Utajené dějiny podnebí: řídilo počasí dějiny lidstva? 8073097990, 9788073097998

Citation preview

Obsah ÚVODEM...................................................................................................................1 KAPITOLA PRVNÍ – KLIMATICKÉ ZMĚNY A VYVOJ LIDSKE SPOLECNOSTI ...............................................................................................................................................2 KAPITOLA DRUHÁ – KLIMA JAKO VĚC MĚŘÍTKA ......................................... 13 KAPITOLA TŘETÍ – HOLOCÉN – DOBA MEZILEDOVÁ, VE KTERÉ ŽIJEME . 16 KAPITOLA ČTVRTÁ – SVĚDECTVÍ PŘÍRODNÍCH ARCHIVŮ .......................... 20 KAPITOLA PÁTÁ – CO PROZRADILY PÍSEMNÉ ZÁZNAMY ........................... 23 KAPITOLA ŠESTÁ – GRÓNSKÉ LEDOVCE PROMLUVILY .............................. 25 KAPITOLA SEDMÁ – DĚJINY PSANÉ KLIMATEM............................................ 29 KAPITOLA OSMÁ – SRÁŽKY VLETECH 4000 PŘ. N. L. AŽ 1000 N. L. ............ 37 KAPITOLA DEVÁTÁ – SRÁŽKOVÉ EXTRÉMY A DĚJINY LIDSTVA .............. 42 KAPITOLA DESÁTÁ – CO NEBYLO Y ZÁPISECH, ANEB POČASÍ PŘED ROKEM 3000 PŘ. N. L. ....................................................................................................... 80 KAPITOLA JEDENÁCTÁ – ŘÍDILO POČASÍ LIDSKÉ DĚJINY? ......................... 89 KAPITOLA DVANÁCTÁ – CO NÁS ČEKÁ – OTEPLENÍ, ČI OCHLAZENÍ? ......96 KAPITOLA TŘINÁCTÁ – SOUČASNÁ KLIMATICKÁ ZMĚNA ....................... 104 DOSLOV ................................................................................................................ 146 PŘÍLOHA 1 - METODA POUŽITÁ K SESTROJENÍ KLIMATOLOGICKY CH GRAFU .............................................................................................................................. 147 PŘÍLOHA 2 - PRŮBĚH SRÁŽKOVÉ ČINNOSTI V LETECH 3000 PŘ. N. L. AŽ 1000 N. L. .......................................................................................................................... 148 PŘÍLOHA 3 - RELATIVNÍ POČTY ŘÍMSKÝCH MINCÍ V PERIFERNÍCH OBLASTECH .................................................................................................................... 156

ÚVODEM K myšlence, abych zformuloval teorii o vlivu klimatických oscilací na vývoj lidské společnosti, mě přivedlo dlouholeté studium příčin změn podnebí, a to jak v blízké, tak i ve vzdálené minulosti. Za posledních deset let se informace o klimatických změnách v minulosti přibližně ztrojnásobily v porovnání se stavem výzkumu za uplynulých čtyřicet let, takže tu byla velmi reálná naděje na to, že bude možné provést korelaci s informacemi jiných vědních oborů. V této knize jsem se pokusil dokázat existenci vzájemné úzké vazby mezi průběhem klimatu – především jeho výkyvy – a vývojem lidské společnosti. Podporuje ji především prostá úvaha o tom, že pravěké zemědělské komunity byly bezesporu velmi citlivé na jakoukoliv změnu podnebí.

1 z 161

KAPITOLA PRVNÍ – KLIMATICKÉ ZMĚNY A VYVOJ LIDSKE SPOLECNOSTI Hned na počátku si musíme uvědomit, že nejenom zemědělské společnosti byly vystaveny tvrdým zkouškám, aby obstály. Dlouhý, vcelku nepřerušený vývoj druhu Homo sapiens probíhal ve velmi teplém a klimaticky příznivém terciérním prostředí. Teprve v závěru tohoto vývoje došlo k mimořádné klimatické změně, která měla na Vývoj lidské společnosti zásadní vliv. Příchod dob ledových zcela změnil nejenom přírodní prostředí, ale i samotné lidské skupiny. V tomto období byl však typ budoucího člověka již zformován. Je téměř jisté, že minimálně jedna z lidských skupin, která se vyvíjela v jiné geografické oblasti, byla přinucena hledat nové cesty k přežití a podařilo se jí to. Paleolitičtí lovci se dokázali přizpůsobit svému prostředí naprosto dokonale a zažitý způsob života jim vcelku vyhovoval. Po odeznění ledových dob se situace změnila. Lovci museli ustoupit mezolitickým rybářům a ti neolitickým zemědělcům. Způsob obživy paleolitických lovců byl lovecko-sběračský. Ten ve své podstatě nutil lidské skupiny vést nomádský způsob života. Teprve s vítězstvím neolitické revoluce přešlo lidstvo k usedlému způsobu obživy. Takový přechod však nebyl okamžitý a ani neprobíhal ve všech oblastech stejným tempem. První náznaky počátečních fází velmi primitivního zemědělství lze nalézt na Blízkém východě, v pásmu v oblasti od dnešního středního Turecka až po íránské nížiny. Po zvládnutí prvních krůčků systematického zemědělství se nově nabyté znalosti šířily po okolních zemích relativně velmi rychle. První zemědělské skupiny se objevily v oblasti, která již ve starověku dostala název „úrodný půlměsíc“ někdy na konci 10. tisíciletí. V následujících stoletích se rychle rozšířily, takže někdy v 7. tisíciletí již zasáhly celý jih Evropy. Vítězní zemědělci pak zahájili cestu, která vedla až k současnosti. Nastíněný vývoj je sice poněkud schematický, nicméně odpovídá dnešnímu stavu bádání. Účelem této knihy však není detailní popis jednotlivých etap vývoje lidské společnosti, nýbrž posouzení, nakolik stav klimatu ovlivnil dějiny lidského rodu. Lidstvo mělo neobyčejné štěstí, že jeho vývoj probíhal v mimořádně teplém a klimaticky vyváženém prostředí, které bylo pouze jednou přerušeno studeným výkyvem. Po něm opět následovalo teplé a stabilní klima. Dnešní civilizace je postavena na skutečnosti, že zemědělci měli k dispozici všechny přírodní podmínky k tomu, aby agrární revoluci vítězně dokončili. Během této doby však stejně museli čelit změnám přírodních podmínek, které tento vývoj mohly zásadně ohrozit. To se také několikrát skutečně stalo, avšak vždy naštěstí existovaly takové oblasti, které umožňovaly přežití. Klimatické výkyvy totiž představovaly velmi reálné nebezpečí pro vývoj lidské společnosti. Zmíníme se o těch největších za posledních pět tisíc let. Jejich zjišťování je dosti obtížný problém, neboť se jedná o velmi vzdálené časové úseky, takže k jejich popisu bylo nutné vypracovat zvláštní metodiky. Nejschůdnější řešení bylo skryto v přírodních procesech. Následující pasáže pocházejí z Velké knihy o klimatu zemí koruny české od autorů Zdeňka Vašků, Jiřího Svobody a Václava Cílka. Jsou zde uvedeny všechny detekční metody i kapitoly týkající se průběhu klimatu v holocénu. Není totiž dost dobře možné začít popisovat klimatické výkyvy odkudsi „zprostředka“, Proto byly do této části začleněny i pasáže, které podávají přehled o zásadních klimatických změnách od konce ledové doby (glaciálu) až po současnost. Vlastní předmět naší pozornosti tak vlastně leží až v závěru klimatických výkyvů, a patří tedy z geologického pohledu do současnosti. 2 z 161

O minulosti, která není klíčem k budoucnosti Člověk vždy sledoval proměny přírody s napětím a tento zájem se stále ještě odráží v častých hovorech o počasí. Zatímco dnes mnohým z nás hrozí snad jen to, zda nám proprší dovolená, našim předkům šlo často doslova o přežití. Očekávali tvrdé zimy i sedmiletá sucha, ale nedokázali předpovědět například katastrofální povodně, během kterých, zejména během 14. a 15. století, ale i dříve anebo později, zanikly na dolním toku Labe a Ohře všechny vesnice ležící méně než pět metrů nad hladinou řek. Nevěděli, že bude nutné přestěhovat celé středověké město Děčín a nikdy ho už na původním místě neobnovit. Scházela jim historická paměť, kterou se dnes snažíme obnovovat. Historik R. Anděl popisuje někdejší děčínské povodňové události takto: Osada pod hradem se vzmáhala. Měla svůj kostel sv. Václava, původně zasvěcený Panně Marii. V roce 1059 byla však téměř smetena rozvodněnou Ploučnicí. Obyvatelé starého Děčína si pak postavili nově obydlí na severní straně hradiště, na vyvýšeném terénu chráněném před záplavami. Tam také vzniklo nové město, později obehnané hradbou. Nemyslíme si, že minulost je klíčem k budoucnosti, jak často slýcháváme. I s dobrou znalostí historie je totiž velmi obtížné nebo dokonce nemožné předpovědět budoucnost. Budete-li dokonale znát životopisy hráčů fotbalového mužstva, stejně neodhadnete, jak zápas dopadne, a ani s dobrou znalostí české historie se neopovážíte říct, co nás čeká v příštím tisíciletí. Minulost má jiný význam – ukazuje nám meze, ve kterých se systém pohybuje. Díky minulosti víme, že fotbalové mužstvo neprohraje víc než 10:0, řeka nevystoupí výš než 6 metrů nad normální hladinu, že nám stěží proprší víc než pět let za sebou a že sedmileté sucho by mělo být prostřídáno alespoň jedním normálním rokem. A z jiných zpráv také Víme, jak se tehdy lidé dokázali či nedokázali přizpůsobit a jakou ekonomickou či lidskou cenu stálo přežití.

Zapomenutá doba ledová Před osmnácti tisíci lety dosáhly mrazy poslední ledové doby svého maxima. V českých zemích se průměrné roční teploty pohybovaly mezi -2 až -3 °C a srážky se pod vlivem suchého kontinentálního klimatu snížily na polovinu současných hodnot. Naše země byla pokryta chladnou, suchou tundrou rozsáhlou travnatou stepí s ostrůvky smrků, plazících se bříz a několika dalších zakrslých stromů. Silné západní a severozápadní větry přinášely mohutné prachové bouře. Zrna písku vyvátá V předpolí mohutného kontinentálního ledovce, který se tehdy zastavil přibližně na čáře Berlín-Varšava, vyhlazovaly a zbrušovaly povrch skal. I člověk se tehdy stáhl hluboko do panonských stepí a středozemní oblasti. Menší alpský ledovec pohltil většinu Švýcarska a část Rakouska. V Severní Americe se ledovec zastavil až na úrovni dnešního New Yorku. Řeku Hudson již nepřekročil. Ledovcové ohlazy můžete studovat přímo V newyorském Centrálním parku. Na jižní polokouli ledovec zasáhl okraj Austrálie a značné části Nového Zélandu a Argentiny. Tloušťka ledovce se běžně pohybovala mezi jedním a dvěma kilometry, takže vázal obrovská množství vody, která pak scházela ve světovém oceánu. Hladiny moří klesly asi o 120 metrů a odkryly rozsáhlé šelfy. Anglie, nenavyklá na svoji „splendid isolation“, byla ještě dlouho po ústupu pomalu tajících ledovců součástí Evropy a Kanálem protékala tzv. „Kanálová řeka“, která k sobě lákala lovce a rybáře. Jejich pazourkové nástroje vymývají mořské proudy ze dna Kanálu dodnes. Z Asie bylo možné putovat téměř suchou nohou do Ameriky. Lovecké tlupy pak sledovaly nezaledněný koridor řeky Mackenzie a ve stopách zvěře prošly až do Ohňové země, aniž by věděly, že objevily a osídlily dva kontinenty.

3 z 161

Asi před patnácti tisíci lety se ledovec začal stahovat k pólům a během dalších sedmi tisíc let zaujal přibližně dnešní rozlohu. Zanechal za sebou pustou zemi pokrytou ohlazenými skalami, bludnými balvany uvolněnými z roztátých ledovců a ledovcové morény – jakési valy z kamenů a písku hrnutých ledovcem. Až do počátku 19. století nikdo o ledové době příliš neuvažoval. Balvany a skalní ohlazy byly prostě považovány za zbytky biblické potopy. Tu a tam se sice objevovaly hlasy, že sedimenty pocházejí z roztátých ledovců, ale nikdo jim nevěnoval větší pozornost.

Tady byly ledovce! Po roce 1836 začal ve Švýcarsku působit pozdější známý biolog Louis Agassiz. Rychle si uvědomil, že rozsáhlé části severní Evropy musely být v minulosti pokryty obrovským, stovky metrů mocným ledovcem. V témže roce se zrodila koncepce ledové doby. Dnes nám připadá naprosto samozřejmá, ale tehdy trvalo téměř půlstoletí tvrdých a často osobních bojů, než byla přijata jako nezpochybnitelný fakt. Celý spor přináší jedno zajímavé poučení – lidé jen velmi obtížně přijímají myšlenku klimatických změn. Jsme víc vázáni svou osobní klimatickou zkušeností než informacemi, které dostáváme. V celé klimatologii se neustále opakuje motiv toho, že věříme, že podnebí je stálé a že se jen málo liší od toho, jaké jsme zažívali jako děti.

Brána do vzdálených světů a časů V roce 1880, kdy myšlenka ledové doby jasně zvítězila, začal německý geograf Albrecht Penck studovat ledovcové usazeniny alpských údolí. Brzy si uvědomil, že ledovcové sedimenty nemohly vzniknout během jednoho období, protože se vyskytují nejméně ve čtyřech různých úrovních. Navíc na povrchu ledovcových usazenin se opakovaně tvořila půda podobná dnešní hnědé lesní půdě teplé meziledové doby. Ve stejné době si řada geologů povšimla, že ve spraších, to jsou žluté „cihlářské“ půdy, které občas obsahují kosti mamutů a srstnatých nosorožců, takže musí pocházet z ledové doby, se vyskytují i polohy hnědých a černých půd.

Ledových dob bylo několik! Najednou bylo zřejmé, že ledových dob bylo několik a že byly odděleny teplejšími, dnešku podobnými mezidobími. Ledovým dobám se začalo říkat glaciál a teplejším meziledovým dobám interglaciál. V roce 1909 publikoval A. Penck společně s E. Brücknerem důležitou monografii o čtyřech ledových dobách, které nazvali podle alpských řek Ginz, Mindel, Riss a Würm. Vzápětí k nim přidali ještě Donau a Biber a myšlenka polyglacialismu, tedy víceméně pravidelného střídání několika ledových a meziledových dob, byla na světě. V této podobě přežívala až do 60. let dvacátého století.

Hlubokomořské archivy Po druhé světové válce se začalo s intenzivním průzkumem světového oceánu. Způsobila to jednak zvědavost vědců, jednak úsilí vojenského námořnictva, aby pro ponorky – důležitou zbraň studené války – byla k dispozici mapa doposud známé podvodní říše. Historie kontinentů byla již v hrubých obrysech známa, ale o stáří a vývoji mořských pánví se toho vědělo pramálo. V hlubokomořských vrtech si vědci nemohli nevšimnout střídání poloh s chladnomilnými rozsivkami a poloh s teplomilnými rozsivkami. K jejich velkému překvapení bylo „chladných“ vrstev nejméně 18! Začalo se – spíš šeptat než hovořit – o tom, 4 z 161

že ledových dob musela být celá řada a že vlastně zemský systém poslední dva miliony let funguje jako obrovský přepínač s polohami topení zapnuto – vypnuto.

O čem vyprávějí české a moravské spraše Ve stejné době se skupina českých geologů, zvláště J. Kukla a V. Ložek, věnovala sprašovým polohám, které tehdy byly odkryty obrovskými jamami cihelen v Praze-Sedlci, Kutné Hoře a na Červeném kopci v Brně. Především dnes již opuštěná, zarostlá a odpadky částečně zavezená jáma cihelny na Červeném kopci, ležící jen pár set metrů severně od dálnice do Prahy, je dodnes zmiňována v řadě světových monografií a učebnic. J. Kukla tehdy publikoval několik prací, ve kterých ukazoval, že i sprašových poloh oddělených půdami je nejméně 15! Vědci, kteří pracovali v moři, tak získávali jistotu, že klimatické změny, které pozorují na mořském dně, mají odpovídající signál i na pevnině, a že je tedy možné hovořit o ledových dobách jako o globálním jevu.

Nový pohled na historii klimatu Koncem 60. let se tak začalo rodit nové pojetí „velké“ klimatologie, které se soustřeďovalo na mechanismy vedoucí k proměnám globálního klimatu. Z druhé strany se – jak dále uvidíme – ke stejnému tématu blížili klimatologové, kteří znovuobjevovali skleníkový jev a varovali před globální katastrofou. V této chvíli si ještě řekneme, že další mořské vrty a nové sprašové série objevené v Číně a středoasijských ruských republikách ukázaly, že chladných výkyvů bylo padesát a z toho nejméně 22krát pohltily kontinentální ledovce značnou část středního pásma obou polokoulí. I tento příběh je poučný, protože neznáme ani jeden vážný argument, proč by teplé období, v němž žijeme, mělo končit jinak než padesát předcházejících – ledovou dobou. To, co nevíme, je, kdy se to stane a o jak rychlou změnu se bude jednat.

Klimatické šoky Objevem častého a poměrně pravidelného střídání ledových a meziledových dob se současně zrodilo několik zásadních otázek. Odpovědi na ně mají klíčový vliv na další rozvoj lidské civilizace. Je třeba se ptát: Jak dlouho trvá teplé, meziledové období? Kolik času máme ještě před sebou? Jak rychle přichází ledová doba? Budeme včas varováni a schopni se přizpůsobit? To jsou z hlediska civilizace velké osudové otázky, ale nás jako lidi žijící v průměru okolo 70 let zajímá něco jiného než ledové doby – velké, ale vzácné změny. Pro nás je podstatnější otázka: Jaké jsou kratší klimatické oscilace a jak ovlivní náš život i život našich dětí? Ale vraťme se nejprve do onoho velkého geologického měřítka ledových dob a globálních změn. Základní rámec, v němž se my – podobně jako naši předchůdci – pohybujeme, je určen právě oním neklidným až katastrofickým chodem klimatu. Někdy před 2,7 milionu let se poměrně klidné, vyvážené a dokonce o něco teplejší zemské klima změnilo. Není jasné, co tuto změnu způsobilo. Především již dlouho narůstaly polární čepičky. Potom před 2,4 až 2,7 milionu let došlo k intenzivnímu vrásnění. Jeho důsledkem byl zejména výzdvih Tibetu a velké změny tvaru mořského dna v Atlantiku. Tibetská plošina začala odklánět vzdušné proudění směrem k severu. Tím se do chladné oblasti dostávalo čím dál víc srážek, které se měnily v led. Pozor – led je v tomto případě třeba chápat jako „kapalinu“ – tvárlivou hmotu stékající vlastní vahou do níže ležících poloh. Někde na chladném severu se kumuluje, ale pak se „rozteče“ i do poměrně vzdálených oblastí, které pohltí nebo ochladí. Například na Novém Zélandu můžete fotografovat palmy s ledovcem v pozadí, v Argentině zase na film zachytíte ledovec, před nímž poletují papoušci. 5 z 161

Druhým důsledkem tektonického neklidu bylo ponoření podmořského hřbetu mezi Grónskem a Islandem do hloubky přes 1000 metrů. Hřbet s pásmem ostrovů původně bránil pronikání teplých oceánských vod na sever. Od této chvíle mohly pronikat vody ohřáté v rovníkovém pásmu hluboko na sever. Oteplily sice část západní Evropy, ale také urychlily transport vody na sever, přičemž zvýšená teplota pomohla k vyššímu odparu, takže severský ledovec mohl dál růst a roztěkat se na jih. Je poctivé říct, že přesně nevíme, zda zemský systém fungoval zrovna takhle, ale podle řady jiných údajů, o kterých se zmíníme při popisu krátkodobých změn, víme, že se naše úvahy ubírají správným směrem. Systém oceánských proudů skutečně vytváří ústřední topení naší planety, jehož „radiátory“ můžeme v jednotlivých „místnostech“ vypínat či zapínat prostým vytvořením či uvolněním bariér – horských pásem nebo oceánských hřbetů.

Cyklus ledových dob Ledové doby zpočátku trvaly asi 40 tisíc let, ale v době před jedním milionem let se prosazuje cyklus, jehož ledová doba trvá v průměru 100 tisíc let a meziledová doba asi 20 tisíc let. Nebudeme se teď zabývat příčinami délky cyklu, ale spokojíme se s vysvětlením, že za kolísáním klimatu pravděpodobně stojí změny vzájemné pozice Slunce a Země. Jsme-li od Slunce dál, nebo jinak natočeni, dostává celá Země nebo její část jiné množství tepelné energie. Tyto změny jsou malé, asi jednoprocentní odchylky, ale přesto mění směry větrů i oceánického proudění. V klimatu totiž mívají malé změny dalekosáhlé důsledky. Zpočátku se tedy uplatňoval silnější, ale kratší parametr oběžné dráhy Země, trvající asi 40 tisíc let, ale mezitím narostly ledové čepičky do takové velikosti, že během krátkého teplejšího období nestačily ustoupit. Teplotní setrvačnost způsobila, že se zvýšenou měrou začal uplatňovat slabší, ale delší parametr oběžné dráhy, který trvá 100 tisíc let. Tento parametr se týká tvaru oběžné dráhy Země kolem Slunce. Tato dráha se totiž mění z téměř kruhové na eliptickou a v závislosti na vzdálenosti Země od Slunce se mění i množství energie dopadající na zemský povrch. V každém případě patří poslední milion let mezi nejintenzivnější období klimatických změn, jaké Země zažila asi za posledních sto milionů let. Odpůrci myšlenky globálního oteplování následkem skleníkového jevu proto upozorňují, že současné podnebí je také jedním z nejstudenějších, jakým byla Země za poslední deseti miliony let zasažena.

Klimatické změny a vývoj hominidů Tyto pro nás varovné a úctu vzbuzující změny však velmi pravděpodobně pomohly k vývoji hominidů. Už na počátku čtvrtohor způsobilo ochlazení ústup lesů a předchůdci člověka byli donuceni slézt ze stromů a začít se pohybovat po zadních končetinách. Dohadujeme se, že náhlé klimatické změny přispěly rovněž k nespecializaci člověka, vedoucí k jeho „chytrému“ chování, které mu umožnilo obsadit tak odlišná prostředí, jako jsou chladné oblasti hluboko za polárním kruhem, tropické písečné pouště i deštné pralesy. Bez drastických a rychlých klimatických změn bychom tu pravděpodobně nestáli jako lidé. Náhlé klimatické změny – dnes bychom je nazvali katastrofy – nepochybně přispěly k vývoji člověka jako druhu. Civilizace však vznikají za příhodných klimatických podmínek a pro jejich další rozvoj nejsou ani tak nutné ty nejlepší klimatické faktory, ale především jejich stabilita.

Heinrichovy vrstvičky V posledních několika letech stále častěji slýcháváme výraz „náhlé klimatické změny“ (abrupt climatic changes). Jeho používání je opět spojeno s hlubokomořskými vrty. V 6 z 161

severním Atlantiku jsou ve vrstvě náležející poslední době ledové odhalovány několik centimetrů silné světlé písčité vrstvičky, někdy dokonce s drobnými kamínky, které kontrastují s okolními jemnozrnnými šedými bahny oceánských pánví. Říkáme jim podle známého amerického oceánografa a průkopníka hlubokomořských vrtů Heinrichovy vrstvičky. Jejich světlá barva a písčitost je způsobena drobnými úlomky vápenců a krystalických hornin, které prokazatelně pocházejí z Kanady. Jediným možným mechanismem, jak mohly tyto úlomky pokrýt větší část dna severního Atlantiku, je náhlý drift severských ledovců a jejich následné tání, při kterém se uvolňuje materiál, který do sebe ledovce pohltily při zbrušování skalního podloží. Tečení ledovců je nelineární a obtížně modelovatelný proces. Dodnes například na Špicberkách pozorujeme předem neodhadnutelné roční skoky či ústupy ledovců až o 1 až 2 kilometry. Proces je částečně způsoben přirůstáním ledovce, při kterém vyšší tlak způsobuje vyšší plasticitu spodní ledovcové masy. Velkou roli hraje rovněž vazba na podloží – některé ledovce jsou poměrně pevně přimrzlé, jiné doslova tečou na vodním polštáři. Podobně záhadné bývá i tání ledovců – některé ledovce se ztenčují, ale zaujímají stále stejnou plochu, jiné si zachovávají svoji mocnost a postupně či ve skocích ustupují ke své zdrojnici. Geologie ledovců je mladý, velmi dynamicky se rozvíjející obor, bez kterého se při posuzování náhlých klimatických změn neobejdeme. V každém případě došlo během poslední ledové doby, v průběhu snad jen několika či několika desítek let, k takové situaci, že plující ledovce uvolněné zejména z kanadského území hustě zaplnily severní Atlantik. Dá se modelovat, že jejich tání muselo být velmi rychlé a odehrávalo se v měřítku pravděpodobně pouhých několika sezon. Dopady pak byly dalekosáhlé. Především slaná a sladká voda se spolu špatně mísí. Sladká voda – například po dešti – zůstává v podobě tenké vrstvičky plující na hustší mořské vodě na povrchu hladiny až po dva týdny. Je-li tato vrstva dále sycena sladkou vodou z pomalu tajícího ledovce, může se tato doba prodloužit na měsíce nebo i roky. První dopad je jasný – z povrchové vrstvy zmizí většina mořských organismů. Vymře následkem změn salinity. A dále, během zimního období sladká voda zmrzne na podstatně větších plochách oceánu. Bílá, ledem pokrytá hladina odráží do prostoru více tepla a prostředí dále ochlazuje.

Když zmrznou i žížaly Studené, polární počasí se pak přiblíží více k jihu, což má za následek vytvoření ostrého teplotního rozhraní. V tomto období pozorujeme ve spraších světlejší, písčité polohy, kterým J. G. Kukla říkal „marker loess“. Je pravděpodobné, že vznikaly následkem mimořádně silné prachové bouře. Nevíme to jistě, ale náhlé zamrznutí části Atlantiku mohlo na jih stáhnout polární hurikány a srážkami bohatá frontální rozhraní. Na polohách „marker loessu“ (Loss je původně německý výraz pocházející z údolí Rýna, označující spraš) nasedá další zvláštní poloha. Říkáme jí hlínopísky (pellet sands). Jedná se o sediment složený z malých zrníček hnědých a černých půd. Hlínopísky vznikají dodnes, když uprostřed léta do přesušené a rozpraskané půdy spadnou přívalové deště. Hlína se nerozmočí, ale jak jsou její jednotlivá zrníčka chráněna povlakem jílových minerálů, rozpadne se do drobných polygonů unášených přívalem. Pokud se to stane dnes, žížaly roznesou jednotlivé pelety a půdu promísí tak, že za dva roky nic nepoznáte. Tehdejší změna však byla tak náhlá, že žížaly vymrzly a i 1 až 3 centimetry tenké, odlišně zbarvené vrstvičky nebyly smíšeny s podložní půdou. Šokem pro výzkumníky byla především rychlost změny – ke snížení průměrné roční teploty až o 10 °C stačí pravděpodobně doba kratší než 20 let! (Publikované odhady se pohybují mezi 20 až 100 lety, ale v soukromí se uvažuje i o měřítku několika let.) Pravděpodobnost příchodu Heinrichova eventu (event je často používané slovo, které se v 7 z 161

češtině již nepřekládá – označuje „událost, jejíž průběh je rychlý a hluboký a může mít až rozsah katastrofy“) je poměrně malá. V poslední době ledové se odehrávala v průměru každých 10 tisíc let.

Oceánský tepelný výměník Během poslední doby ledové se nepoměrně častěji vyskytovaly i jiné katastrofické události. Jsou nazvány opět po význačných oceánografech jako Dansgaard-Oeschgerovy oscilace. Jejich podstatou je „vypnutí“ a opětovné „zapnutí“ chodu oceánického proudění, tzv. oceánického teplotního výměníku, kterému také říkáme systém globální termohalinní (teplo slané) cirkulace. Podobně jako u ledovců není celkem jasné, proč systém globálních oceánických proudů slábne nebo – v rámci od několika set po 1 až 5 tisíc let – téměř úplně zaniká. Podle pozorování v hlubokomořských vrtech a ve vrtech do kontinentálních ledovců si však jsme celkem jisti, že k „vypnutí“ oceánického proudění může rovněž dojít během několika desítek let. Toto vypnutí je doprovázeno snížením průměrných ročních teplot v amplitudě od několika do deseti stupňů Celsia. Lze to přirovnat k situaci, jako by Praha byla během života jednoho člověka přenesena ze svého současného klimatu na úroveň Helsinek. Dansgaard-Oeschgerovy oscilace jsou rovněž známy jen ze studených období, zvláště z poslední ledové doby. Změny této amplitudy neočekáváme v průběhu interglaciálů, ale máme závažné podezření až jistotu, že poslední interglaciál (říkáme mu eem a odehrával se asi před 100 tisíci roky) končil zastavením či podstatným omezením toku oceánického výměníku. Propad do ledové doby musel být poměrně rychlý, ale už za několik tisíc let nato došlo k obnovení cirkulace a k jejímu opětovnému zastavení a rozběhnutí. Eem tak končil třemi velkými ochlazeními a dvěma otepleními. Úplný konec byl pochopitelně ve znamení totálního ochlazení.

Člověk a biosféra v poslední době ledové Jaký byl dopad těchto změn na člověka a biosféru? Lidské osídlení je během poslední ledové doby ve středních zeměpisných šířkách diskontinuitní. Lidé přicházeli v rámci několika migračních vln a různých kultur a opět se stahovali. Osídlení je vázáno nejenom na teplejší a vlhčí mezidobí (například na vlhký horizont o stáří 40 tisíc let je vázána specifická moravská kultura tzv. bohuniciénu), ale také na některá studená období. Zvláště význačné je osídlení v pruhu Dolní Věstonice – Předmostí – Petřkovice u Ostravy o stáří 20 až 28 tisíc let. Tehdejší prostředí si představujeme jako studenou, ale poměrně úživnou travnatou tundru s rozptýlenými lesíky. Travnaté plochy jsou obecně schopné uživit mnohem větší stáda zvěře než například lesy (pakoně v Serengeti, bizoni na prériích, sobi v ruské a finské tundře), takže – zdánlivě kupodivu – mohla v některých obdobích ledové doby vzniknout umělecky rozvinutější kultura než v teplejším, lesním prostředí mezolitu. S určitou nadsázkou můžeme říct, že kdyby paleolitičtí obyvatelé Dolních Věstonic studovali klimatické změny, s hrůzou by očekávali katastrofický konec ledové doby a příchod chudých teplých let. Reakcí na toto z pohledu dolnověstonického paleolitika zhoršení podnebí a snížení úživnosti byl objev zemědělství, ve kterém leží skutečné kořeny naší kultury i vztahu ke světu. Co znamenalo střídání teplejších a studenějších mezidobí v rámci ledové doby pro tehdejší přírodu? Především rozšiřování a zužování lesních ostrůvků a pásem. V kratších teplejších obdobích pozorujeme dokonce rozšiřování i poměrně náročných listnatých dřevin, jako je dub, jasan a javor. Změny prostředí však byly omezeny teplotní setrvačností půdního a skalního substrátu. V našich zemích musíme počítat s přítomností nepravidelně vyvinutého permafrostu – trvale zmrzlé půdy. Její tání je pozvolné, může trvat až několik tisíc let, takže teplejší kratší výkyv se na rostlinném pokryvu nemusí příliš projevit. To je případ Čech a 8 z 161

Moravy, kde v průběhu poslední ledové doby docházelo k tvorbě mělkých, slabých půd jen asi před 20 tisíci lety a pak až na sklonku ledové doby. V průběhu ledové doby nepozorujeme na našem území ani větší proměny fauny – opakovaně se vyskytuje poměrně omezená Škála chladnomilných živočichů. Ve čtvrtohorách se setkáváme s neustálými ústupy a nástupy flóry a fauny. Část ekosystémů nějakou dobu přežívá v ostrůvkovitých útočištích, například v kotlinách na jižních svazích pohoří. Zbytek vymírá nebo – je-li dost času – ustupuje za teplem na jih nebo za mírnějším oceánickým počasím na západ. Při oteplení dochází k jakémusi závodu – některé druhy se k nám šíří podél Dunaje a Panonské nížiny, jiné přicházejí směrem od Francie. Každý interglaciál je trochu jiný – například dikobraz u nás žil v několika interglaciálech, ale ne v tom posledním, v eemu. Balkánský smrk omorika byl běžný v eemu, ale není přirozenou součástí současné přírody. Velký dopad na středoevropské klima mělo opakované vy slazení Baltského moře. V dobách, kdy v něm byla sladká voda, Baltské moře snadno zamrzalo a snižovalo teploty v zimní polovině roku. Naproti tomu Středozemní moře trvale zamrzlo během poslední ledové doby pravděpodobně jen jednou – před 18 tisíci lety. Směrem k rovníku jsou klimatické změny stále menší. V tropickém pásmu došlo ke snížení průměrných ročních teplot jen asi o pět, možná o sedm stupňů Celsia. To znamená, že z tropů se staly jen o něco chladnější tropy, ale o klimatické či globální katastrofě se mluvit nedá. Větší dosah mělo celkové vysušení, které vedlo k ústupu tropických lesů a rozšíření travnatých savan. Česká republika leží v onom citlivém pásmu mezi kontinentálním zaledněním a teplejšími oblastmi na jihu, kde se klimatické změny projevují málo. Právě proto náleží ke světově klasickým oblastem studia průběhu ledových dob na kontinentě.

Přirozené změny podnebí a vliv člověka O přirozených oscilacích klimatu musíme hovořit již proto, abychom porozuměli nebezpečí, které plyne ze skleníkového jevu a dalších lidských prohřešků vůči zemskému systému. Pod vlivem sdělovacích prostředků bychom totiž snadno nabyli dojem, že existuje nějaký vyrovnaný klimatický chod, který je svévolně ničen člověkem. Ve skutečnosti se vždy bude jednat o souhru přirozených faktorů a lidské činnosti. V některých případech budou přírodní mechanismy neutralizovat lidské chyby – příkladem může být zvýšené pohlcování průmyslového oxidu uhličitého mořskými mikroorganismy – v jiných případech však lidské chyby mohou urychlit přírodní katastrofy.

Povede dnešní oteplení k nástupu doby ledové? Když geolog Václav Cílek pracoval v paleoklimatické laboratoři University of Columbia v Palisades u New Yorku na srovnávání klimatického záznamu v českých a čínských spraších, seznámil se zde s prací skupiny klimatologů, kteří rozpracovávali model, podle něhož globální oteplení povede ke globálnímu ochlazení. Základ této myšlenky je následující: Je-li mezi rovníkem a pólem malý rozdíl teplot, tak mezi nimi vanou slabší větry, a protože větry působí jako jeden z hlavních mechanismů při vzniku oceánického proudění, tak bude slábnout i oceánický výměník. Klima bude v takovém případě teplejší a vyrovnanější než dnes. Zalednění naopak přichází, existuje-li velký rozdíl teplot mezi rovníkem a pólem. Větry jsou silné, teplá voda proniká hluboko na sever. Zde se odpařuje a hromadí v podobě ledu, který se pak rozšiřuje až do střední Evropy či USA. V současné době pozorujeme jisté ochlazování severní Evropy a USA, střed a jih Evropy se (až na Řecko, které se z nějakého nejasného důvodu mírně ochlazuje) spíš otepluje. Tím vzrůstá teplotní rozdíl mezi středními a vysokými zeměpisnými šířkami, což způsobí poněkud silnější proudění, a tím i větší transport vody proměňující se na severu v led. 9 z 161

Tento mechanismus lze považovat za pravděpodobný, neboť právě v geologické minulosti pozorujeme zhoršení klimatu a jeho náhlé katastrofické zvraty nejčastěji v dobách, kdy existoval velký teplotní rozdíl mezi pólem a rovníkem. Ve sdělovacích prostředcích však slyšíme velmi zjednodušený pohled – vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry povede ke stále se zrychlujícímu katastrofickému oteplení, zatímco v Palisades trpělivě pracuje již několik let poněkud utajená, ale velmi prominentní skupina klimatologii na zdánlivě směšné tézi, podle které povede oteplení ve svých konečných důsledcích k ochlazení.

Dramatický konec (zatím) poslední ledové doby I konec poslední ledové doby obsahuje několik drastických zvratů klimatu. Postupné stahování ledovců na sever začalo přibližně před 15 tisíci lety. V Americe asi o něco později než v Evropě, jejíž teplé, od moře vanoucí větry nebyly stíněny Skalnatými horami. Postup ledovců byl velmi nerovnoměrný. Jednalo se o sérii drobných či větších ústupových „skoků“, ale ledovec se také na čas zastavoval a dokonce opět pohlcoval již vyklizené pozice. Mezi počátkem holocénu, tedy toho teplého období, ve kterém žijeme, a koncem glaciálu se odehrálo několik teplých oscilací. Kultury pozdního paleolitu přicházely a mizely, krajina se – jak ukazují pylová zrna zachycená například ve vchodovém valu Barové jeskyně v Moravském krasu – několikrát zalesnila a opět stala tundrou či ostrůvkovitou tajgou. Před 12 tisíci lety se teploty již blížily současným hodnotám, ale potom velmi náhle, pravděpodobně během 20 až 70 let (ale spíše za kratší dobu), se celá evropská příroda opět na necelých tisíc let propadla do podmínek ledové doby. Tomuto studenému výkyvu říkáme podle severské květiny dryádky osmiplátečné, jež byla hojně rozšířena na většině Evropy, mladší dryas. Mladší dryas (Younger Dryas, YD) byl pravděpodobně způsoben náhlým ukončením chodu oceánického výměníku, který se na sklonku ledové doby opět začal rozebíhat.

Jak se dá „vypnout“ oceánický výměník V případě mladšího dryasu pravděpodobně došlo k protržení několika obrovských, ledovcem hrazených jezer v oblasti dnešních Velkých jezer na hranici USA a Kanady. Již Louis Agassiz zde pozoroval kilometr široká koryta a kamenné balvany velké jako dům, přemístěné obrovskými katastrofickými záplavami. Plochý reliéf v oblasti Velkých jezer a nepravidelně ustupující ledovec vedly ke vzniku obrovských jezer tavných vod, jejichž objem je srovnatelný například s maďarským Balatonem. Při protržení ledovcových bariér došlo ke vzniku desítky metrů vysokých přívalových vln. Ty sice změnily morfologii části kontinentu, ale v lidmi neosídlené a zvěří nevyhledávané periglaciální zóně nenadělaly větší škody (peri znamená okolo, glaciální znamená ledový či ledovcový, periglaciální zóna je široká oblast v předpolí kontinentálního ledovce). Poněkud jiná situace nastala v Atlantiku. Sladké tavné vody pokryly povrch značné části Atlantiku, podobně jako se tomu dělo při vzniku Heinrichových vrstviček. Tentokrát však netály ledovce v moři, ale již na pevnině. Rovněž množství sladké vody bylo značně větší. I v tomto případě můžeme očekávat, že došlo ke snadnějšímu zamrznutí hladiny moře, ale hlavní účinek byl odlišný – bylo to zastavení oceánického výměníku. V severním Atlantiku vystupuje k povrchu teplý výstupný proud. Jeho počátek je v rovníkovém a subtropickém Atlantiku, kde dochází k velkému odparu vody. Tím se zvyšuje salinita mořské vody, ta je hustší a klesá do větších hloubek. Je zároveň teplejší. Druhý konec tohoto systému leží právě v severním Atlantiku. Zde intenzivní větry vanoucí v zimních měsících rozhánějí povrchové vody a umožňují výstup teplých a slaných vod na povrch, proto také hovoříme o termohalinní cirkulaci. Teplý proud odevzdá své teplo severní Evropě, poněkud vychladne a opět se odpaří. Zatímco se v tropech voda odpařuje, protože je zde teplo, voda u Grónska se odpařuje z jiného důvodu – nad arktickými šířkami ze vzduchu totiž vymrzla téměř veškerá 10 z 161

vodní pára. Neobvykle suchý, velmi studený vzduch se dostane do kontaktu s poměrně teplou vodou, takže výměna vody mezi oceánem a atmosférou je velmi intenzivní. Ochlazením a odparem vody dojde k tomu, že teplý a slaný proud ztěžkne a opět se ponoří do hloubky. Je-li však „poklička“ sladké vody rozlité na povrchu moře příliš silná, větry nemají sílu ji rozehnat a teplý proud nevystoupí na povrch. To se právě stalo v mladším dryasu a jeho svědkem jsou již zmíněné Heinrichovy vrstvičky na dně severního Atlantiku. Teplý slaný proud na pár století zeslábne, protože jeho hlavním hnacím motorem je právě odpař vody v severním Atlantiku. V rovníkové oblasti se však moře dál odpařuje, takže se postupně vytvoří vrstva „husté“ povrchové vody. Při dosažení určité salinity, tedy hustoty, se tato těžší vrstva „prolomí“ do hloubky, dojde k inverzi vrstev různě těžké vody v oceánu, a pokud mezitím zeslábne přítok sladké vody z pevniny, může se oceánický výměník opět rozběhnout.

Vymírám velkých savců Konec ledové doby byl celkově velmi dramatický. Kromě několika náhlých skoků klimatu došlo k hromadnému vymírání mnoha velkých savců. Mamut, srstnatý nosorožec a řada dalších savců, kteří dokázali přežít mnoho předcházejících ledových a meziledových dob, vymřeli koncem posledního glaciálu. Důvody jsou dodnes nejasné – pravděpodobně se jedná o kombinaci několika faktorů – přirozených změn prostředí a loveckých aktivit pozdně paleolitických skupin. Člověk asi na tomto vymírání nenese zásadní vinu, protože vlna hromadného vymírání zasáhla i Jižní Ameriku, která v té době byla buď neosídlena, nebo osídlena nesmírně řídce.

Stopy po konci doby ledové v českých zemích Koncem glaciálu do českých zemí začíná pronikat zapojený les. Někdy před 14 tisíci lety následkem tání horských ledovců a přítomností promrzlé půdy, která brání vsaku vody, dochází ke změně vodních režimů. Paralelní toky rozvětvených řek se spojují do meandrujících vodnatých toků, které se zahlubují do skalního podloží. Například v Praze je možné vysledovat takové skalní koryto mezi Újezdem a Klárovem. Dochází ke vzniku suťových polí a skalních řícení. Během glaciálů jsou rozvolněné skalní bloky drženy ledem, ale jakmile začíná docházet k tomu, že během dne voda zateče do skalní pukliny a v noci zmrzne, dochází k destrukci skalnatých svahů. Jiným důležitým procesem, který byl koncem glaciálu velmi aktivní, je soliflukce neboli půdotok. Dochází při ní k pomalému tečení rozbředlé půdy po zmrzlém podloží, a to i při poměrně malých sklonech. Koncem glaciálu se rovněž zvýrazňují asymetrická údolí – všimněte si, že mnoho našich údolí má strmý východní svah a pozvolný západní svah. To je způsobeno tím, že Slunce již od rána rozehřívá západní svah, který se trhá a sjíždí do údolí. Naopak východní svah je dopoledne stíněný a odpolední Slunce nemá vždycky sílu rozehřát promrzlou stráň, která zůstává stát jako strmý či skalnatý stupeň. Později jsou oba svahy pokryty lesem, který konzervuje tvary vzniklé právě koncem glaciálu.

Zformovalo nás počasí? Okolnosti, za kterých se Homo sapiens vyvinul jako chytrý a přizpůsobivý tvor, úzce souvisí s jeho životem v „hnízdu klimatických katastrof“, jaké po předcházející dobu několika desítek milionů let neměly obdobu. Jedinci, skupiny a celá společenství díky těmto změnám vymírali, ale člověk jako druh se dokázal nejen přizpůsobit, ale dokonce ze vzniklé situace profitovat. Nejenom my jako součást biosféry jsme spjati s klimatem, ale na jeho chodu závisí i tvářnost krajiny, v níž žijeme. Každé klima modifikuje osobitým a často neopakovatelným způsobem celé naše životní prostředí. 11 z 161

12 z 161

KAPITOLA MĚŘÍTKA

DRUHÁ

–

KLIMA

JAKO

VĚC

Ještě než se začneme zabývat klimatem v holocénu a zvláště během posledního tisíce let, musíme si uvědomit, v jakých měřítkách a v jakých pravděpodobnostech se pohybujeme. Základní měřítko poskytuje samotná historie Země. Díky ní víme, že klima Země bylo většinou teplejší, než je dnes, a že se několikrát – vcelku nepravidelně – objevila dlouhá období zalednění, tzv. ledové epochy. Klimatolog B. S. John jen za poslední miliardu let rozeznává šest takových ledových epoch, což jsou období s trváním až několika desítek milionů let. Také díky bublinám plynů a izotopovému složení půdních karbonátů víme, že obsah oxidu uhličitého býval až několikrát vyšší (například ve starším paleozoiku asi 1216krát), než je dnes. Druhé měřítko nám poskytují čtvrtohory, poslední dva miliony let, pro které je tak charakteristické střídání ledových a meziledových dob. I zde se pohybujeme ve velkých měřítkách stovek a desítek tisíců let. Tedy v oblasti, která je sice zajímavá, ale většinou se nás bezprostředně netýká. Třetím měřítkem jsou klimatické oscilace v holocénu, v posledních 10 tisících letech. Mnohé z nich úzce souvisí s rozvojem a zánikem lidských kultur. Velmi osobně k nám často hovoří přes propast věků, protože velké kulturní a etnické migrace od příchodu Hunů, Avarů, Turků až po Slovany jsou velmi často svázány s klimatickými změnami. Konečně posledním měřítkem jsou klimatické oscilace trvající několik let nebo několik desítek let. Klimatické oscilace, které se vejdou do jednoho lidského života nebo do trvání jednoho moderního státu. Důležité je uvědomit si, že co platí v jednom měřítku, může mít opačný význam v měřítku jiném. Třeba pro náš holocén platí, že teplejší období trvající pár set nebo pár tisíc let mívají víc srážek. Jenže ve střední Evropě zároveň platí, že studenější, 10 až 30 let trvající období vedou ke zvlhčení krajiny. Jak je to možné? V teplejším a vlhčím prostředí středního holocénu byla krajina pokryta hustým listnatým či buko-jedlovým smíšeným lesem. Ten dokázal využít a odpařit zvýšené srážky. Naproti tomu chladnější období – například konec 19. století – snížilo odpař vody, takže lesy, které se mezitím změnily na pěstované smrkové monokultury se sníženým odparem vody, byly postihovány tvorbou mokřadů. Podmáčené půdy dále omezovaly vývoj lesa a napomáhaly šíření vlhkých zákoutí. Kosíme-li podmáčené louky, vysušujeme je tím, ale jestliže je přestaneme kosit a zarostou rákosem, může nám již během několika let vzniknout mokřad. A to i přesto, že se průměrné srážky mohou snižovat. Další záležitostí, na kterou si musíme dát pozor, je používání průměrných teplot. Globální oteplení ve skutečnosti znamená, že se celé rozsáhlé oblasti ochladí – tento jev již pozorujeme v části USA či v severní Evropě. Navíc nám například údaj o zvyšování průměrných ročních teplot nic neřekne o tom, zda jsou teplejší zimy nebo studenější léta. Zda se mění teplota pevniny nebo oceánu. Podle pozorování globální oteplování na severní polokouli znamená, že se denní teploty příliš nemění a noční teploty mírně rostou. Zvýšení průměrných srážek může vést k vysušení, pokud tyto srážky spadnou koncem zimy a přes léto nezaprší. Průměrná roční teplota může být zachována, bude-li panovat víc kontinentální klima se studenými zimami a horkými léty, které je schopné rozvrátit zemědělství v řadě regionů ČR. Pro skutečné posouzení klimatických změn potřebujeme znát roční chod počasí. Jak se mění nástup jara, kolik dešťů spadne v době biologicky rozhodující druhé poloviny jara, jak rychle budou tát jarní sněhy apod.

13 z 161

Ledová doba postihne celý svět a nic jí v tom nezabrání. Jen někde teplé moře nebo vysoké hory pozdrží její nástup či urychlí její ústup. Dansgaard-Oeschgerovy oscilace jsou sice dobře patrné v severním Atlantiku, ale marně bychom je hledali v Atlantiku jižním. V českých či moravských spraších po nich není ani památka (ale možná je jenom neumíme nalézt). Když se na severní Moravě, kde průměrné srážky dosahují kolem 800 a víc milimetrů, sníží srážky o 200 milimetrů, nic podstatného se nestane. Výsledkem bude například trochu sušší Ostravsko. Když se srážky v Praze či na jižní Moravě, kde se pohybují v rozmezí asi 475 až 550 milimetrů, sníží o 200 milimetrů, přesunou se obě oblasti z lesní zóny smíšených doubrav do štěpní zóny kavylové stepi. Čím menší jsou klimatické oscilace, tím diferencovaněji se promítají do krajiny. Kdyby Středočeši a Západočeši neměli v létě 1997 televizi, ani by je nenapadlo, že Morava může být postižena stoletou povodní. Na území ČR můžeme rozlišit nejméně čtyři větší klimaticky odlišné oblasti: Pohraniční hory a Českomoravská vrchovina Tyto oblasti mívají nadbytek srážek. Jsou náchylné k erozi půdy. Zemědělství může být ohroženo studenými a vlhkými roky a pozdními mrazy a sněhy.

Česká kotlina Leží ve srážkovém stínu pohraničních hor. Bývá postižena suchými léty i holomrazy. Přesunou-li se srážky do nitra Čech, mohou způsobit katastrofické povodně, protože řeky jako Berounka mají rozsáhlá povodí. Kotlina má odlišný vývoj v severní části, která většinou náleží termofytiku (= fytogeografická oblast středoevropské teplomilné květeny a vegetace) a je průběžně osídlena již 7 tisíc let. Naproti tomu jižní polovina Čech, přibližně mezi údolím Botiče v Praze a Pošumavím, náleží chladnějšímu mezofytiku (= fytogeografická oblast vegetace a květeny středoevropského opadavého listnatého lesa) a souvisleji byla kolonizována až někdy v době mohylové kultury, to je někdy od 15. století př. n. I. Značná část jižní poloviny země však byla osídlena až ve 12. a 13. století. V severní polovině Čech tak již několik tisíc let převládá step nebo kulturní step, zatímco jižní polovina země leží ve znamení lesa. Jižní Morava až po Brno Leží na periferii Panonské nížiny, která bývá periodicky postihována suchy. Severní Morava a Slezsko Tato srážkově bohatá oblast je periferií severoněmecké a polské nížiny postihované inverzemi a silnými mrazy. Cílem výše uvedeného (pouze schematického) rozdělení není nějaká podnební klasifikace. Pro Českou republiku jich byla vypracována již celá řada. Chci v prvé řadě naznačit, jaké značné obtíže je u nás nutno při hodnocení veškerých kulturních klimatohistorických údajů překonávat. Je nutné si uvědomit, že jedna klimatická příčina může vyvolat v různých částech našeho území různé odezvy a že každá krajina reaguje do značné míry individuálně. V podhůří přívalový déšť smete půdu, v nížině ji povodeň uloží. Obyvatel studeného Žďáru nad Sázavou se může těšit na globální oteplování, nedalekému obyvateli teplého Brna na poli zaschne pšenice. V horní části Dolních Věstonic vyschnou studny, ale 14 z 161

níže položená část Dolních Věstonic bude postižena povodní. Právě v historických záznamech o počasí na našem území je možno podobných příkladů nalézt celou řadu. Z tohoto důvodu nevěříme na příliš univerzální řešení problémů, které přinášejí klimatické změny. Asi nejméně rizikový postup je obrátit se ke sdílené paměti krajiny a ze starých pramenů, například z archivů či od pracovníků regionálních muzeí, se dozvědět, kam až sahají stoleté vody, kolikrát v kraji vymrzly meruňky, zda za tříletého sucha nevyschly v obci studny či kolikrát za století a do jaké výše se rozvodnil potok na dolním konci vesnice. Tato kapitola je nezbytný úvod k popisu klimatických změn kratších časových měřítek. Není totiž možné bezhlavě skákat z jednoho měřítka do druhého nebo aplikovat znalost krkonošského severáku na šumavský fén.

15 z 161

KAPITOLA TŘETÍ – HOLOCÉN MEZILEDOVÁ, VE KTERÉ ŽIJEME

–

DOBA

Období, ve kterém žijeme, se nazývá holocén. Nastupuje po poslední době ledové a trvá 10 300 let. Představuje zatím poslední interglaciál, který by během příštích několika tisíc let měl přejít do další doby ledové. Holocén je znám pod několika různými názvy. Charles Lyell, otec geologie, používá ve svém epochálním díle Principles of geology z roku 1833 označení recent, které přešlo i do české literatury. Poměrně často slýcháme i slovo aluvium, které původně označovalo „náplavy“, tedy štěrky a písky usazené po biblické potopě – tzv. diluviu. Slovo holocén zavedl již v roce 1869 francouzský geolog Gervais. Dlouhou dobu bylo synonymické se slovem postglaciál, tedy s obdobím, které následovalo po ústupu kontinentálního ledovce. Ledovec ustoupil pochopitelně dřív z jihu než ze severu, takže bylo nutné smluvně stanovit nějakou závaznou hranici. Jako počátek holocénu byl tedy navržen a uznán náhlý teplotní skok dokumentovaný změnou sedimentů a pylových zrn ve vrtu v Botanické zahradě v Goteborgu ve Švédsku.

