Ochrana půdy

Citation preview

Fakulta životního prostředí

Ochrana půdy Zdražil Vladimír, Sedmidubský Tomáš , Marek Nechvátal

2014

Obsah Obsah ...................................................................................................................................... 2 Úvod ................................................................................................................................... 3 Problémy současné krajiny a její důležité složky - půdy ................................................... 6 Přístupy k výzkumu (hodnocení) půdy a dalších krajinných složek ................................ 51 3.1. Geobiocenologický přístup ........................................................................................ 53 3.2. Biogeografické členění území .................................................................................... 55 3.3. Krajinně-ekologické plánování .................................................................................. 56 3.3.1. Landscape Ecological Planning ........................................................................ 56 3.3.2. Koncepce Územních systémů ekologické stability (ÚSES) ............................. 58 4. Půdně-ekologické hodnocení území................................................................................. 62 4.1. Hodnocení a klasifikace důležité krajinné složky - půdy........................................... 62 4.1.1. Hodnocení a mapování půdně-ekologických charakteristik .................................. 63 4.1.2. Půdně-ekologické hodnocení a mapování ve světě – historie a současnost .......... 65 4.1.3. Půdně-ekologické hodnocení v Evropě .................................................................. 69 4.1.4. Půdně-ekologické hodnocení v České republice – systém BPEJ ........................... 74 4.1.5. BPEJ a ochrana půdy ............................................................................................. 79 4.1.6. Jiné přístupy k ochraně půdy v Evropě .................................................................. 81 5. Legislativní ochrana půdy ................................................................................................ 82 5.1. Příčiny a cíle ochrany ................................................................................................. 82 5.2. Mezinárodněprávní dokumenty ................................................................................. 83 5.3. Právní úprava v Evropské unii ................................................................................... 84 5.4. Prameny národní právní úpravy ................................................................................. 85 5.5. Ochrana zemědělského půdního fondu ...................................................................... 86 5.6. Ochrana pozemků určených k plnění funkcí lesa ...................................................... 96 5.7. Organizace státní správy v ochraně půdy ................................................................ 102 5.8. Ochrana půdy v ochraně vod, přírody a krajiny ....................................................... 102 5. Literatura ........................................................................................................................ 104

1. 2. 3.

Skripta vznikla za finanční podpory projektu OP-Praha Adaptabilita CZ.2.17/3.1.00/36149 „Modernizace výuky udržitelného hospodaření s vodou a půdou v rámci rozvíjejících se oborů bakalářského studia“

Praha & EU: Investujeme do Vaší budoucnosti Evropský sociální fond

1. Úvod Půda spolu s dalšími složkami tvořícími krajinu, jsou předmětem veřejného zájmu, plní významnou roli v zemědělství, ekologii, kultuře a společnosti a jsou významnou součástí života obyvatel (Rada Evropy, 2000). Způsobem využívání půdy a péče o ni, ve svém důsledku, lidské společnosti rozhodují nejen o kvalitě svého života, ale doslova o svém přežití či zániku (Diamond, 2005). Podnítit národy i státy k zájmu o evropskou krajinu a její složky prostřednictvím poznávání, hodnocení, ochrany, péče a plánování je také cílem Evropské úmluvy o krajině. Záměrem Úmluvy je, aby se vztahovala nejen na národní parky, chráněná území, apod., nýbrž na veškerou krajinu. Ochrana krajiny je pojímána jako ochrana celého komplexu, tvořeného jak kulturní, tak přírodní krajinou, zahrnující udržování významných a charakteristických krajinných celků i jako součást kulturního dědictví. Správné krajinné plánování musí vycházet dle Rady Evropy (2000) z charakteristik a analýz údajů získaných o zájmových územích. Jedna ze složek krajiny disponující pamětí - půda - má vedle funkce produkční také schopnost ukládat a chránit důkazy o kulturní historii lidstva a být zdrojem informací o klimatických podmínkách a využití půdy v minulosti (FAO, 1995). Půda je základem terestriální biologické rozmanitosti tím, že poskytuje stanoviště a genové rezervy rostlinám, živočichům a mikroorganismům, nad i pod povrchem, chová se jako zdroj a úložiště skleníkových plynů a spoluurčuje globální energetickou rovnováhu (odraz, absorpce a transformace radiační sluneční energie), reguluje zásoby a pohyb povrchových a podzemních vodních zdrojů, a ovlivňuje jejich kvalitu, je zásobárnou surovin a minerálních látek, zadržuje, filtruje, uskladňuje a transformuje nebezpečné látky, poskytuje prostor pro lidské stavby a sociální činnosti, jako je sport a rekreace, a spojovací prostor pro přepravu lidí, vstupů a produktů a pro přesuny rostlin, živočichů a dalších živých organismů mezi přirozenými ekosystémy. Činnost člověka však půdu většinou ohrožuje. Zatímco např. přirozené procesy přemístí ročně z povrchu zemského v průměru 4 mil. m3 hornin a zemin, antropogenní procesy přibližně 330 mil. m3 hornin a zemin. Přepočteno na obyvatele, antropogenní procesy přemísťují v ČR ročně 33 m3 materiálu. Je to více než např. hodnota pro Spojené státy (15 m3) a mnohem více, než je světový průměr (3 m3) (Kukal, 2004). Způsob, jakým je využívána půda, má masivní a trvalý dopad na životní prostředí. Špatná rozhodnutí mohou vést ke ztrátě

3

stanovišť, devastaci krajiny, nebo ke zvýšenému znečišťování prostředí (Evropský parlament et Rada Evropy, 2002). Jedním z mnoha různých způsobů hodnocení území, které jsou důležitým prostředkem a východiskem pro péči o krajinu a její ochranu (Sedmidubský, 2010), je hodnocení půdně ekologického a geologického prostředí a studium vztahu kvality, druhu půd a geologických substrátů a charakteru a kvality krajiny, míry ekologické stability a biodiverzity. Systematická půdně ekologická hodnocení a mapování stanovišť od svých počátků v 19. století v různých částech světa vykazují shodné rysy. Týkají se základní metodologické struktury procesu hodnocení, jež je vztažitelná na výběr a kategorizaci parametrů charakteristik místa, které jsou považovány za relevantní pro zamýšlené použití. Nejčastěji to jsou vlastnosti půdy, vodního režimu, geologického substrátu, geobiocenózy, reliéfu a klimatu. Zásadní roli však ve všech hodnoceních kvality stanoviště hraje klasifikace druhu půdy a základní půdní vlastnosti. Hodnocením kvality půdy můžeme mínit také zkoumání míry její čistoty ve smyslu kontaminace zátěžovými látkami z hlediska potravního řetězce, nebo z krátkodobého a omezeného pohledu hodnocením její produkční schopnosti. Dle definice Pierce a Larsona (1994) je kvalita půdy souborem fyzikálních, chemických a biologických vlastností půdy, jež určují koloběhy energie, vody a živin v životním prostředí, zajišťují tím růst rostlin a rozhodují, jak o vstupu různých látek do potravního řetězce, tak i o jejich úniku do podzemních vod. Kvalitu půdy můžeme vidět také v její schopnosti fungovat v rámci ekosystémových vazeb pro udržení biologické produktivity, podpory zdraví rostlin a zvířat a udržení kvality životního prostředí (Doran et Parkin, 1993). Pojem kvalita půdy nebo stav půdy z hlediska jejích funkcí může být nahrazen synonymem zdraví půdy. Tento termín používají většinou lidé z praxe a rozumějí jím stav půdy, který umožňuje udržení nebo růst produkční schopnosti a zároveň udržení nebo růst environmentální kvality (Singh et al., 2011). Pro dobré zdraví půdy je důležité udržení jejích klíčových vlastností. Je to příznivá půdní struktura, dobrá vnitřní drenáž, optimální schopnost retence vody a živin a reakce půdy. Relevantní půdní procesy zahrnují dobré provzdušňování, nízkou náchylnost k erozi a silný koloběh živin. Pro všechny klíčové půdní vlastnosti a procesy, které jsou silnými determinanty zdraví půdy, je zásadní optimální úroveň obsahu půdní organické hmoty. Má-li být půda v dobrém stavu, musí být také relativně bez škůdců a patogenů včetně hlístic a plevelů, a mít dostatečné rezervy živin a vhodných koncentrací jednotlivých prvků (Singh et al., 2011). Zdravá půda musí rovněž vykazovat silnou odolnost vůči degradačním procesům a

4

musí být schopna obnovy po perturbanci díky vlastní resilienci (Magdoff 2001). Integrovaný přístup považuje půdu za živý systém, který reaguje na zásahy stejně jako organismus (Kibblewhite et al. 2008). V této souvislosti je možné zdraví půdy chápat jako zdraví člověka (Magdoff 2001). Jako bioindikátoru zdraví a stavu půdy může být např. užito skladby komunit hlístic (parazitujících na rostlinách a volně žijících), protože toto složení koreluje dobře s dvěma kritickými ekologickými procesy v půdě - cyklem dusíku a dekompozicí. Indexy zralosti a trofické rozmanitosti hlístic lépe splňují požadavky statistické důslednosti než indexy abundance, proporce, nebo poměrů trofických skupin (Neher, 2001). Půda jako součást krajiny, ve spolupráci s dalšími krajinnými složkami, má schopnost plnit funkce a poskytovat služby, jež můžeme rozčlenit do čtyř základních skupin: služby podpůrné, zásobovací, regulační a kulturní (MEA, 2005). Funkčnost současné krajiny je snížena např. nadměrným využíváním produkční služby půdy, dobývací činností, zastavováním a jinou degradací půdy, znečištěním povrchové i podzemní vody, ovzduší, snížením biodiverzity, narušením vodního režimu území, ale také zatížením hlukem, či devastací krajiny z estetického hlediska. Jedním z obrovských problémů v tomto smyslu je např. existence, provozování a další budování liniových dopravních staveb, či automobilový provoz ve městech. Vzhledem k tomu, že ekosystémové a environmentální služby území, nejsou plně "přítomny" na obchodních trzích, nebo dostatečně kvantifikovány z hlediska srovnatelnosti s ekonomickými službami a průmyslovým kapitálem, mají často i menší váhu v politických rozhodnutích. Toto zanedbání může, vedle přímého vlivu následků činností, které dostatečně nereflektují hodnotu environmentálních služeb, v konečném důsledku i ohrozit udržitelnost člověka v biosféře (Constanza et al., 1997). Studium a hodnocení složitých systémů s existencí zpětných vazeb (půda, krajina) vyžaduje podle mnohých vědců transdisciplinární celostní přístup (Bai-Lian Li, 2000; Bürgi et Russell, 2001; Capra, 1996, 2002; Cenci et Jones, 2009; Odum et Barret, 2005). Komplexní postupy hodnocení se postupně rozvíjejí směrem k zohlednění většího množství stanovištních vlastností, charakteristik a vazeb, což umožňuje zvyšující se objem dat, které máme k dispozici. To na jednu stranu poskytuje příležitost větší přesnosti i komplexnosti výpovědi. Na druhou stranu je čím dál složitější a obtížnější data správně a vyváženě zpracovat a interpretovat.

5

2. Problémy současné krajiny a její důležité složky - půdy Na současné krajiny a jejich složky působí mnoho nejrůznějších tlaků z nejrůznějších stran. Značný problém pro identitu, integritu a genia krajiny představuje odcizení a morálně chybná změna chápání důležitosti ochrany krajiny a změna priorit ve smyslu masivního upřednostňování krátkodobého zisku obvykle pro úzkou skupinu lidí před dlouhodobou péčí spojenou s investicemi do půdy a krajiny. Odcizení, neúcta a morálně chybné chápání krajiny jako prostředí, z kterého je potřeba generovat maximální krátkodobý zisk, bez ohledu na nenávratné zničení mnohých krajinných složek až devastace identity krajiny jako celku, se projevuje ale také např. v rozhodnutích o realizacích staveb v takzvaném veřejném zájmu. Např. liniové dopravní stavby a provozování silnic a dálnic v podobě, jak jsou dodnes navrhovány a realizovány, má z mnoha důvodů devastační účinky na území a škálu funkcí a služeb, které má půda a krajina člověku přímo i nepřímo poskytovat. Rozhodnutí o jejich míře potřebnosti, umístění, kapacitě a podobě, vycházející ze strategických a ekonomických rozvah a analýz, jsou bohužel mnohdy významně chybná. Vycházejí totiž z ekonomických bilancí, které neberou v úvahu korektně oceněné ekonomické ztráty vzniklé při jejich realizaci, provozování a odstranění (způsobené např. kontaminací prostředí zátěžovými látkami, zapečetěním půdy, snížením evapotranspirace, narušením vodního cyklu, zvýšeným povrchovým odtokem, snížením retenční schopnosti území, hlukovým znečištěním, fragmentací a zneprůchodněním krajiny, změnou geomorfologie terénu, převrstvením půdních profilů, narušením toků energií a látek v půdním prostředí, energetickou náročností při stavbě včetně přípravy stavebních materiálů a hmot, vlivem na ráz krajiny a její kulturní a rekreační funkce, atd.). Potřebnost a ekonomická odůvodněnost takovýchto staveb vychází v současné době z chybných podkladů.

Genius loci se objevoval již např. v klasickém římském náboženství jako ochranný duch místa. Dnešní západní civilizace chápe genia loci povětšinou z krajinářského nebo architektonického hlediska – např. základním principem krajinářství je, že krajinné návrhy nebo změny krajiny by měly být vždy přizpůsobeny kontextu, v němž se nacházejí. Vnímání a chápání genia loci vychází z psychologických, filosofických, etických, kulturně a sociálně antropologických základů, znalostí klasifikace krajin a architektury (Norberg-Schulz, 1994). Jsou však i jiné způsoby hodnocení působení místa a krajiny na návštěvníka, či obyvatele. Genius loci může být chápán také jako postmoderní aspekt pro řešení nových vztahů lidské přirozenosti a demokracie (Vencálek, 2008), projevující se jako určitý typ lidské kultury

6

vyvěrající z obecně sdíleného mravního řádu, ducha veřejného života, či lidského vzájemného soužití. Vývoj přístupu k prostoru a duchu místa v České republice můžeme sledovat na změnách využití území (půdy). Jak píše Cílek (1994): „Počet obyvatel České republiky v roce 1994 je srovnatelný s populací roku 1930, ale co všechno jsme za tu dobu s krajinou udělali! Kolik ploch jsme zastavěli a jak jsme dokázali setřít charakteristické rázy celých krajinných celků!“ Moderní společnost přestala brát v úvahu identifikaci jako nezbytný atribut sounáležitosti s místem. Výsledkem je pocit odcizení. Osobní identita člověka předpokládá identitu místa (Cílek, 1994). Současný způsob zemědělského hospodaření také není přizpůsoben klimatickým změnám a výsledkem je území, které nedokáže eliminovat nadměrné srážky. Přitom způsob hospodaření s ohledem na „přímé pozorování stavu své půdy“ popsal například Spirhanzl (1928). Ovšem ve druhé polovině minulého století došlo k přetržení kontinuity vývoje a byl započato s diametrálně odlišným způsobem hospodaření. Během kolektivizace zemědělství navíc také došlo ke zpřetrhání vazeb zemědělců k půdě a ke krajině jako k prostředí, ve kterém žijí a hospodaří. Vytratila se též zodpovědnost za obhospodařované pozemky a úcta k dědictví předků (Lokoč et Ulčák, 2009). Od padesátých let minulého století byla zemědělská krajina v České republice měněna v duchu hesla „poručíme větru, dešti“. V 60. až 80. letech byly na zemědělské půdě u nás masivně prováděny meliorace, regulace drobných vodních toků a odvodňování a vysušování mokřadů. Dále docházelo k zatrubňování toků, dokonce i v pramenných oblastech (Šamánková, 2005). Intenzifikace zemědělství také způsobila nárůst velikosti polí, zatímco se snížil počet kulturních krajinných prvků, jako jsou živé ploty, stromořadí a stružky (Steklá, 2006; Jech, 2008). Touto činností člověk urychlil cyklus vody, ta nyní odtéká rychle do velkých řek a moří a vrací se zpět až v podobě frontálních srážek. Voda v krajině takřka neobíhá v koloběhu výparu a místních srážek. Období mezi velkými srážkami jsou suchá, extrémně vysoké teploty a malá vlhkost poškozují i trvalou vegetaci (Pokorný et Eiseltová, 1998). Negativní vliv na místní klima má také nízká sorpční schopnost půdy následkem rozkladu organických látek, utužení půdy, likvidace trvalých porostů (lesních i bylinných) s vysokou kapacitou vázat vodu. Sluneční energie se neváže při výparu vody do skupenského tepla vodní páry, ale jen krajinu ohřívá (Kravčík et al., 2007). V současnosti bychom se měli pokusit navrátit této krajině podobu, blízkou alespoň té z padesátých let a to naopak pod heslem „(znovu)porozumíme větru, dešti“. Cílek (2010)

7

doporučuje pro krajinné plánování hledat inspiraci ve starých mapách, vyzývá k obnově pramenišť, rybníků, alejí a kritizuje neustálé rozrůstání městské zástavby a celkovou fragmentaci území. Ripl a Hildman (2000) uvádějí, že společnost potřebuje funkční krajinu a musí jí bezpodmínečně chránit. V rámci probíhající klimatické změny přívalové deště zrychlují povrchový odtok a omezují schopnost infiltrace srážkové vody do podpovrchových vod. Požadavky na vodní zdroje budou mít stoupající tendenci z důvodů vyššího stupně jejich znečištění. Pokračující klimatické změny mohou zvýšit vážnost problému ve vztahu k extrémním hydrologickým událostem a míře znečištění. Nicméně cíle udržitelného využití sladkovodních zdrojů v říčním povodí vyžadují nové přístupy ve vodním a říčním managementu v povodí, které budou brát v úvahu také funkci mokřadů (Hattermann et al., 2008). Živiny a látky unášené vodou se zde využívají a usazují, neodcházejí z povodí, recyklují se. Půda se také dosycuje vodou (Pecharová et al., 1998; Pokorný et Eiseltová 1998). Dále mokřady vedle vyrovnávání průtoků a filtrace vod také zmírňují nárazy záplav, redukují erozi a zlepšují kvalitu povrchových vod (Mander et al., 1997; Lane et al., 2003; Maitre et al., 2003).

Revitalizace

zemědělské krajiny formou obnovy krajinných prvků (zejména koridory podél vodotečí, mokřady, podmáčené louky, remízy nebo aleje) by měla přispět ke zpomalení odtoku povrchové vody a její zvýšené infiltraci do vody podzemní, snížení povodňového rizika, zvýšení diverzity krajiny a ochraně půdy. Naopak, velké odvodněné plochy zemědělské půdy bez vhodného doplnění krajinnými prvky jsou degradovány vodní a větrnou erozí (v ČR potencionálně ohroženo ca 50 %, resp. 15% výměry zemědělské půdy) (Miko et Hošek, 2009). Prach (2003) se zabýval poměrem řízení sukcese, zapojením cílových druhů a společenstev, dřevin a ruderálních a nepůvodních druhů. Zdůrazňuje velký potenciál pro používání sukcese u programů obnovy krajiny. Prach a Hobbs (2008) se zabývali podmínkami, za kterých můžeme spoléhat na ekologickou sukcesi a kdy jsou efektivnější technická opatření v programech krajinné obnovy. Obecně lze říci, že větší pravděpodobnost dosažení cíle obnovy krajiny je při přijetí vhodných a správně provedených technických opatřeních, ale ekologická sukcese je podstatně méně finančně náročná. Z tohoto důvodu je ekologická sukcese doporučována, zvláště když v místě aplikace nejsou příliš extrémní podmínky. Současná společnost stále ještě vnímá zemědělské hospodaření jako primární činnost v krajině bez ohledu na další krajinné funkce, jež jsou značně potlačovány. Také si dostatečně

8

neuvědomuje, že zemědělské hospodaření v krajině určuje hlavní toky energie a látek, které jsou hlavními faktory pro celkové fungování krajinných celků (Ripl, 1995).

Foto 1: Napřímený regulovaný vodní tok bez břehového porostu v intenzivně zemědělsky využívané krajině s převahou černozemních půd (foto T. Sedmidubský).

Zemědělci nikdy nevytvářeli krajinu na základě svých estetických záměrů, ale krajina byla vedlejším produktem jejich hospodaření. Odnepaměti bojovali s přírodou, jejich základní starostí bylo uživit vlastní rodiny a uspokojit požadavky vlastníků půdy. Avšak zkušenost je naučila např. udržovat meze, chránit půdu před erozí a udržovat v přiměřeném rozsahu lesy. Tak zemědělci vytvářeli sekundární ekologickou homeostázu, aniž by vědomě chtěli. Postoje zemědělců k přírodě jako k něčemu, s čím se musí bojovat, přetrvávaly i v pozdější době, kdy byly výnosy z polí mnohem vyšší, a nemuseli mít takové obavy o uživení rodiny. Přestože přírodu omezovali a snažili se ji co nejvíce eliminovat, nebyli až do určité doby schopni dosáhnout dlouhodobějšího vítězství, protože jejich technologická vyspělost nebyla dostačující (Lokoč et Ulčák, 2009). Librová (2003) upozorňuje na skutečnost, že krajinné prvky jako jsou keře, pestré porosty mezí a luk, společenstva drobných mokřadů aj.,

9

označované jako krásné a ekologicky cenné, jsou v podstatě drobnými úspěchy divoké přírody, na které bylo lidské snažení krátké. Nejen v ČR se potýkáme s problémy vzniklými v důsledku intenzivního zemědělského hospodaření, v našich zemích byly pravděpodobně vlivem kolektivizace zemědělství pouze urychleny a zveličeny změny, ke kterým dochází mj. také v západní Evropě. Zatímco v ČR jsou tyto problémy marginalizovány, zdá se, že na západ od našich hranic se problém snaží řešit. V posledních desetiletích v důsledku zemědělského hospodaření a proměny krajinného pokryvu došlo ke změnám ve struktuře krajiny venkovských regionů Evropy (Vos et Meekes, 1999). Extenzifikace a opouštění půdy v Evropě vedly k poklesu počtu cest a tradičních zemědělských usedlostí. Urbanizace a rozvoj infrastruktury způsobily ztráty přírodních stanovišť a fragmentaci krajiny. Všechny tyto změny mají vliv na strukturu, identitu a rozmanitosti krajiny a často způsobily ztrátu historického a kulturního charakteru evropských venkovských regionů (Vos et Meekes, 1999; Poyatos et al., 2003; Antrop, 2004). Ve Španělsku Moreno-Mateos et al. (2010) použili flexibilní model vhodný pro umístění mokřadů na malých (20 až 2000 ha) zemědělských povodích v semiaridním povodí řeky Ebro. Pomocí jednoduchých nástrojů a dostupných informací byla vybrána místa vhodná pro obnovu nebo vytvoření mokřadů. Veldkamp et al. (2010) zkoumali strukturu krajiny venkovské oblasti Achterhoek, jež se nachází ve východní části Nizozemska.

Studovaná oblast obsahuje přírodní prvky jako

jsou živé ploty, stromořadí a polopřírodní oblasti, využité pro ochranu přírody. Zemědělská činnost může měnit krajinnou strukturu a to má vliv na rozhodování odpovědných institucí a naopak instituce mohou mít také vliv na ochotu a schopnost zemědělců změnit regionální faktory. Proto Veldkamp et al. (2010) použili model pro simulaci vlivu činnosti zemědělců na krajinnou strukturu studované oblasti. Pro výzkum vývoje struktury krajiny byly použity tři scénáře možného vývoje zemědělské činnosti. První scénář zkoumá, jak schopnost reakce zemědělců na větší míru světové globalizace může ovlivnit krajinnou strukturu v studované oblasti. Druhý scénář je užíván pro výzkum zemědělské odezvy na větší vliv regionů se silnou vládou a význam této odezvy pro ovlivnění krajinné struktury v studované oblasti. Třetí scénář předpovídá pokračování současných trendů v oblasti. Obdobně popsali tři kvalitativně rozdílné alternativy dalšího vývoje evropské krajiny v důsledku státních rozhodnutí Meeus et al. (1988). V kostce lze tyto scénáře shrnout z hlediska péče o ekologickou stabilitu krajiny. V prvním scénáři zůstane tato péče specializovanou činností, ve druhém scénáři bude tato péče

10

dokonce považována za překážku společenského vývoje a ve scénáři třetím bude péče o ekologickou stabilitu krajiny trvale uplatňovaným kriteriem činností a bude integrována do společenského rozvoje. V návaznosti na tuto studii považují Löw a Míchal (2003) první dvě alternativy za naprosto nepřijatelné, přičemž alternativu druhou označují jako zhruba odpovídající současné realitě. Jako jedinou perspektivní pak označují alternativu třetí. Jako právní podklad by měla sloužit Evropská úmluva o krajině, podepsaná ve Florencii 20. října 2000, kde se její signatáři (včetně ČR) mj. zavazují právně uznat krajinu jako základní složku životního prostoru obyvatelstva a určit a zabezpečit krajinné politiky směřující k ochraně a péči o krajinu a její uspořádání.

Foto 2: Vyvážená kulturní krajina v k. ú. Koberovy, Liberecký kraj (foto T. Sedmidubský).

Ve využívání krajiny je obecně přítomen fenomén, jenž ekonomie a sociální vědy označují „racionálním chováním“. Toto chování může poškozovat životní prostředí, či být jinak neetické, přičemž původce je si svého jednání vědom a chová se tak, protože mu to přináší mnohdy i značný prospěch. Proti tomuto chování neexistuje typicky účinná obrana obvykle tehdy, kdy je profit koncentrován do malého okruhu osob, zatímco škoda je distribuována po malých částkách velkému počtu postižených (Diamond, 2005). Příkladem je např.

11

- netrestné jednání přinášející zisk způsobením škody druhým (např. postavení hypermarketu na stanovišti s kvalitní půdou, či v místě rekreační plochy, lesa, či parku, typická intenzivní zemědělská velkovýroba, používání dopravních prostředků se spalovacím motorem, či velkých hlučných dopravních prostředků – vlak, trolejbus, tramvaj, privatizace a zneprůchodnění krajiny, těžba devastující trvale půdu a krajinu,..)  zneužívání exkluzivního postavení, činnost držitelů moci lišící se od zájmu společenství (umožnění zastavování a zapečeťování půdy, umožnění devastace krajiny realizací liniových dopravních staveb, boom solárních elektráren v ČR, těžba,...)  získání privilegií či čerpání dotací  nadměrné využívání společných zdrojů  praxe čerpání krátkodobých výnosů při vyhýbání se úhradě dlouhodobých nákladů (typické např. při hospodaření na cizí půdě s omezenou dobou nájmu, totálně devastující způsoby těžby).

Acidifikující látky z ovzduší zvyšují kyselost vody a půdy. Následkem jsou změny půdních vlastností, pokles biodiverzity vodních ekosystémů a narušení lesních porostů - ať už přímo, nebo změnou půdních vlastností. Jedním z důsledků úbytku lesních porostů může být narušení odtokového režimu území a půdní eroze. Emise okyselujících látek jako je SO2, či NOx vznikají spalovacími procesy zejména fosilních paliv a souvisejí tak s průmyslovou výrobou, dopravou a výrobou energie (ISSaR, 2014). Původ další okyselující látky v ovzduší - amoniaku - je z většiny v zemědělství. V důsledku změn ve struktuře průmyslu a zavedení opatření na ochranu ovzduší emise těchto látek poklesly v roce 2012 v porovnání s rokem 1990 o téměř 79 %. Přesto patří acidifikace prostředí stále mezi hlavní problémy životního prostředí jak v České republice (ISSaR, 2014), tak v dalších evropských zemích. Obnova poškozených půdních a vodních ekosystémů v případě poklesu imisní zátěže okyselujících látek je však složitý a dlouhodobý proces. V této souvislosti se od roku 1990 mění struktura emisí, kdy poměrně roste význam oxidů dusíku, jejichž hlavním zdrojem je energetika (výroba elektřiny a tepla) a rostoucí silniční doprava, jejíž výkon stoupá. Kritické zátěže pro nutriční dusík jsou překračovány na 2/3 území lesních ekosystémů v ČR navzdory Národnímu program snižování emisí. V roce 2020 se proto předpokládá stanovení mnohem přísnějších emisních limitů těchto látek (ISSaR, 2014). Zákonné limity jsou překračovány i v

12

jiných zemích - v roce 2011 byly v osmi členských zemích EU překročeny zákonné emisní limity - ponejvíce pro emise oxidů dusíku (NOx, EEA, 2014). Údaje o stavu různých složek životního prostředí v ČR - včetně jejich dlouhodobého vývoje a meziročního srovnání - jsou každoročně sestavovány do Zprávy o životním prostředí České republiky. Tyto zprávy představují vyjádření práva na informace o životním prostředí podle zákona č. 123/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a usnesení vlády č. 446 ze dne 17. srpna 1994. Jsou předkládány ke schválení vládě ČR a následně Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu ČR k projednání. Vedle ovzduší a klimatu, vodního hospodářství a jakosti vody, lesů, průmyslu a energetiky, dopravy, odpadů, materiálových toků a financování ochrany životního prostředí je ve zprávách o životním prostředí České republiky hodnocena jako složka životního prostředí také půda a krajina. V rámci této kapitoly jsou hodnoceny a srovnávány: využití území, fragmentace krajiny, eroze zemědělské půdy, spotřeba minerálních hnojiv a přípravků na ochranu rostlin, ekologické zemědělství. Projednaná a zveřejněná Zpráva o životním prostředí České republiky 2012 uvádí např. následující základní informace o stavu využití území (půdy): Většinu území ČR tvoří, z hlediska typologie využití území, pro střední Evropu typická lesozemědělská a zemědělská krajina. ČR je zemí s nadprůměrně vysokým podílem orné půdy na celkové rozloze státu (38 %) a poměrně vysokou lesnatostí (33,8 %). Zemědělská půda tvořila dle údajů ČÚZK v roce 2011 celkem 4 229 tis. ha (tj. 53,6 % celkové rozlohy půdního fondu), nezemědělská půda 3 657 tis. ha. V rámci zemědělské půdy má nejvyšší podíl orná půda (70,9 %), na druhém místě jsou trvalé travní porosty (23,4 %), zbývajících 5,7 % tvoří chmelnice, vinice, ovocné sady a zahrady.

13

Využití území (land use) v ČR (%), 2011 (CENIA, 2011)

Využití území (land use) v ČR (%), 2012 (CENIA, 2012)

Zdroj: ČÚZK

14

Vývoj využití území v ČR v letech 2000–2012 (stav v roce 2000 odpovídá 100%, CENIA, 2011)

Zdroj: ČÚZK Základní procesy ovlivňující využití území – intenzifikace a extenzifikace Trendy změn využití území po roce 2000 jsou charakteristické postupným úbytkem orné půdy a nárůstem trvalých travních porostů v rámci ZPF a dále postupným růstem zastavěných a ostatních ploch. Část úbytku orné půdy je důsledkem tzv. extenzifikace využití méně atraktivních a odlehlejších oblastí, kde dochází k snižování výměry orné půdy a zvyšování rozsahu trvalých travních porostů a lesních pozemků. Pro hlavní zemědělské oblasti a urbanizační centra je typické naopak intenzifikované využití, jehož důsledkem je zejména nárůst rozsahu zastavěných a ostatních ploch, případně i orné půdy na úkor ostatních environmentálně cennějších kategorií využití území. Zatímco první proces je z krajinněekologického hlediska a ochrany půdy spíše pozitivní, intenzifikace využití je jednoznačně negativní (CENIA, 2011, 2012). Změny v plošném využití půdy v roce 2012 ve srovnání s rokem 2011 se projevily snížením celkové plochy orné půdy o 7 154 ha (o 0,2 %), od roku 2000 výměra orné půdy poklesla o 2,9 %. Ponejvíce v Jihočeském kraji a Moravskoslezském kraji došlo k nárůstu trvalých travních porostů (TTP) na úkor orné půdy (celkově v ČR tvořil nárůst TTP bezmála polovinu úbytku orné půdy), dalších přibližně 32 % z celkového úbytku orné půdy bylo přeměněno na zastavěné a ostatní plochy. Plocha TTP se zvětšila v roce 2012 meziročně o 2 230 ha, tj. o 0,2 % (od roku 2000 o 3,2 %). Rozsah zastavěných a ostatních ploch, mezi které

15

patří kromě vlastní zástavby i dopravní komunikace a další dopravní infrastruktura, průmyslové areály, dobývací prostory a další kategorie člověkem přetvořeného území, se meziročně (2011/2012) zvýšil o 2 204 ha (0,3 %), od roku 2000 o 26 366 ha tj. o 3,3 % (CENIA, 2012). Výměra ZPF se v roce 2012 snížila o 4 779 ha. Úbytek ZPF způsobila transformace zemědělské půdy na lesní pozemky (2 052 ha, 0,1 %), ostatní plochy (2 095 ha, 0,3 %), zastavěné plochy (109 ha, 0,1 %) a vodní plochy (544 ha, 0,3 %). V rámci ZPF došlo k poklesu výměry orné půdy o 7 154 ha (0,2 %, viz výše) a chmelnic o 99 ha (0,1 %). Tyto poklesy byly zčásti kompenzovány nárůstem trvalých travních porostů o 2 230 ha (3,2 %), zahrad o 168 ha (0,1 %), vinic o 73 ha (0,4 %) a ovocných sadů o 3 ha tj. o 0,01 % (CENIA, 2012). V mezinárodním kontextu je ČR zemí s nadprůměrným podílem orné půdy na celkové ploše území a mírně nadprůměrnou lesnatostí, která je však pouze přibližně poloviční ve srovnání se skandinávskými zeměmi. Co se týče zastavěných a ostatních ploch, řadí se ČR spíše pod průměr, zejména v porovnání s Německem, Spojeným královstvím, Francií či Itálií, které se řadí mezi země s vysokým podílem zastavěných a ostatních ploch na celkové rozloze území (CENIA, 2011, 2012). Zastavěné a ostatní plochy Rozsah zastavěných a ostatních ploch se meziročně v roce 2011 zvýšil o 1 656 ha (0,2 %), od roku 2000 o 24 162 ha (3 %). Pozitivním zjištěním je, že intenzita zástavby území v posledních letech klesá. Plocha nově zabraného území výstavbou byla v roce 2011 nejmenší od roku 2002 a ve srovnání s rokem 2004, kdy bylo zastavěno okolo 2 800 ha území, byla na úrovni přibližně 60 % tehdejšího stavu. Zastavěné a ostatní plochy zaujímaly v roce 2011 cca 834,2 tis. ha, což představuje 10,6 % rozlohy území ČR.

