163 82 137MB
Czech Pages [733] Year 1983
MALÁ ENCYKLOPEDIE HUDBY Zpracoval kolektiv autorů Vědecký redaktor doc. dr. Jaroslav Šmolka, CSc.
Editio Supraphon Praha 1983
© Obzor, vydavatelstvo knih a časopisov, n p., 1969 © Supraphon, o. p., 1983
AUTOŘI slovenského vydání Dr. Euba Ballová, CSc. Doc. dr. Ladislav Burlas, CSc. Alexandra Catlošová Dr. Oskar Elschek Doc. dr. Miroslav Filip, CSc. Dr. Alfréd Gabauer Ladislav Galko Prof. dr. Ivan Hrušovský, CSc. Marián Juřík Jela Krčméry Dr. Mikuláš Kresák Prof. dr. Jozef Kresánek, DrSc. Dr. Ladislav Leng, CSc. Dr. Ivan Mačák Elena Mlynárčiková Doc. Dr. Ladislav Mokrý, CSc. Dr. Juraj Potůček Ing. Ivan Stadtrucker Igor Wasserberger Pavol Zelenay autoři textu
České verze
Dr. Jan Dehner Dr. Miloš Jůzl, CSc. Václav Harmáček Dr. Karel Lachout Doc. dr. Jaroslav Šmolka, CSc. Helena Rezáčová Jan Smolík Dr. Jitka Svarcová
Laskavě si opravte: Strana
Heslo
Řádek v hesle
Chybný údaj
Správný údaj
76
Bizet Georges
18
i verismu
k verismu
357
Kvapil Jaroslav
4
od 1949
od 1919
468
Oldřich a Božena
3
1883. Premiéra 1883.
1863. Premiéra 1863.
581
Schulhoff Ervín
1 a2
Wurzburg
Wiilzburg
637
Ševčíkovo kvarteto
4
B. Váska
B. Váška
644
Štěpán Václav
644
Straus Ivan
2 a3
647
taktová čára
655
těsto
11 a 12 Con amore
Con úmore
1965 až 1969
1966 až 1968
2
textu
taktu
1
pašije
oratorium
Ze strany 92 přesuňte poslední notový příklad do hesla Bruch Max na straně 93. Na straně 511 obraťte o 180° notový příklad v hesle „portato“. Laskavě si doplňte:
Strana
Heslo
Doplněk
376
Liška Zdeněk
Zemřel 1983.
528
Raichl Miroslav
Od 1981 prof. konz. v Pardubicích.
638
Škampa Milan
Pedagog AMU v Praze.
PŘEDMLUVA
Malá encyklopedie hudby je koncipována způsobem, jenž se Uši od všech dosavadních českých hudebních slovníků. Její hesla jsou poměrně stručná; obsahují jen základní údaje, vztahující se k jednotlivým osobnostem či hudebním skutečnostem. Heslář je však univerzálnízahrnuje jména skladatelů, interpretů, muzikologů, nástrojařů či osob nosti dalších, profesí ze všech historických období vývoje hudebního umění i zábavné hudby minulosti i současnosti; jsou tu jména komorních ansámblů, vokálních souborů, orchestrů, operních divadel; základní pojmy z oblasti hudební teorie, instrumentáře, disci plín hudební vědy a jejích pomocných věd; údaje o hudbě jednotlivých národů a teri torií, o hudebním folklóru; názvy některých zvlášt významných děl, pokud nenesou ozna čeni jen podle žánru a tóniny, ale mají zvláštní titul. Taková univerzální šíře probíraných skutečností a přitom jen základně orientující struč nost hesel určuje tuto publikaci především širokému okruhu neprofesionálních zájemců o hudbu. Odborník v ni bude hledat spíš jen údaje z odlehlejších oblasti oboru. Malá encyklopedie hudby však dobře poslouží těm, kdo se sem obrátí pro vysvětlení pojmů či pro údaje o osobnostech, s nimiž se setkají v koncertních programech, v populárních výkladech hudby, v kritikách a vůbec v tisku, v beletrii, pojednávající o hudebních skutečnostech, v textech na obalech gramofonových desek, v rozhlasových relacích. České zněni Malé encyklopedie hudby není původní verzí této publikace. Její první koncepce vznikla na Slovensku a tam také poprvé vyšla v bratislavském vydavatel ství Obzor roku 1969. Připravil ji rozsáhlý autorský kolektiv, který vedl Marián Juřík, osmičlenná redakční rada s vědeckým redaktorem dr. Ladislavem Mokrým, CSc., a dvanáct recenzentů. Značný ohlas tohoto prvního vydání i v českých zemích přivedl pracovníky nakladatelství Supraphon k projektu českého vydání. Nebylo ovšem účelné slovenskou práci prostě přeložit do češtiny beze změn. Ukázalo se, že i při blízkosti našich dvou národních kultur neodpovídá zcela přesně potřebě českého čtenáře takový výběr informací, jaký byl určen slovenskému uživateli: především proto, že původní znění Malé encyklopedie hudby plnilo vedle zmíněného popularizačního určení i úlohu prvního slovenského hudebního slovníku vůbec. (Československý hudební slovník osob a institucí z let 1963—1965 pojednává slovenský jen o slovenské hudbě; žádný věcný hu dební slovník ve slovenštině před Malou encyklopedii hudby neexistoval.) Proto redakce věnovala právem mnoho místa nejen slovenským autorům, interpretům a dalším osob nostem i hudebním institucím, ale např. i instrumentáři slovenské lidové hudby. Z čes kého pohledu tu byla poněkud předimenzována pozornost věnovaná českým hudebníkům působícím na Slovensku; některá jména popř. i jen lokálního dosahu tu dostala víc místa než mnohem významnější představitelé české hudební kultury z Cech a Moravy. Ukázalo se, že i na některé zjevy a díla světové hudby se dnes pohled ze Slovenska a z českých zemí Uši, ba dokonce existuji i od lišné přístupy k některým základním faktům a vztahům v oblasti hudební teorie. Projevuje se to i v citelných terminologických dife rencích mezi odborným názvoslovím v naši ch jinak velmi blízkých jazycích. Ze všech těchto důvodů bylo nutno při přípravě české verze text nově zredigovat, ně která hesla vypustit či zkrátit, řadu jiných přepracovat či doplnit. Za dobu téměř půl druhého desetiletí, jež dělí přítomné vydání od prvního vydáni slovenského, došlo k to lika biografickým změnám u významných osobností, objevilo se tolik nových jmen, závažných děl a jiných skutečností, že bylo nutné provést mnoho změn a doplňků (včetně
9
začlenění nových hesel i z těchto důvodů). České zněni mění i některé formulace kon cepčního dosahu v pohledu na historicky významné epochy hudebního umění, na ně které pojmy z hudební estetiky, sociologie, psychologie aj. Bylo to nutné proto, aby celá publikace dostala větší jednotu a koncepční sevřenost. Původní slovenské znění mohlo vzniknout velmi rychle, protože autorská, redakční i recenzní práce byla rozdělena mezi mnoho zúčastněných. Nevýhodou takového řešeni se však nevyhnutelně stala značná rozlišnost přístupů, kterou se při konečné redakci nepodařilo zcela odstranit. Aby se v čes kém vydání tento nedostatek neopakoval, resp. neprojevil tak citelně, bylo nutné přikro čit i k dalším doplňkům či opravám. V heslech pojednávajících o historických a slohových epochách a vůbec dějinách hudby, o významných světových i českých tvůrcích a dílech, o hudební teorii — tedy v heslech z oborů, jež tvoři početně silně převažující a čtenář sky nejfrekventovanějši část hesláře — jsem je provedl já. Pro některé oblasti, jež mi nejsou pracovně tak blízké, požádala redakce Supraphonu o spolupráci další autory no vých hesel. Rád bych jim na tomto místě poděkoval. Jsou to zejména dr. Miloš Jůzl, CSc. (hudební estetika, sociologie, psychologie), dr. Karel Lachout (některé mimoevropské hu dební kultury), dr. Jan Dehner, Helena Rezáčová a prom. hist. Jan Smolík (některá osobní hesla) a dr. Jitka Svarcová (moderní populární a jazzová hudba). Mnoha diky jsem za vázán i vedoucímu původního slovenského autorského kolektivu Mariánu Juříkovi, který napsal řadu hesel zejména o nových zjevech zahraniční hudební interpretace a zprostřed koval kontakt s některými slovenskými autory, kteří se rozhodli korigovat či doplnit své původní formulace. Svým podílem přispěli i překladatelka původního slovenského textu do češtiny dr. Milena Černohorská a pracovníci redakce knih o hudbě nakladatelství Su praphon, kteří se podstatnou měrou zasloužili o lexikografickou unifikaci české verze slovníku a přispěli řadou doplňků, zpřesnění a aktualizací. Doc. dr. Jaroslav Šmolka, CSc., vědecký redaktor českého vydání
10
SEZNAM ZKRATEK
ad. afr. aj. amer. angL ap. arab. atd. austr.
a další africký a jiné americký anglický, anglicky a podobně arabský a tak dále australský
balk. belg. braz. bulh.
balkánský belgický brazilský bulharský
cirk. cis.
církevní císařský
čes. čin. čs.
český, česky čínský československý
dán. dech. div. doc. dram.
dánský dechový divadelní docent dramatický
evr.
evropský
film. filoz. fin. franc.
filmový filozofický finský francouzský, francouzský
gram.
gramofonový
hist. hi. hol. housl. hovor. hud.
historický hlavní holandský houslový hovorově, hovorový výraz hudební
•
char akt. charv.
charakteristický charvátský
ind. instr. it.
indický instrumentální italský, italsky
jap. jednotí. již. jug.
japonský jednotlivý jižní jugoslávský
klar. klav. kom. kemp. konc. konz. král. kt.
klarinetový klavírní komorní kompoziční koncertní konzervatoř královský který
lat. lid. lit.
latinský, latinsky lidový literární
maď. min. mistr. mi. ml. mor. muzikol.
maďarský minuta mistrovský mimo jiné mladší moravský muzikologický
např. nar. nár. nástr. někt. něm. nor.
například narozen národní nástrojový některý německý, německy norský
odb. odd. op. orch.
odborný oddělení opus orchestr, orchestrální
pedag. pol. pop. popř. port.
pedagogický polský populární popřípadě portugalský
11
prof, př. n. 1. pův.
profesor před naším letopočtem původní, původně
r. rak. resp. rozhl. rum. rus.
rok rakouský respektive rozhlasový rumunský ruský
fee.
řecký
seen. sev. skand. skladat. slov. slovan. slovin. smíš. smyčc. soc. souč. sov. srb. st. stát. stol. stř. sv. svět. symf.
scénický severní skandinávský skladatelský slovenský slovanský slovinský smíšený smyčcový socialistický současný sovětský srbský starší státní století střední svátý světový symfonický
špan. švéd. švýc.
španělský švédský švýcarský
t. č. tj. tur. tzv.
toho času to jest turecký tak zvaný
ukraj. uměl.
ukrajinský umělecký
varh. varhanní violoncel. violoncellový vl. vlastním jménem vlám. vlámský vok. vokální
12
v. t. vých.
viz též východní
z. zač. zahr. zákl. zal. záp. zejm. zkr. zprav. zvi.
zemřel začátek zahraniční základní založen(ý) západní zejména zkratka, zkráceno zpravidla zvláště
SEZNAM INICIÁLOVÝCH ZKRATEK Do seznamu nejsou pojaty zkratky, které v encyklopedii figurují jako samostatné heslo, (např. BWV, MIDEM ap.).
AMU AUS VN BBC CAVU CF CHF ČSAV FFUK FOK
JAMU JOCR KU lžu LUT ND SAV ses SCSKU SF SHV SLUK SND SNKLHU SOCR STM TOCR
VSMU zss
Akademie múzických umění Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého British Broadcasting Corporation Česká akademie věd a umění Česká filharmonie Český hudební fond Československá akademie věd filozofická fakulta Univerzity Karlovy Film—opera—koncert (Symfonický orchestr hl. města Prahy a instituce FOK) Janáčkova akademie múzických umění Jazzový orchestr Cs. rozhlasu Karlova univerzita Lidová škola umění lidová umělecká tvořivost Národní divadlo v Praze Slovenská akadémia vied Svaz Československých skladatelů Svaz českých skladatelů a koncertních umělců Slovenská filharmónia Státní hudební vydavatelství Slovenský ludový umělecký kolektiv Slovenské národně divadlo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměni Symfonický orchestr Cs. rozhlasu v Praze; Symfonický orchester Cs. roz hlasu v Bratislavě soutěž tvořivosti mládeže Taneční orchestr Cs. rozhlasu v Praze; Tanečný orchester Cs. rozhlasu v Bratislavě Vysoká škola múzických umění Zváz slovenských skladatefov
13
A a cappella (ka-, it.) — 1. vok. skladba nebo část vokálně instr, skladby bez instr, prů vodu. 2. v hudbě 16. stol, polyfonní vok. sloh. a due (it.) — pro dva; v instr, hudbě před nes jednoho hlasu dvěma nástroji neboli unisono. a piacere (pjačé-, it.) — libovolně. a (prima) vista (it.) — hra z listu, hra bez přípravy, přímo z not. a punto (it.) — přesně, a tempo (it.) — v tempu. Aaltonen Erkki (nar. 1910) — fin. skladatel. Studoval na konz. v Helsinkách u R. Raitiho a S. Palmgrena. Mezinár. ohlas získal kom. skladbami, symfonií C dur a symfonií Hirošima. Abaco Evaristo Felice dali’ (1675-1742) it. skladatel. Od 1704 působil na mnichov ském dvoře jako konc. mistr. Psal housl. a triové sonáty, housl. koncerty, concerti grossi. Jeho skladby představuji ušlechtilý typ zralé it. kom. hudby 17.—18. stol., ve výrazu převyšují i skladby A. Corelliho. ABBA — švédská vok. skupina (B. Ulvaeus, A. Lyngstadová, B. Anderson, A. Fdlstogová), vznikla 1973 a o rok později vyhrála s písničkou Waterloo eurovizní soutěž v Brightonu. Skupina má pův. repertoár, kt. tvoří přístupné, líbivé a nápadité pís ně. Úspěch má i díky spojení svěžích dív čích a chlapeckých hlasů. Ohlas skupiny lze srovnat s někdejší reakcí na — Beatles.
14
Abbado Claudio (nar. 1933) — it. dirigent.
Studoval na konz. v Miláně a u H. Swaroivskěho ve Vídni. 1963 získal 1. cenu v soutěži D. Mitropoulose v New Yorku. Dirigoval přední svět. symf. a operní orch., 1972—76 uměl, ředitel milánské Scaly, současně od 1971 hl. dirigent Vídeňských filharmoniků. Častý host nejvýznamnějších svět. hud. fes tivalů. „ABEGG“ variace — klav. skladba R. Schumanna, op. 1, 1830, věnovaná „hraběnce Abegg“. Jsou to variace na téma utvořené z tónů A — B — E — G — G. Abendroth Hermann (1883—1956) — ném. dirigent. Studoval y Mnichově u L. Thuilleho a F. Mottla. Působil v Mnichově. Lů-
accelerando, acceleratamente bečku, Essenu, Berlíně, Kolíně n. R., 1934 až 1945 šéfdirigent Gewandhaus-orch. v Lip sku, po 1945 vedoucí hud. vysílání v lip ském a berlinském rozhlase a prof. Vysoké hud. školy ve Výmaru. Casto dirigoval v za hraničí. Významný interpret zvi. L. v. Beethovena, J. Brahmse a A. Brucknera. Abert Hermann (1871—1927) — něm. muzi kolog. Po studiu klasické filologie a hud. vědy působil na univerzitách v Halle, Lip sku a Berlině. Autor znamenitých děl o sta rověké a středověké hud. estetice a nejdů ležitější biografie W. A. Mozarta (kt. je úpl ně přepracovanou prací O. Jahna). A. vy choval řadu významných muzikologů (— F. Blume, — K. G. Fellerer, R. Gerber, W. Vetter aj.)' Abraham Pál (1892-1960) - maď. sklada tel. Studoval v Budapešti. Působil v Němec ku, 1933 emigroval přes Paříž na Kubu a do New Yorku. 1953 se vrátil do Německa a působil v Hamburku až do smrti. Napsal 13 operet, z nichž největší popularity do sáhly Viktorie a její husar, Růže z Havaje, Bál v Savoyi. Abramo ed Isacco — oratorium J. Mysliveč ka na libreto P. Metastasia, premiéra Flo rencie 1776, provedeno dále Mnichov 1777 a Praha 1778. Abrányi Emil (1882—1970) — maď. skladatel a dirigent. Studoval u A. Nikische v Lipsku. Působil v Kolíně n. R., Hannoveru, 1922 za ložil Budapešťský symf. orch. Působil též jako hud. kritik. Autor oper (Monna Vanna, Don Quijote aj.). Abrányi Kornél (1822—1903) — maď. klaví rista, skladatel a hud. spisovatel. Žák F. Chopina. Prof. Hud. akademie v Budapešti, jeden ze zakladatelů prvního maď. hud. ča sopisu Zenészeti lapok. Autor klav. skladeb (Maďarské sonáty aj.), písňových cyklů a důležitých prací o maď. hudbě 19. stol. abreviatura (it.) — zkratka; zkrácení noto-
vého záznamu. Používá se pro: a) melodic ké ozdoby, např. tr, tj. try lek, co tj. obal aj.; b) dynamická znaménka, např. p, f, mf, sfz atd.; c) orientační znaménka, např. d. c., tj.
da capo aj.; d) některý způsob hry, např. — tremolo; e) opakování figury (viz notový příklad). Absil Jean (1893-1974) - belg. skladatel, hud. publicista. Studoval na konz. v Bruse lu. 1922 získal Římskou cenu za kantátu La Guerre. Od 1931 prof, na konz. v Bru selu. Založil Revue internationale de musique. Díla: symf. báseň Jeanne d’Arc, klav., housl. a violový koncert s orch., kantáty (Philatélie, Le Zodiaque aj.), opera Fanson, balety (Le Miracle de Pan, Epouvantail) aj. absolutní hudba — hudba bez mimohud. (např. lit.) programu, textu a významově jednoznačné funkce, bez údajů, kt. by mohly vyvolávat v posluchači asociace s nějakými mimohud. představami, ději ap. Název a. h. se začal používat až v průběhu 19. stol., kdy se v hud. romantismu začala prosazovat a teoreticky obhajovat tzv. — programní hud ba. Mezi oběma oblastmi se pak často hle dal podstatný nesmiřitelný protiklad. To je však pouze historicko-dobový přístup. Dnes je nutno chápat tento protiklad jako vnější, neboť jak a. h., tak i hudba programní musí být objasněny ze samé specifičnosti hudby, absolutní sluch -» sluch Abu Hassan — opera C. M. Webera, libreto F. C. Hiemer podle pohádky z Tisíce a jed né noci. Premiéra Mnichov 1811. Accardo Salvatore (nar. 1941) — it. houslis-
ta. Studoval na konz. v Neapoli. 1956 získal 1. cenu v ženevské soutěži a 1958 1. cenu v soutěži N. Paganiniho v Janově. 1970 za ložil festival Musica di Camera v Neapoli. Vyučuje na konz. v Sieně. accelerando, acceleratamente (ače-, it.) — postupně zrychlovat.
15
accompagnato accompagnato (akompaňáto, it.) — s dopro vodem ; v barokní it. opeře deklamační zpěv doprovázený celým orch. na rozdíl od recitativu secco, kde byl doprovod omezen na -» generální bas. Acis a Galatea (Acis and Galatea) — dram, kantáta G. F. Hdndela s textem J. Gaye, poprvé provedena 1721. Ad astra — 1. cyklus písni pro soprán a klavír nebo orch. E. Suchoně, na slova S. Záryho, 1961. — 2. mužský sbor V. B. Aima na slova básně O. Theera Poutník, 1930. ad libitum (lat.) — 1. libovolně. — 2. ozna čení používané u hlasu, resp. nástroje, kt. může být ve skladbě vynechán. adagio (adádžo, it.) — volně, zdlouhavě. V cyklické formě též název pomalé, volné části. adagissimo (adádži-, it.) — co nejvolněji. Adam Adolphe Charles (1803—1856) — franc, skladatel. Napsal 53 oper v nenáročném slohu franc, komické opery 1. pol. 19. stol. Nej úspěšnější: Postilión z Lonjumeau, Kdy bych byl králem, jednoaktovka Norimber ská panenka a balet Giselle. Adam Theo (nar. 1926) — něm. basista. Zák
R. Dittricha v Drážďanech. Od 1949 člen Drážďanské stát, opery, od 1953 též v ber línské Stát, opeře a ve Frankfurtu. Součas ně od 1952 účinkuje v Bayreuthu, kde vy tvořil svoje vrcholné wagnerovské posta vy — Wotan (Prsten Nibelungův), Sachs (Mistři pěvci norimberští). Casto hostuje
16
v zahraničí. Kultivovaný písňový a kantá tový interpret. Adam de la Halle (asi 1237-1286/87) franc, truvér, nejznámější představitel pozdní měšťanské truvérské lyriky, kt. spo jila jednohlasé písňové formy rytířského umění s vícehlasou skladbou. Značný hist, význam má zpívaná hra Robin a Marion s metodikou blízkou lid. písním. Adderley Julian „Cannonball“ (1928—1975) — amer. jazzový altsaxofonista. Vlastní sku pinu vedl od 1956. Patřil k nejvýznamněj ším představitelům — hard bopu i nověj ších jazzových směrů. Addinsell Richard (1904-1977) - angl. skla datel. Studoval v Londýně, Berlíně a Vídni. Svět, popularity dosáhl Varšavským kon certem z hudby k filmu Dangerous Moon light. Početná film, hudba pro Hollywood. Adelaide koncert — housl. koncert údajně od desetiletého W. A. Mozarta, věnovaný franc, princezně Adélaide. Autentičnost není prokázána. Adler Guido (1855—1941) — rak. muzikolog, jeden ze zakladatelů moderní hud. vědy. Od 1885 prof, na pražské něm. univerzitě, od 1895 ve Vídni. Založil a vydával Virteljahrschrift fůr Musikwissenschaft a edici Denkmáler der Tonkunst in Osterreich. Jako první uplatnil v muzikologii stylově kritické analýzy. Přítel a životopisec G. Mahlera. Díla: Methode der Musikgeschichte, Der Stil in der Musik aj. Adorno (Wiesengrund) Theodor (1903 až 1969) — něm. hud. teoretik, filozof a socio log, jeden z nejkompetentnějších znalců tvorby Schónbergovy školy (žák A. Berga) a představitel hegeliánského směru v souč. sociologii. Po návratu z emigrace v USA (1950) prof, frankfurtské univerzity. Díla: Philosophie der Neuen Musik, Einleitung in die Musiksoziologie aj. aeolina — 1. varh. rejstřík, obyčejně osmistopý. — 2. název prvního — harmonia i -• harmoniky. aerofony — hud. nástroje, jejichž tón vzniká chvěním vzduchového sloupce v trubici (v. t. — dechové nástroje). Obvyklé dělení: 1. hra nové (pikola, flétna, okarina, syrinx aj., i někt. varh. rejstříky); 2. jazýčkové (klari net, saxofon, hoboj, angl. roh, fagot aj.);
agogika
3. nátrubkové (trubka, křídlovka, pozoun, lesní roh, tuba aj.). Afanasje v Leonid (nar. 1921) — rus. sklada tel. Studoval v Alma-Até. Od 1952 žije v Moskvě. Upozornil na sebe housl. kon certem, kvartetem pro dech, nástroje, pís němi, kom. a instr, hudbou. afektová teorie — teorie, kt. vyplývá z me chanického a později i racionalistického spo jování lidských citů a vášni (afektů) s tvár nými prostředky hudby. Její začátky možno sledovat už v antice (Hippokratovo učeni o temperamentech, symbolika stupnic, pla tónská a aristotelovská klasifikace hudby na dobrou a zlou). Renesance (H. Glarean, G. Zarlino) se v duchu antiky dovolávala podobného spojení hudby a citů, ale v no vém světle (i intervaly měly citový vý znam). A. t. se rozvinula zvi. v 17. a 18. stol, od Monteverdiho přes Descarta, Mersenna až k Matthesonovi, kt. představuje její vyvrcholení. Poznatek, že hudba dokáže vyvolávat citové stavy a vzruchy, vedl v 17. stol, (do pol. 18. stol.) ke snaze až racionalisticky uspořádat tyto vztahy v systém. Příklady působení hudby na city se dostaly na scestí, jakmile byly považovány za smysl hudby vůbec a nedialekticky chápány jako věčně platné a nevyvíjející se zákonitosti, affabile (afá-, it.) — mile, laskavě, vlídně, affetuoso (-tuózo, it.) — náruživě, vášnivě, affrettando (it.) — rychle, zrychleně. africká hudba — hud. projevy domorodého obyvatelstva různého hist, a etnického pů vodu. Na severu — arabsko-islámská hud ba, na severovýchodě — etiopská a na jihu kultury negroidních národnosti. Charakte ristiku stylových prvků ztěžuje mnohotvár nost kultur a rozlehlost území. Všeobecně má a. h. rychlé tempo, ambitus převážně větší, descendenční princip, rytmická složka je velmi bohatá, časté polyrytmické a synkopické útvary, v intervalové sazbě se vý razně užívá „harmonická“ tercie, vok. styl je sylabický, v přednesu u mužů vysoký, u žen nízký rejstřík značné intenzity. Melo dické fráze jsou krátké a opakují se na způsob litaniové melodiky, využívajíce antifonální i responsoriální techniky. A. h. má přirozené tendence k vícehlasu. Výraz nou snahu o barevnost možno sledovat
v množství nástrojů od primitivních po zbytky nástrojů vysokých kultur. Vedle bubnů a signálních nástrojů jsou zastoupe ny xylofony, sanza, aerofony, ze strunných nástrojů hud. luk, nástroje loutnového typu (kora). U negroidních národností je hudba důležitou součástí společenského života, ne postradatelnou ve spojení s magií a nábo ženskými obřady. Africký cyklus — kom. skladba J. Rychlíka pro 9 nástrojů, 1961. Afričanka (L’Africaine) — opera G. Meyerbeera, libreto E. Scribe. Premiéra Paříž 1865. Námět z doby velkých mořeplavec kých objevů. afroamerická hudba — folklór černého oby vatelstva Ameriky. Vznikl syntézou prvků obou odlišných kultur. Zachovaly se v ní typické znaky afr. hudby: — polyrytmika, responsoriální sloh (~ responsorium), pentatonika a jiné -♦ stupnice s méně než sedmi tóny, nepřesná intonace (— blue tóny). Ovlivnila ji zvi. -* anglická, — špa nělská a — francouzská hudba (folklór, zá bavná hudba, opera aj.). afrokubánský jazz — jazz s prvky západoafr. a kubánských rytmů, kt. použil jako první — D. Ellington, potom hudebníci — bopu. Agazzari Agostino (1578—1640) — it. skla datel a kapelník. Působil v Sieně a Římě. Vedle rozsáhlé chrámové tvorby, navazující na G. P. Palestrinu, snažil se i o tvorbu ve stile nuovo, kt. propagoval též teoreticky. Napsal „dramma pastorale“ Eumelio, jednu z prvních oper, 1606. agenda — 1. souhrn bohoslužebných úko nů. — 2. v evangelické církvi souhrn boho služebných knih, mezi nimiž přední místo zaujímaly zpěvníky. agile, agilmente (-dži-, it.) — pohyblivě, svižně. agitato (-džitá-, it.) — vzrušeně. Agnus Dei — poslední část zhudebněného mešního ordinária (-» mše). agogika — systém menších tempových změn, kt. vznikají při interpretaci skladby a kt. nejsou metrorytmicky a tempově vůbec nebo jen částečně fixovány (tempo rubato). Např. -» crescendo se obvykle spo juje se zrychlením a — diminuendo se zpo
17
agon malením. Opačný postup je třeba v grafic kém záznamu skladby vyznačit. agon — řec. zápas, označení antických sou těži ve hře na nástroje a ve zpěvu. Agon — balet I. Stravinského pro 12 taneč níků a orch. neobvyklé sestavy. Premiéra New York 1957, choreograf G. Balanchine. Agostini Mezio (1875—1944) — it. skladatel. Studoval v Pesaru, působil jako operní diIrigent, ředitel Liceo Benedetto Marcello v Benátkách (1909—40). Autor oper (lovo e Maria, Alcibiade, America, Ombra aj.), kantáty Rossini, symfonie, kom. a vok. 1 skladeb. agréments (-mán, franc.) — melodické ozdo by, kt. zavedli franc, skladatelé 17. stol, a kt. se později ujaly všeobecně. Agricola Martin (1486—1556) — něm. teore tik, pedagog a skladatel. Působil v Magde burku. Autor významných lat. a něm. teo retických spisů. A. zdokonalil loutnovou no taci a byl jedním z prvních skladatelů evangelické chrámové hudby. Ahle Johann Georg (1651—1706) — něm. skladatel a varhaník. Působil jako nástupce svého otce Johanna Rudolfa A., kantora v Můhlhausenu. Psal evangelickou chrámo vou hudbu (Geistliche Andachten), písně a tance. Vydal velkou nauku o skladbě Musikalisches Frúhlings-, Sommer-, Herbstund Wintergesprach (1695—1701). Po smrti A. převzal jeho funkci J. S. Bach. Ahlgrimmová Isolde (nar. 1914) — rak. cembalistka, prof, vídeňské Hud. akademie, činná též jako hud. spisovatelka. Významná interpretka děl J. S. Bacha. AIBM (Association Internationale des Bibliothéques Musicales) — mezinár. asociace hud. knihoven, zal. 1950, člen -» CIM. AIBM vydává časopis Fontes artis musicae, věnovaný problémům výzkumu hud. pra menů. Z její iniciativy se začal vydávat celosvět. soupis hud. pramenů (— RISM) a literatury (— RILM). Aida — opera G. Verdiho, libreto A. Ghislanzoni a C. de Locle podle námětu E. Ma rietta ze staroegyptského prostředí. Vznikla na objednávku u příležitosti otevřeni Suezského průplavu. Premiéra Káhira 1871. Aichinger Gregor (1564—1628) — něm. skla datel a varhaník. Byl v službách J. Fug-
18
gera v Augsburgu. Na cestách do Itálie po znal stile nuovo, kt. uplatňoval v chrámo vých skladbách. A. byl nejvýznamnějším představitelem jihoněm. protireformačni chrámové hudby své doby. Aim Vojtěch Bořivoj (1886-1972) - čes. sbormistr a skladatel. Studoval filozofii, hru na varhany a klavír na pražské konz., skladbu u V. Nováka. Od 1935 prof, na konz. Vynikl jako sbormistr (Hlahol, Typografia). Díla: kom. a vok. skladby, cyklus písní Ecce homo, sbory Z časů válečných. Člověk, Ad astra, úpravy lid. písní, instr, skladby aj. Aiolova harfa — chordofon se stejně naladě nými strunami. Pod nárazy větru vyluzuje různé nahodilé kombinace alikvotních tónů. Název podle řec. boha větru Aiola. aiolská stupnice -♦ stupnice air (ér) — franc, a angl. označení — písně, -* árie nebo nápěvu. Název pro netanečni části barokní taneční suity, většinou v po malém tempu. Ve franc, opeře a baletu 17. a 18. stol, kratší útvar než it. árie. Aix-en-Provence Festival — franc, mezinár. hud. festival, zal. 1948, koná se každoročně v červnu v architektonicky vzácném pro středí. Dominuje na něm opera, orato rium, recitály a stylově vyhraněné kom. a vok. koncerty. Těžiště spočívá v tvorbě W. A. Mozarta, R. Strausse, franc, klasiků a souč. autorů. Aká si mi krásna — smíš, sbor E. Suchoně na slova P. Belly-Horala, 1933. Akademická slavnostní předehra (Akade-
mische Fest-Ouvertůre) — konc. předehra J. Brahmse, premiéra 1881. Jsou v ni zpra covány staré studentské písně, mj. Gaudeaumus igitur. akademie — 1. veřejný koncert, na němž zprav, účinkuje více umělců (tento název se používal hlavně v 18. a 19. stol.). — 2. hud. učiliště zprav, vysokoškolské povahy (např.
akord — Akademie múzických uměni v Praze, Royal Academy of Music v Londýně, Accademia di Santa Cecilia v Římě ap.). — 3. sdruženi skladatelů, hudebníků a teore tiků, kt. se podle vzoru Platónovy a. schá zeli, aby diskutovali o hudbě a poslouchali nové skladby. Tyto a. rozšířeny zvi. v rene sanční Itálii a v 17. stol, ve Francii. — 4. uměl, a vědecká instituce. Akademie múzických umění (zkr. AMU) — vysoká škola v Praze, zal. 1946. Má fakulty hudební, divadelní a filmovou. Hud. vzdě lání zde dovršila většina představitelů dneš ní střední a mladé generace čes. skladatelů a interpretů. Z desítek pedagogů, vesměs předních představitelů příslušných oborů, jmenujme profesory P. Bořkovce, J. Říd kého, E. Hlobila, V. Dobiáše a J. Pauera (skladba), P. Dědečka, K. Ančerla, R. Brocka a A. Klímu (dirigování), F. Pujmana (operní režie), F. Daniela, J. Pekelského, M. Hlouňovou, A. Plocka (housle), L. Černého (viola), L. Zelenku, K. P. Sádla a M. Sádla (violoncello), I. Štěpánovou, F. Maxiána, F. Raucha, J. Pálenička (klavír), J. Reinbergra (varhany), V. Říhu (klarinet), K. Pivoňku (fagot), Z. Otavu, M. Budíkovou-Jeremiášo vou (zpěv), A. Holečka (klav. doprovod). K. Janečka (hud. teorie), A. Sychru a J. Zicha (estetika). akcent — 1. přízvuk, důraz na tóny v rámci taktu. Jestliže jsou akcentovány těžké doby taktu, hovoříme o pravidelném akcentu. Např. v % taktu první doba:
v
taktu první a třetí:
v ®/8 taktu první a čtvrtá:
A. na lehké době je nepravidelný. Posunu tím a. z těžké na lehkou dobu vzniká -» synkopa. Podle toho, jakým způsobem se tóny akcentují, rozeznáváme: 1. a. dyna
mický, kt. je nejdůležitějši. Nepravidelný dynamický akcent označujeme značkami nebo zkratkami: —, >, rf, rfz, sf, sfz; 2. a. tónický (melodický), v případě, že ak centovaný tón je vyšší; 3. a. agogický, když zdůrazněný tón déle trvá. Všechny druhy a. se mohou vyskytovat současně. — 2. ve franc, hudbě 17. a 18. stol, druh melodické ozdoby. — 3. — akcentová notace. akcentová notace — souhrnné označení jed noduchých notačních systémů, sloužících k zaznamenávání melodických figur, použí vaných při bohoslužebném přednesu sakrál ních textů. A. n. je předchůdcem pozděj ších notaci včetně našeho souč. hud. písma. Nejdůležitější typy a. n. jsou: syrská a heb rejská, známé již kolem 900 př. n. 1., by zantská (ekfonetická notace) a latinská a. n. (tato se používala v kombinaci s neumami — neumová notace). akcidencie -► předznamenání Akimenko Fjodor Stěpanovič (1876—1945) — rus. skladatel. Studoval u M. A. Balakireva a N. Rimského-Korsakova. Od 1918 žil v Paříži. Díla: Poéme lyrique, opera La reine de la neige, smyčc. trio, housl. a violoncel. sonáta a klav. skladby. aklamace — pův. provolávání davu na při vítanou nebo k oslavě. V chrámovém zpěvu se a. uplatňovala při sborově přednášených zvoláních Amen, Alleluja, Kyrie eleison atd. V byzantském zpěvu se a. rozvinuly v osobitý druh zpěvu k oslavě panovníka a nejvyšších cirk, hodnostářů při procesích, triumfálních průvodech, audiencích, cirk, slavnostech atd. akoláda — svorka spojující notové osnovy, na nichž je zaznamenána skladba — u klav. kompozic dvě, v partiturách dle potřeby. akord---- - souzvuk, kt. v daných podmín kách (hist., formových) působí jako jed notka. Skládá se nejméně ze tří různých tónů; za různé přitom nepokládáme tóny lišící se o jednu nebo více (čistých) oktáv. Podle počtu různých tónů rozeznáváme trojzvuky, čtyřzvuky, pětizvuky atd. Dvojzvuky je možno pokládat za neúplné a. Tóny, z kt. je a. složen, nazýváme akordickými tóny. Jejich přeskupováním (překlá dáním pomocí oktávových postupů) je možno jednoduché a. upravit z libovolného
19
akordeon
tvaru do (redukovaného) zákl. tvaru, v němž jsou mezi dvěma sousedními akordickými tóny (když doplníme vynechané) intervaly téhož zákl. druhu. Podle toho ro zeznáváme a. terciové, kvartové, sekundové stavby. Nejnižší tón a. v jakékoliv úpravě se nazývá basový tón; v zákl. tvaru je ba sovým tónem zákl. tón. V tradiční harmo nii převládá terciová stavba a. Názvy akordických tónů: zákl. tón, tercie, kvinta, sep tima, nóna atd. Názvosloví a nejčastější označování jednotí, tvarů troj- a čtyřzvuků historicky vzniklo z — generálního basu:
tvar:
základní tvar
basový tón základní tón troizvuk: kvintakord (5) čtvřzvuk: septakord (7)
obratv
tercie sextakord (6) kvintsextakord (?)
Co do druhu (tj. intervalového složení zákl. tvaru) nejdůležitějšími a. v diatonice jsou trojzvuky: durový neboli tvrdý (např. c—e—g), mollový neboli měkký (c—es—g), zmenšený (c—es—ges), zvětšený (c—e—gis); čtyřzvuky: tvrdě malý (c—e—g—b), zmen šený (c—es—ges—heses), zmenšeně malý (c—es—ges—b), měkce malý (c—es—g—b), měkce velký (c—es—g—h), tvrdě velký (c—e—g—h), — obrat akordu. akordeon — název, kt. pojmenoval 1827 C. Buffet první -> harmonium a 1829 Damian ve Vídni zdokonalenou tahací — harmoniku. Dnes termín akordeon označuje konc. ta hací harmoniku. akustika — nauka o — zvuku (vznik, šíření a vnímání). Hudební a. zahrnuje části, kt. se týkají hudby, zvi. vybrané problémy z nauky o kmitání a vlnění, z elektroakustiky (přeměna zvukových vln na jim odpo vídající elektrické kmity a naopak, záznam a reprodukce zvuku), z psychoakustiky (zá konitosti vnímání zvuku), akustické vlast nosti lidského hlasu (zvi. zpěvu), hud. ná strojů, konc. síní, teorii tónových soustav a -* ladění. akustika prostorová — aplikace poznatků akustiky na výzkum akustických vlastností (dozvuk, difuzita atd.) uzavřených i otevře ných prostorů. Má velký význam při pro
20
jektování a vnitřním zařízení konc. síní, nahrávacích studií, hud. divadel, amfiteátrů ap. akyn — lid. zpěvák a básník v Kirgizii a Kazachstánu. Improvizované písně oby čejně doprovází — domrou, komuzou nebo jiným nástrojem. al fine (it.) — do konce, tj. do označeni slo vem „fine“. al piacere (pjačé-, it.) — libovolně. al possibile (-íb-, it.) — co nejvíce. al tempo (it.) — podle tempa. Ala a Lolij (Ala i Lollij) — balet S. Prokof-
kvinta septima kvartsextakord retik. Studoval skladbu u P. Hin a hud. vědu u A. Scheringa. Do acistů a po 1945 působil na bertké hud. škole jako prof, skladby.
ha) — čes. skladatel. Po soukromém studiu u J. B. Foerstra a J. Křičky absolvoval mistr, školu pražské konz. u J. Suka. Prvotní ro mantickou orientaci (symf. báseň Stmívání, 1920) vystřídala díla, blízká Sukovu lyris mu ze středního období (1. smyčc. kvartet, jednovětý, 1925, 1. symfonie Des dur, 1926 až 1927). Na konci 20. let nastoupil ces*"
Boscovich avantgardního skladatele. Symf. allegrem Start (1929) se přiblížil světu Honeggerových symfonických vět, 2. kvartet (1928). sonáta pro violu sólo (1931), 1. klav. kon cert (1931), Partita (1935) aj. ukazují na inspiraci tvorbou Hindemithovou a vůbec neoklasicismu. B. byl ve 30. letech čelným členem hud. skupiny Mánesa. Od těchto dobových podnětů vedla jeho tvůrčí cesta k osobitému vyhraňování, které charakte rizuje syntéza neoklasicismu a motorického konstruktivismu se svébytně laděným lyric kým fondem. Tuto linii vyznačuje vývoj od dech, kvintetu (1932) a opery Satyr (1937 až 1938) přes autorova vrcholná díla — ba let Krysař (1939), Concerto grosso (1941 až 1942), nonet (1940—41), 1. symfoniettu (1944), operu Paleček (1945—47), smyčc. kvartet (1947) — k tvorbě 50. let, v níž ly rické inspirace a mírnější výraz převažují: koncerty violoncel. (1950—51) a 2. klav. (1949—50), 2. sonáta pro housle a klavír (1956), 6 písní pro ženský sbor (1949), ma drigaly (1961), 2. a 3. symfonie (1955, 1961) aj. V tvorbě z 60. let nachází skladatel po zoruhodné kontakty s novějším slohovým vývojem (5. smyčc. kvartet, Silentium turbatum pro alt a orch., 2. symfonietta, Te Deum pro sóla, sbor a orch. z r. 1969 aj.). 1946—67 byl prof, skladby na AMU v Pra ze. Jeho třídou prošla řada dnešních čel ných čs. skladatelů (J. Pauer, V. Sommer, P. Eben, J. Klusák aj.). Boscovich Alexander Uriah (1907—1964) — izraelský skladatel. Studoval v Budapešti, Vídni a Paříži (u P. Dukase aj.). Prof. konz. v Tel Avivu. Díla: Suita semitica, koncerty pro hoboj a orch., housle a orch., cembalo a orch., Žalm 25, kom., vok. a instr, hudba. Boskovsky Willi (nar. 1909) — rak. houslis ta, pedagog a dirigent. Studoval na vídeň ské Hud. akademii, kde nyní vyučuje. Od 1936 1. konc. mistr Vídeňských filharmoniků, primárius smyčc. kvarteta a Vídeň ského okteta. Diriguje tradiční novoroční koncerty z děl dynastie Straussů. bossa nova — tanec, jehož vznik podnítila hudba slučující jazzové a latinskoamer. hud. prvky. Svět, popularity dosáhl kolem 1962. Takt 4/«, v tempu 46—56 taktů/min. B. n. se uplatnila všeobecně víc po hud.
84
než po taneční stránce. V porovnání s afrokubánskými rytmy je tento v podstatě braz. rytmus měkčí a decentnější, melodie jsou laděny lyricky, harmonie v porovnání s běžnými tanečními písněmi je složitější. Charakt. rytmická figura:
! J , M *
J n j.
J1
čř 'r ’ ý r
Bossi Enrico (1861—1925) — it. skladatel a varhaník. Studoval v Boloni a Miláně. Var haník katedrály v Como, pedagog v Nea poli, Boloni a v Římě. Díla: varh. koncert, oratorium Giovanna d’Arco, opera II Veggente, kantáty, kom. a instr, hudba. Autor varh. školy. boston — tanec amer. původu, kt. se rozšířil během 1. svět, války, blízký pomalému val číku. Inspiroval i skladatele vážné hudby (P. Hindemith, E. Schulhoff). Bostonská filharmonie (Boston Symphony Orchestra) — amer. orch. zal. 1881 (jako 2. symf. těleso USA po Newyorské filhar monii). Prvním dirigentem byl Němec G. Henschel. Zásluhou vynikajících dirigentů A. Nikische, K. Mucka a P. Monteuxe pa třila už zač. 20. stol, mezi nejlepší svět, orch. K vrcholům její činnosti patřila éra S. Kusevického (1924—49), kdy byla inten zívně propagována amer. i zahr. souč. hud ba. Na počest 50. výročí založení B. f. na psali skladby mj. A. Copland, P. Hindemith, A. Honegger, S. Prokofjev, O. Respighi, A. Roussel, I. Stravinskij (Žalmovou symfo nii). 1949 převzal vedení orch. Ch. Munch, po něm E. Leinsdorf (do 1969), od 1973 S. Ozawa. B. f. se významně zasloužila o zvýšení technické úrovně orch. interpre tace. Její umění je ve světě známé z čet ných nahrávek i z konc. zájezdů. Botticelliovský triptych (Trittico Botticelliano) — skladba O. Respighiho pro kom. orch., inspirovaná Botticelliho obrazy, 1927. Boulangerová Nadia Juliette (1887—1979) — franc, skladatelka a významná pedagožka v Paříži. Na pařížské konz. byla žačkou G. Faurého a Ch. Widora. Pedagogicky půso bila na pařížské konz. a Ecole normale de musique. Jako vyhledávaná pedagožka
bourdon
skladby učila mnoho významných součas ných franc, i zahr. skladatelů. Vystupovala též jako dirigentka staré a souč. franc, hud by, kritička Monde Musical. Komponovala klav. a instr, skladby, scén, hudbu, operu La ville mořte aj. Boulez Pierre (nar. 1925) — franc, sklada
tel, teoretik, klavírista a dirigent. Studoval na pařížské konz. u O. Messiaena, R. Leibowitze aj. Od 1948 vedoucí Théátre Marigny, 1954—67 vedl koncerty Nové hudby v -* Domaine musical. Prosadil se též jako diri gent, zvi. děl R. Wagnera, C. Debussyho, A. Berga, od 1971 uměl, šéf Symf. orch. BBC, poté šéf Newyorské filharmonie. Od 1978 řídi pařížský institut pro akustický a hu dební výzkum (IRCAM). Nejvýznamnější představitel nové franc, hudby a přední osobnost evr. hud. avantgardy. Vyšel z C. Debussyho a O. Messiaena, jejichž přínos zpracovává na zásadách tonálního serialismu a uplatňuje hlavně rytmické, dynamic ké a artikulační parametry. Principy B. tvůrčí metody jsou 1. ve využití náhody v hudbě, 2. v novém, nezvyklém za cházení s vok. materiálem, 3. ve spojení různých tónových komplexů v prostoru. Díla: Polyphonie X pro 18 sólistů, Doubles pro orch., Kvartet pro Martenotovy vlny, Livre pour quatuor á cordes, Structures pro 2 klavíry, Le Marteau sans Maitre pro alt a 6 nástrojů. Improvisation sur Mallarmé I, II, III pro soprán a skupinu nástrojů, Strophes pro orch., Marges pro soubor bi cích, Mémoriales pro orch., klav. sonáty,
konkrétní hudba (2 Etudes), scén, a film, hudba (mj. La symphonie mécanique) aj. Autor teoretických prací z oblasti Nové hudby, přednášky v Darmstadtu aj. Boult Adrian (nar. 1889) — angl. dirigent.
Studoval v Oxfordu a dirigování v Lipsku u A. Nikische. Dirigoval v Birminghamu, orch. Covent Garden, v BBC a Londýnský filharmonický orch. Propagátor angl. hud by. Napsal příručku o technice dirigování (1920). Bouř Ernest (nar. 1913) — franc, dirigent.
Studoval ve Štrasburku u H. Scherchena. Dirigoval v Ženevě a Štrasburku, od 1964 šéf orch. Sůdwestfunk Baden-Baden. Vý znamný interpret souč. hudby. bourdon (bur-, franc.) — 1. zvláštní případ
85
bourré dvojhlasu (vícehlasu), kde jeden, resp. více hlasů zůstávají drženy během samostatného pohybu melodických hlasů. Tento princip je známý v mimoevr. kulturách a v lid. hudbě (např. při hře na dudy). V umělé hudbě též -* prodleva. — 2. název varh. rejstříku. bourré (bu-) — franc, tanec lid. původu, od pol. 16. stol, oblíbený ve šlechtických sa lónech. V 17. stol, se často objevuje ve -» suitě. Má sudý takt 2/« nebo 4/í s předtaktím, synkopuje obyčejně 2. a 3. dobu. Bouře — 1. (Groza) orch. ouvertura P. I. Cajkovského k dramatu A. N. Ostrovského, 1864. — 2. (Burja) symf. fantazie P. I. Caj kovského podle Shakespearova dramatu, 1873. — 3. orch. ouvertura Z. Fibicha k Sha kespearovu dramatu, 1880. — 4. opera Z. Fi bicha, libreto J. Vrchlický podle W. Sha kespeara, 1894, premiéra ND Praha 1895. — 5. mořská fantazie, kantáta V. Nováka na báseň S. Čecha. 1908—10, premiéra Brno 1910; o zhudebnění Čechovy básně se před tím pokoušeli Z. Fibich a J. B. Foerster, ale nedokončili je. V. Novák dílem mj. pole micky reagoval na stejnojmennou kantátu F. Neumanna na týž text z r. 1902. — 6. (Der Sturm) opera F. Martina, premiéra Vídeň 1956. Boyerová Lucienne (nar. 1903) — franc, šansoniérka. První úspěchy získala 1929 na Montparnassu. 1937 podnikla turné po Evro pě. Jejím nejslavnějším šansonem je Parlez-moi ďamour. Bozay Attila (nar. 1939) — maď. skladatel. Studoval u F. Farkase v Budapešti. Svou tvorbou rozvíjí tradice klasiků 20. stol. Komponuje zvi. kom. (smyčc. kvartet), sbo rová a orch. díla (Koncert pro violu). Bozza Eugéne (nar. 1905) — franc, skladatel a dirigent. Studoval v Paříži, od 1939 diri goval v pařížské Komické opeře. Autor instr., melodicky přístupných a vděčných skladeb ovlivněných folklórem. Díla: instr, koncerty, opera Leonidas, balety (Fétes ro maines, Jeux de plage), kom., vok. a film, hudba. Božská poéma (Božestvennaja poema) — 3. symfonie A. Skrjabina, 1904. Brabec Jindřich (nar. 1933) — čes. skladatel a aranžér pop. hudby. V mládí hrával na
86
trubku a vibrafon, komponovat začal 1966. Autor mnoha desítek písní (Gondola, Mo sazný džbán, Malovaný džbánek), hudby k rozhl. hrám, několika muzikálů (Nejkrás nější válka, Cesta k životu, Mladá garda, Bosá balada, Manon aj.). bráč — hist, a lid. název pro — violu, odvo zeno z it. braccio a něm. Bratsche. Brahms Johannes (1833 Hamburk — 1897
Vídeň) — něm. skladatel. Hudbě se učil u svého otce (hudebníka v různých kape lách, později kontrabasisty div. orch.), u F. W. Cosela a F. Marxsena. Působil jako klav. doprovázeč housl. virtuosa E. Reményiho. Spřátelil se s J. Joachimem a R. Schumannem, což mělo na jeho vývoj značný vliv. Několik let působil jako dirigent v Detmoldu. 1862 přesídlil do Vidně, kde žil až do smrti. Působil jako dirigent Pěvecké aka demie, později jako sbormistr Gesellschaft der Musikfreunde a podnikl i konc. turné do jiných zemí. Žil z výnosu svých skladeb, které vydával K. Simrock. B. je nejvýznam-
1. symfonie
Brailowsky
4. symfonie
Houslový koncert
Klavírní koncert B dur
Serenáda D dur
nějším představitelem klasicizujícího prou du v romantismu. Jeho první skladby se vyznačují mladistvým romantickým bouřliváctvím, kt. je však brzy vystřídáno vědo mou disciplínou, koncentrací a zjednoduše ním slohu a uvědomělým navazováním na klasické vzory. Charakt. rysem B. skladatelského naturelu je úcta k tradici a láska k lid. písni. Těžiště jeho díla je v instr, tvorbě, kt. reprezentuje vrchol absolutní hudby v tradičních formách bez mimohud. obsahu, obohacené o romantické harmo nické a instrumentační prostředky. B. doká zal životaschopnost starých forem sonáty,
variací, passacaglie. Základem jeho stylu je písňová melodika, bohatě odstupňovaná harmonie nad pevným, výrazným basem, přísná tematicko-motivická práce a mnoho tvárná rytmika. V jeho skladbách převládá lyrický tón, i při velkém technickém mist rovství je jeho styl jednoduchý, plný hlu boké citovosti a ukázněné síly. B. symfonie jsou nejvýznamnějšími díly symfonismu 19. stol., zrozeného z Beethovenova odkazu. Významná je též jeho písňová tvorba, kt. ho řadí k největším mistrům něm. písně. — Díla: symfonie 1. c moll (1876), 2. D dur (1877), 3. F dur (1883), 4. e moll (1885), 2 se renády, Variace na Haydnovo téma (1873), Akademická a Tragická předehra, klav. kon certy d moll (1854-58) a B dur (1881), housl. koncert D dur (1878), dvojkoncert pro housle a violoncello a moll (1887), kom. skladby pro smyčce (3 kvartety, 2 kvintety, 2 sextety), s klavírem (4 tria, 3 kvartety, kvintety, trio pro klavír, klarinet a violon cello), klarinetový kvintet, 3 housl. sonáty, 2 violoncel. sonáty, 2 sonáty pro klarinet, 3 sonáty pro klavír, 16 variací na Schumannovo téma, variace na vlastní téma, na maď. píseň, 25 variací na Hándelovo téma se závěrečnou fugou, virtuózní variace na Paganiniho téma, Scherzo, 16 valčíků, drob né klav. skladby (balady, intermezza, fan tazie, capriccia, romance, rapsódie), Uher ské tance pro klavír na 4 ruce (1852—69), varh. skladby, Německé rekviem (1857—68), asi 220 písní, četné sbory, sbírky něm. lid. písní. Brailleova notace — aplikace slepeckého pís ma, kt. vytvořil L. Braille (1829) na zapiso vání hudby. Využívá různých konfigurací šesti bodů pro každý tón. Brailoiu Constantin (1893—1958) — rum. etnomuzikolog. Studoval v Bukurešti, Vídni a Paříži. Prof, bukurešťské konz. a organi zátor rum. hud. života. 1928 založil archív rum. lid. písně, 1944 mezinár. archív lid. písně v Zenevě. Od 1948 působil v Paříži v Centre national de la recherche scientifique. B. studie patří k zákl. pracím moder ní etnomuzikologie. Brailowsky Alexandr (1896—1976) — amer. klavírista ukraj. původu. Studoval v Kyje vě, ve Vídni u T. Leszetyckého a v Cury-
87
Braniborské koncerty
chu u F. Busoniho. Od 1924 žil v USA, 1947 přestal koncertovat. Umělec obsáhlého repertoáru a mimořádných technických schopností, skvělý interpret F. Chopina. Braniborské koncerty (Brandenburgische
•E G dur
5. D dur
Konzerte) — šest concerti grossi J. S. Bacha, 1721, věnované Christianu Ludwigovi, markraběti braniborskému. 3. a 6. nemají — concertino. Braniboři v Cechách — první opera B. Sme tany, libreto K. Sabina, 1862—63. Premiéra Prozatímní divadlo Praha 1866. branle, bransle (braní, franc.), brando (it.) — franc, tanec lid. původu, typu — basse-danse, známý od zač. 16. stol. V párovém metru se nazýval b. simple, v nepárovém b. dou ble. Za každým tancem následoval zpívaný refrén. Tancovaly se obyčejně suity z tři b.: pomalý — simple, rychlejší — double a na závěr rychlý burgundský b. (3/z,). Bratislavská komorná harmonia — vznikla 1972 z podnětu předních členů bratislav ských symf. orch. Uměl, vedoucím je kla rinetista J. Pavlík. Zákl. obsazenim je 9 dech, nástrojů, ke kt. se podle potřeby při pojuji další přední slov, sólisté. Základ re pertoáru tvoří hudba pozdního baroka, ro mantismu a především klasicismu. Bratislavská lýra — mezinár. festival pop. písně, zal. 1966. Koná se každoročně v květ
88
nu. Jeho součástí jsou přehlídkové koncerty a čs. i mezinár. autorská soutěž o B. 1. Bratislavské dychové kvinteto — vzniklo 1967 na půdě bratislavské konz. Všichni členové společně absolvovali VŠMU a roz vinuli aktivní konc. (též sólistickou) činnost. Jsou též prvními hráči orch. SF. Obsazení: V. Samec (flétna), V. Maily (hoboj), J. Luptáčik (klarinet), J. Illéš (lesní roh), F. Machats (fagot). S B. d. k. spolupracuje kla vírista P. Kováč. Bratislavské hudobné slavnosti (zkr. BHS) — mezinár. hud. festival, člen Evr. asociace hud. festivalů (AEFM). Vznikl 1965 z fes tivalu Bratislavská hudobná jar. Prvním předsedou festivalového výboru byl A. Moyzes, další rok E. Suchoň a po něm až do současnosti J. Haluzický. Zpočátku se BHS konaly v dubnu a květnu, od 1971 jsou pořádány koncem září, resp. v první pol. října po dobu dvou týdnů. 1971 se for movala dnešní koncepce: vedle tradičních festivalových koncertů a operních a balet ních představení se součástí BHS stalo — Interpódium a — Medzinár. tribúna mla dých interpretov (MTMI). V této koncepci mají BHS osobité místo v systému evr. hud. festivalů a staly se jednou z dominant našeho kulturního života. S BHS jsou spja ta vystoupení mnoha předních svět, těles, dirigentů, sólistů a operních souborů; též řada premiér skladeb čs. skladatelů. Bratislavské kvarteto — pod tímto názvem vzniklo 1948 z iniciativy prof. A. Móžiho kvarteto, kt. 1964 dostalo název -► Sloven ské kvarteto. Dnešní B. k. vzniklo 1967, členy jsou A. Šestáková, J. Eckardt, K. Kopernický, F. Filipovič. Koncertuje v Česko slovensku i v zahraničí, repertoár tvoří kla sická i souč. literatura. Bratislavské trio — slov. kom. sdružení, pů sobící 1922-39. Vzniklo na půdě Hud. a dram, akademie ve složení: G. Náhlovský (housle), T. Svoboda (od 1924, violoncello), F. Kafenda (klavír). Soubor často vystupo val na veřejnosti a v rozhlase. Bratři Karamazovi — opera O. Jeremiáše, libreto J. Maria a skladatel podle F. M. Dostojevského. Premiéra Praha 1928. Braunfels Walter (1882—1954) — něm. skla datel. Studoval ve Frankfurtu n. M., Vídni
Bresgen a Mnichově. 1945—50 ředitel Vysoké hud. školy v Kolíně n. R. Na jeho tvorbu měli vliv něm. klasikové a romantikové, zejm. J. Brahms. Díla: Symfonické variace na franc, dětskou píseň, Variace na téma W. A. Mozarta, Symphonia brevis, Skotská fan tazie pro violu a orch., klav. koncert, opery (Die Vógel, Verkundigung), duchovní hud ba aj. Bravničar Matija (nar. 1897) — slovin. skla datel. Studoval v Lublani, kde od 1945 vy učoval. Jeden ze zakladatelů slovin. nár. hudby. Pro B. tvorbu je charakt. rozvinutý symfonismus, nár. kolorit, sepětí s historií slovin. národa: Díla: opera Klapec Jernej in njegova pravica, 3 symfonie, předehra Hymnus Slavicus, Antithěse symphonique, kom. tvorba, písně, úpravy lid. písní, brazilská hudba — ze všech latinskoamer. zemí má Brazílie nej bohatší hud. tradici. Už 1841 vznikla v Rio de Janeiru první konz. Od té doby se i v tvorbě braz. skla datelů intenzivně odrážejí slohové proměny evr. hudby. Zač. 20. stol, se vystupňovaly snahy o uměl, ztvárnění velmi bohatého folklóru, kt. vznikal z indiánských, černoš ských a port, prvků a kt. ovlivňoval svět, vývoj (samba, rumba). Braz. folklórem se inspirovali nejen domácí skladatelé, z nichž — H. Villa-Lobos pronikl i na evr. konc. pódia, ale i skladatelé cizí (D. Milhaud). Souběžně s Villa-Lobosem kultivovali nár. styl zejm. O. Lorenzo Fernůndez, L. Gallet a F. Mignone, v další generaci — C. Guarnieri, L. Cosme, R. Guatalli, J. Siqueira. 40. léta přinesla kontakt s neoklasicismem a dodekafonií (C. Santoro, C. Guerra Peixe, E. Krieger), novější tendence a zájem o ex periment se projevily zejm. v tvorbě sku piny Música Nova. break (brejk, angl.) — sólová improvizovaná kadence v jazzu, většinou dvoutaktová nebo čtyřtaktová, umístěná na konci melodické fráze. Zprav, se hraje bez průvodu rytmic ké skupiny. Bream Julian (nar. 1933) — angl. kytarista. Studoval na londýnské Royal College of Music klavír a violoncello, soustředil se však na hru na klasickou kytaru. V tomto oboru patří k nejvýznamnějším svět, inter pretům (zvi. barokní a předbarokní hudby).
Brediceanu Tiberiu (1877—1968) — rum. skladatel a sběratel lid. písní, nár. umělec. Studoval práva v Budapešti, Bratislavě, Vídni a Římě, současně se věnoval hudbě. Založil operu a konz. v Kluži, 1941—44 šéf opery v Bukurešti. Zapsal více než 2500 lid. písní; v úpravách a tvorbě zastával stano visko autentičnosti. Brecht Bertolt (1898—1956) — něm. básník a dramatik, tvůrce „epického divadla“, jímž chtěl sloužit aktuálním společenským po třebám. Ve spolupráci s pokrokovými skla dateli vznikla epická opera (Vzestup a pád města Mahagonny, Žebrácká opera, Odsou zení Lukullovo). Autor textů kantát, písní a politických songů, kt. zhudebnili K. Weill, P. Hindemith, H. Eisler, P. Dessau, R. Wagner-Régeny. Breiner Peter (nar. 1957) — slov, skladatel. Kompozici studoval na VSMU u A. Moyzese. Pracovník Cs. rozhlasu a vydavatel ství Opus v Bratislavě. Věnuje se převážně lehčím žánrům (taneční písně, šansony, úpravy lid. písní zejm. pro dětské sbory, scén, a rozhl. hudba). Z další tvorby: Con certino pro violu, smyčce a klavír, Fraktury pro 2 flétny, fagot a cembalo, Suita con ritornelli pro kom. orch., Symfonie pro velký orch., klav. skladby, dětské sbory. Brel Jacques (1929—1978) — franc, šansoniér belg. původu. Delší čas bojoval o uznání jako interpret i tvůrce šansonů. Uplatnil se až 1961 v pařížské Olympii; poté patřil mezi nejosobitéjší představitele franc, šan sonu. Brendel Alfred (nar. 1931) — rak. klavírista. Studoval ve St. Hradci, Vídni a Luzernu (u E. Fischera). Mezinárodně uznávaný in terpret klasicko-romantické literatury. Na gram, deskách nahrál celé klav. dílo L. v. Beethovena. Bresgen Cesar (nar. 1913) — něm. skladatel a pedagog. Studoval v Mnichově u J. Haa se. Od 1931 působil v Londýně jako varha ník a spolupracoval s baletní školou M. Wigmanové. Od 1939 je profesorem skladby v salcburském Mozarteu. B. vynikl jako autor písni a sborů pro mládež; napsal i ně kolik scén, děl (opery Das Urteil des Paris, Paracelsus, balet Das verlorene Gewissen), kantáty, symf. a kom. díla.
89
brevis
brevis — 1. krátký (lat.), např. krátká ko runa (— fermata) se označuje slovem bre vis. — 2. — menzurální notace. Bridge Frank (1897—1941) — angl. dirigent a skladatel. Studoval v Londýně. Působil jako kom. hráč mj. i v Joachimově kvarte tu (jako houslista i violista), později jako dirigent. Autor orch. a kom. skladeb, opery The Christmas Rose, scén, a film, hudby. Brindus Nicolae (nar. 1935) — rum. sklada tel a klavírista. Studoval na konz. v Bukurešti, kde je nyní pedagogem. 1960 ukončil konc. činnost a věnuje se tvorbě, v níž za jímavým způsobem spojuje prvky lid., modální s výrazovými prostředky řadových a témbrových technik. Díla: Sedm žalmů pro hlas, klavír a bití, kantáta Márturie, hudba pro pantomimu Strigoii, Inscriptie pro orch. a magnetofonový pás, cyklus Phtora — Durée, Antiphone pro kom. orch., Dialog pro klavír a orch. aj. Britten Benjamin (1913 Lowestoft — 1976
Aldeburgh), angl. skladatel, dirigent a kla vírista. Studoval skladbu u F. Bridge a J. Irelanda, hru na klavír u A. Benjamina. První velký úspěch získal Symfoniettou (1932), do vývoje svět, hudby se zapojil nej významnější a nejhranější angl. souč. ope
90
rou Peter Grimes. 1947 spolupůsobil při zakládání English Opera Company a 1948 Aldeburgh Festivalu. B. je považován po H. Purcellovi za prvního skladatele, kt. zís kal angl. hudbě významné místo ve svět, hud. dění. B. tvorba je různorodá a mnoho tvárná. Zasáhl do všech hud. druhů a žán rů, ale nejvýraznější úspěchy měly jeho opery. Jeho hud. mluva je v podstatě tra diční (až na někt. výboje v opeře), ale individuální zvi. v oblasti melodiky, v na vazování na starou angl. umělou i lid. hud bu; invenčně je spontánní, instrumentačně barevná. B. často doprovázel na klavír tenoristu P. Pearse a byl aktivním organizá torem angl. hud. života. Díla: Sinfonietta pro kom. orch., Simple Symphony pro smyčc. orch., Variace na téma F. Bridge pro smyčc. orch., Sinfonia da Requiem. Variace a fuga na téma H. Purcella pro velký orch., (Průvodce mladého člověka orchestrem), Čtyři mořské obrazy a Passacaglia z opery Peter Grimes pro velký orch.. Variace na alžbětinské téma pro orch.; klav. koncerty, housl. koncert, Skotská balada pro 2 klaviry a orch.; 2 smyčc. kvartety, Suita pro hous le a klavír, Šest metamorfóz na Ovidia pro sólový hoboj, Sedm sonetů Michelangelových pro tenor s klavírem, Five Flower Songs pro sbor, Jarní symfonie pro sólové hlasy, sbor a orch., Válečné rekviem pro sólo, dětský a smíš, sbor a orch., opereta Paul Bunyan, opery Peter Grimes (1945), The Rape of Lucretia (1946), Albert Herring (1947), The Beggar's Opera, Billy Budd, Gloriana, Padlí andělé (The Turn of the Screw), Sen noci svatojánské (1960), Owen Wingrave (1970), Smrt v Benátkách (1973) aj., balet Princ ze země pagod (1956), úpra va opery H. Purcella Dido a Aeneas; tvorba pro film, rozhlas, televizi, mládež, úpravy staré angl. hudby a lid. písní aj. Brixi František Xaver (1732-1771, Praha) čes. skladatel. Syn — Simona B. Od 1759 kapelník svatovítské katedrály. Za dvě de setiletí skladat. činnosti dokázal vytvořit obrovské dílo (kolem 500 skladeb), v menší části navazující na patos a polyfonii vrchol ného baroka, častěji přinášející nový kla sický výraz a líbivou melodiku, někdy i čes ky lidově zabarvenou. Touto stránkou své
Brown
tvorby působil i na W. A. Mozarta. Díla: přes 100 mší, 263 hymnů, motet a ofertorií, 5 rekviem, řadu žalmů, árií aj., vánoční pastorely, čes. litanie k Janu Nepomuckému, kantáty De passione Domini, Opus patheticum de šeptem doloribus B. V. Mariae, Stabat mater, vokálně instr, lodní hudba (musica navalis) k svatojanským procesím na Vltavě aj., komické školské hry Erat unum cantor bonus, Luridi scholares a jiné dram, práce, 5 varh. nebo cembalových koncertů, symfonie D dur, kom .a varh. skladby. Jeho skladby se v četných opisech rozšířily nejen po čes. zemích, ale i v celé stř. Evropě. Brixi Simon (1693-1735) - čes. skladatel. První významný skladatel z rozvětveného rodu B., z něhož vynikl zejména Šimonův syn — František Xaver, dále Viktorin aj. Působil jako ředitel kůru u sv. Martina ve zdi v Praze. Zachovaly se jeho chrámové vokálně instr, skladby latinské (Te Deum, Regina coeli, Salve regina, Magnificat, Li tanie) a české, jejichž melodika těsně sou visí s lid. melodikou (Vesele zpívejme, ofertorium o Janu Nepomuckém) či dokonce cituje lid. píseň (tříkrálové moteto Slyš pak ty, národe). Brkanovič Ivan (nar. 1906) — charv. skla datel a dirigent. Studoval v Záhřebu a na Schola cantorum v Paříži. Působil jako di rigent a ředitel Záhřebské filharmonie. Od 1961 prof, na Hud. akademii v Sarajevu. Dila: 5 symfonií, opery Ekvinokce, Zlato Zadra, balet Heloti, Sarajevská suita, kan táty, písňové cykly, úpravy lid. písní. Brock Robert (1905—1979) — čes. dirigent, Studoval v Praze u P. Dědečka a V. Talicha. Pův. korepetitor v Bernu, působil v Ně mecku a SSSR. 1933—35 dirigent Osvobo zeného divadla v Praze, za okupace byl v terezínském ghettu, kde se účastnil hud. života. Od 1947 šéfdirigent Opery 5. května v Praze (mj. průbojná inscenace Výletů pana Broučka), po sloučení pražských oper ních scén v ND v Praze. Prof, dirigováni na AMU v Praze. Brod Max (1884—1968) — spisovatel, hud. kritik a skladatel něm. židovského původu, pražský rodák. V hudbě žák A. Schreibera, jednoho z posledních Dvořákových žáků.
Vedle zásluh o svět, proslavení lit. osobností (např. F. Kafky) podstatně přispěl k svět, rozšíření děl L. Janáčka. Napsal jeho první knižní životopis, přeložil do němčiny větši nu jeho oper a zprostředkoval vydání jeho skladeb ve vídeňské Universal Edition. Pře ložil i vok. dila Foerstrova, Novákova, Ostrčilova, Suková a J. Jeremiáše. Od 1938 žil v Izraeli. Kolem 1920 vytvořil několik pís ňových cyklů a kom. skladeb, v Izraeli Re quiem Hebraicum pro hlas a malý orch. (1950), dvoudílné vok. dílo Smrt a ráj na text F. Kafky (1955) aj. Brom Gustav (nar. 1921) — čes. dirigent
jazzového orch., klarinetista, zpěvák a skla datel. 1947—48 vedl orch. bratislavského rozhlasu, potom v Brně vlastní taneční orch., 1955 utvořil big band, kt. se zaměřuje zvi. na moderní jazz. Broonzy Big Bill (1883—1958) — významný amer. interpret country blues (— blues). Brouvvenstijnová Gré (nar. 1915) — hol. sopranistka. Studovala v Amsterodamu. Vy nikla v dram, partiích, zvi. Vágnerových oper. Působila na hol. operních scénách, hostovala v Evropě i USA. Vystupovala též koncertně. Brown Clifford (1930—1956) — amer. jazzo vý trumpetista. Dal základy hardbopovému způsobu hry na trubku. Ovlivnil mnoho interpretů. Brown Earle (nar. 1926) — amer. skladatel. 1950—60 spolupracoval s J. Cagem a D. Tu dorem na Project for Music for Magnetic Tapes. Díla: Oktet II pro 8 pásů, pro instr, ansámbly Pentathis, Hodograph, Syntagm III, Available Forms I, pro velký orch. Available Forms II, Time Spans aj. 91
Browning
Browning John (nar. 1933) — amer. klaví rista. Absolvoval newyorskou Juilliard School of Music u R. Lhévinnové. Zvítězil v mnoha mezinár. soutěžích. Uplatňuje se zvi. v romant. repertoáru a v souč. tvorbě amer. skladatelů. Brož František (1896—1962) — čes. sklada tel. Absolvoval pražskou konz. u J. B. Foerstra a mistr, školu u V. Nováka. Autor ušlechtile tradicionalistických orch. skladeb (mj. Faethón, Suita, Symfonie, Bohatýrská tryzna), kom. a vok. skladeb. Brož Miroslav (nar. 1922) — čes. skladatel a dirigent. Studoval konz. v Praze. 1949—59 dirigoval div. orch. v Ces. Budějovicích, K. Varech a v Praze. 1962—83 prvním diri gentem Tanečního orch. Cs. rozhlasu v Bra tislavě. Komponuje rovněž taneční písně a rozsáhlejší zábavné skladby, též film, hud bu. Brož Zdeněk (nar. 1932) — čes. houslista. Studoval na konz. a AMU v Praze, studia dovršil na moskevské konz. u prof. Rabinoviče a Bezradného. Pedagogicky působí v Praze na konz. a AMU. Rozvíjí bohatou konc. činnost doma i v zahraničí. Brubeck Dave (nar. 1920) — amer. klaví rista, skladatel a vedoucí jazzového comba. Studoval skladbu u D. Milhauda, A. Schonberga aj. Od 1951 vedl kvarteto, jednu z nejvýznamnějších formací moderního jaz zu. Do 1968 s ním působil altsaxofonista P. Desmond, potom barytonsaxofonista -» G. Mulligan. Bruckner Anton (1824 Ansfelden — 1896 Ví deň) — rak. skladatel, význačný symfonik
pozdního romantismu. Jako třináctiletý se stal zpěvákem v klášteře St. Florian. Stu doval na učitelském ústavu v Linci, krátce působil jako učitel, od 1845 v klášteře St. Florian, kde se 1850 stal varhaníkem. Od 1855 byl varhaníkem dómu v Linci. Svá studia hud. skladby završil u vídeňského kontrapunktika S. Sechtera a lineckého ka pelníka O. Kitzlera. 1868 byl povolán do Vídně jako prof. hud. teorie na konz. na uprázdněné Sechterovo místo, od 1875 pů sobil jako lektor hud. teorie na univerzitě. Do smrti zůstal prostým venkovanem bez lit. vzděláni; jeho naivita, prostá víra a zbožnost, samorostlost jeho pomalého, od „velkého světa“ izolovaného vývoje a úplný nedostatek literárně hud. ambicí skladatelů programní hudby zaručily jeho umění ori ginalitu. B. vyšel z díla L. v. Beethovena, F. Schuberta a barokních mistrů. Dospěl
4. symfonie
Houslový koncert g moll
92
buben k syntéze dvou velkých slohových proudů 19. stol., romantického klasicismu a roman tického realismu (novoromantismu) tím, že vnesl moderní, monumentální orch. zvuko vost do tradiční symf. stavby. V tomto ohle du mu byla významným vzorem tvorba R. Wagnera. Jeho symfonie vynikají i při neobyčejném rozsahu promyšlenou architektonikou. Rozšiřuje sonátovou formu no vými tematickými skupinami, velkými, ja koby varh. gradacemi bez tematického vý voje, mohutně vrcholící kótou. I střední věty, překrásná adagia a lándlerová lid. scherza narůstají do nebývalých rozměrů. Osobitým rysem je bohatá melodická in vence, romantická a lid. současně, kontrapunktícké mistrovství (např. trojitá fuga ve finále 5. symfonie) a svérázná instrumenta ce s oslňujícími efekty silné skupiny dechů (zvětšené o 8 rohů, o 4 nebo 8 wagnerov ských tub). B. v romantickém slohu oživuje barokní výraz a spojuje barokní monumen talitu s rak. lid. citovostí. Jeho symfonie i mše mají společný myšlenkový obsah: slavnostní patos a hymnickou radost mys tických vizí, touhu a smutek čisté, zraňo vané duše, lásku k přírodě, lid. veselost — při úplné nepřítomnosti vášně a tragické rozervanosti. B. cirk, tvorba je významem a velikostí rovnocenná jeho symfoniím. Její kořeny sahají přes rak. mešní tvorbu a něm. barok až do renesance, k G. P. Palestrinovi a velkým benátským mistrům. Jeho sym fonicky pojaté mše, do nichž přenesl své kontrapunktické mistrovství i zvukovou fantazii při zachování liturgické funkce, znamenají vrchol orch. mše. — Díla: 9 sym fonií (1855—96, 1. c moll, 2. c moll, 3. d moll, 4. Es dur, Romantická, 5. B dur, 6. A dur, 7. E dur, 8. c moll, 9. d moll, nedokončená), smyčc. kvintet F dur, orch. mše (d moll, f moll), mše e moll pro osmihlasý sbor s do provodem dechů (1866), Te Deum (1884), 150. žalm, další mše, ofertoria, moteta, hymny a žalmy, kantáty, 2 rané symfo nie aj. Bručí Rudolf (nar. 1917) — srb. skladatel. Studoval v Bělehradě u P. Bingulace a ve Vídni u A. Uhla a J. N. Davida. Vedle pedag. činnosti působil jako ředitel opery v Novém Sadu. Z rozsáhlého díla měla nej
větší úspěch kantáta Covek je vidik bez kraj a a Sinfonia lesta. Bruhns Nikolaus (1665-1697) - něm. skla datel a varhaník. Žák D. Buxtehudeho. Pů sobil jako varhaník v Husumu, získal zna menitou pověst jako varh. a housl. virtuos. Jeho skladby (varh. a klav. díla, kantáty aj.) ho řadí mezi nejvýznamnější mistry severoněm. školy. Bruch Max (1838-1920) - něm. skladatel a dirigent. Studoval ve Frankfurtu a Lipsku. Jako kapelník působil v Německu a Anglii. Od 1891 vyučoval skladbu v Berlíně. Jeho zčásti dodnes oblíbené skladby v romantic kém slohu charakterizuje bohatá melodická invence a zručná komp. technika. Nejhra nější jsou 1. housl. koncert op. 26 (1868), Kol Nidrei pro violoncello a orch. op. 47, sbor Lied von der Glocke op. 45. Ze 3 oper je nejznámější Loreley. Brucholleriová Monique de la (1915—1972) — franc, klavíristka. Studovala na pařížské konz. Laureátka mezinár. klav. soutěží. Vý znamná interpretka klasicko-romantického repertoáru a franc, hudby. hruitismus — franc, obdoba — futurismu. Charakt. pro někt. skladby E. Satieho a pa řížské Šestky. Brulé Gace — Gace Brulé Brumel Antoine (asi 1460 — po 1520) — franko-vlám. skladatel, přední mistr 3. ge nerace franko-vlám. polyfonie. Psal mše, moteta, chansony. brumendo — mormorándo Briin Herbert (nar. 1918) — izraelský skla datel něm. původu. Studoval v Německu, Izraeli a USA. Od 1936 žije v Izraeli, kde působí jako klavírista a pedagog. Současně spolupracuje s L. Hitlerem na univerzitě v Illinois v oblasti využití samočinných po čítačů v hudbě. Díla: Mobile for Orchestra, smyčc. kvartety, elektronické skladby. Bruns Viktor (nar. 1904) — něm. skladatel a fagotista. Studoval u V. Sčerbačeva a B. Blachera. Působil v Leningradě a Berlíně, vystupoval též jako sólista. Známý zvi. svý mi balety. Díla: Sinfonietta, 3 fagotové, 2 houslové, 2 violoncel. a 2 klar. koncerty, balety Das Edelfráulein ais Báuerin, Nová Odyssea, kom. hudba aj. buben — neladěný membranofon, bicí ná93
buccina
stroj prastarého původu; v podstatě dřevě ná nebo kovová obruč různé šířky a hloub ky, potažená z jedné nebo z obou stran kůží. Kůže se napínala utahováním provazy, od 17. stol, i šrouby. Dnes se nejčastěji uží vá velký b. (průměr asi 60 cm), tlučený pa licí, potaženou kůží nebo plstí, popř. pedá lovou pákou; malý b. (pod 50cm), tlučený dvěma dřevěnými paličkami; má na jedné bláně napjaty rezonanční struny. Dalšími druhy v dnešní hud. praxi jsou tamburína, bongo aj. Různých bubnů se užívá v lid. kulturách. buccina (-či-, it.) — žesťový nátrubkový
aerofon, stočený do kruhu s průměrem asi 80 cm, odvozený pravděpodobně od menší ho kónického — cornu; signalizační nástroj starořímského vojska (lat. psán bucina). Budapešťské kvarteto — maď. smyčc. kvar teto, kt. 1923 založil Ferenc Róth. Turné po Evropě a Africe 1925 vyneslo souboru pověst jednoho z nejlepších kom. ansámblů. 1926 F. Róth vystoupil z B. k. a založil Róthovo kvarteto (— Lénerovo kvarteto). Budíková-Jeremiášová Marie (nar. 1904) — čes. sopranistka. Manželka nár. umělce O. Jeremiáše. Zpěv studovala u O. Hinkové a G. Christmannové, klavír u A. Mikeše. Byla sólistkou opery v Plzni (1929—33) a v ND v Praze (1933—56); od původního ly 94
rického sopránu se vypracovala v čelnou představitelku rolí různých oborů a typů. Vynikla zejm. v čes. operách i jako konc. pěvkyně, prosazující soudobé písně a kan táty. 1961 doc., 1965 prof. AMU v Praze, kde byla 1962—1969 děkankou hudební fa kulty, 1970—73 rektorkou. Buduj vlast, posílíš mír — kantáta V. Do biáše na text F. Halase, 1950. Pův. znění mělo název Československá polka, 1947. buffa -» opera buffa Buchner Alexandr (nar. 1911) — čes. hud. vědec. 1948—62 vedl hud. odd. Nár. muzea v Praze, kde vybudoval cennou sbírku hist, hud. nástrojů. Autor prací z oboru organologie aj. Buchner Hans (1483—1538) — něm. varha ník a skladatel. Zák P. Hofhaimera. Varha ník v Kostnici. Vlastní skladby pro varha ny, moteta, písně a tance pojal do své školy varh. hry Fundamentum. Bucht Gunnar (nar. 1927) — švéd. skladatel a muzikolog. Studoval skladbu u K. B. Blomdahla. Působí jako doc. hud. vědy na stockholmské univerzitě. Komponuje vý razně expresívní hudbu, ovlivněnou B. Bar tákem (Hommage á E. Sódergran, 4. sym fonie). ' Biichtger Fritz (nar. 1903) — něm. skladatel, sbormistr a pedagog. Studoval v Mnichově, kde působí jako sbormistr a skladatel. Jed na z vedoucích osobností hnutí -* Jeunesses Musicales. V Mnichově vedl Studio fůr Neue Musik. Díla: kom., orch. a sborová hudba, písně a skladby pro mládež. Autor cyklu oratorii a kantát. Buicliu Nicolae (nar. 1906) — rum. sklada tel. Studoval v Bukurešti a Paříži. Prof, skladby v Bukurešti. Díla: symfonie, pře dehry, klav. koncert, kom. hudba aj. Bukofzer Manfred (1910—1955) — amcr. mu zikolog něm. původu. Studoval hudbu u P. Hindemitha a hud. vědu u H. Besselera, C. Sachse a J. Handschina. Emigroval do Švýcarska a do USA, kde působil na uni verzitě v Berkeley. Napsal Music of the Baroque Era. Bukový Viliam (1932-1968) - slov, skla datel, pův. klavírista. Autor film, a scén, hudby, baletu Rozkaz a elektronického ba letu Svědomí (neboli Hirošima, 1963), šan
Bumbryová
sonů a tanečních písní. 1965—66 působil v Hollywoodu a Paříži. bulharská hudba — hud. folklór Bulharska, dodnes živý a rozvíjející se, patří k nejoso bitějším folklórním projevům Slovanů. Za chovalo se v něm mnoho archaických rysů a orientálních vlivů. Charakt. jsou např. asymetrické takty, dominantní úloha bo hatě diferencované rytmiky, archaické to nální struktury a způsob stavby melodií z improvizovaně rozvíjených melodických jader, dvojhlas v paralelních sekundách atd. Lid. zpěv se bezprostředně váže k ob řadům, práci a tanci. Z lid. hud. nástrojů jsou nej významnější dudy, buben, píšťala — kaval a smyčc. nástroj -» gadulka. Umělá hudba se v Bulharsku po staletí omezovala na bohoslužebný zpěv, jemuž kladli zákla dy už v 9. stol. Konstantin a Metoděj se svými žáky (zvi. Klimentem Ochridským). Později převzali Bulhaři byzantský chorál, jehož předním představitelem na přelomu 14. a 15. stol, byl -* 1. Kukuzeles. Tradice bulh. chrámového zpěvu žily zásluhou mni chů, kt. utekli před Turky, i v Rusku (bolgarskij rospev). Začátky b. h. profesionál ního charakteru souvisejí s obnovením sa mostatnosti (1878). Na rozvoji bulharského hud. života měli významný podíl čeští hu debníci a v Praze školení domácí umělci, zvi. Dvořákův žák -► D. Christov. Folklórní podněty s vlivy novějších tendencí evr., zvi. něm. a franc, hudby, originálně spojo val především -*■ P. Vladigerov, kt. nejvíce zaujal i v cizině, dále — L. Pipkov, — P. Stajnov, —■ V. Stojanov, -» M. Goleminov aj. Příslušníci mladší generace — K. Iliev, — A. Rajčev, — S. Remenkov a — L. Nikolov usiluji o nové způsoby stylizace folk lóru i o rozvíjení podnětů z tvorby evr. meziválečné i souč. avantgardy. V pováleč ném období vynikli zvi. zpěváci (-• B. Chris tov, — N. Gjaurov). Bulharská suita — orch. skladba P. Vladigerova, op. 21, 1928. Bull John (asi 1562-1628) - angl. skladatel a virtuos ve hře na virginal. Jeho technicky velmi obtížné virginalové skladby (zacho valo se jich asi 150) měly vliv na další vý voj hudby pro klávesové nástroje (J. P. Sweelinck).
Bull Ole Bornemann (1810—1880) — norský houslista. Kolem pol. 19. stol, patřil k nej slavnějším housl. virtuosům. Složil Koncert A dur a menší skladby. Bulla Blažej (1853—1919) — slov, obrozenský skladatel a sbormistr. Působil v Mar tině, skládal světské a duchovní sbory, upravoval lid. písně. Bufovský Michal (7—1711) — slov, nástrojař, básník, teolog a pedagog. Studoval na univerzitách ve Wittenberku a Tůbingenu, byl rektorem gymnázia ve Stuttgartu. Na psal práce o stavbě a zdokonalení varhan a zhotovil nástroj spinelového charakteru, kt. mohl znít zvuky různých nástrojů. Biilow Hans von (1830—1894) — něm. kla
vírista, dirigent, pedagog. Studoval u F. Wiecka, později u F. Liszta. Podporován R. Wagnerem, stal se jeho nadšeným pro pagátorem. 1857 se oženil s Lisztovou dce rou Cosimou ďAgoult, kt. se po rozvodu stala manželkou R. Wagnera. 1865 uvedl premiéru Tristana a Isoldy, 1868 Mistrů pěvců norimberských. Po roztržce s Wag nerem se stává nadšeným ctitelem Brahm sovy hudby. V něm. prostředí úspěšně pro pagoval symf. tvorbu A. Dvořáka. Séf dvor ního orch. v Meiningenu, 1887 v Hamburku a současně v Berlínské filharmonii. Dirigo val zásadně zpaměti. První dirigentská osobnost v moderním pojetí. Bohatou konc. činnost rozvinul též jako klavírista. Bumbryová Grace (nar. 1938) — amer. čer nošská mezzosopranistka. Studovala v Bos tonu u L. Lehmannové a jinde. Debutovala v San Francisku. Zpívá na předních evr.
95
Bunin Grace Bumbryová
scénách (též úlohy mladodram. a dram, so pránu). Hl. postavy: Venuše (Tannhauser), Amneris (Aida), Carmen. Bunin Revol Samujlovič (nar. 1924) — rus. skladatel. Studoval v Leningradě, kde byl od 1947 asistentem D. Sostakoviče. Díla: řada symfonií, opera Maškaráda, koncert pro violu a orch., koncert pro kom. orch. a varhany, koncert-symfonie pro housle a orch., písňové cykly, rozhl. hudba. Buóh všemohúcí — čes. lid. duchovní píseň ze 14. stol. Nejstarší zápis textu kolem 1380, melodie až v husitském — Jistebnickém kancionálu jako dvojhlas. Burghauscr Jarmil (nar. 1921) — čes. skla datel a muzikolog. Studoval soukromě u J. Křičky a O. Jeremiáše, na pražské konz. u P. Dědečka a M. Doležila a na mistr, škole u V. Talicha (dirigování). Absolvoval hud. vědu a psychologii na KU. Působil ja ko operní dramaturg, lektor AMU, sbor mistr a dirigent ND. Od 1960 uplatňuje ve své tvorbě novodobé techniky (vlastní prin cip „harmonického serialismu“). Činný i publicisticky, editorsky a pedagogicky. Díla: orch. Symfonické variace (1952), Sedm reliéfů (1962), Cesty (1964), Barvy v čase (1967), Strom života (1968), Ciaccona per il fine ďun tempo (1982), 4 symfonie (1933, 1974; 1935, 1979; 1936, 1959; 1937, 1946), kom. hudba (mj. 5 smyčc. kvartetů), skladby pro sól. klavír, kytaru, flétnu, har fu, opery Lakomec (1949), Karolínka a lhář (1953), Most (1963-64), balety Honza a čert (1954), Sluha dvou pánů (1957), Tristram a Izalda (1969), kantáty (mj. Česká, 1952, V zemi české, 1982), sbory, písně, scén., film., televizní a audiovizuální hudba. Muzikol. práce: Tematický katalog děl A. Dvo
96
řáka (1960), Akustické základy orchestrace (1967, něm. 1971). — Pod pseudonymem Michal Hájků vytváří hypotetické skladby starších stylových období pod souborným názvem Storia apocrifa della mucisa Boema (např. Kryštofa Haranta, A. V. Michny). Burgmiiller Friedrich (1806—1874) — něm. skladatel. Od 1832 žil v Paříži, kde získaly popularitu jeho melodicky půvabné, ale plytké klav. salonní skladby (kvapíky, ron da, etudy ap.) a písně. Někt. jeho klav. cykly dodnes hrají jako přednesové skladby začínající klavíristé. Burgmiiller Norbert (1810—1836) — něm. skladatel. Žák L. Spohra a přítel F. Mendelssohna-Bartholdyho. Jeho tvorba (2 sym fonie, klav. koncert, kom. skladby aj.), patří k nejcennějším dílům něm. raného romantismu. burgundská škola — nejdůležitější evropské skladat. centrum na zač. 15. stol., spjaté s rozkvětem pěvecké kapely burgundských panovníků. Nejvýznamnější představitelé b. š. — G. Dufay a -» G. Binchois v chrámo vých skladbách (mše, moteta) i světských chansonech překonali manýrismus -* ars novy a položili základy rozvoji renesanční hudby v tvorbě -* franko-vlám. školy. Burian Emil (1876—1926) — čes. barytonista. Bratr -► Karla B. a otec -» Emila Františka B. Zpěv studoval v Pivodově škole v Praze a u K. Wallersteina. Clen operních souborů v Plzni, Záhřebu, Freiburgu, Drážďanech a jinde, od 1906 v ND v Praze. Vynikl v předních úlohách čes. i svět, repertoáru; typický smetanovský baryton, interpret mo derní vok. tvorby. Burian Emil František (1904 Plzeň — 1959 Praha) — čes. skladatel, herec, spisovatel a režisér; nár. umělec. Studoval na pražské konz. a na mistr, škole u J. B. Foerstra. Byl členem literární skupiny Devětsil. Usiloval o uplatněni nových proudů v hud. životě, založil sdružení pro souč. hudbu Přítomnost (od 1925). Aktivně se účastnil pokrokového divadelnického hnutí, spolupracoval s prv ním Osvobozeným divadlem Na slupi a di vadlem Dada (od 1927). Později se stal her cem a dramaturgem Moderního studia v Umělecké besedě, založil hud. recitační soubor Voiceband, s nímž získal velké úspě-
Burkhard P.
Burian Karel (1870—1924) — čes. tenorista,
chy i v zahraničí. 1933 založil divadlo D, kt. od jeho smrti nese jeho jméno. I když B. uměl, činnost byla spjata hlavně s di vadlem — jako režisér je průkopníkem čs. moderního divadelnictví — je autorem čet ných skladeb, kt. v čes. hudbě znamenaly nové tvůrčí impulsy. Reagoval na mnoho slohových proudů: jazz, Šestku, I. Stravinského i sov. modernu 20. a 30. let, výrazně jej ovlivnili L. Janáček a J. B. Foerster. Nejsilnější je v dram, dílech, jako jsou hry se zpěvy Milenci z kiosku, Vojna aj., opery Alladina a Palomid, Před slunce východem, Mastičkář, Bubu z Montparnassu, Maryša, Císařovy nové šaty, Opera z pouti, Račte odpustit a balety. Má četné skladby kom. (8 smyčc. kvartetů aj.) a orch., písně, sbory aj., početná je jeho scén, a film, hudba. Lit. práce: O moderní ruské hudbě, Jazz, Čer nošské tance, Památník bratři Burianů aj.), články, studie, úvahy (jejich výbor nově vydán pod názvem Nejen o hudbě).
strýc E. F. Buriana. Studoval práva na KU, zpěv u K. Wallersteina a M. Angra. Debu toval v Brně 1891. Působil na operních scénách v Německu (v Drážďanech 1902 až 1910) i v Budapešti, vystupoval mj. v Pa říži, Vídni, New Yorku ap. Svět, slávu mu přinesly wagnerovské postavy. Podobně se uplatňoval i v it. repertoáru a jako inter pret B. Smetany. Burian Karel Vladimír (nar. 1923) — čes. hud. spisovatel. Studoval skladbu u R. Kar la, hud. vědu na KU u J. Huttera. Působil jako středoškolský prof. Autor úspěšných pop. knih o hudbě, románových životopisů a monografií, zejm. z oblasti opery, baletu a interpretačního umění. Burjanek Josef (nar. 1915) — čes. hud. vě dec. Studoval na univerzitě v Brně u V. Helferta. Byl programovým pracovníkem a ředitelem Cs. rozhlasu v Brně, od 1960 doc. a pak prof, na JAMU v Brně, kde byl též po několik období rektorem. Napsal monografii o estetickém odkazu O. Zicha, knihu Hudební myšlení a řadu drobnějších studií. Burkhard Paul (1911—1977) — švýc. sklada tel. Studoval v Curychu, jako dirigent pů sobil tamtéž, v Bernu a v Beromůnsteru. Autor opery Casanova in der Schweiz, hud. komedií Hopsá, Dreimal Georges, Ohňostroj (odtud píseň O mein Papa), Spiegel das Kátzchen, liturgických her, scén, a film, hudby (hudba ke hře F. Důrrenmatta Frank V.).
97
Burkhard W. Burkhard Willy (1900-1955) - švýc. skla datel. Studoval v Bernu, Lipsku, Mnichově a Paříži. Od 1928 pedagog v Bernu, od 1942 v Curychu. V B. tvorbě se prolínají vlivy barokní polyfonie i romantické citovosti. Převládá lineárnost faktury a prostota vý razu. Velký význam v ní má vok. světská i duchovní hudba. Díla: oratoria (Das Gesicht Jesajas), Te Deum, kantáty, opera Die schwarze Spinne, orch. a kom. tvorba. Burlas Ladislav (nar. 1927) — slov. hud. vě
dec a skladatel. Hud. védu studoval na filoz. fakultě Univerzity Komenského, sklad bu na konz. a VŠMU u A. Moyzese. Vedoucí sekce hud. vědy SAV v Bratislavě. Autor monografie o A. Moyzesovi, spisu Formy a druhy hudobného umenia, Hudobná teória a súčasnosť, studií, analýz a kritik. Díla: Hornická kantáta, Symfonický triptych pro orch., Epitaf pro orch., smyčc. sextet Zpíva jící srdce, Planctus per orchestra ďarchi, Serenáda pro smyčc. orch., Koncert pro housle a orch., Concertino pro dech, a bicí nástroje, Hudba pro smyčc. kvarteto, 2. smyčc. kvartet, Sonáta, Koncertní sonáta a Sonatina pro housle sólo aj. Dále sborové skladby (cykly Zvony, Metamorfózy krás, Zbojníkova žena), klav. skladby, úpravy lid. písní a skladby pro děti. Burlas Martin (nar. 1955) — slov, skladatel. Syn — Ladislava B. Studoval kompozici na VSMU u J. Cikkera. Poutá k sobě po zornost nekonvenčností své tvorby a urči tým příklonem k tzv. minimal music. Autor řady kom., orch. a elektroakustických děl. Díla: pro orch. Variácie na slov. fud. pie-
98
seň, Sotto voce, Nénia pro smyčc. kvarteto, Hlásky pro dětský sbor, Primitivná hudba pro kytaru, vibrafon a smyčc. kvarteto, Ko~ laj nice bez vlakov pro housle a klavír, Ti cho pro dětský sbor, celestu a dech, kvin teto, Ulica plná plášťov do dažďa pro smyčc. kvarteto, elektroakustické skladby Děti, Plač stromov, Hudba pre modrý dom. Burleigh Henry Thacker (1866—1949) — amer. černošský pěvec a skladatel, sběratel, upravovatel a propagátor spirituálů. Přítel Dvořákův v New Yorku; seznámil jej s pís němi černochů a sám pak pracoval ve slo hu, který se u Dvořáka naučil. burleska (burletta, burlesque, burla) — dru hové označení skladby karikaturního nebo komického charakteru. V 17. a 18. stol, se takto nazývala i komická opera. V přenese ném smyslu skladba neklidného, kontrast ního obsahu. Burney Charles (1726—1814) — angl. hud. historik. Vedle dějin hudby (General His tory of Music), ve své době jedinečně mate riálově fundovaných, jsou důležité zvi. jeho podrobné hud. cestopisy, v nichž velmi vý stižně charakterizoval úroveň hud. života v nejdůležitějších evr. zemích. Česky vyšel jeho Hudební cestopis 18. věku. Burt Francis (nar. 1926) — angl. skladatel. Zák H. Fergusona a B. Blachera. Od 1957 žije ve Vídni. Pozornost vzbudily jeho ope ry Volpone a Barnstable a balet The Go lem. Napsal též několik orch. a kom. skla deb. Burton Garry (nar. 1943) — amer. jazzový vibrafonista. Od 1968 každoročně v čele hlasovacích anket. Vede vlastní kvarteto. Bush Alan (nar. 1900) — angl. skladatel. Studoval v Londýně, hud. vědu a filozofii v Berlíně. 1929—40 ředitel London Labour Choral Union, od 1936 prezident Worker’s Music Association. B. tvorba je občansky, ideově i esteticky spojena s angl. dělnickým hnutím. Díla: Prologue for a Worker’s Meeting, klav. a housl. koncert, kantáty Voices of the Prophets, Lidice, balety, ope ry (mj. Wat Tyler, Men of Blackmoor, Joe Hill: the Man who Never Died), úpravy lid. písní, masové písně aj. Busch Ernst (1900—1980) — něm. barytonis ta a herec. Autodidakt, od 1921 účinkoval
Buxtehude jako zpěvák a herec, blízký spolupracovník E. Piscatora, H. Eislera a B. Brechta. Vyni kající interpret něm. revolučních písní a songů. Po 1945 mj. člen Berliner Ensemble, člen Něm. akademie umění. Busch Fritz (1890—1951) — něm. dirigent. Studoval u F. Steinbacha v Kolíně n. R. Působil v Cáchách, Stuttgartu a v Drážďa nech. 1933 emigroval do Již. Ameriky, 1934 až 1951 šéf Glyndebourne-Festivalu. Vystu poval na předních svět, festivalech. Zaslou žil se o velkou verdiovskou renesanci v Ně mecku; v Metropolitní opeře prosazoval něm. opery. Propagoval tvorbu M. Regera, interpret W. A. Mozarta. Napsal: Aus dem Leben eines Musikers. Buschovo kvarteto — smyčc. kvarteto, kt. 1919 založil a až do smrti (1952) vedl něm. houslista Adolf Busch (bratr -» Fritze B.) — Violoncellistou B. k. byl Hermann Busch. B. k. se proslavilo stylovou interpretací klasicko-romantického repertoáru. — Bratři Adolf a Hermann B. tvořili spolu s R. Serkinem i významné klav. trio. Busnois Antoine (zemřel 1492) — franko-vlám. skladatel patřící do okruhu Ockeghemovy školy. Napsal 3 mše, 2 magnificat, lamentace, Regina coeli, moteta a zvi. chansony. Busoni Ferruccio Benvenuto (1866—1924) —
it. skladatel, klavírista a dirigent. Studoval ve St. Hradci u W. Mayera. Působil jako vyhledávaný klav. pedagog v Helsinkách, Moskvě, Bostonu, Berlíně a dalších měs tech. Jako klav. interpret byl blízký sna hám neoklasicismu po oproštění od subjektivismu pozdního romantismu. Také jeho skladby jsou charakt. přehledností a vyvá žeností stavby, ale přitom jsou bohaté na harmonické a melodické výboje. B. vynikl i jako teoretik v oblasti hud. estetiky (Entwurf einer neuen Asthetik der Tonkunst, 1907), kde navrhl rozšíření zvukového ma teriálu hudby o nové stupnice a třetinotónové intervaly, čímž podnítil teoretické i praktické hledačské úsilí — avantgardy v hudbě, včetně pokusů o hudbu čtvrttónovou. Díla: Symphonisches Tongedicht, Kon cert pro klavír a orch. s mužským sborem, Houslový koncert, Nocturne symphonique, opery Die Brautwahl, Turandot, Arlecchino oder Die Fenster, Doktor Faust, pro klavír 24 preludií, Fantazie na Bachovo téma, Fan tasia contrappuntistica, 6 sonatin, instr., vok. skladby, fantazie, transkripce, úpravy děl J. S. Bacha (jehož klav. dílo souborně vydal), L. v. Beethovena, W. A. Mozarta, J. Brahmse, F. Chopina, F. Liszta, G. Bize ta aj. Bussotti Sylvano (nar. 1931) — it. skladatel. Studoval ve Florencii a Paříži, experimen tuje v oblasti „zvukového divadla“. Díla: Due voci pro soprán, Martenotovy vlny a orch., Mit einem gewissen sprechenden Ausdruck pro kom. orch., The Rara Re quiem, Poesia di De Pisis pro zvony aj. Butting Max (1888—1976) — něm. skladatel. Studoval v Berlíně a Mnichově. Od 1919 působil v Berlíně jako pedagog a hud. kri tik. V poválečných letech zaujal přední mís to mezi skladateli NDR. Díla: 10 symfonií, opera Plautus im Nonnenkloster, kom., orch., vok. hudba aj. Buxtehude Dietrich (1637-1707) - něm. skladatel, varhaník v Lubecku, představitel severoněm. varh. slohu středního baroka. Složitá, harmonicky bohatá polyfonie a váž ný, reflexívní tón jeho chorálních prací, chorálních předeher, preludii a fug silně za působily na varh. tvorbu J. S. Bacha. B. vok. tvorba (kantáty, árie, moteta ap.) nese 99
Buzea Dietrich Buxtehude
stopy it. vlivů (G. Carissimi). Psal též klav. a kom. díla. Buzea Ion (nar. 1934) — rum. tenorista. Zpěvu se začal věnovat až po skončení studia přírodních věd. 1959 byl angažován do bukurešťské opery. Po vítězstvích na mezinár. soutěžích v Toulouse a v Bukurešti se stal vyhledávaným interpretem it. opery i na zahr. pódiích. Bužga Jaroslav (nar. 1930) — čes. hud. vě dec. Na KU studoval u M. Očadlika. Publi koval zejm. práce o čes. hudbě 17. a 18. stol. Autor řady statí v MGG. BWV (Bach-Werke-Verzeichnis) — zkr. pro seznam děl J. S. Bacha (Thematisch-systematisches Verzeichnis der musikalischen Werke von J. S. Bach, kt. 1950 vy dal W. Schmieder — též další vydání). BWV je první přehledný seznam Bachovy tvorby, byliny — rus. hrdinské zpěvy (lid. název starina). Vyprávějí o hist, událostech zvi. z 10.—16. stol. Nejvýznamnější postavy b. jsou Ilja Muromec, Dobriňa Nikitič, Mikula Seljaninovič, Vasilij Buslajev a Sadko. B. byly přednášeny improvizovaně s dopro vodem strunného nástroje, měly 300—600 veršů. Byrd William (1543-1623) - angl. sklada tel, vrcholná osobnost angl. hudby alžbětin ské doby. Psal katolickou i protestantskou cirk, hudbu (anthemy, vynikající moteta) a byl mistrem všech světských forem a žánrů tehdejší angl. hudby: madrigalu, virginalo-
William Byrd
vé hudby, písní s doprovodem viol a skla deb pro violový soubor. V instr, formách rozvíjel vtipnou variační techniku. Jeho skladby pro virginal jsou dodnes působivé svěžím, často tanečním tónem, v němž je patrný vliv angl. lid. hudby. Byrds — amer. skupina z Los Angeles, kom binující rock a country, první skupina re prezentující tzv. folk-rock (zvonivé kytary, odlehčená rytmika, průzračná vok. harmo nie). byzantská hudba — v širším smyslu hudba byzantského císařství, též synonymum pro bohoslužebný zpěv řec. ortodoxní církve, protože světská hudba v Byzanci hrála ma lou roli. Bohoslužebný zpěv má podobné kořeny jako — gregoriánský chorál, ale řec. církev používá zpěvů s novými, z Písma neodvozenými texty. Nejstarším druhem byzantského bohoslužebného zpěvu jsou troparia (4. stol.), později -* kontakia (od 6. stol.) a -» kánony (od 8. stol.). Asi ve 12. stol, vývoj nových forem ustal a po pá du byzantské říše (1453) došlo k úpadku. Středisky byzantského bohoslužebného zpě vu byly po staletí kláštery (nejdůležitější na hoře Athos), odkud se byzantský zpěv šířil i k sousedním národům, zvi. k již. a vých. Slovanům. Pro zapisování bohoslu žebných melodií se vytvořily složité notační systémy (— akcentová notace, byzantská neumová notace), kt. dodnes nejsou důklad ně dešifrovány.
