Kaarlo Syvanto - průkopník: čtyřicet let v Izraeli
 8071120642, 9788071120643

  • 0 0 0
  • Like this paper and download? You can publish your own PDF file online for free in a few minutes! Sign Up
File loading please wait...
Citation preview

‘7

KAARLOSYVANTO

PRŮKOPNÍK Čtyřicet íet u Izraeli Unto Kunnas

Unto Kunnas KAARLO SYVANTO - PRŮKOPNÍK Čtyřicet let v Izraeli

Název finského originálu: Kaarlo Syväntô, tienraivaaja

Is' edition in Finnish 1978, 10 000 copies 2nd edition in Finnish 1978, 3 000 copies 3rd edition in Finnish 1979, 3 000 copies 4th edition in Finnish 1984, 3 000 copies 5th edition in Finnish 1989, 3 000 copies Copyright Unto Kunnas and Ristin Voitto Edition into English 1987 Copyright Unto Kunnas and Ristin Voitto Edition into Swedish Edition into Russian 1998, Copyright Avainsanoma Překlad: Věra Dvořáková Korektury: Radka Fleková Sazba a obálka: Ing. Jindřich Novák

© 2001 česká verze - nakladatelství Křesťanský život Vydáno ve spolupráci s Nadačním fondem Nehemia Křesťanský život Albrechtice 504 735 43

ISBN 80-7112-064-2

119-002-01

-2-

Předmíuoa autora tojím na balkoně v šestém poschodí hotelu Galii v Natanii a naslouchám rytmickému zvuku převalují­ cích se vln. Už je tma. Ulice před hotelem je liduprázd­ ná a matně osvětlená. Na druhé straně je moře, kde mohu navzdory temnotě vidět zpěněné hřebeny vln. Večer je horký i přesto, že končící únor předává svou vládu březnu a já se dívám na nebeskou klenbu zářící hvězdami, kam až oko dohlédne. Stejný pohled na hvězdnou oblohu se naskytl i Abrahamovi, otci víry, kterému Bůh dal velká zaslí­ bení. A tak zde o samotě přemýšlím a kochám se výhledem na nové okolí. Zdá se, že rytmický zvuk vln, tříštících se o břeh, ještě prohlubuje obklopující ticho kolem mne. S několika dalšími turisty jsme si pronajali na den taxi. Zajeli jsme se podívat na mnohá historická místa, o kterých nacházíme zmínky v Bibli. Jeli jsme přes Nazaret až do Tiberiady. Z telefonu u pošty jsem zavolal Syvantovi, s kterým se znám už přes třicet let. Ozvala se mi jeho žena Maire, a když jsem sejí zeptal, jestli by je naše skupinka mohla na chvíli

S

-3-

navštívit, odpověděla: „Samozřejmě, budeme rádi. Kaarlo by měl každou chvilku přijít.“ Neměli jsme mnoho času, a tak jsme se rozhodli projet se kolem známých míst na pobřeží Genezaretského jezera. Náš židovský šofér, vynikající průvodce, nás rychle vezl přes Betsaidu až ke zříceninám Kafarnaum. Ačkoliv nebyl křesťanem, vyprávěl nám, co se na tomto nádherném pobřeží stalo v době Ježíšově. Na setkání s Kaarlem Syvantem jsme měli málo času a bylo toho mnoho, o čem jsme potřebovali hovořit. Pán domu si však našel čas, aby vysvětlil svým hostům, co ho do Izraele přivedlo a řekl jim něco o své práci.

Když jsem se později ve své mysli probíral událostmi toho dne, zrodil se v mé mysli překvapující nápad: „Proč jsi neřekl Kaarlovi ani slovo o tom, že by se o jeho práci měla napsat kniha? Kaarlo o sobě samozřejmě nikdy žádnou knihu ne­ napíše, ale ty bys to mohl udělat. Navrhni mu to!“ Před dvaceti lety jsem napsal knihu o Kaarlově těžkém dětství. Vyšla pod titulem Utrpení sirotka Olavi („Orpo-Olavin koettelemukset“) postupně v osmi vydáních a byla již dávno vyprodána. „Což může být něco přirozenějšího, než jej požádat, aby mi dovolil pokračovat v jeho příběhu tam, kde jsme přestali? Jen aby souhlasil! Musím se ho zeptat.“ Zlobil jsem se sám na sebe, že mne to nenapadlo dříve a šel jsem k telefonnímu automatu. Sluchátko zase vzala Maire. Kaarlo byl někde venku, měl domluvenou schůzku, a tak jsem jí začal vysvětlovat svůj nápad s napsáním knihy o práci jejího manžela. „Ne, ne, ne,“ přerušila mne Maire, „Kaarlo nechce, aby ho někdo přehnaně vychvaloval!“

-4-

„To ani nemám v úmyslu,“ odpověděl jsem. „Kniha může být napsána tak, aby jeho osoba zůstala v pozadí a aby byl oslaven Pán za svou velkou věrnost, projevenou svému slu­ žebníku.“ „Už se tady vystřídali mnozí,“ odpověděla, „kteří chtěli na­ psat Kaarlův životopis, ale on s tím nesouhlasil.“ „Dobře,“ řekl jsem, „vyřiď Kaarlovi můj návrh. Už jen z pouhé myšlenky na takovou knihu mne jímá závrať. Jan Křtitel byl předchůdcem Ježíše, když náš Pán přišel poprvé na tento svět. My žijeme v době, kdy se blíží Jeho druhý pří­ chod. Ať Kaarlo řekne, co by si přál, ale na základě toho, co vím o Kaarlově práci, myslím, že připravoval a připravuje Izrael na druhý příchod našeho Spasitele. Právě z toho dů­ vodu pracoval celé ty roky a rozdává Bible stovkám a tisícům Izraelitů.“ Maire mlčí, a já pokračuji: „Každopádně vyřiď Kaarlovi můj návrh. Možná by mi mohl ráno zavolat.“ „Dobře, řeknu mu to.“ Ráno Kaarlo zavolal. Začal hovořit svým typickým způso­ bem: „Maire mi řekla o vašem rozhovoru. Chci, abys věděl, že s tvým návrhem souhlasím. Už mnoho lidí se ode mne pokoušelo za tímto účelem získat souhlas, ale já jsem jim ho nedal. Tobě ho dám. Ten, kdo začal s takovou prací (myslel tím knihu o sirotku Olavi), může pokračovat. Pošli mi kaze­ ty, namluvím je. A pak bych si rád přečetl, co jsi napsal.“ Unto Kunnas

-5-

ROKY PRÍPRAVY

-7-

Mé půoodní pouoíání íky své bezcitné a kruté druhé matce se mi jeví těžká léta dětství a mládí, prožitá bez lásky, jako špatný sen. Vyrostl jsem ve vysokého, hubeného, osmnácti­ letého středoškoláka. Úspěšně jsem zakončil předposlední ročník střední školy a chystal jsem se příští rok ukončit ma­ turitou. To se ale vůbec nelíbilo mé matce. Začala kolem mne tropit velký povyk. „Takový velký nezbedník by měl začít cho­ dit do práce a starat se už sám o sebe.“ Uvědomil jsem si, že budu muset navždy pochovat své naděje na vysokou školu, opustit náš dům a s ním i mou zlou druhou matku. Jít však hledat nějakou práci v šatech, které jsem měl na sobě, nemělo smysl. Navštívil jsem majite­ le jednoho obchodu, s kterým jsem se znal a vysvětlil jsem mu svůj úmysl najít si práci. Bude mi natolik věřit, aby mi na dluh zajistil nějaké decentní oblečení a boty? Jakmile bych našel práci, svůj dluh bych mu zaplatil. Obchodník zavolal svou ženu a společně mne „oblékli“, protože znali celou pravdu o mém těžkém dětství. Poté jsem

D

-9-

navštívil přednostu železniční stanice v Salminenu a řekl jsem mu o svém přání stát se učněm a vyučit se u státních drah. Také on byl ochoten mi pomoci, jelikož i on věděl, v jakých podmínkách jsem vyrůstal. Na jeho doporučení z listopadu 1927 jsem byl přijat za učně u dráhy. Ve městě Mikkeli jsem podepsal smlouvu v kanceláři vedoucího železniční dopra­ vy. Zároveň jsem dostal oficiální rozvrh pro můj výcvik a v lednu 1928 jsem začal jako učeň pracovat na železniční stanici v Salminenu. Tenkrát se veškeré zprávy posílaly pomocí morseovky tele­ grafem, a tak telegrafní zkouška byla to první, co jsem měl zvládnout. Byl jsem přeložen do Haapakoski a odtamtud do lisvesi. Složil jsem předběžnou telegrafní zkoušku v Helsin­ kách. Zkouška sestávala z otázek týkajících se pravidel a předpisů, a tak jsem začal svou drážní kariéru učně na vla­ kového dispečera. Následujícího podzimu se konal v Helsin­ kách kurz pro železniční úředníky. Bylo nesnadné najít si bydlení a nájem byl drahý, proto jsem si našel spolubydlící­ ho. Můj spolubydlící však byl typem člověka, který nebral své studium příliš vážně. Pil a žil v každém směru světáckým způsobem života. Nějakou dobu trvalo, než přišel na to, že nejsem jako on. Chtěl jsem se co nejlépe připravit na svou životní dráhu a nechtěl jsem zbytečně plýtvat časem. Na jaře roku 1929 jsem složil závěrečné zkoušky. Bylo nás celkem 87 novopečených železničních úředníků. Osvědčení o prospěchu jsme dostávali v pořadí od nejlepších k nejméně úspěšným. Matti Voltti, který se později stal ředitelem toho­ to vzdělávání v rámci železnic, získal nejlepší hodnocení 4.5 (nejvyšší možný výsledek bylo 5 bodů). Byl jsem mezi první desítkou, můj průměr byl 4.

- 10 -

Složil jsem služební přísahu a byl jsem přidělen k sedmé dopravní divizi. Když se ohlížím zpět na tyto roky přípravy, mohu v nich vidět zřetelné Boží vedení, ačkoliv v té době jsem s Ním ještě neměl osobní vztah. Svá studia jsem definitivně ukončil v létě 1929. Poté ve Finsku začaly těžké roky ekonomické krize. Stalo se běžným, že mnohé dobře udržované domy byly nuceně prodány a mnoho velkých obchodů zbankrotovalo. Dokonce i farma mého strýce v Lapin-Lahti se dostala do aukce. Musím se přiznat, že jsem byl smutný, že jsem musel ukon­ čit svá studia ve chvíli, kdy už jsem byl tak blízko svému cíli - maturitě. V té době jsem už byl věřící a nejednou jsem se ptal Boha: „Pane, co tím zamýšlíš, že jsi mi nedovolil, abych pokračoval dále ve studiu? Ostatní už dávno dostali své nád­ herné bílé maturantské čapky, a já nic. Mně by taková čapka určitě taky slušela!“ [Ve Finsku dostávají maturanti s absolventským vysvědčením bílou čapku.] Později jsem porozuměl Pánovu vedení dokonce i v tomto období svého života. Kdybych měl možnost studovat ještě jeden rok a dostat se na univerzitu, vůbec by mi to v době ekonomické krize v naší zemi nepomohlo. Kurzy pro úřed­ níky státních drah, do kterých jsem nastoupil, byly poslední, které se konaly. Poté dlouhých osm let žádné další kursisty nepřijímali. A ačkoliv i železnice musely snižovat počty svých zaměstnanců, měl jsem to štěstí, že jsem vždy zůstal. Důvodem, proč mne Bůh vzal pod své vedení dokonce i tehdy, když jsem ještě nebyl věřícím, byly jistě modlitby mé věřící maminky. Stal jsem se sirotkem v osmi měsících, když maminka, která sotva dovršila dvaceti let, zemřela na tuber­ kulózu. Můj tatínek v té době pracoval na stavbě železnice z Joensuu do Nurmes. Narodil jsem se v Kelvě v severní Ka-

-II-

relii a po smrti maminky mne můj otec svěřil do péče jedné křesťanské rodiny. Považoval jsem ty lidi za své skutečné ro­ diče, avšak když tatínkova práce v té oblasti skončila, přijel si pro mne spolu s novou matkou. Všechny tyto události jsou popsány v knize „Utrpení sirotka Olavi“.

SEZNAMUJI SE S PRACÍ „Tý se máš!“ říkali mi kolegové, když slyšeli, na kterou že­ lezniční stanici jsem dostal umístěnku. „Úředníci tam dostá­ vají mnohem více peněz, což se určitě hodí. Však znáš to staré přísloví: .Vládní bochníček chleba je sice úzký, ale zato dlouhý.““ (To znamená, že státní platy jsou sice nízké, ale práce je jistá.) Cestou na své nové pracoviště jsem přemýšlel, od­ kud se ten „extra“ příjem asi bere. Hned prvního dne mne přivítal vedoucí velké společnosti obchodující se stavebním dřevem a řekl mi: „Vítám vás mezi námi, pane Syvanto. Náš tovární klub pořádá v neděli večer zajímavé společenské setkání. Je zvykem, že se takových ve­ čírků účastní také všichni úředníci železniční stanice. Dou­ fáme, že přijdete i vy a připojíte se k nám!“ Pak pokračoval: „S lidmi pracujícími v této stanici máme odjakživa dobré vztahy. My na sebe bereme placení vašich účtů za elektřinu a nezajímá nás, jak vysoká cifra se nachází na vašem elektroměru. A kromě toho, máme spoustu dřeva. Stačí jen říct, kde se nachází váš dřevník a my vám tam dodá­ me již nasekané dříví na topení. A budete-li potřebovat co­ koliv dalšího, továrna má dostatečné zdroje, aby vám pomoh­ la.“ Začalo mi docházet, že se tu děje něco podezřelého. V závodním klubu se muži z vedení scházeli k pitkám a vedli veselý život. Pochopil jsem, že musím „vyložit karty na stůl“

- 12 -

a říci mu, kdo vlastně jsem. Pokud chceme žít jako křesťané, musíme otevřeně vyznávat svou víru. Jinak bude náš život bezcenný. „Víra je tedy ze slyšení a slyšení skrze Slovo Boží. Srdcem se totiž věří ke spravedlnosti a ústy se vyznává ke spasení.“ (Římanům 10,17 a 10 NBK). V takové situacije nejlepší hovořit na rovi­ nu. A tak jsem mu řekl: ,Já jsem věřící a pokud budu mít volnou neděli, chtěl bych slyšet kázání Slova Božího nebo půjdu sám a budu šířit evangelium. V neděli nebudu mít čas na nic jiného.“ Vedoucí na mne užasle hleděl. Musel si asi myslet: Co jsme to sem na stanici dostali za fanatika? Těžko můžeme očeká­ vat, že nám bude dělat čtvrtého spoluhráče v pokru! Stále ještě jsem přemýšlel o záhadném dalším příjmu, kte­ rý dostávali úředníci stanice. Pak jsem se dozvěděl, že o Vá­ nocích tato dřevařská společnost rozdávala peněžní dary všem zaměstnancům, počínaje přednostou stanice až po řadové pracovníky. Všichni zaměstnanci stanice byli upláceni. Dře­ vařská společnost platila za každého poplatky za elektřinu, dodávala zdarma palivové dříví a úředníci si každou neděli večer užívali v závodním klubu této společnosti nad poměry. Byl jsem křesťanem. Teď mi byly nabídnuty stejné výhody jako druhým. Co za tím vším ve skutečnosti vězelo? Rozhodl jsem se situaci prozkoumat blíže. Šel jsem se podívat na nakládku dřeva. Těžké kmeny, celé mokré, byly přímo z jezera nakládány do železničních vagó­ nů. Když vedoucí nakládky uviděl, že se blížím a sleduji se zaujetím celý proces, přidal se ke mně a začal se mnou hovo­ řit. Řekl mi: „Na téhle stanici je už dávno zvykem, že podnik připravuje faktury za nakládku předem, aby tady nemuseli

- 13-

úředníci stanice postávat a zbytečně tak ztrácet čas. Samo­ zřejmě, že částku, udanou na faktuře, platíme.“ Tak jsem začal pronikat do tajů činnosti tohoto podniku. Při transportu dřeva je používáno několik tarifů. Cena závisí na šířce prken, na tom, je-li širší než 11 cm, na tom, zda jsou hoblované či neohoblované. Prkna prvotřídní kvality na ex­ port samozřejmě byla klasifikována jinak než neohoblovaný materiál. Když jsem začal porovnávat faktury za nakládku se skuteč­ nou situací, účty za nakládku vůbec neukazovaly na skuteč­ ný stav. Podle mých výpočtů dřevařská společnost použila kolem 30 000 marek ročně na úplatky, ale stát tak přišel o tři miliony marek, protože nikdo účty za nakládku nekontrolo­ val. Úplatky byly vynikající „obchodní investicí“, která získá­ vala společnosti obrovský zisk. Dostal jsem se do těžkostí. Nebylo snadné být jediným, kdo byl věrný přísaze, kterou jsem složil a ještě ke všemu křesťanem, ale bylo mi jasné, co je mojí povinností. Satan se mne snažil zastrašit: Jestli se budeš chovat jako tajný polda, který odhalil skandální podvod tolika lidí, uvě­ domuješ si, jaké to bude mít následky a co to bude stát tebe osobně? I když ty sám nejsi v úplatcích namočený, určitě víš moc dobře, jak lze zavřít oči, když chceš něco nevidět. Starej se o svou práci, abys vypravil vlaky včas.“ Chápal jsem svou zodpovědnost svým vlastním způsobem. Hodinu předtím, než měl být vypraven další náklad - vzal jsem blok a tužku, přecházel jsem od jednoho naloženého vagónu k druhému a každý jsem zkontroloval. K čemu jsem došel? Ani jedna faktura nesouhlasila. Udělal jsem tam své vlastní poznámky, týkající se druhu dřeva a jeho váhy. Mé výsledky byly naprosto odlišné od těch, které byly vykázány

- U-

na fakturách. Pak jsem přišel na další podvod. Střed vagónu byl naložen ohoblovanými, hladkými prkny, označenými jako export, a pouze nahoře byla naložena neohoblovaná prkna, která prostě sloužila jako kryt. V dokladech bylo uvedeno, že se jedná o přepravu kazových prken, které železnice dopra­ vovala za nižší cenu. Protože jsem měl doklady ve svých rukou, údaje jsem opra­ vil podle skutečnosti. Jediný problém byl, že jsem nemohl prověřit váhu nákladu. Slyšel jsem, že ústřední ředitelství železnic nám doporučovalo váhu, s jejíž pomocí by každý náklad mohl být přesně zvážen. V tomto případě by toho bylo skutečně třeba. Když se o tom dozvěděl ředitel dřevař­ ské společnosti, vyděsil se a okamžitě pozval náčelníka sta­ nice do závodního klubu na výborný oběd. Poté náčelník sta­ nice napsal na ústřední ředitelství drah, že se obejdou i bez doporučované váhy. Koupě váhy by byla zbytečným výdajem pro zemi, která prochází ekonomickou krizí. Váha pro ná­ kladní vagóny věru není nezbytným zařízením pro stanici. Na základě tohoto tvrzení nebyla váha nikdy dodána a ve­ doucí společnosti měl velkou radost, že stanice nemá žádné kontrolní zařízení. Mým úkolem však nebylo prověřovat váhu, která byla uve­ dena v průvodních dokladech. Jednou mi vedoucí přinesl obrovský balík dokladů. Věděl jsem, že náklad je těžký, pro­ tože na vagóny bylo nakládáno mokré dřevo. Zapsali tam váhu podle svých propočtů, mnohem nižší, než kolik skuteč­ ně náklad vážil. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak jsem do dokladu poznamenal: „Provést kontrolní vážení. Výsledky nahlásit do výchozí stanice.“ Dříve než vagóny pokračovaly do Kotka, byly v Mikkeli převáženy.

- 15 -

„Kolik vážily vagóny?“ zeptal jsem se, když jsem zatelefo­ noval do Mikkeli. „Z vaší stanice dostáváme neuvěřitelné náklady!“ zněla odpověď. „Malé „H“ vagóny, jejichž kapacita je deset tun, jsou nalo­ ženy nákladem vážícím od 19 a 1/2 do 20 tun. Pravidla povo­ lují překročit daný limit o deset procent, ale vy vypravujete vagóny s dvojnásobnou váhou! Tak to nemůže zůstat!“ varo­ vali mne. „Hrozí, že to nápravy nevydrží a ložiska se zadřou. Kdykoliv může dojít k nehodě. Vy tam u vás nemáte vůbec ponětí o nákladní dopravě.“ Je mi to jasné,“ odpověděl jsem. „Všechny naše vagóny, které jsou přetížené, přeložte tak, aby vyhověly požadavkům a vynaložené náklady připište na účet naší společnosti.“

ÚPLATKY Stalo se, jak jsme se dohodli. Když dřevařská společnost dostala fakturu za přeložení nákladu, ředitel zneklidněl. Jed­ noho dne přišel na naši stanici, kde jsem byl v té chvíli ve službě pouze já, a začal znepokojeně mluvit. „Promiňte, pane Syvanto, ale kolem Vánoc, kdy od nás druzí dostali vánoční dárky, jste tu nebyl. Hned to napravím.“ Po­ ložil na můj stůl tlustou hnědou obálku a odešel z kanceláře. Zkoumal jsem obsah obálky. Ven vypadával jeden šek za druhým - dohromady to byla suma, která se rovnala mému pětiměsíčnímu platu. Bylo očividné, že se spoléhal na to, že penězi je možné zavřít ústa tvrdohlavému a nepoddajnému úředníku. Vytrhl jsem lístek z bloku a napsal jsem na něj: „Dostávám plat od státu. Složil jsem přísahu, která mne zavazuje, že budu

- 16 -

svou práci vykonávat svědomitě a v souladu se zákonem. Proto vám přiložené peníze vracím. A k tomu bych chtěl dodat, že jako křesťan za žádných okolností neprodám svou svědomitost za peníze. Budu pokračovat v poctivém plnění svých povinností a dodržovat předpisy.“ Večer po směně jsem šel do ředitelova domu a zazvonil u dveří. Když ředitelova žena otevřela dveře, podal jsem jí obálku a řekl: „To je pozdrav pro pana ředitele,“ a odešel jsem. V závodě nevěděli, co by se mnou měli udělat. Byli jako psi s ocasem, staženým strachy mezi nohama. Aspoň se mi to tak zdálo, ale zdánlivé ticho na stanici bylo pouze přípravou na útok. Jednou přišel do mé kanceláře, kde se „náhodou“ právě nacházel i náčelník stanice, ředitel závodu. Bylo jasné, že se předem domluvili, jak „toho mladíka“ dostat. Ředitel nabídl náčelníkovi stanice cigaretu. Pak nabídl i mně. „Děkuji, nekouřím,“ odmítl jsem. Nějakou dobu oba muži mlčky kouřili. A pak jsem uslyšel: „Poslyšte, pane Syvanto, vždycky jsme se zaměstnanci stani­ ce měli výborné vztahy, ale vy jste úplně nemožný člověk!“ Přede mnou ležela hora dokladů dřevařské společnosti, kte­ rou jsem právě kontroloval. Atmosféra byla napjatá a já jsem se rozhodl, že se k ní postavím čelem. Díval jsem se řediteli, který si stoupl k mému stolu, přímo do očí. „Chápete, že jste na téhle stanici nejmladší?“ zeptal se mne. „A ke všemu tady ještě nemáte stálé zaměstnání. Moje firma je největším obchodním uživatelem železniční stanice a já na vás mohu podat stížnost pro nevhodné a neuctivé chová­ ní vůči nám,“ dodal. „Pak byste prostě mohl být přeložen kamkoliv jinam. Chápete, o co tu jde?“

- I? -

Pomalu jsem se zvedl ze židle. Trochu mi zčervenaly tváře. Když mám co do činění s bezcharakterními lidmi - a tako­ vých tam bylo hodně - neskloním se, nikomu nepoklonkuji, ani nedělám kompromisy. Chytím býka za rohy, jako jsem to udělal právě teď. Odpověděl jsem pomalu, s důrazem na kaž­ dé slovo: „Poslyšte, pánové! Neexistuje na světě síla, která by mne donutila podepsat se pod zfalšované dokumenty. K tomu mne nedonúti ani můj nadřízený. Já naopak napíšu stížnost na ředitelství železnic a požádám je o přešetření toho, co se tady na stanici děje, aby se zjistilo, kdo dělá poctivě svou práci a kdo ne. Budeme pokračovat, pánové? Budeme-li po­ kračovat tímto tónem, zcela jistě si budu stěžovat a pak se ukáže skutečný stav věcí. Pak bude jistě jasné, kdo se tady dopouští podvodu a kdo ne.“ Muži se vyděsili. Náčelník stanice odešel k sobě do kance­ láře a ředitel společnosti nemohl delší dobu zjistit, kam si položil klobouk. Nakonec ho našel a beze slova odešel. Zů­ stal jsem na bitevním poli sám se svými doklady.

PROTICHŮDNÉ PŘÍKAZY Intriky proti mně však pokračovaly. V neděli večer, na svých večírcích u karet a pití, vymýšleli další plány. Jednou mi ná­ čelník stanice přikázal: „Na transport pilin byla dřevařské společnosti udělena výjimka snížení ceny o dvacet procent. Číslo nařízení je to a to a bude zaznamenáno na každém nákladním listu.“ Dotyčný předpis mi neukázal a já jsem se tím nijak podstatněji nezabýval. Již velké množství nákladních vagónů s pilinami bylo pře­ praveno do přístavu Kotka. Už si přesně nepamatuji, jak dlou­ ho to trvalo, možná půl roku, když mi vnitřní hlas řekl: „Po­ dívej se pozorně na záležitost přepravy vagónů s pilinami.“

- 18-

Napsal jsem na ředitelství železnic a požádal o kopii pří­ slušného nařízení. Když jsem ji dostal, četl jsem: „Firmě...je udělena výjimka snížení dvaceti procent ceny dopravy za vagóny s pilinami za následujících podmínek: i) Budou použity vagóny s označením OK s odnímatelnými bočnicemi. Jako postranic bude použito fošen z vyřazeného stavebního dřeva. 2) Prázdné vagóny musí být odstaveny v určených stani­ cích, čímž se předejde přepravě prázdných vagónů a dojde tak k úspoře dvaceti procent.“

Prověřoval jsem si, zda požadavky nařízení byly dodrženy. Náčelník stanice vydal povolení asi pro dvacet vagónů typu OK, které mohla dřevařská společnost použít. Na těchto va­ gónech však byly pevné boční stěny a byly označeny jménem vlastníka. Měly být tedy vráceny do výchozí stanice. Jinde byl nedostatek vagónů, tento problém se však dřevařské společ­ nosti netýkal, protože vagóny, jejichž vlastníkem byl stát, si firma nelegálně označila svým jménem! lýto vagóny měly být po vyprázdnění vráceny do výchozí stanice, vzdálené 200 km. Zavolal jsem vedoucímu přepravy do Mikkeli a vysvětlil mu situaci. „Pro pána krále! Vy jste přece zodpovědný za to, jakým způsobem přeprava probíhá, vždyť vy podepisujete průvod­ ní doklady. Proč jste se o to nestaral dřív?“ „Byl jsem podveden,“ odpověděl jsem. „Teprve před chvílí jsem dostal dotyčný předpis do ruky. Předtím jsem znal pou­ ze jeho číslo.“ „Tak dobrá. Zařiďte se podle vlastního uvážení. My do toho nebudeme nijak zasahovat.“

- 19-

Napsal jsem na ředitelství drah, že požadavky v prováděcím předpisu nejsou dodržovány. Dvacet vagónů jezdilo tam a zpátky, přestože měly zůstávat ve stanici určení. Také poža­ davky na boční stěny vagónů nebyly dodržovány. Můj dopis vyvolal efekt podobný výbuchu bomby. O dva dny později dostaly všechny stanice z ředitelství drah násle­ dující telegram: „Ministerstvo dopravy a komunikací bylo upozorněno na zneužívání při přepravě vagónů naložených pilina­ mi. Od této chvíle jsou ve všech stanicích země veškeré slevy na dopravu zrušeny a boční stěny musí být z vagónů odstraněny.“ Když byl tento „nádor“ odstraněn, národní důchod oka­ mžitě vzrostl o 10 ooo marek. Z druhé strany to však byla velká rána pro dřevařský závod, protože musel zpětně doplá­ cet všechny slevy, které předtím dostal. Přišlo je to asi na půl milionu marek. Není těžké si představit, jak to rozzuřilo všech­ ny, kterých se to týkalo. Jeden z mých kolegů, který již měl na stanici stálé místo, mi výsměšně řekl: „Kdo by si pomys­ lel, že tohoto svatouška napadne takový kousek! Naše platy jsou tak malé, a když jsme dostali něco navíc, proč bychom si měli podřezávat větev, na které sedíme?“ „Poslyš, něco ti řeknu. Nikdy jsem neměl v úmyslu si sed­ nout na jednu větev spolu se satanem! A takový „příjem“ nepřinese žádné požehnání ani do tvého života, to mi věř,“ odsekl jsem. Napsal jsem žádost o přeložení na jinou stanici a byl jsem přeložen. Když jsem se stěhoval, setkal jsem se s jedním prů­ vodčím, který si postěžoval: „Vy jste byl jediný člověk na sta­ nici, který tam dbal o pořádek, a teď odjíždíte! Ti, co tam zůstali, si teď budou žít jak .prasata v žitě‘.“

- 20 -

Na dotyčné stanici docházelo ještě k dalšímu ždímání stát­ ních peněz. Protože některé náklady bylo třeba dopravit přes jezero, bylo za malý poplatek používáno malé přístaviště. Peníze za tuto službu se však do státní pokladny nedostaly. Úředníci si místo přijímání poplatků za přistání u mola brali od těch, kteří se připlavili s nákladem, vejce, máslo, smeta­ nu, maso a morušky. Jednou přišel jakýsi obchodník. Začal jsem mu vypisovat účet za přistání. Muž strčil hlavu do okén­ ka a zařval: „Co je to za stanici! Jednou se tady za přistání platí, a podruhé neplatí! Co je to za pořádek?“ Podíval jsem se mu pevně do očí a řekl: „To je proto, že někteří berou úplatky, a jiní ne! Máte ještě nějaké otázky?“ Muž zrudl a pokorně předepsaný obnos zaplatil.

POCTIVOST PŘINÁŠÍ POŽEHNÁNÍ Asi po čtyřech - pěti letech jsem tato místa znovu navští­ vil. Potkal jsem jednu starší věřící sestru a zeptal jsem se jí: Jak se dařilo železniční stanici po mém odchodu? Jak se má přednosta stanice? A co dřevařská společnost? Daří se jim?“ „Brzy poté, co ses odstěhoval, přednosta stanice zemřel. Dřevařská společnost zbankrotovala. Při bankrotu přišel ve­ doucí společnosti o vše, co měl, dokonce i o vlastní střechu nad hlavou, protože se pokoušel vyhnout se placení daní z osobního majetku, a tak uvedl svůj dům jako majetek spo­ lečnosti. Vše bylo rozprodáno v dražbě.“ Pomyslel jsem si: To, že s poctivostí nejdál dojdeš, už jsem věděl dávno. Vždyť náš Pán říká ve svém Slově, že když trpí­ me pro Jeho jméno, dostaneme stonásobně zpět. (Marek 10,28-30).

- 21 -

Možná jsem přišel o 10 ooo marek tím, že jsem nebral úplat­ ky, protože jsem si chtěl zachovat čisté svědomí před Bo­ hem. Kolik je ioo x 10 ooo? Milion! Od té doby jsem ve finančních záležitostech zažíval pozo­ ruhodné Boží požehnání. Když jsem například krátce před vypuknutím druhé světové války sloužil na stanici v Kintaus, blízko Jyvalskila, zatoužil jsem koupit si kousek pozemku na břehu jezera a postavit si tam chatku, abych měl kde po ná­ ročných nočních službách odpočívat a chytat ryby. Muž, s kterým jsem o svém záměru hovořil, mi řekl, že neprodá zemi po kouskách, ale místo toho chce prodat celou farmu. Téměř proti mé vůli mne přesvědčil, abych si koupil farmu s 52 ha, přičemž čtyři hektary byly obdělávány. K farmě pat­ řilo i 800 m pěkného písčitého jezerního břehu. Naše doho­ da se týkala pozemků a staveb. To se stalo v létě roku 1939, několik měsíců před vypuknutím druhé světové války. Druž­ stevní banka mi poskytla půjčku na 100 ooo marek s šestiprocentním úrokem, které měly být splaceny do deseti let. Mé úspory stačily právě tak na zaplacení kolků, daní a ostatních nákladů. Abych nějakým způsobem snížil výši úvěru v bance, poslal jsem lesníka, aby označil v lese stromy, které by mohly být poraženy a prodány na palivové dříví. K mému velkému pře­ kvapení bylo množství poraženého dřeva mnohonásobně vyšší, než jsem čekal. Toho podzimu, v době, kdy naší zemi hrozila válka, ceny palivového dříví tak prudce stouply, že celá naše půjčka mohla být vyrovnána. V městské radě byl muž, který byl vůči křesťanům zaujatý. Věděl, že jsem křesťan a rozčilovalo ho, že se mi podařilo prodat tolik dřeva. Ostatní farmáři neměli zájem prodávat

- 22 -

své nadbytečné zásoby dřeva, protože v dobách míru nebyla jeho prodejní cena příliš vysoká. Tento úředník měl možnost zařídit, aby byl vydán příkaz, který mi zakazoval kácet stromy v mém lese. Když se již vál­ ka rozhořela, všichni vlastníci lesů byli povinni těžit palivo­ vé dříví a prodávat je za nízkou cenu, která byla nařízena vládou. Náš les byl, díky zákazu, výborně „uzamčen“. Nemu­ sel jsem vytěžit ani jediný kubík! Tentýž úředník se dostal za války do problémů s policií, protože cestoval vlakem a neměl u sebe osobní doklady. Za­ mkli ho do vagónu pro převoz vězňů. Když vlak vjel do sta­ nice Kintaus, křičel na mne z okna: „Syvanto! Syvanto! Pojď­ te sem a potvrďte mou totožnost, abych se odsud mohl dostat!“ Samozřejmě jsem identifikoval svého „dobrého přítele a patrona“ a on byl propuštěn. Z farmy jsme získali mnohonásobně víc, než o co jsem přišel, protože jsem chtěl žít a chovat se jako křesťan a pocti­ vý státní úředník v Haukivuori.

-23-

Potíce ůh mne, mladého křesťana, učil prostřednictvím růz­ ných problémů důvěřovat Mu a prosit Jej o pomoc. Postupoval jsem ve škole poslušnosti, někdy zcela proti svému chápání i přáním. Občas jsem se s Pánem dohadoval, vehementně jsem bránil své vlastní názory a snášel argu­ menty. Nakonec jsem však vždycky viděl, že chyba byla na mé straně a stále znovu jsem se učil žít pod Božím vedením. V takových chvílích jsem byl přímo zaplavován chválou vůči Pánu. Pak mne vnitřní hlas, o kterém věřím, že byl od Boha, vyučoval, někdy mne dokonce „vzal za ruku“, a když jsem byl poslušný, mohl jsem zakoušet Boží věrnost! V té době jsem pracoval jako výpravčí a železniční úředník na nádraží v Kymi. Moje směna končila v deset hodin večer. Příštího dne jsem měl nastoupit v šest hodin ráno. Byl leden a venku mrzlo. Než jsem večer odešel z místnosti, zavřel jsem trezor a výdejnu jízdenek a strčil jsem klíče do kapsy stejno­ kroje.

B

-25-

Když jsem druhý den přišel, čekárna byla plná lidí. Mou povinností bylo otevřít okénko u výdeje lístků a pokladnu a začít prodávat jízdenky. Strčil jsem ruku do kapsy kabátu a strnul jsem. Klíče v kapse nebyly, ačkoliv jsem si byl napro­ sto jistý, že jsem je tam předcházejícího večera dal. Vrátil jsem se do svého bytu, který se nacházel nedaleko - v prvním patře domu, ve kterém byl obchod - a hledal jsem klíče. Zá­ roveň jsem usilovně prosil Pána, aby mi pomohl najít ztrace­ né klíče. Lidé se divili, proč zůstává jízdenková pokladna zavřená, a proč jsem ze své kanceláře zmizel. Netrpělivě ťukali na okén­ ko pokladny a chtěli vědět, kdy se začnou prodávat lístky. V zoufalství jsem padl v rohu kanceláře na kolena a úz­ kostlivě jsem Pánu připomínal Jeho sliby: „Pane, Ty jsi řekl ve svém Slově: ,Vzývej mne v den soužení, vytrhnu tě, a ty mne budešslaviti.‘(Kra\. překl., Žalm 50,15). Pane, právě dnes mám velké soužení. Jsem jediný křesťan na tomhle nádraží. Pokud jsem skutečně ztratil klíče, bude z toho neslýchaný skandál, když nebudu moci prodávat cestujícím jízdenky!“ „Nejdřív se uklidni!“ řekl mi Pán. „Neboj se, pomohu ti. Postav židli, na níž jsi včera seděl, na místo, na kterém byla včera, když jsi odcházel domů. Pověs svůj plášť na věšák, stej­ ným způsobem jako včera.“ Teď není čas na nějakou hru, pomyslel jsem si. Lidé už přímo buší na okénko pokladny. Přesto jsem se řídil radou, kterou jsem dostal. Postavil jsem židli na její místo a pověsil plášť na věšák. „Teď se posaď na židli a pak vstaň a vyndej klíče z kapsy pláště,“ zněla další rada. Udělal jsem to. Přistoupil jsem k věšáku a snažil jsem se dělat všechno tak, jak jsem to dělal

- 26 -

včera. „Strč ruku do kapsy a vyndej klíče,“ ozval se znovu hlas. Strčil jsem ruku do pláště - a skutečně jsem se vylekal, když moje prsty nahmataly klíče. Věděl jsem s jistotou, že moje kapsa je prázdná, protože jsem ji při hledání klíčů ob­ rátil naruby. Pospíchal jsem konečně prodávat jízdenky a celou tu dobu jsem v srdci chválil Boha. On mi podle svého slibu pomohl ve chvíli soužení. Samozřejmě jsem se zabýval tajemným zmizením klíčů. Dospěl jsem k jednoduchému a přijatelnému závěru. Plášť měl ohm ovací manžety. Manžeta i kapsa se nacházely v jedné úrovni těsně vedle sebe. Muselo dojít k tomu, že jsem klíče vsunul za ohrnutou manžetu a myslel jsem si, že jsem je strčil do kapsy. Když jsem dal všechno na své místo, strčil jsem ruku do manžety, považujíc ji za kapsu, a tak se klíče našly. Byl jsem vnitřním hlasem veden tak, abych se ztrace­ ných klíčů dohledal.

TAJNÉ DOKUMENTY Pamatuji se na množství složitých situací, které jsem pro­ žil v době, kdy jsem pracoval na dráze. Moje práce na stanici Lappila byla velmi těžká. Většinou jsem pracoval na nočních směnách jako výpravčí. V mládí jsem trpěl krvácením z plic a měl jsem pneumotorax. Srdce jsem neměl nikdy úplně v pořádku. Doktor mi napsal zprávu, ve které doporučoval lehčí práci a žádné noční směny. S tímto doporučením jsem navštívil ředitele drah v Hel­ sinkách a vysvětlil mu, jak se věci mají. „Teď už máte stálé zaměstnání. Uděláme to takto,“ řekl. „Můžete být přeložen kamkoliv si budete přát. To platí pro

-27-

celé Finsko. Najdete-li si vhodné místo, které vám bude vy­ hovovat, přeložíme vás tam. Jen mi pošlete své dotazníky.“ Tak jsem se rozjel hledat volné místo a podařilo se mi jed­ no takové najít na nádraží v Kintaus. Okolní příroda byla nádherná a dokonce tam bylo i jezero. Uprostřed takové nád­ hery se jistě brzy tělesně zotavím. Zažádal jsem o přeřazení a mé žádosti bylo vyhověno. Náčelníkem stanice Kintaus byl starý muž, který byl na nemocenské, a po mém příchodu odešel do důchodu. Dlouhodobě jsem musel zastupovat ná­ čelníka stanice. Na stanici vládl mírný chaos a já jsem nedo­ kázal dát všechno okamžitě do pořádku. Když jsem otevřel sejf, vypadly z něho na podlahu všechny možné druhy papí­ rů, jako když se zřítí kupa sena. Když jsem seje snažil posbí­ rat, všiml jsem si, že na jednom dokumentu byla poznámka „tajné“ a jiný byl označen slovy „přísně tajné“. Účty za prodej vánočních známek (dekorativní známky, které mohly prodá­ vat různé organizace za libovolnou cenu) nebyly prověřová­ ny po několik let, a i mnoho dalších záležitostí nebylo do­ končeno a uzavřeno. Bylo nepředstavitelně těžké dát dokumenty aspoň do jakéhosi pořádku. Nejdřív ze všeho jsem zapečetil „tajné“ a „přísně tajné“ dokumenty do oddělených obálek. Měl jsem skutečné štěstí, protože o několik dní poz­ ději se do stanice dostavil vysoký vojenský úředník a provedl inspekci. Představte si ten skandál, kdybych zmíněné doku­ menty nedokázal rychle najít a kdyby nebyly v pořádku!

VÝHYBKÁŘ Kromě nepořádku v sejfu byly ve stanici Kintaus i jiné pro­ blémy. Pracoval zde syn jednoho švédsky hovořícího náčel­ níka; upřímně řečeno, nebyl příliš nadaný. Podařilo se mu

-28-

sice ukončit nějaký ten ročník na střední škole, nepodařilo se mu však složit psychologické testy, které byly nutné pro přijetí na školu, připravující adepty na povolání železničářů. Přesto neustále snil, že se mu podaří dosáhnout kýženého postavení pracovníka na dráze. Pracoval přes léto, kdy stří­ dal ty, kteří si vybírali dovolenou. Jednoho dne se měly v Kintaus setkat dva osobní vlaky. Poslal jsem chlapce k severní výhybce, kterou nebylo možno vidět z nádraží, protože v tom místě kolej zahýbala. Kromě toho výhled zakrývaly mosty a mnohé jiné překážky. Dal jsem chlapci jasné pokyny, kdy má výhybku přehodit na druhou kolej. Když však oba vlaky přijely do stanice, při­ jely na stejnou kolej a s prudkým ječením brzd se jim poda­ řilo zastavit necelý metr od sebe. Když jsem vyšel ven, na hlavě výpravčí čepici, z oken obou lokomotiv se vůči mně pozvedly ruce zaťaté v pěst! Poslal jsem dalšího zaměstnance, aby se podíval, co se stalo s naším výhybkářem, a proč nesplnil svůj úkol. Když chlapec uviděl přicházet svého kolegu, vzpomněl si, co měl udělat a přeho­ dil (otočil) výhybku. Kdyby vlak začal couvat, rozlomil by ji. Okamžitě po dané příhodě bylo provedeno šetření, zda chla­ pec pochopil, co má udělat. „Ano,“ odpověděl chlapec. „Měl jsem přehodit výhybku na druhou kolej.“ „Dobře a proč jsi to neudělal?“ „Začal jsem to místo trochu uklízet a úplně jsem zapo­ mněl na to, co mám udělat.“ Strojvedoucí byl tázán, co výhybkář dělal, když ho vlak míjel. „Prostě na mne civěl s otevřenou pusou a salutoval!“ Ještě v té chvíli, když vlak míjel výhybkáře, bylo možné mu postavením paží dát na vědomí, že cesta není v pořádku.

-29-

V pořádku však nebyla chlapcova mysl. Naštěstí tentokrát k vážné nehodě nedošlo. Chlapec musel zaplatit pokutu 2 000 marek a byl navždy zproštěn práce, mající nějakou souvislost s bezpečností vla­ kového provozu. Později pracoval jako skladník v továrním skladě v Jyvaskyla. Kariéra železničáře pro něj zůstala nena­ plněným snem.

BRATŘI V KRISTU Během války železniční doprava prožívala rozkvět. Nebylo možné dodržovat normální jízdní řád a často jsme prožívali velké napětí. Nákladní vlaky byly často odstavovány na ved­ lejší kolej, aby dostaly přednost vlaky první třídy: vojenské, nemocniční a osobní, které musely být odpravený rychleji. Jednou jsem musel nechat odstavený nákladní vlak déle než obvykle. Průvodčí nákladního vlaku se neustále chodil ptát, kdy už konečně pojedou. „Nejde to,“ odpověděl jsem mu, „vlaky první třídy mají přednost.“ Právě jsem měl důleži­ tý telefonát, když ten muž vstoupil znovu do mé kanceláře a zase se mne ptal: „Už pojedeme?“ „Ne, nepojedete! A buďte zticha. Mám důležitý služební hovor.“ On však nedbal mých slov a mlel si svou. V tu chvíli moje trpělivost přetekla. Skončil jsem telefonát, hodil jsem slu­ chátko na stůl, chytil jsem muže a vyhodil ho ven ze dveří. Přistál vsedě na podlaze čekárny pro cestující. Naštěstí tam nebyli žádní další diváci. Když jsem se vzpa­ matoval, uvědomil jsem si, co jsem v hněvu udělal a uslyšel jsem vnitřní hlas: „Poslyš, udělal jsi hloupost. Jdi kněmu a omluv se!“

-30-

Znovu jsem otevřel dveře, šel jsem k muži a pomohl mu po­ stavit se na nohy. Řekl jsem mu: „Odpusťte mi, prosím, že jsem udělal takovou nepředloženost. Tvrdím o sobě, že jsem věřící, a teďjsem díky své prudké povaze způsobil Bohu ostu­ du, protože jsem tak špatný křesťan...“ ,Já jsem také věřící. Jsem vedoucím Křesťanského spolku železničářů v Jyvaskyla.“ A tak jsme tam pokojně seděli na lavičce, „bratři v Kristu“, odpustili jsme si a nakonec se stali nejlepšími přáteli, přes­ tože naše původní seznámení bylo značně neobvyklé. Vždyť okolnosti, za kterých jsme tehdy žili, byly také neobvyklé. Můj kolega byl na cestě více než čtyřiadvacet hodin a už mu docházelo jídlo. Zavolal jsem do blízké kavárny a objed­ nal jsem mu kávu a pečivo na svůj účet. Bylo to zároveň malé pokání za můj výbuch.

POMOHL MI ANDĚL? Intenzita přepravy přes naši stanici Kintaus během války neustále rostla. Rozhodl jsem se přejít na klidnější místo a vybral jsem si Ilmajoki. Nastoupil jsem tam i. ledna 1942. Můj předchůdce měl služební byt přímo na stanici, ale v době mého nástupu už byt nebyl volný. Přidělili ho mému kolego­ vi. Jednou večer jsem vyrazil do Ilmajoki, vzal si den volna a pokusil se tam zajistit nějaké bydlení pro svou rodinu. Ná­ sledujícího dne večer jsem se měl vracet. Celý den jsem chodil po různých částech města a hledal pro nás něco vhodného. Zdálo se, že je to nesplnitelný úkol. Byly zde ubytovány tisíce evakuovaných lidí. Bylo mi řečeno, že v celém městě nenajdu ani jednu volnou postel. Byl jsem vyčerpaný, měl jsem hlad a minulou noc jsem cestou vlakem nezamhouřil oko. Už se blížily čtyři hodiny

- 31 '

odpoledne a bylo jasné, že mé hledání je neúspěšné. Tehdy jsem řekl Pánu: „Platí ještě stále Tvá zaslíbení? Tý jsi řekl: ,Zůstanete-li ve mne a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chce­ te, a stane se vám.' (Jan 15,7). Poslyš, Pane, Ty víš, že mám ženu a čtyři děti, které jsi mi dal. Máme sem přijet během lednových mrazů. Potřebujeme dům. A právě teď bych rád věděl, jestli je pravda, že se o své vlastní staráš. Celý den jsem se snažil najít nějaký dům a připouštím, že se mi to nepodařilo. Ale pro Boha je všechno možné, lý mi můžeš pořídit dům z ničeho, i když každý tvrdí, že je to nemožné. A Pane, pospíchám, za tři hodiny mi jede vlak.“ Klečel jsem na pokraji cesty a dovolával jsem se Boží věr­ nosti a Jeho možností. Najednou šla kolem mne po cestě malá dívenka. „Požádej ji, ať tě vede,“ řekl mi Pán. Řekl jsem té malé dívence, že potřebuji hezký dům, nejlé­ pe někde blízko lesa, který by měl svou vlastní studni a mož­ ná i malý sad. „Dobře,“ řekla dívenka, „Vím, kde to je.“ „Tak mne tam rychle odveď,“ žadonil jsem. A skutečně, na kraji lesa stál cihlový dům. Zeptal jsem se, kdo je jeho majitelem a dostal jsem odpověď, že jím je ob­ chodník Eino Hakala z Ilmajoki. Když jsme vstoupili dovnitř, měl jsem pocit, jako kdyby tam čekali právě na mne. Místo, abych si dům pronajal, jak jsem měl původně v úmyslu, mohl jsem ho koupit! Budova sice ještě potřebovala dokončit některé stavební úpravy, ale s prodávajícím jsme podepsali smlouvu, že dům bude do­ končen. Zároveň jsem si tam vybral i tapety. Ještě před od­ jezdem vlaku jsem měl v kapse předběžné potvrzení o koupi domu.

-32-

„To je zajímavé, kam se poděla ta dívenka?“ podivil jsem se. Nikde jsem ji neviděl a ani kupec ji neznal. Dodnes věřím, že to děvčátko byl anděl poslaný ke mně od Boha. Nikdy víc jsem ji už neviděl, i když jsme v Ilmajoki žili dlouhou dobu.

JÍZDENKY Během války jsem pracoval v Ilmajoki jako telegrafista. K mým povinnostem však také patřilo starat se o zásobování jízdenkami pro naši i okolní stanice. Jednou, když jsem opět psal objednávku na nové jízdenky, jsem uslyšel vnitřní hlas: „Objednej desetkrát vícjízdenek než obvykle.“ Poslušen hlasu jsem ke každému číslu na objednávce připsal zezadu jednu nulu. Přišel obrovský balík jízdenek. Starší náčelník stanice se při pohledu na to obrovské množství rozčílil a začal kři­ čet: „Tohle u nás nemáme ve zvyku! Proč jste objednal tolik jízdenek? Mohl jste jich objednat méně, a když by bylo po­ třeba, mohl jste později další doobjednat.“ „Čas nám ukáže, proč jsem objednal tolik jízdenek. Konal jsem jen svou povinnost.“ To bylo všechno, co jsem mu od­ pověděl. Starší čtenáři si možná vzpomenou, že při bombardování Helsinek bylo zasaženo i nádraží. Všechny železniční stanice obdržely telegram následujícího znění: „Protože při bombardování byla zničena železniční tiskár­ na, vypisujte jízdenky ručně. Nové jízdenky nebudeme moci poskytnout nejméně po dobu šesti měsíců.“ Ilmajoki měla tolik jízdenek, že nám vystačily až do doby, než přišly nové.

-33 -

OPERACE SE ZDAŘILA - PACIENT PŘEŽIL Když jsem sloužil v Ilmajoki, snažil jsem se o získání místa vedoucího expresní přepravy spěšnin v Jyvaskyla. Jednalo se o vyšší postavení na městské stanici a samozřejmě i o vyšší plat. Na takové místo jsem byl ještě mladý, protože jsem na dráze pracoval teprve 17 let, ale moje žena Maire mne pod­ porovala: „Vždyť máme dům v Muurame (střední Finsko). Bylo by krásné, kdybychom se mu mohli aspoň částečně přiblížit. Pán může činit velké věci a dát ti to místo. Kvalifikaci na to máš.“ Odeslal jsem tedy svou žádost a poprosil jsem, zda by mi mohli poslat seznam dalších žadatelů o místo. Seznam obsa­ hoval 25 jmen, mé bylo uvedeno úplně na konci. Vždyť jsem byl nejmladší! Hodil jsem seznam do koše a řekl Maire: „Z toho nic nebude.“

Jedním z největších životních překvapení bylo, když jsem z ředitelství železnic dostal na jaře roku 1944 dopis, který obsahoval mé jmenování do Jyvaskyla. V té době byl inspek­ torem devátého obvodu v Jyvaskyla muž jménem Remeš. Setkal jsem se s ním při nástupu na nové místo. Řekl mi: „Abych vám pravdu řekl, já osobně jsem vás na toto místo nedoporučoval, protože jste byl nejmladší ze všech, ale co mohu dělat, když se ředitelství drah rozhodlo pro vás? Tak tedy vítejte! Osobně proti vám nic nemám.“ „Musím vám však také říci,“ pokračoval, „že toto oddělení je právě ve velmi smutném stavu. Neustále se zde krade. Je třeba, abyste nastolil pořádek a přišel na kloub tomu, kdo má tyto krádeže na svědomí. Když se věci ztrácejí, stát pak musí platit velké sumy postiženým. Tady máte napsané tele­

-34-

fonní číslo náčelníka místní policie. Jestli se vám někdy po­ daří přijít celé záhadě na kloub, budete ho potřebovat.“ Slíbil jsem, že se vynasnažím. Řekl jsem všechno Pánu a poprosil Jej o moudrost. „Pane, neříkáš snad ve svém Slo­ vě, že ,Kdo má dar služby, ať slouží-T (Římanům 12,7) Sotva jsem vyřkl poslední slova modlitby, uslyšel jsem vnitř­ ní hlas: „Vezmi malou baterku a jdi se podívat do podkroví této budovy!“ Šel jsem do skladiště, odkud vedly schody do podkroví. Když jsem po nich stoupal nahoru, našel jsem kufr s vypáčeným zámkem, jehož obsah byl odcizen. V postranní kapsičce jsem však našel dopis nevěsty svému ženichovi. Četl jsem: „V kufru ti posílám všechno potřebné tak, jak jsme se dohodli, a také tvé šaty. Posílám to spěšninou, abys to dostal včas na naši svatbu.“ Dopis byl podepsán a také obsahoval zpáteční adresu. Obsah nikdy nedošel na místo svého určení. Přesně takový­ to druh zboží se ztrácel. Napsal jsem dopis odesílatelce a poprosil jsem ji o schůzku přímo v oddělení spěšnin. Když přišla, především jsem sejí velice omlouval za to, co se stalo. „Mohla byste pro mne udělat laskavost? Pojďte se se mnou podívat do našich skladů a pomozte mi identifikovat toho, kdo přijímal vaši spěšninu. Rád bych věděl, kdo to byl.“ Prošli jsme se několika odděleními a pak jsem sejí zeptal: „Byl tam ten, který před dvěma měsíci přijímal váš kufr?“ „Ano,“ odpověděla. „Kdo to byl?“ „Žena, která seděla u stolu.“ ,Jste si jistá?“ „Naprosto,“ odpověděla.

