A kdyţ rodiče ţárlí moc, mŧţe to teenagry přinutit svou sexualitu okamţitě vypnout, aby se vyhnuli všem těm ošklivým pocitŧm, které sex vyvolává u rodičŧ. Robin: Ano. Takţe je velmi dŧleţité, aby si rodiče svou ţárlivost uvědomovali a brali ji v úvahu, aţ se budou rozhodovat, jak přísná budou pravidla, kdy mají být mladí lidé doma, a co platí u nich doma pro dívky a hochy, se kterými chodí. John: Ta pravidla se pochopitelně nebudou týkat jen sexu. Co by měli rodiče určovat v jiných oblastech?
[304]
URČOVANÍ HRANIC PRO DOSPÍVAJÍCÍ. John: Období dospívání jsi v mnoha ohledech popsal jako opakování období batolivého. A během něj bylo ţivotně dŧleţité, aby rodiče načrtli pro své děti jasné a pevné hranice. Nakolik se to týká i dospívajících? Robin: Pro dospívající je nesmírně dŧleţité, aby cítili, ţe postoje jejich rodičŧ jsou stabilní a pevné. Připravují se na ještě větší nezávislost – nezávislost na rodině. Tehdy potřebovali, aby jim táta pomohl uvolnit jejich sepětí s mámou. Teď budou vyţadovat podporu mimo svou rodinu – zvláště od přátel – aby se vymanili ze své oddanosti oběma rodičŧm. Snaţí se vytvořit svou novou oddělenou identitu a získat v ní jistotu. A tady je velice zdravé trochu se vzbouřit. John: Takţe se potřebují proti něčemu bouřit? Mít hranice, na nichţ by si mohli vyzkoušet svou sílu? Robin: Stejně jako batolata a z podobných dŧvodŧ. John: I tady jim rodiče svým vymezením hranic dávají jistotu? Robin: Přesně tak. Člověk nesmí zapomínat, jak nejistí a proměnliví jsou teenagři. Jednu chvíli jsou plni jistoty, doţadují se svobody a nezávislosti a nadávají na všechna rodičovská omezení; vzápětí se propadnou do nejistoty, bezmocnosti a vyţadují ujištění a podporu. V určitém smyslu jsou v jednom okamţiku dospělí a v příštím děti. Je to velmi nevyrovnaná doba, takţe potřebují pevná, stabilní vodítka. John: Rodiče mají pocit, jako by to všechno uţ jednou proţili. Robin: A mají opravdu štěstí, kdyţ to tak je! Pokud neudělali jasné hranice v batolivém stadiu, bude to nyní mnohem obtíţnější, protoţe děti jsou větší a silnější. Ale je potřeba to udělat, přestoţe jim asi budou nějaký čas z toho všeho vstávat vlasy na hlavě! John: Čím mohou ještě, kromě pevných domácích pravidel, podpořit rodiče nezávislost svých dětí? [305]
Robin: Respektují-li jejich zájmy a činnosti mimo domov. A doma jim poskytnou prostor, kde si mohou počínat svobodně a bez nepatřičných omezení – například vlastní pokoj. Kaţdý dospívající pravděpodobně vyhlásí: „Tady jsem doma já”, kdyţ oddělí svŧj pokoj od zbytku domu. To je v pořádku. Ale venku, nebo ve společných prostorách, které sdílí s rodiči, bratry a sestrami, je dŧleţité, aby rodiče trvali na rozumném a přizpŧsobeném sociálním chování – znamená to například zanechat koupelnu v pouţitelném stavu i pro ostatní, pomáhat s domácími pracemi atd. John: Vzpomínám si, jak jsi jednou řekl: „Ani peklo nezná takový vztek, jaký má dospívající dívka, která nebyla přinucena pomáhat s umýváním nádobí.” Robin: „… svým otcem.” Ten zbytek jsi zapomněl. V určitém stadiu terapie je to pasivní otec, který chce „mít uţ jen klid”, kdo schytá proud pohrdání a odsouzení, jejţ na něj vyleje jeho dospívající dcera. A kdyţ dokončí svŧj výčet obvinění, připomene mu jeho hrdelní zločin: „A ani jsi mě nepřinutil, abych myla nádobí!” John: Teenagři ve skutečnosti domácí pravidla chtějí. Alespoň si mají na co stěţovat. Robin: A mají proti čemu bojovat, i kdyby jen trochu. Tady vidíš, ţe osobnost dospívajícího nebývá ještě dobře vymezena, takţe je pro ně obtíţné být skutečně a pozitivním zpŧsobem nezávislí. Potřebují se o sobě dovědět něco spíš negativního. Alespoň ze začátku. John: Své nezávislosti se naučí spíš tím, ţe nebudou dělat to, co chtějí rodiče, nebo ţe budou dělat to, co rodiče nechtějí, neţ by dělali to, co chtějí sami. Robin: Zpočátku určitě. Nemusí mít totiţ zcela jasno o tom, co chtějí, jací vlastně jsou. Pocit identity není ještě jasný. A člověku se přece nevytvoří svaly, kdyţ bude relaxovat nebo pŧjde cestou nejmenšího odporu, ne? Bojuješ proti nějakému odporu – zvedáš těţká břemena, opíráš se do překáţky. A se silou vŧle, silou charakteru, s jistotou je to stejné. [306]
John: Mají-li dospívající děti nabýt nezávislosti, potřebují něco, do čeho by se pustily. Moţná proto je pro všechny ty dospívající revolucionáře tak dŧleţitý „význam jejich boje”. Pomáhá jim to rŧst. Robin: Ti nezvedenci! Kdyţ rodiče dokáţou přijmout, ţe boj má jejich dětem pomoci, drţí pevně své hranice a dají jim něco, proti čemu se mohou bouřit. Ty hranice se musí pochopitelně čas od času posunout, protoţe čím jsou děti starší a nezávislejší, tím více by měly mít prostoru. Dŧleţité ovšem je, aby se rodiče nenechali lapit podrobnostmi boje a nemysleli si, ţe hádky je nutné řešit hned, nebo aby neupadli do úzkosti, ţe dělají něco špatně, a nesnaţili se to zoufale „napravit”. Pokud se poţadavkŧm mladých lidí přizpŧsobí, kdyţ se snaţí jim vyhovět a přispět k jejich štěstí, tak nejenţe budou mít nakonec pocit, ţe ztratili veškerou pŧdu pod nohama, ale jejich reakce bude zcela neadekvátní. Celý princip spočívá v tom, ţe teenager hledá něco, proti