A Bůh viděl, že je to dobré 8071780928, 9788071780922

Citation preview

Carlo Carretto

A Bůh viděl, žě jě to dobrě Původní italské vydání: E Dio vide che era cosa buona A.V.E. - An.Veritas Editrice, Roma, 1988

České vydání: Nakladatelství Portál, Klapkova 2, Praha 8, 1996

ISBN 80-7178-092-8

Obsah

Úvod: Chvalozpěv na pohostinnost

Část první: Co říká Bůh o stvoření

A Bůh viděl, že je to dobré Člověče, věnuj mi pozornost Člověk, můj syn Synu, nečiň zlo... Můj Syn Ježíš Neodporujte zlému Soucit Důvěrně s Bohem

Část druhá: Co ty na to, člověče

Podobenství o marnotratném synu Podobenství o feťákovi Apokalypsa Hodnota víry Opravný termín Tajemství satana

Část třetí: Modlitba, abychom sami sebe viděli v jasnějším světle

ÚVOD

Chvalozpěv na pohostinnost Při cestování po suchém, sluncem rozpáleném venkově by každého jistě potěšilo, kdyby přišel k dubu, pod kterým by stál Abrahámův stan, kdyby uslyšel slova "Panovníku, nepomíjej svého služebníka" (Srov. Gn 18, 3) a potom by byl velkým patriarchou slavnostně uveden dovnitř.

Přijít do Sarepty (1 Král 17) v době sucha a bídy a setkat se s chudou vdovou, která ti z lásky k Bohu upeče malou placku ze své poslední mouky a trochy zbylého oleje a pak tě ubytuje ve svém domě, aby ti zachránila život, jako se to stalo Eliášovi, je také opravdu dobré.

Procestovat půl světa při hlásání evangelia jako sv. Pavel, potom k smrti unaven dorazit do Filip a uslyšet Lydii, obchodnici s purpurem z města Thyatir, jak říká: "Jestliže mě považujete za věřící v Pána, pojďte bydlet do mého domu" (Sk 16,15), je nepochybně velmi dobré.

Ať je pochválena pohostinnost.

Ať je pochváleno lidské srdce vždy otevřené k potřebám těch, které potkáváme na naší cestě.

Ať je pochválena poslušnost slov Ježíše, který řekl: "...a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě." (Mt 5, 41)

Ať je pochválena nevyčerpatelná odvaha lásky, která překonává náš egoismus a vede nás, abychom otevírali dveře potřebám našich bližních.

Ať je pochválena laskavost těch, kteří se umějí ztišit a naslouchat.

Ať je pochváleno hrdinství těch, kteří vítají život dítěte, jež se má narodit.

Ať je pochválena podivuhodná plodnost přátelství.

Každý z nás má k tomu co říci.

Lidé jsou posuzováni především podle své schopnosti milovat a poskytovat pohostinství chudým.

Stejně jako Abrahám, Eliáš a Pavel, také já mám co říci o pohostinnosti.

Díky milostivé dobrotě našeho Boha jsem věnoval téměř celý život hlásání evangelia.

Na každém kontinentě, kde jsem měl potěšení setkat se se svými bratry a sestrami ve víře, jsem viděl podivuhodné věci.

A stále mohu vidět další.

A zvláště vidím nové věci, které mě naplňují radostí: Křesťanský domov se stále víc stává domácí církví.

Když jsem chodíval do kostela jako chlapec, náboženské obřady byly soustředěny na kněze.

Laici, které jsem znal, byli jako stádo ovcí vedené knězem, na jehož ramenou ležela veškerá tíha apoštolátu.

Potom přišla nová doba.

Začala pontifikátem Pia XI., pokračovala obdobím Pia XII., Pavla VI. a Jana XXIII. Uvnitř církve začal probíhat vývoj.

Laici si začali uvědomovat svou účast na utváření církve a přijali skutečnost, že jejich víra od nich nežádá pouze bohoslužebné úkony, ale také vyžaduje, aby žili poselství evangelia ve světě.

Všechno se stalo příležitostí ke zbožnosti: domov, politika, společenské vztahy, práce, život, láska.

Druhý vatikánský koncil - tato podivuhodná náboženská událost - způsobil přechod církve od dětství ke zralosti, takže v ní každý musí vidět lid Boží, a ne jen pyramidu církevní hierarchie. Tato událost

měla obrovský význam. Vytvořila vlastně teologický základ pro nové vidění vztahů církve a světa. Ačkoli jsme ještě úplně nedosáhli toho, co mohou přinést nové perspektivy otevřené koncilem, udělali jsme velký pokrok.

Bez přítomnosti laiků a bez spravedlivé, plodné, vyvážené a láskyplné spolupráce mezi hierarchií a laiky by život a činnost křesťanského společenství - ať už velkého, nebo malého - byl dnes nepředstavitelný.

To je zralost!

To je uvědomělá odpověď na nesmírně cenný prorocký obsah Božího slova: "Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo." (1 Petr 2, 9)

Úkol všeobecného kněžství - který spočívá v tom žít jako Ježíš v úplném sebedávání a odevzdávání všech pozemských věcí Otci - je nyní odpovědností každého pokřtěného v jednotě Ducha svatého.

To, co od církve mnozí neočekávali, se náhle stává zralou a autentickou skutečností: Církev, která se chápe jako kvas v těstě, jako sůl světa a která tak také bude jednat.

Čtenáři mi prominou, že mám potřebu znovu otevřít své oblíbené téma: přítomnost laiků v církvi.

Je to proto, že nyní, když se blížím ke smrti, měl jsem potěšení zakusit krásu bratrské lásky a opravdového apoštolátu díky vizi rodiny jako domácí církve.

Onemocněl jsem... dost vážně, takže jsem pocítil úplnou slabost člověka přemoženého bolestí a dny plnými hořkosti a bídy.

V této situaci se mě ujala jedna křesťanská rodina, která mě převezla do svého domu na horách, a snažili se - což je od nich více než laskavé - přivést mě k naději, že mi bude lépe.

Dva měsíce mě tito křesťané obklopovali obdivuhodnou péčí, jejímž účelem nebylo pouze obnovit mé síly, ale také žít společně v modlitbě a v atmosféře lásky a duchovní radosti.

Když jsem tam přemýšlel o sobě a o tom, co se mi přihodilo, napadlo mě, že bych měl povzbudit ty lidi, kteří se cítí ve svém životě osaměle a ve svých potřebách bez podpory, aby prolomili hradbu své samoty a pokusili se žít s přátelstvím a sdílením podle Projektu církve, to znamená ve společenství, s láskou a modlitbou.

"Běda samotnému", říká Písmo (Kaz 4.10) - a jak je to pravdivé!

A jak pravdivé je, že bychom se měli, dokud je ještě čas, co nejvážněji rozhodnout nechat vždycky otevřené své dveře pro hlásání evangelia, pro společnou modlitbu a pro zázraky utváření církve.

Potom zjistíme, že už nejsme sami. Přátelé budou jako synové "z mladých let", "šípy v toulci", kteří nám pomohou, jak říká žalm 126/127, "až se budeme v bráně soudit s nepřáteli".

Tuto knihu věnuji svým přátelům, v jejichž domě jsem ji napsal v době svého uzdravování.

A stejně tak ji věnuji bezpočtu manželů a rodin, které jsem poznal během svého života a které mi ukázaly naplňování mého snu: rodina jako domácí církev.

ČÁST PRVNÍ

CO ŘÍKÁ BŮH O STVOŘENÍ

A Bůh viděl, že je to dobré

Když Bůh stvořil nebe a zemi, měl odvahu říci, že "je to dobré" (Gn 1)

A jako by to nebylo dost a možná proto, že si myslel, že bychom mohli pochybovat o pravdivosti toho, co řekl, opakoval tu větu pro jistotu sedmkrát.

Když mluvil o zemi a pokračoval o jejích výhoncích a rostlinách, řekl, že je to dobré. Totéž řekl o nebeských tělesech, která dávají zemi světlo. Řekl to také o živých tvorech létajících ve vzduchu a plovoucích ve vodě a povzbudil je, aby se množily a naplnily moře i oblohu.

Řekl to i o domácích a divokých zvířatech a o plazech.

Na závěr této litanie, když mluvil o člověku stvořeném k jeho vlastnímu obrazu a podobě, dodal bez váhání, že je to "velmi dobré", a pak skončil, protože dále už nemohl jít a nic lepšího už nemohl pochválit.

Potvrdit, že nebe a země jsou dobré, včetně zemětřesení, může být poměrně snadné. K tomu, abychom řekli totéž o lidských bytostech s dodatkem je to velmi dobré, však nutně potřebujeme zamyšlení.

Člověk, to není pouze Adam, ale také Kain; nejsou jen lidé dobří, ale také zkažení; je tu Mafie, násilí, temnota, válka a věci tohoto druhu.

Jak máme říci o Jidášovi, o nacistech, o zlodějích, o Neronovi, o sobě - hříšníkovi, že to všechno dohromady je dobré?

I kdybychom se zastavili u předchozích částí litanie, kde se mluví o světě přírody, sotva můžeme říci s naprostým přesvědčením, že všechno viditelné je krásné.

Průtrž mračen, jež spláchne dům, který jsem si s takovým úsilím postavil, rakovina, která mne po léta upoutává na lůžko bolesti, hrozné důsledky hladu u dětí mnoha, mnoha částí světa: nad tím vším se musím zamyslet.

V zahradě Eden, do které Bůh postavil Adama, "aby ji obdělával a střežil" (Gn 2, 15), není vždy ustláno na růžích.

Obdělávání vyžaduje těžkou práci... velmi těžkou!

Střežení zahrady není vždy jednoduché.

Kdyby alespoň všechny stromy byly plodné!

Ale k čemu jsou ty divoké?

Ty jedovaté, zkroucené a zbytečné?

Celá tato spletitost má být definována jako dobrá?

Jak má člověk mít správný pohled na tyto tak komplikované a tajemné věci?

Jak mám najít svou cestu uprostřed takového množství protikladů?

Příroda není jenom hezký, dobře upravený trávník u venkovského sídla nějakého boháče, jenž má být obdivován a užíván lidmi, kteří si už neuvědomují, jaké to je, když si člověk musí vydělávat na živobytí. Je to i nepřátelská síla, která často pouští z řetězu své parazity, dravce, kobylky, záplavy, sucha, epidemie, hlad, mráz, krupobití a neslýchané násilí.

A ode mne se očekává, že to všechno budu opatrovat a obdělávat?

Jak mám prořezávat ty správné větve a jak očistit obilí od plevelu, který ho dusí?

Jak se mám vypořádat s krocením všech těch divokých zvířat a mikrobů, které jsou stvořeny, aby mne trápily a komplikovaly mi život?

Nicméně takový je stav věcí a Bůh řekl, že "je to dobré" (Gn 1).

Udělal to, aby nás provokoval?

Udělal to, aby nás ohromil?

Podstatné je, že to udělal, a já nemohu ignorovat to, co říká.

Mám povinnost o tom přemýšlet, a to ne krátce.

Věnuji tomu celý zbytek života a ani to nebude stačit, abych vyřešil toto tajemství.

Nedávno jsem četl dvě knihy o Asii.

Jedna byla o tom, co se stalo v Číně, když pod vedením Maa vypukla kulturní revoluce. Druhá vypráví o hrůzách, které se udály v Kambodži za Pol Potova režimu.

Když jsou mladí lidé proniknuti marxistickou ideologií a ve své politické naivitě vyzváni, aby se pokusili vytvořit nový svět osvobozený od zla, neexistují žádné hranice pro barbarství, kterého jsou schopni se dopustit.

Tato fakta se zdají neuvěřitelná a vzdorují síle naší víry.

Miliony zmasakrovaných mužů i žen, děti vedené k tomu, aby zrazovaly své rodiče a udávaly je ve jménu revoluce, nepohřbené mrtvoly na obrovských popravištích - to vše v zemi, která vytvořila nejvyšší, nejčistší a nejbohatší tradici v úctě k mrtvým.

A to všechno proto, aby se vytvořil nový svět, čistý antiburžoazní svět, svět osvobozený od zla a nespravedlnosti.

Každý, kdo četl příběh o malé kambodžské dívce Peuw, která je Natalií Ginzburgovou představována jako reinkarnovaná oběť nacistického násilí Anna Franková, nemůže neupnout všechny své síly a milosrdenství k tomu, aby oplakával ničemnost člověka a hanbu zla v lidské přirozenosti, která odporuje Bohem chtěnému spasení člověka.

Nejhrozivější je na těchto příbězích to, že se rodí v důsledku jednoho z největších pokusů o změnu světa, pokusu o změnu k lepšímu.

Měli bychom si připomenout, že heroická atmosféra Říjnové revoluce byla důsledkem východního mysticismu bohatého na spravedlnost a lásku k chudým.

Nikdo, kdo četl Dvacátou pátou hodinu od Georgia, nemůže nebýt ohromen obětí revolucionáře, připraveného snášet rok za rokem vězení a pronásledování v naději, že se změní poměry v zemi mučené hladem a nespravedlivou mocí.

A tentýž revolucionář, vyloučený z ozbrojených oddílů strany jako zrnko písku ze soukolí nějakého stroje a odsouzený k popravě střelou do týlu v jedné z cel Lubjanky, bude sám v hrůze žasnout, jak

mohou lidé degenerovat do takové míry, jakou ukazuje vedení strany, které původně začalo se snahou o nastolení spravedlnosti.

Pol Pot, který v Kambodži uskutečnil nejvýraznější pokus o vytvoření úplně nové společnosti, neváhal svěřit její realizaci mládeži - lidem neposkvrněným omyly minulosti a nezatíženým buržoazní kulturou a sobectvím. A právě tito mladí lidé bez minulosti páchali nejbrutálnější zločiny ve jménu pravdy a revolucionářského kréda.

Zdá se téměř nemožné, aby skutečnost byla postavena na hlavu tak rychle, jako tomu bylo v Číně za kulturní revoluce a v Kambodži za Pol Pota.

A tak se s nekonečně špatnou předtuchou ptáme sami sebe: "Člověče, kdo jsi?"

Je na tobě vůbec něco dobrého?

Nebo je ti vlastní negace dobra?

Jak tedy může tvůj Stvořitel říci: Je to velmi dobré?

Tady je skutečně problém a já nesmím ani zavírat oči před zlem, ani podceňovat Boží slovo.

Co mi chtěl Bůh sdělit slovy je to velmi dobré, která vyslovil o lidech, jež on stvořil?

Je to velké tajemství lidské přirozenosti, něco, co nemohu přejít mlčky.

Ne, nemohu se tomu vyhnout.

Zahrnuje to totiž Boží věrohodnost, je nutné, abych věřil tomu, co Bůh říká.

Jsem od přirozenosti optimista. Jsem rád, že jsem takový a rád šířím optimismus kolem sebe.

Vzhledem k tomu, že mi připadá přirozené být optimistou, mám sklon připisovat optimismus i Bohu.

Hluboko ve mně je ukryta síla víry a naděje proti vší beznaději.

A stejné je to i s láskou.

Miluji svého Boha jako nikoho jiného a láska znamená velký pokrok už předtím, než se do něčeho dáme.

Ale chci, aby mi také on o tom něco řekl.

Myslím, že je to důležité zejména nyní, v době, kdy se mnoho hodnot zhroutilo, kdy mnoho jistot bylo narušeno a kdy se lidé tolik bojí sebe navzájem.

Naše chování zaznamenalo takový úpadek! Na všech kontinentech, včetně těch nejméně zkorumpovaných, jako je Afrika a Jižní Amerika, vydáváme svědectví o tak zlých věcech, že se nám nad tím až tají dech.

Nemorálnost, zneužívání sexu, drogy, únosy, nespravedlnost, zneužívání moci, touha po bohatství a lhostejnost ke společnému dobru dosáhly takových rozměrů, že se musíme ptát, jak dlouho může ještě lidské pokolení existovat.

Jsme úplně ztraceni v této spoustě zla a cítíme, že atomová bomba, tento symbol apokalyptické destrukce, číhající tak hrozivě na horizontu lidstva, snad už explodovala hluboko v lidském srdci.

Dokáže lidstvo přežít?

Jak dlouho může pokračovat toto odlidštěné a kruté, údajně civilizované, chování?

Když zkoumám Boží slovo, jsem zasažen větou z knihy Genesis, kterou jsem použil jako název této knihy. "A Bůh viděl, že je to dobré" (Gn 1,12 ).

Naplňuje mě optimismem a velkou důvěrou v člověka.

Chci se autora těchto slov zeptat na něco, co s nimi úzce souvisí.

Chci, aby mi prostřednictvím svatého Ducha osvětlil skutečný důvod svých slov, aby potvrdil, že lidská přirozenost je dobrá a že svoji důvěru k nám dal najevo už tím, že nás bez váhání přijal za své adoptivní děti a náš věčný cíl zařadil do svého plánu pokoje a štěstí.

Mohu se na to zeptat?

Mohu to zkusit.

Zkusím to a budu se snažit s ním mluvit prostě, jako dítě mluví se svým otcem.

Ze všech sil se budu snažit vyhnout se všem těm kulturním a teologickým spletitostem.

Především si budu pevně udržovat před očima pokorou dané vědomí, že pravda o Bohu je zahalena ve sladké a nevýslovné vznešenosti jeho tajemného bytí.

Člověče, věnuj mi pozornost

Ptáš se mne, co jsem tím myslel, když jsem řekl: "Bůh viděl, že je to dobré."

Myslel jsem to, co jsem řekl, nic víc, nic méně.

Chtěl jsem říci, že stvoření je dobré. Když jsem o tom při jedné příležitosti pochyboval, byl tu Noe, aby "nalezl milost v mých očích" (Srov. Gn 6, 8).

A to není maličkost!

A navíc, abychom začali dialog: Dovedeš si představit "ne-stvoření"?

Dal bys ty sám přednost nicotě?

Ne-bytí před bytím?

Nečinnosti před tvořivostí?

Máš strach z mého plánu?

Dáváš mu přednost před prázdnotou?

Máš strach ze zla? Ale nedáváš mu přednost před lhostejností?

Nemůžeš vystát zkažené lidi? Ale kde chceš hledat lepší?

Děsí tě, že děláš chyby? A co tvoje svoboda?

Nabízím ti možnost volby jako výraz svobody a lásky, a to ve chvíli, kdy se již dovršilo stvoření vtělením mého Syna. Žádal jsem od svého Syna to nejtěžší: aby zemřel pro lásku.

Stále opakuji lidskému pokolení: "Předkládám vám požehnání i zlořečení. Vyberte si." (Srov. Dt 11, 26)

A znovu: "Předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí. Vyvol si život..." (Dt 30, 15. 19b)

Moje rozhodnutí není žert. Všechno jsem vsadil na svobodnou vůli.

Stěžuješ si na zlo, žasneš nad ním.

Proč se ho dopouštíš?

Pobuřuje tě nespravedlnost.

Proč si v ní libuješ?

Nemáš rád život v nenávisti.

Proč nezkusíš, co dokáže láska?

Násilí tě pohoršuje.

