Modlitby s anděly

Citation preview

O MODLITBĚ VŮBEC Každá spiritualita je školou modlitby. Každý zakladatel předložil těm, kteří jdou s ním, nějaký způsob modlitby, v němž se odrážejí rysy j e h o charizmatu. Takže i přímo v oblasti křesťanské modlitby jsou různé způsoby jak se modlit, i když pro všechny platí to, čemu církev o modlitbě učila už od počátku své věřící. V souladu s celou křesťanskou tradicí Chiara definovala modlitbu j a k o

"dech duše, kyslík celého našeho duchovního života, vyjádření naší lásky k Bohu, jako pohonnou látku veškeré naší činnosti."/1/ "Modlitba je něčím podstatným pro člověka, přímo pro jeho lidské bytí... Protože člověk byl stvořen k obrazu Božímu. To znamená, že má možnost stanout před Bohem pochopitelně jako tvor před svým Stvořitelem, ale také jako Boží 'ty'; je schopen navázat styk s Bohem, žít ve společenství s ním. A tato možnost je tak typická pro člověka, že ho přímo utváří, že vlastně říká, kdo je člověk. A člověk není právě sám sebou, nerealizuje-li toto své specifické povolání. Ale pěstovat vztah k Bohu, být ve společenství s ním znamená: modlit se. Takže člověk je naplno tím, jak Bůh si ho představuje a jak ho stvořil, jedině když se modlí. Ze povolání k modlitbě je něčím základním pro člověka, vyplývá zřejmě z toho, když v e z m e m e v úvahu lidi nejrůznějších náboženství. Všichni se instinktivně obracejí k Bohu nebo k nějaké vyšší bytosti."/2/ "Gándhí říkal, že více potřebuje duše modlitbu než tělo pokrm, protože tělo se může postit, ale duše ne."/3/ "Když se seznamujeme s našimi bratry z jiných náboženství, 3

nacházíme podivuhodně krásné modlitební texty. Dosvědčují, že Bůh skrytě, ale účinně pobízí člověka k modlitbě."/4/ Bylo by m o ž n o též říci: řekni mi, jak se modlíš, a já ti řeknu kdo jsi, jsi-1 křesťan, m o h a m e d á n , buddhista nebo hinduista. Co tedy charakterizuj< křesťanskou modlitbu a co z ní činí mimořádnou a jedinečnou duchovn zkušenost? Chiara to vysvětluje takto:

"Ježíš se modlil, modlil se k svému Otci. Pro něho Otec by! 'Abba', tj. tatínek, k němuž se obracel s naprostou důvěrnost a bezmeznou láskou. Modlil se k němu v lůně Trojice, v ní? on sám je druhou božskou Osobou. A právě i díky této své zcela zvláštní modlitbě zjevil světu, kdo on skutečně je: Syn Boží. Ale protože přišel na zem pro nás, nestačilo mu, že sám se modlí tak privilegovaným způsobem. Tím, že za nás umřel, tím, že nás vykoupil učinil nás božími dětmi, svými bratry, a dal i nám, skrze Ducha svatého, možnost, abychom byli uvedeni do lůna Trojice v něm, spolu s ním, skrze něho. Takže pak i nám bylo umožněno to božské oslovení 'Abba, Otče', tatínku, tatínku můj, náš, se vším, co to obnáší: s jistotou jeho ochrany, bezpečností, slepou odevzdaností do jeho lásky, s božskými útěchami, silou, zanícením; zanícením, které se rodí v srdci toho, kdo si je jist, že je milován... Toto je křesťanská modlitba, modlitba mimořádná. Tu nelze najít nikde jinde, ani v jiných náboženstvích. Tam nanejvýš, pokud někdo věří v nějaké božstvo, dochází k postoji uctívání, adorace, pokorného vzývání, a přitom člověk stojí jakoby mimo. Zde ne. Zde člověk vstupuje do srdce Božího."/5/ "Ale je modlitba u člověka pouze osobní skutečností? Modlitba je v základě skutečností osobní, ale zvlášť pro nás křesťany by to byl omyl, kdybychom ji viděli pouze takto. 4

My jsme navzájem spojeni v Kristově mystickém těle. To je tajemství, které si můžeme trochu přiblížit, když pomyslíme na spojené nádoby. Když přibude vody v jedné z nich, stoupne hladina ve všech. Totéž nastává, když se někdo modlí. Modliba je povznesení duše k Bohu, a když se povznáší jeden, povznáší se i ostatní. Takže, i když je křesťanská modlitba skutečností osobní, je i skutečností společnou, církevní. To je pravda vždycky, ale zvlášť v různých projevech modlitby liturgické, modlitby, která stojí na vrcholu křesťanské modlitby, protože to je přímo modlitba .církve. "/6/

NEUSTÁLÁ MODLITBA To, co vždy okouzlovalo ty, kteří touží se modlit j a k o Ježíš a podle j e h o učení, je j e h o příkaz

"modlit se stále a neochabovat"/7/ to znamená, aby se náš život stal neustálou modlitbou. Jsou r ů z n é metody jak dosáhnout tohoto ideálu, třeba "modlitba srdce" východní církve./8/ I na Chiaru hluboce zapůsobila tato Ježíšova slova a vždy je předkládala j a k o vzor naší modlitby, a to už v prvních Stanovách Díla. Často jí byla kladena otázka anebo ona sama si ji kladla:

"Modlit se stále. Jak toho lze dosáhnout? A to ve víru denního života?"/9/ Při různých příležitostech a opakovaně nám dávala odpovědi, které nám dávají světlo a pomáhají nám uskutečňovat vytrvalou, nepřetržitou modlitbu. V r. 1962 v Oberibergu říkala:

"Jak se to dělá, abychom se modlili stále? Být Ježíšem. Ježíš 5

se modlí stále."/10/ Toto je totiž podstata křesťanské modlitby, v níž je to sám Ježíš,

"který se modlí za nás, modlí se v nás, my se modlíme k němu."/11/ "Jestliže v každém svém skutku to nejste vy, kteří žijete, ale je to Kristus, který žije ve vás, Bůh, který žije ve vás - stačí plnit jeho vůli a ne naši - pak se celý den stává neustálou modlitbou."/12/ A při j i n é příležitosti:

"Jestliže žiji v přítomném okamžiku vůli Boží, pak jsem v Bohu. Není nutné, abych se v každém okamžiku zabývala formulováním modliteb, ale abych dobře konala vůli Boží. Konám-li dobře vůli Boží, jsem Kristem a tedy chválou, slávou Boží."/13/ Jiný způsob j a k se modlit stále je

"nabízet skutek za skutkem"/14/, "tak, že děláme z každého našeho skutku jediný úkon lásky k němu"/15/, a přitom nezanedbávat ty krátké invokace

nebo vyjádření lásky j a k o

"Pro tebe, Ježíši"; "Na čem záleží? Tebe milovat, na tom záleží"; "Přijď, Pane Ježíši."/16/ a řada jiných. Někdy Chiara připomínala, jak v prvních dobách, když cestovaly vlakem z Tridentu do Říma, cesta byla neustálou modlitbou ať tím, že se modlily potichu růženec, nebo že adorovaly Ježíše p ř í t o m n é h o ve svatostáncích

6

kostelů, které viděly z okna./17/ Nacházelo se tedy mnoho způsobů a příležitostí jak se modlit: při cestě ve veřejných dopravních prostředcích, nebo v autě, nebo při chůzi a spojením celého města modlitbou růžence. Když Chiara komentovala stať z posledních Stanov, v nichž se žádá, aby členové Díla

"byli zrcadlem Ježíšových slov o povinnosti se modlit a neochabovat", řekla:

