Přehled slovenských lesů podle skupin lesních typů.

Citation preview

40-517 LESNICKÁ FAKULTA VYSOKÉ ŠKOLY ZEMĚDĚLSKÉ V BRNĚ

ALOIS ZLATNÍK:

PŘEHLED

SLOVENSKÝCH LESŮ PODLE SKUPIN LESNÍCH TYPŮ

BRNO

1959

B, G runda

Spisy Vědecké laboratoře biogeocenologie a typologie lesa

Lesnické fakulty Vysoké Školy zemědělské v Brně. číslo 3.

Alois Zlatník

Přehled slovenských lesů podle skupin lesních typů

Bmr-

1959

Mendelova univerzita v Brně

1-02484/2018

•

_ 2 -

Adresa pracoviště: Vědecká laboratoř biogeocenologie a typologie lesa na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské,

Zemědělská 3

Brno

Československo

Dosud vydané spisy:

1 /1958/ Waldtypologische Unterlagen zuř XII Internazionalen Pflanzengeographischen Exkursion. Von Alois Zlatník und Josef Pelíšek unter Mitwirkung von Jaroslav Horák und Jaromír Vorel.

2

/1959/ Skupiny lesných typov Slovenska. Napsal Alois Zlatník.

3 /1959/ Přehled slovenských lesů podle skupin lesních typů. Napsal Alois Zlatník.

4

/1959 Waldtypengruppen der Slowakei. Von Alois Zlatník.

Adresa autora: Prof.RNDr et Ing Alois Zlatník, doktor zemědělských věd,

profesor lesnické fakulty a ředitel vědecké laboratoře biogeocenologie a typologie lesa na Lesnické fakultě vysoké školy zemědělské v Brně, Lesnická 7,Brno.Československo.

Vydáno v 500 neprodejných výtiscích jako pomůcka posluchačů lesnických fakult a pracovišť geobotaniky a lesnické typologie.

múrerztta v Brně Ústjedni fcnšhovna 1,613 03 Bm-o

I

Knihovna ústavu:

Ostavu:

A - Zt /C

lO-tF-fy/£

- 5 Předmluva.

V roce 1959 vydalo Slovenské vydavatelstvo pSdohospodárskej literatury v Bratisla­ vě "Prehlad stanovištných pomerov lesov Slovenska" jako výsledky stanovištního průzkumu lesů Slovenska v letech 1950-55. Publikaci napsal kolektiv autorů z typologického odděleni Lespro-

j®ktý Te Zvolenu pod vedením dr.inž.Dušana Randušky za mé účasti.Byla vydána v omezeném ná­

kladu slovenský, opatřena barevnými grafikony výsledků. Mimo to tvoří tištěnou barevnou pří­ lohu publikace mapy skupin lesních typů, typů lesních půd a nynějšího a navrhovaného, stano-

vištně /typologicky/ zdůvodněného složení lesů v měřítku 1:200.000. Tyto mapy jsou na jednotli­ vých listech podle oblastí působnosti pěti slovenských krajských správ.Bučně kolorované mapy v měřítku 1:75.000 byly dodány s přičiněnou správou a směrnicemi jednotlivým lesním úřadům

8 textem, týkajícím se jejich správní oblasti. Originály zmíněných tištěných a ručních map

byly pořizovány v terénu na podkladu topografických plánů v měřítku 1:25.000. Má stai ze zmíněné publikace na str. 99-145 byla vydána zmíněným vydavatelstvem ro-

taprintovým přetiskem pod názvem "Skupiny lesných typov Slovenska" jako publikace 8.2 sdejěí vědecké laboratoře v letošním roce. Přetisk byl doplněn úvodem a je určen předevSím jako stu­

dijní pomůcka posluchačům lesnických fakult a má sloužit jako příklad zpracování typologické­ ho materiálu generálního výzkumu a průzkumu pro lesnickou praxi.

Pro zmíněnou publikaci byly zpracovány též výsledky z trvalých výzkumných ploch,

mnou na Slovensku založených od r.1949 v počtu přes 1400. Mimo to*bylo použito mých terénních

poznámek a poznámek a zápisů pracovníků Lesprojékty. Tato část připraveného rukopisu nemohla

být pro svou rozsáhlost a vědecké fytocenologické a typologické zpracování pojata do zmíně­ né publikace, určené praxi, a protože nebylo možno tuto práci vydat ve větěím nákladu normál­ ním tiskem,bylo sáhnuto ke svépomoci pracoviště.

Práce Vychází opět jako publikace zdejší vědecké laboratoře a je určena poslucha

čům lesnických fakult a zájemcům o lesnickou typologii jako studijní pomůcka a příručka, ^á sloužit jako ukázka generálního zpracování většího území lesů s hlediska fytogeografioky-cho-

rologického a fytocenologického s biogeocenologickým a praktickým typologickým zaměřením, k čemuž je svrchu zmíněná přetištěná stai pokračováním, a to v praktickém zaměření a zhodnocení

výsledků též z hlediska podnebných a půdních poměrů. Tato publikace i zmíněná, jako rotaprintový otisk vydaná stai, navazují na mou stai v Učebnici pěstění lesů III /kolektiv autorů, Státní zemědělské nakladatelství Praha 1956, str.317-401/. Pro ucelení této publikace bylo třeba ze zmíněné statš použít přehledu skupin

lesních typů a dvou schematických tabulek s vysvětlivkami/Zlatník 16/. Současně vychází tato publikace německy bez statě o vegetačních oblastech pod náz­ vem

"Waldtypengruppen der Slowakei" jako publikace č.4. zdejší vědecké laboratoře. Bavazuje

na mé články, uvedené v seznamu literatury pod č.l4»17,19.

Protože tabulkové příloty jsou

u české i německé publikace, jsou symboly v nich použité odvozeny z latiny a také výkazy mají

v těchto tabulkách latinský text. Saské vysvětlení je podáno jednak ve vysvětlivkách tabulek,

jednak v textu. Zdejší pracoviště má v úmyslu pokračovat ve vydávání výsledků svých prací alespoň formou této publikace,a to jak v povšechném zpracování území, studovaných zdejším pracovištěm, tak ve vydávání detailního materiálu podle vegetačních stupňů a skupin lesních typů.

Úvod.

_ qinvanska" je ve stručných tézích objasněna ■ku>ace "Skupiny lesných typov V úvodu publi ____vzhledem k typolog!ckému průzkumu a jeho praktručně podávám svůj názor na začlenění fytocenologie s jejím cho-

íí.okto poníltí- ’ »«■*» ův°au s

___ základem do biogeocenologicky pojaté lesnické typo-

je jich rologickým ’ fyt°ge0Sra' ’ jednotlivých hledisek při tvoření skupin lesních typů a toho odvozuji použití jedno . . logie a z výsledcích generelního výzkumu slovenských les . uspořádání v publikovaných zde odpovídající nižším rostlinno-sociologickým jednotkám - jsou Typy fytocenos - případně o

— — • riir rrr 3 — z“,i— - - ——=ír

takže z hlediska popisné fytocenologie je stadia se navzájem fytocenologicky líží rostlinno-sociologickém systému školy curyšskotypisovat jako odlišné fytocenosy. V namnoze musíme zvláštní "nelesní" třídy Epilobietea angustimontpellierské jsou paseční fytocenosy začleněny do lesa a různých hospodářských tvarů a druhového v působení synusií dřevin přírodního folii. Rozdíly .loW1 bo.poaéwék. !«,. ». P~.«.« . «• ». .»»»« ly. které ). — »>•»»' ro™é, ^o->’ é.ekrlptlv. re. n-

dium. Vývojová

né „clolo811 ry.o reran,

„dep k

ro.U^ob .porter. ™...é

řípové X .«»»

Jlehí poí.t .. PÍPOU k.žaý. eallérí. t~r- !••• •

ke.keb

eyk!,,

a~h°”U •klad’>°“

ny tyto cykly spolu s příslušným přírodním lesem jsou vývojovou proměnnou jednotkou, vázanou na uríitý typ lesního ekotopu potud, pokud v prostředí ekotopu nenastaly vlivem hospodářského lesa trva­

lé, biologickou cestou již nezvratitelné změny. Při používání cenologické indikace vyplývá pak z po­

žadavku, vylišovat trvalé plochy podle produktivity, ten závěr, že na každý ekologicky "trvale" od­

lišný ekotop musíme indikačně vázat příslušný, svrchu zmíněný proměnlivý fytocenologický soubor.Jako ideologický vědecký podklad pro tvořeni a zkoumání těchto ^^"^^příslušného^^topu a jejich

^jemných

vztahů se pak přímo nabízí celistvostmi pojetí lesa a jeho pro st ředí Vv pojmu lesního ty­

pu jako souboru biogeocenos a jejich stadií, vývojově k sobě náležejících. Nezbytným metodickým

předpokladem tohoto výzkumu je studium paralelních ploch a archivních dokladů o dřívějším

lesním

hospodářství. Rozlišovacími a mapovanými jednotkami jsou v tomto pojetí biogeocenologicky chápané

typologické jednotky ve výše uvedeném smyslu, nebo v jiném pojetí "typy ekologických podmínek", indikované znaky příslušných, tam se vyskytujících fytocenos a jednotlivými jejich příslušníky, zna-

ky polohy lokality a ekotopu, vlastnostmi prostředí ekologicky odvozenými atd. Při ideologických rozdílnostech a rozdílné metodice e větším důrazem na tu neb

onu stránku zkoumání je v obou přípa­

dech stejný cíl a při respektování všech nutných hledisek neměly by se výsledky obou směrů lišit.

Celistvostní pojetí lesa a jeho prostředí a z něho odvozené typologické jednotky ve smyslu sounále­

žitosti původních a změněných lesů a jejich stadií pokládám za vědecky hlubší a pracovně výhodnější. Vytvoření ekologických podmínek a tím růstových podmínek dřevin je výslednicí působení předchozí ve­

getace na ekotop lokality a tento fakt musí být dostatečným důvodem, abychom základní výzkum lesů pojali jak z hlediska synekologického, t.j. nynějších vzájemných vztahů v lesní biogeocenose, tak

také z hlediska chorologického, t.j. vývoje a vzniku nynějších biogeocenos a jejich přeměněných

hospodářských tvarů.

5

Skupiny lesních typů jsou soubornou nadstavbou nad lesními typy. Jsou nejen mapovací.základní, mi jednotkami generelních typologických map, nýbrž tvoří zároveň''kostru přehledu lesních typů v detailním typologickém průzkumu. Jejich uspořádání vyhovuje základním biogeocenologickým a bio-

geografioko-chorologickým a ekologickým požadavkům třídění lesní vegetace území, nebol při jejich tvoření a pořádání byly respektovány a použity:

1/ příslušnost složek fytocenos do vegetačních pásů E.Schmida, jejich zatřídění do

chorologicko-geografických areálových souborů a jejich dílčího rozšíření na Slovensku - na základě toho byly vymezeny též geografické varianty skupin lesních typů;

2/ ekologická indikace složením podrostu, a to pokud se týče

a/ základní povahy půdního prostředí - z toho vznikly řady a soubory skupin lesních typů,

b/ rozdílů v lokálním a výškovém klimatu - z čehož vzniklo rozlišení skupin lesních ty­

pů v řadách a případně další rozlišení "stupňů* v rámci některých skupin a z toho pak celkové roz­ lišení vegetačních lesních stupňů na fytocenologiokém podkladě.

Pokládal jsem též za užitečné, rozdělit lesní území Slovenska na územní celky podle

geomorfologické členitosti území a podle základní rozdílnosti matečné horniny lo rozd&lení na vegetační

lesní

půdy; z toho vznik­

oblasti.

0 těchto různých hlediscích a z nich vyplývajícím tvoření a třídění skupin lesních typů je třeba pojednat nejdříve souhrnně, ale odděleně, a pak samostatně u každé skupiny lesních

typů.

- 6

I. Fytogeografické elementy a vegetační pásy slovenských lesů

Slovensko zaujímá část Karpat a Malé /Horní/ a Velké /Dolní/ uherské nížiny. Pro vývoj

a povahu evropské vegetace je to území značného významu. Karpatský otlouk jako důležitý vodní a klimatický předči hrál ve vývoji evropského vegetačního krytu význačnou roli jednak jako bariéra

při Síření teplomilných stepních, lesostepních a lesních rostlin od jihu a jihovýchodu, jednak ja­ ko most při šíření vysokohorských i lesních rostlin, pro které v některých obdobích postglaciálu nebyla sousední níže položená území příznivá. Mezi hlavním hřebenem Karpat, na nichž byly horské

ledovce jen v Tatrách a v Beskydách /Babia góra a Pilsko/, a okrajem severského ledovce bylo vždy, i v době maximálního rozpětí severského ledovce, nezaledněné území /jižní hranice severského le­

dovce tehdy probíhala přibližně podél rovnoběžky 49°50 /. Ukazatelem vegetační svéráznosti určitého území jsou jeho endemismy, podkladem pro vege­

tační územní dělení dílčí rozdílnost vegetace. Karpaty jsou na endemity poměrně chudé. Zmiňuji se dále jen o těch, které se vyskytují v cenosách, o nichž tento spis pojednává. Ze západokarpatskýoh

endemitů třetihorního stáří je v Pineto-Laricetu Muráňské planiny význačný pouze zde existující

druh Daphne arbuscula, v cenosách skupin lesních typů řady "D" roste vzácný Dianthus nitidus a do Mugheta calcicola v Tatrách zasahuje Delphinium oxysepalum. Výhradně na společenstva skalních štěr­ bin a Pinetum dealpinum Pienin je omezen nepochybně starý endemit Chrysanthemum zawadskii var. pie-

ninicum. K západokarpatským neoendemitům náležejí význačné rostliny Pineta dealpina Pulsatilla vul­ garis ssp.slavica a

Sempervivum hirtum ssp.glabrescens

a v Mughetech a Sorbeto-resp.Lariceto-

Piceetu rostoucí Soldanella carpatica. Věekarpatskými endemity, vyskytujícími se v cenosách skupin

lesních typů řady "C" a "D", jsou Campanula carpatica, Erysimum wittmannii a Hesperis matronalis ssp.nivea. JHa vlastní karpatské endemity navazují všekarpatské subendemity. Jsou to druhy,které

svým rozšířením překračují území Karpat,ale mají na něm těžiště svého rozšíření. Z nich v našich cenosách rostou: v celých Karpatech všeobecně rozšířené Centaurea montana ssp.mollis, Dentaria glandulosa a směrem od východu k západu vyznívající a západní hranice Karpat nedosahující Aconitum mol-

davicum. Aposeris foetida, Chrysanthemum rotundifolium a Symphytum cordatum. i»a malé části Lesních Karpat /nízkých Polonin/, náležejících k našemu státu, rostou některé východokarpatské subendemity

a vůbec druhy, šířící se po karpatském oblouku od východu. Jsou to Campanula patula ssp.abietina, Euphorbia carpatica, Helleborus purpurascens a až do Vihorlatu zasahující Telekia speciosa.

více je ovšem druhů, které mají celkově větší rozšíření, nezasahují však do oblasti sudetské a hercynské.Ty mají význam pro zdůrazňování odlišnosti karpatských cenos oproti sudetským

a hercynskym. Jsou to mimo jiné z všeobecně rozšířených a karpatské území k západu nepřekračující

Luzula flavescens a Valeriana tripteris, z druhů západní hranice Karpat mírně překračující Ulecho.a hederacea ssp.hirsuta a Hacquetia epipactis. Posledně uvedený druh se vyskytuje jen v západní

našich Karpat. Z význačnějších druhů omezených svým rozšířením na některé části Karpat uvá­ dím jako příklad Cynoglossum germanicum, Primula acaúlis.Scopolia

geoides a W.trifolia. Všeobecně jsou v našich

též subspecie a varianty běžných druhů, které

cam io li ca, waldsteinia Karpatech rozšířeny anebo na některá území omezeny

zde neuvádím. Z druhů, které jsou v sudetské a hercynské oblasti a v západní části Karpat hojné a k východu v Karpatech vyznívají, jsou zvláště nápádné Dentaria enneaphyllos a íialium scabrum; Hepatica nobilis, v západních Karpatech méně hojná než v sudetské a hercynské oblasti, je k východu stále vzácnější.Mimo uvedené rozdíly.které se pro-

- 7 jevují obousměrně po délce karpatského oblouku, pozorujeme druhové ochuzení u "teplomilných a sucho­ milných" fytocenos od okraje panonské nížiny do nitra Karpat a naopak u horských cenos od nitra Kar­ pat směrem k uherským nížinám. Zařazení jednotlivých druhů do chorologických areálových skupin podle

H.Meusela /3/ - číslo v závorce za názve* autora odkazuje na seznam citované literatury - najde

čte­

nář v mé dřívější práci /Zlatník 16/. V této práci jsem nepoužil vegetačního dělení Karpat, jak je podal pro celý karpatský ob­

louk F.Pax, pro uherskou podunajskou kotlinu s přilehlými Karpatami R.Soo nebo pro naše Karpaty K. Domin,F.A.Novák, J.Dostál a j. Použil jsem vlastního,dále na str.39-44 odůvodněného a vysvětleného rozdělení území a nezabýval jsem se zatím podrobněji otázkou floristických rozdílů dílčích území.

