119 67 11MB
Czech Pages [196] Year 1978
•
•
ÚZKOU CESTO U
([) Jo hn R. W. Stott, 1978
JOHN R. W. S TOTT
úZKOU CESTOU VÝKLAD Io Nietzsche J „21vláštmostí" křesfon:ského života. ,,Každým blahoslavenstvím", napsal, ,,se rozšiřuje pr,opast mezi učedníky a ,ostatními lidmi a výzva vyjít ze světa sílí zcela zřetelně". Zvláš ť je t,o patrné v 1požehnání lkajícíc·h. Odmítají se zt,ot,ožňovat se světem a přizpůs,obovat se jeho mě řítkům. Takoví lidé pláčí pro svět, pro jeho vinu, budoucn-ost a osud. Když se svět rnduje, stojí opodál, a když si svět bezstaI'ostně zpívá, trpí žalem. Vědí, že se loď .přes všechno veselí na palubě potápí. Svět sní o pokroku, o moci a o budoucnosti, ale učedníci přemýšlejí o konci, ,o posledním soudu a o přícho du Kristova království. K takovým výšinám nemůže svět dospět. A tak učedníci jsou cizinci na tomto světě, jsou nevítanými hosty a rušiteli pokoje. Není divu, že je svět zavrhuje! ( B-onhoeffer J. Takovét,o převrác e ní lidských hodnot je základním rysem biblického učení. Cesty Boha Písem se jeví lidem jako zmatené . Neboť Bůh vyvyšuje pokorné a pokořuje pyšné, nazývá poslední prvními a první posledními, připisuje služebníkům velikost, propouští bohaté s prázdnýma rukama a prohlašuje, že tiší budou jejich dědici. Život světa a křesťanský způsob života jsou v rozporu. Zkrátka: Ježíš blahopřeje těm, které svět nejvíc lituje a světe m zavržené nazývá blahoslavenými. nevědomky
46
Křesťanův vliv: sůl a světlo
MATOUŠ 5,13-16
13. Vy jste sůl země. Jestliže sůl zmařena bude, čím bude osolena? K ničemuž se nehodí více, než aby byla ven vyvržena a od lidí pošlapána. 14. Vy jste světlo světa. Nemiižeť město na hoře ležící skryto býti. 15. Aniž rozsvěcují svíce a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen; i svítí všechněm, kteříž jsou v domě. 16. Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž je v nebesích. Jestliže blahoslavenství vystihují podstatu charakteru Ježíš ových učedníků, sůl a světl,o zobrazují jejich dobrý vliv ve světě .
Ale ,představa, že křesťané mohou mít ve světě zdravý vliv, nás musí zprvu zarazit. Jaký vliv asi mohou vykonávat lidé, popsaní v blahoslavenstvích, v tomto tvrdém, neurvalém svě tě? Jaké trvalé dobro mohou č init chudí a tiší, !kající a milosrdní, a ti, kteří usilují o pokoj a ne o válku? Nebudou prostě zahlceni zátop ou zlého? Co mohou dokázat ti, jejichž jedinou vášní je touha po spravedlnosti, a jejichž jedinou zbraní je čistota srdce? Nejsou takoví lidé příliš slabí, aby něco dokázali, zvláště když tvoří tak mizivou menšinu ve světě? Je zřejmé, že Ježíš nesdílel tut o skepsi. Právě naopak. Svět bude nepochybně pronásledovat církev ( 10-12) a přece je církev povolána sr.oužit tomuto nepřátelskému světu ( 13-16 J. ,,Vaší jedinou odplatou za nenávist a lži mus í být láska a pravda" ( Rudolf Stier). Ačk-oli to může znít neuvěřitelně, Ježíš h ovoří o hrstce palestinských venkovanů jak o o soli země a světle světa; tak dalekosáhlý měl být jejich vliv. Je to také zvláštní
47
Boží prozřetelnost, že v tomto ne jž idovštějším ze čtyř evangelií musí být řeč o celé zemi, o moci Kristových následovníků, prostírající se po celém světě. Ježíš používá dva obrazy z domácnosti, aby definoval povahu jejich vlivu. Každá domácnost, jakkoli chudá, užívala a dodnes už ívá ob ojí, sí'.tl i světlo. Bě hem svého dětství se Ježíš často musel dívat, jak jeho matka používá v kuchyni sůl a jak roz svěcí lam pu, když se začínalo stmívat. Sůl i světlo jsou nepostradatelné domácí potřeby. Někteří vykladači citují Pliniův výrok, že nic není užitečnější než „sůl a světlo slunce" . Po třeba světla je zřejmá. Naproti tomu sůl má různé použití. Chuťové i ochranné. Od nepaměti je sůl používána jako základ ní slo žka lidské potravy, dodá va jící jí chuť: ,,Zdaliž jedí t o, což neslan é jest, bez soli?" [Jb 6,6). Před vynalezením ledni č ky byla však zvláště užívána k zachování masa v čerstvém stavu a k zabrán ěn í rozkladu. A je tak užívána dodnes. Základní pravda, skrývající se za těmito obrazy, a spole čná oběma, je, že církev a svět jsou rozdílná společenství. Na jed né straně je „země", na druhé jste „vy", kteří jste solí z e m ě . Na jedné straně je „svět", na druhé jste „vy", kteří jste sv ě t lem světa. Obě společenství (,,oni" a „vy") jsou ve vzájemném vztahu, jeh ož podstatou je odlišnost. Je důležité prohlásit to jasně práv ě v této dob ě, kdy je teol ogick y módní stírat roz ctil mezi církví a světem a považo vat vše chno lidstvo bez rozdílu za „lid Boží" . Tyto obrazy nám dá le říkají něco o obou společenstvíc h . Svět je bezesporu temné místo, jež má málo světla, má-li vů bec jaké, a k jeho osvícení je prot o nutný vnější světelný zdroj. Svět sic e „ č asto hovoří o své osvíce nosti" ( Lloyd-J o nes), al e mnohé z toho vychvalovaného světla je ve skute č n o sti tem n ot ou. Svět také prokazuje trvalou tendenci k zh oršování. Nej de o představu, že sv ět je bez chuti a že křesťané jej mohou u č i nit méně nechutným - ,,myšlenka, že bychom mohli svět u č i nit Bohu příj e mným, je zcela nem ožn á " [Lloyd-Jones). Svět se rozpadá a sám ze sebe nemůže ten: o úpadek zastavit. Na druhé straně je církev p osta vena do světa s dvojí úlohou : jako sůl zarazit, či aspoň zdržovat, proces sp o lečenského úpad ku, a jako světlo rozptylovat temnotu. Podíváme-li se na obě přirovnání blíže, poznáme, že jsou vědomě vyjádřena tak, aby byla navzájem soub ě žná. Ježíš č i ní nejdřív prohlášení (,,Vy jste sůl z e mě ", ,,Vy jste svěUo sv ě ta"). Pak přidá klausuli, podmínku, na níž prohlášení závisí ( sůl si musí uchovat slanost, světlu musí být um ož něno svítit]. Sůl je k ničemu, ztratí-li svou sl anost. Světlo není na nic, zC1 stává-li zakryto. 48
1.
SOL
ZEMĚ
[13)
Prohlášení je přímočaré: ,,Vy js te sůl země". Když tedy každé z obou společenství je své a v ě rné sobě, pak svět spěje ke zkáze jako shnilá ryba či maso, zatímco církev může tomut o rozkladu zabránit. Bůh dal ovšem společnosti jiné ochraňujíc í prostředky. Ve své všeobecné milosti u.loži! určité instituce, které drží na uzdě sobecké sklony člověka a zabra ň ují, aby společn o s t sklouzla do anarchie. Je to hlavně stát (se svou autoritou vydávat a provádět zákony] a domov (včetně sňatků a rodinnéh o života]. Tato zařízení vykonávají ve společnosti zdravý vliv. Ale Božím plánem je, aby nejmocnějším ze všech jeho ochraňujících prostředků v porušené sp,olečnosti byl jeho vlastn í, vykoupený, ,obnovený a spravedlivý lid. Jak to vyjádřil R. V. G. Tasker, učedníci mají být mravní desinfekcí ve světě, kde mravní měřítka jsou nízká, neustále se mění nebo ani neexistuji. Účinnost soli je podmíněná: musí si zachovat sv-ou slanost. Chl-orid sodný je velmi stálá sloučenina, odolná téměř vů č i všem vlivům. Může však být znehodnocena nečistotami a pak se stává neužitečnou, ba nebezpečnou. Taková sůl se nehodí ani za hnojivo, ani na hromadu k•ompostu. Byl jsem poučen, že to, co se lidově nazývalo „solí", byl ve skutečnosti bílý prášek, patrně z oblasti Mrtvého moře, který kromě jiného obsahoval sůl, prot,ože v té době ješ t ě nebyla žádná rafinerie. Chlorid sodný byl v této smíšenině nejrozpustnější, a proto mohl být nejsnáze vyplaven. Zbytek bílého prášku stále ještě vypadal jako sůl a byl patrně také tak nazýván, ale nechutnal ani nepůsobil jako sůl. Byl to už jen silniční prach. A stejně křesťan. ,,Mějte sůl sami v sobě", řekl Ježíš při jiné příležitosti ( Mk 9,50). K ř esťanská slanost je křesťanským rysem zobrazeným v blahoslavenstvích: -opravdové křesťansk é u č ednictví, doložené skutkem i slovem. Má-li být účinné, musí křesťan zachovat podobnost Kristu, tak jako sůl musí zachovat s vou slanost. Když se křesťané přizpůsobí nekřesťanům a poskvrní se nečistotami světa, ztrácejí svůj vliv. Vliv kře, ťanů na společnost a ve společnosti závisí na jejich odlišnDsti, ne na totožnosti s ní. Dr. Lloyd-Jones zdůrazňuje: ,,Sláva evangelia je v tom, že když je církev naprosto odlišná od s·:ě ta, pak jej stále přitahuje. Tehdy je s v ět připraven slyšet její s v ědectví, i když ji může zprvu nenávidět". Nebo naopak: jsme li my křesťané nerozeznatelní od nekřesťanů, jsme zbyteční. Můžeme být právě tak dobře odhozeni jako sůl bez slanosti, jež je „ven vyvržena a -od lidí pošlapána". ,,Ale jaký je to úpadek, být místo zachráncem společnosti jen sutí, po které se šlape!" (A. B. Bruce).
