O působení Ducha svatého.

Citation preview

Richard Kriese

© pdbsofesfflo ©cDsfea SwaödGa©

Richard Kriese O PŮSOBENÍ DUCHA SVATÉHO

Richard Kriese

O působení Ducha Svatého

Missionsdienst SONNENSTRAHLEN NACH OSTEN E.V.

Holubice — obraz Ducha Svatého Kde je přítel, jen by nesl, byl nám jako Spasitel? Poj dme na modlitbách k Němu, nás slyší, zná náš žel... Poslední dobou se na mnoha místech mluví a přemyšluje o působení Ducha Svatého. Není se co divit, neboř Pán si svou církev vystrojuje, tomu navědčují probuzení po celém světě a za druhé musíme myslet na to, že se globálně nalézáme na poslední hranici, kdy je nutné uvažovat o mnohých nezařilých věcech, odrodislostech i zhoubných úkazech. V Evropě není vidět velkých probuzení, ale v Rumunsku prěce od roku 1944 vzrostl počet věřících z 30 tisíc na 164 tisíc. V německých oblastech se objevuje probuzení v mladé genera­ ci. Od roku 1962 se ukazují positivní věci v Asijských zemích, kde lidé přicházejí k poznání hříchu, veřejně to vyznávají a Pána Ježíše jako osobního Spasitele přijímají a shromáždění trvají i 4 hodiny. V Indonésii začala misijní práce před 46 léty zazname­ nává dnes 99 tisíc pokřtěných členů, křesťanů. Také v Korei je veliké probuzení. 3300 vojínů bylo nedávno pokřtěno v jižní Korei. Tam vzrůstá počet křesťanů 4 x rychleji, než růst obyva­ telů země. V Tajvanu bylo r.1946 jen 33 tisíc křesťanů. Po 25 letech vzrostl počet na 650 tisíc. V Číně vzrůstá počet křesťanů velmi rychle. Není tam již jen 5 milionů nýbrž mezi 30-50 miliony. Také o Africe je řečono, že to je nej křesťanštější konti­ nent světa. V posledních 3 letech bylo pokřtěno 30 tisíc lidí. Po­ dobně je tomu v Jižní Americe. V Severní Americe se projevilo probuzení mezi mládeží. Takže můžeme poznávat, že to, co je psáno ve Skutcích sv. apoštolů, píše se před našima očima zno­ vu i dnes. Všeobecně poznáváme, že se ukazuje konečná hrani­ ce: Nedostatek surovin, exploze obyvatelstva, atomové ohrože­ ní. Atheisté rovněž cítí tuto globální situaci a křesťané hledají cestu, jak vše zvládnout. Nelze zamlčet že právě tam, kde Pán dává probuzení, snaží se nepřítel dělat karikatury aby druzí byli odráženi. Proto je důležité, abychom na základě učení Nového Záko­

5

na byli jasně vyučováni. Je důležité rozlišovat, čemu vyučuje Duch Svatý a co pochází z ducha lidského, z ducha člověka. Pís­ mo Svaté nám dává obrazy o Duchu Svatém, jako na př. Vítr, Oheň, Olej, Síla, Voda. To vše znázorňuje charakter Ducha Svatého a jak On působí, když čteme také o Holubici, což je Symbol Ducha Svatého. U Matouše čteme, jak Duch Svatý se­ stoupil v podobě holubice na Pána Ježíše, když vystoupil z Jor­ dánu po svém křtu. Kdo čte pozorně Slovo Boží, tak poznává, že tu mluví Bůh Otec, Syn Boží, Ježíš Kristus, Duch Svatý (Utěši­ tel). Apoštol Pavel na více místech píše: Milost Pána našeho Ježí­ še Krista, Láska Boží a účastenství Ducha Svatého, budiž se všechněmi vámi. Bůh není osamocená bytost, uvnitř Trojice pozůstává obecenství. Pán Bůh není totéž, jako kosmos. Všich­ ni, kteří říkají, že rádi chodí do přírody, aby tam nalezli Boha, zaměňují velice stvoření se Stvořitelem. Učení o Trojjediném Bohu nám toto nedovoluje, abychom takto myslili. Pán Bůh se chce sdílet se svým stvořením. On učinil plán záchrany, jak čte­ me v Efez. 1,10: „Aby v dokonání plnosti času v jedno shromáž­ dil všechno v Kristu, bud nebeské věci, bud zemské.“ Protože obecenství veškerenstva je možné jenom skrze Krista se Stvoři­ telem, je rozhodující, aby jednotlivec se obrátil k Pánu Ježíši Kristu, poznal své hříchy a přijal jich odpuštění a zmrtvýchvstalého Pána uznal, přijal za svého Pána. Při tom uči­ ní zkušenost o níž je psáno v ev.s.Jana: Kteřížpak koli přijali Jej, dal jim moc syny Božími bytí, kteří věří ve jméno Jeho. Toto vše umožňuje Duch Svatý. Jen skrze Ducha Svatého můžeme věřit v Pána Ježíše. On dává novou kvalitu života, která spočívá v tom, že milujeme Boha z celého srdce svého ze vší duše své, ze vší síly své a bližního svého jako sebe samého. Při všem musíme dávat pozor na náboženství jednoznačně o tom, že člověk je mrtev ve vinách a hříších, ve vzpouře proti Bohu. Stvoření není zajedno se Stvořitelem. Obdivování krásné­ ho západu slunce, neb nádhery hvězdnaté oblohy, to není zdale­ ka působení Ducha Svatého. Zde musíme velmi pozorně rozli­ šovat. Jedná se o poslušnost Ducha u víře. Jenom ten, kdo vědo­ mě přijme Pána Ježíše do svého života, dostává Ducha Sv. Pán Ježíš byl zrozen z Ducha Svatého. Presto však čteme, že při křtu na Něho sestoupil Duch Svatý, v podobě holubice. V řeckém je Holubice „Peristera“ jmenována, doslovně to znamená“ domá­

6

cí holubice. Steroma znamená: koldokola, pevně, silně. To nás upomíná na Žalm 139,5: Ze zadu i z předu obklíčils mne, držíš svoji ruku nade mnou. To značí, že lidé, kteří náleží Ježíši Kri­ stu mají nové životní prostředí — vzduch, ve kterém se pohybu­ je holubice. Tak podobně věřící duše je obklopena neviditelnou skutečností Boží. Apoštol Petr píše: Kteréhož neviděvše, milujete; kteréhož nyní nevidouce, avšak v Něho věříce, veselíte se radostí nevýmluvnou a oslavenou.l.P. 1,8. Tomu nemůže rozumět duše, která nepoznala svou hříšnost, nepřijaly obmytí svých hříchů skrze drahou krev Pána Ježíše. Je to tajemství hodné velebení, oblažující zkušenost. Duch Svatý nás obklopuje se všech stran a umožňuje vítězit nad vším zlým, co plní povětří, spojuje nás se sílou, kterou dává Pán Ježíš. Nejsme tedy nikdy osamoceni, neboť v tom vnitřním spojení, smíme prožívat Slova apoštola Pavla Rím. 8,38-39: „Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížatstvo, ani mocnosti, ani nastájící věci, ani budoucí. Ani vysokost, ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoře­ ní, nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ Tento biblický obraz „Holubice“ nám přimlouvá, že jsme spojeni s budoucím světem už nyní, tajemným způsobem. Je to veliká útěcha obzvlášť tehdy, když procházíme utrpením. Po­ dobné zkušenosti činili mnozí v koncentračních táborech. Dále čteme v l.Mojž. 1,2: „Země pak byla nesličná a pustá a tma byla nad propastí a Duch Boží vznášel se nad vodami.“ Právě tak jako Bůh Otec, Bůh Syn, tak Duch Svatý se podílí na stvořitelském díle. Takže z chaosu povstává uspořádaný Kosmos. Proniká světlo, na zemi roste tráva, stromy, až konečně vychází z ruky Boží člověk. Mo­ drá planeta, na které my bydlíme, je tedy od Boha harmonicky spořádána. Duch Svatý nikdy neříká Ano, k nepořádku, k dis­ harmonii, nýbrž působí vždycky pořádek, harmonii, můžeme říci, pokoj, jednotu. Jak je nám známo, Pán Bůh je Bohem po­ řádku. Destruktivita, rozrušenost, zloba, nemá s Duchem Svatým nic společného, co působí rozklad, má co činit s démonskými sílami. Také to, co se dnes presentuje jako umění, nemusí být vždy z Ducha Svatého, nýbrž z pokaženého lidského vkusu. Existuje hudba, která nejen že napíná nervy svou disharmoni nýbrž, biblický obsah písně zcela falešně interpretuje.

7

Duch Svatý je totiž Svatý Duch, je vzdálen všeho chaotického a destruktivního. Když Bible mluví o znovuzrození, znamená to proces, který zasahuje v člověku nejen do jeho dosavadní vůle, cítění, myšle­ ní nýbrž člověk nabývá docela nového vkusu proto co je uspořá­ dané, harmonické, opravdově krásné. Johann Sebastian Bach ukazuje tu rozhodující známku nového člověka, když začíná vě­ tou: Soli Deo Gloria! Jedině Bohu bud čest, chvála! Forma i ob­ sah jeho práce tomu odpovídaly a na tom nejvíc záleží. Nemů­ žeme popřít, že tak zvaná Rock-hudba nejen podporuje veške­ rou agresi, omlouvá, ale také dráždí sexuálně. Na druhé straně je lidem nabízena sentimentální melodie, jako druhý extrém, podle které se dá právě tak tancovat. Musíme se ptát na základě Nového Zákona, zda tanec má zde oprávnění. Víme, že Nový Zákon odsuzuje naprosto, tanec. Jak snadno se zde vloudí ero­ tické prvky, takže se snadno vše zvrhne na stranu tělesnosti. To slovo „Holubice“ nás upomíná na to, že Duch Svatý tvo­ ří. Nejen, že Pán Bůh řekl Mojžíšovi, jaký bude Stánek úmlu­ vy, nýbrž ve 2. Mojž. 31,2 čteme: „Hle, povolal jsem zejména Bezeleele, syna Uri, syna Hur z pokolení Judova, a naplnil jsem ho Duchem Božím, moudrostí a rozumností a uměním všelija­ kého řemesla. Aby vtipně smysliti uměl, což by koli řemeslně uděláno býti mohlo... A v srdci každého složil jsem moudrost, aby spravili vše, co jsem přikázal tobě...“ Apoštel Petr byl prostým rybářem, neuměl ani psát, diktoval však dopisy, které mu dával Duch Svatý a dosud je můžeme číst. Apoštol Pavel byl zajisté mužem velmi vzdělaným, ale na své vzdělanosti si pranic nezakládal, ani na moudrosti lidské, nýbrž jenom na moci Boží. Apoštol Jan také nebyl intelektuá­ lem, ale máme od něho celé Evangelium sv. Jana, mimo to tři Epištoly a také i poslední knihu Bible. Všichni tito mužové byli zmocněni Duchem Svatým k dílu, které je čteno po celém světě vice, než ostatní literární díla. A právě zde dávejme pozor na to, že umělecké nadáni zdaleka ještě nemusí být vedeno Duchem Svatým. To podstatné u Bezeele bylo to, že mu bylo dáno tvořit přesně to, co Mojžíšovi ukazoval Pán Bůh na horě Sinai, jako model stánku úmluvy. To bylo současně prorocké dotčení, neboť oba muži mohli konat to a tak, jak Pán Bůh chtěl. Není to náhoda, když ve Sk.ap.2,46 čteme: A na každý den trvajíce jednomyslně v chrámě a lámajíce po domech chléb,

8

přijímali pokrm s potěšením a sprostností srdce. — Všichni, kteří se sešli u Kornélia, stali se domácím sborem, při zvěstová­ ní Evangelia apoštolem Petrem. Podobně tomu bylo ve Filipis. Pavel pozdravuje domácí sbory v Římě, v Korintu a v Kolisis. Na počátku se věřící neshromaždovali v kostelích, neměli žádné liturgické formy, ani žádné instituční zřízení zde nebylo, nýbrž rozuměli si jako domácí víry, kde se kázalo Evangelium. Dosud si musíme uvědomovat, že budoucnost patří domácím sborům, ve správném, opravdovém porozumnění. Takové sborečky pro­ žily i v minulých dobách vítězně každé pronásledování. Když jsme si vědomi toho, že Duch Svatý chce působit v našich manželstvích a rodinách a naše domácnosti otvírají dveře těm, kteří ještě stojí mino, venku kdesi, smíme si předložit něk­ teré otázky: Stojím já, jako otec rodiny jako kněz, také v kněžs­ ké službě smíření, při každodenních modlitbách, když nastávají různá napětí, je zde nutnost společných modliteb, čtení Písma. Duch Svatý chce, aby zde bylo dáno první místo Jemu a Jeho spravedlnosti, Nový Zákon nezná žádnou emancipaci, ale praví, že muž a žena jedno jsou v Kristu. Přikázání Boží: Cti otce svého i matku svou — má žít v srdcích dětí, potom děti rodiče respektu­ jí, drží se na Boží cestě. To vše chce působit Duch Svatý, který vždy se vrací k Bibli, poukazuje na to, co je psáno v Písmu. Nezapomínejme, že náš příbytek náleží Bohu. A v dnešní době je mnoho opuštěných osamocených lidí, kterým je možno otevřít dveře, aby poznali Boha. Možná všichni nevíme, že ho­ lubice má v jednom křídle devět vzletných per. Toto můžeme přenést na devatero ovoce Ducha Svatého (Gal. 5,22) a také na dary Ducha l.Kor. 12. Bylo by neužitečné, některé z těchto per vytrhovat. Každá holubice potřebuje všecka tato péra a všecka jsou udržována kolem ve spéjitosti, jako dvě křídla a společná osa, která je drží, je l.Kor. 13. To je ta rozhodující osa, která spojuje ovoce i dary Ducha Svatého. Tak směle můžeme říci: Ta radost? z lásky! Pokoj-jako láska- tichost? z lásky! Dobroti­ vost? z lásky atd. A právě tak: řeč moudrosti ? z lásky! Víra? v lásce. Dar uzdravováni? = láska, a tak všechny ostatní dary — z lásky, láskou spjaté. Holubice nám připomíná, v jakém pořád­ ku, v simetrii pracuje Duch Svatý a je na nás, abychom se chrá­ nili veškeré jednostrannosti. Další vlastností holubice je, že to není žádný dravec, či šel­ ma. Duchem Svatým naplnění lidé, nemohou ve sboru prosazo­

9

vat násilně své, domněle dobré úmysly a cíle. Duch Svatý nech­ ce prosazovat, nýbrž dobré podporovat, obdarovávat a stále nás vyučuje slabikovat Matouš 11,29: vždy na novo: „Vezměte jho mé na se a učite se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete odpočinutí dušem svým“. Pán Ježíš sám sebe zma­ řil. V listu k Filipenským čteme, jak Syn Boží, skrze Něhož uči­ něno bylo všechno, stál se tím nejponíženějším služebníkemotrokem, Jemu bylo vzdáleno každé násilí, to neznal, nikdy ne­ použil. Proto také lidé, kteří jsou vedeni Jeho Duchem nikdy nepoužívají svých loktů, aby násilím prorazili, ale smýšlí podle Pána Ježíše. — Dále holubice byla jako jediný pták, který byl Starým Záko­ nem dovolován přinášet jako obět. Za vinu svou, kterouž zhře­ šil, dvě hrdličky, aneb dva holoubátka Hospodinu, jedno v obět za hřích a druhé v obět zápalnou. — Rodiče Pána Ježíše byli tak chudí, že přinesli do chrámu jen dvě hrdličky. Starý Zákon nám ukazuje, že Pán Bůh chce, abychom měli slavnost při obětech. Nemůžeme dostatečně vystihnout obsah Slova, které píše apo­ štol Pavel s radostí Římanům ve 12 kapitole: „Protož prosím vás, bratří skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v obět živou, svátou, Bohu libou, rozumnou službu svou..To se může stát jedině skrze Ducha svátého, jak čteme Matouš 16,24-25... .kdož by ztratil duši svou pro mne, nalezne! ji. Pán Ježíš řekl také svým učedníkům, že je posílá, jako ovce mezi vlky a proto budte opatrní, jako hadové a sprostní (mou­ dří) jako holubice. Sprostní, to znamená bez falše, ryzí, čistí, praví, pravdiví, jasní. Duch Svatý nám chce sejmout masky, kte­ ré nás jen unavují, které znemožňují pravé obcování. Při probu­ zení v Ugandě se toto znovu provádí podle slov l.Jana 1,7: Pakli! chodíme v světle, jako On jest v světle, obecenství máme vespo­ lek a krev Krista Ježíše, Syna Jeho očísluje nás od všelikého hří­ chu. Rozhodující je vždy, zda člověk chce žít bez jakékoliv mas­ ky. To je nesmírný dar Pána Ježíše, že v církvi smíme žít vespo­ lek, bez jekékoliv masky. Kdekoli nastávají nové věci, tedy dít­ ky Boží odkládají masky, přicházejí do světla, vyznávají hříchy a potom najednou se tvoří jednota rodiny Boží. Poštovní holubi mají na příklad jistotu instinktu. Je to dosud pro vědce velká hádanka. Když se poštovní holubi přetransportují v uzavřených klecích na sta kilometrů, letí zpět do svého 10

původního domova se samozřejmostí. „Radarová stanice“ v té malinké hlavičce holuba je pro nás stále tajemstvím. Jeremiáš 8,7: Čáp u povětří zná nařízené své časy a hrdlička i řeřáb i vlaštovice šetří čas svého příletu... Zdalipak nás v tomto verši neupomíná něco na vlastnosti Bo­ žích dětí, které mají mít rovněž duchovní instinkt jistý. Je na ti­ síce situací v našem životě, pro které nemáme přesný popis a návod v dané chvíli. A přece, když se pozorně ptáme na vůli Boží, dá nám Duch Boží schopnost, rozpoznat, co Pán Bůh od nás žádá. Jak velmi potřebujeme v této době duchovního zam­ lžení vzdělávání pro instinktivní jistotu, v níž bychom mohli činit rychle to pravé rozhodnutí.

11

Paraklet — Potěšitel = Duch Svatý Apoštol Pavel písě Kolosenským 2,13-14: „Ano i vás mrtvé v hříších a v neobřízce těla vašeho, spolu s Ním obživil, odpustiv vám všechny hříchy. A smazav proti nám ten zápis záležející v ustanoveních, kterýž byl odporný nám. I vyzdvihl jej z prostřed­ ku, přibiv jej ke kříži. A obloupiv knížatstva i moci, vedl je na odivu zjevně, triumf slaviv nad nimi skrze Něj... Kdo následuje Pána Ježíše, poznává, že má cestu otevřenou, vybojovanou od Něho do nového světa. To zjevuje všechno Duch Svatý zvláště ve chvíli pokušení, že dábel je přemožen Pá­ nem Ježíšem, abychom nebeský cíl ze zřetele neztráceli. Jan 16,13 píše: „Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeř vás ve všelikou pravdu. Nebo nebude mluviti sám od sebe, ale cožkoli uslyší, tot mluviti bude; ano i budoucí věci zvěstovali bude vám.“ Duchem Svatým naplnění, budou dávat pozor na zname­ ní času, jak Pán Ježíš říká u Matouše 24. V tomto Duchu se kře­ sťané těší na Jeho příchod, vědí, že Pán přijde brzy. Domnívám se, že bychom měli zcela nově odhalit význam slova Maranatha! Kdybychom pozorně četli Matouš 24,4-22 a porovnávali to s denními zprávami, tedy bychom poznávali, že urychleně spějeme k druhému příchodu Pána Ježíše. Až přijde náš vyvýšený Pán, tak vytrhne svoji církev z moci chaosu. To je naše naděje. Z toho se máme radovat a vždy znovu Halelujah zpívat. Duch Svatý vyučuje, byli bychom lenošní, neužiteční, kdybychom nepřemýšleli o Božím díle. Římanům 13, 12-14 je psáno: „Noc pominula, ale den se přiblížil. Odvrzmež tedy skutky temnosti a oblečme se v odění světla. Jakožto ve dne poctivě chodme, ne v hodování a v opilství, ne v smilstvích a chlípno­ stech, ne v sváru a v závisti. Ale oblečte se v Pána Jezukrista a nepečujte o tělo, podle žádostí jeho.“ Jinde opět smíme v Písmu Svatém číst, že máme pozvednout své hlavy, neboť se přibližuje vykoupení naše. Máme druhé povzbuzovat, potěšovat, posilovat, při tak mnohých deprimují­ 12

cích zprávách dodávat odvahy, neboř Duch Svatý chce, abychom očekávali příchod Pána Ježíše stále. První křesřané se těšili z toho, že Pán Ježíš znovu přijde, neboť On to zaslíbil, když z této země odcházel. Snad proto je tak málo zřejmé posvěcení ve sbo­ rech, že není více slyšet kázání o příchodu Páně. My však máme drahocený čas vykupovat a lidem říkat: Také pro tebe mřel Pán Ježíš na kříži! Na počátku probuzení v Nepálu, přišli domorodci k misio­ náři a mluvili mu o vidění. Ukázali mu psaní, jehož obsah byl z ev.s.Matouše 24. kapitoly. Pozoruhodné bylo, že tito domorod­ ci ještě nikdy nečetli Nový Zákon. Také tato zpráva by nás měla probudit k tomu, abychom svůj život zaměřili k očekávání pří­ ští Pána Ježíše. Nemáme být duchovními snílky, ale čas vyku­ povat, aby jiní ke Kristu přivedeni byli. Duch Svatý v Bibli nik­ dy nemluví o sobě. On je sebe prost. On ustupuje, oslavuje Kri­ sta, vede lidi ke Kristu, aby Jej oslavovali, činí Jej velikým — v našich vánočních písních zaznívá stále o Jeho zrození, že Ježíš se stál člověkem. Duch Svatý nám stále připomíná: Věřím v Boha Otce Všemohoucího, Stvořitele nebe i země i v Jezukrista, Syna Jeho jediného, Jenž se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel pohřben jest vstoupil do pekel, třetího dne vstál z mrtvých, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živých i mrtvých. Věřím v Ducha Svatého, v svátou církev obecnou, v svátých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen. Na tomto vyznání nelze změnit ani jediný puntík, ale záleží na tom, aby jeden každý mohl vyznávat: Pán Ježíš Kristus je můj Pán. K tomu chce vést Duch Svatý, který Pána Krista os­ lavuje. Kéž by se zrcadlil v našich srdcích náš Pán tak, že by to lidem nebylo zatěžké v Něho věřit. Naše obrácení nečiní tečku za naším duchovním životem, nýbrž dvojetečku: Budte naplněni Duchem! Ve 2. Koř. 3,18. čteme: My pak všichni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně. Duch Svatý je Utěšitel, Učitel, vede nás, spojuje nás s Ježíšem, takže Jej mi­ lujeme i když Jej ještě nevidíme a jsme v Něm skryti. Duch Svatý je osoba, záleží jenom na naší poslušnosti. Štěpán řekl fa­ rizeům (Sk. 7,51): Tvrdošijní a neobřezaného srdce i uší, vy jste se vždycky Duchu Svatému protivili, jakož otcové vaši, takí i vy... 13