Od homogenity k nečekané proměnlivosti Holocén byl po dlouhou dobu předmětem zájmu zvláště severských badatelů, kteří v oblastech zbroušených ledovcem měli jen omezené možnosti geologického výzkumu. Můžeme zde sledovat stejné psychologické schéma, které téměř vždy pozorujeme u paleoklimatických výzkumů – a to posun od homogenně vnímaného klimatu k proměnlivému klimatu a odtud k proměnlivému klimatu prostřídanému řadou náhlých a neočekávaných změn. Původní pohled na holocén vycházel z představy, že po ústupu ledovců se rychle oteplilo a toto teplé období trvá bez větších změn až dodnes. Postupně však byla rozeznána řada dílcích období, z nichž každé mělo poněkud odlišný klimatický chod a lišilo se i skladbou převládajících ekosystémů. A konečně v poslední době jsme si stále více vědomi, že i tato různá období měla své náhlé výkyvy projevující se v měřítku desítek až stovek let. Zvlášť charakteristická jsou pro holocén suchá období trvající několik desetiletí až sto let. Tato sucha postihují i tropické oblasti, kde způsobují částečný ústup lesa a rozvoj savan. Zvlášť nebezpečná jsou pro semiaridní oblasti táhnoucí se v pruhu od Černého a Kaspického moře až po Čínskou zeď. V této oblasti je dokumentováno několik nástupů a ústupů lesního pásma na sever a méně často i na jih až o 200 kilometrů, což mělo velký dopad na místní společnosti, které vyhledávaly hraniční oblasti mezi stepí a lesem. Právě na této obrovské, vysýchavé ploše mnoho badatelů hledá příčinu obrovských migrací, které vedly k pronikání turkotatarských národů do Evropy. Původní dělení holocénu vycházelo ze změn lesních společenstev, která byla indikována pylovými zrny v severských rašelinách i jezerních sedimentech. Vcelku postupná a přirozená proměna lesa však byla, zejména ve středozemní oblasti, rychle „přehlušena“ působením člověka – zemědělstvím a zvláště pastevectvím. U nás tyto změny dlouhou dobu zasahovaly jen úzký černozemní a hnědozemní pás středních a severních Čech a moravských úvalů, ale v pozdní době bronzové a na počátku doby železné začaly mít vliv na celkové utváření středoevropské přírody, a to i v podhorských a horských oblastech.

Lesy na postupu Nejstaršími obdobími holocénu jsou preboreál a boreál. Trvají dva tisíce let. Pro tento starý holocén je charakteristická náhlá expanze zapojených lesních ploch. Zpočátku hojná líska, borovice a bříza časem ustupují náročnějším doubravám a smíšeným doubravám s hojným jilmem a později i lípou. Na severní polovině země převládá fluidní (tj. neustále se 16 z 161

proměňující) mozaika stepních a lesních ploch, ale jižní polovina země vytváří jeden obrovský hvozd. Teploty jsou zpočátku až o 5 °C nižší než dnes, ale průměrné teploty se postupně blíží našim hodnotám. Klima je o něco sušší, má více kontinentální ráz, a léta jsou pravděpodobně velmi suchá, což umožňuje přežívání stepních formací. Řeky, které během glaciálu vytvořily zahloubená koryta, je ještě koncem glaciálu zanesly písky a štěrky. Teď se do nich opět zahlubují a vytvářejí starší ze dvou holocenních teras. V lidské společnosti převládá mezolitický způsob života. Ten je blízký například životu severoamerických lesních indiánů. Je založen na kombinovaném sběru a lovu, přičemž důležitou součástí obživy je rybolov. Z našeho území díky nálezům v pískovcových převisech Českolipská víme, že místní mezolitici žili, podobně jako v severoněmecké nížině, v nevelkých tlupách, které sezónně migrovaly krajinou. Lískové oříšky staré 8 až 9 tisíc let schovávané v převisech svědčí o intenzivním sběru i o větším rozšíření lísek. Nálezy kostí vodních ptáků, ryb a dokonce želv ukazují na rozvinutý lov v blízkosti vod. Želva samotná je dobrým indikátorem teplot v létě. Dokáže totiž přežít i velké mrazy, ale k rozmnožování potřebuje teploty nejméně na úrovni dnešních hodnot.

Čas bučin a doubrav Střední holocén dělíme na starší Atlantik a mladší epiatlantik. Jedná se o období klimatického a lesního optima, přičemž maximální rozvoj druhového bohatství lesů se poněkud opožďuje za optimálními klimatickými podmínkami z toho důvodu, že migrace nových druhů a stabilizace ekosystémů si vyžaduje nejméně několik staletí. Střední holocén je ve znamení smíšených doubrav, ve kterých zpočátku jilm a lípa ustupují jasanu, aby pak došlo k rychlému nástupu bukových lesů s proměnlivým podílem jedle. Postupně se stabilizuje výšková zonalita krajiny, ve které nadmořské výšky přibližně do 350 až 400 metrů patří vegetačnímu stupni doubrav, výškový stupeň 400 až 800 metrů je obsazen bučinami a vyšší polohy náleží buď převládajícím smrkům, nebo jsou holé. Horní hranice lesa ležela ve středním holocénu o 200 až 400 metrů výš nežli dnes. Průměrné teploty byly po větší část středního holocénu o jeden až dva stupně Celsia vyšší než dnes, tedy na úrovni, jakou očekáváme v budoucnosti při dalším zvyšování obsahu skleníkových plynů v atmosféře. A je nutné říct, že pro naše území se v žádném případě nejednalo o nějaké katastrofické období. Spíš naopak. Srážky byly podstatně vyšší – v některých obdobích až dvojnásobné. Usuzujeme tak například z existence vápnitých mokřadů v dnes přeschlých, stepních oblastech Pálavý. Docházelo k hlubokému zvětrávání a tvorbě půd. I přes vysoké srážky byla půdní eroze díky hustému lesnímu porostu velmi malá. V Atlantiku se odehrává maximum tvorby pramenných vápenců – některá údolí v Českém krasu a v Polabí byla vyplněna až 10 metrů mocným souvrstvím sladkovodních vápenců vysrážených na vývěrech podzemních vod. Koryta řek se postupně zanášela a řeky samotné se měnily na široce rozlité, dobře okysličené a vodnaté toky, které při snížení srážek rychle zarůstaly rákosem a ostřicí za vzniku bažin.

Vznik zemědělství Příznivé přírodní podmínky a nouze způsobená tím, že krajina již nebyla schopna uživit tradičním „mezolitickým“ způsobem vzrůstající počet lidí, vedly ke snad nejdůležitější civilizační proměně naší civilizace. Bylo jí zemědělství, které se k nám postupně šířilo z tzv. Staré Evropy, ležící zejména v dolním Podunají a v přímém kontaktu se zemědělskými civilizacemi Předního východu. Lidé se usazovali v jedné omezené oblasti, rodina se zvětšovala, vznikaly odlišné tradice vázané na půdu a rovněž náboženské a filozofické představy se rozrůzňovaly a stávaly se stále složitějšími. Víme, že severoameričtí indiáni 17 z 161

vypalovali lesy, aby zvětšili travnaté plochy, které uživily víc zvěře. Pokusy s vypalováním lesa na Českolipsku rovněž prokázaly, že požáry zvyšují počet druhů živočichů i rostlin žijících v krajině, pomáhají tvorbě půd a vypálené plochy uživí více zvěře, ale přímé doklady o mezolitickém přetváření přírody schází. Naproti tomu je dopad neolitických zemědělských kultur na přírodu jednoznačný. Lidé nejprve obsazovali přirozeně rozvolněné plochy na okrajích lesů a stepí. Rozšiřovali bezlesé plochy a postupně proměňovali krajinu středních Čech a Podkrušnohoří v kulturní step. Epiatlantik představuje klimaticky důležité a svým způsobem varovné období. Klima v holocénu dosáhlo poměrně rychle – během prvních necelých tří tisíc let – svého optima, ale pak opět začíná kolísat a celkově se zhoršovat jako v mýtu o zlatém věku. Nejedná se zde jenom o celkový pokles teploty a srážek, ale především o suchá období. V pěnovcích, tedy ve vápencích vy srážených prameny ve vápnitých oblastech, pozorujeme, že jejich tvorba je několikrát přerušena. Nejméně třikrát až čtyřikrát došlo k vysušení zdrojových oblastí, prameny bud’ zcela nebo částečně přestaly téci a na jejich povrchu vznikaly rendziny – tmavé humózní hlíny. Délku suchých výkyvů můžeme podle mocnosti a vývoje půd odhadnout na 100 až 200 let. Pak opět došlo k obnovení srážek, prameny začaly téci a půdy byly překryty další polohou pěnovce. Ve druhé třetině holocénu tak pokračuje a dále se prohlubuje období kolísavého klimatu. Vcelku platí závislost zjištěná v ostatních interglaciálech – první polovina interglaciálu má stabilnější a celkově příhodnější klima než druhá polovina. Na konci interglaciálu pak obvykle dochází k několika velkým ochlazením a oteplením. Otázkou, zda v tomto interglaciálu máme to nejlepší za sebou, se budeme zabývat v závěrečných kapitolách této knihy.

Lužická ekologická katastrofa Mladý holocén dělíme do tří období, ve kterých již zřetelně pozorujeme lidský vliv na přírodní prostředí. Označujeme je od nejstaršího po nejmladší jako subboreál, subatlantik a subrecent. Zkratka „sub“ ve všech těchto případech znamená „menší než“. Subboreál je tedy období srovnatelné s boreálem, ale ne tak studené. Podobně je i subatlantik podobný klimatickému optimu, ale zlepšení klimatu není tak výrazné. V mladém holocénu pozorujeme plynulé ubývání doubrav. Na jejich místě se stabilizují bučiny a smíšené bučiny. Plocha porostlá smrkem zpočátku přirozeně stoupá, ale v posledních asi dvou stech letech je většina původních přirozených porostů nahrazena hospodářskými smrčinami. V sušších oblastech se šíří habr na úkor dubu. Subboreál (1250 až 700 let př. n. l.) představuje klíčové období evropských dějin, které historicky můžeme charakterizovat buď rozhraním pozdní doby bronzové a staré doby železné, nebo neklidnou dobou mezi dórskou invazí a založením Říma. V subboreálu byly položeny základy evropské civilizace. V našich podmínkách představuje subboreál nejkatastrofičtější období celého holocénu. V krasových osypech je subboreál tvořen nápadnými hrubými sutěmi s výplní tmavých humózních hlín. Na pěnovcových kupách pozorujeme mocnou tvorbu vrstev hlíny, ve kterých často nacházíme střepy kultur z počátku doby železné. V pískovcových převisech Kokořínska je subboreál charakterizován vrstvou se střepy lužické kultury, pod kterou může ležet souvrství s 20 až 30 druhy měkkýšů, z nichž některé jsou velmi citlivé na kvalitu stanoviště. V době lužické kultury, tj. přibližně mezi roky 1200 až 1000 př. n. 1., však došlo k náhlé změně životního prostředí. Původní smíšené lesy ustoupily podmáčeným borům, počet druhů měkkýšů klesl na 5 až 7, které v této oblasti žijí dodnes. Došlo k odvápnění sedimentů a zmizela část bohatého bylinného patra. Můžeme zde hovořit o ekologické katastrofě. Označujeme ji podle kultury, jejíž střepy ji indikují, jako „lužická katastrofa“.

18 z 161

V subboreálu zároveň dochází k velkým skalním řícením. Řeky dosahují svého dlouhodobého minima. Svědčí o tom například obilní zásobnice budované přímo na jejich březích. Nálezy zbytků želv opět ukazují na teplá léta a přítomnost měkkýšů ukazuje na ústup lesa a převládající sucho. Intenzita skalního řícení však naznačuje podstatně chladnější zimy než dnes. Celkově lze hovořit o výrazně kontinentálním klimatu. Změny v lidské společnosti jsou také dramatické. Ve středozemní oblasti zaniknou všechny tehdejší říše – s výjimkou Egypta – pod náporem poněkud záhadných mořských národů. V Čechách dochází ke značnému odlesnění a zvýšené erozi. Erodovaný materiál je ukládán v nivách velkých řek, dnes nalézaný jako ploché útvary „pahorky“ erozních reliktů v bočních korytech na místě členitých niv, ležící asi 2 metry pod současným povrchem. Na rozdíl od středozemní oblasti se však nejedná o nevratnou ekologickou katastrofu. Tam byla situace podstatně horší – odlesnění následkem pastvy, suchá období a zimní přívalové deště začínají již okolo roku 1000 př. n. 1. proměňovat Středozemí. Kosti domestikované ovce (kozy?) je možné nalézt ve výplních údolí až několik desítek metrů hluboko. Nad nimi leží splachy z horských úpatí. Již Platon si stěžoval na erozi půdy. Řecká civilizace je do určité míry výsledkem střetu společnosti a jejího životního prostředí. Zvýšená eroze nutila Řeky pěstovat plodiny s dlouhými kořeny, odolné vůči letním suchům. Pěstování obilí postupně ustupovalo ve prospěch vinné révy a oliv. Ty bylo nutné vyvážet a směňovat za obilí. Populace však rostla rychleji než dovoz obilí, takže Řekové začali zakládat kolonie v Itálii, Malé Asii a podél břehů Středozemního moře. Společně s obilím, vínem a olivovým olejem se tak šířila demokracie, filozofie a umění. Kolonie však zároveň vstřebávaly místní podněty a ovlivňovaly dění v samotném Řecku. Na troskách životního prostředí tak vznikla jedna velká, obdivuhodná civilizace, která změnila svět, ale i přes veškerý pokrok ve filozofii a vědách nikdy nezvládla hospodaření se zemědělskou půdou a s krajinou.

Strategie přežití V subatlantiku, tedy ve stoletích kolem našeho letopočtu, opět pozorujeme mírné zhoršení klimatu. Roky jsou celkově studenější a vlhčí. Les se šíří, a to dokonce i na Apeninském poloostrově, kde bychom v době vrcholícího rozmachu římského impéria spíše očekávali prohlubující se odlesňování. Vlhčí klima však umožňovalo pěstování obilí i na místech dnes málo příznivých, například na africkém pobřeží, a Římané tak byli schopni vyvážet své „ekologické“ problémy. Vývoj tak nasvědčoval tomu, že změny prostředí, společenské krize anebo i ekologické katastrofy ve skutečnosti stimulovaly lidskou společnost a urychlovaly její vývoj. Připomeňme osídlení obou Amerik indiány, vznik zemědělství, dálkový obchod apod. Pokrok byl však tehdy možný proto, že bylo kam expandovat a kde zakládat kolonie. Tyto strategie jsou ovšem v dnešním přeplněném světě již neuskutečnitelné. Čím víc se blížíme k poslednímu tisíciletí, tím je obtížnější odlišit přirozené a lidmi způsobené změny klimatu. Rovněž vztah mezi klimatem a společností se v rozvinutých systémech stává těžko určitelným. Na konferencích, kde spolu diskutují archeologové (absolventi humanitních studií) a přírodovědci, pravidelně dochází k nedorozuměním. Archeologové dávají při vysvětlování historie přednost vývoji společenských sil a někdy i obviňují klimatology z hrubého materialismu, zatímco přírodovědci se občas snaží zjednodušeně vysvětlovat společenské změny jenom klimatickými, případně i jinými vlivy prostředí. Pravda jistě leží někde uprostřed, ale kde – to nevíme. Celkově však můžeme říct, že na jedné straně existují flexibilní civilizace, které dokážou přežít i poměrně velké klimatické změny, zatímco na straně druhé známe různá konzervativní společenství, která ohrozí i menší, například srážkové fluktuace.

19 z 161

KAPITOLA ČTVRTÁ PŘÍRODNÍCH ARCHIVŮ

–

SVĚDECTVÍ

Z předcházejícího textu je patrné, že způsobů, jakými určujeme klimatické změny, je celá řada a že při nich vycházíme z různých typů fosilního a recentního záznamu – jinými slovy ze sledů vrstev, z nichž každá obsahuje nějakou informaci o teplotě, srážkách nebo společenstvích organismů. Každý tento záznam má jinou citlivost, rozlišovací schopnost a často reaguje na odlišné parametry klimatických změn. Tak v povodňových sedimentech říčních niv nalezneme záznam extrémních vodních stavů – povodní a dlouhých such, ale těžko poznáme teplotní variace. Rašeliniště zase dobře zachytí změny okolního porostu, ale jsou málo citlivá na změny teploty a vlhkosti. Ledový vrt v Antarktidě má vysokou vypovídací hodnotu právě jen pro Antarktidu, která je systémem riftů značně izolována od hlavního oceánského proudění na jižní polokouli, zatímco ledový vrt v Grónsku ležící v přímém dosahu oceánického výměníku vypovídá o značné části severní polokoule. Velmi zrádné je odhadovat klima z chování ledovců. Leží-li ledovce v dostatečně chladné oblasti, pak porostou víc při zvýšení teploty, které jim přinese vyšší srážky. Růst a ústup ledovců je hlavně funkcí jejich velikosti (podobná závislost platí i pro kolísání hladin jezer). Malé ledovce obvykle reagují rychleji, zatímco velké ledovce mají setrvačnost a jsou schopny postupovat ještě desítky let po nástupu suché a teplé oscilace, protože si ve sběrné oblasti akumulovaly dostatečně ledu. Nechci tím zpochybňovat možnosti paleoklimatického výzkumu, ale varovat před neúnosnými zjednodušeními, k jakým dojde, když budeme předpokládat, že ústup ledovců automaticky znamená oteplení nebo celkové roční zvýšení teploty znamená vysušení.

Hlubokomořské sedimenty a spraše V měřítku čtvrtohor, onoho majestátního střídání ledových a meziledových dob, jsou hlavním fosilním archivem hlubokomořské sedimenty v oceánu a spraše na pevnině. Na mořské dno neustále dopadá rychlostí asi 3 milimetry za tisíc let déšť organických a anorganických zbytků. Po dopadu na dno se sedimentu zmocní mořští červi a dojde k bioturbaci, k promísení povrchové vrstvy následkem činnosti organismů. Tím dojde k určitému zprůměrování sedimentu a kratší změny v moři často vůbec nepoznáme. Mořské dno však velmi dobře zachytí celkový průběh desítek chladných a teplých oscilací za dobu delší, než je jeden milion let. Ve vrtech sledujeme jednak stabilní izotopy uhlíku a kyslíku, které vypovídají o teplotě v době vzniku a biologické aktivitě. Vrty dál obsahují mikroorganismy, a tak prostým sečtením počtu chladnomilných a teplomilných organismů zjistíme, ke kolika teplotním fluktuacím došlo. Podle zrnitosti a složení sedimentů můžeme také usuzovat na rychlosti mořských proudů a směry větrů. Rozdíly mezi planktonem a bentosem, tedy vznášejícími se a přisedlými organismy, pomáhají určit míru změn mezi mořskou hladinou a mořským dnem. Obsahy fosforu a kadmia indikují chod oceánického výměníku. Hlubokomořský fosilní záznam představuje jakousi pevnou kostru čtvrtohorní kvartérní stratigrafie, jakýsi „vánoční stromeček“, na který zavěšujeme lokální stratigrafie. Neříká nám však nic o tom, co se dělo na pevnině, a nemáme jistotu, zda některé jeho části nebyly odneseny mořskými proudy. Spraš je druh slabé glaciální půdy, která vzniká během krátkých, horkých glaciálních let zvláštním druhem zvětrávání z původních prachovic – jakýchsi hlinito-písčitých přesypů. Spraš pokrývá 10 procent plochy pevnin a její mocnost může dosáhnout až 200 metrů. V Brně na Červeném kopci to je například až 50 metrů, v Praze u Prašného mostu necelých 30 metrů. V teplých obdobích je povrch spraše změněn na různé druhy půd – to podle toho, zda teplý výkyv přináší jenom travnatou step nebo dokonce listnatý les. Podle počtu a vývoje půd, 20 z 161

obsahu měkkýšů a kostí savců, existence vápnitých krust a dokonce novotvořeného magnetitu vznikajícího činností bakterií usuzujeme na proměny klimatu ve čtvrtohorách. Písčité vrstvy indikují silné bouře, tvar a složení minerálů ukazuje směr převládajících větrů a délku transportu. Spraše představují podobný typ záznamu jako hlubokomořské sedimenty. Dají se však obtížně datovat a obsahují informační „okna“ – chybějící souvrství spláchnuté pořádným deštěm nebo vymazané půdotoky. Jsou však to nejlepší, co máme na pevnině a v dlouhých časových měřítkách k dispozici.

Kontinentální a horské ledovce Kontinentální a horské ledovce jsou studovány vrty. Měříme v nich mocnost přírůstkových linií, hodnoty pH indikující sopečné výbuchy doprovázené exhalacemi plynů, prašnost a obsahy plynů v bublinách. Stáří grónských ledovců sahá asi 150 tisíc let do minulosti, antarktických až milion let do minulosti. Ledovce jsou výhodné zvláště při studiu složení atmosféry. Díky bublinám v ledu víme, kolik metanu či oxidu uhličitého obsahovala atmosféra v různých obdobích poslední ledové doby i v holocénu. V poslední době se dánským vědcům pod vedením prof. Dansgaarda podařilo vypracovat metodiku odečítání letních a zimních vrstviček v grónském ledovci, vznikajících při letním oteplení. Jejich tloušťka určuje intenzitu srážkové činnosti v severní polární oblasti. Dnes jsou k dispozici přesná měření zahrnující sled těchto vrstev za posledních zhruba 13 tisíc let rok po roce.

Jezerní a říční sedimenty Jezerní a říční sedimenty představují menší analogie oceánských pánví, které mají nižší teplotní setrvačnost a jsou více závislé na okolí. Nejvíce vyhledávaná jsou jezera s proměnlivou sezónní sedimentací. V takovém jezeře se přes léto usazuje vrstvička světlého, díky činnosti organismu dobře okysličeného sedimentu a v zimě tenčí lamela tmavého, organickým uhlíkem bohatého sedimentu. Sledujeme v nich zejména množství a složení fosilního pylu, které ukazuje změny okolního prostředí. V německých a francouzských kráterových jezerech je tak rok po roce zachycen klimatický záznam sahající přes celý holocén a někde i hluboko do glaciálu. Problémem je zde hlavně korelace mezi jednotlivými vrty. Cílem a ideálem těchto složitých výzkumů je interpretace klimatu rok po roce za posledních nejméně deset tisíc let!

Koráli a letokruhy stromů Koráli a letokruhy stromů obsahují přírůstkové linie. Zatímco u stromu můžeme podle šířky, složení jednotlivých letokruhů, výskytu tzv. mrazových kýl apod. usuzovat především na sezónní výkyvy typu vlhké léto, suché léto, chladná zima, koráli reagují na jednotlivé přílivy a odlivy. Na vyzdvižených korálových útesech v Karibském moři a u pobřeží Austrálie tak můžeme rekonstruovat nejenom změny podnebí, ale i počasí po 12 hodinách a za dobu trvající tisíce let. Vypadá to krásně, ale obvykle se nedaří nalézt přesný začátek a konec záznamu. Víme, co je „uvnitř“, ale neznáme datum, kdy záznam začal. Podobně je možné počítat přírůstkové linie například v krápnících.

Pylová zrna Pro naše území a v měřítku holocénu máme velmi dobrou představu o celkové proměně klimatu a krajiny, kterou jsme získali zejména z rozboru pylových zrn. Zvláště v krasových jeskyních, ale i v pískovcových převisech sedimenty obsahují i střepy, takže můžeme korelovat vývoj prostředí a civilizace. Schází nám však pohled na kratší časové úseky a oscilace trvající stovky a desítky let. 21 z 161

22 z 161

KAPITOLA PÁTÁ – CO PROZRADILY PÍSEMNÉ ZÁZNAMY V historické době, což je u nás asi tisíc let, ale v Egyptě či Číně se jedná o podstatně delší období, již můžeme počítat s tím, že člověk sám zachycuje proměny klimatu. V kronikách posledního tisíciletí se setkáváme hlavně se záznamy extrémních událostí (egyptských ran), jako jsou katastrofální sucha, letní sněhy nebo povodně. Existuje však celá řada dokladů, které podávají informaci o klimaticky normálních rocích. Patří mezi ně například záznamy o daních počítaných z velikosti úrody, export hospodářských přebytků, ceny zemědělských plodin a produktů, čínské záznamy o počátcích slavnosti švestkových květů, která se řídila dobou květu této ovocné dřeviny, apod. Již z let 1136 až 1150 př. n. l., z období aktivity islandské sopky Hekla 3, známe čínský záznam o tom, jak deset dní padal z oblohy popel a zničil pět úrod obilí za sebou. Jiná závažná erupce se odehrála v roce 209 př. n. l., kdy po dobu tří měsíců nebyly v Číně vidět hvězdy. V téže době ukazují archeologické výzkumy, že v severní Evropě vymizelo snad až 90 procent populace, ale ve střední Evropě došlo k dalšímu rozvoji keltské civilizace. Historické záznamy jsou však málokdy takto přímočaré a jednoznačně interpretovatelné. Častěji mají stejně omezenou platnost jako přírodní archivy – reagují na celou řadu faktorů, mívají lokální charakter, bývají náhodné a musíme u nich počítat s psychologií doby i pisatele.

K psychologii kronikáře Kronikáři si všímali oblohy velmi pečlivě, protože středověké zemědělství mělo tak malé hospodářské přebytky, že sotva umožňovaly překlenout dvouletou neúrodu. Také tu však působilo neustálé očekávání nebeských znamení předvídajících války a hlad i čtení doby z hlediska věčnosti. Většina neobvyklých událostí, které se odehrály na nebi, znamenala nějakou zprávu pro lidi. Ještě počátkem tohoto století musel J. Š. Baar uklidňovat paniku mezi řeporyjskými skalníky, způsobenou objevem Halleyovy komety, a obdobný upokojující vzkaz nechal z Francie domů na Slovensko odeslat i Milan Rastislav Štefánik. Obavy z Halleyovy komety nebyly totiž ještě v této době tak úplně výjimečné. Již po několik neděl tone obyvatelstvo ve stálém strachu před příchodem Halleyovy komety a panuje všeobecné přesvědčení, že nastane konec světa, poněvadž kometa Zemi jistě rozbije. Když v noci na úterek vypukl v obci osm kilometrů vzdálené velký požár; jehož záře červeně zbarvila oblohu, myslil ponocný, ze hrozná kometa se již blíží, v úzkosti troubil na roh ze všech sil a probudil celou vesnici ze spánku pronikavým voláním: „Soudný den je tady!“ Poděšení lidé vybíhali polonazí z domů, aby skončili bídný pozemský život aspoň pod širým nebem... Rychle byly vyneseny zásoby potravin a nápojů a na návrší počaly u planoucích ohňů pravé orgie požitků. Všichni v rychlosti jedli a pili, co kdo mohl, a chvílemi se také modlili, aby ani jejich duše nebyla zkrácena... Všechny ohledy a přetvářky zmizely, každý jevil se takovým, jakým byl... Hojné víno počalo jeviti účinek a brzy nebylo v celé vesnici střízlivého člověka. Výskali, tančili a veselili se, až většinou vysíleni klesli k zemi a usnuli. K velikému překvapení probudili se za jasného dne a nemohli se vzpamatovat z údivu, že nenastal konec světa, jak se mělo státi. Byli tím upřímně pobouřeni... Naše nejstarší klimatická pozorování zaznamenává Mnich sázavský, který popisuje zimu roku 974-5 jako těžkou. V dalších třech stoletích většinou, až na výjimky, převládají spíše kusé záznamy typu: úrodný rok, velmi tuhá zima, velká povodeň, parné léto apod. Některá frekvenční minima klimatických údajů tak mohou indikovat nejenom stabilní povětrnostní úseky, ale také nedostatek údajů, například během válečných dob, kdy lidé zpravidla měli jiné starosti. Pozdější klimatohistorické zprávy jsou detailnější, složitější, 23 z 161

početnější, ve většině případů se vzájemně potvrzují, ale nezřídka obsahují i údaje, které si vzájemně odporují. Americký klimatolog R. Bryson si již před lety povšiml, že kroniky odrážejí dlouhodobou kolektivní paměť, která zvýrazňuje neobvyklé události, ale potlačuje opakující se jevy. První tvrdá zima je zajímavá, pátá tvrdá zima je už normální. Venkovský kronikář vnímá svět spíš očima své komunity a události měří délkou svého života a vzpomínkami pamětníků. Pro mladého kronikáře má svět víc neobvyklých jevů než pro unaveného starce. Tím vším dochází k výběru klimatické informace a k její určité homogenizaci. Naproti tomu dvorské kroniky se nejčastěji zabývají osobou panovníka či velmože a klimatické zprávy potlačují. Charakteristickým příkladem kolektivní paměti jsou tuhé ruské zimy první poloviny 19. století. Po Napoleonově ústupu od Moskvy nápadně mizí záznamy o tvrdých zimách. Je to pravděpodobně způsobeno i tím, že od té doby už málokterá zima stála za záznam. Snadno si umíme představit ruské mužiky pokyvující hlavami: „Dnes už nejsou zimy jako dřív, to za Napoleona...“

24 z 161

KAPITOLA PROMLUVILY

ŠESTÁ

–

GRÓNSKÉ

LEDOVCE

Pro detailní pohled na kolísání klimatu v minulosti bylo tedy nutné vyhledat takovou metodu, která by co nejvěrněji odrážela skutečný stav klimatického výkyvu. V předchozích odstavcích byly ty základní popsány. Nejznámější budou pravděpodobně sedimentární vrstvy jezer, kde podle přírůstků vrstviček dna je možné usuzovat na relativní roční změny. Podobné budou i rašelinné vrstvy z některých českých a moravských rašelinišť. I když jde o metody vypracované již před poměrně dlouhou dobou (první pokusy byly provedeny krátce před 1. světovou válkou), které mají vysokou průkazní hodnotu, není možné je použít k detailnímu poznání klimatických změn v minulosti, neboť z nich není možné vyčíst kratší časové úseky. Na druhou stranu mají podobné lokality velký význam především v poznání druhové skladby porostů v blízkém i vzdáleném okolí, neboť rašeliniště dokonale konzervuje téměř všechny organické materiály. Díky tomu lze poměrně dobře identifikovat jednotlivá pylová zrnka a podle jejich výskytu pak usuzovat na převažující vegetaci. Podle teplotních nároků jednotlivých rostlin lze s uspokojivou mírou přesnosti určit i průměrnou roční teplotu místa. Problém je ovšem s přesným datováním, takže i když získáme vcelku přesný teplotní obraz pro určité období, není ho možné přesně zařadit. V jistém ohledu se ukázala být progresivnější dendrologická metoda, kde podle ročních přírůstků letokruhů bylo možné usuzovat na roční kolísání klimatu. Tato metoda se používá dodnes, avšak má omezený časový limit daný délkou života některých dřevin. Dlouho se hledala taková metoda, která by mohla s vysokou přesnosti poskytnout hodnověrná data o změnách klimatu v minulosti. Začátkem 80. let se konečně přišlo na jednu, která všechny tyto základní podmínky splňovala. Jednalo se o dostatečně přesné a několikrát potvrzené záznamy z grónských ledovcových vrtů. I když jde o oblast, která je velmi vzdálena od evropských regionů, je nutné chápat výsledky dánských analýz jako globální. Tento logický závěr je možné podpořit konkrétními výzkumy, týkajícími se oscilací klimatu v minulosti. V tomto směru jsou velmi významné ledovcové vrty v centrálním Grónsku. Stáří grónských ledovců se pohybuje v rozmezí 70 až 150 tisíc let. Vrt, jehož výsledkem je ledovcové jádro o průměru asi 20 centimetrů, je ústředním předmětem mezinárodního projektu GISP (Greenland Ice Sheet Project). V něm jsou zachovány všechny indicie, které vypovídají o změnách klimatu. Je charakteristické, že zásadní klimatické změny, které je možné v ledovcových analýzách sledovat, odpovídají velmi dobře proměnám kulturního vývoje pravěkých populací. Jestliže tedy sledujeme například jazykové změny na evropském kontinentu, neměli bychom zapomínat ani na tak důležité souvislosti, jakými jsou globální podnebné výkyvy. Pro upřesnění je možné uvést, jaké průměrné měsíční teploty panují v oblasti, kde byly vrty prováděny.

25 z 161

Vzhledem k tomu, že tříhodinová meteorologická pozorování byla prováděna na sedmi místech současně (ovšem v relativně nevelké vzdálenosti od sebe), byla stanovena zeměpisná souřadnice jako průměr geografických souřadnic těchto lokalit. Jde o místo v Grónsku, které leží na 72°46 severní zeměpisné šířky a 38°2 západní zeměpisné délky o průměrné nadmořské výšce 3153 metry nad mořem. Pravidelná měření se provádějí nepřetržitě od roku 1987 až do současnosti. Ačkoliv jde spíše o data, která slouží meteorologům, je možné je považovat za transparentní, protože téměř čítankovým způsobem ukazují, jak je to s teplotami ve středu arktické oblasti Grónska. Následující tabulka ukazuje teplotní průměry ročních sezón od roku 1987 až do roku 1994. I když není příliš aktuální, je možné z ní vysledovat spíše ochlazovací trend, který zobrazuje tu skutečnost, že oteplovací tendence, která je s takovou oblibou prezentována novináři, je ve skutečnosti spíše předmětem zájmu badatelské lobby.

26 z 161

Analýza ledovcových jader spočívá v rozboru kolísání srážkové činnosti, která je v grónských ledovcích zachycena střídáním kompaktnějších a méně hustších vrstev. Tyto vrstvičky vznikají každý rok, takže je možné s vysokou přesností získat přehled o charakteru každého roku hluboko do minulosti. Vrstvičky jsou nestejně silné, což odpovídá jednak intenzitě srážkové činnosti a pak střídání vyšších teplot v létě s nižšími teplotami v zimě. Tím je možné s neobyčejně vysokou přesností určit v podstatě každý jednotlivý rok od současnosti až prakticky ke skalnatému podloží ledovce. Právě tento nepatrný rozdíl v tloušťce ročních přírůstků sněhu ukazuje na variabilitu hydrologických poměrů na severní polokouli. Nejde pouze o sledování postupného nabývání ledovce. Analyzují se všechny možné faktory, které tak či onak s klimatem souvisí, a to všemi dostupnými prostředky. Informace získané komplexní analýzou pak slouží k detailnějšímu poznání vývoje klimatu. Mimo kolísání ročních přírůstků sněhu jde především o chemickou analýzu přítomných prachových částic, dále chemické analýzy plynů obsažených v mikroskopických bublinkách vzduchu. Z nich je pak nejdůležitější přítomnost C02 a NH4. Rovněž analýzy na obsah Ca, Na, Pb a jiných prvků jsou pro každou vrstvičku běžnými standardními postupy. Prováděných rozborů je celkem asi 17 a všechny se vztahují pouze k jednomu roku. Množství získaných dat jde potom do stovek tisíc. Ke grónským ledovcovým vrtům jsou analogické vrty antarktické, prováděné od konce 80. let na amerických antarktických základnách. Stáří jihopolárních ledovců je skutečně úctyhodné, neboť se pohybuje kolem 570 tisíc let. Porovnání výsledků z obou oblastí pak přineslo poznatek, že zjištěné klimatické výkyvy jsou identické jak v severní, tak i v jižní polární oblasti. Z toho je možné usuzovat na to, že velké klimatické oscilace měly globální charakter a postihovaly celou planetu.

27 z 161

Vzhledem k tomu, že cirkulace oblačnosti na severní polokouli se v průběhu celého roku posouvá od Grónska přes Island dále do Evropy a posléze přes ruskou sibiřskou nížinu zpět do arktické oblasti, jsou údaje odečtené z ledovcového jádra velkoplošného charakteru. Tento závěr pak umožňuje vyslovit předpoklad, že i úroveň srážek, která je zaznamenána v grónských ledovcích, odráží kolísání srážkové činnosti nejenom Evropy, ale i značné části severoasijského kontinentu.

28 z 161

KAPITOLA KLIMATEM

SEDMÁ

–

DĚJINY

PSANÉ

Jak bylo již v úvodu zdůrazněno, vyvolávají klimatické výkyvy reakci lidské společnosti. Především zemědělské neolitické komunity byly citlivé na jakoukoliv větší změnu podnebí, neboť jejich ekonomická základna byla postavena na primitivním zemědělství. K tomu, aby se tento systém zhroutil, stačilo relativně velmi málo. Několik let za sebou se opakující neúroda vyvolala zcela zákonitě nestabilitu společenskou, kterou pak pravěká komunita musela řešit. Není jistě náhodné, že celá řada rituálů, které se dochovaly téměř až do historické doby, má svůj počátek v neolitických kulturách. Mnohé z těchto kultovních praktik byly velmi kruté a nezřídka byly doprovázeny lidskými oběťmi. I při sebevětší snaze o maximální pochopení je dnešní nazírání na takový rituál na hony vzdáleno vlastní podstatě uvažování pravěkých lidí. To však nic nemění na skutečnosti, že i pro tehdejší společnost znamenala lidská oběť cosi mimořádného a výjimečného. Jakékoliv oslabení poměrně nevelké pravěké skupiny znamenalo vždy nejistotu v budoucnosti, a proto i lidská oběť byla pravděpodobně mimořádná. Tato výjimečnost oběti musela ovšem pramenit z mimořádné situace. Těžko si však lze představit větší ohrožení lidské skupiny nežli její zánik v důsledku předpověditelné neúrody. Je pak jisté, že k tomuto účelu byly vypracovány určité magické postupy, které měly za úkol podobnou katastrofu odvrátit. Jedním z nich byly pravděpodobně i oběti. Jak bude prokázáno, většina přírodních katastrof, které je možno dát do souvislosti se změnami podnebí, byla hydrologického charakteru. Jakkoliv to je překvapivé (obecně se spíše předpokládalo, že půjde spíše o změny teplot), jde o logický závěr. Bohatá úroda klíčícího a rostoucího obilí je závislá především na dostatku vláhy v jarních měsících. S výkyvy teplot se zrniny vypořádávají kupodivu celkem dobře, mnohem složitější situace nastává v případě trvalého nedostatku vláhy. Výnosy rychle klesají až pod objem výsevku, takže i prostá reprodukce je narušena a nastává hladomor. Byla to právě tato hrozba, která vedla ve svém důsledku až k hromadným migracím celých populací. Tyto etnické pohyby pak vyvolávaly celou řadu změn sociálních, politických, ekonomických i kulturních – a to nejenom v době právě probíhající klimatické změny, ale ještě i dlouho poté, co odezněla. Jak už jsem se zmínil, rozhodující moment, vedoucí ke vzniku zemědělského způsobu obživy, byl především teplý klimatický výkyv, který způsobil náhlý vzrůst populace, takže lidé byli pod tlakem okolností nuceni hledat nové způsoby obživy. Pro budoucí tisíciletí znamenal tento technologický přelom zásadní změnu. Je jisté, že i když lidstvo dospělo ve svém vývoji až téměř do současných poměrů, neustále čelilo skryté hrozbě v podobě neúrod, které byly způsobovány klimatickými změnami. Tyto změny nastupovaly naprosto souběžně se změnami sociálními. Následující kapitoly s příklady z české historie ukazují, jak mohl silný klimatický výkyv zásadním způsobem ovlivnit budoucí vývoj.

Husitské bouře Husitské války jsou typickým příkladem vlivu klimatických oscilací na změny ve společnosti. Záměr historiků dát husitským událostem ideologický náboj je jistě chvályhodný a byl by také tak chápán, kdyby se k tomuto úsilí přistupovalo ze širšího pohledu. Je nesporné, že počáteční impulz vyšel z nespokojenosti širokých vrstev obyvatelstva, které byly decimovány nejen hladomory, ale téměř kontinuálně pokračujícími morovými epidemiemi. Byla to celá druhá polovina 14. století, která byla ve znamení tak obrovských pandemií, které do té doby Evropa ještě nezažila. Je prokázanou skutečností, že epidemie tzv. „černé smrti“ měla svůj počátek v roce 1330, kdy v Číně následkem obrovských záplav (konec období planetárního chaosu) zahynulo kolem pěti až šest milionů lidí. Nemožnost pohřbít v krátké 29 z 161

době všechna mrtvá těla vyvolala první větší epidemii, která se rychle rozšířila po velké ploše centrální Asie. Právě faktor oteplení byl oním spouštěcím mechanismem, který vedl k tomu, že se počet obyvatel začal rychle zvyšovat a epidemie měla prostor pro své bleskové rozšíření. Během několika let dosáhla pobřeží Černého moře, kde měli své obchodní stanice italští kupci. Ti byli také první, kteří morovou epidemii zavlekli do Evropy. V letech 1349 až 1355 se v několika vlnách přehnaly evropským kontinentem uragány smrtící nemoci. Jestliže v jednom regionu epidemie pozvolna uhasla, v témže okamžiku se objevila jinde. Její intenzita počala slábnout až po roce 1355 a odhaduje se, že v celém tehdy známém světě zemřela plná třetina veškeré lidské populace! Od té doby až do dneška již nikdy taková pandemie nezuřila. Během dalších dvaceti let byl poměrný klid a evropské obyvatelstvo se pozvolna regenerovalo. Další větší vlna „černé smrti“ přišla okolo 80. let 14. století a zasáhla opět celý kontinent. Její intenzita nebyla již taková jako v prvním případě, ale důsledky, které po sobě obě epidemie zanechaly, byly velmi významné. Tato veliká pandemie nebyla ovšem první, která Evropu postihla. Těch morových (pod pojmem mor se mnohdy skrývaly různé choroby, které nemusely vždy být pravým morem Yersinia pestis) bylo více, ale nikdy nedorostly do tak obrovských rozměrů. Příčina, která vedla k bleskovému rozšíření epidemie, nebyla pouze v oteplení klimatu, které šíření nemoci podporovalo, ale především ve vysoké koncentraci obyvatelstva. To se během 12. až 14. století začalo ve velkém stěhovat do měst. Právě teplé klima vedlo (jako v mnoha případech předtím) k nárůstu populace. Byl to ovšem nový společenský systém, který vedl k přelidnění měst, kam se soustředila řemeslná výroba, do té doby běžně provozovaná ve vesnicích. Mladý feudalismus stál před otázkou, jakým způsobem nasytit přibývající počet obyvatelstva a zároveň plnit i potřeby nové společnosti, která se od předešlé (tím je v českých zemích myšlen přechod od románského období ke gotickému) zásadně lišila. Východiskem se ukázal rozvoj měst se soustředěnou řemeslnou výrobou. Není proto překvapující, že mladý Jan Lucemburský tak dbal především na rozvoj měst, neboť ze své domoviny velmi dobře věděl, co znamená prosperující stát, postavený na volném podnikání svobodných měšťanů. Růst měst měl ovšem i svoji stinnou stránku. Velké obilní sklady v městech přitahovaly drobné hlodavce, především krysy a myši, kteří zde působili jako mezihostitelé přenašečů epidemií v podobě různých parazitů, především blech (Xenopsylla cheopsis). V oteplujícím se klimatu a při zvyšující se koncentraci obyvatelstva bylo tedy jen otázkou času, kdy morová epidemie propukne. Mimořádně silná pandemie „černé smrti“ je toho důkazem. Právě po zkušenosti s nemocí mimořádné smrtící síly se začaly objevovat první názory na reformy společnosti, neboť obyvatelstvo si náhlý vznik těchto epidemií nedovedlo racionálně vysvětlit a spatřovalo v nich nadpřirozený zásah. Tomáš Štítný ze Štítného píše svoji Sieť viery především pod dojmem skončené epidemie a není náhodou, že na něj programově navazuje i Jan Hus. Ve svém důsledku vedly vlny morových epidemií až k objevu Ameriky, neboť se hledala přirozená cesta ke zdrojům koření, které podle středověkých názorů mělo mít protiinfekční účinky (hřebíček a pepř). Samotné husitské bouře probíhaly za mimořádně vlhkého a na záplavy bohatého období. Například neúspěšnost křižáckých výprav proti husitským Čechám byla způsobena především totální neprůchodností země, neboť rozbahněné cesty umožňovaly jen velmi omezený pohyb, a to pouze lehčích nákladů. Tolikrát zdůrazňovaná vítězná bitva husitů u Sudoměře (podzim 1419), kde byli rožmberští ozbrojenci na hlavu poraženi, byla možná jenom proto, že rybníky byly v zemi z větší části vypouštěny, protože hrozilo akutní nebezpečí protržení hrází.

30 z 161

Podobně tomu bylo i v bitvě na Vítkově 14. července 1420. Vzedmutá voda Vltavy donutila Zikmundovo vojsko, tábořící na Letné v počtu kolem 70 až 100 tisíc (není však vyloučeno, že jich bylo i podstatně méně), k přechodu brodu, a to v jediném místě u dnešního ostrova Štvanice. Přechod přes dobudovaný Karlův most představoval velkou časovou prodlevu, takže stratégové krále Zikmunda byli nuceni volit násilný přechod přes řeku. Přebrodění řeky je stálo velmi mnoho sil, takže pro Žilku a jeho vojáky, kteří byli opevněni na vrcholu Vítkova, nepředstavovali reálné nebezpečí, zvláště když museli v těžké zbroji překonat strmé svahy kopce. O utonulých v řece se ostatně zmiňuje i jeden husitský rukopis. Je skutečně dosti udivující, že si této prosté skutečnosti nikdo nepovšiml a mnoho historiků se snažilo pracně vysvětlit skutečnost, že nejméně 20 až 40 tisíc mužů čítající armáda byla na hlavu poražena maximálně tisícovkou Žižkových vojáků. Obvykle se dává vina jednak chaosu v křižáckém vojsku, jednak Žižkově strategii. Ten druhý důvod je nejspíš skutečně důležitý – Žižka několikrát dokázal mistrně využít klimatické situace k vlastnímu vítězství. Nutno uznat, že ačkoliv se jeho armáda chovala v Čechách jako banda primitivních kulturtrégrů, v tomto případě se nejednalo o zásah „boží prozřetelnosti“, ale o skvělou taktiku husitského vůdce.

Třicetiletá válka Podobných příkladů vlivu klimatických výkyvů na společenské změny by bylo možné citovat celé desítky. Jisté je to, že klimatické oscilace vyvolávají celý řetěz dalších událostí, které další směr vývoje výrazně ovlivňují. Například od roku 1526 začínají Habsburkové budovat svůj centralisticky orientovaný stát. Je to příznivé období nejen politicky, ale především hospodářsky a klimaticky. Vysoké jarní a pravděpodobně i letní teploty změnily dokonce tradiční skladbu plodin v Čechách. Klima je v té době tak příznivé, že se na Kolínsku pěstovaly melouny, které odebíral Pražský hrad. To svědčí o mimořádně vlhkém a přitom teplém klimatu. Pouze pro srovnání – dnešní hranice pěstování melounů se pohybuje někde okolo Budapešti. Je to období renesance a manýrismu, kdy vznikl dodnes uznávaný pojem „renesančně vzdělaný člověk“. Silní panovníci (Ferdinand I., Maxmilián II. a Rudolf II.) mají své politické rivaly, například v Anglii v Alžbětě I. (1533 až 1603). V Rusku panuje v té době Ivan Hrozný (1530 až 1584), tvůrce klasického samoděržaví. Celý tento nesmírně tvůrčí a dynamický rozvoj náhle – jakoby z ničeho nic – ukončuje třicetiletá válka. Jenže i tato válka měla své klimatické příčiny. Lze dokázat, že třicetiletá válka, která zasáhla prakticky celou Evropu i část Afriky, byla vyvolána velkou klimatickou změnou, která je v literatuře pojmenována jako „malá doba ledová“. Obvykle je její počátek kladen do druhé poloviny 20. let 17. století. Trvala s menšími teplejšími intervaly přibližně až do roku 1730. Její nástup byl však překvapivě avizován nejméně o celé čtvrtstoletí dříve. Klimatický průběh druhé poloviny 16. století byl totiž velmi neobvyklý. Po celkem normálním průběhu první čtvrtiny století následovala neobyčejně teplá, ba až horká zbývající část. Přibližně z let 1520 až 1570 existují hodnověrné informace o četných požárech zuřících po celé Evropě, při kterých docházelo i ke vzplanutí říčních břehů. Řeky byly totiž zpola vyschlé a na rozsáhlých územích byl katastrofický nedostatek vody. Zimy byly velmi teplé a výjimkou nebyly ani dvojí sklizně ovoce v roce, přičemž druhá sklizeň probíhala v prosinci. Květiny začínaly kvést koncem ledna a první obilí dozrávalo již koncem června. Jestliže jsou dnes podrobně zkoumány příčiny prudkého oteplování, je možné vzít průběh 16. století jako modelový, neboť teplotní poměry této doby (2. a 3. čtvrtina 16. století) silně připomínají současnou klimatickou situaci, i když se tehdy nedalo mluvit o nějakém emisním zatížení atmosféry způsobeném lidskou činností. Porovnání průběhu podnebí posledních padesáti let se stavem klimatu v 16. století naznačuje, že jde o významný objev, neboť globální oteplení 31 z 161

současnosti nemusí být výsledkem pouze lidské činnosti, ale že se na něm může významně podílet i faktor slunečních oscilací. Ale zpět do historie: Zhoršování klimatu nastalo přibližně od poloviny 60. let 16. století a stabilizovalo se kolem 80. let téhož věku, aby došlo opět k otepleni začátkem 90. let. Závěr století však přinesl do střední Evropy mimořádně dlouhé, sněživé a studené zimy, které nikdo nečekal. Tato série studených zim trvala bez přerušení až do prvních let 17. století. Následující časový úsek, přibližně v letech 1605 až 1620, se rychle střídaly klimatické extrémy. Horká a suchá léta byla vzápětí následována studenými a sněživými zimami. V opačném případě předcházely teplé zimy studeným a deštivým létům. Zásadní zlom nastal kolem roku 1620, který lze počítat za vlastní začátek dlouhého a studeného období, které postihlo celou severní polokouli. Průběh let přibližně od roku 1600 až do roku 1620 byl tak neobvyklý, že vyvolal v celé Evropě velmi napjatou situaci. Ta byla způsobena střídáním srážkově bohatých a chudých období, které způsobovaly zřetelné kolísání úrod obilovin, jež byly hlavní potravinou. Tato hospodářská nejistota přerostla v krátké době v nejistotu politickou, která byla vystupňována krátce poté, co klima doznalo definitivní změny. Je logické, že taková zásadní změna podnebí se musela projevit nejdříve v těch zemích, které ležely v severnějších oblastech Evropy. I když vstupy severních států do začínající třicetileté války jsou dodnes prezentovány jako zásadní ideologický střet mezi katolictvím a protestantismem, nelze přehlédnout zásadní fakt, že první válečné konflikty se rozhořely především na severu. Například v letech 1625 až 1629 probíhala válka dánská, která je dodnes vykládána jako zásah dánského krále Kristiána V. ve snaze pomoci německým protestantům proti rakouským katolíkům. Do té doby dánská území v Meklenbursku a Hannoversku přešla vítězstvím generála Tillyho u města Lutter v severním Německu do rukou rakouského císaře. Evidentní zdroj konfliktu spočíval v tom, že Dánsko bylo na počátku války tak ekonomicky vyčerpané neustálým dovozem obilí, že mu nezbývalo nic jiného nežli rozšířit své državy v Německu co nejvíce na jih i za cenu války. Stejným severským fenoménem bylo v té době i Švédsko. Švédská válka se klade do let 1630 až 1635 a za její prvotní příčinu je obvykle považováno vystoupení švédského krále Gustava Adolfa na obranu protestantů v Německu. Švédská armáda se vylodila v Pomořanech v roce 1630. V následujících letech již definitivně rozpoutané třicetileté války ovládl Evropu „švédský fenomén“. Klimatické poměry se mezitím neustále zhoršovaly. Zimy byly trvale studené, místy i mrazivé a velmi sněživé, léta rovněž studená a mokrá. Za tohoto stavu (přibližně v polovině 40. let 17. století) doznalo drancování ve střední Evropě svého vrcholu. Rozvráceny byly především Čechy, které před tímto válečným konfliktem patřily mezi bohatší země Evropy. Zpustošeno bylo rovněž Německo se Švýcarskem, ale i Francie a Holandsko. Probíhaly ozbrojené konflikty mezi Poláky a Rusy a také mezi Ukrajinci a Rusy. Poničené bylo celé Pobaltí a Dánsko. Švédské armády se pohybovaly v tomto prostoru naprosto volně a získávaly jedno vítězství za druhým. Samozřejmě že jejich prvotní kořistí byly umělecké předměty a cennosti. Nelze ovšem zapomínat na to, že drancování dobytých území bylo zaměřené i na odvoz potravin do mateřské země. Již mnozí tehdejší komentátoři se zabývali otázkou, proč právě Švédové jsou všude tak úspěšní. Příčin, které vedly ke švédským vítězstvím, bylo samozřejmě více, avšak ta hlavní byla opět v klimatické změně. První dopady zhoršování klimatu postihly především severské země. Obyvatelstvo těchto území však již mělo od pravěku zkušenosti s klimatem svého území, takže si vytvořilo jistou, dnes bychom řekli „informační databázi“. Vzhledem k tomu, že právě probíhala klimatická oscilace (do té doby nevšedně silné intenzity), mohli obyvatelé postižených oblastí reagovat podle vlastních osvědčených postupů.

