122 28 3MB
Czech Pages [60] Year 2000
40 LET BEZPŘÍSPĚVKOVÉHO DÁRCOVSTVÍ KRVE Jiří Procházka - Josef Švejnoha
ČESKÝ ČERVENÝ KŘÍŽ PRAHA 2000
40 LET BEZPŘÍSPĚVKOVÉHO DÁRCOVSTVÍ KRVE
JIŘÍ PROCHÁZKA - JOSEF ŠVEJNOHA
l. Z HISTORIE KREVNÍCH PŘEVODŮ Lidstvo od pradávna vědělo o důležitosti krve. Připisovaly se jí zázračné účinky. Více než 400 let př. n. 1. starořecký přírodní filozof Empedokles ztotožnil krev se životem. Byla považována za životní elixír, za všemocný lék a především se jí připisoval omlazující vliv. Dochované staré zprávy z Egypta tvrdí, že se princové, členové vládnoucího rodu této země, pro osvěžení a posílení rádi koupali v krvi. Existují rovněž zprávy o zázračných účincích omývání v krvi a také o pití krve. Bohatí Římané pili na posílení zdraví krev, kterou získali z krvácejících ran gladiátorů v cirku. Konečně v krvi mladých dívek se koupala i románem Jožo Nižňánského proslavená čachtická paní, zvrácená uherská hra běnka Alžběta Báthoryová. Výsledky těchto forem „léčení“ byly pochopitelně naprosto neuspokojivé, neboť vycházely z mystických předpokladů. Připomeňme si ze starověku ještě jeden příklad z antické literatury. Římský slavný básník Publius Ovidius Naso v VII. knize svých proslulých ,.Proměn“ líčí, jak kouzelnice Medea omladila starce Aesona tím, že nechala z jeho hrdla vytéci starou krev a hrdlo naplnila zvláštní tajemnou tekutinou. Podle jiné verze mu do žil vlévala mladou krev. Medea prý svedla i dcery Peleovy k zavraždění otce, neboť jim slíbila, že vymění jeho krev za mladou obdobným způsobem jako u starce Aesona. Nevíme, zda tyto formy vyu žití krve existovaly jen v Ovidiových představách. Podle záznamů římských spisovatelů však není vyloučeno, že staří Římané, Egypťané, Asyřané a Židé již znali transfuzi krve. Krev velmi dlouho odolávala lidskému poznání a proto byla po staletí považována za zázračnou tekutinu. Poodhrňme roušku tajemství a připomeňme si jména lékařů a vědců, kteří v průběhu věků přispívali k jejímu prozkoumání a lepšímu využití. Italský anatom M. di LUZZI (1275-1327) již v roce 1315 vyslovil názor, že krev proudí ze srdce i do plic. Jiný lékař z Itálie Matteo Realdo COLOMBO (1515-1559) objevil malý (plicní) krevní oběh. A do třetice se obraťme do této země a opět do 16. století-fyzik, matematik a lékař Geronimo CARDANO (1501-1576) uvádí možnost krevní transfuze (výměny krve) z tepny do žíly pomocí dvou trubic. Podmínkou však je, aby dárcem krve byl mladík dobrých mravů. Jinak se nemýlíte - známá kardanová hřídel má své jméno opravdu po něm. Přenesme se do dalšího století. Již na jeho počátku, rok před svou smrtí, v roce 1615, německý lékař a chemik Andreas LIBAVIUS (1540-1616), který byl považován za ná sledovníka proslaveného Paracelsa, podává poměrně přesný návod postupu při výměně krve: „Lékař si musí připravit dvě stříbrné trubice, které se k sobě hodí. Otevře pak tepnu zdravého člověka, vloží do ní jednu stříbrnou trubici a připevní ji. Potom otevře žílu nemocného, do níž vloží druhou trubici. Týto trubice pak spojí. Ze zdravého člověka teče krev teplá, svěží, vzduchem bohatá, která je pro nemocného pramenem nového života“. Hluboká pravda z poslední Libaviovy věty platí v dárcovství krve i dnes - krev je pro nemocné či zraněné skutečně pramenem nového života. Jen o rok později, v roce 1616, přichází důležitý mezník - Harweyův objev velkého krevního oběhu.
3
William HARWEY (1578-1657) - anglický lé kař, jeden ze zakladatelů vědecké fyziologie. Studo val v Cambridgi a v italské Padově, později působil v Londýně jako profesor anatomie a fyziologie. Již ve zmíněném roce 1616 dokázal vyčíslením množ ství krve, které prochází srdcem, že srdce je vak s kanály, pracuje jako pumpa a vhání krev do krevního systému. Tím současně dokázal, že v tepnách nejsou žádné „životní síly“, které vyvolávají jejich pulsaci. Vyvrátil tak 1500 let platné učení nejslavnějšího řec kého lékaře Galena o pohybu krve v organismu. Vý sledky svých pečlivých a přesných pokusů zpraco vával 13 let, své slavné dílo nazvané „O pohybu srdce a krve u živočichů“ uveřejnil až v roce 1628. Pro ................ William HARWEY pořádek ještě uveďme, že značnou pozornost věno val Harwey také embryologii, mj. popsal vajíčko jako vývojový začátek všech živočichů. Do Harweyova objevu velkého krevního oběhu se soudilo v souladu s Galenovým učením, že krev vzniká v játrech, srdcem je pumpována do celého těla a na místě svého určení je spotřebovávána. Předpokládalo se, že krev se stejně jako sluneční paprsky, které přinášejí teplo, růst a život, nevrací. Harweyův objev měl však také svoje slabá místa. Např. se domníval, že smysl koloběhu krve v lidském těle spočívá v rozvádění tepla či výživy - o významu ani samotné existenci kyslíku se tehdy ještě nevědělo. Přechod z tepen do žil vysvětloval Harwey tzv. „porositami masa“ a nemohl samozřejmě také ještě poznat tzv. bílý čili lymfatický oběh, protože, jak sám připomínal, vycházel z pozorování zrakem. Museli přijít další vědci a další objevy. S odkrýváním lymfatického oběhu začal v roce 1622 italský lékař Gaspare ASELLIUS (1581-1626) a dokončili jej v polovině 18. stole tí skotští lékaři bratři Hunterové - W. HUNTER (1718-1783) a John HUNTER (1728-1793). Zásadní zlom představoval vynález mikroskopu ho landským přírodovědcem Antony van LEEUWENHOEKEM (1632-1723). On sám jeho pomocí ob jevil krvinky, ale také pruhování svalů, prvoky (nálevníky), baktérie z povlaku zubů, apod. Díky jeho mikroskopu pak v roce 1661 italský anatom a zakla datel mikroskopické anatomie Marcello MALPIGHI (1628-1694) objevil drobné cévky podobné vlasu, které dnes nazýváme vlásečnice neboli kapiláry (latinsky se řekne vlas - capillus). Oblíbenou léčebnou metodou období středověku Antony van LEEUWENHOEK a novověku bylo tzv. pouštění žilou. I pro tento úkon
4
platila přímo mystická pravidla - pouštět žilou se smělo za jasného dne a při vhodné konstelaci hvězd. Vypráví se, že francouzský král Ludvík XIII. prý vydržel pouštění žilou dokonce 47x v jediném roce. Koncem 18. století se metoda pouštění žilou velice rozšířila a o jednom francouzském lékaři se tradovalo, že prolil více krve než Napoleon ve všech svých válkách dohromady. Smyslem pouštění žilou mělo být odstra nění škodlivých látek z těla. Ale vraťme se k seriózním krevním převodům. Prv ní technický popis krevní transfuze pochází z roku 1628. Předcházející údaje o transfúzích nejsou příliš jasné, vyjadřují se o nich pochybnosti, že krev byla spíše vypita než vpravena do krevního oběhu. Marcello MALPIGHI Přicházejí slavné čtyři roky druhé poloviny 17. sto letí. V roce 1665 osobní lékař braniborského kurfiřta Sisigmund ELSHOLZ jako první uvádí myšlenku použít jako dárce krve člověka - navrhuje, aby k transfuzi krve byla použita lidská krev. O rok později, v roce 1666, již můžeme mluvit o prvním zdařilém převodu krve. Uskutečnil jej v Oxfordu anglický fyziolog Richard LOWER mezi dvěma psy. Stříbrnou trubicí spojil tepnu jednoho psa se žílou psa druhého. Lowerův pokus inspiroval francouzského profesora matematiky a filozofie a osobního lékaře francouzského krále Ludvíka XIV. Jeana Baptiste DENISE k tomu, aby v roce 1667 v Paříži spolu s ranhojičem Emmerezem provedl první transfuzi krve člověku. Příjemcem byl šestnáctiletý chlapec, který měl vysoké horečky a byl zesláblý stálým pouštěním žilou. Denis použil beránčí krev, štěstěna stála při něm, protože mladík nejen transfuzi přežil, ale měla prý dokonce dobrý účinek. Ptáte se, proč právě beránčí krev? Tehdy se soudilo, že právě beránci jako nevinná zvířata se nejlépe hodí k poskytnutí krve pro hříšné lidi. Při dalších pokusech s převody zvířecí krve lidem již Denis takové štěstí neměl. Jeho pokusy byly příčinou úmrtí, proto byl obžalován a uvězněn. Zůstaňme však ještě chvíli u beránků, po staletí považovaných za posvátná zvířata. Jejich krev byla např. používána při epilepsii, při různých duševních poruchách, při se šlosti věkem, ale také třeba pro zuřivce či při nesouladu v manželství! Před transfuzí se vždy nemocnému odebrala „špatná“ krev, čili mu bylo vlastně pouštěno žilou. Beránci jsou spojení ještě se dvěma zajímavými příklady. Úsměv na tváři dnes vzbuzu je návrh, který byl zcela vážně podán v roce 1870, aby každý voják ve válce měl s sebou v torně beránka s obnaženou krční žílou, z níž by bylo možné v případě potřeby okamžitě provést transfuzi krve. Považte, ještě před pouhými 130 lety! S beránkem se pojí konečně i první doložená transfuze na území naší vlasti. Bylo to 12. srpna 1879, provedl ji asistent chirurgické kliniky v Praze dr. Antonín ERPEK a použil k ní - beránčí krve! V roce 1668 vyšla v italské Bologni první kniha o transfuzi. Z pohledu výsledků dnešní lékařské vědy je jednoznačné, že převody zvířecí krve lidem mohly mít pouze škodlivý
5
účinek. Pokud nedošlo k úmrtí, můžeme usuzovat, že bylo převedeno jen velmi malé množství krve. Nemohlo to skončit jinak, než že v roce 1678 byly v Anglii, Francii i v Itálii pokusy s transfuzemi zakázány, a to jak církevními, tak civilními úřady. Vědecký pokrok se však nezastavil. Rok před svou smrtí, v roce 1682, německý lékař M. ETTENMULLER (1644—1683) upozornil na nebezpečí transfuze krve spočívající v rozdílnosti krve. V 18. století se anglický fyziolog a anatom W. HEWSON (1739-1774) zabýval různými vlastnostmi krve, zejména jejím srážením. V roce 1777 pak francouzský chemik a fyzik Antoine Laurent LAVOISI ER (1743-1794) poznal vztah červených krvinek k dýchání. Další významné vědecké objevy přineslo 19. století. V té době již byly získány určité informace o červených krvinkách a jejich funk cích a prohlubovaly se také znalosti o krevním oběhu. Do této doby se o krvi vědělo jen o málo více, než že člověk umírá, ztratí-li větší množství krve, a že se tato životodárná lepkavá tekutina po opuštění