Callasová
c C klíč - klíč C'a ira — pop. revoluční protimonarchistická píseň z doby Velké franc, revoluce. Po dle tradice byl jejím autorem Ladrě, pří slušník Lafayettovy revoluční armády. Caballéová Montserrat (nar. 1933) — špan.
sopranistka. Studovala v Barceloně a debu tovala v Basileji jako Mimi v Bohémě (1956). Zpočátku působila v Basileji, potom v Brémách (1959—62). V tomto období se vypracovala mezi nejvýznamnější operní pěvkyně svět, scén a je považována za nástupkyni — M. Callasové. Cabanilles Juan José (1644—1712) — špan. skladatel varh. hudby. Jeho skladby patří k nejhodnotnějším ve špan. barokní varh. literatuře. cabaza (kabaca) — pův. nástroj zhotovený z vroubkovitě vyřezávané a vysušené tykve, opatřené držadlem a volné ovinuté řetízky ze sušených bobů, navlečených na prováz ku. Dnes se vyrábí ze dřeva, má vejcovitý tvar středního průměru cca 15 cm. Vydává chrastivý zvuk. C. je braz. původu a použí vá se při sambě. Cabezón /Xntonio de (asi 1510—1566) — špan. varhaník a skladatel. Podstatně při spěl k vývoji samostatného varh. slohu a varh. forem.
caccia (kačča, it.) — polyfonní skladba, zná má v it. trecentu (-* italská hudba) s charakt. loveckými náměty, usilující nejednou o naturalistické napodobování. Nad teno rem jako zákl. hlasem se rozvíjí dva pohyb livější hlasy, v nichž se objevuje imitační technika (kánon). Caccini Giulio (asi 1550—1618) — it. sklada tel, zpěvák, člen -» florentské cameraty. Přispěl k vytvoření tzv. doprovázené mo nodie (-* stile recitativo i — stile rappresentativo). C. je autorem několika čísel opery J. Periho Euridice, sám složil operu na týž Rinucciniho text. Jeho Nuove Musiche (1601) jsou první sbírkou malých vok. forem v novém monodickém slohu: árie a madrigaly pro jeden zpěvní hlas a generál ní bas podnítily vývoj tohoto žánru. cadenza (kadenca, it.) -» kadence Cage John (nar. 1912) — amer. skladatel. Studoval v USA a Paříži (též u A. Schónberga). Přednáší na amer. a evr. univerzi tách a skladat. kursech. Pracuje mj. s „prepared piano“, na němž dosahuje tóno vých efektů podobných konkrétní hudbě. Autor kom. a klav. děl, baletů, rozhl. a film, hudby. Přední představitel hud. hap peningu. Průzkumem možnosti náhodných operací v tvorbě i reprodukci hudby ovliv nil řadu amer. i evr. skladatelů. cakewalk (keikvók, angl.) — společenský ta nec severoamer. původu, jeden z před chůdců — foxtrotu. C. Debzíssy jej stylizo val v posledním dílu klav. cyklu Dětský koutek. calando (ka-, it.) — ubýváni rychlosti a síly; zkr. cal. Caldara Antonio (1670-1736) - it. sklada tel, autor více než 80 oper a serenád a více než 30 oratorií v benátském slohu, instr, sonát ap. ve slohu boloňské školy, mší a ji ných cirk, skladeb. Působil jako dvorní skla datel na vídeňském dvoře. Callasová Maria (1923-1977) - it. sopra nistka řec. původu. Studovala a debutovala v Aténách. Její závratná kariéra začala 1947 ve Veroně a pokračovala na předních evr. a amer. scénách, zvi. v Římě, Miláně a New Yorku. Repertoár C. zahrnoval téměř vše chny postavy koloraturního a lyricko-dram. oboru. Hl. postavy: Medea, Norma, Tosca,
101
Calma-Veselá
Turandot, Gioconda, Lucia di Lammermoor, Aida.
Calma-Veselá Marie (1881-1966) - čes. pěvkyně a spisovatelka. Jako konc. uměl kyně uváděla písňovou tvorbu čes. autorů, zasloužila se o pražské uvedení Janáčkovy Její pastorkyně. calmando, calmato (kal-, it.) — uklidněné, klidně. calmo (kal-, it.) — klidně. Calvetovo kvarteto — franc, smyčc. kvar teto, zal. houslistou J. Calvetem. Ve 30. le tech patřilo k nejlepším interpretům W. A. Mozarta, F. Schuberta i moderní franc, hudby. Po 1945 obnoveno v novém složení. Calvisius Sethus (1556—1615) — něm. skla datel a teoretik. Působil jako kantor u sv. Tomáše v Lipsku. Komponoval evangelic kou chrámovou hudbu. V teoretických pra cích se zabýval otázkami kontrapunktu, harmonie, stupnic a notace. Byl též mate matikem a astronomem. Calzabigi Ranieri da (též Calsabigi, 1714 až 1795) — it. spisovatel, tvůrce klasického re formního libreta s jednoduchým, dramatic ky pravdivým dějem a psychologicky věro hodnou motivací postav. Libretista prvních dvou Gluckových reformních oper. Cambert Robert (1628—1677) — franc, skla datel. S jeho jménem jsou spojeny první pokusy o vytvoření franc, opery. Složil pastorální zpěvohry Pomone aLespeineset 102
les plaisirs de 1’amour v jednoduchém, ne náročném slohu, v němž přes silný it. vliv respektoval požadavky franc, jazyka a tra dici — francouzského dvorního baletu. Camerata academica Salzburg — orch. sdru žení v rámci salcburské hud. akademie Mozarteum. Založil je 1945 B. Paumgartner, pod jehož vedením těleso pravidelně vystu puje na salcburském festivalu se skladbami W. A. Mozarta a jeho současníků. campane (ka-, it.) — zvony Campanella — La Campanella campanette (ka-, it.) — zvonky i — zvonko hra. Campanus Vodňanský Jan (asi 1572—1622) — čes. skladatel. Představitel vrcholného renesančního humanismu, poslední rektor čes. univerzity z bělohorské doby. Autor vok. děl na lat. texty, předjímajících raně barokní homofonní fakturu. Díla: Sacrarum odarum libri duo, Rorando coeli aj. Campoli Alfredo (nar. 1906) — angl. hous lista it. původu. Svou kariéru začal jako „zázračné dítě“. Od 1911 žije v Londýně. Spoluúčinkoval s nejvýznamnějšími evr. a amer. orch. a dirigenty. Představitel romanticko-virtuózní interpretace. Campra André (1660—1744) — franc, skla datel it. původu, nej významnější představi tel franc, opery mezi J. B. Lullym a J. Ph. Rameauem. Složil opery, baletní opery (L’Europe galante, Les Fétes Vénitiennes) v nadlehčeném slohu franc, rokoka, balety, kantáty, instr, a cirk, skladby. canarie (kanari, franc.) — rychlý tanec třídobého metra (3/s, 6/s> 6/ig) špan. původu, podobný — gigue. Známý od konce 16. stol., rozšířil se zvi. ve Francii, oblíbený v dobo vých baletech (J. B. Lully) a v instr, hudbě (F. Couperin). Char akt. rytmus
má význam spíš figurativní. candomblé (ka-, špan.) — taneční černošské slavnosti v Brazílii, spojené se zpěvem, zejm. jako součást karnevalu. Canigliová Maria (1905—1979) — it. sopranistka. Studovala v Neapoli. Působila v Tu rínu a Miláně, vystupovala na předních scé nách, též v Metropolitní opeře. Vynikla vy
cappella
rovnaným hlasem zvi. v dram, úlohách — Tosca, Aida, Desdemona (Othello) aj. Cannabich Johann Christian (1731—1798) — něm. skladatel, Stamicův žák a nástupce jako konc. mistr a vedoucí mannheimského orch., kt. pod jeho vedením dosáhl největší slávy. Skládal instr, hudbu v mannheimském slohu (přes 90 symfonii, housl. kon certy, kom. skladby), asi 40 baletů, 2 opery, cantabile (kantá-, it.) — zpěvně. cantando (ka-, it.) — zpěvně, cantata da camera -» kantáta cantata da chiesa -» kantáta Cantata profana (Světská kantáta) — dílo B. Bartáka pro 2 sóla, sbor a orch. na slova rum. lid. balady, 1930. Cantelli Guido (1920-1956) - it. dirigent. Studoval na milánské konz. Po návratu z koncentračního tábora 1945 dirigoval v La Scale a jiných it. operních divadlech. Toscaniniho pozvání k dirigování orch. NBC mu otevřelo cestu ke svět, kariéře, přervané tragickou smrtí při letecké havárii u Paříže, canti carnascialeschi (kanty karnašaleski) — pop. tří-, později čtyřhlasé písně (vlastně druhy frottoly), kt. se zpívaly na karneva lových průvodech ve Florencii za Lorenza Mediciho (koncem 15. stol.). Jejich text byl žertovný, často frivolní, sloh jednoduchý, homofonní, místy kontrapunkticky oživený. Účast nástrojů na přednesu se přizpůsobo vala hlučnému karnevalovému prostředí, canticum — v lat. bohoslužebném zpěvu ná zev biblické písně podobné žalmu. Nejznámějši: chvalozpěv Panny Marie „Magnificat anima mea“ a Šalamounova „Píseň písní“ (Canticum canticorum), jeden ze skvostů starozákonní poezie. Canticum sacrum ad honorem Sancti Marci nominis — skladba pro tenor, baryton, sbor a orch. I. Stravinského, 1956. cantiga (ka-) — špan. jednohlasá píseň, oby čejně souvisící s mariánským kultem. Pěs tovala se zvi. ve 13. stol, jako součást rytíř ské písňové lyriky. Starší domněnky, že jde o melodie arab. původu, nebyly potvrzeny, cantionale ecclesiasticum (lat.) — zpěvník duchovních písní katolické církve. Zpočátku zápisy neliturgických jednohlasých lat. ná boženských písní, později duchovní písně v jednotí, nár. jazycích.
Cantus catholici — protireformační zpěvník katolických duchovních písní, kt. 1655 v Tr navě vydal jezuita Benedikt Szollosy. cantus firmus (lat.) — pův. název nápěvů gregoriánského chorálu (duchovní písně, světské písně), používaných ve vícehlasých skladbách jako zákl. melodie, pohybující se ve větších a stejných hodnotách trvání na rozdíl od ostatních, melodicky pohyblivěj ších hlasů, kt. c. f. kontrapunktovaly. Nechorálové melodie, takto zpracované, se označovaly cantus prius factus. Dnes je každá melodie, daná jako základ pro tvo ření dalších protihlasů, označována jako cantus firmus. Zkr. c. f. cantus prius factus — cantus firmus canzon da sonar, canzona per sonar (kancó-, it.) — instr, přepis franc, chansonu nebo jiných písňových druhů (frottola, madrigal, canzona). C. d. s. se nej častěji psaly pro varhany, loutnu nebo instr, sku piny. Název se vžil zvi. v Itálii od 16. stol, canzona, canzonetta (kancó-, kanco-, it.) — 1. souhrnný název pro it. světskou píseň (frottola, madrigal, villanella) 16. stol., vět šinou s nádechem lidovosti v homofonní faktuře s výrazným rytmem. C. kompono vali O. Vecchi, C. Monteverdi, H. L. Has sler, angl. madrigalisté aj. — 2. (c. francese) franc, chanson — vícehlasá imitačně zpra covaná píseň, popř. s instr, doprovodem. — 3. v 16. a 17. stol, důležitá forma nástr. hudby, vycházející z úprav franko-vlám. vok. chansonů, popř. samostatná skladba v jejich slohu, často fugovaná (G. Frescobaldi aj.). — 4. v 1.8. a 19. stol, lyrická píseň nebo instr, skladba podobného charakteru. Capdevielle Pierre (1906—1969) — franc, skladatel, hud. kritik a rozhlasový dirigent. Díla: symfonie, symf. básně, kantáty La tragédie de Pérégrinos, LTle rouge, opera Les Amants captifs aj. capo (ká-, it.) — začátek; da capo — od za čátku; zkr. D. C., d. c.; označení pro opa kování úvodní části skladby až ke značce Fine (konec) či k jinému označení. cappella — doslovně kaple, v přeneseném významu pěvecký sbor, zpívající v kapli nebo chrámu. Nověji ve významu vok. nebo instr, tělesa, kt. se specializuje na interpre taci předklasické hudby.
103
Cappella Coloniensis Cappella Coloniensis — instr, soubor západoněm. rozhlasu v Kolíně n. R., zal. 1955. Specializuje se na interpretaci předklasické hudby dobovými nástroji. capriccio (kapričo, it.) — rozmach, vrtoch; přeneseně skladba rozmarného obsahu, ná lady. Capriccio pro klavír levou rukou a dech, kom. soubor — skladba L. Janáčka, vytvo řená z podnětu jednorukého klavíristy O. Hollmanna, 1926. capriccioso (kapričózo, it.) — rozmarně, caprice (kapris, franc.) — 1. — capriccio. — 2. instr, skladba technické povahy, obyčejně živého tempa a značné virtuózní náročnosti. Nejslavnější je cyklus 24. c. N. Paganiniho pro sólové housle, jež patří k nejnáročněj ším v housl. literatuře. Lisztovy klav. transkripce šesti z nich — Grandes Etudes. Capricornus Samuel — Bockshorn Car a tesař (Zar und Zimmermann) — ko mická opera A. Lortzinga na vlastní libreto. Premiéra Berlín 1837. Jedna z nejúspěšněj ších něm. komických oper. Cardew Cornelius (1936—1981) — angl. skla datel, klavírista a hud. kritik. Studoval v Londýně a v Kolíně n. R. (elektronickou hudbu); spolupracoval s J. Cagem a D. Tu dorem. Díla: 3. klav. sonáta, Octet 1959, Autumn ’60 pro orch., Octet ’61 for Jasper Johns, Movement pro orch., Treatise (gra fická partitura), klav. Thálmann Varia tions, Vietnam Sonata. Cardillac — opera P. Hindemitha, libreto F. Lion podle novely E. T. A. Hoffmanna Sleč na ze Scudéry. Premiéra Drážďany 1926, po přepracování Curych 1952. Carevič (Der Zarewitsch) — opereta F. Le hána, libreto B. Jenbach a H. Reichert. Pre miéra Berlín 1927. carillon (karijon, franc.) -* zvonkohra, pův. věžní mechanizovaná zvonková hra. carioca (karioka) — pův. značí rodilého oby vatele Rio de Janeira, potom i název tance (tak, jak se tanči v Riu: ca-río-ca). Jde
104
o variantu brazilských tanců afr. původu maxixe a -* samby. Takt Ví v tempu asi 48 taktů/min. Charakt. rytmická figura viz výše. Carissimi Giacomo (1605—1674) — it. skla datel, průkopník barokní cirk, hudby v no vém, afektovém slohu, kt. převzal z it. ope ry. Nej významnější tvůrce lat. oratoria (na biblické texty, s vyprávěčem, s velkou účastí sborů, kt. mají dram, funkci). Psal duchovni i světské kantáty, v nichž na roz díl od populárněji zaměřeného oratoria v plné míře uplatnil své kompozičně tech nické mistrovství. Ze 16 zachovaných ora torií jsou nejvýznamnější Jonáš, Baltazar, Soud Šalamounův. Psal též mše. moteta ap. Významný pedagog. Carlstedt Jan (nar. 1926) — švéd. skladatel. Studoval ve Stockholmu, Londýně. Římě, a též v CSSR. Díla: symfonie, Sonata per archi, housl. sonáta, smyčc. kvintety, violoncel. koncert, úpravy lid. písní. Carmagnole — jedna z nejpopulárnějšich písní Velké franc, revoluce, kt. se začala zpívat 1792 na melodii stejnojmenného tan ce. Autor textu je neznámý. S aktualizova nými texty se C. zpívala i v mezinár. revo lučním hnutí v 20. stol. Carmen — opera G. Bizeta, libreto H. Meilhac a L. Hatěny podle P. Mériméa. Pre miéra Paříž 1875. Realistické drama lásky a žárlivosti. Carmichael Hoagy (1899—1981) — amer. pia nista a skladatel pop. hudby. Prvního vel kého úspěchu dosáhl 1930 skladbou Star dust. Komponoval pro Hollywood, rozhlas a televizi. Jeden z nejúspěšnějších sklada telů svého žánru. Carmina Burana — kantáta (Cantiones profanae) C. Orffa, 1936. První část triptychu Trionfi. Název a slova ze sbírky středově kých lat. a něm. milostných a vagantských písní, objevené 1803 v něm. klášteře Beuron, carnavalito — latinskoamer. kolový karne valový tanec valčíkového tempa. carol (ke-) — angl. píseň ve formě refrénu na oslavu vánoc (Christmas c.), jakož i ji ných slavnostních příležitostí. Název pochá zí pravděpodobně ze středověkého franc. — carole. carole (karol, franc, z lat. chorea, choreola)
Casa — středověký řetězový tanec, převážně ve formě kruhu, doprovázený zpěvem a hud. nástroji. Carpenter John Alden (1876—1951) — amer. skladatel. Studoval v Římě, Anglii (u E. Elgara aj.) a v Chicagu. Díla: 2 symfonie, housl. koncert, balety (The Birthday of the Infanta, Krazy Kat, Skyscrapers), kom. a vok. hudba. Carreňová Teresa (1853—1917) — venezuel ská klavíristka. Studovala v Caracasu a Pa říži. V Evropě patřila k nejvýznamnějším virtuosům své doby. Věnovala se i skladbě a dirigování. Carreras José (nar. 1946) — špan. tenorista.
Studoval v Barceloně, tamtéž debutoval 1970. Od 1971 jeden z nejvyhledávanějších tenoristů. Hostuje na svět, operních scé nách především v it. repertoáru. Carská dvorní kapela — pův. 60členný muž ský sbor, kt. založil car Petr I. 1713 v Petro hradě. Sbor se věnoval interpretaci rus. pravoslavného chorálu, staré chrámové hud by (M. P. Dileckij, V. P. Titov, N. Babiškin, N. Kalačnikov, V. Vinogradov) i novější nár. cirk, hudby (M. Berezovskij, D. Bortňanskij, A. F. Lvov, N. Bachmetov). V 19. a zač. 20. stol, se C. d. k. zasloužila o re produkci cirk, i světské tvorby rus. klasiků (M. I. Glinka, P. I. Cajkovskij, N. RimskijKorsakov, M. P. Musorgskij, S. Tanéjev aj.). V čele tělesa stáli přední ruští sklada telé, jako D. Bortňanskij, M. I. Glinka, M. A. Balakirev, N. Rimskij-Korsakov a A. S.
Arenskij. Po VRSR se C. d. k. stala jádrem Leningradského akademického sboru. Carská nevěsta (Carskaja něvesta) — opera IV. A. Rimského-Korsakova, libreto J. F. Zmenev podle hry L. A. Meje. Premiéra Moskva 1899. Carter Elliot (nar. 1908) — amer. skladatel. Studoval v New Yorku u V. Pistona a v Pa říži u N. Boulangerové. C. tvorbu charak terizuje moderní kontrapunktický a modálni sloh, nověji sklon k atonalitě. Je jednou z nejvýznamnějších osobností souč. amer. hudby. Díla: Holiday Ouvertuře, smyčc. kvartety, Variace pro orch., A Symphony of Three Orchestras, oratoria The Bridge, Tom and Lily, balety Pocahontas, The Mi notaur, kom. a vok. hudba. Caruso Enrico (1873—1921) — it. tenorista.
Vypěstoval si vlastní metodu studia, zdoko nalil se v Miláně u G. Verginea. Od 1899, kdy debutoval v La Scale jako Rudolf (Bo héma), začíná jeho svět, kariéra. Vystupo val na předních svět, scénách, v Covent Garden a Metropolitní opeře. Nejslavnější it. operní pěvec. Vynikal neobyčejnou muzikálností, lehkostí i dram, silou projevu, jedinečným bel cantem. Jeho repertoár ob sáhl všechny významné tenorové role. Casa Lisa della (nar. 1919) — švýc. sopranistka. Svou kariéru začala 1943 v Curychu. Od té doby častý host mezinár. hud. festivalů, vystupovala i v Metropolitní ope ře a na předních svět, scénách. Vynikající interpretka W. A. Mozarta a R. Strausse — Dona Elvira (Don Giovanni)., Arabella. 105
Casadesus C d S h é P k C k ř< H ci CI 2. ži N P> ší tr C C m P ši Ci d; v hi de A Jc fit tit C; Li m př Ci he m ca vě ca va (t£
10-
Casadesus Robert Marcel (1899—1972) — franc, klavírista. Studoval na pařížské koná. Od 1920 mezinárodně uznávaný in terpret W. A. Mozarta a M. Ravela. Autor kadencí k Mozartovým a Beethovenovým klav. koncertům a 24 preludií pro klavír. Napsal též klav. koncerty a kom. hudbu. Casals Pablo (1876—1973) — Span, violon
cellista, skladatel, dirigent a pedagog. Žák J. Garcíi. Působil v pařížské opeře, pedagog na konz. 1905 vytvořil trio s A. Cortotem a J. Thibaudem, 1919 založil kom. orch. v Barceloně, 1938 emigroval do Francie. K jeho žákům patři nejvýznamnější svět, violoncellisté. V tvorbě vychází z klasicko-romantických konvencí. Zákl. díla: La Vi sion de Fray Martin, Miserere, oratorium El Pessebre, violoncel. skladby. Na četných konc. turné po Evropě a Americe získal triumfální úspěchy. Casanova André (nar. 1919) — franc, skla datel. Žák a přítel R. Leibowitze. Jeden z prvních franc, skladatelů uplatňujících dvanáctitónovou techniku. Autor oper, symfonii, koncertů, kom. a vok. skladeb. Casella Alfredo (1883-1947) - it. skladatel, klavírista a dirigent. Studoval v Paříži (mj. u G. Faurého). Působil jako klavírista, diri gent a pedagog v Paříži a Římě (1915—23). C. je jedním z nejvýznamnějších it. sklada telů 1. pol. 20. stol. Jeho první díla vznikala pod vlivem R. Strausse a G. Mahlera, poz ději obrátil pozornost na it. hudbu 17. a 18. stol, a na lid. hudbu, jejíž prvky využil v neoklasickém duchu. Nehledal nové cesty, ale vstřebával do sebe vzory své doby, stej ně jako podněty z tvorby C. Monteverdiho,
106
A. Scarlattiho a A. Vivaldiho. Díla: 3 sym fonie, Partita pro klavír a orch., Scarlattia na pro klavír a orch., housl., klav., violoncel koncert, kom. hudba, opery, balety, tran skřipce klasiků, úpravy, edice. Cash Johnny (nar. 1932) — amer. zpěvák
přední představitel souč. -* country hudby, jejích tradic i perspektiv. Jeho repertoár je bezpečně zakotven v lid. tradici. Caskel Christoph (nar. 1932) — něm. hráč na bicí nástroje. Studoval na Vysoké hud. škole v Kolíně n. R. Vynikající interpret zvi. Nové hudby. Působí jako pedagog a člen kom. souboru kolínského rozhlasu, cassa (ka-, it.) -* buben Cassadó Gaspar (1897—1966) — span, vio loncellista a skladatel. Studoval u P. Casalse na pařížské konz. Od 1918 podnikal úspěšná konc. turné po Evropě a Americe. Vynikající sólista a kom. hráč. Od 1958 pe dagog v Kolíně n. R. cassazione (kasac-, it.) -• kasace Casta diva — árie Normy z 1. dějství Belliniho opery Norma. Castelnuovo-Tedesco Mario (1895—1968) — it. skladatel. Studoval na konz. ve Florencii u l. Pizzettiho. 1939 emigroval do USA, kde působil jako klavírista a dirigent. Díla: předehry k Shakespearovým dramatům, Symfonické variace, housl., klav. a violon cel. koncerty, biblická oratoria Ruth, Jonah, Píseň písní, opery La Mandragola, Kupec benátský, scén, oratorium Tobias and the Angel, balety, kom. hudba, kantáty, scén, a film, hudba. Castiglioni Niccoló (nar. 1932) — it. sklada tel a klavírista. Studoval v Miláně a v Salc-
cecilianismus burku. Výrazná osobnost it. avantgardy. Díla: Canti per orchestra da camera, Inizio di movimento pro klavír, Aprěslude pro orch., Disegni pro malý orch., Rondels pro orch., Tropí pro 6 interpretů, Consonante pro 12 nástrojů, opery Uomini e no, Jabberwocky, Sweet, Ezopovy bajky pro sbor a orch. aj. Castro Juan José de (1895—1968) — argen tinský skladatel a dirigent. Studoval v Bue nos Aires a v Paříži (mj. u V. ďIndy ho). 1930—44 dirigent Teatro Colon, hostující di rigent. Díla: Sinfonia Argentina, Sinfonia biblica, symf. básně, klav. koncert, opera Proserpina a cizinec, balet Offenbachiana, kom., vok. a film, hudba. Catalaniová Angelica (1780—1849) — it. ko-
loraturní sopranistka. Jedna z nejslavnějšich zpěvaček své doby. Vynikala interpre tací Variací G dur pro housle od P. Rodeho. Vystupovala v Miláně, Lisabonu, Lon dýně, Paříži a jinde, naposled v Berlíně a Hannoveru (1828). Působila též jako pedagožka ve Florencii. Cattarino Alexander (nar. 1940) — slov, klavírista a cembalista. Absolvent VSMU v Bratislavě v třídě prof. R. Macudzinského. Od 1970 člen a sólista Slov. kom. orch. Vystupoval téměř v celé Evropě, USA a Japonsku. Catulli Carrnina — kantáta („scénické hry“) pro sóla, sbor, tanečníky a soubor 4 klavírů a bicích nástrojů od C. Orffa na texty G. V. Catulla, 1943, - Trionfi.
Cavalieri Emilio de (asi 1550—1602) — it. skladatel, jeden z tvůrců raně barokní mo nodie. Přenesl — stile rappresentativo do cirk, hudby v alegorické hře Rappresentazione di anima e di corpo, v níž na rozdíl od florentských oper použil i sborů. Cavalli Pietro Francesco (1602-1676) - it. skladatel, významný představitel benátské opery. Vytvořil belcantovou árii, byl mis trem hud. situační charakteristiky. Napsal 42 oper (autorství někt. nejisté), význam ných pro vývoj benátské opery, a řadu cirk, skladeb. caváquinho (kavankino) — malá brazilská čtyřstrunná kytara port, původu. Užívá se ponejvíce v době karnevalu při doprovodu písní. cavatina — kavatina Cavazzoni Girolamo (16. stol., datace se po hybuje v krajním rozmezí 1510 — po 1577) — it. varhaník. Jeho tvorba znamená důle žitý vývojový krok v utváření samostatné ho varh. slohu, zvi. polyfonního ricercaru. Cavos Catterino (Kavos Kateřin Albertovič, 1776-1840) - it. skladatel, od 1798 kapel ník carských divadel v Petrohradě. Vycho val první generaci rus. zpěváků, dirigoval mj. premiéru Glinkova Ivana Susanina. Složil 30 oper, singspielů a vaudevillů v ne náročném, eklektickém stylu. Ve svých rus. operách zpracovával rus. lid. motivy (Ivan Susanin na stejný námět jako M. I. Glinka). Cazzati Maurizio (asi 1620—1677) — it. skla datel, známý především jako autor instr, hudby (sonáty, triové sonáty) benátského stylu. Psal též oratoria, mše, žalmy, hymny, sólová i vícehlasá moteta. Cebotariová Maria (1910—1949) — rak. sop ranistka rum. původu. Studovala tanec a zpěv, 1926 působila v Moskvě jako herečka, od 1930 v Drážďanské opeře, kde začala její velká kariéra. Významná interpretka děl W. A. Mozarta, G. Pucciniho a R. Sťrausse i moderních něm. oper (H. Sutermeistera a G. Einema). Známá též jako konc. pěvkyně a film, herečka. cecilianismus — v 19. stol, reformní hnutí (vycházející z Říma) v katolické chrámové hudbě, jehož představiteli byla ceciliánská sdružení, pojmenovaná podle patronky chrámové hudby sv. Cecilie. Ideál chrámové
107
Ceciliánská óda hudby viděl c. v gregoriánském chorálu a polyfonii a cappella palestrinovského typu. K přívržencům c. patní v Cechách J. For ster, na Slovensku J. L. Bella. Ceciliánská óda (Ode for St. Cecilia’s Day) — oratorium G. F. Hándela na Drydenův text, 1739. Cecilská jednota (zal. 1840) — pěvecký a hud. spolek v Praze. Nejdřív v čele 3 ředi telé, brzy však hlavou spolku čes. hud. or ganizátor a dirigent A. Apt (1815—1887). Jednota pořádala abonentní koncerty (první 1840 v Platýze) zprvu komorní, od 1844 orchestrální. K dispozici měla vlastní 60členný chlapecký sbor, mužský sbor z řad studentů (až 120členný) a velký symf. orch., částečně amatérský. Uváděly se hod notné skladby všech epoch, téměř na kaž dém koncertu zazněla čes. hudba. Ces. sklad by se zpívaly česky a česky byly uváděny i v programech. Až na vedení byli členy vesměs Češi. Spoluúčinkovali vynikající umělci — pěvci K. Strakatý a L. Lukes, violista A. Dvořák a A. Cech. 1865 uzavřela C. j. činnost 117. abonentním koncertem, celesta (če-, it.) — laděný klávesový idiofon jemného zvuku (z franc, céleste — nebes ký); v podstatě klavír s kovovými destič kami namísto strun, s přesně vypočítanými rezonátory tlumenými pedálem. Tónový roz sah c — c5 se notuje ve dvou osnovách, v housl. klíči a basovém o oktávu níže. Celibidache Sergiu (nar. 1912) — rum. diri
gent. Pův. studoval přírodní védy a filozo fii. Studoval i v Paříži a Berlíně. Od 1945 šéf Berlínské filharmonie, od 1955 vystu puje jen pohostinsky. Absolvoval řadu úspěšných koncertů v Evropě a Americe, častý host CF. Autor symfonií, kom. skla deb aj. 108
celotónová stupnice -» stupnice celý tón — interval velké sekundy odpoví dající šestině oktávy. cembalo (če-, it.) — chordofon klávesového
typu, předchůdce klavíru. Vzniklo z — psaltéria téměř současně s -* klavichordem, od něhož se lišilo hlavně tim, že jeho struny se rozezvučovaly drnkáním pomocí havra ních brk, připoutaných na tangenty kláves. Proto mělo i tolik strun jako kláves. Menší typy c. se strunami rovnoběžnými s klavia turou (kolmo na klávesy), -* spinet a — vir ginal, byly oblíbenými domácími hud. ná stroji. Větší typy c. v podobě dnešního kla víru se strunami kolmo na klaviaturu (sou běžně s klávesami), — gravicembalo a — clavecin, byly konc. nástroji. C. se až do klasicismu používalo v kom. a orch. hudbě i jako sólového nástroje. Rozšířením klaví ru bylo zatlačeno do pozadí. Dnes dochází k jeho renesanci. cent — interval velikosti Vioo temperované ho půltónu, jednotka pro přesné měření a udávání tónových výšek (— temperované ladění). centrum — v hudbě harmonický prvek (např. tón, akord), kt. je významově nadřa
ciacona zen ostatním prvkům v určitém okruhu. Např. častějším opakováním nebo delším trváním ap. možno zdůraznit někt. tón — vzniká tónové c. Harmonickými vztahy možno zdůraznit jeden akord mezi ostatní mi — vzniká akordické c. Tuto vlastnost akordického c. v klasické harmonii nazývá me tónickou funkcí. Různá c. mohou být navzájem podřazená, resp. nadřazená, nebo přibližně rovnocenná (přiřazená). V prvním případě možno rozlišovat hlavní (primární) a vedlejší (sekundární) c. Ceremuga Josef (nar. 1930) — čes. skladatel.
Studoval na AMU v Praze u A. Háby, J. Řídkého a V. Dobiáše, od 1953 aspirant a 1956 pedagog, 1968 doc. film, hudby, od 1981 doc. skladby a děkan hud. fakulty AMU. Díla: symf. báseň Dětství (1964), housl. koncerty (1955, 1979), Concerto da camera p o dech, kvinteto a smyčce (1975), 3 sym fonie, Tři symfonické fresky (1959), opera Juraj Cup podle K. Čapka (1958—60). kan táty Zpěv lásky k životu na báseň F. Hrubína (1959), Český zpěv (1975), předehra Hommage aux étudiants (1964), Slavnostní předehra (1977), Pražská symfonietta (1977), De profundis clamavi pro varhany (1969), 3 smyčc. kvartety, 2 dech, kvintety a jiné kom. skladby, písně, sbory, film, hudba. Cerha Friedrich (nar. 1926) — rak. skladatel a dirigent. Studoval ve Vídni, 1958 založil s K. Schwertsikem soubor Die Reihe. Na Hud. akademii ve Vídni vede kurs interpre tace Nové hudby. Díla: Enjambements pro 6 interpretů, Mouvements I—III pro kom.
orch., Phantasma pro kom. orch., Spiegel, cyklus 6 skladeb pro 55 smyčců, opera Baal aj. Cerneiová Elena (nar. 1933) — rum. mezzosopranistka. Studovala a debutovala v Bukurešti (1951). Od 1953 sólistka opery v Bukurešti. Hostovala na nej významnějších operních scénách světa zejm. v postavách: Carmen, Amneris (Aida), Orfeus, Octavian (Růžový kavalír), Azucena (Trubadúr), Eboli (Don Carlos), Dalila (Samson a Dalila) aj. Cesta hromu (Tropoju groma) — balet A. Kara Karajeva, 1957, libreto J. Slonimskij, choreograf K. M. Sergejev. Premiéra Le ningrad 1958. Cesti Marc’ Antonio (1623-1669) - it. skla datel, jeden z nejvýznamnějších představi telů benátské opery. Rozvíjel bel canto, tě žiště jeho oper je v áriích. Nejúspěšnější byly opery La Dori a slavnostní opera pro Vídeň II porno ďoro. Skládal též kantáty a cirk, skladby. césura (z lat. caesura) — oddech, krátká pauza mezi dvěma frázemi. Označuje se krátkou kolmou čarou
nebo znaménkem shodným s čárkou či apo strofem v literním písmu. Cfasman Alexandr Naumovič (1906—1971) — rus. skladatel, klavírista a dirigent. Autor zábavné a estrádní hudby, Koncertu pro klavír a jazzový orch., písní, hudby pro rozhlas a film. Jeden z průkopníků souč. jazzu. ciacona (čakona, it.), chaconne (šakon, franc.) — hud. druh, řada za sebou jdoucích kontrapunktických variací na opakující se téma (nejčastěji v basu), s charakt. sledem harmonií, kt. se v období vrcholného ba roka stabilizovaly na rozměr 8 taktů (popř. 4+4). Nejčastější autoři: G. F. Handel, J. S. Bach. C. pěstovali též novější skladatelé, často s novými prvky, např. s tématem 109
Ciccolini
skrytým v někt. variacích v melodicko-harmonické struktuře (J. Brahms) nebo modu lačně prostupujícím různými tóninami (V. Novák). C. je blízká — passacaglii, v no vější hudbě rozdíly mezi nimi mizí. Ciccolini Aido (nar. 1925) — it. klavírista. Studoval v Neapoli. Vynikl poprvé 1949 v Paříži, od té doby pravidelně koncertuje v Evropě i v zámoří. Od 1971 prof, pařížské konz. Ciconia Johannes (asi 1335—1411) — franc, skladatel a teoretik. Působil střídavě ve Francii a Itálii. Významný a osobitý před stavitel období -» ars nova. Komponoval mešní fragmenty, moteta, it. balady, madri galy. Napsal úvahu Nova Musica. Cid (Le Cid) — opera J. Masseneta, libreto d’Ennery-Gallet a E. Blau podle Corneille. Premiéra Paříž 1885. Cigánské melodie — cyklus písni A. Dvo řáka na verše A. Heyduka, op. 55, 1880. Cignaová Gina (nar. 1900) — italsko-franc. sopranistka. Studovala v Paříži, 1929 ji an gažoval A. Toscanini do La Scaly. Působila v Římě, později v USA. Vystupovala na nej významnějších evr. scénách. Hl. postavy: Gioconda, Norma, Turandot. Cikán (Tzigane) — konc. rapsódie pro hous le a orch. M. Ravela, pův. s doprovodem klavíru, 1924. cikánská hudba — 1. označení pro kapely Cikánů. C. h. charakterizuje osobitá inter pretace — měkké, vláčné, glissandové na sazení tónu, ostrý taneční rytmus i rubato vý přednes, ornamentalita a improvizační variabilita melodické linie. — 2. vlastní c. h. se vyznačuje velkou heterogenností hud. prvků, kt. svědčí jednak o orientálním pů vodu, zvi. o vlivech hudby, s níž Cikáni žili v bližším kontaktu (perské, tur., řec.), též s lid. hudbou Rumunů, Maďarů, Slová ků, Španělů atd. V této oblasti byl vytvo řen i hud. styl, kt. našel ohlas v umělé hud bě na rozhraní 18. a 19. stol, v Uhersku. Tento styl koresponduje s -* verbuňkovým stylem a vytváří konglomerát maloměstské salónní, klasicko-romantické hudby s lid. prvky, zvi. maď., rum. a slovenskými. Cikánská láska (Zigeunerliebe) — opereta F. Lehára, libreto A. M. Willner a R. Bodanzky. Premiéra Vídeň 1910. 110
Cikánské melodie — skladba v cikánském stylu pro housle a klavír (nebo orch.) P. Sarasateho, 1878. Cikánský baron (Der Zigeunerbaron) — ope reta J. Strausse ml., libreto podle povídky M. Jókaie napsal J. Schnitzer. Premiéra Vídeň 1885. Cikker Ján (nar. 1911 B. Bystrica) — slov.
skladatel, nár. umělec. Studoval u své mat ky, V. FiguSe-Bystrého a na pražské konz. (skladbu u J. Křičky, dirigování u P. Dě dečka, varhany u B. A. Wiedermanna), na mistr, škole u V. Nováka a ve Vídni u F. Weingartnera. Od 1939 působil na brati slavské konz., 1951—79 vyučoval skladbu na VSMU. 1945—48 dramaturg opery SND. C. patří k zakladatelům slov, moderní hudby. Pro jeho sloh je příznačné bohatství nálad, obrazů a charakterů. V C. předválečné tvor bě převládají instr, žánry, v nichž vytváří vyhraněný typ slov, programní symf. básně. Od 50. let se věnuje především operní tvor bě, jíž dosáhl vynikajících úspěchů i v za hraničí. Spolu s E. Suchoněm vytvořil kla sický typ nár. a přitom souč. opery. Díla: Jarní symfonie (1937), cyklus symf. básni O životě (Léto, Voják a matka, Ráno, 1941 až 1946), Concertino pro klavír a orch. (1942), Slovenská suita pro orch. (1943), Vzpomínky, suita pro 5 dech, nástrojů a smyčc. orch. (1947), Dramatická fantazie pro orch. (1957), Meditace na Schůtzovo téma pro orch. (1964), orchestrální Studie k čino hře (1965), Variace na téma z opery Maš karní bál od Verdiho pro orch. (1971), Va riace na slov. lid. píseň pro orch. (1972),
Cimarosa Adriana Lecouvreur) v pucciniovském slo hu, dále několik orch. a kom. děl. Cilenšek Johann (nar. 1913) — něm. sklada-
Vzpomínky
Hommage á Beethoven pro orch. (1973), symf. obraz pro orch. Nad starým zákopem (1974), Symfonie 1945 pro orch. (1975), So natina pro klavír (1933), 2 smyčc. kvartety (1935), Tři etudy pro klavír Tatranské po toky (1954), Akvarely pro klavír (1957). Opery: Juro Jánošík (1950—53), Beg Bajazid (1955—56), Mister Scrooge (pův. Tiene, 1958-59), Vzkříšení (1960), Hra o lásce a smrti (1970), Coriolanus (1974), Rozsudok (1979), Oblehanie Bystrice (1983). Písňový cyklus O mamince (1940), kantáta Cantus filiorum (1940), Povstalecký pochod pro mužský sbor a orch. (1944), Óda na radost pro recitátora, sólo, sbor a orch. (1983), De set ukolébavek pro alt a kom. orch., sbo rová tvorba, skladby pro SLUK, Lúčnici a Vojenský umělecký súbor, úpravy lid. písní, scén., film, hudba aj. Cikocki (též Tikockij) Jevgenij Karlovič (1893—1970) — bělorus. skladatel, nár. umě lec SSSR. Absolvoval hud. učiliště v Petro hradě. Od 1944 uměl, vedoucí filharmonie v Minsku. Autor oper Michas Podgornyj, Alesia (přepracovaná jako Děvče z Polesí), 6 symfonií, symf. básně Poděkování, kon certů, film, hudby, úprav bělorus. lid. písní. Cilea Francesco (1866-1950) - it. skladatel. Napsal 5 oper (nejúspěšnější Arlesanka,
tel. Studoval v Lipsku u J. N. Davida. Od 1947 prof, skladby na Lisztově Vysoké hud. škole ve Výmaru. Patří k hl. představite lům symf. tvorby v NDR. Vychází z tradič ní hud. řeči, často pracuje kontrapunkticky a s elementární melodikou. Díla: Koncert pro orch., koncerty pro klavír, violoncello a housle s orch., 5 symfonií, kom. hudba. CIM (Comité International de la Musique) — Mezinár. hud. rada, orgán UNESCO, zal. 1949 jako nejvyšší orgán mezinár. spolu práce a koordinace v oblasti hudby se síd lem v Paříži. Své poslání uskutečňuje pro střednictvím nár. hud. rad, kt. sdružují všechny složky a organizace hud. kultur jednotí, zemí, jakož i mezinár. akcí, kon gresů ap. CIM sdružuje i mezinár. organi zace (- IGNM, - AIBM, - IFMC, — IGMW, Mezinár. federace hud. mládeže). Ve spolupráci s rozhl. společnostmi organi zuje od 1955 Tribune internationale des compositeurs. Cimarosa Domenico (1749—1801) — it. skla datel. Patří k nejvýznamnějším představi telům opery buffy 18. stol. Složil přes 60 oper (i opery seria). C. nejúspěšnější, do dnes hraná opera buffa je Tajné manžel ství, kt. vyniká výraznou hud. charakteristi kou, vyspělou technikou ansámblů, svěží 111
cimbál Domenico Cimarosa
melodikou a hud. humorem. C. psal i ora toria, kantáty, mše, klav. sonáty aj. cimbál — deskový úderný chordofon chro matického ladění, u něhož se struny rozeznivaji údery paliček, zřídka prstovým drn káním. Jednoduchý předchůdce c. se dostal do Evropy z persko-arab. kulturního okru hu přibližně ve 12. stol. Dnešní velké c. profesionální výroby mají 35—39 struno vých sborů, na nichž lze v chromatickém sledu od velkého C po tříčárkované g vy loudit 50—56 tónů. Rozsah malého c. je od velkého A po tříčárkované e. Nemá tlumící pedál, ani nohy, je lehce přenosný. Cincadze Sulchan Fjodorovič (nar. 1925) — gruzínský skladatel a violoncellista. Studo val na konz. v Moskvě. Díla: opereta Pan tina, balet Démon, symfonie, klav. a housl. koncert, smyčc. kvartety, instr, skladby, hudba pro divadlo a film. cink — kónický nátrubkový aerofon ze dře
va nebo slonoviny s hmatovými dírkami, stavěný v rovném tvaru (c. přímý, bílý) nebo mírně ohnutém (c. křivý, černý) s bo hatým polohovým členěním v různých od růdách. Používal se od středověku do 18. stol, vedle privilegovaných trubek. Ciortea Tudor (nar. 1903) — rum. sklada tel. Studoval v Bruselu a Paříži (u P. Dukase a N. Boulangerové). Od 1947 prof, v Bukurešti. Díla: Koncert pro smyčc. 112
orch., Passacaglia a Toccata pro orch.. klav. sonáty a suity, smyčc. kvartety, písně. CISAC (Conféderation Internationale des sociétés d’auteurs et compositeurs) — mezinár. konfederace ochranných autorských sdružení (zal. 1900) se sídlem v Paříži (-► autorské právo). Císařská symfonie (L'imperiale) — název symfonie č. 53, D dur J. Haydna, kolem 1773. Císařský koncert — název (nikoliv pův.) klav. koncertu č. 5, Es dur L. v. Beethove na, 1808. Císařský kvartet (Kaiserquartett) — smyčc. kvartet C dur, op. 76, č. 3 J. Haydna, 1799. V pomalé části skladatel cituje svou císař skou hymnu (Gott erhalte) jako téma k va riacím. Císařský valýík (Kaiserwalzer) — valčík J. Strausse ml., 1888. citát, citace — uvědomělé použití tématu nebo melodie jiného skladatele, popř. cho rálu, lid. písně ap., zprav, v programních či jiných obsahových souvislostech. Citace z dřívějšího vlastního díla se nazývá autocitace. citera — zlidovělý drnkací deskový chordo fon alpských zemí s 5 strunami nad praž covým hmatníkem a s větším počtem strun pro doprovod. Vznikla v 2. pol. 18. stol. Cithara Sanctorum — evangelický zpěvník duchovních písní, kt. sestavil a vydal Jiří Tranoscius v Levoči 1636. Vyšel v desítkách vydáni. citlivý tón — v tradiční hud. teorii tón 7. stupně, stoupající půltónovým krokem k zákl. tónu. V novější době tak někdy bý vají označovány vůbec tóny, kt. směřují do rozvodného tónu půltónovým krokem. Pro oba významy razil slov. hud. teoretik -» M. Filip — analogicky k něm. Leitton a rus. vvodnyj ton — nový termín směrný tón, kt. se ujal ve slov. hud. terminologii. Clapton Eric (nar. 1945) — angl. kytarista. Clen skupiny Yardbirds, od 1966 člen Blues breakers J. Mayalia. S touto skupinou na točil jedinou LP desku, kt. dodnes patří v oblasti -» rocku k reprezentativním. Poté s baskytaristou J. Brucem a bubeníkem G. Bakerem založil skupinu Cream. Je klasi kem rockové kytary.
Cluytens
clarino, clareta — v renesanci a baroku druh malé přirozené trubky v ladění D (Es, F) s jasným (claro) zvukem. Používala se až do 18. stol, pro vysoké tónové polohy (clarinové party) na rozdíl od větší trubky principále v ladění B (C, A), používané pro nižší polohy. clausula — 1. v -• notredamské škole polyfonní kompozice zprav, s melismatickým -» cantem firmem, kde všechny hlasy respek tují modální rytmus. C. se obvykle vysky tovala jako alternativní úsek ve varh. sklad bách. — 2. kadence, resp. kadenční formule s ornamentálními, většinou improvizova nými tóny, typická pro vok. polyfonii 16. stol. clavecin (klavsén) — pův. franc, název —• cembala, později i raných typů -► klavíru, claves — idiofon, kt. tvoří dva válečky z tvrdého, znělého dřeva o průměru 2 až 2,5 cm a délce asi 15 cm. Při úderu o sebe vydávají pronikavý, jasný zvuk, podobný zvuku vrchních tónů xylofonu. clavicembalo (klaviče-, it.) -» cembalo clavichord -► klavichord Clemens non Papa Jacobus (mezi 1510—15 až asi 1556) — franko-vlám. skladatel. Jeho sloh vyniká vysokým kontrapunktickým mistrovstvím, melodičností a zvukovou plností. Významná sbírka Souterliedekens obsahuje jednoduché homofonní zpracová ní žalmů pro 3 hlasy. Clementi Muzio (1752-1832) - it. skladatel, klav. virtuos a pedagog. Patří k tvůrcům moderní klav. techniky. Ve více než 100 sonátách vytvořil typ virtuózní klasické klav. sonáty. Psal sonatiny a jiné klav. skladby, 4 symfonie. Dodnes se používá jeho instruktivní dílo Gradus ad Parnassum. Clérambault Louis Nicolas (1676—1749) — franc, skladatel a varhaník. Komponoval zvi. varh. skladby, klav. skladby, kantáty, moteta, žalmy. Cleveland Orchestra — amer. orch., zal. 1918. Prvním šéfem byl do 1933 rus. dirigent N. Sokolov, po něm vedli orch. A. Rodzinski a E. Leinsdorf. O vynikající úroveň a svět, pověst tělesa se zasloužil zvi. G. Széll (1946 až 1970). Pod jeho vedením C. O. s velkým úspěchem koncertoval i v Evropě. Cliburn Van (vl. Harvey Lavan, nar. 1934) —
amer. klavírista. Studoval v New Yorku u R. Lhévinnové. 1954 již účinkoval s New yorskou filharmonií. Získal 1. cenu v Cajkovského klav. soutěži v Moskvě. Jeden z předních svět, klavíristů. Clidatová France (nar. 1932) — franc, klavíristka. Studovala na pařížské konz. u L. Lévyho. 1956 získala Lisztovu cenu v Buda pešti. Absolvovala mnoho konc. turné. Interpretka F. Chopina. cluster (klastr, angl.) — komplex několika současně znějících tónů s minimální inter valovou vzdáleností (velké a malé sekun dy), kt. nemá význam akordu v tradičním smyslu, protože není nositelem harmonické funkce a jeho složení nepodléhá hierarchii akordického organismu (základní tón, cit livý tón ap.).Hl. význam c. je v jeho zvu kově barevném určení (charakt. výška, slo žení z příznačných intervalů a nástr. obsa zení) a v délce trvání, resp. v charakt. rych losti následujících změn. Cluytens André (1905—1967) — francouzsko-belg. dirigent. Studoval v Antverpách, diri-
113
Cmíral goval v Komické a Velké opeře v Paříži a 1956—58 na festivalech v Bayreuthu. Od 1949 dirigoval koncerty pařížské Société des Concerts du Conservatoire a orch. pa řížského rozhlasu. Vynikající interpret hud by C. Debussyho, A. Roussela, G. Bizeta. Spolupracoval s nejvýznamnějšími svět, orch. Cmíral Adolf (1882-1963) - čes. hud. pe dagog. Prof, pražské konz., kde založil a vedl pedag. oddělení (1920—39). Autor čet ných učebnic, příruček, zpěvníků a skladeb převážně pedag. zaměření. Co slyšíme na horách (Ce qu’on entend sur la Montagne) — symf. báseň F. Liszta podle V. Huga, 1849. Coclico Adrianus Petit (asi 1500—asi 1562) — vlám. hud. teoretik. Vedl dobrodružný ži vot, působil v Německu a Dánsku. Jeho teoretický spis Compendium musices je důležitým úvodem do tvorby franko-vlám. skladatelů. Autor sbírky motetů Musica reservata. coda -» kóda col legno (kolléňo, it.) — reprodukční po kyn; hra obráceným smyčcem (tj. prutem). Colas Breugnon — 1. opera D. Kabalevského, libreto V. Bragin podle R. Rollanda. Premiéra Leningrad 1937. — 2. symf. suita ze stejnojmenné opery D. Kabalevského, op. 24, 1938. — 3. suita pro smyčc. orch. s flétnou T. Bairda, 1951. Coleman Ornette (nar. 1930) — amer. čer nošský altsaxofonista a skladatel, nejvý znamnější osobnost -* free jazzu. coll’arco (kollarko, it.) — interpretační po kyn: hrát smyčcem (opak: senz’arco — bez smyčce, — pizzicato). colla parte (ko-, it.) — hud. doprovod se podřizuje hl. hlasu, ve vok. hudbě se do provodné hlasy řídí hl. hlasem. collegium musicum — v 17. a 18. stol. hud. sdružení na něm. univerzitách, složené z ne profesionálních hudebníků. Dnes obyčejně kom. sdružení, specializované na interpre taci předklasické hudby. Collegium musicum — akademický kom. sbor z Bělehradu. Navázal na starší tradici tamního smíš, sboru s tímto jménem; v dnešní podobě vznikl 1971 jako ženský sbor pod vedením D. Matičové-Marovičové.
114
Získal 1. cenu za interpretaci polyfonnich sborů v it. Arezzu, zpíval na Pražském jaru a jiných festivalech. Vedle renesanční poly fonie se soustřeďuje na souč. jihoslovan. vok. tvorbu. Collum Herbert (1914—1982) — něm. varha ník, cembalista a skladatel. Studoval v Lip sku u K. Straubeho, G. Ramina, S. A. Matienssena a J. N. Davida. Od 1935 varhaní kem drážďanského Kreuzkirche. Od 1964 byl prof, hry na cembalo na drážďanské Vysoké hud. škole. Autor orch., kom., chrá mových, písňových, varh. a jiných skladeb. Colonnc Edouard (1838—1910) — franc, di rigent it. původu. 1873 založil Concerts Nationaux, z nichž vznikly Concerts du Chátelet a později Concerts Colonne. C. byl ve své době nejvýznamnějším interpretem děl H. Berlioze. color (ko-) — 1. v menzurální notaci použití not různé barvy (např. černých a červe ných) k vyjádření změn rytmické hodno ty. — 2. v hudbě ars nova (izorytmickém rnotetu) opakující se melodický úsek (— kolorování). Coltrane John (1926—1967) — amer. tenor-
saxofonista. Nejvýznamnější tenorsaxofonista moderního jazzu. Hrál mj. v orch. -» D. Gillespieho, ve skupinách J. Hodgese, -* M. Davise, později vytvořil vlastní kvar teto. Combarieu Jules (1859—1916) — franc, mu zikolog. Studoval na pařížské Sorbonně a v Berlíně u Ph. Spitty. Ve své vlasti se stal jedním ze zakladatelů moderního mu-
concerto' grosso zikologického bádáni. Zasloužil se o hud. výchovu a rozvoj hud. života. Jeho třisvazkové dílo Historie de la musique patři k nejlepším syntetickým pracím tohoto druhu. combo (ko-) — malá instr, skupina v jazzu (odvozeno od slova combination). Většinou trio až septeto (obsazení nad osm hudební ků patří do kategorie malých orch.). Ter mín c. se zprav, nepoužívá pro formace tra dičního jazzu. come sopra (ko-, it.) — jako nahoře. comes -» fuga comodo (ko-, it.) — pohodlně. Compere Loyset (asi 1450—1518) — franko-vlám. skladatel. Údajně studoval u J.Ockeghema. Komponoval mše, moteta, motetové chansony, především však chansony pozo ruhodné úrovně. computer music — jeden ze směrů souč. ex perimentální hudby, užívající při kompono váni samočinných počítačů. Vychází buďto z programu, kt. je výsledkem analýzy tra diční hudby, nebo z matematických postu pů, např. z počtu pravděpodobnosti (sto chastická hudba). Pokusy tohoto druhu se provádějí od pol. 50. let, zvi. v USA a Fran cii. con amore (kon, it.) — s láskou, horlivě, con anima (it.) — oduševněle, s citem, con brio (it.) — velmi živě, ohnivě. con dolore (it.) — bolestně. con eleganza (-ca, it.) — elegantně. con emozione (-ció-, it.) — s pohnutím. con espressione (it.) — výrazně. con forza (-ca, it.) — silně. con fuoco (-óko, it.) — ohnivě. con grazia (grácia, it.) — půvabně, ladně. con moto (it.) — hybně. con passione (it.) — vášnivě. con spirito (it.) — odvážně. Cón Zdenko (nar. 1919) — čes. skladatel pů sobící na Slovensku. Autor tanečních písni, estrádních skladeb a operety. Concertgebouw-Orkest — nejvýznamnějši hol. orch., kt. má sídlo v Amsterodamu, zal. 1888. Prvním dirigentem byl W. Kes; od 1895 půl století rozvíjel jeho vysoké inter pretační uměni W. Mengelberg. Vedle tvor by domácích skladatelů a svět, klasiků vě noval e Mengelberg dílu G. Mahlera. Od
1920 byl vedle Mengelberga dirigentem ně kolik let C. Muck. Po 2. svět, válce vedli orch. E. v. Beinum, J. Fournet, E. Jochum, nejnověji B. Haitink. Orch. často vystupo val s významnými hosty. concertino (končer-, it.) — 1. menší skupina; sólistů, kt. tvoří kontrast k hromadně obsa zované skupině hráčů (tutti) v — concertu grossu. — 2. zdrobnělina od „concerto“ ve smyslu rozsahem menšího nebo technicky méně náročného koncertu. Concertino Praga — mezinár. soutěž mla dých umělců do 16 let, již vypisuje od 1966 každoročně pražský rozhlas střídavě pro obory klavír—housle—violoncello, kom. sou bory a dech, nástroje. Porota posuzuje na hrávky na magnetofonových páscích, vítě zové pak účinkují živě na závěrečném kon certě. Concertino pro klavír a komorní soubor — skladba L. Janáčka, 1925. concerto -► koncert concerto grosso (končer-, it.) — druh instr, hudby, kt. vznikl v období baroka a je za ložen na barevném a dynamickém kontras tu mezi skupinou sólisticky obsazených ná strojů (— concertino, soli) a skupinou ná strojů, obsazených hromadně (tutti, ripieni, c. g.). V průběhu skladby se s těmito sku pinami pracuje diferencovaně na základě -» koncertantního principu. Původ c. g. tře ba hledat ve vícesborové technice -» be nátské školy. Jeho forma se vyvíjela od čtyřdílného cyklu nebo od mnohodílné ta neční — suity k třídílné skladbě (allegro— andante—allegro). Vnitřní řešení je blízké schématu ronda, kde se hl. myšlenka něko likrát vrací v okruhu příbuzných tónin. Tyto rondové návraty určené pro skupinu tutti (4—6) jsou spojeny díly, v nichž má sólová skupina concertina kontrastní a mo dulující epizody. Poslední návrat v tutti je opět v hl. tónině. Skupinu tutti obvykle tvoří smyčc. orch., zatímco obsazení concer tina procházelo značným vývojem. V Itálii převládaly smyčc. nástroje, franc, a něm. barokní skladatelé uplatňovali i jiné, zvi. dech, nástroje. C. g. je předchůdcem sólo vého — koncertu. Známější autoři: A. Co relli, A. Vivaldi, J. S. Bach (Braniborské koncerty) a G. F. Hdndel. Koncertantni
115
Concerts spirituels
skladby pro několik sólových nástrojů a orch. s tímto názvem píší i autoři 20. stol., u nás. např. B. Martinů, P. Bořkovec aj. Concerts spirituels — koncerty pořádané v Tuilleriích od 1725 pod vedením F. D. Philidora. Pův. byla na programu pouze chrámová, od 1727 i světská hudba. C. s. byly přístupny i širší veřejnosti. Jsou zá rodečnou formou městského konc. života. Concone Giuseppe (1801—1861) — it. vok. pedagog. Působil v Paříži. Jeho opery a vok. tvorba neměly větší úspěch, zato sbírka sol feggi! (-► solfěge), vydaná v 5 svazcích (50 Lezioni, 30 Esercizi, 25 Lezioni, 15 Vocalizzi, 40 Lezioni per Basso), se používá do dnes. conductus — pův. lat. neliturgická píseň, později v -» notredamské škole vícehlasá skladba s tenorem, kt. nebyl chorální, ale často nově zkomponovaný. Vícehlasý c. se vyznačoval pseudoakordickou sazbou. Vedle duchovních c. se objevují i skladby svět ského obsahu. conga (ko-) — 1. asi 70—80 cm vysoký membranofon protáhlého, sudovitého tvaru, na vrchní straně potažený kůží. Podobné jsou i turn ba a kinto, kt. se liší pouze výškou zvuku. — 2. afro-kubánský tanec pochodo vého charakteru. Conniff Ray (nar. 1916) — amer. dirigent, skladatel a aranžér. Studoval na Juilliard School of Music v New Yorku. Clen orch. B. Berigana, B. Crosbyho, A. Shawa, H. Jamese. V 50. letech sestavil vlastní orch. a smíš, sbor, kt. má charakt. zvuk, založený na vzájemném přiblížení orch. a vok. témbru; interpretuje evergreeny a současné písně v dokonalých aranžmá svého vedou cího. consort (konsórt) — angl. název pro kom. sdružení a jim určené skladby v 17. stol. Z autorů komponujících pro c. byli nejvý znamnější T. Morley a M. Locke (-» Deller Consort). Constantinescu Paul (1909—1963) — rum. skladatel. Studoval v Bukurešti u M. Jory. ve Vídni u J. Schmidta a J. Marxe. Od 1941 prof, na konz. v Bukurešti. Jeho skladatelský styl charakterizuje nár. melos, ta neční temperament i epická šíře. Díla: Symfonietta, Rumunská suita, opera Bouřlivá 116
noc, balet Svatba v Karpatech, oratoria Na rození Páně, Umučení a vykoupení Pána, hudba pro rozhlas, film, úpravy lid. písní. Conti Francesco Bartolomeo (1681—1732) — it. skladatel a virtuos na teorbu. Psal opery, serenaty ap. v benátském slohu, sólové kan táty, oratoria a cirk, hudbu. continuo -» generální bas contredanse (kontrdáns, franc.) — dvoudílný společenský tanec, kt. se vyvinul z angl. lid. tance (country dance). Z Anglie přešel do Holandska a Francie, kde byl též zván „anglaise“, a rozšířil se po celé Evropě. V 18. stol, patřil mezi nejoblíbenější tance šlechtických a měšťanských salónů, odkud pronikal do lid. kultury. V každé zemi se obohacoval nár. prvky. Někdy dostával ná zev quadrille (čtverylka), kde dva taneční páry tvořily základ. V této formě se c. udr žel ještě v 19. a zač. 20. stol. Zvláštní vý znam měl c. ve Španělsku (contradanza) pro vznik — habanéry. Ze Španělska se c. dostal na Kubu a do Latinské Ameriky, brzy zde zpopulárněl nejen v aristokratic kých kruzích, ale i na venkově. cool (kúl, angl.) — moderní jazzový sloh z přelomu 40. a 50. let. Reagoval na expresívní charakter — bopu racionálně kon struktivním rozvedením jeho intuitivních melodicko-harmonických výbojů. Zdůraz ňoval lineární vedení hlasů, plynulost me todiky a u dech, nástrojů tvoření tónu bez vibrata. Nejvýznamnější představitelé: -» M. Davis, — L. Tristano, — J. Lewis, S. Getz. coon song (kún) — písně repertoáru -» min strel shows. Zpěváka většinou doprovází skupina, v níž převažují strunné nástroje (banjo, kytara, ukulele). Copland Aaron (nar. 1900) — amer. sklada tel, klavírista, dirigent a hud. publicista. Studoval ve vlasti a v Paříži mj. u N. Boulangerové. 1928—31 organizoval spolu s R. Sessionsem koncerty souč. amer. hudby. Pů sobil na mnoha univerzitách, je autorem četných publikací. Na jeho styl měla vliv franc, hudba a vrcholné skladby I. Stravinského. Ve 30. letech usiloval o širokou de mokratizaci hudby, inspiroval se jazzem, mexickým folklórem, komponoval hudbu pro film a divadlo. Díla: 3 symfonie, orch.
cori spezzati Tutti
Soli
Tutti
Concerto grosso č. 5
skladby, klav. koncerty, balety Billy the Kid, Rodeo aj., opery The Second Hurri cane, The Tender Land, In the Beginning, kom. a klav. hudba aj. Coppélia — balet L. Delibesa, libreto Ch. Nuitter a A. Saint-Léon podle E. T. A. Hoffmanna, choreograf A. Saint-Léon. Pre miéra Paříž 1870. copyright (kopyrait, angl.) — výlučné právo zveřejňovat a šířit výsledek tvůrčí duševní práce. C. zabezpečují autorské zákony a me zinárodní konvence (-* autorské právo). Dí lo, které má být chráněno c., musí být označeno (C), jménem autora, resp. vyda vatele, a rokem zveřejnění. corda — struna Corea Chick (nar. 1941) — amer. pianista, spojující prvky jazzu a -• rocku. Hrál s M. Davisem a H. Hancockem. Corelli Arcangelo (1653-1713) - it. skla datel a houslista, jeden z nejgeniálnějších barokních hudebníků, jehož tvorba má zákl. význam pro vývoj kom. a orch. hudby. Po-
kračoval v tradici — boloňské školy a psal triové (duové) housl. sonáty, v chrámové sonátě ustálil čtyřdílné formové schéma. Je tvůrcem concerta grossa, i když v něm uží vá ještě běžných formových typů. C. sloh se vyznačuje ušlechtilou, klidnou kantabilitou bez virtuóznich efektů. Hl. díla: 48 trio vých sonát, 12 duových sonát, 12 concerti grossi. Corelli Franco (nar. 1921) — it. tenorista.
Působil v Římě, Benátkách, Florencii, Lisa bonu, New Yorku (Metropolitní opera). Vý znamný představitel střední it. pěvecké ge nerace. Hl. postavy: Don José (Carmen), Radames (Aida), Canio (Komedianti), Kalaf (Turandot). Corena Fernando (nar. 1916) — švýc. basista tur.-it. původu. Studoval v Miláně. Debuto val 1947 v Terstu, vystupoval na předních scénách v Evropě a v USA. Jeden z nej lepších buffo basistů na světě. Významné postavy: Bartolo (Lazebník sevillský), Dul camara (Nápoj lásky), Don Pasquale, Osmin (Unos ze serailu), Falstaff, Leporello (Don Giovanni). cori spezzati — označení pro dělené sbory
117
•Coriolanus ve skladbách -* benátské školy. Umístění sborů odděleně se využívalo k působivým zvukovým efektům, k dialogu sborů a k uplatnění — koncertantního principu. Coriolanus — předehra L. v. Beethovena,
J.IJJ -I jlrnw c moll, op. 62. ke Collinovu dramatu, 1807. Cornelius Peter (1824—1874) — něm. skla datel, Lisztúv a Wagnerův žák, kt. v lit. pracích, kritikách ap. probojovával novoromantickou hudbu. Nepodlehl Wagnerovu vlivu. Jeho opera Lazebník bagdadský patří mezi nejlepší něm. komické opery. Jeho ly rickému. poetickému naturelu vyhovovala ■zvi. písňová tvorba (cykly Trauer und Trost, Weihnachtslieder, Brautlieder). Na psal operu Cid, sbory, cirk, a kom. hudbu, cornet (ko-, franc., angl.), cornetto (ko-, it.) -* cink i —■ kornet. corno (ko-, it.) — roh i — lesní roh. cornu — 1. signalizační zvířecí roh. — 2. starořímský pastýřský a lovecký signalizační plechový nátrubkový aerofon, odvozený od rohu, stočený téměř do kruhu, podobný větší -» buccině. Corregidor — komická opera H. Wolfa, lib reto R. Mayrederová podle novely P. A. de Alarcóna Třírohý klobouk. Premiéra Mann heim 1896. corrido (ko-) — lid. balada v Mexiku a Ve nezuele. Vychází ze starých Span, romancí a trubadúrských zpěvů. Zpívá se v ní o či li údolí Cortés
118
nech legendárních hrdinů, o sociálním bez práví a aktuálních událostech. Cortés Rudolf (nar. 1921) — čes. zpěvák pop. hudby. 1947 úspěšně absolvoval kon kurs na roli Woody ho v muzikálu Divotvorný hrnec. Od té doby také začala (až do 1956) jeho stálá spolupráce s orchestrem K. Vlacha. Cortot Alfred (1877-1962) - franc, klaví-
rista. Studoval na pařížské konz. u L. Diémera. Koncerty v USA a Evropě mu získaly pověst nejlepšího franc, klavíristy. Jeho hra vynikala intelektem, velkorysým projevem, ušlechtilostí zvuku, čistou formou a detail ním vypracováním technických problémů. C. byl vynikajícím interpretem Schumannových. Chopinových a Debussyho děl. 1905 vytvořil s J. Thibaudem a P. Casalsem trio, kt. účinkovalo dlouhá léta. 1919 spoluzaložil École normále de musique. kde byl i delší čas ředitelem. C. je autorem lit. prací La musique franqaise de piano a Principes rationnels de la technique pianistique. Cosi fan tutte — opera buffa W. A. Mozar ta, libreto L. da Ponte. Premiéra Vídeň 1790. Cossottová Fiorenza (nar. 1935) — it. mezzosopranistka. Studovala v Turíně, v krátkém čase dosáhla svět, kariéry. Hostuje na před ních evr. scénách, často zpívá i sopránové partie. Vynikající interpretka it. repertoáru. Costanza e fortezza — opera J. J. Fuxe, komponovaná pro korunovační slavnosti v Praze r. 1723. Costeley Guillaume (asi 1531—1606) — franc.
Cowell
skladatel, patřící v kompozici chansonu mezi vedoucí skladatele generace po C. Jannequinovi. cotillon — kotilión Cotrubasová Ileana (nar. 1939) — rum. sopranistka. Studovala v Bukurešti, tamtéž 1964 debutovala. Od 1967 působí na svět, operních scénách (Salcburk, Londýn, Frank furt, Vídeň) jako mozartovská interpretka, především však jako vynikající Manon. 1967 v Glyndebournu získala mimořádný úspěch jako Mélisanda v Debussyho Pelléovi a Mélisandě. Vynikající konc. zpě vačka. country and western (kántri, angl., zkr. c & w) — souhrnný název pro hud. formy amer. venkova a styly z nich vycházející, jejichž pův. zdrojem byly písně a balady vystěhovalců z Evropy, především z Anglie, Skotska a Irska, kteří se usadili v teritoriu appalačského a ozarkského pohoří Jihu USA a až do 20. let 20. stol, byli izolováni od městských hud. útvarů. V souč. době zahr nuje c & w tyto styly: hillbilly, tradiční country, moderní country, bluegrass, cajun, western swing, rockabilly a country rock, country blues (kántri blůz, angl.) — blues Couperin Francois (le Grand — Velký, 1668
až 1733) — franc, skladatel, největší mistr franc, clavecinistů, jedna z největších osob nosti franc, hud. baroka. Jeho suity (ordres) s programními názvy, tance a jiné skladby pro clavecin vynikají mistr, klav. sazbou, množstvím jemných melodických ornamen tů a poetickou atmosférou. C. vliv sahá přes J. Ph. Rameaua, J. S. Bacha, G. F. Hándela
a franc, impresionisty až do 20. stol. Psal i cenná kom., orch. a cirk. vok. díla. Jeho L’Art de toucher le clavecin patří k zákl. dílům cembalové pedagogiky 18. stol. couplet — kuplet courante (kurant, franc.), corrente (it.) — franc, třídobý rychlý tanec. V 16. stol, ob líbený na šlechtických dvorech, v 17. stol, se stal stálou částí -» suity a následoval po -*■ allemandě, s níž byl melodicky příbuzný. Charakt. rytmus:
Courvoisier Walter (1875—1931) — švýc. skladatel, pův. lékař. Studoval v Mnichově u L. Thuilleho. Od 1910 působil na Akade mii umění v Mnichově. Díla: symf. prolog Olympischer Frůhling, symf. skladba Das Schlachtschiff Téméraire, oratorium Totenfeier, šest housl. suit, opery (Lanzelot und Elaine), množství písní. Covent Garden Opera London — nejvý znamnější operní scéna ve Velké Británii. Založil ji 1732 pod tímto názvem J. Rich jako ústav pro pěstování všech div. druhů. G. F. Hiindel zde uváděl svá oratoria; od pol. 18. stol, se zde hrají výlučně opery. Pro tuto scénu napsal C. M. Weber Oberona. 1846 ovládla C. G. O. L. it. opera. 1861 tu debutovala A. Pattiová a po ní zde zpívali nejvýznamnější pěvci. Od 1884 H. Richter každoročně uváděl wagnerovské cykly. 1892 dostala C. G. O. L. přívlastek Royal Opera (královská). Působili zde: sir T. Beecham, B. Walter, W. Furtwdngler, C. Krauss aj. V době 2. svět, války byla C. G. O. L. za vřena, 1946 znovu otevřena a k ni přičleněn Royal Festival Ballet. Několik let zde pů sobili R. Kubelik, R. Kempe, 1961-71 G. Solti, poté C. Davis. Dramaturgicky je C.G.O.L. zaměřena výlučně na klasický tra diční repertoár a jen občas uvádí díla souč. autorů (B. Britten). cow-bell (kau-, angl.) — kravský zvonec, označovaný často jen bell nebo kubánským názvem cencerro (senserro). Při hře se na něj tluče železnou tyčkou nebo dřevem. Cowell Henry Dixon (1897—1965) — amer.
119
Craft skladatel. V hudbě zprvu autodidakt, v 30. letech studoval v Berlíně etnomuzikologii. Na rozsáhlých konc. zájezdech po Evropě a USA budil pozornost neobvyklým způso bem klav. hry (— cluster). C. horlivě expe rimentoval v oblasti zvuku a spolupracoval s L. Termenem při stavbě nových nástrojů. Napsal 12 symfonií, 2 balety, kom. skladby aj. Craft Robert (nar. 1923) — amer. dirigent. Žák P. Monteuxe a I. Stravinského. Přítel, společník I. Stravinského a dirigent jeho skladeb. Vydal několik svazků rozhovorů se Stravinským (vyšly též v čes. překladu). Realizoval první kompletní nahrávku skla deb A. Weberna. Cramer Johann Baptist (1771—1858) — něm. klav. virtuos, pedagog a skladatel. Napsal 105 klav. sonát, výborné etudy, kt. se hrají dodnes, koncerty a kom. skladby. Credo — třetí a nejdelší část mešního ordi naria (-► mše). V gregoriánském chorálu první frázi melodie (Credo in unum Deum) zpíval kněz a sbor začínal až slovy Patrem omnipotentem, proto i vícehlasá zpracování C. začínala až od Patrem. cremonská škola — nejvýznamnějši evr. centrum výroby mistr, houslí 16.—18. stol, v it. Cremoně, představované několika rody a generacemi vynikajících mistrů-houslařů. Její základy položil v 2. pol. 16. stol. Andrea Amati (1535—1611), vedle zaklada tele brescijské školy -► Gaspara da Sald, tvůrce dnešní podoby houslí. Nástroje — N. Amatiho, — A. Stradivariho a -* G. Guarneriho jsou dodnes vzorem dokonalosti. Creole Jazz Band — 1. neworleánský jazzo vý soubor z 1912—17, kt. položil základy -* kreolského jazzu. Hrál v obsazení: F. Keppard (kornet), C. Bacquet (klarinet), E. Venson (trombón), L. Williams (kytara), B. Johnson (kontrabas), D. Johnson (bicí). — 2. název skupiny Joe „King“ -» Olivera 1920-25. Obsazení 1922-24: J. Oliver a L. Armstrong (kornet), J. Dodds (klarinet), H. Dutrey (trombón), L. Hardin (klavír), B. Johnson (kontrabas), B. Dodds (bicí), crescendo (křeše-, it.) — postupně zesilovat;
zkr. cresc., grafické označení: “■—
120
■
, taktu. Má velmi živé tempo. Cuclin Dimitrie (nar. 1885) — rum. sklada tel. Studoval v Bukurešti a Paříži (též u V. ďlndyho). 1922—30 prof, na Brooklynské konz. v New Yorku, potom v Bukurešti. V jeho tvorbě převládá příklon k tradicionalismu a k lid. hudbě. Díla: dvě desítky symfonií, kom., instr, a vok. skladby, opery Soria, Agamemnon, Meleagridde aj.
Czerny-Stef aňská
cueca (kueka) — živý tanec 3A nebo 6/g taktu z Chile a Bolívie. Většinou je dvoudílný: první část je pomalejší (moll) a druhá část rychlá (dur). Mnohdy trvá tanec až půl ho diny, často též se zpěvem. Curzon Clifford (1907-1982) - angl. klaví rista. Studoval v Londýně na Royal College of Music, později u A. Schnabela, W. Landowské a N. Boulangerové. Cele se soustře dil na konc. činnost, četná zahr. turné. Cvetko Dragotin (nar. 1911) — slovin. muzi kolog. Hud. védu studoval na KU v Praze. Působí jako prof, v Lublani. Autor cenných prací o slovin. hudbě. cyklické formy — větší počet relativně sa mostatných skladeb, spojených v jeden ce lek. Nejmenším typem cyklu je spojeni dvou částí (např. pomalá—rychlá). Dosud známý maximální počet částí kolísá mezi 15—20, průměr 6—8 (např. partity a suity J. S. Bacha). Podle myšlenkového skloubení jsou známy dva zákl. typy: a) suitová cyk ličnost—v baroku se vykrystalizovalo spo jení většího počtu tempově odlišných tan ců, případně se vsunutými instr, skladbami, v taneční suitu (— suita). Novější suitová cykličnost je spojení většího počtu charak terově odlišných hud. částí, z nichž nemusí mít každá (nebo ani jedna) taneční charak ter. V hud. romantismu dostává suita programní charakter (— programní hudba). Počet částí není přesně stanoven, stává se však téměř pravidlem, že přesahuje číslo 4. V současnosti označují někt. skladatelé i zá važná symf. díla za suity, když se jejich řešení příliš odklonilo od klasického vzoru — symfonie, — sonáty nebo — koncertu; b) sonátová cykličnost — dosáhla typického složení v období hud. klasicismu. První va rianta (sonáta, symfonie) má 4 části: 1. středně rychlé tempo (allegro, allegretto); 2. pomalé tempo (largo, adagio, andante); 3. rychlé tempo, taneční charakter (scherzo, menuet; allegro, vivace); 4. rychlé tempo — finále (allegro, vivace, presto). První část bývala zprav, řešena v — sonátové formě, druhá v — písňové formě, třetí ve složené písňové formě, čtvrtá v rondové (— ron do). Tonální rozvrh: krajní části v totožné nebo v rovnocenné tónině, střední v příbuz ných tóninách (subdominantni, paralelní,
stejnojmenná nebo terciová příbuznost). Druhá varianta (koncert) má tři části: rych lou — pomalou — rychlou, tj. jako čtyřdílná varianta s vynecháním třetí (taneční, scherzové) části. — V současné době se složení c. f. řeší individuálně, často nezávisle na uvede ných vzorech. Někt. jiné typy c. f.: cyklus písní, cyklus instr, skladeb, alba (s volným výběrem podle potřeby). cymbalum (řec. kýmbalon) — ve starověkém Římě od Reků převzatý zvonec i kovové po lokoule, bicí nástroje, obdoba dnešních -» činelů. V raném středověku upadl v zapo menutí. Později byl název c. spojován s růz nými kovovými i strunnými údernými ná stroji. Proto se v někt. evr. oblastech ucho val zákl. tvar tohoto termínu v názvu pro činely (franc, cymbales), v jiných pro —■ cembalo i -* cimbál. Cypřiše — cyklus 18 písní A. Dvořáka na slova G. Pjlegra-Moravského, 1865. Též 12 skladeb pro smyčc. kvarteto téhož autora (instr, přepisy písní). Cyrano de Bergerac — orch. suita J. B. Foerstra, 1903. cyrilismus — čes. obdoba cecilianismu, hnutí usilujícího od 1870 ve specifických čes. pod mínkách o reformu chrámové hudby návra tem ke slohu vok. polyfonie, pěstování cho rálu a lid. duchovní písně. K přívržencům patřil i mladý L. Janáček a J. B. Foerster. Czerny Carl (1791—1857) — rak. skladatel, klavírista a pedagog, žák L. v. Beethovena, autor více než 1000 op., z nichž jsou vý znamné pouze instruktivní skladby pro kla vír. Mnohé jeho etudy se používají dodnes. Czerny-Stefaňská Halina (nar. 1922) — pol. klavíristka. Studovala u A. Cortota v Pařířiži a na varšavské konz. u Z. Drzewieckého. Vynikající interpretka F. Chopina.
121
.ciika
Czerwenka Oskar (nar. 1924) — rak. basis ta. Od 1951 člen Vídeňské státní opery. Vystupuje na předních scénách, též v Me tropolitní opeře. Vyniká v charakterních a buffo úlohách. Czibulka Alphons (1842—1894) — rak. skla datel původem ze Spiš. Podhradí. Působil jako vojenský kapelník ve Vídni. Autor pop. operet, tanečních písni a zábavných skladeb. Cziffra Gybrgy (nar. 1921) — maď. klavíris ta. Studoval v Budapešti. Od 1956 žije v za hraničí. Absolvoval mnoho úspěšných kon certů v Evropě a Americe. Upozornil na sebe jako interpret děl F. Chopina a F. Liszta. Czyž Henryk (nar. 1923) — pol. dirigent a skladatel. Studoval v Poznani u T. Szeligowského. Působil v katovickém rozhlase
a v Lodži, dirigent krakovské filhai Z jeho tvorby jsou známy zejm. Sym ké variace.
Cajkovskij
a/ Klavírní koncert b moll
ča-ča — tanec kubánského původu; hudeb ně pomalejší druh mamba, oba tance však vznikly splynutím latinskoamer. rytmů s rytmickými a stylovými prvky jazzu. Takt Ví, v tempu 32—40 taktů/min. Charakt. rytmická figura:
Cajkovskij Boris Alexandrovič (nar. 1925) — rus. skladatel. Studoval v Moskvě u N. Mjaskovského, D. Sostakoviče a V. Sebalina. Díla: symfonie, koncerty pro violon cello, housle, klavír s orch., Šest studií pro orch., Symfonietta pro smyčc. orch., kom. hudba, opera Hvězda, scén, a film, hudba. Cajkovskij Petr Iljič (1840 Votkinsk - 1893
Moskva) — rus. skladatel. Po studiích na právnickém učilišti a čtyřleté službě na mi nisterstvu spravedlnosti v Petrohradě stu doval na konz. v Petrohradě (u A. Rubinštejna). 1866—77 působil jako učitel hud. teorie na konz. v Moskvě, následujících 13 let žil jako svobodný umělec s podporou
bohaté mecenášky N. Mechové střídavě v Rusku a v cizině, kde vystupoval též jako dirigent svých vlastních děl (i v Praze). C. byl prvním rus. skladatelem, kt. na pro fesionální bázi usiloval o dosažení svět, úrovně a o uvedení velké tradice západoevr. hudby do Ruska. Navázal na vídeňský kla sicismus (hlavně na W. A. Mozarta), na pod něty z něm., it. i franc, romantismu (R. Schumann, V. Bellini, F. Chopin, F. Liszt, H. Berlioz, Ch. Gounod), jakož i na M. I. Glinku a A. S. Dargomyžského, a dospěl k osobité klasicisticko-romantické i evropsko-ruské syntéze. Charakteristické rysy jeho skladatelského naturelu jsou: univerzálnost žánrů a druhů, bohatá hudebnost, ne vždy podrobovaná potřebné disciplíně a výběru, melancholický lyrismus, místy vystupňovaný až v romantický citový exhibicionismus, ale i dram, tragická výrazová síla. Jeho estetickým programem bylo zdů razňování všelidských, skrze subjektivní zážilkovou sféru nazíraných obsahů, proto se nár. tón v jeho hudbě neopirá v takové míře o přímé používání folklórních prvků jako u skladatelů — Mocné hrstky. Těžiště C. odkazu a významu je v inslr. tvorbě.
123
,
I
|
1
Cakarevičová
Jeho 4., 5. a 6. symfonie patří mezi vrchol né skladby 19. stol. C. nej lepší opery vyni kají psychologickou hud. charakteristikou, v baletech a v písňové tvorbě se výborně uplatnil jeho poetický lyrismus. Díla: sym fonie 1. g moll, Zimní sen, 2. c moll, 3. D dur, 4. f moll (1877), 5. e moll (1888), 6. h moll, Patetická (1893), programní sym fonie Manfred (1885), symf. poéma Fátum, konc. předehry Hamlet, Romeo a Julie, Bouře, Slavnostní předehra 1812, symf. fan tazie Bouře, Francesca da Rimini, symf. balada Vojvoda, Italské capriccio, 4 suity (Mozartiana), 2 baletní suity, smyčc. se renáda C dur (1880), 3 smyčc. kvartety (D dur s pop. Andante cantabile), F dur a es moll, klav. trio a moll, smyčc. sextet Vzpomínky na Florencii, 3 klav. koncerty, z nich nejznámější b moll (1875), housl. koncert D dur (1878), 2 klav. sonáty, poetic ké programní cykly Dětské album, Roční doby, idealizované taneční skladby aj., ope ry Pan vojevoda (1868), Opričnik (1872), Kovář Vakula (1874, 2. verze Střevíčky, 1885), Evžen Oněgin (1878), Panna Orleánská (1879), Mazepa (1883), Čarodějka (1887), Piková dáma (1890), Jolanta (1891),- balety Labuti jezero (1876), Šípková Růženka (1889) a Louskáček (1892), jiné vok. sklad by: 100 romancí, chrámové a světské sbory, kantáty aj. Cakarevičová Djurdjevka (nar. 1923) — srb. mezzosopranistka. Studovala na Hud. akademii v Bělehradě. Působí jako sólistka opery v Bělehradě. S úspěchem se účastnila mezinár. soutěží, koncertuje v celé Evropě i v USA. Vyniká hlavně v it. repertoáru. Cakarov Emil (nar. 1948) — bulh. dirigent. Studoval u K. Ilieva a V. Simeonova na sofijské konz., po vítězství v Karajanově sou těži (1971) se stal asistentem dirigentů H. v. Karajana a S. Ozawy. Od 1974 je šéfem Plovdivského symf. orch., pohostinsky vy stupuje s četnými evr. i amer. orch. Cangalovié Miroslav (nar. 1921) — srb. ba sista. Žák Z. Zikové. Od 1947 sólista běle hradské opery. Vyniká zvi. v basových par tiích slovan. oper. Capek Jan (první pol. 15. stol.) — čes. husit ský kněz a skladatel. - Autor písní Nuž křesťané viery pravé, Ve jméno božie po
124
čněme, Dietky, bohu zpievajme a snad i dal ších. Historik F. M. Bartoš se pokusil doká zat jeho autorství písně Ktož jsú boží bo jovníci. C. už 1417 napsal traktát o význa mu válečného zpěvu a zpěvní přípravy dětí, čardáš — párový tanec lid. původu (csárda — krčma). Sestává z pomalé (lassan) a rychlé (friss) části, obě v sudém taktu. Rozšířený v bývalém Uhersku. Charakt. prvků novouherského stylu, kt. pronikly do tohoto ta nečního typu, použili ve své tvorbě F. Liszt, J. Brahms, F. Erkel aj. Tanečně a často i hudebně se liší maďarský č. od č. na Slo vensku. Cardášová princezna (Die Csárdásfůrstin) — opereta E. Kálmána, libreto L. Stein a B. Jenbach. Premiéra Vídeň 1915. Čarodějná láska (El Amor brujo) — balet s altovým sólem M. de Fally, 1913—14, lib reto M. Sierra, choreograf P. Imperio. Pre miéra Madrid 1915. Carostřelec (Der Freischůtz) — opera C. M. Webera, libreto F. Kind. Premiéra Berlín 1821. První romantická a něm. nár. opera. Cart Jiří (1708-1774) - čes. houslista a skladatel. Studoval v Havl. Brodě a Praze. Působil ve šlechtických a král, kapelách ve Varšavě, Drážďanech, Rheinsbergu, Berlíně a od 1757 v Mannheimu. Housl. sonátami a koncerty, trii a sinfoniemi se řadí jako člen tzv. mannheimské školy vedle J. Stá tnice, F. X. Richtera a jiných mezi čes. předchůdce klasicismu. časopisy hudební — hudební časopisy častuška — vznikla v 2. pol. 19. stol, jako svérázný žánr rus. folklóru. Svým textem obyčejně reaguje na aktuální události, často má žertovný a improvizační charakter. Cavdarová Jelizaveta Ivanovna (nar. 1925) — ukraj. sopranistka, nár. umělkyně SSSR. Žačka O. Aslanovové. Laureátka mezinár. pěveckých soutěží. Od 1948 sólistka kyjevské opery. Vyniká v koloraturních partiích. Cech Adolf (1841—1903) — čes. dirigent. 1866—1900 dirigent pražského Prozatímního divadla a ND (do příchodu K. Kovařovice). Dirigoval premiéry Smetanových oper, po čínaje Libuší, premiéru cyklu Má vlast, Dvořákovy opery Jakobín a Cert a Káča, Fibicha, poprvé uvedl v ND Wagner ova Lohengrina atd.
Cernušák
Cech František (nar. 1923) — čes. flétnista. Sólista vynikajících tónových kvalit i tech niky. Od 1943 člen CF, od 1950 prof. konz. a od 1969 doc. na AMU v Praze. Cechy krásné, Cechy mé — píseň J. L. Zvonaře, jež zlidověla; původně čtyřzpěv op. 6, č. 1 ze sbírky Varyto a lyra, vydané tiskem v Praze 1856. Celanský Ludvik Vítězslav (1870-1931) čes. dirigent a skladatel. Jako dirigent pů sobil ve Lvově, Kyjevě, Varšavě, Paříži a Praze. 1901 založil CF, 1907 operu v PrazeKrál. Vinohradech, 1918-19 šéf CF, 1920 založil Sakovu filharmonii. V opeře vynikal interpretací romantické literatury. V tvorbě vycházel ze Z. Fibicha a impresionismu. Komponoval melodramy, písně, sbory a operu Kamila. Cemberdži Nikolaj Karpovič (1903—1948) — rus. skladatel. Absolvoval moskevskou kon zervatoř u A. Alexandrova a S. Vasilenka. Patřil k aktivním členům -► PROKOLLu. V tvorbě vycházel z folklóru národů SSSR (orch. suity Arménie, Moldavská, Uzbecká a Tádžická). Napsal též operu Vlaštovka, housl. koncert aj. Čeněk Bohumil (1869—1960) — čes. hud. pe dagog, upravovatel lid. písní. Studoval v Ji číně a v Praze. Působil jako prof, a sbor mistr spolku Smetana. Autor metodických příruček hud. výchovy i učebnic intonace (-» Čeňkova intonační tabule). čeng — čin. hud. nástroj, rodově mezi aerofonem a idiofonem, soustava 13—24 píšťal různé velikosti s průraznými jazýčky, rozezvučovanými foukáním. Do Evropy pronikl koncem 18. stol. Čeňkova intonační tabule — pomůcka pro intonování z notového zápisu v rozsahu ma lé g až dvoučárkované a ve všech praktic kých klasických tóninách, pojmenovaná po dle sestavitele. Předznamenání se znázor ňuje vysouváním zač. notové osnovy. Zákl. tón, tóny tónického kvintakordu a stupně tóniny se znázorňují přesouváním barev ného pozadí pod vyříznutými otvory not. Cerepnin Alexandr Nikolajevič (1899—1977) — rus. skladatel a klavírista,, syn Nikolaje C. Studoval u svého otce. Od 1921 žil ve Francii a USA. Jeho pobyt na Dálném vý chodě poznamenal tonalitu jeho pozdně ro
manticky orientované tvorby. Díla: 5 sym fonií, 6 klav. koncertů, opery 01-01, Die Hochzeit der Sobeide, The Farmer and the Fairy, balety Ajanta’s Frescoes, Training aj. Spolupracoval na baletu Sota Rustaveli s A. Honeggerem a T. Harsányim. Cerepnin Nikolaj Nikolajevič (1873—1945) — rus. skladatel. Studoval u N. RimskéhoKorsakova. 1909—14 dirigent Dagilevova Rus. baletu v Paříži, 1918—21 ředitel konz. v Tbilisi. Od 1921 žil v Paříži. Znám zvi. jako autor baletů. Díla: Klavírní koncert, opery Vaňka, Svat, balety Pavilion d’Armide, Dionysus, Romance of the Mummy, kom. skladby, písně aj. Dokomponoval a in strumentoval Musorgského Soročinský jar mark. Čermák Ota (1919—1963) — čes. varhaník. Studoval na pražské konz. varhany u B. A. Wiedermanna, skladbu u J. Řídkého. Od 1945 varhaník a ředitel kůru v Kar. Varech, doma i v cizině proslul svými koncerty na elektrofonické varhany, na nichž uváděl pop. a zábavnou hudbu. Černohorský Bohuslav Matěj (1684—1742) — čes. skladatel. Z jeho tvorby se zachovalo asi jen 14 děl, ale většina z nich svědčí o mistrovství a osobitém pojetí vrcholné barokní polyfonie. Jeho varh. fugy (gis moll—D dur, D dur, c moll, snad i F dur a a moll s chromatickým subjektem; ostat ní, uveřejněné s jeho jménem, byly identi fikovány jako díla jiných autorů) a tokáta jsou prvními známými čes. varh. skladba mi. Vedle litanií a nešpor zahrnuje jeho vokálně instr, tvorba zejm. vynikající Ofertorium pro 12. neděli po sv. Duchu (ve 2 verzích), fugované moteto Laudetur Jesus Christus, fugu Quem lapidaverunt s textem o sv. Štěpánovi a Regina coeli pro soprán, koncertantní violoncello a continue. 10. a 20. léta prožil v Itálii; nejlepší zachovaná díla vznikla v 20. letech v Cechách. Vynikl i jako varhaník a pedagog. Cernušák Gracian (1882—1961) — čes. hud. historik a kritik, prof, brněnské konz. a JAMU, dlouholetý kritik Lid. novin, výraz ná osobnost hud. Brna. Vydal znamenitou učebnici Dějepis hudby, redigoval Pazdírkův Hudební slovník a Československý hu dební slovník osob a institucí.
125
.