32 z 161

Jistě nebylo náhodné, že každý švédský voják byl povinně vybaven dvěma páry pletených punčoch z ovčí vlny. Ty mu totiž umožňovaly poměrně snadné přežití studených a deštivých období, kdy při nedostatku vhodné obuvi byla ohrožena bojová síla celé armády. Švédové přinesli do Evropy ještě jednu módní novinku – pletené svetry. Je pravda, že pletení z ovčí vlny bylo známé již od pravěku, ale nikdy se nepletly oděvy, které by těsně obepínaly tělo. Teprve podíl severských zkušeností dokázal tento faktor plně zhodnotit. Náhodný není ani ten fakt, že hromadná výstavba pecí s komínem v zemědělských usedlostech spadá v Čechách až do let po roce 1600, kdy tato technologie vystřídala tradiční dymníky. Je sice pravda, že šlechtická sídla tuto novinku již dávno znala a používala, avšak její náhlé rozšíření během 17. století i ve vesnických objektech ukazuje na aktuálnost teplotních problémů v té době. Válečné úspěchy Švédů je možné dát s velkou pravděpodobností do vzájemné souvislosti mezi novými klimatickými podmínkami území, kam švédská vojska vstoupila, s původním klimatem Švédská před touto změnou. To způsobilo, že Švédové byli ve výhodě, neboť se pohybovali v podmínkách, na které byli zvyklí ze své domoviny. Se studenou periodou bude patrně souviset i jedna z největších námořních katastrof Švédská během třicetileté války. V letech 1625 až 1627 bylo v královských loděnicích na Skeppsholmenu postaveno několik lodí, mezi nimi i perla švédského loďstva Vasa. Koncem roku 1627 byla loď spuštěna na moře a na jaře 1628 ukotvena před královským zámkem. Během této doby byla opatřena plachtami, vyzbrojena děly, naložena municí a zásobami pro potřeby stopadesátičlenné posádky a přibližně 300 vojáků, kteří měli být dopraveni do severního Německa. Z celého Švédská přicházely zástupy lidí, aby viděly nejmohutnější loď svého krále. Stožáry Vasy bylo vidět zdaleka, neboť loď měřila od kýlu po špičku hlavního stožáru 60 metrů. Trup byl dlouhý přes 50 metrů, celkový výtlak byl kolem 1400 tun. Byl to skutečný lodní kolos třicetileté války. Uvědomíme-li si, že Stockholm je město, které leží v absolutní rovině, musely být stožáry lodi vysoké kolem 60 metrů zdaleka viditelné, neboť městská zástavba sotva převyšovala tři patra. Na třech palubách Vasy bylo umístěno 48 děl a mimo tuto hlavní palebnou sílu bylo na horní palubě ještě 10 menších děl a 6 těžkých houfnic. Velmi pozoruhodné ovšem bylo, že neměla sloužit pouze jako loď transportní, ale s velkou pravděpodobností i jako nákladní. Tuto domněnku podporuje lodní seznam, který vypočítával, že se do jejího trupu vejde přes 900 beden potravin a 1200 sudů piva. Nebýt toho, že se tato mohutná loď dne 10. srpna 1628 potopila při své první plavbě, těžko by se dnes dokazovalo, že ekonomická situace v zemi se rychle zhoršovala. Díky nadšencům se podařilo v roce 1959 loď ze dna vyzdvihnout a umístit ji do muzea Vasa, kde je k vidění dodnes. Loď je příkladným svědectvím toho, že zhoršení klimatu nutilo švédské představitele hledat zdroje potravin anexí nových území, neboť trvalá hrozba hladomoru byla velmi aktuální.

33 z 161

Tento názor je podpořen výsledkem vestfálského míru v roce 1648. (V tomto období došlo k mírnému klimatickému zlepšení.) Územní zisky Švédska ukazují na to, že jejich zájmem byly především jižní oblasti. Uvedený politický akt byl domluven po několikaletém jednání s Francouzi a Němci. Pod švédskou nadvládu se dostalo území arcibiskupství brémského, biskupství verdenského a dále Přední Pomořany s ostrovem Rujana, Štětin a jeho okolí. Francie získala državy Habsburků v Alsasku. Bavorsko získalo Horní Falc a jeho představitelům zůstala hodnost kurfiřta. Prusko získalo Zadní Pomořany, čímž došlo ke sjednocení dosud volných panství, a to země rýnské, Braniborska a Východních Prus. Německá říše se stala svazkem samostatných států a státečků, přičemž luterské a kalvínské vyznání bylo prohlášeno za rovnoprávné s katolickým. Nezávislost získalo Švýcarsko a Spojené státy nizozemské.

34 z 161

Ačkoliv třicetiletá válka v Evropě skončila, na severu i nadále trvala. V roce 1657 pronikla švédská armáda na dánské ostrovy a do jižního Norska. Tato válka trvala s různými peripetiemi až do roku 1679. Nepokoje ovšem nekončily. V letech 1700 až 1721 probíhaly silné ozbrojené konflikty s Ruskem, které skončily porážkou Švédů u Poltavy v roce 1709. Tím ztratilo Švédsko velmocenské postavení v Evropě, které se začalo pozvolna přesouvat na Rusko. V roce 1721 bylo Švédsko nuceno vyrovnat se s Ruskem mírem v Nystádtu a postoupilo mu Livonsko, Estonsko, Karelii, avšak získalo Finsko. Poslední významné konflikty s Ruskem proběhly ještě v letech 1741 až 1743 a byly zakončeny mírem v Ábo 35 z 161

(Turku), na jehož základě získalo Rusko od Švédska jihovýchodní část Finska. V dalším období již Švédsko spolu s ostatními severskými státy významněji do evropské politiky nezasahovalo. Frekvence válečných konfliktů, jejich prudký nárůst na počátku války a postupné odeznívání v průběhu přibližně jednoho století, ukazuje na velmi nápadnou shodu s podnebným průběhem tohoto období. Švédský fenomén se začal z evropské politiky postupně vytrácet souběžně se zmenšováním negativních projevů klimatické změny. Dvě mimořádně tvrdé a dlouhé zimy v letech 1708/9 a 1739/40 je možné ještě považovat za kontinuální součást studeného období „malé doby ledové“, třebaže se objevily v poměrně teplém výkyvu. Rovněž tak i vliv ochlazení, který se sice projevoval ještě v 19. století a nebyl tak intenzivní a silný jako ve stoletích předcházejících, je možné řadit do doznívající epochy studeného klimatického výkyvu. Průběh klimatické oscilace první poloviny 17. století je v mnohém velmi ilustrativní. Předně ukazuje na tu skutečnost, že vliv lidské činnosti nemusí být vždy hlavním faktorem, který vede ke globálnímu oteplení. Tuto situaci dobře vystihuje kolísání průběhu počasí během celého 16. století. Před nástupem dlouhotrvajícího poklesu teplot a celkového zhoršení klimatu došlo k mimořádně silnému oteplení, které zasáhlo značnou část severní polokoule. Nicméně toto oteplení bylo občas střídáno velmi tvrdými zimami, objevujícími se naprosto neočekávaně. Klima tak dostávalo chaotický charakter střídání extrémů, na které reagovala i lidská společnost. Je pochopitelné, že čím větší byla frekvence extrémů, tím adekvátnější byla i lidská reakce. Třicetiletá válka je významným dokladem razantního dopadu klimatické oscilace na značnou část světa v době poměrně nedávné. Jde o modelový příklad chování lidské populace, která byla postižena změnou přírodních podmínek. Tato změna vyvolala hromadnou migraci směrem k jihu s nezbytným doprovodem vojenských střetů. Ačkoliv již v té době disponovala společnost značnými ekonomickými a finančními možnostmi, byl klimatický dopad naprosto zdrcující. Ve svém důsledku vedl ke zhroucení do té doby uznávaných společenských pravidel a připravil půdu pro nástup dravého a ekonomicky stabilního kapitalismu.

36 z 161

KAPITOLA OSMÁ – SRÁŽKY VLETECH 4000 PŘ. N. L. AŽ 1000 N. L. Předcházející kapitoly, popisující historicky podložené okolnosti spojené s klimatickými výkyvy, velmi dobře ilustrují, jak jsou tyto oscilace významné. Je tedy pravděpodobné, že stejný dopad musely mít podobné výkyvy klimatu i v minulosti. Jak se ukázalo, velmi významným faktorem, podílejícím se na sociálních změnách, byl především pokles srážkové činnosti. Z toho pak vyplývá, že poznání srážkových výkyvů v určitém historickém období bude rozhodujícím momentem v poznání klimatických dopadů a v objasnění klimatických změn v téže době. Srážkovou činnost v minulosti a spolu s ní související oblačnost je možné popsat pouze na základě důkladné analýzy dat získaných z jader grónských ledovců. (Najdete je na konci této knihy.) Je nutné upozornit na to, že podobné grafy jsou zde publikovány poprvé. Nelze ovšem zapomínat, že autoři analýzy ledovcových jader byli první, kteří tento výzkum zveřejnili. Jde o sehraný tým vědců pod vedením prof. Dansgaarda, který celý projekt vede. Základní analýzy pak provedli Angličané a Američané Cuffey, Glow, Alley, Stuiver, Waddington a Saltus, kteří analýzy publikovali v časopisech Science a Journal of Geophysical Research v letech 1995 až 1998. Vzhledem k tomu, že americké a dánské prameny umožnily získat pouze absolutní data, bylo nutné převést je do přehlednější relativní podoby. Výsledkem je 14 grafů zobrazujících průběh kolísání tlouštěk sněhových vrstviček, resp. odchylek od dlouhodobého průměru za období od roku 4000 př. n. l. až do roku 1000 n. l., v nichž jsou šipkami zdůrazněny hlavní body maxim a minim. Prvních 8 naleznete s podrobnější analýzou a popisem použité statistické metody v závěru této knihy jako dodatek. Ostatní jsou součástí textu příslušných kapitol. Grafy jsou rozděleny na čtyři skupiny:    

První skupina – detailní grafy 1-8, které jsou pro snadnější orientaci odstupňovány po 500 letech, přičemž základní krok na ose x je 50 let. Druhá skupina – globální grafy 9-14 s časovou škálou 1000 let a krokem 100 let na ose x. Třetí skupina – podpůrné grafy A-D, jejichž cílem je zpřehlednit pohled na kolísání klimatu před rokem 3000 př. n. 1. s vyznačenými minimy a maximy. Čtvrtá skupina – doplňující grafy E-G monetárního a narativního původu, které slouží k paralelnímu doplnění informací o některých klimatických extrémech od zlomu letopočtu až do roku 650 n. 1.

Oscilující křivka velmi jasně ukazuje na střídání hlavních a podružných maxim (M) a podobně hlavních a podružných minim (m). Tyto výkyvy (oscilace) odpovídají vlhčím a sušším úsekům, přičemž některé z nich jsou krátké a zvláště intenzivní a některé naopak dlouhé a vcelku mírné. Střídají-li se vlhčí a sušší časové úseky, je logické, že jde vlastně o období výměn s nižší a vyšší oblačností. Díky precizní práci dánských a amerických glaciologů je možné střídání těchto polarit určit s přesností přibližně dvou let. To je velmi významný průlom do datování pravěkého období, neboť je možné s vysokou přesností určit nástupy a zároveň i závěry určitých etap vývoje lidské společnosti. Ty jsou sice známy, avšak jejich detailní chronologické zařazení dosud chybělo. Ukazuje se, že současně s klimatickými výkyvy, které je možno velmi detailně určit, docházelo k zásadním změnám struktur lidské společnosti, která musela na tyto přírodní změny reagovat. Spolu se změnami klimatickými docházelo i ke změnám hospodářským, ale především sociálním, které přinášely postupnou diferenciaci uvnitř lidských skupin. 37 z 161

Klimatické extrémy Lze konstatovat, že ve sledovaném období, dlouhém 5000 let, se objevilo několik úseků, které mají charakter výrazně silné oscilace, a to jak maximální, tak minimální. Jde o srážkové extrémy, u nichž lze velmi pravděpodobně předpokládat případy s vyšším stupněm nad normality. Vzhledem k tomu, že se jedná o určité klimatické etapy, které měly výrazný podíl na formování lidských společenství, je nutné zdůraznit jejich důležitost. Ta nevyplývá pouze z jejich extremity, ale především z dopadu na život pravěkých populací.

Roky před naším letopočtem 2860 až 2833 Delší suchý úsek srážkového minima m-1 s drobnější oscilací zvýšení srážek v letech 2830 až 2820. 2815 až 2770 Razantní nástup srážkové činnosti do maxima M-1. Během nástupu srážek došlo k menšímu poklesu do podružného minima přibližně v letech 2815 až 2793. 2770 až 2750 Velmi rychlý pokles srážek do minima m-2. 2750 až 2725 Prudký nárůst srážek do maxima M-2. 2375 až 2350 Velmi mírné srážkové maximum M-3, které však svými parametry odpovídá spíše podružné oscilaci. 2350 až 2300 Rychlejší pokles srážkové činnosti vedoucí k menšímu minimu m-3. 2245 až 2220 Menši srážkové maximum M-4. 2220 až 1935 Velmi dlouhé srážkové minimum m-4 s několika výkyvy směrem k navýšení srážkové činnosti, avšak hodnoty navýšení se nedostaly ani k hranici normálu. 1770 až 1735 Nástup výrazně vysoké oblačnosti a srážek až do maxima M-5. 1735 až 1665 Viditelný pokles srážkové činnosti až do minima m-5 s mírným navýšením v letech 1700 až 1680. 1665 až 1630 Velmi výrazné maximum M-6 s rychlým nástupem srážkové činnosti. 1630 až 1585 Méně výrazné srážkové minimum m-6. 1560 až 1320

38 z 161

Velmi dlouhé, i když poměrně málo výrazné srážkové minimum m-7, které bylo přerušováno drobnějšími výkyvy směřujícími ke zvýšení oblačnosti. 1296 až 1270 Mimořádně hluboké a silné srážkové minimum m-8. Šlo o velmi suchý výkyv. 1270 až 1235 Prudké a strmé navýšení srážkové činnosti až do maxima M-7, které představovalo velmi výrazné vlhké období. 1235 až 1125 Velmi dlouhé a intenzivní srážkové minimum m-9 s menší oscilací v letech 1205 až 1180. Jednalo se však o velmi slabý výkyv. 1125 až 1035 Velmi razantní nástup srážkové činnosti především v letech 1125 až 1086. Poté zůstala srážková činnost na maximum M-8 až do roku 1035. 1015 až 972 Po mírném a podružném minimu v letech 1036 až 1015 začínají srážky intenzivně narůstat až do maxima M-9. 883 až 843 Výraznější maximum M-10 se projevilo strmým nárůstem do roku 860. Vysoká srážková činnost zůstala na stejné úrovni až do roku 843. 843 až 775. Velmi výrazné a hluboké minimum pravděpodobností téměř bezvodé období.

m-10,

které

představuje

s

velkou

660 až 550 Velmi výrazné a dlouhé srážkové minimum m-11 s menší slabou oscilací v letech 590 až 570, kdy ovšem navýšení nedosáhlo ani normálu. 528 až 491 Menší nevýrazné minimum m-12. 435 až 400 Nevýrazné minimum m-13. 250 až 176 Velmi výrazné srážkové minimum m-14. 120 až 64 Velmi výrazné srážkové minimum m-15.

Roky našeho letopočtu 16 až 65 Velmi razantní nárůst až do roku 38, kdy kulminovalo maximum M-11, které se udrželo na stejné intenzitě až do roku 65. 100 až 128 39 z 161

Poněkud mírnější nárůst srážek do menšího maxima M-12. 130 až 418 Velmi výrazné a extrémní srážkové minimum m-16. Obecně lze však charakterizovat nástup velmi dlouhého, srážkově výrazně slabého úseku. V této dlouhé periodě lze spatřovat několik drobnějších výkyvů směřujících ke zvýšení srážek, a to v letech 184 až 208, 225 až 235, 255 až 278, 310 až 333, 356 až 383. 418 až 475 Srážky jsou bohatší, avšak maximum M-13 není příliš výrazné. 475 až 618 Druhé velmi dlouhé a výrazné minimum m-17 s drobnou oscilací v letech 510 až 550, kdy se srážky vrátily k normálu. 618 až 685 Mimořádně výrazný a mohutný nárůst srážkové činnosti až do maxima M-14. 685 až 713 Citelný pokles srážek do menšího minima m-18. 713 až 1000 Trvale vysoké srážky na extrémních hodnotách s vlhkými oscilacemi, které nikdy nepoklesly k hranici normálu.

Období planetární harmonie a planetárního chaosu Seřadíme-li vybrané letopočty za sebou, je možné provést výpočet rozdílů mezi počátkem jednoho úseku a koncem úseku bezprostředně na něj navazujícího. Výsledkem je řada vzdáleností jednotlivých oscilací na časové ose. Průměr činí asi 192 let s variačním rozpětím 107 roků. S tímto zjištěním bude nepochybně souviset významný objev české badatelky dr. Ivany Charvátové, jejíž práce jsou více známy v zahraničí nežli v domovině. Její přínos je v tom, že dokázala s konečnou platností objasnit příčinu 1801eté periody, o níž se ví přibližně od 60. let. Pro tuto knihu je důležité, že průměrná vzdálenost mezi klimatickými extrémy, zjištěnými na základě ledovcových vrtů, je přibližně 190 let, což odpovídá cyklu, který Charvátová objevila. K jeho zjištění bylo nutné provést celou řadu astronomických výpočtů a analýz postavení planet zpět do minulosti. Při tom zjistila, že prvotní příčinou celé řady přírodních, ale i sociálních změn na Zemi je vzájemná interakce mezi planetami Jupiterem a Saturnem. Prokázala bez možnosti pochybností, že právě tyto dvě planety jsou velmi silným zdrojem určité nestability naší planetární soustavy. Obě tvoří přibližně 93 procent hmoty všech planet. Proto mohou ovlivňovat, jestliže jsou ve vzájemné konjunkci, i polohu těžiště celé planetární soustavy. V těžišti ovšem leží Slunce. Jestliže dojde k tomuto stavu (dochází k němu jednou za 179,8 roku), gravitační síly celé planetární soustavy působí na Slunce tak silně, že začíná kmitat a vyrovnávat porušenou stabilitu planetárního systému. Tyto výkyvy jsou dosti značné (až dva sluneční disky na každou stranu) a zpětně pak působí především na terestrické planety. Začínají se u nich zvyšovat počty magnetických bouří, zemětřesení, sopečných výbuchů a dochází k pronikavým změnám globálního klimatu. Ovšem nejen tyto přírodní změny jsou pro toto období typické. Poměrně snadno lze dokázat, že v kritických letech po konjunkci docházelo ve většině středověkých evropských států k silným změnám sociálním. Tyto nepokoje bývaly většinou doprovázeny i rychlými změnami politických struktur, což se 40 z 161

projevovalo zvýšenou frekvencí střídání panovníků na vladařských trůnech. Jakmile však kritické období skončí, situace se v planetární soustavě uklidňuje a planetární chaos přechází v planetární harmonii. Aniž by bylo cílem autora vyvolávat paniku, k zásadní konjunkci Jupitera a Saturna došlo v roce 1989. Bude trvat ještě nejméně 10 až 20 let, nežli dojde k uklidnění celého planetárního systému a podmínky na Zemi se stabilizují do úrovně alespoň začátku 80. let. Tato perioda je překvapivě blízká již dříve zjištěným cyklům. Její přibližný dvojnásobek obnáší 400 let. Je pozoruhodné, že se téměř shoduje s délkou periody kolísání oblačnosti. Uvedená 4001etá oscilace byla zjištěna v polovině 50. let českým astronomem F. Linkem, přičemž metodika jejího zjištění je skutečně unikátní. Při své práci využil Link tzv. Baldetův katalog počtu objevených komet pro jednotlivá staletí, který byl vypracován na základě informací z historických pramenů. Zahrnoval období přibližně od roku 2200 př. n. l. až do současnosti. Link si při studiu této práce povšiml, že v různých staletích kolísají počty objevených komet v pravidelných výkyvech. Podrobil tedy statistické analýze celou kompletní řadu, počínaje rokem 2200 př. n. l. Výsledkem bylo zjištění, že kolísání počtů komet na obloze vykazovalo přibližně 4001etý cyklus. Link si položil otázku, co tento fenomén mohlo způsobit. Dospěl k jednoznačnému závěru, že jediný mechanismus, který mohl ovlivnit pozorovatelnost komet na obloze od pravěku až do doby dalekohledů, bylo kolísání oblačnosti. Jako poctivý vědec analyzoval i přítomnost periodických komet a skutečně mu vyšlo, že i jejich frekvence výskytu je podřízena oné periodě. Učinil tedy logický závěr, že kolísání oblačnosti, a tím i celého klimatu, není pouze pod vlivem krátkodobých oscilací, které mají svůj počátek v solárním cyklu, ale že globální klima je ovlivňováno mnohem delšími a hlouběji uloženými periodami. Mimochodem – podíl českých vědců na objasňování změn klimatu v minulosti není rozhodně malý. V tomto poměrně úzce specifikovaném vědním oboru, jehož sledovanost veřejností je významná a kde jsou prezentovány spíše práce zahraniční, patří čeští klimatologové ke světové špičce. Nemohou bohužel sloužit tak atraktivními výzkumy, jakými jsou vrtná jádra grónských ledovců, avšak mohou nabídnout teoretické práce, které mají obecnou platnost a jejichž úroveň je zahraničními odborníky vysoko ceněna. Obě zjištění – dánských glaciologů i českých vědců z 50. a 80. let – jsou stejného charakteru, neboť mluví o tom, že srážková činnost podléhá pravidelným cyklům a jejich vzájemnému působení. Je velmi pravděpodobné, že v těchto výrazných zlomových bodech klimatických změn docházelo k silnějším migracím.

41 z 161

KAPITOLA DEVÁTÁ – SRÁŽKOVÉ EXTRÉMY A DĚJINY LIDSTVA V následujících odstavcích jsou popsány nejdůležitější klimatické výkyvy, které bylo možné na grafech vypracovaných podle ledovcových vrtů zachytit a vyhodnotit. Vzhledem k tomu, že jde současně i o mimořádné úseky vývoje lidské společnosti, dostaly tyto klimatické výkyvy názvy podle výrazných událostí té které doby.

Minimum Mohendžo-Darol2 INDIE Přibližně v době kulminujícího a poměrně dlouhého minima m-4, jež probíhalo v letech 2220 až 1935 př. n. l., nelze přehlédnout zánik výrazné kultury městských států Harappa a Mohendžo-Daro (cca 2800 až 1900 př. n. l.) v povodí řeky Indu. Šlo o zemědělské kultury v balúčistánské oblasti, jejichž zvláštností byla pozoruhodná civilizační vyspělost a mimořádná urbanistická úroveň sídlišť. Zvláštní postavení zde zaujímá vyspělá keramika, která byla vyráběna velmi pravděpodobně hromadným způsobem. Většina nádob byla vyráběna na hrnčířském kruhu z narůžovělé hlíny s jasně červeným povlakem. Zánik této kultury byl velmi tragický a náhlý. Archeologické odkryvy objevily nejenom v ulicích města Mohendžo-Daro, ale i v domech desítky koster lidí se zřejmými stopami násilí, velmi často s rozseknutými lebkami. To napovídá tomu, že města (stejně postiženo bylo i město Harappa) byla přepadena ozbrojenými útočníky, s největší pravděpodobností Indoevropany. Nálezy naznačují, že útočníci, kteří se ve městě usadili, zřejmě vůbec nevěděli, k čemu sloužily ulice nebo domy, neboť byly nalezeny stopy primitivních chat přímo na ulicích. Všechny civilizační vymoženosti nechali totálně zchátrat a zanedlouho se odstěhovali.

42 z 161

Uvedené indoevropské kmeny začaly počátkem druhého tisíciletí př. n. l. pronikat do severoindické nížiny, neboť v jejich původní vlasti došlo k silné změně přírodních podmínek 43 z 161

pod vlivem klimatické oscilace. Byla to pravděpodobně jedna z prvních invazí Indoevropanů do nových území. Druhá indoevropská vlna razantní migrace přišla přibližně o 700 až 800 let později; k ní se však ještě vrátíme. Klimatická změna musela být skutečně velmi silná a razantní, jestliže je přiměla k dlouhému pochodu směrem k jihu. Muselo jim být jasné, že se vydávají do neznáma, do oblasti, o níž sice věděli, že je pro obživu příznivá, ale kde je čekala nejistá budoucnost. To byl pravděpodobně vedoucí motiv bezohledných masakrů obyvatel severoindických měst, který hnal agresory proti neskonale vyspělejšímu protivníkovi. K tomuto poznání dospěli angličtí i indičtí archeologové při objasňování příčin zániku městských civilizací. Výslovně podotýkají, že někdy kolem roku 1900 př. n. l. došlo k velmi silným změnám hydrologického režimu, který měl za následek změnu řečišť a pravděpodobně i vysychání polí. Tato prokazatelná katastrofa je v přímé souvislosti s dlouhým srážkovým minimem m-4, které panovalo v letech 2220 až 1935 př. n. l. Jedním z jeho důsledků byl i zmíněný vpád indoevropských kmenů do severních oblastí Indie. Starobylé indické texty zachovaly dokonce jejich jméno – znají je pod názvem Arjové. Je nepochybné, že se tyto indoevropské kmeny usídlily v Indii natrvalo, neboť dnešní skupina indických jazyků mezi indoevropské jazyky patří. Jestliže tato písemně doložená migrace měla tak silný dopad na asijském kontinentu, musela se nejméně stejně silně projevit i na kontinentu evropském. SUMER S pohybem určité části indoevropských kmenů v oblasti Předního východu ve srážkovém minimu m-4 je možné dát do souvislosti velmi pravděpodobně i konec nezávislosti Sumeru. Někdy kolem roku 2016 př. n. l. byla většina sumerských měst zničena. Jména nájezdníků známe z písemných dokumentů samotných Sumerů. Podle jejich pramenů šlo o Elamity a Amorejce. Ti byli v přímém kontaktu se sumerskými městskými státy již od roku 2049 př. n. l., kdy se poprvé objevili na severu Mezopotámie a sumerský král Šúsin (vládl přibližně v letech 2049 až 2041 př. n. l.) s nimi měl velké problémy. Ve snaze zabezpečit říši proti kočovným Amorejcům dal příkaz k postavení „západní zdi“ na středním Eufratu. Jeho syn a následník král Ibbisin (asi 2041 až 2016 př. n. l.) byl zaneprázdněn potlačováním povstání Elamitů na východě. Když se pak obrátil proti Amorejcům, Elamité se vzchopili a Ibbisin pak v bojích s těmito kočovnými kmeny nakonec podlehl. Z této doby pochází i známá báseň Nářek nad zkázou Uru, která je výrazným literárním dokladem sumerské slovesnosti: Ze Sumeru království odnesli, Eufrat a Tigris na zpustošených březích jen plevel rodily, úrodná pole jen bodláky plodila, zahrady bez štěpů samy od sebe zahynuly... V kanálech tekla zkažená voda, v močálech hnilo rákosí... Nikdo nechodil po cestách, nikdo neodcházel za obchodem... Matka se o dítě nestarala, muž svou ženu nepohladil, milenka nenašla lásku v náručí milence, města obydlená lidmi se změnila v trosky; ve vlastních jeho sídlech vyvraždili národ Černohlavců. A ty, jež nevyvraždili, odvlékli a zotročili. (Zamarovský, 1966, str. 207 a n) 44 z 161

ŘECKO A KRÉTA Do téhož časového úseku je možné zařadit i předpokládaný příchod Achájů do Řecka. Dnes se všeobecně přijímá, že se tato migrace udála někdy v rozmezí let 2200 až 1900 př. n. l. Vyšší datum tohoto rozmezí dobře odpovídá náhledu na příchod indoevropských kmenů do Malé Asie (Luvijci, Palajci a Chetité). Přesný směr příchodu Achájců dosud není znám, ale obecně se předpokládá, že jejich dřívější domov ležel kdesi v severnějších částech Evropy. Některé teorie připouštějí dokonce původní vlast ve střední Evropě. Pokud by tato hypotéza platila, znamenalo by to, že mimo dlouhého suchého období postihlo střední a severní oblasti Evropy i citelné ochlazení. Podobný závěr připouští právě ta okolnost, že trasa migrace byla od severu k jihu. A protože je známa celá řada suchých výkyvů v minulosti, které však žádným větším poklesem teplot doprovázeny nebyly (například sucha v letech 1050 až 1080, 1150 až 1200, 1430 až 1480, 1690 až 1710), je možné se domnívat, že impulz k migraci nebyl spojen pouze se změnami srážkového režimu, ale i se změnami teplotními. Vzhledem k tomu, že vliv tohoto suchého výkyvu (srážkové minimum m-4) byl patrný po celém eurasijském kontinentu, je nesporné, že musel být citelný rovněž i ve střední Evropě. Zde se nabízí vazba se vznikem únětické kultury ve středních Čechách. Její počátek je v mnohém velmi nejasný, neboť tato starobronzová kultura se objevuje ve středoevropském prostoru jaksi najednou i s celou rozvinutou bronzovou technologií. S jejím vznikem bude spojena pravděpodobně aktivita krétských Mínojců a jejich snahy spojené s vyhledáváním surovinových zdrojů nezbytných pro výrobu bronzu. Je nutné připomenout, že první výrobci tohoto nového materiálu se objevili na Krétě někdy kolem roku 2300 př. n. l. Technologii výroby zvládli poměrně snadno, mnohem složitější to bylo však se surovinami – mědí a cínem. Mědi byl poměrně dostatek na Kypru nebo na Balkánském poloostrově, zato cín byl drahou a velmi nedostupnou záležitostí. Mínojci se proto před koncem 3. tisíciletí př. n. l. vypravili na pevninu tyto zdroje hledat. Mimořádně bohatá naleziště cínové rudy se v Evropě objevovala pouze na dvou místech. V Krušných horách v Čechách a v Anglii. Je téměř jisté, že Mínojci tyto zdroje objevili a ve snaze o co nejefektivnější dopravu suroviny do mateřské země naučili místní populace bronz vyrábět z vytěžených surovin přímo na místě a do středomořské oblasti pak dováželi polotovary v podobě kruhových hřiven. Trasa a směr obchodu musely být proto místním metalurgům dobře známé. Dá se tedy s jistou rezervovaností předpokládat, že platí-li hypotéza o možném příchodu Achájů ze střední Evropy, pak by cíl jejich cesty určili sami Mínojci. Velké přesuny indoevropského obyvatelstva v tomto období se však neomezovaly pouze na evropský prostor. EGYPT Přibližně ve stejných podmínkách a stejným způsobem probíhalo toto období i ve starověkém Egyptě. Dnes jsou egyptologové celkem dobře informováni o začátku XII. dynastie (přibližně od roku 1991 př. n. l. až do roku 1785 př. n. l.), před kterou lze připojit ještě asi 60 let XI. dynastie, tj. začátek Střední říše. Zbývající dvě období před touto dobou, zhruba od roku 2150 př. n. l. až do roku 1990 př. n. l., jsou tak špatně známa, že se o jejich charakteru můžeme pouze dohadovat z pozdějších zpráv. Přitom období před tímto temným úsekem staroegyptských dějin je známo poměrně dobře díky zachovaným písemným pramenům. Vzhledem k tomu, že se o ní ví tak málo, dostala tato etapa název První a Druhé přechodné období. Jde o dobu, kdy do Egypta vpadávají kočovné kmeny z Asie. Z pozdější

45 z 161

doby je zachováno jakési líčení, které výslovně uvádí, že se v Egyptě objevily kočovné kmeny: Dovolil jsem jim, aby kočovali v Dolním Egypte, ale pak jsem jejich lid zajal a ukořistil jejich dobytek. (Žába, 1968, str. 73) Nejenom egyptské prameny zachovávají líčení problémů, které měly svůj původ ve změně klimatu. Nahlédněme do bible. V knize Genesis je líčena skutečná klimatická katastrofa v podobě mimořádného sucha, které postihlo země na východ od Egypta. A počalo sedm let hladu přicházeti, jakž byl předpověděl Josef. 1 byl hlad po všech krajinách, ale byl po vší zemi Egyptské chléb. Potom také nedostatek trpěla všecka země Egyptská a volal lid k faraonovi o chléb. (Genesis 41:54-55) Z uvedené ukázky je jasně patrné, že klimatická pohroma začala spíše kdesi ve vnitrozemí, ale postupně postihla i nilskou deltu, a tím i celý Egypt. O tom, že situace byla kritická i v původních sídlech semitských kmenů, nás bible informuje rovněž: Řekli ještě faraonovi: abychom pohostinu byli v zemi této, přišli jsme; nebo není pastvy dobytku, kterýž mají služebníci tvoji, nebo hlad veliký jest v zemi Kananejské: protož nyní prosíme, nechať bydlí služebníci tvoji v zemi Gesen. (Genesis 47:4) To velmi významně odpovídá zjištěnému srážkovému minimu m-4, které se projevilo prakticky na celé severní polokouli. Ostatně i egyptské prameny jsou v tomto ohledu dosti výmluvné. Sledované období popisuje známý Leydenský papyrus velmi otevřeně: Podřízený se nyní stal nadřízeným, země je rozvrácena, lidé vydávají zákony, které jsou proti zemi, lidé berou člověku majetek, pán je v nedostatku, cizinec je uspokojen; Asiaté jsou v Egyptě. (Dějiny Afriky 1966, str. 235) Výmluvné ovšem je, že tentýž Leydenský papyrus hovoří o hladomoru, který postihl sever země. Ze stejné doby je i nápis z hrobky náčelníka nechenského kraje (Horní Egypt) jménem Anchtifej, kde stojí: Nastal veliký hlad, umíral celý jih země a každý člověk jedl své vlastní děti. (Dějiny Afriky 1966, str. 236) 46 z 161

Tato klimatická oscilace má svůj protějšek i v oscilaci geomagnetické, respektive v kolísání obsahu C14, které je podmíněno výkyvy sluneční činnosti. I když nebyla tato změna zatím pojmenována, je její existence nesporná a transparentní.

Stěhování národů I MOŘSKÉ NÁRODY Jiné, dobře doložitelné „stěhování národů“ je zachyceno v egyptských dokumentech jako „vpád mořských národů“ do Egypta. Tento pojem zavedl do literatury v roce 1881 Gaston Maspero, francouzský egyptolog a objevitel chrámu v Luxoru. Protože se v egyptských textech objevovaly velmi často informace o lidech přicházející „z oceánu“, „z moře“, nebo „z ostrovů uprostřed moře“, použil zcela nahodile termín, který se dodnes používá pro jeho identifikační jednoznačnost. Šlo o masovou migraci koalice asi 20 různých etnik, pocházejících s největší pravděpodobností z Evropy, které vedly několik vyčerpávajících válek s Egyptem. Tyto boje probíhaly přibližně v letech 1250 až 1150 př. n. l. Přibližně do téhož časového úseku je možné položit jednak hluboké, i když krátké minimum m-8 (1290 až 1270 př. n. l.), jednak velmi hluboké srážkové minimum m-9 z let 1230 až 1130 př. n. l., které postihlo značnou část Evropy a pravděpodobně i Asie. Oba výkyvy leží v období hlubokého minima sluneční aktivity, které bylo geofyziky pojmenováno jako minimum egyptské. Je tedy velmi pravděpodobné, že počátek masových migrací z Evropy bylo zapříčiněn touto oscilací. Egyptské prameny hovoří o prvních konfliktech faraona Ramesse I. s Indoevropany již kolem roku 1290 př. n, l., kdy přicházeli z území říše Chetitů. Egypt se nakonec ubránil, ovšem za cenu velkého vyčerpání celé země. Faraón Merenptah (Mineptah 1224 až 1214 př. n. l.) měl s nájezdníky stejné problémy jako jeho následovník. Za jeho vlády vtrhli Libyjci a „mořské národy“ do Egypta zároveň se svými ženami, dětmi i stády a snažili se zde natrvalo usadit. Vpádu velel vůdce Libuů jménem Maraje a spolu s jeho armádou se v Egyptě objevili i příslušníci kmenů Ke-heků a Mešwešů. Ve zprávě se výslovně podotýká, že do Egypta přišli z hladu, neboť je Libye nemohla uživit. Zmatené poměry v Egyptě panovaly i po smrti Mineptahově. O jeho nástupnictví se pravděpodobně vedly spory, neboť podle dochovaných zápisů se v krátké době – v rozmezí let 1202 až 1194 př. n. l. – vystřídalo na trůnu několik panovníků. Pak nastala opět doba bezvládí. Pozdější sjednotitel země Ramesse III. popisuje tuto situaci takto: Obyvatelé Egypta neměli řadu let nikoho, kdo by byl jejich mluvčím. Egypt měl tehdy jen velmože a starosty, jeden přitom pobíjel druhého, ti velcí jako ti malí. Pak přišly jiné časy prázdných let, kdy byl jeden Syřan u nich velmožem... (Dějiny Afriky 1966, str. 255) Problémy Egypta ještě u konce nebyly. Mimořádnou postavou v této době byl faraón Ramesse III., vlastním jménem Wesermaatré Meriamón Ramesse Hekaón, který nastupuje na egyptský trůn 26. března 1184 př. n. l. Zdá se, že největší kumulace konfliktů mezi „mořskými národy“ a Egyptem spadá do období jeho vlády. Již od samého počátku své vlády musel čelit mohutným vlnám invazí nájezdníků, které se valily na Egypt. V tomto ohledu

47 z 161

zaujímá významné svědectví tzv. Harrisův papyrus. Informace o bitvách je ovšem až v samém závěru:

Rozšířil jsem hranice Egypta a přivedl k pádu ty, kteří je překročili ze svých zemí. Porazil jsem Danuny, kteří jsou na svých ostrovech, Cekkerové a Pelištejci se změnili v popel; mořští Serdenové a Vešešové skončili, jako by vůbec nikdy nebyli; zajati najednou a jako zajatci dopraveni do Egypta, početní jak písek v moři. Usídlil jsem je na opevněných místech, pokořených mým jménem. Početné byly jejich houfy jako statisíce kobylek. Každý rok jsem je všechny opatřil oděvem a obilím ze sýpek. (Zangger, 1995, str. 30) Severní části Afriky byly neustále pod tlakem mimořádně silné migrační vlny přistěhovalců, kteří se tlačili k úrodné nilské deltě. V osmém roce vlády (v roce 1176 př. n. l.) stejně jako za Mineptaha došlo k mohutnému útoku „mořských národů“. Nešlo o pouhý ozbrojený vpád, ale o viditelnou snahu usadit se v zemi, neboť severoafrické pobřežní oblasti je již nestačily uživit. Písemné prameny, kterých je z té doby již poměrně dost, nám zanechávají i výčet kmenů, které se tažení účastnily. Mimo již dříve uvedených Libuů to byli opět Mešwešové a Šeklešové. K nim se přidali Danunové (s velkou pravděpodobností Danájci), Peleseti (pozdější Filištínci a řečtí Pelasgové), kteří dali své jméno Palestině, a Cekkerové. V jedenáctém roce (1174 př. n. l.) se podobný pokus opakoval a obyvatelé Libye provedli útok spojený s definitivní snahou usadit se v zemi. Byl to pokus mnohem úspěšnější, neboť útočníci obsadili západní deltu až k Nilu, od moře až k Mennoferu. To nasvědčuje tomu, že většina egyptských pohraničních pevnůstek, chránících západní hranici, padla. Nicméně organizační talent a výcvik egyptské armády první nápor zachytil a bitva se proměnila v neuvěřitelný masakr. Egyptské reliéfy zobrazují velmi často nájezdníky jako 48 z 161

velmi podvyživené skupiny lidí, což svědčí o dlouhotrvajícím hladu. Jde až o zarážející těsnost vzájemné vazby, neboť tyto dvě mohutné invaze nájezdníků přišly v době, kdy vrcholilo, přibližně kolem roku 1180 př. n. l., mimořádně nízké srážkové minimum trvající zhruba od roku 1230 př. n. l. do 1130 př. n. l. Mohutná vlna těchto kočovných kmenů v roce 1190 př. n. l. zaplavila Chetitskou říši a její hlavní město Chattuš bylo zcela zničeno. Tyto dva státní útvary (Egypt a říše Chetitů) představovaly ve starověku velmoci, takže zánik jedné z nich a téměř zhroucení druhé musela způsobit velmi početná armáda. Z toho vyplývá, že množství obyvatelstva, které se účastnilo tažení proti středomořským státům, muselo být mimořádně veliké. Stojí za pozornost, že téměř totální pád dvou říší vyvolal šok u okolních států a způsobil na dlouhou dobu civilizační chaos v podobě absence stabilního státního útvaru ve Středomoří. Početnost armád koalice, útočících na Egypt a na Chetity, pak byla přímo úměrná velikosti klimatické změny. Přesně v tomto časovém úseku došlo k jedné z nejznámějších bitev starověku, a to k boji o Tróju. Období, do kterého je kladena vědeckými autoritami tato desetiletá válka, spadá podle nejnovějších poznatků přibližně do let 1220 až 1210 př. n. l., tedy přesně do téhož časového úseku, který vymezuje i grónský ledovec jako srážkové minimum.

49 z 161

Ukazuje se, že tento mohutný globální klimatický výkyv nebyl omezen pouze na eurasijský kontinent, ale že s největší pravděpodobností postihl i Ameriku. Přibližně v téže době lze pozorovat v centrální Americe náhlé objevení dodnes v mnohém záhadné kultury, která byla nazvána podle místa s nejvyšší kumulací nálezů kulturou olméckou. (Podle státu Olmecan v Mexiku.) Jejím nejzvláštnějším projevem jsou obří kamenné hlavy, které se objevují tu a tam v pralese bez přítomnosti jakýchkoliv doprovodných nálezů. V některých případech však bylo toto pravidlo porušeno, takže podle zlomků keramiky bylo možné tuto kulturu alespoň rámcově datovat na konec 2. tisíciletí př. n. l., přibližně do let 1100 př. n. l. V tomto časovém úseku lze v Čechách pozorovat zvýšenou půdní erozi a rozsáhlé odlesňování, které mělo charakter rozsáhlé ekologické katastrofy. Tento fakt byl podložen archeologickým výzkumem a závěry jsou jednoznačné. Rozsáhlá klimatická oscilace s minimem srážkové činnosti a pravděpodobně i s poklesem teplot způsobila, že značná část 50 z 161

středoevropských populací přešla od zaběhnutého zemědělství k pastevecké formě hospodaření, což vyvolalo silnou vlnu migrací směrem k jihu. Odlesnění pomohlo ke změně využívání krajiny. Většina pravěkých kultur v sobě kombinovala víceméně vyspělé zemědělství s víceméně vyspělým pastevectvím. Během sušších (či zemědělství jinak nepříznivých) období docházelo k rozvoji pastevectví. Během subboreálu se sídelní pospolitost v Čechách i na Moravě poprvé hromadně „přelila“ přes starou sídelní oblast. Zemědělství tehdejší doby bylo totiž možné úspěšně provozovat právě jen v nejúrodnějších černozemních a hnědozemních sprašových oblastech, zatímco pastevectví bylo možno provozovat v podstatě všude, kde nadmořské výšky nepřesahovaly 400 až 550 metrů. V subboreálu však docházelo i k využívání horských pastvin – v Alpách tak byly obsazeny travnaté stráně ležící až 3000 metrů nad mořem a na blízkém Slovensku byla budována hradiště ve výškách i přes 1000 metrů nad mořem! To, co pro Středomoří znamenalo rozpad sociálního řádu a posléze ustanovení nové civilizace, znamenalo naopak pro Čechy – a střední Evropu vůbec – obrovský ekonomický a demografický rozmach. Prof. Bouzek předpokládá, že obyvatelé našich zemí se dokonce účastnili jako součást „mořských národů“ invaze do Středomoří. Síť knovízských a lužických „vesnic“ je ve středních Čechách i na území samotné Prahy hustší než síť raně středověkých sídel. Teprve v závěru tohoto suchého a studeného výkyvu, v rozmezí let 843 až 775 př. n. l., se jižní část Evropy poněkud stabilizovala (viz minimum m-10). ÁRJOVÉ Nejenom na evropském kontinentu došlo k rozsáhlým migračním posunům. Této rozsáhlé změny nebyla ušetřena ani Indie. Jak bylo již upozorněno, počátkem druhého tisíciletí př. n. l. došlo k první mohutné migraci nejspíše Indoevropanů do severních částí Indie. Velmi pravděpodobně na počátku krátkého, ale velmi intenzivního minima m-8 se posunuly pastevecké indoevropské kmeny z oblasti snad jihoruských stepí do zmíněného indického prostoru podruhé. Pro klimatologa je velmi potěšující, jestliže historikové, věnující se tomuto časovému úseku, hledají příčinu tak masového exodu v klimatických změnách. (...) snad to byl velký růst jejich populace, nebo vysychání pastvin, nebo snad obě tyto příčiny společně, co je přimělo nejpozději na počátku druhého tisíciletí před naším letopočtem postupně se vypravovat dál od původních sídlišť – na západ, na jih i na východ. (Zbavitel, 1985, str. 41) Přibližně do doby nástupu uvedeného minima je možné klást druhou mohutnou invazi indoevropských kmenů směrem k jihu. Historie spolu s archeologickým výzkumem a ve spolupráci s odborníky na jazyky dala odpověď (pravděpodobnou) i na to, jakou vlastně tito kočovníci tvořili společnost. Velikou předností těchto nájezdníků byla důležitá zkušenost s krocením do té doby divokých koní. Jejich zvládnutí jim totiž umožnilo zapřahat je do lehkého válečného vozu, čímž získali převahu nad těžkopádnými vozidly původních obyvatel. Hlavním předmětem obživy byl u nich především chov dobytka; odtud také pramenily jejich zkušenosti při krocení koní. V menší míře se živili i pěstováním různých plodin. Na nově dobytých územích se rychle mísili s domácím obyvatelstvem a to od nich přebíralo jejich jazyk. Žili v patriarchálně řízených

51 z 161

společenstvech a rozdělovali se na rody. Předmětem jejich úcty byl oheň a další přírodní božstva. Velmi významné svědectví o nich a o etnickém původu uvedené migrace vydává jejich jazyk. Nejstarší indické památky vznikaly přibližně někdy před počátkem prvního tisíciletí př. n. l. Jazyk, kterým jsou psány, však vykazuje velmi vysokou podobnost s jazyky starého Íránu, především se zarathuštrovskou literaturou. Není to však jediná podobnost. Nejstarší známé fáze náboženství obou skupin mají velmi mnoho společných rysů. Dá se proto předpokládat, že předkové starých Indů a Íránců tvořili po značně dlouhou dobu určitou jazykovou jednotu. Jazyková diference nastala o něco později. O této jednotné skupině je známo, že si říkali Árjové, což snad původně znamenalo „pocházející z dobrého rodu“. Mezi oběma pozdějšími jazyky se však nalézá velké množství nápadných protikladů u stejných jazykových termínů. Z uvedeného důvodu bývá proto tato jazyková roztržka vysvětlována základními rozpory v náboženských představách. V novější době však bylo upozorněno na jeden významný prvek v íránském eposu Avesta. Podle jeho svědectví přešla část Árjů na íránské půdě k usedlému způsobu života, zatímco příslušníci druhé skupiny, která se později usadila v nových indických sídlištích, zůstali i nadále kočovníky. Náboženské rozpory byly tedy spíše promítnutím panujících poměrů do mýtů a eposů, které vedly ke konečnému rozdělení obou ideologií. Je velmi pravděpodobné, že dlouhodobé sucho, které se muselo na stepních půdách projevit mimořádně zhoubně, bylo prvotní příčinou obou migračních vln kočovných Indoevropanů. V přímořských zemích a jim blízkých regionech není vliv dlouhodobého sucha tak intenzivní jako v kontinentálních oblastech se stepními formacemi. Srážkový deficit je v přímoří poněkud zmírněn atmosférickou vlhkostí, kterou přináší blízkost moře. Tuto výhodu však štěpní území nemají. Navíc jsou vystavena i velmi silným teplotním rozdílům mezi dnem a nocí, které jsou v deštivějších obdobích mírněny přítomností atmosférické vlhkosti. V případě zmizení této ochranné clony nastává kolaps celého ekosystému. Stepi se začínají měnit v pouště a ochranný vegetační kryt, který poskytoval jakousi záštitu před přílišným výparem vody ze země, mizí rovněž. Je velmi pravděpodobné, že se některé momenty strachu, které panující sucho vyvolalo, objevily i v jedné z nejstarších památek, v první knize eposu Rgvéda. Je zde zaznamenán hymnus na Indru, krále védských bohů, jednoho z nejuctívanějších bohů v Indii vůbec. Hlásati budu mužné činy Indry, jež první vykonal tento hromovládce - zabil on hada, vysvobodil vody, prorazil útroby horám. Zabil on hada ulehlého v horách; sám Tvaštar vytesal mu hromoklín. Jak krávy s bučením spěchají dolů rozeběhly se vody k oceánu. Ve své síle vyvolil si sómu a ze tří pohárů ji pil... (...) A vody tekoucí pro dobro člověka valí se přes něho, jenž leží jak zlomený rákos. Leží had Vrtra pod vodami, jež zajal, v celé své velikosti... (...) Sám reku, dobyls krav, dobyl jsi sómy 52 z 161

a nechal proudit Sedm řek. (Zbavitel, 1985, str. 46) Porovnáním některých indických a staroíránských textů se dospělo ke konečnému výkladu, co vlastně slovo vrtra znamená. Původně se totiž jazykovědci nemohli dohodnout, neboť někteří předpokládali, že půjde o personifikaci zimy (démonem mrazu), a Indra pak symbolizoval slunce. Zdá se, že nejpravděpodobnější bude výklad prof. Kósmabího, který předpokládá, že uvedené slovo označovalo překážku, závoru či bariéru. S tím bude nepochybně souviset i starobylý praslovanský termín vorta (česky vrata), o kterém Machek soudí, že patří mezi velmi stará slova. V Indrovi pak autoři védských hymnů spatřovali přemožitele původních obyvatel poříčí Indu, kteří svojí činností „uvěznili“ vody v primitivně sypaných hrázích s cílem zmenšit nebezpečí pravidelných záplav. Mimo tuto preventivní úlohu měly přehrady ještě podíl na každoročním nánosu úrodného bahna na pole, která opět rodila. Vítězní Árjové, kteří nemohli pochopitelně znát smysl těchto zařízení, logicky viděli ve spoutání vod v přehradách původce sucha, které postihlo jejich pravlast. Proto oslavili svého boha, který jim pomohl zničit zábranu napájení svých stád, jako zachránce před suchem. O nesporném kočovnictví Árjů svědčí velmi dobře přílišný důraz, který je kladen na krávy, býky a telata. Opakovaně prosí své bohy o jejich ochranu, neboť v nich spatřují ten nejcennější majetek, který mohou na tomto světě mít. Další domácí zvířata, která se v obětních písních objevují, jsou již jenom ovce a kozy. Tyto indicie pak ukazují skutečně na nomádskou společnost, která dorazila do vyspělé zemědělské oblasti a musela se vyrovnat s rozdílnými zemědělskými systémy obživy. Pozůstatkem po tomto zbožnění domácího hovězího dobytka jsou například posvátné krávy, mimořádná zátěž indického zemědělství. Některé ruské práce naznačují, že mezi roky 1430 až 1050 př. n. l. došlo v povodí Dněpru ke katastrofálně nízkému průtoku vody. Ten byl zcela jistě způsoben dlouhodobou suchou oscilací, která měla přímý dopad na všechny populace severní polokoule. I když byl ruský výzkum řešen zcela jinou metodikou a jiným zkoumaným studijním materiálem, je pozoruhodné, jak se výsledky shodují. Grónské ledovce ukazují prakticky totéž co sedimenty dolního toku Dněpru. ČÍNA Potvrzení určité změny hydrologického režimu v této době je možné nalézt i v čínské historii. Poměrně klidný vývoj státu Šang, který probíhal přibližně mezi roky 1760 až 1400 př. n. l. a který vedl k určité stabilizaci hospodářství, je doložen žďárovým systémem získávání zemědělské půdy. Souvislými lesy a rozsáhlými keřovými porosty byl charakteristický pro mnohé oblasti v povodí řeky Chuang-che, které byly postupně mýceny. Staré legendy a pověsti mluví o „hrdinech zemědělství“, kteří tuto ladem ležící půdu zkulturňovali a učili lidi orat a dělat pluhy a jako dar jim předali obilní zrno. Tato idyla skončila kolem roku 1400 př. n. l. dalším kulturním obdobím Číny, a to úsekem zvaným Jin. V této epoše se začínají mnohem intenzivněji objevovat systémy vodních děl a dochované písemné památky svědčí o tom, že se stále více a více objevovala základní otázka: „Bude dost deště pro úrodu?“ Byl velmi pravděpodobně akutní nedostatek vody, který přiměl čínské zemědělce vytvářet sítě zavlažovačích kanálů. V legendách se zachovala vzpomínka na jednoho úředníka, který měl za úkol starat se o zavlažování polí, a byl proto z tohoto důvodu považován za dobrodince lidu. Je téměř symbolické, že tato etapa čínské historie (období Jin) 53 z 161

končí někdy kolem roku 1120 př. n. l. Není třeba pochybovat o tom, že tato klimatická změna znamenala posílení absolutistické moci místních vládců, neboť i Čína nezůstala ušetřena vpádů kočovníků. Některé nápisy přímo mluví o válkách, které čínští vládci vedli s horskými a stepními kmeny. Mimořádně silné konflikty probíhaly na západní čínské hranici a jejich hlavními iniciátory byli západní horalé, kteří přepadali především pole a vesnice. Připomínkou tohoto období jsou například věštecké nápisy, které hovoří o prosbách králů, kteří se dotazovali božstev, zdali mají vést válku či nikoliv. Země Tchu přepadla pole našeho západního kruhu... V jiném nápisu se již mluví o větších vojenských akcích a o velké houževnatosti probíhajících válek: (král) se ptá (Já chci) vypravit vojsko o 3000 mužích proti zemi... Bude tažení úspěšné, nebo neúspěšné? Třikrát jsem rozkázal vykonat tažení proti zemi... (Avdijev, 1955, str. 572) Dlouhé boje v období státu Jin oslabily vnitřní soudržnost natolik, že kmeny Cou, jejichž předáci byli pověřováni králi dynastie Jin ochranou západní hranic, vítězně obsadily povodí řeky Chuang-che. Zdá se, že k tomuto tažení došlo v době kulminace srážkového minima m-9, tedy přesně v tomtéž časovém úseku, kdy padla Troja. Následující vývoj státu Čou byl ve znamení konsolidace země. Je velice pravděpodobné, že právě v tomto období došlo k objevu tříletého střídavého zemědělství, neboť zachované zprávy dělí jednoznačně každý pozemek na tři části. Celý tento časový úsek je podivuhodně blízký i kulturnímu vývoji starověkého Řecka, neboť období jistého zmatku a hledání nových technologií v počáteční fázi končí přibližně rokem 750 př. n. l., když předtím stačilo odkázat dalším pokolením celou řadu vynálezů a nových výrobních postupů. S pravděpodobností hraničící téměř s jistotou lze tvrdit, že to bylo především toto období, které na dlouhou dobu určilo směr vývoje celého světa. Dlouhodobé sucho poznamenalo tvář planety daleko více než jakákoliv dobyvatelská armáda. Je možné tvrdit, že do té doby používané a zavedené technologie přestaly platit a lidstvo stálo před osudovým rozhodnutím. Nicméně akutní zánik mu již nehrozil. Získané vědomosti předcházejících generací mu umožnily přežít. Nebyla to pouhá migrace do úrodnějších oblastí, spojená s mimořádnou agresivitou, ale současně to bylo i využití starých zkušeností, které ve spojení s novými technologiemi podnítily lidstvo k mimořádným výkonům. Je téměř symbolické, že po tomto období, které bylo ve znamení bronzu, jehož technologie se vyvíjela po relativně dlouhou dobu, se ve velice krátkém čase náhle objevuje nový materiál – železo. A je rovněž symbolické, že právě z tohoto časového úseku se zachovalo tak málo zpráv. Byla to právě doba „temných staletí“, objevující se v antické literatuře, která předcházela „řeckému zázraku. Má přímé paralely nejenom v Evropě, ale i v Asii a s velkou pravděpodobností i v Americe. To je také jeden z důvodů, které dovolují učinit závěr, jenž byl vysloven na začátku tohoto odstavce. Šlo o největší klimatickou změnu, která v historické době lidstvo postihla.