49
SVĚTLO SVĚTA (14-16)
2.
Druhé
přirovnání
uvádí Ježfš podobným prohlášením: Vy Jste ,,Já jsem světlo světa" (J 8,12 a 9,5). Ale ,odvo zením jsme také my světlem, svítíce světlem Kristovým, svítíce na světě jako hvězdy na noční obloze ( sr,ovnej Fp 2,15). často si myslím, jak by to bylo nádherné, kdyby nevěřící, zvědaví ,objevit tajemství a zdroj našeho světla, přichá zeli a ptali se. světlo světa. Později řekl:
Ježíš
objasňuje
toto
světlo
jako naše „dobré skutky".
Ať
lidé
vidí skutky vaše dobré. řekne, a budou slavit Otce vašeho, který ie v nebesích, 1protože takovými dobrými skutky má vaše světlo
svítit. ,,Dobré skutky", t,o je všeobecný výraz pr,o vše, co křesťan dělá a říká, protože je křesťanem, každý vnější a viditelný projev jeho křesťanské víry. Protože světlo je běžným biblickým symbolem pravdy, křesťanovo svítící světlo musí zahrnovat i jeho mluvené svědectví. A tak starozákonní proroctví, že Božf služebník má být „světlo národům", se naplnilo neje n v samém Kristu, světlu světa, ale také při křesťanech, kte ří nesou svědectví o Kristu (Iz 42,6 a 49,6; Lk 2,32; Sk 13,47 a 26,2 3 ). Evangelizace mus í ·bý t počítána za jeden z „dobrých skutků", kterými svítí naše světlo a jímž je oslavován náš Otec. Lu ther správně zdůraznil tuto skutečnost, ale p,ochybil, když ji považoval za jediný, výhradný projev „dobrých skutků": ,,Matouš zde nemyslel na ,o byčejné skutky, které mají lidé dě lat jeden pro druhého z lásky ... Hlavně myslí na zvláštní kresťanskou práci správného učení, zdůrazň-ování víry a jak ji posílit a zachovat; tady dosvědčujeme, že jsme skutečně křesťany". Ve svém komentáři dělá rozdíl mezi ,první a druhou d esk,ou desatera, dese ti přikázáními, vyjadřujícími naši p•ovinnost k Bohu a k našim bližním. ,,Skutky, o nichž nyní h-ovoříme, se týkají prvých tří velkých přikázání, Boží cti, jména a Slova". Je dobré si připomínat, že věřit, vyznávat a učit pravd ě js,ou také „dobré skutky", které dokazují naše znovuzmzení z Ducha svatého (srovnej J 6,28--29; 1 K 12,3; J 3,23-24; 5,1]. Nesmíme se však omezit jen na ně. ,,Dobré skutky" js•ou činy lásky právě tak jako činy víry. Nevyjadřují jen naši oddanost Bohu, ale st ejn ě i péči o naše bližní. Prvotní náplní ,,skutků" musí být praktické, viditelné činy soucitu. Ježíš řekl, že když lidé uvidí tyto skutky, budou slavit Haha, •protože tyto skutky ztělesňují evangelium lásky, které hlásáme. Bez nich by naše p•oselství ztratil o svou věrolrodnost a náš Bůh sv ou čest.
Jako při s•oli, tak i při světle, je prohlášení následováno podmínk ou: Tak svěť sv ětl o vaše před lidmi. Může-li sůl ztratit 50
svou sl:1.nost, může se světlo stát tmou ( 6,23). Ale my máme nechat Krist,ovo světlo, které je v nás, svítit navenek, aby je lidé mohli vidět. Nemáme být jak město nebo vesnice, zapadlé v údolí, jejichž světla jsou skryta pohledu, ale jako město na hoře l ežící, které nemůže skryto býti. Máme být jako rozsvíc ená lampa, ,,svíce hořící a svítící", jakou byl Jan Křtitel ( J 5,35), která je postavena na svícnu na viditelném místě v domě, takže svítí všechněm ,kteří jsou v domě, a není zastrčena pod díži ( JBP) či pod kbelec, kde není k ničemu. Iako učedníci Kristovi nemáme skrývat pravdu, kterou známe, ani pravdu o tom, co jsme. Nemáme předstírat, že jsme jiní, než jsme, ale máme být svým křesťanstvím zjevní všem. ,,Útěk do neviditelna je popřením •povolání. Společenství Ježíšov ých lidí, které se snaží skrýt, jej přestalo následovat" ( Bonh,oeffer). Máme být svými, křesťansky svými, otevřeně žijíc e život popsaný v blahoslavenstvích, a nemáme se stydět za Krista. Potom budou lidé vidět nás a naše dobré skutky a budou slavit Boha. Neboť pak nevyhnutelně poznají, že co jsme, jsme milostí Boží, že naše svěno je jeho světlo a že naše skutk y jsou jeho skutky, které on v nás a skrze nás působí. Budou chválit světlo, ne lampu, která je vydává; budou slavit našeho Otce v nebesích, ne děti, které on zplodil a které ukazují jistou 11odinnou podobu. I ti, kteří nás napadají, se nebudou m oci zdržet, aby nechválili B·oha právě pro tu spravedlnost, pro k terou nás pronásledovali ( 10-12]. 3.