těla sráží. Antoine Laurent LAVOISIER Právě tuto vážnou překážku transfuzí odstranili v roce 1835 německý anatom, embryo log a fyziolog Theodor Ludwig Wilhelm BISCHOFF (1807-1882) a ruský chirurg V. V. SUTUGIN. Použili poměrně jednoduchou metodu, když bílkovinu - fibrinogen, který se při srážení krve mém ve vláknitý fibrin, odstraňovali z krve vyšleháním kovovou metlou. Tímto způsobem získanou nesraženou krev pak bylo možno delší dobu přechová vat v chladném prostředí a bez újmy jí pak použít. K bližšímu poznání krve a krevního oběhu přispěli postupně hned tři němečtí fyziologové. C. LUDWIG (1816-1895) v roce 1846 sestrojil přístroj k měření krevního tlaku a k jeho registraci. K. VIERORDT (1818-1883) ukázal, že lze krvinky lidské krve spočí tat. E. HERING (1834-1918) se zabýval měřením rychlosti krevního oběhu. Francouzský lékař G. HAYEM (1841-1933) objevil roztok užívaný ke zřeďování krve při stanovení počtu červených krvinek, který nese dodnes jeho jméno. Německý fyziolog L. LANDOIS (1837-1902) objevil v roce 1874 specifické druhové vlastnosti krevního séra. Italský pediatr S. RIVA-ROCCI (1863-1937) zdokonalil všeobecně používaný pří stroj pro měření krevního tlaku. Bylo prokázáno, že všechny tělesné tkáně potřebují kyslík a tvoří kysličník uhličitý, a že tedy dýchají. Byl objeven význam železa pro přenos kyslíku a pro tvorbu krve v kostní dřeni. Lze konstatovat, že koncem 19. století byly vypracovány základní rozhodující me tody hematologických vyšetření. Konečně se dostáváme k faktickému využití člověka jako dárce krve. Od roku 1816 se touto myšlenkou velmi seriózně a zodpovědně zabývá profesor fyziologie a porodnictví v Londýně James BLUNDELL. Slavným rokem první přímé transfuze krve od člověka k člověku je rok 1818. Tehdy Blundell použil lidskou krev pro záchranu života hned u dvou pacientů. Rodičce po velké ztrátě krve zachránila transfuze život, u druhého pacienta však došlo ke smrtelnému rozpadu červených krvinek. Musíme si v této souvislosti uvědomit, že krevní skupiny patřily tehdy ještě mezi neodhalená tajemství lidské krve.
6
Blundell vydal v roce 1824 knihu o transfuzi, v níž zejména zdůraznil správnou zása du, že člověku má být převáděna pouze lidská krev. Zabýval se také technickým zjedno dušením krevních převodů, k čemuž zkonstruoval několik nových aparátů. Namísto spojení oběhu dárce krve s příjemcem dosavadními rourkami použil poprvé injekční stříkačky. Provedl řadu úspěšných transfuzí krve u rodiček, které byly zeslabené velkou ztrátou krve při porodu. Doporučoval při provádění transfuzí velkou opatrnost. Při ja kýchkoli změnách u příjemce radil převod krve přerušit a případně použít krev jiného dárce. Díky Blundellovi se tak vlastně poprvé objevil pojem člověka jako dárce krve. Vzpomeňme v této souvislosti již jednou zmiňovaného německého vědce Andrease Libavia z Halle, který více než 200 let před Blundellem, v roce 1615, popisoval transfuzi krve člověka člověku pouze teoreticky, ale zmínil se i o dárci krve, kterému doporučoval vydatnou výživu a vhodnou životosprávu. Pokud se přímo spojovala tepna dárce s žílou příjemce, nebylo možno kontrolovat množství převedené krve. To - stejně jako možnost přenosu nemocí - bylo pro dárce krve spojeno se značným nebezpečím. A zde se dostáváme snad k prvnímu případu v dějinách lékařství, kdy kouření prospívalo zdraví. Německý chirurg HABERLAND spatřoval účinné opatření proti těmto rizikům v tom, že dal dárci krve během odběru krve kouřit cigaretu. Okamžik, kdy mu přestala cigareta chutnat, považoval za znamení, že dárce ztratil únosné množství krve a je třeba odběr krve ukončit. Připomeňme si ještě dvě jména z historie krevních převodů. Ruský lékař VOLF prove dl první úspěšnou transfuzi krve ženě, která ztratila velké množství krve. Několik jeho dalších pokusů však již skončilo nezdarem. Pařížský lékař J. ROUSSEL si zase sestrojil přístroj vlastní konstrukce, se kterým provedl 60 transfuzí krve. Je dochována dokumentace o tom, že od roku 1666 do roku 1874 bylo referováno celkem o 129 transfuzích krve, avšak jen ve 42 případech prý byl výsledek dobrý. Jiné prameny uvádějí, že více než polovina transfuzí krve neměla dobrý výsledek. Proto byla metoda transfuze krve dlouho považována spíše za metodu diskuzní než praktickou. Ne bezpečí následků pro příjemce, ale často i pro dárce krve, bylo stále značné. Stále bylo nutné prohlubovat znalosti lékařské vědy o funkci krve jako celku i o jejích jednotlivých součástech. Bez těchto vědeckých předpokladů se nedalo vědecky posoudit, za jakých situací se může transfuze krve uplatnit.
7
2. OBJEV KREVNÍCH SKUPIN Za hlavní příčinu neúspěchů poměrně značné části transfuzí krve je jednoznačně mož né označit různost krevních skupin a neznalost tohoto rozhodujícího faktu. K objevení krevních skupin došlo až na počátku 20. století a my můžeme být hrdi, že mezi průkopní ky v této oblasti je na velmi čestném místě jméno našeho lékaře, Jana JANSKÉHO, jemuž je v této příručce věnována samostatná kapitola. Smutnou skutečností zůstává, že nedůvěra k existenci různých krevních skupin byla v době jejich objevu mezi lékaři tak hluboce zakořeněna, že trvalo ještě téměř 20 let, než se jejich znalost uplatnila v praxi. Zejména za první světové války stála tato nedůvěra tisíce zbytečně zmařených lidských životů. Teprve po ní se transfuze krve staly přiměřeně bez pečným lékařským zákrokem. Souviselo to i s tím, aby byly zajištěny předpoklady pro běžné vyšetřování krevních skupin jako základ pro bezpečné krevní transfuze. Objev krevních skupin je spojen doslova s počátkem 20. století. Vídeňský profesor Karl Landsteiner se zabýval problematikou krevního séra. Při svých výzkumech zjistil, že krevní séra některých lidí shlukují červené krvinky jiných lidí v určitém zákonitém po řádku a navrhl podle toho rozdělení lidské krve do tří skupin. Psal se právě rok 1900 a začínalo 20. století. Své poznatky publikoval dne 14. listopadu 1901 ve Vídeňském klinickém týdeníku v nenápadném článku nazvaném „O aglutinačních jevech ve zdravé lidské krvi“. Svůj článek ukončil Landsteiner slovy: ,,Na konec budiž ještě podotknuto, že uvedená pozorování umožňují vysvětlení nestejných následků léčebných transfuzí lidské krve“. A proč Landsteiner popsal jen tři skupiny? Náhoda stála proti němu - v jeho vyšet řovaném vzorku 24 lidí se vyskytovaly pouze tyto tři krevní skupiny. Protože Karl Landsteiner je kromě našeho Jana Janského bezesporu nejvýznamnější osobností spojenou s objevem krevních skupin, zaslouží si nesporně bližší podrobnosti o svém životě i vědeckých výsledcích. Karl LANDSTEINER (1868-1943), rakouský profe sor a sérolog, se narodil 14. července 1868 v Badenu u Vídně. Již v dětském věku osiřel a byl vychován poruční kem. V 17 letech maturoval a roku 1891 dosáhl na vídeň ské univerzitě titulu doktora lékařství. Dalších pět let sbíral zkušenosti v Curychu, Wurzburgu a v Mnichově. Poté dva roky pracoval u prof. Grubera ve vídeňském Ústavu hygie ny, kde získal pozoruhodné sérologické znalosti. Následně až do roku 1907 působil v Ústavu patologické anatomie ve Vídni u prof. Weichselbauma. Nato byl jmenován prosektorem jedné z vídeňských nemocnic a v roce 1911 pro fesorem patologické anatomie na universzitě ve Vídni. Po první světové válce jej dále trápily hmotné starosti a tak se v roce 1919 přestěhoval s manželkou a dvouleKarl LANDSTEINER tým synem do holandského Haagu. Válka napomohla
8
uznání Landsteinerova objevu a proto je v roce 1922 přijat do Rockefellerova ústavu pro lékařský výzkum v New Yorku v USA. Zde se může jako profesor patologie a bakteriolo gie plně věnovat svým vědeckým výzkumům bez hmotných starostí. Dalším výzkumem odhalil Landsteiner s týmem svých spolupracovníků nové krevní skupi ny, z nichž nejdůležitější označih písmeny M, N a P. V roce 1930 poblikoval souhrnné výsled ky svých bádám v díle „Krevní skupiny a jejich praktický význam zvláště při krevní transfu zi“. V térnže roce je také jeho celoživotní vědecké dílo oceněno uznáním nejvyšším - uděle ním Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu, konkrétně za objev krevních skupin u lidí. V souvislosti s krevními skupinami Landsteiner ještě jednou vzrušil celý vědecký svět. V roce 1940 ve spolupráci s americkým vědcem A. WIENEREM objevil tzv. Rh faktor (rhesus faktor), nazvaný podle opic Macacus rhesus z rodu kočkodanů, s nimiž prováděli své pokusy. Krev těchto opic vstřikovali morčatům, sérum morčat směšovali s lidskými krvinkami. Zjistili, že u 85 % zkoumaného vzorku Američanů došlo ke shluknutí jejich krvinek (měli ve svých krvinkách stejný znak jako opice Macacus rhesus). Tyto jedince nazvali Rh pozitivní, ostatní Rh negativní. Tento objev umožnil vysvětlení některých dříve záhad ných reakcí po transfuzích krve a předcházení těmto reakcím. Též se vysvětlila příčina nebezpečného hemolytického onemocnění novorozenců. Landsteinerova vědecká práce se však neomezovala jen na výzkum krevních skupin. Nej významnější z jeho dalších výzkumů se týkaly důkazu virového původu dětské obrny, průkazu původce syfilidy, výzkumu možností tkáňových transplantací a objevu původce skvrnitého tyfu. Byl váženým členem Národní akademie věd USA, Královské švédské akademie věd a řady jiných významných světových vědeckých institucí. Zemřel v New Yorku krátce po svých 75. narozeninách - 26. června 1943. Vraťme se nyní na začátek 20. století, kdy v Landsteinerových stopách kráčejí další vědci. V roce 1902, za rok po publikování jeho práce o aglutinačních jevech v krvi, obje vují jiní dva vídeňští lékaři - Alfred von DECASTELLO a Adriano STURLI ještě čtvrtou krevní skupinu, která neobsahovala žádný aglutinin a nevyvolávala tudíž shluko vání krvinek. Oba vědci tyto případy označili za krev „bez typu“, jako výjimku od Land steinerova pravidla. V roce 1907 publikuje český psychiatr Jan JANSKÝ své rozdělení krve do čtyř skupin. Podobný objev učinil v roce 1910 Američan W. L. MOSS. Stejně jako Janský označil své čtyři krevní skupiny římskými číslicemi, ale v obráceném pořadí. Přidáme-li k tomu Landsteinerovo označení písmeny z počátku abecedy - A, B a C máme v prvním desetiletí 20. století v označování krevních skupin dokonalý zmatek. Bylo nutno se sjednotit na společné charakteristice, což se stalo v roce 1911 z podnětu profesora von DUNGERA a jeho asistenta L. HIRSCHFELDA z Heidelbergu. Pro nás je nesporně zajímavé, že v roce 1921 výbor amerických vědeckých společností doporučil ke třídění krevních skupin klasifikaci Janského. K celosvětovému sjednocení pak došlo až ve třicátých letech 20. století, kdy začaly být krevní skupiny označovány dodnes plat nými symboly - A, B, AB a 0. Poznatek o krevních skupinách byl poprvé použit při krevní transfuzi v roce 1911, kdy dárce byl vybrán podle krevní skupiny. V té době bylo také prokázáno, že Mendelův zákon o dědičnosti platí i pro krevní skupiny.