Suburbanizace Změny využití území, zejména v pražské a brněnské aglomeraci, v uplynulých letech ovlivňuje proces suburbanizace, ačkoliv v menší míře než v minulosti.

16

Suburbanizace na některých místech způsobuje plošně významné, ale územně nekompaktní, nekoncepční a neestetické rozšiřování zastavěného území s negativními environmentálními, ekonomickými i sociálními dopady (tzv. urban sprawl) bez vazby na dostatečně dimenzovanou sociální i dopravní infrastrukturu. Jedním z nepříznivých dopadů suburbanizace je nárůst intenzity individuální automobilové dopravy (a negativních vlivů s tím souvisejících), a to zejména na hlavních komunikacích směřujících do center velkých měst (CENIA, 2011).

Fragmentace Fragmentace krajiny neboli její postupné rozčleňování na menší části je v současné době stále větším problémem, a to především proto, že negativní dopady nejsou okamžité, zato jsou dlouhodobé a často nevratné. Při fragmentaci krajiny dochází jednak k přímému záboru přirozených stanovišť jednotlivých druhů organismů a jednak k přerušení funkčně propojených ekosystémů, což znesnadňuje migraci organismů. Tyto negativní procesy mají dopady jak na jednotlivé populace druhů, tak i na ekosystémy jako celky, které poskytují služby nezbytné pro lidskou společnost. Přestože se rychlost poklesu nefragmentovaných ploch snižuje, proces fragmentace krajiny nadále pokračuje. Za období 2000–2010 klesla rozloha nefragmentované krajiny o 5,2 % a v roce 2010 tvořila 63,4 % celkové rozlohy ČR (Zpráva o životním prostředí ČR, 2011). Státní program ochrany přírody a krajiny Dílčí cíl: zabraňovat fragmentaci krajiny, popř. fragmentaci omezit biokoridory a rozvojem územního systému ekologické stability (ÚSES). Dílčím cílem Státního programu ochrany přírody a krajiny České republiky je zajistit udržitelné využívání krajiny jako celku, a to především omezením zástavby krajiny, zachováním její prostupnosti a omezením další fragmentace s přednostním využitím ploch v sídelních útvarech, případně ve vazbě na ně (Zpráva o životním prostředí ČR, 2011).

17

Eroze půdy Politika územního rozvoje ČR je nástrojem územního plánování, jehož prioritami jsou mimo jiné zajistit ochranu nezastavěného území (zejména zemědělské a lesní půdy), zachování veřejné zeleně, včetně minimalizace její fragmentace, a umisťování rozvojových záměrů, které mohou významně ovlivnit charakter krajiny, do co nejméně konfliktních lokalit a následně podporovat potřebná kompenzační opatření. Jednou z prioritních oblastí Společné zemědělské politiky EU je řešení negativních dopadů zemědělství na krajinu a životní prostředí, což zahrnuje též erozní ohroženost zemědělské půdy. Podporu zemědělských postupů šetrných k životnímu prostředí a ochranu vody a půdy prostřednictvím opatření zaměřených na protierozní ochranu a vhodné používání zemědělského půdního fondu zdůrazňovala také jedna z os Národního strategického plánu rozvoje venkova České republiky na období 2007–2013. Riziko vodní a větrné eroze a dalších způsobů degradace půdy (např. zhutňováním) uváděla jako závažný problém Koncepce agrární politiky ČR po vstupu do EU (2004–2013) a Strategický rámec udržitelného rozvoje ČR. Subvence do zemědělství podporují také udržitelné hospodaření na zemědělské půdě. Vyplácení přímých podpor pro zemědělce podle nařízení Rady (ES) č. 73/2009 a dalších vybraných dotací je podmíněno plněním podmínek Zákonných požadavků na hospodaření (SMR) a Dobrého zemědělského a environmentálního stavu (GAEC), přičemž GAEC 1 a 2 se věnují erozi půdy. Důraz je kladen na protierozní ochranu půdy na svažitých pozemcích, na ochranu půdy před vodní erozí a na snahu omezit negativní působení důsledků eroze (např. škody na komunikacích a nemovitostech). Standardy GAEC a SMR jsou součástí systému tzv. kontroly podmíněnosti (Cross compliance, CENIA, 2011). Ochranou zemědělské půdy v ČR se zabývá zákon č.334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu a vyhláška č.13/1994, kterou se upravují některé podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu. Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ukládají zajistit majitelům pozemků, aby nedocházelo k zvýšenému odnosu půdy erozní činností.

18

Samotný proces eroze je přirozeným přírodním jevem, ale problémem je zrychlená míra eroze zemědělské půdy zapříčiněná nevhodným způsobem hospodaření, jako je např. masivní zcelování pozemků, pěstování monokultur, nešetrné obhospodařování půdy bez ohledu na svažitost pozemků a další fyzickogeografické podmínky, např. i nevhodné využití půdy pro pěstování širokořádkových plodin (např. kukuřice). Primárně znamená eroze snížení kvality půdy odnosem jejích nejúrodnějších částí, a tím i snížení produkční schopnosti půdy, ztrátu ekologických funkcí půdy, snížení infiltrace vody, retence apod. Škody způsobené erozí se ovšem projevují i v míře znečištění vodních zdrojů, zanášení vodních nádrží, ve škodách na majetku (splach hnojiv a přípravků na ochranu rostlin, zanášení meliorační a kanalizační sítě, ztráta osiv a sadby). Právě splach částic půdy a na nich vázaných živin a dalších chemických látek (průmyslová hnojiva, pesticidy, různé druhy zemědělských a průmyslových odpadů) představuje riziko pro vodní zdroje, a to především ty, které jsou využívány pro úpravu pitné vody a pro rekreaci. (CENIA, 2011) Potenciální ohroženost zemědělské půdy vodní erozí v ČR, vyjádřená dlouhodobým průměrným smyvem, 2012 (CENIA, 2012).

Zdroj: VÚMOP, v.v.i. Ohroženost zemědělské půdy vodní erozí v ČR, vyjádřená na základě maximálních přípustných hodnot faktoru ochranného vlivu vegetace (Cp) (%), 2012 (CENIA, 2012)

19

Zdroj: VÚMOP, v.v.i. Potenciální ohroženost zemědělské půdy větrnou erozí v ČR (%), 2012, (CENIA, 2012).

Zdroj: VÚMOP, v.v.i. Potenciální ohroženost zemědělské půdy větrnou erozí v ČR (%), 2012

20

Zhutnění půd Rozšířeným fenoménem fyzikálního poškození půdy, především zemědělské, je pedokompakce (zhutnění) půdy v důsledku těžké mechanizace s vysokým měrným tlakem nebo nadměrné pastvy, velkou roli hraje vlhkost a druh půdy. V některých půdách dochází ke genetickému zhutňování, které je dáno povahou půdotvorného substrátu - především zrnitostí. Je tedy přírodního charakteru. Důsledkem utužení je zvyšování objemové hmotnosti půdy, což způsobuje nepříznivé podmínky pro růst rostlin. Dochází k degradaci půdní struktury, která s sebou nese potenciální ohrožení dalších půdních funkcí: půda má sníženou pórovitost a biologickou aktivitu. Zhutnělé půdy mají sníženou retenční schopnost pro vodu. Urychluje se tak povrchový odtok a zvyšuje se riziko vodní eroze a záplav a také vysušování půd. Na zemědělských půdách se snižuje rostlinná produkce o 10–20 %. Např. u obilovin dochází k menšímu odnožování, snižuje se počet klasů v ploše. U cukrovky dochází k nadměrnému větvení kořene, snižuje se cukernatost. Zhutnění půdy neznamená nevratnou degradaci. Přirozeně se ruší hlubokým promrznutím (alespoň 50–60 cm). Pedokompakce hlubších vrstev půdy je obtížně vratný proces. (www.mzp.cz, www.env.cz, www.fld.czu.cz) Definice: Fyzikální degradace, utužení je proces zásadního porušení fyzikálního stavu půdy, v kterém se redukuje celková a vzdušná pórovitost a propustnost, zvyšuje se pevnost a eviduje mnoho změn v půdní struktuře a v chování některých fyzikálních vlastností. Fyzikální degradace může modifikovat různé půdní vlastnosti, což vede k poškození jedné nebo více půdních funkcí. Utužení se vyskytuje tam, kde půda podléhá mechanickému tlaku používáním těžké techniky nebo pasením, hlavně ve vlhkých podmínkách. Výsledkem utužení půdy je redukce hrubého prostoru pórů mezi půdními částicemi, čímž se zvyšuje půdní objemová hmotnost a tím, že půdy částečně nebo zcela ztrácí schopnost absorbovat vodu. Výskyt utužení je nejčastěji v povrchovém horizontu, ale postihuje i podpovrchové vrstvy. Tato je velmi rozšířena na územích s nepřetržitou kultivací a je velmi těžké ji odstranit. Celkové zhoršení půdní struktury redukuje růst kořenů, vodní kapacitu, úrodnost i biologickou aktivitu. Pokud dojde ke srážkám, voda nemůže dál snadno infiltrovat do půdy (Sobocká, 2007). Pokud voda při srážce pronikne vrchní kyprou vrstvou půdy, může se jí postavit do cesty další překážka. V důsledku pravidelného mechanizovaného obdělávání půdy se často v hloubce 30–60 cm vytváří utužená vrstva podorničí. Tato je mnohdy téměř nepropustná, nebo 21

propouští vodu jen velmi málo. Účinná hloubka půdy a s ní také retenční kapacita se tak značně zmenšuje. Navíc voda po podorničí stéká podobně jako po povrchu, následně v terénních depresích vystupuje na povrch a přidává se k povrchovému odtoku Na vznik zhutnělého podorničí mají vliv především přejezdy zemědělskou technikou po půdě a technologická doprava, například při svážení cukrové řepy nákladními automobily. V zhutnělé půdě se snižuje obsah organických látek na polovinu a její pórovitost klesá pod 45 % (Davies, et al 1993). Faktory ohrožení fyzikální degradací (Sobocká, 2007) Klima – teplota, srážky Půda a půdotvorný substrát – vlastnosti povrchového a podpovrchového horizontu (textura, struktura, obsah org.hmoty, obsah vody v půdě apod.) Využití krajiny – orná půda, TTP, les Management půdy – agrotechnické postupy (frekvence pojezdů, typ operace, typ plodiny, váha strojů) Topografie – vymezení míst kde není možné použít mechanizaci (svahy, apod.) Identifikace půd ohrožených utužením Hlavním faktorem, který vede k mechanickému porušení stavu půdy je využívání těžké techniky na povrchu půdy. Všeobecné půdy s vysokým obsahem jílu (nad 35 %) jsou náchylnější na deformace, než písčité půdy avšak i písčité půdy obsahují velké množství hrubých pórů, to může způsobit vyšší náchylnost půd k utužení. V minerálních půdách organická hmota snižuje náchylnost půd k utužení pro všechny zrnitostní třídy. Půdy se zrnitou či slabě vyvinutou polyedrickou strukturou vykazují silnou náchylnost na zhutnění (Sobocká, 2007). Tab. 1 Hodnoty vybraných půdních vlastností u zhutněných půd v ZPF

22

Při předpokládané klimatické změně způsobuje hlavně sucho změnu fyzikálních vlastností vedoucí k utužení a ztvrdnutí půdních vrstev. Tvorba kalcitových a uhličitanových ztvrdlých vrstev není v případě půd obohacených o soli vyloučena (chloridy, sulfáty, karbonáty apod.). Podobně můžeme zaznamenat tvorbu profilových trhlin u půd s vysokým obsahem sekundárních jílových minerálů. Tvorba agregátů může být zpomalena, či porušena v případě výskytu dlouhodobého sucha. Rovněž časté střídání klimatických jevů (střídání extrémního vlhka a sucha) vede k možným intenzivním procesům destrukce struktury půdy. Stupeň utužení kolísá v závislosti na půdní vlhkosti. Při nevhodném způsobu agrotechnických zásahů, kdy se nerespektují meteorologické jevy a zesiluje se antropická činnost (časté či nesprávně načasované pojezdy mechanizmů apod.) dochází k intenzivní tvorbě podorničních ztvrdlých vrstev s výskytem pseudoagregátů. Pokud se obsah vody v půdě zvyšuje, zvyšuje se i zhutnění půdy až do obsahu blížícího se polní vodní kapacitě. Při vysokém obsahu vody se půda stává nekompaktní, nasycená půda je vlastně plastický tok, který má za následek destrukci půdní struktury a makropórů (Sobocká, 2007). Pozornost věnovaná zlepšování retenční schopnosti zemědělských půd je dosud nedostatečná. Málo propustné a zhutnělé půdy přitom kromě svého nepříznivého vodohospodářského efektu poskytují i nižší výnosy a zvyšují až o 50 % spotřebu pohonných hmot při obdělávání půdy (Hůla, Abrham, Bauer, 1997). To potvrzují i další studie z různých zemí, kde se uvádí, že pedokompakce má důležitý vliv na výnosy a finanční náklady. Za všechny uveďme například studie Estonské univerzity v letech 2001–2005, která ukazuje pokles výnosu ječmene až o 70 % na lokalitách postižených utužením, oproti neutuženým lokalitám (Edesi, et al, 2007). Nebo pokusy v Jugoslávii kdy v důsledku Pedokompakce docházelo k růstu výrobních nákladů o 20–40 % a poklesu výnosů v průměru o 10–25 %, (Nikolic, 2001). To se týká zejména plodin jako jsou cukrovka, brambory a ječmen (Fulajtar, 2000), kde dochází k redukci výnosů o 10–20 %. Opatření proti zhutňování půd Základními metodami předcházení zhutnění půdy a zejména podorničí jsou:  omezování přejezdů těžké mechanizace,  využívání půdo-ochranných způsobů obdělávání,  dostatečné organické hnojení,  používání mechanizace s nízko zátěžovými pneumatikami. Pozemky s již zhutnělým podorničím lze jednorázově zlepšit melioračním kypřením nebodlátovými kypřiči pracujícími v hloubce kolem 50 cm (Hůla, Abrham, Bauer, 1997).

23

Preventivními a nápravnými prostředky pro omezování degradace půd zhutněním jsou tato opatření:  zpracování a půdy ve vhodném vlhkostním stavu,  omezení pojezdů těžkých mechanismů, počtu pojezdů, pojezdů na jaře a po orbě, ježdění v téže koleji, rozložení hmotnosti pojezdových vozidel,  vhodná protierozní ochrana půd,  dostatečné organické hnojení a vápnění, zlepšování podmínek pro biologické procesy v půdě,  vhodné ovlivňování vodního režimu (infiltrace a akumulace vody v půdě – spojitost s protierozními opatřeními),  vyvážené osevní postupy. Příklady vyhodnocení utužení půdy s výsledky penetračních měření a návrhem řešení na odstranění problému v praxi Vyhodnocení penetračních měření je prováděno z penetrometrických záznamů numericky nebo graficky. V další části textu je ukázka grafického hodnocení. Za základ vyhodnocení slouží kritické hodnoty, které publikoval Lhotský (1994). Pro střední (hlinitou) půdu je za kritickou hodnotu považována mez 3,5 MPa. V zásadě mohou nastat tři případy: Půda je technogenně poškozená (viz graf 1), v našem případě je maximální utužení v hloubce 34 až 52 cm – utužené podorničí. Náprava bude spočívat v agromelioračních technologiích. Graf 1: Možný případ utužení 1 (web2.mendelu.cz)

24

Utužení přibývá do hloubky (viz graf 2) – je přirozenou vlastností půdy (není technogenního původu) a hloubka překročení kritické meze (v našem případě 33 cm) vymezuje hloubku fyziologického profilu. Zlepšení je finančně a technicky náročné a běžně se neprovádí. Graf 2: Možný případ utužení 2 (web2.mendelu.cz)

Maximální utužení je v ornici (graf 3). Porucha je způsobena nevhodným způsobem hospodaření (agrotechnika, osevní postupy, hnojení, atd.). Náprava je možná běžnými agrotechnickými postupy. Problémem je ale často odstranění příčiny. Graf 3: Možný případ utužení 3 (web2.mendelu.cz)

25

Nepříznivý vodní režim, znečištěná voda Voda – základní prvek živé přírody – je hlavním mediem pro transport živin, jejich přijímání a vylučování. V zemědělské výrobě je důležité její optimální množství – příznivý vodní režim půdy. Vlivem lidské činnosti však dochází též k nepříznivému ovlivnění její čistoty. Nepříznivý vodní režim půdy - spočívá ve dvou extrémech – v nedostatku vody nebo v jejím přebytku. Klesne-li půdní vlhkost pod tzv. bod vadnutí, rostliny začínají vadnout. Bod vadnutí je takový procentuální obsah vody v půdě, při němž je vody poutána větší silou, než je sací síla kořenů rostlin. Trvá – li nedostatek vody delší dobu, rostlina hyne. Jsou – li naopak půdní póry zaplněny vodou nebo je těchto pórů v půdě naprostý nedostatek (např. u těžkých, málo propustných půd), trpí rostliny nedostatkem vzduchu v půdě. Příčinou nedostatku či přebytku vody v půdě jsou buď oblastní podmínky podnební (srážkové, teplotní, výparové) nebo místní podmínky (půdní, hydrologické, biologické, technické), příp. kombinace obou těchto podmínek. Nevyrovnaný vodní režim zemědělských půd je spolu s nevyrovnaným tepelným režimem hlavní příčinou kolísání výnosů zemědělských plodin. Suchem jsou u nás ohrožovány rovinné oblasti nejnižších poloh, které jsou zpravidla velmi úrodné. Jsou to rozsáhlé oblasti středních Čech a jižní Moravy. Zamokřením trpí zejména velké plochy těžkých, málo propustných půd, půd sousedících s velkými toky, půd v oblasti pramenišť. Některé oblasti (Holicko, Nymbursko) trpí střídavě suchem i zamokřením. Vliv znečištění vody - rozeznáváme znečištění - nepřímé a přímé. Znečištění nepřímé spočívá v mineralizaci srážkových vod, kdy padající kapky rozpouštějí a pohlcují soli, plyny, aerosoly z průmyslových exhalací, radioaktivní prach apod. Tyto vysoce toxické sloučeniny se dostávají do půdy, do povrchových i podzemních vod. Přímé znečišťování podzemních a povrchových vod látkami jednak organickými z městských sídlišť, obcí, zemědělských a průmyslových závodů, jednak látkami anorganickými (odpadní průmyslové vody, odpadní dusík, fosfor, detergenty, pesticidy atd.).

26

Vliv chemizace zemědělství a kontaminace půdy a vody Pro zabezpečení vysokých a stabilních výnosů zemědělských plodin se používá průmyslových hnojiv a k jejich ochraně před škůdci a k hubení plevelů jsou užívány další chemické látky zvané pesticidy. Tento jev je potencionálně nejnebezpečnější z hlediska kvality vody a půdy. Za období 2000–2012 spotřeba minerálních hnojiv i přípravků na ochranu rostlin stoupla o 54,9 %, resp. 32,9 %. Spotřeba vápenatých hmot od roku 2006 taktéž stoupá. U vybraných rizikových látek k překročení hodnot přípustného znečištění půd docházelo v letech 2000–2012 nejvíce u obsahu látek skupiny DDT, překročení se týkalo 42,2 % vzorků. Problematické se jeví i masivní překračování přípustného znečištění u jednotlivých polyaromatických uhlovodíků (CENIA). Vliv aplikace průmyslových hnojiv Nadměrné používání těchto hnojiv působí, že značná část není plně využita rostlinami pro jejich výživu, ale hromadí se v půdě – zasolování půd, jsou vymývána do podzemních vod a vlivem nadměrné vodní eroze nebo i vlivem závlah se dostávají do vod povrchových – eutrofizace vody. Vliv užívání pesticidů Značná část pesticidů se dostává do půdy, kde se mohou v důsledku chemické stability hromadit a narušují biologické procesy v půdě a pokud jsou vyplaveny vodou, negativně ovlivní i hydrosféru a jejich rezidua se tak objeví v potravním řetězci. Proto je nutné spotřebu pesticidů omezovat a postupně přejít na jiné formy ochrany rostlin – biologickou ochranu Poškozování půd emisemi Civilizační procesy značně mění složení ovzduší a tím i jakost srážkových vod a půd. Pevné emise – úlet popílku a prachu z průmyslových a energetických podniků (popílek tepelných elektráren, cementárenský prach, prach při těžbě apod.). Pevné imise (spady, usazeniny) mají většinou silně alkalickou reakci a tím se nepříznivě mění chemismus půdy. Popílek lze zachycovat odlučovači. Plynné exhalace – hlavně emise SO2 (částečně SO3), a sloučenin fluoru.

27

Emise SO2

- vysoká toxicita a reaktivita, silně redukční charakter a rozpustnost ve

vodě – kyselé deště. Důsledkem těchto imisí je silné okyselování půd až na toxické hodnoty, dochází k hromadění síry v půdě, v jehličí stromů. NOx – vznik při různých technologických procesech v chemickém průmyslu, při spalování fosilních paliv (automobilová a letecká doprava). K exhalaci sloučenin fluoru dochází při výrobě hliníku. V naší republice je v důsledku historického vývoje převážná část průmyslové a těžební činnosti soustředěna do oblastí, kde jsou nejproduktivnější zemědělské plochy. Průmyslovými exhalacemi jsou nejvíce ohroženy naše nejlepší půdy (Královéhradecko, Mělnicko, Pardubicko, okolí Brna). ÚPRAVA A REGULACE PŮDNÍCH VLASTNOSTÍ Úprava a cílevědomá regulace půdních vlastností vychází z výsledků rozborů půdních vlastností, ze sledování dynamiky půdních režimů a z produkční i ekologické funkce půd. Před rozhodnutím o způsobu a rozsahu úpravy půdních vlastností je nezbytné provést odbornou analýzu všech dostupných informací nejen o půdě, ale i o souboru vlastností daného území. Hodnotí se jednak konzervativní prvky krajinného prostoru, tj. prvky území, které jsou zadané, neměnitelné. Jedná se především o analýzu:     

geologicko-petrografického substrátu půd, genetické půdní typy, klimatické podmínky, orografické podmínky (nadmořská výška, reliéf území, expozice území) hydrologii území. Pro navržení účinných nápravných, regulačních opatření je důležité poznat variabilní

prvky krajinného prostoru, kam řadíme zejména:    

meteorologické podmínky v ročnících, vlhkostní, tepelný a vzdušný režim půd, míru kontaminace půd, rozsah a účinnost realizovaných vodohospodářských a agromelioračních opatření. Účinnost navrhovaných opatření je přímo závislá na úrovni poznání příčiny poškození

půd. Cílem těchto opatření je odstranění poznaných příčin, eliminování jejich vlivu na další vývoj a produkční schopnost půd.

28

Soubor opatření, kterými se zlepšují, regulují narušené půdní vlastnosti, se nazývá meliorace. Jednotlivé ukazatele, charakterizující poškození půdy:  Nadměrný obsah půdní vody, zamokření půdy. Voda vyplňuje všechny póry, snižuje se obsah půdního vzduchu. Důsledkem je omezení života půdních mikroorganismů. Rostliny redukují fyziologické procesy.  Nedostatek půdní vody. Půdní profil neobsahuje dostatek fyziologicky dostupné půdní vody. Rostliny omezují vodní provoz, vláhová potřeba rostlin není zajištěna. Důsledkem je omezení růstu a vývoje rostlin, nevyužití výnosového potenciálu půd.  Nepříznivý vývoj fyzikálních vlastností půd, zejména změna objemové hmotnosti půd (druhotné zhutnění půd),rozpad půdní struktury. Projevuje se zejména zhoršenou infiltrací vody do půdního profilu, zvyšuje se nebezpečí větrné i vodní eroze.  Nepříznivé podmínky povrchového odtoku svažitých půd vedou k vodní erozi. Vodní eroze půd je podporována nevhodně provedenou organizací půdního fondu.  Narušené chemické vlastnosti půd, zejména zvýšená mineralizace humusu, kontaminace půd cizorodými látkami. Zhoršuje se živinný režim půd, aktivita mikroorganismů, transport rizikových látek do hydrosféry i imput těchto látek do rostlinných produktů. Příčiny poškozování půd jsou jednak objektivního původu (klimatické, půdní, hydrologické), jednak subjektivního původu, způsobené převážně činností člověka (kontaminace půd z rozličných zdrojů, vč. přímé zemědělské činnosti, špatná soustava hospodaření na půdě, tj. nevhodný osevní postup, nesprávná agrotechnika, zpracování půdy). Důvody a znaky zamokření Ideální stav při pěstování plodin je, když kořenový systém dosahuje do svrchní vrstvy kapilárního pásma v půdě. To závisí na výšce hladiny spodní vody (HPV), pěstované plodině a vzlínavosti vody. Přiměřená hloubka hladiny spodní vody je: pro louky 50 – 60 cm, pastviny 60 – 80 cm, pole 100 – 120 cm, sady 140 – 160 cm, vinice a chmelnice 180 – 200 cm. Nižší hodnoty platí pro písčité, vyšší pro hlinité a jílovité půdy. Následkem vysoké HPV vzlíná voda až k povrchu, vznikají glejové půdy, mokřiny, bažiny. Zamokření – oblastní – oblasti s vyšším úhrnem srážek (600 – 800 mm i více/rok) a malým povrchovým odtokem – místní (lokální) – nepropustné podloží, které se blíží k povrchu terénu (kotliny) – shromažďování dešťové vody v místech terénních depresí – průsak vody z vodotečí a stojatých vod s vysokou hladinou

29

Značný vliv na zamokření má i používání těžkých mechanismů, stlačují a deformují půdu i do hloubky půdního horizontu. Rovněž v místech přechodu svahu v rovinu údolí se vyskytuje zamokření, neboť HPV vystupuje vlivem tlaku podzemní vody na úbočí blíže k povrchu. Orientačně se při průzkumu řídíme vnějšími znaky vyskytujících se na půdě a porostech. Zamokření prozrazuje: 1) zřetelně vysoký stav HPV (mokřiny, bažiny, vývěry vody) 2) tmavší zabarvení povrchu půdy 3) výskyt mlh nad povrchem 4) výskyt vlhkomilných rostlin (mech, sítina, blatouch, podběl, přeslička) 5) špatný vývoj plodin 6) zelenožluté až běložluté zabarvení porostu Způsoby meliorací Zemědělské meliorace představují provedení technických, vodohospodářských, agrotechnických a biologických opatření, která trvale zlepšují vlastnosti pedosféry a hydrosféry. Zemědělské meliorace jsou i významnou složkou při ochraně životního prostředí a vytváření zemědělské krajiny. Meliorace umožňují i neškodné úpravy a využití odpadních látek a vod, řeší rekultivaci ploch narušených těžbou surovin. Podle účinků rozeznáváme tyto hlavní druhy melioračních opatření: - odvodnění půd, - závlaha plodin, vč. závlah odpadní vodou a hnojivé závlahy, - úprava vodních toků a jejich revitalizace, - výstavba vodních nádrží a rybníků, - ochrana půd před erozí, - ochrana území před záplavami, - prohlubování ornice, narušení sekundárního zhutnění půd, - kultivace lehkých, těžkých a zasolených půd, - rekultivace půd (technická, zemědělská, biologická, lesnická aj.), - komplexní pozemkové úpravy. Odvodnění půd Každý meliorační zásah vyžaduje kvalifikovaně zpracovaný průzkum a úplnou projektovou dokumentaci.

30

Problematika komplexních zemědělských melioračních soustav a jejich soustavná exploatace je studována a aplikována původní vědní disciplínou, je řízena odbornou správou a prováděna specializovanými podniky. Úprava vodního režimu zemědělských půd odvodněním a závlahami patří mezi meliorační opatření, která mají v českých zemích značnou tradici a byla jim soustavně věnována velká pozornost. Velký rozmach odvodnění drenáží nastal po roce 1900 a hlavně na začátku třicátých let tohoto století. První větší odvodňovací stavby byly v Polabí vybudovány již kolem roku 1830. Drenáž z pálených keramických trubek byla poprvé provedena v r. 1848 u Třeboně. Také závlahy mají v českých a moravských nejúrodnějších oblastech značnou tradici. Závlahy podmokem, výtopou, zejména luk, byly založeny již v 1. polovině 19. století. Závlaha postřikem "umělý déšť" se rozšířila v zelinářských oblastech na přelomu století. Všechny tyto práce byly na dobré technické úrovni, byly a často ještě jsou, funkční. Jejich realizace vycházela z prokázané potřeby zemědělců a byla státem značně podporována. V posledních letech, v období násilné intenzifikace zemědělské výroby, nebyly vodohospodářské stavby, zejména odvodňovací systémy, navrhovány vždy účelně a odborně. To se projevuje v narušení vodohospodářské bilance větších územních celků, ve změně agrocenózy, v nepříznivém ovlivnění životního prostředí. Přes řadu nedostatků, způsobených subjektivním, nekvalifikovaným rozhodováním, plní řada vybudovaných vodohospodářských melioračních soustav svou funkci, jsou pro uživatele zemědělské půdy přínosné a podmínky přírodního prostředí nejsou poškozovány. Odvodnění půdy řeší odvedení přebytečného množství vody z půdního profilu. Půda je zamokřena, je-li zcela nasycena nebo povrchově zaplavena vodou, takže není vhodným prostředím pro růst a vývoj kulturních rostlin. V lehkých půdách nastává zamokření při nadbytku přirozených srážek, nebo při hromadění povrchové vody. Prosakující voda se hromadí na nepropustném podloží a v půdním profilu se vytváří vysoký stav hladiny podzemní vody. Těžké půdy s velkou půdní jímavostí se snadno zamokřují přesycením půdního profilu kapilární vodou. Způsoby, kterými lze odvodňovat zamokřené půdy, jsou buď povahy biologické, nebo technické, které převažují.

31

Přehled způsobů odvodnění půd podle zdrojů zamokření (ČSN 73 6931) : -------------------------------------------------------------------------------------------------------------Zdroj zamokření Projev zamokření Způsob odvodnění -------------------------------------------------------------------------------------------------------------Vysoká hladina vysoká hladina úprava toku, nádrže, vody v tocích podzemní vody zlepšení odtokových (nebo nádržích) poměrů, provozních stavů v nádrži, záchytné drény až plošná drenáž -------------------------------------------------------------------------------------------------------------Rozlivy povrchové zaúprava průtokového režimu mokření až vytoku, záchytné příkopy soká hladina, odvodnění (příkopy), podzemní vody plošná drenáž -------------------------------------------------------------------------------------------------------------Povrchový povrchové zazáchytné příkopy přítok mokření, pozáchytné drény depřená voda (1) Podzemní přítok vysoká hladina záchytné drény až (průsak-svahové vody) podzemní vody plošná drenáž -------------------------------------------------------------------------------------------------------------Atmosférické povrchové zaagrotechnická a agromesrážky mokření, podemeliorační opatření, přená voda, kaojedinělá až plošná pilární voda, drenáž vysoká hladina podzemní vody -------------------------------------------------------------------------------------------------------------Vody artéské kapilární voda plošná drenáž vysoká hladina snížení piezometrického podzemní vody tlaku -------------------------------------------------------------------------------------------------------------Vývěry vysoká hladina ojedinělá drenáž podzemní vody až povrchové zamokření -------------------------------------------------------------------------------------------------------------(1) Pod pojmem "podepřená voda" se rozumí voda, která se hromadí nad vrstvou se sníženou propustností, ležící méně než 100 cm pod povrchem. Průběh změn hladiny podzemní vody v prostoru mezi drenáží je dán tzv. depresní křivkou. Stupně odvodňovacího účinku závisí jednak na hloubce uložení drenáže (H), jednak na rozchodu trubek (R). Tyto hodnoty jsou přímo závislé na hydropedologických vlastnostech půd.