-35-

Řekla mi přesné datum i čas, kdy odesílala svůj kufr. Když jsem prověřoval rozpis směn, zjistil jsem, že žena, na kterou mi ona paní ukázala, skutečně v té době byla na příjmu spěšnin. Dotyčná pracovnice však neodnesla doklady o příjmu spěšniny do kanceláře. Místo toho odnesla kufr do podkroví a vykradla jej. „Sepište přesný seznam všeho, co váš kufr obsahoval a uveďte i přesné datum, kdy jste spěšninu předala k odeslání. Požádejte stát o zaplacení všeho, co vám bylo ukradeno. Při­ neste mi tento seznam a já zařídím jeho odeslání na vyšší místa. Dostanete odškodnění.“ A přesně tak se i stalo. Tato událost se stala v roce 1944, když byli Karelijci evaku­ ovaní ze svých domovů. Do svých zavazadel, která odesílali prostřednictvím železnice do nových domovů, si mezi šaty ukrývali své rodinné poklady: stříbrné předměty a mnoho dalších cenností. Když se opět setkali se svými zavazadly, prádlo a šaty byly na svém místě, ale stříbro a cennosti ne. Já jsem přijal místo vedoucího ve stanici právě v době, kdy za­ čínala být „proslavená“ těmito krádežemi. Také dodávky potravin pro město přicházely prostřednic­ tvím expresní pošty. Sýr, máslo a uzeniny byly pouze na líst­ ky. Na každého člověka vycházelo velmi malé množství. Jed­ nou se ztratil balík s několika kilogramy párků. Ztráta byla úředně nahlášena, ale nikdy nebyla objasněna. Co se týkalo tohoto „zmizení“, měl jsem své vlastní pode­ zření. Předpokládal jsem, že žena, která měla na starosti „zmi­ zení“ kufru, měla prsty také v krádeži párků. Jednoho dne, když žena právě neměla službu, jsem se podíval do zásuvek jejího pracovního stolu. Úplně vzadu, v rohu šuplíku, pod nějakými papíry, leželo střívko z párku. Žena párky ukradla

-36-

a snědla. Strčil jsem kousek párkového střívka do kapsy a pře­ mýšlel jsem, co mám dělat. Slyšel jsem o jejím smutném osudu. Ženin manžel praco­ val ve stanici Viipuri a zahynul při bombardování města. Zůstaly jí na krku čtyři malé děti. V téže době byl zničen i jejich dům. Z milosti byla přijata na stanici vjyvaskyla do spešninového oddělení, protože byla živitelkou rodiny. „To jsem se dostal do situace!“ naříkal jsem v duchu. „Co mám teď dělat? Když to nahlásím, žena ztratí zaměstnání a pošlou ji do vězení. Co se pak stane s těmi čtyřmi malými dětmi, když jim zavřou matku?“ Předložil jsem ten problém Pánu a úpěnlivě jsem se mod­ lil: „Drahý Otče v nebi! Co mám dělat? Šalomoun Tě prosil o moudrost, když měl vládnout nad Izraelem a spravedlivě jej soudit. Já teď potřebuji ještě více moudrosti než Šalo­ moun. Co mám s tou ženou udělat? Dej mi, prosím, moud­ rost i soucit a ukaž, jak se mám s touto situací vypořádat! Operace je potřebná, ale pacient nesmí zemřít!“ Musel jsem tu situaci nějak řešit. Jednou, když už pracovní směna skončila, jsem si pozval ženu do kanceláře. Zamkl jsem dveře a strčil klíč do kapsy. Podíval jsem se ženě přímo do očí a začal jsem: „Když jsem nastoupil na toto místo, dostal jsem za úkol vyřešit problém krádeží a nastolit tady pořádek. Znám jednoho z hlavních viníků. Před nějakým časem sem byl přinesen kufr, který obsahoval šaty a další věci. Zásilka nikdy nedošla na místo určení. Našel jsem ten kufr v podkroví, odesílatel sem přišel a identifikoval vás jako osobu, která jeho zásilku přijímala. Je ochotná svědčit u soudu. Jindy se ztratilo několik kilogramů párků a tady je střívko z párku, které jsem našel v zásuvce vašeho stolu. Máme dostatek dů­ kazů.“

-37-

„Ale,“ pokračoval jsem, „vím také o vaší těžké situaci. Ztra­ tila jste manžela i dům ve Viipuri. Máte čtyři nezletilé děti. Co se mne týče, jsem křesťan a před Bohem jsem velmi váž­ ně přemýšlel, co s vámi mám dělat. Kvůli budoucnosti vašich dětí jsem dospěl k tomuto závě­ ru. Právě teď se musíte rozhodnout, kterou cestu si zvolíte. Na rozhodnutí máte pět minut. Pokud si tady u pohovky kleknete a dostatečně hlasitě, abych to i já slyšel, slíbíte před Bohem, že s krádežemi je jednou provždy konec, pak v zájmu budoucnosti vašich dětí zůstane všechno mezi námi a Bo­ hem. Pokud však s takovým řešením nesouhlasíte, pak za pět minut zavolám telefonem náčelníka policie, jehož číslo mám napsané tady na této kartičce. Z policejní stanice pro vás bude poslán policejní vůz. Znamená to, že přijdete o zaměstnání, a že půjdete do vězení, a nevím, co se stane s vašimi dětmi. Je na vás, jakou cestu si vyberete.“ Během mého monologu ženina tvář smrtelně zbledla. Padla na kolena u pohovky a zadrhávajícím hlasem vykoktala: „Se vší vážností přísahám, že již nikdy nebudu krást ani si nepri­ vlastním nic, co patří jiným.“ Klekl jsem si vedle ní, vzal jsem ji za ruku a modlil se: „Nebeský Otče! Ty jsi slyšel slib této ženy. Slíbil jsi, že budeš Otcem sirotků a ochráncem vdov. Pane, předáváme celou záležitost Tobě. Smiluj se nad touto matkou a pomoz jí, aby své děti vychovala v poctivé lidi a aby dodržela svůj slib.“ Vstal jsem a řekl jí: „Domluvíme se. O tomto rozhovoru neřeknete nikomu ani slovo. Nemám žádnou úřední pravo­ moc, abych řešil váš případ takovým způsobem. Kdyby se o tom někdo dozvěděl, budeme mít oba problémy. Nejlepší bude, když o celé záležitosti už vůbec nebudeme mluvit. Nezapomeňte však, že jste učinila slavnostní slib před Bo­

-38-

hem a tento slib musíte dodržet. Pokud víte o dalších, kteří se podobné činnosti účastnili, řekněte jim, že toto je jediná příležitost, kdy byla udělena milost. Příště už by záležitost krádeží řešila policie a pro zúčastněné by to znamenalo jis­ tou cestu do vězení.“ Stali jsme se dobrými přáteli a krádeže od té doby ustaly. „Operace“ díky Božímu milosrdenství proběhla úspěšně a „pacientka přežila“. Když mne Pán později povolal do Izra­ ele, abych se stal vedoucím „stanice“ v Tiberiadě, rozloučil jsem se se zaměstnanci a poděkoval jim za dobrou spoluprá­ ci. Jí jsem pošeptal do ucha tak, aby to nikdo jiný neslyšel: „Paní, pamatujete si na slib, který jste tenkrát dala?“ „Samozřejmě, že si pamatuji,“ přikývla. „Nechtěl bych odtud dostat nějakou smutnou zprávu, až opustím Finsko. Bude platit naše dohoda i po mém odcho­ du?“ Ještě jednou přikývla a usmála se. Zůstali jsme přáteli.

KANDIDÁTKA NA SEBEVRAŽDU Když jsem byl vedoucím oddělení přepravy (spěšnin) ve stanici Jyvaskyla, odjel jsem na návštěvu své rodiny v Ilmajoki. Musel jsem přestupovat v Haapamaki. Sedl jsem si do kupé v druhé třídě a chystal jsem se, že si zdřímnu. Proti mně se­ děla elegantně oděná dáma. Divil jsem se, že taková dáma nesedí v jedničce. Dost mne mrzelo, že nejsem v kupé sám. Najednou mi Pán řekl: „Okamžitě jí začni svědčit o Ježíši a spasení v Něm.“ „Poslyš, Pane,“ odpověděl jsem, „to se přece nehodí jen tak z ničeho nic začít s někým hovořit o Tobě.“ Do Seinajoki je ještě dlouhá cesta, a já jsem dost unavený a taky bych rád věděl, jak bych měl vůbec takový rozhovor začít. Co to je za

-39'

způsob, začít někomu jen tak svědčit! Nemyslíš, Pane, že lidé by se k sobě měli chovat zdvořile? Kdoví, třeba bych na ni mohl udělat špatný dojem, protože jsme jediní dva cestující v tomto kupé. Pane, teď ne, aspoň o něco později!“ „Ne,“ řekl Pán. „Teď hned jí začni svědčit.“ Vyšel jsem z kupé do chodbičky a znepokojeně jsem přecházel sem a tam. Vlak stále ještě stál ve stanici. Přemýšlel jsem, jak bych asi měl začít rozhovor a zároveň jsem si stěžoval Bohu, že mi dal tak jasný „rozkaz“. Dáma měla na své tváři velmi zvláštní výraz. Najednou vzala svá zavazadla a vystoupila z vlaku. Začalo mne trápit svědo­ mí. Tak jsem jí to svědectví přece jen neřekl! Ale proč nezů­ stala ve vlaku? Vlak začal mít zpoždění, a těsně předtím, než jsme koneč­ ně vyjeli ze stanice, vstoupil do vagónu průvodčí a před se­ bou postrkoval tu samou dámu. Vešla do kupé a sedla si na stejné místo jako předtím. V té chvíli ke mně Pán znovu pro­ mluvil: „A teď už s ní okamžitě začni hovořit o Kristu a spa­ sení. Už to neodkládej!“ Jak ale začít? Usilovně jsem přemýšlel. Už jsem se nesnažil protestovat nebo neposlechnout nebeský hlas. Kdosi mi daroval neobvyklý snímek podobný puzzle. Když jste se na něj pozorně podívali, mohli jste vidět Ježíšův ob­ raz. Dostal jsem ho krátce před tímto setkáním. Vytáhl jsem obrázek z kapsy a řekl jsem: „Promiňte, paní, ale dostal jsem zvláštní obrázek. Podívejte se na něj. Vidíte na něm něko­ ho?“ Dáma vzala do svých rukou obrázek a chvíli si jej prohlíže­ la. Pak odpověděla: „Ne, nikoho tady nevidím.“ Pak jsem začal vysvětlovat: „Tento obraz vznikl za zvlášt­ ních okolností. Jistá žena se rozhodla, že spáchá sebevraždu.

- 40-

Byla ve velké depresi a nacházela se v beznadějné situaci, z níž nebyla v té době schopná najít východisko. Šla do lesa, kde se rozhodla vykonat tento smutný čin. Bůh se tam však s ní setkal, dal jí do života novou víru a otevřel dveře nové naději pro její život. Sebevraždu nakonec nespáchala. Později se žena na to samé místo v lese vrátila. Chtěla zno­ vu vidět místo, kde jí Bůh dal novou naději pro život. Dal jí odvahu překonat nepřízeň osudu i zkoušky. Chtěla si vyfo­ tografovat místo, kde předtím seděla. Když byl film vyvolán, snímek vypadal jako puzzle Ježíšova obličeje. Podívejte se na to ještě jednou a všimněte si světla a stínů, které vrhají stro­ my!“ Když se člověk díval z určitého úhlu, mohl na fotografii vidět Ježíšovu tvář. „Už to také vidím,“ odpověděla. Dívala se na mne vážným pohledem a byla viditelně otřesena. „Máte ve zvyku hovořit s cizími lidmi takovým způsobem jako se mnou?“ „Ne,“ odpověděl jsem. „Ale v okamžiku, kdy jste vstoupila do tohoto kupé, mne Pán vybídl, abych vám řekl o spasení v Ježíši Kristu, ale já nešťastník jsem neposle­ chl. Vyšel jsem z kupé na chodbičku a dohadoval jsem se s Pánem, že není slušné začít z ničeho nic svědčit naprosto neznámému člověku.“ Ženě vstoupily do očí slzy. „Víte, proč jsem vystoupila před chvílí z vlaku?“ „Ne,“ odpověděl jsem. „Můj manžel a já jsme se dohodli na rozvodu. Už nejsme schopni žít spolu. Je příliš mnoho věcí, které nás oddělují. Už nás nic nespojuje. Je nemožné odpustit i žádat o odpuš­ tění. Jediné východisko, které jsem byla schopná vidět, byl útěk z problémů tohoto života.

-41 -

Koupila jsem si jízdenku pouze jedním směrem, abych mohla být chvíli sama, a koupila jsem si druhou třídu. V mé kabelce je dostatečné množství tablet s jedem, aby ukončily mé trápení. Měla jsem v plánu, že tablety spolykám ihned, jak vyjedeme z Haapamaki, ale rozčilovalo mne, že jste se mnou seděl v jednom kupé - to překáželo mým plánům. Kdybych spolykala všechny prášky tady, nemohla bych umřít v klidu, protože v mé blízkosti byl další člověk. Přemýšlela jsem, co bych asi měla udělat. Měla jsem strach, že by třeba tabletky nepůsobily dostatečně rychle a že by to možná bylo příliš bolestivé. Poněvadž vlak ještě nevyjel ze stanice, rozhodla se pro jiné řešení. Jakýsi vnitřní hlas mi říkal: „Vlak ještě nevyjel ze stanice. Rychle vystup a nech svá zavazadla u dveří vagónu. Pak jdi a polož se hlavou na kolej před některé z kol! Vlak se rozjede, přejede tvůj krk a bude konec.“ „Tak jsem to také udělala. Vlezla jsem si pod vlak a čekala. Položila jsem hlavu tak, abych měla krk na kolejnici. V té chvíli přišel průvodčí. Viděl mne, že se ohýbám pod vagón a myslel, že mi tam něco spadlo. Chytil mne za rameno a vy­ táhl mne ven. „Madam, vy nemáte rozum!“ křičel na mne. „Vlak je na odjezdu. Takové kousky jsou životu nebezpečné. Alou, zpátky do vozu!“ Vůbec ho nenapadlo, že vlezla pod vůz záměrně. A tak prů­ vodčí, aniž o tom věděl, zachránil ženě život. Teď jsme měli dostatek času na rozhovor. Snažil jsem se, jak nejlépe jsem mohl, povědět jí, že Ježíš může napravit naše zraněné životy. On má moc vyřešit veškeré naše manželské problémy, pokud Ho nejdříve přijmeme jako Spasitele a Osvo­ boditele. Dává nám nový život. Naše hříchy budou odpuště­

-42 -

ny a naše srdce naplní pokoj, který nemůže nic a nikdo od­ stranit. Nakonec jsem jí se vší vážností řekl: „Vraťte se domů. Řek­ něte svému manželovi, jak Bůh zázračně zachránil váš život. Požádejte se navzájem o odpuštění a odpusťte si. Čeká vás nádherný život a jako nové stvoření budete nyní schopna vyrovnávat se s mnoha životními problémy novým způso­ bem. A vy sama povedete mnohé lidi, kteří už nemají žádnou naději, k poznání Ježíše, k němuž jsem se s Boží milostí po­ kusil dovést já vás. Budu se za vás vytrvale modlit.“ Paní měla jízdenku pouze do stanice Seinajoki, kde měla v plánu ukončit svůj život, proto si nepořizovala zpáteční lístek. Teď se však situace změnila. Na nádraží v Seinajoki jsme pro ni společně zakoupili lístek zpátky do Helsinek. U dveří do vagónu jsme se rozloučili. Takovým způsobem nedávná kandidátka na sebevraždu začala svou cestu do no­ vého života. Co se mne týče, oplýval jsem vděčností Bohu, šťasten, že jsem nakonec poslechl Jeho příkaz svědčit své spolucestující o možnosti nového života. Bylo by strašné vidět její bezhlavé tělo, kdyby se vlak byl býval rozjel. Vlak by zastavil a každý by mohl vidět tu děsnou tragédii. Jaký pocit viny by mne prová­ zel celý život! Na této cestě se mi přihodila ještě jedna velmi neobvyklá příhoda. Když vlak dorazil do stanice Vesanka, byl jsem veli­ ce unavený. Vesanka je první zastávkou za Jyvaskyla směrem na Haapamaki. Spal jsem v prvním voze za lokomotivou. Najednou jsem se vzbudil. Bylo to, jako kdyby mne probudil

-43-

anděl, a vnitřní hlas mi řekl: „Okamžitě vystup z vlaku! Rych­ le!“ Teď už jsem se naučil svou lekci natolik, abych dostatečně rychle poslechl. Neprodleně jsem vystoupil z vlaku na ná­ stupiště. Náš vlak čekal, aby nádražím mohl projet nákladní vlak. Zapomněli však přehodit výhybku a nákladní vlak se blížil velkou rychlostí k místu, kde stál náš vlak. Okamžitě jsem si uvědomil nebezpečí a hlasitě jsem volal k Bohu: „Drahý nebeský Otče! Pomoz nám, aby se nestala strašná katastrofa, která by mohla přinést smrt mnoha li­ dem!“ Strojvedoucí osobního vlaku si uvědomil nebezpečí a oka­ mžitě se vzduchem ozval ostrý hvizd parní píšťaly. V té chví­ li i strojvedoucí nákladního vlaku poznal blížící se nebezpe­ čí a ze všech sil začal brzdit. Nákladní vlak se strašným kvílením brzd zastavil necelý metr před lokomotivou naše­ ho vlaku. Když jsem přijel domů, Maire se mne ptala, kde jsem byl předchozího večera v tu a tu dobu. „Spal jsem ve vlaku. Právě jsme stáli na nádraží Vesanka,“ odpověděl jsem. „Dělo se něco mimořádného?“ „Ano,“ odpověděl jsem, „mně i mnoha dalším lidem byla smrt velmi blízko.“ „V té chvíli jsem o tebe prožívala velkou úzkost. Modlila jsem se: ,Pane, pomoz Kaarlovi, pokud je jeho život v nebezpečí.““ A tak se i stalo.

-44-

Můj slib Pánu dyž jsem jako mladý železničář pracoval na stanici v Kumi, rok a půl jsem trpěl vykašláváním krve a měl jsem pneumotorax. Díky tomu jsem byl osvobozen od vojenské služby a převedli mne do kategorie záložníků domobrany. Ze své nemoci jsem se však uzdravil a později, během válečných let 1942 - 1944, jsem pracoval v železniční stanici Ilmajoki. To období bylo pro náš národ kritické. Naše frontová linie byla v Karelské úžině proražena a Rusko ohro­ žovalo město Viipuri (Viborgu). V armádě se nedostávalo vojáků a všichni, kteří byli dříve uznáni tělesně nezpůsobilý­ mi, byli znovu povoláni před zkušební komisi. Mezi nimi jsem byl i já. Tentokrát bylo rozhodnuto, že jsem schopen vojen­ ské služby a dostal jsem povolávací rozkaz. 25. října 1943 jsem měl odjet na frontu. Toho večera jsem, hluboce zamyšlený, kráčel s povolávacím rozkazem v kapse domů. Sešel jsem z cesty a vstoupil do lesa. Zastavil jsem se pod velkou rozložitou jedlí a posadil se na zem. Vytáhl jsem z kapsy svůj povolávací rozkaz a otevřel

K

-45 -

jsem jej před Pánem, stejně jako kdysi král Chizkijáš předne­ sl hrozbu asýrskeho krále před Hospodina do chrámu. Nabí­ dl jsem se Bohu do služby. Začal jsem: „Pane, chci před Tebou teď učinit slib. Jestliže mne osvobodíš od válečných front tohoto světa, dávám Ti svůj svátý slib, že budu až do konce života sloužit na Tvých frontových liniích. Můžeš mne poslat kamkoliv budeš chtít a použít mne jakýmkoliv způsobem si budeš přát. Vždyť lý sám jsi řekl: ,Žen je mnohá a dělníků málo.‘ Pokud máš málo dělníků, pak nabízím svůj život do Tvé služby. Míním tento slib vážně. Teď celou tu záležitost předávám do Tvých rukou. Pane, učiň, co uznáš za vhodné.“ Netroufl jsem si nikomu o svém slibu říci, dokonce ani vlastní ženě ne. V neděli večer jsme šli na modlitební shro­ máždění. Jedna mladá žena přijala poselství skrze Ducha svá­ tého, ve kterém se pravilo: „Slyšel jsem tvůj slib, který jsi učinil pod jedlí. Postarám se o celou záležitost. Místo už je pro tebe připravené. Buď věrný a poslušný a já ti ve všem pomohu.“ Pochopil jsem, že nebeský Otec přijal mou nabídku a tiše jsem vyčkával, co se bude dít. Čas mého předpokládaného odjezdu na frontu se neúprosně blížil. V pondělí ráno v šest hodin jsem měl podle rozkazu nastoupit svou cestu na fron­ tu do Karelie, kde jsem měl čelit neznámému osudu. V neděli večer jsme do našeho domu pozvali některé ze svých křesťanských přátel na večírek na rozloučenou. Kolem osmé večer, právě když jsme klečeli a modlili se, zazvonil telefon. Byl to hovor ze Seinajoki. „Máme pilný telegram pro Kaarla Syvanto. Mohu vám ho přečíst do telefonu?“ „Buďte tak laskavá.“

-46-

„Povolávací rozkaz pro Kaarla Olavi Syvanto k nástupu vojenské služby se tímto ruší. Má dále vykonávat své povin­ nosti při železniční dopravě. Generální ředitelství.“ Měli jsme tedy mnoho příčin ke vzdávání díků našemu Pánu. Chválili jsme Ho, že učinil velký zázrak, llmajoki měla velký význam pro převoz vojenské munice. Starý náčelník stanice, který se chystal do penze, byl velmi často na nemo­ censké, a protože jsem byl v llmajoki služebně nejstarší, čas­ to jsem ho zastupoval. Stanice měla nedostatek zaměstnan­ ců. Ředitelství železnic se začalo zajímat o můj případ a došlo k závěru, že „takovou stupidní věc, aby byl odeslán zástupce náčelníka důležitého železničního uzlu pro přepravu muni­ ce a sloužil jako nováček bez výcviku na frontě, nemůžeme připustit. Tento muž je pro nás nepostradatelný. Tady bude mnohem užitečnější.“ A tak jsem na tom místě pracoval až do konce války. Poz­ ději jsem byl přeložen do stanice Jyvaskyla, o čemž jsem se už zmínil.

MÉ BUDOUCÍ PŮSOBIŠTĚ Teďjsem byl vázán slibem. Když jsem dostal jmenování do Jyvaskyla, moje rodina zůstala v llmajoki v našem domě. Jed­ noho večera, když jsem se modlil k Pánu, se v mém pokoji najednou objevil anděl a zeptal se mne. „Pamatuješ si na slib, který jsi dal Pánu?“ „Pamatuji,“ odpověděl jsem. „Pán mne posílá, abych ti ukázal tvou budoucí práci.“ Bylo to, jako by mne vzal do náručí a letěli jsme vzduchem někam velmi daleko. Tam mi ukázal zemi, do které mne posílá Bůh. Byla to neúrodná a pustá země, bez lesů, bez stromů, kam až oko dohlédlo, nebylo zde vidět ani jezera ani řeky.

-47-

Když jsme se dostali na zem, zeptal jsem se svého průvod­ ce: „Co je to za zemi a jaké má Bůh se mnou plány? Co tady budu dělat?“ Ke své velké hrůze jsem si uvědomil, že to je obrovský hřbitov plný hrobů. Anděl odpověděl: „Toto je starý židovský hřbitov. Pán ti dal za úkol zvěstovat radostnou zvěst evangelia těm, kteří zde odpočívají. To je tvůj úkol.“ „Ale ti, co jsou zde pohřbeni, už přišli o svůj čas milosti, vždyť jsou mrtví! Něco tady nehraje. To přece nemůže být pravda! Bůh přece nikomu po smrti nedává novou možnost milosti!“ Uprostřed hřbitova se nacházela velká budova. Zdálo se, že je to synagoga. Když jsem se na ni díval, uvažoval jsem, že mám snad zvěstovat evangelium živým lidem, kteří do této synagogy chodí. Přišel jsem k budově, vstoupil dovnitř a pocítil jsem, že jsem přišel na skutečně hrozivé místo. Okna byla zasedlá a špinavá, začouzená a pokrytá pavučinami tak, že skrze ně nebylo vidět. Když si mé oči postupně přivykly šeru, vyděsil jsem se, protože místnost byla plná rakví. Byly narovnány jedna na druhé, pouze uprostřed byla úzká ulička. Tápavě jsem postupoval mezi rakvemi dopředu. Doufal jsem, že vzadu najdu vchod do další místnosti a že tam po­ tkám aspoň jednoho živého člověka. Hledal jsem však zby­ tečně. Hrozný zápach, linoucí se z rozkládajících se těl, mi téměř znemožňoval dýchat. Náhodou jsem se rukou dotkl hnijícího lidského těla. Otočil jsem se a vyděšeně prchal z tohoto domu smrti. Utíral jsem si špinavé ruce do kapesníku a díval se tázavě andělu do očí. Anděl mne celou mou cestu sledoval. Vehe­ mentně jsem prohlásil: „To musí být omyl! Tady už nikdo nic

-48-

nezmůže. Celý dům není nic jiného než velká hrobka. Ani za nic se tam nevrátím!“ Anděl na mne pohleděl dlouhým přísným pohledem. Na­ konec řekl: „Myslíš, že Bůh dělá chyby? Nikdy jsi nečetl v Bibli: .Neříkejte Božímu poslu, že je to omyl.*?“ Do té doby jsem něco takového v Bibli ještě nečetl, avšak později jsem takový oddíl našel v 5. kapitole knihy Kazatel: „Ty, když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez mešká­ ní, neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení. Co slíbíš, to splň! Lépe je, když neslibuješ, než když slíbíš a neplníš. Nedovol svým ústům, aby svedla ke hříchu tvé tělo, neříkej před Božím pos­ lem: ,To byl omyl.‘ Proč se má Bůh rozlítit pro to, cos řekl, a zničit dílo tvých rukou?“ (Kaz 5,3ý. Bůh na rozdíl od lidí nikdy nedělá chyby. Pak anděl promluvil znovu: „Naposledy se tě ptám. Jsi nebo nejsi ochoten splnit slib, který jsi dal Bohu?“ V tu chvíli jsem si živě představil situaci, kdy jsem byl po­ volán na frontu i to, jak Bůh danou situaci vyřešil. Jasně jsem si dokázal vybavit, jak jsem Bohu sliboval, že půjdu na Jeho vlastní bitevní pole, ať to bude kdekoliv a že budu pro něj dělat jakoukoliv práci. Pokud bych se snažil vyhnout se Boží vůli, pak to pro mne zcela jistě nebude požehnáním. „Chci být poslušný,“ odpověděl jsem třesoucím se hlasem. „Musíš jít zpátky do domu, z kterého jsi před chvílí utekl,“ řekl anděl. Pamatuji se, jak jsem předtím, než jsem znovu vstoupil do domu, nabral do svých plic co nejvíce čerstvého vzduchu. Pomyslel jsem si: Vždyť se přece nemusím dívat na všechno to, co je kolem mne. Zavřel jsem oči a opatrně jsem kráčel do středu synagogy a tam jsem poklekl. Řekl jsem: „Pane,

-49-

chci být poslušný. Ukaž mi konkrétně, co mám dělat v tomto domě smrti.“

POSELSTVÍ PRO IZRAELSKÝ NÁROD Služebník má vůči svému pánu určité povinnosti, a také určitá práva. Má právo na jasné a srozumitelné pokyny od svého pána, co se týče jeho povinností. A já jsem o tyto poky­ ny prosil, když jsem klečel uprostřed budovy. Pak mi Bůh dal významné poselství pro židovský národ a já jsem je dostal v ucelené formě: Ačkoliv jste odmítli Mesiáše, Ježíše Krista, a dosud, po 2 ooo letech jste jej nepřijali, stále ještě vás miluji. Boží milost vás stále ještě hledá. A pokud teď přijmete Spasi­ tele, pak pro vás i pro celé lidstvo nastane nová doba. Bůh vás shromáždí do země vašich otců a Boží králov­ ství přijde. Túto již připravenou řeč pro mne nebylo obtížné pronést nahlas. Když jsem s proslovem skončil, Pán řekl: „Teď můžeš vstát a rozhlédnout se kolem sebe.“ Když jsem otevřel oči, v místnosti, v niž jsem se nalézal, se stala obrovská změna. Všechny rakve zmizely, nezůstala ani jedna. Okna zářila křišťálovou čistotou a ranní sluníčko skr­ ze ně posílalo své první paprsky. Kolem mne se procházeli šťastní a požehnaní lidé, oblečení v čistých bílých šatech. Začali mi děkovat za poselství, které jsem přinesl. „Neděkujte mně,“ řekl jsem, „v tomto domě se stal nádher­ ný Boží zázrak. Když jsem sem přišel poprvé, vyděšeně jsem prchl, protože všude kolem nebylo nic jiného než smrt. Díky Bohu, protože On pro vás učinil mocný zázrak.“ Anděl se postavil po mém boku a řekl: „Řekni těm lidem, že musí chvíli počkat, než se tento zázrak stane.“

-50-

A mně řekl: „Pán tě volá na zbytek svého života mezi lid Palestiny, připrav se. To je tvoje práce na celý život.“ A pak jako kdyby vše zakryla nějaká clona. Anděl najednou zmizel a bylo to, jako kdybych se probudil z nějakého snu. To se stalo v Jyvaskyla v létě roku 1944. Není možno slepě přistupovat ke všem vizím, zjevením nebo povoláním. Je třeba přistupovat k nim s určitou rezer­ vovaností a musí být zvažovány ve světle Božího slova. Tak tomu bylo i nyní. Když jsem prožil vizi, kterou jsem právě popsal, vzal jsem do rukou svou Bibli a připomněl jsem si, že ve 37. kapitole proroka Ezechiele je popisována podobná skutečnost - zjevení Pána svému služebníku. Tam Bůh uka­ zuje svému služebníku - proroku - podmínky, v kterých lid Izraele žije: údolí plné mrtvých kostí. A poté mu Bůh poklá­ dá otázku: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Prorok měl dostatek moudrosti, aby neřekl: „To není mož­ né. Nic se nestane.“ Místo toho uctivě řekl: „Panovníku Hospodine, Tý to víš.“ Podmínky izraelského lidu nezávisí na tom, co si lidé mys­ lí, ale na Božím plánu s ním a my se o těchto plánech dozví­ dáme z Božího slova. Například v 36. kapitole Ezechiele je popsáno, jak Pán obnoví tuto zemi, učiní ji úrodnou a vý­ nosnou. V následující kapitole čteme, jak Bůh znovu obnoví svůj lid. Suché kosti se nejprve shromáždí. Pak Bůh na tyto kosti vylije svého Ducha. V těchto kapitolách je mocné proroctví toho, co se z velké části již stalo, a co se děje i v současnosti v této zemi. Proto­ že v Izraeli žiji již přes čtyřicet let, mohl jsem vidět, jak Pán svůj lid do Izraele shromažďuje.

-SI -

To, co ještě chybí do naplnění celého proroctví, je druhá část, kdy Pán vylévá Ducha na suché kosti, aby znovu mohly ožít. Je to Boží milost a naší výsadou je modlit se, aby Boží Duch přišel a uvedl je do života. Samozřejmě to nejsme my, kdo by mohli lidi zachránit, ani nemůžeme nikomu dát Božího Ducha. Je to Bůh, který to činí. V Písmu můžeme vidět, že je to Boží záměr a že On to chce učinit. Bible obsahuje mnohá proroctví, týkající se této záležitosti. V Zacharjáši 12,10 říká Pán: „Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naří­ ká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.“ Toto proroctví dosud nebylo naplněno, ale brzy se tak sta­ ne. Je to velká milost Boží být Božím poslem tam, kde mne Pán potřebuje.

BÚH MÉ POVOLÁNÍ POTVRZUJE V té době jsem pracoval ve stanici Jyvaskyla v oddělení přepravy a jednou z mých povinností byla také přeprava rak­ ví s ostatky padlých válečných hrdinů, kteří byli převáženi přes naši stanici do středního Finska. Odpovídal jsem za nahlášení jmen padlých určenému vojenskému úředníku, kaplanovi, a ten měl zase uvědomit příbuzné, aby si mohli obstarat pohřeb. Dlouhá léta na tomto postu pracoval můj výborný přítel, pastor Svobodné církve, reverend Vilho Rantanen. Jednou, když jsme opět spolu telefonicky vybavovali naši práci, jsem mu řekl:

-52-

„Poslyš, já už dlouho tuto práci dělat nebudu. Pán mne povolal pro práci mezi Židy v Palestině.“ Na druhé straně bylo chvíli ticho, a pak se ozvalo: „Poslyš, bratře, jsi přepracovaný a už jsi strašně dlouho neměl dovo­ lenou. Měl bys jít k doktorovi a udělat si volno.“ „To není záležitost lékaře,“ odpověděl jsem. „To je povolá­ ní od Boha.“ Když o mnoho let později Rantanen přijel na návštěvu do Svaté země a přišel se podívat na svého starého přítele do Tiberiady, vyšplhal se až k našemu domu a první slova, která jsem uslyšel, byla slova prosby za odpuštění, že nebyl scho­ pen pochopit mé povolání a zareagovat na ně správným způ­ sobem. Teď tomu rozuměl a radoval se. Nebylo divu, vždyť kdo zpočátku mohl pochopit mé povo­ lání od Boha - ani má rodina, ani ostatní! Jediným člověkem, který mi důvěřoval, byl starý církevní veterán, Akseli Puhakainen, v té době pastor letničního sboru v Jyvaskyla. Řekl mi: „Pokud tě Bůh povolal, pak má na to, aby se postaral o tebe i tvou rodinu. Jdi ve jménu Ježíše!“ A požehnal mým plá­ nům. Bůh své povolání potvrzoval různými způsoby. Jednou jsem měl zase svou „audienci“ u Boha. Něco podobného se stalo i proroku Ezechielovi, můžeme si to přečíst v první kapitole jeho knihy v Bibli. Spatřil Boha sedícího na trůnu, a když viděl Jeho zářící slávu, padl na svou tvář a Bůh mu dal posel­ ství pro Jeho vlastní lid. Pán mi řekl: „Poslyš, Kaarlo. Tý jsi mi něco slíbil a teď při­ šel čas k naplnění svého slibu.“ Poté mi ukázal obrovskou mapu Palestiny, zvláště zdůraznil Genezaretské jezero v severní Galileji a řekl mi: „Tato oblast byla dlouhou dobu prázdná a zpustlá, ale já již brzy způsobím, že můj lid se sem

-53-

navrátí. Chci založit novou stanici na březích Genezaretského jezera a tebe jsem ustanovil náčelníkem této stanice po celý tvůj další život.“ „Počkej, Pane!“ začal jsem protestovat, Já ale neumím ani hebrejsky ani dost dobře anglicky. Možná bys mohl najít někoho moudřejšího, než jsem já, někoho, kdo je skutečně zběhlý v obou jazycích. Tahle práce bude probíhat v cizí zemi, a já nebudu schopen se o to dostatečně starat.“ „Buď věrný a pečlivě poslouchej,“ odpověděl Pán. „Budu ti ve všem pomáhat. To místo je určeno pro tebe.“

Jednoho rána roku 1944, tehdy jsem žil v Jyvaskyla, jsem se probudil a uslyšel jsem zřetelný hlas: ,Již brzy dostaneš možnost konat práci, do které jsem tě povolal. Připrav se na to!“ Přemýšlel jsem, co pro Boha znamená „brzy“. Je to rok nebo den? Pro každý případ jsem si však připravil výpověď, abych ji mohl, bude-li to třeba, okamžitě podat. Byl jsem jako pták sedící na větvi, který je připraven okamžitě vzlétnout. Jedno­ ho říjnového dne v tomtéž roce přišel telegram, ve kterém stálo: „Bylo uzavřeno příměří se Sovětským svazem. Karelie kapitulovala a připadla Sovětskému svazu. Kolik pracovníků můžete zaměstnat na stanici v Jyvaskyla?“ Okamžitě jsem vzal svou výpověď s žádostí o co možná nejrychlejší ukončení pracovního poměru a donesl jsem ji náčelníkovi stanice. 15. října jsme provedli inventuru. Ko­ nečný součet peněz ve všech pokladnách dosáhl několika milionů tehdejších marek. Předal jsem tedy pokladnu a s čistým kontem jsem ukončil práci státního zaměstnance.

-54-

ZEMSKÁ RADA MI TAKÉ POMOHLA K nám do Jyvaskyla přijela z Larsmo na návštěvu misio­ nářka Kerttu Siikala. Vyprávěla nám , že se u nich v Larsmo chystá výstavba centra pro přípravu misionářů, kam budou přijímat ty, kteří dostali od Pána povolání k misii. Jakmile jsem tuto zprávu uslyšel, okamžitě jsem odjel do Larsmo, kde jsem společně s dalšími pomáhal při stavbě cen­ tra a zároveň jsem se věnoval studiu, týkajícímu se mé bu­ doucí práce. Když bylo centrum dokončeno, přijela za mnou rodina a společně jsme zde prožili dva roky, 1945 - 1947. Stále ještě jsme vlastnili farmu v Kintaus. Naším souse­ dem byl také farmář, Rajal, který měl hodně dětí. Když mne přijel navštívit, během rozhovoru se zmínil, že jeho poze­ mek je příliš malý, než aby stačil uživit jeho krávy. „Nemohl byste mi prodat část vašich pozemků, abych mohl mít dosta­ čující množství pastvin?“ zeptal se. Prodal jsem mu 17 hektarů a farmář byl velmi spokojen. Pak ke mně přišel jeden Karelijec. Ten měl zase jiný problém: „Podívejte, dostal jsem pozemek v Muurame jako náhradu za to, o co jsem přišel v Karelii. Ale nikde v okolí tam není žádné jezero. Vaše farma se nachází u břehu jezera. Nebylo by možné, abychom si naše farmy vyměnili?“ Na výměně jsme se dohodli. Získali jsme tak v Muurame větší farmu s 56 hektary, z nichž bylo 16 hektarů obdělává­ no. On dostal naši menší farmu v Kintaus, s přístupem k jezeru a s lesem. Byl z této výměny šťastný. A tak jsme zabezpečili všechny potřebné dohody, soused­ nímu farmáři jsme prodali kus země, který potřeboval, a eva­ kuovanému Karelijci jsme pomohli získat farmu, která se mu líbila! A stále ještě jsme měli farmu v Liuskala, která měla ohromnou rozlohu, výborné lesy, a také budovy, které potře­

-55-

bovaly opravit. V době, kdy jsem studoval v Larsmo, jsem byl vyzván, abych se dostavil do úřadu Zemské rady pro přidělo­ vání pozemků uprchlíkům. Zeptali se mne, zda skutečně mám v úmyslu jít pracovat na misijní pole do zámoří. Odpověděl jsem kladně. ,Jak dlouho se tam chystáte zůstat?“ zeptal se mne vedoucí. „Do konce života,“ odpověděl jsem. „Aha... A co vaše rodina. Máte rodinu?“ „Ženu a čtyři děti.“ „Budou se tedy oni starat o farmu, až odjedete?“ „Nezůstanou tady,“ odpověděl jsem, „odjedou za mnou později, hned jak to bude možné.“ „Potřebujeme pozemky pro Karelijce. Nedostanete povo­ lení k odjezdu ze země, dokud záležitost s vaší farmou ne­ bude vyřešena.“ „Dobře, pokusme se tedy vyřešit tuto záležitost co nejdří­ ve v souladu se zákonem,“ odpověděl jsem. Požádali mne, abych na chvíli odešel z místnosti. Když jsem znovu vstoupil, bylo mi řečeno: Jestli chcete, můžete svou farmu dobrovolně prodat stá­ tu. Stát však není schopen zaplatit vám najednou. Splácení by muselo probíhat v období deseti let. Za vaši farmu vám nabízíme 200 000 marek. Zde je kupní smlouva, můžete ji podepsat!“ Měl jsem u sebe pro případ potřeby od Maire plnou moc, a tak jsem dvěma tahy pera prodal naši farmu s překrásným lesem, s 56 hektary půdy, z nichž 16 bylo obděláváno. Tato farma se nacházela pouze 14 km od Jyvaskyla. Když bylo všechno hotovo, Pán dal do mého srdce hlubo­ ký pokoj a radost. Potřásli jsme si rukou s dotyčným úřední­

-56-

kem. Poděkoval jsem mu a popřál Boží požehnání při získá­ vání farem pro Karelijce, kteří o svůj majetek přišli. Udiveně se na mne podíval a řekl: Je velmi neobvyklé lou­ čit se tímto způsobem. Farmáři většinou nadávají, když od­ sud odcházejí.“ Já jsem však mohl prožívat pravdivost slova, které napsal autor epištoly k Židům v desáté kapitole: „..a s radostíjste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé.“ (Žd 10,34). Taková je milost a věrnost našeho Pána. On byl věrný doposud, bude věrný i nadále. Vedoucí zemského úřadu napsal o našem případu na hos­ podářskou správu, odkud za nějakou dobu přišla následující odpověď: „Protože je váš případ ojedinělý, bylo doporučeno, abyste obdržel určitou část platby za vaši farmu v hotovosti. Dosta­ nete celkem 70 000 marek najednou, ačkoliv podle zákona byste měl obdržet peníze až po uplynutí deseti let.“ Tak jsme od Pána dostali malé množství peněz, abychom se mohli přestěhovat do Izraele. Zbytek peněz pohltila in­ flace.

-57-

Krok vpřed roce 1946 jsem jasně cítil, že nastal čas, abych pokro čil vpřed. V té době začali křesťané ve Švédsku pořá dat své první křesťanské konference. Misionář Arne Nyman z Larsmo, který se na jednu takovou konferenci chys­ tal, se mne zeptal, zda bych ho nechtěl doprovázet. „S radostí,“ zněla moje odpověď. „Především potřebuješ pozvánku od organizátorů, abys mohl vycestovat ze země.“ Arne napsal mým jménem do Švédska. Pozvání brzy při­ šlo, a tak z tohoto hlediska bylo vše v pořádku. Bylo však třeba získat vízum pro cestu do Švédska. A ještě předtím bylo třeba získat povolení k vycestování od finských úřadů, plat­ né stejně jako vízum jeden měsíc, ve kterém bude uvedeno, že mému odjezdu z Finska nestojí v cestě žádná překážka. Také byl samozřejmě třeba cestovní pas. V té době byla situ­ ace ve Finsku ještě nestabilní, žili jsme v tzv. Leinově éře (teh­ dejší ministr vnitra). Mnozí lidé chtěli ze země vycestovat, ale nebylo jim to dovoleno.

V

-59-

Dostal jsem týdenní vízum, a tak jsem se mohl konference účastnit. Neměl jsem na cestu ani marku, protože finské marky ve Švédsku neplatily. Švédská banka finské marky ne­ měnila a já jsem neměl jediný švédský or (haléř). Celou cestu jsem musel konat s důvěrou v Boží milosrdenství a vedení. Neměl jsem žádné úspory ani vlastní plány. Podařilo se mi sice koupit jízdenku ve Finsku, ale pouze na cestu tam. Byl jsem ubytován v jednom pokoji s křesťanem z cizí země. Když jsem se představil, objal mne, políbil na obě tváře a s radostí v hlase se mne zeptal: Jsi skutečně Fin?“ Přitakal jsem. Jsem pastorem jediného evangelikálního sboru v Madridu,“ odpověděl. „Během války, když jste ve Finsku prožívali těžké časy, hodně jsme se v našem sboru modlili za Finsko a jeho obyvatele. Tý jsi první živý Fin, s kterým jsem se ve svém životě setkal, proto jsem tě s takovou radostí při­ vítal.“ „Mám jednu otázku,“ pokračoval. „Když jsme se tak často modlili za Finy, občas jsem se dokonce v noci budil, modlil jsem se a hovořil v jazycích. Myslím, že v té době, kdy jste ve Finsku procházeli takovými těžkostmi, jsem se modlil do­ konce i ve spánku za Boží milost pro vaši malou zemi. V mých prosbách se stále znovu objevovalo jedno slovo. Ptal jsem se spousty lidí, co to slovo znamená, ale nikdo mi to nebyl scho­ pen vysvětlit. A tak se teď ptám tebe: ,Co znamená slovo Jumala v jazyce, z něhož pochází?“ „To je jednoduché. Je to finské slovo a znamená Bůh,“ od­ pověděl jsem. „Zdá se, že když ses modlil v moci Ducha svá­ tého a hovořil v jazycích, Bůh ti dovolil hovořit v jazyce ná­ roda, za nějž ses modlil.“

- 60 -

S tímto bratrem jsme se stali dobrými přáteli. Po mnoho let jsem si s ním dopisoval; již odešel k Pánu.

NEDOROZUMĚNÍ NA KAŽDÉM KROKU Do Švédska jsem přijížděl s velkými nadějemi. Tato země představovala mír, byla ochráněna před válkou a zkázou. Letniční měli biblickou školu pro výcvik misionářů v Kaggelholm. Učitelé vyučovali v angličtině. Navštívil jsem Levi Petruse a požádal jsem ho, zda bych se mohl stát stu­ dentem v jejich misijní škole. „Na které misijní pole se chystáte jít?“ zeptal se. „Do Palestiny, mezi Židy,“ odpověděl jsem. Během prvních pěti minut našeho rozhovoru se zdálo, že se Petrus k mé žádosti staví kladně, ale když uslyšel, že chci pracovat v Palestině mezi Židy, najednou jsem cítil, že mezi námi roste zeď. „Židé nic nepotřebují a v Palestině se stejně nedá nic dě­ lat. Je tam spousta křesťanů, kazatelů i církví. Zemi vládnou Angličané. Věřte mi, tam není žádná možnost pracovat. Jedi­ ně tehdy, až přijde Bohem stanovený čas, spasí je Bůh jedno­ ho dne jako celý národ, jak je psáno v Písmu.“ Ani takovýto Duchem naplněný Boží muž neměl žádnou vizi pro misijní práci, kterou bylo třeba konat mezi Židy avšak je třeba přiznat, že v té době ani nikdo jiný takovou vizi neměl! Bez ohledu na předchozí rozhovor jsem navštívil bratra Nystroma, misijního sekretáře sboru Filadelfia, zkušeného misionáře, a zeptal jsem se ho, zda vůbec mají nějaké misijní pracovníky na Blízkém východě a zda on sám nemá nějaké kontakty v oblasti, do níž jsem cítil, že mne Bůh volá.

- 61 -

„Ne, nikoho tam nemáme,“ odpověděl. „Tam nejsou misio­ náři třeba. Brzy tam vypukne válka. Bůh se o tento národ postará, až přijde jeho čas. O misijní práci se tam stará Ang­ lie. Je naprosto zbytečné se v současné době o něco v této oblasti snažit!“ Probíhalo závěrečné shromáždění konference. Dopředu byli pozváni misionáři a ti, kteří se jimi chtěli stát. Každý z nich hovořil o zemi, ve které pracoval nebo kam měl namířeno. Všichni se radovali, chválili Boha a vypadali velmi šťastně. Já jsem opouštěl toto poslední shromáždění v slzách. Cítil jsem veliký smutek. Šel jsem do svého pokoje, padl jsem na kolena před Bohem a se sevřeným hrdlem jsem mu vyznával své rozčarování: „Pane, proč všichni tito velcí duchovní vůd­ ci ani trochu nechápou potřebu práce mezi Židy v Palestině? Dej mi, prosím, ve svém milosrdenství vidět, jak se na celou věc díváš Tý! Jestli mé povolání ještě platí, pak mi ukaž, zda mám pokračovat touto cestou. Nebo se snad mám vrátit zpět do Finska? Toužím od Tebe dostat ještě jedno potvrzení své­ ho povolání, ačkoliv jsi je v minulosti mnohokrát potvrdil. Teď je ale potřebuji znovu, vždyť vidíš, jak velká je opozice těch velkých duchovních vůdců.“

PODIVNÝ SEN Pak jsem usnul. Pán mi daroval zvláštní sen. Byl nádherný letní den na pláži. Lidé se opalovali a děti si vesele hrály ve vodě. Ale nedaleko odtud, za zátokou, vypadalo, že zuří divo­ ká bouře. Kotvil tam velký zaoceánský parník, připravený k odplutí. Nu, co, pomyslel jsem si, na takové velké lodi se člověk na misijní cestě může dostat daleko za oceán. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem ke svému velkému rozčarování, že kapitá­

- 62 -

nem je Lewi Petrus a prvním důstojníkem je misijní tajem­ ník Nystrom. Snažil jsem se svou rodinou také dostat na palubu. Vy­ stoupili jsme na palubu a čekali, až loď odrazí od břehu. Loď už je připravena k vyplutí, ozývá se rozkaz: „Zvednout kot­ vu! Vyplouváme!“ Byl jsem přesvědčen, že se samo sebou rozumí, že loď plu­ je na dlouhou zámořskou pouť, jejímž konečným cílem bude země, kam mne posílá Hospodin. K mému velkému překva­ pení však loď zabočila a plula kolem mělkého písečného pobřeží. Voda byla tak průzračná, že jsem mohl vidět celou její cestu po dně, a začal jsem panikařit. „Lidičky,“ řekl jsem, „vždyť oni se chystají najet na mělčinu! S takovouhle lodí se nedá plout podél břehu!“ O kousek dál jsem mohl vidět na dně stébla mořské trávy i hejna ryb. Voda byla tak průzračná, že jsem je mohl sledo­ vat. Když kapitán lodi uviděl ryby, vydal rozkaz: „Spusťte kot­ vy! Budeme lovit ryby!“ Velká zaoceánská loď se zastavila a kotvy byly spuštěny. Záchranné čluny byly spuštěny na hladinu a rybolov začal. Když jsem to viděl, šel jsem ke kapitánovi a řekl jsem: „Pro­ miňte, kapitáne, ale jak dlouho máte v úmyslu zůstat zde a rybařit?“ „Copak je? Tady jsou ryby. Tak proč bychom měli jezdit někam jinam! Proč jste se cpal na tuto loď, když nechcete lovit ryby? Nikam odsud už nejedeme!“ S takovou odpovědí jsem šel na zadní palubu, klekl jsem si a modlil se: „Drahý nebeský Otče, odpusť mi! Nastoupili jsme na špatnou loď. Tahle loď nikam nepluje. Tady pouze chytají

-63-

ryby mezi mořskými řasami. Prosím, poraď mi, co bychom měli dělat!“ Ještě jsem ani nedokončil modlitbu, když ke mně přišel anděl. Měl ve své ruce něco jako malou lodičku, s kterou si hrají děti. Na délku měla asi metr, široká byla možná 20 nebo 30 cm. Podal mi loďku a řekl: „Tady je tvůj dopravní prostře­ dek! Tohle jsi chtěl, že?“ Chvíli jsem se na ten model díval a přemýšlel jsem: Ta lo­ dička je moc malá! Kolik toho asi vydrží? A celá moje rodi­ na se tam ani nevejde! Anděl uhodl mé myšlenky a začal hovořit: „Určitě si mys­ líš, že tahle lodička je tak malá, že nic neuveze. Uvědom si však jednu věc. Tohle je Boží dar pro tebe a Bůh na něj po­ skytuje záruku. Nepotopí se ani v největší bouři. Ať do ní naložíš jakýkoliv náklad, všechno uveze. Tak co, hodí se ti?“ „Ano, hodí. Mockrát děkuji,“ odpověděl jsem. „Tahle loď nemá palubu,“ řekl jsem andělu. Ještě není úplně hotová.“ „Bůh nedává nic úplně dokončené. Tu palubu si budeš muset dodělat sám.“ „Ale vždyť my už jsme na cestě, z domu jsme se vystěho­ vali, zavazadla jsou sbalená...“ V té chvíli mne anděl přerušil a řekl: „Ale máte s sebou přece Mirjinu matraci, že?“ Matraci naší nejmenší, kterou jsme občas používali, jsme umístili tam, kde by měla být pa­ luba, a nějakým zázračným způsobem se tam přesně hodila. Vzal jsem „loď“ pod paži, našel jsem provazový žebřík a začal jsem po něm slézat dolů k mořské hladině, kde jsem darova­ nou loďku položil na hladinu a vstoupil do ní. Nejdřív jsem se bál, že by se mohla pod mou váhou potopit pod hladinu, ale vůbec se k tomu nechystala. Pak za mnou slezly do loďky

-64-

i Maire a děti. Dobře si pamatuji, jak jsem se odrazil od vel­ kého zaoceánského parníku, který byl jako velký impozantní cihlový dům. Usilovně jsem vesloval, dokud jsme se od něj dostatečně nevzdálili. Byli jsme od něj svobodní... „Díky Bohu, můžeme plout vpřed ve své vlastní lodi!“ Sen skončil. Probudil jsem se. Později jsem mnohokrát přemýšlel nad zvláštním snem a uvažoval jsem, co vlastně bylo tou Mirjinou matrací. Došel jsem k závěru, že to nemohlo být nic jiného než dětská víra a důvěra v Boha. Bible říká, že bez víry není možné se Bohu líbit. Když jednou vykročíme po cestě služby Bohu, musíme věřit tomu, co Bůh říká a koná, bez ohledu na to, jak nesmy­ slné se to může zdát z pohledu zvenčí. Jedině na cestě poko­ ry a poslušnosti nám Pán pomůže a požehná nám.

