Doma je doma

Citation preview

JaffwDaw Dgiroafiflofls Wtam

fl® (o!@maT

Reverend Jaroslav Ignatius Vokoun

Doma je doma? komentář pro televizní společnost A R Q Mond Classic Ltd.

II. vydání EEMIS-MANNHEIM BADEN -WÚRTTENBERG 1998

VeJménu boha milosrdného, slitovného.

'Dítka Izraele, pomněte milosti Mé. JížJsem vás zahrnul, i toho. ž£ vyznamenalJsem vás před lidstvem veškerúm!' Korán. Súra 2.116/122)

Hl

‘Vzdutze Siónu vujde zákon a H** Jehovovo Slovo z Jeruzaléma. ’ (bible. Izaiáš 2-.5b)

fosr

Hlavní Židovské migrační proudy 1919- 1948: 482.857 osob

15.5.1948 - 1993: 2.943 109 osob

6

Pojďme, vraťme se do země otců, do země patriarchy Abrahama. Tak nějak mohla stále intenzivněji zaznívat v myslích židů již v prvé polovině devatenáctého století slova dvou významných rabínů - Jehudy Alkalaie a Cviho Hirsche Kalischera, která svým dílem ještě více zesílili i spisovatelé - Moses Hess a Leon Pinsker. Tato doba byla opět obdobím strachu a paniky mezi židy, neboť světem letěla nařčení židů z rituálních vražd. Seménko myšlenky po návratu domů bylo zaléváno touhou po bezpečí, po jistém klidném místě. Hnutí náboženská i světská tuto myšlenku rozvíjela a sionistický kongres v Basileji roku 1897 dal myšlence návratu - aliji - politickou podobu. 2. listopadu 1917 takzvanou Balfourovou deklarací vyjadřuje britská vláda ochotu zaštítit vznik Erec Jisra'el - "národní domovinu pro židovský lid". I Arabové jsou v té době příznivě nakloněni myšlence na vznik tohoto nového domova židů. Mnozí židé již od devatenáctého století nalézají ve vytoužené zemi izraelské přístřeší i pomoc v nelehkých začátcích u palestinských rodin. Avšak tak, jako se tiše a zákeřně šíří zhoubná nemoc, se i do arabských myslí infiltruje silná a všudypřítomná fašistická propaganda. Ani Britové, ten kolos koloniálních zájmů, mocenských ambicí a stálého zřetele jen na svůj vlastní sobecký prospěch ukrývající se pod pláštíkem kolébky demokracie, neučinili nic pro to, aby se zhoubné propagandě fašismu postavili. Nakonec Britové nedokáží ani naplnit své poslání, které jim svěřilo celé světové společenství. Hitler nastupuje k moci a tisíce židů se snaží v Erec Jisra'el nalézt bezpečí. Marně, brány přístavů jsou uzavřeny, lodě s uprchlíky se vracejí do přístavů okupovaných Němci, či nalézají svou zkázu v rozbouřených vlnách moře. Nastává nejtemnější období židovských dějin "ha-šo'a", naprostá snaha vyhladit židovský národ z povrchu planety země. Marné je stát proti proudu času, ještě marnější je konání člověka, který se postavil proti mH*1 Jehovovým zaslíbením. Fašisté byli poraženi, svět musel pohlédnout do tváří těch, kteří přežili továrny na smrt i do tváří těch, jejichž bezživá těla volala z objevených hromadných hrobů do nejtajnějších koutů lidského svědomí. K výšinám nebes ukazovaly komíny krematorií koncentračních táborů a nebesa byla svědkem všech, které sežehl žár.

Světové společenství stálo před židy a jeho svědomí nemohlo být čisté. Co udělali proti utrpení jejich národa? Nic, jako po staletí hleděli jen na svůj prospěch. Židé se stali špatným svědomím, tíživým snem nenechávajícím spáče v klidu, "jak odčinit neodčinitelné - jak umlčet nikoli židy, ale své vlastní svědomí?" Myšlenka národní domoviny pro židovský lid se nabízela jako možnost umlčení svého vlastního svědomí. Dejme jim kus nehostinné půdy daleko od nás a oni budou spokojeni. Krok ne nepodobný skutku bachaře, který nejprve mlčenlivé přihlížel, jak jeho kolega mučí vězně a potom mu s pocitem "já nic, já humanista" podá sklenici vody.

7

"Na základě našeho nezadatelného národního práva í,,a na základě rezoluce Valného shromáždění OSN tímťó vyhlašujeme vytvoření židovského státu v Palestině, | který ponese název stát Izrael."