9
3. PROFESOR MUDR. JAN JANSKÝ Muž, s jehož tváří se na plaketách a medailích nesoucích jeho jméno setkávají všichni mnohonásobní bezpříspěvkoví dárci krve, kteří svou krev darovali nejméně desetkrát, se problematice výzkumu krve věnoval jen okrajově. Poznání sice poněkud překvapivé, ale veskrze pravdivé. Janský se věnoval především psychiatrii. Ale vezměme vše postupně. Jan JANSKÝ (1873-1921) se narodil 3. dubna 1873 v Praze na Smíchově v rodině obchodníka a později tovární ka. Otec jej nechal vystudovat gymnázium a pak i lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Již jako student vynikal pracovní a společenskou aktivitou. Jako uznávaný sporto vec např. zvítězil v mezinárodním cyklistickém závodě. Po skončení lékařských studií se chtěl věnovat chirurgii, ale to se mu pro nedostatek vlivných známostí nepodařilo. Nakonec získal v roce 1899 místo na psychiatrické kli nice prof. Kuffnera v Praze. Tedy právě tam, kam se ne chtěl nikdy vrátit. Zajímavá epizoda z jeho studentských let vypráví o tom, že po zkoušce z psychiatrie právě na této klinice se Janský vyjádřil slovy: „Tahle bouda mě už nikdy neuvidí“. Nebyl to ještě příliš uznávaný obor a psy chiatři byli považováni často jen za jakési lepší hlídače bláznů. Vyslovovaly se dokonce pochybnosti o tom, zdaje Jan JANSKÝ psychiatrie vůbec vědou. Janský patřil mezi oblíbence profesora Kuffnera a mohl proto klinickou psychiatrii přednášet na lékařské fakultě. Avšak podmínky pro vědeckou práci neměl příznivé - veš keré své pokusy mohl provádět v jediné přidělené místnosti, která mu sloužila jako pra covna, jídelna i ložnice. Janský sám vzpomíná, že svého času byla tato místnost i pře chodnou stanicí pro pokusné králíky. I když Janský pracuje v psychiatrii vlastně z nouze, věnuje sejí poctivě a se vší důklad ností. Zastává názor, že duševní nemoci musí mít nějaké tělesné příčiny a že by se na nich mohly podílet i vlastnosti krve. Vybere si proto teoretický obor pro svou habilitaci na docenta - problematiku sérologie, shlukování červených krvinek (aglutinaci). Ve skromných prostorách svého pokoje na klinice odebírá krev stovkám zdravých i nemocných lidí a mísí ji s krevními séry získanými od 32 duševně nemocných lidí. Po dlouhém a namáhavém experimentování a zapisování výsledků svých výzkumů dochází ke svému slavnému objevu - rozdělení lidské krve na čtyři krevní skupiny označované římskými číslicemi I, II, III a IV. V roce 1906 přednáší Janský výsledky svých pokusů ve Spolku lékařů, o rok později je publikuje ve Sborníku klinickém pod názvem „Hematologické studie u psychotiků“. Mezi zajímavosti a snad i ironie vědy patří, že původní sledovaný problém souvislosti mezi zkoumanými vlastnostmi krve a duševními chorobami byl zde zodpovězen záporně.
10
Místo toho, aniž by to tušil a dovedl docenit, uvádí ve své práci Janský vědecký objev světového významu. On sám to komentuje slovy: ,Jisto jest, že systematické vyšetřování naše, byť i k účelům psychiatrickým nepřineslo žádný cennější praktický užitek, objevilo pozoruhodná, dosud nikde neuvedená fakta, jež zaslouží si pozornosti odborné“. Bohužel přes v závěru práce uvedené třístránkové francouzské resumé se za svého života Janský uznání a ocenění svého objevu od odborníků doma ani v zahraničí nedočkal. (Dokladem toho je přímo kuriózní článek J. Diviše v Časopisu lékařů českých, který v roce 1923 tedy dva roky po Janského smrti - v přehledu historie transfuze krve označuje za objevi tele krevních skupin „americké vědce“ Lamndsteinera, Janského a Mosse). V dalších letech se Janský věnuje řešení dalších tehdy nepříliš probádaných psychiat rických problémů - zabývá se otázkami hysterie, akutních psychóz, schizofrenie, aj. Na klinice zakládá tzv. likvorologickou laboratoř zaměřenou na využití rozboru míšního moku (likvoru) v psychiatrické diagnostice a léčbě. V roce 1914 je jmenován mimořádným profesorem, příliš si však tohoto titulu neužije. Do jeho života stejně jako do životů mno hých jiných zasáhne první světová válka. Janský odchází nejprve na srbskou a později na italskou frontu. Ani v podmínkách polního lazaretu neustává ve svých vědeckých výzkumech. Pokouší se pomáhat raněným vojákům transfuzemi krve prováděnými s využitím poznatků o rozdělení lidské krve do čtyř skupin podle srážlivosti. Ani ve válečné vřavě mu však není dopřána svoboda a vol nost v práci. Rakousko-uherská c. a k. vojenská byrokracie, ale také řevnivost jeho býva lého kolegy ze studií, sehrávají úspěšně roli brzdy v jeho počínání. Válečné podmínky rovněž přispívají svým dílem - v roce 1916 si Janského odváží manželka z italského Tridenta s podlomeným zdravím po srdečním záchvatu domů, do Prahy. Po skončení první světové války vede Jan Janský ještě tri roky psychiatrické oddělení pražské posádkové nemocnice. V roce 1921 je konečně jmenován řádným profesorem. Ani tuto hodnost mu není souzeno užívat dlouho - 8. září 1921 v Čemošicích nedaleko Prahy umírá. Je pohřben v Praze na Malvazinkách. Mezi pozoruhodnosti spojené s Janského životními osudy patří i to, že jeho učitel a šéf psychiatrické kliniky v Praze, prof. Kuffner, přežil svého úspěšného žáka o plných dvacet let. Zaznamenejme ještě Kuffnerova slova na Janského tryzně: „... byl lékař a vědec se vším, co tato dvě slova znamenají Dodejme, že pro československou medicínu je Janský zpětně objeven až zase v roce 1923 na základě upozornění zahraničních odborníků na mezinárodním kongresu. Život a dílo prof. Jana Janského se dočkaly v roce 1955 i literárního a filmového zpra cování. Své síly zde spojili dva pozdější národní umělci. Nejprve spatřila světlo světa kniha „Tajemství krve“ od Vladimíra Neffa, poté se režie stejnojmenného filmu ujal ne zapomenutelný Martin Frič. V polovině šedesátých let 20. století se k Janského odkazu přihlásil v souvislosti s rozvíjením bezpříspěvkového dárcovství krve Československý červený kříž, když jeho jménem nazval tehdy nejvyšší ocenění pro mnohonásobné bezplatné dárce krve - Janské ho plakety a později medaile.