čemu by mohl bojovat. Takţe kdyţ se rodiče jen vzdávají, musí teenager zoufale pátrat po něčem, co by nějakou jejich reakci vyvolalo, a konflikt se bude stupňovat tak dlouho, dokud se mu rodiče pevně nepostaví – jinak jim dítě zboří dŧm. John: Je skvělé si uvědomit, ţe se člověk má drţet zpátky a spíš jen pozorovat, neţ aby se při kaţdém nedorozumění zapletl do detailŧ. A co pravidla kolem „oblékání”? Robin: Někteří rodiče se rozhodnou, ţe dětem dají volnosti více, jiní zase méně. Ale teenagrŧm by vŧbec neprospělo, kdyby rodiče ţádná pravidla nestanovili, nebo kdyby naopak vyţadovali, aby se děti oblékaly přesné jako oni. Bývá to i komické, protoţe právě v době před dospíváním bývají děti dost rozpačité, kdyţ se při předávání cen ve škole nebo na sportovních dnech jejich rodiče neobléknou naprosto střízlivě a konformně. Pamatuji si, jak mi má dcera vynadala, ţe jsem měl kravatu se třemi pruhy místo dvou. Ale jakmile dorazí dospívání, děti se přímo [307]
vyţívají v rozpacích, které u rodičŧ vyvolá jejich co moţná nejexotičtější úbor. John: Mají-li rodiče teenagrŧm pomoci, musí stát na svém. Robin: Ano. Měli by představovat mezníky, vŧči kterým se děti mohou poměřovat a definovat, převzít od nich, co se jim líbí, a zavrhnout, co se nelíbí. A první kritérium dobrého mezníku pochopitelně je, ţe víš určitě, kde je. John: Rodiče by tedy měli svá stanoviska vyjadřovat jasně a nemělo by jim vadit, kdyţ děti nesouhlasí; měli by umět přijmout, ţe s většinou souhlasit nebudou a pravděpodobně je budou pokládat za tyranské a fašistické šílence. Robin: Přesně tak. Pokud rodiče tuto roli přijmou a uţívají svého vlastního ţivota, nemusí mít s teenagry problémy. Studie běţných rodin ukázaly, ţe asi 85 procent teenagrŧ má rádo své rodiče, respektují je a dobře s nimi vycházejí. Jejich ţivé chování, kdy vyzkoušejí kdeco, rodiče vŧbec nevnímají jako „problém”. John: V tom případě je moţná tvé zdŧrazňování „boje” přehnané. Robin: Myslím, ţe všechny rodiče jen uklidní, kdyţ se dovědí, ţe je ten či onen konflikt docela normální. Většina lidí má občas pochybnosti, jestli si počínají dobře, kdyţ zaujmou pevné stanovisko. Týká se to i rodičŧ, kteří byli pod vlivem kdysi převládajících představ o potřebě shovívavosti. I ti se dají přesvědčit, aby zaujali pevné stanovisko, kdyţ zjistí, ţe nějaký konflikt je absolutně nevyhnutelný. John: Udal jsi spoustu dŧvodŧ, proč nesouhlasíš s takovou tou všeobecnou shovívavostí, protoţe rodiče svým dětem neposkytnou jasné vodítko… ale pokud jde o sex, asi proti nejsi, či ano? Robin: Jak to myslíš?
[308]
FANTAZIE… John: Zřejmě si myslíš, ţe je dobře, kdyţ mladí lidé vystřídají víc rŧzných partnerŧ, aby tak získali hodně citových zkušeností, a pokud chtějí, i sexuálních. Robin: Ano, myslím si to. Ovšem za předpokladu, ţe to není proti jejich náboţenství nebo morálnímu kodexu, kterého se drţí. John: Proč si myslíš, ţe je to uţitečné? Robin: Dává jim to pevnější základ pro jejich pozdější manţelství. John: Takovou máš profesionální zkušenost? Robin: Ano. Pravidelně se setkávám se situací, kdy manţelé ve středním věku, kterým se během dospívání nedařilo, a měli velmi málo partnerŧ, se zapletli do velmi nereálných, téměř pubertálních mimomanţelských afér. Či ještě hŧře, ţe strávili většinu času fantazírováním o někom, s nímţ by byli šťastnější. John: Mají pocit, ţe stárnou a ţe jim utekl nějaký záţitek, či co? Robin: Je to prostě tím, ţe nezaţili rozmanité vztahy, takţe si je glorifikují. Nikdy nestáli tváří v tvář realitě skutečných vztahŧ, lpí proto na myšlence, ţe tráva na sousedním poli mŧţe být zelenější. Takţe ať jiţ jsou skutečně nevěrní, nebo na to jen celou dobu myslí, stále srovnávají partnera s nějakou dokonalou fantazií a – nastojte! – jejich manţelství fantazijnímu měřítku neodpovídá. John: Jejich představy o manţelství jsou snad nereálné? Robin: Ano, zcela nemoţné. Ale to oni nevědí. Zatímco lidé, kteří se vrhli do ţivota a ledacos v něm proţili, přišli na to, ţe dosáhnout sexuálního souladu není snadné a hodně záleţí na tom, jaký je celý vztah. Zjistili, ţe se na tom musí pracovat, a svŧj zájem a energii spíše investovali do svého manţelství neţ do snŧ o jiných partnerech. John: Proč říkáš, ţe fantazie o nevěře je „horší” neţ skutečná nevěra? [309]
Robin: Protoţe taková fantazie ničí existující manţelství, aniţ by osobě, která se do ní ponoří, dala příleţitost odhalit skutečné komplikace mimomanţelského vztahu. John: Myslíš tím, ţe nikdy nepřijde na to, jak obtíţné je udrţovat dva vztahy a jak blízko má ve skutečnosti k ţivotu francouzská fraška? Robin: Více neţ to. Nikdy nedostane šanci zjistit, ţe stejné problémy, které má se svou manţelkou nebo manţelem, se postupně objeví i v mimomanţelském vztahu. John: Zatímco kdyby tito lidé nevěru skutečně proţili, třeba by na to přišli? Robin: A mohli by dojít k názoru, ţe to jejich manţelství není nakonec zas tak špatné. John: Ale co kdyţ je jejich manţelství opravdu příšerné? Robin: Potom jim úleva, kterou zaţívají ve fantazii, umoţňuje celou situaci vydrţet. I kdyţ by bylo lepší, kdyby oba z manţelství odešli, dokud je ještě čas vybudovat něco lepšího.