32

Závlaha půd Cílem závlahových melioračních soustav je zajistit soustavné příznivé vlhkostní podmínky v půdním profilu, zejména v prostoru rozmístění kořenové zóny rostlin. Klimatické podmínky v nejúrodnějších zemědělských oblastech České republiky, zejména úhrn a časové rozdělení přirozených srážek ve vegetačním období, nezajišťují stabilitu zemědělské produkce. Vlivem nedostatku srážek není možné využít produkční, výnosový potenciál půd, nejsou zhodnoceny provedené agrotechnické práce, vložené prostředky a práce, dochází k výnosovým depresím plodin. Závlahy v našich podmínkách mají doplňkový charakter tak, jak nahodilý je výskyt srážek. Závlahovou dávkou dodanou v době, kdy zásoba využitelné půdní vláhy poklesla na kritickou úroveň, se doplní půdní vlhkost v potřebné hloubce půdního profilu na stav odpovídající polní vodní kapacitě (retenční vodní kapacitě, maximální kapilární kapacitě). O účinnosti zavlažování rozhoduje proto termín zavlažení a dodání účinného množství závlahové vody. Toto se stanovuje bilancí závlahového režimu plodin, znalostí průběhu vláhové potřeby (evapotranspirace) jednotlivých plodin v rozdílných růstových a vývojových fázích. Plodiny s vysokou vláhovou potřebou (zeleniny, rané brambory) nelze bez doplňkových závlah úspěšně pěstovat. Progresivní způsoby závlah - kapková závlaha, mikropostřik, nahrazují velkoplošné závlahové systémy, které používají vysokotlaké postřikovače s velkou intenzitou deště a vysokou spotřebou vody. Vedle doplňkových závlah se používají i speciální závlahy - hnojivé, kejdové, protimrazové, ochranné, závlaha odpadní vodou (městskou, průmyslovou). Při provozu závlah je nutné sledovat jakost závlahové vody, aby nedocházelo ke kontaminaci půd a rostlin rizikovými látkami obsaženými v závlahové vodě (zejména při odběru vody z povrchových vodních zdrojů). Jakost závlahové vody se kontroluje podle ČSN 83 0634 "Jakost závlahové vody". Protierozní ochrana zemědělských půd Eroze půdy je přírodní jev, při němž je půda odstraňována smyvem nebo odvátím větrem a přemísťována do jiných poloh, kde vznikají nánosy, náplavy a navátiny. Tento proces nelze zcela zastavit, je možné jej výrazně omezit.

33

Ze zemědělského hlediska znamená eroze nevratné ztráty půdy, především ornice, přímé poškození porostů a negativní změny fyzikálních, chemických a biologických vlastností půdy. Zanedbání protierozní ochrany má za následek i následné škody, vyrovnávání následků erozní činnosti (asanace rýh a strží), ale i odstraňování následků ve vodním hospodářství (zanášení vodních toků, nádrží a přehrad sedimenty). Eroze způsobuje i škody na komunikacích, budovách apod. Ročně odnáší Labe z Čech v průměru 0,5 mil. tun splavenin, z toho 70% pochází ze zemědělské půdy. Intenzita erozních procesů na zemědělských půdách je výslednicí vzájemného působení řady přírodních a člověkem ovlivněných faktorů. Příčiny eroze v našich podmínkách spočívají především ve výskytu přívalových dešťů, náhlého tání a silných větrů. Z vodohospodářského hlediska je ochrana půdy před vodní erozí spojena s regulací povrchového odtoku. Pokud dešťové srážky dopadají na nechráněný půdní povrch, svou kinetickou energií rozrušují půdní agregáty a je-li intenzita a úhrn deště tak velký, že voda nestačí vsakovat do půdy, dochází po zaplnění mikroakumulačních prostor na povrchu půdy k odtoku přebytečné vody. Na nerovném a svažitém povrchu půdy se postupně povrchově přeřinující voda soustřeďuje a na vegetací nechráněné půdě působí erozně a vytváří v ní drobné rýžky, rýhy až strže. Snížením sklonu terénu nebo rozptýlením povrchového odtoku klesá unášecí síla vody a dochází k sedimentaci unášených půdních částic. Při sedimentaci dochází k diferenciaci usazovaných částic dle jejich velikosti. Působení eroze zemědělských půd je v současné době zesilováno:  vytvořením příliš velkých polí na svazích,  rušením stálých hydrografických prvků v krajině (zatravnění  údolnic, zrušení vodotečí a příkopů u polních cest),  pěstování plodin nedostatečně chránících povrch půdy před erozí (kukuřice) na úkor víceletých pícnin a travních porostů,  zhutňování půdy, které omezuje infiltraci vody do půdy a zvyšuje povrchový odtok. Kvantitativní účinek hlavních faktorů, které ovlivňují vodní erozi působením přívalového deště, se stanovuje výpočtem dlouhodobé ztráty půdy erozí (t.ha-1.rok-1) t.zv. Wischmeier-Smithova rovnice. Erodovatelnost půdy větrem závisí na dvou faktorech: síle větru a odporu půdních částic k odnosu.

34

Protierozní ochrana půd představuje soubor opatření organizačního, agrotechnického a stavebního charakteru. Protierozní opatření organizačního charakteru spočívají v organizaci půdního fondu, tvaru, polohy a velikosti polí, ve vhodném rozmístění plodin podle jejich ochranného účinku. Navrhují se speciální protierozní osevní postupy, vč. návrhu ochranného zatravnění. Agrotechnická protierozní opatření zahrnují technologické postupy, spočívající zejména v řádně provedené orbě, v ponechání posklizňových zbytků na povrchu půdy, výsevy plodin do ochranných plodin, event. do strniště nebo do hrubé brázdy, využití mulčování. Tyto zásahy zejména snižují kinetickou energii dešťových kapek. Protierozní opatření stavebně-technického charakteru se navrhuje v případech, kdy ostatní zásahy jsou neúčinné. K těmto opatřením se řadí terénní stupně - terasy, které zmenšují sklony obdělávané půdy a příkopy, průlehy, hrázky, které zkracují délku povrchového odtoku po pozemku a umožňují neškodné zachycení a odvedení vody, vč. smyté zeminy. Protierozní nádrže (retenční, usazovací) se budují jako poslední článek protierozních opatření v povodí. Výrazným opatřením omezujícím větrnou erozi jsou ochranné lesní pásy - větrolamy. Tyto snižují rychlost větru. Účinek závisí na jejich skladbě, resp. propustnosti. Chrání pozemek před erozí až do vzdálenosti odpovídající dvacetinásobku výšky větrolamu. Ochrana území před záplavami Ochranu před záplavami dělíme: a) Preventivní opatření - zpracování povodňových plánů, stanovování zátopových území a jejich protipovodňové ochrany. Plánování výstavby budov nebo jiných objektů s ohledem na možnost vzniku záplav, využití půdy, zalesňování svahů, tvorba retenčních kanálů a nádrží. Úpravy vodního toku a vodního režimu půd v povodí. Stavba hrází. V ochranných hrázích mohou být uzavíratelné propusti, kterými se po záplavě vpouští voda zpět do koryta. Jindy se jimi dají podle plánu vypouštět vody nesoucí jíl. Hráze jsou stavěny z materiálu, který je k dispozici a zpevňují se cihlami, kameny nebo betonem. b) Ochranná opatření - povodňové zabezpečení a záchranné práce.

35

c) Opatření po záplavách - opatření po povodních-záplavách: obnovení záplavami narušených funkcí, odstranění povodňových-záplavových škod, zjištění příčin negativně ovlivňujících průběh povodní-záplav. Ochrana území a sídel před povodněmi je možná třemi základními způsoby:  



Důsledné vymezení a ochrana záplavových území — v aktivní zóně je zakázáno umisťování a provádění staveb a jsou zde stanoveny další omezující podmínky. Ochrana stávajících sídel protipovodňovými hrázemi a zvyšováním průtočných kapacit koryt potoků a řek — tento způsob však často znamená rychlejší odvedení vody z dané oblasti a zvýšení rizika povodně níže po proudu; proto je třeba toto řešení využívat zejména tam, kde není možno využít jiné způsoby ochrany. Zadržením vody v území soustavou drobných opatření zejména v horních částech povodí. Vyrovnanost vodního režimu v krajině znamená co největší zadržení srážkové vody, a tím zajištění její stabilní cirkulace v hydrologickém cyklu. Zásahy člověka do krajiny tento cyklus narušují a zejména v uplynulých 50 letech byly tyto zásahy takového charakteru, že odvádění vody z půdy i krajiny výrazně urychlily.

Kultivace a rekultivace půd Kultivace půd je opatření převážně neinvestičního charakteru, kterým se obnovují přirozené vlastnosti půd. Vlastnosti, které byly narušeny buď činností člověka (těžební činnost, vliv imisí), nebo vlivem přírodních faktorů (záplavy, sesuvy ploch apod.) se upravují rekultivací půd. Kultivace půd (agromeliorace) je soubor zúrodňovacích opatření, jejichž cílem je dlouhodobá náprava nepříznivých vlastností půd přirozeného charakteru. Kultivační práce se dělí na : 1. Kultivace půd s extrémními fyzikálními a mechanickými vlastnostmi (tzv. deficitní půdy), která zahrnuje : - kultivaci těžkých půd, - kultivaci lehkých půd, - kultivaci štěrkovitých a kamenitých půd. 2. Kultivace půd s extrémními chemickými vlastnostmi : - kultivace kyselých půd, - kultivace zasolených půd. 3. Kultivace půd s extrémními biologickými vlastnostmi : - kultivace rašelinišť. 4. Kultivace půd v extrémních stanovištních podmínkách : - kultivace svahovitých půd (svážných území). 36

5. Kultivace zanedbaných luk, pastvin a orné půdy dlouhodobě nevyužívaných (býv. vojenské újezdy aj.). Vlastní kultivační práce se provádějí : a) agronomickým opatřením (agrotechnikou, výživou, biologicky) b) melioračním opatřením (úprava struktury a zrnitosti půdy, meliorační vápnění, hloubkové meliorační kypření) Rekultivace zemědělských půd Technické rekultivace jsou komplexem prací technického charakteru, podmiňujících následný biologický způsob rekultivace. Provedením rekultivací půd se získává, obnovuje půdní fond, který byl v předcházejícím období vyjmut ze zemědělského obdělávání. Technické práce zahrnují: - práce spojené s úpravou pozemku, odstranění jednotlivých i souvisle rostoucích stromů a keřů, - zemní práce spojené s úpravou pozemku, odstranění balvanů a kamenů, cizích předmětů, - odvodnění pozemků tehdy, je-li to pro další provádění rekultivačních prací nutné, - překryv povrchu pozemků vhodnými zeminami (humózními horizonty produktivních půdních typů, nebo zúrodnitelnými půdotvornými substráty), - úpravu hydrografické sítě, tj. vybudování melioračních odpadů, vodních nádrží, event. úpravu stávajících toků, - realizací protierozních opatření technického nebo biologicko-technického charakteru (terasování, průlehy, trvalé protierozní stupně, vsakovací pásy aj.), - vybudování příjezdových komunikací a potřebných objektů. Biologická rekultivace následuje po skončení technických prací. K zúrodnění použitého překryvu povrchu rekultivovaných pozemků se navrhuje meliorační osevní postup. Jeho cílem je biologické oživení půdotvorného substrátu a tvorba půdy. Současně se na základě zjištěných agrochemických vlastností půd upravuje i živinný režim půd. Rekultivace půd, dle příčiny devastace se rozlišují na: - Rekultivace půd devastovaných povrchovou a hlubinnou těžbou uhlí a jiných surovin, vč. výsypek a odvalů po hlubinné těžbě.

37

- Rekultivace odkališť popílků elektráren a tepláren. - Rekultivace vytěžených pískoven, kamenolomů, kaolínových a lupkových lomů, hlinišť a odvalů. - Relultivace skládek průmyslových podniků. Volba způsobu rekultivace je závislá na rozsahu a způsobu devastace, stanovištních podmínkách, použitelném melioračním materiálu, na hydrologických poměrech a na konečném cíli využití rekultivovaných ploch. Hlavní směry rekultivace: - Zemědělské rekultivace. Devastovaná půda se navrací zemědělskému hospodaření. Zvláštní případ je ovocnářská rekultivace výsypek. - Lesnické rekultivace. Vhodnou výsadbou dřevin a keřů se zakládá trvalý lesní porost, s převážně jinou než produkční funkcí lesa (půdoochranná, rekreační). - Vodohospodářské rekultivace. Území po těžbě se zachovává jako vodní plocha. Je vhodným prostředím pro rekreaci, zvl. v příměstských oblastech, pro chov ryb. Představuje cenný prvek ekologické stability krajiny. Půdní fond získaný rekultivací se řadí do kategorie antropogenních půd. Provedení každého kultivačního a zejména rekultivačního zásahu vyžaduje vypracování odborné dokumentace (projektu). V rámci této dokumentace se provádí podrobný terénní průzkum, stanoví se rozsah a způsob řešení. Komplexní pozemkové úpravy (KPÚ) Pozemkové úpravy přispívají významně k naplňování místních programů obnovy venkova, především při realizaci krajinných programů v oblasti úpravy vodohospodářských poměrů, obnově toků a nádrží, budování protierozní a protipovodňové ochrany území a realizaci systémů územní stability. Povinnou, přímo ze zákona vyplývající součástí každého návrhu KPÚ je tzv. plán společných zařízení. Ten je tvořen:  

Opatřeními sloužícími ke zpřístupnění pozemků jako polní nebo lesní cesty, mostky propustky, brody, železniční přejezdy apod. Protierozními opatřeními pro ochranu půdního fondu jako protierozní meze, průlehy, zasakovací pásy, záchytné příkopy, terasy, větrolamy, zatravnění, zalesnění apod.

38





Vodohospodářskými opatřeními sloužícími k neškodnému odvedení povrchových vod a ochraně území před záplavami jako nádrže, rybníky, úpravy toků, odvodnění, ochranné hráze, suché poldry apod. Opatřeními k ochraně a tvorbě životního prostředí a zvýšení ekologické stability jako místní územní systémy ekologické stability, doplnění, popřípadě odstranění zeleně, terénní úpravy apod.

Skrývky Při skrývkových pracích odstraňujeme zbytky porostů a zemin. Zvláštní pozornost se věnuje půdní vrstvě – ornici. Výšku a sklon svahu volíme podle geologických poměrů, skrývkového materiálu, rovnoměrnosti tloušťky skrývky a podle způsobu rozpojování skrývek. Ochrana půdní vrstvy – ornice Půdní vrstva se vytváří velmi pomalu vlivem biogenních činitelů (florou i faunou) – 1 cm v průměru 160 let. Ornice se od ostatních vrstev pod ní, tzv. podorničních vrstev liší především barvou (obsahem humusu), půdní strukturou a biochemickým složením ad. Její tvorbě může člověk napomáhat, ale i výrazně škodit. Ornice je aktivně využívána pro zemědělské i lesnické účely. Vrstva ornice je značně proměnlivá. Vrstva může mít až 40 cm, ale s větší hloubkou ztrácí na biologické aktivitě. Pro rekultivaci ploch poškozených těžbou je ornice nenahraditelná. Na ornici uplatňujeme ochranu technickou a ochranu právní. Technická ochrana orné půdy předpokládá určitá konkrétní technická i technologická opatření. Snímání ornice z osetých ploch provádíme až po sklizni, po odstranění cizích rostlinných zbytků. Snímá se odděleně vrchní vrstva ornice od hlušiny (= mrtvá hlína bez biologických činitelů). Ornici ukládáme na samostatnou skládku nebo ji rovnou přemístíme na nově připravené podkladní plochy rekultivace. Na přechodné skládce (deponii)ornice, nemá zůstat delší dobu, znehodnocuje se. Právní ochranu orné půdě zajišťují platné zákony na ochranu zemědělské a lesní půdy a dohled OBÚ. Vyjmutí z půdního fondu spravuje katastr nemovitostí a řeší správní orgány (MŽP, MZe). V každém plánu otvírky, přípravy a dobývání (POPD) je připraveno řešení konkrétní situace. Zákon č. 44/1988 Sb. (horní zákon) v současném znění těžebním organizacím nařizuje (§ 31) rekultivovat území dotčená těžbou a vytvářet pro tuto rekultivaci finanční rezervy (jsou to náklady započtené do nákladů těžby).

39

Ukládání kulturních vrstev půdy na deponie Pro umístění deponií jsou vhodné pouze ty lokality, které splňují podmínky jak z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu, tak z hlediska optimálních technických podmínek. Deponie je třeba zakládat (pokud možno) na nezemědělských pozemcích, příp. hospodářsky méně využívaných plochách – lesních pozemcích s nízkou intenzitou zalesnění a pěstování, zemědělských pozemcích s nízkou úrodností, které se využívají pro pěstování méně intenzivních kultur. Zpravidla jde o okrajové, rovinné až mírně svažité polohy, kde nedochází k přítoku a shromažďování povrchových vod. Deponie nelze zakládat do zamokřeného terénu, kde zakládka a odběr zemin jsou ztíženy a dochází k jejich znehodnocování (extrakce živin a prvků, kontaminace cizorodými látkami, biochemické změny vlivem anaerobního/anoxického prostředí, snížení pH, narušení půdní struktury a biologické složky (aktivity) půdy aj.). Doba ukládky na deponiích Deponie kulturních vrstev půdy jsou zakládány v případech, kdy tyto zeminy budou využity k rekultivačním účelům. Zpravidla jde o ukládku skrývek do klínových či komolých figur. Deponie – jednoleté – doba uložení do 1 roku – víceleté – krátkodobé – doba uložení do 3 let – dlouhodobé – doba uložení nad 3 roky Výsledky výzkumu a analýz stavů kulturních vrstev půdy na deponiích v zásadě ukazují, že ani při víceletém skladování nedochází k podstatným degradačním změnám kulturních vrstev půdy, jestliže byly deponie řádně založeny a ošetřovány. Současně je nutno ve všech případech zvažovat případnou možnost omezování dlouhodobého skladování kulturních vrstev půdy zejména v případech, jestliže je reálné využít tyto zeminy na jiných pozemcích a použít výhledově dalších zdrojů kulturních vrstev půdy k rekultivaci ploch, pro které byly určeny uvažované deponie. To se týká především orniční vrstvy, která se nejrychleji/nejdříve znehodnocuje. Uložení skrývkových hmot Materiál ze skrývek ukládáme na výsypkách nebo přechodně na odvalech. Odval je pouze dočasné uložení jakéhokoliv materiálu. Podle způsobu založení výsypky rozdělujeme na převýšené a svahové. U převýšených výsypek vytváříme nový výškový profil v terénu. 40

Pro svahové výsypky je charakteristické navážení materiálu do hlubších jam a následně je skrývkovým materiálem vyplňujeme do roviny nebo mírně sklonitých ploch vhodných pro následnou rekultivaci. Obr. 3: Způsoby zakládaných výsypek podle typů; A – převýšené, B – svahové

Podle druhu ukládaného materiálu ze skrývek rozlišujeme skládky půdní (ornice) a skládky na ostatní skrývkový materiál. Podle umístění skrývkového materiálu rozdělujeme výsypky na: 1. vnitřní výsypky – založené ve vytěžené části dobývacího prostoru, 2. vnější výsypky – založené mimo lom Skrývka ornice Každý, kdo odnímá zemědělskou půdu ať trvale či dočasně, je povinen provést potřebná opatření k tomu, aby ornice mohla opět sloužit svému účelu. Investor stavby, provozovatel těžby či průmyslové činnosti je vždy povinen před uskutečněním nezemědělské činnosti povolené rozhodnutím vydaným podle zvláštních předpisů zajistit sejmutí ornice, její uskladnění, rozvoz a rozprostření na místě určeném a za podmínek, které stanoví orgán ochrany ZPF ve vydaném souhlasu s odnětím půdy. Pokud jsou skrývané kulturní vrstvy půdy ukládány na složištích (deponiích) do doby jejich hospodárného využití (ozelenění, zvýšení kulturní vrstvy půdy zemědělsky obhospodařovaných pozemků, rekultivace..) povinný subjekt zajistí jejich ochranu před znehodnocováním a ztrátami, řádné ošetřování, popřípadě se postará o účelné využití povrchu těchto složišť pro zemědělskou výrobu. V prvé řadě je třeba v souladu se zákonem deponie ukládat na nezemědělské pozemky, případně zemědělské pozemky s nízkou úrodností. Deponie umístěná na zemědělské půdě podléhá platbě odvodů za dočasné odnětí půdy ze ZPF v případě, že její uložení na těchto pozemcích si vyžádá dobu 41

delší než jeden rok včetně uvedení půdy do původního stavu. Jednou ze základních podmínek hospodaření se skrývkami kulturních vrstev půdy je i správné tvarování deponie, aby byly odstraněny, případně minimalizovány negativní vlivy, kterým jsou tyto kvalitní zeminy na složištích vystaveny (vodní a větrná eroze, rozježdění, zhutnění mechanizací). O činnostech souvisejících se skrývkou, přemístěním, rozprostřením či jiným využitím, uložením, ochranou a ošetřováním je povinen ten, v jehož zájmu byl vydán souhlas s odnětím půdy ze ZPF, vést protokol (pracovní deník) a v něm uvádět všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení správnosti, úplnosti a účelnosti využívání těchto zemin. Uvedený postup se neuplatňuje pouze v případech, kdy se jedná o odnětí půdy ze ZPF, k němuž není třeba souhlasu orgánu ochrany ZPF nebo když orgán ochrany ZPF udělí výjimku z jejího provádění za podmínek uvedených v § 10 odst. 4 písm. a) - f) prováděcí vyhlášky vylášky č. 13/1994 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti ochrany ZPF. Pokud je zřejmé, že záměr je činností, která vyžaduje skrývku kulturních vrstev půdy, měl by správní orgán ochrany zemědělského půdního fondu postupovat na základě principu předběžné opatrnosti a žadatele vyzvat k předložení bližších údajů o nezemědělském využití, doplněných zjednodušeným návrhem plánu rekultivace dle přílohy č. 7 k vyhlášce č. 13/1994 Sb. Skrývka ornice je nepochybně terénní úpravou. Jde, ale o to, jestli se jedná o terénní úpravu vyžadující územní rozhodnutí podle § 80 odst. 2 písm. a) SZ., kterou se rozumí zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry (§ 3 odst. 1 SZ). Pokud bude terénní úprava prováděna bez územního rozhodnutí, není vyloučeno, že bude před stavebním úřadem řešena otázka, zda se jedná o terénní úpravu vyžadující územní rozhodnutí či nikoli.(ČKAIT) Správní orgán by měl posoudit, zda: 1)

skutečně celková doba (od zahájení skrývky kulturních vrstev půdy do uvedení

pozemku do původního stavu) nepřesáhne jeden rok. 2)

samotné nezemědělské využití nezhorší příznivé fyzikální, chemické a biologické

vlastnosti půdy v celém půdním profilu (riziko utužení půdy vlivem pojezdů těžké techniky, shromažďování dešťových srážek v bezodtokovém území, kontaminace půdy z navezeného cizorodého materiálu, apod.).

42

3)

zda byly pozemky skutečně uvedeny do původního stavu (původní stav konfigurace

terénu, původní mocnost kulturních vrstev půdy, původní fyzikální, chemické a biologické vlastnosti půdy v celém půdním profilu). Bez předložení příslušných údajů není správní orgán ochrany zemědělského půdního fondu schopen objektivně posoudit, zda nedojde v důsledku budoucího nezemědělského využití k poškození půdy, případně k překročení roční zákonné lhůty. Přípravné operace zemních prací Průzkum a hydrologické podmínky staveniště, kde se budou zemní práce provádět. Průzkum staveniště musí být řešen v rámci projektu stavby. Geologické poměry na stavbě se zjišťují inženýrsko-geologickým průzkumem. Na podkladě výsledků geologického průzkumu a průzkumu překážek na stavbě, je projektant povinen stanovit třídu hornin a ve spolupráci s dodavatelem opatření k zajištění bezpečnosti práce. Zjišťují se rovněž hydrologické podmínky staveniště, tzv. pracovní hladina vody – hladina podzemní vody ve výkopku v čase provádění zemních prací. 1) Vyznačení inženýrských sítí 2) Vytyčení zemních prací 3) Zemní práce podél podzemních a nadzemních vedení a při křížení s nimi 4) Nálezy ve výkopech Pokud se při provádění zemních prací vyskytnou nálezy, při kterých se nedá vyloučit, že jde o nálezy povahy historické, archeologické, paleontologické nebo geologické, o minerální prameny nebo o jiné důležité nálezy veřejného zájmu, postupuje se podle stavebního zákona. 5) Přípravné práce Porosty a ornice se musí odstranit v souladu s příslušnými předpisy. Při stavebních pracích každého druhu se musí provést skrývka kultivované vrstvy půdy. Musí se přemístit tak, jak to organizace výstavby a zachování kvality zkultivované půdy vyžadují. Výpočty objemů zemních prací Jedním z prvořadých úkolů, které u terénních úprav řešíme, je určení objemů zemních prací, tj. objemové množství zeminy, které je nutno vytěžit, přemístit, příp. dovézt a uložit. Na charakteru stavby bude záležet i metoda výpočtu těchto objemů. Jiná bude na stavbách liniového charakteru (zemní tělesa cest apod.), jiná u staveb plošného charakteru, jiná při

43

určování objemů umělých či přirozených prostorových útvarů většího rozsahu (vytěžené jámy, nasypané výsypky apod.). K výpočtům se používají specializované programy CAD (Autodesk, AutoCAD) nebo on-line programy přímo na internetu.

Projektování výsypek Projekt musí obsahovat propočet pro celkový objem ukládaných hmot. Stanoví se celkové parametry, generální sklony svahů, ochranné pásmo výsypky. Určí se metoda zakládání (technologická zařízení, postupy, roční výkony). Připraví se plán odvodňovacích prací. V závěru projektu je plán rekultivace výsypky. Základní parametry výsypky jsou určeny délkou, šířkou a výškou. Svahy udržujeme pod úhly zohledňující ukládaný materiál. Výška výsypky je podmíněna fyzikálně mechanickými vlastnostmi podloží a charakterem výsypkových hornin. Výšku projektujeme podle druhu dopravy a zohledníme také plochu výsypky. Svah výsypky, který ujíždí, překročil kritickou výšku. Příčin, které způsobily tento stav, je více. Navážení materiálů různé zrnitosti, kusovosti, nepravidelné způsoby ukládání, nerespektování plánovaného generálního svahu výsypky, intenzivní srážky atd. Vnější výsypku určíme do prostoru, kde není ložisko užitkového nerostu. Vybíráme plochy nevhodné pro zemědělskou výrobu. Hledáme místa s dobrým přístupem i pro rozměrnější dopravní prostředky. Výhodný tvar výsypky je kruhový. Nejhůře se obsluhují plochy zúžené a protažené do úzkého obdélníku. Tvarování deponií Jednou ze základních podmínek hospodaření se skrývkami kulturních vrstev půdy je správné tvarování deponií, aby byly odstraněny, příp. minimalizovány negativní vlivy, kterými jsou skrývky těchto kvalitních zemin na ukládkách deponií vystaveny. Jde především o vodní či větrnou erozi (odplavení nebo odvátí nejjemnějších půdních částic), znehodnocení skrývek mechanizačními prostředky rozježděním, smísením s ostatními podorničními zeminami, příp. jinými výkopky vč. zamezení zcizování těchto zemin. Na rovném volném pozemku je základním tvarem deponie v příčném řezu lichoběžník.

44

Na svažitém či členitém terénu je třeba tento základní tvar deponie vhodně modifikovat s přihlédnutím k specifickým terénním poměrům.

Obr. 4: Morfologické typy deponií

Vodorovná plocha koruny deponie je základním předpokladem pro řádné ošetřování deponie ozeleněním. Výška vrstvení kulturních zemin na deponii by neměla být menší než 2m. Výška zakládané deponie je závislá na způsobu ukládky a druhu použitých mechanizačních prostředků při vrstvení. Často je rozhodujícím ukazatelem také výměra určených ploch pro uložení kulturních vrstev půdy, tj. plocha dočasně odňatá ze zemědělského půdního fondu, příp. nezemědělské plochy. Boční svahy deponie je třeba upravit do sklonu 1:1,5 – 1:2, vyjímečně 1:2,5 – 1:3. Při volbě bočních stabilizačních svahů je třeba přihlédnout k půdnímu druhu a typu skrývkových zemin. Homogenní, rozplavitelné zeminy – humózní písky, spraše apod. je třeba tvarovat do menších sklonů (1:2 – max. 2,5 až 3). Materiály heterogenní – těžší zeminy, hlinité až jílovité,

45

příp. kamenité nebo hrubé písky apod. je možno tvarovat do sklonu 1:1,5

- 1:2. Tyto

materiály je třeba deponovat odděleně. U velkých dlouhodobých deponií, které se budou zemědělsky obhospodařovat, je nutno boční svahy zakládat ve sklonu 1:6- 1:7, tj. 8 - 12°, aby bylo umožněno jejich mechanizační obdělávání. Šířka deponie – je odvislá od vlastní plochy (výměra pozemků) určené k dočasnému uložení kulturních vrstev půdy a druhu mechanizačních prostředků použitých k ukládce skrývek. Pro otočení lehkých a středně těžkých mechanismů postačí šířka koruny 12m. Užší deponie v koruně je nutno obdělávat (příp. ošetřovat) v přímém směru při použití nájezdových bočních svahů (otáčky mimo deponie). Délka deponie – závisí na ploše určené k dočasnému uložení skrývek, volbě výšky deponie a technologii zakládání deponie.

Stabilita skrývek

Skrývky zakládáme na stabilním terénu. Nemají se zakládat na členitém, zvodnělém a málo únosném terénu. Z hlediska stability a možných ztrát vlivem rozplavování je třeba zakládat deponie na pozemcích rovinných o maximální svažitosti do 8°. Stabilita výsypky je závislá na stabilitě podloží a druhu ukládaného skrývkového materiálu. Další nepříznivé parametry můžeme upravit. Při nepříznivé výšce jsou vytvořeny podmínky pro větší stabilitu svahu zmenšením úhlu nebo odlehčením výsypky etáže vytvořením více výsypkových etáží. Odvodnění svahu je prováděno na velkoobjemových výsypkách. Odvodnění drenážováním je náročné, ale přítomná voda pod výsypkou je stále pod kontrolou v pozorovacích vrtech. Nejméně stabilním skrývkovým materiálem jsou jíly. Destabilizujícím činitelem ve skrývkovém tělese s převahou jílů je přítomnost většího % vody. Doporučená maximální výška výsypky je do 6 m. U jílovitých skrývek jsou sklony výsypek s nedrénovanou podlážkou 1 : 8 až 1 : 16, u drénovaných podlážek 1 : 6,4 až 1 : 9,6. Ošetřování deponií kulturních vrstev půdy Podmínkou zabezpečení kvality deponovaných kulturních vrstev půdy je vedle správné lokalizace a tvaru deponie též řádné ošetřování po dobu skládky. Nejvhodnějším

46

způsobem je ochrana před povětrnostními vlivy a zaplevelením, zajišťovaná ozeleněním bočních svahů i koruny deponie, a to zpravidla zatravněním nebo pěstováním víceletých pícnin i dalších zemědělských kultur. Krátkodobé deponie (doba ukládky 1 – 3 roky) – nemusí být zemědělsky obhospodařovány. V tom případě je však nutno je ozelenit za účelem ochrany před povětrnostními vlivy a zaplevelením. Zpravidla jde o zatravnění povrchu deponie vhodnou travní směsí. Nájezdové svahy a korunu deponie je možné ošetřovat mechanizací. Případný výskyt nežádoucích, zejména dvouděložných plevelů, je možné likvidovat chemickým ošetřením herbicidními přípravky. Porost travin na svazích deponie chrání kulturní vrstvy půdy před vodní a větrnou erozí. Na bočních svazích deponie se uplatní směsi nízkých trsnatých a výběžkatých trav, vytvářející hustě uzavřený a intenzivně prokořeněný, dobře s půdou spojený drn, který chrání povrch deponie jak proti erozi, tak i proti rozvoji plevelných druhů rostlin. Důležitá je doba osetí a dobré vláhové poměry (jaro – podzim). V podstatě jde o „technickou“ travní směs extenzivního zaměření, vyhovující požadavkům minimálních nároků na ošetření. Vhodné traviny z trsnatých trav jsou – jílek vytrvalý, kostřava luční, lipnice hajní, z výběžkatých trav pak kostřava červená, lipnice luční. Traviny se příznivě projevují převážně působením ve svrchní části půdního profilu, ve kterém se do hloubky 20 cm rozprostírá 65 – 90% veškeré kořenové hmoty. Vhodným komponentem do travní směsi jsou jeteloviny. Pro danou potřebu zejména jetel plazivý (bílý), příp. štírovník růžkatý, které mají ve směskách s travami vzhledem ke značné variabilitě široké uplatnění. Zjara obrůstají velmi rychle a patří mezi jeteloviny, které se vyznačují produktivností po celou vegetační dobu. Dlouhodobé deponie (doba ukládky nad 3 roky) – je třeba zemědělsky obhospodařovat. Způsob zemědělského využívání je ovlivněn zejména plošnou velikostí deponie, danými přírodními podmínkami apod. Výběr vhodných plodin (osevní postup) je s přihlédnutím k lokalizaci deponie prakticky bez omezení. Účelná je minimalizace agrotechniky a ošetřování (vodní režim). Pokud jsou podélné boční svahy deponie upraveny do stabilizačních svahů (1:1,5 – 1:2) platí jejich nutné zpevnění zatravněním jako u deponií krátkodobých. Nejlepší způsob využití koruny deponie (dlouhodobé) je její osetí jetelovinou. Pícniny, zejména vojtěška, přispívají svým hlubokým kořáním k provzdušnění a udržení biologické aktivity mocné vrstvy deponie.