Proč se k němu uchyluješ?

Nesnášíš špínu.

Proč se jí nezbavíš?

Řekl jsem ti někdy, aby sis škodil?

Nepřipomínal jsem ti vždycky, že máš volit dobro?

Když jsi potřeboval vést, postrádal jsi někdy moje "Slovo"?

Nechal jsem tě někdy v pochybnosti ohledně volby, kterou máš udělat?

Říkal jsem ti o násilí, aniž bych ti nabídl možnost mírného jednání?

Dobrá, tedy:

Hodil jsi mi do tváře ty dvě knihy o zvěrstvech spáchaných v Číně a Kambodži. Zeptal ses však sám sebe, kde je vina?

V čem spočívá kořen takového zla a jak je možné klesnout tak hluboko?

Cožpak tam nebyla čínská moudrost a kambodžská ctnost, aby vedly lidi s tak báječnými a jasnými tradicemi v jejich rozhodnutích?

Ano, přesně tak.

Zapomněl jsem ti snad říci, že "na zemi se rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý." (Gn 6, 5)

Je to pravda.

Přesto musím říci, že "Noe nalezl milost v mých očích." (Srov. Gn 6, 8)

Pochop, Noe je lidská bytost a lidské bytosti, ačkoli propadají nejrůznějším zlům, jsou schopny neobyčejných věcí.

Ano, člověk nachází milost v mých očích.

Mám rád člověka.

Člověk je můj syn a zná cestu domů.

A tam jsem já a čekám na něj.

Není to všechno krásné?

Člověk je můj syn a já, jeho Otec, ho musím vychovávat.

Jakou výchovu bych mu to ale dával, kdybych mu nedovolil svobodně volit?

Co by to bylo za ctnost, kdyby ctnost byla povinná?

Co by to bylo za lásku, kdyby byl nucen milovat?

Celý problém spočívá ve svobodě. A mezi všemi možnostmi, které jsem měl, když jsem tvořil člověka, jsem si vybral tuto možnost svobody, ačkoli tato volba mě stála mnoho.

Jenom ve svobodě je člověk skutečně sám sebou.

Jenom ve svobodě je schopen velkých věcí.

Nesnáším nerozhodné, vlažné lidi. V knize Zjevení říkám, že je shledávám tak nesnesitelnými, že je chci vyplivnout ze svých úst. (Srov. Zj 3, 16)

Není to příliš pěkné, ale je to tak.

Konflikt mezi dobrem a zlem nutí člověka, aby se rozhodoval, aby řešil problémy, aby se osvobodil od mučivých pochybností, aby ukázal svou skutečnou lásku ke mně, který jsem Absolutno, který jsem Pravda.

Ne zbytečně jsem ho v Exodu vyvedl na poušť.

Chtěl jsem zjistit, co je v jeho srdci; chtěl jsem odhalit skryté věci, chtěl jsem, aby mi řekl definitivní ano nebo ne. Protože jedině takto se může člověk osvobodit od svého váhání, od své dvojakosti, od svého neustálého reptání.

Pamatuj si: tam, kde vládne reptání, nemůže vládnout blaženost, která je nadpřirozenou schopností být šťasten v Bohu.

Souhlasíš s tím?

Vy lidé máte takový strach ze svobody, že si neuvědomujete, že je to ten největší dar, který jsem vám dal.

Větší než samotný život.

Život by nestál za to, aby byl žit, kdyby tu nebyl dar svobody.

Svoboda je na vás to božské, záruka vaší ctnosti, síla vaší lásky.

Mohli byste milovat, kdybyste nebyli svobodní?

Mohli byste dokázat upřímnost svých skutků a myšlenek, kdybyste nedostali dar svobody?

Tak proč ten strach ze života ve svobodě, i když je tak náročný?

Vyvedl jsem vás na poušť právě proto, abyste se naučili být svobodní, abyste zapomněli na svou závislost - a ještě víc - na svou náklonnost ke hříchu, která tak rozbujela v Egyptě, a na pravou příčinu svého otroctví a svého neustálého kolísání mezi ano a ne.

Ne, nelíbí se mi kolísání.

Nelíbí se mi u nikoho, a zvlášť se mi nelíbí u člověka - mého syna.

Chci, aby můj syn byl upřímný, opravdový, statečný a věrný.

A proto jsem mu daroval svobodu, ačkoli cena za ni byla tak vysoká, že jsem musel převrátit svět.

Ne, nikdy nebudu svého syna k ničemu nutit.

Možná se za něj budu stydět.

Ačkoli jsem mu řekl, že se má rozhodnout, ponechal jsem mu v rozhodování svobodu.

Jak je vidět, hraju s ním čistou hru.

Nabídl jsem mu možnost království a ponechal na dosah anti-království.

Pozval jsem ho do svého ráje a ponechal mu svobodu odmítnout jej.

Vždy se strachem se vy, lidé, stále ptáte, jestli existuje peklo.

Jak by mohlo neexistovat, když skutečně máte možnost říci ne ráji?

A co by to bylo za ráj, kdyby přijít do ráje bylo povinné?

Možnosti, které vám nabízím, vás naplňují hrůzou. Přesto jsou skutečné a vy byste je měli přijmout.

Především byste si měli zvyknout na tuto svobodu, která je pravdivá a je jedinou věcí, která může objasnit situaci.

Svoboda je vaše příležitost, abyste mi ukázali, že mě milujete.

Kdybyste nebyli svobodní, nikdy byste mě nepřesvědčili, jak silně a vroucně mě milujete, a ve vztahu mezi mnou a lidstvem by byl vždy prvek dvojznačnosti.

Svoboda ruší dvojznačnost a činí vás pravdivými k vám samotným před absolutnem.

První přikázání říká: "Budeš milovat Hospodina, svého Boha celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou." (Dt 6, 5)

Jak byste bez svobody mohli uplatnit v praxi toto přikázání?

Otroctví založené na nepřítomnosti svobody bylo důvodem k exodu. Já, váš Bůh, jsem přikázal Mojžíšovi, aby vás vyvedl z Egypta, abyste se naučili být svobodní.

Vím, že vás poušť nepotěšila. Vím, že jste měli všeho nedostatek. Ale také vím, že byla ideálním prostředím, které vás naučilo vážit si svobody.

Poušť byla místem vašeho očišťování.

A právě tam jste se naučili poznávat, jestli skutečně milujete Boha, nebo dáváte přednost svému osobnímu pohodlí a potěšení.

Na poušti jste se osvobodili a naučili se snít o zemi, ve které byste mohli žít bezpečně a svobodně. Zaslíbená země vám byla slíbena právě proto, aby byla zajištěna vaše svoboda.

Stále tě ohromuje zlo naplňující zemi?

Nepochopil jsi, že to je místo, na kterém musíš žít svoji svobodu, činit svá rozhodnutí?

Vím, že tato skutečnost je tajemná, těžká a někdy tragická .

Ale musí to tak být.

Kdyby nebylo této temnoty, v temnotě by skončilo celé stvoření.

Stručně řečeno, musíš si ujasnit jednu základní skutečnost.

To, co tě naplňuje nechutí, co ti přináší utrpení a smutek, nemusí být vždycky špatné.

Zlo je morální vlastnost: zlo je sobectví, smyslnost, pýcha, strach, nedostatek víry, beznaděj, nenávist.

Fyzická bolest, nemoc, extrémní počasí, ať už chladné, nebo horké, stáří, fyzická smrt, to jsou přirozené věci, které ti jistě mohou přinést utrpení, ale nejsou špatné. Tedy...

Jaký svět bych měl stvořit, kdyby neobsahoval kontrastující roční období, žádnou bolest, žádnou smrt?

Udělal jsem ho takový, jaký je, protože jsem chtěl, aby byl takový.

Neexistuje lepší učitel než bolest a na světě by nebyl život, kdybyste nebyli nuceni naplnit sami sebe ohněm a vodou, světlem a temnotou, narozením a smrtí.

A právě nespočetnými agoniemi stvořeného světa se realizuje viditelné i neviditelné.

Jaké doktory byste měli bez pacientů a jaké dny odpočinku bez těžké práce?

Vím, že vás fyzická smrt naplňuje hrůzou, ale také vím, že království vám mnohonásobně vynahradí krátkou chvilku strachu.

Měj důvěru, člověče. Já jsem tvůj Bůh; miloval jsem tě od věčnosti a není ve mně klamu. Když ti říkám, že jsi dobrý, věř tomu.

Protože je to tak.

Člověk, můj syn

Když jsem vám začal zjevovat podstatu vztahu mezi mnou a vámi, naučil jsem vás říkat "Otče náš, jenž jsi na nebesích."

Bylo to krásné. Zatímco vy jste opakovali "Otče náš, jenž jsi na nebesích", já jsem šeptal "Moje děti, jež jste na zemi."

Řekli jste mi "Otče" a já jsem vám řekl "Děti".

Je to vztah spravedlivý, opravdový a autentický.

Doufám, že to nepovažujete pouze za kompliment, za jakési ustálené slovní spojení.

Je to fakt.

Já jsem váš Otec a vy jste moje děti.

V každém smyslu toho slova.

Připouštím, že to může chvilku trvat, než uvěříte těmto věcem v některých jednotlivých situacích.

Máte příliš mnoho povrchních vykladačů učení a příliš málo mystiků.

Stává se, že nějaký člověk, který skutečně uvěřil, že Bůh, sám Bůh je jeho Otec, jeho "tatínek", jeho nejvlastnější "tatínek", se začne se zajímat o podstatu věci. A tak je poučován o účasti na božském životě, a to tak komplikovaným způsobem, že tento "tatínek" se nakonec stále víc a víc vrací do nebe a zanechává za sebou dojem, že slovo "Otec" byla jenom fráze.

Považuji za burcující skutečnost, že se to stává. Smutným důsledkem je, že nakonec jenom málo z vás je přesvědčeno, že já jsem skutečně váš Otec, a díváte se na mě, jako byste byli spíš cizinci než mé děti.

Je to tak, věřte tomu...

Ano, člověče, jsi můj syn.

Neboj se to opakovat a šeptat, když se procházíš nebo odpočíváš, při práci a při modlitbě, když jsi doma, na cestě nebo kdekoli jinde.

Bůh je tvůj Otec.

Ty jsi jeho syn.

V tom jsou obsažena všechna zjevení bible a je to ta pravá "radostná zvěst", kterou vám přinesl můj Syn Ježíš, podle mé vůle.

Všechno, co bylo řečeno před příchodem mého Syna, bylo přípravou. Plnost pravdy je obsažena ve vztahu Otec - syn, který jsem ustanovil mezi sebou a člověkem.

Je to radikální záležitost a má velmi dalekosáhlý význam.

Někoho to může dokonce pohoršovat.

Já vím - existují zbožní lidé, zejména v muslimském světě, kteří by nikdy neřekli, že Bůh je jejich Otec nebo že by mohl mít Syna.

Vztah, který kladou mezi Boha a lidstvo, je tak dokonale vzdalující, že může vyvolávat jen hrůzu a jistě nemůže vést k lásce a laskavosti.

Já však v žádném případě nejsem Bůh "v izolaci".

Jak by mohl nějaký absolutistický panovník, uzavřený ve svém nekomunikujícím transcendentnu, myslet na lidi jako na své děti? Když se naplnil čas, rozhodl jsem se zjevit lidem, že jsem Otec, že jsem láska, že jsem sdílení.

A lidskému pokolení jsem poslal svého prvorozeného Syna, aby to vysvětlil, aby každému řekl o Boží milující laskavosti a o Božím vnitřním životě, z kterého pro člověka vyplývá velká skutečnost - totiž že je Božím synem.

Ježíš je první. Můj prvorozený se stal člověkem, aby ke mě přivedl mnohé.

S ním a v něm bude mnoho jeho bratrů a sester vyvoleno, aby zakusili tento nejsladší, láskyplný, životodárný, pravdivý, zářící, plodný, mírumilovný a radostný vztah, který jsem ustanovil mezi sebou a člověkem.

Člověče, jsi skutečně mým synem.

Nepředstavuj si, že smyslem tvé existence jsou jen skutečnosti toho úzkého světa, ve kterém jsem tě nechal narodit, kde máš ujít první kroky své cesty a kde ti předvedu první zrnka života.

Pozemská zkušenost rychle pomine, dobře to víš, a království, které je mým domovem a je věčné, tě bude očekávat.

To, co prožíváš na zemi, je jenom začátek, dětský pláč, otevření tvých očí, první zkušenost lásky, zkouška věrnosti, škola znamení, první božská abeceda, poselství světla, duševní cesta, stále silnější touha po Otci, hledání pokladu ukrytého v pozemském poli, na kterém ses narodil k životu.

Ale ta větší část teprve přijde.

Synu, kdybys jenom věděl, co je pro tebe připraveno!

V první řadě věčnost - protože omezení a hranice budou zrušeny.

Dále štěstí - protože už nebude žádná krev a žádné slzy.

A tvojí potravou bude šťastné hledění na mou tvář a láska bude tvým naplněním.

Potom porozumíš, že já jsem tvůj Bůh a ty jsi můj syn.

První věc, která se musí narodit v tomto vztahu otce a syna, je důvěra. Je to základní věc, protože vylučuje strach.

Bázeň před Bohem, je jistě začátek moudrosti, ale s rostoucí zralostí postupně předává své místo lásce, která je jistě vyšším stupněm v tomto vztahu.

Během staletí, která předcházela úplnému zjevení, vám můj Duch dost často nabízel úžasná slova, a když jste se je modlili, říkali jste:

"Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj! Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má!" (Žl 17/18/, 1-2) a znovu:

"Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno." (Žl 23/22/, 1-3) a ještě naléhavěji:

"Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál?" ( Žl 26/27/, 1) a vášnivě:

"Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Vytáhl mě z jámy, z bahnitého kalu." (39/40/, 1-3) a jásavě:

"Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne má duše po tobě, Bože. Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu. Kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?" (Žl 41/42/, 1-3) a ve chvíli zkoušky:

"Jen v Bohu odpočívá má duše, od něho je má spása. Jen on je má skála a spása, má tvrz, nic mnou nepohne." (Žl 61/62/, 1-3) a při prvním setkání s přicházejícím královstvím:

"Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů! Touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních." (Žl 83/84/, 1-2) a radostně:

"Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou." (Žl 117/118/, 14) a toužebně:

"Moje duše umdlévá touhou po tvé pomoci, doufám v tvé slovo. Mé oči umdlévají touhou po tvém výroku, kdy mě potěšíš." ( Žl 118/119/, 81-82), a když se přiblížilo naplnění, konečná skutečnost začala být jasnější:

"Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi pro mne nedostižnými. Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně." (Žl 130/131/, 1-2)

Ano, můj Duch vás postupně připravoval na úplné zjevení, které měl Ježíš shrnout v modlitbě Otče náš.

Doufám, že vás neuráží, když vás nazývám svými dětmi, a že mi nenamítnete, že jsem vás napřed nepožádal o dovolení.

Je pravda, že jsem vás o ně nepožádal, ale zato jsem vám dal všechny možnosti, abyste se svobodně vzepřeli být moje děti.

Ano, skutečně...

A je pravdou, že jenom velmi málo z vás radostně a spontánně přijímá mé otcovství.

Většina se spokojuje se zvoláním: "Je to možné?" A setrvává ve vyprahlé a prázdné lhostejnosti.

Je jistě smutný život vedený těmi, kdo se považují za sirotky, za osamělé, a což je ještě horší - za vydané napospas děsivému prostředí, kterým je svět kolem nich.

Všechno se stává problémem, záležitostí temnoty, bolesti a strachu.

Hlavně strachu.

Jak mají takoví slabí, bezbranní a především osamělí lidé nežít ve strachu?

Řekněme to naplno: každý, kdo neobjevuje, co je to být dítětem Božím, mít Stvořitele nebe a země na své straně, být podpírán, veden, posilován a ospravedlňován Božím absolutnem, žije velmi smutný život, který je ozařován velmi mlhavým světlem a posilován opravdu ubohou nadějí.

Mnoho lidí věří v Boha.

Je velmi těžké v něho nevěřit!

Skončí však v nedospělé víře, dětinské představě o Bohu, skličují je jejich vlastní utkvělé představy a nejsou schopni rozvinout to, o co skutečně jde: lásku, modlitbu a radost.

To všechno je velmi smutné.

Všechno je shrnuto v tom, co jsem vám řekl: "Já jsem váš Otec a vy jste moje děti."

Ve světle tohoto výroku se víra stává zralou, naděje den ode dne roste a láska nabývá na konkrétnosti a síle.

Bůh už není cizinec, mlhavý obláček, kulturní kategorie, hádanka.

Je to Otec.

Otec, který tvoří, miluje, podpírá, mluví, naslouchá a dává.

Ale ani to není dost.

To hlavní teprve přijde.

Mezi Otcem a dítětem není pouze důvěra, je tu "bytí".

Není tu pouze víra, je tu "pravda".

Není tu pouze radost, je tu "láska".

Když se vám snažím lidskými výrazy vysvětlit podstatu Božského života zahalenou ve velkém tajemství, kterým je Bůh, říkám vám, že jsem Trojice a jako Trojice jsem se vám zjevil, když se naplnil čas.

Otec je Bytí.

Syn je Pravda.

Duch je Láska.

A také vy jste bytí, pravda a láska.

V tomto čase jste pouze ve stavu zrodu; zítra budete úplní v mém království.

Jste "bytí" proto, že jste věční a život ve vás nemůže nikdy vyhasnout.

Jste "pravda" proto, že následujete pravdu, kterou je Ježíš.

Jste "láska" proto, že nemůžete dělat nic většího než milovat.

Bytí vám dává stálost, pravda vám dává cestu, láska vám dává věčný cíl.

Vaším úkolem, vaší přirozeností, vaším smyslem je milovat.

A protože já jsem Láska, i vy máte být láskou.

Lidskou přirozeností, stejně jako Boží přirozeností, je milovat.

To proto jsem já, váš Bůh, řekl, že člověk je dobrý.

Věděl jsem, kdo je a co je v něm.

Věděl jsem, že vítězství dobra nad zlem je jisté.

Můžete vsadit na člověka.

Já, tvůj Bůh, jsem na tebe vsadil.

Synu, nečiň zlo...

Synu, začali jsme si důvěrně povídat jako staří přátelé.

Ptal ses mě, proč věřím v lidskou přirozenost a jaký jsem měl důvod, abych potvrdil, že stvoření je dobré.

To máš tak, synu, všechno je dáno skutečností mého otcovství.

Jestliže jsem Otec, pak je všechno jasné. Jestli mě však považuješ za strnulého hybatele nebo za mocného vetřelce, potom vše zůstává zahaleno temnotou.

Řekl jsem ti, že jsem váš Otec a vy jste moje děti.

Být otcem je něco jedinečného a vede to ke skutečně výjimečným věcem.

Otcovství je velká nebeská zkušenost, a je to také pozemská zkušenost, kterou na zemi nazýváte láska.

Bůh je definován jako Láska.

Otec je Láska.

Stvoření je dílem lásky.

Udržování ho při životě je dílem lásky.