NAŠE MALÁ LODIČKA NA OTEVŘENÉM MOŘI Následujícího rána mi misionář Arne Nyman řekl: „Tý se vracíš do Finska, že?“ „Ne, nevracím se. Nemám dokonce ani zpáteční lístek,“ odpověděl jsem. „Máš tady nějaké přátele?“ zeptal se. „Máš peníze?“ „Ne, nemám. Ani přátele, ani peníze,“ odpověděl jsem. „Kde tedy budeš bydlet?“ zeptal se. „Na to ti teď nemohu odpovědět,“ sdělil jsem mu. „Bůh to pravděpodobně ukáže časem.“ Rozloučili jsme se. On odjel do Finska a já jsem zůstal a čekal na chvíli, kdy moje malá lodička vypluje. Ještě jsme se všichni nacházeli na místě, kde se konala konference, když se z amplionu ozvalo: „Pozor, pozor! Toto je poslední hlášení, po němž bude rozhlasové zařízení roze­

-65-

bráno. Je zde nějaký bratr, který by mohl posloužit jako pře­ kladatel pro uprchlíky z Inkeri? Pokud ano, ať se okamžitě dostaví do kanceláře! Inkerská misie vás očekává.“ Z Inkeri (oblast na východě Finska) přijížděly do Švédska tisíce uprchlíků. Neuměli švédsky a Švédové nerozuměli fin­ ský. Chtěli navštívit shromáždění, neměli však překladatele, který by mohl překládat kázání ze švédštiny do finštiny. Šel jsem do kanceláře a řekl, že mám čas a mohu sloužit jako jejich překladatel. Setkal jsem se tam s některými ve­ doucími, mezi nimi i s Teppo Telkkinenem. Šťastně mne ob­ jímali. „Díky Bohu, že jsme našli někoho, kdo nám může pomoci!“ (Vládní úředníci ve Finsku musí znát i švédštinu. Teď se mi to hodilo.) Od této chvíle moje malá lodička vyplula, opustivši velkou loď u břehu. Dalšího večera jsme byli již v Goteborgu. Následujícího dne se chystali konat poblíž města velkou letní slavnost Inkermánců. Mohl jsem tam sloužit jako tlumočník a dokonce jsem i sám hovořil. Celé léto roku 1946 jsem pracoval mezi uprchlíky z Inkery. Byla to požehnaná doba. Musím ještě dodat, že později si náš nejstarší syn Olavi našel v této sku­ pině uprchlíků svou budoucí ženu Ester.

BRATR S PODOBNÝM POVOLÁNÍM OD PÁNA Během toho léta jsem se setkal se švédským bratrem, kte­ rému ležela na srdci práce mezi židovskými uprchlíky ve Švéd­ sku. Během války uteklo před Hitlerem do Švédska asi dva­ cet nebo třicet tisíc Židů. Předložil své plány Lewi Petrusovi. Řekl mu, že má úspory něco mezi deseti až patnácti tisíci švédských korun. Nabídl se, že je poskytne na založení fondu, s jehož pomocí by se

-66-

tiskly a byly distribuovány Nové zákony mezi židovské běžence. Petrus mu odpověděl, že Bůh sám se o toto dílo postará, my se o ně starat nebudeme. To není úkol pro nás. Nechtěl se ani v nejmenším na takové práci podílet. Bratr mi o tom vyprávěl se slzami v očích. Po rozhovoru s L. Petrusem se rozhodl, že se bude snažit o tuto práci sám. Vydával Nové zákony v tiskárně Evangeliipress v Orebro. O jeho práci mi později vyprávěl Ingemar Hallzon, protože s bratrem Hallzonem jsme společně pracovali na vydávání Biblí. Je mi líto, že si nedokážu vzpomenout na jméno toho bra­ tra, ale vím, že po mnoho let pracoval ve Švédsku mezi ži­ dovskými uprchlíky. Věřím, že jeho práce byla drahá v Božích očích. Přišel podzim. Jednou jsem náhodou narazil na oznámení v novinách, že ve se Falkopingu v pensionátu „Park“ otevírá dvouměsíční biblická škola, v níž se bude vyučovat anglicky. Měsíční poplatek byl 150 korun, což pokrývalo všechny ná­ klady. Moc jsem se tam toužil dostat, ale samozřejmě jsem na to neměl peníze. V té době jsem žil ve městě Molnlyck v rodině Telkkinensových. Byla neděle, den před začátkem školního vyučování. Brzy ráno jsem šel na procházku do blízkého lesa. Toužil jsem poprosit Pána, aby mi nějakým způsobem poslal peníze na biblickou školu. Uprostřed lesního ticha jsem na­ jednou uslyšel, jak nějaký hlas volá mé jméno: „Kaarlo, Kaarlo!“ Nejdříve jsem se nehýbal, ale pak jsem šel za hlasem vola­ jícího. Uviděl jsem inkerskou sestru, jak jde ke mně: „Šetřila -67-

jsem si peníze na zimní kabát, ale Pán mi ukázal, že mi starý ještě stačí. Řekl mi. .Rychle zanes ty peníze Kaarlovi! Potře­ buje je!“ Šla jsem dost brzy ráno z domu, abych se s tebou setkala, ale ty už jsi stačil odejít do lesa. Tak mi nezbylo nic jiného, než tě jít hledat.“ Podala mi obálku. Když jsem ji otevřel, bylo v ní přesně 150 korun. Částka, kterou jsem potřeboval na první měsíc biblického studia! „Nevím, na co ty peníze potřebuješ,“ řekla. „Zato já to vím velmi dobře,“ odpověděl jsem. „Zítra začí­ ná kurz, do kterého jsem se chtěl přihlásit. Teď jsem na něj dostal peníze - přesně tu částku, o kterou jsem prosil Pána. Děkuji ti, že jsi poslechla Jeho hlas!“

V BIBLICKÉ ŠKOLE Opět jsem měl příležitost děkovat Pánu za Jeho péči. Bib­ lický kurz byl však dvouměsíční. Když se první měsíc blížil ke konci, začal jsem pociťovat ve svém srdci obavy. Odkud bych mohl dostat peníze, abych zaplatil i druhý měsíc? Ne­ rad bych se dostal do dluhů! Ráno posledního dne toho měsíce jsem Pánu předložil rouno. Řekl jsem mu: Jestli mi ve své milosti dovolíš pokra­ čovat ve studiu i druhý měsíc, pak Tě prosím o konkrétní znamení - ať moji spolužáci zazpívají píseň, která začíná slo­ vy: ,Pane, vylej znovu svého Ducha...‘Bude to pro mne zna­ mením, že mi dovolíš pokračovat a že mi nějakým způsobem pošleš peníze i na druhý měsíc. Jestli tu píseň nebudou zpí­ vat, pak to pro mne bude znamením, že musím nastoupit do práce a kurz opustit.“

-68-

Shromáždění probíhalo jako obyčejně, ale moji píseň ne­ zpívali. Došel jsem k smutnému závěru: Co se dá dělat! Zítra si budu muset jít někam hledat práci. Lidé se už chystali rozejít, když jedna ze sester řekla: „Po­ slyšte, přátelé! Znáte píseň: ,Pane, vylej znovu svého Ducha._?“ A tu píseň zazpívali. Byla to nádherná odpověď na mou modlitbu a měl jsem dobrý důvod ke vzdávání díků, protože to byla přesně ta píseň, o kterou jsem Pána prosil. Později jsem za tou sestrou zašel a zeptal jsem sejí: „Co tě přimělo navrhnout tu píseň, když shromáždění už bylo ukon­ čeno?“ „Nevím. Během celého shromáždění jsem měla silné nut­ kání navrhnout tuto píseň, ale tvrdohlavě jsem odolávala. Řekla jsem Pánu: Já ji nenavrhnú! Vždyť ji ani neznám! A nepamatuji se, že by ji tady někdy zpívali!' Tak jsem od­ mlouvala do konce shromáždění, až mi Pán velmi důrazně řekl: Jestli tu píseň nenavrhneš, spácháš velký hřích!' Tak jsem nakonec musela poslechnout,“ řekla sestra. „Díky Pánu, že jsi ho poslechla!“ Šel jsem na poštu, protože jsem již věděl, že Pán má řeše­ ní mého problému ve svých rukou. Na poště jsem měl dopo­ ručený dopis, ve kterém bylo 200 korun. To mi umožnilo dokončit studium biblického kurzu. Biblická škola měla vynikající úroveň a byly v ní vyučová­ ny rozmanité předměty. Mnozí z učitelů byli starými veterá­ ny letničního hnutí. Byl tam i Paul Ongman, jehož jméno je dobře známo mezi švédskými věřícími. Také jeden anglický manželský pár měl vynikající vyučování. Bylo to velmi po­ třebné studium a bylo pro mne požehnáním. Potřeboval jsem studovat pro práci, která mne v budoucnu čekala. V kurzu

-69-

bylo mými spolužáky asi dvacet lidí, kteří se připravovali na různá misijní pole. Kurzy končily začátkem zimy. Ještě na konferenci v létě jsem se seznámil s pověstným biblickým učitelem Donaldem Gee, který byl mnohokrát ve Finsku na biblické škole Salem. Zeptal jsem se ho, zda by bylo možné, abych se dostal na biblickou školu do Anglie.„Uvidím, co pro vás mohu udělat. Zítra se znovu uvidíme, ano?“ Mám pocit, že po rozhovoru se mnou navštívil Lewi Petruse, protože když jsme se znovu setkali, jeho odpověď zněla: „Nemohu vám nijak pomoci. Chystáte se do Palestiny a tam misionáře nepotřebují.“ Třetí slepec, pomyslel jsem si. Není divu, že velké stromy vrhají velké stíny! Ani on neviděl potřebu misijní práce mezi Židy. Nezbylo mi nic jiného, než se obrátit o pomoc k Hospodinu: „Co mám dělat? Tak nebo tak se potřebuji do­ stat do Anglie, ale nemám ani peníze ani jinou možnost po­ kročit vpřed na této cestě.“

-70-

Cesta do Anglie se otvírá -j-ednoho říjnového dne roku 1946 jsem z Anglie dostal I zvláštní dopis. Odesílatelem byla Světová misijní spoleě*1 nost, známá pod zkratkou WEC, jejímž zakladatelem byl C. T. Studd. Ředitel této misie, N. P. Grubb psal: „Doslechli jsme se, že se pokoušíte dostat do Palestiny a máte v úmyslu tam misijně pracovat mezi Židy. Chtěli bychom vám pomoci a nabízíme vám bezplatné ubytování v našem londýnském misijním středisku. Přijeďte hned, jak se vám to bude hodit, vaše ubytování vás nebude stát ani penny.“ Tento dopis byl mocnou odpovědí na mé modlitby. Vzal jsem tento dopis s sebou na anglické velvyslanectví do Go­ teborgu a dostal jsem vízum do Anglie. Přátelé mi dali dost peněz, abych si mohl koupit lístek na loď do Anglie. Kdesi jsem zaslechl, že v Anglii je nedostatek kancelářských pomůcek - zápisníků aj. Tak jsem se zásobil ještě ve Švédsku. Dostal jsem od různých lidí spousty takových pomůcek. Chys­ tal jsem se nastoupit na loď ověšen různými balíčky všech možných rozměrů. Stejný švédský bratr, který mi již dříve

-71 -

poslal 200 korun, se se mnou před odjezdem znovu setkal. Když viděl tu spoustu balíčků, překvapeně se mne zeptal: „Ty nemáš žádný kufr?“ „Ne, takové věci se ve Finsku během války nevyráběly.“ „Takhle přece nemůžeš jet do Anglie! Tady blízko je jeden věřící bratr, který má obchod s koženou galanterií. Jdeme tam!“ Vybrali jsme ten nejlepší a nejelegantnější kufr, který v obchodě měli. K tomu jsem dostal ještě jeden, ten už vy­ hlížel všedněji, ale byl dostatečně velký. Rychle jsem za po­ moci jedné švédské sestry, která tam také byla, naskládal svůj majeteček do obou kufrů. Do toho hezčího kufru jsem uložil své šaty a nejcennější věci. Když už jsme byli s balením hoto­ vi, uslyšel jsem vnitřní hlas, který mi říkal: „Teď rychle vy­ měň obsah obou kufrů. Dej své knihy, poznámky a těžší věci do hezčího kufru a do toho obyčejného dej své šaty a vše, co je cennější.“ Sestra se překvapeně ptala: „Co se stalo? Proč se to musí měnit?“ „Nevím,“ odpověděl jsem. „Ale vím, že je lepší poslechnout!“ Na celnici jsem dostal otázku: „Máte švédskou měnu? Ne­ smí se vyvážet ze země.“ „No, podíváme se, kolik toho mám,“ odpověděl jsem. Pro­ hrabal jsem peněženku a našel dvě švédské koruny. ,Je to hodně?“ zeptal jsem se s úsměvem. Celníci na mne užasle zírali: Je to blázen, nebo lže?“ Od­ jížděl jsem ze země pouze s dvěma korunami. Když jsem přijel do Londýna, přišli ke mně dva nosiči a každý vzal jeden kufr. Je pravda, že oba kufry byly značně těžké. Každý z nich ode mne dostal po jedné švédské koru­ ně, a tak jsem zůstal bez peněz.

-72-

Dostal jsem se na londýnské nádraží „Victoria“ a neměl jsem u sebe ani penny. Již dříve jsem slyšel, že angličtí poli­ cisté jsou velmi přátelští, když se jich někdo zeptá na cestu nebo u nich hledá pomoc. Šel jsem tedy k nejblíže stojícímu policistovi a ukázal mu dopis, který jsem dostal z Londýna. Řekl jsem mu: „Promiňte, pane,“ a pokračoval jsem svou špat­ nou angličtinou, zda by mi mohl říci, kde najdu misijní cen­ trum, uvedené v dopise. Podíval se tázavě na mé dva kufry a řekl: Je to odsud nej­ méně deset mil. Příchozí jako vy s takovými zavazadly se tam nikdy nedostane. Lepší bude, když si pro vás přijedou.“ Pak tento milý policista zatelefonoval do kanceláře misij­ ního střediska a řekl jim, že jeden misijní kandidát čeká na nádraží a že by si pro něj měli přijet. Asi o hodinu později vyšel z východu metra muž, také asi misijní kandidát jako já, a zeptal se mne: Jste Charles (Kaarlo) z Finska?“ „Ano,“ odpověděl jsem. Podíval se na moje zavazadla a řekl: „Nemůžeme takové těžké kufry vézt metrem. Pošleme je vlakem.“ „Dobře, vy to tady lépe znáte,“ odpověděl jsem a tak jsme to i udělali. Příštího rána můj „obyčejný“ kufr dorazil, a ten hezčí ukrad­ li. Co by se stalo, kdybych neposlechl vnitřní hlas v Goteborgu? V té době byl nedostatek šatstva a v cizí zemi bych na nákup oblečení talony nedostal. Děkoval jsem Pánu, že jsem měl dost rozumu, abych byl poslušný i v maličkostech. Příštího dne jsem dostal z nádraží vyrozumění, že i můj „hezký“ kufr se našel, násilně otevřený. Žádali mne, abych se podíval, co chybí. V kufru byly anglické a finské knihy, poznámkové sešity a další těžké věci. Zloděj musel být velmi zklamán, když na­

-73-

šel obsah kufru, který se mu k ničemu nehodil. Dopravní společnost mne požádala, abych jim vystavil účet za poško­ zené zámky a cokoliv, co chybí. Dostal jsem za to zaplaceno.

JAKO ŠKRABAČ BRAMBOR Můj život v misijním středisku začal příjemně. Vedení stře­ diska mi vysvětlilo: Jak jsme vám slíbili, vseje u nás bezplatné. Jediné, co od studentů požadujeme, je, aby pomáhali v hospodářství. Teď už je však veškerá mužská práce rozdělená. Jestli vám to ne­ bude vadit, mohl byste pomoci ženám v kuchyni. Potřebují někoho, kdo by škrabal brambory.“ „To se člověk může snadno naučit,“ odpověděl jsem a šel jsem do kuchyně. Angličané jsou zvláštní tím, že nikdy nevaří neoloupané brambory. Dokonce i tehdy, když brambor není dost, vždy je oloupou před vařením. Na WEC škole bylo padesát až šede­ sát lidí. Trvalo několik hodin, než bylo pro tento počet lidí oloupáno dostatečné množství brambor. Za nějakou dobu jsem dostal dalšího pomocníka. Dělil jsem se o svou práci loupání brambor s misijním adeptem ze Švý­ carska. Jmenoval se Henry. Dlouho se loupáním brambor nezabýval. Jednoduše sedl, napsal dopis do Švýcarska a za­ nedlouho jsme na loupání brambor dostali stroj. Tak jsme oba povýšili, stali jsme se „mechaniky“ a po zbytek našeho setrvání zde vykonával naši práci stroj. Život v misijní škole WEC se ukázal ve všech směrech pro­ spěšným a poučným. Usilovně jsme studovali a něco jsme se rozhodně naučili. Seznámili jsme se s podmínkami misijní práce po celém světě a hodně jsme se modlili za misii ve

-74-

všech částech světa. Sami jsme byli připraveni jít tam, kde nám Pán otevře dveře. Henry byl mým spolubydlícím. Jednou se se mnou začal bavit: „Poslyš, Charlesi. Moc se mi líbí Agnes, ta, co pracuje v kuchyni. Co myslíš? Mám ji požádat, aby si mne vzala?“ „To je velmi vážné a citlivé téma,“ řekl jsem. „Pojďme to předložit Pánu. Pak se zařiď podle toho, jak tě Pán povede.“ Spolu jsme se za celou záležitost modlili. Henry obdržel jistotu, že je to Boží vůle pro něho a kdo ví, možná mu něco naznačila i Agnes. Výsledkem bylo, že se odvážil vyznat jí svou lásku. Tak se mezi námi objevil snoubenecký pár. Za nějakou dobu se vzali, a když Henry obdržel povolání do Indonésie, Agnes byla připravena následovat svého manžela a sdílet s ním ra­ dosti i starosti na misijním poli. „To je strašné,“ říkali někteří, když slyšeli zprávy z Indoné­ sie. „Tamní lidé jsou tak znechuceni bělochy, že se odtamtud nevrátíte živí. Hnutí odporu tam stále sílí a válka je nevy­ hnutelná. Jsou tam dokonce kanibalové. Přátelé drazí, ani se nesnažte se tam dostat! Na tomto světě jsou ještě mnohá jiná misijní pole...“ Henry a Agnes však do Indonésie přece jen vyjeli. Bylo to ve stejné době, kdy jsem odjížděl do Palestiny. Pracovali na své vinici trpělivě den za dnem. Skutečně tam, jak bylo před­ pokládáno, vypukla válka a povstání. Indonésie přestala být holandskou kolonií. Stala se nezávislou zemí a nyní je prav­ děpodobně pátou největší zemí na světě, s počtem obyvatel­ stva 130 milionů. Většina z nich jsou muslimové. Po celé zemi se šířila anarchie, Bůh však poslal mocné pro­ buzení, které vše změnilo. Henry a Agnes byli průkopníky

-75-

misijní práce v této zemi a mohli se radovat z mocných skut­ ků Božích, které se děly v Indonésii během probuzení - a které se stále dějí, protože probuzení i nadále pokračuje.

PŘEKVAPENÍ Když jsem byl v Londýně, potřeboval jsem nutně psací stroj. Po válce však bylo velmi obtížné jakýkoliv psací stroj vůbec sehnat. Prodávaly se dokonce i poškozené a staré psací stro­ je, ale ani těch nebyl dostatek. Málokdy bylo dokonce možno i jen zahlédnout slušný stroj. Když jsme s jedním anglickým bratrem četli Bibli, prochá­ zeli jsme spolu oddíl: „Shodnou-li se dva z vás na zemi v jakékoli věci, o níž požádají, stane se jim od mého Otce, kterýje v nebesích.“ Pak jsem se ho zeptal: „Věříš, že je to pravda?“ Samozřejmě, že je to pravda, když je to napsáno v Bibli,“ odpověděl. „Tak se podívej. Potřebuji psací stroj. Souhlasil bys s tím, že se ke mně připojíš v prosbě, aby mi Pán dal psací stroj a poslal mi ho sem do Anglie?“ Tak jsme se na tom před Pánem shodli. Pak jsem na celou věc zapomněl. Později jsem dostal od Sanfrida Mattsona dopis, v němž mi oznamoval, že spolu se svou ženou přije­ dou do Londýna. Šel jsem jim naproti na nádraží. Vlekl s sebou velkou krabici, a ještě než jsme se stačili pořádně pozdravit, volal: „Podívej, Kaarlo! Pán ti posílá psací stroj. Je v téhle bedně!“ Bylo to měsíc poté, co jsme se spolu s anglickým bratrem modlili, aby mi Pán poslal do Londýna psací stroj. „Jeden z tvých přátel ti to posílá z misijního domu v Larsmo, tak jsme to vzali s sebou.“

-76-

Připevnil jsem na psací stroj malý lístek, na němž bylo na­ psáno: „Dar od Boha. Má být používán pro Boží dílo.“ Později jsem dostal nový a lepší psací stroj, a tak jsem sta­ rý stroj dal jednomu židovskému invalidovi, který byl křesťa­ nem. Dodnes ho pravděpodobně v Eilatu používá.

Jednou mi přišli říci: „Poslyš, Charlesi! V Palestině je v současné době kritická situace. Vypadá to, že tam brzy vy­ pukne válka. Teď by ses tam vůbec neměl pokoušet se dostat. Zůstaň tady a počkej, až se situace vyjasní.“ Mezitím jsem se dozvěděl o nových možnostech. „Teď, Charlesi, máš jedinečnou příležitost! Anglická národní roz­ hlasová stanice BBC hledá finského reportéra, někoho, kdo by byl schopen překládat anglické zprávy do finštiny. Zatím budou začínat s deseti až patnáctiminutovým programem ve finštině, který bude vysílán třikrát týdně. Nabízí se ti vyni­ kající šance! Už dlouho hledají vhodného člověka.“ V Anglii v letech 1946 - 1947 žilo velmi málo Finů. Ti, kteří přišli s nabídkou, mi řekli: „Známe se s ředitelem vysílání BBC, můžeš tu práci dostat! A brzy všichni obyvatelé Finska uslyší tvůj hlas, ti, kteří tě znají, i ti, kteří tě neznají!“ Odpověděl jsem jim: „Podívejte, řeknu vám, co si myslím o tomto návrhu. Není to nic jiného než výhybka, kterou na­ stražil ďábel. A já nehodlám odbočit na jinou kolej! Pán mne nikdy nepovolal, abych četl příležitostně zkreslené zprávy, vypracované lidmi z BBC. Musím se dostat do Palestiny, je to jasné? Slíbil jsem Pánu, že tam půjdu, bez ohledu na situ­ aci, ať je válka nebo mír, tak musím jít vpřed tímto směrem.“ Šel jsem za pokladníkem misie. V té době jím byl plukov­ ník Mandro, zeť C.T. Studda, zakladatele misie. Řekl jsem mu o svých záměrech.

- 77 -

Jaké vízum potřebujete?“ zeptal se mne. „Potřebuji vízum pro stálý pobyt, celoživotní přistěhovalecké vízum do Palestiny pro sebe, svou ženu a celou svou rodinu. Mám do této země celoživotní povolání a slíbil jsem Pánu, že ho poslechnu.“ „Dobře! Napište mi seznam všech členů své rodiny a jejich data narození,“ odpověděl plukovník. „Generální guvernér Palestiny je jedním z mých bývalých důstojnických přátel. Napíšu mu o vaší situaci. Uvidíme, jakou od něho dostane­ me odpověď.“ Za měsíc si mne plukovník zavolal do kancelá­ ře a řekl: „Podívejte, Charlesi! Dostali jsme guvernérovu od­ pověď.“ Ukázal mi úřední dopis a začal jej číst: „Na váš dotaz a na doporučení potvrzujeme, že udělu­ jeme finskému misionáři Kaarlo Olavi Syvantovi a celé jeho rodině stálé, doživotní přistěhovalecké vízum do Palestiny.“ V dolní části dopisu byly podpisy a razítka. To byla mocná odpověď na mou modlitbu.

ŠICÍ POTŘEBY Ještě bych se rád zmínil o jedné veselé události, která se stala během mého pobytu v Londýně. Anna-Liisa a Sanfried Mattson byli před svým odjezdem do Etiopie v Londýně. Jednou jsme byli všichni pozváni na oběd k jedné věřící sestře. Toho rána jsme byli na shromáž­ dění v baptistickém sboru. Když jsem si doma dával do pořádku své šaty, všiml jsem si, že jeden knoflíček drží jen na vlásku. Vyrobil jsem tzv. „líný chlapský steh“. Vzal jsem jehlu s nití a knoflíček přišil. Teď knoflíček pevně držel a v jehle mi zůstal ještě pořádně

-78-

dlouhý kus nitě. Už jsem se chystal jehlu s nití uklidit. Vždyť muži většinou takové věci s sebou nenosí. Najednou jsem však uslyšel vnitřní hlas. Jasně jsem slyšel, jak Pán říká: „Tu jehlu s nití neuklízej! Vezmi ji s sebou!“ Asi jsem se zbláznil, pomyslel jsem si. Co bych asi tak měl dělat s jehlou a nití? Knoflík se určitě znovu neutrhne! A ostatní také ne, vždyťjsemje právě všechny zkontroloval! Vzal jsem jehlu a zapíchl jsem ji do závěsu na okně. Což­ pak to není místo, kde pečlivé hospodyňky nechávají jehlu pro případ nouze? A najednou jsem strnul, když jsem znovu slyšel Pánův hlas: „To nejsi schopen mne poslechnout ani v malých věcech?“ „Poslechnu Tě, Pane. Odpusť!“ A znovu jsem vzal jehlu do ruky a pečlivě jsem ji i s nití zapíchl do kusu papíru, který jsem uložil do malé kapsičky v mé peněžence. Pak jsem teprve ucítil „pokoj v srdci“. V neděli jsme se všichni setkali v baptistickém sboru. AnnaLiisa seděla mezi mnou a Sanfridem. Měla na sobě černé vycházkové šaty a k tomu černé punčochy. Její punčocha se při odchodu ze shromáždění zachytila o cosi na dolním kon­ ci lavice a ozval se zvuk párající se látky. Pod kolenem se objevila díra a skrze ni byla vidět holá kůže nohy. Anna-Liisa s nešťastným výrazem začala hledat ve své ka­ belce, avšak po chvíli zašeptala: „To je hrůza! Nemám s se­ bou jehlu s černou nití.“ Otočila se ke mně a řekla: „Poslyš, Kaarlo! Skutečně bych byla Bohu vděčná, kdybych teď mohla mít jehlu s kouskem černé nitě! Podívej, co se mi stalo - jak teď můžeme jít na oběd? Každý si toho všimne, a kromě toho je neděle. Kde teď seženu jehlu s nití?“

-79-

„Tady máš jehlu s černou nití!“ odpověděl jsem a poněkud zdráhavé jsem ze své peněženky vytáhl šicí náčiní, které jsem tam předtím tak neochotně uložil. „Teď můžeš děkovat Pánu, jak jsi před minutou slíbila!“ řekl jsem jí se smíchem. AnnaLiisa se na chvíli sehnula mezi kostelními lavicemi a rychle díru zašila. Byla mi nesmírně vděčná, že jsem jí pomohl z této šlamastyky. Co si pamatuji, bylo to poprvé a naposled v mém životě, co jsem s sebou vzal na duchovní setkání jehlu s nití! Často jsem přemýšlel o „londýnském“ období svého živo­ ta. Dříve jsem litoval, že Donald Gee neměl snahu mi pomo­ ci dostat se na jeho vlastní biblickou školu. Byl jsem tím ve­ lice rozčarován, ale později jsem musel přiznat, že to bylo zvláštní Boží vedení. Kdyby mne tam přijali, nikdy by nebyli schopni mi zajistit trvalé vízum do Palestiny. Bůh řídil mé kroky podle svých „vyšších“ záměrů. Skrze dobrého přítele guvernéra Palestiny jsem dostal doživotní vízum. Bůh mne vedl tou cestou, o které věděl, že jí mohu projít dál. Bible nás ujišťuje: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povolám podle jeho rozhodnutí.“ (Říma­ nům 8,28). To platí také o cestách, kterými mne vedl Hospo­ din. Jeho cesty i vedení jsou nevyzpytatelné!

- 80 -

Odjíždím eustále jsem byl bez peněz. Na lístek do Palestiny jsem však peníze potřeboval. Řekl jsem o tomto pro­ blému Pánu, ačkoliv On to samozřejmě věděl ještě předtím, než jsem Mu to předložil. Prosil jsem Ho o pomoc, abych se mohl pohnout dopředu. Potřeboval jsem peníze. Ve Švédsku jsou vydavatelství a tiskárna „Evangeliipress“, založené Floretiem Hallzonem. Byl to zapálený křesťan a byl velmi nakloněn misijní práci mezi Židy. Vydával časopis Pří­ tel rodiny, který byl dobře známý také ve Finsku. V současné době v jeho práci pokračují jeho synové. Hallzon přijel do Londýna na návštěvu a já jsem mu týden dělal průvodce. Teď už jsem se dokázal v Londýně orientovat dobře, vždyť jsem zde byl již osm měsíců. Když jsme se louči­ li, Hallzon řekl: „Takže vy jste dostal vízum do Palestiny, že? Vytiskli jsme evangelia pro organizaci „Scripture Gift Missi­ on“, ale oni nemají možnost nám převést peníze, aby ten tisk zaplatili, protože to zdejší zákony neumožňují. A vy potře­ bujete peníze, abyste se mohl dostat do Palestiny. Uděláme

N

-81 -

to tak, že vám daruji sumu, kterou mi dluží. Pojďte, zajdeme tam teď hned!“ Scripture Gift Mission mi dala něco mezi sedmdesáti až osmdesáti librami, které dlužili Evangeliipressu. „Zde jsou peníze na vaši cestu do Palestiny,“ řekl Hallzon s úsměvem. A tak jsme se rozloučili. Byla to úžasná odpověď na mé mod­ litby.

PŘEKÁŽKY NA CESTĚ Šel jsem do cestovní kanceláře, abych si vyřídil lístek do Palestiny. „To není možné! Vláda vykoupila všechny lodní lístky na přepravu pasažérů pro dopravu svých vojáků a eva­ kuovaných osob na dva roky dopředu. Co nevidět vypukne válka a angličtí občané jsou z Palestiny dopravováni domů. Do Palestiny jsou zase posíláni vojáci, aby je nahradili. Je to nemožné!“ Vypadalo to, že je všem mým plánům konec. Když jsem vyšel z cestovní kanceláře na ulici, řekl jsem: „Pane! Co mám dělat, když mi říkají, že se na loď není možné dostat?! Pane,“ pokračoval jsem, „dal jsi mi vízum i peníze na cestu. Teď mi, prosím, dej moudrost, co mám dělat dál. To je zase určitě satanovo dílo. Nechce, abych do Palestiny odjel.“ Pán odpověděl: „Egypt také kontrolují Angličané. Lodi odtamtud proplouvají Suezským kanálem na cestu do Indie. Brzy bude odsud odplouvat loď do Indie. Jdi zpět do cestov­ ní kanceláře a požádej o lístek na loď, která pluje do Indie.“ Šel jsem zpět do té samé cestovní kanceláře a zeptal se: „Neodplouvá odtud teď někdy loď do Indie?“ „Ano, souhlasí! Do týdne odsud odplouvá prvotřídní zao­ ceánský parník do Indie. Jmenuje se Ascania.“ Jsou již všechna lůžka na lodi zadána?“ zeptal jsem se.

-82-

„Vůbec ne, je zde dost místa pro kohokoliv, kdo by měl zájem,“ odpověděl pracovník společnosti. „Dobře! Rezervujte mi, prosím, jedno místo do Port Saidu.“ Zaplatil jsem za lístek. Stál čtyřicet liber. Zavolal jsem na egyptské velvyslanectví a požádal jsem o průjezdní vízum přes Egypt do Palestiny. „Ano, samozřejmě, to nebude žádný problém. Za deset minut to bude hotové. Přijďte si sem krátce před odjezdem,“ zněla odpověď z velvyslanectví. Zdálo se, že je vše v pořádku. Měl jsem však odjet z Londýna vlakem do Liverpoolu, protože loď odjížděla z tohoto přísta­ vu. Dvě hodiny před odjezdem vlaku z Londýna jsem šel na egyptské velvyslanectví, ukázal jsem jim svůj pas a řekl: „Při­ šel jsem si pro průjezdní vízum přes Egypt do Palestiny. Již jsem s vámi o této záležitosti hovořil telefonicky.“ Úředníci se na mne nazlobeně podívali a muž, který ode mne bral můj cestovní pas, se choval vyloženě hrubě. Sotva se do něj podíval a hodil mi ho zpět do okénka takovým způsobem, že pas spadl na zem. Vypadalo to, jako kdyby se na mne za okénkem díval sám ďábel. „Nevydáváme žádná průjezdní víza! Ani nevíme, kdo vám mohl něco takového telefonicky slíbit. Přes Egypt se nikdy do Palestiny nedostanete. Vyberte si jinou cestu.“ Zvedl jsem pas z podlahy a přemýšlel, co mám teď udělat. Pán mi dal vízum, peníze na cestu a zajistil místo na lodi. Ďábel sám, nepřítel mé duše, se nyní pokouší překazit mou cestu. Bible říká: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás.“ Nic jiného mi teď nepomůže, než se postavit do protiútoku. S pasem v ruce jsem se vrátil k okénku a řekl jsem: „Chci se okamžitě setkat se samým generálním konzulem.“ Když přišel, řekl jsem: „Čeho chcete dosáhnout tím, že mi odmítá­

-83-

te vydat průjezdní vízum do Egypta? Slíbili jste mi to, ale tito muži mi je nechtějí vydat. Můj vlak za dvě hodiny odjíž­ dí, a pokud mé vízum a rezervace na lodi propadnou, pone­ sete důsledky. Nepřijmu ani slovo ústního vysvětlení. Chci, abyste mi důvod, proč jste mi neposkytli vízum, předali v písemné formě, s úředním razítkem a podpisy. Vypukla snad válka mezi Finskem a Egyptem, že jako finský občan nemo­ hu dostat průjezdní vízum? Pokud mi písemné vysvětlení odepřete, půjdu přímo na finské velvyslanectví a budu vyža­ dovat vysvětlení od vás jejich prostřednictvím.“ Konzulův obličej zvážněl a řekl: „Počkejte chvilku!“ Hovo­ řil tiše s dalšími muži, pak se ke mně obrátil a řekl: „Promiň­ te, pane. Stal se tady nějaký omyl. Pojďte, prosím, do mé kan­ celáře.“ Úslužně mi otevřel dveře, nabídl mi židli a zeptal se: „Kde je váš pas?“ Bez další diskuse tam poznamenal potřebné údaje, orazít­ koval je a řekl: „Tady to máte. Přeji vám šťastnou cestu.“ Stále ještě tento pas mám. V Port Saidu je misie, která tam byla před mnoha lety zalo­ žena švédsky hovořícími Finy. Poslal jsem z paluby lodi tele­ gram, ve kterém jsem jim podal zprávu o svém příjezdu a požádal jsem, aby mi někdo přišel naproti. Slyšel jsem o tom městě vyprávět hrůzostrašné příběhy, podle kterých zloději okrádají nově přibyvší turisty již přímo v přístavu. Když jsme se blížili k přístavu, dostal jsem z misie vzkaz. Najali člověka, který se se mnou měl v přístavu setkat. Když jsem vystoupil v Port Saidu na břeh, čekal mne tam Afričan tak obrovského vzrůstu, s jakým jsem se v životě nesetkal. Tento obr hravě pobral všechna má zavazadla. Chystal jsem

-84-

se zůstat v Palestině navždy, a proto jsem si s sebou vezl hromadu věcí. Přístav se hemžil lidmi. Mnoho nosičů by rádo neslo má zavazadla, ale zdálo se, že všichni mají před mým obrem re­ spekt, a tak odehnal všechny, kteří tam neměli co dělat. Čer­ noch se mne zeptal lámanou angličtinou: „Napočítal jsem dvanáct kusů zavazadel. Je to všechno?“ „Ano,“ odpověděl jsem. Muž našel taxi, naložil do něj mé věci a odjeli jsme do finské misie, kde jsem zůstal přes noc. Příštího dne jsem pokračoval v cestě. Můj obr tam byl znovu, aby mi pomohl. V Londýně jsem si již dříve koupil jízdenku na vlak z Kantary do Lyddy a dalšího dne, v červenci 1947, jsem dosáhl cíle cesty, zaslíbené země. Od té doby uběhlo již čtyřicet let.

CÍL MÉ CESTY, ZASLÍBENÁ ZEMĚ Po příjezdu do země jsem se spojil s jednou americkou misijní skupinou (Bible Evangelistic Mission). Pracovala v ní stará misionářka, slečna Raedfordová. Byla průkopnicí této práce v Jeruzalémě. Ubytoval jsem se u ní. Jeruzalém byl v té době rozdělen do bezpečnostních zón. Na jejich hranicích hlídkovali angličtí vojáci. Když jsem chtěl zajít do křesťanského knihkupectví, abych si koupil některé části Bible, nebylo mi umožněno do patřič­ né zóny vstoupit. Pro vstup z jedné zóny do druhé bylo po­ třebné mít zvláštní povolení. Protože mám v povaze postavit se do boje, pokud jde o Pánovy věci, napsal jsem dopis vojenskému veliteli Jeruza­ léma. Vysvětlil jsem mu, že jsem dostal doživotní vízum jako křesťanský misionář v Palestině. Byl jsem velmi překvapen, když mi bylo znemožněno dostat se do křesťanského knih­

-85-

kupectví. Požadoval jsem povolení, které by mi umožňovalo se volně podle libosti pohybovat ve všech jeruzalémských zónách. Dostal jsem jako odpověď přátelský dopis, kde jsem byl požádán o zaslání tří vlastních fotografií. Záležitost bude kladně vyřízena. Uplynul celý týden, než jsem dostal další dopis. Obsahoval povolení, které mne opravňovalo k volnému pohybu ve všech bezpečnostních zónách v Jeruzalémě. Řekl jsem o svém povolení švédské misionářce Hildě An­ dersenové a ukázal jsem jí ho. Byla velmi překvapena, že jsem je dostal. „Vy Finové skutečně víte, jak si všechno zařídit! Nikdy v životě jsem takové povolení neviděla, natož aby mne napadlo, že bych o něco takového mohla sama požádat!“

MÚJ PŘÍJEZD DO GALILEJE O něco později mne Pán vedl do severní části Palestiny, do Galileje. Ve městě Safed měla skotská misie nádhernou bu­ dovu, která však byla dlouhou dobu prázdná. Doslechl jsem se, že by rádi některé místnosti pronajali, a protože jsem měl v úmyslu přestěhovat celou svou rodinu, zajel jsem se tam podívat. V tomtéž domě již bydlel mesiánský Žid Glazer s rodinou. Byl šťastný, že se k němu připojí další člověk jako spolupra­ covník. Tak jsem si od skotské misie pronajal dvě místnosti a kuchyň. Naplánoval jsem, že se celá naše rodina přestěhuje před Vánocemi roku 1947. Safed je nádherné město. Rozkládá se na vysoké hoře, ze které je nádherný rozhled na všechny strany, až k samému Genezaretskému jezeru.

-86-

ZALOŽENÍ STÁTU IZRAEL Tyto mé dobře promyšlené plány se však neuskutečnily, protože Boží „hodiny“, týkající se Židů, které se na dva tisíce let zastavily, a znovu rozběhly v Ježíšově době, byly najed­ nou slyšet do celého světa, protože Jejich zvon začal znovu bít“. Starší lidé si patrně budou pamatovat, kdy se v OSN projednávala otázka rozdělení Palestiny. Bylo to 29. listopa­ du 1947. Židé dostali povolení založit si v Palestině svůj stát. Toto rozhodnutí bylo skutečným zázrakem už jen proto, že se na něm shodly jak Spojené státy, tak i Sovětský svaz. Během následující noci bylo po celém Safedu možno sly­ šet velký hluk. Protože jsem chtěl zjistit, co se děje, vyšel jsem na ulici. Přiběhla ke mně mladá dívka a s úsměvem mi na klopu připíchla lístek s textem v hebrejštině. Byla na něm napsána slova z proroka Izajáše: „Potěšte, potěšte můj lid, praví váš Bůh. Mluvte k srdci Je­ ruzaléma, provolejte k němu: Čas jeho služby se naplnil, od­ pykal si své provinění. Vždyť z Hospodinovy ruky přijal dvoj­ násobně za všechny své hříchy.“ Izajáš 40,1 - 2 „Nakonec nám přece jen povolili založit si svůj vlastní stát!“ volala radostně dívka. „A patří do něj dokonce i Safed, Tiberias i celá Galilea!“ V Safedu žilo kolem 12 500 až 13 000 Arabů a méně než 4 000 Židů. Arabové byli na nejvyšší míru pobouřeni tím, že budou spadat pod židovskou vládu v nově vznikajícím ži­ dovském státě. Okamžitě vzplanula válka. Protože jsem se připravoval na příjezd své rodiny, nakou­ pil jsem různé potraviny: sušené datle, mouku, olej a všech­ no možné, co by mohlo být třeba, protože jsem věděl, že díky válce se zásobování potravinami zastaví. Olivový olej jsem

-87-

šel nakoupit k arabskému obchodníkovi. „Vy nejste Žid, že?“ zeptal se mne majitel obchodu přímo. „Ne, to je patrné i na mém nose,“ řekl jsem. „Tak jste snad příbuzný nějakého Žida?“ „Nejsem příbuzný Židů, ale vy jste dětmi stejného praotce. Vy i ti druzí se chlubíte tím, že vaším praotcem je Abraham. My jsme přijeli z daleké ciziny, abychom se snažili o dosaže­ ní míru mezi vámi, protože vy se chystáte jedni druhé zabí­ jet.“ Mohl jsem nakoupit olej a měl jsem teď po ruce dostateč­ né zásoby. Již brzy jsem očekával příjezd své rodiny. Zásoby potravin budou dostačující přinejmenším pro začátek. Ať už bude válka nebo mír, zůstanu tady a budu čekat na příjezd svých drahých. Situace se však stávala stále hrozivější. Jednou mi Bůh řekl: „Poslyš, budeš muset toto místo opustit.“ „Ale proč?“ ptal jsem se překvapeně. „Přišel jsem sem na Tvůj příkaz, a ať se tady stane cokoliv, Ty jsi má pomoc i útočiště. Ne, odsud nikam nepojedu!“ Tak jsem zůstal, ale tato nevyřešená otázka mne trápila. Cítil jsem, že mezi mnou a Pánem není něco v pořádku. Na­ konec jsem Pánu řekl: „Dobře, poslechnu, ale jedině tehdy, když mi dáš konkrétní odpověď. Ukaž mi takové místo v Bibli, které mi jasně a pravdivě ukáže, jak mám postupovat.“ Modlil jsem se, poté jsem namátkou otevřel Bibli a překva­ peně jsem četl verše, na kterých se zastavil můj prst: „Nuže, lide můj, již vejdi do svých komnat a zavři za sebou dveře. Skryj se na chviličku, dokud hrozný hněv se nepřežene.“ Izajáš 26,20.

-88-

UPROSTŘED VÁLKY V té chvíli jsem pochopil, že musím odjet. Když jsem se připravoval k odjezdu, jeden Žid mi řekl: „Nikdy nestřílíme na civilní autobusy. Arabové však na naše civilní autobusy střílejí. Vy nejste Žid, a tak pro vás bude bezpečnější cestovat arabským autobusem.“ Tak jsem jel arabským autobusem do Tiberiady. Tam jsem se šel do jedné restaurace najíst. Její arabský majitel byl neo­ byčejně rozčílený. Když zjistil, že nejsem Žid, přišel si ke mně vylít svůj hněv. „To je hrozné, že je zakládán Izraelský stát, a dokonce i naše Tíberiada k němu bude připojena! Pama­ tujte si má slova, povraždíme všechny Židy v našem městě, až bude jezero Genezaretské rudé jejich krví! Ani jediný Žid nebude žít v tomhle městě.“ Musel jsem jet dále, do Jeruzaléma. Přímé spojení v té době neexistovalo, ale jeden autobus se chystal jet do Jaffy. Dostal jsem se do něj. Po příjezdu do Jaffy jsme mohli vidět, že vál­ ka mezi Jaffou a Tel Avivem je již v plném proudu. Později jsem se dozvěděl od některých křesťanských zdra­ votních sester, které dobře rozuměly arabsky, jak určití arab­ ští vůdci vjaffě dělali plány do budoucna. Stalo se, že tyto dvě sestry, jdouce po telavivské ulici, zaslechly rozhovor dvou Arabů: „Poslyš, až dobudeme Tel Aviv, zaberu si toto obchodní centrum a ty si můžeš zabrat to naproti. Muže pobijeme a ženy si rozdělíme mezi sebe.“ Tak zněl jejich rozhovor. Takové věci plánovali jaffští Arabové proti Židům v Tel Avivu. Tato města se nacházejí blízko sebe. Když jsem přijel do Jaffy arabským autobusem, boje už vypukly plnou silou. Kulomety štěkaly a mezi těmito dvěma městy planuly po­ žáry.

-89-

Byl jsem v autobuse jediný cizinec, a když jsme dojeli do cíle, přišel ke mně jeden Arab a řekl: „Mohu vidět váš pas?“ Ukázal jsem mu ho, a když si tam přečetl „Suomi - Finland“, šťastně se usmál. „Výborně! Vy jste náš přítel! Jak vidí­ te, je to tady trochu nepokojné. Kam máte namířeno?“ „Potřebuji se dostat do Jeruzaléma,“ odpověděl jsem. „Dnes večer už tam žádný autobus nejede, ale támhle je dobrý hotel. Půjdu tam s vámi.“ Vzal má zavazadla a nesl je. Když jsme přišli do haly hote­ lu, řekl: „To je můj dobrý přítel, pán z Finska. Dejte mu pěk­ ný pokoj, aby si mohl dobře odpočinout.“ Odvedli mne do určitého pokoje. Stejný muž přišel o chví­ li později, aby se podíval, jaký pokoj mi přidělili. Okna smě­ řovala do ulice. „Proč vám dali takovýto pokoj? Může se stát, že oknem proletí nějaká střela až do pokoje. Takhle to nenechám!“ Šel zpět do recepce a řekl: „Finovi nemůžete dát takovýhle po­ koj! Příjemný pokoj musí být bezpečný! Dejte mu nějaký v zadním křídle, aby se mohl pokojně vyspat!“ Provedli mne vnitřním dvorem, na jehož konci jsem do­ stal pokoj. Poprosil jsem Pána, aby mne vedl v další cestě a ulehl jsem ke spánku, ačkoliv zvenčí bylo slyšet kulomet­ nou palbu a hluk vzdáleného boje. Po dobrém nočním odpočinku jsem vstal a našel jsem arab­ ský autobus, který jel do Jeruzaléma. Když jsem se dostal do města, šel jsem přímo do stejné americké misie, kterou jsem vyhledal, když jsem do tohoto města přijel poprvé. Pán mi řekl: „Musíš se tam vrátit!“ Znovu jsem se setkal se slečnou Raedfordovou. Byla ne­ mocná a měla horečku. „Dobře, že jste přišel,“ řekla mi. „Do­

-90-

stala jsem se do nesnází. Můžete se postarat o shromáždění, které se tady má zítra konat? Já toho jednoduše nejsem schop­ ná.“ „Tak ho zrušíme,“ navrhl jsem. Já přece nemohu vést vaše shromáždění, nevím, na jaký druh kázání jste zvyklí, ani jak vaše shromáždění probíhá!“ „Žádné zvláštní ceremonie nepotřebujeme! Kažte Slovo Boží. To je vše, co je třeba. Bude tam přítomno několik mlad­ ších bratří. Pomohou vám. Shromáždění se musí konat, pro­ tože Pán teď poslal pastora, právě ve vhodný čas.“ S velkým strachem a třesením jsem vedl shromáždění v americké misii. Vysvětlil jsem všem, že slečna Raedfordová je nemocná a že ji zastupuji. „Budeme číst Slovo Boží, modlit se a zpívat.“ Poté jsem hovořil o tom, co mi Pán položil na srdce, že mám říci. A tak jsme strávili večer. Toho večera mi kdosi řekl o finské misio­ nářce Elně Stenius, která bydlela v Betlémě. Jistě se s ní budete chtít setkat.“ „Samozřejmě! S radostí! V cizí zemi je příslušník stejné vlasti jako váš příbuzný. A navíc má velký význam, že jsme věřící a Bůh je naším Otcem!“ Dostal jsem tedy její adresu a rozhodl se, že se s ní setkám hned v pondělí ráno. Začínalo období dešťů, a tak jsem se rozhodl, že si poří­ dím decentní klobouk. Šel jsem do židovského obchodu a koupil jsem si takový klobouk, který mi dobře seděl. Kdy­ bych jen věděl, jaké potíže jsem si právě způsobil! Neuvědo­ mil jsem si, že se ortodoxní Židé poznají právě podle plstě­ ných černých klobouků. Dal jsem si ho na hlavu a vyrazil jsem do Betléma.