č E
MU NÁS
UČ Í
O B R A Z Y S O LI A S
VĚT
LA
Obrazy soli a světla, které Ježíš •použil, nás učí mnohému naš í křesťanské z•o dpovědnosti ve světě. Tři věci chci vyzvednout. aj f e základní rozdíl mezi křesťany a nevěřícími, mezi církví
,o
a
světem
N ě kteří nekřesťané
si dokáží osvojit klamný nátěr křesťan ského způsobu života. Někteří křesťané se naproti tomu nedají r-ozeznat ,od nekřesťanů a tak zapírají svým životem své křesťanské jméno. Přece však zůstává základní rozdíl. Mů žeme říci, že křesťané jsou rozdílní od nekřesťanů tak, jako se liší bílé od černého. Ježíš řekl, že jsou rozdílní tak, jako světlo od tmy a sůl od porušenosti a zkázy. Nesloužíme ani Bohu , ani sobě, ani světu, když se po koušíme ten to rozdíl smaza t nebo zmenšit. To je základní téma Kázání na hoře. Kázání je založeno na předp,okladu, že se křesťané odlišují a vyzývá nás odlišovat se. Patrně nejv ě tší tragédií církve v její dlouhé a pestré histo51
rii byla neustálá tend ence přizpůsob o vat se způsobu život a , převládajícímu ve svět ě , zatímco m ě la vytvořit kř e sťanský způsob života. b) Mus í me p řijmout odlišnos t
zo dpov ě d1Zost,
kter o!l nám ukládá tat o
Jen tehdy, kdy ž spojíme prohlášení a p odm ínku uvedených můžeme dostát své zodpovědnosti. V řecké vět ě každé z těchto prohlášení zač íná důrazným „vy", tak jako by se řeklo „ vy a jen vy" jste solí země a světlem světa . A p r o p odmínka následuje s neúprosnou logikou - nesmíte to zklamat svět, kte rému jste povoláni sl oužit. Musíte být tím, čím jste. Jst e solí a musíte zachovat svou slanost a nesmíte z tratit svou křesťanskou chuť .Jste světl e m a vaše sv ě tlo musí svítit a nesmíte je nijak zakrýt, ať svým h ř íchem či pol o vi č atostí, leností n ebo strachem. Tato výzva p ř evzít křesťanskou z o dpovědnost pro to, c o z nás Bůh u č inil a kam nás postavil, je zvlášť závažná pro mladé lidi, kteří jsou zklamáni moderním světem. Problémy lidské spole č nosti js·ou obrovské a oni s e cítí malí, slabí a ne mohoucí. .,Odcizení" je slovo, kterým se dnes běžně označují tyto frustra č ní pocity, pocity zmarn ě ní. Jaké poselství tedy máme pro takové lidi, kteří se cítí být rdoušeni „systémem", válcováni soustrojím mod erní techn okracie, přemáháni politickými, sociálními a hospodá ř skými s ilami, které je kontrolují a nad nimiž oni sami žádnou kontr,olu nemají? Považují se za oběti této situace a jsou vů č i ní bez mocní. Co mohou dělat? Tato zklamání jsou živnou půdou, ze které vyrůstají živly, odh odlané ke všemu. Ale z téže půdy m ohou právě tak vyrůstat následovníci Ježíšovi, odhodlaní aktivisté, hotoví šířit jeho lásku, radost a pokoj. A tato pokojná aktivita je účinnější než jakýkoli jiný program, protože její měřítka jsou neporušitelná a protože mění jak lidi, tak vzta hy. Ztratili jsme důvěru v moc evangelia Kristova? Pak s i při pomeňme slovo Luthemvo : .,S jeho jediným slovem mohu vzdorovat a chlubit se víc než oni s celou svou mocí, me č i a děly". Tak tedy nejsme bezmocní a bezbranní! Máme Ježíš e Krista, jeho evangelium, ideály a moc a on je všechna sůl a všechn o světJ,o, které potřebuje tento temný a rozpadávající se sv ě t. Musíme však mít v sobě sůl a musíme nechat své světlo svítit. přirovnání,
c) Musíme vidět svou dvoinásobnou křesťanskou zodpovědnost „Sůl a světlo mají jedno společné: dávají a vydávají se, a tak jsou protikladem každé a jakékoli do sebe soustředěné náboženskosti" ( Thielicke ) .Při tom povaha služby, kterou prokazují, je odlišná. Její účinky se ve skutečnosti doplňují. Účinek
52
soli je svou podstatou negativní : zabraňuje rozkladu. Funkce světla je pozitivní: osvětluje temnotu. Tím Ježíš vyzývá učedníky, aby vyk onávali dvojí vliv na světskou společnost. Negativní v tom, aby se zadržel její úpadek, a pozitivní tím, že budou osvětl-ovat jeho temnotu. Jednou věcí je zastavit šíření zlého a druhou podporovat rozšiřování pravdy, krásy a dob ro ty. Spojení obou obrazů nám ukazuje správný vztah mezi evang elizací a s ociální činností v celkové Kristově misii na světě vztah, který dnes mate mnohé věřící. Jsme voláni, abychom byli i solí i světlem společnosti. Naší prvou úl,obou je být solí. Apoštol Pavel kreslí na konci prvé kapitoly svéh,o římského dopisu děsivý obraz toho, co se stane, když společnost, z lásky ke zlému, potlačuje pravdu, kterou rozumem poznala. Kazí se. Její hodnoty a měřítka neustále upadají a nakone c se zcela zkazí. Když lidé odmítnou, co o Bohu vědí, Bůh je zanechá jejich pokřiveným představám a zvráceným vášním, až společnost zapáchá Bohu i všem dobrým lidem. Křesťané jsou do této společnosti postaveni Bohem, aby zabraň,ovali tomut,o procesu. Bůh chce, abych om pronikli do světa. Křesťanská sůl nemá co dělat v pohodlných malých církevních solných skladech; naším úkolem je vniknout do sekularizo vané společnosti, tak jako je sůl vtírána do masa, aby se zastavi1 r ozklad. Když spole č nost jde k e zl ému, my křesťané o byčejně rozhodíme ruce ve zbožném úděsu a káráme nekřes ťanský svět. Neměli bychom spíš l,ár at sebe? Je př e c e nesmysl vinit nenasolené maso z toho, že se kazí. Nic jiného nemůž e dělat. Ta pravá o tázka zní: Kde je sůl ? Ježíš učil někde poblíž Galilejského jezera. Ani ne st opadesát kilometrů na jih vtéká řeka J,or dán do jiného jezera, Mrtvého moře, jež je tak slané, že v n ě m není živo ta . A na jeho západním bře h u žil o v té době kumr ánské společenství, jehož knih{)vna s v itků, před časem ,objevená, způsobila velkou senzaci. Byl o to klášt erní sp o le čenstv í E sé nů, kteří se o ddě lili od zkaženého sv ě ta. Na zývali se „syny s v ě t l a ", ale neudělali ani krů č ek k t omu, aby svítili, a v jejich ústr aní byla jeji ch sůl bez užitku, st ejn ě Iako je jí zásoby v bl ízk ém m o ři. Je možné , že by ] ežíš myslel na n ě ? W. D. Da vies se domnívá, že se Ježíš zahled ě l tí m směr e m. Je to 1 přita žliv á d omněnka . Co znamen á v praxi bý t solí země? My k řesťa né bycho m měli být odvážn ě jš í , otevřenější v odsuzová ní zla. Odsuz ov ání je negativní, ale účinek s oli je také neg ati vní. N ěkdy kritéria s pole č nosti sklouzá vají a posunují se a přím o volají po jasn ém křesťanském prote st u. Lu ther siln ě zdůr a zň u j e , že ob53
a zvěstování jde ruku v ruce tam, kde se evangelium káže pravidelně: ,,Solení musí štípat. A když nás kritizu jí, že štípeme, víme, že to tak musí být a že Kristus nařídil, že sůl musí být ostrá a sžíravá ... Chcete-li k áz at evangelium a p omáhat lidem, musíte být ostří a musíte vtírat sůl do jejich rnn, abyste ukázali 01paónou stranu a odsoudili, co ,není ·s.právné . . . Pravou solí je správný výklad Písem, který odsuzuje celý svět a ponechává jen prostou víru v Krista". Helmut Thielicke stejně tak vyzdvihuje nutnost, že rpmvé křesťanské svědectví musí být ostré a musí štípat. ,,Při pohledu na některé křesťany", říká, ,,by si člověk myslel , že chtějí být medovým hrncem světa. Sladí a cukrují hořkost života svou příliš lehkou koncepcí milujícího Boha ... Ale Ježíš přece neřekl: Vy jste med světa. Řekl: Vy jste sůl země. Sůl štípe a čistá zvěst o soudu a o Boží milosti byla vždycky zraňující věcí". A s•oučasně s odsouzením všeho falešného a zlého bychom měli statečně hájit všechno správné, do'bré a slušné. Křesťanská sůl účinkuje stejně skutky jako slovy. Viděli jsme již, že Bůh stvořil stát a rodinu jako společenské instituce, které zabraňuji zlému a podporují dobl'o. A křesťané mají zodpovědnost, aby tyto instituce byly nejen zachovány, ale aby pracovaly spravedlivě. Evangelikální křesťané viděli ve lice často svou společenskou zodpovědnost jen v případech neštěstí nemocné společnosti a nečinili nic pro to, aby byly odstraněny přičiny tohoto neštěstí. Právě tak jako lékaři se neomezují jen na léčení pacietů, ale starají se o prevenci chorob a o veřejné zdraví, tak i my bychom se měli starat o to, co by se dalo nazvat preventivním společenským lékařstvím a vyšší úrovní mravní hygieny. I když by byl náš ,podíl jen malý, nemůžeme se vyhnout hledání, jak přispívat k zlepšení života společnosti. Je to část Božího úkolu pro jeho lid. Kdekoli jsou křesťané svědomitými občany, působí ve společnosti jak-o sůl. Jak to řekl Frederick Catherwood: ,,Snažit se zlepšit společnost není světáctví, ale láska. Mýt si nad společností ruce není láska, ale světáctví". Padlé lidské by,tosti potřebují však víc než jen ba,ri•kády, které by je z•as,tavily na cestě zlého. Potřebují obnovu, nový život skrze evangelium. Odtud naše druhé povolání být „světlo světa". Pravdou evangelia je světlo, chované zajisté v křeh kých, hliněných nádobách, a přece svítící skrze naši zemskost s nápadnou jasností. Jsme voláni jak k šíření evangelia, tak k uspořádání svého způsobu života, aby -odpovídal evangeliu. A •proto nesmíme nikdy naše dvě povolání být solí a světlem, naši křesťanskou sociální a evangelizační zodpovědnost klást viňování
54
proti sobě, jako bychom mezi nimi museli volit. Nesmíme an i preferovat ani snižovat jednu proti druhé. Také nesmí být jedn a náhradou za druhou. S vět p o třebuj e o bě. Je zlý a potř ebu je sůl. Je temný a p ot řebuje světlo . Naš e kře sťa nské povo lání je být •obojím. Ježíš to tak řekl a to by mělo sta č it. V žádném případě se nesmíme vyhýbat svému povolání být i solí i s v ět lem , jinak by ch om se provinili ro z dělo váním toho, co Ježíš spojil. Křesťanský charakter, vyjádřený v blahoslavenstvích, a k ř e sťanský vliv, zobrazený solí a sv ě tlem, spolu ,organicky souvisejí. Náš vliv záleží na našem charakteru. Ale blahoslavenství předkládají mimořádně vysoká a přísná měřítka. Bude proto dobré ohlédnout se v závěru této kapitoly zpět na oba oddíly a p-ovšimnout si podnětů, které Ježíš ke spravedlnosti dává. Za prvé, je to cesta, která nám samým může přinést p-ožehnání. Blahoslavenství určují ty, které Bůh prohlašu je za blahoslavené. Ty, kteří se líbí jemu a kteří sami nacházejí životní naplnění. Pravou blaženost lze nalézt v dobrotě a nikde jinde. Za druhé, je to způs·ob, jak nejlépe posloužit světu. Ježíš nabízí svým následovníkům ohromnou výsadu být solí a svět lem světa, budou-li žít podle blahoslavenství. Za třetí, je to způsob, kterým bude oslaven Bůh. Na p oč átku svého působení říká svým učedníkům, že když budou svítit tak, aby jejich skutky bylo vidět, jejich Otec v nebi bude oslaven. A na k·onci svého působení, ,v horní místinos-ti, v yjá dří tutéž pravdu podobnými slovy: ,,V tom bývá oslaven Otec můj, když nesete ovoce mnohé, a takť budete moji učedníci"
( J 15,8). To je velká potřebnost do brého a Kristu podobného křesťan ského života. Přináší požehnání nám, spasení druhým a nakonec slávu Bohu.