Narození dítěte je aktem lásky.

Vztah a dialog je láska.

Boží království je království lásky.

Já, tvůj Bůh, jsem láska. Tvořil jsem skrze lásku a žiji láskou. Nedělám nic kromě toho, že miluji.

A právě proto, že jsem Láska, nemohu a neumím činit zlo.

A proto chci, aby ho nedělal ani můj syn.

To je jasné!

Jsou věci, které se mohou dělat, a jiné, které se dělat nesmějí.

Zlo je to, co se dělat nesmí.

Je jasné, že nesmíš zabíjet.

Je jasné, že nesmíš krást.

Je jasné, že nesmíš zradit.

Je jasné, že se nesmíš chovat násilnicky.

Neexistuje žádná omluva pro lež, která někomu způsobuje škodu.

A není žádná omluva pro uloupení manželky tvého bratra.

Jestliže drogy zabíjejí, neměl bys je brát; jestliže sexuální vztah znamená podvod, neměl bys v něm pokračovat.

Všechno je jasné pro přímého člověka; pouze pravda by měla určovat tvé jednání.

Zůstaň v pravdě a všechno se vyjasní: nesmíš činit zlo.

Zlo tě může přitahovat, může tě pokoušet, ale ty ho můžeš překonat.

Zlo stojí u tvých dveří, ale je svázané.

Je na tobě, aby bylo svázané.

Neříkej, že nevíš, jak na to. To není pravda.

Před mnoha lety jsem tyto věci slavnostně oznámil člověku na hoře Sinaji, a dokonce byly vytesány do kamene.

Ale i to bylo pouze znamení.

Běda, kdybych byl dal lidem "pouze" toto znamení.

Jak by se vzdálené národy dozvěděly o těchto věcech: národy, které musely čekat po staletí, aby uviděly příchod prvních misionářů? Národy, které se ještě ani dnes s žádnými misionáři nesetkaly?

Ne, byla to příliš důležitá věc, abych ji mohl nechat nevyřešenou: každý jednotlivec má právo na vnitřní světlo, které ho vede, na posvátné místo pro setkání se mnou, Otcem.

Tímto vnitřním světlem, tímto posvátným místem je svědomí, zázrak lidského pokolení.

Svědomí je místo, ve kterém se Abram setkal se svým Bohem, který mu dal příkaz: "Odejdi ze své země" (Gn 12, 1). Svědomí je Jakubův žebřík spojující nebe se zemí.

Svědomí je místo, na kterém Maria nachází odvahu říci ano andělovi.

Svědomí je poušť, na které Ježíš překonával svého pokušitele.

Neříkej: nevím, co mám dělat.

Naslouchej v tichu svému svědomí a dozvíš se to.

Když ublížíš svému bližnímu, neodpouštěj si příliš snadno.

Nesmíš dělat to, co druhým ubližuje, stejně jako nesmíš dělat to, co odporuje tvé vlastní lidské důstojnosti.

Chladně odmítni každého, kdo ti nabízí úplatek za spáchání nezákonného činu, a neschvaluj společnost ovládanou nespravedlností, krádežemi a násilím.

Neházej kamení na pouliční lampy, nedráždi psy pro zábavu a nenič tu trochu zeleně, která ještě oživuje ulice měst.

Neznečišťuj vodu a ovzduší nebezpečným toxickým odpadem.

Ochrana ekosystému je v dnešní době důležitým skutkem lásky a úcta k životnímu prostředí je výrazem modlitby a úcty k Stvořiteli.

Ti citlivější z vás už varovali před nebezpečím, do kterého se lidstvo řítí ničením životního prostředí, ale stále ještě jsme daleko od cíle.

Věci byly jednoduše ponechány volnému vývoji a fakt, že urážka přírody je urážkou stvoření, a tudíž urážkou samotného Stvořitele, byl přehlédnut.

Nic z toho, co ti vyčítá tvé svědomí, co odporuje obecnému blahu, bys neměl dělat.

Jestliže pokácení stromu ve tvé vesnici ubere tomuto místu na kráse, nekácej ho.

Nenech se zkorumpovat nespravedlivou administrativou a finančními zájmy.

Měl bys odporovat společnosti, která myslí pouze na zisk a moc.

Pozdvihni hlavu a zbav se zla.

Tvé světlo bude prozařovat temnotu.

Nespokoj se s poznámkou: V mé zemi jsou všichni politici zaprodaní moci.

Snaž se to dělat opačně.

Ber politiku jako službu. Vzdaluj od sebe touhu po moci.

Znechucuje tě to, co vidíš kolem sebe ve městě?

Plň vždycky svou povinnost a poznej radost ze služby druhým.

Nezapomeň - děláš-li zlo, zlo ti způsobí mnoho škody.

Dříve nebo později budeš muset zaplatit do posledního haléře.

Tento zákon se nedá obejít.

Není úniku.

Protože já, Bůh, nenechám zlo uniknout.

Pronásleduji ho, ať je kdekoli.

Nedopřeji mu oddechu.

Přede mnou nemůže uniknout.

Kdybych já, Bůh, neuměl milovat, zlo by dosáhlo svého cíle, ale nedosáhne ho, protože já jsem láska a mezi láskou a zlem neexistuje smíření.

Mezi láskou a zlem je válka bez milosti.

Protože když láska vítězí, zlo je poráženo, a když vítězí zlo, je to výsměch lásce.

Když se to stane, můj hněv naplňuje lidské bytosti hrůzou.

Máš hrůzu ze smrti?

Tvoje hrůza, to je můj hněv

Děsí tě osud drogově závislých nebo alkoholiků?

Tvoje hrůza, to je můj hněv

Děsí tě množství zhroucených manželství a osud rozdělených rodin?

Tvoje hrůza, to je můj hněv

Bolest ve světě, úzkost, utrpení a temnota, která vládne mezi lidmi, jsou rozsudky, které jsem já, Bůh, vynesl nad královstvím zla.

To je trest pro pachatele zla. To je obtížná cesta, která nutí pachatele zla, aby se vrátil na místo, kde poprvé bylo zrazeno dobro, kde začala jeho neposlušnost.

Pro zlo není žádného úniku.

Vítězství dobra je nevyhnutelné. To je stejně pravdivé jako Boží existence.

Když Kain zabije Ábela, je tím dána jeho cesta.

Postupně, veden Duchem Pána, musí Kain litovat spáchaného zla a nakonec vyznat pravdu: "Můj zločin je větší, než je možno odčinit."(Gn 4,13)

Lítost je prvním krokem při návratu.

Ale není krokem jediným. Kain to musí pocítit na těle i v duši. Důsledky zla ho poznamenají navždy.

Situace toho, kdo zhřešil, není tak přímočará, jak by sis mohl myslet.

Teprve Kristus, až přijde, přinese řešení vedoucí ke skutečnému pokoji - Boží lásku.

Na své cestě k osvobození se Kain dostane až k bodu, kdy bude milovat Ábela tak, že pro něho bude chtít zemřít.

Kříž, který pro Krista znamenal smrt, se pro lidi stane klíčem ke království.

Pouze v království se obejmou spravedlnost a pokoj - a zlo bude konečně přemoženo.

Synu, nečiň zlo.

Já jsem tvůj Otec a jsem láska a pamatuj si, že jsi láska stejně jako já.

...ale čiň dobro

Zlo je nezralost, neznalost, slabost, temnota.

Postupně se pod vedením mého Ducha stáváš mým synem; zlo opouští tvůj život, je vylučováno z tvých myšlenek a už neovládá tvé jednání.

Svatost, která je Boží i lidskou dokonalostí, nemůže vystát zlo a nemůže ho páchat.

Já, který jsem svatý, tvůj Bůh, netoužím po zlu, nedělám zlo a netoleruji zlo.

Svatý, Svatý, Svatý, zpíváte při liturgii a je to chvála příjemná mému srdci.

Zlo je rozpouštěno svatostí a svatost je Boží život, Boží radost, Boží dokonalost.

Proto je můj úsudek o člověku pozitivní.

Člověk je povolán stát se mým synem a jako takový se musí vymanit ze sféry zla, aby vešel do reality lásky, která je absolutně dobrá.

Někdy lidem chvilku trvá, než to pochopí, než se zbaví své dětinskosti, než uniknou z temnoty, než překonají svou slabost, ale postupně s podporou mé milosti, touto silou, kterou jim den za dnem posílám, se stávají vítězi.

Je to nesnadné, a tak člověk uniká mému plánu.

Já jsem váš Bůh.

Někteří z vás přijmou tajemství spásy téměř okamžitě, jiní potřebují víc času a ještě jiní budou muset velmi trpět, než pochopí, jak se věci mají.

Pamatuj si - utrpení je nástroj vašeho vykoupení, neúprosný učitel daný každému.

Někteří budou muset na své osobní poušti, která přijde po fyzické smrti - neboť život jde dál - strávit čas následující po pozemském čase tím, že se budou osvobozovat od své náklonnosti k hříchu, přesvědčovat se o převaze dobra nad zlem, zotavovat se ze své falešnosti a zloby, ale nakonec...

Ano, nakonec zvítězí svatost Božího Syna. Zlo bude vyloučeno, svatost se natrvalo usídlí v lidské přirozenosti, přijde spása, osvobození, radost a triumf lásky.

A kdybych ti měl říci nejobyčejnější důvod tohoto odkladu, důvod, proč se protáhlo putování pustinami v Masse a Meribě (Srov. Ex 17, 7), musel bych říci, že tím důvodem je pýcha.

Pýcha je velký nepřítel člověka. Je to ďábelská nadutost touhy vystačit si sám a nepřijmout otcovství Boha. Pýcha chytá lidskou přirozenost do pasti svých rozporů.

Nedostatek pokory vzdaluje lidi od pravdy a znemožňuje jim rozeznat, odkud přichází světlo.

A to činí cestu tak dlouhou a noc tak temnou.

Věř tomu.

Poušť, na které žili vaši praotcové, se dala na dobrém velbloudu přejet za patnáct dní.

Trvalo to čtyřicet pyšných let, než se z ní dostali, a za jakou cenu!

Takto se bolest, nepředvídané okolnosti, hlad a žízeň stávají užitečnými pro pyšné: Jsou to nástroje, které lidi učí, jaký je ve skutečnosti život a jak iracionální je hřích.

Když je naopak lidské srdce bohaté na pokoru, zlo je v něm omezeno modlitbou a mění se na spásné zvolání:

"Smiluj se nade mnou, Pane, jsem ubohý hříšník"

a znovu:

"Zvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi." (Žl 120/121/, 1-2),

a když srdce zakusí sílu milosti:

"Kdo doufají v Hospodina,

jsou jako hora Sión, která nekolísá, trvá navěky." (Žl 124/125/, 1),

zpívá jako Mojžíš, když unikl z Rudého moře:

"Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou." (Ex 15, 2)

Potom je vítězství možné. Skutečně je psáno: Modlitbou se zachráníte. (Srov. Mk 9,29)

Nestačí nedělat zlo, musíš dělat dobro.

Já jsem Bůh a definoval jsem sám sebe jako Lásku.

Ty jsi můj syn a musíš se stát láskou.

Láska je dokonalost pro mne i pro tebe.

Láska je mým životem a musí se stát tvým životem.

Láska je mou radostí a musí se stát tvou radostí.

Láska všechno přemáhá, všeho dosáhne, všechno vyřeší.

Zkus to a uvidíš.

Když jsi smutný, udělej čin lásky a smutek pomine.

Když jsi osamělý, zkus se spojit se mnou nebo se svými bližními a osamělost zmizí.

Když chceš zakusit pocit mé přítomnosti v sobě, udělej čin lásky a pocítíš mě.

Když cítíš, že umíráš, miluj; začne v tobě pulsovat život.

Láska všechno objasňuje, všechno uzdravuje, všemu dává smysl.

Láska je ráj.

Ten, kdo miluje, je radostný. Kdo nemiluje, má starosti.

Láska je pravda; kdo miluje, je věrohodný.

Láska je věčný život.

Radostí svatých je žít z lásky.

Naplněním lidské přirozenosti je zemřít láskou.

Tam, kde vládne láska, je Bůh.

Já, váš Bůh, jsem definoval sám sebe jako Lásku.

Já jsem Láska.

A autor dodává...

Představa zla tě rozesmutnila a pohoršila. Soucit s člověkem, zejména s nevinným člověkem, tě zneklidnil.

Co bychom z toho měli vyvodit?

Odpověď je jednoduchá: je na nás, abychom jednali.

Skutečnost nás volá, láska na nás naléhá.

Mohli bychom říci, že všechno je připraveno tak, aby nás to nutilo jednat.

Pohled na ničemnost, soucit s trpícím člověkem, zmatek, který vidíme kolem sebe, nás nemohou nechat lhostejnými.

Jsme pobízeni láskou a vyzýváni samotným Kristem, který překonal zlo, takže vstupujeme do díla vytváření nového světa.

Od nynějška pro nás začíná nový život zažehnutý pravdou a láskou.

To je to, co napsal František z Assisi již ve třináctém století:

Pane, učiň mě nástrojem svého pokoje, kde je nenávist, ať přináším lásku,

kde je urážka, ať přináším odpuštění, kde je nesvornost, ať přináším jednotu, kde je omyl, ať přináším pravdu, kde je pochybnost, ať přináším víru, kde je zoufalství, ať přináším naději, kde je temnota, ať přináším světlo, kde je smutek, ať přináším radost.

To není málo. Naše existence by se takto jistě rozhořela v oslnivě zářící život.

Měli bys se však zamyslet, zda nejít o něco dál, než navrhuje František. Osm století, která nás od něho dělí, nahromadilo mnoho zla, mnoho temnoty, mnoho nenávisti - a tím je dána cesta, kterou před nás staví dnešní doba.

Slyšel jsi o Follereauovi?

Byl to muž, který věnoval svůj život úžasnému projektu na pomoc malomocným.

Prošel svět křížem krážem, zakládal nemocnice pro léčení malomocenství a zanechával za sebou skutečně ohromné výsledky.

Slyšel jsi o Matce Tereze z Kalkaty?

Se srdcem naplněným soucitem s umírajícími a trpícími této země četným z nich poskytla domov a péči. Její příklad lásky je tak silný, že přitahuje pozornost celého světa.

Slyšel jsi o abbé Schulzovi?

Viděl, že jeho klášter by měl být použit k něčemu dobrému a užitečnému. Otevřel tedy jeho dveře a pozval všechny mladé, aby vedli život kontemplace a řešili své problémy.

Byl by to námět pro epos. Mnoho mladých nezakořeněných lidí našlo v jeho slovech smysl života.

Slyšel jsi o Martinu Lutherovi Kingovi?

Postavil se proti rasové nespravedlnosti páchané na černoších v USA a shromáždil všechny k nenásilnému boji proti zlu. Zemřel za své lidi jako mučedník.

Slyšel jsi o biskupu Romerovi?

Měl odvahu sloužit mši před ústím pušek vojáků utiskujících jeho vlast a prolít svou krev smíchanou s krví eucharistie, kterou konsekroval a kterou stále držel v rukou.

Slyšel jsi o polském knězi Popjoluškovi?

Zavázal se odporovat marxistické diktatuře ve své zemi a byl ubit k smrti za ochranu polské svobody.

Slyšel jsi o La Pirovi?

Byl to muž dnešní doby, inteligentní, odvážný, silný ve víře, který žil jako anděl a obětoval své dny práci v oblasti kultury a politiky.

Vytvořil ze své práce mistrovské dílo svatosti.

Žil šťastně a zemřel jako prorok.

Také ty si musíš najít své místo a zavázat se k boji se zlem, s lhostejností a nespravedlností.

Nebudeš postrádat prostor pro tuto činnost, protože ta je potřeba všude.

Rád učíš?

Jaké to báječné pole činnosti!

Líbí se ti sociální práce?

Nejsou žádné hranice pro tvoje sebedávání.

Je tam, kde žiješ, příliš mnoho lékařů?

Jdi a pracuj v rozvojových zemích.

Přitahuje tě politický život?

Služ s láskou a vzdaluj od sebe touhu po moci.

Rád učíš náboženství?

Studuj Boží slovo a s láskou ho předávej dál.

Aby sis usnadnil začátek svého úkolu, snaž se nebýt sám. Najdi si společenství, které ti pomůže.

Velký křesťanský fenomén sdružování je příznačný pro naši dobu.

Je to skutečně jedna z těch "příhodných dob", která se přežene přes církev v těžkých časech, jako jsou ty naše, aby posílila nástup těch lepších z nás.

Obnovilo se hnutí skautu pro chlapce a děvčata.

Vyvinuly se skupiny charismatické obnovy.

Farnosti se staly prostorem pro nejrůznější skupiny zaměřené na modlitbu, katechezi, sociální práci i pro společenství zaměřená na spiritualitu rodiny.

Někteří lidé, kteří jsou ještě svázáni pravidly minulosti, se poněkud obávají tohoto vývoje, neboť vidí v těchto společenstvích nebezpečí pro farní a diecézní jednotu.

Je pravda, že život některých společenství a sdružení ve farnosti může ze začátku působit rušivě. Je také pravda, že žádné společenství nemůže fungovat bez chyb.

Přesto farnost, která neumožňuje a nepodněcuje vznik modlitebních a apoštolátních společenství, nefunguje správně a neodpovídá svému poslání.

Skutečně, jak může fungovat konglomerace mnoha křesťanů, držená pohromadě pouze na základě společného území a nedělních bohoslužeb?

Je bolestné říkat to, ale je to pravda.

Naše země je velmi nedostatečně evangelizovaná.

Úspěchy některých sekt, jsou přesvědčivým důkazem této skutečnosti.

Jakou obranu si máme vytvořit?

Farnost by měla být domovem pro všechny komunity, které mají čím přispět, především pro ty, které mají charisma evangelizace, charisma utvářet lidské a evangelizační kontakty s lidmi mimo církev.

Když jsem byl chlapec, farnost, která mě vychovávala, vzdělávala a evangelizovala, nebyla oficiální farností, ale byla to moje skupina Katolické akce, která mi týden co týden dávala potřebnou duchovní potravu.

Je to tak jasné!

Viděl jsem opravdové zázraky. Poznal jsem společenství, která posílala manželské páry a kněze do vzdálených zemí, aby tam evangelizovali.

A s radostí říkám "děkuji" všem těm společenstvím, která tvrdě pracují, aby mládež nebyla osamocená, aby farnosti nebyly mrtvé a aby ve městech znovu zaznívalo Kristovo jméno.

Vždy si pamatuj jednu věc - dobro nikdy nedosáhne velkého ohlasu.

Kdybychom spoléhali pouze na sdělovací prostředky, nabyli bychom dojmu, že celý svět je na pokraji katastrofy.

Propadli bychom pesimismu a naše síla by nás opustila. Ale skutečnost taková není.

Jaké nevyslovitelné dobro je obsaženo v tichých aspektech života!

Kolik rodin vydává tiché svědectví o svých ctnostech, o angažovanosti ve svých městech.

Kolik svatých lidí žije své životy ukryté v historii!