Jak často se mohli přesvědčit ti, kteří stáli v popředí, že v Ježíši Nazaretském se zjevil Bůh jedinečným způsobem v slovu i skutku. Římští vojáci vyprávěli všechno, co se stálo. (Mt. 28,11) Zmrtvýchvstání Pána Ježíše se tím nedalo popřít. Letnice se právě tak nedaly oddiskutovat. Přesto však se protivili tito muži k jejich vlastní škodě. Tak mnozí, kteří slyší zvěstování Evangelia, zůstávají při svém Ne, ačkoli je jim známo, že Kristus žije a hluboké změny v srdci člověka činí. Také ten, kdo působení Ducha Svatého může zblízka pozo­ rovat, ale kritický se jen vyptává, protože není ochoten vzdát se vlastní vůle, může se brzy rouhat a projevy Ducha Svatého oz­ načovat jako démonické. Musíme být velmi opatrní, ortodoxii však toto všechno nesmí být činěno unáhleně, aby se nakonec „nevylilo dítě při koupání s vodou“ neboř tak by mohlo rychle nastat, následovat, protivení se Duchu Svatému. Apoštol Pavel napomíná ke zkušování a přidržení se dobrého. Pán Ježíš jasně k nám mluví: Každý hřích bude lidem odpu­ štěn, ale rouhání proti Duchu Svatému, nebude odpuštěno nik­ dy. Mt. 12,31. Tato slova adresuje Pán Ježíš lidem, kteří vlastní­ ma očima viděli, jak Pán Ježíš uzdravil dábelstvím posedolého a farizeové k tomu řekli: „Tento nevymítá dáblů, než skrze Belzebuba, kníže dábelské.“ To je rouhání, proti Duchu Svaté­ mu. Kéž bychom dávali veliký pozor na to, abychom duchovní dění, které se právě nehodí do našeho dosavadního myšlení, šmahem znekvalifikovali, zamítli jako dábelské. Dále čteme o obelhávání Ducha Svatého ve SK.sv.apoštolů 5,1-11. Ananiáš a Zafira dělají tak, jakoby.. Prodají statek, přine­ sou peníze apoštolům, přesto si však část ponechají a tak obel­ hávají Ducha Svatého. Umírají oba náhlou smrtí. Zbožné mas­ kování. To se nevyplatilo. Kdo se ukazuje tak, že svůj život odevzdal Tomu zmrtvýchvstalému v každé oblasti, ale ve skute­ čnosti si okrajově ponechává zcela vědomě a prosazuje svou vládu, obelhává Ducha Svatého. Neměli bychom o tom důklad­ ně uvažovat? Dále čteme v I. Tes. 5,19: „Ducha neuhašujte. Nesmíme tedy Ducha Svatého hasit, tlumit, když se duchovní dary v círk­ vi chtějí projevovat. Jeden teolog dneška říká: Namnoze v církvi se zachází „národem kněžským, lidem dobytým ““ jako s malými dětmi. Při bohoslužbách smějí tiše sedět, ale nesmí nic mluvit, ani se na cokoliv tázat. Vše co zde mohou je: poslušně 14

sedět a na komando zpívat. Kéž bychom dovolili při našich bo­ hoslužbách Duchu Svatému řídit věci, které třeba právě ani na programu nejsou. Člověk dneška by přece nemusel ve sboru sly­ šet vždy opět dogmatické zprávy! Znovu podotýkám, že intelek­ tuálové zůstávají většinou při těch dogmatických správnostech, ale člověk dneška co nejvíc potřebuje, to je blízkost Boží! Duch Boží touží po tom, aby nyní při bohoslužbách mohla působit moc Ducha Svatého! Zajisté je důležité, abychom respektovali pořádky a osvědčené způsoby pobožností našich otců, ale ne­ zapomínejme dávat Duchu Svatému právo, aby mohl řídit naše společná sejití, k tomu kéž je dávána Jemu možnost. Dále jsme varováni, abychom Ducha Svatého nezarmucova­ li. Duch Svatý osvětluje temná místa, ukazuje slabosti, upomíná na vlastní vinouzaviněné rány, kterými sobě i druhým způsobu­ jeme těžký život. Když On to odhalí, tak chce svědomí očistit, proměnit slabost v novou duchovní sílu a zajisté častěji než by­ chom pomyslili — nemocnou duši uzdravit a současně také posí­ lit v duchovním boji nadále, abychom stále neupadali, pocvičit nás, abychom jen neklopýtali, ale žili vítězně. Kdo se vzepře po­ dobné péči Ducha Svatého, tak Ho zarmucuje, smíme říci, že Duch Svatý je smutný. Proto apoštol Pavel napomíná, abychom Ducha Sv. nezarmucovali, kterýmž znamenáni jsme ke dni vy­ koupení. Hned na to pokračuje: Všeliká hořkost a rozzlobení se i hněv i křik i rouhání, bud odjato od vás se vší zlostí... Ef. 4,30-31. Těmito věcmi je Duch Svatý zarmucován. A jak v ka­ pitole 5 Efez. píše dále ap. Pavel od v. 3-4: Smilstvo pak a všeli­ ká nečistota neb lakomství, aniž jmenováno bud mezi vámi, ja­ kož sluší na svaté. A mrzkost, ani bláznové mluvení, ani šprýmování, kteréžto věci jsou nenáležitá, ale raději díkůčinění. Také bychom měli myslet na to, aby zbytečně nebyly vyčer­ pávány síly. Duch Svatý ví o každém slibu, který učiníme. Jeden věřící muž vypráví: Když se drahá manželka vrátila z kliniky s malým Děťátkem, nebylo mi možné dodržovat pravidelné ranní soukro­ mé pobožnosti. Malý David nám nedal v noci spát. Slíbil jsem Pánu Bohu, když budeme mit od 22. hodin do 6. ráno klid, budu dávat ranní hodinu Pánu. On vyslyšel moji prosbu. V noci byl přesně v této době naprostý klid. Probudil jsem se před 6. hodinou, ale teplé lůžko mi bylo milejší, než vstávání. Tak se to opakovala po třikrát. Slib jsem nedodržel. Potom už klidné noci nebyly... 15

Jak nebezpečný je také u mladých lidí flirt a jak důležitá vážná modlitba, která uchrání i druhé před zklamáním, když Duch Svatý radí a vede bezpečně cestou života. Jeden generální ředitel vyprávěl, jak mu bylo dáno přijít do živého křestanského shromáždění a on si pod světlem Ducha Svatého vypisoval své hříchy. Dosáhl odpuštění, očištění svědomí, pokoj s Bohem. Se slzami v očích byl předčasně pensionován, ale Pán naplnil jeho srdce radostí, když k němu přicházeli intelektuálevé a mohli také poznávat i přijímat milost Boží, zjevenou v Kristu Ježíši, našem Pánu. Musíme si uvědomovat, že Duch Svatý není jen nějaká ano­ nymní síla, s náboženskými známkami, nýbrž žádnými meditativními praktikami, či dynamickými vlastními zkušenostmi, neb ostrými teologickými argumenty, neb hudbou, která je pouze zaměřena na city. Duch Svatý jest a zůstane suverén. Jedná se tedy o osobní vztah k Duchu Svatému; pokud tento ještě chybí, jde tu o světské smýšlení a Pán Ježíš říká v ev. Jana 14,17: .. .Toho Ducha Pravdy, jehož svět nemůže přijmouti, neboř ne­ vidí ho, aniž Ho zná, ale vy znáte jej, neboř u vás přebývá a ve vás bude. — Ti kteří žijí od Boha vzdáleni, jsou duchovně mrtví, a v tom stavu nemají Ducha Svatého, až když jejich život dostane zcela jiný směr, přijmou Pána Ježíše, v Něm odpuštění svých hříchů, smíření s Bohem, pokoj z Ducha Svatého vejde v jejich srdce a nyní záleží na tom, abychom Jej krok za krokem u víře poslouchali. Tak nastává šřastné obecenství, které může být prožíváno zcela reálně. Naše smysly zprostředkují dojmy zvenčí. Lidé, kteří obdrželi Ducha Svatého, dostali současně nové cítění, novou anténu, je tu nově narozený vnitřní člověk, který má přístup k neviditelné Boží skutečnosti. Nový Zákon nám připomíná, že Duch Svatý je síla, ale také On nás vyučuje, napomíná, připomíná všechno, usvědčuje. Ev. Jana 14.16 praví Pán Ježíš: „A jář prošiti bude Otce a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky... Pán Ježíš od­ chází od svých učedníků, On jde na kříž a přece zaslibuje svým, že nikdy nebudou osamoceni, Duch Svatý jim bude dávat Jeho přítomnost. Tedy ani my nezůstáváme pozadu za učední­ ky, kteří mohli tehdy s Pánem Ježíšem mluvit od úst k ústům a hledět Mu do Jeho očí svátých. Zůstává nám tedy otázka: Kdo tedy je Pánem v domě? Utě­ šitel s vámi chce bydlet na věky. Ten trojjediný Bůh chce 16

přebývat ve všech oblastech našeho života, skrze Ducha Svaté­ ho. Prorok Ezechiel mluví o tom, že lid staré smlouvy neuctíval v chrámě jen svého Boha, nýbrž také modly. Bohoslužba a vedle toho modloslužba. Psychologové označují lidské srdce-duši= dům. Pět smyslů = pět oken. Dole se však ještě nachází temná místnost, kde vyjí vlci. (Podvědomí). Bylo vědci zjištěno, že prý tito určují život víc, než by bylo žádoucí. Když nastoupí vládu v lidském srdci Duch Svatý, tedy On má moc ovládnout všechny oblasti ten nejspodnější sklep, kterým je podvědomí člověka, On vše osvítí, očistí, uzdraví svo­ jí léčivou přítomností. Musíme se tázat sebe, zda jsme s tím srozumněni, aby Ten zmrtvýchvstalý Pán provedl čistění chrámu, když všelijaké tygr sobectví a zmije zlá, musí ven. Duch Svatý je Duch nebeské čistoty. Duch Svatý — PARACLETOS je jmenován v řeči Nového Zákona. Můžeme je rozdělit na PARA + Caleo Slovo Para — znamená tolik, jako vedle — v blízkosti, podél. Toto nás upozor­ ňuje, že člověk, který uvěřil v Pána Ježíše, žije ve dvou obla­ stech. Pavel může říci: Naše obcování jest nebesích! Když v nás přebývá Duch Svatý, obklopuje nás neviditelná dimense vě­ čnosti, přes všechno zdejší časové ohraničení. V tomto světle dostihuje nás vždy nanovo volám Boží. PARACLET volá, vede, spravuje. Slovo Caleo má následující význam: Duch Boží volá ke krá­ lovskému hodu Evangelia. Duch Svatý nám dává lásku k Pánu Ježíši Kristu. To je div, nad kterým bychom měli vždy znovu jen žasnout. Duch Svatý chce, abychom se z Krista radovali. Duch Svatý nás volá osobně a každému z nás přivolává: Neboj se! Vy­ koupil jsem tě, povolal jsem tě jménem tvým, můj jsi ty! A právě tehdy, kdy nevíme jak bychom se měli modlit, tehdy nás Duch Svatý zastupuje lkaním nevypravitelným (Ř. 8,28) a dává nám do srdce jistotu, že Jemu náležíme na věky. Caleo znamená také, obdržet nové jméno. Jákob dostal jmé­ no Izrael. Léwi dostal jméno Matouš. Se Šimona se stál Petr. Celé církvi zaslibuje Pán: Kdo zvítězí, tomu dám jisti tu mannu skrytou a dám jemu kamének bílý a na tom kaménku jméno nové napsané, kteréhož žádný neví, než ten, kdož je přijímá. Duch Svatý také přivolává: Pakližes upadl, můžeš znovu povstat a běžet v té dráze víry. On nám chce dávat potřebnou sílu k běhu i oheň. Duch Svatý také povolává. Misie v Evropě

17

začala tak, že On dva muže k tomu povolal. Pracleo také svolává dohromady — všechny, kteří náležejí Pánu Ježíši Kristu. Zbožný indivialismus špatně chápe působení Ducha Svatého, který nikdy nechce abychom někde v osamocenosti vegetovali. Duch Svatý tedy svolává dohromady, utěšuje, povolává do služby a prokazuje se ve všem jako Ten, který má stále péči o naši duši. Duch Svatý nás chce docela spojit s Pánem Ježíšem Kristem. Jak mnozí zpívali písně, které i nám do srdce zapadají, v tom úzkém spojení s Pánem. Zde vyjádřili mnoho o tom vyučování, volání, zaslibování, utěšování ve zkouškách, na cestě víry. Pán Ježíš praví, že Duch Svatý nás naučí všemu a připomene nám všechno, co Pán mluvil na tomto světě. Jsme Jeho dílo, jsouce stvořeni k skutkům dobrým, abychom v nich chodili. Bůh je napřed pro nás připravil. Duch Svatý nám ukazuje ty šlépěje Pána Ježíše, On nám ukazuje, jak máme se chovat, On nám dává potřebnou sílu, On nám uděluje vždy tu pravou lekci, jako výborný učitel, prochází s námi a chrání před resignací. Duch Svatý nás chce také cvičit, abychom správně užívali dary Ducha. Pavel píše v 1. Kor. 2,12-13: „My pak nepřijali jsme Ducha světa, ale Ducha toho, kterýž jest z Boha, abychom věděli, které věci od Boha jsou nam darovány. O nichž i mluvíme, ne těmi slovy, jimž lidská moudrost učí, ale kterýmž vyučuje Duch Svatý. .. .Při tom dává Duch Svatý vnitřní souhlas mezi Slovem Božím a našim svědomím. To je tajemství, kterému nemůže nevěřící rozumět. Zakladatel „Kvekrů“ řekl, že Slovo Boží je mu Světlem a souhlasí vnitřně se vším, co svati Boží mužové psali, jak i jemu z milosti Boží Pán zjevil. Duch Svatý inspiroval Bibli a ta Slova svátá nám vkládá do srdce. Protože kolem nás se rozprostírá temnota, smíme vždy znovu s našimi otci zpěvem se modlit: „Dobré činit, myslit, znáti, musíš sám jen Ty, nám dáti...“ Duch Svatý promlouvá do našich životních situací, tak aby Pán Bůh mohl při nás svůj plán uskutečňovat. Jan Bunyan, který napsal“ Cestu křestana“ byl ve vězení naplněn nebeským pokojem, který by byl tak rád sdílel se svými soudci. Chválil a dobrořečil v Duchu Svatém, Pánu Ježíši, Spasiteli, který mu to­ lik útěchy sesílal v mnohých zaslíbeních. Jeho ubohou duši plnil Utěšitel. Duch Svatý nás pozvedá vždy znovu, abychom byli hodni toho nebeského povolám, všelijak nám připomíná Boží

18

zaslíbení, abychom vítězně kráčeli v následování našeho vyvýšeného Pána. V Žalmu 50 čteme: Vzývej mne v den souže­ ní, vytrhnu tě a ty mne budeš slaviti. A předtím stojí: Plň Ho­ spodinu své sliby! Někdy nedochází naše prosby vyslyšení, neb jsme zapomněli na své sliby... Pán Ježíš také řekl svým učedníkům (Jan 15,26): „Když pak přijde ten Utěšitel, kteréhož ja pošlu vám od Otce, Duch pravdy, kterýž od Otce pochází, tenť svědectví vydávati bude o mně... Apoštol Pavel píše: Duch Svatý osvědčuje duchu naše­ mu, že jsme synové Boží... Zde smíme vidět, jak Duch Svatý spolu vydává svědectví. Dítě Boží obdrží vnitřní jistotu, kterou našemu duchu udílí Duch Svatý, který je současně největším evangelistou. Pán Ježíš řekl: Duch Svatý obvinovali bude svět z hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Z hříchu zajisté, že nevěří ve Mne, ze spravedlnosti, že jdu k Otci, a již více neuzříte mne ze soudu, že kníže světa tohoto již jest odsouzen... Někteří filosofové, jako na př. Seneka, poznali, že jsme všichni zlí, co u druhých odsuzujeme, to při sobě nacházíme. Plato řekl, že zkaženost je člověku vrozená, kvůli nějakému starému neodčinénemu hříchu. A přece zůstává poznání hříchu nedokonalé. Teprve když Duch Svatý přijde a osvítí hřích, pak teprve ho člověk poznává, jako vzpouru proti Pánu Bohu. Je­ nom Duch Svatý může oči duchovní otevřít, pro lež, krádež, závist, nenávist a mnohé jiné, jsou zavržení hodné, ale to vše je při lidském egoismu prováděno jako na běžícím pásu. Vlastní hřích však je v tom, že člověk nevěří v Pána Ježíše. Hříšník říká, když se mu nabízí Evangelium, otevřeně: Ne! Jed­ ná s Bohem, jako s podomním obchodníkem. Odmítá pozvání ke královské večeři a to je ten hřích. Ježíš říká: Já jsem ta cesta i pravda i život. A člověk k tomu říká: Ne! Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne — Já jsem světlo světa! Člověk k tomu říká NE! Já jsem ten dobrý Pastýř. Já jsem vzkříšení i život — a člo­ věk říká: Ne! Naproti všem výpovědím Pána Ježíše, staví člověk tvrdošíjně: Já jsem a zůstává při své domělé mocenské posici. Staví se jako nádherný nad deseti přikázáními, přeskakuje do­ bré hranice, dobře míněné a životně důležité zákazy, a stává se tak často, aniž by o tom věděl, otrokem démonských mocností. Člověk to sám nerozpozná, až Duch Svatý mu zjeví jeho stav úplné ztracenosti. Když dábel poukazuje věřící duši na hřích, který Pán Ježíš dávno svou svátou krví obmyl a odpustil, dábel se pokouší uvádět svou žalobou do zoufalství. 19

Naproti tomu Duch Svatý sleduje při věřícím v Pána Ježíše Krista, ten jediný cíl, aby srdce bylo očištěno od zlého svědomí. My se máme radovat z odpuštění hříchů a objevovat, jak nád­ herné je následovat Pána Ježíše v Jeho vítězství. Člověku Duch Svatý odhaluje, že pomluvy, nejsou konverzace; zbabělost, není moudrost, krádež je víc než nějaká pohotovost prstů, sexuelní volnost není pouhou vitalitou. — Všechna probuzení začínají tak, že Duch Svatý otvírá lidem oči pro jejich pravdivý vnitřní duchovní stava kdo se chce ptát po plném duchovním životě, kdo chce nově poznat působení Ducha Svatého, musí s tím být srozurnněn, že Duch Svatý ukáře dosud nepoznaný hřích. Duch Svatý však otvírá zvláštním způsobem oči pro Golgatu. Sou­ časně zprostředkuje poznání Pána Ježíše Krista a s jednocení se s Ním. „Moje hříchy Tě přibily na kříž!“ v tomto poznání člo­ věk odloží všechno ospravedlňování sebe. Duch Svatý vede nejen k sebepoznání, ale také k sebezapření a právě zde započíná vysvobození, vykoupení. Pavel píše: Ten, kterýž hříchu neučinil, pro nás, za nás učiněn jest hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností, která před Bohem platí. Můžeme jen nad tím žasnout, že Pán Ježíš se ztotožnil s námi. Nad tím bychom měli vlastně jásat, radovat se. On v Jeho zá­ stupné smrti smířil na kříži smyl naše hříchy, smířil nás s Bo­ hem. Kdo toto přijímá vírou, je svoboden od hříchu, ospravedl­ něn a ví, že to co včera bylo, už mi není více počítáno. O tom přesvědčuje, vydává svědectví ten Božský Utěšitel. Kristova krev a spravednost je svatební můj šat a skvost, v něj pro nebe se přistrojím a před Bohem ctně obstojím... Na to otvírá Duch Svatý vnitřní zrak. Tam na kříži je přibit můj egoismus, můj hřích, já smím být zajedno s Ježíšem. Nedávno jsem měl rozmluvu při jedné evangelizaci s mladí­ kem, který se jmenuje Petr. Ukázal mi lékařský recept, na kte­ rém bylo psáno že má nemocná játra, počínající... doporučuje se psychiatrické vystření, krádeže, 2x ve vězení, alkoholik atd. U nemocnice se setkal s mužem, který mu svědčil o Kristu. Jed­ noho rána, při zavřených očích se mu zjevil Ukřižovaný Kristus a on byl přesvědčen v ten okamžik: Toto je Syn Boží! Toto učinil pro mne! Petr-ten mladý muž byl naprostým atheistou, ale nyní se rozhodl pro Krista. Začal nový život. Vzdal se kouření, alkoholu, heroinu, smí­ řil se s otcem, časně ráno si přivstane, aby mohl číst Bibli a když 20

přijde do práce, tak kolegové se diví: Petře, jak to, že jsi tak štastný! — Když toto mohl Petr vyprávět také při evangelizaci ve velké hale, všichni začali tleskat. To způsobil Duch Svatý v jeho nitru, když mu otevřel oči pro Golgatu a on najednou vě­ děl: Tady Syn Boží trpěl a umíral za mne — nejen pro někoho — nejen pro celý svět — ale osobně pro mě zemřel. Někteří se usmívají, když je řeč o pietismu. Měli bychom být při tom opatrní. Pietismus však klade důraz na Promé — to znamená: to se stalo pro mne! To odhalil Pietismus: Na tom kří­ ži vzal na sebe Ježíš Kristus můj hřích, moji vinu, tak to smím přijmout zcela osobně. Jasně nám to ukazuje Duch Svatý, pro tuto nesmírnou obět On nám otvírá oči. Konečně je nám také zvěstováno, že Kníže tohoto světa již jest odsouzen (Jan 16,11). Na kříži potřel Pán Ježíš hlavu hadovi a zvítězil nade všemi démonickými mocnostmi. Obrazně řečeno: ten kárný tábor, věznice trestanců je roztržena, nalezeno východisko ze všech běd, Pán Ježíš prožil a na sebe vzal, na tisíckrátodstranil, trestní mandáty z našeho svědomí sejmul, sňal.

21

Plody Ducha Svatého Když pomyslíme, jaké plány má Pán Bůh s člověkem, můžeme jen žasnout. Apoštol Pavel píše Římanům 8,29: Nebo kteréž předzvěděl, ty i předzřídil, aby byli připodobněni obrazu Syna Jeho, aby On byl prvorozený, mezi mnohými bratřími.“ Až se nám tají dech, když si něco takového představujeme. To vše se však neděje obratem ruky. Pán nás vychovává ve své trpělivosti skrze utrpení i radost tak dlouho, pokud se nepodobáme obrazu Syna Jeho. Když člověk obdrží Ducha Svatého, započne součas­ ně proces obnovy, jak to čteme v ev, Jana 15 o vinném kmenu a jeho ratolestech. Kdo se stále na modlitbách s Pánem Ježíšem spojuje, je současně vštípen do kmene, jako ratolest do vinného kmenu. Podobně to píše Pavel Řím. 6,5: Nebo poněvadž jsme s Ním vštípeni... Na jiném místě čteme v Bibli o obřezání srdce. Člověk se bezprostředně podílí na životě Pána Ježíše, v úzkém spojení s Ním, se zmrtvýchvstalým Spasitelem. V ev. Jana 15,16 nám Pán Ježíš mluví: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil a postavil, abyste šli a ovoce přinesli a ovoce vaše aby zůstalo, aby zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dál vám.“ Tak někdo třeba řekne: Však ale já už jsem takový, jaký jsem. Sa­ mozřejmě každý z nás je jednotlivou osobností, nezaměnitel­ nou. Petr byl Petr a Pavel byl Pavel; oba však byli Duchem Svatým proměněni. My smíme přijít k Pánu Ježíši sice tak jak jsme, ale u Něho už nezůstaneme takovými, jakými jsme. Proto křesťané by si neměli dovolit nadále své nezpůsoby omlouvat tím, že jednou už jsou takoví, jací pravě jsou. Syn Boží chce proměnit náš cha­ rakter. To nám připomíná ovoce Ducha, které je jednotlivě vyj­ menováno Galatským 5,22: Láska, radost, pokoj, tichost, do­ brotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost. Tento malý ka­ talog popisuje bytost Pána Ježíše, kterou do nás vtiskuje Duch Svatý. To vše nemůžeme vypůsobit sami ze sebe mravní sílou, čím dříve toto nahlédneme, tím lépe. Rosteme duchovně podle 22

toho, jak si necháme život určovat Duchem Svatým. Při tom od­ kládáme vlastnosti starého člověka a oblékáme toho nového člověka. Tak nejprve to slovo Láska. Vše co je jmenováno Galat. 5,22 je to, co působí Boží láska. Tedy: Radost, pokoj, trpě­ livost (tichost) vyplývá z lásky. Právě tak i dobrotivost, dobrota, věrnost (Víra). Také vlídnost a sebeovládání (zdrženlivost) jsou vlastnosti Boží lásky. Mnozí víme, že Nový Zákon používá slo­ va „Agapé“. Rodinnou lásku nazývali Řekové Storgé. Ona spo­ čívala ve vzájemnosti. Přátelská láska, která se povětšině rodí v sympatii, používalo se označení „filia“. Vlastní kontrastní po­ jem je však Eros. Tím není vyjádřena jen smyslnost, nýbrž stou­ pající pocit nezdolatelný, být s druhým partnerem. Eros byla láska pod určitými podmínkami. Mohlo zajisté při ní být něco krásného ideálního, vedla však nakonec k prosazo­ vání výše vlastního životního chtění. Zcela jiná je Agapé — ona miluje bez jakých koli podmínek. Není závislá na Sympatii, či antipatii, nechce být milována celým světem, místo toho vyvo­ luje jednotlivce, jemuž se bez“ Ale, nebe kdyby“ cele, nerozdě­ leně oddává, (obrací). Stojí v protikladu vůči eros, nepovyšují­ cí se, nýbrž ponižující. Je v základě spontánním citem, který dává sebe. Agapé je nevysvětlitelná síla, duše. Pán Ježíš řekl, že Syn člověka nepřišel, aby jemu slouženo bylo, nýbrž aby sloužil a dal život svůj na vykoupení za mno­ hé. Mt. 20,28. Pán Ježíš byl Agapé — Boží zoosobněná láska. Vše co činil a učil bylo určováno touto lásko. To je také Jeho vůle, aby tato láska náš život ovládala. V kázáni na hoře slyší­ me jednoznačně: Milujte své nepřátely, dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí modlete se za ty, kteří vám činí bezpráví a pronás­ ledují vás, abyste byli děti Otce vašeho, kterýž jest v nebesích. A potom je zde podtrženo: Abyste byli dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest. Nemůžeme si tedy dovolit říkat, že až v nebi budeme dokonalí. To by odporovalo výpovědi toho biblického verše. Existuje dokonalost v lásce i když samozřejmě ve věčnosti bude naprostá dokonalost. Pravá láska však není pouhý ideál, nýbrž Pán Bůh ji dává skrze Du­ cha Svatého. Ona roste. Agapé je vlastně láska k nepřátelům. Jedna křesťanka, která byla vězněna, psala dopis, jak chválí Boha za Jeho milosrdenství, za všechny přátele, kteří ji podpíra­ jí na modlitbách, neb vše, co se při ní děje, pozoruje vězeňská