55
Křesťanova spravedlnost: Kristus,
křesťan a zákon
MATO UŠ 5,17- ~0
17. Nerlomníveite se, že bych přišel rušiti zákona aneb proroků. Nepři3elť jsem rušiti, ale naplniti. 18. Amen zajisté pravím vám: Dokudž nepomine nebe i země, jediná literka aneb jeden puňktík nepomine ze z1kona, až se všecky věci stanou. 19. Protož zrušil-li by kd o jedno z přikázání těchto nejmenš ích, a nč il by tak lidi, nejmenší slouti bude v království nebeském. Kdož by pak koli činil i učil, ten veliký slouti bude v království nebeském. 21). Nebo pravím vám: Nebude-liť hojnější spravedlnost vaše nežli zákonníků a farizeů, nikoli ncuejdete do království nebeské hn. Dosud mluvil Je žíš o křesťa nově ch arakteru a o vlivu, který bude mít křesťan ve s vě tě, když projevuje te nto charakter a k dyž te n to Lharakte!' n es e ovo ce v d obrých skutc ích. Nyní pokra č uje, a by tento cl iara kter a tyto dobré skutky dále de finoval ve smyslu spraved lnosti. Vys v ětluje, že spravedlnost, o níž se již dvakrát zmí ni l jako o spravedlnosti, po níž jeho učedníci hlad o vějí ( 6) a pro níž trp í ( 10 ), se sh,oduje s Božím mravním zák onem a př es a hu je spravedl nost zák o níků a farizeů (20). ,,Dobré skut ky" js ou činy pos lušnosti. Své Kázá ní zap oč al blahoslav enstvími ve t řetí osobě ( blahos lavení jsou chudí duc he m]; p o kr ačoval ve druhé os o bě ( vy js te sů l země); nyní přecház í k autorita tivní p rvé cs obě a po prvé užívá sv,o u odliš ovací a rozhodnou form uli amen za.j i sté pravím vám ( 18) nebo pravím vám ( 20). Tento oddíl je velmi d ůlež itý n eje n svou definicí k ř esťanské spravedlnosti, ale tak é pro s větlo , jakým u j asňuje vztah me-
56
zl Novým a Starým zákonem, mezi evangeliem a Zákonem. Oddíl se člení do dvou částí: v prvé Kristus a zákon [ 17,18), ve druhé křesťan a zákon [ 19,2.0). 1.
KRISTUS A ZÁKON
Kristus začíná výr-okem, že se ani na okamžik nemají domnívat, že přišel rušit zákon nebo proroky, to jest celý Starý zákon nebo nějakou jeho část. Způsob, jakým Ježíš pronáší toto negativní prohlášení, dává tušit, že si to někteří skuteč ně myslili. Jeho veřejné ,působení začalo sice teprve nedávno, ale jeho současníci byli již hluboce znepokojeni jeho před pokládaným vztahem ke Starému zákonu. Snad to vyvolala rozepře o sobotě, neboť Marek klade jak sobotní trhání obilí, tak sobotní uzdravení muže s uschlou rukou ještě před povolání dvanácti (Mk 2,23 a 3,6). Od samého začátku Ježíšova působení byli Ji.dé zauj-ati jeho autoritou. ,,I co jest to,to", ptali se, ,,jakéž jest toto nové učení, že tento mocně duchům nečistým rozkazuje a poslouchají ho?" ( Mk 1,27). Bylo tedy přirozené, že se mnozí ptali, jaký je vztah mezi ieho autoritou a autoritou Mojžíšova zákona. Bylo jasné, že se zákoníci zákonu ,podřizovali, protože byli „učitelé zákona". Věnovali se výkladu zákona a neexisto vala prio ně žádná jiná aut orita než autorita těch, které citovali. Ale u Ježíše tomu bylo jinak. Ježíš mluvil svou vlastní aut•oritou. Rád užíval formuli, kterou žádný starý prorok ani moderní zákoník nikdy neužil. Někte ré ze svých nejvýraznějších výroků uváděl slovy „amen zajisté pravím vám", mluvě ve svém jménu a svou vlastní autoritou. Jaká to byla autorita? Stavěl se svou autorit,ou nad svatý Zákon, nad slovo Boží? Některým to tak připadalo. Odtud jejich otázka, vyslovená či nevyslovená, kterou nyní Ježíš zodpovídá jednoznačně: Nedomníueite se, že bych přišel rušiti Zákon nebo proro/cy.