8

Tak nějak vzniklo rozhodnutí Valného shromáždění OSN č. 181 z 29. listopadu 1947. Tímto rozhodnutím bylo území "Palestiny” spravované mandátem Velké Británie rozděleno na dva státy: židovský a arabský. Tak stojíme před počátkem moderní historie území, které naši předkové znali a mnozí dodnes stále znají jako Palestinu. Území, na němž by v míru měli žít židé, stejně jako vyznavači islámu, křesťanéJ ateisté. Na území Izraele a Palestiny však bude naše povídání o míru, bratrství a pochopení jen velmi málo.

Situace v Izraeli v období mezi léty 1945 - 1947 byla velmi napjatá. Samotni místní židé byli rozděleni minimálně do tří velkých názorových proudů, které se mezi sebou neustále svářily. Britové, na nichž leželo břemeno správního mandátu Světového společenství, se snažili udržet situaci na území v klidu. Obávali se, že dojde-li k rozdělení velkého území Palestiny na židovský a arabský stát, budou vtlačeni do pozice nárazníkové zóny, která bude stát tváří v tvář dvěma ohňům. Proto velmi tvrdě postupovali proti jakémukoli projevu židovské národní emancipace. Židé na to reagovali teroristickými útoky. Britové měli stále ještě v paměti atentát na lorda Moyna, britského ministra pro záležitosti Středního východu (1944), když židovští teroristé, po britské razii v úřadovnách Židovské agentury 29.6.1946, zaútočili 22.7.1946 výbušninou o váze 350 kg na jedno křídlo jeruzalémského hotelu "Král David", ve kterém byla ubytována část britské exekutivy. Přestože britské úřady byly včas na atentát upozorněny, nevzaly varování vážně a při výbuchu přišlo o život 28 Britů, 41 Arabů a 17 Židů. Šokovaná britská vláda neunesla zátěž problémů v Palestině a po zdlouhavých jednáních se 14.2.1947 rozhodla svůj mandát vrátit do rukou OSN. Teroristická kampaň však mezitím pokračovala. 29.7.1947 byli židovskými teroristy popraveni dva britští seržanti jako odveta za britské tresty smrti na židovských teroristech. Smrt nevinných seržantů Clifforda Martina a Mervyna Paice však šokovala nejen Brity ale i mnoho Židů. Později se dokonce ukázalo, že Martinova matka byla Židovka. V Británii smrt obou seržantů vyvolala davové běsnění, při němž lehla popelem synagoga v Derby. V Londýně, Liverpoolu, Glasgow a v Manchesteru vypukly protižidovské nepokoje, od 13. století prvé takových rozměrů. Takto tedy vypadala atmosféra před vyhlášením státu Izrael. Světová politika byla ve varu. Britové i Američané se obávali konfliktu s arabským světem, který pro ně představoval mnohem větší hospodářský význam než skupina nic nemajícího židovského obyvatelstva pokoušející se doposud o přežití v nehostinných, většinou polopouštnich, podmínkách Palestiny. Okamžitě po rozhodnutí č. 181 vyhlásil Generální tajemník Arabské ligy - Azzam Paša: "Bude to vyhlazovací válka a obrovský masakr." 14. května 1948 situace dozrála do bodu konfrontace, židovský politik Ben Gurion v telavivském muzeu prohlásil: "Na základě našeho nezadatelného národního práva a na základě rezoluce Valného shromáždění OSN tímto vyhlašujeme vytvoření židovského státu v Palestině, který ponese název stát Izrael." Vzápětí vznikla prozatímní vláda. V noci počaly egyptské letecké nálety na nově vzniklý stát. 15.5.1948, poté co poslední pracovník britské exekutivy opustil Izrael, došlo k invazi arabských armád.

9

Rozdělení Palestiny podle rozhodnutí Valného shromáždění OSN č. 181 (1947)