23

stráž a dává o ní zprávy dál. Jak by byla šťastná, kdyby mohla za tyto položit svůj život, jen kdyby zvěst o spasení v Pánu Ježíši zasázhla jejich srdce. — Zde vidíme něco z té lásky k nepřátelům, kterou nezná ten­ to svět, nýbrž svítí jen tam, kde jsou duše naplněné Duchem Svatým. Tato láska je největší dar Boží. Když On nás provází těžkými zkouškami, když musíme žít s lidmi, v jejichž blízkosti je nám těžko, jsou dokonce našimi nepřáteli, pomáhá nám Agapé, která je Bohem připravena. Radostí není míněna jen dobrá nějaká nálada, která se řídí podle počasí. Radost z Ducha Svatého není závislá na vnějších okolnostech. Ona přichází z jiného světa. Pán Ježíš pravil ve ve­ liké radosti: Chválím tě Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je nemluvňátkům. Jistě, Otče, neboť se tak líbilo před tebou. — Ti první dva evro­ pští misionáři zpívali ve vězení písně, když byli svázáni řetězy a sevřeni kladou, prožívali, jak se utrpení může proměnit v ra­ dost. Mohu vám vyprávět o jednom 40. letem muži, který při vystupování z auta, se najednou nemohl postavit na nohy. Leží ochrnuty v nemocnici, lékaři marně nad tím hloubají. Nedávno mi při návštěvě vyprávěl, jak na lůžku vedle něho se jeden děl­ ník rozhodl pro Pána Ježíše. Žádné stesky, žádné sebe litování, žádné obviňování Boha, nýbrž radost v Duchu Svatém — která není odvislá od vnějších okolností. Pokoj — Když jsme se vpouští potkávali s neznámými lid­ mi, zdravili jsme se slovem: Salom! Pokojem však nemyslí Bi­ ble jenom bezpečnost v nebezpečných situacích. Zde se jedná o souhlas s vůlí Boží. Teprve potom vstoupí do srdce tak zvaná rovnováha — klid. Bez pokoje s Bohem není pokoj v srdci, o tom nám jasně mluví Římanům 5,1-2. Když pozorně, podle vůle Boží činíme své plány naplňuje se Slovo Izaiáše 48,18, kde Pán Bůh svému lidu praví: Ó, kdybys byl šetřil přikázánu mých, byl by jako potok pokoj tvůj a spravedlnost tvá jako vlny mořské. — Pán Bůh nám nabízí pořadí, ve kterém je pro nás připraven pokoj, bezpečnost, klid — Pán Ježíš nebyl nikdy ner­ vózní a při tom měl jenom 3 roky času k tomu, aby vykoupil svět. On nám zjevuje v ev. Jana 5,19 tajemství neotřesitelného pokoje: „Amen, amen pravím vám: Nemůžeť Syn sám do sebe nic činiti, jediné což vidí, anť Otec činí. Nebo cožkoli On činí, toť i Syn též podobně činí. — Pán Ježíš, ten muž z Nazaréta

24

častěji řekl k věcem: Ne, než bychom si myslili. Nepoužíval otevřených dveří všude tam, kde se mu otvíraly. V Kafarnaum mu říkali učedníci: Každý tě hledá! Nebyl to žádný div, nastalo zde hnutí... Pán Ježíš však řekne: Také jiným městům musím kázati Evangelium. Je také pro nás důležité, abychom si vypro­ sili vedení Ducha Svatého a nepoužívali všech otevřených dveří, které se naskytují a vcházeli jen tam, kde Duch Svatý jde před námi. Pokoj Pána Ježíše byl tak hluboký, že mohl spát na lodič­ ce v bouři, na Genezaretském jezeře. On byl stále v bezpečí u svého nebeského Otce. Toto bezpečí je i pro nás připraveno, když žijeme podle vůle Boží. Doktor Biul Fried, zakladatel vysílání v Monte Carlo říká, že jeho matka denně prožívala 2 hodiny 40 Minut při Slovu Bo­ žím a na modlitbě. Deset procent denního času věnovala Bohu. Paul Fried řekl: Maminka nebyla nikdy nervózní. Trpělivost — toto slovo znamená také vytrvalost, tichost stálost, shovívavost. V těžkých situacích nemáme mít snahu jed­ noduše se jich co možno nerychleji zbavit, nýbrž se v nich poc­ vičit, pozůstat v nich. Kolik trpělivosti musel mít Pán Ježíš se svými učedníky, určité lekce s nimi procházel vícekrát a vždy znovu. Nejen učedníci na cestě do Emaus byli zpozdilí srdcem k věření, ale i potom musel Pán Ježíš kárat nedověru jejich a tvrdost srdce. Při tom všem On zůstal vždy trpělivý. Toto ovo­ ce Ducha roste tiše, když akceptujeme soužení. K Římanům 5,3 čteme... ale také chlubíme se souženími, vědouce, že sou­ žení trpělivost působí. A trpělivost zkušení, zkušení pak naději a naděje nezanbuje, neboř láska Boží rozlita jest v srdcích na­ šich, skrze Ducha Svatého, kterýž dán jest nám. — Zde jasně vi­ díme, jak jeden pojem souvisí těsně s druhým, je to vše vázáno na sebe, jako v řetězu. Začíná to v soužení a končí v lásce, která je rozlita v srdci. Také apoštol Jakub píše 1,1-2: Za největší ra­ dost mějte, bratří moji, kdykoli v rozličná pokušení upadáte. Vědouce, že zkušení víry vaší působí trpělivost... Konečně, kéž jeden s druhým trpělivě jednáme. Sochař už vidí svou práci hotovou, přesto, že na ní ještě mnoho musí pracovat, otesávat. Tak i Pán Bůh už nás vidí v cíli. Když si necháme darovat od Ducha Svatého pohled tak se vzájemně uvidíme radostní, jak Pán Bůh v trpělivosti pracuje na nás i na našich spolubratřích. V lid not (dobrotivost). Někdo řekl, že se toto pozná už v očích. Jediným pohledem můžeme člověka tak povzbudit, že

25

nabere potřebnou sílu pro příští hodiny. Právě tak ale stačí chladný, arogantní pohled, aby druhého odradil. Jak laskavý a přívětivý byl to pohled u Pána Ježíše, když děti Mu utíkaly do náruče. Jak muselo roztát srdce Petrovo, když na něj Pán Ježíš pohleděl a on se dal do pláče. Tak čteme v ep. Titovi 3,4: Ale když se zjevila dobrota a láska k lidem Spasitele našeho Boha... Existuje také naučená zdvořilost a přívětivost vůči zá­ kazníkům, ta je placená, není ryzí. Vlídnost, kterou působí Duch Svatý nacházíme nejčastěji u lidí, kteří mají za sebou mnohé utrpení, soužení. Dobrota. Ruce Pána Ježíše se kladly na nemocné, nasyco­ valy hladové, žehnaly dětem, křísily mrtvé. A to vše bylo bez přijímání osob, zdarma, v pravém okamžiku. Jsme si vědomi toho, že stisk ruky může znamenat mnohem víc, než mnoho otřepaných frází? Dobrota, v tomto smyslu, je dnes hledaná, vzácná. My všichni jsme vlastně odkázáni na porozumnění druhých. Kolik povzbuzení potřebujeme dnes ve sboru, v círk­ vi. Je na nás, abychom tak činili, byřby žádné echo nepřicháze­ lo, či jakákoli vděčnost za drobné laskavosti. Věrnost (Víra) Toto slovo znamená současně spolehlivost, být hoden důvěry, nést zodpovědnost. Pán Ježíš je spolehlivý, jako nikdo jiný. On plní co slíbil. Jeho věrnost se nemění. Lidé zklamou často — On nikdy. 2. Kor. 1,20: „Nebo kolikžkoli jest zaslíbení Božích, v Něm jsou: Jest a v Něm jest: Amen, k slávě Bohu skrze nás. Duch Svatý nás čím dál, tím více vyučuje, aby­ chom se pevně drželi vírou Toho, kteréhož nevidíme, jako by­ chom Jej už viděli. Žid. 11. 27. Kapitola 11 epištoly k Židům nám mluví o všech těch hrdinech víry. Všichni tito žili ve vztahu k věčnosti, proto nestydí se Bůh slouti jejich Bohem, neboř při­ pravil jim město. Víra se osvědčuje v poslušnosti. Člověk jde vstříc cíli, počítá s Božími sliby a odhaluje při tom, že víra je podstata nadějných věcí a nepochybuje o tom, co dosud nevidí. Tato víra jest a zůstává být darem. Kdo pozůstává při Pánu i když vane vítr odporný, je ve víře posilován a při tom také i ostatní ovoce Ducha vírou vzrůstá a zraje. Tichost (krotkost) Kdo je tichý, tak nikdy neuhodí jedno­ duše pěstí do stolu, kdyby tisíckrát měl pravdu. On ji řekne dru­ hému v tichosti, jemně, ohleduplně, klidně. Byl Pán Ježíš tichý, když vyháněl z chrámu, co tam nemělo být? Nebo když řekl: Běda vám farizenům, podobni jste hrobům zbíleným... Jsem 26

přesvědčen o tom, že jeho oči byly naplněné slzami a hlas se za­ jíkal, když jim to to musel říkat — ta slova jim nesypal jen tak na hlavy... Jeruzaléme, Jeruzaléme, vražditeli proroků! Jak často jsem chtěl shromážditi dítky tvé tak, jako shromažduje slepice kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste. Mt. 23,37. Luk. 19,41: A když se přiblížil, uzřev město, plakal nad ním... Taková je tichost Pána Ježíše. Smíme se učit od Pána Ježíše, přicházet k druhým se srdcem milosrdným, či současně s hlasem, který nám dusí slzy. V tom smyslu byl Pán Ježíš tichý i tehdy, když musel pojmenovat hřích jeho jménem. Mt. 11,29 říká: Vezměte jho mé na se a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete odpočinutí dušem svým... Pýcha a agresivní jednání na jedné straně — na druhé straně pokora a tichost. Na to musíme myslet. Pyšný a arogantní člo­ věk, nemůže projevovat tichost, neb je agresivní. Pokorný člo­ věk má sílu i také odvahu, nepříjemné věci, nepohodlné pravdy, říkat v tichosti, takže ten druhý může pociťovat, že je milován. Stále si máme uvědomovat, že Duch Svatý chce měnit náš cha­ rakter, naše negativní vlastnosti potlačovat a ty positivní vlast­ nosti aby se rozvíjely. Je to úžasné, jakou práci si s námi dělá Duch Svatý. Nezapomenu na výpověd jednoho theologického profesora, který vyznával, jak býval zlostný, potom však prožil, jak ho Pán Ježíš z této ošklivé vlastnosti vysvobodil. Potom myslím na jednoho muže, který byl vychován v dětském domo­ vě, matka se ho zřekla, ani otce nepoznal, potom přišly deprese, při tom chtěl prosazovat sám sebe, svou sestru nenáviděl, musel na duševní léčení 1 1/2 roku, pak byl přes 2 roky ve vězení a když byl propuštěn, poznal křestany a jeho život se radikálně změnil, když přijal Pána Ježíše. Do jeho srdce vstoupila dosud nepoznaná radost, právě tak, jako jistota odpuštění hříchů. Ne­ návist i deprese úplně zmizely. On prosil svou sestru, aby mu vše odpustila, nastala při něm nová pracovní morálka, je v práci pilný a vidí smysl svého života v tom, že tu žije pro Ježíše. Na­ stala úplná proměna charakteru. Středmost (zdrženlivost, cudnost, podle řeckého: nevin­ nost) Tento pojem směřuje v první řadě na sexuelní oblast. V 1. Mojž. 24,65 čteme: „Pozdvihla také Rebeka očí svých a uzře­ vši Izáka, zsedla s velblouda. (Nebo řekla byla služebníku: Kdo jest ten muž, kterýž jde po poli proti nám? Odpověděl služeb27

ník: To jest pán můj.) I vzala rouchu a přistřela se. 1. Mojž. 29,16-30, 5. Mojž.22,23,24 — Rut 4,11 — Malachiáš 2,14 — 1. Kor. 7,9 dále pak podobenství o deseti pannách Matouš 25,1-10. Podle Nového Zákona je smilstvem vše, co se děje v sexuelní oblasti, mimo manželství. To platí také pro dobu zasnou­ bení. Kdo se nechá vést Duchem Svatým, dostává také schop­ nost ovládat ten dobrý dar sexuality. Psychologové říkají, že je možno jednu vášeň přemáhat jinou vášní. Budiž mi dovoleno ří­ ci: Když se zamilujeme do Pána Ježíše, držíme i vlastní sexuali­ tu na uzdě a i v tomto směru žijeme zodpovědně tak, jak se to Bohu líbí. To je ta dobrá zpráva našim mladým lidem, kteří mají mnoho otázek. Existuje sfla, která je silnější, než vše ostatní — je to dynamika Ducha Svatého. Pán Ježíš nejen, že naše hříchy odpouští, ale On také vysvo­ bozuje, On může pády proměnit ve vítězství a ty nej slabší stránky lidské může změnit. Tam, kde se rozhojnil hřích, tu je­ ště více se rozhojnila milost... Záleží také na vkusu, který máme pro hudbu. Moderní hud­ ba, jak je všeobecně známo, dráždí k sexualitě. Filosofie Rockhudby je: čiň co se ti zachce, co se ti líbí. To je zcela jiný stil ži­ vota — od křesťanského života naprosto odlišný. Záhleží také na tom, aby naše představy zůstaly čisté. Problém však je zdolán až tehdy, když radost Hospodinova je síla naše. Pokud si denně hned ráno vezmeme čas na Slovo Boží a modlitby, tím více bu­ deme pocvičeni v známosti dobré Boží vůle, budeme ji konat s radostí a tím úspěšnější bude každý nový den, také v práci i v sebeovládání v kterékoli oblasti. Pán Ježíš povolával k učednictví, latinské slovo je discipolos pro učedníka. To souvisí s disciplinou. Křesťané jsou tedy disci­ plinovaní lidé, kteří žijí v kázni Boží, skrze Ducha Svatého a ne­ žijí jen, jak by se jejich vůli chtělo, nýbrž jejich vůle, cítění myšlení, své tělo i čas podřizují vůli svého Pána. Potom je vi­ dět při staré i mladé generaci mnoho z ovoce Ducha. Pán Ježíš vždy znovu pozveduje, když své pády uznáváme, hříchy vyzná­ me, On nám odpustí hříchy a očistí od všeliké nepravosti. Máme stále za co děkovat, v 1. Petra 3,7 je psáno: „Též po­ dobně i muži spolu s nimi bydlící podle umění, jakožto mdlejší­ mu osudí ženskému, udělující cti, jakožto i spoludědičkám živo­ ta milosti, aby modlitby vaše neměly překážky. Dar sexuality je dar dobrý, svátý, čistý, krásný, proto je doporučení hodné

28

modlit se vděčně i při tom tělesném vzájemném vztahu a vše Pánu Ježíši předkládat v upřímném srdci. Když muž a žena se těší i v těchto chvílích z přítomnosti Boží, mohou zůstat uchrá­ něni od různých nebezpečí zvenčí. — Ovoce Ducha Svatého, jak je popsáno ke Gal. 5,22, souvisí jedno s druhým. Když mám lásku, mám také radost a k tomu se připojuje vše další, ostatní. Kdybych neměl lásku, nebudu mít ani radost, ani pokoj ani to následující. Zajisté neroste ovoce tempem, ale poznenáhlu a z toho se máme těšit, neboř pravý základ zde je položen v Pánu Ježíši Kristu. Jenom z Něho všechno roste Božím vzrůstem i dozrává ve svém čase. K tomu dozrávání je potřebí slunka i deště. Následo­ vání Pána Ježíše není jen chození v sluneční záři. Často nad na­ še pomyšlení vede cesta přes hory, fičí vítr, zima, temná noc, osamocenost, mlha — všechno je nejisté a my se snad ptáme: Musí to tak být? Ano, ovoce Ducha Svatého potřebuje horko, mráz, den — noc, slunce i déšť. Jenom tak může zrát. Už jsme o tom někdy přemýšleli, jak Pán Ježíš byl veden na poušť, po křtu v Jordánu? Zkouška víry — satan zasahoval jako na frontě. Chtěl Pána Ježíše odvést z Jeho svaté cesty. Pán Ježíš zůstává vítězem. On, který ve všem byl zkušen nám podobně — ve všem podobný nám učiněn, kromě hříchu (Žid. 4) nám jednomu každému rozumí, jako nikdo jiný a stará se o to, aby­ chom i v těch temých dnech, v bouři a dešti, v utrpení, aby ovo­ ce Jeho Ducha tiše rostlo a dozrávalo. Měli bychom myslet také na to, že sem patří také zátěže. Slyšel jsem, že zahradník u určitých druhů, zavěšuje na větve ovocných stromů zátěže při­ měřené, tak aby šťáva vnikala do větví. Můžeme se ale také tázat, zda-li při křesťanech už není vi­ dět nic z toho starého člověka, nýbrž jen ovoce Ducha? V evang. Jana 15 čteme slova Pána Ježíše: Já jsem ten vinný kmen prarý a Otec můj vinař jest. Každou ratolest, kteráž ve mně nenese ovoce, odřezuje a každou, kteráž nese ovoce čistí, aby hoj­ nější ovoce nesla. Princip Božího očišťování, je obřezávání. Všechno, co by bralo neužitečně sílu a čas, to musí pryč. A to proto, aby ovoce Ducha nemělo překážek pro růst. Žijeme v době překotných informací a my přece nemusíme vědět všechno. Dnes není ne­ bezpečí tak velké při špatně chápaném zákonictví, ale veliké ne­ bezpečí je ve špatně chápané tak zvané křestanské svobodě. Kdo 29

však se uchopil živou vírou zmrtvýchvstalého Krista, bude moci s apoštolem Pavlem vyznávat: Položil jsem pro Krista za škodu to, co mi bylo ziskem. Pán Ježíš chce, abychom stále více poz­ návali to, co má pravou cenu. On praví: Já jsem přišel, aby život měli a hojně měli. Galatským 5,24 píše Pavel: „Nebo kteříž jsou Kristovi, ti své tělo ukřižovali s vášněmi a žádostmi... Kéž bychom se učili vždy znovu tato slova důkladně slabikovat: živ jsem pak již ne já, ale Kristus ve mně, že pak nyní živ jsem v těle, ve víře Syna Božího živ jsem, kterýž zamiloval mne a vydal sebe samého za mne:.. Dále víme, že Pán Ježíš praví: Kdo chce přijití za mnou, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj na každý den a následuj mne... Jen v přítomnosti Boží, v Jeho blízkosti můžeme svůj život využívat správně i radostně. Pán Bůh nechce, abychom byli tyranisováni nějakými nedobrými žádostmi. Jiří Müller, který postavil domovy pro sirotky, byl jednou tá­ zán na tajemství jeho užitečného, požehnaného života. On odpo­ věděl: V mém životě nadešel den, kdy jsem umřel svým záj­ mům, mým předsevzetím, domnělým přednostem, také té světské chvále i kritice lidí i přátel. Od té chvíle jsem hledal jen Bohu se líbit. Toto tajemství chce také nám Duch Svatý zjevit. Potom bu­ dou moci mnozí v našem okolí poznávat tu pravou radost, pokoj v Pánu Ježíši Kristu.

30

Znovuzrození člověka. Ep.s, Pavla Titovi 3,3: Byliťjsme zajisté i my někdy nesmyslní, tvrdošíjní, bloudící, sloužící žádostem a rozličným, rozkošem, v zlosti a bydlící zá­ visti, ohyzdní vespolek se nenávidící. Ale když se zjevila dobro­ ta a láska k lidem Spasitele našeho Boha. Ne ze skutků spra­ vedlnosti, kteréž bychom my činili, ale podle milosrdenství své­ ho spasil nás, skrze obmytí druhého narození a obnovení Ducha Svatého, kteréž vylil na nás hojně, skrze Jezukrista Spasitele našeho. Abychom ospravedlněni jsouce milostí Jeho, byli dědi­ cové v naději života věčného. Nový rod je nutný. Člověk od přirozenosti je duchovně mrtvý. Mezi ním a Bohem stojí hřích, jako zed. Zná jen své záj­ my, je vůči Bohu slepý, hluchý pro hlas Boží, němý, když jde o rozhovor s Bohem. Při tom ale člověk v nitru poznává, že ne­ může vystačit se svou morální silou. Proto je dobrá zpráva o Ježíši Kristu aktuelní i v této době blízká. On chce člověku dát novou životní kvalitu. Znovuzrození. Křest nemluvněte, pokro­ pení vodou, sociální angažovanost, křesťanská výchova, nemo­ hou dát člověku ještě nový rod. Teprve když Pán Bůh promluví do duše a člověk poslušně Bohu odpoví, dojde ke znovuzrození a z chaosu se stane kosmos. Když znovu pozorně čteme oddíl z epištoly k Titovi, tedy poznáváme, že Pavel rozeznává, mezi tímco bylo kdysi a tím, co je nyní. Výslovně tu je připomenuto: „Byli jsme někdy... Nastala rozdělující linie, přechod do Boží­ ho Království, následoval. Znovuzrození tedy není něco pozvol­ ného, co by poznenáhla rostlo, nýbrž je to začátek něčeho zcela nového, co skutečně započalo. Vlastnictví nového života je na­ proti tomu něco travalého, pokračujícího, v čem máme být cvi­ čeni, vyučováni, co vždy znovu prožíváme. Pavel proto varuje před falešnou skromností. Kdo je znovuzrozen, nežije v nevědo­ mosti, nýbrž má jistý životní koncept, ví o smyslu svéhe života. V základě není vůči Bohu neposlušný. Život má zcela jiný směr. Když je tázán, zda má znovuzrození, tedy nikdy nemůže 31

odpovídat, tak, že doufá, nebo se domnívá, snad, možná... Duch Boží dává jistotu. Člověk nemůže stát jednou nohou v Království Božím a druhou nohou v životě, který je od Boha vzdálen. Zajisté, že někteří prožijí obrácení k Pánu Ježíši Kristu spontánně, jiní nemohou přesně popsat hodinu svého obrácení. Ale přec člověk ví, tak tomu bylo a tak je tomu nyní. Billy Graham poukazuje na to, že znovuzrozený člověk do­ bře a přesně ví, kdy k jeho znovu zrození došlo. Duch Svatý vede k tomu, aby člověk odevzdal Pánu Ježíši všechny oblasti svého života. Na to nás pak upomíná Slovo Boží ev. Lukáše 10,27: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší duše své, ze vší mysli své, ze vší síly své. A bližního svého, jako sebe samého. — Kdo miluje Pána Ježíše z celého srdce, ne­ myslí, že je to povinnost následovat Jej, nýbrž je veden zcela ji­ nou chutí. Podle slov ep.s.Pavla Římanům: (8,14) Nebo kteřížkoli Duchem Božím vedeni bývají, ti jsou synové Boží. — Jsou zde nové zájmy, nové motivace, nové cíle, které naplňují srdce. Naše duše s jejím myšlením, chtěním, cítěním prožívá očistu, koupel. Dnešní svět trpí chaosem, duše člověka je tím znečiště­ na, nebezpečně otrávena. Pán Ježíš praví ve svém kázání na ho­ ře: „Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.“ Teprve když je naše srdce očištěno, tak můžeme vidět Boží království, mít spojení s Bohem. To nastává při znovuzrození. Duch Boží dává člověku jistotu, takže může určitě vědět: Pán Ježíš moje hříchy odpustil. Já si to nemusím nikterak jenom namlouvat, je zde nové vědomí. Pavel říká v dopisu Římanům: Duch Boží osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží. Kdo toto prožil, ví, že to znamená tolik, jakoby vyšel z koupele, čistý, umytý. V l.ep.Janově čteme: Krev Krista Ježíše, Syna Božího, očišťuje nás od všelikého hříchu. To je ohromná nabíd­ ka pro naše součastníky, kteří tolik trpí všeobecně znečištěným světem ve svém nitru. Jak mnozí jsou zklamání různými psychoanalytickými metodami a zdá se jim že skutečně touto ce­ stou, se nelze nečistot zbavit. Z toho stále vyplývá touha po od­ stranění toho, co blokuje cestu k lepšímu životu. Na prvním místě bych mohl jmenovat samospravedlnost. V ev. Matouše 19 čteme o bohatém muži, který visí na majetku. Tak velmi, že odchází od Pána Ježíše smutný. Muže z Nazaréta nenásleduje. Hledání oblíbenosti u lidí: Sk.24,24 a dále v.27: „Po dvou