Základní třídění na Carpaticum, Matricum a Pannonicum je v mém rozdělení v podstatě též obsaženo,! když se těchto názvů nepoužívá, další dělení Carpatica je pojato poněkud jinak,protože jsem vyšel

z rozdílů lesní vegetace a nikoliv z vymezování dílčích území podle floristických rozdílů,jevících se hlavně ve vegetaci vysokohorské,skalní a štěpní.

Více pozornosti jsem věnoval příslušnosti lesních rostlin a skupin lesních typů k vegetač­

ním pásům ve smyslu E.Schmida /7,8,9/. Z těch mají v cenosách, jichž se tento spis týká,své zástupce

/v závorce uvedena zkratka,užívaná v textu/: štěpní pás kavylový /SS/,lesostepní pás koniklecový s borovicí lesní /Pu/.pás bobkotřešně /Lau/; lesní pás: a/ dubu pýřitého /Qpub/, b/ dubu zimního a

vřesu /QRC/, c/ smíšeného lesa dubovo-lipovo-javorového /QTA/, d/ buku a jedle /FA/, e/ smrku /P/, f/ modřínu a limby /LPC/; nelesní pásy cenos skal a nad lesní hranicí: a/ mediterranních horských stepí /MS/, b/ vlochyně a skalenky A1/ a c/ ostřice a ostřičky /CE/. Bozbor podle řad, případně skupin lesních typů a vegetačních /lesních/stupňů je podán na str.11-19 a 23-25.

K dokreslení stručné charakteristiky fytogeografického postavení našeho území je třeba

se zmínit o rozšíření buku, jedle a smrku v širší oblasti. Našim územím probíhají "dolní" hranice rozšíření těchto dřevin,vyhýbajících se území s teplejším a sušším pannonekým klimatem. Ještě v

pahorkatině, sousedící s uherskými nížinami,se vyskytuje buk,hlouběji do Karpat je posunuta hranice původního souvislého rozšíření jedle a ještě hlouběji a výše v Karpatech je území přirozených výsky­

tů smrku. Na sever od Karpat má "bezbukové území" /v němž buk v recentní době scházel nebo se vysky­ toval jen ostrůvkovitě/ tvar klínu, namířeného od Kurského zálivu a severního úpatí Karpat k západu

a zasahujícího nejdále k průlomu řeky Odry. Jedle dosahuje svým souvislým areálem přibližně k jižní­

mu okraji "bezbúkového klínu". Odděleným ostrůvkem na ploše "klínu" u Lublína a ojedinělými výsky­ ty nejdále až do Bialowežské pusty jedle proniká podstatně dále na východ než buk, nikde však ne­

překračuje zmíněný "klín" k severu, udržujíc svou severní hranici v celém prostoru mezi řekami We-

serou a Bugem

přibližně stejně daleko od Baltického more podél rovnoběžky Drážlan. Areál smrku me­

zi Karpatami a Baltickým mořem je přerušen známým, od západu k východu probíhajícím

bezsmrktfvým pá­

sem" přes střední Polsko, jímž je oddělena hlavní.sibiřsko-severoevropská část jeho areálu od men- ■

ších částí v Evropě. Výskyty jedle a smrku náležejí tedy jejich souvislému, převážně horskému areálu v Evropě. Hiit je zde v části svého souvislého areálu mezi okrajem pannonských nížin a Baltickým

mořem, podél něhož se areálová hranice táhne na východ až po Kurský záliv; výše zmíněným "klínem"

se buk vyhýbá pronikajícímu vlivu kontinentálního klimatu od východu. 0 rozšíření zmíněných dřevin na území Slovenska se pojednává ještě na str.20.

8

II.

Sady

a

soubory

skupin

lesních

typů.

Skupiny lesních typů jsou rozděleny do čtyř řad, označených "A" - "D", a do dvou sou­

borů, a to "a", přimykajícího se k řadě "A", a "C", navazujícího na řadu "C". Přehled v TAB.l. je převzat z publikace Zlatník 16.

TAB.l.

OZNAČENÍ

TYPOLOGICKÝCH

JEDNOTEK.

Označení skupiny, geografické varianty, podskupiny a meziskupiny lesních typů.

Rada a soubor

Číslo

Zkratka

la

PiQ

Pineto-Quercetum

b

QPi

Querceto-Pineturn

Q-n

Quercetum-normale

2

h 3

Quercetum humile

Fq-n

-d

Rada

A

3/4

4

a

Rada

B

Fagetum quercinum normal o Fagetum quercinum degener

Pqa

Fagetum quercino-abietinum

AQ

Abieto-Quercetum

Fap-n

Fagetum abietino-piceosum normále

-h

Soubor

Název

Fagetum abietino-piceosum humi 1

PiP g

Pineto—Piceetum

5

AP

Abieto-Piceeturn

6

SP

g

LP

g

Sorbeto-Piceetum Lariceto-Piceeturn

7a

M

Mughetum

8

BQ

Betuleto—Quercetum

9

BA1

Betule to —Ain e turn

10

Pil

Pinetum ledosum

11

CQ

Carpineto-Quercetum

12

FQ

13

QF

Querceto-Fagetum

14

Fp

Fagetum pauper

15

Ft

Fagetum typicum

16

AF

17

FA

18

AcP

7b

RM

Fageto-Querce+um

Abieto-Fagetum

Fageto-Abietum

Acereto-Piceetum Ribeto-Mughetum

fiada a soubor

fiada

C

Číslo

Zkratka

19

CAc

Carpineto-Aceretum

11/19

AcCQ

Caipineto-Quercetum acerosum

12/10

AcFQ

Fageto-Quercetum acerosum

20

TAc

Tilieto-Aceretum

13/20

TQF

Querceto-Fagetum tiliosum

15/20

TF

Fageturn tiliosum

21

FrAc

Fraxlneto-Acereturn

UAc

Ulmeto-Aceretum

FAc-n

Fageto-Aceretum normále

22

-h

Soubor

c

D

Fageto-Aceretum humile

23

SA1

Saliceto-Alnetum

24

QFr

Querceto-Fraxinetum

25

UFr-p

Ulmeto-Fraxinetum populeum

—c

fiada

Báze v

Ulmeto-Fraxinetum carpineum

0

Ulmetum

26

FrAl

Fraxineto-Alnetum

27

Ali

Alnetum incanae

28

CoQ

Corneto-Quercetum

11/28

CCoQ

Corneto-Quercetum carpineum

19/28

AcCoQ

Corneto-Quercetum acerosum

29

Bide

Pinetum dealpinum

30

Fde

Fagetum dealpinum

28/30

QFde

Querceto-Fagetum dealpinum

31

FP

Fageto-Piceetum

32

PiL

Pineto-Larice tum

Mc

Mughetum calcicolum

7c

Původní složení hlavních stromových synusií v jednotlivých skupinách lesních typů je schematicky vyjádřeno v

TAB. 2 / viz str.10 / a původní výskyt ostatních dřevin je patrný

z TAB. 5/ viz str. 12 /. Obě zmíněné tabulky i s vysvětlivkami jsou převzaty z Pěstění lesů III. /Zlatník

16/ Shodná symbolová označení řad a souborů jsou uvedena též v prvním sloupci tabulek jed­

notlivých

skupin lesních typů u každé složky fytocenosy /t.j. difkomu,1 difspece i jednotlivě

zařazeného druhu/ a podávají tak informaci, ve kterých řadách a souborech se každá složka vysky­

tuje. roztřídění v tab.l bylo provedeno v roce 1955 /Zlatník 15/ a opětovně publikováno v roce 1956 /alatník 16/. ualší výzkumy přinesly určité úpravy, týkající se hlavně druhů dubového stup­ ně, nebyly však zde vyjádřeny, aby byl zachován stejný sousled druhů, jako ve zmíněných publika-

10PU

\27Mi \26FrAl

Předpokládané původní slo žen í hlavních synusií dřevin ve skupinách

\9BA1

\25SAl \2AQFr

10

11

Ť

T T

J cr 0 e Q

sm

4-

•w

Q. ? 0 OD

Picea excelsa Pinus silvestris jd Abies alba Larix decidua md Pinus mugo ssp. uncinata blafka kosodřevina Pinus mugo ssp. mughus limba Pinus cembra dbz Quercus petraea dbl Quercus robur

cer dbp bk hb bbk jvm klen lp

Quercus cerrls Quercus pubescens Fagus silvalica Carpinus betulus Acer campestre Acer platanoides Acer pseudoplatanus lilia

íD Cl

v r j r 5 P ó

bř jlp jih oil

o// js vr tp dřín

Betula Ulmus carpinifolia Ulrnus 'montana Alnus glutinosa Alnus incana Fraxinus excelsior •Salix Populus Cornus mas

cích. Tam, kde se jevilo žádoucím rozdělit některý difkom pro zdůraznění určité ekologické indi­

kátorové rozdílnosti, bylo to provedeno s ponecháním téhož čísla a připojením "a" k němu. Ve stati III. je pojednáno o vegetačních /lesních/ stupních, na které je již v této

stati odkazováno. Zařazení skupin lesních typů, případně jejich "nižších" a "vyšších" stupňů /vysvětlení viz stát IlI/do vegetačních /lesnídl/ stupňů na Slovensku je uvedeno v následující

SAB.4.

viz str.21.

PA^namená-r^m. že všechny řady skupin lesních typů sahají od dubového stupně po klečo­

vý s výjimkou řady "C", která dosahuje do stupně smrkoto-bukovo-jedlového. Je nutno též zdůraz­ nit - jak vyplývá z dále uvedené charakteristiky jednotlivých řad- že řady mají svou svébytnost

nejen z hlediska jejich ekologické povahy pro rozhodující ůůast až dominanci druhů s určitým eko­ logickým charakterem v jejich fytocenosách, nýbrž též pro příslušnost těchto druhů k určitým ve­

getačním pásům a chorologickým souborům.

1. ftada

"A".

fiada "A" čili acidifilní zaujímá 9,2 % celkové lesní plochy a zahrnuje skupiny lesních typů, které mají jako význačnou složku v synusii podrostu převážně oligotrofní nebo acidifilní

druhy jako ukazatele po minerální stránce relativně chudé a kyselé půdy. Převaha jejich zastoupe­ ní je jednak ve vyšší dominanci některých druhů, jednak v relativně převažujícím počtu druhů opro­

ti zbývajícím. Skupiny řady jsem diferencoval na podkladě fytocenologického materiálu z hledis­ ka složení synusie podrostu a jeho korelace k znakům lokalit. Kriteriem bylo složení synusii dřevin i jejich růst v přírodních a přirozených lesích a na tyto jevy vázané složení podros­

tu; všeobecně se projevující diferenciace byla podnětem k vytvoření skupin, které ukázaly závis­ lost na existujících podmínkách, daných rozdíly v nadmořské výšce a v klimatických oblastech.

Druhy, které by byly přísně svým výskytem vázány na skupiny lesních typů řady "A" snad prakticky ani neexistují. Můžeme však mluvit o druzích, které zde mají své těžiště s ojedi­

nělým výskytem mimo řadu "A" hlavně ve skupinách řady "B" a "C". Jsou to oligotrofy 167 dk Jasione montana a 190 ds Antennaria dioica a psammofyty, vyskytující se výhradně ve skupině la Pineto- Quercetum, výjimečně v 11 Carpineto-Quercetum na písku: 189 dk řestuca vaginata a 189 a dk

Carex fritschii. Více je již druhů, které mají své těžiště v řadě "A", vyskytují se však též v řadě "B", výjimečně i jinde. Jsou to v dubovém stupni 58 ds Carex hirta /hlavně písky/,

12

X3 O

K I

(0 a

d

d cxj

14

< v / a 186 ds Viola canina reichenbachii. Do bukovo-dubo106a dk Thymus angustifolius /hlavn p b y do dubovo-bukového 105 ds Lathyrus nivého stupně zasahuje 187 ds Cytisus hirsutus leucotrichus, tinctoria vul8„. 4o .

- 40 — /.!.

.. .

—•

181 a. -77 ’J-”“; ” *

— 151 a.

, Je p„ fadu ,A.

Typicky teprve od bukovo-dubového stupně výše, ale až po k vy ,slr„Tzm ná, ale v řadě "B" se též vyskytuje i jako dominanta 155 ds Luzula nemorosa. V celém vý

rozpětí jsou 155 ds Deschampsia flexuosa, 158 ds Potentilla erecta a 196 dk Carex p né výškové rozpětí vykazují 121 ds Agrostis tenuis, 158 ds Dryopteris spinulosa euspinulosa,

ds Carex pallescens a 178 ds Pteridium aquilinum /též na

vápnitém podkladě v porušených cenos c .

Od jedlovo-bukového stupně výše jsou 176 ds lycopodium selago a 199 ds Calamagrostis villosa, obě

též na kyselém humusu v řadě -D-. Těžiště ve skupinách souboru "a" mají, jinak však též zasahují do řady "B" a vystupují z dubového do dubovo-bukového stupně: 140 ds Molinia arundinacea, 188 dk Carex umbrosa a 191 ds Carex brizoides. 0 společných druzích dubového až bukovo-dubového stupně

s řadou *D" viz v charakteristice řady "D". Jako acidifilní dominanty jsou v dubovém stupni v la Pineto-Quercetu jen mechy Dicranum scoparium, D. undulatum a Entodon schreberi, v Quercetu mimo ně

Eestuca ovina a ve vlhčích

typech Agrostis tenuis mimo případné druhy náročnější /viz. charakteristiku této skupiny/. Pro sku­ piny od bukovo-dubového stupně výše je rozhodující dominance nebo relativní převládání výše vzpo­

menutých druhů, zvláště Luzula nemorosa a Deschampsia flexuosa, výše též Calamagrostis villosa. Mimo ně se jako dominanty od bukovo-dubového stupně výše namnoze uplatňují

156 ds Calamagrostis.

arundinacea a 157 ds Vaccinium myrtillus, které se vyskytují v některých typech zvláště při tvorbě mohutnější vrstvy humusu,

v řadě "D"i na vápenci. 195

dominantně,

ds Vaccinium vitie

idaea a 202 ds Calluna vulgaris se vyskytují za podobných podmínek jako dominanty i v řadě "D"; v řadě "A" dosahují dominance v dubovém, případně

až v dub ov o-bukovém stupni a pak opět v klečo­

vém stupni. Význačné druhy a společné dominantní druhy řady náležejí vegetačním pásům, v nichž se

uplatňuje tvorba surového humusu a které jsou

hlavními

pásy biogeocenos řady. Jsou to především

druhy společné pásu QRC, P a LPC, jak je to u význačné dominanty všech stupňů od dubového po kle­

čový, totiž u 155 ds Deschampsia flexuosa. V dubovém až bukovo-dubovém stupni se v řadě "A"nápad-

ně uplatňují druhy pásu QRC, naopak od jedlovo-bukového, případně od srnrkovo-bukovo-jedlového stup­ ně výše druhy pásů P, LPC, případně do nich

sestupují druhy pásu vL.

Společným znakem půd této řady od bukovo-dubového stupně výše je středně až silně ky­

selá reakce, a to hlavně příkrovných organických vrstev a svrchních půdních vrstev . Matečná horni­

na těchto půd je minerálně chudá, takže již primární půda, na ni vzniklá, byla minerálně chudá, a v klimatu, odpovídajícímu dnešnímu, byla i pod přírodní lesní biocenosou

značně kyselá. K ochu­

zení a okyselení půdy mohlo však dojít.též postupně.a půdoznaleckého hlediska je tento proces de­

gradací původního půdního typu. Tato degradace nemusí však znamenat všeobecně zhoršení podmínek

privě n.opMt zl.p5.^'.kologlckýoh pMmlnek po mohých

pro !..»! HoMno.u.

.. v^voj! Mdy v d„d„é. oMeau se neaíině ůča8tni

a

noea.

Slov

k

,

o

:

'"01°elClí ”íatíCh •

ko».t.,«v« nd.i.aunct 3.,y pokud .. .leh

poloUoh

povaKy půdy v JeanoUlv;ch kll„tlck0

zvlMtpí pMpaa aíhorak.eh píaM/

- 15 -

ani vytvoření barevně výrazného podzolu na sprašovém materiálu, v horizontu B dostatečně živina­

mi zásobeném, nezpůsobilo ještě přesunutí biocenos z náročnějších řad do této řady. S nejnižším

příslušníkem řady, Quercetem, se na Slovensku setkáváme jen na záhorských píscích nebo na mělkých půdách minerálně chudších i středně živinami bohatých hornin. Také následující stupeň řady, Fage-

tum quercinum, je většinou na půdách s matečnými horninami o menší minerální síle: dá se předpo­ kládat , že tento stav trvá nejméně po celou dobu současného a případně vlhčího klimatu a po dobu

existence lesní buocenosy.

