Modrá a Hnědá kniha: předběžné studie k Filosofickým zkoumáním obecně známé jako... 8070072377, 9788070072370

Citation preview

Předběžné studie k Filosofickým zkoumáním obecně známé jako

Modrá a Hnědá kniha Ludwig Wittgenstein

FILO5OFIA-9IAO2O9IA Praha 2006

Tento překlad vychází s podporou Akademie věd České republiky.

This edition is published by arrangement with Blackwell Publishing Ltd., Oxford. Translated by Filosofia from the original English language version. Responsibility of the accuracy of the translation rests solely with Filosofia and is not the responsibility of Blackwell Publishing Ltd.

The Blue and Brown Books © Blackwell Publishing Ltd., Oxford 1958, 1969 Eine Philosophische Betrachtung © Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main 1970

Translation © Petr Glombíček, 2006 ©HLO5OFIA-TIAO2O9IA, 2006 nakladatelství Filozofického ústavu AV ČR

ISBN 80-7007-237-7

Obsah

i

Předmluva (Rush Rhees)

9

Modrá kniha

19

Hnědá kniha

103

Dodatek A (Filosoficképojednání, str. 179-191)

223

Dodatek B (Filosofické pojednání, čl. 115-122, str. 205-210)

234

Dodatek C (Filosoficképojednání, str. 218-230)

239

Dodatek D (Filosofické pojednání, str. 234-237)

251

Poznámky

255

Ediční poznámka k českému překladu

265

PŘEDMLUVA

Wittgenstein Modrou knihu (byť jí tak neříkal) nadiktoval své třídě v Cambridgi v období 1933-34 a nacyklostyloval její kopie. Hnědou knihu nadiktoval dvěma svým žákům (Francisi Skinnerovi a Alici Ambrosové) během školního roku 1934-35. Měl jen tři její kopie a ukázal je pouze velmi blízkým přátelům a žákům. Ale lidé, kteří si je půjčili, si udělali vlastní kopie a ty byly dále v oběhu. Kdyby Wittgenstein dával těmto diktátům názvy, patr­ ně by je pojmenoval „Filosofické poznámky“ nebo „Filosofická zkoumání“. První oddíl byl svázán do modrých desek, druhý do hnědých a podle toho se jim vždy říkalo. Později poslal kopii Modré knihy lordu Russellovi s průvodní poznámkou. Milý Russelle, asi před dvěma roky jsem Vám slíbil zaslat svůj rukopis. To, co Vám posílám teď, není on. Pořád se s ním mořím a Bůh ví, zda jej nebo něco z něj kdy vydám. Ale před dvěma roky jsem měl v Cambridgi nějaké přednášky a nadiktoval svým žákům několik poznámek, aby si s sebou mohli něco odnést domů, alespoň v ru­ ce, když ne v hlavě. A tyto poznámky jsem namnožil. Jen jsem opravil překlepy a jiné chyby v některých kopiích a napadlo mne, zda byste jednu kopii nechtěl. Takže Vám jednu posílám. Nechci Vám navrhovat, abyste ty přednášky četl; ale kdybyste neměl nic lepšího na práci a kdyby Vás dokázaly trochu potěšit, budu ovšem velice rád. (Myslím, že jsou těžko srozumitelné, jelikož je tam tolik věcí jen naznačeno. Jsou určeny jen pro lidi, kteří slyšeli přednášky.) Jak říkám, když je nebudete číst, vůbec to nevadí. Stále Váš Ludwig Wittgenstein To je vše, čím Modrá kniha byla: souborem poznámek. S Hně­ dou knihou se to mělo trochu jinak a po nějaký čas o ní Wittgen-

9

V

Rush Rhees

VI

stein přemýšlel jako o náčrtku čehosi, co by mohl vydat. Opako­ vaně začínal s revizemi její německé verze. Naposledy v srpnu 1936. Došel v nich, s menšími změnami a vsuvkami, na začátek diskuse o úmyslném jednání - asi na stranu 154 v | našem textu. Pak ráznými tahy napsal: „Dieser ganze ,Versuch einer Umarbeitung4 vom (Anfang) bis hierher ist nichts wert“1 Tehdy začal s tím, co dnes známe (s malými úpravami) jako první část Filo­ sofických zkoumání. Pochybuji, že by Hnědou knihu vydal anglicky, ať už by se sta­ lo cokoli. A každému, kdo umí číst jeho němčinu, bude jasné proč. V angličtině je jeho styl často neobratný a plný germanis­ mů. Ale nechali jsme jej tak, s výjimkou několika málo případů, kdy to mátlo smysl a oprava byla zřejmá. To, co zde otiskujeme, jsou poznámky, které dal svým žákům, a náčrt pro jeho vlastní použití; to je vše. Filosofie byla pro Wittgensteina metodou zkoumání, ale jeho koncepce této metody se měnila. Můžeme to vidět např. na způ­ sobu, jak používá pojem „jazykové hry“. Zavedl jej, aby otřásl představou nutné formy jazyka. To pro něj bylo přinejmenším jedno jeho užití, a to jedno z nejranějších. Je často užitečné představit si různé jazykové hry. Zpočátku někdy napsal „růz­ né formy jazyka“ - jako by to bylo totéž; i když to v pozdějších verzích (občas) opravoval. V Modré knize někdy mluví o před­ stavování si různých jazykových her a někdy o představování si různých zápisů - jako by se to krylo. A vypadá to, jako by jasně nerozlišoval mezi tím, být schopen mluvit a rozumět zápisu. Kupříkladu mluvívá o porozumění tomu, co lidé míní, pro­ střednictvím něčího vysvětlení významu patřičných slov. Jako by „rozumění“ a „vysvětlování“ byly nějak korelativní. V Hnědé knize však zdůrazňuje, že učení se jazykové hře je cosi, co tomu předchází. A zapotřebí není vysvětlení, nýbrž výcvik - srovnatel­ ný s tím, jak se provádí výcvik zvířete. To souhlasí s tím, co zdů­ razňuje ve Zkoumáních, že totiž být schopen mluvit a rozumět, co se říká - vědět, co to znamená - neznamená, že dokážete říci, co to znamená; také to není to, co jste se naučili. Také tam {Zkoumání, odd. 32) říká, že „Augustin popisuje učení se lidské­

10

L

předmluva

mu jazyku, jako by dítě přišlo do nějaké cizí země a nerozumělo jejímu jazyku; to jest jako by už jazyk mělo, jenom ne tento“. Můžete zjistit, zda dítě umí francouzský tak, že se jej zeptáte, co znamenají nějaké francouzské výrazy. Takto ale nemůžete roz­ hodnout, zda nějaké dítě umí mluvit. Také to není to, co se učí, když se učí mluvit. | Když Hnědá kniha mluví o různých jazykových hrách jako o „systémech komunikace“ („Systeme menschlicher Verstándigung“), nejde jen o různé zápisy. A tím se zavádí zcela jiný pojem rozumění a vztah rozumění a jazyka, než jaké se vyskytu­ jí v Modré knize. V Hnědé knize trvá Wittgenstein například na tom, že „rozumění“ není nějaká jedna věc; je tak rozmanité jako jazykové hry samy. Což by byl důvod říci, že když si představu­ jeme různé jazykové hry, nepředstavujeme si části nebo možné části nějakého obecného systému jazyka. Modrá kniha zde není tak jasná. Na straně 17 Wittgenstein říká, že „studium jazykových her je studiem primitivních forem jazyka či primitivních jazyků“. Pak ale pokračuje: „Chceme-li prostudovat problém pravdy a nepravdy, shody a neshody výro­ ků se skutečností, povahu tvrzení, předpokladu a otázky, bude pro nás velmi přínosné podívat se na primitivní formy jazyka, v nichž se tyto formy myšlení objevují bez matoucího pozadí velmi složitých procesů myšlení. Podíváme-li se na takovéto jed­ noduché formy jazyka, mizí mentální mlha, která jako by halila naše běžné používání jazyka. Vidíme činnosti a reakce, které jsou zřetelné a transparentní. Na druhé straně rozpoznáváme v těchto jednoduchých procesech formy jazyka, neodtržené od našich složitějších forem. Vidíme, že postupným přidáváním nových forem můžeme z primitivních forem vybudovat formy složité.“ Z toho se skoro zdá, jako bychom se snažili podat něco jako analýzu našeho běžného jazyka. Jako bychom chtěli objevit cosi, co se v našem jazyce děje, když jím mluvíme, ale co nevidíme, dokud se do toho nepustíme touto metodou, jak projít mlhu, jež jej halí. A jako by zde „povaha tvrzení, předpokladu a otázky“ byla stejná; jen musíme najít způsob, jak ji učinit transparent-

11

Vil

Rush Rhees

VIII

ní. Hnědá kniha to naopak popírá. Právě proto v Hnědé knize (str. 81) Wittgenstein trvá na tom, že „námi popisované jazykové hry nepovažujeme za neúplné části jazyka, ale za o sobě úplné jazyky“. Takže kupříkladu jisté gramatické funkce z jednoho jazyka nemusí mít ve druhém žádný protějšek. A „shoda a ne­ shoda se skutečností“ by v různých jazycích byly něčím jiným - takže její studium v jednom jazyce by vám nemuselo ukázat moc o tom, čím je v jiném jazyce. Proto se Wittgenstein v Hnědé knize | ptá, zda „cihla“ znamená v primitivním jazyce totéž co v našem; což se shoduje s jeho zdůrazňováním toho, že jedno­ dušší jazyk není neúplnou formou složitějšího. Diskuse o tom, zda zde máme do činění s eliptickou větou, je důležitou součástí jeho pojetí toho, co to jsou různé jazykové hry. V Modré knize tato otázka však není vůbec anticipována. V jednom z Wittgensteinových zápisníků je poznámka o jazy­ kových hrách, kterou musel napsat na počátku roku 1934. Tuším, že je pozdější než ta, kterou jsem citoval ze strany 17; v každém případě zní jinak. „Wenn ich bestimmte einfache Sprachspiele beschreibe, so geschieht es nicht, um mit ihnen nach und nach die Vorgánge der ausgebildeten Sprache - oder des Denkens - aufzubauen, was nur zu Ungerechtigkeiten fúhrt (Nicod und Russell) - sondern ich Stelle die Spiele ais solche hin, und lasse sie ihre aufklárende Wirkung auf die besonderen Probléme ausstrahlen.“2 Podle mne by to byl dobrý popis metody první části Hnědé knihy. Také však poukazuje na velký rozdíl mezi Hnědou knihou a Zkoumáními. V Hnědé knize není popis různých jazykových her přímo diskusí určitých filosofických problémů, byť na ně má vrhnout světlo. Osvětluje rozmanité aspekty jazyka, zvláště ty aspekty, k nimž jsme obvykle slepí právě kvůli tendencím, jimž se dostává nejostřejšího výrazu ve filosofických problémech. Tímto způso­ bem diskuse naznačuje, kde vznikají obtíže, z nichž se rodí tyto problémy. Kupříkladu v tom, co říká o slovese „moci“ a jeho spojení s „viděním toho, co je společné“, klade Wittgenstein otázku po

12

předmluva

tom, co se učíte, když se učíte jazyk; nebo po tom, co víte, když víte, co něco znamená. Také však klade otázku po tom, co by to znamenalo zeptat se, jak se jazyk může wzNifa - „Je to pořád ještě něco, co má smysl? Mluvíš ještě, nebo je to blábol?“ A to může vést k otázce „Co lze říct?“ nebo „Jak máme vědět, že je to výrok?“ - nebo, co to je výrok nebo jazyk. Způsob, jak zde popisuje jazykové hry, má | ukázat, že tyto otázky není třeba klást a že klást je by bylo projevem nepochopení. Potíž je v tom, že nám nezbývá než se divit, proč je lidé stále kladou. A v tom se Zkoumání liší. Jazykové hry nejsou ve Zkoumáních stupni ve výkladu složitěj­ šího jazyka o nic víc než v Hnědé knize, spíš méně, pokud vůbec. Ale jsou to stupně v diskusi, která vede k „veliké otázce“ po tom, co je jazyk (v odd. 65). Wittgenstein jazykové hry zavádí - ve Zkoumáních i v Hnědé knize - proto, aby osvětlil otázku vztahu slov a toho, co zastupu­ jí. Ale ve Zkoumáních se zabývá „filosofickou koncepcí význa­ mu“, kterou nacházíme u Augustina, a ukazuje, že jde o výraz tendence, jež vystupuje nejočividněji v té teorii logických jmen, podle níž jsou jedinými skutečnými jmény demonstrativa toto a tamto. Říká tomu „tendence sublimovat logiku našeho jazyka“ („die Logik unserer Sprache zu sublimieren“) (odd. 38) - zčásti proto, že ve srovnání s logickým vlastním jménem „je vše ostat­ ní, čemu bychom mohli říkat jméno, jménem jen v nepřesném, přibližném smyslu“. Právě tato tendence vede lidi k tomu, že mluví o základní povaze jazyka nebo logicky správné gramatice. Ale proč by k tomu mělo docházet? Jednoduchá odpověď na to není, ale Wittgenstein zde začíná odpovídat tak, že pokračuje probíráním pojmů „jednoduchého“ a „složeného“ a ideje logic­ ké analýzy. (V Hnědé knize to vůbec nedělá; a pokud by chtěl jen osvětlit fungování jazyka, nebylo by toho zapotřebí.) Celá představa logické analýzy jazyka či logické analýzy vý­ roků je ztřeštěná a popletená. Předkládáním jazykových her Wittgenstein vůbec neusiloval o žádnou analýzu. Nazveme-li jazykové hry „primitivnějšími“ či „jednoduššími“ jazyky, nezna­ mená to, že vyjevují cosi jako prvky, které složitější jazyky musí

13

IX

Rush Rhees

X

mít. (Srv. Zkoumání, odd. 64.) Jsou to různé jazyky - nikoli prv­ ky nebo aspekty „Jazyka“. Pak ale můžeme mít chuť se zeptat, co je na nich takového, že kvůli tomu řekneme, že všechny z nich jsou jazyky. Co vůbec dělá z něčeho jazyk? Právě to je ta „veli­ ká otázka“ (odd. 65) povahy jazyka nebo povahy výroku, jež se skrývá za celou dosavadní diskusí. Dokonce bychom mohli říct, že dosavadní diskuse ve Zkou­ máních byla pokusem ukázat, jaký smysl má vůbec přístup k filosofickým | problémům přes jazykové hry. Nebo snad lépe: uká­ zat, jak může použití jazykových her vyjasnit, co to filosofický problém je. V Hnědé knize naproti tomu Wittgenstein přechází od příkla­ dů různých druhů pojmenovávání k probírání rozmanitých způ­ sobů „porovnávání se skutečností“. Stále jde o probírání vztahů slov a toho, co zastupují. Wittgenstein se tu ale nesnaží ukázat tendenci skrývající se za oním způsobem, jak se na slova dívat, jež způsobila ve filosofii potíž. Ve Zkoumáních pak přechází k diskusi o vztazích logiky a ja­ zyka, ale v Hnědé knize to nedělá - byť to s tím, co tam říká, úzce souvisí. Mám na myslí především to, co tam říká o slovese „moci“, a spojitost s jeho představou toho, co lze říci („Kdy ří­ káme, že toto je stále jazyk? Kdy říkáme, že je to výrok?“). Jsme pak totiž v pokušení myslet na kalkul a na to, co v něm lze říci. Ale Wittgenstein by řekl, že to je neporozumění tomu, co to je pravidlo jazyka a co to je používání jazyka. Obvykle když mlu­ víme, nepoužíváme přesně definovatelné pojmy ani přesná pra­ vidla. A srozumitelnost je zde něco jiného než srozumitelnost v kalkulu. Právě proto, že lidé mysleli na to, „co lze říci“, jako na to, „co je přípustné v kalkulu“ („Protože o jaký jiný smysl onoho ,být přípustné4 jde?“) - právě z toho důvodu se počítalo s tím, že jednotu jazyka ovládá logika: ovládá, co do jazyka patří a co ne; co je srozumitelné a co ne; co je výrok a co ne. V Hnědé knize Wittgenstein zdůrazňuje, že jazyk tento druh jednoty nemá. Ani tento druh srozumitelnosti. Ale vlastně neprobírá, proč chtěli lidé počítat s tím, že je má.

14

předmluva

Mohli byste si myslet, že to udělal předtím, v Modré knize, ale podle mne ne. Nemyslím si, že by si tam kladl otázku ohledně logiky a jazyka, otázku, kterou se bezpochyby zabývá v Hnědé knize, i kdyby tak docela neujasňoval, o jaký druh obtíže jde. Na straně 25 Modré knihy říká: „Obvykle nepoužíváme jazyka podle přísných pravidel - vždyť jsme mu také nebyli vyučováni pomo­ cí přísných pravidel. Na druhé straně my v našich diskusích stále srovnáváme jazyk s kalkulem postupujícím podle přesných pra­ videl.“ Když se (na konci stránky) ptá, proč to děláme, odpovídá prostě: „Odpověď zní, že zmatení, která se pokoušíme odstranit vždy vyrůstají právě z tohoto postoje k jazyku.“ A | snad bude­ te na pochybách, zda to je odpověď. Jde mu kupříkladu, podle konstatování ze strany 27, o to, že „filosoficky zmatený člověk vidí ve způsobu, jak se slovo používá, zákon, a když se pokouší uplatnit tento zákon konzistentně, naráží na ... paradoxní výsled­ ky“. Na první pohled to vypadá jako něco, co říká i později, ve Zkoumáních, o tendenci sublimovat logiku našeho jazyka. Avšak zde v Modré knize neukazuje, co na používání jazyka nebo ro­ zumění jazyku vede lidi k tomu, aby o slovech přemýšleli tímto způsobem. Řekneme třeba, že je to proto, že se filosofové dí­ vají na jazyk metafyzicky. Dobrá, ale zeptáme-li se, co k tomu vede právě je, bude Wittgensteinova odpověď z Modré knihy znít, že je to z touhy po obecnosti a proto, že „filosofové mají stále před očima metodu vědy a jsou v neodolatelném pokušení ptát se a odpovídat na otázky stejným způsobem, jako to dělá věda“ (str. 18). Jinými slovy, zdroj metafyziky nevidí v ničem, co by bylo spojeno speciálně s jazykem. To je zde jedna z velmi důležitých věcí, která znamená, že neměl ohledně charakteru filosofického zmatku vůbec tak jasno, jako když psal Zkoumá­ ní. Rozhodně však filosofy k myšlence na ideální jazyk nebo na logicky správnou gramatiku, když jsou zmateni ohledně jazyka nebo rozumění, nevede tato tendence - totiž tendence klást otáz­ ky a zodpovídat je tím způsobem, jakým je klade a zodpovídá věda. Vede je k tomu něco jiného. Wittgenstein říká v Modré knize zcela jasně, že jazyk nepoužívá­ me podle přísných pravidel a že slova nepoužíváme podle zákonů

15

XI

Rush Rhees

XII

jako jsou ty, o nichž mluví věda. Nemá však úplně jasno ohledně pojmů jako „znalost významu“ nebo „rozumění“; což znamená, že má stále také spoustu nejasností v pojmu „řízení se pravidlem“. A z toho důvodu vůbec nerozpoznává, jaká zmatení mohou vzni­ kat, když se říká, že znát jazyk znamená vědět, co lze říci. „Na čem závisí možnost významů našich slov?“ Právě to se skrývá za představou významu, kterou najdeme v teorii logicky vlastních jmen a logické analýzy. S touto otázkou jde ruku v ruce otázka, co se učíte, když se učíte jazyk; nebo co to je učit se jazyk. Wittgenstein v Modré knize ozřejmuje, že slova mají ty významy, jaké jim dáme, a že bylo pomýlené pomýšlet na zkoumání jejich skutečného významu. Ještě si však neujasnil rozdíl mezi učením se | jazykové hře a učením se zápisu. A z tohoto důvodu nemůže postihnout charakter zmatku, proti němuž se staví. Jinými slovy, Wittgenstein si v Modré knize neujasnil, jak zní otázka po podmínkách jazyka či jeho srozumitelnosti. Proto může na straně 28 říci: „Běžný jazyk je v pořádku.“ To je jako říci: „Je to jazyk, v pořádku.“ A to jako by znamenalo, že splňuje určité podmínky. Ale když tak Wittgenstein mluví, upadá sám do obdobného zmatku, na jaký bude později poukazovat. A mluvíme-li, jako to zde dělá on, jako by „vytvoření ideálních jazyků“ bylo to, co dělá, když vytváří jazykové hry, zatemňuje to podle mne otázku ideálních jazyků - zatemňuje to, oč ti, kdo o nich mluví, usilují. Později tak mluvit nebude. Může to být táž neujasněnost nebo něco jí blízkého, co Wittgensteina vede k tomu, aby v Modré knize několikrát zmínil „kal­ kul jazyka“ (např. na str. 42, první odstavec, nebo ještě spíše na str. 65, prostřední odstavec a poslední řádek) - přestože říká i to, že jen velmi zřídka používáme jazyk jako kalkul. Pokud nerozlišíte mezi jazykem a zápisem, sotva uvidíte rozdíl mezi ří­ zením se jazykem a řízením se zápisem. Ale v tom případě asi nebudete mít moc jasno v potížích ohledně spojitosti mezi jazy­ kem a logikou. Ty začnou být mnohem zřejmější v Hnědé knize, byť tam o nich nemluví explicitně. Můžeme říci, že jsou základním té­ matem Zkoumání.