-91 -

V NEBEZPEČÍ ŽIVOTA Betlémští Arabové jsou většinou křesťané a celkem míru­ milovní lidé. Našel jsem dům, kde bydlela Elna Stenius. Sr­ dečně mne přijala. Vysvětlil jsem jí, jak ke mně Bůh mluvil a jak mne povolal do Palestiny mezi Židy. „Díky Bohu!“ řekla. Já tady pracuji již přes třicet let. Nyní Pán posílá na tuto žeň mladší. Cítím, že se má každodenní práce zde blíží ke konci. Brzy již skončí.“ Měl jsem pocit, že mi ta stará služebnice Páně doslova pře­ dává štafetový kolík, abych pokračoval ve zvěstování evange­ lia izraelskému národu. A skutečně tomu tak bylo, protože za několik měsíců po našem setkání odešla Elna Stenius domů ke svému Pánu. Poskytla mi mnoho rad, které byly pro mou budoucí práci velmi užitečné. Vyprávěla mi o jedné velmi neobvyklé přího­ dě. V roce 1928 bylo v Jeruzalémě silné zemětřesení, po němž angličtí geologové začali zkoumat jeho následky na Olivet­ skou horu. Výsledky průzkumu ukázaly, že celá oblast je vel­ mi nebezpečná a že se zemětřesení může kdykoliv opakovat. Na základě této zprávy anglická vláda v Jeruzalémě nepo­ volila jedinou stavbu na Olivetské hoře. Všem, kteří žádali o povolení stavby, bylo řečeno, že i stavby, které na tom mís­ tě již stojí, se mohou kdykoliv zřítit. Když jsem to slyšel, vzpomněl jsem si na proroctví na toto téma. Prorok Zacharjáš hovoří o druhém příchodu Pána Je­ žíše na zemi. (Zacharjáš 14). Pak budou Židé pronásledová­ ni. Národy, které je mají v nenávisti, napadnou Jeruzalém, budou rabovat a ničit. V předcházející kapitole prorok hovoří o velkém pronásle­ dování židovského národa, které povede k následující situaci:

-92-

„Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v ‘Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naří­ ká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným. V onen den se bude v Jeruza­ lémě rozléhat nářek...“ Zach 12,10,1 la A pak přijde usmíření. Náš Pán vyjde spasit ostatek lidu, jak se dále píše u Zacharjáše: „V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma. Olivová hora se rozpoltí vpůli od vý­ chodu na západ velmi širokým údolím. Polovina hory uhne k severu a polovina kjihu. Vy pak budete utíkat údolím mezi těmito mými horami, neboť to horské údolí bude sahat až kAsalu. Budete utíkat, jako jste utíkali před zemětřesením za dnů judského krále Uzijáše. Pak přijde Hospodin, můj Bůh, a s tebou všichni svati, Bože.“ Zach 14,4,5

Výsledek geologického průzkumu se shoduje s biblickým proroctvím. Půda je připravena pro Pánův příchod a revo­ luční události s ním spojené. Vřele jsme se s Elnou Stenius rozloučili a já jsem se vrátil do Jeruzaléma. Začalo pršet. Nasadil jsem si svůj nový klo­ bouk a nastoupil jsem do arabského autobusu. Do této oblasti se přemístili někteří násilničtí Arabové, fanatičtí mohamedáni, kteří dokonce ještě i v současné době občas střílejí po turistických autobusech. Postavili na silnici

-93-

uzávěru a kontrolovali každý autobus, který jel do Jeruzalé­ ma. Zastavili i nás. Byl jsem jediným cizincem jedoucím v našem autobuse. Dva divoce vyhlížející beduíni s dýkami za pasem si to zamířili přímo ke mně a začali na mne vzrušeně hovořit arabsky. Nerozuměl jsem ani slovu z toho, co říkali. Proto jsem jim nemohl ani odpovědět. Když jsem neodpovídal, snažili se mne vytáhnout z autobusu ven. Bude lepší se jim podřídit, pomyslel jsem si. Mohli by mi zabodnout dýku do žeber. Venku u autobusu stálo dalších asi dvacet divoce vyhlížejí­ cích mužů, v rukou měli samopaly. Přikázali mi, abych se postavil na kraj silnice a chystali se mne zastřelit. V té době se lidmi, na které padlo podezření, že jsou ne­ přátelé, nikdo příliš nezabýval. Bylo otřesné slyšet, co se sta­ lo známému anglickému archeologovi, který pracoval na svých vykopávkach blízko Hebronu. Nechal si trochu pře­ růst bradku a příliš se nestaral o svůj zevnějšek. Aby se chrá­ nil před úžehem, nosil na hlavě černý klobouk. Když divocí Arabové uviděli toho muže, předpokládali bez dalšího uvažování, že je to ortodoxní Žid, protože měl na hlavě černý klobouk, a zastřelili ho. Teprve potom, když si prohlíželi jeho doklady, zjistili, že zabili známého archeo­ loga. Mne samozřejmě zařadili do stejné skupiny, protože jsem měl na hlavě „ortodoxní“ klobouk. A tak řešení bylo nasnadě - zastřelit! Kdyby si mne lépe prohlédli, podle nosu by zjistili, že ne­ jsem Žid, protože můj nos má zcela jiný tvar, než jaký je typický pro hebrejskou rasu.

-94-

Začínalo se však šeřit a takový klobouk, jaký jsem měl na hlavě, byl dostatečnou příčinou pro zastřelení. Tak přišla má poslední hodina. Teď začnou hovořit pušky a ...Je to zvláštní, ale v té chvíli jsem vůbec nepociťoval strach. Sepnul jsem ruce, zavřel oči a začal jsem se modlit: „Drahý nebeský Otče! Tý jsi mne sem poslal a já jsem po­ slechl. Měla být má práce zde jen tak krátká? Drahý Otče v nebi, Ty víš, že ve Finsku mám Maire a čtyři děti. Odevzdá­ vám Maire a děti do Tvé péče. Pokud mám teď odejít, pak půjdu ve víře ve výkupnou moc Ježíšovy krve...“ V té chvíli se další pasažéři, kteří seděli v autobuse, začali zajímat o to, co se děje venku. Všiml jsem si, že z autobusu najednou vyskočil nějaký člověk, zamířil si to přímo k veliteli Arabů a začal se s ním dohadovat. Nemohl jsem sice rozu­ mět, o čem se spolu přeli, ale cítil jsem, že se jejich debata týká mne. Pak ten muž z autobusu přišel ke mně a řekl: „Dou­ fám, že u sebe máte svůj pas.“ Když jsem mu kladně odpověděl, požádal mne, abych mu jej na chvíli dal. Vrátil se k arabskému veliteli. Prohlíželi si můj pas a dívali se na mne, zda má podoba odpovídá foto­ grafii v pase. Nakonec bylo zřejmé, že se dohodli. Cizinec, který mi pomohl, mne vzal za ruku a vedl mne zpět do autobusu. Arabský velitel přikázal, aby byl odstra­ něn ze silnice zátaras a náš autobus mohl pokračovat v cestě. Můj pomocník si sedl vedle mne a řekl: „Kdybych se v této situaci nezačal angažovat, ležel byste teď mrtvý v příkopu u cesty. Víte, proč jsem vám pomohl?“ Jak bych mohl vědět! Vždyť jsme se nikdy dříve nesetka­ li!“ „To si jenom myslíte. Včera večer jsem byl na shromáždění v americké misii, na němž jste kázal. Proto jsem přísahal ve­

-95-

liteli Arabů, že nejste Žid ale finský misionář. Nevinného muže není možno zastřelit! Pohrozil jsem mu, že pokud to udělají, budu to hlásit anglickému vojenskému veliteli.“ To jediné kázání v americké misii před Vánocemi 1947 mi následujícího dne zachránilo život na cestě z Betléma. Avšak klobouk, který, jak se ukázalo, byl tak nebezpečným předmě­ tem, jsem již více nepoužíval. Už nikdy jsem si ho nenasadil na hlavu. „Na toto území nepustíme jediného Žida,“ řekl můj prů­ vodce. „Kde byste chtěl vystupovat?“ „Potřebuji se nutně dostat zpět na americkou misii.“ „Dobře. Půjdu s vámi a pomohu vám projít. Teď se všude kolem staví zátarasy z ostnatého drátu a existuje jediné mís­ to, kde je možno projít.“ Díky vlivnému postavení svého prů­ vodce mi bylo dovoleno oplocením projít. Zdá se, že jsem byl v té době posledním návštěvníkem Bet­ léma a ostatních svátých míst. Oplocení ostnatým drátem existovalo ještě dalších 20 let. Túristy sem pouštěli jedině na speciální propustky, aby mohli navštívit Betlém a další svátá místa, nacházející se v této oblasti. V roce 1967 přešlo i toto území pod kontrolu Izraele.

ZEMĚ VE VÁLCE Když jsem procházel jeruzalémskými ulicemi, potkal jsem se s mužem, který na mne začal hovořit: „Nejste Syvanto? Vy jste byl v Safedu, že? Jak jste se sem dostal?“ Pak mi začal vyprávět: „V Safedu probíhají strašné boje. Arabové se rozhodli, že tam pobijí všechny Židy. Tak jsem odtamtud musel rychle prchnout. Byl jsem jedním z obchodníků ve městě. Občas jste ke mně chodil nakupo­ vat.“

-96-

Obě bojující strany věděly, že budova skotské misie je nej­ pevnější v celém městě. Díky svým kamenným, více než metr silným zdem, byla považována za nejbezpečnější budovu ve městě, ale všechno se obrátilo. Protože obě strany chtěly tuto budovu získat jako svou základnu, byly o ni sváděny urput­ né boje. Celá budova vyletěla do vzduchu a nic z ní nezůsta­ lo, pouze hromada suti. Ačkoliv vše, co jsem měl, zůstalo v tom domě, děkoval jsem Bohu z celého srdce, že mne včas odvedl pryč tím, že mi řekl: „Nuže, lide můj, již vejdi do svých komnat a zavři za sebou dveře. Skryj se na chviličku, dokud hrozný hněv se nepřežene.“ (Izajáš 26,20). Když jsem se tu novinu dozvěděl, rychle jsem pospí­ šil odeslat Maire telegram, ve kterém jsem jí sděloval, aby za mnou s dětmi nejezdila. Nebyla pro to vhodná doba. Celý dům byl zničen. V době, kdy Maire dostala můj telegram, byla s dětmi v Helsinkách, kde čekala na odjezd dánského parníku. Děti Olavi (12), Kalervo (10), Lilja (8) a Mirja (5) byly velmi zkla­ mané, když tak dlouho očekávaná cesta do Palestiny byla zru­ šena. Mockrát vyprávěly svým kamarádům a kamarádkám, že odjíždějí do Palestiny, aby tam jedly pomeranče, kterých jsou tam spousty. A teď najednou tatínek pošle takovýhle telegram!

Situace byla den ode dne horší. Stejného dne, kdy byl zalo­ žen stát Izrael, vypukla vzpoura. Arabští teroristé si stanovili za cíl pobít tolik Židů, kolik jen budou moci, vypalovali je­ jich domy, rabovali jejich obchody. Pravdivý obraz té doby můžete nalézt v knize „Oi, Jerusalem (vyšla ve finštině a an­

-97 -

gličtině v Ottavě). Pokud se vám podaří knihu sehnat, dopo­ ručuji vám její přečtení, stojí to za to! Dokonce i voda byla v Jeruzalémě na lístky. Voda byla do Jeruzaléma přiváděna zdaleka, až od městečka Ros Ain, kte­ ré bylo sedmdesát kilometrů daleko, poblíž letiště Lydda. Arabové však potrubí přerušili. Ve městě nebyla žádná voda kromě té, která napršela v podobě deště. Také začaly dochá­ zet zásoby potravin. Jeruzalém byl ve stavu obležení. Pokud se někdo pokoušel do Jeruzaléma něco dovézt, Arabové ukrytí v zálohách stříleli z obou stran silnice na zásobovací vozi­ dla. Po stranách silnice do Jeruzaléma dodnes zůstaly někte­ ré vraky nákladních aut jako připomínka těch dob. Situace ve městě byla skutečně kritická. Před Vánocemi jsem jel navštívit misionářku Hildu Andersson v Jeruzalémě. Chystal jsem sejí trochu pomoci - naštípat nějaké dříví na topení a pomoci ještě i s jinou prací. V Jeruzalémě je v zimě chladno. Někdy zde dokonce i sněží. Přemlouval jsem ji, aby se odstěhovala někam jinam, ale ona mi odpověděla: Já zde nemám žádné nepřátele. Všude ko­ lem jsou mí dobří přátelé. Tohle místo neopustím.“ A neode­ šla. Nedlouho poté ji však Arabové zastřelili a celý dům se stal pouze hromadou rozvalin. Jaké neštěstí, když život misionářky tak tragicky skončil! Byla to velká milost Boží, že jsem uprostřed všeho toho cha­ osu zůstal živ a zdráv.

-98-

Zpět do Finska usím konstatovat, že díky okolnostem, v nichž jsem se nacházel, jsem nebyl schopen dělat žádnou prá­ ci, ke které mne Pán povolal. Byl jsem pryč z Finska již rok a půl. Občas jsem se pokoušel vyměnit si peníze, pro­ tože v Izraeli jsem finskou měnu nemohl používat, ale nikdy jsem nedostal povolení, aby mi z Finska mohly být zaslány peníze. Napsal jsem Sanfridovi Mattsonovi dopis, ve kterém jsem mu vylíčil událost, která se stala na cestě z Betléma, kdy mi Pán zachránil život. Také jsem mu napsal o zničení domu v Safedu a chaotické situaci v celé zemi. Na obálku jsem nalepil zvláštní poštovní známky. Do té doby jsem žil v zahraničí pouze díky Boží milosti, neviděl jsem nikoho ze své rodiny. A přestože mi finská banka odmí­ tala poslat peníze, „Boží banka“ fungovala podle zaslíbení: „Hledejte především Jeho království a spravedlnost, a všechno ostat­ ní vám bude přidáno.“ (Matouš 6,33). Do této chvíle mi Pán se vším pomohl.

M

-99-

ZLATÝ KLÍČEK - POŠTOVNÍ ZNÁMKY OTEVÍRAJÍ CESTU Sanfrid se v té době chystal vycestovat do Ameriky. Když si zašel cosi vyřídit do fínske banky, bankovní úředník náho­ dou zahlédl obálku mého dopisu, který měl Sanfrid vložený ve svém cestovním pasu. Ukázalo se, že dotyčný úředník je zapálený filatelista, a když uviděl známky, požádal Sanfrida, zda by si je mohl lépe prohlédnout. Po chvíli vykřikl: „To jsou velmi cenné jeruzalémské poštovní známky. Máte v Jeruzalémě někoho známého?“ „Ano, máme tam jednoho misionáře, který tam pracuje,“ odpověděl Sanfrid. Jak to tam teď vypadá? Jsou tam velké nepokoje?“ „Ano, jsou. Jestli vás to zajímá, tak si přečtěte celý dopis. Prosím...“ Když jsem psal svůj dopis, samozřejmě jsem nepředpoklá­ dal, že by se mohl dostat do rukou někomu z vedení finské banky. Psal jsem tam, že jsem třikrát žádal finskou banku o výměnu peněz, ale ani jednou jsem neuspěl. Výraz onoho muže se po přečtení dopisu trochu změnil. Řekl: „Situace v bankovnictví je skutečně velmi složitá, ale měli bychom mu něco vyměnit. Za chvíli budou Vánoce. Napíši povolení, abyste mu mohli poslat 100 anglických li­ ber. Pošlete mu to telegramem. Jinak by to tam díky chaotic­ ké situaci nedošlo.“ Maire měla peníze z prodeje farmy, mohla tedy poslat „va­ luty“, zaplatit telegram a peníze mi „přiletěly“ do Jeruzalé­ ma. Podrobnosti o této události jsem se dozvěděl až po svém příjezdu do Finska.

- loo -

Ještě předtím, než peníze přišly, jsem hovořil k Bohu: „Pane, jestli mi odněkud pošleš peníze, bude to pro mne zname­ ním, že mám jet domů.“ Brzy nato jsem dostal vyrozumění o telegrafickém převo­ du 100 anglických liber. Okamžitě jsem šel do cestovní kan­ celáře zjistit, kolik stojí letenka do Finska. „Letoun společnosti KLM z Indonésie do Amsterdamu je již na cestě. Letenka stojí 85 liber.“ Řekl jsem zaměstnanci cestovní kanceláře: „Z Jeruzaléma do Lyddy je velmi nebezpečné cestovat. V zálohách podél sil­ nic jsou často Arabové. Koupím si letenku pod podmínkou, že mi zajistíte bezpečnou přepravu na letiště do Lyddy.“ Úředníci se chvíli mezi sebou radili. Pak ten, který prodá­ val letenky, řekl: „Dobrá, jestli nám zaplatíte o pět liber víc, dopravíme vás na letiště. Musíte se však dostavit do hotelu, který určíme. Brzy ráno přijede náš řidič, zaklepe na vaše dveře podle dohodnutého kódu. Půjdete s ním a nebudete se ho na nic ptát. Vezme vás na letiště do Lyddy.“ Jasné,“ řekl jsem a zaplatil 90 liber. Den před odjezdem jsem si šel vyřídit povolení k opuštění země a ke zpětnému návratu, abych nepřišel o své cenné vízum. Pasový úřad jsem našel v příšerném nepořádku. Poblíž budovy vybuchla bomba, a díky tomu byla v domě rozbitá všechna okna a v místnostech létali ptáci. Pasy se válely všu­ de po podlaze. Někde mezi nimi byl i můj pas, který jsem zde předtím zanechal, aby ho mohli orazítkovat. Naštěstí jsem ho v rohu místnosti našel, a když tam přišel nějaký úředník, začal jsem mu vysvětlovat situaci. Úředník mi slíbil, že následující den bude můj pas v pořádku, až se dostaví pracovník, který má oprávnění po­ třebné údaje do mého pasu vyznačit. Musel jsem se s tím - IOI -

tedy spokojit, a odcházel jsem z kanceláře s modlitbou k Pánu, aby zajistil, aby můj pas byl druhý den ráno připra­ ven. A také to tak bylo. Všechno bylo v pořádku a v určeném čase jsem se dostavil do hotelu.

Druhý den brzy ráno, někdy mezi druhou a třetí hodinou v noci, jsem zaslechl slíbené znamení klepáním na dveře. Divoce vyhlížející Arab mi posunky ukázal, abych ho násle­ doval. Na dvoře čekalo malé osobní auto. Na jeho karosérii bylo vidět mnoho stop od zásahů kulkami. Zcela určitě to nebude jeho první nebezpečný výlet. Muž mne zatlačil na zadní sedadlo a řekl mi, že si mám lehnout. „I kdyby se kolem vás dělo cokoliv, musíte ležet ab­ solutně zticha. Ani hlásky! Jasné?“ Dodnes nevím, jakými cestami jsme se dopravili do Lyddy, ale dostali jsme se tam. Cesta trvala dlouho, nejméně dvě hodiny. Myslím si, že jel přes Samaří. V Lyddě jsem v hotelu čekal na přílet letadla. KLM bylo vrtulové letadlo a cesta do Říma mu trvala 6 hodin. Dnes se to zdá neuvěřitelné. Nakonec jsme přiletěli do Amsterdamu, kde jsem musel zůstat přes noc; příštího dne jsem pokračo­ val v cestě jiným letadlem na švédské letiště Bromma.

ZASTÁVKA VE STOCKHOLMU Letadlo přiletělo do Švédska dost pozdě. Unavený jsem zavolal Alvaru Lindskogovi, řediteli Svobodné církve v Ostermalm, a zeptal jsem se ho, zda bych u něho mohl zůstat přes noc.

- 102 -

„Díky Bohu, že ses se vrátil z Palestiny živý! Samozřejmě sem musíš přijet! Z letiště jede autobus až k nám. Netrpěli­ vě se těšíme i na zprávy Izraele!“ Šel jsem k přepážce, abych si koupil lístek na autobus z letiště do města. V kapse jsem měl zbývající palestinské libry, které jsem dostal v Jeruzalémě. Chtěl jsem jimi zaplatit, ale byly odmítnuty, „Týto peníze jsou bezcenné,“ bylo mi řečeno. „Celá ekonomika Palestiny je v chaotickém stavu.“ „Potřebuji se na noc dostat do Stockholmu,“ vysvětlil jsem. Jiné peníze u sebe nemám. Ve frontě za mnou stál muž, který celý rozhovor slyšel. „Mohu vám pomoci?“ zeptal se. „Tady je padesát korun. Pro začátek by vám mohly stačit.“ „Dejte mi, prosím, své jméno a adresu, abych vám peníze mohl vrátit.“ Dostal jsem je a následujícího dne jsem mu peníze poštou vrátil. Tak jsem se mohl dostat do Stockholmu. K Lindskogovým jsem se dostal kolem půlnoci. Čekalo na mne několik přátel a káva. Do dvou hodin v noci jsem jim vyprávěl o tom, co se děje. Silná káva pomohla, abych doká­ zal zůstat bdělý a abych neusnul v půlce věty. Když jsem zíval stále častěji, Alvar mi pošeptal: „Chystáme se tě poslat na noc k jednomu finskému lékaři. My finský neumíme a on mluví jen velmi špatně švédsky. Je to hledající člověk. Chceme tě s ním záměrně dát do jednoho pokoje. Pokus se mu pomoci dospět k jasnému rozhodnutí víry.“ A tak se stalo, že jsme další dvě hodiny strávili s mladým lékařem, který byl připraven přijmout spasení. S radostnou náladou jsem položil svou hlavu na polštář - ve čtyři hodiny ráno.

- 103 -

Letadlo do Finska mělo odlétat v osm hodin. V sedm ho­ din mne začali budit: „Vstávej. Je třeba si pospíšit. Honem z postele!“ přikazoval Lindskog. „Víš vůbec, kde jsi?“ zeptal se. Musel jsem asi vypa­ dat velmi zmateně, když se mne snažil vzbudit. „No...ehm ... jsme v letadle, že? Před chvílí jsme vyletěli z Marseille a myslím, že už brzy přistaneme v Amsterdamu...“ „Ale kdepak! Ty nejsi v žádném letadle, ale ve Stockholmu! Tady máš silnou kávu. Rychle ji vypij, aby ses dokonale pro­ budil a abys stihl včas odlet do Finska.“ Když jsem pil kávu, zeptal se: „Kolik máš dětí a jak jsou staré?“ Řekl jsem: „Dva chlapce a dvě děvčata.“ Dokonce jsem si dokázal vybavit data jejich narození. Alvar šel k telefonu ně­ komu zavolat. Před domem stálo připravené taxi. Rychle jsme odjeli na letiště Bromma. Alvar se někde na chvíli zastavil a přinesl velký balík. „Tady máš vlněné svetry pro děti, abys pro ně měl nějaký dárek, když se vracíš domů.“ Celník na letišti se tázavě podíval na má zavazadla a řekl: „Vaše zavazadla jsou limitována určitou hmotností. Co je v tom balíku?“ Vysvětlil jsem: „Můj přítel mi daroval vánoční dar pro mé děti.“ „Budete muset zaplatit něco navíc, protože překračujete povolenou váhu zavazadel.“ Můj švédský přítel, který mne vyprovázel na letiště, se roz­ čílil: „To snad ne! Když se člověk dostane se zdravou kůží z míst, kde jsou kolem sami zloději a zabijáci, a jede domů, tak ho nechte dojet bez problémů! Není vám hanba požado­ vat od takového cestujícího peníze za překročení váhy?“

- 104 -

Pracovník letiště, který převažoval má zavazadla, se na chvíli zamyslel, pak pokrčil rameny a řekl: „No tak dobře, běžte!“

BEZ RODINNÉHO PŘÍSTAVU Když jsem přiletěl do Helsinek, byla velká zima, -25°C. V Palestině, odkud jsem přijel, bylo + 25°C. Neměl jsem teplé oblečení a na taxi čekala dlouhá řada lidí. Nikde poblíž jsem však neviděl ani jedno taxi! Třesa se zimou jsem šel k řidiči aerobusu, jezdícího na lin­ ce letiště - město a řekl jsem: „To je život! Přežil jsem různá přepadení a napadení, zloděje, byl jsem ve válce, a teď, jak se zdá, umřu zimou.“ Jděte za roh a vezměte si své věci s sebou,“ zašeptal. „Vez­ mu vás aerobusem.“ Řídil jsem se jeho pokyny a on kvůli mně jel až k domu Lauri Pietila, jednoho ze starých přátel Izraele. Příštího rána jsem se začal shánět po Maire a dětech. Za­ volal jsem misijnímu sekretáři Odinu Finellovi. Když mne v telefonu uslyšel, zvolal: „Díky Bohu, že ses vrátil živý!“ „Ano, ale neobešlo se to bez mnoha událostí i nebezpečí. Chtěl bych vědět, kde najdu Maire a děti. Víš, kde jsou?“ „Tvůj telegram přišel za minutu dvanáct - už byli na odjez­ du za tebou. Jsou v pořádku, bydlí kousek odsud, ve městě Salo.“ Maire skutečně poté, co dostala můj telegram, dlouho ne­ věděla, co má dělat. Prodala náš dům v Ilmajoki evangelisto­ vi Augustu Vartiatainenovi, takže už jsme neměli dům. Ne­ bylo cesty vpřed, ani zpátky. Maire volala k Bohu: „Drahý nebeský Otče, ukaž nám, co máme dělat a kam máme jít, vždyť všechna naše zavazadla už prošla celnicí!“

- 105-

Maire se s dětmi vypravila do obchodního domu Stockman podívat se na předvánoční nabídku. Nečekaně tam po­ tkala svou kolegyni - učitelku, bývalou spolužačku. „Maire! Ty jsi ještě tady? lý už přece máš být dávno v Palestině!“ - udiveně vykřikla přítelkyně. „No, už bych tam mohla být! Kaarlo ale poslal telegram, abychom nejezdili. Vypukla tam válka.“ „Poslyš, moje matka onemocněla, a tak odjíždím na vánoč­ ní prázdniny do Nouisiainen. Budu tam celé zimní prázdni­ ny. Tady máš klíče. Zajdi do školy v Salo. Najdeš tam všechny potraviny, které budete potřebovat. Buďte tam jako doma!“ Tak jsem našel Maire a děti ve škole v Salo. Bylo to před Vánocemi roku 1947. Jak šťastné bylo naše shledání!

VE ŠKOLE TEEMESSAARI Protože začínalo další školní čtvrtletí, bylo jasné, že ve škole nebudeme moci zůstat delší dobu. Společně s Maire jsme se obraceli k Bohu: „Co máme, Pane, dělat? Je třeba najít něja­ ké bydlení pro naši rodinu, pokud nám neotevřeš dveře na další cestu.“ V časopise pro učitele Maire objevila oznámení, že od 1. ledna je volné učitelské místo ve škole Teemassaari v Rantasalmi. Stal se zázrak. Učitelka, která tam učila, odešla do důchodu. (Běžná praxe je taková, že žádný učitel neode­ jde do důchodu během školního roku. Vždy odcházejí do penze až po skončení ročníku, začátkem léta. Tentokrát šlo o výjimku.) Místo bylo volné a Maire tam poslala své papíry. Brzy přišla odpověď: Jste přijata na místo učitelky v Teemessaari.“ Práci dostala pouze Maire, ale přestěhovali jsme se tam s celou rodinou.

- 106 -

Po příjezdu do města Varkaus jsme navštívili jednoho věří­ cího obchodníka, bratra Koivisto, který, když nás uviděl, pro­ hlásil: „Vy máte ale štěstí! Bývalá učitelka právě odjela se vše­ mi svými věcmi. Muži z vesnice, kteří sem její věci přivezli s koňmi na saních, mohou na zpáteční cestě vzít vás i to, co máte s sebou. Jinak by to pro vás byl problém, protože vesni­ ce je na ostrově a vy byste se museli dostat přes led pěšky.“ Tehdy tam jiná cesta neexistovala. Děti se posadily pod deky do saní a muži nás odvezli do školy Teemessaari. Lilja má na tuhle cestu nepříjemné vzpomínky. Nikdy jí nebyla taková zima jako tenkrát! Bylo - 2o°C, vál studený vítr a ona si nechtěla stěžovat. Nové místo vyhlíželo značně nepřívětivě. Našli jsme prázd­ né a studené místnosti. Odcházející učitelka si samozřejmě vzala veškeré své věci, včetně nábytku, s sebou. Zeptali jsme se mužů, kteří nás přivezli, zda bychom si mohli pro začátek vypůjčit aspoň jejich deky. Rozdělali jsme v kamnech oheň a tak jsme přečkali do rána. Milosrdenství Hospodinovo je nové každého jitra, Jeho věrnost trvá. Následujícího rána jsme začali shánět věci, kte­ ré jsou pro provoz každého domu nezbytné. A tak jsme tam žili.

LÉTO ROKU 1948 V NORSKU V té době ani ve Finsku ani ve Švédsku neviděli důležitost misijní práce mezi Židy. Již jsem se o tom zmínil. V Norsku však tomu bylo jinak Tam byl ředitelem misie letniční církve Gunnerius Tollefsen, který předtím misijně pracoval v Africe. V té době, mimo své další povinnosti, přeložil Nový zákon do jednoho z afrických jazyků a za tuto práci obdržel čestný doktorský titul. Byl to šlechetný, vzácný muž a zapálený křes­

- 107 -

ťan. Také byl pěstounem Emanuele Minose, kazatele, který byl dobře známý po celé Skandinávii. V Norsku chápali význam misijní práce mezi Židy. Když se Tollefsen doslechl o mém příjezdu do Finska, napsal mi sr­ dečný dopis asi tohoto znění: „Drahý bratře Kaarlo, srdečně tě k nám zvu. Rádi bychom ti pomohli. Dám ti doporučení, s kterým budeš moci navštěvovat různé sbory po celé naší zemi.“

Když jsem přijel do Finska, chytil mne ischias. Přechod z teploty + 25°C do chladu - 2g°C byl dostatečný na to, aby vypůsobil tyto potíže i jakoukoliv další chorobu. Léčil jsem své potíže v sauně a bolest nakonec ustoupila. Sotva jsem se jakž takž vzpamatoval, dostal jsem Tollefsenovo pozvání. Ve Finsku jsem pobyl měsíc a odjel jsem do Norska. V Norsku jsem byl vřele přijat. V Oslo byl v té době pořádán úplně první kurz pro misionáře mezi Židy. Pán po­ volal několik misionářů z Norska, aby šli pracovat do Pales­ tiny. Byl tam také jeden bratr ze Švédska. Učitelem kurzu byl jeden bývalý rabín. Bylo nás deset studentů, kteří jsme ab­ solvovali tento krátký kurz. To léto roku 1948 jsem strávil v Norsku a společně s bratrem ze Švédska jsme jezdili na evangelizační cesty od Osla až po Tromssu. Dokonce jsme navštívili i Loffottské ostrovy. Ukázalo se, že švédský bratr je velmi pomalý. Jeho pomalost mi působila přímo utrpení - ale možná to pro mne byla Boží škola, protože já jsem od přirozenosti velmi netr­ pělivý. Dokonce i při jídle - já jsem jedl značně rychle, zatím­ co jemu stejná činnost trvala nejméně hodinu. Z toho důvo­ du jsem si s sebou bral ke stolu Bibli a zatímco můj bratr

- 108 -

pokračoval v jídle, přečetl jsem mnoho kapitol, než defini­ tivně s jídlem skončil! Jednou, když jsme měli z Tromssy odjíždět na jih, jsme si před večerním shromážděním koupili jízdenky, protože jsme měli druhý den odjíždět. Shromáždění skončilo pozdě. Následujícího rána mne bratr začal velmi brzy budit: „Hej, Kaarlo, rychle vstávej a sbal si věci! Brzy budeme odjíždět!“ Podíval jsem se na hodinky. Byly 4 hodiny ráno. Do postele jsme se dostali v půl dvanácté v noci. „Co děláš takový rá­ mus tak brzy! Vždyť autobus odjíždí až v osm hodin, nech mne spát.“ Vstal jsem v půl osmé, naskládal jsem své věci do kufru a ještě pomohl bratru, který se stále ještě lopotil s balením svých věcí. Když už jsme seděli v autobuse, bratr si pohladil strniště na své tváři a pronesl: „Lidi zlatý! Měl jsem takový kvalt, že jsem se nestihl ani oholit!“

PŘÍPRAVY NA CESTU DO OSLA Moje vízum pro návrat do Izraele platilo do podzimu 1948. Začal jsem plánovat zpáteční cestu do země, do níž mne Pán povolal. V době, kdy jsem byl pryč, se Izrael stal 15. května 1948 samostatným nezávislým státem. Kdybych se tam ne­ vrátil včas, přišel bych o své trvalé vízum. Všechny naše věci byly stále ještě na celnici v Helsinkách byly tam od doby, kdy byly Maire a děti zastaveny mým tele­ gramem, aby ze země neodjížděly. Požádal jsem, aby mi je poslali do Osla, abych je mohl vzít s sebou nákladní lodí do Izraele. Dva dny před odjezdem nákladní lodi mi přepravní firma oznámila, že mám za přepravu zavazadel zaplatit 1 100 ko­ run. Protože jsemjiž měl zakoupený lodní lístek, myslel jsem

- 109 -

si, že nebudu muset platit takovou horentní sumu za naše zavazadla. „Na váš lístek si můžete vzít jeden krychlový metr zavaza­ del, ale vy s sebou máte nábytek a další věci, které dohroma­ dy měří šest krychlových metrů. Kromě toho musíte zaplatit poplatky za přepravu vašich zavazadel z Helsinek do Osla a také za jejich uskladnění v přístavu. Tento účet musíte za­ platit ještě předtím, než odjedete.“ Já jsem však tolik peněz neměl. Už tak jsem měl problémy, abych sehnal peníze na lodní lístek. Obrátil jsem se k Bohu: „Drahý nebeský Otče, lý víš všechno - v zavazadlech je veš­ kerý náš majetek, který potřebujeme dopravit do Izraele. Kde mám vzít tolik peněz? Prosím, postarej se o to sám, já na to nemám. Nechci o tom nikomu říkat. Jestli mi nepomůžeš, tak všechny věci budou muset zůstat tady.“ Když jsem si prohlížel noviny, všiml jsem si oznámení, že jeden pastor z Norska koná v Oslo několik shromáždění. Seznámil jsem se s ním během našich evangelizačních cest, které jsme konali v Norsku. Kázal na téma „Splnění proroc­ tví“. Byl to přátelský bratr. Zavolal jsem mu a řekl, že během několika dní odjíždím zpět do Izraele. Chtěl jsem se s ním aspoň telefonicky rozloučit a poděkovat mu za všechnu jeho milou péči, kterou mi věnoval minulého léta. „Poslyš! Takhle se přece nebudeme loučit?! Přijď dneska večer na shromáždění. Po shromáždění si ještě popovídá­ me.“ Přijel jsem na shromáždění. Krátce předtím, než mělo být shromáždění ukončeno, bratr oznámil posluchačům: „Mezi námi by měl být bratr Kaarlo Syvanto, který pozítří odjíždí do Izraele. Bratře, jestli jsi tady, pojď dopředu a řekni poslu­ chačům, co máš na srdci. Právě jsme si řekli o mocných napl­

- 110 -

něních biblických proroctví, která se nyní dějí. Pojď sem, toto shromáždění chce slyšet, co jim řekneš!“ vyzýval mne. Zvedl jsem se ze židle, řekl jim o svém povolání od Pána a podělil jsem se o některé zkušenosti z Palestiny tak, jak mi přicházely na mysl. Zároveň jsem řekl, že se během několika dní znovu vydávám na cestu a že budu vděčen za jejich mod­ litby. Ani slovem jsem se nezmínil o zavazadlech a o tom, že potřebuji peníze. Když jsem skončil, pastor se znovu obrátil ke shromáždě­ ní a řekl: „Před chvílí jsme vykonali sbírku, abychom pokryli náklady tohoto shromáždění. Teď budeme mít zvláštní příle­ žitost udělat něco pro misii v Izraeli. Co byste řekli tomu, kdybychom vykonali ještě jednu sbírku a dali ji tomuto bra­ trovi na pokrytí jeho cestovních výloh?“ Ze všech stran bylo slyšet přitakávání, a tak byly kolem dokola poslány košíčky určené na sbírky. Shromáždění skon­ čilo a my jsme si šli na chvíli pohovořit do místnosti vzadu a krátce jsme se pomodlili. Přišli pokladníci se sbírkou a bratr řekl: „Vyprázdníme košíčky do tašky. Nechci, abychom to pře­ počítávali. Tady máš dar od Pána na cestu!“ V hotelu jsem vysypal obsah tašky na postel a začal jsem rovnat peníze podle jejich nominální hodnoty na jednotlivé hromádky. Všiml jsem si, že jsem dostal dost peněz, abych mohl pokrýt účet za přepravu zavazadel. Před odjezdem jsem se ještě stavil v bance, abych vyměnil mince za papírové ban­ kovky.

NA POSLEDNÍ CHVÍLI Před odjezdem z Norska jsem však musel překonat ještě jednu překážku. Ďábel se ještě jednou pokusil mou cestu

-ni-

překazit. V kanceláři lodní společnosti se mne zeptali: „Ko­ lik je vám let? Zapomněli jsme se vás na to dříve zeptat.“ „Narodil jsem se v roce 1909,“ odpověděl jsem. „Máme příkaz z OSN, že nesmíme na palubu brát pasažé­ ry mladší čtyřiceti let. To opatření je proto, že by se muži mohli přidat k bojujícím stranám, buď k Arabům nebo Ži­ dům, a tím by se válečný konflikt donekonečna prodlužo­ val.“ „Co mám teď dělat?“ „Měl byste požádat výbor pro bezpečnost OSN o vstupní vízum do Jeruzaléma.“ Dostal jsem adresu výboru a poslal jsem jim spěšný tele­ gram, ve kterém jsem žádal o povolení ke vstupu a o to, aby odpověď poslali přímo na ředitelství lodní přepravy Svenska Orient v Goteborgu. Už si nepamatuji, odkud jsem dostal peníze na telegram. Usilovně jsem se modlil, aby odpověď přišla včas. Hodinu před vyplutím lodi jsem telefonoval z Osla do goteborgské lodní společnosti a ptal jsem se, zda již dostali odpověď z úřadu OSN v Jeruzalémě. „Ne,“ zněla jejich odpověď. „Litujeme, ale nemůžeme vám povolit vstup na loď. Za žádných okolností si nemůžeme dovolit porušit předpisy OSN.“ V té chvíli mi Pán řekl: „Nespěchej tolik! Hovoř s tím mu­ žem o chvíli déle.“ „Do odplutí lodi je však ještě hodina,“ pokoušel jsem se mu vysvětlit. „To máte pravdu, ale když odpověď nepřišla do této chvíle, už asi včas nepřijde. Moudřejší asi bude, když si počkáte na další loď.“ „Ale má zavazadla jsou již na lodi,“ odpověděl jsem.

- 112 -

„No, za hodinu to ještě stihneme vyložit z lodi na břeh.“ Ačkoliv jsem se s ním snažil mluvit klidně, v mém nitru zuřila bouře. Skutečně loď odpluje beze mne? Když už jsem chtěl skončit, úředník vykřikl: „Počkejte mi­ nutku! Jde sem poslíček s nějakým papírem v ruce!“ Ve sluchátku jsem slyšel šustění otevírané obálky a vzápětí hlas. „Přišla odpověď. Dostal jste povolení. Můžete odjet!“ „Velice děkuji,“ odpověděl jsem. Když jsem však položil slu­ chátko, ještě větší díky jsem vzdával svému Bohu a Spasiteli, že povolení přišlo včas.

- 113 -

Znovu o zasííbené %emi dyž jsem nastoupil na loď, kapitán mi řekl, že kromě hlavního rabína ze Švédska a jeho rodiny tam žádní další pasažéři nejsou. Tak jsme, tato rodina a já, jedli společně v kapitánově kajutě. Divil jsem se, proč mne Pán svedl dohromady s takovou vysoce postavenou společností a k tomu ještě u stolu kapitána. Z rabína se vyklubal přátelský a příjemný muž. Jeho dcera mne během pěti týdnů, strávených na lodi, učila hebrejšti­ nu. Kotvili jsme v mnoha přístavech a strávili jsme spolu spoustu času. Rabín byl již postarší muž. Vstával brzy ráno a vycházel na palubu stejně jako já. Jednoho rána, když jsme již byli blízko cíle, byl nádherný východ slunce. Středozemní moře bylo vel­ mi klidné. Procházel jsem se po palubě a kochal se úchvat­ nou scénou. Všiml jsem si, že rabín sedí na svém obvyklém místě. Když mne uviděl, nabídl mi místo vedle sebe. Všiml jsem si, že četl anglickou Bibli. Byla otevřená ve druhé kapitole Skutků, kde

K

- 115 *

je popsán příběh Petrova kázání o letnicích. Pomyslel jsem si, že je to divný rabín, když čte Nový zákon. Rabín odložil Bibli a začal se mne na mnoho věcí vyptávat. Mám rodinu? Jedu do Izraele poprvé? Chystám se tam zů­ stat dlouho? Jedu jako turista? A jaké je moje zaměstnání? Vzdychl jsem k Pánu o pomoc: „Pane, mohu mu o sobě otevřeně říci všechno?“ Pán mi odpověděl, že s tímto člově­ kem mohu hovořit zcela otevřeně. „Nejsem ani pastor ani teolog. Jsem bývalý úředník na železnici. Během války jsem se jednou dostal do nebezpečné situace a slíbil jsem Pánu, že pokud mne zachrání, může mne poslat až na sám konec světa, kam bude chtít. On učinil zá­ zrak a pomohl mi - a později mne povolal, abych šel praco­ vat mezi Jeho lid. Mým cílem je nést Boží slovo k Jeho lidu. Nejprve hebrejské Bible, které jsou potřebné ve školách, a pak novým přistěhovalcům, imigrantům, ať již hovoří jakýmko­ liv jazykem. Jsem přesvědčen, že je třeba rozdávat Bible, kte­ ré obsahují i Nový zákon. Nestojí za mnou žádná misijní společnost, která by mne podporovala. Jsme úplně obyčejná rodina a nemáme zajiště­ nu žádnou pravidelnou podporu. Věříme, že nám Pán po­ může ve všech našich potřebách. Je to také patrné z přistěhovaleckého povolení do Izraele, které jsme dostali od anglické vlády. Radujeme se ze skutečnosti, že Bůh shromažďuje svůj vlast­ ní lid zpět do země Jeho otců a věříme, že vám požehná a pomůže vám. Modlíme se za vaši zemi a její lid. Osobně považuji za velkou výsadu, že mohu být s vašimi lidmi a že mohu přispět svým malým dílem k obnovení vašeho náro­ da.“

- 116 -

Naslouchal mi, aniž by mne přerušil jedinou otázkou. Když jsem skončil, řekl: „Děkuji vám za vaši důvěru, že jste mi vše tak otevřeně pověděl. Potřebujeme obnovu ve všech smě­ rech. Potřebujeme ji v kibucech, v továrnách, na farmách, na stavbách, ale naší největší potřebou je duchovní obnova na­ šeho lidu. Nejlepší, co pro nás můžete udělat, je dát nám Bible, Boží slovo, a zvláště ty Bible, které obsahují Nový zá­ kon.“ Po chvíli pokračoval: „Kdybyste měl jakékoliv problémy s úřady, co se týče vaší práce, můžete se s plnou důvěrou obrátit na mne. Pomohu vám všude, kde budu moci. Nedě­ lejte si starosti, když se ocitnete v problémech. Prostě se ob­ raťte na mne. Slibuji, že vám pomohu.“ Pak vyndal ze své peněženky navštívenku a podal mi ji. Četl jsem na ní: „Profesor H.B., rektor university. Byl dočas­ ně rabínem ve Švédsku, když jeho předchůdce zemřel. Teď tam byl zvolen nový rabín. Vracel se na svou předchozí pozi­ ci rektora jeruzalémské univerzity. V jeho domě se každou sobotu od 4 do 6 hodin scházela tajná skupina „Nikodémských“ křesťanů pro studium Bible. Měl jsem příležitost se několikrát účastnit jejich setkání. Do této skupiny patří i někteří vysoce postavení vládní úředníci. Takovéhoto cen­ ného přátelství jsem nabyl na palubě lodi plavící se do Izra­ ele. Není divu, že se ďábel snažil mi všemi možnými způsoby překazit cestu právě na palubě této lodi. Rektor mne pozval i na 25. výročí založení Hebrejské uni­ versity. Nebylo to snadné, protože původní budova universi­ ty zůstala na arabské straně, na úpatí hory Skopus. Oslava se

- 117 -

proto konala na katolické vyšší škole, protože budova nové univerzity ještě nebyla dostavěna. Na oslavě se sešla „smetánka“ celého židovského světa. Byl jsem velice překvapen, že si mne rektor stále ještě pamatoval a prokázal mi takovou pozornost, že mi poslal pozvánku. Právě v té době navštívil náš dům v Tiberiadě Lewi Petrus. Hovořili jsme o všem možném a tento proslulý Boží služeb­ ník začal v mnoha ohledech měnit své názory. Stalo se, že na mém stole uviděl pozvání, které jsem dostal. Přečetl si ho a prohlásil: „Také bych se potřeboval dostat na takovou udá­ lost. Jak bych mohl dostat pozvání?“ „Nevím, zda byste je mohl dostat. Mám pocit, že taková pozvání jsou posílána pouze jako pozornost těm, které si vyberou. Tam se nedostane každý,“ odpověděl jsem Petrusovi. Po oslavě se konala velká hostina v budově YMCA, které se mohli zúčastnit pouze pozvaní hosté. Když jsem seděl mezi touto prestižní skupinou pozvaných, sepnul jsem pod lemem ubrusu ruce a modlil se: „Nebeský Otče! Kéž všichni tito nejvýše postavení lidé z židovské společnosti mohou prožít naplnění zaslíbení a kéž je na ně vylit Tvůj Duch, aby se mohly dít uprostřed Tvého lidu zázraky! Kéž tento čas přijde již brzy!“

PRÁCE A PROBLÉMY Po svátcích jsem šel navštívit Ostrowské, jednu křesťan­ skou rodinu, která dříve bydlela v Jaffě. Hodně jsem se o ně strachoval, bál jsem se, co se s nimi mohlo stát, protože vál­ ka se přehnala přímo přes území, kde bydleli. Doslechl jsem se od kohosi, že se jim podařilo utéci krátce předtím, než začaly boje. Měli malé, asi hektarové políčko v Herzlii, vzdálené asi dvacet kilometrů od Tel Avivu. Dům

- 118 -

neměli, ten byl rozbořen. Místo něho rodina kdesi sehnala starý železniční vagón bez kol. Co se týče velikosti, byl mno­ hem menší než naše vagóny ve Finsku, protože koleje zde mají mnohem užší rozchod. V takovém vagónu žila celá ro­ dina - šest dětí, stará babička a rodiče. Na pozemku byla také malá bouda. Řekl jsem jim, že bych jim moc rád pomohl, jen kdybych věděl jak. „Samozřejmě, že by se nám hodila pomoc, chystáme se sta­ vět dům a potřebujeme odstranit haraburdí, ale kde bychom tě ubytovali?“ „No, možná bys mohl bydlet v té staré boudě na nářadí!“ Byla asi tak dva metry dlouhá a asi metr a půl široká, a na střeše byl plech z vlnité oceli. Bouda byla sbita z prken, ale tak nepořádně, že vítr mohl mezi mezerami foukat dovnitř. Motyky, sekery a lopaty byly přemístěny jinam a nějakým zázrakem se tam vešla postel. V téhle boudě jsem žil asi půl roku. Prasata ve Finsku mají lepší ubytování, než jsem měl já. Ve vepříně je tepleji! Zde v Palestině jsou noci vlhké a studené, zvláště během období dešťů. Mou první prací se stalo vyklízení ruin starého domu. Zmije se tam přímo hemžily. Takže mým prvním zaměstnáním v této zemi bylo zabíjení zmijí. Jednou jsem zvedal velký pilíř ke vratům, když Ostrowski, stojící za mými zády, vykřikl: „Od­ hoď ten kůl. Tady na dně jámy je strašná příšera! Skoro ses jí dotkl!“ Když jsme to stvoření zabili, zjistili jsme, že je to dvoume­ trová zmije. Přikryli jsme zabitého hada pytlem a šli jsme na oběd. „Necháme ji tady. Dneska večer přijede návštěva z Tel Avivu. Můžou se přijít podívat, jaké potvory tady máme.“

- 119 -

Když jsme jedli, najednou jsme ze dvora uslyšeli hlasitý křik dětí: „Tati, tati! Pojď nám pomoct! Naše kočka našla pod pytlem obrovskou zmiji a táhne ji pod dům!“ Kočka ucítila pod pytlem „pochoutku“ a odtáhla si zmiji do úkrytu, aby se tam mohla spokojeně najíst. Přiběhli jsme příliš pozdě a, i když se ji děti snažily všemožným způsobem dostat pryč, nerušeně pokračovala v konzumaci své pochoutky. „To je strašné!“ naříkaly děti. „Když jí naše Micka jedovaté­ ho hada, neotráví se?“ Z úkrytu se ozývalo chroupání, jak kočka okusovala zbytky zmije. Když se konečně najedla, bylo její břicho tak nacpané, že se stěží dokázala protáhnout štěrbinou svého úkrytu, kte­ rou se dostala dovnitř. Zůstala však naživu a ani jí nebylo špatně.

V té době bylo všechno na lístky, stejně jako ve Finsku. Lidé, u kterých jsem bydlel, mne živili do doby, dokud jsem u nich pracoval. Jednou se přihodilo něco, co mi nebylo pří­ liš milé. Bratr Ostrowski se mne zeptal: „Už jsi někdy zabíjel něco jiného než zmije?“ „Ne, myslím že ne,“ odpověděl jsem. „Samozřejmě, že vím, jak se ve Finsku poráží skot. Nejdřív zvířata omráčí a pak jim otevřou tepnu a nechají vytéct krev.“ „Naše koza vrhla dvě kůzlata. Jedno z nich je kozlík. Ten­ hle nezbedník nám okusuje veškerou zeleninu i malé sazenice ovocných stromů. Pokud bych měl zavolat profesionální­ ho řezníka, budeme muset odevzdat tolik masa, že na nás nic nezbude. A bylo by fajn, kdybychom mohli mít své vlast­ ní kozlečí maso. Kdybys mohl ukončit jeho život, opravdu bys nám prokázal přátelskou službu.“

- 120 -

Nejdřív jsem se toho bál, ale pakjsem si vzpomněl na svůj slib Hospodinu, že budu dělat vše, co bude ku prospěchu Jeho plánům. Možná, že i tato práce je nějakým způsobem ve spojení s mým slibem. Vzal jsem kozlíka do náruče, odne­ sl ho dále od domu a omráčil ho. Pak jsem vypustil krev a rozřezal maso na jednotlivé kusy. Dal jsem je svým přáte­ lům, kteří mi byli velmi vděční, že jsem se této práce ujal. Z masa potom připravili vynikající pečeni a já jsem dostal hlavní „řeznickou“ porci. Ve svém životě zakoušíme, co jsme si zasloužili - dobré i špatné.

V POMERANČOVÉM HÁJI Náš soused měl velký pomerančový háj. Válka pokračova­ la, teď již proti Egyptu. Na podzim 1948 přišel čas sklizně. Všichni bojeschopní muži byli na frontě. Malé děti od osmi do deseti let byly najímány jako česáči. Jednou ke mně přišel starší muž, který tam pracoval jako dozorce, a řekl mi: „Nalé­ havě potřebujeme dospělého, který by nám pomáhal odná­ šet plné bedny s pomeranči do skladu. Děti nejsou dostateč­ ně silné, aby to mohly dělat a ani já sám nejsem v pořádku. Nemohl byste nám přijít pomoci do sadu? Možná by vás váš zaměstnavatel mohl postrádat?!“ „Co se dá dělat,“ řekl Ostrowski. „Pokusíme se bez tebe nějak obejít. Jdi tomu starci pomoci.“ „Soused mi slíbil slušnou mzdu, a tak jsem změnil zaměst­ navatele. Stále jsem však bydlel ve své bývalé boudě na nářa­ dí. Přišla zima a s ní deště. V noci byla zima a měl jsem hlad. Mohl jsem samozřejmě sníst kolik pomerančů jsem jen chtěl, ale člověk potřebuje jíst víc než jen pomeranče. Výplatní den byl stále odsouván dozadu. Můj deník z té doby obsahuje strohé poznámky: „Už nemám peníze. Došel

- 121 -

chleba. Mám hrozný hlad. Nemám co jíst...“ Celé dva měsíce jsem za svou práci nedostal ani haléř. Vlastník sadu byl ně­ kde v Americe, komunikace s ním byla složitá; a já jsem se příliš styděl, než abych šel ke svému bývalému zaměstnava­ teli a navrhl mu, že bychom třeba mohli porazit druhé kůz­ le... Měli své vlastní problémy, jak zabezpečit jídlo pro devítičlennou rodinu. V této „škole života“ jsem zhubl o více než deset kilogra­ mů. Možná že mi to prospělo. Byl jsem na skutečném „po­ merančovém“ půstu. Stará babička Ostrowských byla jedi­ ným člověkem, který byl veden Bohem. Jednou, když padal soumrak a můj hlad už byl skutečně nesnesitelný, přišla a zaklepala na dveře. Když jsem otevřel, vložila do mých ru­ kou půl bochníčku chleba. Připadala mi jako Eliášovi krkav­ ci - rozdělil jsem si chléb na jednotlivé porce a vydržel mi na několik dní. Takový byl život. Nakonec jsem svou výplatu po dvou měsících dostal. Byl jsem naplněn radostí. Okamžitě jsem šel do obchodu, vzdá­ leného tři a půl kilometru, abych si koupil nějaké jídlo. Ve své boudě jsem neměl žádnou lampu. Když přišel ve­ čer, všude se rozhostila černá tma. Nemohl jsem ani číst ve své Bibli, protože jsem nic neviděl. Mohl jsem se pouze po­ tmě modlit, proto jsem se věnoval modlitbě. Když jsem si byl kupovat jídlo, chtěl jsem si také koupit kerosin a malou lampu. „To je jedině na lístky,“ řekl mi pro­ davač. „Každý den jsem v práci od rána do večera. Nemám vůbec čas stát ve frontě na lístky. Nemohl byste mi dát aspoň tro­ chu kerosinu, abych si mohl aspoň chvíli večer číst? Když nemohu číst, čas utíká strašně pomalu.“

- 122 -

„Sežeňte si někde kanystr a já vám za rohem trochu kerosinu odliji.“ Nalil mi tři litry kerosinu. To pro mne byl skutečný dárek z nebe, protože teď jsem mohl po večerech číst Slovo Boží. Sklizeň pomerančů pokračovala. Jednou byla silná bouře, která způsobila, že velké množství pomerančů popadalo ze stromů na zem. Tri dny lilo jako z konve. Nechtěl jsem přijít o práci. Měl jsem nepromokavý plášť a holínky, přivezené z Finska. Když pomeranče zůstávají delší dobu ležet na zemi, zvláš­ tě na blátě, nejsou už vhodné pro export. Proto, bez ohledu na déšť a bouři, jsem šel sbírat popadané pomeranče. Uklá­ dal jsem je do beden a nosil do skladu. Když bouře nakonec utichla, přišel ke mně dozorce a naří­ kal: „To je hrůza! Všechno bude zničeno, protože pomeranče leží na zemi už tři dny!“ „Pomeranče se nezkazí!“ odpověděl jsem. „Pojďte se podí­ vat!“ Pod stromy bylo sem tam pouze několik pomerančů, ale ve skladu bylo uloženo velké množství beden plných plodů. Muž na mne chvíli zíral v úžasu. Nebyl schopen slova. Pak řekl: „V životě jsem neviděl takový zázrak! Jak se vám podařilo v tom uragánu a dešti posbírat všechny pomeranče?“ „Nu,...i druzí mohli pracovat, kdyby byli bývali chtěli,“ řekl jsem se smíchem. „Proč by zdravý mužský jako já měl tři dny lenošit?“ „Až budeme zakládat kibuc, uděláme vás prvním čestným zakládajícím členem. Naše země potřebuje lidi jako jste vy,“ řekl můj zaměstnavatel, skládaje mi tím kompliment.