John: Jsem rád, ţe o té fantazii mluvíš, mně připadala vţdycky v zásadě škodlivá, protoţe nás při našich ţivotních rozhodnutích vede na scestí. Nemám tu na mysli hravé fantazie, které člověk strpí nebo je nechá po libosti běţet, [310]
fantazie pramenící ze směšného konceptu sešitŧ Romantické lásky. Nedovedu si vzpomenout na jediný „romantický” pojem, který by lidem – v dlouhodobé perspektivě – nepřidělal víc starostí, neţ by mohli mít. Je to, jako by někdo udělal seznam depresivních charakteristik a posvětil je: Jak nádherné je na někom viset; jak vysoce morální je být závislý; jak nízké je získat emoční jistotu z více zdrojŧ; naplní-li vás nějaká emoce doopravdy, je to předzvěst ztráty; ztráta někoho blízkého vám dá opravdový pocit ţivota; utrpení vám zaručí, ţe ţivot opravdu stojí za to. Ale kdyţ to říkám, lidi mě nemají rádi. Jsou na svŧj romantismus pyšní. „Moţná jsem trochu romantický,” říkají a usmívají se s bizarním pocitem morální a duchovní převahy. A dovedou se pořádně naštvat, kdyţ se jich zeptám, proč je tak povznáší utrpení, jeţ si zpŧsobili sami. Týká se to zvláště ţen, které překvapivě lpějí na romantických názorech, přestoţe jsou ve svých vztazích daleko jasnozřivější a rozhodnější neţ muţi. Robin: Podle mne zase není takový rozdíl mezi muţi a ţenami, pokud jde o mnoţství času, který stráví v představách – domnívám se, ţe muţi ţijí dále od reality, ale dávají tomu dŧstojná jména jako „politika”, „filozofie” a podobně. Dříve to ţeny alespoň povzbuzovalo, aby se nedrţely tolik v kuchyni a věnovaly se dŧleţitějším věcem. John: Takţe ta nejlepší věc, jeţ se dá s iluzemi podniknout, je zbavit se jich. Robin: To není nutné. Lidé by si to měli rozhodnout sami. Já mám osobně raději, kdyţ se iluzí zbavím a ţiji blíţ realitě, ale kaţdému bych to nedoporučoval. V odborné práci, jakou dělám, je zřejmé, ţe největší uţitek z ní mají pacienti, kteří se iluzí zbaví, ale je to bolestivý proces… John: Ztráta iluze mŧţe být stejně bolestná jako ztráta něčeho skutečného? Robin: Ano. A kaţdý to nesnese, anebo to nechce snášet. Pomáhám jim čelit iluzím, ale jen do té míry, která je absolutně nezbytná k tomu, aby získali to, kvŧli čemu přišli,
[311]
ale nikoliv víc. Nesmím zničit iluzi, dokud se člověk nepřiblíţí k něčemu, co by ji mohlo nahradit. John: Kdyţ souhlasíš s myšlenkou, ţe mladí lidé mají trochu experimentovat, je to proto, ţe si myslíš, ţe se poučí, zbaví se některých svých fantazií o lidských vztazích, dovědí se více sami o sobě, o svých potřebách a o opačném pohlaví; a tohle všechno jim později poskytne lepší šanci při výběru partnera, s nímţ mohou vytvořit dlouhé a úspěšné manţelství. Robin: Přesně tak. Kdyţ přijmu fakt, ţe sexuální svoboda před manţelstvím je dobrá věc, je to proto, ţe věřím ve význam stabilního manţelství a cením si věrnosti a oddanosti. Lidé v páru se pro tyto hodnoty rozhodnou spíše, kdyţ zjistí, ţe povrchní a prchavé známosti přinášejí méně spokojenosti. Mohou být moţná příjemnější, ale nedají se prostě srovnat s plným vztahem zaloţeným na vzájemné oddanosti. To přijmou spíš, kdyţ na to přijdou sami, neţ kdyţ jim to někdo radí a oni tomu mají uvěřit. LÉČENÍ SEXUÁLNÍCH PROBLÉMŦ… John: Dostali jsme se přes stadia sexuálního vývoje přímo na práh manţelství. Abychom to shrnuli: Vědomí naší sexuální identity se nějaký čas vyvíjí a ustálí se někdy kolem dvou a pŧl aţ tří let, kdy dítě zaujme jasnou pozici na muţském nebo ţenském břehu; potom přichází oidipovská fáze – první milostný vztah s rodičem opačného pohlaví mezi třetím a šestým rokem; následuje šest let poměrné latence, kdy zájem zŧstává, ale na méně patrné úrovni; a potom je zde dospívání, kdy hormony všechno zamíchají a oidipovská fáze se opakuje, tentokrát se skutečnými sexuálními vášněmi; a potom mohou mladí lidé vyrazit a získávat zkušenosti, které potřebují, pokud si mají vybrat skutečně vhodného partnera do manţelství. Takţe se vraťme k otázce, co se dá dělat, kdyţ se něco z toho nepovedlo.
[312]
Robin: Hodně záleţí na tom, ve kterém vývojovém stadiu problém nastal. Čím to bylo později, tím více mŧţeme udělat. Dnes jsou vyhlídky na vyléčení sexuálních problémŧ, jako je impotence, frigidita nebo předčasná ejakulace, úplně jiné díky novým metodám, které mohou pomoci většině případŧ během několika týdnŧ tam, kde v minulosti ani dlouhodobá terapie mnoho nezmohla.