16

předmluva

Je to totiž téma, které se proplétá diskusí „vidění něčeho ja­ ko něčeho“ stejně jako předchozími částmi. A opět zjišťujeme, že ve Zkoumáních Wittgenstein v těchto diskusích exponuje filo­ sofické problémy způsobem, jakým to v Hnědé knize nedělal. Jednu dobu Wittgensteina zajímala otázka, co to je „rozpo­ znat něco jako výrok“ (i když může být zcela neznámý) nebo rozpoznat něco jako jazyk - kupříkladu rozpoznat, že je zde něco napsáno - nezávisle na rozpoznání, co tento výrok říká. V druhé části Hnědé knihy se tím začíná zabývat. A ukazuje, že při správném pohledu na ně by taková „rozpoznání“ neměla vést k tomu druhu otázek, jaké kladou filosofové. Wittgenstein vede analogie kupříkladu mezi rozuměním větě a rozuměním hudeb­ nímu tématu nebo mezi tím, když chceme říci, že tato věta něco znamená, a tím, když chceme | říci, že něco říká tento barevný XIII vzor - tyto analogie jasně ukazují, že to není, jako byste rozpo­ znávali nějaký obecný charakter (či snad srozumitelnost), a že byste měli být s to říci, co to je, o nic víc, než by vám dávalo smysl ptát se mne, co říká barevný vzor. Ale proč chtěli lidé v této spojitosti mluvit kupříkladu o „meta-logice“? Hnědá kniha to zčásti vysvětluje a poukazuje dál. Ale na způsobu, jak používáme jazyk, a na spojitosti jazyka s myš­ lením je cosi - síla argumentu a obecně síla vyjádření -, díky čemu se zdá, jako by rozpoznat něco jako jazyk bylo cosi velmi rozdílného i od rozpoznání něčeho jako tahu ve hře. (Jako by ro­ zumění bylo něco znakům vnějšího; a jako by k tomu, aby něco bylo jazykem, bylo zapotřebí čehosi, co se v samotném systému znaků neobjevuje.) A v posledních oddílech Zkoumání se Witt­ genstein snaží uchopit právě toto. Wittgenstein mluvil o „zacházení se znaky“. A někdo by mohl říci: „U vás to vypadá jako zacházení s mechanismem; jako kaž­ dý jiný mechanismus. A pokud je toto vše, co na tom je - prostě mechanismus - pak to není jazyk.“ Inu, na to neexistuje stručná odpověď. Jde však o důležitou otázku. Stejně se to má kupříkla­ du s otázkou, co míníme „myšlením pomocí znaků“. Co to je? A opravdu nám tu pomůže poukaz na dělání čar tužkou? Hodně z toho lze zodpovědět, když zdůrazníme, že mluvení

17 Univerzita Hradec Králové UtiiVOZITNÍ KNIHOVNA ©

Rush Rhees

XIV

a psaní patří ke styku s druhými lidmi. Tam se znaky probouzejí k životu, a proto jazyk není prostě mechanismus. Existuje však námitka, že někdo může dělat toto všechno, po­ skytovat ve „hře“ s druhými lidmi správné znaky a postupovat náležitě, i když bude „významo-slepý“. Wittgenstein tento výraz používal analogicky k „barvoslepý“ a „bez hudebního sluchu“. Řeknu-li vám nějaké víceznačné slovo, třeba „rys“, mohu se vás zeptat, na jaký jeho význam jste mysleli, když jste je slyšeli, a vy třeba odpovíte, že jste mysleli na výkres, ale třeba jste nepomys­ leli na zvíře.3 Nedokázali bychom si ale představit někoho, kdo by této otázce neuměl dát smysl? Kdybyste mu řekli takovéto slo­ vo, nemělo by pro něj význam. A přesto by uměl správně „reago­ vat slovy“ na věty a jiné výpovědi a situace, s nimiž by se setkal. Nebo si to představit nemůžeme? Wittgenstein si (podle mne) nebyl jist. Kdyby byl člověk „významo-slepý“, znamenalo by to | nějaký rozdíl pro jeho použití jazyka? Nebo vnímání významu nehraje v používání jazyka roli? Na poslední otázce, na tom položit ji, je cosi špatně. Ale vypa­ dá, jako by ukazovala, že na pojmu „používání jazyka“ je stále cosi nejasného. Nebo jinak: když prostě zdůrazníme, že znaky patří ke sty­ ku s lidmi, co řekneme kupříkladu o roli „intuice“ ve spojitosti s matematikou a objevováním důkazů? Dokud budou existovat takovéto potíže, budou si lidé myslet, že musí existovat něco jako interpretace. Budou si stále myslet, že je-li něco jazyk, pak to pro mne musí něco znamenat. A tak dál. A z tohoto důvodu - k porozumění tomu, co za potíže to je - bylo podle Wittgensteina nutné ponořit se do celé té složité záležitosti „vidění něčeho jako něčeho“ tím způsobem, jak to dělal. A metoda pak musela být trochu jiná. S jazykovými hrami se tak daleko jít nedalo. Rush Rhees

Březen 1958

MODRÁ KNIHA

MODRÁ KNIHA Co je význam slova? Pusťme se do této otázky tak, že se nejprve zeptáme, co je vysvětlení významu slova, jak vypadá vysvětlení slova. Způsob, jak nám tato otázka pomůže, je analogický způsobu, jak nám otázka „Jak měříme délku?“ pomáhá porozumět problé­ mu „Co je délka?“ Otázky „Co je délka?“, „Co je význam?“, „Co je číslo jedna?“ atd. nám navozují mentální křeč. Cítíme, že v odpověď na ně nemůžeme na nic ukázat a přitom bychom na něco ukázat měli. (Máme do činění s jedním z velkých zdrojů filosofických roz­ paků: podstatné jméno nás podněcuje k hledání věci, která mu odpovídá.) Zeptat se nejprve „Co je vysvětlení významu?“ má dvě vý­ hody. V jistém smyslu si otázku „Co je význam?“ přiblížíte. K porozumění významu „významu“ přece potřebujete rozumět i významu „vysvětlení významu“. Zhruba řečeno: „Zeptejme se, co je vysvětlení významu, protože ať už se tím vysvětlí cokoli, bude to význam.“ Prostudování gramatiky výrazu „vysvětlení vý­ znamu“ vás naučí něco o gramatice slova „význam“ a vyléčí vás z pokušení poohlížet se po nějakém předmětu, který byste mohli nazývat „význam“. To, co se všeobecně nazývá „vysvětlení významu slova“, lze velice zhruba rozdělit na slovní a ostenzivní definice. Později se ukáže, v jakém smyslu je toto rozdělení jen hrubé a prozatímní (a že je takové, je důležité). Slovní definice nám v jistém smyslu nepomůže nikam dál, jelikož nás vede od jednoho slovního výra­ zu k jinému. Ostenzivní definicí však podle všeho děláme jakýsi daleko skutečnější krok v učení se významu. Jedna obtíž, která nás hned napadne, je ta, že podle všeho pro mnoho slov v našem jazyce ostenzivní definice nejsou: např. pro slova jako „jedna“, „číslo“, „ne“ atd.

21

1

Ludwig Wittgenstein

2

Otázka zní: musí se samotné ostenzivní definici porozumět? - Nelze ostenzivní definici neporozumět? | Vysvětluje-li definice význam slova, pak přece nemůže být podstatné, zda jste ono slovo už dříve slyšeli. Je na ostenzivní de­ finici, aby mu význam dala. Vysvětleme význam slova „tove“ tak, že ukážeme na tužku a řekneme: „Toto je tove.“ (Místo „Toto je tove“ jsem zde mohl říci „Toto se nazývá ,tove“‘. Poukazuji na to, abych jednou provždy skoncoval s představou, že slova ostenziv­ ní definice definovanému něco predikují; totiž s mícháním věty „Toto je červené“, která něčemu připisuje barvu, a ostenzivní de­ finice „Toto se nazývá ,červená“4.) Ostenzivní definici „Toto je tove“ lze interpretovat všelijak. Podám pár takových interpretací a použiji česká slova s pevně ustáleným užitím. Onu definici lze tedy interpretovat tak, že znamená:

„Toto je tužka.“ „Toto je kulaté.“ „Toto je dřevo.“ „Toto je jedno.“ „Toto je tvrdé.“ atd.

.

Na tento argument lze namítnout, že všechny tyto interpre­ tace předpokládají další slovní jazyk. A tato námitka má svůj význam, míníme-li „interpretací“ pouze „překlad do slovního jazyka“. - Několik náznaků, které to snad vyjasní. Položme si otázku, co je naším kritériem, když říkáme, že někdo ostenzivní definici nějak interpretoval. Řekněme, že Čechovi podám osten­ zivní definici „Toto Němci nazývají ,Buch‘“. Pak přinejmenším ve většině případů přijde Čechovi na mysl české slovo „kniha“. Můžeme říci, že interpretoval „Buch“ jako „kniha“. Jinak tomu bude, když např. ukážeme na věc, kterou nikdy dříve neviděl, a řekneme „Toto je bendžo“. Snad mu přijde na mysl slovo „kyta­ ra“, snad vůbec žádné slovo, nýbrž obrázek podobného nástroje, snad vůbec nic. Řekněme, že mu poté přikáži „A nyní z těch­ to věcí vyber bendžo“. Když vybere to, co nazýváme „bendžo“, mohli bychom říci „Interpretoval slovo ,bendžo4 správně“; když

22

Modrá kniha

vybere nějaký jiný nástroj: „Interpretoval slovo ,bendžo4 jako .strunný nástroj4.“ Říkáme „Interpretoval slovo ,bendžo4 tak či onak“ a máme sklon předpokládat kromě aktu výběru nějaký daný akt inter­ pretace. | Náš problém je analogický následujícímu. Přikáži-li někomu „Přines mi z tamté louky červenou květinu“, jak má vědět, jakou květinu má přinést, když jsem mu poskytl jen slovo? Nejprve by se mohla navrhnout odpověď, že šel hledat čer­ venou květinu a přitom si v mysli nesl červený obrázek, který porovnával s květinami, aby viděl, která z nich má jeho barvu. Inu, takový způsob hledání existuje a vůbec není podstatné, zda obrázek, který používáme, je mentální. Ve skutečnosti může jít o takovýto proces: nosím s sebou schéma přiřazující jména k ba­ revným čtverečkům. Když slyším příkaz „Přines mi atd.“, přeje­ du prstem přes schéma od slova „červená“ k jistému čtverečku a pak jdu a hledám květinu, která má stejnou barvu jako onen čtvereček. To však není jediný způsob hledání a není ani obvyk­ lý. Jdeme, rozhlížíme se, přicházíme ke květině a trháme ji, aniž bychom ji s čímkoli srovnávali. Abyste viděli, že proces plnění příkazu může být tohoto druhu, pouvažujte o příkazu „Představ si červenou skvrnu“. V takovém případě nejste v pokušení mys­ let si, že jste si červenou skvrnu museli představit před splněním příkazu, aby vám posloužila jako vzor červené skvrny, kterou jste si podle příkazu měli představit. Teď byste se mohli zeptat: interpretujeme slova před plněním příkazu? A v některých případech zjistíte, že před jejich plněním děláte něco, co lze nazvat interpretací, a v některých nikoli. Zdá se, že existují jisté přesně vymezené mentální procesy svá­ zané s fungováním jazyka, a že jazyk může fungovat jen díky nim. Mám na mysli procesy rozumění a mínění. Bez těchto men­ tálních procesů se znaky našeho jazyka zdají být mrtvé; a mohlo by se zdát, že jedinou funkcí znaků je vyvolávat takové procesy a že právě tyto věci by nás měly ve skutečnosti zajímat. Takže na otázku, jaký je vztah mezi jménem a věcí, kterou pojmeno-

23

3

Ludwig Wittgenstein

4

vává, budete mít sklon odpovědět, že jde o vztah psychologický, a když to řeknete, budete tím asi myslet především mechanis­ mus asociace. - Jsme v pokušení myslet si, že činnost jazyka se skládá ze dvou částí: z části anorganické, ze zacházení se znaky, a z části organické, kterou můžeme nazývat rozuměním těmto znakům, jejich míněním, jejich interpretováním, myšlením. Tyto druhé činnosti jako by probíhaly v jakémsi podivném druhu mé­ dia, totiž v mysli; a mechanismus mysli, jehož povaze, jak se zdá, ne zcela rozumíme, může dosáhnout takových účinků jako žád­ ný hmotný mechanismus. Tak např. myšlenka (která je takovým mentálním | procesem) se může shodovat, či neshodovat se sku­ tečností - jsem schopen myslet na člověka, který není přítomen, jsem schopen si ho představit, „mínit ho“ v poznámce, kterou o něm učiním, i když je tisíce mil daleko nebo je mrtvý. Řeklo by se: „Jak podivný musí být mechanismus přání, když si mohu přát něco, co se nikdy nestane.“ Existuje jeden způsob, jak se vyhnout tomu, aby procesy myš­ lení vypadaly okultně, a to nahradit v těchto procesech veškerou činnost představivosti akty dívání se na skutečné předměty. Tak­ že se může zdát být podstatné, že bych alespoň v jistých přípa­ dech, když slyším slovo „červená“ a rozumím mu, měl v duchu vidět červený obrázek. Ale proč bych představování si červené skvrny nenahradil viděním červeného kousku papíru? Vizuální obrázek bude přece živější. Představte si člověka nosícího stále v kapse list papíru, na němž jsou jména barev přiřazena barev­ ným skvrnám. Snad řeknete, že nosit s sebou takovou tabulku vzorků by byla otrava a že místo ní pokaždé používáme mecha­ nismus asociace. Ale to je irelevantní a v mnoha případech to ani není pravda. Kdybyste třeba dostali příkaz namalovat určitý odstín modré zvaný „berlínská modř“, asi byste museli použít ta­ bulku, aby vás od slov „berlínská modř“ dovedla ke vzorku barvy, který by vám posloužil jako vaše kopie. Pro naše účely bychom klidně mohli nahradit všechny procesy představování si procesy dívání se na předmět nebo malováním, kreslením či modelováním - a každý proces mluvení k sobě Sa­ mému mluvením nahlas nebo psaním.

24

Modrá kniha

Frege zesměšňoval formalistické pojetí matematiky tím, že říkal, že formalisté si pletou nedůležitou věc, znak, s důležitou, s významem. Vždyť, řeklo by se, matematika se nezabývá kliky­ háky na cáru papíru. Fregova představa by se dala vyjádřit tak­ to: kdyby byly matematické výroky jen soubory klikyháků, byly by mrtvé a naprosto nezajímavé - a v nich je přece svého druhu život. A totéž by se samozřejmě dalo říci o jakémkoli výroku: beze smyslu či bez myšlenky by byl naprosto mrtvou a triviální věcí. Kromě toho se zdá být jasné, že výrok nelze nikdy přivést k životu přidáváním anorganických znaků. A z toho vyvodíme závěr, že to, co se musí k mrtvým znakům přidat, aby se z nich udělal živý výrok, je něco nemateriálního, co má jiné vlastnosti než jakékoli pouhé znaky. Ale kdybychom měli jmenovat něco, co je životem znaku, mu­ seli bychom říci, že je to jeho použití. | Je-li významem znaku (zhruba tím, co je na znaku důležité) obrázek vytvořený v našich myslích, když znak vidíme či slyší­ me, pak nejprve zkusme právě popsanou metodu nahrazení to­ hoto mentálního obrázku nějakým vnějším viděným předmětem, např. namalovaným nebo vymodelovaným obrázkem. Proč by pak měl být napsaný znak dohromady s tímto namalovaným ob­ rázkem živý, je-li samotný napsaný znak mrtvý? - Vlastně jakmi­ le pomyslíte na nahrazení mentálního obrázku třeba obrázkem namalovaným a jakmile tím tento obrázek ztratí svůj okultní charakter, přestává se zdát, že by vůbec udílel větě nějaký život. (Vlastně jste pro svůj účel potřebovali právě okultní charakter mentálního procesu.) Chybu, které se snadno dopustíme, by bylo možno vyjádřit i takto: hledáme použití znaku, ale hledáme je, jako by to byl předmět koexistující se znakem. (Jedním z důvodů této chyby je zase to, že hledáme „věc odpovídající podstatnému jménu“.) Znak (věta) získává svou významnost ze systému znaků, z ja­ zyka, k němuž náleží. Zhruba řečeno: rozumět větě znamená rozumět jazyku. Jakožto část systému jazyka je věta (tak říkajíc) živá. Ale je zde pokušení představovat si to, co větu oživuje, jako něco v ja­

25

5

Ludwig Wittgenstein

6

kési okultní sféře, jež větu doprovází. Ale cokoli by ji doprováze­ lo, by pro nás byl jen další znak. Na první pohled se zdá, že myšlení dává jeho zvláštní charak­ ter to, že je sledem mentálních stavů, a zdá se, že podivné a těžko srozumitelné jsou procesy odehrávající se v médiu mysli, proce­ sy možné jen v tomto médiu. Vnucuje se nám srovnání mentální­ ho média s protoplazmou buňky, třeba améby. Pozorujeme jisté činnosti améby, jak přijímá potravu natahováním panožek, či její dělení na podobné buňky, z nichž každá roste a chová se jako ta původní. Řekneme „Jak podivnou povahu musí ta protoplazma mít, že se takto chová“ a snad řekneme, že takto by se žádný fyzikální mechanismus chovat nemohl a že mechanismus améby musí být úplně jiného druhu. Právě tak jsme v pokušení říci „Me­ chanismus mysli musí být podivného druhu, aby byl schopen dělat to, co dělá mysl“. Ale zde se dopouštíme dvou chyb. To, co nám připadalo podivné na myšlence a myšlení, totiž vůbec nebyly jejich podivné účinky, jež | zatím nedokážeme (příčinně) vysvětlit. Jinak řečeno, náš problém nebyl vědecký, šlo o nepořá­ dek pociťovaný jako problém. Řekněme, že bychom na základě psychologických zkoumání zkusili zkonstruovat model mysli, model, který by tak říkajíc vy­ světloval činnost mysli. Tento model by byl součástí psychologic­ ké teorie tak, jako může být mechanický model éteru součástí teorie elektřiny. (Takový model je mimochodem vždy součástí symbolismu teorie. Jeho výhodou může být to, že mu lze oka­ mžitě porozumět a že jej lze snadno podržet v mysli. Říká se, že model čistou teorii v jistém smyslu přikrášlí; že věty či rovnice jsou holá teorie. To bude třeba důkladněji prozkoumat později.) Třeba zjistíme, že takový model mysli by musel být velmi složi­ tý a spletitý, aby pozorované mentální činnosti vysvětlil; a na zá­ kladě toho bychom mohli mysl nazvat podivným druhem média. Ale tento aspekt mysli nás nezajímá. Případné z něj vycházející problémy a metoda jejich řešení patří do přírodovědy. Pokud nás tedy nezajímají příčinné souvislosti, pak před námi volně leží činnosti mysli. A když nás trápí povaha myšlení, pak je zmatek, který chybně interpretujeme jako zmatek ohledně po-

26

Modrá kniha

váhy média, způsoben mystifikujícím používáním našeho jazy­ ka. Tento druh chyby se ve filosofii vrací znovu a znovu; např. když nás mate povaha času, když nám čas připadá jako podivná věc. Jsme ve velmi silném pokušení myslet si, že zde jsou nějaké skryté věci, něco, co můžeme vidět zvenku, ale do čeho nemůže­ me nahlédnout. A přitom o nic takového nejde. To, co chceme poznat, nejsou nová fakta o čase. Všechna fakta, o něž nám jde, leží volně před námi. Mystifikuje nás však použití podstatného jména „čas“. Když nahlédneme do gramatiky tohoto slova, po­ cítíme, že možnost akceptovat božství času neohromuje o nic méně než možnost akceptovat božství negace nebo disjunkce. Mluvit o myšlení jako o „mentální činnosti“ je tedy zavádějící. Můžeme říci, že myšlení je svou podstatou zacházením se znaky. Tato činnost se provádí rukou, když myslíme psaním, provádí se ústy a hlasivkami, když myslíme mluvením; a myslíme-li předsta­ vováním si znaků nebo obrazů, nemohu vám uvést žádného čini­ tele, který myslí. Řeknete-li pak, že v takových případech myslí mysl, pouze bych vás upozornil na fakt, že používáte metaforu a že | mysl je zde činitelem v odlišném smyslu, než v jakém lze říci o ruce, že je činitelem při psaní. Mluvíme-li pak o místě, kde se odehrává myšlení, máme právo říci, že tímto místem je papír, na nějž píšeme, nebo ústa, která mluví. A když mluvíme o hlavě nebo mozku jako o místě myšle­ ní, jde o použití výrazu „místo myšlení“ v jiném smyslu. Prošet­ řeme, jaké jsou důvody nazývat hlavu místem myšlení. Naším záměrem není kritizovat tuto formu vyjádření nebo ukazovat, že není náležitá. Co musíme udělat, je toto: porozumět jejímu fun­ gování, její gramatice, např. vidět, jaký má tato gramatika vztah ke gramatice výrazu „myslíme svými ústy“ nebo „myslíme tuž­ kou na listu papíru“. Snad hlavním důvodem, proč máme tak silný sklon mluvit o hla­ vě jako o místě našich myšlenek, je tento: existence slov „myš­ lení“ a „myšlenka“ vedle slov označujících (tělesné) činnosti jako psaní, mluvení atd. nás podněcuje k hledání činnosti od nich rozdílné, leč s nimi analogické, která by odpovídala slovu „myšlení“. Když mají slova v našem běžném jazyce na první po­

