Operace Exodus 8071735299, 9788071735298

Citation preview

^

/) ę

/>

w . i/i

GUSTAV SCHELLER l

Operace Exodus Gustav Scheller a Jonathan Miles

Přeloženo a vydáno se svolením Gustava Schellera.

Toto praví Panovník Hospodin: „ Hle, pokynu rukou pronárodům, k národiím vztáhnu svou korouhev; v náručí přinesou tvé syny, tvé dcery budou neseny na ramenou. “ Izajáš 49, 22

Věnujeme Vám tuto knihu a přejeme, aby Vám přinesla hojnost Božího požehnání a byla povzbuzením k dalším modlitbám za vyvolený Boží národ IZRAEL. za EBENEZER - FOND POMOCI v ČESKÉ REPUBLICE tajemník Milan Labaj

Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl.

Římanům 11, 2a

Kontaktní adresy: HEAD OFFICE EBENEZER EMERGENCY FUND EBENEZER HOUSE 5A POOLE ROAD BOURNEMOUTH BH2 5QJ ENGLAND'

EBENEZER NÝDEK 73 739 96 ČESKÁ REPUBLIKA

Tel.: 01202/294 455 Fax: 01202/295 550 E-mail: [email protected]

Tel.: 0659 / 356 052 Fax: 0659 / 356 052 E-mail: [email protected]

Věnování é drahé manželce Else, jež mi je společnicí na cestách, partnerem v modlitbách i moudrým rádcem. Hned po Boží milosti jsi ty tím nej lepším, co mě kdy potkalo. Beverley Hillové, mé spolehlivé a věrné asistentce, jejíž dlouholetá pod­ pora pro mne vždycky byla inspirací. Všem statečným zaměstnancům nadace Ebenezer, kteří v minulosti i v současnosti dokazovali, jak vypadá láska k vyvolenému Božímu lidu pro­ měněná ve skutky. Mnoha věřícím, kteří nás doprovázeli na svých modlitbách. Bez jejich věr­ ných přímluv by se Operace Exodus nikdy nepovedla. Všem těm, kdo prostřednictvím svých darů a často i přinášených obětí umožňují Židům návrat do země zaslíbené.

M

O autorech Gustav Scheller Gustav Scheller se narodil ve Švýcarsku v roce 1929 a před čtyřiceti lety přijel do Velké Británie, kde vybudoval společnost zaměřenou na cestovní ruch a turistiku. Založil rovněž několik škol, kde se vyučovaly cizí jazyky, a v období svého největšího rozmachu měla jeho firma své pobočky v Londýně, Edinburghu, Švýcarsku a Tokiu. V roce 1974 obdržela jeho společnost královské vy­ znamenání v oblasti průmyslu za rozvoj cestovního ruchu a turistiky. Je ženatý a jeho manželka Elsa je pro něho velkou podporou v práci pro Ebenezer Emergency Fund. Mají čtyři dospělé děti a spoustu vnoučat. Když v roce 1982 navštěvovali Gustav a Elsa biblickou školu ve Spoje­ ných státech, Pán jim skrze prorocké slovo zjevil svůj plán a záměr týkající se návratu jeho vyvoleného lidu do zaslíbené země. Ukázal jim i to, že přijde doba, kdy se oba osobně a velice praktickým způsobem zapojí do aliyah. V okamžiku svého návratu z biblické školy zahájili manželé Schellerovi službu, kterou nazvali „Propusť můj lid“ (Boží příkaz faraónovi, který zazněl z úst Mojžíše). Tato služba zabezpečovala praktickou pomoc a útěchu židov­ skému lidu v bývalém Sovětském svazu a přiměla církev k tomu, aby si uvědo­ mila tísnivý stav židovského národa v této zemi. V průběhu Mezinárodní modlitební konference v Jeruzalémě v roce 1991 - uprostřed války v Zálivu - kdy se 120 přímluvců z mnoha různých národů shromáždilo, aby se přimlouvali za Izrael, Bůh promluvil ke Gustavovi a sdělil mu, že nyní je čas přivést jeho lid z rozpadajícího se Sovětského svazu domů. Nebyl to čas, který by si Gustav sám vybral! Tak se tedy zrodila nadace Ebenezer Emergency Fund a věřící z pohanů ze všech koutů světa odpověděli na její zrození modlitbami a finanční pomo­ cí. O „Eben-ezeru“ se mluví v 1. Samuelově a tento název lze přeložit slovy „až dosud nám pomáhal Hospodin“, a to je i naše svědectví, jelikož bez jeho pomoci nesvedeme nic. Původně byla pomoc realizována prostřednictvím tzv. letů milosrdenství, které byly na konci roku 1991 a počátkem roku 1992 vystří­ dány třemi zkušebními plavbami z Oděsy do Haify. Ukázalo se, že to byl důle­ žitý milník, protože nikdy dříve v moderních dějinách nebyla zřízena plavební trasa mezi bývalým Sovětským svazem a Izraelem. Hospodin byl tím, kdo to umožnil.

-5-

Od té doby se práce rozšířila a v prosinci 1997 Ebenezer Emergency Fund uskutečnil svou 62. plavbu. Z různých částí bývalého Sovětského svazu z Ukrajiny, Arménie, Uzbekistánu, Kazachstánu a Sibiře se podařilo převézt přibližně 20 000 příslušníků Božího vyvoleného lidu. Pán nám ukázal, že bude­ me přepravovat domů jeho syny a dcery ze všech koutů světa.... a nyní probíha­ jí jednání, která nám ukážou, jak můžeme pomoci židovskému lidu vrátit se z dalších částí bývalého Sovětského svazu do země zaslíbené.

„ Hle, pokynu rukou pronárodiim, k národům vztáhnu svou korouhev; v náručí přinesou tvé syny, tvé dcery budou neseny na ramenou. “ (Izajáš 49,22) Víme, že ani jedno z Božích zaslíbení Izraeli nezůstalo nenaplněné. Hos­ podin je všechna dodržel, každé z nich. Ten, kdo rozptýlil Izrael, jej opět shromáždí a zachová a přivede zpět do země, kterou daroval praotcům jako věčné dědictví.

Jonathan Miles Jonathan Miles je novinář, jenž žil osm let v Izraeli a společně se svou ženou a pěti dětmi pracoval se židovskými přistěhovalci a arabskými uprchlíky.

-6-

Předmluva yto řádky píši v době, kdy končí 13. mezinárodní modlitební konference v Jeruzalémě. Už během naší první konference v roce 1985 jsme cítili Boží povolání k tomu, abychom vyšli do země na severu, do Sovětského svazu, a abychom se přímo tam modlili za propuštění sovětského židovstva a za jeho návrat do země zaslíbené. V letech 1985 a 1986 jsme uskutečnili dvě takové cesty, ale pořád jsme ještě nevěděli, jak bychom se do této práce mohli zapojit více praktickým způsobem. Pak v roce 1991, kdy jsme prožívali tu nejneobyčejnější modlitební konfe­ renci v Jeruzalémě — konkrétně během prvního týdne války v Zálivu - mě čeka­ lo veliké překvapení. Jednoho rána se na mne obrátil Gustav Scheller a sdělil mi, že mu Pán dal zelenou, aby zahájil kroky směřující ke skutečnému návratu židovského lidu ze Sovětského svazu. Hleděl jsem na něj naplněn úžasem. Cožpak si neuvědomoval, že tohle je ten nejméně příhodný čas, aby se o tom vůbec mluvilo? Byli jsme právě upro­ střed války v Zálivu. Kdo z příslušníků židovského národa se bude chtít vrátit do země, která je bombardována raketami Scud Saddáma Hussajna? A jak pro všechno na světě dokážeme přímo uprostřed válečného stavu zařídit všechny praktické kroky, potřebné pro přepravu Židů? Byl jsem v pokušení celý tento nápad zavrhnout, ale ještě nežjsem o tom vůbec začal přemýšlet, z mých úst na adresu Gustava zazněla tato slova: „Ano, věřím, že toto je z Pána!“ Tímto svým prohlášením jsem byl šokován naprosto stejně jako Gustavovým návrhem. A tak v okamžiku, kdy píši tyhle řádky, Operace Exodus vedená Gustavem Schellerem, přepravila z bývalého Sovětského svazu zpět do Izraele vzdušnou a vodní cestou přibližně 20 000 Židů. Když budete číst tento úžasný příběh o jednom z nejneobvyklejších křesťanských prorockých zaslíbení v moderních dějinách církve, která vyšla z řad pohanů, nezapomínejte, prosím, ani na oka­ mžik, že se nejedná o nic jiného, než o naplnění prorockých písem, jež mluví o tom, že to budou právě pohané, kteří přinesou syny a dcery Siónu zpátky do jejich země (Izajáš 49,22). A tak jestliže to nakonec budou pohané, kdo budou muset sloužit Hospo­ dinu, aby usnadnili naplnění jeho záměru přivést zpátky jeho lid ze všech koutů země do Izraele, o co více by měla být církev, tělo Kristovo, v první linii toho­ to prorockého naplnění. Jak bychom mohli my, kdo jsme již v Božím králov­ ství, kdo již máme otevřené oči, abychom četli a rozuměli svátému Písmu, jak

T

-7-

bychom mohli zůstat mimo a ve spolupráci s Pánem se neujmout splnění tohoto úkolu? Kéž skrze toto svědectví Hospodin probudí svou církev na celém světě, aby povstala a postavila se do čela těch, kdo budou pomáhat přivést děti Izraele ze všech koutů země do jejich zaslíbené země.

Johannes Facius Koordinátor International Fellowship of Intercessors Izrael, leden 1998

-8-

Slovo vydavatele hce-li člověk porozumět této knize, musí především pochopit Boha, jeho podstatu a charakter a jeho věčné (alt: neměnné) záměry s Izraelem. Z lásky si Hospodin vyvolil Abrahama, Izáka a Jakoba, jehož jméno bylo později změněno na Izrael, a zaslíbil jim jejich vlastní zemi (1. Mojžíšova 12,1; 15,7). Tato země je jasně definována jako země „od řeky Egyptské až křeče veliké, řece Eufratu" (1. Mojžíšova 15,8). Dosud se toto zaslíbení zcela nenaplnilo, ale jednoho dne se Bůh postará, aby se jeho smlouva naplnila beze zbytku. Žijeme v době „rovnosti“. Někteří lidé dokonce považují za nefér, že Bůh si opravdu vyvolil židovský národ za svůj zvláštní lid, anebo že jim jejich zemi opravdu slíbil navěky. Takové zaslíbení nebylo dáno žádnému jinému náro­ du. Bůh rovněž předzvěděl, že Izrael bude 400 let v Egyptě a řekl o tom Abrahamovi:

C

„ Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. “ (1.Mojžíšova 15,13)

Bůh jim zaslíbil, že po 400 letech z té země vyjdou a vstoupí do země zaslíbené. Podařilo se to skrze Mojžíše a jednalo se o první exodus. Porozumět této skutečnosti je nesmírně důležité, jelikož Bůh se na to odvolává později, když popisuje druhý exodus, čímž jasně potvrzuje, že existují dva. Jeden, který se odehrál v minulosti a druhý, který se uskuteční v budoucnosti, to znamená po proroctví, které je z doby pozdější než první exodus. Když pak sledujeme židovské dějiny, je velice důležité porozumět smlou­ vě, kterou se svým národem uzavřel Hospodin, zvláště pak smlouvě zapsané v 5. Mojžíšově 28. Tato smlouvaje rozdělena na dvě části. 1.-14. verš popisu­ je požehnání vyplývající z poslušnosti; verše 15. - 68. však velice podrobně popisují důsledky neposlušnosti. Dějiny svědčí o tom, že Izrael Boží zákony naneštěstí nerespektoval. Židé proto okusili důsledky svého rozhodnutí. Kon­ krétně:

-9-

„ Budeš předmětem úděsu, pořekadel a posměchu mezi všemi národy, kam tě Hospodin odvleče. “ (5. Mojžíšova 28:37) „ Budete vyhnáni ze země, kterou přicházíš obsadit. Hospodin tě rozptýlí do všech národů odjednoho konce země do druhého. “ (5. Mojžíšova 28, 63-64) Boží lid byl Hospodinu mnohokrát neposlušný a to způsobilo vzplanutí Božího hněvu. Ale i když Bůh dovolil, aby Izrael na určitou dobu upadl do zajetí Nebúkadnesara (6. století před Kristem), jeho vyhnanství bylojak dočas­ né, tak i ohraničené pouze na Babylon. Druhý exodus, na který se blíže podívá­ me později, nemůže být exodem babylonským ze dvou jednoduchých důvodů. Za prvé, židovský národ nebyl rozptýlen po celé zemi. Dostal se jen do babylonského vyhnanství. Za druhé, Babylon je na východ od Izraele a druhý exodus má být ze „země na severu.“ Bývalý Sovětský svaz, nyní Rusko, leží dostatečně na sever od Izraele.

„ V oněch dnech se dům judsky s domem izraelským vydají společně na cestu ze země na severu do země, kterou jsem dal do dědictvíjejich otcům. “ (Jeremjáš 3, 18). Nuže tedy, jak se do země na severu dostali? Historie nás učí, že těsně předtím, než Pilát vydal Ježíše římským vojákům k ukřižování, velekněží a starší dohnali zástup k takovému šílenství, že Židé uvalili prokletí sami na sebe, když křičeli: „Krev jeho na nás a na naše děti“ (Matouš 27,25). V roce 70 našeho letopočtu přitáhl římský císař Titus, vydran­ coval Jeruzalém a rozptýlil židovský lid po celé zemi. Bůh vypudil svůj lid z jejich vlasti. Což je však nesmírně pozoruhodné, po dobu celých dvou tisícile­ tí si židovský národ zachoval svou identitu, a zároveň okusil všechna prokletí 5. Mojžíšovy 28, až dokud se Bůh nerozhodl, že jim jejich zemi opět vrátí a přivede svůj vyvolený lid zpátky. Stát Izrael se znovu narodil v roce 1948, což je samo o sobě zázrak. Přečkával jednu válku za druhou a do dnešních dnů do země neustále proudí přistěhovalci. Naneštěstí se spousta křesťanů nesprávně domnívá, že jelikož Bůh na jis­ tou dobu zavrhl svůj lid, znamená to, že jej zavrhl navěky a že zaslíbení, - 10-

obsažená ve smlouvě, přešla na církev. A tak tady máme „teologii nahrazení,“ která nahrazuje Izrael církví. A i když je pravdou, že církev se stala spoluú­ častníkem smlouvy a Božích zaslíbení, pravdou stále zůstává, že Bůh nikdy nezavrhl, nezavrhuje a nikdy - dokonce ani v obdobích Boží kázně - nezavrhne Izrael jako svůj vyvolený lid. 3 1. kapitola Jeremjáše obsahuje nejnádhemější zaslíbení, jaké kdy bylo dáno Izraeli:

„ Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství. Znovu tě zbuduji a budeš zbudována ... “ (Jeremjáš 31,3-4)

„Hle, přivedu je ze země severní, shromáždím je z nejodlehlejších koutů země. “ (Jeremjáš 31,8) „

Ten, který rozmetal Izraele, shromáždíjej. " (Jeremjáš 31,10)

Tato proroctví se ještě nikdy zcela nenaplnila. Aby se jeho slova nemohla vysvětlovat dvojznačně, váže Bůh svou věrnost na samotnou existenci země:

„ Toto praví Hospodin, který dává slunce-za světlo ve dne, měsíc a hvězdy za světlo v noci podle svých ustanovení,.. Jestliže přestanou tato ustanovení přede mnou platit, je výrok Hospodinův, také potomstvo Izraele nebude přede mnou už ani pronárodem po všechny dny.“ (Jeremjáš 31,35-36) Bůh to poté ještě jednou opakuje, aby zdůraznil, že to je opravdu tak: „Jestliže budou změřena nebesa nahoře a prozkoumány základy země dole, i já zavrhnu všechno potomstvo Izraele kvůli všemu, čeho jste se dopustili, je výrok Hospodinův.“ (Jeremjáš 31,37)

Je zřejmé, že ani měsíc ani slunce ještě nepřestalo svítit, takže Bůh prohla­ šuje, že Izrael zůstane národem před jeho tváří navěky.

- 11 -

Po celou dobu od roku 70 do roku 1948 Izrael v Božích očích nepřestal být národem. Pak se něco stalo. Organizace spojených národů v květnu 1948 odhlasovala rozdělení Palestiny, a tímto byl vytvořen stát Izrael. Izraelský národ se znovu narodil. Židovský lid byl zpátky ve své zemi, měl zpátky svou identitu, území a jazyk. Za tím vším byla bezesporu ruka Boží. Ale dějiny se nezastavily a nejsou ani v protikladu s Božími záměry. Na­ vzdory všem pokusům o udušení nového národa už u jeho zrodu Izrael obstál, a stále vítězí, i přes neutuchající pokusy o jeho zničení. Ale Bůh ještě ohledně svého národa neřekl poslední slovo. Je to zázrak, že má pro Izrael své plány a neustále svůj vyvolený lid opatruje. Přivede Židy zpátky do jejich země a naplní každé zaslíbení, které jim kdy dal. Nastane ještě druhý exodus, exodus z útisku do vlasti. Tento bude dokonce ještě významnější, než byl první exodus z Egypta: ,,Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: 'Jakože živje Hospodin, který vyved! syny Izraele z egyptské země', nýbrž: 'Jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal'. Přivedu je zpět do země, kterou jsem daljejich otcům. “ (Jeremjáš 16,14-16)

Nejprve je čeká „výlov“ a povzbuzení. Poté nastane pronásledování, které je zažene domů. Budou loveni (Jeremjáš 16,16). Očekává se, že se znovu obje­ ví antisemitismus. Právě teď Bůh loví. Tato kniha vypráví alespoň o části toho, co Bůh činí a jak využívá nadaci Ebenezer k naplňování svých záměrů. Jsme svědky toho, jak se před našima očima tvoří dějiny. Nastal čas, aby církev přijala výzvu k činům. Nastal čas lásky k Božímu vyvolenému lidu v době, kdy se blíží prorocké naplnění Božího plánu návratu Izraele domů.

- 12-

Kapitola 1 „Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic neníjako já. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, Od pradávna, co se ještě nestalo. “ (Izajáš 46, 9-10)

oprvé jsem vytušil, že se blíží zvláštní události, v jídelně jistého hotelu na severu Anglie. Byla právě doba večeře a já jsem zaujal jediné volné místo. Muž, jenž seděl naproti, byl - jak jsem se dozvěděl, když jsme čekali na jídlo - lékař a křesťan „Právě jsem se vrátil z Izraele,“ sdělil mi. Zbystřil jsem pozornost. Právě na jaře toho roku -1982 - jsme společně s mou manželkou Elsou ukončili desetitýdenní biblické studium v překrásném křesťanském středisku v Brandentonu na Floridě a naše oči byly otevřené na Boží zaslíbení adresované židovskému lidu. Nedokázal jsem v plnosti pochopit proč, ale měl jsem pocit, že bychom měli odjet do Izraele. Stáhl jsem se na několik dnů do ústraní tohoto hotelu, abych hledal další vedení. „Byl jsem na slavnosti Stánků v Jeruzalémě,“ pokračoval lékař, „a slyšel jsem muže, který se jmenoval Steve Lightle, jak mluví o nadmíru ohromujícím vidění, které dostal od Hospodina, a které se týká nadcházejícího exodu Židů ze Sovětského svazu.“ Málem jsem vyskočil ze židle. Můj společník se zdál být velice zaskočen mým vzrušením. Ale přesně o této věci jsem přece četl v prorocích a nyní mi on řekl, že se to naplňuje! Věděl jsem, že nebudu mít klid, dokud se mi nepodaří zajet do Jeruzaléma a najít StevaLightlea. „Pane,“ modlil jsem se, Jestliže je ten člověk ještě v Izraeli, dovol, abych se s ním setkal. Chci se o jeho vidění dozvědět více.“

P

•

•

•

O dva týdny později jsme společně s Elsou přistáli na izraelském letišti Ben Gurion a odsud si vzali taxík přímo do našeho hotelu v Jeruzalémě. Brzy ráno následujícího dne jsme se šli projít a já uvažoval, jak bychom mohli najít Steva. Stál v čele evropské sekce organizace „Full Gospel Businessmen's

- 13 -

Fellowship International“ (Mezinárodní společenství obchodníků plného evangelia). Ačkoliv osobně jsem se s ním nikdy nesetkal, slyšel jsem ho jednou mluvit před zástupem asi 8000 lidí na světové konferenci v New Orleans. Charakteristicky tvarovaný nos a prošedivělé kudrnaté vlasy dá­ valy tušit, že i on sám je Žid. Ke svému velkému úžasu jsem právě v té chvíli na opačné straně ulice zahlédl muže, jenž vypadal přesně jako Steve. „Steve, Steve!“ snažil jsem se překřičet rámus kolemjedoucích aut. Podí­ val se naším směrem, ale nepoznal nás, a tak pokračoval v chůzi. „Ne, Steve, ty nás sice neznáš, ale my tebe ano. Musím se s tebou setkat.“ Spěchali jsme s Elsou na druhou stranu a snažili se ho dohonit - prvního člově­ ka, kterého jsme potkali v Izraeli! „Chceme slyšet něco víc o tvém vidění,“ řekl jsem mu a on souhlasil s tím, že se s námi setká hned následující den u večeře. Ukázalo se, že to byl velice osvěžující večer. Když nám Steve vyprávěl o tom, co prožil během svého šestidenního půstu v roce 1974, úplně jsme zapo­ mněli na jídlo.. „Místnost naplnila Boží moc. Bylo to tak silné, že jsem se nedokázal odlepit od podlahy...... Poslední den jsem se probudil a usedl do masívního vypolstrovaného křesla. Uviděl jsem obrovskou obrazovku, na které se objevilo množství židovských obličejů. Byla jich tam spousta. Statisíce Židů. Byli na obrazovce a najednou jsem byl svědkem toho, jak se začali srocovat a promenovat před mýma očima. Viděl jsem jim do tváří stejně tak, jak teď vidím vám. A pak jsem uviděl zemi, uprostřed které se nacházeli - byl to Sovět­ ský svaz. Viděl jsem jeho hranice. A tak tam sedím a dívám se. Tohle bylo něco naprosto nového. Nikdy dříve se mi nic podobného nestalo. Shromáždili se na jednom místě a pak se tam ukázala silnice, kterou vybral a vybudoval sám Bůh. Nemohl na ni vkročit nikdo kromě těch, jimž to Hospo­ din dovolil a kromě těchto Židů. Vstupovali na tuto speciálně pro ně vystavěnou silnici a začali se po ní pohybovat kupředu. A ve stejném okamžiku si Bůh vybral muže s pověřením stejným nebo větším, než měl Mojžíš, kteří se vydá­ vali za mocnými Sovětského svazu a prohlašovali před nimi: „Toto praví Hos­ podin, Bůh Izraele: 'Propusť můj lid! A mocní země odmítli Židy propustit. Jejich srdce se zatvrdila a nedovolili Božímu lidu odejít. A pak se začala množit proroctví a přicházely pohromy a soudy proti Sovětskému svazu, až dokud celý tento národ nebyl sražený na kolena. Pak nechali všechny ty lidi na silnici být. Bůh ji postavil a statisíce Židů po ní začaly vycházet ven.“ Znělo to neuvěřitelně, ale jak Elsa, tak i já jsme již začínali tušit, že to všechno má své potvrzení v Písmu. Věděl jsem, že se toho musím dozvědět více

- 14-

a rozhodl jsem se, že zůstanu v zemi ještě několik týdnů a Elsa se vrátí k našim dětem do Anglie. Steve a jeho manželka Judy mi laskavě nabídli přístřeší ve svém domě v Ein Keremu, v místě, kde se narodil Jan Křtitel. Steve byl strhující osobnost s nakažlivým smíchem a přímo překypoval radostí od Pána. Když jsme seděli kolem kuchyňského stolu, četl své rodině místo novin z plných plic slovo Boží. Byly to nádherné okamžiky, chvíle, kdy jsme se učili nové věci a rostli ve Slově. Zjistil jsem, že závěrečné shromáždě­ ní židovského národa bylo předpovězeno všemi velkými proroky - a mluví se o něm ve více než sto textech (viz. dodatek 3)- se zvláštním důrazem na návrat ze „země na severu“ (viz. Jeremjáš 3,18; 16,15; 23,8; 31,8 a Zacharjáš 2,6). Tehdy jsem u Izajáše 49,22 uviděl Boží prohlášení o tom, že to budou pohané, kdo přinesou domů syny a dcery židovského lidu. A jak jsem tam seděl a četl, najednou jsem si uvědomil: Musíš se stát součástí tohoto procesu. Zcela mě to uchvátilo. V průběhu uplynulých devíti let mluvil Steve veřejně o svém vidění pouze při několika málo příležitostech. Vždycky očekával na Boží vedení; bez něj by neudělal ani krok. Ale nyní prožíval, že nastal čas, aby to, co prožil, prohlašoval široko daleko, a když jsem ho tak pozoroval, uvědomil jsem si, že obdržel po­ selství pro církev. „Jednoho dne jsem se potkal s člověkem, který se jmenuje David Pawson,“ vyprávěl mi. David je dobře známý pastor a biblický učitel v Anglii. „Za­ hleděl se na mně a řekl: 'Bůh má pro tvůj život povolání. Máš naplnit prorocký úkol a, Steve, Boha nemůžeš neuposlechnout!'“ „Řeknu ti,“ pokračoval, „v Duchu jsem to prožíval tak, jako kdyby mě někdo popadnul a začal mnou třást. Bylo to ohromující.“ Pozval jsem Steva do Boumemouthu, přímořského městečka vzdáleného dvě hodiny jízdy najihozápad od Londýna, kde jsme s Elsou bydleli a kde síd­ lila i naše firma. Když jsem se po návratu do Anglie podíval do svého diáře, jediný volný den byl Den nanebevstoupení, 12. května 1983. „Pane,“ řekl jsem, „domnívám se, že bychom měli objednat velký sál na radnici, jeden z největších ve městě, který pojme až tisíc lidí.“ Pak jsem o tom promluvil se svou sekretářkou Beverley. „Pokus se o to. Jestliže se nám podaří získat radnici, budeme to chápat jako znamení, že tato věc je od Hospodina.“ Zanedlouho se vrátila do mé kanceláře a řekla mi: „Ano. Můžeme ji mít.“ Předběžně jsem ji zamluvil. Ale pak jsem začal pochybovat. Křesťané v našem okolí toho o Izraeli věděli jenom pramálo. V té době bylo naprosto neslýchané naplnit velký sál lidmi, kteří jsou ochotni naslouchat o návratu Židů

- 15 -

domů. „Pane, co to dělám?“ pomyslel jsem si. „Budeme tam potřebovat tisíc lidí. Udělám ze sebe totálního blázna, když přivedu Steva do prázdné místnosti.“ „Pane,“ pokračoval jsem. „Je-li to Tvoje vůle, pak, prosím, zařiď, aby mi někdo zavolal a potvrdil mi správnost toho všeho slovem z Písma.“ Měl jsem možnost rezervovat si halu dva týdny předtím, než jsem složil zálohu. Každý den jsem napjatě očekával, že se něco stane, ale pořád se nic nedělo. V neděli večer, poslední den, kdy vypršela dvoutýdenní lhůta, jsem se­ děl ve své pracovně až do půlnoci. Byl jsem přesvědčen, že telefon zazvoní každou chvilku. Byl jsem si jist, že dostaneme potvrzení od Pána. Ale telefon zůstal němý. O půlnoci jsem konečně řekl Else: „První, co ráno udělám, bude, že zruším rezervaci městské radnice. Půjdeme do sboru a bude­ me mít normální shromáždění.“ Když jsem brzy následujícího rána vstával postele, zazvonil telefon. Byla to žena, kterou jsem sice moc dobře neznal, ale vážil jsem šijí jako bohabojné křesťanky. Řekla mi: „Gustave, mám pro tebe slovo od Pána. Modlilajsem se za tu záležitost ohledně městské radnice. Podíval by ses do listu Římanům 10,15?“ Přečetl jsem si ten verš a stálo tam: „A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: 'Jak vítanýje příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!'“

Bylo to ohromné překvapení. Stál jsem v úžasu a prožíval nepředstavitel­ nou úlevu. S velikou radostí jsem v to ráno potvrdil naši rezervaci a oznámil připravovanou událost místním sborům. Když jsem se v předvečer shromáždění vracel domů ze své kanceláře, ví­ tala mě u dveří Elsa. „Právě telefonovali ze Švýcarska,“ oznámila mi. Bydlel tam náš nejstarší syn Martin se svou půvabnou manželkou Debrou a z výrazu Elsina obličeje se dalo vyčíst, že se něco stalo. „Martin zkolaboval v práci,“ pokračovala, „museli ho převézt do nemoc­ nice a okamžitě operovat.“ Oněměl jsem. Byla to nečekaná rána. Cítili jsme hluboké znepokojení, pro­ tože jsme neměli sebemenší tušení, co se stalo. Snad to byl srdeční záchvat. První myšlenka byla, že jeden z nás tam musí okamžitě jet. Steve, který bydlel právě u nás, byl rozrušen daleko méně než my. Samozřejmě se nejednalo o jeho syna - ale byl přesvědčen, že se jedná o duchovní útok na naše připravované shromáždění.

- 16-

Druhý den jsme se ve svém domě setkali s dalšími lidmi, kteří měli večer pomáhat v městské hale. Padli jsme na kolena a začali se modlit. Po chvilce jsem otevřel oči. Všech 25 lidí v místnosti klečelo nebo leželo tváří na podlaze před Pánem. Bylo to nesmírně mocné modlitebné shromáždění. Obdrželi jsme dvě slova od Pána: „Tvůj syn bude uzdraven za několik dnů - a ty sám rozsvítíš pochodeň pro návrat Židů, jejíž světlo se rozšíří po celé délce i šířce Britských ostrovů.“ Elsa i já jsme prožívali od Hospodina pokoj, že můžeme zůstat a pokračo­ vat ve shromáždění. Toho večera jsme v městském sálu zůstali úžasem bez sebe. Ani jedno místo nezůstalo volné. Lidé přijížděli ze vzdálených míst, jen aby se mohli zúčastnit tohoto výjimečného setkání. Atmosféra byla nabitá elektřinou. „Pán je zdé večer s námi,“ řekl jsem z pódia chvilku předtím, než jsem představil Steva. „Dnes večer bych nechtěl být na žádném jiném místě než v Boží ruce s Božím lidem.“ Pak vystoupil Steve a vyprávěl o svém vidění, o němž jsme poprvé slyšeli v Jeruzalémě. Pak se na okamžik odmlčel. „Možná bych teď měl říct, že jestliže někdo chce odejít, může tak v této chvíli učinit. Jestliže však neodejdete, přebíráte zodpovědnost za to, co uslyšíte stejně tak, jak jsem ji převzal já.“ Uplynulo pět sekund. Určitě bychom uslyšeli špendlík, kdyby upadl na zem. Nikdo se ani nepohnul. „Toto je, pokud vím, poprvé, co se ve Velké Británii veřejně mluví o tom­ to poselství. A řeknu vám něco: Zasáhne to celý váš národ.... Každého jednot­ livce v této zemi, aby nikdo, nikdo nemohl říct: 'Víš, to byla jenom rozmarná náhoda v historii.' Ne! Každý pozná, co Bůh hodlá učinit.“ „Chci vám nyní přečíst jeden typický úsek z Písma z knihy proroka Jeremjáše, z 23. kapitoly,“ pokračoval Steve. U vchodu obdržel každý příchozí se­ znam mnoha textů Písma, které se týkají exodu Izraele: 5. Mojžíšova 30;, Izajáš 11, 35,43; Jeremjáš 3, 16,23, 30, 31; Ezechiel 36-39; Sofonjáš 3. „Zkusme porozumět tomu, co chce Bůh učinit v těchto posledních dnech. Proč to má pro nás dnešního večera takový prorocký význam? Proč mají v těchto posledních dnech Židé v Sovětském svazu pro Boha takovou prorockou cenu? Proč je Bůh začíná klást na srdce tolika věřícím na celém světě. A nejenom věřícím, ale nyní se potkávám se Židy, k jejichž srdcím taky promlouvá Bůh o svých plánech se Židy ze Sovětského svazu.

- 17-

„Sám shromáždím pozůstatek svých ovcí ze všech zemí, kam jsem je roze­ hnal, a přivedu je zpět na jejich nivy a budou plodné a rozmnoží se. Ustanovím nad nimi pastýře a tije budou pást, nebudou sejiž bát ani děsit a žádná nebude pohřešována, “je výrok Hospodinův. „Hle, přicházejí dny, “je výrok Hospodinův, “ kdy Davidovi vzbudím vý­ honek spravedlivý. Kralovat bude jako král a bude prozíravý a bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V jeho dnech dojde Judsko spásy a Izrael bude přebývat v bezpečí. A na­ zvou ho tímto jménem: HOSPODIN NAŠE SPRAVEDLNOST“. (Jeremjáš 23, 3-6)

„Co nám tady říká prorok?“ pokračoval Steve. „Říká: 'Poslouchejte. V dějinách lidstva přijde den, kdy Bůh shromáždí svůj starodávný lid, židov­ ský národ, ze čtyř koutů světa. A poté, co budou shromážděni, a když se vrátí zpátky do své země, potom já vzbudím výhonek spravedlivý. A tento výhonek nebude před našima očima jako beránek vedený na porážku, ale přijde jako Král králů, jako Pán pánů.' “ „A bratři a sestry, to je druhý příchod Pána Ježíše a v okamžiku, kdy při­ jde, budou všichni Židé celého světa, ze všech zemí, kam je rozptýlil, zpět v Izraeli. On se nevrátí do země, kde po jeho starodávném lidu nebude ani pa­ mátky. Vrátí se a země bude plná jeho vyvoleného lidu. Protože tak se naplní proroctví ze Zacharjáše 12. kapitoly, verš 10: 'Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli.' A ten nářek, který bude následovat - ale řeknu vám, ten nářek se posléze promění v slzy radosti. Budete svědky exploze, jakou dokáže zinsceno­ val pouze Bůh svým Duchem svátým.“ „Nuže, čím to, že mohu učinit tak smělé prohlášení? Bůh pracuje proroc­ ky. Než přišel na svět Ježíš, byl člověk zvaný Jan Křtitel, který vstoupil a kázal mocným hlasem na poušti: Připravte cestu Páně.' Jan byl prorockou přípravou na příchod Mesiáše. A když se Ježíš vrátí na tuto zemi, bude to rovněž po pro­ rocké přípravě, kterou bude tentokrát návrat Židů ze všech koutů světa.“ „Ale začíná to v konkrétním národě. Jak to můžeme vědět? Čtěme dál až do verše 7.: 'Hle..... ' Je to spojka. Vztahuje se k předchozím veršům.“

„ Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: »Jako­ že živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země«,

- 18-

Nýbrž: »Jakože živ je Hospodin, který vyvedl a přivedl potomstvo domu Izraelova ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal«. Usadí se ve své zemi.“ (Jeremjáš 23,7) „Existuje pouze jediný národ na sever od Izraele, v němž je značné množ­ ství Židů. Je to Sovětský svaz. Podle nejnovějších odhadů žije na území tohoto státu 2,1 miliónu příslušníků židovského národa. „Bůh hodlá poskytnout národům světa příležitost, aby žehnali jeho lidu bez ohledu na to, ve které zemi přebývají, tak, že jim pomohou vrátit se do Izraele. A právě to děláme tady dnes večer. Jsou-li vaše srdce otevřená, abyste slyšeli pravdu Boží, přijměte tato slova, zavřete se ve své modlitební komůrce a dotazujte se: 'Bože, je to pravda?'“ Po poselství onoho večera nikdo z nás nezůstal stejný. Spousta lidí v sále nikdy dříve neslyšela, co Bible říká o návratu Židů. Jedna žena to vyjádřila slovy: „Tím, že nám Steve poukázal na tyhle verše, otevřel nám oči. Předtím jsem je četla, aniž bych jim rozuměla.“ Izrael zkrátka nebyl v našich sborech nikterak populárním tématem. Biblické pasáže, jež mluvily o Izraeli, jsme vždyc­ ky považovali za pouhé poučné ilustrace, které lze aplikovat v našem vlastním životě. Zaslíbený oheň byl zažehnut - a když Elsa následujícího dne odletěla do Švýcarska, zjistila, že náš syn je už téměř zcela v pořádku po potížích, které lékaři připisovali kolapsu jednoho plicního laloku.