Černý
Černý Ladislav (1891—1975) — čes. violista a pedagog, nár. umělec. Studoval na praž ské konz. Působil jako sólový violista a pe dagog v Lublani, kde založil Zikovo (pozdě ji Pražské) kvarteto, s nímž se 1921 vrátil do vlasti. Od 1949 prof, violové hry na AMU v Praze. Vynikající interpret svět, a čes. literatury (mj. tvorba P. Hindemitha, novinky mladších čes. skladatelů). Černý Váša (1900—1982) —čes. violoncellista a pedagog. Po studiu na konz. a mistr, škole v Praze se stal 1922 konc. mistrem CF. Vý znamný kom. hráč. Od 1945 působil jako pedagog v Brně, Praze i Bratislavě. Známý jako interpret skladeb svých současníků. Cert a Káča — pohádková opera A. Dvořá ka, libreto A. Wenig. Premiéra Praha 1899. Čertova stěna — komická opera B. Smeta ny, libreto E. Krásnohorská. Premiéra Pra ha 1882. Hist, námět s komickými prvky převedl skladatel svou koncepci do roviny syntetického dram, účinku. Červená sedma — čes. kabaretni sdružení. Založeno 1907, od 1918 mělo v Praze vlastní scénu. Vedoucí osobností byl J. Červený, hudbu zde dále psal K. Balling aj., texty zejm. E. Bass. Působila do 1922. Červený Jiří (1887—1962) — právník, zakla datel čes. lit. studentské kabaretni skupiny Červená sedma (1910—22). Byl jejím uměl, vedoucím a hl. autorem. Červinková Ludmila (1908—1980) — čes. sopranistka. Studovala zpěv v Praze. Půso bila v Olomouci, Ostravě a od 1942 v ND v Praze. Vynikala jako představitelka hrdinských postav ve Smetanových, Dvořá kových, Janáčkových a Fibichových ope rách. Vystupovala též v zahraničí. Česányiová Margita (nar. 1911) — slov, sopranistka, nár. umělkyně. Studovala na Hud. a dram, akademii u J. Egema. 1933—39 členka, od 1942 sólistka opery SND. Hl. po stavy: Milada (Dalibor), Rusalka, Senta (Bludný Holanďan), Leonora (Fidelio), Katrena (Krútňava), významná verdiovská interpretka — Amélie (Maškarní ples), Aida, Desdemona (Othello), Lady Macbeth (Mac beth). Česká beseda -» beseda Česká filharmonie (zkr. CF) — nejvýznam126
Margita Cesányiová
nější čes. orch. těleso a uměl, ústav. Začátky 1894, kdy pod tímto názvem vystoupil orch. ND a uspořádal bezplatné koncerty. První koncert ČF jako spolkového orch. dirigoval 4. 1. 1896 A. Dvořák. Jako samostatný orch. působí CF od 1901 a jejím dirigentem a šé fem byl L. V. Celanský. Po něm se stal šéfem O. Nedbal, později V. Zemánek, 1902 až 1906 byl znovu šéfem O. Nedbal. Důle žitým momentem uměl, vývoje byla pre miéra Suková Zrání 30. 10. 1918, kdy CF poprvé dirigoval V. Talich. Po letech zá pasů o existenci se 1919 utvořila Cs. filharmonická společnost a šéfem se stal V. Ta lich, dirigenty F. Stupka a K. Sejna. Hosty orch. byly nejvýznamnější osobnosti (E. Ansermet, A. Boult, O. Klemperer, B. Walter, G. Széll, B. Molinari, S. Celibidache, P. Klecki, A. Pedrotti, W. Sawallisch, H. v. Ka rajan, L. Matačič, K. Bohm, G. Roždéstvenskij, S. Baudo, E. Leinsdorf, C. M. Giulini aj.). První zájezdy po Evropě (už od 1919) a později po celém kulturním světě zařadily CF mezi přední evr. orch. 1945 se CF stala samosprávným ústavem. 1942—48 byl uměl, šéfem R. Kubelik, po něm V. Neumann a K. Sejna. 1950 se stal uměl, ředitelem K. Ančerl, kt. byl od 1956 hl. dirigentem. Od 1968 je hl. dirigentem V. Neumann, uměleckým ředitelem 1958—80 J. Pauer, od 1980 C. Kohoutek. Sólisty CF byli jmenováni A. Plocek, J. Suk (housle), M. Sádlo, J. Chuchro (violoncello), J. Páleniček, J. Panenka, Z. Růžičková, I. Mora vec, I. Klánský, B. Krajný (klavír), V. Sou
česká hudba kupová (zpěv). K CF přičleněny soubory Smetanovo kvarteto, Talichovo kvarteto, Due Boemi di Praga, Pražští madrigalisté, Ces. noneto, Pražský filharmonický sbor, Kúhnúv děstký sbor. I v souč. době hostuji v CF přední svět, dirigenti i sólisté. Z čet ných zahr. zájezdů byly největši na Nový Zéland, do Austrálie, Japonska, Indie, So větského svazu a USA. česká hudba má dnes přibližné tisíciletou hist, tradici. Nejstarši zachovaná památka, lid. duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, vznikla kolem roku 1000 a souvisí se starší církevně slovan. evokací. Je to skladba z doby, kdy byla v čes. zemích ještě živá tradice slovan. liturgické hudby a kdy se už výrazně prosazovala i liturgická hudba latinská. Z doby do konce 14. stol, jsou ještě zachovány lid. duchovni písně Svatý Vác lave, Jezu Kriste, ščedrý kněže a Buóh všemohúcí. Světský folklór v této době exis toval a navazoval na mnohem starší pohan ské tradice; s výjimkou dvou instr, melodií (mezi nimi i Czaldy waldy) se však o něm zachovaly jen nepřímé zprávy. Z 15. a 16. stol, máme zachováno už několik desítek čes. lid. nápěvů, jež svědčí o starobylé mo dalitě, zároveň však obsahují i někt. nápěvné typy, jež se tu rozvíjejí i v pozdější době. 18. a 19. stol., kdy můžeme čes. lid. tvorbu sledovat na rozsáhlém zachovaném písňovém a tanečním materiálu, poskytuje obraz značné slohové diferencovanosti a krajové odlišnosti. Zatimco v Cechách vý razně převažují písně a tance instr, cha rakteru, jež se shodují s umělou tvorbou klasického období dur-mollovou tonalitou (s převahou dur) a periodickým utvářením, na Moravě a zejm. na jejím východě si lid. tvorba zachovala modální bohatství a často i neperiodickou stavbu. Velké rozdíly jsou i mezi písněmi z blízkých teritorií, např. mezi dudáckou melodikou písní z Chodska či Doudlebská a převážně lyrickým melo sem písně středočes. či jihočes.; výrazně se liší písňová kultura valašská, lašská, hanác ká, slovácká aj. Bohatá je i lid. instr, kul tura s kapelami dudáckými v záp. a již. Cechách, smyčc. a dechovými v různých oblastech a cimbálovými na vých. Moravě. — Nejstaršími památkami čes. umělé tvorby
jsou kromě lid. duchovních písní sekvence a tropy z 13. stol, a na chorálovou meto diku navazující lat. i čes. duchovní hry. Ve 14. stol, vzniká i řada světských písní, pře vážně milostných (autoři jsou však ne známí), na přelomu 14. a 15. stol, první jednoduché čes. vícehlasy. Významnou hod notou, kt. dala důležité podněty evr. hud. vývoji, je písňová kultura husitského revo lučního hnutí. Je pro ni příznačný patos, výrazová semknutost, novost a myšlenková působivost, již má nejen nejslavnější píseň hymnicky symbolického dosahu Ktož jsú boží bojovníci, ale i desítky dalších písní válečných a příležitostných i velká kultura tehdy nového čes. husitského liturgického zpěvu. Na tento podnět pak navazuje ob rovská písňová kultura českobratrského chorálu z druhé pol. 15. až 17. stol., vydá vaná už i tiskem v reprezentačních kancio nálech (Šamotulský, Ivančický, Komenské ho), kriticky redigovaných a teoreticky fundovaných (J. Blahoslav aj.). Teprve na sklonku 15. století se začíná rozvíjet více hlasá tvorba, již pěstuji měšťanská pěvecká sdružení, tzv. literátská bratrstva. V druhé pol. 16. stol, má čes. vícehlasá tvorba už své reprezentační zjevy (J. Trojan Turnov ský, J. Rychnovský) a na přelomu 16. a 17. stol, dosahuje zejm. v tvorbě K. Haranta z Polžic a Bezdružic úrovně souč. vrcholné svět, renesance. Tu reprezentuje v Praze i početná skupina skladatelů cizích národ ností, soustředěných kolem císařské, tzv. Rudolfínské kapely (Ph. Monte, Ch. Luyton aj.) a působících v Praze i jinak (J. HandlGallus). Tragédie ztráty stát, samostatnosti a třicetileté války vytváří hluboký přeryv mezi čes. renesancí a barokem. Už v polo vině 17. stol, však vzniká originální čes. ba rokní hudba, navazující v písni na lid. tvor bu (A. Michna, V. Holan Rovenský) a oso bitě rozvíjející i novátorské podněty benát ské školy (Michna). Významně se uplatňuje v 2. pol. 17. stol, i svébytná čes. instr, tvor ba (P. J. Vejvanovský aj.). Na těchto zákla dech se v těsném dotyku s ostatním evr. vývojem dotváří vrcholné čes. hud. baroko, reprezentované osobitě vyspělým polyfonikem J. D. Zelenkou a zvláštní syntézou zpěvné melodiky a kontrapunktické techni-
127
česká hudba
,
ky u B. M. Černohorského. Z tohoto slohu vycházejí i J. Seger a dále J. Zach, F. Tů ma aj., kt. se už podílejí i na přípravě bu doucího slohu klasického. Čeští mistři se hráli významnou úlohu při utváření klasi cismu. Někt. náznaky konstituující se soná tové formy lze najít už u F. V. Míči, mozartovský výraz předjímá F. Tůma a F. X. Brixi. Největší přinos však znamená tvorba čes. emigrantů: mannheimské školy (J. V. Stamic, F. X. Richter), v Německu J. Ben dy, v Itálii J. Myslivečka. Cenným přínosem k poznáni čes. hudby z přelomu baroka a klasicismu jsou i nedávné nálezy cembalových suit a partit J. V. Pause aj. V době vídeňských klasiků působí v různých mís tech Evropy řada čes. skladatelů, jejichž tvorba často zajímavě dotváří a obohacuje celkový obraz epochy: J. Vaňhal, V. Píchl, L. Koželuh, bratři Vraničtí, V. Jírovec, z významně komponujících virtuosů comista J. V. Stich-Punto, harfeník J. Kř. Krumpholz aj. Mezi čes. emigranty ze zač. 19. stol, patří i zjevy, kt. pozoruhodně obo hatily evr. vývoj slohovými podněty, jež přispěly k utváření hud. romantismu: klav. virtuos a skladatel J. L. Dusík, refor mátor, skladatel a teoretik A. Rejcha, J. V. Voříšek. Umělá hudba čes. venkova byla i v 2. pol. 18. a na zač. 19. stol, v těsném inspiračním styku s lid. písní, jak to do kládá bohatá kantorská tvorba zvi. v oboru pastorely (J. I. Linek, J. J. Ryba aj.). Praž ská tvorba byla pod dojmem slavných Mo zartových návštěv v Praze (zejm. při pre miéře Dona Giovanniho 1787) poplatná jeho slohu. Už v prvních desetiletích 19. stol, se tu však rovněž hlásí výrazné názvuky ro mantismu, např. v dílech V. J. Tomáška. Ces. nár. obrození si vytvořilo vlastní hud. estetiku: národnost hudby spatřovalo jed nostranně v napodobení a citování lid. pís ní; v odporu k novostem romantismu, jež považovalo za typický rys něm. umění, vy žadovalo písňovou prostotu s jednoduchou melodikou i harmonií. V duchu těchto po žadavků vznikla řada písní, sborů (A. Je len, E. Vašák), stačily i pro prostou operu z lidového prostředí, jakou byl Dráteník F. Skroupa. Záhy se však projevila omeze nost takové koncepce. Překonal ji až ve
128
2. pol. 19. stol, zakladatel čes. moderní hud by B. Smetana, kt. ve svém obsáhlém díle prokázal, že široce a velkoryse založená národnost spočívá mj. i na moderní styli zaci charakt. žánrů nár. hudby (u něj zejm. polky) a na správné hud. deklamaci čes. řeči při navázání na vše cenné a pokrokové, co přinesla svět, hudba jeho doby. Takový mi prostředky dokázal vyjádřit zejm. v Li buši a Mé vlasti velmi výrazně a plasticky i čes. národně osvobozenecký program, tak že jeho zjev dostal celonár. programový význam, zdaleka přesahující hranice hudby. Smetana také čelnými díly přesvědčivě pro nikl jako významný skladatel své doby do zahraničí. To se v ještě větší míře podařilo jeho mladšímu současníkovi A. Dvořákovi, kt. dokázal při své vznícené senzitivnosti a smyslu pro zvuk otevřít nové charakt. oblasti čes. lyriky a stylizovat hud. podněty písní mor. i jiných slovan. národů. Programními a dram, díly na velké náměty svět, literatury a moderně obnoveným útva rem scén, melodramu dokázal obohatit čes. hudbu i Z. Fibich. Na odkaz těchto velikánů navázali a v kontaktu s prudkým svět, vý vojem tvořili přední skladatelé z přelomu 19. a 20. století: L. Janáček, originální mistr psychologické kresby a výrazu prudkých citových hnutí, přemýšlivě mírný J. B. Foerster, mistři velkých hud. staveb — váš nivý V. Novák, lyrický a filoz. J. Suk i dram. O. Ostrčil. Zvlášť velkou úrodu tvůrčích talentů má čes. hudba ve 20. stol.: projevilo se to už v generaci prvních No vákových žáků takovými zjevy, jako byl polyfonický tektonik L. Vycpálek, národně i sociálně zanícený O. Jeremiáš, J. Křička, E. Arman, B. Vomáčka, V. Kálik, K. B. Ji rák, J. Jeremiáš, J. Kvapil, V. Petrželka aj.; generace, jež vstoupila do veřejného hud. života po 1. svět, válce, akcentovala v sou ladu se svět, hudbou avantgardní tendence, jak se to projevilo u protagonisty nových tónových systémů A. Háby, lidově zpěvného a výrazově bezprostředního B. Martinů, neoklasika I. Krejčího, P. Bořkovce, E. Hlobila, E. F. Buriana, E. Schulhoffa, K. Reinera, J. Ježka, K. Janečka, P. Haase aj., měla však i své ušlechtilé tradicionalisty, jako byli J. Řídký, F. Píchá aj. Nástup další
České kvarteto
generační vrstvy charakterizuje inspirace v dram, dění doby, kt. představovala oku pace, 2. svět, válka a osvobození. Patří k ní V. Dobiáš, J. Seidel, M. Kabeláč, J. Doubrava, K. Slavický, J. Kapr, J. Hanuš aj. Také po 2. svět, válce se objevila dlouhá řada vynikajících talentů, obohacujících čes. hudbu v různých směrech: J. Pauer, V. Sommer, R. Drejsl, V. Kalabis, O. Má cha, S. Havelka, J. Feld, I. Hurník, P. Eben, I. Řezáč, M. Ištvan, J. Berg, J. Podešva, M. Raichl, J. Jaroch, J. Matěj, J. Rychlík, O. Korte, J. F. Fischer aj. Za nimi přibližně každé desetiletí přináší nástup nové vyhra něné generační vrstvy. V 50. letech jsou to autoři, výrazně formovaní po novoklasicistických začátcích stykem s nastupujícími tendencemi Nové hudby (vášnivý a dram. L. Fišer, intelektuálně mnohostranný J. Klusák, novátorsky vyhraněný M. Kopelent, P. Blatný, Z. Pololáník aj.), v 60. le tech vrstva, jež se formuje tváří v tvář sta bilizovanému už slohovému obrazu čelných evr. skladatelů (I. Loudová, J. Krček, L. Matoušek, M. Stědroň, E. Zámečník), do zrává i další směna, jež se začala veřejně uplatňovat v 70. letech (V. Riedlbauch, I. Kurz, M. Slavický, O. Kvěch, V. Tichý aj.). Už v 60. letech se vyhrotila slohová diferenciace, v níž skladatelé různých vě kových vrstev vyvinuli úsilí o svébytné uchopení podnětů Nové hudby, ať už v or ganickém kontextu s tradicí, jako např. M. Kabeláč, S. Havelka aj., či s přelomovou důsledností, jako např. J. Kapr, Z. Vostřák, M. Ištvan, J. Tausinger, V. Kučera aj. Pro pokročilejší průběh 20. stol, je charakt. také výrazná decentralizace tvůrčího dění. Vedle Prahy už v době Janáčkově se stává významným ohniskem profesionálního hud. života a tvorby Brno, později Ostrava (R. Kubín, C. Gregor, M. Klega aj.), Plzeň (Z. Lukáš, J. Krček) a další místa. Už od 18. století jsou Cechy proslaveny i jako vlast četných vynikajících interpretů. V 19. stol, získali svět, slávu především čeští houslisté F. Ondříček, J. Kubelik a Ces. kvarteto, záhy po nich pěvci E. Destinnová a K. Bu rian, ve 20. stol, dirigenti O. Nedbal, V. Talich, K. Ančerl ad. Dnes patří ke špičkám svět, interpretace řada čes. sólistů, např.
klavíristé J. Páleníček, F. Rauch, I. Mora vec, J. Panenka aj., houslista J. Suk, vio loncellisté M. Sádlo a J. Chuchro, ale zejm. řada kom. souborů, mezi nimi zvi. smyčc. kvarteta Smetanovo, Janáčkovo, Vlachovo, Kvarteto hl. m. Prahy aj. Svět, renomé má dnes i CF, Symf. orch. hl. m. Prahy FOK a Pražský kom. orch. Festival Pražské jaro, pořádaný každoročně od 12. 5. do 4.6., je významným centrem mezinár. hud. dění. Česká hudební společnost navázala 1973 na činnost bývalé Cs. společnosti pro hud. vý chovu, čs. sekce -* ISME; její činnost je však širší. Organizuje nejen mimoškolní hud. vzdělání, ale podporuje např. i ama térské provozování hudby, soustřeďuje spo lečnosti jednotí, významných skladatelských osobností aj. Česká mariánská muzika — soubor čtyř- a pětihlasých duchovních písní A. Michny z Otradovic na vlastní čes. texty, tisk Pra ha 1647. Česká píseň — kantáta B. Smetany pro smíš, sbor s doprovodem; první verze s kla vírem 1868, definitivní znění s orch. 1878; komponována na báseň Jana z Hvězdy. Premiéra první verze Praha 1870, definitiv ní verze Praha 1878. České dechové kvinteto — kom. soubor čle nů Symf. orch. Cs. rozhlasu v Praze, zal. 1957. Původní složení: J. Trávníček (flétna), Z. Hebda (hoboj), F. Zítek (klarinet), F. Stěňha (fagot), M. Pospíšil (lesní roh). V současné době členy J. Jelínek (flétna), Z. Hebda, A. Nechvátal (klarinet), P. Zed ník (fagot), V. Klánská (lesní roh). Jiný soubor s tímto jménem působil v Praze 1926-29. České dechové kvinteto filharmoniků -» Dechové kvinteto Českých filharmoniků České kvarteto — vzniklo 1891 z vynikají cích žáků pražské konz., posluchačů kom. třídy prof. H. Wihana (K. Hoffmann, J. Suk, O. Nedbal, O. Berger). Soubor poprvé veřejně vystoupil 1891, jako C. k. 1892 v Rychnově n. Kněžnou. Už 1893 získal velký úspěch čtyřmi koncerty ve Vídni, 1894 triumfoval v Berlíně a Lipsku. V ná sledujících 10 letech rostly jeho úspěchy na zahr. pódiích. 1894 nemocného O. Bergera nahradil prof. Wihan, toho 1913 mladší L
129
České noneto
České kvarteto. Zleva: H. Wihan, O. Nedbal, J. Suk, K. Hoffmann
Zelenka, 1906 na místo O. Nedbala nastou pil J. Herold. V tomto složení hrálo C. k. 1914—33. Repertoár souboru zahrnoval vše podstatné ze svět, klasické a romantické tvorby; důraz byl kladen na díla čs. autorů. Po 1931 C. k. sporadicky vystupovalo jen v Ces. spolku pro kom. hudbu. S J. Sukem u 2. houslí vystoupil soubor naposled 20. 3. 1933. Spolupráce nového sekundisty S. No váka byla jen krátká: 4. 12. 1933 hrálo C. k. naposled. České noneto — kom. soubor s jedinečným složením smyčc. a dech, nástrojů: housle, viola, violoncello, kontrabas, flétna, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh. Vzniklo r. 1923 z podnětu houslisty E. Leichnera. Vyšlo z obsazení Spohrova Nonetu, kt. zahrálo spolu s novým Nonetem J. B. Foerstra a Beethovenovým Septuorem na prvním kon certě (Praha 17. 1. 1924). Záhy inspirovalo pro své obsazeni bohatou tvorbu čes. a poz ději i cizích skladatelů, jež dnes čítá už ně kolik set skladeb. První obsazení získalo značné zkušenosti za působení na konz. v Klajpedě v Litvě (1924—28): od 1931 do cházelo častěji k osobním změnám v obsa zeni. dodnes v C. n. působilo asi 45 umělců. Umělecky významnou vedoucí osobností z nich byl od 1936 kontrabasista F. Hertl. 130
Už od 30. let měl soubor četné zahr. úspě chy (Itálie, Anglie, Belgie aj.), po válce vy stupoval v nejrůznějších evr. zemích, v po sledních letech má za sebou i úspěchy mimoevr. (USA, Japonsko aj.). V souč. době hraje ve složení V. Snítil (housle), M. Heř mánek (viola), R. Lojda (violoncello). V. Fuka (kontrabas), J. Boušek (flétna). J. Krejčí (hoboj), V. Kyzivát (klarinet). J. Ře záč (fagot), V. Klánská (lesní roh). České tance — dva klav. cykly B. Smetany. I. (Polky) 1877, II. (Furiant, Slepička. Oves, Medvěd. Cibulička, Dupák. Hulán, Obkročák. Sousedská, Skočná), 1879. České trio — vzniklo 1934 z iniciativy klaví risty J. Páleníčka pod názvem Smetanovo trio. Složení tria 1943—56: J. Páleniček (klavír), A. Plocek (housle), M. Sádlo (vio loncello), po něm S. Večtomov. V polovině 60. let vystřídal A. Plocka I. Straus. Soubor má v repertoáru díla A. Dvořáka, V. Nová ka, M. Ravela, D. Sostakoviče aj. Název C. t. má od 1945. — Pod názvem C. t. pů sobilo od konce 19. stol, přechodně ještě šest jiných souborů. českobratrská duchovní píseň — duchovní píseň jednoty bratrské (zal. 1458), kt. zvi. v 16. a 17. stol, tvoří jednu z nejvýznamnéjších větví evr. reformační duchovní pís ně. Vycházela z ní slov., něm., maď. a pal. písňová kultura reformace. K rozšíření č. d. p. přispěly tištěné kancionály, z nichž zvlášť významné byly kancionály bratra Lukáše (1501 — první v Evropě), Jana Roha (1541), kancionál Samotulský Jana Blahoslava (1561 a další vydání) a J. A. Komen ského (1659). Československé kvarteto — vzniklo 1928 z posluchačů pražské konz. a mistr, školy (J. Peška, J. Zámečník, J. Svoboda, J. Bla žek); po absolutoriu členů zaniklo, obno veno 1935 (J. Peška, F. Vohanka, J. Svobo da, K. P. Sádlo) z podnětu Ces. kvarteta, na něž svou činností navázalo. Od 1939 místo K. P. Sádla F. Smetana, od 1946 pak J. Háša. Vedle zákl. děl svět, literatury kladlo důraz na svět, a čes. moderní hudbu. Inter pretační sloh, zvi. v dílech B. Smetany a A. Dvořáka, ovlivněn Ces. kvartetem. Zá jezdy do Polska, NDR, Švédská. Zaniklo v 60. letech.
čínská hudba Československý státní soubor písní a tanců (zkr. CSSPT) — vznikl 1948 v Kvasících na Moravě s názvem Cs. soubor nár. tanců (CSNT). V Praze byl rozšířen o složku pě veckou a orch. a 1950 přejmenován na Cs. soubor nár. písní a tanců (CSNPT), dnešní název se datuje od 1956. Za bohatou do mácí i zahr. činnost souboru a za tvůrčí přístup k odkazu lid. umění se mu dostalo řady oficiálních ocenění a vyznamenání. Umělecky i organizačně v souboru praco vali mj. A. Košťál, A. Šafařík, K. Macourek, M. Hroněk, J. Linha, V. Jelínek, choreo grafky L. Hynková, J. Mlíkovská aj., spo lupracuje s ním řada čs. skladatelů. Český komorní orchestr — vznikl 1957 pod vedením J. Vlacha, poprvé vystoupil 1959. Navázal na bývalý Talichův Ces. kom. or chestr nejen převzetím názvu a někt. hrá čů, ale především vysokou reprodukční úrovní. Má 27 členů (8 primů, 7 sekundů, 5 viol, 4 violoncella, 3 kontrabasy); jeho repertoár zahrnuje starou i soudobou hud bu - od A. Vivaldiho a J. Bendy k P. I. Cajkovskému, A. Dvořákovi, L. Janáčkovi a B. Brittenovi. Hrál na hud. festivalech v Japonsku (Osaka) a Rakousku (Salcburk), každoročně vystupuje na festivalu Pražské jaro. Český pěvecký sbor — Pražský filharmonický sbor Český spolek pro komorní hudbu — vznikl v Praze 1894 jako protiváha něm. spolku pro kom. hudbu, hlavně však k podchycení pravidelné činnosti krátce předtím ustave ného — Českého kvarteta, které bylo hl. oporou pořadů prvých čtyř desetiletí. Spo lek pořádá pravidelné koncerty (dnes v Do mě umělců v Praze), na nichž hrála všechna naše významná kom. sdruženi a také četní zahr. umělci. 1896—1945 vypisoval každo ročně soutěž na nové kom. skladby. 1976 přiřazen k CF. Čeští madrigalisté — soubor pro pěstování vok. kom. hudby. Vznikl 1929 a budoval svůj repertoár na literatuře osmi století — od organa z 12. stol, až ke Stravinského Les Noces. K významným činům patří prove dení madrigalové komedie O. Vecchiho L Amfiparnasso, Palestrinovy Missa Pappae Marcelli a Stabat Mater. Cenné je také
oživení čes. vok. polyfonie (K. Harant z Polžic, J. Campanus Vodňanský, skladby z Franusova a Benešovského kancionálu, Speciálníku královéhradeckého ad.). CHF -► hudební fondy činely (it. cinelli, čes. též talíře) — neladěný kovový idiofon talířového tvaru, používá se ve dvojici; č. se rozezvučují úderem jedno ho o druhý nebo paličkou. Nástroj známý již ve starověkém Orientu. Zanikl s antic kým světem (-* cymbalum), do Evropy se dostal v 17. stol, prostřednictvím tur. janičárů. čínská hudba — jedna z nejstarších hud. kultur. Podle tradičních čin. představ je hudba důležitou součástí života, protože ne jenom těší a zbystřuje smysly, ale plní i vý chovnou funkci a sděluje člověku věčné pravdy. S legendárními počátky dějin č. h. jsou spojovány postavy pěti císařů, kt. „vy nalezli“ hud. systém. Hist, doba začíná ko lem 2500 př. n. 1., kdy se v Číně rozvinula bohatá kultura, utvářející svou filozofii, náboženství i hudbu pod vlivem západoasijských sousedů. V této době byl dotvořen pentatonický systém bez půltónů a pře vzaty někt. nové nástroje (používalo se píš ťal, bicích nástrojů několikerého typu a pětistrunného drnkacího nástroje, na němž se také studovala teorie, kt. rozvíjela kosmo logické představy). Hist, vývoj č. h. má zá měrně přerušovanou kontinuitu, protože každá vládnoucí dynastie chtěla založit no vou tradici. Za dynastie Cou (1050—256 př. n. 1.) došlo k velkému rozvoji hud. uměni, protože hudba se stala součástí dvorního ceremoniálu. Zachovalo se množství pamá tek a spisů o hudbě, zvi. spisy filozofa Konfucia (551—478 př. n. 1.), kt. též kompiloval a vydával starou čin. literaturu se zmínka mi o hudbě. Po zániku dynastie Cou se tra dice rozpadla. K její částečné obnově došlo kolem zač. našeho letopočtu a k jejímu dal šímu obohacení podněty západoasijských kultur pak zvi. v letech 220—560 n. 1., kdy do roztříštěného čin. císařství proudili hu debníci a tanečníci z okolních zemí. Ti při nesli další nové hud. formy a hástroje. Vedle příčné flétny se začalo užívat i harfy. Po obnově císařství v dynastii Sui (560— 618) byl stanoven „definitivní“ čin. tónový
131
číslová opera systém, kt. tvoří pentatonika se dvěma vlo ženými půltóny. Permutacemi a transpozicemi této tónové řady se vytvářela řada modů. V dynastii Sui se hudba opět stala významnou součástí dvorního ceremoniálu. V další dynastii Tang (618—908) byla zří zena první škola pro dvorní hudebníky (626), jejichž počet v cis. službách přesaho val 1000. Mnoho čin. orch. provozovalo též importovanou hudbu, kt. přišla z Indie zá roveň s budhismem, z Turecka byly pře vzaty tance a taneční hudba, kt. vytvořily spolu se starými rituálními tanci nové je vištní a hud. formy. Tímto importem proni kaly do dvorské hud. kultury silné lid. vli vy. V dalších dynastiích (Sung 906—1279 a Juan 1279—1368) došlo zejm. k rozvoji je vištních forem, baletní pantomimy a opery. V dynastu Ming (1368—1644) se objevily první pokusy o rekonstrukci staré pentatoniky z období Tang a vzniklo obsáhlé hist, a teoretické dílo o č. h. (autor Tsai Yů, asi 1580, 11 knih). Hist, vědomí se však dále nerozvíjelo a od 17. do 20. stol, (dynastie Mandžu) pěstování tradiční č. h. upadalo; zůstala pouze v lid. tvorbě, v konfuciánských klášterech a v opeře, kt. se dále vy víjela. Do jiných oblastí nezadržitelně pro nikala evr. produkce, nebo byla čin. autory napodobována. Snahy o konzervování a no vé oživení staré č. h. se objevily až po 2. svět, válce. číslová opera — opera se samostatnými, průběžně číslovanými zpěvními částmi v pevných hud. formách (árie, píseň, an sámbly, sbory), kt. jsou spojovány a) mlu venými dialogy (-* singspiel, •* francouz ská komická opera), b) recitativy doprová zenými cembalem nebo orch. (— tragédie lyrique, it. — opera seria, —■ opera buffa, něm. -* romantická opera, -» velká fran couzská opera, franc, lyrické drama 19. sto letí). Tuto formu měly i první čes. opery až po Smetanovu Prodanou nevěstu. číslovaný bas -* generální bas Čížik Vladimír (nar. 1932) — slov, muziko log. Studoval klavír u A. Kafendové, poté hud. vědu na Univerzitě Komenského. Dlouholetý kritik slov. konc. života. Autor řady studií. Působí v hud. oddělení Slov, nár. muzea. 132
členění hudebních nástrojů -• třídění hu debních nástrojů Čtvero ročních období — 1. (Ballet des saisons) opera-balet J. B. Lullyho, 1661. — 2. cyklus čtyř programních concerti grossi A. Vivaldiho, vydaných v sérii 12 concerti grossi, op. 8, 1725. — 3. (Die vier Jahreszeiten) oratorium pro sóla, sbor a orch. J. Haydna na text G. v. Swietena podle G. Thomsona, 1800. - 4. (Roční období) 12 klav. skladeb P. I. Cajkovského, 1876. — 5. balet A. Glazunova na libreto M. Petipy. — 6. (Dětský rok) cyklus dětských sborů J. Srnky na básně F. Hrubína, 1950.— 7. kom. suita I. Hurníka, 1952. čtverý lká — čes. název kadryly (-» contredance). čtvrttónová hudba — hudba z tónového ma teriálu rozděleného v rámci oktávy nikoliv na 12, ale na 24 stejných dílů. Představite lem č. h. byl A. Hába, pro něhož byly zho toveny někt. čtvrttónové nástroje (klavír s dvěma klaviaturami nad sebou, klarinet, kytara aj.), jakož i šestinotónové harmo nium. A. Hába založil a vedl na pražské konz. zvláštní kompoziční třídu č. h., kt. absolvovalo mnoho čs. i zahr. skladatelů. Dalším dělením půltónů vznikaly šestinotóny a dvanáctinotóny. Také těmito pokusy se zabýval A. Hába. C. h. se setkala s ohla sem zejm. v arab. zemích, kde má obdobu v lid. hudbě. čtyři temperamenty (The Four Tempera ments) — balet P. Hindemitha, choreograf G. Balanchine. Premiéra New York 1946. Čtyři vážné písně (Vier ernste Gesánge) — cyklus písní pro bas a klavír J. Brahmse, 1896. Čtyři živlové (Die vier Elemente) — kantáta F. V. Míči, libreto J. Zelivský. 1734. Čuchran Vladimír (nar. 1941) — slov, akordeonista. Studoval v Košicích, kde též pedag. působí na konz. v akordeonové třídě. Laureát mnoha mezinár. soutěži v NDR, Itálii, Rakousku. Zasloužil se o rozvoj souč. akordeonové koncertantní hry a vznik nové literatury. Koncertuje v zahraničí. Od 1982 ředitel Stát, filharmonie v Košicích. Culaki Michail Ivanovič (nar. 1908) — rus. skladatel, veřejný hud. činitel. Studoval v Leningradě. 1937—39 působil jako ředitel
Culaki Leningradské filharmonie, od 1948 prof, kompozice na konz. v Moskvě, současně ta jemníkem Svazu skladatelů SSSR, od 1955
ředitelem Velkého divadla v Moskvě. Díla: symfonie, Koncert pro orch., pohádkové balety, kantáty, suity, kom. tvorba.
D D 34 — pražské divadlo, kt. založil v sezó ně 1933-34 - E. F. Burian. Jeho označení se měnilo podle letopočtu, takže se postup ně dále nazývalo D 35 atd. až D 41 a po válečném přerušení činnosti D 45 až D 51. 1951 přešlo na čtyři roky do svazku Cs. armády jako Armádní uměl, divadlo; od 1955 se vrátilo k pův. názvu D 34. Po smrti svého zakladatele (1959), kt. je až do konce života řídil, bylo přejmenováno na Divadlo E. F. Buriana. Od zač. zde hudba hrála vý znamnou úlohu nejen v činoherních insce nacích, ale i ve zvláštním druhu hry se zpě vy a tanci, jakou byla např. Burianova Vojna, Hra o Dorotě, Láska, vzdor a smrt aj; Skladatelsky se zde uplatnili rovněž V. Trojan, J. Hanuš, K. Reiner aj. Vedle toho vyvíjelo divadlo velmi bohatou konc. čin nost a pořádalo i malé hud. produkce v přestávkových časech. Od 1956 se soubor rozšířil o pěvce, kt. sem přešli ze zrušené Armádní opery a začal pěstovat i kom. ope ru. Byla zde provedena Burianova Opera z pouti, Donizettiho Nápoj lásky, Polapená nevěra O. Máchy aj. Po smrti E. F. Bu riana převzala na čas vedení divadla Z. Ko čová. V této etapě převládl činoherní pro voz, přestala se pěstovat opera a podstatně se zmenšil podíl hudby na celkovém uměl, profilu divadla. da capo — capo Ďáblův trylek — housl. sonáta g moll G.
Tartiniho, vznikla kolem 1714. Dafné (Daphne) — hud. díla s námětem z řec. mytologie — 1. první opera v dějinách 134
hudby, skladatel J. Peri, libreto O. Rinuccini. Premiéra v Palazzo Corsi, Florencie 1597. — 2. na týž text opera M. da Gagli ana, Mantova 1608. — 3. opera H. Schútze, libreto přepracoval M. Opitz, Torgau 1627, hudba se nezachovala. — 4. opera o jednom dějství R. Strausse, libreto J. Gregor, pre miéra Drážďany 1938. Dafnis a Chloe (Daphnis et Chloé) — balet M. Ravela pro Dagilevovu skupinu, libreto a choreografie M. Fokin. Premiéra Paříž 1912. Z hudby k baletu skladatel sestavil dvě orch. suity. Ďagilev Sergej Pavlovič (1872—1929) — rus. baletní impresário. 1909 zorganizoval v Pa říži skupinu Rus. baletu (Ballets Russes de Diaghilev), kt. znamenala přelom v ději nách baletu. S D. spolupracovali skladatelé I. Stravinskij, M. Ravel, R. Strauss, E. Sa tie, M. de Falla, S. Prokofjev, F. Poulenc, G. Auric i výtvarní umělci P. Picasso, H. Matisse a choreografové M. Fokin, V. Nižinskij, L. Mjasin, G. Balanchine, S. Lifar aj. Dalayrac Nicolas (1753—1809) — franc, skla datel. Jako jeden z prvních pěstoval ve Francii smyčc. kvartet. Napsal více než 60 komických oper, kt. sehrály důležitou roli ve vývoji tohoto žánru. V období Velké franc, revoluce komponoval revoluční písně. Dalibor — opera B. Smetany, libreto J. Wenzig, pův. německé; do češtiny přeložil E. Spindler. Premiéra Praha 1868. Ces. nár. hist, opera, oslavující ideu svobody. Dallapiccola Luigi (1904—1975) — it. sklada-
dánská hudba tel a klavírista. Studoval klavír a kompo zici ve Florencii, kde byl 1934—40 pedago gem klav. hry. Od 1930 koncertoval; s hous listou S. Materassim vytvořil duo. D. je jedním z hl. představitelů souč. it. hudby. Vyrůstal pod vlivem A. Schónberga, I. Stravinského a P. Hindemitha, též z domá cích tradic. Pro D. tvorbu byl zpočátku pří značný neoklasický, až archaizující sloh, později se přiklonil k volně chápané dodekafonii, kt. je ve službách emocionálně ak centované výpovědi. D. si často volil náměty s výrazným humanistickým obsahem. Díla: Partita pro orch., Piccolo concerto pro kla vír a orch., sborové Zpěvy z vězení a Zpěvy osvobození, opery Noční let, Vězeň, Odys seus, balet Marsy as, mystérium Job — sacra rappresentazione pro hlasy a orch., klav., vok. skladby aj. Monteová Toti Dal (vl. Antonietta Meneghelli, 1893—1975) — it. koloraturní sopranistka. Studovala v Benátkách a debuto vala v La Scale 1916. Působila na několika it. scénách, velkých úspěchů dosáhla v Lon dýně. New Yorku, Berlíně. Od 1936 se vě novala pedag. práci. Jedna z největších sopranistek našeho století. Hl. postavy: Gilda (Rigoletto), Rosina (Lazebník sevill ský). Lucie z Lammermooru, Madame But terfly aj. Damrosch Leopold (1832—1885) — něm. di rigent a houslista. Působil jako konc. mistr v Magdeburku a Výmaru, kde se stýkal s F. Lisztem, H. Búlowem a C. Tausigem. 1873 založil v New Yorku Oratorio Society a 1878 New York Symphony Society. Diri goval newyorskou něm. operu. Komponoval orch.. konc. a vok. skladby. Dancová Susanne (nar. 1911) — belg. sopranistka. Studovala v Bruselu. Od 1936 roz víjela bohatou konc. a operní činnost ve všech světadílech. Vynikající interpretka W. A. Mozarta i souč. hudby (A. Schon berga). Žije ve Florencii. Dandrieu Jean Francois (1682—1738) — franc, skladatel a clavecinista. Už v 5 le tech koncertoval, od 1721 byl král, varha níkem. Jeho clavecinové skladby jsou blíz ké dílům F. Couperina. Komponoval také kom. a varh. díla. Daniel František (1888—1962) — čes. hous
lista. Studoval u J. Bastaře, O. Ševčíka a na mistr, škole v Praze u K. Hoffmanna. Byl sólistou se širokým repertoárem a vy vinutým smyslem pro interpretaci hudby 20. stol, (koncerty Respighiho, oba Prokofjevovy, Řídkého aj.). Působil jako konc. mistr v řadě předních orch., zejm. v CF (1922—26, 1942—45) a v Symf. orch. Cs. roz hlasu (1926—42). Byl prof, houslí na praž ské konz. (od 1940) a na AMU (od 1946). Dankevič Konstantin Fjodorovič (nar. 1905) — ukraj. skladatel, nár. umělec SSSR. Absolvoval konz. v Oděse. Prof, oděské a kyjevské (od 1953) konz. Je autorem opery Bohdan Chmelnickij, symf. básní Othello, Taras Sevčenko aj. Napsal symfonie, ba let Lilia, oratorium Říjen. Danon Oskar (nar. 1913) — srb. dirigent
a muzikolog. Studoval v Praze, působil v Sarajevu, 1945—65 ředitel opery a Nár. divadla v Bělehradě, od 1970 šéf filharmo nie v Lublani. Vystupoval na mnoha fes tivalech a získal četná vyznamenání. danse macabre (dans makábr, franc.) — ta nec kostlivců; vznikl ve 13. stol, jako sou část mystérií a moralit. Poukazoval na rov nost všech společenských vrstev. Jiným druhem byl tanec koster, kt. byl výtvorem církve a měl přivádět k pokání. D. m. inspi roval mnoho výtvarných a hud. umělců (F. Liszt, C. Saint-Saěns). dánská hudba — v dán. lid. hudbě, příbuz né folklóru ostatních severoevr. národů, hrála od středověku důležitou úlohu epická
135
Dantonova smrt
píseň a balada, zčásti ovlivněná i umělou jednohlasou písní šlechtických zpěváků. V hud. životě Dánska se po staletí uplatňo valy vlivy evr. center — franko-vlámského, v baroku italského a zvi. německého. Až v pol. 19. stol, se objevují skladatelé, kt. usilují o romanticky laděnou nár. hudbu (-» N. W. Gade). Nejvýznamnějším zjevem nár. školy byl — C. A. Nielsen. Ve 20. stol, vychází z franc, podnětů -» K. Riisager a J. Bentzon. -♦ N. V. Bentzon, nejvýznamnějši ze souč. skladatelů, navazuje na P. Hindemitha a A. Schónberga. Z další generační vrstvy významní zejm. skladatelé B. Lewkowitch a P. Norgárd. Dantonova smrt (Dantons Tod) — opera G. v. Einema, libreto B. Blacher a skladatel podle revolučního dramatu G. Buchnera. Premiéra Salcburk 1947. Dantovská symfonie — skladba F. Liszta pro orch. a ženský sbor, inspirovaná Dan tovou Božskou komedií, poprvé provedena 1857. Da Ponte Lorenzo (1749—1838) — it. spiso vatel a dramatik. Autor četných libret, z nichž ho proslavily Figarova svatba, Don Giovanni, Cosi fan tutte. Česky vyšly jeho Paměti. Daquin Louis Claude (1694—1772) — franc, skladatel a varhaník. Jeho skladby pro cla vecin jej řadí mezi přední clavecinisty 18. stol. Dargomyžskij Alexandr Sergejevič (1813 až 1869) — rus. skladatel, komp. vzdělání získal jako samouk. Významná je jeho operní tvorba. První operou Esmeralda (po dle V. Huga) ještě nepřekročil rámec velké
136
franc, opery. Po čtyřech dalších vzniklo jeho vrcholné dílo Rusalka (podle A. S. Puškina), romantická pohádková opera s dramaticky doprovázeným recitativem a s melodikou, opírající se o rus. lid. písně. Méně úspěšná, ale vývojově důležitá je jeho kom. opera Kamenný host, komponovaná podle Puškinova textu v realistickém deklamačním slohu, kt. měl velký vliv na M. P. Musorgského. D. napsal kromě toho na 100 romansů a orch. charakt. obrazy s folk lórními prvky (Baba Jaga, Maloruský kozá ček a Cuchonská fantazie). Darmstadtské prázdninové kursy (Ferienkurse fůr Neue Musik) — mezinár. prázdni nové kursy pro Novou hudbu, pravidelně pořádané v Darmstadtu od 1946. Jejich ini ciátorem byl W. Steinecke. Kursy se staly místem konfrontace tendencí poválečné hud. avantgardy, zvi. ze záp. Evropy, USA, Japonska a Polska. S kursy spolupracovali P. Boulez, L. Nono, K. Stockhausen, G. Li geti, T. W. Adorno, H. Pousseur a mnozí další významní skladatelé a interpreti. Dašek Rudolf (nar. 1933) — čes. jazzový ky tarista a skladatel. Výrazně se uplatnil jako člen souboru SHQ, v Tandemu s J. Stivinem, ale i jako sólista doma i v zahraničí. David Johann Nepomuk (1895—1977) — rak. skladatel. Studoval ve Vídni, mj. u J. Marxe. Ředitel konz. v Lipsku a Salcburku, od 1948 prof, skladby ve Stuttgartu. Vý znamný představitel souč. něm. hudby, zvi. instrumentální. Navazuje na barokní tra dice, zvi. bachovskou polyfonii. Díla: 8 sym fonií, 2 koncerty pro smyčce, variace na témata J. S. Bacha, H. Schůtze, partity, smyčc. tria, instr, skladby, důležitá tvorba pro varhany (Fantasia super L’homme armé, 21 sešitů Choralwerk), vok. (Deutsche Messe, Requiem chorale, Stabat Mater atd.). Autor studií o dílech J. S. Bacha, W. A. Mozarta aj. Dávid Gyula (1913-1977) - maď. skladatel. Studoval v Budapešti u Z. Kodálye. 1945 až 1949 dirigent Nár. divadla, 1950—60 prof, na Hud. akademii v Budapešti. Díla: 4 sym fonie, Concerto grosso, kantáty, vok. a kom. hudba. Davidenko Alexandr Alexandrovič (1899 až 1934) — rus. skladatel. Studoval na konz. v Oděse, v Moskvě u R. M. Gliera. Založil
Debussy — PROKOLL, poté člen Rus. asociace proletářských hudebníků (RAPM). Autor sborů s revoluční tematikou (Na desáté verstě, Jízda Buďonného, Capajevská), fragmentu opery Rok 1905 aj. Davidsbiindlertanze — klav. cyklus R. Schumanna, op. 6, 1837, revidován 1850. Davies Henry Walford (1869-1941) - angl. skladatel, dirigent a varhaník. Studoval v Londýně, působil jako pedagog. Autor orch. předeher, fantazií, suit, varh. a kom. skladeb, kantát, operet a rovněž duchovni hudby. Davis Colin (nar. 1927) — angl. dirigent.
Šéfdirigent Sadler’s Wells Opera v Londýně (1961-64), později orch. BBC (1967-71). 1971 nástupcem G. Soltiho ve funkci hud. ředitele Royal Opera House. Současně hos tující dirigent Londýnského symf. orches tru. 1977 se poprvé uvedl v Bayreuthu jako wagnerovský interpret. Nadšený propagá tor díla H. Berlioze; poprvé kompletně uvedl jeho operu Trojané a nahrál ji na gram, desky (1966). Davis Miles (nar. 1926) — amer. skladatel, aranžér a trumpetista, hrál v combu — Ch. Parkera. Od 1948 většinou působí s vlast ními soubory. 1949 nahrál s nonetem desku Birth of the Cool, kt. je umělecky nejzra lejším dokumentem — cool jazzu, nahrávky jeho kvinteta z 1955—59 patří k význam ným snímkům — hard bopu. D. výraz je in timní a lyrický s charakt. modálními har moniemi. V 60. letech orientoval svoji hud. koncepci k — free jazzu a k jazzrockové syntéze.
Davis Sammy Jr. (nar. 1925) — amer. čer nošský zpěváik. Popularitu si udržuje zejm. od uvedení broadwayského muzikálu Mr. Wonderful (1964). Účinkuje ve filmech a muzikálech též jako stepový tanečník, parodista, bubeník atd. Davyová Gloria (nar. 1931) — amer. čer nošská sopranistká. Studovala na Juilliard School v New Yorku. 1954 získala svět, úspěch jako Bess v Gershwinově opeře. Vystupovala v Metropolitní opeře, v po sledních letech hostuje zvi. v La Scale. Dayová Doris (nar. 1924) — amer. pop. zpě vačka, v 50. letech jedna z nejoblíbenějších film hereček. d. c. -» capo Dcera pluku (La Fille du Régiment) — ko mická opera G. Donizettiho, libreto V. de Saint-Georges a A. Bayard. Premiéra Paříž 1840. De profundis — 1. spolu s -► Miserere nej známější ze 7 starozákonních kajícných žalmů. Velmi často se zhudebňoval buď sa mostatně, nebo v rámci cyklu kajícných žal mů (O. Lasso). — 2. symf. báseň V. Nováka pro orch. a varhany, op. 67, 1941. Debora — 1. (Deborah) oratorium G. F. Hándela na Humphrey ho slova, 1733. Pre miéra Londýn 1773. — 2. opera J. B. Foerstra, libreto J. Kvapil, 1890—91. Debussy Claude (1862 St. Germain-en-Laye
137
decibel
Moře
Preludia, číslo 2 (Plachetnice)
— 1918 Paříž) — franc, skladatel. Studoval na pařížské konz. klavír, harmonii a sklad bu. 1881 a 1882 strávil prázdniny jako do mácí učitel v rodině Cajkovského mecenášky IV. Meckové, což mu umožnilo poznat Rusko, Švýcarsko a Itálii. 1884 získal kan tátou Marnotratný syn Římskou cenu a strávil 2 roky v Římě. Jako skladatel ne byl v tomto období úspěšný — komise ne byla spokojena s jeho suitou Jaro ani s kantátou La Damoiselle élue. V Paříži se D. sblížil se symbolisty v čele se S. Mallarměm. 1888—90 několikrát navštívil Bay reuth, ale více než R. Wagner na něho za působila hudba Dalekého východu, — gregoriánský chorál, franc, hudba 18. stol, a — Mocná hrstka. V opozici proti něm. roman tismu a v souladu s tendencemi soudobé franc, literatury (symbolismus) a malířství (impresionismus a později i fauvismus) do spěl D. k novému hud. slohu, kt. už souč. kritikové charakterizovali jako -» impresio nismus. Tento sloh znamenal novou kvalitu ve vývoji hudby, ale zároveň byl i organic kým vyústěním různých proudů, kt. D. ge niálně syntetizoval. Nositeli výrazu se staly nová melodika, často rytmicky velmi dife rencovaná a modálně utvářená, nové akordické struktury a nové pojímání harmonie, tonální neurčitost, paralelní pohyby, nová zvukovost — prvky motivované novým ty pem poezie tónů. Prvním dílem se znaky nového slohu je Smyčcový kvartet g moll (1892). K nejtypičtějším skladbám D. im presionismu patří Faunovo odpoledne pro orch. (1894). Nokturna pro orch. (1899), opera Pelléas a Mélisanda (1902), orch. cyk lus Moře (1905), klav. Obrazy I. a II. (1906) 138
a Preludia (1910, 1913), orch. Obrazy (Jarní ronda, Giguy, Iberia, 1912), další klav. díla (Bergamská suita, Rytiny, Dětský koutek. Etudy) aj. Těsně před 1. svět, válkou se v D. tvorbě začínají projevovat i nové slo hové prvky: balet Hry (1913) byl ovlivněn i výboji mladého Stravinského, někt. díla z války charakterizuje návrat ke klasické střídmosti výrazu a vyrovnanosti formy (sonáty houslová a violoncellová s klavírem a sonáta pro flétnu, violu a harfu). Suita pro dva klavíry Na bílých a černých a ne dokončená Óda na Francii jsou orientovány vlastenecky. V jiných skladbách (Syrinx pro flétnu, dětský balet Krabice hraček) zachoval i pozdní D. pův. impresionistický sloh. Pozoruhodné jsou i D. písně, vyrůsta jící z přísné deklamace textu (Galantní slavnosti, Bilitiny písně). Jiným důležitým přínosem je navázání na někt. postupy franc, předromantické hudby (taneční věty klav. cyklů, orch. Giguy aj.), jimiž anticipo val poválečný neoklasicismus. D. význam se neomezuje na impresionismus, jeho hudba obsahuje rozhodující impulsy pro další vý voj. D. ukázal neobyčejné možnosti hud. kolorismu a sonoristiky, přehodnotil hud. elementy a techniky z hlediska jejich čistě hud. významu, rozpoznal ohraničenost evo lučních forem a hledal nové, přiměřené no vým hud. prvkům (otevřená forma), naru šil starou hierarchii prvků, založenou na primátu melodie. decibel [dB] — logaritmická jednotka na měření a udávání hladiny (intenzity) zvu ku. Dvěma intenzitám v poměru 1:10 od povídá rozdíl hladin intenzity 1 bel — 10 dB: poměru 1 : 100 odpovídá rozdíl hladin 20 dB, poměru 1 : 1000 30 dB atd. Hladiny zvuku vnímá sluch přibližně jako hladiny hlasitosti, shodné s hladinami zvuku jen pro tón 1000 Hz. Pro jiné — frekvence jsou de finovány subjektivně (pomocí empirických křivek, mezinár. normalizovaných), jednot kou je fón [Ph]. Přesnějším vystižením vlastností vjemu je veličina -• hlasitost, de finovaná též subjektivně v závislosti na hladině zvuku i na frekvenci, jednotkou je són. decima — interval deciso (-čízo, it.) — odhodlaně, rozhodně, decrescendo (-křeše-, it.) — postupně zesla
Dekády umění národů SSSR bovat; zkr. decresc.; grafické označení:
(-> diminuendo). Deczi Laco (nar. 1938) — slov, jazzový trumpetista. Jako první na Slovensku sdružil kolem sebe skupinu hudebníků, orientova ných na — east coast a — hard bop. Clen SHQ, JOCR, zakladatel a vedoucí skupiny Celula, kt. byla výběrem čs. jazzu. Děčínská kotva — festival pop. písní s re kreační a sportovní tematikou, kt. se za účasti našich i zahr. zpěváků koná od 1968 každoročně v Děčíně. Dědeček Pavel (1885—1954) — čes. dirigent a pedagog. Studoval skladbu u V. ďlndyho v Paříži. Zpočátku chrámový vokalista. konc. mistr v ND, 1912—14 kapelník, 1917 až 1919 dirigent CF, 1923—24 dirigent ope ry SND, 1925—48 prof, dirigování na konz. a AMU v Praze. Vychoval mnoho domá cích a zahr. dirigentů. Autor učebnice Zá klady dirigování. Defossez René (nar. 1905) — belg. skladatel a dirigent. Studoval ve vlasti a v Itálii (1935 získal Římskou cenu). Působil jako pedagog na konz. v Bruselu a dirigent v Théátre de la Monnaie. Díla: Symphonie wallone, Fantaisie en forme de variations sur un thěme suédois, housl. koncert, opery, balety, ora toria, kom. hudba, písně aj. Degen Helmut (nar. 1911) — něm. skladatel. Studoval v Kolíně n. R. a Bonnu. Od 1937 pedagog v Duisburgu, od 1947 v Trossingenu. Díla: Symphonisches Spiel I. II. III. koncert pro klavír a orch.. koncerty pro varhany a orch., koncerty pro jiné ná stroje, scén, oratorium Suter, balety Der flandrische Narr, Konferenz der Tiere, kan táty, div. a film, hudba, kom. hudba. Děgťarjov Štěpán Anikijevič (1766—1813) — rus. skladatel, nevolník. Studoval u G. Sartiho v Petrohradě a v Itálii. Věnoval se hlavně tvorbě duchovních koncertů a na psal první rus. oratorium Minin i Požarskij. Dehnert Max (1893—1972) — něm. skladatel a dirigent. Studoval v Drážďanech. Od 1936 dirigent a pedagog v Lipsku. Díla: opery Meier Helmbrecht. Der Rebeli, instr, kon certy. kom. hudba. Autor monografie o A. Brucknerovi aj.
dechová hudba — orch. dech, nástrojů, jehož zárodek možno sledovat ve vojen ských hudbách tur. janičárů ze 17. stol, (dech, nástroje se ovšem ve vojenství po užívají v různých funkcích již od starově ku). Dnešní typ se vyvíjel od 1. pol. 19. stol., po zdokonalení nátrubkových nástrojů vynálezem — ventilů. Ve středoevr. oblasti se ustálil na velkém vojenském obsazení: pikola a flétna Des nebo C, klarinet Es, 1.—3. klarinet B, 1.—4. lesní roh F, 1. a 2. křídlovka B, basová křídlovka B, eufonium B, 1. trubka B, 2. trubka B nebo Es, 3. a 4. trubka Es, 5. basová trubka B, 1. a 2. teno rový pozoun B, 3. basový pozoun F, 1. bas F. 2. bas B, malý a velký buben, činely, popř. tympány, hoboje a fagoty. Někt. ná stroje se obsazují vícenásobně; v menších kapelách se zase někt. nástroje vypouštějí. Dechové kvinteto českých filharmoniků — kom. soubor členů CF. Vzniklo 1944 ve slo žení O. Slavíček (flétna), J. Shejbal (hoboj), A. Rybin (klarinet), V. Černý (lesní roh) a K. Vacek (fagot). Obsazení jednotí, ná strojů se často měnilo; hráli zde vesměs přední členové CF. Soubor absolvoval řadu zahr. zájezdů a pořídil četné gram, snímky. Počátkem 60. let se přejmenoval na Ces. dech, kvinteto filharmoniků, později vply nul do -* Harmonie českých filharmoniků. dechové nástroje — odborně -* aerofony, děli se v praxi na dřevěné (hranové a jazýčkové) a žesfové (nátrubkové). Jejich tó nová zásoba je dána mezerovitě přirozený mi tóny v různých intervalech, kt. určuje — menzura nástroje. Chybějící tóny se vypl ňují buď zkracováním trubice hmatovými dírkami (u dřevěných nástrojů), nebo pro dlužováním trubice -* snižcem (pozoun), popř. přípojkami, zapojovanými — ventily (u ostatních žesťových nástrojů). Děkabristé — opera J. A. Saporina, libreto V. A. Rožděstvenskij podle L. N. Tolstého. Premiéra Moskva 1953. Dekády uměni národů SSSR — přehlídky operního, baletního, výtvarného a dram, umění jednotí, republik SSSR, pořádané pravidelně v Moskvě od 1936. Od 1950 roz šířené i na literaturu. Jejich cílem je vý měna zkušeností, vzájemné poznávání a sbližování kultur národů SSSR.
139
deklamace deklamace — v hudbě způsob rytmické a přízvukové realizace znějícího jazykového projevu při zpěvu. Při správné a přesné hudební d. je přízvukové a rytmická strán ka zpěvu v souladu se spádem, intonací a délkami živého řečového projevu. Nesou lad tohoto druhu však nemusí být vždy vý razem skladatelova špatného citu pro ja zyk: odchylky od přesné d. mohou být mo tivovány popř. i zvláštními obsahovými či charakterizačními záměry ap. a mít tak své dram, opodstatnění. Delannoy Marcel Francois Georges (1898 až 1962) — franc, skladatel. Studoval mj. u A. Gédalgea. Díla: symfonie, orch. sklad by, Sérénade concertante, opery Le poirier de misěre, Philippine, Puck, balet Les noces fantastiques aj. Autor studie o A. Honeggerovi. Delibes Léo (1836-1891) - franc, skladatel.
skladateli E. Fenbyovi. Autor pop. symf. básní (Hiawatha, Life’s Dance, In a Sum mer Garden aj.), rapsódii, klav., housl. a violoncel. koncertů, oper (Koanga, Romeo a Julie na vsi, Fennimore a Gerda), velkých kantátových děl (Requiem, Songs of Fare well aj.), kom. a instr, hudby. délka tónu -► vlastnosti tónu Deller Consort — angl. vokálně instr, sou bor, specializovaný na interpretaci staré hudby. Založil ho 1950 A. Deller (1912-79). Dello Joio Norman (nar. 1913) — amer. skla datel. Skladbu studoval mj. u P. Hindemitha. Působil jako varhaník a prof, sklad by (1956—72 na Mannes College of Music v New Yorku). V rozsáhlé tvorbě je orien tován převážně tradicionalisticky. Napsal opery (Blood Moon), balety (On Stage) a instr, skladby. Del Monaco Mario (1915—1982) — it. teno-
Od 1881 prof, skladby na pařížské konz. Autor úspěšných operet, komických oper a baletů, kt. se vyznačují jasným tónem, jemností a půvabnou elegancí. Jeho nej lepší balety Coppélia a Sylvia jsou oblí beny dodnes. Složil opery Lakmé, Král to řekl aj. delicato (-ká-, it.) — jemně. Deliciae Basilienses — 4. symfonie A. Honeggera, 1946. Delius Frederick (1862—1934) — angl. skla datel něm. původu. Studoval na lipské konz., působil v Paříži a od 1889 na franc, venkově. 1926 oslepl, další skladby diktoval
rista. Debutoval 1941 v milánské Scale. Vy stupoval na předních evr. a amer. scénách, po B. Giglim a E. Carusovi nejúspěšnější tenorista 1. pol. našeho století. Hl. úlohy: Othello, Radames (Aida), Manrico (Trubadúr), Turiddu (Sedlák kavalír), Rudolf (Bo héma), Cavaradossi (Tosca). Skvělý inter pret it. písní. V posledních letech vedl mezinár. interpretační kursy. dělnická píseň — souhrnné označeni pro písně, kt. se zrodily, resp. rozšířily v děl nickém prostředí. Tematicky odrážejí ži votní realitu, sociální zápasy a proces tříd ního uvědomování dělnické třídy. Velkou
140
Dénesová
část d. p. tvoří písně hudebně navazující na klasický venkovský folklór. Někde se takto vyvinula osobitá vrstva folklórní písně (např. v Anglii), jinde je spjatost s tradič ními folklórními typy silnější (např. čes. d. p. 19. stol.). Druhou velkou skupinu d. p. tvoří nefolklórní písně, kt. se šířily zvi. ve spojitosti s revolučním dělnickým hnutím. Hudebně je tato skupina velmi rozmanitá; vedle pův. melodií se velmi často objevují písně, kt. vznikly přetextováním známých umělých písní. Existuje mnoho internacio nálně rozšířených písní, kt. sehrály nema lou úlohu i při prosazování myšlenek proletářského internacionalismu a mezinár. solidarity. K nejznámějším patří Interna cionála, Píseň práce, Rudý prapor, Varšavjanka, Pochod padlých revolucionářů, Avanti popolo atd. dělnické pěvecké sbory — pěvecká sdruže ní dělníků, kt. zpočátku vznikala (podobně jako měšťanské sbory) jako kulturně osvě tové spolky. S růstem třídního uvědomění dělníků a zostřujícími se sociálními zápasy měly d. p. s. stále významnější politicko-agitační posláni. U nás se začaly rozvíjet zvi. v souvislosti s růstem politické organi zevanosti dělnické třídy. V Cechách se jako sekce dělnických vzdělávacích a podpůr ných spolků objevují již před revolucí 1848, na Slovensku až na sklonku 19. stol. D. p. s. se sdružovaly do nár. jednot a často účin kovaly na pěveckých slavnostech. Z českých je nejznámější pražský sbor Typografia, ze slovenských trnavský Bradlan. Po Únoru 1948 vlastní organizační síť d. p. s. u nás zanikla a sbory se začlenily do soustavy lid. uměl, tvořivosti. De Luca Giuseppe (1876—1950) — it. bary tonista. Studoval na Accademia di S. Ceci lia u V. Persichiniho. Představitel bel canta, jeho repertoár obsáhl všechny významné barytonové úlohy od C. Monteverdiho a Ch. W. Glucka až po současníky. Vynikl zvi. jako Rigoletto. De Lucia Fernando (1860—1925) — it. tenorista. Debutoval v Neapoli, během krátkého času získal svět, jméno. Vystupoval v Lon dýně, Již. Americe a v Metropolitní opeře. Hl. postavy: Don José (Carmen), Canio (Komedianti). Delvincourt Claude (1888—1954) — franc.
skladatel, žák Ch. Widora. 1913 získal Řím skou cenu za kantátu Faust et Hélěne. Byl ředitelem konz. ve Versailles a od 1941 v Paříži. Největší úspěchy získal scén, skladbami, kt. se vyznačují dramatičností i lyrismem. Nejvýznamnější jsou La Femme á Barbe a mystérium Lucifer, z kom. skla deb housl. sonáta a smyčc. kvartet. Demantius Johannes Christoph (1567—1643) — něm. skladatel a učitel hudby. Kompono val duchovní i světskou hudbu (něm. svět ské písně, taneční orch. suity). Autor dvou pop. učebnic hudby Forma musices (1592) a Isagoge artis musicae (1607). Demarczyková Ewa (nar. 1941) — pol. šansoniérka. 1963 vyhrála pěveckou soutěž v Opole, 1964 v Sopotech a úspěšně vystou pila v pařížské Olympii. Absolvovala řadu zahr. turné; nadále si udržuje přední po stavení ve svém žánru. Démon — opera A. G. Rubinštejna, libreto Viškovatov a Offermann podle Lermontovovy básně. Premiéra Petrohrad 1875. Demus Jórg (nar. 1928) — rak. klavírista.
Studoval mj. u W. Giesekinga. Jeden z předních interpretů klav. literatury od J. Haydna po C. Debussyho. Známý též jako doprovázeč, např. D. Fischera-Dieskaua. Demuth Norman (1898—1968) — angl. skla datel a hud. spisovatel. Od 1930 prof, na Royal Academy of Music v Londýně. V lit. činnosti i jako skladatel orientován silně na franc, hudbu (mj. C. Franck, P. Dukas, A. Roussel). Dénesová Věra (nar. 1915) — maď. violon cellistka. Studovala v Budapešti u A. Schif141
Dénisov fera. 1946—52 členka Tátrai kvarteta; vy stupuje s předními maď. i zahr. orchestry. Působí jako pedagožka v Budapešti. Děnisov Edison Vasiljevič (nar. 1929) — rus. skladatel. V Tomsku absolvoval matema tickou fakultu, v Moskvě studoval hudbu u V. Sebalina. Přešel od tradičních forem až k slohovým tendencím Nové hudby. Díla: opera Voják Ivan, oratorium Sibiřská země, Sonáta pro 2 housle, Hudba pro 11 dech, nástrojů a tympány, Catullovy zpěvy pro hlas a 3 trombóny, kom. kantáta Pět příběhů o panu Keunerovi, Sonáta pro sa xofon a klavír, Podzim pro 13 hlasů, Sym fonie pro 2 smyčc. orch. a bicí, Dvojkoncert pro flétnu, hoboj a orch., písňový cyklus Slunce Inků, písně aj. Dent Edward Joseph (1876—1957) — angl. muzikolog. Studoval v Cambridgi, kde vy učoval od 1902. Byl jedním ze zakladatelů a 1923—38 prezidentem -» ISCM, též prezi dentem -* IGMW. Napsal cenné práce o A. Scarlattim, Mozartových operách, G. F. Hdndelovi, F. Busonim atd. Významné se zasloužil o angl. operní život (mj. znameni tými překlady mnoha libret). Dermota Anton (nar. 1910) — jugosl. tenorista. Studoval v Lublani a ve Vídni u M. Rada. Svou kariéru začal v Bratislavě, od 1936 angažován ve Vídeňské stát, opeře. Vystupoval v celé Evropě a v Metropolitní opeře. Vyhledávaný zpěvák dirigentů B. Waltera, W. Furtwanglera a K. Bóhma. Vynikající interpret W. A. Mozarta a R. Strausse. Derneschová Helga (nar. 1939) — rak. sopranistka. Studovala na konz. ve Vídni. Pů sobila v Berlíně. Wiesbadenu, Kolíně n. R., pravidelně hostuje na festivalech v Salc burku, Bayreuthu a jinde. Vynikající interpretka děl R. Wagnera a R. Strausse. Derubaixová Janine (nar. 1927) — belg. mezzosopranistka. Studovala klavír a zpěv. Jako členka souboru Pro Musica Antiqua vynikla v interpretaci předbarokní hudby. Později se zaměřila na souč. tvorbu (I. StravinSkij, A. Schonberg, P. Boulez aj.). Od 1957 působí jako prof, v Detmoldu. Descartes René (1596—1650) — franc, filo zof a matematik. Dobovou — afektovou teorii koncipoval v racionalistickém duchu pomocí fyziologických a psychologických
142
argumentů. Hudba vzbuzuje afekty, při čemž znalost hud. teorie umožňuje tyto afekty ovládat. Své poznatky shrnul v hudebněteoretickém spisu Compendium musicae. Désormiěre Roger (1898—1963) — franc, skladatel a dirigent. Studoval v Paříži. Jako dirigent vystupoval v celé Evropě, 1925—30 působil v Dagilevově Rus. baletu, 1937—46 dirigent Komické a Velké opery v Paříži, významný propagátor souč. franc, hudby. Jeho tvorba (orch., kom. a vok. skladby) je instrumentačně bohatá, ale eklektická. Des Prés Josquin (des Prez, Despres atd.,
asi 1450—1521) — franko-vlám. skladatel a jedna z největších postav renesanční hudby. Ve své tvorbě čerpal z Ockeghemovy „gotic ké“ polyfonie, ale vlivem soudobé it. svět ské hudby rozvinul nový sloh, formově pře hledněji členěný, harmonicky zralejší, zvu kově bohatší. Byl suverénním mistrem všech technik, vedle starší techniky cantu firmu a různých kánonů používal už dů sledně imitaci. Jeho dílo (mše, moteta a chansony) vyniká rovnováhou všech složek a jemnou diferencovaností výrazu. Novým ideálem individuálnějšího ztvárňování a afektového zvýrazňování textu zapůsobil na tvorbu dalších generací skladatelů. Dessau Paul (1894—1979) — něm. skladatel a dirigent. Studoval v Berlíně. Působil v hamburské opeře, potom v divadlech v Kolíně n. R.. Mohuči a Berlíně. 1933 emi groval do USA, od 1948 znovu žil v Ber líně. Od 1959 viceprezident Něm. akade
Devátá symfonie
mie uměni. Jeho hud. mluva se utvářela hlavně v době spolupráce s B. Brechtem. Těžiště jeho tvorby spočívá ve scén, dílech a kompozicích k Brechtovým hrám a ve vok. hudbě, kt. charakterizuje nekonvenční instrumentář, drsná harmonie, rytmické útvary blízké taneční a jazzové hudbě. Díla: Symfonie C dur, Smuteční suita, smyčc. kvartety, Guernica pro klavír, opery Od souzení Lukulla, Puntila, Lanzelot, Ein stein, oratorium Haggada, Německé Mise rere, melodram Lilo Herrmann, Requiem pro Lumumbu, řada písní pro sól. hlas s klavírem, pokrokově angažované kantáty a sbory, scén, a film, hudba. Destinnová Ema (vl. Emilie Pavlína Kittlo-
vá, 1878—1930) — čes. sopranistka. Pův. stu dovala hru na housle, později zpěv u M. Destinnové-Loweové, po níž má uměl, jmé no. a herectví v dram, škole ND v Praze u O. Sklenářové-Malé. Debutovala v Dráž ďanech (1897) s obrovským úspěchem. Do sáhla velké kariéry, zpívala v Bayreuthu, Londýně, v Metropolitní opeře atd. Vynika jící interpretka W. A. Mozarta, R. Wagnera a it. hudby, podobně jako postav ze Smeta nových a Fibichových oper, kt. zpívala v ND v Praze i s úspěchem prosazovala v zahraničí. Destouchcs André Cardinal (1672—1749) — franc, skladatel. Zpočátku misionář a vo ják. potom žák A. Campry. Od 1713 gene rální inspektor pařížské opery a od 1728 ředitel akademie. Vynikl jako skladatel oper a baletů (Les stratagěmes de 1’amour), působivých originální melodikou. Kompo noval i kantáty a chrámovou hudbu.
détaché (-šé, franc.) — zákl. druh smyčc. techniky. Jednotí, noty hrané oddělenými, dlouhými smyky. Značí se:
•
Dětem (Gyermekeknek) — 85 klav. skladbiček B. Bartáka pro mládež, 1908—09 (pře pracovány 1945). Mnohé z nich jsou úpra vami slov, a maď. lid. písní, detonace — distonace Dětská světnička (Dětskaja) — cyklus 7 pís ní M. P. Musorgského na vlastní slova, 1868-72. Dětská symfonie (Kindersymphonie) — skladba L. Mozarta, asi 1760, dlouhou dobu připisovaná J. Haydnovi. Dětské hry (Jeux ďenfants) — 12 skladeb pro 2 klavíry G. Bizeta, 1871. Z 5 z nich později upravil orch. suitu, dalších 5 upra vil pro orch. S. Karg-Elert. Dětské scény (Kinderszenen) — 13 krátkých klav. skladeb R. Schumanna, 1838. Dětský koutek (Children’s Corner) — 6 klav. skladeb C. Debussyho, 1906—08, věnova ných jeho dceři. Deutsch Otto Erich (1883—1967) — rak. mu zikolog. Pův. lit. vědec a teatrolog. 1938 až 1951 žil v Anglii. Jeho pramenné bádání představuje jeden z nejvýznamnějších pří spěvků k poznání života a tvorby F. Schuberta, G. F. Hándela, W. A. Mozarta, L. v. Beethovena i dalších, zvi. rak. mistrů. Jeho „biografie v dokumentech“ reprezentují nový typ uměl, biografie. Devátá symfonie — symfonie d moll op. 125 L. v. Beethovena se závěrečným sborem na text Schillerovy Ódy na radost. 1824.
143
Devátý
Slavné deváté symfonie napsali i F. Schu bert (tzv. Velká C dur, 1828), A. Bruckner (1896, nedokončena), A. Dvořák (-» Z No vého světa), G. Mahler (D dur, 1910), D. Sostakovič (Es dur op. 70, 1945). Devátý Antonin (nar. 1903) — čes. dirigent a skladatel. Působil v zábavních souborech (i v zahraničí), rozhl. dirigent v Ostravě, Brně, Praze a 1951—63 šéfdirigent plzeň ského rozhl. orch. Jako skladatel se věno val zábavným žánrům (opereta Taková je každá, estrádní Taneční suita). Děvče ze zlatého Západu (La Fanciulla del West) — opera G. Pucciniho, libreto G. Civinini a C. Zangarini podle D. Belasca. Pre miéra New York 1910. Děj z doby zlaté horečky Děvčic Natko (nar. 1914) — charv. sklada tel. Studoval v Záhřebu a ve Vídni (mj. u J. Marxe). Prof, na Hud. akademii v Zá hřebu. Díla: Istarská suita, Symfonie, Ba lada pro klavír a orch., Kantáta o beze jmenných, kantáta Seva, opera Labinská věštkyně, masové písně, kom. skladby, úpravy lid. písní, elektronická hudba. Di Tře Re — 5. symfonie A. Honeggera, 1950. Název se vztahuje ke skutečnosti, že všechny tři části končí dvojím tónem d (re). Diabelli Anton (1781—1858) — hud. vyda vatel a skladatel oper, mší, kantát, kom. skladeb, písní atd., jimiž se zařadil slohově mezi epigony klasicismu. Dnes se hraji už jen jeho instruktivní klav. skladby (sonatiny a čtyřruční sonáty). Beethovenovy Diabelliho variace vznikly na jeden D. valčík. diabolus in musica (lat.) — ďábel v hudbě; staré označení -► tritonu. diafonie — 1. v starořec. hud. teorii — diso nance (na rozdíl od symfonie, kt. zname nala konsonanci). — 2. v 9.—12. stol, název raného — organa. Diamond David Leo (nar. 1915) — amer. skladatel a dirigent. Studoval v Clevelandu, New Yorku (u R. Sessionse) a Paříži (u N. Boulangerové). Významný představitel kon zervativní „bostonské školy“. Díla: Variace pro malý orch., Elegia in Memory of M. Ravel pro kom. orch., symfonie, instr, kon certy, smyčc. kvartety, instr, skladby, písně, balety, scén, a film, hudba, hud. komedie Mirandolina aj.
144
diapason (řec.) — 1. ve starořec. hudbě ok táva. — 2. ladička. — 3. tónový, resp. hla sový rozsah. — 4. principálový hlas na angl. varhanách a harmoniích. diastematické neumy — neumová notace, -* chorální notace diatonika — výlučné uplatnění tónů určité stupnice (modu) v melodice nebo harmonii. D. je charakt. určitým rozložením (uspořá dáním) celotónových a půltónových inter valů (-► stupnice). Dibák Igor (nar. 1947) — slov, skladatel. Studoval klavír a dirigování na konz. v 2ilině, skladbu na VSMU u J. Cikkera. Půso bil v hud. redakci Cs. televize v Bratislavě, od 1979 šéfredaktor hud. vysílání Cs. roz hlasu v Bratislavě. Díla: Concertino pro 2 housle a orch., Komorní symfonie pro 5 dech, nástrojů a smyčce, Musica festiva pro velký orch., Variace na téma V. Nová ka pro orch., Koncert pro violu a orch., Divertimento pro smyčce, Předehra pro orch., klav. a kom. tvorba (Musica da ca mera pro flétnu, klarinet a fagot, Trio pro flétnu, klarinet a klavír aj.), opera Svietnik, písně, kantáty a instruktivní tvorba. Dido a Aeneas (Dido and Aeneas) — opera H. Purcella, libreto N. Tate podle Vergilia. Premiéra asi 1688 Londýn. První angl. opera. Dies irae — sekvence ze mše za zemřelé, mylně připisovaná františkánovi Tomáši z Celana. V -» rekviem tvoří druhou část. Dietrichová Marlene (nar. 1901) — něm., pak amer. film, herečka a zpěvačka-šansoniérka. Hvězda amer. filmu. Soustavněji začala zpívat za 2. svět, války. V jejím re pertoáru vynikají politicky a společensky angažované songy. Dileckij Mykola Pavlovič (asi 1630—před 1690) — ukraj. skladatel, teoretik a peda gog. Propagoval vícehlasé úpravy pravo slavného bohoslužebného zpěvu, ovlivněné a cappella slohem katolické chrámové hud by. Vychoval řadu úspěšných následovníků (V. P. Titov, N. Babiškin, N. Kalačnikov, V. Vinogradov). Autor významného spisu Grammatika musikijskogo penija. diletant — člověk, kt. se věnuje tvůrčí nebo reprodukční činnosti v někt. uměleckém odvětví bez profesionálního školení, ze zá-
Distel libý, milovník umění, samouk; nověji ne douk, kt. se nekompetentně pokouší pro sadit v profesionálním umění. diminuce — zmenšení hodnot trvání tónů
■
-
-
-
~
hud. modelu na ’,2 nebo ještě výrazněji (’/ zósische Suite) orch. skladba W. Egka, 1950. Části: Le Rappel des Oiseaux, Gigue en Rondeau. Les tendres Plaintes, Vénétienne, Les Tourbillons. Francouzské suity — 6 suit pro cembalo J. S. Bacha, komponované kolem 1722. Ne mají preludia jako — Anglické suity, francouzský dvorní balet (ballet de cour) — nejoblíbenější hudebně scénická forma na franc, král, dvoře od 80. let 16. stol., sestá vající ze sledu tanců, spojených mytologic kou nebo alegorickou dram, osnovou, do provázených zpěvem a nástr. hudbou. Po 1650 vznikla na základě této tradice spolu prací J. B. Moliěra a J. B. Lullyho baletní komedie (comédie-ballet), složená z komic kých mluvených a baletních výjevů. Obou forem se dvůr přímo účastnil, sám Ludvik XIV. tančil sólové role. Baletní komedie psal i J. Ph. Rameau. Frankel Benjamin (1906-1973) — angl. skladatel. Pův. kavárenský klavírista a jaz zový houslista. Ve skladbě autodidakt.
Autor pozoruhodného nousl. koncertu, vy hledávaný skladatel scén, a film, hudby. Franklinová Aretha (nar. 1942) — amer. zpěvačka. Rodinná tradice — gospel songů (otec byl baptistický kazatel) ji ke zpě u přivedla už v dětstvi. U gram, společnosti Atlantic si nahrávkou písně Respect získala přízvisko „královna soulu“. Franko Kolínský (13. stol.) - hud. teoretik, pravděpodobně totožný s Frankem Paříž ským. Clen řádu johanitů, papežský kaplan. Jeho teoretický spis Ars cantus mensurabilis měl značný vliv na vývoj hud. teo rie, zvi. pokud jde o rytmické zpřesnění menzurálni notace. franko-vlámská škola - souhrnné označení pro skladatele pocházející z oblasti dnešní sev. Francie, Belgie a Holandska, kt. 1450 až 1550 zastávali vedoucí místa v hud. ži votě evr. panovnických i knížecích dvorů a v rezidencích cirk, hodnostářů. Jejich sloh představoval ideál tehdejšího komp. umění, zvi. pokud šlo o vok. polyfonii. F.-v. š. tvořilo několik generací skladatelů: v čele první, navazující na -» burgundskou školu, je — J. Ockeghem, druhou repre zentují zvi. -» J. Obrecht, -» H. Isaac a -• J. Des Prés, třetí -» N. Gombert, J. Cle mens non Papa a — A. Willaert. V poz dějším období, když se vedle franko-vlám. slohu rozvinulo několik nár. škol, vynikli ze skladatelů franko-vlám. původu zvi. -» O. di Lasso, - Ph. de Monte, - Ch. Luyton aj, Fraňová Tatiana (nar. 1945) - slov, klaviristka. Studovala na VSMU v Bratislavě u A. Kafendové a na Vysoké hud. škole ve Vídni u prof. B. Seidlhofera a H. Petermandela. Patří k nejtalentovanějším klaví ristům mladé slov, interpretační generace. Účinkovala v Rakousku, Španělsku, Indii, SSSR, Maďarsku, Švýcarsku a jinde. Franusův kancionál — jeden z nej význam nějších sborníků, uchovávajících památky čes. polyfonie z konce 15. a zač. 16. stol. Dal jej pořídit Jan Franus, měšťan z Hrad ce Králové. Franz (Knauth) Robert (1815-1892) - něm skladatel. Po studiích v Dessau působil v Halle jako varhaník, sbormistr a univer zitní hud. ředitel až do 1867, kdy ohluchl.
199
Frasauíta Vynikl jako autor písní (přes 350) v sloho vém rámci něm. novoromantismu. Úpra vami skladeb J. S. Bacha a G. F. Hándela se snažil přiblížit je svým současníkům. Frasquita — opereta F. Lehára, libreto A. M. Willner a H. Reichert. Premiéra Vídeň 1922. Frauenlob (vl. Heinrich von Meissen, okolo 1250—1318) — něm. minnesánger, jeden z posledních představitelů minnesangu. Působil i v Praze na dvoře Jana Lucembur ského, později v Mohuči byl jedním ze za kladatelů prvního cechu meistersingrů. Jeho písně jsou však věrné regulim minne sangu. . fráze — skupina tónů, kt. melodicky a ryt micky tvoři jeden celek. Označuje se zprav, frázovacím obloučkem. frázování — členěni hud. procesu na -* fráze. Na rozdíl od -• artikulace nezávisí f. jen na subjektivní u^Jgteretaci, ale často na formové výstavkjlfflfkjJbv. K rozdělení slouží -» césura, s frézovací pauzou. E se někdW^j||^^ra|^?trickou strukturou skladby. free jazz (frí, angl.) — doslova svobodný, volný jazz. Termín souhrnně označuje značně diferencované, experimentující pro jevy souč. avantgardních hudebníků; užívá se též názvů abstract jazz, new jazz, new thing, nyní nejčastěji avantgardní jazz. V užším smyslu označuje termín f. j. exal tovaný jazzový sloh, vzniklý kolem 1960, charakt. častou inspirací v postupech Nové hudby, později i v exotických hud. kultu rách, rozrušením funkčního harmonického systému i akordiky, důrazem na extrémní témbrové možnosti nástrojů, tempovými i agogickými změnami, až k nepřehlednosti komplikovanou metrorytmikou a nově zhodnocenou kolektivní improvizací, ústící často do časově rozlehlých projevů a naho dilých zvukových struktur. Hl. postavy: O Coleman, A. Ayler, C. Taylor, A. Shepp. frekvence — kmitočet; počet — kmitů za sekundu. Měří se v bertzech [Hz], 1 Hz = 1 kmit/s. Násobná jednotka je kilohertz [kHz], 1 kHz = 1000 Hz. Lidský sluch je nejcitlivější na tóny s f. v okolí 3 kHz, pro vyšší a nižší tóny citlivost plynule klesá, f. pod cca 16 Hz (infrazvuky) a nad cca 20 kHz (ultrazvuky) neslyšíme vůbec (rozsah dneš 200
ního klavíru je 27,5—4186 Hz); (— vlast nosti tónu). Freniová Mirella (nar. 1936) — it. sopra-
nistka. Studovala v Modeně, ktf tovala. Působí v it. operácji, lánské Scale, hostuje na p nách, v Salcburku a Mělřdpoli^pí opeře. Vyniká v lyrickém oboru (Mimi vjBohémě. Violeta v Traviatě aj.). n Frescobaldi Girolamo (1583—1643) — it.
t skladatel, varh. virtuos. Podstatně přispěl k rozvoji techniky varh. hry a raně barok ní instr, hudby, zasloužil se o osamostatněni instr, forem od vokálních. Kompo^čně obo hatil formy varh. hudby, vytvoříte vedle -» J. P. Sweelincka variační — ricerč&r. Kom ponoval též vok. hudbu a ansámblovou
Fried
instr, hudbu. Jeho tvorba měla velký vliv na vývoj literatury pro klávesové nástroje až po J. S. Bacha. Fresky Piera della Francesca — symf. dílo B. Martinů, 1955. Frcšo Tibor (nar. 1918) — slov, skladatel
a dirigent. Studoval skladbu u A. Moyzese, dirigováni u J. Vincourka v Bratislavě na Hud. d dram, akademii, 1939—42 na Accademia di Santa Cecilia v Římě skladbu u 1. Pizzcttiho a dirigováni u B. Molinariho. Séf opery, dirigent a šéfdirigent SND. Díla: dětská opera Martin a slunce, opera Fran cois Villon, balet Narodil sa chrobáčik, kan táta Siabat Mater, Meditace pro nižší hlas a orch., kantáta Matce, Hymnus o vlasti, Symfonický prolog pro orch., Koncertní předehra pro orch., symf. báseň Nové ráno, symf. .báseň Osvobození, klav. koncert, cykly písní, sbory, klav. a kom. hudba, skladby pro mládež. Frešová-Hudcová Zita (nar. 1912) — slov, sopranistka. Od 1934 působila v opeře SND, kde vynikla zvi. ve slovan. repertoáru. Od 1959 pedagožka na VSMU v Bratislavě. frcvo — doslova „vařící“ tanec. Druh po chodové rychlé polky hrané převážně v době karnevalu v Brazílii. Fribec Krešimir (nar. 1908) — charv. skla datel. Jeden z nejdůslednějších charv. před stavitelů dodekafonie a serialismu, kombi nuje je s harmonickými a polyfonickými prvky. Díla: opera-oratorium Sluha Jernej,
opery Krvavá svatba, Prométheus, Juduška Golovlev, Strýček Váňa, baletní pantomimy Vibrace, Satirikon 72, balety Vječni ritam, Dies irae, Ritmi dramatici, Lady Chatterleyová, Osamění, kom., instr, a vok. hudba. Frick Gottlob (nar. 1906) — něm. basista. Pův. sborový zpěvák,v opeře debutoval 1934. Od 1938 působil v drážďanské opeře, po 2. svět, válce patřil k nejvyhledá»anějšim západoevr. basistům. Vynikl v ope rách W. A. Mozarta a R. Wagnera. Fricker Peter Racine (nar. 1920) — angl. skladatel. Studoval na Royal College of Music v Londýně a u M. Seibera. Od 1952 ředitel na Morley College v Londýně, od 1964 působení na Kalifornské univ. v Santa Barbaře. Usiluje o syntézu tradičních výra zových prostředků s Novou hudbou. Díla: symfonie, klav., violový a housl. koncert, balet Canterb logue, oratorium The Vision of L kom. hudba, varh. skladby, zhl. opery. Fries -1963) — maď. din-.
. _. . . ... „ „ ... gent. Studoval v Budapešti u B. Bartoka a Z. Kodálye. Působil v Segedínu, Buda pešti, Vídni, Berlíně a Mnichově. Dirigoval přední evr. a amer. orch. Vynikající inter pret zvi. tvorby svých učitelů, za jejichž díla se oddaně s$yěl. Fried Alexej (rjtof. 1922) — čes. skladatel. Skladbu studovaly £. Hlobila a P. Bořkovce. Autor pohybující se ve sféře artificiální i jazzové hudby, vynikl i jako jazzový aranžér. Díla: hud. komedie Legenda o ďáb lu (1957), muzikál Slavnost v Harlemu (1959), jazzový ■* Trojkoncert pro flétnu, klarinet, lesní roh a orch. (1971), Koncert
201
;i 1
Friml pro orch. (1974), Koncert pro lesní roh a kom. orch. (1977), 2 koncerty pro klarinet a orch. (1. jazzový 1970, 2. 1976), Gotický koncert pro kom. orch. (1977), Trojkoncertino pro hoboj, klarinet, fagot a smyčce (1980); Sonatina drammatica pro housle a klavír (1975), Guernica, kvintet pro sopránsaxofon a smyčc. kvarteto (1978), Moravské trio pro flétnu, marimbu a harfu nebo ky taru (1978), Ze života hmyzu, kvintet pro flétnu, housle, violu, violoncello a klavír (1979), Tympanon, trio pro housle, sopránsaxofon a klavír (1982); pro jazzové orch. zejm. Akt (1968), Sidonie (1971), Moravská svatba (1972), Slunovrat (1973), Hry (1980) aj.; četné taneční písně, též malé kantáty, scén, a film, hudba. Friml Rudolf (1879-1972) - čes. skladatel. Pův. korepetitor, doprovázeč J. Kubelika. Od 1906 žil v USA, nejdříve jako korepe titor v Metropolitní opeře. Operetou Rose Mary dosáhl svět, úspěchu. Autor pop. instr, a písňových skladeb, hlavně songů. Operety: Světluška, High Jinks, Sometimes, Elaine, Rose Mary, Král tuláků, Kouzlo hudby, Tři mušketýři aj. frišký tanec — jeden z nejstarších a nejrozšířenějšich slov. lid. párových tanců rychlého tempa, doprovázený zpěvem a hud. nástroji. Tančí se na různé, ale vždy rychlé melodie, převážně dvojdobého taktu. Podle krajů se užívají též názvy: do šaflíka, do krutu, tanec ap. Froberger Johann Jacob (1616-1667) něm. skladatel, varhaník a cembalista. Vy tvořil typ čtyřdílné klav. suity ve specific kém cembalovém slohu. V polyfonní tvorbě navázal na -» G. Frescobaldiho, má značný význam pro vývoj — fantazie, -» ricercaru a — fugy v již. Německu, jeho skladby už v 18. stol, pronikly i do Čech. První vý znamný skladatel varh. tokáty v Německu. Jeho sloh působil na J. S. Bacha a G. F. Hdndela. frottola — pův. jednohlasá lid. píseň v sev. Itálii. Od konce 15. stol, souhrnný název pro skladby na izosylabické a strofické texty. Výrazným hud. znakem byla symet rická hud. forma a homofonní faktura. V době plného rozvoje polyfonní hudby možno ve f. spatřovat zárodek upevňování
202
vrchní melodie jako vedoucího hlasu, a tím i přípravu monodického stylu raného ba roka. Frydlewicz Miroslav (nar. 1934) — čes. te-
norista. Po prvních angažmá v Opavě a Plzni se stal sólistou ND v Praze, kde vy nikl v hl. tenorových rolích Smetanových a Dvořákových oper, Janáčkových Výle tech pana Broučka, Věci Makropulos aj.; hostoval v Berlíně, Lipsku (Lohengrin R. Wagnera) a jinde, bohatá konc. činnost, mj. i s nejnáročnějšími čes. cyklickými díly (L. Janáček: Zápisník zmizelého, O. Jere miáš: Láska aj.). frygická sekunda — snížený druhý stupeň v mollové stupnici (tónině), např. des v c moll; -» stupnice. frygická stupnice — stupnice frygický akord — trojzvuk na sníženém druhém stupni, v tónině dur durový, v moll durový nebo mollový. Obratem durového frygického akordu je — neapolský sextakord. Fučík Julius (1872-1916) - čes. vojenský kapelník a skladatel. Studoval hru na hous le, fagot, teorii u K. Steckera a skladbu u A. Dvořáka. Působil ve vojenských orch. v Kremži a Vídni, operních orch., později jako vojenský kapelník v Budapešti a Ber líně, kde založil hud. nakladatelství. Díla: Vjezd gladiátorů, Florentinský pochod, Marinarella, Dunajské pověsti, Starý bručoun, předehry, valčíky, suity, písně aj. fuga — vrcholný formový typ evr. imitační hudby, kt. patři k nejvýznamnějším formo vým objevům baroka. K jejím nejdůleži
Fukač tějším předchůdcům patří italský — ricercar, — fantasia, — canzona, — tiento a dalši instr, útvary pozdní renesance a raného ba roka. Podnět ke krystalizaci fugy dali ko lem 1600 J. P. Sweelinck a G. Frescobaldi, na severu Německa pokračovali S. Scheidt, J. A. Reinken, D. Buxtehude, na jihu J. J. Froberger, ve stř. Německu J. Pachelbel a J. Kuhnau, v Rakousku J. J. Fux a A. Caldara. Dovršitelem barokní f. je J. S. Bach, pěstoval ji i G. F. Hándel aj. Z čes. skladatelů vytvořili první zralé fugy Bachovi současníci J. D. Zelenka a B. M. Čer nohorský. Na sklonku baroka se ustálila f. jako nejčastěji čtyřhlasá či třihlasá, popř. i dvoj-, pěti- či vícehlasá forma. Zpravidla sestává ze tří zákl. dílů: expozice, prove dení a závěrečného dílu. Expozice začíná nástupem tématu f. (vůdce neboli dux); v jeho průběhu se objeví téma postupně v každém hlase. Nástupy se střídají v hl. tónině a v kvintové (kvartové) transpozici (= průvodčí neboli comes). Provedeni se stává z úseků, kt. přinášejí téma na nové tonální hladině (transponované i měněné z dur do moll a opačně), a z úseků, kt. tvoři modulující a tematicky méně výrazné me zihry. Závěrečný díl přináší téma opět v hl. tónině. V rámci f. se uplatňuji různé způ soby kontrapunktické práce s myšlenkou (— inverze, račí obrat, — diminuce, — aug mentace ap.). Známé je též stupňování kon trapunktické hustoty v podobě těsny (souč. průběh tématu v malých časových odstu pech ve dvou i více hlasech). Fugy o více (2, 3, 4) subjektech (= dvojitá, trojitá, čtyř násobná f.) téma exponují a provádějí bud současně, nebo postupně ve více expozicích a popř. i provedeních; v závěrečném dílu zazní všechna témata v hl. tónině a popř. i kontrapunkticky spojená. Už od Bacilo vých dob se fuga pěstuje nejen v instr., ale i ve vok. hudbě. F. se jako tematicky nej koncentrovanější polyfonní útvar udržela v tvorbě všech epoch až do našeho stol. Její princip byl natolik pružný, že poskytl dost prostoru pro řadu osobitých užití a no votvarů (J. Haydn, W. A. Mozart, L. v. Beethoven, H. Berlioz, F. Liszt, I. Stravin sky, D. Sostakovič aj., z čes. skladatelů J. Zach, J. Seger, F. X. Brixi, J. A. Kože
luh, A. Rejcha, B. Smetana, A. Dvořák, V. Novák, J. Suk, L. Vycpálek, M. Kabeláč, J. Hanuš, V. Kalabis aj.). fugato — imitačni technikou vypracovaný úsek skladby, kt. je zprav, totožný jen s expozicí — fugy. fugeta (fughetta) — krátká nebo jednoduš ším způsobem zpracovaná fuga. Fiihrer Robert Jan Nepomuk (1807—1861) — čes. chrámový skladatel, studoval u J. N. Vitáska. 1830 byl učitelem varhanické ško ly, kolem 1838 také varhaníkem na Straho vě, 1839—45 kapelníkem u sv. Víta, pak varhaníkem na různých místech v Němec ku. Od 1860 se živil ve Vídni skladbou. Díla: na 400 skladeb, z nich 2 oratoria, na 150 mší, přes 20 rekviem aj. Fuchsová Liza (1913—1977) — čes. klaviristka. Studovala na mistr, škole v Praze (u V. Kurze). Žila jistý čas v Bratislavě, od 1938 v Londýně. Známá interpretka souč. čs. tvorby. Fuchsová Marta (1898—1974) — něm. sopranistka. Studovala v Německu a Miláně. Pů sobila v Drážďanech, Berlíně a Vídni, vy stupovala i v zahraničí. Úspěšná interpret ka wagnerovských postav. fujara — slov. lid. hud. nástroj, dřevěný
cylindrický štěrbinový hranový třidírkový aerofon s otevřeným koncem, s možností diatonického projevu v rozsahu dvou oktáv. Délka 150—180 cm neumožňuje přímé vhá nění vzduchu ústy, proto je k píšťalové tru bici připevněn vzduchovod, lomená trubič ka, jíž proudí vzduch z úst hráče do štěr biny. Domovem f. je oblast Podpofania na stř. Slovensku, kde patří k nástrojům pastevecké kultury. Fukač Jiří (nar. 1936) — čes. hud. vědec. Hud. vědu absolvoval na brněnské univer zitě (PhDr.), kde též působí. Jeho badatel ský zájem byl zpočátku zaměřen především na hud. historii (zejm. baroko), nověji se
203
funěbre, funebre zabývá zejm. hud. sociologií, hud. lexikografií a estetickými problémy soudobé hud by (zvi. v kritické činnosti). Rozpracovává problematiku hud. pojmosloví a hud. zna ku, s I. Poledňákem vydal práci Hudba a její pojmoslovný systém. Autor práce O stu diu hudební vědy.' funěbre (fiinebr, franc.), funebre (it.) — smutečně, pohřebně. furiant — čes. lid. tanec rychlého tempa s ostrými akcenty a charakt. střídáním metra (první tři takty jsou 2/< a následující dva Ví)- V čes. hud. literatuře je pop. f. ze Smetanovy opery Prodaná nevěsta a z klav. Českých tanců. A. Dvořák uplatňuje f. v kom. a symf. tvorbě. Charakt. rytmus:
furioso (-ózo, it.) — zuřivá, divoce. Furtwangler Wilhelm (1886—1954) — něm.
dirigent a skladatel. Studoval v Curychu, Mnichově a Štrasburku u J. Rheinbergera, M. v. Schillingse a C. Ansorga. Svou ka riéru začal 1906 jako sbormistr v Curychu, působil jako korepetitor, od 1911 jako diri gent v Liibecku, Mannheimu, Vídni a Ber líně. 1922 se stal nástupcem A. Nikische v Gewandhaus-orch. a šéfem Berlínské fil harmonie. S Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky hostoval v evr. hud. metropo lích, pohostinsky dirigoval přední svět, orch. Pravidelně vystupoval na mezinár.
204
hud. festivalech (Bayreuth, Salcburk). F. patřil k nejvýraznějším dirigentským osob nostem našeho stol. Jeho uměni charakte rizovala jednota prudkého temperamentu a přísné logiky. Vynikající interpret něm. klasické a romantické hudby. Byl též lite rárně činný (práce o J. BrahmsďVi a A. Brucknerovi, Gesprdche uber Musik aj.). * Napsal 3 symfonie, klav. koncert, komorní skladby. fusa -» menzurální notace futurismus — hud. paralela literárního f. Jeho osnovateli byli 1911—13 skladatel F. B. Pratella a malíř L. Russolo. Jejich snahou bylo vyjádřit hudbou novou realitu tech nické civilizace, „vládu stroje a vítězné krá lovství elektřiny“, a zbavit ji závislosti na omezených barevných možnostech symf. orch. zmocněním se nekonečné rozmanitosti hluků, kt. produkovaly speciálně zkonstruo vané přístroje (intonarumori). Experimenty f. byly příznačné pro snahy o rozšíření zvu kového materiálu hudby 20. stol, i za hra nice tónů. Tvorba futuristů se tehdy umě lecky neprosadila. Někt. z těchto podnětů s úspěchem realizovali až -» E. Varěsc a mladí skladatelé v 50. letech. Fux Johann Joseph (1660—1741) — rak.
skladatel a teoretik. Působil jako varhaník ve Vídni, dvorní skladatel, kapelník v dómu sv. Štěpána, od 1715 první dvorní kapelník. Nejvýznamnější rak. barokní mistr a před stavitel pozdního baroka. Zkomponoval par tity, sonáty, 18 oper (Costanza e Fortezza), 50 mší, 3 rekviem a jiné chrámové skladby. Jeho dílo Gradus ad Parnassum (1725) bylo
fyziologie hudby dlouho autoritativní učebnicí klasického kontrapunktu, vycházejícího z Palestrinových zásad. fyziologie hudby — věda, kt. se zabývá slu chovými a hlasovými orgány, pokud souvi sejí s hud. problematikou. U sluchového orgánu* jde hlavně o výzkum slyšení, ana lýzy vícezvuků a o otázky procesů chápání hudby v mozku. Teorie slyšení a analýzy vícezvuků možno dělit na skupiny rezo nanční (H. Helmholtz aj.) a nerezonanční (J. R. Ewald aj.). Z příbuzné problematiky
se f. h. zabývá hlavně otázkami konsonance a disonance, u nichž se nedávno (H. Husmann) na základě binaurálnich experimen tů opět potvrdila jedna z Helmholtzových teorií, že konsonance a disonance, i když jsou především estetickými kategoriemi, jsou ve velké míře stimulovány i fyziolo gicky — seskupením alikvotních tónů všech tónů tvořících souzvuky. Dnes se hud. fy ziologie prolíná s -» tónovou psychologií a téměř se v ní ztrácí.
G Gábor Pavol (nar. 1932) — slov, tenorista. Studoval na konz. a VSMU, od 1959 sólista opery SND. Laureát pěveckých soutěží na svět, festivalech mládeže a studentstva. Vě nuje se též interpretaci lid. písní. Vynikl zejm. v komických rolích. Hl. postavy: Triquet (Evžen Oněgin), Vašek (Prodaná ne věsta), Bobčinskij (Revizor), Albert Her ring. Gabos Gábor (nar. 1930) — maď. klavíris ta. Studoval v Budapešti. Od 1952 sólista maď. filharmonie, úspěšný interpret děl B. Bartáka. Gabriel Vojtěch (1906-1981) - čes. houslis ta, působící na Slovensku. Od 1949 konc. mistr SF v Bratislavě a zakladatel Slov, kvarteta. Gabrieli Andrea (mezi 1510 až 1520-1586)it. skladatel, od 1566 varhaník v chrámu sv. Marka v Benátkách, jeden z nejvýznam nějších renesančních skladatelů cirk., svět ské, vok. i instr, hudby (pro varhany a instr, soubory). Ve svých cirk, skladbách uplatňoval vícesborovou techniku, stavěnou na zvukových kontrastech. Pokrokovými prvky hud. slohu působil na své žáky (mj. na G. Gabrieliho a H. L. Hasslera). Gabrieli Giovanni (mezi 1554 a 1557—1612/ 13) — it. skladatel, od 1584 varhaník v chrá mu sv. Marka v Benátkách. Patří mezi nej větší osobnosti pozdně renesanční hudby, někt. prvky svého slohu se však zařazuje mezi nejvýznamnější předchůdce hud. ba roka. V jeho cirk, tvorbě vrcholí benátský vícesborový sloh (pro 2 až 5 vok., resp. instr, skupin) s vystupňovanými zvukovými efekty, v nichž však postupně uplatňuje i nové technické a slohové prostředky (ge nerální bas, monodii, obligátní doprovodné nástroje). V instr, canzonách pro nástr. soubory (canzon da sonar) položil základ orch. sazby a zvukovým kontrastem malé a velké nástr. skupiny předpověděl princip concerta grossa. Jeho žákem byl mj. H. Schútz.
206
Gabunija Nodar Kalistratovič (nar. 1933) — gruzinský skladatel. Studoval klavír a kom pozici (u A. Chačaturjana). Věnuje se zvi. klav. tvorbě (Fresky, Improvizace a tocca ta, Poéma, koncert). Největší úspěch měla Bajka pro recitátora, sólisty a instr, sexte to, v níž vtipně stylizuje prvky archaického gruzínského folklórů. Gace Brulé (asi 1159—po 1212) — franc, truvér. Působil mj. na dvoře Marie de France. Jeden z nej významnějších vok. lyriků své doby. Zachovalo se více než šest desítek jeho písní. Gade Niels Wilhelm (1817-1890) - dán. skladatel a dirigent, 1844—48 působil jako dirigent koncertů Gewandhaus-orch. v Lip sku, potom jako ředitel konz. a úspěšný dirigent v Kodani. Tvořil v romantickém slohu, proniknutém mendelssohnovským klasicistickým duchem a dán. nár. tónem. Napsal 8 symfonií, ouvertury, suity, kom. skladby, operu, balety, kantáty aj. gadulka — bulh. lid. hud. nástroj ze skupiny chordofonů. Má 3—4 hrací a 9—10 rezo nančních strun, korpus hruškovitého tvaru a široký krk. Při hře hráč drží g. vertikálně a lehce se dotýká nehty strun, čímž vzniká tón flažoletového témbru. Gáfforová Helena (nar. 1914) — slov, klavíristka a pedagožka. Studovala u S. Németha-Samorinského, na Hud. akademii F. Liszta v Budapešti a 1935—37 absolvovala mistrovský kurs B. Bartáka. Klav. doprovázečka a interpretka skladeb B. Bartáka, Z. Kodálye. Působení na VSMU. Gafori Franchino (1451—1522) — it. hud. teoretik a skladatel. Působil v několika it. městech, od 1484 jako kapelník dómu v Mi láně. Uznávaný teoretik, zvi. v oblasti menzurální notace. Jeho hl. spis Practica musicae sivé musicae actiones (1496) vyšel za jeho života šestkrát. Komponoval zvi. chrá movou hudbu. Gagliano Marco da (asi 1582—1643) — jeden z prvních operních skladatelů. Nejznáméjší je jeho první opera Dafne, provedená 1608 na mantovském dvoře. Vedle oper (zacho valy se jen 2) v novém monodickém slohu, blízkém florentskému stile rappresentativo, psal i cirk, díla a madrigaly ve starém, vo kálně polyfonním slohu.