47

Využitím koruny deponie v prvních letech pro pěstování jetelovin se vhodně překlene doba potřebná k hrubému usazení navrstvených skrývek deponie (tj doba do 4 – 5 let). Rekultivace krajiny Vlivy těžby zasahují do všech krajinotvorných prvků a základních složek krajiny v prostoru litosféry, hydrosféry, troposféry, pedosféry a biosféry, včetně složek sociálního prostředí s omezením sídelní a průmyslové zástavby a technické infrastruktury. Zahlazením ploch devastovaných báňskou činností se zajišťuje navrácení funkce krajinného systému. Na místech ploch devastovaných báňskou činností vznikají nová biocentra a biokoridory a území se zapojuje do původní krajiny. Řeší se problematika zahlazení zbytkových jam povrchových lomů. Mezi tradiční úkoly rekultivací patří obnova či tvorba zemědělských pozemků a kultur, lesních kultur, vodních ploch a toků, ale i území určeného k rekreačním a komerčním účelům. Hlubinnou těžbou dochází k poklesům, případně propadnutí stávajícího terénu, tj. částečné deformaci reliéfu krajiny. Část území se svým povrchem dostává pod hladinu podzemní vody a mění se výškové poměry dotčené lokality. Rekultivace poklesových kotlin či propadlin tohoto báňsky zasaženého prostoru je koncipována tak, aby obnovila funkční způsobilost zasaženého ekosystému dle přírodních principů a požadavků veřejné správy. Povrchová těžba je provázena zásahem do skladby zemské kůry v prostoru vlastního lomu, dochází k obrovskému přesunu hmot v prostoru těžby a zakládání vnějších i vnitřních výsypek. Vzniká nová konfigurace terénu i charakter horninového prostředí. Cílem rekultivace je navrácení území zpět do produktivního využívání souborem sanačních a rekultivačních prací technické a biologické povahy. Typy rekultivací Práce technické a biologické povahy jsou v rekultivačním procesu řešeny prostřednictvím základních druhů rekultivace: 1. Zemědělská rekultivace – realizace vychází ze zákona o ochraně zemědělského půdního fondu a z povinnosti skrývky kulturních vrstev půdy. Technologický postup zemědělské rekultivace je ovlivněn požadovaným výsledkem, kterým může být orná půda, louka, pastvina a jiné druhy zemědělské rekultivace. Rekultivační osevní postupy jsou prováděny v období 2– 6 let.

48

2. Lesnická rekultivace – je prioritou v rekultivačním procesu s vazbou na mnoho zvláštních ochranných funkcí lesa. Realizace má dvě základní fáze, tj. přípravu ploch a zakládání sazenic v rozsahu 1–3 let a pěstební péči v rozsahu 6–8 let. Uplatňovány jsou dřeviny domácího původu ve schválené skladbě a dřeviny vhodné vzhledem k inklinaci rekultivovaného území. 3. Vodohospodářská rekultivace – představuje tvorbu nového vodního režimu rekultivované krajiny formou stavebně-technických opatření. V rámci menších vodohospodářských děl jsou budovány např. příkopy, drény, odvodní žebra, retenční nádrže za účelem regulace odtoku vody a zachycení erozního sedimentu. Respektují se vytvořené lokální deprese vody jako stabilizující ekologický prvek v krajině. Větší vodní plochy jsou vytvářeny s vazbou na zaplavování zbytkových jam či velkých depresí pro účely příměstské rekreace a jiná funkční využití. 4. Ostatní rekultivace – funkční a rekreační zeleň. Při navrhování krajinotvorného řešení touto formou není volen klasický způsob rekultivace lesní nebo zemědělské, ale forma rozptýlené zeleně (roztroušená zeleň). Patří k významným krajinotvorným prvkům. Jejich cílem je vytvoření např. parků, sadovnických úprav, příměstské zeleně, začlenění rekreačních a sportovních ploch do krajiny, úprava okolí průmyslových objektů a skládek atd. Významným vegetačním prvkem na rekultivovaných výsypkách je doprovodná zeleň okolo vodotečí a břehových partií zatopených zbytkových jam. Do rekultivované krajiny jsou navrhována také stromořadí podél cest a komunikací, polní lesíky a remízky, keře na erozně ohrožených svazích výsypek aj. Svůj význam má i vhodné využití ploch s různým stupněm dosažené sukcese, která je vnímána jako součást rekultivačního procesu zvyšující přírodní pestrost a přirozenost nových území. Lze odlišit několik typů způsobů péče o biodiverzitu: 1. Dočasná rekultivace – systém technických a biotechnických prací, které nejsou trvalým řešením krajinotvorby, ale dočasně do doby opětného báňského zásahu (těžby, přesypání aj.) zmírňují negativní vlivy těžební činnosti zjednodušeným řešením rekultivačních prací. Příkladem mohou být území rekultivace části Slatinické výsypky, rekultivace Kopistské výsypky, Albrechtické výsypky aj. 2. Řízená a přirozená sukcese – při zahlazování následků povrchové těžby v rámci řešení krajiny těchto velkých územních celků je prioritou zajištění konečné stability území. Ve smyslu vytváření příznivých podmínek životního prostředí a ve vazbě na konkrétní možnosti daného území se mohou vybrané báňsky opuštěné plochy, které byly dlouhodoběji

49

ovlivňovány přirozenou sukcesí, v některých případech stát v rámci provádění rekultivace ostatního typu (rozdělení viz výše) významnými krajinotvornými prvky. Při respektování přirozeným procesem vytvořeného vegetačního krytu bylin a dřevin jako základu pro vytváření územních systémů ekologické stability a podporou rozvoje konkrétních stanovištních podmínek lze při rekultivačním procesu zachovat přirozenou vegetaci včetně nových prvků v území a vytvářet podmínky pro jejich rozšíření. Příkladem mohou být území vytipovaná v okrajových partiích úbočí kopce Ryzel a hrany západní části Slatinické výsypky, Pařidelský lalok bývalého lomu Ležáky, úpatí Krušných hor aj. 3. Klasický rekultivační proces je komplexním technologickým řešením důlnětechnické etapy a ekotechnické etapy s obsahem prací, jako jsou terénní úpravy, stabilizační opatření, základní půdní meliorace, hydrotechnická opatření, a rozhodnutí o biotechnickém typu rekultivace (zemědělská, lesnická, hydrická, ostatní) s výběrem vhodného biocyklu a pěstební péče.

50

3. Přístupy k výzkumu krajinných složek

(hodnocení)

půdy

a

dalších

Výzkum a hodnocení krajiny, jejích složek a faktorů v krajině a na krajinu působících, jsou velmi často spojeny s vytvářením map. Důležitou krajinnou složkou, která nejpozději od doby vzniku zemědělství byla předmětem zájmu a tedy i zkoumání a hodnocení, je půda a zároveň s ní také ekologické podmínky, mající vliv na růst rostlin. V Rusku geolog V. V. Dokučajev, považovaný za zakladatele vědecké pedologie, klasifikace a mapování půd, vytvářel na základě jím prováděných průzkumů v 70. a 80. letech 19. století půdní mapy. Ve stejné době formuloval ve svých publikacích názor, že rozdíly v půdních typech lze vysvětlit vedle vlivu geologických faktorů také vlivem klimatu a geomorfologie. V USA byly půdy mapovány také od 19. století. Půdně-ekologické hodnocení stanovišť bylo již historicky tématem americké vědecké půdoznalecké literatury. Geolog a pedolog E.W. Hilgard (1860) studoval možnosti propojení zemědělského a geologického pohledu na krajinu, aby komplex získaných údajů mohl být využit pro rozhodnutí o využití krajiny. Usiloval o provádění půdně-ekologického mapování území v rámci U.S. Geological Survey. Nejobvyklejší metoda hodnocení v anglicky mluvícím světě se nazývá land capability classification (třídění půdních stanovišť území dle vhodnosti pro jednotlivé způsoby využití). Původně byla vyvinuta USDA (United States Department of Agriculture) ve 30. letech 20. století jako součást programu kontroly eroze půdy. Cílem hodnocení je volba takového využití stanoviště, aby byla zachována trvalá funkčnost půdy. Současné systémy půdně-ekologického hodnocení stanovišť používané v evropských zemích jsou od 90. let ovlivněny zvýšeným využitím počítačových územně-informačních systémů resp. geografických informačních systémů. S možností zpracování většího množství dat jsou do postupů integrovány parametry půdy, krajiny a klimatu, nejen proto, aby byla popsána míra vhodnosti půdy k pěstování zemědělských plodin či dřevin, nebo rozčlenění území podle vhodnosti pro určité ekosystémy, ale také k vyhodnocení rizik pro životní prostředí (například riziko vymývání a splachu dusičnanů a zátěžových látek, opatření na ochranu půdy, rizika pro rostlinnou výrobu, hydrologické procesy, atd.) V 1. polovině 20. století bylo započato s využitím leteckého snímkování k hodnocení a mapování půd. (Troll, 1939).

51

Začátkem 70. let se také prosazuje geoekologický pohled na výzkum, klasifikaci a hodnocení stanovišť (např. Troll, 1970), propojující geologické, biologické a ekologické vědní metody. Systémový úhel pohledu spojující ekologickou a krajinnou koncepci vedl k rozvoji geoekosystémového, či geobiocenologického pojetí (např. Neef, 1956, 1967; Sočava, 1978; Haase, 1964, Zlatník, 1973, 1976) analyzujícího spojení a vliv klimatu, morfologie terénu, půdy, vody, vegetace a geofyzikálních, geochemických, geoekologických a biologických vzájemných vztahů. Tím byl dán počátek celostního přístupu k výzkumu stanovišť zabývající se zkoumáním ekologických a geosynergických vztahů. Všeobecně uznávanou metodu hodnocení a plánování krajiny ve smyslu optimalizace využití a ochrany půdy představuje LANDEP (Landscape ecological planning). Důležitým důvodem péče o krajinu zůstává obnova ekologické stability (koncepce ÚSES je podpořena v České republice legislativně). Obdobou na evropské úrovni představují EECONET (European Ecological Network) či celoevropská ekologická síť PEEN (PanEuropean Ecological Network), v EU Zelená infrastruktura (Green Infrastructure - GI, Naumann et al., 2011). Koncepce postihující interakci mezi půdou a lidským blahobytem je založena na výzkumu a hodnocení funkcí a služeb poskytovaných půdou a ekosystémy vázanými na půdu a jejich ukotvení v legislativě a rozhodovacích procesech. Koncept na rozhraní vědy a politiky je relevantní pokud může přeložit vazbu mezi např. ekologickými procesy a lidským blahobytem způsobem, který je srozumitelný pro osoby s rozhodovací pravomocí s jinou odborností než je ochrana půdy nebo ochrana životního prostředí a zprostředkovává relevantní vědecké poznatky pro praktické rozhodování (Carpenter et al., 2006; De Smedt, 2010; Schösser et al., 2010). Nedávný výzkum ukázal, možnosti měření a projektování účinků politických rozhodnutí na strukturu prostředí a přírodních procesů a jimi poskytované služby a lidský blahobyt (např. Goldstein et al., 2012). V celosvětové praxi však ještě zdaleka nebylo docíleno integrace ekosystémových služeb poskytovaných půdou, nebo vázaných na půdu, do vytváření politiky. Legislativa mnoha zemí zahrnuje posuzování vlivu na životní prostředí, resp. strategické posuzování vlivu na životní prostředí (EIA/SEA, Dalal-Clayton et Sadler, 2005), jejichž dílčím cílem je ochrana půdy. Posuzování dopadů na životní prostředí funguje již více než 40 let a má své kořeny v USA (národní environmentální politický akt 1969 - NEPA). Dnes je praktikováno v nějaké formě ve všech zemích světa. V současnosti je prováděno šest zavedených forem posuzování dopadů: EIA (Environmental Impact Assessment), SEA (Strategic Environmental Assessment), hodnocení politiky, SIA (Socio-economic Impact

52

Assessment), HIA (Health Impact Assessment) a hodnocení udržitelnosti. Helming et al. 2013 předpokládají, že pro účel začleňování ekosystémových služeb do politického rozhodování, jež však vyžaduje rámec, který umožní přechod vědeckého konceptu do tvorby politiky, je vhodný postup posuzování dopadů politiky. Různé teoretické a konceptuální základy formují převažující diskurs přístupu hodnocení a generují rostoucí míru specializace v rámci každé dílčí oblasti. Z prací, zabývajích se stavem teorie a praxe hodnocení dopadů, vyplývá celková roztříštěnost a nejasnost výsledné koncepce. (např. Adelle et Weiland, 2012; Pope et al., 2013). Adelle a Weiland (2012) ukazují velkou různorodost praxe, zkoumání a dokonce teorie hodnocení politiky a naznačují potřebu sjednocení. Pope et al. (2013) se domnívají, že celkově praxe hodnocení vlivů na životní prostředí z důvodu nepřeberného množství specializovaných oborů vytváří poněkud matoucí obraz a nejasnosti a navrhují překlenovací výzkumný program, který umožní vyvíjet posuzování dopadů v souladu s měnícími se očekáváními toho, co by mělo přinášet. Různě komplexní hodnocení půdy, území, krajiny a jejích složek (dle úhlu pohledu) byly mnohdy motivovány ekonomicky často v souvislosti s územním plánováním, či zemědělstvím. Např. počátky oceňování (bonitace) půd v územním slova smyslu jsou v českých zemích spojovány již od středověku s výběrem daně a s evidencí držby pozemků. K ekonomickému hodnocení stanovišť z půdně-ekologického hlediska je dnes v České republice využíváno u zemědělských pozemků jako podkladu bonitovaných půdně-ekologických jednotek (BPEJ), u lesních pozemků lesní typologie. Mohli bychom říci, že i nezavedené mladší koncepty komplexního hodnocení a oceňování krajiny z hlediska jejích funkcí a služeb pro environmentálně-ekonomické potřeby, vycházejí z těchto základů, jsou však založeny na komplexním přístupu a akcentují ekologická a environmentální hlediska. Snahou v hodnocení je ocenit význam území pro podporu lidské civilizace, který je dosud v rozhodnutích o území považován většinou z finančního hlediska za nulový čili bezcenný a bezplatný (Seják et al., 2010). Mnoho charakteristik a jejich vazeb spjatých s půdou a dalšími krajinnými složkami je možno zahrnout do jedné komplexní funkce – funkce obytné, zmíněné u nás již architektem a krajinářem Žákem (1942). 3.1. Geobiocenologický přístup Teorie typu geobiocénu (Zlatník, 1973) se základní jednotkou geobiocenologické typizace, skupinou typů geobiocénů (STG) je v ČR představitelem geobiocenologického pojetí diferenciace a klasifikace stanovišť, které vychází z biogeocenologického pohledu Sukačeva (Sukačev, 1947; Sukačev et Dilis, 1966). STG vycházejí z trvalých ekologických

53

podmínek a je jim přiřazován kód skládající se ze tří částí: vegetačního stupně (klimatické podmínky - především průběh teplot), trofické řady (půdní podmínky) a hydrické řady (vlhkostní režim stanovišť). Jednotlivé STG mohou být také označeny pomocí hlavních dřevin potenciálních geobiocenóz. Pro účely geobiocenologické klasifikace bylo na území ČR vymezeno 8 vegetačních stupňů - od nejsuššího nejteplejšího až po nejvlhčí nejchladnější (Zlatník, 1976):

1. dubový 2. bukodubový 3. dubobukový 4. bukový 5. jedlobukový 6. smrkojedlobukový 7. smrkový 8. klečový

54

Foto 3: Vrch Raná (k.ú. Raná u Loun, Ústecký kraj), jehož jižní strana je enklávou dubového vegetačního stupně (foto T. Sedmidubský).

Diferenciace stanovišť v geobiocenologickém pojetí je aplikována např. v krajinném plánování zejména při navrhování územních systémů ekologické stability (Buček et Lacina, 1995a). Na tomto pojetí je založen i velmi podobný typologický systém lesních stanovišť používaný ÚHÚL, který se odlišuje hlavně z důvodu specializace hodnocení na lesní hospodářství. 3.2. Biogeografické členění území Biogeografická klasifikace území České republiky byla rozpracována Culkem (1996) na základě výše zmíněné teorie typu geobiocénu (Zlatník, 1973) - geobiocenologického přístupu. Na celém území ČR jsou vymezeny různé úrovně biogeografických jednotek - od 2 biogeografických provincií, přes 4 biogeografické podprovincie, 90 bioregionů až po biochory a STG. Toto členění odráží potenciální stav bioty, většinou však např. biochory mají zpravidla odlišné aktuální biocenózy a různé bioregiony vykazují určitý typ a míru antropogenních změn. Biogeografická diferenciace území vždy byla jedním z ekologických podkladů pro územní plánování, ochranu a tvorbu krajiny (Buček et Lacina, 1979, 1981).

55

Biogeografické členění v podobě vektorové mapy je využitelné jako podklad pro plánování využití půdy – land use, zejména návrh ÚSES. 3.3. Krajinně-ekologické plánování Krajina je v duchu Evropské úmluvy o krajině (Rada Evropy, 2000) chápána jako základní rámec životního prostředí člověka. V současnosti jsme svědky snižování pestrosti krajiny ekonomickými aktivitami člověka a její ochuzování o ty prvky a vlastnosti, které jsou pro existenci života nezbytné. Kromě kvality života a diverzity se v krajině uplatňují - ať již pozitivně nebo negativně - historické, kulturní a ekonomické vlivy.

3.3.1. Landscape Ecological Planning Zvyšující se intenzita využívání půdy (krajiny) především v podobě intenzivní zemědělské výroby, urbanizace a industrializace je v rozporu s úsilím o ekologicky vyváženou krajinu, která je nezbytným předpokladem trvale udržitelného rozvoje Země (Ružička, 1999). Dosažení určitého stupně ekologické vyváženosti land use (využití půdy) předpokládá vedle umělých, urbánních ekosystémů a agroekosystémů i přítomnost ekologicky stabilních přirozených ekosystémů. Krajinně-ekologický výzkum vyžaduje rozpracování teoretických a metodických multi- a interdisciplinárních přístupů zkoumajících ekologické vlastnosti krajiny. Součástí krajinné ekologie a krajinně-ekologického výzkumu je krajinné plánování. Potenciální možnosti ekologicky optimálního využívání půdy (území, krajiny) zkoumá a stanovuje komplexní metoda ekologického plánování krajiny LANDEP (Landscape Ecological Planning) vyvinutá na Slovensku (Ružička et Miklós, 1982). LANDEP je uznávanou metodou, kterou akceptovala Komise expertů Rady Evropy v dokumentech z Konference OSN o životním prostředí v Rio de Janeiro a je zakotvena v Agendě 21 jako jedna z doporučených metod pro integrovanou ochranu přírodních zdrojů (Hrnčiarová et Izakovičová, 1999). LANDEP je systémově uspořádaný účelový komplex aplikovaných krajinně ekologických metod, jehož cílem je návrh krajinně-ekologické optimalizace, využití a ochrany území (Kozová, 1999). Zabývá se problematikou hodnocení ekologické stability krajiny, ekologické únosnosti, krajinným potenciálem, přírodními zdroji, apod. Metodika sestává z pěti stupňů krajinně ekologického výzkumu (Hradecký et Buzek, 2001): krajinně ekologická analýza, syntéza, interpretace, evaluace a propozice. Proces krajinně ekologickeho plánování začíná vymezením hranic zájmového území a definováním druhů a charakteru současných a plánovaných socioekonomických aktivit v daném území. To podmiňuje úroveň detailizace zpracování podkladů, měřítko jejich mapového vyjádření a časový harmonogram. Proces ekologické optimalizace směřuje k souladu prostorového 56

rozmístění socioekonomických aktivit s ekologickymi předpoklady. Protože krajinněekologická optimalizace využívání území nemůže zastavit ekonomický rozvoj v krajině, jejím hlavním cílem je dosáhnout minimalizaci negativních důsledků činnosti člověka na krajinu. (Ružička, 1999). V návaznosti na uvedené metodické principy můžeme, jako první krok v celém systému, zařadit stanovení, výběr a získání vstupních podkladů pro analýzu. V tomto kroku se nejdříve získávají materiály (písemné, mapové, grafické aj.) a uskuteční se rekognoskační terénní průzkum. Následně se tyto materiály vyhodnocují, homogenizují a vybírají pro analýzu. Druhý krok obsahuje základní analýzy, při kterých se stanoví pořadí významnosti vstupních podkladů (faktorů) a z dalšího procesu se vyloučí pro celé území shodné faktory, jež území kvalitativně nediferencují, ale tvoří součást celkové charakteristiky jeho ekologických vlastností. Z analýz vyplývá třetí krok, výběr těch vlastností území, kterých je možno využít při procesu interpretace pro funkční využití půdy (území) a též analytických vlastností, vstupujících do dílčích syntéz jednotlivých souborů vlastností. Čtvrtým, stejně významným, krokem je zpřesnění jednotlivých druhů současných a plánovaných lidských činností a jejich roztřídění podle významu pro rozvoj území. Pro každou činnost se zjistí a stanoví její nároky na prostředí, resp. na ekologické podmínky v krajině. To umožní v pátém kroku stanovit, které hlavní faktory nebo ekologické vlastnosti podmiňují nebo limitují jednotlivé činnosti nebo soubory činností člověka. Při interpretacích analytických vlastností, uvedených v třetím kroku, už začíná proces dílčích syntéz (dvou či více faktorů), které jsou v šestém kroku podkladem syntéz základních abiotických, biotických a socioekonomických souborů faktorů. V sedmém kroku se provádí komplexní krajinněekologická syntéza, při které se stanovují krajinně-ekologicke typy. Tyto typy tvoří ekologicky homogenní plochy s přesně diferencovaným souborem ekologických vlastností (faktorů) a konkrétním ohraničením v prostoru. Sedmým krokem končí první část procesu krajinně-ekologického plánování, v které se získávají ekologické podklady o krajině a má charakter základního krajinně-ekologického výzkumu (Ružička et Miklós, 1990). Aplikovaná druhá část procesu krajinně-ekologického plánování má charakter ekologické optimalizace využití krajiny a obsahuje zhodnocení ekologických podkladů o krajině a propozice. Osmý krok v celém procesu je zhodnocení a interpretace vhodnosti krajinně-ekologických typů pro jednotlivé současné nebo plánované druhy socioekonomických činností v území. Tento proces je možno automatizovat. Je podkladem devátého kroku, při kterém se vypracovává návrh na zharmonizování současného nebo plánovaného využití krajiny s ekologickými předpoklady, jež má území pro jednotlivé ekonomické činnosti. Propozice mají charakter

57

věcných a prostorových modelů využívání území a ekologických předpokladů pro soubor současných a požadovaných činností nebo pro jednotlivé činnosti. Tyto modely jsou v desátém kroku teoretickým podkladem k realizaci navrhovaného ekologicky optimálního uspořádání využití půdy. Výsledkem by měl být realizační projekt se všemi územnětechnickými a ekonomickými parametry (Ružička, 1999).

3.3.2. Koncepce Územních systémů ekologické stability (ÚSES) Koncepce Územních systémů ekologické stability (ÚSES) byla vytvořena v ČR před více než 20 lety (Buček, 1996). Byla vytyčena a přezkoumávána přírodovědná východiska (Buček, 1996; Buček et Lacina, 1995a, 1995b; Culek, 2005; Míchal, 1996), z toho odvozeny prostorové parametry jednotlivých skladebných částí v hierarchii ÚSES a byla vyvinuta metodika navrhování, plánování, projektování ekologické sítě, navrženy a schváleny legislativní podklady tvorby ÚSES (Míchal, 1991; Löw et al., 1995; Lepeška et al. 1998; Lepeška et Kaulich, 1999). Územní systém ekologické stability je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Hlavním smyslem ÚSES je posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb (Zákon č. 114/1992 Sb.). ÚSES se skládá z biocenter - souborů biotopů v krajině, které svým stavem a velikostí umožňují trvalou existenci přirozených či pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, z biokoridorů - území, jež neumožňují rozhodující části organismů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňují jejich migraci mezi biocentry a tím vytvářejí z oddělených biocenter síť (definováno prováděcí vyhláškou č. 395/1992 Sb. (§ 1) k zákonu č. 114/1992 Sb.) a z interakčních prvků. Návrhy ÚSES jsou předepsanou náležitostí závazných částí územně plánovacích dokumentací. (územních plánů velkých územních celků, územních plánů obcí i regulačních plánů) (§ 18 odst. 2 vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci). ÚSES je také součástí návrhu komplexních pozemkových úprav a podkladem pro dopravní stavby, revitalizace říčních systémů, lesnické plánování, atd. ÚSES může být nadregionální, regionální nebo lokální. Základními legislativními a metodickými materiály pro postup při vymezování územního systému ekologické stability jsou (Portál ÚSES, 2013):

58

• Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny • Vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny • Aktualizace Metodického pokynu MŽP ČR č.j. NM III/905/92 k postupu zadávání, zpracování a schvalování dokumentace místního územního systému ekologické stability (MŽP ČR, 1994) • Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability - Metodika pro zpracování dokumentace (ČÚOP, 1995) • Metodika zapracování ÚSES do územních plánů obcí (ÚÚR Brno, 1998) • Návod na užívání ÚTP regionálních a nadregionálních ÚSES ČR (MMR a MŽP ČR, 1997-8) • Metodický návod pro pozemkové úpravy a související informace (VÚMOP Praha, 2000) V prostředí úpadku věcné a zejména morální autority územního plánování a urbanismu jsou ÚSES (dle Míchala, 2000) určitou výjimkou – důležitý, byť dílčí krok k trvale udržitelnému využívání půdy. Je to jedna z koncepcí ideově rozpracovaných a připravených v družné československé spolupráci do podoby technicky použitelného nástroje ještě za totality. V ČR byl ÚSES po listopadu 1989 legislativně zakotven nejen do ochranářských, ale také územně plánovacích a zemědělských předpisů. V zahraničí převažuje názor, že tamní, vůči ÚSES konvergentní koncepce (Landschaftsbiotopverbundsystem v německé jazykové oblasti, většinou ecological networks popř. greenways v anglofonní jazykové oblasti) nedosahují praktické propracovanosti a potenciální realizovatelnosti našich ÚSES (Míchal, 2000). Cílem plánování ÚSES je územně hájit nezbytný rozsah biocenter a biokoridorů, o nichž na základě současných poznatků bezpečně víme, že jejich absence by neumožňovala udržet ekologickou stabilitu krajiny a tím trvalou udržitelnost jejího využívání. Návrh ÚSES v ÚPD slučuje ochranu nezbytného rozsahu dochovaných relativně přírodních prvků krajiny se zajištěním ploch pro nezbytný rozsah rekonstrukce resp. tvorby nových přírodních prvků pro ekostabilizační způsobilost celého ÚSES. (Míchal, 2000). Vymezování ÚSES provádějí podle § 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. orgány územního plánování a orgány ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Jelikož vlastní vymezování ÚSES je projekční činností, byla Ministerstvem životního prostředí zavedena

59

profese autorizovaných projektantů územních systémů ekologické stability. Tito autorizování projektanti, jejichž seznam spravuje Česká komora architektů, jsou oprávněni zpracovávat návrhy vymezení územního systému ekologické stability, které pak na základě zákonem daných kompetencí schvalují příslušné orgány státní správy (zejména orgány ochrany přírody). V současné době je jednotně pro celé území naší republiky zpracován základní návrh nadregionální a regionální úrovně ÚSES, a to formou územně technického podkladu v digitální podobě v podrobnosti mapového měřítka 1:10 000. Tento územně technický podklad schválený Ministerstvy životního prostředí a pro místní rozvoj v roce 1996 a platný od 1. 7. 1997 sjednotil do té doby různě pojímanou síť nadregionální a regionální úrovně ÚSES. Na toto prvotní sjednocení však bohužel nenavazovalo zajištění průběžné aktualizace územně technického podkladu, které by odráželo postupně se objevující změny a zpřesnění vymezení nadregionálních a regionálních skladebných částí ÚSES v navazujících dokumentacích (generelech a plánech místních ÚSES, v územních plánech velkých územních celků a obcí, ve schválených návrzích komplexních pozemkových úprav apod.). V případě místní úrovně ÚSES je základními dokumentacemi ÚSES, obvykle nazývanými generely, pokryta velká většina území naší republiky. Nezbytnou součástí těchto dokumentací je přitom vedle vymezování místní úrovně ÚSES i zpřesňování vymezení skladebných částí regionální a nadregionální úrovně ÚSES, neboť místní úroveň ÚSES musí na obě tyto hierarchicky vyšší úrovně navazovat (Portál ÚSES, 2013). Na generelovou podobu ÚSES pak postupně navazuje zapracování návrhu ÚSES do dokumentací s vyšší právní silou, zajišťujících zpřesňování vymezení a zároveň i územní ochranu jednotlivých skladebných částí ÚSES – územních plánů velkých územních celků (týká se pouze regionální a nadregionální úrovně ÚSES), územních plánů obcí, regulačních plánů a návrhů komplexních pozemkových úprav (Portál ÚSES, 2013). Vymezování ÚSES končí jednoznačným parcelním vymezením jeho jednotlivých skladebných částí odsouhlasených vlastníky dotčených parcel – nejčastěji v rámci schváleného návrhu komplexních pozemkových úprav, v jednotlivých případech pak též formou územního rozhodnutí. Poněkud nejasná zůstává otázka přesného vymezení skladebných částí ÚSES v lesích, jichž se obvykle návrh komplexních pozemkových úprav netýká (Portál ÚSES, 2013).

60

Doplnění nadregionálního ÚSES o plošně nejzávažnější zóny zvýšené péče o krajinu rozšířilo původní pojetí ÚSES – a idea mezinárodně provázané ekologické sítě (European Ecological Network – EECONET) byla na světě (Míchal, 2000). Zpracování projektu aktualizace nadregionálního územního systému ekologické stability (NR ÚSES) zajišťuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR na základě pověření Ministerstva životního prostředí (MŽP). (Kosejk et al., 2010). Jde o aktualizaci vymezení NR ÚSES, umístění aktuálních mapových podkladů a dat na mapový server AOPK ČR, aktualizace a dopracování dokumentací NR ÚSES včetně stanovení limitů využití území a o poskytování územně analytických podkladů (ÚAP) v oblasti NR ÚSES. Aktualizace NR ÚSES je vzhledem ke značné náročnosti rozdělena na dvě etapy, přičemž termín zhotovení první etapy byl limitován zákonnou povinností AOPK ČR poskytnout v roce 2010 vrstvu NR ÚSES (podle přílohy č. 1 části A vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně plánovací činnosti) jako vrstvu ÚAP. V rámci první etapy, která byla zahájena v létě 2009, bylo aktualizováno vymezení nadregionálních biocenter (NR BC) a os nadregionálních biokoridorů (NR BK). Zakázku na aktualizaci vymezení NR BC a os NR BK získala společnost Ekotoxa, s. r. o., přičemž vymezení skladebných částí zpracovávají jednotliví subdodavatelé – autorizovaní projektanti. Na první etapu navázala aktualizace nadregionálních biokoridorů. (Kosejk et al., 2010).