10

Stát Izrael konečně existuje, ovšem za jakou cenu? Arabské státy, které odmítly rozhodnutí OSN o vytvoření dvou svébytných státních celků židovského a muslimského- stojí v letech 1948 - 1949 svou vojenskou silou proti mladému izraelskému státu. Přesto invaze pěti arabských armád ze sousedních států končí porážkou Arabů a Izrael na základě svých úspěšných válečných akcí připojuje ke svému území i některé části bývalé Palestiny, které OSN v roce 1947 přiřklo arabskému státu, který neměl možnost vzniknout. V důsledku připojení arabských území k Izraeli začíná masové vyhánění a útěk palestinského a arabského obyvatelstva. Statisíce Palestinců tak končí v bídě uprchlických táborů, většinou na území dnešního Jordánská a Libanonu. Tak jako se ve světové politice neustále hovoří o územích Palestiny okupovaných Izraelem, vůbec se nemluví o tom, že v dubnu 1950 král arabského Zajordánska, Abdalláh, po dohodě s Izraelem připojil část arabské Palestiny ke svému území a vznikl tak nový stát, dnes známý jako Jordánsko. Válkám mezi arabskými státy a Izraelem však není konec. V roce 1956 vniká izraelská armáda do Egypta, historicky se toto tažení nazývá "Sinajskou válkou". 1967 "Šestidenní válka" - Izrael za tvrzení, že se snaží předejít vojenským akcím proti svému státu, útočí opět na Egypt, ten reaguje "Válkou do vyčerpání" (1968- 1970), v níž usiluje o vojenské vysilování Izraele, dokud nevyklidí Sinajský poloostrov. 1973 - "Válka Jom Kippur" - pro změnu Egypt a Sýrie útočí na Izrael, ten po počátečních neúspěších přechází do protiútoku a vniká do Egypta i Sýrie. 1978 - odvetou za přepadení dvou autobusů severně od Tel Avivu a zavraždění jejich cestujících vniká izraelská armáda do Libanonu. 1982- "Libanonská válka" - izraelská armáda útočí proti Libanonu, aby na jeho území zničila vojenská centra Palestinců, při dalším postupu v Libanonu se však střetává i se syrskou armádou. Cíl zničit centra palestinského odporu není naplněn, Izraelci jsou donuceni Libanon opustit. Toto jsou války, které dějiny zaznamenaly. Mez tímto časem však probíhá jedna vleklá a nekončící válka, válka mezi dvěma etniky - arabským a židovským, válka mezi muslimy a židy, válka, do níž vstupují kvůli národním ideálům i křesťané, ateisté, komunisté, vleklý extremistický boj s teroristickými akcemi na obou stranách, bratrovražedný boj, jehož bojištěm se y průběhu desetiletí stává celý svět. Stále a stále se opakuje příběh Kaina a Ábela, příběh nepochopení, oklamání, špatného výkladu náboženství, překroucení různých ideálů mocnými světa, za něž umírají ti, kteří nedokáží prohlédnout, že je manipulováno s jejich vírou, ctí a národní hrdostí. Tato válka je až příliš často o víře, o Bohu, ale On si ji nepřeje, přejí si ji ti, kteří z ní těží, kteří žijí v míru a bezpečí svých paláců a sídel, svých monopolů mimo chudá území dávné Palestiny.

11

12

©[J^p[nfe©@ p© Paradoxem dějin je, že příčinou vzniku této organizace, ač se to na první pohled zdá nepravděpodobné, nejsou ani Palestinci, ani sionismus a ani Arabové. Důvodem vzniku tohoto národně osvobozeneckého hnutí je necitlivé rozhodnutí OSN podporované zejména velmocenskými zájmy USA, Velké Británie a SSSR rozdělit území Palestiny na dva etnicky odlišné státy: židovský a arabský. Toto rozhodnutí světové administrativy se setkalo s odporem arabských zemí, které zastávaly názor na nedělitelnost Palestiny. Již jsme to vše zmiňovali, ale chtěl bych ještě jednou upozornit, co je druhým ve sledu důvodů vzniku Organizace pro osvobození Palestiny. Je to odpor arabských států, jejich neochota řešit nešťastné rozhodnutí OSN, byť vleklou diplomatickou cestou, a ponechat zatím stav tak, jak je. Tedy, dočasně se smířit s rozdělenou Palestinou, ale zároveň i s jakýms takýms, byť ne uspokojujícím, stavem arabské palestinské státnosti. Reakcí arabských států na vyhlášení státu Izrael, jak jsme si již také řekli, byla však invaze arabských armád na území nového židovského státu. Víme také, že tato invaze skončila pro arabské armády neúspěchem, po němž následovalo rozdělení zbylých území Palestiny mezi Izrael a Jordánsko. Po této arabské prohře dochází k útěku asi jednoho milionu Arabů do ciziny. Historie je zjevně plná různých paradoxů. Zajordánský král Abdalláh, který se v roce 1950 dohodl s Izraelem na rozdělení zbylých palestinských území, se nemalou měrou podílel na vzniku palestinských národně osvobozeneckých organizací. Snad proto je ještě méně pochopitelné, že zemřel v roce 1951 rukou atentátníka, který byl Palestinec. Jordánsko se také na mnoho let stalo jednou ze zemí, která poskytovala Palestincům azyl i zázemí pro jejich exilové úřady a organizace. Samo Jordánsko však zátěž přítomnosti Palestinců, kteří se stále více vměšovali i do vnitřních politických záležitostí, neuneslo a nakonec bylo donuceno zjednat si ve své zemi pořádek a právo silou, která znamenala pro mnoho Palestinců ztrátu života, strach a utrpení ne menší, než když prchali ze své domoviny před sionisty budujícími svůj vysněný stát.