Galuppi gagliarde -» galliarde Gagnebin Henri (1886-1977) — švýc. skla datel, varhaník a pedagog. Studoval na pa řížské Schola cantorum u V. ďlndyho. Od 1925 ředitel ženevské konz. Byl preziden tem mezinár. hud. soutěže v Ženevě. Kom ponoval symfonie, koncerty, smyčc. kvar tety, oratoria (Requiem des Vanités du Monde, 1939) aj. Gajané — balet A. Chačaturjana, libreto K. Děržavin, choreografie N. Anisimová. Vznikl přepracováním skladatelova staršího baletu Štěstí. Premiéra Perm 1942. Z hudby k baletu sestavil skladatel tři orch. suity. Pop. je zvi. Šavlový tanec. gajdy — dudy Galantní slavnosti (Fétes galantes) — cyklus písní C. Debussyho na básně P Verlaina, 1892. galantní styl — hud. sloh, pro kt. je charakt. opozice proti baroknímu patosu. Vznikl ve 30. letech 18. stol. Přibližně odpo vídá rokoku ve výtvarném umění. Zamě řuje se více na drobnokresebné ozdoby než na stavbu širokých ploch. Odmítá kontra punkt. Odpor proti baroku výstižně charak terizoval berlínský teoretik g. s. Ch. Krause 1752: „Vše, co bázeň a hrůzu vyvolává, co vede k mocným vášním hněvu a pomsty, hašteřivosti, vraždám, všechno to je veskrze nemuzikální.“ Galilei Vincenzo (asi 1520-1591) - it. hud. teoretik, příslušník — florentské cameraty. Potřebu návratu k antické prostotě v po době monodického projevu hlásal zejm. ve spise Dialogo della musica antica e della moderna a prakticky realizoval v operních scénách, bohužel nedochovaných. Otec fyzi ka G. Galileiho. Galli-Curciová Amelita (1882-1963) - it. koloraturní sopranistka. Studovala v Milá ně. Působila v Neapoli, Madridu, Barceloně, Chicagu a na jiných amer. scénách. Od 1940 žila v Kalifornii. Hl. postavy: Linda di Cha monix, Lakmé, Phillina (Mignon), Gilda (Rigoletto) aj. galliarde, gaillarde (gajard, franc.), gagliarda (galiarda, it.) — franc, třídobý tanec skočného charakteru. Vznikl koncem 15. stol, a uchoval si mnoho lid. prvků. V suitě následovala g. po — pavaně, s níž byla me
lodicky příbuzná. V 16. stol, patřila mezi nejoblíbenější tance, v následujícím stol, ji v suitě vystřídala — courante. P. Phalese, Galliarde (1571):
Gallus Jacobus Handl (1550—1591) — slovin. skladatel, působící v čes. zemích. Vstoupil do cisterciáckého řádu a žil v rak. klášte rech; patrně již tehdy udržoval styky s již. Moravou. 1574 členem dvorní kapely ve Vídni, asi 1575—79 se zdržoval v mor. a slezských klášterech; 1580—85 kapelníkem olomouckého biskupa . -»z úspěšnější II filosofo di campagno na Goldoniho libreto). Důležitý je jeho přinos pro vývoj buffového finále. Napsal přes 100 oper (i vážných), přes 50 sonát pro cem balo, kom. skladby, kantáty, oratoria a čet né cirk, skladby. Galynin German Germanovič (1922—1966) — rus. skladatel a klavírista. Studoval v Mosk vě u D. Šostakoviče a N. Mjaskovského, kt. nej výrazněji ovlivnili jeho tvorbu. Díla: oratorium Dívka a smrt, klav. koncert, smyčc. kvartety, klav. sonáty, sbory, scén, a film, hudba. gamba (it.) — zkráceně -» viola da gamba. gamelan — instr, soubor, rozšířený na Jávě a Báli, kde se tento pův. čin. orch. rozvinul do dnešní podoby. G. představuje soubor idiofonů, různých gongů, metalofonů, xy lofonů a bubnů, zřídka i fléten a smyčc. nástrojů. G. doprovázejí div. a obřadní úkony a interpretují osobitý typ souborové hudby. Gamelanová hudba sestává z variování melodických modelů, opírajících se o stupnicové systémy pelog a slendro (-► indonéská hudba). Vyznačuje se zvláštní heterofonií a rozmanitostí rytmiky, kombino váním jednotí, nástr. skupin a dynamiky. Ganymed — píseň F. Schuberta na slova J. W. Goetha, 1817. Garaňan Georgij (nar. 1934) — sov. altsaxofonista, skladatel a dirigent. Clen orch. O. Lundstrema a V. Ludvikovského. Vede moskevský orch. Melodija, kt. pro gram, desky nahrává řadu pop. a tanečních sním ků a současně soustřeďuje přední sov. jaz zové sólisty. García Fernando (nar. 1930) — chilský skla datel. Souč. hud. výraz a poetiku spojuje s humanistickou a protiimperialistickou an gažovanosti v kantátě Povstalecká Amerika na text P. Nerudy, cyklu Čtyři konkrétní básně pro tenor a smyčc. kvarteto aj. Na psal rovněž symfonii, orch. skladbu Estáticas, Sombra del Paraíso pro tenor a kom. orch. Gardavský Čeněk (1910—1978) — čes. hud. vědec. Studoval v Brně na konz. (varhany a dirigování) a hud. vědu u V. Helferta (PhDr. 1937). Působil v Brně na univerzitě a v rozhlase, po 1945 ministerským úřední kem v Praze; později ředitelem Hud. studia 208
ministerstva kultury. S kolektivem vydal knihu Skladatelé dneška. Gardelli Lamberto (nar. 1915) — if. dirigent. Působil ns^ několika it. scénách, 1945—5i ve Skandinávii. Dirigoval přední orch. v Evro pě a USA, stálý host budapešťské opery. Garlandia Johannes de (13. stol.) — středo věký hud. teoretik. Jeho dílo De musica mensurabili positio, kt. vzniklo asi 1240, je dokumentem vývoje od modální k menzurální notaci. Gartnerová Katarzyna (nar. 1942) — pol. skladatelka. Začínala jako pianistka; autor ka působivých písní (především pro M. Rodowiczovou) i muzikálu Malované na skle, provedeném v řadě zemí. Gasparjanová Goar Mikaelovna (nar. 1922) — arménská koloraturní sopranistka; nár. umělkyně SSSR. Do 1948 žila v Egyptě, působí v Jerevanu. Vynikla zejm. v rus. a it. klasickém repertoáru. Gasparo da Sald (vl. Bertolotti, 1540-1609) — it. nástrojař. Od 1562 působil v Brescii jako všeobecně uznávaný výrobce viol, viol da gamba a kontrabasových viol. Jeho housle nebyly tak ceněny. G. patří k zakla datelům znamenité školy it. výrobců smyčc. nástrojů. Gasparonc — opereta K. Millóckera, libreto E. Rogati podle F. Zella a R. Genéea. Pre miéra Vídeň 1884. Gassmann Florian Leopold (1729-1774) rak. skladatel. Působil v Itálii a ve Vídni. Z jeho 25 it. oper největší úspěch mělo „dramma giocoso“ La contessina a opera seria Ezio^v níž navázal na Gluckovu oper ní reformu. Napsal také četné kom., orch. a cirk, skladby. Zasloužil se o založení dobro činného spolku Tonkunstlersozietát (1771), kt. znamená zač. veřejného konc. života ve Vídni. Gastoldi Giovanni Giacomo (asi 1550—1622) — it. skladatel vokálně polyfonních cirk, a světských skladeb, z nichž balletti (lehké, melodické taneční písně homofonní faktury s refrénem) byly velmi pop. i mimo Itálii, hlavně v Německu a v Anglii. Gašparek Tibor (nar. 1913) — slov, houslista a pedagog. Studoval u J. Aktardžijeva, na Hud. akademii ve Vídni (F. Mairecker) a Budapešti (E. Zathurecky). Konc. mistr
Gedda kovského soutěže v Moskvě (1970). Četná zahr. vystoupení, mj. i v CSSR. Gay John (1685—1732) — angl. básník, spolu se skladatelem — J. Ch. Pepuschem autor první, velmi úspěšné -* ballad opery (Žeb rácká opera, 1728). Gazzelloni Severino (nar. 1919) — it. flét
rozhl. orch., SF, od 1953 sólista SF, člen Tria SF. Prof. VSMU. Interpret W. A. Mo zarta, L. v. Beethovena, J. Brahmse, pre miér slov, skladeb. Úspěšná konc. činnost v zahraničí. Gaudeamus igitur — oblíbená studentská píseň, v dnešní podobě pochází z konce 18. stol., pravděpodobně navazuje na lat. píseň ze 13. stol. Gauk Alexandr Vasiljevič (1893—1965) — rus. dirigent, nár. umělec SSSR. Nejdříve působil v Leningradě, později šéfdirigent Velkého symf. orch. všesvazového rozhlasu v Moskvě a prof, na moskevské konz. Gaultier Denis (asi 1603—1672) — franc, skladatel a virtuos ve hře na loutnu. Jeho sloh ovlivňoval vývoj evr. loutnové hudby i tvorbu franc, clavecinistů. Gavazzeni Gianandrea (nar. 1909) — it. di rigent a skladatel. Studoval v Miláně a Ří mě. skladbu u I. P&zettiho. 1964-68 šéf dirigent v La Scale. Vynikl jako interpret staršího i souč. it. operního repertoáru, gavota, gavotte (-vot) — franc, lid. tanec, nejčastěji ve čtyřdobém taktu. Do šlechtic kých salónů pronikl v 16. stol., od pol. 17. stol, vedle menuetu nejpopulárnější tanec. Ve — suitě následovala po -* sarabandě (Francouzské a orch. suity J. S. Bacha), měla téměř vždy dvojité předtaktí. V 19. stol, oblíbená forma v klav. literatuře, ve 20. stol, vynikla např. g. z Prokofjevový Klasické symfonie a baletu Romeo a Julie. Gavryš Igor (nar. 1945) — sov. violoncel lista. Studoval u M. Chomicera, S. Knuševického a G. Kozolupovové. Laureát Caj-
nista. Studoval na Accademia di Santa Ce cilia v Římě. Jeden z nej významnějších souč. flétnistů. Vynikající interpret staré hudby (A. Vivaldi) i hudby souč., většinou komponované pro něho; soudobé skladby systematicky uvádí a prosazuje. Vede inter pretační kursy souč. hudby. Gedda Nicolai (vl. N. Ustinov, nar. 1925) — švéd. tenorista rus. původu. Studoval u své ho otce, člena souboru Donských kozáků. Účinkoval na nejvýznamnějších operních
209
Gedike scénách, vyhledávaný host svět, festivalů. Umělec neobyčejně rozsáhlého, mezinár. a slohově rozmanitého repertoáru. Jeden z největších tenoristů naší doby. Vynikající interpret Ch. W. Glucka, W. A. Mozarta, G. Verdiho, R. Strausse, I. Stravinského aj. Gedike Alexandr Fjodorovič (1877—1957) — rus. skladatel, klavírista a pedagog; nár. umělec RSFSR. Prof, klav., varh. a kom. hry na moskevské konz. Díla: opera Mac beth, oratorium Sudička, 3 symfonie, instr, koncerty s orch. pro klavír, housle, trubku, lesní roh, varhany; kom., písňové a instruk tivní skladby pro klavír. Geiser Walther (nar. 1897) — švýc. sklada tel. Studoval v Basileji, Kolíně n. R„ Berlí ně (u F. Busoniho). Prof, na konz. v Basi leji. Díla: Fantazie pro orch., symfonie, housl. koncert, skladby pro varhany, kom. tvorba, kantáta Stabat Mater aj. Geissler Fritz (nar. 1921) — něm. skladatel. Studoval v Lipsku a Berlíně. Působí jako pedagog v Lipsku. Díla: 8 symfonií, Sinfonietta giocosa, několik koncertů, kantáta Handzettel fůr einige Nachbam, balety Pigment, Ein Sommernachtstraum, Der Doppelganger, opery Der zerbrochene Krug, Der verrůckte Jourdain, Der Schatten, kom. hudba aj. Geistertrio — klav. trio D dur op. 70, č. 1, L. v. Beethovena, 1808. Gejša (The Geisha) — opereta S. Jonese, libreto O. Hall a H. Greenbank. Premiéra Londýn 1896. Gelber Bruno Leonard (nar. 1941) — argen tinský klavírista. Ve svých 9 letech debuto val s Beethovenovým klav. koncertem c moll a brzy vystupoval se všemi významnými orch. Již. Ameriky. Koncertuje po celém světě, ovládá rozsáhlý repertoár. Geminiani Francesco (1680—1762) — it. skla datel, houslista a hud. spisovatel, žák A. Corelliho a A. Scarlattiho. Působil od 1714 v Anglii, zasloužil se o rozvoj angl. housl. hry. Vychází z Corelliho housl. slohu, v po užívání virtuózních prostředků je poměrně střídmý. Největší význam má jeho instruk tivní dílo The Art of Playing on the Violin, kt. obsahuje základy moderní techniky housl. hry. Napsal 36 housl. sonát (někt. přepracoval jako concerti grossi), 24 con
210
cert! grossi, 6 violoncel. sonát a několik instruktivních děl. generální bas — hist. (17.—18. stol.) způsob zápisu -* akordů a neakordických tónů, v němž je basový hlas fixován notami a akordické útvary čísly, popř. posuvkami. Všechna čísla v g. b. mají význam intervalů od basového tónu nahoru, přičemž rozšířené intervaly (větší než oktáva) se obyčejně re dukují na základní, např. místo 14 (kvartdecimy) se píše 6 (sexta). G. b. je hudeb ně realizován tzv. continuem, kt. je zprav, složeno z jednoho hlubokého nástroje me lodického (violoncello, viola da gamba, fa got, popř. varh. pedál) a nástroje akordického (cembalo, klavír, loutna, popř. varh. manuál). generální pauza — 1. — pomlka. — 2. v orch. skladbách pomlka pro celý orch., nastupující neočekávaně, např. po někt. z vrcholů skladby. G. p. patřila k nejpůso bivějším efektům — mannheimské školy, generátor tónový — měřicí přístroj použí vaný v elektrotechnice. Má charakter monofonního hud. elektronického nástroje. (Ovládacími prvky se dá plynule měnit frekvence i amplituda elektrických kmitů tj. tónová výška a hlasitost.) Podle tvaru elektrických kmitů dělíme g. t. na generá tory sinusového, pravoúhelníkového, pilo vého, popř. jiného průběhu. Georgescu George (1887—1964) — rum. diri
gent. Zpočátku violoncellista, člen slavného franc, kvarteta „Marteau“. Podle rady R. Strausse studoval dirigování u A. Nikische. 1920 se vrátil do Bukurešti, kde založil Stát.
Gesamtkunstwerk
filharmonii, kt. vedl až do smrti. Casto diri goval v zahraničí. Interpret děl J. Brahmse, A. Brucknera a R. Strausse, propagátor rum. hudby, hlavně G. Eneska. Gerbert Martin (1720-1793) - něm. hud. historik, benediktýn. Vydal tři svazky edice středověkých hudebně teoretických prací Scriptores ecclesiastici de musica sacra potissimum (1784), kt. se staly východiskem pro výzkum středověké hudby. Gerhard Roberto (1896-1970) - Span, skla datel. Studoval v Barceloně u F. Pedrella a ve Vídni u A. Schónberga. V raných skladbách vycházel z katalánských tradic, později se obrátil k dodekafonii a stal se jedním z nej pozoruhodnějších Schónbergových žáků. Od 1936 žil v Anglii. Kompo noval baletní hudbu (Don Quijote), koncer ty (Koncert pro orch.), kom., scén, a film, hudbu. Gershwin George (1898—1937) — amer. skla
datel a klavírista. V symf. tvorbě se snažil o překlenutí hranic mezi vážnou a jazzovou hudbou: Rhapsody in Blue (1923), Concerto in F (1925), Američan v Paříži (1928), Second Rhapsody (1931), Cuban Ouvertuře
(1932). Opera Porgy and Bess (1935) je vrcholem jeho uměl, úsilí. Komponoval i četné písně, hud. revue a operety (The Rainbow-Revue, Sweet Little Girl, Lady be good, Show Girl atd.), film, hudbu. Spolu práce s bratrem Irou G. (texty, libreta). Gerster Ottmar (1897-1969) - něm. skla datel. Studoval na konz. ve Frankfurtu n. M. u B. Seklese. 1921—24 houslista a konc. mistr ve filharmonii ve Frankfurtu a kom. hráč. 1927—47 učitelem housl. hry a teorie hudby v Essenu, 1947—51 prof, skladby ve Výmaru, od 1952 v Lipsku. Díla: opery Madame Liselotte, Enoch Arden, Čarodějnice z Pašova, Das verzauberte leh, kantáty (Rote Revue, Ballade vom Manne Karl Marx), Thůringische Sinfonie a jiné orch. skladby, violoncel. a klav. koncert, kom., scén, a film, hudba. Gert Jerzy (nar. 1908) — pol. dirigent. Stu doval ve Vídni a mj. u H. Eislera a A. Schónberga. Zakladatel a ředitel orch. pol. rozhlasu v Krakově, od 1958 uměl, ředitel Nár. filharmonie v Krakově. Jako první provedl operu K. Szymanowského Král Roger. Gertler André (nar. 1907) — belg. houslista
maď. původu. Studoval u J. Hubaye, sklad bu u Z. Kodálye. Vynikající interpret souč. hudby, zvi. skladeb B. Bartáka. Působil jako pedagog v Bruselu, Kolíně n. R. a Hannoveru. Gesamtkunstwerk — všeumělecké dílo, operní ideál proklamovaný R. Wagnerem. Má představovat vyrovnanou syntézu všech zúčastněných umění: hud., dramaticko-slovesného, hereckého, tanečního a výtvarné ho.
211
Gesualdo da Venosa Gesualdo da Venosa Caijlo (asi 1560—1613) — a Paříži. Laureát několika klav. soutěží it. skladatel, významný tvůrce madrigalů, (Budapešť, Praha, Bukurešť). Autor symfo představitel nej krajnějšího chromatismu. nií, orch., klav. a kom. skladeb. Ve svých madrigalech používá pro zvýraz- Gianni Schicchi — komická opera G. Pucciňování afektů extrémní, svévolně chroma niho, třetí jednoaktovka z triptychu (— tické a enharmonické spoje. Jeho disonant- Plášť, — Sestra Angelika), libreto G. Forní sloh, kt. našel nové ocenění ve 20. stol., zano. Premiéra New York 1918. Příběh po znamenal vybočení z vývoje harmonie. Na dle epizody z Dantova Pekla. psal 6 knih madrigalů a cirk. vok. skladby. Gianniniová Dusolina (nar. 1900) — amer. Gewandhaus-Orchester — jeden z nejstar sopranistka it. původu. Jedna z největších ších něm. symf. orch. Název dostal podle hvězd Metropolitní opery, s velkým úspě konc. síně (někdejší veletržní síň obchodní chem vystupovala i v Evropě (Salcburk). ků se suknem), kde od 1781 pořádala lipská Vynikající interpretka dram, úloh v it. ope Musikúbende Gesellschaft veřejné koncer rách. ty. Prvním dirigentem byl J. A. Hiller. Kaž Gibbons Orlando (1583—1625) — angl. skla doročně uspořádal 24 symf. koncertů, jeden datel, vynikající varhaník a virginalista, „virtuózní“ a 1 oratorní pro dobročinné poslední velký představitel renesanční vok. účely. Hillerovým nástupcem byl J. G. polyfonie v Anglii. Od 1605 působil na angl. Schicht (1785-1810), po něm J. P. C. Schulz královském dvoře. Mistr virginalové a vio (1810—27), později F. Mendelssohn-Barthol- lové hudby, svými fantaziemi, hlavně pro dy (1835—47). Bylo to období vynikajících violový soubor, výrazně zasáhl do vývoje uměl, úspěchů. V té době převzalo orch. instr, forem. Psal také angl. madrigaly. město a uložilo mu spoluúčinkovat i při Gieseking Walter (1895—1956) — ném. kla operních a cirk, příležitostech. Další diri genti J. Rietz (1848-60) a C. Reinecke (1860 až 1895) často uváděli R. Schumanna a J. Brahmse. Svět, slávu získal orch. pod ve dením A. Nikische (1895-1922), kt. rozšířil repertoár o novoněm. školu a slovan. hud bu. Po jeho smrti se stal dirigentem mladý W. Furtwángler, 1930 B. Walter, 1933-45 H. Abendroth. 1946—48 zde působil H. Al bert, 1949 vzkřísil slavnou tradici orch. F. Konwitschny. 1964—68 byl šéfem orch. čes. dirigent V. Neumann. Od 1970 vede orch. K. Masur. Ghedini Giorgio Federico (1892-1965) - it. vírista. Studoval u K. Leimera v Hannove skladatel a pedagog. Studoval v Boloni a ru. Svými koncerty dosáhl svět, slávy. Vý Turíně, mj. u E. M. Bossiho. Pedagogicky znamný interpret C. Debussyho a M. Rapůsobil v Turíně, Parmě a Miláně, kde byl vela. Vedl mistrovské interpretační kursy 1951—62 ředitelem konz. Čelný představitel v Saarbrůckenu. Jeho četné gram, nahrávky starší it. skladat. generace. Díla: Concerto patří k vrcholným ukázkám klav. umění grosso, Koncert pro orch., Fantazie pro kla 1. pol. 20. stol. G. komponoval písně a kom. vír a smyčc. orch., vok. Credo di Perugia, hudbu. instr, koncerty (Concerto „II beprato“), ko Gigli Beniamino (1890—1957) — it. tenorismorní hudba, opery (mj. Maria ďAlessan- ta. Začal jako kostelní zpěvák, studoval dria, Král Hassan, Billy Budd), kantáty, v Římě na Accademia di Santa Cecilia, 1914 úpravy J. S. Bacha, C. Monteverdiho, H. debutoval v opeře Gioconda, hned byl an Schútze, scén, a film, hudba. gažován do milánské Scaly a brzy získal Gheorghiu Valentin (nar. 1928) — rum. kla svět, slávu. Účinkoval na všech předních vírista a skladatel. Studoval v Bukurešti svět, scénách, triumfálně oslavován mj.
212
Ginastera
v Metropolitní opeře. Vedle E. Carusa nej slavnější it. operní zpěvák, obsáhl obrovský repertoár. Vynikl zvi. v operách G. Verdiho, G. Pucciniho, R. Leoncavallo, a P. Mascagniho. gigue (žig, franc.) — 1. druh — rubeby, ob
líbený smyčc. nástroj franc, ménestrelů ve 12. a 13. stol. Podobný kýtě (franc, gigue), s vybihajícim krkem, objevuje se od 14. stol, se žlábkovou spirálovou hlavicí jako dnešní housle. Měl obyčejně 3 struny. Po slední druh (-» pochette) zanikl v 18. stol. — 2. pův. krátké veselé scénky, kt. angL vaganti rozšířili po záp. Evropě, později muž ský sólový tanec, velmi rychlý, pův. ve 4/« taktu, s charakt. tečkovaným rytmem. Bě hem doby se z jednotí, čtvrtin vyvinuly trioly; odtud 12/s, resp. 6/g takt. V 17. stol, jako stálá část -* suity tvořil obyčejně finále (Bachovy Francouzské a Anglické suity. Gilels Emil Grigorjevič (nar. 1916) — rus. klavírista, nár. umělec SSSR. Studoval v Oděse a Moskvě (u G. Nejgauze). Poprvé vystoupil ve svých 13 letech. Absolvoval
mnoho úspěšných konc. turné v Evropě i zá moří. Pedagog na moskevské konz. Vynika jící interpret L. v. Beethovena, F. Chopina, D. Sostakoviče, A. Skrjabina. Gilgameš (The Epic of Gilgamesh) — kan táta B. Martinů pro sóla, sbor a orch., 1955. Části: I. Gilgameš, II. Smrt Enkiduova, III. Zaklínáni. Gillespie Dizzy (nar. 1917) — amer. černoš
ský trumpetista. Ve 40. letech se stal nej významnějším trumpetistou — bopu. Ginastera Alberto (nar. 1916) — argentinský skladatel. Studoval v Buenos Aires, USA a v Paříži. 1948—52 ředitel konz. v La Pla ta. G. je dnes jedním z nejvýznamnějšich skladatelů Jižní Ameriky, jeho tvorba vy věrá z ducha domácí lid. hudby. Díla: Pampeana pro orch., Concierto argentino pro orch., smyčc. kvartety, klav. koncerty, housl. koncert, kantáta Milena na texty dopisů •
213
Ginzburg
F. Kafky, opery Don Rodrigo, Beatrix Cenci, balet Estancia aj. Ginzburg Lev Solomonovič (1907—1981) — rus. violoncellista, hud. teoretik a pedagog. 1936—68 vyučoval hru na violoncello na moskevské konz. (prof. 1950), mj. učitel S. Večtomova a S. Apolína. Autor Dějin violoncellového uměni a profilů význam ných interpretů (mj. H. Wihan, F. Ondří ček, F. Laub). Ces. vyšla Estetika studia nástrojové hry. Gioconda — opera A. Ponchielliho, libreto A. Boito podle V. Huga. Premiéra Milán 1876. Dram, příběh z Benátek 17. stol, giocoso (džokózo, it.) — hravě, žertovně. Giordano Umberto (1867-1948) - it. skla datel. Studoval v Neapoli. Byl přívržencem sjednocení partitury (notazione a suoni reali, tj. bez transpozice). V této úpravě vydal Beethovenovy symfonie. Autor úspěš ných oper (André Chénier, Fedora, Sibe ria, Marcella aj.) a baletu L’astro magico. Giselle — balet A. Ch. Adama, libreto Tři. Gautier podle H. Heina, choreografie J. Coralli. Premiéra Paříž 1841. Giuditta — opereta F. Lehára, libreto P. Knepler a F. Lóhner. Premiéra Vídeň 1934. Giulini Carlo Maria (nar. 1914) — it. diri-
Studoval hru na klavír, housle a klarinet, zpěv od 1950 v Moskvě. Jeho kariéra vy vrcholila v milánské Scale (angažován 1959) a v Metropolitní opeře (1965). Významný interpret velkých basových postav operní literatury (Boris Godunov v Karajanově in scenaci v Salcburku, Don Giovanni). Glagolská mše — koncertní mše L. Janáčka pro sóla, sbor, varhany a orch. na staroslo věnský text, 1926. Glareanus (Loris Henricus, 1488—1563) —
gent. Studoval v římské Accademia di San ta Cecilia. Působil jako hud. ředitel it. roz hlasu, dirigoval v La Scale, Covent Garden a jinde, je stálým dirigentem New Phil harmonie Orchestra v Londýně. giusto (džu-, it.) — správně, přiměřeně, přesně podle metra.
švýc. hud. teoretik. Ve spise Dodecachordon vedle teoretických otázek shrnul i důležité poznatky o hudbě své doby. Glazunov Alexandr Konstantinovič (1865— 1936) — rus. skladatel, žák a přítel N. Rimského-Korsakova, od 1899 prof., 1905-27 ředitel konz. v Leningradě, na sklonku ži vota žil v Paříži. G. patří k třetí generaci
214
Gjaurov Nikolaj (nar. 1929) — bulh. basista.
Glinka rus. skladatelů, kt. navázali na sloh novorus. školy a na P. I. Cajkovského. Těžiště jeho tvorby tkví v instr, tvorbě. Díla: 9 sym-
ťodfrato
aotce tipr.
Houslový koncert a moll
fonii, orch. ouvertury, suity, fantazie, symf. básně (Les, Moře, Jaro, Kreml, Stěnka Ra zin), instr, koncerty (známý housl. koncert a moll, koncert pro saxofon a orch.), 7 smyčc. kvartetů a jiné kom. skladby, skladby pro klavír a varhany, 3 balety (nej známější — Raymonda), písně a kantáty. Glebov Igor — B. V. Asafjev glee (glí) — angl. vícehlasá skladba, zprav, třihlasá, určená pro mužský sbor a cappella. Má jednoduchou syrrytmickou homofonní fakturu. Vrchol rozvoje v 19. stol. Gleich Jaroslav (1900—1976) — čes. tenorista. Studoval farmacii (PhMr.), pracoval zprvu jako lékárník. 1926 absolvoval operní studio pražské konz., dále studoval u F. Carpiho a M. Bavagnoliho. Od 1927 sólista ND, vynikl zvi. v postavách čes. repertoáru (Jeník v Prodané nevěstě, Michel v Juliettě B. Martinů ad.). Glier Rejngold Moricevič (1875—1956) — rus. skladatel, dirigent a pedagog; nár. umělec SSSR. Prof, na konz. v Kyjevě (1913—20) a Moskvě (1920—41). Od 1930 vystupoval jako dirigent vlastních skladeb. Učitel mno-
ha sov. skladatelů (S. Prokofjeva, N. Mjaskovského, A. Chačaturjana, A. Mosolova, N. Rakova aj.). Autor prvního sov. baletu
na revoluční téma (Rudý mák). Díla: opery Šach Senem, Lejli a Medžnun aj., balety Měděný jezdec, Taras Bulba, Rudý mák aj., 3 symfonie (z toho 3. Ilja Muromec), kon certy, skladby pro soubory, divadlo a film. Glinka Michail Ivanovič (1804-1857) - rus.
skladatel, zakladatel rus. nár. školy. Stu doval v Petrohradě soukromě housle, kla vír, teorii a zpěv. Několik let zaměstnán na ministerstvu dopravy, 1837—39 vedl carský pěvecký sbor. 1830—34 byl v Itálii, ve Víd ni a v Berlíně, kde studoval u S. W. Dehna, 1844 v Paříži, kde H. Berlioz provedl a publicisticky propagoval jeho skladby, 1846—47 žil ve Španělsku. G. byl typ vzdě laného a kultivovaného šlechtického ama-
215
glissando
téra a první rus. skladatel, jehož dílo do sáhlo evr. úrovně. I přes obdiv k it. oper nímu slohu a zájem o tvorbu L. v. Beetho vena, W. A. Mozarta, H. Berlioze a C. M. Webera stmelil ve své tvorbě různé podněty originálním způsobem, mj. i díky vědomé mu užiti lidových a orientálních prvků. Ve vrcholných dílech — operách Ivan Susanin a Ruslan a Ludmila — vytvořil i přes někt. italismy vzory nár. a pohádkové opery, jež následovala rus. hudba až do 20. stol. Další významná díla: orch. ouvertury Jota Ara gonese, Vzpomínka na letní noc v Madridě, Kamarinská — orch. fantazie na melodie rus. lid. písní, scén, hudba ke Kukolnikovovu dramatu Kníže Cholmskij, četné romansy. Méně významná je jeho kom. tvor ba, v níž vychází ze slohu vídeňského kla sicismu, klav. a cirk, skladby. glissando (it.) — klouzavě; zkr. gliss. Gloria in excelsis Deo — druhá část mešní ho ordinaria. Protože v pův. gregoriánské verzi sbor po těchto slovech, zpívaných knězem, nastupoval až se slovy Et in ter ra..., druhá část mnoha mešních skladeb (zvi. v 15. stol.) začíná hned slovy Et in terra. Gluck Christoph Willibald (1714-1787) -
něm. skladatel, reformátor it. opery seria. Byl žákem G. B. Sammartiniho n Miláně. Během dvanáctiletého pobytu v Itálii, Lon dýně (1746-47 - setkáni s G. F. Mande lem), působeni v Mingottiho operní společ nosti, s niž cestoval po Evropě, a pobytu ve Vídni (od 1752) napsal několik úspěšných, ale průměrných oper v hasseovsko-metasta216
Ifigénie v Aulidé
siovské tradici, pro vídeňský dvůr několik franc, komických oper a baletů. Ve spolu práci s libretistou R. Calzabigim vznikly první reformní opery Orfeo, Alceste a Paris a Helena pro Vídeň. Rozhodující boj o svou reformu vybojoval na půdě franc, opery v Paříži, pro niž napsal Ifigenii v Aulidé, Armidu a Ifigenii na Tauridě. V nich vy tvořil ideál klasické franc, opery, platný ve Francii v následujících 50 letech. Uměl, zá pas s N. Piccinim v Paříži skončil vítěz stvím G. Podstatou jeho reformy bylo pře sunutí těžiště opery zpět na dram, složku, kt. byla v průběhu vývoje postupně ome zována ve prospěch efektnosti hudby. G. ge nialita tkví v uměl, pravdivosti a nekom promisnosti, s níž uskutečnil svou koncepci mravně velkého hud. divadla, povznášejí cího lidstvo na příkladech antických pří běhů. G. síla je v tom, jak jednoduchými prostředky dosahuje velkých účinků. I když se hudba jeho reformních oper přísně pod řizuje požadavkům dramatu, má svůj vlast ni život především v orch. hud. charakteris tice, v ušlechtilé, výrazově diferencované melodice, v mohutných, účinných sborech. Díla: vedle děl již uvedených komické ope ry Oklamaný kádí, Nepředvídané setkání, písně na texty G. F. Klopstocka. Glyndebourne-Festival — angl. operní festi val, kt. založil 1934 J. Christie ve svém venkovském sídle v Glyndebournu. Pro fes tivalové účely vystavěl moderní div. budo vu, kde se každoročně v letních měsících uvádějí klasické (zejm. Mozartovy, Gluckovy a Verdiho) i souč. opery. O vysokou úroveň tohoto soukromého festivalu se za sloužil zvi. dirigent F. Busch (do 1951) a re žisér C. Ebert (do 1959). Na G. F. účinkovali téměř všichni významní pěvci, příležitost mají i mladé talenty. Účinkují i nejvý znamnější režiséři, vedle C. Eberta např. G. Rennert (od 1963), a přední dirigenti.
Goldmark
Gněsin Michail Fabianovič (1883-1957) rus. skladatel, hud. vědec, pedagog. Prof, na konz. v Moskvě (1925—35), Leningradě (1935—44) a na Hudebně pedagogickém ústavu Gněsinových v Moskvě (1944—51). Učitel A. Chačaturjana, T. N. Chrennikova aj. Díla: opera Junosť Avraama, kantáty, symf. a kom. skladby, scén, a film, hud ba. Kniha Základní kurs praktické skladby, kritiky, články a studie. Gobbi Tito (nar. 1913) — it. barytonista.
Studoval v Římě, debutoval 1935. Zpíval na it. operních scénách, v Jižní Americe, v Me tropolitní opeře a Covent Garden, účastník salcburských a vídeňských festivalů. Hl. po stavy: Falstaff, Georges Germont (Traviata), Don Juan, Figaro (Lazebník sevillský), Jago (Othello), Scarpia (Tosca), Rigoletto aj. God Save the King (Queen) — hymna Spo jeného království Velké Británie a Sev. Ir ska a Britského společenství národů. Melo die pochází asi od —• J. Bulla. Godár Vladimír (nar. 1956) — slov, sklada tel. Studoval skladbu na VSMU u D. Kardoše. Redaktor vydavatelství Opus. Jeho zatím nepočetná tvorba je charakt. pro myšleností a myšlenkovou soustředěností. Hl. díla: sborová tetralogie Zrcadlení, Ricercar pro 2 housle, violoncello a klavír, Trio pro housle, klarinet a klavír, dech, kvintet, pro orch. Předehra, Symfonie. Godard Benjamin Louis Paul (1849—1895) — franc, skladatel, prof. konz. v Paříži. Začal jako velmi slibný talent (symfonií Tasso), stal se však skladatelem konvenčního až salonního tónu. Napsal 6 oper, 4 symfonie,
2 housl., 1 klav. koncert, kom. a klav. skladby, přes 100 písní. Jeho tvorba rychle upadla v zapomenutí. Godin Imrich (1907—1979) — slov, tenorista a pedagog. Studoval v Paříži, Berlíně, Víd ni, Římě a Miláně. Byl sólistou opery ve Vídni, Stuttgartu, Kluži, Košicích (1946 1952). Od 1953 působil jako pedagog na VŠMU. Spolu s M. Palovčíkem vydal pří ručku o hlasové výchově. Goehr Alexander (nar. 1932) — angl. skla datel něm. původu. Studoval v Manchestru a Paříži (mj. u O. Messiaend). Zakladatel skupiny New Music v Manchestru. Díla: Fantazie pro klarinet, klavír a orch.. Fan tazie pro klavír a orch., Suita op. 11, Pasto rals pro orch., klav. koncert, vok., kom. a scén, tvorba. Goetz Hermann (1840—1876) — něm. skla datel. Studoval v Berlíně (i u H. Búlowa). Působil jako varhaník ve Winterthuru. Z jeho tvorby získal ohlas klav. koncert B dur a opera Zkrocení zlé ženy. Goldberg Szymon (nar. 1909) — amer. hous lista pol. původu. Studoval ve Varšavě a Berlíně u C. Flesche. Debutoval jako čtr náctiletý s Berlínskou filharmonií. Vytvořil trio s P. Hindemithem a E. Steuermannem. Zakladatel Hol. kom. orch. Vynikající in terpret klasické a romantické hudby. Goldbergovy variace (Aria mit 30 Veránderungen — Goldberg-Variationen) — název 30 variací pro cembalo, kt. J. S. Bach složil pro svého žáka J. G. Goldberga. Goldenvejzer Alexandr Borisovič (1875— 1961) — rus. klavírista, skladatel a peda gog; nár. umělec SSSR. Prof, a později ředitel konz. v Moskvě (1922—42). Zakla datel jedné z nejvýznamnějších sov. klav. škol, učitel L. Bermana, G. Ginsburga, S. Fejnberga, T. Nikolajevové aj. Díla: opery Tanec nad hrobem, Zpěváci, Jarní vody, kantáty, orch. a klav. skladby. Autor knihy V blízkosti L. Tolstého, redakce Cho pinovy korespondence aj. Goldmark Karl (1830-1915) - rak. sklada tel maď. původu. Psal v eklektickém slohu pod vlivem franc, opery, R. Wagnera, F. Mendelssohna a J. Brahmse. V opeře Krá lovna ze Sáby, konc. ouverturách, v sym fonii Venkovská svatba a housl. koncertu 217
Goldschmidt
a moll stmelil tyto různé vlivy vášnivým patosem, barvitou instrumentací a orien tálním koloritem. Goldschmidt Harry (nar. 1910) — švýc. mu zikolog. Studoval v Basileji, později u H. Scherchena. Působil v Basileji jako hud. kritik, od 1948 žije v NDR, od 1950 prof, berlínské Vysoké hud. školy. Věnuje se zvi. výzkumu rak. a něm. hudby 18. a 19. stol, (monografie o F. Schubertovi) a hud. este tice a analýze. Goleminov Marin (nar. 1908) — bulh. skla datel, dirigent a pedagog. Studoval v Sofii a na Schola cantorum v Paříži (u V. ďlndyho aj.). Od 1943 působí jako pedagog v So fii. Jeho tvorba tkví svými kořeny v bulh. lid. hudbě. Díla: 4 symfonie, Variace na téma Dobři Christova pro klavír a orch., violoncel., houslový a klav. koncert, balety Nestinarka, Dasterjata na Kalojana, smyčc. kvartety, sbory, kom. hudba. Golestan Stan (1875—1956) — rum. sklada tel. Na pařížské Schola cantorum studoval u V. ďlndyho a A. Roussela, později u P. Dukase. Žil v Paříži (hud. kritik Figara). Podobně jako G. Enescu se snažil o vytvo ření rum. nár. hudby, opíraje se o rum. folklór. Komponoval Symfonii v rum. slo hu. symf. básně, Rumunský koncert pro housle a orch. aj. goliardské písně — lat. písně potulných stu dentů a kleriků v 10.—13. stol. Nejznámější sbírkou g. p. jsou — Carmina Burana. Byly zprav, notovány neumami bez notových osnov, a proto dnes není možno spolehlivě rekonstruovat jejich melodie. Gollasch Gúnter (nar. 1923) — něm. diri gent. Od 1965 vede Taneční orch. berhnského rozhlasu (NDR), zároveň je vedoucím saxofonové sekce a sólistou na klarinet. Golovanov Nikolaj Semjonovič (1891—1953) — rus. dirigent, klavírista a skladatel; nár. umělec SSSR. Od 1919 dirigent, od 1948 šéfdirigent Velkého divadla v Moskvě, od 1937 hl. dirigent Velkého symf. orch. všesvazového rozhlasu. Autor 2 oper, symfo nii, sborů, romancí aj. Golschman Vladimir (1893-1972) - franc, dirigent. Vynikl v Ďagilevově Rus. baletu a jako šéf Svéd. baletu. 1924—25 působil v New York Symphony Orchestra. Od 1931 218
vedl St. Louis Symphony Orchestra. Upo zornil na sebe jako interpret hudby 20. stol. Goltzová Christel (nar. 1912) — něm. sopranistka. Studovala v Mnichově. První velké úspěchy měla v drážďanské opeře, zpívala ve Vídni a na předních světových scénách, i v Metropolitní opeře. Vynikající interpretka dram, postav R. Strausse. Hl. úloha: Salome. Golyšev Jefim (1897-1970) - rus. skladatel. Jako jeden z prvních uplatňoval nezávisle na A. Schónbergovi dvanáctitónovou tech niku. Od 1909 žil v Berlíně (účast v hnuti dada), po 1933 v řadě zemí (mj. v Brazílii). Autor orch., kom. a scén. děl. Gombert Nicolas (asi 1500— asi 1556) — franko-vlám. skladatel, vedoucí osobnost generace po Josquinovi. Jeho sloh je charakt. souvislým, plynulým tokem důsledně imitovaného polyfonního proudu. Gombosi Ottó (1902—1955) — maď. muziko log. Skladbu studoval v Budapešti a muzikologii v Berlíně. 1925—29 byl hud. kriti kem v Budapešti, potom působil v Berlině, 1933 emigroval přes Itálii a Švýcarsko do USA. Přednášel na mnoha amer. univerzi tách, od 1951 prof. Harvardské univerzity. G. byl jedním z nejlepších znalců antické, středověké a renesanční hudby (Tonarten und Stimmungen der antiken Musik). Gomólka Mikolaj (asi 1535—po 1591) — pol. skladatel, 1580 vydal sbírku Melodie na Psalterz Polski, v níž zhudebnil 150 pol. žalmových překladů J. Kochanowského ve čtyřhlasé homofonní sazbě, s vyspělým dur-mollovým cítěním a s častým lid tónem, gong — laděný kovový idiofon ve tvaru mísy s ohnutými okraji, rozezvučuje se
Gossec
úhozem paličkou, přičemž dlouho doznívá hluboký tón určité výšky (c—c1). Do Evro py se dostal z Východu v 16. stol. Jeho větší neladěnou odrůdou je —■ tamtam. Goodman Benny (nar. 1909) — amer. klari
netista a vedoucí orch. Většinou působí s vlastními formacemi, v nichž poprvé do šlo ke spolupráci bělošských a černošských hudebníků. G. byl nejpopulámější osob ností období — swingu. Od 1938 příleži tostně hraje i kom. a symf. hudbu. Goossens Eugěne sir (1893—1962) — angl. skladatel a dirigent belg. původu. Studoval v Liverpoolu a Londýně, dirigoval i v Dagilevově Rus. baletu. 1923—46 působil jako dirigent v USA, 1947—56 v Austrálii. Autor orch., instr., kom. a scén, skladeb (opera Judith, balet L’Ecole en crinoline), rozsáhlá orch., kom. a vok. tvorba. gopak — ukraj. lid. tanec 2/< taktu. Pův. mužský tanec, v současnosti ho tančí ženy i muži společně. Jeho rytmů užili ruští a sov. skladatelé M. P. Musorgskij, P. I. Cajkovskij, N. Rimskij-Korsakov, A. Chačaturjan aj. Charakt. rytmus:
goralská hudba — lid. hudba goralů (hora lů) z oblasti Vysokých Tater, kt. vytváří hudebně nářeční typ západokarpatské, pastevecko-valašské kultury. Charakterizuje ji melodika založená na rámcovém intervalu kvinty, 2/< taneční nebo parlando-rubatový rytmus, příznačná čtyřdílná descendenční
taktová stavba (2+3, 2+3), silně improvi zovaný homofonní vícehlas. Tyto znaky na cházíme spíš v mužských pastevecko-zbojnických písních než v pomalejších ženských svatebních a obřadních písních a lučních zpěvech. Z g. h. čerpali i mnozí význační skladatelé, např. K. Szymanowski, B. Bar ták a zvi. slov, skladatelé. Górecki Henryk Mikolaj (nar. 1933) — pol. skladatel. Studoval v Katovicích u B. Szabelského. G. je jedním z čelných předsta vitelů pol. avantgardy. Hl. činitelem jeho hudby byly do zač. 70. let sóničnost a struk turální principy serialismu, od nichž však postupně upustil ve prospěch tonality. Díla: Koncert pro 5 nástrojů a smyčc. kvarteto, Elementi per tre archi, Muzyczka I, II, III, IV pro různá nástr. seskupení, Choroš I pro smyčc. orch., Epitafium pro sbor a instr, ansámbl, orch. Muzyka staropolska, Canticum graduum pro orch., 3 symfonie (2. „Koperníkovská“), cembalový (klav.) kon cert. Gorlová Anežka (nar. 1910) — čes. lid. bás nířka a skladatelka. V 50. letech se pokou šela o tvorbu nových lid. písní s aktuální tematikou. Gorrová Rita (nar. 1926) — belg. mezzosopranistka. Studovala v Bruselu, debuto vala v Gentu. 1952 vyhrála v mezinár. pě vecké soutěži v Lausanne, angažována pa řížskou Operou. Hostuje na předních oper ních scénách (Vídeň, Bayreuth, La Scala, Metropolitní opera). Disponuje širokým re pertoárem (G. Verdi, R. Wagner, franc, operní autoři). gospel songs — duchovní písně severoamer. černochů. Počátky jsou kladeny zprav, do zač. 20. stoL (na rozdíl od starších -♦ spiri tuálů). Jsou ovlivňovány jazzem i moderní pop. hudbou, naopak zase působí na pop. hudbu (zejm. -* soul). Gossec Francois Joseph (1734—1829) — franc, skladatel valonského původu, diri gent v Paříži. Jako vedoucí oficiální sklada tel republiky složil několik revolučních skla deb, sborů a pochodů pro slavnostní příle žitosti (mj. operu Oběť Svobodě, Te Deum aj.), v nichž vytvořil vzor hud. slohu Velké franc, revoluce. V operní tvorbě vyšel z Gluckovy reformy, ale největší úspěchy
219
gotická hudba slavil v oblasti komické opery. Psal také balety, oratoria, četné symfonie, v nichž navázal na mannheimskou tradici, diverti menta, kom. skladby aj. gotická hudba — pojem, kterým někt. mo derní hud. historikové charakterizují západoevr. hudbu v rozmezí 1200 (Perotinus) — 1450 (G. Dufay) jako hud. paralelu gotic kého slohu ve výtvarném umění. Gotovac Jakov (1895—1982) — charv. skla datel a dirigent. Studoval v Záhřebu, St. Hradci a Vídni (mj. u J. Marxe). 1923-57 dirigent opery Charv. nár. divadla v Zá hřebu. Jeden z hl. představitelů charv. nár. hudby. Díla: Symfonické kolo, Píseň a ta nec Balkánu, symf. báseň Dinarka, opery Morana, Ero z onoho světa, Kameník, Milá Gojsalica, lid. opera Náhrdelník, operní le genda Dalmar, úpravy balk, folklóru, písně, instr, skladby aj. Gott Karel (nar. 1939) — čes. zpěvák pop.
hudby. Jako učeň elektromontér se zúčast nil amatérské soutěže Hledáme nové talen ty. Studoval na konz., byl členem divadla Semafor a Apollo. Vystupuje s orch. L. Staidla. Zpíval v mnoha zemích světa, zís kal řadu cen, natočil na 70 LP desek u Su praphonu a Polydoru, hrál ve filmu (Kdyby tisíc klarinetů, Hvězda padá vzhůru, Ro mance za korunu). Jednotícím pojítkem je ho domácích i zahr. úspěchů je mimořádné pěvecké mistrovství, vzácné i v kontextu svět, moderní pop. hudby. Gott erhalte — rak. císařská hymna, kt. zkomponoval J. Haydn (použil ji v Císař
220
ském kvartetu op. 76). Hoffmann v. Fallersleben k ní napsal text Deutschland, Deutschland uber alles (1922). Jako hymnu nacistického Německa ji karikoval V. No vák ve 3. větě Májové symfonie (1943). Dnes hymna NSR. Goudimel Claude (asi 1514—1572) — franc, skladatel, přední představitel franc, chansonu. Kromě chansonů komponoval mše a moteta. Významné je jeho zhudebnění Horatiových ód a rýmovaných žalmů v pře kladu C. Marota a T. de Běže (1551—66). Gould Glenn (1932-1982) - kanadský kla
vírista. Studoval v Torontu, kde 1947 debu toval. Známý zejm. jako interpret J. S. Bacha (také na varhany). Gould Morton (nar. 1913) — amer. sklada tel a dirigent. Studoval u V. Jonese v New Yorku. Vynikl jako autor symf. pop. hud by. Zkomponoval mj. orch. Chorale and Fugue in Jazz, Concerto for Orch., Deriva tions, Jekyll and Hyde Variations, Ameri can Ballads, Symphony of Spirituals. Gounod Charles Francois (1818-1893) franc, skladatel, nejvýznamnější představi tel franc, lyrické opery, kt. vznikla jako reakce na Meyerbeerovu velkou operu. Me-
Graupner
lodičnost a lyrismus zaručily jeho opeře Faust a Markétka (1859) svět, úspěch. V ope ře Romeo a Julie (1867) se bohatě vypraco vaným orch. partem přiblížil k R. Wagnerovi. Ostatní z jeho 12 oper zapadly. Psal též cirk, díla, orch., kom., klav. skladby a písně. G. P. -• pomlka gradace — v obecném smyslu zesilování, stupňování. V hudbě se gradací rozumí po stupné zahušťování, zesilování nebo jiné narůstání zvukového proudu, které zprav, předchází vrcholovou plochu určitého for mového dílu nebo celé skladby. Gradování je významným faktorem hud. tektoniky, ojediněle je na něm založena celá skladba (např. Ravelovo Bolero). gradual — od 8. stol, název knihy obsahu jící mešní zpěvy. graduate (lat.) — 1. část mešního propria, melismatický gregoriánský zpěv responsoriálniho typu. — 2. umělé vok. a vokálně instr, kompozice na text této části propria. Gradus ad Parnassum — 1. název důležité učebnice kontrapunktu J. J. Fuxe, 1725. — 2. sbírka klav. cvičeni M. Clementiho, 1817. Grahamová Martha (nar. 1894) — amer. tanečnice a choreografka. Prof, na Eastman School of Music v Rochestru. Inspirovala k tvorbě baletů D. Milhauda, P. Hindemitha, A. Coplanda, S. Barbera, C. G. Menottiho aj. gramofonová deska — mechanický záznam zvuku, kt. objevili nezávisle na sobě Ch. Cross a Th. A. Edison (1877), se zvL po zdokonalení E. Berlinerem stal už zač. 20. stol, významným prostředkem šíření hudby. 1920 byl zaveden elektrický záznam, 1927 se stabilizovala rychlost obrátek na 78/min., 1944 firma Decca zavedla úplný záznam zvukového spektra (full frequency range recording), zdokonalený od 1948 jako -» high fidelity, koncem 40. let se objevila dlouhohrající deska s počtem otáček 45, 33*/2 nebo 162/3 min., 1957 stereofonní zá znam, 1963—64 superdlouhohrající deska a dynamicky korigovaná drážka (dynagroove), v 70. letech kvadrofonni a digitální záznam. Všechna tato zdokonaleni význam ně přispěla k rozšíření g. d., kt. se na celém světě produkují v miliónových nákladech.
V souvislosti s g. d. vznikly specializované časopisy, soutěže a ceny, profese a vý znamné odvětví hud. průmyslu. • Granados Enrique (1867—1916) — špan. klav. virtuos a skladatel, přední předsta vitel špan. nár. hudby. Významné jsou jeho klav. skladby: Španělské tance, cyklus Goyescas, písně Tonadillas, kt. se vyznačují svérázným, romanticko-lid. koloritem. G. psal též opery a jiná hudebně scén, díla, orch. a kom. skladby. Grand Opera -* Velká opera Paříž Grand Prix Akademie Charlese Crosse — významná cena, udělovaná ve Francii kaž doročně novým gram, deskám z celého světa. V porotě zasedá řada významných skladatelů a jiných hud. umělců. Grand Prix Eurovision — cena udělovaná každoročně vítězné taneční písni a inter pretovi na soutěži organizované členskými televizními společnostmi Eurovize. Soutěž pořádá vždy ta televizní společnost, kt. za slala v předcházejícím roce vítěznou píseň. Grandes Etudes de Paganini — 6 virtuózních etud pro klavír F. Liszta podle Capri ces N. Paganiniho, 1851 (přepracováno z Etudes ďexécution transcendante ďaprěs Paganini, 1838). grandioso (-dyózo, it.) — velkolepě, vzne šeně. Graun Carl Heinrich (asi 1703—1759) —něm. skladatel, mladší bratr -* J. G. Grauna, od 1740 kapelník Friedricha II. Z pověření pa novníka, kt. byl jeho žákem, zorganizoval berlínskou dvorní operu a napsal pro ni ně kolik oper ve slohu it. opery seria, někt. společně s králem nebo na jeho libreto. Vý znamnější je G. cirk, tvorba (pašijová kan táta Smrt Ježíšova). Napsal i četné triové sonáty, cembalové koncerty, sonáty a kon certy pro flétnu (oblíbený nástroj Friedri cha II.) aj. Graun Johann Gottlieb (asi 1702-1771) něm. skladatel, od 1732 konc. mistr na prus kém dvoře. Jeho rozsáhlá orch. a kom. tvorba reprezentuje severoněm. instr, ško lu. Napsal na 100 symfonií, řadu concerti grossi, koncerty pro různé nástroje, více než 150 triových sonát, housl. sonáty aj. Graupner Johann Christoph (1683—1760) — něm. skladatel. Působil v Hamburku a
221
grave Darmstadtu, kde byl od 1712 prvním dvor ním kapelníkem. G. je jedním z nejvýznam nějších současníků J. S. Bacha, plodný skladatel koncertů (50), symfonií (113), svět ských a chrámových kantát a jiné vokálně orch. a kom. hudby. grave (it.) — vážně, těžce. gravicembalo (-če-) — v 17. stol, v Itálii ná zev pro -* cembalo, zvi. pro jeho velký konc. typ. grazioso (-ciózo, it.) — mile, půvabně. Greco Juliette (nar. 1927) — franc, šansoniérka. Zpívat začala v kabaretech Boeuf sur le toit a Le Tabou, kde se seznámila s moderními franc, básníky, kt. pro ni psali texty. Interpretuje náročnější skladby poe tického a dram, charakteru. Grečaninov Alexandr Tichonovič (1864— 1956) — rus. skladatel. Studoval v Petrohra dě u N. Rimského-Korsokova. Od 1922 žil v Paříži a od 1939 v USA. Autor více než 200 romansů, v nichž dosáhl syntézy rus. tradice s harmonickými zvláštnostmi franc, hudby. Díla: opery Dobryňa Nikitič, Sestra Beatrice, Ženitba, 3 dětské opery, 6 sym fonií, housL koncert, kantáty (K vítězství, 1943), kom. hudba, sbory, scén, hudba aj. Gregor Čestmír (nar. 1926) — čes. skladatel. Studoval skladbu na brněnské konz. a JAMU u J. Kvapila, hud. vědu na brněnské univerzitě. Jeho skladat. vývoj začal pod vlivem jazzu a neoklasicismu; v 50. letech se projevuje úsilí o širokou sdělnost a silné programní tendence, kt. přetrvávají. V po slední době je pro jeho sloh příznačný prů zkum nových možností polyfonie a zájem o problémy rytmu. Důležitý je G. podíl na rozvoji ostravského rozhlasu, kde vedl hud. redakci. Díla: symf. obraz Jedna z nás (1952), předehra Prosím o slovo (1956), Choreografická symfonie (scénicky jako Ve vteřině života, 1963), 2 nokturna Pražský chodec (1963), Symfonie mého města (1973), Sinfonia notturna di Praga (1976), Symfonietta (1976), koncerty klav. (1958 a 1979), housl. (1965) a violoncel. (1974), Concertino da camera pro klaripet a smyčce (1977), Sonata in tre tempi pro klavír (1966), smyčc. kvartet (1965), instruktivní klav. suita Muzikantský popelec (1962) aj. Gregora František (1819-1887) - čes. skla
222
datel a pedagog. Studoval na vídeňské konz. (skladbu u G. Preyera). Ředitel kůru ve Vodňanech (od 1849) a Písku (od 1851). Je znám svou Naukou o harmonii hudební (1876), skladatelsky vynikl zvi. v písních a cirk, hudbě. gregoriánský chorál — jednohlasý bohoslu žebný zpěv římskokatolické církve, tradič ně nazývaný podle svého údajného tvůrce papeže Rehofe I., zvaného Veliký (590—604). Vyvíjel se od počátku našeho letopočtu ze zpěvních stylů středomořské oblasti, zpo čátku hlavně na Předním východě a od 4. stol, v Římě; do konce 1. tisíciletí vytlačil ostatní typy západokřesfanského liturgic kého zpěvu. Jeho nejstarší dochovanou ve” zí je starořímský chorál; dnešní g. ch. je patrně až redakcí starořímského, jež se uskutečnila buď v 7. až 8. stol, v Římě, nebo ve francké říši po 800. Od konce 1. ti síciletí se centrum vývoje g. ch. přesunuje do záp. a stř. Evropy, kde do 15. stol, při bývá nová a stylově částečně odlišná vrstva středověkého chorálu. 16. až 19. stol, je érou stagnace tvorby i narušování pův. verzí g. ch.; nadto byl chorál už od středo věku z bohoslužby částečně vytlačován umělou vícehlasou kompozicí a od refor mace i lid. duchovní písní. Cirk, reforma g. ch. na počátku 20. stol., publikovaná ve zpěvnících tzv. vatikánské edice, sjednotila repertoár návratem k nejstarším nebo nej důležitějším středověkým verzím. — G. ch. je souborem několika tisíců zpěvů, urče ných pro různá konkrétní místa bohoslu žebných obřadů. Zahrnuje řadu zčásti sty lově odlišných druhů: pro mši jsou určeny hlavně zpěvy ordinaria (Kyrie, Gloria, Cre do, Sanctus, Agnus) a propria (introit, gra duate, Alleluia, offertorium, communio), pro kněžské hodinky zvi. žalmy, antifony, responsoria a hymny; středověká vrstva cho rálu měla nadto bohatý repertoár tropů, sekvencí a liturgických her. Texty chorálu jsou lat., převzaté z valné části z bible (nej více z žalmů) a převážně prozaické. Meto dika je sylabická (jeden tón k jedné sla bice), melismatická (skupinka tónů nad sla bikou) nebo různě kombinuje tyto dva sty ly; pohybuje se na terénu osmi tzv. cirk, tónin (jež jsou však až kodifikací původně
Grieg různotvárnější praxe). Rytmus g. ch. je po roce 1000 volný; nerozlišuje délky tónů a nemá pravidelný metrický puls. Forma zpěvů je průběžně prokomponovaná nebo s více či méně nepravidelnými návraty úse ků, jen výjimečně strofická. G. ch. může být zpíván sólistou, sborovým jednohlasem, střidáním sóla a sboru (tzv. responsoriální zpěv) nebo dvou sborů (antifonický zpěv). G. ch. byl po staletí jedním z nejdůležitěj ších inspiračních zdrojů evr. umělé kompo zice, zvi. vícehlasé cirk, hudby 11. až 16. stol. Grešák Jozef (nar. 1907) — slov, skladatel
a klavírista. V jeho samorostlé, originální tvorbě se projevuje inspirace východoslov. lid. písní. Díla: balet Radúz a Mahulena, opery S Rozárkou, Zuzanka Hraškovie, Ne pokořený, kantáta Povstání, oratorium Zemplínské variace, Concertino pro housle a orch., Symfonie quasi una fantasia, klav. koncert, Ouvertura pro orch., Rotory II pro orch., kom. skladby (Hexody pro klarinet a klavír, Rotory I pro klavír aj.), Orgánová kniha, klav. skladby, sbory, úpravy lido vých písní aj. Grétry André Ernest Modeste (1741-1813) — franc, skladatel belg. původu, největší mistr franc, komické opery 18. stol. Studo val v Itálii. V operní tvorbě spojil it. kantabilitu se zřetelem na správnou franc, deklamaci. Žánrová pestrost, živá dramatičnost, bohatý lyrismus a motivické charakterizačni umění zaručily jeho dílům velký úspěch. G. vliv sahá od W. A. Mozarta a
L. v. Beethovena až po franc, skladatele ko mické opery 1. pol. 19. stol. Díla: více než 50 oper, kom. díla, několik romancí, revo luční písně aj. Grieg Edvard Hagerup (1843—1907) — nor.
skladatel, klavírista a dirigent, přední před stavitel skandinávské hudby 19. stol. Stu doval na konz. v Lipsku, 1871—80 založil a vedl hud. spolek v Oslo. Na jeho slohový vývoj měl vliv N. W. Gade a E. Hartmann, zvláště pak R. Nordraak, kt. ho usměrnil od mendelssohnovského akademismu k nor. nár. slohu. G. byl mistrem miniatur; jeho lyrismus a schopnost zhustit citový, přírod ní zážitek se nejlépe uplatnily v písni a v drobných klav. skladbách, zatímco ve vět ších dílech se jeví nedostatečné zvládnutí formy. G. sloh vyniká vedle nár. zabarvení
223
Griesbach
Klavírní koncert a moll
melodiky jemně diferencovanou rytmikou a citlivou, nápaditou harmonii, k níž dospěl individuálním osvojením Lisztových a Wagnerových harmonických fines a kt. směřuje přímo k impresionismu. Díla: orch. ouver tura Na podzim, 4 symf. tance, suita ze scén, hudby k Bjómsonovu dramatu Sigurd Jorsalfar, 2 suity ze scén, hudby k Ibsenovu Peer Gyntovi, klav. koncert a moll (1868), 3 housl. sonáty (F dur, G dur, c moll), so náta pro violoncello a moll, smyčc. kvartet g moll, klav. sonáta e moll, 10 sešitů Lyric kých kusů, Poetické obrazy, Humoresky, Norské lidové písně a tance, Norské tance aj.. na 20 opusů písňových cyklů, 3 scény z nedokončené opery Olaf Trygvason a sbory. Griesbach Karl-Rudi (nar. 1916) — něm. skladatel. Studoval v Kolíně n. R. u P. Jarnacha. Působí jako klavírista, dirigent a lib retista (od 1950 v Drážďanech). Jeho tvor-, bu ovlivňovaly něm. písně a tance, později rus. lid. písně a sov. skladatelé. Díla: Malá symfonie, concertino v jazzovém stylu Blues-Impressions pro klavír a smyčc. orch., opery Kolumbus a Marike Weiden, balety Kleider machen Leute, Schneewittchen, Reinike Fuchs, oratoria a kantáty (Planetarisches Manifest), kom., vok. a instr, hudba. Grigorjan Grant Aramovič (1919—1962) — arménský skladatel. Studoval na konz. v Moskvě. Od 1952 působil jako pedagog v Jakutsku. Dila: oratorium Jaro na seve ru, symfonie, housl. koncert, smyčc. kvar tet, kom. a vok. skladby aj. Grocheo -» Johannes de Grocheo ground (graund) — 1. angl. termín pro can-
224
tus firmus. — 2. v angl. hudbě 16. a 17. stol, vícehlasá skladba s ostinátním basem. Vrchní hlas tvoří variace a figurace zvole ného tématu (často dobové lid. melodie). Obdoba techniky — ciacony a -* passacaglie. • Grove George (1820—1900) — angl. lexikograf. Pův. inženýr, od 1850 sekretář Society of Arts, 1883—94 první ředitel Royal Col lege of Music. Ve spolupráci se širokým okruhem odborníků vydal čtyřsvazkový Dictionary of Music and Musicians (1878 až 1890), kt. patří k nejlepším dílům svět, hud. lexikografie. Vyšel v řadě postupně doplňovaných vydání. The New Grove Dictionary of Music and Musicians z 1980 má 20 svazků. Grumiaux Arthur (nar. 1921) — belg. hous lista. Studoval v Bruselu a u G. Eneska v Paříži. Účastnil se velmi úspěšně nejvý znamnějších svět, soutěží. Od 1949 pedagog na konz. v Bruselu, grumle — drumle Grumliková Nora (nar. 1930) — čes. hous
listka. Studovala na mistr, škole u J. Felda a na AMU u J. Pekelského, zdokonalila se u C. van Neste v Bruselu. Od 1960 vyučuje na pražské konz., od 1970 na AMU. V jejím bohatém repertoáru má významné místo čes. soudobá hudba, z níž uvedla premiéry řady děl (J. Feld, S. Lucký aj.). Griinfeldová Arnoštka (Erna) (nar. 1904) — čes. klav. pedagožka. Mistr, školu pražské
Gui
konz. studovala u V. Kurze; vyučovala na pražské konz., kde dosáhla významných úspěchů (z jejích žáků vynikl zvi. I. Mora vec). S A. Sarauerem a Z. Bohmovou vy pracovala klav. školu pro začátečníky, grupetto — skupinka (typ melodické ozdo by); -* ornamentika. gruzínská hudba — Gruzie má prastarou hud. kulturu. První doklady o ní jsou z 8. stol. př. n. 1. Ve 4. stoL př. n. 1. řec. historik Xenofón píše o gruzínských písních a tan cích. Lid. hudba je velmi osobitá, nej pozo ruhodnější je lid. vícehlas (obvykle tříhlasý), kt. ovlivnil i bohoslužebný zpěv. Více hlas používá homofonní i polyfonní sazby a někt. jeho techniky se blíží ranému evr. vícehlasu ze západoevr. oblasti. Gruzínský folklór je diatonický, rytmicky velmi roz manitý, s bohatým instrumentářem a ta nečními formami. Gruzie má jednu z nej starších větví křesťanského bohoslužebného zpěvu, kt. se tu rozvíjí od 4. stol. V 10. stol, vynikl M. Modrekeli jako hymnograf a kodifikátor notace, vil. stol. I. Petříci podává zprávy o vícehlasu a ustaluje teorii boho služebného zpěvu. Nepříznivé podmínky v pozdějších stoletích zabrzdily hud. vývoj. Po přičlenění Gruzie k Rusku v 19. stol, začal příliv evr. hudby (1851 byla založena v Tbilisi opera s it. zpěváky a repertoárem). Zakladateli nár. hudby jsou skladatelé na přelomu 19. a 20. stol.: M. A. Balančivadze, -* Z. P. Paliašvili, — D. I. Arakišvili. Jejich dílo, plně rozvinuté až po revoluci, se stalo východiskem i pro mladší generaci sklada telů (- S. M. Mšvelidze, G. I. Kokeladze, -* D. A. Toradze, — A. D. Mačavariani, — V. 1. Muradeli, - O. V. Taktakišvili, A. M. Balančivadze, — S. F. Cincadze, B. Kvernadze, D. Gordeli, S. Nasidze). guaracha (-ča) — sólový tanec špan. půvo du, střídá rytmus % a 6/g. Někdy používá rytmických prvků rychlé rumby. Guarneri Giuseppe Antonio (1698—1744) — nazývaný G. del Gesů patří spolu s — N. Amatim a -* A. Stradivarim k' trojici nej geniálnějších houslařů všech dob. Jím vy vrcholilo slavné houslařské umění it. cremonské školy. Jeho nástroje tzv. druhého období se vyrovnají nejlepším modelům Stradivariho.
Guarnieri Camargo (nar. 1907) — braz. skla datel a dirigent. Studoval v Paříži. Od 1927 působil na konz. v Sao Paulu. V jeho tvorbě se spojuje snaha o stylizaci braz. folklóru s neoklasickými konvencemi. Díla: symfo nie, orch. suity, instr, koncerty, komická opera Pedro Malazarte, orch. tance na lid. témata, kom., vok. a scén, hudba. Gubajdulinová Sofia Asgatovna (nar. 1931) — tatarská skladatelka. Studovala v Kázáni a na moskevské konz. Žije a působí v Mosk vě. Představuje osobitý zjev mezi ženamiskladatelkami, její tvorba se vyznačuje jemným smyslem pro originální zvukový kolorit. Díla: Klavírní sonáta, kantáta Noc v Memfidě, předehra Triumf, 4 kusy pro elektronické nástroje, Intermezzo pro 16 harf, 8 trubek, klavír a bicí nástroje, elek tronická skladba Vivente — non vivente, Concordance pro instr, soubor, balety Flét na Taný a Běžící po vlnách. Giidenová Hilde (nar. 1917) — rak. sopra-
nistka. Studovala ve Vídni. Známá interpretka W. A. Mozarta a R. Strausse. Zpíva la v La Scale, Metropolitní opeře, v mnoha premiérách souč. děl (B. Britten, P. Hinde mith, I. Stravinskij, B. Blacher atd.). gudok -* ukrajinská hudba Gui Vittorio (1885-1975) - it. dirigent, skladatel a publicista. Studoval na Liceo di Santa Cecilia v Římě. Působil v různých it. městech. 1938 založil ve Florencii Maggio Musicale Fiorentino. Upozornil na sebe na mezinár. festivalech technickou a stylovou
225
Guido z Arezza
kultivovanosti. Autor orch. skladeb, oper. Guido z Arezza (asi 990 — asi 1050) — it. hud. teoretik, benediktinský mnich. Zdoko nalil — neumovu notaci zavedením -* no tové osnovy a vyučování zpěvu vytvořením — solmizace. Nejvýznamnější spis Micrologus de disciplina artis musicae. guidonská ruka — mnemotechnická pomůc ka při memorování středověkých modů, je jich solmizačních slabik a mutací, připiso vaná -* Guidonovi z Arezza. Středověká hud. teorie považovala g. r. za téměř nad přirozený symbol dokonalosti systému hexachordu a mutace. Guilmant Félix Alexandre (1837—1911) — franc, varh. virtuos, skladatel a učitel varh. hry na konz. v Paříži. Koncertoval ve všech evr. metropolích. Propagoval starou franc, varh. hudbu. Byl spoluzakladatelem — Schola cantorum (1894). Jeho žáky byli R. Vierne, M. Dupré, N. Boulangerová aj. guiro (gí-) — jihoamer. nástroj, zhotovený pův. z podlouhlé dlabané tykve nebo bam busové tyče. Na vrchní straně má výřez podlouhlý, na okrajích s příčnými zářezy, po nichž se „strouhá“ tenkým dřívkem. Dnes se zhotovuje ze dřeva jako imitace pův. tvarů. Jiné označení: sapo cubana, guard, gourd, reco-reco. guitarrón (gi-) — velká mexická kytara, li šící se od normální kytary zvi. širokou boč ní stěnou a tím také hlubším zabarvením. Gulda Friedrich (nar. 1930) — rak. klaví
rista. Studoval ve Vídni u B. Seidelhofera a J. Marxe. 1946 se stal vítězem klav. sou těže v Zenevě. Od té doby klavírista svět, jména, vynikající interpret L. v. Beethove 226
na, rovněž jazzový klavírista a improvizá tor, organizátor vídeňského jazzového fes tivalu. Také komponuje. , Gurlitt Wilibald (1889-1963) - něm. muzi kolog. Studoval hud. vědu, filozofii a histo rii v Heidelbergu a Lipsku. Od 1920 před nášel na univerzitě ve Freiburgu. Věnoval se hudebně hist, výzkumu něm. hudby. Jeho poznatky poskytly cenné podněty souč. interpretační praxi, zvi. varhanní. Pod jeho vedením vyšlo jedno z posledních vy dání Riemannova Musiklexikonu. guslar — u již. Slovanů hráč na gusle. G. sehráli významnou roli při vzniku a šíření jihoslovan. epické písně. gusle — jihoslovan. lid. jednostrunný smyčc.
chordofon. gusli — rus. lid. deskový mnohostrunný
dmkací chordofon. Guthrie Woody (1912—1967) — amer. písnič kář, iniciátor -» folkového hnutí. Hrál na foukací harmoniku a na kytaru, postupně vyrostl v osobitého lid. písmáka a komen tátora denní reality. Gutmanová Natalija (nar. 1942) — sov. vio loncellistka. Už v 9 letech měla v Moskvě samostatný koncert. Studovala na moskev ské konz. u S. Kozolupova. V současnosti zde působí jako pedagog. Laureátka svět, festivalu mládeže ve Vídni, Dvořákovy sou těže v Praze, Cajkovského v Moskvě. Inkli nuje především k interpretaci hudby 18. a 19. století. Činná též skladatelsky. Gutnikov Boris Lvovič (nar. 1931) — sov. houslista. Absolvoval konz. v Leningradě, tamtéž aspiranturu. Získal první ceny v čel ných housl. soutěžích v Praze 1956, v Pa-
Gyurkovicsová
řiži 1957, v Moskvě 1962. Vynikající sólista s širokým a všestranným repertoárem, gymel (cantus gemellus) — jedna z nejstar ších forem středověkého vícehlasu, pochá zející z Anglie. Jde o paralelní pohyb v ne dokonalých konsonancích (tercie, sexty, decimy), přičemž zač. a konec skladeb dává přednost oktávě a kvintě. G. je důležitým prvkem praxe, kt. ovlivnila chápání tercie
jako konsonance ve vývoji souzvukové a akordické stavby. Gyurkovicsová Mária (1913—1973) — maď. sopranistka. Studovala v Budapešti. Od 1937 členka budapešťské opery, kde zpívala všechny významné koloraturní úlohy. Vě novala se i konc. zpěvu, účinkovala ve fil mu a v rozhlase.
H Haas Joseph (1879-1960) - něm. skladatel a pedagog. Pův. učitel, studoval skladbu u M. Regera v Mnichově a Lipsku. Od 1908 vyučoval hud. teorii v Mnichově a Stutt gartu, 1921—50 skladbu na Bavorské hud. akademii v Mnichově, kde vychoval něko lik generací skladatelů. Jeden ze zakla datelů a organizátorů festivalu v Donau eschingen. Kompozičně vyšel z M. Regera a směřoval k uvolněné harmonii a přehled nému kontrapunktu ve službách nekompli kovaného, místy humorného výrazu. Věno val se i tvorbě pro amatéry a mládež. Na psal mj. Variační suitu na rokokové téma pro orch., četné kom., klav. a varh. sklad by, 2 opery (Tobias Wunderlich, Die Hochzeit des Jobs), chrámové skladby, oratoria (Die heilige Elisabeth), písně (suita Tag und Nacht pro soprán a orch. aj.). Haas Pavel (1899—1944) — čes. skladatel. Absolvoval mistr, školu kompozice u L. Ja náčka. Působil jako pedagog v Brně. Vzác né jsou zejm. jeho Čtyři písně na slova čin. poezie, komponované v koncentračním tá boře. Autor opery Šarlatán a bohaté symf., kom., písňové, scén, i film, hudby. Haasová Monique (nar. 1909) — franc, kla-
víristka. Studovala v Paříži u L. Lévyho, u R. Casadesuse a R. Serkina. Vynikající interpretka hudby 20. stol. Manželka skla datele M. Mihaloviciho.
228
Hába Alois (1893-1973)-čes. skladatel. Pů
sobil jako učitel na mor. venkově, 1914—15 studoval skladbu na pražské konz. u V. No váka, za vojenské služby ve Vídni a po válce i v Berlíně studoval u F. Schrekera. Na jeho tvůrčí začátky působily tendence něm. moderny, vedoucí od pozdně roman tické výrazovosti k expresionistické atonalitě, ve 20. letech se zájmem sledoval i Schonbergův a Webernův vývoj; výrazný vklad jeho hud. představivosti dal i folklór rodné Moravy. Od lid. intonační praxe také odvodil svůj nejvýznamnější novátorský přínos evr. kultuře: diferencovanější tónové systémy než dotud užívaná chromatika, tj. hudbu čtvrttónovou neboli bichromatickou, šestinotónovou, dvanáctinotónovou a poz ději i pětinotónovou. Podstatně zasáhl i do dosavadního formového řádu evr. hudby tzv. atematickým slohem, který záměrně odstranil všechny tematické vazby ve sklad bě. Tyto zásady důsledně uplatňoval ve vlastní tvorbě od začátku 20. let a rovněž literárně vyložil v knižních publikacích Harmonické základy čtvrttónové soustavy (1922), O psychologii tvořeni, pohybové zá konitosti tónové a základech nového hudeb ního slohu (1925), Neue Harmonielehre des diatonischen, chromatischen, Viertel-, Drittel-, Sechstel- und Zwbljtel-Tonsystems (1927) a v časopiseckých studiích. Záhy vzbudil pozornost svět. hud. veřejnosti a stal se jedním z čelných představitelů kraj ní avantgardy 20. a 30. let; jeho čtvrttónová tvorba byla nadšeně přivítána též v arab.
Haefliger zemích, kde používá čtvrttónů lid. hudba. Podle jeho návrhů byly postaveny čtvrta šestinotónová nástroje (klavíry, harmo nia, klarinet, kytary, trubky). Podstatnou měrou se o rozšíření svých komp. metod zasloužil i jako prof. konz. (1923—47) a AMU (1947-51) v Praze. Díla: půltónová: klav. Variace na kánon R. Schumanna (1918), sonáta (1919), 6 skladeb (1920), Toc cata quasi tma fantasia (1937) aj., četné skladby pro sólové nástroje (suity a sonáty pro harfu, varhany, housle, violoncello, kla rinet, basklarinet, saxofon, fagot, cimbál, kytaru aj.), sonáta pro housle a klavír (1915), Fantazie pro flétnu a klavír (1927), Suita pro basklarinet a klavír (1968), smyčc. kvartety 1. (1919), 7. (1951), 8. (1952), 9. (1952), 13. (Astronautický, 1962), 15. (1964), 3 nonety (1931, 1931, 1953), orch. Ouvertura (1921), Symfonická fantazie pro klavír a orch. (1921), symf. báseň Cesta života (1935), Valašská suita (1953), koncerty housl. (1955) a violový (1956), písně, sbory, kantáta Za mír (1950), opera Nová země (F. Pujman podle F. Gladkova, 1936); v ostatních systé mech: 10 fantazií a 6 suit pro čtvrttónový klavír, čtvrttónová Fantazie (1923), Hudba pro sólové housle a Fantazie pro sólové violoncello (1931), Fantazie pro housle (1923) a klavír, suity pro klarinet, kytaru, housle a pozoun, šestinotónová Suita pro housle (1955), Suita pro violoncello (1955), 6 skladeb pro harmonium, duo pro dvoje housle (1937) a jiné kom. skladby; smyčc. kvartety čtvrttónové 2. (1921), 3. (1922), 4. (1923), 6., 12. (1960), 14. (1963), šestinotó nové 5. (1923), 10. (1952), 11. (1958), pětinotónový 14. (1967), čtvrttónový pozounový kvartet; Sborová suita na lid. texty (1928) a jiné sbory ve čtvrttónovém systému, čtvrttónová opera Matka na vlastní libreto (1927—30) a šestinotónová opera Přijď krá lovství Tvé (1939—42, pův. titul Nezaměst naní, rovněž na vlastní libreto). Hába Karel (1898-1972) - čes. skladatel a pedagog. Skladbu studoval u J. Křičky, J. B. Foerstra, na mistr, škole u V. Nováka a housle u K. Hofjmanna. Absolvoval kurs čtvrttónové skladby u svého bratra Aloise H. Pedag. činnost (na pražské Pedag. fa kultě) doplňovala tvorba pro mládež a roz
hlas. Teoreticko-pedag. práce, zpěvníky, úpravy. Autor oper Jánošík (1928—32), Smolíček (1950), Kalibův zločin (1960), orch. a kom. skladeb (3 smyčc. kvartety). habanéra — kubánský tanec přenesený do Španělska. Má sudý takt, je doprovázen zpěvem. Jedna z nej populárnějších je h. S. Yradiera, kt. zpracoval G. Bizet v opeře Carmen. Rytmus h. inspiroval mnoho skla datelů (E. Chdbrier, C. Saint-Saěns, M. Ra vel, C. Debussy, M. Falla aj.). Habart Ladislav (nar. 1915) — čes. dirigent a instrumentalista (housle, klarinet, saxo fon). Začínal v orch. Blue Music, později působil v orch. E. Ludvíka a do 1945 byl prvním saxofonistou orch. K. Vlacha. 1945 založil vynikající taneční orch., který půso bil však jen krátce. Hadjidakis Manos (nar. 1925) — řec. skla datel. Jeden z předních představitelů řec. hudby, autor baletů, scén, a klav. hudby. Úspěšný skladatel tanečních písní (Děti z Pirea). Hadraba Ján (nar. 1922) — slov, basista. Studoval na konz. v Bratislavě a Praze u A. Flbgla a J. Konstantina. Působil v Ost ravě, Praze, od 1951 ve SND a od 1966 v NDR, od 1968 ředitel, od 1974 sólista banskobystrické opery. Hl. postavy: Stelina (Krútňava), Svatopluk, Vodník (Rusalka), Filip (Don Carlos). Hadžibekov Uzeir Abdul Husejn-ogly (1885 až 1948) — ázerbájdžánský skladatel, folklorista, pedagog, nár. umělec ASSR a SSSR. Od 1938 ředitel konz. v Baku, pojmenované 1949 jeho jménem. Autor státní hymny ASSR, nár. oper Lejli a Medžnun, Kór Ogly, Šejch Senan, Rustam a Suchrab aj. Napsal knihu Základy ázerbájdžánské lido vé hudby. Haeblerová Ingrid (nar. 1926) — rak. klavíristka. Studovala na salcburském Mozarteu, ve Vídni, Zenevě (u N. Magaloffa) a Paříži (u M. Langové). Získala první ceny na mezinár. soutěžích. Vynikající interpretka W. A. Mozarta, F. Schuberta a R. Schumanna. Haefliger Ernst (nar. 1919) — švýc. tenorista. Studoval u J. Patzaka a F. Capriho. Pů sobil v Curychu, Berlíně a na mnoha jiných evr. scénách a konc. pódiích. Vyniká v ly rických úlohách.
229
Haendelová Haendelová Ida (nar. 1924) — angl. houslist-
I ka pol. původu. Studovala ve Varšavě, v Paříži u C. Flesche a G. Eneska. Svět, kariéru začala jako dvanáctiletá Brahmso vým housl. koncertem. Žije v Kanadě. Haffncrova serenáda — název serenády D dur, K. s. 250, W. A. Mozarta, kompono vané pro svatbu v Haffnerově rodině ze Salcburku, 1776. Haffnerova symfonie — symfonie č. 35
Studoval na amsterodamské konz. housle a dirigováni (u F. Leitnera). Od 1955 diri gent hol. rozhl. orchestru. Podnikl úspěšné konc. cesty po Evropě a USA. Od 1961 diri gent, později šéfdirigent Concertgebouworch., s nímž vystupoval i v USA a Japon sku. 1967—79 šéfem Londýnské filharmo nie. Vynikající interpret soudobé hudby, hajdúch — odzemek Hajmássy Imre (nar. 1918) — něm. klaví rista, rodem z Trnavy. Studoval v Bratisla vě u F. Kafendy a E. Suchoně, pokračoval v Budapešti, Vídni a Salcburku. Později žák i zeť — W. Giesekinga. Hajóssyová Magdaléna (nar. 1946) — slov, sopranistka. Studovala na VŠMU v Brati slavě. Laureátka několika soutěží, nositelka zlaté medaile pěvecké soutěže v Bordeaux, nositelka ceny kritiky Berliner Festtage 1977. 1971—78 sólistkou opery SND v Brati slavě a od 1978 sólistkou Státní opery v Ber líně. Vynikající interpretka klasické, předklasické a souč. hudby. Hostuje na před ních zahr. scénách. Haken Eduard (nar. 1910) — čes. basista,
D dur, K. s. 385, W. A. Mozarta, upravená ze serenády (nikoliv z Haffnerovy) napsané pro Haffnerovu rodinu ze Salcburku, 1782. Haitink Bernard (nar. 1929) — hol. dirigent.
nár. umělec. Pův. studoval lékařství, od 1941 sólista opery ND v Praze. Vynikající zpěvák vážných i buffo úloh v čes. i svět, operách. Nejosobitěji podal postavy: Kecal (Prodaná nevěsta), Vodník (Rusalka), Daland (Bludný Holanďan) aj. Interpret kan tátové a oratorní literatury. Hakon Jarl — symf. báseň B. Smetany po dle tragédie A. G. Ohlenschlágera, 1860—61.
230
Halka
.
Hála Josef (nar. 1928) — čes. klavírista a cembalista. Studoval na AMU v Praze u F. Mariána. Vynikl jako sólista i citlivý do provázeč čelných sólistů a kom. hráč (mj. člen Suková tria 1952—56 a Smetanova tria od 1969). Má vyvinutý smysl pro slohovou interpretaci barokních sólových i generálbasových cembalových partů. Koncertoval v četných evr. zemích, v Japonsku a jin de. Pedagog klav. doprovodu na AMU v Praze. Hála Kamil (nar. 1931) — čes. skladatel a klavírista. Působil delší dobu v orch. L. Habarta a Z. Bartáka. 1956-60 měl vlastní orch., s nímž podnikl četná turné v zahra ničí. Od 1965 dirigent JOÚR v Praze. Roz sáhlá vlastní tvorba, četná aranžmá. Hála Karel (nar. 1933) — čes. zpěvák. Nej dříve vystupoval v AUS VN, odkud přešel do Hud. divadla v Karlině. 1960-65 vystří dal několik tanečních orch., byl členem vok. kvinteta K. Vlacha i TOCR. 1965-67 člen divadla Apollo. Vystupuje nejčastěji s orch. K. Vlacha. Hála Vlastimil (nar. 1924) — čes. skladatel a aranžér. Působil v ochotnických i profe sionálních tanečních orch. (i u K. Vlacha). Skladbu studoval u J. Rychlíka. Autor ta nečních písní, scén, a film, hudby (Limoná dový Joe), vynikl jako moderní aranžér. Hálévy Jacques Fromental Elie (vl. Elias Lévy, 1799—1862) — franc, skladatel, od 1833 prof, pařížské konz. Díla: na 40 oper, nejznámější Židovka, komická opera Blesk á Kyperská královna, ovlivněná G. Meyer beerent. Haley Bill (1925—1981) — amer. zpěvák, ka pelník a kytarista. Se skupinou The Co mets byl jedním z iniciátorů rock and rollu (— rock). Half-time (Poločas) — symf. skladba B. Martinů, 1924. Premiéra Praha 1924. Halffter Cristóbal (nar. 1930) — špan. skla datel a dirigent. Studoval ve vlasti a v Pa říži' (u A. Tansmana). Působil v Madridu jako dirigent rozhl. orch., 1960—67 vyučo vat skladbu na konz. Komponuje převážně řadovými technikami. Díla: 5 Microformas, Cantata in Expectatione Resurrection! Do min?, Sinfonia para tťes grupos instrumen tales; Espejos pro 4 hráče na bicí nástroje
a magnetofonový pás, Symposion pro bary ton, sbor a orch., Linie a body pro elektro nické zvuky a 20 nástrojů, Pinturas negras pro orch. a varhany, violoncel. koncert, Pourquoi pro 12 smyčců, orch. Elegie na smrt tří španělských básníků, housl. kon cert, orch. Tiento, smyčc. kvartet aj. Halffter Ernesto (nar. 1905) — špan. skla datel a dirigent. Studoval u M. de Fally. Diriguje v Evropě, Sev. a Již. Americe. Do končil Fallovu operu Atlantida. Díla: Por tugalská rapsódie pro klavír a orch., opera La muerte de Carmen, balety Sonatina, Fantasia Galaica, Canticum in memoriam P. P. Johannem XXIII. pro sóla, sbor a orch., kom., scén, a film, hudba. Halíř Václav (nar. 1926) — čes. basista. Stu doval na konz. a JAMU v Brně, od 1953 só listou Janáčkovy opery v Brně. 1954 získal na soutěži Pražského jara 1. cenu. Vynikl v domácím repertoáru i v souč. dílech (Řec ké pašije). Interpret oratorní a písňové tvorby. Haljáková Sidónia (nar. 1948) — slov, sopranistka. Studovala na VSMU v Bratislavě, od 1971 sólistkou opery SND. Úspěšná představitelka koloraturních úloh, mj. Gilda (Rigoletto), Violetta (Traviata), Zerlina (Don Giovanni), Musetta (Bohéma), Lucia di Lammermoor, Norina (Don Pasquale), Markétka (Faust a Markétka). Hostuje v zahra ničí, pravidelně spolupracuje s Německou stát, operou v Berlíně. Halka — opera S. Moniuszka, libretb W. Wolski. Premiéra Varšava 1858; První pol. nár. opera.
231
I
Hallé Halle Charles sir (vl. Karl Halle, 1819 až 1895) — angl. dirigent a klavírista něm. pů vodu. Studoval v Darmstadtu, od 1836 pů sobil v Paříži jako vyhledávaný klav. pe dagog a organizátor významných kom. ve čerů. Po 1848 učil v Londýně a v Man chesteru, od 1850 dirigoval koncerty, poz ději s orch., který sám založil (-» HalléOrchestra). Hallé-Orchestra — nej starší symf. orchestr v Anglii, zal. 1857 v Manchesteru jako sou kromý orch. -* Ch. Hallého. Po smrti zakla datele se stal veřejným orch. Dirigentem byl H. Richter, kt. uváděl díla mladého R. Strausse a E. Elgara. 1914—20 stál v čele orch. sir T. Beecham, po něm sir H. Harty a sir M. Sargent. 1943 část hráčů přešla do BBC-Northem-Orchestra a ze základu orch. vytvořil sir J. Barbirolli nové těleso, kt. si ve světě vydobylo přední místo. Hallyday Johnny (nar. 1940) — franc, zpě vák, osobitý představitel skiflu, velmi úspěšný v 60. letech. Haluzický Juraj (nar. 1911) — slov, sbor mistr a pedagog. Studoval klav. hru u A. Kafendové, hud. vědu u D. Orla, dirigová ní na VŠMU. Od 1953 dirigent Speváckeho zboru slov, učitefov, prof, dirigování na VSMU; 1939-48 hud. kritik. Od 1970 před seda festivalového výboru Bratislavských hudobných slávností. Halvorsen Johan (1864—1935) — nor. skla datel, dirigent a houslista. 1899—1929 půso bil jako dirigent Nár. divadla v Oslu. Autor 3 symfonií, housl. koncertu, klav., vok. a instr, skladeb. Haman a Mordechai — Ester Hatnbraeus Bengt (nar. 1928) — švéd. var haník a skladatel. Studoval u W. Fortnera a O. Messiaena. Spolu s B. Nilssonem re prezentuje ve švéd. hudbě postwebernovské tendence. Díla: Koncert pro varhany a smyčce, Koncert pro cembalo a varhany, Cantata pro defunctis, Spectrgram pro sop rán, flétnu, vibrafon a bicí nástroje, opera Experiment X, řada varh. skladeb, elektro nická hudba aj. Hamburská státní opera (Staatsoper Ham burg) — něm. operní těleso, jehož zač. spa dají do 2. pol. 17. stol. 1678 začala pravi delná představení. Prvním byla něm. opera 232
Adam a Eva od J. Theileho. Zpočátku pře vládala it. opera. Zásluhou J. S. Kussera a R. Keisera (od 1695) začal rozkvět něm. tvorby. Uváděla se díla J. Matthesona, G. F. Hándela, G. Ph. Telemanna. 1765 byla postavena nová budova Komodienhaus. Zač. 19. stol, začali přicházet slavní sklada telé, kt. zde uváděli svá díla (A. Lortzing, A. Marschner, K. Kreutzer, Ch. Gounod aj.). 1874 převzal divadlo B. Poli, přezdívaný Pollini, kt. se zasloužil o jeho rozkvět. Pře stavěl budovu, přizval významné zpěváky a dirigenty, kt. vychovávali soubor (F. v. Weingartner, G. Mahler). Po jeho smrti vedl divadlo G. Brecher, kt. rozšířil reper toár o souč. tvorbu (E. ďAlbert, R. Wagner a R. Strauss). Po 1. svět, válce přešlo di vadlo do správy města, intendantem se stal L. Sachse, kt. rozšířil repertoár o díla F. Busoniho, M. Ravela, P. Hindemitha, L. Ja náčka, I. Stravinského a E. Křenka. 1932 nastoupil K. Bbhm a jako režisér O. F. Schuh. 1934 spojením operních orch. s filharmonickým vznikl Hamburger Philharmonischer Staatsorchester. V době 2. svět, války bylo divadlo poškozeno, 1955 obno veno. 1959—73 pod vedením intendanta R. Liebermanna nový rozkvět, opírající se o ojedinělé pěstování souč. tvorby. Hamburský filharmonický státní orchestr (Hamburger Philharmonisches Staatsor chester) — pův. 1829 zal. konc. společnost Philharmonische Konzertgesellschaft. Prv ním dirigentem byl F. W. Grund, po něm vedl orch. zpěvák J. Stockhausen. Význam né období orch. začalo nástupem C. Mucka po 1. svět, válce, potom vedli orch. E. Jochum a H. Schmidt-Isserstedt. 1934 spojen filharmonický orch. s operním, od té doby vystupuje pod dnešním názvem. Po 1945 se o konsolidaci souboru zasloužil A. Bittner, od 1950 ho vedl J. Keilberth, od 1961 W. Sawallisch. Dnes s ním účinkují významní svět, dirigenti. Hamilton Iain (nar. 1922) — skotský skla datel. Studoval na technice a absolvoval londýnskou Royal Academy of Music. Pů sobil na londýnské univerzitě a jako hostu jící prof, i v USA. Napsal opery (Agamem non, The Catiline Conspiracy), balet Clerk Saunders, symfonie, koncertantní skladby,
Handel Threnos pro smyčc. orch., rozmanité kom. skladby, oratorium The Bermudas. Hamlet — skladby inspirované Shakespea rovým dramatem: — 1. symf. báseň F. Liszta, 1858. — 2. opera A. Thomase, libreto M. Carré a J. Barbier. Premiéra Paříž 1868. — 3. ouvertura-fantazie P. I. Cajkovského, 1888. — 4. balet se sborem B. Blachera, lib reto V. Gsovsky. Premiéra Mnichov 1950. — 5. scén, hudba P. I. Cajkovského, 1891, D. Sostakoviče, 1932, S. Prokofjeva, 1938 aj. — 6. film, hudba D. Sostakoviče, 1964. 7. opera H. Searlea. Premiéra Hamburk 1968. Hamletovské improvizace — orch. skladba M. Kabeláče, 1964. Hammel Pavol (nar. 1948) — slov, zpěvák a skladatel. Od 1963 působí s instr, skupi nou Prúdy, s níž nahrál většinu svých pís ní. Jeho projev je charakt. introvertním, lyrickým výrazem. K jeho stálým spolupra covníkům patří mj. M. Varga, K. Peteraj, B. Filan — s nimi řada gram, desek, muzi kály (Cyrano z předměstí) aj. Od 1976 pra cuje ve vedeni uměl, agentury Slovkoncert. Hammerklavier — něm. název kladívkové ho klavíru, kt. proslavil L. v. Beethoven skladbou Sonátě fur das Hammerklavier B dur, op. 106, 1817-18. Hammerschmidt Andreas (asi 1611—1675) — něm. skladatel a varhaník. Vedle H. Schutze nejvýznamnější zjev v oblasti něm. cirk, hudby 17. stol. Byl šiřitelem nového generálbasového stylu, zvi. koncertantního slohu v oblasti chrámové hudby přicházející z Itálie. Hammondová Joan (nar. 1912) — novozélandská sopranistka. Studovala v Sydney a ve Vídni. Zpívala v Londýně, ve Vídni a jinde. Hl. postavy: Madame Butterfly, Turandot, Rusalka, Gioconda, Violetta (Traviata), Tosca aj. Hampton Lionel (nar. 1913) — amer. čer nošský vibrafonista, klavírista a bubeník. První zpopularizoval vibrafon v jazzu. Hanáková Olga (nar. 1926) — slov, altistka. Studovala na konz. v Bratislavě u A. Flógla a A. Korínské. Od 1947 sólistka opery SND. Vynikla jako Carmen, Azucena (Trubadúr), Magda Sorelová (Konzul), Kostelnička (Její pastorkyňa) aj.