"Jak to dělat? Stačí žít ve spojení s Bohem. Když objímáme Ježíše opuštěného a když milujeme bratra, otevíráme se spojení s Bohem, aniž bychom chtěli... Protože, jak jsme konstatovali, když jsme milovali celý den bratra, cítíme spojení s Bohem. Co se pak děje? Že hovoříme s Bohem. 'Cítit' spojení s Bohem znamená začít s ním mluvit. Výsledkem toho pak je spontánní rozhovor."/18/ Ale existuje též určitý vývoj ve způsobu modlitby jako odraz změn životního stylu a zvláště jako odpověď Ducha svatého na současné požadavky lidského ducha, který chce hledat a nacházet Boha ve všech věcech. Člověk si uvědomuje, že horlivě se účastnit mnohostranné lidské činnosti, je modlitbou a realizací Božího plánu skrze dílo člověka. Proto je možno říci, že:

" 'Stále se modlit' neznamená množit modlitby, ale zaměřovat duši a celý život k Bohu: studovat jen pro něho, pracovat, namáhat se, trpět, odpočívat a též umírat jen pro něho. A konat všechnu svou činnost jak možno nejlépe, protože si uvědomujeme, že vše konáme jako prodloužení tvůrčího a vykupitelského činu Ježíšova, pro uskutečnění plánů Božích se světem. Tak se všechno naše konání proměňuje v posvátný úkon. Toto je modlitba, jejíž hodnota je nejvíce pociťována v našich dnech, kdy vidíme svět a celý vesmír ve vývoji a kdy 7

se člověku připomíná jeho povinnost 'podmaňovat si zemi' (srv. G n 1,28). Z v l á š t ě t í m t o z p ů s o b e m m o d l i t b y uskutečňujeme Ježíšův příkaz: 'Je třeba se stále modlit.' (srv. Lk 21,30)"/19/ Každodenní práci však je třeba

"obětovat Bohu a konat ji dobře s vědomím, že spolu­ pracujeme s Bohem na díle stvoření světa."/20/ Když však pracujeme pro církev a pro Dílo tím, že mnoha způsoby šíříme Ideál,

"podílíme se s Kristem na vykoupení světa."/21/ V Stanovách z r. 1958 bylo napsáno:

"Vzhledem k tomu, že jejich život (členů Díla) má být cele láskou, doufají, že tak uskuteční Ježíšovo přání: 'oportet semper orare', 'je třeba stále se modlit'." V tom právě je to tajemství:

"Modlitba je neustálá, je-li láska neustálá: Láskaje neustálá, je-li tím jediným a je-li totální"/22/ a má tu radikálnost, která charakterizuje náš ideál. Je tedy třeba zůstávat v lásce, aby se projevovala všude v našem životě, a žít celou naši spiritualitu, abychom se mohli stát Ježíšem, abychom mohli být j e h o druhým já a proto jako on, chválou a slávou Otcovou, neustálou modlitbou k Otci.

"A další nesmírný zisk z toho, že zůstáváme v Ježíši: dostáváme. Dostáváme, zůstáváme-li v něm v přítomnosti.

8

A dostaneme všechno, věcí bez míry, zatímco se věnujeme jen jediné věci."/23/

MODLITBA A SPIRITUALITĚ

SPOJENÍ

S

BOHEM

V

NAŠÍ

"Jednota je slovo, které shrnuje celou naši spiritualitu. Jednota s Bohem, jednota s bratry. Dokonce: jednota s bratry, abychom dosáhli jednoty s Bohem. Duch nám totiž odhalil cestu, která je zcela naše, je plně evangelní, aby nás sjednotila s Bohem, abychom nalezli jeho. My ho totiž většinou nehledáme především například v hloubi svého srdce nebo v přírodě. My ho hledáme a nacházíme především tím, že procházíme skrze bratra, tím, že milujeme bratra. Nacházíme ho, snažíme-li se uskutečnit jednotu s bratrem, s každým bratrem: přičíníme-li se o přítomnost Ježíšovu mezi námi bratry. Jedině tímto způsobem jsme zaručili i jednotu s ním, nacházíme ho živého s tlukoucím srdcem v našem srdci. A pak zase tato jednota s Bohem nás pobízí jít k b r a t ř í m ; pomáhá nám, aby naše láska k nim nebyla předstíraná, nedostatečná, povrchní, ale zásadní, plná, úplná, p r o k á z a n á o b ě t í , vždy o c h o t n á dát ž i v o t , s c h o p n á uskutečňovat jednotu. Naše Stanovy kladou jednotu jako základ všeho, jako normu všech norem, jako pravidlo, které je třeba uskutečnit před každým jiným pravidlem. Je to S l o v o pro nás, je to skála. V životě neznamenáme nic, leč v tomto slově vše nabývá smyslu, každý náš skutek, každá modlitba, každý dech..." /24/

9

Tedy i modlitba pro nás má význam, je-li konána v jednotě, předchází-li jí společenství lásky se všemi, podle slova evangelia, že je třeba zanechat oběť a, je-li třeba, smířit se s bratry dříve než přistoupíme k oltáři./25/ Toto byla norma pro první fokolarínky, které rano než šly na mši svatou se ujišťovaly, že na vzájemné lásce neleží žádný stín. Existuje velmi úzké pouto mezi modlitbou, spojením s Bohem a životem v Ideálu:

"Objevili jsme, že když žijeme Ideál, který je cestou svatosti, činíme pokroky ve spojení s Bohem... Ale je třeba žít Ideál úplně celý."/26/ "Základem je láska k bratru", protože

"Milujeme-li bratra, bratr nás pak přivádí nebo znovu přivádí k Bohu."/27/ Je potřeba však dávat pozor, ano,

"máme v bratrovi cestu jak dojít k Pánu, ale je třeba si připomínat, že je 'cesta'. Cíl je spojení s Bohem." /28/ Abychom lépe pochopili pomocí nějakého obrazu pouto mezi láskou k Bohu a láskou k bratru, Chiara připomněla jednu duchovní zkušenost sv. Kateřiny Sienské. Ona, j a k o ostatní děvčata, chodila pro vodu do Fontebrada se džbánem, který má horní otvor, který se nastaví pod proud vody a postraně má zobáček, jímž je možno vodu pít anebo vylévat. Ježíš j e d n o h o dne ukazál na džbán a řekl jí, že z lásky Boží, která je pramen, se pije i láska k bližnímu. Ale jestli se v určitém okamžiku džbán vyprázdní, protože se voda vypila, není už možno dávat lásku bližnímu. Takže lásku Boží směrem k bližnímu je možno vylévat pouze tenkrát, když stále pěkně nastavujeme džbán k prameni./29/

10

" P r o t o " - j a k p o z n a m e n á v á C h i a r a - "je n a p r o s t o nepostradatelná láska k Bohu, abychom milovali druhé a abychom stále měli Ježíše přítomného uprostřed nás."/30/ A při jiné příležitosti ještě upřesňuje svou myšlenku:

"Jednotu mezi námi dosahujeme, je-li každý z nás dobře spojen s Bohem podle našeho charizmatu. Protože je psáno: 'Aby i oni byli jedno v nás jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.' /31/ Jednota je tedy především osobní spojení s Bohem, ale podle naší linie. Toto spojení s Bohem znamená všechno: znamená to být svatí, být dokonalí, dosahovat vrcholů modlitby. Ježíš řekl: 'Kdo chce za mnou přijít' - tj. být jeho druhým já a dosáhnout spojení s Otcem - 'zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne'./32/ A my, podle našeho charizmatu, docházíme k zapření sebe sama tím, že se vrháme ven, tím, že milujeme druhé. Tím, že milujeme druhé, zapíráme sami sebe. Toto je to nové, co přineslo Hnutí fokoláre: láska jako cesta sebezapření, jako cesta svatosti, protože Bůh je Láska. Ale přesto, že se tak snažíme milovat druhé, zjišťujeme, že můžeme ještě lpět na mnoha věcech, a proto je třeba ztrácet, ztrácet, ztrácet tím, že žijeme Marii pod křížem, tím, že milujeme Ježíše opuštěného a tím, že procházíme stále spěšněji 'na druhou stranu rány'. Dělá-li se to tak, alespoň v přítomném okamžiku, jsme ve stavu dokonalosti, Zmrtvých­ vstalý žije v nás a uprostřed nás a on nám dává Ducha svatého." /33/ Toto není nic nového. Je možno říci, že zkušenost tohoto druhu nás provází už od prvního dne života v této spiritualitě.