11
4. TRANSFUZE VE 20. STOLETÍ Plné využití objevu krevních skupin a odstraňování dalších překážek technického rázu si vynutila první světová válka a její akutní potřeba využívat transfuzí při krevních ztrá tách velkého množství raněných vojáků. Největší technické obtíže při provádění transfuzí krve představovalo srážení krve. Pro to se používaly dva velmi náročné a z dnešního hlediska velmi nepraktické způsoby: buď se spojovala tepna dárce trubicí s žílou příjemce, což byl náročný chirurgický výkon, nesoucí s sebou zároveň zničení cévy dárce, nebo se z odebrané krve vyšlehal fibrin, aby se nesrazila. Díky těmto problémům se z krevní transfuze stával málem hrdinský výkon, kterému se každý pokud možno vyhýbal. Bylo třeba vytvořit podmínky pro nepřímé transfuze a pro rozvoj konzervace krve. Jak již jsme si u objevů u krve a při historii krevních převodů zvykli, nové poznatky přicházejí v těsně svázaných sériích. Přichází období tří let. Nejprve v roce 1914 tři badatelé najednou objevili protisrážlivý účinek citronanu sod ného. Byli to Američan LEWISON, Belgičan HUSTIN a Jihoameričan AGOTE. Tento poznatek o rok později, v roce 1915, poprvé použil při krevní transfuzi Američan R. WEIL. Konečně v roce 1916 další dva vědci - ROUS a TURNER - poprvé použili kombinace citronanu sodného (proti srážení krve) a glukózy (která krev stabilizuje, umož ňuje ji uchovávat až 14 dnů ve stavu vhodném k transfuzi). Dodejme, že tento objev byl prakticky poprvé použit ještě v průběhu první světové války, konkrétně v roce 1918 v britské armádě, kdy bylo s dobrými výsledky použito 22 skladovaných krevních konzerv u 20 nemocných. Na obou stranách fronty první světové války se zkoušely odlišné metody. Němci se např. snažili použít krve, kterou našli u poraněných v dutině břišní nebo hrudní k tomu, aby jí dali zpět příslušnému vykrvácenému. Na francouzském bojišti naproti tomu ame rický chirurg CRIEE začal v roce 1917 užívat krevního převodu v zásadě a v hrubých rysech tak, jak jej používáme dnes. Zajímavé bylo, že v prvních letech po skončení první světové války postupoval rozvoj transfuzí velmi pomalu. Na válečné zkušenosti se sice nezapomnělo, ale stále přetrvávala určitá nedůvěra lékařů ke „staré“ (konzervované) krvi - došlo prakticky k návratu k pří mým krevním převodům. Objev Rouse a Turnéra i zkušenosti z britské armády upadly v zapomenutí. Nejčastěji se při transfuzích využívala citrátová nesrážlivá krev (krev, do níž byl přidán citronan sodný). V této době se začínají objevovat i nejrůznější aparatury a přístroje, které měly usnadňovat přímé krevní převody. Znovu se krev převádí přímo z tepny nebo ze žíly dárce do žíly příjemce nebo je od dárce krev odebírána do nádoby, z níž bylo možno převádět krev příjemci umístěnému jinde, např. na nemocničním lůžku. Smutným faktem zůstává, že po transfuzích citrátové krve se často vyskytovaly horečnaté stavy. Svůj nepříznivý vliv zde jistě mělo i nepříliš pečlivé vyšetření skupinových vlastností krve, což způsobovalo při transfuzích další těž ké komplikace.
12
Větší pozornosti se myšlenka krevních transfuzí začínala těšit opět až od roku 1925. Průkopníky v tomto směru se stali sovětští lékaři a vědci. Nechrne hovořit strohá fakta. Již v roce 1926 byl v Moskvě založen Ústřední ústav krevní transfuze, o čtyři roky později pak další v Leningradě a Minsku, v dalších létech pak v Kyjevě, Tbilisi a dalších velkých městech. V Charkově začal v roce 1927 vycházet první transfuzní časopis na světě. Cenné na přínosu sovětských pracovníků transfuzní služby bylo zejména to, že od po čátku pochopili nesmírný význam využití konzervované krve a nepřímých krevních pře vodů. Tyto myšlenky měly v Rusku hlubokou tradici, neboť někteří ruští badatelé opako vaně již v minulém století, v létech 1848, 1865 a 1867 uveřejnili práce, v nichž navrhovali uchování krve zbavené fibrinu v chladu 7 dní. To představuje i v dnes vydávaných vědec kých pracích objektivně uznávané světové prvenství. Konzervované krve se v Sovětském svazu začalo v hojné míře používat zejména po roce 1934. V dalších létech pak již byly výrazně omezovány přímé krevní převody. V polovině třicátých let 20. století se také scházejí první mezinárodní kongresy o trans fuzi krve. První z nich se sešel v roce 1935 v Římě (zaznamenejme, že z Československa se jej zúčastnil prof. MUDr. E. Polák), druhý pak o dva roky později v Paříži. Začínají se budovat transfuzní stanice i v dalších zemích - v roce 1934 ve francouzském Bordeaux, v roce 1936 v Římě a v Chicagu. Všimněme si ještě vývoje názvu pracovišť, kde se prováděly transfuze krve. Původní název byl hemotéka, později transfuzní stanice (u nás dnes spíše používaný název - trans fuzní oddělení). V Americe se pro poměrně rychle vznikající síť transfuzních stanic začal používat termín „krevní banka“. Hovoříme-li o přínosu sovětských vědců pro rozvoj krevní transfuze, připomeňme i myšlenku ruského chirurga JUDINA z roku 1933, aby byla brána a příslušně připravena krev z čerstvých mrtvol. Dnes to zní poněkud hororově, ale uvědomme si, že v polovině třicátých let 20. století nebyla vybudována ani ucelená síť transfuzních stanic, ani nebyla dostatečně široká základna dárců krve. Postupně se při provádění transfuzí krve začala rovněž s rozvojem vědeckých poznatků snižovat možná nebezpečí pro dárce i příjemce krve. Začalo se daleko více dbát na steri litu krve, aby se zabránilo jejímu možnému bakteriálnímu znečištění. Tím byly postupně odstraňovány tzv. pyrogeny (látky, které v krevním oběhu způsobují prudké zvýšení tep loty). Byly vypracovány poměrně spolehlivé a jednoduché testy k prověření a zajištění slučitelnosti krve dárce a příjemce. Ke zvýšení bezpečnosti transfuzí přispěla nesporně i tzv. biologická zkouška - při za početí transfuze se nejprve převedlo menší množství krve a teprve, když se neobjevily nežádoucí příznaky, se po několika minutách v transfuzi pokračovalo. Prokázalo se, že určité komplikace po transfuzích krve byly způsobeny i příliš dlouhým skladováním krev ních konzerv, protože vědci se nemohli shodnout v názorech na možnou dobu jejich skla dování a používám. Myšlenka uskladnění krve a použití krevních konzerv prošla rozhodující prověrkou ve španělské občanské válce v letech 1936-1939. V jejím průběhu bylo provedeno asi 20.000
13
transfuzí konzervované krve. Ve velkém se prováděl nábor dárců krve, příprava konzervo vané krve i diagnostických sér k určování krevních skupin. Španělský přínos k rozvoji krevních transfuzí je dodnes celosvětově vysoce oceňován. Zásluhu na něm mají především dva muži. Kanadský lékař Norman BETHUNE, jenž zřídil v Madridu transfuzní stanici, která už tehdy měla nejen dostatek ochotných dárců krve, ale odebírala krev pojízdnými jednotkami a prováděla transfuze krve přímo na bo jištích. V Barceloně pak na vysoké úrovni vybudoval transfuzní stanici její ředitel, špa nělský lékař Duran JORDA, který o svých zkušenostech a poznatcích přednášel mj. v roce 1937 i v Praze. Pro dobrovolné zdravotníky ČSČK muselo být nesporně zajímavé, když se zatajeným dechem ve filmu doktora Jordy sledovali transfuzi, kterou dával ve doucí zdravotní hlídky raněnému, nalezenému v hustém rákosí. Blížící se druhá světová válka aktivizovala při přípravě vojenské zdravotní služby také službu transfuzní. V Sovětském svazu, v Americe a v Anglii byla tato služba zorganizová na na velmi dobré úrovni. Jejím úkolem bylo zásobování bojujících armád konzervova nou krví i na velké vzdálenosti. Bylo nutné vytvářet rezervy dárců krve, protože jedině s jejich pomocí mohla transfuzní služba v průběhu druhé světové války zachránit tisíce těžce raněných vojáků i civilních osob. Čím přispělo toto období k vědeckému pokroku v oblasti krevních převodů? Již dříve jsme se zmiňovali o Landsteinerovu a Wienerovu objevu Rh faktoru (1940). Značného pokroku bylo dosaženo rovněž ve zdokonalení konzervace krve. Až dosud se používala metoda konzervace krve pomocí roztoku citronanu sodného a glukózy (tento způsob umožňoval skladovat krev v chladu dva týdny). Když se tento roztok obohatil kyselinou citrónovou, skladovací doba se prodloužila o celý jeden týden. Třetí mezník představuje výrazné rozšíření používám krevní plazmy, která se uplatňo vala zejména při léčení těžkých poranění. Již dříve se plazma sušila ze zmrzlého stavu ve vysokém vakuu. V roce 1940 se tento proces dále zdokonalil - odebrané velké množství krve sloužilo k odebrání plazmy a k jejímu usušení na prášek. Tím se podařilo vytvářet značné zásoby plazmy pro bojující armády. Výhody používání sušené plazmy jsou nesporné především při náhradě větší ztráty krve (plně nahradit ji však nemůže, neboť neobsahuje červené krvinky). Plazma může být skladována téměř neomezenou dobu při různých teplotách a především je možné roztok připravený ze sušené plazmy dárců různých krevních skupin a sterilní vody použít bez ohledu na krevní skupinu pacienta. Poslední objev období druhé světové války se pojí se jménem amerického vědce A. J. COHNA. kterému se v roce 1941 podařilo složitým chemickým postupem (tzv. frakcionací) rozdělit jednotlivé složky krevní plazmy a získat je v čisté, koncentrované a stálé formě. Zejména sušená plazma a albumin pak přispěly k záchraně tisíců lidských životů ve druhé světové válce i v létech po ní. Druhá světová válka jednoznačně prokázala přednosti dobře organizované transfuzní služby a výhody operativně dosažitelné a vhodně uskladněné krevní konzervy. Poslední smutný fakt pojící se s tímto obdobím pochází z japonské Hirošimy, na níž byla svržena
14
v srpnu 1945 atomová bomba. Odborné posudky prokázaly, že nejméně 20 % z mnohati sícových obětí mohlo přežít, kdyby bylo pro potřebné ošetření k dispozici dostatečné množství správné krve. Transfuzní stanice se staly ve všech vyspělých státech samozřejmou součástí všech větších nemocnic, začaly se vytvářet pohotovostní zásoby konzervované krve, prakticky ustaly přímé krevní převody. Poválečné období přineslo další vědecké objevy v této oblasti. Byla objevena a zavede na možnost konzervace červených krvinek po řadu let při teplotách hluboko pod bodem mrazu, byl objeven význam život zachraňující výměnné transfuze u novorozenců. Rov něž objevení a používání umělé ledviny, srdce a plic si vyžaduje značné množství krve.