Odmítnutí vzniku arabského státu na území rozdělené Palestiny podle rozhodnutí OSN se tak paradoxně obrací proti arabským státům samým a palestinští uprchlíci na jejich území se pozvolna stávají černým Petrem v jejich vlastních rukou. Palestinci jsou předmětem sporu mezi arabskými státy a Izraelem, mezi OSN a Izraelem, ale stále více mezi různými arabskými státy samotnými.

13

V říjnu 1959 se z různých malých národněosvobozeneckých hnutí Palestinců v exilu formuje pod vedením třicetiletého Jásira Arafata široké hnutí palestinského odporu. Na přelomu května a června 1964 se v Káhiře koná ustavující kongres Palestinské národní rady, kterou bychom mohli také nazvat palestinským exilovým parlamentem. Na tomto přelomovém zasedání byla na popud Ligy arabských států také založena zastřešující organizace palestinského hnutí nazvaná Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a přijata Palestinská národní charta. Tato charta ve své prvotní podobě uznávala Palestinu výhradně jako historické území, které patří pouze arabskému světu a nikoli židovskému státu. V chartě je Izrael označen za "nástroj sionistického hnutí", je mu odpíráno právo na existenci a vyzývá se k jeho likvidaci. Charta zároveň apeluje na arabský lid, aby napomohl k osvobození Palestiny. V roce 1968 bude charta doplněna o další ustanovení, které jako jedinou možnost cesty palestinského lidu ke svobodě vidí ozbrojený boj. Během dalších dvaceti let bude charta doplněna o mírnější prostředky dosažení palestinské samostatnosti, jako jsou diplomatická jednání. V roce 1990 označí sám Arafat myšlenky charty za překonané, i když ještě v roce 1996 trvá na tom, že články požadující v chartě zničení Izraele vyškrtne z Palestinské národní charty až "ve vhodnou chvíli". My jsme však na počátku palestinsko-izraelského příběhu a uvidíme, že nedokonalé rozhodnutí OSN z roku 1947 bude stát mnoho lidí životy, bude zdrojem smutku, bolesti a zejména zisků pro mnohé monopoly dodávající znesvářeným národům zbraně a vojenskou techniku. A tak se naskýtá velmi vtíravá otázka: "Co by západní firmy takzvaného křesťanského demokratického světa dělaly se zbraněmi, které nestihly zužitkovat během druhé světové války a které tak nesmyslně chrlily ve svých továrnách během takzvané "studené války", nebýt neustále rozněcovaného židovsko-arabského konfliktu o Palestinu, či "Policejní akce nadnárodních armád, (zejména USA), v Koreji či Vietnamu?" Nepříjemná otázka? Mám pocit, že by mnozí na ni rádi zapomněli. Ruce od nevinné krve lze však jen těžko umýt, byt’ se ušpinily "pouze" držením pera při podpisu "nedokonalých" rozhodnutí OSN. A byla ta rozhodnutí nedokonalá náhodou, krátkozrakostí či záměrně?

14

Nezasvěcenému pozorovateli se na první pohled může zdát, že palestinské národně osvobozenecké hnutí je pevně spjato s učením islámu. Takovýto pohled je však naprosto stejně zavádějící, jako pohled na stát Izrael jakožto jednu velkou baštu židovské náboženské ortodoxie. Zjednodušující snaha spojovat národně-palestinský problém s islámem je vlastně záměrnou demagogií vedoucí k pohledu na islám jako na militantní, extremistické náboženství ohrožující svět, a to zejména ten, který si rád dává nálepku křesťanský. Možná není od věci myšlenka dlouhodobé perspektivy vytváření obrazu nepřítele, který nahradí strašáka komunismu, až bude překonán. Ze zkušenosti s propagandou fašistického Německa či z dob "studené války" víme, že dlouhodobě prováděná ideologická diverze je naprosto účinná a v masovém měřítku se nemíjí svým záměrem. Vraťme se však k palestinskému emancipačnímu procesu, který se v padesátých a šedesátých letech dvacátého století formuje v exilu. Řekli jsme si již, že místy s největším množstvím palestinských exulantů bylo především Jordánsko a Libanon. Jordánsko udělalo s Palestinci několik velmi ošklivých zkušeností, tou prvou byl atentát na krále Abdalláha, který provedl Palestinec. Po Abdalláhově smrti se trůnu ujal král Husajn. Přestože jeho země poskytla Palestincům zázemí v době jejich exilu, byl král i jeho vláda pro palestinskou politiku velmi kontroverzní. Izrael viděl, a často i měl, v Jordánsku tichého spojence, který se příliš neangažuje proti Izraeli a naopak se vždy musí mít na pozoru před svými militantními arabskými sousedy. I současný král Husajn byl, podobně jako jeho děd Abdalláh, který se snažil s Izraelem udržet mírové vztahy, již několikrát terčem teroristických útoků ze strany Palestinců. Izraelci vidí v Husajnovi zejména kultivovaného muže s evropskou, respektive britskou, výchovou, byť se nerozpakoval v minulosti své království zaštítit i sovětskou vojenskou podporou. Vztahy Jordánská a Izraele často musí překračovat mezistátní rámec vysoké diplomacie, neboť pro obě země je například životně důležitou surovinou nikoli v arabském světě přeceňovaná ropa, ale pitná voda z řeky Jordán. V roce 1963, kdy již bylo hnutí palestinského odporu velmi polarizováno a extremizováno, zahájil jordánský král Husajn kontakty s Izraelem prostřednictvím svého lékaře v Londýně. Později následovaly schůzky na moři či tajná setkání v poušti nebo v cizích městech třetích zemí. Toto jordánské úsilí řešit napětí v otázce sporného arabsko-palestinského území však hatily teroristické útoky palestinských extremistů, které směřovaly na území Izraele právě z Jordánská. To vedlo k rozhodnutí Izraele vypořádat se s Palestinci vojenskou silou, přímo na jordánské půdě. Série násilností tak vyústila do "Šestidenní války", při níž Jordánsko chtějící ochránit Palestince na svém území postavilo proti izraelským vojenským silám svou armádu a bylo poraženo. Po této porážce ztratilo Jordánsko východní Jeruzalém i západní břeh Jordánu.