54 z 161

Homérské minimum ETRUSKOVÉ Na zvýšenou migraci ukazuje pravděpodobně i minimum m-10 probíhající v letech 843 až 775 př. n. l. Bude to patrně ona doba, která je uváděna jako migrace lidu popelnicových polí, která skončila v 8. stol. př. n. l. a která je dávána do souvislosti s prvními projevy keltského etnika. V tomto období probíhala také rozsáhlá migrace v severní a střední Itálii, kdy latinští Sabinové ovládali oblast kolem budoucího Říma. S touto klimatickou změnou je velmi pravděpodobně spojena migrace Etrusků, kteří se někdy počátkem tohoto období objevili v Itálii. Jejich původ je dodnes neobjasněný, nicméně již se nepochybuje o tom, že se na Apeninském poloostrově objevili někdy v průběhu 8. století př. n. l. Archeologové v oblastech, kde se později Etruskové objevili, nenašli jediný důkaz jejich přítomnosti z doby před 10. až 9. stoletím př. n. l. Mytické počátky etruského etnika jsou zachyceny Hérodotem v jeho Dějinách, kde se o klimatické změně přímo mluví: Když vládl král Atys, syn Manův, byl v celé Lýdii všeobecný hlad. Zprvu jej snášeli Lýdové trpělivě, ale když trval dlouho, hledali úlevu a každý vymýšlel něco jiného... Tak žili osmnáct roků. Když byla nouze stále větší, rozdělil král celý lýdský národ na dvě skupiny a dal rozhodnout losem, která polovina zůstane v zemi a která má odejít. Král sám se postavil v Čelo těch, kteří musí zůstat, a odcházejícím dal svého syna Tyrséna. Ti, kdo si vytáhli los k odchodu ze země, odešli do Smyrny, postavili si lodi, naložili na ně všechno, čeho bylo k plavbě třeba, a odpluli hledat živobytí a sídla. Cestou minuli mnoho národů, až přišli k Ombrikům. Tam si založili města a bydlí tam podnes. Z Lýdů si změnili jméno podle králova syna, který je přivedl; podle jeho jména se nazvali Tyrsény. (Hérodotos, 1972, str. 57)

55 z 161

K přibližně stejnému datu, tedy někam na začátek 8. stol. př. n. l. je možné dospět na základě informace, kterou přináší římský historik Censorinus ve spisu De die natali (Den zrození) z roku 238. Výslovně se odvolává na staré etruské údaje z díla Varrona a popisuje dobu vlády národa Etrusků, která jim byla dána božskou shovívavostí: (...) první čtyři věky trvaly vždy sto let, pátý 123, šestý 119 stejně jako sedmý, osmý v době záznamu právě probíhal, devátý a desátý byly teprve před nimi. Až vyprší jejich čas, zanikne jméno Etrusků i celý národ. (Keller, 1974, str. 90) 56 z 161

Historikům, kteří tento text vypátrali, nedalo příliš práce vypočítat „rok narození“ Etrusků a určit jej přibližně do roku 800 až 850 př. n. l. To je překvapivá shoda s časovým průběhem „Homérského minima“. Rovněž i Hérodotovy poznámky o suchu podivuhodně přesně zapadají do modelu klimatických oscilací. ŘECKÁ KOLONIZACE Do téhož období „Homérského minima“ lze položit i první velkou kolonizaci Řeků. Na jejím počátku bylo rovněž období hladomoru, neboť o něm zcela výslovně hovoří zakladatelské pověsti jihoitalského města Rhégia, které bylo založeno řeckými kolonisty z Chalkidé na ostrově Euboia. Nebyla to samozřejmě pouze jižní Itálie, kam směřoval proud kolonistů, ale na jihoitalském pobřeží velmi pravděpodobně vykrystalizovala základní pravidla pro zakládání řeckých kolonií a následná realizace obdobných akcí v ostatních oblastech Středozemí a brzy i Černomoří. Není jistě náhodné, jestliže dostávali odcházející kolonisté rady od bohů, kteří je měli ochraňovat, v nichž byla výslovná připomínka o úrodnosti země, kam odcházeli. Bartoněk uvádí, že prvotní příčina, která v mnohých řeckých městech vyvolala hromadné migrace do všech oblastí tehdejšího středomořského světa, byl hlad po půdě. Je ilustrativní, že tento impulz vyšel prakticky ve stejnou dobu v mnoha řeckých městech naráz. Prvotní příčinou nebylo tedy, jak se mnozí domnívají, náhlé zvýšení počtu obyvatelstva, ale spíše náhlá klimatická změna, která ve svém důsledku vlastně ukázala, kolik je řecká krajina schopna uživit lidí. Někdy v průběhu 8. století př. n. l. odchází část obyvatelstva Sparty do jihoitalského Tarentu. Jejich vůdce Falanthos se předtím obrátil o radu na Apollóna, kam by se vlastně měli vystěhovat. Apollón prý odpověděl tímto dvojverším: Dávám ti Satyrion i Tarás, krajinu žírnou, k bydlení; Iápygům pak bedny přineseš zmar. (Bartoněk, 1957, str. 93) Při sledování doby založení jednotlivých řeckých osad se prokázalo několik kolonizačních vln. První, která probíhala v několika fázích přibližně v období 750 až 580 př. n. l., a druhá pak v letech 470 až 400 př. n. l. Pozoruhodné je, že první kolonizační řecká vlna, která se zvedla již počátkem 8. století př. n. l. a největší intenzity nabyla až koncem 8. stol. př. n. l., směřovala spíše na západ do italských a sicilských oblastí. V posledních desetiletích 8. stol. př. n. l., tedy ještě za plného průběhu první kolonizační vlny, se objevuje druhá, hlavní vlna řecké kolonizace. Ta se šíří již po celém Středomoří a Černomoří. Ve druhé polovině 8. stol. př. n. l. se objevují řečtí kolonisté na jadranském pobřeží a rovněž i na dalekém západě. Zatímco mezi roky 760 př. n. l. až 700 př. n. l. byl počet zakládaných osad přibližně stejný, počínaje obdobím kolem 680 př. n. l. se toto množství rychle zvyšuje až na dvojnásobek a mezi lety 660 až 640 př. n. l. dokonce zpětinásobuje. Následující období (cca 640 až 560 př. n. l.) bylo ve znamení citelného poklesu počtu zakládaných osad, ale v letech 560 až 540 př. n. l. aktivita kolonizačního úsilí viditelně stoupla. Tuto aktivitu je možné vyjádřit i poetem zakládaných řeckých osad v různých oblastech, jak to ukazuje následující tabulka. 57 z 161

Ve sloupci „Doba“ je průměrný letopočet založení jednotlivých osad, sloupec „Počet“ udává počet řeckých osad pro uvedené období a oblast, sloupec „Variace“ pak variační rozpětí průměrného data založení. Největší rozptyl je velmi dobře patrný na období kolem roku 566 př. n. l., které patří již do minima „keltského“, jak je uvedeno dále. Je však možné konstatovat, že i prostá statistická analýza může přinést detailní výsledky, které v konfrontaci s jinými výzkumy dávají vcelku přesné informace.

I když jsou uvedené údaje průměrnými hodnotami většího množství dat, je přesto velmi dobře patrná chronologická vazba na srážková minima daná ledovcovou analýzou. Srážková oscilace je ve viditelné korelaci s řeckou kolonizační aktivitou. Citelné minimum m-10 způsobilo téměř jistě rozsáhlé neúrody, což přimělo větší řecká města krátce po skončení této klimatické epizody k prvnímu cílenému kolonizačnímu náporu. Viditelné zlepšení klimatu přibližně v letech 660 až 640 př. n. l. zastihlo řecké obce v plném migračním elánu, což bylo způsobeno velmi pravděpodobně krátkodobým zlepšením klimatické situace. Velmi těsná vazba je na srážkové minimum m-11 a s ním související určité uklidnění v řeckých osadách. Zvýšené úsilí v následném období pak odpovídá i zlepšení klimatu, respektive zvýšení srážkové činnosti, a tím pádem i ke zvýšení úrodnosti. Druhá kolonizační vlna se pohybuje ve viditelně lepších klimatických podmínkách. To je dáno velmi pravděpodobně tím, že tyto podmínky dovolily pokračovat v kolonizačním náporu. V neposlední řadě je nutné počítat rovněž i s tím, že prosperita nově založených řeckých osad dosáhla takové výše, o jaké se v samotném Řecku ani nezdálo. Je rovněž zajímavé, že druhou kolonizační vlnu financovala spíše bohatší města jako Athény nebo Samos, která měla v období nedostatku více prostředků pro zajištění obživy obyvatel.

58 z 161

Keltské minimum První větší tažení nositelů halštatské kultury do Itálie proběhlo kolem roku 600 př. n. l. To mělo svůj odraz v poměrně citelném srážkovém minimu m-11 v letech 660 až 550 př. n. l. s kratším a málo výrazným maximem v letech 590 až 565 př. n. l. Této kratší epizodě dobře odpovídá i variační rozpětí doby zakládání řeckých osad na Jadranu, které je datováno přibližně do roku 566 př. n. l. Poměrně velká variační šíře napovídá, že akutní hrozba hladomoru netrvala, a proto i rychlost zakládání nových osad byla v porovnání s předchozím obdobím malá. Je pravděpodobné, že minimum m-11 bude hrát svoji nezanedbatelnou úlohu v těchto migracích. Vzhledem k tomu, že písemných památek z této doby je skutečně velmi málo, je každá informace o sociálních změnách tehdejší společnosti cenná. Jestliže se však podobné informace zachovaly, je to důkaz o jejich významnosti pro soudobé analisty. Přibližně do poloviny 7. stol. př. n. l. (cca 650 až 640 př. n. l.) lze klást významnou migraci Kimmeriů, kteří zaútočili na řecká města v Malé Asii. Podle nejnovějších poznatků patří Kimmeriové do širšího okruhu kmenů, které tvořily s největší pravděpodobností etnogenetický základ budoucích Keltů. Jejich invaze do Středomoří pak významně potvrzuje hypotézu, že suchý klimatický výkyv je donutil opustit jejich sídla kdesi ve středním Německu a vydat se na cestu směrem k jihu. Za pozornost stojí současné datování fází halštatské a laténské kultury, neboť jsou v přímé vazbě na srážková minima.

Identifikace těchto etap byla provedena na základě vývojových změn nálezů, které je možné řadit do oblasti materiální kultury, především bronzových spon. V některých případech přecházel jeden typ spon plynule ve druhý, avšak jiné typy se od sebe dost odlišovaly. Příčin, které vedly k této diferenciaci, bylo více, nicméně jednou z nich bylo vzájemné ovlivňování různých oblastí prostřednictvím obchodních vazeb. Ty však jsou velmi nejisté, neboť podléhají vlivu velkého množství náhodných veličin o různé intenzitě. Působil zde 59 z 161

samozřejmě i fungující trh poptávky a nabídky, ekonomická stabilita exportní oblasti a další sociálně-ekonomické vlivy. Zapomínat nelze samozřejmě ani na módní trendy, které v uvedené době udávalo Řecko a později pravděpodobně Řím, avšak i zde je nutné počítat se vzájemným kulturním ovlivňováním všech evropských regionů. Jinou příčinou (a daleko podstatnější) byly klimatické změny, které svým způsobem limitovaly obchodní možnosti. Druhotně pak působily jako ekonomický faktor. Nabídka periferních oblastí byla totiž v podstatě dvojí. Buď agrární v podobě zemědělských produktů, nebo jako zásobárna levné pracovní síly v podobě otroků. Je tedy velmi pravděpodobné, že v těch případech, kdy probíhaly větší migrace, docházelo k silnějším změnám sociálním, jejichž odrazem byly nejenom změny módní (spony), ale i změny technologické (ve šperkařství, metalurgii a podobně). Ty byly posléze základním vodítkem, podle něhož byla detailněji popsána halštatská a laténská kultura. Klimatologická klasifikace fází těchto kultur ve střední Evropě je uvedena v následující tabulce.

60 z 161

Zkratky pM označují podružná maxima srážkové činnosti, jejichž intenzita nebyla v grónských ledovcích příliš významná. O to větší se ukázala jejich důležitost, jestliže bylo možné srovnat mezi sebou chronologii archeologickou a klimatologickou. Jediný časový úsek, který není potvrzen ledovcovým datováním, je latén B2, řazený mezi roky 350 až 250 př. n. l. V tomto úseku je na ledovcové škále patrné jedno podružné minimum (cca 340 až 320 př. n. l.) a jedno podružné maximum (cca 320 až 250 př. n. l.). Tomuto členění odpovídá pozoruhodně přesně detailní rozfázování obou úseků laténu B, který je rozdělen na před duchcovskou a duchcovskou fázi. Především duchcovská fáze odpovídá podružnému maximu (320 až 250 př. n. l.) svým časovým rozpětím v letech 320 až 230 př. n. l. Poměrně silnému minimu m-12 v letech 528 až 491 př. n. l. odpovídá migrace, v jejímž průběhu v roce 474 př. n. l. porážejí Keltové Etrusky u Ticina v severní Itálii. Livius připomíná v tomto období i dlouhotrvající hladomor, který postihl tehdy ještě dosti primitivní Řím. Římští vyslanci se obrátili na všechna okolní města, aby jim pomohla odvrátit hrozící zkázu. Mnohá města se k nim stavěla nepřátelsky a nejvíce město Kýma, řecká osada, kde vládl tyran Aristodémos. Ten dal dokonce zabavit lodě s nakoupeným obilím jako náhradu za majetek Tarquiniů, jejichž byl dědicem. Vzhledem k tomu, že Aristo-démos byl svržen někdy kolem roku 482 př. n. l., dá se předpokládat, že zabavení římských lodí s obilím proběhlo v době jeho největší moci, tedy někdy kolem roku 490 př. n. l. Přibližně do té doby je možné zařadit i jeho snahu uzavřít Messinskou úžinu, čímž se mělo zabránit vývozu obilí. Byla to tedy akce, jejímž účelem bylo zamezit nebezpečí hladomoru. Paradoxní – vzhledem k pozdějším vztahům mezi Římem a Etrurií – bylo, že jediná oblast, která Římu pomohla, byla bohatá Etrurie.

Řecké minimum KELTSKÉ VÝBOJE S keltskými taženími bude souviset značně výrazné a dobře zjistitelné období pravidelných oscilací v letech 440 až 170 př. n. l. Je téměř jisté, že druhá kolonizační vlna řecké aktivity byla pod vlivem právě této dlouhé suché oscilace. 61 z 161

Nejvyšší kulminace s minimem m-13 kolem roku 400 př. n. l. je pravděpodobně v přímé souvislosti s obléháním města Melpum v Pádské nížině Kelty v roce 396 př. n. l. V roce 390 př. n. l. obléhají etruské město Clusium. Téměř jistě bude v přímé souvislosti tento výkyv s dobytím Říma 18. července roku 386 př. n. I. Rovněž i další protiřímská tažení v letech 367, 360, 350 a 349 př. n. l. byla zcela nepochybně ve znamení probíhajících suchých výkyvů mezi minimy m-13 a m-14, přičemž data jednotlivých tažení odpovídají první větší oscilaci v letech 380 až 360 př. n. l. S těmito aktivitami Keltů bude souviset patrně i zvýšená aktivita zemědělských a pastýřských Latinů, kteří již od konce 4. stol, př. n. l. začali velmi razantně postupovat směrem na jih k řeckým městským koloniím. Tato migrace směrem k jihu se objevuje v těsném sousedství sice menšího, ale dosti zřetelného minima m-13. Pompeius Trogus píše o bojích Keltů s Ilyry v karpatské kotlině v roce 358 př. n. l.. V letech 335 a 334 př. n. l. se na Dunaji setkávají vojska Alexandra III. Velikého s keltskými válečníky, což odpovídá druhému suššímu výkyvu 338 až 316 př. n. l. Střet proběhl bez konfliktu, neboť obě vojska se navzájem respektovala. Delfy byly dobyty a vypleněny v roce 279 př. n. l. V roce 192 př. n. l., v období hlubokého minima m-14 (přibližně od roku 210 do 170 př. n. l.), je známé dobytí a zničení Bononie (dnešní Bologna), centra severoitalských Bojů. V roce 180 př. n. l. opouští keltský kmenový svaz Belgů své území v dnešní Belgii a odchází do Anglie. V roce 178 př. n. l. se několik tisíc Keltů pokouší usadit v severní Itálii, ale jsou zajati Římany a prodáni do otroctví. Ve stejně hlubokém minimu m-15 (120 až 70 př. n. l.) se dává do pohybu další vlna migrací. V roce 125 př. n. l. útočí keltský kmen Salyů na řeckou osadu Massalia (dnešní Marseille). V roce 113 př. n. l. se objevují pravděpodobně v blízkosti Cech germánští Kimbrové, kteří jsou poraženi českými Bóji. V roce 109 př. n. l. pronikají Kimbrové do Galie a porážejí keltské Sekvany. V roce 105 př. n. l. se objevují Kimbrové u Massalie a poráží zde římské vojsko. Až do roku 102 př. n. l. pronikají Kimbrové dále na západ, ale z provincie Hispánie jsou opakovaně vytlačováni. V témže roce se v jižní Galii objevuje další, pravděpodobně keltský kmen Teutonů jako spojenci Kimbrů, ale jsou poraženi. Kimbrové vstupují do severní Itálie a z Pádské nížiny vytlačují Římany. Celé toto období je zřetelně poznamenáno jistou nervozitou a nepokojem. I když byl v té době již Řím dostatečně silný a mocný, aby se mohl ubránit, jistě nebylo náhodné, že senát přijímá v té době zcela mimořádná opatření na ochranu říše. Není divu. Je totiž lehce odvoditelné, že ztráty způsobené klimatickou změnou, která postihla pouze část impéria, mohly být nahrazeny dodávkami, které poskytly bohatší nezasažené regiony. Jestliže však měla podobná klimatická oscilace globální charakter, byly potom postiženy všechny oblasti stejně. Břemeno daňové zatíženosti obyvatelstva se proto zvětšilo a přeneslo se především na ekonomicky významné provincie. K tomu je ovšem nutné připočíst ten fakt, že právě tyto bohaté regiony byly cílem útočníků z okrajových území. Tím byl dopad nepříznivého výkyvu klimatu navíc znásoben vnější agresí. Výsledkem bylo totální zhroucení běžného chodu státního aparátu, takže římské legie podlehly daleko hůř vybaveným a špatně vycvičeným

62 z 161

armádám útočníků. Tento paradox je možné vysvětlit pouze tím, že ohniska napětí již nebylo možné zvládat dostupnými mocenskými prostředky. ČÍNA Výrazné srážkové minimum této doby nemělo odraz pouze v evropských regionech, ale jeho vliv je pozorovatelný prakticky na celé severní polokouli až k subtropickým oblastem. Již starověcí čínští analisté si všimli, že v tomto časovém úseku docházelo ke zvýšené frekvenci vojenských konfliktů mezi jednotlivými čínskými státními útvary. Stanovili dokonce, že tento kritický úsek čínských dějin je možné klást mezi roky 481 až 221 př. n. l. a nazvali ho „období válčících států“. V závěru této etapy vzniká známá „Velká čínská zeď“, která měla chránit vnitřní oblasti Číny před útoky nomádských kmenů, které sídlily v pohraničních oblastech země. Přibližně do téhož období klade již zmíněný český badatel F. Link zvýšenou oblačnost. Na základě analýzy počtu pozorovaných komet uvádí pro Čínu dobu ohraničenou roky 630 až 170 př. n, l. Shoda opravdu velmi těsná.

Stěhování národů II ŘÍM Názorný příklad vzájemné vazby mezi klimatickou změnou a sociálním napětím může poskytnout časový úsek v letech 130 až 420, respektive až do roku 620, neboť krátké přerušení podružným maximem kolem roku 550 lze považovat spíše za vlhčí epizodu dlouhého suchého období s hlubokými srážkovými minimy m-16 a m-17. Jak vyplývá z analýzy, šlo o velmi dlouhé období trvale nízké oblačnosti a pravděpodobně i nižších teplot. Právě v této době došlo k mimořádně silným migračním pohybům po celé Evropě, pro které se ustálil pojem „stěhování národů“. Byla to doba tak chaotická, že stačila k tomu, aby vše podstatné, co bylo vybudováno na antické vzdělanosti, bylo zcela zapomenuto a zničeno. Evropou se pohybovalo velké množství obyvatelstva nejrůznějších národností, které mezi sebou permanentně bojovalo. První větší problém se objevil na samotném počátku tohoto období již v prvním století našeho letopočtu. I když nešlo o nic mimořádného, byly první příznaky blížící se krize signálem k jednomu z mimořádných technických výkonů starověku. Jednalo se o vybudování obilní flotily, ke které dal příkaz římský císař Claudius roku 42. K její výstavbě přinutila císaře nutnost zásobovat Řím ohromným množstvím obilí především z tradiční římské obilnice – Egypta. Současně se stavbou lodí došlo k zahájení stavebních úprav ústí Tibery nedaleko Říma. Obilní flotilu tvořily skutečné námořní kolosy starověku. Odhaduje se, že jejich délka byla kolem 60 metrů a šířka s ponorem měly shodně po 15 metrech. Až do roku 1846 nebyla postavena větší loď! To jenom dokazuje významnost a nutnost tohoto díla. Tato impozantní flotila (šlo pravděpodobně o 10 až 15 lodí) skončila svoji činnost ve 4. století, neboť již nebylo co dopravovat. Postupující písek Sahary totiž postupně zavál úrodná egyptská pole, obilí se nerodilo ani v Hispánii, ani na Sicílii, kam rovněž směřovaly trasy obilní flotily. Hlavní příčina neúrod spočívala především v rychlém ochlazení a poklesu srážkové činnosti. Podíl na této změně měla hlavně sluneční aktivita, která se v průběhu 2. až 5. století silně měnila. Se změnami sluneční aktivity se měnila i aktivita vulkanická; především v závěru tohoto období došlo k několika mimořádným sopečným erupcím. Ty potom mohly ovlivnit počasí na značně velké části světa. 63 z 161

KŘESŤANÉ Náhodou nebylo ani to, že nová náboženská víra – křesťanství – prodělávala v těchto letech nejistoty a strachu z budoucnosti (přibližně od 1. až do 4. století) nebývalý rozkvět. Byla to především nevyvážená politika ekonomická, která nutila římské císaře k celé řadě nepopulárních opatření. Četné armády se pohybovaly po celém území říše a spotřebovávaly neuvěřitelné sumy peněz. Postupně se zhoršující klima tak vytvářelo podhoubí, které bylo přímo živnou půdou pro šíření vizionářských myšlenek o neodvratné zkáze stávající epochy. Této myšlenky se velmi tvrdošíjně drželi první křesťané, kteří odmítali jakoukoliv světskou autoritu, takže toto učení ve svém důsledku podkopávalo systém státní správy. První křesťanská literatura – evangelia, byla terčem nejenom posměchu, ale i předmětem kritiky těch několika filozofů, kteří myšlenky Ježíšových stoupenců sledovali. Na tyto výtky reagovali křesťané v 1. století určitými změnami textu evangelií. Řecký filozof Kelsos, který byl představitelem umírněného filozofického směru, odsuzuje křesťany, nikoliv snad pro obsah nového učení, ale pro jeho vnější podobu: Křesťané tvoří tajné a nezákonné společenství. Neuctívají starobylého uznávaného boha nebo hrdinu, nýbrž vůdce nedávného povstání; tím projevují neposlušnost vůči říši v době, kdy jí hrozí nebezpečí. Jak potom mohou očekávat snášenlivost? Rozšíří-li se podobná neposlušnost v celé říši, zachvátí ji divocí barbaři, kteří zničí kulturu a spolu s ní i křesťanství. Nechť křesťané věří, čemu chtějí, nechť však uznávají staletími posvěcené náboženství státu a nechť se podílejí na spáse civilizace, dokud není pozdě! (Robertson, 1958, str. 184)

64 z 161

Tato polemika, která vznikla pravděpodobně někdy v letech 177 až 180, je velmi ilustrativní. Kelsos totiž vyzývá křesťany k aktivní obraně státu, aniž by uvažoval nad smyslem jejich učení. Jako vzdělanému muži mu muselo připadat naprosto šílené, že se křesťané neobraceli ke vzdělancům, nýbrž k nevzdělanému lidu.

65 z 161

Spor židů a křesťanů je právě tak hloupý jako spor červů a žab o tom, kdo z nich je vyvolencem Božím. Křesťanští učitelé jsou většinou tkalci, ševci a podobní nízcí lidé; jejich propaganda se neobrací ke vzdělaným lidem, nýbrž k ženám, dětem a k otrokům; učí, že moudrost je zlem a bláznivost dobrem. Bůh, který je dokonalý a neměnný, nemohl se stát člověkem; lze ho spatřit jen duševním zrakem; křesťané, kteří uctívají tělesného Boha, jsou hrubými moralisty. (Robertson, 1958, str. 184) Koncem 2. století se však postupně situace měnila. Neustále se zhoršující klimatické podmínky vyvolávaly v masách obyvatelstva vizi neodvratně se blížícího konce. Této situace využili křesťané nejen pro propagaci vnější, ale i pro posílení svého učení uvnitř uzavřených komunit. O této situaci informuje Eirénaios, Řek rodem z Asie. Jako mladík se usadil v Galii ve městě Lugdun, kde se stal po pronásledování křesťanů v roce 177 biskupem. Když po smrti Marka Aurelia (roků 180) nastala krátká přestávka v protikřesťanských akcích, napsal své hlavní dílo, obvykle citované zkráceným názvem Proti kacířství. V tomto spise je velmi zajímavá pasáž, hovořící o tom, že přijde tyran, který se ujme vlády po pádu říše. Bude to židovský odpadlík, vládnoucí v Jeruzalémě, nepřítel židů i křesťanů. Jeho vláda skončí v šestitisícím roce od stvoření světa, kdy přijde Pán. Pak nastoupí tisícileté království. Zde je již jasný vizionářský projev křesťanských předáků, kteří se v naději na příchod tisíciletého království začali orientovat na Řím, domnívajíce se, že oni budou tvořit jádro budoucího spojení mezi církví a říší. Klimatické okolnosti v závěru 2. století tomuto proroctví skutečně napomáhaly. Po válečných rocích Marka Aurelia byla značná část území říše postižena téměř současně morem a hladem. Císař Commodus (180 až 192) se ani zdaleka nepodobal svému předchůdci. Jeho vláda vedla přímo ke zkáze, neboť říše začala zcela zjevně upadat do anarchie. Rolnické bouře, dezerce a vzpoury v legiích byly téměř všedním jevem. Musela být nasazena prakticky celá římská armáda, aby potlačila povstání, které v roce 186 zachvátilo celou provincii Galii a Hispánii. V krátkém sledu následovaly hladové bouře v Římě (roku 189) a v roce 193 císař Pertinax musel zrušit položky, které císaři Nerva, Traianus a Nero poskytovali na výchovu chudých dětí, protože si země již takový luxus nemohla dovolit. Jestliže jsou první křesťanští mučedníci líčeni jako nevinné oběti státní zvůle, není to tak docela pravda, neboť římské právo muselo udržet chod státní správy za každou cenu. Nicméně státní úředníci museli postupovat v souladu s tehdejším právním řádem, takže případy trestů smrti vyhlašované pro příslušníky této sekty byly pozdějšími křesťanskými historiky mnohonásobně zveličovány. Právě zhoršující se ekonomická situace byla na počátku tvrzení, které museli státní úředníci ať tak či onak respektovat, totiž to, že příčinou špatného stavu společnosti jsou především první křesťané, jejichž nesnášenlivost byla obecně známá. Na druhou stranu je nutné vzít do úvahy ten fakt, že zemědělská výroba, která byla v té době závislá pouze na rukodělné práci, musela zintenzivnit svoji činnost, aby se vyrovnal rozdíl mezi poklesem úrodnosti a spotřebou. Vzhledem k tomu, že převážná část prvních křesťanů patřila mezi nejnižší vrstvy, je pochopitelné, že pracovní i daňové zatížení postihlo především je. Jistě není náhodné, že v době, kdy se římská říše hroutila v základech, píše církevní autor ze 2. století Tertullianus, že stačí „jedna noc a několik malých pochodní k tomu, abychom mohli odplatit zlem za zlo“, přičemž zcela zjevně naráží na totální kolaps římské státní správy. SVĚDECTVÍ NALEZENÝCH MINCÍ 66 z 161

Velice pozoruhodnou statistiku, ukazující na zhoršující se ekonomické problémy římské říše, přináší Kropotkin, který provedl soupis všech nalezených římských mincí na územích Pannonie a Norika. Pomocí jednoduché frekvenční analýzy se mu podařilo názorně ukázat, jak klesl podíl mincí během vlád jednotlivých císařů. Následující tabulka je převzata z práce P. Olivy:

Na první pohled je patrný významný pokles v počtu mincí od vlády císaře Commoda až k Severovi Alexanderovi. Svědčí to jistě o vážné ekonomické krizi celé říše. Oliva upozorňuje, že v žádném případě nejde o nějakou rozhazovačnost císařů, ale že jde o daleko vážnější příčiny. V této souvislosti je velmi pozoruhodná souvislost mezi tímto viditelným skokem a náhlou klimatickou oscilací, jejíž nástup lze sledovat přibližně od roku 150. Největší srážkové minimum m-16 přitom kulminovalo v roce 190, tedy přesně v závěru vlády císaře Commoda. Této skutečnosti si povšimli již dříve někteří badatelé, avšak příčinu ekonomického úpadku vidí ve změně poměru mezi zlatem a stříbrem ve prospěch stříbra. K tomu mělo dojít po získání výnosných dáckých zlatých dolů. Ukazuje se však, že příčina úpadku byla globální, neboť v témže časovém období, tedy na sklonku vlády císaře Commoda, došlo v Egyptě k velmi prudkému nárůstu cen za obilí. Teprve poté nastává katastrofální úpadek římské měny. Proč operuji zrovna s počtem nalezených mincí? Jejich počet připadající na jeden rok toho kterého panujícího císaře totiž velice dobře koresponduje s výsledky dosaženými při analýze ledovcových jader grónských ledovců. Jde totiž o to, že čím větší podíl mincí se v 67 z 161

nálezech objevuje, tím je vyšší pravděpodobnost předpokladu, že ekonomická prosperita římské říše byla vysoká. Tato hypotéza je založena na faktu, že vyšší podíl mincí v nálezech avizuje stabilně fungující tržní hospodářství, a tím pádem i ekonomický růst. Samozřejmě jsou tu vlivy, které zcela přímou vazbu poněkud transformují. Je například pochopitelné, že ty oblasti římské říše, které byly položeny blíže k centru moci, vykazovaly i vyšší podíl na objemech výnosů z trhu. Rovněž je nutné upozornit na to, že šlo o statutární oblasti římské říše s vlastní správou, a tím pádem i s orgány výkonné moci, které byly podporovány početnými vojenskými posádkami. Z toho pak vyplývá, že značná část finančních prostředků byla spotřebovávána především těmito orgány státní správy. K tomu je nutné připočíst i to, že sociální neklid, který se permanentně objevoval po celém území římské říše, se vždy řešil mocenskými prostředky. NÁLEZY MINCÍ V PROVINCIÍCH Podrobný pohled na kolísání klimatu v době po změně letopočtu přináší hloubková analýza nálezů mincí ve východních oblastech římské říše. Nejde pouze o vybrané časové úseky vlády jednotlivých císařů, ale o kompletní přehled všech panovníků od doby republiky až do definitivního zániku římské říše. Podrobnou tabulku najdete v závěru této knihy jako Přílohu 3. Celkový počet všech nalezených mincí dovoluje učinit statisticky podložený závěr, že jeho relativní kolísání v okrajových částech římské říše bylo ve velmi těsném vztahu ke změnám klimatu. Tento závěr vychází z předpokladu, že státní výdaje byly vždy v jistém poměru k potřebám armády. Je jisté, že do této vazby vstupovaly i jiné faktory, které hrály rovněž důležitou úlohu. Jedním z nich byl faktor sociální, neboť armáda byla často používána jako mocenský nástroj k potlačování nepokojů. Z toho pak plyne závěr, že vyšší podíl mincí v nálezech odráží i větší sociální napětí. Na druhou stranu však nelze nevidět přímou vazbu mezi zhoršením klimatu a stavem společnosti. Tento vztah je podmíněn především sociální závislostí lidské skupiny na možnostech zemědělství. Na podkladě dat bylo možné sestrojit následující graf, který velmi jasně zobrazuje průběh oscilací počtu mincí, které jsou velmi podobné výkyvům klimatickým. Vzhledem k tomu, že jde vlastně o souhrnné údaje z různých částí východořímských periferních oblastí, bylo nutné tuto skutečnost upravit do nejrealističtější podoby. Nebylo proto vhodné uvažovat při zkoumání klimatických vlivů na kolísání ekonomické a sociální situace právě o regionech s vysokým podílem státní správy jako o nejvhodnějším ukazateli přímého odrazu klimaticko-ekonomické vazby. Jako přijatelný modelový kandidát sloužila především okrajová území, kam ještě zasahoval vliv římské říše. Ta reagovala velmi citlivě a téměř okamžitě na klimatické výkyvy množstvím peněz v oběhu (a tím i v nálezech), protože obchod zde fungoval především z ekonomických důvodů, a nikoliv z rozhodnutí římských úředníků. Je logické, že ve významných územích říše, kde byly umístěny početné vojenské posádky, fungoval obchod bez ohledu na stav klimatu, neboť tam bylo nutné udržet sociální stabilitu za každou cenu. Důležitost periferních provincií se vlastně projevila až v závěru existence římské říše, kdy jejich zemědělský potenciál představoval pravděpodobně jediný významný zdroj potravin, který byl využíván až téměř do úplného konce.

68 z 161

S ohledem na tuto skutečnost byla vypracována druhá tabulka, kterou rovněž naleznete v Příloze 3. Výsledný graf dokládá velmi přesvědčivě, že je možné mezi sebou porovnávat zdánlivě nesrovnatelné. Oscilující křivka je syntézou relativního podílu nálezů mincí v jednotkové projekci, tedy v přepočtu na jeden rok vlády panujícího císaře. Jde o oblast Čech a Moravy (BEHAIM), dále pak Austrie za dunajské (AUSTRIA) a Slovenska spolu se Sarmatií uherskou (SARMATI A). Svojí podstatou odpovídá graf zásadním změnám klimatickým, a to velmi detailně. V jistém ohledu je ještě podrobnější nežli klimatologická analýza, neboť některá málo významná a podružná maxima získaná analýzou ledovcových vrtů se podle nálezu mincí jeví jako významná, na druhou stranu některá maxima frekvence nálezů mincí se v ledovcových vrtech prakticky vůbec neobjevují.

69 z 161

Již před rokem 400 došlo k mimořádně velkému zvýšení daňových povinností pro všechno obyvatelstvo římské říše. To bylo způsobeno téměř jistě neutěšenou ekonomickou situací, která byla pravděpodobně odrazem hluboké klimatické změny. Rozsáhlé prostory římské říše se staly terčem útoků Peršanů ve druhém desetiletí 4. století. Perský král Šápúr II., který vládl v letech 310 až 379, využil pod tlakem neuspořádaných poměrů ve vlastní zemi nestability Říma k přímým výpadům proti jeho území. Cílem bylo dobytí mezopotamského města Nisibis. Ani po dvouměsíčním obléhání se mu to nepodařilo, a tak musel, ač nerad, uzavřít jakousi smlouvu s císařem Konstantinem I. Nicméně tato smlouva byla pravděpodobně pouze formální, neboť Peršané rok co rok podnikali pustošivé nájezdy do Mezopotámie bez ohledu na uzavřené dohody. To svědčí o tom, že síla a moc římských vojenských posádek, umístěných v této části říše, nepředstavovala pro Peršany prakticky žádnou hrozbu. Na severu Persie se v té době (kolem roku 320) začaly objevovat kočovné kmeny, které císař Konstantin využil k posílení své armády proti Peršanům. Je ovšem třeba připomenout, že Konstantin podnikal zase na oplátku výpady do perských držav, především do provincie Abiadéna. K definitivní mírové dohodě došlo až v roce 350. Ta umožnila Konstantinovi zahájit neprodleně vojenské akce na západě, neboť na rýnské hranici se začaly množit případy střetů mezi Římany a stále intenzivněji pronikajícími Alamany. Tlak Germánů sílil na všech stranách říše. První větší pohroma ji však postihla v její východní části. Germánští Vizigótové dne 9. srpna roku 378 na hlavu porazili římskou armádu u Adrianopole a císař Valens sám v bitvě padl. Tím se v podstatě uvolnila cesta na samotný Řím, k čemuž došlo po 30 letech. 70 z 161

PÍSEMNÉ ZÁZNAMY Výše uvedenou statistiku je možné doplnit o údaje z písemných pramenů, které pocházejí z období antiky. I když jde o zprávy vyskytující se v relativně malém počtu (přibližně 100 údajů z let 150 až 700), přesto není možné je nechat bez povšimnutí. Jde o informace vyloženě klimatického charakteru, které se dotýkají takových extrémů, jakými byly například dlouhé a studené zimy, sucha, povodně, bouřlivé příboje a podobně. Velmi přibližná statistická analýza ukazuje na to, že je možné předpokládat poměrně dlouhé sucho v letech cca 150 až 350. Tato klimatická epizoda byla pak v letech 350 až 400 vystřídána krátkodobým zvýšením srážek doprovázeným větší frekvencí studených zim. Po tomto úseku nastoupilo opět sušší podnebí, ovšem již za trvalého vlivu studenějšího zimního proudění od severu. Tato studená etapa trvala téměř bez přerušení přibližně od roku 350 do roku 700. V písemných pramenech je ovšem možné sledovat i výrazné zvýšení frekvence zpráv o povodních, lijácích a mořských bouřích, které ničily pobřeží. Tento razantní nástup pravděpodobně velmi vlhkého podnebí lze klást přibližně do roku 580. Jeho ukončení bylo opět velmi zřetelné, a to přibližně v letech 600 až 610. Potom – až do roku 700 – mělo klima vcelku normální průběh s pravděpodobným mírným oteplením v letech 600 až 650. Množství informací o studených zimách zůstává poté až do roku 700 na relativně stejné úrovni. Tento fakt vystihuje následující tabulka podávající přehled klimatických událostí, jak byly zachyceny v dobových dokumentech.

71 z 161

Vysvětlivky: DR – klimatické informace o dlouhodobém suchu HE – dlouhodobě vysoké teploty HU – informace o hladomorech WA – všechny údaje o povodních, lijácích a záplavách WIFR – dlouhé a studené zimy FL – mořské bouře spojené se zaplavením pobřeží BR – data o krvavých deštích I – součet V této tabulce je velmi překvapivá absence jakýchkoliv informací o klimatických extrémech z let 300 až 350. Je velmi pravděpodobné, že je to důsledek uklidnění podnebí severní polokoule. Pro tuto dobu se dá předpokládat návrat srážek k mírnému normálu, přičemž ale předcházející zvýšení teplot bylo zmírněno silnějším přílivem studenějšího arktického vzduchu. GEOMAGNETICKÁ AKTIVITA Tato zajímavá klimatická epizoda je potvrzena i z dalšího atypického zdroje. Podle paleomagnetického výzkumu zbytkových podílů původní geomagnetické orientace sledovaných vzorků z českého území je po roce 200 př. n. l. nápadný náhlý pokles podílu dobové hladiny intenzity magnetického pole Země v porovnání se současným průměrem. Hodnoty magnetického pole kulminovaly v okolí uvedeného data a vzápětí naráz poklesly až na poloviční hodnoty kolem roku 300. Toto období poklesu intenzity zemského magnetického pole je možné sledovat přibližně až do let cca 600 až 700, aby vzápětí (zhruba kolem roku 900) vystoupily na úroveň roku 300 př. n. l. Zdá se, že fenomén klimatických oscilací bude souviset i se stavem zemského jádra a jeho změnami, které se projevují v náhlých geomagnetických výkyvech.

72 z 161

Nedostatek písemných zpráv o klimatických extrémech z uvedeného období (300 až 350) se pozoruhodně přesně kryje s relativním nárůstem počtu nálezů římských mincí v téže době. Tuto skutečnost velmi názorně dokumentuje grafické porovnání, kde oscilující křivka v uvedeném období vykazuje velmi strmý vzestup. V následném časovém úseku 350 až 400 pak prudce klesá až do záporných hodnot, ve zcela stejných relacích jako oscilace počtu písemných zpráv o extrémních projevech počasí. KELTSKÝ SKLÍZECÍ STROJ Se zlepšením klimatických podmínek bude pravděpodobně souviset i mimořádná tvůrčí aktivita pevninských Keltů. Přibližně do období mezi zlomem letopočtu a rokem 50 lze klást vznik prvního primitivního zemědělského stroje na sklizeň obilovin, který je v římských pramenech jmenován jako vallus. První zmínka o něm se objevuje již u Plinia v jeho díle Historia naturalis, pocházejícím přibližně z roku 70. Ovšem daleko podrobnější informace o tomto stroji, jehož konstruktéry byli beze všech pochybností Keltové, je ve spise pozdně antického spisovatele Palladia. Někdy v polovině 4. století píše svoje nejvýznamnější dílo Opus agriculturae, kde v sedmé knize De re rustica potvrzuje Pliniův popis vallu. Až do roku 1958 existovaly pouze písemné prameny, které upozorňovaly na existenci tohoto stroje. V uvedeném roce byly při vykopávkách u městečka Buzenol v jižním Lucembursku objeveny Zachovalé zlomky reliéfu, kde je vallus zachycen přímo v akci. Podle mínění archeologů bylo možné reliéf datovat přibližně do 3. století. Díky tomuto nálezu se 73 z 161

podařilo celý stroj rekonstruovat. Byl založen na česacím principu, přičemž se skládal z dřevěné korby krabicovitého tvaru, která byla posazena na dvoukolovém podvozku. Bočnice korby přecházely vpředu v jednoduché saňové děliče. V tomto uzavřeném prostoru byla sada kovových prstů mečovitého tvaru. Vzadu na korbu navazovaly dvě vodicí tyče, mezi nimiž byl pomocí jha připoután osel hlavou směrem ke korbě. Při pojíždění stroje obilním polem se klasy zachycovaly mezi kovovými prsty a po uříznutí padaly do korby. Stroj obsluhovali dva pracovníci. Jeden, který šel za zvířetem a pomocí vodicích tyčí udržoval směr a správnou výšku stroje, a druhý, který šel podél stroje, potom nástrojem, který se trochu podobá paličce, srážel uvízlé klasy do korby. Tím odříznuté klasy i částečně vymlátil. Palladiem popisovaný stroj byl již pokročilejší, neboť špičky zubů česacího ústrojí byly přihnuty směrem vzhůru, korba byla objemnější a pohon obstarával tažný vůl. Na konci popisu připomíná autor, že tento galský stroj je vhodný pouze pro velké sklizňové plochy v rovinném terénu a tam, kde není zájem o využití odpadní slámy.

Rekonstrukce stroje a jeho odzkoušení při práci umožnily stanovit, že vallus měl šířku pracovního záběru mezi 1,2 až 1,35 metru a dosahoval výkonnosti cca 0,08 hektaru za hodinu a během práce nahradil 8 až 10 ženců s obilními srpy. Existence stroje na sklizeň obilovin u Keltů potvrzuje nejen jejich mimořádnou tvůrčí technickou aktivitu, ale nese v sobě i celou řadu otázek a možných odpovědí. 





Předpokladem pro použití jmenovaného stroje, nahrazujícího práci většího počtu pracovníků, byly především rozsáhlé kompaktní plochy pěstovaného obilí, takže jejich sklizeň zvyšovala poptávku po žencích, kteří prováděli pokos obilí buď srpy, nebo kosami. Rozšiřování ploch pěstovaného obilí mělo několik příčin, z nichž jedna byla velmi pravděpodobně pozitivní klimatická změna. Lze uvažovat i o zvýšené potřebě potravinového obilí dováženého z římských provincií do centra v důsledku zvýšení počtu obyvatelstva. S tímto problémem souviselo velmi pravděpodobně i převedení velké části osévaných ploch do rukou poměrně úzkého okruhu bohatých držitelů půdy, kteří ji posléze pronajímali apod. Se zvětšením osetých ploch se zvýšilo nebezpečí, že dozrálé obilí nebude včas sklizeno při dosavadním ručním postupu. Z toho lze soudit i na to, že léta byla pravděpodobně horká a suchá a jarní měsíce pravděpodobně vlhké.

Na podobnou skutečnost upozorňuje Pejml, když uvádí, že v posledních desetiletích 16. století, která předcházela náhlému a dlouhodobému ochlazení (v literatuře je často uváděno jako „malá doba ledová“), panovala velmi horká a pravděpodobně i suchá léta, kdy průměrné teploty vzduchu byly až o 2 °C vyšší nežli v současnosti. Následkem toho se 74 z 161

posunulo zahájení sklizňových prací až o 20 dní dopředu – z dnešního 20. července někam na konec června. Právě toto teplé podnebí hrozilo, že se zrní díky rychlému dozrání z klasů vydrolí a nenávratně ztratí. Aby byl tento časový handicap poněkud kompenzován, byly najímány velké počty ženců, kteří sklizeň obilí zvládli v relativně krátké době a na velkých plochách. Analogicky se lze domnívat, že tentýž důvod (hrozba ztrát obilí při sklizni) byl rozhodujícím momentem, který přinutil Kelty, v drtivé většině svobodné lidi, k vynálezu vallu. Římané podobné problémy neměli, neboť na všechny zemědělské práce měli dostatek otroků... KLIMATICKÉ PROBLÉMY V PRVNÍCH STOLETÍCH NAŠEHO LETOPOČTU S určitou pravděpodobností je možné stanovit počátek klimatických problémů přibližně do roku 180, tak jak je vymezuje statistika nálezů římských mincí. Písemné informace v tomto případě potvrzují to, o čem vypovídají nalezené mince. Informace můžeme shrnout následujícím způsobem: Dlouhotrvající suchá epizoda trvala od roku 180 až do roku 700 s kratší přestávkou kolem roku 350 a 550.1 z této velmi hrubé statistické analýzy lze zřetelně cítit vliv 1801etého cyklu sluneční aktivity, tak jak jej vymezili dr. Charvátová a dr. Střeštík. Klimatické změny se pochopitelně neomezily pouze na evropský prostor. Podobné změny byly zaznamenány zcela jistě i ve Střední Asii, neboť až z této oblasti dorazily do střední Evropy klasičtí nomádi – Hunové. Jejich nápor byl tak silný, že v mnohém otřásl základy germánských státních útvarů. Pod tlakem Hunů se rozpadla v roce 375 říše Ostrogotů v Černomoří. To vyvolalo „dominový efekt“, neboť došlo k hromadnému pohybu Slovanů směrem na západ. Efekt tohoto hromadného jevu spočíval v tom, že při vstupu útočníka na území jiných etnik se dávalo do pohybu určité množství obyvatelstva napadené oblasti. To se buď spojovalo s agresorem, nebo postupovalo samostatně. Výsledkem pak byl trvalý konflikt, kdy bojoval každý s každým až do doby, kdy se podmínky, které tuto situaci vyvolaly, změnily. Doba sociálního chaosu tak byla přímo úměrná délce a trvání impulzu, který tento chaos vyvolal. V našem případě se jedná tedy o délky klimatických změn od jejich zahájení až k návratu do výchozího stavu. Hunové byli nakonec poraženi v roce 451 Římany na známých Katalánských polích. Jejich vůdce Attila se pak stáhl do uherských nížin a začal vyjednávat se sousedními Germány. Význam Hunů v Evropě podtrhuje například i to, že jméno Attily se objevuje i ve známé germánské epice v Písni o Nibelunzích, kde vystupuje pod jménem Etzel. Vizigótové pod vedením krále Alaricha obléhají v roce 408 poprvé Řím a pak – v roce 410 – dne 24. srpna ho dobývají a ničí, poté co tyto germánské hordy prošly celou Itálií. Jiný germánský kmen – Vandalové – v roce 429 obsazuje římskou Afriku a přebírá jednu římskou vojenskou pevnost za druhou. Tito Germáni se pak objevují dokonce před Římem v roce 455 pod vedením krále Geisericha, kam byli tajně povoláni císařovnou Eudoxií. S bohatou kořistí se pak vrátili zpět do severní Afriky. Nástupce na římském trůnu Eparichus Avitus se neudržel u vlády ani celý rok, neboť ho v roce 456 svrhl germánský Ricimier pocházející z kmene Svévů. V téže době dobývají Vizigótové celou Hispánii a téměř celou jižní Galii. Burgundové (další germánský kmen) obsazují pevnost boha Luga (Lugdunum – Lyon) a jeho okolí. Frankové a Alamani se zmocňují dalších oblastí na západ od Rýna. Ušetřena zůstala pouze část Anglie, kde se o moc nad zemí začínali dělit keltští Britoni a Piktové s germánskými Anglosasy. Ani Panonie již nespadala pod římskou správu, neboť byla zcela pod vlivem Ostrogótů. 75 z 161

Již jsem se zmiňoval o kratší vlhcí periodě začátkem 6. století, která začínala přibližně v roce 500 a končila právě v roce 550. Projevila se v náhlé hospodářské prosperitě jižní části Itálie, neboť právě odtud proudilo obilí do Říma. Také severní italská města prožívala viditelné zlepšení hospodářské situace. Státní sekretář Anastazius si mohl dovolit zrušení chudinského groše, neboť se poměry v říši za vlády císaře Justiniána I. (527 až 565) natolik stabilizovaly, že k tomuto kroku mohlo dojít bez obav z budoucích těžkostí. Oteplování tohoto období je dominantní, i když zrovna v jeho průběhu došlo k výrazné extrémní události, kterou byla mimořádně studená zima v roce 545. Šlo skutečně o výraznou klimatickou událost, která silně poznamenala evropský kontinent. Současník o této pohromě píše: V roce, kdy zemřela svátá královna Klotilda, byla taková zima s množstvím sněhu a ledu, že ptáci a zvěř se dali chytit do rukou... (Svoboda J., Klimatologická databáze, pouze v elektronické formě) Uvažují-li někteří autoři o tom, že tato zima byla jakýmsi spouštěcím mechanismem pro výrazný a viditelný nástup Slovanů na území střední a jižní Evropy, mají do jisté míry pravdu. V tomto případě lze skutečně použít analogii s vpádem Germánů, kteří v zimě roku 406 překročili zamrzlý Rýn a zahájili tak svou vítěznou expanzi směrem na jih. Nicméně je nutné zdůraznit, že ani mimořádně mrazivá zima roku 545 neodstartovala studenou klimatickou epizodu, neboť vzápětí po ní následovalo již vzpomenuté dlouhodobé období se zvýšenou srážkovou činností. Je téměř jisté, že tento stav byl výsledkem oceánického proudění, které s sebou neslo sice poněkud chladnější počasí, nicméně bez výrazných mrazových výkyvů. Problém vpádu velmi studeného arktického vzduchu v uvedeném roce 545, který byl nejspíš výjimkou v jinak teplotně celkem vyrovnaném období, je nutné hledat někde jinde. Velmi vážným kandidátem na spouštěcí mechanismus tohoto procesu jsou s velkou pravděpodobností silné vulkanické výbuchy. Kolem roku 550 je registrována celá řada vulkanických erupcí, ovšem s poměrně širokou variační šířkou datování. Jde o japonské vulkány Ibusuki, Haruna a Aso (553), ale především o sopky Gorela, Kichpinyč, Tolbačik a Ključevskaja, ležící v oblasti Kamčatky a Aleutských ostrovů. K těmto erupcím je nutno připočítat do téhož období i vulkanické epizody sopek Mauna Loa (Havajské ostrovy), Guagua Pichincha (Ekvádor) a erupci sopky Hekla na Islandě. Vzhledem k tomu, že datování uvedených erupcí má přesnost (danou možnostmi detekční analýzy) kolem 20 let, je možné předpokládat, že se budou vztahovat k časovému úseku, jehož průměrem je rok 550. To by vysvětlovalo přítomnost silné zimy v roce 545, kdy bylo v atmosféře s velkou pravděpodobností velmi vysoké procento prachových částic. Podobná situace nastala i kolem roku 406, kdy byla v letech předcházejících studené zimě zaznamenána poměrně silná vulkanická aktivita jak v Japonsku (vulkány Fuji, Oshima), tak i v aleutské oblasti (Avačinskij, Tolbačik). K těmto sopkám je nutné připočítat i velmi dlouhou erupci Vesuvu, která probíhala nepřetržitě od roku 379 až do roku 396. Je pak jisté, že se v atmosféře pohybovalo velké množství prachových částic, které způsobovaly poklesy teplot. Že v roce 545 nešlo o dlouhodobou studenou odchylku, napovídá přítomnost velmi teplé zimy v roce 584. Je však pravděpodobné, že severní oblasti Evropy byly zasaženy studeným prouděním s větší intenzitou, nežli její jižní okraje. Razance zimy roku 545 byla pravděpodobně tak silná, že byla impulzem, který vyvolal v Evropě migrační posun. 76 z 161

SLOVANÉ V této souvislosti není možné přehlédnout i mohutnou migraci Slovanu do střední a jižní Evropy, ke které došlo v relativně krátkém časovém úseku. Také oni se dostali do vleku „dominového efektu“ a pravděpodobně i do vlivu suché a studené klimatické oscilace. O tom, že sucho panovalo i v jejich nové vlasti na Moravě, může svědčit fakt, že značná část prvotních sídlišť na jižní Moravě, která jsou dnes archeology zkoumána, leží hluboko pod hladinou spodní vody. Vstup Slovanů na půdu českých zemí se udál bez fanfár a potichu, zato jejich přítomnost na Balkáně byla z pohledu byzantinských letopisců významnou událostí. Je ovšem dost pravděpodobné, že tato migrace nebyla jediná a zdaleka ne ani první. Dá se předpokládat, že této mohutné slovanské vystěhovalecké vlně předcházelo několik menších, které vycházely z téhož prostoru (snad ze západoukrajinské oblasti). Tomu nasvědčuje velké množství společných paralel mezi keltskými a slovanskými mýty, které nemohly vzniknout za přispění mezičlánku v podobě germánského osídlení českých a slovenských území, ale musely být zprostředkovány přímo. Tvrzení, že kmeny Lugiů a Mugilonů, které se objevují v Ptolemaiově spisu, jsou slovanské, bývá často zpochybňováno, nicméně bude nejspíš pravdivé. Ostatně bylo by dost podivné, kdyby se některá část slovanského etnika nedostala v této chaotické době do českého prostoru daleko dříve. Keramika pražského typu, která je pro první Slovany na našem území charakteristická, nemusí být jediná slovanská.