•

•

•

A tak jsem se Stevem utvořil tým a společně jsme s tímto poselstvím ces­ tovali po Velké Británii. Vzpomínám si na to, jakoby to bylo včera. „Nastal čas, aby někdo sdělil vůdcům Sovětského svazu, co říká Boží Slovo,“ prohlašoval všude, kde jsme se ocitli. „Buď skloní svá kolena před Bohem anebo na ně přijdou Boží soudy. Jedno nebo druhé.“ Bezprostředně po tiskové konferenci ve finském parlamentu přenesla stanice BBC tuto výzvu do celého světa. Jeden z ruských deníků ji zesměšnil pod titulkem: „Bůh sráží Rusko na kolena.“ Dokonce i věřící se na nás na těchto setkáních často dívali nedůvěřivě a pokládali nás za docela zábavné chlapíky. V roce 1983 se totiž zdálo naprosto neuvěřitelné, aby komunismus padl a Židé mohli být propuštěni; bylo to totiž období vyvrcholení studené války. Sovětský svaz prožíval konjunkturu své vo­ jenské moci a světového vlivu, rozšiřoval své impérium do míst jako Afghánis­ tán, Nikaragua a Angola. Po smrti Leonida Brežněva, který zemřel jenom šest

- 19-

měsíců před naším shromážděním v městské hale, převzal otěže moci velice energický Jurij Andropov, který stál patnáct let v čele KGB a byl zodpovědný za obtěžování a uvězňování Židů, kteří chtěli emigrovat. Nikdo z nás si neuvědomoval, že soukolí Božích soudů se již dalo do pohybu. Počínaje rokem 1979 byla sklizeň obilí v Sovětském svazu tak kata­ strofálně nízká, že úřady jednoduše přestaly zveřejňovat statistické údaje. Nej­ dříve nastaly mohutné deště, které zpustošily osev; ničivá horka zabránila v růstu vyklíčeným rostlinám; a pak se v období žní vrátily silné deště, které úrodu doslova srovnaly se zemí a rostlinky, které přežily, zanechaly v rozsáhlých baži­ nách. V Moskvě pak marxistický historik Roy Medveděv ve svém článku pod titulem „Proč Rusové nedokáží vypěstovat obilí“, dospěl k závěru, že 'země­ dělství v 50% záleží na Bohu'. Nemyslitelné se stávalo skutečností: moderní průmyslová velmoc čelila hladu. Byla vydána výzva obyvatelům, aby si začali konzervovat potraviny. Sovětské vedení bylo nuceno utratit téměř polovinu svého hrubého ročního dů­ chodu na dovoz potravin, aby zabránilo hladomoru - právě v období, kdy Spo­ jené státy za vlády Ronalda Reagana značně zvýšily své výdaje na zbrojení. Sevřen ze dvou stran se tak Sovětský svaz ocitl na pokraji zhroucení. A pak, jednoho rána 15 měsíců poté, co se moci ujal Andropov, Moskvu probudily smuteční tóny pohřební hudby v rádiu. Po několika hodinách růz­ ných spekulací bylo světu oznámeno: Andropov - navzdory nedávným ujiště­ ním o jeho znamenitém zdravotním stavu - byl mrtev. Jeho nástupcem byl zvo­ len Konstantin Čeměnko, který byl se svými 72 lety o rok mladší než jeho pro­ tějšek Ronald Reagan. O 13 měsíců později v moskevském rádiu klasická hudba opět vystřídala zábavný pořad. Následujícího odpoledne byla světu oznámena ohromující zpráva, že i Černěnko je mrtev. Brežněv, Andropov a Čeměnko, všichni zemřeli v průběhu dvou a půl roku. Do té doby bylo průměrné funkční období generál­ ního tajemníka strany téměř 20 let! Úmrtí dvou nejkratší dobu sloužících vládců v sovětských dějinách, uvolnilo cestu raketovému nástupu mladšího a méně známého muže, který se jmenoval Michail Gorbačov.

•

•

•

Někdy v té době jsme společně se Stevem a Johannem Faciem a Kjellem Sjobergem, vedoucími mezinárodních přímluv, svolali do Jeruzaléma konfe­ renci pro věřící, abychom se přimlouvali za Izrael a za propuštění sovětského židovstva. Na této konferenci jsme se rozhodli, že vyšleme Steva, Johanna a dva další bratry, aby v dubnu absolvovali modlitební cestu po Sovětském svazu

-20-

a připravili tak cestu pro nadcházející exodus. Bylo to čiré uplatnění víry. V té době dosahoval maximální počet Židů, kteří obdrželi povolení k emigraci, jed­ noho sta měsíčně. Více než 360 000 dalších, jež se odvážili požádat o toto povolení, bylo odmítnuto, a to i navzdory tomu, že komunistická strana prohla­ šovala před celým světem, že „všichni, kdo chtějí odejít, již odešli“. Anatolij Šaranský, vedoucí emigračního hnutí, byl již sedmý rok v pracovním táboře za „zradu a protisovětskou propagandu“. Přímluvci dorazili do země poté, co se moci chopil Gorbačov a postupně procestovali všechna významnější židovská střediska v Sovětském svazu. Na každém místě obklíčili alespoň jednu obrovskou sochu V.I.Lenina, modlili se a prohlašovali, že tato modla padne. Vyhledávali dopravní centra - letiště, pří­ stavy, nádraží - a modlili se, aby je Bůh otevřel pro Židy, toužící vrátit se zpět do Izraele. V ukrajinském čemomořském přístavu Oděsa se rozestoupili po celé šířce impozantního Potěmkinova schodiště, které spojuje město s přístavištěm, a pomalu sestupovali dolů po schodech a modlili se. U spodní části se otočili a vykročili zase směrem nahoru - nechybělo mnoho a srazili se se svými nohsledy z KGB. Taková duchovní válka vedená přímo v centru dění byla v té době věcí spíše neobvyklou. Když se po návratu do hotelu modlitebníci setkali u kávy, smáli se a přiznali, že si na schodech připadali tak trochu jako cvoci. „Co dou­ fáme, že tím dosáhneme?“ ptal se Johannes a bylo vidět, že jeho víra se poně­ kud chvěje. Po návratu domů zjistil, že i další lidé z jeho sboru sdílí jeho skep­ ticismus. A opravdu, během prvních devíti měsíců ve své funkci generálního tajem­ níka strany se Gorbačov ukázal stejně tak neústupný ve vztahu k Židům jako jeho předchůdci. V rozhovoru pro francouzskou televizi uvedl, že v SSSR mají Židé zaručená „větší politická a jiná práva“ než v kterékoliv jiné zemi a vytasil se se stranickým tahem, že odejít nesmějí pouze ti, kdo „znají státní tajemství.“ Když pak byl napadnutý ohledně Anatolije Šaranského, prohlásil, že „ten pře­ stoupil naše zákony a za to byl právoplatně odsouzen.“ Ke konci roku se Steve a Johannes vrátili do SSSR, tentokrát společně se skupinou 13 dalších přímluvců z Francie, Švédska, Finska, Velké Británie a Německa. Jejich mise byl následující: provolávat Boží soudy nad faraónem, který se pořád bránil propuštění Božího lidu. Byli přesvědčeni, že Sovětský svaz díky tomu, že kladl odpor Božímu načasování pro naplnění jeho zaslíbení, vstoupil do střetu se samotným Bohem všemohoucím a musí být zlomen. „Máme pocit, že Bůh s tím vším hodlá skoncovat,“ řekl Johannes. Tým, který se připra­

-21 -

voval třídenním půstem a modlitbami ve Finsku, si vzal za své Boží Slovo z Jeremjáše 51. mluvící o soudech a zpustošení, které nadcházejí na tuto zemi. V jedno hořké studené odpoledne 31. prosince prohlásili před úřadem sa­ motného Gorbačova v Moskvě stejná slova, která kdysi dávno na adresu Saula řekl Samuel: „Zavrhljsi Hospodinovo slovo, proto Hospodin zavrhl tebe, abys nebyl králem nad Izraelem. “ Pak přímluvci prošli Rudým náměstím, kráčeli podél Kremelské zdi a modlili se v Duchu. Finský pastor ukázal na vrcholek věže, kde na tmavnou­ cím odpoledním nebi zářila obrovská červená hvězda. „Co tohle znamená?“ zeptal se ostatních ze skupiny. „Je to symbol člověka a jeho síly,“ řekl švédský člen týmu, který se speci­ alizoval na okultismus a zkoumání New Age. „Komunistický systém předsta­ vuje víru v člověka. Sověti uctívají vědecké úspěchy. Ale Jeremjáš 17:5 říká: „Proklet bud’ muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo. “ Bratři šli dále a pokračovali v modlitbách. „Mám takový pocit, jakoby ta hvězda měla spadnout,“ řekl jeden po několika minutách. Ostatní souhlasně přitakali. „A stane se to velice brzy.“ Ještě téhož večera se skupinka sešla v hotelu. „Poslouchejte, co říká Zje­ vení osmá kapitola!“ vykřikl jeden a otevřel Bibli. „Hvězda, a která padá z nebe. Přesně za to jsme se dnes modlili.“ O půlnoci šla skupina dolů k řece Moskvě, která teče vedle Kremlu, a podle instrukcí daných přímluvci v Jeremjáši 51,59-64 vzali Bibli, v níž byly vyzna­ čeny texty týkající se soudů, přivázali ji na veliký kámen a hodili ji do řeky přes tenký led, který ji pokrýval. „Stejně tak se i Sovětský svaz potopí a již nikdy se nevzpamatuje z katastrofy, kterou na něj dopustím,“ prohlašovali ve jménu Hospodina. „Všechno to vypadalo tak bláznivě,“ vyprávěl jeden z nich o něco později, „nemožně podle lidského úsudku. Ale věděli jsme, že je v tom Bůh.“

•

•

•

O čtyři měsíce později došlo k události, která se jako šoková vlna provali­ la Sovětským svazem a posléze i celým světem: výbuch a nezvládnutelný požár v čemobylské jaderné elektrárně na Ukrajině. Nehoda uvolnila tolik dlouhodo­ bě působící radiace do vzduchu, svrchní půdy a vody jako všechny nukleární testy a bomby, jaké kdy explodovaly, dohromady. Oficiální představitelé místní a oblastní organizace komunistické strany se nejdříve snažili nehodu utajit, po­ sílali pryč své vlastní děti a zároveň nařídili všem ostatním, aby nastoupili do

-22-

prvomájového průvodu i navzdory tomu, že se nad celou oblastí rozprostřel smrtící radioaktivní mrak. Tisíce obyvatel začaly trpět bolestmi hlavy, kašlem, lidé vykašlávali krev. Teprve poté, co se mrak přesunul nad Polsko a skandinávské země a déšť způ­ sobil, že kontaminace se dostala i do těchto zemí a dál, začal celý příběh vychá­ zet najevo. Konečně byly statisíce obyvatel dočasně přestěhovány z čemobylské oblasti - bylo však již příliš pozdě. Hodně z nich bylo vystaveno takové radiaci, že umírali buď hned nebo v následujících letech, stejně tak jako bezpočet ze 600 000 dělníků, kteří sem byli vysláni, aby se pokusili oblast vyčistit. Jakmile vyšla najevo úplná pravda, strhlo to masku z tváře komunistického vedení a tato skutečnost - více než cokoliv jiného - způsobila, že lidé začali ztrácet víru v sovětský systém. Zcela kontaminovaný zůstal obrovský pás dřívější hlavní obilnice Sovět­ ského svazu a zdroje vody. Ve zbytečném pokusu zabránit znečištění spodních vod byly kolem Černobylu vykopány hluboké studny a letadla rozháněla mraky, aby nepršelo. Kyjev, třetí největší město v zemi, ležící necelých 100 km najih, byl přinucen vyvinout alternativní zdroj vody. Kvůli kontaminaci jezemích vod ve Finsku, byly stanoveny limity na konzumaci sladkovodních ryb a zvýšená radioaktivita byla odhalena v dešťových srážkách dokonce až na východním pobřeží Spojených států. Několik měsíců po katastrofě došlo k překvapivému odhalení, které bylo popsáno na titulní stránce The New York Times jednoho červencového dne roku 1986 a které přišlo z Moskvy: „Prominentní ruský spisovatel nedávno předložil otrhanou starou Bibli a vytrénovanou rukou ji otevřel ve Zjevení. 'Poslouchejte,' řekl. 'Tohle je neuvěřitelné.' „Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořícíjako pocho­ deň, padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdyje Pelyněk. Třeti­ na vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny. “ Ve slovníku našel ukrajinský výraz pro pelyněk, hořkou divokou bylinu , která se užívala jako posilující nápoj na ruské vsi: Černobýl. Pisatel, sám ateista, nebyl určitě jediný, kdo poukázal na apokalyptický odkaz na hvězdu nazvanou Černobýl. Tento objev se po celé sovětské zemi rozšířil zlověstnou rychlostí.“ Nikdo kromě Boha nezná spojení mezi částí ze Zjevení a Černobylem, mezi přímluvnými modlitbami církve a katastrofami, které postihly Sovětský svaz. Ale o významu Černobylu není pochyb. „Byl to pro nás obrovský šok,“ -23 -

připustil Gorbačov, když se několik let později díval zpátky. „Byl to bod zlo­ mu.“ Výsledkem byla glasnosť (otevřenost), doprovázená perestrojkou (pře­ stavbou), které se pokoušely vypořádat s ekonomickou krizí Sovětského svazu. Železná vrata, která zadržovala Židy, se začala chvět. A my jsme si vzpo­ mněli na slova, která Steve pronesl v městské hale: „A nikdo, nikdo nebude moci říct: 'Byla to jenom vrtošivá náhoda v dějinách.' Ne!“

-24-

Kapitola 2 Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, pokynu rukou pronárodům, k národům vztáhnu svou korouhev; v náručí přinesou tvé syny, tvé dcery budou neseny na ramenou. “ (Izajáš 49, 22) ěhem následujících let se přímluvná modlitební konference v Jeruzalémě stala každoroční tradicí a mně připadla starost o praktické záležitosti s ní spojené. Nakonec jsem se přistihl u toho, jak se modlím: „Pane, obsloužil jsem dost stolů?“ Věděl jsem, že Bůh v dávných dobách podporoval u diákonů i duchovní práci. „Já prostě nechci být jenom Štěpánem, Pane!“ Nikdy nezapomenu, co se stalo, když jsem jednou v Jeruzalémě seděl u snídaně u stolu Billa Stylese, baptistického kazatele, který pracoval jako ces­ tovní agent v Izraeli. V jedné chvíli se na mne soustředěně zahleděl a řekl mi: „Před dvěmi měsíci jsem měl sen. Stál jsem v obrovské odbavovací hale obklo­ pen mnoha lidmi, starými i mladými, kteří byli velice bídně oblečení a všichni drželi v ruce zavazadla. Uvědomil jsem si, že to byli Židé. Zdálo se, že nikdo neví, co má dělat. Poté jsem zahlédl, jak k nim přichází muž v tmavém obleku. Měl bílé vlasy a v ruce držel aktovku. Tento člověk věděl, co je třeba udělat.“ „A pak ke mně promluvil Pán a sdělil mi, že právě tomuto muži budu pomáhat přivést židovský lid domů ze všech koutů země. Jakmile jsem tě dnes spatřil, poznal jsem, že ten muž z mého snu jsi ty.“ Bylo to, jakoby mě Bůh praštil do hlavy a zeptal se: „Kolikrát ti to ještě budu muset říkat? Jednoho dne budeš pomáhat Židům ze země na severu vrátit se domů.“ Očekávat na naplnění zaslíbených věcí - to nikdy nebyla moje silná strán­ ka; ale nějak jsem poznal, že to vidění se týkalo přesně určeného času. A ten čas právě nastal. Pán mě na to, co mělo následovat, začal připravovat tak, že mně zcela nenásilným způsobem odstavil od podniku, který jsem budoval celé roky - prakticky od okamžiku svého příchodu do Anglie. Jak by Elsa určitě dosvědčila, byla doba, kdy jsem byl doslova ženatý se svou prací. Zprostředkovával jsem příjezdy zámořských turistů a otevíral pro

B

-25 -

ně jazykové školy v Oxfordu, Cambridgi, Londýně, Torquayi a Bournemouthu, zakládal cestovní kanceláře v mnoha městech po celé Británii. Moje firma vzkvé­ tala a nakonec jsem si otevřel pobočky i ve Švýcarsku, Japonsku a Spojených státech, přičemž své zástupce jsme měli i v řadě dalších zemí. Jako vůdčí osob­ nost na trhu cestovního ruchu jsem obdržel Řád britské královny v oblasti průmyslu a byl jsem pozván do Buckinghamského paláce. Mým tajným snem bylo povýšit jednoho dne do šlechtického stavu. To všechno se však změnilo jedné deštivé a mlhavé neděle na podzim roku 1979, kdy jsem se společně s Elsou a našimi čtyřmi dětmi oblékl a vydal do kostela učinit zadost dlouholetému rituálu, který mi byl díky mé výchově vlast­ ní již od dětství. Ve Wintonově metodistickém sboru tehdy sloužil nový kazatel a v to ráno jsem byl dost překvapen, když jsem uviděl, jak svou kazatelnu uvol­ ňuje skupince zcela obyčejných laických členů sboru. Stáli před shromážděním v přední části starého kamenného kostela a jednoduchými slovy se s námi dělili svědectvím o tom, jak se Bůh dotýkal jejich životů. Bylo to, jako bych něco podobného slyšel poprvé. Sám jsem se sice taky označoval titulem křesťan a každou neděli jste mě mohli najít, jak ohřívám stej­ nou kostelní lavici - ale zbylých šest dnů týdne jsem si žil tak, jak jsem sám chtěl. Nyní přede mnou zazněla výzva, že dítětem Božím se mohu stát pouze skrze pokání. Po svědectvích požádali mluvčí ty z posluchačů, kteří chtějí odevzdat svůj život Bohu, aby vystoupili dopředu - něco, co se ještě nikdy předtím, za celé ty dlouhé roky, co jsem chodil do kostela, nestalo. Byl to velice trapný okamžik byl jsem totiž církevní pokladník - ale uvnitř jsem poznal, že se musím ze své lavice zvednout. Šel jsem uličkou dopředu, míjel jsem členy našeho sboru a když jsem byl u velkého dřevěného kříže, poklekl jsem u jeho spodní části. Po tvá­ řích mi stékaly slzy. Ve svých padesáti letech jsem se stal následovníkem Ježíše. Když jsem se vrátil na místo, kde seděla Elsa, byl jsem příliš dojatý, než abych ze sebe dokázal cokoliv vypravit. Cítil jsem její ruku ve své. Viděl jsem, jak je dojatá a rozechvělá. Za tento okamžik se modlila celá léta. V tu noc jsem si ve své studovně otevřel příběh o marnotratném synu z evangelia Lukáše 15. kapitoly. Najednou mi před očima zřetelně vyvstal je­ den verš: „ 'Tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.' A začali se veselit."

-26-

Cítil jsem, že můj nový život mi přinese radost a naplnění, které jsem do té doby i navzdory svému světskému úspěchu ještě nikdy neokusil. V následujících měsících se moje firma, která po tolik let fungovala na­ prosto skvěle, začala rozpadat. Nastalo období ropné krize, vysoké inflace a vysokých úrokových sazeb. Cestovní ruch se ocitl téměř na mrtvém bodě a já dospěl k zjištění, že jsem své podnikání poněkud přeexpandoval. Po mnoha zápasech jsem musel propustit 80 z mých 220 stálých zaměstnanců. Nebylo to vůbec jednoduché. S každým mužem a ženou, kteří museli odejít, jsem si osob­ ně promluvil a přinášel jsem je na modlitbách Pánu. Nicméně společnost i tak šla ke dnu. Kolik hodin jsem jen proseděl u svého psacího stolu a propočítával, jak mnoho dnů a týdnů mi zbývá, než budu muset firmu zlikvidovat. Moje celoživotní dílo se řítilo k propasti - zdálo se, že se všechno zhroutí. Byl jsem hrdý na to, čeho jsem dosáhl. Po celý život jsem něco budoval. Nyní se však nedalo nic dělat. Cítil jsem se bezmocný, jako kdybych bojoval s větrnými mlýny. Při oslavě 51. narozenin jsem se pokusil o něco, co jsem ještě nikdy před­ tím neudělal. Požádal jsem Boha, aby mi dal slovo. Společně s Elsou jsem kaž­ dý den začínal čtením z knihy biblických textů „Hesla na každý den“, která se zrodila z mocného navštívení Ducha svátého v roce 1727 ve společenství pro­ následovaných Moravských bratří, kteří našli útočiště v německé vesničce Hermhut. Každé ráno bratři přinášeli z domu do domu „heslo“ pro daný den, které mělo sloužit jako základ pro rozjímání. Nakonec se na každý rok předem losováním vybíraly verše, které se pak vydávaly tiskem. Nyní jsme četli z 250. vydání. V to ráno bylo na řadě čtení slova, které Ježíš řekl Martě: „Děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. “ „Ano, Pane,“ vyznal jsem. „Trápí mě můj podnik, zaměstnanci, mé dluhy.“ Pochopil jsem, že musím přenechat své problémy jemu. On byl schopen si s nimi poradit. „Pane, dej mi šanci,“ prosil j sem ho. „Chci j ít před Tebou, chci s Tebou opravdu prožívat důvěrný vztah. Ale musíš mi pomoci.“ Chtěl jsem si být zcela jist, že toto slovo je pro mě. Možná, že jsem ještě nebyl připraven. Večer jsem si otevřel svůj americký modlitební kalendář a našel naprosto stejné slovo, určené pro tento den. Zasáhlo mě to. Po celou dobu, co jsme si četli z obou knih, se to ještě nestalo. Věděl jsem, že to promlu­ vil Bůh. Uvědomil jsem si, že mě zkouší, a tak jsem se po tak dlouhé době konečně ocitl v bodě, kde jsem řekl: „Pane, to je tvoje věc. Chci ti to úplně předat. Můžeš s tím udělat, co se ti zlíbí.“

-27-

Je pravda, že nějakou dobu trvalo, než jsem dokázal tuto kapitulaci uvést do praktického života. Ono se to lehce řekne - ale prohlásit něco a uvést to do praxe jsou v našem životě často dvě naprosto rozdílné věci. Jedno ráno, právě v době, kdy jsme prožívali značné finanční potíže, jsem si domluvil setkání s Angličankou, která pracovalajako moje agentka v Turecku. Dlužila mi dosti významnou částku. „Nezlobte se, ale j á ty peníze opravdu potřebuj i,“ řekl j sem j í a na zdůraz­ nění naléhavosti svých slov jsem je doprovázel důraznými údery do stolu. „Pane Schellere, nemohu splnit svůj závazek,“ omlouvala se. Byla zoufa­ lá. Najednou jsem věděl, že jí musím pomoci. Na konci našeho setkání ode mne odcházela s tisícovkou v kapse. „Asi z toho pomalu cvokatím,“ oznámil jsem v ten večer Else. „V době, kdy my nemáme na to, abychom zaplatili účty a mzdy, rozdávám hotovost.“ Poté jsme se posadili ke svému večernímu čtení z 5. Mojžíšové 15,10 „ Dávej mu (svému potřebnému bratru) štědře a nebuď skoupý, když mu máš něco dát, neboť kvůli tomu ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná ve všem, co děláš, ve všem, k čemu přiložíš ruku. “ (5.Mojžíšova 15,10)

A pak jsme prožili doslovně oslavy plné chval, protože jsme věděli, že to, co jsem udělal, bylo správné. S pomocí značného bankovního úvěru jsem v Boumemouthu vybudoval čtyřpatrový komplex kanceláří a školu s odpovídajícími administrativními pro­ story. Věděl jsem, že kdybych prodal jednu z těchto dvou budov, chytil bych druhý dech a moje firma by mohla opět začít vzkvétat. Ale netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, že nejsem jediný, kdo se snaží prodat kanceláře; jiné firmy byly taky v těžkostech a pokoušely se o totéž. Boumemouth je jedním z důležitých ústředních bodů západní Anglie, ko­ ordinuje autobusovou dopravu, a proto se tady také vystavěl moderní adminis­ trativní komplex. Tato budova však vyhořela a stala se zcela nepoužitelnou. Takřka přes noc vyvstala potřeba nových prostor, aby tato koordinační činnost mohla pokračovat. Město proto převzalo mou budovu. Společnost byla zachrá­ něná před krachem. Vypadalo to, jakoby Pán otevřel kohoutek a podnik začal prosperovat bez sebemenšího úsilí z mé strany. Nedokážu vysvětlit, jak se to stalo, ale to, co na počátku vypadalo naprosto beznadějně, přineslo během několika týdnů docela hezký zisk. V tomto roce byl můj zisk vyšší než kdykoliv předtím. Ale firma teď -28-

již opravdu patřila Pánu. Uvědomil jsem si, že jsem na něm závislý a že to, co se děje, není ani v nejmenším zásluhou mého úsilí. Po několika letech jsem obdržel velice atraktivní nabídku na odkoupení mých jazykových škol a Pán mi připomněl, že jsem svou firmu v podstatě pře­ dal jemu. Cítil jsem však určitou loajalitu vůči svým pracovníkům a proto jsem si promluvil s některými staršími členy personálu. Ti mi místo prodeje nabídli, že školy převezmou, kteroužto možnost jsem nadšeně přijal. Ještě pořád jsem vlastnil cestovní kancelář, ale teď, když byla ponechána sama sobě - bez administrativní podpory školního personálu, začala vykazovat ztráty. Začal jsem mít obavy. Potřebovali jsme Boží vedení, jak se dostat z této situace. Neviděl jsem žádnou jinou možnost, než firmu nabídnout k odprodeji, představovala totiž ztrátový podnik. Společně s Elsou jsme začali třítýdenní „Danielův půst“ a nejedli jsme maso a sladkosti přesně tak, jako to kdysi dělal David v Babylóně. Nic se ne­ stalo. Pak jsme po několik dnů pokračovali úplným půstem. A poté, jednoho rána jsme v naší domácí poště nalezli velice oficiálně vypadající dopis, který byl označen nálepkou „přísně důvěrné.“ Zvedl jsem jej a pln zvědavosti jsem ho vzal ke snídani, kde jsem ho otevřel. Byl to dopis od konzultanta, který měl od jedné z největších podnikatelských společností úkol, aby pro ně získal nějakou cestovní kancelář. A i navzdory skutečnosti, že jsem oficiálně nezveřejnil ani zmínku o tom, že chci firmu prodat, tento odborník na základě analýzy trhu dospěl k závěru, že náš podnik je přesně to, co hledají. Neubránil jsem se smíchu. Kdo jen může chtít koupit společnost, která je ve ztrátě? „Pán má někdy docela zábavné způsoby, jak si poradit s našimi pro­ blémy,“ řekl jsem Else. Několik týdnů později jsem odjel do Londýna, abych se setkal s předsedou a finančním ředitelem správní rady zmíněné společnosti. Ukázalo se, že jsou to opravdu špičkoví manažeři, kteří oblečeni do proužkovaných obleků šéfovali multimiliónové organizaci. Nebylo to příjemné setkání. Nějak jsem cítil, že nemluvíme stejnou řečí. Usoudil jsem, že ze zamýšleného obchodu nebude nic. Ale k mému velikému překvapení se za několik dnů v mé kanceláři v Bournemouthu stavil sám předseda. Nad svým zasedacím stolem jsem měl malou plaketu, na níž stálo: „Ježíš Kristus je Pán.“ Předseda se na ni podíval a pak mi řekl: „Jsem katolík. Dva roky jsem studoval teologii, ale pak jsem si uvědomil, že to není moje povolání.“ Neříkal jsem nic, ale najednou mezi námi vznikl vztah, který tady předtím nebyl. Z ničeho nic se tady objevila vzájemná důvěra. „Připravte nám nabídku včetně podrobností, týkajících se personálu,“ požádal mě, než odešel. Pečlivě -29-

jsem mu připravil podklady, které jsem okamžitě odeslal a za několik dnů se u nás objevili dva auditoři, aby zkontrolovali naše účetní knihy. Zmocnila se mě úzkost. Nebude dlouho trvat a zjistí, že společnost není zisková. A opravdu to dlouho netrvalo - zazvonil telefon, kterým jsem byl pozvaný do sídla vedení firmy. Tam mi ředitel sdělil, že mají zájem odkoupit firmu za takových podmínek, jaké jsem si stanovil! Nikdy nezapomenu na ono odpoled­ ne, kdy mi finanční ředitel odevzdal oficiální žádost o odkoupení mého podni­ ku. Stál přede mnou a jenom se smál a smál a nakonec řekl: „Pane Schellere, nemám nejmenší ponětí, proč vaši firmu vlastně kupujeme.“ Smál jsem se s ním a pak ještě celou cestu zpět do Boumemouthu - byl jsem volný, abych mohl naplnit povolání, do něhož mě Pán před několika lety povolal. A pak jsme se dočkali zázraku, za který jsme se modlili a o který jsme usilovali celé roky. Součástí Gorbačovových reforem, jejichž cílem bylo pro­ čistit Sovětský svaz, bylo nařízení, které v prosinci 1989 zvedlo železné závory a Židé mohli začít zemi opouštět. Během následujících 13 měsíců jich do Izra­ ele kvapem odjelo téměř 200 000. Když jsme v lednu 1991 měli tradiční mod­ litební konferenci v Jeruzalémě, do Izraele dorazilo zajeden měsíc rekordních 35 295 přistěhovalců. Ale pozornost světa se soustřeďovala najiné události. Irácký diktátor Saddám Hussajn zaútočil na Kuvajt, což s sebou přineslo hrozbu okamžité kon­ frontace s koalicí vedenou USA. Irák vyhrožoval, že v případě útoku ze strany spojenců, „srovná se zemí půl Izraele“, což bylo pochopeno tak, že zaútočí na Izrael svými bojovými raketami s chemickými hlavicemi. Zajímavé bylo, že první den konference byl zároveň nejzazším termínem pro stažení iráckých vojsk z Kuvajtu. Vlády varovaly své občany, aby se zdržo­ vali podle možnosti mimo ohroženou oblast. Většina zahraničních leteckých společností zrušila své lety do a z Izraele a téměř všichni turisté zrušili své plány na pobyt v této zemi. Ale 120 bezvýhradně oddaných křesťanů z 24 náro­ dů se shromáždilo v hotelu Holyland a za své heslo si zvolili biblickou výzvu postav se v trhlině před mou tvář za tuto zemi'. I tato skupina prošla protříbením. Hodně přihlášených se odhlásilo na poslední chvíli, ale jejich místa byla vzápětí obsazena těmi, kteří prožívali tou­ hu se k nám připojit, aniž by se předtím na konferenci oficiálně přihlásili. Všichni věděli, že za to mohou zaplatit i cenu nejvyšší. Někteří si příchod do Izraele doslova vybojovali i navzdory dobře míněným radám svých příbuzných či vlá­ dy. Tohle byli ti opravdoví přímluvci, lidé, kteří toužili stát po boku těch, za něž se přimlouvali.

-30-

Když nad námi hned první večer vyvstalo reálné nebezpeční mohutné ofenzívy, sešli jsme se a zpívali starou píseň „Převeliká jest tvá věrnost“. Na naši skupinu se snesl nepředstavitelný pokoj a síla a prožívali jsme absolutní bezpečí v Boží ruce. Všichni jsme cítili, že možnost přebývat v této zemi zrov­ na v té době, je naší výsadou a radostí. Sotva jsme s Elsou v ten večer usnuli, probudil nás ostrý zvuk telefonu, který byl u naší postele. Hodiny ukazovaly čtvrt na tři. Ještě než jsem zvedl sluchátko, bylo mi nad slunce jasné, co se stalo - začala válka. Na chvíli mne zachvátila lítost nad ubohými nevinnými Iráčany, kteří bu­ dou trpět, zatímco Saddám je už jistě dávno ukrytý někde v bezpečí. Pak, již zcela vzhůru, jsem se posadil a začal telefonovat. Za čtvrt hodiny se dlouhá chodba naplnila tiše mluvícími lidmi. Začalo bombardování Bagdádu spoje­ neckými vojsky. „Jak na to jen odpoví Irák?“ bylo slyšet z mnoha úst. Odpověď jsme dostali v tutéž hodinu následujícího dne. Probudil jsem se přízračným zvukem protiletadlových sirén, který nejdříve zesiloval, aby pak postupně utichl. Americké satelity odhalily, že za necelé dvě minuty dopadnou na Izrael irácké střely typu Scud. Spali jsme s Elsou v teplákových soupravách. Stačilo popadnout kartóno­ vé krabice s plynovými maskami a pospíšit si do izolované místnosti na našem poschodí, která byla chráněná proti chemickým útokům umělohmotnými tabu­ lemi, které byly připevněny na oknech, a izolací kolem dveří. Postupně se k nám přidávali další a další hosté - pohybovali se rychle, ale bez nejmenších známek paniky. V místnosti jsem si sundal brýle, abych si mohl nasadil plynovou masku, kterou jsem si pak gumovými popruhy přitáhl těsně ke hlavě. Rozhlédl jsem se po místnosti a nemohl jsem si pomoci - všichni jsme byli podobní spíše psům než lidským bytostem. Čekali jsme na rozhlasové zprávy, které nám -jak jsme doufali - oznámí, co se vlastně děje. A každý nádech přes gumové masky nás stál značné úsilí. Nemohli jsme mluvit spolu, ale myslím, že všichni jsme určitě mluvili s naším Pánem. Uplynuly téměř dvě hodiny, než se z rádia ozval ženský hlas: „Všichni občané Izraele si mohou odložit plynové masky a opustit kryty.“ Vybuchla obrovská radost a začali jsme chválit Pána. Slyšeli jsme, že stře­ ly s konvenčními hlavicemi poškodily několik domů v Tel Avivu a Haifě, ale nikdo nebyl usmrcen ani vážně zraněn. Do Izraele začala plynout poselství po­ vzbuzení od věřících z celého světa, kteří sledovali tyto události v televizi.