John: Ale dejme tomu, ţe problém vznikl před oidipovskou fází. Jinými slovy, ţe má co dělat se sexuální identitou. Robin: To je pak velmi těţké. A většina transsexuálŧ a homosexuálŧ psychiatra ani neţádá, aby jejich deviaci změnil, protoţe řešení spočívá spíše v přizpŧsobení a přijetí. Takţe otázka změny se ani nevynoří. John: Ale je taková změna možná? Robin: Jistě. Ale tam, kde k ní dojde, je to velmi pomalá, svízelná a často bolestná práce, protoţe se musí změnit základy osobnosti. Mŧţe se to týkat všeho; změna sexuální identity tedy mŧţe vyţadovat změnu téměř všech oblastí osobnosti. Jinými slovy, vyţaduje to značnou přestavbu. A kaţdý člověk se musí rozhodnout, jestli mu to za ten boj a utrpení stojí. Jedni o to nestojí, a pro některé mŧţe být takový pokus dokonce nebezpečný. Kaţdopádně si myslím, ţe psychiatr by měl respektovat názory a zranitelná místa [313]
kaţdého jednotlivého pacienta. On totiţ často cítí lépe neţ psychiatr, co je pro něj nejlepší. Takţe kdyţ takový člověk vyhledá terapii z jiných dŧvodŧ, mŧţeme mu často pomoci, aby zlepšil svŧj ţivot, uţíval si ho, a současně respektovat jeho přání zŧstat sexuálně takový, jaký je. John: Všiml jsem si, ţe pouţíváš slovo „deviace”. Robin: Pŧvodní slovo bylo samozřejmě „perverze”, ale to vyvolávalo spoustu negativních asociací v době, kdy existovaly velmi silné právní postihy za cokoli jiného, neţ byl běţný sex v rámci manţelství. Proto se nyní pouţívá pojem „deviace”. John: Ale spousta homosexuálŧ má námitky i proti slovu „deviace”. Dávají přednost slovu „variace”, které vyjeví, ţe jedna sexuální orientace je stejně „normální” jako jiná. Robin: Naprosto jim neupírám právo v to věřit a obhajovat své myšlenky – za předpokladu, ţe přijmou pravidlo neškodit druhým, stejně jako všichni ostatní. Ale na zpŧsobu, jakým vysvětluji fáze sexuálního vývoje – a to vysvětlení nejenţe dává za pravdu všem mým klinickým i osobním zkušenostem, ale zároveň umoţňuje mnohem efektivněji pomáhat lidem, aby měnili své chování a funkce – je podle mne patrné, ţe tyto rozdílné sexuální orientace se dají nejlépe vysvětlit a pochopit, kdyţ je srovnáme s normálním vývojem. Vybral jsem si tento pohled, protoţe mi pomáhá, funguje, dává věcem smysl. Ale pokud jiní lidé upřednostňují myšlenku, ţe deviace přichází odnikud a bez vysvětlení – a tento postoj je samozřejmě pochopitelný, pokud se změnit nechtějí – jsem s tím docela spokojen. Schéma vývoje, které popisuji, neobsahuje ţádný obviňující morální postoj, a není zde ani náznak, ţe by lidé měli být jiní, neţ jsou. John: Takţe problémy se sexuální identitou je obtíţné léčit, i kdyţ pacient změnu chce, protoţe celá osobnost pacienta byla vybudována na identitě, kterou má, proto je [314]
třeba ji v podstatě rozebrat a vybudovat znovu. Ale co problémy, jeţ se vynořily v pozdějším stadiu vývoje? Robin: Vezměme si frigiditu, impotenci a předčasnou ejakulaci: tomu všemu se obecně říká sexuální „dysfunkce”. Tyto problémy vznikly aţ potom, co se člověk uspokojivě vyrovnal se stadiem sexuální identity. U deviací se vlak dostal mimo, na špatnou kolej. U dysfunkcí je na správné koleji, ale na červené zastavil. Terapeut teď musí změnit signál na zelenou, aby mohl vlak jet dál. John: Sexuální vývoj člověka dostal v oidipovské fázi červenou? Robin: Ano. Vezměme například frigiditu. Pokud se otec dostává snadno do rozpakŧ kvŧli romantickým citŧm, které k němu chová malé děvčátko, a vysílá rozpačité, vystrašené a negativní reakce, začne si dívka myslet, ţe ty nové pocity, jeţ se u ní objevují, jsou „špatné”. Takţe se pokusí je vypnout. A později, kdyţ je dospělá, mŧţe se z toho stát zvyk, který pak nedokáţe změnit. John: Stejná věc by se mohla stát, kdyby otec jejím pocitŧm vyšel příliš silně vstříc? Robin: Ano, opět by musela své pocity vypínat, aby nabyla pocitu jistoty. Nebo by se to mohlo stát i mimo domov, kdyţ se objeví velmi silný zákaz projevování sexuálních pocitŧ, který pochází například z velmi striktního společenského postoje. Nebo, i kdyţ je to velmi vzácné, zde někdy mŧţe existovat skutečné trauma, nějaká utajovaná rodinná ostuda. John: A impotence by mohla vzniknout stejným zpŧsobem, jenţe by to byla matka, která na chlapce špatně reaguje? Robin: Správně. Ale je dŧleţité, ţe přechodnou impotenci – to znamená neschopnost erekce nebo tendenci o ni přijít během milostné hry či styku – mŧţe proţít kaţdý muţ, pokud je ve stresu, nebo se necítí dobře, je pod vlivem určitých drog nebo alkoholu; moc chce, aby se to povedlo – [315]