U této skupiny se dá za některých podmínek předpokládat pokles mine­

rální živnosti půdy a tím i zvýšení kyselosti; není tedy vyloučen i v době

trvání nynější mocnos­

ti půdního profilu přesun z řady "B" do "A". Také na vyšších výškových stupních zaujímají segmen­

ty skupin této řady půdu, vzniklou z minerálně chudé matečné horniny; v těchto případech se jedná

o změny půdního profilu posunem sesquioxydů do spodin a o zakyselení svrchních půdních vrstev; ta­ kové proměny lze dokázat analysou půdního profilu. Ve Wlhěíeh a chladnějších klimatických podmín­

kách tvorby půdy /na vyšších výškových stupních a v oblastech se zmíněnou povahou klimatu vůbec/

byl půdotvorný proces zcela odlišný a vznikly jím podmínky pro representanty řady "A" na horninách minerálně silnějších a obsahujících basické složky. V těchto klimatických podmínkách docházelo

pod lesní biocenosou k tvorbě a hromadění surového humusu i tam, kde v sušším klimatu s delším tep­

lým obdobím se surový humus nehromadí. Proto se stoupající nadmořskou výškou a zvyšující se humi­

ditou klimatu vyskytují se skupiny této řady i na horninách minerálně bohatších, až ve zvláštvklima ticky extrémních podmínkách, horní hranice lesa objevují se biocenosy této řady anebo biocenosy

k této řadě inklinující i na vápencích /od Mugheta calcicola k Mughetu a od řageto-Biceeta k Sor-

beto-resp.iiariceto-ťiceetu/. Synusie podrostu v tomto případě jsou odkázány z větší části anebo zce­ la na výživu z mohutné vrstvy surového humusu, ale též synusie dřevin, jak ukazuje jejich složení i růst, nemohou využít výhod, poskytovaných živnější minerální půdou, pro jinak nepříznivé poměry,

způsobující především nedostatek mikrobielní činnosti v půdě. Zvláštní postavení v řadě "A" zaujímá první skupina. Podskupina la Pineto-Quercetum je výhradně na záhorských píscích za zvláštních půdních podmínek, podskupina lb Querceto-Pineturn před­ stavuje extrém chudosti a suchosti půdy v klimatu jedlovo-bukového stupně v oblasti Slovenského Bu-

dohoří.

2. Soubor "a" a skupina 5 Abieto-Piceetum.

Soubor "a" zaujímá pouze 0,1 %, skupina 5 Abieto-Piceetum 2,8 %, dohromady 2,9 % z cel­ kové nynější zalesněné plochy. Jde o skupiny lesních typů, u nichž se v povaze půdního prostředí výrazně uplatňuje vliv vyšší hladiny podsemní vody. Podzemní voda způsobuje více méně trvalé za-

mokření půdy a to podmiňuje horší provzdušení a chladnost půdy.Jako se na aluviích a na rovi­ natém terénu i nižších poloh vyskytují skupiny souboru "a", tak je v chladnějších polohách,

hlavně horských, na rovinatý nebo mírně skloněný terén, ovlivněný podzemní vodou, nebo vodou v sousedství protékající vázána skupina 5 Abieto-Piceetum.

V podrostu všech zde uvažovaných skupin lesních typů se vyskytují jako dominanty někte­

ré z dominant řady "A". Mimo ně je ve skupině 8 Betuleto-Quercetum jako dominanta 140 ds Molinia arundinacea nebo 191 de Carex brizoides, ve skupině 9 Betuleto-Alnetum to jsou druhy slatinné

a ve skupinách 5 Abieto-Piceetum a 10 Pinetum ledosum druhy rašelinné.

- 16

• ,kolT:TXT—

°Mastechitae mi, půdního příkrovu,k tvorbě rašeliny, případně slatiny a o humusu, k rašelinění horninách, na nichž za jiných podmíuvedené jevy nejsou klimaticky všeobecně podmíněny, a tské na rašelinný, rašelinno-humosní nebo nek, t.j. bez vlivu zamokření, k tomu nedochází. Většinou jde o silně až středně oglejený rašelinný neb rašelinněslatinný glej neb oglejenou glejovou půdu a o řady -A-. BPCbé.i . . 1

humosní výrazný podzol /pseudoglej/.

5.

Sada

"B".

Sada zaujímá 76,4 % z celkové lesní plochy /včetně meziskupin k řadě

C / a by-a utvo

řena ze skupin lesních typů, které mají v synusiích podrostu dominantní a v poměrném zastoup druhů význačnou převahu rostlin, které nejsou vysloveně acidifilní, ani vysloveně kale if i lni , ani nitrofilní. Společně s řadou "A", ale s těžištěm v řadě "B" jsou výhradně v dubovém stupni 106 ds

Carex caryophyllea, od dubového stupně až po smrkovo-bukovo-jedlový zasahuje

na části území

rozšířený 180 ds Galium scabrum a od bukového po smrkový stupeň je rozšířen 85 ds Rúbus hirtus. Prakticky je na tuto řadu omezena 23 ds Carex pilosa s dominancí v bukovo-dubovém až dubovo-bukovém stupni, zasahují rrf do bukového stupně. Zvláštní úlohu v dominanci hrají druhy 124 dk Asperula odo-

rata, 125 dk Lamium galeobdolon, 133 dk Oxalis acetosella, 136 dk Athyrium filix femina, 85 ds Ku­

bus hirtus, 23 ds Carex pilosa, 59 ds Carex montana, 66 ds Melica uniflora, 76 ds Dactylis glomerata polygama, 104 ds Boa pratensis angustifolia a j.

Povšimněme si nyní příslušnosti druhů k vegetačním pásům. V dubovém až bukovo-dubovém stupni řady jsou význačné druhy pásů Qpub a QTA, které na vápnitých podkladech pronikají i výše,

jinak jsou pro řadu význačné druhy pásu J*A, ke kterým patří rozhodující dominanty řady, reprve od smrkovo-bukovo-jedlového stupně výše, výjimečně již od j edlovo-bukového stupně, přistupují též druhy pásu

P, resp. LPC.

Skupiny této řady chybí na nej chudších horninách, nejsou-li půdy na nich vzniklé obo­ hacovány živinami z podloží, jako např. v nScterých případech na záhorských píscích, nďo nečochá-

zí-li k obohacování jinak, zvláště za příznivého terénního uložení. Na půdách z hornin velmi boha­ tých vápníkem /vápenec, dolomit a jiné silně vápnité horniny/, se uvažované skupiny vyskytují jen

na vyvinutějším půdním profilu, kde přemíra iontů alkalií a baží v hornině je v půdním profilu již silně zmenšena a půdní koloidní komplex není jimi nasycen. I když segment biogeocenosy, náležejí­

cí do této řady, se vyskytuje na silně vápnité matečné hornině, není reakce půdního prof ilu, hlavní svrchních vrstev, alkalická , nýbrž mírně kyselá. Celkem možno říoi, že půdy mají ve svrchních vrst­ vách reakci mírně až středně kyselou /asi do pH 5,0/. Jako půdní typ vyskytuje se zpravidla mírné-

ji podzolovaná půda, hnědá lesní půda, degradovaná černozem nebo degradovaná rendzina; vyskytují se však též výrazně podzolovaná půdy. Pro tuto řadu je význačné vytvoření půdy geneticky zpravidla

plně vyvinuté. Proto také biocenosy, do této řady náležející, mají ráz vyspělých společenstev.

Při změně druhové skladby hospodářského lesa, a to hlavně ve pTOSpéch smrku, může na pů­ dách minerálně méně zásobených postupně dojít k přechodu skupiny, náležející řadě "B",do skupiny řady "A", odpovídající příslušnému klimatu.

- 17 -

Skupiny této řady jsou zvláště na živnějším podkladu a na půdách skeletových - kde rhizosféra má příznivé provzdušení - spojeny se skupinami následující řady přechodnými biogeo-

cenosami, označovanými adjektivem "acerosum" /např. Pageto-Quercetum acerosum/ nebo "tiliosum".

4. Sada

"C".

fiada zaujímá 5,7 % z celkové lesní plochy a byla utvořena ze skupin lesních typů,kte­

ré mají v synusiích podrostu jako dominanty druhy vázané na příznivou formu humusu a slabě kyse­

lou až alkalickou reakci

Význačná je dominantní účast druhů více méně nitrofilních vedle druhů,

dominantních v řadě "B". Pro řadufje význačnou účast druhů dřevin, na minerální výživu náročněj­ ších /lípy, javory, jasan atd./, které za zmíněných půdních podmínek se mohou uplatnit proti vše-

vládným determinantám příslušného vegetačního stupně /dub, buk, jedle a smrk./ Eozdíly ve skupi­ nách v jednotlivých výškových stupních se projevují nejen účastí zmíněných náročnějších dřevin, nýbrž též různou dominancí zmíněných méně náročných determinant, jak jsou dány pořadím: dub a ha­

br v 19 Carpineto-Aceretu, buk v 20 Tilieto-Aceretu a buk, případně též jedle v 21 Praxineto-Aceretu. Pro řadu význačná účast druhů rodu Acer je zdůrazněna též označením této řady jako"řada ja­

vorová". Uplatnění náročnějších dřevin, které mají větSí požadavky na světlo než dominantní de­

terminanty, svrchu uvedené, je umožněno řidčím zápojem na ssuťovitých až balvanitýoh půdách, Mimo to jsou zde velmi příznivé půdní podmínky na silně vápnitých i jiných bohatých půdách,na nichž kompetiční schopnost náročnějších dřevin oproti vševládným determinantám řady "B" je zvýSena.

Přechodného rázu k řadě "B" je skupina 22 Pageto-Aceretum na půdách převážně hnědozem-

ního typu; přechod se odráží nejenom v půdních podmínkách, ale též v povaze biocenosy. Ve výSkové stupňovitosti se tato skupina přimyká k 20 Tilieto-Aceretu a k 21 Praxineto-Aceretu svými podsku­

pinami. 0 přechodných skupinách k předchozí řadě byla zmínka již dříve. Ba minerálně chudSích pod­ kladech vyšších poloh, kde ssutová povaha půdy umožňuje příznivou tvorbu humusu a nitrifikaci, je vytvořena podskupina Ulmeto-Aoereta skupiny 21 Praxineto- Acereta.

Takměř výhradně se v této řadě a v souboru "o" na ni navazujícím

vyskytují 29 ds Pa-

rietaria officinalis, 48 ds Bubus caesius a 98 ds Geranium phaeum. Těžiště svého výskytu v této řa­

dě mají 39 ds Anthriscus silvestris, 40 dk Allium ursinum, 41 dk Stachys silvatica, 42 ds Circaea lutetiana, 43 ds Impatiens noli tangere, 47 dk Bumex obtusifolius, 50 dk Hordelymus europaeus,

64 ds Aoonitum lycoctonům vulparia, 79 dk To.rilis japonica, 81 dk Mercurialis perennis, 82 dk Cam­ panula trachelium, 86 ds Salvia glutinosa, 92 dk Urtica dioica vulgaris, 97 dk Bentaria enneaphyllos,

135a ds Adoxa moschatellina a od bukovo-smrkovo-jedlového stupně výše 150 dk Rumex arifolius. Převládání těchto druhů nad dominantami uvedenými jako význačné pro řadu "B" prakticky znamená pří­

slušnost k této řadě,výskyt těchto druhů se stupněm dominance 1 spolu při vyšší dominanci druhů řady "B" představuje přechody od řady "B" s označením "acerosum", resp."tiliosum" /viz výše/. Jako spo­

lečné druhy s řadou "B* můžeme označit 70 ds Aremonia agrimonoides s význačně omezeným rozšířením, 34 dk Ranunculus auricornua cassubicus, 146 ds Carex remota a jako dominantu se vyskytující 66 ds Melica uniflora. Těžiště v této řadě mají též v řadě "B" se vyskytující 27 ds Hesperis matronalis

nivea a 75a ds Viola mirabilis.

Při srovnávání řady "B" a "C" z hlediska příslušnosti druhů k vegetačním pásům zjišťu­ jeme, že dominanty a subdominanty nitrofilního a subnitrofilního rázu řady "C" vesměs - až na

K

- 18

p- ««

«.«... ...Oh— -

,ěílsté • ‘XJ T ’s- Qp;7*;XX XJ

i- . X dřnhd. pd.a ««

«** V’

., a.

P

kytují a stoupají v ní do vyšších stupňů, nedosahují však dominance. Hojn pásů MS, VI> a jiných, mající

r„

ráz dealpinů.

Stupeň

c

B

la Pineto-Quercetu*

»

/

kuteifi/m ÍB Corneto-Quercetum nižší stupen

” Carpineto-Aceretum nižší stupeň

11 Carplneto-Quercetum

2 Quercetum

t

niifofiliti

Htsefíliu'

UÍtififaí

11/19 Carpineto—Quercetum acerosum

19/28 Corneto-Quercetum acerosum 11/28 •*--------------------------------------------------------------------------------------- Corneto-Quercetum carpineum

12 Fageto-Quercetum

3 Pageturn quercigum nižší stupen

28 Corneto-Quercetum vyšší stupeň

19 Carpineto-Aceretum vyšší stupen

29 Pinetum dealpinum nižší stupeň

12/19 Page to-Quercetum acerosum

30a Corneto-Fagetum

20 Tilieto-Aceretum nižší stupeň

13 Querceto-F ageturn

3 Pagetum queroigum vyšší stupen

28/50 Querceto-Fagetum dealpinum

13/20 Querceto-Fagetum tiliosum

29 Pinetum dealpinum vyšší stupeň

14 Pagetum paupgr nižší stupen

20 Tilieto-Aceretum vyšší stupen

30 Pagetum dealpinum nižší stupen

21 Praxineto-Acereturn nižší stupen

50 Pagetum dealpigum vyšší stupen

21 Fr&xineto-Acereturn vyšší stupeň

31 Pageto-Piceeturn nižší stupeň

14 Pagetum pauper vyšší stupen

1b Querceto-Pinetum

3/4 Pagetum queroiho-abletlnům

15 Pagetum typicum

15/20 Pagetum tiliosum 16 Abieto-Pagetgm nižší stupen

4 Pagetum abietino-piceosum Pineto-Piceetum nižší stupen

22 Pageto-Acereturn nižší stupeň

17 Fageto-Abietgm nižší stupen 16 Abieto-Pagetgm vyšší stupen

Pagetum abietino-piceosum Pineto-Piceetum vyšší stupen incl.humile

22 Page to-Aceretum vyšší stupen

32 Pineto-Laricetum nižší stupeň

6 Sorbeto-Piceetum Lariceto-Piceetum

18 Acereto-Piceetum

31 Pageto-Piceeturn vyšší stupeň 32 Pineto-Laricetum vyšší stupen

7a Mughetum

7b Ribeto-Mughetum

17 Pageto-Abietgm vyšší stupen

B Betuleto-Queroetwa

9 Betuleto-Alnetum '

5 Abieto-Biceetun

26 Vraxlneto-Alnetuai 25 Sallo.to-Aln.tusi

Vysvětlení tab.4.

7c yughetum calcicolum

10 Pinetum ledoaum

27 Alnetum inoanae 24 Oueroeto-řraxlnetua

25 Ulaeto-Praxinetua populous! carpineum

V tabulce jsou umístšny názvy skupin lesních typů v horizontálních odstavcích, znamenajících vegetační /lesní/

.tupen, Jak udává Sl.lo a náaev .tupni po levém okraji tabulky. Vertikální umdeténi Je podle řad ekupin ledních typů, Jak udávají

velká pdraena nahoře v řádku, oenadenán "řada", nudetiní nápieu meal aloupol řad tnaaená mealekuplnu ledních typů. 0 meslokupiny 11/28 koneo ilpky naanaiuje, íe ae Jedná o nesiakupinu k 11 Carpineto-Oueroetum s řady "B".