32

pak letech měl po sobě náměstka Felix, porcia Festa a chtěje se zalib i ti Židům Felix, nechal Pavla ve vězení. —“ Jak čteme v předochzích verších, tak vidíme, že Felix sice naslouchá Pav­ lovi. Když uvězněný Pavel mluví o Bohu, tak se ale zalekne, když Pavel mluví dál o spravedlnosti, zdrželivosti a o budoucím soudu — nedokáže z toho vyvodit důsledky. Není možné jed­ nou rukou se držet hříchu a druhou rukou prosit o odpustem, tady nejde Pán Bůh s člověkem, s tím nemůže souhlasit, neboř ví, jak hřích člověka ruinuje. Nesmířlivost — to je zábrana, blokáda, která se hojně vyskytuje. Pán Ježíš však jasně říká: Jestliže odpustíte lidem viny jejich, tak i vám Pán Ježíš však jasně říká: Jestliže neodpu­ stíte, tedy ani vám Otec nebeský neodpustí. Hořkost, nenávist, nesmířlivost, to vše překáží radosti z odpuštění hříchů, činí překážku tomu radostnému vědomí: Já jsem znovuzrozen k živé naději! Nezávaznost. Pán Ježíš praví: Kdo mne vyzná před lid­ mi, vyznám i já jej před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. Kdož by pak mne zapřel před lidmi, zapřímř ho i já, před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. Mt.10,32-33. Člověk nemůže ani nesmí zůstat anonymní, když jednou prožil znovuzrození. Jsme jednou povoláni k tomu, abychom byli svědkové Krista, pakliže naše rozhodnutí pro Něho jsme učinili vážně a závazně. Jak mnozí učinili tu zkušenost, že teprve když druhým řekli, že je­ jich život nyní patří Pánu Ježíši, že se směli odevzdat Jemu — potom vstoupila veliká radost do srdce. Citová víra. Jak mnozí, kterým byla ukázana cesta ke Kri­ stu, nejprve chtějí cítit a potom věřit. To je falešné, nesprávné. Nejprve skutečnost kříže, oběti Pána Ježíše, Jeho zmrtvý­ chvstání — potom víra, potom zkušenost. Toto pořadí nesmí být obráceno. Lukáš 17 nám podává zprávu o deseti malomocných, kteřížto uzřev Ježíš, řekl jim: Jdouce, ukažte se kněžím. I stalo se, když šli, že jsou očištěni. — V tom okamžiku, kdy je Pán Je­ žíš poslal, aby si nechali od kněží potvrdit uzdravení, byli ještě nemocni, nic necítili, neviděli. Avšak zde stojí psáno ve verši 14: I stalo se, když šli, že jsou očištěni. Oni šli na příkaz Pána Ježíše, zavěsili se na Jeho Slovo, nehleděli na to malomocenství. Když důvěřovali Jeho slovu, byli uzdraveni. Okultní zatížení. Před tím Pán Bůh varuje v 5. Mojž. 18,10-12-13. Pro tyto praktiky, které jsou ohavností Hospodinu —

33

zašel lid Staré smlouvy. Když se dostane člověk do pověry, ma­ gie, ptaní se mrtvých, je nutné, aby duše vyznala tyto hříchy opravdově, věřící osobě, k níž by měla důvěru, která má kněžs­ ké srdce a může se modlit v živé víře k Pánu za vysvobození z takovýchto hříchů, které jsou ohavnost před Boží tváří. Čteme, že Pán Bůh to nedovoluje, nýbrž zakazuje a praví tobě: „Dokonalý budeš před Hospodinem Bohem svým.“ To zname­ ná očištěný ode všeho, co se Pánu Bohu nelíbí. Nevděčnost. V Žalmu 50, 23 je psáno: „Kdož obětuje obět chvály, tenf mne uctí a tomu, kdož napravuje cestu svou, ukáži spasení Boží“ — Kdo zmrtvýchvstalému Pánu svoje hří­ chy vyzná, svůj život Pánu Ježíši otevře a je ochoten jen Jeho poslouchat, smí za to děkovat, že má věčný život darem. Jak důležitá jsou i ta Slova: Kteříž pak koli přijali Jej, dál jim moc dětmi Božími býti, kteří ve Jméno Jeho věří. Ve 2. Král. 5 čte­ me o Namanu Syrském, jak jako malomocný, dojel až kproroku Elizeovi, který mu řekl, aby se ponořil 7 x do Jordánu. Námanovi se to zprvu nezdá, ale konečně se nechá od svých služební­ ků přemluvit a udělá to, co mu Elizeus doporučil. Sedmkrát se ponořil do vod Jordánu a byl na místě od malomocenství oči­ štěn, vysvobozen. Bible říká (v. 14)“ I učiněno jest tělo jeho jako tělo dítěte malého a očištěn jest. Hřích je jako nevyléčitelná nemoc. Pýcha a vlastní vůle za­ temňují myšlení city zamlžují, vůli dobrou ochromují. Svědo­ mí reaguje jen slabě a tělo je pod tlakem, donucováním, činění toho co vlastně ani člověk nechce. Když se ale svěříme Pánu Je­ žíši, spolehneme na Jeho milosrdenství, zavěsíme se na Jeho milost, nastává obnovující proces uzdravení. Co se děje při zno­ vuzrození, nelze vystihnout tím jediným slovem. Proto přijetí nového života je různě jmenováno. Pán Ježíš je nám učiněn moudrostí, spravedlností, posvěcením i vykoupením od Boha. Takto čteme ke Korintským I, 1.30-31. Aby jakož jest psáno, kdo se chlubí, v Pánu se chlubil. Určitá slovní analysa nám může osvítit, co je míněno křtem Duchem Svatým. Slova: Baptico a Bapto — znamenají ponořit, polít, umýt, piti, plniti, dáti. Všechny tyto výrazy poukazují na to, že Duch Svatý zasahuje všechny oblasti, když vystrojeje k službě. Letniční události ukazují, že úzkostliví lidé utíkají najednou k Pánu a svědčí o něm, při čemž vzniká dojem, že se ponořili do jiného zdroje. Ohnivé jazyky na jejich hlavách jsou 34

jistě jednorázový úkaz na 120 poukazují však na to, jak Duch Svatý křtí ohněm, že člověk je obdařen hořící zachraňující lás­ kou. Rozhodující je vždy, zda v srdci, žije ta pravá Agapé a člo­ věka naplňuje. Nemusíme rozprostírat žádná schéma pojmů. Zda je jmenováno: Znovuzrození, obnovení, zapečetění, po­ mazání, všechna tato slova mohou být shrnuta do jediného poj­ mu Římanům 5,5 je psáno: Láska Boží rozlita jest v srdcích našich, skrze Ducha Svatého, kterýž dán jest nám... To je sposlečný jmenovatel pro všechna tato slova. Jen o to se jedná, aby naše srdce bylo naplněno nesobeckou láskou. Jsme lidé různých povah, jeden je melancholik, jiný sankvinik a opět flegmatik atd, a každý z nich prožívá věci jiným způsobem. Tak v duchovní oblasti to může znamenat, že emociální intensi­ ta křtu Duchem Svatým může být velmi rozdílná. Skála citů nemusí být tedy současně známkou dobroty. Agapé bude velmi rozdílná. Skála citů nemusí být tedy současně známkou dobro­ ty. Agapé bude velmi často převyšovat všechny citové projevy aktivně. Liší se od Eros, který velmi často upadá do extáze. Duchem Svatým pokřtění lidé, jsou vystrojeni k službě, hoří pro Ježíše, touží po tom, aby druhé přivedli ku Pánu, některý z darů Ducha se u nich ukáže dříve nebo později. Jako údy těla Kristova slouží Pánu, to je rozhodující. Někteří věřící zdůra­ zňují, že křest Duchem Svatým má být potvrzen mluvením jinými jazyky. Může tomu tak být, ale nemusí. Apoštol Pavel píše 1. Kor. 12,30: Zdali všichni jazyky mluví? Zdali všichni vykládají? Křest Duchem Svatým je spasitelná událost. Jan Křtitel vě­ děl, že jen takový člověk, který má nové srdce ze dvou svých oděvů může ten jeden darovat nemajícímu, nebo ze svého dát pokrm hladovému. Teprve když se srdce změnilo, když je jiné, může se zřeknout různých věcí a je ochotné vystačit s méně penězi. Proto Jan Křtitel zvěstuje: On vás křtíti bude Duchem Svatým a ohněm. Při všech příbuzných pojmech, od znovuzro­ zení počínaje až po vylití Ducha je připomínán tentýž čas, totiž Aorist, který popisuje přesný, časově ohraničený bod. Proto není korektní zdůrazňovat, že křest Duchem Svatým je v kaž­ dém případě zcela rozdílná zkušenost od znovuzrození. Když porozumíme dobře tomu, co to znamená být pokřtěn Duchem Svatým můžeme toto přirovnat k východu slunce, kte­ ré vychází v plné nádheře. Kéž bychom byli dbalí toho, aby 35

nějaký hřích, jako temný mrak, nám nezastínil to pravé Slunce, které nám za všech okolností života chce zářit v Pánu Ježíši Kristu. Duch Svatý chce rozžehnout v našem srdci lásku k Pánu Ježíši i k našim bližním. Když proniká duchovní život, pak už nemyslí člověk tolik na sebe, jako na druhé. Efezkým 1,12-14 píše apoštol Pavel: Abychom tak byli k chvále slávy jeho my, kteříž jsme prvé naději měli v Kristu. V kterémž i vy naději máte, slyševše slovo pravdy, totiž Evangeli­ um spasení svého, skrze kteréž také uvěřivše, znamenáni jste (je vtisknuta pečeř zaslíbeného Ducha Svatého) Duchem zaslíbení Svatým. Kterýž jest závdavek dědictví našeho, na vykoupení toho, což Jím dobyto jest, k chvále slávy Jeho. V něm. překladu je slovo „znamenáni“ přeloženo: „zapeče­ těni“. To značí, kdo svůj život předal Pánu Ježíši Kristu, smí ve chvílích pokušení prožívat, tuto skutečnost, že Pán Bůh na něho vložil svoji ruku, jej chrání a nikdo ho nemůže z Jeho ru­ kou vytrhnkout. Tato jistota je zjevem Ducha Svatého. Pavel pí­ še: Bůh zjevil Syna svého mně, ve mně, v mém srdci, jsem s Kristem ukřižován; že pak nyní živ jsem v těle, u víře Syna Bo­ žího živ jsem, kterýž zamiloval mne a vydal sebe samého za mne. Tedy už nejsem živ já, ale živ je ve mně Kristus. Jsem s ním také pohřben a dále posazen na nebesích, jsem s Kristem zajedno. Jde o to, aby se obraz Kristův ve mně zrcadlil. Věřící se poznají podle lásky, podle zářícího obličeje. To není maska ve tváři, nýbrž úsměv, který dává milostivá láska Pána Ježíše, těm kteří Ho směli poznat. V této souvislosti musím podotknout, že k zapečetění Duchem Svatým dojde tehdy, když člověk ohlásí nad sebou kon­ kurs (Bankrot). Pokud člověk všecko neodevzdá Pánu Ježíši, potud je v srdci jen malá radost a stálá nejistota. Nesmíme si však myslet, že lidé, kteří mají již pečeř Ducha Svatého, jsou perfektní. Nikoliv. Nejsou perfektní, nýbrž omilostnění. Duch Svatý obdarovává novou povahou. Ve 2. Petra 1,4 čteme: Jakož nám od Jeho Božské moci všechno, což k životu a ku pobožnosti náleželo, darováno jest, skrze známost Toho, kterýž povolal nás k slávě a k ctnosti; Pročež veliká nám a drahá zaslíbení dána jsou, abyste skrze ně Božské přirozenosti účastni učiněni byli, utekše porušení toho, kteréž jest na světě v žádostech. Boží děti dostávají novou povahu, skrze pomazání Duchem 36

Svatým. Ve Starém Zákoně bylo pomazáno olejem, pomysleme na Stánek úmluvy — to bylo pro Boha odděleno zvláštním způsobem-Kněží, proroci, králové byli pomazáni olejem. O Davi­ dovi čteme v 1. Samuelově 16,13: „Protož vzal Samuel roh s ole­ jem a pomazal ho uprostřed bratří jeho. I odpočinul Duch Ho­ spodinův na Davidovi od toho dne i potom. Pomazání Duchem Svatým u křesťana, nám ukazuje vystrojení k službě. Bez Ducha Svatého se mohou konat mnohé dobré akce ve sboru. Psycholo­ gické přednášky, rutinovaná kázání, nikdy však tu nebude pů­ sobení Boží moci, která člověka v hloubi jeho bytosti promění, v nový charakter a přiblíží Kristu. Toto nám chce také říci, že Duch Svatý dává plnou moc, že v dané situaci mohou slovem i skutkem pomoci. Ve Zjevení sv. Jana 1,5-6 smíme číst: „A od Ježíše Krista, je­ nž jest svědek věrný, ten prvorozený z mrtvých a kníže králů země, kterýž zamiloval nás a umyl nás od hříchů našich krví svou. A učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému, jemuž bud sláva a moc na věky věků. Amen. Pomazání zplnomocňuje k službě Pánu Ježíši, jako král a kněz, prorok. Ve způsobu našeho kažkdodenního života se má zrcadlit Kristus. Lidé, kteří mají Ducha Svatého, směřují k bu­ doucnosti. Apoštol Pavel píše 1. Kor. 7,29-31: „Ale totoť pra­ vím, bratří, poněvadč, čas ostatní jest ukrácený, aby ti, kteříž mají ženy, byli, jako by jich neměli. A kteříž pláčí, jakoby ne­ plakali a kteříž radují se, jakoby se neradovali a kteříž kupují, jakoby nevládli. A kteříž užívají tohoto světa, jakoby neužívali. Neboť pomíjí způsob tohoto světa. —‘ To znamená, že člověk, který obdržel pomazání Duchem Svatým, žije jednoduše, je od­ dělen od světa ve svém nitru, mezi ním a tím materielním svě­ tem je vzdálenost. Pomíjitelné věci neklade na první místo, má jakoby neměl a to je vlastně také tajemství jeho síly. Je tedy po­ třebí to brát vážně s věcmi Království Božího, ke všem kompro­ misům říká Bible: ne. Kdo svůj život ztratí pro Pána Ježíše, ten ho nalezne. Izaiáš varuje: Běda těm, kteří říkají zlému dobré a dobrému zlé, kladouce tmu za světlo, a světlo za tmu, pokládají­ ce hořké za sladké a sladké za hořké. Iz. 5,20. Tito lidé nabízí dnes křesťanství za snížené ceny, podobá se to bacilonosičům, kteří pod nabídkou zlaté cesty, brzdí práci ve sboru, ochromují, narušují. Pomazaní Duchem jsou připraveni pro svátou jedno­ strannost. Mnozí lidé dnes tím, že se otáčí jejich život jen kolem 37

vlastního Já. Jsou vnitřně prázdní, cítí se spoutáni v isolaci své­ ho Já a křičí více nebo méně po nějaké lásce, která by je z toho vnitřního vězení vyprostila. Evangelium tuto lásku nabízí. Slovo Agapé mim lásku, která si neklade podmínky, je zcela nesobecká, tvoří obecenství a obětuje se. Je to tedy ostrý protiklad smyslné, světské lásky, kte­ rou nazývali Řekové: Eros, od toho je odvozeno slovo erotika. Řecký filosof však chtěl zduchovnět erotickou lásku a nadchnul se pro ni jako pro ideál něčeho pravého, krásného a dobrého. Agapé je víc, ona se nechce zvedat do výše za pomoci druhého, nýbrž Agapé je ochotná se ponížit, jít do pokory, aby ten druhý šel výš. Zde poznáváme, že náš svět zná jenom podmíněnou lás­ ku. Agapé boří hradby antipatie, nezná lidi už jen po té tělesné stránce, obzvlášť tam, kde se jedná o to, aby člověk byl přiveden ke Kristu. Možné je to ovšem jen tam, kde je znát, jak velmi lidé trpí pod svými maskami. Milovat, to znamená: poznat, vě­ dět, co toho druhého bolí. Agapé-z Ducha Svatého, vidí jasně, její pohled je očištěný, pro tu tajnou nouzi druhého a dovede v nejlepším slova smyslu spolutrpět. Jeremiáš povolán od Boha, aby lidu Starého Zákona oznámil Boží soudy. Jak musel tento Boží muž ty škody svého národa vždy znovu odkrývat. Za všecku námahu nesklízel pou­ ze výsměch a pohrdání, oni ho dokonce uvěznili, a tento muž, když byl Jeruzalém už v troskách, tak řekl, že tekou slzy z jeho očí, když viděl zkázu svého národa. Nyní můžeme porozumět tomu, že v něm byl Duch Kristův. To je Agapé, která se spoju­ je s tím druhým, je s jeho bídou zajedno a vždy má na mysli, aby ten druhý našel Krista. Agapé není vypočítavá, spontánní, jejím cílem je, aby zde nastálo obecenství v Duchu Svatém. Bylo to nádherné při Letnicích, kdy lidé různých povah, povolání, vzdělání, ztmelil oheň Ducha Svatého v jednomysl­ ném, zcela novém obecenství. Na štěstí není tato zkušenost jed­ norázová. Výjimečná znamení byla jednorázová, nikoli však ten Duch lásky, který dosud spojuje údy na těle Kristově. Tato láska dává moc ke službě Pánu. Vylití Ducha Svatého působí osvo­ bození v hlubinách nitra. Jeden vězeň mi vyprávěl, jak v uza­ vřené cele mu stále kapala voda na blavu. Stávalo se, že v takových případech přišli lidé o rozum. Tento křesťan, když už utrpení mu dosahovalo vrcholu, začal volat: Pane, odpust jim, neboť oni nevědí, co činí! — Za dveřmi uvěřil ten, který byl 38

pověřen hlídáním vězňů, když toto volání slyšel, stál se křesťa­ nem. A je mnoho takových případů, kdy věřící v utrpení se za­ čali vroucně modlit a volat za své protivníky a modlili se oprav­ dově v lásce a u vědomí, že také za jejich odpůrce Pán Ježíš na kříži umíral. Taková láska je tajemstvím všech probuzení. Ona praktikuje to, co Pán Ježíš mluví v kázání na hoře, ona přichází do srdce z nebeského světa, obdarovává jí jen Duch Svatý těm, kteří ka­ pitulovali před Pánem Ježíšem a uznali, že jsou hříšníky s egoistyckým smýšlením, jednámím. Já nemám docela nic, co by mohlo obstát před svátým Bohem. Pán pošle pak svého Ducha, takže se duše může radovat ze Spasitele, který vysvobozuje a zachraňuje. V Žalmu 98,4 čteme: „Prokřikuj Hospodinu všechna země; zvuk vydejte, prozpěvujte a Žalmy zpívejte.“ Jak mnohé Žalmy nás vybízejí k chvále radostné, z níž by létaly jiskry k zapalová­ ní druhých. Někdy se ptáme, v čem spočívá tajemství té Boží lásky, rozlité v srdcích lidí, kteří o ní ani nemluví, ale celou svou bytostí, svým jednáním upomínají na Pána Ježíše. Za prvé: oni jednou řekli svému Pánu jasné: Ano. Dám vám malé přirovnání: Mladý muž se jednoho dne zeptá dívky, zda by se rozhodla stát se jeho ženou? On čeká, zda od ní uslyší ano — nebo ne. Ona řekne, Ano! Jak je šťasten, že neuslyšel ne, když ji má skutečně rád... Bůh nás miluje. On vztahuje k nám své ruce. On se rozhodl pro nás na kříži. Řekli jsme mu skutečně ANO? Na tom se rozhoduje všecko. Uvědomme si, že Pán Bůh na naši odpověd čeká. Petr musel na otázku: Miluješ mne? třikrát odpovědět u jezera Tiberiatského. Jak je to nádherné, že k nám přichází Pán Bůh sám. Izaiáš 65,2 Píše „Rozprostíral jsem ruce své na každý den k lidu zpurnému, kteříž chodí cestou nedobrou za myšlenkami svými.“ Pán Bůh miloval svůj národ, volal ho k sobě. Jak by neměl očekávat od nás jasné Ano, když pro nás vydal svého Syna na smrt. Farizeové byli velmi pyšní lidé, oni se modlili dlouze, aby byli od lidí obdivováni, viděli rychle mrvu v oku bližního, při sobě ten trám neviděli — a při tomto smýšlení zůstávali, až ko­ nečně přivedli Pána Ježíše na kříž. Měli bychom se ptát, jest-li se podobné smýšlení chvílemi neobjevuje také v našem srdci?

39

Snad se někdy domníváme, že činíme duchovní pokroky na kterých závisí duchovní úroveň (Niveau) sboru a při tom sbor nás ani nechce. Farizejství! Právě obráceně by to bylo správné. Lidé, kteří jsou naplněni Boží láskou, spojují se i s tím nejslab­ ším údem sboru a jsou ochotní nést i ty nej slabší. 1. Korintským 13 není nedosažitelný ideál, nýbrž takovou lásku nám chce Pán Ježíš darovat také vůči takovým lidem, kteří nám život ztěžují. Při takové lásce přichází i radost současně do srdce. Spurgeon jednou řekl, že někteří křesťané jsou podobni su­ chému dřevu, které by mohlo dobře hořet. Proč? Protože jsou tak pyšní, Pánu Bohu nabízejí něco z jejich farizejství. Lépe by bylo jít a přiznat se k tomu, vyznat své hříchy, pokorně a nechat se naplnit Boží láskou. Napětí mezi bratřími jsou překážkou, takže nemůže proni­ kat Boží láska. Jakob se stál Izraelem až u potoka Jabok. Tam byl tak proměněn, že dostal nové jméno, které náleželo nové by­ tosti. A tato nová bytost se hned příštího dne projevila, že se sedmkrát před svým bratrem Ezau sklonil až k zemi. A potom si padli oba tito muži do náručí, minulost byla smazána- vzá­ jemně si odpustili, smíření je tu. Mezilidské vztahy jsou v po­ řádku a nyní se stává Jakob člověkem, který nese požehnání. Jak často činíme jeden druhému bolest. Nebylo by na čase, aby­ chom šli, kterým jsme způsobili bolest, kteří třeba i nás ranili, abychom hledali navázat s těmito lidmi zcela nový poměr? Velmi často je překážkou nevěra, té překypující lásce Boží. Pán Ježíš řekl: Zač byste koli prosili ve jménu mém, věřte, že vezmete a budeť vám dáno. Na jiném místě říká náš Pán: Neobrátíte-li se a nebudete jako pacholátka, nevejdete do Království nebeského. — Někdy si to děláme zbytečně těžké. Když jsme splnili předpoklady a opravdově se modlíme, aby Boží láska náš život naplnila, když jsme cele kapitulovali před Pánem Ježíšem tak smíme už za naplněné modlitby děkovat. Nemusíme se ohlí­ žet na naše pocity. Smíme počítat s tím, že Pán Ježíš naši prosbu vyslyšel. Apoštol Pavel na konci 7. kapitoly Římanům říká: „Bídný já člověk, kdo mne vysvobodí z toho těla smrti? Děkujiř Bohu, skrze Jezukrista Pána našeho..Tam našel vysvobození, když u víře zaměřil svůj pohled k Ukžižovanému Pánu. Odpuštění je velmi důležitá věc. Agapé nám bude darovaná, když všem lidem, kteří nám učinili bezpráví, odpustíme ze srdce. Odpuštění, smíření, očištění, od všech napětí v lidských 40

vztazích. Kdo to jednou prožil, ví, zeje možné přeskočit i vlast­ ní stín, dát starého člověka do smrti. Aposkštol Jan píše: Miluje-li kdo svět, není lásky Otcovy v něm. Nebo všechno, což jest na světě, jako žádost těla, žádost oči a pýcha života, toť není z Otce, aleje ze světa. Svět pak hyne i žádost jeho, ale kdož činí vůli Boží, tent trvá na věky. — Kéž by se stál Kristus centrem našeho života. Kde tomu tak je, tam je příliv nových sil do života věřícího, tam kde také chvála, velebení, děkování, úžas nad tím, co Pán Ježíš pro nás vykonal a stále koná.