27

7

Ludwig Wittgenstein

8

hled analogické gramatiky, máme sklon snažit se interpretovat je analogicky; tj. snažíme se udržet onu analogii úplně všude. - Říkáme „Myšlenka není totéž, co věta; vždyť anglická a fran­ couzská věta, které jsou naprosto rozdílné, mohou vyjadřovat stejnou myšlenku“. A pak, protože věty jsou někde, hledáme místo i pro myšlenku. (Je to jako bychom hledali místo pro krá­ le, o němž pojednávají pravidla šachu, v protikladu k místům rozmanitých kousků dřeva, králů různých herních sad.) - Říká­ me „Myšlenka je přece něco, není to přece pouhé nic“; na což lze odpovědět jen tolik, že slovo „myšlenka“ má své použití, které je úplně jiného druhu než použití slova „věta“. Znamená to snad tedy, že je nesmyslné mluvit o místě, kde se odehrává myšlení? Jistěže ne. Tato fráze má smysl, když jí smysl dáme. Když tedy řekneme „Myšlení se odehrává v našich hlavách“, co je střízlivě vzato smyslem této fráze? Asi to, že jisté fyziologické procesy odpovídají našim myšlenkám tak, že když tuto korespondenci poznáme, můžeme pozorováním těchto pro­ cesů zjistit myšlenky. Ale v jakém smyslu lze o fyziologických procesech říci, že odpovídají myšlenkám, a o nás, že se k myš­ lenkám dostáváme pozorováním mozku? Podle mne si představujeme, že se tato korespondence ve­ rifikuje pokusně. Představme si zjednodušeně takový pokus. Spočívá | ve sledování mozku, zatímco subjekt myslí. A teď si můžeme myslet, že důvod, proč mé vysvětlení pochybí, je samo­ zřejmě ten, že experimentátor se k myšlenkám subjektu dostane jen nepřímo, tak, že mu o nich subjekt poví, že je tím či oním způsobem vyjádří. Ale já tuto obtíž odstraním předpokladem, že subjekt je zároveň experimentátorem, který se dívá na vlastní mozek, třeba pomocí zrcátka. (Zjednodušenost tohoto popisu nijak nesnižuje sílu argumentu.) Pak se vás zeptám, pozoruje subjekt-experimentátor jednu, nebo dvě věci? (Neříkejte, že pozoruje jednu věc zároveň ze­ vnitř i zvenčí, protože to potíž neodstraní. O vnitřku a vnějšku budeme mluvit později.)4 Subjekt-experimentátor pozoruje souřadnost dvou fenoménů. Jednomu z nich říká (třeba) myšlení. Ten může spočívat ve sledu mentálních obrázků a organických

28

Modrá kniha

počitků nebo na druhé straně ve sledu rozmanitých zrakových, hmatových a svalových zkušeností, které má při psaní či říká­ ní nějaké věty. - Druhá zkušenost je zraková zkušenost toho, jak jeho mozek pracuje. Oba tyto fenomény lze správně nazý­ vat „vyjádření myšlení“; a aby se zabránilo nesrovnalostem, je lepší otázku „Kde je myšlení samotné?“ odmítnout jako nesmysl­ nou. Pokud ovšem používáme vyjádření „myšlení se odehrává v hlavě“, pak jsme tomuto vyjádření dali význam tím, že popi­ sujeme zkušenost, která by poskytla oprávnění pro hypotézu, že myšlení se odehrává v našich hlavách - tím, že jsme popsali zkušenost, kterou chceme nazývat „pozorování myšlení ve svém mozku“. Snadno zapomínáme, že slovo „místo“ se používá v mnoha různých smyslech a že o nějaké věci je zde mnoho různých dru­ hů konstatování, která bychom v určitém případě mohli ve sho­ dě s všeobecným užíváním nazývat specifikací místa té věci. Tak bylo o zrakovém prostoru řečeno, že jeho místo je v naší hlavě; a myslím, že pokušení říkat to je dáno (částečně) gramatickým nedorozuměním. Mohu říci „Ve svém zrakovém poli vidím obrázek stromu na­ pravo od obrázku věže“ nebo „Vidím obrázek stromu uprostřed zrakového pole“. A hned máme sklon zeptat se „A kde vidíš zrakové pole?“ Pokud by toto „kde“ bylo míněno jako otázka po místě v tom smyslu, v němž jsme specifikovali místo obrázku stromu, pak bych vás upozornil na fakt, že jste této otázce ještě nedali smysl; to jest, že jste | postupovali pomocí gramatické analogie bez jejího detailního vypracování. Když jsem řekl, že představa, že naše zrakové poleje umístěno v našem mozku, vyrostla z gramatického nedorozumění, nechtěl jsem říci, že takové specifikaci místa nedokážeme dát smysl. Moh­ li bychom si např. snadno představit zkušenost, kterou bychom pomocí takového konstatování popsali. Představte si, že bychom se dívali na skupinu věcí v této místnosti, a zatímco bychom se na ni dívali, byla by nám do mozku zavedena sonda a zjistilo by se, že když se špička sondy dotkne určitého bodu v našem moz­ ku, vymaže se tím určitá malá část našeho zrakového pole. Takto

29

9

Ludwig Wittgenstein

10

bychom mohli přiřadit body našeho mozku bodům vizuálního obrázku a mohli bychom na základě toho říci, že zrakové pole se nachází na tom a tom místě v našem mozku. A kdybychom se pak zeptali „Kde vidíš obrázek této knihy?“, odpověď by mohla být (jako výše) „Napravo od té tužky“ nebo „V levé části mého zrakového pole“ či „Tři palce za mým levým okem“. Ale co kdyby někdo řekl „Mohu vás ujistit, že cítím ten ob­ rázek dva palce za hřbetem svého nosu“ - co mu na to máme odpovědět? Máme říci, že nemluví pravdu nebo že takový pocit není možný? Co když se nás zeptá „Znáš všechny pocity, které existují? Jak víš, že takový pocit neexistuje?“ Co když nám proutkař řekne, že když drží proutek, cítí, že pět stop pod zemí je voda - nebo že cítí, že pět stop pod zemí je směs mědi a zlata? Řekněme, že by na naše pochyby odpověděl takto: „Vy můžete odhadnout délku, když ji vidíte. Proč bych já neměl mít jiný způsob, jak ji odhadovat?“ Porozumíme-li představě takového odhadování, ujasníme si povahu našich pochyb o konstatováních proutkaře a člověka, který říká, že cítí vizuální obrázek za hřbetem svého nosu. Je zde konstatování „Tato tužka je pět palců dlouhá“ a kon­ statování „Cítím, že tato tužka je pět palců dlouhá“ a my si mu­ síme ujasnit vztah gramatiky prvního konstatování ke gramatice druhého. Na konstatování „Cítím v ruce, že tři stopy pod zemí je voda“ máme chuť odpovědět „Nevím, co to znamená“. Ale proutkař by řekl „Ovšemže víte, co to znamená. Víte, co zna­ mená ,tři stopy pod zemí, a víte, co znamená ,cítím4!“ Avšak já bych mu odpověděl: vím, co slovo znamená v jistých kontextech. Takže | rozumím frázi „tři stopy pod zemí“ třeba ve spojeních „Měření ukázalo, že tři stopy pod zemí teče voda“, „Když bude­ me kopat tři stopy hluboko, narazíme na vodu“, „Od oka je voda tři stopy hluboko“. Ale použití výrazu „pocit v mé ruce, že tři stopy pod zemí je voda“ je mi ještě třeba vysvětlit. Mohli bychom se proutkaře zeptat: „Jak jste se naučil význam slov ,tři stopy4? Podle nás nejspíš tak, že vám byly takové dél­ ky ukázány, že jste si je změřil a podobně. Učili vás také mluvit o pocitu, že voda je tři stopy pod zemí, třeba o pocitu ve vašich

30

Modrá kniha

rukou? Pokud totiž nikoli, co vás vede ke spojování slova ,tři stopy' s pocitem ve vašich rukou?“ Řekněme, že jsme odhadovali délky od oka, ale nikdy jsme délku neměřili. Jak bychom potom mohli odhadnout délku vyměřováním palec po palci? Tj. jak bychom mohli interpretovat zkušenost vyměřování v palcích? Otázka zní: jaká je spojitost mezi, řekněme, hmatovým počitkem a zkušeností měření věci měřidlem? Tato spojitost nám ukáže, co to znamená „cítit, že věc je šest palců dlouhá“. Proutkař třeba řekl: „Nikdy jsem se neučil přiřazovat hloubku vody pod zemí k pocitům v mé ruce, ale když mám jistý pocit napětí v rukou, naskočí mi v mysli slova ,tři stopy4.“ Odpověděli bychom: „To je docela dobré vysvětlení toho, co míníte slovy ,cítit, že hloub­ ka je tři stopy4, a konstatování, že to cítíte, bude mít právě tolik významu, kolik mu dalo vaše vysvětlení. A ukáže-li zkušenost, že skutečná hloubka vody vždy souhlasí se slovy ,n stop4, jež vám přijdou na mysl, pak bude vaše zkušenost velice užitečná pro určování hloubky vody.“ - Ale jak vidíte, bylo třeba vysvět­ lit význam slov „cítím, že voda je n stop hluboko“; ten nebyl znám, přestože byl znám význam slov „n stop“ v běžném smyslu (tj. v běžných kontextech). - Neříkáme, že člověk, který nám vy­ práví, že cítí vizuální obrázek dva palce za hřbetem svého nosu, lže nebo povídá nesmysly. Ale říkáme, že významu takové fráze nerozumíme. Kombinuje dobře známá slova, ale kombinuje je způsobem, jemuž zatím nerozumíme. Gramatiku této fráze je nám třeba teprve vysvětlit. Důležitost zkoumání proutkařovy odpovědi tkví ve faktu, že si často myslíme, že abychom dali konstatování p význam, stačí, když budeme tvrdit „Cítím (nebo věřím), že p“. (Později bude­ me mluvit | o tom, jak prof. Hardy říká, že Goldbachův teorém je výrok, protože on může věřit, že je pravdivý.)5 Už jsme řek­ li, že pouhým obvyklým vysvětlením významu slov „tři stopy“ jsme ještě nevysvětlili význam fráze „pocit, že voda je tři stopy atd.“ A tyto obtíže bychom necítili, kdyby byl proutkař řekl, že se naučil odhadovat hloubku vody třeba tak, že zkoušel vykopat vodu pokaždé, když měl určitý pocit, a takto přiřazoval takovéto pocity k mírám hloubky. Pak musíme vyšetřit vztah procesu uče-

31

11

Ludwig Wittgenstein

ní se odhadovat k aktu odhadování. Důležitost tohoto vyšetření spočívá v tom, že se týká vztahu mezi učením se významu slova a použitím slova. Nebo obecněji, že ukazuje různé možné vztahy mezi uvedením pravidla a jeho uplatněním. Proberme si proces odhadování délky od oka: je nadmíru dů­ ležité, abyste si uvědomili, že existuje mnoho různých procesů, které nazýváme „odhadovat od oka“. Uvažte následující pří­ pady. (1) Někdo se ptá: „Jak jsi odhadl výšku této budovy?“ Odpo­ vím: „Má čtyři patra. Každé patro má asi patnáct stop; takže ta budova musí mít asi šedesát stop.“ (2) Jiný případ: „Zhruba vím, jak z této vzdálenosti vypadá jeden yard; takže to musí být dlouhé asi čtyři yardy.“ (3) Anebo: „Dokáži si představit, že vysoký muž sahá až tam; takže to musí být asi šest stop od země.“ (4) Nebo: „Nevím; prostě to vypadá jako jeden yard.“

12

Tento poslední případ nás nejspíš zmate. Když se zeptáte „Co se stalo v tomto případě, když ten člověk odhadl onu délku?“, správná odpověď může znít „Podíval se na tu věc a řekl:,Vypadá to jako jeden yard dlouhé4“. To mohlo být vše, co se stalo. Dříve jsme řekli, že bychom z proutkařovy odpovědi nebyli zmateni, kdyby nám byl řekl, že se naučil, jak odhadovat hloub­ ku. A učení se odhadovat lze, volně řečeno, vidět ve dvou růz­ ných vztazích k aktu odhadování - buď jako příčinu fenoménu odhadování, nebo jako to, co nás vybavuje pravidlem (tabulkou, schématem nebo něčím takovým), které použijeme při odhado­ vání. Řekněme, že někoho učím použití slova „žlutá“ tak, že opakovaně ukazuji na žlutou skvrnu a vyslovuji ono slovo. | Při jiné příležitosti ho podněcuji k uplatnění toho, co se naučil, příkazem „Vyber z tohoto pytle žlutý míč“. Co se to dělo, když plnil můj pokyn? Řeknu „Snad prostě toto: slyšel má slova a vytáhl z toho pytle žlutý míč“. Pak budete možná mít sklon myslet si, že to roz­ hodně nemohlo být vše; a druh věci, kterou byste navrhli, bude,

32

Modrá kniha

že když porozuměl pokynu, představil si něco žlutého, a potom vybral míč, jenž souhlasil s jeho obrázkem. Abyste viděli, že to není nutné, vzpomeňte si, že jsem mu mohl přikázat „Představ si žlutou skvrnu“. Byli byste stále měli sklon předpokládat, že si nejprve představil žlutou skvrnu, která by se k ní hodila? (Já neříkám, že to není možné. Jenomže když to formulujeme tímto způsobem, okamžitě se ukáže, že se to odehrát nemuselo. To mimochodem ilustruje tuto filosofickou metodu.) Když nás významu slova „žlutá“ učí prostřednictvím nějakého druhu ostenzivní definice (pravidla pro použití toho slova), lze se na toto vyučování dívat dvojím způsobem. A. Vyučování je dril. Tento dril zapříčiňuje, že si se slovem „žlutá“ asociujeme žlutý obrázek, žluté věci. Takže, když jsem dal příkaz „Vyber z tohoto pytle žlutý míč“, slovo „žlutý“ by moh­ lo navodit žlutý obrázek nebo pocit rozpoznání, když oko dané osoby spočine na žlutém míči. V takovém případě lze říci, že dril výuky vybudoval psychický mechanismus. To by ovšem byla jen hypotéza nebo metafora. Vyučování bychom mohli přirovnat k zavedení elektrického spojeni mezi vypínačem a žárovkou. To, co nazýváme zapomenutím vysvětlení nebo významu slova, by pak bylo paralelní s poruchou nebo přerušením spojení. (O vý­ znamu „zapomenutí významu slova“ bychom měli mluvit poz­ ději.)6 Pokud vyučování navozuje asociaci, pocit rozpoznání atd., je příčinou fenoménu porozumění, splnění příkazu atd.; a to, že k navození těchto účinků je zapotřebí procesu vyučování, je hy­ potéza. V tomto smyslu je myslitelné, že by docházelo ke všem procesům rozumění, plnění příkazu atd., aniž bychom danou osobu kdy naučili jazyku. (To teď vypadá nadmíru paradoxně.) B. Vyučování nás mohlo vybavit pravidlem, které je samo účastno na procesech rozumění, plnění pokynu atd.; „účastno“ | ovšem v tom významu, že vyjádření tohoto pravidla tvoří část těchto procesů. Musíme rozlišovat mezi tím, co bychom mohli nazývat ^pro­ ces, který je ve shodě s pravidlem“, a tím, co bychom nazvali „pro­ ces, na němž je účastno pravidlo“ (ve výše uvedeném smyslu).

13

Ludwig Wittgenstein

Zkusme příklad. Někdo mne učí umocňovat kardinální čísla na druhou; napíše řadu

12

3

4

a bude po mně chtít, abych ta čísla umocnil na druhou. (Opět v tomto případě veškeré procesy odehrávající se „v mysli“ na­ hradím procesy počítání na papíře.) Řekněme, že pak pod první řadu čísel napíši 1

4

9

16

To, co jsem napsal, je ve shodě s obecným pravidlem umoc­ ňování na druhou; ale zjevně je to ve shodě s libovolným počtem jiných pravidel - a není mezi nimi žádné, s nímž by to bylo ve shodě více než s jiným. V tom smyslu, v němž jsme před chvílí mluvili o tom, že pravidlo je na procesu účastno, nebylo na tom­ to procesu účastno žádné pravidlo. Řekněme, že abych došel ke svým výsledkům, počítal jsem 1 x 1, 2 x 2, 3 x 3, 4x4 (tj. v tomto případě jsem rozepsal výpočty); ty by opět byly ve shodě s li­ bovolným počtem pravidel. Řekněme ale, že abych ke svým vý­ sledkům došel, napsal jsem (třeba algebraicky) něco, co byste mohli nazývat „pravidlo umocňování na druhou“. V tom případě by zde toto pravidlo bylo účastno ve smyslu, v němž zde nebylo účastno žádné jiné pravidlo. Řekneme, že pravidlo je účastno na rozumění, plnění příkazu atd., když symbol tohoto pravidla tak říkajíc tvoří část daného vý­ počtu. (Nezajímá nás, kde se procesy myšlení či počítáni odehrá­ vají, takže si můžeme pro naše účely představit, že se výpočty pro­ vádějí výhradně na papíře. Nejde nám o rozdíl vnitřní/vnější.) Charakteristickým příkladem případu B by byl případ, kdy nás výuka vybavila tabulkou, kterou skutečně používáme při rozu­ mění, plnění příkazů atd. Když jsme vyučováni šachu, můžeme být vyučováni pravidlům. Když potom šachy hrajeme, tato pravi­ dla nemusí být na aktu hraní účastna. Ale mohou. Představte si např., že by pravidla byla vyjádřena ve formě tabulky: v jednom sloupci by byly nakresleny tvary šachových figurek a ve vedlej­ ším sloupci bychom našli diagramy ukazující „svobodu“ (legi­

34

Modrá kniha

timní tahy) těchto figurek. A přepokládejme, že na způsobu, jak se ta hra hraje, se podílí přecházení od | tvaru figurky k možným tahům tak, že přejedu prstem přes tabulku a poté provedu jeden z oněch tahů. Přestáváme o vyučování uvažovat jako o hypotetické historii našich následných činností (rozumění, plnění příkazů, odha­ dování délky atd.). Pravidlo, které bylo vyučováno a následně uplatněno, nás zajímá, jenom nakolik je účastno na uplatnění. Pravidlo, nakolik nás zajímá, neúčinkuje na dálku. Řekněme, že bych ukázal na kus papíru a řekl někomu: „Tuto barvu nazývám,červená'.“ Poté mu přikáži: „A nyní namaluj čer­ venou skvrnu.“ Pak se ho zeptám: „Proč jsi při provádění mého příkazu namaloval právě tuto barvu?“ Mohl by pak odpovědět: „Tuto barvu,“ přičemž ukazuje na vzorek, který jsem mu dal, „jsi nazýval červenou; a skvrna, kterou jsem namaloval, má, jak vi­ díš, barvu tohoto vzorku.“ Uvedl mi teď důvod, proč provedl pří­ kaz tak, jak jej provedl. Uvést důvod pro něco, co někdo udělal či řekl, znamená ukázat cestu, která vede k dané činnosti. V někte­ rých případech to znamená udat cestu, kterou někdo sám prošel; v jiných to znamená popsat cestu, která tam vede a která je ve shodě s jistými přijímanými pravidly. Takže na otázku „Proč jsi můj příkaz provedl tak, že jsi nama­ loval právě tuto barvu?“ může daná osoba popsat cestu, kterou skutečně prošla, aby se dostala k tomuto odstínu barvy. Tak by tomu bylo, kdyby při zaslechnutí slova „červený“ vzala vzorek označený „červená“, který jsem jí dal, a při malovaní skvrny jej okopírovala. Na druhé straně mohla skvrnu namalovat „automa­ ticky“ nebo podle paměťového obrázku, ale kdyby byla požádá­ na o poskytnutí důvodu, stále by mohla ukázat na vzorek a říci, že s ním skvrna, kterou namalovala, souhlasí. V tomto druhém případě by poskytnutý důvod byl jiného druhu - tj. byl by opráv­ něním post hoc. Když si tedy někdo myslí, že žádné rozumění nebo plnění příkazů by nebylo možné bez předchozího vyučování, myslí na vyučování jako na něco, co nás vybavuje důvodem pro to, co dě­ láme; jako na něco, co nás vybavuje cestou, po níž jdeme. A je

35

14

Ludwig Wittgenstein

15

zde představa, že má-li být příkazu rozuměno a má-li být splněn, musí zde být důvod, proč jej plníme tak, jak jej plníme; a vlastně také řetězec důvodů, sahající zpět do nekonečna. Je to, jako by se řeklo: „Ať už jste kdekoli, museli jste se tam dostat odněkud jinud, a na to předchozí místo z dalšího místa; a tak dále ad infi­ nitum.“ (Kdybyste naproti tomu řekli „Ať už jste kdekoli, mohli jste se tam dostat z jiného místa, vzdáleného deset yardů; a na toto druhé místo z třetího, které je o deset yardů dál, a tak dále ad infinitum - kdybyste řekli toto, zdůraznili byste nekonečnou možnost postupu. | Představa nekonečného řetězce důvodů tak vyrůstá z podobného zmatení, jako je toto: čára jisté délky sestá­ vá z nekonečného počtu částí, protože je nekonečně dělitelná; tj. protože možnost jejího dělení nemá konce.) Když si naproti tomu uvědomíte, že řetězec skutečných důvodů má začátek, nebudete se už vzpírat pomyšlení na případ, kdy pro způsob, jak plníte příkaz, není žádný důvod. V tu chvíli ovšem nastupuje další zmatek - mezi důvodem a příčinou. K tomuto zmatku jsme vedeni víceznačným použitím slova „proč“. Takže když řetězec důvodů dospěl ke konci a otázka „Proč?“ se kla­ de dál, máme sklon podat místo důvodu příčinu. Když např. na otázku „Proč jsi namaloval právě tuto barvu, když jsem ti řekl, abys namaloval červenou skvrnu?“ odpovíte „Byl mi ukázán vzo­ rek této barvy a zároveň mi bylo řečeno slovo .červená* - tudíž mi tato barva přijde na mysl vždy, když slyším slovo .červená*“, pak podáváte příčinu svého jednání, nikoli důvod. Výrok, že vaše jednání má takovou a takovou příčinu, je hypo­ téza. Taková hypotéza je podložená, pokud jste měli řadu zku­ šeností, které se, zhruba řečeno, shodují v tom, že ukazují vaše jednáni jako něco, co pravidelně následuje za jistých podmínek, jež nazýváme příčinami jednání. K tomu, abyste poznali důvod, který jste měli pro nějaké konstatování, pro jednání určitým způ­ sobem atd., není nutná žádná řada shodných zkušeností a vyslo­ vení vašeho důvodu není hypotézou. Rozdíl mezi gramatikami „důvodu“ a „příčiny“ je dost podobný rozdílu mezi gramatika­ mi „motivu a „příčiny . O příčině se může říci, že ji nemůžeme poznat, nýbrž že seji můžeme jen domýšlet. Když se naproti tomu