22

klenem a habrem. Jako původní území lesů bez buku v nižších polohách se jeví porosty následu jících skupin:

la Querceto-Pinetum, 2 Quercetum, 11 Carpineto-Quercetum a

nižších stupňů

19 Carpineto-Aceretum a 28 Cometo-Quercetum. Horaí hranice buku jako stromovité

dřeviny vy­

znívá ve smrkovo-bukovo-jedlovém stupni, v němž buk tvoří - namnoze ještě jako dominanta - les­ ní hranici zakrslým porostem /mimo Centrální Karpaty - Zlatník 21/.Smrkový stupen,v němž buk

schází, nebo vyznívá vtroušenými zakrslými jedinci, je vytvořen v nepatrné míře v Západních Beskydách, v masivu Pileka a Babia góry na polské hranici, na Kubínské holi v Oravské Maguře,

na Malé a Velké Fatře, na Polané a na nejvyšších vrcholech Slovenského Rudohoří ; větší souvis­ lé plochy zaujímá v Tatrách Hízkých, Liptovských a Vysokých. V tomto jádře Centrálních Karpat schází buk i v lesích, které svou nadmořskou výškou i charakterem podrostu odpovídají skupině

4 Fageta abietino-piceosa /viz úvahu o příčinách tohoto jevu Zlatník 21/.

Jedle se původně vyskytovala od bukového stupně výše. V tomto stupni se střetávala jako vtroušená dřevina s dubem rovněž vtroušeným v bukovém porostu, zvláště v meziskupině 3/4

Fagetum quercino-abietinum, kde buk měl poněkud menší vitalitu než ve 14 Fagetum pauper a 15 Fagetum typicum, kde jiné dřeviny namnoze scházely na velkých rozlohách vůbec. Doklady těchto

poměrů znám z pralesovitých a přirozených lesů na Zakarpatské Ukrajině, na Východním Slovensku a pokud se týče meziskupiny 3/4 hlavně ze Slovenského Rudohoří . Teprve v j edlovo-bukovém stupni se jedle uplatňovala s pinou vitalitou a vyznívala ve stupni smrkovo-bukovo-jedlovém v nejvyš­ ších polohách společně s bukem, nedosahovala však již zpravidla nebo jen ojediněle, k lesní

hranici, tvořené bukem. V Centrálních Karpatech pronikala, jak se zdá, poněkud hlouběji než buk do porostů, které jsem pro nedostatek buku označil jako Pineto-Piceetum, lokální to podskupinu

Fageta abietino-piceosa. Smrk je původní dřevinou horské tajgy Centrálních Karpat; zde v klinaticky mu vyhovu­ jícím území smrk odolal náporu vegetačního pásu Fagus-Abies. Jinak si smrk udržel přírodní nad­ vládu jen v dříve vzpomínaných ostrůvcích 6 Sorbeto-Piceeta. V prostoru Centrálních Karpat

se

udržel jako dominanta v nižších polohách v 5 Abieto-Piceetu na chladné a trvale mokré půdě.V le­

sích smrkovo-bukovo-jedlového stupně je příměsí s různým zastoupením.

Borovice lesní je význačně reliktním typem, který po nástupu vegetačního pásu u Quercus-Tilia-Acer a hlavně pak pásu Fagus-Abies se zachoval tam, kde plochy nemohly být osazeny biocenosami zmíněných pásů. Dominanci nebo význačný podíl si tato dřevina zachovala v dubovém stupni

prakticky jen v la Pineto-Quercetu na píscích, v bukovém stupni v 1b Querteto-Pinetu na mělkých slo„n.kéh0 8naohoM /na Mpatmýeh plooMoh/

.x.m.tíeb ..akLa.oh -inerdiné aiawieb

dutevn-bukovém ,tuml T 29 P1„tu dea,pl„u Jato aoBlnaiita _ aála pak

v

. modřínem né byl. Pří.é.í v jedlovo-bukovd. .tupni a .

wo_

toT„„íol, pololláoh , „

v

.ypeob 2 Quereet. ,

..upni,

centřdinion Karpat i v j.jla a.ítaám

kde snad zcela nebo částečně vystřídávala buk v n tu V 12 řaSeto-Quercetu a v podskupině 4 Pineto-Picee-

MedHn J. ptoodní v doilplnokjoh l..ích „ Típem!0TÝC’h . „ trdlntch Karpat a spolu s limbou jsou význaCnými dřevinami a podkladech Cen‘ .. v jddř. C.„trtl.ía, Karpat. —o L.riceto-Pio.et. a 0 n.jví3SIoh vJ.kyt.ch dubU-Zi^ j. po)„a„SM

0 účasti ostatních dřevin v původní bulky č.2 a 3.

_

»

-i

eS

P°d Ta^ inf°rmaci schematické ta-

oh typů,reap.

Supin. Pře-

vyS ší

hla-

ch stupních bulkou 5 se

otlivými

stupeň a odle souřadnic tu/ a druhá ěn na příslušvo-bůkový stu—

druhů slovenúplné, j e plněny. Proto

ch pásů: proš­ kolí

jsem se

k a použil hodnocení rozkladě poznámek

řazené jen do

upináčh lesních vysvětlenými

QRC. Druhy ds ensku se však upni.

b, složky dubotří pásu QTA. ou zastoupeny Dactylis glo-

ovém stupni. MS a SS, slož—

jimečně Pu a FA ni skutečně

tupňů l-5,resp. a vápencích,

rnum, které

a sever od Cen-

Tab.5. Přehled dlfkomů a difspeců podle jejich

rozáíření ve vegetačních (lesních) stupních.

klenem a h jících ala

Na pravém a dolním okraji tabulky Jsou uvedena dle­

19 Carpine

la vegetačních (lesních) stupňů; ne dolním okraji Jsou k nim připojeny též latinské názvy dřevin, podle nichž Jsou stupně

znívá ve a

nazvány. Tabulka má ráz souřadnicové síťky, v níž na ose X

ní hranici

Jsou vegetační stupně od nejvyššího do nejnlžálho od leva do

prava a na ose X Jsou vegetační stupně od nejvyááího k nejnlž-

schází, ne

Šímu shora dolů.

Beskydách,

Soubory difkomů a difspeců Jsou v souřadnicové sít-

ce tabulky umístěny tak, že číslice pro řádek na pravém okra­

na Malé a

ji tabulky udává vegetační stupeň, v němž se soubor vyskytuje

lé plochy

nejníže a číslice pro sloupec na dolním okraji tabulky zname­ ná vegetační stupeň, v němž se vyskytuje nejvýše.

schází buk

Difspece a difkomy, které se vyskytují i v nejniž-

4 Fageta a

ších polohách ve skupinách lesních typů pod vlivem vyšší hla­

diny podzemní vody a v těchto skupinách mají případně též tě­

žiště svého výskytu. Jsou uvederjy v závorkách. Difspece a dif­

jako vtrou

komy s druhy vysloveně kalcikolními Jsou psány velkými písmeny.

Fagetum 411 Fagetum ty

poměrů zná a pokud se se jedle u

áích poloh hranici, t do porostů

Fageta abi

2

CORONILLA CORONATA

jícím územ vládu jen

udržel jak sích smrko

cus-Tilia-. cenosami zi

prakticky skalnatých

v bukovo-di

ludominanti

ně byla př jedlo vo-buJ

16

ADONIS VERHALIS

25

Colchicum autumnale

38

Carex hirta

48 (Rubua caeeiua) 53

Pulmonaria angustifolia

54

Dianthua euperbue

78

Polygonatum latifolium

106

Carex caryophyllea

161

Allium flavum

166

Carex eupina

3

VERONICA AUSTRIACA

19

Aster aaellua

45

Allium scorodopraaum

33

■yoaotia apareiflora

159

Potentilla arenaria

39

Anthriecue ailveatria

163a Carex humilia

102

Silene nutans

187

105

Lathyrus niger

173

Campanula rotundifoli

188

Carex uabroaa

Cytiaua hirsutue leucotrlchua

191 (Carex brisoidoa)

166a Thymus angustifoliua

kde snad z
, pokud náležejí pásu Qpub, QTA, Pu, MS a SS, jsou hlavně ve skupinách řady "D" na vápencích,

případně ve skupinách řady "C" i na jiných podkladech. Výjimku činí 119 ds Galium vernum, které se vyskytuje i v řadě "A" na hlinitých podkladech mezitatranského prostoru i jinde na sever od Cen­

trálních Karpat.

24

, / 1/7 / nejsou prakticky druhy, které by se .!.« a«bov«,o ob .„kov^ -«7 ve “

«"*>•

,„ě plod. ..J4„„ J. ,« lean*- . glokýoh projevů

pr.J.vů,

v průběhu 100 let aa určitém aisté označit na př. Jako aoooiacl ve eayalu

«olp ouryčeko-aiontpelll.raké , ».« í. nikoliv. rMyt můč. uél.k.t dvěma rozdil.J. .HU. tohoto systému, na př.kpilobietea angustifolii a Querceto-řagetea ! Můžeme lesní typ, pro který je

určitý typ .'ytocenosy /na př. ve smyslu školy curyšsko-montpellierské určitá asociace/ jedním

z cenotických projevů a tím též jedním z indikátorů ekologických podmínek, s tímto typem fytocenasy, s touto asociací ztotožnit ? Jistě že nikoliv ! Proto tedy ani soubory lesních typů, jaký­

mi jsou skupiny lesních typů, nelze ztotožnit s vyššími jednotkami rostlinné—sociologického systé­

mu I Do tohoto systému můžeme zařazovat vytvářené typy fytocenos, nikoli

však typologické jednot­

ky. Vyšší jednotky rostlinne-sociologického systému se nedají použít jako typologické jednotky,

protože znamenají nadstavbu jen nad typy fytocenos. Sedají se použít ani jako nadstavby nad pří­ slušnými cykly fytocenos, protože, jak výše uvedeno, některá stadia těchto cyklů tvoři zcela jinou

třídu; to vyplývá již z matematické i logické poučky, že část se nedá prohlásit za totožnou s cel­ kem ! V lesnické typologii tvořené typy fytocenos můžeme ovšem zařazovat do rostlinno-sociolo-

gického systému, protože princip jejich tvoření je shodný s tvořením nižších taxonomických jedno­ tek tohoto systému. Tím může být udržována určitá paralelnost mezi takovou jednotkou a typem fyto-

cenosy, náležejícím lesnímu typu v určitém stadiu /na př. mýtně vyspělých porostů s

přirozenou

dřevinnou skladbou/. Mezi vyššími jednotkami nynějšího rostlinno- sociologického systému a souboreu

fytocenos , příslušejících určité skupině lesních typů, je nemožné

paralelitu dodržovat, protože

vymezování lesních typů se nemůže přizpůsobovat tvorbě nadřazených jednotek hierarchického systé­ mu. Při tvoření vyšších jednotek rostlinno-sociologického systému rozhpduje určitý stupeň druhové rozdílnosti, u skupin lesních typů je to vzájemná rozdílnost ekologické podstaty biogeocenos, pro­

jevující se zřejmě mimo jiné též na dřevinných synusiích. Nejlépe je to patrno při srovnání sku­ pin lesních typů řady - A - s ostatními řadami. Skupiny této řady od dubovo-bukového stupně výše

jsou druhově poměrně chudé a jejich vzájemná kvalitativní diferenciace nestačí k vytvoření vyšších jednotek ve smyslu rostlinno-sociologickém. Jsou však ekologicky vzhledem k podmínkám pro synusie

dřevin na stejné úrovni rozdílnosti, jako v jiných řadách skupiny lesních typů, které vyhovují

požadavku rozdílnosti pro vyšší jednotky dík bohatší druhová garnituře. ... ‘ J“.

\

’°“* ř*d'

"T”

,k“e“

T”“" ‘

j..nIch ■>«.., „ př. . ,M10ha , . „ .

’ Zí”rkíeh 3* ’

Pr.4».TO o 44f„.,..1Mnloh fyt.cenologi.kýob „Míled> j.4„.tllvýeh

souboru byly ze zmíněných tabulek sestaveny srovnávací TAB. 6 - 11 to statě. Po těchto tabulek nebyly pojaty druhv ™ > +

Jsou to druhy uvedené v seznamu za tabulkou těch sku i

při

• 3

36

fytocenosy shodné s označením v tabulkách jednotliv' difcirku u druhů jen do difcirků zařazených/. p^f stejné: nejdříve jsou uvedeny složky, svým výsk

y

■ 8kUPln

S1°Ž8k

, *é~

™

neŽ 10 % záPÍ3Ů-

posici. U skupin, k nimž bylo méně materiálu a kde náh^

bulce, je v případě, že se druh vyskytl též v oet t\ ° -né skupiny značka v závorce /+/. Ve srovná^^

pro

y

ZápÍBŮ * d18’ UTedeny T záTorce Přímo v ta-

JednOtli^ch slož^ dÍfk°mU * dlfsPece-

81OUPe5cťoh

™ všech tabulkách

ytem omezené pouze na jednu skupinu, a to podle

- 33

pořadí čísel skupin* Pak postupně následují složky, vyskytující se ve dvou, třech až všech sku­ pinách, při čemž o pořadí rozhoduje vždy skupina s nejnižším číslem. Jednotlivé oddíly tabulky, takto vzniklé, mají nad každým sloupečkem číslo skupiny, které se sloupeček týká.

návám, že za diferenciační /’’charakteristickou’’/

Znovu pozname­

kombinaci skupiny lesních typů je třeba poklá­

dat druhy s vyšším stupněm "věrnosti" /složky označené ve sloupci 6 tabulek skupin číslem 1 - 2/ s vyšší presencí /názvy velkými písmeny/ a s dominancí /orámování nebo podškrtnutí názvu/. Ve

srovnávacích

tabulkách bylo rozlišení " věrnosti " vypuštěno, vyšší presence / oba stupně, roz­

lišené v tabulkách skupin / vyjádřena písmenem "p", vyšší dominance /oba případy/ písmenem "d", současná vyšší presence a dominance označena "pd" a výskyt bez vyšší dominance nebo presence zna­ ménkem "+".

1. Skupiny lesních typů řady " A

la Pineto-Quercetum/příl.str.3-4/ má svéráznou skladbu a není proto pojato do srovná­

vací tabulky řady. Dominancí acidifilních mechů a oligotrofními a zároveň acidifilními druhy /dk 167 Jasione montana, ds 202 Calluna vulgaris/ nesporně patří do řady "A ", svými psammofyty navazuje na typ " p " skupiny 11 Carpineto-Quercetum z řady " B ". Podskupině la Pineto-

Quercetum nyní přisuzuji ráz samostatné skupiny lesních typů.Vývojovými společenstvy jejích fytocenos jsou asociace svazu Corynephorion Klika 31, Koelerion glaucae Klika 35 a

Festucion vaginatae /Soó/ Kka 43. Lesní fytocenosy samy náležejí svazu Pinion Libb. a jsou zařa­

zovány do asociace Dicrano-Pinetum Preisg et Knapp 42 s ohromným ekologickým rozpětím a velmi různými klimatickými a edafiokými podmínkami /štěpní bory i společenstva s bukem, jedlí a smrkem a druhy jako Lycopodium annotinum, Oxalis acetosella, Ptilium crista castrensis a pod./. lb Querceto-Pineturn

/příl.str.5-6/ není rovněž pojato do srovnávací tabulky řady.

Vyznačuje se dominancí řady acidifilních lišejníků a mechorostů, částečně společných s podskupi­ nou la, hlavně však nedostatkem /nebo jen nepatrným výskytem/ význačných dominant řady "A ", ja­ ko jsou ds 153 Luzula nemorosa, ds 156 Calamagrostis arundinacea a ds 157 Vacoinium myrtillus.

Na Slovensku se vyskytuje na extrémních lokalitách středních poloh Slovenského Rudohoří na po­ měrně malých plochách. Lesní typy, jejichž rozlišení je uvedeno u tabulky

skupiny, mají fytoce­

nosy celkem shodné s fytocenosami území českomoravského křídového útvaru.V rostlinno-sociologickém pojetí náležejí stejně jako fytocenosy předešlé podskupiny asociaci Dicrano-Pinetum Preisg et

Knapp 42, ačkoliv na rozdíl od předešlé podskupiny jen edafické extrémní poměry brání, že v její dřevinné skladbě není buk, jedle, případně smrk /na plochách těchto společenstev se v zakrslých

jedincích vyskytovaly i vyskytují/. Nyní lb Querceto-Pineturn pokládám za samostatnou skupinu. 2 Quercetum má v řadě " A " zvláštní postavení podobně jako předešlé skupiny a proto

jsem rovněž tuto skupinu nepojal do srovnávací tabulky řady " A " / příl.str.6-10/. Od předchá­

zejících skupin se význačně liší hlavně vysokou presencí, případně též dominancí 151 ds Festuoa ovina a dalšími složkami, které v této skupině mají své těžiště a jimi navazují na následující skupinu /dk 102 Silene nutans eunutans, dk 105 Genista tinctoria vulgaris, ds 105 Lathyrus niger, ds 120 Boa nemoralis, dk 160 Anthericum ramosum, ds 164 Genista pilosa, ds 187 Cytisus hirsutis

leucotrichus/. Ze všeobecněji rozšířených je v této skupině ds 202 Calluna vulgaris. Tato skupí-

- 54 na navazuje na další skupiny rady " A " acidifilními druhy ds 155 Deschampsia flexuosa a dk 196 Carex pilulifera. Další diferenciace této skupiny od následujících skupin řady " A " je patrna

z textu na str. 11 a 15. Vztahy a diferenciace mezi touto skupinou a skupinou 11 Carpine to-Quercetum

vyplývají nejlépe ze srovnání tabulek těchto skupin.