- 123 -

Mezi mé povinnosti také patřilo převážet na oslu bedny s ovocem z háje do skladu. Musel jsem se kvůli tomu naučit několik slov hebrejsky, protože osel rozuměl jedině pove­ lům v této řeči. Večer jsem osla pouštěl do sadu, aby se pásl na zelené trávě, a ráno jsem ho musel zapřáhnout. Osel sa­ mozřejmě dával přednost pomalým procházkám a pastvě před prací. Tak jsem každé ráno toho ušatce dlouho naháněl, než se mi ho podařilo chytit. Honil jsem ho mezi pomerančovní­ ky, až se nakonec nechal chytit za ocas. Hebrejská obdoba našeho „hyjé“ je „dio“. V angličtině se velmi podobně vyslovuje slovo „dear“ (vyslov ,dýr‘) - miláč­ ku. A tak, když jsem šel s oslem, pokřikoval jsem na něj: „Mi­ láčku! Miláčku! Pracovat! Pracovat!“ Když skončila sklizeň úrody, půda pod stromy byla pohno­ jena a má práce na tom místě byla skončena.

MĚNÍM MÍSTO - VŠUDE SAMÁ MRKEV! Můj předchozí zaměstnavatel i celá jeho rodina byli šťast­ ní, že jsem se jim vrátil a těšili se, že s nimi budu opět praco­ vat. Oseli velkou plochu mrkví. Řekli mi: „Co říkáš! Nemohl bys vyjednotit naši mrkev?“ Začal jsem s prací brzy ráno a pokračoval jsem až do tmy. Slunce zářilo jako obrovský ohnivý míč. Bolela mne hlava a záda. Všude samá mrkev. Mrkev, mrkev a zase mrkev! Ďábel se ke mně připlížil a začal mi našeptávat: „Podívej, jakou misijní práci to konáš! Protrháváš mrkev na poli! To ti do budoucna vůbec nepomůže!“ „Buď zticha, lháři! Můj Pán samozřejmě ví, kdy tato etapa mého života skončí!“ Jednoho dne, kdy jsem byl zase na poli od rána do večera, mne tak strašně bolela hlava, že jsem měl potíže s viděním.

- 124 -

Žena mého zaměstnavatele přišla a řekla: „Poslyš sousede, vykonáváš svou práci dost nedbale. Někde jsi ponechal příliš mnoho mrkví a jinde zase málo.“ „To je dost možné,“ odpověděl jsem. „Vždyť mne celý den tak strašně bolí hlava, že ani dobře nevidím.“ Když paní Ostrowská odešla, sklonil jsem se před Hospo­ dinem: „Drahý nebeský Otče! Nemohl bys mne osvobodit od práce na mrkvovém poli? Už se mi protiví i jen pohled na mrkev...“

NOVÝ ÚKOL Pán vyslyšel mou modlitbu. Příštího dne jsem dostal dopis od skotské misie v Tiberiadě. Vedoucí lékař misie psal: „Mi­ sijní nemocnice byla používána jako vojenská nemocnice. Teď jsme ji dostali zpět. Potřebujeme důvěryhodného člověka, který by se o nemocnici staral na plný úvazek, protože já odjíždím do vlasti. Celou budovu je třeba uvést zpět do pro­ vozuschopného stavu. Byl jste mi doporučen. Můžete při­ jet?“ Odpověděl jsem v dopise, že mohu přijet. Když o tom usly­ šela rodina Ostrowských, byla šokována: „Vy, seveřan, nikdy nebudete moci žít v Tiberiadě! Je tam takové horko, že se seveřané nikdy ani nepokoušeli tam žít, pokud měli mož­ nost si vybrat jiné místo. Dlouho tam nevydržíte. To je pros­ tě nemožné. Okamžitě svůj slib vezměte zpět. Nevíte, do čeho chcete jít!“ Proto jsem napsal další dopis, ve kterém jsem vysvětlil, že v Tiberiadě je takové horko a dusno, že já jako seveřan tam nemohu žít.

- 125-

Když byl dopis odeslán, Pán se mne zeptal: „Kdo ti dovolil poslat dopis, v němž rušíš své rozhodnutí nastoupit tam? Tiberiada je přesně to místo, kde chci, abys žil.“ Vylekal jsem se a řekl jsem: „Drahý Pane, odpusť mi, pro­ sím. Skutečně mne nenapadlo zeptat se, co si o tom myslíš. Ale pokud ten lékař stále ještě bude chtít, abych tam šel, budu to považovat za znamení od Tebe.“ Lékař mi neuvěřil. Poslal telegram. „Přijeďte na letiště v Lyddě tehdy a tehdy.“ Když jsem při­ jel do Lyddy, skotský lékař byl připraven na odlet do Skotska. Vložil mi do ruky svazek klíčů a řekl: „Tady jsou klíče. Starej­ te se o nemocnici, dokud se nevrátím.“ Tím naše konverzace skončila. Musel nastoupit do svého letadla.

- 126 -

V Tiberíadě o Tiberiady, nalézající se na břehu Genezaretského jezera, jsem přijel koncem května 1949. Mým prvním úkolem bylo seznámit se se skotskou misií, o niž teď bylo mým úkolem pečovat. Ukázalo se, že práce je zde po­ žehnaně. Když jsem otevřel dveře do modlitebny, zůstal jsem ohro­ meně stát na prahu. Bylo zřejmé, že již roky nesloužila své­ mu účelu jako dům Páně. Byl tam strašný nepořádek. Har­ monium bylo rozbito na kousky a na podlaze se nacházely všechny možné druhy nečistoty, včetně lidských výkalů. Bu­ dova byla používána jako záchod, a každého, kdo sem vešel, udeřil do nosu příšerný puch. Otevřel jsem okna i dveře, jak nejvíce to šlo, a našel jsem lopatu a koště. Za několik hodin jsem byl s uklízením hotov a byl jsem s výsledkem své práce spokojen. Další budovy misie naštěstí nebyly v takovém stavu, ale i ony potřebovaly uklidit a bylo třeba na nich vykonat různé opravy.

D

- 127 -

Na celém území misie, včetně chátrajících budov, hospo­ dařily krysy. Vyhlásil jsem jim nemilosrdný boj. Nastražil jsem různé pastičky a léčky, dnem i nocí jsem proti nim bojoval s pomocí klacků a čehokoliv jiného, co bylo delší než má ruka. Zpočátku nebylo jisté, která strana zvítězí, ale nakonec jsem já, dvounožec, zvítězil nad těmi čtvernožci. Vedl jsem si záznamy, kolik jsem jich každý den zabil. Sad, který se tam také nacházel, trpěl suchem. Stromy i keře téměř uschly. Začal jsem je zalévat. Postupně se zeleň vrátila a ukázaly se nádherné květy. Do misie se zajel podívat vedoucí lékař z Nazareta, aby zkontroloval mou práci a vyplatil mi mzdu. Dostával jsem jednu anglickou libru na den. Protože jsem byl sám, dalo se s tím vyjít.

DÚM HRÚZY Přišel čas, aby za mnou přijela moje rodina. Maire se s dět­ mi přestěhovala do Švédska. Žili tam blízko Borasu, kde Maire našla práci v oděvní továrně. „Tak rádi už bychom přijeli za tebou,“ psala Maire ze Švéd­ ska. „Mohl bys najít nějaké místo, které bychom si mohli pronajmout k bydlení?“ Vypravil jsem se do Jeruzaléma, abych prozkoumal situaci. Americká misie Assemblies of God měla svou vlastní budo­ vu v centru města. Celou budovu si pronajal anglický pas­ tor. Navštívil jsem ho a vysvětlil mu, že celá naše rodina ne­ trpělivě očekává, kdy se bude moci ze Švédska konečně přestěhovat do Izraele. Jsem tady na celou tu velkou budovu sám,“ řekl. Dům byl skutečně veliký - modlitebna a třípatrová budova s mnoha místnostmi. Jsme bratři, že?“ Vyberte si v domě ten nejlepší

- 128 -

byt a můžete sem přivézt svou rodinu. Budete platit pouze menší poplatek za elektřinu a vodu. „Děkuji vám za laskavou nabídku! Do zítřka si to rozmys­ lím. Ráno si znovu pohovoříme. Právě jsem přijel a jsem dost unavený. Ráno budu mít více energie.“ Šel jsem k posteli, poklekl vedle ní a řekl: „Drahý nebeský Otče! Do rána potřebuji udělat důležité rozhodnutí. Mám vzít svou rodinu do Jeruzaléma nebo mám udělat něco jiné­ ho? Nechci udělat žádné rozhodnutí, dokud mi, Pane, nedáš jasnou odpověď a neukážeš mi, že mé místo je tady nebo kdekoliv jinde.“ Po modlitbě jsem si lehl, usnul jsem a Pán mi dal zvláštní sen. Ve snu bylo již ráno. Šel jsem si znovu pohovořit s oním bratrem. Šli jsme do třetího poschodí. Byl tam krásný byt s nádherným výhledem na celé město. Byt vypadal velmi útul­ ně. Byly to dva pokoje a kuchyň, jako stvořené pro naši rodi­ nu. I cena byla přijatelná, platit jsme měli pouze za vodu a elektřinu. Poté, co jsme se dohodli, šel jsem se na dům ještě jednou podívat. V rohu jedné místnosti jsem si všiml závěsu, a když jsem ho odsunul, uviděl jsem podivné železné dveře. Na horní části dveří byla velká závora se staromódním visacím zám­ kem. Přemýšlel jsem, co se asi může nacházet za takovou masivní závorou. „Zdá se, že je tady všechno v pořádku,“ řekl jsem pastoro­ vi, který se ke mně připojil. „Ale jaké tajemství je ukryté za těmito dveřmi?“ „No, mám tady svou osobní sbírku. Jak víte, život pastora bývá někdy poněkud jednotvárný, proto potřebujeme mít nějakého koníčka. Ve svém volném čase krotím divoká zvířa­

- 129 -

ta. Kvůli bezpečnosti je třeba je držet pod zámkem. Před lid­ mi to však tajím. Kdyby se o tom dozvěděli, bylo by z toho velké pozdvižení. To by vás ale nemělo nijak rušit.“ „A jaká divoká zvířata tam máte?“ divil jsem se. „To se vás netýká, to je moje věc. Neobtěžujte se zbytečný­ mi otázkami. Všechno je v pořádku a vy se tím nemusíte vů­ bec zabývat,“ odpověděl pastor. Já jsem však potřeboval vědět, jaká zvířata tam jsou. Pak jsem si všiml, že zámek nebyl pořádně uzamčen, podařilo se mi ho sundat a železné dveře otevřít. Ještě nikdy v životě se mi nenaskytl takový hororový po­ hled jako zde. Sám ďábel seděl v rohu místnosti. Po obou stranách měl dvě obrovské zmije jako osobní strážce. Jeho zelené oči, planoucí hněvem, se upřely přímo na mne. Zmije současně syčely „sss-sss“. Ďábel vyhlížel velmi rozhněvaně. Všiml jsem si rohů na jeho hlavě, tak jak ho obvykle malují na obrazech. Rychle jsem zavřel dveře a řekl jsem: „Pokud se tyto příše­ ry dostanou ven, zničí nejen mne ale i celou misii. Nikdy se do tohoto domu nenastěhuji, to je stoprocentně jisté.“ Probudil jsem se ze snu. Byla půlnoc. Dostal jsem jasné varování jako odpovědna svou večerní prosbu. Příštího rána byl pastor nezvykle přátelský. Jak jste se vyspal?“ „Dobře, děkuji!“ „Půjdeme se znovu podívat na byt?“ zeptal se. „Ne, nepůjdeme. Pán mi minulou noc jasně ukázal, že v tomto domě není mé místo.“ Více už jsem nevysvětloval a on se mne již na nic neptal.

- 130 -

DÚM NA BŘEHU JEZERA Znovu jsem se začal modlit k Bohu: „Drahý Otče v nebi, Maire mne neustále „bombarduje“ dopisy. Prosím, obstarej naší rodině bydlení.“ Vrátil jsem se do Tiberiady a pokračoval jsem v hledání nějakého bydlení. Jednou jsem našel dům doktora Hearta. Byl to zakladatel YMCA. Svého času, když doktor Heart od­ cházel do důchodu, koupil si malý kousek pozemku od rus­ kých poustevnic a postavil si tam nádherný letní dům. Ucho­ vával tam cennou uměleckou sbírku. Krásná zahrada, patřící k tomuto domu, zasahovala až ke břehu Genezaretského je­ zera. V minulosti, když byly dům i pozemek v dobrém stavu, to muselo být překrásné místo. Dr. Heart byl mesiánský Žid, který během první světové války pomáhal propuštěným válečným vězňům. Byl průvod­ cem a překladatelem jistého bohatého Američana, který navštívil Jeruzalém. Jednou se mu svěřil se svým úmyslem: „Rádi bychom zde v Jeruzalémě založili pobočku YMCA, ale nemáme na to peníze. Ve středu města je pozemek, který by bylo možno koupit za slušnou cenu, ale nemáme na to, na­ tož abychom ještě byli schopni tam něco postavit.“ Více o tom námětu již nemluvili. Když Američan odjížděl z Izraele, dal dr. Heartovi šek a řekl: „Tady jsou nějaké pení­ ze. Snad to bude stačit na to, abyste něco koupili. Co myslí­ te?“ Šek byl vypsán na jeden milión dolarů. To se stalo v roce 1925. Dr. Heart koupil pozemek, o kterém předtím s Američanem mluvil, a vystavěl na něm pobočku YMCA v Jeruzalémě. Je to velká budova s věží vysokou 52 m. Věž je známá jako Ježí-

- 131 -

sova věž. V budově je největší křesťanský hotel na Středním východě, je v něm 300 pokojů. Na jedné straně vchodu je jméno dr. Hearta, na druhé stra­ ně jméno dárce, J.N.Jarvie. Profesor Saarisalo i mnozí další specialisté tvrdí, že příjmení Jarvie pochází z finského pří­ jmení Jarvi. Je-li tomu tak, pak jedním ze dvou lidí, kteří stojí na počátku tohoto díla, je Fin. Dr. Heart zemřel těsně před druhou světovou válkou. Pro­ tože se nikdo z YMCA nepostaral o chátrající vilu na pobře­ ží Genezaretského jezera, byl celý dům vyrabovaný. Ten, kdo se do domu dostal první, ukradl cenná umělecká díla a kni­ hovní sbírky, křesla a další nábytek, který v domě byl. Ti, kte­ ří přišli potom, ukradli dveře a dokonce i okna. Jednou se stalo, že jsem na svých cestách za bydlením na­ razil na tento pustý kamenný dům bez dveří a oken. Od Tiberiady byl vzdálený pouze tři kilometry. „Tady by se pěkně bydlelo, pokud by se to uvedlo do po­ řádku,“ pomyslel jsem si. Dlouho jsem se nerozmýšlel a vypravil jsem se do kancelá­ ře YMCA do Jeruzaléma. „Našel jsem váš opuštěný dům v Tiberiadě. Bylo by možno ho pronajmout? Rád bych si sem přestěhoval svou rodinu.“ Jak by tam někdo mohl bydlet, vždyť tam nejsou ani okna a dveře?!“ „Mohl bych si je sem přivézt z Finska. Pokud mi povolíte v domě žít tři roky bezplatně, postarám se o okna a dveře,“ sliboval jsem. Tak jsme se dohodli a podepsali smlouvu. Poté jsem Maire a dětem poslal zprávu, že jsem pro nás našel dům. Není sice v dobrém stavu, ale pokusíme se to nějak zlepšit. Mohli při­ jet.

- 132 -

RODINA PŘIJÍŽDÍ Jakjsem již uvedl, naše rodina se mezitím přestěhovala do Švédska. Maire tam v továrně šila oděvy. Do stejné továrny nastoupil i Olavi, ačkoliv mu bylo teprve 13 let. V takovém věku většinou děti na práci do továren nepřijímají. Kalervo a Lilja chodili do švédské školy. Mirja, protože jí ještě nebylo šest let, do školy nechodila. Maire se však domluvila s vedením školy, že Mirja bude také s ostatními dětmi chodit ráno do školy a bude tam aspoň naslouchat vyučování, protože ne­ mohla zůstat sama doma bez dozoru. Maire a Olavi vydělávali na rodinu. I přes svůj mladý věk nahrazoval Olavi mladším dětem otce a vzal na sebe odpo­ vědnost za ně. I teď, když už jsou dospělí, zůstaly mezi star­ ším bratrem a mladšími sestrami vřelé vztahy. Olavi pro ně byl víc než jen starší bratr. Po určitou dobu jim nahrazoval otce, ony na to nikdy nezapomněly a byly mu za to vděčné. Materiálně se rodině nedařilo dobře. Když přišly Vánoce, děti si za peníze, určené na dárky, nekupovaly hračky, ale jídlo - žlutý sýr. Maire také žila skromně a dávala tak příklad ostatním. V rodině se nekoupilo nic, pokud se nedošlo k všeobecnému souhlasu, že nákup dotyčné věci je nezbytný a že se nám hodí v Izraeli, kam se všichni neustále snažili dostat. 9. září 1949, kdy konečně Maire a děti vystoupily z paluby švédské nákladní lodi na izraelský břeh, pro nás bylo tím nejšťastnějším dnem. Nejmladší, Mirja, si na tatínka vůbec nepamatovala. Tatínek přišel a zase odešel a byl dlouho pryč, ale teď mohla být s otcem neustále, každý den. Když rodina dorazila do Izraele, bylo nejstaršímu Olavi čtrnáct let, Kalervo dvanáct, Lilje deset a Mirje sedm. V pří­

- 133-

stavu Haifa jsem přeložili naše zavazadla z lodi na nákladní auto a vyrazili k novému domovu. Večer jsme Pánu poděkovali za nový domov, který nám po tak dlouhé době odloučení umožnil být zase spolu. Děti jsme ke spánku uložili na dřevěné bedny a oddechli jsme si. Ani jsme nepomysleli, že by se do domu mohl dostat někdo cizí, protože dům stále ještě neměl ani okna ani dve­ ře. Ukázalo se však, že „nepřátelé“ se dostali do domu ještě před námi. Děti sotva usnuly, když se ozval žalostný nářek naší starší dcery Lilji: „Tatínku, nějaké zvíře mne kouslo do nosu!“ „Nevymýšlej si hlouposti! Něco se ti zdálo.“ Já si nevymýšlím! Něco mne kouslo!“ Rozsvítil jsem baterku a podíval se po místnosti. Nevěřil jsem vlastnímu zraku, když jsem všude kolem nás uviděl žhnoucí oči. Byly to krysy, které ucítily v budově „čerstvé“ maso a seběhly se do domu. Jedna krysa kousla naši Lilju do nosu. Rychle jsem vyskočil a vzal jsem past, kterou jsem mnoho­ krát používal ve finských lesích, když jsem pro zábavu lovil ptáky. Jako závaží jsem použil stůl, který jsem otočil dolů, položil na něj kameny a sýr jako návnadu. Když se krysa při­ blížila k sýru, spoušť vyskočila a stůl na ni spadl. Šli jsme si lehnout, ale zakrátko jsme slyšeli bouchnutí stolu, zpod něhož se chvíli ozývalo pískání, které pak utich­ lo. Šel jsem se podívat - samozřejmě, byla tam krysa. Vyhodil jsem ji otvorem po okně ven na dvůr a znovu nastražil past. Znovu jsme se pokoušeli usnout, ale stůl zase spadl. O chvíli později letěla oknem druhá krysa. Tak to pokračovalo celou noc. Ostatní mohli spát, a já jsem chytal krysy.

- 134-

Ráno jsem řekl chlapcům: „Proč se nejdete podívat ven, kolik krys leží pod oknem? Někde je zakopejte, ať tady ne­ smrdí!“ Náš nejlepší úlovek za noc čítal šestnáct krys. Pak jsem zabíjením pověřil naše chlapce. Dostávali za to odměnu. Výše odměny závisela na velikosti „úlovku“ - za myš méně, za kry­ su více, za škorpióna byla také určitá cena, ale nejvyšší od­ měna byla za zmiji, a to podle její skutečné délky. Kalervo, mladší syn, jednou volal ze sadu: „Olavi, Olavi! 200 milů se plazí sadem! Pojď mi honem pomoct! Zabijeme ji a dostaneš polovinu, slibuji, že dostaneš polovinu. (Izrael­ ská libra měla 1000 milů, 200 milů představuje asi 1/3 ame­ rického dolaru.) Znamená to, že uviděl velkého hada, kterého si netroufl zabít sám. Když se chlapcům podařilo zmiji zabít, zjistili jsme, že měřila 187 cm. Takovým způsobem začal náš společný život na břehu je­ zera, blízko něhož žil i náš Spasitel.

SKOTSKÁ MISIE V Tíberiadě pracovala skotská misie. Ve Skotsku bylo před více než sto lety velké probuzení a jedním z jeho plodů bylo, že byl na misijní práci do Palestiny poslán věřící lékař, David Torrence. Přišel za dob turecké nadvlády. Byl to skutečný Boží muž. Muslimové nechtěli, aby do země přicházeli křesťané, ale zdravotnictví bylo v krizi. V zemi řádila cholera, malárie, břišní tyf a mnoho dalších nemocí. Z toho důvodu byli ochot­ ni lékaře přijmout. Bůh požehnal Torrencově práci a on zde založil misijní nemocnici, která byla otevřena v roce 1894. Když Torrence splnil svůj, Bohem vyměřený, úkol, zemřel a byl pochován

- 135 -

na skotském hřbitově poblíž Genezaretského jezera. Na jeho místo přišel jeho syn, který byl pravým opakem svého otce. Byl to velký lakomec, milující pouze peníze. Byl živoucím obrazem lakomství! Mladý doktor Torrence, který mne na letišti v Lyddě tak neoficiálně přijal do práce a víceméně mne ustanovil správ­ cem nemocnice skotské misie po dobu své nepřítomnosti, se vrátil těsně před příjezdem naší rodiny do Izraele. Přivezl s sebou některé nemocniční zaměstnance, sestry a dokonce i několik porodních asistentek. Určitě byl s mou prací spokojen, protože když se na mě občas přišel podívat, dával práci nejen mně, ale i mému nej­ staršímu synu Olavi. „Ve velkém domě je vždycky co dělat,“ říkával přitom. „To je bezva,“ říkali jsme si. Když nedostáváme z Finska žádné peníze, protože Izrael není pokládán za misijní pole, budeme mít nějaký malý příjem aspoň z této práce, protože jiné příjmy jsme neměli. Tak jsme já i Olavi pracovali. V nemocnici jsme se nestravovali, ale každé ráno jsme přijeli v určitou dobu a pracovali jsme celý den stejně jako ostatní, kteří konali svou práci. Na konci každého týdne jsme čekali, že dostaneme za svou práci peníze, abychom mohli nakoupit pro rodinu jídlo, ale zdálo se, že doktor na nás s výplatou úplně zapomněl. Když už jsme tam pracovali po tři měsíce, aniž bychom jedli jejich stravu a bydleli u nich, sebral jsem odvahu a řekl jsem lékaři: „Podívejte se, pane doktore! Už bychom měli dostat své pe­ níze. My dva tady pracujeme už tři měsíce, osm hodin den­ ně, šest dní v týdnu. Je nás v rodině šest, já, žena a čtyři děti. Potřebujeme peníze na potraviny a další nezbytnosti, stejně jako kdokoliv jiný.“

- 136 -

„Cože? Peníze? Co vás to napadlo? Já myslel, že nám pros­ tě chcete pomáhat!“ Choval se tak, jako kdyby o výplatě pro nás slyšel poprvé v životě. Nemělo smysl, abychom ve své práci pokračovali. V té době byl pro nás život skutečně těžký. Sbírali jsme plo­ dy divokých kaktusů, nazývaných sabra, které všude divoce rostly. Naštěstí v našem sadu rostly datlové palmy. Chytali jsme ryby v jezeře a postavili jsme si u břehu speciální hráz. Tak jsme žili den za dnem. Někdy to bylo skutečně těžké. Doktor v té době dosáhl vrcholu své lakoty. Požádal mne, abych našel ve Finsku sestru pro nemocnici a slíbil, že jí uhradí i letenku, aby mohli rychle doplnit stav v nemocnici. Našel jsem pro ně křesťanskou sestru, ale dodnes jí leten­ ku neproplatil. Jednou ke mně tato finská sestra přišla a ze­ ptala se: „Kaarlo, měl bys aspoň jednu jedinou známku, abych mohla napsat do Finska dopis? Už jsem nedostala výplatu ani nepamatuji.“ V nemocnici bylo také porodnické oddělení se čtyřiceti lůžky. Doktor chtěl ušetřit peníze i v této oblasti a zrušil noční směnu sester. Oddělení se zavíralo večer v deset hodin a ote­ víralo ráno ve čtyři nebo v pět hodin. Tak to praktikovali dlouhou dobu. Doktor tím ušetřil plat noční sestry, pokud vůbec někomu v nemocnici platil. Ob­ čas měl někdo děti zkontrolovat a postarat se o ně, ale nebyl tam nikdo, kdo by je hlídal celou noc. „Kdo by ty děti odsud ukradl?“ říkával doktor. V dětském oddělení začali budovat vodovod. Z toho dů­ vodu ve stěně vybourali otvor. Práci v jednom dni nedoděla­ li a otvor zůstal otevřený. Ale nikomu to tady nevadilo.

- 137 -

Po válce se v celé zemi neuvěřitelným tempem rozmnožily krysy. Vždyť i my, než jsme se stali pány našeho nového domu, jsme museli pozabíjet 400 - 500 krys. Protože v dětském oddělení zůstal otvor ve zdi, stala se šokující příhoda. V nemocnici se židovským manželům na­ rodil chlapeček. Manželé pracovali v kibucu v Jordánském údolí. Dítě bylo po všech stránkách v pořádku. Když se však ráno přišla na děti podívat sestra, ke svému strašlivému zdě­ šení zjistila, že na místě, kde měl mít chlapeček nos, zela otevřená, krvácející rána a dítě bylo vyčerpané pláčem. Otvo­ rem ve zdi pronikly krysy a chlapci sežraly nos. Doktor dostal stručnou zprávu: „Okamžitě se dostavte k rozhovoru s rodiči dítěte! Jinak z toho bude strašný skan­ dál.“ Zdálo se, jako by se ho to nijak nedotklo. Pouze pronesl: „Co se dá dělat? Nehody se stávají ve všech nemocnicích.“ Rodiče zavolali policii a novináře. Noviny vytiskly senzač­ ní články: „V křesťanské misijní nemocnici žerou krysy novo­ rozencům nosy.“ Případ byl dán k soudu a nemocnice muse­ la zaplatit obrovskou sumu jako odškodné. Kromě toho museli každý rok platit letenku pro matku a dítě do Kapské­ ho města v Jihoafrické republice, kde pracoval nejuznáva­ nější světový specialista na chirurgii nosu. Každý rok museli chlapci vyrábět nový umělý nos do té doby, než hoch dospěl a zastavil se jeho tělesný růst. Vždyť nos je pro každého Žida tak důležitou viditelnou součástí těla, ztotožňující jej s jeho národem. Když povolení pro činnost nemocnice spělo ke konci a bylo třeba žádat o jeho prodloužení, přišel z ministerstva zdra­ votnictví příkaz k uzavření nemocnice. Také personálu ne­ byla pracovní víza prodloužena, a tak museli zaměstnanci

-138-

zemi opustit. Tak skončila práce skotské misijní nemocnice v Tiberiadě.

STANICE NA BŘEHU TIBERIADSKÉHO JEZERA Bůh zná vše předem. On na rozdíl od nás lidí nepotřebuje předpovídat budoucnost, nemluvě ani o tom, že naše doha­ dy ohledně budoucnosti bývají nepřesné. Už v roce 1944, kdy mne povolal do své služby, věděl, jaký bude osud oné ne­ mocnice. Tehdy mi řekl: „Chci otevřít novou stanici na břehu Genezaretského je­ zera a tebe tam ustanovuji správcem.“ V roce 1959 byla skotská misijní nemocnice v Tiberiadě uzavřena. Naše práce distribuce Biblí v Tiberiadě začala již v roce 1956. Teď jsme si mohli u skotské misie pronajmout místnosti. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, sedím ve vinném sklepě budovy skotské misie. Toto místo slouží nejen jako protiletecký úkryt, ale v létě je zde možno se ochladit a v zimě je zde příjemně teplo. V současnosti patří skotské misii v Tiberiadě ubytovna pro turisty a křesťanské knihkupectví. Mají obrovský majetek, mnoho domů a modlitebnu. Z duchovního hlediska jsou však pasivní. V současnosti zde nemají žádného stálého pastora a o ubytovnu se stará jedna anglická vdova. Když jsem přemýšlel o smutném osudu skotské misie, vzpo­ mněl jsem si na verš z Jakuba 5,4: „Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji upřeli, volá do nebes, a křik ženců pronikl ke sluchu Hospodina zástupů.“

V NEBEZPEČÍ NA JEZEŘE Z Indie se přistěhovali do vesnice Mighal noví imigranti. Jednou k nám někteří z nich přišli na návštěvu. V té době

- 139-

jsme bydleli na břehu Genezaterského jezera. Hosté u nás pobyli několik hodin. Tehdy jsme už měli finskou loďku s přívěsným motorem, dar od Mattsonových. Když měli hos­ té odcházet, řekl jsem Maire: „Pro naše hosty nebude snadné jít v takovém vedru s malými dětmi celou cestu zpět do Mighalu. Odvezu je domů naší lodí.“ „Zdá se, že na jezeře zuří silná bouře. Myslím, že není moud­ ré teď vyplouvat,“ odrazovala mne Maire. „Na našem břehu je klid a vítr vane od západu na východ. To nebude nijak nebezpečné,“ odpověděl jsem. „Dávej si ale pozor, abyste se do té bouře nedostali,“ varo­ vala mě žena. Nalodil jsem naše hosty a bezpečně jsme do Mighalu do­ pluli. Vracel jsem se zpět k našemu domu, když jsem si vši­ ml, že uprostřed jezera je něco podivného. Podivný objekt byl jednou nahoře na hřebenu vlny, podruhé s ní padal dolů do hlubiny. V tom místě je „Galilejské moře“, jak je Genezaretské jezero někdy nazýváno, nejširší, kolem 12 km. Bylo již po poledni a bouře nabírala na síle. „To je něco neobvyklého,“ pomyslel jsem si, snaže se po­ znat, co to je. V té chvíli mi Pán dal náhlý rozkaz: „Rychle tam jeď!“ „To je strašné!“ vykřikl jsem. „Přímo doprostřed moře?“ „Ano, tam,“ odpověděl Pán. „Musíš tam jet!“ Obrátil jsem loďku po větru a namířil si to přímo do středu jezera. Našel jsem tam dva lidi, muže a ženu, ve smrtelném nebezpečí. Později jsem se dozvěděl, že s celou rodinou při­ jeli na dovolenou ke Genezaretskému jezeru. Rodiče si vyra­ zili na výlet na kánoi, děti zůstaly na břehu. Kolem poledne se na jezeře rozzuřila bouře. Protože ká­ noe nemá kýl, snadno se převrhne, a tak se teď ve vertikální

- 140 -

poloze houpala na vlnách jako bójka. Z vody vyčuhovala příď lodi, protože v ní zůstal vzduch. Drželi sejí dva lidé, kteří již ztráceli naději na záchranu. Vítr je postupně hnal k syrskému břehu, kde se nacházela kulometná hnízda a vojáci, kteří na ně čekali. Syřané často nemilosrdně stříleli na Izraelce, kteří se dostali příliš blízko. Kradli jim sítě na lov ryb. Prostě se jim v každém ohledu snažili znepříjemňovat život. Pokud se jim dostal do rukou Žid, znamenalo to pro něj jistou smrt. V lepším případě ho uvrhli do vězení v Damašku, avšak s těmi, kteří se tam dostali, bylo krůtě zacházeno. Ně­ kteří se odtamtud vrátili, někteří ne. Jiní přišli v důsledku mučení o rozum. Taková byla situace. Když jsem se k oběma ztroskotancům dostal, pomohl jsem nejdříve do loďky ženě a potom muži. „Nechrne kánoi být,“ odpověděl udýchaný muž, „hlavní je, že jsme se my zachráni­ li.“ Bylo mi líto nechat kánoi ve vodě. Nehledě na to, že se naše loďka silně houpala na vlnách, vylili jsme z kánoe vodu, vyzdvihli ji na loďku a vyrazili k západnímu břehu. Bál jsem se, že mi dojde benzín, a tak jsem usilovně prosil Boha, abychom bezpečně dopluli ke břehu. Kdyby nám ben­ zín došel dřív, než doplujeme ke břehu, proud by nás zanesl k syrskému břehu a dostali bychom se do damašské pevnos­ ti, pokud by nás nezastrelili ještě ve vodě. Motor však pracoval bezvadně a nakonec jsme se dostali blízko našeho břehu. „Kam vás mám vzít?“ zeptal jsem se, když nebezpečí pomi­ nulo. „Máme tady nedaleko stan, kde jsou naše děti,“ odpovědě­ la žena.

- 141 -

A skutečně, brzy se ukázal stan a já jsem s lodí zamířil k němu. Když jsme přirazili ke břehu, nikdy nezapomenu na obraz, kdy se čtyři děti, které vyběhly ze stanu, setkaly se svými rodiči. Matka rychle vyskočila z loďky, plakala a objí­ mala své děti. Zdálo se, že slzy a radost jsou nekonečné. Otec ke mně natáhl ruku a řekl: „Děkuji vám, že jste nám zachránil život.“ Držel mou ruku a dlouho ji tiskl. „Díky Bohu, že mne poslal, abych vám včas pomohl.“ Řekl jsem mu, že jsem Fin. „Přijel jsem do této země, abych mezi lidmi šířil Slovo Boží.“ To vše se stalo v říjnu 1951.

TĚŽKÉ ROKY Tri roky, po které jsme žili ve slunečném domě na břehu Genezaretského jezera, byly pro nás skutečně těžkým obdo­ bím. Byly pravou zkouškou toho, co vydržíme. Všechny druhy potravin, dokonce i brambory, byly na líst­ ky - vejce, cukr i káva. Během patnácti let jsme dostávali 300 gramů masa na osobu na měsíc! Jednou jsem si v obchodě všiml pytle celozrnné pšeničné mouky. Zeptal jsem se, kolik stojí, a protože nestála mnoho, koupil jsem celý šedesátikilogramový pytel. Byla to pro nás velká pomoc. "Vystačila nám na dlouhou dobu, vařili jsme z ní kaši. A díky tomu, že mouka byla umleta z celých zrn, byl to zdravý zdroj energie. Blížily se Vánoce. Velmi jsem se modlil, aby naše prostá „dietní“ strava mohla doznat nějaké změny. „Drahý nebeský Otče, dej nám, prosím, na Vánoce nějaké ryby.“ Požádat o vánoční šunku jsem se vůbec neodvážil.

- 142 -

Někde jsem vyštrachal jakýsi kovový materiál, který jsme si přivezli s sebou a vyrobil jsem rybářskou síť, něco ve formě pasti. Síť jsme nastražili v jezeře přímo před naším domem. Vy­ věral tam pod vodou teplý pramen a připlouvaly se tam v zimě třít ryby, což jsme v té době nevěděli. Na Štědrý den jsme se šli podívat, co je v naší síti, a když jsme připlavali blíž, viděli jsme, jak se hýbe sem a tam. „Honem přineste nějaká vědra, je tady spousta ryb,“ křičel ten, komu se podařilo k síti doplavat jako prvnímu. Na naše první Vánoce v Tiberiadě jsme dostali ten největší úlovek v našem životě. Bylo to 65 větších ryb. Později se naše síť zamotala do sítí ostatních rybářů a ti ji odtáhli s sebou. Zašel jsem na úřad, kde měli rybolov na starosti a zeptal jsem se, zda je možno lovit ryby pomocí hráze. Bylo mi řečeno, že je to nepovolený způsob lovu, kte­ rý je trestán pokutou. Neřekl jsem jim, že jsem tímto způso­ bem lovil, nemluvě ani o tom, že jsem lovil v místě výtěru ryb. Žádným způsobem nebylo možné sehnat stavební dříví, sklo ani sítě do oken. Celý rokjsme museli žít bez dveří a oken, takže vítr se mohl svobodně prohánět místnostmi. V Tiberiadě padá sníh jednou za padesát let. Toho roku u nás sněžilo. V domě byla teplota mezi pěti až šesti stupni nad nulou, protože jsme neměli v čem topit. Bůh nás však zázračně chránil a nikdo neonemocněl. Dokonce ani kašel nikdo nedostal. Bylo patrné, že v našem domě určitý čas pobývali vojáci. Všude jsme mohli najít památku na ně; chlapci každou chví­ li nacházeli prázdné nábojnice od kulometných nábojů. Ko-

- MS'

lem domu bylo možno najít veškeré druhy smetí, které jsme sbírali na hromady a pálili. Na dvoře stála stará, tzv. arabská pec, ve které se určitě kdysi pekl nekvašený chléb. Olavi a Lilja sbírali klestí a rozhodli se, že ho spálí ve staré peci. Olavi z ní naštěstí začal ještě předtím, než v peci zato­ pili, instinktivně vyhrabávat popel a uvnitř na straně uviděl ruční granát. Vyděšeně se oba vrhli na zem, protože si mysle­ li, že granát odjistili a varovně křičeli na ostatní. Granát však neexplodoval. Začali jsme opatrně odstraňovat popel a našli jsme ještě několik dalších ručních granátů. Kdyby bylo roští hozeno do pece a podpáleno, granáty by zcela jistě explodovaly s hroznými následky pro nás. Bůh znovu uchránil naši rodi­ nu od strašné katastrofy. V dopise jednomu bratrovi do Finska jsem mimochodem napsal, že je zde velký nedostatek brambor. Jednoho dne jsem dostal zprávu, že mi lodí putuje do Izraele tisíc kilogramů brambor z Finska! O něco později jsem dostal zprávu z úřadu sociální péče: „Na cestě k vám je tuna brambor. Budou zaba­ veny pro všeobecnou potřebu. Časem za ně dostanete něja­ kou kompenzaci.“ Čekali jsme, kdy náklad dojde. Měl jisté zpoždění, několik měsíců. Už jsem si myslel, že náklad někde zabloudil a k nám prostě nedoputoval. Jednou v neděli ráno, právě když jsme měli shromáždění, zastavilo u našeho domu velké nákladní auto. Šofér vešel do domu a oznámil, že přivezl brambory a že chce zaplatit za dovoz. „Mám sklápěčku, mohu vám celý náklad vysypat do dvo­ ra,“ řekl šofér.

- 144 -

„Tak to udělejte,“ řekl jsem. „Můžeme je pak odnosit do sklepa.“ Pokračovali jsme ve shromáždění a když skončilo, šli jsme se podívat na brambory. Když jsme šli blíže, udeřil nás do nosu odporný puch. Téměř všechno bylo shnilé! Bylo to jako hromada hnoje u našich vrat. Nebylo divu, že úřad sociální péče dovolil, aby byl celý náklad dovezen až k nám! Začali jsme brambory přebírat a tam, kde jsme objevili ješ­ tě nějakou část, která nebyla shnilá, odřízli jsme ji pro sebe. Zbytek jsme naházeli do jámy, kterou jsme vykopali na za­ hradě. Slunce pak sušilo odřezky, které jsme zachránili, a celý dům byl naplněn hnilobným zápachem. Brambory byly na cestě příliš dlouho a také příliš dlouho trvalo, než je naložili. V každém případě to odesílatel myslel dobře.

VLK V ROUŠE BERÁNČÍM V době, kdy jsme bydleli na břehu Genezaretského jezera, jsem dostal dopis od jedné věřící sestry z Finska. Psala v něm o své dceři, která byla na cestě do Jeruzaléma. „Mohli byste pro ni najít nějaké ubytování v Jeruzalémě a pomoci jí, když bude v tomto městě začínat?“ Velmi dobře jsem věděl, že v celém Izraeli je problém najít ubytování, natož pak v Jeruzalémě! Nejdřív děvče přijelo k nám, a pakjsme společně jeli hledat nějaké bydlení. Tehdy jsem si vzpomněl na americkou misii a šel jsem za jejich pastorem zjistit, zda by se u nich nenašel jeden pokoj pro finskou dívku. „Ale ano, najde,“ odpověděl pastor. „A pokud by dívka sou­ hlasila, že bude několik hodin denně mýt nádobí, nemusela by za ubytování nic platit.“

- M5 -

„Výborně, tak se domluvte sami,“ řekl jsem a rozloučil se s nimi. Uplynuly dva měsíce, když jsem pocítil naléhavé nutkání, abych navštívil svou mladou přítelkyni. Okamžitě jsem se tam vypravil. Dívka při setkání vyhlížela poněkud podivně. Když jsem se jí otevřeně zeptal, co se děje, řekla mi: „Pojďme se na chvíli projít.“ Šli jsme do blízkého parku a posadili jsme se na lavičku. Najednou začala plakat, byly to přímo potoky slz. „Copak se ti stalo?“ ptal jsem se. „Umřel ti někdo blízký neboje smrtelně nemocný nebo jsi snad ty sama nemocná?“ „Ne, ne! Je to ještě mnohem horší...“ „Tak mi to řekni. Jinak ti nemohu nijak pomoci!“ „Nemáte ani ponětí, do jakého domu jste mne přivedl!“ V té chvíli mi na mysli vytanul sen, který jsem měl o ďáblu a dvou hadech. „Řekni mi celou pravdu, ať je jakákoliv! Chci to vědět!“ „Pastor se mne zeptal, zda jsem věřící. Odpověděla jsem, že ano, že jsem se znovuzrodila již před několika lety. Pak se mne zeptal, zda jsem obdržela křest Duchem svátým. Odpo­ věděla jsem, že ještě ne. Řekl mi, že je obdarován, aby se modlil za lidi, a oni po modlitbě obdrží křest v Duchu svá­ tém, a navrhl mi, že bychom to mohli udělat po shromáždě­ ní. Pak se za mne modlil, ale nic se nestalo.“ Ten člověk měl neobvyklý dar řeči. Lidé byli přímo fascino­ váni jeho výmluvností a mnozí přijížděli zdaleka, aby si ho mohli poslechnout. Mnozí také vyšli dopředu, protože chtěli být spaseni, ale podivné na tom bylo, že ti, kteří přišli do­

- 146 -

předu, spaseni nebyli. Nezůstali věřícími. Nebylo zde žádné trvalé ovoce. Jednou po shromáždění jsme spolu zůstali sami,“ pokra­ čovala dívka. Pastor se ke mně přitočil a začal mne žádostivě a divoce laskat. Řekl: ,Chci večer přijít do tvého pokoje.“ Vy­ rvala jsem se z jeho obětí a utíkala jsem do svého pokoje, ale nepodařilo se mi zamknout, protože ten člověk mne dostihl. Podařilo se mi ho však vytlačit ze dveří a zavřít na závoru. Pak mne opustily síly...“ Když dívka vedle mne seděla a plakala, mnohé se mi ujas­ nilo. Řekl jsem jí: „Nesmíš v tom domě zůstat už ani den. Teď už rozumím snu, který jsem měl před časem. Teď běž a sbal si věci. Za hodinu přijedu před dům s taxíkem. Teď se půjdu poohlédnout po jiném místě pro tebe.“ Udělali jsme to a co se jí týče, příběh zde skončil. Musím však s lítostí konstatovat, že se tato příhoda stala vícekrát. L. W., mesiánská Židovka ze Švýcarska, patřila k církvi, kte­ rá o křtu Duchem svátým nevyučovala. Odjela z Jeruzaléma na návštěvu své rodné země a byla tam pokřtěna Duchem svátým. Poté se stala členkou letničního sboru v Curychu. Když se pak vrátila do Jeruzaléma, bylo jí řečeno: Je zde anglický pastor, který má velký dům. Určitě byste tam mohla bydlet. Protože znáte pět jazyků, mohla byste mu pomáhat jako překladatelka.“ V té době byla z Londýna do misie po­ slána druhá sestra, E. C., a tak byly obě sestry ubytovány ve stejném domě, z kterého se předtím vystěhovala mladá dív­ ka. Když jsem se o tom doslechl, cítil jsem opět silné nutkání jít za oběma sestrami a varovat je. Šel jsem tam, ale když jsem zjistil, že obě sestry jsou pastorem doslova okouzleny,

- 147 -

nemohl jsem jim o možném nebezpečí říci. Proto jsem udě­ lal to, co jsem mohl. Řekl jsem o tom problému Bohu: „Pane, Tyje ochraň a zaštiť. Já nemohu.“ Uklidnil jsem se a po návratu domů jsem jim napsal dopis následujícího znění: „Pokud budete někdy potřebovat z nějakého důvodu pokojné místo k bydlení, můžete přijet k nám na břeh Genezaretského jezera odpočívat. Pán nám dal k bydlení velký dům a nemusíte za to nic platit.“ Jednoho dne jsme dostali telegram: „Platí stále ještě vaše nabídka? Čekáme na odpověď.“ Odeslal jsem odpověď: „Přijeďte.“ Toho dne večer jsem na sestry čekal na zastávce autobusu a odvezl jsem je k nám domů. Maire právě připravovala čaj a nějaké občerstvení, když obě sestry, z nichž jedna byla dok­ torkou filosofie, propukly v hořký pláč, stejně jako předtím ta mladá dívka z Finska v jeruzalémském parku. Nic jsme jim neříkali. Na nic jsme se neptali. Týden jsme se o ně starali jako o malé děti. Občas si šly zaplavat. Krmili jsme je, jak nejlépe jsme mohli. Jednoho večera se mne sestra L.W. zeptala: „Víte, proč ta dívka z Finska utekla z americké misie?“ „Ano, vím. Všechno mi řekla.“ „Musely jsme utéci ze stejného důvodu.“ Týto sestry ještě nějakou dobu bydlely u nás, pak si pořídi­ ly karavan. Bydlely v něm a později se přesunuly na Karmel. Společně s oběma sestrami jsme přes dvacet let rozšiřovali Bible. Před několika lety L.W. upadla a ošklivě se zranila. Byla záchrankou odvezena na letiště a odletěla do Švýcarska. Teď už je v pořádku, ale je již v důchodu, protože jí bude kolem

- 148 -

sedmdesáti let. Více než 40 let pracovala v této zemi pro Pána. Angličanka, E.C., která je původním povoláním zdravotní sestra, s ní žije v malé vesničce ve Švýcarsku.

- M9-

ROKY SLUŽBY

-151 -

Distribuce Bibíí se rozbíhá o Izraele přicházeli přistěhovalci asi ze stovky zemí. Zde skutečně panuje pravé „zmatení“ jazyků; dokon­ ce i noviny vycházejí asi ve dvaceti jazycích. Hebrej­ ština je hlavní jazyk, což je výborné. Základní učebnicí ve školách je hebrejská Bible, Starý zákon. Těší se velké vážnos­ ti. Vyučuje se z něho každý den a ve výuce zaujímá jedno z předních míst. Školy pro žáky nezajišťují ani knihy ani další pomůcky, ti si je musí sehnat sami. To nám poskytlo velkou příležitost zajistit pro školy naše Bible, které obsahují také Nový zákon. Pomohl nám dr. Myron Sacket z Ameriky, který v biblické společnosti v Londýně nakoupil Bible v hebrejštině. Poslal nám k bezplatné distribuci kolem tří set výtisků. Nejprve jsme navštívili školy a zeptali jsme se na ředitel­ ství, zda mají dostatek Biblí v hebrejštině. Jednou jsme zašli do jisté školy v Horní Galileji, vyhledali ředitele a zeptali se ho: „Kolik je ve vaší škole žáků?“ „Kolem tří set.“

D

- 153-

„Máte dostatek hebrejských Biblí?“ „Ne, máme jich asi dvacet až třicet. Žáci je nechávají mezi sebou kolovat, protože jen málokdo má svou vlastní Bibli. Chybí nám, aleje to problém. Není snadné je někde sehnat.“ „Máme nějaké Bible v autě. Můžeme vám je dát. Jak vidíte, mají dokonce i Nový zákon,“ řekl jsem. „To je ještě lepší,“ odpověděl, „mohou se učit i z něj!“ Takovým způsobem začala naše práce distribuce Biblí.

PROTIVENSTVÍ Ortodoxní Židé byli zděšeni, když viděli, že do škol distri­ buujeme Bible obsahující Nový zákon. Vymohli si zákon, který zakazoval dovoz těchto Biblí do země. Na takový dovoz ne­ byla udělována dovozní licence. Z Haify jsme dostali oznámení, že tam pro nás došly tři stovky Biblí. Máme se přijet podívat, zda jsou průvodní do­ kumenty v pořádku. Samozřejmě, že dokumenty v pořádku nebyly. Vůbec jsem nevěděl, že bych měl o nějaké povolení žádat, protože jsem o novém zákazu nevěděl. Modlil jsem se k Pánu a řekl jsem: „lý víš, jaký máme problém. Ďábel nám hází klacky pod nohy. Dej nám, prosím, moudrost, potřebujeme vědět, jak máme jednat!“ Pán řekl: „Tak za prvé, vůbec nechoď do skladu, kde jsou teď Bible složeny. Běž rovnou za ředitelem celního úřadu!“ V Izraeli se stává, že když jdete přímo za „vyšší instancí“, problémy se řeší celkem rychle. Mezi těmito muži je několik tajných věřících, tzv. Nikodémských křesťanů, kteří mají vět­ ší pochopení pro práci než prostí úředníci. Tak jsem navštívil přímo nejvyššího vedoucího a řekl jsem mu, že zdarma rozšiřujeme Bible ve školách a že jsem se teď

- 154-

dozvěděl o existenci nového pravidla, podle něhož Bible, obsahující Nový zákon, nesmí být do Izraele dováženy. Je to pravda? A odkdy takový zákon platí?“ Podíval se do svých papírů a řekl: „Tento zákon začal platit před čtyřmi týdny.“ „Ale naše Bible odešly z Londýna před šesti týdny, dva týd­ ny předtím, než daný zákon nabyl účinnosti. Mám za to, že mám právo Bible dostat bez dalších žádostí.“ Prohlédl si průvodní dokumenty, které byly poslány z Londýna a řekl: „Ano, máte pravdu. Pojďme se dolů podí­ vat, kde jsou Bible!“ Bylo očividné, že se mi chystá bez průtahů Bible vydat, ale když jsme sešli ze schodů, setkali jsme se s fanatickým orto­ doxním Židem v černém klobouku a s pejzy. Tento muž, když uviděl živého misionáře, přišel a řekl: „Proč nám sem vozíte Bible obsahující Nový zákon? Takové tady nepotřebujeme. Teď jsou zkonfiskované a nikdy je nedostanete. Nám stačí Starý zákon, Nový zákon není povoleno do země dovážet.“ Uctivě jsem mu naslouchal. Co jiného jsem mohl v této situaci dělat? Všiml jsem si, že hlavní úředník trochu znejis­ těl a neodpovídal, ale když jsme vyšli z místa ven, otočil se ke mně a zašeptal: „Pane Syvanto, je mi to líto. Mohu vám pora­ dit?“ „Samozřejmě!“ odpověděl jsem. „Mám plnou moc vám Bible vydat, pokud zaplatíte malý poplatek, asi tak pět izraelských liber.“ „To by šlo! Výborně,“ řekl jsem. Šli jsme do kanceláře. Vytáhl jsem z peněženky pět liber a dostal jsem potvrzení, na kterém stálo: „Poplatek zaplacen. Vydejte Bible.“ Přívětivě se na mne usmál a řekl:

- IBS"

„Dejte jim ten papír a oni vám vydají knihy.“ Už jsem se chystal odejít, když zazvonil zdola zvonek. Zdá se, že ten nižší úředník uhodl, že se něco děje. Slyšel jsem vedoucího, jak říká: „Už je pozdě. Zaplatil poplatek a já jsem napsal příkaz k vydání. Záležitost je vyřízena!“ Znovu jsem sešel ze schodů. Celník málem dostal infarkt, protože mi musel Bible vydat. Tentokrát se nám podařilo Bible do země dostat. Po nějaké době přišla z celnice opět zpráva, že tam mají pro nás uloženy tři stovky Biblí. „Přijeďte urychleně celou záležitost vyřídit!“ Vzpomněl jsem si na celníka, který byl jako lev v kleci. Ur­ čitě se zase hrozně rozčílí, jestli mu přijdu na oči! Začal jsem se modlit: „Drahý nebeský Otče! Pomoz mi, prosím, a zařiď, abych nemusel jet do Haify a abych Bible mohl dostat jiným způsobem.“ Bůh mi odpověděl: „Vůbec nemusíš jezdit do Haify! Pama­ tuješ si, že izraelský ministr spravedlnosti je čestný člověk, člen liberální strany, který má stále se opakující konflikty s ortodoxními Židy? Napiš mu dopis. Nabídni ty Bible jako dárek izraelským vězeňským knihovnám. Uvězněným jistě jen prospěje, když budou číst Boží slovo a zároveň se učit heb­ rejsky.“ Udělal jsem, jak mi bylo řečeno. Napsal jsem minist­ ru spravedlnosti dopis a nabídl jsem zdarma Bible pro vě­ zeňské knihovny. Dostal jsem milou odpověď, ve které mi děkoval za hod­ notný dar a žádal, abych se spojil s hl. ředitelem věznic. Se­ tkal jsem se s tím milým člověkem. Poděkoval mi za krásný dar a požádal mne, abych podepsal nějaký papír. „Sami se postaráme o průchod Biblí skrze celnici,“ dodal.