-31 -

Noční poplachy pokračovaly ještě celý týden. Byla to emocionálně velice vyčerpávající doba. Jednu noc mě probudil nějaký hluk a já jsem vyděšený vyskočil ze své postele. „Schatz,“ zakřičel jsem na Elsu používaje náš švýcarsko-německý výraz pro vyjádření lásky. „Copak neslyšíš ty sirény?“ Zvedla se z polštáře a natáhla uši. „Ne, neslyším nic.“ Podrážděně jsem otevřel okno a vystrčil ven hlavu. Neslyšel jsem nic, až na projíždějící náklaďák. „Promiň mi, schatz,“ omlouval jsem se. „Spletl jsem se.“ Bylo to cvičení, které jsme si za uplynulý týden zopakovali nejednou, a abychom se nenudili, občas bylo zpestřeno opravdovými útoky, které jsme přečkávali v krytech. Ale i když raketové útoky neustávaly, neustále jsem cítil naprostou jistotu, že jsem na pravém místě. Ani já ani nikdo z naší skupiny neprožíval úzkost. Věděli jsme, že jsme v Boží ruce. Tohle byla ta nejlepší konference, jakou jsem kdy organizoval. Panovala mezi námi jednota, jaké nelze dosáhnout jindy, než během krize. Pohybovali jsme se jako armáda zmocněná Duchem svátým. Modlili jsme se, aby skrze probíhající válku Bůh připravil cestu pro napl­ nění svých dvou zaslíbení: přinést evangelium do muslimského světa a přivést děti Izraele do jejich zaslíbené země. Mnozí jsou přesvědčeni, že přímluva v těchto případech je něčím, co se odehrává výlučně na kolenou. Ale jak konfe­ rence pokračovala, začal jsem naléhavě prožívat, že Bůh po nás chce i konkrét­ ní skutky: „Teď nastal čas, kdy můžeš začít s praktickou pomocí, aby se můj lid mohl vrátit domů.“ Johanna, vedoucího konference, jsem znal dost na to, abych dokázal před­ povídat jeho reakci. „To je pošetilé,“ pomyslí si. „Sedíme tady ve sklepě s plynovými maskami na obličejích a mluvíme o tom, jak přivést další Židy do dosahu bombardování Saddáma Hussajna.“ Jak on tak i já jsme byli vždycky nejpraktičtější ze všech organizátorů konference. Ale věděl jsem, že se do toho musím pustit. Zašel jsem za Johannem. „Zcela jasně prožívám,“ svěřil jsem se mu, „že nyní je čas, kdy po nás Bůh chce, abychom pomohli Židům vrátit se domů ze země severu.“ K mému naprostému úžasu Johannes souhlasně přitakal. „Ano - ano, Gustave, věřím, že toto je z Pána.“ Oba jsme byli překvapeni! Bylo to zcela v souladu s Božím charakterem. Další palební útok se snesl na Izrael v sedm hodin v sobotní ráno a večer jsem předstoupil před plné očekávání obličeje 120 delegátů, abych se s nimi podělil o svůj prožitek. K mému ještě většímu úžasu i oni všichni bez jakékoliv

-32-

manipulace prožívali, že to je suverénní Boží krok. Uskutečnili jsme sbírku na exodus Židů ze Sovětského svazu. Když jsme pak peníze spočítali, výsledek byl ohromující - tato malá skupinu shromáždila 30000 dolarů. Všichni jsme prožívali radost z toho, že Bůh tak potvrdil to, co řekl. Ale kdybych byl tehdy tušil, jak se budou události dále vyvíjet, pravděpodobně bych byl zalezl někam do bezpečného úkrytu.

-33-

Kapitola 3 „Kdože jsou ti, kteří přilétajíjako oblak? Jako holubice ke svým děrám?“ (Izajáš 60,8)

emyslím, že by prorok Izajáš kdy viděl letadlo,“ špičkoval Steve. „A nejlepší obraz, jak ho mohl popsat, je letící oblak.“ V jedno čtvrteč­ ní ráno ve 4:40, přesně čtyři měsíce po modlitební konferenci, jsme,, s malým hloučkem příznivců stáli na rozjezdové dráze izraelského letiště Be Gurion. Na východě se právě začaly objevovat první paprsky nového dne, když se rázně otevřely dveře bílomodrého letadla El AI a první z 250 olim (oh-leem - noví přistěhovalci, doslova ti, kteří přicházejí 'do Izraele) scházeli po scho­ dech, aby udělali první nesmělé krůčky na izraelské půdě. Viděli jsme malé děti, některé k sobě křečovitě tiskly panenky a jedno dokonce neslo v náručí malé štěňátko. Byli mezi nimi i starci, kteří jen stěží zdolali i těch několik schůdků. Někteří byli oblečeni velice dobře, jiní byli na první pohled velmi chudí. Jeden muž klesl na kolena a s obličejem přitisknutým k zemi začal líbat příjezdovou dráhu. Čekající zástup zdravil příchozí a mával izraelskými vlajka­ mi. Vládlo tu obrovské nadšení. Někteří z olim se usmívali, jiní zpívali, další zase plakali a zcela spontánně se objímali. Cítil jsem se jako Petr v den Letnic. „Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka.“ Byla to úžasná zkušenost vidět tyhle lidi, jak poprvé přicházejí do své vlasti. Vše, za co jsme se během osmdesátých let modlili, jsme nyní viděli na vlastní oči. S penězi z modlitební konference jsem se obrátil na Židovskou agenturu, organizaci, která do té doby měla na starosti celou aliya (all-lee-ya - imigrace, „příchod“ do Izraele), abych od nich získal nějaké informace, jak můžeme fi­ nančně pomoci letu. V té době jsme neměli v rukou nic kromě seznamu účast­ níků modlitební konference, který čítal několik set jmen, a skupiny 60 - 80 věřících, kteří měli přijet na večerní shromáždění do Boumemouthu. Setkali jsme se ve sklepních prostorech budovy, kterou Elsa nazvala Dům Ebenezer (to je Kámen pomoci) podle Samuelova svědectví z 1. Samuelovy 7:12: „Ažpotud nám Hospodin pomáhal. “ Rozeslali jsme jednoduché materiály, které vysvětlovaly, co jsme prožili a co jsme se rozhodli udělat. Nazvali jsme celou akci Operace Exodus a založili

N

-35-

mimořádný fond Ebenezer, který ji měl financovat. Byl jsem překvapen, když jsem pak v odpovědi obdržel spoustu dopisů od lidí, o kterých jsem v životě neslyšel. Ale tito lidé byli tak nadšení. Znali Bibli a pochopili, že doba pro návrat Božího vyvoleného lidu právě nastala. Jedna rodina se třemi dětmi mi napsala: „V tomto roce nepojedeme na dovolenou. Pro židovské rodiny je mno­ hem důležitější, aby se vrátily domů.“ V celém svém životě jsem nikdy neprožil takovou otevřenost v dávání. Seděl jsem za svým stolem a po tvářích se mi kutálely slzy, když jsem viděl, jak mí bratři a sestry otevírají svá srdce. Denně jsem dostával dopisy od křesťanů, kteří mluvili o lásce, jakou pro­ žívají vůči židovskému lidu. Psali: 51Drahý Gustave, děkujeme ti, že máme mož­ nost poslat peníze na jízdenku.“ Byl jsem zmatený. Četl jsem tyto řádky znovu a znovu a přemýšlel: „Jestliže bych já někomu dával peníze, doufal bych, že děkovný dopis napíše on mně!“ Spousty darů přicházely od těch, kteří sami neměli peníze. Na severu An­ glie se setkaly tři slepé ženy a ušetřily peníze, aby sponzorovaly jednoho člově­ ka. Jedna šedesátiletá invalidní žena, která sama žila z podpory, posílala pravi­ delně každý měsíc 2 libry, které odkládala ze své 49-ti librové penze. To byli opravdu moudří hospodáři. Při čtení těchto dopisů jsem si nejednou vzpomněl na vdovin groš z Lukáše 21. Dary přicházely od křesťanů z téměř 30 zemí. Byl jsem ohromen tím, co se dělo. Napsala nám skupina asi třiceti korejských žen. Neměly peníze, které by mohly dát, ale modlily se za nás a slíbily, že později se s námi znovu spojí. V jejich následujícím dopise byl i šek na 7500 dolarů. „Rozhodly jsme se, že se nebudeme jenom modlit,“ psaly nám, „ale taky prosit o zaplacení přesčasových hodin v práci - a každá pence, kterou jsme za 30 dnů dostaly za práci přesčas, putovala na pomoc židovskému lidu, aby se mohl vrátit domů.“ Jedna americká dvojice založila v Mexiku církev, která se časem rozrostla na 22 sborů. Stáli po boku Izraele a Bůh žehnal jejich službě. „Když jsem se s nejchudšími členy našich sborů - s těmi, kteří bydlí v chatrčích se střechami z vlnitého plechu - dělil o to, co prožíváme ohledně návratu Židů, rozhodli se, že chtějí zaplatit jeden lístek,“ říkal mi pastor. „Pro tyto lidi znamená každý dolar hotové jmění. Ale společně shromáždili dost peněz, aby mohli zaplatit cestu jednomu člověku.“ Na druhé straně mě hluboce dojímalo otevřené srdce samotných Židů. Pouhý den poté, co přistálo naše první letadlo, izraelská vláda zahájila operaci na záchranu více než 14 000 černých etiopských Židů hned, když obdržela zprávy o nelítostných bojích mezi etiópskou vládou a rebely. V průběhu této mohutné

-36-

letecké akce nazvané Operace Šalamoun do Izraele s ohromným burácením dorazilo 40 letadel. Na jejich palubě se dokonce narodilo i pět miminek! Společně s Elsou jsem navštívil v Jeruzalémě hotel Diplomat, který řídila vláda a který byl nyní naplněn 1200 novými přistěhovalci. Neměli sebou žádná zavazadla kromě oblečení, které měli na sobě - ženy byly oděny v tradiční rou­ cha. Když se tato zvěst rozšířila, Jeruzalémané napěchovali svá auta obleče­ ním, jídlem, léky a hračkami a začali se sjíždět k hotelu. Když jsem viděl, jak přivítali své bratry a sestry, oči se mi naplnily slzami radosti. Po šesti hodinách musela policie zatarasit cesty vedoucí k hotelu, poněvadž už nebylo možné přijímat další pomoc. Římanům 11,11 mluví o tom, že bychom měli vzbuzovat u Židů závist; častokrát však oni vzbudili žárlivost u mě. Pak jsme odjeli do Budapešti, abychom se podívali na tranzitní tábor Ži­ dovské agentury, z něhož měli imigranti odletět naším letem. Sovětský svaz to­ tiž nedovolil přímé lety do Izraele, takže všichni přistěhovalci byli nejdříve směrováni do východoevropských měst jako Budapešť, Bukurešť a Varšava. „Před třemi dny jsme tady měli dívku, která umírala na rakovinu,“ vyprávěl nám vedoucí tábora. „Zůstalo jí jenom několik dnů. Poté, co jsme to společně probrali, jsme se rozhodli, že by měla zemřít ve své pravé vlasti.“ Našli lékaře a sestru, kteří společně s nemocnou dívkou odletěli do Izraele. Brzy ráno násle­ dujícího dne jsme společně s týmem agentury odjeli na hlavní budapešťské ná­ draží. Během jízdy nás jeden z nich upozornil na řeku Dunaj, která tekla podél cesty. „Během holocaustu,“ vyprávěl potichu, „byli někteří členové mé rodiny vehnáni do vody a utopili se.“ Na nádraží jsme se dozvěděli, že na stejném místě byly před léty do dobytčích vagónů nahnáni Židé a pak posláni na smrt do Osvětimi. A nyní jsme tady stáli a čekali na vlaky, kterými měli přijet olim ze Sovětského svazu. Do budovy nádraží jsme vcházeli kolem mladíka, který klečel na zemi a hrabal se ve svém batohu. Jeden z mých společníků do mě strčil loktem. Oka­ mžitě jsem pochopil, že se jedná o člena izraelské tajné policie. Když jsme se procházeli po nádraží, postupně jsem si uvědomil, že jich tam je ještě nejméně půl tuctu, nenápadně rozestavěných na různých místech. Jeden četl noviny, ale ve skutečnosti velice bedlivě sledoval pohyb na nádraží. V ten den měly přijet tři vlaky, každý v jinou dobu, a dlužno říct, že ruské vlaky se v žádném případě neřídí švýcarskými hodinkami. Pracovníci agentury museli často čekat celé ho­ diny. Jak na Elsu, tak i na mne hluboce zapůsobilo odevzdání a obětavost izra­ elského týmu. Pak jsme pokračovali v naší práci a zaplatili jsme druhý a pak i třetí let z Budapešti, jimiž se do Izraele vrátilo 720 olim. Ale někdy v květnu, v době,

-37-

kdy odlétalo třetí letadlo, jsem začal dostávat dopisy od věřících, kteří mi připo­ mínali, že pozoruhodné vidění proroka Izajáše, který viděl Židy vracející se domů na oblacích, pokračovalo těmito slovy: „Ke mně s nadějí vzhlížejí... zámořské lodě už zdávna, aby tvé syny při­ vezly zdaleka a s nimi jejich stříbro a zlato. “ (Izajáš 60,9)

„Gustave, a co lodě?“ psali. O lodích jsem nechtěl ani slyšet. Nic jsem o nich nevěděl. Je mnohem jednodušší o lodích napsat, než tyto myšlenky zrealizovat. Modlil jsem se: „Pane, je-li to z Tebe, musím to slyšet od Tebe.“ Na začátku června 1991 jsem o tom ve své kanceláři mluvil s jedním svým modlitebním partnerem a předkládal jsem mu všechny možné výmluvy. „Po­ slouchej,“ říkal jsem, „tohle je nesplnitelná mise. Potřebovali bychom povolení od izraelské vlády, od Sovětů, od úředníků v samotném přístavu. Museli by­ chom zřídit přestupný tábor, kde by se mohly najíst a vyspat stovky lidí, a to v místech, kde je již nyní těžké nakrmit rodinu jednu. Museli bychom zajistit jejich bezpečnost, potřebovali bychom velkou osobní loď a strašnou spoustu peněz.“ „Ale,“ dodal jsem rychle, jelikož jsem si všiml, že můj přítel hledí na měděnou tabulku, která visela na zdi mé kanceláře již roky, „Sloužím velikému Bohu. Podívej se, stojí to i v Písmu: 'Vždyť u Boha je možné všecko'“ (Marek 10,27). Jakmile jsem to dořekl, najednou jsem si poprvé všiml, že nad těmito slovy je vygravírovaný obrázek lodě. Nějak jsem si to nikdy předtím neuvědomil. Bylo to stejné, jakoby ke mně přistoupil Bůh, položil mi svou ruku na hlavu a řekl: „Pro mě je loď docela možné řešení.“ Něco se ve mně zlomilo a já začal plakat. Všechny pochybnosti byly ty tam. Vzápětí jsem odjel do Jeruzaléma naplněný radostí, kterou jsem prožíval v posledních několika letech velice často. „Když Pán promluví, utíkám.“ Jestli­ že zaváhám, přijdou pochybnosti. Bůh chce, abychom mu důvěřovali, dokonce i když si myslíme, že se jedná o naprosté bláznovství - jeho cesty jsou vždycky vyšší než cesty naše. Vydal jsem se sám do velké kamenné budovy, kde sídlilo ústředí Židovské agentury. Doufal jsem, že s námi budou nějakým způsobem spolupracovat, že možná umožní, aby někteří olim zjejich sítě cestovali do Izraele lodí. Vyšel jsem po schodech do druhého patra, kde sídlily výkonné orgány, pomalu kráčel

-38-

kolem zdí obložených fotografiemi významných sionistu tohoto století a nako­ nec jsem vstoupil do kanceláře, kde na mne již čekali dva starší úředníci. Poděkoval jsem jim za dobrou spolupráci, které jsme se těšili během orga­ nizací společných letů. „Nyní přišel čas, abychom vykročili ještě o něco dál,“ řekl jsem jim a zvedl Bibli. „Toto je vaše Bible,“ oznámil jsem jim, „slovo živého Boha. A prorok Izajáš tady říká, že váš lid se bude navracet vzduchem i lodí. Rádi bychom s vámi spolupracovali na otevření námořní cesty do Izraele.“ Podívali se na sebe a usmáli se. Byli neustále velice vlídní - konec konců jsme zaplatili několik letů a bylo možné, že nebyly poslední, ale bylo zřejmé, že co se týče pomoci s dopravou lodní, tady byl zájem pramalý. Dokonce mi udělili i výstrahu, aby ztlumili mé nadšení. „O tohle se pokou­ šeli již mnozí a nepodařilo se jim to. Od okamžiku vzniku Sovětského svazu neexistuje žádná přímá linka - ani vzduchem ani po moři.“ Potřásli jsme si rukama a já se vrátil na chodbu demonstrující moc sioniz­ mu, pomalu jsem sešel po schodech a vyšel do horkého letního sluníčka. „Myslí si, že je to bláznivá myšlenka,“ uvědomil jsem si. „Že je to pokus předem odsouzený k nezdaru, po kterém možná dostanu opět rozum.“ Později jsem se o jejich reakci zmínil před Elsou. „S radostí přijímají naše finanční příspěvky, ale nepočítají s tím, že bychom se chtěli jejich práce osobně zúčastnit.“ „Jsou tak silní, tak sebevědomí,“ řekla. „Musí se docela dobře bavit, když za nimi přijdou takové nuly jako my odněkud zvenčí a vykládají jim, jak při­ vést Židy zpátky domů.“ Ani na jednom z míst, kde jsme se obrátili, nás nečekalo vřelé přijetí. Ne­ našli jsme žádné reminenty, kteří by byli ochotni zúčastnit se podobného podni­ ku společně s námi. Přímo před nosem se mi zavíraly jedny dveře za druhými. Zpočátku jsem na tento plán nenašel žádnou odezvu ani mezi křesťany v Jeruzalémě. Trochu to mnou otřáslo. Možná jsem podlehl iluzi, že všichni budou přede mnou stát v pozoru jako nějaký uvítací výbor. Pak mě po dobu tří dnů Pán v mém jeruzalémském bytě izoloval od vněj­ šího světa a vedl k modlitbě, půstu a hledání jeho tváře. Cítil jsem se bídně. Na jedné straně jsem byl bezpochyby “těhotný“ myšlenkou na loď. V této věci jsem neměl nejmenších pochybností. Ale nedokázal jsem postřehnout žádný průlom a na rozdíl od těch, kdo tvrdí, že půst jim dělá dobře, mě příšerně bolela hlava. Ležel jsem na zemi před Pánem. Bylo to období, kdy v mém životě působil přečišťující oheň Ducha svátého a musím říct, že sotva kdy jsem se cítil tak neschopný pro splnění svého úkolu, jako právě v průběhu těchto dnů. Víc než

-39-

kdy předtím jsem soucítil s Jonášem, který chtěl před svěřeným úkolem dokon­ ce utéct. Právě jsem se modlil tváří na podlaze, když do mého pokoje vstoupil Ted Walker, bratr s čistým srdcem, který mě vždycky dokáže povzbudit. „Nevím, kam se ještě obrátit,“ svěřil jsem se mu. Společně jsme pak volali k Pánu. Byla to modlitba v zoufalství, chvíle, kdy musely zemřít všechny moje vlastní dobré nápady. Každé dveře se před námi zavřely. Bitva se zdála prohranou. „Pane,“ modlil jsem se. „Toto je Tvoje dílo, ne moje.“ A po takové modlitbě přichází okamžik, kdy nás Bůh uchopí za ruku a řekne: „ Nyní ti, dítě, ukáži svou cestu.“ A dělá to takovým způsobem, že víme, že to je z jeho Ducha a ne z těla. V místnosti zazvonil telefon. Byl to jeden milý úředník z Židovské agentu­ ry. „Mohl byste se za dva dny setkat v hotelu Hilton v Curychu s mužem, který se jmenuje David?“ Neposkytl mi žádné další informace, nesdělil mi dokonce ani mužovo příjmení. Vyjadřoval se tak tajuplně, že jsem si pomyslel, že člo­ věk, se kterým se mám setkat, je určitě příslušníkem hnutí Mossad. Cítil jsem, že není čas na otázky - byl čas činů. Odletěl jsem do Curychu, kde jsem se ve vstupní hale hotelu Hilton měl setkat se zmiňovaným mužem. Dorazil jsem o něco dříve, než jsme byli domlu­ veni. Kolem promenovaly zástupy lidí, ale moje oči byly nevysvětlitelným způ­ sobem neustále přitahovány k muži sedícímu v protějším rohu vstupní haly. Poznal jsem, že to byl onen zprostředkovatel. Ukázalo se, že se jedná o izrael­ ského podnikatele, který měl zájem o loď na dovoz a vývoz zboží ze Sovětské­ ho svazu. Chvíli jsme debatovali o záležitostech obchodního charakteru, o možném partnerství a rozhovor nás pohltil natolik, že David zmeškal letadlo do Ženevy. Znenadání se tam objevil jiný izraelský podnikatel, který mu nabídl svezení ve svém soukromém proudovém letadle, ale hned další den se David musel vrátit do Curychu, aby si zajistil místo na palubě nějakého letadla letícího do Tel Avivu. Jaké to pro něj bylo překvapení, když se ocitl ve stejném letadle, kterým jsem se vracel já, a co víc, přímo na sedadle za mnou. „Tady se děje něco, co určitě není jenom tak, samo sebou!“ prohlásil. A tak jsme znovu pokračovali ve své diskuzi. David byl představitelem mohutného podnikatelského konsorcia a když jsme se vrátili zpět na izraelskou půdu, najednou se přede mnou jako mávnutím ruky otevřely dveře na všech úrovních. Rozběhly se rozhovory s lodními spo­ lečnostmi a přístavní správou. V Knessetu (izraelském parlamentu) se nám dostalo obzvláště silné podpory ze strany Michaela Kleinera, předsedy výboru -40-

alyia. „Stanu se vaším deštníkem,“ pověděl mi. „Já sám jsem se v roce 1951 do Izraele vrátil lodí.“ Napsal nám, že byl „hluboce dotčen štědrými dary od křes­ ťanů z celého světa“. Při jednáních s vládou Sovětského svazu nám velice po­ mohla i skutečnost, že se nám podařilo na svou stranu získat ministerského předsedu Liaisona Bureaua, který udržoval vztahy se sovětským židovstvím i během let, kdy to bylo oficiálně zakázáno. „Naše vize je přepravit zpět do vlasti 25 000 Židů,“ našel jsem odvahu a přednesl toto číslo úředníkům izraelské vlády. Odhadoval jsem, že nás to bude stát 10 až 12 miliónů dolarů. Všechno zlato a stříbro patří mému Otci a ve mně postupně rostla víra v to, že On sám dohlédne na to, aby všechny finance byly k naší dispozici včas. Od samého začátku jsme se soustředili na přístav v Oděse, jelikož právě on představuje nejvhodnější mořský výjezd ze Sovětského svazu. Využití tohoto přístavu by otevřelo přímou mořskou trasu, aniž by při tom bylo třeba křižovat jakékoliv mezinárodní hranice. Steve ve svém vidění viděl Židy, kteří vycházejí ze země jinou cestou, přes Evropu, a vstupují na lodě v Holandsku, a někteří věřící pracovali na přípravách i podél této trasy. Ale jak Steve tak i já jsme prožívali, že tato trasa bude možná využitá během pozdější a mohutnější etapy exodu - ale já jsem byl organizováním letů a nyní i plaveb poslušný tomu, co Bůh ukazoval mně osobně. Pak nastal čas, abych se odebral do řeckého přístavu Piraeus, kde má svůj domovský přístav většina lodí křižujících východní část Středozemního moře, a tam vyhledal vhodnou loď. Byla to zkušenost více než poučná. Přišel čas večerního půstu, kdy jsem celý večer trávil v tichém rozjímání před Pánem, kdy jsem opravdu hledal Boží tvář, abych poznal, co mám dělat. Nakonec jsem dospěl téměř k uzavření dohody o pronájmu renovovaného řeckého trajektu, který po mnoha stránkách vyhovoval našemu záměru, ačkoliv kabiny byly na můj vkus poněkud malé a měly společné sociální zařízení. „Připouštím, že pořád cítím, že nemáme tu správnou loď,“ sdělil jsem tele­ graficky našim stoupencům. „Doufal jsem, že po výběru lodě prožiji ve svém duchu opravdovou úlevu.“ Ale místo toho jsem cítil naléhání, abych v hledání pokračoval a využíval přitom-povolení, které se nám podařilo získat, a také abych nabýval praktické zkušenosti před podepsáním dlouhodobého kontraktu. Majitelé lodě však těsně před uzavřením smlouvy faxovali do Anglie stažení své nabídky, aniž by tento svůj krok jakkoli zdůvodnili. A tak jsem se opět ocitl na samém začátku, ale přesto jsem prožíval pokoj. Cítil jsem, že to zasáhl Bůh a že se objeví lepší plavidlo. Byl to skvělý trénink, jak čekat na jeho dokonalé načasování.

-41 -

Vrátil jsem se zpět do Pireaua a chodil od jedné lodi ke druhé. Nezapome­ nu na okamžik, kdy jsem vstoupil na Mediterranean Sky. Byla to ohromná loď a jediný způsob, jak se na ni dostat, bylo použít provazový žebřík, který visel po její straně. Když se pak žebřík začal houpat a já visel 10 metrů nad rozbouře­ nou hladinou, držel jsem se jako klíště. Nakonec se mi nějak podařilo vylézt nahoru a přes zábradlí až na palubu. To, co jsem uviděl, překonalo všechny dosavadní pokusy - nádherné plavidlo s kapacitou 900 pasažérů a 120 členů posádky. Bylo větší, lepší, ale taky dražší, nežjsem měl v úmyslu pronajmout. Rex Worth, hlavní lodní inženýr Operace Mobilizace, který mě na lodi dopro­ vázel, jí byl naprosto unešený. „To je ale parádní loď!“ volal. Ale já jsem řekl: „Pane, musím to vědět od tebe.“ Velice oceňuji dobrou radu a jsem za ni vděčný. Ale abych udělal závažné rozhodnutí, musím to slyšet od Pána samotného. Abych řekl pravdu, byl jsem mírně šokován a udiven, že loď je tak obrovská. Prosil jsem Pána o znamení. Když jsem se ještě toho samé­ ho dne vrátil do kanceláře, Bůh mi připomněl, že překlad Living Bible líčí verš z Izajáše 60,9 takhle:

„ Rezervoval jsem lodě mnoha zemí, ty nejlepší, aby přivezly syny Izraele zdaleka a s nimi i jejich bohatství. “ A najednou jsem věděl, že Bůh říká: „Nejlepší.“ Měl jsem pokoj. Ústně jsme se domluvili na pronajmutí plavidla na tři zkušební plavby. Odjel jsem do Jeruzaléma, abych se pokusil uzavřít dohodu ohledně této lodi s obchodním konsorciem. Izraelité jsou nepředstavitelní byrokraté. Absol­ voval jsem setkání za setkáním. Některá z nich trvala šest i více hodin. Právníci se ukázali jako mimořádně schopní odborníci ve vyhledávání všech možných zádrhelů. Jediné, co se jim povedlo, bylo z jednoho problému vytvořit mini­ málně půl tuctu. Steve, jako ostatně vždycky, měl hned po ruce průpovídku: „Tento exodus bude vyžadovat přetržení rudé pásky.“ (Červená páska - přene­ sený výraz pro úředního šimla, narážka na rozestoupení Rudého moře během prvního exodu izraelského lidu.) V posledních dnech listopadu se nám konečně podařilo dospět k dohodě. Byl jsem naprosto vyčerpaný. To byla ale bitva! Podmínky nesplňovaly tak úpl­ ně moje představy, ale věřil jsem, že prošly Božím schválením. Domluvili jsme se, že se za týden setkáme a podepíšeme kontrakty. Když jsem se však na schůzku dostavil, tři ze čtyř členů konsorcia vypada­ li vystrašeně. „Gustave, potřebujeme ještě nějaký čas,“ oznámil mi jeden z nich. „Chtěli bychom tě požádat o několikaměsíční odklad.“ -42-

V duchu jsem cítil silné pochybnosti o tom, že bych měl čekat. Prožíval jsem, že musíme pokračovat. Sdělil jsem jim, že potřebuji osmačtyřicet hodin. Chtěl jsem se dotazovat Hospodina. Zavolal jsem asi šesti důvěryhodným pří­ mluvcům z celého světa, kteří se s námi ztotožňovali, a požádal jsem je: „Jsme v takové pozici - máme vyplout nebo to máme ještě odložit?“ Tolik telefonátů a nikdo nereagoval. Nikdo! Na odpověď jsem čekal celý den. Byl jsem pod takovým tlakem. Bylo asi deset hodin večer, kdy se u mne opět objevil Ted, aby mě povzbudil. Právě, když jsem mu vysvětloval své dile­ ma, začal zvonit telefon a v průběhu jediné hodiny zavolalo všech šest přímluv­ ců z různých koutů světa a jeden za druhým říkali: „Gustave, nyní je příhodný čas. Haleluja!“ Členové konsorcia velice neochotně souhlasili a já se vrátil na Piraneus, abych i písemně stvrdil naši dohodu týkající se lodě. Avšak zcela neočekávaně mi zavolal náš právník z Jeruzaléma. „Gustave, nepodepisuj to,“ varoval mě důrazně. „Celá ta věc ještě nedozrála. Konsorcium nedokáže zajistit žádné služ­ by. Celé jednání je zrušeno nebo odloženo na neurčitou dobu.“ Musel jsem si sbalit kufiy a vrátit se do zpět do Anglie. Byl jsem zdrcen. Kdyžjsem vstupoval do své kanceláře v Boumemouthu, právě zvonil tele­ fon a člověk, který nám pomáhal shromáždit Židy v Oděse mi zoufale sděloval: „Gustave, máme 500 lidí, kteří se přihlásili na první plavbu. Někteří už tady dokonce dorazili. Nechali za sebou své domovy, svou práci. Musíte vyplout!“ Myslím, že v situaci, jako byla tahle, by s námi nikdo neměnil. Jak jsem se tak snažil naslouchat Pánu a hledat jeho vedení, prožil jsem naprosto jasné vnitřní přesvědčení: „Ano, máš jít teď.“ Věděl jsem pouze, že Pán chce, abychom vykročili. Vrátil jsem se do Jeruzaléma, kde k mému velikému překvapení většina členů konsorcia byla pořád připravená s námi spolupracovat a domluvili jsme se na podmínkách mírně přepracovaného kontraktu. Pak přišel okamžik, aby­ chom dovršili naši úmluvu podpisem vlastníka Mediterranean Sky. Zavolal jsem do Seattlu Števovi a oznámil mu: „Steve, to není žádná maličkost. Potřebuji tvou pomoc.“ A když Steve souhlasil, že přijede za mnou do Piraea podepsat kontrakt, ze srdce mi spadl obrovský balvan. A takjsme se vrátili zpátky do obrovské noblesní kanceláře majitele lodi, která byla vkusně vyzdobená obrazy a modely všech možných námořních plavi­ del. Na první pohled vám bylo zřejmé, že se nacházíte v úřadovně zámožného magnáta. Společně se Stevem jsme s ním a s manažeremjeho společnosti seděli u stolu a u jídla probírali doplňky kontraktu. Naše jednání postupně nabývalo

-43-

na intenzitě. „Tak s tímto já nechci mít nic společného!“ zařval v jedné chvíli manažer a vyběhl z místnosti. Zdálo se, že všechno, co se mohlo pokazit, se i pokazilo. A abych nezapo­ mněl na jednu velice důležitou věc. Měl jsem podepsat smlouvu na tři plavby, závazek v hodnotě několika set tisíc dolarů, kterými Ebenezer nedisponoval. Jako ručitel bych za něj byl osobně zodpovědný. Seděl jsem u stolu, upřeně hleděl na smlouvu ve své ruce a vypadalo to, jakoby se čísla před mýma očima neustále zvětšovala a zvětšovala. Moje víra se začala zachvívat a já přemýšlel: „Pane, co teď?“ Byl jsem totálně zmatený. Najednou jsem uslyšel Steva, jak vedle mě tiše pláče. Později mi vyprávěl, že po tolika nezdarech se mu hlavou honily myšlenky: „Pane, tak tohle znamená konec? Máme se teď jednoduše zvednout a odejít od tohoto stolu?“ Neříkal nic, jenom plakal a plakal. A jak jsem tam tak seděl, najednou mně naplnil pokoj. Věděl jsem, co dělat. Řekl jsem: „Podepíši to.“ A když jsem to udělal, Steve vyskočil a začal volat: „Haleluja, haleluja!“ „Co se asi teď děje?“ zeptal jsem se. A on mi na to odpověděl: „Copak to nevidíš, Gustave? Celá tato místnost je plná andělů a všichni jásají nad tím, že jsme ten kontrakt podepsali. Tenhle okamžik bude zaznamenaný v nebeských análech.“ Já ty anděly neviděl. Ale uvnitř jsem prožíval takovou radost, takové uvol­ nění ducha. Položil jsem ruku na smlouvu a řekl: „Nyní se začneme modlit, aby tuto celou námořní operaci střežil, ochraňoval a žehnal Hospodin.“ A lodní magnát, impozantní postava s nesporně aristokratickými rysy, to vše zpovzdálí sledoval. Jsem si jist, že nikdy neprožil nic podobného. Vytáhl pero a v horní části smlouvy nakreslil křížek. Zrodila se Operace Exodus!