kdyţ se třeba s milenkou nebo se ţenou miluje poprvé. Kdyţ se to stane, mŧţe se vytvořit bludný kruh se vzrŧstajícími obavami o výkon, které opět sníţí výkon, takţe dojde k selhání vedoucímu k dalším obavám. Tohle mŧţe zpŧsobit i dost úpornou impotenci, pokud bludný kruh neprolomí chápající ţena, terapie nebo trocha štěstí. John: Ale říkal jsi, ţe vyhlídky na léčení frigidity a impotence, ať je jejich příčina jakákoliv, jsou velmi dobré. Robin: Ano. A nejjednodušší případy – naštěstí je jich nejvíce – vznikají kvŧli těmto bludným kruhŧm selhání a strachu, jeţ se odvíjejí od nějakých neobvyklých okolností a postihnou muţe, který předtím fungoval normálně. Pravděpodobnost je samozřejmě větší u chlapíka, který uţ měl předtím v sexuální oblasti zábrany, nebo byl plachý z dŧvodŧ, o nichţ jsem se jiţ zmiňoval. Tytéţ principy mohou vyvolat ţenskou frigiditu. John: A co předčasná ejakulace? Je to jen další pokus vypnout a vyhnout se sexu tím, ţe ho ukončíme dříve, neţ doopravdy začal? Robin: Ne. Myslím si, ţe to s tím nesouvisí. Vzpomeň si, ţe existuje několik rŧzných teorií o tom, proč jsou nové zpŧsoby léčení tak účinné. Ale jejich základní myšlenkou je, ţe muţi, kteří jsou „hotoví” rychleji, neţ je partnerka připravena, nejsou ve skutečnosti na rozkoš přecitlivělí, ale naopak. Nedovedou se ovládat, protoţe si plně neuvědomují fyzickou slast, která se během milostné hry a styku na určitých místech a zvláště v penisu stupňuje. Takţe situace poněkud připomíná obraz, který jsme uţ pouţili – muţ je jako řidič auta, jenţ pustil volant a přelezl si na zadní sedadlo – auto je jeho penis a volant je jeho spojení s ním, totiţ vědomí, co v penisu cítí. Vzrušení se tudíţ vymkne kontrole a kamsi odjede, stejně jako by to za těchto okolností udělalo i auto. John: Myslíš tím, ţe „vzrušení” není správně propojeno s tělesným pocitem rozkoše? Kdyţ se má muţ ovládat, musí svou slast cítit víc? [316]
Robin: Přesně. Takţe uţ chápeš, proč staromódní sexuální příručky celý problém ještě zhoršovaly. Obvykle doporučovaly zpŧsob, jak zredukovat vzrušení tím, ţe myslíš na jiné věci – recitování násobilky a podobně. Takţe pokud byl ten člověk uţ na zadním sedadle, tohle ho dostalo aţ do kufru! John: Proč se tedy ten muţ odpojil od svých fyzických pocitŧ? Robin: Moţná odvrátil pozornost od svých sexuálních pocitŧ kvŧli úzkostným rodinným reakcím, o kterých jsme hovořili. Moţná ho uţ v dětství napadla po nějakém smyslném pocitu myšlenka, ţe „není příliš slušné” mít zdravou, vášnivou sexuální chuť, a proto ty pocity „vypnul”. John: Říkal jsi, ţe v posledních deseti letech je léčba těchto „dysfunkcí” úţasně efektivní. Proč se to najednou tak zlepšilo? Robin: Začalo to prací Masterse a Johnsonové ve Spojených státech. Místo aby léčili jen partnera, který měl potíţe, chodil na sezení celý pár současně a dva terapeuti pracovali také jako pár; takţe někdy tam byli všichni čtyři. A pak, místo aby jen hovořili o tom, co mohlo problém zpŧsobit – záţitky z dětství a tak dále – dávali jim terapeuti rady a úkoly, jeţ měli splnit. Jinými slovy, vedli pár s podporou, ale pevně k tomu, aby to zkoušeli znovu a nedělali si starosti, když to napoprvé nepůjde. John: Nesoustředili se na příčiny, ale přiměli pár k tréninku? Robin: Správně. Bylo to nesmírně efektivní. A jiní zjistili totéţ. John: Jakou radu a jaké „úkoly” je potřeba dávat? Robin: Pokud pár trpí účinky frigidity nebo impotence a oba jsou velmi upjatí a nemají dostatek jistoty, ţe to jednou začne fungovat, musíme si nejdříve získat jejich dŧvěru a přimět je, aby si spolu zase začali povídat. Potom je potřeba jim doporučit, aby se načas přestali pokoušet o úplný
[317]
sexuální akt a zvykli si na jednoduché vzájemné mazlení a jen si uţívali svých těl. John: Kdyţ se vyloučí styk, zmenší se strach z neúspěchu. Jaké „úkoly” bys jim dal? Robin: Mŧţu jim navrhnout, aby se asi tak pŧl hodiny jen vzájemně dotýkali a masírovali zpŧsobem, který se oběma líbí, ale aby se vyhnuli pohlavním oblastem těla. Kdyţ se jeden z partnerŧ dotýká toho druhého, ten se jen „uvolní a uţívá si” a sděluje partnerovi, co je pro něj nejpříjemnější, takţe mohou spolupracovat, aby si oba uţili co nejvíce. John: To je princip „behaviorální terapie”, viď? Začne se s něčím snadným, co nevzbuzuje moc strachu, a potom se krok za krokem přechází k cíli, a kdyţ naroste úzkost, vţdycky se přestane. Robin: To je ono. Kdyţ se načas shodnou, budou se vyhýbat milování, a dokonce se ani nebudou dotýkat genitálií, zbaví se pár svého strachu „z výkonu”. Mohou se vrátit k „seznamování”; mohou začínat znovu. A kdyţ je terapeut povzbuzuje, aby byli k sobě něţní, jemní a citliví, pár se většinou otevře, a někdy se dokonce znovu zamilují. John: A postupně se propracují k úplnému styku? Robin: Ano, pomalými kroky, podle toho, jak se cítí připraveni. Pokud byla například pŧvodním problémem muţova impotence, pak by se asi nejdříve „nesexuálně” dotýkali, potom by si ţena hrála s muţovými genitáliemi, jen by ho vzrušovala a pŧsobila mu rozkoš, aniţ by očekávala, ţe muţ bude mít erekci a aniţ by jí vadilo, kdyţ se ţádná neobjeví. A kdyţ ustane všechen nátlak, začne celý systém znovu fungovat, a skutečnost, ţe partnerka partnera vede, ale nespěchá na něj, mŧţe mít za následek, ţe muţ začne být neobvykle dychtivý. Kdyţ nabude sebejistoty, mohou zkusit proniknutí, ale opět bez očekávání, ţe muţi erekce vydrţí, a pokud se něco nepodaří, vrátí se zase k předchozímu kroku. Tím se vyloučí moţnost, aby se opět uzavřel bludný kruh. Většinou během
[318]
několika týdnŧ funguje sex opět normálně a radost a uspokojení, které pár proţívá, jen posiluje celkové vyléčení.