36

Modrá kniha

mluví o motivu, často se říká „Já přece musím vědět, proč jsem Io udělal“. Později uvidíme, že když říkám „Příčiny se můžeme jen domýšlet, ale důvod známe“, jde o gramatické konstatování. Ono „můžeme“ odkazuje k logické možnosti. Dvojí použití slova „proč“, totiž pro ptaní se po příčině a pro planí se po motivu, spolu s představou, že své motivy můžeme znát, a nejen se jich domýšlet, podněcuje onen zmatek, že motiv je příčina, jíž jsme si bezprostředně vědomi, příčina „viděná ze­ vnitř“ či příčina zakoušená. - Podat důvod je jako podat výpočet, pomocí něhož jste došli k jistému výsledku. Vraťme se ke konstatování, že myšlení v podstatě spočívá v zacházení se znaky. Šlo mi o to, že budeme-li říkat | „Myšlení je mentální činnost“, může nás to snadno svést. Otázka, jaký druh činnosti je myšlení, je analogická otázce „Kde se myšlení odehrává?“ Můžeme odpovědět: na papíře, v naší hlavě, v mysli. Žádné z těchto konstatování nepodává to pravé a jediné1 místo myšlení. Použití všech těchto specifikací je správné, ale nesmíme se nechat svést podobností jejich jazykové formy k chybnému pojetí jejich gramatiky. Jako když třeba řeknete „Skutečné místo myšlení je přece v naší hlavě“. Totéž platí o představě myšlení jakožto činnosti. Je správné říci, že myšlení je činností naší píšící ruky, našich hlasivek, naší hlavy a naší mysli, pokud rozumíme gramatice těchto konstatování. A navíc je nesmírně důležité uvě­ domit si, jak jsme, neporozuměním gramatice těchto vyjádření, vedeni k tomu, abychom považovali jedno z těchto konstatování samo o sobě za konstatování, jež udává skutečné sídlo činnosti myšlení. Proti tomu, že myšlení je něco jako činnosti ruky, existuje námitka. Myšlení, chtělo by se říci, patří k naší „soukromé zku­ šenosti“. Není hmotné, nýbrž je událostí v soukromém vědomí, lůto námitku vyjadřuje otázka „Mohl by stroj myslet?“ Budu 0 tom mluvit později8 a zatím vás jen odkáži na analogickou otázku „Může mít stroj bolesti zubů?“ Jistě budete mít sklon říci „Stroj nemůže mít bolesti zubů“. Prozatím bych vás jen upbzornil na vaše využívání slova „moci“ a zeptal bych se „Chtěli jste říci, že celá naše dosavadní zkušenost ukazuje, že stroj nikdy ne­

37

16

Ludwig Wittgenstein

Y1

měl bolesti zubů?“ Nemožnost, o níž mluvíte, je logická. Otázka zní: jaký je vztah mezi myšlením (nebo bolestí zubů) a subjek­ tem, který myslí, má bolesti zubů atd.? Prozatím o tom víc říkat nebudu. Řekneme-li, že myšlení je v podstatě zacházení se znaky, vaše první otázka by mohla být „Co jsou znaky?“ - Namísto předkládáni jakéhokoli druhu obecné odpovědi na tuto otázku vám navrhnu podívat se blíže na jednotlivé případy, kdy bychom mluvili o „zacházení se znaky“. Podívejme se na prostý příklad zacházení se slovy. Dám někomu příkaz „Přines mi z obchodu šest jablek“ a popíši způsob využití takového příkazu: slova „šest jablek“ jsou napsána na kousku papíru, papír je předán obchod­ níkovi a ten porovná slovo .jablko“ s popiskami na různých poli­ cích. Zjistí, že se s jednou z popisek shoduje, odpočítá od jedné do počtu napsaného na papírku a za každé odpočítané číslo | vezme z police kus ovoce a dá ho do sáčku. - Tady máte případ použití slov. Později vás budu znovu a znovu upozorňovat na to, co budu nazývat jazykovými hrami. Jde o jednodušší způsoby používání znaků, než jak používáme znaky našeho velmi složi­ tého každodenního jazyka. Jazykové hry jsou těmi formami ja­ zyka, jimiž dítě s používáním slov začíná. Studium jazykových her je studiem primitivních forem jazyka či primitivních jazy­ ků. Chceme-li prostudovat problém pravdy a nepravdy, shody a neshody výroků se skutečností, povahu tvrzení, předpokladu a otázky, bude pro nás velmi přínosné podívat se na primitivní formy jazyka, v nichž se tyto formy myšlení objevují bez matou­ cího pozadí velmi složitých procesů myšlení. Podíváme-li se na takovéto jednoduché formy jazyka, mizí mentální mlha, která jako by halila naše běžné používáni jazyka. Vidíme činnosti a reakce, které jsou zřetelné a transparentní. Na druhé straně rozpoznáváme v těchto jednoduchých procesech formy jazyka neodtržené od našich složitějších forem. Vidíme, že postupným přidáváním nových forem můžeme z primitivních forem vybudo­ vat formy složité. Nuže, vydat se touto cestou zkoumání nám brání naše touha po obecnosti.

38

Modrá kniha

Tato touha po obecnosti je výsledkem řady tendencí spoje­ ných s určitými filosofickými zmatky. Je zde: (a) Tendence hledat něco společného všem entitám, které obyčejně zahrnujeme pod obecný termín. - Máme sklon myslet si, že zde musí být něco společného třeba všem hrám a že tato společná vlastnost je oprávněním uplatnění obecného termínu „hra“ na rozmanité hry; hry však tvoří rodinu, jejíž členové mají rodinnou podobnost. Někteří z nich mají stejný nos, jiní stejné obočí a jiní zase stejný způsob chůze - a tyto podobnosti se pře­ krývají. Představa, že obecný pojem je společnou vlastností svých jednotlivých instancí, navazuje na jiné primitivní, zjednodušené představy o struktuře jazyka. Je srovnatelná s představou, že vlastnosti jsou složkami věcí, které mají ony vlastnosti - např. že krása je složkou všech krásných věcí, tak jako je alkohol složkou piva a vína, a že bychom tudíž mohli mít čistou krásu, nezkalenou ničím, co je krásné. (b) V našich obvyklých formách vyjadřování je zakořeněna tendence | myslet si, že člověk, který se naučil rozumět obecnému termínu, třeba termínu „list“, tím získal do vlastnictví nějaký druh obecného obrazu listu v protikladu k obrazům jednotli­ vých listů. Když se učil významu slova „list“, byly mu ukazovány různé listy; a ukazování různých listů byl pouze prostředek, jak „v něm“ vytvořit představu, kterou si představujeme jako nějaký druh obecného obrázku. Říkáme, že vidí, co je společné všem těm listům - a je to pravda, pokud míníme to, že nám na požá­ dání může uvést jisté rysy nebo vlastnosti, jež jsou jim společné. Ale my máme sklon myslet si, že obecná představa listu je něco jako vizuální obrázek, jenomže takový, jenž obsahuje jen to, co je společné všem listům. (Galtonovská složená fotografie.) To zase navazuje na představu, že význam slova je slovu přiřazený obrázek nebo věc. (To zhruba znamená, že se na slova díváme, jako by všechna byla vlastními jmény, a pak směšujeme nositele jména s významem jména.) (c) Představa, kterou máme o tom, co se děje, když uchopíme obecnou představu „listu“, „rostliny“ atd., je zase spojena s tím, že se plete dohromady mentální stav jakožto stav hypotetického

39

18

Ludwig Wittgenstein

19

mentálního mechanismu a mentální stav jakožto stav vědomí (bolest zubů atd.). (d) Naše touha po obecnosti má další mohutný zdroj: naše zaujetí pro metodu vědy. Míním tím metodu redukování vysvět­ lení přírodních fenoménů na co nejmenší počet primitivních přírodních zákonů; a v matematice metodu sjednocování pojed­ návání různých témat použitím zobecnění. Filosofové mají stále před očima metodu vědy a jsou v neodolatelném pokušení ptát se a odpovídat na otázky stejným způsobem, jako to dělá věda. - Tato tendence je skutečným zdrojem metafyziky a vede filoso­ fy do naprostých temnot. Chci tady říci, že naším úkolem nikdy nemůže být redukovat něco na něco jiného nebo cokoli vysvětlo­ vat. Filosofie skutečně „čistě popisná“ je. (Pomyslete na otázky jako „Existují smyslová data?“ a zeptejte se: Jakou metodou to určit? Introspekcí?) Místo „touha po obecnosti“ jsem také mohl říci „pohrdavý postoj k jednotlivému případu“. Pokouší-li se např. někdo vysvět­ lit pojem čísla a říká nám, že taková a taková definice nestačí nebo je neohrabaná, protože platí jen pro konečná kardinální čísla, odpověděl bych, že pouhý fakt, že takovou omezenou definici mohl podat, pro nás činí tuto definici nesmírně | důležitou. (O eleganci nám nejde.) Vždyť proč by pro nás mělo být zajíma­ vější to, co je společné konečným a transfinitním číslům, než to, čím se tato čísla odlišují? Nebo jsem vlastně raději neměl říkat „Proč by to pro nás mělo být zajímavější?“ - Není to zajímavější; a to je pro náš způsob myšlení charakteristické. Postoj k obecnějšímu a speciálnějšímu je v logice spojen s po­ užíváním slova „druh“, které nás může snadno poplést. Mluvíme o druzích čísel, druzích výroků, druzích důkazů; a také o dru­ zích jablek, druzích papíru atd. V jednom smyslu definují druh vlastnosti, jako sladkost, tvrdost atd. Ve druhém jsou různými druhy různé gramatické struktury. Pojednání o pomologii lze na­ zývat neúplným, pokud existují druhy jablek, které v něm nejsou zmíněny. Zde máme standard úplnosti v přírodě. Naproti tomu řekněme, že by existovala hra podobná šachům, ale jednodušší nepoužívali by se v ní pěšci. Nazvali bychom tuto hru neúplnou?

40

Modrá kniha

Nebo, nazvali bychom nějakou hru úplnější než šachy, kdyby ně­ jak obsahovala šachy, ale byly by k nim přidány nové prvky? Po­ hrdání tím, co v logice vypadá jako méně obecný případ, vyrůstá z představy, že je to neúplné. Mluvit o aritmetice kardinálních čí­ sel jako o něčem speciálním v protikladu k něčemu obecnějšímu je ve skutečnosti matoucí. Aritmetika kardinálních čísel nenese žádnou známku neúplnosti; stejně tak ani aritmetika konečných kardinálních čísel. (Mezi logickými formami neexistují žádné jemné odlišnosti jako mezi chutěmi různých druhů jablek.) Když studujeme třeba gramatiku slov „přání“, „myšlení“, „ro­ zumění“ či „mínění“, nebudeme nespokojení, když popíšeme rozmanité případy přání si, myšlení atd. Kdyby někdo řekl: „To přece není vše, co nazýváme ,přání4“, odpovíme: „Jistě ne, ale složitější případy můžete vystavět, kdy chcete.“ A koneckonců neexistuje jedna vymezená třída rysů charakterizující všechny případy přání si (přinejmenším, jak se to slovo běžně používá). Když si na druhé straně přejete podat definici přání si, tj. vytyčit ostrou hranici, pak je na vás, jak to uděláte; a tato hranice nebu­ de nikdy tak docela souhlasit se skutečným používáním, neboť toto používání ostrou hranici nemá. Představa, že k vyjasnění významu obecného termínu je tře­ ba najít společný prvek ve všech uplatněních tohoto termínu, brzdila filosofické zkoumání; nejenže totiž nevedla k žádnému výsledku, ale navíc filosofa nutila zavrhnout konkrétní případy jako irelevantní; a přitom jen ony mu mohly pomoci porozumět užívání | obecného termínu. Když Sókratés klade otázku „Co je vědění?“, nepokládá výčet případů ani za předběžnou odpověď.9 Kdybych chtěl zjistit, co je to aritmetika, byl bych určitě velice spokojen, kdybych prozkoumal, jak se to má s aritmetikou ko­ nečných kardinálních čísel. Neboť (a) by mne to přivedlo ke všem složitějším případům, (b) konečná kardinální aritmetika není neúplná, nemá žádné mezery, vyplněné posléze zbytkem matematiky. Co se děje, když A od čtyř do půl páté očekává, že B přijde k němu do pokoje? V jednom smyslu je fráze „očekávat něco od čtyř do půl páté“ použita tak, že zajisté neodkazuje k nějakému

20

Ludwig Wittgenstein

21

procesu nebo stavu mysli, který celou tu dobu probíhá, nýbrž ke spoustě různých činností a stavů mysli. Když třeba očekávám, že B přijde na čaj, může se dít toto: ve čtyři hodiny se podívám do diáře a u dnešního data uvidím jméno „B“; připravím čaj pro dva; na chvilku se zamyslím: „Kouří B?“ a vyndám cigarety; před půl pátou začnu být netrpělivý; představím si, jak bude B vypa­ dat, když vstoupí ke mně do pokoje. To vše se nazývá „očekávání B od čtyř do půl páté“. A tento proces, který všichni popisuje­ me stejným výrazem, má bezpočet obměn. Zeptá-li se někdo, co mají všechny ony různé procesy očekávání někoho na čaj společ­ ného, odpověď zní, že zde žádný jim všem společný rys není, byť je zde mnoho společných rysů, jež se překrývají. Tyto případy očekávání tvoří rodinu; mají rodinné podobnosti, které nejsou jasně definované. Existuje úplně jiné použití slova „očekávání“, kdy je používá­ me pro určitý počitek. Toto použití slov jako „přání“, „očekávání“ atd. se hned nabízí. Mezi tímto použitím a použitím popsaným výše je zjevná spojitost. Není pochyb, že v mnoha případech, kdy v onom prvním smyslu někoho očekáváme, jsou některé nebo všechny činnosti provázeny zvláštním pocitem, napětím - a je přirozené používat slovo „očekávání“ pro tuto zkušenost napětí. Teď vyvstává otázka: má se tento počitek nazývat „počitek očekávání“, nebo „počitek očekávání, že přijde B“? V prvním případě, když řeknete, že jste ve stavu očekávání, nepopíšete si­ tuaci očekávání, že se stane to a to, plně. Druhý případ se často ukvapeně navrhuje jako vysvětlení použití fráze „očekávat, že se stane to a to“, a můžete si dokonce myslet, že s tímto vysvětlením jste | v suchu, protože každá další otázka se vyřídí tím, že se řekne, že počitek očekávání je nedefinovatelný. Proti tomu, nazývat určitý počitek „očekávání, že přijde B“, není co namítat. Pro použití takového výrazu dokonce mohou být dobré praktické důvody. Ovšem všimněte si: pokud jsme vý­ znam fráze „očekávání, že přijde B“ vysvětlili takto, nevysvětlí se tím žádná fráze odvozená od ní nahrazením „B“ jiným jménem. Lze říci, že fráze „očekávání, že přijde B“ není hodnotou funkce „očekávání, že přijde x“. Abychom tomu porozuměli, porovnej-

42

Modrá kniha

me náš případ s případem funkce „Jím x“. Výroku „Jím židli“ rozumíme, i když nás neučili zvlášť význam výrazu „sníst židli“. Roli, kterou v našem případě ve výrazu „očekávám B“ hraje jméno „B“, lze přirovnat k roli, již hraje jméno „Bright“ ve vý­ razu „Brightova choroba“.10 Srovnejte gramatiku tohoto slova, když označuje určitý druh choroby, s gramatikou výrazu „Brigh­ tova choroba“, když znamená chorobu, jíž trpí Bright. Tento roz­ díl charakterizuji tak, že slovo „Bright“ je v prvním případě inde­ xem složeného jména „Brightova choroba“; ve druhém případě je nazvu argumentem funkce „x-ova choroba“. Lze říci, že index je narážkou a že taková narážka může být oprávněna různorodě. Takže nazývat počitek „očekávání, že přijde B“ znamená dát mu složené jméno a „B“ je nejspíš narážkou na muže, jehož příchod byl tímto počitkem pravidelně předcházen. Dále můžeme frázi „očekávat, že přijde B“ používat nikoli jako jméno, nýbrž jako charakteristiku jistých počitků. Mohli by­ chom např. vysvětlovat, že jisté napětí se považuje za očekávání, že přijde B, je-li toto napětí uvolněno příchodem B. Používáme-li tu frázi takto, pak je správné říci, že nevíme, co očekáváme, dokud naše očekávání není naplněno (srv. Russell). Ale nikdo nemůže věřit, že toto je jediné, či alespoň nej obvyklejší použi­ tí slova „očekávat“. Když se někoho zeptám „Koho očekáváš?“ a poté, co dostanu odpověď, se zeptám znovu „Jsi si jist, že ne­ očekáváš někoho jiného?“, pak by se tato otázka většinou po­ kládala za absurdní a odpovědí by bylo něco jako „Přece musím vědět, koho očekávám“. Význam, který slovu „přání“ dává Russell, lze charakterizovat | tak, že pro něj znamená nějaký druh hladu. - Jde o hypotézu, že určitý druh hladu se uvolní snědením určité věci. Při Russellově používání slova „přání“ nedává smysl říci „Přál jsem si jablko, ale s hruškou jsem spokojen“.11 Ale toto přece občas ří­ káme, a pak používáme slovo „přání“ jinak než Russell. V tomto smyslu můžeme říci, že napětí přání se uvolnilo, aniž by bylo přání vyplněno - a také, že se přání vyplnilo, aniž by se uvolnilo napětí. To jest, v tomto smyslu mohu být uspokojen, aniž by bylo uspokojeno mé přání.

43

22

Ludwig Wittgenstein

23

Můžeme být v pokušení říci, že rozdíl, o němž mluvíme, je prostě v tom, že v některých případech víme, co si přejeme, a v některých nikoli. Zajisté existují případy, kdy říkáme „Cí­ tím touhu, i když nevím po čem“ nebo „Cítím strach, ale nevím, čeho se bojím“ či „Cítím strach, ale nebojím se ničeho urči­ tého“. Tyto případy můžeme popsat tak, že máme jisté počitky, které neodkazují k předmětům. Fráze „neodkazovat k předmětům“ za­ vádí gramatické rozlišení. Když pro charakterizování takovýchto počitků používáme slovesa jako „bát se“, „toužit“ atd., jsou tato slovesa nepřechodná; vyjádření „bojím se“ bude analogické vy­ jádření „pláči“. Můžeme plakat kvůli něčemu, ale to, kvůli čemu pláčeme, není složkou procesu pláče; to znamená, že vše, k če­ mu dochází, když pláčeme, bychom mohli popsat, aniž bychom řekli, kvůli čemu pláčeme. Řekněme, že bych navrhl, abychom používali vyjádření „cítím strach“ a podobných pouze přechodným způsobem. Místo dří­ vějšího (nepřechodného) „Mám počitek strachu“ budeme teď říkat „Něčeho se bojím, ale nevím čeho“. Lze proti této termino­ logii něco namítnout? Můžeme říci: nelze, až na to, že pak slovo „vědět“ používáme záhadným způsobem. Uvažte následující případ. Máme obecný, na nic nezaměřený pocit strachu. Později máme zkušenost, jež nás přivede k tomu, že řekneme „Teď už vím, čeho jsem se bál. Bál jsem se, že se stane to a to“. Je správné popsat můj první po­ cit nepřechodným slovesem, nebo mám říci, že můj strach měl předmět, i když jsem to nevěděl? Lze užít obě tyto formy popisu. Pro pochopení zkuste následující příklad: může se ukázat jako praktické říkat jistému stavu zubního kazu, který není provázen tím, čemu obvykle říkáváme bolest zubů, „nevědomá | bolest zubů“ a používat v takovém případě vyjádření, že máme bolest zubů, ale nevíme o tom. Právě v tomto smyslu hovoří psycho­ analytikové o nevědomých myšlenkách, aktech úmyslu atd. A je pochybené říci v tomto smyslu, že mám bolest zubů, ale nevím o tom? Není na tom nic pochybeného, neboť jde prostě jen o no­ vou terminologii, kterou lze kdykoli přeložit zpět do běžného