-44-

Kapitola 4 „Což právě ty jsi nevysušila moře, vody obrovské propastné tůně, a nezřídila v mořských hlubinách cestu, aby vykoupení mohli přejít? Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí, přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavě. “ (Izajáš 51, 10-11)

d podepsání smlouvy do první plavby MediterraneanSky zbývaly pou­ hé dva týdny. Ale ještě než jsem se společně s Elsou vrhl na koordinač­ ní přípravné práce v Oděse, setkali jsme se s několika z neustále ros­ toucího množství přímluvců, kteří byli součástí celé operace. Věděli jsme, ž nás čeká boj a chtěli jsme, aby si i oni uvědomili, jak nesmírný dopad má tento náš počin: otevření první svaté dálnice ze Sovětského svazu do Izraele. Několik let předtím poslal Bůh jednoho pozoruhodného člověka, aby mě a Elsu naučil, že podstatou našeho povolání sloužit Židům v jejich návratu domů je přímluvná modlitba. Začalo to tím, že jsem dostal pozvání od jednoho pracovníka biblické školy ve Walesu, abych jej navštívil a povykládal mu o naší práci. Neměl jsem ani nejmenší touhu někam jet. Cítil jsem se příliš neschopný, abych promluvil na škole s takovou pověstí, jakou biblická akademie Walesu nepochybně požívala. Tato škola vznikla takřka z ničeho před více než padesáti lety zásluhou Reese Howellse, velšského horníka, který se dal zcela k dispozici Duchu Svatému a v důsledku toho svými přímluvnými modlitbami doslova otřásl církví. Chabě jsem hledal výmluvy. „Prosím tě, napiš jim a řekni, že stanovený termín mi vůbec nevyhovuje,“ poprosil jsem Beverley. Pak přišel další dopis s návrhem jiného data. Nedokázal jsem se rozhod­ nout. Ale když jsem se pak zúčastnil Dne Izraele, který byl sponzorovaný orga­ nizací „Prayer for Israel“, a přivítal se se zakladatelem této služby Kenem Burnettem, uslyšel jsem z jeho úst jedinou otázku: „Kdy hodláš navštívil biblickou akademii ve Walesu?“

O

-45 -

Tato návštěva se ukázala být jedním z největších požehnání mého života. V ten večer byla aula školy nabitá k prasknutí, a když jsem domluvil, dopředu vyšel Samuel Howells, syn Reese Howellse. „Už spoustu let se modlíme za návrat Židů do jejich zaslíbené země,“ řekl. Pokoj pro hosty, který nám byl v ten večer přidělen, ležel přímo naproti pokoje doktora Kingsley Priddyho, ředitele gymnázia připojeného k biblické akademii. Byl to humánní lékař, který se připravoval na misijní službu v Africe, ale místo toho ke svému překvapení prožil povolání asistovat Reesu Howellsovi na akademii. Byl to impozantní muž, typický anglický gentleman, nicméně jeho obličej byl velice laskavý a při pohledu do jeho průzračných modrých očí měl člověk pocit, že je úplně odhalený. Když jsme spolu mluvili, zmínil se o tom, že na jižním pobřeží Anglie nedaleko od našeho domu má neteř. „Jestliže se někdy rozhodnete spojit ná­ vštěvu u ní s nocí v Bournemouthu, budete pro nás tím nejvítanějším hostem,“ řekl jsem mu. Pak následovalo hodně návštěv. Kingsley si nás adoptoval jako svou vlast­ ní rodinu a společně jsme strávili velice vzácné večery. Byl zásobárnou nesčet­ ných příběhů ze svého života a ze dnů, které strávil s Reesem Howellsem, který se vzdal svých peněz, j ídla, dobré pověsti - a dokonce dal v sázku i svůj vlastní život - aby se úspěšně přimlouval za jiné. Kingsley prožil po jeho boku válečná léta, kdy jako malá skupinka na akademii věřili, že Duch svátý naklání světové dějiny díky jejich modlitbám. Kingsley nám pomohl pochopit, že náš úkol v sklizni je podobný úkolu Daniela před 2500 lety (viz Daniel 9). Daniel na základě knihy proroka Jeremjáše pochopil, že nastal čas, aby se Židé vrátili ze svého omezeného exilu v Babylóně. Stál na svém místě, ztotožnil se s nimi a umožnil Duchu svátému, aby se skrze něj za ně přimlouval a dosáhl tak cíle, kterého měl Bůh v úmyslu dosáhnout. Neděle 15. prosince 1991 je dnem hluboce vepsaným do mého srdce. Opouštěli jsme své společenství, balili kufry a ještě naposledy telefonicky pro­ mluvili se svými dětmi. Následujícího rána ve čtyři hodiny jsme s Elsou měli odjet na Ukrajinu. V 10:30 večer zazvonil telefon. Byl to jeden z našich izrael­ ských právníků. „Gustave, povolení, které máte pro svou lodní linku, vás opravňuje k přepravě turistů a nákladu, ale ne k přepravě přistěhovalců. Potřebujeme schva­ lovací doložku. Musíte plavbu odložit.“ Byl úplně zdrcen představou, že přije­ deme do Oděsy a nebudeme schopni sebou odvézt ani jednoho Žida. Naše ope­ race by se tak stala terčem posměchu.

-46-

Stál jsem tam asi minutu, v ruce třímal telefon a uvažoval jsem nad vznik­ lou situací. Naši dobrovolní pomocníci se už začali shromažďovat v Piraeu. Loďařská společnost již sestavila posádku. Židé se začali sjíždět do Oděsy. A já měl pocit, že Pán před námi rozsvítil zelenou. „Ne, poplujeme,“ oznámil jsem mu. Telefonní linka mi vzápětí přinesla jeho odpověď: „Je to plně na tobě, Gustave.“ Zburcoval jsem přímluvce. Ale v tu noc jsem toho moc nenaspal. Ráno jsme odletěli do Kyjeva, kde nás na letišti očekávalo velice milé věřící děvče, které nás pak doprovodilo na hlavní nádraží, z něhož odjížděly vlaky do Oděsy. Naše průvodkyně pracovala pro projekt Exodus a doprováze­ la olim na lety Židovské agentury. Ještě jsme ani pořádně neopustili letiště a už nás zastavil policista. Přistoupil k okénku auta a začal něco brblat rusky. „Co to chce? Co říká?“ ptal jsem se naší průvodkyně. „Chce po nás nějaké peníze nebo nějaký jiný úplatek,“ odpověděla. „Tvr­ dí, že jsme překročili povolenou rychlost.“ „Cože? V tomto prastarém autě a na cestě, která je v tak příšerném stavu? To snad nemyslí vážně! Vždyť překročit rychlost tady je zhola nemožné!“ vy­ buchl jsem. Dívka podala policistovi přes okénko jedny nylonky. K mému nesmírné­ mu úžasu šije spokojeně strčil do kapsy a odkráčel. Pak nám vysvětlila, že tohle je pro policisty zcela běžný způsob, jak si alespoň trochu vylepšit svou mizer­ nou finanční situaci. „Když jedeme někam ven, často si sebou bereme nějaké maličkosti. Pomůže nám to překonávat podobné překážky.“ Byla to první známka naprosto chaotických podmínek, které nás, jak jsme později zjistili, čekaly na každém kroku. Zaregistrovali jsme se v hotelu Londonskaja v Kyjevě, v důstojné budově s impozantními koridory a okny z tónovaného skla. Tento hotel byl obecně považovaný za nej lepší ve městě, ale několik dnů se v něm vůbec netopilo a dva dny jsme byli dokonce i bez vody. Oknům chyběla izolace a náš obrovský pokoj začal záhy připomínat mra­ zící box. Jelikož hotelu chyběla jídelna, nezbývalo nám nic jiného, než se přidat k obyvatelům města v jejich každodenním zápase o jídlo a na vlastní kůži si prožít ničivé důsledky hladomoru a ekonomického kolapsu, který zasáhl zemi. Kráčeli jsme ledovými ulicemi, míjeli výklady obchodů s potravinami, které byly ozdobeny záclonkami a světly - ale byly prázdné. Na jednom z největších tržišť jsme nenašli nic kromě zaprášených sklenic zavařované zeleniny

-47-

a několika svraštělých jablíček, která pomalu ale jistě prohrávala svůj zápas s plísní. Doma se budou hodit leda tak k tomu, abychom je vyhodili přímo do popelnice. Obrovské zástupy lidí se sbíhaly u obchodů, kde bylo možné koupit jeden ze dvou hlavních životabudičů - chléb nebo vodku, drogu, v níž mnozí utápěli své problémy. Elsa stála v řadě více než půl hodiny, aby koupila bochánek chleba, který jsme si pak ve svém pokoji snědli s párky a sýrem. Ale jídlo nám tehdy nepřipadalo vůbec důležité. Cítili jsme, že být v Kyjevě je naše výsada. Byly to historické dny. Loď byla již na cestě, ale i když jsme měli pouhé tři dny do vyplutí, pořád nám chyběly všechny potřebné papíry. Okusili jsme, co zna­ mená žít pod tlakem. Bylo to jako nejhorší noční můra, když jsem sledoval stovky Židů, kteří se shromažďovali se svými rodinami a zavazadly a za sebou zanechávali své domovy i zaměstnání, a přitom jsem nevěděl, jestli vůbec bude­ me schopni je všechny odvézt. Pokoušeli jsme se ještě něco zařídit během posledních dnů odumírajícího Sovětského svazu. Obr byl sražen na kolena. Jednotlivé republiky vyhlásily nezávislost a Gorbačov, který nebyl nakloněn myšlence použití síly, se nyní stal bezmocnou figurkou. V mnoha městech padaly k zemi ohromné sochy Lenina, které byly již dávno předtím nejednou obstupovány modlitebníky. Když jsme se snažili získat povolení pro svou operaci, jeden den jsme mluvili s jednou skupinkou lidí a druhý den jsme zjistili, že titéž lidé byli zbaveni své moci. Jediný způsob, jak jsme se s tím vším mohli vypořádat, bylo na kolenou na dřevěné podlaze našeho ledového hotelového pokoje. Společně s Elsou jsme volali k Pánu. Pak se v přístavu objevili dva muži v oblecích a kravatách - zmocněnci z Izraelského velvyslanectví v Moskvě. Pomohli nám projít těmi nejdelikátněj­ šími jednáními. Pouhých 36 hodin před vyplutím jsme od přístavních autorit dostali povolení nalodit olim. Bylo to úžasné vítězství. 36 hodin před plavbou! Do té doby jsme ani nevěděli, jestli Židé budou vůbec moci nastoupit na loď. Olim byli různě rozptýleni po celé budově hlavního nádraží, obklopeni hromadami zavazadel, mnozí z nich byli nuceni spát na svých taškách až tři noci, než na ně přišla řada na celní odbavení. Všude byl průvan a zima, ale žádný z nich nereptal. Jejich reakce na mně zanechala velice hluboký dojem. Mnozí si prožili své, aby se do Oděsy z různých koutů Sovětského svazu vůbec dostali. Na území bývalého Sovětského svazu bylo z důvodu nedostatku pohonných hmot zavřeno až 55 letišť. Objednali jsme chartrový let, abychom do Oděsy dopravili 98-člennou skupinu z Baku. Měli jsme letadlo, ale nikde nebylo možné sehnat palivo. A tak se skupina nakonec rozhodla, že pocestují -48-

vlakem a do Izraele poplují třetí lodí. Další skupina měla dorazit z Moldávie, ale díky vojenskému konfliktu, který tam zrovna v té době vybuchl, nebyl umož­ něn vjezd autobusům, které je měly dopravit do Oděsy. Cestou do Oděsy se na olim snažil přiživit kdekdo - průvodčím vlaku po­ čínaje, přes nosiči a taxikáři konče. Všichni měli v zásobě spousty příběhů o přemrštěných cenách a nedodržených slibech, které se odehrávaly takřka bě­ hem celé strastiplné cesty z domova do přístavu. „Někdo si chce na našem zá­ rmutku přihřát i svou polívčičku,“ postěžoval si Náhum, sochař, cituje staré ruské přísloví. A tak když si uvědomili, kdo jsme a proč jsme tady, velice srdečně nás uvítali. V období krize se vytvářejí zvláštní pouta. My jsme představovali jejich spojení s vnějším světem. Přinesli jsme naději do jejich životů. Snažili jsme se je trochu pozvednout na duchu. Ale pokaždé, když jsme jim dávali minerálku, otevírali své tašky a nabízeli nám za ni své vzácné láhve vodky. „Spasíba, spasíba,“ děkovali nám a navrhovali, abychom s nimi na chví­ li usedli na provizorních židlích ze zavazadel a nabídli si alespoň kousek uzené ryby a chleba. „Proč jedete do Izraele?“ ptala se jich Elsa během dlouhých hodin čekání. Mnozí odpověděli, že prchají před účinky Černobylu. Elsa se mi přiznala, že ze začátku byla hodně zklamaná jejich důvody. „Čekala jsem, že odjíždějí proto, že jsou Židé,“ říkala mi. „Vyznávala jsem: 'Pane, nemohu uvěřit, že vůbec ne­ chápou, proč se tam stěhují!'“ Pak jednou uviděla nevěstu v dlouhých tradičních bílých šatech, jak kráčí přístavní budovou se svým ženichem po boku na svatební hostinu a připomnělo seji slovo ze Zjevení 19,7-9. Cítila, že Pán k ní promluvil: „To je v pořádku, oni to nechápou, ale vracejí se na svatbu, na svatební hostinu Beránka Božího.“ V přístavu se všude kupily hromady zavazadel, byly jich doslova tisíce. Židé v zemi severu měli jenom několik kufrů, a tak si své věci přinášeli v krabicích, v taškách a dokonce v záclonách svázaných do velikých baťohů. Pozorovat je bylo velice dojímavé. Byly tam televizory, koberce - zdálo se mi, že každý z nich vyčerpal povolený limit příručních zavazadel, který byl 500 kg, na maximum. Některé z těch věcí vypadaly spíše jako smetí, ale bylo vidět, že olim jsou k nim připoutáni. Byl to jeden z důvodů, proč jsme je chtěli přivézt domů lodí, aby si opravdu mohli vzít sebou svůj majetek. Tak bude jejich začá­ tek v Izraeli mnohem snazší. Ale teď se mezi olim a jejich nových životem tyčila ještě jedna překážka: celnice. Všichni měli obrovský strach, jestli projdou celní kontrolou a zane­ dlouho jsme s Elsou pochopili proč.

-49-

Komunismus zemřel jenom podle jména. Tvrdost faraónova srdce se ještě pořád odrážela v krutém systému a nemilosrdných tvářích mnoha úředníků cel­ ní správy. Celníci metodicky a nekompromisně otevírali každý kousek zavaza­ del přesně podle svých předpisů. Kontrolovali každou stránku každé knihy, jestli se tam neukrývají zatajené bankovky. Procedura zabrala u každé rodiny celé hodiny. Ti, kteří odcházeli, byli svou zemí považováni za zrádce a podle toho se s nimi taky jednalo. Nemohli si s sebou odnést nic, co mělo nějakou hodnotu. Viděl jsem ženu, jejíž malý syn měl astma; přesto mu úředníci zkonfiskovali léky. 18-letá dívka za mnou přišla se slzami v očích v doprovodu své matky. „Mohl byste mi přenést malý šicí stroj?“ vzlykala. „Mně by to nedovolili riskovala bych, že nás vůbec nepustí.“ Celníci brali vystěhovalcům šperky, někdy i s použitím síly - jedna žena skončila s vážným poraněním ruky, když jí z prstu sundávali těsný zlatý prsten. „Židé sebou odvážejí to nejlepší,“ suše jí sdělil úředník. „Proto je Sovětský svaz tak chudý.“ Jiná žena zase hystericky vzlykala celou cestu na loď poté, co jí vzali starý rodinný snubní prsten - dědictví po babičce. Jedné starší malířce bylo dokonce odepřeno právo vzít si s sebou své vlast­ ní obrazy s tím, že „umělecká díla jsou součástí národního pokladu“. A tak když viděla, že se musí rozloučit se svým celoživotním dílem, nemohla udělat nic, jenom bezmocně plakat. Podobně jako mnozí další ani ona v té chvíli ne­ měla jistotu, že to, co dělaje správné. Položil jsem jí ruku jemně na rameno. „Život je něco víc, než jenom materiální věci,“ pověděl jsem prostřednictvím překladatele. „Následovala jste Boha Izraele a on vám za to požehná.“ Co však nezanechali v zemi, kterou opouštěli, bylo jejich vzdělání. Když jsem se poprvé setkal se starostou Oděsy, který byl sám Židem, vznesl proti nám oprávněné obvinění: „Odvádíte mi některé z mých nej lepších lidí.“ Hodně so­ větských Židů bylo vysoce vzdělanými inženýry, lékaři nebo hudebníky. Po Ben Gurionově letišti koloval příběh o muži, který se zeptal nosiče: „Vidím, že téměř každý přistěhovalec má s sebou pouzdro na housle nebo kyta­ ru nebo něco jiného, aleje tady několik lidí, kteří nemají žádné hudební nástro­ je. Co dělají tito?“ Nosič se otočil a odpověděl: „To je jednoduché-to jsou klavíristé.“ Konečně nastal vytoužený den naší první plavby. S Elsou jsme se probudi­ li ještě před svítáním a udělali jsme si procházku po obrovském schodišti v přístavu navzdory tomu, že foukal kousavý zimní vítr a všude ležela hustá mlha. Před sebou jsme spatřili Mediterranean Sky!

-50-

Byl to uchvacující pohled. Loď byla jasně osvětlená, všechny čtyři paluby zářily blikající zlatou, oranžovou a bílou, které jasně osvětlovaly celých 160 metrů lodě. Byla to určitě největší loď, jakou jsme v Oděse od svého příjezdu vůbec zahlédli. V šedivém přístavu vypadala jako návštěvník z jiného světa. Nemohl jsem si pomoci, ale po tolika zmatcích, napětí a nesmírném tlaku, jimž jsme byli vystaveni v několika posledních dnech, se mi po tvářích začaly kutálet slzy, slzy radosti a slzy úlevy. Na palubě nás už čekal Steve s dvaceti dobrovolnými pracovníky. Když loď přirazila ke břehu, rozezvučely se beraní rohy známé jako šofar, na které troubí Židé od dob Mojžíše na znamení svého povolání k osvobození. Olim začali rychle vyskakovat z hromad zavazadel, které hlídali přes noc, vybíhali z budovy a s velikým křikem mávali připlouvající lodi. „Velký je náš Pán,“ zpívalo mé srdce, když jsem si vzpomněl na 147. Žalm, ,jak jsi jen majestátný, poněvadž to, co jsi naplánoval, to, co je napsáno, i naplníš. Ty shromažďuješ rozehnané z Izraele. Ty uzdravuješ ty, kdo jsou zkrušení v srdci a obvazuješ jejich rány.“ Na vlastní oči jsme mohli vidět obrovský zástup lidí, kteří nastupovali na loď - celkem jich bylo 550 - staré i mladé, ženu třímající dítě, chromé i slepé. Bylo to přesně tak, jak to popisoval Jeremjáš v 31. kapitole. Přistupovali k lodní rampě se svými psy, kočkami, s ptáky v klecích. Byli jsme svědky mnoha dojímavých sbohem a viděli i slzy sovětských Židů, kteří opouštěli jedinou zemi, jakou kdy poznali. Mediterranean Sky opustila břehy Oděsy krátce po půlnoci. Jaký nádherný pohled se nám naskytl, když vyplouvala z přístavu s rozsvícenými světly. Ko­ nečně se to povedlo. Křesťané otevřeli pro Židy mořskou cestu ze Sovětského svazu do Izraele! O dva dny později jsem společně s Elsou v Oděse oslavil Vánoce. Večer v sedm hodin se na televizní obrazovce objevil Gorbačov. „Tímto končím svou činnost ve funkci prezidenta Svazu sovětských socialistických republik,“ ozná­ mil a s jeho slovy zanikl i Sovětský svaz. V tu noc byla z Kremlu odstraněna červená vlajka. Bylo to šest let poté, co před jeho úřadem pronášeli svá prohlá­ šení modlitebníci. Mediterranean Sky překonala 1500 námořních mil sužována velice nepří­ znivým počasím a vichřicí. Nakonec, čtvrtého dne ráno, bouře utichla a v do­ hledu se objevil přístav Haifa, koupající se ve zlatém slunci. Kapitán spustil mlhovou sirénu a vstříc se nám vydaly policejní čluny, aby přivítaly připlouva­ jící loď světly a sirénami. Olim se nakláněli přes zábradlí a upřeně hleděli na svou zaslíbenou zemi. Nikdo nevěděl, zda se smát nebo plakat.

-51 -

Informace o naší plavbě byly drženy v tajnosti izraelskou vojenskou cen­ zurou z obavy z možného teroristického útoku, jehož cílem se plavidlo mohlo stát. Ve stejném týdnu došlo v tranzitním táboře Židovské agentury k bombovému útoku, kdy bomba ukrytá v autě doslova o vlásek minula autobus plný olirn a zabila policistu z doprovodu. Ale ráno izraelský rozhlas vysílal zprávu o pří­ jezdu lodi a tak loď na břehu čekal zástup novinářů a příznivců. Zazníval potlesk, radostné provolávání slávy, dokonce tam byla i nějaká kapela hrající na přivítanou, a do toho všeho se mísil pískavý zvuk gumy, když loď narazila na dok. Začaly blýskat blesky fotoaparátů, když se ti, kdo stáli na břehu, zakláněli dozadu, aby mohli zfotografovat monstrum tyčící se nad jejich hlavami. Ministr pro přistěhovalectví Jitzak Perez, sám ortodoxní rabín, nedo­ kázal ukrýt své pohnutí, když vstoupil na palubu, aby pozdravil olim. „Přijeli jste domů, ke své rodině, do svého domova,“ řekl jim. „Vláda Izraele udělá vše, co je v jejích silách, aby vám ve vašem novém domově pomohla.“ Pak políbil devítiletého chlapce jménem Geňa, jehož otec mu představil zbytek rodiny a řekl: „Jsme šťastní, že jsme přijeli do Izraele. Na tento okamžik jsme čekali velice dlouho.“ „Když jsem z lodi uviděla izraelské břehy, byla jsem tak nadšená, že jsem nedokázala ani mluvit,“ dodala Sofie, učitelka angličtiny z Gruzie. „Věřím, že to tady bude dobré. Musí být.“ Jeden z prvních olim, kteří vystupovali z lodě, ještě pořád svíral v ruce svůj kaštanově hnědý sovětský pas společně s tmavě modrým izraelským přistěhovaleckým dokladem, který dostal od úředníků na palubě lodi. „Shalom, shalom,“ opakoval nadšeně. „Nedokáži vám vysvětlit, co to pro mne znamená,“ řekl nám Izraelita, kte­ rý pomáhal shromažďovat olim v Oděse. „Já jsem v Evropě ztratil celou svou rodinu. Kdyby tam bylo bývalo více lodí, jako je tahle, myslím, že můj život by se byl ubíral úplně jiným směrem.“ „'Loď přiváží Židy v novém exodu,' stálo v titulu příběhu uveřejněného agenturou AP, který pak převzaly noviny po celém světě. Náš příjezd byl hor­ kou novinkou číslo jedna ve všech větších izraelských denících a u mnoha čte­ nářů oživil hořkosladké vzpomínky. V 30-tých a 40-tých letech téměř všichni židovští přistěhovalci připlouvali do země přes Středozemní moře. Nejznáměj­ ší loď té doby, Exodus, byla v roce 1947 zadržena britskými ozbrojenými sila­ mi, které se snažily prosadit přísnější přistěhovalecké zákony a omezit počet imigrantů. Britským střelám přitom padli za oběť tři cestující a asi 100 jich bylo zraněno.

-52-

Nyní jsme měli naopak příležitost veřejně doprovázet návrat Židů domů. „Toto jsou křesťané, kteří milují Izrael,“ vysvětloval náš právník novináři, který s námi dělal rozhovor pro zprávy v národní televizi. „Chápou význam návratu lidu do země.“ V Haifě na loď čekali i Johannes a Kjell, aby přivítali Steva. „Když jsme viděli, jak loď vplouvá do přístavu, neubránili jsme se slzám,“ řekl nám později Johannes. „Byla to ta nej dojímavější podívaná, jakou jsem zažil coby přímluv­ ce. Když jsem se ohlédl zpět na to, co jsme dělali před šesti lety na schodech v Oděse a pak uviděl všechny tyto Židy a ohromné množství jejich zavazadel uvědomil jsem si, že Bůh se opravdu přiznal k tomu, co jsme dělali, odpověděl na modlitby naší malé skupinky. Když jsme se tam modlili, myslím, že jsem ani neměl víru, že se to všechno někdy naplní. Cítil jsem se, jako bychom dělali něco naprosto šíleného. Ale vytrvali jsme až do okamžiku Božího prorockého zásahu. Neuvěřitelné. Všechno, za co jsme se modlili, se naplnilo. Všechno.“

-53-

Kapitola 5 „ Tebe jsetn vyvolil, nezavrhl jsem tě. “ (Izajáš 41,9)

B

yl jsem naprosto ohromen, když po vylodění v Haifě přišel od našeho právního zástupce dopis tohoto znění:

„Drahý Gustave, právě jsme obdrželi velice vážnou stížnost od ministerstva pro přistěhova­ lectví, která nejenže ohrožuje zdar celé naší operace, ale může vést i k mimořádně nepříjemným a dalekosáhlým důsledkům. Někteří z izraelských úředníků, kteří byli přítomni na lodi, si stěžovali, že byli svědky jisté misijní aktivity. Přistěhovalci byli při mnoha různých příleži­ tostech zváni, aby navštívili a kontaktovali různé křesťany žijící v Jeruzalémě.“ Tak tomuhle problému jsem nikdy nevěnoval sebemenší pozornost. Směr­ nice závazné pro náš tým byly jednoznačné. Nesnažili jsme se olim kázat. Pán mi ukázal, že jim máme jednoduše ukázat lásku v praxi a udělat vše, co je v našich silách, abychom jim pomohli v návratu. Tak jsem to i písemně sdělil izraelské vládě. Jestliže svůj závazek porušíme, zruší naši linku a my nesplníme to, k čemu nás povolal Bůh. Mediterranean Sky se vracela do Oděsy, aby vyplula na svou druhou plav­ bu a ministerstvo pro přistěhovalectví požadovalo, aby všichni dobrovolníci byli uzavřeni ve svých kajutách až do doby, než bude loď opět v Haifě. Když loď dorazila do přístavu Oděsa, šel jsem na palubu a shromáždil-všechny dob­ rovolné pracovníky v klubovně. „Chci, aby teď všichni, kteří jsou ochotni dodržet náš závazek,“ sdělil jsem jim, „povstali. Nejsme misionáři slov, ale chceme být vyslanci našeho Pána svými skutky. Každý z nás ať před Pánem učiní prohlášení. Jestliže to neudělá­ te, můžete ihned opustit loď.“ Všichni povstali. Ujistili mě, že mám tým, jemuž mohu věřit, a umožnili mi navzdory tlakům ze strany vlády zaujmout jasné stanovisko v téhle zá­ ležitosti. Je jisté, že vznesené obvinění ukázalo určité nepochopení našich motivů. Ale v souvislosti s tím je stejně tak důležité porozumět židovskému způsobu

-55 -

myšlení v této záležitosti. Židé po celá tisíciletí vzdorovali každé snaze zaměře­ né na jejich eliminaci. Nejeden z nich si zvolil raději hrdinskou smrt, než aby zapřel víru svých otců. Apokryfní knihy Makabejských zachycují příběh zápa­ su proti asimilaci ve druhém století před Kristem, který zachránil Izrael a umožnil i následné narození Mesijáše. Mé vlastní děti - pocházející ze švýcarských rodičů, ale narozené ve Velké Británii - jsou již více Angličany než Švýcary. Ale Židé přežili jako odlišný národ i navzdory tomu, že téměř 2000 let byli rozptýleni mezi různými národy. Není to nic jiného než svědectví o ruce Boha Všemohoucího, který u Jeremjáše 31,36 zaslíbil, že „jestliže přestanou tato ustanovení přede mnou platit, také potomstvo Izraele nebude přede mnou už ani pronárodem. “ Židé hluboce a správně - cítí, že je velice špatné, když se někdo pokouší změnit Žida na nežida. A v mysli většiny příslušníků židovského národa uvěřit v Ježíše zname­ ná stát se nežidem.

„Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným.!

(Žalm 118,22)

„ Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té chvíle, pokud nevejde plný počet pohanů. “ (Římanům 11, 25) Tato skutečnost vysvětluje zranitelnost Izraelitů na zvěsti o tom, že jsme misijně působili na cestující naší lodi. V jejich myslích vyvstal děsivý obraz těch skvělých olim, uzavřených ve svých kajutách horlivými křesťany naléha­ jícími, aby se obrátili a zřekli se svého židovství! Pouze v několika posledních desetiletích začíná stále rostoucí množství Židů - jako například Steve Lightle - rozumět historické a biblické pravdě, že Ježíš a jeho první následovníci byli praktikující Židé, kteří dodržovali Tóru, a že víra v Ježíše jako Mesiáše se dá vyjádřit, aniž by přitom opustili židovský lid. Jak ironicky to všechno musí znít čtenáři novozákonní knihy Skutků, který ví, že spor zuřící mezi prvními následovníky Ježíše se týkal otázky, jestli poha­ né mohou vůbec uvěřit, nestanou-li se předtím Židy! Vlastně jsme se v této otázce dostali i pod tlak ze strany věřících. Byla to bolestná zkušenost. V Oděse nás do hotelového pokoje přišel navštívit mladý, velice milý pár, oba Židé uvěřivší v Mesiáše. Chtěli jít do přístavu a promluvit si s olim a nedokázali přijmout náš postoj. Ale jak Elsa tak i já jsme přijali

-56-

útěchu ze slova Božího. Ezekiel 36 jasně mluví o tom, že poté, co Bůh přivede svůj lid zpátky, pokropí je vodou a dá jim nové srdce a nový život. A stejně tak, jako první exodus vedl k vydání zákona, Jeremjáš 31 spojuje závěrečný exodus s vytvořením nové smlouvy s domem izraelským. Mezitím však olim i izraelští úředníci přece jenom obdrželi jisté poselství, protože dobrovolníci zůstali na palubě lodi i pro druhou plavbu. Začalo to, když náš tým absolvoval jednu cestu za druhou na rampu lodě, pomáhali imigrantům s jejich těžkými zavazadly. Nabízeli olim pití při naloďování, učili je základům hebrejštiny a izraelským písním - dokonce trhali na pruhy plachty pro miminka poté, co oděsští úředníci zašli ve své horlivosti až do té krajnosti, že zkonfisko­ vali všechny jednorázové plenky! Večer před připlutím do Haify dobrovolníci zorganizovali pro olim slav­ nost. Carol Cantrellová, vedoucí chval z Jeruzaléma je vedla v izraelských pís­ ních, z nichž mnohé pocházely z Tanakhu (Starý zákon). Dvě izraelské ženy, které byly na palubě, opustily svou skupinu a sedly si u nohou Carol, aby si s ní zazpívaly a zatleskaly, a obličeje se jim úplně rozzářily. Uprostřed salónku se vytvořil tančící kruh z křesťanů, Izraelitů a olim - jednou z nich byla dokonce žena, která plakala nad svým prstenem při naloďování, nyní zcela proměněná. „Cítila jsem, že to byl okamžik, kdy jim z ramen spadlo obrovské břímě a bylo nahrazeno radostí,“ řekla později Carol. „V Písmu je přece jasně napsá­ no, že se budou vracet s radostí a zpěvem.“ Pak všichni povstali, aby zazpívali izraelskou národní hymnu HaTikvah (Naděje) a Carol uzavřela tuto chvilku písní Shalom, chaverim (Sbohem, přáte­ lé), během níž olim pomalu odcházeli s tvářemi zalitými slzami a někteří se pokoušeli dát najevo vřelost svých pocitů tím, že přes celou místnost vysílali k dobrovolníkům vzdušné polibky. „V Rusku jsme byli přesvědčeni, že židovský národ má na celém světě samé nepřátele,“ řekl jeden z nich. „Nevěděli jsme o žádných přátelích.“ „Za celý život jsme nepražili nic podobného,“ svěřoval se jiný během srd­ ceryvného loučení. Jaký to obraz židovsko-křesťanského smíření! Později téhož večera se do malé místnosti na přídi lodi, kde se setkávali dobrovolníci, dostavilo šest tmavovlasých příslušníků izraelské tajné policie. Za mohutného povzbuzování svých přátel se jeden z nich odhodlal a promluvil: „Chceme vám říct jenom jedno: kol hakavod (doslovně 'všechna čest').“ Když odešli, Steve vedl dobrovolníky v modlitbě: „Kol hakavod tobě, Pane.“

-57-

Když se přibližoval termín třetí plavby, napětí ve mně začalo konečně opa­ dat. Opět jsme v přístavu měli 500 čekajících olim. Stejně jako tomu bylo u předchozích plaveb, i tentokrát se celní prostory otevřely tři dny před vyplu­ tím. Po prvním dnu za mnou přišel náš přepravní agent. „Dnes odbavili jenom 70 lidí,“ oznámil mi. „Vypadá to, jakoby nám ti celní úředníci chtěli dát za vyučenou.“ Cítil, že schválně protahují všechny procedury, aby se na poslední plavbu nemohli dostat všichni čekající olim. S Elsou jsme plánovali, že se přidáme ke třetí plavbě do Izraele. Ale proží­ val jsem zodpovědnost za každého Žida, který přijel do Oděsy. „Jestliže všichni olim nebudou moci nastoupit na loď, budeš muset plout sama,“ řekl jsem jí. „Já tady zůstanu a zařídím pro zbytek mimořádnou leteckou linku, nebo vymyslím jiné řešení.“ Začali jsme volat k Pánu, aby On sám uvolnil cestu. „Pane, to je tvůj lid, to je tvoje operace,“ modlil jsem se. „Potřebujeme zázrak.“ Věděl jsem, že jestli to bude pokračovat takhle, celní odbavování potrvá dalších šest nebo sedm dnů. A opravdu, další den bylo znovu odbaveno jenom 70 olim. Třetí den se situace opakovala. A tak nám v den vyplutí pořád zůstávalo 300 imigrantů, kteří čekali na celní odbavení. V tu noc jsem se moc nevyspal a kolem třetí hodiny v noci jsem se spojil se Stevem, který byl na palubě lodi, a oznámil jsem mu, jak vypadá naše situace. Probudil celý tým a řekl jim, že místo spaní by měli padnout na kolena a přimlouvat se za to, aby všichni olim mohli nastoupit na loď. Ve 3:30 zazvonil telefon. Byla to jedna sestra z Anglie. „Gustave, pokouším se s tebou spojit už několik hodin,“ říkala vzrušeně. „Pán mi pro tebe dal slovo. Věděla jsem, že ti ho musím říci ještě dnes v noci.“ Byla velice neústupná. „Otevřeš si prosím tě Zacharijáše, 4. kapitolu, 6. a 7. verš?“ Otevřel jsem Bibli a četl: „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. Čím jsi ty, veliká horo, předZerubábelem? Rovinou. “

Nemohla tušit, jaká hora stojí přede mnou. Ale v okamžiku, kdy jsem to uslyšel, věděl jsem, že ke mně opravdu promluvil Bůh. On sníží úroveň hory celních opatření, která se proti němu vztyčila. Řekl jsem Else: „Prosím, zabal i můj kufr. Poplujeme oba.“

-58-

Podařilo se nám na hodinu zdřímnout a brzy ráno jsme se odhlásili z hotelu a se všemi svými zavazadly se odebrali do přístavu. Mediterranean Sky již byla připravená a tak jsme nastoupili na palubu. Před touto plavbou panovala naprosto odlišná atmosféra. Ministerstvo pro přistěhovalectví poslalo z ješivy tým ultraortodoxních Židů, aby prozkoumali, co je pravdy na zvěstech o misijních aktivitách našich dobrovolníků. Jejich vůd­ cem byl sebevědomý 25-tiletý bývalý emigrant, který byl ve věku 15 let uvěz­ něn KGB za sionistické aktivity. „Nesmíte se s olim vůbec stýkat,“ oznámil nám hned na úvod. Na palubě byli přítomni i novináři izraelských novin, aby mohli podat svědectví o panujícím napětí. Jedněmi z prvních cestujících, kteří nastupovali na loď, byl starší manžel­ ský pár. Na nádraží strávili tři nebo čtyři dny a byli nesmírně traumatizovaní. Byl zrovna sabat a nábožensky založení Židé nemohli udělat nic, aby jim ja­ kýmkoliv způsobem pomohli. Přišla řada na naše dobrovolníky, kteří se začali pomalu vydávat směrem k nim. Na samém vrcholu lodního můstku stála man­ želská dvojice z našeho týmu, která měla pro příchozí připravenou horkou čo­ koládu. Těsně za nimi stál jeden z ortodoxních vyslanců a bedlivě sledoval, co budou dělat. Manžel objal staršího muže kolem ramen a jeho manželka učinila totéž příchozí ženou a tento projev jejich lásky dojal ty dva natolik, že se v nich najednou něco prolomilo a oba začali vzlykat. Naši dobrovolníci neudělali nic jiného, než že je objali kolem ramen. A najednou se i výraz na tváři ortodoxní­ ho Žida změnil — dříve nepřátelský najednou viditelně změkl. Během dne celní prohlídkou prošel malý pramínek olim, kteří se vzápětí nalodili. Podle plánu jsme měli odplout téhož večera, ale ještě v pozdních od­ poledních hodinách čekalo v odbavovací hale ještě více než 250 cestujících. „Jednodenní zpoždění v přístavu nás bude stát něco mezi 20 a 25 tisíci dolary,“ sdělil jsem našemu týmu. „Musíme vyplout načas.“ Poprosil jsem přímluvce na lodi, aby se se Stevem modlili a já jsem odešel do lodního salónku na setkání s izraelským konzulem a kapitánem. Když jsem jim vysvětloval situaci, na tvářích všech shromážděných bylo patrné velké na­ pětí. Pak do dveří vešel vedoucí přímluvců Elijahu Ben Haim a zavolal mě ven. „Dostali jsme jasné slovo z Ezekiela 39,28,“ řekl mi. „Nikdo z nich tu nezůstane.“ Přijal jsem to slovo bez zaváhání. Pochybnosti kolem peněz byly najednou tytam - věděl jsem, že to byl hlas Boží. Vrátil jsem se k úředníkům. „Toto nám řekl Pán,“ sdělil jsem jim a otevřel Bibli. „Budeme čekat, až se všichni nalodí.“ -59-

Tyto zápasy s protivníkem nás naučily prohlašovat zaslíbení Boží z Písma, které se týkaly židovského lidu a aliya. „Není mé slovo jako oheň?" říká Pán u Jeremjáše 23,29, „jako kladivo tříštící skálu? “ Uvědomili jsme si, že mnozí z čekajících se na loď nedostanou v ten večer a budou muset na nádraží čekat ještě několik dalších hodin nebo dokonce dnů s malými zásobami jídla. Personál pracující na lodi laskavě připravil oběd z ryb a naši dobrovolníci přímo v budově připravili stoly. V ten večer se mohli všich­ ni najíst dosyta. Později se mi kapitán svěřil s tím, jak je hrdý na to, že může být součástí toho, o čem píše Bible! Odjezd jsme museli nakonec odložit o 27 hodin. Pak se přístav musel uvolnit pro další plavidlo a my byli doslova vykopnuti. Ale na palubě byli v té době už úplně všichni i se svými zavazadly. A já za to chválil Pána. Postavili jsme základy a Bůh zajistil slavné vítězství, které dalo všem mocnostem nebes­ kým najevo, že neexistuje nic, co by dokázalo zadržet jediného z olim. •

•

•

Jak Elsa tak i já jsme byli vyčerpáni na nej vyšší možnou míru. První noc strávená na palubě lodi byla i první po dlouhé řadě nocí, kdy jsme mohli oprav­ du říct, že jsme se vyspali. Po těžké bitvě, kterou jsme prožívali den co den, hodinu co hodinu v Oděse, to bylo jako ráj. Loď vypadala jako splnění našeho snu: byla tam teplá voda, čerstvé jídlo, hezké ubrusy - všechno věci, které jsme kdysi považovali za naprosto samozřejmé. Vzpomněl jsem si na Žalm 126:

„ Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal.“ (Žalm 125,1-2) Když jsme následujícího rána stáli na palubě a dívali se na Černé moře rozprostírající se až někde k mraky pokrytému horizontu, prožívali jsme oprav­ du hlubokou radost a uspokojení. Ale brzy jsme se měli přesvědčit o tom, že toto moře bylo pro Židy vždyc­ ky černým. Několik týdnů před naší plavbou jsem slyšel děsivý příběh o jiné emigrantské lodi, Strumě, která proplouvala stejnými vodami padesát let před námi. Zašel jsem do archivu v Jeruzalémě, abych získal další informace a fotografie, které jsem pak ukázal našim dobrovolníkům. A když jsme už věděli, co se stalo, všichni jsme cítili, že na této plavbě s tím musíme něco udělat.