Můj Syn Ježíš

I kdyby příšerné stránky, které by mohly být napsány o světě, vyvolaly pochybnost o tom, že stvoření lidských bytostí bylo dobré, tato pochybnost by se rozplynula před krásou a velkolepostí vtělení Božího Syna.

Svět si zasloužil svou existenci jen proto, že po něm mohl chodit Ježíš. Země si zasloužila být stvořena jen proto, že Ježíš měl možnost žít a chovat se tak, jak žil a choval se.

Pomyslete na ženu jménem Maria.

Pomyslete na stvoření, které je dobré, čisté, laskavé, neposkvrněné, které se stává nebem na zemi, které vydává světlo, které dává tělo a krev Lásce, které má syna, které má schopnost zviditelnit Boha na zemi, přinést Boha do lidského pokolení, vysvětlit nevysvětlitelné, vyvést stvoření z jeho osamělosti.

Ne, nemohl jsem na ni nemyslet.

Svět si zasloužil, aby byl stvořen jen pro člověka jménem Ježíš.

Jsem rád, že jsem ho stvořil.

Ježíš je v mých očích to nejdražší.

V něm mám zalíbení. (Srov. Mk 1, 11)

Když jsem tvořil stromy, věděl jsem, že ze stromu bude vzato dřevo kříže.

Nezaváhal jsem.

Když jsem tvořil trní, věděl jsem, že jednoho dne přijde člověk, který z trní udělá bolestivou korunu pro mého Syna.

Nerozmyslel jsem si to.

Když jsem tvořil skály, věděl jsem předem o kameni, kterým bude uzavřen Ježíšův hrob.

Pokračoval jsem.

A nyní mohu říci, že když se naplnil život mého Syna, nic nebylo tragičtějšího než kříž. Ale také nebylo nic krásnějšího, protože na tomto dřevě se vyjevila největší láska, jakou lidská bytost může mít k Bohu.

Trny jsou kruté, zejména když mají označovat království zrazené člověkem. Tvrdá je skála, která má život navždy uzavřít v hrobě.

Ale to nevadí.

Království mého Syna bude mít odlišnou korunu a při vzkříšení bude tak rušno, že všechny balvany budou létat.

Chci, abyste si uvědomili, že Ježíš je vysvětlením všech věcí. Jeho život je souhrnem všech věcí.

Ježíš je zcela jedinečný, je klíčem ke všem tajemstvím, je světlem v srdci temnoty, je pozemským rájem, je Božím královstvím uprostřed vás.

Řekl jsem vám, že potřebujete prostor, který jste dostali skrze vaši svobodu, abyste dokončili vytváření mého díla lásky.

Ano, stejně to bylo s Ježíšem - země byla místem jeho svobody, jeho vtělení dovršením stvoření, cesty Palestiny jeho příležitostí, aby svobodně a v chudobě kráčel, když hledal Izraelity, které jsem vyvedl z Egypta právě proto, aby se s ním setkali a hovořili, jak o tom mluví prorok Ozeáš.

"Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta.

Proroci je volali oni se však od nich odvraceli, obětovali baalům, pálili kadidlo tesaným modlám.

Ačkoli jsem sám naučil Efraima chodit, on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval.-

Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej."

(Oz 11, 1-4)

Vtělení je tím volným prostorem, nabídnutým svobodně, ve kterém se Ježíš setkává s Izraelem.

V tomto prostoru Ježíš zve a podněcuje Izrael, aby vytvořil své dílo svobody a lásky, a současně sám svobodně pokračuje ve svém úkolu, ve svém vlastním mistrovském díle lásky. Mám na mysli vítězství dobra nad zlem, přemožení smrti a přivedení celého vesmíru k uctívání Otce.

Požehnaná je země, která viděla Ježíše učit člověka svobodě lásky.

Vskutku svatá je země, která nasákla krví prolitou Bohem, aby všechny přivedla ke spáse.

Buď pochválena země, na které se Ježíš setkal s člověkem, aby ho vychoval pro království.

Na této půdě Boží Syn pomohl každému člověku, aby se stal Božím dítětem.

Na této půdě se viditelné a neviditelné jednou provždy spojilo v tajemství Božího království.

Jaká by byla zeměkoule se všemi lidmi, kteří na ní žijí, kdyby se neuskutečnilo toto setkání?

Jaký by byl tento svět bez Ježíše?

Ne, děti moje, je třeba říci, že bez vtělení mého milovaného Syna, bez Ježíše, by stvoření nemělo svůj nejvlastnější smysl.

Bez vtělení by země byla stále neúplná.

Když přicházíme k tajemství zla, které ti připadá tak provokující a urážlivé, k tajemství, které vždy připomínáš, když dokazuješ, že stvoření by nemělo mít takovou tmavou skvrnu ve středu svého

krásného a zářícího plátna, neváhám odpovědět, že můj Syn Ježíš překonal zlo svým životem, že přijal tělo na zemi a přemohl smrt svojí smrtí, ke které se ho stvoření ve své nevědomosti a zkaženosti pokusilo odsoudit.

Tato tmavá skvrna na plátně stvoření byla nezbytná.

Kdyby tam nebyla, celé plátno by zůstalo temné, nesrozumitelné, neúplné.

Právě toto tajemství bolesti a smrti mělo přivést dolů na zem mého Syna, aby vytvořil a žil své dílo vykoupení.

"To kvůli vaší spáse jsem sestoupil z nebe a vtělil se skrze vaši sestru Marii z Nazareta."

Ano, soucit s člověkem přiměl Ježíše, aby se mu přiblížil a zachránil ho.

Vtělení Ježíše, jeho život na zemi, jeho slova, jeho skutky, jeho myšlenky, jeho láska byly jeho odpovědí na situaci lidí i ostatního stvoření, které se zrodilo do tajemství utrpení.

A autor dodává...

Nyní přicházíme k srdci problému, ke gordickému uzlu, který Ježíš přesekl svým životem a smrtí.

Jak to udělal Ježíš, že přemohl zlo?

Jak to udělal, že zničil smrt?

Jaký je smysl těchto dvou výrazů:

Přemoci zlo?

Zničit smrt?

Jak to můžeme říci, když po Ježíšovi svět pokračuje stejně jako dříve, hřeší a umírá?

Nic se nezměnilo od událostí v Nazaretě a na Kalvárii.

Svět pokračuje ve svých zločinech a masakrech, lidstvo pokračuje ve své cestě otroctví a slz.

Co se stalo, že můžeme říci "Ježíš nás spasil"?

Která událost dosvědčuje, že po něm je smrt zničena a zlo přemoženo?

Ano, to je problém a musíme k němu přistoupit s jasnou myslí, jestliže ho máme vyřešit.

Ježíš tím, že žil tak, jak žil, vlastníma rukama přemohl zlo a tím, že zemřel tak, jak zemřel, pohltil smrt.

Tento problém je více osobní než univerzální.

Ježíš dal příklad tím, že žil tak, jak žil a zemřel tak, jak zemřel. Ukázal nám, jak máme jednat, abychom přemáhali zlo a ničili smrt.

Člověče, chceš se osvobodit od zla, které tě drtí?

Jednej jako jednal Ježíš.

Člověče, chceš zničit smrt, která tě svírá?

Umírej láskou, jako Ježíš.

Překonat zlo, které se nás snaží ovládnout, přeměnit smrt na skutek lásky znamená dostat se k bráně království, království míru a svobody, království spravedlnosti a lásky.

Nikdo nemůže splnit tento úkol za nás.

Je pravda, že nás Ježíš spasil, ale přenechal nám každodenní úsilí o záchranu.

Jeho smrt nás všechny ospravedlnila, vždyť je Božím Synem. Nepřivedl nás však každého osobně do království. Vyzval nás, abychom ho následovali.

Od Ježíšovy oběti má každý z nás možnost vejít do království, ale každý musí také přispívat ke své vlastní spáse.

V tom spočívá důstojnost člověka, který je synem Otce.

V tom spočívá důstojnost lidského utrpení.

V tom spočívá svoboda.

Protože Ježíš zemřel z lásky, také každý z nás by měl zemřít z lásky.

Neodporujte zlému

Řekl jsem vám, jak Ježíš přemohl zlo a zničil smrt.

Přemohl zlo tím, že proti němu postavil svoji poslušnost Otce. Zničil smrt tím, že ji proměnil láskou.

Když je Ježíš konfrontován se zlem, překonává ho v sobě, a když je konfrontován se smrtí, přijímá ji a mění ji na mučednictví.

Ježíš tím, že umírá láskou, vrací lidskému pokolení mír a obnovuje harmonii celého vesmíru.

Může se zdát, že to není příliš mnoho, ale ve skutečnosti je to všechno. Způsob jeho jednání především ustanovuje princip spásy.

Lidé po něm budou pokračovat v páchání zla a národy budou umírat, ale zákon spásy už byl ustanoven.

Člověče, v tomto je tvoje spása:

Překonej zlo v sobě a nech dozrát své mučednictví.

Bude to dlouhá cesta, ale dostaneš dost času, abys ji dokončil.

Pokud ti nebude stačit tento svět, budeš mít svůj očistec, svou poušť, ale nakonec dorazíš k cíli.

Musíš kráčet stejnou cestou jako Ježíš.

Sbohem falešným idolům, sbohem marné moci, sbohem bohatství, sbohem ovládání tvých bratrů a sester, sbohem zkázonosnému dílu smrti.

Zkuste si několikrát pozorně přečíst tuto píseň založenou na textu evangelia (Srov. Mt 5, 38-44), až se vám vryje do paměti:

Neodporujte zlému, neodporujte zlému, neodporujte zlému, neodporujte zlému.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko a zub za zub. Ale já vám říkám:

Neodporujte zlému, neodporujte zlému, neodporujte zlému, neodporujte zlému.

A když vás někdo udeří na pravou tvář, nastavte mu i druhou. Slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele.

Ale já vám říkám, ale já vám říkám:

Milujte své nepřátele, čiňte dobře těm, kdo vás nenávidí, modlete se za ty, kdo vás pronásledují, žehnejte těm, kdo vám škodí.

Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Vždyť on je dobrý k hříšníkům, vždyť on je dobrý k hříšníkům, vždyť on je dobrý k hříšníkům.

A když někdo vymáhá vaše šaty, dejte mu i plášť. A když vás někdo nutí jít s ním jednu míli, jděte s ním dvě.

A když vám někdo bere, co je vaše, nebraňte mu.

Neodporujte zlému,

neodporujte zlému, neodporujte zlému, neodporujte zlému. Neodporujte zlému, neodporujte zlému, neodporujte zlému, neodporujte zlému.

A autor dodává...

V tom je novost evangelia, toto je Kristova radostná zvěst.

Toto je vítězství dobra nad zlem.

Toto je křesťanská revoluce.

Toto je způsob života, který nám Ježíš ukazuje.

Nikdo nikdy nezašel tak daleko.

Mnoho náboženství se přiblížilo Ježíšově myšlence osvobození od násilí, ale žádné se jí nikdy nevyrovnalo.

A to velkolepé na celém tomto učení je, že Ježíš ho nejen učil jako něco, čemu věří, ale žil ho od začátku až do konce.

Nastavil druhou tvář násilí. Nechal si odebrat oděv i plášť.

Miloval své nepřátele natolik, že pro ně zemřel.

Jeho poselství je ve způsobu, jakým jednal, žil a mluvil.

V něm je dokonalá jednota mezi tím, co říká, a tím, co dělá.

Mluví o nenásilí a není násilnický.

Mluví o lásce k nepřátelům a miluje své vlastní nepřátele.

Mluví o úctě k lidem, jakkoli jsou hříšní.

O koexistenci dobra a zla, o zlých, kteří jsou smícháni se spravedlivými říká:

"Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a plevel sesbírat?' On však řekl: 'Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí růst spolu až do žní - a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.'" (Mt 13, 24-30)

Toto podobenství o dobré setbě a plevelu nemůže mně, jeho dítěti, výstižněji a přesněji vysvětlit, jak se věci mají.

Svět je ono pole. Je zde dobré semeno, které zasel majitel. Pak je zde tajemné pronikání plevelu zasazeného nepřítelem - zlem.

Setba roste a spolu s ní roste i plevel.

V určitou chvíli vyvstává problém: neměl by se plevel vytrhat?

Majitel říká ne.

Toto rozhodnutí, vyslovené majitelem tak jasně, je základním příkazem pro učedníka.

Zlo má být ponecháno uprostřed dobra.

Obojí má spolu růst až do žní.

Návrhu služebníků odstranit plevel násilím, se od majitele dostalo odmítnutí.

Je třeba, aby zlo koexistovalo s dobrem. Potom přijde konec.

Bude vytrháno před pšenicí, svázáno do otepí a hozeno do ohně, který ho spálí na popel.

Dobrá pšenice bude mít poslední slovo.

Je nesporné, co Ježíš myslel.

Nemá smysl odporovat zlu. Zlo se samo zhroutí do popela,

zlo nemá žádnou budoucnost.

Toto je logika stvoření, logika toho, kdo o něm řekl "je to dobré".

Zlo trestá a ničí samo sebe.

Úkolem člověka, úkolem Ježíšova učedníka, je být trpělivý, věřit, doufat, milovat.

Ježíšův vítězný výrok bude vždycky znovu zaznívat staletími: "Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou." (Mt 5,39)

To je cesta k přemožení zla. Taková byla Ježíšova cesta.

Soucit

Jeden z vás, pozemšťanů, napsal:

"Všechno je zlé.

To znamená, že všechno, co je, je zlé. Všechno, co existuje, je zlo a je to předurčeno ke zlému.

Cílem vesmíru je zlo; účel státu a zákonů, řád ve světě a přírodní procesy ve vesmíru nejsou nic jiného než zlo.

Není žádné dobro kromě neexistence..." [Giacommo Leopardi, Zibaldone 1474].

Nevím, co si o něm mám myslet.

Spokojme se jen s tím, že řekneme, že je tak trochu pesimista.

Všechno vidí černě.

Říci, že není žádné dobro kromě "neexistence", znamená tvrdit pravý opak toho, co jsem řekl já sám, když jsem viděl zrození nebe a země, totiž že "je to dobré".

Trpělivost!

Každý má právo říci, co si myslí.

Sám jsem vyzvedl pravidlo svobody nade všechna ostatní.

Mohu pouze poznamenat: Lidé, jste poněkud netrpělivá stvoření!

Nemáte smysl pro rozjímání.

Dávat přednost neexistenci před existencí, smrti před životem... to je jistě velmi zvláštní?!

A to všechno proto, že vidíte utrpení!

Jak to, že nedokážete pochopit každodenní rytmus světa přírody?

Že kos má polykat červy, že kočka povečeří myš, že ryba zemře v rybníku, že pastýř připraví jídlo pro svoji rodinu tím, že podřízne nožem hrdlo jehněte. To všechno vás ruší, pohoršuje, vyvolává to ve vás hořkost a možná vás to vede k tomu, abyste si spolu s citovaným autorem mysleli:

"Nejen pouhý jednotlivec, ale celé lidské pokolení bylo a vždy nezbytně bude nešťastné.

Nejen lidské pokolení, ale také všechna zvířata.

Nejen zvířata, ale všechno, co existuje.

Ne jednotlivci, ale druhy, rody, říše, kmeny, systémy, světy" [Zibaldone].

Spěcháte, lidé.

Chcete všemu rozumět hned.

Nemáte smysl pro rozjímání a poezii, a zejména nemáte ani trochu víry ve mě.

To je chyba. Mohl bych vás nazvat pyšnými, domýšlivými dětmi.

Pohled na zemi a nebe, chápání velkoleposti stvoření, vnímání krásy věcí by vás mělo přinejmenším zanechat omráčené úžasem.

Zasloužím si od vás trochu důvěry, nebo ne?

Vy, kteří nejste nic, nic, nic, kteří jste nic neudělali z ničeho, byste se alespoň mohli zastavit v tiché bázni před stvořením.

Ale ne... okamžitě chcete vynést rozsudek... odsoudit. Samozřejmě jsou věci, kterým nemůžete rozumět, které vás ohromují a které vás pohoršují.

Nemohli byste se přesto s trochou pokory zeptat sami sebe, jestli si ten, kdo udělal svět, kdo umístil hory a rozlil oceány, kdo udělal místo pro galaxie a stvořil atom, nezaslouží trochu důvěry?

Nemohli byste věřit Duchu, který stvořil viditelné i neviditelné.

Požádám ho o porozumění, ale nechám ho domluvit.

Nepřeruším ho hned na začátku slovy: "Jsi krutý, dovoluješ chroustovi, aby sežral vážku."

Co ostatně víte o vážkách?

O tom, co se děje, když umírají?

Ano, co se děje, když gazela, která uběhla mnoho mil, aby unikla šakalovi, hyne v poušti?

Co se stane, když uvadne květina?

Když se jehně pod řezníkovým nožem dostane do agonie?

Co o tom všichni víte?

Co když v tu chvíli probíhá velká slavnost?

Co když se bolest mění v radost?

Co když se smrt stává životem, živějším životem, plným životem?

Toto je jediné tajemství, které jsem vám zanechal ve stvoření. Proč ho přijímáte tak špatně?

Jistě to bylo od lidí kruté, že ukřižovali Ježíše, a mohli byste snadno vyčítat Bohu, že mlčel k tragédii Kalvárie, ale... zakusili jste vzkříšení?

Prošli jste od viditelného k neviditelnému, abyste viděli, co se stane?

Jistě, kdyby všechno končilo smrtí, ať už pro vážku, pro polní trávu nebo pro mého Syna Ježíše, měli byste pravdu, ale...

Není to tak.

Život pokračuje.

Nejen že pokračuje, ale rozvíjí se, roste, naplňuje se.

Život je věčný a vy jste z něho ještě neviděli to nejlepší: království.

Rozhovor mezi nebem a zemí je pouze počátkem našich rozhovorů.

Jsou ještě další promluvy, které jsem pro vás připravil a které budete poslouchat, až přejdete na druhý břeh.

A teprve pak řeknete s radostí: "Teď to vím. Bůh je opravdu Bohem."

Kdybyste byli skutečně pokorní, mohli byste to říci už teď a stalo by se to silou vašeho života a radostí vašeho rozjímání, ale... vyžaduje to trpělivost ode mne, který jsem vaším Bohem!

V každém případě však už nechme nářků nad smrtí hmyzu nebo nad ošklivým zvykem jíst maso.

Dokonce i Ježíš, můj Syn, jedl v ten velikonoční večer beránka.

A pamatujte si, byl to on, kdo přemohl smrt.

Myslím, že existuje určité ospravedlnění pro vaši bolest, kterou cítíte nad bídou naplňující svět, a pro soucit s utrpením nevinných.

Zejména pro vaši bolest nad utrpením nevinných.

Nicméně stejně tak bychom mohli říci, že tráva je nevinná, když je sečena, a vlaštovka je také nevinná, když při návratu do hnízda zahyne v bouři. Často právě nevinní lidé dostávají smrtelné nemoci.

A jsou to vlastně ti nejlepší, kteří trpí nejvíce - ty citlivé duše, které pláčou nad bídou světa.