NÁSTUP ISLÁMU Mohutný nástup vlhkého a pravděpodobně i teplejšího období byl poznamenán naprosto evidentně nástupem vítězného islámu. Tato expanze by byla sotva možná bez ekonomického zázemí mateřských zemí této ideologie. Dnešní pouštní oblasti Arábie by sotva mohly být domovem početné základny prvního Mohamedova vojska. Je tedy přirozené, že klimatické optimum, které panovalo přibližně od roku 630 až do roku 680, vytvářelo velmi vhodné podmínky k založení autonomního státního útvaru s vlastním světonázorem. Následující období je pak zcela ve znamení vysoké srážkové činnosti nad celým eurasijským kontinentem. Několikanásobně vyšší srážky (v porovnání s předešlým obdobím), které byly nastartovány přibližně v letech 618 až 685, trvaly s menšími či většími výkyvy pravděpodobně až do roku 1000. Tento časový úsek byl sice nakrátko přerušen jedním minimem (m-18) v letech 685 až 713, avšak po něm již srážková činnost zůstávala na trvale vysoké úrovni.

77 z 161

PERU Zcela ve stejném období na druhé straně oceánu, v Jižní Americe, zažívalo peruánské pobřeží mimořádné sucho. Kvetoucí a bohatá říše Močiků byla drcena přírodními katastrofami nejen v podobě neuvěřitelných sérií zemětřesení, ale především trvajícím suchem. Jde o naprosto čítankový příklad „atlantické houpačky“, který detailně popsal profesor meteorologie na Karlově Univerzitě v Praze dr. Stanislav Hanzlík. Plochou sice nevelká, avšak pro celou Jižní Ameriku svým kulturním odkazem rozsáhlá močická říše zmizela z peruánského pobřeží v letech 650 až 800. EVROPSKÉ KMENY NA CESTÁCH Uvedené příklady všech období jasně dokazují, že cílem migračních postupů v Evropě byly především jižní oblasti. Nebylo to tedy pouze zlato Říma, které hnalo Germány až před jeho hradby, ale byl to hlad. Je ovšem pochopitelné, že lesk zlata hrál také svoji důležitou roli, ale prvotním impulzem, který vyvolal toto masové „stěhování národů“, byla skutečně mimořádná klimatická změna. To, že Řím v této situaci podlehl, je vcelku logické vyústění dlouhotrvajících potíží, které musel řešit již od konce 1. století našeho letopočtu. Byl-li Řím postižen více suchem nežli zimami, potom severní oblasti Evropy byly postiženy přímo katastrofálně. Letní neúrody byly v nepřetržitém sledu střídány mrazivými zimami, takže domácí populace se vydaly na pochod směrem k jihu, kde klimatické podmínky byly poněkud snesitelnější. Tento mohutný nástup Germánů, jichž se týkal především, ale i Slovanů a jiných etnik, Řím prostě nezachytil a podlehl. Dosud panující kulturní úroveň rychle klesala a Evropou křižovaly kmeny a národy snažící se někde pevněji zachytit. Podobně, i když ne v tak silné míře, byla postižena i naše země. Důležitá je ovšem ta okolnost, že k podobným masovým vpádům docházelo téměř vždy v době panujícího srážkového minima. To odpovídá předpokladu, že přírodní katastrofy, které vedly k velkým migracím, byly vyvolávány především dlouhotrvajícím suchem. Zdá se, že nadbytek srážkové činnosti pravěké populace nijak z míry nevyváděl. Na druhou stranu je velmi pravděpodobné, že postupem doby se stala nejen pro Kelty, ale i pro jiné národy (Germány) tažení proti bohatšímu římskému jihu jakousi formou osobní prestiže. Nicméně prvotní příčina spočívala naprosto nepochybně a jednoznačně ve změně ekonomických podmínek, jejichž základem byla v tehdejším hospodářství především zemědělská výroba. Jakmile došlo k dlouhodobé změně přírodních podmínek – a z předložené analýzy vyplývá, že téměř vždy šlo o sucho – nastal sociální chaos, jehož výsledkem byl přesun celých kmenů nebo jejich podstatných částí do jiných oblastí s relativně lepšími klimatickými podmínkami pro zemědělství. Co taková migrace znamenala, je v dnešních podmínkách dosti obtížné si představit. Nicméně existuje zpráva o tom, jak takové hromadné stěhování probíhalo u Keltů. Vzhledem k tomu, že kulturní úroveň starověkých národů byla víceméně stejná, dá se předpokládat, že podobným způsobem postupovala všechna etnika, která se k podobnému činu rozhodla. Následující úryvek zachytil Caesar ve svých Zápiscích: Přesto i po smrti Orgetorígově usilují Helvéciové uskutečnit své dřívější rozhodnutí – vystěhovat se ze svého území. Jakmile usoudili, že jsou k tomu již dost připraveni, vypálí všechna svá hrazená sídla, ke dvanácti celkem, na čtyři sta opevněných vesnic, nadto všecky osamělé dvorce. Spálí všechno obilí kromě toho, které chtěli vzít s sebou, aby tak zbaveni naděje na návrat domů byli tím spíše hotovi podstupovat všeliká nebezpečí. A nařídí, aby každý si vzal z domova s sebou mouky na tři měsíce. 78 z 161

Sousedy své Rauraky, Tulingy a Latobíky přemluví, aby po jejich příkladu také spálili svá hrazená sídla i otevřené vsi a vytáhli spolu s nimi. Přiberou a za spojence přijmou také Bóje, kteří kdysi sídlili za Rýnem, přešli do území Norika a právě obléhali Nóréju... Zbývala jediná cesta Sékvanskem. Tou však proti vůli Sékvanů jíti nemohli, byla samá soutěska. Když je sami k tomu pohnout nemohli, pošlou konečně poselstvo k Dumnorígovi Haedujskému, aby jeho přímluvou dosáhli u Sékvanů průchodu... A tak vezme na sebe ten úkol a vymůže na Sékvanech, že dovolí Helvéciům průchod svým územím. A přiměje obě strany k tomu, aby se navzájem zaručily rukojmími; Sékvané že nebudou Helvéciům bránit v průchodu, Helvéciové že projdou beze škod a násilností... (G. I. Caesar, 1964, str. 12-14) Uvedený příklad představuje určitý model, jakým způsobem probíhala v pravěku migrace celého kmene. Je pochopitelné, že souhlas absolutní většiny s podobnou akcí prakticky neexistoval, takže nařízená opatření, která by měla zamezit návratu, musela být vymáhána téměř jistě silou. Z toho vyplývá, že podobná rozhodnutí byla v rukou spíše několika jedinců nežli v pravomoci jakési hypotetické rady celého kmene. Ostatně u Keltů je podobná elitní vrstva doložena v podobě druidů. Popsaný scénář pak naznačuje, že taková rozhodnutí dělali právě druidové, a to v dohodě s nobilitou kmene, u níž byla soustředěna výkonná moc. Vynesené rozhodnutí bylo nevratné, takže příkazu se potom musel podrobit víceméně každý. Nicméně je nutné upozornit na tu okolnost, že se nejednalo o standardní řešení, ale vždy o rozhodnutí výjimečná, která byla vynucena tlakem okolností. Je téměř jisté, že v době, kdy byl kmen na pokraji zničení, se museli všichni jeho příslušníci podrobit jednotnému vedení, a to i přes obecnou nechuť Keltů podřizovat se autoritám.

79 z 161

KAPITOLA DESÁTÁ – CO NEBYLO Y ZÁPISECH, ANEB POČASÍ PŘED ROKEM 3000 PŘ. N. L. Tloušťka ledovce, ze kterého bylo odebráno vrtné jádro ke zkoumání, dovoluje sledovat průběh klimatu přibližně do 5. tisíciletí př. n. l. Zatím jsme se zabývali obdobím, kdy tyto údaje potvrzují písemné zprávy, které jsou dnes k dispozici. Proto bylo zvoleno jako počáteční datum rok 3000 př. n. l. Aby bylo možné sledovat klimatické výkyvy i před rokem 3000 př. n. l., bylo nutné vypracovat další sérii grafů, které jsou ovšem již mimo písemně sledovatelné období. Nicméně k dispozici jsou archeologické nálezy a radiokarbonové datování, které může pomoci v objasnění vazeb mezi klimatickou oscilací a vývojem lidské společnosti. Grafy jsou celkem čtyři a zachycují časový průběh od roku 4970 př. n. l. až do roku 3000 př. n. l. Jsou odstupňovány po 500 letech s časovým krokem 50 let. Vzhledem k tomu, že číslování maxim a minim bylo provedeno pro řadu „historických“ grafů, použil jsem pomocné označení podle názvu grafu, například maximum v tomto grafu je označeno jako M-a a minimum pak logicky m-a.

Období 4970 až 4500 př. n. l. Na grafu jsou dobře viditelné dva extrémy v těsné blízkosti. První je srážkové maximum M-a, které probíhalo v letech 4940 až 4920 př. n. l. Nešlo o nijak zvlášť velký extrém, takže lze předpokládat, že se srážky pohybovaly spíše v klimatickém optimu. Hned po něm, v letech 4920 až 4735 př. n. l., následovalo velmi dlouhé a výrazné minimum m-a. Počáteční razantní pokles a posléze délka tohoto minima nasvědčují, že šlo o epizodu, která byla pociťována pravděpodobně velmi výrazně. Další průběh až do roku 4500 př. n. l. byl však klimaticky vyrovnaný, spíše s tendencí k mírnému navyšování srážkové činnosti, které bylo celkem pravidelně střídáno podružnými minimy.

80 z 161

Závěr této oscilace bude patrně v úzké vazbě s náhlým rozšířením neolitické kultury lineární keramiky. Ve velmi krátké době se tato kultura rozšířila prakticky po celé Evropě. Její počátek je možné určit na druhou polovinu 5. tisíciletí př. n. l., takže je v dobré korelaci s předpokládanou klimatickou změnou. Dosavadní zkoumání pozůstatků kostrových pohřbů lidí pohřbených ve skrčené poloze přineslo zajímavý poznatek. Na pohřebištích této doby převažoval mediteranoidní typ, který se výrazně odlišoval od staršího mezolitického obyvatelstva střední Evropy, což svědčí velmi silně ve prospěch domněnky o příchodu větší masy středomořského obyvatelstva. Charakteristickým znakem této kultury byly dlouhé domy o délce až 40 metrů a šířce kolem 7 metrů, ve kterých bydlel pravděpodobně celý rod. Tyto stavby jsou doloženy v hojném počtu z celé střední Evropy, avšak byly objeveny také v Holandsku. Velkoplošné rozšíření této kultury naznačuje, že šlo o silnou migrační vlnu, která si vybrala za svůj cíl střední Evropu. Bylo-li na počátku této migrace hluboké srážkové minimum, je velmi pravděpodobné, že toto minimum ovlivňovalo spíše jih Evropy, odkud se první zemědělci šířili. Tento názor do jisté míry odporuje dosud přijímané hypotéze, která předpokládala, že existovalo jakési dlouhodobé klimatické optimum, jež způsobilo populační explozi v jihovýchodních částech Evropy, která pak vedla až ke kolonizační vlně prvních zemědělců do severnějších šířek. Zdá se, že příčina masové migrace byla výsledkem vlivu více faktorů – v prvé řadě klimatickou změnou, a pak dlouhodobým působením optimálního klimatu, které k populační explozi 81 z 161

vedlo. Je proto velmi pravděpodobné, že klimatické optimum předcházejícího tisíciletí způsobilo na Předním východě značný přírůstek obyvatelstva. Příchod náhlé klimatické změny však musel vyvolat vnitřní sociální napětí, neboť se objevila akutní hrozba trvalého hladu. Reálné obavy o přežití řešili neolitici tím, že se začali masově stěhovat do dosud zemědělsky nevyužívaných oblastí. O tom, že jisté sociální napětí koncem 4. tisíciletí na Předním východě existovalo, svědčí nález depotu stříbrných a měděných předmětů u vsi Kfar Monaše při silnici z Tel Avivu do Haify v roce 1963. Jednalo se o stovky měděných destiček, 35 měděných nástrojů, stříbrný plech a perly. Mimořádnou pozornost upoutalo přibližně asi 800 tepaných měděných lístků o rozměrech 11 x 4,5 centimetrů nebo 9,5 x 6 centimetrů. Podle izraelských archeologů se jedná o jeden z nejstarších zbytků kovového pancíře, který dokládá ozbrojené konflikty a posuny obyvatelstva v této oblasti. Přítomnost vysoké srážkové činnosti v tomto období dokládají nálezy z jeskyň v oblasti Nahal Mišmar v Izraeli. V okolních údolích objevili archeologové sídliště, k nimž tyto jeskynní nálezy náležely. Při detailním průzkumu narazili na stavidla, která zavodňovala půdu v dnes naprosto suchých vádí. Je téměř jisté, že život v údolích v tehdejší době ztěžovaly obyvatelům velmi časté povodně a vysoké srážky, což byl také jeden z důvodů, proč opustili otevřená sídliště a uchýlili se do jeskyň.

Období 4500 až 4000 př. n. l.

82 z 161

Poměrně známým faktem je, že Sahara byla v pravěku zelenou stepí. S velkou pravděpodobností byla kolébkou neolitických kultur, které později dominovaly v nilské deltě. Než se změnila v poušť, poskytovala Sahara mimořádně úrodné pastviny pro velmi početná stáda již domestikovaného skotu a ovcí nebo koz. Je možné dobře sledovat určité kulturní epochy stepní Sahary v době, kdy již pozvolna vysychala, přesto však stále ještě zůstávala úrodnou oblastí. Rok 4210 př. n. l. představuje srážkové maximum M-b1, které kulminovalo kolem uvedeného roku. Jedním z center, kde se soustředil čilý saharský život, byla Fajjúmská deprese, která byla vyplněna jezerem. Dnes zůstal z tohoto dříve rozsáhlého vodního zdroje nepatrný zbytek. Avšak nálezy, které se na bývalých březích v hojném množství nalézají, svědčí o živém ruchu v této oblasti. Radiokarbonové datování pro toto období se pohybuje mezi roky „40 až 4100 př. n. I. To velmi přesně odpovídá datování výrazného srážkového maxima. Kulturně stejně bohatá jako egyptská oblast byla i Mezopotámie. V před sumerské vrstvě, kterou archeologové nazývají raně uruckou, bylo nalezeno množství předmětů, které svědčí o poměrně velkém počtu obyvatelstva a jeho vysoké kulturní úrovni v této oblasti. To jistě neodpovídá suchému výkyvu, ale spíše srážkově bohatému úseku. Radiokarbonové datování této vrstvy je 4115 ± 160 př. n. l. Shoda se Saharou téměř dokonalá. Výrazné je rovněž i druhé srážkové maximum M-b2 v letech 4050 až 4030 př. n. l. V této době se dají předpokládat určité migrační procesy ve značné části střední Evropy, neboť šlo o období klimaticky velmi rozkolísané. Tato nevyváženost pak mohla působit jako spouštěcí mechanismus, který vedl obě kulturní oblasti (Egypt a Mezopotámii) až ke zformování státních útvarů.

Období 4000 až 3500 př. n. l. Celý tento časový úsek je zcela ve znamení dlouhého a relativně hlubokého srážkového minima 3870 až 3640 př. n. l., označeného m-c, které nepochybně muselo velmi silně ovlivnit klima na značně velkém území Eurasie. V celém úseku od roku 4000 př. n. l. až do roku 3500 př. n. l. bylo jen velmi málo zřetelných nárůstů srážkové činnosti. Dá se spíše hovořit o dlouhém suchém období, které bylo pravděpodobně i dost studené.

83 z 161

Tento předpoklad potvrzuje významný objev ze Slovenska, především nálezy bukovohorské kultury z jeskyně Domica. Archeologické zbytky, které byly v této jeskyni objeveny, svědčí o tom, že ji obýval lid, který se živil zemědělstvím a svým kulturním projevem patřil do neolitu. Ovšem jeskyně obývaná v neolitu je něco velmi neobvyklého. Příčiny, které tehdejší skupinu pravěkých zemědělců a příležitostných lovců zatlačily až do jeskyně, byly pravděpodobně stejné jako ty, které přinutily paleolitické lovce učinit totéž. Byla to zima a sucho. V centrální části jeskyně byla tloušťka kulturní vrstvy silná až jeden metr, což svědčí o velmi dlouhé přítomnosti lidí. Podle slovenských archeologů je velmi pravděpodobné, že klimatické podmínky vedly k přechodu z do té doby převažujícího zemědělství k pastevectví. Že šlo o neolitiky, o tom svědčí stopy po kůlových jamkách, které podpíraly stěny dřevěných domů postavených v jeskyni. Radiokarbonové datování organických zbytků z kulturní vrstvy odpovídá době 4130 př. n. l., což spadá téměř přesně do významné klimatické oscilace m-b2. Druhé datum získané pomocí C14 pak udává dobu asi 4300 př. n. l. Uvedená klimatická oscilace pokračovala s krátkým přerušením (silné maximum M-b) až do roku 3675 př. n. l., což odpovídá dalšímu minimu m-c.

84 z 161

Slovenští archeologové připouštějí, že doba pobytu lidí v této jeskyni se protáhla na několik století. V tomto případě je téměř jisté, že spolu se suchem došlo i k poklesu teplot, s největší pravděpodobností zimních. K tomuto závěru vede objev zátarasů ve vedlejších chodbách jeskyně, především v blízkém okolí tzv. Samsonových sloupů, táhnoucích se až po Dóm mystérií, kde se nalézá velký zdroj vody. Jejich účelem bylo oddělení jeskynních prostor obývaných lidmi od části vyhrazené pro dobytek. Osídlení jeskyně, které trvalo přibližně kolem 400 až 500 let, pak přineslo ještě jeden poznatek. V rámci vývoje bukovohorské keramiky v jeskyni Domica bylo možné odlišit určitá období, kdy nositelé bukovohorské kultury sídlili delší dobu mimo jeskyni. Tato období představují skoky ve stylistickém vývoji keramiky, a lze je proto dobře od sebe rozpoznat. Tyto hiáty představují velmi pravděpodobně: 1. srážkové maximum M-b1 (cca 4240 až 4210 př. n. l. – graf B), 2. menší srážkové maximum M-b2 v letech 4050 až 4030 př. n. l. -graf B, 3. velmi malé maximum v letech 3895 až 3870 př. n. l. – graf C. Délka trvání bukovohorské kultury je udávána v rozpětí přibližně 850 let. Jako startovací letopočet se všeobecně připouští datum kolem roku 4300 př. n. l., což ukazuje na její zánik přibližně v letech 3400 až 3500 př. n. l. Toto časové rozpětí odpovídá velmi přesně i sledu minim od m-b1 přes m-b2 až k m-c. Stratigrafické datování v jeskyni Domica bylo potvrzeno nálezy v nedaleké jeskyni Ardovo, kde se vyskytují i stejné hiátové vrstvy. Je možné předpokládat, že hiáty, kdy obyvatelstvo jeskyně žilo po nějakou dobu mimo ni, odpovídají období srážkových maxim. Jsou-li závěry učiněné v souvislosti s osídlením jeskyně Domica platné, pak by mohly být pravděpodobně použitelné i na ostatní klimatické výkyvy. V tomto případě jde o položení rovnítka mezi nástupem srážkových minim a poklesy teplot. I když jde o lákavou hypotézu, není nijak dokazatelná, takže její použitelnost je velmi sporná. Na druhou stranu je cenným přínosem slovenských archeologů, že dlouho před objevy dánských glaciologů dokázali velmi 85 z 161

správně interpretovat vcelku složitou stratigrafickou situaci v jeskyni a určit ty vrstvy, během kterých jeskyně obývána nebyla. Tento závěr byl potvrzen až po 30 letech s udivující přesností. Klimatologické doklady jsou ve velmi dobré vazbě na archeologická zjištění, která se týkají především Slovenska. Někdy kolem roku 4000 př. n. l. se výrazně diferencuje lengyelská kultura, která měla velmi těsné kontakty s balkánským prostorem. Podle mínění uvedených autorů byli jejími nositeli pravděpodobně již Indoevropané. Je to docela dobře možné, neboť každá předešlá migrace nějakým způsobem na indoevropské kořeny navazovala. Vzhledem k tomu, že jejich rozšíření v blízkovýchodních oblastech je až poměrně pozdějšího data (někdy kolem roku 1700 př. n. l.), dá se předpokládat, že směr jejich postupu byl spíše od západu k východu. Uvedenou kulturou se v podstatě uzavírá vlastní neolitické období a nastupuje eneolit. V závěru své existence byla lengyelská kultura v trvalé expanzi. Tato aktivita způsobila do značné míry i zvýšený pohyb etnik nejen na východním Slovensku, ale i v Cechách. Její vliv je pociťován jako trvalý tlak na starší podloží kultury vypíchané keramiky. Rovněž i Ukrajina byla zasažena silnou migrací, která vycházela velmi pravděpodobně z balkánské oblasti a zde vykrystalizovala v trypilskou kulturu (podle naleziště Trypilje u Kyjeva). Doba, kdy došlo k první větší migraci z jihovýchodního evropského prostoru, se dá datovat někdy do roku 4000 př. n. l. Je tudíž velmi pravděpodobné, že v tomto období došlo k větším migracím, především z jihoevropské oblasti, kde byla klimatická změna pociťována patrně mnohem intenzivněji nežli ve středoevropských šířkách. Na druhou stranu nelze přehlédnout demografický faktor, tedy značné zvýšení počtu obyvatelstva v původní domovině. Jde o argument dost často používaný mnohými badateli. Má svoje jisté opodstatnění, neboť vysvětluje náhlou migraci, nicméně s velkou pravděpodobností šlo o klimatická srážková minima m-c, probíhající v letech 3870 až 3640 př. n. l.

86 z 161

Období 3500 až 3000 př. n. l.

Historiky byl jeden z kulturních úseků saharského neolitu nazván „bovidiánské“ období (lat. bovis – skot) podle množství skalních obrazů, které zobrazovaly početná stáda skotu. Datování metodou C14 ukazuje, že Bovidiáni žili na Sahaře kolem roku 3500 př. n. l. Na grafu je možné zjistit zřetelný nárůst srážkové činnosti mezi roky 3485 až 3400 př. n. l., který se projevil v maximu M-d1. Ostatně v tomto období se objevilo více maxim. Za uvedeným maximem M-dl následovalo v letech 3400 až 3330 př. n. l. výrazné srážkové minimum m-d, po něm opět razantní srážkové maximum v období let 3330 až 3300 př. n. l. označené M-d2 a po sérii drobných oscilací velmi nízkých maxim a minim opět v letech 3120 až 3080 př. n. l. výrazné maximum M-d3. Průběh tohoto časového úseku byl zcela ve znamení hlubokých hospodářských změn v celé řadě evropských oblastí. Podstatné ovšem bylo, že celkový ráz eneolitu byl velmi odlišný od předcházejícího neolitu. Jde o velmi zajímavé srovnání, které je postaveno na porovnání vývoje v téže době na Předním východě a v Evropě. Zatímco v Egyptě, Mezopotámii, Palestině i na Balkáně začínají vznikat první náznaky městských států, je vývoj v Evropě až pozoruhodně zpomalený. Je příznačné, že odpověď na tento otazník je dost neurčitá. Jestliže pro předcházející neolit bylo téměř pravidlem, že je hodnocen jako éra populační exploze, pro pozdější evropský neolit se objevují úvahy o tom, že hlavním jádrem osídlení byly osamocené 87 z 161

osady. Jde o velmi nepravděpodobné tvrzení, které je v přímém protikladu s předchozím zjištěním o velko-plošnosti neolitických osad. Historici v podtextu připouštějí rozdílné klimatické podmínky jižní a střední Evropy, ačkoliv v předešlém období předpokládali tak vysoké úrody, že vedly až k přelidnění.“ Jediný skutečně významný faktor, který by takový rozdíl mezi vývojem zemědělských kultur mohl způsobit, byly klimatické změny, které v tomto období proběhly. Je velmi pravděpodobné, že zatímco Přední východ prodělával neuvěřitelně rychlý rozvoj, byla střední a pochopitelně i severní Evropa pod vlivem klimatického výkyvu, který měl velmi negativní dopad na celou hospodářskou strukturu. Archeologicky jsou doloženy posuny větších etnických celků v závěru eneolitu, které byly způsobeny téměř jistě změnami klimatickými.

88 z 161

KAPITOLA JEDENÁCTÁ – ŘÍDILO POČASÍ LIDSKÉ DĚJINY? Na uvedených příkladech je názorná především ta skutečnost, že klimatické výkyvy mají nikoliv pouze určitou, ale naprosto zásadní roli na formování a vývoji pravěkých populací. Vůbec už není možné souhlasit s tím, že jednou z nejdůležitějších pohnutek, které vedly k migracím, byla prý touha po lepším životě a dobrodružství.

Kdy jsme začali mluvit různými jazyky? Překvapující je ještě jedno zjištění. Při aplikaci vzorce výpočtu doby rozchodu jednotlivých indoevropských jazykových skupin na zjištěné významné klimatické změny je možné pozorovat zásadní shody mezi velkými oscilacemi. Z toho faktu lze odvodit velmi vysokou pravděpodobnost příčinné vazby mezi klimatickou změnou a nastartováním migrace pravěkých populací. Tato poměrně jednoduchá zákonitost vedla ve svém důsledku až k vydělení jednotlivých jazyků a celkové změně mocenských poměrů ve značné části světa. Je možné však postupovat i obráceně. Máme-li k dispozici data velkých klimatických oscilací, je z nich možné odvodit – pokud platí obecně stejné zákonitosti – i data předpokládaných migrací. Již dříve byl stanoven vzorec rozchodu indoevropských jazyků, podle něhož bylo možné s jistou pravděpodobností stanovit přibližnou dobu oddělení jednotlivých jazykových skupin. Na základě této hypotetické rovnice bylo vypočteno, že diference mezi slovanskými a germánskými jazyky proběhla někdy kolem roku 1400 př. n. 1. s časovou variací kolem 400 let. Tato statistická metoda byla založena na zjištění, že určitá část slovního fondu (jde o slova apelativního charakteru, jako je například červ, široký, strom, matka) bývá zaměňována velmi zřídka. Důležitá byla ovšem rychlost, kterou byly tyto základní slovní pojmy měněny. Ukázalo se, že jde o téměř konstantní proces; bylo totiž prokázáno, že přibližně za 1000 let bude ze 100 slov patřících do této základní skupiny vyměněno asi 15 slov. Tento poznatek byl vyjádřen ve vzorci t = log C-log r, kde t je doba rozchodu jednotlivých indoevropských jazyků, C je počet základních slov sledovaného jazyka a r procento společných slov, které zkoumané jazyky mají. Pro úplnost je nutno dodat, že konstanta C počítá se základním slovním etalonem o objemu přibližně 85 000 hesel s variačním rozpětím asi 10 000 slov. Prvotní předpoklad, který vytvořil v roce 1953 anglický badatel M. Swadesh, je tabulka, která uvádí procenta společných slov mezi jednotlivými jazykovými skupinami. Tato metoda nazvaná glottochronologie byla používána dost často, neboť přinášela výsledky, které sice nebyly příliš přesné (díky variabilitě slovního základu), avšak bylo je možné s jistou obezřetností aplikovat do historických modelů.

89 z 161

Na základě uvedeného vzorce je pak možné vypočítat přibližnou dobu rozchodu jednotlivých jazykových společenství. Tyto přibližné údaje jsou uvedeny v následující tabulce.

Z tabulky je možné vyčíst, že například germánsko-slovanský jazykový substrát tvořil nediferencovanou skupinu přibližně před 3400 roky s možným rozpětím asi 400 let. Vydělování germánské jazykové skupiny začalo tedy přibližně v letech 1800 př. n. 1. až 1000 př. n. 1. Podobně lze například vypočítat, že doba diferenciace slovanských jazyků začala přibližně před 1000 až 1100 roky, což představuje asi 80 až 85 procent společných slov v současné době. Tento výsledek je potvrzen například vznikem staroslověnského spisovného 90 z 161

jazyka, který přinesli na Moravu Konstantin (Cyril) s Metodějem v roce 863. Za základ jim sloužil slovanský dialekt z okolí řecké Soluně, odkud oba pocházeli, přičemž se na Moravě s nějakými jazykovými problémy vůbec nesetkali. Z toho vyplývá, že jazyková diference mezi oběma oblastmi byla téměř nulová. Mají-li dnes germánské jazyky společných asi 50 až 60 procent základních slov, je možné odhadnout, že doba rozchodu nastala přibližně před 1400 až 1700 lety. Uvedený vzorec je ovšem nutno chápat pouze jako orientační. Je výsledkem statistického zkoumání, takže i data podle něj získaná jsou hypotetická. Na druhou stranu je však třeba uznat, že jeho aplikací jsou získané údaje natolik realistické, že je možné s nimi vážně počítat. Lze usuzovat, že hypotetický posun obyvatelstva přivodil jazykovou diferenci. Potom je možné výpočtem zjistit i předpokládané procento společných slov. Výchozím předpokladem pro výpočet bylo zjištění, že velké migrace vznikaly při dlouhotrvajícím suchu. Logickou úvahou je možné odvodit, že hluboká srážková minima zasahovala velké plochy, a tím bylo jejich působení mnohem intenzivnější nežli u minim podružných. Vliv těchto hlubokých minim do značné míry určoval i velikost sociálních změn. I když nelze předem vyloučit i vliv menších oscilací, je evidentní, že srážková minima byla určujícím klimatickým faktorem, který se podílel na vzniku migrace. Proto byla tato období použita jako vstupní data pro výpočet procentického podílu společných slov.

91 z 161

Při porovnání s předcházející tabulkou č. 8 – Doba rozchodu indoevropských jazykových skupin – je možné učinit závěr, že vazba mezi postupem diference jednotlivých jazyků a srážkovými minimy skutečně existovala. Jde o tyto jazykové skupiny: germánská a slovanská – minima m-7 a m-8 germánská a arménská – minima m-1 a m-2 germánská a italická – minima m-6 a m-7 slovanská a arménská – minima m-1 a m-2 slovanská a italická – minimum m-5 italická a arménská – minima m-1 a m-2 I když jde o pouhou hypotézu, přesto do jisté míry zobrazuje určitou realitu. Naznačuje nejen dobu, ale také směr odchodu jednotlivých indoevropských etnik. Jazyková skupina arménská se oddělila jako první ve srážkovém minimu m-1 a m-2 od původního, dosud nediferencovaného substrátu, jehož jádro tvořily budoucí jazykové skupiny – germánská, italická a slovanská. To naznačuje, že arménská skupina se vydala směrem na jih. Od téhož substrátu se o něco později odděluje skupina italická, (minimum m-5, m-6 a m-7), vydávající se týmž směrem, což potvrzuje oddělení od skupiny germánské. Jako poslední se od sebe vzdalují větve germánské a slovanské (minimum m-7 a m-8), což dokládá, že proces indoevropské jazykové diferenciace byl skončen. Keltskou jazykovou skupinu je možné zařadit v tomto procesu vzájemného oddělování jednotlivých indoevropských jazyků mezi skupinu italickou a germánskou, to znamená mezi srážková minima m-5 až m-7. Aritmetický průměr střední doby, kdy se keltské jazyky výrazněji oddělily od germánské, italické a slovanské skupiny, činí přibližně 1580 ± 130 př. n. 1., patří tedy přibližně na závěr srážkového minima m-6. Výsledek, který z této analýzy vyplývá, je celkem jednoznačný. Indoevropské jazyky se od sebe oddělily v relativně krátkém období, přibližně v letech 2860 až 1125 př. n. l., tedy v časovém úseku dlouhém přibližně dvě tisíciletí. Rychlost této proměny však naznačuje, že proces diferenciace musel být připraven již dávno před touto dobou, neboť k tak zásadnímu jazykovému vývoji by sotva bývalo došlo bez předchozích impulzů. Těmito impulzy pak zcela zákonitě musely být klimatické změny, které proběhly již dříve. Ze společné analýzy obou zdrojů pak vyplývá ještě jedna možnost. V uvedeném přehledu rozchodu jednotlivých indoevropských jazykových skupin zcela chybí srážková 92 z 161

minima m-3 a m-4. I když jde o pouhou hypotézu, je velmi pravděpodobné, že absence těchto minim může signalizovat například intenzitu předmětného minima. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že filologická analýza se týká pouze indoevropských jazyků, takže jakákoliv klimatická změna, která se odehrála vně této skupiny, se ve výpočtu nemusí nutně zobrazit. Proto byla také oscilace m-4 nazvána minimem Mohendžo-Daro podle dokladů z Indie, kde se patrně klimatická změna projevila intenzivněji nežli na evropském kontinentu.

Vliv klimatu na vývoj civilizací Z uvedených příkladů je zřejmé, že vzájemná vazba mezi změnami prostředí a stavem společnosti má svoji obecnou platnost. Toto tvrzení je postavené na předložených faktech, kdy lidská společnost jednala v podstatě vždy stejně, bez ohledu na dobu, kdy klimatická změna právě probíhala. V úvahách je možné jít ještě dále a považovat tuto příčinnost v historii za podloženou. Je-li tomu tak, pak je možné formulovat historickou zákonitost jako problém, který lidstvo řeší od samého počátku svého vývoje, přičemž spouštěcím mechanismem je ve skutečnosti reakce na hluboké klimatické změny. V tom případě potom nelze souhlasit s tezí, že (...) schémata životního cyklu lidských civilizací, které hypoteticky prodělávají cyklicky svůj vzestup a pád, nemají sama o sobě žádný smysl... (Carr, 1967, str. 118) Teorie klimatických výkyvů je do jisté míry schopna propojit vzájemně si odporující dva přístupy: buďto je pokrok a s ním spojená historie ovlivněn spíše náhodnými vlivy, nebo naopak – historie je jev, který je silně ovlivňován nenáhodnými jevy. Klimatické výkyvy náhodnou veličinou nejsou, naopak objevují se v mnoha periodických složkách o nestejné délce. Jejich vliv, tedy periodický, bude ovšem v cyklech nestejné délky a nestejné intenzity. Proto není zatím možné s určitou přesností říci, jakým směrem se bude ubírat budoucí vývoj. Je velmi nepravděpodobné odhadnout zlomové body, které se projevují revolucemi. I když jsou revoluce samy o sobě důsledkem klimatického a s ním spojeného sociálního dopadu, nelze jim upřít podstatný podíl lidské složky. Periodičnost klimatických oscilací způsobuje i periodičnost oscilací sociálních. I když jde o určité zevšeobecnění tohoto poměrně složitého jevu, není možné jej apriori odmítnout, neboť jeho vliv popřít nelze. Zdá se, že spíše tušená periodicita historických událostí, která se zformovala do laického postřehu historie se opakuje, bude mít svůj původ ve vlivu klimatu, který opakování některých významných situací způsobuje. Do jisté míry je tato teorie dosti blízká původnímu pojetí Marxově, který předložil koncepci světa uspořádaného podle přírodních zákonů, které jsou postupně objevovány a ve svém důsledku tak ovlivňují vývoj lidského myšlení. Tyto dva faktory spouštějí třetí nezbytný prvek, kterým je forma třídního boje jako vědomá reakce na měnící se ekonomické podmínky.

Jak přežít? Toto marxistické pojetí celého společenského vývoje je zaměřeno na objasnění základních příčin krizí ekonomických a z nich pak odvozených krizí společenských. I když nelze odmítnout podíl lidské kreativity na dalším vývoji krize, zůstává prvotní příčina 93 z 161

nezměněná. Tou je zásadní podnebná změna, která silně ovlivňuje základní hospodářskou činnost lidstva – způsob obživy. Od počátků neolitu, ale v mnohých případech ještě i před touto kulturní epochou, byli první zemědělci ve velmi těsném vztahu s přírodními cykly. Celá řada kultů spadá svým vznikem již do neolitu. Velmi brzy a spíše empiricky přišli na to, že základním pilířem úspěšnosti zemědělské prosperity je vzájemná interakce mezi Sluncem a hydrologickými změnami. Byl-li pak jakýmkoliv způsobem tento systém narušen, docházelo ke kritickým situacím, které se logicky přenášely na celou tehdejší společnost. Krize hospodářská pak přecházela v krizi sociální. Jestliže tento stav trval delší dobu, pak již v zájmu přežití musela společnost nějakým způsobem reagovat. Tato situace byla řešena v podstatě dvěma možnými způsoby.

ZMĚNA ZPŮSOBU OBŽIVY Při analýze klimatických oscilací jsme na tento způsob několikrát narazili. Populaci, která byla postižena klimatickým výkyvem, který znemožňoval nadále pokračovat v klasickém zemědělském hospodaření, a přitom nemohla nebo nechtěla opustit území, které obývala, nezbývalo než přejít na pastevectví. Jisté ovšem je, že efektivnost tohoto způsobu byla mnohonásobně nižší nežli klasické zemědělství. Navíc pastevectví bylo ve své podstatě rovněž migrací, která se však uplatňovala pouze v rámci území, které pastevci obývali. Nakonec sám fakt, že po odeznění nepříznivých klimatických podmínek tito „pastevci z donucení“ rychle mizí a stávají se opět usedlými zemědělci, hovoří sám za sebe. Rozvoj pastevectví měl ovšem v oblastech střední Evropy velmi negativní dopady. Ve své velké většině nejsou v Evropě přirozené velké stepní oblasti, které by rozsáhlé využití této formy hospodaření umožňovaly. Evropská krajina je mírně zvlněná pahorkatina se smíšenými nebo lesními společenstvy, která jsou střídána úrodnějšími nížinami podél vodních toků. Také přítomnost větších horských komplexů neumožňovala volný pohyb pasoucích se stád. K tomu je nutné připočítat i relativně vysokou hustotu obyvatelstva, takže výsledkem bylo vymezení pastevectví na poměrně malá území. Jestliže však doba klimatické změny byla příliš dlouhá, docházelo k vypásání vhodných oblastí početnými stády a místní populace ve snaze rozšířit plochy k pasení začala s celoplošným odlesňováním. To mělo velmi těžký dopad na přírodní prostředí, neboť odlesněním se snížil již i tak nízký stav hladiny spodní vody. Přirozené zásobárny vodních zdrojů začaly vysychat a zcela obnažené plochy podléhaly zvýšené erozi. Výsledkem byla ekologická katastrofa. HLEDÁNÍ ODPOVÍDAJÍCÍHO PŘÍRODNÍHO PROSTŘEDÍ Druhá varianta je častější. Když dosáhla neúrodnost zemědělsky využívané půdy kritické únosnosti, došlo k tomu, že se téměř celá populace včetně žen i dětí vydávala na cestu, aby nalezla takové prostředí, které by ji životně neohrožovalo. Je ovšem pochopitelné, že než k takovému kroku došlo, bývali velmi často vysíláni průzkumníci, aby takovou oblast nalezli a přinesli o ní co nejvíce informací. Klasickým příkladem této praxe je například biblický Josef. Při migraci samotné docházelo často ke smlouvám o bezpečném průchodu územím cizího etnika za účelem rychlého dosažení vytčeného cíle. V těch případech, kdy k dohodě o průchodu nedošlo, zcela jistě vznikaly ozbrojené konflikty, které velmi často končily vítězstvím agresora. Pak docházelo k již výše popsanému „dominovému efektu“, kdy se dávaly do pohybu i takové etnické formace, které původně na nějakou migraci ani 94 z 161

nepomyslely. Na dobytém území však útočníci zpravidla dlouho nepobývali, neboť jejich cílem bylo usadit se na předem vybraném území. Docházelo pak k paradoxním situacím, kdy se poražené původní obyvatelstvo přidávalo k útočníkovi a pokračovalo s ním v jeho tažení. Druhá možnost byla, že část napadeného etnika zůstala ve svých sídlech a zbývající část se podle vzoru nájezdníků vydala také na vlastní cestu, ovšem již bez ohledu na původní cíl dobyvatelů.

95 z 161

KAPITOLA DVANÁCTÁ – CO NÁS ČEKÁ – OTEPLENÍ, ČI OCHLAZENÍ? Jestliže jsem věnoval tolik stránek popisu kolísání charakteru podnebí v historii, jistě není možné nechat bez povšimnutí otázku, jaká nás vlastně čeká budoucnost. Díky četným informacím z tisku víme, že k jakési klimatické změně má dojít, a to – na rozdíl od minulosti – za podstatného přispění člověka. Jaká tato očekávaná změna vlastně bude?

Hlasy pro oteplení Přibližně od konce 70. let 20. století se začaly objevovat nejen spekulace, ale i velmi seriózní doklady o tom, že přírůstek průmyslových plynů (tedy takových zplodin, které produkuje lidstvo) má velmi nebezpečný stoupající trend. Současně s tím spatřily světlo světa první nesmělé teorie o změně klimatu. Nejdůležitější byl poznatek, že snižování koncentrace ozonu a současně zvyšování podílu CO2 vede teoreticky ke zvýšení teploty zemského povrchu. Tento model se začal prosazovat a začal nabývat na popularitě už jenom proto, že dosavadní objektivní pozorování k podobným závěrům opravňovala. Jedním z velmi důležitých podpůrných ukazatelů byl především vývoj průměrné teploty atmosféry. Díky záznamům mnoha meteorologických stanic bylo možné získat souhrnný pohled na vývoj průběhu teplot obou polokoulí v minulosti. Výsledky hovořily naprosto jasnou řečí. Podnebí naší planety se za posledních asi 70 let výrazně otepluje. Tento závěr byl již jednoznačně interpretován v přímé souvislosti s teorií o vlivu lidské činnosti na změny klimatu. Jak přibývalo měření, která dokazovala neustále stoupající teplotu atmosféry, získávala teorie vlivu emisního zatížení atmosféry na váze. Její interpretace pak naznačovala, že lidstvo kráčí k neodvratné ekologické katastrofě. Současně se začaly objevovat nové pohledy na lidskou činnost a její vliv na přírodní prostředí. Ukázalo se (a všechny dosavadní doklady mluví naprosto jednoznačně), že ničení přírody dosáhlo především v 80. a 90. letech 20. století nebývalé intenzity. Populační exploze, kterou lidstvo zažívá přibližně od 50. let 19. století, je jednou z hlavních příčin, proč k těmto excesům dochází. Kácení deštných pralesů a spalování fosilních paliv (především v rozvojových zemích) vede k mimořádně silnému zatížení všech ekosystémů, které na Zemi jsou. Tato velmi smutná skutečnost vedla ekonomicky vyspělé státy již počátkem 90. let k uzavření několika dohod o snižování emisí, nebo přinejmenším alespoň o udržení dosavadního stavu. Vstřícná reakce ze strany méně vyspělých zemí byla však, bohužel, naprosto nulová... Velmi dlouho se mluví o vlivu zelených ploch na kyslíkovou produkci. Do jisté míry jde o oprávněné tvrzení. Základní zdroj kyslíku – fotosyntéza je skutečně alfou a omegou našeho života. Avšak díky intenzivním výzkumům, které byly na tomto poli provedeny, se ukázalo, že pralesy jsou sice masivním producentem kyslíku, ale nejsou jediným producentem – a ani zdaleka ne tím největším. Primát drží světové oceány se svými zhruba 90 procenty. Na klimatickou budoucnost naší planety může tedy mít zhoubný vliv nejenom kácení pralesů, ale především obrovské znečišťování světových oceánů, které představuje reálné nebezpečí, že se kyslíková produkce začne rychle snižovat. To ovšem neznamená, že by se mohly pralesy v klidu kácet se stejnou intenzitou i nadále. Výsledkem ekonomického vývoje od 60. let 20. století je to, že nevyvážená hospodářská politika na Zemi vede ke stále většímu a silnějšímu zatížení životního prostředí, což ve svém důsledku dostává globální charakter. Právě slovo globální vystihuje správně celoplanetární dosah hrozícího ekologického kolapsu. Příznačný je fakt – mediálně nepříliš oblíbený –, že se vyspělé země na tomto procesu znečišťování podílejí zdaleka nejméně. Je paradoxem, že průmyslově i ekonomicky zaostalá Ukrajina produkuje asi osmkrát více 96 z 161

škodlivin v podobě plynných emisí nežli celé Spojené státy americké spolu s Kanadou dohromady. Není jistě samoúčelné, že především západní civilizace přijímá tolik přísných předpisů, týkajících se provozu motorových vozidel, nakládání s odpady, nebo hutní výroby. Bohužel jde pouze o pětinu obývané plochy na Zemi. Shrnuto a podtrženo – globální klimatická změna, která je neodvratná, bude přímo podmíněna lidskou činností a její negativní úlohou v drancování a ničení přírodních zdrojů ve všech oblastech. Jejím hmatatelným výsledkem bude rychle stoupající teplota, tání polárních ledovců, zvýšení oblačnosti, změna objemů plynů v atmosféře, změny vegetačního krytu na zemském povrchu, zvýšený podíl vodních par v atmosféře a podobně. Neradostný obraz naší budoucnosti.

Hlasy pro ochlazení Ani v nejmenším nemíním zpochybňovat závěry, ke kterým došly týmy vědců v otázce vlivu současného lidstva na tvář naší planety. Nicméně závěry, které většina výzkumů přináší, jsou jednostranné. Rozsah antropogenní činnosti v posledních desetiletích je skutečně mimořádný a nemá v historii obdoby. Nelze však nevidět, že jde vlastně o jeden velmi malý, prakticky mizivě krátký úsek lidských dějin. A tady je největší slabina tak často prezentovaných modelových konstrukcí. Jako klasický příklad mylného závěru získaného z objektivně naměřených fakt lze použít novinářsky velmi oblíbený případ tajících ledovců. Teorie globálního oteplení správně vyhodnocuje úzkou vazbu mezi emisním zatížením atmosféry a následným vzestupem teplot. Důsledkem toho je tání ledovců v arktické a antarktické oblasti. Takové velké ledovce se skutečně v jižním Atlantiku objevují a jejich mateřskou základnou je mohutný ledovcový příkrov nad tímto kontinentem. Ovšem celá řada novinářů, kteří jako první tuto skutečnost komentují, nakládají s těmito údaji velmi často zcela neodborně s cílem přesvědčit čtenáře, že globální klimatická změna – rozuměj oteplení – již nastala. Problém však není zdaleka tak jednoduchý, jak by se na první pohled zdálo. Je fakt, že velké ledové kry (mají často v průměru i přes 100 kilometrů) se začaly objevovat na dosah tras transoceánských plavidel. To však neznamená, že příčinou jejich odlomení od masivu ledového krunýře kolem Antarktidy bylo zrovna oteplení. I když je na první pohled souvislost mezi zvyšující se teplotou a výskytem ledovcových tabulí ve volné vodě logická, dělat mezi těmito dvěma úkazy rovnítko je trochu předčasné. Led se odlamuje od bariéry proto, že je ho velké množství a nespočívá již na pevném podkladu pevniny, ale na vodě. Příčina odlamování tedy netkví ve zvyšující se teplotě, ale ve zvýšené srážkové činnosti. Každý ledovec je plastický materiál a pohybuje se. Z centrální oblasti Antarktidy, kde se kumulují sněhové srážky, pomalu odtéká směrem k oceánu a v různě velké intenzitě se odlamuje. Odlamování ker je každoroční sezónní proces, který nastává vždy koncem jihopolární zimy (koncem listopadu) a je skutečně způsoben oteplováním jižní polární oblasti. Nicméně – i když jde o nestejně intenzivní proces, zůstává ledová bariéra okolo antarktické pevniny přibližně ve stejných hranicích. Čas od času se stává, že dochází k odlamování mimořádně obrovských ledových ker, které mají rozlohu celých okresů. V žádném případě však nelze dávat do přímé souvislosti tuto skutečnost s oteplováním. Je možné uvést velmi názorný příklad. Průzkum antarktické oblasti zahájili programově Angličané výzkumnou plavbou J. Cooka v letech 1772 až 1775. Obtíže plavby plachetních lodí v polární oblasti jsou pro nás již těžko představitelné, v každém případě však Cook pronikl k Antarktidě přibližně na 70° jižní zeměpisné šířky, aniž by uviděl sebemenší část této pevniny. Ledové poměry byly tak nepříznivé, že slabým plachetnicím Resolution a 97 z 161

Adventure znemožnily jakýkoliv pokus o prolomení i slabého ledového příkrovu. Nicméně Cookovy závěry z této expedice byly pozoruhodné: Nechci říci, že je nemožné někde proniknout dál na jih, ale bylo by to krajně nebezpečné a soudím, že v mé situaci by nikdo takový pokus nepodnikl. Jsem přesvědčen, a se mnou i většina ostatních, že se tento led rozkládá až k samotnému pólu, nebo možná sahá k nějaké zemi, na které spočívá od svého vzniku, a že se na jih od rovnoběžky, které jsme dosáhli, tvoří všechen led, jejž jsme zde a na severu potkali; nárazy větru nebo jiné síly jej odlamují a proudy nesou k severu... Nutno poctivě uznat, že v závěru, který kapitán Cook učinil, je velké množství pravdy. Po Cookově plavbě byla Antarktida zcela opuštěnou oblastí, kam se vydávali jen velmi vzácně osamocení lovci velryb nebo tuleňů. Nicméně teplotní poměry závěru 18. a počátku 19. století byly tak příznivé, že do té doby naprosto neznámá námořní velmoc Rusko vypravila hned několik expedic na světové oceány. Ta nejvýznamnější patřila Antarktidě. Koncem léta 1819 vyrazily dvě lodě Vostok a Mirnyj pod velením kapitána F. F. Bellinghausena do jihopolární oblasti se zásobami na tři roky. V polovině prosince téhož roku dorazila expedice k prvnímu cíli, k ostrovu Jižní Georgie. Koncem ledna 1820 se posléze obě lodi přiblížily na dohled k antarktickému pobřeží na vzdálenost přibližně 3 kilometrů. Byl to naprosto nečekaný úspěch. Tam, kde Cooka před padesáti lety zastavil led, byla nyní volná voda, která umožnila Rusům proniknout hluboko k pevnině. Bellinghausen zaznamenal ještě něco, totiž první kontakt s mimořádně vysokou ledovcovou bariérou, která tvoří součást pobřeží. Nicméně ta skutečnost, že značné plochy moře byly otevřené, dovoluje učinit závěr, že došlo k onomu masivnímu odlamování mohutných ledových ker, krátce předtím než tam Rusové dorazili. O potvrzení tohoto závěru se zasloužila naprosto nečekaně docela jiná oblast. V květnu roku 1818 vyšly v Havaně noviny s palcovými titulky Ledovce připlouvají k pláži Varadero a po dobu tří měsíců o této nevídané přírodní zvláštnosti každý den referovaly. S velkou pravděpodobností šlo o zbytky ledovců, vzniklých po mohutném odlamování ker od Antarktidy, při kterém se obnažilo pobřeží, a které dorazily až do tropické oblasti. S přihlédnutím k době plavby těchto obrů (dá se počítat s dobou od jednoho do dvou let) a s odtáváním vlivem teplé hladiny tropických částí oceánu (kry přepluly rovník) musely dosahovat obrovské velikosti již v okamžiku svého vzniku. Námitku, že mohlo jít o kry z arktické oblasti, lze snadno vyvrátit, neboť ty by musely plout proti masivnímu toku Golfského proudu. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že šlo o jihopolární ledovce. Je pozoruhodné, že přibližně po 90 letech (v roce 1912) se k pobřeží Antarktidy dostaly další expedice, a to norská a anglická s Amundsenem a Scottem v čele. Cílem obou expedic bylo dobytí jižního pólu. I když měl Scott jisté potíže při vykládání zásob na led, Amundsen se s něčím podobným nesetkal. Bez problémů se vylodil a nejkratší cestou přes uvolněnou ledovcovou bariéru také na jižní pól dorazil. Do tohoto výčtu patří samozřejmě také Byrdovy expedice v letech 1929 až 1934. Stačí si však přečíst zápisky polárníků, líčící obrovské problémy, které měli s překonáváním velkých úseků ledovcových bariér, abychom pochopili, že o idyle z roku 1912 nemohlo být ani řeči. Měli totiž tu smůlu, že připluli k antarktickému pobřeží v období vzrůstající kumulace bariérového ledu. Táž situace (odlamování obrovských ker od antarktického pobřeží) nastala v polovině 90. let 20. století a byla již o ní zmínka. Není možné zde podrobně popisovat všechny 98 z 161

jihopolární aspekty, které by mohly podpořit hypotézu, že velké kry se neodlamují od ledovcového masivu v důsledku tání, ale především v důsledku kumulace srážek v podobě sněhu, avšak příklady historie antarktických expedic jsou dostatečně výmluvné. Navíc se zde objevuje přibližně 901etá perioda, která neplatí pouze pro jižní polokouli, ale má celoplanetární dopad. S velkou pravděpodobností jde o latentní periodu, která je součástí většího, asi 180 1etého cyklu, o kterém již byla řeč.