Fytocenosy obdobné fytocenosám této skupiny se vyskytují též v Cechách /na př. v čes­

kém Středohoří/ a Mezera-Mráz-Samek /1956, 4 / je označují jako Cynancho-Quercetum a odkazují na Clamatido /rectae/ - Quercetum

Oberdorfer 1956. Podle Oberdorferova materiálu /1957, 5/ se však

jedná o společenstva zřejmě podstatně náročnější na minerální živiny a příbuznější Lithospermo-Quercetu. Naše skupina 2 Quercetum obsahuje 5 zřetelně odlišené lesní typy, navzájem však spojen

přechody. Lesní typ " v " Festuca ovina - Carex humilis se vyskytuje na slabě kyselé až neutrální

půdě metamorfováných krystalických hornin, např. amfibolit!ckých rul s význačným diferenciálním

druhem ds 165a Carex humilis ; jeho fytocenosu označuji jako Carico humilis-Que rcetum sessilis. Querceto-Carioetum humilis Klika 52 má jiný ráz. Obdobou v Cechách je snad část Festucetc ovinaeQuerceta Mezera-Mráz-Samek /1955, 4/

kam však tito autoři zařazují asociaci Quercus robur-sessilis - Genista tmctoria Klika 32, podle autorových snímků zcela náležející následující skupině.

Lesní typ "g* Festuca ovina - Genista tinctoria na krystalických horninách a na vyvřelinách má jako význačný diferenciální druh, dosahující dominance, ds 164 Genista pilosa; jeho fytocenosu označuji jako Genisto pilosae^uercetum. Lesní typ " p " Festuca ovina - Dicranum undulatum se

vyskytuje na nej chudších, hlavně písčitých podkladech; jeho fytocenosu nazývám Pestuco ovinae-Quercetum dicranosum. Všechny uvedené typy fytoeenos pokládám z hlediska curyšsko-mor.tpellierského za subasociace, náležející asociaci,

kterou zatímně označuji jako Quercetum sessilis boreocarpaticum svazu Ouercion pubescenti-petraeae. Fytocenosy dalších skupin lesních typů řady "A" /příl.str.10-19,23-30/ mimo ty, kte­

ré jsou pod vlivem vyšší hladiny podzemní vody /5,8,9,10/, je možno nav.á ■ v J * * » /» J možno navzájem srovnávat v TAB.6 /pr 1.str.140-142/. Ve smyslu školy curyšsko-montpellierské patří d o svazu Quercion robori-petraeae, Vacoinio-Piceion, do podsvazu Luzulo-Fagion a do podsvazu Abieti-Piceion /částečně/ podle Oberdorfera /5/. Podle Kliky /2/ by sem patřily : z Luzuleto-Fagion fed.nov. Fagetum luzuletosum Kka 1942,1951, PaKetum mvrtill etosum aut., Fagetum carpaticum silicicosum Sill. 1955, Que rceto-Carpinetum lathyretosum montanae Mik. 1951, Quercus sessili3_Geniata tincto_ ria as. Kka 1932, Jurko 1951, Quercetum medioeuropaeum Br.-Bl * ° • _» i ir 194J, i 1952,Mik. ...1926 . poa>vaz pinion mshi —i-----ion mughi Pawl.-Sokol. /p.p., K .0.. 1927 silvatica-Luzula Slat. 1955, Fagus silvatica-Picea excelsa-Calamagrostis arundinacea Zlat 1935^ q j

ivi

Vaccinium myrtillus-Luzula silvatica Zlat. 1955 /Zlatník: Vývoj a sl •

J

Podkarpatské Rusi a jejich vztah ke stanovišti. Studie o státních lea-^ Díl 3. - Sborník výzkumných ústavů

Soó nom.nov. 57, Luzuleto /albidae/-Fagetum Aarkgraf 55/ Hartm

lesů

P°dkarPatské Rusi,

zemědělských CSR. Sv. 127. prah

sezn«™, poří-

zeného Soóem pro Maáarsko A957.ll/ přicházejí v úvahu následující^

medio-europaeum Br.-Bl. 52,Luzuleto /albidae/-Quercetum KnaPP 42 H sessilifiora-Genista tinctoria as8. Klika 32/, Luzuleto /albidae/ Q^

excelsa-

turn

’

Quercus

/T**37/

noricum Soó.

’

K uvedeným přehledům je třeba poznamenat, že většina as byla popsána z území klimaticky odlišného bez zřetele na celkový a

bleti-Piceetum /Szafer 23/

relací/

areál spo;ečenstva a že tedy

- 35 -

jejich diferenciace nevyhovuje našemu území. Tak na př. jsou pro diferenciaci společenstev ve vztahu k výškovému a lokálnímu klimatu a k povaze prostředí u nás rozhodující Prenanthes pur­ purea, Polygonatum verticillatum, Blechnum spicant,Poa chaixii, Luzula silvatica a j. v asocia­

cích, popsaných z Německa, se tyto druhy vyskytují i v Quercetum medioeuropaeum, u nás popiso­

vaném jen z nejnižších poloh;

k diferenciaci jiných společenstev, nalézajících se u nás ve vyš­

ších polohách, je třeba použít právě těchto a jim ekologicky podobných druhů. Na jiné nesrovna­

losti narazíme, jestliže popsaná společenstva zkoumáme na př. podle jejich náročnosti na minerál­ ní živiny a půdní reakci. Tak na př. z Cech popsaná asociace Quercus sessilis - Genista tinctoria Klika 32, zařazovaná do Quercetum medioeuropaeum, náleží - jak lze soudit podle autorových snímků - převážně do skupiny 12 Fageto-Quercetum a jen z menší části do skupiny 3 Fagetum quer-

cinum. Podobně je tomu, jestliže si povšimneme rozmezí asociací vzhledem k vlhkosti prostředí, způsobované vyšší hladinou podzemní vody. Tak na př. asociace Vaccinio vitis-idaeo-Quercetum Oberdorfer 57 /5/ sahá od společenstva e vysokou presencí Cytisus nigricans a Genista germanica

ke společenstvu s vysokou presencí Molinia coerulea, Sphagnum acutifolium, Polytrichum commune i a Calamagrostis canescens. Proto na př. k Bazzanio-Piceetu Br.-Bl. et Siss.39 patří fytocenoey 6 Sorbeto-Piceetum i 5 Abieto-Piceetum /k variantě Equisetum silvaticum/. Detailnější srovnání se vymyká rozsahu této práce; mé stanovisko je zřejmé ze srovnávací tabulky a k detailům se vrá­

tím při publikování základního materiálu.

2. Skupiny lesních typů řady " B " .

Fytocenosy všech skupin lesních typů řady "B" od duhového po klečový stupeň /příl.

str.39-74/ jsou pojaty do srovnávací TAB. 7

/pří1.str.142-147/. Ve smyslu školy curyšsko-mont-

pellierské patří do svazu Carpinion, do podsvazu JSu-Fagion /částečně/, do podsvazu Abieti-Piceion /částečně/ a do svazu Quercion pubesoenti-petraeae /částečně/ podle Oberdorfera /5/. Podle Kliky /2/ by sem patřily : z podsvazu Querceto-Carpinion Carpinetum primuletosum Kka 1932, Quer-

ceto-Potentilletum albae Dibb. 1933, Querceto-Carpinetum festucetosum heterophyllae Kka 1937, Querceto-Carpinetum caricetosum pilosae Kka 1942, Querceto-Carpinetum melicetosum uniflorae Mik.

1929, Querceto-Carpinetum poetosum nemoralis Kka 1951, ze svazu Fagion Querceto-Carpinetum cari­ cetosum pilosae /carpaticum/ Sill. 1929, Fagus

eilv^tica-Carex pilosa-Luzula nanorosa /-Festu-

ca silvatica/ as. Zlat. 1935, Querceto-Carpinetum fageto-caricetosum pilosae Kka 1942, Fagetum

silvaticae tatricum Szaf.-Sokol. 1925, Fagetum carpaticum silvaticae Walas 1933, Fagus silvatica-Dentaria bulbifera as. Zlat. 1935, Fagetum asperuletosum praefatricum Mik. 1939, Fagetum aspe-

ruletosum oxalidetosum Mik. 1939, Fagetum dryopteris pulchellae Mik. 1039, Fagus silvatica-Abies alba /-Picea excelsa/ - Kubus hirtus-Asperula odorata /doplňuji: subas.Asperula odorata, subas.

Kubus hirtus/ Zlat. 1935, Fagus silvatica- Acer pseudoplatanus-Athyrium-Symphytum cordatum /do­ plňuji: subas. Filices - Symphytum cordatum/ Zlat. 1935,

Fagetum filiceto- adenostyletosum

Mik. 1939, z podsvazu Abieto-PiceionBr.-Bl. 1939 část. Podle Soó /ll/ přichází v úvahu hlavní

asociace: Querceto robori-Carpinetum Soó et Pocs, Quercetum petraeae-Carpinetum Soó et PÓcs, Melico-Fagetum Knapp 42, Lathyreto-Fagetum Hartm.

53,Abieteto-Fagetum Knapp 42, Quercetum petraea -

-cerris Soó nom.nov. 57, Acereto tatarici-Quercetum Zóly. 57 /?/, Festuceto-Quercetum roboris

- 36

Soó 37, Convallarieto-Quercetum Soó 37 /?/• Druhy význačné pro Querceto-Potentilletum albae jsou na Slovensku poměrně velmi

vzácné/Potentilla alba, Pulmonaria angustifolia, Melica pieta/ kromě Vicia caesubica, protože je zde velmi málo lokalit s příznivými podmínkami pro tyto druhy a jejich společenstvo /střída­

vě zamokřené plochy v dubovém stupni/. Společenstva označovaná u ákoly curySsko-montpellierské jako Querceto-Carpinetum náležejí hlavně 12 Fageto-Quercetu, v meněí míře 13 Querceto-Fagetu.

Název Queroeto-Carpinetum je u těchto společenstev odůvodněn jen nynějším stavem výmladkových

lesů, kde se na místě původní bukové příměsi nebo podstatného zastoupení buku druhotně rozmohl výmladky se snadno zmlazující habr. Ke skupinám 12 a 13 patří většina společenstev, označovaných

jako Melico-Fagetum. Do Querceto-Carpineta a Melico-Fageta jsou zřejmě pojaty též fytocenosy,

označované u zmíněných skupin lesních typů jako " acerosum ". Společenstva skupiny 14 Fagetum

pauper, kam patří řada typů fytocenos vzhledu " Fagetum nudum ", nejsou v curyšsko-montpellierském systému většinou vymezována ani jako nižší jednotky, ačkoliv jde o cenosy, ekologicky vel­ mi výrazné. Fytocenusy skupiny 15 Fagetum typicum a částečně i fytocenosy skupiny 16 Abieto-Fa-

getum zapadají do Dentarieto-Fageta, které některými variantami náleží meziskupinám "acerosum“ nebo i 22

Fageto-Aceretu. Fytocenosy 17 Fageto-Abietum a částečně i 18 Acereto-Piceetum byly

asi zařazovány do podsvazu Abieti-Piceion a do Acereto- Piceetum Reinhold 1939.

3. Skupiny lesních typů řady " C " .

Fytocenosy všech skupin řady "C" /pří1.str.74-92/ jsou pojaty do srovnávací TAB.8 /příl.str.147-149/. Podle školy curyšsko-montpellierské patří do podsvazu Eu-Fagion / částečně /,

podsvazu Acerion a svazu Quercion pubescenti-petraeae /částečně/ podle Oberdorfera /5/. Podle

*liky 1955 /2/ by sem patřily: ze svazu Tilieto-Acerion Acer pseudoplatanus-Fraxinus excelsior Kka 1939, Acereto-Fraxinetum /Koch 1926 /, Tx. 1939, Kka 1939, Aceretum pseudoplatani Sill

1955

Fraxineto-Fagetum lunarietosum Kka 1942, Aceretum Fatrae Kka 1936, Fraxineto-Aceretum pseudoplaí

táni Jurko 1951

svazu Fagion na př. Fagetum carpaticum submontanum Kka 1937. K tomu dodá-

vám

pseudoplatanus-Atropa belladonna-Geranium robertianum Zlat.1935, Fagus silvatica-Abies alba /-Picea excelsa/ Rubus hirtus-Asperula odorata, subas. Mercurialis perennis a subas Impatiens noli tangere Zlat. 1935, Fagus silvatica-Acer pseudoplatanus-Athyrium -Symphytum cor datum, subas. Petasites albus Zlat. 1935./ Zlatník 1935, viz výše /. Částečně jsou fytocenosy1"

skupiny obsaženy též ve

společenstvech, zahrnutých do podsvazu Eu-Quercion pubescentis a QUerc to-Carpinion. Podle Soó /li/ by sem měly být zařazeny hlavní asociace: Phyllitidi-Aceretum Moo 52, Parietario—Aceretnwi Soó nom.nov. 1957, Tilieto-Fraxinetum zoly. 'polečenetva, která jsou popsána z našeho území i mimo ně.zahrnují zpravidl

osy, náležející skupině 19 a 20 dohromady. Společenstva, v jejichž názvu je zdůrazněn náležejí většinou a převážně skupině 20, společenstva, v jejichž názvu je Fraxinus exc /

...»ke

21. Skuplna 22

prostředí přechod k řadě

B

po ,trtooe

a mnoho fytocenos, k této skupině náležejících, je zaraz

PŮítníh°

svazu Eu-Fagion, nebo označováno jako Acereto-Fagetum /na př. Bartsch 40, Moor 55/ entario-

-Fagetum a Impatiens Hartm. 53.

■

- 37 -

4. Skupiny lesních typů řady “ D

Fytocenosy skupin řady "D“ /příl.str.108-138/ jsou pojaty do srovnávací TAB.9 /příl.

str.149-154/.Podle školy curyšsko-montpellierské patří do svazu Erico-Pinlon a do svazu Quercion

pubescenti-petraeae /Částečně/ podle Oberdorřera /5/. Podle Kliky 1955 /2/ by sem patřila

spo­

lečenstva s dřevinami nebo dřevin zbavená ze svazů Seslerion calcariae /Br.-Bl. 1926/ Kka 1944,

Seslerion /Bielzii/ tatrae Pawl. 1935, Seslerio-Festucion duriusculae a Cirsio - Brachypodion pinnati Hč.-Kka 1944, Dále sem patří společenstva z podsvazu Quercion pubescentis Kka 1953 Quer-

cus pubescens-Fraxinus ornus as. Kka 1938, Querceto-Brachypodietum Kka 1951, Quercetum

seslerie-

tosum Kka 1942, Quercus pubescens-Lathyrus versicolor as.Kka 1928, subas. s Lithoepermum purpureocoeruleum Kka 1932,

Quercetum pubescentis praeearpaticum Sill. 1929, Quercetum lanuginoeae

panno-

nicum Dostál 1933,Querceto-Torminalietum orientals Jurko 1951, z podsvazu Querceto-Carpinion Querceto-Carpinetum /praefatricum/ pubescentosum Mik. 1939, ze svazu Fagion Piceeto-Pagetum car­

paticum calcicolum Sill. 1933 /část.?/, Abieto-Fagetum carpaticum Patrae Kka 1936 /část.?/, Abieto-Fagetum carpaticum caricetosum albae Kka 1936, Abieto-Fagetum carpaticum montanum Cortusae

Kka /1936/ 1949, z podsvazu Abieto-Piceion Br.-B1.1939 Piceetum excelsae noímale calcicolum

Sill. 1933, z podsvazu Pinion mughi /Pawl.- Sokol.- Wallisch 1927/ Vaccinietum myrtilli tatricum pinetosum calcicolum Pawl. 1927. Podle Soó /ll/ by sex měly být zařazeny hlavní asociace: Quer­

cetum pubescenti -petraeae Soó nom.nov. 57# Acereto tatarici - Quercetum Zely. 57 /?/, Bruneto mahaleb-Quereetum pubescentis Jakucs et Fekete 57, Querceto /pubescenti/~0rnetum /Domin 31/ Kli­

ka 38, Quercetum pubescenti-cerrie Soó nom.nov. 57, Cytiso-Pinetum /Br.-Bl. 32/ Oberd. 56. Fytocenoey Quercion pubescentis petraeae vesměs patří do skupiny 28 Coxneto-Querce-

tum, fytocenosy Pinion vesměs do ostatních skupin. Klika nezařadil lesní dealpinská společenstva

do svazu Erico-Pinlon /mimo západočeské společenstvo na hadci/. Fytocenosy 31 Fageto-Piceetum a 7c Mughetum calcicolum u nás popsaná jsou u Kliky ve svazu Piceion excelsae. Fytocenosy podsku­

piny jOa Corneto-Fagetum Klika zřejmá označil jako Quercetum pubescentis praeearpaticum /Klika 1937 str. 318 - 319/. Do skupiny 30 Fagetum dealpinum patří fytocenosy popsané jako Fagetum ear-

paticum Slil. 1933. Eytocenosy 31 Fageto-Piceetum byly popsány mimo jiné jako Abieto-Fagetum

carpaticum Cortusae Kka 1949

=

Piceetum Sillingerovo. Do skupiny 7c spadají zápisy klečových

porostů na vápencích, pokud vykazují příslušné diferenciální druhy.