Instinktivně to cítíte a píšete o tom knihy. Mnoho jste napovídali o utrpení nevinných.

Musím však říci, že vaše bolest nebyla vždycky příliš upřímná.

Mnozí z vás mluví o utrpení druhých, ale nepohnou prstem, když jde o to ulehčit utrpení ubožáků.

A to nemluvím o sentimentálním postoji ke smrti hmyzu.

Neváháte postříkat všechny stromy ve vašich sadech a způsobit tak všeobecný masakr hmyzu. Vůbec si neděláte starost s nasáknutím půdy látkami na likvidaci plevelu, když se chcete zbavit toho, co jste nazvali parazity.

V těchto záležitostech neváháte jednat v zájmu vašeho pohodlí.

Přesto se zastavíte, abyste se pohoršovali nad pavoukem, který v pavučině mezi dvěma větvemi chytil mouchu, aby se najedl a získal trochu proteinu.

Navzdory tomu všemu vám vaše schopnost soucitu slouží ke cti a ukazuje jemnost vaší duše.

Slyšel jsem, jak jeden z vás řekl: "Soucit je větší než Bůh, zejména Bůh, kterého neznám."

Souhlasím! Vím, jak cenný je tento cit v srdci člověka!

Kdybych vám měl prozradit zlomek tohoto tajemství, řekl bych, že jsem stvořil všechny věci tak, aby ve vás vyvolávaly pocit soucitu.

Stvořil jsem fyzickou bolest, abych vás vyburcoval z vaší uzavřenosti, a zasel jsem ve světě soucit, abych vás přiměl bránit nevinné a ubohé.

Soucit je cit, který vám slouží ke cti. Dobře znáte energii, kterou může uvolnit v lidském srdci.

Mnozí lidé jsou ve svém jednání a úsilí vedeni soucitem.

Mnozí proměňují svůj život v dílo světla a lásky pod vlivem bolesti vyvolané soucitem s nemocnými, slabými, chudými a nevinnými.

Ano, soucit vám může pomoci. Může vám dát pochopení a vlídnost, může naplnit vaše dny plodnou tvůrčí aktivitou, může obnovit váš život, může napravit vaši pýchu a překonat vaše sobectví.

O mém Synu Ježíšovi je v evangeliu napsáno: "... uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře..." (Mk 6, 34)

Je to úžasný příklad Ježíšova soucitu.

Důvěrně s Bohem

Když prší, když fouká vítr, když sucho zničí úrodu, když zima trvá déle než obvykle, když mraky zakryjí hvězdy právě nad tvým domem, co proti tomu můžeš dělat?

Můžeš poručit dešti, zastavit vítr, překonat sucho, zkrátit zimu nebo rozehnat mraky, které ti zakrývají výhled, abys spatřil hvězdy?

Samozřejmě že ne.

Tváří v tvář věcem, které jsou příliš silné na to, aby sis s nimi poradil, ti nezbývá nic jiného než pozorovat, přemýšlet a čekat.

Můžeš si určit, jaké by mělo být prostředí, ve kterém žiješ, které je pro tebe tak důležité, protože na něm závisí sklizeň, tvé zdraví i život?

Můžeš vlastním úsilím přemístit galaxii, zastavit kometu nebo ovlivnit teplotu hvězdy?

Pojďme ještě dál. Můžeš dosáhnout hranic vesmíru nebo vstoupit do černé díry a podívat se, jestli za ní nejsou další vesmíry, další světy, ohromné prostory?

Totéž se opakuje, když obrátíte svůj pohled od extrémně velkých věcí k těm nejnepatrnějším.

Tak to je, ať se to líbí nebo ne.

Tak proč se tedy vzrušovat?

Když se na vás dívám, zdá se mi, že jste přesvědčeni, že můžete měnit věci a připadáte si, jako byste byli jejich pány.

Někteří mají dojem, že jsou sami Bohem, nebo k tomu alespoň nemají daleko. Redukují Boha na malý obláček neschopný promýšlet, plánovat a určovat běh věcí.

Zkuste se nad tím zamyslet.

Kdybyste byli dětmi, opravdovými dětmi, potom byste si nezatěžovali hlavy přemýšlením o tom, co nemůžete udělat, ale mlčky byste věci pozorovali a zvykli byste si dívat se na svět, přírodu a dějiny a na nebe očima plnýma úžasu, bez napětí, bez zbytečných požadavků, beze strachu. Chválili byste, co vás těší, a s tichou a trpělivou odevzdaností byste přijímali to, co vás tíží.

Mohu vás já, váš Stvořitel, požádat o trochu důvěry?

Nemělo by to být tak těžké. Vždyť o mně všechno vydává svědectví.

Pomyslete na to, jak by to bylo krásné, kdyby člověk ve vztahu k viditelnému světu vyjadřoval navždy buď radostnou chválu, nebo odevzdání Otci ve chvílích zkoušky.

Skutečná modlitba začíná slovem "díky" a končí slovy, která vás naučil Ježíš: "Buď vůle tvá".

Nic jiného není mne, tedy Lásky, hodno.

Intimnost s Bohem začíná a končí důvěrou.

Žádám tě, abys to zkusil.

Nemůžeš mít dokonalejší radost.

Život se stane rájem, důvěrností, neustálou modlitbou.

Zkus říci: "Miluji tě, Hospodine, má sílo. Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj! Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám." (Žl 17/18/, 1-3)

Nemělo by to být těžké. Jsem tvůj Otec.

Nemělo by být těžké věřit, že Bůh stvořil nebe a zemi, že všechno řídí a že všechno přivede k naplnění.

Nemělo by být těžké vnímat mě jako někoho velmi blízkého, "jako někoho, kdo pozvedá nemluvně, aby ho nakrmil." (Srov. Oz 11, 4)

Nemělo by být těžké přesvědčit se, že vaše příběhy a můj příběh jsou propleteny jako příběhy zamilovaných.

Jestliže si ceníte svého života, své spásy, kolikrát více si jich cením já, váš Otec!

Odevzdejte se mi, děti, věřte mi!

Vaše dny budou jedním nekončícím objevováním důvěrnosti. Ježíš mi řekl: "...všechno mé je tvé a všechno tvé je mé" (Jan 17, 10).

Není mi zatěžko mu odpovědět: A všichni, kteří jsou moji, jsou tvoji.

A jako by to nestačilo, modlil se Ježíš: "Jako ty ve mně a já v tobě, tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě." (Srov. Jan 17, 23)

Zkuste to a uvidíte.

Důvěrný život s Bohem prožívaný ve světě připravuje budoucí život v království a dává pravý pokoj. Je plností lásky.

Mám pro vás několik rad. Zapište si: Když ráno vstáváš, otevři okno a modli se: Můj Bože, miluji tě.

Když se v práci unavíš a potřebuješ pomoc, řekni pokojně: Otče, odevzdávám se ti.

Když se dostaneš do konfliktu se svým okolím, modli se následovně: Přijď království tvé, buď vůle tvá.

Když cítíš bolest a v duchu snášíš Kristovo utrpení, řekni pevně: Buď vůle tvá, Pane.

Když celý život vypadá černě a ty v sobě nemůžeš nalézt stopy Boží přítomnosti, neboj se říci: Pane, ty jsi můj pastýř.

Až budeš blízko smrti, pohleď na mého Syna na kříži a řekni své amen.

V té chvíli nebudeš sám. Já budu s tebou tak, jako jsem byl po celý tvůj život.

Pamatuj si - tehdy začíná pravý život.

ČÁST DRUHÁ

CO TY NA TO, ČLOVĚČE ?

Podobenství o marnotratném synu

Jsem mladík, který žil v Palestině před Ježíšovým příchodem. Byl jsem nestálý typ, snadno ovlivnitelný špatnou společností.

Nesnášel jsem svého staršího bratra. Zdálo se mi, že když je mi nablízku, bude mě pořád sledovat, honit mě do práce nebo napomínat.

Život doma mi připadal hrozně nudný. Měl jsem neustálý pocit, že se nemohu realizovat a znovu a znovu jsem si uvědomoval, že nedokážu vyjít ani s otcem, ani s bratrem.

Stále víc jsem směřoval k útěku z domova.

Pořád jsem se hádal se svými nejbližšími. Přesvědčil jsem sám sebe, že bych měl hledat štěstí někde jinde a čím dál tím víc jsem se v tom utvrzoval.

Život se stal nesnesitelným a jednoho dne mi otec řekl: "Chlapče, když se ti tu s námi nelíbí, jdi si, kam chceš. Svět je velký."

Tak jsem opustil domov s finančním obnosem, bez kterého by mě otec ve své velkomyslnosti nenechal odejít.

První zastávkou na mém útěku bylo město nedaleko od mého bydliště.

Tam jsem získal nové přátele. Měli stejný životní styl, jako jsem měl já, a po nějaký čas jsme se díky penězům mého otce měli docela dobře.

Tento stav věcí však netrval dlouho. Když nemáte žádné ideály, život je plný problémů.

Moje peníze se rozplynuly a mí přátelé také.

Pocítil jsem osamělost a zakusil jsem vnitřní úzkost spojenou se smutkem, jaký jsem si dříve sotva dokázal představit.

Tato situace mě vylekala a ochromila.

Tu a tam jsem zkusil nějakou práci, ale moje polovičatost nepřinesla valné výsledky.

Jak je svět divný!

Když se ti vede dobře a v kapse máš peníze, usmívá se na tebe, ale když jsi smutný a zlomený, opustí tě.

Nezůstal jsem v tom pocitu opuštěnosti dlouho.

Zabíjel jsem čas s děvkami, hraním hazardních her a pitím a šlo to se mnou od desíti k pěti.

Srdce mi ztvrdlo a tu trochu peněz, kterou jsem vyhrál, jsem utratil s nejhoršími ženskými v okolí.

K bídě, ve které jsem žil, brzy přibyla další, před níž nebylo úniku. Hladomor, který zdevastoval celou oblast a každému ztížil život.

Nebylo mi do smíchu.

Nedokázal jsem si obstarat ani obživu.

Staří přátelé se mi začali vyhýbat, protože měli dost vlastních problémů. Všichni měli problémy.

Když jsem zkusil všechno, co se dalo, požádal jsem o pomoc jednoho starého přítele mého otce. Šel jsem k němu se značnými obavami, které byly spojeny s mou vlastní sebeúctou.

S ohledem na dlouhé předchozí přátelství mě přijal dost vlídně. Navrhl, abych dohlédl na stádo prasat na jednom vzdáleném nepřístupném místě.

Za dané situace jsem nemohl odmítnout. Krátce poté už jsem se nacházel v lesnatých stržích a dohlížel na zvířata, která byla jistě šťastnější než já, zejména proto, že se přecpávala velkými bukvicemi, kterými tato oblast oplývala.

Bukvice jsem jako chlapec vždy jedl jenom z legrace se svými kamarády, se kterými jsem trhával ze stromů to nejlepší ovoce.

Dělal jsem to proto, že bukvice jsou výživné a sladké.

Avšak...

Hladomor byl tak zlý, že jsem musel pomáhat dělníkům uložit jejich úrodu na zimu.

Už to nemohlo být horší. S uložením sklizně zmizela i moje poslední možnost najíst se tak, jak jsem potřeboval.

Toulal jsem se mezi skupinami stromů a paběrkoval na zbytcích po sklizni. Vepři mého šéfa však byli mnohem chytřejší než já a celé okolí dokonale vyčistili.

Nezůstalo nic, vůbec nic.

Situace byla opravdu špatná. Kdykoliv jsem se ve skladu přiblížil k pytlům bukvic, uviděl jsem nepřátelský výraz ve špinavých tvářích služebníků.

Nech to být, ty budižkničemu. Bukvice jsou pro zvířata, a ne pro tebe.

Jdi a obstarej si vlastní.

Obstarat si vlastní je skvělá rada. Jak jsem to ale měl udělat v zemi postižené hladomorem?

Prázdný žaludek mě bolel celé dny.

Jedl jsem červy. Jedl jsem všechno, co se mi dostalo do ruky. Nakonec jsem zašel tak daleko, že jsem bral vepřům bukvice s rizikem, že dostanu výprask.

Nemohl jsem takhle pokračovat. Když už mi zbývaly jen oči pro pláč, sedl jsem si pod mohutný dub.

Když mi bylo nejhůř, vzpomněl jsem si na domov, na otce.

Viděl jsem mlat, na kterém se zrní oddělovalo od plev, pole se zralou úrodou a služebníky svého otce, jak v poledne usedají, aby poobědvali chléb a maso.

Jak odlišně se mi tyto věci jevily z takové dálky!

Co mě to jen napadlo, že jsem opustil tak báječné místo, abych upadl do tohoto pekla vyprahlosti, hladu a osamělosti?

Nechápal jsem to. Tím to bylo, nechápal jsem to.

Tvář s úsměvy mého otce mě obtěžovala. Teď se na mě šklebila hořká tvář osamělosti.

Musel jsem projít tím vším, abych si uvědomil pravdu.

Kde jinde jsem to mohl pochopit než v této tvrdé škole?

Viděl jsem teď věci jinak a uvědomil jsem si, kde jsem jednal špatně. Potřeboval jsem se poučit v drsné škole zla, zmatku, prostituce, iracionality.

Měl jsem tvrdou hlavu, ale zlo mě změnilo jako dobrý učitel.

Ano, když jsem se nyní přesvědčil o svých omylech, mohl jsem konečně jít domů.

A také jsem domů šel.

Našel jsem otce, jak na mě čeká. Byl si jist, že se vrátím.

Byl jsem odzbrojen jeho laskavostí, ačkoli jsem si jí byl od začátku dobře vědom.

A jakou oslavu jsme měli! Zažíval jsem časy, jaké jsem nepoznal celé věky.

V noci, když jsem v klidu odpočíval ve své posteli, přemýšlel jsem o tom, že zlo, které ze mě vyždímalo mou nemoudrost, nebylo neužitečné.

Vždyť právě zlo mě přimělo vrátit se domů.

Sráželo mě jako otroka, ale v tom to bylo: hlad, zima, samota a tvrdá skutečnost světa mě přivedly k rozumu lépe než úsměvy mé matky nebo péče mého otce.

Ano, i zlo má své poselství pro tvrdá srdce, jako je moje.

Svět mi začal připadat normálnější a začal jsem vidět věci ve správném světle.

Podobenství o feťákovi

Já jsem se pro změnu narodil až po Ježíšovi. Je mi šestadvacet let a jsem to, čemu říkáme dítě své doby.

Během svého dospívání jsem po ničem netoužil, protože náš životní styl se nazýval konzumismus. Dával jsem přednost spánku před studiem, hraní před úsilím, sám sobě před svými úkoly.

Nikdy jsem neuvažoval o útěku z domova, protože domov mi spíš ještě usnadňoval můj snadný život, který jsem tolik miloval.

Marnotratný syn z Ježíšova podobenství opustil domov, aby běhal za ženami.

V naší době to nebylo třeba, protože morálka byla taková, že jsem mohl mít bez problémů tolik žen, kolik jsem chtěl.

Sex se stal zbožím a lidská bezuzdnost mohla dosáhnout všeho, čeho se jí zachtělo.

Žízeň po požitcích neznala hranice. Neexistuje nic víc destruktivního.

Poznali jsme drogy a šíleli jsme po nich. Vrhali jsme se do toho s divokou zpustlostí.

Začít s tím nebylo nijak těžké. Později jsme se doslechli o lidech, kteří na drogy skutečně umírali. Pochopili jsme, jak je to nebezpečné, ale už bylo příliš pozdě.

Kdo by se dokázal osvobodit od takové vášně? Skutečně je pravdivé, že požitek zabíjí!

Doma to způsobilo hroznou krizi.

Matka stále plakala a otec byl s rozumem v koncích.

Přestali mi dávat kapesné, abych se odnaučil brát drogy. Byly tu však cenné věci, kterými jsem mohl za svou závislost platit.

Kkradl jsem všechno, co se dalo prodat.

Byl jsem dokonce tak krutý, že jsem odnesl věci drahé mé matce a mým sestrám.

Matčiny slzy už se mnou nemohly pohnout.

Otec se hrozil možnosti, že začnu krást i mimo domov. Skutečně jsem se také stal zlodějem. Používal jsem všechny možné triky vyčtené z knížek, abych získal peníze na drogy.

Potom následovaly návštěvy policie. Můj otec, mimořádně spořádaný člověk, v důsledku toho onemocněl. Byl na pokraji svých sil.

Viděl, jak se všechno kolem něho hroutí.

Jeden jeho rozumný přítel mu poradil: "Vyhoď ho z domova! To je jediná možnost, jak ho zachránit. Za tohoto stavu věcí už není schopen vás poslouchat."

Matka se té myšlenky děsila.

Zdálo se jí to nepředstavitelné. "Jak bych já jako matka mohla odmítnout svého syna?"

Dala se do velkého přesvědčování a nebylo snadné dojít k nějakému rozhodnutí. Nicméně bylo to tak správné.

Úsměvy mých nejbližších a péče, kterou mě zahrnovali, už pro mě nebyly tou správnou školou.

Otec, matka ani spořádané prostředí domova už na mě nemohli udělat dojem.

Kněz, matčin přítel, jí jednoho dne řekl, že je naprosto nutné, aby své chování ke mně změnila. Citoval jí výrok sv. Pavla, použitelný pro toho, kdo už nedokáže přijímat církevní disciplínu: "...ať je ten člověk vydán satanovi" (1 Kor 5, 5).

Tak jsem byl tedy vydán satanovi.

Vyhnali mě z domova. Poslali mě pryč bez haléře. Dopadlo to tak, že jsem spal pod mostem a v železničních čekárnách.

Svět se pro mě úplně změnil.

Bylo to, jako kdyby jediné světélko, které mě povzbuzovalo, abych si zachoval alespoň minimální slušnost, bylo uhašeno. Mám na mysli světlo domova.

Od nynějška se stal mým domovem svět a mým oblečením neřest. Několikrát jsem byl ve vězení.

Jednoho dne jsem ve společné cele zakusil nejhorší pohanu, jakou jsem znal.

Skupina mužů stejně nešťastných jako já sám mě svlékla a brutálně sexuálně zneužila.

Bylo to pravděpodobně v té chvíli nejhlubší bídy, kdy jsem se rozhodl uniknout z téhle bezedné propasti.

Nedovedl jsem vymyslet jinou cestu k záchraně než návrat zpátky. Udělal bych cokoli, abych odtud unikl.

Vůbec to však nebylo lehké, zejména proto, že jsem si vytvořil přesvědčení, že z mé situace není žádného úniku.

Dokázal jsem se vzdálit od úsměvů svého otce, ale asi nedokážu uniknout od chechtotu zla.

Můj otec byl chudý učitel a zacházel se mnou v rukavičkách. Satan mě přinutil, abych se mu vzdal.

Nyní jsem pochopil, že i zlo může být cenné v naší slabosti a že dvacet dní ve vězení může přinést větší užitek než výlet do Miami.

Šel jsem domů a odevzdal jsem se do rukou svých drahých.