41

Dary lásky Boží 1. Královská 10,7 čteme, jak mluvila královna ze Sáby: „Ale aj, není mi praveno ani polovice; převýšil jsi moudrostí a dobrotou moudrost tu, kterouž jsem slyšela..U Matouše 12,42 říká Pán Ježíš: .. .a aj, víceť tuto, nežli Šalomoun. A tak mnohý kře­ sťan vyznává snad, že ani polovinu neprožívá toho, co slyší v kázání. Příčina může být v tom, že dál Pánu Ježíši jen polovi­ nu svého srdce vzájemně, proto je jim život těžký. Tak podobně je to u křesťana. Ale při tom čteme v Bibli, že přikázání Jeho nejsou těžká — ovšem platí to jen tehdy, když jsme spokojeni a srozumněni s tím, jak On nás vede a řídí. Duch Svatý tedy pů­ sobí při znovuzrození, při zapečetění, při pomazání, při vylití Boží lásky. Nikdy nemáme zapomenout, že naše Tělo chce mít Pán Bůh za svůj chrám. Z našeho života pak poplynou proudy Boží lásky do světa, který je tak chudý a tolik touží po lásce. Měli bychom se tázat, zda-li kázání v našich sborech promě­ ňují lidi, neb zda jsou to jenom slova. Novou aktualitu nabývá dnes Slovo Pána Ježíše: „Jdouce po všem světě, kažte Evangeli­ um všemu stvoření .. .Je to výslovné přání Pána Ježíše, aby Evangelium se prokázalo být zachraňující mocí a Království Bo­ ží aby pronikale do nynějšího světa, který je plný informací a při tom dnešní člověk, jak mnozí říkají, ztrácí cit, zbývá mu uvažo­ vání rozumové, ale přibývá depresí. V některých kontintentech jsou veliká probuzení, při kterých agrese mizí, přichází nová láska, místo rozervanosti nastupuje dosud nepoznaný pokoj vše­ lijaké vášně ustupují, nemocní jsou uzdravováni, nový život se ukazuje v následování Pána Ježíše. V těchto probuzeních ovšem také není všecko zlato, co se třpytí. To bychom nikdy neměli ztrácet ze zřetele. Proto bychom se měli podle Bible důkladně nechat informovat o působení Ducha Svatého v jeho darech. Apoštol Pavel píše 1 Korintským 12,1: „O duchovních pak dař, bratří, nechci, abyste nevěděli“. Korintský sbor je obdarován širokým spektrem duchovních darů, dosud se však nenaučili 42

správně jich používat. Neznovuzrozený člověk nemá Ducha Svatého a tím také ani charisma. Jistě určitá obdarování mohou být vrozená, ale při tom nemůžeme mluvit o darech Ducha Svatého. Římanům 12,6-8, Efez. 4,11, 1. Kor. 12 a 14 jsou vyj­ menovány dary v počtu nejméně 19, při čemž musíme podotk­ nout, že v 1. Kor. 13 obětování v utrpení, je také dar Ducha. Všechna tato biblická místa nás poučují, jak se novozákonní charisma projevují. Nejedná se zde tedy o vrozené talenty, nýbrž o obdarování, která přicházejí z jiné dimense. V nich se manifestuje Boží Království. V těchto darech proniká věčnost dočasnosti, takže člověk ulice, když prožije znovuzrození, pů­ sobením Ducha Svatého se může stát milosrdným Samaritá­ nem. On prožije přítomnost Boha, jeho duše je uzdravena, ob­ drží nového Ducha do vnitřností svých, je změněn. Sbor věřících má být něco neobyčejného, velikého ve svém působení. Na to nám poukazuje dopis Efezským 2,5-6: „Také i nás, když jsme mrtví byli v hříších, obživil spolu s Kristem (mi­ lostí spaseni jste). A spolu s Ním vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši..Při darech Ducha Svatého působí moc vzkříšeného Pána. Nikdy však se násilně neprojevuje charakter duchovních darů. Apoštol Pavel píše v 1. Kor. 12,2: „Víte, že jste byli pohané, kteříž k modlám němým, jak jste bývali vedeni, tak jste chodili.“ Korintští dobře věděli, jak to vypadá, když je člověk veden k modle peněz, vínu, sexualitě (amor). Vše to představovalo démonské síly, které nutily člově­ ka k poslušnosti a službě podobným modlám. Všecko, co by se projevovalo při získávání darů Ducha násilím — je podezřelé. Duch Svatý nikdy osobnost člověka neznásilňuje. Pán Bůh nás chce vést svýma čima. Ž. 32,8 a v tem smyslu máme rozumět také Římanům 8,14 „Ti, kteří jsou vedeni Duchem Svatým, ti jsou synové Boží.“ Apoštol Pavel píše (Sk. 20,22): A aj, nyní já se vším jsa du­ chem, beru se do Jeruzaléma, nevěda, co mi se v něm ma stati.“ Přesto však on zůstává osobností, která se svobodně rozhoduje. Proto jakékoliv vynucování musíme brát kriticky pod lupu. Ná­ silí působí jen dábel. V 1. Kor. 12,3 říká Pavel: Protož známoř vám činím, že žádný, v Duchu Božím mluvě, nezlořečí Ježíši a žádný nemůže říci Pán Ježíš (Ježíš je Pán, (Kyrios) římské říši. První křesťané se přiznávali ke svému Pánu jako k Tomu Kyrios. Jemuž je dána

43

všeliká moc. Později tedy muselo dojít ke konfrontaci, která vedla k pronásledování. Kdo zlořečí Ježíši, nemůže mít Ducha Svatého. Ale také kdo popírá narození Pána Ježíše z Marie Panny, způsobené Duchem Svatým kříž považuje jen za linii věrnosti, zmrtvýchvstání pomíjí, a druhý příchod Pána Ježíše považuje jen za mythologickou formu, myšlení. Je to velmi ná­ padné, že dnes přicházejí na scénu tak liebrální teologové. Du­ chem Svatým obdarovaní křesťané však podobné učení rigoróz­ ně odmítají, neboř při tom jejich Pán není jako Kyrios — ten ab­ solutní a suverénní Pán všeho vyzdvihován a uznáván. Chraňme se toho, neboř kdo tak smýslí, nemůže se odvolávat na Ducha Svatého. Může se stát, že člověk proklamuje korektně vyznání víry a při tom je daleko vzdálen od osoby živého Pána Ježíše. Spočívá v tom veliký rozdíl, když někdo vyznává, že On je Pán, nebo když je tím jist: On je můj Pán. Všecké dary Ducha chtějí Pána Ježíše oslavovat a proto ti, kteří chtějí sloužit ve sbo­ ru dary Ducha, musejí si nechat líbit otázku, zda-li Pán Ježíš se stál skutečně jejich Pánem, osobně. Nemůže zde tedy být v od­ povědi: Ježíš a Marie — neb Bible a tradice — či Písmo Svaté a nějaké vědecké poznání, smýšlení — nýbrž pouze Ježíš sám. V jakékoli denominaci jde jen o to, zda středem je sám Ježíš Kristus. Každé A — je falešné a vede ke karikaturám. Dary milosti, o nichž se říká, že skrze ně dostál sborový dům nový lesk, jsou více než problematické, odstavují vzácné působení Ducha Svatého. Ve 12 kapitole 1. Kor.v.4-6 je psáno: „Rozdílníř pak darové jsou, ale tentýž Duch. A rozdílná jsou přisluhování, ale tentýž Pán. A rozdílné jsou moci, ale tentýž jest Bůh, kterýž působí všechno ve všech.“ Kdo byl obnoven Duchem Svatým, rád se rozdává druhým. Charisma znamená také přízeň, činit něco ve prospěch druhého, povzbuzení, ra­ dost, služba lásky. Aby toto mohl člověk konat, musí být vyba­ ven aspoň jedním darem Ducha. Při tom je kooperace důležitá. Pravé novozákonní dary Ducha se také doplňují. Tak jako jsou údy na těle všechny potřebné, tak ve sboru mají dary duchovní spolupůsobit. Když se klene duha na obloze, láme se světlo do sedmi barev. Jsou různé, světlo jedno. Právě tak má zářit v poslední temné době to jediné světlo — Ježíš — skrze všechny dary Ducha Svatého. Tyto jsou současně služby, které jsou jed­ nomu Pánu poddány. Slovo diakonie — můžeme rozložit na Dia a Konia. Smysl toho je: „Protažen prachem“. Když někdo

44

nastupuje takovou službu, musí být na to připraven, že se stane třeba rohožkou. Všechny duchovní dary se mají projevovat v pokorných službách. Nikdy nemají být používány k panování nad druhými. Neboť jeden je Mistr náš, Kristus. Kdo šije toho vědom, bude od pyšného smýšlení uchráněn. Jak čteme 1. Kor. 12,6, tedy poznáváme, že Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý působí z věčnosti do našeho časem ohra­ ničeného prostoru. Dary Ducha slouží k tomu, aby byl vzdělá­ ván duchovní dům sboru. Proto čteme dále ve verši 7: „Jedno­ mu pak každému dáno bývá zjevení Ducha k užitku. Pro Pavla je to samozřejmou věcí, že každý, kdo obdržel Ducha Svatého současně dostál také nějaký Jeho dar, který má sloužit užitečně ve sboru. Možná, že po znovuzrození, je ještě skryt, jako při malém dítěti. Avšak dříve nebo později se rozvine a s ostatními bude spolupůsobit, když dotyčný bude mít ochotu přistoupit na úkol, který mu Pán Bůh připravil. Nový Zákon to zdůrazňuje, aby každý jednotlivec radostně Pánu sloužil, tím darem, který obdržel. Všecko to jsou dary od Boha, které požehnání šíří dál. Současně jsou tyto dary spektrem, kterým se šíří světlo věčno­ sti. Dále jsou to reflektory na Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého Pána, aby byl stále více poznávám. A konečně zprostředkováva­ jí síly budoucího světa. Pán Ježíš chce prostřednictvím svých údů sloužit k záchraně hynoucího světa. Duchovní dary jsou duchovní zbraně — nikoliv hračky! Skrze všechny veškeré du­ chovní dary — přirovnány k nádherným varhanům, má znít: Soli Deo Gloria — Pánu Bohu jedině čest! stále znít. Proto každý úd sboru je vyzván k tomu, aby spolupracoval ke vzdělání sboru, tím darem, jaký obdržel od Pána. Nezáleží na tom, zda je dar veliký, nebo malý. Když jsme poslušní Boha, tak pozná­ váme, že On pro každý úkol sám zmocní a při tom drží také na­ šeho starého člověka ve smrti. Obrácení k Pánu Ježíši nezname­ ná jen odpustem hříchů.Pán Ježíš nás vysvobozuje od všech pout, abychom byli schopni Jemu sloužit. Kdybychom tento cíl pustili, ztratili ze zřetele, nastálo by tu pouhé konsumování, kte­ ré by nám i druhým sebralo všeckou radost, z následování Pána Ježíše. V 1. Kor. 12,8-10 je jmenováno 9 darů Ducha Svatého a při tom na prvním místě stojí řeč moudrosti. Naproti tomu rozlič­ nost jazyků a vykládání je na konci katalogu. Přehazování tohoto pořadu, neodpovídá Novému Zákonu. 45

Nejprve tedy řeč moudrosti. Tento dar osvědčil apoštol Ště­ pán, který ukázal spasitelné linie, v jeho poslední obhajující řeči, popisuje zde plán spasení v jednotlivých dějinných situa­ cích, potom ale se zabývá aktuelm situací. Čteme o tom ve Sk.ap.7,51. Milostivý dar řeči moudrosti rozvinuje nebe i zemi obepínající plán spasení, to znamená Pán Bůh má program záchrany a vztahuje toto na současnou situaci. Tento dar má mimořádný, výjimečný význam v poslední době. Povětšině ve sborech nezaznívá vpravdě plán dějinného spasení. A při tom žijeme v době, kdy se před našima očima vyplňují známem ča­ su, jako nikdy dřív. Měli bychom Pána Církve prosit, aby kaza­ telé Slova Božího dodatečně a sesíleně byli obdařeni darem moudrosti řeči, aby církev Páně v této temné době, měla přesný orientační bod. Nejedná se tu tedy jen o zprostředkaváné vědění dějinného plánu spasení, nýbrž dar řeči moudrosti se projevuje v tom, že v pozadí Božího plánuje řeč do konkrétní situace, kte­ rá je tak moudře osvětlována, osvícena. Jeden mučedník vydával svědectví, že byl tělesně zcela beze síly. Najednou však, jako z podvědomí, mu Duch Boží připommínal Slova Písma a on je mohl citovat těm, kteří ho trápili, tak že to byl jako proud, který vytékal z jeho nitra, plný moci a síly. Jeho bezbožné okolí mohlo v tom okamažiku tušit něco z věčné Boží slávy. Tedy také v soužení Pán dává v pravý čas, na pravém místě, ta pravá Slova Ducha a života. To jsou věci, které se ne­ dají natrénovat, to nemá nikdo vrozené, to můžeme z milosti Boží jen obdržet od Boha, jako obdarování. Kazatelé Božího Slova jsou v této apokalyptické době nutně odkázáni na tento dar řeči moudrosti. — Dále je tu jmenována řeč umění (poznání-hranice pojmů). Řecké slovo Sofia=moudrost, dotýká se obsahové dignosis, což znamená poznávání, myšlení, nahlížení. Apoštol Pavel mluví asi 23x v Novém Zákoně o — “ —, protože mu záleží na tom, aby církev Páně poznávala Krista, a to vždy lépe. Tímto dařen mohl Pavel obzvláště sloužit sborům, jako učitel. Řeč moudro­ sti ukazuje souhrnný plán Božího spasení. Řeč poznání naproti tomu osvětluje jednotlivá místa Písma jako kameny v mosajce a uspořádává je jednotlivě do celkového, souhrnného obrazu. Při tom se poznává střed jako střed a okraj, jako okraj. Tento dar je nesmírně cenný, v této chaotické době, ani dost doceněn být nemůže.

46

Naplnění Duchem Svatým Dosti dlouho se našim součastníkům namlouvalo, že lepší životní podmínky přinesou také zdraví lidem. Mezitím se šíří v mladé generaci světový názor jako protest protimaterialistický, že tak zvané psychické vácuum (prázdnota duše) se nedá vyplnit ani sexem, ani komfortem. A proto se zajímají mladí lidé (o některých se říká, že jsou smutnou gereací), o každou novotu která nabízí novou kvalitu života, která by ukončila tu vnitřní prázdnotu. Skutečně někteří mladí přiznávají, že to s nimi jde stále dolů, níž a níž. To je velké vybídnutí pro křesťany. Kdo také může natrvalo žít v neklidu, v prázdnotě a opuštěnosti? Ten pramen nového života je zde, je to dobrá zpráva Nového Zá­ kona. A apoštol Pavel nás napomíná: Naplněni budte Duchem! Co to znamená? Můžeme číst už o Alžbětě, jak hlasitě chválila Boha a při tom byla Marie povzbuzena, která rovněž započala chválu v Duchu Svatém. „Velebí duše má Hospodina!“ U těchto bytostí není žádná vnitřní prázdnota. Za to však mají strhující radost nad láskou Boží. Západ slunce na moři může být tak krásný, že člověk zapo­ mene na všecko kolem sebe. Radost z Ducha Svatého proniká člověka, chce nás naplnit. Bůh chce, aby všichni lidé spasení byli a k známosti pravdy přišli. Tůto vůli Boží můžeme naplnit jen tehdy, když nás k tomu Duch Svatý zmocní. Proto říká Pán Ježíš: Přijmete moc Ducha Svatého a budete mi svědkové. — Je to potěšitelné, když smíme vědět, že Pán v nás působí chtění i skutečné činění Jeho dobré vůle. Duch Boží chce v nás uskuteč­ ňovat Boží vůli. V ep. Efezským 6,13-17 čteme o výzbroji Boží. Duch Boží nás chce vystrojit, abychom v duchovních bojích a pokušeních vítězili. Církev Páně je tu vystavena boji a může vítězit, proto­ že Pán Ježíš stojí na její straně, protože Duch Svatý vyzbrojuje s obrannými i útočnými zbraněmi. Často poznáváme, že ve své síle nic nedokážeme. Také s přirozenými schopnostmi jsme brzy u konce. Protože ale Pán 47

Bůh nechce, abychom resignovali a byli tu jednoho dne jen jako zbožní konsumenti zde vegetovali, obdarovává nás tak, abychom se nesli k dokonalosti. Kdo hledá naplnění Duchem Svatým, musí také vědět, že bude nosit břemena. Duch Svatý přináší radost, která se promě­ ňuje také v nosnou sílu, která nosí modlitebná břemena vlastní a také duchovní zavazadla druhých. Apoštol dále napomíná: Ne­ opíjejte se vínem, v němž jest prostopášnost, ale naplněni budte Duchem. Jen tak je možno se přiznávat radostně k Pánu Ježíši i v těžkých okolnostech. Čím je srdce naplněno, tím ústa přeté­ kají. Tak to čteme ve Sk. ap. 2, jak se o letnicích někteří domní­ vali, že učedníci a ti, kteří byli Duchem pokřtěňi, jsou zpiti ví­ nem. Víno a Duch Svatý jsou dvě zcela rozdílné věci. Zde se ne­ jedná o opojení, nýbrž o naplnění, radostí, pokojem a Boží láskou. Žijeme v době, kde mnozí říkají, jezme, pijme, nebo zítra zemřeme. Nesmíme zapomenout, že všechny světové kultury zanikly na základech euforie. Duch Boží však nenarušuje, nýbrž přináší uzdravení. Boží moc se dokonává v našich slabo­ stech. To je štěstí, které se projevuje přededvším v tom, že Boha milujeme z celého srdce a svého bližního jako sebe. V Efez. 5,19-21 čteme: Mluvíce sobě vespolek v žalmech a v chválách a v písničkách duchovních, zpívajíce a plesajíce v srdcích svých Pánu. Zajisté jsou duchovní písně pro vzdělání sboru velice důležitou věcí. Když bychom však chtěli dávat do pořádku naše hříchy duchovními písněmi, je nutné pomyslit na slova proroka Amose 5,23: „Odejmi ode mne hluk písní svých, ani hudby louten vašich nechci posouchati.“ Kdyby nebylo naše srdce očištěné, tedy všecky naše písně by se stály pouhým brekotem. Jak potřebné je nám modliti se: „Vyzpytuj mne, Bože silný a poznej srdce mé a zkus mne a poznej myšlení se: „Vyz­ pytuj mne, Bože silný a poznej srdce mé a zkus mne a poznej myšlení má a popatř, chodím-li já cestou odpornou tobě a ved mne cestou věčnou!“ Duch Boží může naplnit jen očištěné srdce. Tím myslí Bible to místo, kde vznikají naše myšlenky, vůle, city. Naším srdcem se rozumí v jistém smyslu naše svědomí. K tomu přináležejí všechny vědomé i nevědomé oblasti. Sbor vykoupených by­ chom mohli přirovnat k pěveckému choru. Zde zpívá jeden bas a druhý soprán. To by nevadilo, hlavně když všichni dobře ladí 48

a při tom se nedívají jen do not, nýbrž také na dirigenta. Horší je to, když někdo si zakládá příliš na svém sólu, neohlíží se po svých sousedech, potom nastávají kláda příliš na svém sólu, ne­ ohlíží se po svých sousedech, potom nastávají těžké disonance a falešné tóny. Zda se to nenechá přenést na sbor věřících? Když nás má naplnit Duch Svatý, nesmí tu být žádné ukrývané napětí, antipatie, disonance, nebo nějaká hořkost. A nenávist, nebo nesmířlivost, takové věci už vůbec né. Pán Ježíš říká jednou pro vždy zásvazně: Jestliže neodpustíte bližním svým přestoupe­ ní jejich, aniž Otec váš nebeský odpustí vám pádů vašich. Kdo svému bližnímu neodpustí, nemůže být nikdy následovníkem Pána Ježíše, ani nemůže počítat s tím, že bude naplněn Du­ chem Svatým. Opačně, když pokorně k druhému přijdeš, jsi ho­ tov vše odpustit, nastávají rozhodující změny. Tak se stalo při jednom studentovi, který byl pozván do rodinného kruhu opravdových dítek Božích. Když odevzdal svůj život Pánu Ježí­ ši, odprosil svou matku, svou manželku, obě záhy uvěřily i jeho syn i švagr. Duchovní písně mohou prorážet cestu k srdcím, jak čteme Efez. 5,19 ve spojení Kolos. 3,16: Slovo Kristovo přebývejž ve vás bohatě, se vší moudrostí, učíce a napomínajíce sebe vespolek Žalmy a zpěvy a písničkami duchovními, s milo­ stí zpívajíce v srdci svém Pánu. A všecko, cožkoli činíte v slo­ vu, neb v skutku, všecko čiňte ve jménu Pána Ježíše, díky činíce Bohu a Otci skrze Něho.“ Chvála Bohu směřuje vzhůru. Současně je zapotřebí bratr­ ská dimense. Jak často můžeme číst ve Slovu Božím, že na tom velmi záleží, abychom usilovali tak dlouho, pokud napětí vzá­ jemná nejsou odstraněna. Čteme, jak v Antiochii napomínal Pa­ vel Petra a tento nejen, že si to nechal líbit, ale vážil si Pavla, jako muže, kterému je darovaná moudrost od Boha. Tak bylo zde napomínánu a poučování, aby sbor zůstal pohromadě. Zá­ leží také velmi na tónu, v jakém se činí poučování a napomíná­ ní, když bratr s bratrem mluví o jeho slabých stránkách. Vyšší matematická víra, nebo-li silnější pokrm, poznáváme ve slovech: „A všecko, cožkoli činíte v slovu, neb v skutku, všecko čiňte ve jménu Pána Ježíše, díky činíce Bohu a Otci skrze Něho.“ V této lekci se máme cvičit celý život. Pavel píše v I. Tes. 5,18: „Ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle Boží v Kristu Ježíši při vás. To-to by měl být zcela normální pořádek křesťanova života. 49

Můžeme se ptát, zda zde není na nás požadováno mnoho? Když se nám třeba nic nedaří, když onemocníme, když prožíváme zklamání? Všechny tyto diskuse se vyřídí velmi rychle, když be­ reme Slovo Boží vážně. V Žalmu 34,2 říká David: „Dobrořečili budu Hospodinu všelikého času, vždycky chvála jeho v ústech mých.“ V utrpení láme Bůh to staré, aby se to nové mohlo pro­ jevit. Římanům 8,28 je psáno: „Vímeř pak, že milujícím Boha, všechny věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteří podle ulo­ žení Jeho povoláni jsou.“ Když to souhlasí a to má souhlasit v každém případě, pak může následovat děkování za všechno. Když Pán Bůh pokládá kříže do našeho osobního, rodinného života, neb v zaměstnání, či v životě obecenství sborového, On při tom nechce melodii naši víry potlačit, nýbrž pozvednout. Když si to uvědomím, mohu za vše děkovat. Apoštol Petr píše ve své 1. epištole 1. kapitole, verš 6-7: „V čemžto veselíte se maličko nyní (jestliže kdy potřebí jest), zkor­ mouceni jsouce v rozličných pokušeních. Aby zkušení víry vaší mnohem dražší, nežli zlato, kteréž hyne, avšak se v ohni zkušu­ je, nalezeno bylo vám k chvále a ke cti i k slávě, při zjevení Ježí­ še Krista.“ — Zůstává pravdou, že skrze mnohá soužení vchá­ zíme do království Božího, aby se Kristus v nás mohl zrcadlit, jako v tekoucím zlatě. Neměli bychom tedy tím více děkovat za zklamání, horečné zkoušky, sebezapírání atp. Když toto pocho­ píme, změní se bud situace, nebo my sami. Tak je možno proží­ vat pokoj, který je nad náš rozum vyšší. Jakmile začneme dů­ věřovat našemu Pánu, tak umlknou všechny otázky: Proč? Pán Bůh obmýšlí s námi vždy to nejlepší. Dále čteme Efez. 5,21: „Poddáni jsouce jedni druhým v báz­ ni Boží“. Toto je důležitý princip na cestě zkušeností víry. Když Mojžíš uviděl hořící keř, uslyšel Boží rozkaz: Szuj obuv s noh svých, neboť toto místo je svaté! Podobný rozkaz dostává Jozue, prvé než dobývá Jericho. Szutí obuvi představovalo v Starém Zákoně určitou kapitulaci. Symbolisovalo připravenost k bezpodmínečné poslušnosti. Dnes zvedají zajatci ruce. Tehdy zouvali obuv. Nová autorita byla plně akceptována. Aby se to­ muto dobře rozumnělo: Pán Bůh nás nevodí do kárného tábora, nýbrž do té nádherné svobody Božích dětí, jak to píše Pavel Ří­ manům 8,21: „V naději, že i to stvoření vysvobozeno bude od služby porušení, v svobodu slávy synů Božích.“ Předpokladem ovšem je, že se bezpodmínečně vydáme autoritě Pána Ježíše 50