15

Podívejme se však, kvůli komu zaplatilo Jordánsko cenu nejen územních ztrát, ale zejména životů a trvalého zmrzačení svých vojáků. OOP v žádném případě nehájila svátou věc islámu či ztracených posvátných míst v Jeruzalémě. V řadách OOP stáli především ateisté či formalisté pouze se ukrývající pod pláštík islámu. V čele OOP stál Arafat se svým hnutím Fatah a jeho ozbrojenou složkou Al-Asífa, dále extremisticky orientovaný Habbáš s Lidovou frontou pro osvobození Palestiny a levicová Demokratická fronta pro osvobození Palestiny. Všechny tyto velké organizace sídlící a operující proti Izraeli na území Jordánská deklarovaly veřejně svůj jediný cíl - "zahnat židy do moře". Jordánská vláda se stále více obávala nejen činnosti jednotlivých složek OOP z jejího území proti Izraeli, ale stále více existovala i reálná obava, že militantní skupiny Palestinců se pokusí provést v Jordánsku politický převrat, aby tak získali celou zemi svého hostitele pro své bojové záměry proti Izraeli. A tak se paradoxně Palestinci stali stejným nebezpečím pro židovský Izrael jako pro arabské Jordánsko. V duchu evropského úsloví: "za vším hledej ženu", můžeme sledovat vývoj následující jordánské politiky proti stále méně vítaným palestinským hostům. Tajné rozhovory jen pozvolna zacelovaly jizvy z izraelského vpádu do Jordánská během "Šestidenní války", přesto se v zásadě podařilo urovnat hraniční spory. A tak izraelská politička Golda Meirová, podobně jako se již dříve v přestrojení setkala s králem Abdalláhem, opět sáhla po prostém úboru beduínské ženy a začala se scházet na tajných setkáních v poušti s králem Husajnem. Podle Sáry Rehaviové, (dcery Goldy Meirové), se během těchto setkání vyvinul mezi Meirovou a Husajnem vztah důvěry a Meirová si Husajna oblíbila. Všechny schůzky probíhaly v naprostém utajení, neboť Meirová si byla plně vědoma, že jejich vyzrazení by ve své době stálo Husajna život nebo minimálně královský trůn. Jako výsledek těchto setkání však můžeme vidět Husajnovo rozhodnutí vstoupit do války proti OOP, která destabilizuje situaci v jeho vlastní zemi. V září 1970 zlikvidovala arabská jordánská armáda základny odporu OOP na svém území a hlavní síly OOP se přesunuly do jižní části Libanonu. Pohled na smrt není příjemný a rozhodnutí jordánského krále jistě nebylo lehké. V popředí jordánských událostí se objevil muž, který dosud stál naprosto v ústraní - generál Habís al-Madžalí, který byl jmenován vojenským guvernérem země. Sedmapadesátiletý generál pocházel z beduínského kmene naprosto oddaného královské rodině. 15. září al-Madžalí vydal výzvu, v níž žádal Palestince, aby vydali veškeré zbraně. Když se tak nestalo, vstoupily do Ammánu jordánské obrněné jednotky, po nich následovala izolace Zerku, Saltu a Irbidu. Ammán byl odříznut od světa. Tisíce mrtvých ležely na ulicích. Vláda dává al-Madžalímu plnou moc ke zničení palestinských partizánských základen ve městě a k útoku na uprchlické tábory Džebel Husajn a Al-Wahdat. Palestinci mající v Ammánu asi 30 000 členů své ozbrojené milice se postaví al-Madžalímu na odpor. Kásem, (člen OOP), vzpomíná: "Viděl jsem v jednom dni, ještě za bojů, jak jordánská armáda buldozery pohřbívala naše zabité. Byly těch mrtvých tisíce. Buldozer je před sebou valil do hlubokého příkopu a další na ně jen nahrnul hlínu. Tak tam zůstali dodnes..."