15
5. VÝVOJ KREVNÍ TRANSFUZE V NAŠICH ZEMÍCH Také československá medicína může nabídnout osobnosti, které se významným způso bem zasloužily o rozvoj krevních převodů. Již jsme se zmínili o roce 1879, kdy dr. Erpek uskutečnil v Praze první transfuzi beránčí krve člověku (s těžkými následky). V osmdesátých letech 19. století se otázkami krevní transfuze začal zabývat známý český lékař Eduard ALBERT (1841-1900), který je považován za zakladatele české chirur gie. Působil jako profesor chirurgie v rakous kém Innsbrucku a ve Vídni. Uskutečnil řadu pokusů se zvířaty a na základě jejich výsledků vysoce oceňoval léčebný účinek krevních pře vodů a často je používal u pacientů, kteří ztratili značné množství krve. Dodejme ještě, že právě Albert provedl jako první transplantaci nervu, zavedl některé nové metody při operacích mo čových kamenů a resekcích nervů. Horlivě pro pagoval antiseptické léčení. Proslavil se i jako autor učebnic chirurgie. Druhou významnou postavou tohoto období je Albertův asistent a další český chirurg Karel MAYDL (1853-1903), profesor Karlovy uni verzity v Praze a pozdější přednosta chirurgické kliniky v Praze. Je považován za zakladatele pražské chirurgické školy. Již v roce 1884 uvedl Eduard ALBERT ve svých pracích, že vykrvácené psy může za chránit jenom krevní transfuze a že převedené krvinky se udržují v krevním oběhu pří jemce. Byl to právě Maydl, kdo jako první v Čechách začal provádět transfuze lidské krve. Pro pořádek uveďne, že svou pozornost dále věnoval otázkám infúze a že při opera cích hrtanu zavedl intubaci. Na přelomu století, kolem roku 1900, na základě pokusů na zvířatech vypracoval A. SPINA metodu nitrotepenné infúze fyziologického roztoku k oživování. Připomeňme, že profesor všeobecné a experimentální patologie Spina byl jedním ze zakladatelů české lékařské fakulty. Jeho metodu v roce 1903 přesně popsal Spinův žák A. VELICH. který také správně hodnotil její praktický význam pro kříšení člověka se zástavou srdce. Oba dva se v tomto případě zasloužili o jedno naše světové prvenství. Pomiňme v tuto chvíli prof. Jana Janského, kterému jsme věnovali samostatnou kapito lu, a připomeňme si také osobnost J. KABELIKA. Tento český profesor uprostřed první světové války, v letech 1916-1917, použil metody transfúze krve od rekonvalescentů po skvrnitém tyfu nemocným v počátečním období tohoto onemocnění.
16
Předností krevních převodů u nás nejdříve využívali chirurgové, později se k nim při dali internisté a dětští lékaři. Bohužel rozšiřování této léčebné metody zejména do ven kovských nemocnic probíhalo velmi pomalu, mj. i díky nedostatečnému technickému zajištění. Někteří jednotlivci se pokoušeli tento nepříznivý stav změnit, snažili se rozšiřovat i poznatky o možnostech konzervování krve. Tyto zkušenosti byly např. využity při mobi lizaci v září 1938, kdy byly vytvořeny určité zásoby konzervované krve. I u nás byly v průběhu druhé světové války transfuze využívány mnohem častěji než v mírových do bách. I když bylo např. v květnových dnech roku 1945 v Praze připraveno větší množství krevních konzerv v Praze a v Terezíně, nestačilo to. Profesor Arnold Jirásek na tyto udá losti vzpomíná slovy: „... My sami jsme poznali těžkopádnost zařízení dárců, roztrouše ných po městě, při své práci po bombardování Prahy v únoru a v březnu 1945 a během revoluce v květnu téhož roku. Přes dobrou vůli nebylo možno míti vždy pohotově dosta tečný počet potřebných dárců, kteří se mnohdy nemohli ze svých bydlišť ani k nám dostat. Jak v takové situaci by se byla usnadnila a urychlila naše práce u raněných, kdybychom byli měli uskladněnou krev!“ Vraťme se ještě do třicátých let 20. století. Profesor E. POLÁK již v roce 1930 vydal první československou monografii o krevní transfuzi pod názvem „Převody krve u dětí“. V roce 1936 na sjezdu chirurgů v Bratislavě brněnský profesor chirurgie J. PODLAHA zdůrazňoval potřebu rozvoje transfuzní služby u nás slovy: „... Všude kolem nás je plno činorodé práce o otázkách transfuze, jen u nás se dosud nic neděje. Služby transfuze krve je nutno pečlivě a velkoryse organizovat“. V této souvislosti je jisté zajímavé připome nout, že v témže roce košický profesor chirurgie KŇAZOVICKÝ odhadoval, že v Čes koslovensku by bylo potřebné maximálně 12.500 transfuzí ročně.
17
6. VZNIK A ČINNOST NÁRODNÍ TRANSFUZNÍ SLUŽBY U NÁS Transfuze krve se u nás začaly na základě vyšetření krevních skupin provádět až po první světové válce a vzniku samostatné Československé republiky. Konkrétně to bylo na pražských chirurgických klinikách od roku 1922, na ostatních chirurgických klinikách ještě o dva roky později. Dárci krve tehdy byli jednak příbuzní nemocných, jednak zaměstnanci nemocnic. Ne výhodou dárců krve z řad příbuzných byla zejména jejich obtížnější dostupnost při naléhavých případech, ale často také odlišnost krevních skupin. Dobrovolníků z řad léka řů, sester a dalších pracovníků nemocnic byl zase pochopitelně omezený počet. Proto se při klinikách a větších nemocnicích začínají vytvářet svazy dárců krve, kteří darovali krev v intervalu několika týdnů a byli převážně placeni podle třídy nemoc ných. Pro vysvětlení si uveďme, že za 1 ml krve pro nemocné ležící na III. třídě se platilo 1,25 Kčs, na II. třídě 1,50 Kčs a na I. třídě 2,50 Kčs. Tito profesionální dárci krve sledovali pouze finanční důvody, nebyli pod pravidelnou lékařskou kontrolou, často zatajovali svá předchozí onemocnění. Značná četnost odběrů krve u nich předsta vovala vážné ohrožení jejich zdraví, ale také nemalé riziko pro příjemce jejich krve. Z výše uváděných cenových relací je snadné odvodit, že dárci krve, převážně sociálně slabí jedinci, měli zájem především o darování krve pro pacienty v první třídě. Na druhou stranu mnohdy přehnané finanční požadavky dárců krve znamenaly nedostatek transfuzí pro sociálně slabé nemocné. Tyto těžkosti v zabezpečení dostatečného počtu dárců krve dokumentují návrhy, aby za dárce krve byli využíváni vězňové nebo řadové vojsko. Ke zlepšení v organizování dárců krve došlo po zřízení soukromých spolků dárců krve na sklonku třicátých let 20. století. V Praze vznikly v roce 1937 dva - Samarita a Ústřední svaz dárců krve. Tyto soukromé spolky sdružovaly dárce krve a za odměnu zajišťovaly požadavky nemocnic. Jejich členo vé měli spolkové legitimace, nebyli však pod lékařskou kontrolou a stejně jako jejich předchůdci mohli zatajit dřívější nemoci. Mohli každých 6-8 týdnů darovat půl litru krve. Spolek dostával za zprostředkování odběru krve značné procento z odměny. Měli jsme tedy v Československu dárce krve z povolání, přímé krevní převody, ale i konzervovanou krev, měli jsme příjemce krve, měli jsme i spolky dárců, ale neměli jsme stále ještě transfuzní službu jako pevně organizovanou instituci. V letech 1942-1943 převzala organizaci dárců krve veřejná zdravotní správa a byly k tomuto účelu vypracovány podrobné předpisy. Při dvaceti nemocnicích v Čechách a na Moravě byly zřízeny ústředny dárců krve, v jejichž čele stál lékař. Každá nemocnice spadala pod některou z těchto ústředen. Doporučovalo se, aby na každých 1.000 obyva tel byl jeden dárce krve (pro srovnání - dnes počítáme na stejný počet obyvatel s 25 dárci krve). Ústředny dárců krve uzavíraly s dárci smlouvu, v níž mezi povinnosti dárce patřilo mj. hlášení každého onemocnění nebo podezření z vlastního onemocnění či onemocnění v
18
nejbližším okolí. Dárci krve také začali být lékařsky vyšetřováni. Za druhé světové války dostávali zvýšený příděl potravin a stejně jako v období první republiky odměnu podle třídy nemocného. Ani takto organizovaní dárci krve nepředstavovali dostatečně početnou zálohu pro po třeby nemocnic. I za války jejich počet doplňovali příbuzní a známí pacientů - mj. i proto, že tato krev byla většinou poskytována zdarma. Rozhodující počet transfuzí v tomto ob dobí představovaly stále ještě přímé krevní převody, při nichž dárce přicházel do osobní ho styku s pacientem. Současně s vytvořením ústředen dárců krve postupně zanikly i soukromě organiozované svazy profesionálních dárců krve. Za druhé světové války a bezprostředně po ní někteří naši odborníci měli možnost seznámit se s transfuzní službou v zahraničí. Tyto zkušenosti pak využili při budování jednotné celostátní organizace transfuzní služby u nás. Začal se utvářet také samostatný lékařský obor - trransfuziologie. Bylo však nutno spěchat. K budování Národní transfuzní služby se přistoupilo v roce 1948. Počátkem tohoto roku zahájilo ministerstvo zdravotnictví přípravy ke zřizování transfuzních stanic na celém území naší republiky. Jak je již v našich krajích ustálenou tradicí, na počátku musela být meziministerská komise. Do ní své zástupce vyslali minis terstva zdravotnictví a národní obrany, Státní zdravotní ústav, dosavadní ústředny dobro volných dárců krve a také - Československý červený kříž (ČSČK). Přizváni byli rovněž mnozí odborníci. Tato komise rozhodla pověřit ČSČK propagací dárcovství krve, náborem dobrovol ných dárců krve a jejich první evidencí. V řadách pracovníků ČSČK panovaly určité obavy, neboť nebyl dostatek zkušeností ani odborné literatury, pro zajišťování těchto náročných úkolů chyběla potřebná kvalifikace. Bylo nutné velmi rychle vyžádat pomoc jiných národních společností Červeného kříže, využít zkušených odborníků a zapojit je do této činnosti. Pomohlo i soukromé studium pracovníků ČSČK z dostupné literatury. Ještě koncem roku 1948 navázal ČSČK kontakt se soukromou propagační firmou, které hodlal zadat propagaci Národní transfuzní služby a dárcovství krve. Toto jednání však pro neúměrně vysoké finanční požadavky této firmy ztroskotalo a tak celou akci převzal ČSČK, i když s velmi nedostatečným personálním vybavením. Měla-li mít Národní transfuzní služba úspěch, bylo nutné zevrubně a kvalifikovaně seznámit naši širokou veřejnost s potřebou krve a jejím využitím k léčení, ale také s právy a povinnostmi dárců krve. Tato všeobecná propagační akce byla zahájena v listopadu 1948. Byly vydávány plakáty, letáky, brožurky, objevily se i rozhlasové relace odborníků, bylo využíváno i podpory a zájmu veřejných činitelů. Navíc je třeba si uvědomit, že doba nebyla příliš vhodná u nás doma, ani ve světě. V Československu došlo v únoru 1948 k zásadnímu politickému zvratu, ve světě zase začínalo období opět rozdmýchávané válečné propagandy. Bylo nutné překonávat strach obyvatel stva. Do propagace dárcovství krve a Národní transfuzní služby se velmi aktivně zapojil rovněž tisk, rozhlas i film (televize tehdy ještě nebyla). S odstupem času je hodnoceno, že tento náročný počáteční úkol i v improvizovaných podmínkách ČSČK zvládl dobře.