Co nás tedy čeká? Teorii, že v dlouhodobém pohledu půjde spíše o ochlazení, bylo nutné podpořit matematicky. Za tímto účelem byla zpracována celá dlouhá meteorologická řada pražského Klementina (1770 až 2001), a to v sezonní podobě. To znamenalo nezávisle na sobě zpracovat jak teplotní, tak srážkové průběhy sezón (zima, jaro, léto, podzim), a to pomocí zahlazovacích rovnic Fourierova harmonického rozvoje. Uvedená metoda má tu velkou výhodu, že krátkodobé výkyvy potlačuje a naopak zvýrazňuje především dlouhodobé trendy. Zároveň umožňuje i jistou předpověď, ovšem s určitou hladinou pravděpodobnosti. Výsledkem zpracování klementinských řad byly dva grafy K-1 a K-2, kde jsou uvedeny všechny sezonní průběhy s předpovědí do roku 2010. Pro lepší přehlednost je sice na obou grafech uveden pouze časový úsek 1935 až 2010, nicméně zpracování celé řady bylo provedeno od počátku pozorování, tedy od roku 1770.

Na grafu jsou znázorněny vývojové trendy teplot. Jde o velké překvapení. Zatímco letní a podzimní teploty zůstávají přibližně na téže úrovni a příliš se nemění, doznávají zimní 99 z 161

a jarní teploty výrazné poklesy již od poloviny 90. let. S velkou pravděpodobností se dá proto očekávat, že kolem roku 2010 budou zimní teploty přibližně na téže úrovni jako koncem 60. let.

Tento graf ukazuje srážkové trendy. Přibližně od poloviny 90. let 20. století je patrný sestupný trend pro zimní období a naopak velice výrazný vzestup srážkové činnosti v létě. Je možné proto předpokládat, že léta budou sice teplá jako dosud, avšak dosti deštivá, a zimy spíše studené a suché. Z globálního pohledu jsou teploty na sestupném trendu, a jde tedy o ochlazení. Tento závěr zřetelně podporuje následující graf SP, představující průběh odchylek sezónních teplot na jižním pólu od roku 1977 až do současnosti.

100 z 161

Jak zimní, tak i letní teploty jeví zřetelnou tendenci k ochlazení přibližně od let 1995 až 1997. Nakonec i počet volně plujících ledovců, registrovaných v období let 1900 až 2000 v severním Atlantiku na jaře a v létě, jeví velmi podobnou tendenci, jak to zobrazuje další graf.

101 z 161

Volně plující ledovce v severních oblastech Atlantiku jsou skutečně dokladem tání. V porovnání s Antarktidou, která je vlastně podchlazená pevnina (severopolární oblast je volné moře), je reakce arktické oblasti závislá na kolísání teplot. Objevují-li se volně plující ledovce ve větším množství, může v tom být viděn doklad oteplování. Naopak menší množství ledovců může ukazovat na pokles teplot, který se projevuje větší kompaktností ledového příkrovu v oblasti severního pólu. I když je hrozba globální klimatické změny skutečná a stojí takřka za dveřmi, nelze apriorně vyslovit odsuzující ortel, že se na ní podílí lidstvo zásadním způsobem. Jistě, svojí negativní činností hodně přispělo k devastaci značných částí zemského povrchu, ale zdá se, že jeho vliv je poněkud přeceňován. K tomuto závěru mne vede jeden důležitý poznatek:

To všechno zde již jednou bylo! Posledních asi 15 let jsem věnoval soustavnému sběru všech informací o klimatu v preinstrumentálním období, tedy v době před zahájením přístrojových pozorování. Údaje klimatologického charakteru se velmi často objevují v různých kronikách, pamětech, městských knihách, ale i v matrikách a podobně. Za uvedenou dobu se podařilo shromáždit kolem 45 tisíc zpráv za poslední tisíciletí, které se nějakým způsobem klimatu dotýkají. Buď se jedná o vyloženě klimatické údaje, jako jsou obsaženy například v informacích o studených, teplých, dlouhých či krátkých sezonách (zima, jaro, léto, podzim), zprávy o povodních, jejich četnosti, případně naopak o suchých sezónách a podobně. Mimo těchto informací vyloženě podnebného charakteru byla sbírána i podpůrná klimatologická data v podobě zpráv o bohatých či chudých sklizních, o nejrůznějších epidemiích, o náletech hmyzu, 102 z 161

případně o různých atmosférických jevech (halo, svítící oblaka, mlhy). Výsledkem je rozsáhlá databáze, ze které je možné čerpat detailní informace pro průběh klimatu od 10. století až do současnosti. Je logické, že čím větší množství dat je k dispozici, tím přesnější je klimatický obraz minulosti. Pochopitelně že pro starší úsek sledovaného období je náš pohled méně přesný vzhledem k malému množství údajů. Naopak, čím více se k současnosti blížíme, tím více máme informací o tom, jaké počasí bylo. Přibližně od 14. století lze všeobecně sledovat klesající teplotu, která vedla až do stavu nazvaného „malá doba ledová“, jejíž průběh je možné určit přibližně začátkem 17. až polovinou 19. století. Nebyl to nepřetržitý pokles teplot, existovaly velice teplé, ba až horké úseky v délce několika desetiletí. V tomto ohledu byl velmi výrazný průběh především v 15. a 16. století. Byl nastartován celkem nic neříkajícím počátkem, který nebyl ani studený, ani teplý, ale postupně vedl až k výraznému vzestupu teplot, především v 16. století. Nárůst teplot byl tak mimořádný, že se v Čechách začaly pěstovat plodiny, které se zde do té doby vůbec neobjevovaly. Výjimkou nebyla ani dvojí úroda ovoce do roka. Léta byla tak horká, že vysychaly řeky a v zemi zuřily četné požáry. Zapalovaly se říční břehy a dokonce i rašeliniště! Závěrem 16. století přišel náhlý zvrat. Konec století byl zcela ve znamení série mimořádně drsných a sněživých zim. Krátký úsek přibližně dvaceti let počátkem 17. století byl vyplněn celou řadou přírodních extrémů jinak vcelku snesitelného podnebí. Pak přišla dlouhá éra studených a mokrých let a sněživých a studených zim. Přesně v době, kdy začala třicetiletá válka. Je možná analogie průběhu klimatu v minulosti a v současnosti? Do jisté míry to možné je. Zdá se, že i když vliv lidstva není zrovna zanedbatelná záležitost, zůstává přesto dominantním faktorem vazba mezi Zemí a Sluncem. Všechny přírodní procesy jsou tímto základním vztahem nějakým způsobem determinovány a všechny se na něm nějakým způsobem podílejí. Je tedy možné na základě analogií vyslovit předpoklad, že příští roky budou ve znamení ochlazování, i když pozvolného a nepříliš razantního. Tento útlum změny je pak s velkou pravděpodobností možné již připsat lidské činnosti. To je totiž závěr nevyslovené otázky, proč je tolik věnováno popisu klimatu v minulosti. Čím detailněji totiž budeme znát klimatické změny v minulosti, tím přesnější budou naše odhady očekávaných změn v budoucnosti.

103 z 161

KAPITOLA TŘINÁCTÁ KLIMATICKÁ ZMĚNA

–

SOUČASNÁ

Žijeme ve zvláštní době. Lidí přibývá neuvěřitelně rychle a činnost člověka se začíná projevovat v celoplanetárním rozsahu. Dosud pevné přírodní zákonitosti dostávají trhliny a objevují se další. Jeden z markantních rysů, spojovaný s lidskou činností jsou klimatické změny, které se V poslední době staly předmětem zvýšeného zájmu nejen odborníků, ale i veřejnosti. Pozornost klimatologů se proto soustředila na studium průběhu podnebí v blízké i vzdálené historii. Během několika posledních desetiletí se podařilo shromáždit více informací o podnebných změnách nežli za celé předchozí století dohromady. Náš pohled na klimatickou minulost je mnohdy přesnější než pohled současníků klimatických změn. Proto se začínají objevovat dosud skryté vazby, které do té doby pozornosti vědců unikaly. Jisté je dnes jediné. Současnost je poznamenána klimatickou změnou relativně velkého rozsahu s tím vědomím, že si dosud jaksi nedokážeme uvědomit její dopad. Ta nejasnost spočívá v tom, že nejsme s to odhadnout, jaký trend tato klimatická změna přinese. Samozřejmě, že se dnes spekuluje pouze o jediné možné změně – o celkovém oteplení. Podívejme se proto trochu na vývoj tohoto pozoruhodného fenoménu, který plní stránky novin a časopisů prakticky každý den.

Vývoj teorie „globálního“ oteplení Základem dnešního trendu klimatické změny (globální oteplení) je teorie tzv. „skleníkového efektu“. Jde v podstatě o obrazně pojmenování skutečného efektu, dobře známého našim zahradníkům. V uzavřeném skleníku je jeho atmosféra zahřívána tím, že sklo působí jako účinný filtr brzdící úniku tepla. Tím zastavuje uvnitř stavby konvekční proudění. Tento princip byl tedy vzat jako modelová situace pro celou pozemskou atmosféru, aby bylo vysvětleno náhlé stoupání teplot vzduchu přibližně od konce 60. let minulého století. Mezi sklem zahradní stavby a atmosférou je ovšem zásadní rozdíl. Modelová analogie totiž předpokládá, že atmosféra se chová podobně jako sklo, neboť díky složení atmosférických plynů nepropouští teplo vzniklé dopadem slunečního záření. Ze všech plynů, které jsou v atmosféře obsaženy, to je především CO2, který tuto schopnost má. Fyzikální vysvětlení této schopnosti spočívá vtom, že plynové molekuly zachycují pouze určité spektrum záření, které je pro definovaný plyn charakteristické. Při průchodu slunečního záření atmosférou potom na sebe narážejí fotony a molekuly atmosférických plynů. Při srážce fotonu s elektronem specifické molekuly získá plynová částice vyšší energetický potenciál, který si podrží na určitou dobu. Po ní potom její energetická hodnota klesne na původní hodnotu a získaná energie je vyzářena. Tato situace nastane pouze v případě, že se během své životnosti nesrazí s jinými elektrony jiné plynné molekuly. V tomto případě se získaná energie předává původní molekule. Pokud tedy fotony projdou zemskou atmosférou bez větších překážek, (mohou to být mraky, prach nebo jiné hmotné částice v atmosféře), dopadnou na zemský povrch a teprve poté absorbují energii odrazu na vlnových délkách, kterou před odpadem nebyly schopné zachytit. Z toho vyplývá jeden poznatek, že díky nízkému obsahu atmosférického CO2, (menší nežli 0,04%) nemůže účinně zachytit podstatnější množství tepelné energie vzniklé průchodem fotonů atmosférou. Sekundární poznatek je, že zachycená energie je předávána na další molekuly atmosférických plynů. Fyzikální podstata tohoto jevu potom naznačuje, že zemská atmosféra vlastně žádný „skleníkový efekt“ nemá. Jedním z prvních vědců, který se systematicky zabýval úlohou CO2 v atmosféře byl švédský fyzik S. Arhenius. Byl prvním, který upozornil na problém produkce oxidu uhličitého 104 z 161

vzniklého spalováním fosilních paliv a předeslal otázku vlivu tohoto procesu na světové klima. Jeho práce v oboru absorpce plynů byly průkopnické, ale protože byl první, o mnoha zákonitostech nevěděl. Spektrometry byly v jeho době (kolem r. 1890) ještě v plenkách, a proto nemohl tušit, že právě CO2 absorbuje pouze ve dvou spektrálních úsecích. Teprve britský konstruktér lokomotiv a technik G. Callendar byl vlastně prvním, který vyslovil V roce 1938 myšlenku, že ohřívání Země může být způsobeno lidskou aktivitou jako přímý důsledek narůstající koncentrace atmosférického oxidu uhličitého. V roce 1958 publikuje práci, v níž odhaduje, že hodnoty objemu CO2 se v atmosféře během 18. a 19. století pohybovaly kolem 292 ppm. Tento odhad slouží dodnes jako základní hodnota pro všechny další výpočty a odhady kolísání CO2, přičemž jde o chybný odhad. Střední hodnota pro daný časový úsek, který použil Callendar byla ve skutečnosti 335 ppm. Se stoupajícími teplotami se samozřejmě zvyšovala pravděpodobnost, že přítomnost skleníkových plynů v atmosféře bude mít svůj přímý vliv na tento jev. Tuto možnost podpořil americký klimatolog D. Keeling, který se zaměřil na přítomnost, že v atmosféře nad aktivním vulkánem Mauna Loa na Havajských ostrovech. Jeho práce z roku 1958 naznačují, že stoupající nárůst tohoto plynu v atmosféře bude mít přímý dopad na zvyšování teploty celé atmosféry. Od téhož roku totiž lze v americkém odborném tisku pozorovat nárůst studií zaměřených na „globální oteplování“. V roce 1979 se uskutečnila první mezinárodní konference o klimatu v Ženevě, přičemž bylo konstatováno, že změna klimatu je závažný problém, mající účinek na celé lidstvo. V roce 1985 byla svolána první velká mezinárodní konference věnovaná „skleníkovému efektu“ do rakouského Villachu s výsledkem, že skleníkové plyny významně ovlivní nárůst teplot v příštím století. Závěr konference vyzněl v podobě prognózy, že hladina světových moří stoupne asi o 1 metr. Dalším výsledkem této konference bylo, že i jiné plyny nežli CO2 ovlivňují globální nárůst teplot. Jednalo se především o metan, ozón, freony a dusík. V roce 1988 bylo založeno mezinárodní grémium předních odborníků nazvané IPCC (Intergovemmental Panel on Climate Change), které si dalo za cíl zkoumat socioekonomické, technické a další dopady klimatické změny v budoucnosti a předkládat řešení v současnosti. Je ovšem nutné zdůraznit, že IPCC není chápána jako organizace vědecká, ale spíše jako politická. Je však zajímavé pozorovat, jak se mění předpovědi ve scénářích tohoto mezivládního panelu. Například v roce 1990 se tvrdilo, že za posledních 100 let se celková teplota atmosféry zvýšila o 1,5 °C a hladina moří stoupla o 60 cm. Katastrofické předpovědi naznačovaly, že při současném zvyšování CO2 v atmosféře se do roku 2050 zvýší globální teplota o 4 ℃ a nárůst hladiny světových moří dosáhne výše až 6 m. Tato katastrofická vize dala podnět k intenzivnímu průzkumu historických archivů s cílem získat co největší množství informací o průběhu klimatu v minulých stoletích a dokonce i tisíciletích. V průběhu dalších asi 5 let bylo publikováno několik základních prací o klimatické minulosti, kde bylo poukázáno na to, že klimatické výkyvy srovnatelné se současným existovaly i v relativně nedaleké minulosti. Štáb IPCC na to reagoval v roce 1995 revizí předpovědi z roku 1990 a posunul realitu z roku 2050 až do roku 2100. V uvedené zprávě se uvádí, že v minulém století se navýšení hladin pohybovalo maximálně do 25 cm a průměrná teplota se zvýšila pouze o 0,6 ℃. Dnes se již ví, že ani tento posun není správný. Například tvrzení, že hladina moří stoupla o 25 cm, zcela vyvrací značka vytesaná do skály na Death Island u Tasmánie v roce 1841 během 105 z 161

expedice J. C. Rosse a T. Lempiera do Antarktidy. Značka označuje průměrnou výšku hladiny moře a je nepochybné, že se hladina moře od té doby vůbec nezměnila. (obr.) Mezi Vědci věnujícími se klimatickým změnám došlo k rozdělení na dva tábory, a to zastánců a odpůrců „globálního oteplení“. Toto rozdělení mělo efekt v roce 1998 na setkání v Buenos Aires, kdy nedošlo k žádné dohodě, především pro nárůst kritických připomínek k teorii globalizace.

V roce 2001 vydává IPCC svoji třetí zprávu, kde uvádí, že průměrná hodnota teploty vzduchu stoupla ve 20. století o pouhých 0,6 ℃ ovšem s poznámkou, že nárůst teplot byl za posledních 1000 let vůbec nejvyšší. V případě stoupnutí hladiny světového oceánu se uvádělo, že v minulém století stoupla hladina pouze o 0,1-0,2 m. To je již posun v porovnání s rokem 1990 velmi významný. Nejenže byly částečně uznány argumenty odpůrců globalizace, ale byly rovněž zpřesněny matematické rovnice, na jejichž základě modelové výpočty probíhaly. Počínaje novým tisíciletím se z katastrofických vizí začínalo zvolna ubírat, o to více však přibývalo nových pohledů na klimatickou změnu. Obecně byly oba tábory – tedy odpůrci i zastánci – jednotní v tom, že mezinárodní dohody o omezení produkce skleníkových plynů jsou prospěšné a důležité. Tyto dohody jsou potom slibnou pojistkou pro budoucnost, neboť přírůstkové křivky objemu skleníkových plynů v atmosféře měly zřetelný vzestupný trend. I když mechanismus jejich přírůstků nebyl s konečnou platností definitivně vysvětlen, byl učiněn krok správným směrem.

106 z 161

Graf, který vzbudil pozornost i vášně Zdálo by se, že oba tábory se začínají k sobě přibližovat, byť jen velmi opatrně. Skalní zastánci globalizace poněkud ustoupili ze svých pozic a rovněž i jejich odpůrci již nebyli tak striktní. V roce 2001 přichází studená sprcha. Ve třetí zprávě (Third Assessment Report TAR) mezivládního panelu IPCC49 je publikován graf prof. Manna. Na vodorovné ose (x) je uvedena křivka od r. 1000 do konce tisíciletí. Přibližně až do roku 1850 je křivka víceméně souběžná s osou x, avšak od uvedeného data vykazuje zřetelné zakřivení směrem vzhůru. Současně je zde uveden komentář, že desetiletí 1990-1998 bylo za celé tisíciletí (tedy od roku 1000 až do současnosti) vůbec nejteplejší za celou dobu na celé severní polokouli.

Tato studie vyvolala téměř okamžitě ostrou kritiku. Byli to především S. McIntyre a R. McKitrick, kteří prokázali, že uvedený graf nejenže vůbec neodpovídá historickým informacím, ale že uvedená křivka byla publikována bez vědeckého vyhodnocení a zpětné kritiky. Teploty uváděné za poslední tisíciletí jsou zřetelně nižší a V podstatě zcela ignorují nejméně tři náhlá zvýšení teplot během celého středověku. McIntyre podal později statistický důkaz, že jde o silné zkreslení, a to s využitím prakticky týchž dat. Reakce na tvrzení o razantním odtávání ledovců byl článek R. J. Braithwaitea, podávající přehled o recentních ledovcích a jejich stavu za roky 1946-1995. Upozornil na to, že může podat aktuální informaci pouze o 246 ledovcích, což představuje pouhých 0,2 % všech planetárních ledovců. Braithwaite dokládá, že o zbývajících ledovcích se toho ví tak málo, že není možné činit jakékoliv závěry. Je možné upozornit pouze na to, že každý ledovec se vyvíjí v rámci svého regionu velmi rozdílně. Jenom v Evropě je možné pozorovat ústup alpských ledovců, ale současně regeneraci ledovců skandinávských a stabilizaci ledovců kavkazských.

107 z 161

Vyvozuje z toho, že žádný viditelný trend v globálním tání ledovců neexistuje. S tímto závěrem lze souhlasit, neboť i naše výzkumy potvrzují skutečnost týkající se antarktických ledovců. Ty se od pevniny odlamují v pravidelných intervalech a velké ledové kry jsou unášeny oceánskými proudy až téměř do tropických šířek. Tím se stávají velkou hrozbou pro lodní dopravu. Důkladná analýza prokázala, že s „globálním oteplením“ nemá tento jev společného vůbec nic. Kry se od pevniny odtrhují proto, že je jich prostě hodně. Každý ledovec je plastická hmota, která vzniká nahromaděním sněhu ve vyšších polohách ledovce. Tento jev se každoročně opakuje, takže na ledovcích je možné velmi dobře odčítat každou přírůstkovou vrstvu. Ledovec se proto o tyto vrstvy zvětšuje a roste do výšky. Vlastní vahou se sune směrem do nižších míst a V případě Antarktidy směrem k oceánu. Pokud je ledovec tak mohutný, že klouže po dně, nic mu v jeho cestě nebrání. Jiná situace ovšem nastane, jestliže se spodní část ledovce začne pro velkou hloubku oceánu od dna vzdalovat. Potom záleží pouze na síle ledové tabule, tedy na limitní pevnosti, kdy dojde k odlomení a vzniku velké kry. Výsledkem odlamování ledovců není tedy nějaké náhlé oteplení, ale zcela jistě vliv hydrologických poměrů v místě vzniku ledovce. Skutečnost s tímto jevem související je, že velké kry se od antarktického ledovcového štítu odlamují v docela pravidelných cyklech. Uvedené vysvětlení je téměř čítankovým příkladem novinářského pojetí předkládání vědeckých informací. Prakticky žádný článek určený laické veřejnosti, který by neopomenul zdůraznit, že odlomení ledové kry je výsledkem globálního oteplování, se nikde ani slovem nezmiňuje o složité tvorbě ledovců, především antarktických. Přesto v únoru roku 2009 proklouzla v našich médiích věnujících pozornost oteplování pozoruhodná informace. Od Palmerova poloostrova se odlomila relativně velká kra. To bylo signálem k masivní novinářské kampani, že „globální oteplení“ má na svědomí další oběť v podobě nebezpečné kry. Mezi „zaručeně podrobnými“ informacemi zaujala zpráva, že chilští glaciologové, kteří tuto oblast pravidelně sledují „očekávali odlomení této kry v příštích dvou až třech letech“. To je zcela nepochybně jasný signál o tom, že chilští polárníci o cyklech odlamování ker vědí a s teorií oteplení jej asi nespojují. Spory o tom, co bude dál, jsou zatím na mrtvém bodě. Logika celého vývoje však ukazuje na společného jmenovatele a tím je nárůst CO2. Avšak ani zde není jednoty. Některé práce z poslední doby naznačují, že to s oxidem kyslíku a jeho Vlivem na oteplování atmosféry nebude pravděpodobně až tak závažné. Internetový časopis CO2 science (2003/v6n10c3) podrobně analyzuje práci van Overpecka et al. (1997) o vlivu stoupajícího podílu CO2 v atmosféře na oteplování Arktidy. 108 z 161

Podle van Overpecka klesala teplota V Arktidě od roku 1840, třebaže objem CO2 V atmosféře stoupal. Od roku 1950 až do současnosti však klesla teplota V Arktidě asi o 0,5 ℃. Z celého článku ovšem vyplývá, že analýze je podrobena především americká Arktida bez ohledu na existenci Arktidy ruské. Ruští vědci již před více nežli půl stoletím (1938) upozornili na pozoruhodný jev, totiž pozvolné stoupání teplot ruské Arktidy. Podle Badygina je ze záznamů ruských stanic V Severo sibiřské oceánské oblasti patrné stoupání teplot přibližně od roku 1920. Prof. Badygin tento jev vysvětlil na svoji dobu neobyčejně precizně a z pohledu dnešní klimatologie až neuvěřitelně přesně. Podle ruského vědce stojí za pozvolným zvyšováním teplot ruské Arktidy změna v oceánském proudění. S velkou pravděpodobností se dá předpokládat, že jedna větev Golfského proudu se někdy kolem uvedeného data ponořila hlouběji, nežli byl její standard, a došlo tak k výstupům tohoto proudu V arktických oblastech. To by do jisté míry vysvětlovalo i to, že trasy sloužící k přepravě válečného materiálu z USA se během druhé světové války neorientovaly pouze na severoatlantické, ale že Rusové pravděpodobně využívali rovněž i nepříliš známou severomořskou cestu. Nicméně obsah CO2 V atmosféře je stále předmětem trvajících sporů co vlastně oteplování způsobuje. V únoru roku 2007 publikoval E. G. Beck studii, která zohlednila Více nežli 150leté úsilí analýzy atmosférických plynů. V uvedené studii jsou katalogizována historická měření obsahu CO2 V atmosféře, přičemž rezultátem je konstatování, že modelový panel IPCC tato měření ignoroval. Již citovaný McIntyre V roce 2007 upozornil na to, že se objevují velké chyby V americkém portálu (GISS – Goddard Institute for Space Studies), především ve zveřejňovaných teplotních řadách. Doporučil, aby se odchylky snížily, přičemž proklamované nejvyšší teploty vletech 1900-2005 nejsou ani zdaleka tak vysoké jako V desetiletí 1930-1940. Je pochopitelné, že Mannův graf vyvolal rozsáhlou diskuzi, korigující velké množství do té doby zamčených dat a údajů použitých v předpovědních modelech. Avšak ani tato aktivita odpůrců globalizace neměla viditelný vliv na 4. klimatickou zprávu IPCC. Budoucnost lidstva je zde vykreslena v tak děsivé podobě, že každý, kdo není seznámen s historickou i současnou klimatologií, musí nabýt dojmu, že katastrofa v arktických šířkách v podobě tropických teplot již klepe na dveře.

Ve hře je opět Slunce Uvedená zpráva IPCC byla také v pozadí informace, zveřejněné i v našich médiích. Článek z 27. 7. 2009 měl pro přilákání co nejširší čtenářské obce vskutku impozantní název: „Chladněji už zřejmě nikdy nebude, rok 2009 je začátkem horké etapy.“ Pro zvýšení dojmu nadcházející katastrofy byly mezititulky ještě děsivější: „V následujících letech nás čekají vlny nesnesitelně horkého počasí, silně bouře a sucha.“ Autor článku J. Kynčl potom informuje čtenáře, že zdrojem této nepříliš povzbudivé teorie je GISS, tedy přesně ta instituce, která publikuje instrumentální řady s četnými chybami. I když připustíme, že bez dlouhodobých meteorologických měření se neobejdeme, ať již mají chyby či nikoliv, je úvodní prezentace zcela mimořádná: „Minulý rok byl posledním, kdy se Slunce nacházelo ve svém zhruba desetiletém cyklu, v takzvané studené fázi. Meteorologové tím vysvětlují to, proč nebyly změny klimatu v teplotách tolik patrně. Rokem 2009 by měla pomalu začít „horká“ fáze a v ní se podle vědců teprve uvidí, jak na tom Země opravdu je.“ Tolik nesmyslů v jedné větě se hned tak nevidí. I když připustíme, že Slunce má snad desetiletý cyklus (jedná se o jedenáctiletý, přesněji 10,83-11,52 roku), potom informace o 109 z 161

jakési studené a teplé fázi jsou naprostou fikcí. Autor měl zřejmě na mysli rozložení celého 11-letého cyklu do vzestupné a sestupně fáze. Dodejme, že každý sluneční cyklus má své ohraničení a samozřejmě i označení. Pozorování sluneční aktivity, přesněji řečeno záznamy o chování Slunce, jsou velmi starého data. První informace o Slunci zachytili Číňané již před 3 tisíci lety. Pro potřeby současných exaktních metod však přicházejí v úvahu pouze záznamy počínaje rokem 1749 a extrapolované přibližně k roku 1600. Od těchto dat se Slunce pozoruje velmi pečlivě a každá jeho změna je zachycena. Změny jsou vyjádřeny v počtech slunečních skvrn, které se na slunečním kotouči objevují a podle jejich nárůstu a poklesu pak řazeny do slunečních cyklů. Pro ilustraci uvádíme tabulku slunečních cyklů i s jejich časovým zařazením.

Podle německého badatele Spörera, autora počítání slunečních cyklů, začíná nový sluneční cyklus tehdy, když se ve středních šířkách Slunce (mezi 30° severní Šířky a 30° jižní šířky), objeví první sluneční skvrny mající opačnou magnetickou polaritu nežli skvrny v cyklu předcházejícím. Nárůst skvrn je při startu každého nového cyklu razantní, takže během několika měsíců se z téměř nulových hodnot (odborně se nazývají Wolfova čísla sluneční aktivity) počty skvrn prudce navýší. Současný XXIV. cyklus je ovšem záhadou. Začal v lednu 2008 a v současné době by měla hodnota Wolfových čísel dosahovat přibližně 1/3 až 1/2 předpokládaného maxima, ale 110 z 161

skutečnost je jiná. Slunce se nachází neustále na svém minimu. Odborníci jsou překvapeni, neboť k podobnému jevu za celou dobu měření ještě nedošlo. Běžný scénář nástupu nového cyklu vypadá tak, že Slunce po posledním minimu „naskočí“ (trvá to přibližně rok) a další sluneční perioda začíná svoji existenci, vrcholící maximem skvrn; od této fáze se jejich počet začíná opět snižovat. Jaká je realita v případě XXIV. cyklu posuďte sami:

Výmluvná je rovněž grafická podoba průběhu sluneční aktivity za poslední tři století. Co tato změna přinese v budoucnosti, se neví. Jisté je ovšem jedno; Slunce je významným faktorem ovlivňujícím globální teploty na Zemi, a dá se proto očekávat, že náhlá oscilace v jeho chování přinese změnu podstatnou. Proč je věnováno tolik pozornosti právě Slunci?

Již od školních dob jsme se učili, že jediným a takřka neomezeným zdrojem energie v naší sluneční soustavě je Slunce. Jeho vliv na terestrické planety je dominantní a nikdo jej nezpochybňuje. Slunci vděčíme za svoji existenci a byly to sluneční oscilace, které vedly až ke zformování lidské civilizace. Mělo však i své negativní účinky, kdy civilizační práh 111 z 161

naopak značně snižovalo. Lidské populace se sluneční aktivitě přizpůsobovaly a reagovaly na ně s dostatečně pružnou aktivitou. Výsledkem vývoje několika posledních tisíciletí je naše současnost. Je nepochybné, že klimatická minulost Země je v přímé souvislosti právě se Sluncem. Dnes již téměř nikdo nepochybuje o tom, že nástup glaciálů (ledových dob) je v přímé vazbě na Slunce a stejně tak i například vysychání Sahary má na svědomí naše mateřská hvězda. Aniž by si tyto přímé souvislosti lidé uvědomovali, přesto tušili, že Slunce představuje něco, co je k životu nutné. Není proto překvapující, že ty nejstarší civilizace věnovaly Slunci svoji pozornost, která se transponovala až do stadia zbožnění. Ať již to byli Egypťané, Aztékové, Eskymáci, Aboriginálové nebo Řekové, vždy hrálo Slunce v jejich pantheonu významnou úlohu. Tento sluneční kult byl všeobecný. V době, kdy se rodil současný pohled na svět a jeho zákonitosti, tedy přibližně od konce 17. století, začínají přibývat záznamy o pozorování Slunce. Nebylo to však v z důvodů religiózních, ale ze skutečně vědeckých. Není proto překvapující, že jedna z prvních souvislých řad přírodních pozorování je věnována právě Slunci. Pozorování slunečních skvrn bylo relativně velmi jednoduché. Stačilo s dostatečnou citlivostí odfiltrovat dalekohled, aby bylo možné skvrny pozorovat, a potom je každý den přenášet na průhledné papíry. Tak se zrodila první, skutečně velmi přesná řada měření. Se zpožděním několika desítek let se přišlo na to, že výskyt slunečních skvrn má svoji periodicitu a během dalšího asi půl století byla tato periodicita vyjádřena i číselně. Tak byl objeven první známý, relativně velmi přesný přírodní cyklus, podložený přesnou matematickou analýzou. V rámci objektivity je ovšem nutné upozornit na to, že již mnohem starší civilizace disponovaly znalostmi dalších cyklů, objevených podobným způsobem. Nicméně jednalo se o astronomická pozorování v tom nejzákladnějším pojetí, tedy v pozorování oblohy. Již Egypťané, ale rovněž i Babyloňané dokázali s vysokou přesností předpovídat zatmění Měsíce, ale znali rovněž i 19-letý solárnělunární cyklus nazývaný „Saros“. Podobných příkladů by bylo možné citovat jistě více, ale to není předmětem této kapitoly. Tyto příklady pouze upozorňují na to, že znalosti přírodních cyklů nejsou výsadou pouze naší přítomnosti, ale patřily do obecné pokladnice lidstva již před mnoha tisíci lety. Namátkou lze uvést obecně vžité biblické rčení „sedm let hubených, sedm let tučných“. Již v předminulém století bylo statistickými metodami prokázáno, že nejde o žádné zbožné přání, ale o empiricky odpozorovanou oscilaci, která má platnost až do současnosti. Analýza srážkové činnosti a současně i podrobná analýza průtokových řad evropských i neevropských řek přinesla pozoruhodné zjištění, že hydrologické procesy jsou pod přímým vlivem sedmiletého cyklu. Nejde o žádné laciné tvrzení. Například vynikající práce slovenské hydroložky P. Pekárové prokázala bez jakýchkoliv pochybností, že všechny významné evropské řeky jsou pod dominantou 14-leté oscilace. Stojíme pravděpodobně na počátku poznávání přírodních cyklů, kterých nás obklopuje celá řada. Některé známe, o některých cosi tušíme, o některých zatím nevíme vůbec nic. Co má lidstvo prozatím prozkoumáno velmi částečně, je Slunce. Mohutný energetický zdroj naší planetární soustavy stál vlastně u základů moderní astronomie. Až do doby prvních globalizačních teorií bylo Slunce považováno za zdroj všech klimatických změn na Zemi. Nicméně s prvními teoretickými pracemi, které zkoumaly příčiny stoupajících teplot, se objevily pochybnosti, zdali má Slunce takový vliv na pozemskou atmosféru. Těch prací, které zpochybňovaly vliv Slunce, bylo mnohem více. Je skutečně symbolické, že prakticky paralelně s novinářskými články s vědomě zavádějícím obsahem se objevil i „vědecky“ podložený článek v renomovaném časopise New Scientist, který našel příznivou odezvu i u nás. Rozhodně se nedá pochybovat o jeho objektivitě, neboť jak již jeho samotný název 112 z 161

napovídá „Slunce nemá vliv na oteplováni musel skutečně zaujmout. Logické uvažování jeho autorů, M. Lockwooda a C. Frohlicha bylo naprosto přímočaré. Zdůvodnění provedené analýzy bylo vyjádřeno v úvodu jejich práce: ,,Rozhodli jsme se provést jednoduchou a přímou analýzu potenciální role Slunce na nedávné klimatické změny, a to bez použití jakýchkoliv výstupů počítačových modelů.“ Aby byl vyloučen jakýkoliv vliv počítačového modelu, byly pro analýzu použity údaje ze satelitních pozorování! Není nutné zdůrazňovat, že použitelná satelitní data, začínající přibližně od poloviny 70. let, jsou pro dlouhodobé prognózy naprosto nepoužitelná. Ostatně tento předpoklad byl znát i na výsledku analýzy obou vědců: Množství slunečních skvrn dosáhlo maxima v minulém století dvakrát. Naposledy to bylo v roce 1985 a od té doby charakteristické číslo klesá. Magnetické pole chránící Zemi před kosmickým zářením bylo naposledy v maximu v roce 1987 a od té doby klesá, zatímco intenzita kosmického záření byla v roce 1985 minimální a nyní narůstá. To je naprosto opačný vývoj, než jaký bychom očekávali v souvislosti se vzrůstem globální teploty. Musím se přiznat, že při největší pozornosti jsem původní práci na portálu newscientist nenalezl. Nicméně předpokládám vědeckou poctivost autora, neboť jméno Mikea Lockwooda se v obsahu uvedeného časopisu objevilo v souvislosti s upozorněním na průběh polární záře nad jižní Anglií v roce 1989. Pokud by měla být data použitá v uvedeném článku relevantní, potom je zřejmé, že pocházejí z relativně starší doby, tedy někdy z přelomu 80. a 90. let. Za těchto okolností je jejich validita opravdu vysoce sporná. Přístup většiny příznivců oteplování naší planety demonstruje tento článek přímo učebnicovým způsobem. Nikde žádná zmínka o tom, že již v době probíhajících instrumentálních měření se objevovaly oscilace svědčící o silných klimatických výkyvech. Ostatně uvedený příklad používání neúplných dat je téměř standardem. Drtivá část prací poukazujících na globální oteplování uvádí instrumentální data přibližně od roku 1850-1860. Přitom klimatologové dnes disponují poměrně rozsáhlým souborem instrumentálních měření teplot, které jsou nejméně o celé století delší. Jenom namátkou lze uvést meteorologickou řadu pražského Klementina, ale rovněž i další řady z Německa, Francie, Švýcarska, Anglie, Ruska, Nizozemska, Itálie a skandinávských zemí. Celkový počet těchto řad dosahuje dnes téměř třicítky, a přitom se o nich nemluví. Důvod k jejich ignorování je celkem jasný. Pokud by se všechny tyto řady použily pro soudobý oteplovací model, musely by nutně celý výpočet ovlivnit takovým způsobem, že by se o žádném „katastrofickém“ nárůstu teplot vůbec neuvažovalo. Na námitky, proč nejsou tyto řady použity, je vždy stejná odpověď. Je jich příliš málo na to, aby z nich bylo možno vyvozovat jakékoliv závěry. Argumenty odpůrců solárního vlivu je proto nutné brát vždy s určitou rezervou. Slunce však nikdy nepřestalo být předmětem nejvyšší pozornosti obou táborů. Třebaže se může zdát, že razantní argumentace „globalistů“ je od roku 2007 vědecky podložena, ve skutečnosti je to spíše projev nemohoucnosti. Výše uvedený článek od p. Kynčla („Chladněji už zřejmě nikdy nebude...“) může být toho dokladem. Počínaje přibližně rokem 2008 přibývají odborně fundované příspěvky o vlivu Slunce na klima Země v takovém rozsahu, který „globalisté“ nemohli ani předpokládat.

113 z 161

Zřejmě nejpádnější důkazy přinesli Rusové v čele s ak. Ch. Abdusamatovem a dr. J. Usosklnem, ale rovněž i Australané pod taktovkou dr. D. Archibalda. Samozřejmě, že ve hře zůstávají i ostatní jmenovaní přírodovědci, poukazující na veliké nepřesnosti v prezentaci klimatické budoucnosti na portálu IPCC. Je však pravděpodobné, že vývoj klimatu v nejbližším období bude vypadat jinak, nežli jsou oficiální scénáře. Především je nutné znovu zopakovat to, co již bylo řečeno vícekrát. Tím je podrobný popis klimatické minulosti. Ono totiž platí, že bez podrobného poznání minulosti není dost dobře možné předvídat budoucnost. A v klimatologii to platí obzvlášť, neboť sluneční oscilace se dají relativně dobře odhadnout. Podívejme se proto na průběh klimatu v posledních dvou tisíciletích a v krátkosti jej zrekapitulujme.

Historie klimatu Základní práce osvětlující klimatickou minulost Čech je „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“, kterou jsme spolu se Z. Vašků a V. Cílkem publikovali v roce 2006. Podrobný popis je ovšem uveden pouze pro poslední milénium. Nicméně ani předešlé tisíciletí není pro nás tak docela neznámé. Následující klimatické epizody jsou nazvány podle charakteristik popisovaných období, takže nejsou příliš v souladu s oficiálními termíny. Ostatně ani ty nemají ještě přesnou chronologii a ani terminologii. ŘÍMSKÉ OPTIMUM – cca 100 př. n. l až 200 (250) n. l. Jde o relativně teplou a srážkově bohatou epizodu. V uvedené době dosáhly hranice římského impéria svého největšího rozšíření. Pro potřeby samotného Říma a sousedních oblastí byla vybudována mohutná „obilní“ flotila, složená na tehdejší dobu z mimořádně obrovských lodí. Jak název napovídá, byly použité lodě určeny pro dovoz obilí především z Egypta, ale rovněž i z Černomoří. Tato mohutná námořní síla, (šlo o největší lodě starověku), však fungovala asi jedno století. Koncem její existence již nebylo totiž co dovážet. V závěru tohoto období se začaly projevovat první příznaky blížící se klimatické katastrofy. Například poznámky římského císaře Marka Aurelia Antonia, který mimochodem strávil několik let na Slovensku, ukazují, že se objevovaly vpády silného chladu i v létě. Poznámky tohoto římského císaře, který byl více filozofem nežli panovníkem, uvádějí rovněž i první zmínku o řece Hron. Její jméno proniklo k Římanům právě prostřednictvím tohoto vladaře. Ten sváděl na Slovensku boje nejen s germánskými Kvády, ale i s původními keltskými Kotiny. Uvedenou informaci lze položit do zimy roku 174, kdy pro vrtkavé válečné štěstí musela římská armáda zůstat na území Slovenska a přezimovat. V zimním táboře vznikl zajímavý spis samotného císaře „Comentarii“, neboli „rozhovory se sebou samým“. GERMÁNSKÉ ZIMY – cca 300 n. l. až 400 n. l. Začínající klimatická změna přinesla silné ochlazování, doprovázené sníženou srážkovou činností. V důsledku razantního snížení teplot nastaly téměř trvalé neúrody. Tyto doprovodné efekty byly zvláště citelné v evropských oblastech severně od Alp a především ve Skandinávii. Latentní hladomory vyvolaly první silné migrace severoevropských populací, dávajících se do pohybu směrem k jihu. Řím měl s těmito trvalými ozbrojenými konflikty nemálo práce, a proto začal postupně opouštět ty provincie, které ležely od centra moci nejdále. 114 z 161

V roce 375 se v jižním Rusku objevují Hunové, kde narazili na říši germánských Ostrogótů. Ti byli poraženi, a museli se zavázat k poplatkům. Sousední Vizigóti ovšem neustoupili, ale odstěhovali se do Sedmihradska a do Thrákie. Velikost římské říše a především centralistické vedení způsobilo, že státní správa nemohla dostatečně efektivně zasahovat. Ekonomický a současně i politický tlak a především nestabilní vojenská situace vedly k rozdrobení ústřední vlády v Římě. Po smrti panovníka Theodosia v roce 395 byla říše rozdělena mezi oba jeho syny, a to Arkadia, který získal východní oblasti říše se sídlem v Byzantionu, a Honoria, kterému připadlo západní území s centrem v Ravenně. Tím došlo k faktickému rozdělení římské říše na dvě na sobě takřka nezávislá území. Síla a moc Říma tím byla podlomena a účinek tohoto řešení na sebe nenechal dlouho čekat. V prosinci roku 406 přešly kmeny Alemanů, Burgundů, Vandalů, Markomanů, Kvádů a Gepidů přes zamrzlý Rýn a začaly s úspěšným pustošením provincie Galie. Aby Řím zabránil nejhoršímu, musel v této oblasti posílit své pozice. Jedna z nejbohatších provincií římské říše se během několika málo měsíců změnila v doutnající poušť. Kvetoucí města podléhala barbarům jedno po druhém. První byly Méty, které byly útokem Germánů tak překvapeny, že se nezmohly ani na chabý odpor, a mnoho tisíc křesťanů bylo povražděno v kostelích. Worms podlehl až po úporném obléhání, Štrasburk, Spier, Remeš, Tournay, Arras, Amiens, dosud pokládaná za nedobytná města, lehla popelem. Ve snaze zachránit Galii, byly vzdálené vojenské jednotky urychleně stahovány do ohrožených provincií. Není proto zarážející, že první římské posádky, ubytované v Británii, začaly tuto provincii opouštět již kolem roku 407 a pravděpodobně během jednoho desetiletí zde nebyl jediný římský voják. To bylo signálem pro Anglosasy, kteří se krátce po roce „8 v Anglii vylodili a usadili. V roce 410 Vizigótové pod vedením krále Alaricha dobyli Řím a zcela jej zpustošili. To vyvolalo hluboký šok, ze kterého se země prakticky až do svého zániku nevzpamatovala. Evropský kontinent byl sužován tak silnými zimami, že čas od času zamrzla i Bosporská úžina, případně zamrzla i nilská delta. Klimatické excesy pak způsobily, že se evropské populace dostávaly pozvolna do pohybu a nastávaly rozsáhlé migrace. BYZANTSKÉ OTEPLENÍ – cca 400 n. l. až 500 n. l. Předcházející studené a suché období bylo přibližně na dobu asi 50-60 let vystřídáno teplejší klimatickou epizodou, která přinesla určité sociální uklidnění. Jde však spíše o relativní pojem. V roce 451 se na hranicích Galie objevují Hunové, ale jsou v bitvě na „katalaunských polích“ poraženi. To jim ovšem nebránilo v tom, aby hned v příštím roce nevtrhli do Itálie a nezničili starobylý přístav Aquileu. Teprve po smrti jejich panovníka Attily v roce 453 se kmenový svaz Hunů rozpadl a ti byli pak zatlačeni až k Černému moři. V Panonii se vytvořila říše Ostrogótů a o něco jižněji v Sedmihradsku pak říše Gepidů. Tato neklidná doba měla svůj odraz pochopitelně i na římském trůnu. Krátce po rozdělení říše se Řím stal opět centrem moci a východní část impéria ustoupila poněkud do pozadí. Trvalé válečné konflikty se stále novými a novými nepřáteli způsobily, že po smrti císaře Valentiniana III. (455) nastalo opět bezvládí. Podle soudobé analýzy útoky vedené proti římskému impériu nebyly vedeny ani tak pro jeho bohatství, jako spíše pro jeho potraviny. Vandalové vedení králem Geiserichem, využili bezvládí na římském trůnu a zpustošili Řím a jeho okolí podruhé. V krátké době se potom zmocnili Sardinie a Korsiky. Císařský trůn byl rychle po sobě obsazován panovníky, které dosazovali vojevůdci žoldnéřských legií. V roce 476 byl na římský trůn dosazen šestiletý Romulus Augustus, sesazený ovšem hned v příštím roce náčelníkem žoldnéřů Odovakarem, který byl provolán císařem. Tímto aktem zaniklo západořímské císařství. 115 z 161

Právě v této době se zformovala pozdější byzantská říše. Hlavním dodavatelem potravin do zubožené Evropy se staly bývalé východní provincie, které se nyní dostaly pod vládu Theodoricha (493-526), novodobého zakladatele římské říše. Ta v sobě zahrnovala mimo vlastní Itálii rovněž i Raetii, Norikum, Panonii, Illyrii, Dalmácii, Provence a Sicílii. Jeho sídelní městem se stala opět Ravenna. Nicméně krvavé zmatky po smrti tohoto panovníka využil byzantský panovník Justinián a kolem roku 555 byla Itálie přivtělena k východořímské říši. Krátké oteplení mělo ovšem i svou negativní stránku, neboť se objevily první epidemické nemoci, zasahující velké plochy. Byl to například „Justiniánův mor“ z roku 557558, který doslova vylidnil rozsáhlé oblasti. TEMNÁ STALETÍ – STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ – cca 550-750 (850) n. l. Po krátké teplejší epizodě se klima začalo opět citelně ochlazovat. Někteří badatelé vidí v této změně vliv sopečných erupcí, probíhajících právě v tomto období. I když je vliv velkých sopečných erupcí na světové klima významný, nikdy netrvá příliš dlouho. V několika pracích zaměřených speciálně na toto téma byl tento problém zkoumán. Výsledkem bylo zjištění, že klimatické dopady vulkanických erupcí v podobě rozptylu velkého množství sopečného materiálu v atmosféře způsobují rychlý pokles teplot. Prachový materiál je ovšem z atmosféry v krátké době vymyt silnými dešti, takže atmosféra se brzy po erupci samovolně vyčistí. Probíhala-li však paralelně i změna solární, musel se tento efekt znásobit. Je tedy velmi pravděpodobné, že to bylo právě toto období, ve kterém došlo k rozsáhlým migracím, do té doby spíše latentním. Dobové prameny mluví o trvalých hladomorech, vedoucích k vylidňování celých oblastí. Ojedinělé nebyly ani případy kanibalismu. Evropa byla ve stadiu kontinuálního chaosu, neboť migrace jednotlivých populací se mezi sebou různě promíchávaly. Je téměř ukázkové, že do tohoto období lze klást vpády i neevropských etnik do evropského prostoru (Hunové, Avaři). Jistě není náhodné, že v této době fantaskních vizí a nejisté budoucnosti se stabilizovala první velká náboženství (křesťanství, islám, buddhismus). Hranice římského impéria přestaly existovat, neboť se státní správa zcela zhroutila. Příklad křesťanské doktríny je velmi poučný. První křesťany téměř ani nenapadlo šířit svoji víru mimo hranice impéria. Se zhroucením říše se málem zhroutila i prvotní křesťanská obec. Nicméně církevní otcové věděli velmi dobře, co dělají, jestliže začali na dvory prvních germánských panovníků dosazovat své emisary. Ti zde většinou působili jako vedoucí královských kanceláří nebo správci archivů. Samozřejmě, že svoji víru uplatňovali po celém území, kde působili. Jejich činnost vedla brzy k tomu, že na troskách bývalých římských provincií se začaly formovat první národní státy, stojící u zrodu současné mapy Evropy. Zvláštní shodou okolností to byli především Irové, kteří se stali kulturními zachránci Evropy. Tento paradox má na svědomí samozřejmě klimatická oscilace. Když vítězní Germáni začali drancovat vše, co zůstalo po římské správě, omezili se spíše na evropskou pevninu, (byli rovněž i v Africe). Stranou jejich zájmu zůstalo proto Irsko. Byla to jediná země, které se germánská expanze nedotkla. Toho si velmi záhy všimla křesťanská elita okupovaných zemí, takže se pro ně stalo Irsko zemí zaslíbenou. Exulanti z nejrůznějších částí Evropy, ale i z Afriky, se v Irsku rychle adaptovali, a protože nepřišli s prázdnýma rukama, vyrostla zde hustá síť klášterních škol. Díky izolovanosti od zpustošené Evropy se válečné útrapy Irů příliš nedotýkaly, takže jim zbývalo dosti času, aby se pustili do přepisování všech textů, které s sebou exulanti přinášeli. Během jediné generace dokázali Irové přepsat, co měli 116 z 161

k dispozici, a během další generace se pustili do tvorby vlastních církevních textů. Jejich přínos byl pro křesťanství v 7. a 8. století natolik významný, že se tomuto období někde říká „novokeltské křesťanství“. V době, kdy Evropa byla uvržena do temných dob barbarství, bylo Irsko jedinou zemí v Evropě, kde byl analfabetismus rozšířen pouze mezi prostým obyvatelstvem. To bylo mnoho. Na dvorcích evropských panovníků se pohybovalo jen velmi málo vzdělanců, kteří byli gramotní. Tato skutečnost vedla nakonec k tomu, že Irové vyrazili zpět do Evropy. Nepřicházeli s mečem v jedné a biblí v druhé ruce. Malé skupinky irských misionářů vstupovaly na evropskou pevninu vyzbrojeni pouze knihami. Ty si jako symbol svého poslání přivazovali k pasu. To bylo něco, co Evropa neviděla již téměř 300 let. Když irské misie pomalu končily svoji činnost, neboť byly nahrazovány kontinentálními misionáři, začalo se zvolna oteplovat. Závěr této klimatické epizody byl již zcela ve znamení nástupu nové doby. TEPLÁ STŘEDOVĚKÁ EPIZODA – cca 900 až 1300 n. l. Konsolidace a stabilizace značné části světa (klimatické výkyvy postihly rovněž i Asii, Afriku a rovněž i Ameriku), probíhala v rychle se oteplujícím klimatu. Evropa byla hospodářsky plně soběstačná, což bylo dosaženo vysokými úrodami, především obilovin. Díky klášterním kolonizacím se začalo s rekultivací dříve obdělávané půdy, která ležela ladem. Kláštery přinášely rovněž i znalosti o pěstování nových plodin, zpestřujících jídelníček. Kalorický příjem se v porovnání s předešlým obdobím zvýšil téměř o třetinu, takže zdravotní stav většiny populací se rapidně zlepšoval. Nicméně negativní vliv předešlé studené periody měl svůj pozoruhodný dopad. U většiny evropských populací došlo ke změně původního genofondu. Obyvatelstva rychle přibývalo, takže docházelo k novým migracím, tentokrát z přelidnění. Známé jsou samozřejmě plavby seveřanů do Grónska, které ve svém závěru vedly k objevení Ameriky. Ovšem mnohem méně jsou známy plavby Irů, kteří vyráželi na moře prodchnuti misionářským nadšením. Jejich plavby probíhaly paralelně s jejich putováním po souši. Migrace se nedotkly jenom evropských populací. Z Asie dorazily do Evropy například Maďaři, do východní Evropy dorazili Tataři a Mongolové. Byly to vlastně poslední z velkých migrací. Klima bylo již natolik stabilní, že klimatická vyváženost se přenesla i do sociální a politické sféry. Toto období bylo nesmírně dynamické a razantní. Románské období navazovalo přímo programově na antiku. Většina staveb uskutečněných v tomto období má přímé vzory právě ve Středomoří. Novum bylo ovšem v tom, že se nyní evropská renovace neomezovala na tradiční oblasti, ale že tyto podněty přijala celá Evropa. Krátké románské období, které bylo mimochodem velmi teplé, umožnilo dostatečnou rekonvalescenci evropských populací a jejich rychlý růst. Novinky byly i v oblasti společenské. Zatímco potravinový i materiální nadbytek Říma zajišťovali v drtivé převaze otroci, nová doba byla jiná. Začal se zde více nežli kdykoliv před tím prosazovat nový pohled na svět, pohled svobodného člověka. Co byla například gotika? Umění, zrozené na sever od Alp, které přineslo pro budoucnost světa mnoho. To nebyl už ten človíček spoutaný množstvím doktrín, ale byl to svobodný lidský duch upínající své zraky vzhůru. Gotické katedrály tuto skutečnost podtrhují, ať jsou vystavěny v Praze, Vídni, Paříži, Londýně nebo v Římě. Plavby seveřanů do nových zemí s cílem jejich kolonizace potvrzují jedno. Klima bylo natolik teplé, že do té doby chladné a nepřístupné severní oblasti se staly dostupnými. Kolonizace Islandu pokračovala kolonizací Grónska a končila osídlením Ameriky. Směr postupu Irů i seveřanů naznačuje, že šlo nepochybně o severní trasu. Těžko by to bylo ovšem možné, kdyby k tomu nebyly vhodné klimatické podmínky. 117 z 161

Závěr této teplé periody byl opět ve znamení silných klimatických oscilací, přinášejících nové ochlazení. V porovnání s předchozími výkyvy však došlo ke zvýšení srážkové činnosti. Zdá se, že ochlazení bylo nastartováno v prvních desetiletích 14. století. Závěr předcházejícího století (cca 25-30 let), se vyznačoval vysokými teplotami a pozdní mrazíky byly neznámou věcí. Tato skutečnost byla do té míry limitující, že se v jižní Anglii začalo se zkušebním pěstováním vinné révy. Nicméně po první dekádě 14. století se prudce ochladilo a Evropu postihly mimořádné lijáky. Díky kronikářským zprávám jsme o této katastrofě informováni relativně dobře. Následující popisy uvedeného období ilustrují dobovou realitu, která byla mnohdy velmi krutá. ROK 1315 – Rok 1315 byl jako celek teplotně podnormální, ale především vlhký. Zima tohoto roku byla průměrně chladná, jaro až do května velmi suché a teplé. Od května až do zimy se vsak dostavovaly velice hojné deště a zvláště v letním období se vyskytovalo velice mnoho lijáků a přívalů. Tento mimořádně deštivý ráz počasí panoval v roce 1315 nejenom v Českých zemích, ale i v Polsku, Německu, Anglii, Livonsku (= historické území v Pobaltí) a v Rusku. ROK 1316 – Velmi drsná a sněživá zima postihla České země v roce 1316. Začala v prosinci roku 1315 a mrazy trvaly až do konce března a do té doby ležel všude i sníh. Rovněž jaro tohoto roku bylo teplotně podnormální a značně vlhké, s výskytem silných, zejména červnových dešťů, povodní a záplav. Léto bylo teplotně normální, ale rovněž mimořádně deštivé, s prudkými bouřemi, lijáky a povodněmi. Podzim tohoto roku byl vláhově vyrovnaný a rovněž chladnější. ROK 1317 – Mimořádně drsná a sněhem bohatá zima panovala v roce 1317. Tato zima trvala do 28. března, podle jiných pramenů dokonce do 3. dubna. Jaro a léto tohoto roku byly teplotně podnormální a současně velice vlhké, deštivé, s četnými povodněmi. Obdobný ráz počasí je dokumentován písemnými záznamy i z Německa, Francie, Rakouska a Maďarska: „Zdálo se, že vody všude prýští z hlubin země.“ Vyzimováním obilovin o této tuhé zimě a dále jejich vyhynutím ve vegetačním období v důsledku zamokření zemědělských pozemků přetrvával v Českých zemích, ale i v Rakousku, Polsku, Francii, Flandrech a jinde neslýchaný hladomor. ROK 1318 - Zima v roce 1318 byla v celé střední Evropě i např. v Itálii velmi tuhá a celkově chladný a teplotně podnormální se jeví i celý tento rok. Období jara a léta byla opět velmi deštivá. V důsledku zamokření zemědělských pozemků došlo k hluboké neúrodě všech hlavních zemědělských plodin, takže hladomor v Českých zemích v tomto roce kulminoval. ROK 1319 - Zima 1318/1319 byla v celé střední, západní, severní i východní Evropě velmi tuhá a mrazivá. O této zimě zamrzly Vltava, Labe, Dunaj, Rýn, Mohan, Seina, Temže a „po 20 dní stála zamrzlá“ i největší italská řeka Pád. Jaro a léto tohoto roku byly teplé a slunečné a nadnormálně teplá byla i prvá část podzimu. Z hydrometeorologického hlediska rok 1319 byl rokem srážkově mírně podnormálním a po dlouhé době velmi úrodným.