Lidé se i dnes ptají, i když jiným způsobem, po vztahu mezi Ježíšem a Mojžíšem, mezi Novým a Starým zákonem. Protože se JGžíš vyjádřil o této věci jasn ě , neměli bychom se vyhýbat následujícím závěrům. Nepřišel [ všimn ě te si zmínky, že při šel na svět s určitým posláním) ani zrušit zákon a proroky, odsunout je či zavrhnout, ani je pouze schválit n eživým a formálním způs,obem, ale přišel je naplnit. Sloveso překládané „naplniti" / plérún ) zn'.lmená d oslo·va ,,plniti" a naznačuje, jak to vyjádřil Chrysosto mos, že „Kristovy výroky neznamenaly zrušení dřívějších, ale jejich zpřes nění a vyplnění". Abyc', om pochopili dalekosáhlé důsledky tét,o skutečnosti, musíme si připomenout, že „zálrnn a pro-
57
raci", tedy Starý zákon, obsahuje různé druhy učení. J eží šův vztah k nim je různý, ale slovo „naplnění" zahrnuje vše. Za prvé: Starý zákon obsahuje věroučnou část. Tóra, obyčejně nazývaná „zákon", skutečně znamená „zjevené naříze,n í" . A Starý zákon nás vskutku poučuje o Bohu a člověku, o spa sení atd. Jsou v něm obsažena všechna velká biblická dogmata. Ale bylo to jen částečné zjevení. Ježíš všechno „naplnil" ve smyslu naplnění svou osobou, svým učením a svým dílem [ srov. Žd 1,1-2). Biskup Ryle vyjádřil tuto skutečnost slovy : ,,Starý zákon je evangeliem v poupěti, Nový zákon je evangeliem v plném květu. Starý zákon je evangeliem v stéblu ; Nový zákon je evangeliem v plném klasu". Za druhé: Starý zákon obsahuje proroctví. Mnohá z nich vyhlížejí ke dnům Mesiáše, a buď ho předpovídají s1'ovem, nebo k němu ukazují symbolicky. Ježíš je všechna naplnil tak , že to, co bylo předpověděno, se na něm splnilo. Prvé rprohlášení jeho veřejného působení byl,o: ,,Naplnil se čas ... " [ Mk 1,14) . Zde jeho slova obsahují tutéž pravdu. Opět a opět prohlašoval, že Písma o něm vydávají svědectví, a Matouš to zdů razňuje víc než druzí evangelisté opakovanou větou: ,, Toto pak všecko stalo se, aby se naplnilo, což povědíno bylo ode Pána skrze proroka ... " [Mt 1,22; 2,23; 3,3; 4,14 atd.). Vrcholem byla jeho smrt na kříži, kternu se úplně naplnil celý obřadní systém Starého zákona, jeho kněžství i oběti. Tím obřady ustaly. Jak Kalvín správně vykládá: ,,Bylo zrušeno 1pouze jejich užívání, protože jejich význam byl plněji upevněn". Byly pouze stínem toho, co mělo přijít; podstata náležela Kristu. Za třetí: Starý zákon obsahuje etická nařízení, neboli mravní Boží zákon. Byl často nechápán a ještě častěji nedodržován . Ježíš jej v prvé řadě naplnil tím, že jej dodržel, neboť byl „narozen pod zákonem" a bylo mu určeno [ jak řekl již Janu Křti teli), aby „plnil všelikou spravedlnost" ( Ga 4,4; Mt 3,15] . ,,Ve skutečnosti nemusel k Božím přikázáním dodávat nic ,,, napsal Bonhoeffer, ,,kromě toho, že je dodržoval" . Učinil víc, než že je sám poslouchal. Vysvětluje, co bude tato poslušnost znamenat pro jeho učedníky. Odmítl pmrrchní výklad zákona, podávaný zákoníky; přinesl jeho správný výklad. Cílem mu nebylo zákon měnit, tím méně jej zrušit, ale „ob jasnit plnou hloubku významu, ve •kterém měl být zaohováván " [ Mc Neile). Splnil to vyhlášením radikálních požadavků Boží spra vedlnosti ( Stonehouse). Tuto spravedlnost zdůrazňuje v poslední části páté kapitoly Matoušova evangel.ia uvedením př í kladfi, jak uvidíme. v každé generaci křesťanské éry byli lidé, kteří se odmitli ztotožnit s Kristovým vztahem k zákonu. Známý heretik dru-
58
hého století Marcion, který 1-Jfopsa l Nový zákon t,ruk, že v ypustil všechny citace ze Starého zák ona, přirozeně vynechal i tuto část. Odvážili se obrátit je jí smysl výměnou sloves, takže se věta v jejich podání četla: ,,Nepřiše l jsem naplnit zákon a proroky, ale zrušit je"! Za jejich protějšky mohou být v současnosti považováni nadšen ci pro tak zvanou „novou m orál ku", kteří prohlašují, že každá kateg orie zákona byla pro křes ťany zrušena (přesto, že Ježíš řekl, že nepřišel zákon zrušit) a že již křesťany neváže žádný zákon s výjimkou zákona lásky a že ve skutečnosti jedině příkaz lásky je absolutní. Pojednám o nich později. V této chvíli postačí zdůraznit, že podle tohoto 17. verše Ježíšův postoj ke Starému zákonu n eznamenal přerušení souvislosti, ale přinesl tvůrčí, organickou souvislost. Svůj postoj vyjádřil jednoznačně: nikoli „zrušení" ale „na,plnění". Apoštol Pavel učil zcela jasn ě tutéž pravdu ( Sk 26,22-2 3 ). Jeho tvrzení, že ,,.Kristus je zajisté konec zákona" [ Ř 10,4), neznamená, že nyní nemusíme poslouchat zákon, ale opak je pravda ( Ř 8,4). Znamená to, že Bůh nás přijímá nikoli pro poslušnost zákona, ale skrze víru v Krista a že zákon sám osvědčuje toto evangelium ( Ř 3,21). Když Ježíš potvrdil, že účelem jeho pří-chodu bylo naplnit zákon, pokračuje uvedením důvodu a důsledku . Důvodem je trvání zákona, dokud nebude naplněn ( 18) a důsledkem je poslušnost zákona, kterou musí :prokazovat občané Božího království (19-20). Proto Ježíš musel říci o zák onu, který přišel naplnit: Amen za;isté pravím vám : Dokudž nepomine nebe i země, ;edin á literka aneb ;eden punktík (,patrně šlo o drobné z,naménko , odlišující některá z hebrejských písmen od jiných) nepomine ze zákona, až se všecky věci stanou. Nyní byl jeho odkaz jen
k „zákonu", ne k „zákonu a prorokům" jako v předchá2)ejí cí m verši, ale nemáme právo si myslet, že s rozmyslem odsunoval proroky. ,,Zákon" byl souhrnný název pro celé božské zjevení Starého zákona. Nic z něj n ep omine ani nebude ,opuštěno, říká, ani jediné písmenk o ani jeho částečka, dokud se vše nesplní. A toto naplnění se dovrší, teprve až nebe a země pominou. Neb o ť jednoho dn e pominou v mocném a;iře:r-odu vesmíru ( Mt 24,35; srovnej 19,28). Tehdy ustane, jak víme, č a s, a psaná slova Božího zákona nebudou již potřebí, protože vše, co v nich je obsaženo, bude naplněno. Zákon tedy bude trv at tak dJ.ouho, jako tento vesmír. Konečné naplnění jednoho a přerod druhého nastanou současně. Obojí pomine společn ě [ parelthé se opakuje). Ježíš ani nemohl jasněji pronést svůj vlasní pohled na Písma Starého zákona ( srov. Lk 16,16-17) . 59
2.
KŘESŤA N A
ZÁKO N (1 9 - 2 0]
Slovo „protož" uvádí důsledek, kter ý nyní Ježíš vy vozuje p ro své učedníky z trvající platnosti záko-n a a ze svéh o vlas tního vztahu úcty k němu. Ukazuje životní spojení mezi Božím zákonem a Božím královstvím. Protože nepřišel zákon zrušit , ale naplnit, a protože ze zákona nepomine ani jediné písmenko a znaménko, pokud zákon nebude naplněn, proto velik ost v Božím království bude určována dle vztahu k zákonu. Ani osobní poslušnost nestačí; křesťanští uč e dníc i musí také stále u č it druhé lidi závazné platnosti přikázání zákona. Je sice pravda, že nejsou všechna přikázání stejně závažná ( srovn. Mt 23,23 J. A přece i to j edno z nejmen šíc h těchto přik ázá ní, protože je to přikázání Boha Krále, je důležité. Zlehčit je, to jest uvolnit jeho závaznost v našem vědomí a jeho aut,oritu v našem životě, je urážka Boha, jehož je to zákon. Nebrat vážně nejmenší přikázání v zákoně ( ať v poslušnosti či při vyu č ování] znamená poklesnout na „ne jmenší" ,osobu v království. Velikost v království patří těm, kteří jsou v ě rni v naplňování i vyučování celého mravního zákona. P o řadí v Bož ím království, napsal Spurgeon, se ř í dí p odle p oslušnosti. Ježíš nyní pokračuje. Ve likost v král ovství je nejen určo vána sprave dlností, která se poddává zá ko nu, ale vstup do království není možný bez větší ( mnohem větší: ř e ck é vyj ádření je velmi důrazné J p oddanosti, n ež je zákoníků a fa rizeů, protože Boží