John: A co kdyţ se pár „ukvapí” a pokusí se o styk, ještě neţ jim to terapeut poradí? Robin: To nijak nevadí. Pokud to funguje – a často to funguje, protoţe „úkoly” je tak rozdychtí, ţe se uţ nemohou dočkat – celý proces se jen urychlí. Pokud to nefunguje, hranice, které jim vymezíš, zabrání pocitŧm selhání – místo toho mohou mít příjemný pocit vzpoury a delikvence! John: Říkal jsi, ţe jiní terapeuti zjistili, ţe tyto metody jsou účinné. Existují nějaké variace? Robin: Spousta. Ale jednu věc mají všechny tyto nové techniky společnou. Soustřeďují se na okamžitý prožitek. John: Pozornost páru je nasměrovaná na to, co oba cítí? Robin: Ano, jde o jejich společný okamţitý proţitek, který mohou spojit se sexuálními city a s pocity, jeţ se dříve naučili vypínat a nyní je cítí mnohem ţivěji a hlouběji. Pacientŧm to umoţňuje poţadavek, aby skutečně něco udělali; znamená to, ţe se mají pokusit o změnu. John: A tomu, co problém zpŧsobilo, se nijak nevěnují? Robin: Nyní začínají mnozí terapeuti kombinovat tyto nové metody s tradičními psychoanalytickými technikami, [319]
které umoţňují pochopení příčin. A tady zjišťujeme, ţe tento přístup umoţňuje pomoci ještě většímu počtu lidí s dysfunkcemi. John: Dobře. Kdyţ tedy problémy se sexuální identitou vzniknou během batolivé fáze a „dysfunkce” během oidipovské fáze nebo i později… kam patří masochismus, sadismus a fetišismus? Robin: Tady opět lidé poněkud zaostali v sexuálním vývoji. Mohli se dostatečně ujistit o své sexuální identitě. Ale nedostali se dost daleko, aby dokázali navázat láskyplný a dŧvěrný vztah s opačným pohlavím, v němţ by se mohli úplně uvolnit a cítit se přirozeně. A tak se ani při sexuálním aktu nemohou zcela uvolnit. Do cesty se jim plete strach a nedŧvěra. Takţe zvláštní formy sexuálního uspokojení, kterým pak dávají přednost, je moţná přiblíţí k proţitku z normálního sexu, ale současně je chrání před strachem. John: Před strachem z čeho? Robin: V podstatě se bojí, ţe je někdo vyuţije, kdyţ se zcela otevřou a vydají se mu, coţ je ale potřeba, pokud má sex vést ke skutečné spokojenosti. Jejich zkušenost z raného ţivota v nich zanechala nedŧvěru v blízké vztahy a strach z lásky a oddanosti. A tak hledají takový druh sexu, kde se tomu mohou vyhnout, kde jsou zvláštní okolnosti, které jim umoţní, aby získali rozkoš bez rizika. John: Ale sadomasochismus není v mírných formách zas tak neobvyklý, ţe? Spousta párŧ si vyměňuje „láskyplné kousání”, nebo jsou i trochu drsnější, kdyţ se vzruší, ne? Robin: Ano. Nějaké to pokousání a naparování je pro většinu párŧ v některém stadiu vzrušující. Pokud to zvyšuje celkovou slast, je to zcela normální. Abnormální je to teprve tehdy, kdyţ si nedokáţou vzájemně věřit a jeden druhému se oddat; jinými slovy, kdyţ se to pouţije jako náhraţka lásky a oddanosti, jako zpŧsob, jak oddělit sexuální vzrušení od emoční blízkosti, která je normálně se sexem spojena. John: Abnormální je to proto, ţe je to sex bez lásky?
[320]
Robin: Ano, chybí tu láska, dokonce i pocit, ţe ten druhý je lidská bytost. Systematické pŧsobení bolesti, jako podmínky poţitku ze sexu, má obvykle dvě příčiny. První je, ţe se vytváří iluze velké blízkosti a intimity jako u skutečných milencŧ, kteří si vzájemně věří a ochotně se vydají na milost tím, ţe dovolí, aby je pocity lásky zcela ovládly. Ale ve skutečnosti vytváří sadomasochismus mezi partnery obrovskou vzdálenost. Pro sadistu je partner objekt, věc, kterou chce vyuţít a pouţít bez jakéhokoli pocitu nebo soucitu. Bolest zpŧsobovaná oběti je druhořadá náhraţka za lásku a oddanost, po níţ sadista touţí, ale nemŧţe ji riskovat, protoţe by se pak ocitl v moci oběti. A na druhé straně je i masochistická oběť ochranou před skutečnou oddaností, láskou. Strach a bolest totiţ nutí masochistu, aby se stáhl, coţ mezi ním a sadistou vytváří bezpečný emoční odstup. Tím jsou oba chráněni před blízkostí a oddáním, takţe mohou díky svému sexuálnímu vzrušení tolerovat i určitý stupeň vzájemné přitaţlivosti. John: Tenhle princip sebeochrany před oddaností platí pro všechny sadomasochistické praktiky? Robin: Domnívám se, ţe ano. John: Jestliţe je pŧsobení velké bolesti na jednom konci spektra, pak na tom opačném je… co?
[321]
Robin: Objevuje se to v hodně slabé formě u muţe, který se snaţí šokovat ţeny tím, ţe se odhaluje, nebo u čumila, jenţ si uţívá, aniţ by dal najevo, ţe tam vŧbec je. A většina pornografie je mimochodem zaloţena na stejném principu – je to pokus zcela oddělit sex od lásky a vyhnout se jakýmkoli pocitŧm něhy nebo vřelosti, které provázejí sexuální podněty. John: Takţe sadismus, masochismus, fetišismus, voyeurství, exhibicionismus a pornografie mají společný strach z osobního vztahu. Robin: Ti lidé totiţ nejsou schopni zvládat současně sex a lásku. Obávají se, ţe by se dostali do područí jiného člověka – coţ je samozřejmě pravda, o to v lásce jde! Ale oni tomu nedokáţou čelit, protoţe mají špatné zkušenosti, ţe tuto moc někdo, koho v dětství milovali, zneuţil. John: Takţe perverze určitým zpŧsobem chrání jejich sexualitu před dalším nebezpečím? Robin: Správně. Jejich sexualita byla v raném ţivotě ohroţena, aby si ji uchovali, musí ji v bezpečí skrývat. Musí to maskovat, aby to lidé nepoznali; nebo se skrývat, aby se vyhnuli někomu, kdo onu sexualitu ohroţoval. Jinými slovy, láskyplná sexualita byla uzavřena tam, kde ji lidé nemohou najít. Mŧţe být vyjádřena jen ve zmrzačené podobě, která neriskuje pocity lásky, jichţ lidé v dětství oběti zneuţili. John: A pak je ten problém ještě sloţitější, protoţe společnost tuto „bezpečnou” cestu k vyjádření jejich sexuálních pocitŧ zavrhuje. Robin: Tak s ní tedy zacházejí jako s tajnou vinou. Samozřejmě se jí drţí, protoţe je to jediný sex, který si mohou skutečně dovolit. Takţe ho praktikují jen tolik, kolik se odváţí. John: Vyhledávají pomoc? Robin: Jen někteří. A kdyţ přicházejí do terapie a chtějí se změnit, nechtějí, aby se zkoumalo, proč se o to snaţí, protoţe mají pocity viny a stydí se za to. Ale kdyţ se chceme změnit, musíme samozřejmě začít na místě, kde právě jsme! [322]