16

Podle ammánských úředních zdrojů zničila jordánská armáda 300 palestinských partizánských základen ve své zemi a 480 domovních komplexů využívaných v Ammánu palestinskými organizacemi. Podle OOP zemřelo 25 000 Palestinců. Arafat vyhlašuje: "Nepřišli jsme do Jordánská na základě královského dekretu, ale proto, že tam byl náš lid. Dokud tam náš lid zůstane, bude revoluce pokračovat." Revoluce proti komu? Proti Izraeli a židům či také proti Jordánsku a Arabům? Nelze pochopit, kde získali Palestinci pocit, že mohou beztrestně ovládnout zemi, která jim v těžkých chvílích poskytla náhradní domov a ochranu. Důvěra Jordánců v Palestince je pryč a Palestinci odcházejí do Libanonu a s nimi tam přichází bolest a smrt.

Po odchodu Palestinců z Jordánská se vztahy mezi Jordánském a Izraelem pozvolna upravují. Izraelci sledují často vysílání jordánské televize, a ta jim vychází vstříc a zařazuje do svého programu pravidelné vysílání zpráv i jiných pořadů v hebrejštině. Král Husajn zůstává během jomkipurské války mezi Izraelem, Egyptem a Sýrií vůči Izraeli neutrální. V roce 1991 označil Izrael Jordánsko za relativně malou zemi čelící dobře silným sousedům, která má stále jeho sympatie. Když USA spolu se svými arabskými spojenci odsoudily Jordánsko za podporu iráckého prezidenta Saddáma Husajna, izraelští oficiální činitelé měli pro Jordánsko více porozumění a premiér Jicchak Šamir dal najevo, že přežití krále Husajna je v zájmu Izraele. Dnes jsou vztahy Izraele a Jordánská vřele sousedské.

17

Při znovuvzkříšeném řeckém pohanském obřadu v září 1972 zaplál olympijský oheň. Celý svět se chystá v duchu řeckého kultu krásy lidského těla a soupeření v síle a zdatnosti na olympijské hry v Mnichově. Co dělají na renesanci pohanského kultu těla židé, to je sporná otázka pro rabíny a znalce Božího Slova. Faktem je, že tady jsou a nejsou tu sami. Neplane zde jen pohanský symbol olympijského ohně, v srdcích některých přítomných Palestinců plane oheň pomsty a zášti, oheň nenávisti. Do Mnichova přijíždějí členové palestinské teroristické organizace Černé září. Již název komanda - Černé září - vystihuje zášť vyvolanou v Palestincích jejich potlačením a smrtí mnoha jejich přívrženců v září 1970 v Jordánsku. Jejich nenávist se však obrací proti židovským sportovcům. 5. září 1972, ten den bylo úterý, v ranních hodinách obsadí komando Černé září ubytovnu izraelské výpravy v olympijské vesnici a požaduje propuštění 200 Arabů uvězněných v Izraeli. Hned na počátku osmnáctihodinového dramatu jsou dva židé zastřeleni. Teroristé se domáhají odletu z Mnichova spolu s izraelskými rukojmími. Jsou tedy dopraveni na nedaleké letiště Furstenfeldbruck, kde německá policie doufá, že se jí podaří rukojmí osvobodit. Při plánování celé akce došlo k mnoha zásadním chybám, na vyřazení osmi možných útočníků nasadily německé orgány jen pět odstřelovačů. Během vzniklé přestřelky zahynulo dalších devět rukojmích, pět teroristů a jeden policista. Tři teroristé, kteří přežili, byli zadrženi. Svět se dál baví pohanským kultem těla a sportu, olympiáda pokračuje. Tato teroristická akce je jedním z tisíců útoků, které Palestinci podnikli proti židům a Izraeli. Byla to však akce, při níž i Izraeli došla trpělivost a Golda Meirová vydává rozkaz agentům izraelské tajné služby vykonat rozsudek smrti nad organizátory atentátu, ať se ukrývají kdekoli na světě. Byť je to jen jeden z tisíců případů terorismu, zůstal nejvíce v paměti generace těchto let. Pokusíme se podívat i na další významné teroristické akce.