5. Skupina 5 Abieto-Piceetum a soubor skupin lesních typů ” a ".

Do srovnávací TAB. 10

/příl.str.155-158/ je pojata skupina

8, 9 a 5 /příl.str.5-22,

30-38/, které mají jako společný znak fytocenoe podstatnou účast druhů, indikujících občasné

až trvalé zamokření, spojené s redukčními procesy v půdě, zabahněním až rašeliněním. Fytocenoey 8 Betuleto-Quercetum, na Slovensku jen nepatrně zastoupeného, jsou pokládány za subasociaci " molinietosum " Querceta medioeuropaea Br.-Bl. 32 /Oberdorfer /5/

svazu Quercion robori-petraeae.

Fytocenosy 9 Betuleto-Alnetum jsou zařazovány do svazu Alnion glutinoeae /Oberdorfer 5/. Klika /2/ uvádí Alnus glutinosa - Dryopteris thelypteris as. Mik.- Kka 1949, Alnus glutinosa - Dryopteris spinulosa as. Kka 1940, Cariceto elongatae - Alnetum glutinosae W.Koch 1926 a Alnetum calama-

- 38

grostidetosum canescentis Mik. 1954. Z přehledu Soó-ova /2/ ke skupině 9 nepochybně náleží Cariceto elongatae—Alnetum Koch 26 s.str. a Thelypteridi —Alnetum /Du Rietz 23/ Soo 57. Skupina

5 Abieto-Piceetum, fytocenologicky navazující na 6 Sorbeto-Piceetum, liší se od této skupiny přítomností až převládáním prvků mokřadních a rašelinných. Skupina 5 byla pojata do táhniky

10 proto, aby byla zřejmá její diferenciace od skupiny 9. Její fytocenosy jsou přiřazovány jako

subasociace nebo varianty k asociacím svazu Vaccinio - Piceion podsvazu JBu-Vaccinio-Piceion

/subas.nov./ Oberdorfer /5/. U Kliky /2/ jsou zahrnuty ve společenstvech svazu Piceion excelsae Pawl. 1928 v prvních dvou podsvazech. Skupina 10 Pinetum ledosum, na Slovensku původně vzác­

ná, jejíž segmenty takřka již zmizely, nemá v tomto spise tabulku. Jde tu nem označované Piceo-Pinion uncinatae Tx. 55 a Pino-ledion Tx. 55

o fytocenosy, Tůxe-

Oberdorfer /5/ nepřiznává

těmto společenstvům oprávněnost samostatného zařazení a označuje je jako as. Vacci ni o—Mugheti™ Oberd. 34 a Vaccinio-Pinetum /Kobendza 30/, pro které navrhuje označení

Ledo-Pinetum s cha­

rakterem územní asociace.

6.

Soubor skupin lesních typů

c

Fytocenosy všech skupin lesních typů souboru "c" /příl.str.93-108/ jsou pojaty do srovnávací TAB.11 /pří1.str.158-161/. Podle školy curyšsko-montpellierské patří do řádu Populetalis

Dřevin zl.ven.!

M.gnon.rlelon ,1„„. pjto„nee,

do

naálch e.knjln 2, Wu,,, 2< Querc.t„_Pr„ln„„

obdobu y néktarých „nq,ách

tíi Pra,.o.Pr„lretJ

/íx.ll/)6 .

c.ř.nov„ýW> do

..

0t.M. 53. T, pevní

„ íHpadj>

pedrtupřa, 25. Ulmeto-Praxineluai popul.u., . druhí „ d.n«.,

jako J. a dřevin h.bn, , P.a,„tovýeh

ZT1XT1 T P°a,k“P1~ 251

72f*'52; °b"a-

_p

.

irm

°

„,Inw,,„rcl,rlMa,

earpmen.. ÍB0C1„. řn.nm.,

’°—1”5 ™

1.... crpln.ua. ,kupl. et°’AlnetUm JS0U Velmi ro^anité a odpovídají celé stupnici asociací: Astrantio-

raxinetum Oberd. 53 prov./částečně/, Stellario-Alnetum /glutinosae/ Lohm.53 mec -Fraxinetum Oberd. 53 /částečně/, Piceo-Alnetum Rubn 54 Car • 25. /Oberdorfer 5/. Fytocenosv 27 AI t ■ ’

-ř > — L.L

Pruno

• / , /remotae/-Fraxinetum W.Koch

ZT ‘ jak jsou uváděna u Kliky /2/ a Scó /n / x «y /^/ a Soo /ll/ zatím srovnání nedělám.

' S

4“" 8Pole2enstvy,

Závěr ke stati o skupinách lesních typů.

v neelli statě. Ukazuje nezbytnost, reeninnét .ooieředU „vldnv.ř p.j.tí . dlr„.aelial asociací, popsaných a charakterisovanýeh p„ u„ltou „„J,,,, s hlMíiU| _ ’ nově do rámce asociací zařazovaného. Domnívám t P Jetí hlaVní asociace « ve smyslu R. Knappa je v tomto ohledu velmi užitečné. Dále je Široké a že jsou tak sdružovány fyto-

ř .ebe «vndn n„! ■ vcelku Jdto řJloeennlojickpc .onborf,

■Dckj

/ isanomály srážkové /. A.Gregor. to pomůcce jsou mapově ve 4 stupních vyjádřen

výšce místa.

odV

Cesko-

193°* P°Znáfflka:

V té° ° ylky 3ráže* v červenci vzhledem k nadmořské

.■«..to.™ stokto. X XX XX'XXXX ” " “ “ '• 1927 19 ” Míl.«.„puUlky p ;930:19530;_51Í;5652^’.;‘ >

’°™

- 41

Jak již bylo svrchu uvedeno, bylo při tvoření lesních oblastí použito zmíněných tží

hledisek. U velkých horských masivů se značným rozdílem nadmořské výšky se ovšem projevují z

hlediska 3 velké rozdíly pokud se týče na př. severní a jižní poloviny, tedy na př. u Slovenské­ ho Rudohoří a Nízkých Tater. Jak bylo již dříve ukázáno / Zlatník 20 /, probíhá po hřebenu těch­

to pohoří, ale též po hřebenech jiných masivů,hlavní klimatická rozhraničující čára Slovenska. Je to rozhraní, kterým karpatský oblouk odděluje dvě důležité evropské klimatické oblasti.

Na jih od tohoto horstva, v panonské nížině /uherské kotlině/, ve velkých říčních úvalech, kte­ ré tvoří její výběžky, a na svazích Karpat, k této nížině a ke zmíněným říčním úvalům spadají­

cích, se uplatňuje sem pronikající vliv klimatu od Středozemního moře. Naopak ve vnitru horstev karpatského oblouku a na jeho severníohr svazích se uplatňuje suboceanická horské klima a vliv

klimatu od Severního a Baltického moře. Při studiu zmíněné mapy skutečně zjištujeme nápadné roz­

hraní, jevící se rozšířením skupiny lesních typů 17 Fageto-Abietum a 14 Fagetum pauper. Hranice

tohoto rozšíření, od níž první skupina se vyskytuje v zásadě na sever a druhá na jih, začíná na slovenské půdě na vrcholu Javorníka /1071 m n.m./, probíhá po rozvodním hřebenu Javorníků mezi

Kysucou

a Váhem, odkud sbíhá ke Kysuci v prostoru Kysuokého Nového Města. Pak hranice překročuje

údolí Kysuce, pokračuje po rozvodním hřebenu mezi Bystricou a Varinkou a na hřebenu Oravské Magury končí na Kubínské holi. Odtud se hranice stáčí k jihu do údolí Váhu mezi Lubochňou a Ružombe­

rokem, tedy východně od průsmyku Hradiska a Královen, oddělujícího Liptovskou kotlinu od úvalu Turoe a pokračuje pak dále k jihu přibližně po rozvodnici povodí Váhu mezi Lubochňankou, Váhem a Revúcou. Zde 17 Pageto- Abietum je na svazích a sbíhajících hřebenech s hlavního hřebene Velké Patry do údolí Revúce, kdežto 14 Pagetum pauper je na hřebenech a jižních svazích v údolí Koryt-

nice v prostoru Honoval. Hranice se pak táhne západním okrajem hřebene Prašivé, překračuje údolí horního Hronu, odkud pokračuje po hřebenu Veporu na Polánu, hlavním hřebenem Slovenského Rudohoří

na Muráňskou plošinu, odkud zabíhá na svahy Kohúta. Dále tvoří hranici rozvodnice mezi Hnilcem a přítoky Slané do údolí Stilbaohu a dále za údolím Hnilce rozvodnice mezi Poráčským járkom a Hor-

nádem až ke Krompachům. Zde hranice překračuje údolí Hornádu a táhne se hřebenem Brániaka, odkud severozápadně od Sabinova překračuje údolí Torysy a po rozvodnici mezi touto a Popradem sbíhá do údolí Popradu a jím pokračuje ke státní hranici. Vně takto ohraničeného souvislého území od hra­

nice na jih se 17 Pageto-Abieturn vyskytuje jen útržkovitě v prostoru blízkém uvedenému průběhu hra­ nice na chladnějších svazích k severu, nebo ve svahových úžlabinách a chladných údolích. Uvedená hranice je jasně hlavním klimatickým rozhraním mezi oblastí panenské /uherské/ nížiny a oblastí klimatu vnitrohorského a pod vlivem baltickým. Nejlépe tomuto rozhraní, zjištěnému

podle povahy lesní vegetace, odpovídají výsledky fenologických pozorování, mapově znázorněných

ve výše

citovaných fenologických ročenkách. Na př.některé izočáry květu jabloně a počátku žní v uve­

dených mapách se nápadně shodují s celkovým průběhem zmíněné klimatické hranice.Potvrzuje se tím, že

přírodní jevy, které jsou souhrnným výsledkem působení přírodních faktorů, jsou nejlepším ukazate­ lem sumárního působení klimatu a půdy na organismy a jejich soubory. 0 klimatologických mapách mů­ žeme říci, že určitá shoda se projevuje jen tehdy, když jsou meteorologická data s ohledem na prů­ běh vegetačního období a hodnoty v něm použita sumárně / viz Zlatník 21 /. Je nesporné, že uvedená klimatická čára znamená předpokládané důležité rozhraní mezi

oblastí na sever od ní, nápadně vlhčí a chladnější, a sušší a teplejší na jih od ní. Takto rozliše­ né oblasti mají však i jiné zajímavosti, lesnicky velmi důležité. Na sever od uvedené čáry se v le­ sích porušených pastvou a těžbou zvyšovala a zvyšuje účast jehličnanů, zvláště smrku. Smrk zde

- 42 samovolně zarůstá i opuštěné pastviny, a to na jakémkoli

podkladu, i na vápenci, a vyskytuje

se vedle modřínu jako solitér i v nižších polohách. Na jih od uvedené hranice se s těmito jevy nesetkáváme vůbec, nebo jen ve vlastním smrkovém stupni při rozhraní uvažovaných oblastí. V dru­

hé polovici léta bývá rozdíl mezi těmito oblastmi nápadný svěžestí luk a pastvin na sever a je­ jich suchostí na jih od hranice, pokud ověem v tomto území nejsou pod vlivem vysoko položené hla­

diny podzemní vody. Studujeme-li blíže zmíněné rozhraní na mapě skupin lesních typů, zjistíme celou řadu zajímavých detailů. Je to funkce horských hřebenů a naopak říčních úvalů: první zabraňují proni­

kání panenského vlivu do území Karpat, druhými tento vliv proniká do Karpat. Na mapě můžeme pří­ mo vyčíst různé kombinace funkce hřebenů a úvalů, jak to je na př. v Pohroní nad Banskou Bystri­

cou, v horním povodí Slané a j. Při srovnání mapy skupin lesních typů Slovenska s mapou topografickou, geologickou a ma­

pami klimatologickými zjištujeme další zajímavé a důležité poznatky, týkající se rozšíření skupin

lesních typů. Povšimněme si nejdříve rozšíření na teplo a sucho náročných skupin lesních typů, jaký­

mi jsou 11 Carpineto- Quercetum, 19 Carpineto-Aceretum a 28 Corneto-Quercetum. Vyskytují se výhrat ně na jih od hlavního klimatického rozhraní. V územích, bezprostředně ovlivněných klimatem nížin

panonské oblasti, vystupují do vyšších poloh a vyskytují se nejenom na jižních exposicích, nýbrž v nižších polohách též na exposicích severozápadních a severovýchodních, s výjimkou 28 CornetoQuerceta; 11 Carpineto-Quercetum je též na mírnějších severních svazích. Se vzdáleností od nížin

a velkých úvalů hlouběji do Karpat jsou jejich nejvyšěí výskyty

na stále nižší nadmořské výšce,

konečně pak omezeny na propustné půdy na živnějších horninách a na jižních exposicích. Srovnáme-li nejvyšší výskyty uvedených skupin postupně od panenských nížin směrem proti toku řek ve velkých

k„.tatuJame do,as,al VŽMlch

prt. 0Maatl „llratoé ¥alkou

k

výS.k Mi , ablaatl

ó 1X7 X

aal„ alíUou

—i. -i™.. >»»,„ . atvář.aí dvalů . ie “ ”e* p"ai“

ee°1°8ioký

11 Carpineto-Quercetum vystupuje na Slovenském Krasu až

vápencovém podkladu na východním Slovensku asi na 700 m

28 Corneto-Quercetum proniká podél Váhu až k stísněnému

n.m., na západním Slovensku asi na 600 m n údolí u Puchová, podél Nitry k Nitranskému —• —, > -

izxxxix;:xxr1

.taPlaí, .^Síí

na 780 m n.m., 11 Carpineto-Quercetumna ne

k3XXl1ZX 77 Ty“’upule ’’** “s přM’

vem panonské oblasti ve Stiavnickém pohoří v oblasti 13

/vysvětlení čísel oblastí viz dále v přehledu/.

x

&

8 °

& V °bla8ti pod přím^

P8nC°T^ °blaSti 19 až přes 900

Biogeocenosy.v nichž Be dub vyskytuje v hlavní mají v Karpatech své vysoko položené lokality též dél 6ynuBii 3 Povahou buku pouze přimíšen,

e od jejich jižního okraje.Tak ve 14 Fagetum pauper se vyskytuje dub v hlavní synusii - jižních svazích Slovenského Rudohoří v povodí Bodvy až na 900 m n.m. a rovněž tak v oblastech dále na východ; horní hranice této . shodně s roční isothermou 5° 0. V. V4 ,.gata wralaa. abI.tlm ee aub na jižních svazích Rudohoří až k 850 m v povodí Slané vyskytuje n.m. V případě obou skupin typů o..«.ta.Pag.tu . pohoříi T se jedná o oblast 11. v 13

eltaia

’

dub

jeěté

v 900 m n.m. ve srážově defi-

- 43

Podobně jako nejvyšší výskyty na teplo náročných a středně náročných biogeocenos by by­

lo možno sledovat nejnižší výskyty biogeocenos, vyžadujících vlhké a chladné polohy. Tyto nejnižší výskyty jsou vesměs na severních exposicích nebo na chladných lokalitách vůbec, reap, na loka­ litách mrazových. Uvádění příkladů, které by se mohly týkat celé řady skupin lesních typů, nepoklá­

dám za nutné; jsou vesměs na sever od hlavního klimatického rozhraní.

0 růstových poměrech není materiál ještě zcela zpracován. Zdá se, že růstově optimální oblast pro všechny dřeviny, mimo dřeviny vysloveně horské a náročné na vysokou vzdušní vlhkost,je

oblast od údolí Slané na východ, tedy oblast pod vlivem panonským /na jih od hlavního klimatické­ ho rozhraní/, s normálními nebo vyššími srážkami v červenci vzhledem k nadmořské výšce, a to v nad­ mořské výšce nad 500 m. Nejprodukčnějšími se zde jeví z řady "A" nejpříznivější typy skupiny 3/4 Fagetum quercino-abietinum, z řady "B" nejpříznivější typy skupiny 13 Querceto-Fagetum, dále 14 Fagetum pauper a 15 Fagetum typicum, z řady "C" 22 Fageto-Aceretum normále a 21 Fraxineto-Aceretum

nižšího stupně. Vraíme se nyní k otázce vymezování přírodních oblastí. Jde hlavně o to, zda se má uve­ deného hlavního klimatického rozhraní Slovenska využít pro dělení. Znamenalo by to ovšem, dělit

horské masivy do různých oblastí právě na jejich hřebenech. I když též z hledisek správních, do­

pravních a výrobních se toto dělení přímo nabízí, nepoužil jsem jej při popisovaném tvoření přírod­ ních lesních oblastí, protože by to znamenalo porušení principu, zachovat dílčí geomorfologické

celky, které při menších extrémech prvořadě vyhovují principům dělení. Je třeba si uvědomit, že tvoření přírodních lesních oblastí je záležitostí zásadně odlišnou od vědecky podložené typisace

lesů a může mít do určité míry konvenční ráz. Dále je třeba se zmínit o otázce hranic mezi oblastmi. Protože dna údolí se svými aluvii a případně rovinatým terénem, krytým říčními terasami nebo spraší, mají zcela jiný ráz než sou­

sední svahy, byla širší aluvia pokládána za součást aluviálních nížin a hranice nebyla vedena podél řeky s připojováním jedné části aluvia k jednomu a druhé k druhému masivu, jak se to namnoze při tvoření oblastí dělá. Hranici tvoří výrazné úpatnice svahů. Při přechodech horských celků do území

pahorkatiny nebo nížiny nebylo však použito vždy úpatnice, nýbrž k souvislému území, krytému spra­ ší, byla

připojována spraší krytá úpatí horských celků, jak to vyplývá z typologické povahy

lesní vegetace. Následující přehled přírodních lesních oblastí ukazuje již v názvech, jak bylo hledisek

na podkladě studia generelní typologické mapy použito, čísla oblastí souhlasí s čísly na přiložené mapce, na niž je zakreslena též hlavní klimatická rozdělovači čára a vyznačena města s velikostí

nad 7,000 obyvatel pro orientaci, protože použití horských hřebenů nebo vodních toků by činilo mapku

nepřehlednou.