Řekl jsem: "Svažte mě, zavřete mě do cely. Chci se z toho dostat."

Necítili se k tomu kompetentní a požádali o pomoc protidrogovou terapeutickou komunitu. Prožil jsem těžké časy, ale nakonec jsem zvítězil.

Teď jsem volný, drogy mě už nezotročují a uznávám, že hrůza života ve vězení a noci strávené pod klenbou mostu mohou být prospěšné pro každého, kdo je slabý a nemá ideály.

Bůh dovede vyzískat ze zla dobro. Bůh vítězí! Nechává dokonce i zlo, aby nám pomáhalo na naší těžké cestě.

Ano, i ta největší temnota nás může popohnat ke světlu a přiblížit ke spáse.

Apokalypsa

Není snadné mluvit o spravedlnosti v dějinách.

Je to možné jedině s přihlédnutím k lásce, která kolem nás prošla, když Bůh při své krvavé oběti prolil na Kalvárii krev, aby světu přinesl spásu.

Tato krev uvolňuje každé napětí, ruší každou zvrácenost, odpouští každý zločin.

Tato krev nás všechny omyla.

Kdyby nebylo tohoto očištění, člověk by navěky nenašel pokoj.

Právě tento pokoj byl důvodem, proč za nás Ježíš zemřel.

Kristus vzal na sebe hříchy a překonal jejich nevyhnutelný důsledek, smrt. Uzavřel spirálu násilí a vzpoury.

To, co kapitolu za kapitolou a století za stoletím zaznamenávají dějiny, jsou důsledky zla.

Historie je odborníkem na život, který nám říká, co se stalo na cestě lidstva, kdykoli člověk opustil ideál dokonalosti daný v Božím slově.

Vezměme si jeden úryvek a potichu si ho přečtěme:

Kdo to přichází z Edomu, kdo v rouchu rudém jde z Bosry? Kdo je ten v úboru velebném, hrdě kráčející ve své velké síle? "Já, který právem vyhlašuji, že na vítězství stačím."

Proč je tvůj úbor krvavě zbarven a tvé roucho jak toho, jenž v lisu šlape? "Sám jsem šlapal v lisovací kádi a nikdo z národů se mnou nebyl. Rozhněván jsem po nich šlapal, rozšlapal jsem je v svém rozhořčení, až šťáva z nich mi roucho postříkala, poskvrnil jsem si celý oděv.

Den pomsty měl jsem v srdci, nastalo milostivé léto pro mé vykoupené. Rozhlédl jsem se, ale nebylo pomocníka, užasl jsem, opora žádná.

K vítězství mi dopomohla vlastní paže, oporou mi bylo moje rozhořčení. Rozhněván jsem rozdupal národy, opojil jsem se svým rozhořčením; jejich mízu jsem nechal stékat k zemi."

Je to snad nejstrašnější úryvek z Izaiáše (63, 1-6).

Tato vize někoho, kdo ovládá vinný lis Božího hněvu, pohrdavě šlape po národech a drtí je, dokud nevidí, jak jejich krev omývá zem a zanechává rudé skvrny na jeho šatech, má v sobě při své tragické velkoleposti něco apokalyptického.

Avšak není to apokalyptická vize. Je to vize současnosti a každý z nás ji vnímá svým vlastním způsobem.

Bylo jen málo generací, které za svůj život neměly příležitost vidět národy, jak se navzájem vyvražďují a omývají půdu své země potoky krve.

Ani pro masakry v Tamerlanu a Ghengis Khanu nebo pro pogromy, ve kterých byly vyhlazeny celé národy, nemusíme chodit daleko do minulosti.

Stačí si oživit v paměti poslední dvě války, životy ztracené v evropských zákopech, genocidu za druhé světové války nebo barbarství v nacistických koncentračních táborech, a Izaiášovo proroctví se stane skutečností.

A co třeba válka mezi Irákem a Íránem na planinách Šat al Arabu na Středním východě, kde umíraly tisíce a tisíce mužů kvůli zneužité touze oslavit Boha?

Mírumilovného člověka jistě přivede analýza těchto hrůz k pesimistickému pohledu na lidskou přirozenost.

Jak se to všechno může stát?

Jak je možné nechat takto nasáknout svět krví, vraždit, mrzačit, štvát svého bližního, vypalovat jeho obydlí, ztrpčovat jeho existenci, zničit všechno, co má, včetně jeho smyslu pro náboženství?

Za jakým účelem?

Z jakého důvodu?

Ano, člověče, jsi viník, jsi vrah, jsi Kain, a ještě horší než Kain.

Jak mohl Bůh, když tě stvořil, říci, že jsi "velmi dobrý"?

Kdybys byl dobrý jen ve vedení války...

Ty jsi ale dobrý v moření celých kontinentů hladem, v okrádání chudých o jejich suroviny.

Vytvořila se tu rafinovaná cesta ke zotročení lidí, kteří si nemohou stanovit cenu.

Pak je tu nespravedlnost a rasová nenávist.

Je tu výroba a distribuce drog pro zabíjení nenarozených.

Jaká je to podívaná!

Jak odporný pohled skýtá lidstvo v perspektivách dějin!

Jak je vůbec možné zachovat si víru?

Jak mohu věřit v dobro života, v logiku existence?

Jak mohu na své cestě s vírou vítat úsvit nového dne?

V tomto bodě mi Bůh řekl: "Sedni si, promluvíme si jednoduše jako otec se synem. Zde je dnešní téma. Piš!"

A já jsem napsal: "Nejsme trestáni za naše činy, ale jsme jimi trestáni a odměňováni."

Jak je tento výrok pravdivý!

Naše činy zahrnují trest nebo odměnu, podle toho, co děláme.

Vedeš válku?

Válka ti přináší spravedlivou odplatu trosek, nenávisti a destrukce.

Není třeba trestat toho, kdo rozpoutal nenávist.

Nenávist sama bude jeho odplatou.

Znečišťuješ vzduch svými smrtelně jedovatými látkami, které zpětně ničí tvé lesy a způsobují ti leukemii.

Oddáváš se neřesti obžerství a to ničí tvé zdraví.

Bereš drogy a tvůj mozek se mění na kaši.

Zneužíváš sexualitu a děláš z lásky zboží.

Nediv se, když se na tobě rozbouřená přirozenost pomstí.

Ne, přátelé, nemá smysl říkat: "Bůh tě trestá."

Místo toho musíš říci: "Trestám sám sebe. Moje vlastní skutky mě trestají."

Věř mi, člověče. Většina zla ve světě, které vás tak trápí a šokuje, byla vytvořena vašima vlastníma rukama, svéhlavostí vašeho myšlení, vaší žízní po moci a vaší touhou po požitcích.

Neříkejte: "Bůh udělal ve věcech zmatek a my nechápeme, o co mu jde."

Raději říkejte: "My lidé jsme viníci. Jsme ti, kteří udělali ze světa stoku a z mezilidských vztahů bratrovražedné války."

Vím, že vás pohoršuje ten úryvek z Izaiáše. Nevíte, kdo je ten, kdo přijde ze země hříchu a otroctví známé jako Edomsko, aby mačkal vinný lis Božího hněvu, dokud jeho šaty nenasáknou krví. Já, váš Bůh, to vím.

Jednoho dne uvidíte, kdo to je, až se nebesa otevřou a viditelné i neviditelné se spojí v apokalypse dějin a ve vizi království.

Teď chvíli zůstaňte tiše a pokud možno na kolenou s pláčem se zamyslete nad světem, ve kterém bratři navzájem prolévají krev, kde děti umírají hladem, kde bohatí kradou suroviny chudých, kde panuje diktatura, násilí a mučení.

Nedivte se, když Bůh bude tou postavou šlapající ve vinném lisu odplaty. Raději v obavě, abyste nezakusili ještě něco horšího, žijte způsobem, který vám umožní smíření.

Hledejte pokoj.

Zde mě napadá, že bych vám měl něco říci.

To, co vidím, není úplně špatné.

Čas od času mi připadá, jako bych vám dával čestný diplom.

Jste tak dobří společníci!

Když se dívám na váš technický pokrok, skutečně na mě dělá dojem.

Jste opravdu dobré děti!

A co všechno jste s vaší technikou dokázali!

Vědeckým výzkumem či bezbolestným řešením nepříjemných problémů jste dosáhli skutečně báječných věcí.

Ze slunce jste převzali princip a sílu jeho energie a okamžitě jste ji přeměnili na bombu, jejíž výbuch zabije statisíce lidí.

Mohu vás nazvat dobrými dětmi za to, že jste objevili, jak zavřít kus slunce do kovového obalu.

Ale nemohu vás tak nazvat, když vidím, že jste ho použili ke zničení města.

Vaše srdce je opravdu nemocné!

Uznejte to.

Uveďme další div, který jste vynalezli.

Dokázali jste vložit celý svět s jeho nejvzdálenějšími místy do obývacího pokoje. Můžete vidět a slyšet všechny své bližní na kterémkoli kontinentu. A pak jste změnili svůj obývací pokoj na jeviště marnosti a povrchní zábavy, při které se vaše děti učí marnit čas a stávají se neschopnými číst vážnější knihu.

Kdybyste tak používali svou techniku k využívání přírodních sil, k tomu, aby se svět stal lepším, abyste spojili národy ve společném úsilí o překonání zla.

Ale místo toho...

Jak jste zkažení, lidé!

Vaše srdce jsou opravdu nemocná!

Tak tedy nebuďte překvapeni, když z Edomska, země otroctví, přijde trest, při kterém váš oděv nasákne krví!

Hodnota víry

Ježíš utišil hlad pěti tisíc lidí na osamělém místě s výhledem na jezero, na jeho jezero.

Rozsadil je na trávu ve skupinkách po stu a po padesáti a s pěti bochníky chleba a dvěma rybami naplnil nejen žaludek každého z nich, ale také dvanáct košů drobků.

Bylo to velmi jasné znamení.

Když někdo dokáže v divočině nasytit tolik lidí, Bůh je jasně přítomen.

Bůh je s námi.

Marek pokračuje ve své katechezi: "Pak hned přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh směrem k Betsaidě, než on rozpustí zástup.

Rozloučil se s nimi a odešel na horu, aby se modlil." (Mk 6, 45-46)

Také Matouš sleduje tuto událost a na tomto místě dodává, že Ježíš byl sám.

Potom se obraz rozšiřuje a nebe i země rozjímají o tom, co se děje na jezeře.

"Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim.

K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři.

Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť si mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: 'Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!'" (Mt 14, 24-27)

Chudák Ježíš!

Musel toho už mít dost, když říkal: "Vzmužte se, nebojte se. To jsem já!"

Nevěříme sami sobě, bojíme se, začneme se chvět, náš zrak se rozostří a jsme schopni splést si Ježíše s duchem. Toho Ježíše, který utišil náš hlad, který nám dal znamení své přítomnosti, zaměňujeme za přelud.

A ještě hůř...

V tu chvíli v nás nejistota způsobí, že nás nenapadne nic jiného než ho požádat o další znamení. Je to Petr, který ho požádá: "'Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.'

A on řekl: 'Pojď'!" (Mt 14, 28-29)

Zde se jedná o víru. Naše víra je vždycky tak nedostatečná, tak slabá, tak ubohá.

Teď vyskočím z lodě, myslí si Petr.

Nemám jinou možnost.

Chci to zkusit!

A vrhne se přes palubu.

Jistě se nebojí jezera.

Ponořil se do něho nesčetněkrát.

Je rybářem.

Dobrý plavec se snadno udrží na hladině.

V tom to není. To, co mu dělá starosti, není fyzický strach z vody.

Viděl Ježíše kráčet po vodě.

Zkouškou víry nebude plavat k Ježíšovi.

Má jít k Ježíšovi, který před ním vzpřímeně stojí v pološeru.

Voda se má pod jeho nohama chovat jako chodník. Voda ho má udržet vzpřímeného, a to je něco, co Petr nikdy nezažil.

Je to důkaz, že postava, která tam stojí, není přelud, ale Ježíš.

Vyskočí z loďky.

Chvíli jde všechno dobře, dokud nezačne přemýšlet o tom, co se to děje.

Tak jak to říká Matouš: "Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi." (Mt 14, 29)

Nevíme, kolik kroků ušel nebo jestli šel jako provazolezec s rozpaženýma rukama, aby udržel rovnováhu.

Co ale víme je, že šel a hleděl na Ježíše před sebou.

Pak... pak... pak...

"Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: 'Pane, zachraň mě!'" (Mt 14, 30)

Kolikrát jsem ozvěnu tohoto Petrova výkřiku slyšel ve své duši!

Ne, ani já, ačkoli jsem špatný plavec, nemám strach z utonutí, když je nablízku tak velká loď.

Ani za tmavé noci není příliš těžké vyškrábat se zpátky k ostatním námořníkům.

To, co mě nutí vykřiknout, co nutí Petra vykřiknout, je smrtelná slabost naší víry.

Petr požádal o takové znamení, že bude kráčet po vodě, nikoliv o to, aby za ním prostě vyrazil. To by bylo snadné, normální.

Chůze po vodě byla znamením, že Bůh není nějaký přelud, že Ježíš je Pánem dějin a událostí, že je Bohem nemožného.

To je podstata víry, nový aspekt vztahu k nadpřirozenu, důvěra, že Bůh je s námi, že svět byl překonán, že smrt byla přemožena Kristem, že věčný život existuje, že jsme nesmrtelní.

Není to snadné. Skutečně to je to největší úsilí, které musíme na zemi vynaložit.

Víra, naděje a láska představují projev tohoto tajemného napětí mezi nebem a zemí, mezi viditelným a neviditelným, mezi Bohem, který je pro nás jakýmsi přeludem, a Bohem, který je pro nás Otcem, Bratrem, Přítelem a Partnerem.

Existuje však někdo, kdo nevykřikl, když byl konfrontován s tímto tajemstvím, kdo si nespletl anděla Gabriela s duchem a v přítomnosti nadpřirozena zůstal mírný a klidný: Marie z Nazareta.

Není to kompliment, který bychom jí chtěli dělat. Je to pravda.

Marie obstála ve zkoušce víry.

Vody života byly pro ni právě tak trpké jako pro Petra. Moře pro ni vůbec nebylo klidné, když byla postavena před návrh, aby se stala matkou Boha. Dát tělo Kristu bylo tajemství, které od ní vyžadovalo mnohem víc než procházka po vodě. Avšak Maria se bez váhání vydala za Ježíšem.

"Blahoslavená jsi, Maria, protože jsi uvěřila." (Srov. Lk 1, 45)

Ano, uznávám Marii jako učitelku své víry.

Ano, jsem tak fascinován tímto klidem, touto odvahou!

Já bych jistě nedokázal říci ano tomuto děsivému návrhu, aby se mnou takto naplnily dějiny.

Vyžadoval bych množství vysvětlení a třásl bych se strachem při pomyšlení, že všichni dobří lidé ve farnosti mě budou považovat za hříšníka.

Nezapomeňme: Maria přijala roli nezletilé matky, aby zahalila tajemství zázračného otcovství!

"Blahoslavená jsi, Maria, protože jsi uvěřila" bude zaznívat staletími.

Maria kráčí po rozbouřených vodách protikladů a neplete si Ježíše s přeludem jako my, kteří jsme plni strachu.

Maria nekřičí jako Petr, ale modlí se ve vytržení slovy:

"Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli." (Lk 1, 46)

Je to úžasná víra, bratři a sestry!

Jak báječně překonává naděje naši slabost!

Jakou novou zkušeností je láska, která uskutečňuje Boha v nás.

To je to, o co bychom se měli ze všech sil snažit. Ostatní věci nejsou tak důležité.

"Dej nám více víry." (Lk 17, 5) Měli bychom to říkat každý den spolu s učedníky a s otcem epileptického chlapce, kterého Ježíš uzdravil (Srov. Mt 17, 14-20)

"Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme," říká nám svatý Pavel (Žid 11, 1) a na naší cestě do království nemáme nic užitečnějšího.

Věci, ve které doufáme, jsou život v Božím přátelství zde na tomto světě a věčné království po naší zkoušce utrpením.

Boží přítomnost v nás a v historii jsou věci neviditelné.

To je všechno.

A s vírou pociťujeme nepřemožitelnost.

S vírou je bída překonaná.

S vírou se voda stává cestou, po které můžeme kráčet.

Jaké to ale vyžaduje úsilí!

Myslím si, že pro mě, pro křesťany, pro všechny lidi je víra místem vzájemného setkání.

Různá náboženství mají cenu do té míry, do jaké nás cvičí ve víře. Víra je však všechny přesahuje a spojuje.

Náboženstvím zralé lidské bytosti je víra, která je jednoduchá, ale současně pro každého strašlivě těžká.

Víra znamená věřit v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.

Víra znamená věřit v Ježíše Krista, který nás spasil.

Víra znamená věřit ve věčný život.

Je to jen málo věcí, ale jsou podstatné, abychom se vyhnuli pokušení opuštěnosti a osamělosti, které nás nutí volat: "Pane, zachraň nás! Hyneme!" (Mt 8, 25)

Opravný termín

Teologové mi prominou, že si v tomto bodě dovolím poněkud volněji domýšlet věci, o kterých ještě přesně všechno nevíme a které se týkají toho, co se může stát po smrti; samozřejmě jde o detaily základní principy jsou dobře známé.

Jde o toto: Kdybych dnes v noci zemřel, v mém svědomí je jasné přesvědčení o jedné věci - ráj ne.

Vím ze zkušenosti, že Bůh je láska - a to skutečně je - a také zkouška, která se skládá v podvečer života, je z lásky.

Ale právě proto, že je zde tato zkouška, cítím, že můj úděl je spravedlivý - ráj ne.

Ráj je místo absolutní lásky a lze ho dosáhnout jen skutkem dokonalé lásky, jaký udělal Ježíš, když z lásky zemřel na Kalvárii.

Pokud nevstoupí do posledních let mého života něco výjimečného - například mučednictví - potom mohu říci s upřímným přesvědčením: Carlo na to nemáš.

Moje láska stále není tak zralá, tak radikální. Stále neumím zemřít z lásky.

Tedy... ráj ne.

Ale se stejně silným přesvědčením říkám - zatracení ne.

Znám svého Boha.

Už po mnoho a mnoho let je mezi námi důvěrný a láskyplný vztah.

Skutečně ho miluji, jsem šťasten v jeho přítomnosti, modlím se k němu od východu do západu slunce a nyní také v noci.

Zjevil mi sám sebe a dal se mi poznat při rozjímání. Jeho Slovo znám nazpaměť.

Znám jeho vkus.

A právě proto, že znám jeho vkus, jsem si jist svou spásou.

Vím, že chce, abych byl spasen. Řekl mi to v bibli mnoha různými způsoby.

Tedy... zatracení ne.

Dobrá!

Jestliže ráj pro mě ještě není a zatracení také ne, co se mnou bude?

Kde se ocitnu toho večera, kdy budu muset opustit zemi?

Vím, že u zkoušky propadnu stejně jako při tisíci jiných příležitostech, ať už kvůli svému egoismu, nebo kvůli špatnému zvyku příliš myslet na sebe, který nedovolí lásce, aby mě oprostila ode mne samotného.