- 156 -

Občas s námi ďábel hraje šachy a posléze přichází chvíle, kdy se ptáme, co máme dělat. Bůh má ale v takových záleži­ tostech vždy navrch.

NA POMOC PŘICHÁZÍ PŘÍTEL Chystal jsem se na dovolenou do Finska. Krátce před mým odjezdem jsme se dozvěděli, že dorazil další náklad tří set Biblí. Tu jsem si vzpomněl na profesora Huga B., s kterým jsem se seznámil při cestě lodí do Izraele. Slíbil, že mi pomů­ že, pokud bych měl někdy problémy při distribuci Biblí. Jel jsem tedy do Jeruzaléma a setkal se s tímto přívětivým člově­ kem v jeho knihovně. Jak se daří vaší službě distribuce Biblí?“ zeptal se. „Dobře, podařilo se nám dostat přes celnici dvě zásilky Biblí. První zásilka putovala do škol, druhá do věznic, třetí je na cestě, ale nevím, jak ji dostat do země. Přišel jsem vás popro­ sit o pomoc, kterou jste mi kdysi slíbil.“ Vzal telefon a začal vytáčet nějaká čísla. Přemýšlel jsem, kam asi může volat.„Ministr školství? To jsem já, Hugo B. Je to skutečně prav­ da, že náš zákon zakazuje dovoz Biblí do Izraele? Pokud ano, tak jsme na tom stejně jako komunistické země! Mám příte­ le, který zde koná vynikající práci. Dodal Bible do škol a na­ posledy i do vězení. Poslyš, vždyť to je hluboká ostuda a vel­ ký skandál. Jak u nás mohl projít takový zákon? Ke všemu se teď můj přítel chystá odjet na dovolenou domů do Finska a mohl by jim tam vyprávět, že tady zabavujeme Bible. Pro­ sím tě, rychle s tím něco udělej! Pošlu ho za tebou!“ Dal mi lístek, na kterém bylo napsáno místo a čas schůzky s ministrem školství. Dodal: „Až ty Bible dostanete, nemohl byste mi přenechat čtyřicet nebo padesát kusů? Některé bych

' 157 -

dal do univerzitní knihovny a další rozdám mezi profesory. Je to vynikající, že dostaneme Bible, které obsahují i Nový zákon. U nás v Izraeli takové netisknou a asi také tisknout nebudou.“ „Máme tady biblickou studijní skupinu,“ dodal. „Napíšu vám jména a adresy několika členů skupiny. Mohl byste kaž­ dému z nich poslat jednu Bibli?“ „S radostí,“ odpověděl jsem. „Ponechte si ta jména pouze pro sebe. Je to důvěrná zále­ žitost.“ Šel jsem přímo na setkání s ministrem školství. V kanceláři mne prohlédli, zda u sebe nemám bombu nebo zbraně. Poté mne ochranka dovedla ke starému profesorovi. Je mi skutečně líto, že máte problémy s Biblemi,“ řekl. „Máte s sebou celní dokumenty?“ Prohlédl si je a požádal mne, abych mu podepsal plnou moc, v níž ho zplnomocňuji, aby Bible vyzvedl z celnice on. „Za dva dny přijdou Bible na vaše jméno na poštu do Tiberiady. Můžete si je tam vyzvednout. Přeji vám šťastnou ces­ tu!“ Tím jsme náš rozhovor skončili. O dva dny později Bible skutečně dorazily na poštu do Tiberiady. Padesát z nich oka­ mžitě odešlo děkanovi univerzity a další, podle tajného se­ znamu, došly na adresy členů vyšší společnosti v Izraeli. Ortodoxní celník v Haifě byl znovu na nejvyšší míru roz­ pálen, když i třetí náklad Biblí vstoupil do země „ilegálně“. Vyvolal bouři a nahlásil vedení své strany, že by se mělo něco dělat, protože ti zatracení misionáři i bez dovozního povole­ ní neustále dovážejí hebrejské Bible s Novými zákony.

- 158-

Ortodoxní strana je ve své činnosti velmi aktivní a horlivá. Ačkoliv se tato strana skládá pouze z 15% obyvatelstva, mají nesrovnatelně větší vliv v zemi. Pod jejich kontrolou se na­ příklad nachází ministerstvo vnitra, ministerstvo nábožen­ ských záležitostí, ministerstvo sociálních věcí a kdoví co ješ­ tě. Jednou, když se vedoucí legislativních záležitostí dostavil na plenární zasedání Knessetu, byl konfrontován s žádostí o naléhavou interpelaci. Cekala k řešení neodkladná záleži­ tost. Roztrhl obálku, otevřel ji a četl: Jak vysvětlíte, že se misionářům neustále daří dovážet do země Bible, které ob­ sahují i Nový zákon, ačkoliv byl vydán přísný zákaz nepovo­ lující vydávání dovozních licencí na tyto knihy?“ Dotaz ortodoxních Židů mohl vést k nekonečné debatě. Předseda Knessetu se rozhlédl po přítomných a řekl: „Tento dopis neprošel obvyklou procedurou přes kancelář parlamen­ tu. Proto nebude přijat do rozpravy.“ A klepl kladívkem do stolu. Otázka Biblí se neřešila ani na tomto ani na žádném dal­ ším zasedání Knessetu. Jméno předsedy Knessetu, J.S, bylo na prvním místě v mém seznamu osob, jimž byly zaslány Bible. Byl to odvážný muž a přítel Finska. Byl ve Finsku v roce 1905 na sionistické kon­ ferenci. Když byla v Tel Avivu vybudována nová ulice, navr­ hl, aby se jmenovala Helsinská. Bylo tomu tak proto, že v době, kdy po celém Rusku platil pro sionisty zákaz pořádat sjezdy, Helsinky jim k tomu daly příležitost.

OBROVSKÝ NÁKLAD Zásilky z Londýna naneštěstí skončily, protože zásoba Biblí byla vyčerpána. Dr. Sacket jel do Londýna zjistit, zda by ne­

- 159-

mohli vytisknout ještě jedno vydání, když je po nich z naší strany tak velká poptávka. Všechny školy je potřebují. „Mohli byste pro nás vytisknout 50 000 výtisků a kolik by to asi stálo?“ zajímal se. Ředitel biblické společnosti nerozhodně pokrčil rameny a odpověděl: „Budou stát asi tři dolary za kus a bude trvat dva roky, než je vytiskneme.“ Dr. Sacket mi o tom napsal a ptal se, co budeme dělat. Odpověděl jsem: „Drahý příteli, v žádném případě nepode­ pisuj takovou zakázku. Doba, za kterou chtějí Bible vytisk­ nout, je příliš dlouhá a cena je příliš vysoká.“ Řekl jsem mu, že ve Švédsku je jistý člověk, Florentius Hallzon, vydavatel novin Hemmets Van a velký přítel Izraele. Jednou, pomocí svých novin, vybral milion dolarů jako dar pro nové přistěhovalce do Izraele. Je to člověk, který zaplatil mou první cestu z Londýna do Izraele.“ Jeď tam,“ naléhal jsem na něj. „Napíšu mu o tobě předem dopis a vysvětlím mu, proč se s ním chceš setkat.“ Udělal, jak jsem mu řekl a jel za starým Florentiem. Ten již pro něho měl připravenou odpověď, když se Myron Sacket ptal na cenu 50 000 Biblí. Řekl: Jsme šťastní, že chcete izra­ elskému národu rozdávat Bible. Cena bude 2 dolary za kaž­ dou, ale přidáme vám k tomu ještě o 10% víc, než jste žádali. Vytiskneme 55 000 kusů. Zítra ráno začneme s prací.“ To byl zcela určitě jiný druh nabídky, než s jakým jsme se setkali v Londýně. V roce 1956 tato gigantická zakázka od­ startovala. Dr. Sacket měl přijet do Izraele ukázat vzorový výtisk nového vydání, ale právě v té době začaly boje o Sinaj. Do pasu dostal razítko: „Neplatí pro Střední východ.“ Když Sacket přijel do Švédska, řekl bratru Hallzonovi, že se mu nepodařilo přivézt mi vzorový výtisk, jak bylo domlu-

- 160 -

veno, protože nemohl použít svůj pas. A tak Ingemar Hallzon, nejstarší vydavatelův syn, který nyní pokračuje v otcově práci v Evangeliipressu, jel za mnou do Izraele a přivezl mi tak toužebně očekávaný vzorový výtisk Bible. Řekl mi, že tisk toho obrovského nákladu ve Švédsku již probíhá. Jak je do­ staneme do země? A jak brzy bychom je mohli začít distribu­ ovat? Začal jsem mít určité obavy. Jak jsem mohl objednat tak velké množství Biblí, když jsme dříve měli problémy dostat do země několik stovek knih? Pak jsem si vzpomněl, že všech­ ny křesťanské misie v Jeruzalémě pořádají společnou konfe­ renci. Náš syn Olavi tam byl také, protože v té době pracoval v americké misii. Kdybychom tak mohli do distribuce Biblí zapojit všechny křesťanské misie!

V PRESTIŽNÍ SPOLEČNOSTI Jeli jsme tedy na konferenci a dostali jsme se do prestižní společnosti. Konferenci předsedal anglický arcibiskup pro Střední východ. Seděl v čele stolu, na zádech vyšitý zlatý kříž. Požádal jsem o povolení promluvit a vysvětlil jsem, že máme ve Švédsku připraveno 55 000 výtisků hebrejských Biblí. Před­ stavil jsem ředitele nakladatelství, který byl přítomen osob­ ně, a jenž přinesl vzorový výtisk. Nyní bychom se chtěli ze­ ptat, kolik misií, které jsou zde zúčastněny, by bylo ochotno s námi spolupracovat v rozšiřování Biblí mezi obyvatelstvo Izraele. Vložil jsem do rukou arcibiskupa nově vytištěnou Bibli. Podíval se do ní, obrátil pár stránek. Pak si všiml tiráže na první straně Bible: Evangeliipress, Orebro. „Co je to za vydavatelství?“ zeptal se. „Nerozšiřujeme Bible z žádného soukromého vydavatelství, jedině ty, které jsou vydány Britskou a zahraniční biblickou společností. V této

- 161 -

práci nepotřebujeme žádné soukromníky. Naše biblická spo­ lečnost až doposud uspokojovala potřeby společnosti po Biblích a bude v tom pokračovat. A kromě toho, není to správ­ ná distribuční metoda rozdávat Bible jako dar. Každý, kdo si ji chce přečíst, by šiji měl koupit v obchodě biblické společ­ nosti, stejně jako to udělala většina z nás.“ Pak vzorový výtisk nechal kolovat. V sále byla cítit napjatá atmosféra. Nikdo moc nemluvil. Když výtisk koloval mezi 25 delegáty, opět jsem dostal slovo. Řekl jsem: „Nehodlám dále marnit váš drahocenný čas. Chtěl bych vám pouze položit jedinou otázku. Je zde mezi vámi někdo, kdo by chtěl distri­ buovat Bible, pokud se nám je podaří dostat do země?“ Dva lidé zvedli ruku. Jeden byl delegátem finské misijní společnosti, druhý byl americký pastor. Jediní dva odvážní muži v této společnosti se nebáli projevit svou ochotu rozši­ řovat nově vytištěné Bible. Toto setkání zanechalo v mých ústech „trpkou příchuť“. Vrátili jsme se do Tíberiady s pochmurnými myšlenkami. Řekl jsem bratru, řediteli nakladatelství: „Deset kilometrů od Tiberiady žije prorok Boží. Pojďme ho navštívit.“ V Poria Elit žil reverend Rex Andrews, pětasedmdesátiletý Boží služebník. Byl to jeden z těch, kteří jako první přijali křest Duchem svátým v Los Angeles v roce 1905. Navštívili jsme starého muže a se smutkem jsme mu vy­ právěli, co se stalo v Jeruzalémě. Po několika minutách se ponořil do modlitby a pak skrze tohoto amerického bratra přišlo slovo poznání skrze jazyky. Po chvíli přišel i výklad: „Tento úkol dávám vám! Nedívejte se kolem sebe, nedívejte se na druhé a nečekejte pomoc od lidí. Já sám se o záležitost postarám. Jděte vpřed ve víře!“ Tak jsem pochopil, že bylo

- 162 -

zbytečné snažit se najít pomoc u druhých lidí. Nejlepším pomocníkem je sám nebeský Otec! Ingemar Hallzon se vrátil do Švédska a požádal mne, aby­ chom podávali zprávy, co s Biblemi děláme. Začal jsem váž­ ně přemýšlet nad otázkou, co bychom měli pro všechno na světě udělat, abychom dostali tak obrovský náklad Biblí do Izraele? Pak mi Pán připomněl, že jsem před lety ve státních službách absolvoval kurz mezinárodní poštovní přepravy, a to s výborným prospěchem. Teď se mi tyto znalosti hodily. Izra­ el patří k mezinárodnímu poštovnímu svazu, který má sídlo ve Švýcarsku. Pán řekl: „Pošlete ty knihy do Izraele poštou!“ Není třeba více než jméno a adresa. Mezinárodní poštovní svaz garantuje, že ve všech zemích, které k němu patří, musí poštovní zásilky dojít místa určení. A pokud pošta někam nedojde, pak se celá země dostane na černou listinu. Proto se na poštovní obálku dává razítko „Na riziko odesílatele“. V té době byly na černé listině všechny komunistické státy a mezinárodní poštovní svaz se nechtěl zaručovat za poštu, která do nich byla zasílána. Izrael by se ani za nic nechtěl dostat na černou listinu mezinárodního poštovního svazu!

- 163-

A Bibíe pfynou do %emě roblém byl jedině v tom, abychom získali co největší počet jmen a adres. Každý z příjemců mohl jednou za týden obdržet poštou balíček do tří kilogramů. Zašel jsem do misijní nemocnice v Nazarete, kde pracoval náš křesťanský přítel, doktor Bathage. Celou záležitost jsem mu vysvětlil. „Potřeboval bych dostat co největší počet jmen a adres, abychom do země mohli dostávat Bible. Na každou adresu by každý týden přišel jeden balíček. Sami si je pak budeme vyzvedávat a předávat tam, kde budou třeba,“ vy­ světloval jsem. Dal mi seznam všech zaměstnanců nemocnice s jejich ad­ resami - asi čtyřicet nebo padesát jmen. Na žádost Finské misijní společnosti také Aili Havas sehnal řadu jmen. Sám jsem ze svého adresáře přidal některé arabské i židovské ad­ resy. Připsali jsme tam jména našich přátel - misionářů, tak­ že nakonec jsme měli téměř tři stovky adres. Poslal jsem tento seznam do Švédska se slovy: „Na všech­ ny adresy posílejte každý týden jeden balíček.“ A Bible začaly

P

- 165-

do Izraele plynout nepřetržitým tokem. Měli jsme co dělat, abychom je vyzvedli ze všech adres, protože byly v Jeruzalémě, Haifě, Nazarete i na venkově. Nyní se ukázalo, že se bez au­ tomobilu neobejdeme. V Izraeli však byly automobily velmi drahé. Upřímně řečeno, automobily nebyly levné nikde na světě. Poplatek za proclení byl 300%. Když se Kalervo v Helsinkách oženil s Meri Schneider, mysleli jsme, že by celý úkol shromažďování Biblí z jednotlivých adres mohl vzít na sebe. Na zpáteční cestě do Izraele se chystali koupit v Hamburku malý Volkswagen, který by se nechal napsat na Merino jméno.Stal se zázrak S pomocí rektora university H.B. dostala Meri přistěhovalecké vízum. Její otec byl finský Žid. Měli jsme tak možnost zaplatit nižší celní poplatek za auto pro novou imigrantku. Noví přistěho­ valci nemuseli za automobily platit tolik jako ostatní. Tato možnost platí dodnes. Řekl jsem ženě, která zařizovala proclení majetku Kalervo a Meri, že Meri nemá řidičský průkaz, ale že jistě zákon neza­ kazuje, aby muž řídil auto své ženy. Nic na to neřekla a dál zajišťovala všechny možné dokumenty a povolení, potřebné k vydání jejich majetku v přístavu Haifa. Bylo kolem poledne posledního dne roku, když k nám do­ tyčná žena přišla s tlustým balíkem papírů pod paží a řekla: „Už nepotřebujeme nic jiného než řidičský průkaz vaší sna­ chy!“ „Cožpak jsem vám neřekl hned na začátku, že nemá řidič­ ský průkaz? Nikdy automobil neřídila!“ „To je hrozné!“ vykřikla. „Nevěnovala jsem vašemu sdělení pozornost, pokud jste mi to řekl, jak tvrdíte. Tento problém nikdy nemůžeme vyřešit, pokud nebude mít řidičský průkaz. A vlastně se to nedá vyřešit ani tak, že by si udělala řidičský

- 166-

průkaz teď. Nové nařízení vyžaduje, aby měla řidičský prů­ kaz jeden a půl roku před přistěhováním. Nemá cenu se ani pokoušet v tom ještě něco podnikat! To je prostě nemožné! Tady máte všechny dokumenty. Dělejte s nimi, co uznáte za vhodné. Já končím.“ S tím odešla. Chvíli jsem tam zmateně stál. Podíval jsem se na hodiny. Za patnáct minut měli celnici zavírat a ke všemu bylo 31. prosince, poslední den roku. Potřeboval jsem „bleskové spo­ jení“ s nebem: „Pane, prosím, rychle mi pomoz! Jde o Tvé auto a Tvou záležitost. Bible jsou rozptýleny po celé zemi a musíme je dostat na jedno místo. Tý jsi řekl: ,V%ýuej mne v den soužení, vytrhnu tě, a ty mne budeš slaviti.‘ (Žalm 50,15, Kr. překl.). Pomoz mi, prosím, rychle. Dnes je den soužení. Pane, Ty víš, že se úřad zavírá ve dvě hodiny a nám tak zůstá­ vá už pouze 15 minut.“ Pak jsem řekl mladým lidem, kteří byli se mnou: „Rychle se běžte modlit, aby nám povolili provézt auto celnicí.“ V tu chvíli mi Pán řekl: „Teď běž, co nejrychleji můžeš, k vedoucímu celního úřadu a řekni mu vše o celé situaci. Nic před ním neskrývej!“

DVOUMILIONOVÝ ROZHOVOR Neměl jsem ani nejmenší představu, kde má vedoucí cel­ ního úřadu kancelář a neznal jsem ani jeho jméno. Budova celního úřadu byla rozlehlá, tříposchoďová a po obou stra­ nách chodby se táhlo velké množství dveří. Najednou jsem na jedněch dveřích zahlédl cedulku: vedoucí celního úřadu. S tlukoucím srdcem jsem na ně zaklepal. Přátelský hlas mne pozval dál, a tak jsem vstoupil. Nervózně jsem přemýšlel, co bych měl říci a jak bych měl celou záležitost předložit.

- 167 -

Nepotřeboval jsem však hovořit vůbec. Za stolem se zvedl přívětivý člověk, který mi podával ruku: „A, pan Syvanto! Z Tiberiady! Jsem rád, že vás po tolika letech zase vidím! Pamatujete si na mne ještě z doby, kdy jste bydleli ve vile dr. Hearta na břehu Genezaretského jezera? Doporučil jste mi koupáni v místě, kde vyvěrá teplý pramen, a když jsem vylezl z vody, nabídl jste mi občerstvení. Vaše dcery se výborně potápěly i plavaly. Stále ještě tam bydlíte?“ „Ne, už tam deset let nebydlíme.“ V té chvíli jsem si ho nijak nedovedl vybavit. Snažili jsme se být pohostinní vždy ke všem hostům a přátelští ke každé­ mu, kdo nás navštívil. „To je pěkné, že jste mne přišel pozdravit právě v poslední den roku. Nebo máte také něco k vyřízení?“ „Ano, mám,“ odpověděl jsem. Nabídl mi, abych se posadil proti němu na druhou stranu stolu. „Před chvílí jste se mne zeptal, co teď dělám. Celá naše rodina pracuje s jedním cí­ lem. Rozšiřujeme Boží slovo mezi vaším lidem. Měli jsme však velké problémy, protože jsme nedostali povolení do­ vézt sem Bible. Nyní je sem dostáváme prostřednictvím poš­ ty. Balíčky teď přicházejí do celé země. Potřebujeme automo­ bil, abychom balíčky mohli zase shromáždit na jedno místo. Jinak by z toho nic nebylo. Dělali jsme si naděje, že k tomuto účelu budeme mít automobil, který bude napsán na naši snachu, ale bylo nám řečeno, že by musela mít řidičský prů­ kaz, který by již platil nejméně jeden a půl roku.“ „Ano, to jsou současné předpisy týkající se těchto záleži­ tostí. Musí mít vlastní řidičský průkaz,“ souhlasil vedoucí. „Přišel jsem se vás zeptat, jestli neexistuje nějaká možnost, jak provézt automobil a těmto nařízením se vyhnout. Jako rodina bychom se bez automobilu obešli, ale kvůli rozšiřo­

- 168 -

vání Biblí ho potřebujeme. Jinak v té službě budeme mít pro­ blémy. Nedostáváme žádnou misijní podporu. Jsme obyčej­ ná rodina, chceme rozšiřovat Boží slovo mezi lidi. Nedostá­ váme žádný pravidelný plat, musíme sami platit za benzín i za všechno ostatní. A všechny Bible také rozšiřujeme zdarma. Díval jsem se vedoucímu celní správy přímo do očí. Sepjal ruce, sklonil hlavu a bylo vidět, že se modlí. Udělal jsem to samé na druhé straně stolu. „Pane, bud’ nám milostiv a po­ moz, aby se automobil dostal přes celnici!“ Za chvíli vedoucí otevřel oči, zvedl hlavu a řekl: Je to sku­ tečně velké dílo, které konáte, když našemu lidu rozdáváte bezplatně Bible. Jediným problémem tady je číslo řidičského průkazu, že? Máte u sebe řidičský průkaz vašeho syna?“ Podal jsem mu ho. „Dobře, napíšeme do dokladů číslo ři­ dičského průkazu vašeho syna, ale nikde o tom nemluvte. Hodně štěstí a požehnání pro vaši práci - a šťastný nový rok!“ Tento rozhovor nám ušetřil dva miliony finských marek (kolem 6 ooo amerických dolarů). Automobil jezdil šestnáct let po izraelských silnicích a sloužil pro rozšiřování Biblí. Jen jednou jsme měnili motor. Automobil najezdil 400 000 kilometrů. Teď mám nový automobil, také ovšem za jinou cenu. Stál 20 000 dolarů.

ARCIBISKUP SE MÝLIL Arcibiskup, který se chlubil biblickou společností vlastní země, jež je schopna se postarat o potřebu Biblí sama, bez dalších jednotlivých pomocníků, patrně ve svém úsilí neu­ spěl.

- 169 -

V Izraeli existuje pouze jediný papírenský závod v Hadeiře. Kdosi si stěžoval, že v továrně nedodržují sobotu. Z továrního komína stoupal dým k nebi i v sobotu. Hlavní rabín zavolal řediteli továrny: „Teď spolu žijeme v Izraeli a v sobotu není dokonce dovoleno ani zažehnout oheň. Znesvěcujete sobo­ tu, protože i v tento den stoupá z vašeho komína dým. Musí­ te tento druh činnosti okamžitě zastavit.“ Ředitel továrny řekl: „To, co vychází z komína, není kouř. Toto je výroba papíru. My papír nepálíme, my ho vyrábíme. Naše továrna je jediným výrobním zařízením na papír v celé zemi. To, co vychází z komína, je jedovatý plyn. Musí být vy­ pouštěn do vzduchu, jinak by se naše továrna změnila v plynovou komoru a vy moc dobře víte, jak vypadaly plyno­ vé komory! Je pro nás zhola nemožné pracovat jiným způso­ bem, nemáme na výběr. Chemický proces probíhá a jedovatý plyn musí odcházet do vzduchu. Pokud bychom proces za­ stavili, tak se papír zkazí.“ Hlavní rabín se rozzlobil, protože ředitel továrny ho nepo­ slechl a vydal prohlášení, že veškeré výrobky z továrny Hadeira jsou nečisté. Na nečistý papír není možno tisknout náboženskou literaturu. Nebyla by „košer“. V Izraeli po dva a půl roku nemohl nikdo tisknout nábo­ ženskou literaturu - ani Židé ani biblická společnost. Po Bib­ lích však byla velká poptávka a my jsme je dostávali neustá­ lým tokem ze Švédska. Kalervo pět dní v týdnu jezdil a shromažďoval Bible a znovu je rozvážel těm, kteří je chtěli. Společně s ním pracovaly dvě sestry misionářky, které našly útočiště v našem domě, když utekly z Jeruzaléma.

Soudě podle všeho, biblická společnost začala litovat, že nemá žádné Bible. Najali si advokáta a podali žádost o vydá­

- 170 -

ní povolení dovozu Biblí do Izraele. Advokáta draze zaplati­ li, ale stejně jim to nebylo nic platné. Povolení nedostali. Mezitím byla uzavřena dočasná dohoda mezi hlavním ra­ bínem a papírenskou továrnou. Rabín se přijel do továrny osobně podívat, aby se ubezpečil, že tam v sobotu skutečně nic nepálí a že tam pracují pouze Arabové a žádný Žid. Za těchto podmínek rabín výrobu papíru povolil. Trvalo však dva a půl roku, než byla výroba papíru obnovena. Poté mohla biblická společnost tiknout své vlastní výtisky. Trvalo to asi rok. Vytiskli 10 ooo výtisků. Po pěti letech, které uplynuly od prestižní konference v Jeruzalémě, na níž byla odmítnuta moje nabídka Biblí, jsem zjišťoval, kolik Biblí, které si objednala biblická společnost, bylo prodáno. Dozvěděl jsem se, že prodali i 800 výtisků. Během stejné doby jsme s milostivou Boží pomocí rozšířili kolem 100 000 Biblí. Ukázalo se, jak potřební byli v této prá­ ci jednotlivci! Bratr Hallzon a dr. Sacket chtěli zveřejnit skutečnost, ko­ lik Biblí se nám podařilo rozšířit. Když jsem se to dozvěděl, řekl jsem: „Drazí bratři, prosím, nedělejte to! Již máme dost problémů v této zemi. Chceme v práci pokračovat, a tak bude lepší nezveřejňovat, kolik výtisků jsme již rozšířili.“

MINISTR SPOJŮ NÁM DĚLÁ PROBLÉMY Jednoho dne jsem se při čtení novin zděsil. Ortodoxní stra­ ně se podařilo prosadit svého člena jako ministra spojů. Byl to energicky vyhlížející muž, něco málo přes padesát. Teď se situace asi přiostří, pomyslel jsem si. A nemýlil jsem se. Jednou k nám přišel policista v uniformě a požádal mne, abych se dostavil na policejní stanici. Naštěstí byly naše nej­

- 171 -

starší dcera a dcera náčelníka policie spolužačky. Když poli­ cejní náčelník slavil padesáté narozeniny, Lilja namalovala na vázu nádherné květy a tuto vázu pak dostal náčelník poli­ cie od své dcery. (Ta vázaje v jeho domě dodnes.) Takže jsme jeden o druhém trochu věděli. Když jsem přišel na policejní stanici, čekali na mne dva řadoví policisté, kteří mne měli vyslýchat. Začali na mne vy­ víjet nátlak, abych jim v hebrejštině řekl vše o distribuci Bib­ lí. Zdálo se mi, že bych se nejlépe dostal z této situace, kdy­ bych mohl hovořit přímo s náčelníkem stanice. Modlil jsem se ve svém nitru, aby mi Bůh dal moudrost a prosil jsem, aby policejní náčelník vyšel ze své kanceláře a sám se ujal mého případu. A Pán mi pomohl. Vyndal jsem svůj pas a řekl jsem: „Můj cestovní pas byl vydán ve Finsku. Jsem finský občan. Pánové, víte, co říká zá­ kon o vyslýchání cizinců? Výslech má vždy probíhat v jazyce, který cizinec dobře ovládá. Umím finský, švédsky a anglicky. Nebudu na vaše otázky odpovídat v jiném jazyce než pouze v jednom z těchto tří. Na to mám zákonné právo.“ Policisté byli na rozpacích, protože hovořili pouze hebrej­ sky. Zavolali policejního náčelníka a ptali se ho, zda mám skutečně takové právo. „Ano, má,“ odpověděl náčelník. „Vy anglicky neumíte?“ zeptal se svých podřízených. „Ne, mluvíme pouze hebrejsky,“ odpověděl policista. Samozřejmě jsem rozuměl většině toho, na co se ptali, ale nedal jsem to najevo, protože jsem se chtěl tímto způsobem dostat k náčelníkovi. „Řekněte panu Syvantovi, že za chvilku přijdu a ujmu se jeho případu.“ A tak se i stalo. Přátelsky mne pozdravil a požádal mne, abych s ním šel do jeho kanceláře. Samozřejmě, byl jsem to

- 172 -

teď já, kdo se začal vyptávat. „To vy, náčelník policie, jste rozjel tuto akci proti nám?“ „V žádném případě,“ odpověděl. „Tak čije to dílo?“ „Za tím stojí nový ministr spojů.“ „Myslel jsem si to!“ Vyndal z šuplíku jistou listinu a ukázal mi ji. „Dostali jsme ji už 15. prosince, ale nechtěl jsem vám kazit Vánoce. Něko­ lik měsíců ležela v šuplíku, ale teď už jsem nucen vás s tím obtěžovat.“ Samozřejmě, dělal svou práci. Pak jsem se ho zeptal: „Z jakého přečinu proti zákonu jsem obviněn?“ „Ministr spojů je krajně podrážděn, že ačkoliv máme zá­ kon zakazující dovoz Biblí v hebrejštině, obsahujících Nový zákon, dostávají se v ohromném počtu přes hranice. Do země se jich dostalo nejméně 100 000. Je to jasně organizovaná činnost a všechny nitky vedou k vám. Vy jste hlava organiza­ ce.“ „Máte naprostou pravdu,“ řekl jsem. „Skutečně jsem orga­ nizoval dovoz a distribuci Biblí. Do této chvíle bylo do Izra­ ele dovezeno již šest vydání, celkem 185 000 výtisků.“ „To je obrovské množství!“ vykřikl náčelník policie. Jste obviněn z ilegálního obchodu, protože k tomu nemáte po­ třebná povolení. Kromě toho jste povinen uhradit státu daň 10% z ceny za každou prodanou Bibli. Pokud vím, tak jste tuto daň neplatil. Máte vedené účetnictví a můžete je vyká­ zat?“ Skutečně jsem si nikdy nepomyslel, že bych se mohl do­ stat do takovéto situace. Bůh se ale nemusí dohadovat o ni­ čem. Již předem ví o všem, co se stane.

- 173 -

Pán mi řekl ještě předtím, než jsme skutečně začali se služ­ bou rozšiřování Biblí: „Obstarej si tři razítka, kde bude ang­ licky a hebrejsky napsáno: ,Dar, není určeno k prodeji.“ Pošli je do tiskárny ve Švédsku. Kromě toho bude na každý balí­ ček nalepena nálepka s nápisem: ,Tato zásilka obsahuje dar nekomerční hodnoty.“ Tak jsem byl osvobozen od tohoto obvinění. Kdybych ne­ měl tyto důkazy, jak bych mohl dokázat, že jsem Bible ne­ prodával? Bylo by vážným obviněním nařknout mne, že jsem provozoval obchod a neplatil daně. Ukázal jsem náčelníkovi Bible a balíček, který přišel ze Švédska a řekl jsem: „Všechny Bible dáváme zadarmo. Nikdy jsme žádnou Bibli neprodali, ani jsme to neměli v úmyslu. Dobře vím, že v Rusku a dalších komunistických zemích se nesmí Bible rozšiřovat, ale cožpak Izrael spadá do stejné ka­ tegorie? Je v této zemi svoboda nebo je jen na papíře?“ Když náčelník viděl razítka i nálepky na balíčku, které do­ kazovaly, že Bible neprodáváme, vykřikl: „Bože můj! Vždyť vy děláte vynikající práci, když nám rozdáváte Boží slovo! Teď už je vše jasné! Pokračujte ve své práci a ať vám v ní Bůh požehná!“

KONFISKACE BIBLÍ Ministr spojů samozřejmě nemohl být s takovým výsled­ kem spokojen. Spíše ho to ještě více rozzuřilo. Jako nejvyšší představený poštovních služeb vydal příkaz, jehož výsledkem byla konfiskace balíčků s Biblemi po celé zemi. Najednou Bible přestaly přicházet. Od kohosi jsem se doslechl o vynikajícím advokátovi v Jeruzalémě. Jemu se jistě podaří zrušit nezákonnou kon­ fiskaci. Šel jsem do advokátní kanceláře, vysvětlil jsem situa­

- 174-

ci a zeptal se, zda by se ujal našeho případu. Nezákonné na­ řízení by mělo být zrušeno. „Velmi lituji, pane Syvanto, ale to jsou misijní záležitosti. Nevezmu si takový případ, i kdybyste mi platil nevím jak vy­ sokou sumu, i když máte pravdu, konfiskace je nezákonná. Kdyby se rozneslo, že jsem se ujal vašeho případu, i kdyby­ chom vyhráli, moje kariéra by tím skončila a moje reputace také.“ Tak to končívá, když se člověk snaží něco řešit vlastní silou a schopností. Musel jsem zaplatit za konzultaci a vracel jsem se domů s prázdnýma rukama. Pak jsem se obrátil na svého nebeského Otce a složil jsem před Ním své břemeno: „Drahý nebeský Otče! Udělal jsem chybu, odpusť mi, prosím, že jsem myslel tělesně a obrátil se na advokáta. Dej mi moudrost a poraď mi, co mám dělat. Slibuji, že budu za tuto službu bojovat až do konce života, ale ty Bible se musí dostat mezi lidi, aby je mohli číst. Jsem ochoten jednat poslušně podle Tvých pokynů, ale ukaž mi, co mám dělat.“ Dokonce jsem Pána prosil, aby mi ukázal verš z Bible, kte­ rý by dal do celé situace světlo. Bůh mi ukázal zajímavý verš: „loto pak pokolení nevychází, jediné skrze modlitbu a půst.“ (Mt 17,21). Přijal jsem toto slovo od Pána. Pochopil jsem, že celá záležitost je vlastně boj proti mocnostem temnosti. Ďábel samozřejmě nechce, aby lidé četli Boží slovo. Vzal jsem Boží radu vážně a deset dní jsem se postil. Do­ konce jsem poslal žádost o přímluvné modlitby do Finska. Měli se přimlouvat, aby konfiskační nařízení bylo zrušeno. Jednoho rána jsem se probudil velmi brzy. Jak jsem se tak tiše v posteli modlil, začal jsem vnímat úžasné světlo a pokoj ve svém srdci. Pochopil jsem, že jsme dosáhli vítězství nad

- 175 -

mocí ducha tohoto světa. Cítil jsem, že mne Pán vede k tomu, abych si sedl k psacímu stroji. Založil jsem papír s kopíráky do stroje a začal jsem psát: „Generální prokurátor Izraele (kopie: president Izraele, ministerský předseda, ministr spravedlnosti a ministr spojů.)“ V dopise jsem sdělil skutečnost, že ministr spojů zkonfis­ koval několik mezinárodních zásilek. Chystám se poslat pro­ test proti celé akci na Mezinárodní poštovní svaz do Ženevy, který jistě vyvolá pro Izrael mezinárodní skandál. Je nezbytné přiznat, že hlavní úlohu v dané situaci hraje to, že předmětem konfiskace jsou Bible, Boží slo­ vo. Pokud příslušné nařízení nebude zrušeno, lidé na celém světě budou překvapeni zjištěním, že se Izrael tím­ to činem zařadil mezi komunistické země, protože za­ braňuje distribuci Slova Božího ve své zemi, na místě, kde se tato kniha zrodila.

Vědí generální prokurátor, president, ministerský před­ seda a ministr spravedlnosti, co udělal ministr spojů?“

Požádal jsem, aby ministr spravedlnosti prohlásil konfis­ kaci Biblí a předpis, podle něhož byla vykonána, za nezákon­ né. Nakonec jsem připomněl radu starého moudrého Gamaliele před veleradou: „Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete~se moci postavit proti němu. Nechcete přece bojovat proti Bohu.“ (Skutky 5,3839)-

- 176 -

Protože jsem měl doživotní vízum, mohl jsem si dovolit psát takto směle. Abych se ubezpečil, že dopisy neskončí někde v koši, poslal jsem je doporučeně. Asi po měsíci jsem dostal odpověď od generálního prokurátora:

„Vážený pane, záležitost popsaná ve vaší žalobě byla přešetřena a kon­ fiskace byla prohlášena za nezákonnou. Byl vydán pří­ kaz, aby byly vydány všechny Bible. Velmi lituji a omlou­ vám se za nepříjemnosti, které vám v této záležitosti vyvstaly. S upřímným pozdravem, Generální prokurátor Izraele“

ns'ns MTATK OF ISRAEL

MIMWTMY OF >U«TICB

Jerusalem, i^arch 27, 1961

m/vÁ

Mr. K.O. Syvanto, P.O. Box 86, Tiberlat.

Dear Sir, I have been informed that the which were the eubject of complaint in your letter dated 13.2.1961 have beenreleased. I regret ena apologia« for any in­ convenience caused7you in thia Batter*

- 177 -

Byl jsem nevýslovně šťastný a napsal jsem generálnímu prokurátorovi děkovný dopis, ve kterém jsem vyjádřil svou radost a vděčnost, že se v Izraeli na nejvyšších místech na­ chází čestný a spravedlivý člověk A ještě jsem dodal: „Budete-li se držet této linie, Boží požehnání vás bude provázet.“ Takovým způsobem byly Bible osvobozeny. Naše práce mohla pokračovat. Přišlo však jiné překvapení.

PROTIVNÍK VYKLÍZÍ CESTU Naši američtí přátelé, pán a paní M.T.C. Davisovi, slíbili, že zaplatí tisk 20 000 hebrejských Nových zákonů. Tisknout se mělo v Tel Avivu, v nejlepším izraelském vydavatelství. Tento závod však naneštěstí také tiskl všechny známky, které se v tehdejší době používaly v poštovních službách. Jednou mi zavolal ředitel tiskárny: „Pane Syvanto, máme zde problém. Nový ministr spojů zjistil, že se chystáme tisk­ nout Nové zákony v hebrejštině. Zavolal mi a rozhořčeně vyhrožoval: ,Pokud budete tiknout takové knihy, vezmeme vám zakázku na tisk poštovních známek. Nechceme mít nic společného s tiskařským závodem, který spolupracuje s misionáři.1 Co teď máme dělat?“ „Nechtěl bych vám samozřejmě působit problémy,“ odpo­ věděl jsem. „Odložme zakázku o měsíc a počkejme, co se za tu dobu stane.“ Jsem rád, že chápete naše potíže,“ odpověděl. Na konci našeho rozhovoru jsem řekl: „Zkuste to udělat tak, aby nikdo neměl finanční ztrátu.“ Poté jsem šel na „audienci“ k Pánu a řekl jsem: „Pane, mi­ nistr spojů se pokouší překazit tisk Nových hebrejských zá­ konů. Tý nám ve svém Slově říkáš:, Víra je tedy ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží.“ (Ř 10,17, NBK). Tý knihy jsou tak potřebné

- 178-

pro lidi, žijící v této zemi. To není lidská záležitost, ďábel sám se nám pokouší tisk překazit. Celý problém a jeho řeše­ ní předávám do Tvých rukou. Udělej, co uznáš za vhodné, ale dej tu milost, aby Nové zákony mohly být vytištěny, a to rych­ le!“ Tím jsem skončil, vždyť co víc bych mohl ještě udělat? Sta­ lo se však něco neobvyklého. Po dvou týdnech ode dne, kdy mi majitel tiskárny zavolal, telefonoval znovu. „Slyšel jste dnes ráno zprávy?“ zeptal se. „Ne, děje se snad něco zvláštního?“ „Ano. Ministr spojů měl infarkt a zemřel. Právě jsem vydal příkaz k rozjetí tisku Nových zákonů.“ Nedlouho předtím byla anulována nezákonná konfiskace Biblí. Když jsem psal dopis vedoucím tohoto státu, varoval jsem je: „Dejte si pozor, abyste nebojovali proti Bohu.“ Mi­ nistr byl tedy varován. Bůh dovede své dílo až ke slavnému konci a protivníky odstraní z cesty. To je pouze několik příběhů o začátcích a průběhu distri­ buce Biblí v Izraeli.

- 179-

^12. Nouá etapa práce kol distribuce Biblí byl pro mne prvořadým. Do této doby všechny finanční prostředky, které byly potřeb­ né pro vydávání Biblí, obstarával dr. Myron Sacket z Ameriky. Pak se však stalo neštěstí. V srpnu roku 1967 dr. Sacket náhle zemřel a peníze z tohoto zdroje přestaly ply­ nout. Napsal jsem Hallzonovým do Švédska a ptal jsem se, zda se dr. Sacketovi podařilo před smrtí zaplatit všechny pohle­ dávky a zda máme naději na nové vydání. Oral Roberts se také určitým způsobem účastnil získávání prostředků pro tisk. Poskytl dr. Sacketovi kancelář ve svém ústředí v Túlse. Ptal jsem se Hallzonových, zdaje nějaká naděje, že by se Oral Roberts více angažoval v práci pro nás, když dr. Sacket ode­ šel k Pánu. Hallzonovi odpověděli, že Roberts nemá možnost se více angažovat v naší práci, protože veškeré své úsilí soustředil na univerzitu, která nese jeho jméno. Tato univerzita také

Ú

- 181 -

pohltí veškeré finanční prostředky, které se mu podaří shro­ máždit. Napsal jsem Hallzonovým další dopis, ve kterém jsem vy­ jádřil důvěru, že mi Pán dá veškeré finanční prostředky po­ třebné pro tisk a ve víře jsem objednal 10 ooo dalších výtisků Biblí v hebrejštině. Od té doby jsme po dobu dvaceti let vy­ dávali Bible vždy vlastním nákladem a Pán se vždy postaral, abychom měli čím zaplatit. Do roku 1978 jsme vytiskli a roz­ šířili celkem 300 000 Biblí.

Později jsem zažádal o dovozní licenci na Bible v hebrej­ štině, aleje velmi obtížněji získat.Za posledních 20 let jsme tuto licenci dostali pouze dvakrát. Našli jsme však jiné způ­ soby, jak Bible dostat do země. Dnes většinou přicházejí lod­ ní cestou. Ted už je nemusíme posílat poštou a pak balíčky vyzvedávat po celé zemi. Ukázalo se, že se poptávka po Bib­ lích nezmenšuje - vždyť jsou potřebné jako učebnice v každé škole. A navíc vzrostla poptávka po Biblích v dalších jazy­ cích, kromě hebrejského. Do Izraele neustále přijížděli noví imigranti, jejich počet vzrostl až na jeden a půl milionu lidí a většina z nich zná hebrejsky pouze pár slov. Staří lidé už nejsou schopní naučit se nový jazyk. Pro tyto nové imigranty jsme vytiskli Bible ve více než deseti různých jazycích. Z Rumunska přibylo do Izraele kolem 370 000 imigrantů. Byl kritický nedostatek rumunských Biblí. Z žádného zdroje se nám nepodařilo dostat dostatečné množství Biblí nebo Nových zákonů v žádném z požadovaných jazyků. V té době jsem jel do Finska. Zavolal jsem knihovnici hel­ sinské univerzity a řekl jí, že musím sehnat rumunský Nový zákon, který obsahuje i žalmy. Nebyla si jistá, jestli takovou

- 182 -

knihu mají v knihovně, ale slíbila mi, že se po ní podívá. Nový zákon toho druhu pak také našla a poté, co jsem jí vysvětlil, proě jej potřebuji, jsem si jej mohl vypůjčit. Vyrobili jsme fotokopie každé stránky a Evangeliipress vy­ tiskl dvě vydání. 20 000 výtisků bylo okamžitě rozebráno. V roce 1962 vyšlo druhé vydání a i to je dnes již rozebrané. Originál jsme vrátili do helsinské univerzitní knihovny. Po­ kud vím, je to jediný rumunský Nový zákon s žalmy vytiště­ ný za posledních třicet let v celém světě!

Samozřejmě jsme se o tyto knihy dělili i s druhými. Slo­ vanská misie ve Švédsku dostala značné množství, stejně jako Evropská křesťanská misie v Londýně. Také jsme velké množ­ ství kopií poslali do Vídně a odtud byly posílány do Rumun­ ska. Začali jsme také tisknout ruské Bible (1978), jichž jsme objednali 35 000 kusů. Rusko-židovský Nový zákon jsme do­ stali z Londýna. O ten byl velký zájem mezi těmi imigranty, kteří přijeli ze Sovětského svazu.

PRÁCE MEZI ARABY Na začátku naší práce jsme distribuovali Boží slovo pouze mezi Židy - hebrejské Bible šly do škol, kibuců a do kurzů ULPAN. V březnu 1967 mi Pán řekl: „Začni tisknout Nové zákony také v arabštině.“ Zavolal jsem na izraelskou biblic­ kou společnost a zeptal jsem se, kolik arabských Nových zá­ konů by mi mohli prodat. Odpověď zněla: „Maximálně něko­ lik set.“ Cítil jsem, že to pro začátek není dost. Napsal jsem do Evangeliipress do Orebra ve Švédsku a objednal jsem 20 000 Nových zákonů. Tý měly být vytištěny do 15. června. Při­

- 183-

jali mou objednávku a slíbili, že k tomuto datu budou hoto­ vy. Během června jsem byl ve Finsku na návštěvě na svátku Izraele v biblické škole Kauniainen. Ředitel tiskárny, Ingemar Hallzon, mi přivezl vzorové výtisky arabského Nového zákona. Zaplatil jsem za ně a požádal jsem, aby je okamžitě odeslali lodí na mé jméno do Haify. V muslimských zemích není povoleno rozšiřovat Boží slo­ vo. Izrael to však dovoluje. Na začátku června došlo k tzv. šestidenní válce, jejímž výsledkem bylo, že se více než milion Arabů ocitlo na izraelském území. Měsíc po válce jsme byli schopni distribuovat mezi ně arabské Nové zákony. Krátce poté za námi přišli tři bratři z arabské misie, ředitel arabské biblické školy, pastor Sakhnini a americký misionář. Vyprávěli nám, že Arabové velmi potřebují Bible. Řekl jsem jim, že jsem nechal vytisknout Nové zákony v arabštině, ale všechny jsem už rozdal. „Cožpak Nové zákony nestačí?“ ptal jsem se. Je tam jasně ukázána cesta ke spasení.“ „To máte pravdu,“ odpověděli, „a jsme vám za to velmi vděč­ ní. Ale pravoverní muslimové velmi touží, aby měli celou Bibli.“ „Proč?“ podivil jsem se. Vysvětlili mi, že ve Starém zákoně je psáno o Izmaelovi. Tam se píše, že Izmaelovým otcem je Abraham a že Bůh za­ slíbil, že z Izmaele vzejde veliký národ. A kromě toho čtou s radostí prokletí, která proroci vyhlašovali nad židovským národem. Teď se doslechli zvěsti o tom, že Bůh zaslíbil, že se nad Židy znovu smiluje a přivede je zpět do jejich země, kte­ rou jim zaslíbil za dědictví a jako jejich vlast. Těmto zaslíbe­ ním neuvěří dřív, dokud šije sami nepřečtou ve svých arab­

- 184 -

ských Biblích. Tvrdí, že mezi těmito dvěma národy nebude možno dosáhnout míru dříve, než si Arabové na vlastní oči přečtou a uvěří, že je to Bůh sám, kdo navrací Židy do země, kterou jim daroval. Podivil jsem se, proč se distribucí arabských Biblí nezabý­ vá biblická společnost. Na to mi odpověděli: „Největší vydavatelství křesťanské literatury na Blízkém východě se nachází v Bejrútu. Teď za nepokojů jsou vztahy s Bejrútem přerušeny, a tak není možnost odtamtud Bible přivážet, a aby je tiskli sami, na to nemají možnosti.“ Věděl jsem, že to je pravda. Navrhl jsem bratřím: „Pojďte, předstoupíme společně před Pána a dozvíme se, jaká je Jeho vůle.“ Měsíc před tímto setkáním mi jedna finská sestra dala do ruky obálku a řekla: „Brzy budeš mít ve své práci nové potře­ by. Bůh mi přikázal, abych ti to pro tento účel dala.“ Zeptal jsem sejí, co by to mohlo být za potřeby. „Nevím. Pán ti jistě v pravý čas ukáže.“ Řekl jsem jí, že tento dar dáme stranou pro účel, o kterém hovořila. Bylo to i 500 dolarů. Dal jsem sestře potvrzení na převzetí částky a uložil jsem peníze na bezpečném místě, kde měly čekat na příhodnou chvíli. A teď, když jsme se modlili, Pán řekl: „To je ta nová potře­ ba. Objednej 5 000 arabských Biblí a peníze, které jsi dostal od sestry, dej jako zálohu na tisk.“ Řekl jsem bratřím: Jistě je to Boží vůle, aby i Arabové do­ stali Bible ve svém vlastním jazyce. Objednám 5 000 Biblí. Počkejte chvilku a přinesu vám peníze na první splátku.“ Šel jsem pro dar té sestry a bratři mi písemně potvrdili, že přijali 1 500 dolarů na tisk arabských Biblí. O tři měsíce později

- 185 -

k nám Bible lodní cestou doputovaly. Do této chvíle (1987) jsme vydali 60 000 arabských Biblí. Jednou mne Pán vedl k tomu, abych nechal vytisknout 40 000 Janových evangelií. Také tato evangelia byla tištěna v Evangeliipress v Orebro ve Švédsku. I evangelia nám byla zaslána prostřednictvím lodní pošty. Naložil jsem plné auto a jel jsem je rozdávat do Jeruzalema. Po dva dny jsem je roz­ děloval mezi různé misie. Zůstalo mi ještě 1 000 výtisků ve voze a vůbec se mi nechtělo vracet se s nimi do Tlberiady. Ptal jsem se tedy Pána, co bych s nimi měl udělat. Pán mi řekl: „Rychle je dovez Viktorovi Smadja.“ Začal jsem protestovat: „Pane, cožpak nevíš, že Viktor je mesiánský Žid, který má svou vlastní tiskárnu? Ten je určitě nepotřebuje.“ Pán znovu odpověděl: „Rychle je tam odvez.“ Poslechl jsem a jel jsem za Viktorem. Zeptal jsem se ho, zda by snad věděl o někom, kdo by mohl potřebovat 1000 výtisků Janova evangelia v arabštině. Odpověděl mi: Je tady jeden arabský pastor, který je už měsíce shání a dosud se mu nepodařilo sehnat ani jedno. Před chvílí mne navštívil a zjišťoval, jestli bych mu je mohl vytisknout. Řekl jsem mu, že na to nebudu mít čas. Teď je na dvoře a pokouší se nastartovat své auto. Rychle za ním jdi, abys ho ještě zastihl.“ Vyšel jsem ven, právě když se chystal odjet. Zvedl jsem ruku a postavil se před jeho auto. Stáhl dolů okénko a zeptal se, co se děje. Na otázku jsem mu odpověděl otázkou: Jste vy ten pastor, který shání evangelium sv. Jana v arabštině?“ Odpověděl: „Ano, už několik měsíců se je snažím sehnat. Všude je sháním, už nevím, kde bych ještě měl hledat...“ „V mém autě,“ odpověděl jsem.