18

Jaký měla význam akce Černého září pro OOP? Po vyhnání OOP z Jordánská se situace uvnitř organizace podobá přetopenému kotli před výbuchem. Z OOP odcházejí radikální skupiny chtějící řešit palestinský problém silou a teroristickými útoky. Arafatova politika v OOP je nazývána poraženeckou, neboť Arafat veřejně deklaruje, že OOP se vzdává ozbrojeného boje a terorismu.

Další akcí, která se zapsala do paměti celého světa, byl únos italské výletní lodi Achille Lauro s více než 440 cestujícími na palubě, který provedli čtyři palestinští teroristé během plavby mezi Alexandrií a Port Saidem 7.10.1985. V tomto případě únosci požadovali propuštění padesáti Palestinců vězněných v Izraeli. 9.10.1985 odpoledne únosci propustili rukojmí a vzdali se egyptským úřadům. Během teroristické akce byl teroristy zavražděn Američan židovského původu, Leon Klinghoffer, nemohoucí veterán z druhé světové války upoutaný na invalidní vozík. USA na dopadení organizátora této teroristické akce vypsaly odměnu čtvrt milionu dolarů. Organizátorem celé teroristické akce byl takzvaný Abú Abbás, vlastním jménem Zajdán Muhammad Abbás, člen výkonného výboru OOP, který rovněž působil ve všeobecném velitelství Lidové fronty pro osvobozeni Palestiny. V červenci 1986 jej v nepřítomnosti za zorganizování únosu Achille Lauro odsoudil janovský soud k doživotí. Abú Abbás se však skrývá úspěšně před spravedlností USA i Itálie. Jeho vysoká funkce v OOP může ale vyvolávat otázku - zřekla se v té době OOP skutečně terorismu, či to jen předstírala? Útěk Palestinců z Jordánská do Libanonu nepřinesl jen rozkol v OOP, ale i zformování do dalšího boje proti Izraeli. OOP se usadila se svými "uprchlickými tábory" poblíž Bejrútu a dalších libanonských měst. Odtud jsou pak podnikány útoky proti severní části Izraele a jejímu obyvatelstvu. Reakce Izraele nenechává na sebe dlouho čekat, od roku 1977 izraelské letectvo pravidelně bombarduje palestinská centra. V červnu 1982 vláda Menachema Begina - téhož Begina, který stál v čele teroristického útoku v roce 1946 na hotel "Král David" v Jeruzalémě, (přišlo při něm o život 28 Britů, 41 Arabů a 17 Židů), a který se podílel i na dalších teroristických akcích ve čtyřicátých letech - tedy tento bývalý terorista Begin se svou vládou vyhlásil 6. června 1982 vojenskou operaci "Mír Galileji". Při této akci vstoupilo v prvé fázi 60 000 izraelských vojáků na jižní území Libanonu a začalo odtud vytlačovat palestinské partizány směrem k Bejrútu, (tehdy bylo na území Libanonu 334 000 Palestinců). Poté byla libanonská metropole a zejména její muslimská část, kde sídlil hlavní stan OOP, hermeticky odříznuta od okolního světa a bombardována. Na pomoc izraelské armádě se přidal i libanonský vysoký armádní činitel Haddád se svou armádou, který si uvědomoval, že Palestinci pro Libanon představují stejnou možnost destabilizace vnitřní jednoty, jakou již před tím znamenali pro Jordánsko. Haddád, spolu se svými vojáky, provedl několik bleskových útoků proti palestinským centrům v Libanonu a OOP byla donucena kapitulovat. 21. srpna 1982 začala OOP evakuovat své členy do dalších arabských států, zejména do Sýrie, Alžírská, Tuniska a Iráku. Během akce "Mír