královstv í je královstvím spravedlnosti. Ale někdo bude protestovat: vždyť zákoníci a farizeové byli známí sv,ou spravedlností! Nebyla poslušnost Božího zákona největší t,ouhou jejich života? Nevyp oč ítali, že Boží zákon obsahuje 248 příkazů a 365 zákazů a neusilovali je všechny dodržet? Jak tedy může křesťanská spravedlnost převýšit farize jskou spravedlnost, a jak může být tato vyšší k ř esťanská s pravedlnos t podmínkou vstupu d o Božího království? Nezavádí se tím učení o spasení z dobrých sk utků a n e odporuje se tak prvému blahoslavens tví, které řík á , že králo vs tví náleží „chudým lidem", kt e ří nemají nic, a ni spravedlnost? Je žíšův výrok mus e l jist ě udi vit jeho ,první p o sluchače s te jn ě tak, jako udi vuje n ás d n es. Al e o dp ověcf na tyto otázky n emusíme dl ouh o hled a t. Křesťanská spravedlnost daleko pře vyšuje sp ra vedlnost f a rize ů , a to s píš způ so bem než stupněm. Není to, ře kněme, tak, že křesťan é úsp ěš ně plní 241 přikázání, zatímc o nejl e pší farizeové jen 230. Ne! K ř esť a nská spravedln os t je vě tší než fari ze jská, ,pr o:t ože je hlubší, ,protože je s pravedlností srdce. Od dob F•r eudov ých s e ho,dn ě h ovo ří o „hlubinné psychologii"; Ježíš měl zájem o „hlubinnou mrav60
nost''. Farize-ové se spokojili s v nější a formální poslušností, se strnulým souhlas em s litero u zákona. Ježíš ná), u č í, že Boží požadavky jsou daleko ra dikálnější. Jemu se líbí spravedlnost, která je vnitřní spravedlností mysli a pohnutek. Vždyť „Hosp od in hledí k srdci" (1 S 16,7; srovnej Lk 16,15). Byla to spravedlnost srdce, kter-ou proroci předvídali jako jedn o z požehnání mesiášského věku. ,,Dám zákon svůj do vnitřností jejich a na srdci jejich napíši jej". zaslíbil Bůh ústy pror oka Jeremiáše ( Jr 31,33 J. Jak to učiní? Ezechielovi řekl: ,,Ducha svého dám do vnitřností vašich a učiním , abyste v usta no;reních mých ch od ili" (Ez 36 ,27) . Dva Boží sliby, že v nás vloží svůj zákon a svého ducha, se zde sbíhají. Nesmíme si představovat, jak to činí dne s n ěkt eří , že když máme Ducha , jsme z prošt ě ni zákona. To, co Duch činí v našich srdcích, je, že píše do nich Boží zákon. A tak „Duch", ,,zákon", ,,spravedlnost" a „srdce" p atř í dohromady. Farizeové učili , že vnější přizpůsobení zákonu je dostačující spravedlnost. ,,Učitel spravedln osti", který vystupuje na svit cích od Mrtvého m o ře, byl pří sně jší, ,prot•ože defino•v,al p oža da vk y Záko,na úpliněji a přís něji n ež fartzeo·vé, a na s e ktě (t. j. Es enech z Kumránu) žádal naprostou poslušnost ke vše m. Ježíš byl j e ště iradikáln ěj ší, prot,ože jestli Essenové žádali „ více a více poslušnosti", on žádal „hlubší a hlubší poslušnost" (Davies). Hluboká poslušnost je spravedlností srdce a je možná jen při těch, které obno vil Duch svatý a v nichž nyní přebývá. Proto vstup do Božího království není možný bez spravedlnosti větší ( t . j. hlubší), než byla s pravedlnost farizeů. Je to proto, že tak ová spravedlnost je důkazem nového rod u a nikd o nevstoupí d•J králo,vs,tví bez zn ovu~rození [ J 3,3 a 5). Zbývající část páté kapi to ly obsahuje příklady této v ě tší, či spíše hlubší spravedlnosti. Tvoří ji šest souběžných odsta vců, ilustrujících zásadu, kterou Ježíš právě předložil ve verších 17 až 20 o trvalosti mravního zákona, o svém příchodu, aby jej naplnil a o zodpovědnosti učedníků poslouct'lt zákon dokonaleji, než to či nili zákoníci a farizeové. Každý odstavec obsahuje protiklad č i „antitézi", u v áděnou stejnou formulací s menšími odchylkami: Slyšeli i ste, že řečeno iest starým ... Ale i á ť pravím vám ... [ 21,22 J. Co znamená tento protiklad? Jasné je, kdo je tím aut ori taťivním ;á. Ale s kým se staví Ježíš do protikladu? Je důle žité zvážit tuto otázku nyní, dříve než se v následujlcích třech kapitolách podíváme podrobněji na těchto šest protikladů . Mnozí vykladači mají za t,o, že se Ježíš v těchto r;dstavcích staví proti Mojžíš ovi; že zde vědomě pr-aklamuje novou mravnost a po:pírá a zavrhuje starou; a že jeho úv odní věta by mo1
1
1
1
61
hla být parafrázována „ víte, čemu učil Sta:rý zákon. ... ale já učím něco docela jiného". Ačkoli je tento výklad populární, neváhám říci, že je mylný. A víc než to: je neudržitelný. Ježíš se nestaví proti zákonu samotnému, ale proti určitým pře kroucením zákona, která měli na svědomí zákoníci a farizeové. Ježíš byl dalek to ho s t av ě t se proti zákonu, nao,pak rpotv,rzoval jej, trval na jeho autoritě a podával jeho správný výklad. Prokáží nám to čtyři důvody . Za prvé je to sama podstata protikladů. Na prvý pohled to, co Ježíš v každém odstavci cituje, pochází z Mojžíšova zákona. Všech šest odstavců buď z něj pochází nebo js•ou jeho -ozvě nou: Nezabi;eš (21), Nezcizoložíš (27), Kdožkoli by propustil manželku svou, aby ří dal lístek rozloučení (31). Když však přijdeme k šestému a poslednímu pl'otikladu, jasně pozorujeme, že něco není v 1pořádku. Zde se čte: Milovati budeš bližního svého a nenáviděti budeš nepřítele svého ( 43). Prvá polovina této věty je jasný příkaz zákona ( Lv 19,18), i když i to je zkrácené přikázání, vynechávájící důležitá slova, určující měř í tko naší lásky k bližnímu, totiž „jak-o sebe sama". Druhá část věty v zákoně však vůbec není. Není ani v Lv 19,18 a také nikde jinde. Zde tedy máme tehdejší přídavek k zákonu, který byl jakýmsi výkladem, ve skutečnosti však jeho pře kroucením. Když se důkladněj'i podíváme na ostatních pět protikladů ( jak učiníme v následujících kapitolách), zjistíme v nich podobné ,překroucení. A jsou to tato pozměnění zákona, která Ježíš zamítá, zákon sám však nezamítá. Ostatně, v prvých dvou protikladech nečteme „Bylo říkáno: nezabiješ a nezcizoložíš, ale já říkám, můžeš". čteme tam „nebudeš se ani hněvat a nebudeš hledět na ženu k požádání". Za druhé, je zde úvodní formulace, začínající slyšeli ;ste, že ře č eno ;est starým ( 21,23) nebo slyšeli ;ste, že řečeno ;est ( 27,38,43), nebo ještě stručněji též řečeno ;est ( 31). Společná slova tu jsou: řečeno ;est. V řečtině je to slovesný tvar errethé. Tohoto sl-ova Ježíš neužíval, když citoval Písmo. Když uváděl biblick,ou citaci, jak sloveso, tak čas byly jiné, totiž gegraptai ( perfektum „stojí psáno"), ne errethé ( aorist, ,,řečeno jest"). V těchto šesti protikladech se Ježíš nestaví proti Písmu, ale proti tradici, ne iproti Božímu slovu, které „četli" (srovnej 12,3 a 5; 19,4; 21,16; 22,31), ale proti slovní instrukci, která byla dána „starým" a kterou oni také slyšeli, protože ji zák on íci předkládali v synagogách. Profesor David Daube, znalec rabínského židovství, to potvrzuje. Sloveso „slyšeti", uvádí, je spojeno s „ vnějším, doslovným významem Písma". A tak ve dvou částech úvodní věty „prvá podává pravidl·o Písma, úzce vykládané, druhá širší 1
62