61

4. Půdně-ekologické hodnocení území 4.1. Hodnocení a klasifikace důležité krajinné složky - půdy Podle World Reference Base (ISSS-ISRIC-FAO, 2006) má půda jako samostatný přírodní útvar vzniklý z povrchových zvětralin zemské kůry a z organických zbytků za působení půdotvorných faktorů, tři prostorové a jednu časovou dimenzi. Půda je tvořena minerálními a organickými složkami a obsahuje pevnou, kapalnou a plynnou fázi, tyto složky jsou organizované ve strukturách, které jsou specifické pro půdní prostředí (World Reference Base, ISSS-ISRIC-FAO, 2006). Studium struktury půdního pokryvu usnadňuje vnímání fyzikálních, chemických a biologických vlastností, ale umožňuje i pochopení minulosti a současnosti této krajinné složky a předvídání její budoucnosti. Půda je v neustálém vývoji, má přirozenou autoregulační schopnost, jež se antropickou degradací snižuje. Komplexní přístup přijatý World Reference Base (ISSS-ISRIC-FAO, 2006) zahrnuje jakoukoliv hmotu od povrchu země v tloušťce 2m, která je v kontaktu s atmosférou, kromě živých organismů, území trvale zaledněných bez překrytí ledu jiným materiálem a vodních těles hlubších než 2 m. Tato definice zahrnuje tedy i výchozy kompaktní skály, zpevněné městské půdy (včetně ploch betonových, vyasfaltovaných apod.), půdy průmyslových oblastí, deponie, skládkové navážky, jeskynní půdy, stejně jako podvodní půdy. Ve zvláštních případech, mohou být hodnoceny půdy nacházející se pod kompaktní skálou, např. pro paleopedologické rekonstrukce (World Reference Base, ISSS-ISRIC-FAO, 2006). Takovéto pojetí umožňuje nejen širší pedologickou klasifikaci, nýbrž i interdisciplinární hodnocení, sloužící k řešení environmentálních problémů. Půdy, a procesy v nich probíhající, jsou spolu s geomorfologickými procesy předmětem výzkumu také pro schopnost zaznamenávat historii krajiny. Půda a geomorfologické procesy jsou indikátory krajinných a environmentálních změn (Lehmkuhl et al., 2011; Akdim et al., 2011; Coratza et al., 2011; Millones, 1982; Reynard et al., 2005). Zkoumání vrstev bahna a písku, paleosolů a říčních usazenin, jež zachovávají cenné informace o změnách životního prostředí v holocénu, mohou být použity pro rekonstrukci historické krajiny. Holistický přístup, zahrnující použití nejrůznějších metod – jako geomorfologického mapování s vysokým prostorovým rozlišením, geochemické, sedimentologické, palynologické a geochronologické analýzy, ukáže fáze krajinné aktivity a stability, což zahrnuje např. fázi říční eroze, eolickou sedimentaci a tvorbu půdy. Pomocí

62

luminiscence a radiokarbonového datování fází krajinných změn je možno časově určit období tvorby půdy. Dle pylu a humozity horizontů je možno usuzovat na míru vlhkosti klimatu a míru antropogenního ovlivnění, intenzitu pastvy dobytka, apod. Nadměrná intenzita pastvy je indikovatelná znaky zvýšené eroze a vznikem a prohlubováním koryt vodních toků spolu s deflací půdy a následným ukládáním eolických sedimentů (Lehmkuhl et al., 2011).

Foto 4: Degradace černozemních půd vodní erozí na rozsáhlých zorněných plochách. K. ú. Vojničky, Ústecký kraj (foto T. Sedmidubský).

4.1.1. Hodnocení a mapování půdně-ekologických charakteristik Půdně ekologické hodnocení obvykle probíhá podle obecného postupu hodnocení území (Countryside Commision, 1987): po přípravné fázi - shromáždění podkladů, přípravě materiálových kapacit, volbě metodiky, přípravě a zpracování podkladů, následuje analýza území (literární rešerše, analýza charakteristik území, analýza překrytí), terénní průzkum (terénní šetření, dokumentace území, odběry vzorků), vyhodnocení výsledků, formulace závěrů a prezentace výsledků. Prostřednictvím půdně-ekologického a geologického

63

hodnocení území je cílem pomocí shromáždění mapových a jiných podkladů, jejich prostudování, následné rekognoskace a průzkumu terénu, popsat a zhodnotit komplex místních geomorfologických, klimatických, ekologických, geologických, hydrologických a pedologických poměrů. V rámci přípravných prací jsou shromážděny topografické a nemapové podklady, týkající se hodnoceného území. Použitelnými topografickými podklady v ČR je např. státní mapa odvozená 1:5000 – mapa bonitovaných půdně-ekologických jednotek, rastrová základní mapa (RZM) v měřítku 1:10 000 (základní mapa ČR), základní báze geografických dat České republiky (ZABAGED) přístupná prostřednictvím aplikace Geoprohlížeč (online z Geoportálu ČÚZK), geologických map, mapy potenciální přirozené vegetace České republiky (Neuhäuslová, 1998), či mapy regionálně fytogeografického členění. Příkladem nemapového podkladu je např. seznam vzácných a ohrožených rostlin (Procházka et al., 2001). Klimatickogeografické členění Československa, zpracované (Quitt,1971) na základě chodu a intenzity 14 klimatických charakteristik a vymezující 3 základní klimatické oblasti – teplou, mírně teplou a chladnou, se liší od jiného členění – do 10 klimatických regionů v rámci ČR – které je používáno v soustavě BPEJ (Mašát et al., 2002, Novotný et al., 2013). V kriteriích pro jejich vymezení bylo uvažováno vedle nadmořské výšky, průměrných ročních teplot, průměrného úhrnu ročních srážek, sumy průměrných denních teplot rovných nebo vyšších než 10 °C, výpočtu vláhové jistoty, údajů o známých klimatických singularitách a faktorů mezoreliéfu i parametry vegetačního období (IX.-IX.). Po provedení přípravných prací prvotní sběr dat in situ probíhá prostřednictvím rekognoskace zájmového území. Rekognoskace území pro pedologické a pedo-ekologické hodnocení zahrnuje koincidenční metodu (Vašků, 2008), spočívající v souběžném zjišťování shody, porovnávání a interpretaci vhodně zvolených skupin znaků, jakým jsou hydrologické poměry, geomorfologie území, fytocenologické znaky, druh a charakter půdotvorného substrátu, fytofenologické znaky apod.. Vhodná je též identifikace především půdně-indikačních druhů cévnatých rostlin v území rostoucích. Jedním ze zavedených způsobů půdně-ekologického hodnocení stanovišť je vymezování okrsků bonitovaných půdně ekologických jednotek metodikou dle Mašáta et al., 2002 (Novotného et al., 2013). Vznik a vývoj půd je spjat s klimatem, nadmořskou výškou, matečnou horninou, vodním režimem a s dalšími charakteristikami (Tomášek, 1995; Hilgard, 1860). Půdy mohou být klasifikovány do referenčních tříd dle klasifikačního systému půd České republiky (Němeček et al., 2001), či dle World Reference Base (2006), v Německu např. podle

64

Systematik der Böden und bodenbildende Substrate Deutschlands (Arbeitskreis für Bodensystematik der Deutschen bodenkundlichen Gesellschaft, 1998) atd.

V rámci půdně-ekologického hodnocení a geologického hodnocení území je cílem prostřednictvím shromáždění mapových a jiných podkladů, jejich prostudování, následné rekognoskace a průzkumu terénu, popsat a zhodnotit místní geomorfologické, klimatické, ekologické, geologické, hydrologické a pedologické

poměry. Vhodná je identifikace

především půdně-indikačních druhů cévnatých rostlin v území rostoucích. Výsledkem půdněekologického hodnocení stanovišť může být např. vymezení okrsků bonitovaných půdněekologických jednotek (Mašát et al., 2002, Novotný et al., 2013).

4.1.2. Půdně-ekologické hodnocení a mapování ve světě – historie a současnost Předpokladem pro ochranu půdy ve smyslu plošné ochrany, je existence půdních map, které byly v USA vytvářeny už od 19. století. Hodnocení krajiny odvozené z půdních map se od té doby vztahují na různé otázky využití půdy a krajiny, avšak ne na ochranu území plošnou ochranu krajiny. Hodnocení krajiny ve Spojených státech je úzce spojeno s osídlováním území a bylo ovlivněno požadavkem, aby mohly být velké plochy území s různým ekologickým potenciálem, které ještě nebyly v soukromém držení, začít být využívány zemědělsky. Z tohoto důvodu bylo hodnocení krajiny již historicky tématem americké vědecké půdoznalecké literatury. Amundson a Yaalon (1995) uvádějí, že už geolog a pedolog E.W. Hilgard v roce 1860 usiloval o propojení zemědělského a geologického pohledu na krajinu, aby komplex získaných údajů mohl být využit pro plánovaný rozvoj krajiny. Označil hodnocení půdy a krajiny (land classification) jako jeden z úkolů v první výroční zprávě USGS z roku 1880. Níže jsou uvedeny příklady z širokého spektra aplikací pro které byla „land classification“ od 30. let 20. století používána: • hodnocení krajiny, územní plánování, přizpůsobení produkce přírodním podmínkám (Hockensmith et Steele, 1949; Norton, 1939; Simonson, 1940; Steele et Hockensmith, 1949) • zemědělské využití a prognózy sklizně (Conrey, 1936; Leven, et al., 1974; Moon, 1937; Nunns, 1958; Rice, 1936; Simonson, 1940) • stanovení způsobu obhospodařování pastvin (Simonson, 1940) • lesní hospodářství (Plaire, 1952)

65

• plánování zavlažovacích projektů (Barnes, 1936) • boj proti erozi (Harper, 1954; Hockensmith et Steele, 1949; Norton, 1939; Simonson 1940) • odhady nákladů na projekty územního plánování a projekty ochrany půdy (Hockensmith et Steele, 1949) • plánování veřejných a soukromých investic, jako jsou silnice, sítě, školy podle využití území (Barnes, 1936; Hockensmith et Steele, 1949) • stanovení hodnoty pozemků (Nunns, 1958; Priest et al., 1963; Simonson, 1940; Westin, 1974) • půjčky (Barnes, 1936; Nunns, 1958) • stanovení daně (Hockensmith et Steele, 1949; Nunns, 1958; Priest et al., 1963; Storie et Weir, 1942) Největší urychlení vývoje klasifikačních systémů pro využívání půdy do 30. let v USA spočívá v boji proti erozi půdy a v efektivnějším využití půdy pro zvýšení produktivity. Proto oblastmi použití klasifikace krajiny byly daňové odhady, ocenění půjček, informace k předpovídání sklizně a očekávání zisků pro zemědělce, kupce pozemků a úřady (Nunns, 1958). Klasifikační systémy se dají rozdělit obecně podle způsobu provádění na kategorické a parametrické. Kategorickými systémy jsou stanoviště rozdělena podle omezeného počtu diskrétních tříd. Třídy se liší definovaným vlivem řady permanentně limitujících půdních a stanovištních vlastností na úspěšnost využití půdy. U parametrických systémů jsou stanoviště hodnocena pomocí kontinuální stupnice. Jedna taková metoda je flexibilnější a realističtější než kategorické systémy (McRae et Burnham, 1981). Nejpoužívanější hodnotící systém v anglicky mluvícím světě zvaný "land capability classification" - vedle méně obvyklých postupů - může být použit pro hodnocení půd, jak pro zemědělské, tak i jiné účely. "Land capability classification" patří k nejvíce rošířeným kategorickým systémům pro hodnocení zemědělsky užívaných stanovišť. Původně byl vyvinut USDA ve 30. letech jako součást programu kontroly eroze půdy. Cílem hodnocení bylo udržení a zachování půd při ještě možném co nejintenzivnějším využívání půdy. Stanoviště byla rozdělena do tříd, odlišujících se zatížitelností ve vztahu k využití půdy resp. obdělávání, jež jsou ještě možné, aniž by vznikly škody. Údaje pro provedení metody "Land capability classification " jsou odvozovány z interpretace půdních map (Norton, 1939; Nunns, 1958; Bibby et Mackney, 1977). Od 40. let se objevují mimo erozi půdy v zorném poli hodnocení další aspekty. Od té

66

doby metoda "land capability classification" používá obecnější popisy v plném rozsahu omezení ve využívání půdy (McRae et Burnham, 1981). Použití "land capability classification" podrobně popisuje Hockensmith et Steele (1949). Systém je znázorněn na následujícím obrázku.

Land capability class

→ divoká příroda

Zvyšování úbytku půdního pokryvu nebo zvyšování poruch půdního profilu → → → → → → → les

kulturní krajina, míra ovlivnění velmi střední intenzivní omezená střední intenzivní intenzivní pastva

omezená ↓ ↓ ↓ ↓ ↓ ↓ ↓ ↓

→

I II III IV V VI VII VIII

Obr.1: Schematické znázornění vztahu mezi permanentním omezením využití a bezpečnějším využíváním půdy podle metody "land capability classification" dle Hockensmith et Steele (1949). Pomocí metody "land capability classification", byly učiněny následující vývody: Nejdříve proběhne do značné míry generalizované rozčlenění krajiny podle toho, zda skýtá podmínky pro zemědělské obdělávání a pěstování, či nikoliv. Do vhodnosti pro pěstování je zahrnuta i otázka, zda může být území obděláváno pomocí obvyklého užití techniky. Hlavní klasifikace spočívá v rozdělení do tříd krajinné (půdní, územní) schopnosti nebo způsobilosti. Těchto kategorií je 8, z čehož pro polní využití vyhovuje hodnocení 1 až 4 a další čtyři kategorie jsou pro tento účel nevhodné. Tyto jednotlivé krajinně-schopnostní kategorie se liší inherentními permanentními krajinnými charakteristikami a z toho odvozenou mírou omezení využití krajiny. Každá třída je slovně popsána a představuje rozsah omezení využití území.

Těchto osm tříd se používá pro různé účely, nejsou ale dost podrobné pro speciální pěstební nebo agrotechnická doporučení. Třídy "land capability classification" uvedené na

67

obr. 1 obsahují v heslech dle Hockensmithe et Steele (1949) následující omezení resp. možnosti využití stanoviště:  Třída 1: Málo omezení. Velký prostor pro jakékoliv použití. Z každého hlediska velmi dobrá stanoviště.  Třída 2: Mírné omezení nebo riziko poškození. Obecně dobrá stanoviště.  Třída 3: Silné omezení nebo riziko poškození. Pravidelné pěstování je možné, jsou-li dodržována omezení.  Třída 4: Velmi závažné omezení. Pro příležitostné pěstování nebo pro určité typy omezeného pěstování.  Třída 5: Pro pěstování nevhodné z důvodu vlhkosti, podílu skeletu, zaplavování, atd. Malé omezení pro pastvu nebo lesní využití.  Třída 6: Příliš strmé, kamenité, suché, mokré, atd. pro pěstování. Mírná omezení pro pastvu nebo lesní využití.  Třída 7: Velmi strmé, nerovné, suché, mokré, atd. Vážné omezení pro pastvu nebo lesní využití.  Třída 8: Extrémně nerovné, suché, bahnité, apod. Není vhodné pro pěstování, pastviny, nebo les. Vhodné pro divokou přírodu nebo rekreaci.

Jak ukazuje obrázek 1 a stručný popis tříd, "land capability classification" udává širokou, zemědělské hledisko přesahující, charakteristiku převážně půdně-limitujících vlastností stanoviště. Tímto hodnotícím systémem prostřednictvím tříd územní vhodnosti

mohou být

stanovištní vlastnosti posouzeny ještě podrobněji. To se provádí dalšími dvěma klasifikačními hierarchiemi. Jednou z nich jsou podtřídy schopnosti stanoviště – land capability subclasses a druhou jednotky schopnosti stanoviště – land capability units. V podtřídách jsou zpřesněny limity využití a na úrovni jednotek schopnosti stanoviště jsou rozpracována doporučení pro využití (např. Bibby et Mackney, 1977).

Na základě předloženého prototypu "land capability classification" byly v průběhu času provedeny změny, zjemnění a zdokonalení této metody (Hockensmith et Steele, 1949).

68

V následujících letech došlo i v jiných zemích, co se týče počtu tříd a limitujících faktorů, k četným úpravám tohoto hodnotícího systému (McRae et Burnham, 1981; Bibby et Mackney, 1977).

4.1.3. Půdně-ekologické hodnocení v Evropě Současné systémy půdního a krajinného hodnocení používané v Evropě jsou složité, rozmanité a je jich mnoho. Průřez metodikami a cíli nejnovějších postupů hodnocení je např. součástí sborníku „Půdně (územně-, krajinně-)-informační systémy - vývoj pro plánování udržitelného využívání půdních (krajinných) zdrojů“ (Heineke et al. 1998).

Podoby metod hodnocení půd (stanovišť převážně z hlediska půd) byly v evropských zemích od 90. let 20. století ovlivněny v důsledku zvýšeného využívání počítačových územně-informačních systémů resp. geografických informačních systémů. S takto vytvořenou možností zpracování většího množství dat jsou do postupů integrovány parametry půdy, krajiny a klimatu, a to nejen proto, aby byla popsána míra vhodnosti krajiny k pěstování zemědělských plodin či dřevin, nebo rozčlenění území podle vhodnosti pro určité ekosystémy, ale také k vyhodnocení speciálnějších aplikací a otázek.

Těmi jsou např.:

vhodnost pro různé techniky obdělávání, rizika pro životní prostředí, jako je riziko vymývání a splachu dusičnanů, opatření na ochranu půdy, rizika pro rostlinnou výrobu a hydrologické procesy. Ke koncepčním změnám došlo do té míry, že došlo až k odklonu od jednotlivých reprezentací, jako jsou půdní mapy nebo mapy územního plánování, jež uživatelé interpretují podle vlastních potřeb. Místo toho mohou být nyní uživateli definovány potřeby, na jejichž základě vznikne model, jenž bude naprogramován tak, aby výsledkem bylo v danou chvíli optimální řešení (Bullock, 1991).

V různých evropských zemích, jsou stávající metody výpočtu a vyhodnocení používány jak k zemědělským, tak technickým nebo hydrologickým účelům. Kromě toho jsou používány také k řešení otázek spojených s ochranou půdy. V popředí přitom obvykle stojí klasické cíle ochrany půdy, jako látkové nebo mechanické zatížení. Tak například boj proti půdní erozi hraje v souvislosti s klimatem, rostlinstvem a využitím krajiny v Evropě tradičně největší roli v nejvíce postižených středomořských zemích – např. ve Španělsku, Itálii a Řecku. (Ibanez et al., 1991). Ale také na opačné straně kontinentu, v Norsku, byl vybudován

69

místní půdně-informační systém

s cílem omezit povrchový odtok a erozi zemědělsky

využívané půdy (Nyborg et Klakegg, 1998).

Metoda, v níž jsou společně kombinovány konvenční postupy mapování a hodnocení půd, je používána v Irsku. V souvislosti s mapováním půd je používáno zařazení do tříd schopnosti stanoviště (land capability classes) podle systému USDA, aby byla mj. zprostředkována vhodnost půd pro obdělávání, pastvu a také určena produktivita stanovišť (Lee, 1991). Podobně jsou vyvíjeny v Portugalsku mapy tříd schopnosti stanoviště (land capability classes), jež společně s půdními mapami jsou používány úřady jako podklad pro územní plánování. Hlavním cílem je vymezení území vhodného k závlahám (Bessa, 1991).

Jednoduchá bonitace půd, podobná německému oceňování půd, jako výsledek analýzy půdních, stanovištních a klimatických údajů, je prováděna v některých východoevropských zemích. V Bulharsku je k odvození hodnocení stanovišť zemědělských půd používán algoritmus, obsahující různé krajinné a půdní parametry (Kolchakov et al., 1998). Bylo definováno 200 půdních jednotek, každá z nich nese kódované informace o hloubce profilu, míře eroze, třídě půdní textury a kamenitosti, půdotvorném materiálu, sklonu a kategorie stanoviště podle bulharského systému hodnocení. (Kolchakov et al, 2005). V konečném výsledku hodnocení jsou bulharská stanoviště bonitována k určení zemědělské použitelnosti parametrickým postupem s celkem 100 body a jsou rozdělena do 5 tříd. Toto schéma je uvedeno na následujícím obrázku.

70

Obr. 2: Schéma bulharské klasifikace stanovišť pro potenciální zemědělské využití (upraveno dle Preetz, 2003).

Podobně v Maďarsku je potenciální úrodnost půdy klasifikována pomocí bonitovaných hodnot půdy. Také zde je potenciální produktivita půdy hodnocena body od 0 do 100, kde 0 znamená nejnižší a 100 nejvyšší úrodnost půdy. Algoritmus, který vede k výpočtu bonitované hodnoty půdy používá, dle Várallyaye et al. (1998), následující faktory: multiplikátor pro genetický půdní typ, odpovídající maďarskému klasifikačnímu systému, faktor extrémních nebo nepříznivých vlastností limitujících půdní úrodnost – jako např. příliš kyselá nebo zásaditá půdní reakce, příliš hrubozrnná nebo těžká textura, faktor pro vyjádření reliéfu podle tvaru reliéfu, sklonu a expozice.

Základní systém hodnocení půdy v Německu 20-ého století je tzv. oceňování říšských půd. Dalšími dvěma německými hodnotícími postupy, které byly vyvinuty pro odlišné účely, jsou např. zemědělské mapování stanovišť do map středních měřítek v Německé demokratické republice (MMK) a klasifikační systém Bádensko-Württemberského konceptu ochrany půdy.

Zákon o hodnocení půdy, nařizující provedení ocenění (bonitace) všech zemědělsky využitelných půd Německé říše, byl schválen 16.10.1934. Jako účel oceňování zemědělsky využitelných půd je uvedeno v §1 zákona spravedlivé rozdělení daní, plánování využití půdy

71

a zlepšení podkladů pro půjčky. Tím byl určen rozsah oceňování půd. §2 se pak týkal inventarizace a stanovení výnosnosti. Z toho vyplývá, že oceňování půdy zahrnuje za prvé přesné označení půdy podle její povahy a stavu a za druhé je zjišťována její úrodnost. Zde jsou zohledňovány pouze takové rozdíly ve výnosech, které jsou způsobeny přírodními podmínkami (jakost a povaha půdy, utváření terénu, klimatické podmínky). Rozdíly ve výnosech, které jsou způsobeny ekonomickými podmínkami, nejsou uvažovány a jsou zohledněny až po zjištění jednotkové hodnoty podniku dle ustanovení říšského zákona upravujícího oceňování. Podklad pro hodnocení výnosnosti tvoří půdní snímek. Ten by měl být natolik komplexní, aby mohl být využit také pro další účely plánování a meliorace (Rothkegel et Herzog, 1935; Rothkegel, 1950).

Systém půdního oceňování může být označen podle McRae a Burnhama (1981) jako paramatericky aditivní. Jako základ hodnocení je použit druh půdy, výchozí hornina, stupeň stavu půdy (stupeň vývoje půdy). Na orné půdě je rozlišováno osm hlavních typů půd plus bažiny, pět druhů dle způsobu vzniku a sedm stupňů dle stavu (vývoje). K tomu jsou půdě přiřazovány hodnotové body – tzv. půdní čísla, kterými jsou vyjádřeny výnosové rozdíly. (Rothkegel, 1950). Nejlepší půdě, která je národním standardem, je přiřazeno hodnotové půdní číslo 100. Nejnižší vyskytující se hodnota čísla je 7. Jako nejlepší (bonitována číslem 100) byla vybrána půda z jistého pozemku v katastrálním území Bickendorf u Magdeburgu (McRae et Burnham, 1981)

Půdní čísla se vztahují na následující přirozené podmínky: rovina až mírně sklonitý reliéf, průměrná roční teplota 8 ° C, průměrné roční srážky 600 mm. Odchylky od tohoto stavu

jsou v rámci oceňování pozemků zohledněny přirážkou nebo srážkou. Ocenění

pozemku tímto číslem tedy zohledňuje odchylky od výše zmíněných, ne půdou podmíněných, přirozených výnosových faktorů. Odhad bonity travních porostů (luk a pastvin) probíhá obdobným způsobem, jsou tu však jen čtyři druhy půd, vodní poměry jsou klasifikovány v pěti stupních a klima je hodnoceno následně třídami podle teplot. Takto vzniklá hodnotící čísla pro ornou půdu nebo louky a pastviny jsou čísly poměrovými, kterými se vyjadřují odlišnosti v čistém výnosu. Aby mohla být použita k hodnocení zemědělských podniků je třeba je vztáhnout k ploše půdy. To se provádí tak, že dotyčná plocha orné půdy nebo luk a pastvin v metrech čtverečních, se vynásobí výše uvedeným hodnotícím číslem a výsledek vydělí stem. Výsledkem je měrné výnosové číslo, jež je následně upraveno nahoru nebo dolů

72

podle odlišných podmínek – jako je velikost zemědělského podniku, hospodářská forma, nebo dopravní poloha, čímž vznikne konečný výsledek hodnoty podniku. (viz obr. 2) (Rothkegel, 1950). Uvedené metody hodnocení stanovišť představují stručný výřez různých postupů hodnocení, které byly vyvinuty v průběhu doby. Rozsáhlý soubor takových metod uvádějí McRae a Burnham (1981). Uvedené hodnotící systémy jsou více či méně známé, uznané a reprezentují svoji dobu a účel. Obecně je možno říci, že novější metody klasifikace jsou diferencovanější, protože zohledňují více stanovištních vlastností a charakteristik, čemuž přispívá zvyšující se objem dat, které máme k dispozici. To nám dává příležitost – pokud větší množství dat dokážeme správně zpracovat - větší přesnosti výpovědi a bližšímu přiblížení se k realitě. Nicméně, u všech hodnotících metod jsou určité podobnosti, a sice to, že se používají vždy jen k jednomu účelu. Neexistuje žádný postup hodnocení půd použitelný současně na všechny myslitelné účely. To platí například také pro Bádensko-Württemberský postup, který sice zohledňuje množství různých funkcí půdy, ale v podstatě se provádí více jednotlivými hodnoceními, jež jsou pak sloučena do jednoho hodnocení (Preetz, 2003). Některé účely, k jejichž plánování a provádění výsledky půdně-ekologického hodnocení v praxi přispívají (určení vhodnosti pozemku k zastavění, budování inženýrských sítí, atd.), dokonce jdou proti hlavnímu koncepčnímu cíli, kterým je ochrana půdy a krajiny. Druhá podobnost se týká základní metodologické struktury procesu hodnocení. Celý repertoár půdně-stanovištních hodnocení je vztažitelný na následující základní princip: vybrání a kategorizace parametrů téměř konstantních charakteristik místa, které jsou považovány za relevantní pro zamýšlené použití. V podstatě to jsou vlastnosti půdy a matečné horniny, reliéfu a klimatu. Parametry a jejich třídění jsou zapojeny v závislosti na záměru do složitějších funkcí např. v podobě algoritmů. Zásadní roli však ve všech těchto hodnoceních hraje klasifikace druhu půdy a základní půdní vlastnosti jakou je např. schopnost půdy zadržovat vodu, či sorpce.

73

4.1.4. Půdně-ekologické hodnocení v České republice – systém BPEJ V České republice je půdně-ekologický systém hodnocení používán také explicitně pro účely plošné ochrany půdy (Sáňka et Staňa, 1998). Je založen na produkčních charakteristikách zemědělské půdy. Poté, co v 70. letech byl ukončen komplexní průzkum půd, na základě dosavadních výsledků byl vyvinut nový klasifikační systém pro zemědělské půdy - systém bonitovaných půdně-ekologických jednotek (BPEJ). BPEJ figurují v katastru nemovitostí a jsou dnes základem pro ceny pozemků, daně, účely ochrany půdy a další účely. Jednotlivé klasifikační jednotky BPEJ vymezují specifickou oblast s přibližně stejným potenciálem, který je výsledkem kombinace vlivu přírodních faktorů: půdy, reliéfu, vodního režimu stanoviště a podnebí. Jednotlivé jednotky jsou reprezentovány pětimístným kódem, v němž jednotlivá čísla, představují následující parametry: • 1. číslo: klimatický region (0-9), • 2. a. 3. číslo: hlavní půdní jednotka (01-78), • 4. číslo: kombinace sklonu svahu a expozice vůči světovým stranám (0-9), • 5. číslo: kombinace hloubky půdy a skeletovitosti (0-9). Po vstoupení v platnost zákona o ochraně půdy z roku 1992, byly stanoveny ceny zemědělsky využívaných půd jako základní ceny v Kč/ha na základě klasifikace dle BPEJ. Od tohoto základu může cena půdy (stanoviště) růst, pokud např. bude území pod ochranou, nebo může klesat, pokud se zjistí negativní vlivy na půdu (stanoviště). Od roku 1996 byly skupiny BPEJ použity k roztřídění zemědělských půd do tříd podléhajících ochraně. Za tímto účelem se všechny bonitované půdně-ekologické jednotky rozdělily do pěti klasifikačních tříd, které se liší podmínkami, za nichž může být u zemědělsky využívaných ploch změněno využití.

Klimatický region používaný pro vymezování BPEJ (určování na základě charakteristik popsaných výše). Pro zjištění/verifikaci a především upřesnění průběhu isolinií vymezujících klimatické regiony v zájmovém území mohou být v rámci terénního průzkumu sledovány fytofenologické charakteristiky (významné vývojové fáze rostlin během roku): rašení a květ a srovnány s územím s měřenými charakteristikami. Dalšími charakteristikami, které je možno sledovat in situ bez měřicích přístrojů a lze z nich na základě srovnání například se sousedním územím s existujícími meteorologickými daty odvodit klimatický 74

region stanoviště,

je především v podzimním období bod, kdy se dešťové srážky začnou

měnit ve sněhové, sníh zůstane ležet na povrchu půdy, dále tání a úplné roztání sněhu a mocnost sněhové pokrývky (pokud je máme možnost opakovaně bezprostředně srovnávat s územím s měřenými charakteristikami a shodnými srážkami). (Sedmidubský, 2011; Vašků, 2008). Geologické charakteristiky jsou pro účely hodnocení území zjišťovány obvykle spolu s pedologickými, geomorfologickými a

hydrologickými charakteristikami v rámci

rekognoskace a průzkumu terénu především z hornin, případně nerostů nacházejících se v sondách, případně nalézajících se na povrchu půdy, resp. na povrch vystupujících.

Hlavní půdní jednotka – HPJ – je syntetickým účelovým sloučením genetických půdních typů, subtypů, půdotvorných substrátů, zrnitosti, hloubky půdy, typu a stupně hydromorfismu a reliéfu území (Mašát et al., 2002; Sedmidubský, 2012). Vzhledem k tomu, že dosavadních 78 HPJ nerozlišuje antropomorfní ovlivnění půd ani neuvažuje klasifikaci půdních typů ve skupině anthroposoly, rozpracovává se rozšíření o další HPJ. V současné době je klasifikováno 78 HPJ, které tvoří 13 následujících skupin. Skupina půd převážně černozemního charakteru (01-08) Skupina hnědozemí (09-13) Skupina illimerizovaných půd (14-17) Skupina rendzin a pararendzin (18-20) Skupina půd na píscích a štěrkopíscích a jim podobných substrátech včetně slabě oglejených variet (regozemě) (21-23) Skupina hnědých půd (kambizemě) (24-33) Skupina silně kyselých hnědých půd a rezivých půd mírně chladné a chladné oblasti (kambizemě dystrické, podzoly, kryptopodzoly) (34-36) Skupina mělkých půd (kambizemě, rankery, litozemě (37-39) Skupina půd velmi sklonitých poloh (40-41) Skupina oglejených mramorovaných půd - pseudogleje (42-54) Skupina půd nivních poloh - fluvizemě (55-59) Skupina lužních půd – černic (60-63) Skupina hydromorfních půd – gleje jako složky pedoasociací (64-78)

75

Rozčlenění kombinace sklonu svahu a expozice terénu vůči světovým stranám (čtvrté číslo kódu BPEJ, 0-9) ukazuje následující tabulka. Sklonitost 4. číslice sklon ve kódu BPEJ stupních popis 0 0 - 1 st. úplná rovina 0 1 - 3 st. rovina 1 3 - 7 st. mírný sklon 2 3 - 7 st. mírný sklon 3 3 - 7 st. mírný sklon 4 7 - 12 st. střední sklon 5 7 - 12 st. střední sklon 6 12 - 17 st. výrazný sklon 7 12 - 17 st. výrazný sklon 8 17 - 25 st. příkrý sklon 9 17 - 25 st. příkrý sklon 8 Více než 25 st. sráz 9 Více než 25 st. sráz Tab. 1 Rozčlenění kombinace sklonu

Expozice vůči světovým stranám základní základní kategorie popis kategorie 0 bez rozlišení 0 1 bez rozlišení 0 2 bez rozlišení 0 2 jih (jz – jv) 1 2 sever (sz – sv) 3 3 jih (jz – jv) 1 3 sever (sz – sv) 3 4 jih (jz – jv) 1 4 sever (sz – sv) 3 5 jih (jz – jv) 1 5 sever (sz – sv) 3 6 jih (jz – jv) 1 6 sever (sz – sv) 3 svahu a expozice terénu vůči světovým stranám

(upraveno dle Mašát et al., 2002, Novotný et al., 2013). Rozčlenění kombinace skeletovitosti a hloubky půdy (páté číslo kódu BPEJ, 0-9) ukazuje následující tabulka. 5. číslice kódu BPEJ 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9

Skeletovitost

popis bezskeletovitá bezskeletovitá až slabě skeletovitá slabě skeletovitá středně skeletovitá středně skeletovitá slabě skeletovitá středně skeletovitá bezskeletovitá až slabě skeletovitá

Hloubka

zákl. obsah skeletu kategorie do 10 % obj. 0 0-25 % obj. 10-25 % obj. 25-50 % obj. 25-50 % obj. 10-25 % obj. 25-50 % obj. 0-25 % obj.

středně až silně skeletovitá 25-100 % obj. bezskeletovitá až silně skeletovitá 0-100 % obj. Tab. 2 Rozčlenění kombinace skeletovitosti a

zákl. kategorie 0

popis hluboká hluboká až stř. 0–1 hluboká 0–1 1 hluboká 0 2 hluboká 0 hluboká až stř. 2 hluboká 0–1 1 mělká 2 2 mělká 2 hluboká až stř. 0–1 hluboká 0–1 hluboká až 2–3 mělká 0–2 hluboká až 0–3 mělká 0–2 hloubky půdy (upraveno dle Mašát et

al., 2002, Novotný et al., 2013).