Handel Georg Friedrich (1685 Halle - 1759
Londýn) — něm. skladatel, jeden z předních představitelů hud. baroka a evr. hudby vůbec. Studoval práva v Halle, hudbu u F. W. Zachowa. 1702 varhaníkem Kreuzkirche v Halle, 1703—07 působil v Hamburku v městské opeře, pro niž napsal 4 opery, 1707-10 byl v Itálii (Florencie, Rím, Nea pol, Benátky), kde si osvojil it. operní, ora torní a instr, sloh a měl velké úspěchy jako skladatel a klav. virtuos. Po přechodném působení v místě dvorního kapelníka v Hannoveru žil od 1712 trvale v Londýně (kromě pobytu na zámku vévody Chandose, 1717—20). H. se stal největším představite lem it. opery seria v Anglii. 1720—37 zalo žil a postupně vedl 3 operní společnosti, kt. po počátečních velkých úspěších ztroskota ly na odporu buržoazie proti opeře seria — umění aristokracie, a to navzdory vrcholné uměl, hodnotě H. operní tvorby. Potom se až do oslepnutí (1751) věnoval tvorbě ora torií, kt. angl. nár. buržoazie přijala s nad šením, neboť v nich našla svrchované uměl, vyjádření svých myšlenek. H. vytvořil 1705 až 1741 42 oper (nepočítaje pasticcia), v nichž rozvíjel podněty z pozdní benátské,
Concerto grosso č. 5
233
Hándel-Festspiele neapolské a franc, opery. V celé své tvorbě zůstal věrný barokní opeře seria a dosáhl jednoho z jejích vrcholů individualizová ním tragických hrdinů, jedinečnou melo dickou a orch. charakteristikou a dramatičností. Zavedením velkých dram, scén, složených z recitativu secco a accompagnato, arios a árií, předpověděl formový vývoj opery klasicismu. Vrcholné opery: Rinaldo, Radamisto, Ottone, Giulio Cesare, Tamerlano; Rodelinda, Admeto, Poro, Ezio, Orlan do Furioso, Alcina, Xerxes, Deidamia. H. v Londýně stmelil svůj sloh s purcellovskou sborovou polyfonií a přispěl k rozvíjení tradice angl. sborové hudby významnými díly: Tedeum a Jubilate k oslavě Utrechtskěho míru, Óda na narozeniny Královny Anny, slavné Chandosské anthemy: 12 vel kých orch. kantát, kt. představují vrchol barokní anglikánské cirk, hudby, Koruno vační anthem, monumentální Dettingenské Ťedéum aj. H. zralá oratorní tvorba obsa huje 22 oratorií. Ve všech vládne společný patos ideálů etického humanismu. Jsou v nich zastoupena oratoria typu sborových oper (Semele, Hercules, Zuzana, Theodora, Alexander Balus, Josef a jeho bratři), sbo rových kantát (Alexandrův svátek, Óda ke dni sv. Cecílie, L’Allegro, il Pensioroso ed il Moderate, Příležitostné oratorium, Triumf času a pravdy), vrcholná, monumentální dramata s významnou účastí sboru (Debo ra. Athalia, Saul, Izrael v Egyptě, Samson, Belsazar, Juda Makabejský, Josue, Jefta) a epicky koncipovaný Mesiáš, v němž stmele ním nejrozličnějších sborových technik dvou staletí vytvořil nový sborový sloh vel ké výrazové síly, plastické obrazovosti, hud. plnosti, slavnostního lesku a barokní monumentality. H. instr, tvorba tvoří men šinu jeho odkazu. Nejvýznamnější jsou koncerty: pro orchestr, z nichž nejznámější jsou Vodní hudba a Hudba k ohňostroji, 6 „hobojových“ koncertů (označení užívané pro 6 concerti grossi op. 3), 12 concerti grossi pro smyčce, varh. koncerty; triové sonáty, sólové sonáty pro flétnu, hoboj, housle a generální bas, 4 sbírky klav. skla deb aj. Handel-Festspiele — mezinár. hud. festival věnovaný tvorbě G. F. Hdndela a jeho sou 234
časníků. Koná se každoročně od 1952 v Hal le, Hándelově rodišti. Festival si klade za cíl zpřístupňovat skladatelovo dílo nejšir šímu publiku a pěstovat jeho vzorovou in terpretaci. Dramaturgie H.-F. uvádí málo známá skladatelova oratoria a opery. Festi val si vytvořil svůj osobitý reprodukční styl a významně přispívá zvi. k renesanci Hándelovy operní tvorby. Handschin Jacques (1886—1955) — švýc. mu zikolog. Pův. studoval matematiku a var hany (K. Straube, C. M. Widor), 1909-20 prof, varhanní hry na petrohradské konz. Od 1924 vyučoval na univerzitě v Basileji (od 1935 prof.). H. byl všestranným badate lem, jeho význam pro rozvoj moderní muzikologie tkví zvi. v jeho studiích o středo věké hudbě a otázkách hud. psychologie. Jeho práce Musikgeschichte im Vberblick (1948) a Toncharakter (1948) vyvolávaly názorové spory. Handy William Christopher (1873-1958) amer. černošský skladatel a trumpetista. Působil v Memphisu, Chicagu a New Yor ku. Ve své tvorbě těžil z černošského folk lóru, kodifikuje znaky — blues. Jeho nej známější skladbou je Saint Louis Blues. Vy dal svůj životopis Father of the Blues. Hannikainen Toivo Ilmari (1892—1955) — fin. skladatel a klavírista. Studoval ve Víd ni, Petrohradě a Paříži (u A. Cortota). Po období konc. turné v Evropě 1939—55 prof, na Sibeliově akademii. Díla: klav. koncert, klav. kvartet, sonáty, lid. opera Talkootaňssit, vok. hudba, klav. skladby aj. Hanon Charles Louis (1820—1900) — franc, klavírista a pedagog. Autor cenných etud pro klavír, klav. školy atd. Nejdůležitější je sbírka 60 progresivních etud Le Pianiste-virtuose. Hanslick Eduard (1825—1904) — hud. kritik a estetik, pražský rodák, působící později jako prof. hud. vědy na vídeňské univerzi tě. Autoritativní vášnivý obhájce — abso lutní hudby a klasicizujícího řádu v pozdně romantické hudbě. Proto preferoval J. Brahmse a A. Dvořáka a odmítal Wagnerovy uměl, i teoretické snahy (projevoval tudíž i odpor k tvorbě Smetanově a Fibi chově, což bránilo jejímu proniknutí přes Rakousko do světa). H. proslul svým spisem
Harant z Polžic a Bezdružic Vom Musikalisch-Schónen (1854), v němž obhajobu specifičnosti hudby založil na zcela formalistických principech a odmítl hledisko, že hudba je ve svém vzniku a vý voji spjata též s mimohud. významy a ob sahy. Hanták František (nar. 1910) — čes. hobojista. Studoval na pražské konz.; 1932—43 působil v CF, od 1955 sólistou Stát, filhar monie v Brně a současně od 1959 členem Ces. dech, kvinteta filharmoniků a později Pražského kom. sdružení profesorů AMU. Do 1980 vyučoval na AMU a konz. v Praze. Hanuš Jan (nar. 1915) — čes. skladatel. Stu-
i
doval soukromě skladbu u O. Jeremiáše a na pražské konz. dirigování u P. Dědečka. Do 1949 byl vedoucím hud. nakladatelství F. Urbánka, do 1955 hl. redaktor hud. od boru SNKLHU a v 60. letech šéfredaktor a ředitel nakladatelství Panton. Jeho tvor bu charakterizuje bohatá melodika s vý razně čes. přízvukem a širokodechá archi tekt onika; v souvislosti s programem od poru proti něm. okupaci, jaký mají jeho skladby ze 40. let, dostává jeho hudba i dram, akcent a jeremiášovsky hutný zvuk; toto výrazové působení mají i díla z doby po, 1960, kdy H. přijal někt. nové komp. techniky. Díla: klav. Meditace 1938, Vteřiny v přírodě, Preludia, O deseti bratrech; varh. Suita lirica (1957), Scherzo, Contemplazioni (1969); pro smyčc. kvartet Fantazie (1929) a Suita drammatica (1959), Suita domestica pro dech, kvintet, Introduzione a Toccata pro 4 harfy (1976) a jiné kom. skladby, symf. fantazie Petr a Lucie podle R. Rol-
landa (1955), symf. věta Štafeta (1968), sym fonie 1. E dur (s altovým sólem na text Stabat mater, 1942), 2. G dur (1951), 3. (1958), 4. (1960), 5. (1966), symfonietta Chva lozpěv (se sopránovým sólem, 1945), Koncertantní symfonie pro varhany, harfu, tympány a smyčc. orch. (1954), Dvojkoncert pro hoboj, harfu a orch. (1965), Koncertantní hudba pro violoncello, klavír, dechy a bicí (1970), Pražská nokturna pro kom. orch. (1973), Koncertantní hudba pro tym pány a magnetofonový pás (1974), písňové cykly Dřevěný Kristus (1958), Sonety na texty renesančních básníků aj., Český rok pro dětský sbor a kom. soubor (1952) a jiné sbory, kantáty Země mluví (V. Dyk, 1940), Zpěv naděje (1948) a Poselství (1969, obě K. Bednář), Středověký triptych (3 staročes. velikonoční hry, 1975—76), oratorium Ecce homo (1977—80), balety Sůl nad zlato (1954), Othello (1956) a Labyrint (1982), opery Plameny (skladatel a J. Pokorný, 1944), Sluha dvou pánů (C. Goldoni, 1958), Pochodeň Prométheova (s elektronickými zvuky, J. Pokorný, 1963), Pohádka jedné noci (J. Pokorný podle Tisíce a jedné noci, 1968); 5 mší a chrámové písně, scén, hud ba aj. 'i Harant z Polžic a Bezdružic Kryštof (1564—
••• .. 1 . . . • .V 1621) — čes. skladatel. Hud. vzdělání získal na dvoře v Innsbrucku. Hodně cestoval (Palestina, Španělsko, Německo). 1600—12 byl cis. komorníkem Rudolfa II., později jednou z vedoucích postav protihabsburské ho odboje. Po bitvě na Bílé hoře byl po praven na Staroměstském nám. v Praze. 235
Harasiewicz
Typ renesanční osobnosti, všestranně nada ný; vedle pestré kariéry společenské a dip lomatické byl činný v různých oborech umění. Jeden z našich nejvýznamnějších představitelů pozdně renesanční polyfonie. Z jeho tvorby se zachovala pouze moteta Qui confidunt a Maria Kron, mše na téma madrigalu L. Marenzia Dolorosi martyr a několik zlomků. Na svém hradě Pecka měl po vzoru rudolfínského dvora kapelu. Harasiewicz Adam (nar. 1932) — pol. klaví
rista. Studoval v Krakově u Z. Drzewieckého. 1955 získal 1. cenu na Chopinově sou těži ve Varšavě. Harašta Milan (1919-1946) - čes. skladatel. Studoval na brněnské konz. skladbu u V. Kaprála a dirigování u A. Balatky. V tvor bě vyšel z mor. lid. písní a L. Janáčka. Dí la: 2 symfonie, Poloninské tance, 5 hud. žertů Coctaily, opera Nikola Suhaj, sbory, kom. tvorba, rozpracovaná 3. symfonie a Rekviem. hard bop — jazzový styl, kt. je modifiko vanou nadstavbou — bopu. Vznikl v pol. 50. let na vých. pobřeží USA (east coast jazz). Svým expresívním výrazem je h. b. reakcí na — west coast a — cool, zdůraz ňuje pův. jazzové prvky a uplatnění sólistických individualit. hard rock — rock, ve kt. převládá rytmická stránka nad melodickou. Ke kulminaci do šlo na obou stranách Atlantiku na přelomu
236
60. a 70. let. Charakt. je tvrdý výraz, jed noduché a rázné instr, riffy. Hardyová Francoise (nar. 1944) — franc, zpěvačka. V 60. letech jedna z nejpopulár nějších franc, šansoniérek a idol franc, mlá deže. harfa — drnkací rámový chordofon, kt.
znali již staří Sumeři a Egypťané, dostal se do Evropy prostřednictvím Reků a Říma nů. Její vývoj vedl přes diatonickou h. háč kovou k h. pedálové, kt. zač. 19. stoh zdo konalil • Computer music. Díla: Divertimento pro 11 nástrojů, Seven Elec tronic Studies, Computer Cantata, Machine Music pro klavír, bicí a dvoukanálový mag netofon, Illiac Suite (4. smyčc. kvartet), HPSCHD pro 1 až 7 cembal a 1 až 51 mag netofonových pásů (společně s J. Cagem), Algorithms I, II, III pro 9 nástrojů a mag netofonový pás, Persiflage pro flétnu, ho boj a bicí, melodram Ponteach, Ďábelské housle pro smyčc. nástroj a cembalo, film, a scén, hudba. Hilmar František Matěj (1803-1881) - čes. kantor a skladatel. Hrál na klavír, flétnu, housle a s novopackými šumaři procestoval Německo a Rakousko. Učitelem v Kopidl ně a jinde, věnoval se též cirk, hudbě, zejm. však komposici tanců. Napsal jich přes 200, hlavně polek (nejslavnější Esmeralda 1838), také kvapíky a valčíky, několik cirk, skla deb. Hindemith Paul (1895 Hanau — 1963 Frank furt n. M.) — něm. skladatel. Studoval hru na violu. Po skromných začátcích se stal konc. mistrem frankfurtské opery, později violistou -* Amarova-Hindemithova kvar teta a vystupoval jako dirigent. Byl jedním z iniciátorů avantgardních festivalů kom.
hudby v Donaueschingen, 1927—35 vyučo val skladbu na Vysoké hud. škole v Berlíně. Nacistická kult, politika ho přinutila k emi graci. Působil v Ankaře, přenášel v USA na univerzitách Yale a Harvard, od 1951 v Curychu. H. byl mimořádně plodný skladatel, jehož tvorba má rysy pozdního romantis mu, protiromantismu a expresionistického experimentování, jakož i návratu ke klasic kým tradicím. Po prvních skladbách půso bil na H. zejm. J. Brahms a M. Reger (např. 1. smyčc. kvartet f moll). Následovalo ob dobí hledání, poznamenané cílevědomým, protiromantickým postojem, věcností, sklo nem k parodii, motoričnosti, prvky jazzu (klav. suita 1922, hud. hra Nuš-Nuši, opera Svatá Zuzana, Komorní hudba I pro malý orch.). Od 20. let patřil vedle I. Stravinského k hl. představitelům neoklasicistic kých tendencí. V komp. technice rozšiřující funkční tonalitu (jí se stal antipodem A. Schbnberga) využil i slohových prvků tvor by J. S. Bacha, G. F. Hiindela, H. Schutze (Komorní hudba II—VII, opery Cardillac, Malíř Mathis), ale i středověku. V posled ním tvůrčím období zralého mistrovství se stylově blížil pozdnímu romantismu (opera floderato
Symfonie Malíř Mathis - I. koncert andělů
247
Hiolski
Harmonie světa), po volné tonalitě a polyfonní sazbě se vrací ke chromatické tona litě. V Nauce o hudební skladbě vysvětlil rozšířené tonální vztahy v hudbě 20. stol. H. rozsáhlé dílo představuje kolem 25 symf. děl, mezi nimi Koncert pro orch. op. 38, Koncertantní hudba pro dech. orch. op. 41, Koncertantní hudba pro smyčc. orch. a žesťové nástroje (Bostonská symfonie) op. 50, Filharmonický koncert (1932), symfonie Malíř Mathis (1934), suita Nobilissima vi sione (1938), Symfonické metamorfózy na téma C. M. Webera (1943), Symfonie B dur pro dech. orch. (1951), 5. symfonie (Pitts burská, 1958), na 20 nástr. koncertů pro různá obsazení, kom. skladby pro různé nástroje, sonáty pro sólové housle, violu, klavír, varhany, harfu, sonáty pro 2 nástro je, tria, 6 smyčc. kvartetů, kvintety, septet pro dech, nástroje atd., opery Cardillac (1926), Malíř Mathis (1934), Harmonie svě ta (1956—57), taneční legenda Nobilissima visione (1938), balety Čtyři temperamenty (1940), Amor a Psýché (1944), Hérodiade (1944), oratoria a kantáty, z nich Das Unaufhdrliche (1931), Rekviem (1946), Zpěv naděje (1952), Písně na slova W. Whit mana, Ch. Morgensterna, G. Trakla, R. M. Rilka, na lat. texty, písňový cyklus Das Marienleben (1923), sbory, film, a jiná hudba. Teoretické práce: Unterweisung im Tonsatz, J. S. Bach, A Composer’s World aj. Hiolski Andrzej (nar. 1922) — pol. baryto nista. Studoval na konz. ve Lvově, 1945—63 sólista Slezské opery v Bytomi, současně od 1957 sólista varšavské opery, vedle toho se věnuje interpretaci písní a oratorií. Hipman Silvestr (1893—1974) — čes. skla datel. Studoval práva na KU, skladbu u O. Siná a J. Řídkého. Psal kritiky do Socia listy, Lid. novin, Ranních novin, přispíval do zahr. revuí. 1925—44 jednatelem hud. odboru Uměl, besedy, zasloužil se o kom. Besední úterky, jež se pak rozšířily i v ji ných městech. Díla: Rondo pro klavír a orch., symf. suita V Cechách, Sonatina pro housle a klavír, skladby kom., písně, sbory. Hippodamie — scénický melodram Z. Fibi cha na slova J. Vrchlického, 1889—91. Části: Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie. 248
Hirner Teodor (1910-1975) - slov, skla datel, pedagog a dirigent. Působil jako vo jenský kapelník, 1955—60 byl tajemníkem ZSS, od 1961 ředitelem konz. v Košicích. Cenné jsou jeho úpravy lid. písní a menši vok. a instr, formy. Hirošima — 1. skladba K. Pendereckého pro 52 smyčců, 1960. — 2. kantáta pro recitátora, soprán, sbor a orchestr I. Hrušovského, 1959. — 3. symfonie E. Aaltonena. — 4. symf. skladba S. Raka, 1973. HIS — hudební fondy historická píseň — v 15. a 16. stol, ve stř. Evropě rozšířený druh jednohlasé nebo ví cehlasé (Polsko) písně, kt. čerpala náměty z aktuálních dobových událostí (tur. nájez dy ap.). Sířila se ústním podáním, letáky nebo v kancionálech. hit — v žargonu hud. průmyslu a publicis tiky mimořádně úspěšná skladba (zprav, taneční píseň). hitparáda — rozhl. nebo televizní relace (též veřejný koncert), sestavená z nejúspěš nějších skladeb (— hitů) posledního období, určených na základě výběru posluchačů nebo podle odbytu gram, nahrávek. Hlahol — název několika čes. pěveckých sborů, založených na zač. 60. let 19. stol, či v dalších desetiletích. H. pražský vznikl 1861; z jeho sbormistrů jmenujme J. L. Lu keše, B. Smetanu (1863-65). K. Bendla (do 1877), J. Křičku (1911-20), J. Herleho (1921 až 1939), V. Smetáčku (1940-46), Z. Tomáše (od 1948) a J. Kasala (od 1980). H. vino hradský působí od 1881 pod A. Vyskoči lem, K. Kovařovicem, M. Zunou, K. Nedba lém, K. Sejnou aj.; H. plzeňský byl založen 1862, H. nymburský 1860. Žádný z nich se neomezoval jen na sborovou literaturu bez průvodu, ale v součinnosti se symf. or chestry provozovaly všechny i kantátovou a oratorní literaturu. hlas — 1. zvuk vydávaný lidskými mluvidly; mezi zpěvními hlasy rozlišujeme podle rozsahu, polohy a barvy hlasy: 1. dětské — soprán, rozsah h—g2, alt g—e2. 2. ženské — soprán h—c3, mezzosoprán g-a2, alt e-f2. 3. mužské — tenor H—c2, baryton G—a1, bas E—fl. U někt. pěvců bývá rozsah jed ním či oběma směry rozšířen. Rozsah ne skolených h. je naopak nejméně o tercii až
hmatník kvartu menši. — 2. v hudbě — jedna ze zvu kových složek hud. skladby (dvojhlasá, tříhlasá skladba); její notový zápis — part, hlasitost zvuku — subjektivní veličina, kt. závisí na intenzitě -* zvuku (tj. na akustic kém výkonu připadajícím na jednotku plo chy). Náš sluch vnímá zvuky v rozmezí in tenzit asi 1 : 10 000 000 000 000. H. z. nebo průběh h. z. v čase se v hudbě nazývá dy namikou (— decibel). Hlasy jara (Frůhlingsstimmen) — valčík J. Strausse, op. 410, 1881. Hlaváč Miroslav (nar. 1923) — čes. sklada tel. Skladbu studoval u J. Řídkého a K. Slavického. Díla: Symfonie (1960), Sinfonietta epitaffica (1975), Postludium pro smyčc. orch. (1977), Serenáda pro smyčce (1980), violoncel. (1953) a housl. (1978) koncert, ba let Učeň čaroděj (1963), opera Inultus podle J. Zeyera (1968) aj. Hlaváček Libor (nar. 1926) — čes. houslista a dirigent. Studoval na konz. a JAMU v Brně u E. Kudláčka. Působil jako sólista i konc. mistr operních orch. a Symf. orch. Cs. rozhlasu v Praze. Dirigent orch. praž ské konz. a Komorního orch. pražské konz. (1972 zlatá medaile v Karajanově soutěži), od 1977 šéf Východočes. stát. kom. orch. hlavni čtyřzvuky — septakordy postavené v dané -* tónině na V., VIL, II. stupni. Funkčně jsou složeninami dominanty a subdominanty v různém poměru. Někdy se nazývají i „charakteristickými disonance mi“. Např. k — centru „c“:
Hlavsová Hana (1934-1960) - čes. hud. vědkyně a kritička. Studovala na KU u M. Očadlíka a A. Sychry. Psala referáty a kri tiky do denního tisku a odborných časopisů, publikovala články o čes. hudbě 20. stol, v Hud. rozhledech a knihu O. Jeremiáše Bratři Karamazovi (1958). Hlobil Emil (nar. 1901) — čes. skladatel, nár. umělec. Skladbu studoval na pražské konz. u J. Křičky a na mistr, škole u J. Suka, absolvoval 1930; vedle toho 1927 absolvoval filozofii a češtinu na KU. V tvorbě vyšel ze
slohu J. Suka, v 2. pol. 30. let reagoval na podněty Hindemithovy nové věcnosti a ji ných proudů svět, moderny. Ve 40. letech se jeho hud. projev znovu lyrizuje a v 50. letech simplifikuje v souvislosti se snahou o soc. realismus; H. díla ze 60. let charakte rizuje nový přikloň k hud. jazyku mezivá lečné moderny. Působil jako prof, skladby na. konz. v Praze (1941—58), doc. (1958—65) a prof. (1965—71) skladby na AMU, kde vy choval řadu významných skladatelů (L. Fi šer, I. Loudové aj.). Z jeho četných děl jme nujme Smyčcový kvintet (1925), 5 smyčc. kvartetů (1931, 1936, 1955, 1970, 1971), Kvartet pro cembalo a smyčce (1943), Kvartet pro saxofony (1974), Nonet (1946), sonáty pro klavír (1968), pro dva klavíry (1958) a pro housle s klavírem (1959), 7 sym fonií (1949. 1951, 1957, 1959, 1967, 1972, 1973), orch. suity Weekend (1933), Léto v Krkonoších (1950) a Jaro v pražských zahradách (1953), symf. báseň Zpěv mládí (1944) a Svátek práce (1960), orch. skladby Tryzna mučedníkům (1944), Cesta živých (1972), Jubilace (1977), koncerty housl. (1955), varh. (1963), Filharmonický (1965), opery Anna Kareninová (1963) a Měšťák šlechticem (1965), balet Kráska a zvíře (1975), písně, sbory, kantáty aj. Hlouňová Marie (nar. 1912) — čes. houslist ka. Studovala v Praze na konz. u J. Mařáka a na mistr, škole u J. Kociana. Koncer tovala doma i v zahraničí, zejm. v Anglii, SSSR, Polsku, skandinávských zemích a jinde. Prof. AMU, na přelomu 60. a 70. let působila pedagogicky v Japonsku. hmatník — část strunných nástrojů (smyč-
249
Hmyrja
cových i některých drnkacích), nad níž jsou nataženy struny. Hráč je stiskem prstů levé ruky opírá o h., čímž je zkracuje a mění výšku tónu. U drnkacích nástrojů bývá h. opatřen pražci, což usnadňuje hmatovou orientaci. Hmyrja Boris Romanovič (nar. 1903) — ukraj. basista; nár. umělec SSSR. Pův. ná mořník, zpěv studoval na konz. v Kyjevě, kde začala i jeho kariéra. Je jedním z hl. představitelů sov. operní realistické školy. Vynikl jako Ivan Susanin, Boris Godunov, v Dargomyžského Rusalce a Gounodově Faustu. Hnát Zdeněk (nar. 1935) — čes. klavírista. Absolvoval AMU v Praze u I. Štěpánové a aspiranturu v Moskvě u G. Nejgauze. Oslnil vítězstvím v soutěži Pražského jara 1957 (1. cena). Těžištěm jeho repertoáru je čes. a svět, romantika. Je prof. konz. v Pra ze. Hnilička Jaromír (nar. 1932) — čes. trumpetista a skladatel. Studoval na brněnské‘a bratislavské konz. Od 1956 je členem orch. G. Broma. Jako skladatel patří k čs. jazzo vé avantgardě. Díla: Egyptská suita, Diver timento, Rozpory; scén, a film, hudba, ta neční písně. Vyhledávaný aranžér. hoboj (z franc, hautbois) — dvojjazýčkový
kuželovité vrtaný aerofon. Předchůdci byly -» aulos, -> tikia a malý šalmajový —* bomhart. Dnešní typ, vytvořený zač. 17. stol, ve Francii, byl zdokonalen v 19. stol. Hmatový systém i klapkový mechanismus podobný jako u flétny. Přefukuje do oktávy a duodecimy. Tónový rozsah (b) h—f3 (g3). Hodiny (Die Uhr) — název Haydnovy sym fonie č. 101, D dur. Hodža-Ejnatov Leon (1904—1954) — armén ský skladatel, dirigent. Studoval v Jerevanu a Leningradě. Působil jako operní diri gent. Díla: opery Zdymadlo, Vzpoura, Ro dina, Cest; Rekviem na paměť Lenina, orch. a kom. skladby, písně, scén, hudba. Hoffmann Ernst Theodor Amadeus (1776— 1822) — něm. romantický prozaik a sklada tel, kt. romanticko-fantastickými novelami 250
a statěmi v Allgemeine musikalische Zeitung významně ovlivnil literaturu a hudbu něm. romantismu. Ze skladeb je nejvý znamnější opera Undine. Hoffmann Karel (1872—1936) — čes. hous
lista a pedagog. Studoval na pražské konz. u A. Bennewitze. Primárius a zakladatel -» Českého kvarteta. Od 1922 prof, mistr, ško ly pražské konz. Výtečný interpret velkých koncertů (L. v. Beethoven, A. Dvořák. J. Brahms) i sonát (Bachovy sólové sonáty). Hrál s velkým zájmem též soudobou hudbu (P. Hindemith, J. Suk aj.). Hoffmann Ludwig (nar. 1925) — něm. kla vírista. Studoval mj. u A. Benedettiho-Michelangeliho. Vyniká v interpretaci roman tické a souč. hudby. Hoffmannovy povídky (Les Contes d’Hoff mann) — opera J. Offenbacha, libreto J. Barbier. Premiéra Paříž 1881. Fantastické příběhy básníka-romantika -• E. T. A. Hoffmanna. Hoffmanová Grace (nar. 1925) — amer. al tistka. Studovala ve vlasti a v Římě. Od 1952 zpívala v Curychu, později ve Stutt gartu. Vystupovala v Bayreuthu a Metro politní opeře. Účinkuje často ve starších, málo hraných operách. Hoffmeister Karel (1868-1952) - čes. pe dagog, spisovatel a klavírista. Studoval na KU, na pražské varhanické škole, klavír u J. Káana. Jako klav. pedagog se opíral o moderní techniky nej významnějších svět, učitelů. 1920—39 prof, mistr, školy pražské konz. Autor studií a několika klav. skladeb. Hofhaimer Paul (1459—1537) — něm. var haník a skladatel. Byl považován za největ šího varhaníka své doby. Působil v Innsbrucku a Vídni (1515 povýšen do šlechtic
Holečková kého stavu), později v Pasově a Salcburku. Komponoval varh. parafráze duchovních písní a něm. písně s doprovodem varhan. Vychoval celou generaci varhaníků (— ko lorování). Hofmannsthal Hugo von (1874—1929) — rak. básník, kt. ve spolupráci s R. Straussem vytvořil operní libreta se samostatnou lit. hodnotou. Hohensee Wolfgang (nar. 1927) — něm. skladatel. Studoval skladbu u H. Eislera a L. Spiesse, hud. vědu u E. H. Meyera, W. Vettera. Působil jako dirigent a sbormistr. Od 1960 doc. na Vysoké hud. škole v Ber líně. Největších úspěchů dosáhl v baletní tvorbě (Die Trommlerin, Nach dem Sturm, Kónig Drosselbart, Sklaven), kantátou Der Schafer vom Hohen Venn. Komponuje též symf., kom., scén, a film, hudbu. Hochel Stanislav (nar. 1950) — slov, skla datel. Studoval na brněnské JAMU u C. Kohoutka. Využívá různorodé podněty souč. skladat. technik, charakt. znakem jeho skla deb je vyhraněná melodika a strohá lyrika. Autor četných kom. instr, skladeb, vok. hudby (sbory), koncertů aj. Holan Rovenský Václav Karel (1644—1718) — čes. skladatel. Významný představitel čes. chorální tvorby z období raného baro ka. Největší význam má jeho kancionál Kaple Královská zpěvní a muzikální (Pra ha 1693) s jedno- až čtyřhlasými duchovní mi písněmi, dále Pašije podle sv. Matouše (Praha 1690) a chorální Pašije podle sv. Ja na (Praha 1692) bez doprovodu. holandská hudba — v hol. lid. hudbě na cházíme příbuznost s něm. (fríským a porýnským) folklórem. Důležité byly zejm. selské taneční písně a lid. duchovní zpěvy. V umělé hudbě se hol. skladatelé uplatňo vali už od renesance. Na přelomu k baroku vynikl — J. P. Sweelinck, k výraznějšímu rozvoji nár. hudby došlo až koncem 19. stol, zásluhou pozdně romantických skladatelů J. Wagenaara a A. Diepenbrocka, vyvažu jících do té doby převládající něm. vliv zá jmem o franc, hudbu. Nejvýznamnější osob nosti 1. pol. 20. stol, byl — W. Pijper. Ze žáků, kt. rozvíjeli jeho moderní slohovou orientaci, vynikli zvi. — H. Badings, -» G. Landré a K. van Baaren. Po 2. svět, válce
se slohová diferenciace h. h. ještě prohlou bila zvi. vlivem druhé vídeňské školy. Mezi několika autory, většinou přívrženci avant gardních tendencí, se prosadili zvi. — T. de Leeuw a J. Andriessen, z dnešní stř. ge nerace mj. -» P. Schat. Holandský komorní orchestr (Holland Chamber Orchestra) — soubor se sídlem v Amsterodamu, zal. 1955 polsko-amer. houslistou S. Goldbergem, kt. jej diriguje a účinkuje s ním jako sólista. Častý host zahr. festivalů. Holas Čeněk (1855-1939) - čes. sběratel lid. písní. Jeho sbírka České národní písně a tance (Praha 1908—10) obsahuje asi 2000 písni z oblastí, v nichž nesbíral K. J. Erben, a obohacuje tak obraz o čes. folklóru zejm. z jihočes. oblastí. Holeček Alfréd (nar. 1907) — čes. klavírista.
Studoval na pražské konz. u L. Urbanové a na mistr, škole u V. Kurze. Vynikající klav. doprovázeč a kom. hráč, spoluúčinkoval s umělci nejzvučnějších jmen; podnikl turné s J. Kubelikem (1931—34), A. Navarrou a Z. Nelsovou po Mexiku, s J. Sukem do Indie a Japonska atd. Byl prof. klav. do provodu a 1969—73 děkanem hud. fakulty AMU v Praze. Holečková Jelena (1899-1980) - čes. konc. pěvkyně a překladatelka. Zpěv studovala u A. Heřmana, Wiren-Rejmanové a na pražské konz.; absolvovala také FFUK (PhDr. 1925). Pohostinsky vystupovala ve SND, především však vyučovala v Praze zpěvu. Zpívala soudobé čes. a slovan. písně na koncertech Přítomnosti, Mánesa a Uměl.
251
Holeňa besedy. Přeložila na 25 operních libret (hlavně ruských) a přes 100 písní. Holeňa Jiří (nar. 1946) — čes. klavírista. Absolvoval AMU v Praze u J. Páleníčka. Jako sólista vynikl zejm. v hudbě 20. stol., uplatňuje se i jako pohotový doprovázeč. Holidayová Billie (1915-1959) - amer. zpě vačka. Její zpěv vycházel z afro-amer. folk lóru, kt. spojovala se — swingem. Přinesla do jazzového zpěvu mnoho nových prvků. Holland-Festival — festival, kt. se koná každoročně od 1948 v Amsterodamu, Haa gu, Scheveningenu a Rotterdamu od 15. června do 15. července. H.-F. sestává ze symf. a kom. koncertů, činoherních a balet ních představení atd. Jeho účelem je pro pagace uměl, dění v celé zemi. Vedle skla deb klasiků a souč. svět, skladatelů má na festivalu významný podíl stará a souč. hol. tvorba. Těžiště koncertů spočívá na orch. — Concertgebouw a haagském Rezidenčním orch., kt. vystupují s domácími i význam nými zahr. dirigenty a sólisty. V duchu tradic W. Mengelberga pokračují v uvádění děl G. Mahlera; z novější zahr. tvorby se velká pozornost věnuje dílům B. Brittena a L. Janáčka. Holliger Heinz (nar. 1939) — švýc. hobojista a skladatel. Autor děl kom. (Trio pro hoboj, violu a harfu) a vokálně symf. (Ma gický tanečník); přední hobojista naší doby. Soustavně koncertuje ve významných evr. centrech, nahrál četná zákl. díla hobojové literatury na gram, desky. Ve Švýcarsku založil kom. soubor „Zelenka“, pojmenova ný po čes. barokním mistrovi. Hollmann Otakar (1894—1967) — čes. klaví rista. V 1. svět, válce přišel o pravou ruku, a proto se věnoval hře na klavír levou ru kou. Absolvoval na konz. v Praze u A. Mi keše (1924). Podnítil novou čes. literaturu pro levou ruku (L. Janáček, B. Martinů, E. Schulhoff aj.), jejíž interpretaci se inten zívně věnoval. Holly Buddy (1936—1959) — amer. zpěvák a kytarista první rockové generace. Oso bitý svou nenápadností a civilností. Vychá zel z tradic -» blues, -* country i mexické hudby. Byl jedním z prvních, kdo použil k doprovodu písní čtyřčlenného nástrojo vého obsazení (3 kytary a bicí), kt. se pak
252
stalo příznačné pro britské beatové sku piny. Holoubek — symf. báseň A. Dvořáka, op. 110, podle balady K. J. Erbena, premiéra 1898. Holoubek Ladislav (nar. 1913) — slov, skla
datel a dirigent. Studoval skladbu u A. Moyzese a V. Nováka, dirigování u J. Vincowrka. 1933 se stal dirigentem bratislavské operní scény, 1955—58 a od 1966 šéf košické opery. Autor oper Stella, Svítání, Touha (1938-44), Rodina (1960), Profesor Mamlock (1966), Bačovské pastorále (1975), symf. děl (1. symfonie, Symfonietta. Ou vertura, Variace na vlastní téma, Koncert pro lesní roh a orch. aj.), kom. skladeb (3 smyčc. kvartety, 2 sonáty pro klavír. So náta pro housle a klavír, Trio pro flétnu, housle a harfu aj.), kantáty Genezis, písňo vých cyklů, úprav lid. písní, film, a scén, hudby. Holst Gustav (1874—1934) — angl. skladatel a pedagog. Studoval u Ch. V. Stanforda. Významná osobnost angl. hudby na přelo mu 19. a 20. stol. Díla: suita Planety, Kon cert pro 2 housle a orch., Invocation pro violoncello a orch., opery (The Perfect Fool), balety (The Golden Goose. The Morning of the Year), kom., vok. a scén, tvorba. Holzbauer Ignaz Jacob (1711—1783) — rak. skladatel, působil 1753—78 jako dirigent mannheimského orch. v době jeho největší slávy. Napsal 12 it. oper seria a velkou něm. operu Gunther von Schwarzburg, kt.
Honegger představuje důležitý krok ve vývoji něm. opery; dále pantomimy, oratoria, cirk. vok. díla, více než 60 symfonií, koncerty a kom. skladby. Holzknecht Václav (nar. 1904) — čes. klaví rista a hud. spisovatel. Vedle konz. studo val práva na KU. Ve 30. letech byl členem — Hudební skupiny Mánesa. Od 1942 prof., 1945—70 ředitel pražské konz., též prof. AMU. 1970—74 šéf, pak dramaturg opery ND v Praze. Působil i jako předseda a mís topředseda festivalového výboru Pražského jara. Angažoval se zejm. za souč. čes. i zahr. tvorbu, kt. uváděl i v cizině. Zastává vý znamné funkce v čes. hud. životě. Uznáva ný hud. kritik, napsal knihy o J. Ježkovi a Osvobozeném divadle, L. v. Beethovenovi, C. Debussym, M. Ravelovi, F. Schubertovi, CF, Hud. skupině Mánesa, I. Krejčím, B. Smetanovi, statě o čes. hudbě, k vydání připravil muzikologické spisy R. Rollanda. Výběr z jeho publicistiky vydán knižně pod názvem Portréty, úvahy, kritiky, morality. Hommage á Hieronymus Bosch — symf. fantazie S. Havelky, 1974. homofonie — sazba s výraznou převahou
akordů, akordických postupů a spojů a s omezenou samostatností (zejm. střed ních) hlasů — všechny hlasy mají většinou tytéž rytmické hodnoty na rozdíl od — po lyfonie. Homolka — čes. houslařský rod, původem z Velvar. Zakladatel rodu Emanuel Adam H. (1796-1849) se učil u K. Strnada a měl dílnu ve Velvarech. Jeho bratři Václav a Ferdinand Josef se u něj vyučili; Ferdi nand Josef měl dílnu ve Slaném, Novém Bydžově a posléze v Kutné Hoře, kterou převzal Jan Štěpán, čtvrtý z bratří, vyuče ný v Praze u J. Stosse, a nakonec ji přenesl do Prahy. Ferdinand August Vincenc, syn Emanuela Adama H., se dlouho vzdělával
také v cizině; pracoval mj. u svého strýce Ferdinanda Josefa a od 1857 měl vlastní dílnu v Praze, kt. po něm převzali jeho syn a vnuk. Honegger Arthur (1892 Le Havre — 1955
Paříž) — franc, skladatel švýc. původu. Studoval na konz. v Curychu a Paříži (též u V. ďlndyho). S D. Milhaudem tvořil jádro skupiny — pařížská Šestka. Působil zvi. v Paříži, přechodně i v zahraničí (USA). Nanejvýš výrazná osobnost, patřil k velkým hud. tvůrcům našeho století. Jeho tvorba jeví sklon k polyfonnímu myšlení, citové angažovanosti a k formově vyhraněnému ztvárnění. Skladba Letní pastorále (1921) má rysy lyrického impresionismu, v té době vznikla však i pantomimická symfonie Ví tězný Horatius, kt. je koncipovaná atonálně. Umělecky reagoval na technickou civilizaci (motoričnost) a sport (Pacific 231, Rugby). Inspiruje ho hud. baroko, zvi. J. S. Bach (Král David). Neoklasicistické tendence se projevují i v četných instr, dílech. Vedle toho ho inspiruje i jazz (Concertino pro
Liturgická symfonie
253
honky-tonky piano
klavír a kom. orch.). Jeho symf. skladby, zvi. pozdější díla, jsou projevy velké myš lenkové hloubky a humanismu (Liturgická symfonie) pokrokového umělce, usilujícího o náročnou, přitom však přístupnou hudbu. Díla: symf. skladby: Letní pastorále (1920), „pantomimická symfonie“ Vítězný Horatius, 3 symf. věty — Pacific 231 (1923), Rugby (1928) a Symfonická věta č. 3 (1933), Archaická suita, Monopartita (1951), 5 sym fonií: 1. (1930), 2. pro smyčc. nástroje a trubku (1941), 3. Liturgická (1946), 4. Deliciae Basilenses (1946), 5. Di Tre Re (1951), koncertantní skladby: Concertino pro kla vír a orch. (1925), Koncert pro violoncello a orch. (1934) aj., kom. skladby: 3 smyčc. kvartety, 2 sonáty pro housle a klavír, housl. sólová sonáta; oratoria a hudebně scén, skladby: dram, oratorium Král David (1923), Judith (1925), Antigona (1927), Vý křiky světa (1931), Jana z Arku na hranici (1935), Orlík (1937), Tanec mrtvých (1938), Mikuláš z Flue (1939), Vánoční kantáta (1953), operety (Dobrodružství krále Pausola aj.). Vedle toho napsal četné klav. sklad by, písně (G. Apollinaire, J. Cocteau, P. Claudel, J. Giraudoux aj.), řadu baletů (Po norka, 1924. Semiramis. 1933, Píseň písní, 1937, s N. N. Cerepninem a T. Harsányim Sota Rustaveli, 1946 aj.), scén, a film, hud ba. Lit. práce: Zařikáni zkamenělin a Jsem skladatel (vyšly v čes. překladu). honky-tonky piano — způsob klav. hry, roz šířený v amer. výčepech, zvi. koncem minu lého století. Hudebně souvisí s -* ragtimem. Honzovo království — opera O. Ostrčila, libreto J. Mařánek podle L. N. Tolstého. Premiéra Brno 1934. hootenany (húteneny, angl.) — neformální setkání hudebníků a zpěváků z různých skupin, věnujících se pěstování různých druhů folklórní písně v USA. H. významně přispívá k folklórnímu revivalismu. Hopkins Anthony (nar. 1921) — angl. skla datel a klavírista. Studoval v Londýně na Royal College of Music mj. u M. Tippetta. Autor zvukově efektních skladeb pro di vadlo, rozhlas a film, oper Lady Rohesia, The Man from Tuscany, Three’s Company, Christmas Story, Ten o’clock Call, baletů Etude, Café des Sports aj. 254
hoquetus — komp. technika vok. vícehlasu ve 13. stol., používaná zvi. ve Francii. Dva hlasy se střídají ve zpěvu po jednom nebo po malých skupinách tónů; zatímco jeden hlas zpívá, druhý z dvojice mlčí. hora — rum. lid. tanec v % nebo 2/$ taktu, podobný chorovodu. Tančí se v mírném tempu. Hora Jan (nar. 1936) — čes. varhaník. Ab solvoval na konz. u J. B. Krajse a na AMU U J. Reinbergra v Praze. V jeho repertoáru má vedle barokní hudby významné místo i soudobá svět, a čes. tvorba. Horáček Jaroslav (nar. 1926) — čes. pěvec. Zpěv studoval u P. Burji v Ostravě, byl sólistou oper v Opavě a Ostravě, od 1953 v ND v Praze. Vládne barvitým basem s bohatou schopností výrazového odstínění. Uplatnil se ve velkých basových rolích svět, repertoáru, i jako Vodník, Kecal aj. Horák Josef (nar. 1931) — čes. basklarinetista. Podstatně zdokonalil techniku a roz šířil rozsah basklarinetu; vyvolal v život stovky skladeb čes. i svět, skladatelů, uvádí je jako sólista i člen souboru — Due Boemi di Praga, nahrává je na gram, desky ap. Přední svět, osobnost svého oboru. Horáková Ota (1904—1969) — čes. sopranistka Ostrčilova a Talichova souboru ND v Praze. Zpěv studovala u J. Branžovského v Plzni, kde zpívala od 1927 v opeře. 1928—45 sólistka ND, vynikla v mladodramatických rolích Smetanových a Dvořáko vých oper, jako Jenůfa v Janáčkově Její pastorkyni ap. Horký Karel (nar. 1909) — čes. skladatel. Skladbu studoval u P. Haase v Brně a u J. Křičky na mistr, škole pražské konz. Působí v Brně, kde prof, a 1964—74 ředitelem konz. Vynikl mj. jako autor baletů (Lastura, 1940. Král Ječmínek, 1950) a oper (Jan Hus. 1940, Hejtman Sarovec, 1952, Jed z Elsinoru, 1969, Svítání, 1975, Atlantida, 1980-81), na psal skladby kom. (4 smyčc. kvartety. 1938, 1954, 1955, 1963), kvintet, 1960, nonet. 1958. různé skladby pro jednotí, nástroje s klaví rem aj.), vok. (kantáty Český sen na J. Kainara, 1961, Dimitrov, 1973, Vokální suita na slova V. Nezvala, 1975, písňové cykly a sbory) i symf. (4 symfonie, 1959, 1965, 1971, 1974, Serenáda pro smyčce, 1966, kon-
Hostinský
čerty pro violoncello, 1954, housle, 1955, fa got, 1966, klarinet, 1967, pozoun, 1970 a les ní roh, 1971, Slavnostní předehra, 1971, Osudová preludia pro klavír a orch., 1972 aj.). Hornbostel Erich Moritz (1877-1935) - rak. muzikolog. Pův. studoval přírodní vědy a filozofii, v Berlině se pod vlivem C. Stumpfa věnoval zejm. otázkám tónové psycholo gie, etnomuzikologie (byl jedním ze zakla datelů „srovnávací hudební vědy“), hud. akustiky a organologie, kt. zahrnoval de celku „systematické hudební vědy“. Horník Ondřej (1864-1917) - čes. sběratel hud. památek a skladatel. Na pražské konz. studoval varhany u J. Kličky, skladbu u A. Dvořáka. Svou velkou sbírkou starých, pře vážně cirk, skladeb a hud. nástrojů dal zá klad archívu hud. oddělení Nár. muzea (dnes Muzea čes. hudby). Homová Marilyn (nar. 1929) — amer. altist ka. Debutovala v Los Angeles a vystupo vala většinou koncertně. Od 1956 působila v Evropě, zejm. ve Vídni a v Londýně, vy nikla též v Metropolitní opeře jako interpretka koloraturního altového oboru; tam též přední sólistka. hornpipe (-pajp, angl.) — starý angl. lid. ta nec, oblíbený zejm. v 18. stol. Pův. třídobý, později v sudém rytmu. Název má od hud. nástroje šalmajového typu, podobného du dám. Horowitz Vladimir (nar. 1904) — amer. kla vírista rus. původu. Studoval v Kyjevě u F. Blumenfelda. Od 1928 žije v Americe, zeť A. Toscaniniho. Jeden z největších kla
víristů 20. stol. Vynikající interpret děl F. Liszta, P. I. Cajkovského, S. Rachmani nova i souč. hudby. Autor úprav a tran skripcí. Horszowski Mieczyslaw (nar. 1892) — pol. klavírista. Studoval na konz. ve Lvově a ve Vídni (u T. Leszetyckého). Vystupoval už v 9 letech. Casto účinkoval s A. Toscaninim, dlouhou dobu tvořil duo s P. Casalsem. Od 1940 žije v USA. Horváth Ivan (nar. 1935) — slov, skladatel. Hudbu studoval na Vysoké škole pedago gické v Bratislavě. Od 1966 dirigent Taneč ního orch. Cs. rozhlasu, později redaktor. Autor početných tanečních písní a jazzo vých skladeb. Horváthová Gabriela (1877—1967) — čes. pěvkyně. Členka opery ND v Praze od 1903, veřejně zpívala až do 1952. Nejprve altist ka, pak sopranistka s velkým dram, hlasem, uplatnila se ve velkých Wagnerových ro lích, jako Libuše, vrcholem její kariéry byla Kostelnička v Janáčkově Její pastor kyni. již zpívala od pražské premiéry 1916. Hospodine, pomiluj ny — nej starší čes. du chovní píseň (asi z 10. nebo 11. stol.), kt. ve středověku plnila funkci hymny. Hudebné vychází z lat. litanií, v textu jsou prvky staroslověnské. Z různých zachovaných va riant nápěvu (od 14. stol.) byl 1397 v trak tátu břevnovského mnicha zaznamenán údajně autentický nápěv s incipitem:
Ho-spo-ch - ne, po - mi
i rl
-
luj ny,
r r~i
• Je -su Chri-ste, po-mi - luj ny Hostinský Otakar (1847—1910) — čes. este tik a hud. vědec. Studoval na pražské uni verzitě od 1865 práva a filozofii, estetiku v Mnichově u M. Carriěra (PhDr. 1868). Od 1869 uveřejňoval kritiky v Daliboru, Pokroku, Nár. listech; 1877 doc., 1883 mi mořádný prof., 1892 řádný prof, estetiky na KU. Přednášel dějiny hudby na pražské konz. (1882—86). V estetice vycházel z Her bartova systému, avšak odmítl jeho abs traktní spekulativnost. V hud. estetice vyšel
255
Hostomská Otakar Hostinský
z Hanslickovy koncepce, kt. však doplnil a změnil svým pojetím programní hudby jako složeného umění. Věnoval se také otázkám akustiky, hud. teorie, čes. hud. deklamace a hud. etnografie. Boj za B. Smetanu jé konsekventním vyvrcholením jeho kritické a vědecké činnosti. Dílo: O hudbě program ní, Dos Musikalisch-Schone und das Gesamtkunstwerk vom Standpunkte der formalen Aesthetik, O české deklamaci hudeb ní, B. Smetana a jeho boj o českou moderní hudbu ad., nově vyšlo ve výborech H. O umění (Praha 1956), H. O hudbě (Praha 1961). Hostomská Anna (nar. 1907) — čes. hud. spisovatelka. 1929—61 působila v pražském rozhlase, kde se stovkami výkladových pro gramů zasloužila o popularizaci hudby a zejm. opery. Vydala rozměrného průvodce operní tvorbou Opera (1953 a v dalších vy dáních), vypravováni pro děti o opeře Kou zelný svět (1960), knihu svědectví význam ných osobností o jejich poměru k hudbě Hudba a lidé (1969), články o rozhl. proble matice, překlady operních libret aj. hot — označení vlastností, kt. odlišují jazz od evr. hudby. Příznačný je zejm. způsob tvoření tónu (— dirty tone), tzv. h. intonace (-* blue tóny) a temperamentní, impulsívni přednes. Protikladem h. je styl -» cool. V hist, smyslu se jako h. jazz chápe -» neworleánský a — chicagský jazz a raný swing. V tomto smyslu je však použití termínu h. nepřesné, spíš jen orientační. Hot Five — přesně „Louis Armstrong and 256
His Hot Five“. Název souboru, kt. sestavil 1925 — L. Armstrong pro nahrávání na gram, desky. Obsazení: L. Armstrong (kor net), J. Dodds (klarinet), K. Ory (trombón), L. Armstrongové (klavír), J. St. Cyr (ban jo). Hot Seven — rozšířený soubor -» Hot Five o P. Brigga (tuba) a B. Doddse (bicí), 1927. Hotter Hans (nar. 1909) — rak. barytonista. Studoval na univerzitě a Hud. akademii v Mnichově, kde působil jako sbormistr a varhaník. Zpívat začal na rak. operních scénách, později v předních evr. operních divadlech. Uskutečnil též několik režii v londýnské Covent Garden, ve Vídni a v Mnichově. Častý host bayreuthského fes tivalu. housle — smyčcový chordofon s klenutým
víkem a dnem, přesně vypracovanými luby a výřezy, oblým hmatníkem na štíhlém krku, ustálenými rezonančními otvory po doby písmene f a s kvintovým laděním čtyř strun na tóny g — d1 — a1 — e2s rozsahem po ei (c5). Vznikly v 2. poL 16. stol, po dlou hém a složitém vývoji různých -» smyčco vých nástrojů. Tvar h. zdokonalil A. Stra divari. houslaři — tvůrci smyčc. hud. nástrojů. Vý znamné houslařské školy — v Itálii brescijská (nejstarší Casparo da Saló, G. P. Maggini), cremonská (nejslavnější rodina Amatiú, Guarneriú a A. Stradivari), neapolská (rodina Gagliano), milánská (rodina Guadagnini) aj. Ve Francii (Lupot, Vuillaume), v Německu (J. Stainer, M. Klotz), v Ce chách (Strnad, Homolka), na Slovensku (Leeb, Thier) ad. Hovhaness Alan Scott (nar. 1911) — amer. skladatel a klavírista. Studoval v Bostonu a v Tanglewoodu u B. Martinů. Pedagog v Bostonu a New Yorku. H. patří do sku piny skladatelů rozvíjejících prvky židovsko-orientální hudby. Díla: koncerty pro orch., Exile Symphony a další četné sym
Hrdinská balada fonie, instr, skladby, kantáty (Shepherd of Israel), vok. hudba aj. Hoza Stefan (1906—1982) — slov, tenorista,
libretista a pedagog. Studoval na Hud. a dram, akademii v Bratislavě u J. Egema, v Miláně u Piccoliho a ve Vídni u Steinbriickové. Od 1932 sólista opery SND (pře chodně též dramaturg), průkopník sloven ské operní interpretace. Autor libret: Krútňava, Juro Jánošík, Monte Christo. Lit. dí la: Tvorcovia hudby (1943), Opera na Slo vensku (1953—54), překlady operních libret. Činný též jako režisér a pedagog na konz. v Bratislavě. Hra v karty (Jeux de Cartes) — balet I. Stravinského na vlastní libreto, choreogra fie G. Balanchine. Premiéra New York 1937. Uvádí se též jako konc. skladba. hra z listu -» prima vista Hrabal František (nar. 1930) — čes. hud. vě dec. Studoval na brněnské univerzitě (PhDr.). Působil nejprve na JAMU, pak (do 1972) na FFUK. Věnuje se soudobé české hudbě, dějinám čes. hud. vědy (editor stu dii V. Helferta) a hud. estetice. hrací stroje (automatofony) — různé mecha nismy s tónovými zdroji, jejichž hrací úko ny jsou předem stanoveny a zautomatizo vány. Jsou to jednak zmechanizované sa mostatné hud. nástroje, např. mechanický klavír, i celé nástr. soubory, např. orches trion, popř. jen nástr. skupiny, např. píšťalový kolovrátek, jednak různé malé stroje, jejichž tón se vyluzuje z kovových jazýčků,
rozechvěných dotykem kovových klínů, účelně uspořádaných na automaticky se otáčejícím válci. Tyto h. s. se vyskytovaly v různých podobách jako hrací skříňky, knihy, obrazy, hodiny ap. Byly většinou konstruovány pro jednu skladbu (jednohla sou i vícehlasou). Někt. mohly hrát libovol nou skladbu po vložení stanoveného mecha nického programu s dírkovým systémem, kt. reguloval postup tónů, např. ariston aj. H. s. se rozvíjely zejm. od renesance a skladby pro ně psali mj. i G. F. Hándel, J. Haydn, W. A. Mozart, L. v. Beethoven. Hráč (Igrok) — opera S. Prokofjeva na vlastní libreto podle F. Dostojevského. Pre miéra Brusel 1929. Hrad knížete Modrovouse (A kékszakállú herceg vára) — opera B. Bartáka o 1 děj ství, libreto B. Balázs. Premiéra Budapešť 1918. Symbolistické drama v duchu maď. lid. balady. Hradecký Emil (1913-1974) - čes. hud. teo retik a skladatel. Studoval hud. vědu na KU u Z. Nejedlého a skladbu na konz. u O. Sína a mistr, škole u V. Nováka. Od 1940 prof, pražské konz., 1946—48 byl prvním pedagogem dějin hudby na nově založené AMU. 1963-74 vedl Hud. oddělení Nár. muzea v Praze. Z jeho skladeb jmenujme orch. Předehru a Slavnostní pochod, z hu debně teoretických prací knihy Gvod do studia tonální harmonie (dějiny evr. har monických systémů) a Paul Hindemith — svár teorie s praxí. Hradil František Míťa (1898—1980) — čes. hud. pedagog a skladatel. Studoval učitel ský ústav v Ostravě, hudbu u svého otce a 1921—23 na mistr, škole u L. Janáčka. Svou organizační a uměleckou prací po vznesl ostravské hud. školství na vysokou úroveň. Jeho skladat. práci dominovaly hu debně výchovné a osvětové úkoly. Hrdina Ladislav (1910—1970) — slov, violista. Studoval v Banské Bystrici a na Hud. a dram, akademii v Bratislavě. Působil jako pedagog. Organizátor Slov, kvarteta. Jako pracovník bývalého Povereníctva kultúry organizoval hud. školství na Slovensku. Autor instruktivních prací. Hrdinská balada — skladba pro smyčc. orch. D. KardoSe, 1959.
257
Hristié Hristié Stevan (1885—1958) — srb. skladatel. Studoval v Bělehradě, Vídni a Lipsku u S. Krehla, R. Hofmanna a dirigování u A. Nikische, dále v Moskvě, Římě a Neapoli. Di rigent a organizátor hud. života v Bělehra dě. Od 1937 prof, na Hud. akademii, 1943— 1944 rektor. Díla: Symfonická fantazie, ora torium Vzkříšení, opera Suton, balet Ochridská legenda, písně, kom. skladby, scén, a film, hudba. Hrnčíř Josef (nar. 1921) — čes. dirigent.
Studoval v Praze na KU filozofii a na konz. klavír a dirigováni (do 1948). Působil v roz hlase v Plzni (1948—51) a poté v Praze, kde je druhým dirigentem Symf. orch. Cs. roz hlasu. Premiéroval mj. řadu novinek. Ve 40. a 50. letech se příležitostně uplatňoval i skladatelsky. Hronec Branislav (nar. 1940) — slov, skla datel, klavírista a vedoucí skupiny. 1959 až 1965 jedna z nej důležitějších osobností slov, jazzové scény. 1966—82 účinkoval se svou skupinou většinou v zahraničí. Hrubant Juraj (nar. 1936) — slov, baryto nista. Studoval na VSMU v Bratislavě, de butoval 1962 jako Escamillo (Carmen). Od 1965 je sólistou opery SND v Bratislavě, kde vytvořil řadu velkých barytonových rolí — Amonasro (Aida), Pizzaro (Fidelio), Igor (Kníže Igor), Scarpia (Tosca), Don Gio vanni, Porgy (Porgy a Bess) aj. 1965—69 pů sobil v opeře v Lipsku.
258
Hrušovská Anna (nar. 1912) — slov, sopranistka a pedagožka. Studovala na Hud. a dram, akademii v Bratislavě u J. Egema, ve Vídni a v Praze. Za války zpivala v Ra kousku, kde na sebe upozornila interpretací Mozartových oper. Od 1945 sólistka opery SND. Působila na VSMU v Bratislavě. Hrušovský Ivan (nar. 1927) — slov, sklada
tel a hud. vědec. Kompozici studoval na konz. a VSMU v Bratislavě u A. Moyzese. hud. vědu na filoz. fakultě Univerzity Ko menského u K. Hudce. Doc. hud. teorie a prof, skladby na VSMU. Díla: Passacaglia pro velký orch., Koncertantní předehra. Konfrontace pro orch., Suita pro kom. smyčc. orch., Musica nocturna pro smyčc. orch., kantátová trilogie Proti smrti (Hiro šima, Bílá bříza, sestra moje, Sen o člově ku), Combinazioni sonoriche per 9, 2 sonáty pro klavír, Suita piccola pro violoncello a klavír, Sonáta pro sólové housle, smyčc. kvartet, Canti pro kom. sbor, četná sboro vá, písňová a elektroakustická díla. Hudebněvědné práce: Úvod do štúdia teorie har monie, Slovenská hudba v profiloch a rozboroch, Formovanie hud. myslenia J. Cikkera, Slovenská hudba v r. 1939—49 a další studie, analýzy a kritiky. Hry o Marii — čtyři hudebně scén, hry B. Martinů: 1. Panny moudré a panny po šetilé, libreto V. Nezval podle starofranc. textu, 2. Mariken z Niměgue, libreto podle
hudba témbrú vlám. legendy H. Ghéona zpracoval sklada tel, 3. Narození Páně, na slova mor. lid. poezie, 4. Sestra Paskalina, libreto z textů lid. písní skladatel. Premiéra Brno 1935. Hřítnalý Vojtěch (1842-1908) - čes. hous lista a skladatel. Studoval housle na praž ské konz. u M. Mildnera. Nejprve působil v cizině, 1868—73 konc. mistr Prozatímního divadla, pro neshody přešel do něm. divad la, 1874 odešel z vlasti, ředitel Filharmonické společnosti v Bukovině, kde dirigoval, učil a byl primáriem smyčc. kvarteta. Díla: opery, orch., kom. a cirk, skladby, písně aj., slohově náleží klasicismu a ranému roman tismu. Hubay Jenó (1858—1937) — maď. houslista a pedagog. Studoval u J. Joachima. Působil v Bruselu a Budapešti. Získal svět, jméno jako učitel mnoha vynikajících houslistů. Autor skladeb pro housle (etudy a 4 kon certy), 4 symfonií, 6 oper. Huber Klaus (nar. 1924) — švýc. skladatel, houslista a pedagog. Studoval v Curychu (u W. Burkharda a S. Geyerové) a v Berlí ně (u B. Blachera). Představitel švýc. hud. avantgardy. Díla: oratorium Soliloquia, Oratio Machtildis pro alt a kom. orch., Cantio-Moteti-Interventiones pro smyčce, Dechový kvintet, Alveare vernat pro flétnu a smyčce aj. Hubermann Bronislaw (1882—1947) — pol.
hubička — zobákovitý náustek z ebenu ne bo umělých hmot, první díl jednojazýčkových aerofonů (klarinet, saxofon aj.), na je hož otvor se připevňuje — jazýček pomocí kovové objímky se závity. Před poškoze ním je chráněn kloboučkem. Hubička — komická opera B. Smetany, lib reto E. Krásnohorská podle K. Světlé. Pre miéra Praha 1876. Hubička Jiří (nar. 1922) — čes. klavírista, absolvent pražské konz. a AMU. Vedle sólistické činnosti věnuje se též kom. hře. Je doc. klav. doprovodu na AMU v Praze, kde od 1981 proděkanem hud. fakulty. Působil i v zahraničí (zejm. v Japonsku). Hiibschman Werner (1901—1969) — něm. skladatel. Studoval v Lipsku a Curychu. Působil jako kritik, od 1952 je doc. na Vy soké hud. škole ve Výmaru. Díla: Variace pro orch., Hudba pro orch., klav. a violový koncert, kantáta O Mensch, gibt acht, Bal laden von und um Francois Villon, kom. a vok. hudba. Hucbald (asi 840—930) — vlám. hud. teore tik. Jeho spis De harmonica institutione je důležitým přispěvkem k poznání středově ké teorie modů. Dříve pokládán i za autora řady jiných teoretických pojednání (např. Musica enchiriadis). Hudba k ohňostroji (Music for the Royal Fireworks) — suita G. F. Hándela pův. pro dech, kapelu, provedena 1749. Později při dal skladatel smyčce, dnes se provádí v úpravě pro symf. orch. Hudba pro strunné nástroje, bicí a celestu — Andonte tronquillo
houslista. Studoval ve Varšavě, Paříži (u J. Lottonové) a Berlíně (u J. Joachima). Po 1933 žil ve Švýcarsku, Palestině (zakladatel Izraelského symf. orch.) a USA. Vynikal jako interpret J. S. Bacha a L. v. Beetho vena.
dílo B. Bartáka, 1936. hudba témbrů — hudba, v níž je určujícím a dominujícím elementem zvukovost, sóničnost. Rozhodující je poloha zvukových kom
259
hudební analýza
plexů, nástr. obsazení, barevný význam sledu intervalů (Klangfarbenmelodik), ba revná konstrukce tónu (složení zvukového spektra). Důsledkem senzualistického po stoje ke zvuku je rozšíření hud. materiálu o zvuky a šumy, kontinuální přechod od tónu k šumu (E. Varěse), pokus o nové strukturální vztahy ve zvukovém materiálu atd. Nejlépe se uplatňuje v syntetické (resp. konkrétní) hudbě. Sónicky určené skladby (úseky skladeb) možno najít i v hudbě komponované pro tradiční nástroje (K. Penderecki, Ofiarom Hiroszymy; 2. část Smyčcového kvartetu I. Zeljenky). Témbrová orientace patří mezi charakt. linie komp. práce od zač. 50. let našeho století. hudební analýza — komplex metod, jimiž se zkoumají hud. díla nebo interpretační vý kony. Její základ tvoří identifikace způsobu užití jednotí, elementů hud. díla (složek uměl, výkonu) za předpokladu, že tvoří komplexní celek. H. a. se proto rozumí ne jen rozložení uměl, celku na jeho složky, ale též syntéza takto získaných poznatků. Zaměřuje se na zvukový element (barva, -» dynamika, -* instrumentace), na formu (-» hudební formy), — harmonii, -• rytmus, — metrum a -» tempo, — melodiku, •— fak turu skladby aj. Shrnující fáze h. a. užívá srovnávací metody, jíž se konfrontují vlast nosti hud. díla s hudebněhist. a estetický mi fakty. Tak je možno zařadit analyzované dílo do spektra dobových vývojových ten denci a určit jeho individuální vlastnosti, jeho uměl, hodnotu. H. a. je nevyhnutelnou složkou pracovní metody hud. vědy, inter pretace a hud. pedagogiky. hudební automaty — zařízení na reprodukci hud. děl ze zvukového záznamu. Většinou pracují na principu gramofonu nebo mag netofonu, umožňuji výběr z většího počtu skladeb a do chodu se uvádějí jednoduchým pohybem (např. vhozením mince). hudební časopisy — periodicky vydávané hud. časopisy mají od 18. stol., kdy začínají vycházet první periodika tohoto druhu, vý znamnou úlohu v hud. kultuře. K nejstar ším h. č. patří Critischer Musicus J. A. Scheibeho, Journal de musique francaise et italienne a Wóchentliche Nachrichten J. A. Hillera. V 19. stol, měly zvláštní význam 260
Neue Zeitschrift fůr Musik R. Schumanna a Revue musicale F. Fétise, v Cechách Da libor a Hud. listy, 20. stol, přineslo záplavu časopisů, specializovaných na různé oblasti hud. kultury. Hl. periodika vydávaná v po sledních dekádách: Všeobecné hud. časo pisy (pop. i odborné): Hudební rozhledy, Opus musicum, Slovenská hudba, Hudobný život (CSSR), Sovetskaja muzyka, Muzykalnaja žizň (SSSR), Muzsika, Magyar žene (MLR), Muzyka (BLR), Muzica (RSR), Zvuk (SFRJ), Ruch muzyczny (PLR), Musik und Gesellschaft (NDR), Musica, Neue Zeit schrift fůr Musik (NSR), Osterreichische Musikzeitung (Švýcarsko), Musikrevy, Nutida Musik (Švédsko), Mens en Melodie (Holandsko), Musica ďOggi, Rivista musi cale italiana (Itálie), Nordisk Musikkultur (Dánsko), La Revue musicale, Polyphonic (Francie), Music and Musicians, Musical Times (Anglie), Musical America, The Mu sical Quaterly (USA), Canadian Musical Journal (Kanada), The World of Music (NSR). Časopisy pro soudobou hudbu: Me los (NSR), Nutida Musik (Švédsko) aj. Ča sopisy pro taneční hudbu a jazz: Melodie (CSSR), Jazz (Polsko), Melodie und Rhytmus (NDR), Jazz Podium (NSR), Jazz News and Review (Anglie), Down Beat, Bill board (USA). Časopisy pro hud. výchovu: Musik in der Schule (NDR), Musik im Unterricht (NSR), Musikerziehung (Rakous ko). Muzika i škola (SFRJ), Music in Edu cation (Anglie), Journal of Research in Music Education (USA). Pro diskofily: Gramorevue (CSSR), Phonoprisma, HiFi-Stereophonie (NSR), Musica e dischi, Discoteca (Itálie), Phono (Rakousko), La Revue des disques (Belgie), Diapason, Journal des disques (Francie), Records and Recordings, The Gramophone (Anglie), American Re cord Guide, High Fidelity (od 1965 spojený s Musical America) (USA). Muzikologické časopisy: Hudební věda (CSSR), Acta musicologica Acad. Scient. Hung. (MLR), Stu dii de muzicologie (RSR), Muzyka (PLR), Beitráge zur Musikwissenschaft (NDR), Die Musikforschung, Acta musicologica, Archiv fůr Musikwissenschaft (NSR), Revue fran 2/s atd.) a třídobého (3/a, 3/í, 3/s atd.) vznikají pravi delně nebo nepravidelně složené t. (např. čtyřdobý nebo sedmidobý). V hudbě 20. stol, působí t. jako grafická pomůcka k roz členění hud. proudu s měnlivým metrem (např. 3/i6, ap.). V tzv. chronometrické notaci rovná se prostor mezi dvěma takto vými čarami dané časové jednotce (např. 5, 10 sekund ap.). Taktakišvili Otar Vasiljevič (nar. 1924) —
gruzinský skladatel a dirigent. Studoval na konz. v Tbilisi. Od 1949 prof, skladby tam též. Od 1965 ministr kultury Gruzínské SSR. Díla: 2 symfonie, housl., klav., violoncel. a trubkový koncert, orch. a kom. skladby, písně, úpravy lid. písní, opery Mindija, Tři životy, Uloupený měsíc, ora toria Po stopách Rustaveliho, Nikolos Baratašvili aj., scén, a film, hudba. taktová čára — vertikální čára, označující začátek a konec textu. Všeobecně se začala používat v 17. stol, jako projev důsledného taktového členění metra.
647
taktování
taktování — souhrn zákl. pohybů rukou, odpovídajících nejrozmanitějším tempo vým, metrickým a rytmickým hud. proje vům, kt. nazýváme též taktovací technikou. Taktovací technika obsahuje taktovací schémata, pohyby pro začátek a ukončení, pohyby pro dělení a slučování dob, pro předtaktí a pro koruny. T. tvoří technický předpoklad pro vlastní dirigování. tála — systém rytmického uspořádání v ind. hudbě. Talich Václav (1883-1961) - čes. dirigent,
nár. umělec. Zpočátku studoval housle v Praze na konz. u J. Mařáka a O. Ševčíka. Konc. mistr Berlínské filharmonie pod A. Nikischem. Dirigovat začal v Oděse, potom v Tbilisi, kde učil i hře na housle. Po ná vratu do Prahy, kde se sblížil s J. Sukem, V. Novákem a Ces. kvartetem, začíná se soustavně věnovat dirigování. Působil v Lublani jako orch. i operní dirigent; po tom krátce (1908—12) studoval v Lipsku u M. Regera a A. Nikische a vrátil se do vlasti. Nejdříve působil jako šéf opery v Plzni (1912-15). Od 1918 (premiéra Su ková Zrání) rozvinul bohatou a nejvýznamnějši dirigentskou činnost jako šéf CF a pohostinsky i v zahraničí; od 1936 správce a 1942-45 šéf opery ND. Po 1946 vytvořil Ces. kom. orch., dirigoval v opeře, CF a v zahraničí. 1949—52 působil v Bratislavě v nově založené SF. Pak znovu v Praze v rozhlase a v CF, s niž pořídil v 50. letech mnoho významných gram, nahrávek. 1956 mu zdravotní stav znemožnil dirigentskou
648
činnost. T. byl největším čes. i jedním z nej významnějších evr. dirigentů současnosti. Vytvořil dnes už klasické interpretační po jetí děl B. Smetany, A. Dvořáka, J. Suka, V. Nováka, vynikající interpret skladeb W. A. Mozarta, P. I. Cajkovského a franc, impresionistů. Vrchol jeho činnosti spočívá v působení v CF, kt. dovedl ke svět, posta vení. Významná je i pedag. činnost na mistr, škole pražské konz. a VSMU v Bra tislavě. Talichovo kvarteto — čes. smyčc. kvarteto. Vzniklo na pražské konz. pod vedením prof, dr. J. Micky a poprvé veřejně vystoupilo 1963. Je pojmenováno po dirigentovi V. Talichovi, jehož synovec Jan T. zde byl nej prve primáriem a dnes je violistou. Po ně kolika změnách ve složení se 1975 ustálila jeho sestava s primáriem P. Messiereurem, J. Kvapilem, J. Tálichem a E. Rattayem-, v témže roce se stalo kom. souborem CF. Vyvíjí bohatou konc. činnost doma i v za hraničí, nahrálo řadu gram, snímků. talíře -» činely Tallis Thomas (1505-1585) - angl. skladatel a varhaník. Jako varhaník působil v Oxfor du, později byl členem král, kapely a spolu s W. Byrdem král, varhaníkem. Na základě privilegia vydával v Londýně hudebniny, mj. i vlastní skladby pro potřeby anglikán ské církve. Byl zručným kontrapunktikem. Z jeho tvorby se zachovalo 52 lat. motet, 18 anthemů, žalmy, mše, magnificat, klav. a jiné skladby. Talvela Martti (nar. 1935) - fin. basista.
tanec
Studoval na konz. ve Stockholmu u C. M. Ohmanna a debutoval 1960 v Helsinkách. Hostoval v Bayreuthu, Miláně, Římě, v Me tropolitní opeře a jinde. Od 1972 uměl, ve doucí festivalu v Savonlinně ve Finsku, Významný wagnerovský interpret. Tamagno Francesco (1850—1905) — it. tenorista. Po studiích v Turínu a Palermu byl angažován v La Scale. Byl prvním, dlou ho nepřekonatelným interpretem Verdiho Othella, tenorista mocného hlasu, velkého dram, talentu a skvělého zjevu. Několik jeho gram, nahrávek z let 1903—05 patří ke skvostům svět, operní diskografie. Tamara — symf. báseň M. A. Balakireva podle M. J. Lermontova, 1882. Tamberg Heino Martinovič (nar. 1930) — estonský skladatel. Studoval v Tallinu u E. Kappa. Působí jako pedagog, jeden z nej pozoruhodnějších představitelů střední ge nerace sovětských skladatelů. Díla: opery Železný dům, Cyrano z Bergeracu, BaletSymfonie, balet Chlapec a motýl, oratorium Za svobodu lidí, Měsíční oratorium, Con certo grosso, kom. hudba, sbory, písně, tamburína — baskický buben; nízký membranofon s jednou blanou a chřestícími pří věsky. Zvuk vyluzován úhozem prsty, popř. třením palce nebo úderem nástroje o kole no, loket ap. Lid. nástroj Span, a it. taneč nic převzatý od Arabů, vyskytuje se od 19. stol, i v umělé hudbě. tamtam — neladěná větší odrůda -♦ gon gu. Pochází z Cíny. Tance z Galanty (Galántai táncok) — orch. suita Z. Kodálye, 1933. Tance z Marosszéku (Marosszéki táncok) — klav. suita Z. Kodálye, 1930, upravená i pro orch. Tancred (Tancredi) — opera G. Rossiniho, libreto F. Rossi podle Voltairovy stejno jmenné tragédie a Tassovy hry Osvobozený Jeruzalém. Premiéra Benátky 1813. tanec — jeden z nejstarších uměl, projevů v dějinách lidstva. Nejstarší formy a druhy t. možno rekonstruovat podle zachovaných výtvarných památek a srovnáním , t. primi tivních kmenů. V první fázi vývoje byl neodlučitelnou součástí obřadů a byla mu při pisována magická moc. Primitivní t. napo dobovaly druhy lidské činnosti. Tak vznik
ly lovecké, rolnické, bojové a jiné t. Vzta hovaly se i k životu kmene (t. totemické, t. se silným erotickým zabarvením, pohřeb ní, léčivé ap.); byly to t. skupinové (přede vším řetězové) a sólové; párové t. se vyvi nuly až později. Prvním hud. doprovodem bylo tleskání a rytmické údery dlaněmi o tělo. Později přistupuje zpěv a hud. ná stroje, především bicí. T. zaujímal význam né místo ve vyspělých kulturách Indie, Cíny, Japonska, Egypta, Mezopotámie, Pa lestiny atd. a dosáhl vrcholné formy v Řec ku. Pronikl do všech oblastí života a byl mu připisován velký etický význam. Zpo čátku byl součástí poezie a hudby (orchestika). Vedle hudby byl pro t. velmi důležitý i rytmus poezie. Doprovodná instr, hudba měla programni charakter. Ve starověkém Řecku se vyvinulo několik druhů t. (je zná mo asi 200 názvů). Později vznikli profe sionální tanečníci. I ve starověkém Římě byl t. důležitou složkou společenského ži vota, ale zdůrazňovala se víc jeho zábavná funkce. Důležitým podnětem pro rozmani tost t. jednotí, národů bylo jeho spojení se zpěvem, kt. se obyčejně vázal na rytmus řeči. U všech národů se vyvinuly skupino vé, párové i sólové t. Vznik světských t. se datuje od 6. stol., šířili je potulní umělci, žongléři, igrici ap. V raném období křes ťanstva pronikl t. i do kostelů. V 11. a 12. stol, vznikla různá taneční šílenství (t. sv. Víta, tarentismus ap.) a od tohoto ob dobí začíná boj církve proti t. Tehdy vzni kají společenské t. vládnoucích tříd, zejm. rytířské (— basse-danse, -* haute-danse ap.), kt. ovlivňovaly lidové t. jednotí, ná rodů. Nej významnější formou v tomto ob dobí byla dvojice t. se stejnou melodií (něm. Urpaar); první t. v pomalém a v dvojdobém metru, druhý t. v rychlém třídobém. Rozšířením této formy vznikla — suita, kt. významně ovlivnila vývoj instr, hudby zvi. svým rytmickým kontrastem a stala se základem všech cyklických forem. Kontrast jí dodávalo spojení t. různých ná rodů. Jednotí, tance se uplatňovaly nejdříve v tanečních síních jako užitá hudba a až potom, kdy „vyšly z módy“, přecházely do suity jako hudba k poslechu, popř. do ji ných instr, forem (např. -» menuet v sonátě
649
Tanec kostlivců
a symfonii). Dvorní tance 17. a 18. stol. (— suita) se pěstovaly do Velké franc, re voluce, kt. znamenala demokratizaci taneč ního umění, zjednodušení tanečních kroků a větší volnost při provedení. Typickým t. tohoto období je čtverylka (-► contredanse), později — valčík, —■ polka ap. Přelom 19. a 20. stol, znamená úpadek t. Oživení přináší příliv amerických t. zvi. po 1. svět, válce, kdy začínají pronikat silné vlivy jazzu (-* one-step, -» tango, — foxtrot atd.). V no vější době se kromě sezónních t. uplatňují významně ještě t. latinskoamer. původu (-* rumba, -* samba, — ča-ča aj.) a t. spojené s moderní pop. hudbou (-* rock, -* beat). Tanec kostlivců — orch. skladba C. SaintSaěnse, op. 40, 1875, -» danse macabre. Tanec mrtvých — 1. (Totentanz) — parafrá ze F. Liszta na Dies irae pro klavír a orch., 1849, přepracovaná 1859. — 2. (La Dance des morts) kantáta A. Honeggera na slova P. Claudela, 1939. taneční orchestr — orch. zaměřený na inter pretaci pop. hudby (k tanci, koncertně). Zá klad moderního t. o. vytváří vždy — ryt mická skupina, k níž se přidružují melodic ké nástroje. V průběhu vývoje pop. hudby se vytvořilo několik typů možného obsa zení. Dixielandové obsazeni — rytmická skupina, trubka, klarinet, pozoun, popř. tenorsaxofon. Big band — standardní obsaze ní velkého t. o. — rytmická skupina, 3—4 trubky, 3—4 pozouny, 4—5 saxofonů. Smyč cový orchestr (taneční) — menší bigbandové obsazení se smyčc. nástroji a rytmickou skupinou. Instrumentální skupina — ryt mická skupina, doplněná dalšími dvěma, třemi melodickými nástroji. V posledních letech se pro takové obsazení vžil název — combo. Švédské obsazeni — rytmická skupi na, trubka, 3—5 saxofonů (popř. ještě i po zoun). Tango-orchestr — v podstatě druh smyčc. orch., zaměřeného na interpretaci tanga, s exponovanou hrou tahací harmoni ky a kytary. Beatová (rocková) skupina — 3 kytary (melodická, doprovodná, basová) a bicí nástroje, doplněné elektronickými klávesovými nástroji, foukací harmonikou, saxofonem ap. Existují i jiná obsazení, na zývaná obyčejně podle svých sestavovatelů, např. rogersovské, mulliganovské ap. 650
Taneční orchestr Československého rozhla su v Praze (zkr. TOCR) — zal. 1960, zá kladem se stalo studiové těleso All Star Band, sestavené 1958 pro pražský festival zábavné hudby zemí sdružených v mezinár. organizaci OIRT. Soustředil vynikající in strumentalisty z předních čs. souborů a špičkové jazzové sólisty. 1962 došlo k roz dělení činnosti na TOCR (písňová tvorba i pop. orch. skladby) a Jazzový orch. Cs. rozhlasu (JOCR, skladby jazzové povahy). Dirigenti: J. Vobruba (1960-82) a K. Hála (od 1961), od 1983 F. Slováček. Tanečný orchester Československého roz hlasu v Bratislavě — vznikl 1961—62 s cí lem nahrávat na vysoké profesionální úrovni především pův. slov, zábavnou hud bu. Kolem tělesa se seskupila řada vynika jících aranžérů, skladatelů a interpretů zá bavné hudby. Do 1982 byl hl. dirigentem M. Brož, od 1971 je dirigentem V. Matušík. Orch. spolupracuje s Cs. televizí a Opusem. Tanějev Sergej Ivanovič (1856—1915) — rus. skladatel a klav. virtuos. Studoval u P. I. Cajkovského a N. RubinStejna. Od 1878 prof, a ředitel na moskevské konz. Napsal operní trilogii Oresteia, 4 symfonie, kom. skladby, mj. 6 smyčc. kvartetů, 2 tria, 2 kvintety, kom. díla s klavírem, písně, sbo ry. Vydal i teoretické práce. tango — nejznámější a nej rozšířenější la tinskoamer. tanec, původem z Argentiny. V Evropě se ujalo 1910. Tanečně známe pouze jeden druh t., hudebně se ustálily dva typy: t. argentino (volnější tempo a ostrý rytmus) a t. milonga (o něco rychlejší, rytmus odvozený od habanéry, s velkou dávkou sentimentálnosti v široce klenutých melodických liniích). Takt 2/< nebo 4/s (vý jimečně Ví), v tempu 30-34 taktů/min. Charakt. rytmická figura:
Tannhauser (Tannhauser und der Sángerkrieg auf der Wartburg) — opera R. Wagnera na vlastní libreto podle středověkých něm. pověstí. Premiéra Drážďany 1845. po částečném přepracování Paříž 1861.
Tátraiho kvarteto
tárogató — balkánský lid. nástroj, pův. dvoj-
jazýčkový dřevěný aerofon s kónickou tru bicí, 1900 změněn na jednojazýčkový, po dobný kónickému -* klarinetu. Tartini Giuseppe (1692-1770) - it. houslis Začátek ouvertury k opeře Tannhauser
'
Tansman Alexander (nar. 1897) — pol. skla datel, klavírista a dirigent, žijící od 1920 v Paříži. Jako klavírista a dirigent vystu poval v celé Evropě a USA. Napsal knihu o 1. Stravinském. Díla: 7 symfonií, 2 klav. koncerty, kom. hudba, opery, balety aj. Tantum ergo — závěrečné dvě strofy hym ny Pange linqua, kt. byly v katolické chrá mové hudbě nespočetněkrát zhudebňovány. tarantella — rychlý tanec z již. Itálie v 6/s taktu, doprovázený tamburínou. Rytmů t. se užívalo v instr, literatuře (F. Liszt, F. Auber, F. Chopin). Ve středověku sloužila t. jako lék proti štípnutí jedovaným pavou kem tarantul!. Spojitost mezi středověkou a novodobou t. není prokázána. Taras Bulba — rapsódie pro orch. L. Janáč
ka podle Gogolovy povídky, 1915—18. Části: Smrt Andrijova, Smrt Ostapova, Proroctví a smrt Tarase Bulby. Premiéra Brno 1921. Tarasova rodina (Semja Tarasa) — opera D. B. Kabalevského, libreto S. Cenin podle Gorbatovova románu Nepokoření. Premiéra Moskva 1947. Tariverdijev Mikael (nar. 1931) — gruzínský skladatel. Studoval na Institutu Gněsiných u A. Chačaturjana. Jeden z nejúspěšnějšich sov. skladatelů film, hudby. Autor hudby k více než 70 filmům (mj. k seriálu Sedmnáct zastavení jara).
ta. skladatel, žák B. M. Černohorského. Působil zvi. v Padově, 3 léta i v Praze. Pozvedl housl. hru na vysokou úroveň (smyčc. technika, dvojhmaty). Spolu s A. Corellim a A. Vivaldim nej významnější představitel it. barokní instr, hudby. Byl tvůrcem asi 125 housl. koncertů, četných kom. skladeb — asi 160 sonát pro housle a continuo, asi 50 triových sonát, autorem významných teoretických prací. Tasso — symf. báseň F. Liszta podle J. W.
Goetha, 1849, k tomu Epilog, 1869. tastiera (-tjé-, it.) — hmatník, klávesnice, manuál na varhanách. tasto (it.) — klávesa, klapka. tasto solo (it.) — samotná klávesa; v gene rálním basu hra pouze zákl. tónu bez akor du ; zkr. t. s. Tátraiho kvarteto — maď. smyčc. kvarteto, zal. 1922. Za 2. svět, války přerušilo činnost, obnovilo ji 1946. Repertoár T. k. obsahuje přes 200 děl různých slohových období, zvi.
651
Telemann
Teatro Fenice — opera v Benátkách, jedna z předních it. operních scén. Byla otevřena 1792 a navazuje na nejstarší operní tradici vůbec (v Benátkách bylo první veřejné operní divadlo Teatro San Cassiano, 1637). Zde měla premiéry někt. významná díla it. skladatelů (mj. Rigoletto a Traviata). Dra maturgie se však neomezuje na domácí tvorbu (např. svět, premiéra Stravinského The Rake’s Progress). Teatro San Cassiano — první stálé veřejné operní divadlo v Evropě, otevřené v Benát kách 1637. Tebaldiová Renata (nar. 1922) — it. sopra-
nistka. Studovala v Parmě a Pesaru. Po velkém úspěchu na zahajovacím koncertu milánské Scaly po válce (1946 angažována k této příležitosti A. Toscaninim) vystupo vala na předních svět, scénách, i v Metro politní opeře. Od 1955 žije převážně v New Yorku. Vyniká ve velkých sopránových partiích it. operního repertoáru — Desde mona (Othello), Aida, Tosca, Traviata atd. tedesca (-ka) — it. název pro něm. tance, častěji „alla tedesca“ — na něm. způsob. U O. Vecchiho v Canzonettách je t. vlastně — allemandou. U klasiků se t. blížila k — lándleru a v — sonátě zastupovala často — menuet. Tedeum, Te Deum — hymnus připisovaný milánskému biskupovi Ambrožovi, pravdě podobně však dílo Nicetase, biskupa v Re meši (kolem 400). Od renesance se často zpracovávalo jako oslavná skladba na vý
znamné události (H. Purcell, G. F. Hándel, J. G. Graun, H. Berlioz, A. Bruckner, A. Dvořák, G. Verdi, Z. Kodály aj.). Telecký Milan (nar. 1930) — čes. violista, od 1954 působí na Slovensku. Od 1957 člen Slov, kvarteta. Věnuje se intenzívně sólistické činnosti, vynikající interpret violové koncertantní literatury (D. Sostakovič, B. Barták, H. Berlioz, P. Hindemith ad.). Telefon (The Telephone or L’Amour á trois) — opera buffa o 1 dějství G. C. Menottiho na vlastní libreto. Premiéra New York 1947. Telemann Georg Philipp (1681—1767) — ně
mecký varhaník a skladatel. Studoval práva v Lipsku. Spřátelil se s G. F. Hándelem. Zprvu působil v Lipsku, pak v Eisenachu, Frankfurtu a od 1721 jako chrámový hud. ředitel v Hamburku, kde rozvinul velmi bohatou činnost. T. tvorba je neobyčejně rozsáhlá a ve vývoji něm. evangelické du chovní hudby ji přísluší velmi závažné mís to. Jeho dílo zahrnuje asi 40 oper (z několi ka málo dochovaných zejm. Pimpinone, Trpělivý Sokrates), několik stovek kantát a motet, asi 600 orch. suit a serenád, četné kom. skladby, písně, příležitostné skladby různého zaměření. Jeho skladby, ovlivněné i it. a franc, vzory, tíhnou částečně již k pobaroknímu galantnímu slohu. Jeho obratná přizpůsobivost vedla k tomu, že byl za své ho života oceňován více než J. S. Bach.
653
Telmányi Telmányi Emil (nar. 1892) — maď. houslista a pedagog. Studoval v Budapešti (i u J. Hu baye). Od 1911 koncertoval v celé Evropě i USA. 1929 založil kom. orch. v Kodani, od 1940 prof, v Ar husách. téma—na rozdíl od -*motivu šíře formulo vaný a z hlediska logické ucelenosti uzavře ný celek vystupující ve funkci zákl. myš lenkového materiálu skladby. Práce s t. se projevuje jako změna rozsahu (rozšíření, zúžení, dělení), osamostatňování motivických celků, melodická, harmonická a kontrapunktická obměna, popř. další variační zásahy. tematický sloh — sloh, v němž se a) uplat ňuje princip reprízy (— sonátová forma) jako opakování uzavřených hud. celků, b) jednota skladby se projevuje návratem hl. myšlenky (zákl. myšlenek) ve formě opakování, variování a transpozice. Hrani ce mezi — netematickým slohem a t. s. ne jsou přesně vymezitelné, protože variační práce umožňují téměř parametrické osa mostatněni někt. příznačné stránky motivu nebo tématu (např. opakování výrazného rytmu bez zachování melodické identity, harmonie ap.). Evidentní jsou extrémnější póly těchto dvou principů. témbr — vlastnosti tónu Temirkanov Jurij (nar. 1938) — rus. diri gent. Studoval na konz. v Leningradě hru na housle a dirigování. Po vítězství ve 2. všesvazové dirigentské soutěži se stal di rigentem Leningradské filharmonie. Casto hostuje v Moskevské filharmonii, s níž pod nikl úspěšný zájezd do USA a Již. Ameri ky. Teml Jiří (nar. 1935) - čes. skladatel. Stu doval soukromě u J. Jarocha. Je hud. dra maturgem Cs. rozhlasu v Praze. Díla: Fan tasia appassionata pro varhany (1972), 1. symfonie „Lidé a prameny“ (1976), symf. věta Signál (1976), Fiesta pro smyčce (1975), housl. koncert (1978—79), Concertino pro violoncello a kom. orch. (1980). 2 dech, kvin tety a jiné kom. skladby, sbory. temperované ladění — systém, v němž je oktáva (-» interval) rozdělena na 12 stej ných (temperovaných) půltónů. Je jediným — laděním, kt. umožňuje neomezené — modulace a — enharmoniku.
654
Temperovaný klavír (Das wohltemperierte Clavier) — dva svazky po 24 preludiích a fugách pro klavír ve všech durových a mol lových tóninách od J. S. Bacha. První sva zek vyšel 1722, druhý 1744. tempestoso (-ózo, it.) — prudce, bouřlivě. tempo — míra rychlosti, v níž mají probíhat hud. impulsy obsažené ve skladbě, resp. příslušném úseku skladby. V naší notaci se udává a) slovním označením — jako např. largo, adagio, andante, moderato, allegro, vivace; b) číselnými údaji Málzelova metro nomu. např. M. M. J = 72;
c) chronometrickými údaji — uvádí se přes né trvání příslušného hud. úseku (jednoho taktu ap.). T. v živé interpretaci podléhá agogickým změnám, a tím se přizpůsobuje výrazovým intencím díla. tempo comodo (komó-, it.) — pohodlně, volně. tempo doppio (it.) — dvakrát tak rychlé tempo. tempo giusto (džu-, it.) — přesné nebo cha rakteru skladby přiměřené tempo. tempo minuetto (it.) — menuetové tempo, tempo primo (it.) — původní, první tempo, tempo rubato (it.) — znepokojeně, — rubato, tempo tagliato (talja-, it.) — tempo — alia breve. tempo ternario (it.) — třídobý takt. tempus — v hudbě 13. a 14. stol. zákl. časo vá jednotka, reprezentovaná nejdříve notou brevis, v -* ars nova semibrevis, M. M. = 80. Ten, který přežil Varšavu (The survivor of Warszaw) — dílo A. Schónberga pro recitátora, mužský sbor a orch., op. 46, 1947. teneramente (it.) — něžně. tenor — 1. vysoký mužský hlas, tónový roz sah c—a1 (c2). V opeře vykrystalizovalo ně kolik druhů t.: lyrický, hrdinský, buffo, italský atd., v mužském sboru bývá t. roz dělen na 1. a 2. t., tedy vyšší a nižší. — 2. — basová křídlovka. — 3. v chorální psalmodii hl. tón, na němž se recituje žalmový text. — 4. v raném vícehlasu (až do 16. stol.) vý chozí melodie skladby, převzatá z chorálu (v 15. stol, i ze světské písně) — cantus firmus. — 5. u hud. nástrojů varianty, od
Tetrazziniová
povídající přibližně příslušnému rozsahu (tenorový pozoun, tenorové banjo aj.). tenorové nástroje -» tenor tenuto (-úto, it.) — vydržované, drženě. teorba — druh velké — loutny s bourdono-
vými strunami, vedenými k samostatné hla vici na prodlouženém krku, oblíbený v 17. stol., kdy loutna pronikla ve funkci akordického nástroje do orch. teorie informace — pův. metoda zkoumání efektivity přenosu elektrických signálů ve sdělovacích zařízeních, později obecně za měřená teorie, kt. kvantitativně (pravděpo dobnostně, v jednotkách tzv. bitech) vyjad řuje míru organizovanosti určitého systé mu. Mezi rozmanitými aplikačními oblastmi t. i. se v 50. letech objevila i hudba: hud. kompozice (-► computer music), hud. ana lýza a další hudebněteoretické disciplíny (-►experimentální hud. psychologie, -►ex perimentální hud. estetika, částečně i hud. — sémantika). Užitečnost muzikologických aplikací t. i. se prokázala především na poli analýz jednohlasých hud. projevů (např. zápisů lid. písní), resp. všude tam, kde mů žeme notační obraz hudby zjednodušit na jednohlasou linku a kde chceme analyzovat velmi rozsáhlý materiál. teorie nápodoby — vychází z názoru, že hudba napodobuje skutečnost. Florentská camerata («-) rozpracovala antickou řeckou filozoficky pojatou t. n. konkrétně na hud bu. kt. zde byla chápána jako nápodoba řeči. Estetika 18. stol, zdůrazňuje navíc i ná podobu rytmů a zvuků v přírodě. T. n. se tak dotýká problémů realismu, pravdivosti zobrazení, tvůrčího charakteru nápodoby i vztahu hudby a jazyka. T. n. je odvozeně spjata také s — afektovou teorií, kde se v 18. stol, v řeči i v nástrojích vyžaduje nápodoba projevů duševních hnutí, kon krétních afektů. tercdecimový akord — sedmizvuk terciové
stavby. Např. dominantní t. a. v C dur: g-h-d-f-a-c-e. tercet — skladba pro tři nástroje, resp. vok. hlasy. tercie — interval Termen Lev (nar. 1896) — rus. fyzik, vý znamný badatel v oblasti elektroakustiky a stavby nových (též elektrofonických) hud. nástrojů (termenvox a ve spolupráci s H. Cowellem rhythmicon). Pracoval v Lenin gradě. Německu a USA, od 1938 opět v So větském svazu. Terpandros z Antissy (7. stoL př. n. 1.) — řec. hudebník, první hist, osobnost antické řec. hudby. Vynikající hráč na kitharu a mistr — nomosu. Ter-Tatevosjan Džon Gurgenovič (nar. 1926) — arménský skladatel a houslista. Stu doval v Jerevanu u E. Mirzojana. Díla: 3 symfonie, housl. koncert, Lyrická poéma pro orch., kom. hudba, písně aj. Teschemacherová Margarete (1903—1959) — něm. sopranistka. Studovala soukromě, de butovala 1924 v Kolíně n. R. Působila na různých něm. scénách. Vynikající interpretka lyrického a mladodram. sopránového oboru. Své vrcholné postavy vytvořila v Důsseldorfu (1947—52): Hraběnka (Figarova svatba), Pamina (Kouzelná flétna), Aida, Maršálka (Růžový kavalír), těsna (stretta) — fuga těsto -* pašije tetrachord — 1. v antické řec. hudbě sled čtyř za sebou jdoucích tónů, kt. tvoří polo vinu stupnicové řady. Např. dorský t. e d v h tvoří sled dvou velkých a jedné malé sekundy. Tytéž intervalové poměry (směrem dolů) vytvářejí druhý t. jako dru hou polovinu stupnice a g f e. Posouváním vznikaly hypostupnice a hyperstupnice. — 2. v přeneseném významu řada tónů jdou cích za sebou po sekundách (tři sekundové intervaly, čtyři tóny). Spodní z krajních tó nů tvoří obvykle tonální centrum. Tetrazziniová Luisa (1871—1940) — it. sopra nistka. Debutovala 1892, hostovala na nej významnějších operních scénách světa a byla považována za nástupkyni A. Pattiové. 1934 odešla z opery a působila pedagogicky v Miláně a Římě. Jeden z nejdokonalejších koloraturních sopránů 20. stol. Napsala 665
Thais Luisa Tetrazziniová
knihu vzpomínek La mia vita di canto a učebnici How to Sing. Thais — opera J. Masseneta, libreto L. Gallet podle A. France. Premiéra Paříž 1894. Thalberg Sigismund (1812-1871) - rak. klav. virtuos. Střídavě žil a koncertoval v různých městech v Evropě a Americe. 1836 podstoupil čestný souboj ve hře na klavír s F. Lisztem v Paříži. Ve skladbách užíval především virtuózních prvků a nástr. efektů. Théátre ďHérode Attiens — aténský mezinár. hudebně div. festival, koná se každo ročně v srpnu a v záři v Aténách. Sestává z operních, baletních a činoherních předsta vení a ze symf. koncertů. Většina podniků se koná v přírodních amfiteátrech. Vedle aténského nár. orch. a nár. divadla vystu pují zde přední zahr. orch., div. skupiny, soubory a sólisté. Thein Hanuš (1904—1974) — čes. operní zpě vák a režisér. Studoval na KU práva a sou běžně zpěv na pražské konz. u E. Fuchse (1922-28). Clen opery ND 1927-68. Před stavitel nesčetných postav operního reper toáru v oboru komického basu. Vynikající interpret rolí z oper B. Smetany a A. Dvo řáka. Výrazný i po herecké stránce. Od 1932 mu byly v ND svěřovány i režie oper. Re žíroval také v operách v Holandsku, NDR a Anglii. Profesor operního herectví na pražské konz. 1951—74, krátce i na AMU. Then-Bergh Erik (nar. 1916) — něm. klaví rista. Studoval v Hannoveru a v Berlíně.
656
Od 1938 koncertuje, od 1952 prof, na Vyso ké hud. škole v Mnichově. Uznávaný inter pret romantické a pozdně romantické lite ratury. Theodora — oratorium G. F. Hándela na Morellův text, poprvé provedeno 1750. Theodorakis Mikis (nar. 1925) — řec. skla datel. Studoval na konz. v Aténách a v Pa říži kompozici a dirigování. 1967—70 věz něn řec. vojenskou juntou. Autor oper, ba letů, kantáty Canto general (P. Neruda), instr, skladeb, film, hudby (Rek Zorba), Usiluje o pokrokově angažovaný, široce sdělný projev zejm. v rozsáhlé písňové tvorbě, v niž těží z domácí lid. hud. tradice. Them Károly (1817—1886) — maď. sklada tel, původem Němec'. Dirigent budapešťské opery a prof, klavíru a skladby na tamější konz. Napsal tři něm. opery, klav. skladby, písně (někt. zlidověly), scén, hudbu (k hist, dramatu J. Gaála Szvatopluk). thesis — arsis Thibaud Jacques (1880—1953) —franc, hous
lista. Studoval v Paříži. 1905 založil trio s P. Casalsem a A. Cortotem. Absolvoval úspěšné turné též jako sólista. Vynikal skvělou technikou. Vyhledávaný pedagog, učitel houslistů svět, úrovně. Thibaut IV. (1201-1253) - navarský král, jeden z nejvýznamnějších — truvérů. Na psal přes 60 písní, kt. byly velmi oblíbené. Thilman Johannes Paul (1906—1973) —něm. skladatel. Studoval u H. Grabr^era, P. Hindemitha a H. Scherchena. Prof, na Hud. akademii v Drážďanech. Díla: 8 symfonií, housl. koncert, Symfonické variace na tra gické téma, orch. Impulsy, Ornamenty, Concertino pro trubku a kom. orch., roz
Tichá noc sáhlá kom. a vok. tvorba, balet Peter Schlemihl, scén, hudba. Autor několika publi kací o souč. hudbě. third stream -* třetí proud Thomanerchor Leipzig — něm. chlapecký pěvecký sbor, jehož zač. jsou spjaty se za ložením lipského kláštera a chrámu sv. To máše (1212). Žáci klášterní školy byli hu debně školeni a účinkovali při hud. pro dukcích v chrámu i mimo něj. Význam sboru vzrostl v období humanismu, zvi. v době reformace. Pro sbor komponovali tomášští kantoři chrámové i světské sklad by (H. Schein, T. Michael). Nejcennější díla však pocházejí od J. S. Bacha, jehož uměl, odkaz sbor cílevědomě pěstoval od doby Mendelssohnova lipského působení. V té době sbor začal pravidelně vystupovat i mi mo chrám na veřejných koncertech. O po zvednutí uměl, úrovně a svět, uznání sboru se zasloužili tomášští kantoři K. Straube (od 1918), G. Ramin (od 1940), K. Thomas (od 1955), E. Mauersberger (od 1961) a H. J. Rotzsch (od 1972). Thomas Ambroise (1811—1896) — franc, skladatel, autor mnoha oper, z nichž byly úspěšné Mignon a Hamlet, napsané ve sty lu franc, komické opery, sentimentálním, povrchním, ale půvabným stylem. Totéž platí i o jeho cirk, a instr, hudbě. Thomas Jess (nar. 1927) — amer. tenorista,
pův. lékař. Zpěv studoval v San Francisku. Od 1958 působí převážně v Evropě (Stutt gart, Mnichov), hostuje v Bayreuthu, od 1962 i v Metropolitní opeře. Zpočátku zpí val zejm. lyrické party (Lenskij — Evžen Oněgin, Cavaradossi — Tosca), poté jeden z největších souč. wagnerovských tenoristů, ideální představitel Lohengrina.
Thompson Randall (nar. 1899) — amer. skladatel a pedagog. Působil na amer. uni verzitách (Princeton, Harvard aj.). Díla: The Testament of Freedom, 3 symfonie, orch. a kom. skladby, opera Solomon and Balkis aj. Thomson Virgil (nar. 1896) — amer. skla datel a dirigent. Studoval ve vlasti a v Pa říži (mj. u N. Boulangerové). Působil i jako hud. kritik, autor několika knih o hudbě. Díla: 2 symfonie, orch. a kom. skladby, violoncel. a flétnový koncert, opery, balet, scén, a film, hudba. Tibbett Lawrence (1896—1960) — amer. ba rytonista. Studoval v Los Angeles. 1923 až 1950 působil v Metropolitní opeře, hostoval v Anglii, Austrálii a Již. Americe. tibetská hudba — hudba tibetského území s prvky sousedních kultur. Liturgický zpěv, kt. se pohybuje unisono v malých interva lech v nízké poloze, doprovázejí metalofony, hoboj, trubky a uplatňuje v Indii zná mé prvky; jiná světská a náboženská hudba (převážně s binárním rytmem) má zase čínský charakter. V hist, dramatech se vyskytuje překrývaný antifonální zpěv, kt. má volný rytmus a zpívá se falzetem. Organizace tónového materiálu vychází z pentatoniky, tetrachordálního systému s malou i velkou tercií až po primitivní třítónové melodie aj. Vedle bicích nástrojů a zvonků jsou zastoupeny flétny a píšťaly, kónický hoboj, kostěná trubka, 3 m dlouhý měděný roh a strunné nástroje. tibia — Římany osvojený -* aulos. Ve stře dověkých lat. písemnostech se tímto ná zvem označují různé hranové i jazýčkové píšťalové aerofony. tiento — ve špan. hudbě 16. stol, název loutnové nebo varh. skladby v přísném imitačním kontrapunktickém slohu, obdoba — ricercaru. Tigranjan Armen Tigranovič (1879—1950) — arménský skladatel, sbormistr a pedagog, nár. umělec Arménské SSR. Vystudoval na střední hud. škole v Tbilisi. Autor oper (Anuš, Davidbek), kantát Patnáct let sovět ské Arménie a Krvavá noc, symf. Taneční suity, pochodů, písní, scén, hudby. Tichá noc (Stille Nacht...) — vánoční pí seň F. X. Grubera, 1818.
657
Tichý
Tichý Vladimír (nar. 1946) — čes. skladatel Působil jako ředitel ústavu chrámové hud a hud. teoretik. Skladbu absolvoval na by v Malines a prof, bruselské konz. V něm. AMU v Praze u J. Pauera 1975. Slohové romantickém slohu komponoval zejm. chrá navazuje na D. Sostakoviče. Díla: tři movou hudbu, kantáty (Franciscus) a orch. symfonie, violoncel. koncert, 6 invencí pro i kom. skladby. klavír nebo orch., Symfonické preludium, Tinódi Sebestyén (kolem 1505—1556) — kom. skladby a písně. maď. básník, skladatel a loutnista. Působil Tikalová Drahomíra (nar. 1915) — čes. so- mj. v Trnavě. Nejvýznamnější autor maď. pranistka. Pův. studovala lékařství, poté hist, písni. zpěv v Brně u T. Czernika a L. Neuman Tiomkin Dimitri (1894-1979) - amer. kla nové. Zpočátku zpívala v brněnské opeře, vírista a skladatel rus. původu. Studoval od 1942 sólistka opery ND v Praze. Vý na petrohradské konz. Koncertoval v Ev znamná interpretka čes. a slov, klasických ropě, od 1925 žil v USA. Věnoval se pře oper. Hl. postavy: Jenůfa (Její pastorkyňa), vážně film, hudbě. 1938 dosáhl svět, úspě Katrena (Krútňava), Alžběta (Tannhauser), chu film Velký valčík, kde T. efektně ženské postavy ve Smetanových operách zpracoval hudbu J. Strausse. Napsal též aj. Casto účinkovala i v oratoriích. Absol hudbu k sov. filmu Cajkovskij. vovala úspěšné zájezdy po Evropě. Tippett Michael (nar. 1905) — angl. sklada Tikockij Jevgenij Karlovič — Cikocki tel a dirigent. Studoval mj. u Ch. Wooda, Till Eulenspiegel (Till Eulenspiegels lustige A. Boulta a M. Sargenta. Od 1940 ředitel Streiche) — symf. báseň „podle starých ve Morley College. Zasloužil se o souborné vy selých příběhů ve formě ronda“ od dání děl H. Purcella. Jeho tvorba je výra R. Strausse, 1895. — Tentýž námět (nejčas zem hlubokého humanismu a pacifismu. těji podle románu Ch. de Costera) jako Autor symfonii, Variací na Corelliho téma, operu zpracovali J. Block, E. N. Řezníček, Fantazie na Hándelovo téma, oratoria Dítě M. Lothar, O. Jeremiáš, G. Wohlgemuth aj., naší doby, oper (The Midsummer Mariage, jako oratorium W. Vogel, jako balet King Priam, Robin Hood, The Ice Break), M. Stejnberg ad. tiré (tyré, franc.) — tah smyčcem dolů. Zna timbales (-lés. Span.) — 1. souprava dvou čí se: nad notou (-» poussé). bubnů různých průměrů (30—40 cm), kt. mají obyčejné plechové stěny a jsou vzá tirolienne (-en) — franc, obměna — lándlejemně spojeny. Užívá se zejm. při tancích ru. kubánského a braz. původu; — 2. (tembal) Tiščenko Boris (nar. 1939) — rus. skladatel, franc, název pro — tympány. Tin Pan Alley — název 28. ulice v New Yorku, kde se ve 2. pol. 19. stol, soustředilo vydávání amer. pop. hudby. T. P. A. proží vala své vrcholné období zač. 20. stol, před masovým rozšířením gram, desky. Též ve 20. letech si zachovala kontrolu nad hud. průmyslem a spoluurčovala normy tvorby i vkusu. V širším smyslu slova pop. odvětví amer. hud. průmyslu. Tinctoris Johannes (asi 1435—asi 1511) — franko-vlám. hud. teoretik a skladatel ve službách neapolského knížete. Nejvýznam nější teoretik své doby, autor prvního slov níku hud. terminů Terminorum musicae diffinitorium. Tinel Edgar (1854-1912) - belg. skladatel vlám. původu. Absolvoval bruselskou konz.
n
658
gradské konz. Jeho tvorbu smysl pro bohatě diferencoj a polyfonii. Napsal kantátu balety Dvanáct, Jaroslavna, .tené slunko. 3 symfonie, Sinfo., klav., housl. a violoncel. kon i., 6 klav. sonát, Rekviem, 12 invarhany, 3 smyčc. kvartety, pís-
- 1. symfonie D dur G. Mahlera, 18. intonin Emil (1809-1882) - čes. kaik a skladatel. Byl vojenským kapel ám v Praze a od 1840 div. dirigentem Vídni. Napsal četné kom. pisně, orch. jvertury (mj. Ouvertura dle slovanských tápěvů), opery Die Burgfrau a Das Wolkenkind, scén, hudbu a pop. skladby. Titov Nikolaj Alexejevič (1800—1875) — rus. skladatel. Pocházel z hud. rodiny (otec Ale xej Nikolajevič T. patřil k rus. zpěvoherním skladatelům na přelomu 18. a 19. stol.). Zasloužil se o rozvoj rus. romansu. Titus (La Clemenza di Tito) — opera W. A. Mozarta, libreto C. Mazzola. Premié ra Praha 1791. Námět z řím. dějin, kom ponováno u příležitosti korunovace Leo polda II. na čes. krále. Tkalci — opera V. Nejedlého, upravil J. Ha nuš, skladatelovo libreto podle G. Hauptmanna. Premiéra Plzeň 1961. tlumítko — dusítko Tobiášův návrat (II Ritorno di Tobia) — první oratorium J. Haydna, 1774—75. toccata -* tokáta Todufá Sigismund (nar. 1908) — rum. skla datel. Studoval v Kluži a v Rimé u A. Caselly a I. Pizzettiho, což mělo vliv na neoklasické zaměření jeho tvorby. Díla: Concerto pro smyčc. orch., 5 symfonii, klav. koncert, oratorium Miorifa, opera Me$terul Manole, kom. hudba, pisně, úpravy lid. pís ni, scén, hudba. Toch Ernst (1887—1964) — amer. skladatel a klavírista rak. původu. Studoval ve Vídni lékařství a filozofii, klavír u W. Rehberga ve Frankfurtu. Od 1913 vyučoval na konz. v Mannheimu, po 1933 v USA. T. tvorba vyrůstá z neoklasicistických a neoroman!z'kých principů. Díla: 7 symfonií, přede■mcerty, klav. skladby, písně, sbory,
kantáty, 13 smyčc. kvartetů, rozn.. a film, hudba aj. tokáta, toccata — skladba fantazijního cha rakteru s plynulým rozvíjením hud. myš lenky, často figurativní povahy, s důrazem na virtuózni techniku nástr. hry. Název od A. Gabrieliho, kt. chtěl naznačit, že jde o skladbu „vyťukávanou“ do kláves. U t. je častý držený bas (prodleva), nad nímž se rozvíjejí pohyblivé vrchní hlasy v rychlém tempu. Toman a lesní panna — 1. symf. obraz Z. Fi bicha, op. 9, podle básně F. L. Celakovského, 1875. — 2. symf. báseň V. Nováka, op. 40, na tentýž námět, 1907. Tomasi Henri (1901—1971) — franc, sklada tel a dirigent. Působil jako operní a rozhl. dirigent. Autor symfonie, koncertů pro vio lu, trubku a flétnu, oper (mj. Miguel de Maňara), baletů, kom. a scén, hudby aj. Tomášek Jiří (nar. 1942) — čes. houslista. Na konz. studoval u Z. Kolářského a I. Kawaciuka, na AMU u M. Hlouňové a J. Suka. Je laureátem vídeňské soutěže z r. 1967. 1969—79 byl koncertním mistrem Symf. orch. hl. m. Prahy FOK. Je členem Praž ských kom. sólistů (od 1965) a Pražského smyčc. tria (od 1968). Sólisticky vystupuje s orchestry a s klavíristou J. Růžičkou. Pedagogicky působí na AMU v Praze. Tomášek Václav Jan (1774-1850) - čes.
skladatel. V klav. hře i skladbě poučil se od významných umě) jících do Prahy. Do 1824 byl telem hudby ve šlechtických
tom-tom
si založil vlastní hud. ústav. Vychoval řadu vynikajících klavíristů a skladatelů, např. J. V. Voříška, A. Dreyschocka, E. Hanslicka aj. Záhy se stal vedoucí osobností hud. Pra hy. Sloh jeho skladeb vyrůstá z předbeethovenovského klasicismu, zejm. z W. A. Mozarta, ale v řadě důležitých momentů souzní i s rodícím se romantismem. Objev ný význam mají po této stránce zejm. jeho drobné klav. skladby. Významná je i jeho tvorba písňová, z níž zejm. něm. písně na J. W. Goetha představují samostatnou ces tu k poeticky bohaté romantické kom. pís ni, kdežto písňové cykly na čes. texty sou visí s jeho probuzeným vlasteneckým cítěním a snahou vystihnout svéráz čes. nár. hudby, již manifestoval i literárně. Nejdůležitější díla: pro klavír 6 sonát, Eklogy (7 sešitů 1807—1823), Rapsódie (3 sešity, 1810—asi 1840), Dithyramby (1818); Grand trio pro housle, violu a klavír (1800), Kontrapunktický kvartet (smyčcový, 1805); pro orch. symfonie C dur (1801), Es dur (1805), D dur (1807), 2 klav. koncerty, drobné skladby pro varhany, skleněnou harmoniku aj.; četné kom. písně, zejm. balada Lenora (Burger, 1805), Šestero písni (V. Hanka, V. Nejedlý, A. Marek, 1813), písně na texty Goethovy (1815), Šestero písní Václava Hanky (1823), Starožitné písně z rukopisu Královédvorského aj.; mužský sbor Na vlast (1849), a jiné sbory; pro sóla, sbor a orch. 6 zpěvů z eposu Vlasta (1823), scény z Goethova Fausta, Schillerovy Nevěsty mesinské a Marie Stuartovny; 2 mše, 2 re kviem, kantáty, opery Seraphine a Alvaro (nedokončená). Významným dokumentem je i Tomáškův vlastní životopis, vydaný ně mecky i v čes. překladu. tom-tom — neladěný membranofon Čín. pů vodu. malý bubínek s vypuklou dřevěnou obručí, kt. má neměnné napjaté kůže. Exo tický kolorit zvuku se užívá v doprovodu latinskoamer. tanců i v jazzu. tón — 1. (akustický) -» zvuk, kt. se vyzna čuje periodičností, tj. pravidelností tlako vých změn (-► kmit). T. může být jedno duchý — sinusový nebo složený z libovol ného počtu jednoduchých -» alikvotních t. V hudbě používané t. jsou většinou složené (-» vlastnosti tónu). — 2. (hudebně) — nej660
menší prvek hud. díla definovaný výškou, hlasitostí, barvou a trváním. Výška a trvání se relativně zachycují notovým písmem, hlasitost a barva slovními označeními. tón harmonický — analýza zvuku tón kombinační — kombinační tóny tonadilla —■ zarzuela tonalita — v širším smyslu existence prin cipu •* centra v hudbě. V užším smyslu vztahy v hudbě, umožňující určit — tóniny, v nichž skladba probíhá. tonální skok -» modulace tonální systém — vztahový řád mezi tóny v melodickém a harmonickém významu, kt. je založen na významové prioritě tonálního centra charakterizovaného též příbuznými akordy dominantou a subdominantou, zá stupci těchto funkcí, popř. — citlivými tó ny. Tonální centrum (akord nebo tón) mož no určit cílový bod klidu, ostatní akordy či tóny jako vychýlení z něho, tedy jako činitele napětí směřujícího k centru. T.s. tak předpokládá významovou, kvalitativní hierarchii mezi tóny a akordy hud. pletiva, jakož i mezi tonálně charakt. úseky hud. skladby. Hud. pohyb se z aspektu t.s. chápe jako vytvářeni center a jejich okolí, vytvá ření vztahů hl. centra k centrům přechod ným nebo vedlejším. T.s. se vyvíjel v evr. hudbě od nejjednodušších stadií až po vy soce organizované a komplikované formy, v nichž nakonec vnitřní protiklady přerost ly míru věci a dovedly t.s. koncem 19. a zač. 20. stol, do krize. Z ní vede cesta k atonalitě (— atonální hudba) nebo k novým ře šením tonálních vztahů (návrat k modalitě, pokusy o nové „rozšíření“ t.s.). tonika — harmonické funkce tónina — soustava tónů, souzvuků a vztahů
tTí~n:~r-í'Í7:j I.