19
Národní transfuzní služba byla zřízena vládním usnesením č. 1683 ze dne 7. prosince 1948 v zájmu zvýšení péče o zdraví lidu. Jejím zřízením mělo být zabezpečeno dostateč né množství krve k transfuzím tak, aby této léčebné metody mohlo být použito u všech nemocných, kteří ji potřebují. Tuto novou složku našeho zdravotnictví bylo nutno během velmi krátké doby zabezpečit personálně, odborně, prostorově, materiálově i ekonomic ky. Pochopitelně, že transfuzní stanice byly v této době zařízeny poměrně nedokonale a s řadou improvizací. Nemohlo tomu ani být jinak. Přesto v tomto počátečním období bylo v činnosti 16 transfúzních stanic. S transfuzní službou se začínalo počítat jako s důleži tým činitelem našeho zdravotnictví. Úkolem Národní transfuzní služby hned od počátku bylo zajistit dostatek dobrovol ných dárců krve, připravovat dostatek krve a krevních produktů pro léčebná zařízení, vychovávat odborníky a rozvíjet v oblasti krevních transfuzí i potřebný výzkum. Byly zřizovány nejen transfuzní stanice, ale i krevní sklady. Národní transfuzní služba byla řízena od počátku ministerstvem zdravotnictví. Koncem ledna 1949 byla ochota pražského obyvatelstva darovat krev vyzkoušena roz hlasem. V jedné pražské nemocnici bylo třeba k záchraně života studentky větší množství krve. Byla vydána výzva rozhlasem a na jejím základě se na tři určená místa - do impro vizované stanice ve Státním zdravotním ústavu a do nemocnic na Bulovku a na Vinohrady dostavilo v krátké době několik set dárců krve. Prokázalo se, že humánní cítění u našich občanů je na vysoké úrovni. V propagaci Národní transfuzní služby a dárcovství krve bylo dosaženo dalších úspě chů. Do této činnosti se zapojilo i několik našich špičkových odborníků - lékařů, kteří publikovali své náměty a zkušenosti v Časopisu lékařů českých. Stejně tak byli požádáni naši přední spisovatelé, aby ke zdaru celé akce přispěli vytvořením povídek či básní, v nichž by byli vyzdviženy příklady záchrany lidských životů a zdraví pomocí darované krve. Byl uskutečněn výzkum veřejného mínění, organizována školení, vydávána hesla, plakáty, natáčeny filmy, vydávány příručky a brožurky. Bylo vytvořeno i označení Národní transfuzní služby. Ve státní grafické škole byla vypsána soutěž na emblém, z níž vítězně vyšel návrh s holubicí s červeným křížem v bílém poli a nápisem „Národní transfuzní služba“ (emblém, který označuje Národní trans fuzní službu dodnes). Při Ústředním výboru ČSČK byl vytvořen Ústřední transfuzní výbor, který se zabý val projednáváním speciálních otázek Národní transfuzní služby a dárcovství krve. Za znamenejme pro historii, že jeho prvními členy kromě pracovníků ČSČK tehdy byli: doc. MUDr. Raška, plk. doc. MUDr. Liškutin, MUDr. Chvapil a doc. MUDr. Donner. V roce 1948 přetrvával v naší republice stále ještě poválečný nedostatek potravin, oby vatelstvo bylo oslabeno nedostatečnou výživou z období nacistické okupace a byl uplat ňován přídělový (lístkový) systém. Dárci krve v tomto období dostávali přídavkové lístky na potraviny. V roce 1952 byly přídavkové lístky nahrazeny potravinovými balíčky a krátce poté finančním příspěvkem na zlepšení stravování. Tento příspěvek představoval v tehdejší měně 800,- Kčs po prvním odběru a 1.000,- Kčs při odběrech opakovaných (po
20
měnové reformě 1:5 v roce 1953 to představovalo částky 160- Kčs, resp. 200,- Kčs, tedy částku, kterou jako příspěvek na stravování dostávají placení dárci krve dodnes). V roce 1952 byl vydán „Organizační a provozní řád transfuzní služby“. Na jeho zákla dě CSCK postupné předával některé úkoly státní zdravotní správě. Trvale v další činnosti Československého červeného kříže zůstal nábor dárců krve, propagace dárcovství a vý chova dobrovolných dárců krve. Přikročilo se k přebudovávání dosavadních nevyhovujících transfuzních stanic a k budování nových, takže postupně jejich počet vzrostl téměř na 100. Bylo však třeba odebírat krev i mimo tato centra a proto byly vyrobeny první odběrové autobusy, které se později osvědčily i v zahraničí. Postupně se zlepšovala také zdravotní péče o dárce krve. Bylo potřeba věnovat pozornost rovněž otázkám výzkumu a zvyšování odborné úrovně transfuzních pracovníků. Proto byl zřízen Výzkumný ústav hemato logie a krevní transfuze v Praze. Potřeba krve, ale také požadavky na transfuzní přípravky, neustále stoupaly. Jen od roku 1950 do roku 1959 se počet transfuzí zvýšil pětinásobně. Stoupaly pochopitelně úměrně s tím požadavky na počet dárců krve. Jestliže ve třicátých letech 20. století byl pouze jeden občan z 10.000 lidí dárcem krve, na konci druhé světové války to již byl jeden z 500, brzy po vzniku Národní transfuzní služby už jeden z 50 a od osmdesátých let 20. století až do současnosti již jen jeden z 25 lidí. Přitom potřeba zejména ve velkých městech by byla ještě větší. Československý červený kříž v padesátých letech 20. století zajišťoval úkoly v oblas ti dárcovství krve v souladu s pokyny ministerstva zdravotnictví a zároveň přizpůsobo val formy a metody své práce na tomto úseku podmínkám a situaci v jednotlivých krajích a okresech. Postupně se zlepšovala také vyživovací situace v Československu a koncem padesátých let se začínají objevovat první případy dárců krve, kteří odmítali vyživovací příspěvek nebo ho poukazovali na dobročinné účely. Právě zde se objevuje nejprve pojem „čestný dárce krve“, později změněný na „bezpříspěvkový dárce krve“. Příkladem v tomto směru šel tehdejší předseda ÚV ČSČK MUDr. František JANOUCH, který se v roce 1959 přihlásil za bezpříspěvkového dárce krve a vyzval ostatní dárce krve k následování. Svou roli zde sehrálo i to, že právě na počátku šedesátých let 20. století začala být veškerá zdravotní péče v našem státě poskytována bezplatně. Byl zde proto morální dů vod pro bezplatný dar krve.
21
7. BEZPŘÍSPĚVKOVÉ DÁRCOVSTVÍ KRVE V PRVNÍM DESETILETÍ (1960-1970) Myšlenka bezpříspěvkového dárcovství krve spatřila světlo světa v září 1959, kdy je podán návrh, aby se dárci krve postupně vzdávali státního vyživovacího příspěvku. Jako jeden z prvních se přihlásil horník J. ŠEBEK z dolu Jan Žižka v Chomutově. V roce 1960 jsou pak zaznamenány první statistické údaje o bezpříspěvkovém dárcov ství krve, evidujeme prvních 900 bezplatných dárců, tedy těch, kteří se zřekli příspěvku na zlepšení stravování. Dnes si již ani nedokážeme představit to napětí, jaké panovalo v ústředí ČSČK, když se v jeho tisku objevil první článek s výzvou, aby okresní výbory ČSČK získávaly z řad svých dárců ty, kteří by se alespoň občas zřekli finančního příspěv ku. Jaká bude odezva? Členové ČSČK i ostatní naši občané však znovu prokázali svou vysokou morální vy spělost a humánní cítění. Do redakce tisku ČSČK přicházela potěšující hlášení, v němž se stovky jednotlivců zavazovaly, že budou jednou, dvakrát nebo trvale darovat krev bez nároku na finanční příspěvek. Své dárce krve hlásily základní organizace a závodní skupi ny ČSČK, ale rovněž obvodní výbory ČSČK, k dárcovství krve se přihlašovali nejen jedinci, ale i celé kolektivy. V časopisu „Pracovník ČSČK“ byla tato jména jednotlivců i kolektivů zveřejňována na jakési pomyslné „čestné listině“. Z prvních kolektivů jmenujme např. ZO ČSČK Frymburk z okresu Český Krumlov, závodní skupinu ČSČK při OÚNZ Vrchlabí, obvodní výbor ČSČK Brno I. či okresní výbor ČSČK Vyškov. Z prvních jednotlivců patří na první místo bezesporu Josef BENEŠ ze Starého Svojanova z okresu Svitavy, který v létech, kdy ještě bezpříspěv kové dárcovství krve nebylo u nás rozvinuto, poukazoval finanční příspěvek na při lepšení dětským domovům či na jiné dobročinné účely. (Od roku 1943 daroval 61 x krev bezplatně). V roce 1961 se transfuzní služba a rozvoj bezplatného dárcovství krve dostávají mezi šest hlavních úkolů ČSČK na další období. Na konci tohoto roku již evidujeme 2.200 bezpříspěvkových dárců krve (z toho necelých 1.500 v ČSR a 707 v SSR). Nadále se jména těchto dárců krve objevují v tisku Československého červeného kříže. O rok později, v roce 1962, se statistické ukazatele vyšplhají v počtu bezpříspěvkových dárců krve až přes 11.000 dárců (z toho téměř 9.000 v ČSR a 2.061 v SSR). Heslem pro další roky se stává myšlenka, že bezpříspěvkové dárcovství krve je čin, který vychází z vlastního rozhodnutí jedince a vyjadřuje jeho vysokou morální úro veň. Počty BDK dále rostou, ale bylo by chybou domnívat se, že rozvoj tohoto vysoce záslužného hnutí probíhá bez problémů. Propagátoři BDK se setkávali s pochybnostmi a nepochopením, s váhavostí, s obavami ze zdravotních následků odběrů krve. Stále více času i prostředků je nutné věnovat přesvědčování a výchově občanů k bezplatné mu dárcovství krve. Zdaleka se ještě v těchto prvních létech nedá u BDK hovořit o masovosti, stále ještě jsou transfúzní stanice závislé především na nadšení jednot livců či kolektivů.