11

"Už od počátku, když jsme se snažili intenzivně milovat bratra, zakoušíme spojení s Bohem a láskyplný a spontánní rozhovor s ním se stává samozřejmostí. Když během let se tento rozhovor stával stále častějším a intenzivnějším, nedokázali jsme už žít, pracovat, podnikat, spát atd., aniž bychom se dohodli s ním. Myslím, že to je Duch v nás, který volá po tomto neustálém soužití s ním. To podle mého názoru odpovídá evangelní povinnosti modlit se neustále."/34/ Proto tedy

"jestliže dobře analyzujeme tento dar, tento Ideál jednoty, vidíme, že má dvojí tvář a sleduje dvojí cíl. Nebyl nám dán pouze proto, abychom ho sdělovali druhým a tak uskutečňovali jednotu s našimi bratry, ale především proto, abychom ho žili a tak dosáhli spojení s Bohem... Bůh pak dává růst tomuto spojení se započtením všech zkoušek dobře snášených. A dále: spojení s Bohem se rozvíjí díky mnoha nejrozmanitějším milostem, které on dává naší duši. Když sv. Pavel vypočítává ty, kterých se dostalo jemu, hovoří přímo o zjeveních. Pro nás to mohly být a jsou i nyní zvláštní osvícení, božské impulsy naší vůli pro stále nově se uskutečňující konverze, jak se to třeba stává při našich setkáních skrze silnou přítomnost Ježíše uprostřed nás. My všichni jsme se jistě snažili opravdově milovat bližního; my všichni jsme překonali zkoušky a všichni jsme dostali milosti. Takže klíčící rostlinka našeho spojení s Bohem by se už měla objevit a rozvinout se v naší duši a už by nám mohla vyprávět, jak to všechno bylo... Ano, všichni, my všichni bychom už mohli něco říci o našem spojení s Bohem. Mohli bychom vypočítat jeho plody, 12

podobné jako když jde o jednotu s bratry. Toto je nesmírně důležitý a velmi jemný duchovní majetek, který vnímáme jedině skrze smysly duše. Pro lidi, kteří žijí ve světě, je to něco, co vybočuje z běžného řádu, má to v sobě něco zázračného. Je to království Boží v nás. Musíme dělat všechno proto, abychom tento majetek nepromarnili, ale abychom jej ochraňovali, shromažďovali a připomínali si, že je součástí toho života, který budeme žít v budoucím životě... A jak se ochraňuje, shromažďuje a rozmnožuje tento duchovní majetek? Tak, že budeme bojovat na čtyřech frontách: že budeme stále v pohotovosti, abychom milovali naše bratry; že budeme překonávat každou malou i velkou zkoušku láskou k Ježíši opuštěnému, kterého objímáme vždycky, okamžitě, s radostí; že si budeme s vděčností připomínat milosti, které nám Bůh v životě udělil; a konečně - vzhledem k tomu, že jde o vnitřní život, o vztah k Bohu - že budeme přikládat na oheň, tj. že budeme zvláště pěstovat modlitbu."/35/ "Přikládat na o h e ň " , protože spojení s Bohem, jak říká Terezie z Avily, je neustálý rozhovor s tím, o němž víme, že nás miluje. Proto během dne je třeba živit svůj duchovní život tímto rozhovorem a tak shromažďovat veliké spojení s Bohem, abychom mohli být vždycky ochotni ho darovat. /36/ Protože toto spojení s Bohem je jako "živá voda", která tryská z duše. /37/

"My máme tedy být z á s o b á r n a m i , které se naplňují vodou, jakýmisi p ř e h r a d a m i . . . Musíme mít vždycky vysokou hladinu vody. Já ji čerpám ze všeho: ze života, z Ducha svatého uvnitř, z liturgie, z teologie, z posvátných dějin, z evangelia... A všechno shromažďuji do přehrady. Ale pochopila jsem, že nesmím otevřít přehradu a všechno zaplavit; máme své toky - to jsou struktury Díla.

Např. když je nějaké shromáždění, tam vypustím trochu vody, pak další shromáždění a zase vypustím trochu vody... Je třeba, abychom se všichni stali přehradami, které pouštějí vodu strukturami Díla a osobním stykem. I když to někdy může být pouhá kapka... anebo mlčení, když Svatá cesta ti říká, abys mlčel a stával se jedno s druhým..."/38/ Už před mnoha lety se Chiara svěřila:

"Jednou jsem napsala odvážnou větu. Bylo to v prvních dobách Hnutí a řekla jsem: nazývá-li se charizma jednoty 'charizmatem jednoty', pak musí lidi přivádět k velkému spojení s Bohem."/39/ A dnes může tvrdit:

"Moje zkušenost a zkušenost celého Hnutí je, že dospíváme k neustálé, vytrvalé, nepřerušené modlitbě, při níž srdce je stále spojeno s Bohem... Pochopitelně, abychom došli až sem, je třeba naplno žít, mnoho trpět, velmi silně objímat Ježíše opuštěného, žít celý Ideál a, zcela zvláště, nacházet cestu skrze bratra." .. Je-li Bůh pro tebe vším, pak v kterémkoli okamžiku tryská toto spojení s Bohem, tj. vnitřní modlitba, k níž světci, jako Terezie z Avily a Kateřina Sienská, všechny volají."/40/ "My nazýváme naši spiritualitu spiritualitou kolektivní, protože jdeme k Ježíši skrze bratra... Pro nás bratr je takřka svátostí, která nám dává dojít k Bohu. Čím je pro sestry v klauzuře mříž, závoj, mlčení, všechny věci, které pomáhají ke spojení s Bohem, tím je pro nás bratr: je to cesta, po níž docházíme k Bohu."/41/

14

Ale toto

"spojení s Bohem je třeba pěstovat, aby mohl začít onen pro život tak nesmírně důležitý rozhovor, protože neuskutečňujeli se tento rozhovor, nedokáže člověk překonávat zkoušky, pokušení, veliké obavy. Protože náš ideál není pouze 'aby všichni byli jedno' mezi sebou, ale 'aby byli v Ježíši jedno v Otci'. Proto je vždycky třeba začínat a vždy znova začínat rozhovor s Ježíšem, s Marií, s Otcem, s Duchem svatým, jimž svěřujeme své lidství, a když postupně pokračujeme, hlas v našem nitru se stává silnějším než všechny ostatní hlasy. "/42/ Pokud j d e o základní pilíř, na němž spočívá naše spojení s Bohem a naše jednota s bratry, je jím láska k Ježíši opuštěnému. V kapitole Všeobecných stanov Díla, kde se hovoří "o spojení s Bohem a o m o d l i t b ě " , čteme:

"Členové Díla musí směřovat ke stále hlubšímu spojení s Bohem. Proto musí usilovat o to, aby žili svůj život jako ti, 'kdo s Kristem vstali z mrtvých' (Kol 3,1) a to tak, že budou stále bezprostředně a radostně objímat kříž a Ježíšovu opuštěnost pokaždé, když se objeví v podobě jakékoli bolesti anebo námahy, která vyplývá z uskutečňování křesťanských ctností. "/43/ Když Chiara komentuje tento článek, vyjadřuje především svůj údiv a svou radost, když zjišťuje, že první tři aspekty našeho života odpovídají trojímu poslání Kristovu ("tria munera Christi"), které vyplývá ze křtu. Když se totiž společenstvím majetku a prací podílíme na královském poslání Kristově, tj. na " p r o z á ř e n í " světa vydáváním svědectví a apoštolátem na prorockém poslání Kristově, skrze spiritualitu a život modlitby se podílíme na jeho p o s l á n í kněžském. Tím se uskutečňuje, j a k říká Chiara, kněžství Díla Mariina, j í m ž je královské kněžství Kristovo./44/

15

V další části svého komentáře též vyzdvihuje, že právě pro naléhavou výzvu tohoto článku Stanov, v němž se mluví o stálé hlubším spojení

"žít lépe každý den, rozhodovat se ráno při rozjímání lépe žít, je pro nás vůle Boží, není to jen nějaká duchovní věc." /45/ "Ale jak se to dělá, abychom měli spojení s Bohem? První prostředek, který udávají Stanovy, je právě láska k Ježíši opuštěnému, která musí být 'stálá', což znamená 'vždycky'; 'bezprostřední', tj. 'okamžitě' a 'radostná', 's radostí.' "/46/ Další článek hovoří o jiném způsobu jak dosáhnout spojení s Bohem:

"Je třeba, aby si stále připomínali, že nacházejí a rozvíjejí své spojení s Bohem, když milují a rozvíjejí lásku k bratřím, protože čím více roste láska k bratřím, tím více mohutní láska k Bohu."/47/ "To jsou tedy dva způsoby jak růst ve spojení s Bohem: objímat Ježíše opuštěného a milovat bratra. Proto je třeba, abych se ráno při rozjímání připravoval k tomu, abych plně přijímal všechny bolesti a námahy spojené s uskutečňováním ctností a abych viděl Ježíše ve všech, abych miloval, stával se jedno s druhými. To proto, abych mohl růst ve spojení s Bohem."/48/

16

MODLITBA ÚSTNÍ A MODLITBA VNITŘNÍ Jsou to dva způsoby modlitby, které rozeznává a doporučuje tradice církve.

"První způsob modlitby je tzv. modlitba 'ústní', která se projevuje tím, že mluvíme s Bohem tak, že užíváme stanovených způsobů modlitby; druhý, dokonalejší způsob je 'vnitřní', 'modlitba vnitřní'. Je to spontánní, láskyplný a velmi častý rozhovor s Bohem a proto - jak vysvětluje Terezie z Avily obdařená zvláštním charizmatem modlitby - zde nejde o to 'hodně myslet, ale hodně milovat'. Kdo však jde k Bohu po cestě spíše individuální, stává se vnitřní modlitba (tento láskyplný a spontánní rozhovor) něčím, čeho člověk dosáhne, ale obyčejně za dlouhou dobu; je to něco často hodně protrpěného, ale též něco, čeho člověk vždy nedosáhne. Kdo však jde po cestě spíše kolektivní, jako je naše cesta (kde Svatou cestu života konáme s bratry, kde dokonce bratr se stává cestou, po níž docházíme k Bohu), pak se mi zdá, že je možno tvrdit, že vnitřní modlitba (tento láskyplný rozhovor s Bohem) nejen, že je něčím běžným, ale je možno se s ní setkat, alespoň někdy, už od počátku. Je totiž naší zkušeností, že když jsme během dne milovali Ježíše v bratřích, dosahujeme živého vztahu s Bohem. Prakticky to znamená: objevíme, že on nás miluje, a tak začíná v našem srdci klíčit spontánní a důvěrný rozhovor s ním, který se může časem a léty projevovat tak, že je spodním proudem, nejhlubším základem každého našeho skutku. Myslím, že to je zkušenost nás všech, a je to opravdu veliká milost, kterou je nutno střežit, aby nepřišla nazmar. I pro nás pak, stejně jako pro ty, kteří jdou různými cestami, platí skutečnost, že to, co udržuje živým tento způsob modlitby (vnitřní modlitbu, tento živý rozhovor s Bohem), je 17

věrně prožívat ony zvláštní okamžiky vyhrazené modlitbě, které Bůh od každého z nás žádá (ranní a večerní modlitby, účast na mši sv., rozjímání atd.)"./49/ Modlitba, která je charakteristická pro Dílo, je " c o n s e n s c r i n t " , což je současně modlitba ústní i vnitřní. Je to typická modlitba našeho společenství, protože ji n e m ů ž e m e konat sami, a je to typická modlitba církevní, křesťanská, protože se obracíme k Otci v Ježíši a s ním. Je to duše veškeré modlitby liturgické a dává nám pochopit, jaký přínos může v této oblasti dát církvi Dílo. Vždyť abychom dobře prosili a obdrželi, je třeba, aby byl přítomen Ježíš, což je plod vzájemné lásky, aby zde byla jednota. Pak je to On, který nám vkládá do srdce a na rty slova, která pronikají do srdce Otcova.

CO DĚLAT, ABYCHOM SE DOBŘE MODLILI Příprava

"Modlitby je třeba konat dobře. A aby tomu tak bylo, je nutná, jak říkají zkušení odborníci, příprava vzdálená a blízká. Příprava vzdálená je udržovat srdce odpoutané ode všeho. Zdá se mi, že o tuto přípravu se všichni ze všech sil snažíme. Není snad celý náš život tím, že milujeme Ježíše opuštěného? Nemluvíme snad stále o odpoutanosti, o ořezávání a zvláště o odpoutanosti, kterou s sebou nese to, že žijeme ty druhé a nikoli sebe? Ano, tato příprava zde je. Alespoň je to to, o co se denně usilovně snažíme."/50/ Když Chiara četla pojednání j e d n o h o indického biskupa o modlitbě v Asii, velmi na ni zapůsobilo, jak je tam popisováno "odříkání" j a k o podmínka

18

modlitby, a to modlitby, která osvobozuje. Poznamenává k tomu:

"To byl stav duše v r. 1949, když Bůh nám dal ta zvláštní osvícení. Bůh působil na nicotě uskutečněné z lásky k Ježíši opuštěnému. Ano, na nicotě působí Bůh, promlouvá Duch." /51/ Ale kromě vzdálené přípravy je zapotřebí i blízké přípravy, tj.