76

Pedologický průzkum, pro určení referenční třídy, půdních typů, subtypů, variet a substrátových forem i vymezení BPEJ (především určení hlavní půdní jednotky) se provádí vyhodnocením půdních profilů získaných sondáží půdní sondovací jehlou, či sondýrkou. Pro vymezování bonitovaných půdně-ekologických jednotek se užívá metodiky vymezování a mapování BPEJ (Mašát et al., 2002, Novotný et al., 2013). Po provedení přípravných prací, přípravy mapových a dalších podkladů a rekognoskace území následuje terénní šetření, založené na vyhodnocení jednotlivých půdních profilů z půdních vpichů, polosond, kopaných sond, či terénních rýh a odkryvů. Soubor sondáží má dosahovat hustoty 4 – 1 sondy na hektar, dle místních podmínek, vyhodnocených při rekognoskaci a studiu podkladů. Poloha sondy je zaznamenána ve formě souřadnic prostřednictvím lokalizačního zařízení. Zařazení do příslušné hlavní půdní jednotky se uskuteční na základě popisu půdních profilů a určení genetického půdního představitele podle metodiky komplexního průzkumu půd (Němeček, 1967) a určení půdních typů, subtypů a variet podle taxonomického klasifikačního systému půd ČR (Němeček et al, 2001). Přesnost vymezování BPEJ je určena (vzhledem k měřítku použitých mapových podkladů a dalším faktorům) souvislou plochou nekontrastní půdy větší než půl hektaru. Plochy menší než 0,5 ha se vymezují, jedná-li se o půdy výrazně kontrastní a zároveň jsou mapovatelné v použitých mapách. Výrazně kontrastními půdami se rozumí:  jiná hlavní půdní jednotka  svažitost lišící se minimálně o 5 stupňů proti průměru kategorie BPEJ, do níž je zařazena sousední (okolní) plocha  skeletovitost lišící se o 2 stupně  zrnitost půdy lišící se o 2 stupně v rámci pětistupňové kategorizace zrnitostního rázu dle metodiky  hloubka půdy lišící se o 2 stupně  dlouhodobé zamokření proti okolním odlišným vláhovým podmínkám, nebo naopak. Pro verifikaci či upřesnění průběhu isolinií vymezujících klimatické regiony (charakteristika používaná v BPEJ) mohou být v rámci rekognoskace a terénního průzkumu sledovány fytofenologické charakteristiky (významné vývojové fáze rostlin během roku): konkrétně rašení a

květ a srovnávány s vybranými územími lokalizovanými

v mapě,

majícími vykazovat určité rozdílné vybrané teplotní charakteristiky. Na základě sledování

77

okamžiku, kdy v podzimním období se dešťové srážky začnou měnit v déšť se sněhem a srážky sněhové, dále okamžiku, kdy sníh zůstane ležet nějakou dobu na povrchu půdy a srovnáním tohoto stavu s nejbližšími teplejšími a chladnějšími polohami, včetně lokalizace v mapě SMO 1:5000 BPEJ. Stejným způsobem lze srovnávat tání a úplné roztání sněhu a mocnost sněhové pokrývky s několika stanovišti s geomorfologickými a fytofenologickými charakteristikami slibujícími zároveň přibližně stejné srážky (Sedmidubský, 2011).

Zájmové území

zhodnocené na základě analýzy shromážděných podkladů a dat,

rekognoskace a průzkumu terénu spojeným se sběrem a vyhodnocováním dat in situ, zhodnocení a následné syntézy v podobě výsledného popisu a také vymezení okrsků BPEJ specielně v rámci aktualizace BPEJ může vést k zjištění, že údaje o BPEJ které jsou vedeny k jednotlivým pozemkům území v katastru nemovitostí (ČÚZK, 2013) se ukáží jako chybné a neúplné (Sedmidubský, 2011). Slovní popis a mapa

bonitovaných půdně-ekologických

jednotek s nově vymezenými okrsky BPEJ pro zájmové území jsou výstupem, ukazujícím rozmístění sledovaných stanovištních charakteristik, z nichž lze odvodit potenciál území z hlediska míry zranitelnosti a určení optimálního managementu ve smyslu ochrany území. Tedy podklad využitelný pro opatření k trvale udržitelnému využívání území, udržení resp. posílení funkční rovnováhy krajinotvorných činitelů a ochraně biologických a estetických hodnot krajiny.

78

Foto 5: Sondovací půdní jehla s půdním profilem fluvizemě (BPEJ 1.56.00 – I. třída ochrany) odebraným v rozsáhlé nivě Vltavy v k.ú. Nové Ouholice, Středočeský kraj (foto T. Sedmidubský).

4.1.5. BPEJ a ochrana půdy Zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu v platném znění klade důraz na ochranu ekologických funkcí zemědělské půdy. Ochrana půdního fondu je nutná z důvodu degradace a zhoršování kvality úrodné vrstvy půdy, které je zapřičiněno hlavně způsobem hospodaření a používáním chemických přípravků k ochraně rostlin a ubývání celkové plochy zemědělských pozemků - nejzávažnější jsou tzv. trvalé zábory půdy. Zábor orné půdy v ČR v současné době dosahuje ca 14 ha denně. Od roku 1996 byly BPEJ použity k roztřídění zemědělských půd do tříd podléhajících ochraně. Za tímto účelem se všechny bonitované půdně-ekologické jednotky rozdělily do pěti klasifikačních tříd, které se liší podmínkami, za nichž může být u zemědělsky využívaných ploch změněno využití. Hlavním cílem tříd je efektivně ochránit zejména nejkvalitnější a nejúrodnější typy půd před zábory. Rozdělení půdy podle tříd ochrany zemědělského půdního fondu je stanoveno podle vyhlášky

79

č. 48/2011 o stanovení tříd ochrany (příloha k zákonu č. 327/1998 Sb., kterým se stanoví charakteristika bonitovaných půdně ekologických jednotek a postup pro jejich vedení a aktualizaci) Odvody za vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu se od r. 2011 významným způsobem zvyšují.

I. třída ochrany zemědělské půdy – bonitně nejcennější půdy v jednotlivých klimatických regionech, převážně na rovinatých nebo jen mírně sklonitých pozemcích, které je možno odejmout ze ZPF pouze výjimečně, a to převážně pro záměry související s obnovou ekologické stability krajiny, případně pro liniové stavby zásadního významu. II. třída ochrany zemědělské půdy – zemědělské půdy, které mají v rámci jednotlivých klimatických regionů

nadprůměrnou produkční schopnost. Ve vztahu k ochraně

zemědělského půdního fondu jde o půdy vysoce chráněné, jen podmíněně odnímatelné ze ZPF a to s ohledem na územní plánování, jen podmíněně využitelné pro stavební účely.

III. třída ochrany zemědělské půdy – v jednotlivých klimatických regionech se jedná převážně o půdy vyznačující se průměrnou produkční schopností, které je možné využít v územním plánování pro výstavbu a jiné nezemědělské způsoby využití.

IV. třída ochrany zemědělské půdy – zahrnuje v rámci jednotlivých klimatických regionů převážně půdy s podprůměrnou produkční schopností, jen s omezenou ochranou, využitelné pro výstavbu a i jiné nezemědělské účely.

V. třída ochrany zemědělské půdy – sdružuje zbývající bonitované půdně ekologické jednotky (BPEJ), které představují půdy s velmi nízkou produkční schopností, jako jsou mělké půdy, hydromorfní půdy, silně skeletovité a silně erozně ohrožované. Tyto půdy jsou většinou pro zemědělské účely postradatelné. Lze připustit i jiné, efektivnější, využití než zemědělské. Jedná se zejména o půdy s nízkým stupněm ochrany, s výjimkou vymezených ochranných pásem a chráněných území.

80

4.1.6. Jiné přístupy k ochraně půdy v Evropě V Evropě existují i jiné přístupy k ochraně půdy (Preetz, 2003). V rakouském pojetí ochrany půdy je zřetelně pojmenován problém využívání půdy jako spotřeba území a je analyzována podle příčin a následků (Blum et Wenzel, 1989). Do rakouského půdněinformačního systému jsou integrovány rozsáhlé podklady týkající se půdy a krajiny (Arzl et al., 1998) se snahou monitoringu, kontroly a prevence látkového zatížení.

Jinou cestou k ochraně půdy konsekventně postupují ve Švýcarsku s pomocí spolkového zákona o územním plánování. (Preetz, 2003). Jedná se zde o rezervu zemědělsky využívané půdy, jež s pomocí územního plánování, musí být chráněna před jakýmkoliv zastavěním, "…aby i v čase přerušení dodávek mohla být zajištěna dostatečná dodavatelská základna v zemi ve smyslu plánování výživy "(Švýcarská spolková rada, 1996). Podle vyhlášky se musejí plochy pro střídání plodin nacházet v územích vhodných pro zemědělství, musejí obsahovat plochy s ornou půdou, umělými a přírodními loukami. Při jejich určení je třeba zohlednit následující stanovištní parametry (Švýcarská spolková rada, 1996):

• klimatické podmínky (vegetační období, srážky), • půdní vlastnosti (zpracovatelnost, obsah živin a vodní bilance), • tvar terénu (sklon, možnost mechanického obhospodařování)

V tomto způsobu ochrany půdy před zastavěním hrají rozdíly v produktivitě půd a tím i jejich hodnocení pouze malou roli. Nástroji územního plánování tak mají být zajištěna území, které budou efektivně k dispozici a vychází se přitom z průměrných hodnot výnosu na jednotku plochy a kulturní plodinu. Zde se ukazuje také odlišný přístup k posuzování stanovišť v různých kantonech. Často byly k tomuto účelu použity zemědělské mapy, které ukazují možnou vhodnost území, na základě klimatických faktorů, půdního typu a sklonu svahu, k různým zemědělským využitím. Klasifikace lokalit do tříd vhodnosti byl pak často prováděn dotazováním zkušených místních farmářů. Ve všech kantonech však bylo provedeno rozdělení zemědělských pozemků do produkčních zón. Ty jsou rozděleny do pro Švýcarsko důležitých výškových stupňů: nížina, předalpská kopcovitá zóna a horská oblast (Eidgenössisches Justiz und Polizeidepartement et al., 1992).

81

5. Legislativní ochrana půdy Půdou se rozumí zemský povrch a současně i hmotný substrát Země. Pro vlastnické a užívací vztahy k půdě je určující zemský povrch a jeho jednotlivé části (pozemky, parcely), které tvoří právní základ pro využívání a přisvojování si užitných vlastností nejen povrchu, ale i prostoru nad zemským povrchem a pod ním. V životním prostředí jsou určující užitné vlastnosti hmotného substrátu Země, zejména jeho svrchní (kulturní, úrodné) vrstvy. Půda (povrch a hmotný substrát Země) plní rozmanité ekologické i ekonomické funkce. V ekologických funkcích je retenčním prostorem vody a zajišťuje její koloběh v přírodě, zachycuje sluneční energii, ukládá se v ní uhlík z ovzduší, je rezervoárem surovin, minerálů a ostatního přírodního bohatství a podmiňuje růst rostlin, existenci půdních organismů a mnoha druhů živočichů včetně člověka. Význam ekologických funkcí půdy se zvyšuje tím, že na půdu je vázána většina ostatních složek životního prostředí, jako jsou voda, lesy, rostlinstvo a živočišstvo, a že půda je součástí přírody a krajiny. V ekonomických funkcích je půda základním výrobním prostředkem a produkčním činitelem v zemědělství a lesním hospodářství, zdrojem surovin v hornictví a stanovištěm pro veškerou lidskou činnost. Okolnost, že pro životní prostředí je určující svrchní kulturní vrstva zemské kůry i některé níže uložené vrstvy Země (v nichž se nachází rezervoár surovin a vody, včetně minerálních a léčivých vod), však neznamená, že předmětem ochrany je pouze tato hmota. Pro životní prostředí je stejně důležitá plocha zemského povrchu, s níž jsou tyto vrstvy, zejména pak svrchní (úrodná a životadárná) vrstva Země, spojeny. V určité formě a intenzitě podléhá ochraně veškerá půda. Hlavní pozornost se však soustřeďuje na ekologicky nevýznamnější druhy pudy, kterými jsou půda zemědělská a lesní. Tyto druhy pozemků představují více než 87 % povrchu České republiky.

5.1. Příčiny a cíle ochrany Degradace půdy představuje dnes nesporně jeden z významných globálních problémů životního prostředí, přičemž hlavní formy této degra- dace jsou 1. desertifikace (šíření pouští, 2. deforestace (odlesňování), 3. eroze (odnos částic půdy vodou nebo větrem) a 4. kontaminace půdy (její znečištění cizorodými látkami). Příčiny ochrany spočívají především v důsledcích soudobého civilizačního procesu, v němž nebývalou měrou vzrostly nároky na uspokojování potřeb spojených s využíváním půdy 82

a v němž je půda vystavena působení různých škodlivých vlivů. K hlavním zdrojům ohrožování a poškozování ekologických funkcí půdy v poměrech ČR patří:  zabírání

zemědělských a lesních pozemků pro jiné činnosti, jakými jsou zejména výstavba a

těžba nerostů, které zpravidla nenávratně devastují ekologické funkce těchto pozemků,  znečišťování

půdy škodlivými látkami z ovzduší, ze skládek odpadů a z havárií a

chemickými látkami používanými při ochraně a výživě rostlin,  používání

nevhodných technologií a techniky v zemědělství a v lesním hospodářství,

nepříznivě ovlivňujících fyzikální, biologické a chemické vlastnosti půdy,  působení

přírodních vlivů, zejména vodní a větrné eroze, které jsou často vyvolávány nebo

jejich účinky jsou zesilovány nešetrnými zásahy člověka do přírody. Cílem ochrany je zabránit nebo aspoň na nejnutnější míru omezil ohrožování a poškozování ekologických funkcí půdy a zároveň napomáhat k nápravě škod způsobených na půdě. Nelze-li tyto nepříznivé vlivy na půdu zcela vyloučit, ani dosáhnout úplné nápravy způsobených škod, je cílem ochrany snaha o zmírnění důsledků jejich negativního působení na půdu.

5.2. Mezinárodněprávní dokumenty Jak mezinárodní, tak i evropské komunitární právo jsou na právní předpisy v oblasti ochrany půdy i lesa dosti chudé, což je způsobeno tím, že se tato problematika z hlediska právního vztahuje výlučně či převážně na národní státní území a je spojena s pevně vymezenými pozemky. Upravují ji proto převážně předpisy národních právních řádů. Také mezinárodní úmluvy na tomto úseku jsou dosti sporadické, neboť problémy degradace půd vázané na pozemky jsou podstatně více pociťovány jako národní záležitost jednotlivých zemí, regionů a obcí. Mezinárodní právo se v oblasti ochrany půdy věnuje globálním problémům planety, jakými

jsou

deforestace,

desertifikace

a

úbytek

biologické

rozmanitosti,

resp.

mimoprodukčním funkcím půdy. Česká republika se aktivně v těchto celosvětových problémech angažuje, je smluvní stranou všech hlavních mezinárodních úmluv na tomto úseku ochrany životního prostředí. Mezinárodní úmluvy na úseku ochrany půdy reprezentuje především Úmluva o biologické rozmanitosti (publikována pod č. 134/1999 Sb.) a Úmluva o boji proti desertifikaci v zemích postižených velkým suchem anebo desertifikaci, zejména v Africe (publikována pod

83

č. 53/2002 Sb. m. s. ve znění č. 101/2002 Sb. m. s.). Z mezinárodních organizací se problematice ochrany půdy aktivně věnují zejména UNEP, FAO, WHO, IUCN či Sekretariát Úmluvy o biodiverzitě. Klasická problematika ochrany zejména rozlohy zemědělské půdy či právní vztahy k pozemkům jsou naproti tomu předmětem právních řádů jednotlivých národních států. 5.3. Právní úprava v Evropské unii V evropském komunitárním právu je pak půda chráněna spolu s ostatními složkami životního prostředí či v rámci práva zemědělského. V rámci politiky ochrany životního prostředí věnuje EU pozornost ochraně půdy v rámci ochrany přírody a biologické rozmanitosti. Potvrdil to i Šestý akční program ES na léta 2002-2010. Podle čl. 6 odst. 1 Šestého akčního programu mají členské státy usilovat o podporu udržitelného využívání půdy, přičemž stěžejním bodem zájmu je zabránění erozím, snížení kvality půdy, snížení kontaminací půdy a zabránění šíření pouští Výše uvedených cílů má být dosaženo za pomocí akčních opatření, a to na podkladě existujících globálních a regionálních úmluv a strategií a úplné transpozici příslušných komunitárních právních aktů. Členské státy mají za cíl připravit a provádět tematické strategie pro ochranu půdy. Ochrana půdy má mít za základ preventivní opatření před znečištěním, erozí, šířením pouští, ztrátou kvality půdy, odnímáním zemědělské půdy, hydrogeologickými riziky. Přitom se má přihlížet k regional ním rozdílům včetně zvláštností horských oblastí a suchých stanovišť (pouště a polopouště). Problematika ochrany zejména rozlohy zemědělské půdy či právní vztahy k pozemkům jsou s přihlédnutím k principu subsidiarity předmětem právních řádů jednotlivých členských států. Ochrana kvality půdy jakožto složky životního prostředí, resp. ochrana mimoprodukčních funkcí půdy je v sekundárních pramenech komunitárního práva vyjádřena zejména v předpisech na ochranu přírody a biologické rozmanitosti (směrnice č. 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť) či předpisů týkajících se méně intenzivního využíváni půdy v rámci ekologického zemědělství (nařízení Rady č. 2092/91/EHS. resp. nařízení Rady č. 1804/1999/ES).

84

5.4. Prameny národní právní úpravy V České republice není právní úprava ochrany půdy soustředěna v jednom hlavním zákoně, v němž by byly obsaženy všechny základní aspekty ochrany této složky životního prostředí. Ochrana je obsažena ve více právních předpisech, v nichž se úprava některých otázek více či méně opakuje. Přitom na některé problémy existující právní úprava nereaguje nebo tak činí v nedostatečné míře (např. trvalé zakrytí půdních povrchů). Většinou jde o problémy spojené s ochranou kvality půdy, spočívající zejména v odstraňování jejího znečištění. Prameny platné právní úpravy ochrany, vedle stanovení předpokladů pro využití území, se soustřeďují na ochranu ekologicky nejhodnotnějších druhů (kategorií) půdy, a to půdy zemědělské a lesní, a chrání půdu ve spojitosti s ochranou jiných složek životního prostředí a ekosystémů, zejména při ochraně vod a při ochraně přírody a krajiny. Podle toho je lze rozdělit do následujících skupin: a) právní předpisy, které chrání půdu tím, že vytvářejí předpoklady a podmínky pro využívání území v limitech ekologické únosnosti (spolu s půdou je v nich zajišťována ochrana i ostatních složek životního prostředí). Jsou to zejména: 

zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech; b) právní předpisy zaměřené na ochranu zemědělské a lesní půdy:



zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, zákon č. 289/1995 Sb., o lesích,



vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 13/1994 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu,



vyhláška Ministerstva zemědělství č. 77/1996 Sb., o náležitostech žádosti o odnětí nebo o omezení a podrobnostech o ochraně pozemků určených k plnění funkcí lesa,



zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd, zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství; c) právní předpisy, které chrání půdu společně s ochranou jiných složek životního

prostředí, ekosystémů a přírodních zdrojů, jimiž jsou především: 

zákon č. 254/2001 Sb., o vodách,

85



zákon č. 144/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,



zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství.

5.5. Ochrana zemědělského půdního fondu Základním pramenem je zákon ČNR č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Navázal na předchozí zákony o ochraně zemědělského půdního fondu, kterými byly zákon č. 48/1959 Sb. a zákon č. 53/1966 Sb., ve znění zákona č. 75/1976 Sb. V porovnání s nimi však klade podstatně větší důraz na ekologické aspekty ochrany, na místo dřívějšího trendu chránit půdu především jako základní výrobní prostředek pro zemědělskou výrobu. Vedle vyhlášky č. 13/1994 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu, lze k pramenům právní úpravy ochrany zařadit též stavební zákon č. 183/2006 Sb., zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech, zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství, zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči. Předmětem ochrany je zemědělský půdní fond, jak to ostatně vyplývá ze samotného názvu zákona. Ze zákona jsou v něm zahrnuty především zemědělské pozemky, jako pozemky zemědělsky obdělávané, i pozemky dočasně zemědělsky neobdělávané, a rovněž některé nezemědělské pozemky, jejichž využívání je spojeno se zemědělskou výrobou. Pojem zemědělský půdní fond je definován v § 1 OchrZemPůdF, a to tak, že jej tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované, kterými jsou orná půda. chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty a dále pozemky, které byly, dočasně nejsou, ale mají být nadále zemědělsky obhospodařovány (rozlišuje se tak zemědělská půda obdělávaná a dočasně neobdělávaná). Dále do tohoto fondu náležejí rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby, jako jsou polní cesty, pozemky se zařízeními pro závlahy, odvodňovací příkopy, ochranné hráze, terasy apod. V pochybnostech, zda je určitý pozemek součástí půdního fondu takto zákonem definovaného, rozhoduje příslušný orgán ochrany. Jiné nezemědělské pozemky mohou být do budoucna přeměněny na zemědělskou půdu a poté mohou i tvořit zemědělský půdní fond v územním řízení o změně využití území podle stavebního zákona.

86

I když se výměra orné půdy za posledních patnáct let snížila, patří procento zornění zemědělské půdy v ČR stále k nejvyšším v rámci Evropy. Příčiny ochrany ZPF spočívají, jednak v ubývání celkové plochy zemědělských pozemků, jednak v ohrožování a zhoršování kvality úrodné vrstvy této půdy. Zvlášť závažné důsledky zmenšování rozlohy zemědělské půdy se projevují při tzv. nevratných záborech půdy, k nimž dochází především při výstavbě a při těžbě nerostů, neboť u těchto pozemků dochází většinou k trvalé ztrátě jejich ekologických funkcí. Na zhoršování kvality zemědělské půdy se nemalou měrou podílí i sám způsob hospodaření na této půdě, spojený s používáním chemických látek a přípravků k ochraně a výživě rostlin a s používáním nešetrných mechanismů a technologií. Rovněž jednostranný zájem na dosažení maximální zemědělské produkce, v minulosti provázený rozšiřováním plochy orné půdy, nevhodnými melioracemi, neúměrným zvětšováním půdních celků pro snazší způsob jejich obdělávání mechanizačními prostředky atd., má negativní vliv na stav zemědělské půdy. Cílem ochrany ZPF je: 

snížit úbytky zemědělské půdy na nezbytné minimum a situovat je pokud možno do míst, kde mohou mít méně závažný dopad na životní prostředí a na provozování zemědělské výroby,



vytvořit předpoklady pro návratnost dočasně odňatých nebo dočasně nevyužívaných zemědělských pozemků k zemědělské výrobě,



pečovat o úrodnost zemědělské půdy zabraňováním ztrát úrodné vrstvy, předcházením znečišťování a odstraňováním znečištění půdy. Právní úprava si tak neklade za cíl absolutně zabránit úbytkům zemědělské půdy,

která je přirozenou rezervou pozemků pro výstavbu a pro jiné lidské aktivity podmiňující ekonomický a sociální rozvoj. Rovněž tak nelze zcela zabránit změnám v kvalitě zemědělské půdy, ale je alespoň možné omezit její zhoršování a zároveň, např. racionálním hospodařením na ekofarmách, její kvalitu zlepšovat. Bezprostředním cílem současné právní úpravy ani není snižovat celkovou úroveň znečištění pudy, s výjimkou případů odstraňování havarijního nebo jiného akutního znečištění. Při rozlišování právní úpravy ochrany rozlohy a ochrany kvality ZPF je důležité si uvědomit, že sledují stejný cíl. Ochrana rozlohy zdevastované, ale stále formálně v evidenci vedené zemědělské půdy, by se míjela účinkem, stejně jako ochrana úrodné vrstvy při výrazně zmenšující se ploše této půdy.

87

V počátcích právní úpravy ochrany ZPF na přelomu 50. a 60. let 20. století bylo hlavním cílem chránit tuto půdu jako základní výrobní prostředek pro zemědělskou výrobu a zajistit tak soběstačnost ve výrobě potravin, které bylo tehdy obtížné získávat ze zahraničí. Tyto tendence v ochraně ZPF u nás přetrvávaly až do konce 80. let. Teprve se změnou společenských poměrů po roce 1989 a po vydání nového zákona o ochraně ZPF (č. 334/1992 Sb.) je kladen větší důraz na ochranu ekologických funkcí zemědělské půdy. V názorech zpochybňujících potřebu ochrany zemědělské půdy, které se v uplynulých letech objevily, se mimo jiné poukazuje na trendy ke snižování zemědělské výroby. Proto je třeba připomenout, že obdělávání zemědělské půdy má nejenom ekonomické, ale i významné ekologické aspekty, na které reaguje zákon č. 250/1997 Sb., o zemědělství, vytvářením předpokladů pro podporu mimoprodukčních funkcí zemědělství, které přispívají k ochraně složek životního prostředí. Zapomenout v této souvislosti nelze ani na sociální funkce zemědělství. Za posledních 15 let poklesla celková výměra zemědělské půdy o necelých 19 000 ha. Podstatný podíl na tomto poklesu má nárůst ploch lesních pozemků. I když se výstavba a těžba nerostů na úbytcích zemědělské půdy výrazněji nepodílela, nelze přehlížet, že pro tento účel byly často použity nejkvalitnější zemědělské pozemky na ekologicky exponovaných místech, zejména v okolí velkých měst. Tlak na uvolňování pozemků ze ZPF způsobují i někteří vlastníci pozemků určených schválenou územněplánovací dokumentací pro výstavbu. Ačkoliv sami nechtějí (vůbec nebo v dohledné době) pozemky pro tento účel využít, odmítají je převést (většinou ze spekulativních důvodů) do vlastnictví jiné osoby a blokují tak jejich stavební využití. Snaha uspokojit potřeby výstavby pak vyvolává další požadavky na zábory zemědělské půdy. Platná právní úprava vyvlastnění však na tento problém nereaguje. Příznivější trendy se objevují v chemizaci zemědělství. Pokleslo celkové množství látek a přípravků použitých na ochranu a výživu rostlin, které již v roce 2000 nedosáhlo ani poloviny množství z roku 1990. Také celkový stav znečištění půdy není alarmující, ale existují výrazné rozdíly ve znečištění pozemků podle lokalit, v nichž se nacházejí. Ochrana rozlohy ZPF spočívá jednak ve stanovení zásad k použití této půdy pro jiné účely, v souhlasu s odnětím a v odvodech za odnětí půdy ze ZPF a jednak v opatřeních k předcházení ztrát zemědělské půdy při některých činnostech. Zásady ochrany obsahuje zákon v § 4, kde se uvádí, že pro nezemědělské účely je nutno použít především nezemědělskou půdu (např. nezastavěné části stavebních pozemků, 88

stavební proluky, nezastavěné a nedostatečně využité pozemky v současně zastavěném území obce), ale připouští pro tento účel i použití zemědělských pozemků, a to v nezbytných případech na těchto zásadách: 1. musí dojít k co nejmenšímu narušení organizace ZPF, hydrologických a odtokových poměrů a sítě zemědělských komunikací, 2. může být odnímána jen nejnutnější plocha ZPF, 3. musí být co nejméně zatěžováno obhospodařování ZPF při umisťování směrových a liniových staveb a 4. po ukončení dočasného odnětí pozemků ze ZPF musí dojít k jejich rekultivaci podle schváleného plánu. Z obsahu uvedených zásad, jakož i z příslušných ustanovení zákona je zřejmé, že k jejich uplatnění dochází zejména v procesu odnímáni půdy ze ZPF a při některých činnostech v zákoně uvedených. Těmito zásadami jsou proto povinny se řídit příslušné orgány ochrany ZPF a orgány a osoby, které provádějí územněplánovací činnost, zpracovávají návrhy na stanovení dobývacích prostorů, zpracovávají zadání staveb a osoby, které provozují stavební, těžební a průmyslovou činnost a geologický a hydrologický průzkum. Odnětí půdy ze ZPF pro nezemědělské účely je zásadně možné jen souhlasem příslušného orgánu ochrany ZPF (§ 9 odst. 1 zákona). tento souhlas je jako závazné stanovisko nezbytným předpokladem k vydání rozhodnutí podle zvláštních předpisů, zejména územního rozhodnutí nebo stavebního povolení podle stavebního zákona. Výjimky v požadavku na udělení souhlasu jsou uvedeny v § 9 odst. 2 OchrZemPůdF. Ze ZPF lze půdu odejmout trvale nebo dočasně. Při dočasném odnětí se dotčený pozemek, po skončení jeho nezemědělského využití a po následné rekultivaci, musí vrátit ve stavu způsobilém k opětovnému zemědělskému využití. Žádost o odnětí podává osoba, v jejíž prospěch se má odnětí uskutečnit. Pokud touto osobou není vlastník pozemku, musí k žádosti připojit vyjádření vlastníka, popřípadě nájemce pozemku navrhovaného k odnětí. Náležitosti žádosti stanoví zákon v § 9 odst. 5, a to tak, že potřebné podklady pro její posouzení opatřuje žadatel. Příslušný orgán ochrany ZPF (po posouzení žádosti) vydá buď souhlas s odnětím, nebo žadateli sdělí, že s odnětím nesouhlasí. V uděleném souhlasu se uvádějí podmínky

89

odnětí a některé další skutečnosti, jejichž demonstrativní výčet obsahuje § 9 odst. 6 zákona (konkretizace dotčených pozemků, stanovení podmínek k zajištění ochrany ZPF, schválení plánu rekultivace, vymezení, zda budou či nebudou předepsány odvody za odnětí, a kritéria pro stanovení výše odvodů). Platnost souhlasu je zákonem stanovena tak, že vzniká až právní mocí rozhodnutí vydaných podle zvláštních předpisů a sdílí jejich osud. Bez souhlasu s odnětím nelze např. vydat územní rozhodnutí o umístění stavby podle stavebního zákona. Je-li toto rozhodnutí vydáno (za splnění všech dalších zákonem stanovených předpokladů), stane se souhlas s odnětím, včetně všech v něm uvedených podmínek, jeho závaznou součástí. Nabude platnosti okamžikem jeho právní moci a spolu s ním i platnost ztratí. Samostatně, bez příslušných rozhodnutí podle zvláštních předpisů, lze proto souhlas s odnětím přímo realizovat jen pro účely, jejichž uskutečnění není podmíněno vydáním těchto rozhodnutí, jako je např. převod pozemků, které nelze zemědělsky obdělávat, do ostatních ploch (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 13/1994 Sb.). Na řízení o udílení souhlasu jako závazného stanoviska k odnětí půdy ze ZPF se vztahuje § 149 zákona o správním řízení. Protože závazné stanovisko není samostatným správním rozhodnutím, nelze se proti neudělení nebo udělení souhlasu a podmínkám v něm uvedených odvolat. Je však možné se odvolat proti rozhodnu- tí vydanému podle zvláštního předpisu, např. proti územnímu rozhodnutí nebo proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání územního rozhodnutí, pro která se musí řídit obsahem závazného stanoviska. Bylo-li důvodem odvolání udělení či neudělení souhlasu s odnětím půdy ze ZPF, může v odvolacím řízení příslušný orgán ochrany ZPF souhlas či nesouhlas s odnětím, včetně podmínek pro udělení souhlasu změnit a ovlivnit i výsledek odvolacího řízení. Protože rozhodnutí vydávaná podle zvláštních předpisů mohou být měněna, musí být k jejich změně příslušným orgánem ochrany ZPF provedena i potřebná změna podmínek a dalších skutečností v dříve uděleném souhlasu (§ 10 odst. 2 zákona). Odvody za odnětí půdy ze ZPF vznikly jako první z ekonomických nástrojů ochrany některé ze složek životního prostředí u nás (založil je již zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně ZPF). Podobné ekonomické nástroje ochrany se později rozšířily i do ochrany jiných složek životního prostředí. Odvody za odnětí jsou založeny na principu, že ten, v jehož zájmu dochází k odnětí půdy, je za to povinen zaplatit určitou finanční částku. Výši této částky podle kritérií 90

uvedených v příloze zákona o ochraně ZPF stanoví příslušný orgán ochrany až poté, co nabude platnost souhlas s odnětím půdy ze ZPF. Odvod je ze 40 % příjmem obce, v jejímž obvodu se odnímaná půda nachází, a ze 60 % příjmem Státního fondu životního prostředí ČR. Povinnost platit odvod za odnětí se vztahuje jen na odnímanou zemědělskou půdu (půdu zemědělsky obdělávanou i dočasně neobdělávanou) a s výjimkou případů, kde zákon výslovně stanoví, že se za odnětí půdy odvody nepředepisují (§ 11 odst. 3 až 8 zákona). Motivační funkce odvodů má vést žadatele o odnětí půdy k tomu, aby své požadavky na zábor zemědělské půdy omezil na nezbytnou potřebu, popřípadě aby volil výběr potřebných pozemků v lokalitách, v nichž jsou odvody nižší. Finanční prostředky získané z odvodů slouží potřebám ochrany životního prostředí, a to i v případě části odvodů, které jsou příjmem obce (§11 odst. 2 zákona). Sazebník odvodů za odnětí půdy ze ZPF obsahuje příloha č. 1 zákona o ochraně ZPF a kritéria pro stanovení odvodů jsou uvedena vedle § 11 zákona též v § 15 vyhlášky č. 13/1994 Sb. Výše odvodu je podle sazebníku určena za trvalé odnětí. V případě dočasného odnětí činí poplatek každoročně jednu sedminu výše poplatku za trvalé odnětí. Odvod za dočasně odnětí je splatný opakovaně za každý rok tohoto odnětí až do jeho ukončení. Za trvalé odnětí se odvod stanoví a platí v plné výši. Předpokládanou motivační funkci odvody za stávající právní úpravy prakticky neplní, neboť výběr vhodných pozemků je pro žadatele většinou již dán schválenou územněplánovací dokumentací. Za tohoto stavu jsou proto odvody hlavně zdrojem prostředků na financování opatření ve prospěch zlepšení stavu životního prostředí. K námitce, že odvody nepřiměřeně zatěžují vlastníky pozemků a jiné žadatele, je třeba podotknout, že tržní ceny stavebních pozemků jsou daleko vyšší než ceny zemědělské půdy s připočtením odvodů. Opatření k předcházení ztrát na rozloze ZPF při některých činnostech se vztahují na územní plánování, na zpracování návrhů na stanovení dobývacích prostorů a na zpracování zadání staveb. Protože jde o činnosti, které mohou významně ovlivnit odnímání pudy ze ZPF, jsou pořizovatelé a zpracovatelé těchto dokumentů vázáni určitými povinnostmi, uvedenými v § 5, 6 a 7 zákona. K základním povinnostem patří řídit se při těchto činnostech zásadami ochrany ZPF, navrhovat řešení, která jsou pro ochranu ZPF a jiné veřejné zájmy nejvýhodnější, a vyhodnotit předpokládané důsledky navrhovaného řešení. Všechny návrhy dokumentů 91

vzešlých z uvedených činností musí být zásadně před schválením projednány s orgány ochrany ZPF a opatřeny jejich souhlasem. Podrobnosti v postupech při ochraně ZPF při zpracování a projednávání územněplánovací dokumentace a podkladů, při zpracování a projednávání návrhů na stanovení dobývacích prostorů, při zpracování dokumentace staveb potřebné k vydání územního rozhodnutí, při zpracování návrhů tras nadzemních a podzemních vedení, pozemních komunikací, celostátních drah a vodních cest a jejich součástí, při geologickém a hydrologickém průzkumu a při zpracování plánu otvírky, přípravy a dobývání nerostů jsou uvedeny v § 3 až 7 vyhlášky č. 13/1994 Sb. Ochrana kvality ZPF je zajišťována prostřednictvím režimu hospodaření na zemědělské půdě, do něhož náležejí i změny kultur zemědělské půdy, a povinnostmi při činnostech souvisejících s odnímáním půdy ze ZPF (zejména jde o provádění skrývky úrodné vrstvy půdy, využití skryté zeminy a provádění rekultivací půdy po skončení dočasného odnětí). Ochrana kvality při hospodaření na zemědělské půdě je založena na povinnostech rámcově uvedených v § 3 zákona. Měly by zamezit především takovému počínání, které ohrožuje kvalitu půdy znečišťováním (např. chemickými prostředky pro ochranu a výživu rostlin) a které poškozuje její příznivé fyzikální, biologické a chemické vlastnosti (např. způsob obdělávání půdy, který napomáhá působení eroze). Za tímto účelem jsou ve vyhlášce č. 13/1994 Sb. stanoveny nejvýše přípustné hodnoty obsahu rizikových prvků v půdách a hodnoty přípustného znečištění půdy některými škodlivými látkami ohrožujícími existenci živých organismů. Orgán ochrany ZPF má pak podle § 3 odst. zákona právo uložit odstranění zjištěných závad, a dokonce též rozhodnout, že kontaminovaný pozemek nesmí být používán pro výrobu zemědělských produktů, které vstupují do potravního řetězce. Do právního režimu ochrany půdy při hospodaření na zemědělské půdě patří rovněž zákon č. 156/1988 Sb. o hnojivech, který stanoví pravidla pro používání hnojiv a pomocných látek a v § 10 upravuje agrochemické zkoušení zemědělských půd, jehož výsledky se předávají nu žádost vlastníku nebo nájemci pozemku. Dále je do této ochrany půdy možné zařadit též zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči, v platném znění, v němž jsou stanoveny podmínky pro používání přípravku a pomocných prostředků pro ochranu rostlin, a zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích, v platném znění.