John: Máš na mysli, ţe chtějí najít „normální” sexualitu a snaţí se zapomenout, kam ji zamkli. Robin: Ano. Připomínají člověka, který ztratil klíč a potom ho jde hledat pod lampu, jeţ je o padesát metrŧ dál, protoţe tam je lepší světlo. A právě proto je povzbuzování, aby prostě zkusili normální formy sexuálního uspokojení, tak zbytečné. Kdyţ mŧţeme začít tam, kde sex opravdu je, a osvobodit ho, mŧţe uniknout a proměnit se v něco přirozenějšího a spojí se pak se všemi ostatními normálními pocity, které ho pomohou ovládat. Takţe na počátku léčby musí být vţdycky hledání, kde je sex uzamčen; a kdyţ ho najdeme, musíme pomoci pacientovi, aby ho akceptoval v té formě, v jaké je, a dokonce se radoval z fantazií, jeţ ho trápily. John: Radovat se z nich? Vţdyť přišel proto, aby se jich zbavil! Robin: Vím, ţe to zní zvláštně. A nemyslím tím, ţe je budu povzbuzovat, aby své fantazie soustředili na jiné lidi. Ale jakýkoliv deviantŧv impulz nebo fantazie skrývá skutečnou, pravou, milující sexualitu. A pokud se tomu vyhýbá jen ze studu nebo pocitu viny, nikdy nenajde to dobré, co je tam ukryto. Zatímco kdyţ ho podporuji, aby cítil, jak se otvírají jeho deviantní pocity, postupně se uvolní i pocity hlubší a skryté. Jakmile se začnou osvobozovat, plynou normálními kanály, a tak jsou i tito lidé nakonec schopni skutečného, milujícího sexu. John: Pomáhají u těchto problémŧ nové metody Masterse a Johnsonové? Robin: Nepřímo. Jak uţ jsem řekl, tenhle druh deviací je někde mezi problémy se sexuální identitou, jako je transsexualismus a homosexualita, a „dysfunkcemi”, jako je impotence a frigidita. Dají se snadněji ovlivnit neţ homosexualita, pokud to člověk opravdu chce, ale je to mnohem obtíţnější pro ty, kteří chtějí jen změnit signál z červené na zelenou. Normálně potřebují rok, moţná několik let pravidelné analytické terapie. [323]
NAŠI VLASTNÍ NEJHORŠÍ NEPŘÁTELÉ… John: Kdyţ pomyslíš na všechny lidi, kteří mají takový problém začít normální sexuální ţivot – navzdory faktu, ţe to dnes široká veřejnost schvaluje a podporuje – zjistíš, jak nesmírně těţké to musí být pro lidi, kteří trpí nějakou formou „deviace” a musí se vyrovnat s faktem, ţe i to, co mohou, se setkává s nesouhlasem a oni sami se za to stydí. Robin: A takový nesouhlas škodí i společnosti samé. John: A jak? Robin: Pomysli na obrovský přínos, kterým mohou homosexuálové a jiní lidé s deviantním zpŧsobem ţivota obdařit společnost. Tam, kde existuje nesnášenlivost a odmítnutí deviace, jsou zahnáni do podzemí, zatlačeni do postavení „mimo zákon”, kde nemají jinou alternativu neţ se identifikovat s jinými lidmi v minoritní skupině a zaujmout sebeobranný postoj vŧči společnosti jako celku. Jsou více méně donuceni k nepřátelskému postoji ke společnosti, která je nepřátelská k nim. John: Jsou donuceni odmítat všechno „normální”, místo aby měli pocit, ţe si mohou vzít to, co je dobré. Robin: A to nepomŧţe ani jim, ani společnosti. Totéţ platí i naopak. Vezmi si opět homosexualitu. Kdyţ je vŧči ní silné tabu, lidé dostanou velký strach, ţe nějaký normální aspekt jejich vlastního chování mŧţe být „homosexuální”. John: Protoţe, jak jsi řekl, většina lidí má homosexuální stránku v tom smyslu, ţe mohou zaţívat pocity, kdy je přitahují lidé stejného pohlaví? Robin: Ale pokud s těmito pocity nedovedou volně zacházet, pokusí se je zničit, potlačit a vytěsnit. John: Pak se budou bát se jen lidí dotknout, aby vyjádřili náklonnost, protoţe se budou obávat, ţe takový signál je bušením na zakázané dveře. Robin: Ale mnohem víc neţ to. Jelikoţ jak homosexuální, tak heterosexuální pocity pohání stejná [324]
základní energie, kdyţ jednomu druhu pocitŧ přitáhneš opratě, současně je přitáhneš veškeré sexuální energii. Znamená to, ţe nebudou schopni se uvolnit a uţít si s opačným pohlavím tolik jako ten, kdo vyjde se všemi svými přirozenými pocity. John: Mám přesně tuto zkušenost. Ţil jsem nějakou dobu s dívkou a měli jsme velmi dobrý sexuální vztah. Ale jednoho dne jsme zjistili, ţe nás obtěţují velmi podobné pocity. Ona pracovala s dívkou, jeţ s ní najednou začala flirtovat, a jí to bylo velmi nepříjemné. A já jsem řekl, ţe v tělocvičně, kde jsem pracoval, bylo několik velmi dobře vypadajících a nesmírně zdatných mladých muţŧ, kteří se neustále předváděli a házeli kolem sebe bez námahy činkami, a to mě dráždilo. A tak jsme s tou dívkou dohodli, ţe se pokusíme uţít si těchto situací. A ona šla a zjistila, ţe ji docela baví flirtovat s jinou dívkou; a já se vrátil do tělocvičny a skřípaje zuby jsem se snaţil najít potěšení v těchto muţných mladících. Nějakou dobu jsem se cítil velmi nepříjemně, hlavně ze strachu, ţe se proměním ve starou královnu, ale potom najednou, ano, bylo příjemné se na ně dívat! Dovedl jsem se z nich těšit a necítit se příliš britsky a nedráţdil mě jejich lehký narcismus. Během několika dnŧ jsme si oba při našem milování všimli dramatického vzestupu energie a radosti. Nějaká část naší sexuální energie, kterou ten strach musel svazovat, se nyní uvolnila. Robin: To je celý princip skutečného, láskyplného sexu. Musíš se tomu proţitku zcela oddat, vydat se při milování úplně do rukou toho druhého. Musíš být zcela volný, zanechat všeho, nesnaţit se ovládat sebe ani partnera, ale jen odpovídat na vzájemnou rostoucí řetězovou reakci poţitku a lásky. A tohle nejde, kdyţ se u svého partnera bojíš nějaké jeho reakce. A nejde to ani, pokud se obáváš, ţe ty projevíš nějaké city nebo uděláš něco, o čem se domníváš, ţe to vybočuje z řady. To se samozřejmě netýká jen homosexuality, ale také spektra pocitŧ vŧbec. V ideálním případě člověk při svém dospívání neztrácí úplně kontakt s [325]