118 z 161

ROK 1320 - Zima v roce 1320 byla celkově průměrně chladná, nejmrazivější byla ve svém závěru, koncem února a v březnu. Velmi silně mrazy udeřily zejména na počátku března. Jaro tohoto roku bylo teplé a vláhově vyrovnaně, léto bylo velmi teplé a vlhké a srážkově nadnormální byly i měsíce listopad a prosinec. ROKY 1321 A 1322 -Zima roku 1321 byla po dlouhé sérii pěti tuhých zim, v období 1316-1320, konečně již mírná a vlhká. Teplé a sušší bylo i jaro tohoto roku. Léto bylo velmi deštivé a nadnormálně teplé. Rovněž podzim roku 1321 byl vlhký. Zima v roce 1322 byla opět velmi tuhá, a to téměř v celé Evropě. V tomto roce opět zamrzlo i Baltské moře. Jaro bylo teplotně pod normálem a značně deštivé. Léto bylo teplotně průměrně a značně vlhké a mrazivá zima 1322/1323 udeřila již na konci listopadu. V tomto roce v důsledku jarního a letního zamokření zemědělských pozemků byla zaznamenána nízká úroda všech druhů obilovin. ROK 1323 Zima 1322/1323 byla opět téměř v celé Evropě neobyčejně tvrdá a surová. Zamrzlo Baltské moře a dokonce i Jadran. Rovněž jaro bylo značně chladné a navíc značně deštivé, s opakovanými vpády mrazivého severního vzduchu, které se dostavily např. i kolem 12. května a dále v období od 20. května do 2. června. Léto tohoto roku bylo teplé, deštivé a větrné. Dobové zprávy byly sice krátké, ale o to výstižnější: Celé léto bylo nezvykle deštivé a studené. (R. HENNIG, ROK 1313) V tomto roce museli kněží na břehu poskytovat na dálku rozhřešení celým rodinám, které Vltava na kládách i dřevěných domech skrze Prahu do zkázy nesla. (NEPLACH, ROK 1315) V Čechách trvala zima až do 28. března. V Rakousku pokrylo množství sněhu všechno osení. (DIE KÄLTESTEN WINTER SEIT VIERZEHN JAHRHUNDERTEN, ROK 1316) Pro neobyčejnou zimu a množství napadaného sněhu nastala veliká drahota. Mření bylo jak mezi lidem, tak i mezi zvířaty. (ANTONÍN STRNAD, ROK 1317) Také v tomto roce byl v Čechách hladomor. Sedláci spolu se svými ženami opustili domovy a dvorce a táhli do lesů, tam zabíjeli lidi a žrali je. (ANTONÍN STRNAD, ROK 1318)

119 z 161

Tento rok byl z milosti našeho Spasitele velmi úrodný na víno a obilí, na mnohých místech se prodávala míra pšenice, která se obecně jmenuje strych, za jeden pražský groš. (ZBRASLAVSKÁ KRONIKA, ROK 1319) Téhož roku byla převeliká povodeň, takže řeka Mže (= Berounka) sedmkrát vystoupila ze svého řečiště, rozlévajíc se velmi široko po rovinách, ničila pole a způsobila převelikou škodu na oseních. (ZBRASLAVSKÁ KRONIKA, ROK 1322) Toho roku v předvečer svatého Urbana (= 24. V.) byl v noci tak silný mráz, že zničil osení, révy a vinice. (ZBRASLAVSKÁ KRONIKA, ROK 1323) Znamenitě se urodilo obilí a víno i ovoce stromů, jenže krupobití a blesky v různých krajinách světa nadělaly všude převelikých škod jak zabitím lidí, tak poškozením úrody. Dne 29. dubna potloukly kroupy jednoho dne okolo Zbraslavského kláštera některá osení a tři lepší vinice. (ZBRASLAVSKÁ KRONIKA, ROK 1324) Není cílem této kapitoly popisovat jednotlivé roky, ostatně detailní popis je publikován v knize „Velká kniha o klimatu zemí koruny české“, kam případné zájemce odkazuji. Citace jsou zde uvedeny pro ilustraci, aby bylo možné dokumentovat na českých pramenech popis klimatické změny, probíhající i v jiných evropských zemích. Následky této klimatické změny byly děsivě. Prakticky po celé Evropě vypukl hladomor pro totální neúrodu, především obilovin. Země byla tak nasáklá vodou, že se pole změnila v obrovské blátivé a neschůdné kaluže. Deště dostaly podobu přívalových lijáků, které na mnohých místech vymílaly hluboké strže, a povodně strhávaly zemědělská stavení. Množství informací hovoří o stovkách utonulých a o poničených vesnicích. Téměř identická situace jako v létě roku 2009. Ostatně těch paralel bude ještě více. Nastupovalo studené a deštivé období, mající nové označení. MALÁ DOBA LEDOVÁ cca 1400-1900 n. l. Uvedený termín není úplně přesný. Svým obsahem totiž vyvolává představu, že jde o ochlazení rovnající se dřívějším glaciálům, neboli ledovým dobám. Použitý termín je volen spíše k dokreslení klimatické charakteristiky doby, ve které probíhal ve vztahu k porovnání k době předešlé. Je samozřejmé, že se v průběhu této klimatické oscilace objevovala období relativně teplá, ba až horká, nicméně celkový ráz byl skutečně chladný. Datování uvedené epizody je dodnes velmi sporné. Dřívější zařazení začínalo někdy kolem roku 1600 a končilo přibližně v polovině 19. století. Současná klimatologie však tento časový úsek prodlužuje. Je pochopitelně, že daleko intenzivněji byla klimatická změna pociťována v oblastech severnějších, takže různá datování délky této oscilace se měnila podle toho, ve které oblasti výzkum probíhal.

120 z 161

Moderní dějiny světa vznikaly právě v této době. Není bez zajímavosti ještě jeden, trochu zvláštní detail. Počínaje přibližně 10. stoletím se dějiny nejenom Evropy, ale i značné části obývaného světa posunovaly vpřed v jakýchsi skocích. Jestliže si tuto skutečnost uvědomíme, je možné tento fakt vyjádřit i číselně. Například hlavní umělecké slohy středověké Evropy se vyvíjely v cyklech o přibližné délce mezi 160-180 lety. Románský sloh cca 920-1100 (180 let), gotika cca 1190-1350 (160 let), renesance cca 1350-1530 (180 let), baroko cca 1580-1750 (170 let) a podobně. I když jsou nástupní a koncová data uvedených slohů vyjádřena poměrně hrubě, neboť jednotlivé styly startovaly v různých zemích různě, na výsledku to mnoho nemění. I v takové sféře, jako je umění, se objevuje onen pozoruhodný 180-letý cyklus, tak silně ovlivňující naše dějiny. Američtí a mexičtí geologové nedávno publikovali studii o jezerních sedimentech mexických jezer, přičemž upozornili na střídání jezerních vrstev v přibližně 200-letých periodách. Oscilace silných zim v Evropě je přímo podřízena 180-letému cyklu, ve kterém dominuje 90-letý interval oteplení a ochlazení. Není bez zajímavosti, že úplné vědecké vysvětlení tohoto cyklu podala česká badatelka I. Charvátová v polovině 90. let, jak bylo již upozorněno v předcházejících kapitolách.

Severoatlantická oscilace (NAO) Meteorologická měření přinesla za posledních asi 200 let neuvěřitelné množství přesných dat. Přestože je jejich počet téměř astronomický, jde stále o poslední dvě století naší historie. Byly proto vyvíjeny takové metody, které by s určitou hladinou pravděpodobnosti dokázaly posunout naše poznání daleko hlouběji do minulosti. Již několikrát jsme upozorňovali na přesná měření grónských ledovců, přinášející velmi detailní pohled na naši klimatickou minulost. K dispozici jsou pylové analýzy z rašelinišť, určující podle druhové příslušnosti pylových zrnek teplotní a hydrologické nároky rostlin v místě odběru. Většina rašelinišť však není starší nežli několik tisíc let. Metod jak zkoumat klima v minulosti je více a není cílem je zde popisovat, zmiňuji se o nich pouze proto, že každá z nich nějakým způsobem přispívá do společné pokladnice klimatologických dat. Jedna z posledních, mající širší význam je „severoatlantická oscilace“ - anglicky North Atlantic Oscilation (NAO). Severní oblast Atlantického oceánu je místem trvalého střídání tlakového gradientu, který ovlivňuje prakticky celou Evropu. Jedná se vlastně o číselné vyjádření rozdílů atmosférického tlaku mezi trvalou tlakovou výší nad Azorskými ostrovy a tlakovou níží nad Islandem. Zní to velmi odborně, ale tento jev určuje, jaké se bude vyskytovat počasí, tedy i to špatně, po celé severní polokouli. V praxi to vypadá tak, že když je index NAO vysoký, existuje v okolí Islandu nízký tlak a nad Azorskými ostrovy vysoký. To má za následek, že se objevují trvalé západní větry, přinášející akumulované teplo z oceánské hladiny na pevninu, doprovázené obvykle silnými bouřemi. Na druhou stranu stejné větry udržují relativně mírné zimy ve vyšších či středních šířkách a minimum srážek v jižních oblastech. To ovšem neplatí pro střední šířky, kde naopak vysoký index přináší daleko více dešťů. Je-li index NAO nízký, jsou tlakové gradienty nižší, západní proudění je slabé a z arktických oblastí vanou mrazivé větry. To přináší velmi nízké teploty a často i mohutné sněžení. To je za předpokladu stabilní výměny. Někdy ovšem dochází k extrémním situacím, kdy jsou výkyvy počasí náhlé. Výkyvy NAO jsou součástí komplexní interaktivity mezi atmosférou a oceánem především v severním Atlantickém oceánu. K nim je nutné ještě připočítat teplotní výkyvy mořské hladiny, sílu mořských proudů, především Golfského, ale i jiných, položení mořského ledu a dosah volně plujících ledovců. Všechny tyto faktory se vzájemně ovlivňují a dosud nebyl předložen model, který by vedl k uspokojivé předpovědi na několik měsíců dopředu. 121 z 161

Nicméně jisté je, že výkyvy NAO jsou v přímé souvislosti s kolísáním teplot v severním Atlantiku. Vývoj indexu NAO je silně nepředvídatelný, což pravděpodobně způsobuje nestabilní atmosféra nad severní částí Atlantiku. Ve stejné míře je možné totéž prohlásit o chování Golfského proudu. Přibližně na úrovni jižního Grónska se mění na Severoatlantský proud, nesoucí teplou vodu až k Anglii, ale i dále až k Norsku a k Nové zemi, neboť i tam se účinky přínosu teplých vod projevují. Existují zatím dvě známá místa, kde k sestupu povrchových vod dochází. První se vyskytuje severně od Islandu a druhé jihozápadně od Grónska v Labradorském moři. V obou uvedených místech klesá do hloubek tak velké množství soli rozpuštěné v teplé vodě, že to vede až k trvalé hlubinné cirkulaci. To je výsledek stálého přívodu teplé povrchové vody, neboť oceán je zde ohříván až o 30% více, nežli by k tomu došlo běžným ohřevem přímého slunečního záření. Celý tento systém dostal označení termohalinní (teplo-slaný) oceánský výměník, neboť se ukázalo, že pro globální klima planety má zcela zásadní a nezaměnitelný význam. Jeho funkce je natolik důležitá, že se mu během posledního desetiletí věnovala celá řada významných vědců z celého světa. Při analýze vrtů mořského dna se ukázalo, že v minulosti docházelo (a to dosti často) i k úplnému zastavení tohoto systému, což mělo pro celou planetu přímo fatální následky. Díky pečlivé práci řady výzkumných týmů je možné dnes nahlížet do takových časových dálek, jako je například vznik glaciálů (ledových dob) a nalézat překvapivé odpovědi.

Během poslední doby ledové se nepoměrně častěji vyskytovaly i jiné katastrofické události spojené s oceány v severních oblastech. Jsou nazvány po význačných oceánografech Dansgaard-Oeschgerovy oscilace. Jejich podstatou je vypnutí a opětovné zapnutí chodu oceánického proudění, globální termohalinní cirkulace. Podobně jako u ledovců není celkem jasné, proč systém globálních oceánických proudů slábne nebo na několik set až na 1-5 tisíc let téměř úplně zaniká. Podle pozorování v hlubokomořských vrtech a ve vrtech do kontinentálních ledovců si však jsme celkem jisti, že k „vypnutí“ oceánického proudění může rovněž dojít během několika desítek let. Toto vypnutí je doprovázeno snížením průměrných ročních teplot v amplitudě od několika do 10 ℃. Lze to přirovnat k situaci, jako kdyby Praha byla během života jednoho 122 z 161

člověka přenesena ze svého současného klimatu na úroveň Helsinek. Dansgaard-Oeschgerovy oscilace jsou rovněž známy jen ze studených období, zvláště z poslední ledové doby. Změny této amplitudy neočekáváme v průběhu interglaciálů (meziledové doby), ale máme závažné podezření až jistotu, že poslední interglaciál (říkáme mu Eem a odehrával se asi před 100 tisíci roky) končil zastavením či podstatným omezením toku oceánického výměníku. Propad do ledové doby musel být poměrně rychlý, ale už za několik tisíc let nato došlo k obnovení cirkulace a k opětovnému jejímu zastavení a rozběhnutí. Eem tak končil třemi velkými ochlazeními a dvěma otepleními. Může nám připadat, že ledová doba je něco tak vzdáleného, že se nás to nijak netýká. Tento dojem je ovšem klamný, neboť to vypadá tak, že spíše pravý opak bude pravdou. Ačkoliv jsme dnes a denně zahlcováni mediálními informacemi o „globálním oteplení“, téměř nikde se neobjevuje ani stín podezření, že by mohla klimatická změna fungovat opačným směrem. Přitom nástupy meziledových dob, tedy těch skutečně teplých, nemohl vyvolat člověk. K prudkému ochlazení však došlo již za existence současného člověka, a to přibližně před 9000 lety v období, kterému se odborně říká „mladší dryas“. Velká doba ledová již dávno skončila a nastalo mohutné oteplování. Příčiny tohoto jevu jsou dodnes v mnohém neznámé. S velkou pravděpodobností zde bude hrát významnou roli Slunce, jeho postavení vůči planetám, velikost jeho vyzařování a podobně. Po úspěšném nastartování klimatického oteplení, někdy kolem 12 tisíciletí, došlo k zajímavé události. V době „mladšího dryasu“ došlo pravděpodobně k protržení několika obrovským ledovcem hrazených vodních pánví v oblasti dnešních velkých jezer na hranici USA-Kanada. Je zde možné pozoroval až kilometr široká koryta dávných řek a kamenné balvany velké jako domy přemístěné obrovskými katastrofickými záplavami. Plochý reliéf v oblasti velkých jezer a nepravidelně ustupující ledovec vedl ke vzniku obrovských jezer tavných vod, jejichž objem je srovnatelný např. s maďarským Balatonem. Při protržení ledovcových bariér došlo ke vzniku desítky metrů vysokých přívalových vln. Ty sice změnily morfologii části kontinentu, ale v lidmi neosídlené a zvěří nevyhledávané periglaciální (při ledovcové) zóně nenadělaly větší škody. Poněkud jiná situace nastala v Atlantiku. Sladké vody z ledovců pokryly povrch značné části Atlantiku, avšak tentokrát netály ledovce v moři, ale již na pevnině. Rovněž množství sladké vody bylo značně větší - jednalo se pravděpodobně o klínovitou vrstvu o tloušťce kolem 200 m, rozšiřující se směrem k pevnině. I v tomto případě můžeme očekávat, že došlo ke snadnějšímu zamrznutí hladiny moře, ale hlavní účinek byl odlišný - bylo to zastavení oceánického výměníku. V severním Atlantiku vystupuje k povrchu teplý výstupný proud. Jeho počátek je v rovníkovém a subtropickém Atlantiku, kde dochází k velkému odparu vody. Tím se zvyšuje salinita mořské vody, ta je hustší a klesá do větších hloubek. Je zároveň teplejší. Druhý konec tohoto systému leží právě v severním Atlantiku. Zde intenzivní větry vanoucí v zimních měsících rozhánějí povrchové vody a umožňují výstup teplých a slaných vod na povrch, proto také hovoříme o termohalinní cirkulaci. Teplý proud odevzdá své teplo severní Evropě, poněkud vychladne a opět se odpaří. Zatímco v tropech se voda odpařuje, protože je zde teplo, voda u Grónska se odpařuje z jiného důvodu - nad arktickými šířkami ze vzduchu totiž vymrzla téměř veškerá vodní pára. Neobvykle suchý, velmi studený vzduch se dostane do kontaktu s poměrně teplou vodou, takže výměna vody mezi oceánem a atmosférou je velmi intenzivní. Ochlazením a odparem vody dojde k tomu, že teplý a slaný proud ztěžkne a opět se ponoří do hloubky.

123 z 161

Je-li však „poklička“ sladké vody rozlité na povrchu moře příliš silná, větry nemají sílu ji rozehnat a teplý proud nevystoupí na povrch. To se právě stalo v „mladším dryasu“. Teplý slaný proud na pár století zeslábl, protože jeho hlavním hnacím motorem byl odpar vody v severním Atlantiku. V rovníkové oblasti se však moře dál odpařuje, takže se postupně vytvoří vrstva „husté“ povrchové vody. Při dosažení určité salinity, tedy hustoty, se tato těžší vrstva „prolomí“ do hloubky, dojde k inverzi vrstev různě těžké vody v oceánu, a pokud mezitím zeslábne přítok sladké vody z pevniny, oceánický výměník se může opět rozběhnout. Je evidentní, že na změny globálních teplot má výrazný vliv sluneční aktivita. Měla jej vždy a není důvodů předpokládat, že by to mělo být jinak. Lidská aktivita posledních desetiletí přinesla nový rozměr v podobě atmosférických plynů v nebývalé koncentraci. I když není nutné podléhat panice a děsit se „globálního oteplení“ ve smyslu, že už od nynějška bude jenom teplo, přesto je nutné brát lidský faktor v úvahu. Je logické, že jeho energetický přínos se nemůže ani zdaleka vyrovnat s přínosem Slunce. Je však možné se na základě dnešních poznatků vyvarovat chyb v budoucnosti. Proto jsou například mezinárodní smlouvy o omezení produkce skleníkových plynů tak důležité. Lidstvo si uvědomuje svoji zodpovědnost pro další staletí, takže mezinárodní snahy a všechny další kroky podniknuté na tomto poli jsou jenom vítány. Skutečnost, že se nacházíme v období klimatické změny, by nás měla varovat. Není totiž vůbec jisté, kterým směrem se avizovaná změna začne ubírat.

Projekt ARGO Když se ukázalo, že světový oceán je rozhodujícím místem, kde se tvoří základní klimatické změny, vznikla potřeba mít k dispozici přesná data o jeho chování. Z iniciativy USA vznikl v roce 1994 mezinárodní projekt ARGO. Jeho cílem bylo podrobně mapovat celou řadu proměnných, především však teplotu a následné vyhodnocování akumulovaného tepla, obsah solí a jejich transport, kolísání hladiny světového oceánu a měření oceánské cirkulace. Projekt dostal svůj název podle antické legendy o Argonautech, kteří se vydali hledat zlaté rouno.

Z počátku byla mezinárodní účast relativně slabší, mimo USA to byla Velká Británie, Francie, Japonsko a Kanada, avšak jak projekt nabýval na významu, začaly se k němu připojovat další státy. V současnosti je jich 26 a o členství se hlásí nové, především z Pacifické oblasti. Základním objektem výzkumu je plovoucí bóje, vybavená měřicími čidly, která jsou neustále v činnosti. Každá z nich je vybavena vysílačkou, minipočítačem pro sběr dat, energetickými zdroji a pumpou, která dovoluje sondě ponory až do hloubek kolem 2000 metrů. Naměřené údaje jsou každý den prostřednictvím satelitů předávány do regionálních řídicích center a do hlavního řídicího střediska v USA. 124 z 161

Podle posledních informací z června 2009 se po oceánech pohybuje, unášeno proudy, kolem 3500 sond. Jejich výkonnost je skutečně úctyhodná. V roce 2004 bylo předáno do centra kolem 42 000 dat, ale o dva roky později to již bylo přes 100 000 údajů ze světových moří. Dá se tedy předpokládat, že výsledky shromažďované po dobu více než deseti let již mohou něco o oceánech vypovídat.

Tým amerických výzkumníků pod vedením J. M. Lymana, J. K. Willise a G. C. Johnsona publikoval v září roku 2006 zajímavou studii, která obecně chápaný pojem „globální oteplení“ významně zpochybňuje. Tato studie upozorňuje především na to, že přebíraná data, bez jejich zpětné kontroly, jsou často nespolehlivá. Běžný model „globálního oteplení“ totiž uvádí, že od roku 1993, kdy začaly přicházet první výsledky měření z plovoucích sond, se do roku 2003 zvýšila teplota oceánů o 0,16 ℉ (přibližně o 0,1 ℃). To je plně v souladu s běžně užívaným modelem IPCC. Dalo by se říci, že teorie „globálního oteplení“ má své podpůrné argumenty, tak říkajíc z první ruky. Jenomže mezi roky 2003-2005 se cosi přihodilo. Podle výsledků sond se v tomto období nárůst teplot zastavil a globální teplota klesla o 0,055 ℉ (0,03 ℃). I když se zdají být tyto rozdíly nepatrné, v celkovém objemu získaného a vydaného tepla nejde o žádnou zanedbatelnou hodnotu. Podle autorů jde o silný teplotní skok, neboť předcházející desetileté období 1993-2003 zaznamenalo teplotní přírůstek v objemu 8, 1*1022 J. Potom během pouhých dvou let klesla teplota téměř třikrát rychleji, nežli rostla. Překvapující na celé události ovšem je, že ochlazení se neprojevovalo 125 z 161

pouze v hladinových vrstvách, ale sahalo až do hloubek kolem 700 metrů, přičemž nejvýraznější bylo v hloubkách kolem 400 metrů. V zimě roku 2008 byla oblast konvekce oceánských proudů naměřena v hloubkách až do 1800 metrů. Měření v letech 2001-2007 přitom zaznamenalo konvekční oblast pouze do hloubek 700-1000 metrů, což vyvolalo jásot „globalistů“, kteří právě tímto měřením dokládali, že se jedná o významný doklad globálního oteplování. Výsledky z ledna 2008 však radost „globalistů“ pořádně ochladily, neboť Francouzi, kteří tyto zprávy publikovali, podobné výsledky nenaměřili od roku 1994. Toto zjištění je nesporně zajímavé. Především zdůraznilo realitu v tom, že objem CO2 se ve sledovaném časovém úseku nesnížil, (podle modelů IPCC by měla poklesnout i teplota atmosféry), čímž byla do jisté míry otřesena validita předpovědí IPCC. Na celé záležitosti je zajímavá ještě jedna skutečnost. Ochlazení povrchové vrstvy oceánu nebylo v moderní době první, které bylo zaznamenáno. V letech 1980-1983 došlo k podobnému ochlazení, a to prakticky v téže měřené vrstvě, tedy 0-700 metrů. Před 25 lety byl úbytek tepla dokonce ještě o polovinu intenzivnější a razantnější nežli před čtyřmi lety. Jestliže se dosud plánovači klimatu z IPCC ohrazovali, že jde o chybu dat, zaviněnou malým množstvím údajů, potom je současný doklad velmi významný, neboť množství údajů převyšuje, (a to řádově), data před čtvrt stoletím. Několik posledních let má skutečně tendenci spíše k ochlazování nežli tak mediálně proklamovanému „globálnímu oteplení“. O tom, že se poslední dva roky „nechovají“ přesně podle „globalistů“, svědčí řada článků od mezinárodně uznávaných přírodovědců. Namátkou stačí uvést hlavu ruského prestižního vědeckého centra Pulkovské observatoře, prof. Ch. Abdusamatova, dr. O. Soroktina z Ruské akademie přírodních věd, případně dr. J. Usoskina, člena vedení observatoře ve finském Oulu. Ti všichni shodně uvádějí, že výsledky měření posledních let ukazují na to, že se na Slunci něco děje. Podle ruských vědců se hladina C02 v atmosféře zvýšila v posledních deseti letech přibližně o 4%, což je v ostrém rozporu s modelem globálně narůstajících teplot. Tento fakt má ovšem významný vliv na dosud potlačovaný předpoklad o přímém vlivu Slunce na klimatické změny probíhající na naší planetě. Jak již bylo konstatováno, během poslední dekády se míra slunečního záření snížila. Predikce ruských vědců jsou nové v tom, že mohou doložit plně funkční model chování světových oceánů po poklesu sluneční činnosti, tedy po snížení příkonu tepelné energie. Ten spočívá na velmi zjednodušené interakci sluneční záření -> oceán -> atmosféra. V reálu jde o vliv kolísání slunečního záření ve vztahu ke kumulaci tepla v oceánech a jeho následného rozvozu v podobě oceánských proudů. Nejsou to pouze ruští vědci, kteří se odvolávají na tento model. Lze například uvést již zmiňovaného australského vědce D. C. Archibalda, který tento model doplňuje, podobně jako ruští badatelé, modelovými scénáři pro příští desetiletí. Podobně je možné uvést předního amerického geologa, prof. D. J. Easterbrooka z Western Washington University v Bellinghamu, který upozorňuje na tytéž skutečnosti. Vědců uvědomujících si nebezpečí náhlého ochlazení začíná pozoruhodně rychle přibývat. Tento fakt je velmi pravděpodobně ovlivněn tím, že poslední dva roky byly ve znamení silných klimatických extrémů. Signifikantní měření potom prokázala, že pokud by byla globální teplota přímo ovlivněna skleníkovými plyny, musela by se zvyšovat pekelným tempem, přibližně o 0,1 ℃ za 5-15 let. K tomu ovšem nedošlo. Navzdory všem katastrofickým předpovědím se klima na Zemi viditelně ochladilo. Všichni citovaní vědci shodně předpokládají, že nastupující solární 24. cyklus bude viditelně nízký, což ve svém důsledku povede k citelnému snížení globálních teplot na Zemi. Prof. Easterbrook jde ještě do větších podrobností, jestliže uvádí, že přibližně do roku 2030 dojde k razantnímu ochlazení, které vystřídá mezi roky 2030-2060 mírné oteplení a opětovné ochlazení přibližně od roku 2060 až 2090.

126 z 161

Střídání chladných a teplých period bylo zaznamenáno mnoho (viz: Svoboda, Vašků, Cílek: Velká kniha o klimatu zemí koruny české, 2003), nicméně v porovnání s glaciály se jednalo spíše o chladné epizody v délce trvání od několika let do několika desetiletí. Ani v jediném případě však podobnou změnu nemohl způsobit nárůst CO2. Je jasné, že i v současnosti nebude přínos lidských aktivit tak významný, jestliže bylo pozorováno ochlazení například v letech 1945-1977. Uvedené teplotní zlomy ukazují, či spíše naznačují, jakým směrem se bude ubírat příští klimatický vývoj. O tom, že tento trend již nastupuje, dokládá přítomnost extrémních meteorologických případů, například přívalové lijáky, spojené s náhlými povodněmi u nás v červenci a srpnu 2009, extrémně studené počasí v červnu v USA a v Kanadě, které přineslo sněhové vánice. V polovině června roku 2009 se například teploty v Manitobě pohybovaly kolem -4 ℃. Buenos Aires v Argentině bylo koncem června postiženo sněhovou kalamitou, kterou tamní meteorologové nezaznamenali po dobu více než 70 let. Je zajímavé sledovat, jak na tyto zprávy reaguje naše veřejnost. Mám k dispozici pouze výtažky tzv. „on-line diskuze“, kde mají uživatelé internetu možnost vyjádřit se k danému tématu. Například reakce čtenářů na práci prof. Abdusamatova, která jako první upozornila na možnost náhlého ochlazení byla následovná: jestli má pravdu, tak ji nemá, zatial - laskavě se podívejte na sluneční cyklus jak plytkě, zloději nicků a podobně. To jsou jenom názvy příspěvků. Jejich obsah potom hraničí přímo s osobními urážkami, které nelze zveřejnit. Výsledkem je poznání, že do podobných diskuzí se z drtivé většiny zapojují lidé, kteří o daném tématu nevědí vůbec nic, ale protože mají prostor, tak se předvádějí v té nejprimitivnější formě. I když není možné zevšeobecňovat, je na uvedeném příkladu patrné, jak silný vliv mají tendenční novinářské informace o tomto tak závažném tématu. Česká, ale i světová veřejnost je pod vlivem novinářských zpráv, které skutečné problémy tendenčně překrucují a realita je zcela pod kontrolou vlivné skupiny skalních zastánců „globálního oteplování“. Potom skutečně působí pouze nadpis a nikoliv obsah. Zářný příklad je již citovaný název: „Nyní bude jenom teplo…“, který zcela neprofesionálním způsobem zavádí množství laických čtenářů do katastrofických scénářů s cílem získat co největší pozornost na úkor reality. Existují i úsměvné situace, ukazující, jak jsou katastrofické scénáře proměnlivé. V květnu 2008 se po náhlém roztátí arktických ledů v Severním oceánu objevila možnost darovat ekologickým aktivistům dárek v podobě výletu na ruském ledoborci Kapitán Chlebnikov do polárních oblastí s cílem oplakávat mizející končiny polárních medvědů a polárních lišek. V pozoruhodném luxusu lodní sauny, bazénu, tělocvičny a dalších vymožeností civilizace mohli ekoturisté pozorovat, jak „mizí“ Arktida pod náporem „globálního tepla“. K dispozici byly kinosály s plátny, na nichž naříkal Al Gore nad zkázou naší planety v podobě ledních medvědů, hledajících alespoň jedinou kru. Velké sály sloužily každý večer k setkávání nadšenců „globalizace“, aby si sdělovali své pocity. Co se nestalo? V dohledu Nové Země narazil ledoborec na silný a neproniknutelný led. Posádka se sice pustila do marné snahy proniknout dále, ale po dvou dnech došlo ke zhoršení počasí natolik, že volná voda zmizela a celá loď byla uvězněna v ledovém poli. Mohutný ledoborec s motorem o síle 27 000 koňských sil nebyl s to rozbít arktické kry až tři metry silné. Tato situace trvala sedm dní, při které se nadšenci pro ekologii dostávali postupně z euforie až do stadia naprosté beznaděje. Situace se po týdnu napjatého očekávání nakonec otočila, neboť pomohla opět příroda a vítr jim umožnil návrat do Murmanska. Příliv a odliv nakonec kry rozbil a pomohl ledoborci dostat se ze zamrzlé pustiny, kde podle „globalistů“ již žádný led neměl dávno být, neboť „globální oteplení“ je přece potvrzeno.

127 z 161

Ledy a ledovce Slunce a solární konstanta Již v úvodu této kapitoly jsme upozornili na to, že hlavním motorem klimatických změn v minulosti bylo vždy Slunce. Jakmile se ovšem objevily první studie, naznačující, že přínos skleníkových plynů jako produktů lidské civilizace povážlivě stoupá, následovaly v krátkém časovém odstupu další práce, které vliv Slunce na počasí a podnebí přímo zpochybňovaly (viz P. Koten, pozn. č. 58). Je nesporně mimořádně zajímavé, jak se měnily prognózy IPCC panelu, týkající se odhadu velikosti nastupujícího XXIV. slunečního cyklu. V roce 2006, tedy dva roky před minimem v lednu 2008 zněla předpověď, odborníků z NASA takto: „24. sluneční cyklus bude tím nejintenzivnějším za uplynulých 50 let. Sluneční maximum bude kulminovat někdy na přelomu let 2010 a 2011 s relativním číslem slunečních skvrn 16.“ Během tří let se pak „věštba“ změnila na prognózu, že současný 24. cyklus dosáhne svého maxima v roce 2013 s relativním číslem skvrn kolem 90 a bude nejslabším za posledních více než 80 let. Pozoruhodný obrat. K tomu je ovšem nutné dodat, že každou podobnou zprávu komentuje panel IPCC „zaručenými vědeckými odhady“ typu, že ...před následky solárních erupcí je nutné se chránit, neboť jsou zdrojem geomagnetických bouří. Ty vznikají vždy při velké sluneční protuberanci. Během těchto magnetických bouří mohou nastat silně výpadky elektrických sítí, poškození elektrických rozvodů, selhávání telekomunikačních zařízení, selhávání systémů GP.“ a podobně. Je potom pochopitelné, že novináři, kteří o slunečních cyklech a jejich možném vlivu na zemské magnetické pole nemají ani zdání, po takto vylíčeném katastrofickém scénáři rádi sáhnou. Velmi dobře totiž vědí, že všechny katastrofy čtenáře přitahují a zvláště pak ty celoplanetární. Uvedli jsme, že prognózy na XXIV. cyklus byly zveřejněny poprvé ruskými vědci v roce 2006. Krátce po nich je zveřejnili vědci angličtí a australští. V současné době převládá obecně přijatý názor, že tento cyklus bude vůbec ten nejnižší za celou dobu měření sluneční aktivity od roku 1749. S tím mlčky souhlasí i odborníci z NASA, takže solární budoucnost se pro nejbližší dobu jeví takto: 1. 2. 3. 4.

měsíc minima slunečního rok maxima amplituda solárního pokles teplot během solárního

cyklu č. XXlV. červenec 2009 (je to srpen) cyklu č. XXlV. 2016 cyklu č. XXlV. 45 (nejvyšší Wolfovo číslo) cyklu č. XXIV. 2,2 ℃

Tato předpověď, byla publikována v únoru roku 200974, a pokud se týká předpovědi slunečního minima, je naprosto přesná. Relativní číslo slunečních skvrn bylo v srpnu 2009 rovné 0. Skutečně, za celý srpen se na Slunci neobjevila vůbec žádná skvrna. Znamená to, že Slunce je stále na svém minimu, ačkoliv by již dávno mělo být v trendu narůstající aktivity. Tato skutečnost potom vedla k prognóze odvozené od podobnosti historických slunečních cyklů. Nastupující nový cyklus je svojí charakteristikou nejvíce podobný cyklům 5 a 6, probíhajícím přibližně v letech 1798 až 1820, jejichž dopadem bylo tzv. „Daltonovo minimum“, doprovázené silnými poklesy globálních teplot. I když je uvedený termín platný pro sluneční aktivitu, je téměř jisté, že měl celoplanetární dopad na globální ochlazení. Předběžný výzkum potvrdil velikou podobnost cyklů 22. a 23. s cykly 3 a 4, takže pravděpodobnost opakování tohoto procesu bude vysoká. Ruští vědci však přišli se scénářem a rovněž i s vysvětlením mechanismu klimatického vývoje s výhledem až do roku 2050. Byl to především prof. Abdusamatov a dr. Usoskin, kteří upozornili na kolísavé chování sluneční konstanty. Až do satelitního měření sluneční aktivity se mělo za to, že konstanta je konstanta, a proto by to měla být fyzikální stálice se střední 128 z 161

hodnotou 5 = 1367 W/m2. Tato fyzikální jednotka definuje množství energie dopadající na vnější vrstvy atmosféry. Z tohoto množství je asi 30% odraženo. K tomu musí být rovněž připočteno, že osvícená plocha Země tvoří přibližně 1/4 povrchu. Výsledkem je, že přibližně 239 W/m2 je množství započitatelné na ohřev atmosféry. Nicméně satelitní měření potvrdila zajímavý fakt, že kolísání solární konstanty se pohybuje v poměrně malém, přesto však významném rozpětí.

Bylo to jedno z překvapení, neboť se předpokládalo, že toto rozpětí nebude tak velké. Tato zdánlivá drobnost se však ukázala jako něco mimořádného. Účinky způsobované kolísáním celkového záření se stávají efektivnější, pokud jejich účinek trvá delší dobu. Moderní aplikace Milankovičovy teorie ukazuje, že prostá změna 0,1 % dopadajícího záření, účinkující po velmi dlouhou dobu, může opravdu způsobit nástup ledové doby. Proto také může být očekáváno, že 90-letý Gleissbergův cyklus sluneční aktivity, modulující intenzitu jedenáctiletého cyklu, má významnou schopnost shromáždit přebytky dopadajícího záření. Výzkum nepřetržité řady solárních dat prokázal, že v jedenáctiletých slunečních cyklech existují velmi silné změny. Pokud se spojí vrcholy slunečních minim Gleissbergova cyklu, objeví se výrazně poklesy okolo roků 1670 (Maunderovo minimum), a v letech 1810 a 1895. Každé z těchto lokálních minim je pak v přímé vazbě s globálním ochlazením, takže je možné konstatovat, že čím nižší je sluneční aktivita, tím nižší budou i poklesy teplot. Vysokou korelaci mezi délkou slunečního cyklu a kolísání teplot prokázal velmi názorně Archibald pro poslední dobu. Mladší práce ukazují rovněž i na těsnou korelaci pro starší doby, takže výsledky, které jsou dnes k dispozici, dokládají významný vliv Slunce na klima, a to mnohem vyšší, nežli mohli odborníci z IPCC předpokládat. Tyto závěry jsou proto v přímém rozporu s monolitickou teorií „globálního oteplení“, která je dnes obecně vzato neudržitelná. Rind a Overpeck v roce 1993 prokázali, že více než 129 z 161

60% faktorů, které vedly od konce „malé doby ledové“ k současnému klimatu, je přímo spojena s paralelním nárůstem dopadajícího slunečního záření. Jestliže byly již před více než 15 lety k dispozici teoretické práce upozorňující na nebezpečí skrývající se v kumulaci přebytkového tepla, je potom nepochopitelné, proč teorie „globálního oteplení“ vůbec vznikla. Abdusamatov upozornil již v roce 2006 na to, že s viditelným poklesem sluneční činnosti po roce 1990 došlo k tomu, že přebytkové teplo přestalo být kumulováno ve světových oceánech. Nicméně dlouhá doba, která uvedenému datu předcházela, stačila k tomu, aby se oceány zásobily dostatečně vysokým energetickým potenciálem. To způsobilo, že nakumulované přebytkové teplo bylo oceánskými proudy roznášeno po planetě jaksi „navíc“, nežli byl běžný průměr. Následek byl velmi rychlý, atmosféra se začala ohřívat. V okamžiku, kdy však oceány přestaly teplo kumulovat, tedy přibližně po roce 1990, začal se obsah teplotních přebytků v oceánech snižovat. Tepelná setrvačnost oceánských proudů způsobila, že nadbytečné teplo bylo do atmosféry dodáváno ještě několik let po poklesu solární aktivity. K tomu je nutné připočítat rovněž i dobu potřebnou k úplné, řekněme „otočce“ oceánských proudů po planetě, (dosud se přesná hodnota neví, odhaduje se, že doba potřebná k úplnému obtečení specifického litru kolem Země je asi 20-30 let). Je tedy pouze otázkou krátké doby, kdy se oceány dostanou na svůj normální teplotní chod a atmosféra se začne ochlazovat. Abdusamatov předpokládá, že: „Jestliže je dnes zjištěno ochlazení horní vrstvy světového oceánu, potom po nástupu XXIV. slunečního cyklu přibližně v rozmezí 5-8 let (tedy kolem let 2012-2015), nastoupí velmi razantní počátek globálního ochlazení. V roce 2040 by pak měla sluneční aktivita dosáhnout nejnižší intenzity za celou dobu měření. K největšímu ochlazení, tedy k „malé době ledové “ by mělo dojít mezi roky 2055-2060. Toto období bude srovnatelné s podobnou chladnou epizodou, která postihla Zemi přibližně v letech 1640-1730“. (viz poznámku č. 77)

Zastánců opaku „globalizace teplot“ přibývá, neboť tvrzení panelu IPCC, že: „Proměnlivost slunce během dalších 50 let nebude způsobovat významný prodloužený vliv v porovnání s efektem zvyšování koncentrací CO2“ je zcela neudržitelné. Mnohem pozitivnější přístup by mohl nastartovat vzájemný dialog mezi odpůrci i mezi zastánci „globálního“ 130 z 161

klimatického problému. Hlavní podmínkou ovšem je, aby bylo slunce jako dominantní faktor klimatických změn bráno vážně. Pokud bude tato podmínka akceptována, otevírá se velká možnost předvídat klimatické změny v budoucnosti i v relativně vzdáleném časovém horizontu. Ani chaotický ráz podnebí nebrání provést předpovědi na vysoké hladině pravděpodobnosti. Nastavení počátečních podmínek matematických modelů platí pouze na vnitřní procesy klimatického systému. Velký matematik a meteorolog E. N. Lorenz (19172008 mimochodem zakladatel teorie chaosu a objevitel „Lorenzových atraktorů podivnosti“), zdůraznil, že jenom neperiodické systémy mají sníženou vypovídací schopnost. Na druhou stranu periodické a kvaziperiodické systémy pozitivně ovlivňují klimatické rytmy. Přistoupíme-li na tento postulát, bude možné klimatické efekty předvídat, za předpokladu, že hlavním faktorem klimatických změn je proměnlivá sluneční aktivita.

Genetické mutace vlivem klimatických změn Bylo zmíněno, že větší klimatické oscilace mají výrazný vliv na sociální migrace. V případě velkých klimatických změn jde o záležitost nezpochybnitelnou. Klimatické oscilace jsou významným fenoménem, který má dalekosáhlý vliv na vývoj lidské civilizace. Dosavadní výzkum přinesl v této oblasti jeden podstatný poznatek. Migrace, které jsou v období klimatických změn zákonitým průvodním jevem, nejsou vyvolány ani tak odchylkami teplotními, jako spíše změnami hydrologického režimu. To bylo první překvapení, neboť se obecně předpokládalo, že reakce na výkyvy podnebí budou vyvolány spíše efektem teplotním. Druhé překvapení bylo, že migrační pohyby vyvolávaly dlouhodobé změny srážkové činnosti, především její poklesy. Původně se totiž předpokládalo, že tomu bude naopak, tedy, že migrace budou v přímé vazbě na zvýšení hladiny spodních vod. Tento poznatek je v přímé souvislosti se systémem obživy, především od raného neolitu. V tomto období přešlo lidstvo na efektivnější zemědělský způsob obživy s daleko menším vynaložením potřebné energie k získání potravin. Zatímco v před neolitické době se musela lidská populace spokojit pouze s kořistnickým způsobem obživy, tedy se sběrem případně s lovem, potom v další fázi vývoje přešli lidé na zcela jiný systém. Tím bylo plánovité a cílevědomé pěstování těch rostlin, u nichž byla rozpoznána jejich vyživovací hodnota. Tato sociálně-kulturní změna neproběhla najednou a ani ne jednotně. V každém případě však proběhla v porovnání s předešlými sociálními změnami velmi rychle. Byla nepochybně vyvolána zásadními klimatickými oscilacemi, které nastaly v postglaciální době. Tyto sociálně-ekonomické změny neprobíhaly plynule, ale měnily se podle změn okolního prostředí. Lidstvo na tyto změny reagovalo okamžitě a velmi pružně. Avšak ani tato pružnost, nutná k přežití, nebyla dostatečně rychlá, aby nedokázala zabránit vzniku epidemických nemocí, které byly pravděpodobně nedílným společníkem lidského vývoje. Tato okolnost se projevila zvláště výrazně v neolitu, tedy v ekonomickém systému, jehož základna se z drtivé většiny opírala především o zemědělství. Lze samozřejmě namítnout, že i v období lovecko-sběračském se museli lidé střetávat s epidemickými chorobami. Ty udržovaly velikost jejich populace na úrovni, odpovídající darwinovským zásadám přirozeného výběru. Avšak v době nástupu jiného systému, který měnil dosavadní zvyklosti ve výživě, došlo i k zásadním změnám v genetickém fondu celé společnosti. Byla to změna způsobu výživy, která přiměla do té doby volně se pohybující lovce a sběrače usadit se pevně na jednom místě a začít se setím obilí. Tato změna je obecně chápána pod termínem „neolitická revoluce“. Byla to změna tak silná a významná, že zcela změnila chod dějin. Od této doby se již lidé nemuseli obávat o svoji budoucnost, neboť tu jim zajišťovala docela prostá a nenápadná potravina - chléb. Ve svém důsledku to vedlo k rychlému nárůstu obyvatelstva. Od té doby, 131 z 161

co lidé objevili nejen způsob mletí obilek, ale rovněž i jejich zpracování v těsto a jeho následné upečení v ohni, měli budoucnost zajištěnou. Avšak byla zde jedna okolnost, a to velice významná, kterou bylo počasí a podnebí. Úrody obilovin byly velice silně závislé na průběhu obou jmenovaných faktorů. První zemědělci museli velice záhy objevit systém, kterým se řídí cyklus orba-setba-sklizeň. A rovněž museli znát i podmínky, při kterých je možné dosáhnout co nejlepšího výsledku při sklizni. Je velice pravděpodobné, že počátky zemědělských pranostik začaly vznikat již v tomto období. Další z důležitých veličin, které neolitická revoluce pravděpodobně přinesla, byl objev přesného ročního kalendáře. I když je možné, že astronomická orientace vznikala spíše v prostředí pasteveckých nomádů, potom solární kalendář byl téměř jistě produktem zemědělců. Je to logické. Zemědělci museli znát velice přesně termíny setí a rovněž i některé agrotechnické postupy vyžadovaly co možná nejpřesněji stanovené datum. Tato nutnost pak vedla k vytvoření celoročního kalendáře, založeného na oběhu Země okolo Slunce. Technologické postupy v zemědělství byly určitě velmi primitivní a o to více byly úrody závislé na proměnách počasí. Dá se proto předpokládat, že i začátek pozorování počasí a vyhodnocování této činnosti byly plně pod kontrolou prvních zemědělců. Je jisté, že každá klimatická změna znamenala ohrožení všech zemědělských skupin. Následující neúroda u populací závislých na výnosech obilovin i jiných plodin znamenala smrtelnou hrozbu. Hladomory, poměrně dosti časté v antických pramenech, přinášely oslabení, a proto i zvýšenou náchylnost k nemocím. Ohrožené skupiny volily proto preventivní krok, kterým bylo opuštění rizikových oblastí, a následnou migraci do klimaticky příznivějších území. Tyto migrace, zachycené již ve starověkých pramenech, byly tím silnější, čím intenzivnější klimatická změna byla. Je proto velmi pravděpodobné, že migrace byly tím posledním krokem, kterým ohrožené populace na klimatickou změnu reagovaly. Postupující zánik římského impéria (cca okolo roku 200 až 400 n. l.) byl zcela pod vlivem těchto změn. Zatímco předcházející úsek, trvající přibližně 400 let, byl teplotně optimální a srážkové vyrovnaný, potom první století našeho letopočtu ohlašovalo určité změny. Předcházela mu dvě výrazná srážková minima m-14 a m-15, která se projevila ve druhém a prvním století př. n. 1. První z nich (m-14) proběhlo v letech 250 až 176 př. n. l. a druhé (ni-15) v letech 120 až 64 př. n. l. Nicméně ani tyto výrazné klimatické oscilace nebyly tak silné, aby mohly ekonomiku rodícího se římského impéria ovlivnit. I je předcházela dvě minima m-12 v letech 528 až 491 př. n. l. a především pak m-13, 435 až 400 př. n. l. Je skutečně pozoruhodné, že tyto dvě posledně jmenované klimatické odchylky mají velmi těsnou korelaci na zaznamenané morové epidemie, jak ukazuje seznam dat všech epidemií, které se podařilo vystopovat.: -471, -453, -450, -430, -420, -409, -382, -379, -351, -330, -311 a-295. Dá se předpokládat, že letopočty končící přibližně kolem roku 380 př. n. l. budou v nějaké vazbě na klimatické změny. Většina těchto dat je ovšem platná pouze pro Itálii, takže širší závěry dělat nelze, nicméně objevuje se zde možnost jisté aplikace. Vzhledem k tomu, že jde výlučně o italská území, lze tato data dát do souvislosti s migračními vlnami historických Keltů. Přibližně kolem roku 474 př. n. l. poráží Keltové Etrusky u Ticina v severní Itálii. Ačkoliv jsou zaznamenány vpády Keltů do severoitalských oblastí již dříve, je možné pokládat tento letopočet za pravděpodobné datum nástupu keltských populací směrem na jih s cílem se zde usadit. Antické zprávy o pohybech keltských kmenů ve středomořské oblasti se přibližně od roku 400 př. n. l. začínají objevovat častěji: V roce -396 (pro výraznější a rychlejší zapamatování volím pro všechny roky př. n. l. v přehledech u dat znaménko [-] v poznámkách je již uváděn běžný termín př. n. l.), jsou pevněji usazeni v pádské nížině a obléhají etruské město Melpum a o šest let později (-390) i město Clusium. -386 poráží Keltové římské vojsko v bitvě u Allie a vcházejí jako vítězové do Říma, vedeni náčelníkem Brennem -379 Syrakuský vládce Dionýsios I. najímá do své armády 132 z 161

Kelty -367 keltští bojovníci jsou opět u Říma -366 Keltové se objevují jako žoldnéři ve vojsku Sparty ve válce proti Thébám -

361 a -360 Keltové opět v těsné blízkosti Říma 358 část keltské populace ze severní Itálie se objevuje ve středoevropském prostoru 349 v jižní Itálii jsou poprvé Keltové poraženi římskou armádou 335 a -334 Alexandr III. se na Dunaji setkává s Kelty. Obě strany se vzájemně respektovaly 310 ilyrský kmen Antaritů je poražen keltským vojskem 298 keltské vojsko vítězí u Camerina nad římskou armádou.