Přehled přírodních lesních oblastí, jak jsem je vytvořil pro Slovensko, je následující: 1. Oblast Záhorské nížiny a pahorkatiny.

2. Oblast západoslovenské nížiny a úvalů. 3. Oblast východoslovenské nížiny a úvalů. 4. Oblast středoslovenských úvalů. 5. Oblast vnitrohorských úvalů.

6. Oblast povážské nevápnité křídy a paleogenu. 7. Oblast kysucko-oravsko-spišské nevápnité křídy, paleogenu, neogenu a sprašových hlin.

- 44

8. Oblast východoslovenské nevápnité křídy a paleogenu.

9. Oblast západoslovenských prahor a jiných nevápnitých hornin. 10. Oblast tatranských prahor a jiných nevápnitýeh hornin. 11. Oblast nízkotatransko-rudahorsko-branisských prahor a nevápnitých sedimentů.

12. Oblast prahor Vysokých a Liptovských Tater. 13. Oblast středoslovenských vyvřelin. 14. Oblast vyvřelin Kováčovských kopců.

15. Oblast východoslovenských vyvřelin. 16. Oblast západoslovenských vápnitých hornin. 17. Oblast vápnitých hornin Centrálních Karpat. 18. Oblast oravsko-spišsko-šárišských vápnitých hornin. 19. Oblast východoslovenských vápnitých hornin. K utvok.ný» oblastem .trudně potnamemávám: Názvy J..m volil podle umístěni na západě

a na výohodě Slovsn.Ha, podi. z„á»ýoh g..gr.tlekých nato .,.rých .právních otn.dsni,.t oné užívaných, « podle geologického podkladu, protek. .. »i zdají k p„.tovtóí ti byl jasně zdůvodněn induktivním postup

em,vycházejícím od povahy přírodních fytocenoe a jejich vývojových souvislostí,což při zmínce o tvoření názvů znovu důrazně připomínám. Vytvořené oblasti, jak již dříve bylo řečeno, nemohou být pokládány za nějaké jednotky, jako jsou jednotky typologie ké. Při tvoření oblastí je :nutno, jak z předešlého vyplývá, přikročit k určitému kompromisnímu řešení mezi rozhodujícími mom tenty, jimiž jsou na jedné straně odlišitelná povaha biog eocenos a jejich vývojové sounáležitost, ‘ na druhé straně jejich mozaikovitý výskyt a nutnost utvořit územní soubory. Každé řešení tohoto rázu vede přirozeně k vážení zmíněných momentů a proto výsledek musí nést subjektivní znaky. Musíme si uvědomit, že utvořené oblasti, jak jsem již předem uvedl, mají za cíl, umožnit vyjadřování o dílčích územních celcích. Jejich daláí užívání je záležitostí kon‘ tyl° hí *“*’ ‘^logickou otázku, nebo dokonce je pokládat za cíl lesnické typologie.

Vftvpfcuá přírodní le.nf

zkWJ k vhodnému topografickému odkazování.

Vysvětlení k mapě: Ma Přiložené mapě Slovenska Jsou ’’“•‘“V hr^ie. pMrcdMch le„lch oMaM1_ Sárou je vytažena hranice nížinných oblastí 1 - 5 oproti ostatním oblastem, jinak jsou hranice oblastí vytaženy tenčí čarou, Silné čáry se i"Šipkami naznačují dolní toky větších řek, kde nížinná oblast údolím pokračuj e» ale nedá se v měřítku --u mapy vyjádřit dvojí čarou. Zakreslená čísla oblastí se shodují s čísly v přehledu. Linie vyznačená silně tečkované + Pro on Ant < . 3 v ..p8 kcl.dk, .

nad 7.000.

laVnl klima^ická čára,

r

a. 0;

9

0;

10

01 01

12. 13. 0

14. 0

16. 01

17. 01

18

18. 01

ť 1------ ' 17

19. 01

Žomberok

12

■ok

Poprad

z

ve s tj

° leroč

cně u ti byl

SpiS.S.Vea

17

vývoje

Jak ji ké. pd

19

'ystrica

žení

®oínava

Jich

soubo;

19

nést s

za cíl veněníl

iavnica

kládatl

° lučenec zkumu

čarou oblast:

ná obli oblast:

nad 7

’,Mpříro4“-^rtu.«

atocenních sedimentů, ulože ivy od ústí Veliký do Moravy

Vídeňské pánve. Zúženou poduMalými Karpatami jako posled

, Od západu je Vídeňská pánev

í zúženým údolím z Tullnského odě ji ohraničují Bílé Karpaty,

i epraSové příkrovy úpatí Bílých Ířechází do následující. Výškové

jeplé až teplé, mírně suché až pohybuje mezi 8 - 9°C a průměr-

I průměrný úhrn srážek činí 600 I vegetačním období. Vzhledem k nad —

ku a normální srážky v červenci, lost vzduchu v červenci ve 14 hod.

Ltového sloupce. ((hospodářsky nevyužitelné;

■odkladů, většinou však již I jí skupinám lesních typů souboru lnou horninou je písek, svým ulože-

latečnou vlhkost rhizosféry ve vegeP-nného humusu nebo rašeliny, jsou ru "a"; je to na živném podkladu jinak 8 Betuleto-Quercetum a na

erá dříve

patřila skupinám lesních

řohutnost písčitého příkrovu nedosa-

■*řítku

1 । 1,085.000

toho, zda jsou zde podmínky pro I Písku prohumuzňuje. V takovém přlpa

I Celém Pr°fÍ1U *>d^e příznivé pod_ I rovněž příznivé řyzikální vlaat_ I

- Př. na hlubokém píaku pod^ Jlaak

M

fích typech. Hřeben- e reoeny dun vát-íen tí v '«ych Píeků

- -

8. Oblast vých0, 9. °bla*t západc 10. °blast tatra4 °61ast

12. Oblast Prahoi* 13. středosl 14. Oblast vyvřeiij 15. Oblast východoL-16. Oblast západoslj

17. °bl^t vápnitým 18. Oblast oravsko-s 19. Oblast východosl)

18 K utvoře ve středu a „ , i ‘ a na vychodí ažíváných, a podikužomberok

byl jasně zdůvodněÁ vývojových souvlsioatí^

/17

12 Lip t.Sv.Mikuláš

17

jak již dříve byl0 řeS^ Íé‘ řri dvoření oblastí áení mezi rozhodujícími

jich vývojová sounáležitB,-trl°a

soubory. Každé řeěení to nést subjektivní znaky.

Za 0Í1» rožnit vyjadřo

venění a bylo by omylem, 4 kládat za cíl lesnické typ v . . , tlavnica Vytvořené přírol

zkumu k vhodnému topografi

Vysvětlení k mapě: přiložené map

čarou je vytažena hranice ní oblastí vytaženy tenčí čarou.

ná oblast údolím pokračuje, a

oblastí se shodují s čísly v j linie vyznačená sil

pro orientaci jsou

nad 7.000.

Popraš

O Lučenec

dimentů, uloieličky do Moravy B. zúženou poduuni jako posledrídeňaká pánev

t z Tv-llnakého

í Bílé Karpaty, vy úpatí Bílých dující. Výfikové

mě suché až

L 9°C a průmér;ek činí 600 -

Vzhledem k nad-

y v červenci, tici ve 14 hod.

:elné; v souik již na avaypů souboru

, svým ulože•féry ve vegeeliny, jsou

1 podkladu

setům a na

línám leaních

ovu nedoaa— Map* ffíroiBÍeh loaníoh oblaotí ▼ ■i fitku

1 « 1,085.000

línky pro tovém pMpB_ žíznivé pod­

élní vlaet-

ku podél

na PloSich PÍeků adou typů

r®a*cí hu_ lifilních

8. Oblast v

9. Oblast z 10. Oblast í 11. Oblast r

12. Oblast j 13. Oblast i 14. Oblast 15. Oblast 16. Oblast

17. Oblast

18. Oblast 19. Oblast

ve středu cně užívá

byl jai vývojovýe’

jak již a ké. Při t Sení mezi

jich vývc soubory. nést sub

za cíl, venSní a kládat z

zkumu k

obiaetí

nad 7.i

- 45 1. Oblast Záhorské nížiny a pahorkatiny.

K této oblasti počítám území neogenních sedimentů, pleistocenních sedimentů, ulože­ ných převážné jako váté písky, a aluviálních niv levého povodí Moravy od ústí Teličky do Moravy po ústí Moravy do Dunaje. Je to součást Moravského pole, zálivu to Vídeňské pánve. Zúženou podu­

najskou nížinou mezi Litavskými vrchy, které jsou předhořím Alp, a Malými Karpatami jako posled­ ním výběžkem karpatskéno oblouku souvisí tato oblast s následující. Od západu je Vídeňská pánev

uzavřena Vídeňským Lesem a Liskými vrchy, mezi nimiž Dunaj protéká zúženým údolím z Tv.llnského pole, na sever oblast přechází do Dolnomoravského úvalu a na východě ji ohraničují Bílé Karpaty, spojené nižěí Myjavskou pahorkatinou. K oblasti jsou počítány též spraěové příkrovy úpatí Bílých

Karpat, Malých Karpat a Myjavské pahorkatiny, jimiž tato oblast přechází do následující. VýSkové rozpětí činí 155 - 465 m n.m. /nad obcí BaSnár/.

Popisované území spadá do klimatické oblasti mírně teplé až teplé, mírně suché až mírně vlhké, s mírnými zimami. Roční průměrná teplota vzduchu se pohybuje mezi 8 - 9°C a průměr­

ná teplota vzduchu ve vegetačním období obnáší 15 - 16°C. Roční průměrný úhrn srážek činí 600 -

800 mm, z čehož 550 - 500 mm připadá na průměrný úhrn srážek ve vegetačním období. Vzhledem k nad­ mořské výšce má oblast Záhorské nížiny normální průměrnou teplotu a normální srážky v červenci.

Dešíový faktor dle Langa je 60 - 80 mm. Průměrná relativní vlhkost vzduchu v červenci ve 14 hod. činí 50 - 55 %. Sytostní doplněk podle isočar má 5 - 5,5 mm rlutového sloupce.

Převaha lesní plochy je nyní omezena na území polnohospodářsky nevyužitelné; v sou­

vislé lesní ploše jsou menší ploehy příznivějších sprašových podkladů, většinou však již na sva­

žitě jším území. Aluviální lesy na náplavech řeky Moravy náležejí skupinám lesních typů souboru "o". Mimo ně patří tomuto souboru i jiné lesy, kde půdní matečnou horninou je písek, svým ulože­

ním v terénu na neogenním nepropustném podkladu umožňující dostatečnou vlhkost rhizosféry ve vege­ tačním období. Tam, kde stagnující voda podmiňuje tvorbu slatinného humusu nebo rašeliny, jsou

na zamokřených místech menší plochy skupin lesních typů souboru "a"; je to na živném podkladu neogénu vlhčí 11 Carpineto - Quercetum /Tilieto - Quercetum/, jinak 8 Betuleto-Quercetum a na

zbahněných plochách 9 Betuleto-Alneturn. Velká Část plochy, která dříve

patřila skupinám lesních

typů uvedených souborů, je zaujata loukami. V komplexech písků, kde vliv podzemní vody pro mohutnost písčitého příkrovu nedosa­

huje do rhizosféry, jsou vytvořeny skupiny lesních typů podle toho, zda jsou zde podmínky pro tvorbu kyselého surového humusu, nebo zda se svrchní vrstva písku prohumuzňuje. V takovém přípa­

dě má pak svrchní vrstva písku příznivou reakci, písek si v celém profilu podržuje příznivé pod­ mínky pro vzlínání vody a příkrovný humus - je-li vytvořen - má rovněž příznivé fyzikální vlast­ nosti a mírně kyselou reakci. Na místech s trvale svěží půdou, na př. na hlubokém písku podél

Rudavy, na svahu i okraji písčitých plošin se vyskytuje 12 Tageto-Quercetum. Jinak je na ploši­ nách vytvořeno

11 Carpineto-Quercetum ve vlhčích i sušších typech. Hřebeny dun vátých písků

a také výše položené plošiny s trvale nezajištěnou vlhkostí, v rhizosféře jsou kryty řadou typů od suššího 11 Carpineto-Querceta k la Pineto-Quercetu, t.j. od typů ještě s příznivou reakcí hu­

musu a rhizosféry až po typy s tvorbou surového humusu a podmínkami pro dominanci acidifilních

mechů a lišejníků.

- 46

2.

Oblast západoslovenské nížiny a úvalů.

Tato oblast je součástí nížiny mezi Alpami a Karpatami. Od jihovýchodu Je uzavřena

Bakoňským Lesem a na jihu souvisí přes nízké pahorkatiny s Velkou nížinou uherskou. Mimo území státu je Malá uherská nížina a Malý Žitný ostrov. Na území státu k oblasti patří Velký žitný

ostrov a podunajská nížina na sever od něho s říčními úvaly až po ústí Krupiny do Ipelu na výchi

dě. K severu oblast zasahuje aluviem Váhu

souvisle k soutěsce u Nosič nad Púchovem a plynule

vlastně přechází zúženým aluviem k žilině; úval za tímto zúžením vážského údolí přiřazuji jii

k oblasti vnitrohorských úvalů. Od Povážského Inovce na východ oblast zasahuje k severu do úval,

horní Nitry a jejích pravých přítoků Nitrice a Bebravy, na východ od Tríbečských vrchů do povodí žitavy k Topolčiankám. Podél Hronu oblast zasahuje do pahorkatiny k Sv.Beiadiku a pod úpatnicí

rozvodnicového hřebene mezi Hronem a Sikenicou zaujímá spraěí kryté výběžky Stiavnického Středoh

ří. Na východ od rozvodnicového hřebene mezi Sikenicou a Stiavnicou k oblasti patří spraěe v pahorkatině podél řeky Stiavnice. Východní

hranicí oblasti je hřeben na východ od řeky Krupiny,

vlévající se do Ipelu u Sáhů. Geologický podklad tvoří aluvia, diluviální sedimenty a neogen. Vý,

kové rozpětí činí 106 - 305 m n.m. /Nitr. Pravno/. OM»i .ouvl.ié niilny ,á a,., „mnlM . po,tupným ulýTání, ,ohoto ul„,loMho

M. .. uplat&J. T11T hor.kdho kllmatu a

Vii™ do ^otii^

. ta k

obl..t ..plí,

.s

aa“' ” P£1*“'?Č”Í rrt”,“á

” E°hy‘“í- ’

dobí je průměrná teplota vzduchu 14 - 17° c ve veee+ox < k , 8ní ve vegetačním období spadne průměrně 300 - 450 mm. výšce 1e v „.««■

typů "o*. Soubor *a" .. ty.Vt.,. , tdu obl„,a Jen T PH Paa.,1 a 5„k0„ přlf,s„Ma k> laviaiaí „ai.„t„ hl.„s ,PM.

‘°"— "• S'S"’ "*

Mji T ceié_

3Í severní svahy, vyskytuje se na spraši skupina 12 y

'

a roz.áhl.j-

Oblast východoslovenská nížiny a úvalů.

«*»«. ». t. mohutný

«

Mogeocenosy skupiny 11 Csr-

.

a«et°-«.

M.

•» •

Pineto-Querceta. Tam, kde je pahorkatina členitější a kd

3.