44

Modrá kniha

jazyka. Na druhé straně to zjevně zavádí nové použití slova „vě­ dět“. Přejete-li si vyzkoušet, jak se tento výraz používá, pomůže položit si otázku „Co je asi v tomto případě procesem dovídání se?“, „Čemu říkáme ,dovědět se‘ nebo ,zjistit4?“ Podle naší nové konvence není chybou říci „Mám nevědomé bolesti zubů“. Neboť co víc můžete od svého zápisu čekat než to, že by měl rozlišovat mezi zkaženým zubem, který vám ne­ způsobuje bolesti, a tím, který je způsobuje? Ale nové vyjádření nás svádí vyvoláváním obrazů a analogií, jež nám ztěžují udržo­ vat naši konvenci. A zbavit se těchto obrazů je nadmíru obtíž­ né, pokud si nedáváme stále pozor; zvlášť obtížné to je, když se při filosofování zamýšlíme nad tím, co o věcech říkáme. Takže výrazem „nevědomá bolest zubů“ můžete být svedeni k tomu, abyste si mysleli, že byl učiněn nesmírný objev, a to objev, který v jistém smyslu naprosto zmátl naše porozumění; nebo může­ te být tím výrazem nadmíru ohromeni (ohromení ve filosofii) a můžete položit třeba takovouto otázku: „Jak je možná nevě­ domá bolest zubů?“ Můžete pak být v pokušení popřít možnost nevědomé bolesti zubů; ale vědec vám řekne, že existence této věci je prokázaným faktem, a řekne to jako člověk, který bourá rozšířený předsudek. Řekne: „Ovšem, je to zcela prosté; existují věci, o kterých nevíte; a může existovat také bolest zubů, o níž nevíte. Je to prostě nový objev.“ Nebudete spokojeni, ale nebu­ dete vědět, co odpovědět. Mezi vědcem a filosofem nastává tato situace neustále. V takovém případě můžeme záležitost vyjasnit, řekneme-li „Podívejme se, jak se v tomto případě používá slovo ,nevědomý4, ,vědět4 atd., a jak se používá v případech jiných“. Kam až nás zavede analogie mezi nimi? Pokusíme se také utvořit nové zápisy, abychom zlomili kouzlo zápisů, na něž jsme zvyklí. Řekli jsme, že položit si otázku, čemu bychom v tomto urči­ tém případě, jenž přezkoumáváme, měli říkat „dovídat se“, je způsob, jak zkoumat gramatiku (použití) slova „vědět“. Je zde poku | šení myslet si, že tato otázka je pro otázku „Co je význa­ mem slova ,vědět4?“ relevantní jen málo, pokud vůbec. Jako by­ chom byli na vedlejší koleji, když se ptáme „Jaké to je v tomto

45

24

Ludwig Wittgenstein

25

případě ,dovědět se4?“ Ale tato otázka ve skutečnosti je otázkou týkající se gramatiky slova „vědět“, což se stane jasnějším, když jí dáme formu „Čemu říkáme ,dovídat se4?“ Součástí gramatiky slova „židle“ je to, že tomuto říkáme „sednout si na židli“, a sou­ částí gramatiky slova „význam“ je, že tomuto říkáme „vysvětlení významu“; stejně jako vysvětlit své kritérium pro to, že druhá osoba má bolesti zubů, je podat gramatické vysvětlení týkající se slov „bolest zubů“ a v tomto smyslu podat vysvětlení týkající se významu slov „bolest zubů“. Když jsme se učili používat frázi „ten a ten má bolesti zubů“, bylo nám poukazováno na jisté způsoby chování těch, o nichž se říkalo, že mají bolesti zubů. Jako příklad těchto způsobů chování si vezměme držení se za tvář. Třeba jsem pozorováním zjistil, že kdykoli mi v jistých případech tato první kritéria říkají, že nějaká osoba má bolesti zubů, objevuje se na její tváři červená skvrna. Třeba jsem někomu řekl: „Vidím, že A má bolesti zubů, má na tváři červenou skvrnu.“ Mohl se mne zeptat: „Jak víš, že A má bolesti zubů, když vidíš červenou skvrnu?“ Pak bych měl pou­ kázat na to, že jisté fenomény se vždy vyskytovaly pohromadě s objevením se červené skvrny. Někdo by pak mohl pokračovat a zeptat se: „Jak víš, že má bolesti zubů, když se drží za tvář?“ Odpověď na to by mohla znít: „Říkám, že on má bolesti zubů, když se drží za tvář, protože já se držím za tvář, když mám bolesti zubů.“ Ale co kdybychom se ptali dál: „A proč předpokládáš, že bolest zubů odpovídá tomuto držení se za tvář, jenom na základě toho, že tvá bolest odpovídá tvému držení se za tvář?“ Na tuto otázku nedokážete odpovědět a zjistíte, že jsme narazili na dno, tj. že jsme došli ke konvencím. (Když na poslední otázku navrhnete odpověď, že vždy, když jste viděli lidi držet se za tvář a zeptali jste se jich, co se děje, odpo­ věděli: „Bolí mě zuby“, vzpomeňte si, že tato skutečnost jenom přiřazuje držení se za tvář k pronášení jistých slov.) Abychom se vyhnuli jistým základním zmatkům, zaveďme si dva protikladné termíny. Na otázku „Jak víš, že něco je tak a tak?“ někdy odpovídáme uvedením „kritérií“ a ně | kdy uvedením „sym­ ptomů“. Když medicína pokládá angínu za zánět způsobený urči­

46

Modrá kniha

tým bacilem, a my se v nějakém případě ptáme „Říkáte, že tento člověk má angínu?“, pak nám odpověď „Zjistil jsem v jeho krvi ten a ten bacil“ podává kritérium či to, čemu můžeme říkat defi­ nující kritérium angíny. Když bude na druhé straně odpověď znít „Má zanícený jícen“, můžeme to brát jako uvedení symptomu angíny. „Symptom“ říkám fenoménu, o němž nás zkušenost učí, že se tak či onak vyskytuje pohromadě s fenoménem, jenž je pro nás definujícím kritériem. Pak říci „Člověk má angínu, když se mu zjistí bacil“ je tautologie nebo volnější způsob definování „an­ gíny“. Říci „Člověk má angínu, vždy když má zanícený jícen“ je pak vyslovením hypotézy. V praxi byste na dotaz, který fenomén je definujícím kritériem a který je symptomem, většinou nedokázali odpovědět jinak než nahodilým rozhodnutím ad hoc. Může být praktické defi­ novat slovo tím, že si vezmeme jeden fenomén jako definující kritérium, ale snadno se necháme přesvědčit, abychom slovo definovali pomocí toho, co podle našeho prvního použití bylo symptomem. Lékaři budou používat jména chorob, aniž by se kdy rozhodli, které fenomény mají být považovány za kritéria a které za symptomy; a nemusí jít o politováníhodný nedostatek jasnosti. Vzpomeňte si totiž, že obecně nepoužíváme jazyka pod­ le přísných pravidel - vždyť jsme mu také nebyli vyučováni po­ mocí přísných pravidel. Na druhé straně my v našich diskusích stále srovnáváme jazyk s kalkulem, postupujícím podle přesných pravidel. To je velice jednostranný pohled na jazyk. V praxi jen velmi zřídka používáme jazyk jako takovýto kalkul. Neboť když použí­ váme jazyk, nejenže nemyslíme na pravidla užívání - na definice atd. ale když jsme žádáni o uvedení takových pravidel, vět­ šinou to nedokážeme. Nedokážeme jasně vymezit pojmy, které používáme; ne protože bychom neznali jejich skutečné definice, ale protože pro ně žádné skutečné „definice“ nejsou. Předpoklá­ dat, že být musí, by bylo jako předpokládat, že vždy, když si děti hrají s míčem, hrají hru podle přesných pravidel. » Když mluvíme o jazyce jako o symbolismu užívaném jakožto přesný kalkul, pak to, co máme na mysli, lze nalézt ve vědách

47

Ludwig Wittgenstein

26

a v matematice. Naše běžné používání jazyka odpovídá tomuto standardu přesnosti jen málokdy. Proč potom při filosofování stále srovnáváme naše použití slov s jednáním podle přesných pravidel? | Odpověď zní, že zmatení, která se pokoušíme odstra­ nit, vždy vyrůstají právě z tohoto postoje k jazyku. Jako příklad uvažte otázku „Co je čas?“, jak ji kladl svátý Au­ gustin a jiní. Na první pohled tato otázka požaduje definici, ale pak hned vyvstává otázka „Čeho dosáhneme definicí, vždyť ta nás může vést jen k jiným nedefinovaným termínům?“ A proč by měl být někdo zmaten právě nedostatkem definice času, a nikoli nedostatkem definice „židle“? Proč bychom neměli být zmate­ ni ve všech případech, v nichž nemáme definici? Definice čas­ to vyjasňuje gramatiku slova. A ve skutečnosti nás mate právě gramatika slova „čas“. Poněkud zavádějící otázkou, totiž otáz­ kou „Co je...?“, jenom vyjadřujeme toto zmatení. Tato otázka je vyslovením nejasnosti, mentální nespokojenosti a je srovnatelná s otázkou „Proč?“, kterou tak často kladou děti. Ta je také vyjád­ řením mentální nespokojenosti a nepožaduje nutně buď příčinu, nebo důvod. (Hertz, Principy mechaniky) Zmatení v gramatice slova „čas“ vyvstává z něčeho, čemu by se mohlo říkat zdánlivé kontradikce v této gramatice. Právě taková „kontradikce“ mátla svátého Augustina, když ar­ gumentoval: Jak je možné měřit čas? Vždyť minulost nelze změ­ řit, poněvadž je pryč; a budoucnost nelze změřit, poněvadž ještě nepřišla. A přítomnost nelze změřit, neboť nemá žádný rozsah. Kontradikci, jež jako by zde vyvstávala, lze pokládat za kon­ flikt mezi dvěma rozdílnými užíváními slova, v tomto případě slova „měřit“. Augustin, jak můžeme říci, myslí na proces mě­ ření délky, třeba vzdálenosti mezi dvěma značkami na pohybu­ jícím se pásu, který nás míjí a z něhož vidíme jen malý kousek (přítomnost) před námi. Řešení tohoto zmatku bude spočívat ve srovnání toho, co míníme „měřením“ (ve srovnání gramatiky slova „měření“), když jde o vzdálenost na pohybujícím se pásu, s gramatikou tohoto slova, když se týká času. Ten problém se může zdát prostý, ale je výjimečně obtížný kvůli tomu, jak silně nás dokáže fascinovat analogie mezi dvěma podobnými struktu-

48

Modrá kniha

rami v našem jazyce. (Tady pomůže vzpomenout si, že pro dítě je někdy skoro nemožné uvěřit, že jedno slovo může mít dva významy.) Teď je jasné, že tento problém s pojmem času si žádá odpo­ věď ve formě přísných pravidel. Zmatek se týká pravidel. - Vez­ měte si další příklad: Sokratovu otázku „Co je vědě | ní?“ Zde je věc dokonce jasnější, neboť diskuse začíná tak, že žák dává příklad přesné definice a pak se analogicky k tomu žádá definice slova „vědění“. Podle toho, jak je problém formulován, se zdá, že s běžným použitím slova „vědění“ je něco špatně. Vypadá to, že nevíme, co znamená, a že tudíž asi nemáme právo je používat. Musíme odpovědět „Neexistuje jedno přesné užití slova,vědění4; ale můžeme dát dohromady několik takových užití, která budou víceméně ve shodě s tím, jak se to slovo skutečně používá44. Filosoficky zmatený člověk vidí ve způsobu, jak se slovo po­ užívá, zákon, a když se pokouší uplatnit tento zákon konzistent­ ně, naráží na případy, kde to vede k paradoxním výsledkům. Diskuse o takovém zmatku velice často probíhá následovně. Nejprve se položí otázka „Co je čas?“ Tato otázka vede k to­ mu, že se zdá, jako bychom chtěli definici. Mylně si myslíme, že definice tuto potíž odstraní (jako při jistých poruchách trávení cítíme hlad, jenž nelze odstranit jídlem). Na otázku se pak od­ povídá chybnou definicí; třeba: „Čas je pohyb nebeských těles.“ Dalším krokem je všimnout si, že tato definice je neuspokojivá. Ale to znamená jen tolik, že slovo „čas“ nepoužíváme synonymně s výrazem „pohyb nebeských těles“. Když ovšem řekneme, že první definice je chybná, jsme v pokušení myslet si, že ji musíme nahradit jinou, správnou. Srovnejte to s případem definice čísla. Vysvětlení, že číslo je stejná věc jako číslovka, zde uspokojí naši první snahu o definici. A je velice těžké nezeptat se „No, není-li to číslovka, co toýe?“ Filosofie, jak to slovo používáme my, je bojem proti fascinaci, kterou v nás vyvolávají formy vyjadřování. Chci, abyste si pamatovali, že slova mají ty významy, které jsme jim dali; a významy jsme jim dali pomocí vysvětlení. Mohu podat definici nějakého slova a používat to slovo ve shodě s ní

49

TI

Ludwig Wittgenstein

28

nebo mi mohli vysvětlení podat ti, kteří mne učili, jak to slovo používat. Případně bychom vysvětlením slova mohli mínit vy­ světlení, které bychom dokázali podat na požádání. Kdybychom totiž nějaké vysvětlení podat dokázali} většinou to nedokážeme. V tomto smyslu potom řada slov nemá přesný význam. Ale to není nedostatek. Myslet si, že je, by bylo jako říci, že světlo mé lampy na čtení není skutečné světlo, protože nemá ostrou mez. Filosofové velice často mluví o zkoumání či analyzování | vý­ znamu slov. Ale nezapomínejme, že slovo nedostalo svůj význam silou, jež by byla na nás nezávislá, takže by zde mohl být nějaký druh vědeckého zkoumání toho, co to slovo skutečně znamená. Slovo má ten význam, který mu někdo dal. Jsou slova s několika jasně definovanými významy. Je snad­ né udělat tabulku těchto významů. A jsou slova, o nichž lze říci: používají se tisíci různými způsoby, které postupně přecházejí jeden do druhého. Není divu, že pro jejich použití nemůžeme vytvořit tabulku přesných pravidel. Je chybou říci, že ve filosofii se zabýváme ideálním jazykem v protikladu k jazyku běžnému. To pak totiž vypadá, jako by­ chom si mysleli, že náš běžný jazyk můžeme vylepšit. Ale běžný jazyk je v pořádku. „Ideální jazyky“ nikdy nevytváříme proto, abychom jimi nahradili naše běžné jazyky; ale jenom proto, aby­ chom odstranili těžkosti, které si někdo způsobil, když si myslel, že uchopil přesné použití nějakého obvyklého slova. Proto také naší metodou není jen provádět výčet skutečných použití slov, ale spíše uváženě vynalézat nová, někdy právě pro to, jak absurd­ ně vypadají. Říkáme-li, že se snažíme svou metodou vzdorovat zavádějící­ mu účinku jistých analogií, je důležité, abyste rozuměli, že před­ stava, že nějaká analogie je zavádějící, není něco ostře definova­ ného. Případy, kdy bychom měli říci, že byl někdo sveden analo­ gií, nelze ostře ohraničit. Použití výrazů zkonstruovaných podle analogických vzorů často zdůrazňuje analogie mezi vzdálenými případy. Tyto výrazy tím mohou být velice užitečné. Ve většině případů je nemožné ukázat přesný bod, kde nás analogie začíná svádět na scestí. Každý zápis zdůrazňuje určité hledisko. Když

50

Modrá kniha

například našemu zkoumání říkáme „filosofie“, zdá se tento ná­ zev na jedné straně vhodný, na druhé straně jistě lidi zavádí. (Lze říci, že předmět, jímž se zabýváme, je jedním z těch, jimž se tradičně říkává „filosofie“.) Obzvlášť silnou chuť říci, že někdo je sveden formou výrazu, míváme v těch případech, kdy bychom řekli „Nemluvil by tak, kdyby si byl vědom rozdílu v gramatice těch a těch slov nebo kdyby si byl vědom této odlišné možnosti vyjádření“ a tak dále. Tak bychom o některých filosofujících ma­ tematicích mohli říci, že si zjevně nejsou vědomi rozdílu mezi mnoha různými použitími slova „důkaz“; a že nemají jasno v | rozdílech mezi užitím slova „druh“, když mluví o druzích čísel nebo druzích důkazů, jako by zde slovo „druh“ znamenalo stej­ nou věc jako v kontextu „druhů jablek“. Nebo můžeme říci, že si nejsou vědomi různých významů slova „objev“, když v jednom případě mluvíme o objevu konstrukce pětiúhelníku a v jiném případě o objevu jižního pólu. Když jsme rozlišili přechodné a nepřechodné použití takových slov jako „toužit“, „bát se“, „očekávat“ atd., řekli jsme, že někdo by se mohl pokusit zlehčit naše obtíže tím, že řekne „Rozdíl mezi těmi dvěma případy je prostě v tom, že v jednom případě víme, po čem toužíme, a v jiném nikoli“. Kdo říká toto, ten podle mne zjevně nevidí, že rozdíl, jehož se svým vysvětlením pokusil zbavit, se objeví znovu, když pečlivě uvážíme použití slova „vě­ dět“ v obou případech. Z výrazu „Rozdíl je prostě...“ se zdá, jako bychom případ analyzovali a našli prostou analýzu; jako když poukážeme na to, že se dvě substance s velmi odlišnými jmény skoro neliší svým složením. V tomto případě jsme řekli, že lze použít oba výrazy: „cítíme touhu“ (kde je slovo „touha“ použito nepřechodně) i „cítíme tou­ hu a nevíme, po čem toužíme“. Říci, že můžeme správně použít obě formy vyjádření, které se zdají být v rozporu, může vypadat divně; ale takové případy jsou velmi časté. Vyjasněme si to následujícím příkladem. Říkáme, že řešením rovnice x2 = -1 je ±V-1. Svého času se říkalo, že tato rovnice nemá řešení. Toto konstatování, ať už se s konstatováním, které nám předkládá řešení, shoduje, nebo ne, jistě nemá jeho mno-

51

29

Ludwig Wittgenstein

30

hostrannost. Ale tuto mnohostrannost mu můžeme snadno dát, řekneme-li, že rovnice x2 + ax + b = 0 řešení nemá, ale je jen o a od nejbližšího řešení, kterým je 0. Analogicky můžeme říci buď „Přímka vždy protíná kružnici; někdy v reálných, a někdy v kom­ plexních bodech“, nebo „Přímka buď protíná kružnici, nebo ji neprotíná a má k tomu daleko“. Tato dvě konstatování znamena­ jí přesně totéž. Budou více nebo méně uspokojivá, podle toho, jak se na to chce kdo dívat. Kdo bude chtít, může dělat rozdíl mezi protínáním a jak jen možno nenápadným neprohnáním. Nebo může na druhé straně chtít tento rozdíl pominout. A obé tendence lze ospravedlnit, třeba určitými praktickými cíli. Ale to nemůže být vůbec důvodem, proč dává přednost jedné formě vyjádření před druhou. Které formě | dává přednost a zda vůbec dává něčemu přednost, často závisí na obecných, hluboce zako­ řeněných tendencích jeho myšlení. (Máme říci, že existují případy, kdy jeden člověk druhým po­ hrdá a neví to, nebo máme takové případy popsat tak, že jím nepohrdá, ale bez jakéhokoli záměru se k němu chová takovým způsobem, mluví k němu takovým tónem atd., že by to souhlasi­ lo s pohrdáním jím? Obě formy vyjádření jsou správné; ale mo­ hou prozrazovat rozdílné myšlenkové tendence.) Vraťme se k průzkumu gramatiky výrazů „přát si“, „očekávat“, „toužit po něčem“ atd. a uvažme nej důležitější případ, kdy je vy­ jádření „přeji si, aby se stalo to a to“ přímým popisem vědomého procesu. To jest případ, kdy bychom měli na otázku „Jsi si jist, že si přeješ právě toto?“ sklon odpovědět „Zajisté musím vědět, co si přeji“. A srovnejte tuto odpověď s odpovědí, kterou by většina z nás dala na otázku „Znáš abecedu?“ Má snad důrazné tvrzení, že ji znáte, analogický smysl jako u předchozího tvrzení? Obě tvrzení se svým způsobem otázce vyhýbají. Ale to první nechce říci „Zajisté vím tak jednoduchou věc, jako je tato“, nýbrž spíše „Otázka, kterou mi kladeš, je nesmyslná“. Mohli bychom říci, že v tomto případě volíme chybnou metodu, jak se otázce vyhnout. „Samozřejmě, že vím“ zde může být nahrazeno odpovědí „Sa­ mozřejmě, není pochyb“, a to lze interpretovat jako „V tomto případě nemá smysl mluvit o pochybách“. Takto lze odpověď

52

Modrá kniha

„Samozřejmě, že vím, co si přeji“ interpretovat jako gramatické konstatování. Když se zeptáme „Má tento pokoj délku?“ a někdo odpoví „Samozřejmě, že má“, je to podobné. Mohl odpovědět „Neptej se na nesmysly“. Na druhé straně konstatování „Pokoj má délku“ lze užít jako konstatování gramatické. To pak říká, že věta formy „Tento pokoj je--------- stop dlouhý“ dává smysl. S právě probíraným smyslem výrazů „přát si“, „myslet“ atd. je spojena řada filosofických obtíží. Všechny je lze shrnout do otázky „Jak lze myslet něco, co tak není?“ Toto je krásný příklad filosofické otázky. Ptá se „Jak lze...?“, a i když nás to mate, musíme přiznat, že není nic snazšího než myslet něco, co tak není. Podle mne nám to znovu ukazuje, že obtíž, do níž jsme se dostali, nevyvstává na základě naší neschop­ nosti představit si, jak se něco myslí; stejně jako | filosofická obtíž s měřením času nevyvstávala na základě naší neschopnosti představit si, jak se vlastně měří čas. Říkám to, protože někdy to skoro vypadá, jako by naše obtíž spočívala v tom, přesně si vzpomenout, co se děje, když něco myslíme, jako by byla obtíží introspekce nebo něco takového; zatímco ve skutečnosti ta ob­ tíž vyvstává, když se na fakta díváme prostřednictvím zavádějící formy vyjadřování. „Jak lze myslet něco, co tak není? Pokud si myslím, že King’s College hoří, a ona nehoří, fakt jejího hoření neexistuje. Jak to pak mohu myslet? Jak můžeme pověsit zloděje, který neexistu­ je?“ Naši odpověď můžeme podat formou „Když neexistuje, ne­ mohu ho pověsit; ale mohu ho hledat, i když neexistuje“. Zde jsme svedeni podstatnými jmény „předmět myšlení“ a „fakt“ a různými významy slova „existovat“. Řeč o faktu jako o „komplexu předmětů“ vyrůstá z tohoto směšování (srv. Tractatus logico-philosophicus). Třeba bychom se ptali „Jak si lze představit něco, co neexistuje?“ Odpověď by asi zněla „Když tak činíme, představujeme si neexistující kombi­ nace existujících prvků“. Kentaur neexistuje, ale existuje lidská hlava, trup a paže a koňské nohy. „Ale copak si nemůžeme před­ stavit předmět naprosto rozdílný od všeho, co existuje?“ - Měli