(podřídíme). Pán Bůh není jen nějakým naším partnerem, který je povinen nám detailně vysvětlovat určité věci, proč to a ono nyní požaduje od nás a nejinak. Duchovní křesťan se vpravuje do všech situací s Jeho pomocí, aniž by se tázal proč tomu tak musí být. Hřích se projevuje v autonomii vlastního Já, která netrpí žádnou jinou instanci nad sebou, než svou jedinou. Vy­ koupení, vysvobození se naproti tomu projevuje tak, jak apoštol Pavel vyznává: Služebník, otrok Ježíše Krista! A při tom ve vdě­ čné lásce stojí 24 hodin denně Pánu k disposici. Realisuje se tento nový životní postoj v tom, když my také jsme jeden druhé­ mu navzájem poddáni. Bible to jmenuje: schéma autority. Nejprve tedy sbor. 1. Kor. 11,3: Chciť pak abyste věděli, že všelikého muže hlava jest Kri­ stus a hlava ženy muž, hlava pak Kristova Bůh.“ Efez. 4,11: „A Onť dál některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné pak evangelisty, jiné pak pastýtře a učitele. Pro manželství platí: Tak, jako církev poddána jest Kristu, tak i ženy mužům svým ve všem. Nový Zákon nikde nemluví o emancipaci ženy. Zajisté Bible učí, že mužijsou povinni milova­ ti své ženy tak, jako Kristus miluje církev. Zena, která poznává, že je skutečně svým mužem milována, že u něho má bezpečí, vedení, upřímnou náklonnost, jistě se ráda bude podřizovat, ona je od svého Stvořitele k tomu uzpůsobena — proto je konečně emancipace zde něco bytostně cizího. Pro rodinu zůstává v platnosti to, co je psáno Efez. 6,1-4 a dále 5. Mojž. 5,16. „Dítky poslouchejte rodičů svých v Pánu, neboř jest to spravedlivé. Cti otce svého i matku (tořjest přikázání první se zaslíbením.) Aby dobře bylo tobě a abys byl dlouhověký na zemi. A vy otco­ vé, nepopouzejte k hněvu dítek svých, ale vychovávejte je v cvi­ čení a v napomínání Páně.“ Efez. 6,1-4. 5. Mojž. 5,16: Cti otce svého i matku svou, jakož přikázal to­ bě Hospodin Bůh tvůj, aby se prodleli dny tvoje a aby tobě do­ bře bylo na zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě. Pro děti je dobré, když toto respektují. Je doba, že děti jsou školou vede­ ny k tomu, na vše se kriticky dotazovat, někdy se dokonce rodi­ čovské autoritě vzpírat. Je to velmi zlé, když děti mají poslušné rodiče. Na tom nespočívá žádné požehnání. Na druhé straně musí rodičům záležet na tom, aby byli dětem příkladem. Také pro zaměstnání dává Pavel pokyny, aby věřící nesoužili jen na oko, jako lidem se libiti usilujíce, ale aby s dobrou myslí slouži51

li, jako Pánu a né lidem, neboř za to odplatu vezmou ode Pána. Jak je důležité, mluvit se šéfem o různých problémech upřím­ ně, nikoli za jeho zády. Záleží mnoho na snaze všech, aby bylo vytvořeno klidné pracovní prostředí a důležité je praktikovat píli, čistotu v jednám, pořádek i podřizování se. Když se děti nenaučí poslouchat doma, mají to povětšině pak v zaměstnání těžké. Všechny sborové řády musí se měřit podle autority Bible. Pakliže se to nestane, tak jednoho dne vyvstanou tak zvané silné osobnosti, které v jejich egoistické snaze po moci, vnucují druhým svou vůli a čím dál víc se projevují, jako diktátoři. Proto ne nadarmo píše Pavel: Poddáni budte jedni druhým v bázni Boží. Zmrtvýchvstalý Pán je a zůstane s Jeho věčně platným slovem vždy tou nejvyšší instancí. Když mladí se starými, rodiče s dětmi, představení s podřízenými s modlitbou se ptají po vůli Boží dává Duch svátý nejen jednomyslnost, ale také dobrou jedinečnou orientaci. Pyšný člověk se nikdy nechce podřídit. Vysokomyslnost je vždy překážkou pro Duchem naplněný život. Neměli bychom tedy za každé pokoření děko­ vat? David vyznává: Prvé než jsem snížen byl, bloudil jsem. Poslušnost víry je přec radostná věc. Je psáno, že Pán Ježíš ve všem tom, což trpěl, naučil se poslušnosti. On nás chce obdaro­ vat Jeho sílou, On je naše posvěcení. Jemu záleží na tom, aby­ chom na cestě poslušnosti viděli Jeho vítězství, ve všech situa­ cích, které On zde také prodělal a jak moc z věčnosti k nám pro­ niká do našeho života. Když nás Bůh volá k poslušnosti, je to to nejlepší, co se nám může stát. V Žalmu 119 je pro nás tolik moudrosti, napomínání, je nám tu předkládán zákon Hospodi­ nův: Svíce nohám mým jest Slovo tvé a světlo stezce mé. Žalm 100 nabádá k díkůčinění: Prokřikuj Hospodinu všecka země, služte Hospodinu s veselím, předstupte před obličej Jeho s proz­ pěvováním. Vězte, že Hospodin jest Bůh; On učinil nás a ne my sami sebe, abychom byli lid jeho a ovce pastvy jeho. Vchá­ zejte do bran jeho s díkučiněním a do síní Jeho s chválami, osla­ vujte Jej a dobrořečte jménu Jeho. Nebo dobrý jest Hospodin, na věky milosrdenství Jeho a od národu, až do pronárodu prav­ da Jeho. — Tato slova Žalmisty nás vedou k dynamickému nás­ ledování Pána. Jak často by nám Pán musel říci, že jsme nedověmí. Neza­ pomínejme na Jeho pořadí: nejprve obrácení, potom víra, 52

potom zkušenosti. Nikoliv obráceně. Smíme vzít Boha za slovo, jako děti, které se dovolávají Jeho zaslíbení. V Žalmu 81,11 čte­ me: Já jsem Hospodin Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl ze země Egyptské, otevři jen ústa svá a naplním je. Pán Bůh chce vložit do našich úst Jeho zaslíbení, která jsou jako perly. Kdy a kde a jak nás Pán Bůh obdaruje, to je Jeho věc. Jen aby nám šlo v první řadě vždycky o Dárce, nikoliv o dary. Rozhodující je tu, aby naše srdce nerozdělené náleželo Kristu. Minulost musí být dána do pořádku. Duch Boží může vejít jen do čistého srdce. Záleží také na tom, abychom dodrželi své sliby. V Žalmu 50,14 je psáno: Obětuj Bohu obět chvály a plň Nejvyššímu své sliby. A potom teprv následuje verš 15: A vzývej mne v den soužení, vytrhnu tě — a ty mne budeš slaviti. Když jsme Bohu v určité situaci něco slíbili, je na nás také to splnit. Jinak by to bylo obel­ hávání našeho Pána a špiníme své srdce.

53

Vítr Na mnoha místech používá Bible slovo vítr, aby nám bylo uká­ záno, jak tajemně a při tom postřehuplně Duch Svatý působí. Podle řechého slova Pnojma — to znamená životní dech, letící vzduch, vůně, ale také zvonění, znění. Duch Svatý zprostřed­ kuje za prvé novou životní kvalitu. On je jako obživující životodárný dech. V 1. Mojž. 2,7: „I učinil Bůh člověka z pra­ chu země a vdechl v chřípí jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.“ V tomto stavu měl první člověk bezprostřední, obštastňující obecenství se Stvořitelem. Neznal takzvané psy­ chické vacuum. Nevěděl nic o tzv.vnitřní prázdnotě. Vždyť ko­ nečně byli k tomu první lidé povoláni, aby byli representanty Božími. Skrze ně měl být okolní svět požehnán. Není pochyby o tom, že v tom pozůstávala jejich životní kvalita. Ta zmizela, když Adam a Eva chtěli být jako Bůh. Předtím i potom měli sice tělo, mohli cítit, myslit, chtít, ale byli duchovně mrtví, pro­ tože Duch Svatý se od nich vzdálil. Ten vlastní duchovní život chyběl — byli od Boha odtrženi, rozděleni. Proto musel Pán Ježíš říci Nikodémovi: Amen, amen pravím tobě. Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti Království Boží. A potom následovalo: Amen, amen pravím vám, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže přijíti do Království Božího. Jan 3,8 stojí psáno: „Vítr kam chce věje, ale nevíš, odkud při­ chází a kam jde. Tak jest každý, kdo se z Ducha narodil.“ To tedy znamená, že bez Ducha Svatého není žádný duchovní ži­ vot. Kdo není znovuzrozen, nemá Ducha Svatého. V této souvis­ losti, musí být osvětlen omyl, který v dnešní době se stále více rozšiřuje. My všichni nejsme od narození dětmi Božími. „Kteřížpak koli přijali Jej, dál jim moc dětmi Božmi býti, totiž těm, kteří věří ve jméno Jeho.“ Člověk má tělo, má duši, může mys­ lit, cítit, chtít — má vůli, ale nemá žádného Ducha Svatého. Ódem života tu není, chybí. Proto zdůrazňuje Pán Ježíš silně tomu sympatickému intelektuelnímu Nikodémovi, že člověk se musí znovu narodit, musí přijmout obdržet Ducha Svatého, aby 54

měl nový život. Po zmrtvýchvstání (Jan 20,22) Pán Ježíš dechl a řekl učedlníkům svým: Přijměte Ducha Svatého. — Tak jako první lidé, tak také učedníci skrze dechnutí Pána Ježíše, dostali novou životní kvalitu, o níž byla řeč také již ve Starém Zákoně, skrze proroctví. U Ezechiele 36,26 je psáno: „A dám vám srdce nové a Ducha nového dám do vnitřností va­ šich, a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce ma­ sité. Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili a soudů mých ostříhali a činili je.“ — Izrael znal 10 Božích přikázání, dostal dobré Boží řády, ale srdce nebylo obnoveno, scházel nový rod. To se stalo možným, když Pán Ježíš za nás zemřel, vstál z mrtvých a posílá Ducha Svatého. Známý verš Jan 3,16 zní: Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dál, aby každý, kdož věří v Něho nezahynul, ale měl život věčný. — Znovuzrozený člověk prožil obnovení srdce. Albert Einstein řekl, že se bojí víc zloby lidského srdce, než výbušné síly ato­ mové bomby. Největší problém je v egoistickém srdci s válečnými úmysly, s jeho vlastní vůlí a zlobou. Právě zde mlu­ ví Bible o té rozhodující obnově, o nové bytosti. Znovuzrozený člověk žije, jak bychom mohli také říci, podle plánu. Duch Boží chce srdce obnovit tak, že člověk rád, poslušně, bezpodmínečně vůli Boží naplní, Jeho vedení naslouchá a podle Božího plánu žije. Znovuzrozený člověk poznává, jak se jedna věc váže na druhou a tak nastává souhrnný obraz. Bible poskytuje orientaci. Já vím, že jako učedník Pána Ježíše jsem k tomu povolán, abych Mu byl svědkem. Smím stát na místě, kde je zprostředkován kontakt s věčností. Boží láska, jako znamení nové životní kvali­ ty, je rozlita v srdci a chce se od Božího pramene nesobecky po­ dílet s druhými. Už tu není to Já, sebe ovládající, jako střed, nýbrž Ježíš Kristus. Jak to Pavel říká: Nežiji již více já, nýbrž Kristus ve mně. Neboť, že nyní žiji v těle, u víře Syna Božího žiji, kterýž zamiloval mne a vydal sebe samého za mne. — Gal. 2,20. Znovuzrození se projevuje v tom, že vůli Boží poz­ náváme a s radostí ji také činíme. Tento zázrak je vypůsoben žitodárným dechem Ducha Svatého. Je zde nové obecenství s Bohem. Obecenství, které je mimo našich 5 smyslů, ale je dů­ ležité. Našich 5 smyslů zprostředkuje dojmy zvenčí. Při tom má každý smyslový orgán svoji funkci. Oko vidí, ucho slyší, 55

hmat má jiný úkol k vykonávání a tak ostatní též, jsou nezbytní pro komunikaci od člověka k člověku. Už to malé dítě pozná, kdo je tatínek a maminka, čití, vidí, slyší. Postupně je tento kontakt jistější — je zde dorozumívání. Lidé, kteří mají osobní vztah k Pánu Ježíši, jsou vybaveni novým dodatečným smyslem, duchovním poznáváním obdaře­ ni. 1. Jan 5,20 je psáno: „A vímeř, že Syn Boží přišel a dál nám smysl, abychom poznali Toho pravého.“ Je zde současně nová anténa na které Jej můžeme poznávali a moc Jeho vzkříšení. Pavel jmenuje tento nový orgán: oko srdce — které zprostředku­ je impulse s Boží dimense. Mimo to kontakt od osoby k osobě s konkrétními zkušenostmi. A to vše působí Duch života — Ducha Svatého. 1. Jan 5,1 čteme: „Každý, kdož věří, že Ježíš jest Kristus, z Boha se narodil; a každý, kdož miluje toho, kterýž zplodil, miluje i toho, kterýž zplozen jest z něho.“ Boží vlastnost je láska — Agapé — tuto dostávají znovuzrození lidé. Túto vlastnost nedostal žádný člověk hned při narození. Huma­ nisté mohou mluvit o Boží jiskře, o ideálu něčeho krásného tak se mýlí. Agapé jako způsob Boží, dostává jen znovuzrozený, skrze dech Božího Ducha. Miluje Boha, miluje Ježíše Krista a může také milovat bratra. Je to láska nesobecká, která tvoří obecenství. 1. Jan 5,2: Po tom, poznáváme, že milujeme syny Boží, když Boha milujeme a přikázání Jeho ostříháme. — Duch Svatý se o to stará, aby následování Pána nebylo tíhou, nýbrž radostí. Něco v našem duchovním životě nesouhlasí, když pozorujeme, že Boží přikázání jsou nám těžká. Pro snoubence to jistě není těžké i oběti si přinášet. Mělo by to být ve vztahu k Pánu Ježíši jiné? Abychom to řekli obrazně. Přikázání Boží nám nejsou těžká, když jsme se s Pánem Ježíšem šfastně zas­ noubili. Umím si představit, že Nikodém v té noci musel žas­ nout u Pána Ježíše. On mu řekl: My to víme, že jsi Mistr, který jsi od Boha přišel. Nikodém se snažil dodržovat 10 Božích při­ kázání, on dobře věděl, že všecka přikázání mohou být shrnuta v jedinou větu: Milovati budeš Pána Boha svého, z celého srdce svého, ze vší duše své, ze vší mysli své a bližního svého, jako sebe samého. — Ale toto pro něho bylo příliš těžké. Nyní však přichází to nové. Bůh dává člověku Ducha Sva­ tého — ten dech života, vejde do srdce, Láska k Pánu Ježíši je probuzená a člověk poznává, že Boží přikázání nejsou těžká. 56

1. Jan 5,4: „Všechno zajisté, což se narodilo z Boha, přemáhá svět; a toř jest to vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše.“ Můžeme tedy říci, že lidé kteří obdrželi Ducha Svatého, mo­ hou vítězit nad hříchem. Normální pro křesťana už tedy nejsou pády, nýbrž vítězství. Pavel může říci: Nad tím nade vším vítě­ zíme. Víra konečně znamená, mít životní obecenství s Ježíšem Kristem, kterého sice nevidíme, ale můžeme milovat. 1.5,13 ep. Janova: „Tyto věci psál jsem vám věřícím ve jmé­ no Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život a abyste vě­ řili ve jméno Syna Božího.“ A Pavel říká Římanům 8,16“ „Tenř Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží. „Zde je jistota. Znovuzrození lidé jsou listy, které mohou číst všichni lidé. Jsou údy na těle Kristově. Jsou chrámem Ducha Svatého. Jsou duchovní bojovníci. Jsou svědkové Krista. Mohli bychom tento katalog ještě prodloužit ale to, že člověk ví, že už není cizí, od Boha vzdálená bytost, má jistotu: Moje hříchy jsou mi odpu­ štěny, smím skrze Pána Ježíše volat: Abba, milý Otče! Jaký úžas to byl pro Pavla, že také on smí, toho třikrát svátého Boha, který učinil nebe i zemi, nazývat svým Otcem. — Je tu nové vědomí, jak čteme v 1. Jana 5,13 a potom také jak čteme ve verši 20: „A vímeť, že Syn Boží přišel a dál nám smysl, abychom poznali toho pravého...“ Jeden Athénský řeč­ ník popisuje křesťany takto: Křesťané znají Boha a důvěřují mu, oni odpouštějí těm, kteří je utiskují a činí z nich své přátele, oni dělají svým nepřátelům dobře, jejich manželky jsou čisté, jejich dcery mravné, počestné, jejich mužové se přidržují čestně v poctivosti svých rodin a zdržují se každé nečistoty, milují se navzájem, zachraňují sirotky, když jim jiní činí bezpráví, modlí se za ně, pomáhají vdovám, přijímají cizí osobu a radují se z ní jako ze skutečného bratra, každé ráno a v každé hodině chválí Boha za Jeho dobrotu, ale o svých dobrých skutcích nemluví ve­ řejně, nýbrž dávají pozor, aby na sebe neupozorňovali. — To je skutečně nový lid a je tu něco Božského na nich.“ Pozoruji, že v našich sborech se domníváme, že ti, kteří se rozhodli k následování Pána Ježíše, jsou také znovuzrozeni. Mě­ lo by to tak být, ale vždy tomu tak není a sice proto, že někteří učinili jen poloviční rozhodnutí. Tito lidé pak tvoří tak zvaný okraj shromáždění, někdy i rebelují, tlačí se dopředu, chtěli by tu církevní lod přivést na tak zvanou zlatou střední cestu. Zno­ vuzrození je možné, když životodárný dech Božího svátého Ducha vejde v srdce člověka.

57

Když má život ve sboru zdravě pokračovat, musí být plachty té sborové lodky nastaveny tak, aby lod mohla dobře plout. Ne­ záleží na tom, aby lod byla hezky omalována, ale pří tom stále připoutána ku břehu, nýbrž aby se dostala tam, kde jsou ryby. Duch Boží může popohánět tuto lodku ovšem jen tehdy, když dáváme náš život do pořádku. V roce 1972 nastálo v Canadě probuzení. Začalo tím způsobem, že dva bratří, kteří několik let spolu nemluvili, se smířili a vyznali před shromážděním, že Pán Ježíš jim dál nové srdce. Pán Bůh si použil těchto dvou bratří, když spolu zpívali chvály Hospodinu, po tak mnoha le­ tech opět spolu. Duch Svatý působil tak, že shromáždění trvala až do půlnoci. Potom také až do rána. Lidé, kteří chodili ko­ lem, nacházeli cestu ke smíření. Kritické, často nedůvěřivé vztahy mezi církvemi, byly překonány vlnou aktivní lásky. Ob­ chodníci se divili, že přicházeli lidé a vraceli jim co byli někdy odcizili, ukradli. Policie žasla nad počtem těch, kteří na sebe ža­ lovali, vyznávali. Někteří lidé roztrhali své návrhy na rozvod. To vše se dálo veřejně a noviny začaly o tom psát. Lod církve musí do vody. Plachty musí být nastaveny tak, aby Duch mohl pohánět jako vítr lodku tam, kde ji Pán Ježíš chce mít. Je tu otázka, zda dáváme pozor na rozkazy kapitána. Duch Svatý chce vanout do života jednotlivce i do života sboro­ vého, aby sbor měl opravdové svědky víry. 2. Kor. 2,14: „Bohu pak chvála, kterýž vždycky dává nám vítězství v Kristu a v ů n i známosti své zjevuje skrze nás na ka­ ždém místě.“ Ař tomu věříme, nebo né. Silnější než naše slova je to, co od nás vychází. To mluví. Duchovní atmosféra, flui­ dum — to je duchovní vyzařování člověka, které se nedá ani popsat. Čínské přísloví říká: To, co jsi, mluví tak nahlas, že už ani neslyším to, co říkáš... Mnozí už v misijní práci poznali, že lidé nemohou být přesvědčeni dobrými argumenty tak, jako když vidí působení Ducha Svatého na nich. My jsme konečně za to zodpovědní, co z nás vychází. Jsme jako representanti Toho zmrtvýchvstalého povinni přinášet druhým přítomnost Bo­ ží. To je míněno tou vůní. Duch Svatý, jako vůně chce skrze nás působit tak přitažlivě, aby způsobem našeho života upomí­ nali na Pána Ježíše a tak je pro Něho získávali. Během jedné evangelizace jsem poznal křesťánku, která je na tom tak, že si nemůže ani slzy s očí setřít, tak je bezmocná. Když jsem tuto sestru navštívil, prožíval jsem při ní takový 58

pokoj, že už tomu rozumím, proč se v jejím domě utvořil modlitebný kroužek, kde lidé prožívají Pána Ježíše a přicházejí k novým duchovním zkušenostem. V takových a podobných pří­ padech jsem se setkal svůní Kristovou. 2. Kor. 2,15-16: „Neboť jsme Kristova vůně dobrá Bohu v těch, kteříž k spasení přicházejí i v těch, kteříž hynou. Těmto zajisté vůně smrtelná k smrti, oněmno pak vůně života k živo­ tu. Vůně Ducha Svatého je vůně vítězství. Když znovu čteme verš 14, je zřejmé, že křesťané jsou povoláni k tomu, aby žili ví­ tězně. Druzí to poznají záhy, zda je tu jen zdání — nebo oprav­ dovost, skutečnost. Zda slovo se skutkem souhlasí. Když upadá­ me, tak naše argumenty nebudou nikdy přesvědčovat a naopak může to být člověk, který snad nedávno přijal Pána Ježíše a bude svítit atheistům kolem sebe tichým životem. Atheisticky zaměření lidé se nám dívají do očí, pak do Bible a pak znovu chtějí vidět v našich očích, zda to, co mluvíme druhým, je z nás nějak poznat, zda to mohou také cítit. Jak je ta dobrá vůně vel­ mi rozhodující!. Po léta můžeme slyšet s obvyklým monotón­ ním způsobem, že záleží na tom, jak se moderním lidem podá­ vá Evangelium, aby to bylo v řeči, která jim odpovídá. To je správné. Ale to je přece jen jedna dimense. Druhá je právě tak důležitá. Dobrá vůně Kristova. S tou se chtějí lidé setkat, aby poznali Zmrtvýchvstalého. Duch Svatý se chce sdílet skrze nás s druhými, jako vůně. Kdy? Když jsme ochotni nechat zlomit Pánem Ježíšem to, co máme za tak drahé. Ev. s. Jana 12,3: „Maria pak vzavši libru drahé masti z nardu výborného, pomazala Ježíšové nohy a vytřela vlasy svými nohy jeho. I naplněn jest dům v ů n í té masti“, Když my tak podobně jako Maria, mohli bychom říci „promrháme“, to nejcennější obětujeme, zlámeme, bude náš život naplněn vůní Ducha Sva­ tého. Znám moderní lidi, kteří prožili utrpení — obětovali Pánu to nejdražší — z jejich života dýchná vůně Ducha Svatého, bez mnoha slov. Upomínají mne na povahu Pána Ježíše. Další význam slova pnojma = zvuk, mohli bychom říci: dobrý tón. Na kterém u věřícího tak velmi záleží. Je na nás, aby­ chom jednali s druhým taktně. Duch Svatý má starost v tom ohledu o to, abychom dodržovali pravidla taktního zacházení s našimi bratry a sestrami, neboť někdy se to opomíjí, a jak rychle mohou mizet způsoby slušného, jemného, taktu plného obco­ 59

vání. Stává se také, že si někdo řekne: My jsme přece bratři! A vyhrne si rukávy, hodí třeba na druhého i balvan, nepomyslí jak zraní. Duch Svatý nám chce pomoci, abychom se takových chyb vyvarovali. V Novém Zákoně je věta, která nám dobře ukazuje, co je míněno tím dobrým tónem. Zvuk Ducha Svatého. Filipenským 4,8: „Dále pak bratří, kterékoli věci jsou pra­ vé, kterékoli poctivé, kterékoli spravedlivé, kterékoli čisté, kte­ rékoli milé, kterékoli dobropověstné, jestli která ctnost, jestli která chvála, o těch věcech přemyšlujte.“ Zde je nám popsán ten vzácný zvuk- dobrý tón Ducha Svatého. Lidé, kteří se dají vést Duchem Svatým naleznou velmi rychle cestu, jak se s druhým sejít v dobrém tónu, ze srdce a samozřejmě. Mladý hoch, který je v učebním oboru, nebo žena uklíze­ čka, když je vedena Duchem Svatým, mohou mít mnohem sluš­ nější, lepší, zdvořilejší způsoby jednám, než arogantní akade­ mici. Vzdělávám srdečné, vnitřní a vysoké Niveau (úroveň) vzdělám, jsou jak známo dva rozdílné páry bot. Vyprávěl mi jeden přítel, který poznal věřící v Africe, jak tam jsou ti lidé obdivuhodně ohleduplní k sobě navzájem, jak jim na tom záleží, aby se setkávali v lásce, mají přímo úzkost z toho, aby jinému nezpůsobili bolest. Způsob, jakým jednáme s druhým, činí hlubší dojem, než následující znamení. Dbejme o to, aby nás Duch Svatý mohl cvičit v tom dobrém tónu. Další přeložení slova pnojma — může znamenat dýchám duše, nabývání dechu. To je modlitba ve všech tužbách a pros­ bách. Duch Svatý je rovněž Duchem modlitby, který nás vyuču­ je, jak bychom měli správně s Bohem mluvit. Nabývání dechu, je životně důležité. Právě tak modlitby. Apoštol napomíná: Na modlitbě budte ustaviční, tak to píše Pavel 1. Tes. 5,17. Zde je míněno stále spojení s naším Pánem v našem nitru, kde pak dostáváme zkušenosti s Ním, ale také konkrétní vedení, návody, rozkazy. V něm jenom máme bezpečnost. Zdalipak se někdy náš dech nekrátí, když nemáme dost času na modlitbu, sotva se Pánu věnujeme, když dábel nás chce lapit do své sítě a chce za každou cenu nám zamezit mluvení s Bohem. Všechny veliké vě­ ci, které mají trvání, vycházely vždy z modlitby. Musíme si to stále více uvědomovat v této době spěchu. Smíme s tím počítat, že na modlitbě zakusíme proměňující síly z věčnosti. Zmrtvýchvstalý Pán Ježíš nás chce obdařit svým pokojem. On nám chce odebrat starosti, které nás trápí. Zajisté, že zůsta­