"především zvolit prostředí, které nejvíce vyhovuje každému z nás, aby se dobře modlil. Může to být naše místnost, kaple, zahrada, příroda atd." /52/ I když je Bůh přítomen na každém místě a všude se s ním m ů ž e m e setkat a s ním hovořit, p ř i p o m e ň m e si, že Ježíš, i když byl vždycky j e d n o s Otcem a v důvěrném rozhovoru s ním, volil osamělá místa a hodiny nočního ticha, aby se modlitbou obracel k Otci. My tedy též hledáme nejlepší místo a dobu, abychom

"se mohli v tichu usebrat a nalézt i pro tělo, které je tak spojeno s duší, nejvhodnější polohu (vkleče nebo vsedě, s rukama sepjatýma nebo v jiné uctivé pozici)."/53/ Protože tělesná kondice je důležitá pro modlitbu,

"snažme se, než se začneme modlit, abychom nebyli příliš unaveni, abychom nepřišli před Boha vysíleni, neschopni se soustředit, abychom nebyli nuceni mu nabídnout méně šťastné okamžiky našeho dne."/54/ Dále, abychom byli duševně lépe disponováni,

"než se začneme modlit, snažme se vždycky na okamžik se soustředit. Pak se modleme srdcem a naše duše ať se podílí 19

na tom, co vyjadřují slova." "Toto všechno je nutná příprava, kterou snad musíme dělat ještě lépe; nepromarňovat ústní modlitbu, jíž Ježíši říkáme tolik úžasných věcí; starat se o to, aby i během dne byl náš rozhovor s Bohem v našem srdci živý. V nebi, kam doufáme, že jdeme, život nebude už tak apoštolát, ale spíše chvála, díkůčinění, adorace Boha, Nejsvětější Trojice. Musíme se už od nynějška učit tomu, jak se žije tam."/55/

DÁT PROSTOR MODLITBĚ Obecná potíž je, že nedokážeme najít čas k modlitbě. Ale už to, co doposud bylo řečeno, nám napovídá, že modlitba není v první řadě problém času. Modlitba je základní postoj, životní potřeba, znamená "zřeknout se" ostatních věcí, abychom udělali místo "jednomu potřebnému"/56/, tj. osobnímu vztahu k Bohu.

"V prvních dobách" - jak poznamenává Chiara - "jsme dávali modlitbě prostor: ve dne i v noci, kdy to bylo skutečné trápení modlit se růženec se zvednutýma rukama, abychom neusnuli. Ale modlili jsme se hodně, jistě více než nyní, také i proto, že to vše byla modlitba spontánní."/57/ "Tehdy mezi prvními fokolarínkami kolovalo motto, které jsme žily: 'Modlit se jako andělé, pracovat jako sluhové.' I toto motto spolu s jinými nám posloužilo k rozšíření Ideálu, k velkému rozvinutí naší revoluce. Je to totiž dílo pozemské i nebeské. Znamená to stále více působit na rozšíření církve.

/.../

20

Dnes, j a k se mi zdá, nepochybně žijeme druhou část tohoto motta z "prvních dob: 'pracovat jako sluhové'. Víme, že v Díle v š i c h n i mají t o l i k co d ě l a t , že jsou někdy u d o l á n i přepracovaností. Ale je to kompenzováno tou první částí? Modlíme se jako andělé? Není-li tomu tak, chceme snad být tak nevděční Bohu, který nám tak snadno otevřel cestu ke společenství s ním, který nám dal dar tzv. 'vnitřní modlitby', abychom nedělali nic ze své strany, abychom ji udrželi, prohlubovali, aby byla stále častější?"/58/ Když Chiara, komentovala Slovo života " C o prospěje člověku, získá-li celý svět, ale svou duši zahubí?"/59/, řekla:

"Pro nás, tzv. 'interní' členy Díla Mariina, může mít i tento smysl: jakou výhodu byste měli z toho, že se necháte někdy strhnout do bezuzdné apoštolské činnosti, skoro do jakési 'hereze činnosti' (jak se tomu někdy říká), která pohltí prakticky celý váš čas, zatímco pro vás je vůle Boží růst všestranně? Jaký význam má tolik pracovat, abyste získali mnoho lidí, když vaše duše zůstává maličká a nedokonalá, protože např. nenajde opravdu klidnou hodinu, aby se nasytila pokrmem, který jí nejvíce svědčí, a tím je modlitba? Když konáte modlitby, které jsou vaší svatosvatou povinností, velmi roztržitě, povrchně a ve spěchu, nebo je zkracujete? Jistě toto slovo je pro ty z nás, kteří se chovají tímto způsobem, nejlepším opravným prostředkem, aby se dostali do správného stavu vnitřního růstu, probouzí v nás potřebu žít 'porro unum' (jen jednoho je zapotřebí', srv. Lk 10,42), tj. spojení s Bohem. Dále nás... znovu uvádí na správnou kolej, abychom rozvíjeli náš apoštolát a uskutečňovali naše 'množte se'. Náš apoštolát totiž zásadně není být ničím jiným než vyzařováním naší lásky k Bohu.

21

Ale jestliže láska k Bohu ochabne, protože spojení s Bohem neexistuje bez modlitby, co budeme moci vyzařovat? Modlitba by tedy měla pro nás představovat zářivý poklad naší lásky k Bohu ve všem, co konáme. A jak se budeme chovat, aby tomu tak bylo?"/60/ Chiara k tomuto bodu vícekrát opakovala drahocennou radu, která mnohým pomohla vyřešit problém času vyhrazeného modlitbě:

"Především, když děláme naše programy měsíční, týdenní a denní, dejme prostor modlitbě."/61/ Je-li modlitba pokrm pro duši a je-li j a k o vzduch, který dýcháme, nacházímeli čas k jídlu, abychom mohli dýchat, měli bychom připravit plán života, ve kterém by kromě času věnovanému našim životním potřebám (jídlo, spánek, práce atd.), byl i čas určený k modlitbě. Abychom ale sestavili tento program, může být užitečná zkušenost druhých. Proto bude dobře vidět ho společně, zvláště se zodpovědným za fokoláre, j á d r o , jednotku gen.

ROZJÍMÁNÍ Když lépe p o z n á m e , co to je rozjímání a jak se má konat, bude nám to pomáhat, abychom vyhradili této vnitřní modlitbě správné místo a správný čas. Chiara se k tomu vícekrát vracela, abychom dokázali ocenit krásu a užitečnost rozjímání na naší Svaté cestě. Citujeme úryvek kratičkého dopisu z r. 1939, který Chira napsala svým " a s p i r a n t k á m " (= děvčatům tehdejší Katolické akce), aby je povzbudila k rozjímání. I dnes jsou její rady platné a aktuální:

"V tomto vznešeném způsobu modlitby (je to nepochybně cvičení nesnadné, ale jestliže ho nikdy nevynecháme, stává se snadným) musí pracovat rozum, vůle, srdce. Rozum uvažuje o slovech, která slyšíte, vůlí se snažíte udělat 22

předsevzetí z toho, o čem jste přemýšlely, srdcem milujte to, co slibujete, tak, abyste to mohly uskutečnit pod impulsem tohoto žhavého plamene, jimž je láska"./62/ Už v této prosté definici jsou všechny prvky, které tvoří podstatu vnitřní modlitby neboli meditace a navíc je tam zvláštní důraz na lásku, j a k o první záblesk charizmatu. Tak to říká i j e d e n úryvek z textu spirituality, který nám předložila Chiara:

" 'Účelem rozjímání', jak říká sv. Jan od Kříže, je načerpat z něj trochu láskyplného poznání Boha...' Láska je podstatný prvek každého způsobu modlitby. Kdyby tohoto účelu nebylo dosaženo, uvažování, a tedy rozjímání by se zredukovalo na pouhé chladné rozumové cvičení... I když uvažování je podstatnou složkou rozjímání a je časově první, je podřízeno lásce, je zde pro lásku... Proto rozjímání začíná uvažováním rozumu, aby skončilo tím, že vykoná něco v srdci... Je to 'theologia mentis et cordis', ale především 'cordis'."/63/ ("teologie mysli a srdce", ale především "srdce") Když Chiara četla r. 1961 v Oberibcrgu spisy sv. Terezie z Avily o "vnitřní m o d l i t b ě " , poznamenala, že na všech stupních modlitby jsou vždy dva základní prvky: poznávat sebe a poznávat Boha, a tvrdí:

"Uvědomit si kdo jsem já a kdo je Bůh, to jsou dva póly modlitby."/64/ Když jsme totiž sami před ním, cítíme na jedné straně tíhu naší lidské přirozenosti a na druhé straně nekonečné milosrdenství Boží, j e h o velikou lásku k nám. A opravdu, rozjímání je právě vnitřním polem, na němž vzájemné uplatnění obou těchto prvků přispívá k tomu, abychom rostli v lásce, vždy však ve směru charizmatu j e d n o t y , které se s postupem času

23

definovalo j a k o " n á š " způsob jak konat rozjímání. Už od počátků Hnutí a ve všech "Stanovách" nebo "Návrzích s t a n o v " , během celé naší historie nikdy nechybělo odvolání na tento způsob modlitby se stále jasněji definovanými charakteristickými znaky. V j e d n o m takovém "Návrhu pravidel" z r. 1954 je psáno:

" K a ž d o d e n n í rozjímání. Když fokolarín okusil Boha, považuje za hořké všechno ostatní a vrací se srdcem a myslí denně alespoň na půl hodiny k přímému styku s ním tím, že rozjímá zvláště o Písmě svatém." I v "Poznámkách ke komentáři Stanov" z r. 1960 je výslovně j m e n o v á n o rozjímání s novým charakteristickým prvkem:

"eventuelně též sdělovat si to, co na nás nejvíce zapůsobilo" v textu, o němž jsme rozjímali.

Co

Chiara doporučuje:

Praktická doporučení, která nám Chiara připomínala při různých příležitostech, se nám jeví j a k o podstatná a nepostradatelná. Právě díky jim, často vyjádřeným formou osobních zkušeností, se učíme konat rozjímání a přitom si p ř i p o m í n á m e to, co už bylo poznamenáno o nejvhodnější přípravě, místě a čase. Podívejme se, jak Chiara začíná své rozjímání, v němž vidí nástroj posvěcení:

"Osoba Nejsvětější Trojice, která zaujímá hlavní místo v našem posvěcení, je Duch svatý. Takže když začínáme naše rozjímání, naváži okamžitě styk s Duchem svatým a nabídnu mu tuto půlhodinu, prosím ho, aby mě osvítil, aby osvítil všechny fokolaríny a aby nás učinil svatými. A pak začnu a

24

snažím se, aby ta půlhodina byla intenzívní prací na stále silnějším a intimnějším prohloubení spojení s Bohem."/65/ Protože horlivě pracujeme na budování "vnějšího hradu", tj. Díla, skrze nové vztahy a skrze přítomnost Ježíše mezi námi,

"nesmíme zanedbávat 'hrad vnitřní' tj. Boží přítomnost v nás. Zvláště v rozjímání máme nacházet Boha ve svém nitru... A tam je třeba, abychom měli posvátnou odvahu otevřít mu dveře... Ale jestli se trochu nenamáháme, abychom se soustředili a neuzavřeme okenice, tzn. neuzavřeme své smysly, abychom hledali jeho, Bůh nemůže vyjít ze svého středu (mystikové říkají, že Bůh sídlí ve středu duše) a nemůže hovořit s duší a zaplavovat ji celou svou přítomností, a všemi těmi krásnými věcmi, které přináší. Měli byste to dělat tak, jak to dělají děti, které mají nejvíce odvahy, protože se vrhají do náruče matky aniž by čekaly, a tedy vejít hned dovnitř, kde víte, že on je přítomen, vejít s ním do styku, mluvit s ním, okamžitě se v něm soustředit."/66/ Při jiné příležitosti, v Oberibergu r. 1962, Chiara několika slovy vysvětlila, jak se dělá rozjímání. Podala nám o tom živý, velmi účinný obraz:

"Jestliže během dne žiješ, pak v té půlhodině se soustředíš. Rozjímání začneš tak, že začneš číst nějakou knihu s klidem - ale předtím je třeba, abychom se postavili do přítomnosti Boží. V určitém okamžiku se Bůh zmocní duše a ji pozvedá. Pak je třeba knihu zavřít, jít za ním, být s ním, klanět se mu, milovat ho. Cítíme-li, že je opravdu přítomen, prosme ho o milosti, prosme o všechno, využijme toho. Možná, že potom co jsme hovořili s Ježíšem v plnosti, znovu ztratíme jednotu. Pak tedy znovu otevřme knihu a ještě čtěme. Mělo by to být takto: otevřít dveře, podívat se Ježíši do tváře 25

a říci mu: Máš z nás radost? Jsme s ním, zavřeme dveře a když odcházíme, není už třeba vyvozovat nějakou závěrečnou myšlenku."/67/ V minulosti často dávali Chiaře otázku o čem dělat rozjímání. Její odpověď fokolarínkám z r. 1965 je stále platná a aktuální:

"Podle mě máme konat rozjímání výlučně z Písma svatého a o naší spiritualitě. Ostatní spirituality jsou překrásné, ale zcela jiné než naše... Tedy rozjímat o evangeliu, protože my následujeme Ježíše, který nám zpřístupnil své evangelium určitým způsobem. Písmo svaté, zvláště Nový zákon, a naše spiritualita jsou materiálem pro vaše rozjímání." /68/ V novější době nám Chiara doporučila, abychom používali i misálku, který obsahuje vybrané úryvky z Písma svatého, pro každý den j i n é .

"Abychom konali rozjímání, je užitečné kromě naší spiritu­ ality, kromě evangelia a Písma svatého, používat misálek. Ráno se probudit a rozjímat o epištole a o evangeliu. Pak bude mít naše duše ze mše sv. mnohem větší užitek, mše sv. bude mnohem krásnější." /69/ Když pak začala kolegamenta, bylo okamžitě vidět jak "myšlenka" Chiary je jedinečnou příležitostí, které se dá využít pro jednotu Díla.a osobní rozjímání. Všichni interní v ní našli drahocenou duchovní potravu, nevyčerpatelný zdroj, který se stával základem pro každodenní život, a životodárnou mízu, z níž se dá čerpat pro každodenní rozjímání. Chiara sama v odpovědi na otázku j e d n é gen 3 j a k žít úsilí o svatost, se svěřila:

"Brzo ráno dělám rozjímání nebo, jak vy říkáte, jdu do hloubky ve spojení s Ježíšem a Marií a tam, v rozjímání, myslím na nějaké slovo anebo se zastavím u nějaké myšlenky,

26

u nějaké věty, kterou bych si pak připomínala po celý den. Většinou to je nějaká věta, která odpovídá kolegamentu, které dělám pro vás všechny. Jednou to například bylo: lepšit se v přítomném okamžiku. Jindy to bylo: milovat jako první. Jindy bylo: konat vůli Boží i hrdinským způsobem. Nebo: být matkami a otci všech bližních, s nimiž se setkáte. Snažím se tedy během dne žít jednu myšlenku a s ní se snažím žít úsilí o svatost." /70/ Toužíme-li číst životopisy svatých, jejich spisy nebo něco j i n é h o ,

"dělejte to" - praví Chiara - "ale mimo rozjímání" /71/, protože jedna věc je rozjímání s přestávkami soustředění a vnitřního rozhovoru, něco j i n é h o je "duchovní četba" nebo nepřetržité poslouchání nějaké nahrávky, protože to nemá charakter dialogu, v němž se střídají okamžiky naslouchání a okamžiky rozhovoru s Bohem. Abychom lépe pochopili rozdíl mezi duchovní četbou a pravým rozjímáním se všemi j e h o plody pro vnitřní život, je dobře si připomenout jeden úryvek z Chiářina deníku, který obsahuje předsevzetí, které bychom všichni chtěli přijmout za své:

"Dnes cítím, že se musím lepšit v rozjímání. Mé rozjímání musí být od nynějška rozhovorem s tím, který je ve mně, vztah k němu, odlučovat se od věcí, ode všeho, ode všeho, abych hovořila s Bohem, přesně tak jako ve Starém zákoně byl Bůh v dialogu se svým tvorem. Ano, Ježíši, takto si musím počínat celý den. A často hovořit s tebou a říkat ti: teď dělám toto, ted dělám něco jiného. A žít jako chlapec Marcellino ve filmu 'Marcellino chléb a víno", který napřed rozmlouval s imaginárním kamarádem a pak s Tebou ukřižovaným.' /72/ A další zkušenost, kterou nám sdělila Chiara o způsobu, jakým ona koná

rozjímání, a kterou bychom mohli a měli všichni napodobovat:

"Snažme se tento rok prohlubovat rozjímání. Zkoušela jsem je konat mnoha způsoby, jako např. o věcech, o kterých jsem později měla hovořit, nebo psát. Ale v určitém okamžiku j s e m z p o z o r o v a l a , že není m o ž n o dělat r o z j í m á n í . . . 'z prospěchu'. (I když sv. Terezie napsala, že během rozjímání je možno si dělat poznámky, které pak poslouží druhým, a že, i když se koná tímto způsobem, je to Bohu milé.) V poslední době jsem však zkusila dělat rozjímání jiným způsobem a viděla jsem, že může radikálně změnit duchovní život tím, že dává možnost přejít z vyprahlosti (abychom to nějak vyjádřili) - i při úsilí o svatost - do ohně. Rozjímala jsem o 'Slovech pro gen'. Přečetla jsem vždy jedno, zavřela jsem knihu a začala jsem mluvit s Pánem. Když jsem například přečetla: 'To, co ve světě platí, je milovat', mu říkám: 'Ale miluji doopravdy? Milovala jsem dnes? Kolik prázdných míst je, Pane, v mém životě! Hned ti projevím lásku, obejmu tohoto Ježíše opuštěného, ale od nynějška, ode dneška v tomto okamžiku, podívej se, dávám se do toho!' Hovořím s Ježíšem a slyším, co on mi říká, dokud, jak se mi zdá, se tento první rozhovor neskončí. Pak znovu vytáhnu 'Slova pro gen'. Zjistila jsem, jak je užitečné to dělat takto! Není třeba mnoho číst. Stačí jedna jediná myšlenka. A vidím že mohu udělat úplnou revizi mého života, mého životního stylu, života samotného Díla tím, že je poručím do Ježíšova srdce, ale také tím, že se připravuji 'k odchodu'. Hovořím o fokolarínech a poroučím mu je. Prakticky se to stalo pravým rozhovorem, ne už samomluvou. Opravdu cítím, že On mi naslouchá, a celá má duše je zaplavována láskou. Je to jako když se otevře láhev s vonnou látkou, která naplní vůní celý den, protože se snažím rozjímání

28

dělat ráno. A pak shledávám, že celý den je pro mne naplněný vůní, nebo spíše než naplněný vůní, bohatý na duchovní pomazání! ... A ještě další věc. Rozjímání je ta modlitba, kterou bychom měli nabídnout Duchu svatému. Připomeňme si tedy i toto, aby tímto způsobem mohlo narůstat naše spojení s ním! A musím říci ze zkušenosti, že je neuvěřitelné, jaké plody přináší rozjímání konané tímto způsobem!" /73/ Potíže,

které se

vyskytují při

rozjímání

Kromě roztržitostí, které nás tolik ruší a brání nám v soustředěnosti *, jednou z prvních překážek je vyprahlost, která v podstatě je u kořene mnoha potíží v modlitbě. Vyprahlost je nedostatek vnitřního popudu, znamená to, že " n e c í t í m e " srdcem to, co čteme, zakoušíme určitou prázdnotu, duchovní chlad, nebo dokonce odpor k jakékoli formě ústní nebo vnitřní modlitby. Chiara doporučila prostředek pro překonání i této překážky:

"Cítíte-li vyprahlost, vyskytne-li se něco, co vám ztěžuje vztah k Bohu, řekněte hned j s e m šťastný, protože v této překážce jsi ty opuštěný', tedy tu překážku přijmout za svou a hned vyjít ze sebe a milovat. Řeknete: jak to dělat, abych miloval, když mám dělat rozjímání? Můj systém je tento: když cítím, že mezi jím a mnou něco je, snažím se to zužitkovat a - jak říkáme - udělat z překážky odrazový můstek. A řeknu: 'Ano, zde je nějaká překážka, ale jsi to ty opuštěný, jsem spokojená, přijímám.' T e d , abych přešla ze smrti do života, bych měla milovat, ale protože nemohu jít,

* Guardini, slavný německý katolický teolog praví: "Na soustředěnosti všechno závisí. Žádná námaha na to vynaložená není marná. A kdyby i celý čas k modlitbě takto proběhl, byl by dobře vynaložen"/74/.

29

abych milovala bratry, protože se musím modlit, začnu se tedy modlit za živé i zemřelé, což je jeden ze skutků milosrdenství. Modlím se za fokolaríny, za fokolarínky a za všechny naše z nebeské mariapoli, a pak postupně zase najdu spojení s Bohem. Nesmíme se smířit s tím, abychom seděli se skloněnou hlavou nad knihou, aniž bychom vůbec nalezli spojení s Bohem, ne, toto ne." /75/ Ještě jiná myšlenka Chiary na toto téma:

"Kontemplace není činnost vyhrazená mnichům. Je to expanze milosti přijaté na křtu. Jsou k ní tedy povoláni všichni. Ale není možno dojít ke kontemplaci bez rozjímání. Rozjímání konáme vždycky: ať se nám do něho chce nebo ať prožíváme vyprahlost. Jsme-li vyprahlí, je třeba je konat též. Bůh žehná této vytrvalosti. Zdá se mi, že v této věci jsou všichni učitelé zajedno. Vyprahlost pak může být plodem starého člověka (proto říkáme, že když obejmeme G. A. - Ježíše opuštěného - vyprahlého, vyprahlost pomine) anebo je to zkouška od Boha. Pravou zkouškou je, když navzdory všemu směřujeme k Bohu a ne k tvorům." /76/ Účinky

rozjímání

Ale jaký je tedy účel rozjímání a proč je tak důležité pro náš život v Ideálu? Zde m ů ž e m e ještě zcela oprávněně zopakovat to, co bylo řečeno o modlitbě obecně, tj. že modlitbou realizujeme osobní vztah k Bohu, který je podstatný pro člověka stvořeného, aby byl Božím "ty". Z toho, co bylo řečeno o spojení s Bohem podle naší spirituality víme, jakou důležitost má stále intenzivnější a nepřetržitější rozhovor s ním během dne. Také j s m e viděli, jak láska k bratru a láska vzájemná působí, že narůstá náš vztah k Bohu a že se prohlubuje. A právě rozjímání je tím privilegovaným okamžikem tohoto spojení s

30

Bohem, které se oživuje láskou k němu a k bližnímu. Být s ním bude tedy příležitostí, na níž ěekáme a po níž toužíme, protože