I

53

31

Ludwig Wittgenstein

32

bychom sklon odpovědět „Ne; prvky, individua musí existovat. Kdyby červeň, kulatost a sladkost neexistovaly, nemohli bychom si je představit.“ Ale co míníte tím „červeň existuje“? Moje hodinky existují, pokud se nerozbily na kousky, pokud nebyly zničeny. Čemu byste říkali „zničení červeně“? Mohli bychom tím samozřejmě mínit zničení všech červených předmětů; ale znemožnilo by to před­ stavit si červený předmět? Co kdyby se na to odpovědělo „Ale ovšem, červené předměty musely existovat a ty jsi je musel vidět, máš-li být schopen si je představit.“? - Ale jak víš, že to tak je? Třeba bych řekl „Tlak na tvou oční bulvu vytváří červený obrá­ zek“. Nemohl to být způsob, jak ses poprvé obeznámil s červe­ nou? A proč by to nemělo být jen představení si červené skvrny? (Obtíž, kterou zde můžete cítit, je třeba diskutovat později.)12 Teď můžeme mít sklon říci „Ježto fakt, který by naši myšlenku činil pravdivou, neexistuje vždy, nemyslíme fakť. Ale to prostě závisí na tom, jak chci používat slovo | „fakt“. Proč bych neměl říci: „Jsem přesvědčen o faktu, že kolej hoří“? To je prostě jen ne­ ohrabaný způsob, jak vyjádřit „Jsem přesvědčen, že kolej hoří“. Říci „Nejsme přesvědčeni o faktu“ je samo výsledkem směšová­ ní. Myslíme si, že říkáme něco jako „Nejíme cukrovou třtinu, ale cukr“, „V galerii nevisí pan Smith, ale jeho obraz“. Další krok, jenž máme sklon udělat, je myslet si, že když před­ mět naší myšlenky není fakt, je to stín faktu. Pro tento stín jsou různá jména, např. „výrok“ nebo „smysl věty“. Ale to nás nezbavuje naší obtíže. Otázka teď totiž zní „Jak může něco být stínem faktu, který neexistuje?“ Naši potíž mohu vyjádřit jinou formou, když řeknu „Jak může­ me vědět, čeho je to stín?“ - Onen stín by byl jakýmsi portrétem; a tudíž mohu náš problém formulovat jinak v otázce „Co činí portrét portrétem pana N?“ Jako první by se mohla nabízet od­ pověď „Podobnost mezi portrétem a panem N“. Tato odpověď ve skutečnosti ukazuje, co jsme měli na mysli, když jsme mluvili o stínu faktu. Je ovšem zcela jasné, že naše představa portrétu není založena na podobnosti; neboť v podstatě této představy je, že dává smysl mluvit o dobrém a špatném portrétu. Jinými slovy,

54

r

Modrá kniha

podstatné je, že stín by měl být schopen znázorňovat věci tak, jak ve skutečnosti nejsou. Zřejmá a správná odpověď na otázku „Co činí portrét por­ trétem toho a toho?“ zní, že je to záměr. Ale chceme-li vědět, co znamená „zamýšlet to jako portrét toho a toho“, podívejme se, co se vlastně děje, když to zamýšlíme. Vzpomeňte si, jak jsme mluvili o tom, co se děje, když někoho očekáváme od čtyř do půl páté. Zamýšlet obraz jako portrét toho a toho (např. ze strany malíře) není ani určitý stav mysli, ani určitý mentální proces. Kombinací činností a stavů mysli, jimž bychom říkali „zamýš­ let...“, je mnoho. Třeba malíři bylo řečeno, aby namaloval por­ trét N, on se posadil před N a provedl jisté činnosti, jimž říkáme „okopírovat N-ův obličej“. Na to lze namítnout, že podstata ko­ pírování tkví v záměru kopírovat. Odpověděl bych, že existuje spousta různých procesů, jimž říkáme „kopírovat něco“. Uveďme příklad. Nakreslím na kus papíru elipsu a požádám vás, abyste ji okopírovali. Co charakterizuje proces kopírování? Je totiž jasné, že to není fakt, že jste nakreslili podobnou | elipsu. Mohli jste se pokusit ji okopírovat a neuspět; nebo jste mohli elipsu nakreslit s naprosto odlišným záměrem a jen náhodou byla výsledná elip­ sa jako ta, kterou jste měli okopírovat. Takže, co děláte, když se tu elipsu snažíte okopírovat? Inu, díváte se na ni, kreslíte něco na kus papíru, možná měříte, co jste nakreslili, možná klejete, zdá-li se vám, že nesouhlasí s modelem; nebo možná říkáte „Okopíruji tuto elipsu“ a prostě nakreslíte elipsu, jako je ona. Existuje neko­ nečná rozmanitost činností a slov, jež mají vzájemnou rodinnou podobnost a jimž říkáme „snaha okopírovat“. Třeba bychom řekli: „To, že je obraz portrétem určitého před­ mětu, spočívá v tom, že je od toho předmětu určitým způsobem odvozen.“ Je pak snadné popsat, co bychom měli pokládat za procesy odvození obrazu od předmětu (zhruba řečeno proce­ sy projekce). Je však poněkud obtížné připustit, že každému takovému procesu říkáme „záměrem vedené znázornění“. Ať už totiž popíšeme jakýkoli proces (aktivitu) projekce, existuje způsob, jak tuto projekci reinterpretovat. Tudíž - jsme v poku­ šení říci - takový proces nikdy nemůže být samotným záměrem.

55

33

Ludwig Wittgenstein

34

Reinterpretací procesu projekce bychom totiž vždy mohli za­ mýšlet opak. Představte si tento případ: ukázáním nebo nakres­ lením šipky ukazující jistým směrem někomu dáme pokyn, aby tím směrem šel. Předpokládejme, že kreslení šipek je jazyk, v němž takový pokyn obecně dáváme. Nebylo by možné inter­ pretovat takový pokyn tak, že člověk, jenž ho dostane, má jít opačným směrem, než ukazuje šipka? To bychom zjevně mohli udělat tak, že bychom k naší šipce přidali nějaké symboly, jimž bychom mohli říkat „interpretace“. Je snadné představit si pří­ pad, kdy bychom se, třeba pro oklamání někoho, dohodli, že ně­ jaký pokyn má být prováděn opačným způsobem, než je obvyklé. Symbolem, který by přidal tuto interpretaci k naší původní šipce, by mohla být třeba další šipka. Vždy když interpretujeme symbol tím či oním způsobem, je interpretace nový symbol, přidaný ke starému. Mohli bychom teď říci, že vždy, když někomu dáváme pokyn tím, že mu ukážeme šipku, a neděláme to „mechanicky“ (bez­ myšlenkovitě), míníme tu šipku jedním či druhým způsobem. A tento proces mínění, ať už je jakéhokoli druhu, lze znázornit další šipkou (ukazující stejným, nebo opačným směrem než ta první). V tomto našem obraze „mínění a říkání“ je podstatné, že si máme představit říkání a mínění jako procesy odehrávající se ve dvou různých sférách. | Je pak správné říci, že žádná šipka nemůže být významem, neboť každá šipka může být míněna opačně? - Sepíšeme třeba schéma říkání a mínění do sloupce pod sebou seřazených šipek. —....... ...... >

Má-li pak toto schéma vůbec sloužit našemu účelu, musí nám ukázat, která z těch tří úrovní je úrovní významu. Mohu např. udělat schéma o třech úrovních, kde spodní úroveň bude vždy úrovní významu. Ale ať už přijmete jakékoli schéma, vždy bude mít spodní úroveň a ta nebude mít žádnou interpretaci. Říci v tomto případě, že každou šipku lze dále interpretovat, by zde

56

Modrá kniha

znamenalo jen to, že bych mohl vždy udělat jiný model říkání a mínění, který by měl o jednu úroveň víc než ten, který použí­ vám. Formulujme to takto. Chceme říci: „Každý znak je interpretovatelný; ale význam interpretovatelný být nesmí. Je poslední interpretací.“ Budu předpokládat, že význam je pro vás proces provázející říkání a že je přeložitelný do dalšího znaku a do té míry je s ním také ekvivalentní. Musíte mi tudíž ještě říci, co je pro vás známkou rozlišující znak a význam. Když to uděláte např. tak, že řeknete, že význam je šipka, kterou si představuje­ te v protikladu k té, kterou můžete nakreslit nebo jinak vytvořit, pak tím říkáte, že žádnou další šipku nebudete nazývat interpre­ tací šipky, kterou jste si představili. Vše to bude jasnější, když uvážíme, co se skutečně děje, když něco říkáme a míníme to tak. - Položme si následující otázku. Když někomu říkáme „Rád tě uvidím“ a míníme to tak, probíhá spolu s těmito slovy vědomý proces, totiž proces, jenž by sám byl přeložitelný do mluvených slov? Tak tomu sotva kdy bude. Ale představme si případ, kdy by se to dělo. Kdybych třeba měl ve zvyku provázet každou anglickou větu, kterou řeknu nahlas, německou větou, již bych si říkal v duchu. Když pak z nějakého důvodu nazvete onu tichou větu významem věty pro­ nesené nahlas, bude proces mínění, provázející proces říkání, přeložitelný do vnějších znaků. Nebo si před každou větou, kte­ rou řekneme nahlas, řekneme její význam | (ať už je jím cokoli) nějak stranou. Příkladem přinejmenším podobným tomu, který potřebujeme, by bylo něco říkat a zároveň v duchu vidět obraz, který je významem a je ve shodě nebo neshodě s tím, co říkáme. Takové a podobné případy existují, ale vůbec nejsou pravidlem, když něco říkáme a míníme to tak, nebo když míníme něco jiné­ ho. Samozřejmě existuji skutečné případy, kdy to, čemu říkáme význam, je určitým vědomým procesem, provázejícím, před­ cházejícím či následujícím slovní vyjádření, a je samo nějakým slovním vyjádřením nebo je do slovního vyjádření přeložitelné. Typickým příkladem je taková „poznámka stranou“ používaná herci na scéně.

57

35

Ludwig Wittgenstein

Ale k tomu, abychom na význam toho, co říkáme, mysleli jako na proces v podstatě toho druhu, jaký jsme popsali výše, nás po­ kouší analogie mezi formami vyjádření:

„něco říci“ „něco mínit“,

36

jež se zdají odkazovat ke dvěma paralelním procesům. Proces provázející naše slova, kterému by se mohlo říkat „pro­ ces jejich mínění“, je modulace hlasu, jímž ta slova říkáme; nebo jeden z podobných procesů, jako hra výrazů obličeje. Ty nepře­ vážejí vyslovená slova tak, jako může německá věta provázet větu anglickou nebo jako může psaní věty provázet říkání věty; nýbrž v tom smyslu, v jakém melodie písně provází její slova. Melodie odpovídá „pocitu“, s nímž větu říkáme. A chci poukázat na to, že tento pocit je výrazem, s nímž se věta říká, nebo něčím tomu­ to výrazu podobným. Vraťme se k otázce „Co je předmětem myšlenky?“ (např. když říkáme „Myslím, že King’s College hoří“). Takto položená otázka už je výrazem několikerého směšování. To je vidět z pouhého faktu, že zní skoro jako nějaká fyzikální otázka; např.: „Co jsou konečné složky hmoty?“ (To je typicky metafyzická otázka; přičemž charakteristikou metafyzické otáz­ ky je, že nejasnost v gramatice slov vyjadřujeme formou vědecké otázky.) Jedním ze zdrojů naší otázky je dvojí použití výrokové funkce „myslím %“. Říkáme „Myslím, že se stane to a to“ nebo „Myslím, že je to tak a tak“ a také „Myslím si zcela tutéž věc jako on“. A ří­ káme „Očekávám ho“ a také „Očekávám, že přijde“. Srovnejte „Očekávám ho“ a „Zastřelím ho“. Nemůžeme | ho zastřelit, když tu není. Tak vyvstává otázka „Jak můžeme očekávat něco, co tak není?“, „Jak můžeme očekávat fakt, který neexistuje?“ Zdá se, že východiskem z této obtíže je toto: to, co čekáme, není fakt, ale stín faktu; jako by nějaká věc za faktem. Jak jsme řekli, to jen posouvá otázku o jeden krok zpět. Tato představa stínu má několik zdrojů. Jeden z nich je následující. Říkáme: „Dvě věty v různých jazycích zajisté mohou mít stejný smysl.“

58

Modrá kniha

A dokazujeme „Smysl tudíž není totéž jako věta“ a ptáme se „Co je smysl?“ A děláme z „toho“ stínové jsoucno, jedno z mnoha, jež tvoříme, když chceme dát význam podstatným jménům, jimž neodpovídají žádné hmotné předměty. Dalším zdrojem představy, že předmětem našeho myšlení je nějaký stín, je toto: představujeme si stín jako obraz, jehož záměr nelze zpochybnit, tj. jako obraz, který nepotřebujeme interpreto­ vat, abychom mu rozuměli, jako obraz, jemuž rozumíme bez interpretování. Existují obrazy, o nichž bychom řekli, že je in­ terpretujeme, tj. překládáme do jiného druhu obrazů, abychom jim rozuměli; a obrazy, o nichž bychom řekli, že jim rozumíme bezprostředně, bez další interpretace. Když vidíte šifrovaný te­ legram a znáte k šifře klíč, obvykle nebudete říkat, že telegramu rozumíte, dokud ho nepřeložíte do běžného jazyka. Samozřejmé jste jen nahradili jeden druh symbolů jiným; a přece, když teď ten telegram čtete ve svém jazyce, neprobíhá žádný další proces interpretace. - Či spíše teď můžete (v některých případech) pře­ ložit tento telegram znovu, třeba do obrazu; ale potom jste také jen nahradili jeden soubor symbolů jiným. Stín je v našem uvažování jakýmsi obrazem; vlastně něčím velmi podobným obrázku, který vidíme v duchu; a ten zase není nepodobný namalovanému znázornění v běžném smyslu. Před­ stava stínu pochází jistě z faktu, že v některých případech mluve­ ní, slyšení nebo čtení přináší věta našemu duchu obrázky - ob­ rázky, které větě víceméně přesně odpovídají, a které jsou tudíž (v jistém smyslu) překlady této věty do obrazového jazyka. - Ale pro obraz, který si představujeme jako stín, je naprosto zásadní, zeje tím, čemu říkám „obraz na základě podobnosti“. Nemíním tím, že je obrazem podobným tomu, co má podle záměru | znázorňovat, ale že je obrazem, jenž je správný pouze tehdy, když je podobný tomu, co znázorňuje. Pro tento druh obrazu lze užít slovo „kopie“. Zhruba řečeno, kopie jsou dobrými obrazy, pokud si je lze snadno splést s tím, co znázorňují. Rovinná projekce jedné polokoule naší zeměkoule není obra­ zem na základě podobnosti nebo kopií v tomto smyslu. Chápe­ me, že bych mohl něčí tvář portrétovat tak, že bych ji nějak zá­

59

37

Ludwig Wittgenstein

38

hadně (byť správně podle přijatého pravidla) projektoval na kus papíru tak, že by této projekci normálně nikdo neříkal „dobrý portrét toho a toho“, protože by ani trochu nevypadala jako on. Když povedeme v patrnosti možnost obrazu, který přes svou správnost není podobný svému předmětu, nebude už proč vklá­ dat mezi větu a skutečnost nějaký stín. Nyní totiž může jako takový stín sloužit sama věta. Věta je právě takovým obrazem, který není ani trochu podobný tomu, co znázorňuje. Pokud bychom byli na pochybách, jak může být věta „King’s College hoří“ obrazem hořící King’s College, pak se jen musíme sami sebe zeptat „Jak bychom vysvětlili, co ta věta znamená?“ Takové vysvětlení může spočívat v ostenzivní definici. Řekneme třeba „Toto je King’s College“ (a ukážeme na budovu), „Toto je oheň“ (a ukážeme na oheň). To vám ukazuje, jak mohou být spojena slova a věci. Představa, že to, co si přejeme, musí být v našem přání pří­ tomno jako stín, je hluboce zakořeněna v našich formách vyjad­ řování. Ale ve skutečnosti bychom mohli říci, že je to jen o málo menší absurdita než to, co bychom opravdu rádi řekli. Kdyby to nebylo příliš absurdní, řekli bychom, že v našem přání musí být obsažen fakt, který si přejeme. Jak si totiž můžeme přát, aby se stalo právě toto, když to není přítomno v našem přání? Je přece pravda, když se řekne: pouhý stín nestačí; zastavuje se totiž ještě před předmětem; a my chceme, aby přání obsahovalo samotný předmět. - Chceme, aby si přání, ať pan Smith přijde do tohoto pokoje, přálo, aby právě pan Smith, ne nějaká náhražka, provedl příchod, ne jeho náhražku, do mého pokoje, nikoli do jeho náhraž­ ky. Ale přesně to jsme řekli. Náš zmatek lze popsat takto: zcela ve shodě s naší obvyklou formou vyjadřování myslíme na fakt, který si přejeme, jako na věc, která tady ještě není, a na kterou tedy nemůžeme ukázat. Abychom porozuměli gramatice výrazu „předmět našeho přání“, uvažme, jak bychom odpověděli | na otázku „Co je předmětem tvého přání?“ Odpovědí na tuto otázku samozřejmě je „Přeji si, aby se stalo to a to“. A jak by zněla odpověď, kdybychom se ptali dál „A co je předmětem tohoto přání?“ Odpověď by mohla spo­

60

Modrá kniha

čívat leda v opakování našeho předchozího vyjádření přání nebo v jeho překladu do nějaké jiné formy vyjádření. Mohli bychom např. naše přání formulovat jinými slovy nebo je ilustrovat obra­ zem atd. Když máme dojem, že za předmět našeho přání poklá­ dáme tak říkajíc člověka, který do tohoto pokoje ještě nevstoupil, a kterého tudíž nelze vidět, představíme si, že každé vysvětlení toho, co si přejeme, je pouze druhým nejlepším vysvětlením po vysvětlení, jež by ukázalo skutečný fakt - který bohužel nelze ukázat, poněvadž ještě nevstoupil. - Je to, jako bych někomu řekl „Čekám pana Smithe“ a on se mne zeptal „Kdo je pan Smith?“, načež bych odpověděl: „Nemohu vám ho teď ukázat, protože tu není. Mohu vám ukázat jen jeho obraz.“ Pak by to vypadalo, jako bych nikdy nemohl úplně vysvětlit, co si přeji, dokud by se to skutečně nestalo. Ale to je samozřejmě omyl. Ve skutečnosti bych nemusel být po splnění přání schopen podat lepší vysvět­ lení toho, co jsem si přál, než předtím; neboť i před příchodem pana Smithe do mého pokoje bych mohl svému příteli dokonale ukázat pana Smithe i co to znamená „přijít“. Naši obtíž lze formulovat takto: myslíme na věci - ale jak tyto věci vstupují do našich myšlenek? Myslíme na pana Smithe; ale pan Smith nemusí být přítomen. Jeho obraz nestačí; jak máme totiž vědět, koho znázorňuje? Ve skutečnosti nestačí žádná jeho náhražka. Jak potom může být předmětem našeho myšlení on sám? (Výraz „předmět myšlení“ zde používám jinak, než jsem ho používal dříve. Míním teď věc, na kterou myslím, nikoli „to, co myslím“.) Řekli jsme, že spojení mezi naším myšlením nebo mluvením o člověku a tímto člověkem samotným bylo navázáno, když jsme na pana Smithe ukázali a řekli: „Toto je pan Smith“, abychom vysvětlili význam slov „pan Smith“. A na tomto spojení není nic tajemného, tj. neexistuje žádný záhadný mentální akt, který pana Smithe nějak vyčaruje v našich myslích, když zde dooprav­ dy není. Vidět, že právě toto je to spojení, je těžké, a to kvůli zvláštní formě vyjadřování v běžném jazyce, kvůli níž se zdá, že spojení mezi naší myšlenkou (nebo vyjádřením naší myšlenky) a věcí, na niž myslíme, musí během aktu myšlení přetrvávat. |