60

neme v mnohé smutné situaci, mohou se kolem nás nakupit vše­ lijaké otazníky, a přece prožijeme na modlitbě, jak mezi všemi otazníky i starostmi a mezi námi, se utvoří vzdálenost-distanzprožíváme bezpečí a učiníme tím zkušenost s novým světem našeho Boha. Pomysleme jen na to jak Pavel a Sílas byli vysláni k misijní službě. Církev se modlila. — Když myslíme na Pána Ježíše, on promodlil celé noci a dál učedníkům na hoře promě­ nění prožít, že nakonec modlitba přináší proměnu. Duch Svatý chce, aby náš vnitřní člověk, který nám byl daro­ ván při znovuzrození, zůstával ve stálém, neúnavném zdravém nabírání dechu. Možná, že je naše nabírání dechu tak obtížné, že tak málo známe dimensi velebení Pána. Kdybychom přirov­ nali oblasti modliteb našich k místnostem, tak bychom asi zjisti­ li, že místnost proseb je nejvíce vyhledávána. Místnost přímluv už méně. Místnost děkování je ještě méně navštěvována a míst­ nost velebení, vzývání ještě méně, nebo je zcela prázdná, opo­ míjená. Následek toho je, že se dostavuje „astma“ což je ve zbožné řeči jmenováno také modlitebnou chudobou. Neměli by­ chom se nechat Duchem Svatým vybídnout k tomu, abychom byli přivedeni ke zdravému nabývání dechu? Přirozeně, že smíne před naším Bohem vylévat své srdce, jak je to nádherné, že nic nemusíme před Bohem zamlčet, všechno Mu můžeme říci, můžeme se přimlouvat, můžeme jej zahrnout svými prosbami, můžeme někdy také naříkat, stýskat si, plakat na modlitbě a jak je to osvobozující! A potom to rychle ukončíme: Amen! A jaké to je, když jedinou větou řekneme: „Pane my tě chválíme!“ A tečka. Ach, nikoliv — ta chvála by vlastně musela nyní teprv začít. V modlitbě bychom se měli promodlit až k velebení Pána Ježíše, až k tomu bodu, kde naše prosby a stesky a úzkosti přij­ dou do klidu a náš pohled je jasný k našemu, přítomnému Pánu. Billy Graham řekl, že se máme modlit tak dlouho, pokud no­ vě nejsme pomazáni Duchem Svatým. A to je ono. Duch Svatý dává jistě milost k dýchání duše. Na to si potřebujeme dát čas, je to spojeno s askesí správně porozumněnou, ale vyplatí se to. V době, která je stále víc chaotiská, měli bychom více odhalovat tajemství modlitby, která není náš výkon, nýbrž Duch Svatý, to není náše zásluha, ale On nás žene stále blíž k Pánu Ježíši. Pro­ tože Spasitele milujeme, proto s Ním hovoříme. Místo pnojma — můžeme říci také: Smýšlení. Filipenským 2,5-8 popisuje nám apoštol Pavel smýšlení Pána Ježíše takto: 61

„To tedy ciťte při sobě, co i při Kristu Ježíši, Kterýž je v způ­ sobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu. Ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný li­ dem učiněn. A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byl až do smrti a to smrti kříže.“ Tedy bez výjimky všichni budme toho smýšlení, jaké bylo při našem Spasiteli. To je možné. Pavel tu nemluví o nedostižných ideálech. Starý člo­ věk, odcizený Bohu, ten se bude vzpírat nohama rukama proti takovému smýšlení. On se neptá po sebezapření, nýbrž po sebe­ realizování. Mám dojem, že bychom měli jednoduše to slovo: seberealizování“ z našeho slovníku škrtnout. U věřícího se jed­ ná v první řadě o sebezapření, sebe ponižování. Když před léty už byl Billy Graham tázán, v čem spočívá ta­ jemství jeho úspěchu, tak odpověděl: „Zlámaný, polámaný, ko­ lem dokola, skrz naskrz zlomen. — Tajemství všech velikých v Království Božím bylo jednoduše v tom pokorném smýšlení, podobat se Pánu Ježíši, být ochoten se ponížit. Nikoliv ve své vlastní zbožnosti se kultivovat, nýbrž být zde kvůli tomu dru­ hému, který leží tam někde na zemi. Právě proto je některým li­ dem toto Evangelium nepřijatelné, mrzuté. Oni nechtějí věřit, že při tomto smýšlení může člověk projít životem. Atheisté ří­ kají: To je nemožné! My také občas musíme proti takovým myš­ lenkám bojovat. Podle Bible je to nevěřícím pohoršení Kříže. Lidé, kteří neznají Pána Ježíše, domnívají se, že nalezení sebe, vlastní jejich zkušenosti, vlastní rozvoj, mnohem více jim nabí­ zejí, než sebezapření, když chtějí dosáhnout životního úspěchu. Přehlížejí však zcela, že při tom upadají stále hlouběji do zajetí svého velkého Já. Isolují se a narušují nitro, které náleží Bohu. Smýšlení podle Pána Ježíše, které nám může darovat Duch Svatý, otvírá nám veliký horizont. Vždyť Pán praví: Chce-li mne kdo následovat, zapři sebe sám, vezmi kříž svůj na sebe. To je základní princip Božího Království. Mám někdy dojem, že někdy je nabízeno Evangelium za sníženou cenu. Ono se řekne: Pôjd k Ježíši, bud štastný, radostný, ve zbožném oblečení. Tak je kázán Kristus bez trnité koruny. Kéž nás od toho Bůh ochrá­ ní! Ďábel nám říká: Když to budeš ve svém životě takto prakti­ kovat, tak nebudeš mít žádnou radost. On lže. Pavel i ostatní Bo­ ží mužové nám ukazují, že na této cestě teprve skutečný život získáme. 62

Pán Ježíš připomíná: Zrno pšeničné, kdyby nepadlo v zem a neumřelo, žádný užitek by nepřineslo, samo by zůstalo. Když ale zemře, užitek hojný přinese. — Potom jsme teprve na rovině vítězství. Jen tehdy, když jdeme dobrovolně do pokory, tak se z nás mohou stát milosrdní Samaritáni a uskuteční se při nás zá­ kladní přikázání Božího Království, které všecka přikázání Boží shrnuje: milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší duše své, ze vší síly své a bližního svého jako sebe sa­ mého. Člověk pokorný je připraven sklonit se k tomu, který upadl mezi lotry, má zájem o takové, kteří leží poraněni na ulici. Před tímto smýšlením nemusíme mít obavu. Smýšlení Pána Ježíše přináší zisk ve ztrátě. Když přijímáme vděčně od Pána pokoření z ruky Boží, může nám Duch Svatý otevřít tajemství toho vzácného života s Ním, kteří, budou moci i druzí pozorovat, aniž bychom si toho byli sami vědomi. Světští lidé se tomu us­ mívají soucitně, ale my prožíváme, jak věčnost proniká do naší časnosti. Duch Svatý jako vítr, určitě určuje duchovní ovzduší sboru. Duch Svatý věje kam chce, jistě se nedá manipulovat a to je tak dobře. Vítr však má co činit s cirkulací vzduchu. Atlantik je slunkem zahříván, spousty vod v podobě páry stoupají do výše, jsou ochlazeny, padají jako déšť na zem. Když, obrazně řečeno, záleží sboru na tom, aby nikdo duchovně nemrznul, a opravdově se za to modlí, nastává tu duchovní pohyb vzduchu. Duch Svatý najednou vane. Nasvědčují tomu probuzení po celém světě, ale při tom nemůžeme se jednoduše odvolávat na to, že Duch Svatý vane jen tam, kde chce. My máme za to zodpovědnost, zdaje ovzduší ve sboru srdečné, teplé, laskavé, přívětivé, zda se druzí u nás cítí dobře, či nikoliv. To nemůžeme připisovat Pánu Bohu, když se u nás nic neděje. Probuzení v Selaeone nastálo tak, že vedoucí mužové veřejně přiznali vzájemnou nelásku a prosili za odpuštění. Vše se potom změnilo. O probuzení v Candadě náme zprávu, jak se vedoucí bratří smiřovali, své hříchy jmenovali podle jména, vzájemně si od­ pouštěli, vedoucí skupin a sborového zpěvu, kteří stáli v nelásce proti sobě, nebo se jen trpěli, vyznali to veřejně. Otcové poznali svoji tvrdost vůči dětem, pokořili se před Bohem, pro nespra­ vedlnost. Děti přicházely ke svým rodičům a vyznávaly, že lha­ ly i kradly. Tak nastal v mnoha rodinách nový šťastný život.

63

Potom ti, kteří stáli vně prožívali, jak Duch Svatý začíná také při nich pracovat. To znamená, že Duch Svatý chce vanout, když napětí jsou odstraněna. O prních křesťanech čteme, že všichni byli jedno srdce a jedna duše. Sk. 4,32. A v Sk. 2,46-47 čteme: „A na každý den trvajíce jednomyslně v chrámě a lámajíce po domech chléb, přijímali pokrm s potěšením a sprostností srdce, chválíce Boha a Milost majíce u všeho lidu. Pán pak přidával církvi na každý den těch, kteříž by spaseni byli.“ Neměli bychom také přispět k tomu, aby tak laskavé ovzduší bylo v našem sboru? Jak by se to mohlo stát? Já nacházím v Žal­ mu 32 na třech místech to malé slůvko: „Sélah“. Toto slůvko má trojí význam: Pauza — zastavení na poušti — melodie-změna. Můžeme říci, že v tomto slovíčku se krystalizuje proniknutí věčnosti do časnosti. Sélah označuje bod, na kterém je modli­ tebník proměňován. Žalm 32 psál David po té, kdy vyznal svůj hřích Bohu. Satan jmenuje hřích jeho jménem, David se přizná­ vá k cizoložstvu, koří se, modlí se v Žalmu 51: Tobě samému zhřešil jsem a zlého se před očima tvýma dopustil. A pak smí vyznávat: „Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno jest přestou­ pení a jehož hřích přikryt jest; Blahoslavený člověk, jemuž ne­ počítá Hospodin nepravbosti a v jehkož duchu msti není. Já když jsem mlčel, prahly kosti mé v úpěním mém každého dne. Nebo dnem i nocí obtížena byla nade mnou ruka tvá, takže i při­ rozená vlhkost má, obrátila se v letní sucho. Sélah. To tedy znamená, že modlitba je určitým způsobem přeru­ šena — je tu změna melodie. Modlitba se dostává na novou rovinu. Najednou se nachází místo oddechu — oasa. Je tu přestávka. Potom to pokračuje (v.5) „Protože hřích svůj oznámil jsem tobě a nepravosti své jsem neukryl. Řekl jsem: Vyznám na sebe Hospodinu přestoupení svá a ty jsi odpustil nepravost hříchu mého. Sélah. Modlitba se dostává zase o stupeň výše. A opět je tu přestáv­ ka, oddech na poušti, bod klidu, oasa — změna melodie. A dále čteme: „Za to se tobě bude modliti každý svátý, v času příhod­ ném, k nalezení tebe; pročež vody mnohé v rozvodnění k němu nedosáhnou. Tý jsi skrýše má, od soužení zachováš mne a ple­ sáním vítězným obdaříš. Sélah.“ — Tedy opět přestávka pokoje, klidu, místo oddechu na poušti, bezpečí — změna, výměna melodie.

64

Třikrát se tu objevuje slovo Sélah a označuje místo, na kte­ rém se modlitebník mění. A nyní ve verši 8 je přímá řeč Boží: „Já tobě k srozumění posloužím a vyučím tě cestě, po níž bys choditi měl; dámř radu, oči své na tě obrátě.“ Co se tu stálo? Člověk vyznal své hříchy — je hotov se pokořit před Bohem. A jak šťastně David mohl vydechnout! On už nyní nemusí říkat, že ruka Boží dnem i nocí spočívá těžce na něm, takže přirozená vlhkost se obrací v sucho letní. Né, on se už raduje nad tou no­ vou nezkalenou blízkostí Pána, nad tím úzkým obecenstvím se svým Bohem. Duch Boží, jako vítr, jako dech života, jako hnací vítr, jako vůně, jako dýchání, jako zvuk — může pronikat do našeho ži­ vota nejen když náš hřích poznáváme, nýbrž když jej také vyz­ náme, když ho nenávidíme a opustíme. To patří k víře, jako 1x1=1. Bohužel, že zjišťujeme, že se tomu ve většině případů nesprávně rozumí. Kdykoliv náš hřích vyznáme, tak současně prožijeme: Sélah! Prožijeme, jak moc budoucího světa proniká do našeho života. Duch Svatý působí jako vítr, v našem srdci vzniká nová vů­ ně, dostáváme nový zvuk, dostáváme dobrý tón, život se tu pro­ jevuje, modlitba už není obtíží, člověk se stává duchovní byto­ stí. Duch Svatý nás chce vést vpřed, stará se o to, abychom Pána Ježíše v moci Jeho vzkříšení, radostně vyznávali.

65

Boží Výzbroj Všichni, kteří se upřímně odevzdali Pánu Ježíši, jsou vystaveni náporu toho zlého. Apoštol Pavel píše Efezským (6,12). „není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti moc­ nostem, proti světa pánům temnosti tohoto věku, proti duchov­ ním zlostem vysoko.“ My žijeme den co den, hodinu za hodinou tak, že nepřítel se nás chce dotýkat. Cesta do nebe není zajímavá dovolená, nýbrž je to cesta úzká, která vede nepřátelským úze­ mím. Církev Páně je zleva i zprava přepadána. Proto musíme znát dábelskou taktiku. Jeho strategický cíl je stále tentýž, on chce církev Páně ničit. Jeho metody se však od situace k situaci mění. Nemůžeme všechny lstivé metody vypočítávat. Jedná se však o to, abychom byli obeznámeni aspoň s některými důležitými, abychom nebyli překvapeni jeho zaskočením. Bible používá různých slov pro satanovu bytost. Důležité však je, že to je osoba. Bible o něm mluví jako o lvu, draku, lháři, vražedl­ níku od počátku o knížeti tohoto světa. Také jako anděla světla jej Bible označuje. Není on tedy pouhá idea, pouhý pojem, nebo symbolická figura, či mythus, nýbrž on je protibožská osoba, který má dobře organizované démony. Jako vrchní velitel udělu­ je rozkazy, který vypověděl neúprosný boj Království Božímu, který však je rozhodnut na Golgatě a skončí Božím vítězstvím. Ještě však žijeme v bojové zóně a musíme vědět, kdy a kde chce dábel církev překvapit, přepadnouti. První jeho strategie se s námi setkává na prvních stránkách Bible: „Takliž řekl Bůh“ „Takliž jest, že vám Bůh řekl...?“ Tímto dávným a osvědčeným manévrem dosahuje dábel po tisí­ ciletí svá vítězství. Dnes se to komentuje tak, že tehdy, dávno ži­ li lidé v docela jiné situaci a museli se podle toho zařídit. Mezitím se však svět změnil, proto se musíme nové situaci přizpůsobit. Jinými slovy: .tenkrát — dnes nikoli“. Ďáblovi se nejedná jen o to, aby udělal zmatky a popletl myšlení, nýbrž se mu jedná o praktický skutek. Nesmíme zapomenout, že se jedná na straně jedné o chová­

66

ní, které je proti Bohu a na druhé straně je to odrodilá, zvrhlá namnoze teologie. Když je tu snaha, aby lidem nebylo nakládá­ no žádné zbytečné jho, výsledkem toho je, že zástupy démonů nad tím jásají. Neboř lidé nyní mnozí už nevědí, co je hřích, ne­ žijí podle Ducha, ale (podle těla) podle spořivosti, ne podle zá­ visti, nýbrž podle přičinlivosti, ne podle nemravnosti, nýbrž podle vitality, ne dle zlých pomluv, nýbrž podle konverzace, ne podle arogance, nýbrž, podle úcty k sobě, ne dle krádeže, nýbrž podle organizování, ne podle lži, lhaní, nýbrž podle inteligence, ne podle pokrytství, nýbrž podle schopnosti se přizpůsobit. Tento katalog bychom mohli libovolně doplnit. V péči o duše mi bylo už mnohokrát zjeveno, že lidé už nevědí, co je hřích, ani právě ti, kteří vážně Krista hledají. Teologický relativismus, spojený s nedovolenou tolerancí, stál se pluralismem, který uči­ nil hřích salonní možností. Hranice jsou smazány, pořádky a řá­ dy pokřiveny, zohýbaný, mravní zákony pádným slovem zboře­ ny, každý může být spasen podle vlastní fazóny. Ještě k tomu přidávají někteří v ironii: „Každý je svým způsobem divný.“ Právě toto chce dábel. Otázkou: „Takliž jest, že vám Bůh řekl“ demontuje Bibli systematicky. Nikdo by se neměl příliš rychle odvolávat na své teologické znalosti. Jak často se teologie mýlila. Přizpůsobena na filosofické moderní myšlení, byly pod rukou biblické výpovědi tak překrouceny, že z Evangelia nezby­ lo nic, než hrst rozumových řečí, pravidel. Je to otřesné, když jeden teolog neví co počít s Pannou Marií a neposkvrněným početím Páně, ten druhý říká, že člověk umí­ rá s celou svou existencí a konečně je vše vyřízeno, co člověk ve třech dimensionálních pojmech jimiž se orientuje, ale nemůže však na vše přistoupit, vše domyslet. Jakoby se dimense věčno­ sti naší myšlenkovou kategorií daly pochopit. Kdo přizpůsobuje biblické výpovědi stále našemu rozumovému horizontu, nastane u něho ptaní: Takliž jest, že vám Bůh řekl?“ Jeden profesor řekl studentům: „Pánové, klátí se všechno!“ Právě to chce dá­ bel. On chce základy naší víry narušit, otřást jimi. Z toho vyplývá, že musíme všechny výpovědi Písma akcep­ tovat bezpodmínečně, zda jim rozumíme, či nerozumíme, zda se nám hodí, nebo nikoliv. Jenom když máme Slovo Boží jako meč pevně ve své ruce, máme šanci k vítězství. Ve Zj. Jana 2,lije psáno: „Ale oni zvítězili nad ním skrze krev Beránka a skrze Slovo svědectví svého, a nemilovali duší svých až do smrti.“ — 67

My tedy nesmíme výpovědi Bible přizpůsobovat našim přáním, na druhé straně však to nespravíme nějakou svou pravověmostí, která silně deklamuje vyznání. Bibli musíme prožívat a v boji vyzkoušet. Další strategie může být nazvána: zamlžení. Ďábel používá polopravdy. K tomu příklad: Joga je pro všechny cesta ke zdraví a pravdě. Joga mluví také o uzdravení a svatosti. Zde však toto učí o dobré podstatě člověka, která může být askesí a meditací rozvinuta. Každý dosažený stupeň vnitřní prázdnoty, úplného klidu, pasivity, kterou Bůh požaduje, až do odevzdání vědomí, připravuje žáka Jogy, aby přijal nové síly do sebe. — Musíme se tázat, zda na tom rozhodujícím místě může být člověku dále pomoženo. Ti, kteří zodpovědně pracují v péči o duše musí poz­ návat, že něco podobného se radikálně příčí Evangeliu. Profesor Zeiss řekl: Zajisté, že ve skupinové dynamice ztrá­ cí člověk svou masku, jistě také i svoji zbožnou masku, ale ne­ měl by mít člověk při tom přemrštěné naděje v souvislosti na skupinovou dynamiku a v žádném případě není možné na ni spoléhat, či se na ni zavěšovat. Naší nadějí je a zůstane jedině Pán Ježíš Kristus sám. Na druhé straně musíme zjišťovat, že skupinová dynamika vybízí církev. Nejde tedy o to, abychom zaujímali pevná postavení proti experimentu skupinové dynami­ ky, ale máme být bdělí v domácích kruzích a v pracovních sku­ pinách, měli bychom nově objevit, že v našem bratrství se máme nejen povzbuzovat, nýbrž také korigovat. Čteme v 1. Petra 5,8: Střízliví bučte, bděte; nebo protivník váš dábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral. Pán Ježíš byl pokoušen od Ďábla, když byl na poušti a 40 dní se postil, hlad ho trápil, byl tam zcela sám, opuštěn, tělesně znaven a nyní nasadil dábel 3x své frontální výpady, aby cestu na Golgatu zatarasil. Ďábel ví přesně, kdy jsme psychicky a tě­ lesně vyčerpáni-indisponováni. Když nervy jsou ze zaměstnání přetaženy stresy, střílí satan ze zadu. Také někdo řekl, že satan si hraje na zničených nervech, jako na klavíru. A nejen to, on má úmysl si hrát s vyčerpanými nervy tak dlouho, dokud je ne­ dostane do své ruky. To je jeho taktika. To máme vědět, aby­ chom s našimi tělesnými silami pečlivě zacházeli, disciplinova­ ně žili a při tom znali své hranice a také je akceptovali. Satan ktaké usiluje o to, aby nás dostal na určitý vysoký duchovní stu­ peň. Mnozí kazatelé znají tuto dáblovu taktiku. Kázání bylo 68

úspěšné, sbor prožíval přítomnost Pána Ježíše a již čeká dábel na to, aby požehnání zkazil. Proto máme být bdělí po duchov­ ních požehnáních. Nesmíme si myslet, při takovém vysokém pocitu, že se nemůže nic stát. To je nebezpečné, neboř než se nadějeme, může nám nepřítel způsobit pád tak strašný, když jsme nebyli oblečeni celým oděním Božím. Když David měl být na frontě a zatím se procházel na svém balkoně, stál se z něho cizoložník. Proto musíme ty lstivé meto­ dy nepřítele znát. Někteří evangelisté onemocněli, když se tak zasazovali o spasení druhých. To vše se nedá psychologicky vys­ větlit. Tam, kde se ani nenadějme, můžeme být překvapeni jeho dobře promyšleným plánem. Proto říká Pán Ježíš: Bděte a modlete se !abyste neupadli v pokušení. Duch zajisté hotov jest, ale tělo nemocno. — Kdo si to uvědomuje, nemusí být od dábelských útoků tak snadno přemožen. Ďábel je výborný psy­ cholog a napadá vždy tu nej slabší stránku člověka. Jemu jsou ty lehce zranitelná místa dobře známa. On ví, kde jsou ty slabosti minusové v charakteru. U někoho to může být pýcha nad skvělými výkony — u jiného opět lenivost. Také pocity méněcennosti, nebo sebevědomí — přehnaná šetrnost, nebo faleš — to vše je nepříteli dobře známo. Petr byl nestálý — Marek zbabělý, Jan pravděpodobně se klonil k zlosti, Pavel k fanatis­ mu. Tím vším se nemáme utěšovat, nýbrž vědět, že všichni tito mužové byli tak proměněni, že při nich byl čitelný charakter zmrtvýchvstalého Pána Ježíše. Kdo svatosti následuje, může za­ kusit, že z jeho nejslabších míst může Pán učinit ta nejsilnější. První kapitola knihy Jobovy nám ukazuje, že to vše, co se při Jobovi stálo, nebylo jen náhodou. Satan zasáhl současně na více místech najednou, aby Joba odtrhl od Boha. Job je mluvící pří­ klad, neboř za všech okolností, věřit Bohu nepřestál. Když my zůstaneme v úzkém spojení s Pánem Ježíšem, nemůže ani nad námi mít dábel konečné slovo. Ze satanských nájezdů, mohou být nakonec Boží vítězství. Přijde na to, když zůstaneme závis­ lí na Pánu Ježíši, zůstaneme při něm a necháme se od Něho vyučovat. Kdo se rozhodl jít s Pánem Ježíšem, rozešel se s hříchem a chce žít pro svého Spasitele. Ďábel to ví a žene někdy člověka k velkým výkonům. Při tom se může stát, že místo duchovního boje zde nastane křeč. Potom se stává, že lidé se nad tím posmí­ vají. Galatští byli jistě zbožní lidé. Ale jejich zbožnost byla poz­ 69

namenána pýchou nad tím, co dokázali. Říkali si: Když budeme přesně dodržovat určité svátky, když budeme přesně odvádět de­ sátky atd. — potom dostaneme požehnání. To je docela nespráv­ né, protože Pán Bůh nás miluje zcela nepodmíněně i kdyby­ chom selhali, On se nás nevzdá. My jsme neučinili ten první krok, nýbrž On se o nás vzal — On nás prvé miloval. Právě to nám chce dábel zastínit a chce, abychom konali to, co Pán Ježíš dávno už pro nás a za nás na kříži učinil. To je dáblův rafinovaný trik. On nechce, abychom se radovali z toho, že Pán Ježíš na kříži zvolal: „Dokonánoť jest“ — ani nechce, abychom to říkali dále. Místo toho chce nás postavit mezi duchovní para­ grafy a učinit z nás podivné svaté. Když se mu to podaří, tak ne­ budeme lidi moci k Pánu Ježíši zvát, nýbrž budeme lidi odrazo­ vat. A pak se nemůžeme divit, když lidé nechtějí o Evangeliu nic slyšet. Náš životní cíl se projevuje také v tom, aby také Pán Bůh z nás něco měl, aby On mohl mít radost z našeho života. Kéž by­ chom Jeho věc nikdy nezradili. Ďábel může na nás jen tak da­ leko, pokud mu to Pán dovolí. Je tak velmi mnoho míst v Písmu Svatém, kde stojí psámo: Neboj se! Starozákonní Izrael mohl velmi rychle Kanán dobýt. Ale přišli zvědové a řekli, že tam jsou obři, synové Enakovi — a Izrael dostál strach před těmi vysokými náspy a musel potom putovat 40 let po poušti. To Pán Bůh nechtěl. Poslední kniha Bible mluví o žalobníku bratří. Jako žalobce si stěžuje na věřící, obviňuje je, něco předhazuje, ukazuje, že všechno ví. Jeho taktika je, že nejdřív k hříchu provokuje, při tom slibuje kousek ráje, když bychom na to přistoupili, tak naml­ ouvá, že Pán Bůh už ten hřích nemůže odpustit, tvá vina je příliš veliká. Rád také upomíná na hříchy, která nám Pán, dávno odpustil a tím chce naši lásku a důvěru Pánu zmařit, neb aspoň narušit. On nechce, abychom ke Stvořiteli nebe a země říkali: „Milý Otče!“ A nechce, abychom se vděčně radovali z toho, že krev Pána Ježíše nás očišťuje od všelikého hříchu. On by raději chtěl, abychom si Boha představovali jako krutého Pána, který má v úmyslu vypočítávat jen naše minusy. Ale zůstává prav­ dou: Jestliže budeme vyznávat hříchy, věrný je Bůh a spravedlivý, aby nám naše hříchy odpustil a očistil nás od všeli­ ké nepravosti. Však je už ve Starém Zákoně psáno, že Pán Bůh uvrhuje všechny naše hříchy až na dno moře a nevzpomíná jich víc. (Mich. 7,19)