-60-

769 Židů utíkajících před holokaustem v Rumunsku upínalo veškerou svou naději ke Strumě, malému, sto let starému nákladnímu člunu, který původně přepravoval dobytek a byl určený jenom na říční plavby. Po čtyřech dnech postupných poruch jednotlivých motorových částí lodi se jim nějakým záhad­ ným způsobem podařilo doplout až do istanbulského přístavu, kde se snažili získat od britského zmocněnce povolení na vstup do Palestiny (předchůdce Iz­ raele). Místo toho však nedobrovolně pomohli napsat jednou z nej smutnějších kapitol britské historie. Zatímco v holokaustu během druhé světové války za­ hynuly v letech 1939-1945 milióny Židů, těmto, kteří se snažili uniknout, byl zamítnut přístup do jejich domoviny, kterou jim britská vláda přislíbila pouhá dvě desetiletí předtím. Britové informovali turecké úředníky, že Židům ze Strumy nebude povolen vstup do Palestiny, a požádali je o to, aby jim byl zabráněn rovněž vstup do Turecka. Loď postupně chátrala v mrznoucím přístavu a cestující byli nuceni strá­ vit celé týdny v naprosto nepřestavitelných podmínkách. Židé byli nacpáni v podpalubí a bylo tam tak málo místa, že si nemohli ani lehnout. Byla tam jenom jedna provizorní toaleta a všem 769 lidem nebyla k dispozici jediná kou­ pelna. Ženy na palubě přiváděly na svět děti. 35. den pobytu lodi v Istanbulu nacisté svolali konferenci na předměstí Berlína, aby přijali rozhodnutí o „konečném řešení židovského problému“, k čemuž bezpochyby nemalou měrou přispěl i lhostejný postoj demokratických zemí. Židovská agentura v té době vysílala spousty naléhavých výzev, které se týkaly pasažérů Strumy, ale Británie se neustále odmítala poddat. 70. den Turci zavlekli loď na otevřené moře a ponechali Židy bez vody, jídla a pohonných hmot. Další den ráno přístavem otřásl mohutný výbuch a loď navždy zmizela pod hladinou Černého moře. Ze všech cestujících přežil jeden jediný. Skupina dobrovolníků z Británie se rozhodla během naší plavby Černým mořem uspořádat na palubě lodi slavnostní obřad jako výraz památky a pokání. Měli touhu postavit se před Bohem a hledat jeho odpuštění za neblahou roli, jakou v celé této tragédii sehrál jejich národ, a požádat Židy o odpuštění. Ale ortodoxní Židé na palubě nechtěli o účasti olim na této ceremonii ani slyšet. Byli velice zneklidněni a rozrušeni a noc před obřadem velice bouřlivě diskuto­ vali ve svých kabinách až do tří hodin ráno. Rozhodli jsme se nepřít. Byli jsme tam, abychom jim sloužili. K samotnému obřadu jsme se shromáždili v zadní části lodi, kde jedinými svědky byli pouze izraelští reportéři, fotografové a vládní úředníci. Kapky deš­ tě zmáčely tváře asi tuctu britských věřících, kteří stáli v půlkruhu v mrazivém -61 -

černomořském větru. Fred Wright, kněz z Colchestru, mluvil velice pohnutým hlasem. „My, Angličané, zde stojíme, abychom požádali o odpuštění za tvrdost našeho srdce a absolutní nedostatek milosrdenství, který naše země projevila vůči cestujícím Strumy. Byl to hříšný skutek a my v pokoře prosíme o od­ puštění.“ Asi dvě minuty jsme stáli v naprosté tichosti, kterou přerušovalo jenom čeření vody za našimi zády. Britští křesťané připravili obrovský věnec - byl vysoký jako dospělý muž - upletený z květin a sosnových větví; padly za oběť zřídkavé sněhové bouři, která se předchozí týden přehnala Jeruzalémem. Dva z nich jej přinesli až k zábradlí a vhodili do moře. Všechno doprovázel dlouhý, slavnostní zvuk lodní sirény, když posádka oblečená do slavnostních uniforem, salutovala lodní vlajce stažené do půl žerdi. Bylo to velice dojemné. Mnozí z nás plakali. Součástí obřadu se stali i Izraelci. Někteří z nich, s tvářemi zmáčenými slzami, si najednou uvědomili, že zcela spontánně objímají britské křesťany. „Jestliže nám věříte a milujete nás takovým způsobem, dává nám to naději do budoucna,“ řekl jeden z nich. Jeden z veteránů mezi přítomnými novináři, Aviezer Golan, který byl do­ pisovatelem jednoho z hlavních izraelských deníků, sloužil jako dobrovolník v britské armádě právě v době, kdy se potopila Struma. „Byl jsem ten nejméně citově založený člověk ze všech přítomných,“ řekl později, „a cítil jsem silné pohnutí. S konečnou platností jsme prožili sblížení.“ Svou zprávu o naší plavbě zahájil právě velice živým popisem výjevu, jehož byl svědkem. „To bylo něco, co se týkalo věčných a duchovních otázek,“ vysvětloval Bob Hobbs, pastor jednoho anglického sboru. „Chtěli jsme to urovnat a ukázat, jaký je postoj našeho srdce. Věříme, že se tam stalo něco, co bylo nějakým zvláštním způsobem důležité pro Boha a pro vzájemný vztah Izraele a Anglie.“ „Kdysi nebyl ani pro jednoho z nás Izrael ničím více než jedním z mnoha národů,“ dodala jeho žena Delphine, „a můj postoj vůči nim byl naprosto stej­ ný, jako k ostatním národům. Dokonce ani jako znovuzrozená křesťanka jsem nerozuměla Božím slavným záměrům s Izraelem. Postupně mi Bůh dal porozu­ mět mnoha věcem. Začal přede mnou otevírat své srdce a dotýkat se mého. Nyní je pro mne Izrael velice zvláštním místem a v srdci mám opravdovou lás­ ku k Židům. 1 moje chápání Písma - Tanakh a Nového zákona - se dramatickým způsobem změnilo. A tak jsem nyní hluboce spojena s Izraelem, s návratem Židů do jejich vlasti a s Božími záměry s tímto lidem až do návratu Mesijáše.“ Anglie není jedinou zemí, která se k Židům obrátila zády. V roce 1938 se uskutečnila evianská konference. Shromáždili se zde představitelé 32 národů,

-62-

aby rokovali o tísnivém stavu Židů. Ještě před zahájením konference jim Hitler dal doručit poselství: „Nezbývá mi než doufat a očekávat, že zbytek světa, který má takový hlu­ boký soucit s těmito zločinci, bude alespoň dostatečně štědrý, aby proměnil svůj soucit na praktickou pomoc. My jsme z naší strany ochotni vydal ty krimi­ nálníky těmto zemím, a pokud jde o mně, jsem ochoten je tam poslat těmi nej lu­ xusnějšími loděmi.“

Jeden národ za druhým si umýval ruce a tímto vlastně otevřel cestu holo­ kaustu. Spojené státy udaly tón tím, že přislíbily přijmout pouze tolik běženců, aby si zachovaly tvář. A za necelý rok americká vláda v široce publikovaném incidentu odmítla přijmout 1100 uprchlíků z řad německých Židů. Tito byli nuceni vrátit se do Evropy a pouze několika z nich se podařilo přežít. I můj vlastní národ, Švýcaři, kteří přijali mnoho tisíc židovských uprchlíků, zavřel své hranice před přinejmenším stejným počtem dalších, kteří se snažili unik­ nout z Třetí říše. Byli vytlačeni zpátky za hranice a přinuceni vydat se na cestu, která neměla návratu - na cestu do koncentračních táborů. Jsem přesvědčen o tom, že mezi čtenáři této knihy není jediný člověk, jehož rodná země by nějakým způsobem nebyla ublížila židovskému národu. Mnozí z nás činili pokání; ale podle mého chápání je to jenom první krok. Pán nám ve svém Slově jasně ukazuje, že bychom měli přivést Židy zpět domů, do Izraele. Co za skvělou příležitost, jak vyjádřit tomuto zkoušenému národu, jak hluboce nám na nich záleží a tak proměnit prokletí minulosti na požehnání pří­ tomnosti a budoucnosti.

-63-

Kapitola 6 „ Vysvoboď ty, kdo jsou vlečeni na smrt; což se neujmeš těch, kdo se potácejí na popravu?“ (Přísloví 24,11)

ak teď už mohu říct,“ začal jsem si v duchu myslet po prvních třech plavbách, „že mám za sebou učňovská léta.“ Dalo mi to pocit bezpečí. Lodní doprava - ještě nedávno pro mě věc zcela nová - se nyní stala,, oblastí, v níž jsem se pohyboval s podstatně větší jistotou. Ve druhé polovině roku jsem začal v duchu prožívat nutkání, že je čas obnovit plavby na pravidelném základě. Cítil jsem, že bychom se měli plavit na plavidle od nějaké ruské společnosti. Lodní společnost Černého moře (BLASCO) byla podle mého přesvědčení v té době největší na celém světě. Měli 250 plavidel. Ale když jsem si o svém záměru pronajmout si loď od BLASCA pro­ mluvil s naším spolupracovníkem, zamítl to mávnutím ruky. „BLASCO nepo­ sílá své lodě do izraelských výsostních vod,“ řekl. „Dokonce i turisté musejí přesedat na Kypru.“ Jak jsem se dověděl, prezident této společnosti neměl v lásce Boží vyvolený lid. Podporoval dřívější sovětskou politiku bojkotování židov­ ského státu. A tak jsem předstoupil před Boha Izraele a vylil před ním srdce. Řekl jsem mu: „To není správné.“ A Pán mi připomněl slovo, které před mnoha lety nad jedním ze svých nepřátel pronesl král David: „Dny aťjsou mu ukráceny, jeho pověření ať převezme jiný.“ (Žalm 109,8) Slovo vskutku příhodné do této situace! Šel jsem do kanceláře svého námořního agenta v Oděse. „Chtěl bych po­ slat fax do své kanceláře v Anglii,“ sdělil jsem mu, usedl ke stolu a psal:

T

„Ať se křesťané celého světa připojí ke mně v modlitbě za to, aby slovo ze Žalmu 109,8 začalo platit pro prezidenta společnosti BLASCO a aby byl ze svého úřadu odvolán.“

Postrčil jsem to přes stůl svému agentovi, mladému ukrajinskému profesi­ onálovi, který měl na sobě oblek a kravatu. Podíval se na to v němém úžasu. „Jste si jist?“ zeptal se. „To, co děláte, není moudré.“

-65-

Chápal jsem ho. V bývalém Sovětském svazu asi nikdy nezavládne duch naprosté svobody; lidé si na jazyk dávají daleko větší pozor než my na Západě. Někdy se mi stávalo, že mě mí společníci žádali, abychom o důvěrných záleži­ tostech mluvili někde mimo budovu. A prezident BLASCA byl mocný muž Ukrajiny. „Jsem si tím jist. Naprosto,“ odpověděl jsem mu. Cítil jsem, že Pán mi dal v té věci naprostou volnost. O tři dny později jsem si s Elsou balil v hotelu kufry, když někdo zaklepal na dveře našeho pokoje. Otevřel jsem a na chodbě jsem uviděl stát našeho agenta. Podíval se na mně a řekl: „Co jste vy za člověka?“ „Proč? Co se stalo?“ „Dnes ráno jsem v rádiu poslouchal zprávy - prezident BLASCA je vyšet­ řován pro podezření z korupce.“ Prezident byl odvolán a jeho nástupce byl otevřený na jednání s námi. Sloužíme velikému Bohu! Další výzvou bylo najít partnera, který by se ujal řízení naší operace, pří­ mo v Izraeli. V lednu 1993 jsem v této záležitosti musel svést docela tvrdý zá­ pas s majitelem lodní společnosti Moshe Manem. Po dlouhé noci v kanceláři našeho právníka v Tel Avivu jsem musel konstatovat, že nás od sebe odděluje nepřekonatelná propast. Moshe mi nabídl svezení na hlavní autobusové nádraží, abych chytil půl­ noční spoj do Jeruzaléma. Zabloudil a na světelné křižovatce spustil okénko, aby se zeptal řidiče kolemjedoucího auta na správný směr. Ale místo toho se najednou velice rozrušil, zaparkoval auto u okraje silnice a vyskočil ven. Něko­ lik minut velice vzrušeně debatoval se svým protějškem, zatímco já seděl v autě a netrpělivě pošilhával po svých hodinkách. Musím se přiznat, že jsem se tro­ chu rozčílil, protože jsem se domníval, že zmeškám autobus. Nakonec se však přece jenom vrátil. „Pokouším se tohoto muže sehnat již několik dnů,“ vyprávěl mi. „Jeho jediný syn Ron byl v Hebronu před měsícem postřelen, když byl na stráži. Ještě pořád je v kritickém stavu a v hlavě má kulku.“ Moshe udělal pauzu a pak se podíval přímo na mne. „Víte, peníze nejsou důležité,“ řekl. „Důležitý je život.“ A v tu chvíli jsme oba věděli, že uzavřít dohodu nebude žádný problém. A opravdu - společně jsme pronajali osobní loď BLASCA Dmitrij Šostakovič pro 500 lidí na 25 týdenních plaveb mezi dubnem a září 1993. Byla to překrás­ ná loď, kterou v roce 1980 vystavěli v polské loděnici Lecha Walensy.

-66-

Po zdlouhavých jednáních jsme pronajali bývalý pionýrský tábor v Oděse, abychom měli kde ubytovat a nakrmit olim čekající na jednotlivé plavby. Ně­ kdy v polovině března, kdy zemi ještě pokrýval sníh, jsme se tam společně s Elsou také nastěhovali, abychom mohli koordinovat celou operaci. Z mnoha národů světa se postupně začali scházet dobrovolníci, aby sloužili společně s námi. První, co jsme zjistili, bylo, že tábor je velice temným místem. Do hotelu a ven proudily velice podivné existence, celou noc bylo slyšet štěkot psů a ve dne bylo stejná zvířata vidět, jak kulhavě chodí kolem, jakoby je někdo surově zmlátil. Počasí bylo mrazivé a topení a teplá voda byly často spíše jen zbožným přáním. Z mnoha koupelen byla ukradená záchodová sedátka. Jídlo bylo příšer­ né. A pokud s námi nebyl překladatel, jazyková bariéra způsobovala, že jsme se cítili zcela bezmocní. Personál nás sledoval s mrazivou podezíravostí. „Nedá se o nich tvrdit, že by se nám zrovna chtěli zalíbit,“ komentovala po několika dnech situaci Elsa. „Je to spíše, jako bychom si všechna svá práva museli vybojovat.“ Musel jsem s ní souhlasit. Pracovníci vykonávali své povinnosti s prázdným a tvrdým výra­ zem na tvářích, jenž odrážel jejich nelehkou minulost. Nemohu říct, že bych během toho období nepotkal Ukrajince, kteří tuto svou ulitu opustili, aby nám mohli pomoci. Ale to byla určitě spíše výjimka než pravidlo. Když jsem se díval do očí bývalých sovětských občanů, nebyl jsem s to v nich objevit ani tu nejmenší jiskřičku a nemohl jsem se ubránit myšlence, jak moc by potřebovali Ježíše. Zjistili jsme, že v postkomunistické Ukrajině všechno stálo nesmírné úsilí. Technologicky byli tak 50 let za západem. Bylo mnohem jednodušší nasednout do auta a zajet za někým třeba i přes půl města, než jej zastihnout doma telefo­ nicky. V jedno ráno jsem potřeboval nakopírovat nějaké materiály. Ve městě byly dva obchody. Šel jsem do prvního a zjistil, že tam nefunguje elektřina. Přes celé město jsem pak šel do druhého, abych zjistil, že tam zase nemají kopírova­ cí papír. Vzal jsem si sebou překladatele a šel jsem do přístavu. Věděl jsem, že jestliže se chceme vyhnout nepříjemným scénám, které doprovázely předchozí plavby, bude potřeba se domluvit s ukrajinskými celními úředníky. Seděli jsme v holé ledové místnosti za dlouhým stolem a naproti jsme měli skupinu dvaceti celních a imigračních úředníků. Byl jsem poněkud naivní. „Věříme, že budeme schopni během tohoto ob­ dobí převézt až 8000 emigrantů,“ oznámil jsem jim. „Přišel jsem, abych zjistil, jaké na ně budou kladeny požadavky.“ Odpovědí mi byly kamenné obličeje. Teplota viditelně klesla.

-67-

„Nejsme zařízení pro emigranty,“ jako první zareagoval vedoucí celnice. „Jestli chcete, abychom byli, musíte se o to postarat.“ Vytáhl seznam požadav­ ků, jejichž finanční vyjádření by se podle mého velice hrubého odhadu pohybo­ valo kolem několika set tisíc dolarů: rentgenové zařízení, počítače a skladové prostory. Náš právník navrhl, abychom o tomto bezútěšném stavu napsali ukrajin­ skému prezidentovi. Jeho návrh jsem zamítl a místo toho jsem se obrátil na Pána. A po mnoha bitvách a jednáních, které se protáhly často až do ranních hodin, jsme se nakonec domluvili. Spolu s naším izraelským námořním agen­ tem jsme opravdu odsouhlasili, že jim koupíme rentgen, který umožní celní­ kům, aby odbavovali olim bez přehorlivého otevírání každé tašky. Nový postup umožní zkrátit dobu, po kterou museli rodiny čekat na svá zavazadla z dnů na 3-4 hodiny. Jakmile jsme však vyřešili jeden problém, vyvstal následující. Byly potíže s pojištěním. Nedostali jsme souhlas ukrajinského ministerstva zahraničí. Ne­ mohli jsme sehnat žádné dřevo, abychom vyrobili dopravní klece na zavazadla. Přístroje, které jsme slíbili celním úředníkům, nedorazily. Z ministerstva pro přistěhovalectví v Izraeli přišlo oznámení, že datum první plavby je pro ně ne­ přijatelný, jelikož loď by dorazila těsně před zahájením svátku paschy, kdy Tóra nedovoluje pracovat. „Jestliže by nedorazila přesně podle plánu, nechali by­ chom ji na otevřeném moři bez jakékoliv péče,“ varovali nás. A aby toho neby­ lo málo, v přístavu nebylo možné sehnat palivo, bez kterého se plavba samo­ zřejmě nemohla uskutečnit! A pak-zjistili jsme, že optimistické zprávy od ukrajinské židovské skupi­ ny zodpovědné za nábor olim byli iluzorní. Na první plavbu se jich přihlásilo pouze 43. Vypadalo to, že samo peklo uvolnilo svou moc, aby v ní zabránilo. Víra mnohých začala klesat a několik dobrovolníku ztratilo odvahu a začalo zpochybňovat naši misi. Cítil jsem, že potřebujeme opravdu mocné slovo, abychom se vypořádali se vzrůstajícím nesouhlasem. Večer předtím, než jsme se měli nalodit, jsem si svolal náš tým. „Dnes večer si sbalíme zavazadla, zavezeme je do přístavu a nalodíme,“ oznámil jsem jim. „A plavba se uskuteční, protože Pán nám přiká­ zal, abychom vypluli.“ Další den ráno, právě v okamžiku, kdy jsme s Elsou vystupovali rampou na palubu s posledním olim, připlul nákladní člun a naplnil loď palivem. Na palubě jsme našli své přímluvce. Stáli neochvějně po našem boku po celou tu dobu nedbajíce o to, co viděli a slyšeli. Seděl jsem naproti nim u stolu a nedoká­ zal ze sebe vypravit jediné slovo. Jenom jsem plakal úlevou. Mělo to na nás -68-

ohromný vliv. Objali jsme se a pak jsem s Elsou pomalu sestoupil rampou do houstnoucí tmy.

•

•

•

Zbýval pouhý týden do naší druhé plavby a my se s hrůzou dozvěděli, že počet olim na ni přihlášených, je dokonce ještě nižší než na první. Většina z nich se shromáždila ze všech koutů Sovětského svazu na naše zkušební plavby před rokem. Mnozí na tuto příležitost čekali celé roky. Ale příval alyia se nyní ztenčoval na rovnoměrný proud, který dosahoval stěží třetiny loňského přílivu. Bylo také zavedeno množství nových celních a hraničních omezení, která zamezovala vstupu olim a jejich majetku na území Ukrajiny z ostatních republik a Židovská agentura uvedla do provozu svou vlastní strukturu přímých letů. Místo přibývajících registrací jsme dostávali žá­ dosti o zrušení rezervací. Viděli jsme, že musíme vytvořit svou vlastní síť objednávek. Ale když jsme začali kontaktovat židovskou komunitu, jejich reakce byly více než vlažné a jenom velice neochotně souhlasili s tím, že budou zveřejňovat naše informa­ ce. Mnoho Židů, kteří se narodili na Ukrajině, ještě stále nosilo otevřené jizvy z nepředstavitelného utrpení, kterého se jim dostávalo z rukou pohanů v době holokaustu. Během naší první návštěvy Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, jsme s Elsou navštívili travnatý park na předměstí, který se jmenoval Babi Jar. Průvodce nám vyprávěl jeho příběh. Když v roce 1941 do Kyjeva dorazila německá ar­ máda, všem Židům bylo oznámeno, aby si „spakovali všechen majetek, protože budou přesídleni“. Obrovský zástup se jich shromáždil v Babi Jaru. Každá rodina musela položit své peníze na stůl. Jejich majetek pak nasypali na velikou hromadu. Pak jim přikázali, aby se svlékli a ve skupinách po sto lidí je nahnali na okraj hluboké strže. Jedna žena, která přímo na místě porodila, kráčela i s novorozenětem v náručí. Když se přibližovali ke strži, začalo jim docházet, že žádné přesídlení se konat nebude. Vzápětí je všechny skosila mohutná dávka z kulometu. V ten den zemřelo více než 33000 lidí. Mnozí byli jenom zraněni a pohřbeni zaživa. Náš průvodce nám vyprávěl, že po masakru se země, navrše­ ná na hrobě, ještě několik dnů pohybovala. Byli jsme zdrceni. Mlčky jsme kráčeli zpět k našemu autu. Nedokázali jsme ze sebe vypravit ani slovo. Jistě, tento příběh jsme slyšeli už dříve. Ale když jsme na vlastní oči viděli - a věděli, že se to stalo právě tady - stáli jsme tváří v tvář zlu a krutosti

-69-

člověka. Byl to pro nás šok, se kterým jsme se nedokázali smířit, zejména proto, že jsme pocházeli ze skleníkového prostředí. O něco později jsme si zašli na procházku na neobdělávané pastviny, které leží blízko přístavu Oděsa. Vypadalo to, jakoby na tom místě nikdo neměl zá­ jem nic postavit. Skromný památný kámen záhy vysvětlil proč. V říjnu 1941, pouhých šest dnů poté, co německé a rumunské jednotky obsadily Oděsu, vý­ buch vyhodil do povětří sídlo rumunského velitelství a zahynul rumunský velící generál. Jako výraz odplaty pak tady na tomto neoploceném pozemku shromáž­ dili 19000 Židů, polili je benzínem a spálili zaživa. Dalšího dne jich dalších 16000 pochodovalo v dlouhých zástupech do blízké vesnice. Nejdříve byli stří­ leni ve skupinách po padesáti, poté, aby se ušetřil čas, zamykáni do skladišť a vyhazováni do povětří. Matky, které se v panice snažily zachránit alespoň své děti tak, že je vyhazovaly okny ven, byly nemilosrdně sráženy zpět granáty a kulkami. „Kde jste byli vy, křesťané, když se to vše dělo?“ zeptal se nás jeden ze židovských vůdců, když jsme mluvili o tom, že jim pomůžeme vrátit se domů. „Když jsme vás opravdu potřebovali, nepřišel nikdo.“ Prvotní podezíravost a nedůvěra se posléze smíchala s opozicí ze zdroje, z kterého bych to nikdy neočekával. Vedení Židovské agentury v Jeruzalémě instruovalo své pracovníky, aby olim odrazovali od našich plaveb. Rodiny byly varovány, že když do Haify doplují se svým majetkem, budou zadrženi v docích a nikdo jim nepomůže. A nakonec se v ukrajinských novinách objevily reklamy, ve kterých byla zobrazena loď přeškrtnutá velkým červeným X. Pod obrázkem stál nápis: „Plavby z Oděsy do Haify zrušeny.“ Podepsána byla Židovská agentura. Byl jsem otřesen. Když jsem jel do bývalého Sovětského svazu, věděl jsem, že mě čeká boj. Co jsem však neočekával, že to bude ze strany Izraele nebo Židů. Ale pak mi Pán laskavě připomněl, že Mojžíš měl plné ruce práce neje­ nom s Egypťany, ale i se svým vlastním lidem. Nic se nezměnilo. Úředníci agentury byli zpočátku vůči schopnostem nás jako křesťanů dovést tuto práci až ke zdárnému konci velice skeptičtí. Měli obavy, že po něko­ lika měsících se prostě vypaříme a necháme je, aby všechnu zodpovědnost za akci převzali sami. Nějak došlo i k tomu, že naši pomoc chápali spíše jako konkurenci v oblasti, která bylo do té doby výlučně jejich doménou.

-70-

Úplně na dno jsme narazili při přípravě naši páté pravidelné plavby, která měla začít ve Velký patek na konci dubna. Předplaceno bylo 320 míst. Na palu­ bě bylo pouhých deset olim. Ocitl jsem se pod nesmírným tlakem. V té době již polovina našich dobro­ volníků sama odešla, nebo byla propuštěna. Někteří z těch, kteří pro nás před­ tím pracovali, svolali veřejnou konferenci v Londýně, a požádali mě, abych obhájil proč utrácím tolik peněz za těch pár lidí. Zpochybňovali celou naši vizi a prožívali, že jsem neprojevil dost moudrosti, když jsem rezervoval na týdenní plavby tak obrovskou loď. Cítil jsem se ponížený, že mám promluvit v takové atmosféře na veřejném setkání. Ptal jsem se sám sebe, kam to povede. Budu odhalen jako jeden z těch, kteří jednají podle těla? Slyšel jsem opravdu hlas Boží? Cítil jsem, že jsem selhal a poprvé jsem pomýšlel na to, že se vzdám. Uprostřed noci jsem vstal z postele v našem oděsském táboře a lehl jsem si tváří na zem. Plakal jsem. „Už to dál nevydržím,“ volal jsem k Pánu. Nelítostně se přibližovalo zlomení, zlomení mé pýchy, že právě jájsem byl tím, kdo byl vybraný pro tuto práci. Byla to zkušenost bolestivá, ponižující. Vlezl jsem si zpátky do postele, a když jsem ulehal vedle Elsy, celé tělo se mi chvělo vzlyky. Taky nespala a v temném pokoji ke mně promluvila: „Chci ti vyprávět jeden příběh. Byl jednou jeden muž, který vystavěl tu nejlepší loď, jakou se mu kdy podařilo postavit. Trvalo mu to 120 let. A na její palubu nako­ nec nastoupilo pouze osm lidí.“ Uvědomil jsem si, že mluví o Noem. Bylo to úžasné zjevení. Dodalo mi to nové odvahy. Elsa byla v té době jednoduše skvělá. Od okamžiku, kdy jsme byli povoláni Pánem, ani na chvilku neza­ pochybovala. Za několik dnů jsme odletěli do Jeruzaléma. Židovská agentura nám nyní nabídla, že za každého přistěhovalce, kterého vezmeme na palubu, nám zaplatí 180 dolarů! Nejdříve jsem byl přešťastný a pomyslel si, že právě to může být naše odpověď. „Pane, co mi chceš říct?“ ptal jsem se. „Máme to přijmout nebo ne? Máme pokračovat v našich plavbách nebo máme skončit?“ Náš tým v Oděse se posta­ vil tvrdě proti této nabídce, ale já si vyžádal týden na rozmyšlenou. Nabízel se mi totiž způsob, jak uniknout kritice, která v té době dosahovala svého vrcholu. Ale nakonec to byl sám Pán, kdo mi nedovolil nabídku přijmout. Připomněl mi, že to byl On, kdo povolal pohany, aby přivedli jeho syny a dcery domů. Veřejné shromáždění se konalo v den, který se podle židovského kalendá­ ře jmenuje Tisha b'Av, den katastroíy. Ve stejný den byl v roce 587 před Kris­ tem Babyloňany zničen chrám krále Šalamouna a v roce 70 našeho letopočtu -71 -

zase Římané zničili chrám druhý. Letěl jsem společně s mou manželkou do Londýna a v srdci se mi míchaly pocity bolesti, rozhořčení a neblahých před­ tuch. Vešli jsme do zasedacího sálu nějakého hotelu u letiště Heathrow, kde nás již čekalo asi 50 lidí. Po ruce bylo i několik našich věrných přímluvců, aby se za celou situaci modlili. Usadil jsem se za stůl hned vedle Johannesa a Kjella v přední části místnosti. Zahlédl jsem obličeje dalších vedoucích Mezinárodní modlitební konference, kteří taky přiletěli, aby se zúčastnili této schůzky; Eliáše Ben Haima z Izraele a Roberta Wahrera ze Švýcarska. Z biblické školy z Walesu přijel Kingsley. Všichni tito muži mě znali velice důvěrně a stáli po našem boku na modlitbách. Všichni byli uznávanými křesťanskými vedoucími pracovníky. Dokonce i jejich odpůrci je respektovali a přijímali. Setkání bylo na začátku napjaté. Nejdříve vystoupil Johannes jako předse­ da a společně s Kjellem vzniklou situaci uklidnili. Diskuzi řídili v Duchu a uká­ zali se jako velice citliví a vnímaví posluchači. Každý dostal příležitost, aby od srdce řekl, co si myslí. Ničí názory nebyly bezohledně potlačeny. Několik z přítomných argumentovalo, že plýtváme Božími prostředky. Byl jsem doslova ohromen, když vedoucí zcela smetli ze stolu finanční otázky. „Tady nejde o počet olim,“ pověděl Johannes. „Musíme se na to dívat ze širšího duchovního hlediska.“ Zanedlouho bylo jasné, že celé vedení se začíná sjednocovat na závěru, že naše povolání bylo od Pána a že je jeho vůle, aby plavby pokračovaly. Vedoucí potvrdili svou ochotu sdílet s námi zodpovědnost a výsledkem této konference bylo vytvoření mezinárodní poradní rady Ebenezer Emergency Fund. Pravdou je, že na závěr ne všichni prožívali upřímnou radost, ale vládl mezi námi duch pokoje. Poté jsme si s několika přáteli zašli na oběd. „Jsem rád, že to je za námi,“ povzdechl jsem si směrem k Else. Až tehdy mi začalo docházet, že to všechno bylo od Pána. Byla to jedna z nejbolestnějších epizod mého života, ale pocho­ pil jsem, že Bůh to myslel dobře. Užjsem se necítil takový důležitý - toto bylo opravdu dílo Boží a já byljenom jeden z jeho služebníků. Jeho prací je, aby nás přetvářel v muže a ženy, které si může používat. Jako mi i Elsa často připomína­ la: „Nezáleží na tom, co pro Pána opravdu vykonáme, ale co on dokonává v nás.“ Nyní mi poprvé došlo, že naše modlitba a naše skutky přesahují hranice samotné operace Ebenezer. Napsal jsem našim stoupencům:

-72-

„Během uplynulých třech měsíců Bůh mocně pohnul nebeskými oblastmi a položil základy díla, které dalece přesahuje vše, co si dokážeme představit. Pán nám tak jasně zjevil přímluvný charakter celého projektu, že nyní nejenže my máme privilegium přivádět zpět do Izraele tisíce olim, ale skrze vítězství na každé úrovni, skrze vítězství nad jakoukoliv opozicí, kterou peklo je schopno vzbudit proti naší práci, Duch svátý zaujme pozici přímluvce za Židy na celém světě, aby mohli být přivedeni zpět domů do Izraele podle Slova Božího.“

Uvědomili jsme si to obzvlášť silně díky zkušenosti, jakou s přímluvnou modlitbou prožil Kingsley. Vždycky se velice horlivě zajímal o naši práci a ve svém pozoruhodném dopise pomohl taky mně, že jsem začal chápat, proč jsem vyzývaný Duchem svátým, abych nepřijal pojistku, kterou nám pro operaci Exodus nabízela Židovská agentura. Opravdový přímluvce, psal, se stává osobně zodpovědným za předmět svých modliteb: „Víš, přímluva není modlitba, dokonce ani velice horlivá modlitba. Každý se může za něco modlit a to velice upřímně, a přesto nebýt zcela oddaný té neodvolatelné zodpovědnosti, zodpovědnosti za každou cenu, za naplnění své modlitby. Přímluvce ale ano. V přímluvě dochází k identifikaci s věcí nebo s lidmi, za něž se přimlou­ váme. Přímluvce je ochotný zaujmout místo těch, za něž se modlí; dovolit, aby se jejich potřeba stala jeho potřebou; umožnit, aby jejich potřeby byly naplněny díky jeho prostředkům a dovolit, aby se jejich utrpení stalo agónií jeho vlastní­ ho srdce. To je způsob, jak Pán Ježíš nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo ne­ věrných (Izajáš 53,12). Byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepra­ vost. Trestám snášel pro náš pokoj, jeho jizvamijsme uzdraveni (Izajáš 53,5). Musel se ztotožnit s hříšníky; zaručil jejich ospravedlnění skrze zástupné vy­ placení jejich dluhů.“ (Úplné znění dopisuje uvedeno v Dodatku 2.)