I---'

J

5i.t ^ohoao.1„e„M n. Jlh . Týchoa po

“ °“1-

1.0 m ú..-

“ Mh »< X«S10 v p0TOaí ao„adu

■

“ ^«d Od Slmtého poho„ v povoai ‘

■‘■“‘-i. ^P.d»í M„ OH„M

- 47 k soutěsce Hornádu přímo nad Košicemi, kdežto podél Torysy úval souvisle sahá až nad Sabinov a podél Olšavy nad Kecerovské Peklany. Tato západní část Je na slovenském území z úvalu Olšavy tak-

spojena užšími aluvii přítoků Olšavy s povodím Ronyvy, vlévající se do Bodrogu. Východní část tvořená nížinou Bodrogu a jejími přítoky, zasahuje k severu úvalem Ondavy až nad Stropkov,

úvalem jejího pravého přítoku Toplé až pod Bardějov.Na východ od těchto úval* zasahuje aluviem

Laborce až pod Medzilaborce a také jeho dva levé přítoky, Ciroka a Udava, mají svá aluvia, hluboko

zasahující do flyáových Karpat. Matečnými horninami půd Jsou aluviální a diluviální sedimenty a

nevápnitý neogen. Výškové rozpětí oblasti Siní 99 - 420 m n.m. /na Toryse nad Lipany/. Klimaticky je tato oblast pod bezprostředním vlivem Velké uherské nížiny. Její úvaly

v Karpatech

mají podstatně chladnější a vlhčí klima. Je to klimatická oblast teplá, mírně suchá

až mízně vlhká, s chladnou zimou. Rožní průměrná teplota vzduchu je 7 - 9° C, ve vegetačním obdo­ bí 14 - 17° C. Roční průměrný úhrn srážek je 550 - 800 mm, z čehož 500 - 450 mm připadá na průměr­

ný úhrn srážek ve vegetačním období. Tepelně je oblast normální nebo mírně nadnormální; srážkově

vzhledem k nadm. výšce Je o 40 i více procent bohatší.Beštový faktor podle Langa činí 60-100 mm.

Relativní vlhkost vzduchu v červenci ve 14 hod. Je 55 %. Sytostní doplněk obnáší podle isočar 5

— 3 mm rtulového sloupce.

Aluviální lesy souboru skupin lesních typů"c" se zachovaly hlavně při dolním toku Latorice, Uhu a Ondavy. Jsou to hlavně 25 Ulmeto-Fraxinetum, na poněkud zasolených půdách náležející podsku­

pině Ulmetum, méně 24 Querceto-kraxinetum a 23 Saliceto-Alnetum. Bři středních tocích řek se po­

místně zachovaly zbytky lesů skupiny 26 řraxineto-Alnetum, na podhorských aluviích ve flyšových Karpatech jsou zbytky 27 Alneta incanae. Neogen a spraš jsou dnes odlesněny až na nepatrné zbytky

lesů skupiny 11 Carpineto-Quercetum.

4. Oblast středoslovenských úvalů.

Bo oblasti Jsem zařadil úvaly povodí Ipelu na východ od výběžku Krupinské vrchoviny u Sáhů a povodí Slané. K oblasti patří úvaly pravých přítoků Ipelu a úvaly všech přítoků Slané na státním území včetně sprašových příkrovů v pahorkatině mezi výběžkem Krupinské vrchoviny u

Sáhů na západě a pahorkatinou na státní hranic# na levém břehu Slané. Povodí Ipelu náleží vlastně

k území nížin Malé nížiny uherské a povodí Slané jsou úvaly, patřící k území Velké nížiny uherské. Vzhledem k území Slovenska se jevilo výhodným, zmíněné dva soubory úvalů, od vlastní Velké nížiny uherské též klimaticky oddělené pohořími Novohradských vrchů, Matry a Bukových hor / BUkk

/, poj­

mout Jako oblast oddělenou od oblasti předcházející a následující, i když všechny dohromady tvoří

hydrografický celek. Matečnými horninami oblasti jsou sedimenty aluviální a diluviální, z těchto druhých hlavně spraš, méně nevápnitý neogen. Výškové rozpětí činí 157 - 500 m n.m. Klima oblasti má ráz pannonského klimatu, lokálně pozměněného vlivem terénu sousedních nižších pohoří; význačný vliv vykonává uzavření hřebenem Slovenského Rudohoří od severozápadu. Je

to oblast mírně teplá / ve vrchovině / až teplá, mírně suchá až mírně vlhká, s chladnou zimou. Roční průměrná teplota vzduchu je 8 - 9°C, ve vegetačním období 14 - 16°C. Roční průměrný úhrn

srážek Je 600 - 700 mm, z čehož 550 - 400 mm připadá na vegetační období. Tepelně Je to oblast

normální; ročních srážek Je méně než odpovídá nadm. výšce. Dešlový faktor podle Langa je 70 - 80mm.

- 48 Relativní vlhkost vzduchu v červenci ve 14 hod. se pohybuje v rozmezí 50 - 55

Sytostní doplněk

podle isočar je 3,5 - 2 mm rtulového sloupce. Lesy na aluviu se nezachovaly mimo nepatrné zbytky Fraxineto-Alneta. Dnešní lesy jsou z největší části na spraši, méně na neogénu v pahorkatině. Největší plochu dnes zaujímá 11 Carpi-

neto-Quercetum, ve vlhěích úvalech a na severních svazích se vyskytuje 12 Fageto-Quercetum. Ve

vyšších polohách pahorkatiny je na severních svazích zastoupeno mimo předešlou skupinu 13 .Querceto Fagetum a v malých plochách 14 Fagetum pauper. Malé plochy čediče, andesitových tufů a vápence

v územní oblasti jsou přiřazeny k příslušným oblastem.

5. Oblast vnitrohorských úvalů.

Do této oblasti pojímám územně nesouvisející plochu aluvií, přímo neovlivněných klima­

tem pannonské nížiny. Je to povážské aluvium od Púchova ke Streěňanské soutěsce s úvalem Rajčanky a dolní Kysuce, aluvium v Turčanském úvalu podél řeky Turce a Váhu mezi Malou a Velkou Fatrou na

východ od Streěňanské vážské soutěsky, homovážské aluvium výše Ružomheroka,popradské aluvium od

Lučivné po státní hranici, hornohornádské aluvium podél Homádu a jeho přítoků až po jeho stísněné

údolí pod Spišskými Vlachy, aluvium Oravy, nyní převážně zatopené oravskou přehradou, a konečně pohronská aluvia mezi Bzenioí a Zdarem n.H. a mezi Zvoleném a Slovenskou Lupčou. Do oblasti patří

též území neogénu ve zmíněných úsecích Pohromí a u Března- Zmíněná území mají nadmořskou výšku 230 - 650 m n.m. ví -imáti nky patří oblast karpatskému území s dosti značnými rozdíly. Klima je chlad­

né až teplé, mírně vlhké až vlhké s mírnou až studenou zimou. Roční průměrná teplota vzduchu je 5 - 8°C, ve vegetačním období 12 - 15°C. Roční průměrný úhrn srážek 650 - 900 mm, z čehož 400 500 mm připadá na vegetační období. Dešlový

faktor dle Langa je 80 - 100 mm. Průměrná relativní

vlhkost vzduchu v červenci ve 14 hod. se pohybuje v rozmezí 50 - 60 %. Sytostní doplněk podle isočar obnáší 3 - 2,5 mm rtuíového sloupce.

Lesy se zachovaly jen v nepatrných zbytcích, více v iniciálních aluviálních stadiích

skupin souboru "c". Na Hronu a Váhu pod Strečňanskou soutěskou je to hlavně 26 Fraxineto-Alnetum, na Kysuci, horním Váhu, Popradu a Oravě 27 Alnetum incanae a k němu náležející vývojová stadia,

hlavně Myricarietum a Salicetum purpureae.

6. Oblast povážské nevápnité křídy a paleogénu.

Oblast zaujímá území nevápnité křídy a paleogénu Bílých Karpat a Javorníků. Její hra­

nice se táhne po hranici s Moravou, přechází pak na rozvodnicový hřeben vážsko-kysucký, schází ke

Kysuckému Novému Městu v údolí Kysuce, dále- pak k východu na levém břehu Kysuce pokračuje v území

na jih od hřebene ladonhory k aluviu Varínky na východě. K oblasti přiřazuji též území nevápnité křídy a paleogénu v severní části Strážovské hornatiny. Nadmořská výška je mezi 25O - 1071 m n.m.

/ Javorník /. m-u., j. .... ci.., POtaí„im oMoM ja last klimatu chladného až teuléhn

K - 14 e.

"ý to

pre.Sraý

„áSek ílnl 700 _ iooo ___

„ W-W1 obaobI. ,m>a„ k

. 5„v.bObTé „áik7 „«„ílbl. B.Slbvý fakt„ al> relativní vlhkost vzduchu ve 14 w

• j

m

.. so

prt],ě,.

w(j _ 6oo _

nM ioQ

„Moor.álnl j «.« E.jčarky, n5 ~

ráně a R.

Řada " B " • Na snových Příkrovech v nižších polohách v povodí Bodvy, Slané, Mu-

rané a Rimavice se w^irv+nia _» . . , *> > t 14 pa t nedm ca polohách 12 Fageto-Quereetwa, případně 13 Querceto-FaFag.ln. p..p.r J. „zilí,m , povoai HomMu himž wTOdí Bodvy je ve značných rozlohách na fylitech Ml. +q + v ,, y y h* Dále tato skupina zaujímá střední polohy závěru povo an a převládá v povodí Muráně, Rimavy, Ipelu a Kriváně. y Nízkých Tatrách Fagetum «hybl 8 ^Ol»k.u k jlhu obrác.ných sucWch Mebenú m Tater do údoU ta, kd. vy.taEllj. poaoM JM0 J12alcl> av-jíoh Slovm KrM5e

Hr°°“ *

b.něnych vyvřelin zaujímá horské skupiny Pohronského Inovce

Vtáčník

»

/elU*

čníku, Kremnického pohoří, Polaný,

- 57 Štiavnického pohoří, Javorie a Krupinské vrchoviny. Na obvodě tohoto území se nacházejí větší místa, šáhy, Levice, Zlaté Moravce, Oslany, Prievidza, Turčanský Michal, Tajov, Badín, Lubětová,

Jiřinová, Divín, Halič a Středné Plachtince. V tomto souvislém úzaní se nacházejí ostrovy a ostiův-

ky jiných oblastí s aluvia Hronu s větším ostrovem neogénu u žiaru n.H. menšími ostrovy mezi Zvo­

leném a Bánskou Bystricou /oblast 5/, vápence mezi Bánskou štiavnicou a žarnovicou /oblast 16/, prahory /ruly/ v malých plochách mezi Bánskou štiavnicou a žarnovicou a na severovýchod od Zvole­ na /oblast 9, ostrůvek na mapě pro nepatrnost nevyznačený je v souvislosti s ostrůvkem oblasti 16/

Mimo to jsou v území této oblasti značné plochy, kryté spraší; v nižších polohách náležejí

k oblasti 4. Popisovaná oblast má jako oddělený ostrov vrchol Veporu /1341 m/, větší ostrov na

jih od Březne, a mimo to menší ostrovy vesměs ve Slovenském Rudohoří; jedná se o andesity a pří­ buzné horniny. Ostrovy andesitových tufů, k oblasti rovněž náležející, jsou mezi horním tokem Slatiny a tokem Rimavy v úseku mezi Rimavskou Baňou a Rimavskou Sobotou a dále mezi tokem Blhu

a Turiece na východ odtud. Oddělené ostrovy čedičů jsou u Lovinobáně, Lučence a Filakova a menší ostrovy andesitů a tufů v sousedství státní hranice. Nadmořská výška vykazuje rozpětí mezi 137m

/Šáhy/ a 1459 m n.m. /Polana/. Velký rozdíl nadmořské výšky způsobuje značnou klimatickou rozmanitost; mimo to se projevuje rozdíl v ovlivnění panonským klimatem mezi částmi oblasti, vystavenými bezprostředněji

tomuto vlivu na jihu /Krupinská vrchovina, štiavnické pohoří, Javorde/ oproti částem, od jižního okraje Karpat vzdálenějším, kde vliv se uskutečňuje pronikáním úvaly, nebo kde je zmírněn před­

sunutými pohořími / to se týká Vtáčníku, Kremnického pohoří, Veporu a ostrovů ve Slovenském Rudo­

hoří /. Je to klimatická oblast teplá až mírně chladná, suchá až vlhká se zimami mírnými, chlad­ nými až studenými, v nížinách s delším slunečním svitem. Roční průměrná teplota vzduchu činí 4 - 9°C. /Polana 1°C/; průměrná teplota vzduchu ve vegetačním období dosahuje 10 - 16°C. Roční

průměrný úhrn srážek je 600 - 1200 mm, z čehož 350 - 600 mm náleží vegetačnímu období. Vzhledem

k nadmořské výšce je průměrná roční teplota v Krupinské vrchovině, štiavnickém pohoří a v Javorie nadnormální, jinak mírně nadnormální až normální; červencové srážky jsou v celém území podnormál­ ní mimo nej severnější část, totiž Polánu a ostrovy ve Slovenském Rudohoří, kde jsou normální.

Dešlový faktor podle Langa je 80 - 100 mm. Červencová průměrná vlhkost vzduchu ve 14 hod. obnáší 50 - 65 %. Sytostní doplněk podle isočar je 3,5 - 2 mm rtuíového sloupce.

Značná rozloha oblasti se zmíněným velkým rozpětím nadmořské výšky a rozmanitostí terénu a klimatu způsobuje velkou pestrost skupin lesních typů, k čemuž přispívá též různost zvětrávání a různá minerální síla hornin, na př. mezi živinami bohatým andesitem a podstatně chud­

ším trachytem, projevujícím se hlavně sklonem půd k tvorbě surového humusu.

ftada " A " se vyskytuje v malých plochách hlavně na méně živných horninách, převážně

na trachytu. Je to 3 Fagetum quercinum, na př.

na skalách a

mělkých půdách v údolí Teplé při

jejím ústí do Hronu u Klinika a v menších ostrůvcích i jinde a 3/4 Fagetum quercino-abietinum

ve vyšších polohách v okolí Báňské štiavnice a pod. Je pravděpodobné, že některé sem zařazené

lesní plochy vznikly též druhotně změnami lesů a dlouhodobým odlesněním. Na hřebenu Polaný a na vrcholu Veporu se vyskytuje jedině v celém území 4 Fagetum abietino-piceosum a na vlastním vrcho­ lu Polaný 6 Sorbeto-Piceetum.

Sada " B "

zaujímá více než 90 % plochy lesního území. 11 Carpineto-Quercetum se

mimo nevápenné spraše v nižších polohách vyskytuje též na hřbetních výběžcích a ssutích roztrou-

58

Seně až do středních poloh. 12 Fageto—Quercetum zaujímá nižší plochy, hlavně v jižní části a

na jižních svazích. Velké plochy, největší v celém území Slovenska, podobně jako v jižní j

oblasti 15, zaujímá 15 Querceto-Fagetum, a to hlavně na jih od toku Hronu. 14 Fagetum pauper

v jižní části ve vyšších polohách, na sever od toku Slatiny a Hronu hlavně na jižních svazích

15 Fagetum typicum je v jižní části omezeno na svahové úžlabiny hlavně k severu obrácené, kde v Kremnickýoh horách a na Polaně zaujímá velké plochy též jižních svahů středních a vyšších loh. 16 Abieto-Fagetum se vyskytuje v nejvyšších polohách Stiavnického pohoří

- ve velkých pl(

chách v Kremnickém pohoří a na Polaně. 17 Fageto-Abietum je výhradně na severních

■’azích

ších poloh Polaný. Hojné jsou meziskupiny " aceiosum ". V nejvyšších polohách na sevt

vyi

ích svB

zích Polaný je 18 Acereto-Piceetum.

V oblasti se vyskytují též skupiny řady " C ". V nejnižších polohách, hlavně na ji

nich exposicích, na ssutích a skalnatých vrcholech, je Carpineto-Aceretum, ve středních polohá 20 Tilieto-Áceretum a v nejvyšších polohách a na severních svazích středních poloh na vlhkých

prameništích a vyšších hřebenech 21 Fraxineto-Aceretum. Ve středních a vyšších polohách jsou t

, poa.taplllS hwulle vy,kJtuJ1 jen M Troholn ,tís„lkn.

sa 2 ř«d, - J • ‘ t= hojl>5 ,

vy.kytuj. 2B Co^t.-Qu^c.tp. n. .alých o.trtvoich Jlíníoh .raha M.tl,

“ pra.*. bfeta

, K„plMké vrohovliiS a

ostrůvcich oMaíti u £oaaro^

„ ^ých astrtToich

stfeaohofí , „

nich svazích Kremniokého pohoří v údolí Hronu.

: ,ouait “26 —.—» ,,

.. .

, „lých sbytaíah na pptMaích

Aluviální lesy v hlavních údolích nraktiekv -h s y J ž neexistují} podle nepatrných zbytků

14. Oblast vyvřelin Kováčovských kopců. Tato oblast, zaujímající na území Slovenska -> z < součástí větší oblasti vyvřelin Novohradského pohoří a PillSsk' h

K°TáČ°V8kýCh k°PCŮ’ J e

linami Mátry a Bukových vrchů, nacházejících 3 vrchů, případně spolu s vyvřez nacházejících se na maSarském údolí Horninou jsou andesity a oblasti 2. Nadmořská

. p.™

3tto pah"k-ti-

Sím slunečním svitem. Roční průměrná teplota z 1 8U°h