požada vek vznesený Ježíšem". Tato prohlášení „slyšeli js te - al e já pravím vám" mají ukázat Ježíše jako 1podporovatele, ne rušitele zák•ona ... je to zjevení plnějšího významu pro nový vě k. Druhá část spíš rozvíjí než odstTaňuje ,p rvou. Můž e me to shrnout tak, že ve vztahu k zákonick ému porušování zák ona výraz „protiklad" (antitéze] sprá vně vyjadřuje Ježíšovo učení, zatímco ve vztahu k zákonu samotnému „exegeze" by byla případnějším sl,ovem. Ježíšův spor nebyl bojem proti z ákonu, neboť jak židovští vůdci tak on sám přijímali božskou autoritu zákona. Byl to zápas o správný výklad zákona. Za třetí je zde bezprostřední souvislost. Viděli jsme již v předcházejících verších, které uvádějí ,protiklady ( 17-20), že Ježíš zcela jasně a přesně určuje svůj vlastní vztah k zák onu i vztah, jaký mají mít k zákonu jeho u č edníci. V jeho případě to bylo „naplnění", v jejich případ ě „poslušnost". Ani jedno písmenko, ani jedno znaménko z něj nepomine; vše mu sí být naplněno. Ani to nejmenší přikázání nesmí být podceněno; všecka musí být dodržována. Lze se vážně domnívat, že by si Ježíš odporoval, že by najednou v pokračování své řeči učil tomu, •O čem právě kategoricky řekl, že to nepřišel dělat a že to ani učedníci nesmějí činit? Neboť zde je dilema: jestliže se Ježíš v protikladech stavěl proti Mojžíšovi , tím odporoval i sobě. ,, Vykladači vyčerpali svůj důvtip", píše W. C. Allen, ,,při pokusech vysvětlit tento oddíl". A aby pocvičil svůj vlastní důvtip, tento autor pokračuje tvrzením, že verše 18 a 19 „nenáležely původně ke Kázání, ale byly do něj vsunuty vydavatelem". Důvodem tohoto názoru je, že „zde uvedený vztah k zákonu se neshoduje s celkovým smyslem Kázání " . To je však naprosto subjektivní názor a nadto neřeší dilema. Jediným výsledkem je, že odstraňuje předpoklá daný rozpor z Ježíšova učení a připisuje jej buď evangelistovi, nebo jeho ,prostřednictvím prvokřesťanskému společenství. Lepší cestou je přijmout výpovědi veršů 17 až 20 jako původ ní Ježíšovio slovo a ukázat, že jsou shodné nejen s Kázáním v celku, ale i s ostatním Ježíšovým učením. A zde jsme u posledního argumentu . Za čtvrté: je to známý Ježíšův vztah ke Starému zákonu. V předcházející kapit•ole Matouš podává výčet Ježíšových pokušení během čtyřiceti dnů v Judské poušti. Každému lstivému ďáblovu p okušení čelí Ježíš přiléhavým citátem ze starozákonních Písem. Nepotřeboval s ďáblem debatovat nebo se s ním ,přít. Každý případ byl hned na počátku vyřízen prostým odvoláním na to, co stojí psáno (gegraptai). A toto uctivé p oddání se vtěleného Slova Slovu napsanému pokra čovalo po celý jeho živ,ot nejen v jeh·o oso bním chování, ale i při jeho 63
poslání. Byl rozhodnut splnit to, co bylo o něm napsáno a nedal se odvrátit od cesty, k terou mu uložilo Písm o. A ,tak jeho pI'ohlášení v Mt 5,17, že nepřišel zrušit, ale naplnit z~kon a proroky, se napr osto shodovalo s jeho vzt ah em k Písmu kdekoli jinde. Z tě chto č tyř zkušeností je zřejmé, že protiklady nestaví proti sobě Krista a Mojžíše, Nový zákon a Starý zákon, evan gelium a zákon , ale Kristův správný výld ad zákona a záko nické výklady, porušující jeho smysl. Je zde proti sobě p,ostavena křesťanská a farizejská spr avedlnost, jak předzname nává verš 19. Co tedy vlastně dělali zákoníci a farizeové? Co byly ty ,,překrucovatelské metody", jak to nazval Kalvín, jimiž znehodnoco vali zákon? Všeobecně řečeno, snažili se omezovat nál'oky zákona, uvolňovat Boží přikázání, a tak učinit jeh o mravní požadavky poddajnějš ími a méně přísnými. Pokládali tóru za jho a břemeno ( a tak ji i nazývali) a chtěli učinit jho snesitelnějším a břímě lehčím. Jak to činili, záleželo na formě, jakou zákon měl, a zvláště, zda to bylo přikázání [ nařízen í nebo zákaz) nebo p-ovolení. Čtyři ze šesti protikladů ( antitézí) spadají do kategorie přikázání, z, toho prvý, druhý a čtvrtý jsou negativní (zákaz vraždy, ciz oložství a křivé pří sahy) a šestý je pozitivní [ukládá lásku k bližnímu). Tyto čtyři jsou jasnými Božími rozkazy buď činit nebo nečinit něco. Zbývající dva ( třetí a pátý případ) se dají označit jako povolení. Nenáležejí do téže kategnrie mravních příkazů jako ostatní čtyři - ch ybí v nich nařizovací slova „budeš" či „nebudeš". Třetí protiklad se týká rozvodu, který nikde nebyl přikazován, ale byl za určitých okolností a podmínek dovolen. Pátý se týká odplaty ( ,,oko za oko ... "), která se připouštěla u soudů a která byla ,omezena přesnou výměrou trestů, jež mohli izraelští soudci uložit. Obě tato dovolení byla tedy omezena urči tými hranicemi. Zákoníci a farizeové, aby usnadnili poslušnost zákona, ome zovali příkazy a rozšiřovali povolení zákona. Požadavky zá kona činili méně náročnými a povolení zákona víc dovolujícími. Ježíš naproti tomu obě tendence obracel. Trval na tom, že musí být přijímány plné důsledky Božích přikázání bez nějakých umělých omezení, zatímco omezení, kterými Bůh ohraničil svá pov,olení, musejí být také přijímána a nelze je libovoln ě · rozšiřovat. Může být užite čné pohledět na použití těchto principů v protikladech s•ouhrnně, než je uvážíme v podrobnostech. Zákoníci a farizeové zřejmě omezovali biblické zákazy vraždy a cizoložství na skutek samotný. Ježíš je rozšířil 1 na 64
hněvivé
myšlenky, urážlivá slova a chtivé pohledy. Omezili přísahání jen na určité přísahy, zahrnující Boží jmén o, a příkaz o lásce k bližnímu jen na ur č ité lidi [téže rasy a téhož náboženství]. Ježíš řekl, že všechny sliby musí být dodrž-ovány a všichni lidé bez omezení milováni. Ale zákon íci a farizeové se nespokojili jen omezováním pří ka z ů zákona tak, jak se jim h odilo; snažili se vycházet vstříc svému pohodlí i tím, že rozšiřo va li jeho povolení. Pokoušeli se rozši řov at pov-ol ení rozluky za jediný důvod „nějaké neslušn osti" na jakýk oli manželův vrtoch a rozšiřovat povolení odplaty mim o soudní dvůr i na osobní mstu. Ježíš však upevňuje původní omezení. Nazval rozl uku z jiných důvodů cizoložstvím a v osobních vztazích trval na zřeknutí se jakékoli odplaty. Tent o předběžný pohled na protiklady nám ukazuje, že Ježíš neodporoval Mojžíšovu zák onu . Naopak, to ve skute čno sti činili farizeové. Ježíš vysvětloval ·pravý význ am mravníh o zákona se všemi jeho nepoh odln ými důsledky. Rozšiř.aval zákazy, které oni omezovali a om ez oval povo lení, která rozšiřovali. Ježíšovi byl Mojžíšův zákon Božím zákonem, jeho ,platnost byla stálá a jeho autorita musela být přijímána. V Kázání na hoře, jak to správně řekl Kalvín, nevidíme Ježíše „jako nového zákonodárce, ale věrného vykladače daného již zákona". Farizeové zákon zatemnili, Ježíš obnovil jeho celistvost. A v tom musejí křesťanští u če dníci následovat Krista, ne farizee . Nemáme práv-o zlehčovat měř í tka zákona a činit je snažšími. To je kasuistika farizeů, ne křesťanů. Křesťanská spravedlnost musí převýšit farizejskou. Zastánci nové m orálky č i situa č ní etiky dělají v podstatě totéž, co činili farizeové. Tvrdí sice, že jsou na straně Kristově •proti farizeům , ale svou nechutí k zákonu se jim podobají. Považují zákon za strnulý a autoritářský a právě tak ja ko farize ové se pokoušejí zeslabit jeho, aut oritu, uvolnit jeh-o závaznost. Prohlašují, že kategorie zákona byla zrušena, ačkoli Ježíš prohlásil, že jej nepřišel zrušit, a staví zákon a lásku proti sobě způsobem, kterým to Ježíš nikdy ne č inil. Ne, Ježíš nesouhlasil s farizejským vý kladem zákona; nikdy se nes tavěl proti uznáván í autority zákona. Právě naopak. Co nejdůrazn ě ji vyhlašoval jeh-o autoritu jako autoritu psan ého Božího Slova a vyzýval své u če dní ky, aby přijali jeho pravý a prohloubený výklad. příkaz
-o
65
Křesťanova
spravedlnost: vyhýbat se
hněvu
a žádosti
M.l\TOUŠ 5,21-30
ilustra.ce, které Ježíš dává ke svému tématu (že rušit požadavky zákona, ale prohloubit je), se týkají šestého a sedmého přikázání, zákazu vraždy a cizoložství. Prvé
dvě
nepřišel
1.
VYH't'BAT SE
HNĚVU
[21-26)
21. Slyšeli jste, že říkáno jest starým: Nezabiješ. Pakli by kdo zabil, povinen bude trpěti soud. 22. Ale jáť pravím vám: že každý, kdož se hněvá na bratra svého bez příčiny, musí trpěti soud. Kdož by pak řekl bratru svému: Rácha, povinen bude před radou státi; a kdož by řekl: Blázne, musí pekelný oheň trpěti.