- 186-

Byl velice překvapen, že se mu podařilo vytoužená evange­ lia získat. Připravil korespondenční kurz na toto evangeli­ um. Už měl asi 800 studentů, kteří chtěli začít studovat, ne­ mohli však nikde sehnat potřebné množství evangelií. O několik dní později jsem dostal další pokyn od Pána: „Okamžitě odvez 3 000 arabských evangelií sv. Jana do naza­ retské misijní nemocnice.“ Tak jsem je tam téhož dne odvezl. Byli za ně vděčni. O několik dní později jsem zavezl další evangelia do Haify. Podařilo se mi jich rozdat velké množ­ ství, ale znovu mi 1 000 výtisků zbylo v autě. Znovu jsem se ptal Pána, co mám dělat. Pán odpověděl: „Odvez je do nazaretské misijní nemocni­ ce.“ „Pane, tam jsem jich přece před několika dny dodal velké množství. Určitě teď nebudou potřebovat další,“ protestoval jsem. Znovu jsem obdržel jasný rozkaz: „Odvez je tam!“ Když jsem tam přijel, potkal jsem bratra B. Woodheada, kterému jsem předtím dal 3 000 evangelií a řekl jsem mu: „V autě mám ještě tisíc výtisků evangelií, ale vy určitě žádné nepotřebujete, protože jste jich před dvěma dny tolik dosta­ li.“ „Už nemám ani jediný výtisk. Díky Pánu, že jste je sem přivezl. Pojďte se s námi naobědvat. Řeknu vám více u sto­ lu,“ odpověděl bratr. Tak jsem s nimi šel na oběd. Řekl mi o situaci, o které jsem již slyšel a také četl v novinách. V Samaří je arabské město, které se jmenuje Jenin. V jistém domě se v noci začaly dít podivné věci. V domě se začaly pohybovat neviditelné bytos­ ti, bylo slyšet děsivý křik a lidé, bydlící kolem, byli vyděšení a nemohli pokojně spát. Pozvali dokonce muslimského kně­

- 187-

ze, aby se tyto bytosti pokusil uklidnit. Nalepil na zdi stránky z Koránu, ale nepomohlo to. Celé město žilo v napětí a stra­ chu. V anglických novinách Jerusalem Post se o celé záleži­ tosti objevil článek. Četl jsem o tom také. Když nic nepomáhalo, začali jednat se dvěma arabskými pastory a požádali je o pomoc. Pastoři se nejprve modlili a postili a pak šli do Jeninu. Našli ten dům a začali hovořit s jeho obyvateli. Když na zdech uviděli stránky z Koránu, požádali, aby byly ze zdí strženy a zlikvidovány. Pak pokračo­ vali ve svém pátrání a vyptávali se, co se v domě dělo před tím, než se začaly projevovat ty záhadné jevy. Nakonec po­ znali, že rodina měla pozdě v noci spiritickou seanci. Pastoři zjistili, že to byl skutečný důvod všech dalších událostí. Vy­ světlili rodině, že seance a její výsledky jsou skutečným dů­ vodem jejich současných problémů. Bible velmi přísně zakazuje vstupovat do jakýchkoliv kon­ taktů s duchy temností. Když je člověk jednou pozve, pak už se jich těžce zbavuje. A je pouze jediný, kdo je může osvobo­ dit od nadvlády těchto zlých duchů - Ježíš Kristus. Rodina činila pokání a duchové byli vymítáni. Pak chtěli vědět více o Ježíši, který má moc osvobozovat lidi od nadvlá­ dy mocností temnosti. Pastoři jim vysvětlili, že u sebe nemají takový druh literatury, která by jim pomohla, ale že v blízké misijní nemocnici v Nazarete ji mají. „Pošlete tam někoho z rodiny, ať vám nějaké přinese. Tam je určitě sežene.“ Tak přišli dva muži z Jeninu do Nazareta pro literaturu o Ježíši. Odnesli s sebou všech 3 000 evangelií sv. Jana, která jsem tam předtím dovezl. V Jeninu nastalo probuzení a ně­ kolik dalších rodin se obrátilo. Později požadovali také arab­ ské Bible a Nové zákony.

- 188-

Arabští křesťanští vedoucí žádali o dvojjazyčná evangelia v arabštině a angličtině. Nevěděl jsem o nikom, kdo by již dříve taková evangelia vydal. Vybral jsem Lukášovo evangeli­ um. Náš přítel, Heikki Palva, profesor arabštiny na helsinské univerzitě, upravil oba překlady tak, aby se na každé straně nacházel odpovídající text v arabštině i angličtině. Na obál­ ku jsme vybrali obrázek Omarovy mešity ve Starém Jeruzalé­ mě. Pro Araby je to svaté místo, oni líbali dokonce i tu foto­ grafii. První vydání 25 000 výtisků bylo okamžitě rozebráno. Museli jsme rychle zadat druhé vydání, čítající také 25 000 výtisků. Když se zásoby druhého vydání začaly tenčit, došlo ke třetímu vydání, tentokrát 30 000 výtisků. Mnohé z nich byly objednány do Ameriky, do Fordových závodů, do Ang­ lie a do některých arabských zemí. V současné době žije na světě kolem 160 milionů Arabů. Většina z nich jsou muslimové. Jsou přesvědčeni, že každý Arab bez výjimky musí být muslim. Arabští křesťané jsou v nenávisti a pronásledování. V Libanonu byl celkem velký počet arabských křesťanů, ti však pro svou víru zakoušeli velké pronásledování. Když v Libanonu vládla OOP, byly desetitisíce arabských křesťanů zavražděny. Dodnes tam křes­ ťané mají problémy. Izrael je možná jedinou zemí, která jim pomohla. Do Libanonu jsme poslali mnoho výtisků Božího slova v arabštině. Když libanonský arcibiskup přijel na ná­ vštěvu do Izraele, přijel nás navštívit a osobně nám za ně poděkovat. Islám je nadutý duchovní svět temnosti, který drží miliony lidí v otroctví. Boží slovo je nejlepším protilékem. Do sou­ časné doby (1987) jsme vytiskli a rozšířili 60 000 arabských Biblí, více než 100 000 Nových zákonů a 600 000 výtisků evan­

- 189 -

gelií. Jedině Kníže pokoje, Ježíš Kristus, může nastolit pokoj mezi potomky Izmaele a Izáka.

PŘÍLIŠ TĚŽKÉ BALÍKY S BIBLEMI Distribuovat Bible není tak snadné, jak se na první pohled může zdát. Při práci často neočekávaně vyvstanou problémy, které nebylo možno dříve předvídat. Především musíme po­ každé získat dovozní licenci, abychom mohli Bible do země dovézt. Poslední dobou tyto zásilky přicházejí prostřednic­ tvím velkých nákladních lodí. Jednou nám poslali náklad devíti tun hebrejských a arab­ ských Nových zákonů. Žádal jsem odesílatele, aby bedny s knihami nebyly příliš velké a těžké, protože nevlastníme žádné zvedací zařízení a musíme veškerou práci udělat ruč­ ně. Najednou mi v březnu, v období dešťů, zavolal řidič ná­ kladního vozu: „Rychle si přijďte vyložit zásilku Biblí. Nemám s sebou ani plachtu a vypadá to na déšť.“ Zatelefonoval jsem svému synu Kalervovi a požádal jsem ho, aby mi rychle přišel pomoci vyložit náklad. Běželi jsme k budově skotské misie a uviděli obrovský nákladní automo­ bil, ve kterém bylo naloženo devět velikých beden, každá mohla vážit něco přes tunu! Když jsem je uviděl, strnul jsem: „Ô, drahý nebeský Otče! Co teď máme dělat, když náš sklad Biblí je právě na tak hroz­ ném místě, kde se silnice zužuje.“ Nedokázali jsme si před­ stavit, že bychom tam mohli i jen vykládat. Týto bedny jsou jako tankové překážky, které by mohly zastavit veškerý pro­ voz na silnici. A jak bychom asi měli ty obrovské bedny složit

- 190 -

z automobilu? I kdyby tady bylo deset lidí, nepodaří se jim bednu z auta dostat. Kdyby se o to pokusili, tak je to zničí. „Pane, buď nám milostiv a dej nám moudrost, co máme dělat! To nejsou moje knihy, jsou to Tvé knihy! Rekni nám, prosím, co máme dělat, abychom mohli ten náklad vyložit předtím, než se spustí liják!“ Najednou mi Pán začal dávat pokyny: „Tato misie má dvůr. Pošli Kalerva, ať změří šířku dvora a odjeďte s náklaďákem tam.“ Poslal jsem Kalerva změřit šířku vjezdu. Zjistili jsme, že náklaďák tudy může projet a z obou stran ještě zbude „re­ zerva“ několika centimetrů. Poinformoval jsem o výsledcích řidiče a řekl mu: „Pokud jste úspěšně složil praktickou část řidičských zkoušek, pak se vám musí podařit těmi vraty pro­ jet.“ Chvíli se na mne díval a pak řekl: „Zkusíme to!“ Velmi pomalu a opatrně projel náklaďák na jedničku bra­ nou do vnitřního dvora skotské misie. Teď jsme stáli před problémem, jak vyložit bedny bez zvedacího zařízení. „Pane, poraď, co máme dělat dál!“ modlil jsem se a najed­ nou se před mým vnitřním zrakem jako na obrazovce ukáza­ ly tři kovové trubky. V této zemi se nepoužívají páčidla (so­ chory), aspoň já jsem to zde nikdy neviděl. Ale najednou jsem dostal nápad. Běžel jsem do nejbližšího železářství a požádal jsem o čtyři železné trubky o průměru 2,5 cm a dlouhé dva metry. Použili jsme je místo pák, jako kolečka pod nábytek. Nejprve jsme automobil zaparkovali v nakloněné poloze. Pomocí pák jsme nejdřív jeden konec bedny nadzvedli o ně­ kolik centimetrů, pak jsme pod něj podložili trubku. Totéž jsme udělali na druhém konci. Díky tomu bylo možno

- 191 -

s bednou manipulovat, jakoby byla na kolečkách. Nakonec byl dvůr zaplněn bednami s Biblemi. Ředitel misie byl značně rozhořčen: „Ucpali jste nám dvůr a my teď s našimi auty nebudeme moci vyjet!“ „Dejte mi, prosím, několik hodin a já to tady uklidím.“ Náklaďák odjel. Teď jsme potřebovali pomocníky. Jel jsem do Hartmanova hotelu, kde se obvykle ubytovávají finští tu­ risté. Právě tam byla jedna skupina, která měla ten den vol­ no. Už si nepamatuji, co to bylo za lidi, ani kdo byl jejich vedoucím. Vysvětlil jsem vedoucímu celou situaci a že by­ chom rychle potřebovali pomoc. „Výborně, je dobré občas udělat nějakou maličkost!“ Zavo­ lal celou skupinu a řekl: Jdeme pomoci panu Syvantovi!“ Takjsme najednou měli deset pomocníků. Rozdal jsem jim kladiva a oni začali otevírat bedny, které byly vyrobeny ze silných desek. Naštěstí Bible v nich byly baleny po deseti kusech, takjsme je s Kalervem odváželi v našem malém au­ tíčku do našeho skladiště. Než začalo pršet, měli jsme celý náklad pod střechou. Jednu bednu jsme nechali celou a Kalervo šiji vzal jako domeček na hraní pro své děti. Celou noc pořádně lilo. Tato dodávka evangelií je již dávno rozebrána. Poté jsem objednal ještě pět tun, ale naléhavě jsem žádal, aby nám je neposílali v tak ohromných bednách.

STÁVKA V PŘÍSTAVU Další příhoda, která nám způsobila velké problémy, se sta­ la, když jsme měli dostat kolem 7 000 rusko-hebrejských Nových zákonů. Povolení k dovozu jsem dostal, ovšem plati­ lo pouze po omezenou dobu. Náklad měl přijít jako dar od Křesťanské misie v Londýně.

- 192 -

Již jsem očekával, že knihy každým dnem přijdou, když jsme dostali zprávu z Londýna, v níž se uvádělo: „Ve zdejším pří­ stavu je stávka a nikdo neví, kdy skončí. Co máme dělat? Je nebezpečí, že by dovozní vízum mohlo propadnout!“ „V Anglii jsou i jiné přístavy. Pošlete je z Hullu,“ od­ pověděl jsem, „tam nestávkují.“ Knihy měly být tedy poslány z Hullu. Ale ještě dříve, než je tam dovezli, nás satan stačil předběhnout. Když v Londýně stávka končila, začala - v Hullu! Teď jsme měli opravdové problémy. Začali jsme se s přáteli modlit: „Drahý nebeský Otče! Nedovol, aby se ďáblu jeho dílo povedlo. Ať stávka v Hullu skončí, aby knihy mohly vyrazit na cestu k nám!“ Jednoho dne, ještě předtím, než vypršelo dovozní povole­ ní, stávka v Hullu skončila a poslední den, kdy povolení ješ­ tě platilo, jsme dostali orazítkované dokumenty. Náklad mohl do země dorazit později, ale důležité bylo razítko s datem odjezdu.

JEŠTĚ JEDNA PŘEKÁŽKA Ďáblovy pokusy proti tomuto nákladu však ještě neskon­ čily. Náš sklad je přímo u hlavní silnice. V té době městská radnice začala práce na výkopech pro položení nových kana­ lizačních trubek. Začali sice daleko od nás, ale neustále se přibližovali a měli kopat výkop i kolem našeho skladu. Vý­ kop vypadal jako obrovský had, metr široký a jeden a půl metru hluboký. Vykopanou zeminu sypali na druhou stranu vozovky. V úzkosti jsem se začal modlit: „Pane, jestli začnou kopat tady u nás, tak nebudeme mít žádnou možnost dostat knihy do skladu dříve, než nám překopou a opět zasypou přístupo­ vou cestu!“

- 193 -

Měl jsem v té době odcestovat na dovolenou do Finska. Zavolal jsem člověku, který to měl na starosti: „Prosím, po­ kus se přepravu knih k nám urychlit! Vezmi si na to speciál­ ní auto s rychlými koly! Musíme si pospíšit, jinak nám tady rypadla překopou přístupovou cestu a knihy se už do skladu nedostanou.“ Pomoc přišla zvláštním způsobem. Dělníci k rozrušení povrchu používali pneumatickou sbíječku. Ta se jim rozbila, a práce musela být na tři dny zastavena. Nepátral jsem po tom, zda se jim ji potom podařilo opravit nebo zda si museli dovézt novou, avšak během těchto tří dní jsme byli schopni dostat všechny Bible do skladu. Byli jsme Pánu nesmírně vděčni za to, co udělal a já jsem mohl spokojeně odjet do Finska. Když jsem se vrátil z Finska, šel jsem se podívat, jak probí­ hají další práce s kanalizací. Před skladem byla kupa hlíny a kamení. Dalo hodně práce, než to tam bylo vyčištěno a my jsme se zase mohli dostat do skladu. Do roku 1978 do Izraele přibylo kolem 120 000 Židů ze Sovětského svazu. Poblíž Tiberiady byl pro ně postaven vel­ ký přistěhovalecký tábor. Vytiskli jsme pro ně 35 000 ruských Biblí. Nedávno nás navštívil člověk, který přijel ze Sovětské­ ho svazu několik měsíců před svou návštěvou u nás. Za svou víru strávil 13 let na Sibiři. Každý den máme příležitost sly­ šet od těchto lidí podivuhodné příběhy, které prožili.

CESTA DO KANADY A SPOJENÝCH STÁTŮ Když jsem byl před několika lety na návštěvě ve Finsku, setkal jsem se tam s mesiánským Židem, který žil v Severní

- 194-

Karolíně. Pozval mne na návštěvu do Kanady a Spojených států a také mi cestu zaplatil. Když jsem dorazil do Ameriky, pozval mne k sobě na návštěvu. Jsem členem finské letecké společnosti Suomi Seura a le­ těl jsem s ní charterovým letem do Vancouveru, kde jsem se mimo jiné zúčastnil konference finských letničních, žijících v Kanadě a Severní Americe. Odtud jsem měl letět do Sever­ ní Karoliny. Večer před odletem jsem se stavil v kanceláři cestovní společnosti, abych si ověřil, zda je moje letenka v pořádku a bylo mi řečeno že ano. Poslal jsem tedy svému známému telegram, aby věděl, kdy a kde mě má vyzvednout. Po příletu do Seattlu mi jeden černoch řekl: „Máme zde stávku. Proto na jih odlétá pouze jedno letadlo a všechny lístky jsou již rezervovány.“ „Ale ne!“ řekl jsem nervózně. „Musím zavolat muži, který na mne má čekat, že nepřiletím letadlem, o němž jsem mu již poslal zprávu.“ Začal jsem hledat poštovní kancelář. Ni­ kde na letišti jsem ji však ke svému překvapení nenašel. Chtěl jsem si koupit mapu Spojených států, abych si mohl lépe naplánovat svou další cestu. Na letišti byla spousta ki­ osků a obchodů, ale ani v jednom neměli mapu Ameriky. Během svého pátrání jsem dostal hlad. Poobědval jsem po­ lévku a rozhodl jsem se použít vyzkoušenou metodu. „Drahý nebeský Otče! Ďábel se už zase pustil do hry. Ne­ chce mne v žádném případě vidět spolu s tím věřícím brat­ rem. Prosím, pomoz mi a řekni, co mám dělat!“ V té chvíli kráčel přes letištní halu jeden elegantně vyhlí­ žející muž. Uslyšel jsem důvěrně známý vnitřní hlas: ,Jdi k tomu muži a řekni mu o svém problému!“ Šel jsem tedy k muži a řekl: „Toto je podivné letiště. Nikde tady nemohu najít telegrafní úřad.“

- 195 -

Jeden tady byl, ale zrušili ho,“ odpověděl. „A jak se tedy lidé mohou obejít bez telegrafu?“ Je tady kancelář ,Pomoc pro turisty“. Když jim dáte tele­ fonní číslo, vytočí vám je.“ Pokračoval jsem: Jsem finský misionář z Izraele. Chtěl jsem si koupit mapu Ameriky, ale ani tu jsem nikde nesehnal. Musím se vrátit zpět do Vancouveru, a ještě ke všemu spě­ chám. Je velmi důležité, abych mohl pokračovat v cestě, ale moje cesta bude automaticky zrušena, pokud se odtud oka­ mžitě nedostanu.“

LETENKA PRVNÍ TŘÍDY Chvilku mne poslouchal a pak mne požádal, abych s ním zašel do jeho kanceláře. Ukázalo se, že hovořím s jedním z nejvýše postavených mužů na letišti. Zatelefonoval na ně­ kolik míst a nakonec řekl: „Máme zde trochu obtížnou situ­ aci, ale za dvě hodiny odlétá poslední letadlo, kterým může­ te odcestovat. Dávám vám poslední volné místo. Tady je vaše letenka! Zavolejte svému příteli z cestovní kanceláře ,Pomoc pro turisty“, že přiletíte. Zdržíte se jen krátce. Poslechl jsem ho. Nastoupil jsem do letadla a jako obvykle jsem si to namířil do turistické třídy, ale přišla ke mně letuš­ ka a řekla mi: „Ne, ne, Pane, vy máte letenku do první třídy.“ Odvedla mne do jiného oddělení, a když nastal čas oběda, obsloužila mne jako prvního. Dostal jsem se na místo nějakého vysokého činitele, jedi­ né volné místo v celém letadle. Během této návštěvy Ameriky jsem se zastavil v Chicagu, kde žijí rodiče manžela naší dcery Mirji. Jsou to bývalí misio­ náři v Číně. Z Chicaga jsem chtěl letět přes Seattle do Van­ couveru. Když jsem přišel do cestovní kanceláře, abych si

- 196 -

zajistil rezervaci, řekl mi úředník: „Nemůžeme vám rezervo­ vat místo. V noci začíná v Seattlu stávka a podobu jejího tr­ vání tam letadla nebudou přistávat.“ Bez ohledu na to, že se mi nepodařilo rezervovat zpáteční let, vyrazil jsem z Chicaga do Seattlu, spoléhaje se jedině na Boha: „Pane,“ modlil jsem se, „zítra letí z Vancouveru mé le­ tadlo do Finska. Jestli ho nechytím, budu si muset zaplatit novou letenku do Finska. Pomoz mi ve své velké milosti, aby se mi podařilo dostat se do posledního letadla.“ S tlukoucím srdcem jsem spěchal na letiště v Seattlu a sly­ šel hlášení, které oznamovalo odlet letadla do Vancouveru. Dlouhá fronta cestujících již začala nastupovat. Úředník u přepážky se divil, že nemám rezervaci, ale potom řekl: „Pojď­ te, tady je ještě jedno volné místo. Můžete si tam sednout!“ Znovu jsem měl důvod chválit Pána.

KRÁTKÉ SETKÁNÍ Na jedné ze svých cest jsem se potřeboval setkat s ředitelem Evangeliipressu, Ingemarem Hallzonem ze Švédska, který zajišťoval tisk Biblí pro Izrael. V době, kdy jsem byl ve Fin­ sku, byl natolik vytížený, že neměl možnost za mnou do Fin­ ska přijet. Já jsem zase neměl dost času, abych mohl za ním jet do Švédska. Navrhl proto, že bychom se mohli setkat ve Stockholmu, kam by přijel z Orebro v konkrétní den, pon­ dělí, když potřeboval něco služebně vyřídit v hlavním městě, a já bych přiletěl ze Seteuly letadlem. Sešli bychom se v devět hodin. Měli bychom tak k dispozici jedinou hodinu, kdy by­ chom museli vyřešit všechny důležité otázky ohledně tisku Biblí, a pak by se zase vracel do Finska. Tak zněla naše dohoda. Večer toho dne jsem měl v pět ho­ din hovořit na shromáždění ve Vilppula Evangelista Home.

- 197 -

Koupil jsem si tedy jízdenku na rychlík, který odjížděl z Helsinek ve dvě hodiny odpoledne. Maire a ostatní věřící z různých koutů země na mne čekali ve Vilppula. Podle letového řádu mělo letadlo přistát v Helsinkách ve 13.15. Měl jsem 45 minut, abych se dostal na vlak do Vilppuly. Myslel jsem si, že mám spoustu času. Tak jsem si to pěkně naplánoval, když však přišel čas odle­ tu ze Švédska, ke svému zděšení jsem zjistil, že budeme mít zpoždění. Čekali jsme na nějakou důležitou osobu a zdálo se, že bude mít velké zpoždění. Začal jsem mít obavy, zda se včas dostanu na večerní shromáždění. Nakonec přišel ten, na kterého jsme čekali, a mohli jsme odletět, ale do Helsinek jsme přiletěli ve 13, 35 hod. Bylo už pozdě. Znovu jsem se s důvěrou obrátil k Otci a prosil jsem Ho, aby udělal zázrak, abych svůj vlak ještě stihl. Na taxi čekala velká skupina cestujících, ale ani jediný ta­ xík nebyl v dohledu. Řekl jsem člověku, který stál ve frontě jako první: Jsem Fin, žiji v cizí zemi a jsem tady jen na ná­ vštěvě. Mám důležité povinnosti, nemohli byste mě, prosím, pustit? Musím se dostat na helsinské nádraží na rychlík, kte­ rý odjíždí ve dvě.“ Ti, kteří stáli vepředu, souhlasili a najednou se ukázal i ta­ xík. „Na nádraží, a rychle, prosím!“ Náhodou se stalo, že ve stejném letadle přiletěla jakási návštěva, se kterou se měla setkat finská vláda a samozřej­ mě, i tento člověk měl zpoždění. Zpoza rohu se přiřítila li­ muzína s ochrankou. Kolona jela do Helsinek. Řidič mého taxi se dlouho nerozmýšlel a zařadil se hned za kolonu. Svě­ telné semafory byly vypnuté a my jsme se v rekordním čase

- 198 -

dostali na nádraží. Za pět minut dvě jsem již seděl v rychlíku a přemýšlel jsem, jestli je to sen nebo skutečnost. Ať si to někdo zkusí dostat se z helsinského letiště na nádraží za dvacet minut! Bůh opět udělal zázrak!

- 199-

Kíasy ři distribuci Biblí mezi obyvateli Izraele se často setká­ váme se zvláštními (mimořádnými) lidmi. Jednou nás přišla navštívit paní, ředitelka dětského domova. V té době jsme žili v domě dr. Hearta na břehu Genezaretského jezera. Tato dáma nás navštěvovala více než rok. Byli jsme k ní vždycky pohostinní a navázali jsme s ní přátelství. Hod­ ně jsme se za ni modlili, ale nechtěli jsme na ni vyvíjet žádný nátlak, abychom tak urychlili její rozhodnutí pro Pána. Rů­ žové poupátko nerozevřeš silou, ale pod hřejivými sluneční­ mi paprsky se otevře samo v nádherný květ. Jednoho dne přijela opět na návštěvu a řekla, že si s námi chce vážně po­ hovořit. „Co je tak důležitého, o čem s námi chcete mluvit?“ ptali jsme se. „Už k vám jezdím přes rok a jsem plně přesvědčena, že Ježíš Kristus je Boží Syn a Spasitel. Teď bych chtěla být po­ křtěna.“

P

- 201 -

„Uvědomujete si, že to je velmi vážný krok? Vaši vlastní lidé se obrátí proti vám!“ „Ano, vím, ale nejprve mám jednu důležitou otázku. Po­ kud mne pokřtíte, musím se připojit k luteránské církvi ve Finsku?“ „Ne, nemusíte. Já zde nejsem jako zástupce nějaké kon­ krétní církve. Jsem zde jako zástupce Ježíše Krista. Vy jako mesiánská Židovka se můžete sama rozhodnout, k jaké chcete patřit církvi, podle toho, co učí Nový zákon. Křest se děje ve jméno Otce, Syna i Ducha svátého, ne ve jménu nějaké círk­ ve.“ Šťastně se rozzářila a řekla: „Kdybych to bývala věděla dří­ ve, už dávno bych vás požádala o křest. Navštívila jsem ang­ lickou misii v Jeruzalémě a položila jsem jim stejnou otázku, ale pastor odpověděl, že pokud se od něho nechám pokřtít, musím se připojit kjejich církvi. Byla bych moc ráda, kdy­ byste mne pokřtil.“ Tak jsme měli za východu slunce malou křestní slavnost na břehu Genezaretského jezera a já jsem ji pokřtil v „do­ movském jezeře“ našeho Spasitele. Když ji taxík odvážel domů, bylo na ní vidět, jak je šťastná. Starala se o domov pro hendikepované děti. L.W., která se také účastnila našeho malého křestního shromáždění, odjela do Švýcarska na do­ volenou navštívit své příbuzné. Když tam byla, někde vyprá­ věla, že i v Izraeli lidé přicházejí ke spasení a zmínila se také, že byla „svědkem“ toho, jako ředitelka dětského domova byla pokřtěna v Genezaretském jezeře. Naneštěstí uvedla její jmé­ no. O něco později přišel do dětského domova za ředitelkou inspektor. V ruce držel německé noviny. Velký titulek hlásal: „Proklatí misionáři pokřtili ředitelku dětského domova. Jak

- 202 -

může vláda podporovat takový domov, jehož ředitelkou je křesťanka?“ ,Je pravda, co je napsáno v těchto novinách?“ zeptal se. Je to pravda do té míry, že jsem byla pokřtěna,“ odpově­ děla. „Do které církve jste se nechala zapsat (registrovat)?“ „Pevně věřím, že mé jméno je zapsáno v Knize života v nebesích.“ „Kdo je hlavou této církve?“ Ježíš Kristus, náš Mesiáš. On je hlavou církve.“ „Kdo vás pokřtil?“ „To je moje soukromá věc. To vám neřeknu.“ (Byla moud­ rá, že to neřekla.) Jistě chápete, že nemůžeme déle podporovat takovýto dětský domov. Protože jste se stala křesťankou, nebudete již dále dostávat státní podporu. Děti vám odebereme a domov bude zavřen.“ A to se i stalo. Ředitelka pokojně celou situaci přijala a vložila svou budoucnost do Božích rukou. V domově velmi tvrdě pracovala, takže nevelká dovolená pro ni byla vlastně vítanou změnou. Uplynul týden, pak druhý a bylo třeba se zamyslet nad tím, co dělat dále. Jednou večer kdosi zaklepal na dveře a návštěv­ ník se obezřetně zeptal: Je toto dětský domov, jehož ředitel­ kou je křesťanka? Jste vy ta ředitelka?“ Když dostal kladnou odpověď, návštěvník se osmělil a za­ čal vysvětlovat: „Máme postižené dítě a hledáme pro ně vhod­ ný křesťanský domov. Nemohla byste sem vzít našeho chlap­ ce? Jsem ochoten zaplatit tolik, kolik si řeknete.“ „Dobrá, v současné době tady máme spoustu místa. Tak ho sem přivezte.“

- 203 -

Zanedlouho potom se domov opět naplnil dětmi, které tam přivedli jednotlivci. Znovu musel domov zavést čekací listinu pro další zájemce. Tak se Pán ve svém milosrdenství stará o ty, kteří jsou Jeho!

Jednou jsem se v domově zastavil, abych se podíval, jak se jim daří. Spolu se mnou bylo několik finských turistů. Jedna z dívek, asi šestiletá nebo sedmiletá, nemohla chodit, ale pla­ zila se po zemi. Ředitelka mne vyzvala, abych ji vyfotografoval. Protože jsem s sebou měl právě fotoaparát, udělal jsem to. A pak řekla: „Pomodlete se za ni, aby mohla chodit.“ Začali jsme se modlit, aby Pán dívenku uzdravil. Uplynul možná rok, než jsem se zase do dětského domova dostal. Ředitelka zavolala tu dívenku, aby přišla. „Pojď přiví­ tat toho strýčka, co se na nás přišel podívat!“ Malá bystrá dívenka ke mně přišla, udělala pukrle a upřela na mne své překrásné oči. „Pamatujete si na tu dívenku?“ zeptala se mne. „Ne, určitě jsem ji ještě nikdy v životě neviděl,“ odpověděl jsem, když jsem šiji pozorněji prohlédl. „Cože? Vy jste ji nikdy neviděl, a přesto jste ji vyfotografo­ val!“ Já? To snad ne!“ „To je ta dívenka, co se mohla pouze plazit po zemi a za kterou jste se před rokem modlili. Je zdravá. Pán upevnil její nohy a teď si může hrát a běhat spolu s ostatními dětmi.“

UZDRAVENÍ RABÍNOVA SYNA Jednou přišel do dětského domova rabín a vyprávěl o svém velkém trápení: „Mám syna, kterého mám moc rád. Má na

- 204 -

mozku nádor a díky němu má neustálé a silné bolesti. Lékaři by ho byli ochotni operovat, ale dávají pouze malou naději, že by operace mohla být úspěšná. Nemohou se zaručit za výsledek, protože by mohli poškodit mozek. Mám se rozhod­ nout, zda syn operaci podstoupí nebo ne.“ „Nemohli byste syna přijmout sem? Zaplatím za to coko­ liv,“ prosil nešťastný otec. Někdy v té době jsem se zašel po­ dívat do domova s jedním zahraničním návštěvníkem. Ředi­ telka nám během našeho rozhovoru řekla o rabínově synu, který měl stále ty úporné bolesti. „Nemohli byste se za chlapce modlit, aby Bůh sám provedl tu operaci, v jejíž úspěch lékaři nemají odvahu věřit?“ Předtím, než jsme odešli, za námi chlapce přivedli, pomod­ lili jsme se za něho a požádali jsme Boha, aby naplnil jeho potřebu a uzdravil ho. Uplynula dlouhá doba, než jsem opět navštívil dětský do­ mov. Pamatuji se, že moje první otázka byla, jak se daří ono­ mu chlapci s bolestmi hlavy. „Chlapci se daří výborně!“ odpověděla ředitelka. Jednou za měsíc sem chodí na preventivní prohlídky lékař. Objevil na chlapcově šíji podivnou bouli. ,Díky Bohu!“ řekl lékař. ,Ten otok, který tlačil na mozek, se přirozeným způsobem rozpa­ dá a vytéká skrze míchu.““ A bylo to tak. Jednoho dne už po bouli nebyla ani stopa. Bolest hlavy zmizela a chlapec se cítil dobře. Všiml jsem si, že je v dětském domově spousta bonboniér, některé plné, jiné prázdné. „Vy si žijete!“ řekl jsem se smí­ chem. „Čokoláda je v této zemi strašně drahá, ne?“ Je, ale myji nekupujeme,“ odpověděla. „Rabín, jehož syn zde prožil uzdravení, nám je přinesl. Dovedete si představit, jak je nekonečně vděčný za to, co se stalo s jeho synem.“

- 205 -

PŘÍBĚH MAJITELKY KNIHKUPECTVÍ Zatelefonovali mi přátelé z Haify, že bývalá majitelka knih­ kupectví, která si zlomila nohu, se teď léčí v Tiberiadě v horkých pramenech. „Ta žena potřebuje duchovní pomoc,“ řekli mi. „Když bydlíte tak blízko pramenů, nemohli byste si ji vzít na nějakou dobu k sobě domů?“ Nebyli jsme si na počátku jisti, zda můžeme být nějak uži­ teční tak vzdělané osobě, ale ten, kdo nám volal, nás ubezpe­ čil, že ta žena je velmi nenáročná. Potřebuje především „du­ chovní“ pomoc. A tak k nám přijela. Nejprve jsem sejí zeptal, jakým jazy­ kem se nejlépe domluví. „No, nejlépe znám ruštinu,“ odpověděla. „Před časem jsem přijela z Ruska, ale umím také anglicky a samozřejmě heb­ rejsky.“ Měli jsme gramofonové desky s nahrávkami evangelií v několika jazycích. Přinesl jsem některé desky v ruštině, aby šije mohla poslechnout. Vždy po snídani jsme chvíli hovoři­ li, četli si z Bible a modlili se, a paní si během dne přehrávala desky s evangelii. „Neumíte si ani představit, jak vynikající desky máte!“ ubezpečovala nás. Během měsíce, který u nás pobývala, se stala křesťankou a následovnicí Pána Ježíše. Její rozhodnutí bylo jasné a bez­ výhradné a učinila ho naprosto z vlastní iniciativy. Nějakou dobu jsme si dopisovali, ale pak nám přestala psát. Cítil jsem velmi silné nutkání, abych se zajel podívat, jak se má. Jel jsem do Tel Avivu, na její starou adresu, ale nebyla doma. Dozvěděl jsem se, že začala mít opět problémy s nohou a teď je v nemocnici. Když jsem přijel do nemocnice, nebyla právě doba návštěv. „Přijel jsem dnes ráno z Tíberiady, abych se s ní mohl se-

- 206 -

tkát,“ vysvětloval jsem tam. „Mohli byste mi dovolit hovořit s ní alespoň čtvrt hodiny, abych ji mohl alespoň pozdravit? Jsem si jistý, že bude určitě ráda, když mne uvidí, protože jsme přátelé.“ Dali mi tedy povolení k návštěvě. Byla velmi bledá a slabá, ale měla z mé návštěvy očividnou radost. „Doba, kdy jsem u vás byla na návštěvě v Tiberiadě, byla tou nejkrásnější v mém životě,“ řekla. „Tam jsem poznala svého Spasitele. Cítila jsem, jak je mi tam blízko...“ Chvíli jsme hovořili, pak jsme se pomodlili a poručil jsem ji do Boží péče; patnáct minut uběhlo tak rychle. Ubezpečil jsem ji, že Bůh není vázán na jedno místo. Je přítomný všu­ de, dokonce i v nemocnici. Záleží na našem postoji a našem srdci. Cítil jsem se poněkud zahanbeně, protože jsem navštívil nemocnou a vůbec mne nenapadlo přinést s sebou nějaké květiny. Tak jsem napsal dopis jejímu bratrovi a požádal ho, aby koupil kytici mým jménem a zanesl ji své sestře; přiložil jsem do obálky nějaké peníze. Tolik jsem na tu návštěvu spě­ chal, že jsem na květiny prostě zapomněl. O několik dní později jsem dostal dopis od jejího bratra. Vracel mi zpět peníze. „Moje drahá sestra,“ psal, „už nic ne­ potřebuje. V noci po vaší návštěvě odešla z tohoto života do věčnosti.“ Věříme, že ona je jedním z klasů, které Bůh sklidil do své obilnice Božího království.

DALŠÍ PACIENT, PSYCHIATR Seznámili jsme se spolu prostřednictvím našich jeruzalém­ ských přátel, kteří mi řekli, že jeden psychiatr, který pracoval v psychiatrické léčebně, je v silné depresi. V současné době

- 207 -

měl dovolenou a chystal se jet do lázní s horkými prameny v Tiberiadě. Prosili mne: „Nemohli byste si ho vzít domů na dobu, kdy bude brát koupele? On potřebuje především duchovní po­ moc. Má tam být na deset dní.“ Abych byl upřímný, vůbec jsme netoužili přijmout do na­ šeho domu nějakého psychiatra, protože informace, které jsme o něm předtím dostali, nebyly nijak příznivé. Protože naši přátelé stále prosili a když slíbili, že se za nás budou denně modlit, nakonec jsme souhlasili. Když lékař přijel, začali jsme pozorně sledovat, jaký že to člověk přibyl do našeho domu. První, čeho jsme si všimli, byly jeho zuby a konečky jeho prstů. Byly žluté od nikotinu. Kouřil jednu cigaretu za druhou. Byl tím doslova spoutaný. Všechny nás ten cigaretový dým dráždil, protože nikdy před­ tím se v našel domě nekouřilo. Po jídle měl zase cigaretu mezi rty. Rozhodli jsme se však, že to těch deset dní nějak vydržíme. Často jsme se museli obracet k našemu nebeskému Otci, protože jsme těžko mohli našemu hostu zakázat kouřit a on se nás na dovolení ani neptal. Uplynulo několik dní. Zase jsme tak seděli spolu. Vypouš­ těl ústy kouř a já jsem se znovu modlil k Bohu a ptal jsem se, jak dlouho ještě budeme muset trpět ten hrozný smrad. Na­ jednou ten muž pronesl: ,Jsem nešťastný člověk, otrok niko­ tinu, jak jste si určitě všimli. A to není jediná špatnost, kte­ rou mám. Věříte, že člověk může být osvobozen ze závislostí, které má?“ Ano, věřím,“ odpověděl jsem. „Ale jak si můžete být tak jistý?“

- 208 -

„L vlastní zkušenosti. Než jsem se stal křesťanem, deset let jsem kouřil. Dokonce jsem kouřil i doutníky a byl jsem stej­ ným otrokem nikotinu jako dnes vy. Ostatní mi samozřejmě tvrdili, že od toho nemohu být osvobozen. Když jsem však dal celý svůj život Ježíši a uvěřil jsem ve výkupnou moc Jeho krve, Bůh mne od tohoto otroctví i všeho dalšího, od čeho jsem potřeboval být osvobozen, osvobodil. Plně se vydat Bohu, to je podmínka vysvobození.“ Hovořili jsme spolu dlouhou dobu a já jsem ho ujistil, že ke svobodě, vnitřnímu pokoji a odpočinutí existuje pouze jediná cesta. Ježíš osvobodí každého, kdo k Němu přijde, a okovy hříchu jsou zlomeny. U člověka dochází k hluboké proměně života. Jiné malé pokusy o změnu nejsou nic plat­ né. Ještě jsme dále hovořili. Nakonec řekl: „Nemohl byste se modlit, abych byl osvobozen od tabáku a aby mne Pán úplně proměnil?“ Tak jsme si spolu klekli, položil jsem své ruce na jeho hla­ vu a modlil jsem se: „Drahý nebeský Otče! V požehnaném jménu Ježíše vyžeň z tohoto muže démony nikotinové závis­ losti a čehokoliv dalšího, co tam je, očisti ho Ježíšovou vý­ kupnou krví a přijmi ho za své dítě! Ježíši, slíbil jsi, že kdo k Tobě přijde, toho nevyženeš ven. Tento muž přichází k Tobě a potřebuje Tě.“ Pak jsem mu řekl: „Teď se pomodlete vy svými vlastními slovy, aby Pán věděl, že to myslíte skutečně vážně.“ Požádal Pána velmi prostými slovy, aby ho přijal a osvobo­ dil ode všech pout, kterými ho hřích spoutal. Pán slyší a pomáhá. V té chvíli se situace změnila a dosud tak trvá. Především byl osvobozen od tabáku. Předmětem

- 209 -

našeho dalšího rozhovoru bylo vše, co se týká nového života s Ježíšem a studia Bible až po křest. Chtěl, aby i v této záleži­ tosti bylo vše v pořádku.

Doktor sám vypráví o svém obrácení takto: „Byl jsem čle­ nem světské židovské rodiny, ale židovské svátky jsme slavili - Nový rok, Jom Kippur - den smíření, a především Pesach (Velikonoce) s jeho obřadními jídly. V té době jsem neznal dokonce ani starozákonní proroky, natož abych něco věděl o Novém zákoně. V roce 1946 jsem se setkal s jednou maďarskou dívkou, která se od druhých lišila jakousi vnitřní krásou a radostnos­ tí. V té době jsem nevěděl, že to byl výsledek jejího živého vztahu s Ježíšem. Býval jsem s ní rád a byli jsme přáteli až do dne, kdy něco neočekávaného navždy rozbilo naše přátel­ ství. Ta dívka mi začala vyprávět o odvrácení se Židů od je­ jich Pána a ukázala mi na sedmou kapitolu Zjevení, kde se hovoří o Izraeli, který bude nazván „Božím služebníkem“. Byla prvním člověkem, který se mnou mluvil o spasení Izraele a o jeho úkolu v budoucnosti. Moje světské myšlení to nedokázalo přijmout. Velmi jsem se rozzlobil a přerušil jsem s ní veškeré styky. O deset let později, kdy jsem již žil v Izraeli, jsem cítil po­ třebu studovat Starý zákon, především proroky. Nejvíce se mne dotýkala kniha proroka Izajáše, ale trvalo osm let, než jsem začal proroky správně chápat. Například Daniel 9,2027, „...Po uplynutí šedesáti dvou týdnů bude pomazaný zahlazen a nebude již. Město a svatyni uvrhne do zkázy lid vévody, který přijde. Sám skončí v povodni, ale až do konce bude válka. Je roz­ hodnuto o pustošení.“ (v. 26) Mesiáš bude zahlazen kvůli mým hříchům i hříchům celého Izraele.

- 210 -

Postupně jsem začal studovat také Nový zákon a to mne vedlo k nalezení Ježíše jako svého osobního Spasitele a Pána. To se stalo v roce 1962. Jako lékař jsem však měl problém s pochopením vzkříšení. Proto jsem stále odkládal konečné rozhodnutí i křest. V mém boji mi velmi pomohli křesťanští přátelé a především moje žena, která se obrátila již v mládí. Když jsem se snažil vzkříšení pochopit svým rozumem a ne­ šlo to, myslel jsem, že se zblázním. Jednou v noci mi moje žena řekla: ,lý jsi lékař, ale já mám pro tebe předpis.“ Klekli jsme si u postele a požádali jsme Boha, aby z mého srdce ve jménu Ježíše odňal všechny pochybnosti. A stal se zázrak. Byl jsem zachráněn a mohl jsem začít nový život. Brzy poté jsem byl pokřtěn v Jordánu a byl jsem tak schopen uči­ nit rozhodný krok na cestě Nové smlouvy. To se stalo na návštěvě v domě Kaarla Syvanto a tam mi bylo dovoleno poprvé se účastnit večeře Páně...“ Když skončilo deset dní, náš host se vrátil do práce jako nový člověk. V nemocnici, kde pracoval jako pomocný lékař, už měl při­ slíbené stálé místo. Předtím tam pracoval asi rok. Jeho kole­ gové si však všimli, že se úplně změnil; byl úplně jiný než dříve. Už nekouřil. Začaly o něm kolovat zvěsti: „Už jste to slyšeli? Náš doktor se stal křesťanem!“

Doktor dále pokračuje ve svém svědectví: „Pak se ještě stala další věc, která zcela změnila mou situa­ ci. V roce 1965 se asi dvacet mladých Židů v pobřežním měs­ tě Ašdódu obrátilo. Když se to rozhlásilo, začalo pronásledo­ vání. Studenti místní rabínské školy začali mladé věřící napadat, vyhrožovali jim a napadali je dokonce i v jejich vlast­ ních domovech, takže ani tam nebyli bezpeční. Díky tomu

- 211 -

dvě mladé věřící dívky hledaly útočiště u mé ženy v Jeruzalémě. Tehdy jsem byl v zahraničí. Bez ohledu na tento fakt bylo mé jméno přetřásáno v novinách, kde psali, že žena židov­ ského lékaře unesla dvě dívky jejich rodičům, aby je obrátila na křesťanství. Tyto zprávy se samozřejmě donesly k sluchu mých nadří­ zených. Když měla být prodloužena moje pracovní smlouva a měl jsem po zkušební době dostat stále místo, nedostal jsem je. Chtěli, abych pokračoval jako pomocný lékař. Nena­ šli na mé práci nic, co by mi mohli vytknout, ale podle tisku jsem se stal vlastizrádcem, protože jsem uvěřil v Ježíše jako v Mesiáše. Mnohokrát jsem se snažil dostat k řediteli nemocnice, abych s ním mohl mluvit, ale neměl jsem úspěch. Nepustili mě k němu. Cítil jsem, že už nemám místo uprostřed vlast­ ního lidu, z toho důvodu jsme se z Izraele odstěhovali.“ Mnozí mesiánští Židé, stejně jako tento lékař, bojují s neporozuměním a nátlakem od svých vlastních soukmenovců. Potřebují povzbuzení a přímluvné modlitby. Lékař nám v té době o svých potížích nic neřekl. Dozvěděli jsme se o tom odjinud. Je celkem pochopitelné, že poté, kdy zažil takové protivenství, opustil Izrael. Slyšeli jsme, že je v Londýně. Když jsme se o celé události dozvěděli, modlili jsme se: „Drahý nebeský Otče! Chraň na­ šeho bratra a vrať ho nějakým způsobem zpět do Izraele!“

„Když se rozhořela tzv. šestidenní válka v létě roku 1967,“ pokračuje lékař ve svém příběhu, „byli jsme v Londýně. Pro­ tože naše země a její lid byli v ohrožení, rozhodli jsme se s ženou okamžitě vrátit zpět do Izraele. Zavolal jsem na izra­

- 212 -

elské velvyslanectví a nabídl jim své služby. Tentokrát byla moje nabídka přijata s radostí. Prvním letadlem jsme odletě­ li do Tel Avivu a byli jsme v Izraeli druhý den války v roce 1967. Bylo hodně práce, kterou bylo třeba dělat a já jsem se po­ koušel ze všech sil pomáhat nešťastným lidem, svému náro­ du. Bylo zřejmé, že vedení je s mou prací spokojeno a rychle jsem postupoval výš. Nová práce na mne kladla větší nároky a více zodpověd­ nosti než dříve. Také jsem přibral a nezvládl jsem už tolik práce jako zamlada. Začal jsem přemýšlet o tom, že bych si rád našel nějaké klidnější místo...“

Tri roky rychle utekly. Jednou mi lékař zatelefonoval a ze­ ptal se mne na můj názor, zda by měl dále prodloužit smlou­ vu jako státní zaměstnanec ěi ne. Řekl jsem mu: „Nemyslím si, že je Boží vůle, abys v této pozici zůstal do konce života. Jistě pro tebe má něco jiného.“ „Dobře,“ odpověděl. „Budu se držet tvé rady.“ „Předtím, než jsme udělali konečné rozhodnutí,“ pokraču­ je lékař, Jeli jsme se ženou navštívit Syvantovy v Tiberiadě. Syvantovi nám ukázali malý inzerát v novinách, v němž se oznamovalo, že se otevírá nová nemocnice a že hledají léka­ ře na místo psychiatra. Považovali jsme to za Boží znamení pro nás, a takjsem dal ve starém zaměstnání výpověď, abych mohl nastoupit do nového. Než jsem tam však nastoupil, objevil se v novinách další hanlivý článek, který se týkal mne...“

Protože lékař neprodloužil pracovní smlouvu na předcho­ zím místě, měl pouze dva týdny dovolené. První den dovole­

- 213 -

né nám zatelefonovala jeho žena: „Kupte si dnešní noviny! Je tam pomlouvačný článek na mého muže.“ Byl to skutečně úmyslně pomlouvačný článek, ve kterém bylo psáno následující: Jak je možné, že ve státních služ­ bách Izraele, k tomu ještě v řídící funkci, může pracovat křes­ ťan, který ke všemu udržuje styky s misionáři? Je možné, že se jedná o špióna, který pracuje pro zahraničí! Takového člo­ věka je nutné ze státní služby okamžitě propustit!“ Skutečně to byla Boží milost, že lékař sám odešel z tohoto místa ještě předtím, než článek vyšel v novinách. Později nám vyprávěl, že práce psychiatra na takovém místě byla velmi těžká. Bylo třeba řešit různé těžké situace. V Izraeli je délka povinné vojenské služby dlouhá - tři a půl roku. Každý rok se dělají cvičení. Někteří vojáci, především ti, kteří přišli z východních zemí, předstírají, že jsou psychic­ ky nemocní, aby se z vojny dostali. Lékař musel zkoumat, zda jsou skutečně psychicky nemocní, nebo zda to jen „hra­ jí“. Takové případy nejsou jednoznačné. Pokud bylo u někoho konstatováno, že je duševně nemoc­ ný, byl propuštěn z armády. Takový člověk si sice mohl udě­ lat řidičský průkaz, ale duševně nemocným lidem není v Izraeli dovoleno jezdit po silnicích. A pokud si takový člo­ věk hledal práci, byl opět dotazován, z jakého důvodu byl propuštěn z armády. Kdo by chtěl najímat na práci duševně chorého člověka! V důsledku této diagnózy se tedy mladí muži dostávají do bezvýchodných situací. Pokud to tedy ně­ kdo podstoupil s postranními úmysly, pak napálil sám sebe. Nakonec jde takový člověk zpátky k doktorovi a řekne: „Pro­ sím, napište mi jinou zprávu. Já nejsem duševně nemocný, jenom jsem to hrál.“

- 214 -

Ačkoliv není tak časté, aby podobné „divadlo“ vyšlo na svět­ lo, působí to lékaři, který prováděl tolik vyšetření, velké zne­ chucení. Není divu, že náš přítel cítil velké ulehčení, když se rozho­ dl z tohoto postavení odejít. Po uveřejnění výše zmíněného článku by měl stejně na svém místě velké problémy. Začal však mít obavy, že díky článku bude mít potíže s hledáním nového zaměstnání, ale ukázalo se, že jeho strach je zbytečný. V nové nemocnici byl vřele přijat a dosud si ho vedení nemocnice velmi váží, a nadto je oblíbený i u pacientů. On i jeho žena patří k malé skupině mesiánských Židů, tj. Židů, kteří věří v Ježíše Krista. Jsou podobni prvním fíkům na fíkovníku, který teprve nedávno nasadil listy, prvotiny na fíkovém stromu Izraele. Žijeme v době, o které Ježíš řekl: „Po­ dívejte se na fíkovník...“ (Lukáš 21,29).

Seznámili jsme se s mladým židovským studentem na prů­ myslové škole v Haifě. Často nás navštěvoval a hodně jsme hovořili o skutečném Mesiáši Izraele. Dal jsem mu hebrejský Nový zákon, který pečlivě četl. Jednoho dne mi zavolal a řekl, že věří, že Ježíš je skutečný Mesiáš. „Věřím v Něho a chtěl bych být pokřtěn.“ Řekl jsem mu, že si tím může způsobit mnoho problémů. „Vím,“ zněla jeho odpověď, Jsem na to připraven.“ Přijel k nám a byl pokřtěn v řece Jordánu. Pak mi napsal: „Moje maminka plakala, otec mne proklínal a můj bratr vyhrožo­ val, že mě zabije.“ V té době se v Kodani konala konference mesiánských Židů. Pomohl jsem chlapci, aby se tam dostal. Seznámil se tam

- 215 -

s jednou křesťanskou dívkou, s níž se okamžitě oženil a zpátky se už vracel s krásnou manželkou. Teď žijí v Haifě.