Tento výčet by mohl být samozřejmě i delší, nicméně dokumentuje značnou pohyblivost keltských populací v uvedených obdobích. Uváděný příklad je zde ilustrován proto, že ukazuje na masivní migrační pohyby nejen Keltů samotných, ale přirozeně i jiných populací nežli keltských. Na historických příkladech je možné poměrně dobře dokumentovat i tu skutečnost, že v době klimatického minima m-14 (250 až 176 př. n. l.), se informace o konfliktech s Kelty zřetelně posunují do jižnějších oblastí Středomoří. Významný je v tomto ohledu rok 278 př. n. l., kdy příslušníci více keltských kmenů (pravděpodobně ze Střední Evropy), vstupují jako žoldnéři masově do služeb nejrůznějších vládců. V době válek Kartága s Římany je doložena přítomnost keltských bojovníků, kde Keltové prokazovali kartaginským vojskům neocenitelné služby. Tato spojenecká věrnost se později Keltům téměř osudově vymstila. Ve druhém století př. n. l. se těžiště konfliktů přenáší opět na italskou půdu, neboť Římané vyhlašují oficiální válku všem keltským kmenům usazeným v severní Itálii. I když jde na první pohled o politické rozhodnutí, jistě muselo mít své ekonomické příčiny. Zhoršení klimatických podmínek zcela jistě vyvolalo migrační pohyby, které směřovaly vždy do úrodnějších oblastí. Nicméně v tomto případě je nutné vzít v úvahu i obranné mechanismy Římanů, kteří se museli bránit stále sílícímu tlaku keltských kmenů v severoitalské oblasti. Výsledkem neustálých konfliktů jsou další posuny obyvatelstva: -

197 římské vojsko poráží keltský kmen Cenomanů v severní Itálii 196 porážka Insurbů v severní Itálii 192 dobytí Bononie (dnešní Bologna), hlavního centra keltských Bojů v severní Itálii 191 definitivní porážka severoitalských Bojů 190 odchod Bojů do Čech a Německa dvěma proudy 190 Keltové v Galatii poraženi Římany v bitvě u Magnézie 189 porážka Tolistoboků v Galatii 186 keltští Carnové dorazil do severní Itálie z Francie, ale zůstali zde pouze dva roky 180 keltští Belgové opouštějí svoji vlast a odchází do dnešní Anglie

Všechny letopočty, které zde byly uvedeny, se víceméně dotýkají konfliktů Říma. Je pochopitelné, že nešlo pouze o konflikty kelto-římské, ale o obecně rozšířený jev. Expandující římská říše musela udržet bojeschopnou armádu za cenu zvyšování daní, jejichž vymáhání v obdobích klimatických oscilací muselo vyvolávat ostré sociální střety. Na druhou stranu je nutné doplnit, že nastoupený trend - rozšíření poplatných území byl všemi vládci Říma dodržován velmi striktně. S touto okolností je nutné počítat při eventualitě možného šíření epidemických chorob, neboť římská armáda, jako přenašeč, byla potenciálním kandidátem velmi silným. Zde je nutné učinit poznámku nedostatečnosti psaných informací o výskytu epidemických chorob, neboť další zmínky, které jsou k dispozici, jsou až z let 17 n. l. až 270 n. l. a více. Tím je myšlena mezera mezi lety 295 př. n. l. až 17 n. l. Průměrná vzdálenost 133 z 161

mezi výskytem jednotlivých epidemií v letech př. n. l. je kolem 16 let s variačním rozpětím kolem 8 let. Průměrná vzdálenost stejného faktoru v letech po změně letopočtu až do roku 270 n. l. je kolem 14 let s odchylkou asi 18 let, tedy v podstatě stejná délka. Jestliže se zde objevuje mezera více než 300-letá, je nasnadě domněnka, že nejde o období bez epidemií, ale že se jedná o nedostatečnost informací. K tomuto předpokladu je možné uvést i to, že při započtení průměrné vzdálenosti mezi jednotlivými epidemiemi a horní hranicí variační sirky, lze dospět k celkem logickému výsledku, že epidemické choroby postihovaly prakticky každou generaci. Z toho lze vyvozovat, že epidemické výskyty se pohybovaly na hranici normality, platné pro tehdejší období, a větší změny není nutné předpokládat. Jiná situace ovšem nastává po roce 250 n. l. Od toho data se vzdálenosti výskytu jednotlivých epidemických roků mezi sebou výrazně prodlužují. Především je to období v letech 270 až 540 n. l., kdy je psaných zpráv o výskytu epidemií zřetelně málo. Průměr se pohybuje kolem 33 let, což se sice blíží délce jedné generace, nicméně variační rozpětí (VR) nás utvrzuje v tom, že 33 je skutečně pouhým průměrem. Hodnota VR je 25 let, což ukazuje na reálnou dobu výskytu epidemií kolem 50 až 60 let. Ve svém důsledku to znamená, že se změnily podmínky k jejich masovému rozšíření. Tento fakt, totiž změna frekvence výskytu epidemií, má několik možných vysvětlení:   

zmenšila se plocha měst a tím pádem i hustota obyvatelstva, která je jedním z prvořadých faktorů pro vznik epidemie, epidemie vznikaly pravděpodobně v téže frekvenci jako v předešlém období, nicméně relativní pokles obyvatelstva šíření epidemií účinně bránil, chybí údaje z oblastí, které nebyly přímo podřízeny Římu.

Všechny tyto uvedené možnosti jsou velmi pravděpodobné a vcelku se dá předpokládat i jejich paralelní výskyt. Jedná se patrně o signál, říkající nám, že v této době, která ač klimaticky silně rozkolísaná (tím je myšlena doba stěhování národů“), existovaly úseky s relativně klidnějším počasím. Je ovšem nutné počítat s tím, že došlo k razantnímu úbytku srážkové činnosti. Grónské ledovce hrají v tomto případě úlohu arbitra, i když značně omezenou. Dá se předpokládat, že srážková činnost, zachycená v ledovcích Grónska, nemusí být vždy zcela přesně odrazem skutečnosti platné pro Evropu. Možnosti změn ve směrech převládajícího proudění jsou v tomto období značně velké. Klimatické změny jsou poprvé vždy pocítěny intenzivněji v severních oblastech Evropy nežli v jižních. Tento fakt je dán silnou tepelnou setrvačností Středozemního moře, které do určité míry silné výkyvy klimatu v jižní Evropě eliminuje. Ačkoliv krátkodobé klimatické excesy nejsou v této oblasti nijak zvlášť patrné, delší oscilace se již projevují. Severní oblasti Evropy jsou vystaveny dvěma velmi dominantním klimatologickým veličinám. První z nich je Golfský proud, který zasahuje až do téměř polárních oblastí Evropy, a druhá dominanta je právě relativní blízkost polárních oblastí. Změní-li se poměry jednoho systému, má to za následek, že ve stejném okamžiku se mění i systém druhý. Jde vlastně o spojité nádoby teplotního systému rozvodu tepla po celé zeměkouli. Ocitáme se v období mezi roky 300 až 850 n. l., ve kterých došlo k již několikrát zmiňovanému „stěhování národů“. Je jisté, že změněné klimatické podmínky, postupující od severu Evropy, měly výrazný vliv na úrodnost polí. Všudypřítomný hladomor potom nutil ohrožené populace hledat taková místa, která by poskytovala jakousi naději na přežití. Všechny zprávy, které jsou k dispozici, mluví o jediném, takových oblastí bylo po celé severní polokouli poskrovnu. 134 z 161

AUTENTICKÁ SVĚDECTVÍ Všechny tyto skutečnosti nás pak mohou dovést k závěru, že právě doba mezi roky 300 až 850 n. l. byla tak neuvěřitelně drsná, že se musela projevit i na zdravotním stavu postižených populací. Zatímco ještě v závěru existence římského impéria byla výživa obyvatelstva víceméně dostačující, potom mezi roky 400 až 600 n. l. panovaly neuvěřitelné poměry. Italský autor Montanari ve své knize „Hlad a hojnost“ upozorňuje na to, že pro 5.-6. století n. l. se vyživovací poměry neuvěřitelně zhoršily. Jeden ze současníků této doby, tourský biskup Řehoř, nám o tom zanechal přímá svědectví: „Toho roku (582 n. l.) vypukla také mezi lidem velké nákaza. Různé nemoci, zhoubné choroby s puchýřky a vyrážkami způsobily mnoha nemocným smrt.“ (Řehoř, kn. VII, kap. XIV) „V tom roce (585 n. l.) dolehl téměř na celou Galii velký hlad. Přemnoho lidí peklo chléb ze semen hroznů, z květů lískových keřů, nemálo i z kořínků kapradí, které usušili, na prášek rozemleli a přidali do něho trošinku mouky. Mnozí také sekali zelené obilí a postupovali pak stejně. Ale bylo i mnoho těch, kteří neměli vůbec žádnou mouku a sbírali proto různé rostliny a jedli je: avšak z toho otékali a mřeli. Spousty lidí tehdy z nedostatku chřadly a skonaly.“ (Řehoř, kn. VII, kap. XLV) Jiný z raně středověkých kronikářů, Prokopios z Kaisareie, píšící přibližně o generaci dříve nežli Řehoř, nám v podstatě popisuje stejnou situaci. Obyvatelé sužováni neuvěřitelným hladem, který vylidňoval rozsáhlé oblasti, neustálé přesuny celých kmenů, války každého s každým, byly téměř normální jevem: (asi v roce 538 n. l.) „Ale byli sužováni (Herulové) hladem, poněvadž se nalézali na pustém území, a zanedlouho potom odešli a dorazili blízko k území Gepidů.“ (Prokopios, kn. II, kap. 14) Tento stav trval pravděpodobně delší dobu, neboť o rok později nás Prokopios informuje o průběhu hladomoru: (asi 539 n. l.) „Proto tamější lidé opustili domy a odešli do Picenska, domnívajíce se, že tamější kraje ležící přímo u moře nebudou tolik sužovány hladem a nedostatkem potravin... ...Také Etruskové byli postiženi hladem ve stejné míře a z téže příčiny; a horalé mleli dubové žaludy jako obilí, dělali z nich chléb a jedli. Ovšemže onemocněli všemožnými nemocemi a jenom někteří vyvázli bez pohromy. V Picensku prý zemřelo hladem neméně než padesát tisíc římských venkovanů, a ještě víc za Ionským mořem. 135 z 161

Jak vypadali a jak skonávali, budu nyní vyprávět, poněvadž jsem je viděl na vlastní oči. Všichni hubli a ztráceli barvu a jejich svaly bez potravy se podle starého výroku „samy stravovaly“. Žluč, které bylo nadbytek, se rozlévala po těle a dodávala mu žlutavě bledé barvy. Jestliže nemoc pokračovala, tu je začala opouštět veškerá míza, zcela vysušená pokožka byla podobna kůži zvířat a jako by byla nalepená na kosti. Olověná barva černala a vypadali jako ohořelé pochodně. Jejich tváře byly stále vyděšené a v pohledu se zračilo divoké šílenství. Jedni umírali z nedostatku potravin a jiní z přejedení. Uhaslo v nich totiž veškeré teplo, rozněcované uvnitř přirozeností, a když je někdo krmil, ale ne po trošce jako novorozené děti, nemohli strávit pokrmy a umírali okamžitě. Několik jich bylo hladem dohnáno, že se požírali navzájem.“ (Prokopios, kn. II, kap. 20) Prokopiův popis nepotřebuje žádný komentář. Průběžné příznaky podvýživy jsou zde podány naprosto plasticky. Ačkoliv je to neuvěřitelné, v podstatě týž popis se objevuje ve zprávách amerických válečných korespondentů, kteří spatřili osvobozené vězně německých koncentračních táborů. Je jisté, že pohromy v podobě hladomorů, které kosily množství obyvatelstva, snižovaly přirozenou imunitu vůči epidemickým onemocněním. Byla to především doba hladomorů, která ve svém důsledku měnila genetickou tvář budoucí Evropy. K tomu je nutné připočítat i tu skutečnost, že celá Evropa byla prakticky v jediném pohybu, takže k míšení populací docházelo více než kdykoliv jindy. Třebaže jsou zmínky o epidemiích v té době relativně méně frekventované, (ostatně v tomto období poklesl počet písemných informací v porovnání s předcházející římskou érou mimořádně silně), nemusí to nic znamenat. Každý lékař potvrdí, že podvýživa a trvalý nedostatek vitaminů je vstupní brána pro jakoukoliv chorobu. Je tedy velmi pravděpodobné, že to bylo především toto období, které bylo poznamenáno výskytem četných epidemií. Samozřejmě, že tyto smrtící vlny nevyhladily celou evropskou populaci. Existuje určité procento jedinců, kteří vždy přežijí. V přírodě se jedná přibližně o 1/5 z celkového množství všech jedinců napadené populace. Nicméně ti kteří přežili, získali tak silnou imunitu, že ji byli schopni v podobě genetické informace předávat dále svým potomkům. Jestliže probíhala tato děsivá selekce po dobu nejméně 200-250 let, je potom jisté, že původní genofond celé evropské populace byl silně pozměněn. Tuto skutečnost je možné detekovat díky moderním metodám. Ještě nikdy nedisponovalo lidstvo tak širokou informační bází o našem původu, jako je tomu v současnosti, a je nutné zdůraznit, že stojíme teprve na začátku.

Cystická fibróza - výsledek klimatických oscilací? Je logické, že odraz těchto genetických změn se odrazil v genetické mapě evropských populací. Byla to ovšem jedna z těch zákeřných nemocí, které jsou dosud velmi těžko léčitelné, která paradoxně osvětlila historii vývoje evropských národů. Co je cystická fibróza? Jde o dědičné onemocnění, způsobované mutacemi genu CFTR (z anglického Cystic Fibrosis Transmembrane Conductance Regulátor), postihující především dýchací, trávicí a rozmnožovací ústrojí. U zdravých lidí se tvoří v plicích slabá vrstva tekutého hlenu, u jedinců postižených cystickou fibrózou se tvoří hustý a lepivý hlen, ulpívající v dýchacích cestách, což způsobuje jejich zablokování. Nahromaděný hlen se stává

136 z 161

v plicích mimořádně vhodným prostředím pro vznik bakteriálních infekcí, způsobující chronický zánět dýchacích cest. V trávicím traktu způsobuje hustý hlen ucpávání vývodů slinivky břišní. Za normálních okolností jsou ze slinivky přiváděny do střev enzymy nezbytné pro štěpení potravy. Pokud však tyto enzymy působí nedostatečně, dochází k nedokonalému trávení a organismus pak není schopen získat z podané potravy všechny živiny. V ČR je tímto onemocněním postiženo jedno z 2500 až 3000 narozených dětí. Ročně se tedy jedná asi o 40-50 dětí s cystickou fibrózou, přičemž přibližně pouze u poloviny z nich bývá diagnostikována. V české populaci je přibližně každý 25. člověk přenašečem postiženého genu cystické fibrózy. Přenašeč má proto mutaci přítomnou pouze na jedné ze dvou kopií genu CFTR, druhá jeho kopie je proto v pořádku, a proto není tímto onemocněním postižen. V současné době je cystická fibróza onemocněním nevyléčitelným a léčba se proto zaměřuje na zmírnění jeho projevů. První projevy cystické fibrózy se projevují již v dětství a s přibývajícím věkem se tyto projevy výrazně zhoršují a vedou až k závažným zdravotním problémům. Toto onemocnění proto zkracuje život postižených v průměru o 25 až 30 let. V ČR se tomuto problému věnuje především prof. M. Macek, z jehož prací zde čerpám. Byla to především snaha o odhalení příčin tohoto závažného onemocnění, která nakonec vedla k identifikaci genetického spektra CFTR nejen mezi českým obyvatelstvem, ale prakticky u všech evropských populací. Díky vysoké četnosti nosičů mutací genu CFTR mezi evropskou populací (asi 2-3%) a především relativně vysokému počtu pacientů s touto chorobou, (jen v Evropě se jedná asi o 35 000 pacientů), bylo možné vytvořit rozsáhlé soubory dat, odrážející stav genofondu dané populace. Cystická fibróza je proto modelovou chorobou pro studium populačně genetických a historických korelací. Mutace CFTR proto představují určité poselství již dávno neexistujících populací, které nicméně výrazně ovlivnily současný evropský genofond. Současná genetika zná již několik set mutací genu CFTR, které jsou odrazem lokálního populačního vývoje. Díky intenzivnímu výzkumu je možné je detailně analyzovat a zařadit do celkového kontextu evropského genofondu. Nicméně počet mutací, zahrnující přes 95% všech mutací české, ale i souhrnně evropské populace, je asi kolem 30. Každá genetická mutace má své kódové označení a díky rozsáhlému plošnému výzkumu je i etnicky zařaditelná. Přehled těchto mutací je v následující tabulce.

137 z 161

Do této tabulky by bylo možné zařadit ještě další mutace, jejichž podíl se však pohybuje kolem hranice 0,2% v celkovém objemu asi 2,4% všech genetických mutací. Jedná se o mutace 2789+5 G-A, R334W, 2183delAA-G, S1118F, M952L, R553X, Y122X, 621+1 G-T, I336K, 185+1 C-T, G85E, S495L aj. Díky prof. Mackovi se podařilo shromáždit relativně velkou databázi, která by dovolovala otestovat všechny soubory statistickými metodami. Vzhledem k tomu, že byla k dispozici již první datování některých genetických mutací: DeltaF508 stáří 65000 let, G551D, stáří 3500 let, 1891+1G-A stáří 2100 let, R117H stáří 2000 let, R560T stáří 1700 let a A455E asi 1200 let, bylo možné provést chronologickou analýzu na základě podílu jednotlivých genetických mutací ve všech sledovaných souborech. Výsledkem je výpočet určující stáří vybraných mutací v kontextu podílu k základní mutaci DeltaF508. Stáří jednotlivých mutací je uvedeno v následující tabulce č. 13. Pravděpodobně nejzajímavější bude sloupec označený ABSOL, v němž jsou již uvedena data v absolutní podobě, vztažená k roku 2000 n. l. Rovnice výpočtu byla sestrojena tak, aby výsledek zohlednil 20% podíl přeživší populace po decimujících epidemiích. I když 138 z 161

jsou vypočtené doby vzniku hypotetické, mohou cosi naznačovat. Je pozoruhodné, že téměř ke každé genetické mutaci, která je zde teoreticky datována, lze nalézt adekvátní klimatickou oscilaci. Vypočtené doby vzniku jednotlivých mutací bylo tak možné dát do vzájemné korelace s epidemiemi zjistitelnými pro starší doby a dříve určenými klimatickými oscilacemi maxim a minim, uvedenými v předcházejících kapitolách. Tabulkové stáří jednotlivých mutací umožňuje určovat epidemické události s dosti vysokou hladinou pravděpodobnosti.

139 z 161



Poslední genetická mutace S549N, cca rok 900 n. l., zapadá do období několika morových epidemií, které v letech 883 a 889 n. l. postihovaly Evropu. 140 z 161

  



 

Mutace A455E, výpočtem zařazená přibližně do roku 710 n. l. se vyskytuje v desetiletích morových epidemií, které v letech 680, 681 a 729 ničily Evropu. Mutace 711+1GT, datovaná do období cca 600 n. l., je doprovázena celoevropskými morovými epidemiemi v letech 600 a 605. Dvě mutace R334W a 2184delA, cca 510 a 530 n. l., leží v těsné blízkosti mimořádně silné epidemie „černého moru“, která likvidovala miliony obyvatel v roce 557 a 558. Podle panujícího byzantského vládce Justiniána I. (527-565 n. l.), byla nazvána „Justiniánovým morem“. Sled mutací 3849+10CT, dI507,2789+5G, 3659delC, datovaných do přibližně stejného období v letech 460 až 500 n. l., se objevují v mimořádně silné klimatické oscilaci, doprovázené srážkovými poklesy až o 80% v letech 480-490 n. l. Je téměř jisté, že tento klimatický výkyv vyvolal silnou migraci, především jižním směrem. Tento předpoklad je potvrzen výskytem uvedených mutací zejména u germánských populací. R560T, cca 320-340 n. l., samostatně se objevující mutace, která snad může být ve spojení s dozníváním dlouhodobého klimatického extrému m-16 v období let 180 až 380 n. l. G85E a 1078delT, cca 200-260 n. l. Obě mutace budou pravděpodobně v korelaci s klimatickým extrémem m-16 (180-380 n. l.), kdy pokles srážkové činnosti činil až 80%. Jisté je, že tato dlouhá epizoda byla spouštěcím mechanismem historického období „stěhování národů“.

Přibližně od změny letopočtu, tedy od roku 1 n. l. směrem do minulosti je tak málo zpráv o epidemických událostech, že není možné je přesněji datovat. Jediným vodítkem zůstávají tedy pouze klimatické oscilace.   

 

Pro mutaci R117H, rok 90 n. l., není možné nalézt adekvátní klimatický extrém. Vysvětlení může snad nabídnout historie, neboť přibližně v této době kulminují germánské migrace do střední Evropy. Rovněž tak i pro mutaci R347P, cca rok 0, objevující se především u slovanských populací, není známá žádná klimatická nebo epidemická událost. Mutace 1898+1G (valašský gen), spadající do roku cca 50 př. n. l., má odpovídající klimatickou oscilaci. Jde o klimatické minimum m-15, kulminující kolem roku 60 př. n. l., a s poklesem srážkové činnosti až o 60%. Je dosti pravděpodobné, že tento výkyv postihl jihovýchodní Evropu daleko silněji nežli Evropu střední, čímž způsobil rozsáhlou migraci keltského kmene Volků-Tektoságů. Podle směru šíření této genetické mutace je možné usuzovat na postup této populace ze starověké Dácie do středoevropských území. Je rovněž pravděpodobné, že jedním z doprovodných faktorů této doby byla nějaká epidemie, o které se zatím příliš neví. Něco naznačují římské letopisy, které popisují jakési blíže nespecifikované pohromy v Dácii a něco naznačuje rovněž i raně ruský kronikář Nestor. „Slovanská“ mutace CFTRdele2,3, cca 200 až 170 př. n. l., velmi přesně koreluje s minimem srážkové činnosti m-14 kolem roku 200 až 180 př. n. l. Mutace W1282X, zařazená výpočtem do roku 460 př. n. l., je poněkud vzdálena od srážkové oscilace m-13 v letech 410 př. n. l. až 400 př. n. l. s poklesem až o 20%. Jedná se o židovskou mutaci (Ashkenazim), takže je pravděpodobné, že k ní došlo mimo oblast vzniku evropských mutací. S touto mutací může souviset i biblická zmínka o morové epidemii I. Paralipom., 21, 14, Podle Johnsona je možné zařadit 141 z 161

   





vznik této informace do stejného období jako knihu Nehemjáš, která spadá přibližně do 5. stol. př. n, 1. „Alpinská“ mutace R1162X, spadající do roku cca 610 př. n. I., je téměř totožná s oscilací m-11 v letech 610 až 600 př. n. l. s poklesem až o 50%. Mutace 1717-1G a 621+1GT, objevující se cca 820 př. n, 1. až 760 př. n. l., jsou pravděpodobně v těsné korelaci s minimem m-10. Mutace R553X, cca 880 př. n. l., nemá odpovídající klimatickou oscilaci, která by se mohla k této genetické změně vázat. „Keltská“ mutace G551D spadá výpočtem do roku 1560 př. n. l. Jedná se velmi pravděpodobně o vliv dlouhodobého klimatického minima m-6 s trvalým poklesem srážkové činnosti až o 50%, probíhajícího v letech 1580 až 1280 př. n. l. Tato dlouhodobá změna musela působit na tehdejší pravěké populace zřejmě velmi intenzivně, neboť s velkou pravděpodobností jsou jejím výsledkem rozsáhlé migrace. V závěru klimatické oscilace m-6 frekvence uvedených migrací kulminovala především ve východním středomoří a je známá z egyptských pramenů jako vpády „mořských národů“. Mutace N1303K, zasahující pravděpodobně mediteránní populace, spadá svým časovým určením přibližně do roku 2170 př. n. l., téměř přesně do rozsáhlého klimatického minima m-4 (2200 až 1900 př. n. l.) s poklesem srážkové činnosti až o 40%. Zajímavé ovšem je, že přibližně do téže doby je možné klást i mimořádně silné minimum sluneční aktivity. Poslední časově blízká genetická mutace G542X, cca rok 3220 př. n. l., je opět v dobré shodě s klimatickou oscilací kulminující v letech 3250 až 3100 př. n. l., při níž poklesávala srážková činnost až o 30 %.

Statisticky významná oblast počíná „valaško-keltskou“ mutací 1898+1 G-A, která je datována přibližně do roku 72 př. n. l., od níž lze sledovat relativně husté nakupení dalších mutací. Časový úsek předcházející vzniku této mutace je roztažen (pomineme-li praevropskou mutaci DeltaF508) přibližně od roku 3500 př. n. l. až asi do 200 př. n. l. a obsahuje celkem 9 mutací. Následující časový úsek od roku 70 př. n. l. až do roku 980 n. l. obsahuje celkem 15 mutací. I když je možné namítnout, že pro starší úseky není zatím k dispozici více dat, přesto je nakupení mutací v mladší fázi nápadné. Větší frekvence výskytů se dá vysvětlit prakticky jediným způsobem, a to klimatickou změnou, která přinesla takové zhoršení podmínek pro zemědělství, že nastalé hladomory snížily přirozenou imunitu obyvatelstva, které pak podléhalo velmi často i mírnějším onemocněním, která přerůstala mnohdy do epidemických forem. Dá se tedy předpokládat, že klimatická změna, která se objevila přibližně v letech 300 až 850 n. l., měla významný podíl na genetických mutacích evropského obyvatelstva.

Drift severního magnetického pólu Vysvětlení příčin klimatických změn by nebylo úplné, kdybychom se nezmínili o důležitém faktoru, kterým je magnetické pole Země. Satelitní měření prokázala nezvratně, že za změnami geomagnetického pole stojí vždy Slunce. Prakticky každá větší protuberance na Slunci má svůj odraz i na Zemi. Slunce je tedy i v tomto případě rozhodujícím činitelem významně ovlivňujícím oscilace zemského magnetického pole V současnosti se začíná opět uvažovat o modelu, který ve 30. letech 20. století navrhl dr. Milankovič. V zásadě jde o to, že díky astronomickým aspektům změn dráhy Země za několik set tisíc let se mění úhel náklonu zemské osy vůči Slunci, což má za následek proměnlivý sluneční tepelný příkon na zemský 142 z 161

povrch. Tyto změny, které dr. Milankovič zpětně propočítal, se shodují s dosud zjištěnými cykly velkých klimatických změn, především zalednění. Krátkodobé oscilace, které Milankovičův model nezahrnuje, však byly v poslední době potvrzeny novějšími pracemi, které vycházely ze stejného principu. Velmi podstatnou složku při klimatických změnách tvoří převládající proudění vzduchu. Změní-li se jeho směr v porovnání s předcházejícím stavem, dochází k změnám především krátkodobého charakteru. To jsou ony známé vpády studeného arktického vzduchu v měsících, kdy bychom to vůbec nečekali. Může za to velmi pravděpodobně rozkmitání magnetického pole Země. Jde o celkem komplikovanou záležitost, kterou není možné vysvětlit několika slovy. Nicméně budu se snažit ji čtenářům co nejvíce přiblížit. Magnetický pól Země (MP) není totožný s pólem zeměpisným, i když leží v přibližně stejné oblasti. Stejně jako zeměpisné, existují i magnetické póly jižní a severní. Jejich posun je však mnohem aktivnější nežli posuny pólů zeměpisných. V případě magnetických poruch Země dochází nad oblastmi magnetických pólů k porušení atmosféry a objevují se polární záře, viditelné i ve středních zeměpisných šířkách. Na úrovni tlakové hladiny atmosféry (přibližně 500 mb), dojde k přehřátí atmosféry, čímž se nad celou polární oblastí vytvoří rozsáhlý pás zředěného vzduchu. Ten je posléze vytlačován studeným, a tedy těžším vzduchem a podle aktuální polohy magnetického pólu je pak přesouván do středních zeměpisných oblastí. Tento princip je platný jak pro severní, tak i pro jižní magnetický pól. Jestliže se dnes bod severního magnetického pólu (SMP) nalézá v arktické oblasti v blízkosti severního Grónska (jde o ostrov Prince Waleského), je tento vzduch tlačen přes Island do Evropy. Vzhledem k tomu, že jde o řidší vzduch, vytváří se rozsáhlé oblasti s dominujícím nízkým tlakem. Odtud tedy meteorologicky celkem známý termín „islandská tlaková níže“. Modelová a posléze i potvrzená data prokázala, že změny v poloze SMP přinášely i změny v atmosférickém proudění. V praxi to znamenalo, že pokud se tedy SMP nacházel v jiných oblastech Arktidy, přesouval se arktický vzduch i přes tyto oblasti. Američtí badatelé získali vzorky z vypálených podlah indiánských chat pro dobu od počátku n. l. až do současnosti. Archeomagnetickým vyšetřováním vzorků, které byly datovány metodou Cm se tak podařilo určit polohy SMP s krokem asi 100 let pro posledních 2000 roků. Výsledky, které tento výzkum přinesl, byly neobyčejně překvapivé.  





Přibližně mezi roky 0 až 100 n. l. putoval SMP podél 88 rovnoběžky směrem ke Grónsku. Počasí bylo snesitelné a celkem teplé a stabilní. Situace se však začala dramaticky měnit přibližně po roce 100 n. l. V časovém úseku od roku 100 do roku 300 n. l. se tento bod přesunul směrem na jih až na 80. rovnoběžku a nalézal se v severním Grónsku. Právě v této době doznávalo podnebí výrazné změny, kdy se objevovaly klimatické extrémy v rychlém sledu. Pól se však stále posunoval jižním směrem. V letech 300 až 400 n. I. se posunul až pod 77. rovnoběžku a téměř dosáhl středních grónských šířek. Díky cyklonálnímu proudění začal do Evropy pronikat z této oblasti podchlazený vzduch, který byl zároveň i suchý. Srážky se drasticky snížily a hrozba trvalých neúrod byla noční můrou více generací po sobě. Přibližně mezi roky 420 až „0 se SMP opět posouval směrem k severu a zároveň i na východ. Kolem roku 500 n. l. ležel na 85. rovnoběžce a mimo grónskou půdu. Tím, že 143 z 161











se SMP dostal do vyšších šířek, zůstala většina arktického vzduch v této oblasti a počasí v Evropě se mírně oteplilo. Mezi roky 500 až 700 n. l. se SMP prudce posunul směrem na východ, a to až nad sibiřskou oblast. V roce 700 n. l. se nacházel v Zemi Františka Josefa. Tato změna měla pozitivní dopad na evropské klima, neboť podchlazení arktického vzduchu nebylo již tak mimořádné a díky tomu pronikal do Evropy sice stále chladný, ale současně i vlhčí vzduch. Jeho vlhkost byla výsledkem relativně dlouhé trasy nad otevřeným mořem. V období let 700 až asi 950 n. l. se SMP posunul ještě jižněji (dostal se až pod 78. rovnoběžku) a zároveň se posunul směrem k západu. Západní posun znamenal další oteplení, neboť studený vzduch se nyní posunoval do Severo arktické ruské oblasti, což znamenalo, že do Evropy proudil vlhký atlantický vzduch. To mělo za následek pozvolné oteplování a zároveň i stabilizaci srážkové činnosti. Mimořádný skok však učinil SMP v letech 950 až 1250 n. l. Podél 85. rovnoběžky se rychle posouval nad sibiřským pobřežím, až téměř nad severoamerickou pevninu. Dostal se až na 76. rovnoběžku, což byla zatím nejjižnější poloha SMP za uplynulých 2000 let. Tato geografická změna polohy SMP měla pro celou severní polokouli mimořádně příznivý dopad. Dá se předpokládat, že téměř všechen arktický vzduch zůstával nyní v této oblasti a nad pevninu se nešířil. Léta v Evropě byla právě v tomto období mimořádně teplá a srážky byly pravděpodobně normální, případně mírně podnormální. Zato severoasijské území muselo být postiženo nepoměrně intenzivněji nežli Evropa. Dá se předpokládat, že srážky zde byly poměrně vydatné. Podle ruských badatelů právě v období let cca 1100 až asi 1330 se průtok sibiřských řek zvýšil až téměř o 30 procent. To se velice pozitivně odrazilo na vývoji evropských populací, neboť děsivé vidiny hladomorů byly nahrazeny obdobími potravinového nadbytku. Toto pozitivum však mělo i své velmi stinné stránky. Díky kvalitnější výživě došlo k prudkému růstu obyvatelstva, a tím pádem i k jeho ohrožení epidemickými chorobami. Tento předpoklad je potvrzen sledem epidemií, které často vylidňovaly celé oblasti. Nejničivější epidemie či spíše pandemie byla v letech 1336-1352. Tato pandemie byla tak mimořádně silná, že její smrtící účinek postihl téměř celou třetinu (některé prameny uvádějí dokonce polovinu) lidské populace. Od té doby se již tak rozsáhlá a tak smrtící epidemie nikdy neobjevila. Mezi roky 1200 až 1300 se SMP začal opět vracet do západních arktických oblastí, a to velmi rychle. V roce 1400 n. l. byl již zpět na 85. rovnoběžce a putoval směrem k severnímu zeměpisnému pólu a v letech 1“0 až 1480 n. l., byl v jeho nejtěsnější blízkosti. V tomto období lze již pozorovat na evropském klimatu určité prvky, které ohlašovaly budoucí změny. V roce 1500 n. I. se SMP nalézal přibližně v místech jako v roce 100. Následoval razantní postup směrem k západu a k jihu. Mezi roky 1500 až 1700 n. I. byl SMP na severním pobřeží Grónska. Zimy byly nyní velmi drsné a velmi časté bylo střídání klimatických extrémů. Situace se začala uklidňovat až po roce 1700, kdy SMP postoupil dále k západu a zaujal svoji nynější pozici.

Při grafické projekci je možné zřetelně identifikovat tři oblasti výskytu MP, mající klíčový význam pro vývoj klimatu v Evropě: 1. Oblast severního Grónska, kde se SMP pohyboval v letech 200 až 500 n. l. a opakovaně v letech 1500 až 1700 n. l., která vytvářela rozsáhlá pásma nízkého tlaku s 144 z 161

podchlazeným arktickým vzduchem, který se rychlou cestou dostával nad Evropu. Západní část Euroasie tak byla trvale vystavena proudění chladného vzduchu, který relativně krátkou trasou přes oceán nestačil absorbovat atmosférickou vlhkost, takže mimo to, že byl chladný, byl i suchý. 2. Oblast mezi Špicberkami a Zemí Františka Josefa. Zde se SMP objevil v letech 600 až 900 n. l., a třebaže to byla stejná arktická oblast jako Severo grónské pobřeží, ležela poměrně daleko od evropského prostoru a svými změnami postihovala především severní Asii. Na postupném zvyšování průtoku sibiřských řek je tento trend dobře patrný. Tato přechodová poloha SMP znamenala pro Evropu sice chladnější klima, nicméně zvýšení srážkové činnosti tento negativní dopad poněkud vyrovnávalo. 3. Východ arktická oblast, kde se SMP nalézal v letech 1000 až 1300 n. l., představuje pro vývoj podnebí v Evropě nejoptimálnější polohu. Léta byla teplá až horká a srážky byly v optimální výši, možná někdy i mírně podnormální. I když změny polohy SMP nebyly ani zdaleka jedinými, které ovlivňovaly klimatické změny, dá se s jistou hladinou pravděpodobnosti předpokládat, že jejich podíl na tvorbě klimatu nebyl zdaleka bezvýznamný. K tomuto závěru nás nutí opakovaná souvislost mezi zhoršením klimatu a výskytem SMP v určité oblasti. Doba „stěhování národů“, a „malá doba ledová“ v letech 300-850 n. l. a v letech 1300 až 1850 n. l. jsou toho významným dokladem.

Závěr Pro poznání klimatického a sociálního vývoje máme dnes k dispozici mnohem více prostředků nežli kdykoliv dříve. Můžeme proto s dostatečnou přesností naši klimatickou minulost popsat a učinit potřebné závěry. Východiskem je poznatek, že hlavním faktorem určujícím klimatický vývoj naší planety (a nejen jí) je Slunce. Znalost a předvídatelnost jeho chování a především jeho vliv na pozemské fyzikální procesy jsou určujícími pro naši klimatickou budoucnost.

145 z 161

DOSLOV Migrace způsobené klimatickými výkyvy jsou realitou, se kterou musí počítat každý historik, který se zabývá vývojem lidské společnosti od starověku až po dnešek. Současná prehistorie je ovšem postavena na základech, které vznikaly v průběhu 19. století, kdy úroveň poznání drobnějších klimatických změn v minulosti nebyla na dnešní úrovni. Pod vlivem tradic a různých škol se však dnešní historikové jen velmi těžko dokážou smířit s tím, že jedním z hlavních momentů, který v přeneseném významu „řídil dějiny „, byly změny klimatu. Vědci z konce 19. a začátku 20. století věděli již poměrně dost o velkých, tj. globálních klimatických proměnách, jakými byly glaciály, ale netušili téměř nic o menších podnebných výkyvech, takže se o nich zmiňují pouze okrajově, a to ještě s určitým časovým zpožděním. Je paradoxem, že v době přísunu neuvěřitelně velkého množství informací o změnách zemského podnebí v relativně nedaleké minulosti odmítají odborníci úvahy o klimatickém vlivu například na husitské války, které probíhaly za velmi deštivého a studeného počasí. Podobných postojů by bylo možné ovšem jmenovat více, což však není cílem této knihy. Doufám, že jsem zde doložil důkazy zásadní zjištění, že určitá část vývojových etap od neolitu až po historickou dobu byla v přímé souvislosti s podnebnými změnami. Je pochopitelné, že podobné oscilace nebyly jediným vlivem, který se podílel na vývoji lidské společnosti. Faktorů, které hrály svoji - a mnohdy důležitou roli - bylo v tomto procesu mnohem více. Nicméně - klimatické změny patří k těm nejzákladnějším. Přitom je to vše velmi prosté. Podnebné výkyvy provázejí člověka po celou dobu jeho vývoje. To, že je přežil, dokazuje pouze jeho úžasnou adaptabilitu. Zvykl si na ně dokonce tak, že je po čase začal považovat za danou součást svého života a dokázal se jim přizpůsobit.

146 z 161

PŘÍLOHA 1 - METODA POUŽITÁ K SESTROJENÍ KLIMATOLOGICKY CH GRAFU Všechny tabulkové údaje byly vztaženy ke dlouhodobému průměru. Od této relativní hodnoty pak byly všechny údaje odečteny, takže výsledkem byla křivka výkyvů kolem dlouhodobého průměru. Tato metoda umožňuje velmi dobře rozlišit vzrůst či pokles sledované hodnoty, aniž by se musely absolutní údaje pracně porovnávat. Vzhledem k tomu, že počet měření převyšoval několik tisíc, nebylo je možné použít v původní podobě. Kdyby se tak stalo, byla by výsledkem velmi zahuštěná křivka s jednotlivými vrcholy, patřící jednotlivým rokům, která by byla téměř nepřehledná. Proto byly všechny hodnoty zahlazeny 411etým klouzavým průměrem. Lichý počet let se používá proto, že při sudém počtu hodnot vyvstává otázka, kterým rokům máme zahlazené položky přiřadit. Pro kratší časové řady se více zahlazovaných položek než třicet nedoporučuje, neboť takové zahlazení může zakrýt krátkodobá kolísání. Při dlouhých řadách je v podstatě povolen jakýkoliv zahlazovací krok, pokud nepřesáhne přibližně 1/10 délky celé časové řady. V našem případě jde o časovou řadu o délce 7000 let, takže použití delších kroků je plně oprávněné. Zahlazování je poměrně jednoduchá a běžně používaná statistická metoda, kterou není třeba podrobněji popisovat. Pouze pro informaci je možné doplnit, že tato metoda spočívá ve volbě standardního kroku, v našem případě 41 let. Na polovině této délky se určí první vstupní bod xi jako středová hodnota, tedy na 21. roce. Dále se postupuje běžně podle vzorce: Xu = (Xi-20 + Xi-19 + Xi-18 +... Xi ... + xi+18 + Xi+i9 + Xi+20)/41 Xi2= (Xi-21 + Xi-20 + Xi-19 + ... Xi... + Xi+19+ Xi+20+ Xi+21)/41 (Nosek, str. 247) Bylo by samozřejmě možné použít i 51, 61, 71 i l1lletou zahlazenou řadu, avšak tím by se mnoho nedosáhlo, neboť všechny křivky by byly téměř identické, pouze vrcholy maxim a minim by se zřetelně přibližovaly ke středovým hodnotám. Na druhou stranu při použití kratšího zahlazovacího kroku je křivka viditelně rozkmitaná a nepřehledná, avšak vrcholy maxim a minim jsou velmi výrazné. Tato metoda, jakkoliv je velmi jednoduchá, je poměrně dosti pracná, takže bez pomoci moderní výpočetní techniky by ji bylo sotva možné použít. Výsledkem popsané statistické metody jsou následující grafy. Šipkami jsou zdůrazněny hlavní body maxim a minim, spolu s pojmenováním obou extrémů. Grafy zobrazují průběh kolísání tlouštěk sněhových vrstviček, resp. odchylek od dlouhodobého průměru.

147 z 161

PŘÍLOHA 2 - PRŮBĚH SRÁŽKOVÉ ČINNOSTI V LETECH 3000 PŘ. N. L. AŽ 1000 N. L.

3000 až 2860 -

Velmi pozvolný pokles srážkové činnosti.

2860 až 2833 -

Delší suchý úsek srážkového minima m-1 s drobnější oscilací zvýšení srážek v letech 2830 až 2820.

2815 až 2770 -

Razantní nástup srážkové činnosti do maxima M-1.

Během nástupu srážek došlo k menšímu poklesu srážek do podružného minima přibližně v letech 2815 až 2793. 2770 až 2750 -

Velmi rychlý pokles srážek do minima m-2.

2750 až 2725 -

Prudký nárůst srážek do maxima M-2.

2725 až 2350 -

Víceméně normální srážky s drobnějšími výkyvy.

Obecně lze charakterizovat úsek 3000 př. n. l. až 2500 př. n. l. jako spíše vlhcí, přičemž přibližně do roku 2850 panovalo permanentní vlhké a srážkově bohaté klima. Mezi roky 2830 až 2730 př. n. l. došlo k několika méně výrazným oscilacím, po nichž začalo srážek zřetelně ubývat.

148 z 161

2500 až 2400 -

Pozvolné ubývání srážek s drobnějšími výkyvy.

2400 až 2375 -

Velmi malý nárůst oblačnosti a srážek, který nedosáhl ani normálu. Sucho bylo dlouhodobé.

2375 až 2350 -

Velmi mírné srážkové maximum M-3, které vsak svými parametry odpovídá spíše podružné oscilaci.

2350 až 2300 -

Rychlejší pokles srážkové činnosti vedoucí k menšímu minimu m-3.

2300 až 2245 -

Strmější navýšení srážek, nikoliv do extrémních hodnot.

Přibližně od roku 2275 do 2245 menší a nevýrazný pokles. 2245 až 2220 -

Menší srážkové maximum M-4.

2220 až 1935 -

Velmi dlouhé srážkové minimum m-4 s několika výkyvy směrem k navýšení srážkové činnosti, avšak hodnoty navýšení se nedostaly ani ke hranici normálu. Velmi výrazná klimatická oscilace, která měla za následek velmi pravděpodobně dlouhodobé sucho.

149 z 161

Hydrologická charakteristika let 2500 př. n. l. až 2000 př. n. l. je poznamenána tendencí spíše ubývání srážek. Až do poloviny tohoto období (přibližně do roku 2200 př. n. l.) je možné hovořit o srážkově méně bohatém, nikoliv však suchém klimatu. Po tomto datu však nastupuje výrazně suchý, srážkově velmi slabý úsek s dlouhodobým minimem m-4. 1935 až 1770 Relativně dlouhý úsek srážkové stability s velmi nízkými oscilacemi přibližně v letech 1930 až 1770. 1770 až 1735 -

Nástup výrazně vysoké oblačnosti a srážek až do maxima M-5.

1735 až 1665 -

Viditelný pokles srážkové činnosti až do minima m-5 s mírným navýšením v letech 1700 až 1680.

1665 až 1630 -

Velmi výrazné maximum M-6 s rychlým nástupem srážkové činnosti.

1630 až 1585 -

Méně výrazné srážkové minimum m-6.

1585 až 1560 -

Nevýrazné navýšení srážkové činnosti mírně nad normál.

1560 až 1320 -

Velmi dlouhé, i když poměrně málo výrazné srážkové minimum m-7, které bylo přerušováno drobnějšími výkyvy směřujícími ke zvýšení oblačnosti.

Celkově lze říci, že průběh období od roku 2000 př. n. l. až do roku 1500 př. n. l. byl spíše suchý, ovšem s několika méně výraznými maximy M-5 a M-6, a rovněž tak i minima m150 z 161

4 až m-6 byla velmi výrazná. Zjištěné oscilace nebyly extrémní a pohybovaly se v nevelké vzdálenosti od průměru, avšak měly dlouhodobý charakter.

1320 až 1296 -

Nepatrné navýšení srážek mírně nad normál.

1296 až 1270 suchý výkyv.

Mimořádně hluboké a silné srážkové minimum m-8. Šlo o velmi

1270 až 1235 -

Prudké a strmé navýšení srážkové činnosti až do maxima M-7, které představovalo velmi výrazné vlhké období.

1235 až 1125 -

Velmi dlouhé a intenzivní srážkové minimum m-9 s menší oscilací v letech 1205 až 1180. Jednalo se však o velmi slabý výkyv.

1125 až 1035 -

Velmi razantní nástup srážkové činnosti především v letech 1125 až 1086. Poté zůstala srážková činnost na maximu M-8 až do roku 1035.

Půltisíciletí od roku 1500 př. n. l. do roku 1000 př. n. l. je možné hodnotit jako suché, avšak s velmi výraznými maximy M-7 a M-8, která byla srážkově dosti bohatá. Výrazné je oscilační období v letech cca 1290 až 1130 př. n. l., které je charakterizováno mimořádně mohutnými výkyvy srážkové činnosti. Právě toto období je možné považovat za jednu z nejsilnějších klimatických oscilací starověku, během níž došlo k několika mohutným migračním vlnám po celém eurasijském kontinentu. 151 z 161

1015 až 972 - Po mírném a podružném minimu v letech 1036 až 1015 začínají srážky intenzivně narůstat až do maxima M-9. 972 až 883 - Velmi mírný srážkový pokles. 883 až 843 - Výraznější maximum M-10 se projevilo strmým nárůstem do roku 860. Vysoká srážková činnost zůstala na stejné úrovni až do roku 843. 843 až 775 - Velmi výrazné a hluboké minimum m-10, které představuje s velkou pravděpodobností bezvodé období. 775 až 750 - Po hlubokém minimu m-10 následoval velmi razantní srážkový nástup, který ovšem dostoupil pouze do normálních hodnot, takž ho není možné považovat za maximum. 750 až 660 - Celkem dlouhý, avšak srážkově téměř normální úsek s mírnými oscilacemi. 660 až 550 - Velmi výrazné a dlouhé srážkové minimum m-11 s menší slabou oscilací v letech 590 až 570, kdy ovšem navýšení nedosáhlo ani normálu. 550 až 528 - Poněkud strmější nárůst srážek do podružného maxima. 528 až 491 Menší nevýrazné minimum m-12.

152 z 161

Obecně lze vyhodnotit úsek 1000 př. n. l. až 500 př. n. l. jako normální s jedním výrazným minimem m-10 kulminující kolem roku 770 př. n. l. Lze říci, že v tomto časovém úseku muselo v evropských šířkách panovat extrémní sucho. Mírnější sucho vládlo během dalšího minima m-11, přibližně v letech 650 až 520 př. n. l. Tyto srážkové anomálie je možné dát do souvislosti s možnými migracemi pravěkých evropských i neevropských populací. Následující oscilace byly nízké a pohybovaly se kolem průměrných hodnot.

491 až 435 - Pozvolný nárůst srážek do velmi malého a podružného maxima. 435 až 400 - Nevýrazné minimum m-13. 400 až 250 - Poměrně dlouhý úsek srážkového normálu s několika mírnými oscilacemi jdoucími do minim. Sušší roky byly patrně v letech 380 až 360, 338 až 316 a 250 až 225. 250 až 176 - Velmi výrazné srážkové minimum m-14. 176 až 120 - Silnější nárůst srážek, ovšem pouze do normálních hodnot. 120 až 64 -

Velmi výrazné srážkové minimum.

64 až 10 -

Razantní nárůst srážek, ovšem nikoliv do maxima, ale do normálu.

Období let 500 př. n. l. až 0 je možné charakterizovat jako téměř normální. Křivka srážkové činnosti sice oscilovala, avšak v překvapivě nízké hladině. Výrazná však byla dvě srážková minima, m-14 a m-15, která byla srážkově mimořádně chudá. 153 z 161

10 až 16 -

Mírnější úbytek srážek, ale šlo spíše o drobnou oscilaci.

16 až 60 -

Velmi razantní nárůst až do roku 38, kdy kulminovalo maximum M-11, které se udrželo na stejné intenzitě až do roku 65.

60 až 100 -

Menší pokles srážek s podružným minimem kolem roku 100 n. l. Dá se ovšem předpokládat, že v tomto případě šlo o odstartování mimořádně dlouhého úseku citelného poklesu srážkové činnosti.

100 až 128 - Poněkud mírnější nárůst srážek do menšího maxima M-12. 130 až 418 Velmi výrazné a extrémní srážkové minimum m-16. Obecně lze však charakterizovat nástup velmi dlouhého srážkově výrazně slabého úseku. V této dlouhé periodě lze spatřovat několik drobnějších výkyvů směřujících ke zvýšení srážek, a to v letech 184 až 208, 225 až 235, 255 až 278, 310 až 333,356 až 383. 418 až 475 - Srážky jsou bohatší, avšak maximum M-13 není příliš výrazné. 475 až 618 - Druhé velmi dlouhé a výrazné minimum m-17 s drobnou oscilací v letech 510 až 550, kdy se srážky vrátily k normálu. Úsek let od roku 0 až do roku 500 n. l. byl zcela pod vlivem dlouhého a velmi hlubokého srážkového minima m-16. Podružná maxima M-11 až M-13, stojící na počátku a konci hlubokého srážkového propadu mezi roky 170 až 420, nedosahovala žádných mimořádných hodnot. 154 z 161

618 až 685 - Mimořádně výrazný a mohutný nárůst srážkové činnosti až do maxima M-14. 685 až 713 - Citelný pokles srážek do menšího minima m-18. 713 až 1000 - Trvale vysoké srážky na extrémních hodnotách s vlhkými oscilacemi, které nikdy nepoklesly k hranici normálu.

155 z 161

PŘÍLOHA 3 - RELATIVNÍ POČTY ŘÍMSKÝCH MINCÍ V PERIFERNÍCH OBLASTECH

156 z 161

157 z 161

158 z 161

159 z 161

Vysvětlivky: T - celková doba vlády v letech D - střední letopočet doby vlády Odchylky - odchylka relativního součtu od průměru F - odchylky - zahlazená odchylka relativního součtu od průměru

160 z 161

Popis knihy: OTEPLUJE SE NAŠE ZEMĚKOULE, NEBO NAOPAK SE OCHLAZUJE? O prosperitě či pádu malých i velkých říší rozhodovalo počasí. Mezi jeho oběti patří i nepřemožitelné Římské impérium. Počasí rozhodovalo o vítězství v bitvách bylo na počátku nových ideologií, stálo u zrodu mnohých vynálezů...

161 z 161