dřívějšími stadii vývoje a jedna z nejhezčích věcí u sexu je, ţe při milování se mohou vyjádřit všechna tato stadia. Takţe nezáleţí na tom, co pár vzruší. Mŧţe se jim líbit hra na ovládání a podřizování, nebo se mohou vzájemně chovat a mazlit, mohou být agresivní rabelaisovská batolata, nebo se prohodit a hrát roli toho druhého. Pokud je to všechno hra v rámci milujícího vztahuje to skvělé. Znamená to, ţe se vyjádří všechny rŧzné potřeby osobnosti, a to jim dává nejen příleţitost, aby se vynořily dŧleţité proţitky, které člověk zmeškal v dětských stadiích vývoje, ale zároveň uvolňují energii pro maximální poţitek ze sexu, takţe si ti lidé mohou uţívat jeden druhého a ţivota vŧbec. John: Zdá se, ţe tady je dŧleţitá, myšlenka „hry”. Při hře je jaksi snadnější se uvolnit, nechat věci plynout a riskovat, ne? Robin: Ano. Ale nezapomínej, ţe „hra” potřebuje hranici. To znamená čas a místo, víš, kde začíná… kde končí a kde se vrací pravidla kaţdodenního ţivota. Lidé se mohou cítit bezpečně a zcela se uvolnit, jen kdyţ vědí, ţe je zde na jejich ochranu hranice. Pokud nějaká existuje, mŧţeme nechat padnout všechny ostatní bariéry, nechat všeho a se vším splynout. John: A dokázat se z toho zase dostat, aţ budeme chtít? Robin: To je ono. Z výzkumŧ vyplývá, ţe tato schopnost vklouznout a vyklouznout z intimity, aniţ se člověk cítí nepříjemně, je někdy velice blízko a jindy daleko a tvoří základ těch nejzdravějších rodin. A já věřím, ţe je to hlavní věc, na kterou je potřeba se soustředit, kdyţ se má manţelství obohatit. Ale mŧţeš „splynout” jen tehdy, kdyţ máš jistotu, ţe se tvé hranice potom opět zformují. John: Myslíš, ţe se člověk obává, ţe se dostane tak blízko, aţ se nedokáţe oddělit? Robin: Ano. Problémy tohoto druhu přicházejí, kdyţ lidé neukončili stadia rŧstu, a jejich rodiny by jim s tím měly [326]
pomoci, protoţe pokud uvízli, nemohou vlastně opustit své otce a matky. Buď zŧstanou připoutáni k nim místo k partnerovi, nebo, i kdyţ se jim podaří se oddělit a mezi nimi a rodiči je fyzická vzdálenost, si stejně nesou všechny tyto nedokončené pocity vŧči rodičŧm s sebou a znovu je proţívají s partnerem nebo s dětmi, jako by těmi rodiči byli oni. John: Coţ nás opět vrací k principu, o kterém jsi hovořil hned na začátku – ţe dŧvod, proč si partneři vybírají jeden druhého je… „něco nedokončeného “. Robin: V tom je ten klíč. Ale musíme to „dokončit”, máme-li vyrŧst a stát se samostatným individuem – a to znamená, ţe musíme nechat své rodiče být, nepotloukáme se kolem a nečekáme, že od nich ještě něco dostaneme. Nemusíme je odmítnout nebo ztratit jejich přátelství a podporu. Opravdový incest je sice zakázán, ale neexistuje ţádné pravidlo, jeţ by zakazovalo výběr partnera, který je stejně přitaţlivý, milý nebo sexy, stejně laskavý jako vaše maminka či tatínek, nebo jako váš bratr či sestra, nebo jako babička a dědeček – nebo jako všichni dohromady, chcete-li. John: To je pozoruhodně osvobozující myšlenka. Robin: Také si to myslím. Ve skutečnosti si člověk plně neuvědomuje, nakolik je výběr partnera ovlivněn ranými vztahy k lidem ve vlastní rodině, dokud si nevšimneš, ţe si klidně mŧţeš vybrat partnera stejným zpŧsobem, a ţe kdyţ to uděláš, neporušuješ tím ţádná pravidla. John: Tohle najednou vrhá na věci nové světlo. Spousta problémŧ v manţelství by byla zcela zbytečná. Myslím si, ţe hodně lidí je sexuálně utlumeno proto, ţe nechápou, ţe si mají s partnerem uţívat dobrých pocitŧ, které měli vŧči lidem v pŧvodní rodině. Je-li dŧvod partnerovy přitaţlivosti skrytý a vytěsněný, mŧţe člověk proţívat svŧj vztah jako incestní, tudíţ být v nepohodě, i kdyţ to nemá s incestem nic společného. Robin: To je naprosto správné. Kdyţ se podíváš na manţelské a sexuální problémy, vidíš, ţe spousta z nich [327]
vzniká kvŧli tomu, ţe sex s partnerem je incestní kvŧli nějaké podobnosti. Ale tak to samozřejmě není. Tato myšlenka se zrodila ve zmatené mysli. Lidi však většinou zmátlo, ţe jejich rodiče uváděl sex do rozpakŧ… Takţe vidíš, proč dobrý sex mezi rodiči zmenší pravděpodobnost zmatkŧ, protoţe je pak jasné, kde sex skutečně je. To je také další dŧvod, proč je sexuální vztah mezi rodiči ţivotně dŧleţitým základem pro bezpečí dětí a proč rodiče všem kolem sebe jenom prospějí, kdyţ je ujistí, ţe si dokáţou uţít jak v posteli, tak i mimo ni. John: Takţe pro sex platí stejný princip jako pro všechny ostatní nevyřešené problémy s našimi rodiči – pokud si je dokáţeme uvědomit, mŧţeme je vyřešit se svými manţelskými partnery. Musíme prostě vědět, co se opravdu děje. Robin: Není to komické.?, všechny problémy, které nám pŧsobí největší potíţe, jsou imaginární! Kdyţ jsou pacienti s terapií téměř u konce a pochopili, jak si všechny problémy vytvořili, aniţ o tom věděli, skoro vţdycky se mě ptají, proč jsem jim to neřekl uţ dřív. Je samozřejmě pravda, ţe přesně to jsem jim říkal téměř na kaţdém sezení a oni se na mě kvŧli tomu pokaţdé strašně zlobili! John: A pokud si správně pamatuji, v té chvíli ses jim smál. Robin: A potom, kdyţ se začali smát sami sobě, protoţe je to všechno tak směšné, byli uţ připraveni na to, aby odešli.
[328]