Avšak...

Musí být nějaké místo, kde se člověk může připravit, aby přistoupil ke zkoušce znovu, že ano?

Nestarám se o představu svých orientálních přátel, podle kterých se člověk nakonec převtělí do jiného stvoření nebo osoby, aby v jejím zapůjčeném těle dokončil své očišťování.

Mám dost pobytu zde na zemi a jako syn, který miluje svého Otce, mohu požádat o nějaké klidnější, metafyzičtější místo.

Ano, metafyzické jako poušť.

Požádám ho o poušť. Ta přesně vyhovuje mým požadavkům.

Vždyť poušť byla místem očišťování Božího lidu.

Požádám ho o poušť.

Znám to pravé místo, tam mezi Silet a Tit, kde jsem pobýval, když jsem byl mladý a kde jsem se, jak si vzpomínám, s radostí válel po rozpáleném písku a volal: "Můj Bože, miluji tě!".

Tam se připravím, abych znovu přistoupil ke své zkoušce. Dříve nebo později to bude nutné, protože poušť není místo k trvalému pobytu.

To je jenom tam, v království.

Pokorně prosím teology, aby mi dovolili použít následující obraz, přirovnání, které jsem ve svém životě shledal velmi užitečným.

Zde je: Narodíme se na zemi a jako zrnko pšenice jsme zaseti na naši cestu mezi vyprahlou půdu a vodu.

Je to jedna z možností. Kdybyste měli jinak vysvětlit, co je tím zrnem v pytli rozsévače a proč je vhozeno do brázdy, vaše odpovědi by nebyly jasné a vyčerpávající a pro posluchače by nebylo snadné porozumět vašemu výkladu.

Víme, co je tím zrnem, které překypuje životem a které nežije příliš dlouho.

Umírá v brázdě a vyrůstá z něho malý zelený výhonek.

Potom výhonek roste, sílí, a když dosáhne výšky asi jednoho metru, vypučí na něm klas s třiceti, čtyřiceti nebo sty zrnky, jak se o tom mluví v podobenství o rozsévači.

Tak zde se teologové spokojeně usmívají.

Země je tím místem, kde se zrno narodí a zemře. Růst je poušť očišťování a klas je plnost království.

Mám rád tento pohled na věc. Připadá mi vhodný.

Vím, že budu muset umřít. Vím, že to, co jsem udělal, je neúplné, ale také vím, že budu mít spoustu času, abych znovu prošel a promyslel svou existenci.

Klas, království, mě nezastihne bez varování.

Ani pozemští soudci neuznají někoho vinným, aniž by mu dali čas, aby si srovnal myšlenky a uvázal čistou kravatu.

Ne, nelíbí se mi toto používání neočekávané smrti k zastrašování hříšníků.

V našem vztahu k Bohu je mnoho jiných příležitostí, abychom si udělali ve věcech jasno a abychom se přesvědčili, že absolutno je třeba brát vážně.

Ale lásku je také třeba brát vážně, a vzhledem k tomu, že Bůh je dokonalá Láska, nebodne mě náhle do zad, jako kdyby byl můj osobní nepřítel.

Budou tedy tyto opravné termíny.

Uspokojuje mě to, že během svého života na zemi jsem měl spoustu času, abych sledoval důsledky hříchu.

Mohu s přesvědčením říci: "Hřích už mě nezajímá."

Rozhodně není sympatický.

Je nezajímavý.

Dal mi jen příležitost, abych rozšířil svou svobodu.

Ale není zajímavý.

V mých hříších působily určité faktory, jejichž základem byla nevědomost.

Většina hříchů je spáchána kvůli nevědomosti.

Země je zábavná škola života a bez nebezpečí, že se příliš zmýlíme, můžeme říci, že mnoho našich hříchů je činem nevědomých domýšlivých dětí.

Pamatuji si na jednoho továrníka, který měl strach z pekla. Bylo to jeho jediné náboženství. Vyhledal mě, protože si myslel, že si získá přítele pro dny katastrofy Dies irae dies illa.

Byl to továrník a současně velké batole.

Byl úplně závislý na práci.

Přidával továrnu k továrně, jako kdyby to byla jediná činnost, kterou stojí za to dělat.

Neměl jinou ctižádost než slyšet sám sebe, jak říká: "Dobrá práce!"

Skončil infarktem.

Jsem si jist, že mu Pán dal chvíli času, aby rozjímal o relativní hodnotě věcí a o prioritě rodiny před prací.

Snad měl dost času, aby přesvědčil sám sebe, že by žil mnohem užitečněji, kdyby byl trochu více myslel na svou ženu a strávil víc času hledáním společných zájmů se svými dětmi a přáteli.

Jiným činitelem, který hraje při hříchu důležitou roli, je lidská slabost.

Ne, tento dvounohý tvor bez vodítka jistě není lev!

Lidská přirozenost je bázlivá a slabá.

I ve starověku se říkávalo: "Video meliora, proboque: deteriora sequor." (Vidím, co je dobré, a souhlasím s tím, ale dělám zlo.)

Neexistují žádné hranice pro lidskou slabost. Hříchy současnosti o tom vydávají nezvratné svědectví, zejména tam, kde se jedná o tělesné požitky.

Dalo by se říci, že naše duchovní dějiny kráčejí po ostří nože této nešťastné skutečnosti.

Kolik času zabere většině lidí, aby dosáhli rovnováhy ve svém morálním životě!

Aby radostně oslavili vítězství nad smysly!

Takto se věci mají a stačí to, abychom byli velmi důkladně pokořeni a naučíme se modlit za svoji spásu. Ani se nemusíme zmiňovat o moderních zlech, jako je zneužívání drog a posedlost sexem.

Tato katastrofa nemá hranice. Rodiny takto postižených lidí dobře znají spoušť, kterou způsobují oběti drog, alkoholici a sexuální maniaci.

Pro mnoho lidí se noc smyslů na zemi neuskuteční. Ježíš nás však zve, abychom nebyli odsouzeni.

On sám přinesl spásu.

Na poušti, v noci smyslů, je snesitelněji, protože tělo, které pro nás bylo tak nedokonalým nástrojem, nyní odpočívá na zemi a dělá pokání, aby slavilo svou závěrečnou mši.

Očistec nabízí snadnější postup bez nevědomosti, která je překonána světlem blížícího se Božího rozbřesku, bez slabosti, která je překonána pokornou modlitbou.

"Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo. Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí. Což to nepoznáváte?" (Iz 43, 18-19)

Tak se to říká v prorockém textu.

Ano, nemyslete na negativní věci ve své minulosti. Myslete na nové věci.

Které to jsou? Ty, které jste na zemi měli udělat, ale neudělali.

V očistci každý z nás uspořádá svůj život tak, jak by ho uspořádal v Ježíšově škole.

Budeme chtít udělat to, co jsme neudělali, uvidíme, co bylo a je naším skutečným povoláním.

Nebude těžké říci: Můj Bůh měl pravdu, když řekl, že člověk je dobrý.

A také nebude těžké najít si čas, abychom se připravili na opravný termín.

Tajemství satana

Bůh, Jediný, Stvořitel, Prozřetelnost, Konec, Báječný, Vítězný, Milosrdný, Král, Mocný, Velký, Spravedlivý, Zářivý, Nepřemožitelný, Svatý, Vzkříšení, Pán nad smrtí, Věčný, První, Poslední, Všemohoucí, Pravda, Silný, Dobrý, Světlo, Všeobecný, Dokonalý, může mně, svému synovi, říci, že všechno, co stvořil, je dobré. To znamená, že proti temnotě zla, které říkáme satan nebo ďábel, má vítěznou kartu, tajemnou, ale vítěznou.

V této věci je faktem, že satan je velké tajemství a my si nad tím marně lámeme hlavu.

Avšak pokud jde o mě, prostřednictvím víry jsem dospěl k poznání dvou věcí, se kterými jsem si naprosto jist a na kterých lpím tak, jak jen mi to dovoluje zachování mé rovnováhy.

První z nich je, že satan existuje.

Ježíš to řekl a je to zapsáno v evangeliích, proto nemám žádné pochybnosti.

Ježíš ho nazývá nepřítelem, zlým, lhářem, žalobcem, Belzebubem.

Nevíme o satanovi téměř nic.

Lidé ve středověku si mysleli, že má rohy a ocas. Byli trochu dětinští, a proto ho rádi dělali ošklivého, velmi ošklivého, tak ošklivého, jak jen to bylo možné.

A to se jim jistě podařilo.

Ale... já o něm téměř nic nevím.

Jisté je, že existuje.

Druhá věc, kterou vím jistě, je ta, že to není "bůh", který by mohl dělat všechno, co chce.

V minulosti bylo příliš mnoho významu přikládáno ďáblu, jeho činnosti a jeho moci.

Velmi mnoho lidí bylo zastrašováno jeho činností.

A ze všeho nejhorší bylo, že se všechno smíchalo: nemoc, hřích, tajemství, majetek, viditelní a neviditelní ničemové, temnota, rozpoutaný teror, nepochopitelnost, neznalost, nedostatek víry, snaha získat za každou cenu nadpřirozené schopnosti, dětské pověry, sofistické nepravdy,... dalo by se pokračovat donekonečna.

Ne, satan není bůh, dokonce ani bůh zla.

Je zcela v moci jediného pravého Boha.

Když jedná, jedná jen díky tomu, že Boží vůle, která vládne všemu, jeho jednání dopouští, že nechává ďáblovi prostor pro jeho působení.

Jestliže tedy Bůh nechává někoho tak strašného, jako je satan, působit, měl bych si uvědomit, že tento pokušitel má splnit určité poslání a může mi být užitečný.

Především mi brání sejít ze správné cesty a nutí mě zůstat doma v Božím domě.

Jestliže v očích tohoto zlého nepřítele uvidím odlesk války v celé její hrůznosti, budu toužit po míru.

Jestliže od tohoto iracionálního lháře, této "vtělené iracionality" vzejde pokušení ke smyslnosti a nezdrženlivosti, přímo mě to nutí k čistotě.

Tajemství satana je totožné s celým tajemstvím zla a pro nás je do značné míry nepochopitelné.

Pochopíme to jednou, až budeme v království.

Prozatím stačí, že bychom měli věřit.

Avšak již zde a nyní můžeme prostřednictvím daru víry zakoušet něco z ďáblovy přítomnosti ve světě.

Bůh ho dokáže využít.

Bůh dává smysl zlu a dopustí ho, protože nám tím či oním způsobem může pomoci.

Například samotná satanova přítomnost, pouhý kontakt s ďábelskou realitou, odstraní každou touhu po delší známosti s něčím tak strašným. A to není malý úspěch.

Nikdo, kdo zažil jen letmé setkání se satanovou zlomyslností, nemá chuť stát se jeho přítelem.

A pak je tu další velmi důležitá věc, kterou bychom měli přijmout.

Když se vydáme na iracionální cestu hříchu a zapadneme do bažiny zla, chtíče, nenávisti a sobectví, Otec, který nás chce zachránit, nechá působit satana, aby zařídil výprask, který přinese člověku poučení.

Satan je skutečný profesionál. Nedělá zbytečné okolky a zná své řemeslo.

Vražednými prostředky, kterými disponuje, uzavře naši cestu a nechá peklo, aby se rozprostřelo kolem nás.

Jestliže jsme smyslní, přinese nám bolest nebo něco ještě horšího. Jestliže jsme egoističtí, ukončí naši touhu po pohodlném životě. Jestliže chceme válku, dá nám ji levně.

Není nic, co by satan nemohl udělat, aby povzbudil naše zvrácené sklony.

Skutečně je těžké věřit, že je to Bůh, který ho nechává jednat proti nám... ale asi to tak bude. Tak velmi nás Bůh touží spasit.

Tahle to tedy vidím.

A myslím si, že ďábel, zlo, které nás děsí, může být pro nás znamením, abychom se měli na pozoru, a zkušenost s ním nás může počít, že Bůh je Bůh a není žádného Boha mimo něho.

Zkušenost s ním nás vyléčí nás natrvalo a nezanechá v nás myšlenku na další útěk.

Kdo ví, možná jednou překvapíme sami sebe, až mu budeme děkovat za změnu, ke které nás dovedl svým terorem, svými katastrofami a svou schopností přivést nás na cestu do Božího království tím, že nám ukáže opačný směr: něco, co je za všech okolností negativní.

Abychom to shrnuli - zdá se, že Bůh dopouští tuto "bolest v zádech", aby nám znechutil zlo a přiměl nás zůstat doma, u něj doma, v jeho Božím domově.

Nemám-li už znovu chuť zachovat se jako marnotratný syn, pak je to také satanova zásluha.

Ano, satan mi pomohl zůstat doma.

Je faktem, že satan vyvolává hrůzu pouhou svou přítomností. Zkuste se zúčastnit exorcismu, při kterém církev bojuje o odstranění přítomnosti ďábla, a ucítíte, jak vám při tomto tajemství běhá mráz po zádech.

Potřebujete odvahu a silnou víru, abyste vytrvali v tomto boji.

Takto se ale věci mají a není třeba ustupovat. Zbraně Ducha, vlastní každému křesťanovi, ztupí ty, které má zlo.

Dochází tu ke vzácné objasňující bitvě mezi žízní po spáse stravující lidskou duši a hrůzou z porážky inspirovanou přítomností a činností satana.

Všechny nejasnosti odpadají a vy si uvědomujete, že pouze samotný Bůh může zvítězit nad totalitou zla. Zakoušíte hloubku lidské nedostatečnosti a slabosti až do okamžiku agonie, při které je satan poražen a odehnán.

Úplného vítězství však může dosáhnout pouze čistá víra zakalená tvrdou zkouškou nekonečné vzdálenosti od Božího Ducha. Jinak satan, jak to řekl Ježíš, svolá dalších sedm duchů horších než je sám a situace oběti je pak horší než dříve.

Tyto nadpřirozené bitvy se dají vyhrát jen tehdy, jsou-li vedeny v duchu dětsky prosté víry, která by nám měla být vlastní, jak si to připomínáme Ježíšovými slovy: "Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete... jistě nevejdete... jistě nevejdete..." (Mt 18, 3)

Duchovní dětská prostota, vášnivé odevzdání se Bohu, našemu Otci, je jako ostrý šíp vystřelený z tajemství neporazitelného Boha k tajemství jeho opaku - zlu.

Tento šíp má moc svrhnout satana a rozeznít v nás pravdivou píseň: Bůh je skutečně Bohem.

Každý ví, že v tomto neobvyklém období lidských dějin se hodně mluví o "ďáblovi" a o jeho činnosti na zemi a v lidském srdci.

Věci se dostaly tak daleko za hranice normy, že mnoho lidí začíná uvažovat o tom, že by se rádi ponořili do tohoto tajemství modlitbou a společným rozjímáním. Mluví se o shromážděních, setkáních, studijních skupinách a příležitostech pro církevní experimenty.

Jsem si jist, že je to dobrá myšlenka, cenná pro hledání pravdy a možných chyb v této oblasti, které vůbec není jednoduché.

Rád bych však v pastoračním duchu upozornil na některé potíže, které vyvstávají kvůli zvědavosti a především kvůli široké neznalosti.

Především doba není jednoduchá a nedostatek opravdového smyslu pro náboženství mezi širokými vrstvami lidí dal vzniknout skutečným horám pověr, k nimž se uchylují chorobně zvědaví lidé, kteří si navíc libují v tajemných věcech. Takové záliby inspirují zkoumání mýtů a esoterických záležitostí.

Je to velký problém. Kamkoli se hnete, všude uvidíte vyrůstat sekty, spiritistické kroužky, fanatické a arogantní šarlatány, psychicky narušené lidi, lidi žíznící po duchovních novinkách a marnostech.

K tomu připočtěte zanícení, se kterým se veřejné mínění snaží ovlivnit sdělovací prostředky, a moc dnešních sdělovacích prostředků, jimiž je veřejné mínění zotročováno.

Jak se máme dostat z tohoto nakažlivého zmatku?

Nebude to jednoduché. Jestliže máme uspět, budeme potřebovat veškerou sílu víry a obyčejného zdravého rozumu.

Budeme potřebovat hodně bystrosti a rozvážnosti, abychom odlišili šarlatána, který chce udělat dojem na naivní lidi, nebo podvodníka, který chce jen šokovat obecenstvo, od pokorného člověka, který hledá pravdu o Bohu.

Každopádně doufám, že ti, kdo budou s rozvážností a dobrou vůlí usilovat o to, aby porozuměli něčemu z tohoto velkého problému, se předem zbaví obrovského množství pověr, fanatismu a pýchy. Postaví se k problému zla se srdcem dítěte, a tak budou moci navzdory všem těžkostem zazpívat vznešený hymnus naděje: Bůh vítězí.

ČÁST TŘETÍ

MODLITBA, ABYCHOM SAMI SEBE VIDĚLI V JASNĚJŠÍM SVĚTLE

Malý průvodce šesti dny modlitby s Božím slovem

Zdá se mi správné ukončit tuto knihu rozhovorů s Bohem tím, že pozvu čtenáře k modlitbě.

Nikdy není chyba modlit se a jsem přesvědčen, že nic nemůže odolat síle modlitby.

Modlitby jsou uspořádány do krátkých lekcí. Člověk se je může modlit sám nebo ve společenství jako ranní a večerní modlitbu.

U každého dne je uveden název kapitoly této knihy, která se k němu vztahuje.

Lekce začíná žalmem a po něm následuje čtení Božího slova. První den

Pondělí

Bůh viděl, že je to dobré (Gn 1)

Ráno

Žl 103/104/ 1-35

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! Velebností a vznešeností ses oděl, světlem se halíš jako pláštěm. Napjals nebesa jak stanovou plachtu, nad vodami jsi zbudoval své síně. Z mraků si děláš svůj vůz, kráčíš na perutích větru. Větry si volíš za své posly, za své služebníky plameny ohně. Zemi jsi založil na jejích základech, nezakolísá na věčné věky. Oceánem jsi ji přikryl jako šatem, nad horami stanuly vody.