22
Je charakteristické, že toto nadšení se zcela spontánně projevuje zejména u těžce pracujících. Do řad BDK se ve velkém počtu hlásí horníci, hutníci, zemědělci, méně již úředníci, učitelé, zdravotníci. Od počátku rozvoji BDK velmi úspěšně napomáhá Československá armáda. V počátečním období bylo nutné i vychovávat obyvatelstvo k anonymitě dárcovství - dárci chtěli vědět, komu jejich krev pomohla zachránit život - zda oběti autonehody, rodičce po těžkém porodu nebo pacientovi při náročné operaci. Později dárci pochopili, že lékaři darovanou krev poskytují všem, kdož ji právě nejvíce potřebují. Je vytyčen úkol, aby v roce 1963 bylo 15 % všech odběrů krve bezplatných. V závěru roku je tento cíl vysoce překročen - bezpříspěvkoví dárci krve zabezpečili plných 26 % všech odběrů krve. V absolutních číslech to znamenalo dosažení počtu 70.000 bezpří spěvkových dárců krve (z toho přes 50.000 v ČR a téměř 19.500 v SR). Téhož roku také ve Věstníku ministerstva zdravotnictví vychází pokyny pro činnost pracovníků zdravot nických zařízení a ČSČK na úseku dárcovství krve. Nároky stoupají a tak je pro rok 1964 stanoven cíl dosáhnout do konce roku celkového počtu 150.000 bezplatných odběrů. Tento úkol se splnit nepodaří - bilance ukáže téměř 133.000 bezpříspěvkových odběrů, z toho téměř 100.000 v ČR. Jako nejúčinnější se uká zaly hromadné odběry jednofázovým způsobem přímo v závodech a ve zdravotnických obvodech, které znamenají časovou i finanční úsporu. Průkopníkem rozvoje bezpříspěvkového dárcovství krve a hromadných odběrů jedno fázovým způsobem byl kraj Severomoravský, po něm pak následovaly kraje Jihomorav ský a Západoslovenský. Na konci roku 1964 byly již i první celé okresy (např. Blansko, Hodonín, Karviná aj.), kde jsou odběry výlučně bezplatné. V závěru roku je na prvním místě kraj Jihočeský, který celoroční plán bezplatných odběrů splnil na 125 %, dále Seve romoravský a Východočeský, které dosahují rovněž více než 100 %. Československý červený kříž zahájil morální a společenské oceňování bezpříspěvko vých dárců krve. Rozhodl se využít osobnosti českého objevitele čtvrté krevní skupiny, prof. Jana Janského, a jeho jménem nazval plaketu pro mnohonásobné BDK. První Janského plakety byly uděleny v roce 1964. Převzalo je celkem 19 jed notlivců a 5 kolektivů za výsledky dosažené v BDK (nebyla tehdy ještě stanovená jasná krité ria pro jejich udělování jako dnes). Zazname nejme, že prvním nositelem bronzové Janské ho plakety za 10 bezpříspěvkových odběrů krve se v tomto roce stal Karel LAHOLIK, voják z povolání z Terezína, okres Litoměřice. Od srpna 1964 platí nové směrnice ČSČK pro oce ňování bezpříspěvkových dárců krve, které se plně uplatňují a zpřesňují v roce 1965. ČSČK Janského plaketa začíná udělovat za první bezplatný odběr slav-
23
nou „kapku krve s červeným křížem“ a dále čestné odznaky - „Vzorný dárce krve“ (za 3 bezplatné odběry) a „Zasloužilý dárce krve“ (za 6 bezplatných odběrů krve). Za 10 bezpří spěvkových odběrů začíná být udělována za tím jednostupňová plaketa prof. Jana Janské ho, která může být udělována i kolektivům za mimořádné výsledky dosahované v rozvoji bez Kapka krve příspěvkového dárcovství krve. V roce 1965 začínají v rozvoji BDK krizová léta, kdy dochází k poklesu bezplatných odběrů (potrvají až do konce roku 1970). Československý červený kříž a Svazarm vyhla šují společnou náborovou akci dárců krve o získání tzv. legitimace života, nazvanou „Mo toristé sobě“. Přesto na konci roku 1965 vykazuje ČSČK pouze 141.595 bezplatných odběrů (z toho 101.272 v ČR), což představuje jen 46,6 % všech odběrů krve. Znamenalo to prakticky pouze udržení stavu z konce předcházejícího roku, nikoli očekávaný nárůst. I v roce 1966 dochází v procentech k dalšímu mírnému poklesu bezpříspěvkových dárců krve. Na konci roku představuje celkový počet 143.737 uskutečněných bezplat ných odběrů pouhé 44,9 % ze všech odběrů (k poklesu dochází jak v ČR, tak v SR). Dne 2. prosince 1966 se v Praze koná první setkání držitelů Janského plakety. Ze 76 pozvaných se jej zúčastňuje 64 mnohonásobných bezpříspěvkových dárců krve. Je pro ně připravena návštěva Pražského hradu, Lorety a Památníku národního písemnictví, večer pak divadelní představení. Jejich záslužnou činnost ve svém projevu na setkání s nimi vysoce oceňuje tehdejší předseda ČSČK, náměstek ministra zdravotnictví, prof. MUDr. Zdeněk Štich. Z tohoto setkání se všichni nositelé Janského plakety rozjíždějí se slibem, že budou na svých pracovištích a v místech bydliště působit svým osobním příkladem na získávání dalších bezpříspěvkových dárců krve. Mezi čtyřmi hlavními úkoly ČSČK na rok 1967 se znovu objevuje rozvoj hnutí bez příspěvkového dárcovství krve. Navzdory tomu však pokračuje pokles počtu bezplat ných odběrů - ručička pomyslného „odběroměru“ se zastavuje na konci roku na 137.000 bezplatných odběrech (a v ČR se vyšplhala znovu jen těsně nad 100.000 bezplatných odběrů). Naproti tomu pochopitelně roste počet nositelů Janského plakety, kterých máme již 239. V roce 1968 došlo k dalšímu poklesu v bezpříspěvkovém dárcovství krve. Dárci krve je pouze 0,94 % všech obyvatel naší republiky. Celkový počet odběrů se snížil o více než 11.000, do splnění stanoveného plánu bezpříspěvkových odběrů krve scházelo na konci roku více než 30.000 odběrů. Velmi dobrých výsledků bylo dosahováno pouze v Jihočeském a Severomoravském kraji, ve všech ostatních krajích došlo k poklesu. Rozvoji bezpříspěvkového dárcovství krve kromě neurovnané vnitropolitické situace ne přispěly ani nové směrnice ministerstva zdravotnictví k dárcovství krve, které stanovily náročné úkoly pro ČSČK, ale nikde nezakotvily konkrétní podíl státní zdravotní správy ani součinnost dalších společenských organizací při náboru BDK.
24
Lepší výsledky nepřinesl ani rok 1969, kdy se dá hovořit doslova o hluboké stagnaci bezpříspěvkového dárcovství krve. Bezesporu rozhodující vliv má dopad nastupujícího období tzv. normalizace v naší republice na myšlení a humánní cítění našich občanů. Orgány ČSČK se snaží zintenzivnit propagaci záslužného hnutí BDK, pořádají slavnostní akce, ale ke zlepšení dochází jen velmi pomalu. V Bratislavě se ve dnech 24.-25. října 1969 koná sjezd nositelů Janského plakety ze SR, kterého se zúčastňuje 80 ze 115 tehdejších držitelů tohoto vysokého ocenění. Dne 20. prosince 1969 se pak v pražském hotelu Internacionál sešlo na 300 nositelů Janského plakety z celého Československa. Prohlédli si Prahu, večer shlédli operu „Eugen Oněgin“ v Národním divadle, ale především si vyměnili zkušenosti ze získávání bezpříspěvkových dárců krve. Ve snaze podnítit zájem o bezpříspěvkové dárcovství krve, navrhuje ČSČK průkopní ky tohoto hnutí na vysoká státní vyznamenání. A tak právě v roce 1969 prezident republiky armádní generál Ludvík SVOBODA propůjčuje Řád práce již zmíněnému Josefu BENEŠOVI ze Starého Svojanova (okr. Svitavy), dlouholetému členu ČSČK a nadšenému propagátorovi BDK. Současně Josef Beneš dostává vyznamenání ČSČK „Za obětavou a záslužnou práci“ I. stupně. Státm vyznamenání „Za zásluhy o výstavbu“ prezident republiky propůjčuje Vladimí ru ZBORILOVI, členu JZD Příkazy v okrese Olomouc, prvnímu nositeli Janského pla kety z olomouckého okresu. I on je úspěšným a obětavým propagátorem a organizátorem BDK a je nesporně jeho zásluhou, že plných 16 % obyvatel obce Příkazy se stalo bezplat nými dárci krve. Konečně státní vyznamenání „Za vynikající práci“ propůjčuje prezident republiky Vratislavu PIROUTKOVI, střelmistrovi na Dole Kooh-i-noor III. v Marián ských Radčicích v okrese Most. I on byl prvním nositelem Janského plakety ve svém okrese a svým osobním příkladem získal pro bezplatné dárcovství krve několik desítek následovníků.