K našemu překvapení krize v Oděse neunikla jednomu z nejrozšířenějších izraelských denníků Jediot Ahronot. Vyslali svého reportéra, aby celou situaci prozkoumal, a ještě v tomtéž týdnu, kdy se konalo setkání v Heathrow, publi­ koval ve svém víkendovém vydání několikastránkovou přílohu, kde vysvětlo­ val to, co nazval „snahou Židovské agentury o torpédování těchto plaveb“.

-73-

Byl jsem pozvaný do Knessetu. Měl jsem tam vydat svědectví před zvlášt­ ním zasedáním přistěhovaleckého výboru. Připlul jsem z Oděsy večer před se­ tkáním. Potil jsem se. Jít do parlamentu. Nedokázal jsem si představit, co bych řekl. V to ráno jsem vstoupil do přeplněné zasedací místnosti a zahlédl výkonný tým ze Židovské agentury, členy Knessetu, vládní úředníky a představitele mé­ dií. Hned v úvodu setkání se na naši stranu zcela nekompromisně postavil Jasha Kedmi, který měl za sebou dlouholeté zkušenosti se sovětským židovstvem jako vedoucí styčného oddělení ministerského předsedy. Argumentoval tím, že roz­ hodnutí mnoha olim, že se vrátí do Izraele, závisí na tom, jestli si s sebou budou moci přinést svůj majetek, což naše plavby umožňovaly. Taky prozradil, že od ledna 1989 jeho kancelář neustále naléhala, aby se otevřely mořské cesty v případě, že by nebyly umožněny mimořádné lety. Naslouchal jsem tichému překladu jeho slov z hebrejštiny:

„Tato skupina chce financovat pokusy státu Izrael a snahy židovského lidu přivést olim zpátky po moři. Tak co nám brání souhlasit a poděkovat jim?“ Odevzdal jsem členům výboru papír, na němž byly uvedeny biblické citáty podporující naši práci. Člen Knessetu Avraham Ravitz, ortodoxní rabín s dlouhou bradou a v bílém oděvu, přerušil setkání, požádal o hebrejskou Bibli, pak se obrátil směrem ke mně a poprvé na setkání mě přímo oslovil: „Na svém sezna­ mu jste uvedl citát z Jeremjáše 16, který je správný a velice hezký. Chci vás upozornit na to, co je řečeno v závěru kapitoly: Hospodine, má sila a má záštito, mé útočiště v den soužení, k tobě přijdou pronárody ze všech dálav země a řeknou: „Jistě naši otcové v dědictví obdrželi klam, přelud, který k užitku jim nebyl. “ „Může si člověk udělat bohy? Zádní bohové to nejsou. “ (Jeremjáš 16,19-20)

„Řeknu vám, proč jsem vyzdvihl právě tyto verše. Na jedné plavbě před dvěma lety - a nevím, jestli to byla plavba organizovaná vaší organizací - nešlo vše tak hladce z hlediska pokusů křesťanských dobrovolníků ovlivnit olim. Mluvím s vámi zcela otevřeně, jako jeden nábožensky založený člověk k jinému.“ „Opravdoví Židé by měli být do Izraele přiváděni za jakoukoliv cenu, ale ne za cenu snahy o jejich ovlivňování ve směru, aby přijali jiné náboženství. S takovou cenou nesouhlasím.... Nesmíme zapomínat, že tady přicházíme do -74-

styku s olim, jenž byli odděleni od náboženství svých otců na dlouhých 73 let a přicházejí zpátky, aby se vrátili ke svým kořenům. A oy vavoy nám, kdyby na cestě domů byli ovlivněni skupinou misionářů..... Musíme přísně hlídat Židy, kteří putují do své Svaté země, do země svých otců a k náboženství svých otců, do země Tanakh, kterou jim zaslíbil Svatý, ať je požehnaný, aby nebyli uvedeni do zmatku.“ Věděl jsem, že je čas, abych promluvil. „Pane předsedo, jsem překvapený, že se nacházím v Knessetu. Jsem obyčejný člověk, který slouží mimořádnému Bohu. A vím, že Bůh Izraele mě povolal, abych sloužil a přiváděl domů děti Izraele, vyvolený lid.“ „Chci tím nejsrozumitelnějším způsobem říct, že moje ruce jsou čisté a moje motivy jsou čisté. Všichni dobrovolníci, kteří s námi pracují, se zavázali, že nebudou projevovat žádné misionářské snahy a nebudou se zapojovat do misi­ onářské aktivity.“ V tomto okamžiku jsem vytáhl svou Bibli. „Poslouchejte, tuto knihu jste napsali vy. Jestliže si přečtete svou vlastní Bibli, u Izajáše najdete, že pohané budou přivádět vaše syny a dcery zpátky. Chci, abyste věděli, že na celém světě žijí křesťané, kteří se vydali přivádění židovského lidu domů.“ „Během posledních dvou a půl roku jsem strávil v Oděse více času než na jakémkoliv jiném místě a poměrně hodně jsem cestoval po celém bývalém So­ větském svazu. A chápu, že situace se neustále zhoršuje. Všichni žijeme v podstatě na úvěr. Musíme udělat všechno možné, abychom tyto olim přivedli domů tak brzy, jak to jen je možné.“ „Domnívám se, že je velice důležité, aby existovala ještě jedna úniko­ vá cesta kromě té, která byla dosud vytvořena. V 60. kapitole 9. verši Iza­ jáše je jasně řečeno, že se budou vracet domů lodí, že je přivezou 'zámoř­ ské lodě zdaleka'.“ Rabín Ravitz mě sledoval ve své hebrejské Bibli. „A tady taky stojí,“ dopl­ nil mě, „že s nimi popluje i jejich stříbro a zlato. To mluví o tom, že svá zavaza­ dla si mají přinést s sebou. Není to přesně to, o čem tady mluvíme?“ Od tohoto okamžiku se jak on tak i celý výbor postavil na naši stranu. A aniž bych musel cokoliv říkat o Židovské agentuře, vše, co bylo utajované, vyšlo najevo, a věci ukryté byly odhaleny. „Agentura se po celou tu dobu mýli­ la,“ sdělil Uri Gordon, vedoucí jejího přistěhovaleckého oddělení výboru. Ukázal jim telegramy, které posílal představitelům agentury, v nichž je instruoval, aby nám začali pomáhat. „Hodláme v nejbližším možném termínu navštívit Židovskou agenturu a dát tuhle záležitost do pořádku,“ uzavřel předseda Emanuel Zisman na konci -75-

slyšení. „Doporučujeme, aby se tato záležitost stala prioritou číslo jedna.... Pro­ tože jak sami vidíte, tady jde doslova o lidské životy.“ Poté ke mně tento rabín přistoupil, podal mi ruku a řekl: „Nyní mám ve svém srdci mnohem větší pokoj ohledně vaší snahy pomoci našemu lidu vrátit se domů.“ Pak mě povzbudil a řekl, že jsem mluvil velice dobře. Ale to jsem nebyl já! Byl to Pán, který mě vedl svou rukou. Ještě tentýž týden nám napsal i Uri Gordon, aby „projevil své uznání va­ šim sponzorům. Jste součástí významné historické události, shromažďování ži­ dovského lidu v jejich vlasti.“ •

•

•

V naší oděsské základně zavládla naprosto odlišná atmosféra. Znovu jsme vybudovali náš tým dobrovolníků, který nyní čítal pracovníky z více než 20 národů světa, vládla mezi nimi opravdová radost. Byli sjednoceni svou láskou k Pánu a k jeho Slovu. Dokonce i po celém dni úmorné tvrdé práce dokázali zpívat a tančit Pánu. Olim mohli vidět, jak jsou jejich tváře prozářeny láskou k Hospodinu. Vedení týmu se ujal německý manželský pár, Hinrich a Elke, kteří pečovali o to, aby byl pracovní tým neustále naplňovaný novou silou a odhodláním, i v době, kdy jsem já musel odjet do Londýna nebo Jeruzaléma. Několik měsíců předtím, než Hinrich požádal o to, jestli by se mohl připojit k našemu týmu, řídil výstavbu obrovské elektrárny. Naše pozvánka přišla v okamžiku, kdy ukončil tento projekt. Okamžitě si vzal neplacené volno, aby se k nám mohl přidat. V táboře nám podrobně vylíčil rozhovor, který měl se svým zaměstnava­ telem v den oslav dokončení výstavby továrny. „Proč odcházíte pomáhat Ži­ dům?“ zeptal se Hinricha. „Víme, že mladé dívkyjsou velice romantické a staré ženy se modlí, ale proč vy?“ „Bůh řekl Abrahamovi: Požehnám ty, kteří budou žehnat tobě,'“ odpově­ děl Hinrich. „Nebojím se, že by to zničilo mou kariéru. Když budu pryč, stejně mě povýšíte.“ Jeho šéf mu tato slova připomněl, když mu o několik měsíců později telefonicky sděloval zprávu o povýšení! Hinrichův otec byl vojákem německé armády a osobně se zúčastnil brutál­ ní okupace Oděsy. Nyní, když jsme se s olim před zahájením každé plavby se­ tkávali v táborové jídelně na rozlučkovém večírku, Hinrich jim četl z proroctví Izajáše 60,14:

„ Zkroušení přijdou k tobě synové těch, kdo tě ujarmovali. “

-76-

A my opravdu srdečně objímali Ukrajince z pracovního týmu tábora, za­ cházeli s nimi jako s lidskými bytostmi, s úsměvem. Bylo to pro ně něco nové­ ho. Za komunistické vlády pracovali v atmosféře strachu a tlaku ze strany svého šéfa. Nyní poprvé byl každý z nich respektovaný jako lidská bytost. Postupně jsme prolomili ducha vládnoucího v táboře. Impozantně vyhlížející „bábuška“, která pracovala v kuchyni, při každém našem setkání trvala na tom, že mě políbí. Jeden večer jsme strávili společně s personálem tábora a dali jsme jim rus­ ké Bible pro dospělé i děti. Většina z nich si vzala dětské, které byly ilustrová­ ny a bylo snazší jim porozumět. „Podívejte, to je kniha, kterou napsali před několika tisíci lety,“ řekl jsem jim. „Žijeme v době, kdy se vše, co bylo napsáno těmito muži dávnověku, těmito proroky, naplňuje. A vy máte tu výsadu, že můžete být přímo u toho.“ Jeden šedivý muž, který v táboře taky pracoval, vždycky vypadal namol opilý. Den po našem setkání za mnou přišel. „Včera večer jsem nedokázal pít,“ řekl mi přes tlumočníka. „Celou dobu jsem si četl Bibli.“ Když jsem jim dával Bible, zacházeli s nimi s daleko větším respektem než my na Západě. Dlouhých 70 let to byla zakázaná kniha. Uvědomovali si, že jim do rukou vkládáme něco velice zvláštního. A pak nastal asi ten nejúžasnější posun za celou tu dobu. Jediný izraelský televizní kanál poslal do Oděsy svůj štáb, aby tam natočili dokumentární pořad o naší práci. V ten večer, kdy se tato ohromující zpráva poprvé se souhlasem rabína Arafata objevila na programu, celý Izrael se shromáždil před televizními obrazovkami, aby se dozvěděl nějaké podrobnosti. Pak reportér oznámil: „Máme ještě jednu reportáž, která snad patří do poněkud jiné dimenze, do dimenze Boží - ale taky přináší dobrou zprávu a naději pro budoucnost.“ Poté následoval střih na naše dobrovolníky zpívající píseň „Pán mi radost dal“ v oděsském táboře. Na tuto scénu navazovalo památných 14 minut, které provedly izraelské diváky celou operací, vyzvednutím olim na nádraží počína­ je a jejich vyloděním v haifském přístavu konče. Do pořadu byly zařazeny i rozhovory s několika dobrovolníky, ale jako celek byla tato reportáž zaměřena spíše na skutky než na slova. Před očima celého národa defilovaly scény služby a lásky: dobrovolníci ze všech koutů země nesoucí zavazadla přistěhovalců, tančící s jejich dětmi, mávající a zpívající na rozloučenou v přístavu. V některých okamžicích se zdálo, jakoby se kameramanům ani nechtělo odrhnout objektiv od detailních záběrů zkoumajících tváře dobrovolníků. Ve vzduchu přímo vise­ la nevyslovené otázka: Kdo jsou tito lidé? Proč tohle pro nás dělají?

-77-

Pojistě smrti naší velikonoční plavby Duch svátý přinesl slavné vzkříšení. Operace Exodus ukázala celému národu Boží lásku a věrnost jeho Slovu. •

•

•

Během těchto týdnů počet olim na jednotlivých plavbách neustále vzrůs­ tal. Jméno Ebenezer vešlo ve všeobecnou známost a židovská komunita nás začal přijímat a důvěřovat nám. Na 25. a zároveň poslední plavbu roku naši dobrovolníci vyzvedli na nádraží 22 různých skupin olim společně s několika dalšími, kteří přijeli autobusy ze vzdálenějších vesnic. Tábor byl zcela obsazen a my byli přinuceni otevřít druhý. Čelili jsme nové, nicméně vítané krizi: bude na lodi dostatek míst pro všechny přistěhovalce? Nakonec jsme dokázali nalodit všechny. Někteří dobrovolníci spali na podlaze v kajutách. „Dnes večer je moje srdce plné díků,“ pověděl jsem jim hned poté, co jsem s Elsou nastoupil na loď. „Bůh odpověděl na moje modlitby.“ Když jsme proplouvali pod istanbulskými mosty, stál jsem hned u postiže­ ného přistěhovalce, který právě něco pozorně sledoval svým dalekohledem. „Mohl bych si jej na okamžik půjčit?“ zeptal jsem se ho. Měl jsem v úmyslu si pořádně prohlédnout starou kamennou pevnost na pobřeží. Podal mi ho, ale když jsem mu ho chtěl vrátit, odmítl. „Ne, to ne. Je váš,“ řekl mi. „Chci, abyste si jej nechal. Udělal jste toho tak hodně pro můj lid.“ Byl jsem hluboce dojat. Ten dalekohled byl pravděpodob­ ně tím nejcennějším, co měl. Večer před příjezdem do Haify, když jsme prožívali společný večer s olim, jsme vychutnávali ještě více z té sladké vůně smíření. Jakjen je pobavilo, když jsem jim vyprávěl příběh o odvolání prezidenta BLASCA, k němuž došlo přednedávnem! „Jsme tak zvyklí na takový postoj,“ vysvětloval mi jedna žena. „Někteří lidé nás prostě nemají rádi jen proto, že jsme Židé.“ Byli ohromeni myšlenkou na to, že Bůh zasáhne v odpovědi na něčí modlitbu. „Chci jednoduše chválit Boha Izraele za všechnu jeho pomoc,“ řekl jsem jim. „Vy se musíte modlitbě naučit u sebe, v Izraeli, a Bůh vám pomůže s vašimi problémy.“ A když pak přišli naši dobrovolníci a otevřeli svá srdce olim, láska Boží naplnila celou místnost. Hned poté jsem byl svědkem toho, jak se Američanka Bečky a šedivějící shrbená Židovka jménem Rebeka ve vřelém objetí nemohou ubránit slzám. „Pracovali jsme spolu jako jeden člověk,“ řekla nám Rebeka. „Ještě nikdy v životě jsem neprožila takovou osobní pozornost a lásku.“ -78-

Přišel za mnou i starší muž, který vypadal jako bývalý důstojník Rudé armády, potřásl mi rukou a svěřil se mi: „Kdysi jsem byl komunistou. Ale nyní, když vidím lásku, jakou nám projevují vaši lidé, věřím Bohu.“ Společně s námi se plavil i muž jménem Joseph, který jako jeden z mála prožil holokaust. Pozvali jsme ho stejně jako několik dalších šťastlivců, kterým se podařilo přežít běsnění fašistů, aby se mohli s námi alespoň jednou v životě zajet podívat do Izraele, i když neměli v plánu emigrovat. „Jsme tím vším tak zaskočeni a ohromeni,“ řekl nám po setkání. „Opravdu jsme se nedokázali ubránit slzám. Nemohli jsme uvěřit, že to je pravda.“ Pak nám vyprávěl svůj neradostný příběh z války: „Moje rodina byla společně se všemi Židy shromážděna Němci najedno místo. S maminkou, sestrou, dědečkem a bratrem jsme pak šli 35 kilometrů do nejbližšího tábora. Byla hrozná zima; mnozí z nás zemřeli již během cesty. Tábor měl příhodnou přezdívku: 'místo smrti'. Ti, kteří jednou překročili jeho práh, se již nikdy nevrátili. Žili jsme v nepředstavitelných podmínkách. Moje maminka a sestra tam zemřely. Před válkou s námi v domě bydlela naše pomocnice, Ruska. Dělala pro nás vše, co bylo v jejích silách. Našla nás v táboře smrti. Snažila se nám tajně nosit jídlo. Poté, co byl tábor osvobozený ruskou armádou, vzala mně i mého staršího bratra a pomohla nám najít otce. Byla to skutečná křesťanka, ten nejvzácnější člověk, jakého jsem v životě potkal. Převzala roli spasitele mé rodiny. Nebýt jí, určitě bychom nepřežili.“

Pro mě i pro Elsu znamenala taková vyprávění o křesťanech, kteří během holokaustu riskovali doslova své životy, aby zachránili Židy, něco jako paprsek slunečního světla v tmách. Taková pomoc byla totiž okupujícími Němci přísně zapovězena pod hrozbou trestu smrti. Pamatovali jsme si i jiné-Židé je nazý­ vali „spravedlivými pohany“ - jako Corrie ten Boom, jejichž rodiny ukrývaly Židy ve svých domech během okupace Nizozemí. Když pak byli odhaleni, Co­ rrie společně se svou sestrou byla se Židy na dobytčáku odvezena rovněž do koncentračního tábora. Přežila jenom Corrie. Tohle to byli opravdoví přímluvci - ti, kdo stáli na straně Židů doslova až do okamžiku smrti. Ředitel tzv. Oddělení spravedlivých u památníku a muzea holokaustu Yad VaShem v Jeruzalémě, Dr. Mordokaj Paldiel, dospěl k závěru, že většina ze stovek zachránců, o nichž studoval, byla motivována křesťanskou vírou. Podle jeho názoru církev jako instituce vyšla z holokaustu pošpiněná, poněvadž neza­ ujala žádné stanovisko. „Ale malí človíčkové pochopili, co je křesťanství, mno-

-79-

hem dokonaleji než církevní hodnostáři,“ konstatoval. „Křesťanství dokázalo, že jako náboženství víry, lásky a bratrství se může stát velice mocnou sílou..... Kázání na hoře, dobrý Samaritán - hnacím motorem toho všeho bylo právě křesťanství. Tohle jsou věci, které jasně mluví ve prospěch jeho učení.“

-80-

Kapitola 7 „Slyšte, pronárody, Hospodinovo slovo, na vzdálených ostrovech oznamte toto: „ Ten, který rozmetal Izraele, shromáždíjej, bude jej střežit jako pastýř své stádo. “ (Jeremjáš 31,10)

ster se v mé bournemouthské kanceláři objevila právě v okamžiku, kdy jsme proplatili všechny účty za uskutečněné plavby. Nedal jsem se ošidit její šedinami pokrytou hlavou. Tato vdova a bývalá ředitelka školy se ukázala být velice silnou a rozhodnou dobrovolnicí během složitých měsíců v Oděse. A místo aby se po poslední plavbě vrátila do tichých anglických vod, vydala se společně s další Angličankou do kruté zimy bývalé sovětské republi­ ky Arménie. Ester slyšela o krutých podmínkách, které tam vládly, a odjela, aby prozkoumala stav židovské komunity. Seznámily se s několika arménskými Židy, kteří se ještě pořád vyrovnávali s důsledky pustošivého zemětřesení, které zemi postihlo v roce 1988, a s všudypřítomnými znameními neustávající války s Azerbájdžánem. Elektři­ na byla zapojována jenom na jednu nebo dvě hodiny denně a nikdo dopředu nevěděl, kdy. Pitná voda byla k dispozici jednou za tři dny. „Chtěli byste odjet do Izraele?“ zeptala se Ester jednou vůdce židovské komunity v hlavním městě Jerevanu. „Ale z naší země se neorganizují lety do Izraele,“ odpověděl. „Jediný způ­ sob je nejdříve se dostat do Moskvy, a na to my nemáme peníze.“ „A co kdybychom se postarali o letadlo?“ nenechala se odbýt Ester. Ve­ doucí jenom skepticky pokrčil rameny. Ester a její přítelkyně slíbily, že se vrátí. V Anglii sbíraly pomoc a v únoru odletěly zpátky do Arménie s mnoha krabicemi humanitární pomoci pro Židy. Celá komunita byla ohromena. Tyto ženy dodržely své slovo. Předtím to ještě nikdy nezažili. „Opravdu existuje nějaká možnost, že nás dostanete do letadla, které pole­ tí do Izraele?“ zeptal se vedoucí. „Víte, ...ano,“ odpověděla Ester a v duchu si pomyslela. „Ale nemám zdání, kdo to zaplatí!“

E

- 81 -

Vrátily se do Anglie a jejich první kroky vedly do charterové letecké spo­ lečnosti, kde si na tři měsíce rezervovaly letadlo na okruh Londýn-Jerevan-Tel Aviv-Londýn. Neměly žádné peníze. Ester měla jenom malou penzi. Její přítel­ kyně měla dům. Vyšly z kanceláře letecké společnosti, postavily se na chodník a podívaly se na sebe. „Co jsme to jen udělaly?“ zabědovala Ester. „Zamluvily jsme letadlo, které nás bude stát 60000 liber!“ To vše předcházelo její návštěvě v mé kanceláři. „Víme, že peníze na leta­ dlo neseženeme,“ řekla Ester s tichým přesvědčením. Byla vždycky velice citli­ vá na vedení Duchem svátým. „Můžeme v Anglii sesbírat humanitární pomoc, kterou dopravíme na letadlo, ale Bůh je tím, kdo zaplatí za samotný let.“ V závěru své zprávy se Ester usmívala. „Pomodlil by ses za to, jestli se do této akce nemá náhodou zapojit i Ebenezer?“ „Víš o tom, že každá tvoje návštěva mě stojí spousty peněz?“ škádlil jsem ji, kdyžjsem přemýšlel nad naší situací. Než se nám podařilo vyrovnat všechny účty z plavby, prošli jsme obdobím velice intenzivních modliteb a očekávání, a já nebyl moc náchylný myšlence, že bychom měli svou práci rozšířit do nové a neznámé republiky. „K tomu, abych věděl, jestli se do toho máme pustit, bych potřeboval jasné znamení od Pána.“ Začali jsme se společně modlit a vypadalo to, že nedostaneme žádnou od­ pověď. Pak jsem pokračoval ve svých osobních modlitbách za tuto záležitost, a každý týden na mě čekal telefon od Ester, která netrpělivě očekávala mé roz­ hodnutí. „Ale když já jsem ještě žádnou odpověď od Pána nedostal,“ bránil jsem se. „Tahle věc se mnou asi nemá nic do činění.“ Po vlastních zkušenostech jsem s ní hluboce soucítil. Ale bez ohledu na to, jak moc jsem se dotazoval Hospodina na naše možné zapojení, odpovědí bylo mlčení. Věděl jsem, že nemám jinou možnost, než zůstat ve ztišení a neustále na něj očekávat. „Víme, že Bůh Izraele má celou tuto situaci pevně v rukou,“ faxoval jsem Ester, která nyní organizovala Židy v Jerevanu. „Cítíme, že on sám připraví východisko, a jestliže od něj dostaneme přímý signál, budete prv­ ní, kdo se to dozví.“ Nakonec se situace docela zdramatizovala. Jednoho dne v jedenáct hodin zavolala přítelkyně Ester a řekla: „Pokud nezaplatíme dnes, let bude zrušen a to způsobí ohromné škody, protože se nám podařilo shromáždit humanitární po­ moc a, co je mnohem důležitější, i Židy, kteří jsou rozhodnutí odletět.“ Požáda­ la nás o půjčku a byla ochotná prodat svůj dům, aby ji mohla splatit. „Dám vám vědět do tří hodin odpoledne,“ sdělil jsem jí a zavolal několika spolehlivým přímluvcům a Else a požádal je, aby naléhavě hledali Boží vedení. Jako první se mi ozvala Elsa. Prožila naléhání, aby si přečetla text z Lukáše

-82-

11,5-8. příběh o neodbytném příteli, který si o půlnoci přišel vypůjčit tři bo­ chánky chleba. .Jsou opravdu zoufalí,-' říkala mi. „Co se týče toho letu, je už téměř půl­ noc. A oni klepali a klepali na různé dveře celé týdny.“ Co je naprosto úžasné, za několik minut mi zcela stejný text nafaxoval náš přímluvce ze Švédska. Věděl jsem, co tím Bůh chce říct, že to je správné - a zavolal jsem zpátky, že pokryje­ me náklady na tříměsíční úvěr. Až později se mi Elsa svěřila s dalším textem Písma, který našla: „Když půjčuješ, nečekej, že se ti to vrátí!“ A tak jsem navázal přímý kontakt s leteckou společností a uspokojoval sám sebe, že naše smlouvaje po všech stránkách v pořádku. Moje přítelkyně již měly hodně zkušeností s takovými lety milosrdenství. Sbalil jsem si kufry a byl si naprosto jist, že taky budu sedět na palubě letadla. Ale nějak se stalo, že Bůh nerozsvítil zelenou. Neměl jsem v té věci pokoj. Bylo to pro mě zklamání a nedokázal jsem to pochopit. V den letu jsem požádal aerolinie, aby nás o probíhajícím letu informova­ li. První zpráva byla příznivá, ale za několik hodin nám zavolali, že nemají povolení k přistání na letišti Ben Gurion. .Jak to myslíte, že nemáte povolení k přistání?“ namítal jsem. „O to jste přece měli požádat dávno před odletem!“ Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že povolení bylo opravdu zamítnuto. Izrael­ ská letecká správa si celou záležitost ověřovala u Židovské agentury, která na celou operaci vrhla pochybnost tím. že prohlásila, že v Arménii žije jenom ně­ kolik Židů, jestli vůbec nějací! Vyrazilo mi to dech. Letadlo bylo už ve vzdu­ chu. Okamžitě jsem vyslal urgentní fax na izraelské velvyslanectví v Moskvě, jehož konzul schválil doklady všech cestujících Židů. „Vydali jste jim víza, nyní potřebují povolení, aby mohli vstoupit do země." Odpověď však nepřichá­ zela. A čas plynul. Zatelefonovala mi Ester a sdělila mi, že letadlo nakonec přistálo, aby se mohla vyložit humanitární pomoc. Pak telefonická linka s Arménií zůstala hlu­ chá. Celé odpoledne jsme se marně snažili dovolat. Sestavil jsem nouzový plán, podle něhož měli olim odletět na Kypr a pak se nočním trajektem přeplavit do Haify. Nakonec kolem desíti hodin večer jsem od aerolinií dostal zprávu, která přinesla nepředstavitelnou úlevu: Izrael poskytl povelní k přistání. Nyní jsem pochopil, že Bůh mi neumožnil letět s nimi, abych mohl zvládnout vznik­ lou krizi. Ale v Jerevanu Ester zjistila, že po vyložení pomoci místní úřady nedovolí letadlu pokračovat v letu. Místo původních 500 dolarů poplatků nyní - 83 -

požadovali 9000. Ester strávila celý den neúspěšným jednáním s úředníky, se­ tkávala se s různými lidmi, běhala nahoru a dolů po schodech. Na letišti nebylo nic k jídlu ani k pití. Kolem půlnoci vypnuli elektřinu a ona pomalu kráčela ve tmě po schodem nahoru. Zašla do rohu a cítila, jakoby na ni ze všech stran létaly otrávené šípy. „Pane, copak jsme byly jenom dvě střelené ženské?“ křičela. „Bylo to, co jsme udělaly, příliš troufalé, a nebylo to z Tebe? Žádný z těchto Židů tady nemá domov, nemá peníze, aby zaplatil za letadlo. Nemáme těch 9000, aby­ chom je dostali do Izraele. Co máme dělat?“ Najednou pocítila, jakobyji něco uhodilo a slyšelajenom jednu větu: „Vezmi peníze!“ Pomyslela si: „Vezmi peníze? Pak tady někde musí být!“ a utíkala zpátky za svou přítelkyní. Daly dohromady vše, co měly a obrátily se na jedno­ ho známého pastora. Ten přinesl všechny peníze, které měl, 1500 dolarů, které dostal, aby pro svůj sbor mohl zařídit kancelář. To vše dohromady činilo 3000 dolarů. Ester se modlila: „Pane, a odkud máme vzít zbývajících 6000?“ „Zajdi za piloty,“ přišla odpověď. Společně se svou přítelkyní utíkaly vydlážděnou tem­ nou přistávací plochou, aby našly letadlo. Tam ve tmě seděli piloti a posádka a čekali na zprávy. Ester jim sdělila, co se stalo. „Kolik potřebujete?“ zeptal se kapitán. „Šest tisíc dolarů,“ odpověděla. Podíval se na ně užasle. Vložil ruku do kapsy a vytáhl hromadu bankovek. „Myslím, že jich tam je přesně 6000,“ řekl. „Můžete šije vypůjčit a vrátíte mi je, když budete mít.“ Když se připravoval a oblékal na tento let, zahlédl na příborníku své úspory. Impulzivně je nacpal do kapsy. Bylo to přesně tolik pe­ něz, kolik potřebovali! O mnoho hodin později letadlo přistálo na letišti Ben Gurion se 67 olim na palubě. Ester zůstala v Jerevanu, kde se společně se svou přítelkyní modlila za peníze, aby mohla vrátit dluh, který měli vůči Ebenezer. Vyprávěla mi, že v duchu uviděla obrázek faktury, na které stálo: „Zaplaceno beze zbytku.“ O několik minut zazvonil telefon. Byl to můj fax a přinášel stejný verš, jaký mi předtím říkala Elsa. Bůh nám dovolil zaplatit za letadlo. Ale ze strany Ester to zdaleka nebylo všechno. Ze sousední oblasti Náhor­ ního Karabachu, který byl svědkem lítých bojů mezi Arménii a Azerbájdžánem, obdržela žádost o pomoc. A tak se osobním autem vydala, aby danou situaci prozkoumala společně s jednou českou dobrovolnicí Vlastou. Řídil člen jere­ vanského sboru Bagrat. Když se tak pomalu šplhali serpentinami horské cesty, začal padat sníh. Čím výše jeli, tím byla sněhová nadílka štědřejší. Pomalu se -84-

přibližovali k vrcholu a zastavili za několika nákladními auty, která parkovala na strmém svahu, protože nemohla kvůli zledovatělé silnici pokračovat v cestě. Zbytek příběhu nám vyprávěla Vlasta:

„Seděla jsem na předním sedadle, v jedné ruce hrnek a v druhé termosku, a vychutnávala jsem několik doušků kávy. Smáli jsme se a povídali si. Najed­ nou jsem si všimla, že náklaďák, který byl zaparkovaný asi deset metrů před námi, začal pomalu klouzat směrem dozadu. Nechápala jsem, co se děje. Pak jsem zahlédla řidiče a spolujezdce, jak vyskakují z auta ven a uvědomila si, že tady máme vážný problém. Netušila jsem, co dělat. Upustilajsem kafe a snažila se otevřít dveře,“ vyprávěla a svůj projev doprovázela živou gestikulací. „Bylo to poprvé, co jsem se v tom autě vezla vepředu, a neuměla jsem otevřít dveře. Uvědomila jsem si, že je příliš pozdě. Zavřela jsem oči a řekla jenom: „Ježíši, pomoz!“ Když jsem je pak otevřela, uviděla jsem, že náklaďák zastavil asi metr před námi. Když asi za půl hodiny našli řidiče a přivedli jej zpátky, celý se třásl. „Už jsem se s vámi i s mým náklaďákem nadobro rozlou­ čil,“ vyprávěl nám. „Podobné situace totiž vždycky končí velikou katastrofou.“ „Věděli jsme, že Bůh je s námi a že bychom měli ve své cestě pokračovat.“ A opravdu pokračovali a pomohli dvěma židovským rodinám opustit tuto na­ pjatou oblast. Žasnul jsem, do jaké krajnosti Duch svátý zavede naše dobrovol­ níky - dokonce až do stavu ohrožení jejich vlastních životů - a jsem tak vděč­ ný, že všichni se ze svých cest vrátili v pořádku. Pionýrská práce v Arménii dokázala, že tam opravdu žijí Židé, kteří chtějí zpátky do Izraele. Židovská agentura souhlasila s tím, že bude financovat druhý let 98 olim, který zorganizovala taky Ester se svou přítelkyní, a pak Ebenezer sponzoroval třetí, který v prosinci 1994 přepravil do Izraele 115 olim. Tento let jsem osobně očekával na letišti v Tel Avivu. Cestující se poma­ loučku trousili do letištní haly, muži neoholení, unavení, ale pozoruhodně ra­ dostní. Asi o měsíc dříve jsem s Elsou osobně navštívil Arménii a nyní jsem mnohé olim poznával. Vládala mezi nimi taková radost. Bylo to velice dojemné shledání. Mnozí měli oči naplněné slzami. Starodávné židovské komunitě, žijící v této izolované zemi, byla doslova vyznačkována cesta ven! Práci v Arménii jsme pak předali členům místní círk­ ve. Začali letadly vysílat neustávající proud uprchlíků do Oděsy, kde se připojo­ vali k pasažérům lodiDmitrij Šostakovič, jejíž plavby jsme obnovili v roce 1995. Do tohoto okamžiku vycestovalo z Arménie více než 500 Židů - to vše poté, co nám bylo sděleno, že tam žádní nežijí! A když Bagrat našel starý arménský telefonní seznam - kterých lze v bývalém Sovětském svazu vystopovat jenom -85-

pár-našel v něm více než 1500 židovských jmen, která pak mohl kontaktovat. Nemám ani stínu pochyb, že v bývalém Sovětském svazuje mnohem více ukry­ tých Židů, než uvádějí oficiální statistiky. Bůh zná svůj lid. A On je najde. •

•

•

Společně s Elsou jsme plánovali vrátit se do Arménie. Byli jsme v Moskvě a izraelský velvyslanec byl velice zaskočený, když jsem mu oznámil: „Zítra letíme do Arménie.“ „Jste si jistý?“ zeptal se mě. „Ale situace tam je velice neklidná! Radím vám, abyste tam nejeli.“ Právě bylo po volbách, o nichž byla většina Arméňanů přesvědčena, že byly zfalšovány. Místní policie se s pomocí slzného plynu, vodních děl a střel do vzduchu snažila udržet na uzdě zástupy demonstrantů, kteří vyhrožovali vzít útokem parlament. Ale nám se povedlo navázat kontakt se sborem v Arménii a dozvěděli jsme se, že získali povolení uspořádat konferenci o Izraeli, a já měl být jedním z mluvčích. Modlili jsme se zato a já poznal, že mám jet. Všude jsme viděli vojáky a tanky, neměli jsme víza, ale dokonce i přistěhovalečtí úředníci se k nám chovali tak vstřícně, že jsme se cítili vítáni. Prožili jsme ty nejbáječnější okamžiky. Najednodenní konferenci bylo všech 320 židlí obsa­ zených a několik lidí dokonce stálo v zadní části sálu. Zeptal jsem se, jak dlouho mohu mluvit. Pastor se na mě podíval velice překvapeně a odpověděl: „Jak dlouho budeš chtít.“ Bylo to dynamické shromáždění. Chtěli o Izraeli vědět co nejvíce. Když jsem mluvil o naší práci, spontánně zorganizovali sbírku. Pak večer, když kon­ ference končila, mikrofonu se ujal starší pastor: „A nyní budeme žehnat Gusta­ vovi a Else.“ A uskutečnili sbírku lásky. Když jsem uviděl ty, kdo neměli nic, jak přicházejí dopředu a dávají nám peníze, pera, prstýnky, čokolády, zkrátka vše, co měli, neubránil jsem se slzám. Pán opravdu bohatě odměnil poslušnost, s níž jsme podnikli tuto cestu. V téměř každém sboru, který jsme směli v bývalém Sovětském svazu na­ vštívit, mi pastor okamžitě uvolnil svou kazatelnu, abych vyučoval o Izraeli a abych se s přítomnými podělil o svou vizi týkající se operace Exodus. Chápali Židy - podobně jako oni si hodně vytrpěli, a tak jsou ochotní pomáhat. Dokonce v některých z těchto sborů nám dávali i desátky ze svých více než skromných příjmů. Dvojnásobné požehnání jsme s Elsou prožívali, když jsme i na Západě našli sbory, jejichž pastoři vyučovali o Božích záměrech s izraelským národem a jeho zemí v této poslední době. Ale častěji se stává, že při mých slovech na

-86-

shromážděné padá tísnivé ticho. Křesťané neví, jak reagovat. Někteří říkají: „Ještě nikdy jsme nic podobného neslyšeli.“ A tak se vždycky snažím pracovat s Písmem, jelikož takovým způsobem byly i naše oči poprvé otevřeny na místo, jaké zaujímá v moderních dějinách Izrael. Byl jsem pozvaný, abych promluvil na shromáždění v jednom sboru v Německu. Poté, cojsem promluvil o Operaci Exodus, vystoupil dopředu pastor, oblečený ve svých všedních šatech. Myslel jsem si, že se pomodlí a pak shro­ máždění ukončí. Jak veliké bylo moje překvapení, když s hlubokým přesvědče­ ním řekl: „Poslouchal jsem velice pozorně a cítím, že bych měl říct, že to, co pan Scheller říkal, se naplnilo, když se Židé vrátili z babylonského zajetí. To­ hle téma již v dnešní době není aktuální.“ A to byla příležitost pro mě. Stál jsem před shromážděním, poslouchal jsem a neříkal nic. Před několika lety bych se byl hádal. Na rozdíl od ohraničeného návratu Židů z Babylona, tento návrat má být globální a neustávající, jak je zobrazen například u Ezechiela 37,21-28. Ale naučil jsem se nechat ospravedlňování a vysvětlování na Pánu. Během období modlitby a půstu mi Hospodin ukázal, že aliyah lze srovnat s podobenstvím o marnotratném synu u Lukáše v 15. kapitole. Židé v zemi se­ veru se dostávají pod stále silnější tlak: ekonomický, politický, antisemitský. Trpí! Podobně jako marnotratný syn i oni si uvědomují, zeje pro ně lepší vrátit se domů. A pak mi Bůh ukázal své otcovské srdce. Chci vám říct, že to je zlomené srdce. Viděl jsem to tak jasně; touží po tom, aby se jeho lid navrátil domů. Je neustále na stráži a říká: „Pojďte, mé děti, pojďte teď.“ A pak mi ukázal i staršího bratra. My jsme tím starším bratrem! Tělo Kris­ tovo. Protože drtivé většině údů těla Kristova na Božím vyvoleném lidu za mák nezáleží, nestarají se o to, co se děje s Izraelem. Otec je tímto postojem staršího bratra nesmírně zarmoucen. Mnozí v církvi vědí, že velké pověření musí být naplněno ještě před návra­ tem Pána (Matouš 24,14). Ale jestliže neporozumíme i roli, jakou v poslední době hraje Izrael, balancujeme jenom na jedné noze. Ze Skutků 1,6 a 3,21 vidí­ me, že Ježíš přijde, když se v Izraeli obnoví království, aby vládl na trůnu Davi­ dově (Izajáš 9,7). Když jsem se modlil, cítil jsem, že Pán mi říká: „Gustave, na tuhle dobu jsem čekal téměř 2000 let.“ Nyní ten čas nastal. Bůh nám ve své nekonečné milosti dal slavnou příležitost, abychom pomohli jeho vyvolenému lidu navrátit se do země zaslíbené. Celým svým srdcem věřím, že naše skutky jsou zazname­ nány v nebi a přinášejí našemu Otci radost a štěstí.

-87-

Kapitola 8 Toto praví Hospodin: Radostně plesejte vstříc Jákobovi, jásejte nad tím, který je hlavou pronárodů, vzdávejte chválu, rozhlašujte: Hospodin spasil tvůj lid, pozůstatek Izraele. Hle, přivedu je ze země severní, shromáždím je z nejodlehlejších koutů země. Bude mezi nimi slepý a kulhavý, těhotná, i ta, jež právě porodila. Vrátí se sem veliké shromáždění. (Jeremjáš 31,7-8)

arie, členka našeho týmu, se mnou již nějakou dobu mluvila o Židech v další bývalé sovětské republice, v Kazachstánu. „Já nechci o Kazachstánu nic slyšet,“ naříkal jsem. „Nejdříve ze všeho musíme zajistit práci, která už existuje.“ Je to obrovská země, větší než celá západ Evropa, a dominujícím náboženstvím v ní je islám. Ale Marie mě nepřestávala bombardovat prosbami o zapojení Ebenezer do této práce. Jen velice neochot­ ně jsem jednoho dne přistoupil na to, že tuhle věc zařadím do svého modliteb­ ního diáře. Když jsem si to pak zapisoval, jak veliké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že zrovna v tentýž den jsme byli vyzýváni, abychom se modlili právě za tento národ. Na počátku roku 1995 jsme předpotopním letadlem Aeroflotu spolu Elsou odletěli do města Karaganda, které leží v centru Kazachstánu. Letuška roznáše­ la pasažérům nápoje. Byla to jenom voda a navíc ve velice nevábně vypadají­ cích umělohmotných kelímcích, které vzápětí vypláchla a nabízela dalším pasa­ žérům. Zvláštní je, že jídlo a pití pro nás přestaly mít až takovou důležitost, jako mají pro lidi na Západě. Když plníme úkol svěřený Pánem, jsme jím zcela pohlceni. S radostí přijímáme pokrm i životní podmínky, s jakými bychom se nikdy nespokojili doma. Musím vyznat, že tuto leteckou společnost někdy nenazýváme Aeroflo­ tem, ale spíše Aeroflopem (slovní hříčka, „flop“ v angličtině znamená doslova

M

-89-

plácat sebou, nemotorně se pohybovat - pozn. překl.) Jako častý pasažér této společnosti bych tuto knihu mohl doplnit hezkou řádkou stránek, které by popi­ sovaly naše nezapomenutelné letecké zážitky. Jen tak namátkou: ....... zpoždě­ né lety, zrušení již zaplacených letů a dokonce uzavření celých letišť kvůli ne­ dostatku pohonných hmot nebo povětrnostním podmínkám. Ani jedna z těchto věcí není ničím neobvyklým. V letadlech letí nezřídka cestující navíc, kteří jako zvláštní hosté kapitána - celou cestu prostojí! Někdy si před letem dobí­ rám svou manželku otázkami typu: „Drahá, nezapomněla jsi přibalit šroubo­ vák?“ Každý let přinášíme na rrtodlitbách Pánu a víme, že jsme-li v dokonalé vůli našeho nebeského Otce, na celé zemi neexistuje bezpečnější místo, dokon­ ce i když se jedná o letadlo „Aeroflopu“. Když jsme vystoupili na letišti v Karagandě, na rozjezdové dráze na nás už čekal vedoucí židovské komunity Leonid, který se později stal naším drahým a důvěryhodným přítelem a věrným zástupcem Ebenezeru. V závěru naší ná­ vštěvy mě Leonid vroucně objal a řekl: „Jednoho dne budu svým vnoučatům vyprávět, že Gustav přijel do Karagandy, aby vyzýval Židy k návratu domů, do Izraele.“ Při našich opakovaných návštěvách jsme měli možnost na vlastní oči vidět zápas o přežití, který denně svádějí lidé žijící v této nehostinné zemi. Lékaři, učitelé a důchodci často nedostanou svou mzdu i šest až osm měsíců. Infra­ struktura se hroutí - dodávky elektřiny a vody bývaly často přerušovány; po celý rok nebyl do domácností přiváděn plyn a ve velice drsných povětrnostních podmínkách tady spousta domů a kanceláří nemá vytápění. V té době si již mnoho Židů uvědomovalo, že je nejvyšší čas odejít. Pán využil našeho mocného přá­ telského pouta s Leonidem, aby v následujícím roce vyvedl z této hornaté země asi 1000 olim. Ještě dnes si dokážu vybavit obličej asi padesátileté Židovky, která adop­ tovala tři opuštěné děti. Podívala se s nadějí na mně a řekla: „Chci jít domů, ale jenom když si budu s sebou moci vzít tyto děti.“ Na kratičký okamžik mě napadlo, že její touha je nesplnitelná. Neměla žádné doklady. Vzala tyto malé děti přímo z ulice a dokonce neznala ani jejich příjmení. Jak jen zajistit za tako­ vých okolností izraelská víza? Za několik měsíců mi však zavolal náš zástupce a sdělil mi, že tato žena a její děti budou na palubě následujícího letadla. Do očí mi vstoupily slzy. Bůh opět učinil nemožné možným. Během všech těch měsíců neustále pokračovaly i naše plavby, a když jsem měl v roce 1995 letět do Oděsy na naši poslední plavbu, věděl jsem, že budu podroben ostrému nátlaku. Naši dobrovolníci, náš izraelský námořní partner, -90-

majitelé Dmitrije Šostakoviče a majitelé tranzitního tábora v Oděse se mě všichni ptali: „A kdy vyplujeme znovu?“ Ale pokaždé, když jsem se na to ptal Hospodina, odpovědí bylo mlčení. Večer před odletem jsem volal k Pánu: „Dej mi jasné znamení, co mám dělat!“ Na letiště Heathrow jsme museli odjet další den ráno ve čtyři hodiny. Kdyžjsem se probudil, zjistil jsem, že moje jinak naprosto spolehlivé švýcar­ ské hodinky stojí - a moje denní čtení z Knihy hesel bylo: „Mlč a viz spasení Páně“. Věděl jsem, že promluvil Pán, a problém přestal být problémem. Někteří byli zklamáni, ale já měl jistotu, že máme čekat. Neodvážím se nikdy udělat ani krok, dokud nenastane čas, kdy mi Bůh dá své zjevení. Jestliže bych šel proti tomu, co mi ukázal, na svůj život bych nevsadil ani zlámanou grešli. Přibližně ve stejné době jsme zjistili, že nemáme dostatek prostředků na to, abychom zaplatili účet za poslední plavbu. Po celé ty roky se Bůh o tyto záležitosti staral především skrze malé dary věrných věřících, ale nyní jsme se dostali pod rostoucí tlak. Společně s Elsou jsme uvažovali, že prodáme svůj byt ve Švýcarsku, který jsme si před několika lety koupili, abychom měli kde strávit léta odpočinku, a který jsme spláceli více než 20 let. Elsa mi však jako moudrá žena řekla: „Pojďme, budeme se jeden týden postit a modlit.“ Nikdy nezapomenu, jak mi po pěti dnech půstu zavolala nadšená Beverley a řekla mi, že Ebenezer obdržel darem značné dědictví, které postačí na vyrov­ nání všech našich dluhů. Byli jsme bez sebe radostí. Bylo to, jako kdyby nám Bůh vrátil náš hezký byt zpátky. Vzpomněl jsem si na Abrahama, který položil na oltář Izáka a Bůh mu za to neobyčejně požehnal. Pak na začátku ledna jsem prožil, že máme naše plavby obnovit a mohl jsem zahájit nová jednání. „Pane,“ modlil jsem se jednoho rána, „máme použít stejné plavidlo?“ Pak jsem nasedl do auta a zajel do kanceláře, kde jsem si zapnul rádio. Obvykle poslouchám chvály, ale docela se mi zalíbila i skladba vážné hudby, kterou zrovna dávali. Ozval se hlasatel a oznámil: „To byl Dmitrij Šostakovič.“ A Dmitrij Šostakovič není nikdo jiný než ruský skladatel, podle něhož byla pojmenována loď, kterou jsme využívali! Věděl jsem, že to byl Boží příkaz, abychom se pustili do práce. On zná minulost i budoucnost. Při svém návratu do Oděsy jsme zjistili, že všemocné BLASCO bylo nyní v tak ohromných finančních potížích, že začalo rozprodávat část své osobní flotily. V důsledku toho začal zuřit lítý konkurenč­ ní boj, jelikož noví majitelé těchto plavidel byli nesmírně dychtiví, aby s námi mohli spolupracovat. A tak se nám v roce 1996 podařilo pronajmout Dmitrije Šostakoviče za podmínek, které znamenaly úsporu značných finančních

-91 -

prostředků a které nám usnadnily život mnohem více, než kdybychom byli kon­ trakt podepsali již v prosinci předchozího roku.

•

•

•

I když jsme nyní měli práci rozjetou ve třech různých republikách, zjistil jsem, že moje srdce neustále říká: „Jdi tam, kam nejde nikdo jiný.“ Věděl jsem, že naše práce v některých složitějších oblastech bývalého Sovětského svazu nepřivede do Izraele žádná závratná množství olim. Ale začal jsem chápat, že Operace Exodus, jak to jednou vyjádřil Johannes, je především prorockým zna­ mením. Naším povoláním je otevřít cestu - podobně jako to je u pluhu, který poprvé rozryje půdu - a dovést do země ty nejsložitější případy. Když jsem navštívil izraelské velvyslanectví v Moskvě, pomyslel jsem si, že by nebylo od věci tyto neznáme vody trochu prozkoumat. Mluvil jsem se starším úředníkem zodpovědným za imigraci. “Ve kterých částech bývalého Sovětského svazu žijí Židé, kteří potřebují nejvíce pomoci, aby mohli odjet do Izraele?“ zeptal jsem se jej. „Na Sibiři,“ odpověděl bez nejmenšího zaváhání. V mém srdci se roze­ zvučely souhlasné struny. O několik týdnů později jsem byl izraelském velvy­ slanectví v Kyjevě, a když jsem tamějším úředníkům položil stejnou otázku, okamžitě jsem obdržel tutéž odpověď. Vzpomínám si velice dobře na první návštěvu Sibiře, kterou jsem absolvo­ val se svou milovanou ženou Elsou. Po plavbách na lodi Mediterranean Sky nám Pán ukázal, že bychom měli prozkoumat další oblasti bývalého Sovětské­ ho svazu a tak jsme nasedli do transsibiřského vlaku a vydali se na cestu Sibiří. V prvním úseku naší dálkové cesty jsme seděli na dřevěných lavicích sta­ rého druhořadého vagónu vlaku, který jel z Rigy do Minská. Blížila se půlnoc a, promiňte tento výraz, moje zadnice byla v té době již značně otlučená. Byl jsem unaven a očima jsem vyhledal svou milovanou Elsu. Když jsem tak na ni hle­ děl, najednou jsem se začal smát. Nemohl jsem přestat. Po chvíli se ke mně přidala a začala se taky usmívat. Řekl jsem: „Buď jsme zcela zešíleli, anebo to je Pán!“. Po půlnoci jsem se dostali do svého hotelu v Minsku. Byl jsem už v posteli, když mi Pán připomněl, že jsem si ještě nepřečetl svůj večerní text Písma. Tak jsem se posadil, rozsvítil světlo a přečetl si příslušné verše z 1 .Korintským 1,27:

„ ... ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. “

-92-

Jak mě to jen zahřálo u srdce!

„.... neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic. “ V různých vlacích jsme strávili dohromady osm dnů. Byla to strastiplná cesta. Nemohli jsme ani číst, protože vlaky sebou tak házely, že nebylo možné rozeznat jednotlivá písmena. Nejlepší bylo prostě sedět a hledět z okna. Nebylo co jíst; jídlo jsme si kupovali během patnáctiminutových zastávek na nádražích. Kdyžjsem vystupoval z vlaku na nástupiště, nikdy jsem si nebyl jist, jestli se houpe země pod mýma nohama nebo já! Stávaly tam obvykle bídně oblečené ženy, které prodávaly doslova všechno, co měly. Vzpomínám si na jednu ženu, která prodávala šťouchané brambory z hrnce, který vezla ve sportovním dět­ ském kočárku. Zachytil jsem její pohled a neviděl nic, jenom zoufalství. Během naší cesty jsme si udělali jeden boční výlet, abychom navštívili židovskou autonomní oblast, kterou založil v roce 1928 Stalin. Velký vůdce přestěhoval Židy do nejodlehlejší části Sibiře na hranice s Čínou - do země, kde lišky dávají dobrou noc. Cítili jsme, že bychom tam měli zajet a navštívit hlavní město oblasti Birobidzan. Byl to ohromný zážitek, když jsme se vykodrcali z vlaku a na nádraží uviděli název města v ruštině a v hebrejštině! Když jsme tam dorazili, měli jsme tři adresy lidí, s nimiž bychom se mohli kontaktovat. Na prvních dvou místech však nebyl nikdo. Šli jsme na třetí a zjistili, že se jedná o adresu vůdce celé židovské komunity v této oblasti. Vylil jsem před ním své srdce. Poprosil nás, abychom zůstali na skutečně vynikající oběd, a pak nám řekl: „Dnes večer máme v synagoze slavnost Shavuot. Bude tam narváno. Půjdete s námi?“ Neměl jsem o tomto setkání ani tušení. Bylo to Boží načasová­ ní. To on nás poslal celou cestu až do nejposlednějších končin Sibiře přesně v ten večer, kdy budou mít slavnost, a kdy jejich malá dřevěná synagoga bude plná lidí. A já měl tu výsadu, že jsem jim v ten večer mohl říct: „Nyní je čas jít domů.“ Blížil se závěr naší cesty a my se těšili, jak následující den poletím do Ja­ ponska. Ve vlaku jsme určitě strávili více než 200 hodin. Ve vagónech velice často pouštěli hardrockovou hudbu. Je to velice dobrá věc - pokud si toužíte přivodit příšerné bolesti hlavy - zní, jakoby vycházela přímo z útrob pekla. Najednou rocková hudba utichla. A pak, v posledních několika minutách, se vlakem rozezněl Handlův překrásný chorus „Haleluja“. Nic podobného jsme nikdy předtím neslyšeli! Bylo to, jakoby Bůh říkal: „Dobře, mí věrní a dobří služebníci.“ Zaplavily nás slzy. Byl to nádherný zážitek.

-93 -

Po třech letech jsme společně s Elsou letěli do Magadanu, města v nejvýchodnější části Sibiře, abychom doopravdy rozjeli naši práci. Toto úze­ mí je nesmírně rozlehlé - třikrát větší než celé USA - a tak náš let z Moskvy do Magadanu trval celých osm hodin. Stalin posílal milióny vězňů do této oblasti právě z důvodu její naprosté izolace. Magadan je přístupný pouze vzdušnou a vodní cestou - pouze v některých obdobích roku se můžete odvážit na cestu čtyřkolovými dopravními prostředky, ovšem za předpokladu, že si sebou vez­ mete i zásoby paliva a budete připraveni na jízdu nepředstavitelně špinavými cestami. Nejsou tady zapotřebí zdi ani stráže - jednoduše není kam utéct. V sibiřském gulagu zahynulo více než 12 miliónů lidí. Mnozí z nich byli židé nebo křesťané, kteří sem byli posláni kvůli tomu, že praktikovali svou víru. Pro mě představuje tato oblast místo, které je ze všech míst na zemi nejblíže peklu. A když jsme se tak s Elsou dívali na polorozbořené chatrče a hromady smetí povalující se všude, cítili jsme depresi, jakou sebou přináší duch smrti neustále se vznášející nad tímto místem. V duchu jsme prožívali nutkání vydat se na modlitební procházku městem. Vybrali jsme si studený letní den. Na nepříliš vzdálených vrcholcích kopců bylo ještě pořád vidět zbytky sněhu. Pomalu jsme vyšli na nejvyšší místo města, které se tyčilo přímo nad přístavištěm, kam kdysi lodě přivážely vězně odsou­ zené na smrt. Najednou jsem prožil sevření v duchu a cítil, že Pán mi přikazuje: „Prorokuj nad tímto městem!“ Bylo to něco, co jsem nikdy předtím nedělal. Stáli na tom vyvýšeném mís­ tě a mně přišla na mysl vize proroka Ezechiela o suchých kostech. Otevřel jsem si Bibli u Ezechiela 37,12 a začal prohlašovat tato slova:

„ Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. " Byl jsem mocně povzbuzen. Po tváři mi začaly plynout slzy. V tu chvíli jsem prostě věděl, že Pán nás povolal k tomu, abychom volali domů jeho syny a dcery ze všech koutů světa. Spolu s Elsou jsme byli v Magadanu jednou židovskou ženou, jejím sy­ nem a snachou pozváni na večeři. Tato rodina sama neměla pořádně co jíst. Ale matka tvrdě pracovala dva dny, aby nám připravila vynikající hostinu. Na stůl položila horyjídla. Cítili jsme se v rozpacích. Bylo tam toho mnohem více, než bychom dokázali sníst.

-94-

Po večeři, když nám naše hostitelka nalévala horký sladký čaj, jsem vytáhl svou zbraň, Bibli. „Podívejte se, co před 3000 lety řekl Mojžíš,“ řekl jsem jim a otevřel si Písmo v 5. Mojžíšově 30,4:

„Kdybys byl zapuzen až na kraj světa, Hospodin, tvůj Bůh, tě odtud shro­ máždi a vezme tě odtamtud. “ Na okamžik jsem se odmlčel a podíval se jim do očí. „Vy žijete právě na kraji světa a nastal čas vydat se na cestu domů.“ Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme v Oděse zahajovali naši první plavbu roku 1996 a na palubě lodi se objevil syn této ženy společně se svou manžel­ kou! „Víte,“ svěřil se mi, „kdyžjste mluvil o návratu do Izraele, věděl jsem, že teď nastal ten příhodný čas.“ Prodali všechno, co měli, letěli do Moskvy, aby si nechali ověřit své doklady izraelským velvyslanectvím. Ale jejich letadlo se cestou pokazilo a jim nezbývalo, než celé hodiny jít pěšky sněhem; byli přepa­ deni a ukradli jim všechny peníze; a když už seděli ve vlaku do Oděsy, nějací pobudové jim ukradli dokonce i osobní věci. V okamžiku, kdy jsme se setkali, byli úplně na dně. Ale naši lidé jim ukazovali velikou lásku. Když jsme se s nimi před nástupem na loď naposledy loučili, naplňovala je nová naděje. Sestavili jsme tým, abychom zachytili více rodin, jako byla tato, a pomohli jim dostat se bezpečně do Izraele. Na začátku roku 1996 jsme se setkali v Chabarovsku, hlavním městě východní Sibiře, na týden modliteb a rozhovo­ rů, kdy jsme zkoumali naše strategické plány. Naši dobrovolníci byli pak ve dvojicích vysíláni, aby prozkoumali okolní zemi, modlili se a prorocky vyzýva­ li Židy k návratu. Den před jejich odchodem jsem měl výsadu promluvit na místní biblické škole a kromě jiného jsem mluvil o tom, že na jednotlivá místa vysíláme své „rybářské“ týmy. Tuto biblickou školu navštěvovali studenti, kteří pocházeli z různých oblastí. Dopředu vystoupil mladý muž: „Mohu pomoci vašim lidem najít Židy v mém městě.“ Pak vystoupili další a další a následovali jeho příkla­ du. Na tvářích našich dobrovolníků byl patrný výraz úlevy, protože v opačném případě by museli cestovat do těchto mnohdy velice vzdálených oblastí, aniž by tam znali živou duši. Toto není Evropa nebo USA. Je to konec světa, kde je spojení často velice komplikované, nebo dokonce neexistuje a na cizince se pohlíží s velikou nedůvěrou. Studenti se okamžitě spojili s členy svých sborů a naše dobrovolníky při příjezdu očekávalo vřelé přijetí včetně ubytování a stravy. Bůh je opravdu ten

-95-

nej dokonalejší organizátor! Jenom zřídkakdy jsem prožíval jeho přítomnost a lásku tak intenzivně jako v této zapomenuté zemi. Naši dobrovolníci se vrátili s úžasnými příběhy o tom, jak se o ně Bůh celou dobu staral a jak připravil cestu, kterou se mohli dostat až k těm nejizolo­ vanějším Židům. Iveta, dívka z Čech, která společně se svou přítelkyní Marti­ nou byla jednou z průkopnic naší práce na Sibiři, nám vyprávěla o tom, jak navštívili jednu odlehlou usedlost:

„Prožívala jsem v duchu silné naléhání. Pán mi řekl, že mám odejít z Magadanu a jít více do vnitrozemí. Chtěla jsem navštívit jednu osadu, která byla 600 km na sever. Dalo se tam dostat minibusem, který jednou týdně po velice zaprášených cestách jezdí z Magadanu právě do této osady. Když tam jedete, vše vám připadá tak nereálné, musíte se celou cestu pevně držet, protože všechno se příšerně třese. Cesty jsou plné výmolů. Byli jsme už asi 300 km ve vnitrozemí, když se minibus pokazil. Když jsme otevřeli dveře, vyrojily se kolem stovky obrovských komárů, kteří vypa­ daly velice vyhladověle. Nikdy v životě jsem neviděla takové množství veli­ kých komárů na jednom místě. Řidič jenom pokýval hlavou a řekl, že vůz neodkáže opravit, a já věděla, že na tomto nehostinném místě uvízneme určitě na několik dnů, než nás někdo najde. Modlilajsem se k Pánu: „Urov­ náš nám cestu?“ Najednou řidič zvedl hlavu a vítězoslavně oznámil: „Mám nápad.“ Za půl hodiny jsme pokračovali v jízdě. Když jsme dorazili do cílové osady, bylo to jako zázrak, oáza uprostřed země nikoho. Byl tam sbor a díky němu jsem našla více než 30 židovských rodin. Někteří ze Židů nikdy v životě neslyšeli nic po­ dobného tomu, co jsem jim říkala: „Je čas vrátit se domů. Plány, které má s vámi Bůh Izraele, jsou dobré. Máte před sebou budoucnost.“ Věděli o Izraeli, ale nechápali, jak by se jim tam někdy v životě mohlo podařit dostat. Řekli jsme jim, že jim pomůžeme. Někteří byli překvapení už jenom z toho, že jsme je vůbec našli, protože nikdy nikomu neříkali o tom, že jsou Židé a mysleli si, že nikdo v osadě o tom neví - ale lidé dobře věděli, kdo je kdo. Jedna židovská žena byla v šoku, když jsem ji navštívila, a vůbec se mnou nechtěla mluvit. Zavírala dveře a pořád jenom opakovala: „Ne, ne, ne!“ Pak jsem se modlila: „Pane, postaral by ses, prosím tě, o to, abychom měli dobrou zpáteční cestu?“ V této oblasti je spousta zlatých dolů, v nichž kdysi pracovali vězňové. Přijeli jsme k jednomu z těch, které dosud fungují, a jeho

-96-

ředitel řekl: „Poletím do Magadanu svou helikoptérou. Vezmu vás s sebou.“ A za dvě hodiny jsme už byly zpátky ve městě.“ Není snadné pomáhat Židům v tak odlehlých oblastech. Již snaha obstarat jim fotografie, ověřit jejich doklady, nebo zařídit vydání pasu, může být ne­ představitelně těžkým úkolem. Není to záležitost jednoho dne. V některých pří­ padech jsme je museli posílat do jiných republik, aby tam zkoumali historii své rodiny a získali důkazy o svém židovském původu. Během prvních dvou let tohoto sibiřského rybolovu jsme byli svědky toho, jak více než 2000 olim odjíždí do Izraele. Dopravovali jsme je vzduchem, auto­ busem nebo vlakem - což nejednou představovalo velice hazardní a složitý proces - do malého hotýlku v Chabarovsku, kde byli v bezpečí až do okamžiku odletu letadla Židovské agentury. Nikdy nezapomenu na jednu drobounkou dámu o berlích, kterou jsem tam potkal. Neměřila víc než 1,45 m. Členové týmu mi zdůrazňovali: „Gustave, s tou ženou se musíš seznámit. Je tak zvláštní.“ A pak mi zašeptali: „Ona zná Hospodina.“ Chtěli nás spolu vyfotit. A ona na to: „Jsem moc malá. Postavme se tady vedle toho schodiště.“ A tak vylezla na první schod a řekla: „Ještě pořád jsem moc malá.“ Vyšplhala na druhý schod, aby byla přibližně ve stejné úrovni jako já. Udělali jsme pár snímků a prožili spolu nádherné okamžiky. Bylo jí 81 let, byla úplně bezzubá, ale oči jí zářily. Chtěla taky domů. Naše průzkumy ukázaly, že na Dálném východě v pásmu od Magadanu k Beringově úžině žijí ještě tisíce dalších Židů. Je to obrovské území! Spousta Židů se sem dostala jako vězňové a ti, kdo přežili, tady spolu se svými rodinami zůstali žít v exilu. Často ukrývali svůj původ, a tím znemožnili, abychom se dozvěděli, kolik jich vlastně zůstalo. Až nyní vycházejí z ilegality a vyznávají svou víru, protože to znamená způsob, jak odsud uniknout. Jediným klíčem, který otevírá dveře do těchto oblastí, je často humanitární pomoc. Ze západní Evropy a Spojených států jsme měli spousty krabic, proto­ že kdyžjsme navštěvovali synagogy, a říkali rabínům, že chceme mluvit o Ope­ raci Exodus, věnovalo nám pozornost jenom několik Židů. Ale když jsme jim oznámili, že přinášíme jejich ovečkám pomoc, věděli jsme, že se objeví všichni a to nám poskytne příležitost, abychom si s nimi mohli promluvit o jejich návra­ tu domů. Jedna z našich dobrovolnic se mě jednou zeptala: „Chtěl bys navštívit nej­ chudší z chudých?“ Souhlasil jsem ačkoliv jsem tušil, že nebude snadné dostat se do jejich domů, kde budeme svědky naprosté nouze. Jeli jsme tam naším mikrobusem a moje srdce bylo nejvíce dojaté tím, když jsem viděl děti a staré

-97-

lidi, jak nám nadšeně utíkají vstříc a srdečně objímají naši dobrovolnici. Stali se z nich přátelé a ona mi řekla: „Gustave, získala jsem si jejich důvěru, nyní s nimi mohu mluvit a říci jim, že je čas jít domů.“ Není vůbec snadné získat si důvěru ruských Židů. Chce to čas. Chce to nefalšované posvěcení. Našim dobrovolníkům říkám jedno: „Láska nikdy neza­ nikne.“ A tak se nejdříve dostaneme do neobdělané půdy, pak ji pracně obdělá­ váme, zaséváme, zaléváme, a mnohokrát Bůh umožní sebrat i úrodu.