23. Protož obětoval-li bys dar svůj na oltář, a tu bys se rozpomenul, že bratr tvůj má něco proti tobě: 24. Nechejž tu daru svého před oltářem a odejdi: prvé smiř se s bratrem svým, a potom přijda, obětuj dar svůj. 25. Vejdi v dohrou vůli s protivníkem svým rychle, dokudž jsi s ním na cestě, ať hy snad nedal tebe protivník tvůj soudci, a soudce dal by tě služebníku, a byl bys uvržen do žaláře. 26. Amen pravím tobě: Nevyjdeš odtud, dokudž i posledního haléře nevrátíš. Přikázání nezabiies se dá lépe vyjádřit slovy „nespácháš vraždu" (NEB), pro to že není zákazem vzít lidský život vždy a za všech okolností, ale směřuje proti zabití a vraždě. Je to jasné ze skutečnosti, že tentýž Mojžíšův zákon, který zaka-
66
zuje zabití v desateru, jinde přísně nakazuje jak potrestání na hrdle, tak války k vyhlazení zkažených pohanských kmenů, které obývaly zaslíbenou zem. Jak válka, tak trest smrti jsou trápivé otázky, které vždy uváděly do rozpaků citlivá křes ťanská svědomí. A byli vždycky křesťané, kteří stáli na obou stranách fronty. Křesťané musejí při debatách o udržitelnosti konceptu „spravedlivé války" a oprávněnosti trestu smrti vždycky zdůrazňovat, že důvodem není, že by byl lidský život laciný a snadno zmař.i:t•elný, ale právě naopak, že je drahý jako život bytostí, stvořených k Boižímu obrazu ( k této problematice viz Exodus-Leviticus, Praha, Kalich 1975, str. 122-123 - pozn. překladatele]. Ti, kteří bojuji za zrušení trestu smrti, protože lidský život (vraha] nesmí být zmařen, zaipomínají na cenu života vrahovy oběti: ,,Kdožkoli by vylil krev člo věka, skrze člověka vylita bude krev jeho; neboť k obrazu svému učinil Bůh clověka" ( Gn 9,6]. A ti, kdo zastávají ,bezpodmínečný pacifismus, zapomínají, že ačkoli nerozlišující mrzačení a zabíjení obyvatelstva je naprosto neudržitelné, Bůh dal společnosti ( ať státu, či analogií i některému mezinárodnímu tělesu I právo a zodpovědnost trestat zločince ( Ř 13,lf]. Zmiňuji zde tyto věci ne proto, že bych zde mohl probrat celý komplex otázek války a trestu smrti, ale abych 'Připomněl, že nemohou být rozřešeny zjednodušujícím ,poukazem na přikázání Nezabiješ. Zákoníci a farizeové se zřejmě snažili omezit použití šestého na skutek vraždy samé, na č in prolití lidské krve při zabití. Když se takového skutku zdrželi, považovali to za dodržování přikázání. Takové bylo rabínské učení. Ale Ježíš s nimi nesouhlasil. Podle něho správný výklad tohoto zákazu byl mnohem širší. Zahrnoval myšlenky a slova, právě tak jako skutky: hněv a urážku stejně jako vraždu. přikázání
Hněv
verše 22: kažrJ.ý, kdož se hněvá slova bez příčiny jsou v mnoha řeckých rukopisech, nikoli však v nejlepších. Pravděpodobně jsou to pozdější vsuvky, a prot o jsou v soudobých revizích a překladech vynechávány. Nicméně je dost důvodů věřit, že tato vsuvka správně interpretuje to, co Ježíš myslel. Není každý hněv zlý, jak je zřejmé z Božího hněvu, který je vždy svatý a čtstý. Tak é ,porušené lidské bytosti mohou prožívat spravedlivý hněv, ačkoli, protože jsm e porušení, bychom měli dbát, aby i takový hněv povstával pom a lu a rychle uhasínal (Jk 1,19 a Ef 4,2 6-27]. Luther jistě znal ze své vlastní zkušenosti význam spravedlivého hněvu. Nazýval jej „hněvem lásky, který nepřeje nikomu nic zlého a je přátelský k člověku, ale nepřátelský k hříchu". Ježíš tedy myslí na nespravedlivý je
zmíněn
na bratra svého.
na
počátku
Připojená
67
hněv,
na hněv pýchy, nenávisti, marnivosti, zloby a odplaty. Urážky jsou zmíněny na konci verše 22. Ježíš nás varuje před tím, abychom nazývali svého bratra buď raka (•pr avdě podobně odpovídá aramejskému „prázdný"], nebo móre ( řecké slovo, znamenající blázne). Vypadá to, že raka je urážka inteligence druhého člověka, nazývajíc ho „prázdnou hlavou"; v češtině máme několik hanlivých výrazů podobného významu. Móros také znamená blázen, ale sotva zde může být tohoto slova užito v obvyklém smyslu, protože sám Ježíš nazýval farizee a s,vé u če dníky blázny ( Mt 23,17 a Lk 24,25] a apoštolové příležitostně vinili své čtenáře z jejich bl áh ovosti (1 K 15,36; Ga 3,1; Jk 2,20). Je třeba si připomenout, že toto slovo získalo jak náboženské tak mravní zabarvení, když bylo ve Starém zákoně vztahováno na popírače Boží existence, kteří se proto zapletli do bezstarostného činění zla [ ž 14,1-4; ž 53,1-4). Podle některých vykladačÍI móros snad tlumo č í hebrejské slovo, které znamená vzbouřence, odpadlíka, vyvržence. Proto Tasker vyslovuje názor: ,,Člověk, který svému bratrovi řekne, že je určen peklu, je sám v nebezpečí pekla". Zůstává určitá nejistota o přesném významu těchto dvou nadávek. Byla to zřejmě posměšná, urážlivá epiteta a jeden překlad je nahradil všeobecnějším „Jestliže uráží svého bratra ... jesliže se mu posmívá". A. B. Bruce zachovává vě t ší rozdíl mezi oběma slovy, když píše: ,,Raka vyjadřuje opovržení 1pro něčí hlavu - ty hllllp~ku! Móre ~namená opovržení pro jeho srdce a c harakter - -ty darebáku!" Tyto věci - hněvivé myšenky a urážlivá slova - nesmí nikdy vést k nejkrajnějšímu činu vraždy. Ale v Božích očích jsou rovnocenné vraždě . Jak Jan později napsal : ,,Každý, kdož nenávidí bratra svého, vražedník jest" [ 1 J 3,15) . Hněv a urážka jsou odporné příznaky snahy zbavit se toho, kd-o nám stojí v cestě . Naše myšlenky, pohledy a slova nazna č ují, že bychom rádi řekli: přeju si, aby byl mrtev. Takové zlé přání je p-orušením šestého přikázání. Vystavuje provinilou osobu stejným trestům, jimž se vystavuje vrah sám; samozřejmě v žádném případě př e d světským soudem [žádný soud nemůže člověka odsoudit pro hněv). ale před soudnou Boží stolicí. Přesný význam těchto odlišných mínění byl hodně zvažován, ale je při.!nejmenším jasné, že zde Ježíš vážně varo va l před Božím soudem. Rabínové učili, že jediným porušením šestého přikázání je vražda, ale také, že jediným trestem za vraždu je pozemský rozsudek. Pakli by kdo zabil, povinen bu de k soudu [ 21] . Tu Ježíš přidal, že každý, kdo se hněvá na bratra bez příčí či ny, bude stejně povinen k soudu státi. A č 1
68
je ve verši 22 užito stejné řecké slovo pro „soud" jako ve verši 21, nyní musí být řeč o Božím s•oudu, protože žáJprostřední souvislosti nepoh odLn ého přLkázání milova,t bli~nírho a poukaz ovali na to, že Lv 19 je ur č ena „všemu množství synů Izraelských". Dává Izraelcům n aříz e ní o jejich pov innostech k rodičům a šíře k jejich „bližn ímu" a „bratru". Ať bylo jeho postavení jakékoli, neměli ho utisko vat ani olup·ovat. ,,Nebudeš nenáviděti bratra svého v s rdci svém ... nebudeš se mstíti, aniž držeti budeš hněvu proti synům lidu svého, ale mil ovati budeš bližního svého jako sebe s a mého" (verše 17 a 18). Pro moralizující kasuisty bylo poměrně snadné, ať již se snažili pol,ehčit břemeno t·ohoto přiká zání, překroutit je tak, jak se jim hodilo. ,,Můj bližní", argumen tovali, ,,je někdo z mého lidu, přítel Žid, můj druh a pří buzn ý. č lověk stejné rasy a náboženství. A když tedy podle přikázání mám milovat jen svého bližního, znamená to povolení, ba dokonce příkaz, nenávidět nepřítele. On přece není mým bližním, jehož bych musel milovat". Odůvodnění je lo gické natolik, aby přesvědčovalo ty, kteří chtějí být přesvěd čeni a utvrzeni ve své rasové předpojatosti. Taro logika je však jen zdánlivá. Rabíni očividně přešli nařízení daná před tím v téže kapitole, že mají zanechat zbytky ze svých polí a vinic „chudému a příchozímu", který nebyl Židem, ale cizím usedlíkem. Pominuli také jednoznačný příkaz na konci téže kapitoly: ,,Jakožto jeden z doma zrozených vašich, tak bude vám pl'ích