"Nejkrásnější okamžik dne je, když se modlíme, protože mluvíme s tím, kterého nejvíce milujeme." /77/ A bude to příležitost, abychom v sobě zapálili anebo znovu roznítili plamen, o který se budeme dělit s těmi, kteří jsou kolem nás. Rozjímání je tedy základem, abychom mohli učinit z n a š e h o života neustálou modlitbu. Je možno říci: ctnosti (zvláště evangelní rady) jsou oporami lásky. Bez úsilí uskutečňovat evangelní ctnosti není m o ž n o "zůstávat v lásce". Obdobně tak: spojení s Bohem je podstatou a cílem celého života modlitby. Ovšem takový trvalý vztah lásky by se neudržel bez sloupů spojení s Bohem, a těmi jsou ústní a vnitřní modlitba a zvláště svátosti eucharistie a smíření a kromě toho i silné okamžiky modlitby, které protkávají naše dny. Zvláště pak rozjímání je skoro jakýmsi "testem" našeho spojení s Bohem, nepostradatelným okamžikem, kdy si uvědomujeme svůj stav, abychom znovu vrátili své duši nadpřirozenou rovnováhu, jedinečnou příležitostí, abychom prosili a obdrželi milosti nutně potřebné pro Svatou cestu, což Bůh váže p ř í m o na modlitbu. Chiara totiž říká:

"Účelem rozjímání je uvést naši duši do kontaktu s Bohem, zakoušet už zde na zemi život Ráje. Rozjímání má za cíl znovu nás ponořit do božského a zocelit nás." /78/ "Účinkem rozjímání je často toto: působí, že ztrácíme zájem o věci tohoto světa, třeba i krásné a svaté, aby se duše soustředila v Bohu, v intimním rozhovoru s ním. Pak člověk uspořádá svůj život a své zájmy před jeho tváří, tzn. tváří v tvář Lásce a Věčnému, aby se pak vrátil mezi lidi a věci tohoto světa se všemi úmysly prozářenými nadpřirozenem." /79/

Poznámky 1 2 3 4 5 6 7 8

9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23

Z Kolegamcnta Ch. 9.3.89. Projev o "Rodině a modlitbě", duben 1989. Deník, 12.5.77. Projev o "Rodině a modlitbě", duben 1989. Z Kolegamcnta Ch. 9.3.89. Projev o "Rodině a modlitbě", duben 1989. . Lk 18,1. Ta v podstatě spočívá v proslulé invokaci neustále opakované: "Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou h ř í š n ý m " /srv. "La preghiera esicastica" od T. Špidlíka v E. Ancilli, "La preghiera", 2 sv., Cittá Nuova, Roma 1988 /I/ str. 261 - 275. Projev o "Rodině a m o d l i t b ě " , duben 1989. Projev k zodpovědným za zóny, Oberiberg 1962. Sv. Augustin, Komentář k žalmům, PL 1 0 9 1 . K gen chlapcům, 8.2.70. Ke Kněžské škole, Frascati 17.6.75. K externím fokolarinům žijícím v manželství, 9.2.87. Projev o "Rodině a modlitbě", duben 1989. K externím fokolarinům žijícím v manželství, 9.2.87. K externím fokolarinům žijícím v manželství, 9.2.87. Ke Koordinační radě, 24.4.87. Projev o "Rodině a m o d l i t b ě " , duben 1989. K volontárům a externím fokolarinům žijícím v manželství, 25.2.89. K volontárům a externím fokolarinům žijícím v manželství, 25.2.89. E. Ancilli, 'La preghiera', Cittá Nuova, 1988, /I/ str. 34. Deník, 12.4.70.

32

24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60

Z Kolegamenta Ch., 9.11. 89. Mt 5,23 - 24. Odpovědi biskupům přátelům Díla, 16.2.79. Odpovědi biskupům přátelům Díla, 16.2.79. Deník, 17.7.80. Srv. "II messaggio di S. Caterina da Siena Dottore della Chiesa", vyd. P. Riccardi C.N., C L . V . , Roma 1988, str. 256 - 258. K zodpovědným za fokoláre, 23.12.87. Srv. Jan 17,21. Srv. Mt 16,24; Lk 9,23. K Sekretariátům řeholníků, 30.1.90. Komentář Chiary k 16. kapitole "Cesty dokonalosti" od sv. Terezie z Avily, Mollens, léto '84. Z Kolegamenta Ch., 25.6.87. Srv. Pozdrav Mariapoli v Loppianu, 6.7.87. Srv. Jan 7,3*8. K zodpovědným jedné zóny, 19.10.81. Projev k volontárkám a děvčatům gen, 19.1.88. Projev k volontárkám a děvčatům gen, 19.1.88. Odpovědi kněžím fokolarinům, 28.1.88. K fokolarinům a fokolarinkám II. roku v Loppianu, 14.6.88. Všeobecné stanovy Díla Mariina, kap. III, čl. 4 3 . Srv. ke Koordinační radě, 24.4.87. Projev k volontárkám a děvčatům gen, 19.1.88. Projev k volontárkám a děvčatům gen, 19.1.88. Všeobecné stanovy Díla Mariina, ěl. 44. K fokolarinkám, 24.12.85. Z Kolegamenta CH., 1.8.85. Z Kolegamenta CH., 1.8.85. Deník, 17.6.80. Z Kolegamenta CH., 1.8.85. Z Kolegamenta CH., 1.8.85. Z Kolegamenta CH., 20.9.84. Z Kolegamenta CH., 1.8.85. Srv. Lk 10,42. Deník, 17.6.80. Z Kolegamenta CH., 1.8.85. Mt 16,26. Z Kolegamenta CH., 20.9.84.

33

61 62 63

64 65 66 67 68 69 70 71 72

73 74

75 76 77 78 79

Z Kolegamenta CH., 20.9.84. Dopis Silvie Lubichové aspirantkám, Bozzana, 22.7.39. Úryvek z "Dizionario enciclopedico di spiritualita", vyd. Studium, Roma, I, (nyní rozšířeno a znovu v y d á n o v Cittá Nuova), který přečetla Chiara v Mollens v létě '84. Projev k interním fokolarinkám, Grottaferrata 8.9.61. " D e n fokolarína", Grottaferrata 28.10.61. Projev k mužské škole, Grottaferrata 17.9.61. Projev o povinnostech zodpovědné za zónu, Oberiberg 16.8.62. Odpovědi interním fokolarinkám, Loppiano 27.2.65. Rozhovor Chiary se "žlutou", 20.4.82. K Superkongresu Gen 3, Castel Gandolfo 6.6.87. Deník, 21.5.72. Deník, 21.5.72. Ve filmu jde o chlapce nalezence, kterého se ujali františkáni. Chlapec jednou na p ů d ě objevil kříž. Pohled na ukřižovaného na něho silně zapůsobil a dojímal ho. Nevěděl o koho jde, ale bylo mu ho líto a chtěl mu pomoci. Hovořil s ním a nosil mu jídlo. Byl to j e h o neznámý kamarád. Jednoho dne se však dozvěděl, že je to ukřižovaný Ježíš. Pokračoval pak v rozhovoru s ním, ale už na j i n é , vyšší úrovni. Ke koordinační radě, Rocca di Papa 26.6.78. R.Guardini, "Introduzione alla preghiera", Morcelliana 1979, str. 26. Český překlad zní "O m o d l i t b ě " , vyd. ČKCH, 1 9 7 0 , Str.35. Projev k mužské škole, Grottaferrata 17.9.61. Deník, 3 0 . 8 . 8 0 . Ch.Lubich, "Detti G e n " , Cittá Nuova, Roma 1974, str.36. Z Kolegamenta Ch., 11.2.88. Ch.Lubich, "Scritti spirituali", sv.I, Cittá Nuova, Roma 1978, str. 2 8 1 .

34

Chiara Lubichová Modlit se jako andělé Vydalo vydavatelství "Nové město" Bratislava - Praha jako svoji 2. publikaci v roce 1991 Přeložil Karel Pilík Zodpovědný redaktor Jozef Petrek Vytiskla tiskárna ADALBERT PRAHA, spol. s r. o.