Utekly před tvou hrozbou, zděsily se před rachotem tvého hromu. Hory se zvedly, údolí klesla na místo, kterés jim určil. Vymezil jsi hranici, kterou nesmějí přejít, aby znovu nepřikryly zemi. Pramenům dáváš stékat v potoky, které plynou mezi horami. Napájejí všechnu polní zvěř, divocí osli hasí svou žízeň. Podél nich hnízdí nebeské ptactvo, ve větvích švitoří svou píseň. Ze svých komor zavlažuješ hory, země se sytí plody tvého díla. Dáváš růst trávě pro dobytek, bylinám užitečným člověku, aby dobýval ze země chléb i víno k radosti lidského srdce, aby olejem rozjasnil tvář a chléb aby posílil srdce člověka. Sytí se Hospodinovo stromoví, libanonské cedry, které zasadil. Tam si ptáci stavějí hnízda, jedle jsou domovem čápům. Vysoké hory kozorožcům, jezevcům jsou útulkem skály. Měsíc jsi udělal, aby určoval čas,

i slunce ví, kdy má zapadnout. Když přivádíš tmu a nastává noc, potuluje se v ní kdejaké lesní zvíře. Lvíčata řvou po kořisti a žádají od Boha svůj pokrm. Když vychází slunce, stahují se a uléhají do svých doupat. Tu vychází člověk ke svému dílu, ke své práci až do večera. Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi moudře učinil, země je plná tvého tvorstva. Zde moře mohutné a široširé, v něm nespočetné hemžení živočichů drobných i velkých. Po něm plují lodi i leviatan, jehož jsi stvořil, aby si v něm hrál. Všichni čekají od tebe, že jim dáš obživu v pravý čas. Ty jim dáváš a oni sbírají, otvíráš ruku, a sytí se dobrými dary. Děsí se, když skryješ svou tvář, hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země. Nechť věčně trvá Hospodinova sláva,

ať se Hospodin těší ze svého díla! Když pohlédne na zemi, chvěje se, když se dotkne hor dýmají. Chci zpívat Hospodinu, pokud žiji, opěvovat chci svého Boha, dokud budu. Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu. Kéž vyhynou hříšníci na zemi, ať už bezbožných není! Veleb, duše má, Hospodina! Aleluja!

Čtení: Gn 1,1-31

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná, temnota byla nad propastnou hlubinou a Boží dech vanul nad vodami. Tu Bůh řekl: "Buď světlo!" a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od temnoty. Bůh nazval světlo dnem a temnotu nocí. Nastal večer, nastalo jitro - den první. Potom Bůh řekl: "Ať je obloha uprostřed vod, ať odděluje jedny vody od druhých!" A stalo se tak. Bůh udělal oblohu, která oddělila vody pod oblohou od vod nad oblohou. Oblohu nazval Bůh nebem. Nastal večer, nastalo jitro - den druhý. Potom Bůh řekl: "Ať se shromáždí vody, které jsou pod nebem, na jedno místo a ukáže se souš!" A stalo se tak. Bůh nazval souš zemí a shromážděné vody nazval mořem. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh řekl: "Ať vydá země zeleň, semenotvorné rostliny a ovocné stromy, které plodí na zemi ovoce nejrůznějšího druhu, s jádry uvnitř!" A stalo se tak. Tu země vydala zeleň, semenotvorné rostliny nejrůznějších druhů a stromy nesoucí ovoce s jádry uvnitř, nejrůznějšího druhu. A Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro, den třetí. Potom Bůh řekl: "Ať jsou svítilny na nebeské obloze, aby oddělovaly den od noci a byly jako znamení, ať označují údobí, dny a roky. Ať jsou svítilnami na nebeské obloze a osvětlují zemi!" A stalo se tak. Bůh udělal dvě velké svítilny: svítilnu větší, aby vládla dni, a svítilnu menší, aby vládla noci, a hvězdy.

Bůh je umístil na nebeskou oblohu, aby svítily na zem, vládly dni a noci a oddělovaly světlo od temnoty. Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro - den čtvrtý. Potom Bůh řekl: "Ať se hemží voda živočichy a ptáci ať poletují nad zemí na nebeské obloze!" Bůh stvořil velká vodní zvířata a všechny živočichy nejrůznějších druhů, schopné pohybu, jimiž se hemží voda, a všechny okřídlené tvory nejrůznějších druhů. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh jim požehnal slovy: "Ploďte a množte se a naplňte vodu v mořích a ptactvo ať se množí na zemi!" Nastal večer, nastalo jitro - den pátý. Potom Bůh řekl: "Ať vydá země živočichy různého druhu: krotká zvířata, drobnou zvířenu a divokou zvěř nejrůznějšího druhu." A stalo se tak. Bůh udělal různé druhy divoké zvěře, krotkých zvířat a všechny druhy zemské drobné zvířeny. Bůh viděl, že je to dobré. Potom Bůh řekl: "Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby. Ať vládne nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, divokou zvěří a nad veškerou drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi." Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jako obraz Boží ho stvořil, stvořil je jako muže a ženu. Bůh jim požehnal slovy: "Ploďte se a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji! Vládněte nad rybami moře, nad ptactvem nebe i nade všemi živočichy, kteří se pohybují po zemi." A připojil: "Hle, k jídlu vám dávám všechny semenotvorné rostliny, co jich je na zemi, a všechny stromy, které plodí ovoce s jádry uvnitř. Též veškeré divoké zvěři, všemu nebeskému ptactvu, všemu, co se pohybuje po zemi a má v sobě dech života, dávám za pokrm zelené rostliny." A stalo se tak. Bůh viděl všechno, co udělal, a hle - bylo to velmi dobré. Nastal večer, nastalo jitro - den šestý.

Večer

Žl 8/9/, 1-9

Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi, svou velebností převýšils nebesa! Z úst dětí a nemluvňat sis připravil slávu navzdory svým odpůrcům, abys umlčel pomstychtivého nepřítele. Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš? Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno: ovce i veškerý dobytek, k tomu i polní zvířata, ptáky na nebi a ryby v moři, vše, co se hemží na stezkách moří. Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi!

Čtení: Řím 8, 18-30

Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že

celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. Naše spása je zatím pouze předmětem naděje. Je-li však předmět naděje vidět, už to není naděje. Co někdo vidí, jak by v to mohl doufat? Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí.

Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.

Druhý den

Úterý

Předkládám ti dobro a zlo: vyber si.

Ráno

Žl 36/37/, 1-26

Nehněvej se na ty, kdo konají zlo, nezáviď těm, kdo páchají nepravost, vždyť zvadnou rychle jako tráva, jako zelená bylina uschnou. Doufej v Hospodina a čiň dobro, pak budeš přebývat v zemi a těšit se klidu. Raduj se v Hospodinu a dá ti, po čem touží tvé srdce.

Hospodinu svěř svůj osud, v něho důvěřuj, on sám bude jednat. Tvé spravedlnosti dá vzejít jako světlu, tvému právu jak polednímu jasu. Spočiň v Hospodinu a důvěřuj v něho! Nezlob se na toho, kdo má v životě štěstí a při tom strojí úklady. Přestaň se hněvat a zanech zlosti, nepohoršuj se, to vede jen ke zlému. Neboť zločinci budou vyhlazeni, kdo však doufají v Hospodina, budou vlastnit zemi. Ještě chvíli - a bezbožník zmizí, nadarmo se budeš pídit po jeho stopě. Pokorní však budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu. Bezbožník strojí úklady spravedlivému, skřípá proti němu zuby. Pán se mu však směje, vidí, že se blíží jeho den. Bezbožní tasí meč, napínají svůj luk, aby skláli chudáka a ubožáka, aby povraždili ty, kdo žijí správně. Meč jim však vnikne do vlastního srdce a jejich luky se zlámou. Lepší je troška, kterou má spravedlivý, než velké bohatství bezbožníků, neboť ramena bezbožníků budou zpřerážena,

ale spravedlivé Hospodin podpírá. Hospodin pečuje o život bezúhonných, dědictví jejich přetrvá věky. Nebudou zahanbeni v dobách neštěstí, nasytí se ve dnech hladu. Ano, bezbožníci zhynou, nepřátelé Hospodinovi zajdou jako květ luhů, vyvanou jako dým. Bezbožník si půjčuje, ale nesplácí, spravedlivý však se ustrne a rozdává. Ti, kterým Bůh žehná, vlastnit budou zemi, ti, kteří zlořečí, zhynou. Hospodin dává krokům člověka sílu, má zalíbení v jeho životní cestě. Jestliže padne, nezůstane ležet, protože mu Hospodin podpírá ruku. Byl jsem chlapec, a už jsem stařec, ale neviděl jsem, že by spravedlivý byl opuštěn, že by jeho děti žebraly o chléb; pokaždé se ustrne a půjčí, za to na jeho dětech spočine požehnání.

Čtení: Dt 30, 15-20

"Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt a neštěstí. Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která já ti dnes přikazuji, a budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš-li chodit po jeho cestách a zachováš-li jeho přikázání, nařízení a ustanovení, budeš žít a rozmnožíš se, a Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná na zemi, do níž přicházíš, abys ji obsadil. Když se však tvé srdce odvrátí

a nebudeš poslouchat, dáš-li se svést, aby ses klaněl jiným bohům a ctil je, oznamuji vám dnes, že jistě zahynete a nebudete žít dlouho na zemi, kterou se chystáte obsadit, až přejdete Jordán. Nebe a zemi beru dnes proti vám za svědka: Předkládám ti život, nebo smrt, požehnání, nebo kletbu. Vyvol si život, abys žil ty i tvoje potomstvo. Miluj Hospodina, svého Boha, poslouchej jeho hlas a lni k němu, neboť jen tak budeš žít a dlouho zůstaneš na zemi, o níž přísahal Hospodin, že ji dá tvým otcům, Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi.

Večer

Žl 127/128/, 1-6

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře. Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života, abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!

Čtení Gal 5, 1-18

To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu. Podívejte se, já, Pavel, vám říkám: Budete-li přijímat obřízku, Kristus vám nic neprospěje. A znova to zdůrazňuji každému, kdo se dává obřezat, že je pak povinen plnit celý Zákon. Když hledáte ospravedlnění v Zákoně, nemáte už s Kristem co dělat, vypadli jste z milosti. Ale my (vedeni) Duchem, opřeni o víru očekáváme věčný život, v který doufáme. V křesťanství totiž neplatí, zdali jsi obřezán, nebo neobřezán, ale víra, která se projevuje láskou. Běželi jste dobře. Kdo vám však zabránil držet se pravdy? K tomu vás nepohnul ten, který vás povolal. Malý kousek kvasu prokvasí celé těsto. Avšak já ve vás skládám svou důvěru (opřenou) o Pána, že se ve svém smýšlení nijak nezměníte. Ale ten, kdo vás mate, neujde trestu, ať je to kdokoli. Já sám, bratři, že dosud hlásám obřízku? Ale proč potom stále ještě musím snášet pronásledování? Vždyť by tak přestalo to, co je na kříži tolik uráží! Ti, kdo vám nechtějí dát pokoj, ať se nechají třeba vyklestit! Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: 'Miluj svého bližního jako sebe'. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili! Chci říci toto: Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Mezi nimi je vzájemný odpor, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.

Třetí den

Středa

Lidské bytosti, moje děti

Ráno

Žl 117/118/, 1-9

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá na věky. Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá na věky." Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá na věky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá na věky." V soužení jsem volal Hospodina, Hospodin mě vyslyšel a vysvobodil. Hospodin je se mnou, nebojím se, co by mi mohl udělat člověk? Hospodin je se mnou, on je můj pomocník, a já vítězně shlížím na své nepřátele. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v člověka. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v mocné.

Čtení: Řím 8, 14-17

Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy.

Večer

Žl 130/131/, 1-3

Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi pro mě nedostižnými. Spíše jsem se uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně. Doufej, Izraeli, v Hospodina nyní i navěky.

Čtení: Gal 4, 1-7

Můj výklad je tento: Pokud je dědic nedospělý, v ničem se neliší od otroka, ačkoli je pánem všeho. Podléhá poručníkům a správcům až do doby stanovené otcem. Tak to bylo i s námi: dokud jsme byli nedospělí, žili jsme pod vládou prvopočátků světa. Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jsme synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.

Čtvrtý den

Čtvrtek

Můj Syn Ježíš

Ráno

Žl 2/3/, 1-12

Proč se pohané bouří, proč národy strojí marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vladaři se spolu umlouvají proti Hospodinu a jeho Pomazanému. "Rozlámejme jejich okovy a odhoďme jejich pouta!" Směje se ten, který na nebesích trůní, jsou Pánu k smíchu. Potom k nim rozhorlen mluví, děsí je svým hněvem. "Já jsem přece ustanovil svého krále na Siónu, na své svaté hoře!" Vyhlásím Hospodinovo rozhodnutí, Pán mi řekl: "Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě, a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země. Můžeš je roztlouci železným prutem, jako hliněnou nádobu je můžeš rozbít."

Nuže, králové, pochopte! Dejte si říci, vladaři země! V bázni se podrobte Hospodinu, s chvěním ho poslouchejte, aby se nerozhněval k vaší zhoubě, protože jeho hněv se roznítí rychle. Blaze všem, kdo se k němu uchylují!

Čtení: Jan 1, 1-18

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.'" Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

Večer

Žl 109/110/, 1-7

Hospodin řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám. Žezlo moci ti podává Hospodin ze Siónu: "Panuj uprostřed svých nepřátel! Ode dne zrození je ti určeno vládnout v posvátném lesku: zplodil jsem tě jako rosu před jitřenkou." Hospodin přísahal a nebude toho litovat: "Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova!" Hospodin je po tvé pravici, potře krále v den svého hněvu. Bude soudit národy, nakupí mrtvol, daleko po zemi rozdrtí lebky. Cestou se napije z potoka, proto povznese hlavu.

Čtení: Mt 17, 1-8

Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše.

Pátý den

Pátek

Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem.

Ráno

Žl 35/36/, 1-12

Nepravost mluví bezbožnému v srdci, na bázeň před Bohem se neohlíží, a tak namlouvá sám sobě, že se jeho vina nenajde a nezoškliví. Slova jeho úst jsou nepravost a faleš, přestal mít rozum a jednat správně. Na svém lůžku přemítá o nepravosti, stojí na nedobré cestě, neštítí se zlého. Hospodine, tvé milosrdenství sahá až do nebes, tvoje věrnost až k oblakům. Tvá spravedlnost je jak Boží hory, tvé rozsudky jsou jak mořská hlubina, pomáháš lidem i zvířatům, Hospodine. Jak vzácná je tvá milost, Bože, lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Sytí se hojností tvého domu,

napájíš je proudem svého blaha. Neboť u tebe je pramen života, v tvé záři vidíme světlo. Zachovej svou milost těm, kdo tě znají, svou spravedlnost těm, kdo jsou upřímného srdce! Noha nadutců ať mě nepřišlápne, ruka hříšníků ať se mnou nesmýká! Hle, padli, kdo páchali nepravost, jsou svrženi a nemohou povstat!

Čtení: Lk 4, 1-13

Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. Ďábel mu řekl: "Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!" Ježíš mu odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk,'". Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: "Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje!" Ježíš mu na to řekl: "Je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!'" Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! Je přece psáno: 'Svým andělům vydá o tobě příkaz, aby tě ochránili, a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.'"

Ježíš mu odpověděl: "Je řečeno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!'" Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.

Večer

Žl 51/52/, 1-9

Proč se chlubíš hanebností, bezectný siláku? Stále jen myslíš na zkázu, tvůj jazyk je jak ostrá břitva, ty pleticháři! Podlost je ti milejší než dobro, lhaní víc než mluvit jak se sluší. V kaské pomlouvačné řeči máš zálibu, falešný jazyku! Proto tě Bůh zahubí, odstraní tě navždy, vytáhne tě ze stanu, vyrve tě ze země živých. Spravedliví to uvidí a zaleknou se, jemu se však vysmějí: "Hle, člověk, který si nezvolil Boha za svou záštitu, spoléhal na své velké bohatství, domohl se moci svou násilností." Já však jsem jako zelená oliva v Božím domě, stále se spoléhám na Boží slitovnost.

Ustavičně tě chci chválit, že jsi to učinil, před tvými svatými chci slavit tvé jméno, neboť je dobré.

Čtení: Řím 12,9-21

Láska ať je bez přetvářky. Mějte v ošklivosti zlo, přidržujte se dobra. V bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi, v uctivosti předcházejte jeden druhého. V horlivosti neochabujte, duchem buďte horliví, služte Pánu, v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí. S věřícími se podílejte na jejich životních potřebách, ochotně poskytujte pohostinství. Žehnejte těm, kdo vás pronásledují, žehnejte, a neproklínejte. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Buďte mezi sebou stejného smýšlení. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se sklánějte k věcem obyčejným. Nemyslete si, že jenom vy sami jste moudří. Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Usilujte o dobro pro všechny lidi. Jak je to jen možné - pokud záleží na vás, žijte v pokoji se všemi lidmi. Nezjednávejte si svoje právo sami, moji drazí, ale nechte Boha, aby on spravedlivě potrestal. Stojí totiž v Písmu: 'Mně patří pomsta, já odplatím', praví Pán. Ale (spíše naopak):'Když tvůj nepřítel má hlad, dej mu najíst, když má žízeň, dej mu napít. Budeš-li to tak dělat, nahrneš mu na hlavu žhavé uhlí.' Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem.

Šestý den

Sobota

Jako ty ve mně a já v tobě, tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě.

Ráno

Žl 61/62/, 1-12

Jen v Bohu odpočívá má duše, od něho je má spása. Jen on je má skála a spása, má tvrz, nic mnou nepohne. Jak dlouho chcete dorážet na člověka, jak dlouho jej chcete všichni podrážet, jak nakloněnou stěnu, jako zeď na spadnutí? Věru, z mé výše se snaží mě svrhnout, libují si ve lži; svými ústy blahořečí, ve svém nitru proklínají. V Bohu jen odpočívej, má duše, od něho pochází to, v co doufám. Jen on je má skála a spása, má tvrz, nepohnu se! U Boha je má spása a sláva, má pevná skála: mé útočiště je v Bohu. Lidé, doufejte v něho v každé době, před ním vylejte své srdce, Bůh je naše útočiště! Lidé jsou jen závan dechu, neupřímní jsou smrtelníci, položeni na váhu, vystupují vzhůru, jsou dohromady lehčí než dech. Nespoléhejte na násilí, nebažte po lupu; na bohatství, když se rozmnoží, nelpěte srdcem. Jedno slovo Bůh pravil, toto dvojí jsem slyšel:

"Bohu náleží moc, tobě, Pane, láska, neboť ty odplácíš každému podle jeho díla."

Čtení Jan 15, 1-17

"Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně - a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci. Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život. Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!"

Večer

Žl 124/125/, 1-5

Kdo doufají v Hospodina, jsou jako hora Sión, která nekolísá, trvá na věky. Jeruzalém obklopují hory:

tak je Hospodin kolem svého lidu nyní i navěky. Neboť nezůstane žezlo bezbožníků nad údělem spravedlivých, aby spravedliví nevztáhli své ruce po nepravosti. Dobrým, Hospodine, popřej dobro, i těm, kdo jsou upřímní v srdci. Ty však, kdo uhýbají na své křivé cesty, odstraň se zločinci, Hospodine! Pokoj buď s Izraelem!

Čtení: Jan 17, 1-26

Po těchto slovech pozvedl Ježíš oči k nebi a modlil se: "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa. Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.

Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich."

Carlo Carretto

A Bůh viděl, že je to dobré

Z italského originálu E Dio vide che era cosa buona nakladatelství A.V.E., Roma přeložil Jan Zicha.

Návrh obálky Markéta Salvetová Foto na obálce Jan Halady Vydalo nakladatelství Portál, Klapkova 2, 182 OO Praha 8, jako svou 230. publikaci. Praha 1996 Odpovědná redaktorka Jaroslava Fejková Výtvarná redaktorka Markéta Salvetová

Sazba Výroba Ing. Rudolf Mates, Praha Tisk

První vydání

Doporučená cena 79 Kč