25
8. bezpříspěvkově darcovstvi krve V LETECH 1970-1979 V tomto období dochází ke značnému rozšíření bezpříspěvkového dárcovství krve. Bezesporu k tomu přispívají lavinovitě se šířící kulturní a společenské akce věnované našimi předními umělci většinou také bezplatně právě pro bezpříspěvkové dárce krve. V květnu 1970 se v Brně sešlo již na 400 nositelů Janského plakety z Jihomoravského a Severomoravského kraje. Účastníci tohoto setkání vydali výzvu, aby se každý zdravý občan stal bezpříspěvkovým dárcem krve. V prosinci 1970 věnovalo Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci zdarma své představení operety „Mamzelle Nitouche“ 600 bezpří spěvkovým dárcům krve. Uveďme ještě, že v roce 1970 představovaly bezpříspěvkové odběry pouze 40 % všech odběrů krve v SR a 36,5 % všech odběrů krve v ČR. Rok 1971 představuje výrazný obrat v rozvoji bezpříspěvkového dárcovství krve. Za tento jediný rok bylo získáno téměř 54.000 nových BDK, bylo uskutečněno téměř 131.000 bezplatných odběrů. To bylo o takřka 36.000 odběrů více než v předcházejícím roce a představovalo to 47,5 % bezplatných odběrů ze všech odběrů krve. Bylo rovněž dosaženo až dosud nejvyššího procenta bezpříspěvkových dárců krve ze všech obyvatel - a to 1,33 %. Dne 4. dubna 1971 byla založena tradice tzv. Nejdražších koncertů světa. Nápad, aby přední umělci populární hudby účinkovali zdarma pro mladé bezpříspěvkové dárce krve, byl ve světě ojedinělý a přišel z redakce dnes již zaniklého týdeníku ..Ahoj na sobotu“. Vstupenkou na tento první koncert bylo potvrzení transfuzní stanice o uskutečněném bez platném odběru krve a pražská Lucerna zájmu mladých dárců krve nestačila. Dojati byli i umělci, o čemž svědčí např. vyjádření zpěvačky Hany ZAGOROVE: „Stalo se mi, že jsem krev potřebovala a dodnes jsem vděčná a přála bych si, aby můj dárce byl dnes večer v sále. Jsem ráda, že tady mnohu zpívat právě dnes a právě vám“. Dodejme, že inspiraci pro nápad redakce časopisu „Ahoj na sobotu“ poskytla událost, kdy v jejich okolí někdo nutně potře boval krev. Myšlenka Nejdražších koncertů světa významně přispěla k propagaci a popula rizaci bezpříspěvkového dárcovství krve především mezi mladými lidmi. Vydavatelství Panton Praha věnovalo ČSČK 3.000 kusů gramofonových desek s nahráv kami našich předních interpretů populární hudby právě pro bezpříspěvkové dárce krve. V roce 1971 byly také schváleny nové směrnice ČSČK pro vyznamenávám BDK. Byly zříze ny tři stupně plakety prof. Jana Janského (bronzová za 10 bezplatných odběrů, stříbrná za 20 odběrů a zlatá nejprve za 50 a od roku 1973 za 40 bezplatných odběrů). Vydány byly také zásady pro činnost Klubů dárců krve, které se staly i v dalších letech významnými propagátory BDK. První stříbrné a zlaté Janského plakety byly poprvé uděleny mnohonásobným dárcům krve na slavnostním setkání, které se konalo v Praze dne 11. prosince 1971. Zaznamenej me, že stříbrných plaket bylo uděleno téměř 100 a první z nich převzal Petr JAN z Uhřic, okres Blansko. Zlaté Janského plakety byly poprvé uděleny pouze dvě a jejich prvními nositeli se stali: Karel LAHOLÍK z Terezína (okres Litoměřice) a Adolf ŠŤASTNÝ z Havířova (okres Karviná).
26
Další zlepšení v oblasti bezpříspěvkového dárcovství krve přinesl rok 1972. Více než 147.000 uskutečněných bezplatných odběrů znamenalo, že poprvé byla více než polo vina všech odběrů krve od bezpříspěvkových dárců - přesně 50,4 %. V hotelu Interna cionál v Praze bylo předáno více než 200 stříbrných Janského plaket a také další tři zlaté plakety prof. Janského. Formou mimořádného ocenění práce ČSČK na úseku BDK bylo dne 20. ledna 1972 přijetí delegace vedoucích představitelů ČSČK a bezpříspěvkových dárců krve preziden tem republiky armádním generálem Ludvíkem SVOBODOU za přítomnosti ministrů zdravotnictví ČR a SR. Ve 14-členné delegaci ČSČK byli i oba první nositelé zlaté Jan ského plakety - Karel Laholík a Adolf Šťastný. Prezident republiky ve svém vystoupení vysoce ocenil hnutí bezpříspěvkového dárcovství krve, když mj. řekl: „Lze si jen přát, aby váš postoj našel mnoho dalších následovníků. Aby ochota dát dobrovolně a bezplatně krev se stávala více přirozenou morální povinností zdravého občana, součástí jeho pomě ru k životu a vlasti“. I v tomto roce pokračovaly významné kulturní akce věnované bezpříspěvkovým dárcům krve. V dubnu 1972 se koná U. Nejdražší koncert světa a mladé BDK opět přivítala pražská Lucerna. Pro ně opět zdarma vy stoupili naši přední zpěváci po pulární hudby v čele s pozdějším mnohonásobným Zlatým slaví kem Karlem GOTTEM. V pro sinci 1972 věnoval zdarma svůj koncert ve Smetanově síni Obec ního domu v Praze pro BDK také Symfonický orchestr Hlavního města Prahy FOK. Také v roce 1973 pokračoval pozitivní vývoj v bezpříspěvko Nejdražší koncert světa vém dárcovství krve - podíl bez platných odběrů ke všem odběrům krve dosáhl již téměř 58 %. Ministerstva zdravotnictví ČR a SR novelizovala v tomto roce ve spolupráci s ÚV ČSČK své směrnice k dárcovství krve z roku 1968. Nové směrnice začaly platit již od 1. září 1973. Znovu v sále pražské Lucerny se konal již III. Nejdražší koncert světa pro mladé BDK. Jeho lesk a význam zvýšila skutečnost, že n. p. Supraphon na něm předával zlaté, stříbrné a bronzové desky nejúspěšnějším interpretům populární hudby u nás za rok 1972. O rok později se v Bratislavě konalo sympozium o dárcovství krve, na němž bylo předáno dalších 19 zlatých Janského plaket. U příležitosti Světového dne Červeného kříže (8. května) se konal v Praze již IV. Nejdražší koncert světa pro mladé bezpříspěvkové dárce krve. Se svým příspěvkem pro BDK se také přihlásilo Národní divadlo v Praze, které jim věnovalo slavnostní představení Shakespearovy hry Jindřich V. Herci Národního divadla svým přístupem vyjádřili - jak jej sami charakterizovali - „spojení s těmi, kdo jsou mu
27
blízcí, protože bez okázalosti a velkých řečí dávají životu ještě něco navíc, vlastní krev, dar nejcennější pro záchranu života“. Tak založili krásnou tradici spojení umělců s dárci krve. Představení tohoto typu se v Národním divadle opakovala, mj. i jedno z posledních předsta vení před velkou rekonstrukcí bylo věnováno BDK. Dokonce někteří členové Národního divadla se sami stali bezpříspěvkovými dárci krve. Zasedání Federálního výboru ČSČK v březnu 1975 mohlo s hrdostí konstatovat, že v roce 1974 se procento bezpříspěvkových odběrů krve v poměru ke všem odběrům krve vyšplhalo již na 65,8 %. Na tomto zasedání bylo rovněž předáno dalších 10 zlatých Jan ského plaket mnohonásobným BDK. Pokračovala rovněž předávání stříbrných Janského plaket - v Havířově jich bylo předáno 205 a v Praze dalších 300. Podíl bezplatných odběrů ke všem odběrům krve představoval v roce 1975 v ČR 65,7 %, v SR pak 65 %. Další zlepšení se dostavilo o rok později - v roce 1976. Podíl bezplatných odběrů krve ke všem odběrům krve dosáhl v ČR již 73 %, v SR pak dokonce 75 %. Zvyšuje se i počet držitelů Janského plaket. Jejich stříbrný stupeň v tomto roce přebírá v Ostravě 255 a v Praze více než 300 mnohonásobných BDK. V září 1976 se pak v Praze koná další slav nostní akce, na níž je předáno 41 zlatých plaket prof. Janského. Dárci krve shlédli před stavení Gogolovy hry „Mrtvé duše“ v Národním divadle, navštívili zámek Konopiště a Ústřední školu ČSČK v Líšnu u Benešova. Kulturní akce pro bezpříspěvkové dárcovství krve pokračují i v roce 1977. V únoru tohoto roku uspořádal pro BDK slavnostní koncert ve Smetanově síni Obecního domu v Praze opět Symfonický orchestr Hlavního města Prahy FOK. Ve stejném měsíci se v pražském Národním divadle konalo slavnostní představení Smetanovy opery Dali bor, věnované rovněž BDK. Při této příležitosti převzal za 10 bezplatných odběrů krve bronzovou Janského plaketu také tehdejší ředitel Národního divadla v Praze Přemysl KOCI. Stříbrné Janského plakety převzalo v Ostravě 310 a v Praze dalších 340 mnohonásobných BDK. Na počátku roku 1978 se konal ve Sjezdovém paláci Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze již VI. Nejdražší koncert světa pro mladé BDK. V Obecním domě v Praze se sešel republikový aktiv bezpříspěvkových dárců krve - členů Československé strany lidové, který společně svolaly ústřední výbor této politické strany a ČÚV ČSČK. V Brně, Ostravě, Pardubi cích a v Praze bylo předáno mnohonásobným BDK dalších celkem 954 stříbrných Janského plaket. V tomto roce jsme také zaznamenali druhý celý kraj, který dokázal veškerou běžnou potřebu krve pokrýt výhradně bezplatnými odběry - kraj Východočeský (jako prvnímu se to o pět let dříve, v roce 1973, podařilo nejmenšímu našemu kraji - Jihočeskému). VIJI, celostátní sjezd ČSČK, který se sešel v červnu 1979 v Brně, s uspokojením kon statoval, že bezplatné odběry krve pokrývají již 87,8 % veškeré běžné potřeby krve v Československu. V říjnu 1979 bylo rozhodnuto o převodu předávání stříbrných Janského plaket z republikových výborů na okresní výbory ČSČK, neboť jejich narůstající počet již přesahoval organizační možnosti pořadatelů. V prosinci 1979 předal FV ČSČK v Praze dalších 69 zlatých plaket prof. Janského.
28
9. BEZPŘÍSPĚVKOVÉ DÁRCOVSTVÍ KRVE VE TŘETÍM DESETILETÍ (1980-1990) V roce 1980 uplynulo již 20 let od zahájení hnutí bezpříspěvkového dárcovství krve. Bilance uplynulého období byla radostná. V tomto roce již podíl bezplatných odběrů ke všem odběrům krve dosáhl v ČR 94,1 % a v SR 93 %. K pokrytí veškeré běžné potřeby krve bezplatnými odběry dospěly celé dva další kraje - Západočeský a Severomoravský. V červnu 1980 se v Praze sešel pracovní aktív k problematice BDK ve velkých městech, kde funkcionáři a pracovníci ČSČK spolu se zástupci státní zdravotní správy řešili jeden z nejožehavějších problémů BDK - akutní nedostatek bezpříspěvkových dárců krve ve velkých městech, tedy právě tam, kde je spotřeba krve největší. Na tomto aktivu byl přijat soubor opatření, který v příštích letech vedl přece jen k částečnému zlepšení této neutěšené situace. V prosinci 1980 pak Praha přivítala s otevřenou náručí účastníky slavnostního setkání uspořádaného u příležitosti 20. výročí bezpříspěvkového dárcovství krve. Čestný od znak vydaný speciálně k tomuto výročí přebíraly 3-členné delegace ze všech okresních výborů ČSČK, tvořené jak bezpříspěvkovými dárci krve, tak organizátory a propagátory tohoto hnutí, tak i pracovníky krajských a okresních transfuzmch oddělení.
Jtid.