19

Galileji" bylo zavražděno celkem 20 000 lidí, vyhlazeno mnoho vesnic, které neměly přímo s OOP nic společného, velká část mrtvých patřila mezi civilní obyvatelstvo, 32 000 lidí bylo těžce zraněno. Z Libanonu se stáhlo 12 000 partizánů OOP. Smutné události však pokračovaly. Ve dnech 16. až 18. září 1982 vtrhla do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatila takzvaná Libanonská křesťanská milice a zmasakrovala 700 neozbrojených mužů, žen a dětí. Izraelská okupační armáda blokující oba tábory těmto zvěrstvům na civilním obyvatelstvu nečinně přihlížela. V roce 1985, na závěr operace "Mír Galileji", při stahování svých armád z Libanonu anektoval Izrael hraniční pásmo o šíři patnácti kilometrů. To představuje na celé délce izraelsko-libanonské hranice 11% libanonského území z celé rozlohy státu, sto městeček a vesnic, v nichž žije více než 200 000 obyvatel. Reakcí na obsazení libanonských území Izraelem byla rezoluce č. 425 Rady bezpečnosti OSN, v níž byl Izrael vyzván k opuštění okupovaných libanonských území. Poté, co Izrael rezoluci odmítl, zřídila OSN své prozatímní vojenské síly v Libanonu (UNIFIL), které kontrolují nárazníkové pásmo mezi Libanonem a Izraelem. V únoru 1992 podnikl Izrael vrtulníkový útok v jižním Libanonu, při němž zahynul generální tajemník islámského hnutí Hizballáh, šajch Husajn Abbás Músáví. Reakcí bylo raketové odstřelování izraelského území ze strany Libanonu. V červenci 1993 se izraelské síly pod záminkou, že Libanon je stále centrem jeho odpůrců, rozhodly pro další letecký útok na Libanon a vyhlásily akci - "Operace zodpovědnost". Při této sérii útoků na Libanon zemřelo 126 převážně Libanonců z řad civilního obyvatelstva a 300 000 lidí bylo připraveno o střechu nad hlavou.

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se tak jasně ukázalo, že smrt a terorismus plodí pouze další smrt a terorismus. Z bývalých zločinců masakrujících Brity či Araby se stali význační politici a diplomaté, které z politických důvodů, ve chvíli, kdy volali proti terorismu, nešlo upozorňovat na jejich vlastní krvavou minulost. I situace v OOP dozrávala k přerodu teroristů v politiky. Svět je unaven neustálými zprávami o bombových atentátech a únosech nevinných obětí. Brutalita světa narůstá spolu s tisíci akčních filmů produkovanými v USA ve filmových ateliérech se značným či majoritním podílem židovského majetku. Palestinští bratři se svým arabským sourozencům stávají břemenem v růstu obchodu s tzv. západními zeměmi a vlastní prosperity. OOP si to začíná uvědomovat, neboť střet s realitou je stále tvrdší. A zdrojem nestability jsou stále titíž: Izrael a Palestina. Co když světu dojde trpělivost a řekne si - co s nimi? Nejde-li to po dobrém, nejde-li to politicky, zaplaťme jim. Kdo z Židů a Palestinců sáhne po jidášském dolaru a ustoupí z dosud deklarovaných neustoupitelných pozic?

20

Reverend Jaroslav Ignatius Vokoun vyrůstal a byl vychováván v atheistickém duchu. Již v desíti letech však prožil setkání s Bohem a jeho život se tím radikálně změnil v porovnání se způsobem života jeho tehdejších vrstevníků. Bez vědomí rodiny se připojil k podzemnímu náboženskému společenství, kde se jeho víra několik let upevňovala, a byl tak připraven na střet s tvrdou realitou komunistické totality. Rozešel se na mnoho let, (až do roku 1990), s rodiči i příbuznými a pokračoval ve své cestě víry. V ilegalitě získal i theologické vzdělání. Po kněžském svěceni působil na misijním poli, věnoval se zejména službě mezi mládeží a tzv. rizikovými skupinami, s nimiž se poprvé setkal během svého uvěznění. Jeho jednání se dostávalo do konfliktu s tehdejšími komunistickými zákony, a tak nebyl ušetřen perzekuce i věznění. Po roce 1990 se rozchází se svým společenstvím, neboť není ochoten se podílet na přeměně společenství víry v lidskou organizaci, ne zcela nepodobnou komunistickému systému, s nímž dříve přicházel do konfliktu. Vystupuje s tvrdou kritikou prosazování mocenských zájmů takzvaných etablovaných náboženských organizací. Podílí se na vytváření Východoevropské misijní a informační služby. Kritizuje státní systém pro nedokonalé diskriminující zákony neumožňující rovnoprávné postavení všech náboženských organizací. Stojí u zrodu Sdružení za náboženskou svobodu, od jehož praxe se však v srpnu 1995 veřejně distancuje. Od prosince 1995 žije průběžně v SRN a České republice a slouží malé skupině věřících kolem Beth-Or. Podílí se na budování nového biblického studijního díla pro země bývalého socialistického bloku v rámci misijního působení Východoevropské misijní a informační služby. V prosinci 1997 byl jmenován biskupem České nezávislé církve. Misijní dílo, k němuž jej Pán povolal, se dotklo zejména České a Slovenské republiky, Ukrajiny, Běloruska, Rtťska, Rumunska, Maďarska, Bulharska, zemí bývalé Jugoslávie, Vietnamu, Polska a pobaltských států.

Vokounovi - Vokouns P.O.Box 121 CZ-110 01 Prague 01

Czech Republic - Europe

©VOKOUNS MISSION INC. 1998