92

Režim hospodaření na zemědělské půdě je vytvářen nejen v zájmu ochrany půdy samé, ale též ochrany většiny složek životního prostředí, na něž zemědělská výroba může negativně působit (voda, příroda a krajina, flóra a fauna) Racionální obhospodařování půdy, jehož součástí je i dodržování povinností vlastníky a nájemci pozemků, může vést nejen k udržení, ale též k případnému zlepšení užitných vlastností kulturní (úrodné) vrstvy zemědělské půdy Zejména snaha dosáhnout okamžitého maximálního ekonomického efektu způsobuje, že hospodaření vedené s tímto záměrem poškozuje nejen půdu, ale ohrožuje též vodní zdroje, přírodu a potravní řetězec. Ochraně těchto hodnot při hospodaření na zemědělské půdě se proto postupně i u nás věnuje větší pozornost. Vedle přímé regulace stanovením povinností zdržet se nežádoucích zásahů do úrodné vrstvy půdy vytváří se též motivace na provozování ekologického zemědělství. Při splnění podmínek stanovených zákonem č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství, získá ekologický podnikatel na ekofarmu nárok na finanční příspěvek, který by mu měl uhradit ztráty vzniklé nižší intenzitou zemědělské výroby. Získá však i možnost přístupu na trh se zemědělskými ekoprodukty. Zákon o ochraně ZPF ani vyhláška č. 13/1994 Sb. nekonkretizují jednotlivé nežádoucí počínání při hospodaření na zemědělské půdě. Většina z nich je však evidentní a v běžné praxi při provozování zemědělské výroby jsou známá; jedná se např. o používání neregistrovaných prostředků na ochranu a výživu rostlin nebo o provádění orby po svahu. Přesto by bylo žádoucí uvést v příští úpravě výčet povinností reagujících na nejběžnější a nejzávažnější prohřešky z této oblasti. Změna kultur zemědělské půdy podléhá zásadně souhlasu příslušného orgánu státní správy. Jde-li o změnu trvalých travních porost u (louky nebo pastviny) na ornou půdu, uděluje k ní souhlas příslušný orgán ochrany ZPF (§ 2 odst. 2 zákona). Ostatní změny kultur podle režimu stavebního zákona (územní řízení o změně využití území), s výjimkou změny orné půdy na kultury trvalých trávních porostů, k nimž se souhlas nepožaduje. Souhlas k přeměně trvalých travních porostů na ornou půdu se vyžaduje proto, že orná půda je nejintenzivněji využitelnou, ale současně nejzranitelnější kulturou zemědělské půdy. Neuváženou změnou by k mohly být způsobeny vážné škody na úrodné vrstvě zeminy, např. působením vodní eroze na pozemcích ve svažitém terénu. Provedení změny kultury zemědělské půdy může orgán ochrany také nařídit vlastníku či nájemci pozemku. Může tak učinit v případě, kdy obhospodařování pozemku v dosavadní 93

kultuře ohrožuje či zhoršuje užitné vlastnosti půdy nebo jiných složek životního prostředí (výčet konkrétních důvodů obsahuje § 1 vyhláška č. 13/1994 Sb.). Rozhodnutí o uložení změny kultury opravňuje adresáta k úhradě nákladů na její provedení a ztrát na zemědělské produkci z ní vzniklých orgánem ochrany, který ji nařídil. Ochrana kvality při stavební, těžební a průmyslové činnosti vychází z povinností obsažených v § 8 zákona, které mají zabránit ztrátám na zemědělské půdě při těchto činnostech nebo hrozící ztráty minimalizovat. K těmto povinnostem patří zejména: skrývka svrchní úrodné (kulturní) vrstvy půdy (popřípadě i hlouběji uložené zeminy schopné zúrodnění), a to na celé ploše pozemku odňatého ze ZPF a její hospodárné využití, rekultivace pozemků dočasně odňatých ze ZPF a dotčených těmito činnostmi, prováděná podle schváleného plánu rekultivace, opatření k zabránění úniku látek poškozujících kvalitu zemědělské půdy. Při provádění prací spojených s geologickým a hydrologickým průzkumem je povinností zajistit minimalizaci škod na zemědělské půdě a po skončení průzkumu uvést dotčené plochy do původního stavu. Provádění uvedených prací spojuje § 8 zákona s dalšími povinnostmi týkajícími se způsobu ukládání odklizové zeminy a provádění vhodných povrchových úprav pozemků před jejich rekultivací. Jejich smyslem je především chránit úrodnou vrstvu půdy před znehodnocením a využít ji ke zlepšení užitných vlastností jiných zemědělských pozemků nebo k následné rekultivaci pozemků dočasně odňatých ze ZPF. Z povinnosti provádět skrývku zeminy může pak orgán ochrany udělit v odůvodněných případech výjimku. Podrobnější úprava postupů při zabezpečování skrývky kulturních vrstev půdy a využití skrývaných zemin a postupů při zabezpečení rekultivace půdy je obsažena v § 10 a 11 vyhlášky č. 13/1994 Sb. Kvalitu zemědělské půdy však ohrožují, kromě činností uvedených v § 9 zákona, i některé jiné činnosti, z nichž k nejzávažnějším patří znečišťováni ovzduší. Ochranu životního prostředí, a tedy i půdy před tímto ohrožováním, upravují jiné právní předpisy, jako je např. zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší.

Dozor v ochraně zemědělského půdního fondu Dozor v ochraně ZPF vykonávají pouze orgány ochrany ZPF, nebo působnost České inspekce životního prostředí nebyla pro tento úsek ochrany založena.

94

Dozorová působnost orgánů ochrany ZPF vychází z § 18 odst. 3 zákona. Při výkonu dozoru jsou tyto orgány povinny spolupracovat s orgány státní správy, jejichž činnost se dotýká zemědělského půdního fondu, s Českou inspekcí životního prostředí, se Státním fondem životního prostředí a s Pozemkovým fondem ČR. Poznatky těchto orgánů a institucí z jejich vlastní činnosti mohou být pro orgány ochrany ZPF významným zdrojem informací. Může se jednat např. o zjištění nesouladu mezi evidovaným a skutečným způsobem využívání zemědělských pozemků nebo o zjištění závažného znečištění těchto pozemků, které způsobilo kontaminaci zdroje pitné vody. Prověrky souladu mezi evidenčním a skutečným stavem pozemků, které počátkem 80. let 20. století prováděla tehdejší střediska geodézie a kartografie ve spolupráci s orgány ochrany ZPF, zjistily přes 70 000 nelegálních záborů zemědělské půdy pro jiné účely. Výsledky této nárazové akce zároveň demonstrovaly malou účinnost průběžné dozorové činnosti a vyvolaly značné potíže s nápravou takového počtu dlouhodobě přehlížených nedostatků.

Odpovědnost v ochraně zemědělského půdního fondu Právní odpovědnost na úseku ochrany zemědělského půdního fondu spočívá především v ukládání nápravných opatření a v odpovědnosti za přestupky a jiné správní delikty. Není vyloučena ani případná odpovědnost za trestný čin „Ohrožování a poškozování životního pro středí" podle § 181a a 181b TrZ. K odstranění zjištěných závad zmocňuje orgány ochrany ZPF § 18 odst. 3 zákona. Jimi uložená nápravná opatření mohou podle charakteru zjištěného protiprávního stavu spočívat např. i v povinnosti vrátil svévolně odňatý pozemek jeho převedením k zemědělskému obdělávání nebo u půdy odstranit kontaminovanou zeminu. Neplnění nápravných opatření zakládá sankční odpovědnost. Přestupkem v ochraně ZPF je podle § 35 PřesZ znečištění půdy, neoprávněná změna kultury nebo neoprávněné odnětí pozemku ze ZPF i nesplnění nápravného opatření. Správní delikty právnických osob a fyzických osob při podnikatelské činnosti uvedené v § 20 OchrZemPůdF mají obdobně formulované skutkové podstaty jako přestupky.

95

5.6. Ochrana pozemků určených k plnění funkcí lesa Základním pramenem právní úpravy je zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, konkrétně jeho ustanovení § 11 až 18. Podobná úprava se nacházela již v předchozích lesních zákonech č. 166/1960 Sb. a č. 61/1977 Sb. pod označením ochrana lesního půdního fondu (LPF). Některá z uvedených ustanovení zákona jsou rozvedena ve vyhlášce č. 77/1996 Sb., o náležitostech žádosti o odnětí nebo o omezení a o podrobnostech o ochraně pozemků určených k plnění funkcí lesa. Bezprostředně navazující právní předpisy jsou stejné jako u ochrany zemědělského půdního fondu. Předmětem ochrany jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa, za které lesní zákon v § 3 prohlašuje lesní pozemky (tj. pozemky s lesními porosty, a to i v případě, že tyto porosty byly dočasně odstraněny) a některé jiné pozemky, které souvisejí s lesem a slouží lesnímu hospodářství (zpevněné lesní cesty, drobné vodní plochy, pozemky nad horní hranicí dřevinné vegetace, lesní pastviny a políčka pro zvěř, pokud nejsou součástí ZPF). V pochybnostech, zda se jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa, rozhoduje příslušný orgán státní správy lesa. Jde o rozhodnutí deklaratorní povahy, které vychází ze zjištěného, především právního stavu, a nemůže jej měnit. Nemůže se jím proto nahradit konstitutivní rozhodnutí o odnětí lesních pozemků pro jiné účely, ani rozhodnutí o zařazení jiných pozemků do lesních. Další pozemky se tak mohou stát lesními jen za předpokladu, že o tom rozhodne ten- to orgán v souladu se zvláštními předpisy, zejména zákonem o ochraně ZIM stavebním zákonem a zákonem o ochraně přírody a krajiny. Příčiny ochrany spočívají jednak v ohrožování plochy lesních pozemků tím, že bude neuváženě a nešetrně použita pro jiné účely na nevhodných místech, pro společensky nevýznamné potřeby a v nepřiměřeném rozsahu, a jednak v ohrožování kvality těchto pozemků. Přestože v porovnání se zemědělskou půdou byly a jsou zásahy do lesních pozemků podstatně nižšího rozsahu a intenzity a celková rozloha těch to pozemků v ČR se zvětšuje, souvisí potřeba jejich ochrany s celkovou ochranou lesa a ve vyváženosti s ochranou zemědělské půdy. Cílem ochrany PUPFL je obdobně jako u ZPF snížit zábory této půdy pro jiné účely na nezbytné minimum, vytvořit předpoklady pro návratnost dočasně odňatých

96

pozemků lesnímu hospodářství a pečovat o kvalitu kulturní vrstvy. Kromě toho je cílem ochrany usilovat i o nezbytnou míru omezení ve využití pozemků k plnění funkcí lesa. Dokonce i malé zábory lesních pozemků mohou mít na nevhodných místech negativní vliv na rozsáhlé oblasti lesů, pokud spočívají např. v neuváženém umístění zařízení ohrožujících les, jako jsou zejména zdroje znečišťování ovzduší na lesním pozemku nebo v blízkosti lesa. Přestože se výměra lesních pozemků zvětšuje, neprojevuje se tato skutečnost přímo úměrně na stavu lesů. Jednou z příčin je zhoršování kvality lesních pozemků působením převážně vnějších vlivů (znečišťování ovzduší), ale i působením některých vlivů spojených s hospodařením v lesích. Cíle ochrany PUPFL a ZPF jsou si natolik blízké, že k právní úpravě byly použity většinou i stejné prostředky ochrany a v některých ustanoveních zákonů se používají stejné formulace. Proto je důležité si při ochraně PUPFL povšimnout věcných i procesních odlišností právní úpravy od ochrany ZPF. Ochrana rozlohy PUPFL spočívá ve stanovení zásad pro využití pozemků k jiným účelům, v opatřeních při zpracování návrhů územně plánovacích dokumentací a při vydávání rozhodnutí o využití lesních pozemků k jiným účelům podle zvláštních předpisů, v rozhodování o odnětí a o omezení ve využití pozemků a v poplatcích za odnětí. Až na poplatky za odnětí, které jsou ekonomickým prostředkem ochrany, jde vesměs o prostředky administrativně-právní. Zásady pro využití PUPFL k jiným účelům obsahuje ustanovení § 13 odst. 1 a 2 zákona a spočívají především:  v zákazu využití těchto pozemků k jiným účelům, pokud nebude rozhodnutím orgánu státní správy lesa povolena výjimka; pokud by měla být výjimka udělena, pak je třeba zajistit přednostním použitím méně významných pozemků pro plnění funkcí lesa s co nejmenším narušováním funkcí lesa,  v předcházení nevhodného dělení lesa z hlediska jeho ochrany, v ochraně sítě lesních cest, meliorací, hrazení bystřin a jiných zařízení sloužících funkcím lesa před rušivými zásahy v omezeném uvolnění pozemků ke stavbám pro rekreaci, a to jen v souladu se schválenou územněplánovací dokumentací.

97

Opatření při zpracování návrhů dokumentací a při vydávání rozhodnutí podle zvláštních předpisů spočívají především v povinnostech, které zákon v § 14 odst. 1 a 2 ukládá zpracovatelům a pořizovatelům územněplánovací dokumentace, návrhů na stanovení dobývacích prostorů a zpracovatelům dokumentací staveb a orgánům státní správy, které se v řízeních podle zvláštních předpisů dotýkají ochrany lesa. Zpracovatelé nebo pořizovatelé uvedených dokumentů jsou v nich povinni navrhnout a zdůvodnit řešení nejvhodnější pro ochranu lesa a životního prostředí a současně provést vyhodnocení předpokládaných důsledků navrhovaného řešení, eventuálně navrhnout alternativní řešení. Pokud se řízení podle zvláštních předpisů (jde zejména o stavební zákon a horní zákon) dotýká zájmů chráněných lesním zákonem, tedy i ochrany PUPFL, může příslušný stavební nebo báňský úřad či jiný orgán státní správy podle § 14 odst. 2 LesZ rozhodnout jen se souhlasem příslušného orgánu státní správy lesa. Bez tohoto souhlasu, vydávaného formou závazného stanoviska, nelze proto vydat územní rozhodnutí o umístění stavby na lesním pozemku, ale ani na sousedním pozemku do vzdálenosti 50 m od okraje lesa. Udělený souhlas lze vázat na splnění podmínek potřebných k zajištění ochrany lesa. Na rozdíl od ochrany ZPF nestačí však tento souhlas k odnětí pozemku z plnění funkcí lesa ve vazbě na vydání pravomocného rozhodnutí podle zvláštního předpisu. Souhlas je sice podmínkou pro vydání takovéhoto rozhodnutí, ale i po právní moci vydaného např. územního rozhodnutí zůstává dotčený pozemek stále součástí PUPFL. Odnětí nebo omezení využití PUPFL k jiným účelům je možné jen na základě rozhodnutí příslušného orgánu státní správy lesa podle § 13 odst. 1 LesZ, a to po předchozím řízení na základě žádosti podané vlastníkem nebo jinou osobou ve veřejném zájmu. Toto rozhodnutí je i nadále samostatným správním rozhodnutím. Odnětí či omezení může být trvalé nebo dočasné, které je omezeno na dobu uvedenou v rozhodnutí. Odnětí se výjimečně nevyžaduje jen k účelům uvedeným v § 15 odst. 3 zákona. Rozhodnutí konkretizuje údaje o dotčeném pozemku uvedením záměru pro jeho použití k jinému účelu, doby dočasného odnětí či omezení, s případným schválením plánu rekultivace, způsobu a termínu opětovného zalesnění pozemku po ukončení dočasného použití pro jiné účely a dalších podmínek pro zajištění ochrany lesních pozemků a lesa.

98

Přestane-li pozemek sloužit účelu, pro který byl odňat, či bylo omezeno jeho využití (tedy i v případě, že k tomuto účelu nebyl vůbec použit), nebo vyžaduje-li to veřejný zájem, může příslušný orgán státní správy lesa rozhodnutí o odnětí či omezení ve využití pozemku zrušit (§16 odst. 4 zákona). Jinak platnost rozhodnutí zanikne uplynutím doby, na kterou bylo vydáno, a tím, že do dvou let od právní moci rozhodnutí nebude započato s využíváním pozemku k účelu, pro který bylo vydáno. Na rozdíl od ochrany ZPF rozhoduje se při ochraně PUPFL nejen o odnětí, ale též o omezení ve využití těchto pozemků k plnění funkcí lesa. Tímto omezením se rozumí stav, kdy na dotčeném pozemku nemohou být plněny některé funkce lesa v obvyklém rozsahu (§ 15 odst. 1 zákona). Vlastník lesa má právo na náhradu újmy, která mu vznikla v důsledku omezení hospodaření v lese, a to vůči orgánu, který o omezení rozhodl. Ten má pak možnost převést povinnost uhradit náhradu na osoby, v jejichž zájmu rozhodl. Pokud se k využití lesního pozemku k jinému účelu vydává též rozhodnutí podle zvláštního předpisu na základě souhlasu orgánu státní správy lesa podle § 14 odst. 2 zákona, které je závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu, přichází v úvahu rozhodnout o odnětí či o omezení ve využití lesního pozemku až poté, co se rozhodnutí vydané podle zvláštního předpisu stane pravomocným. Pokud by nebyla tato podmínka splněna a nebylo by např. vydáno pravomocné územní rozhodnutí o umístění stavby na lesním pozemku (překážkou k vydání může být zájem na ochraně jiné složky životního prostředí nebo jiného veřejného zájmu), následné rozhodování podle § 13 odst. 1 zákona by ztratilo smysl a proto žádosti o odnětí či o omezení využití lesního pozemku nelze v tomto případě vyhovět. Zájem na využívání lesního pozemku k plnění funkcí lesa vede k tomu, že při větších záborech půdy jsou stanoveny v rozhodnutí též lhůty pro postupné odlesňování ploch až do doby, kdy budou skutečně potřebné k jinému účelu. Ze stejného důvodu je možné započít s odlesňováním jinak již odňatého pozemku až na základě pravomocného stavebního povolení nebo jiného rozhodnutí podle zvláštního předpisu, jsou-li třeba k využití dotčeného pozemku. Při výstavbě se odlesňování shoduje s počátkem stavebních prací, neboť může začít až po vydání pravomocného stavebního povolení, i když bylo vydáno jak územním rozhodnutí o umístění stavby, tak i rozhodnutí o odnětí lesního pozemku. Poplatek za odnětí byl do právní úpravy ochrany lesních pozemků zaveden až současným lesním zákonem a plní stejnou funkci ekonomického nástroje ochrany jako odvody za odnětí pozemků ze ZPF.

99

Poplatek se nepředepisuje pro účely odnětí uvedené v § 17 odst. 2 zákona. Výše poplatku se stanoví v rozhodnutí o odnětí podle kritérií uvedených v příloze zákona. Stejně jako u odvodu ze ZPF připadá 40 % poplatku obci, v jejímž katastrálním území došlo k odnětí (příjem z poplatku může i obec použít účelově jen pro zlepšení životního prostředí, zejména pro zachování lesa), a 60 % poplatku je příjmem Státního fondu životního prostředí. Stejně jako odvod za odnětí pozemku ze ZPF se i poplatek za trvalé odnětí platí jednorázově, a to do 30 dnů od právní moci rozhodnutí o odnětí, zatímco poplatek za dočasné odnětí se platí každoročně ve vypočtené výši. V případě, že rozhodnutí o odnětí nebylo využito a bylo zrušeno nebo ztratilo platnost, se obdobně jako odvod ani zaplacený poplatek nevrací. Ochrana kvality lesních pozemků (lesní půdy) není tak závažným problémem, jako je tomu u zemědělské půdy. Zásahy, které by vedly k ohrožování kvality těchto pozemků, nedosahují zpravidla ani takového rozsahu a intenzity, snad jen s výjimkou jejich znečišťování spady z ovzduší. Přesto i lesní zákon na tuto otázku reaguje v některých povinnostech, které ukládá vlastníkům a nájemcům lesa a osobám provádějícím stavební, těžební a průmyslovou činnost nebo geologický a hydrologický průzkum. Povinnosti vlastníka lesa souvisejí s ochranou kvality lesních pozemků před negativním působením přírodních vlivů, zejména eroze, a před znečišťováním pozemků při hospodaření v lese. Vlastník lesa a jiné osoby, které zajišťují práce v lese, jsou povinni zejména:  chránit les před znečišťujícími látkami unikajícími nebo vznikajícími při hospodářské činnosti (zvláště pak používat jen biologicky odbouratelné oleje k mazání řetězu motorových pil a biologicky odbouratelné hydraulické kapaliny),  provádět těžbu dříví způsobem, který minimalizuje dopady na lesní ekosystém,  přibližovat, uskladňovat a odvážet dříví tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému poškozování lesa a jiných pozemků, např. i ve zvýšeném nebezpečí eroze,  provádět meliorace a hrazení bystřin v lesích (jako opatření na ochranu půdy a vodohospodářských poměrů). Zvláštní pozornost věnuje zákon v samostatném ustanovení § 35 problematice meliorací a hrazení bystřin, které je vlastník lesa povinen provádět vždy, pokud příslušný

100

orgán státní správy nerozhodne, že jde o opatření ve veřejném zájmu, a pak jsou prováděna a hrazena státem a vlastník lesa je povinen jejich provedení strpět. K ochraně kvality lesních pozemků přispívá i zákaz znečišťování lesa odpady a odpadky, uvedený v § 20 odst. 1 písm. o) zákona, který se vztahuje na každou osobu, tedy i na vlastníka, a zákaz provádění terénních úprav a narušování půdního krytu v lesích uvedený v § 20 odst. 1 písm. b) zákona. Uvedené zákazy se však nevztahují na činnosti spojené s hospodařením v lesích. Při stavební, těžební a průmyslové činnosti jsou pro ochranu lesních pozemků lesním zákonem (§ 13 odst. 3) stanoveny podobné povinnosti jako pro ochranu ZPF, s výjimkou povinnosti provádět skrývku vrstvy půdy. Jde o povinnost šetrného provádění těchto prací, aby nedocházelo ke škodám na pozemcích a porostech, o ukládání odklizových hmot na určených místech, o průběžné vytváření předpokladů pro následnou rekultivaci pozemků a o provádění rekultivace samé a povinnost používat vhodné technické prostředky a technologie a činit opatření k zabránění úniku látek poškozujících les a přírodní prostředí. Stejné povinnosti se vztahují na provádění geologického a hydrologického průzkumu. Při zřizování pozemních komunikací a také průseků v lese je pak nutno si počínat tak, aby nedošlo ke zvýšenému ohrožení lesa, zejména větrem a vodní erozí. Dozor a odpovědnost v ochraně PUPFL mají společnou úpravu s ochranou lesa. V ochraně PUPFL je skutkovou podstatou přestupku podle § 53 zákona zejména narušení půdního krytu nebo vodního režimu nepovolenou těžbou hlíny, písku nebo kamene a provádění terénních úprav a staveb bez povolení či ohlášení. Mohou to však být i některé jiné přestupky uvedené v tomto ustanovení. K jiným správním deliktům, kterých se mohou podle § 54 zákona dopustit osoby při výkonu podnikatelské činnosti a podle § 55 zákona vlastníci lesních pozemků, lze zařadit neoprávněné odnětí nebo omezení využití PUPFL, užívání pozemků bez povolení nebo znemožněni jejich užívání pro plnění funkcí lesa a nesplnění nápravného opatření. Podle § 4 zákona ČNR č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, je správním deliktem neoprávněné používaní lesní půdy k jiným účelům obdobně jako u správních deliktů podle § 54 a § 55 LesZ. Při srovnání přestupků a jiných správních deliktů v ochraně PUPFL se objevují některé nesrovnalosti. Např. není přestupkem neoprávněné odnětí nebo omezení využití

101

lesního pozemku, když se tohoto jednání dopustí fyzická osoba, která nevykonává podnikatelskou činnost.

5.7. Organizace státní správy v ochraně půdy Kromě ochrany zemědělského půdního fondu, který má vlastní organizaci státní správy, je v ostatních případech ochrana půdy začleněna do organizace státní správy příslušné složky životního prostředí, jejíž je půda součástí. Jedná se o ochranu lesa, vody a ochranu přírody a krajiny. Organizace státní správy v ochraně zemědělského půdního fondu vychází z platného znění § 13 OchrZemPůdF, v němž je uvedena soustava orgánů ochrany, kterými jsou: pověřené obecní úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady, správy národních parků (na území národních parků - § 78 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb.) a Ministerstvo životního prostředí. 5.8. Ochrana půdy v ochraně vod, přírody a krajiny V tomto případě nejde o ochranu půdy samé, ale o ochranu některých jejích ekologických funkcí, které jsou významné pro ochranu vod, přírody a krajiny. Půda je součástí přírody a krajiny a přirozeným prostředím vody, a proto ochrana těchto složek se musí projevit i v ochraně půdy. Skutečnost, že půda je chráněna též spolu s jinými složkami životního prostředí, se projevuje ve větší intenzitě její ochrany. Na tytéž pozemky se totiž uplatňuje režim ochrany více právních předpisů, k využití zemědělských nebo lesních pozemků pro jiné účely proto zpravidla nestačí jen souhlas příslušného orgánu ochrany ZPF či státní správy lesa, ale též souhlas příslušného orgánu ochrany přírody nebo vod. Stejně tak se i celkový režim ochrany při hospodaření na zemědělské půdě a v lesích skládá z práv a povinností obsažených v několika různých právních předpisech. V ochraně přírody a krajiny je půda chráněna tak, že některé činnosti jsou na ní omezeny, jiné dokonce zakázány, s možností povolení výjimek, nebo jsou vázány na souhlas (závazné stanovisko) příslušného orgánu ochrany. Tímto způsobem se chrání půda v územních systémech ekologické stability (§ 4 odst. 1 ZOPŘK), jako součást významných krajinných prvků (§ 4 odst. 2 a 3 ZOPŘK), v rámci ochrany krajinného rázu (§ 12 ZOPŘK) a

102

ve zvláště chráněných územích (§ 14 a násl. ZOPŘK), popřípadě i v rámci ochrany zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů (§ 49 a 50 ZOPŘK). Při ochraně vod jsou určité činnosti omezeny či zakázány především v ochranných pásmech vodních zdrojů (§ 30 VodZ) a v chráněných oblastech přirozené akumulace vod (§ 28 VodZ). Obdobným způsobem by se dalo reagovat na ochranu půdy při ochraně a využívání nerostného bohatství podle horního zákona č. 44/1988 Sb., v platném znění. Stav, kdy se vyžaduje více ekologických souhlasů k využití půdy (území) pro určitou činnost vázanou např. na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby nebo rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, není v ochraně životního prostředí něčím výjimečným. Na tuto problematiku při povolování některých zařízení reaguje zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci.

103

5. Literatura Adelle, C., Weiland, S., (2012): Policy assessment: The state of the art (2012) Impact Assessment and Project Appraisal, Vol. 30 (Iss.1), s. 25-33. Akdim, B., Ramon J., Mohamed L., (2011): Land use change and resource management in the Jnane Mas valley (Khenifra, Middle Atlas, Morocco), Geography and Natural Resources, Volume 32, Number 1, Geography Abroad s. 87-94. Amundson, R. , Yaalon, D.H. (1995): History of Soil Science.- Soil Sci. Soc. Am. J., 59, s. 4 13. Antrop, M., (2004): Landscape change and the urbanization process in Europe. Landscape Urban Planning 67 (1–4), s. 9–26. Arbeitskreis für Bodensystematik der Deutschen bodenkundlichen Gesellschaft (1998): Systematik der Böden und der bodenbildenden Substrate Deutschlands, Kurzfassung.Mitt. Dt. Bodenkundl. Ges., 1998, 134 s., Oldenburg. Bai-Lian Li, (2000): Why is the holistic approach becoming so important in landscape ecology?, Landscape and urban planning, vol. 50, 2000, s. 27-41. Barnes, C.P. (1936): The Value of economic Studies in determining the Use Capabilities of Land Classes.- Soil Sci. Soc. Proc., 1, s. 469 - 474. Bessa, M., R., T. (1991): Application of Soil Maps to Soil Protection in Portugal, s. 127 - 129. In: Hodgson, J.M. (Ed.) (1991): Soil and groundwater research report I - Soil survey a basis for european soil protection. Commission of the European Communities, Luxembourg, 214 s. Bibby, J., S., Mackney, D. (1977): Land Use Capability Classification.- The Soil Survey, Technical Monograph, 1, Aberdeen., 27 s. Blum, W., E., H. , Wenzel, W., W. (1989): Bodenschutzkonzeption - Bodenzustandsanalyse und Konzepte für den Bodenschutz in Österreich., Wien, 1989, 147 s. Buček, A., (1996): Územní systémy ekologické stability. Veronica, 1996, zvláštní vydání, 44 s. Buček, A., Lacina, J. (1979): Biogeografická diferenciace krajiny jako jeden z ekologických podkladů pro územní plánování. Územní plánování a urbanismus, 6:, s. 382-387 Buček, A., Lacina, J. (1981): Využití biogeografické diferenciace při ochraně a tvorbě krajiny. Sborník Československé geografické společnosti , 86, 1, s. 44-50 Buček, A., Lacina, J., (1995a): Diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí a její aplikace v krajinném plánování při navrhování územních systémů ekologické stability. Zpr. Čes. Bot. Společ., Praha, 1995, 30, Mater. 12: s. 92- 102. Buček, A., Lacina, J., (1995b): Přírodovědná východiska ÚSES. In Löw, J., a kol. Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Teorie a praxe. Brno: Doplněk, 1995. 124 s. ISBN 80-85765-55-1.