II.
III.-
IV.
V.
VI. • VII.
mezi nimi, využívající tónového materiálu určité stupnice. Nejdůležitějším akordem je akord 1. stupně (akordické — centrum, to nika). Vědomí t. vzniká v důsledku harmo nických vztahů, -» harmonických funkcí. Tonkovič Pavol (1907-1980) - slov, folklorista, dirigent a skladatel. Organizátor
Tortelier
a zakladatel SEUK (1949—51), pracovník Cs. rozhlasu v Bratislavě. Sbíral a upra voval lid. písně, vydal sbírky slov. lid. pís ní (mj. Spevy z Oravy). tónová psychologie — věda budovaná na základě poznání, že nejmenším prvkem hud. myšlení je vztah mezi tóny — ještě bez celostního a tvarovaného chápání, bez uvědomování si kvalitativních změn při přechodu od vztahu k tvaru. Koncem mi nulého století na základě experimentálních výzkumů studoval C. Stumpf horizontální (intervalové) vztahy mezi tóny („pouze na sebe vázanými“) a vertikální (intervalové a akordické) vztahy v přesvědčení, že tak pozná základy psychologie hudby vůbec. Když zjistil omezenost svého postoje, na zval zkoumání pouze tónově psychologic kými a naznačil vývoj směrem k tvarovosti a celistvosti, což rozpracovali jeho žáci. T.p. přinesla mnoho důležitých poznatků a nově se vyvíjí pod názvem Gehórpsychologie (- G. Révész, A. Wellek). tónový materiál — vlastní množství tónů rozličné výšky jednoho hud. útvaru nebo tónového ústrojenství (lidského hlasu nebo hud. nástroje, tóniny, půltónové soustavy ap.). Toperczer Peter (nar. 1944) — slov, klaví
rista. Studoval na AMU v Praze u F. Maxiána, aspiranturu u J. Pálenička. Laureát mezinár. klav. soutěže v Leedsu (1966) a Mezinár. tribuny mladých interpretů UNESCO (TIJI) v Bratislavě (1977). 1973 vedl interpretační semináře na univerzitě v Michiganu, přechodně vyučoval na
VŠMU. Vynikající interpret romantické, impresionistické i moderní hud. literatury. Sólista SF. Tópperová Hertha (nar. 1924) — rak. altist ka. Studovala a debutovala ve St. Hradci. Působila na různých evr. scénách, od 1962 v Metropolitní opeře. Vedle operního zpě vu (G. Verdi, R. Strauss, R. Wagner) se věnuje konc. zpěvu, vyniká zvi. jako interpretka barokní literatury. Toradze David Alexandrovič (nar. 1922) — gruzínský skladatel, nár. umělec Gruzínské SSR. Studoval na tbiliské a moskevské konz. Působí jako pedagog na konz. v Tbi lisi. Autor oper Volání hor a Nevěsta seve ru, baletů Gorda a Za mír, hud. komedií Natel, Mstitelé, symfonií, kom. skladeb, sborů, písní, scén, hudby. Torelli Giuseppe (1658—1709) — it. houslista a skladatel. Působil jako houslista v Bo loni a ve Vídni. Rozvinul princip -* concerta grossa a uplatnil novější koncertantní prvky v sólových partech. Díla: Concerti grossi, op. 8, 1709, Capricci musicali per camera a violino e viola overoarciliuto, dvě oratoria aj. Tormis Veljo (nar. 1930) — estonský skla
datel. Absolvoval moskevskou konz. u V. Sebalina. Jeden z nejtalentovanějších před stavitelů střední estonské generace. Autor kom. opery Let labutí, kantáty Kalevipoeg a Válka v Machtru, Malé symfonie, 2 pře deher, poémy pro mužský sbor Den míru, suity Kihnuská svatební píseň, písní, řady sborů, scén, hudby. Tortelier Paul (nar. 1914) — franc, violon-
661
Paul Tortelier
ellista. Studoval v Paříži. Působil v Paříži, Monte Carlu a Bostonu. Od 1947 koncer tuje téměř na celém světě. Od 1956 prof, na pařížské konz. Též komponuje (Symphonic Israélienne, koncert pro 2 violoncella, kom. nudba). Tosca — opera G. Pucciniho, libreto G. Giacosa a L. lllica podle V. Sardoua. Premiéra Rim 1900. Jedna z nej úspěšnějších veristických oper. Má napínavý děj z doby rak. vlády v Itálii kolem 1800. Toscanini Arturo (1867-1957) - it. diri
gent. Studoval hru na violoncello v Parmě a Miláně. 1886—98 dirigoval v Ženevě, Pise a Turínu; 1989 až 1907 působil v La Scale, kde rozšířil repertoár o rus., něm. a franc, tvorbu. 1908—15 dirigent v Metropolitní opeře. 1928 emigroval do USA; 1929-36 šéf Newyorské filharmonie. 1930 pozván jako první zahr. dirigent do Bayreuthu. 1933 dirigent Vídeňské filharmonie. 1934 až 1937 působil v Salcburku. 1937 zakládá NBC orch., kt. vede až do jara 1954. T. byl jedním z největších dirigentů všech dob. Vytvořil řadu vzorových interpretací skla deb G. Rossiniho, G. Verdiho, G. Pucciniho,
ale i L. v. Beethovena, J. Brahmse a dal ších svět, skladatelů. Toselli Enrico (1883-1926) - it. skladatel. Autor symf. básně Oheň, kom. skladeb, známé Serenády (op. 6, č. 1). Tost František (1754-1829) - čes. skladatel a dirigent. Působil v Bratislavě jako diri gent, byl městským hud. ředitelem a věž ním mistrem. Psal singspiely na něm. texty, instr, a chrámové skladby, jeho stylizované uherské tance začínají na území Slovenska tvorbu verbuňkového stylu. tosto (tó-, it.) — rychle, náhle. Tostovy kvartety (Tost-Quartette) — 12 smyčc. kvartetů J. Haydna (op. 54, č. 1—3 a op. 55, č. 1-3 asi 1788, op. 64, č. 1-6 asi 1790). totální organizace — komp. postup, v němž se zásada „předem uspořádaného materiá lu“, realizovaná ve formě sérií (— seriální hudba), uplatňuje ve všech parametrech skladby. Touhy (Mečty) — symf. báseň A. N. Skrjabina, 1898. tourdion (túrdjon) — franc, rychlý třídobý tanec typu — haute-danse. Následoval oby čejně po dvou — basse-danse. Podobný —■ saltarellu nebo -» gagliardě. Tovačovský-Fórchtgott Arnošt (1825—1874) — čes. skladatel, sbormistr a pěvec. Vynikl jako autor dobově oblíbených mužských sborů s lidově laděnou melodikou a vlaste neckým patosem, jako je např. Jarní (1848), Píseň Moravanů (1854), Válečná (1864), Vlasti (1867) aj. Napsal dále chrámové skladby, sborové úpravy lid. písní aj. Toyama Yuzo (nar. 1931) — jap. skladatel. Studoval na tokijské Univerzitě umění, 1952 byl angažován jako asistent dirigenta v orch. NHK. 1956 založil kom. orch., pro nějž napsal většinu svých skladeb. 1958 až 1960 pokračoval ve studiu ve Vídni u J. Martina, W. Leibnera aj. Díla: Malá symfonie. Introdukce a allegro, Předehra, Rapsódie aj. Tozzi Giorgio (nar. 1923) — amer. basista it. původu. Od 1955 působeni v Metropo litní opeře v New Yorku. Hostuje na před ních it. operních scénách a ve Videňsk' stát, opeře. Vyniká v basových postavác G. Rossiniho, G. Verdiho, G. Puccinih a R. Wagnera.
transponující nástroje
Traditional Jazz Studio — čes. skupina tra dičního jazzu, trvale vedená P. Smetáč kem. Soubor prošel mnoha personálními změnami, kontinuitu zajišťuje osobnost ve doucího. Od původně úzce stylově vyme zeného repertoáru dospěl soubor i k inter pretaci mladších jazzových stylů a k vlastni tvorbě. Tractta Tommaso (1727—1779) — it. skla datel, působil v Parmě, Benátkách, 1768 až 1775 jako dvorní kapelník v Petrohradě, potom v Londýně. Patří mezi nej význam nější skladatele neapolské opery seria, je den z předchůdců Gluckovy reformy, tragédie lyrique (-žedy lyrik) — franc, barokní opera, kt. vznikla obohacením it. opery o rysy nár. kultury a dvorského spo lečenského života 17. stol., určující její heroicko-patetický, racionalistický charakter. Operní pokusy R. Camberta předcházely dí lům J. B. Lullyho, zakladatele t.l. Textové předlohy hl. libretisty J. Quinaulta se opí raly o vzor franc, klasické tragédie (5 děj ství s prologem na oslavu krále, verše v alexandrínech a pětistopých jambech). Hudba se podřizovala dramatu. Ve vok. slohu pře važuje ariosní deklamace ve dvou- až třídílných airs, v nichž se stejně jako v recitativech přísně sledovala přesná deklamace. Sbory a balet hrály velkou úlohu. Na cel kové stavbě se významně podílel orch. s přesně vypracovanou partiturou (jejím základem je pětihlasý smyčc. soubor), a to i samostatnými instr, formami často programniho charakteru a třídílnou, tzv. franc, ouverturou (pomalu—rychle—pomalu). Na Lullyho sloh navázal A. Campra a A. Des touches. Vrchol t.l. představuje tvorba J. Ph. Rameaua z let 1733—64, kt. obohatil a zjemnil lullyovský vzor prostředky vrchol ného hud. baroka. Ve 2. pol. 18. stol, po stupně převažoval nad t.l. vývoj franc, ko mické opery. Z hlediska klasické estetiky byla pak překonána Gluckovými pařížský mi reformními operami 1774—79. Tragédie Salomé (Tragédie de Salomé) — orch. suita F. Schmitta ze stejnojmenného baletu, op. 50, 1907. Části: Prélude, Tanec s perlami, Okouzlení na moři, Tanec bles ků, Tanec hrůzy. Tragická předehra (Tragische Ouvertuře) —
konc. předehra J. Brahmse, op. 81, poprvé provedena 1887. Tragická symfonie (Tragische Sinfonie) — 4. symfonie c moll F. Schuberta, 1816. Traján Turnovský Jan (2. pol. 16. stol.) — čes. skladatel. Působil jako farář v Netvo řících u Benešova a Sepekově u Tábora. Napsal řadu čes. duchovních skladeb ve slohu rozvinuté renesanční polyfonie. Nej víc je jich zachováno v Benešovském kan cionále. Ctyřhlasou mši na cantus firmus Dunaj voda hluboká, jež se mu připiso vala, nelze však považovat s jistotou za jeho dílo. traktura — složitý mechanismus — varhan, řízený různými klávesami, táhly, rejstříky ap., zprostředkující zvuk jednotí, píšťal, za pojování píšťalových skupin a jejich kom binace. Systém t. (mechanický, pneumatic ký, elektrický) tvoří příslušnou varh. soustavu. trampská píseň — stylově žánrový okruh písní souvisejících s trampským hnutím 20. a 30. let. Hudebně vycházejí především z dobové pop. hudby a jí zprostředkova ných vlivů, např. domácího i cizího folk lóru. Tematicky se váží k přírodě, roman tice Divokého západu, občas jsou i politicky angažované (Balada o volání divočiny, Song nezaměstnaného aj.). Renesance t.p. nastá vá v 60. a 70. letech. Na souč. t.p. mají vliv jak původní t.p., tak i novější amer. — folková hudba a — country and western. Tranoscius -» Třanovský tranquillo (-kuilo, it.) — klidně. transkripce — 1. přepis (úprava) skladby pro jiné obsazení, než bylo původní. T. není totožná s instrumentací. — 2. adekvátní gra fický záznam znějící hudby. translace -* transpozice, -* sekvence transponující nástroje — jsou notovány v ji ných tóninách, než ve kterých skutečně hraji. Tato praxe vznikla v době, kdy bylo obtížné či nemožné hrát na ně chroma tické nediatonické tóny a kdy se buď vy měňovaly části korpusu (např. u lesního rohu), nebo se střídaly různě laděné ná stroje téhož druhu (klarinety). Dodnes se z t.n. běžně užívá angl. rohu F (píše se o čistou kvintu výš, než zní), klarinetů B (píše se o velkou sekundu výš, než zní) a A
663
transpozice
(píše se o malou tercii výš, než zní), les ních rohů F (píší se o čistou kvintu výš v houslovém a o čistou kvartu níž v baso vém klíči), trubek D (píší se o velkou sekundu níž) a B (píší se o velkou sekundu výš), dále saxofonů v B a Es, v dech, hudbách fléten v Des aj. Smyčc. nástroje se notují jako t.n. tehdy, hrají-li s rovnoměrnou skordaturou na všech stru nách (např. sólové housle ve 4. symfonii G. Mahlera, naladěné o velkou sekundu výš). transpozice — posunutí daného modelu (me lodie, rozloženého akordu, figury, souzvu ku, akordického spoje i celé skladby nebo její části) o určitý interval nahoru nebo dolů tak, že se intervalová struktura mo delu nemění. Naproti tomu translace je ta kové posunutí modelu v tónině, při němž se model přizpůsobuje intervalovým pomě rům dané tóniny (-* sekvence). Jestliže se posouvá akord (ať t. nebo translací), mlu víme o paralelismech. Traviata (La Traviata, i Violetta) — opera G. Verdiho, libreto F. M. Piave podle ro mánu A. Dumase ml. Dáma s kaméliemi. Premiéra Benátky 1853. Trávníček Jiří (1925—1973) — čes. houslista. Na konz. v Brně byl žákem J. Jedličky, na JAMU absolvoval 1952 u F. Kudláčka. 1951—55 byl konc. mistrem Synaf. orch. kraje Brněnského. 1947 založil s K. Krafkou Janáčkovo kvarteto, jehož byl primá nem. Byl velmi úspěšným sólistou s širo kým repertoárem klasickým i moderním. V posledních letech se cele věnoval práci v kvartetu. Trávníčkovo kvarteto — slov. kom. soubor, vznikl 1973 z posluchačů JAMU v Brně. Od 1977 působí jako profesionální kom. soubor v Banské Bystrici. 1979 získalo ve Florencii 1. cenu, 1981 zvi. cenu za nejlepší interpretaci děl 20. stol, ve franc. Colmaru. Absolvovalo četná zahr. turné. Složení: V. Kovář, V. Zavadilík, J. Juřík, A. Gál. Travolta John (nar. 1954) — amer. zpěvák a tanečník. Za svůj rychlý úspěch vděčí módní vlně diskotékových filmů (Horečka sobotní noci, Pomáda). tře (it.) — tři; tre a tre — vždy po třech, tre corde (-ko, it.) — na třech strunách.
664
Tre ricercari — orch. skladba B. Martinů, 1938. trecento (-čento, it. = 14. stol.) — it. hudba 14. stol., kdy paralelně s franc. — ars nova začíná velký rozkvět vícehlasého it. -» mad rigalu, -* caccie a ballaty. Italské t. je hud ba exkluzivních šlechtických a patricijských dvorů, textově závislá na tvorbě it. renesančních básníků (Boccaccio). Nejvý znamnějšími skladateli jsou G. da Cascia, J. da Bologna a. — F. Landino. tremolo (it.) — 1. chvění tónu (zkr. trém.). — 2. ve zpěvu — vibrato hlasu, kt. v 18. stol, patřilo k důležitým prvkům zdobení me lodie. — 3. rychlé opakování jednoho tónu, popř. rychlé střídání dvou tónů vzdálených více než o sekundu (trylek).
Trenet Charles (nar. 1913) — franc, šan soniér a skladatel. Jeden z nejoblíbenějších interpretů tanečních písní v Paříži. Autor pop. písní (La Mer). Též literárně činný, trepak — lid. tanec rychlého tempa ve 2/í taktu, rozšířený zejm. na Ukrajině. Treťjakov Viktor (nar. 1946) — rus. houslis
ta. Studoval na hud. škole v Irkutsku a na moskevské konz. u J. Jankeleviče. Vítěz Cajkovského soutěže v Moskvě, laureát Vše-
Triumfální pochod
svazové soutěže interpretů. Sólista Mos kevské filharmonie. Casto koncertuje v za hraničí. Trhlík Otakar (nar. 1922) — čes. dirigent.
jící část složené písňové formy zvi. v gavotě, menuetu, pochodu, scherzu ap. Trio di Trieste — it. smyčc. trio, kt. založil 1935 A. Nigři. Patří k nejlepším svět, sou borům tohoto druhu. triola — nepravidelné děleni časových hod not. triomphale (tryonfal, franc.), trionfo, trionfale (-ále, it.) — vítězně, triumfálně. Trionfi — scén, triptych, do něhož spojil C. Orff své skladby -» Carmina Burana, 1936, -* Catulli carmina, 1943, a Trionfo di Afrodite, 1951. triová sonáta — nej významnější druh ba rokní kom. hudby (-► sonáta). Tristan a Isolda (Tristan und Isolde) — opeHoderato
Studoval v Brně, Praze na konz. u P. Dě dečka a na mistr, škole u V. Talicha. Absol voval hud. vědu a estetiku na univerzitě v Brně. Působil v Brně a Ostravě, 1962 až 1968 šéfdirigent Symf. orch. Cs. rozhlasu v Bratislavě, poté šéf opery v Ostravě. Di riguje i v zahraničí, působil jako šéf káhirské filharmonie (1963—64). Nyní šéf Ja náčkovy filharmonie v Ostravě a doc. diri gování na JAMU. triangl — neladěný kovový idiofon troj
úhelníkového tvaru, kt. je rozezvučován kovovou paličkou; vyskytuje se v Evropě od 10. stol., často i s různými řinčivými přívěsky. Do symf. orch. pronikl v 19. stol. Tridentské kodexy — sedm rukopisných sborníků z pol. 15. stol., pocházejících z knihovny katedrály v Tridentu. Obsahují kolem 1600 skladeb vok. polyfonie 15. stol. Patří k významným pramenům evr. hudby, trio — 1. soubor tří vok., resp. instr, inter pretů. — 2. klasická instr, forma pro tři hráče, respektující zásady cyklické sonáto vé formy. — 3. zvláštní, tonálně kontrastu
ra R. Wagnera na vlastní libreto podle stře dověké pověsti. Premiéra Mnichov 1865. Tristan-akord — alterovaný akord, enharmonicky shodný se zmenšeně malým čtyřzvukem, směřující k zákl. tónu dominanty. Např. v a moll: j — gis — h — dis. Název má podle opery Tristan a Isolda od R. Wag nera, v jejíž předehře se vyskytuje (první akord v předchozím notovém příkladu). Tristano Lennie (1919—1978) — amer. kla vírista a skladatel. 1949 založil sexteto, kt. se stalo jednou z nejvýznamnějších formací -» cool jazzu. triste — 1. (it.) žalostně, smutně. — 2. rozší řená jihoamer. (zvi. argentinská) milostná píseň pomalého a melancholického rázu. Hudebně i textově je kombinací indián ských a evr. prvků. tritonus — interval tří celých tónů, tj. zvět šená kvarta (např. j-h). V gregoriánském chorálu i raném vícehlasu byl t. zakázán (diabolus in musica), později povolen s pod mínkou, že bude správně rozváděn. Triumfální pochod — pochod z 2. dějství Verdiho opery Aida.
665
Triumfální symfonie Triumfální symfonie — jediná symfonie B. Smetany, E dur, 1853-54. Trojan Václav (1907—1983) — čes. skladatel,
nár. umělec. Studoval pražskou konz., mistr, školu u V. Nováka a čtvrttónové od dělení u A. Háby. Byl režisérem v Cs. roz hlase v Praze (1937—45), hud. dramatur gem kresleného filmu (1945—46), lektorem div. a film, hudby na AMU (1949-62). Zcela osobitý skladat. typ; vrcholné mist rovství, novou poetičnost, vtip a humor uplatnil v konc. i užitých žánrech. Proslul jako autor hudby k loutkovým filmům J. Trnky (mj. Špalíček, 1946—48, Císařův slavík, 1948, Čertův mlýn, 1951, Bajaja, 1951, Staré pověsti české, 1954, Osudy dob rého vojáka Švejka, 1954, Sen noci svato jánské, 1960). Napsal dětskou operu Kolotoč (1939), skladby kom., vok. zábavné a taneč ní, mnoho úprav, suit a pásem, orch. Poe tickou suitu (1969), Shakespearův úsměv (1970), Symfoniettu (1971), Concertino pro trubku a orch. (1977), balet Sen noci svato jánské (1979), pro sóla, sbor a orch. čtyř dílnou jevištní báseň Zlatá brána (K. Plicka, 1973) aj. Trojkoncert C dur (Tripelkonzert) — sklad ba L. v. Beethovena pro housle, violoncello, klavír a orch., op. 56, 1803—1804, proveden 1814. trojzvuk -• akord Trolda Emilián (1871-1949) - čes. hud. his torik. Hud. vědu studoval ve zralém věku na KU u Z. Nejedlého a O. Zicha. Význam
666
ný badatel o čes. hudbě 17. a 18. stol. Shro máždil obrovskou sbírku čes. skladeb z této doby, z nichž většinu spartoval či transkriboval do moderní notace. Napsal četné studie a články z tohoto oboru. tromba marina — trumšajt trombita — dřevěný kónický bezdírkový aerofon s otevřeným koncem, dlouhý 170 až 550 cm, s možností diatonického tóno vého projevu. Tóny jsou tvořeny přefukováním. Používala se téměř ve všech horských oblastech Slovenska, též v Ru munsku, Ukrajině, Polsku, Rakousku k sig nalizaci (-► alpský roh). trombón — pozoun tropus — jedna z nejdůležitějších forem gregoriánského chorálu, kt. vznikla po jeho rozšíření v celé íránské říši a na britských ostrovech (8. a 9. stol). T. vznikal přidáním nebo vkládáním melodií a textů k tradič ním gregoriánským melodiím jako jejich ozdoba. Tvorba t. kvetla zvi. v 10.—12. stol. Jedním z největších center jejich tvorby byl klášter Sankt Gallen v dnešním Švý carsku. Tridentský koncil v 16. stol, defini tivně vyloučil t. z liturgie. trouby — nátrubkové nástroje Trubadúr (II Trovatore) — opera G. Verdiho, libreto S. Cammarano a L. E. Bardare podle A. G. Guttiereze. Premiéra Rím 1853. Romantický námět ze špan. středověku. trubadúři — provensálští představitelé středověké rytířské písňové lyriky (12.—13. stoL). Své písně zpívali sami, nebo je svě řovali — ménestrelům (— žonglérům). Ústředním tématem byla galantní láska, hrdinské příběhy z křižáckých výprav, ak tuální události atd. Hl. hud. druhy byly vers a canzo. K nejznámějším t. patřili -* Marcabru, Bemart de Ventadorn, — Peire Vidals, Raimbaut de — Vaqueiras. trubka — žesfový nátrubkový aerofon (— nátrubkové nástroje) s kovovou cylindric kou trubicí, kt. až do 19. stol, používal jen přirozené řady tónů. Proto měl delší trubici
třídílné strunné nástroje a nejlépe se uplatňoval ve vysokých polo hách (— clarino). Dnešní typ s -* ventily vznikl zač. 19. stol, a ustálil se v ladění B nebo C (ojediněle i F, v dech, hudbě Es i B bas). Psaný rozsah (fis)g- c^es3). trubkové nástroje — cylindrické — nátrubkové nástroje. Vyvíjely se od starověku přes tubu a buccinu a středověkou businu vých. původu v různých velikostech. Od 13. stol, se odděluje zřetelně větší druh, kt. v 15. stol, vyúsťuje do tahového (též snižcového) -» pozounu. Menší druhy se ustalují v 15. stol, ve vyšších polohách na vlast ním typu -► trubky s příznačně protáhlým smyčkovým vinutím. trumšajt, tromba marina — primitivní
smyčc. nástroj, rozšířený ve 14.—18. stol., s korpusem ve tvaru prodlouženého trojbokého jehlanu. Měl obyčejně 1 strunu se zvláštní kobylkou. Jedna její nožička byla přilepena k víku a druhá, volná, se desky jen mírně dotýkala. Tlakem smyčce na stru nu, na níž se hrálo jemným (flažoletovým) dotekem prstů, vydával nástroj pronikavý bzučivý tón, podobný zvuku trubky. Užíval se hlavně k signalizaci. truvéři — severofranc. představitelé středo věké rytířské písňové lyriky (pol. 12.—pol. 13. stol.). Na rozdíl od —■ trubadúrů užívali starofranštiny. Nejvýznamnějšími předsta viteli t. byli Blondel de Nesles, — G. Brulé, Moniot ďArras, Thibaut de Champagne a — Adam de la Halle. Hl. hud. druhy byly rotrouenge, -* virelai, -» balada, —• rondeau a chanson (— canzona) (všechny jedno hlasé). trylek -» omamentika Třanovský Jiří (Tranoscius, 1592-1637) čes. evangelický kněz a básník, exulant. Působil na Moravě a ve Slezsku, na Slo vensku v Oravském zámku a v Lipt. Mi kuláši. T. je autorem několika duchovních písní, z nichž nej důležitější vydal v kan cionálu Cithara Sanctorum (1636), zákl. zpěvníku evangelické církve na Slovensku. T. napsal i sbírku čtyřhlasých ód Odarum sacrarum sivé Hymnorum (1629).
třetí proud (angl. third stream) — experi menty v oblasti syntézy evr. a jazzové hud by (zejm. v 60. letech), navazující na období -• symfonického jazzu a — progresivního jazzu. Z jazzových hudebníků se na nich po dílejí např. D. Brubeck, J. Giuffre a J. Le wis, z klasicky orientovaných skladatelů M. Babbit, A. Hodeir, R. Liebermann a G. Schuller, kt. je i teoretikem hnutí (u nás např. P. Blatný, J. Hnilička). Tři jezdci — mužský sbor B. Smetany na slova J. Jahna, 1862. Tři poémy na slova H. Michauxe — sklad ba pro sbor a orch. W. Lutoslawského, 1963. Tři přání (Trois souhaits) — opera B. Mar tinů, libreto G. Ribemont-Dessaignes, 1928 až 1929, premiéra Brno 1971. Jedna z prv ních oper užívajících filmové projekce. Tři vlasy děda Vševěda — opera R. Karla na vlastní text podle staré pohádky. Kom ponována 1944 tajně v nacistickém vězení. Rekonstruoval a instrumentoval Z. Vostřák. Premiéra v Cs. rozhlase 1948. třídění hudebních nástrojů — v dějinách hudby mnohokrát opakované pokusy o kla sifikaci používaných nástrojů podle různých hledisek. Staré orientální kultury třídily své nástroje podle materiálu, z něhož byly vy robeny (Čína) nebo podle stavby (Indie). Evr. středověká teorie členila nástroje na strunné, dechy a bicí, čímž vyjadřovala i jejich hodnocení (strunné stály nejvýše, protože se na nich vysvětlovala teorie). Až do nové doby se pak v evr. hud. praxi ná stroje cenily více méně podle své schop nosti vyhovět charakteru vládnoucího hud. stylu (v baroku se cenila schopnost akordické hry, v romantismu zpěvný tón ap.). Nové klasifikační pokusy se objevily před rokem 1900, všeobecně se prosadila systematika Sachsova a Hombostelova (1914), jejímž hl. hlediskem je způsob tvoření zvu ku (idiofony — samoznějící, chordofony — strunné, membranofony — nástroje se zně jící blánou, aerofony — nástroje se znějícím sloupcem vzduchu). V dalších desetiletích se objevila — ale neprosadila — i další tří dění. třídílná forma — písňová forma třídílné strunné nástroje — dvojdílné strunné nástroje
667
Třígrošová opera
Třígrošová opera — Žebrácká opera Třírohý klobouk (El Sombrero de třes Picos) — balet M. de Fatly, libreto M. Sierra podle P. Alarcóna, choreograf L. Mjasin, premiéra Londýn 1919. tuba — 1. nátrubkový nástroj římského vojska. — 2. ve středověku větší -* trubka. — 3. basový typ -» zpěvorohů ve tvaru U
(tubový tvar), postavený 1835. Podnítil stav bu příbuzných nástrojů v hlubších polo hách v různém ladění, tzv. tubových ná strojů. Dnešní vlastní kontrabasová t. v ladění B má rozsah (B2) El — b (f1), vzác nější je basová t. v ladění F s rozsahem (Ft) Hj — fl (bl). Obě se píší v basovém klíči netransponovaně. Jejich obdobou je — helikón. Tenorová tuba -» eufonium. Tucker Richard (1913—1975) — amer. tenorista. Svou pěveckou kariéru zahájil jako židovský kantor, od debutu v Metropolit ní opeře 1945 patřil mezi hvězdy tohoto divadla. Vynikal zvi. v italsko-franc. reper toáru. V USA považován za Carusova dě dice a za největšího tenoristu amer. pů vodu. Tuček René (nar. 1936) — čes. barytonista. Zpěvu se učil v Plzni a u Z. Otavy v Pra ze. Do 1960 působil krátce u oper v Plzni a Ces. Budějovicích, pak v Brně a od 1971 v ND v Praze, kde vytvořil četné čelné role čes. i svět, barytonového repertoáru. Od 1973 působí rovněž pedagogicky na AMU. Tudor David (nar. 1926) — amer. klavírista. Studoval ve Filadelfii a New Yorku. Od 1948 se věnuje interpretaci souč. a expe rimentální tvorby. Spolupracuje s J. Cá pem.
668
Tuchmanov David (nar. 1940) — sov. skla datel. Laureát ceny moskevského Komso molu za vlastenecké a angažované písně a současně novátor sov. — rocku. Význam pro jeho tvorbu má první suitová deska Jak krásný je svět (1973) a album Na vlnách mých vzpomínek, na němž se zpívá ruský, angl., franc., něm. i polský, hraje sov. All Star Band, texty jsou vybrány z klasických veršů rus. a svět, básníků, autor sám hraje na akustické i elektrické piano, varhany a syntezátor. Spojující námět: život a jeho věčné pravdy a hodnoty. Tulebajev Mukán Tulebajevič (1913—1960) — kazašský skladatel, nár. umělec SSSR. Absolvoval moskevskou konz. u N. Mjaskovského a V. Fereho. Autor stát, hymny Kazašské SSR (1945). Napsal opery Amangeldy, Biržan a Sara, kantátu Záře komu nismu, orch. fantazii na kazašské téma, sbory, písně, scén, a film, hudbu. Tulikov Serafim Sergejevič (nar. 1914) — rus. skladatel a klavírista. Absolvoval mos kevskou konz. u V. Bělého. Napsal mnoho úspěšných písní věnovaných boji za mír, straně, mládeži a Sov. armádě (My za mir, Armáda míru, Pochod sov. mládeže), sym fonii, operetu, film, hudbu aj. Tůma František (1704—1774) — čes. skla datel. Studoval v Praze, podle tradice, již zachytil ve svém slovníku -* J. B. Dlabač, u B. M. Černohorského a ve Vídni u J. J. Fuxe. Byl ve Vídni kapelníkem hraběte Kinského a císařovny Alžběty. V Praze pů sobil i jako pěvec a ve Vídni vynikl jako virtuos na violu da gamba. Autor cenných děl, v nichž spojuje barokně důkladnou polyfonní práci s raně klasickou plynulostí a lehkostí výrazu, předjímající místy W. A. Mozarta. Napsal triové sonáty, orch. parti ty, asi 10 symfonií a četné chrámové sklad by: asi 30 mši, Stabat mater, Miserere, Magnificat, Rekviem, Responsoria pro veli konoční týden, Pašijové zpěvy pro sbor a varhany aj. Tundcr Franz (1614—1667) — něm. sklada tel a varhaník. Působil v Gottorpu a Lůbecku, kde pořádal pověstné Abendmusik. Část jeho varh. skladeb se nachází v lůbecké varh. tabulatuře (7 chorálů, 4 preludia). Turandot — opera G. Pucciniho, libreto G.
two beat
Adami a R. Šimoni podle C. Gorziho a F. Schillera. Premiéra Milán 1926. Po sklada telově smrti (1924) dílo dokončil F. Alfano. Monumentální lyrické drama s pohádkově symbolickým obsahem a čin. hud. kolori tem. Turangálila — symfonie o 10 částech O. Messiaena, 1946—48. turecká hudba — je příznačnou odnoží persko-arab. hud. kultury. Charakt. znaky zdejšího — dodnes živého — folklóru jsou pentatonika, velká rozmanitost modů (25 zákl. a kolem 60 odvozených) a zvi. kom plikovaná rytmika. Bohoslužebný zpěv a hud. teorie se od přijetí islámu vyvíjely v rámci tohoto komplexu hud. kultury. V období otomanského impéria několikrát rozkvetla světská hudba. Zlatým věkem t. h. bylo zejm. 17. a 18. stol., kdy vynikli skladatelé Itri a Dede Efendi. V Evropě, ohrožované od pádu Cařihradu tur. expan zí, byla až do zač. 19. stol, populární tur. vojenská (janičárská) hudba, kt. ovlivnila charakter evr. vojenské hudby a lákala ke komponování „alla turca“ (W. A. Mozart, L. v. Beethoven). Zač. 20. stol, se tur. skla datelé začínají zajímat o autentický folklór a pokoušejí se čelit úpadku své lid. hudby. Po vzniku Tur. republiky (1922) tyto snahy zesílily, umocněné i folklorizujícími tenden cemi v moderní hudbě. K nejvýznamněj ším tur. skladatelům 20. stol, patří Ismail Zubdu, — A. A. Saygun, Džemal Rešid, Nesil Kazim Akses. Turecký pochod (Alla turca) — 1. třetí část klav. sonáty A dur, K. s. 331, W. A. Mozar ta. — 2. -» Ruiny aténské. Turek v Itálii (Il Turco in Italia) — opera buffa G. Rossiniho, libreto F. Romani. Pre miéra Milán 1814. Turína Joaquin (1882—1949) — špan. skla datel a klavírista. Studoval v Madridu a Paříži (mj. u V. ďlndyho). Působil též jako hud. kritik. Po M. de Fallovi je pokládán za nej významnějšího špan. skladatele. Díla: symf. básně, Fantastické tance pro orch., taneční suity, opery (Margot, Jardin de Oriente), kom., instr, (zejm. kytarová) a písňová tvorba. Turk Daniel Gottlob (1750-1813) - něm. skladatel. Studoval v Drážďanech a Lip
sku (u J. A. Hillera). Působil v Halle jako varhaník, později jako prof, a hud. ředitel. Z jeho rozsáhlé tvorby dodnes žijí skladby pro mládež. Turner Robert Comrie (nar. 1920) — kanad ský skladatel. Studoval v Londýně, působí jako pedagog na kanadských univerzitách. Autor symfonie, předehry, smyčc. kvarte tů, instr, a vok. skladeb aj. Turski Zbigniew (nar. 1908) — pol. sklada tel a dirigent. Studoval na konz. ve Varša vě. Působil v rozhlase a Baltické filhar monii, 1959—60 předsedou Svazu polských skladatelů. Díla: Sinfonia da camera, 2. symfonie Olympijská, 3. symfonie, 2 housl. koncerty, rozhl. opera Rozmówki na 4 fe jetony «S. Grodzieňské, balety Vernisáž, Tytania i osiol, 2. smyčc. kvartet aj. tutti (-ty, it.) — všichni; znamení, že po sólistovi mají nastoupit všichni účinkující, tvarová psychologie -* hudební psycholo gie Tvrdé palice — komická opera o 1 dějství A. Dvořáka, libreto J. Štolba, 1874. Pre miéra Praha 1881. Twardowski Romuald (nar. 1930) — pol. skladatel. Studoval klavír a kompozici na konz. ve Vilnu, skladbu u B. Woytowicze ve Varšavě a u N. Boulangerové v Paříži. Díla: klav. koncert, Suita ve starém slohu pro orch., Antifony pro 3 nástr. skupiny, sbory a skladby pro různé vok. ansámbly, opery Cyrano de Bergerac, Tragedyja albo rzecz o Janie i Herodzie, Lord Jim (podle J. Conrada), Marie Stuartovna, baletní pan tomimy (mj. Král je nahý podle H. Ch. Andersena) aj. twist — módní společenský tanec 1. pol. 60. let původem z Ameriky, charakt. zejm. svým rytmem, kt. je syntézou rytmů -» rock and rollu s latinskoamer. rytmy. Jeho svět, nástup začal 1961. Takt l/r„ v tempu 40—46 taktů/min. Charakt. rytmická figura:
*1 ř ř ř r two beat (tú bít, angl.) — způsob jazzové interpretace, v níž se zdůrazňuje 1. a 3. 669
Tylovo divadlo
doba ve čtyřdobém taktu. Tylovo divadlo — Stavovské divadlo Tým brněnských autorů — skupina sklada telů, pracujících společně na skladbách. Založil jej 1967 A. Piňos, dalšími členy jsou
— A. Parsch, — M. Stědroň, — R. Růžička. Společné skladby: Peripetie pro orch. a magnetofonový pás (1968), Divertissement pro klavír, harfu a kom. orch. (1968), vok. symfonie Ecce homo (1969), Hlasová ver nisáž pro soprán, baryton a kom. ansámbl (spolu s J. Bergem a M. IStvanem, 1969), Hrabě Haugwitz návštěvou na kroměřížském panství pro smyčc. kvarteto (1970), L’idiglio in famiglia Haugwitz pro kytaru, klarinet a smyčc. kvartet (1970), konkrétní a elektronické skladby Mlčení ptáčků v lese (1970), Hudba k výstavě vltavínů (jen Parsch a Stědroň), Kuře krákoře (jen Parsch a Stědroň) aj. týmová kompozice — společná skladba ně kolika autorů. Z minulosti jsou takové sku pinové kompozice známy ojediněle, např. opera členů -*■ Mocné hrstky Mlada, Symfonietta vytvořená Dvořákovými žáky v jeho komp. třídě, či společná hudba -* pařížské Šestky ke Cocteauovým Svatebča nům na Eiffelce. Pod názvem t. k. jsou míněny především soudobé skladby v mo derních technikách, komponované skupi nově, jaké u nás vytváří např. -* Tým brněnských autorů. Předpokladem je rov nocenná tvůrčí účast autorů; za t. k. nelze tedy považovat např. pop. nebo film, hud bu, k nimž jeden autor „dodá“ melodie, druhý je harmonizuje, třetí instrumentuje ap. tympán, kotel — laděný membranofon asij ského původu, kt. se dostal do Evropy
za křižáckých výprav; v podstatě kovový kotel potažený kůží. V orch. se vyskytuje obyčejně ve dvojici. Napínání kůže, a tím i ladění, se od 16. stol, dělo pomocí šrou bů, od 19. stol, různými urychlujícími sy stémy pomocí pedálů. Dvojice t., z nichž větší nástroj má rozsah (D)F — c(d) a menší (A)B — f(a), ladí se navzájem v kvartě nebo kvintě. V nové době lze přelaďovat i v prů běhu hraní, hrát glissando ap. Od novoromantismu se v orch. užívá i většího počtu tympánů: v Berliozově Fantastické symfo nii např. čtyř, ve Stravinského Svěcení jara pěti. Týnský Richard (1909-1974) - čes. diri gent. Studoval na brněnské konz. varhany, skladbu a dirigování. Po působení v brněn ském rozhlase šéf rozhl. orch. v Bratislavě (1949—54) a Filharmonie pracujících v Gott waldově (1954—57). Casto hostoval v za hraničí (Lipsko, Peking, Bydhošf), od 1960 doc. na JAMU.
ukrajinská hudba
u U. C. — una corda Učeň čaroděj (L’apprenti sorcier) — symf. scherzo P. Dukase podle Goethovy básně. Poprvé provedeno 1897. Učitel (Der Schulmeister) — název Haydnovy symfonie č. 55, Es dur, 1774. Udatný král — opera A. Moyzese. Text podle Krále Svatopluka J. Hollého. Pre miéra Bratislava 1967. Údolí zvonů (La vallée des Cloches) — klav. skladba M. Ravela ze sbírky — Zrca dla, 1905. Údolí nového království — cyklus písní V. Nováka, op. 31, na slova A. Sovy, 1903. Uggé Emanuel (1900—1970) — čes. hud. spi sovatel a organizátor. První čes. teoretik a kritik jazzové a moderní taneční hudby. Redigoval edice různých gram, firem, na psal četné články, rozhl. relace a kritiky, byl poradcem jazzových orch. Uhde Hermann (1914—1965) — něm. basbarytonista. Studoval a debutoval v Bré mách. První velké úspěchy získal v Ham burku, Vídni a Mnichově (1951—56), 1955 začal hostovat v Metropolitní opeře, 1957 až 1961 člen Vídeňské stát, opery. Vystu poval na předních evr. scénách. Uherské rapsódie — 19 klav. skladeb F. Liszta, 1846—85. Někt. byly později zpraco vány pro orch. Nejznámější je druhá, cis moll, a patnáctá, a moll (Rákócziho po chod). Uherské tance (Ungarische Tanze) — 21
Uherský tanec č. 5
skladeb (4 sešity) J. Brahmse, pův. pro čtyřruční klavír, 1852—69, později v orch. zpracování, 1874. Uhl Alfred (nar. 1909) — rak. skladatel. Studoval u F. Schmidta ve Vídni, též v řa dě evr. měst. Od 1943 prof, na Hud. akade mii ve Vídni. Od 1970 předseda rak. Společ
nosti skladatelů a hud. nakladatelů. U. je představitelem neoklasických tendencí v ra kouské hudbě. Autor orch. skladeb, Koncertantní symfonie pro klarinet a orch., opery-baletu Katzenmusik, operní detek tivky Mysteriózní pan X, oratoria Gilgameš, kom., scén, a film, hudby. Uhl Fritz (nar. 1928) — rak. tenorista. Stu doval ve Vídni, zpočátku zpíval v opere tách. 1950 debutoval ve St. Hradci jako operní pěvec, od 1958 působí v Mnichově. Hostuje ve Vídni, Stuttgartu a Bayreuthu. Je jedním z nej významnějších wagnerov ských tenoristů. Uhlíř Jan (1894-1970) - čes. skladatel a vojenský kapelník. Studoval na pražské konz. Velitel vojenské hud. školy, později inspektor vojenských hudeb. Instrumento val více než 200 skladeb pro dech. orch. Autor pochodů, valčíků, kvapíků aj. Ujfalussy József (nar. 1920) — maď. muzi kolog. Studoval na univerzitě v Debrecíně a na Vysoké hud. škole v Budapešti, kde od 1955 přednáší hud. estetiku a teorii. Patří k nejlepším znalcům díla B. Bartáka. Napsal Hudební obraz skutečnosti (česky 1967) aj. ukrajinská hudba — v lid. hudbě se ujaly vedle prastarého slovan. základu i vlivy sousedních kultur (pol., maď., tur. a přiro zeně rus.). K nej svéráznějším písňovým druhům patří epické recitativní dumky. Lyrické písně jsou zprav, diatonické a vy nikají melodickou krásou. Nejsou však vzácné ani pentatonické písně. V lid. in strumentáři dominuje -* kobza, gudok a — bandura. Na území Ukrajiny začíná již v 10. stol, proces transformace byzantského bohoslužebného zpěvu a vývoje vlastního církevněslovanského „raspevu“. Kyjev byl důležitým centrem duchovního zpěvu i ve stoletích pozdějších. Jeho pěvecká škola v 16. a 17. stol, zprostředkovala a adapto vala styl záp. polyfonie na východoslovan. bohoslužebný zpěv (M. Dyleckij). V 18. stol, kladli skladatelé ukraj. původu základy rus. hudby ve stylu it. předklasicismu (— D. Bortňanskij, -» M. Berezovskij). V 19. stol, se stává důležitým hud. centrem Kyjev a Lvov. Ze zakladatelů vynikají S. S. Hulak-Artemovskij, —■ N. Lysenko a jím in-
671
ukulele spirovaní skladatelé, navazující na ukraj. folklór: K. Stecenko, J. Stepovýj, M. Leontovyč. Po revoluci se uplatnilo několik dal ších generací ukraj. skladatelů, většinou pokračujících ve slohové orientaci svých předchůdců. Nejvýznamnějšími zjevy po revoluční u. h. jsou -* L. Revuckij, -* B. Ljatošinskij, — M. Kolessa, -» A. Stoharenko, -» K. Dankevič, — J. Mejtus, A. Kes-Anatolskij, G. Majboroda, z mladších L. Hrabovskij, L. Kolodub. ukulele — havajský lid. čtyřstrunný drnka-
cí chordofon, podobný malé kytaře, s růz ným laděním, obyčejně al—dl—fisl—hl, při čemž 1. struna se notuje o oktávu níže (jako malé a). Užívá se i v tanečních orch. Ulehlová Ludmila (nar. 1923) — amer. skladatelka čes. původu. Dcera čes. hous listy. Studovala u Gianiniho na Manhattan School of Music, kde sama učí od 1954. Z řady skladeb orch. a kom. jsou někt. inspirovány slov. lid. písní (Slovak Phan tasy pro klavír), z dalších: Suita pro orch., 3 sonety pro soprán a orch., smyčc. kvar tet, Variace na Bachovo téma pro klavír. Je i autorkou učebnice moderní harmonie Contemporary Harmony (1966). umělá hudba — souhrnné označení pro veškerou hud. tvorbu, vzniklou individuál ním tvůrčím aktem jednoho skladatele (vý jimečně i skupiny či týmu skladatelů). Označení u. h. se užívá zejm. v protikladu k pojmu lid. hudba, jež vzniká a přetváří se průběhem času v kolektivním tvůrčím procesu. Umělecká beseda — spolek pro pěstování čes. uměl, kultury, ustavený 1863 z pod nětu umělců, scházejících se u F. Pivody. Měla odbor hud., lit. a výtvarný s vlastními předsedy a jednateli. Hud. odbor U. b. vy víjel činnost komp., vydavatelskou, organizátorskou a osvětovou. K vydáváni děl čes. skladatelů byla založena Hudební matice (1871), jejím orgánem byl časopis Dalibor
672
(1873—75). Odbor vydával ještě Branbergrova Smetanu (1906—07), Hud. revui (1908 až 1920) a Listy Hud. matice — Tempo (1922-48). Činnost U. b. právně zanikla 1972. umělecké svazy — dobrovolné, výběrové, ideové organizace umělců, kritiků a teore tiků uměni, kt. vznikly po 2. svět, válce v lidově demokratických zemích po vzoru příslušných uměl, svazů SSSR. V hud. ob lasti byl u nás dán počátek tohoto insti tucionálního vývoje v únoru 1946 založením Syndikátu čes. a Syndikátu slov, skladate lů, kt. sdružovaly profesionální hudebníky ještě na stavovském základě. Vlastní Svaz čs. skladatelů (zkr. SCS) jako ideová orga nizace s dvěma nár. sekcemi vznikl v květ nu 1949. Předsedou byl zvolen O. Jeremiáš, později zastávali tuto funkci V. Dobiáš, J. Pauer, V. Neumann. Ze slov, sekce vznikl 1955 — Zváz slovenských skladatefov (zkr. ZSS). Nový vývoj nastal po roce 1968. Na mimořádném sjezdu SCS v únoru 1969 byly v souvislosti s federálním uspořádáním stá tu utvořeny rovnoprávné nár. svazy, tedy vedle ZSS také Svaz skladatelů Ces. soc. republiky. Zatímco ZSS si i nadále udržo val kontinuitu, čes. svaz zanikl v prosinci 1970 a místo něho vznikl Svaz čes. sklada telů a koncertních umělců (zkr. SCSKU). Předsedou jeho přípravného výboru byl J. Páleniček, po definitivním ustavení SCSKU se stal předsedou L. Železný, po něm J. Seidel. Předsedou ZSS je od 1982 O. Ferenczy. V lednu 1978 byl znovu usta ven federální Svaz čs. skladatelů zahrnující ZSS a SCSKU. Jeho prvním předsedou byl zvolen A. Očenáš, od 1982 Z. Nováček. Umění fugy (Die Kunst der Fuge) — po slední, nedokončený cyklus skladeb (15 fug a 4 kánony) J. S. Bacha, 1749—50, určený pravděpodobně pro varhany. Umiňská Eugenia (1910—1980) — pol. hous listka. Studovala ve Varšavě, Praze (O. Šev čík) a Paříži (G. Enescu). Vynikající interpretka děl K. Szymanowského a H. Wieniawského. Od 1963 prof, na krakovské konz. un poco (póko, it.) — trochu, o něco méně, una corda (ko-, it.) — na jedné struně. U klavíru použiti levého pedálu.
Ústřední hudba federálního ministerstva vnitra undecima — interval undecimový akord — šestizvuk terciové stavby. Např. dominantní u. a. v C dur: g-h-d-f-a-c. underground (andrgraund, angl.) — termín označující komplex postojů a projevů části mládeže záp. kapitalistických zemí 60. let, jejichž společným rysem byla živelná a často záměrně provokativní negace stabili zovaných konvencí a norem buržoazní spo lečnosti. V hud. rovině se u. prosadil zejm. v rámci — rocku (F. Zappa a skupina Mo thers of Invention, skupina The Fugs aj.). V 70. letech ztratilo hnutí u. masový cha rakter. Undine — 1. opera E. T. A. Hoffmanna po dle pohádky F. de la Motte-Fouquého. Premiéra Berlin 1816. — 2. opera A. Lortzinga na tentýž námět. Premiéra Magde burk 1845. ungaresca (Ungarischer Tanz, chorea hungarica atd.) — taneční skladby zachované ve sbírkách od 16. stol. Do 18. stol, je první •část v sudém taktu, druhá třídobou obmě nou se zachováním melodie první části. Šlechtický tanec, na nějž působila domácí lid. kultura. unisono (-yzó-, it.) — jednohlasně. Únos ze serailu (Die Entfůhrung aus dem Serail) — opera (singspiel) W. A. Mozarta, libreto C. F. Bretzner a G. Stephanie. Pre miéra Vídeň 1782. Urbanec Bartoloměj (1918-1983) — slov, skladatel a dirigent. Skladbu studoval na konz. v Bratislavě u A. Moyzese a E. Suchoně, dirigováni u K. Schimpla a V. Talicha. Byl dirigentem SEUK, pracovníkem
Cs. rozhlasu, 1958—61 tajemníkem ZSS, poté v Nitře. U. komponoval opery (Pani úsvitu, Tanec nad plačom, Majster Pavol), písňové a sborové skladby s orch., kom. a orch. skladby (smyčc. kvartet, dech, kvin tet, koncert pro klavír a orch., předehra pro orch. Bratislava, symf. báseň Nitra aj.), četné úpravy lid. písni. Urbanec Rudolf (1907—1976) — čes. sklada tel a dirigent. Studoval housle a dirigování na konz. v Praze. Vynikl jako dirigent předních dech, orchestrů a instrumentátor pro dech, obsazení. Působil rovněž jako hud. režisér Supraphonu. Napsal řadu pop. skladeb pro dech, hudbu. Ursínyová Terézia (nar. 1942) — slov, muzikoložka a kritička. Studovala hud. vědu v Bratislavě, řadu let působila jako redaktorka Hudobného života a současně jako pracovnice ZSS. Knižní práce: Cesty ope rety (1982). Ursuleacová Viorica (nar. 1899) — rum. sopranistka. Studovala ve Vídni a Berlíně (mj. u L. Lehmannové). Působila ve Frank furtu, Vídni, Drážďanech, Berlíně a Mni chově. Jako manželka -* C. Krausse měla blízký vztah k tvorbě R. Strausse. Vystu povala i v zahraničí. Ussachevsky Vladimir (nar. 1911) — amer. skladatel rus. původu. Od 1930 žije v USA, studoval na tamějších univerzitách; od 1947 pedagog na Columbijské univerzitě. Spolupracovník O. Lueninga v oblasti elek tronické hudby. Dila: Téma s variacemi, klav. koncert, Jubilee Cantata, Sonic Con tours pro magnetofonový pás a nástroje aj. Ústřední hudba Československé lidové ar mády — přední čs. velký dech. orch. Vznik la roku 1950. Má bohatý repertoár nejen s pův. tvorbou pro své obsazeni, ale i s úpravami symf. pop. repertoáru (Dvo řák: Slovanské tance aj.). Počínaje vy stoupeními na svět, výstavě v Bruselu 1958 dosáhla i řady mezinár. úspěchů. Prvními dirigenty byli — J. Praveček, H. Sluka, K. Šťastný aj., do 1981 E. Kudelásek, dnes J. Brejšek a K. Bělohoubek. Ústřední hudba federálního ministerstva vnitra — velký dech, a estrádní orch. v Pra ze. Hraje bohatý repertoár tradičních i no vých skladeb tanečních, poslechových, es
673
Ustvolská
trádních i tzv. vyššího populáru. Vznikla 1954, prvními kapelníky byli J. Novák, P. Staněk a K. Vlasák, dnes je náčelníkem S. Horák a druhým dirigentem V. Kempe. Ustvolská Galina Ivanovna (nar. 1919) — rus. skladatelka. Studovala v Leningradě u D. Sostakoviče; od 1948 prof, tamějšího hud. učiliště. Díla: symfonie, 2 klav. kon certy, symf. báseň Ohně v stepi, Poéma o míru, kom. hudba, drobné instr, skladby, písně, scén, a film, hudba. Útěchy (Consolations) — cyklus 6 klav. skladeb F. Liszta, 1849—50. Utonulá — mužský sbor P. Křížkovského, 1848, přepracován 1860. Uťosov Leonid Osipovič (1895—1982) — rus. estrádní zpěvák a dirigent, nár. umělec SSSR; 1928 založil a vedl estrádní orch., později Stát, estrádní orch. RSFSR. Utrechtské Te Deum (Utrechter Tedeum) — chrámová skladba G. F. Hándela, 1713. Utrpení sv. Sebastiána (Le Martyre de St. Sébastien) — mystérium C. Debussy ho na text G. ďAnnunzia, 1911. uzavřené číslo — árie Uzelac Milivoj (nar. 1919) — čes. dirigent a skladatel. Působil ve — FISYO v Praze, pak šéfdirigent AUS VN, od 1963 šéfdiri gent Hud. divadla v Karlině. Častěji vy stupuje v Polsku a v berlínském rozhlase. Napsal hudbu k řadě dokumentárních filmů. Uzunov Dimiter (nar. 1930) — bulh. tenorista. Studoval u Ch. Brmbarova v Sofii. Úspěšný na mezinár. soutěžích (Praha, Pa říž). Clen opery Velkého divadla v Moskvě a Vídeňské stát, opery. Patří mezi přední souč. tenoristy.
užitá hudba — obsahově nevyhraněný ter mín, kt. se často používá ve významu pop., resp. zábavné hudby. V nejširším smyslu všechna hudba, v níž nejsou v popředí autonomní estetické funkce, ale funkce zá bavy (hudba k tanci), výchovy (instruktiv ní tvorba) atd. užitková hudba — obsahově nevyhraněný termín, kt. se často používá ve významu pop., resp. zábavné hudby. (Běžně užívané členění hudby na zábavnou a vážnou není ovšem věcně přesné; v obou oblastech je zahrnuta i hudba, odporující svou povahou těmto označením.) U. h. plní tzv. „primár ní“ funkce, které včleňují h. bezprostředně do sociálního bytí, do procesu uspokojování zákl. lidských potřeb. H., plnící tzv. funkce „sekundární“, se začleňuje spíš do spole čenského vědomí (se zvýrazněním funkce estetické a poznávací). Proto u. h. bývá někdy označována jako h. funkcionální v protikladu k h. artificiální (H. H. Eggebrecht), v čes. hud. vědě se od konce 70. let užívá polaritních termínů hudba artificiál ní — hudba nonartificiální. H. Besseler označuje u. h. jako Umgangsmusik proti Darbietungsmusik. Jsou však přechodové jevy, kt. oscilují mezi oběma oblastmi (např. někt. uměl, etudy, mající užitkový instruktivní charakter i charakter uměl.). Rozštěpení obou oblastí nastalo v podmín kách industriální civilizace a dosud pokra čuje (T. W. Adorno ve vztahu k u. h. ho voří dokonce o degeneraci sluchu). Je však nutno odmítnout myšlenku, že vše, co patří do u. h., je nehodnotné a úpadkové. Kromě toho dochází i k tendencím integrujícím (např. tzv. — „třetí proud“ v jazzu ap.).
Vačkář D. C.
V V+W, Voskovec a Werich; Jiří V. (1905 až 1981) a Jan W. (1905-1980), češti div. autoři, režiséři, herci, zpěváci a Aiv. podni katelé. Do čes. hud. kultury zasáhli zejm. jako autoři umělecky cenných, z osobité poetiky rostoucích písňových textů pro vlastní revuální hry, k nimž komponoval hudbu — J. Ježek. Jejich společné půso beni v -• Osvobozeném divadle v Praze 1927—38 přineslo čes. pop. hudbě trvalé hodnoty. V podvečer — selanka Z. Fibicha pro velký orch., op. 39, 1894. Úryvek z ni znám jako — Poem. V přírodě — dram, předehra A. Dvořáka, op. 91, 1891—92. První část trilogie Příro da, Život a Láska. V studni — opera o 1 dějství V. Blodka, libreto K. Sabina. Premiéra Praha 1867. Jedna z nejoblíbenějších čes. komických oper. V Tatrách — symf. báseň V. Nováka, op. 26, 1902, přepracována 1907. Vacek Karel (1902-1982) - čes. skladatel,
hráč dech, nástrojů (zejm. trumpetista), zpěvák, nár. umělec. Působil ve vojenských a zejm. zábavních a tanečních orch., 1935 až 1938 byl členem orch. Osvobozeného di
vadla. Autor mnoha tanečních a pochodo vých písní, z nichž některé dosáhly svět, ohlasu a četné zlidověly (Cikánko ty krás ná, Nikdy se nevrátí pohádka mládi, Čtyři páry bílých koní, U našich kasáren aj.). Vacek Miloš (nar. 1928) — čes. skladatel.
Studoval na pražské konz. a AMU u J. Říd kého. Věnuje se zejm. jevištní tvorbě. Díla: opery Jan Želivský (1956), Romance pro křídlovku (1981), Bratr Žak (1981), Kocour Mikeš (komická pro děti, 1982), balety Komediantská pohádka (1957), Vítr ve vla sech (1961), Milá sedmi loupežníků (1966), Meteor (1966), muzikály Madame Sans-Géne (1968) a Vítr z Alabamy (1970), orch. Májová symfonie (1974), Poéma o padlých hrdinech (1974), Olympijský oheň (1975), symf. obraz Osamělý mořeplavec (1978), suita Mé Kamenici nad Lipou (1979), orch. freska 17. listopad (1979), symf. poéma Svědomí světa (1981), Musica poetica pro kom. smyčc. orch. (1975), Hledám tě, kráso pro alt a orch. nebo klavír (1976) a jiné písně, kantáty, sbory a kom. skladby. Vačkář Dalibor C. (nar. 1906) — čes. skla datel. Syn -* V. Vačkáře. Studoval na praž ské konz. u O. Siná a J. Suka. Vedle sklá dat. činnosti se věnuje dramatu, kritice a filmu (dramaturg a scenárista, 1945—47). Jeho tvorba zasáhla do všech hud. žánrů. Užitou a zábavnou hudbu píše pod různý mi pseudonymy (literárně činný pod pseu donymem Dalibor C. Faltis). Díla: 5 sym fonií, koncerty klav. (1953), housl. (1957), fagotový (1964), trubkový (1964), klarinetový (1966), cembalový (Legenda o člověku,
675
Vačkář T. 1966), trombónový (Charakteristikem, 1965), varhanní (1972), Concerto grosso (1967), klav. skladby (Monogramy, Juniores), ba lety Švanda dudák (1954), Sen noci svato jánské (1959—61), písně, sbory, kom. hudba, scén, a film, hudba aj. Vačkář Tomáš (1945—1963) — čes. skladatel. Syn — D. C. Vačkáře. Student pražské konz. Tragická smrt předčasně ukončila nadějnou skladat. dráhu. Posmrtně s úspě chem provedeny skladby: Sonatina furore, Concerto recitativo pro flétnu a smyčc. orch. s klavírem, Metamorfózy na téma ja ponské ukolébavky, klav. sonáta Teena gers, Tři písně pro dívku. Vačkář Václav (1881-1954) - čes. skladatel a organizátor lid. hudebníků. Houslista a trumpetista (též v CF), kapelník. Jako skla datel zprvu samouk, poté kratší dobu žák V. Ríhovského a J. Křičky. Uplatnil se ze jména jako autor řady pochodů, valčíků a jiných tanečních skladeb, kt. měly ve své době širokou odezvu. Napsal Lidovou na uku o harmonii, spolu s -* D. C. Vačkářem vyhledávanou Instrumentaci symfonického orchestru a hudby dechové (2 svazky). Vach Ferdinand (1860-1939) - čes. sbor mistr a skladatel. 1904 založil — Pěvecké sdružení moravských učitelů, kt. přivedl k vysoké úrovni. Významný propagátor Janáčkovy sborové tvorby. Jako pedagog dosáhl vynikajících výsledků i v zahraničí. Zakladatel Sboru mor. učitelek (od 1936 Váchův sbor mor. učitelek). Od 1933 člen CAVU. Z V. skladeb zaujaly zejm. sbory a kantáty (Komenský, 1921, Robert Quiscard, 1927). Váchalová Libuše (nar. 1932) — čes. harfenistka. Absolvovala konz. v Praze u M. Zu-
676
nové. Působila v pražských div. orch., od 1959 členkou FISYO a od 1973 prof. konz. v Praze. Vyvíjí bohatou sólistickou činnost a hraje v různých kom. souborech se zvláštním zaměřením k čes. soudobé tvorbě. Vajda Igor (nar. 1935) — slov, muzikolog. Studoval v B. Bystrici a na filoz. fakultě Univerzity Komenského. Působil jako pe dagog v Košicích, dramaturg v B. Bystrici, od 1963 redaktor časopisu Slov, hudba. Autor studií o souč. hudbě a slov, opeře, hud. kritik. Společně s J. Kresánkem na psal monografii o E. Suchoňovi. Odb. pra covník SAV. Vajnar František (nar. 1930) — čes. diri gent. Absolvoval konz. v Praze, byl diri gentem Armádní opery a Stát, divadla v Karlině. 1962—74 působil jako šéf opery v Ústi nad Labem, 1974—80 byl dirigentem opery ND v Praze, nyní je šéfem Symf. orch. Cs. rozhlasu v Praze a dirigentem CF. Vedle toho diriguje orchestr Musici di Praga a řadu dalších hud. souborů v Praze. Úspěšně vystupoval v řadě evr. zemí a 1982 v Japonsku a Austrálii. Vajnberg Mečislav (nar. 1919) — rus. skla datel a klavírista. Studoval na varšavské konz. klavír, skladbu na konz. v Minsku. V jeho početné symf. tvorbě převažuje vliv mahlerovského, prokofjevovského a šostakovičovského symfonismu. Autor symfonií, baletu Zlatý klíček, oper Pasažérka, Mado na a voják, Lady Magnesium, Portrét, 24 preludií pro sólové violoncello, řady sonát pro různé nástroje, písní, hudby k více než 50 filmům. Vajnjunas Stasis Andrjaus (nar. 1909) — litevský skladatel, klavírista. Od 1953 prof, na konz. ve Vilnu. Autor symfonií, Fanta zie pro 2 klavíry a orch., varh. koncertu, kom. hudby, písní, úprav lid. písní. Valašťan-Dolinský Ján (1892-1965) - slov, skladatel a pedagog. Sbíral a upravoval lid. písně, kt. vydával ve zpěvnících a sbor nících (Mój spevník, Z našich dolin a hór aj.), komponoval dětské, mužské a smíš, sbory, psal učebnice pro hud. školy. valčík — třídobý tanec, jehož kořeny sa hají k — landleru. Koncem 18. stol, se roz šířil vzdor zákazům v celé Evropě. První v. neměly lehkost pozdějšího vídeňského v.
Válek
(J. Lanner, Straussové), kt. jí nabyl zdůraz něním první doby v doprovodu a melodič ností témat. V. pronikl téměř do všech hud. žánrů (symf., kom., baletní, operní, operetní a písňová tvorba) a jeho stylizace na jdeme u většiny skladatelů (W. A. Mozart, F. Schubert, C. M. Weber, F. Chopin, F. Liszt, P. I. Cajkovskij, A. Dvořák aj.). M. Ravel vytvořil apoteózu v. dílem La valše a na v. je založena opera R. Strausse Rů žový kavalír. Valčíky vznešené a tesklivé (Valses nobles et sentimentales) — klav. cyklus M. Ravela, 1911, později přepracovaný pro orch. Valdauf Karel (1913-1982) - čes. skladatel a kapelník. Od dětství účinkoval jako hu debník, 1942 založil vlastní soubor. Autor pochodů, valčíků, mazurek, polek aj. Valdengo Giuseppe (nar. 1914) — it. bary tonista. Debutoval 1936 v Parmě, 1939 byl angažován do milánské Scaly. Vystupuje na předních evr. operních scénách, od 1947 v Metropolitní opeře. Vyniká v it. reper toáru. Účinkoval i ve filmu. Valdštejnská sonáta (Waldstein-Sonate) — klav. sonáta C dur op. 53 L. v. Beethovena, 1804, věnovaná hraběti Valdštejnovi. Valdštejnská trilogie (Wallenstein) — tři symf. předehry op. 12 V. ďlndyho podle F. Schillera, 1880, 1887, 1890. Valdštýnův tábor — symf. báseň B. Sme tany podle výjevu ze Schillerovy trilogie Wallenstein, 1858—59. Pův. chtěl Smetana komponovat ještě symf. báseň Valdštýnova smrt, zanechal však jen její krátkou skicu. Válečné rekviem (War Requiem) — rekviem pro sóla, smíš, a dětský sbor, symf. a kom. orch. B. Brittena, op. 66, 1961. Text z Mis sa pro Defunctis a z básní W. Owena. Pre miéra 1962 na počest obnovy katedrály v Coventry. Válek Jiří (nar. 1923) - čes. skladatel. V Praze absolvoval konz. a AMU u J. Říd kého, pedag. a filoz. fakultu KU. Byl re daktorem nakladatelství Panton (1958—74), poté uměl. náměstkem ředitele Suprapho nu, od 1978 doc. hud. teorie na AMU. Kom ponoval od mládí, dlouho se však uplatňo val především jako publicista (Vznik a vý znam Ostrčilovy opery Honzovo království, Jaroslav Řídký a F. Chopin, studie a články
o kulturně politické problematice, o skla datelích aj.). Napsal 14 symfonií: 1. Rok 1948 (1948), 2. Klasická, věnovaná J. Říd kému (1957), 3. Romantická (1962), 4. Dia logy s vnitřním hlasem (1965), 5. Guernica (1968), 6. Ekpyrosis (1969), 7. Pompejské
fresky (1970), 8. Hic sunt homines (1971), 9. Renesanční (1971), 10. Barokní (1972), 11. Revoluční (1974), 12. Shakespearovská (1974), 13. Gotická (1978), 14. Trionfale (se 2 sólovými klavíry, 1982), koncerty kontrabasový „drammatico“ (1974), housl. Hym nus slunce (1975), violový „lirico“ (1977), marimbový „festivo“ (1977), klav. „eroico“ (1977), violoncel. „maestoso“ (1978); Giocoso pro flétnu, marimbu a harfu (1979); kom. operu Hodina pravdy (1981). Rozsáhlá tvorba kom., písně a pop. skladby. Válek Jiří (nar. 1940) — čes. flétnista. Ab solvoval AMU, člen Ces. noneta (1964—74), člen CF. Uznávaný interpret soudobé hud by, kom. hráč i sólista. Zabývá se též jaz zem jako sólista a skladatel. Válek Vladimír (nar. 1935) — čes. dirigent.
677
Valente Absolvoval AMU, 1966-74 šéfdirigent AUS VN, 1969—70 dirigent Severočes. symf. orch. v Teplicích. Dnes druhý dirigent FOK. Hostuje v CF a SOCR, s nímž natočil přes 500 snímků, v Supraphonu a Pantonu řadu desek. Založil a vede Dvořákův kom. orch. (od 1970). Vystupoval v SSSR, USA, Itálii, Polsku, Jugoslávii, NDR. Valente Caterina (nar. 1931) — amer. zpě vačka a tanečnice franc, původu. Zpívá v mnoha svět, jazycích, velkou popularitu si získala jako zpěvačka orch. K. Edelhagena. Od 1956 žije v USA, vystupuje i ve filmech. Valkýra — druhá část tetralogie -» Prsten Nibelungův. Premiéra Mnichov 1870. Valpuržina noc — 1. (Die erste Walpurgisnacht) — kantáta F. Mendelssohna-Bartholdyho, op. 60, 1832 (přepracováno 1843), in spirovaná scénou z Goethova Fausta. — 2. baletní scéna Ch. Gounoda, vložená do opery Faust a Markétka, 1869. Valše triste — 1. orch. skladba J. Sibelia, op. 44, pův. součást scén, hudby k dramatu Kuolema A. Járnefelta. — 2. orch. skladba O. Nedbala, dokomponovaná pro vídeňskou premiéru pantomimy Pohádka o Honzovi, známá v různých úpravách. — 3. skladba pro housle F. Vecseye. Vancea Zeno Octavian (nar. 1900) — rum. skladatel, pedagog a muzikolog. Studoval v Kluži a Vídni. Působil jako pedagog v Tirgu-Mure? a Temešváru, 1949—68 prof, na konz. v Bukurešti, čelný představi tel rum. skladat. svazu. Díla: Symfonický triptych, Koncert pro orch., 5 kusů pro smyčc. orch., Banátská rapsódie č. 1 a 2, 2 symfonietty, Requiem, 31. žalm, baletní pantomima Priculici, kom. skladby, písně, úpravy lid. písní. Věnoval se výzkumu rum. folklóru, publikoval články o proble matice rum, hudby i statě o atonální hud bě, dodekafonii, seriální hudbě. 1953—63 šéfredaktor časopisu Muzica. Vanda — opera A. Dvořáka, libreto J. Surzycki a V. Šumavský podle starých pol. pověstí. Premiéra Praha 1876. Vaňhal Jan Křtitel (1739-1813) - čes. skladatel a pedagog. Studoval v Cechách, ve Vídni a v Itálii. Působil zejm. ve Vídni. Jeho celoživotní dílo ve stylu vídeňského
671
klasicismu zahrnuje přes 100 symfonii, asi 100 smyčc. kvartetů, množství klav. sonát, sonatin aj., kolem 40 varh. fug, chrámové skladby a teoretické práce. Vaničky Jaroslav (1922—1966) — čes. hud. historik. Studoval hud. vědu, estetiku a historii na KU v Praze. Byl redaktorem ve SNKLHU a vedoucím redaktorem hu debnin ve SHV, 1962—66 vedoucím hud. odd. Nár. muzea v Praze. Svou badatelskou činnost soustředil na čes. hud. památky, z cizích témat se zabýval problematikou palestrinovskou a minnesangem, též dílem C. Monteverdiho. Vánoce — třídílný klav. cyklus B. Martinů, 1927. Vánoční oratorium (Weihnachts-Oratorium) — cyklus 6 kantát pro sólisty, sbor a orch. J. S. Bacha, 1734, BWV 248. Vánoční koncert — 1. Concerto grosso g moll, op. 6, č. 8 A. Corelliho, 1712. 2. Concerto grosso g moll, op. 8, č. 6 G. Torelliho, 1708. Vansa Eudovít (1835—1873) — slov, sklada tel. Studoval skladbu a klavír u J. Proksche v Praze. Jediným zachovaným dílem jsou vlastenecké písně pro zpěv a klavír Piesne Sokolov Tatranských. Vaňura Ceslav (1695—1736) — čes. sklada tel. Řídil po B. M. Černohorském chrámo vou hudbu u sv. Jakuba v Praze. Tiskem vyšly soubory Sedmi loretánských litanii (1731) a 12 ofertorií Cultus latriae (1736) pro velké vok. a orch. obsazení. Zachovala se i další jednotí, ofertoria s velkým ba rokním zvukem a slavnostním výrazem.
varhany Váqueiras Raimbaut de (asi 1155—asi 1207) — provensálský trubadúr. 2il na dvoře Bo nifáce 11. v Montserratu a spolu s ním se účastnil křižácké výpravy. Autor asi 25 pís ni, mezi nimi estampidy Kalenda maya. Varěse Edgar (1885—1965) — amer. sklada
tel francouzsko-it. původu. Studoval v Pa říži na Schola Cantorum u V. ďlndyho a A. Roussela a na konz. u Ch. M. Widora. Zpočátku se zabýval starou hudbou. Od 1907 žil v Berlině, od 1915 působil v USA. 1919 založil v New Yorku The New Sym phony Orchestra, 1921 International Com poser’s Guild, sloužící propagaci souč. tvor by. I když se jeho tvorbě dostalo uznáni a oceněni až ke konci jeho života, byl jed ním z nejvýznamnějších experimentátorů v oblasti nových zvukových elementů a struktur, jimiž chtěl hudebně vyjádřit zvu kovou realitu naši doby. Hl. část jeho tvorby spadá do let 1922-37. Díla: Amériques pro orch., Hyperprism pro dech, ná stroje a bicí, Octandre pro 7 dechů a kon trabas, Integrates pro 11 dechů a 4 hráče bicích, Arcana pro orch., Ionisation pro bicí nástroje a 2 sirény, Density 21,5 pro sólo vou flétnu, Poéme électronique, Déserts pro 14 dechů, klavír, 5 hráčů bicích a elek tronické zvuky. Varga Marián (nar. 1947) — slov, varhaník. 1967—69 hrál ve skupině Prúdy a od 1969 vede vlastní skupinu Collegium musicum, kt. se vypracovala mezi nejvýznamnější formace čs. beatové scény. Od rockových adaptaci klasických skladeb se přesunulo těžiště k vlastni tvorbě (Konvergencie, Di
vergence), vyrůstající z V. výbušné, ryt micky, zvukově i rejstříkově nápadité hry. Spoluautor slov, muzikálu Cyrano z před městí. Varga Tibor (nar. 1921) — maď. houslista. Studoval v Budapešti u J. Hubaye, později byl žákem C. Flesche. Od'1935 úspěšně koncertuje především jako interpret mo derní literatury (B. Barták, A. Schonberg). Od 1945 prof, housl. hry na Hud. akademii v Budapešti, 1949 prof, v Detmoldu, kde založil kom. orch. (1954), od 1965 ve švýc. Siónu pořádá interpretační kursy pro in strumentalisty a kom. ansámbly. varhany — mechanizovaný aerofon; sou
stava píšťal různých velikosti a druhů rozezvučovaných vzduchovým proudem z mě chů. Přívod vzduchu do jednotí, píšťal a různých pišťalových skupin (rejstříků a je jich spojů) reguluje hráč pomocí — klavia tur (až 5 manuálů a pedál) a různých ruč ních i nožních pák od hracího stolu. Podle
679
variace zprostředkující soustavy těchto úkonů (traktura) rozeznáváme varhany mechanic ké, pneumatické a elektrické. Hydraulické, též vodní v. vynalezl ve 2. stol. př. n. 1. Ktesibios v Alexandrii; upadly v zapome nutí se zánikem západořímské říše. Pneu matické v., kt. byly přeneseny v 8. stol, z Byzance do franské říše, rozšířily se v ce lé římské církvi; od 9. stol, jako větší sta bilní pozitiv a menší přenosný portativ. Po různých úpravách, zvi. po zavedení — pe dálu ve 14. stol, a rejstříků s hl. principá lem v 16. stol., ustálily se v 17. stol, v dneš ním typu s tónovým rozsahem v manuálu C—g3(ci) a v pedálu C—d1 (gl). variace — formový typ, kt. obměnami dané myšlenky (tématu) vytváří samostatnou uzavřenou skladbu, část cyklické skladby nebo díl větší jednodílné skladby. Zákl. schéma: Ai (tj. téma) — A2 — A3 — A$... Ve variační řadě zprav, následují složitější v. po jednodušších. Končí se obyčejně nejbravurnější v., opakováním tématu v bo hatším zvukovém obsazení, kódou, resp. fu gou na dané téma. Pro starší hudbu po klasiky jsou příznačné tzv. variace formál ní, pozdější volnější práce s tématem je příznačná pro v. charakteristické. V. kontrapunktické -* ciacona, -* passacaglia. Variace a fuga na Hándelovo téma — 25 va riací pro klavír B dur, op. 24, J. Brahmse, 1861. Variace na Haydnovo téma — orch. variace B dur, op. 56, J. Brahmse, 1873. Variace na Paganiniho téma — 28 variací J. Brahmse pro klavír a moll, 1863. Variace na rokokové téma — skladba P. I. Cajkovského pro violoncello a orch., op. 33, 1876. Variace na téma a smrt Jana Rychlíka — orch. skladba O. Máchy, 1964. Variace na téma Franka Bridge — symf. variace B. Brittena, 1937. Variace na téma G. Mahlera — orch. sklad ba J. Klusáka, 1962. variační princip — založený na zásadě spo lupůsobení faktoru opakování a faktoru obměny. Změněný tvar hud. myšlenky si zachovává někt. prvky, jež udržují jeho genetickou souvislost s pův. tvarem, ale současně se v něm objevují nové vlastnosti.
680
varieté — druh hudebně zábavného před stavení, v němž se střídají hud., dram., ta neční i cirkusová čísla. Název pochází od divadla Varieté, zal. v Paříži 1720. Varlamov Alexandr Jegorovič (1801—1848) — rus. skladatel a hud. pedagog, žák D. S. Bortňanského. Působil v Moskvě a Petro hradě jako kapelník a hud. pedagog. Jeden z mistrů rus. romansu 1. pol. 19. stol. Z ví ce než 200 skladeb tohoto druhu je nejpo pulárnější Červený sarafán. 1840 napsal první rus. učebnici zpěvu. Varnayová Astrid (nar. 1918) — amer. sopranistka maď. původu. Studovala u H. Weigerta. 1941 debutovala v Metropolitní opeře, kde trvale od 1956. 1951—68 se účast nila bayreuthského festivalu. Od 1970 pů sobení na konz. v Dússeldorfu. Vynikla v dram, úlohách, zejm. Wagnerových oper. Varšavjanka — bojová píseň pol. a rus. proletariátu. Melodie pochází z Pochodu zuávů, rozšířeného mezi pol. revolucioná ři — emigranty v Paříži v pol. 19. stol. No vý text napsal 1883 W. Šwqcicki. Varšavská jeseň (Warszawska jesieň) — mezinár. hud. festival pořádaný každoroč ně 1956—81. První festival tohoto druhu v soc. zemích; stal se platformou pro kon frontaci tvorby zejm. pol., ale i ostatních soc. zemí se souč. svět. hud. děním. Záslu hou V. j. se pol. tvorba, počínaje W. Lutoslawským, B. Szabelským přes K. Serockého, T. Bairda až po K. Pendereckého, H. Góreckého a nejmladší skladatele stala uznávanou kvalitou soudobé hudby. V rám ci V. j. se konají orch. a kom. koncerty do mácích i zahr. těles, operní a baletní před stavení, přehrávky experimentální tvorby, výstavy ap. Varšavská opera (Teatr Wielki) — varšav ský operní soubor a divadlo (dokončeno 1833), kt. sehrály v hud. kultuře Polska významnou úlohu. Zde působil S. Moniuszko, kt. svou operou Halka (1858) založil nár. hud. tradici. Pod vedením E. Mlynář ského v období po 1. svět, válce uváděla scéna nejen opery pol. skladatelů, ale četná svět. díla. 1939 byla budova divadla zniče na, nová budova opery byla otevřena 1965. Pro poválečnou orientaci V. o. je příznačná pozornost soudobému opernímu i baletní-
Vecsey
mu repertoáru domácímu a zejm. zahr. (I. Stravinskij, L. Dallapiccola, P. Hinde mith aj.). • Varšavský koncert — fragment pro klavír a orch. z filmu Nebezpečný měsíční svit od R. Addinsella, 1941. Vasilenko Sergej Nikiforovič (1872—1956) — rus. skladatel, dirigent a pedagog. Nár. umělec RSFSR a Uzbecké SSR. 1907-50 prof, skladby a instrumentace na moskev ské konz., kde vychoval mnoho skladatelů a dirigentů. Díla: opery Syn slunce, Kryš tof Kolumbus, Suvorov aj., balety, operety, kantáta k 20. výročí Října, 3 symfonie, sui ty a rapsódie s použitím hud. prvků asij ských národů, symf. básně, koncerty pro různé nástroje, kom. skladby, písně, scén, a film, hudba. Lit. práce o S. Rachmaninovovi a baletech S. Prokofjeva, dvousvazkové dílo Instrumentovka dlja simfoničeskogo orkestra. Vasiljev-Buglaj Dmitrij Stěpanovič (1888 až 1956) — rus. skladatel a folklorista. Je den z prvních autorů revolučních písní i pop. častušek, sběratel folklóru národů SSSR. Napsal oratoria, kantáty, sbory aj. Vašata Rudolf (1911-1982) - čes. dirigent. Zák V. Talicha. Působil v opeře pražského ND (1937-49), v ostravské opeře (1949-56), založil Ostravský kom. orch. (1953), od 1960 šéf opery v Liberci, znovu v ND. Mezitím pohostinsky dirigoval CF, FOK, Symf. orch. bratislavského rozhlasu a v zahraničí. Vašek Rudolf (1896-1969) - čes. pěvecký pedagog. Zdokonalil se u významných něm. pedagogů a teoretiků a aplikoval jejich metodu na specifiku čes. hudby. Učil sou kromě i na Vyšší hud. pedag. škole v Ost ravě. Ze známých sólistů vychoval L. Havláka, P. Jandu, I. Zídka, P. Kočího, C. Mlčáka, R. Asmuse aj. Vášeň (La passione) — symfonie č. 49, f moll, J. Haydna, 1768. vaudeville (franc., pův. asi voix de ville = hlasy města) — pop. bulvární písně, asi od 1700 součást vaudevillových komedií (franc, comédie-v.), pěstovaných v pařížském před městském Divadle na Trhu (Théátre de la Foire), z nichž se vyvinula franc, komická opera. Vaudevillové komedie, hry s hud. vložkami, psal i Ch. W. Gluck.
Vaughan Williams Ralph (1872-1958) -
angl. skladatel a pedagog. Studoval ve vlasti, v Berlíně u M. Brucha a Paříži u M. Ravela. Působil v Londýně, sbíral lid. písně a přednášel v Oxfordu, od 1919 prof, sklad by na Royal College of Music. Jeho tvorba byla úzce spjata s angl. lid. hudbou, s tra dicemi sahajícími až do alžbětinské doby. Díla: 9 symfonií (1. Sea Symphony, 3. Pas toral Symphony, 7. Sinfonia antartica), orch. skladby (tance, fantazie, rapsódie, suity, ouvertura The Metropolis, symf. bá seň Panorama, Fantazie na Tallisovo téma pro smyčc. kvartet a zdvojený smyčc. orch.), instr, koncerty, rozsáhlá kom. a vok. tvorba, kantáty (vánoční This Day), opery (Sir John in Love, The Pilgrim’s Progress, The Poisoned Kiss), balety (Old King Cole, Job), duchovní, scén, a film, hudba. Ve střední Asii — „orchestrální obraz“ A. Borodina, 1880, věnovaný F. Lisztovi. Věc Makropulos — opera L. Janáčka na vlastni libreto podle K. Čapka, 1925, pre miéra v Brně 1926. Vecchi Orazio (1550—1605) — it. skladatel. Působil jako dómský a knížecí kapelník v Modeně. Komponoval v pozdně rene sančním slohu madrigaly, canzonetty, moteta a mše. Nejznáméjší je jeho „commedia harmonica“ Amfiparnasso, kt. zhudebňuje dram, dialogy čtyř- a pětihlasými madrigaly; hudebně se značně liší od monodických raných oper, s nimiž textově souvisí. Ve vok. tvorbě pro sbor patřil k nejvýznamnějším skladatelům své doby. Vecsey Ferenc (1893—1935) — maď. houslis ta. Studoval u J. Hubaye a J. Joachima. Již v 10 letech zahájil kariéru housl. virtuosa, 681
Večer a bouřka oslavovaného v celém světě. Autor předne sových skladeb (Valše triste). Večer a bouřka (Le Soir et la Tempéte) — symfonie G dur č. 8. J. Haydna, 1761. Věčné evangelium — kantáta L. Janáčka na slova J. Vrchlického, 1914, premiéra 1917. Večtomov Saša (nar. 1930) — čes. violon
cellista. Hře na violoncello se začal učit u svého otce Ivana V., potom studoval na pražské konz. a AMU u L. Zelenky, 1953 až 1957 aspirant prof. Kozolupova v Mosk vě. Vystupoval doma i v zahraničí sólově i s Ces. triem. Laureát několika mezinár. soutěží. Doc. AMU v Praze. S bratrem Vla dimírem V., kytaristou, vystupují jako Pražské strunné duo. Vedernikov Alexandr (nar. 1927) — sov. basista. Laureát všesvazových soutěži, Schumannovy soutěže v Berlíně (1956) aj. 1961 stážoval se skupinou mladých sov. pěvců v La Scale. Od 1957 sólista Velkého divadla v Moskvě. Též bohatá konc. čin nost (písně, oratoria). Végh Sándor (nar. 1912) — mad. houslista. Studoval v Budapešti. 1931 založil Maď. trio, od 1933 člen Maď. smyčc. kvarteta, 1940 založil vlastní kvarteto, kt. patří me zi přední evr. soubory. Od 1946 v zahra ničí, pedagog, působení v Basileji. Véghovo kvarteto — maď. smyčc. kvarteto, zal. 1940 v Budapešti houslistou — S. Véghem. Od 1946 má své sídlo ve Švýcarsku. Vyniká interpretací maď., zejm. Bartáko vy kom. hudby. Veit Václav Jindřich (1806-1864) - čes. skladatel. Vystudoval práva, filozofii, ve
682
skladbě samouk, vyspělý klavírista. Aktiv ně se zúčastňoval hud. života, mj. přední funkcionář Spolku pro zvelebení cirk, hud by v Cechách. Byl ovlivněn R. Schumannem a F. Mendelssohnem, odmítal H. Berlioze a R. Wagnera. V instr, skladbách uplatnil lid. názvuky. Ohlas měly zejm. je ho mužské sbory na čes. texty Pozdravení pěvcovo a Na Prahu, z orch. tvorby Sym fonie op. 49. Autor řady kom. skladeb. Vejvanovský Pavel Josef (před 1640—1693) — čes. skladatel. Byl členem a od 1670 vedoucím kapely olomouckého biskupa v Kroměříži, podpisoval se jako „polní tru bač“. Vytvořil obsáhlé, převážně orch. dílo, nejčastěji s vévodící dvojicí trubek a bo hatým obsazením nejen smyčc., ale i s flét nami, hoboji, fagoty, pozouny a continuem, jež lze pro vznosný zvuk, bohatou hudebnost a melodickou nápaditost, nejednou se opírající o čes. lid. zpěvnost, srovnat s vrcholnou evr. orch. tvorbou konce 17. stol. Cyklické skladby tohoto druhu ozna čoval jako sonáty, serenády, balety ap. Napsal i řadu skladeb chrámových, jež souvisí s jeho činností ředitele kůru: 10 mší a kolem 30 jiných vokálně instr, skla deb. Velat Boris (nar. 1923) — slov, dirigent jihoslovan. původu. Studoval na konz. v Pra ze u V. B. Aima a P. Dědečka. Působil v Ostravě, Ústí n. Labem, od 1953 je diri gentem opery v Košicích. Upozornil na sebe především jako zasvěcený interpret it. operní literatury, zejm. Verdiho. velato (-áto), velatamente (it.) — tlumeně, dušené, zastřeně. Velebný Karel (nar. 1931) — čes. vibrafo-
Velké divadlo
nista, saxofonista, skladatel. 1955 absolvo val konz. v Praze. 1958—60 člen Studia 5, od 1961 vede soubor -* SHQ. Jedna z nej výraznějších osobností čes. jazzové scény. Osobitý improvizátor a aranžér, jazzový pedagog. Autor příruček Jazzová praktika (1967) a Jazzová praktika 2 (1978). Velká symfonie C dur — dříve označovaná jako 7., nyní 9. symfonie F. Schuberta. 1828. Pojmenováni ji odlišuje od „malé“ symfonie C dur č. 6. velká francouzská opera (grand opéra) — operní druh, kt. vznikal koncem 20. let 19. stol, v Paříži jako projev franc, historizu jícího romantismu a záliby ve výpravném divadle. Slohově navázala na podněty pogluckovské opery (G. Spontini) a it. opery seria. Po D. F. Auberovi (Němá z Portici) a G. Rossinim (Vilém Tell) se stali největšími představiteli v. f. o. G. Me yerbeer a J. F. Halévy. V.f.o. se již u Me yerbeera stala konvenčně ustrnulým dru hem s předepsaným počtem 5 dějství, s ustáleným hlasovým obsazením pro fixní typy postav, s kanonizovaným pořadím vok. forem, duetů, ansámblů, baletů ap. V.f.o. stavěla na velkých, hlasově nároč ných pěveckých scénách, kt. spojovaly árie, recitativy a ansámbly, na masových sborových scénách, na hutném, rafinovaně instrumentovaném orch. Pro častou snahu o vnějškovou působivost a nedostatek dram, pravdivosti byla v.f.o. podrobena kritice již v době vrcholného rozkvětu (R. Wagner). Přesto zásobovala kmenový repertoár operních divadel — hlavně ve Francii — úspěšnými díly až do konce 19. stol. Libretisty v.f.o. byli E. Scribe, G. De lavigne. Velká fuga (Grosse Fuge) — fuga B dur pro smyčc. kvarteto, op. 133, L. v. Beetho vena, 1825, pův. komponovaná jako po slední část kvartetu B dur, op. 130. Velká opera Paříž (Grand Opéra) — operní divadlo, jehož zač. sahají do 1671, kdy R. Cambert a P. Perrin založili Académie Royale de Musique, kt. 1672—1687 vedl J. B. Lully. Pěstovala hlavně formu ope ry—baletu. Po Lullym proslavily divadlo opery J. Ph. Rameaua, Ch. W. Glucka aj. Od 2. pol. 18. stol, až do 1870 udržovala
V.o.P. konvenční repertoár; často měnila svůj název. V 19. stol’, se stala centrem -► velké franc, opery. Od 1875 sídlí v dnešní budově. V.o.P. měla velký význam ve franc, hud. životě a franc, kultuře vůbec. Spolu s pařížskou — Komickou operou se stala jédnou z nej významnějších evr. oper ních scén. Její baletní soubor rovněž patří k špičkovým tělesům. Působilo zde mnoho významných pěvců a dirigentů; často byla uváděna díla G. Meyerbeera, Ch.Gounoda, ti. Berlioze, R. Wagnera, G. Bizeta. Ve V.Ó.É. měla premiéru řada předních děl svět., opery (G. Verdi: Sicilské nešpory, Don darlos, Ch. W. Gluck: Armida, obě Ifi^éňiě; J. F. Halévy: Židovka; opery Meyerbeerovy; D. F. Auber: Němá z Por tici aj.). Poválečnou éru V.o.P. profilovalo zejm. působení G. Aurika a A. Cluytense. Velká varhanní mše (Grosse Orgelmesse) — mše E dur J. Haydna s důležitou varh. částí, 1766. Velké divadlo (Bolšoj Těatr) - Stát, aka demické divadlo SSSR, sestávající z hl. a filiální scény. Jako dvorní opera zahá jilo sVou činnost 1776. Dnešní budova V.d. byla postavena 1821—24. V prosinci 1917 bylo divadlo zestátněno. Na jeho scénách byly uvedeny opery prvních rus. sklada telů (V. A. Paškevič, M. Sokolovskij, I. A. Fomin, M. Matinskij) a vrcholná díla rus. operní a baletní klasiky (M. I. Glinka, A. S. Dargomyžskij, P. I. Cajkovskij, M. P. Musorgskij, N. Rimskij-Korsakov, A. Borodin aj.). V.d. patří k nejvýznamněj ším svět, operním a baletním divadlům. Je ho soubory vystupují v hl. budově a ve Sjezdovém paláci v Kremlu (filiální scéna divadla) a často hostují v zahraničí. Vedle klasických rus. a sov. děl uvádí V. d. díla svět, repertoáru. S jeho historií je úzce spjata uměl, činnost celé řady vynikajících pěvců (F. Saljapin, L. Sobinov, I. Kozlovskij, M. Rejzen, A. Pirogov, M. Michajlov, S. Lemešev, A. A. Ivanov, A. P. Iva nov, G. Nelepp, J. Petrov, Z. Andžaparidze, A. Něžďanovová, K. Děržinská, N. Obuchovová, V. Barsovová, E. Stěpanovová, G. Višněvská, V. Davyděnková, J. Archipovová), baletních umělců (G. Ulanovová, O. Lepešinská, M. Semjonovová) a oper-
683
velké formy
nich dirigentů (V. Suk, N. Golovanov, A. Melik-Pašajev, Z. Chalabala, G. Rožděstvenskij). velké formy -• hudební formy Velké přátelství (Velikaja družba) — opera V. I. Muradeliho, libreto G. Mdivani. Pre miéra Doněck 1947. 1948 byla opera obvi něna z formalismu, 1958 rehabilitována. Přepracována 1960. Velké, širé, rodné lány — mužský sbor J. B. Foerstra na báseň J. C. Sládka z cyk lu Devět mužských sborů op. 37, 1894 až 1897.