70

Nikdo nemusí zůstat ležet, když ho dábel ubil, že padl, smí hned povstat u víře v Boží zaslíbení. Někdo řekl, že musíme být rychlejší než náš nepřítel, zvednout se, nezůstat ležet. Pán Bůh také nechce, abychom se litovali, nýbrž děkovali, že Pán Ježíš Kristus všechny naše hříchy odpouští a všechny rány hojí. Mů­ žeme počítat s tím, že nás chce opět obnovit a postavit na půdu vítězství. Ovšem vyznání hříchů před věřící bytostí, která má kněžské srdce, je velmi důležité. Když se pokoříme před člově­ kem, kterému záleží na naši duši, to je pak vítězství. Církev, sbor Páně vítězí jako obecenství všech. Kdo se isolu­ je, bude bez milosti odstřelen. Mnozí to ani nepozorují, jak dá­ bel namluví antipatie, předsudky, nedorozumění vystupňovává až k nenávisti, aby nám potom poradil: Posad se mimo! On chce, abychom se nad bratrem pohoršovali, ustavičně upomíná na tu mrvu v oku druhého, ukazuje přemíru chyb těch, kteří také náleží Pánu a sleduje při tom stále ten jediný cíl: Oddělit se! Když se to dáblu podaří, rozdělit sbor na skupiny, které něk­ dy úžasně záhy přetrhají všechny dosavadní kontakty a jednoho dne začnou proti sobě bojovat, tak tu bitvu vyhrál. Na těch málo, kteří ještě zbyli, střílí potom nemilosrdně. Mnoho slz by mohlo zůstat církvi ušetřeno, kdyby byli věří­ cí včas rozpoznali ten dáblův manévr. Pán Ježíš praví: Přikázá­ ní nové dávám vám, abyste se milovali vespolek, jako já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého. Podle toho poznají všichni, že jste moji učednici, budete-li míti lásku jedni k druhým. Tato láska nepočítá chyby druhých, protože ví také o vlast­ ním selhávání a mimo toto ví, že Bůh je větší něž srdce naše a zná všecko. Tato láska všecko snáší, všemu věří, všeho trpělivě čeká, nehledá svých věcí. Tato láska má zůstat u bratra, ať to stojí co chce. Také tehdy, když je to možné při přinesení oběti. Všichni máme slabé stránky, které dábel využívá ve svůj pro­ spěch, aby nás donutil k pádu. Proto se nemůžeme vzdát bra­ tra, který stojí vedle nás. Pohrdnout jím. Apoštol Pavel nás napomíná: Vydávejte těla svá v oběť živou, svátou, Bohu libou, rozumnou službu svou. Další strategie dábla je: Resignace. Částečné úspěchy dábla vedou k tomu, aby vzali věřící duši veškerou odvahu a chuť. Člověk přestává počítat s vítězstím Pána Ježíše. Resignace nastu­ puje ale také tam, když nevidíme žádné výsledky. V ep. Jakuba 71

4,7: čteme: .. .vzepřete se dáblu a uteče od Vás. Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Jsou situace, že musíme přes všechny pocity vlastní vyplnit úkol, Pánem Ježíšem nám určený. Satan musí odejít, také tehdy, když ve jménu Pána Ježíše v Jeho svaté krvi, mu přikážeme, aby odstoupil od nás. Satan používá různých medod! „Moc a mno­ há lest, hrozná zbraň jeho jest“ — tak to vyjadřuje Luther ve své písni. To byla zkušenost Martina Luthera, která může být jistě mnohými z nás potvrzena. A přece se nemáme v první řadě koncentrovat na nepřítele, nýbrž na Pána Ježíše Krista — Toho vítěze Golgotského. On potřel hlavu hadovi. Před Ním, jemuž je dána všeliká moc na nebi i na zemi — se třese vojsko démonů. Vždy znovu bychom si měli připomínat (Kolos. 2,14): „A smazav proti nám ten zápis záležející v ustanoveních, kterýž byl odporný nám. I vyzdvihl jej z prostředku, přibiv jej k kříži. A obloupiv knížatstva i moci, vedl je na odivu zjevně, triumf slaviv nad nimi skrze něj.“ Velikonoce znamenají vítězství. Evan­ gelium je zpráva o vítězství. Pán Ježíš učinil průlom do kárné­ ho tábora hříchu. Všichni, kteří jsou spoutáni okultismem, váš­ němi, nebo také samospravedlností, mohou vyjít ze všeho vlast­ ního modlářského náboženství a mohou zakusit, jak Ježíš vysvobozuje a obdarovává novým, věčným životem. My smíme vítězit, když si uvědomujeme, jaké jsou duchovní zbraně, které máme obléknout. Pán Ježíš chce, abychom měli podíl na Jeho vítězství. Lidé, kteří spojili svůj život s Pánem Ježíšem, nežijí defensivně, nýbrž ofensivně. Zmocňováni jsou k tomu Zmrtvýchvstalým Pánem, který jim dává vítězství na vše­ likém místě. To je možné jen v stavu, který popisuje Pavel Efez. 6,11-17: „Oblečte se v celé odění Boží, abyste mohli stati proti dábelským útokům. Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temnosti tehoto věku, proti duchovním zlostem vysoko. A pro­ tož vezměte celé odění Boží, abyste mohli odolati v den zlý a všecko vykonajíce stati. Stůjtež tedy, majíce podpásaná bedra svá pravdou a oblečeni jsouce v pancíř spravedlnosti. A obuté majíce nohy v hotovost Evanglium pokoje. A zvláště pak vezmouce štít víry, kterýmž byste mohli všechny šípy ohnivé nešle­ chetníka toho uhasiti. Lebku také spasení vezměte i meč Ducha, jenž jest Slovo Boží. Všelikou modlitbou a prosbou modlete se všelikého času v Duchu a v tom bedliví jsouce se vší ustavično­ stí a prošením za všechny svaté.“

72

Satan bojuje intriky, na to pamatujme. Ale také nezapomínej­ me, že každé duchovní vítězství nás posiluje. Musíme se těsně přivinout k Ježíši, který nás může vystrojit bezprostřední, neo­ byčejnou mocí. Duch Svatý nás upozorňuje často předem. Pů­ vodní překlad značí, že se máme do celého odění Božího „po­ nořit“. Máme být tímto oděním oblečeni stále — ve dne — v noci, hodinu za hodinou, jen tak můžeme obdržet pole. Přichá­ zejí zlé dny, kdy je to těžké, oblékat celé odění Boží. To však se stane skrze modlitbu. Žádný pas bez meče a naopak: žádný meč, bez pasu. Spravedlnost vyvěrá z hlubin víry. V 1. Tes. 5,8 čteme: „Ale my synové dne jsouce, střízliví budme, oblečeni jsouce v pancíř víry a lásky a v lebku naděje spasení.“ Pancíř spravedlnosti nepozůstává z našich domělých ctností. — Jen Kristova krev a spravedlnost je svatební můj šat a skvost. Měli bychom se znovu vracet ke zpovědi, při které se škodlivá místa našeho pancíře mohou osvětlit a spravit. Předává­ ní zvěsti Evangelia dál, přirovnává Pavel k obutí. Mohli bychom bojovat snad bosi — nikoli však všude, záleží na tom, abychom v pokoře nesli dál Evangelium pokoje. Věřící je štítem víry cele zastřen, nepřítel ho nemůže nikde ranit. Víra, jsou součas­ ně dveře, kterými vcházíme do Království Božího. Věřící je ví­ rou spojen se svým Bohem. Ohnivé šípy nepřítele mohou být uhašeny, když věříme, že jsme vykoupeni drahou krví Pána Je­ žíše a s Ním také spolu ukřižováni. Zde smíme stále počítat s Božími zaslíbeními. Lebka — chrání hlavu. Satan chce otrávit naše myšlení. Když se mu to podaří, ležíme brzy na zemi. My jsme však vy­ koupeni a to ne stříbrem neb zlatém, ale drahou krví Pána Ježíše Krista. Lebka spasení má za úkol zneškodňovat útoky toho zlé­ ho, abychom se zaměstnávali zdravými, dobrými, positivními myšlenkami. Meč — to je zbraň, která bojovníku zbyla, když už všecko ztratil. Celé Boží Slovo — je nepostradatelná Boží zbraň. Nezamě­ ňujme také krev Pána Ježíše a smrt Pána Ježíše. Když se Duchu Svatému zalíbilo, abychom rozeznávali tyto dva pojmy, musíme je tak přijímat, jak právě v Písmu jsou uváděny. Kdybychom přehlédli jediné, z vyjmenovaných součástí odění Božího, bylo by to nejen lehkomyslné, nýbrž životně nebezpečné. Kéž by nám záleželo na tom, aby duše přicházely ke spasení a Královst­ ví Boží šlo kupředu. 73

Strategie Boží: Pán Bůh bojuje. Izraeli bylo řečeno: Hospo­ din bojovati bude za vás, vy pak mlčeti budete. — Na to nikdy nezapomínejme! Pán Ježíš je vítěz, On jde před námi — my smíme jít za Ním. On bojuje za nás. A často nás upozorňuje na­ před. Žalm 27,5 praví: „Tu mne ukryje v stánku svém, v den zlý schová mne v skrýši stanu svého a na skálu vyzdvihne mne“. David obdržel jakoby napřed už přehled. — Gedeon zvítězil s malým množstvím. (300) Modlitba je rozhodující. Mojžíš držel ruce vztažené vzhůru k Hospodinu a Izrael vítězil nad Amalechem. Duchovní boj má vždy začínat chválením Boha. Ve Starém Zákoně čteme, jak Jozafat dál nejprve do předních řad Levity a zpěváky a potom můžeme číst, když tito začali s díky a chvála­ mi, přemohl Pán Bůh Amonitské a Moábské a nepřátele a ty, kteří přišli s hory Seir proti Judovi a byli poraženi. Jericho pad­ lo, když už napřed zpívali o Božím vítězství k chválách s po­ zouny. V Žalmu 71 Žalmista vyzknává: „.. .skála má i pevnost má, Ty jsi. Ve všech pokušeních smíme vědět, že Pán Ježíš je vítěz a On má pro nás připravenou korunu života. Bud Bohu samému věčná chvála.

74

Vedení Duchem Svatým Jak prožíváme vedení Duchem Svatým? V této době pozoruje­ me, že jsou mnozí lidé bez orientace. Církev Páně jde vstříc poslední době. Babylonský duch, je duch, který zamlžuje. Po­ slední všechny hranice i řády, nastoupí zmatek. A v té době žije­ me. Vidíme, jak jsou odmítaný veškeré autority, mravní normy jsou odstraňovány, biblické pojmy jsou jinak vykládány. Okul­ tismus nabádá ku čtení horoskopů, věnování pozornosti astro­ logii, věštění atd. Psychologie nabízí skupinovou dynamiku. Ideologie: Marxisté říkají, že odbourají všechny struktury, aby postavili nový svět. Je také filosofický směr i náboženský. V tom novém náboženství je slyšet: Člověče, ty musíš mít sebevě­ domí, vlastní silou se zachránit a tak můžeš jít dál svou cestou. Na tomto pozadí vidíme, jak je pro církev Páně důležité, aby si stále více uvědomovala nutnost vedení Duchem Svatým. Ve 2. Kor. 5,17 čteme: „Protož, jestli kdo v Kristu nové stvoření jest, staré věci pominuly, aj, všecko nové učiněno jest.“ Když se člověk rozhodne odevzdat svůj život Pánu Ježíši, nestane se hned zdravým — i když také to se může stát. Nemá hned větší inteligenci i když Duch Svatý nečiní lidi hloupějšími, naopak. V jeho osobnosti se možná nebude mnoho měnit, ale to jedno se změní. On žije podle plánu — jeho centrem je Kristus. To nové spočívá v tom, že člověk se snaží činit vůli Boží a žít v souhlasu s Božím plánem. Někteří možná znáte obraz Svaté večeře Páně od Leonardo da Vinci: Všechny jeho linie směřují ke Kristu. To je to nové. Už ve Starém Zákoně zaslibuje Pán Bůh u proroka Ezechiele 36,26: „A dám vám srdce nové a Du­ cha nového dám do vnitřností vašich a odejmu srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité...“ To znamená, že to nové srdce je schopno zachycovat impulse Boží. Přirozený člověk ne­ může přijímat nic z Ducha Božího. Když se mu vypráví o ve­ dení Duchem Svatým, tak tomu nerozumí. Dále čteme tedy u Ezechiele 36,27: „Ducha Svého, pravím, dám do vnitřností vašich a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili a soudů 75

mých ostříhali a činili je... budete lidem mým a já budu vaším Bohem, (v.28).“ Nové stvoření se neprojevuje jen v radosti, v pokoji, v jisto­ tě, nýbrž to nové pozůstává v tom, že žijeme podle plánu, že vůli Boží rozpoznáme a s radostí ji konáme. Proto říká Pavel: „Ti, kteří jsou vedeni Duchem Svatým, ti jsou synové Boží. „Martin Luther to překládá výborně: „Ti kteří jsou hnáni, Du­ chem Svatým, ti jsou děti Boží. Fotbalista je hnán k fotbalu jiný zas k tenisu, vášnivý muzikant, je třeba hnán ke klavíru. Dítě Boží, nad tím můžeme žasnout, je vždy znovu hnáno k Pánu Ježíši a ptá se: Pane co mám činit? To je působení Ducha Sva­ tého. Tak smíme znovu číst 1. Jan 5,20: „A vímeř, že Syn Boží přišel a dál nám smysl, abychom poznali toho pravého a jsmeť v tom pravém i v Synu Jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.“ Máme novou anténu. Naše svědomí je nejen očištěno, ale obnoveno, v jistém smyslu je to kompas, abychom se mohli orientovat. Pán Bůh nám odpouští naše hříchy nejen proto, aby­ chom byli očištěni od svědomí zlého, ale také abychom mohli žít podle Jeho plánu a měli před očima jasný cíl věčnosti. Prvním kablem je Modlitba, 2/Slovo Boží, 3/Situace, 4/Obecenství, 5/Znamení. Po modlitebném ztišení jsem obdržel jednou od Pána v noci píseň: „Neboj se, ni lekej!“ Pán mě obdaroval jistotou, že bude se mnou a tak jsem mohl kázat shromáždění, kde bylo 8-9 tisíc lidí. Děkoval jsem Pánu. Zde na západě jsme nakloněni k tomu, vše rozumově posuzovat. Ale Pán nás chce vyučovat. Ananiáš viděl na modlitbě Pavla, jak se modlí. Pán Bůh nám pomáhá na tento způsob, když si vezmeme čas pro modlitbu. Problematika televize je velmi zlá v našich sborech. Člověk si řekne: Podívám se jen na přírodní filmy. To je elegantní výmluva, že chci být jen o něčem informován. Televizní přístro­ je nejen že ukrádají tolik drahocenného času, ale ruinují rodinný život — jeden pro druhého nemá už čas, muž pro ženu, rodiče pro děti už nemají čas. A přece, kde je to psáno, že musí­ me všechno vědět? Měli bychom učinit svaté rozhodnutí: Páně, Tobě chci věnovat během 24 hodin aspoň jednu hodinu, kterou musím prožívat s Tebou při Slovu Božím a na modlitbě. Neří­ kejme, že to není možné. To není ztracený čas.

76

Druhá kolej, na níž můžeme rozeznat vůli Boží: Slovo Bo­ ží. Jak snadno může člověk zaměnit vlastní přání s vůlí Boží. Když se rozhodne mladík, oženit se s nevěřící dívkou, musím mu říci: V Bibli je psáno jasně, Netáhněte jha s nevěřícími. A proto kéž se vždy tážeme, zda naše rozhodnutí souhlasí se Slo­ vem Božím. V Žalmu 37,4 stojí psáno: Těš se v Hospodinu! To je to první. A potom teprv následuje: .. .a dá době žádnosti srdce tvého. Nesmíme to číst obráceně. A ve verši 5 je dále: Uval na Hospodina cestu svou a slož v Něm naději, Onť zajisté všechno spraví... Co člověk někdy dělá? Vytrhne jednu větu: Uval na Hospodina cestu svou — tu svou vlastní, aby ji Pán Bůh požehnal. — Když na prvním místě jsme nabádáni podle Bible k tomu, aby naše největší radost byla v Hospodinu. Víte proč jsme často nepokojní? Protože nejsme cele v souhlasu s cestami Božími, kterými On nás chce vést. Když spočíváme ve vůli Boží, je náš pokoj jako řeka. Pán Bůh chce, abychom byli stále na Něm závislí. Už jste někdy přemýšleli o tom, jak mnohokrát Pán Ježíš stále měl na mysli, aby se skrze Jeho život „Písmo naplnilo“. Když On procházel Palestinou, mluvil o tom, co už ve Starém Zákoně bylo psáno, porovnával situace jednotlivé s tím, co v Písmu bylo psáno o Něm. Pan Ježíš stále sledoval, zda Otec něco činí. Když Otec nepřikázal, tak Pán Ježíš také nekonal, jak to čteme Jan 5,19-20. Bible je milostný dopis našeho Boha, kterému můžeme ro­ zumět jen tehdy, když nám Pán Bůh dá svého Svatého Ducha, když jsme se stáli novými lidmi, když Pána Ježíše milujeme. Bibli nesmíme zkracovat, ani doplňovat. Měl jsem vzácnou tchýni. Ona už je dnes ve věčnosti. Jednou mi však skrze ni Pán dál Slovo, které jsem potřeboval: „Aj, přepálím tě, ačkoli ne jako stříbro, přeberu tě v peci soužení.“ Byl jsem vděčný za ta slova, která mi byla dána, abych mohl jít dál podle Bible. Situace. Pán Bůh nechce, abychom hlavou proráželi zed a sami si někde otvírali dveře. To bychom si mohli způsobit jen těžký život. Pokud konáme jen z vlastní síly, nacházíme se v Římanům 7: Bídný já člověk! Pavel musel poznat: Já nemohu jít sám, ani jeden krok. Pán Bůh někdy dovolí, abychom se vyčerpali, byli slabí — ale pak dá otevřené dveře. Že jsem ještě na živu, to je jen Boží zázrak. Já za tu milost Boží děkuji. Kolikrát, když jdu na kazatelnu, tak mi připadá, že patřím spíš do postele, jaká únava mě přepadá. Ale já vún, že

77

mnozí se za mne modlí. Potom prožívám nadpřirozenou sílu, ve své naprosté slabosti, přijde mi do srdce radost když smím zvě­ stovat Krista Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého. A když potom řeknu Amen, tak se dostaví zase únava, nemohoucnost — jen nepatrná síla tu je. Ale lidé se hlásí k následování Pána Ježíše. Pán ty dveře jejich srdcí otevřel. To je velký dar Boží, nic mého. Apoštol Filip prožil probuzení v Samaří, možná by tam byl rád zůstal. Ale v Sk. ap. 8,26 je psáno: „Anděl pak Páně mlu­ vil k Filipovi říká: Vstaň a jdi ku polední straně na cestu, kteráž vede odo Jeruzaléma do Gázy, kteréž jest pusté.“ — Filip upos­ lechl. Nevěděl ještě nic o nějakém komorníkovi. Ale potom sly­ šel: „Přistup a přiviň se k vozu tomu.“ Pán Bůh nám zjevuje cestu, kterou máme jít, nikoli najednou, ale krok za krokem, nás chce vedit. Co nám také Pán Bůh na tomto světě připravil, to je obe­ cenství. Na cestě k nebesům nejsme sami. Máme bratry a se­ stry. Pavel by nebyl Pavlem, kdyby neměl Ananiáše. Pavel by možná nikdy nezačal misii, kdyby pro něho nepřišel Barnabáš. Pán Bůh k němu poslal Barnabáše. Jsem o tom přesvědčen, že Pán Bůh mi může sdělit svou vůli také skrze některého bratra. Ovšem vždy se můžeme znovu tázat Pána, zda to skutečně je Jeho vůle. Čteme, že Pavel a Sílas se opět ještě modlili, aby jim sám Pán dál jasno. Znovu však musím zdůraznit, že obe­ cenství věřících je veliký Boží dar. Jak často jsem byl posílen bratry a sestrami, když jsem v dopise mohl číst: Neboj, neboť jsem já s tebou, nestrachuj se, neboť já jsem Bůh tvůj. Posil­ ním tě a pomáhati budu tobě a podpírati tě budu pravicí spra­ vedlnosti své. Uvědomujeme si, že náš veliký Bůh má pro jednoho každé­ ho specielní plán? Je tomu tak. On, který je Pánem celého vesmíru také ví, jak dlouho budeš zde na této zemi žít — On ti určil partnera pro tvé manželství a je dobré, když se Boha na to ptáš, jinak si Idadeš tmy do hnízda, jak to moje matka říkávala. Pán Bůh má plán pro tvoje povolání. V Žalmu 139 je psáno, že v Boží knize jsou zapsáni všichni údy naše i dny, v nichž formo­ váni byli. Víš v čem spočívá hřích člověka? Protože si člověk řekne, že chce žít podle svého plánu. A proto jsou rozvrácená manžel­ ství, rodiny, když odbouráme deset Božích přikázání, tak nastává chaos, drama. A kdy poznáme ten Boží plán? Když pozorně nas­

78

loucháme. Když posloucháme Monte Carlo, tak musíme rádio nařídit navlas přesně. My se modlíme moc málo; řekneme Pánu Bohu všechny naše problémy a pak řekneme: Amen. Modlitba znamená, jemně srdce nařídit na Boží vůli. Na to si musíme vzít čas. Je třeba abychom rozlišovali mezi hlasem krve, mezi hlasem toho druhého a mezi hlasem Božím. A pak musíš být rozhodnut, přistoupit na vůli Boží. Víš co se stane, když neu­ poslechneš? Přijde zatvrzení; a to znamená, že jednoho dne už hlas Boží neslyšíš. A to je zlé. Žijeme v době, kdy se proklamuje seberealizace. Důležitě­ jší však je, abychom byli činitele Slov Římanům 12,1-2 a potom budeme prožívat; jak to řekla jedna sestra při 25. jubileu ma­ nželství: Ježíš je větší — On je větší a ještě větší... Praha 2. červenec 1987.