104

Bulinski J., Niemczyk H. (2004): Changes in soil physical properties in a three-year experiment on sugar beet cultivation. Annals of Warsaw Agricultural University, Agricultural Engineering. (45): 3-9 Bullock P. (1991): Concepts and principles of soil protection policies - the role of soil survey.- s. 139 - 147. In: Hodgson, J.M. (ed.) (1991): Soil and groundwater research report I - Soil survey - a basis for european soil protection.- Commission of the European Communities, 214 s., Luxembourg. Bürgi, M., Russell, E.W.B., (2001): Integrative methods to study landscape changes. Land Use Policy 18, s. 9-16. Capra, F., (1996): The Web of Life: A New Scientific Understanding of Living Systems, Doubleday, New York, 1996, 368 s. Capra, F., (2002): The Hidden Connections, Integrating The Biological, Cognitive, And Social Dimensions Of Life Into A Science Of Sustainability, Doubleday, New York, 2002, 300 s. Carpenter, S., R., Mooney, H., A., Agard, J., Capistrano, D., De Fries, R., S., Diaz, S., (2009): Science for managing ecosystem services: beyond the Millennium Ecosystem Assessment: research needs, Proc. Nat. Acad. Sci., 106 (2009), s. 1305–1312. Cenci, R. M., Jones, R. J. A.(eds), (2009): Holistic approach to biodiversity and bioindication in soil, Office for Official Publications of the European Communities 2009 – Scientific and Technical Research series, Luxembourg, 2009, 43 s. CENIA, (2011): Zpráva o životním prostředí ČR, Česká informační agentura životního prostředí, Ministerstvo životního prostředí, Praha, 154 s. CENIA, (2012): Zpráva o životním prostředí ČR, Česká informační agentura životního prostředí, Ministerstvo životního prostředí, Praha, 189 s. Cílek, V. (2010): Pokusme se zachránit to, co zbylo z naší přírody. Eko Dotace, magazín Operačního programu Životní prostředí. Státní fond životního prostředí ČR, Praha, srpen 2010, s.14-15. Cílek, V., (1994): Nad knihou: Genius loci (K fenomenologii architektury), Vesmír 73, 644, 1994/11. Conrey, G., W. (1936): Chemical Characteristics as Factor in Determination of Class and Use of land. Soil Sci. Soc. Proc., 1, s. 459 - 462. Coratza, P., Bruschi, V., M., Piacentini, D., Saliba, D., Soldati, M., (2011): Recognition and Assessment of Geomorphosites in Malta at the Il-Majjistral Nature and History Park, Geoheritage (2011), Volume 3, Number 3, s. 175-185 Costanza, R., d’Arge, R., deGroot, R., Farber, S., Grasso, M., Hannon, B., Limburg, K., Naeem, S., O’Neill, R., Paruelo, J., (1997): The value of the world's ecosystem services and natural capital, Nature, 387, s. 253–260. Countryside Commision (1987): Landscape Assessment: A Countryside Commission Approach. 18. Countryside Commission. Cheltenham, 1987. Culek, M. (ed.) (2005): Biogeografické členění České republiky II. díl. AOPK ČR, Praha. 800 s. ISBN 8086064824

105

ČÚZK, (2013) [on-line] [citováno 9. 10.2013] dostupné na: http://nahlizenidokn.cuzk.cz/ Dalal-Clayton, B., Sadler, B., (2005): Strategic Environmental Assessment: A Sourcebook and Reference Guide to International Experience, Taylor & Francis, 2005, 470 s. ISBN 1844071782 Davies B. et al (1993): Soil management, Farming Press, London. De Smedt, P. (2010): The use of impact assessment tools to support sustainable policy objectives in Europe, Ecol Soc, 15 (4) (2010), 30 s. Diamond, J., M. 2005: Collapse, Viking Press, 592 s., ISBN 0-14-303655-6. Dirksen, Ch. (1999) Soil physics measurements. GeoEcology paperback. Catena Verlag, Reiskirchen, Germany. 154 pp. ISBN 3-923381-43-3. Doran, J.,W., Parkin, T., B. (1994). Defining and assessing soil quality. In Defining soil quality for a sustainable environment (SSSA Special publication No 35). Soil Science Society of America, 1994, Madison. Edesi L., Kuht J., Reintam E., Trukmann K. (2007): Influence of soil compaction on the grain yield of barley. Agronomy-2007. 9-12 Eidgenössisches Justiz und Polizeidepartement, Bundesamt für Raumplanung, Eidgenössisches Volkswirtchaftsdepartement, Bundesamt für Landwirtschaft (1992): Sachplan Fruchtfolgeflächen (FFF) - Festsetzung des Mindestumfanges der Fruchtfolgeflächen und deren Aufteilung auf die Kantone, Bern,1992, 230 s. Elrick, D.E., and Reynolds, W.D. (1989) Water Flux Components and their measurements. Proc. App. Soil Physics in Stress Environments. Jan 22-26 NARC. Islamabad, Pakistan. Elrick, D.E., Reynolds, W.D. (1992) Methods for analysing constant head well permeameter data. Soil Science Society of America Journal, 56, 309-312. European Environmental Agency - EEA, 2014: A summary of the Year of Air – what we know about air pollution in 2013. Online: http://www.eea.europa.eu/highlights/asummary-of-the-year, (citováno 10.2.2014) Evropský parlament, Rada Evropy, (2002): Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1600/2002/ES ze dne 22. července 2002 o šestém akčním programu Společenství pro životní prostředí, Úřední věstník Evropské unie, 2002, s. 152-166. FAO (1995): Planning for Sustainable Use of Land Resources; Towards a new approach. FAO Land and Water Bulletin 2. Rome, 1995, 60 s. FAO (2006): World Reference Base for Soil Resources, by ISSS–ISRIC–FAO. World Soil Resources Report No. 103., Rome. 2006, 128 s. Fulajtar E. (2000): Assessment and determination of the compacted soils in Slovakia. Advances-in-Geoecology. ( 32): 384-387 Goldstein, J., H., Caldarone, G., Duarte, T., K., Ennaanay, D., Hannahs, N., Mendoza G., (2012): Integrating ecosystem-service tradeoffs into land-use decisions PNAS, 109 (19) (2012), s. 7565–7570. Haase,

G. (1964): Landschaftsökologische Detailuntersuchung und Gliederung. Pettermanns Geographische Mitteilungen, 1964, 27 s.

naturräumliche

106

Harper, H., J. (1954): When and where is Soil Conservation a Problem?- Soil Sci. Soc. Proc., 18, s. 120 - 126. Heineke, H.J., Eckelmann, W., Thomasson, A.J., Jones, R.J.A., Montanarella, L. , Buckley, B. (eds.) (1998): Land information systems - Developments for planning the sustainable use of land resources.- European Soil Bureau Research Report, 4: 1998, 546 s.; Luxembourg. Hilgard, E. ,W. (1860): Report on the geology and agriculture of the State of Mississippi, E. Barksdale, Jackson Mississippi, 1860, 391s. Hillel, D. (1998) Environmental Soil Physics. Academic Press. San Diego, USA. p. 771. ISBN 0-12-348-525-8. Hockensmith, R., D. , Steele, J., G. (1949): Recent Trends in the Use of the Land Capability Classification. Soil Science Society Proceedings., 14, s. 383 - 388. Hradecký, J., Buzek, L. (2001): Nauka o krajině. Učební texty Ostravské univerzity, Ostrava, 215 s. Hrnčiarová, T., Izakovičová, Z. (eds.) (1999): Krajinnoekologické plánovanie na prahu 3. tisícročia. Sborník príspevkov z vedeckej Ústav krajinnej ekológie SAV, Bratislava, 385 s. Hůla J., Abrham Z., Bauer F. (1997): Zpracování půdy, Brázda, Praha. Ibanez, J., J., Fernandez-Gonzalez, F., Bello, A. (1991): Current threats to soils and ecosystems in Spain.- 163 - 168. In: HODGSON, J.M. (Hrsg.) (1991): Soil and groundwater research report I - Soil survey - a basis for european soil protection, Commission of the European Communities, 214 s., Luxembourg. Informační systém statistiky a reportingu - ISSaR, 2014: Klíčové indikátory životního prostředí České republiky, Znečišťování a kvalita ovzduší. Online: http://issar.cenia.cz/issar/page.php?id=1523, (citováno 10.2.2014) Jandák, J., Prax, A., Pokorný, E., 2007: Půdoznalství. 1. vydání. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita. ISBN: 978-80-7157-559-7. Jech, K. (2008): Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy, Vyšehrad, s.r.o., Praha, 336 s. Jensen, M.E., R.D. Burman and R.G. Allen. 1990. Evaporation and Irrigation Water Requirements. ASCE Practice No. 70. ASCE, NY, NY. Josífko J. (1983): Náhradní rekultivace. Pobočka ČSVTS Agroplan. Praha. 107 s. Kameníčková, I. Hydropedologie: Hydropedologické praktikum. Brno : Fakulta stavební, Vysoké učení technické, 2006. Kibblewhite, M., G, Ritz, K., Swift, M.,J. (2008): Soil health in agricultural systems. Philosophical Transactions of the Royal Society, 363, ss. 685–701. Kolchakov, I., Georgiev, B., Stoichev, D. (1998): Capture, updating and evaluation of field and analytical data for Bulgarian soils. s. 101 - 106. In: Heineke, H.J. Kolchakov, I., Rousseva, S., Georgiev, B., Stoichev, D. (2005): Soil survey and soil mapping in Bulgaria, European soil bureau - research report, 2005, s. 83 - 87

107

Kosejk, J., Petříček, V., Šmídová, J., (2010): Nadregionální územní systém ekologické stability prochází aktualizací, Ochrana přírody, 2010 Kozák, J., et al. Pedologie. 1. vydání. Praha : Česká zemědělská univerzita, 2008. ISBN: 97880-213-0907-4. Kozová, M. (1999): Krajinno-ekologické plánovanie LANDEP a možnosti aplikácie jeho metódy v environmentálnom hodnotení koncepcií, plánov a programov. In Hrnčiarová, T., Izakovičová, Z. (eds.): Krajinnoekologické plánovanie na prahu 3. tisícročia. Bratislava: Ústav krajinej ekológie SAV, 1999, s. 43-49. Kravčík, M., Pokorný, J., Kohutiar, J., Kováč, M., Tóth, E. (2007): Voda pre ozdravenie klímy – nová vodná paradigma. Krupa Print, Žilina 2007, 89 s. Kukal, Z., (2004): Srovnání antropogenního a geogenního přemísťování hornin a zemin. Krajina v geologii - geologie v krajině. [s.l.] : [s.n.], 2004, 574 s. Kukal, Z., Reichmann, F. Horninové prostředí České republiky - jeho stav a ochrana. 1. vydání. Praha : Český geologický ústav, 2000. ISBN: 80-7075-413-3. Kuraš, M. a kol. Odpady, jejich využití a zneškodňování. Praha: VŠCHT, 1994. ISBN 8085087-32-4 Kuraš, M. et al. Odpadové hospodářství. Chrudim: Vodní zdroje Ekomonitor, 2008. ISBN 978-80-86832-34-0 Kutílek, M., Kuráž, V., Císlerová, M. (2000) Hydropedologie 10. 2. vydání. ČVUT. Praha. 176 s. Kutílek, M., Nielsen, D. (1994) Soil Hydrology. GeoEcology Textbook. Catena Verlag, Cremlingen-Destedt, Germany. 370 pp. ISBN 3-923381-26-3 Lal, R. et Shukla, M. K., 2004: Principles of soil physics. Marcel Dekker, Inc., Lane, R., R., Mashriqui, H., S., Kemp, G., P., Day, J., W., Day, J., N. a Hamilton, A. (2003):. Potential nitrate removal from a river diversion into a Mississippi delta forested wetland. Ecological Engineering 20(34), s. 237-249. Lee, J. (1991): Soil mapping and land evaluation research in Ireland.- 39 - 55. In: Hodgson, J.M. (ed.) (1991): Soil and groundwater research report I - Soil survey - a basis for european soil protection.- Commission of the European Communities, 214 s., Luxembourg. Lehmkuhl, F., Hilgers, A., Fries, S., Hulle, D., Schlutz, F., Shumilovskikh, L., Felauer, T., Protze, J. (2011): Holocene geomorphological processes and soil development as indicator for environmental change around Karakorum, Upper Orkhon Valley (Central Mongolia), CATENA Volume: 87, Issue: 1, s. 31-44, OCT 2011 Lepeška, P. (ed.), (1998): Metodika zapracování ÚSES do územních plánů obcí. Návod na užívání ÚTP regionálních a nadregionálních ÚSES ČR. MMR a Ústav územního rozvoje, Brno, 1998. Lepeška, P., Kaulich, K. (eds.), (1999): Koordinace postupu zpracování územně plánovací dokumentace a návrhu komplexních pozemkových úprav. MMR, Mze ČR, Ústav územního rozvoje a VÚMOP Brno, 1999 Leven, A., A., Meurisse, R., T, Carleton, J., O., Williams, J., A., (1974): Land Response Units - An Aid to Forest Land Management.- Soil Sci. Soc. Proc., 38, s. 140 - 144.

108

Lhotský J. (1994): Kultivace a rekultivace půd. VÚMOP Praha, 198 s . Librová, H. (2003): Vlažní a váhaví. Kapitoly o ekologickém luxusu. Doplněk, Brno, 79 s. Lokoč, R., Ulčák, Z. (2009): Percepce krajinných prvků zemědělci-důležitý předpoklad péče o krajinný ráz. In: Klvač, P., (eds.): Člověk, krajina, krajinný ráz. Masarykova Universita, Brno, s. 61-71, ISBN 978-80-210-5090-7. Löw, J., a kol. (1995): Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Teorie a praxe. Brno: Doplněk, 1995. 124 s. ISBN 80-85765-55-1. Löw, J., Míchal, I. (2003): Krajinný ráz. Lesnická práce, s.r.o., Kostelec nad Černými lesy, 552 s., ISBN 80-86386-27-9. Magdoff, F., 2001: Concept, components and strategies of soil health in agroecosystems. Journal of Nematology 33 (4), s. 169–172 Maitre, W., Cosandey, A.-C., Desagher, E. , Parriaux, A. (2003): Effectiveness of groundwater nitrate removal in a river riparian area: the importance of hydrogeological conditions. Journal of Hydrology 278 (1-4), s. 76-93. Mander, U., Kuusemets, V., Lohmus, K., Mauring, T. (1997): Efficiency and dimensioning of ripparian buffer zones in agricultural catchments. Ecological Engineering 8(4), s. 299324 Mašát, K., Němeček, J., Tomiška, Z. (2002): Metodika vymezování a mapování bonitovaných půdně ekologických jednotek,VÚMOP Praha, 2002, 114 s., ISBN 80-238-9095-6 Matula, S., Kozáková, H. (1997) A simple pressure infiltrometer for determination of soil hydraulic properties by in situ infiltration measurements. Rostlinná výroba, 43, 405413. McRae, S., G., Burnham, C., P. (1981): Land evaluation.- 239 s.; Oxford. MEA (Millennium Ecosystem Assessment), (2003): Ecosystems and human well-being: a framework for assessment, Island Press, Washington Covelo London (2003) Meeus, J. (1995): Landscapes. In: Stanners, D., Bourdeau, P. (eds.): Europe´s Environment. The Dobříš Assessment. European Environment Agency, Kobenhavn, 1995. s. 172189. Míchal, I. (1996): Šest strategií pěstebního plánování jako rámce péče o lesní části ÚSES, část 1-2, Ochrana přírody, 51/1996, č.6-7, s.171-173, s. 202-211 Míchal, I., (1991): Územní zabezpečování ekologické stability. Teorie a praxe. MŽP ČR, 1991. Míchal, I., (2000): Evropská ekologická síť. Poznámky k situaci v České republice s ohledem na mezinárodní souvislosti: Zpravodaj STUŽ, 2000. Miko, L., Hošek, M. (eds.) (2009): Příroda a krajina České republiky. Zpráva o stavu 2009. AOPK ČR, Praha, 102 s. Millones, J., O. , (1982): Patterns of land use and associated environmental problems of the central Andes: An integrated summary, Mount. Res. Dev. 2: s. 49–61 Moon, J., W. (1937): The Soil Type as a Unit for Land Classification in the Tennessee Valley Area.- Soil Sci. Soc. Proc., 2, s. 489 - 493.

109

Moreno-Mateos, D., Mander, U., Pedrocchi, C. (2010): Optimal location of created and restored wetlands in Mediterranean agricultural catchments. Water resources management 24, s. 2485-2499. Naumann, S., McKenna, D., Kaphengst, T. et al., (2011): Design, implementation and cost elements of Green Infrastructure projects. Final report. Brussels: European Commission. Neef, E., (1955/56): Einige Grundfragen der Landschaftsforschung.- Wiss. Z. Karl-MarxUniv. Leipzig, Math.-nat. Reihe 5. s. 531-541. Neef, E., (1967): Die theoretischen Grundlagen der Landschaftslehre.- H. Haack, Gotha, Leipzig. The theoretical foundations of landscape study. (in): Wiens J.A, Moss M.R., Turner M.G., Mladenoff D.J. (eds.), 2007, Foundation papers in landscape ecology. Columbia Univ. Press New York, Chichester, West Sussex, Neher, D., A., (2001): Role of Nematodes in Soil Health and Their Use as Indicators, Journal of Nematology, December; 33(4): ss. 161–168. Němeček J., a kol. (2001): Taxonomický klasifikační systém půd ČR. ČZU Praha.78 s. Němeček, J. (1967): Průzkum zemědělských půd ČSR (souborná metodika) - MZV, 1967, díl 1 (246 s.), 2 (132 s.), 3 (76 s.) Neuhäuslová, Z. (1998): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky, Academia, Praha, 1998. Nikolic R., Savin L., Furman T., Gligoric R., Tomic M. (2001): Research of the problems of soil compaction. Acta Technologica Agriculturae. 4(4): 107-112 Norberg-Schulz, Ch., (1994), Genius loci (K fenomenologii architektury), Odeon Praha, 214 s. Norton, E.A. (1939): Classes of Land according to Use Capability. Soil Science Soc. Proc., 4, s. 378 - 381. Novotný, I., Vopravil, J., Kohoutová, L., Poruba, M., Papaj, V., Khel, T., Žigmund, I., Vašků, Z., Novák, P., Tomiška, Z., Koutná, R., Pacola, M., Novotný, J., Pírková, I., Havelková, L., Brouček, J., Žížala, D., (2013): Metodika mapování a aktualizace bonitovaných půdně ekologických jednotek, čtvrté přepracované a doplněné vydání, VÚMOP, v.v.i., Praha, 173 s. Nugis E., Kuht J. (2000): Subsoil compaction in Estonia.Advances-in-Geoecology. ( 32): 402408 Nunns, F.,K. (1958): The Classification of rural Land.- In: USDA (vydavatel): Land - the Yearbook of Agriculture: s. 362-370. Nyborg, A., A., Klakegg, O. (1998): Using a soil information system to combat soil erosion from agricultural lands in Norway.- 177 - 179. In: Heineke, H., J., Eckelmann, W., Thomasson, A., J. Jones, R., J., A., Montanarella, L., Buckley, B. (eds.) (1998): Land Information Systems - Developments for Planning the Sustainable Use of Land Resources. European Soil Bureau Research Report, 4, 546 s., Luxembourg. Odum, E., P., Barret, G., W. (2005): Fundamentals of ecology, Thomson/Brooks/Cole, 2005, 598 s. ISBN 9780534420666

110

Pech S., a kol. (1972): Ochrana zemědělského půdního fondu v praxi. Institut pro vzdělávání pracovníkůp v zemědělství a výživě. Praha. 248 s. Pecharová, E., Hezina , T., Procházka, J. (1998): Druhotné mokřady v silně antropogenně ovlivněné krajině. In: Němec, J. 1998: Krajina a voda. Envi Typo pro AOPK, MŽP,MZe ČR, Praha, s. 169–173 . Philip, J.R. (1985) Approximate analysis of the borehole permeameter in unsaturated soils. Water Resources Research, 21, 1025-1033. Philip, J.R. (1987) The quasilinear analysis, the scattering analog, and other aspects of infiltration and seepage. In: Y.S. Fok (Ed.) Infiltration, development and application. Water resources Research Center, Honolulu, USA, 1-27. Pierce, F. J., Larson, W. E. (1993): Developing criteria to evaluate sustainable land management. s.7-14 In:Kimble, J., M. (ed.) Proceedings of the 8th international Soil Management Workshop; Utilization of Soil Survey Information for Sustainable Land Use. May 1993. USDA-SCS, National Survey Center, 1993, Lincoln. Pitter, P.: Hydrochemie, VŠCHT Praha, vydání 2, ISBN 80-03-00525-6, 1999 Plaire, T., B. (1952): A Forest Land Capability Classification.- Soil Sci. Soc. Proc., 16: 316 s. Pokorná, D., Zábranská, J. Hydrologie a hydropedologie. 1. vydání. Praha: VŠCHT, 2008. ISBN: 978-80-7080-707-1 Pokorný, E., Šarapatka, B., Hejátková, K. Metodická pomůcka: Hodnocení kvality půdy v ekologicky hospodařícím podniku. 1. vydání. Náměšť nad Oslavou : ZERA Zemědělská a ekologická regionální agentura, o. s., 2007. ISBN: 80-903548-5-8. Pokorný, J., Eiseltová, M. (1998): Toky energie, vody a látek v krajině. In: Němec, J., 1998: Krajina a voda. Envi Typo pro AOPK, MŽP,MZe ČR, Praha, s. 55–59. Pope J.,C., (2007): Buyer information and the hedonic: the impact of a seller disclosure on the implicit price for airport noise. Journal of Urban Economics, 63, s. 492-516. Portál ÚSES, (2013): Územní systém ekologické stability, http://www.uses.cz/1.29-uses-vymezovani, (citováno 10/2013)

dostupné online z:

Poyatos, R., Latron, J.R.M., Llorens, P. (2003): Land use and land cover change after agricultural abandonment, Mt. Res. Dev. 23 (4), s. 362–368. Prach, K. (2003): Spontaneous succession in Central-European man-made habitats: What information can be used in restoration practice? Applied Vegetation Science 6 (2) s. 125-129. Prach, K., Hobbs, R., J. (2008): Spontaneous succession versus technical reclamation in the restoration of disturbed sites. Restoration Ecology 16 (3) s. 363-366. Prax, A., Pokorný, E. Klasifikace a ochrana půd. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2001. ISBN: 80-7157-746-4. Preetz, H., (2003): Bewertung von Bodenfunktionen für die praktische Umsetzung des Bodenschutzes (dargestellt am Beispiel eines Untersuchungsgebiets in SachsenAnhalt), Dissertation, Martin-Luther-Universität, Halle-Wittenberg, 217 s.

111

Priest, T., W., Whiteside, E., P., Heneberry, W., H. (1963): Use of Soil Management Groups and related Information in Evaluation of Farmlands and their Utilization, Soil Sci. Soc. Proc., 27, s. 335 - 439. Procházka, F. (ed.) (2001): Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000). – Příroda, Praha, 18, 2001, 166 s., ISBN: 80-86064-52-2 Quitt, E. (1971): Klimatické oblasti ČSR. Mapa 1: 500 000, ČSAV – Geografický ústav Brno, 1971. Raclavská, H., Kuchařová, J., Plachá, D. (2008) Podklady k provádění Protokolu o PRTR – Přehled metod a identifikace látek sledovaných podle Protokolu o registrech úniků a přenosů znečišťujících látek v únicích do půd, VŠB, MŽP Praha. Raclavský, K., Raclavská, H., Matýsek, D. Ochrana půd. [CD-ROM] Ostrava: VŠB - TU, Institut geologického inženýrství, 2005. Rada Evropy, (2000): Evropská úmluva o krajině, Florencie, 20.10.2000, Rada Evropy Štrasburk a MŽP Praha, s. 1-8. Reynard, E., Panizza, M., Piacente, S., (2005): Geomorfologia culturale Géomorphologie : relief, processus, environnement , 3/2005, [On-line], dostupné online 1/7/ 2007. URL : http://geomorphologie.revues.org/index417.html. citováno 11 /9/ 2011. Reynolds, W.D., Elrick, D.E. (1991) Determination of hydraulic conductivity using a tension infiltrometer. Soil Science Society of America Journal, 55, 633-639. Reynolds, W.D., Elrick, D.E., Clothier, B.E. (1985) The constant head well permeameter: effect of unsaturated flow. Soil Science, 139, 172-180. Ripl, W. (1995): Management of water cycle and energy flow for ecosystem control – the energy-transport-reaction (ETR) model. Ecological Modelling, 78, s. 61 – 76. Ripl, W., Hildmann, Ch. (2000): Dissolved load transported by rivers as an indicator of landscape sustainability. Ecological Engineering 14, 3 s. 73–87. Robichaud, P.R.; Lewis, S.A.; Ashmun, L.E. 2008. New procedure for sampling infiltration to assess post-fire soil water repellency. Res. Note. RMRS-RN-33. Fort Collins, CO: U.S. Department of Agriculture, Forest Service, Rocky Mountain Research Station. 14 p. Ružička, M. (1999): LANDEP Methodology and its Application in Landscape-Ecological Research and Practice. Zivot. Prostr., Vol. 33, No. 1, . 1999. Ružička, M., Miklós, L. (1982): Landscape-ecological planning (LANDEP) in the process of territorial planning. Ekológia (ČSSR), 1, 3, s. 297 – 312. Ružička, M., Miklós, L. (1990): Basic Premises and Methods in Landscape-ecological Planning and Optimization. In ZONNEVELD, I. S., FORMAN, R. T. T., (ed.): Changing Landscapes – An Ecological Perspectives. New York, (Springer – Verlag), 233 – 260 s. Sáňka, M., Staňa, J. (1998): Agricultural soil evaluation system in the Czech Republic and connected activities of UKZUZ. s. 139 - 142. In: ARGE ALP / ARBEITSGEMEINSCHAFT ALPENLÄNDER (1998): Schutzgut Boden: Bewertung und Bewahrung.- 178 s.; München.

112

Sedmidubský, T. (2010): Návrh integrativní krajinně-ekologické metody hodnocení území a její testování v praxi. In: Maršálek, M., Pecharová, E.(eds) (2010): Krajina mladýma očima – sborník, 2010, Kostelec nad Černými lesy, Lesnická práce, s.r.o., s. 61-71. Sedmidubský, T. (2011): Půdně-ekologické hodnocení území, Acta Pruhoniciana 99, Průhonice, 2011, s. 71–82, ISBN 978-80-85116-79-3. Sedmidubský, T. (2012): Hodnocení stanovišť pro účely zvýšení funkčnosti krajiny na příkladu k. ú. Vojničky. Konference Venkovská krajina, Hostětín, 2012, Olomouc 2012 1. vydání, s. 213-220, ISBN 978-80-244-3098-0. Seják, J., Cudlín, P., Pokorný, J., Zapletal, M., Petříček, V., Guth, J., Chuman, T. Romportl, D., Skořepová, I., Vacek, V., Vyskot, I., Černý, K., Hesslerová, P., Burešová, R., Prokopová, M., Plch, R., Engstová, B., Stará, L. (2010): Hodnocení funkcí a služeb ekosystémů České republiky, FŽP, UJEP, Ústí nad Labem, 2010. 197 s. ISBN 978-807414-235-2. Schößer, B., Helming, K., Wiggering, H., (2010): Assessing land use change impacts — a comparison of the SENSOR Land Use Function approach with other frameworks J Land Use Sci, 5 (2010), s. 159–178. Simonson, R., W. (1940): The National Conference on Land Classification. Soil Sci. Soc. Proc., 5, s. 324 - 326. Singh, B., P., Cowie, A., L., Chan, K. Y. (eds.), (2011): Soil Health and Climate Change, Soil Biology 29, Springer-Verlag Berlin Heidelberg, 2011, 403 s. ISSN 1613-3382 ISBN 978-3-642-20255-1 Sobocká J. (2007): Citlivosť a zraniteľnosť poľnohospodárských pôd SR vo vzťahu ku klimatickej zmene. VUPOP Bratislava, 28s. Sočava, V., B. (1978): Vvedenie v učenie o geosistemach. Nauka, Novosibirsk. Spirhanzl, J. (1928): Obdělávání půdy. Český družstevní kalendář 26, Rolnická tiskárna v Praze, Praha,, s. 61-172. Steele, J., G., Hockensmith, R., D. (1949): Work of the Soil Scientist in Soil Conservation Operations.- Soil Sci. Soc. Proc., 14, s. 323 - 327. Steklá, K. (2006): Retrospektivní monitoring zemědělské půdy v oblasti Třebenicka v období 1949-1995, bakalářská práce, Ústí na Labem, 51 s. Stenitzer E., Murer E. (2003): Impact of soil compaction upon soil water balance and maize yield estimated by the SIMWASER model. Soil-and-Tillage-Research. 73(1/2): 43-56. Storie, R., E., Weir, W., W. (1942): The Use of Soil Maps for Assessment Purposes in California.- Soil Sci. Soc. Proc., 7, s. 416 - 418. Sukačev, V., N. - Сукачев, В. Н., (1947): Основы теории биогеоценологии, в кн.: Юбилейный сборник [АН СССР], посвященный 30-летию ВОCP, [ч. 2], М.—Л., 1947 Sukačev, V., N., Dilis, N. V. - Сукачев, В. Н., Дылис, Н. В, (1966): Программа и методика биогеоценологических исследований, Изд. "Наука", 1966, 331 s. Šamánková, L. (2005): Současné pojetí revitalizace toků ve správě ZVHS. In: Plechatý J., Chumová, S., (eds.): Vodní toky 2005, sborník z konference konané 29.-30. listopadu

113

2005 v Hradci Králové, Kostelec nad Černými lesy, Lesnická práce, s.r.o., s. 13-15, ISBN 80-86386-70-8. Šráček, O., Datel, J., Mls, J. Kontaminační hydrogeologie. 2. vydání. Praha : Univerzita Karlova, 2002. ISBN: 80-246-0521-X. Štibinger, J., Kulhavý, Z. (2010) Úpravy vodního režimu půd odvodněním. 1. vydání. ČZU v Praze, VÚMOP, v.v.i. Praha. 110s. ISBN 978-80-213-2132-8. Tomášek, M. (1995): Atlas půd České republiky, Český geologický ústav, 1995, 36 s., ISBN 80-7075-198-3. Troll, C. (1939): Luftbildplan und ökologische Bodenforschung. Zeitschrift der Gesellschaft für Erdkunde, Berlin, s. 241 - 298. Troll,

C. (1970): Landschaftsökologie (Geoecology) und Biocoenologie. Eine Terminologische Studie. Rev. Roum. Géol. et Géogr.- Série de Géographie, Tome 14, No. 1, s. 9-18.

Valla, M., Kozák, J., Němeček, J., Matula, S., Borůvka, L., Drábek, O. (2000) Pedologické praktikum. 1. vydání. KPG ČZU. Praha. 148 s. ISBN 80-213-0637-8. Várallyay, G. (1988): Land evaluation in Hungary - scientific problems, practical applications.- In: Land qualities in space and time.- Proceedings Symp. ISSS, Wageningen, The Netherlands, 1988: s. 241 - 252; PUDOC Wageningen. Váška, J. et al. (2000) Hydromeliorace. 1. vydání. ČKAIT. Praha. 224 s. ISBN 80-86426-017. Vašků Z. (2008): Základní druhy průzkumů pro krajinné inženýrství, využití a ochranu krajiny, ČZU Praha, 2008, 396 s. Veldkamp, A., Bregt A. K., Ligtenberg, A. (2010): Effects of farmers’ decisions on the landscape structure of a Dutch rural region: An agent-based approach. Landscape and Urban Planning 97(2), s. 98-110. Vencálek, J., (2008) Genius loci jako postmoderní aspekt tvorby krajinných syntéz, Geografická revue, Banská Bystrica, 4, č. 2, s. 123-130. Zlatník, A. (1973): Základy ekologie, SZN Praha, 280 s. Zlatník, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných v ČSSR. Zprávy geografického ústavu ČSAV Brno, roč. XII, č. 3-4, s. 31-51. Žák, L. (1942): Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor, Architektura IV, 1942, s. 129-136.

114