čes. hud. časopisectví. Volným pokračová ním pův. Věnce byla sbírka Věnec (v lite ratuře uváděno i jako Nový Věnec), kt. vydával F. Skroup 1843—44. Venhoda Miroslav (nar. 1915) — čes. sbor
Velký symfonický orchestr polského roz hlasu v Katovicích — vznikl ve Varšavě
pod vedením G. Fitelberga. Za 2. svět, války byla činnost orch. na krátkou dobu přerušena. Nový rozhl. orch. založil V. Rowicki v Katovicích, kde sídli dodnes. 1953 až 1968 jej vedl J. Krenz, pod jehož vede ním se stal nejlepším pol. symf. orch. 1969-73 vedl orch. K. Kord, 1975-76 T. Strugala, 1976—77 J. Maksymiuk, od 1978 S. Wislocki. Orch. často vystupuje na fes tivalu Varšavská jeseň, podnikl řadu turné po Evropě, Austrálii, Asii. Spolupracují s ním významní pol. i zahr. skladatelé. Velký symfonický orchestr Všesvazového rozhlasu a televize Moskva — vznikl 1930. Jeho prvním dirigentem byl A. I. Orlov, následovali N. S. Golovanov, A. V. Gauk, G. Rožděstvenskij, od 1974 je šéfdirigentem V. Fedosejev. S působením orch. je spjata propagace souč. sov. tvorby prostřednictvím rozhlasu, veřejných koncertů a gram, de sek. Orch. podnikl turné mj. po záp. Ev ropě. veloce (-óče, it.) — rychle. velocissimo (-či-, it.) — velmi rychle. Věnec ze zpěvů vlastenských — sborník čes. zpěvů s průvodem klavíru, především pův. sólových písní dobových čes. skladatelů na texty básníků čes. nár. obrození. Vycházel měsíčně 1835—39 (5 ročníků). Redigoval jej zprvu F. J. Skroup s J. K. Chmelenským, pak jen Skroup. Přispěl k tvůrčímu i reprodukčnímu povznesení čes. písně, měl významné poslání národně buditelské a současně byl prvním pokusem o or ganizaci čes. hud. života na kolektivní zá kladně. Lit. příloha představovala začátek
684
mistr. Studoval hud. vědu na KU v Pra ze, soukromě u M. Doležila (dirigováni) a J. B. Foerstra (skladbu). 1956 založil sou bor Noví pěvci madrigalů, 1967 přejme novaný na — Pražští madrigalisté, s nimž dosáhl úspěchů v celé Evropě i v USA. Autor knihy o gregoriánském chorálu, mo derních edic středověké i renesanční hud by aj. Věno — mužský sbor B. Smetany na slova J. Srba-Debrnova, 1880. ventily — mechanismus nátrubkových dech.
nástrojů, kt. mění — přirozené hud. ná stroje na chromatické tím, že umožňují vyplněni mezer mezi stupni přirozené tó nové řady. Děje se tak prodlužováním hl. trubice nástroje pomocí připojených krát kých trubiček (přípojek), kt. jsou postup ně zapojovány na kanál příslušnými otoč nými nebo pístovými ventily (3—4), čímž
Verdi
se — přirozená řada tónů snižuje o sta novený interval (o V2, 1, IV2, resp. 2V2 tónu). Veracini Francesco Maria (1690—1768) — it. houslista a skladatel. Podnikl četná konc. turné, působil v Londýně, Drážďanech, ve službách hraběte Kinského v Praze. Díla: oratoria, několik oper, housl. sonáty, kt. jsou pro svou emotivní melodičnost zařazo vány k nejlepším it skladbám z 1. pol. 18. stol., housl. koncerty, symfonie a jiné instr, skladby. Verberger Jiří (1913-1973) - čes. sklada tel, aranžér a klavírista. Po studiu práv se věnoval hudbě. 1936 založil orch. Blue Mu sic, s nímž uspořádal první jazzové kon certy na Slovensku. 1942—45 člen orch. K. Vlacha. Autor moderních jazzových skladeb (suita Tunesiana). S M. Šolcem napsal knihu Piano v jazzu. Verbickij Vladimir (nar. 1934) — sov. di rigent. Studoval na leningradské konz. hru na klavír a dirigování. Působil jako hl. di rigent symf. orch. ve Voroněži. Laureát mezinár. dirigentských soutěží v Rio de Janeiru a v Budapešti. Od 1982 šéfdirigent SF. verbuňk — lid. tanec rozšířený na Sloven sku, Moravě a Maďarsku. Je pokračová ním valašských a hajduckých tanců, do jeho struktury pronikly prvky novouherského stylu. Na Slovensku má v. dvě zákl. formy: a) mužský, skupinový nebo sólový tanec; b) párový tanec mladší generace, nazývaný někdy i -» čardáš. Verdelot Philippe (1. pol. 16. stol.) — ni zozemský skladatel. Žil v Itálii. Jeden z nejvýznamnějších tvůrců madrigalu. Údajně byl zpěvákem u sv. Marka v Be nátkách, později chrámovým kapelníkem ve Florencii. Zanechal několik sbírek čtyř-, pěti-, šestihlasých madrigalů, sva zek motetů s názvem Philippi Verdelotti electiones diversorum motetorum distinctae 4 voc. Verdi Giuseppe (1813 Roncole — 1901 Mi lán) — it. skladatel. Zákl. hud. vzdělání získal v Bussetu, skladbu studoval sou kromě v Miláně. 1836—39 byl dirigentem městského orch. a ředitelem hud. ško ly v Bussetu, od 1839 žil jako svobodný
umělec v Miláně, v Paříži a na svém stat•ku u Busseta. V raném období své oper ní tvorby (1839—50) navazoval na G. Donizettiho, V. Belliniho a G. Rossiniho, ale projevil již originální melodickou a ryt mickou invenci, velký dram, talent a váš nivou citovost. 1850—67 vytvořil meziná rodně úspěšné opery s vystupňovaným dram, účinkem. V dalším vývoji asimilo val do svého slohu prvky franc, velké opery a překonal ji v jejím vlastním rám ci (Don Carlos), zdokonalil skladat. tech niku a obohatil orch., kt. se postupně stal dram. a charakterizačním činitelem. Vrcholem tohoto vývoje je Aida. Po více než desetiletém odmlčení následovala dvě mistrovská díla V. pozdního slohu, kt. je charakterizován jednotně komponovanými scénami a dějstvími, individuální charak teristikou hrdinů, dalším stupňováním funkce orch., osobitým, volným používá ním příznačného motivu, výrazným dife rencováním melodie, kt. přijímá deklamační charakter, a zjemňováním harmonie při stupňované dram, síle (Othello a Falstaff). V. nebyl hud. revolucionářem, res pektoval dobové konvence, ale uměl je naplnit novým životem. Jeho operní tvor ba je zakotvena ve dvousetleté tradici it. opery. Těžiště jeho slohu je ve zpěvu, ne
685
Veress
seném bohatou melodickou invencí. Zůstal věrný uzavřeným formám. Jeho orch. (na rozdíl od něm. romantické opery) nezískal rysy symfoničnosti (výjimku tvoří Aida). Jeho estetickým krédem byla jednoduchost a přirozenost; přes zdánlivě naivní a kon venční prostředky strhuje intenzitou cito vého zážitku, patosem, silou vášně a zejm. kantabilní melodikou. V posledních dílech dospěl ke krystalizaci svého slohu: Othello znamená jeden z vrcholných vývojových stupňů it. vážné opery, stejně jako Falstaff vrchol a současně překonání opery buffy. Napsal opery Oberto, Jeden den králem (později Lžistanislav), Nabucco (první vel ký úspěch, 1842), Lombarďané, Ernani, Dva Foscariové, Panna Orleánská, Alzira, Attila, Macbeth, Loupežníci, Korzár, Bitva u Legnana, Luisa Millerová, Stiffelio, ná sledovala trojice Rigoletto, Trubadúr, Traviata (1851—53), velké opery Sicilské ne špory, Simone Boccanegra, Maškarní ples (1859), Síla osudu (1862), Don Carlos (1867), Aida (1871), Othello (1887) a Fal-‘ staff (1893). Jiná díla: smyčc. kvartet e moll, slavné Rekviem (za básníka A. Manzoniho, 1874), Te Deum, Stabat mater, řada romancí pro zpěv a klavír, kan táta Inno delle nazioni (1862). Veress Sándor (nar. 1907) — maď. sklada tel a klavírista. Studoval v Budapešti u Z. Kodálye a B. Bartáka, v Berlíně a Londýně. Prof, na Hud. akademii v Bu dapešti. Od 1950 působí v Bernu. Díla: 2 symfonie, Koncert pro smyčc. kvarteto a orch., Variace na Kodályovo téma pro orch., Musica concertante pro 12 smyčců, Hommage á Paul Klee pro 2 klavíry, smyč ce a bicí, instr, koncerty, kom. hudba, kantáty, sbory a balety. verismus (it. vero = pravda) — operní sloh, kt. vznikl v 90. letech 19. stol, v Itá lii; paralela lit. naturalismu. Snaha o uve dení syrové reality na operní scénu vyústila především v exploatování působi vých, kdysi až senzačně působících námětů ze soudobé skutečnosti, v úsilí obnažit lid ské náruživosti, pohnutky zločinného ne bo amorálního jednání ap. Hudba byla zaměřena na silný účinek (jednoduchá, čas to naléhavá, někdy až vtíravá melodika, 686
živelná rytmika, zdrsněné harmonické ver tikály, efektní instrumentace) ; užívala při tom nových slohových prvků evr. hudby, celotónové stupnice, exotismů. V. připra vila Bizetova Carmen, po operách P. Mascagniho Sedlák kavalír a R. Leoncavallo Komedianti se stal hl. představitelem v. G. Puccini, zejm. operami Bohéma, Tosca, Madame Butterfly. Souběžnými díly mimo Itálii byla d’Albertova Nížina a Charpen tierova Louisa, pozdní doznívání v. před stavuje André Chénier U. Giordana. Verstovskij Alexej Nikolajevič (1799 až 1862) — rus. skladatel. Studoval mj. u J. Fielda. Působil jako inspektor mos kevských operních divadel. Komponoval opery a vaudevilly, kantáty, romansy. Nej větší význam má jeho opera Askoldova mohyla, kt. se hraje dodnes. Veselá Alena (nar. 1923) — čes. varhanice. Studovala u F. Michálka na konz. v Brně a na JAMU, kde nyní pedagogicky působí. Má široký repertoár, sahající od baroka po soudobou hudbu nejnovějších směrů, zejm. novinky brněnských autorů. Má za sebou bohatou konc. činnost doma i v zahraničí. Veselá vdova (Die Lustige Witwe) — ope reta F. Lehára, libreto podle Meilhacovy veselohry V. Léon a L. Stein. Premiéra Ví deň 1905. Veselé paničky windsorské (Die lustigen Weiber von Windsor) — komická opera O. Nicolaie, libreto S. H. Mosenthal podle Shakespeara. Premiéra Berlín 1849. —Ten týž námět zpracoval i G. Verdi (— Fal staff). Veselka Josef (nar. 1910) — čes. sbormistr,
vícehlas
nár. umělec. Učil na různých brněnských školách, sbormistrovskou praxi získal jako fundatista v Kroměříži a jako žák Steinmannovy sbormistrovské školy při sboru OPUS. 1931 založil a od té doby vede muž ský sbor Moravan. Od 1959 též hl. sbor mistr Ces. pěveckého sboru, dnes Pražské ho filharmonického sboru. Prof. AMU a JAMU. Autor četných článků a práce Pro blémy moderní sborové interpretace. Veselohra na mostě — komická opera o 1 dějství, pův. psaná pro rozhlas, od B. Martinů na vlastní libreto podle V. K. Klicpery, 1935. Premiéra v pražském rozhlase 1937, scén, premiéra Ostrava 1948. Vesna — symf. báseň, op. 13, Z. Fibicha, 1881. věta — hudební formy Vetterl Karel (1898-1979) - čes. etnomuzikolog. Studoval hud. vědu v Brně u V. Helferta. Tajemník, poté (1928—45) ředitel hud. vysílání brněnského rozhlasu, 1945—53 působil v Univerzitní knihovně v Brně, od 1953 vědecký pracovník Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně, pedagogicky působil i na filoz. fa kultě brněnské univerzity. Napsal články a studie z dějin hudby na Moravě, hud. etnomuzikologie, o hudbě v rozhlase a hud. výchově. Závažná edice pádové písně a tance z Valašskokloboucka (1955, 1960). Vězeň (II Prigioniero) — opera o 1 dějství L. Dallapiccoly, libreto Ph. A. Villiers, de I’Isle-Adam a Ch. de Coster. Premiéra 1949. Viadana Lodovico (kolem 1560—1627) — it. skladatel. Působil jako chrámový kapelník v Mantově, Fanu a jinde. První představi tel koncertantní chrámové hudby, kt. uží vá možnosti generálbasového doprovodu. Z jeho četných chrámových skladeb měly velký vliv zejm. Cento concerti ecclesiastici a 1—4 voci con il basso continue. Viardot-Garciová Pauline (1821—1910) — franc, mezzosopranistka Span, původu. Stu dovala klavír (u F. Liszta) a skladbu (u A. Rejchy). Proslavila se v premiérách Meyerbeerových a Gounodových oper. Její hlas vynikal neobyčejným rozsahem (c—f3). Vyučovala též na pařížské konz.
vibrafon — laděný idiofon, vynalezený
1924; v podstatě — zvonkohra, na niž se hraje údery plstěných paliček. Pod jed notí. destičkami má rezonátory v podobě rourek, kt. zvuk zesilují a prodlužují. Uza víráním rezonátorů pomocí pedálu je mož no zvuk zkrátit nebo utlumit. Automatic kým přerušováním přívodu zvuku do rezonátorů vzniká příznačný vibrující tón. Chromatický tónový rozsah f—f3 i c1—c3 se píše někdy i o oktávu níž. vibrato — periodické kolísání — frekvence a -* amplitudy tónu ve zpěvu i nástr. hře. Protože se zprav, jednotí, parciální tóny složeného tónu nemění stejně, vznikají i periodické změny spektrálního složení tó nu (-* vlastnosti tónu). Velikost změny frekvence tónu při v. dosahuje maximálně čtvrttónu, změny o celý tón (a víc) jsou zprav, chápány jako neuměl, extrém. vícehlas — hud. projev, kt. vzniká sou zněním několika hlasových linií či vůbec zvukových zdrojů, nezdvojených unisono. Je příznačný pro evr. umělou hudbu i pro jiné hud. kultury. Nej důležitější pův. ob lasti v. jsou: malajsko-polynéská, sahající od Dálného východu po Novou Guineu; Kavkaz; stř. a již. Afrika; Evropa. Rozší řením evr. hud. forem a vícehlasých komp. technik se stal z v. téměř celosvět. hud. fenomén. Podle vzájemného vztahu a způ sobu spojení různých hlasů do jednoho skladebného organismu diferencujeme zákl. typy v.: heterofonii, polyfonii a homofonii. K nim se druží vícehlasé techni ky a skladebné struktury, jako variantní heterofonie, paralelismus (např. terciový 687
Vicentino nebo kvintový), protipohyb, antifonální technika (spočívající na vzájemném odpo vídání hlasů), hoquetus, bourdon, ostinato, imitace, kánon, volné polymelodické, do provodné hlasy a harmonie. V. v Evropě se vyvinul od počátečních organálních fo rem v severozáp. Evropě (9. stol.) přes roz vinutější diskantové útvary v Anglii, melismaticky variované hlasy v pařížské škole ve 12. stol, až po franc, a it. ars nova, v níž se již plně uplatnily rozvinuté polyfonní principy. Homofonie se v evr. hudbě plně rozvinula kolem 1600; poté se uplat ňuje polyfonie i homofonie. Vicentino Nicola (asi 1511—asi 1576) — it. teoretik a skladatel. Byl žákem A. Willaerta. Působil Jako dvorní kapelník a sklada tel ve Ferraře, u kardinála ďEste v Římě, později ve Vicenze a Miláně. Z jeho spisů je nejvýznamnější L’antica musica ridotta alia moderna prattica (1555), kde teoreticky zdůvodňuje harmonické experimenty, zdů razňuje funkci hudby při vyjadřování vášní a citů, propaguje antickou enharmoniku. Navrhl několikamanuálové cembalo a var hany, schopné hrát chromatický. Vickers Jon (nar. 1926) — kanadský tenorista. Po pěveckém studiu působil ve vlas ti, 1958 angažován do londýnské Covent Garden. Hostuje v Bayreuthu, Vídni, Mi láně a v Metropolitní opeře (od 1960). Vy niká ve Wagnerových operách, jako Florestan (Fidelio), Othello a André Chénier. Victoria Tomáš Luis de (asi 1548—1611) — špan. skladatel („španělský Palestrina“), přední představitel vok. polyfonie 16. stol. Působil v Římě a v Madridě. Komponoval výlučně cirk, hudbu ve slohu římské ško ly, jemuž dodal osobité zabarvení a výra zovou hloubku. Bohatá tvorba zahrnuje mše, žalmy, moteta, hymny a magnificat, rekviem za špan. císařovnu Marii aj. vidalita — argentinská lyrická píseň, oblí bená zvi. v oblasti Rio Plata. vi — de (lat.) — označení škrtu v notovém partu nebo partituře. Začátek vynechaného místa označuje vi-, konec -de. Vídeňská krev (Wiener Blut) — 1. opereta J. Strausse ml., upravil H. Múller, libreto V. Léon a L. Stein. Premiéra Vídeň 1899. — 2. valčík J. Strausse ml., 1870. 688
Vídeňská státní opera (Wiener Staatsoper) — vedoucí rak. operní těleso, kt. vyrostlo z bohatého operního života Vídně 2. pol. 17. stol. Představením Cestiho Porno ďoro byla otevřena 1667 první stálá operní scéna. V 1. pol. 18. stoh se stala Vídeň střediskem nejlepších pěvců. 1748 se přestěhovala ope ra do Theater náchst der Burg, kde se hud. život rozvinul pod vlivem Ch. W. Glucka (od 1760). 1776 bylo divadlo přeměněno na Nationaltheater. Zde se odehrály význam né premiéry Mozartových oper. Po rozpuš těni něm. souboru 1788 přešlo těžiště operní kultury do předměstských divadel (Theater an der Wien, Kártnertortheater aj.). Důle žitou události byla premiéra Beethovenova Fidelia (definitivní verze 1814). Po vídeň ském kongresu převládl it. element (G. Ros sini, G. Donizetti). V 1. pol. 19. stol, půso bili v opeře dirigenti K. Kreutzer a O. Ni colai, v repertoáru dominoval G. Meyer beer. Od 1853 fungovalo Kártnertortheater jako Dvorní opera (K. u. k. Hofoper). 1869 byla otevřena nová, velkolepá budova. Pod vedením J. Herbecka začalo nejúspěšnější období vídeňské opery. H. Richter uvedl premiéry někt. Wagnerových oper, kt. za ložily svět, slávu souboru. Po W. Jahnovi se stal ředitelem G. Mahler (1897-1907), kt. vychoval generaci vynikajících pěvců. V repertoáru «e ujaly i slovan. opery. Ná sledovali dirigenti F. Schalk, B. Walter a F. v. Weingartner, kt. začal uvádět díla R. Strausse. Za vedení H. Gregora se stále víc uplatňovali moderní skladatelé. 1918—24 (po přejmenování na V. s. o.) vedli soubor F. Schalk a R. Strauss, později sám F. Schalk, od 1930 C. Krauss a od 1934 F. v. Weingartner. Před 2. svět, válkou zde pů sobili i nejvýznamnější dirigenti (W. Furtwdngler, A. Toscanini aj.). Během fašistické okupace se snažil K. Bóhm o zachování úrovně operní kultury. Po zničení budovy náletem 1945 se hrálo ve Volksoper a v Theater an der Wien až do zrestaurování budovy 1955. 1956—64 vedl soubor H. v. Ka rajan, kt. zmodernizoval operní provoz, uskutečnil výměnné inscenace (např. s La Scalou) a zavedl systém hostujících pěvců. Do 1968 byl ředitelem E. Hilbert, 1979 byl jmenován uměl, šéfem L. Maazel.
Viklický
vídeňská škola — 1. souhrnné označení představitelů vrcholného klasicismu a je jich skladat. slohu (— J. Haydn, — W. A. Mozart, -» L. van Beethoven); působení a tvorba těchto skladatelů byly převážně spojeny s Vídní. — 2. druhá v. š. označuje trojici -* A. Schonberg, — A. Webern, -* A. Berg, kt. též působili (alespoň zčásti) ve Vídni, kde se ve 20. letech 20. stol, zrodil nový organizační princip hudby, -► dvanáctitónová technika. Vídeňští filharmonikové (Wiener Philharmoniker) — přední rak. orch., zal. 1842 z iniciativy O. Nicolaie z hudebníků Dvorní opery. Po něm převzal vedení orch. G. Hellmesberger; až do 1860 byl bez stálého diri genta. V tomto roce byl zaveden dodnes udržovaný princip volby dirigentů. Od 1862 orch. často spolupracoval s J. Brahmsem a vedle něho V. f. dirigoval R. Wagner, A. Bruckner a G. Verdi. 1875-98 byl šéfem H. Richter, s nímž orch. poprvé dosáhl vý znamných zahr. úspěchů. Položil základy pro vzorovou interpretaci J. Brahmse a R. Wagnera, iniciativně uváděl díla A. Dvo řáka, B. Smetany a Z. Fibicha. V této tra dici pokračoval G. Mahler (1898-1901), kt. dirigoval orch. na triumfálních koncertech v Paříži (1900). Do 1908 byl orch. opět bez stálého dirigenta. Jako hosté s ním spolu pracovali F. Schalk, E. v. Schuch, F. Mottl, C. Muck, R. Strauss, A. Nikisch aj. 1908-27 byl stálým dirigentem orch. F. v. Weingartner. V. f. jsou oficiálním orch. Salcburského festivalu. Dalšími stálými dirigenty byli W. Furtwángler (1927—30), C. Krauss (1930—33), po němž nastalo znovu období hostujících dirigentů: A. Toscanini, B. Wal ter, H. Schuricht, H. Knappertsbusch, V. de Sabata aj. Od 1938 do konce 2. světové vál ky a 1948—54 byl znovu stálým dirigentem W. Furtwángler, 1955—63 H. v. Karajan, pod jehož vedením se upevnilo prvořadé postavení V. f. mezi svět. orch. Těžištěm činnosti orch. je práce ve Vídeňské stát, opeře, což však nebráni rozsáhlé konc. čin nosti, četným konc. zájezdům a nahrávkám gram, desek s nejvýznamnějšími svět, diri genty. Vídeňští symfonikové (Wiener Symphoniker) — rak. orch., kt. vznikl z Neues Philhar-
monisches Orchester, zal. 1899 C. Stixem. 1909 spojením s orch. Konzertvereinu vznikl soubor s dnešním názvem. V. s. jsou po Ví deňských filharmonicích nejlepším rak. orch., na rozdíl od nich se věnují téměř výlučně konc. činnosti. Casto vystupují v zahraničí (USA, Japonsko). V čele orch. významní dirigenti, jako F. Lbwe, O. Kabasta, H. v. Karajan, W. Sawallisch, G. Rožděstvenskij. Vierne Louis (1870-1937) - franc, varha ník a skladatel. Ač slepec, absolvoval pa řížskou konz. (žák C. Francka a Ch. Widora). Od 1900 byl varhaníkem Notre Dame v Paříži, od 1911 i prof. varh. hry na Schola cantorum. Jeho žáky byli mj. M. Dupré a N. Boulangerová. Koncertoval v Evropě i zámoří. Díla: 6 varh. symfonii, 24 Pieces en style libře a Pieces de fanta sie pro varhany, 2 symf. básně pro zpěv a orch., konc. hudba. Vieru Anatol (nar. 1926) — rum. sklada tel. Studoval v Bukurešti u L. Kleppera a v Moskvě u A. Chačaturjana. Od 1958 pedagogicky působí na bukurešťské konz. Ve své tvorbě se osobitě vyrovnává s pod něty soudobé svět, hudby. Díla: Suita ve starém slohu pro orch., Koncert pro orch., koncerty flétnový, violoncel., klar., housl., 3 symfonie, Sinfonietta pro orch., kom. hudba (mj. Steps of Silence pro smyčc. kvarteto a bicí, Museum Music pro cem balo a 12 smyčců), Nautilos pro klavír a magnetofonový pás, oratorium Miorita, sbory, film, hudba. Vieuxtemps Henri (1820—1881) — belg. houslista a skladatel. Studoval mj. u A. Rejchy v Paříži. Koncertoval v Evropě a v Americe, působil v Paříži, v Petrohra dě a jako prof, bruselské konz. Psal sklad by pro housle většinou ve virtuózním sty lu — 7 koncertů, concertina, konc. etudy, fantazie aj. Autor 2 violoncel. koncertů. Viganó Salvatore (1769—1821) — it. taneč ník, baletní mistr, skladatel, libretista a zpěvák. Napsal komickou operu a balety na vlastní texty. Byl choreografem a auto rem libreta k Beethovenovu baletu Stvo ření Prométheova. vigoroso (-ózo, it.) — rázně, mužně. Viklický Emil (nar. 1948) — čes. jazzový
689
víko
pianista, skladatel a aranžér. 1976 získal 1. místo v mezinár. soutěži jazzové impro vizace ve franc. Lyonu. Studoval na Berklee School of Music v Bostonu (1977—78). Osobitý skladatel s rozvinutým smyslem pro výstavbu skladby, inspiruje se názvuky mor. folklóru a janáčkovskou metodi kou. Klavírista brilantní techniky. víko — vrchní deska rezonanční skříně strunných nástrojů s krkem. Viktorka — balet Z. Vostřáka, libreto J. Rey podle B. Němcové. Premiéra Praha 1950. Orch. suita z hudby k baletu 1951. Vilce Michal (1902-1979) - slov, skladatel, klavírista, dirigent a pedagog. Studoval na Vysoké hud. škole v Budapešti dirigování a skladbu u Z. Kodálye. Po činnosti v za hraničí, Prešově a Košicích byl 1955—62 ředitelem konz. v Bratislavě. Díla: Preludio eroico pro orch., Divertimento pro smyčc. orch., Concertino pro trubku a smyčc. orch., smyčc. kvartet, klav. trio, klav. septet, dech, kvintet, kvartet pro 2 trubky a 2 pozouny, klav. sonáta a etu dy, písně, sbory aj. Vilém Tell (Guillaume Tell) — opera G. Rossiniho ve slohu velké franc, opery, libreto V. J. Etienne a H. F. Bis podle F. Schillera. Premiéra Paříž 1829. Villa-Lobos Heitor (1887-1959) - braz. skladatel. V hudbě zprvu samouk, později studoval na Institute National de Música, v 20. letech pobýval v Evropě. Ovlivnila ho tvorba R. Wagnera, G. Pucciniho a J. S. Bacha. Jeho dílo vyrůstá zejm. z braz. folklóru a ze studia Bachovy hudby. Pů sobil jako pedagog, autor četných teore tických prací, zasloužil se o zavedení hud. výchovy na braz. školách. Jeho tvorba je neobyčejně rozsáhlá (udává se 800—2000 skladeb) a zasahuje do všech skladebných oborů od úprav lid. písní a cenných kyta rových skladeb až po oratoria a opery, villancico — ve špan. hudbě různé druhy písňových skladeb. Nej starší typ předsta vuji folklórní jednohlasé písně. V 15. a 16. stol. v. znamená idylickou n. nábožnou ví cehlasou píseň, formově příbuznou -» virelai. V 16. stol, pod tímtéž názvem existuje i jednohlasá píseň s loutnovým doprovo dem. V období baroka v. znamená chrá
191
movou skladbu pro sóla, sbor a orch., po dobnou chrámové kantátě. villanella — trojhlasé a čtyřhlasé úpravy it. lid. melodii, známé od 16. stol. Na roz díl od madrigalu má v. jednodušší fakturu, většinou utvářenou homofonně, což mělo velký význam pro přípravu monodického stylu. Vin herbé, Le — skladba pro 12 pěvců (kt. jsou střídavě sólisty i sborem) a instr, do provod od F. Martina podle J. Bédiera, 1941. vina — ind. drnkací nástroj, obyčejně se
4 základními a 3 rezonančními strunami. Vinay Ramón (nar. 1912) — chilský tenorista. Studoval v Mexico City, debutoval jako barytonista. Od 1946 zpíval v Metro politní opeře, od 1947 též v Evropě (La Scala, Salcburk, Bayreuth). Proslavil se jako představitel Othella, později jako wagnerovský pěvec a Don José (Carmen). Od 1962 začal znovu zpívat barytonové ro le. 1969—71 uměl, ředitel opery v Santiagu de Chile. Vincourek Josef (1900—1976) — čes. diri gent. Studoval hru na varhany na pražské konz., zpěv u E. Buriana. Doprovázel brat ry Burianovy na konc. zájezdech. 1924—45 postupně dirigent, dramaturg a šéf opery SND. Zde rozvinul své dirigentské schop nosti. Jako pedagog působil na bratislav ské Hud. a dram, akademii. Po 1945 krátce působil v CF, v ND, na Kladně, v Ostravě a 1958-63 v Košicích. Víno (Der Wein) — konc. árie A. Berga na text Ch. Baudelaira, 1929. Víno, ženy a zpěv (Wein, Weib, Gesang) — valčík J. Strausse ml., op. 333, 1869. Vinohradské divadlo — zal. 1907 jako či noherní divadlo. Do 1919 uvádělo také ope ry a operety. Operními šéfy byli L. V. Celanský, B. Holeček a umělecky nejvý znamnější O. Ostrčil (1914—19), kapelníky M. Zuna, R. Piskáček, K. Nedbal a J. Char vát. Dramaturgie byla tísněna výsadním postavením ND a měla jen průměrnou úro
violoncello veň (J. Malát, F. Spilka, K. Nedbal, J. Weinberger, E. d’Albert, J. Massenet ad.). Ostrčil přišel s podnětným nastudová ním Smetanovy Prodané nevěsty v Hilarově režii a ve výpravě J. F. Kysely. Ope reta se opírala o klasickou tvorbu franc, a vídeňskou. V divadle se také pořádaly orch. koncerty a konc. matiné. Po 1919, kdy se divadlo věnovalo pouze činohře, vystupoval operetní soubor V. d. samostat ně jako Lidová zpěvohra. viola — 1. pův. název staršího typu smyčc. chordofonů, předchůdců nástrojů housl. rodiny: — v. da gamba, — v. da braccio a jejich různých odrůd. — 2. od 2. pol. 17. stol, název altového nástroje housl. rodiny, kt. byl koncem 16. stol, odvozen z -» hou slí, pův. ve dvou polohách jako altový (alto) a tenorový (contr’alto) člen. Různé akusticko-konstrukční problémy těchto zvětšených houslí se řeší dodnes, i když praxe přijala jediný nástroj v kvintovém ladění strun c—g—d'—a1 s rozsahem po e3(c1'). Notuje se v altovém i housl. klíči. Viola — nedokončená opera B. Smetany na libreto E. Krásnohorské podle Shake spearova Večera tříkrálového, podle ná črtů z r. 1874 pracoval skladatel na parti tuře r. 1884, premiéra fragmentu ND Pra ha 1924. viola d’amore (it.) — pěti- až sedmistrunný
smyčc. chordofon typu starých — viol s příznačným akusticko-konstrukčním prin cipem rezonančních strun (7—14), umístě ných pod hmatníkovými strunami. V.ďa. byla oblíbena v 16.—18. stol. Znění strun vytvářelo nenapodobitelný lahodný zvuk, viola da braccio (-čo, it.) — menši smyčc.
chordofon držený při hře na rameni, od vozený asi zač. 16. stol, z diskantové -* violy da gamba. Spolu s — lirou da brac cio byl přímým předchůdcem houslí. viola da gamba — větší smyčc. chordofon
15.—18. stol., držený při hře na koleně. Vznikl ze snahy doplnit -» fiduly a — liry da braccio o nástroj hlubší polohy. Měl útlý krk se žlábkovou hlavicí, ukončenou vyřezávanou lidskou nebo zvířecí hlavou, hluboké luby s lomenými housl. výkroji, klenuté viko, ploché dno a 5—6 strun (ně kdy i další bourdonové). Vyústil do 7 po lohových členů a několika odrůd. viola pomposa — menší druh -» violoncella s 5 strunami v laděni C—G—d—a—el (popř. o oktávu výš), postavený v 1. pol. 18. stol, podle návrhu J. S. Bacha. violino -* housle violoncello — tenorový člen housl. rodiny.
Při hře se drží mezi koleny a opírá se o zem pomocí bodce; v. s původním názvem violincino vzniklo koncem 16. stol, přenese ním housl. prvků na -* violu da gamba. Zprvu se vyskytovalo v různých velikos tech a s rozličným ostruněmm. Jeho kla sickou formu stanovil koncem 17. stol. —■ A. Stradivari. Dnešní nástroj má 4 struny v kvintovém ladění: C—G—d—a s rozsahem po a2 (g3). Notuje se v basovém, tenorovém a housl. klíči.
691
. violone violone -» kontrabas Studoval v Budapešti u Z. Kodálye. Půso Viotti Giovanni Battista (1755-1824) - it. bil jako pedagog na Hud. akademii v Bu houslista a skladatel, jeden ze zakladatelů dapešti, kde vychoval mnoho mladých moderní housl. hry. Studoval u G. Pugna- skladatelů. Díla: Symfonická suita pro niho. Koncertoval v Německu, Rusku, Lon orch., symf. báseň Enigma, housl., klav. dýně a Paříži, působil zejm. v Paříži (na a violoncel. koncert, kantáty, kom. hudba. posled 1819—22 jako ředitel Velké opery). Vitali Giovanni Battista (1644—1692) — it. Napsal 29 housl. koncertů, řadu smyčc. skladatel a houslista, žák G. Cazzatiho v Bo kvartetů a smyčc. trií, přes 50 duet, housl. loni. Radí se mezi nejvýznamnější mistry a klav. sonát aj. boloňské školy. Zasloužil se zejm. o rozví Vipler Vlastislav Antonín (1903-1971) - jení housl. sonáty. Vydal četné housl. ■čes. dirigent a skladatel. Studoval na praž skladby, sonáty a tance pro 2—5 ná ské konz. u J. B. Foerstra, J. Křičky a K. B. strojů, oratoria aj. Jeho syn Tommaso An Jiráka. Působil jako dirigent v operetních tonio byl též vynikajícím houslistou a zná divadlech, 1936—63 v rozhlase. Autor 23 mým tvůrcem zejm. housl. sonát a kon certů. operet a zábavných skladeb. virbl (z něm. Wirbel, víření) — v instr, Vitásek Jan August (1770—1839) — čes. praxi vžitý název pro rychle opakované skladatel a klavírista. Žák F. X. Duška údery na bicí nástroje, zejm. na bubny, a J. Koželuha. Znamenitý interpret Mo virelai — druh franc, středověké rytířské zartových skladeb. Od 1814 kapelník při písně s formovou strukturou A b b A A. dómu sv. Víta. Byl jedním ze zakladatelů Pův. taneční píseň, v níž se střídal sólista Spolku pro pěstování hudby církevní v Ce a sbor. Jednohlasý v. pěstovali zejm. -* chách a 1830 se stal prvním ředitelem truvéři. Ve 14. a 15. stoL se ve Francii pražské varhanické školy. Ohlas měly zejm. pěstoval i vícehlasý v. (G. de Machaut). opera David (provedena 1810 ve Stavov Formovou strukturu v. převzaly počínaje ském divadle) a chrámové skladby. Patřil 13. stol, laudy a špan. cantigy, též pozdější k prvním spolupracovníkům — Věnce ze zpěvů vlastenských. frottoly, villancica aj. virginal (vórdžinl, angl.) — menší clavi Vítězství bude naše — symf. pochod V. Ne jedlého, 1941. cembalo (-► cembalo). virginalisté — angl. skladatelé pozdního 16. Vito Gioconda de (nar. 1907) — it. hous a raného 17. stol., komponující pro -* vir listka. Studovala v Pesaru a Římě, kde po ginal. Psali tance, variace, preludia, fan tom začala působit jako pedagog. Emocio tazie, duch, skladby a transkripce madri nální typ houslistky, výlučná orientace na galů, kt. v té době tvořily jednu z hl. klasický a romantický repertoár. větví rodící se klav. hudby. V. se zaslou Vitry Philippe de (1291-1361) - franc, žili o rozvoj variační techniky (figurální básník, skladatel a teoretik. Autor traktá variace) a nástr. virtuozity užíváním stup tu Ars nova, zaměřeného na problémy ryt nicových pohybů v paralelních terciích, mu a notace a ovlivňujícího vývoj hudby rychlých pasáží, lomených akordů. Nejvý 14. stol. Z jeho tvorby se zachovalo jen ně znamnější z anglických v. byli W. Byrd, kolik tří- a čtyřhlasých motet. T. Morley, J. Farnaby, T. Weelkes, J. Bull vivace (-váče, it.) — živě. a O. Gibbons. Vivaldi Antonio (1678 Benátky-1741 Ví virtuos — hud. interpret, kt. vyniká tech deň) — it. skladatel a housl. virtuos. Syn houslisty, kt. působil v kapele sv. Marka nickou zručností a jistotou. Virtuosi di Roma — it. kom. orch., zal. v Benátkách. Studoval u G. Legrenziho, byl 1947, kt. vede dirigent R. Fasano. V inter knězem, ale pro chorobu byl zbaven kněž pretaci barokní a klasické hudby patři ských povinností, takže se věnoval výlučně hudbě. Působil jako houslista v Benátkách, k špičkovým svět, tělesům. údajně 1720—23 jako dvorní kapelník Visions fugitives -* Prchavé vidiny Viski János (1906-1961) - maď. skladatel. v Mantově, 1703—39 dirigent a učitel housl.
692
Vlach
hry v dívčím útulku Ospedale della Pietá v Benátkách. Vedle toho vystupoval jako housl. virtuos v chrámu sv. Marka. Kon certoval v Římě, Holandsku a Německu. Je největší osobností it. barokní hudby a jeden z nejplodnějších skladatelů baroka. Patřil mezi velké reprezentanty concerti grossi, v nichž spojoval homofonní sloh s polyfonním v dílech expresívniho charak teru. Pěstoval programni koncerty (Čtvero ročních období, L’Estro armonicp, cyklus La Stravaganza aj.). Velký význam mají jeho housl. koncerty, kt. hrával údajně i mezi operními dějstvími místo obvyklých intermedií. Zasloužil se o rozvoj techniky housl. hry. Jeho sonáty, většinou díla mla dosti, prozrazují vliv A. Corelliho. Připi suje se mu více než 40 oper (zachovaných je 21), hodně přes 300 sólových koncertů, osm desítek koncertů se dvěma nebo více sólovými nástroji, přes 60 sinfonií a kon certů s ripienem, řada kom. koncertů, přes 90 sonát a trií, 3 oratoria, na 40 světských sólových kantát, množství cirk, skladeb, vivo (it.) — živě. Vjelgorskij Michail Jurjevič (1788—1850) — rus. skladatel, jeden z prvních rus. symfoniků. Napsal dvě symfonie, předehry, kom. skladby, sbory a romansy. Jeho bratr Matvěj Jurjevič V. byl známým violon cellistou a organizátorem petrohradského hud. života. Vlád Roman (nar. 1919) — it. skladatel rum. původu. Studoval v Římě uA.Caselly aj. Působil jako klavírista, 1955—58 a 1966 až 1969 uměl, šéf Accademia Filarmonica Romana, od 1968 v téže funkci v Teatro
Comunale ve Florencii. Jeden z předních představitelů it. dodekafonistů. Autor symf. hudby, koncertu pro klavír a orch.. Variazioni concertanti, opery Storia di una mamma, baletů a vok. skladeb. Napsal i závažné lit. práce (monografie L. Dallapiccoly a I. Stravinského, Storia della dodecafonia). Vladigerov Pančo (1899-1978) - bulh. skla datel a klavírista, nár. umělec BLR. Stu doval v Sofii (D. Christov) a Berlíně (P. Juon, G. Schumann). V Berlíně spolu pracoval s M. Reinhardtem, současně vy stupoval jako konc. klavírista. 1932 převzal komp. třídu sofijské konz. Je po važován za zakladatele moderní bulh. hud by, rozvíjející v moderním duchu prvky bulh. folklóru. Díla: 5 klav. a 2 housl. kon certy, Burleska pro housle a orch., rapsó die Vardar, předehra 9. září, Májová sym fonie, 6 bulh. miniatur Sumen pro klavír (též pro kom. orch.), kom. hudba, balet Legenda o jezeře, opera Car Kalojan, scén, a film, hudba. Vlach Josef (nar. 1923) — čes. houslista
a dirigent, zakladatel a primárius — Vla chova kvarteta. Na AMU posluchač J. Felda a J. Pekelského. Konc. mistr Talichova -♦ Ces. kom. orch., který 1959 obnovil pod svým řízením. Později byl přechodně i di rigentem CF. Je zastáncem Talichova in terpretačního ideálu. Působí na AMU jako doc. houslí. Vlach Karel (nar. 1911) — čes. dirigent ta nečního orch. 1938 založil vlastní taneční orch., z něhož postupně vycházeli nejvý znamnější skladatelé, instrumentalisté a aranžéři čes. taneční a jazzové hudby. Orch. účinkoval 1947-48 v Divadle V+W (Pěst na oko, Divotvorný hrnec), v Divadle
693
Vlach Karel Vlach
ABC a jinde, dnes je kmenovým tělesem Hud. divadla v Karlině. Nahrál stovky skla deb na gram, desky. Vlach Karol (1926—1982) — slov, tenorista. Studoval na konz. v Bratislavě u M. Móryové a na konz. v Sofii. Od 1954 přední sólista Nové scény v Bratislavě, od 1978 uměl, ředitel. Vytvořil řadu titulních po stav ve svět, i domácím zpěvoherním re pertoáru. Hostoval též na zahr. scénách. Vlachovo kvarteto — vzniklo 1950 z po sluchačů pražské konz. a AMU. Kvarteto hraje kromě jedné výjimky v pův. složení: J. Vlach, V. Snitil, J. Kočtoušek (od 1954), V. Moučka. Po vítězství v mezinár. soutěži v Liěge 1955 hostoval soubor často v za hraničí. V.k. charakterizuje vysoká tech nická úroveň, zvuková kultura a vyrov naná kolektivní hra. Jeho kmenový reper toár zahrnuje vrcholná čes. i svět, díla od klasiky po dnešek. Od 1957 bylo kom. sou borem Cs. rozhlasu v Praze, dnes působí samostatně (po 1973 již jen občas). Vlasov Vladimir Alexandrovič (nar. 1902) — rus. skladatel a dirigent, nár. umělec Kirgizské SSR. 1936—42 šéf opery ve Frun ze, 1943—49 šéf Moskevské filharmonie. Ve spolupráci s V. Ferem a A. Maldybajevem napsal několik oper (Altyn Kys, Pro štěstí lidu, Vlastenci, Syn lidu, Na březích IssykKulu, Toktogul aj.) a baletů. Komponoval instr, skladby inspirované cizím folklórem (rum., albánským i slov.), 2 violoncel. kon certy, 3 smyčc. kvartety (2. Českosloven ské obrazy), písně aj. vlastnosti tónu — jako fyzikálního jevu jsou — frekvence, — amplituda a spek trum tónu. V.t. jako hud. prvku jsou kva litou vjemu tónu v našem vědomí. Frek
694
vence (zákl. tónu) se do vědomí promítá jako výška tónu, amplituda (tlaková) jako jeho -» hlasitost a spektrální složení jako barva (témbr) tónu (-* analýza zvuku). V hud. souvislostech je stejně důležitou vlastností tónu jeho délka (trvání). Vltava -» Má vlast vnímání hudby — složitý psychologický proces, kt. je utvářen řetězcem dílčích pro cesů od fyziologických v uchu (-* psychofyziologie hudby) až po estetické, dané vy spělostí vnímatele. Vnímající je aktivní subjekt, kt. si pomocí paměti, fantazie, po zornosti, — hudebního myšlení a dalších psychologických a estetických zřetelů ze slyšeného vybírá, doplňuje a přetváří; vy chází přitom z dříve získaných zkušenosti a z předvídáni řízeného fantazii. Centrální úlohu má přitom estetický zážitek, kt. po mocí pozornosti řídí ostatní psychické čin nosti a ty jej opět zpětně determinují. Vobruba Josef (1932—1982) — čes. dirigent. Od 1960 šéfdirigent TOCR v Praze, voce -♦ hlas Voces intimae — smyčc. kvartet d moll, op. 56, J. Sibelia, 1909. Vodař (Les deux Journées) — opera L. Cherubiniho, libreto J. N. Bouilly. Premiéra Paříž 1800. Vodní hudba (Water Music) — orch. suita G. F. Hdndela, asi 1717. Jen málokdy se dnes provozuje najednou všech jejich 20 vět. Vodník — 1. melodram Z. Fibicha na text K. J. Erbena, 1883. - 2. symf. báseň A. Dvořáka, op. 107, podle stejnojmenné básnické předlohy K. J. Erbena, 1896. — 3. opera B. Vomáčky na libreto A. Weniga podle téže předlohy, 1934—37, premiéra Praha 1937. Vodotrysky (Jeux ďeau) — klav. cyklus M. Ravela, 1901. Vodotrysky ve vile ďEste — klav. skladba F. Liszta, 1877, 3. část cyklu Léta putování. Vodrážka Jaroslav (nar. 1930) — čes. var haník. Absolvoval konz. v Praze (kde je nyní prof.), dále studoval u M. Kampelsheimra a AMU (kde je pověřeným prof, improvizace) a u J. Reinbergra. Vynikl ne jen jako virtuos, ale i jako improvizátor v barokním vázaném slohu. Získal ceny
Vokální symfonie v několika mezinár..varh. soutěžích. Vyvíjí vojenských dech. orch. patří i konc. pro bohatou konc. činnost v širokém repertoá dukce a hra k tanci; bývaly pro řadu vše ru (včetně vlastních skladeb) i s improvi stranných instrumentalistů dobrým výcho diskem k další uměl, činnosti. Předchůdcem zacemi. Vogel Jaroslav (1894—1970) — čes. diri středoevr. v.h. byla janičárská nebo turec gent a skladatel. Studoval hru na housle ká hudba s převahou bicích nástrojů. Její u O. Ševčíka a skladbu soukromě u V. No úlohou bylo posilovat bojovnost pěchoty váka, potom v Mnichově, v Paříži na Scho- a jízdy. la cantorum u V. ďlndyho. Jako dirigent Vojenská symfonie (Militársinfonie) — sym vynikl především v opeře. Působil v Plzni, fonie G dur, č. 100, J. Haydna. Praze, Ostravě a Brně. Vynikl nastudová Vojna a mír (Vojna i miř) — opera S. Proním oper B. Smetany, V. Nováka, většiny kofjeva, libreto M. Mendelsonová a sklada Janáčkových oper a souč. skladatelů, R. tel podle L. N. Tolstého. Premiéra Praha Wagnera, R. Strausse a C. Debussyho. 1956 1948, po přepracování Leningrad 1955. až 1958 šéf opery ND v Praze. Významná Vojtěch Ivan (nar. 1928) — čes. muzikolog. je především jeho operní tvorba: Maréja Studoval hud. vědu v Brně a v Praze. Učil (1922), Mistr Jíra (1924), Jovana (1935-37), na AMU a JAMU, od 1961 na KU. Zabývá a Hiawatha (1970). Autor naši nejvýznam se zejm. čes. i zahr. hudbou 20. stol., kt. věnoval četné studie. Patří k nejvyhraně nější janáčkovské monografie. Vogel Wladimir (nar. 1896) — švýc. skla nějším čes. hud. kritikům. Významná je datel rusko-něm. původu. Studoval i jeho redaktorská a editorská činnost. u A. Skrjabina a F. Busoniho. Působil vokál — zvučná složka zpívaného projevu v Berlíně, od 1935 ve Švýcarsku. Jeho hud. (samohlásky: u, ů, o, ó, a, a, e, i, y, a ne mluva je poznamenána vlivem A. Schbn- utrální vokál), umožňuji fixovat tónovou berga, ve většině skladeb však používá výšku. Způsob správného pěveckého tvo volné dodekafonie. Autor četných kantát, ření v. a jejich správného spojení se sou sborových a orch. skladeb (Cortege de no- hláskami se nazývá vokalizací. ces, Spiegelungen), housl. a violoncel. kon vokalíza — obvykle rozsáhlejší melodie zpí certu, kom. a klav. hudby (Epitaffio per vaná na samohlásku (bez textu). V. se nej A. Berg). častěji rozumějí cvičení určená pro hlasové Vogler Georg Joseph (abbé Vogler, 1749 školení zpěváků. až 1814) — něm. hud. teoretik a skladatel. vokální hudba — hudba psaná pro lidský Studoval teologii a práva. Podnikal konc. hlas: sólo, ansámbl, nebo sbor. Hud. druhy turné jako varhaník po celé Evropě, 1786 do 1600 mají téměř výlučně vok. charak až 1799 působil ve Stockholmu. Jako dvor ter (gregoriánský chorál, světská rytířská ní kapelník v Darmstadtu (od 1807) učil lyrika a epika, vícehlasé druhy — organum, C. M. Webera a G. Meyerbeera. Proslavil moteto, mše. madrigal, chanson, frottola, se improvizacemi. villanella atd.). V období baroka vznikly voix mixte — v pěvecké technice smíšený vokálně instr, druhy (opera, oratorium, tón, témbr mezi — falzetem a plným hla kantáta), po 1750 převládala instr, hudba, sem. ale v.h. se rozvíjela dále: píseň, kantáta, Vojcek (Wozzeck) — opera A. Berga podle oratorium, žánry chrámové hudby a ope dramatu G. Búchnera, 1917-21. Premiéra ra: od 19. stol, sborová tvorba. Ve 20. stol, Berlín 1925. Expresionistická opera se so ožívá melodram a vznikají nové kombina ciálně kritickým akcentem. Jedno z nejvý ce vok. a instr, složky s recitací. znamnějších hudebně dram, děl 20. stol, vokální formy — hudební formy vojenská hudba — hud. těleso vyšších vo Vokální symfonie — symfonie V. Sommera jenských útvarů, zprav, orch. dech, nástro pro alt, recitaci, sbor a orch. na texty jů s profesionálními hudebníky-vojáky ; F. Kafky, F. M. Dostojevského a C. Paveúčinkuje při slavnostních nástupech, po seho, premiéra 1963. Části: V noci, Sen, chodech. přehlídkách ap. K tradici našich Finále.
695
Voldan
Voldan Bedřich (1892-1979) - čes. housl. pedagog. Zpočátku se věnoval konc. čin nosti, od 20. let vystupuje do popředí jeho činnost pedag. a teoretická. Jeho metoda, formulovaná i v pedag. a metodických spisech, se soustřeďuje k vědecky řízené mu studiu, kt. zrychluje a zintenzívňuje proces studia konc. repertoáru. Volek Jaroslav (nar. 1923) — čes. hud. vě dec, hud. teoretik a estetik. Studoval hud. vědu v Praze a Bratislavě. Prof, estetiky na FFUK v Praze. Věnuje se též kritické činnosti. Publikoval Teoretické základy har monie z hlediska vědecké filosofie (1954, 2. část 1961), K otázkám předmětu a metod estetiky a obecné teorie umění (1963), Zá klady obecné teorie umění (1968), Kapitoly z dějin estetiky (1969), Modalita a její for my z hlediska hud. teorie (1980), v časopi sech a sbornících studie zejm. z oboru este tiky, sémiotiky a hud. teorie. Volek Tomislav (nar. 1931) — čes. hud. historik. Studoval na KU u M. Očadlíka a A. Sychry, 1965-76 působil v ČSAV. Vy dal knihu Mozart v Praze a řadu pramen ných studií zejm. o čes. hudbě 18. stol., věnuje se i čes. hud. ikonografii (ve spolu práci se S. Jaresem vydal Dějiny české hudby v obrazech) a hud. publicistice. Autor slovníkové příručky Osobnosti svě tové hudby (1982). Volný vítr (Volnyj vetěr) — opereta l. Dunajevského, libreto V. Vinnikov, V. Kruch ta a V. Tipota. Premiéra Moskva 1947. volta (it.) — 1. údaj při opakování části hud. skladby. Prima v. = poprvé, tj. ta kové místo před znaménkem opakování, kt. se poprvé hraje, podruhé se však vy pouští. Secunda v. — podruhé, tj. takové místo za znaménkem opakování, kt. se hraje po vynechání části, označené prima v. Značí se:
rr------------ iíť----------- 1 2. tanec provensálského původu rychlého tempa v třídobém metru, známý od 16. stol. Základem bylo přehazování tanečnice při obratech. Pro tento prvek, odsuzovaný mravokárci, se tanec neudržel dlouho, ale zůstal oblíbený v instr, hudbě. 696
volta per volta (it.) — pokaždé, volti (-ty, it.) — obrátit. volti subito (it.) — obrátit rychle, zkr. v.s. volynka — souhrnný název pro různé dru hy — dud, rozšířené u vých. Slovanů. Vomáčka Boleslav (1887-1965) - čes. skla datel. Skladbu studoval v mistr, třídě V. Nováka na pražské konz. V mládí vyšel ze slohu svého učitele v písňovém cyklu Zavátá cesta (1909—12) a housl. sonátě (1912), mužských sborech Talas (1912) aj. V době kolem 1. svět, války směřoval k ex presionismu, jenž byl blízký mladšímu Schónbergovi v klav. Hledání (1913) a So nátě (1917), sborovém cyklu Výkřiky (1918) aj. Po válce se vrátil k tradičnějšímu ly rismu, kt. v nejlepších skladbách, jako jsou písňové cykly 1914 (1920) a Cesta z bojiště (1923), mužské sbory na J. Wolkra Balada o očích topičových (1927) a Balada o snu (1933), dosahuje až smetanovské vřelosti. Po 2. svět, válce svůj výraz dále zjednodu šil a podřídil dobovým požadavkům, avšak bez výraznějšího úspěchu. Z dalších skla deb: klav. Obnovené obrazy (1907), smyčc. Kvartetina (1941), kantáty Mládi (1916). Strážce majáku (1933) aj., opery Vodník (1937), Boleslav I. (1955) a Cekanky (1957), četné písně, sbory aj. Uplatnil se i jako hud. kritik. Vondráčková Helena (nar. 1947) — čes. zpěvačka. 1964 zvítězila v soutěži Hledáme nové talenty, 1965 angažována v divadle Rokoko. 1968 účinkovala v pařížské Olympii, jedna z nejúspěšnějších souč. zpěvaček moderní pop. hudby. Četná zahr. turné. Vondrovic Otakar (nar. 1908) — čes. kla vírista. Se studiem lékařství (MUDr.) stu doval zároveň i klavír na mistr, škole pražské konz. u K. Hoffmeistra a v Paříži na konz. u A. Cortota. Od 1960 prof. JAMU v Brně. Má za sebou bohatou činnost só listy s mnohostranným repertoárem, jehož důležitou součástí je čes. klav. tvorba 19. a 20. stol.; též kom. hráč. Vorlová Sláva (1894-1973) - čes. skladatelka. Studovala zpěv, poté soukromě skladbu (V. Novák) a klavír (V. Štěpán). Mistr, školu ukončila u J. Řídkého až 1948. Nevyhýbala se novým podnětům, ještě v 70. letech vytvořila vlastní numerolo-
Vronský gickou metodu (vycházející ze seriální techniky) — mj. Imanence pro flétnu, basklarinet, klavír a bicí. Působivá je její četná tvorba pro děti, sbory a kantáty. Instr, tvorba zahrnuje mj. nonet (1944), 3 smyčc. kvartety (1933, 1939, 1950), sym fonii (1948), orch. suitu Božena Němcová (1951), Durynské tance (1957), Kybernetic ké studie (1961), koncerty pro hoboj, pro trubku, pro flétnu (vše 1954), pro violu (1955), pro klarinet (1957), pro kontrabas (1968), dvojkoncert pro hoboj a harfu (1963). Voříšek Jan Václav Hugo (1791-1825) -
čes. skladatel. Studoval v Praze u V. J. To máška (1812-13) a klavír ve Vídni u J. N. Hummela. Od 1822 byl dvorním varhaní kem ve Vídni. Skladatelsky vyšel z klasi cismu, uplatnil i řadu slohových rysů ro mantických. Nejlepší dílo ho charakterizují jako velký příslib hudby raného romantis mu, největší talent čes. hudby v předsmetanovské generaci: předčasná smrt mu však zabránila plně se skladatelsky rozvinout. Z jeho děl se zatím nejvíce prosadila Sym fonie D dur (1821), klav. Impromptus (první toho názvu v dějinách hudby), Rapsódie a Sonáta. Napsal řadu dalších klav. skladeb, kom. díla pro housle a violoncello s klaví rem, 2 ronda a variace pro klavír s orch., pro orch. Německé tance a Ouverturu E dur; písně na něm. texty a píseň Nevinnost na čes. báseň Hankovu; skladby pro vok. kvar teta; Missa solemnis B dur, Graduale a 2 ofertoria.
Vostřák Zbyněk (nar. 1920) — čes. sklada tel a dirigent. Studoval na pražské konz. u P. Dědečka (dirigování) a R. Karla (skladbu). Působil zprvu jako orch. hráč, později jako dirigent a pedagog. Zhruba do 1960 byl kompozičně orientován tradicionalisticky — opery Rohovin Ctverrohý (1947—48), Králův mincmistr (1951—53), Pražské nokturno (1957—58), rozhl. opera Rozbitý džbán (1960—61, vyznamenána v soutěži UNESCO), balety Petrklíče (1944 až 1945), Filozofská historie (1949), Viktorka (1949-50), Sněhurka (1955), Veselí vodníci (1980), kom. a vok. skladby. V 60. letech se aktivně zapojil do proudu Nové hudby: Tři sonety podle Shakespeara pro hlas a kom. orch., Afekty — improvizace pro 7 nástrojů (1963), Element! pro smyčc. kvarteto (1964), Synchronie (1965), symf. báseň Zrození měsíce (1966), Metahudba pro orch. (1968), Tři eseje pro klavír (1962), Kantáta na text F. Kafky (1964), Tajemství elipsy pro orch. (1970), Fair play pro cem balo a 6 nástrojů (1978), Něžné pásky, kte ré zavazují pro trubku a magnetofonový pás (1977), Katedrála, variace pro orch. (1979), Sinfonia per orchestra e coro (1982 až 1983). Dokončil a instrumentoval operu R. Karla Tři vlasy děda Vševěda. vox humana — lat. lidský hlas; u varhan -* rejstřík jazýčkových píšťal. Vranický Antonín (1761—1820) — čes. skla datel, houslista a pedagog. Působil zejm. ve Vídni. Komponoval instr, skladby, sym fonie, koncerty, kom. hudbu aj. Přidržel še haydnovsko-mozartovského slohu podobně jako jeho bratr — Pavel V. Vranický Pavel (1756—1808) — čes. hous lista a skladatel. Působil v Eisenstadtu, později jako ředitel dvorního operního orch. ve Vídni. Komponoval instr, skladby, autor 22 symfonií, koncertů, asi 60 smyčc. kvartetů, kantát, baletů, několika zpěvoher (Oberon) aj. Ovlivnil vývoj singspielu. Vrba Pavel (nar. 1938) — čes. textař a bás ník. Začínal jako jazzový a rockový kyta rista. Autor asi tří stovek textů pro sólisty i rockové skupiny. Vronský Petr (nar. 1946) — čes. dirigent. Absolvoval konz. v Plzni a AMU v Praze. Získal ceny v soutěžích v Besanconu a Ka-
697
Vrtěl rajanově v Záp. Berlíně. Byl šéfem opery v Ústí nad Labem, od 1979 dirigent Stát, filharmonie Brno, pohostinsky vystupuje s předními čs. symf. orch. i v zahraničí. Vrtěl Albín (nar. 1917) — slov, houslista a pedagog. Studoval na pražské konz. (u B. Voldana) a na Vysoké hud. škole ve Vídni (u W. Schn&iderhana). Ve Vídni založil trio, s nímž úspěšně koncertoval. Od 1945 konc. mistr SND, od 1948 pedagog na konz. a VSMU. Vřešťál Jiří (1930-1952) - čes. klavírista a skladatel. Klavír studoval na pražské konz. u E. Doležalové a na AMU u F. Maxiána, skladbu u V. Nováka. Získal 5. cenu v mezinár. soutěži B. Smetany (1948), uspo řádal během svého krátkého života 11 kon certů, mnohokrát doprovázel a často vystu poval v rozhlase. Napsal 38 skladeb, pře devším klav. Vuataz Roger (nar. 1898) — švýc. varhaník a skladatel. Působil v Ženevě, 1943—65 ve doucí hud. oddělení rozhlasu. Díla: symf. freska Epopée Antique, symfonie Images de Grěce, kom. skladby (Frivolités), sbory a cappella, oratoria Mojžíš, Ježíš, opera Monsieur Jabot, balet Poéme méditerranéen aj. Vučkovié Vojislav (1910—1942) — srb. muzi kolog, skladatel a dirigent. Studoval v Pra ze na konz. i univerzitě. Navazoval na A. Schonberga a A. Hábu, později na srb. folklór. Jako muzikolog patřil k nej aktiv nějším představitelům meziválečné marxis tické hud. vědy. Napsal balet. 3 symfonie (2. a 3. nedokončená), symf. básně, kom. hudbu. Z muzikologických prací Materia listická filozofie umění (1935). Vukdragovič Mihajlo (nar. 1900) — srb. skladatel a pedagog. Studoval v Bělehradě a v Praze. Působil jako prof, a rektor bě lehradské Hud. akademie. Jeho slohové za měření je blízké V. Novákovi, u něhož stu doval, navázal na srb. folklór. Napsal Sym fonickou meditaci, symf. básně (mj. Cesta k vítězství, Srbsko), kantáty, sbory, smyčc. kvartety, písně, film, hudbu. Vůl na střeše (Le Boeuf sur Je toit) — balet D. Milhauda, libreto J. Cocteau. Premiéra Paříž 1920. VUS — 1. Vojenský umělecký súbor kpt.
698
Nálepku — slov. uměl, těleso Cs. lid. armá dy v Bratislavě, zal. 1951. V čele souboru je od 1953 M. Novák. Má orch. a taneční složku a vok. sólisty, přechodně měl i sbor. Vystupoval i v evr. soc. zemích. — 2. Vyso koškolský umělecký soubor — pěvecký sbor pražských vysokoškoláků, 1948 jej založil J. Tausinger. — 3. Vysokoškolský umělecký soubor v Pardubicích, pěvecký sbor, kt. za ložil a dodnes řídí ing. V. Novák. vybočení — změna tonálního -* centra, kdy druhé centrum je významově podřazeno prvnímu. Po v. v jednodušším případě ná sleduje rychlý návrat k pův. centru (pův. tónina se nezruší), ve složitějším případě nastane nové, další v. (-• modulace). Vycpálek Ladislav (1882—1969) — čes. skla
datel, nár. umělec. Studoval na KU češtinu a němčinu; 1906 doktorát. Poté studoval skladbu u V. Nováka. 1907—42 působil v Univerzitní knihovně v Praze, kde založil a od 1922 vedl hud. oddělení. Skladatelsky vyšel z čes. hud. tradice a z Novákovy polyfonní konstruktivnosti, od níž dospěl záhy k osobité volné, souzvukově nevázané po lyfonii. Nejčastěji diatonicky utvářená témolto p
£j - hle,
—
co je
—
č/o - věk ?
Kantáta o posledních věcech člověka
výraz v hudbě
mata dodávají jeho dílům hymnický jas. V. záhy vyrostl ve velkorysého architektonika, směřujícího k monumentalitě. Byl převážně skladatelem vok. děl. Do 1. svět, války zhudebňoval zejm. čes. a něm. sou dobé symbolistické básníky, v době kolem 1. svět, války se inspiroval lid. poezií, zejm. baladickou, protiválečnou a filozoficky re flexívní lid. písňovou tvorbou moravskou. Ve 20. a 30. letech směřoval převážně k hu manisticky zacílené filoz. reflexi, jíž na plnil zejm. své 3 velké kantáty. V posled ních desetiletích přistoupila k těmto myš lenkovým sférám ještě tematika vlastenec ká. Díla: pro klavír cyklus Cestou, op. 9 (1911—14), a 2 variační fantazie na lid. du chovní písně z doby Husovy Vzhůru srdce!, op. 30 (1950, skladatel instrumentoval rov něž pro orch. a M. Šlechta upravil pro varhany), suita Doma, op. 38 (1959); Suita pro sólovou violu, op. 21 (1929), Suita pro sólové housle, op. 22 (1930), Duo pro hous le a violu, op. 20 (1929), Sonatina pro hous le a klavír, op. 26 (1947), Sonatina in D Chvála houslí pro klavír, housle a mezzo soprán (S. Hanuš, 1928), Smyčcový kvartet C dur, op. 3 (1909); melodram Dívka z Lochroyanu, op. 2 (staroskotská balada, 1907); písňové cykly s klavírem Tichá usmíření, op. 1 (1908—09), Světla v temnotách, op. 4 (A. Sova, 1910), Tuchy a vidiny, op. 5 (A. Mombert, 1910—16), Slavnosti života, op. 8 (R. Dehmel, 1912-13), V boží dlani (V. Brjusov, 1917), Probuzení, op. 17 (1922), Na rozloučenou, op. 25 (1945); úpravy lid. písní pro zpěv a klavír Z Moravy, op. 11a (1910 až 1911), Moravské ballady, op. 12 (1915), Vojna, op. 13 (1915), Láska, Bože, láska, op. 27 a 28 (1948—49); mužské sbory Čtyři sbory, op. 7 (1911—12), Tuláci, op. 10 (se souborem dřevěných dech, nástrojů, K. To man, 1914), Boj nynější, op. 15. II (J. Ne ruda, 1918), cykly Z hlubokosti, op. 31 (J. V. Sládek, 1950), Bezručův hlas, op. 37 (P. Bezruč, 1958), ženské sbory Z českého do mova, op. 29 (J. V. Sládek, 1949), Dva dvojzpěvy, op. 35 (s klavírem, lid. poezie, 1955), Svatý Lukáš, maléř Boží, op. 36 (s klaví rem, lid. poezie, 1955), smíšené Tři sbory, op. 6 (1910-12). Naše jaro, op. 15, I (J. Ne ruda, 1918), Září, op. 32, a Červenec, op. 33
(K. Toman, 1951—53); Sirotek, zpracování čes. lid. balady pro smíš, sbor a soubor viol a violoncell (1914) a jiné sborové úpravy lid. písní; kantáty Kantáta o posledních věcech člověka, op. 16 (mor. lid. poezie, 1920—22), Blahoslavený ten člověk, op. 23 (žalmy, 1933), České rekviem, op. 24 (bible, sekven ce Dies irae a lid. duch, píseň Jesu Kriste, ščedrý kněže, 1940). Východočeský státní komorní orchestr Par dubice — působí od 1969. Prvním šéfem byl L. Pešek, dnes L. Hlaváček. Repertoárově je zaměřen především k tvorbě barokní, kla sické a 20. stol. Několikrát úspěšně vystou pil na festivalu Pražské jaro. Vykoupení (Rédemption) — oratorium C. Francka, 1874. Vyletěl páv (Felszállott a páva) — mužský sbor Z. Kodálye na báseň E. Adyho, 1937, orch. variace na totéž téma 1938—39. Výlety pana Broučka — dvoudílná opera L. Janáčka: Výlet pana Broučka na Měsíc (1908—17) a Výlet pana Broučka do 15. sto letí (1917). Libreto skladatel a další spolu pracovníci, zejm. V. Dyk a F. S. Procházka podle S. Čecha. Premiéra Praha 1920. výraz v hudbě — hudbě se od nejstarších dob přisuzuje rozmanitá výrazová schop nost, jež se projevuje v možnosti vzbudit v posluchačích reakce odpovídající žádané mu výrazu psychického stavu, intelektuál ních nebo obrazných představ a instink tivních i volních hnutí. Podle toho rozezná váme v hudbě širokou škálu výrazu: mo numentálnost (velkolepá výstavba směřu jící k jednotlivci), zvýraznění krásy (vyrov nanost jednoty a rozmanitosti, uspořádání v duchu hédonistické příjemnosti), radost nost (též pomocí tanečních prvků), zvýrazňování různých subjektivních citů (analogie a asociace s různými zvukovými projevy vně hudby), naturalismus (přímé napodo bování nehud. zvuků), akademická strohost (založená na konstruktivistických prvcích hudby) ap. Vzájemné kombinace těchto druhů výrazu vytvářejí další kategorie. V. v h. podmiňují též sociální funkce hudby, vývoj hud. myšlení a individuální invence. Výzkum výrazovosti je prvořadou proble matikou -» hudební estetiky a hud. — sé mantiky. V různých historických obdobích 699
výrobci klavírů
a stylech lze sledovat různé hierarchické seskupení kategorií výrazu. výrobci klavírů — pův. konstruktéři a vý robci, později továrny. B. Christofori 1709 zhotovil první klavír, kt. byl postupně zdo konalován, zejm. varhanářem G. Silbermannem (první velkovýrobce klavírů) a J. Papem (1826; od té doby se přibližně datuje dnešní podoba klavírů). Nejslavnější továrny a značky (název obyčejně podle jména zakladatele): Steinway (USA), Bósendorfer (Rakousko), Blůthner a Forster (NDR), Erard (Francie), u nás Fórster a Petrof. Vysloužil Jiří (nar. 1924) — čes. hud. vědec. Studoval na univerzitě v Brně, působí jako prof, a vedoucí katedry hud. vědy a vý chovy na filoz. fakultě brněnské univerzity. Studie z oboru etnomuzikologie, dějin hud by na Moravě, souč. hudby a hud. lexikografie. Publikoval mj. knihy Ludvik Kundera (1962), Hudobnici 20. storočia (1964, 1982), Alois Hába (1974). Předseda ediční rady Souborného kritického vydání díla L. Janáčka. Vysoká škola múzických umění (zkr. VŠMU) — nejvyšší hud. a div. učiliště na Sloven sku, zal. 1949 v Bratislavě. Hud. fakulta VSMU má významný podíl na výchově ve doucích kádrů slov. hud. kultury. Mezi její významné pedagogy patřili, resp. patří nár. umělec V. Talich, J. Střelec, F. Kafenda, nár. umělci A. Moyzes a J. Cikker, O. Fe renczy, D. Kardoš, A. Očenáš, J. Blaho, M. Kišoňová-Hubová, F. Klinda, I. Hrušov ský, T. Gašparek, L. Burlas, M. Jurkovič ad. výška tónu -» vlastnosti tónu Vyzvání k tanci (Aufforderung zum Tanz) — klav. skladba C. M. Webera, 1819. V orch. verzích H. Berlioze a F. Weingartnera často uváděna jako balet. Vzdálené milé (An die feme Geliebte) —
cyklus písní, op. 98 L. v. Beethovena, 1816. Vzestup a pád města Mahagonny (Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny) — opera K. Weilla, libreto B. Brecht. Premiéra Lip sko 1930. Satira na kapitalistickou spo lečnost. Vzkříšení — 1. (Auferstehungssinfonie) — název 2. symfonie c moll G. Mahlera, 1894. — 2. opera J. Cikkera na vlastní libreto podle L. N. Tolstého. Premiéra Praha 1962. Skladatelovo vrcholné hudebně dram, dí lo. — 3. cyklus 3 symf. básni A. Očenáše, 1946. Části: Propast, Temno, Slavný ná vrat. vznik hudby — jeden ze zákl. muzikologických problémů, předmět četných hypotéz, z nichž každá osvětluje v. h. nebo někt. jeho momenty z jiného aspektu. Ch. Dar win vysvětloval v. h. biologicko-sexuálním podnětem; na jeho koncepci navazoval ze jména výzkum ptačího zpěvu. K. Bucher sledoval význam organizujícího pravidelné ho rytmu při práci. Nejrozšířenější byla jazyková, komunikační teorie, odvozující v. h. ze vzrušeného hovoru, intonace, melo dického spádu řeči. Prošla mnoha metamorfózami: dorozumívání se na dálku a dodržování stejné tónové výšky z důvodů srozumitelnosti (C. Stumpf)-, dorozumívání se s nadpřirozenými silami pomocí hudby (S. Naděl)-, stadium nediferencovaného do rozumívání, po němž nastala diferenciace na jazyk a hudbu (B. Nettl). Část teorií se opírá o analogie z primitivní hudby mimoevr. kmenových společenství, druhá vy chází z psychologických poznatků a onto genetických aspektů, sledujíc vývoj hudebnosti u děti od žvatlání až po vyhraněnou tónovou představu. Z našich autorů přispěl k teoriím o v. h. zejm. B. Geist v práci Původ hudby (1970).
Wagner R.
Waechter Eberhard (nar. 1929) — rak. ba rytonista. Studoval ve Vídni klavír, hud. teorii, zpěv, od 1955 člen Vídeňské státní opery. Hostuje v Salcburku, Bayreuthu, v Metropolitní opeře a na jiných předních operních scénách. Vyniká v Mozartových, Wagnerových a Straussových operách. Wagenseil Georg Christoph (1715—1777) — rak. skladatel, klavírista a pedagog, jeden z nejvýznamnějších představitelů předklasicistické vídeňské školy. Působil jako učitel klavíru Marie Terezie a jejích dětí, jako císařský dvorní skladatel a varhaník. Jeho sloh, v němž je patrný vliv it. a mannheimské školy a rak. lid. hudby, měl vliv na J. Haydna a W. A. Mozarta. Nej významnější je jeho cembalová tvorba, na psal též 16 oper, oratoria, symfonie, kon certy a kom. skladby. Wagner Richard (1813 Lipsko - 1883 Be
nátky) — něm. skladatel, básník a hud. spisovatel. Studoval v Drážďanech a Lip sku, kde současně soukromé studium kon
trapunktu. 1834—39 operní kapelník v Mag deburku, Královci a Rize, další 3 roky žil v Paříži, 1842—49 dirigent dvorní opery v Drážďanech. Účastnil se májové revoluce 1849, po jejíž porážce emigroval do Curychu. Po amnestii 1861 se vrátil do Němec ka, 1864—65 působil na pozváni bavorského krále Ludvika II. v Mnichově. Po pobytu v Tribschenu u Luzernu se 1872 přestěho val se svou druhou ženou Cosimou Bulowovou, Lisztovou dcerou, do Bayreuthu, kde s finanční podporou bavorského krále vy stavěl Festspielhaus (slavnostní divadlo) k provádění svých děl. W. ve snaze zreformovat operu vytvořil koncepci hud. dra matu, kt. mělo být dokonale vyváženou syntézou všech zúčastněných umění (Gesamtkunstwerk). Místo — číslové opery se samostatnými hud. formami a recitativy nastupuje prokomponovaná forma, složená z jednotně budovaných hud. scén. Nová vok. melodika, „sprechgesang“, kt. rezultuje ze vzájemného přiblížení ariosa a recitativu a usiluje o hud. výraz citového a myšlen kového obsahu textu, je nesena symfonicky ztvárněným orch. Podstatou operního symfonismu, jehož stavbu určuje jedině prů běh dramatu, je technika — leitmotivů, kt. zaručuje vnitřní jednotu hud. proudu, po stupujícího celým dílem, i jeho spjatost s dramatickým děním. Tato vazba dramatu a hudby je podstatou W. nového hudebně dram, principu. Plně jej demonstroval v tetralogii Prsten Nibelungův. Vrchol je ho tvorby představují díla Tristan a Isolda, s dokonalou jednotou romanticky toužebné, chromatický ztvárňované „nekonečné me 701
Wagner W.
lodie“, a Mistři pěvci norimberští, jediná W. komická opera, kt. je syntézou operniho a hudebně dram, principu. W. vliv na další vývoj hudby byl po počátečním prudkém odporu velký. Jeho odkaz spočívá přede vším v monumentálním operním symfonismu, založeném na mnohotvárně kombino vané motivické práci, na chromatické har monii a polyfonii a na nové orch. zvuko vosti s opojným smyslovým účinkem. Jeho výboje v oblasti harmonie (Tristan a Isolda) otevřely jednu z cest k hudbě 20. stol., forma prokomponované opery měla velký vliv na další vývoj opery. Jeho lit. dílo (s výjimkou hl. prací) však zastaralo. Díla: opery a hud. dramata (všechny na vlastní text) Svatba, Víly, Zákaz lásky aneb Novicka z Palerma, Rienzi (1838—40), Bludný Holanďan (1841), Tannhauser (1843-44), Lohengrin (1846—48), Tristan a Isolda (1857 až 1859), Mistři pěvci norimberští (1862 až 1867). tetralogie Prsten Nibelungův (Rýn ské zlato, Valkýra, Siegfried, Soumrak bo hů, 1853-74), Parsifal (1877-82), dále Das Liebesmahl der Apostel, biblická scéna pro mužský sbor a orch., písně — 7 skladeb ke Goethovu Faustovi, 5 písní pro ženský hlas na básně M. Wesendonckové (1857—58), symfonie C dur, předehry Polonia, Kryštof Kolumbus, Rule, Britannia, Faustovská pře dehra (1840), Siegfriedova idyla (1870). Lit. díla: Die Kunst und die Revolution, Das Kunstwerk der Zukunft, Oper und Drama a množství článků, kritických studií a auto biografických vzpomínek (čes. vyšel 1959 výbor z jeho statí pod názvem O hudbě a umělcích). Nezhudebněná libreta Saracénka, Nibelungovský mýtus — náčrt dramatu, Ježíš Nazaretský, Kovář Wieland. Wagner Wieland (1917—1966) — něm. oper ní režisér a scénograf. Vnuk -* Richarda W. 1951 obnovil a až do 1966 řídil spolu se svým bratrem Wolfgangem W. bayreuthské Festspiele, kde rozvinul a stabilizoval ne tradiční inscenační postupy při jevištní realizaci Wagnerových oper. Působil též na operních scénách v Mnichově a ve Stutt gartu (inscenace děl L. van Beethovena, R. Strausse, A. Berga, C. Orffa, ale i Ch. W. Glucka a G. Verdiho). Wagner-Régeny Rudolf (1903—1969) — něm.
702
Wieland Wagner
skladatel. Studoval v Lipsku a Berlíně. Od 1947 vyučoval skladbu na Hud. akademii v Rostocku, od 1950 v Berlíně. Dosahoval pozoruhodných úspěchů scén. díly. Napsal opery Der Gúnstling, Die Burger von Ca lais, Johanna Balk, Persische Episode, Amor schiesst schlecht, Prometheus, Das Bergwerk zu Falun, balety Der zerbrochene Krug, Tristan. Z orch. skladeb Mythologische Figurinen, Einleitung und Ode, Acht Kommentare zu einer Weise des G. de Machaut. Komponoval též kom. hudbu, sbory (Cantica Davidi Regis, Genesis), písně atd. Wagnerová Sieglinde (nar. 1921) — rak. al tistka. Studovala a debutovala v Linci. Zdokonalila se na Vysoké hud. škole v Mni chově. Od 1947 zpívá ve Vídeňské stát, opeře, od 1952 v Berlině a hostuje na zahr. scénách. Věnuje se též konc. činnosti. Uplatňuje se ve Wagnerových a Straussových operách. Waldhans Jiří (nar. 1923) — čes. dirigent.
Warchai Studoval na konz. v Brně u B. Lišky, 1956 absolvoval kurs u 1. Markeviče v Salcbur ku. Nejdříve šéf Ostravského symf. orch., 1962—78 šéf Stát, filharmonie v Brně. Do cent JAMU. Uvedl četné premiéry brněn ských skladatelů. Pohostinsky diriguje v za hraničí. Waldteufel Emil (1837-1915) - franc, skla datel. Studoval v Paříži. Působil jako kla vírista a dirigent zábavné hudby. Autor taneční hudby, zvi. valčíků (Bruslaři, Espa na, Kouzlo sirén aj.). Walcha Helmut (nar. 1907) — něm. varha ník a varh. pedagog. Studoval u G. Raminw, v 16 letech oslepl. Působil nejdříve v Lipsku, od 1929 jako varhaník a pedagog ve Frankfurtu n. M. Patří dnes k nejvý znamnějším interpretům varh. a cembalové tvorby J. S. Bacha. Wallberg Heinz (nar. 1923) — něm. dirigent. Působil v různých něm. městech, od 1961 generální hud. ředitel ve Wiesbadenu. Od 1964 současně dirigent ve Vídeňské stát, opeře a vedení Tonkúnstler-orch. Uměl, účast na řadě mezinár. festivalů. Walter Bruno (1876-1962) - něm. dirigent.
Studoval v Berlíně. Od 1901 působil ve ví deňské Dvorní opeře. 1911 vedoucím Singakademie a 1913 nástupcem F. Mottla v Mnichově. Od 1922 působil jako dirigent, později jako šéf Stát. Opery v Berlíně, od 1929 šéf Gewandhaus-orch. v Lipsku, od 1935 hostoval ve Vídeňské stát, opeře. 1939 se usadil v USA, kde dirigoval newyor skou filharmonii a jiné amer. orch. Jeden z největších dirigentských zjevů našeho
století. Vynikající interpret děl W. A. Mo zarta, J. Haydna, F. Schuberta, R. Schumanna a G. Mahlera, s nímž byl úzce spřá telen. Lit. díla: Téma s variacemi (čes. 1965), Von den moralischen Kráften der Musik, G. Mahler aj. Walter Johann (1496-1570) - něm. sklada tel a kantor, hud. poradce M. Luthera. Patří mezi první skladatele evangelické duchovní hudby. Jeho tvorba se zakládá na vícehla sém zpracování protestantského chorálu. 1524 vydal ve Wittenbergu sbírku tří- až pětihlasých zpracování chorálu v nizozem ském motetovém slohu pod názvem Geystliches gesangk Buchleyn. Je to jeden z nej starších evangelických zpěvníků, vyšel v ně kolika vydáních. Walther von der Vogel weide (asi 1170—asi 1230) — něm. minnesánger, představitel vrcholného období něm. minnesangu. Žil ve Wormsu, Frankfurtu a Wúrzburgu. Z je ho tvorby se zachovalo pouze několik písní (mj. Nu alerst lebe ich mir werde). Walton William Turner, sir (nar. 1902) — angl. skladatel. Ve skladbě samouk, vyrůs tal pod vlivem F. Busoniho. Představitel klasicko-romantické konvence v angl. hud bě. Autor orch. skladeb, suit, předeher, Koncertantní symfonie pro klavír a orch., housl. a violoncel. koncertu, kom. hudby, opery, baletu, kantáty Belshazzar’s Feast, duchovní, scén, a film, hudby. waltz — společenský tanec, u nás známý jako angl. nebo pomalý valčík. Jeho před chůdcem je w. boston, kt. vznikl asi 1910 v Sev. Americe. Jeho taneční podoba se ustálila kolem 1935. Takt 3/«. v tempu 30 až 36 taktů/min. Charakt. rytmická figura:
Warfield William (nar. 1920) — amer. čer nošský barytonista. Studoval v Rochestru. 1950 podnikl turné po Austrálii, později po Evropě s černošským souborem v Gershwinově opeře Porgy a Bess. Věnuje se i inter pretaci písní. Jeden z nejlepších černoš ských zpěváků naší doby. W'archal Bohdan (nar. 1930) — čes. hous-
783
Warren
lišta, nár. umělec. Studoval v Brně na konz. a JAMU. Od 1957 konc. mistr SF; 1960 za ložil Slov. kom. orch., jehož je uměl, ve doucím. Casto účinkuje v zahraničí, též jako sólista. Warren Leonard (1911—1960) — amer. bary tonista rus. původu. Debutoval v Metro politní opeře a brzy získal svět, jméno. Vynikal zejm. ve Verdiho operách. Wasserbauer Miloš (1907—1972) — čes. oper ní režisér. Zpočátku se věnoval film, režii, s operní začal v Brně 1937. Přechodně pů sobil v Ostravě (1944—46), trvale ve Stát, divadle v Brně (1946—53 a od 1960) a ve SND v Bratislavě (1953-60). Pohostinsky režíroval i v pražském ND a v Plzni. Peda gogicky působil na brněnské konz., na JAMU a na VŠMU. Významná je i jeho činnost v Operním studiu JAMU, o jehož založení se zasloužil a kde stál v čele uměl, vedení od 1960. Weather Report — amer. kvinteto oriento vané na — jazz rock. Založili je 1970 pia nista J. Zawinul a saxofonista W. Shorter. Jedno z nejlepších souč. jazzových sesku pení. Weber Carl Maria von (1786—1826) — něm.
skladatel, zakladatel něm. romantické ope ry. Byl žákem M. Haydna a abbé Voglera. 1811—12 cestoval jako klav. virtuos, 1813 až 1816 působil jako dirigent něm. opery v Praze, od 1817 jako dirigent dvorního
704
Čarostřolec (předehra)
divadla v Drážďanech. W. byl především dram, talent. Po 6 operních pokusech, z nichž nejtrvalejší hodnotu má jednoak tovka Abu Hassan, vytvořil 3 opery jako typická díla hud. romantismu. První, Carostřelec (1821), je romantická námětem i hudbou, především používáním zvukových barev pro charakteristiku, přírodní kolorit a hud. symboliku. Současně je první něm. nár. operou s lid. hrdiny, prostředím a svěží hudbou, kt. nadšeně přijala vlastenecká mládež Německa ponapoleonské doby. Dru há opera, Euryanthe (1823), málo hraná pro slabé libreto, směřuje stylově k R. Wagnerovi jednotnými hud. scénami a návratný mi motivy v orch., kt. slouží psychologic kému výkladu děje. Poslední, Oberon (1826), je průkopnickým dílem v oblasti poetické romantické pohádkovosti a orientálního ko loritu. Z W. ostatní tvorby je významnější klav. tvorba brilantního charakteru (2 klav. koncerty, 4 sonáty, pop. Vyzvání k tanci, Koncertní kus f moll op. 79), kom. hudba s klavírem a ve své době velmi oblíbené vlastenecké mužské sbory. Napsal i 2 sym fonie, koncertantní skladby pro klarinet a fagot s orch., kom. skladby pro různé ná stroje a cirk, skladby. Weber Friedrich Dionys (1766-1842) pražský skladatel něm. původu. Žák abbé Voglera, s V. J. Tomáškem a J. A. Vitáskem nositel mozartovské tradice v Praze. Byl prvním ředitelem pražské konz. (1811 až 1842), řídil její koncerty. Napsal skladby klav., zejm. různé tance a pochody, kom. skladby, kantáty, mše, opery Kanzuma, Mádchenmarkt a učebnice hud. teorie. Weber-Fechnerův zákon — zákon, kt. vy jadřuje vztah mezi podnětem a vjemem. Tento vztah je přibližně logaritmický, tzn., že na lineární vzrůst vjemu (aritmetickou řadou) je třeba exponenciálního vzrůstu podnětu (geometrickou řadou). Zákon platí jen v hrubých rysech a s mnoha odchyl kami.
Weill
Webern Anton von (1883 Vídeň - 1945 Mit-
tersill) — rak. skladatel a dirigent. Studoval hud. vědu na vídeňské univerzitě a skladbu u A. Schonberga. Působil jako korepetitor a dirigent ve Vídni. Gdaňsku a Praze. Ve Vídni vedl dělnické symf. koncerty, sbor Typographia a založil Vídeňské dělnické pěvecké sdruženi. Od 1927 pracoval v rak. rozhlase a dirigoval souč. hudbu v Londý ně, Berlině, Curychu, Barceloně a jinde. Od 1934 se věnoval pedag. činnosti. Po ob sazení Rakouska 1938 žil v nouzi, věnoval se téměř výlučně komponování. Jeho dílo zahrnuje 31 opusů. Tonálně koncipovány jsou pouze první dvě skladby (Passacaglia op. 1 a sbor Entflieht auf leichten Káhnen na slova S. Georga). Další díla se úzce při mkla k atonálni expresívnosti schónbergovského ražení (op. 5 a 6). Vycházeje z atonality, koncentroval se ke krajní úspornosti v zacházení s nástroji a hlasy a navázal na schónbergovskou Klangfarbenmelodie. K ta kovým miniaturám patří Šest bagatel op. 9, Pět kánonů na lat. texty pro soprán, klari-
Symfonie
net a basklarinet op. 16 aj. Nakonec pře vzal Schónbergovu dodekafonii, kt. zracionalizoval (od písní op. 17, 18 a 19 po kan tátu op. 31). W. tvorba, za jeho života známá pouze v úzkém kruhu přátel a z fes tivalů ISCM, ovlivnila po 2. svět, válce zejm. mladé skladatele á jimi rozvíjené principy serialismu, punktualismu a elek tronické hudby. Díla: Passacaglia pro orch. op. 1 (1908), Pět vět pro smyčc. kvarteto op. 5 (1909), Šest kusů pro orch. op. 6 (1910), Čtyři kusy pro housle a klavír op. 7, 6 bagatel pro smyčc. kvarteto op. 9, Pět kusů pro orch. op. 10, Tři malé kusy pro violoncello a klavír op. 11, smyčc. trio op. 20 (1927), Symfonie op. 21 (1928), Kvartet pro housle, klarinet, tenorsaxofon a klavír op. 22 (1930), Koncert pro 9 nástrojů op. 24 (1934), Variace pro klavír op. 27 (1936), Smyčc. kvartet op. 28 (1938), Variace pro orch. op. 30 (1940), 12 písňových cyklů na slova S. Georga, R. M. Rilka, G. Trakla, J. W. Goetha aj., kantáty op. 29 a 31 na slova H. Joneové a sbory. Weberová Margrit (nar. 1924) — švýc. klavíristka. Studovala na curyšské konz. Uzná vaná interpretka soudobé hudby. 1. Stravinskij pro ni napsal Movements pro klavír a orch., B. Martinů 5. klav. koncert (Fan tasia concertante). Webersinke Amadeus (nar. 1920) — něm. klavírista a varhaník. Studoval v Lipsku. Od 1946 pedagog na Vysoké hud. škole v Lipsku, od 1966 vede klav. oddělení Vy soké hud. školy v Drážďanech. Koncerto val v mnoha zemích. Interpret něm. mistrů. Weelkes Thomas (1576—1623) — angl. var haník a skladatel. Byl varhaníkem ve winchesterské koleji a v chichesterské katedrá le. W. madrigaly, v nichž je patrný vliv L. Marenzia, patří k nejodvážnějším v angl. hudbě. Weigl Joseph (1766-1846) - rak. skladatel a dirigent. Studoval mj. u A. Salieriho a J. G. Albrechtsbergera. Kapelník císařské opery ve Vídni. Autor chrámových děl. oper a singspielů (pro vývoj čes. opery dů ležité provedení singspielu Švýcarská ro dina v čes. překladu v Praze 1823). Weill Kurt (1900—1950) — amer. skladatel něm. původu. Studoval v Dessau a Berlíně,
705
Weinberger Kurt Weill
mj. u E. Humperdincka a F. Busoniho. Pů sobil jako korepetitor a div. kapelník. 1933 emigroval přes Paříž do USA, kde se věno val tvorbě pro broadwayská divadla. Nej větších úspěchů dosáhl ve 20. letech ve spolupráci s B. Brechtem, s nímž vytvořil tzv. epické divadlo se silným sociálně kri tickým akcentem. S Brechtem psal zpěvo hry, např. světoznámou Žebráckou operu (song Mackie Messer z této zpěvohry se po važuje za nej rozšířenější šlágr 20. stol.), Vzestup a pád města Mahagonny a songy. Další díla: 2 symfonie, Berliner Requiem, kantáta Nový Orfeus, Rilke-Lieder pro hlas a orch., opery (Protagonista, Car se dává fotografovat), balety, balady, písně, instr, skladby, operety, scén, a film, hudba. Weinberger Jaromír (1896—1967) — čes. skladatel; působil v USA. Zák J. Křičky, V. Nováka a M. Regera v Lipsku. Svět, slávu mu získala opera Svanda dudák, epigonsky navazující na dvořákovsko-smetanovskou tradici. Autor orch. skladeb, oper, písní, operet aj. W’einer Leo (1885—1960) — maď. skladatel. Studoval v Budapešti u H. Koesslera. Od 1908 byl prof, budapešťské Hud. akademie. Díla: Serenáda, Suita na maďarská lidová témata, 5 divertiment, Concertino pro kla vír a orch., 2 housl. koncerty, kom. hudba, sonáty, transkripce děl J. S. Bacha, F. Schuberta, F. Liszta, L. v. Beethovena aj. Učitel mnoha maď. skladatelů a interpretů. Autor významných teoretických prací. Weingartner Felix von (1863—1942) — něm. dirigent a skladatel. Ve St. Hradci studoval skladbu u W. A. Remyho, filozofii v Lip 718
Felix von Weingartner
sku. Ve Výmaru byl žákem F. Liszta, kt. umožnil provedení jeho první opery Sakuntala a zabezpečil mu místo dirigenta v Královci. Působil v Gdaňsku, Hamburku, Mannheimu, Berlíně, 1908—27 ve Vídni (současně však i v Hamburku a Darmstad tu), od 1927 šéf Allgemeine Musikgesellschaft a ředitel konz. v Basileji. Jed na z největších dirigentských osobností, nejuznávanější interpret Beethovenových symfonií. Ve své tvorbě absorboval různé vlivy, nejvíce R. Wagnera, později dospěl k svéráznému harmonickému cítění. Díla: 8 oper a operní trilogie Orestes, 7 symfo nií, symf. básně, písně, úpravy aj. Autor teoretických prací. Weis Karel (1862-1944) - čes. skladatel. Studoval v Praze na konz., absolvoval var hanickou školu u F. Skuherského a F. Blaž-
Wiechowicz ka. Velké naděje do něj skládal i A. Dvo řák. W. se však stal jen obratným eklektikem. V 80. letech vzbudil pozornost zejm. Večerními písněmi a kantátou Triumfátor, později operami Viola (pozdější přepraco vání s titulem Blíženci), Polský žid, Útok na mlýn, Lešetínský kovář, Bojarská ne věsta. Významné jsou jeho úpravy lid. pís ní, zejm. rozsáhlé sbírky Blaťácké písně, Český jih a Šumava v písni pro zpěv a kla vír. Welitschová Ljuba (vl. Veličová, nar. 1913) — rak. sopranistka bulh. původu. Studovala filozofii a hud. vědu v Praze a Vídni, zpěv ve Vídni. Působila mj. v La Scale, londýn ské Covent Garden, Metropolitní opeře, od 1946 členka Vídeňské stát, opery. Vynikala v dram, úlohách — Salome, Aida, Tosca, Jenůfa (Její pastorkyňa). Wellesz Egon (1885—1974) — rak. muziko log a skladatel. Prof. hud. vědy na univer zitě ve Vídni a po emigraci (1938) v Ox fordu. Vynikající znalec byzantské a orien tální hudby, zasloužil se o její probádáni. Ve skladbě jeden z prvních žáků A. Schónberga a jeho první biograf. Ve většině své ho rozsáhlého díla (nejúspěšnější opera Alkestis) se vrací k tradičním východis kům. Nejvýznamnější muzikologická práce A History of Byzantine Music and Hymnography. Wellingtonovo vítězství neboli Bitva u Vitorie (Wellingtons Sieg oder die Schlacht bei Vittoria) — tónomalebná orch. skladba L. v. Beethovena, 1813, známá též jako Bi tevní symfonie. Werckmeister Andreas (1645—1706) — něm. hud. teoretik a varhaník. Působil v několi ka něm. městech, nakonec v Halberstadtu. V díle Musikalische Temperatur nejucele něji zdůvodnil a rozpracoval otázku tempe rovaného ladění. Werther — opera J. Masseneta, libreto E. Blau, P. Milliet a G. Hartmann podle J. W. Goetha. Premiéra Vídeň 1892. west coast jazz (west koust, angl.) — modi fikovaný tvar — cool jazzu, rozšířený zvi. v 1. pol. 50. let, v širším slova smyslu ozna čení pro kalifornský jazz vůbec. Odklon od černošských jazzových tradic a sblíženi s evr. hud. cítěním; odtud silná odezva
v Evropě. Experimenty s neobvyklými se skupeními nástrojů a zavedení flétny, fa gotu, violoncella aj. Nej významnější před stavitelé: Sh. Rogers, -» G. Mulligan, — D. Brubeck, H. Rumsey. West Side Story — muzikál L. Bernsteina, text A. Laurents podle Shakespearovy hry Romeo a Julie. Premiéra New York 1957. Whiteman Paul (1890-1967) - amer. ve doucí orch. Vedl nej významnější taneční orch. 20. let, zakladatel ■* symfonického jazzu. Who — angl. čtyřčlenná skupina. Autor skou osobností skupiny je její vedoucí P. Towhshend, kt. pro ni napsal mj. i dvě rockové opery — Tommy (nahrávka 1969, i div. a film, podoba) a Quadrophenia (1974). who-who (hu-hu, angl.) — hliníkové dusítko pro jazzové trubky. Widor Charles-Marie (1844-1937) - franc, varhaník a skladatel, prof. varh. hry a skladby, nástupce C. Francka na pařížské konz. Přispěl k rozvoji moderní varh. hry, vytvořil nový hud. druh, tzv. varh. sym fonii. Vedle četných varh. skladeb napsal hud. jevištní díla, 4 symfonie, koncerty, kom. a jiné skladby. Wiecková Clara -» Schumannová Clara Wiedermann Bedřich Antonín (1883—1951) — čes. varhaník, skladatel a pedagog. Stu doval na pražské konz. u J. Kličky (varha ny) a V. Nováka (skladba). Působil jako varhaník, ředitel kůru na několika místech, violista CF, od 1917 učil na pražské konz. a později na AMU. Vychoval významné varhaníky, pořádal pravidelné veřejné kon certy. Uznávaný virtuos, vynikal skvělou pedálovou technikou, expert na stavbu var han, znalec historie varh. hry. Autor čet ných varh. skladeb. Wiechowicz Stanislaw (1893—1963) — pol. skladatel. Studoval v Krakově, Drážďa nech, Petrohradě a na pařížské Schola Cantorum. Od 1921 prof, na konz. v Poznani, od 1945 v Krakově. Působil též jako hud. kritik a dirigent. Významná činnost v ob lasti organizace amatérského sborového hnutí. Díla: symf. báseň Babi léto, symf. scherzo Chmiel, řada kantát s orch.. vok., kom. a scén, hudba. 707
Wiener Sangerknaben
Wiener Sangerknaben — chlapecký pěvec ký sbor, zal. 1498. Do 1916 byl přičleněn k videňské dvorní kapele. 1924 zreorganizován jako výběrové těleso, kt. osmi- až čtrnáctiletým chlapcům poskytuje možnost internátního studia hud. i všeobecně vzdě lávacího. W. S. patří k nejproslulejším z četných sborů tohoto druhu, pravidelně koncertují v celé Evropě i v dalších světa dílech. Wieniawski Henryk (1835—1880) — pol.
houslista. Studoval na pařížské konz. u L. J. Massarta. Po studiu koncertoval se svým mladším bratrem Josefem. 1860—72 působil v Petrohradě, cestoval s A. Rubinštejnem po Americe (1872—74). Vedle Lipiňskěho největší pol. houslista. Z W. převážně housl. skladeb (fantazií, mazurek, romancí aj.) má trvalejší hodnotu koncert d moll. Wihan Hanuš (1855—1920) — čes. violoncel lista. Studoval na pražské konz., vyučoval na salcburském Mozarteu, působil v Ně mecku, seznámil se s R. Wagnerem, F. Lisztem, H. v. Bulowem, udržoval přátelské styky s R. Straussem a A. Dvořákem. In terpret skvělé techniky, kultivované hudebnosti. Významnou měrou se podílel na uměl, růstu Ces. kvarteta a na výchově mladých umělců na pražské konz. Wilbye John (1574-1638) - angl. skladatel madrigalů. W. madrigaly vypracované s hlubokým citem a jemností patří k nej krásnějším, jaké vůbec v této oblasti vznikly (The Lady Oriana). Wildberger Jacques (nar. 1922) — švýc. 708
skladatel. Studoval v Basileji u W. R. Vogela. Působil jako dirigent a prof, skladby v Basileji a Karlsruhe. Autor kantát, kom. a orch. skladeb (Tre mutazioni, Intensio-Centrum, Remissio). Wildgans Friedrich (1913-1965)-rak. skla datel a klarinetista. Skladbu studoval u J. Marxe. Působil v salcburském Mozarteu, od 1955 prof, skladby na vídeňské Hud. akademii. Vystupoval též jako sólista. Jeho dílo je stylově nejednotné, místy ovlivněné dodekafonií. Napsal symf. díla, instr, kon certy (pro klarinet), operu Der Baum der Erkenntnis, písně, sborové skladby ap. Na psal Entwicklung der Musik in Osterreich im 20. Jahrhundert. Wilkomirská Wanda (nar. 1929) — polská houslistka. Studovala v Lodži u I. Dubinské, v Budapešti u E. Zathureckého. Casto účinkuje v zahraničí. Vynikající interpretka děl K. Szymanowského, H. Wieniawského, F. Mendelssohna-Bartholdyho i souč. tvorby. W'illaert Adrian (asi 1490—1562) — franko-
-vlám. skladatel duchovní a světské vok. a instr, hudby. Působil od 1527 do smrti jako kapelník chrámu sv. Marka v Benátkách. Byl průkopníkem vícesborové komp. tech niky. Vychoval celou řadu skladatelů, pa třících do benátské školy (A. Gabrieli, C. de Rore, N. Vicentino aj.). Přispěl i k odklonu od strohé aplikace cirk, modů (chromatika), k vývoji madrigalu a ricercaru. Napsal mše, moteta, žalmy, hymny, canzony, madrigaly, villanelly, v nichž franko-vlám. kontra-
Wodiczko
punktické mistrovství splývá s it. smyslem pro zvukovost a jasnou formu. Williams Hank (1923-1953) - amer. - fol kový písničkář. Zpíval téměř výhradně vlastní skladby. Jejich verše byly neumělé a melodie nepříliš původní, W. však zpíval o tom, co dobře znal, a jeho písně působily proto pravdivě. Williamsová Mary Lou (nar. 1910) — amer. jazzová černošská skladatelka, klavíristka a aranžérka. 1929—42 aranžovala pro orch. A. Kirka a B. Goodmana; 1942 založila vlastní orch. Významně přispěla k utváření swingového stylu. Nejznámější skladba Zo diac Suite. Winckel Fritz (nar. 1907) — něm. hud. akus tik. Studoval v Berlíně. Autor významných prací Klangwelt unter der Lupe, Phanomene des musikalischen Horens, vydavatel sborníku Klangstruktur der Musik. Od 1950 pedag. působení v Záp. Berlíně. Windgassen Wolfgang (1914—1974) — něm.
tenorista. Studoval mj. ve Stuttgartu u své ho otce. Proslavil se především jako inter pret wagnerovských postav. Vystupoval na předních svět, scénách, od 1970 byl ředite lem opery ve Stuttgartu. Wings — angl. skupina, zal. 1971 L. a P. McCartneyovými. Bývalý člen skupiny Beatles jako jediný z jejích členů systema ticky nahrává a vystupuje, dodnes je po važován za jednoho z nejnápaditějších pís ničkových autorů. Wiora Walter (nar. 1907) — něm. muziko
log. Studoval muzikologii na berlínské uni verzitě. Pův. působil v archívu něm. lid. písně ve Freiburgu, od 1942 na univerzi tách v Poznani, Kielu a Saarbrúckenu. W. patři k nejznámějším západoněm. muziko logům po 2. svět, válce. Díla: Europáische Volksmusik und abendldndische Tonkunst (1957), Die vier Weltalter der Musik (1961), Komponist und Mitwelt (1964). Vydává edici Musikalische Zeitfragen. Wirén Dag Ivar (nar. 1905) — švéd. sklada tel. Studoval ve Stockholmu a Paříži. Půso bil též jako hud. kritik. Představuje neo klasicismus ve švéd. hudbě, ovlivněný I. Stravinským a S. Prokofjevem. Autor symfonií, koncertů, kom., scén, a film, hud by, baletů. Wislocki Stanislaw (nar. 1921) — pol. diri gent a skladatel. Studoval ve Lvově a Temešváru. Působil v Poznani a Varšavě, kon certoval v Evropě a Americe. Vynikající in terpret děl K. Szymanowského, H. Wieniawského i současníků. Autor orch. skla deb (symfonie, Balada, klav. koncert aj.). Od 1978 šéfdirigent rozhl. orch. v Katovi cích. Činný též pedagogicky. Wiszniewski Zbigniew (nar. 1922) — pol. skladatel a violista. Skladbu studoval u K. Sikorského. W. je jedním ze zakladatelů Sdružení pol. nástrojařů. Autor koncertu pro hoboj a orch., rozhl. opery Neffru (vy znamenané Grand Prix d’Italia), Aubade pro sólové hlasy, sbor a kom. orch. aj. WTit Antoni (nar. 1944) — pol. dirigent a skladatel. Studoval na Hud. akademii v Krakově u H. Czyže a K. Pendereckého, v Paříži u N. Boulangerové a P. Dervauxe. Přechodně dirigoval Nár. filharmonii ve Varšavě, Stát, filharmonii v Poznani a ve varšavské opeře. 1973 se účastnil kursů v Tanglewoodu u S. Skrowaczewského a S. Ozawy. 1974—77 byl šéfdirigentem filhar monie v Bydhošti, od 1977 je uměl, ředite lem Symf. orch. pol. rozhlasu a televize v Krakově. Laureát Karajanovy soutěže (1971). Wodiczko Bohdan (nar. 1911) — pol. diri gent. Studoval na varšavské konz. u W. Bierdiajewa a P. Rytla. Působil v Gdaňsku, Lodži a Krakově. 1955—58 byl šéfdirigen tem Nár. filharmonie, 1961—65 ředitelem
709
Wohlgemuth
a umél. šéfem opery Velkého divadla ve Varšavě. 1965—68 působil v zahraničí, od 1977 uměl, šéf opery v Lodži. Wohlgemuth Gerhard (nar. 1920) — něm. skladatel. Hudbu studoval zprvu jako autodidakt, později v Gdaňsku a v Halle. Díla: 2 symfonie, concertina pro klavír a hoboj, housl. koncert, symf. variace na témata Handela, Verdiho, Telemanna, 3 smyčc. kvartety a další kom. hudba, oratorium Léta proměny, kantáty, písně, opera Till, balet Provencalisches Liebeslied, kom. hud ba, písně, pop. hudba aj. Wolf Hugo (1860-1903) - rak. skladatel,
jeden z velkých představitelů romantické umělé písně. Hudební vzdělání nesystema tické, znám spíše jako kritik; jako skladatel se prosazoval velmi těžce. V písňové tvor bě vyšel z R. Schumanna, navazoval i na F. Liszta a R. Wagnera. Napsal asi 300 písní (na slova E. Mórika, cykly na poezii J. W. Goetha, Michelangela, Španělský zpěvník. Italský zpěvník), operu Corregidor, sbory, instr, skladby (Italská serenáda, symf. bá seň Penthesilea). Wolf Johannes (1869—1947) — něm. muzi kolog. Studoval filologii a hud. vědu na berlínské univerzitě, kde od 1902 přednášel. Zabýval se středověkem a renesanční hud 719
bou s důrazem na vývoj notace. Jeho Handbuch der Notationskunde (1913—19) a třísvazkové Geschichte der Mensural-Nota tion von 1250-1460 (1904) patří k zákl. pra cím hud. historiografie. W’olf-Ferrari Ermanno (1876—1948) — it. skladatel něm.-it. původu, žák J. Rheinbergera v Mnichově. Působil jako vedoucí něm. sboru v Miláně, 1902-09 ředitel konz. v Be nátkách, později svobodný umělec v Mni chově. Největších úspěchů dosáhl jako skla datel komických oper, v nichž dospěl syn tézou it. a něm. tradice (G. Rossini, W. A. Mozart) k osobitému, velmi kultivovanému projevu a oživil operu buffu vtipným, hra vým a veselým konverzačním slohem kom. tónu. Díla: wagnerovská pohádková opera Popelka, komické opery Zvědavé ženy, Čtyři hrubiáni, Zuzančino tajemství. Láska lékařem (se straussovskou instrumentací) aj., tragická opera Slzy a veristická opera Madoniny skvosty; oratoria, písně, sbory, orch. a kom. díla. Wonder Stevie (vl. Steveland Judkins, nar. 1950) — amer. černošský varhaník, klaví rista, hráč na foukací harmoniku, zpěvák a skladatel. Začínal jako „zázračné hud. dítě“ silně ovlivněn R. Charlesem. Později jeden z nejvýznamnějších představitelů černoš ského -* soulu. work songs (vórk, angl.) — pracovní písně amer. černochů s charakt. rytmem přizpů sobeným tempu pracovního úkonu. Novější typy pracovních písní se nazývají chain gang songs; zpívaly je zejm. trestanecké čety. Woytowicz Boleslaw (1899—1980) — pol. skladatel a klavírista. Studoval ve Varšavě a Paříži mj. u N. Boulangerové. Od 1945 prof, na Vysoké hud. škole v Katovicích a Krakově. Díla: 3 symfonie, kantáta Pro rok, 2 cykly klav. etud, 2 smyčc. kvartety, písně. Woytowiczová Stefania (nar. 1925) — pol. sopranistka. Studovala na Vysoké hud. ško le v Krakově; laureátka několika mezinár. soutěží (Praha, Poznaň aj.). Vyniká přede vším jako interpretka písňové a oratorní tvorby (K. Szymanowski, A. Dvořák a řada dalších předních děl polské i svět, litera tury). Casto hostuje na evr. hud. festivalech
Wunderlich
Wozzeck — Vojcek . Wunderlich Fritz (1930-1966) - něm. tenorista. Studoval na Vysoké hud. škole ve Freiburgu, zpívat začal ve Stuttgartu. Svou nevšední pěveckou kariéru rozvinul v Mni chově. W. vynikl zejm. v Mozartových a Sťraussových operách. Hostoval na před ních svět, scénách.