Ludwig Wittgenstein

39

„Není to záhada, že bychom v Evropě měli být schopni mínit někoho, kdo je v Americe?“ - Kdyby někdo řekl „Napoleon byl korunován roku 1804“ a my se ho zeptali „Mínil jsi muže, který zvítězil v bitvě u Slavkova?“, mohl by říci „Ano, mínil jsem právě jeho“. A díky užití minulého času „mínil“ by se mohlo zdát, jako by představa Napoleona vítězícího v bitvě u Slavkova musela být v mysli toho člověka přítomna, když říkal, že Napoleon byl ko­ runován roku 1804. Někdo řekne „Pan N ke mně přijde dnes odpoledne“. Já se zeptám „Míníš jeho?“ a ukáži na někoho, kdo je přítomen, a on odpoví „Ano“. V tomto rozhovoru bylo slovo „pan N“ spojeno s panem N. Ale jsme v pokušení myslet si, že kdyby můj přítel řekl „Pan N ke mně dnes odpoledne přijde“ a mínil to, co řekl, musela by takové spojení provést jeho mysl. Zčásti i toto nás nutí myslet na mínění či myšlení jako na zvláštní mentální činnost, přičemž slovo „mentální“ naznačuje, že nesmíme očekávat, že porozumíme tomu, jak tyto věci fun­ gují. Co jsme řekli o myšlení, lze uplatnit i na představování si. Někdo řekne, že si představuje hořící King’s College. Zeptáme se ho: „Jak víš, že to, co si představuješ jako hořící, je opravdu King’s College! Nemohla by to být jiná budova, docela jako King’s College? Je tvá představivost skutečně tak přesná, že by nemohla existovat spousta budov, které by mohl tvůj obrázek znázorňovat?“ - Přesto říkáš „Není pochyb, že si představuji King’s College, a ne nějakou jinou budovu“. Ale nemůže být vy­ slovení právě těchto slov tím spojením, které chceme? Říci to je totiž jako napsat pod obraz slova „Portrét pana Toho a toho“. Když sis představoval hořící King’s College, možná sis přitom řekl slova „King’s College hoří“. Ale v mnoha případech si ke svému obrázku neříkáš vysvětlující slova. A i kdybys to dělal, uvaž, že tím od svého obrázku nedocházíš až ke King’s College, ale jen ke slovům „King’s College“. Spojení mezi těmito slovy a King’s College bylo snad navázáno jindy. Při usuzování o těchto záležitostech máme pokaždé sklon do­ pouštět se toho pochybení, že si myslíme, že v naší mysli musí

62

Modrá kniha

být zároveň přítomny obrázky a zkušenosti všech tříd, pokud jsou v nějakém smyslu vzájemně úzce spojené. Když zpíváme melodii, kterou známe zpaměti, nebo odříkáváme abecedu, zdají se být noty nebo písmena svázány a každé, jak se zdá, za sebou táhne další, jako by byly šňůrou | perel v krabičce a jako bych vytažením jedné perly vytahoval i perlu následující. Není pochyb, že na ilustrativní obrázek šňůry korálků, vyta­ hované z krabičky otvorem ve víku, budeme mít sklon říci „Ty korálky musely být předtím pohromadě v krabičce“. Ale snadno si všimneme, že to je hypotéza. Můj obrázek by měl být stej­ ný, i kdyby kuličky v otvoru víka postupně začínaly existovat. Snadno přehlížíme odlišnost mezi tvrzením vědomé mentální události a předkládáním hypotézy o tom, čemu bychom mohli říkat mechanismus mysli. Tím spíše, že takové hypotézy či ob­ razy týkající se práce naší mysli jsou součástí mnoha formem výrazů našeho každodenního jazyka. Minulý čas „mínil“ ve větě „Mínil jsem muže, který zvítězil v bitvě u Slavkova“ je částí tako­ vého obrazu, kdy se mysl chápe jako místo, kde se skladuje to, co si pamatujeme, než to vyjádříme. Pískám-li si melodii, kterou dobře znám, a jsem uprostřed přerušen, pak když se mne někdo zeptá „Věděl jsi, jak pokračovat?“, odpovím „Ano, věděl“. Co za proces je toto vědět, jak pokračoval Mohlo by to vypadat, jako by celé pokračování oné melodie muselo být přítomno, dokud jsem věděl, jak pokračovat. Položte si třeba otázku „Jak dlouho to trvá vědět, jak pokra­ čovat?“ Nebo je to stálý proces? Neděláme snad tu chybu, že bychom si pletli existenci melodie a existenci gramofonové des­ ky s onou melodií? A nepředpokládáme, že vždy, když svou exis­ tencí prochází melodie, musí zde být nějaká její gramofonová deska, z níž je hrána? Uvažte následující příklad. V mé přítomnosti se vystřelí z děla a já řeknu: „Ten výstřel nebyl tak hlasitý, jak jsem čekal.“ Někdo se mne zeptá: „Jak je to možné? Existoval v tvé představivosti výstřel hlasitější než ten z děla?“ Musím přiznat, že nic takoVého zde nebylo. A on řekne: „Pak jsi ve skutečnosti neočekával hla­ sitější výstřel, snad jen jeho stín. - A jak jsi věděl, že je to stín

63

40

Ludwig Wittgenstein

41

hlasitějšího výstřelu?“ - Podívejme se, co se v takovém případě mohlo doopravdy stát. V očekávání rány jsem snad otevřel ústa, chytil se něčeho, abych se zapřel, a snad jsem řekl: „To bude strašné.“ A pak, když byl výbuch pryč: „Nakonec to nebylo tak hlasité.“ - Jisté tenze v mém těle se povolily. Ale jaké je spojení mezi těmito tenzemi, otevřením úst atd. a skutečným hlasitějším výstřelem? Snad bylo toto spoje | ní navázáno tak, že už jsem ta­ kový výstřel slyšel a připomněl si tu zkušenost. Prozkoumejte výrazy jako „mít na mysli představu“, „analyzo­ vat představu ve své mysli“. Abyste jimi nebyli svedeni na scestí, podívejte se, co se doopravdy děje, když třeba při psaní dopisu hledáte slova, která by správně vyjádřila představu, kterou „máte na mysli“. Říci, že se snažíme vyjádřit představu, již máme na mysli, znamená používat metaforu, která se velice přirozeně vtírá; a která je v pořádku, pokud nás nesvádí při filosofování na scestí. Když si totiž připomeneme, co se doopravdy děje v takových pří­ padech, najdeme značné množství procesů, které si budou více či méně blízké. - Můžeme mít sklon říci, že jsme ve všech takových případech na každý pád vedeni něčím, co máme na mysli. Ale pak se slova „být veden“ a „věc, kterou mám na mysli“ používají v tolika smyslech jako slova „představa“ a „vyjádření představy“. Fráze „vyjádřit představu, kterou mám na mysli“ sugeruje, že to, co se snažíme vyjádřit slovy, je už vyjádřeno, jenom v jiném jazyce; že máme tento výraz v mysli před sebou; a že jenom pře­ kládáme z mentálního do slovního jazyka. Ve většině případů, kterým říkáme „vyjádření představy atd.“, se děje něco značně odlišného. Představte si, co se děje v takovýchto případech: Pát­ rám po slově. Nabízí se mi několik slov a já je zavrhuji. Nakonec je nějaké navrženo a já říkám: „To jsem mínil!“ (Budeme mít sklon říci, že důkaz nemožnosti rozdělení úhlu na třetiny pomocí pravítka a kružítka analyzuje naši představu dělení úhlu na třetiny. Ale ten důkaz nám dává novou představu dělení na třetiny, představu, kterou jsme neměli, dokud ji důkaz nezkonstruoval. Důkaz nás vedl cestou, jížjsme měli sklon Jít; ale vedl nás jinam, než kde jsme byli, neukázal nám pouze jasněji místo, na němž jsme celou dobu stáli.)

64

Modrá kniha

Vraťme se teď k bodu, kdy jsme řekli, že předpokladem, že mezi vyjádřením naší myšlenky a skutečností, které se tato myš­ lenka týká, musí stát stín, jsme ničeho nedosáhli. Řekli jsme, že pokud jsme chtěli obraz skutečnosti, pak věta sama je takovým obrazem (i když ne obrazem na základě podobnosti). Tím vším jsem se snažil odstranit pokušení myslet si, že zde „musí byť to, čemu se říká mentální proces myšlení, doufání, přání, přesvědčení atd., nezávislý na procesu vyjádření myšlenky, naděje, přání atd. A chci vám nabídnout následující | praktické pravidlo: když jste zmateni povahou myšlenky, přesvědčení, vě­ dění a podobně, nahraďte myšlenku vyjádřením myšlenky atd. Potíž s tímto nahrazením a zároveň celý jeho účel je následují­ cí: vyjádřením přesvědčení, myšlenky atd. je právě věta - a tato věta má smysl pouze jako člen systému jazyka; jako jedno vy­ jádření v kalkulu. Jsme v pokušení představovat si tento kalkul jako nějaké trvalé pozadí každé věty, kterou říkáme, a myslet si, že i když věta, napsaná na papíře či vyslovená, stojí o samotě, v mentálním aktu myšlení je zde kalkul celý najednou. Mentální akt jako by zázračně prováděl to, co nelze provést žádným aktem manipulace se symboly. A když pomine toto pokušení myslet si, že musí být přítomen zároveň celý kalkul, není proč postulovat existenci zvláštního druhu mentálního aktu, souběžného s na­ ším vyjádřením. To samozřejmě neznamená, že jsme ukázali, že vyjádření našich myšlenek nejsou doprovázena příznačnými akty vědomí. Jenom už neříkáme, že doprovázna být musí. „Ale vyjádření našich myšlenek může být kdykoli lživé, poně­ vadž můžeme říkat jednu věc a mínit jinou.“ Představte si, kolik se toho děje, když říkáme jednu věc a míníme jinou! - Udělejte následující experiment. Řekněte větu „V tomto pokoji je vedro“, a zkuste mínit „Je zima“. Pozorně sledujte, co děláte. Snadno bychom si mohli představit bytosti, které provozují své soukromé myšlení pomocí „poznámek stranou“ a které lžou tak, že říkají jednu věc nahlas a pokračují poznámkou stranou, která říká opak. ‘ „Ale mínit, myslet atd. jsou soukromé zkušenosti. Nejsou to činnosti jako psaní, mluvení atd.“ - Ale proč by neměly existovat

65

42

Ludwig Wittgenstein

43

specifické soukromé zkušenosti psaní - svalové, zrakové a hma­ tové počitky psaní či mluvení? Udělejte následující experiment. Řekněte např. větu „Zítra bude nejspíš pršet“ s tím, že ji budete mínit vážně. A pak mysle­ te stejnou myšlenku znovu, s tím, že budete mínit totéž, ale aniž byste cokoli říkali (ať už nahlas, nebo pro sebe). Pokud myšlen­ ka, že zítra bude pršet, provázelo to, že jste řekli, že zítra bude pršet, pak udělejte jen to první, a to druhé nechejte stranou. - Pokud byl mezi myšlením a říkáním stejný vztah jako mezi slovy a melodií písně, mohli jsme nechat stranou říkání a konat myšlení, tak jako můžeme zpívat melodii beze slov. | Ale copak vůbec není možné mluvit a nechat myšlení stranou? Jistě - ale všimněte si, co děláte, když mluvíte, aniž byste mysle­ li. Především si všimněte, že proces, jemuž bychom mohli říkat „mluvit a mínit to tak“, není nutně odlišen od procesu bezmyš­ lenkovitého mluvení tím, co se děje, zatímco mluvíte. Odlišovat je může to, co se děje předtím nebo potom, co mluvíte. Řekněme, že bych uváženě zkusil mluvit bez myšlení; co bych ve skutečnosti dělal? Mohl bych přečíst větu z knihy, zkusit ji přečíst automaticky, to jest zkusit si zabránit, aby větu následova­ ly obrázky a počitky, které by jinak vyvolávala. Mohl bych třeba během mluvení soustředit svou pozornost na něco jiného, např. bych se během mluvení mohl silně štípat do kůže. - Formulujme to takto: říkat větu bezmyšlenkovitě spočívá v přepnutí na řeč a vypnutí jistého doprovodu řeči. A teď si položte otázku: spo­ čívá myšlení věty bez mluvení v přepnutí (zapnutí toho, co bylo předtím vypnuto, a naopak)? To jest: spočívá myšlení věty bez jejího vyslovení prostě v tom, že se přidržíme toho, co provázelo slova, a slova ponecháme stranou? Zkuste myslet myšlenky věty bez věty a podívejte se, jestli se to děje. Shrňme to. Když provedeme pečlivou prohlídku našich užívá­ ní takových slov jako „myšlení“, „mínění“, „přání“ atd., zbavíme se tak pokušení hledat zvláštní akt myšlení, nezávislý na aktu vyjadřování našich myšlenek, uschovaný v nějakém zvláštním médiu. Ustálené formy vyjadřování nám už nebrání rozpoznat, že zkušenost myšlení může být prostě zkušeností mluvení nebo

66

Modrá kniha

se může skládat z této zkušenosti společně s jinými, které ji pro­ vázejí. (Je také užitečné přezkoumat následující příklad: řekně­ me, že částí věty je násobení; položte si otázku, jaké to je vyslovit násobení 7x5 = 35 a myslet to, a na druhé straně říci to bez­ myšlenkovitě.) Pečlivá prohlídka gramatiky slova oslabuje pozici jistých pevných standardů našeho vyjadřování, které nám bránily vidět fakta nezaujatýma očima. Naše zkoumání se pokusilo od­ stranit tuto zaujatost, která nás nutila myslet si, že fakta musí odpovídat jistým obrazům vtěleným v našem jazyce. „Význam“ je jedno z těch slov, o nichž lze říci, že mají v našem jazyce příležitostnou práci. Právě tato slova způsobují nejvíc | filosofických potíží. Představte si jakousi instituci: většina jejích členů má jisté stálé funkce, totiž funkce, které lze snadno popsat třeba ve stanovách této instituce. Na druhé straně tu jsou členo­ vé, kteří jsou zaměstnáni příležitostnými pracemi, které ovšem mohou být nadmíru důležité. - Většinu potíží způsobuje ve filo­ sofii to, že jsme v pokušení popisovat použití důležitých slov pro „příležitostnou práci“, jako by to byla slova se stálými funkcemi. Důvodem, proč jsem nechal stranou řeč o osobní zkušenosti, bylo to, že přemýšlení o tomto tématu přináší řadu filosofických obtíží, které rozbíjejí všechny poznatky našeho zdravého rozumu o tom, co bychom obvykle pokládali za předměty naší zkušenosti. A kdybychom na tyto problémy narazili, mohlo by se nám zdát, že se vše, co jsme řekli o znacích a rozmanitých předmětech, kte­ ré jsme zmiňovali v našich příkladech, může obrátit vniveč. Tato situace je svým způsobem při studiu filosofie typická; ně­ kdy se popisuje tak, že žádný filosofický problém nelze vyřešit, dokud nebudou vyřešeny všechny filosofické problémy; což zna­ mená, že dokud nebudou vyřešeny všechny, zpochybňuje každá nová obtíž všechny naše dosavadní výsledky. Máme-li o filosofii mluvit takto obecně, lze na takové konstatování odpovědět jen zhruba. Jde o to, že každý nově vyvstalý problém může zpochyb­ nit pozici, kterou mají v konečném obraze zaujímat naše dosa­ vadní částečné výsledky. Pak je řeč o nezbytnosti reinterpreťovat tyto předchozí výsledky; a my bychom řekli: je třeba přemístit je do jiného okolí.

67

44

Ludwig Wittgenstein

45

Představte si, že bychom měli uspořádat knihy v knihovně. Když začínáme, knihy leží bez ladu a skladu na podlaze. Je mno­ ho způsobů, jak je roztřídit a určit každé z nich na polici její mís­ to. Jedna možnost by byla brát je po jedné a dávat každou z nich na polici na její pravé místo. Na druhé straně můžeme posbírat několik knih a dát je na polici do řady, jenom abychom naznačili, že tyto knihy mají být pohromadě v tomto pořadí. Během uspo­ řádávání knihovny bude muset celá tato řada knih změnit místo. Ale bylo by chybou říci, že umístit je společně na polici nebylo krokem, jenž by směřoval ke konečnému výsledku. Vždyť shro­ máždit knihy, které patřily k sobě, je očividně určitý úspěch, byť celá tato řada musela být posléze přesunuta. Ale některé z největ­ ších úspěchů ve filosofii by bylo možno přirovnat jen k posbírání několika knih, které se zdály patřit k sobě, a k jejich umístění na různé | police; přitom na jejich umístění není nic konečného až na to, že už neleží vedle sebe. Přihlížející člověk, jenž nezná ob­ tížnost úkolu, by si v takovém případě mohl snadno myslet, že se nedosáhlo vůbec ničeho. - Obtíží filosofie je neříci víc, než víme. Např. vidět, že když jsme dali dvě knihy do správného pořadí, nedali jsme je tím ještě na jejich konečná místa. Když přemýšlíme o vztahu předmětů, jež nás obklopují, k na­ ší osobní zkušenosti s nimi, jsme někdy v pokušení říci, že tyto osobní zkušenosti jsou látkou, z níž se skládá skutečnost. Jak toto pokušení vyvstává, bude vyjasněno později. Když tak přemýšlíme, jako bychom ztráceli s předměty, jež nás obklopují, pevnou vazbu. Místo toho nám zbývá množství oddělených osobních zkušeností různých individuí. Tyto osobní zkušenosti jako by zase byly vágní a ve stálém toku. Náš jazyk jako by nebyl určen k jejich popisování. Jsme v pokušení myslet si, že k filosofickému vyjasnění takových záležitostí je náš jazyk příliš hrubý, že potřebujeme nějaký jemnější. Jako bychom dělali objev, který by se dal popsat jako odhale­ ní, že se země, na níž jsme stáli a jež se nám zdála pevná a bez­ pečná, ukázala být bažinatá a nespolehlivá. - Totiž, toto se děje, když filosofujeme; jakmile se totiž vrátíme na stanovisko zdravé­ ho rozumu, tato obecná nejistota zmizí.

68

Modrá kniha Tuto záhadnou situaci lze poněkud vyjasnit příkladem; vlastně svého druhu paralelou, jež osvětluje potíž, v níž vězíme, a jež také ukazuje z takových potíží východisko. Popularizátoři vědy nám řekli, že podlaha, na které stojíme, není pevná, jak se zdá zdravému rozumu, neboť bylo objeveno, že dřevo sestává z čás­ tic vyplňujících prostor tak řídce, že jej lze pokládat skoro za prázdný. To nás nejspíše ohromí, protože samozřejmě víme, že podlaha je pevná, nebo že když pevná není, může to být tím, že je dřevo shnilé, ale ne tím, že je složeno z elektronů. Říci, že podlaha není tuhá, s tímto druhým odůvodněním, je zneužitím jazyka. I kdyby totiž byly částice velké jako zrnka písku a byly navzájem tak blízko jako zrnka písku na hromadě, podlaha by nebyla pevná, kdyby z nich byla složena v tom smyslu, jako je hromada písku složena ze zrnek. Naše ohromení spočívalo na nedorozumění; obraz řídce vyplněného prostoru byl chybně uplatněn. Tento obraz struktury hmoty totiž měl vysvětlit právě fenomén pevnosti. Stejně jako bylo slovo „pevnost“ v tomto příkladu užito chyb­ ně a | zdálo se, jako bychom ukázali, že nic není pevné, právě tak když tvrdíme, že jsme zmateni obecnou vágností smyslové zkušenosti a tokem všech fenoménů, používáme slova „tok“ a „vágnost“ chybně, typicky metafyzickým způsobem, totiž bez antiteze; zatímco ve svém správném a každodenním použití stojí vágnost proti jasnosti, tok proti stabilitě, nepřesnost proti přes­ nosti a problém proti řešení. Lze říci, že samotné slovo „problém“ se uplatňuje chybně, používáme-li je pro naše filosofické potíže. Dokud tyto obtíže vidíme jako problémy, mučí nás a vypadají neřešitelně. Jsem v pokušení říci, že jenom má vlastní zkušenost je skuteč­ ná: „Sám vím, že já vidím, slyším, cítím bolesti atd., ale nevím, že je cítí kdokoli další. Nemohu to vědět, poněvadž já jsem já a oni jsou oni.“ Na druhé straně se stydím komukoli říci, že jenom má zku­ šenost je skutečná; a vím, že odpoví, že by mohl přesně totéž říci o své zkušenosti. Podle všeho to vede k hloupému hašte­ ření. Také se mi řekne „Když někoho lituješ, musíš být zajisté

69

46

Ludwig Wittgenstein

47

přinejmenším přesvědčen, že má bolesti“. Ale jak o tom vůbec mohu být přesvědčeni Jak mi ta slova mohou dávat smysl? Jak jsem vůbec kdy mohl přijít na představu zkušenosti toho druhé­ ho, když pro ni neexistuje žádná možnost evidence? Ale není to divná otázka? Copak nemohu být přesvědčen, že někdo jiný má bolesti? Není celkem snadné být o tom přesvěd­ čen? - Je odpovědí říci, že věci se mají tak, jak se jeví zdravému rozumu? - Je zbytečné říkat, že tyto potíže v běžném životě ne­ cítíme. Také není pravda říci, že je cítíme, když konáme peč­ livou prohlídku našich zkušeností pomocí introspekce nebo je zkoumáme vědecky. Ale když se na ně podíváme jistým způso­ bem, naše vyjadřování se snadno jaksi poplete. Zdá se nám, jako bychom neměli dost dílků nebo jako bychom neměli ty pravé, abychom dali dohromady skládanku. Ale jsou tu všechny, jenom pomíchané; a mezi skládankou a naším případem je další analo­ gie: Je k ničemu skládat kousky silou. Vše, co máme udělat, je podívat se na ně pozorně a uspořádat je. Existují výroky, o nichž můžeme říci, že popisují fakta v hmot­ ném světě (vnějším světě). Zhruba řečeno, týkají se fyzických předmětů: těles, tekutin atd. Nemyslím jenom zákony přírodních věd, ale jakýkoli výrok jako „V naší zahradě kvetou tulipány“ nebo „Smith přijde každou chvíli“. Na druhé straně existují výroky | popisující osobní zkušenosti, jako když subjekt při psycho­ logickém experimentu popisuje své smyslové zkušenosti - třeba svou zrakovou zkušenost nezávisle na tom, jaká tělesa má zrovna před očima, a rovněž nezávisle na všech procesech, které se po­ dle pozorování odehrávají na jeho sítnici, v jeho nervech, mozku nebo v jiných částech jeho těla. (To jest nezávisle na fyzických i fyziologických faktech.) Na první pohled se může zdát (ale proč, to lze vyjasnit až později), že zde máme dva druhy světů, světy zbudované z růz­ ných materiálů; mentální svět a fyzický svět. Mentální svět si ve skutečnosti představíme asi jako plynný, nebo spíše éterický. Ale zde mi dovolte připomenout vám, jak záhadnou roli hraje plynné a éterické ve filosofii - když vidíme, že se podstatné jméno ne­ užívá jako to, co bychom obecně pokládali za jméno předmětu,