•

•

•

Ze Sibiře jsme s Elsou letadlem pokračovali na východ na Aljašku. Byl to slavný den a já se během šestihodinového letu nemohl nabažit pohledu na sně­ hem pokryté hory, ledovce a údolí. Připomněli mi vizi mnoha věřících o tom, že jednoho dne bude touto zapomenutou zemí cestovat množství Židů a budou směřovat přes Beringův průplav na Aljašku. Elsa seděla za mnou, taky na sedadle u okna, a bedlivě zkoumala terén pod námi. Čím déle se dívala, tím více pochybovala, že by bylo možné otevřít suchozemskou cestu tímto územím. „Budou tam starší lidé, děti, invalidé,“ mys­ lela si. „Na tomto území žijí divoká zvířata jako sibiřští tygři, medvědi a vlci. Pane,“ říkala si v duchu,,jestliže tb je z tebe, dej mi znamení.“ A jak se tak dále dívala, uviděla obraz vytvořený z údolí, hor a puklin pod sebou. Byl to obrovský orel s rozprostřenými křídly. Najednou si vzpo­ mněla na verš z Božího slova, které Hospodin řekl Mojžíšovi v 2. knize Mojžíšové 19,4: „ Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích kříd­ lech a přivedl vás k sobě. “

V době, kdy píši tuhle knihu, zkoumáme možnosti, jak přepravit první olim z Ruska přes Aljašku letadlem. Prožíval jsem obrovskou radost, když jsem mohl promluvit ve sboru na Aljašce a podělit se s posluchači o možnost exodu přes Beringův průplav. Bylo to další z oněch elektrizujících shromáždění. Pas­ tor vystoupil dopředu a oznámil: „My, jako sbor, jsme již učinili jisté přípravné kroky, abychom mohli přivítat Židy, když budou přicházet.“ Mohlo by opravdu dojít k tomu, že okolnosti nás přinutí hledat takovou únikovou cestu? Během naší první transsibiřské cesty jsem absolvoval jednu lekci, na kterou nezapomenu. Stalo se to u hranic s Mongolském. Vlak přijel na zastávku ve městě, které se jmenuje Čita. Požádal jsem Elsu, aby koupila něja­ ký chléb, a já chtěl udělat několik snímků. Měl jsem dva menší fotoaparáty,

-98-

jeden na normální fotografie a druhý na diapozitivy. Kdyžjsem fotil, všiml jsem si, že moje manželka se žádným způsobem nemůže dostat do blízkosti dřevěné boudy, kde se prodával chléb. Každý se tlačil kupředu. To tedy v žádném přípa­ dě nebyla Velká Británie! A tak jsem nastoupil já a musím přiznat, že jsem trochu důrazněji použil své lokty. Protlačil jsem se dopředu a položil si fotoapa­ ráty na pult, abych mohl zaplatit, kdyžjsem si najednou uvědomil, že náš vlak se pomalu rozjíždí a opouští nádraží. V této části země jezdí osobní vlaky pou­ ze jednou za tři dny. Začali jsme utíkat. Podařilo se nám doběhnout a naskočit do posledního vagónu a pak jsme si proklesťovali cestu k našemu kupé. Koneč­ ně jsme usedli a já pořád v ruce držel dva bochánky chleba. „Ach, ne!“ zděsil jsem se. „Nechal jsem foťáky ve stánku na nádraží!“ Měl jsem na sebe vztek. Oba fotoaparáty byly pryč! A tak jsem se vydal vyhledat průvodkyni Intouristu, která jela stejným vlakem a zeptal se, jestli bych svou ztrátu mohl nahlásit na oddělení ztrát a nálezů. Pobavilo ji to. „V Rusku nic podobného neexistuje.“ Kdyžjsem o tom déle přemýšlel, promluvil ke mně Pán: „Stejně tak to bude i se Židy, kteří neodejdou hned. Pak poběží závod o holý život a všechno, co mají, nechají za sebou.“ 1 když naše rybářská práce pokračuje, věřím, že se blíží čas lovců, jak o něm mluví Jeremjáš 16,16. Kjell mi řekl, že jednou se procházel po lese a nahlas se modlil za naši práci. Najednou se před ním objevil nějaký lovec. „Mohl byste, prosím vás, ztichnout?“ spílal mu. „Rušíte zvířata.“ Kjell to pochopil jako prorocký signál. Antisemitismus není v žádném případě minulostí. Jeden mladý židovský muž, kterému jsme pomáhali emigrovat z dálnovýchodní Sibiře, byl zavražděn pouhých šest dnů před odletem do Tel Avivu. O měsíc dříve zase neznámí muži přepadli, škaredě zmlátili a oloupili židovskou dvojici, která stála v čele Ži­ dovské agentury v dalším sibiřském městě, a poté jim řekli: „Teďjste zaplatili za své viny vůči Rusku - nyní můžete jít do Izraele.“ Náš tým jim pomohl odjet o šest dnů později. Ultranacionalistické skupiny zcela nepokrytě štvou veřejnost proti Židům na Sibiři. Viděl jsem jejich znamení na zdech ve městech, četl jsem noviny, kde volají po vyhlazení Židů. Nemohu se ubránit silnému pocitu, že jsme ve fázi předcházející naprostý konec. A to není jen můj pocit, stejné přesvědčení se zrodilo i v srdcích mnoha přímluvců, kteří ve svém duchu porozuměli, že smě­ řujeme k bouřlivé době. Bůh nám vštípil do srdce slova ze Zachariáše 2,6:

„Běda, běda, utečte ze severní země!“

-99-

Jednoho dne nám v naší boumemouthské kanceláři spadly ze zdi hodiny, roztříštily se na zemi a zastavily se dvě minuty před půlnocí. Ponechali jsme si je jako připomínku. Někdy jsme se pokoušeli sdělit to Židům. Mnozí však nebyli připraveni to přijmout. Typickým rysem lidské přirozenosti je doufat, že věci se změní k lepšímu. Mnozí nás přesvědčovali: „Já odjedu jako poslední.“ Když Elsa ří­ kala našim partnerům v Oděse, že prázdné kajuty na lodi v roce 1993 mohou jednoho dne stát některé Židy život, mysleli si, že přehání. Stejné reakce se dočkal i sionistický aktivista Vladimír Jabotinský, když se v 30-tých letech sna­ žil varovat evropské Židy. Nejenom na Aljašce, ale i při svých cestách Severní Amerikou a Evropou jsem nacházel stále nové a nové sbory, skupinky a jednotlivce, kteří se fyzicky připravují na to, aby mohli pomoci Židům při jejich návratu domů. Jeden můj přítel mi vyprávěl, že jednou se mu zdál sen, v němž viděl, jak jsou Židé proná­ sledováni, jak jim není dovoleno cestovat dokonce ani z jedné země do druhé. Viděl prolitou krev a hrozné scény. Bylo jenom jedno bezpečné útočiště: Izrael. Když se probudil, plakal před Pánem a ptal se, proč neexistuje nikdo, kdo by pomohl jeho lidu. Pán mu ukázal velkou světovou mapu s mnoha malými třpytícími se světýlky a on si uvědomil, že se jedná o křesťany, kteří věří Bibli a kteří budou pomáhat Židům na jejich cestě domů. V naší generaci, podobně jako v holokaustu, mohou být křesťané opět po­ staveni před výzvu, aby položili svůj život za královský lid Mesiáše: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili,“ odpoví nám jednoho dne Král.

- 100-

Epilog Země Západu

yli jsme svědky pádu Sovětského svazu a začátku exodu ze severu. Vi­ děli jsme neuvěřitelné věci, věci, o nichž si předchozí generace věří­ cích mohly nechat leda tak zdát. Po celá léta tisíce lidí cítily, že návrat Mesiáše je blízko. O co více v to věříme my, kdo vidíme, jak se naplňují pro­ rocká znamení. Poté, co Bůh uchovával svůj pokoj odedávna, nyní opět vzta­ huje své svaté ruce před očima všech národů. V době, kdyje tato kniha předávána do tisku, jsme svědky doslova exploze aktivity. Ebenezer nyní pracuje v sedmi republikách. Při zpětném pohledu na ty roky nemůžeme nic - jenom stát v němém úžasu nad tím, co Bůh Izraele doko­ nal. Začali jsme v roce 1991 s týmem, který čítal tři lidi. Nyní jejich počet dosáhl 150. Každých několik měsíců se domů do Izraele vrací mnohem víc olim, než během kteréhokoliv z předchozích let. Ovocem našich přímluv je to, že Bůh uvolňuje olim, peněžní prostředky a pracovníky, kteří se k nám připoju­ jí. Až dosud nám pomáhal Bůh. Dokonce i nyní cítíme, že jsme jenom na začátku. Očekávají nás fenome­ nální události a to nejen v zemi severu. Neustále musím myslet na to, co mi před svým slavným návratem domů v roce 1995 říkal Kinsley: skrze Operaci Exodus Duch svátý otupuje a ničí zbraně nepřítele, 'takže bude zcela bezmocný ve své snaze zabránit ohromnému vzedmutí Ducha, když nastane čas, aby Bůh dokon­ čil kompletní elyia ze všech čtyř stran země'. A tohle se týká i Západu. Dnes žije ve Spojených státech amerických více Židů než v jakékoliv jiné zemi včetně Izraele. Statisíce dalších mají svůj domov v Kanadě, Spojeném království, a Francii. Pravdou je, že exodus ze zemí Západu je jen velice těžké si představit - přinejmenším tak těžké, jak bylo těžké si před­ stavit konec Sovětského svazu, když jsme měli naše první setkání v městské radnici. Během prvních sedmi let naší práce jsme do Izraele přepravili 20 000 olim, ale jednoho dne církve uvidí mnohem hojnější ovoce závěrečného celosvětové­ ho exodu. Naše přímluvy za židovský národ pak budou znamenat daleko více, než jenom opětovné obsazení země. Protože Duch svátý se přimlouvá taky za jejich návrat do jejich vlastního duchovního stromu, do něhožjsme my, pohané, byli vštípeni. V ten den my všichni budeme jedno, budeme nevěstou připrave­ nou na příchod ženicha.

B

- 101 -

A tak je moje modlitba zaměřená dvěma směry: „Drahý Otče, rozšiř svůj čas milosti, ve kterém smíme pomáhat tvému vzác­ nému vyvolenému lidu vrátit se domů. A, Pane Ježíši, přijď brzy.“

- 102-

Dodatek 1 Cítíte povolání k tomu, abyste se stali součástí Operace Exodus? Naše kan­ celáře vám mohou pomoci informacemi o tom, jak podpořit návrat židovského lidu jak finančně tak i modlitebně.

Spojené království (hlavní kancelář) Ebenezer Emergency Fund Ebenezer House 5a Poole Road Bournemouth BH2 5QJ Tel.: (0) 1202 294455 Fax: (0) 1202 295550 e-mail: [email protected]

USA Ebenezer Emergency Fund PO Box 271653 Fort Collins CO 80527-1653 Tel.: (001) 9702233307 Fax: (001)9702231985 e-mail: [email protected]

Austrálie Ebenezeer Emergency Fund PO Box 81 Brunswicks Heads 2483 NSW

Švýcarsko Ebenezer Hilfsfonds PO Box 11 4917 Melchnau

Nový Zéland Ebenezer Emergency Fund PO Box 5319 Terrace End Palmerston North Možná, že vás napadlo stát se dobrovolníkem Operace Exodus. Následující zprávy od našich dobrovolných pracovníků ukazují některé ze způsobů, jak Bůh může použít každého, aby pomohl připravit cestu pro návrat Mesiáše:

Poprvé jsme se setkali před celní budovou v přístavu. Všichni olim se této fáze svého odjezdu nepokrytě děsili, protože zrovna na tomhle místě jim bude řečeno, co si mohou vzít sebou do Izraele a co musí nechat tady. Často se to neobejde bez slz. Když jsem se procházel mezi lidmi, zavolal na mě Aleri a položil mi velice jednoduchou otázku: „Proč? Proč jste tady? Proč jste se vy, kdo pocházíte ze

- 103-

Západu, vzdali tolika věcí, abyste tady mohli být s námi? Proč pro nás tolik obětujete? To je pro nás absolutní záhadou.“ Jak jsem mu měl vysvětlit, že tohle není žádná oběť, ale spíše výsada a čest, že můžeme pomáhat Božímu vyvolenému lidu vrátit se do Izraele. Moje odpo­ věď byla jednoduchá: „Chceme pomoci Božímu lidu a prokázat mu milosrden­ ství.“ Aleri se na mne zahleděl a po chvíli mi s nepatrným úsměvem řekl: „Jedi­ ně ti, kdo znají Boha všemohoucího, mohou udělat takovou věc.“ K celnici přijel poslední autobus a my pomáhali cestujícím vyložit zavaza­ dla a umístit je do dřevěných beden. Odtud budou pak přemístěna na celnici, zkontrolována, zapečetěna a uschována až do okamžiku, kdy budou naložena na loď. Aleri se vrátil z celnice a když mě uviděl, přistoupil ke mně a zeptal se: „Proč jste ještě pořád tady? Už tady není žádná práce. Neměl byste se vrátit zpět na základnu?“ „Celní prohlídky jsou nepříjemnou záležitostí. Chceme, abyste po tom všem mohli uvidět nějakou přátelskou tvář. Tvář, která říká: Mám vás rád.“ Užasle se na mě podíval. Usmál se a skrze slzy mi řekl: „Děkuji.“ Victor Buhlman Nemluvím ani nerozumím rusky. Po většinu času jsem tedy s olim nemohl rozmlouvat. Snažil jsem se jim předat svou lásku a lásku Boží tím, že jsem je zdravil širokým úsměvem a upřímným anglickým 'hello'. Někdy mi odpovědí byl jemný dotek na rameni, úsměv nebo cha-ra-šo (dobře), což mě ujistilo o tom, že Bůh ve své milosti a milosrdenství vytvoří cestu tam, kde nikdy žádné cesty nebyly. Jednoho dne jsem vyšel na palubu a usedl na jednu z laviček. Prosil jsem Pána o to, aby mi nějakým způsobem pomohl předat jeho velikou lásku nějaké­ mu emigrantovi. Netrvalo dlouho a přisedla si ke mně jedna žena, které jsem pomáhal se zavazadly, když nastupovala na loď v Oděse. Její obličej úplně zá­ řil, když mi něco neúnavně vykládala rusky. Vše, co jsem mohl dělat, bylo po­ zorněji naslouchat a mít oči přilepené na jejím živém obličeji. Usmíval jsem se a souhlasně pokyvoval hlavou, i když jsem nerozuměl jedinému slůvku z toho, co říkala. Jsem si jist, že to věděla, přesto však pokračovala ve svém monologu více než patnáct minut a zdálo se, že jí to vůbec nevadí. Věnoval jsem jí ničím nerušenou pozornost a strávil jsem s ní čas. Když jsme se pak loučili, na tváři měla výraz radosti a uspokojení. Věděl jsem, že prožila dotek Boží lásky a stačila k tomu pouhá moje přítomnost. Ko­ nec konců, není tohle právě skutečné vyjádření lásky? Jen tak trávit společně

- 104-

čas a odevzdávat část sebe tomu druhému, nehledě na to, jak malé a nedůležité nám to připadá? Když v Haifě opouštěla loď, srdečně mě objala a vlepila mi na tváře hla­ sitý polibek, což doprovázela neustálým štěbetáním v ruštině. Jediné, čemu jsem rozuměl, bylo její 'spa-sí-ba', 'spa-sí-ba' (děkuji, děkuji.) Ale mě to stačilo, protože jsem věděl, že existuje nadpřirozená řeč Boží lásky, která překonává všechny bariéry. Požehnání z tohoto setkání na mne hluboce zapůsobilo. Bůh od nás žádá jenom tolik, kolik máme a pak to použije, aby přinesl dobré ovoce pro svoji slávu. Děkuji ti, Ježíši, za tvoji věrnost! Jene Howard

Mladý muž na přístavní hrázi se zastavil a mával, jelikož loď už téměř opouštěla přístav. Dnes řekl možná i své poslední sbohem svým rodičům a jen stěží zadržoval slzy. „Měl byste se taky připravit na návrat,“ řekl jsem mu. „Nemohu,“ odpověděl. „Moje žena není Židovka a její rodiče jsou starší sboru. Proč bychom je měli opustit?“ „Protože Bůh Izraele vás volá.“ „Tohle se přece netýká mě. Nikdy jsem nebyl v synagoze a o náboženství taky nevím nic.“ Otevřel jsem Bibli u Ezechiela 34. a četl:

„ Toto praví Panovník Hospodin: 'Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. „Nezáleží na tom,“ řekl jsem, „co jste se měl nebo neměl možnost naučit. Záleží jenom na Božím slově, a on zaslíbil, že vás přivede domů.“ „Ale já Boha neznám.“ „Bůh zná vás a mluví s vámi.“ Zázraky, které se opakují, neztrácí vůbec nic na své obdivuhodnosti. Je to ta nejúžasnější věc, jakou jsem kdy poznal - dívat se do očí syna Jákobova a zachytit okamžik, kdy poprvé pozná, že slyší Boha Izraele. Vyrůstal ve spo­ lečnosti, která dělala vše možné, aby vymazala jakoukoliv představu o Bohu. Možná nikdy nebyl uvnitř synagogy. Možná má jenom mlhavou představu o tom, kdo byli Abraham a Mojžíš. Věří, že nemůže poznat Boha, protože ho nikdo nikdy nevyučoval náboženství. Ale Bůh Izraele mluví přímo k jeho srdci a když slyší tento hlas, nemůže pochybovat o jeho zdroji. Od této chvíle přestává být

- 105-

otázka jeho repatrializace problémem životního prostoru, ekonomických zále­ žitostí nebo pracovních příležitostí. Jeho život nabírá, podobně jako loď, kterou právě vidí vyplouvat, zcela nový kurz. Barry Stronge

- 106-

Dodatek 2 Text z dopisu dr. Kingsley Prida z Bible College ve Walesu. V Eastboumu 22.9.1994

Moji drazí Gustave a Elso, ....... Bůh, Duch svaty, je v Operaci Exodus přítomný velice jedinečným způsobem. Je to forma jeho vlastní přímluvné služby za návrat Židů z celého světa do Izraele. Je to Hospodin, kdo skrze tuto službu zaujímá pozici přímluv­ ce, která sehraje rozhodující roli při návratu i toho nejposlednějšího zbytku, který má být přiveden zpět ze všech koutů země.... Pamatuji si, jak jste mě před nějakou dobou požádali, abych vám napsal něco o přímluvném charakteru Operace Exodus. Nějakou dobu jsem se snažil položit své myšlenky na papír, ale nějak jsem nemohl odstartovat; Duch svátý mi nedal v té době svobodu, ale nyní věřím, že nastal Jeho čas. Víte, přímluva není modlitba, dokonce to není ani velice horlivá modlitba. Každý se může modlit za nějakou věc, a to dokonce i velice vážně, a přesto neprožít onu nezrušitelnou zodpovědnost, zodpovědnost za každou cenu za naplnění své modlitby. Přímluvce ale ano. V přímluvě se ztotožňujeme s věcí nebo člověkem, za něž se přimlouvá­ me. Přímluvce je ochotný zaujmout místo těch, za něž se modlí; dovolit, aby se jejich potřeba stala jeho potřebou; aby byla jejich potřeba naplněná z jeho zdrojů a jejich utrpení stalo úpěním jeho vlastního srdce. Přesně tak byl Ježíš počten mezi nevěmíky (Izajáš 53,12), 'bylproklán pro naši nevěrnost' (verš 5.) Musel se „ztotožnit“ s hříšníky; jejich ospravedlnění zajistil tím, že jejich jménem zaplatil jejich dluh. Zašel dokonce tak daleko, že byl kvůli nám „učiněn hříchem“, abychom mohli být spravedliví v Božích očích. Musel projít vším pokušením, které by nás kdykoliv mohlo potkat, satanským protivenstvím a takovými zkouškami, jako přebývání v našem bezbožném světě. Ďábel musel být osvobozen ke vše­ mu, čeho byl schopen, aby to mohl použít proti Pánu Ježíši. Ježíš řekl Satanovi, který byl reprezentovaný svými agenty „toto je vaše hodina“ (Lukáš 22,53). „ Proto musil být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrd­ ným ........... a mohl tak smířit hříchy lidí. Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky. “ (Židům 2,17-18) - 107-

A protože „mzdou hříchu je smrt,“ musel se stát tělem a krví, aby „svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví. “ (Židům 2,14-15) Jenom takovým ztotožněním s hříšníky, kdy musel okusit dokonce ty nej­ krajnější důsledky hříchu, jeho naprosté vítězství, získal náš Pán místo přímluv­ ce za hříšníky, což apoštolu Pavlovi umožnilo odpovědět na výzvu: „Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!" (Římanům 8,34) A v dopise Židům jsme ujišťováni o tom, že Ježíš „přináší dokonalé spa­ sení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně. “ (Židům 7,25) Člověk, který se v době starozákonní tomuto postavení přiblížil nejvíce, byl Mojžíš, když nabídl Hospodinu, že jestli hříchy Izraele nemohou být odpuš­ těny jinak, převezme místo celého národa a umožní, aby Boží soudy dopadly na něj. „Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš. “ (Exodus 32,32) 1 další proroci se natolik ztotožnili s národem, že byli schopni se za něj skutečně věrně přimlouvat. Dokonce když Jeremjáš cítil, že břímě národaje tak těžké, že už nikdy více nedokáže proti němu prorokovat, zjistil, že je tak sevře­ ný, jakoby v jeho kostech plápolal hořící oheň, že tato slova nedokázal zadržo­ vat (Jeremjáš 20,8-9). Jeremjáš byl tak ztotožněn s národem, že když mu po pádu Jeruzaléma babylonský král nabídl svobodu a svou ochranu, zvolil si zůstat, aby mohl slou­ žit zbytku těch, kdo zůstali v zemi, dokonce i navzdory tomu, že znevažovali Hospodinovy rady a odešli do Egypta (Jeremjáš 43,4-7). Další přímluvkyní byla Ester, když dala v sázku svůj vlastní život, jen aby její lid mohl být zachráněný (Ester 4,16). Danielova identifikace s národem je zřejmá v 9. kapitole knihy Daniela, když odložil stranou všechno ostatní, aby mohl volat k Bohu za návrat lidu do jejich vlastní země v souladu s proroctvím Jeremjáše. A nejenom, že se mu po­ dařilo zvítězit v tom, že Bůh dokázal pohnout Kýra, aby toto proroctví naplnil, ale vstoupil i do duchovní sféry, ve které mu Bůh dokázal zjevit tajemství týka­ jící se příchodu Mesiáše a jeho smírčí oběti (verše 20-27). Ale většinou Bůh takové lidi hledá mamě. „ Vidí, že není nikoho, žasne, že nikdo nezasáhne" (Izajáš 59,16). Později zase říká: „Hledal jsem mezi nimi muže, který by zazdíval zeď a postavil se v trhlině před mou tvář za tuto zemi, abych ji neuvrhl do zkázy, ale nenašeljsem. “ (Ezechiel 22,30)

- 108-

V tomto chápání je to sám Duch svaty, kdo je tím opravdovým přímluv­ cem. „ Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním. .... neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. " (Římanům 8,26-27) Ale on sám se ohraničil v realizaci této služby skrze vykoupené, kteří mu dovolí přebývat ve svých tělech jako v jeho chrámu (1.Korintským 6,19). Ten­ to plamen by však byl uhašen, kdyby existovalo jakékoliv napětí nebo konflikt mezi Boží vůlí a vůlí jejich, čemuž lze předejít jedině takovým poddáním vůle, že tělo věřícího bude Bohu představeno jako „živá oběť“ (Římanům 12,1). Pak tady je každodenní umrtvování vlastního já, aby mohl být Duch svátý osvobozen k tomu, aby v tomto těle mohl žít svůj vlastní život. Jak to řekl už apoštol Pavel: „ Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydávám na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život. “ (2. Korintským 4,11-12) Je to sice nákladná, ale slavná služba. Takovým způsobem se lidský kanál stále více a více ztotožňuje s v něm přebývajícím Duchem svátým, protože oba se společně ztotožňují s tím, za něhož se přimlouvají. Bolest a zkoušky, které při tom prožíváme, přicházejí částečně proto, že skrze ně v lidské nádobě pořád přebývající přirozený život - prvky pýchy, so­ bectví, tvrdohlavosti, závisti a podobně - může být umrtvovaný, „ukřižován spolu s Kristem“ (Galatským 2,20) a nahrazený „ novým lidstvím, stvořeným k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy (Efezským 4,24). Boží cesta je taky vždycky cestou kříže, protože život vzkříšení může přijít jenom skrze smrt. „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. “ (Jan 12,24) Dokonce i v záležitosti, která byla dána Bohem a je v souladu s vůli Boží, jestliže následuje velký úspěch a prosperita, je nemožné, aby si lidský nástroj neprivlastnil alespoň nepatrné zásluhy, neprožil alespoň malou pýchu, dokud v něm tento prvek úplně nezemře. Proto se někdy může zdát nevyhnutelné, že Boží vůle směřuje ke smrti, že ten, kdo má být použitý, pozná do hloubky, jak nesmírně selhal a pak, když Bůh nakonec přinese své vzkříšení a dá vítězství, jeho nástroj se už nikdy, dokonce ani v mysli, nedotkne Jeho slávy. Ale bolest a zkoušky prožíváme i proto, že naplnění Boží vůle má vždy svého rozhodného protivníka a tím je ďábel a jeho vyslanci, kteří budou zajisté bojovat proti dílu Božímu a nebudou se štítit používat všech dostupných pro­ středků. - 109-

Duch svátý musí skrze své nástroje odrazit a porazit každý takový útok tak, že pevně uchopí jednou provždy vydobyté vítězství na Golgotě a skrze víru a poslušnost jej využije jako ,meč Ducha, jímž je slovo Boží1. Když je jednou nepřítel poražen a vítězství je nastoleno v každém bodě, lze ho aplikovat ve všech podobných okolnostech. Takhle se získává pozice přímluvce a z této po­ zice je možná i opravdová přímluva. Takovým způsobem se tedy skrze své věčné a trvalé vítězství na Golgotě Ježíš stává tím, kdo žije navěky, aby se přimlouval za každého hříšníka, který skrze něj přijde k Bohu. Takovým způsobem Duch svátý využívá Operaci Exodus, aby získal po­ zici přímluvce za postupný návrat Židů ze všech konců světa. Ačkoliv to je jasně předpověděno v Písmu a zajisté se to naplní, nestane se tak automaticky. Ačkoliv náš Pán řekl, že „toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec“, Duch svátý to nebude moci dokonat bez zástupů svátých, kteří se mu obětavě vydají zcela k dispozici. V průběhu Operace Exodus musí být ďáblu umožněno, aby se stavěl proti všemi způsoby, jakými je toho schopen. Ale když, skrze víru a nákladnou po­ slušnost ze strany jeho nástrojů, Duch svátý překoná každou překážku, každý nástroj, jaký může nepřítel využít, aby zabránil úplnému druhému exodu, bude již otupený nebo zničený. A tak bude bezmocný a nedokáže zabránit mohutné­ mu vzedmutí Ducha svátého, když nadejde čas k dokonání konečného aliya ze všech čtyř stran země.... Pro Gustava a Elsu a taky pro všechny, kdo se do této práce zapojí na 100%, je to veliké, ale taky drahé privilegium, že se mohou stát nástroji připra­ venými Duchem svátým na tuto přímluvnou službu. Budou potřebovat, ale taky si i zaslouží, všechnu podporu, jakou se jim od nás může dostat - jak v oblasti finanční, tak i všech ostatních. Shalom! Váš v lásce a vítězství Kingsley

-110-

Dodatek 3 Biblické odkazy Proroctví z Božího Slova: 1. Mojžíšova 12,1-3 1. Mojžíšova 35,11-12 Jeremjáš 23,3-7 Jeremjáš 30,10

Ezechiel 20, 33-35 Ezechiel 36,17-28 Sofonjáš 2,1-2

Naplnění Božího Slova: Izajáš 49,22 Izajáš 59,21 Jeremjáš 31,37

Římanům 11,11-12; 17-17; 25-31 Římanům 15,27 Efezským3,6

Obecné texty k dalšímu studiu: 5. Mojžíšova 4,27 5. Mojžíšova 28,64a 5.Mojžíšova 30,1-4 5. Mojžíšova 32,26 Žalm 105, 37; 42-43 Žalm 106,44-47 Žalm 122,6 Žalm 137,4-6 Žalm 147, 1-2 Izajáš 11,10-12 Izajáš 14,1-2 Izajáš 27,12-13 Izajáš 36, 8-10 Izajáš 40,1-5 Izajáš 41,8-12 Izajáš 42,22 Izajáš 43,1; 2; 6; 8; 13 Izajáš 44,3-6 Izajáš 45,2-6 Izajáš 46,3-4

-111 -

Izajáš 49,8-10 Izajáš 51,14 Izajáš 57,14 a 18 Izajáš 60,4; 8-9 Izajáš 62,4-7; 10-12 Jeremjáš 13,16-18 Jeremjáš 16,14-16 Jeremjáš 23, 3; 7-8 Jeremjáš 30,16-17 Jeremjáš 31,7-11; 31-34 Ezechiel 34,11-13; 16 Ezechiel 36,8; 24-28 Ezechiel 37,12-14 Ezechiel 39,27-28 Ozeáš, kapitoly 3., 4., 11., 14. Ámos9,11-14 Micheáš 4,6-7 Sofonjáš 2,6-7 Římanům 15,27

Příloha IMMIGRATION & ABSORPTION COMMITTEE

nvjjn KNESSET

Jerusalem, 20 January 1992 15 Shevat 5752

Ebenezer Emergency Fund EXODUS II Ebenezer House 5a Poole Road Bournemouth ENGLAND

Dear Friends, I have followed with great interest the establishment of the EXODUS SHIPPING LINE. On behalf of the Immigration and Absorption Committee of the Knesset, I am extending to you our sincere congratulations on the successful completion of the first three sailings from Odessa to Haifa.

I am well aware of all your efforts which have made these historic sailings possible and I have been deeply touched by the generous donations from Christians around the world. It is good to see Israel has so many friends who care about the return of our people from the land of the North.

My good wishes accompany EEF/EXODUS II, and may, through your efforts, many thousands of Soviet Jews find their way home. Yours sincerely,

-112-

VÝBOR PRO PŘISTĚHOVALECTVÍ

KNESSET

Jeruzalem 20. leden 1992 15. shevat 5752

Ebenezer Emergency Fund EXODUS II Ebenezer House 5a Pole Road Bournemouth ENGLAND

Drazí přátelé,

S velikým zájmem jsem sledoval založení lodní linky EXODUS. Jménem Výboru pro přistěhovalectví Knessetu Vám zasílám naše upřímné blahopřání k úspěšnému zakončení prvních tří plaveb z Oděsy do Haify.

Jsem si vědom Vašeho nezměrného úsilí, které umožnilo tyto historické plavby a hluboce se mě dotkly štědré dary křesťanů z celého světa. Je dobré vidět, že Izrael má tolik přátel, kterým záleží na návratu našeho lidu ze země severu. Přeji společnosti EEF/EXODUS II vše nejlepší a věřím, že díky Vašemu úsilí naleznou tisíce sovětských Židů cestu domů. S úctou

Michael Kleiner, M.K. Předseda

.V

nmrvn nmion The Jewish Agency for Israel n»W np^non

np>non wi Office of the Head of

Department of Immigration

the Department

and Absorption August 19, 1993

i . 2 ? ala> 1393 !!.::! gL

Mr. Gustav Scheller International Coordinator Ebenezer Emergency Fund Ebenezer House 5a Poole Road Bournemouth BH2 5QJ ENGLAND Dear Mr. Scheller,

I was very impressed with your personality and your words at the Knesset in Jerusalem. We very much appreciate what you are doing for the Jewish people and the State of Israel. I would also like to extend our appreciation to your sponsors. You are part of a great historic event, the ingathering of the Jewish people to their land. Thank you for what you are doing.

Very truly yours,

G-crd-a*. Uri Gordon Head, Department of Immigration and Absorption

JERUSALEM, P.O.R 92 T"n Tel: 02-202537-5 tv Fax: 02-202251 .vpo TEL-AVIV, 17 Kaplan Street - Tel. 03-5423450-690 - 17 ]>9p TH ,3’3br>D

Přistěhovalecké oddělení 19. srpen 1993

Pan Gustav Scheller Mezinárodní koordinátor Ebenezer Emergency Fund Ebenezer House 5a Poole Road Boumemouth BH2 5QJ ENGLAD

Vážený pane Schellere,

Vaše osobnost a Vaše slova, které jste přednesl v Knessetu v Jeruzalémě na mně zanechala hluboký dojem. Velice oceňujeme to, co jste udělal pro židovský národ a stát Izrael. Taky bych rád sdělil naše hluboké ocenění vašich sponzorům. Jste součástí významné historické události, návratu židovského lidu do své země. Děkujeme za to, co děláte.

S nezměrnou úctou Uri Gordon Vedoucí přistěhovaleckého oddělení

Obsah ,

Název kapitoly

Věnování O autorech Předmluva Slovo vydavatele

Strana 3 5 7 9

Kapitola 1. Kapitola 2. Kapitola 3. Kapitola 4. Kapitola 5. Kapitola 6. Kapitola?. Kapitola 8.

Izajáš 46,9-10 .......................................... Izajáš 49,22 ........................................ Izajáš 60,8 Izajáš 51,10-11 .......................................... Izajáš 41,9 Přísloví 24,11 .......................................... Jeremjáš 31,10 .......................................... Jeremjáš 31,7-8..........................................

Epilog Dodatek 1 Dodatek 2 Dodatek 3 Příloha

Země západu

..........................................

Biblické odkazy

.........................................

13 25 35 45 55 65 81 89

101 103 107 111 112

117

Obsah

-117-

Během války v Zálivu se v Jeruzalémě shromáždilo 120 křesťanů, aby se modlili za předpovězený druhý exodus židovského lidu - a vzápětí byli vtaženi do dobrodružství, jaké si jen ztěží v té chvíli dokázali předsta­ vit, dobrodružství, které představuje součást příprav na druhý příchod Pána. "Existuje jen několik věcí, které jsou v této poslední srdci našeho Otce bližší než Aliyah návrat Jeho vyvolených dětí zpět do jejich země ze všech koutů světa. Přečtěte si, jak Gustav Scheller společně se svým týmem odcházejí na ta nejnepředstavitelnější místa, aby otevřeli dveře pro zapomenuté, aby se mohli vrátit do země Izraele." Richard Gottier Prezident Zion Ministrier ofthe East Coast, lne. North Califomia

"Je to příběh odvahy stavící se proti veškeré nepřízni osudu. Nejlepší příklad víry z moderní doby, jaký znám." Wayne Hilsden King ofKings Assembly, Jeruzalém

"Tento příběh je svědectví neutuchající lásky a Božího milosrdenství. Je to příběh o opětov­ ném shromažďování židovského lidu do jejich Zaslíbené země. Je to příběh úžasný a zázračný, role jakou v něm sehráli Gustav a Elsa Schellerovi, není o nic méně obdivuhodná." Laňce Lambert Mezinárodní mluvčí a biblický učitel

GUSTAV SCHELLER mezinárodní koordinátor nadace Ebenezer, organizace, která pomáhá Židům v návratu do jejich vlasti.

Ebenezer Fond Pomoci, Nýdek 73, 739 96 tel./fax: 0420 659/35 60 52 e-mail: [email protected]