(též Pražské jaro), podnikla turné po USA.
Xenakis Iannis (nar. 1922) — řec. skladatel
a architekt. Studoval v Paříži u A. Honeggera, D. Milhauda a O. Messiaena. Sou časně se věnoval architektuře a 12 let spo lupracoval s Le Corbusiěrem. X. předsta vuje nejradikálnější směr evr. hud. avant gardy. V jeho tvorbě se prolíná hud. mate matická konstrukce se zálibou v neustále měněných výškových parametrech tónů. Celkové stavebné obrysy jeho skladeb mají pevný řád, podložený statistickými meto dami, jednotlivosti bývají utvářeny aleatoricky. Díla: pro orch. Akráta, Empreintes, Metastasis, Antikthon; symf. skladby s po hybem hráčů mezi publikem Polytope se
712
čtyřmi orch.. Terretéktorh, homos gamma; Synophai pro klavír a orch., Pithoprakta pro smyčc. orch., Syrmos pro 18 smyčců, kom. skladby Eonta pro klavír a žestě, ST/10 - 1.080262 a ST/48 - 1,240162 aj., Cendrées pro sbor a orch., Médea pro muž ský sbor a orch., Ais pro baryton, sólové bicí a orch., elektronické skladby (Diamorphoses, Concert PH, Orient-Occident, My cenae — Alpha) aj. X. je autorem teoretic kých prací o stochastické hudbě aj. Xerxes — komická opera G. F. Hdndela. libreto N. Minato. Premiéra Londýn 1738. xylofon — laděný dřevěný idiofon: sousta
va laděných dřívek různých velikostí, kt. jsou rozezvučována dřevěnými paličkami. Je znám již od starověku. Dostal se do Evropy z Východu v 15. stol, jako xylorganon. V 17. stol, se stavěl i s klávesnicí. Dnešní typ se dvěma paličkami má chro matický rozsah c1—g3(c/*). Notuje se shodně se zvukem nebo o oktávu níž.
a tanců, zejm. písně Habanéra (převzaté do Bizetovy Carmen) a La Paloma. Ysaye Eugěne (1858—1931) — belg. hous-
Yankee Doodle — pop. amer. píseň nezná mého původu, zpívaná na různé texty žer tovného obsahu. Objevila se již koncem 18. stol, a od té doby je často upravována a citována. yaraví — nejznámější forma indiánských písní z oblasti And, často zádumčivého charakteru. Yardbirds — angl. skupina patřící k nej originálnějším své doby (působila 1963—68). Orientace na — blues se v jejím repertoáru prohnala se zvukovými experimenty a ob čas i s vlivy časové značně odlehlými (např. gregoriánský chorál). Yashiro Akio (1929—1976) — jap. skladatel. Studoval na tokijské Univerzitě umění a na pařížské konz. u N. Boulangerové. Peda gog na Univerzitě umění v Tokiu. Autor symfonie, smyčc. kvartetu, sonát, komorní hudby aj. Yepes Narciso (nar. 1927) — špan. kytaris ta. Studoval na konz. ve Valencia. Po 1947 rychlá mezinár. kariéra. Stylový interpret, uvádějící mj. staré loutnové skladby v ky tarových transkripcích. Young Lester (1909—1959) — amer. tenorsaxofonista. Ve 30. letech vytvořil nový styl hry na tenorsaxofon, z něhož později vycházeli interpreti směru — cool. Yradier Sebastián de (1809—1865) — špan. skladatel. Autor svérázných nár. písní
lišta. Studoval u H. Vieuxtempse a H. Wieniawského. Působil jako prof, bruselské konz. Jeho hru charakterizoval romantický patos, častá rubata. Vynikající interpret děl C. Francka, E. Chaussona, G. Faurého. Získal si svět, pověst jako pedagog, vycho val proslavené houslisty. Díla: 6 housl. so nát, Variace na Paganiniho téma, 3 mazurky, tria atd. Yun Isang (nar. 1917) — korejský sklada tel. Studoval v Koreji a Japonsku, později v Paříži a Berlíně, mj. u B. Blachera. Od 1963 žije v Berlíně. Ve svých skladbách pracuje řadovými technikami a v instrumentaci uplatňuje vých. kolorit. Díla: Colloides sonores pro orch., Fluktuationen pro orch., Dvojkoncert pro hoboj, harfu a orch., kantáta Om mani padme hum pro soprán, baryton, sbor a orch., opery Der Traum des Liu-Tung, Geisterliebe, kom. skladby aj.
713
z Z českých luhů a hájů — Má vlast Z domoviny — dvě dua pro housle a kla vír B. Smetany, 1880. Z mého života — smyčc. kvartet e moll B. Smetany, 1876. První programní komor ní skladba evr. novoromantismu. Progra mem jsou vlastní zážitky, jež skladatel stručně formuloval i slovy. Z mrtvého domu — opera L. Janáčka na vlastní libreto podle F. M. Dostojevského 1928. Premiéra Brno 1930. Z Nového světa — podtitul Dvořákovy
9. symfonie e moll op. 95, napsané v USA a poprvé provedené v New Yorku 1893; dlouho byla označována jako 5., protože byla pátou Dvořákovou symfonií vydanou tiskem. Z pohádky do pohádky — balet O. Nedba la, libreto L. Novák podle pohádkových námětů, choreografie A. Viscusi. Premiéra Praha 1908. Zabaleta Nicanor (nar. 1907) — špan. har fenista. Studoval v Madridu a Paříži. Je den z předních svět, harfenistů. Několik významných skladatelů (mj. D. Milhaud, E. Křenek) napsalo pro něho skladby. Začarované jezero (Volšebnoje ožero) — symf. báseň A. Ljadova, kolem 1892. Zadeková Hilde (nar. 1917) — rak. sopranistka. Debutovala až 1947 (po návratu z emigrace) ve Vídeňské stát, opeře, záhy získala jméno na nejvýznamnějších evr. scénách. Od 1952 členka Metropolitní ope ry. Zafred Mario (nar. 1922) — it. skladatel. Studoval skladbu na Accademia di Santa Cecilia v Římě a v mistrovské třídě
714
u I. Pizzettiho. Inspiruje se tématy antifašistického boje. Působil též jako kritik deníku Unitá. Autor symfonií, koncertů (pro housle, violu, harfu, flétnu), Duinských elegií pro sbor a orch. a významné film, hudby. Zagorová Hana (nar. 1948) — čes. zpěvačka moderní pop. hudby. Vystudovala herec tví na JAMU. Od prvního vystoupení v ostravské soutěži talentů (1965) má za sebou řadu úspěchů za doprovodu orch. K. Vágnera. 1977 se poprvé umístila na prvním místě v anketě Zlatý slavík. Píše sobě i kolegům-zpěvákům písňové texty. Zahradnicí z lásky (La finta giardiniera) — opera buffa W. A. Mozarta, libreto prav děpodobně R. da Calzabigi. Premiéra Mni chov 1775. Zahradníček Jiří (nar. 1923) — čes. tenorista. Zpěv studoval u B. Aima a J. Schwarze-Vlasáka. Sborový zpěvák v Liberci a Opavě, později sólista opery v Ostravě, od 1964 sólista opery SND, poté sólista ope ry ND. Vyniká zejm. v it. repertoáru. Zahradník Václav (nar. 1942) — čes. skla datel a dirigent. Od 1968 se uplatňoval v oblasti pop. hudby, věnoval se též jazzu (projekty Interjazz s mezinár. účastí), od 1974 šéfdirigent orch. Cs. televize. Autor film, a televizní hudby a muzikálu Mazlíč kové. Záhřebská opera — vznikla 1870 jako sou část Charv. nár. divadla. Zásluhou vedou cích pracovníků S. Miletiée a M. Trniny soustředila vynikající umělce a již na pře lomu stol, se stala jednou z předních evr. operních scén. Několik sólistů zde vyrostlo ve svět, čpičky. Vedle uvádění domácích děl věnuje se Z. o. i zahr. tvorbě 20. stol. Soubor často hostuje v zahraničí (zejm. na festivalech). Záhřebští sólisté — kom. soubor záhřeb ského rozhlasu. Vznikl 1954 z iniciativy violoncellisty, dirigenta a uměl, vedoucího (do 1968) A. Janigra. Pod jeho vedením se vypracoval mezi přední kom. orch., jeho re pertoár tvoři vedle barokní a klasické hud by i hudba 20. stol. Zach Jan (1699-1773) - čes. skladatel. Tra dice, zachycená v — Dlabačově slovníku, jej označuje za žáka B. M. Černohorského.
Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně Od 1824 byl v Praze houslistou a varhaní kem. Když 1737 nedostal místo ředitele kůru u sv. Víta, odešel do ciziny. 1745 byl jmenován kapelníkem mohučského arci biskupa, od 1756 putoval po Rakousku, Ně mecku a Itálii a prodával klášterům i šlechticům své skladby. Měl prudkou a vášnivou povahu, z níž leccos přešlo do jeho výrazově vypjatých a barokně pate tických varh. a vokálně instr, skladeb. Jin de, zejm. v kom. a orch. tvorbě, má jeho hudba slohovou podobu raně klasickou. Dí la: varh. preludia a fugy, partita, sonáta a jiné skladby pro cembalo, triové sonáty, smyčc. kvartety a další kom. skladby, pro orch. 5 partit a 28 symfonií, 14 koncertů (pro housle, hoboj, 6 flétnových a 6 cembalových), kolem 30 mší, 3 rekviem, ofertoria, Stabat mater, árie a jiné chrámové skladby. Zacharias Helmut (nar. 1920) — něm. hous lista, skladatel a dirigent. Žák F. Kreislera. 1945 založil vlastní zábavní orch., vy tvořil osobitý reprodukční styl spojením jazzových a konc. prvků. Autor učebnice Die Jazz-Violine (1950). Zacharov Vladimir Grigorijevič (1901 až 1956) — rus. skladatel, nár. umělec SSSR. Studoval v Roštově. Autor housl. koncertu, pop. písní, úprav lid. písní aj. Zachow Friedrich Wilhelm (1663-1712) něm. varhaník a skladatel. Působil v Hal le jako varhaník a vedoucí městského pě veckého sboru. Byl též významným peda gogem, jeho žákem ve varh. hře a skladbě byl G. F. Hándel. Komponoval cirk, kan táty, varh. skladby a kom. hudbu. Zajc Ivan (1832-1914) - charv. skladatel. Po studiích v Itálii působil v Terstu, poz ději dirigent záhřebské opery a ředitel tamější konz. Hl. představitel charv. roman tismu. V rozsáhlé tvorbě usiloval o syntézu stýlu it. opery a prvků domácího folklóru. Komponoval operety, kantáty, písně, kom. a orch. skladby, z oper je nejvýznamnější Nikola Subič Zrinjski. Zak Jakov Izrailevič (1913—1976) — rus. klavírista, nár. umělec SSSR. Studoval v Oděse a Moskvě (G. Nejgauz). Prof, mos kevské konz. Uznávaný interpret F. Cho pina, A. Skrjabina a rus. klasiků.
zamba — tanec pop. v Argentině a Bolívii, někdy se mylně zaměňuje s braz. sambou. Má peruánský původ, 6/s takt. Zámborský Stanislav (nar. 1946) — slov, klavírista. Studoval na konz. v Košicích, na VSMU a na Hud. akademii F. Liszta v Bu dapešti. Talentovaný interpret impresionistické a moderní klav. literatury. Zámečník Evžen (nar. 1939) — čes. skla datel. Studoval na JAMU u J. Kapra a na Státní vysoké hud. škole v Mnichově u G. Bialase, aspirant AMU u J. Dvořáč ka. Díla: 2 smyčc. kvartety a četné další skladby pro smyčc. nástroje, orch. In memoriam Igor Stravinskij (1971), housl. kon cert (1976), kantáta Tam pod horami, pod vysokými (1975), vok. skladby, kom. opera Fraška o kádi (1967), dětské opery Ferda Mravenec podle O. Sekory (1971) a Brouk Pytlík (1982). Zampa čili Mramorová nevěsta (Zampa ou la Fiancée de Marbre) — opera L. Hérolda, libreto J. Duveyrier a A. Mélesville. Pre miéra Paříž 1831. Romantický příběh s mo ralistní tendencí. Zamrzla Rudolf (1869-1930) - čes. diri gent a skladatel. 1901—30 dirigent ND. Ve skladbě eklektik, ovlivněn zejm. R. Straussem. Relativně nejúspěšnější byl v operách Svatební noc, Simson, Jidáš Škariotský a v baletu Na záletech (spolu s K. Kovařovicem), do nějž napsal mj. pop. Gondo liéru. Zandonai Riccardo (1883-1944) - it. skla datel, žák P. Mascagniho. Pokračovatel veristických tendencí v opeře. Autor četných oper (Francesca da Rimini, Romeo a Julie, Una partita, Il Bacio). Západočeský symfonický orchestr Marián ské Lázně — vznikl 1954 rozdělením Karlo varského symf. orch. Uměl, ředitelem byl S. Parýzek, od 1956 M. Bervíd, dirigenty J. Soukup (do 1973), J. Seji (od 1973); poté A. Kuhnel, dnes šéfdirigentem S. Bogunia. Dramaturgie vychází z klasického odkazu, kt. je doplňován skladbami 20. stol. Orch. se výrazně podílí na každoročních Mezinár. hud. festivalech a na Chopinově festivalu v Mar. Lázních. Součástí činnosti orch. jsou mj. kolonádní koncerty a výchovné koncerty pro mládež.
715
zapateado
zapateado — mexický a kubánský sólový tanec špan. původu. Tanečník vyťukává patou různé rytmické figury na způsob ste pu. Zápisník zmizelého — komorní cyklus pro tenor, alt, malý sbor a klavír L. Janáčka, 1919. Záporožci — symf. obraz R. M. Gliera, op. 54, komponován podle Repinova obrazu, 1921. Záporožec za Dunajem — hud. komedie S. Hulak-Artěmovského na vlastní libreto. Premiéra Petrohrad 1863. Zappa Frank (nar. 1940) — amer. kytarista, příležitostně hráč na klavír a bicí, skla datel a aranžér. Typický představitel hud. — undergroundu. 1964 založil skupinu Mothers of Invention, kt. charakterizoval tvrdý zvuk — rhythm and blues, dlouhé zvukové happeningy, humor, ironie a jíz livá satira proti měšťácké Americe. Zarewutius Zacharias (17. stol.) — slov, skladatel a varhaník. Působil v Bardějově. Psal vícehlasá moteta na něm. a lat. texty, mše, hymny aj. Zarinš Margeris (nar. 1910) — lotyšský skladatel. Studoval na konz. v Rize u J. Vitolse. Rozsáhlá tvorba různých žánrů. Je den z tvůrců lotyšské moderní hudby. Díla: opery K novému břehu, Zelený mlýn, Žeb rácká opera, Zázrak sv. Mauritia aj., ora toria, varh. koncerty, klav. koncert, sbory a cappella, písně, scén, a film, hudba. Zarlino Gioseffo (1517-1590) - it. hud. teoretik a skladatel, kt. zastával význam nou funkci sbormistra v benátském chrá mu sv. Marka. Jako teoretik zdůvodňoval základy dualistického chápání akordů (Instituzioni Harmoniche). Jeho teorie ostře napadl - V. Galilei. zarzuela — špan. odrůda opery s mluve nými dialogy, pěstovaná pův. v král, sídle La Zarzuela. Jako reakce na z. vznikla li dovější komická opera tonadilla. Zásnuby v klášteře (Obručenije v monas týre) — opera S. Prokofjeva na vlastní lib reto podle hry R. Sheridana Dueňa, 1939. Premiéra Leningrad 1946. Originální oži vení opery buffy. Zasvěcení domu (Die Weihe des Hauses) — konc. ouvertura L. v. Beethovena, 1822. 716
Zathureczky Ede (1903—1959) — maď. hous lista a pedagog slov, původu. Studoval v Budapešti u J. Hubaye. Koncertoval v ce lé Evropě i v USA. 1929 prof, na budapešť ské Hud. akademii, od 1957 na Indiana Uni versity v Bloomingtonu. Vynikal zejm. virtuózní technikou. Významný pedagog. Zavarský Ernest (nar. 1913) — slov, muzi kolog. Studoval v zahraničí (1933—40), v Bratislavě na filoz. fakultě, v Brně na JAMU (skladbu) a hud. vědu na filoz. fa kultě. Působil v bratislavském rozhlase, Hud. komoře a v ZSS. Věnuje se zejm. studiu dějin hudby na Slovensku. Publiko val mj.: Súčasná slovenská hudba (1947), J. L. Bella (1955), E. Suchoň (1955), M. Ra vel (1963) a významnou monografii o J. S. Bachovi (1972, česky 1979). Znalec varhan, varhanářství a varh. literatury. závěr — ukončení hud. fráze, skladby ne bo její části poklesem harmonického napě tí. Vychází (v klasické harmonii) z psycho logického působení tónické funkce (— har monické funkce). Starší nauka rozeznávala poloviční z., např. S—D, a celý, tj. autentický D—T a plagální S—T. Jejich spojením vzni ká — kadence. Na psychologickém účinku z. se vedle akordické (funkční) stránky po dílí i melodická (z. do zákl. tónu nebo do tercie či kvinty toniky v nejvyšším hlase) a všeobecně formová stránka (pozice roz vodného akordu ve skladbě, umístění na těžké nebo lehké době ap.). Záviš — jméno, se kt. se objevuje několik skladeb asi z pol. 14. stol. Starší literatura se pokoušela tohoto „Záviše“ ztotožnit s někt. hist, postavou, např. s mistrem KU Závišem ze Zap (vyvráceno F. Mužíkem). Se jménem Z. se zachovalo pět skladeb a jeden titul nezachované písně (Krátká mi sě jest radost stala). Z. Nejedlý považoval za jeho skladby dvě Kyrie, Gloria, Alleluja, lejch O Maria mater Christi. V několika zápisech se zachovala milostná píseň Jižť mne všě radost ostává. zbojnický tanec -* odzemek Zbrojíř (Der Waffenschmied) — komická opera A. Lortzinga na vlastní libreto podle veselohry F. W. Zieglera. Premiéra Vídeň 1846. Zeaniová Virginia (nar. 1928) —rum. sopra-
Zelenka
nistka. Studovala v Bukurešti, v Itálii u A. Pertila. 1948 debutovala v Boloni, zpívala poté v La Scale, od 1958 členkou Metropolitní opery. Vynikající interpretka Violetty (Traviata) i pucciniovských po stav. Zecchi Carlo (nar. 1903) — it. dirigent
a klavírista. Studoval hru na klavír a skladbu v Římě, později v Berlíně u F. Busoniho a A. Schnabela. Jako klaví rista cestoval po celém světě. 1938 emigro val do Švýcarska, kde se začal věnovat dirigováni. Od 1941 vystupuje s nejvý znamnějšími evr. orch. Vynikající interpret něm. klasiků, doprovázeč violoncellisty E. Mainardiho. Zechlin Dieter (nar. 1926) — něm. klaví rista. Studoval v Lipsku a Výmaru. Půso bil na konz. v Erfurtu, od 1951 v Berlíně. Casto vystupuje v zahraničí. Pozoruhodný interpret něm. klasiků a romantiků, propa gátor souč. něm. tvorby. Zechlinová Ruth (nar. 1926) — něm. skladatelka. Studovala v Lipsku u J. N. Davi da a K. Straubeho. Od 1950 pedagožka na Vysoké hud. škole v Berlině. Díla: Hándel-Variationen, Hudba pro orch. č. 1, 3 sym fonie, kom. tvorba, kantáta Lidice, písně aj. Zelenay Pavol (nar. 1926) — slov, skladatel tanečních písní, aranžér a saxofonista. Na psal práci Ako hrát do tanca (1964). Od 1967 vedoucí redakce malých hud. žánrů v bratislavském rozhlase. Zelenka Jan Dismas (1679—1745) — čes. skladatel. Hudbě se učil u otce-varhanika v Louňovicích pod Blaníkem, studoval na
jezuitské koleji v Praze. Kontrabasistou v Praze a v dvorní kapele v Drážďanech (od 1710). Zde projevil pronikavé komp. nadání, takže mu saský král umožnil stu dium u J. J. Fuxe ve Vídni a v Itálii (1715 až 1719). Poté v Drážďanech jako člen dvorní kapely, zástupce kapelníka a dvorní skladatel. 1723 se saským dvorem v Praze na slavnostech korunovace Karla VI. čes. králem, pro něž napsal alegorickou hru o sv. Václavu Sub olea pacis et palma virtutis, již zde řídil, a několik dalších skladeb. Z. tvorba je komponována ve slohu vrchol ného baroka, jehož celkovou tvářnost do kázal skladatel obohatit pozoruhodnými melodickými i harmonickými postupy, roz šiřujícími dobově vyvinutou tonální před stavivost. Byl velkorysým architektonikem; zejm. ve vázané polyfonii se v tomto ohle du blíží mladšímu J. S. Bachovi. Ve vok. a jevištních skladbách projevil hluboký smysl pro situační, dram, a poetickou cha rakteristiku. Díla: 6 sonát pro hoboje (3. pro housle a hoboj) a fagot (popř. fagoty), pro orch. sinfonie, ouvertura Ipocondria, Suita F dur, capriccia, Koncertantní sym fonie pro housle, violoncello, hoboj, fagot a orch., jezdecké intrády pro žestě a jiné drobnější skladby; zpívaná hra Sub olea pacis et palma virtutis, oratoria Gesů al Calvario (1731), I penitenti al sepolcro di Redentore (1736), kantáta II serpente di bronzo (1738); několik velkých zhudebnění žalmů pro různá vok. obsazení, např. In exitu Israel pro 4 sóla, sbor a orch. na 113. žalm; Lamentace proroka Jeremiáše pro sóla a orch., 3 Magnificat, několikerý litanie, asi 20 mší, jednotí, mešní části, drobnější chrámové skladby, mj. i ve slohu palestrinovské vok. polyfonie, árie aj. Zelenka Ladislav (1881—1957) — čes. vio loncellista, pedagog, nár. umělec. Studoval na pražské konz. u J. Buriana, ve Frank furtu u H. Beckera. Pedagogicky působil v Oděse (1904—11), člen Ces. kvarteta (1913 až 1932) a Ces. tria (1934-45). Proslavil se interpretací Dvořákova koncertu. Od 1922 významná pedag. činnost na pražské konz. a od 1946 na AMU, jejímž byl prvním rek torem. Zelenka Milan (nar. 1939) — čes. kytarista. 717
Zeljenka
Absolvoval konz. v Praze, kde od 1963 pro fesorem. V jeho mnohostranném repertoá ru má významné místo soudobá česká tvor ba. Bohatá konc. činnost doma i v zahraničí a řada gram, nahrávek, edice kytarových skladeb starých mistrů. Zeljenka Ilja (nar. 1932 Bratislava) — slov.
skladatel. Skladbu studoval na VŽMU v Bratislavě u J. Cikkera. 1957—61 působil jako dramaturg Slov, filharmonie, potom jako lektor symf. hudby v Cs. rozhlase v Bratislavě. Jeden z nejtalentovanějších představitelů stř. slov, skladat. generace. Díla: Caela Hebe pro sbor a 13 nástrojů, Hry pro 13 zpěváků a 13 bicích, Hudba pro sbor a orch., Zaklínadla pro sbor a orch., Metamorphoses XV pro recitátora a kom. orch., kantáta Oswienczym, kantáty Zpí vat!, Slovo; kom. Koláž č. 1 a 2 pro preparovaný klavír, Polymetrický kvartet pro 4 klav. hlasy, Polymetrická hudba pro 4 smyčc. kvarteta, Ligatury pro varhany; orch. a konc. tvorba: 3 symfonie, Drama tická předehra, Struktury pro orch., Kon cert pro klavír a orch., Koncert pro housle a smyčc. orch., Variace pro velký orch., Komorní hudba pro 18 hráčů, Meditace pro orch., Hudba pro klavír a orch., Ouvertura giocoso, studie z oblasti elektroakustické hudby, instruktivní a sborová tvorba, po četné film, a scén, kompozice. Zeller Carl (1842-1898) - rak. skladatel. Pův. právník. Hudbu studoval ve Vídni u S. Sechtera. Upozornil na sebe opereta mi Karbonáři, Vagabund, Ptáčník aj. Zelter Carl Friedrich (1758—1832) — něm. skladatel, dirigent a pedagog. Působil
718
v Berlíně, kde se zasloužil o organizaci a rozvoj hud. kultury. K jeho žákům pa třili F. Mendelssohn-Bartholdy, O. Nicolai, C. Loewe, G. Meyerbeer. Z. byl spřátelen s J. W. Goethem. Komponoval zejm. písně. Zemanovský Alfréd (nar. 1919) — slov, skladatel. Studoval varhany na konz. v Bra tislavě, dirigování u K. Schimpla a sklad bu u A. Moyzese. 1962—72 působil ve vy davatelství SHV, Supraphon a Opus, od 1972 tajemník skladat. komise ZSS. Komp. činnost se zaměřuje téměř výlučně na sbo rovou tvorbu: smíš, sbory jednotí, i cykly, množství dětských sborů a písní a cappella i s instr, doprovodem; dětská opera Vlk a sedm kůzlátek. Země úsměvů (Das Land des Láchelns) — opereta F. Lehára, libreto L. Herzer, F. Lohner a V. León. Premiéra Berlín 1929. Zemlinsky Alexander (1872—1942) — rak. skladatel a dirigent. Studoval na vídeňské konz. (skladbu u J. N. Fuchse). Po půso bení ve Vídni byl šéfem opery pražského Nového něm. divadla (1911—27), poté půso bil v Berlíně a ve Vídni, od 1938 v USA. Vynikající mahlerovský a mozartovský di rigent. Jeho skladat. dílo na sebe znovu upoutalo pozornost v 70. letech. Autor oper (mj. Sáty dělají člověka, Florentská tragé die), symfonií (3 číslované a Lyrická sym fonie pro soprán, baryton a orch.), kom. hudby (mj. 4 smyčc. kvartety), písní a pís ňových cyklů. Zeno Apostolo (1668—1750) — it. básník, libretista it. barokní opery. Zreformoval pozdně benátský typ libreta pod vlivem klasické franc, tragédie (odstranil prolog, komické postavy, nedůslednosti děje s in- • trikami a alegoriemi; kladl důraz na důstoj nost, šťastný konec jako vítězství rozumu a ctnosti). Jeho libreta zhudebňovali G. B. a G. M. Bononciniové, L. Cherubini, B. Galuppi, G. F. Handel, J. A. Hasse, G. B. Pergolesi, N. Porpora, A. Scarlatti aj. zesílení — zvětšení síly zvuku buď elek tricky v zesilovačích (užívá se zesilovacích vlastností elektronek a tranzistorů), nebo akusticky za pomoci rezonátorů, zvukovo dů ad. zesilovač — zařízení k zesilování elektric kých veličin (např. napětí, výkonu). Míra
Zillig
jejich zvětšení je zesílení nebo zisk a udá vá se v decibelech. Z. se dělí podle použití na napěťové, výkonné, záznamové, repro dukční, mikrofonové, korekční ap. Ziehrer Carl Michael (1843-1922) - rak. skladatel. Působil jako vojenský kapelník a ředitel dvorních plesů. Napsal asi 600 tanců a 22 operet, z nich nejúspěšnější Die Landstreicher. Zieleóski Mikolaj (na přelomu 16. a 17. stol.) — pol. skladatel, varhaník v Hvězd ně. 1611 vydal v Benátkách Offertoria. kt. svědčí o vlivu G. Gabrieliho a L. Viadany. Jevi se v nich jako zručný přívrženec raně barokního slohu. Zich Jaroslav (nar. 1912) — čes. hud. este tik a skladatel. Studoval na KU v Praze přírodní vědy a filozofii (mj. u Z. Nejedlé ho a svého otce O. Zicha) a skladbu na mistr, škole u J. B. Foerstra. Působil v Cs. rozhlase, od 1951 doc. a od 1960 prof. AMU. Věnuje se zejména estetice interpretačního umění. Skladby: Rapsódie pro violoncello a orch., Smyčcový kvartet in C, orch. me lodram Romance helgolandská, kom. a vok. hudba. Knihy: Instrumentace Smetanova Dalibora, Instrumentační práce se skupina mi, Prostředky výkonného hudebního umě ni, Kapitoly a studie z hudební estetiky. Zich Otakar (1879-1934) - čes. skladatel a estetik, prof, estetiky na KU v Praze. V estetice navázal na — O. Hostinského,
jehož estetický formalismus transformoval do psychologické estetiky. Tu pak rozvinul směrem k prestrukturalismu (O typech bás nických, Symfonické básně B. Smetany, Estetika dramatického uměni). Anticipoval hud. — sémantiku a axiologii (nauku o hod notách). Rozvinul metody dobové experi mentální estetiky (Estetické vnímání hud by). Jeho univerzitní přednášky vyšly pod názvem Estetika hudby (1981). Má i vý znamné studie o čes. hud. folklóru. Skladatelsky vyšel ze Smetany, Fibicha a čes. lid. písně (sbory, písňové cykly zejména na bás ně J. Nerudy, kantáty Osudná svatba a Polka jede, kom. opera Malířský nápad. Chodská suita pro noneto), po 1910 přejal i podněty pozdního romantismu G. Mahlera. mladého A. Schbnberga a O. Ostrčila (opery Vina, Preciózky). Zichová Zorka (nar. 1920) — čes. pianistka. Studovala na konz. u V. Štěpána, u I. Stěpánové-Kurzové na mistr, škole a na AMU, kde od 1950 působila pedagogicky. Sólistická i kom. konc. činnost. Zika Richard (1897-1947) - čes. houslista a skladatel. Byl zakladatelem a primánem Pražského kvarteta (1919—32), jež neslo ně jakou dobu jeho jméno, přešel pak do Ondříčkova kvarteta (1932—46). Krátce pů sobil na AMU. Napsal smyčc. kvartet a několik dalších kom. skladeb. Zikmundová Eva (nar. 1932) — čes. sopranistka. Studovala na AMU u P. Kočího. Od 1958 sólistka opery ND v Praze, kde se postupně vypracovala k úspěšné představi telce postav souč. opery (mj. Káťa Kaha nová, Zuzana Vojířová, Li v Máchově ope ře Jezero Ukereve). Ziková Zdena (nar. 1905) — čes. sopranistka. Studovala u B. Rosenkrancové, pak ve Vídni a v Itálii. Sólistka lublaňské opery, opery ND v Praze (1928—32) a vídeňské opery. Od 1940 trvale v Jugoslávii, členka opery v Bělehradě. Pohostinsky vystoupila na mnoha evr. scénách v rolích čes. i svět, operního repertoáru. Zillig Winfried (1905—63) — něm. dirigent a skladatel. Zák A. Schbnberga, asistent E. Kleibera v berlínské opeře, operní diri gent v Dusseldorfu, Essenu a Poznani. Od 1947 působil v rozhlase v Hannoveru a 719
Zima
Hamburku. Autor instr, koncertů, kom. hudby, oper (Rosse, Das Opfer, Die Windsbraut, Troilus und Cressida, Die Verlobung in San Domingo aj.), baletů, scén, a film, hudby. Napsal i cennou práci o současné hudbě Variationen uber neue Musik (1959, česky Variace na novou hudbu, 1971). Zima Josef (nar. 1932) — čes. zpěvák a he rec. Po absolutoriu AMU angažován di vadlem v Benešové, později člen AUS VN a Divadla ABC. Věnuje se interpretaci ta nečních písní, uvádění televizních zábav ných programů aj. Zimbalist Efrem (nar. 1890) — amer. hous lista rus. původu. Žák L. Auera v Petro hradě. Vynikl 1907 interpretací Brahmsova housl. koncertu, patřil k předním světovým houslistům. Od 1928 vyučoval na Curtis In stitute ve Filadelfii, kde až do 1968 ředite lem. Komponoval zejm. housl. skladby. Zimerman Krystian (nar. 1956) — pol. kla vírista. Studoval v Katovicích u A. Jasiňského. Vítěz soutěže L. v. Beethovena v Hradci u Opavy (1973) a vítěz mezinár. klav. soutěže F. Chopina ve Varšavě (1975). Úspěšná mezinár. kariéra. Zimmer Ján (nar. 1926) — slov, skladatel,
klavírista a varhaník. Skladbu studoval u E. Suchoně. Přední představitel neoklasi cismu na Slovensku. V Z. tvorbě převažuje instr, hudba: 2 klav. suity, 4 sonáty pro klavír, 4 sonáty pro 2 klavíry, sonáta pro violu, sonáta pro varhany, smyčc. kvartet,
720
6 koncertů pro klavír a orch., Koncert pro 2 klavíry a orch., Koncert pro varhany, smyčc. orch. a bicí, Koncert pro housle, Concerto grosso pro 2 smyčc. orch., 2 kla víry a bicí, 11 symfonií, symf. báseň Strečno, symf. suita Tatry, opera Král Oidipus, písňové cykly, sbory, kantáty, klav., varh. a kom. skladby. Zimmermann Anton (1741—1781) — skla datel a dirigent. Byl dirigentem orch. arci biskupa Battyányiho, varhaníkem brati slavského dómu, jedním z nejlepších skla datelů období klasicismu v Bratislavě. Psal chrámové skladby, symfonie, singspiely aj. Zimmermann Bemd Alois (1918—1970) — něm. skladatel. Studoval v Kolíně n. R. u P. Jarnacha, W. Fortnera, R. Leibowitze aj. Skladatel širokého stylového rozpětí od jazzových prvků přes neoklasicismus až k dodekafonii a serialismu. Díla: Koncert pro smyčc. orch., Symfonie, housl., hobojo vý a violoncel. koncert, koncert pro 2 kla víry a orch., Présence, Photoptosis pro orch., sonáty, písně, kantáty, Requiem fůr einen jungen Dichter, opery Vojáci a Mé dea, balety Kontraste, Perspektiven aj., scén, a film, hudba. Zimmermann Udo (nar. 1943) — něm. skla datel. Studoval na Vysoké hud. škole v Drážďanech u J. P. Thilmana a na Aka demii umění NDR v Berlíně u G. Kochana. Od 1970 dramaturg opery v Drážďanech. V zralých dílech navázal na sloh H. Henzeho, W. Lutoslawského, P. Bouleze. Díla: Dramatická imprese pro violoncello a kla vír, orch. Mutazioni, Oda na život, opery Levinův mlýn, Suhu a létající princezna. Zimní cesta (Die Winterreise) — cyklus pís ni F. Schuberta, 1827, na 24 básní W. Mullera. Zimní vidiny — 1. symfonie g moll op. 3 P. I. Cajkovského, 1866. Zipoli Domenico (1688-1726) - it. sklada tel a varhaník. 1717 odešel jako jezuitský misionář do Argentiny. Jeho tvorba je vý znamnou součástí it. cembalové a varh. barokní hudby. Komponoval též oratoria. Zítek Vilém (1890-1956) - čes. basista, nár. umělec. Pův. vyučený mechanik, továrenský dělník. Zpívat začal ve spolku Vyše hrad, absolvoval Pivodovu pěveckou školu.
zpěvohra Od 1912 sólista opery ND v Praze. Z. pě vecká kariéra se rozvinula hlavně za Ostrčilovy éry. Vynikal mimořádnými hlasový mi dispozicemi a hereckým talentem. Účin koval často v zahraničí, mj. v La Scale. Role: Kecal (Prodaná nevěsta), Vodník (Rusalka), Matouš (Hubička), Figaro (Figarova svatba), Don Juan aj. Zkouška lásky (L’Epreuve d’Amour) — ba let M. Fokina na hudbu W. A. Mozarta. Premiéra Monte Carlo 1936. Zkrocení zlé ženy — 1. (Der Widerspenstigen Zahmung) opera H. Goetze, libreto J. W. Wildmann podle Shakespeara. Premiéra Mannheim 1874. — 2. (Ukroščenije stroptivoj) opera J. Sebalina, libreto A. Gozenpud na tentýž námět. Premiéra Moskva 1957. Zlato a stříbro (Gold und Silber) — valčík F. Lehára, 1899. Zlato Rýna — první část Wagnerovy tetra logie — Prsten Nibelungův. Premiéra Mni chov 1869. Zlatý kohoutek (Skazka o zolotom petuške) — opera N. A. Rimského-Korsakova, libreto V. I. Bělskij podle A. S. Puškina. Premiéra Moskva 1909. Satirická pohád ková opera, namířená proti carskému des potismu. Zlatý kolovrat — symf. báseň A. Dvořáka, op. 109, podle K. J. Erbena, 1896. Zlatý věk (Zolotoj vek) — balet D. Sostakoviče, libreto A. Ivanovskij, choreografie V. I. Vajnonen. Premiéra Leningrad 1930. Zlonické zvony — 1. symfonie c moll A. Dvořáka, 1865. zmenšený interval — interval znamennyj raspev — jednohlasý bohoslu žebný zpěv pravoslavné církve u vých. Slo vanů. Původní byzantské předlohy se asi milovaly a ze z. r. se vyvíjel svérázný útvar s lokálními variantami. Nejintenzívnější vývoj od 11. do 17. stol., již v 16. stol, se objevují pokusy o vícehlasé zpracováni me lodií z. r., kt. později potlačily jednohlasý z. r. V 18. a 19. stol, jej upravovali mnozí významní ruští skladatelé, zejm. P. I. Cajkovskij. Z. r. převzal z byzantského zpěvu systém — oktoechu, ale dal mu odlišný ob sah. Jeho melodie sestávají z melodických formulí, nazývaných popevki. V malém z. r. (pro každodenní bohoslužby) jsou melodie
prostší, ve velkém (pro svátky) bohatě zdobené. zobcová flétna — flétna Zolotarev Vasilij Andrejevič (1873—1964) — rus. skladatel, pedagog, hud. teoretik; nár. umělec Běloruské SSR. Studoval v Petro hradě u N. A. Rimského-Korsakova. Vyučo val na konz. v Moskvě, Roštově a Oděse. Díla: 7 symfonií, violoncel. koncert, orch. suity, kom. hudba, opery (Děkabristé), ba let Knížecí jezero, pop. hudba, scén, hud ba ; kniha o fuze. • Zomb František (1779-1823) - slov, skla datel, pedagog a regenschori. Působil v Ko šicích. Psal chrámové skladby, mše, graduály a ofertoria v klasickém slohu. Zoul Bohumil (nar. 1928) — čes. operní re žisér. Absolvoval hud. vědu na KU (1947 až 1948), operní režii na AMU u F. Pujmana, kde od 1952 působí pedagogicky, od 1968 jako docent. V plzeňské opeře vytvořil 1956—74 objevné režie moderních oper (B. Britten: Albert Herring, B. Martinů: Hry o Marii, J. Hanuš: Sluha dvou pánů, V. Ne jedlý: Tkalci aj). Pohostinsky' působil též v ND v Praze. Od 1973 dramaturg hud. vysílání Cs. televize, zde i režie televizních operních inscenací. Zouhar Zdeněk (nar. 1927) — čes. skladatel a hud. vědec. Skladbu studoval v Brně u J. Kunce a na VŠMU v Bratislavě u A. Moyzese, hud. vědu na univerzitě v Brně u J. Racka a B. Stědroně. Je prof. konz. v Brně a pedagogem JAMU. Napsal mono grafii o J. Kuncovi, studie o B. Martinů aj. Díla: Symfonický triptych. Hudba pro smyčce, četné kom. a vok. skladby. Zpěvačka (La canterina) — opera buffa J. Haydna, libreto podle C. Goldoniho. Pre miéra Bratislava 1767. zpěvohra — hra se zpívanými vložkami, kt. se vyvinula z lid. komedií se zpěvy. Mezi z. patří angl. ballad opera, něm. singspiel, franc, vaudevillová komedie, span, zarzuela, rus. a čes. zpěvohra 18. stol. Všechny typy z. jsou charakt. pop. rázem, náměty z měš ťanského nebo lid. života, nevelkou uměl, náročností. V dalším vývoji se z. mění v operu s mluvenými dialogy, např. franc, komická opera, klasický vídeňský singspiel, něm. romantický singspiel.
721
zpěvorohy zpěvorohy — společný název šíře menzurovaných kónických nátrubkových aerofonů, kt. se od 20. let 19. stol, vyvíjely ve dvou směrech. Ve franc, oblasti vznikly nástroje s mírně kónickou trubicí, kornetové nástro je, v hlubších polohách v tubovém tvaru s označením tuba, a v rak. oblasti z. s kó ničtější trubicí — křidlovkové nástroje, v hlubších polohách v oválném až okrouh lém tvaru s označením roh. Zrání — symf. báseň J. Suka, op. 34. 1912 až 1917; název dostala podle lyrické medi tace A. Sovy. Premiéra Praha 1918, V. Ta tích a CF. Zrcadla (Miroirs) — klav. cyklus M. Ravela, 1905. Zsapka Jozef (nar. 1947) — slov, kytarista. Studoval na konz. v Brně a v it. Alessandrii u C. Lorenza. S flétnistou M. Jurkovičem vytvořil kom. duo. Jeho sólistický a kom. repertoár zahrnuje loutnovou tvorbu 16. a 17. stol, a kytarovou tvorbu od 18. stol, po současnost. Zumsteeg Johann Rudolf (1760—1802) — něm. skladatel. Působil jako violoncellista, později jako kapelník dvorní kapely ve Stuttgartu, pro niž napsal několik oper, melodramů a scén, hudbu. Významné jsou jeho balady a písně (7 svazků), kt. měly vliv na mladého F. Schuberta. Věnoval se i kompozici duchovních kantát (4 svazky). Zuna Milan (1881—1960) — čes. dirigent a houslista. Housle studoval u J. Mařáka a O. Ševčíka, skladbu u K. Knittla a K. Steckera. Začal jako sbormistr, dirigoval mnoho pěveckých spolků, působil v několika di vadlech i v zahraničí; 1920—23 a 1946—51 šéf opery SND. Spoluzakladatel SND, pro pagátor oper B. Smetany a L. Janáčka. Přeložil a upravil mnoho operních libret. Zuzana (Susanna) — oratorium G. F. Hándela, poprvé provedeno 1749, text podle Apokryfů neznámého autora. Zuzana Vojířová — opera J. Pauera na vlastní libreto podle hry J. Bora. Premiéra Praha 1958. Zuzančino tajemství (Susannes Geheimnis) — komická jednoaktovka E. 'Wolf-Ferrariho, libreto E Golisciani. Premiéra Mnichov 1909. Zvarík František (nar. 1921) — slov, basista.
722
Žák A. Korínské. 1945—56 sólista opery SND v Bratislavě. Vynikající představitel Borise Godunova a Steliny (Krútňava). Zvaž slovenských skladatefov — vrcholná organizace sdružující skladatele, koncertní umělce a muzikology působící na Sloven sku. Vznikl 1955 postupným osamostatňo váním v rámci celostátního SCS. ZSS má tři tvůrčí sekce, jejichž úlohou je vytvářet optimální podmínky pro rozvoj a společen ské uplatnění jednotí, tvůrčích oblastí. V čele ZSS stáli E. Suchoň, A. Moyzes, A. Očenáš, D. Kardoš, od 1982 O. Ferenczy. zvětšený interval — interval zvětšený trojzvuk — akord Zvíkovský rarášek — komická opera V. No váka na text veselohry L. Stroupežnického. Premiéra Praha 1915. Zvonař Josef Leopold (1824—1865) — čes. skladatel. Přispíval do Dalibora a jiných časopisů i do Riegrova Slovníku naučného. Vydal četné zpěvníky, teoretické a pedag. práce z oboru zpěvu, varh. hry a výchovy učitelstva. Napsal řadu úprav lid. písní, skladby klav. (Sonáta f moll aj.), varh. i orch. (3 ouvertury), silný ohlas měla tvor ba vok.. mj. záhy zlidověla jeho melodie Cechy krásné, Cechy mé na slova V. J. Pícka. zvonkohra — laděný kovový idiofon; sou stava laděných zvonečků, vyskytující se v záp. Evropě od 9. stol, s lat. názvem tintinnabulum. Jiný typ nástroje v podobě laděných kovových destiček se dostal do Evropy v 17. stol, z jihových. Asie. Z něho vznikla dnešní z., rozezvučovaná ručně pa ličkou s dřevěnou kuličkou nebo pomocí klaviatury. Její psaný rozsah c1—c3^3) zní o oktávu výš. zvony — kovový idiofon; soustava volně zavěšených laděných kovových rour nebo tyčí obvykle v chromatickém rozsahu jedné oktávy, kt. slouží v orch. jako náhrada za skutečné zvony. Nástroj vznikl v různých obměnách v 19. stol. Psaný rozsah C—c zní obyčejně o oktávu výš. zvuk — všeobecně označení jevů založe ných na vlnění, jež se šíří pružným pro středím (plyny, kapaliny, pevné látky), v užším smyslu jevů, jež jsou vnímatelné lidským sluchem (v kmitočtovém pásmu
zvukový záznam
asi 20 Hz až 20 KHz) a jimiž se zabývá -» akustika. zvukomalebné nástroje — jsou používány v orch. praxi k napodobení zejm. přírod
ních zvuků. Radí se k bicím nástrojům. Jsou to např.: ptačí zpěv, bič, řehtačka, kravské zvonce, chrastítka, kukačka, větr ník, hřmění, déšť, kroupy aj. zvukový objekt — v terminologii -► kon krétní hudby zvukový jev z přírody nebo ze světa moderní civilizace zaznamenaný na magnetofonovém pásu, kt. je možno izolovat jako samostatný prvek. zvukový záznam — záznam (nahrávka) akustického signálu na základě sledu změn fyzikálních vlastností nosiče z. z. (např. proměnlivá drážka gram, desky, různé zmagnetizování magnetofonového pásu ap.). Změny se dějí různou technikou záznamu a je v nich obsažena zvuková informace. Nejrozšiřenější druhy z. z. podle použitého principu jsou: mechanický, optický, mag netický, nejnověji digitální.
z žabka — součást — smyčce, kt. podobně jako hrot upevňuje a pravidelně rozvrstvuje žíně smyčce. Vyvinula se v 16. stol., zpo čátku byla připevněna k prutu. Ve 2. pol. 17. stol, vznikla posuvná ž. s ozubením a brzy i ž. s napínacím šroubem. žakěř — žonglér Žalm zeme podkarpatské] — kantáta E. Suchoně pro tenorové sólo, smíš, sbor a velký orch., op. 12, na báseň J. Zatloukala, 1938. Žalmová symfonie — symfonie pro smíš, sbor a orch. I. Stravinského, 1930, věnova ná Bostonskému symf. orch. Má tři věty, text z lat. žalmů. 1948 nová redakce. žalmy — básnické texty hebrejského půvo du. vzniklé převážně ve 2. stol. př. n. 1. a soustředěné ve starozákonní knize 150 žal mů; jsou složeny z řady nerýmovaných a vesměs dvoudílných veršů. Ž. v lat. pře kladu (a od reformace i v různých nár. jazycích) patří k nejčastěji zhudebňovaným textům v dějinách evr. cirk, hudby. K nej starším a nej jednodušším způsobům zhu debnění patří — psalmodie, žalmových tex tů však používá i řada složitějších zpěvních druhů gregoriánského chorálu. Vícehlase se ž. zhudebňovaly už v období rané rene sance, od 16. stol, též umělým polyfonním stylem moteta; tato tradice tzv. žalmového motetu jde od Josquina přes O. Lassa (Ka jícné žalmy Davidovy) až k J. S. Bachovi. V baroku se ž. zhudebňují též formou du chovního koncertu, chrámové kantáty aj. (G. Gabrieli, H. Schiitz, D. Buxtehude, J. S. Bach, J. D. Zelenka). Zhudebnění novější patří nejčastěji k typu vokálně instr, kan táty či oratoria a jsou určena ke konc. pro vozováni (J. Brahms, F. Liszt, A. Bruckner, M. Reger, L. Vycpálek, I. Stravinskij aj.); formou konc. písně zpracovává ž. A. Dvo řák v Biblických písních. Žaškovský Andrej (1824—1882) — slov, skladatel a varhaník. Studoval hru na var hany u K. Pitsche na varhanické škole v Praze, působil v maď. Egeru. Patřil k vý
724
znamným osobnostem ceciliánského hnutí. Komponoval mše, ofertoria, varh. skladby; spolu s bratrem Františkem Z. (1819—84) zpracoval Manuale Musico-Liturgicum, čímž se zasloužil o sjednocení liturgického zpěvu v Uhrách. Žebrácká opera (The Beggar’s Opera) — —■ ballad opera, libreto J. Gay, úprava písni a ouvertura J. Ch. Pepusch. Premiéra Lon dýn 1728. Politicko-satirická hra, výchozí dílo angl. a něm. zpěvohry. Dožila se úspěš ného oživení v přepracování B. Brechta a K. Weilla (Die Dreigroschenoper), 1928. Žebravý student (Der Bettelstudent) — ope reta K. Millockera, libreto F. Zell a R. Genée. Premiéra Vídeň 1882. Železný Lubomír (1925—1979) — čes. skla
datel. Studoval na konz. a AMU v Praze u K. Janečka a P. Bořkovce a soukromě u K. B. Jiráka. 1951-56 působil v AUS VN. Od 1972 předseda SCSKU. Díla: koncerty pro housle (1. 1958-59, 2. 1975-76), flétnu (1966), violoncello (1968) s orch., Koncertantní hudba pro violu, smyčce a klavír (1969), 2 symfonie (1963, 1971), 2 smyčc. kvartety (1960, 1968), Kvintet pro klarinet a smyčce (1969), Dechový kvintet (1970), Slavnostní pochod, písně, úpravy lid. písní, scén, hudba aj. Žena bez stínu (Die Frau ohne Schatten) — opera R. Strausse, libreto H. v. Hofmanns thal. Premiéra Vídeň 1919. Pohádkový děj. Ženitba — 1. opera M. P. Musorgského po dle N. V. Gogola, 1874, dokončil M. M. Ip-
Životem a snem
politov-Ivanov. — 2. opera B. Martinů na vlastní libreto podle N. V. Gogola. Premiéra v televizi NBC New York 1953, scén, pre miéra Hamburk 1954. Zídek Ivo (nar. 1926) — čes. tenorista, nár.
umělec. Zpěv studoval soukromě u R. Vaš ka v Ostravě. Od 1945 působil v ostravské opeře, od 1948 sólista opery ND v Praze. Hostoval mj. ve Stát, opeře ve Vídni a Ber líně. Postavy: Dalibor. Princ (Rusalka), Don José (Carmen), Alfréd (Traviata), Don Car los, Lohengrin; též úspěšný interpret sou časných oper (Berg, Martinů, Poulenc, Ja náček), oratorií a písní. Židovka (La Juive) — opera J. F. Halévyho, libreto E. Scribe. Premiéra Paříž 1835. Ve dle Meyerbeerových oper nejúspěšnější franc, velká opera. židovská hudba — o nejstarší epoše posky tuje bohaté informace zejm. Starý zákon, kt. hovoří o aklamacích, bojových písních, oslavných zpěvech i profánních hud. proje vech. Od vzniku židovského království se rozvíjí chrámová hudba, používající antifonálního i responsoriálního přednesu. V té to době vzniká jádro žalmových zpěvů. V chrámu se užívá i nástr. hudby (nejdů ležitějším nástrojem je — šofar). V helénském období roste vliv řec. hudby, naproti tomu židovská synagogální hudba je jed ním z hl. pramenů křesťanského bohoslu žebného zpěvu. Synagogální zpěv, počínaje 6. stol. n. 1., svěřený profesionálnímu zpě vákovi (hazzán), udržel se po staletí, ne měnil se však pouze v poměrně izolovaných oblastech. V evr. náboženských obcích jej
ovlivňovala lid. i umělá hudba příslušných oblastí (zejm. od 16. stol.). V renesanci se židovští hudebníci začínají podílet na vý voji evr. světské hudby (Salomone Rossi). V pol. 18. stol, se ve vých. Evropě rozvíjí lid. duchovní píseň chassidů. V 19. stol, pronikají i do chrámové hudby praktiky evr. umělé hudby (sborové úpravy, varh. doprovod). Ziganov Nazib Gajazovič (nar. 1911) — ta
tarský skladatel, nár. umělec SSSR a Ta tarské ASSR. Studoval v Moskvě. Od 1945 působení na konz. v Kázáni. Díla: symfo nie, suity, předehry pro orch., kom. hudba, opery Utečenec, Zlatovláska, Ildar, Musa Džalil aj. Živkovič Milenko (1901—1964) — srb. skla datel. Studoval v Bělehradě, Lipsku a Pa říži na Schola cantorum. Významný před stavitel a organizátor srb. hud. života. Pe dagog a rektor Hud. akademie v Bělehradě, 1949—62 předseda Svazu srb. skladatelů, dopisující člen Srb. akademie věd a umění. Autor rozsáhlé a zajímavé orch. a jiné instr, tvorby, vok. opusů i teoretických prací. Život hrdinův (Ein Heldenleben) — symf. báseň R. Strausse, 1898. Život prostopášníka (The Rake's Progress) — neoklasicistická opera I. Stravinského, libreto W. H. Auden a Ch. Kallman podle Hogarthových rytin. Premiéra Benátky 1951. Životem a snem — cyklus 10 klav. skladeb J. Suka, op. 30, 1909.’
725
Žofinská akademie Zofínská akademie — pěvecko-hud. spolek v Praze, o jehož založeni (1840) se zasloužil čes. skladatel a sbormistr A. Jelen. Ve spol kové hud. škole se vyučovalo zpěvu sólo vému i sborovému, klav. hře, teorii, esteti ce, dějinám hudby a deklamaci. Koncerty 2. a. měly vysokou úroveň, jedním z vrcho lů bylo provedení Beethovenovy 9. sym fonie (1842). Uváděly se i čes. pův. sbory, a to zejm. v době, kdy spolek vedl J. N. Skroup (1844—49). Pak určitý pokles; úro veň se zvedla za ředitelů F. A. Vogla (1851 až 1855), F. Skroupa (1860) a J. L. Zvonaře (1860—63). S nástupem O. Tauwitze spol ková činnost upadala, z instituce převážně české se stala německá. Zanikla 1899. žonglér — ve středověku typ potulného lid. artisty, kt. byl zároveň zpěvákem, hudeb níkem, akrobatem a nejednou i tvůrcem svých písní. Vedle vlastních a lid. písní in
terpretovali ž. i umělé eposy, jejichž autory byli — trubadúři, — ménestrelové a minnesangři. V 11.—12. stol, patrně zaměstnáváni též jako pištci. Žukovskij German Leontjevič (nar. 1913) — ukraj. skladatel. Absolvoval kyjevskou konz. u L. Revuckého. Autor oper (z nich Z celého srdce 1948 kritizována jako ideo logicky chybná a 1958 rehabilitována), Prv ní jaro, Andante poetico, baletů (Tragédie Andromedy), kantáty, sborů, písní, film, hudby aj. Zurbin Alexandr (nar. 1945) — sov. sklada tel. Kromě symfonií, kantát a symfonickovok. obrazů je autorem rockové opery Or feus a Eurydika (1974). Nějaký čas působil ve freejazzovém souboru J. Gevorgjana. Žvanivý Slimejš — dětská opera o 1 děj ství J. Pauera, libreto M. Mellanová podle pohádky J. Hlouchy. Premiéra Praha 1958.
VÝBĚROVÝ SOUPIS LITERATURY Sestavil Vladimír Lébl
Kvantum literatury o hudbě je obrovské a stále narůstá. Také zde platí obecné pravidlo, že fond publikovaných vědních a technických vědomostí se po druhé světové válce celosvětově rozšiřuje každých deset let zhruba dvojnásobně. V roce 1982 byla u nás pro Státní pedagogické nakladatelství dokončena dosud nevydaná velmi rozměrná kolektivní práce Česká hudební věda. Její světový kontext, vývoj a pracovní oblasti, která dokládá, do jak velké šíře a hloubky se postupně rozrůstaly poznatky o hudbě. . Je proto vždy výhodné mít po ruce bibliografii, soupis literatury. Pro běžnou potřebu lze doporučit Výběrovou bibliografii českých knih o hudbě, kterou připravil Petr Vít a. vydal Hu dební odbor Divadelního ústavu (Praha 1981). Náročnější zájemce je možné odkázat na sou pisy nazvané Muzikologická produkce v českých zemích a publikované ve čtvrtletníku Hu dební věda (dále HV); soupis za rok 1970 pořídila Marie Skalická (HV 1972, č. 4), soupisy za léta 1971—1982 Jitka Ludvová (HV 1978. č. 2 a dále); ve vydávání se pokračuje. Upozorňu jeme též na bibliografii Karla Risingra z oblasti hudební teorie za léta 1948—1960 (HV 1961, sv. 4) a obdobnou bibliografii Zdeňka Sádeckého z oblasti hudební estetiky (HV 1962, sv. 1). Bibliografii o jazzu a populární hudbě za léta 1884—1963 publikoval Josef Kotek ve sborníku Taneční hudba a jazz 1964—1965. Četné starší soupisy literatury jsou bohužel rozsety po nej různějších tiskovinách. Výběrovou hudební bibliografií celosvětového rozsahu, na niž se po dílí i CSSR, je RILM abstracts of music literature; je vydávána po jednotlivých svazcích od roku 1967. Pro bližší orientaci v literatuře je zapotřebí mít přehled o časopisech, alespoň domácích. Užitečná v tomto směru je příručka Marie Svobodové Hudební periodika v českých zemích 1796—1970 a na Slovensku 1871—1970 (Státní knihovna CSR 1979). Soudobě vycházejí tyto různě profilované časopisy: Hudební věda, Hudební rozhledy, Opus musicum, Gramorevue, Melodie, Hudební nástroje, na Slovensku Hudobný život (namísto časopisu Slovenská hudba, který vy cházel v letech 1957—1971). V letech 1967—1971 byl vydáván časopis Hudba a zvuk. Hudebně estetické studie vycházejí většinou v časopise Estetika, práce hudebně folkloristické a etno grafické v časopisech Československá etnografie a Český lid. Nepostradatelnou publikační formou jsou také sborníky. Dlouhodobě vydávané a obsahové cenné jsou sborníky filozofických a uměleckých fakult, zejména: Miscellanea musicologica (vydává od roku 1956 katedra hudební vědy UK), Živá hudba (Sborník prací Hudební fa kulty AMU, od roku 1959) a Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity (jehož uměnovédná, resp. hudebněvědná řada je vydávána od roku 1957). Z produkce ČSAV uveďme sbor níky De musica disputationes pragenses (I 1972, II 1974), Příspěvky k dějinám české hudby (I 1971, II 1972, III 1976), Uměnovědné studie (I 1978, II 1980, III 1981, IV 1983) a Hudobnovedný zbomík Slovenskej akadémie vied (od roku 1953). Sborník pozoruhodné úrovně vycházel v Brně pod názvem Musikologie (I 1938, II 1949, III 1955, IV 1955, V 1958). V letech 1958-1969 byl vydáván sborník Taneční hudba a jazz.
A. SLOVNÍKY Jsou vstupní branou do poznání, poskytují základní informaci o daném předmětu a jed notlivá hesla zpravidla obsahují i bibliografii, která nás vede k bližší literatuře. Cím rozměr nější je slovník, tím rychleji, dokonce už během svého do času rozprostřeného vznikání, stárne; tato úměrnost nabývá povážlivých forem; vydávání mamutích naučných a odborných slovníků (ale někdy i slovníků relativně malých) je stále riskantnější. (Polský spisovatel Stanislaw Lem uvažoval už v roce 1973 zpola vážně, zpola žertem o futurologickém projektu komputerizované encyklopedie, technicky umožňující průběžné inovování hesel podle okamžitého stavu odbor ných poznatků.) Rychlý pohyb ve vydávání nových a nových slovníků či jejich dodatků ovšem neznamená, že by starší díla byla k nepotřebě. Jsou cenná ze dvou důvodů: jednak obsahují hesla, která v novějších vydáních už třeba nenalezneme, jednak jsou prvořadým pramenem
727
poznání dřívějších názorů na určitý předmět či téma. Neni náhodou, že některé nejstarší slov níky začínají být dnes reeditovány či dokonce reprintovány. Z českých mnohosvazkových obecně naučných slovníků jsou hudebně nejcennější Riegrův Slovník naučný (11 svazků, Praha 1860—1874) a Ottův slovník naučný (28 svazků, Praha 1888 až 1909, 12 svazků dodatků, Praha 1930—1943). Oba jsou nepostradatelné zejména pro toho, kdo chce získat podrobnou představu o nejširších politických, správních a demografických podmíněnostech české hudební kultury 19. století a počátku 20. století. Novější a nové naše naučné slovníky (Příruční slovník naučný, 4 svazky, ČSAV 1962—1967, Encyklopédia Slovenska, 6 svazků 1977—1982) už nemají pro zájemce o hudbu takovou hodnotu, mimo jiné i proto, že existují speciální slovníky hudební. V oblasti hudebních slovníků vládne dnes celosvětově pestrá nabídka. Vzhledem k velkému množství těchto publikací je potřebné vědět, kam nejlépe pro daný účel sáhnout. Celou tuto oblast proto účelově rozdělíme do tří kategorií.
1. Základní hudební slovníky Jsou schopny poskytnout obšírné, odborně špičkové poučení o celé historické, geografické a typologické rozloze hudby a hudební kultury; obsahují hesla věcná, místní a osobní. Ačkoli největší slovníky tohoto druhu mají internacionální charakter (na jejich heslech se podíleli specialisté z celého světa), přece jen se od sebe odlišují: jejich forma a obsah jsou přece jen určovány specifickými encyklopedickými tradicemi, vládnoucími v kulturní oblasti německé, anglosaské a románské. Především třeba doporučit následující slovníky: Die Musik in Geschichte und Gegenwart (obvykle užívaná zkratka MGG). Vydán v Kasselu 1949—1968 ve 14 svazcích v redakci F. Blumeho, první svazek dodatků vydán 1973. The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Vydán v Londýně 1980 ve 20 svazcích v redakci S. Sadieho. Je to šesté, zcela přepracované vydání světově proslulé encyklopedie, jejímž tvůrcem byl Sir George Grove a jejíž první vydání se uskutečnilo v letech 1879—1889. Riemann Musik Lexikon. Vydán v Mohuči v letech 1959—1975 v 5 svazcích: 4 svazky jsou biografické (dva redigoval W. Gurlitt, dva svazky doplňků C. Dahlhaus), jeden svazek obsahuje věcná hesla (red. H. H. Eggebrecht a C. Dahlhaus). Jedná se o d"anácté, dosud nejdůklad nější přepracování známého slovníku Hugo Riemanna, jehož první vydání vyšlo v roce 1882. Ve dvousvazkové a současně doplněné verzi vyšel tento nový Riemann jako Brockhaus Rie mann Musiklexikon (Mohuč 1978, 1979). Dictionnaire de la musique. Vydán v Paříži 19'0—1976 ve dvou svazcích osobních a dvou věcných (tyto pod názvem Science de la musique}, redigoval M. Honneger. Nová verze tohoto díla vyšla v německém znění jako Das grofte Lexikon der Musik in acht Bdnden (Freiburg — Basel — Wien od roku 1978, vydali M. Honneger a G. Massenkeil). Enciclopedía storica. Vydáno v Turínu 1966 v 5 svazcích jako součást encyklopedie La mu sics, redaktor Guido M. Gatti. Je zřejmé, že vydávat takovéto slovníky má smysl jen tam, kde k tomu existují potřebné tradice a jiné předpoklady; důležitou roli hraje i stránka jazyková. U nás byly prozatím vydá vány hudební slovníky nepoměrně menšího rozsahu a určené pro nejširší okruh domácích zá jemců o hudbu. Z novějších jmenujme Struční hudební slovník (Barvík — Malát — Tauš, SNKLHU 1960) a Malou encyklopédii hudby (red. M. Juřík, Obzor, Bratislava 1969). Soudo bou potřebu osobního slovníku obsahujícího hesla o světových skladatelích kryjí především dvě publikace: J. Paclt: Slovník.světových skladatelů (Supraphon 1972) a T. Volek: Osobnosti světové hudby (Mladá fronta 1982).
2. Národní hudební slovníky Míníme tím slovníky, které mají buď čistě národní rozměr hesláře, nebo které více méně preferují hesla domácí provenience. V každém případě jsou to slovníky, pro něž sáhneme ze jména tehdy, potřebujeme-li bližší informaci o předmětu specifickém pro tu či onu národní kulturu. Z českých slovníků jsou to především: Pazdirkův hudební slovník naučný. 1. Část věcná (O. Pazdírek, Brno 1929, redaktor G. Cernušák), H. Část osobni A—M (O. Pazdírek, Brno 1937—1940, redaktoři G. Cernušák a V. Helfert). Druhá část vycházela původně v sešitech, k dokončení tohoto dobově vynikajícího díla už bo hužel nedošlo a zbývající excerpční materiál byl pak částečné využit pro slovník poválečný (viz dále). Osobní hesla se týkají i cizích umělců a publicistů. Ačkoli od vydání slovníku uply
728
nula desetiletí, nelze říci, že by byl zcela antikvován; pro řadu účelů je jeho použití stále užitečné. Československý hudební slovník osob a instituci. Dva svazky (A—L, M—2), Praha 1963 a 1965, redigovali G. Cernušák, B. Stědroň a Z. Nováček. Obsahuje osobní hesla z okruhu české a slovenské hudby (mimo jiné i hesla o spisovatelích, jejichž texty byly u nás hojně zhudebňovány) a hesla týkající se čelných domácích hudebních institucí, časopisů, edic apod. Věcná hesla nejsou přesně limitována a také redakční rozhodnutí, které osoby patří či nepatří do české a slovenské hudební kultury, jsou už dnes sporná. Přes tyto a jiné nedostatky je slovník naší nejpoužívanější hudební příručkou. Porůznu vyšly některé doplňky, k jejich samo statnému vydání bohužel nedošlo. Je výhodné kombinovat CHS s jinými publikacemi slovní kové a soupisové povahy, z nichž uvádíme zejména: Skladatelé dneška (Panton 1961), Česko slovenští koncertní umělci a komorní soubory (Státní hudební vydavatelství 1964), Svaz čes kých skladatelů a koncertních umělců (Supraphon 1975), Výběrový katalog ukončené tvorby českých skladatelů 20. století (Panton 1976), Z. Stárek: Slovník českých sbormistrů (Divadelní ústav 1982). Z jinojazyčných hudebních slovníků a soupisů této kategorie uvedme například: Encyklopedičeskij muzykal'nyj slovar (Moskva 1966), Sovětskije kompozitory i muzykovědy (Moskva, od 1978), The Encyklopedia of American Music (Garden City 1981), Komponisten und Musikwissenschaftler der Deutschen Demokratischen Republik (Berlín 1959; v edici Hudebního od boru Divadelního ústavu vyšla 1980 zdařilá příručka Jiřího Berkovce Skladatelé Německé de mokratické republiky. Základní informace a soupis nejdůležitějších skladeb z oblasti vyšších uměleckých žánrů), Zenei Lexikon (Budapest 1965), Contemporary Hungarian Composers (Bu dapest 1979), Encyklopedia muzyczna (Krakov, od 1979), Slownik muzyków polskich (Varšava 1964 a 1967), Mužička encyklopedia (Záhřeb 1948), Kompozitori i muzyčki pisci Jugoslávii (Bě lehrad 1968), Encyklopedia na balgarskata muzykalna kultura (Sofie 1967), Muzicieni románi (Bukurešť 1970), Schweizer Musiker-Lexikon (Curych 1964), Catálogo geral da múzica portuguesa (Lisabon 1978).
3. Jiné speciální hudební slovníky Existuje nepřehledná řada jiných hudebních slovníků, jejichž obsah je předmětově vymezen. Jsou slovníky věnované hudbě určité epochy (např. B. Schaffer: Leksykon kompozytorów XX. wieku, Krakov 1965, nebo F. Prieberg: Lexikon der Neuen Musik, Mnichov 1958), slovníky hudby určitého typu či druhu (např. H. Seeger: Opernlexikon, Berlín 1978), slovníky hudebních nástrojů (v čele s klasickým dílem C. Sachse Real-Lexikon der Musikinstrumente, Berlín 1913), slovníky hudebné terminologické (zejména průběžně vycházející Handwbrterbuch der musikalischen Terminologie, red. H. H. Eggebrecht) a dokonce i slovníky věnované jedné umělecké osobnosti (např. Wagner-Encyklopddie). Z domácích slovníků sem patří Hudební slovník cizích výrazů a rčení E. Votočka (HMUB 1945, viz i novější malou příručku Italské hudební názvo sloví J. Válka, Panton 1966 a několik reedicí). Jazzový slovník (I. Wasserberger a kol., SHV Bratislava 1966), Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. Část věcná (A. Matzner — I. Poledňák — I. Wasserberger a kol., Supraphon 1980).
B. PŘÍRUČKY Vedle naučných a odborných slovníků existuje pestrá řada další literatury, která chce být „stále při ruce‘, připravena k častému používání: tedy příručky ve vlastním slova smyslu, zahrnující soupisy, katalogy, katechismy, úvody, průvodce atd. Zvláštní místo zde ovšem mají syntetické spisy vědně poznávacího nebo naukového rázu. V čase vzniku novodobé muzikologie se objevily zejména v okruhu německé vědy ambiciózní syntézy, které významné určo valy vývoj poznání v celém oboru či v jednotlivých disciplínách a staly se celosvětově pro slulými. Jmenujme především Handbuch der Musikgeschichte Hugo Riemanna (Lipsko 1904 až 1913), dále Handbuch der Musikgeschichte, který byl vydán v redakci Guido Adlera za spolupráce 47 významných autorů (Berlín 1924) a dvanáctisvazkový Handbuch der Musikwissenschaft redigovaný Ernstem Búckenem (Wildpark — Potsdam 1927—1931). Zejména tento „Adler“ a „Búcken“ se staly pojmem, podobně jako v oblasti hudebních slovníků „Riemann“ a „Grove“. O tom, že idea publikační sumy poznatků o hudbě je stále aktuální, svědčí nejen
729
reedice a reprinty těchto děl, ale také a zejména projekt desetisvazkového díla Neues Handbuch der Musikwissenschaft, uskutečňující se za redakce C. Dahlhause (I 1980, II 1981). Vývoj v odborné literatuře tohoto druhu nicméně směřuje po druhé světové válce k příručkám čistě naukového rázu a paperbackové formy. U nás prozatím vyšla jediná příručka tohoto druhu, Kniha o hudbě, vydaná v edici Malá moderní encyklopedie; napsal ji V. Holzknecht a ko lektiv autorů (Orbis 1962. druhé vydání 1964). Jiným druhem příruční hudební literatury, setrvale a masově oblíbeným, jsou tzv. prů vodci, nabízející výklad či rozbor hudebních dél určitého autora a zejména určitého druhu hudby. Zakladatelem této popularizující literatury byl Hermann Kretzschmar, jenž v letech 1887—1890 publikoval první, třísvazkové vydání příručky Fúhrer durch den Konzertsaal, která pak nalezla mnohá pokračování a mnohé následovníky. V Německu se na tuto výkladovou literaturu specializovalo berlínské nakladatelství Schlesingerovo, které vydávalo edice Musikfiihrer, Opernfiihrer, Meisterfiihrer a Opernwegweiser. Z novější a nové produkce uvedme ales poň některé tituly: G. Hauswald: Das neue Opernbuch (Berlín 1957), K. Stromenger: Przewodnik operowy (Varšava 1976), E. Krause: Oper A—Z. Ein Opernfiihrer (Lipsko 1978), P. Czerny: Opernbuch (Berlín 1982); O. Schneidereit: Operettenbuch. Die Welt der Operette. Die Operetten der Welt (Berlín 1961), L. Kudryňski: Przewodnik operetkowy (Krakov 1977), H. Bez —J. Deggenhardt — H. P. Hoffmann: Musical. Geschichte und Werke (Berlín 1981); K. Schonewolf: Konzertbuch. Orchestermusik I— II (Berlín 1961). H. Renner: Reclams Konzertfuhrer. Orchestermusik (Stuttgart 1959), H. Schaefer: Konzertbuch. Orchestermusik A—F (Lip sko 1972); H. Renner: Reclams Kammermusikfůhrer (Stuttgart 1957), Ch. Růgel: Reclams Klaviermusikfiihrer (Stuttgart 1968 a dále), Ch. Rugel: Konzertbuch. Klaviermusik A—Z (Lipsko 1982), M. Gráter: Konzertfiihrer Neue Musik (Frankfurt a. M. 1955). U nás byly dosud vydány: Mirko Očadlík: Svět orchestru. Průvodce tvorbou orchestrální. I. Hudba předklasická, kla sická, romantická a impresionistická (Panton 1965 jako šesté přepracované vydání původního titulu Klasikové a romantikové), II. Česká hudba (Panton 1962 jako druhé a třetí přepraco vané vydání původního titulu České orchestrální skladby). Anna Hostomská: Průvodce operní tvorbou (SHV 1964 jako šesté doplněné vydání, za spo lupráce L. Dorůžky, E. Ludvíka a J. Brožovské a s úvodní studií M. Očadlíka). Jako doplněk tohoto průvodce byla vydána brožura Z operního jeviště (Edice Divadla hudby. Supraphon 1968). Starší operní průvodce u nás vydali V. a J. Hornové (1903), A. Tvrdek (1909), F. a M. Machovi (1934 poslední vydání), J. Branberger a Z. Múnzerová (1948 poslední vydání). Ladislav Síp: Česká opera a její tvůrci. Průvodce (Supraphon 1983). S. Haraschin — T. Chyliňska —B. Scháffer: Sprievodca koncertmi (Opus 1980). Zdenko Nováček: Sprievodca hudbou 20. storočia (Bratislava 1969). . Milada Marklová: Nová československá operetni tvorba (Divadelní ústav 1962).
C. LITERATURA K JEDNOTLIVÝM DISCIPLÍNÁM Obor vědy o hudbě se člení do různých disciplín a pracovních oblastí. Přehled o předmětu, členění a metodách muzikologie podávají u nás práce Jana Racka (Úvod do studia hudební vědy, HMUB 1949), Jiřího Fukače (O studiu hudební vědy, SPN 1964) a Josefa Kresánka (Úvod do systematiky hudobnej védy, Slovenské ped. nakl. 1980). Členění literatury o hudbě podle disciplín je výhodné i bibliograficky. Následující soupis (stejně jako soupis v oddíle D) za hrnuje výběrové novější, u nás samostatné vydané tituly (knihy a brožury), s výjimkou sbor níků z konferencí, kolokvií a seminářů. Nerozlišuje mezi literaturou vědní a popularizující. Za hrnout do těchto soupisů i zahraniční literaturu znamenalo by i při striktním výběru rozšířit jej přinejmenším desateronásobně. Tuto literaturu lze vyhledat v citovaných základních hu debních slovnících, v bibliografii RILM a v knihovních katalozích. Užité zkratky (opakujeme zde pro čtenářovo pohodlí i ty, jež jsou zahrnuty do seznamu iniciálových zkratek na začátku této knihy): ČSAV — Československá akademie věd, HMUB — Hudební matice Umělecké besedy. JAMU — Janáčkova akademie múzických umění. KHR — Knižnice Hudebních rozhledů, KN — Krajské nakladatelství, SAV(U) — Slovenská akadémia vied (a umění). SD — Státní divadlo, SHV — Státní hudební vydavatelství. SNKLHU — Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, SNTL — Státní nakladatelství technické lite
730
ratury, SPN — Státní pedagogické nakladatelství, SHV — Státně hudobné vydavatelstvo, UK — Univerzita Karlova. U publikací, které vyšly několikrát, je uveden rok posledního vydání.
1. Hudební akustika Spelda, Antonín: Hudební akustika (SPN 1978. viz i autorův starší spis Úvod do akustiky pro hudebníky, SNKLHU 1958) Janoušek, Ivo: ABC akustiky pro hudební praxi (Supraphon 1979)
2. Hudební teorie VŠEOBECNÁ HUDEBNÍ NAUKA Píchá, František: Všeobecná hudební nauka (SHV 1961) Suchoň, Eugen: Stručná náuka o hudbě (SHV 1964) Cmíral, Adolf: Základní pojmy hudební (Supraphon 1974) Zenkl, Luděk: ABC hudební nauky (Supraphon 1982) b) HARMONIE A KONTRAPUNKT Hůla, Zdeněk: Nauka o harmonii. J. Methodika, II. Úlohy (SNKLHU 1956) Modr, Antonín: Harmonie v otázkách a odpovědích (Panton 1960) Hůla, Zdeněk: Nauka o kontrapunktu. 1. Vokální polyfonie (SHV 1958), 2. Instrumentální polyfonie (SHV 1965) Janeček, Karel: Základy moderní harmonie (ČSAV 1965) Risinger, Karel: Harmonické funkce a značky (Academia 1966) Kofroň, Jaroslav: Učebnice harmonie (Supraphon 1981) Janeček, Karel: Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie (Academia 1973) Risinger, Karel: Nauka o harmonii XX. století (Supraphon 1978) Suchoň, Eugen: Akordika od trojzvuku po dvanástzvuk (Opus 1979) Janeček, Karel: Harmonie rozborem (Supraphon 1982) c) MELODIKA Janeček, Karel: Melodika (SNKLHU 1956) d) HUDEBNÍ FORMY A TEKTONIKA Janeček, Karel: Hudební formy (SNKLHU 1955) Janeček, Karel: Tektonika. Nauka o stavbě skladeb (Supraphon 1968) Burlas, Ladislav: Formy a druhy hudobného umenia (Opus 1978) e) HUDEBNÍ NÁSTROJE A INSTRUMENTACE Vačkář, Václav — Vačkář, Dalibor: Instrumentace symfonického orchestru a hudby decho vé I (Část textová) - II (Notové příklady) (SNKLHU 1954) Zich, Jaroslav: Instrumentační práce se skupinami (KHR 1957) Jeremiáš, Otakar: Praktické'pokyny k instrumentaci symfonického orchestru (Panton 1959) Rychlík, Jan: Moderní instrumentace (Panton 1959—1968) Burghauser, Jarmil — Spelda, Antonín: Akustické základy orchestrace (Panton 1967) Modr, Antonín: Hudební nástroje (Supraphon 1982) f) NOTACE Mužík, František: Úvod do kritiky hudebního zápisu (UK 1961) Rybarič, Richard: Vývoj európskeho notopisu (Opus 1982) g) SPECIÁLNĚJŠÍ PRÁCE Volek, Jaroslav: Teoretické základy harmonie z htadiska vedeckej filozofie (SAV 1954) Volek, Jaroslav: Novodobé harmonické systémy z hlediska vědecké filosofie (KHR 1961) Risinger, Karel: Vůdčí osobnosti české hudební teorie. Otakar Sin — Alois Hába — Karel Ja neček (SHV 1963) Filip, Miroslav: Vývinové zákonitosti klasickéj harmonie (SHV 1965) Risinger. Karel: Hierarchie hudebních celků (Panton 1969) Risinger, Karel: Intervalový mikrokosmos. Hudebně teoretické základy nových tónových sy stémů (Supraphon 1971) a)
731
Zenkl, Luděk: Temperované a čisté laděni v evropské hudbě 19. a 20. století (SPN 1971) Hradecký, Emil: Úvod do studia tonální harmonie (Supraphon 1972) Hradecký, Emil: Paul Hindemith. Svár teorie s praxi (Supraphon 1974) Risinger, Karel — Podešva, Jaromir: Současné hranice tonality (Panton 1974) Burlas, Ladislav: Hudobná teória a súčasnost (Tatran 1978) Volek, Jaroslav: Modalita a její formy z hlediska hudební teorie (SCSKU 1980) Kresánek, Josef: Tonalita (Opus 1982)
3. Hudební estetika a psychologie Nováček, Zdeněk: Úvod do estetiky hudby (SÁVU 1952) Hostinský, Otakar: O hudbě (SHV 1961) Sedláček, Karel — Sychra, Antonín: Hudba a slovo z experimentálního hlediska I. Příspě vek ke studiu fyziologických, psychologických a estetických předpokladů vnímáni melodie hudby a řeči (SHV 1962) Volek, Jaroslav: K otázkám předmětu a metod estetiky a obecné teorie uměni (UK 1963) Asafjev, Boris V.: Hudebněvědecké studie (SHV 1965) Asafjev, Boris V.: Hudební forma jako proces (SHV 1965) Sychra, Antonín: Hudba očima vědy. Pět kapitol o hudební estetice pro hudebníky i nehudebniky (Cs. spisovatel 1965) Jiránek, Jaroslav: Asafjevová teorie intonace, její geneze a význam (Academia 1967) Těplov, B. M,: Psychologie hudebních schopnosti (Supraphon 1967) Ujfalussy, József: Hudební obraz skutečnosti (Supraphon 1967) Volek, Jaroslav: Kapitoly z dějin estetiky. Od antiky k počátku XX. století (Panton 1969) Burjanek. Josef: Hudební myšleni. Dvě studie k psychologii a estetice problému (SPN 1970) Dušek, Bohumil: Úvod do hudební psychologie (Pedag. fakulta Plzeň 1972) Hanslick, Eduard: O hudebním krásnu. Příspěvek k revizi hudební estetiky (Supraphon 1973) Polák, Pavol: Hudobnoestetické náhtady v 18. storoči. Od baroka ku klasicizmu (SAV 1974) Zich. Jaroslav: Kapitoly a studie z hudební estetiky (Supraphon 1975) Kresánek, Josef: Základy hudobného myslenia (Opus 1977) Jiránek, Jaroslav: Tajemství hudebního významu (Academia 1979) Aktuálně problémy hudobnej estetiky (Opus 1980) Jiránek, Jaroslav: Socialistický realismus jako vůdčí ideově estetický princip naší současné hudební tvorby (DU 1980) Nazankinskij, Jevgenij V.: O psychologii hudobného vnímania (Opus 1980) Sedlák. František: Úvod do psychologie hudby (SPN 1981) Zich, Otakar: Estetické vnímáni hudby (Supraphon 1981) Lissa, Zofia: Nové studie z hudební estetiky (Supraphon 1982) Nováček, Zdenko: Kapitoly z hudobnej estetiky (Opus 1982)
4. Organologie Němec, Vladimír: Pražské varhany (F. Novák 1944) Hutter, Josef: Hudební nástroje (F. Novák 1945) Jalovec. Karel: Italští houslaři (Orbis 1948) Buchner, Alexander: Hudební nástroje od pravěku k dnešku (Orbis 1956) Buchner, Alexander: České automatofony (Národní muzeum 1980) Svoboda. Rudolf — Vitamvás, Zdeněk: Elektronické hudebni nástroje (SNTL 1958) Buchner, Alexander: Hudební automaty (SNKLHU 1959) Jalovec, Karel: Čeští houslaři (SNKLHU 1959) Buchner, Alexander: Hudebni nástroje národů (Artia 1969) Zamazal, Václav: Hudebni nástroje před mikrofonem (Supraphon 1975) Markl, Jaroslav: Lidové hudební nástroje v Československu (SPN 1979) Kurfiirst, Pavel: Brněnští hudební nástrojaři 14. — 19. století (Moravské muzeum 1980) Sýkora, R. — Krutílek. F. — Včelař, J.: Elektronické hudebni nástroje a jejich obvody (SNTL 1981)
732
5. Teorie a dějiny výkonného umění Hilmera, Oldřich: Cesta sbormistrova. O taktováni, studiu vokálního díla, rozestavění pěvec kého sboru a jeho řízení (Grafická unie 1945) Dolmetsch, Arnold: Interpretace hudby 17. a 18. století (SNKLHU 1958) Zich, Jaroslav: Prostředky výkonného hudebního umění (SNKLHU 1959) Srom, Karel: Orchestr a dirigent (SNKLHU 1960) Sýkora, Václav Jan: Improvizace včera a dnes (Panton 1966) Kočí, Přemysl: Základy pěvecké techniky (Supraphon 1970) Horváth, Jan: Základy džezovej interpretácie (Opus 1972) Sýkora, Václav Jan: Dějiny klavírního uměni od nejstarší doby až po současnost (Pan ton 1973) Dobrodinský, Bedřich: Problémy harfové hry (Panton 1975) Kuna, Milan —Bláha, Miloš: Cas a hudba. K dramaturgii časových prostředků v hudebně interpretačním výkonu (Academia 1982) Brož, Jaroslav — Kaňák, Zdeněk: Základy dirigování (Panton 1982)
6. Hudební historiografie EVROPSKÁ HUDBA Hutter. Josef: Hudební myšlení. Od pravýkřiku k vícehlasu (V. Tomsa 1943) Szabolczi, Bence: Dějiny hudby od pravěku po koniec 19. storočia (SHV 1962) Bek. Josef: Impresionismus a hudba (SHV 1964) Chailley, Jacques: 40 000 let hudby (SHV 1965) Burney, Charles: Hudební cestopis 18. věku (SHV 1966) Bek, Josef: Světová hudba 20. století (Supraphon 1968) Bachtik, Josef: XIX. století v hudbě (Supraphon 1970) Geist, Bohumil: Původ hudby (Supraphon 1970) Cernušák, Gracian — Mužík, František a kol.: Dějiny evropské hudby (Panton 1974) Vysloužil, Jiří: Hudobníci 20. storočia (Opus 1981) Bek, Josef: Hudební neoklasicismus (Academia 1982) Kouba, Jan: ABC hudebních slohů. Od raného středověku k J. S. Bachovi (Supraphon 1982) Albrecht, Ján: Podoby a premeny barokovéj hudby (Opus 1982) b) ČESKA A SLOVENSKÁ HUDBA Nejedlý, Zdeněk: Dějiny husitského zpěvu I-VI (ČSAV 1954-1956) Němeček, Jan: Nástin české hudby 18. století (SNKLHU 1955) Dějiny slovenskej hudby (SAV 1957) Pohanka, Jaroslav: Dějiny české hudby v příkladech (SNKLHU 1958) Racek, Jan: Česká hudba. Od nejstaršich dob do počátku 19. století (SNKLHU 1958) Belza, Igor: Česká klasická hudba (SHV 1961) Šmolka, Jaroslav: Česká hudba našeho století (SHV 1961) Jiránek, Jaroslav — Karásek, Bohumil: Tradice a současnost v české hudbě (KHR 1964). Šmolka, Jaroslav: Česká kantáta a oratorium (Supraphon 1970) Československá vlastivěda IX, Umění, svazek 3 Hudba (Horizont 1971) Dějiny české hudební kultury 1890-1945. Díl I. 1890-1918 (Academia 1972), Díl II. 1918-1945 (Academia 1981) Volek, Tomislav — Jareš, Stanislav: Dějiny české hudby v obrazech. Od nejstaršich dob do vybudování Národního divadla (Supraphon 1978) Černý, Jaromír: Hudba české renesance (Státní knihovna 1982) c) HUDBA JINÝCH NÁRODU A ZEMI Polívka, Vladimír: Hudební Amerika (Za svobodu 1949) Racek, Jan: Ruská hudba. Od nejstaršich dob až po Velkou Říjnovou revoluci (SNKLHU 1953) Mařík, Jan Maria: Anglická hudba (KHR 1959) Stasov, Vladimir Vasiljevič: O ruské hudební klasice. Výběr stati (SNKLHU 1960) Štěpánek, Vladimír: Francouzská moderní hudba (Supraphon 1967) a)
733
Sýkora, Václav Jan: Hudba evropského severu (Supraphon 1975) Lachout, Karel: Hudba Chile (Supraphon 1976) Bajer, Jiří: Sovětská hudební kultura l—ll (Supraphon 1977, 1978)
7. Hudební folkloristika Horák, Jiří: Naše lidová píseň (J. R. Vilímek 1946) Sychra, Antonín: Hudba a slovo v lidové písni (Svoboda 1948) Ulehla, Vladimír: Zívá píseň (F. Borový 1949) Václavek, Bedřich: České písně kramářské (Svoboda 1949) Václavek, Bedřich: O české písni lidové a zlidovělé (Svoboda 1950) Kresánek, Jozef: Slovenská ludová pieseň zo stanoviska hudobného (SÁVU 1951) Kuba, Ludvík: Cesty za slovanskou písní. 1885-1929 (SNKLHU 1953) Němeček, Jan: Lidové zpěvohry a písně z doby roboty (SNKLHU 1954) Janáček, Leoš: O lidové písni a lidové hudbě (SNKLHU 1955) Elscheková, A. — Elschek, O.: O slovenskej ludovej piesni a ludovej hudbě (Martin 1956) Leng, Ladislav: Slovenský hudobný folklór (Bratislava 1961) Markl, Jaroslav: Česká dudácká hudba. Partitury Ludvika Kuby (Orbis 1962) Markl, Jaroslav: Dudy a dudáci. O jihočeských písních a lidové hudbě (KN České Budě jovice 1962) Václavek, Bedřich: O lidové písni a slovesnosti (Cs. spisovatel 1963) Československá vlastivěda. Dii III. Lidová kultura (Orbis 1968) Hošovskyj, Volodymyr: U pramenů lidové hudby Slovanů (Supraphon 1976) Gusev, Viktor J.: Estetika folklóru (Odeon 1978) Trojan, Jan: Moravská lidová píseň. Melodika, harmonika (Supraphon 1980)
D. LITERATURA K JINÝM OBLASTEM HUDBY 1. Hudební divadlo OBECNĚJŠÍ PRÁCE Lébl, Vladimír: Cesty moderní opery (SHV 1961) Osolsobě, Ivo: Divadlo, které mluví, zpívá a tanči (Supraphon 1967) Dějiny českého divadla I-III (Academia 1968, 1969, 1977) Grun, Bernard: Dějiny operety (Opus 1980) b) DIVADLA A SCÉNY Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho opera (Sbor pro zřízení druhého ND v Praze 1938) Němec, Vladimír: Webrova pražská léta. Z kroniky pražské opery (L. Mazáč 1944) Pacák, Ludvik: Opereta. Dějiny pražských operetnich divadel (J. Dolejší 1946) Jaro Národního divadla v Praze 1945 (Spolek členů ND 1946) Nejedlý, Zdeněk: Dějiny opery Národního divadla. I. Do roku 1900, II. Od roku 1900 do pře vratu (Práce 1949) Štěpánek, Vladimír: 90 let stálého českého divadla v Plzni (KN Plzeň 1955) Holzknecht, Václav: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo (SNKLHU 1957) Javorin, Alfred: Pražské arény. Lidová divadla pražská v minulém století (Orbis 1958) Červený, Jiří: Červená sedma (Orbis 1959) Velká pochodeň. Sborník k pětasedmdesátému výročí stálého českého divadla v Brně (SD Brno 1959) 40 let ostravského divadla (KN Ostrava 1960) Pala, František: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila I—IV (Divadelní ústav 1962, 1964, 1965, 1970) Kniha o Národním divadle 1883—1963 (Orbis 1964) Sto let stálého českého divadla v Plzni 1865—1965 (Západočeské nakladatelství — Divadelní ústav 1965) Němeček, Jan: Opera Národního divadla v období Karla Kovařovice I—II (Divadelní ústav 1968, 1969)
a)
734
Almanach Státního divadla v Brně. Opera — balet — činohra — zpěvohra 1884—1969 (SD Brno 1969) 25 let Slezského divadla Z. Nejedlého v Opavě 1945-1970 (Slezské divadlo 1970) Vratislavský, Jan: Neumannova éra v brněnském divadle (SD Brno 1971) Almanach Státního divadla v Brně 1884—1974, I—Il (SD Brno 1974) Národní divadlo (Panorama 1980) Průvodce po scénách (Divadelní ústav 1981) Pele, Jaromír: Zpráva o Osvobozeném divadle (Práce 1982) Smetanovo divadlo. Průvodce historií divadla a jeho budovami (Národní divadlo 1983) František Černý: Divadlo na Ovocném trhu (in: Tylovo divadlo. Průvodce jeho historií a bu dovou, Národní divadlo 1983) c) SAMOSTATNÉ VYDANÉ SOUPISY REPERTOÁRU A SOUPISY DÉL Doležil, Hubert —Píša, A. M.: Soupis repertoáru Národního divadla v Praze 1881—1935 (Sbor pro zřízení druhého ND v Praze 1939) Procházka. Jaroslav: Karel Kovafovic. První operní šéf Národního divadla v Praze 1900 až 1920 (Tiskový odbor ND 1945) Procházka, Jaroslav: Národní divadlo vzpomíná desátého výročí smrti Otakara Ostrčila (Tiskový odbor ND 1945) Procházka, Jaroslav: Generace za Hilarem a Ostrčilem. Rozrušené desetiletí Národního di vadla. Soupis repertoáru Národního divadla v Praze v sezónách 1935—1945 (Athos 1947) Národní divadlo od květnové revoluce. Soupis repertoáru 1945—1950 (Národní divadlo 1951) Lébl, Vladimír — Herrmannová, Eva: Soupis české hudebnědramatické tvorby (Divadelní ústav 1959) Vašut, Vladimír: Soupis baletního repertoáru čs. divadel 1945—1960 (Divadelní ústav 1960) Sormová, Eva — Bartoňková, Olga: Národní divadlo. Soupis repertoáru od r. 1945 [do roku 1971) (Divadelní ústav b. r.) Marklová, Milada: Nová česká operetní a muzikálová tvorba 1970—1980 (Divadelní ústav 1980) •d) RŮZNÉ Rektorys, Artuš: Naši operní pěvci (KHR 1958) Nedbal, Karel: Půl století s českou operou (SNKLHU 1959) Hostomská, Anna: Kouzelný svět. Vyprávění o světové opeře (Mladá fronta 1960) Honolka, Kurt: Na počátku bylo libreto (Supraphon 1967) Honolka, Kurt: Slavné primadony. Od Bordoniové ke Callasové (Supraphon 1969) Thein, Hanuš: Zil jsem s operou Národního divadla (Melantrich 1975) Bor, Vladimír: Operní večery (Panton 1981)
2. Koncertní život a) HUDEBNÍ A PÉVECKÁ TÉLESA Za slávou české hudby [Vzpomínky na Sevčíkovo-Lhotského kvarteto] (KN Plzeň 1958) Sto let Filharmonického sboru Besedy brněnské (KN Brno 1960; viz též sborníky vydané 1910 a 1930) Sto let Pražského Hlaholu. Sborník (Vlastním nákladem 1961) Vratislavský, Jan: Moravské kvarteto (Panton 1961) Mlejnek. Karel: Smetanovci, Janáčkovci a Vlachovci (SHV 1962) Holzknecht, Václav: Česká filharmonie. Příběh orchestru (SHV 1963; viz též Veselý, Ri chard: Dějiny České filharmonie v letech 1901—1924, Praha 1935) Šedesát let Pěveckého sdruženi moravských učitelů (KN Ostrava 1963) Hudec, Vladimír: Dvacet let Moravské filharmonie (Olomouc 1965) Kovářová, Anna: Slovenská filharmónia (Panton 1966) Státní filharmonie Brno 1956—1966 (Blok 1966) Česká filharmonie. Redigoval Vladimír Sefl (Česká filharmonie 1971) Dvacet let Pražského komorního orchestru (Hudební studio 1971) Karlovarský symfonický orchestr. U příležitosti 140. výročí založeni (Karlovy Vary 1974) Sefl. Vladimír: Smetanovo kvarteto (Supraphon 1974) Vratislavský, Jan: Janáčkovo kvarteto (Supraphon 1975) Čtyřicet let Symfonického orchestru hlavního města Prahy (Vlastním nákladem 1975) Státní filharmonie Brno 1956-1976 (Blok 1977)
735
30 let Janáčkova kvarteta (Moravské muzeum 1977) Budíš, Ratibor: Dvacet let Kvarteta města Prahy (Vlastním nákladem 1977) 10 let Východočeského státního komorního orchestru Pardubice 1969—1979 (Vlastním nákla dem 1980) b) POŘADATELSKÉ A JINÉ INSTITUCE Smetana, Robert: O nový český hudební život. Deset let Volného sdružení přátel moderní hudby v Olomouci 1927—1937 a deset let Spolku pro komorní hudbu v Olomouci 1937—1947 (Olomouc 1947) Kundera, Ludvík: Janáček a Klub přátel umění (Velehrad 1948) Spelda, Antonín: Sdružení pro pěstováni komorní hudby v Plzni 1909—1949 (Plzeň 1949) Sto let Umělecké besedy 1863—1963 (Národní galerie 1963; viz též sborníky vydané 1913 a 1933) Holzknecht, Václav: Hudební skupina Mánesa (Panton 1968) OSA 1919-1959 (Vlastním nákladem 1959) 50 let Ochranného sdružení autorského OSA 1919—1969 (Panton 1969; viz též sborník vy daný 1919) c) RŮZNÉ Urie. Bedřich: Češti violoncellisté XV111. — XX. století (Práce 1946) Pospíšil, Vilém: S Českou filharmonií třemi světadíly (SNKLHU 1960) Burghauser, Jarmil: Slavní čeští dirigenti (SHV 1963) Nedbal, Karel - Pospíšil, Vilém: Slavní světoví dirigenti (SHV 1963) Budiš, Ratibor: Slavní čeští houslisté (SHV 1966) Pražák, Přemysl: Jak se kdy koncertovalo (SHV 1966)
3. Hudební školství 150 let pražské konservatoře. Sborník k výročí ústavu (SHV 1961); viz též Ambros, A. W. — Branberger, Jan: Konservatoř hudby v Praze (Praha 1911), a Sborník na pamět 125 let konservatoře hudby v Praze (Vyšehrad 1936) Konzervatoř Brno. Sborník k padesátému výročí trvání první moravské odborné školy (Blok 1969) Pamdtnica konzervatória v Bratislavě 1919—1969 (Tatran 1969) 30 let konzervatoře v Kroměříži 1949—1979 (Vlastním nákladem 1979)
4. Jazz a populární hudba Rychlík. Jan: Pověry a problémy jazzu (SNKLHU 1959) Poledňák, Ivan: Kapitolky o jazzu (SHV 1961) Černý, Jiří: Zpěváci bez konzervatoře (Cs. spisovatel 1966) Dorůžka, Lubomír: Tvář jazzu. Paměti, dokumenty, vzpomínky (SHV 1966) Geist, Bohumil: Co nevíte o jazzu (Panton 1966) Wasserberger. Igor a kol.: Jazzový slovník (SHV 1966) Dorůžka, Lubomír — Poledňák, Ivan: Československý jazz. Minulost a přítomnost (Supra phon 1967) Berendt, Joachim E.: Kniha o jazze (Supraphon Bratislava 1968) Kotek, Josef: Šlágrový trh v Československu v letech 1949—1966... (Supraphon 1969) Matzner, Antonín —Wasserberger. Igor: -Jazzové profily (Supraphon 1969) Jehne, Leo: Chcete zpívat pop? (Supraphon 1970) Tvář moderního jazzu (Supraphon 1970) Kapusta. Jan: Dechové kapely, pochod a František Kmoch (Supraphon 1974) Kotek, Josef: Kronika české synkopy. Půlstoletí českého jazzu a moderní populární hudby v obrazech a svědectvích současníků. Díl I. 1903—1938 (Supraphon 1975) Dorůžka, Lubomír: Populárna hudba — priemysel, obchod, umenie (Opus 1978) Matzner, A. — Poledňák. I. —Wasserberger. I. a kol.: Encyklopedie jazzu a moderní popu lární hudby. Část věcná (Supraphon 1980) Dorůžka, Lubomír: Panoráma populární hudby 1918—1978 aneb Nevsedni písničkáři všedních dnů (Mladá fronta 1981)
736
5. Nové hudební směry a nové pohledy na hudbu Nové cesty hudby. Sborník studii o novodobých skladebných směrech a vědeckých pohle dech na hudbu. I. (SHV 1964), II. (SHV 1970) Kohoutek, Ctirad: Novodobé skladebné směry v hudbě (SHV 1965) Lébl, Vladimír: Elektronická hudba (SHV 1966) Jelinek, Hanns: Uvedeni do dodekafonické skladby (Supraphon 1967) Kapr, Jan: Konstanty. Nástin metody osobního výběru zvláštních znaků skladby (Panton 1967) Kohoutek, Ctirad: Projektová hudební kompozice (JAMU 1969) Piňos, Alois: Tónové skupiny (Supraphon 1971) Schaeffer, Pierre: Konkrétní hudba (Supraphon 1971) Ištvan, Miloslav: Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě (Panton 1973) Ludvová, Jitka: Matematické metody v hudební analýze. K muzikologické aplikaci teorie informace a teorie množin (Supraphon 1975) Doubravová, Jarmila: Hudba a výtvarné umění (Academia 1982)
6. Gramofonová deska Lochmann, Adolf: Gramofonová deska (Práce 1955) Síp, Ladislav: Nahrávání a reprodukovaná hudba (SHV 1961) Keller, Jindřich: Evidence gramofonových desek. Náčrt problematiky a pravidla katalogi zace (SHV 1965) Keller, Jindřich: ABC pro diskofily (Práce 1970) ABC diskofila (Supraphon 1976)
7. Hudba a film
.
Bor, Vladimír: O filmové hudebnosti (Praha 1946) Brousil, A. M.: Hudba v našem filmu (Cs. filmové nakladatelství 1948) Pilka, Jiří: Tajemství filmové hudby (Orbis 1960) Kuna, Milan: Zvuk a hudba ve filmu. K analýze zvukové dramaturgie filmu (Panton 1969)