70

Modrá kniha

a když si tudíž nemůžeme pomoci, abychom si neřekli, že je jmé­ nem éterického předmětu. Tím míním, že představu „éterických předmětů“ už známe jako útočiště, když jsme zaraženi gramati­ kou jistých slov a když víme jen to, že se neužívají jako jména hmotných předmětů. Tím je naznačeno, jak rozřešit problém obou materiálů, mysli i hmoty. Někdy se nám zdá, jako by fenomény osobní zkušenosti by­ ly něco jako fenomény ve vyšších vrstvách atmosféry v protikladu k fenoménům hmotným, které se odehrávají na zemi. Podle ně­ kterých názorů se tyto fenomény objevují ve vyšších vrstvách, když hmotné fenomény dosáhnou jisté úrovně složitosti. Např. mentální fenomény, smyslová zkušenost, úmysl atd. se prý obje­ vují, když se vyvine živočišné tělo jisté složitosti. Zdá se, že na tom zjevně musí být něco pravdy, neboť améba zajisté nemlu­ ví, nepíše ani nediskutuje, zatímco my ano. Na druhé straně zde vyvstává problém, který lze vyjádřit otázkou „Může stroj mys­ let?“ (totiž, zda lze činnost tohoto stroje popsat nebo předpoví­ dat pomocí zákonů fyziky nebo snad jen pomocí zákonů jiného druhu, totiž zákonů týkajících se chování organismů). A v této otázce není ve skutečnosti vyjádřena potíž, že zatím neznáme stroj, který by to zvládl. Ta otázka není analogická otázce, kte­ rou by někdo mohl položit před sto lety: „Může stroj zkapalnit plyn?“ Potíž je spíše v tom, že věta „Stroj myslí (vnímá, přeje si)“ vypadá poněkud nesmyslně. Je to, jako bychom se zeptali „Má číslo 3 barvu?“ („Co by to mohlo být za barvu, když to zjevně není žádná z nám známých | barev?“) V jednom ohledu se totiž to, že osobní zkušenost zdaleka není produktem fyzikálních, che­ mických a fyziologických procesů, zdá být základem všeho, co v jakémkoli smyslu o takovýchto procesech říkáme. Když se na to podíváme takto, máme sklon používat naši představu staveb­ ního materiálu ještě jiným zavádějícím způsobem a říkat, že celý svět, mentální i fyzický, je jen z jednoho materiálu. Když se podíváme na vše, co víme a můžeme říci o světě na základě osobní zkušenosti, pak se zdá, jako by to, co víme, hod­ ně ztrácelo na hodnotě, spolehlivosti a důvěryhodnosti. Máme pak sklon říci, že je to vše „subjektivní“; a výraz „subjektivní“ se

71

48

Ludwig Wittgenstein

49

používá pohrdavě, jako když říkáme, že nějaké mínění je pouze subjektivní, že je záležitostí vkusu. To, že se zdá, jako by tento aspekt otřásal autoritou zkušenosti a vědění, ukazuje na fakt, že nás zde náš jazyk pokouší, abychom vedli jakousi zavádějící ana­ logii. To by nám mělo připomenout případ, kdy se zdálo, jako by nám popularizátor vědy ukázal, že podlaha, na níž stojíme, není ve skutečnosti pevná, neboť se skládá z elektronů. Máme do činění s potíží způsobenou naším způsobem vyja­ dřování. Další taková úzce související potíž je vyjádřena větou „Mohu vědět jen to, že já mám osobní zkušenosti, nikoli to, že je má kdokoli jiný“. - Měli bychom pak to, že někdo jiný má osobní zkušenost, nazývat hypotézou, jež není nutná? - Ale je to vůbec hypotéza? Jak totiž vůbec mohu předložit takovou hypotézu, když přesahuje každou možnou zkušenost? Jak by taková hypotéza mohla být kryta významem? (Není jako papírové peníze nekryté zlatém?) - Nepomůže, když nám někdo řekne, že ačkoli neví­ me, zda má druhá osoba bolesti, jsme o tom zajisté přesvědčeni, když ji třeba litujeme. Jistě bychom ji nelitovali, kdybychom ne­ byli přesvědčeni, že bolesti má; ale je to filosofické, metafyzické přesvědčení? Lituje mne realista víc než idealista nebo solipsista? - Solipsista se ve skutečnosti zeptá: „Jak lze být přesvědčen, že druhý má bolesti; co to znamená, být o tom přesvědčen? Jak může vyjádření takového předpokladu dávat smysl?“ Odpověď filosofa zdravého rozumu - a to nota bene není člo­ věk zdravého rozumu, který má k realismu stejně daleko jako k idealismu - odpověď filosofa zdravého rozumu tedy bude, že s představou předpokládání, myšlení, představování si, že někdo jiný má to, co já, není obtíž. Ale s realistou je vždy ta potíž, že obtíže, které vidí jeho odpůrci, i když je ani oni nedokážou řešit, neřeší, nýbrž je nechává stranou. Realistova | odpověď pro nás obtíž jen zvyšuje; protože ten, kdo takto argumentuje, přehlíží rozdíl mezi různým užíváním slov „mít“ nebo „představovat si“. „A má zlatý zub“ znamená, že ten zub je v A-ových ústech. Může se to hodit, pokud ten zub nemohu vidět. Případ s jeho bolestmi zubů, o nichž říkám, že je nemohu cítit, poněvadž jsou v jeho

72

Modrá kniha

ústech, není s případem zlatého zubu analogický. Naše potíže způsobuje jednak zdánlivá analogie, jednak nedostatek analogie mezi těmito případy. A právě tohoto obtížného rysu naší grama­ tiky si realista nevšímá. Je myslitelné, že bych mohl cítit bolest v zubu jiného člověka; a člověk, který říká, že nemůže cítit bolest zubu jiného člověka, nepopírá toto. Gramatickou obtíž, v níž vě­ zíme, uvidíme jasně, když si osvojíme představu pociťování bo­ lesti v těle druhé osoby. Jinak bychom uvedeni do rozpaků tímto problémem snadno mohli začít směšovat náš metafyzický výrok „Nemohu cítit jeho bolest“ se zkušenostním výrokem „Nemů­ žeme mít (podle pravidla nemáme) bolesti zubu druhé osoby“. V tomto výroku se slovo „nemůžeme“ používá stejně jako ve vý­ roku „Železný hřebík nemůže poškrábat sklo“. (Mohli bychom to zapsat ve formě „Zkušenost učí, že železný hřebík sklo z?epoškrábe“ a tak se zbavit onoho „nemůže“.) Abychom viděli, že je myslitelné, aby jedna osoba měla bolesti v těle druhé, je třeba přezkoumat, jakou třídu fakt budeme pokládat za kritéria toho, že na jistém místě je bolest. Snadno si lze představit následující případ. Když vidím své ruce, nejsem si vždy vědom jejich spojení se zbytkem svého těla. Tj. často vidím, jak se mé ruce hýbou, ale nevidím paži spojující je s mým trupem. Také přitom nemusím nutně překontrolovávat existenci paže nějak jinak. Takže ruka může být (aspoň co já vím) spojena s tělem člověka stojícího vedle mne (nebo samozřejmě vůbec ne s lidským tělem). Řek­ něme, že cítím bolest, kterou budu jen na základě bolesti samé, např. se zavřenýma očima, pokládat za bolest ve své levé ruce. Někdo mne požádá, abych se pravou rukou dotknul bolavého místa. Udělám to, a když se rozhlédnu, uvidím, že se dotýkám ruky svého souseda (tj. ruky spojené s trupem mého souseda). Položte si otázku: jak víme, kam ukázat, když jsme požádáni, abychom ukázali na bolavé místo? Lze takové ukázání srovná­ vat s ukázáním na černý bod na listu papíru, když někdo řekne „Ukaž na černý bod na tomto listu“? Někdo třeba řekne „Uka­ zuješ na ten bod, protože dřív, než na něj ukážeš, víš, že | jsou tam bolesti“. Položte si otázku „Co to znamená vědět, že tam jsou?“ Slovo „tam“ odkazuje na umístění - ale v jakém prosto-

73

50

Ludwig Wittgenstein

51

ru, tj. na „umístěíú“ v jakém smyslu? Známe to místo v euklei­ dovském prostorů’ takže když víme, kde máme bolesti, víme, jak je to daleko (A z(b tohoto pokoje a od podlahy? Když mám bolesti ve špičce Prstu a dotknu se jí svým zubem, mám bolest zubů i bolest v pfStu? Jistě, v nějakém smyslu lze říci, že bolest je umístěna na zubu. ze mam bolest zubů, chybou z toho důvodu, že aby b^est byla v zubu, musí být šestnáctinu palce od špičky mého prsů1? Pamatujte, že slovo „kde“ může odkazovat k umístěním v mů°ba různých smyslech. (S tímto slovem se hra­ je mnoho, více či ^ně S1 blízkých, gramatických her. Pomyslete na různá použití číslovky „1“.) Mohu vědět, kde nějaká věc je, a díky tomuto vě^ni na ni ukázat. Vědění mi říká, kam ukázat. Toto vědění zde chápeme jako podmínku uváženého ukázání na předmět. Tak se ří^a „Na bod, který míníš, mohu ukázat, protože jej vidím“, „MohC na t0 místo nasměrovat, protože vím, kde to je; nejdřív doprava “• Pak máme sklon říci „Než na věc mohu ukázat rm^m vedet, kde je“. Asi se vám bude méně líbit, když se řekne „Nez se na v®c m°hu podívat, musím vědět, kde je“. Někdy je san10Z^ejm^ správné říci to tak. Ale jsme v poku­ šení myslet si že^stuje jeden určitý psychický stav či událost, vědění o místě, klW musí Předcházet každému uváženému aktu ukázání, pohybu někam atd. Pomyslete na analogický případ: „Pokyn lze splnitaz P°lě, co mu porozumíme.“ Když ukazuji bolestivé místo na své paži, v jakém smyslu lze o mně říci ždsem věděl, kde ta bolest je, dřív, než jsem na to místo ukázal? Než Jsem ukázal, mohl jsem říci „Ta bolest je v mé levé paži“. Ha Paze Je třeba pokryta sítí čar očíslovaných tak, že mohu oďazovat jakémukoli místu na jejím povrchu. Bylo nutné, abycl1 dokázal popsat bolestivé místo pomocí těchto souřadnic, než js^ na ně rnohl ukázat? Chci říci, že akt ukázání určuje místo bolenu Tento akt ukázání se mimochodem nesmí směšovat s aktem hledání bolestivého bodu pokusem. Ve skuteč­ nosti mohou obayést k různým výsledkům. Lze si vymysli nespočet rozmanitých případů, v nichž by­ chom řekli, že nžWo má bolesti v těle druhé osoby; nebo třeba | v kusu nábytku neb° v nějakém prázdném místě. Nesmíme

74

Modrá kniha

samozřejmě zapomenout, že bolest v nějaké části našeho těla, např. v horním zubu, má zvláštní hmatové a kinestetické okolí. Když pohneme o kousek rukou, dotkneme se svého oka; a slova „o kousek“ zde odkazují na hmatovou nebo kinestetickou vzdá­ lenost nebo na obě. (Snadno si můžeme představit, že hmatová a kinestetická vzdálenost jsou vzájemně přiřazeny jinak, než je obvyklé. Když pohybujeme prstem od úst k oku, mohla by se „svalům naší paže“ vzdálenost od úst k oku zdát velká. Pomys­ lete na to, jak ohromný si představujete kaz ve svém zubu, když vám do něj zubař vrtá a píchá.) Když jsem říkal, že se při pohybu rukou dotkneme svého oka, odkazoval jsem jen na hmatovou evidenci. To jest, kritériem toho, že se můj prst dotknul mého oka, bylo jen to, že jsem měl určitý pocit, který mne vedl k tomu, abych řekl, že jsem se dotknul své­ ho oka, byť jsem pro to snad neměl žádnou zrakovou evidenci a byť jsem snad při pohledu do zrcadla viděl, jak se můj prst do­ týká nikoli mého oka, ale třeba čela. Stejně jako byla vzdálenost „o kousek“, na niž jsem odkazoval, hmatová či kinestetická, tak také místa, o nichž jsem řekl „Dělí je jen malá vzdálenost“, byla hmatová místa. Říci, že se můj prst v hmatovém a kinestetickém prostoru pohybuje od mého zubu k mému oku, pak znamená, že mám hmatové a kinestetické zkušenosti, které normálně máme, když říkáme „Můj prst se pohybuje od mého zubu k oku“. Ale to, co považujeme za evidenci pro tento druhý výrok, jak dobře víme, vůbec není pouze hmatové a kinestetické. I kdybych měl hmatové a kinestetické počitky, k nimž se odkazuje, stejně bych stále mohl popírat výrok „Můj prst se pohybuje atd.“ kvůli tomu, co bych viděl. Jde o výrok o fyzických předmětech. (A nemyslete si, že výraz „fyzické předměty“ má odlišovat jeden druh předmě­ tů od jiného.) Gramatika výroků, jimž říkáme výroky o fyzických předmětech, připouští pro každý takový výrok rozmanité eviden­ ce. Gramatiku výroku „Můj prst se pohybuje atd.“ charakterizuje to, že výroky „Vidím, jak se pohybuje“, „Cítím, jak se pohybu­ je“, „On vidí, jak se ten prst pohybuje“, „Říká mi, že se ten prst pohybuje“ atd. považujeme za evidenci pro něj. A když řeknu „Vidím, jak se má ruka pohybuje“, na první pohled se zdá, že

75

Ludwig Wittgenstein

52

to předpokládá můj souhlas s výrokem „Má ruka se pohybuje“. Ale považuji-li výrok „Vidím, jak se má ruka pohybuje“ za jednu z evidencí pro výrok „Má ruka se pohybuje“, pak se samozřejmě pravdivost druhého z nich nepředpokládá v pravdivosti prvního. Místo výrazu „Vidím, jak se má ruka pohybuje“ pak lze navrhnout | výraz „Vypadá to, jako by se má ruka hýbala“. Ale i když tento výraz naznačuje, že má ruka může vypadat, jako by se hý­ bala, aniž by se skutečně hýbala, stále ještě může podněcovat k tomu, že zde koneckonců musí být ruka, aby se mohlo zdát, že se pohybuje; zatímco je snadné představit si případy, kdy je vý­ rok popisující zrakovou evidenci pravdivý a zároveň nás jiné evi­ dence vedou k tomu, abychom řekli, že žádnou ruku nemáme. Náš běžný způsob vyjadřování to zatemňuje. V běžném jazyce jsme znevýhodněni tím, že musíme popsat třeba hmatový smys­ lový dojem termíny pro fyzické předměty, jako jsou slova „oko“, „prst“ atd., i když to, co chceme říci, nezahrnuje existenci oka nebo prstu atd. Musíme používat nepřímého popisu našich do­ jmů. To samozřejmě neznamená, že běžný jazyk nestačí na naše zvláštní úkoly, ale že je poněkud nemotorný a někdy zavádějící. Důvodem této zvláštnosti našeho jazyka je samozřejmě pravidel­ ný souběh jistých smyslových zkušeností. Takže když cítím, že se má paže pohybuje, většinou mohu též vidět, jak se pohybuje. A když se jí dotýkám rukou, cítím také, že ruka ten pohyb cítí atd. (Člověk s amputovanou nohou popíše nějakou bolest jako bolest ve své noze.) V takových případech cítíme silnou potřebu vyjádření jako „Dojem přechází od mé hmatové tváře k mému hmatovému oku“. To vše říkám proto, že pokud jste si vědomi hmatového a kinestetického prostředí bolesti, může pro vás být obtížné představit si, že by někdo mohl mít bolesti zubů jinde než ve svých vlastních zubech. Ale když si takový případ před­ stavíme, pak to prostě znamená, že si představíme jinou korelaci mezi zrakovými, hmatovými, kinestetickými atd. zkušenostmi, než je běžné. Tak si můžeme představit osobu, jež má dojem bolesti a k tomu hmatové a kinestetické zkušenosti, které jsou normálně svázány s tím, že vidí svou ruku přejíždět od svého zubu k nosu, k očím atd., ale máji spolu se zrakovou zkušeností

76

iu

Modrá kniha

své ruky, jak se pohybuje po těchto místech na tváři druhé osoby. Nebo si můžeme představit, že někdo má kinestetický dojem, jak se jeho ruka pohybuje, a hmatový dojem v prstech a na tváři, jak se jeho prsty pohybují po jeho tváři, zatímco jeho kinestetické a zrakové dojmy bude třeba popsat jako dojmy toho, jak se jeho prsty pohybují po jeho koleně. Kdybychom měli dojem bo­ lesti zubů a k tomu jisté hmatové a kinestetické dojmy, jež jsou obvykle charakteristické pro dotyk bolestivého zubu a okolních částí našeho obličeje, a kdyby tyto dojmy byly doprovázeny tím, že bych viděl, jak se má ruka pohybuje po hraně mého stolu a do­ týká se jí, byli bychom na pochybách, zda této zkušenosti | říkat zkušenost bolesti zubů ve stole, či nikoli. Kdyby bylo na druhé straně možno popsané kinestetické dojmy přiřadit ke zrakové zkušenosti toho, že vidím, jak se má ruka dotýká zubu a jiných částí obličeje jiné osoby, pak bych této zkušenosti bezpochyby říkal „bolest v zubu druhé osoby“. Řekl jsem, že člověk, který trval na tom, že je nemožné cítit bolest jiné osoby, tím nechtěl popřít, že jedna osoba může cí­ tit bolest v těle druhé. Ve skutečnosti by řekl „Mohu mít bolest zubů v zubu jiného Člověka, ale ne jeho bolest zubů“. Takže výroky „A má zlatý zub“ a „A má bolesti zubů“ se ne­ užívají analogicky. Ve své gramatice se liší někde, kde by se to na první pohled nezdálo. Pokud jde o použití slova „představovat si“ - někdo by mohl říci „Ovšemže existuje naprosto určitý akt představování si, jak má nějaká jiná osoba bolesti“. Toto ani žádné jiné konstatování o faktech samozřejmě nepopíráme. Ale podívejme se: když si dě­ láme obrázek o bolestech nějaké jiné osoby, zacházíme s tímto obrázkem stejně, jako zacházíme třeba s obrázkem modřiny pod okem, když si představujeme, že ji ta jiná osoba má? Nahraďme zase představování si v běžném smyslu vytvořením namalované­ ho obrázku. (To by docela dobře mohl být jediný způsob, jak by u jistých bytostí probíhalo představování si.) Ať si pak někdo takto představí, že A má pod okem modřinu. Velice důležitým uplatněním tohoto obrazu bude jeho porovnání se skutečným okem, aby se ukázalo, je-li to obraz správný. Když si živě předsta-

77

53

Ludwig Wittgenstein

54

vujeme, jak někdo trpí bolestmi, často do našeho obrázku vstu­ puje něco, čemu by někdo mohl říkat stín bolesti, pociťované v místě odpovídajícím tomu, v němž je, jak říkáme, pociťována bolest. Ale v jakém smyslu je obrázek obrázkem, je dáno způ­ sobem, jak je tento obrázek porovnáván se skutečností. Mohli bychom tomu říkat metoda projekce. Pomysleme na porovná­ ní obrázku A-ovy bolesti zubů s jeho bolestí zubů. Jak byste je porovnali? Když řeknete, že je porovnáte „nepřímo“ přes jeho tělesné chování, odpovím, že to znamená, že je neporovnáte tak, jako porovnáváte obraz jeho chování s jeho chováním. A když řeknete „Připouštím, že nemůžeš vědět, kdy má A bolešti, že si to můžeš jenom domýšlet“, pak nevidíte obtíž, která spočívá v různém použití slov „domýšlet si“ a „vědět“. K jaké třídě nemožností odkazujete, když říkáte, že to nemůžete vědět? Nemysleli jste na případ analogický tomu, kdy se neví, zda má druhý člověk v ústech zlatý zub, protože je má zavřená? Tam jste nevěděli něco, o čem jste si přesto mohli představit, že to víte; dávalo smysl říci, že jste | ten zub viděli, i když jste ho neviděli; nebo spíše, dávalo smysl říci, že jste jeho zub neviděli, a tudíž také dávalo smysl říci, že ano. Když jste na druhé straně připouš­ těli, že člověk nemůže vědět, kdy má nějaká jiná osoba bolesti, nechtěli jste říci, že to lidé nevědí ve skutečnosti, nýbrž že nedá­ vá smysl říci, že to vědí (a tudíž nedává smysl říci, že to nevědí). Když tudíž v tomto případě používáte termín „domýšlet se“ nebo „být přesvědčen“, neužíváte jej v protikladu k „vědět“. To jest, nekonstatovali jste, že vědění je cíl, jehož nemůžete dosáhnout, a že se musíte spokojit s domýšlením si; spíše v této hře žádný cíl není. Stejně tak, když někdo říká „Nemůžete projít celou řadu kardinálních čísel“, nekonstatuje fakt o lidské neschopnosti, ale o konvenci, kterou jsme zavedli. Naše konstatování nelze srov­ návat s něčím, jako je „nemožnost, aby lidská bytost přeplavala Atlantik“, i když s ním stále nesprávně porovnávána je; nýbrž je analogické konstatování jako „Ve vytrvalostním závodě není žád­ ný cíl“. A to je jedna z těch věcí, které mlhavě pociťuje ten, kdo není spokojen s vysvětlením, že ačkoli nemůžete vědět..., můžete se domýšlet.

78

I

1

j '