- 216 -

Pomoc přichází očas merický pár, M.T.C. Davisovi, vytiskl ještě na počátku naší práce prvních ioo ooo hebrejských Nových záko­ nů. Uto manželé vykonali velkou službu v rozšiřování Božího slova po celém světě. V březnu 1967 jsem od tohoto starého „strýčka“ Davise dostal dopis. Když jsem ho četl, na­ jednou mne přepadlo podivné tušení. Měl jsem pocit, jako by to byl dopis na rozloučenou. V dopise byla desetidolarová bankovka na naši misijní práci rozšiřování Biblí. Zároveň vyjadřoval vděčnost za naše před­ chozí společné úsilí. Z obálky vyklouzl ještě jeden malý lís­ tek, na kterém byla napsána tato slova: „Můj drahý manžel podepsal tento dopis v šest hodin odpoledne a v devět večer si ho Pán zavolal do nebeského domova. Za dva měsíce by mu bylo 93 let. Až do konce psal dopisy a aktivně pracoval.“ Pod tím byl připojen podpis jeho manželky. Za nějaký čas jsme potřebovali další tisk Matoušova evan­ gelia. Šel jsem do stejné tiskárny, ve které jsme tiskli dříve, a zeptal se, kolik by stál tisk 40 000 kusů. Cena byla 20 000

A

- 217 -

liber, tedy půl libry za jeden výtisk 2 000 liber požadovali ihned na nákup papíru, 10 000 liber za měsíc a zbytek při předání hotových evangelií. Podepsali jsme smlouvu. Pak jsem začal o této záležitosti hovořit s Pánem: „Pane, lý víš, že na zálohu na tento tisk šly poslední peníze, které máme na účtu. O zbytek se musíš postarat Ty.“ S nikým dalším jsem se o tomto tématu nebavil. Jednou, když jsem se chystal podívat do tiskárny, jak probíhá tisk evangelií, zastavilo se v našem domě na návštěvu několik turistů. Když viděli, že se chystám odejít, řekli mi, že pro mne mají důležitý dopis z Finska. „Maire je uvnitř a dá vám nějaké občerstvení. Dejte dopis jí! Musím teď rychle odjet do Tel Avivu.“ Když jsem se vrátil, zeptal jsem se Maire, zda mi tam hosté zanechali nějaký dopis. „Ano,“ odpověděla. Dopis obsahoval značnou sumu peněz určenou na tisk Božího slova. Byl tam přiložen krátký dopis: „Pán mi řekl, že mám tyto peníze poslat na tisk Božího slova. Moje sestra jede na zájezd do Izraele a vezme je s se­ bou. Jsem jeden z karelijských emigrantů a žádným způsobem nechci šetřit peníze pro Antikrista. Stačí, že jsme museli veš­ kerý svůj majetek zanechat v Karelii.“ Ve Finsku ve městě Keruu žil jeden věřící muž. Zdraví mu příliš nesloužilo, neustále se pohyboval mezi domovem a nemocnicí. Napsal poslední vůli, ve které stálo, že si přeje, aby 10 500 finských marek (2 500 dolarů) bylo darováno na tisk Božího slova v Izraeli. Měl ráznou a energickou ženu, která řekla: „Poslyš, můj milý! Za několik dní odsud odjíždí do Izraele skupina turis­

- 218 -

tů. Mám pocit, že tahle záležitost spěchá. Vyzvedněme pení­ ze z banky a pošleme je po turistech.“ Od toho bratra tedy přišlo 10 500 marek, které jsem mohl přidat k penězům, které jsem již na tento účel dostal. Za ce­ lou sumu jsme byli schopni zaplatit 40 000 výtisků evange­ lia. Když jsem ta evangelia dostal, poslal jsem jeden výtisk spěšnou poštou do Keuruu a poděkoval jsem za peníze, kte­ ré jsem dostal. Zdůraznil jsem, že tyto peníze byly rozhodu­ jící sumou pro zaplacení tisku 40 000 evangelií. O něco později jsem dostal od jeho ženy dopis. „Můj drahý manžel dostal váš spěšný dopis v posledních dnech svého života. Společně jsme Pánu děkovali, že peníze, které jsme poslali, přišly v pravý čas. Nedávno jsme měli pohřeb a bylo provedeno ohodnocení majetku. Je to skutečně velká věc, že celý obnos mohl posloužit na Boží dílo tímto způsobem. Až příště přijedete do Finska, přijeďte na návštěvu i k nám.“

MÚJ ŽIVOT VISEL NA VLÁSKU Náš protivník, kníže temnoty, Boží slovo nenávidí. Všude se snaží zabraňovat jeho rozšiřování a často se mu to daří. Ďábel ví, že Boží slovo je nejlepším lékem na nemoc hříchu. Zvláště v této zemi jsem zakusil mocné ďáblovo protivenství vůči mé službě. Dokonce jsem byl i v nebezpečí života. Nejprve se mne pokusil zastřelit během mého prvního pobytu v Izraeli na cestě z Betléma, podruhé jsme byli za­ chráněni před výbuchem tří ručních granátů v naší peci. Třetí pokus mu rovněž nevyšel. Náš knižní sklad se nalézá v dolní části Tiberiady a náš dům je tři kilometry od města, blízko horkých pramenů. Jed­ nou jsem jel autem domů. Obvykle jezdím po hlavní tiberiadské ulici. Vozidla, přijíždějící do města od západu, se musí

- 219 -

zastavit na „stopce“ na hlavní křižovatce. Jel jsem po hlavní ulici. Na této křižovatce jsem nikdy nebrzdil, protože jsem věděl, že ti, kteří by mi překřížili cestu, zde musí zastavit. Tentokrát, když jsem se blížil ke křižovatce, chystal jsem se jí projet jako obvykle. Najednou jsem však dostal rozkaz: „Zastav! Šlápni na brzdu.“ Poznal jsem Pánův hlas. Skoro jsem proletěl předním sklem, protože při jízdě měs­ tem nepoužíváme bezpečnostní pásy. Asi jednu nebo dvě vteřiny jsem se podivoval, proč jsem dostal takový rozkaz, protože cesta přede mnou byla volná. Právě když jsem se rozhodoval, že se zase rozjedu, uslyšel jsem neuvěřitelný ra­ chot. Hned mi nedošlo, co se stalo. Bylo to jako noční můra. Během okamžiku se přede mnou objevil neuvěřitelný obraz. Do vzduchu vylétaly části aut i lidé. Na to vše se se shora řítila lavina písku. Všude se rozléhal křik a sténání, jedním slovem naprostý chaos. Co se stalo? Čtyři nebo pět vozů čekalo „na stopce“, až projedou auta po hlavní silnici. Načež za nimi přijel dolů z kopce velký dvacetipětitunový náklaďák plný písku. Selhaly mu brzdy a on plnou rychlostí najel do aut čekajících před ním právě ve chvíli, kdy bych býval projížděl křižovatkou. Následkem této nehody pět lidí zemřelo a patnáct jich skončilo v nemocnici. Bůh mne zastavil deset metrů před křižovatkou. Kdybych byl býval pokračoval, ocitl bych se mezi postiženými. Netou­ žil jsem sledovat, jak přijíždějí sanitky, pracují záchranáři a vyprošťují v zoufalém spěchu mrtvé a zraněné ze změti tro­ sek. Tiše jsem jel domů a ze srdce jsem děkoval Bohu, že mne zastavil, abych se také nestal účastníkem nehody. Byla to v té době nejhorší havárie, která se v Tiberiadě stala. Po ní bylo zakázáno nákladním vozům těžším než osm tun vjíždět do

- 220 -

města touto cestou, vedoucí z kopce. Teď takové nákladní vozy musejí město objet kolem Genezaretského jezera a vjíž­ dět do něj od jihu.

KÁMEN Náš dům stojí na úpatí velkého kopce. Někteří by náš ko­ pec možná nazvali i horou. Jednoho letního večera jsem se­ děl venku před kuchyní na finském dřevěném křesle. Najed­ nou mi Pán řekl: „Okamžitě se zvedni z křesla a jdi do sadu za domem!“ Poslechl jsem a opustil své křeslo. Ještě jsem nedošel na druhou stranu domu, když jsem zaslechl hlasitý třesk. Vrátil jsem se, abych se podíval, co se stalo. Uviděl jsem, že tam, kde jsem před chvílí seděl v křesle, leží hromada třísek. Něja­ ký pasáček na vrchu hory uvolnil velký kámen, který při pádu dolů nabral rychlost rakety, zničil mé křeslo a skončil u zdi domu našeho souseda. Náš pes, který ležel kousek od křesla, se hlomozem tak vyděsil, že vyskočil a začal za žalostného kňučení obíhat ko­ lem domu. Maire, která byla v domě, když uslyšela vytí psa, vyšla ven a ptala se, zda se ho nechystám zabít. Nechystal jsem se zabít nikoho, ale ďábel se chystal zabít mne. Pán mne však předtím varoval. Se zbytky křesla jsme zatopili v sauně, protože dřevo je tady vzácné.

NEPOCHOPENÍ Stalo se to ještě na začátku, když jsem zastával místo ve­ doucího expresní přepravy spěšnin v Jyvaskyla. Po krátkém období své služby jsem na toto místo rezignoval a odpově­ děl jsem kladně na Boží volání pracovat v Izraeli. Lidé mne nechápali. O svém plánu jít rozšiřovat Boží slovo mezi Židy,

- 221 -

jinými slovy, o své nejisté budoucnosti, jsem napsal svému otci. Otec mi odpověděl naprosto otevřeně a upřímně. „Samo­ zřejmě vím, že jsi náboženský fanatik, ale odejít právě teď, když sis začal budovat kariéru a jít hledat za moře dobro­ družství, to ses asi musel zbláznit. Měl by ses nechat vyšetřit u psychiatra a být hlídán ochrankou. Měli by ti odebrat děti, abys neměl možnost je vzít s sebou do zahraničí, kde budou trpět. Jaká je tam asi může čekat budoucnost?“ Bůh se ve své milosti postaral nejen o mne, ale také o ce­ lou naši rodinu. Je fakt, že se Olavimu podařilo ve Finsku dokončit pouze čtyři třídy a Kalervo začal chodit do školy až ve Švédsku. Když rodina přijela za mnou do Izraele, Mirja byla ještě v předškolním věku. Olavi by možná, kdyby zůstal ve Finsku, vystudoval a něčím se vyučil. Hodně se naučil samostudiem a dnes vlastní vel­ kou knihovnu. Pán ho vedl svou cestou a on se stal vedou­ cím křesťanského knihkupectví jediné křesťanské misie v Beršebě v jižním Izraeli. Dnes je Beršeba se svými 120 000 obyvateli střediskem jižního Izraele. Misie, které knihkupec­ tví patří, si nedávno postavila velkou třípatrovou budovu biblické centrum. Kalervo byl po dlouhá léta řidičem našeho mikrobusu a rozvážel Boží slovo do různých částí země. Je velmi šikov­ ný. Podle mého názoru by mohl dělat cokoliv! Dělá pro nás všechny opravy, ať už na domě nebo na autě. Je malířem, elektrikářem, prvotřídním automechanikem. Je to pro nás velká pomoc, které si vážíme tím víc, jak rok od roku stárne­ me.

- 222 -

Kalervo bydlí deset kilometrů od nás. Děkujeme Pánu, že aspoň jedno naše dítě žije blízko nás a pomáhá nám v naší práci. Lilja a Mirja ukončily hebrejské gymnázium v Izraeli. Lilja absolvovala zdravotní školu a je sestřičkou. Má geriatrickou specializaci. Navštěvuje staré a nemocné lidi v jejich domo­ vech. Od roku 1975 pracuje v centru domácí péče. Podává o stavu svěřených pacientů zprávy lékařům. To je její specia­ lizace. Ve své práci se setkává s velkým počtem nešťastných lidí, jejichž děti je opustily a nestarají se o ně. Mirja, naše mladší dcera, byla v dětství velmi tvrdohlavé stvoření. Občas to s ní bylo těžké. Kolikrát jsem si říkal, že nezávidím tomu, kdo ji jednou dostane za ženu. Mirja se ale časem změnila. Bůh na ní pracoval, vychovával ji a proměňo­ val. Vyrostla z ní krásná a pilná dívka. Z finského velvyslanectví jsem byl dotázán, zda neznám někoho, kdo zná oba jazyky, jak hebrejský, tak i finský. Řekl jsem jim o Mirje, která studovala na univerzitě v Helsinkách. Byla by člověkem, kterého hledají, ale nevěděl jsem, zda by měla o takový druh práce zájem. Finský ministr zahraničí se s ní spojil a Mirja absolvovala šestiměsíční speciální kurz, aby získala kvalifikaci sekretářky pro velvyslanectví. Dostávala plat sekretářky již v době, kdy navštěvovala zmíněný kurz. Když měla začít pracovat na finském velvyslanectví v Izraeli, došla k jinému rozhodnutí. „Tatínku, ani za nic nechci dělat takovou práci. Nesedí mi pracovat v diplomatických službách. Raději bych pokračovala ve studiu hebrejštiny na univerzi­ tě.“ Šla tedy ještě studovat. Na univerzitě se setkala s jedním americkým studentem, který ji poprosil, zda by mu nemohla

- 223 -

dávat hodiny hebrejštiny. Výsledkem bylo, že se zasnoubili. Mirja odjela se svým snoubencem do Ameriky, kde se vzali. Tam získala titul bakaláře humanitních věd. Pak se vrátili do Izraele, kde Mirja složila učitelské zkoušky v hebrejštině, které ji opravňovaly k výuce hebrejštiny ve školách. Poté ještě dále pokračovala ve studiu, získala magisterský titul v oboru kli­ nické psychologie a překladatelský diplom pro hebrejštinu a angličtinu. Teďje zaměstnána jako psycholožka v nemocnici. Musí zde často řešit neobvyklé případy. Jednou byla například požá­ dána, aby pomohla mezi studenty vybrat ty, kteří budou při­ jati pro studium medicíny. Hebrejský Delitchův Nový zákon byl přeložen před sto lety. Biblická společnost plánovala pořízení nového překladu v moderní hebrejštině. Překladatelský výbor začal hledat od­ borníky. Náš zeť byl vybrán díky svým znalostem řečtiny. Mirja byla vybrána také, jako odbornice na moderní hebrejštinu, díky svému překladatelskému diplomu. Je pozoruhodné, že jako odbornice pro překlad Nového zákona do moderní heb­ rejštiny byla do překladatelského výboru vybrána Finka! Toto vše ukazuje na zázračné Boží vedení v naší rodině. Kdyby byl můj otec ještě naživu, mohl bych mu říci, že se jeho proroctví nenaplnila. Náš Bůh se svým tajemným způ­ sobem postaral nejen o nás rodiče, ale také o naše děti.

NÁŠ DÚM V TIBERIADÉ Naším prvním domovem v Tiberiadě byl vandaly poničený dům doktora Hearta, který jsme za tři roky dali do pořádku. Přivezli jsme k tomuto účelu z Finska dokonce dřevo (dveře, rámy oken atd.). Tento dům se nalézá tři kilometry za měs­ tem. Pro naše děti to znamenalo dlouhou a obtížnou cestu

- 224 -

do školy, protože musely lézt nahoru do kopce a žádná cesta zde neexistovala. Mezi ostružiním jsme jim vysekali aspoň cestu, aby mohly projít. Postupem času byl život v domě stále těžší. YMCA v Jeruzalémě chtěla mít z domu větší užitek, a tak do našeho domu posílali na víkendy různé hosty. Nám se jejich způsob života nelíbil. Navrhli mi, abych se stal jakýmsi vedoucím mládežnického hotelu, za což bych bral určitý plat, ale pova­ žovali jsme za lepší nájemní smlouvu po jejím vypršení dále neprodlužovat a odstěhovat se. Najali jsme si velmi malý domek ve městě, byla tam ku­ chyň a ložnice. Nebyla tam ani tekoucí voda, ani elektřina. Byla tam venkovní veranda, ale bez střechy. Jako záchod slou­ žila plechová budka na dvoře. Mirja si vzpomíná, jak jednou o Sabbatu přišla na naši verandu velká skupina ortodoxní mládeže. Nebyli schopni se vyrovnat se skutečností, že do jejich země přišel misionář. Byl jsem v té době ve Finsku a Maire nebyla doma. Z toho důvodu se mladí cítili neohroženě a mysleli si, že mohou dětem dělat, co se jim zlíbí. Po chvíli přišla další skupina dětí a pak ještě jedna. Naše děti se začaly bát. Dveře byly zamčené a na všech oknech byly okenice. Lilja byla vyslána na ulici, aby přivolala pomoc. Podařilo se jí vyklouznout oknem. Když se k ní ži­ dovští chlapci přiblížili a zjišťovali, co dělá, tvářila se, že si hraje s kuřetem. Lilja vystihla chvíli, kdy jí chlapci přestali na okamžik věnovat pozornost a co jí síly stačily, rozběhla se k policejní stanici. Policisté tam okamžitě vyslali vůz, ale v té chvíli se již skupina rozprchla.

- 225 -

Policisté odjeli do městského parku, kde našli chlapce se­ dící na zídce. Jeden z nich právě plamenně řečnil proti misi­ onářům. Tri z této skupiny byli poznáni a uvězněni. Když polic^té začali s výslechem, kdosi vykřikl: „Tak vy taky po­ máháte misionářům!“ Ke cti policistů musím říci, že se podobné události už ne­ opakovaly. Náš domek se naštěstí nacházel blízko školy, kam naše děti chodily. To byla výhoda. Nájemné za náš domek však bylo vysoké. O dva roky později nám byl nabídnut velký dům, který byl dříve jistým druhem „penzionu“. Mohlo tam být ubytováno deset i více hostí. Tento dům nás naplňoval, po zkušenostech s naším malým domečkem, velkou vděčnos­ tí. Bydleli jsme v něm asi deset let.

V Izraeli patří pouze asi pět procent půdy soukromníkům. Dokonce i kibucy hospodaří na státní půdě. Musí po devětačtyřiceti letech, během jubilejního roku „léta milostivého“, obnovovat nájemní smlouvy. Dlouhé roky jsme se modlili, abychom mohli mít vlastní dům. V roce 1963 jsme se dozvěděli, že se nedaleko od lázní s horkými prameny, tři kilometry od Tiberiady, prodává ne­ velký dům na pozemku velkém 1 500 m2. V Izraeli je v současné době pouze jediné jezero - Genezaretské jezero, proto se půda na břehu jezera velmi cení. Dům byl ve špatném stavu a pozemek byl pokryt mnoha trnitými keři. U domu rostl jeden jediný fíkovník. Mohli jsme tento dům koupit za celkem přijatelnou cenu i s 1500 m2 soukromého pozemku kolem něj. Vytrhali jsme trnité keře a nahradili je ovocnými stromy. Během čištění zahrady jsme objevili množství lidských kostí.

- 226 -

Náš pozemek byl na bývalém hřbitově, ale to nám nevadilo. Co mi to tenkrát v roce 1944 anděl říkal? „To je starodávný židovský hřbitov!“ Naplnilo se to do posledního písmenka. Hranice našeho pozemku se stýká s hranicí Tiberiady. Jsme skutečně Pánu velice vděčni za pokojné místo. Mnohokrát mi přišlo na mysl, že nám Pán dal toto místo náhradou za farmu v Muurame, kterou jsme museli odprodat státu, díky mému povolání do práce misionáře a odchodu z Finska. Pán nikdy nikomu nezůstane nic dlužen. On několikanásobně dokáže vynahradit to, co mu člověk obětuje. (Lukáš 18,283o).

SNUBNÍ PRSTEN Protože hodnota finské měny byla během války nízká, Maire i já jsme dali své snubní prsteny na misijní práci. Místo nich jsme nosili pouze měděnou napodobeninu. Když jsme žili na břehu Genezaretského jezera, šli jsme si jednou s Maire zaplavat. Maire našla na jezerním dně zlatý prsten, který mi podala. „Zkus si ho, jestli ti bude,“ řekla. „Mně je moc velký.“ Padl mi výborně. Na prstenu byl vyražen pouze izraelský punc. Tak jsem „ženatý“ s domovským jezerem našeho Spa­ sitele již třicet let!

MÉ TUŽBY Z MLÁDÍ SE NENAPLNILY Když jsem byl ještě chlapec, chodíval jsem často do Salminského lesa lovit nebo k jezeru rybařit (jak jsem popsal v knize Útrapy sirotka Olavi). Tehdy jsem snil o tom, že až vyrostu, postavím si v lese u jezera, co nejdál od tohoto svě­ ta a zlé macechy, svou chatičku.

- 227 -

Pán však vedl můj život opačným směrem. Zde v Izraeli žijeme doslova ve středu všeho dění. I z Finska sem přijíždí obrovské množství turistů. Dokonce i v Tíberiadě můžete najít najednou čtyři sta až pět set turistů. A mezi nimi můžete vždy najít přátele. Každý den máme nějakou návštěvu a ně­ kdy jsou to i početné skupiny. Někdy jich přijde třeba pade­ sát, občas i stovka a my se jim pokoušíme nabídnout aspoň kávu. Veškerá tíha této práce leží především na mé ženě. Na jaře téměř každý večer hovořím ke skupinám finských turis­ tů, které jsou ubytovány ve zdejších hotelech. Na tiberiadské „stanici“ je skutečně velký „dopravní“ ruch, který stále roste. Už nemám čas, abych tak jako dříve dělal průvodce. Ráno vstávám ve čtyři hodiny. To je můj dávný zvyk - ráno je ticho a příjemně chladno. V této ranní hodině turisté ještě spí a já si mohu v klidu a tichu číst Boží slovo. Když mne Pán povolal k mé práci, rozhodl jsem se, že budu číst Boží slovo, co budu živ. Je to Chléb života, který potře­ buje každý. Protože chci rozdávat Bible ostatním, musím především já sám dobře znát knihu, kterou nabízím svým spolupoutníkům životem. Scofieldovu anglickou Bibli jsem přečetl 35X. Při jejím čtení jsem si uvědomil některé chyby, které se vyskytují v našem finském překladu Bible, což mne přimělo k napsání malého letáčku „Chyby v překladu finské­ ho Starého zákona“. Desetitisícový náklad už je rozebrán a k tisku se připravuje nové doplněné vydání. Kéž bych měl na všechno více času!

RUŠNÉ DNY Jednoho dne jsem jako vždy vstal ve čtyři hodiny ráno z postele, přečetl Slovo Boží, pomodlil jsem se, vyprosil si

- 228 -

Boží požehnání a sílu pro ten den a napsal jsem odpověď na několik neodkladných dopisů. V půl osmé jsem vyšel z domu, abych pracoval jako prů­ vodce pro jednu turistickou skupinu. Navečer téhož dne jsem s nimi byl domluven, že přijdu do hotelu Hartman a budeme spolu mít biblickou hodinu. Hodiny prohlídky však uběhly tak rychle, že jsem přišel domů až v půl sedmé večer. Nestačil jsem udělat už nic víc, než že jsem se napil vody a spěchal jsem, abych dostál svému slibu. Když jsem se pře­ vlékal, cítil jsem, jak jsem unavený a prosil jsem Pána o sílu, protože jsem věděl, že ji velmi potřebuji. Pak jsem asi hodinu mluvil se svou skupinou. Podíval jsem se na hodinky a s ulehčením jsem si uvědomil, že si již brzy budu moci jít odpočinout. Co se ale nestalo! Když se moji posluchači začali rozcházet, protlačil se mezi nimi vedoucí jiné skupiny: Jsem pastor mládeže ze sboru v Imatra (ve Finsku) a naši mladí by moc chtěli slyšet tu samou biblickou přednášku, kterou jste měl před chvíli k této skupině. Měli jsme objed­ nanou večeři, a tak jsme tu teď nemohli být. Někdo z nich však poslouchal „na půl ucha“, co jste vyučoval a říkal, že to bylo velmi zajímavé. Nemohl byste nám to, prosím, zopako­ vat?“ Obrátil jsem se k Pánu a řekl: „Pane, mám pouze unavené tělo a jsem prázdnou nádobou, pomoz mi však rozdávat těmto mladým lidem z Tvých bohatých zásob.“ A Pán mne neodmítl. Dal mi dost síly, abych i pro tyto lidi mohl mít další biblickou hodinu. V deset hodin jsem jel domů, vděčný Pánu za jeho milosrdenství a pomoc v celém dni.

- 229 -

SVATBA I POHŘEB I v turistických skupinách se občas přihodily neočekávané události. Nedávno jedna sestra z Tampere, Aune Tammisto, která byla nemocná se srdcem, dostala infarkt a musela být převezena do nemocnice v Porii. Byl jsem u její postele, když přišla k vědomí a pochopila, že umírá. Začala prosit, aby její tělo neodváželi pohřbít do Finska. Chtěla být pochována ve Svaté zemi. Od skotské misie jsme mohli odkoupit místo na hrob, ale protože Židé nepoužívají k pohřbívání rakve, bylo velmi ob­ tížné rakev sehnat. Zatelefonoval jsem řediteli nazaretské nemocnice a on mi pomohl zjistit jméno jednoho výrobce rakví. Vyhledali jsme ho. Naštěstí měl jednu navíc. Túto otáz­ ku jsme tedy vyřešili. Pak jsme se ještě museli vypořádat s úředním „šimlem“. Museli jsme vyplnit formuláře s žádostí o povolení pohřbu a řadu dalších papírů. Zesnulá byla po­ hřbena za přítomnosti celé skupiny turistů, s kterou přijela. Pohřební obřad vykonal jeden luteránský kněz, bývalý misi­ onář, který byl mezi turisty. Tak byly svaté ostatky ženy zako­ pány ve Svaté zemi. O několik dní později jsme na naší zahradě měli svatbu mladého finského páru. Příprava svatby spočívala na našich bedrech. Oba byli naši dobří známí a byla to radost nejen pro ně, ale i pro nás, že měli svatbu právě na naší zahradě. Mladý pár byl oddán pod naším velkým fíkovníkem. Určitě to bylo to nejlepší místo pro svatbu křesťanských přátel Iz­ raele.

-230-

V15. Práce pokračuje ožná jste také slyšeli o tragické zprávě z Izraele, že byla zakázána distribuce Biblí do této země. Tento zákon nabyl platnosti i. dubna 1978. Na první po­ hled by se mohlo zdát, že je všemu konec. Podle zákona bude každý, kdo jej poruší, potrestán pěti lety vězení a pokutou 50 000 liber, pokud by se pokusil s pomocí finančních výhod obrátit člověka vyznávajícího jiné náboženství. Někteří moji známí mi napsali, že se rozhodli, že už sem nebudou posílat ani oblečení. Někteří, naříkajíce nad novým omezením, si myslí, že to je konec Syvantovy distribuce Biblí. Chci naprosto odmítnout tyto domněnky a obavy. Jsou neopodstatněné a naprosto mylné. I nadále pokračujeme ve své práci, bez ohledu na nový zákon. Tento zákon považuje­ me za podfuk. Nevěřím, že tento zákon bude někdy uplatňo­ ván v praxi. Vyvolal především velký poplach v Americe i jin­ de, kde miliony křesťanů nějakým způsobem pomáhají Židům.

M

- 231 -

Izraelský ministr spravedlnosti na adresu tohoto zákona řekl: „Nemůže být předloženo ani jedno obvinění, aniž bych o něm nebyl předem osobně informován.“ Distribuci Biblí provádíme již více než 30 let. Nevěřím, že by ďábel byl schopen ji zastavit. Mnohokrát během let se o to pokoušel, ale nikdy se mu to nepovedlo.

HRANICE IZRAELE Ve Finsku i v mnoha jiných zemích panuje názor, že Izrael je hospodářský agresor, který ěas od času činí pokusy získat další příhraniční území od Arabů. Kdosi mi poslal výstřižek z finských novin, kde jsou čtenáři přesvědčováni, že Izrael čtyřikrát napadl Araby, a díky tomu desateronásobně zvětšil svou rozlohu. To jsou absolutně nesmyslná obvinění. Za prvé je izraelské území dosti malé, 20 000 km3, a z toho spravuje pouze malou část toho, co je pod arabskou kontrolou. Ara­ bové vlastní 13 800 000 km3. To je větší rozloha, než jakou má celá Evropa, včetně evropské části Ruska. Izrael má pou­ ze 0,6% velikosti území, které se nachází pod nadvládou Ara­ bů (22 států). Tuto situaci bychom mohli názorně předvést na příkladu, kdy by určitý boháč, vlastnící obrovský majetek, měl 200 domů. Jeho majetek by hraničil s pozemkem, na kterém se nachází malá chatička. Boháč by řekl: „Chci vlastnit i tu chatičku! Majitele vyženeme pryč!“ Proporcionálně stejně vyhlí­ ží situace mezi Araby a Izraelem. Kolem Izraele se nachází 186 milionů Arabů. Arabové vlastní největší světová naleziš­ tě nafty a mají obrovské finanční možnosti. V Kuvajtu na­ příklad plyne do státní pokladny každou hodinu po celý rok jeden milion dolarů. Za rok je jeho příjem téměř astrono­ mický - a zdá se, že ani v této situaci nemají dost - aby po­

- 232 -

mohli byť i jen jediným dolarem arabským uprchlíkům. Ne­ stydí se přijímat pomoc od USA a OSN. Finsko svého času poskytlo přístřeší 500 000 Karelijců a nikdo kolem toho ne­ dělal takový rozruch.

GOLANSKÉ VÝŠINY Když v roce 1917 skončila po rozpadu Osmánské říše tu­ recká nadvláda nad Palestinou, byla moc převzata Francií a Anglií. Hranice Palestiny byly přesně vymezeny. K Palestině náležel západní břeh řeky Jordán a Genezaretského jezera. Na jižním břehu Genezaretského jezera procházela hraniční čára u kibbucu Ein-Gev podél horských hřbetů, asi kilometr od břehu. Severní hranice od Ein-Gev po ústí řeky Jordán byla stanovena deset metrů od břehu. Bylo tak rozhodnuto proto, že Genezaretské jezero patřilo a vždy bude patřit Pa­ lestině. Když v roce 1948 vznikl stát Izrael, zůstaly hranice kolem Genezaretského jezera zachovány ve stejné podobě jako před­ chozí, jež byly vytvořeny podle mezinárodních úmluv. Sýrie však rozmístila podél Ein-Gev až k Jordánu na sever kulo­ metná postavení, z kterých byli ostřelováni izraelští rybáři. Syřané v noci kradli izraelským rybářům sítě a často Izraelce uvěznili neboje zabili. Již jsem se zmínil, jak jsem jednou zachránil manželský pár od pádu do syrských rukou. Jednou v noci, když na jeze­ ře zuřila bouře, se naše loďka utrhla, ztratila kotvu a dostala se k syrskému břehu. Zavolal jsem na finské velvyslanectví a požádal jsem je o oficiální pomoc, aby nám pomohli získat naši loď od Syřanů zpět. Když jsem vysvětlil, o co jde, velvy­ slanec mi řekl: „Tento břeh Sýrii nepatří. Zajedeme tam spo­ lu a loďku si vezmeme.“

- 233 -

Odpověděl jsem: „To je sice pravda, ale jet tam nemůžeme. Potřebujeme celou armádu, abychom dostali svou loďku zpět.“ Poslal jsem dokonce dopis se zprávou o naší lodi i na OSN, ale stejně jsme ji od Sýrie nikdy nezískali zpět. Pak jsme se rozhodli, že si novou už pořizovat nebudeme, protože na její údržbu je třeba vynaložit mnoho času, který jinak můžeme věnovat práci pro Pána. Mír v této oblasti nastal až po roce 1967, po šestidenní válce, kdy Izrael převzal kontrolu nad Golanskými výšinami, což je staré dědičné území dvou a půl izraelského kmene (Jozue 13,6-12). V Jozue 13,8, 11 a 12 je popsáno, jak Bůh rozdělil zemi skrze Mojžíše 1 500 let př. Kr. a dal jim dědičný podíl v této oblasti. V Bibli je to popsáno následovně: „Gileád a pomezí gešúrské a maakatské, celé pohoří Chermón a celý Bášan až do Salky.“ (v.i 1) Bášanská oblast se nachází na východní straně Genezaretského jezera. Izraelité měli na východní i na západní straně jezera tři útočištná města. Na pokraji pouště, za jezerem, bylo izrael­ ské útočištné město, které se nazývalo Golan. To jsou hrani­ ce, které Bůh zaslíbil svému lidu, a žádná moc na světě jim nemůže zabránit, aby je nezískali a neovládli. Tato místa jsou také dědictvím Izraele. V Golanských výšinách bylo vybudováno nové město jmé­ nem Katzrin. Je to o něco výše než tam, kde se Jordán vlévá do Genezaretského jezera. Podle předpokladů by ve městě mělo žít během pěti až deseti let kolem 30 000 lidí. Na Go­ lanských výšinách bylo vybudováno mnoho nových silnic, ty však byly vybudovány ne pro Syřany, ale pro Izraelce samé!

- 234 -

SAMAŘÍ Co se týče Samaří, byl kolem něho také neustále nějaký rozruch, ale v Bibli se o této oblasti vyskytují zcela jasná pro­ roctví. V ló.kapitole proroka Ezechiele čteme pozoruhodné proroctví týkající se Sodomy. Připomeňme si, co Ježíš říká o soudu nad Kafarnaum: ,A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes. Ale pravím vám: zemi Sodomské bude leh­ čeji v den soudu, nežli tobě.“ Matouš 11,23-24. Kafarnaum v Bibli nebylo zaslíbeno, že bude znovu vybu­ dováno. Stále ještě je v ruinách, jak mohou potvrdit tisíce turistů. Zůstaly pouze rozvaliny synagogy, ve které Ježíš pro­ nesl své světem otřásající poselství. Sodomě je však zaslíbe­ no, že bude znovu vybudována a my můžeme na vlastní oči vidět, jak se proroctví naplňuje: „Změním jejich úděl, úděl Sodomy a jejich dcer, úděl Sama­ ří a jeho dcer, a mezi nimi změním i tvůj úděl... Tvá sestra Sodoma i se svými dcerami se navrátí k tomu, čím bývaly kdysi..., i ty se svými dcerami se navrátíš k tomu, čím jste bývaly kdysi.“ Ezechiel 16,53,55 V Samaří je díl země, který, jak dosvědčuje Bible, si zakou­ pil Jákob. Kdo by si dovolil říci, že na tento díl země již nemá Izrael nárok? Jákob tam dokonce vykopal studnu! A ta stud­ na tam je až do dnešních dní! Také Josefovy ostatky byly při­ neseny z Egypta a pohřbeny poblíž Jákobovy studně. Do dnešních dnů se zachovala stavba, která je vybudována nad Josefovým hrobem. Na tomto kusu země zůstala dodnes jas­ ná svědectví, že patří k Izraeli.

- 235 -

Prorok Abdiáš potvrzuje právo Židů na tuto zemi následu­ jícími slovy: „Lid Negebu obsadí Ezauovu horu a lid Přímořské nížiny Pelištejce, obsadí též pole Efrajimovo a pole Samařské a Ben­ jamín obsadí Gileád.“ Abdijáš 19 Ve 20. verši je zaslíbeno, že Izraelité obsadí zemi kenaanskou až po Sareptu. Sarepta je v Jižním Libanonu. Nedávno izraelští vojáci pro­ nikli na toto území, aby zničili partyzánské základny. Protentokrát se stáhli zpět, ale podle Bible se jejich země bude rozkládat až po Sareptu. Časem se dokonce i toto proroctví naplní.

NESMÍRNÉ BOHATSTVÍ Izrael je chudá země a navíc má obrovské výdaje za nové přistěhovalce, za udržování armády a ochranu svých hranic. Izajáš 60,5 obsahuje pozoruhodné zaslíbení pro Izrael: „Až to spatříš, rozzáříš se, tvé ustrašené srdce se radostné rozbuší, neboř hučící moře té zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství pronáro­ dů.“ Mrtvé moře se nalézá v široké, přírodně vytvořené pro­ láklině, 395 metrů pod úrovní moře. Tato proláklina se táh­ ne až do východní Afriky a ke břehům Indického oceánu. Během tisíciletí se odsud vypařilo velké množství vody, takže není divu, že se na březích Mrtvého moře nachází množství minerálů, které dokázal rozpoznat a ocenit až mo­ derní chemický průmysl a s jejichž využitím se teprve začíná. Například drasla (potaš) se ve vodě Mrtvého moře nachází takové množství, že pokud by se těžil milion tun ročně, záso­ by by stačily na více než 200 let. Při těžbě jednoho milionu tun hořčíku ročně by nebyl vyčerpán ani za 20 000 let. Pokud

- 236 -

by se těžilo 15 tisíc tun bromu ročně, zásoby by nebyly vyčer­ pány ani za 60 000 let. To jsou čísla jako z pohádky, že? Proroctví, že Sodoma bude znovu vybudována, se plní před našima očima. Na břehu Mrtvého moře, v Sodomě, má Izra­ el velké chemické závody. Z vod Mrtvého moře těží velké množství různých surovin. A co ještě teprve najdou, až za­ čnou s průzkumem dna Mrtvého moře?! Izrael je, kromě jiného, největším producentem bromu na světě. Brom se používá na léčení nervových potíží. Jedna to­ várna ho v této úpravě vyrábí na export. Draslo neboli potaš je sice jedním z nejlevnějších hnojív, ale dobývá se zde v ohromném množství a jde také na vývoz. Pak zde byl obje­ ven jeden významný materiál, ale jeho jméno si nepamatuji. Malý kousek jsem dostal. Vydrží teplotu do 4 ooo°C. Továrna, která ho vyrábí, pracuje na tři směny a výsledek jde na ex­ port. Mořské poklady dnes přicházejí do Izraele, přesně jak to předpověděl prorok tisíce let předem. Uprostřed pouště se nachází zóna, obehnaná ostnatým drátem, kde jsou labora­ toře, v nichž provádějí stovky vědců pokusy a výzkum. Po­ kouší se zjistit, které další suroviny se nacházejí v Mrtvém moři a jaký by byl nejlepší způsob jejich zpracování, možná i za pomoci jaderné energie, aby je mohli vyvézt na světový trh. Zdá se, že Mrtvé moře je skutečně pramenem bohatství. Je to jako Aladinova lampa. Co potřebujete, to dostanete. Po­ kud potřebujete mouku, připravte si pytle. Potřebujete-li sůl, připravte si na ni nějaké nádoby. Jestliže potřebujete peníze, tak můžete rovnou začít počítat. Ať už je to mouka pro vaši kuchyni, sůl na prodej nebo peníze pro vaši potřebu, vše dostanete.

- 237 -

Je to jenom otázka času, kdy budou vědci schopni oddělit suroviny potřebné pro atomovou energii z vody Mrtvého moře. Bude to skutečně jako v pohádce. Nedávno byla v Izraeli nalezena i bohatá naleziště ropy, která pokryjí kolem 13% národní potřeby nafty. Vláda neu­ stále uvolňuje větší částky na hledání dalších nalezišť nafty.

BOŽÍ PLÁN PRO IZRAEL SE NAPLŇUJE Plány izraelské vlády a Boží plány pro Izrael se samozřej­ mě velmi liší. Veškeré úsilí izraelského vedení je zaměřeno pouze na dosažení materiálního blahobytu a prosperity země i jejího lidu. Božím plánem je vzbudit lid z duchovní smrti k novému životu, jak je popsáno ve 37. kapitole proroka Ezechiele. Myšlení všech Židů je zaměřeno na zlepšení svých součas­ ných životních podmínek, avšak v Boží mysli je jejich znovu­ zrození a záchrana všeho lidstva před hříchem. Židé se po­ koušejí dosáhnout materiálních pozemských cílů, avšak Božím plánem je znovu je použít jako velké požehnání pro veškeré lidstvo. Podívejme se, co na to téma říká Bible, Zachaijáš 8,13 a 23: „Jako jste byli zlořečením mezi pronárody, dome judsky a dome izraelský, tak budete požehnáním, až vás zachráním. Nebojte se! Jednejte rozhodně... Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou:,Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.“ V posledně uvedeném citátu se nachází pozoruhodná sku­ tečnost. „S vámi je Bůh“ má stejný význam jako Immanuel, a to je přece jméno našeho Pána Ježíše Krista. Izajáš o něm

- 238 -

píše: „Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).“ Izajáš 7,14 Když Židé skutečně poznají jméno Immanuel a přijmou toho, komu to jméno patří, Ježíše Krista, Spasitele a Mesiá­ še, tehdy Bůh učiní tento národ požehnáním pro všechny ostatní národy. Izajáš 27,6 prorokoval: „ Přijdou dny, kdy “Já­ kob zapustí kořeny, kdy bude pučet a rozkvete Izrael a naplní tvář světa svými plody.“ To samozřejmě znamená něco více než jen pomeranče! Když Bible hovoří o Jákobovu kmeni nebo do­ konce o Jákobovi samém, má na mysli celý izraelský, ještě neznovuzrozený, národ. Na druhou stranu, když se hovoří o Izraeli, je tím míněn znovuzrozený „ostatek“, který byl pře­ čištěn v Boží škole a vyvolen skrze Jeho milosrdenství. Apo­ štol Pavel o tom hovoří v Římanům 11,5. A pouze tento „osta­ tek“ bude schopen naplnit celou zemi svým ovocem. Slovo „Izrael“ je v Bibli uvedeno 3 I38krát. Bůh musí mít s Izraelem jakýsi zvláštní záměr, když o něm tak často hovoří v Bibli.

EREC IZRAEL Bůh sám dal této zemi jméno, jež nalézáme v Bibli od za­ čátku až do konce. V hebrejské Bibli je používán název Erec Izrael či země Izrael. Toto jméno země je také použito v Novém zákoně, když anděl povzbuzuje Josefa: „Vstaň, vez­ mi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; nebot již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“ Matouš 2,20 Tato země má však i jiný název - Palestina. Je to nepěkné a pohrdlivě jméno, které má svůj základ ve starohebrejském názvu „Pelištea“. Na březích Středozemního moře žili nej­ horší nepřátelé Izraele, Pelištejci. Žili v pěti větších hlavních

- 239 -

městech a jejich země se nazývala Pelištea. Pelištea z jejich dob je dnes známá jako Palestina. Ve Starém zákoně je tento název použit pouze čtyřikrát. Naposledy je uveden v souvislosti s hrozným Božím soudem:

„Gáza bude opuštěna, Aškalón se stane zpustošeným mís­ tem, Ašdód bude vyhnán za poledne, vyrván bude i s kořeny Ekrón. Běda vám, obyvatelé Přímoří, pronárode Keréťanů! Slovo Hospodinovo je proti vám. Kenaane, země pelištejská, vyhubím tě do posledního obyvatele. Přímoří se stane krajem pastvin s chýšemi pastýřů, s ovčími ohradami, připadne po­ zůstatku judova domu; budou na nich pást a večer budou odpočívat v aškalónských domech, nebořje navštíví Hospodin, jejich Bůh, a změní jejich úděl.“ Sofonjáš 2,4-7 To je naposled, kdy se o Palestině mluví v Bibli. Dnes je toto proroctví naplněno do poslední tečky. Tato města nyní patří Izraeli, přesně tak, jak prorokoval Sofonjáš. Podle mého názoru se palestinský národ na tom místě nikdy znovu nepozvedne. V Písmu jsou jasná proroctví, že území, která kdy­ si patřila Židům, jim budou znovu patřit. Pokud by tomu bylo jinak, pak by Bůh byl lhářem a nemohli bychom Mu důvěřovat. Pak bychom museli pochybovat i o všem ostat­ ním. Kdybychom nemohli důvěřovat Božímu slovu, pak by­ chom nemohli důvěřovat ani celému Božímu plánu spasení. Ale ten, který se nemění a ve všech situacích dokázal svou naprostou věrnost, řekl: „Nebe a země pominou, ale slova má nikdy nepominou.“ Díky Bohu!

- 240 -

JASNÁ ZASLÍBENÍ Na prvních stránkách Bible nacházíme jasná zaslíbení, tý­ kající se izraelské země: „Rozhlédni se z místa, na němí jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky.“ i. Mojžíšova 13,14-15 „Úděl Izraele, svého lidu, změním, oni znovu vybudují zpus­ tošená města a osídlíje, vysadí vinice a budou z nich pít víno, založí zahrady a budou z nich jíst ovoce. Zasadím je do jejich půdy a již nikdy nebudou vykořeněni ze své země, kterou jsem jim dal, praví Hospodin, tvůj Bůh.“ Amos 9,14-15 Někdo by mohl namítnout, že Abraham měl také druhého syna, Izmaele. Možná zde Bůh hovoří také o tomto synovi a jeho potomcích?! Na tuto otázku nacházíme vysvětlení ve stejné knize - 1. Mojžíšova 17,19, kde Bůh říká: „..A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou.“ Je to jasné prohlášení a vyjasňuje danou otázku jednou provždy. Aby však bylo z Písma absolutně jasné, kterému národu Bůh určil kenaanskou zemi neboli Palestinu, v Bibli se také píše o tom, jak se Bůh ukázal Jákobovi ve snu: „Nad ním stojí Hospodin a praví:, já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih.

- 241 -

V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země.““ i. Mojžíšova 28,13-14

Palestina tedy nebyla určena ani pro Izmaele, ani pro Jáko­ bova bratra Ezaua a jeho potomky, ale jedině pro lid, který byl potomky Jákoba neboli Izraele, tedy pro Izraelce. Bůh oznámil Abrahamovi hranice budoucího izraelského království: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu“. 1. Mojžíšova 15,18; 2. Mojžíšova 23,31; 5. Mojžíšova 11,24; Jozue T>3"4- Z odkazů je zřejmé, že Izrael ještě nepřevzal všechna území, která mu Bůh s přísahou zaslíbil, nemluvě o tom, že nezabrali ani píď arabské země! Tato země se v letech 1517 až 1917 nacházela pod nadvlá­ dou Turecka a Turci ji také důkladně zničili. Vládci nařizova­ li absurdní zákony, jako např. zákon, podle kterého se muse­ lo platit za každý živý strom. Lidé tedy stromy vymítili, aby nemuseli platit poplatky! V té době se země skutečně nachá­ zela ve velmi bídném stavu. Někteří by si možná představo­ vali, že Arabové mohli během tisíciletí své nadvlády zemi zvelebit, obdělat a učinit ji výnosnou, ale to se nikdy nestalo! Ani to nedává smysl. Situace byla ve skutečnosti naprosto opačná. O stavu země zůstala mnohá svědectví od poutníků, kteří viděli svátou zemi na vlastní oči. Nejlepší svědectví však, jako vždy, nacházíme v Bibli: „Takže se vaše země stane pusti­ nou.“ 3. Mojžíšova 26,33 Zde můžeme vidět Boží předvídavost a moudrost. Pokud by země byla obdělávána a osévána, pak by pro Židy na této zemi nebylo místo, když přišel Boží čas, aby se Židé navrátili do Palestiny.

- 242 -

V době turecké nadvlády zde byly ohromné bažiny, z kterých komáři roznášeli malárii. Například údolí Jizreel, táhnoucí se středem Izraele, začínající v Haifě a pokračující až po Bét-Šeán, dlouhé kolem padesáti kilometrů a široké deset kilometrů - tato oblast byla tak silně zamořena malárií, že tisíce lidí zemřely, zvláště v době, kdy proti chorobě nee­ xistoval žádný účinný lék Židé vykonali velkou věc, když vy­ sušili Jizreelské údolí, které Bible nazývá Armageddon, a kde se odehraje rozhodující bitva v historii lidstva. (Zjevení 16,16). Před padesáti lety si Žid jménem Jošua Hankin předsevzal vykoupení celého Jizreelského údolí od jednoho arabského kmene jako svůj celoživotní úkol. Musel hovořit s každým členem kmene a získat jeho pod­ pis. Musel jim vyplatit částku, kterou požadovali. Každý z prodávajících jej pak ujistil, že je s vyplacenou částkou spo­ kojen. Toto úsilí vynakládal Hankin po deset let, než bylo koneč­ ně vše dokončeno a zaplaceno. Území bylo vykoupeno za vysokou cenu. Bylo vysušeno a zkultivováno a je to se svými 60 ooo hektary největší obilnice v zemi a také nejlépe obdě­ lávaná. Ve středu tohoto území se nalézá město Afula. Géchazí, nevěrný sluha proroka Elizea, převzal zboží, které dostal od Naamána na „malém kopci“ (jak se píše ve finském překla­ du) (2. Královská 5,24); v originále je to však trochu jinak. Ukryl své poklady v Ofeku. Dnešní Afula leží tam, kde kdysi býval starodávný Ofek.

BAHNO V GALILEJI Dalším místem, které bylo ohniskem malarijních komárů, byly bažiny v Hule. Když se naše rodina přistěhovala do země,

- 243 -

bylo stále ještě netknuté. Všude kolem byli lidé, kteří trpěli malárií. Prorok Izajáš prorokoval v 9. kapitole, verše 1-2: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ Zde se nachází proroctví o Mesiáši, o „velkém světle“, které přinese slávu od moře, zemi za Jordánem, zemi pohanské, tj. horní Galileji. Bažinatá země za Jordánem byla tedy v minulosti „zemí šeré smrti“. Když Bible popisuje uzdravení Petrovy tchyně v Kafarnaum, hebrejský překlad nazývá její nemoc malárií. Když se naše rodina usadila na břehu Genezaretského jeze­ ra, jeden po druhém jsme touto nemocí onemocněli. Když Maire přivezli do nemocnice v Tiberiadě, bylo tam již dal­ ších 50 pacientů s touto nemocí. Izraelský národ vykonal obrovský kus práce, když vysušil bažinu v Hule. Pouze malá část území byla ponechána v původním stavu jako přirozená lokalita pro stěhovavé ptá­ ky, aby si mohli při svém tahu odpočinout. Na tomto kousku bažiny ještě roste papyrus, který již nikde na světě, kromě Nilu, nelze najít.

Od roku 1917, kdy bylo toto území převzato generálem Allenbym od Túrků, zůstalo pod anglickou správou až do doby, kdy byl v roce 1948 ustaven Izraelský stát.

SOCHA LVA Slavný židovský vůdce, Heim Weitzmann, profesor chemie, získal v době první světové války u anglické vlády velké zá­ sluhy. Vynalezl střelný prach bez dýmu a svůj vynález předal anglické vládě. V té době již Židé bojovali v jednotkách ge­ nerála Allenbyho. Allenby nechtěl posílat své muže do bažin v Hule; někteří z nich by pravděpodobně okamžitě onemoc­

- 244-

něli malárií a určitě by mnozí zemřeli. Domníval se, že by bažiny mohly zůstat Túrkům, protože z nich stejně nebude mít žádný národ užitek. V jeho armádě byl židovský kapitán, Trumpeldorf, který prohlásil, že toto území patří dědičně pokolení Dan a je součástí území, které Bůh kdysi zaslíbil Izraeli. Šel s oddílem dobrovolníků za to území bojovat, spolu s dalšími sedmi spolubojovníky v boji padl, ale země byla osvobozena. Na jejich památku byla na severní straně na kamenném podstavci vztyčena socha lva. Jednou za rok pod­ niká izraelská mládež k pomníku pouť. Nejzazší město na severu se nazývá Kirjat Šmona, neboli osmé město. Bylo za­ loženo na památku Trumpeldorfa a jeho sedmi spolubojov­ níků. Toto město bylo obydleno novými přistěhovalci. Poté, co bylo vysušeno jezero Hule a bažiny, které byly kolem něj, začali v této oblasti pěstovat bavlnu. Ve městě je továrna na zpracování bavlny. Nedávno byla Kirjat Šloma bombardována raketami OOP. Jsou to řízené střely, které po dopadu vybuchnou a páchají velké škody. Ve městě pracuje již asi deset let jedna Finka jako porodní asistentka. Když nás několikrát navštívila, přinesla nám ukázat úlomky bomb, které dopadly na její zahradu. Když již trpělivost Izraelců přetekla a začali zkoumat, od­ kud přilétají rakety, mezinárodní tisk spustil velký poplach: „Izrael znovu napadá Araby!“ Není snad pravda, že pokud by majitel domu viděl, že na jeho dům dopadají kameny a roz­ bíjejí okna jeho domu, že vyjde ven a podívá se, zpoza které­ ho keře kameny přilétají a co je to za lumpa, který neví, kdy přestat? Kterákoliv země by se postavila proti takovému dru­ hu kriminality a to jistě mnohem dříve, než to učinil Izrael.

- 245 -

ARABŠTÍ KŘESŤANÉ V Jižním Libanonu se nachází mnoho arabských křesťanů, kteří nepředstavitelným způsobem trpěli ze strany PLO. Čty­ řicet až padesát tisíc lidí bylo zabito a více než sto tisíc jich bylo zraněno. Izrael těmto lidem pomáhal všemi možnými způsoby. Tisíce těch, kteří byli zneužiti, leží v izraelských nemocnicích; Anja Aro nám řekla, že do jejich porodnice většinou přicházejí rodit Arabky. Izrael zde zavedl vodovod­ ní systém, který stál milióny liber, poskytl léky, mouku a vše potřebné. Před Vánocemi roku 1977 jsme poslali 900 výtisků Biblí těmto lidem jako dar. Bůh položil na srdce jednomu věřící­ mu kanadskému důstojníkovi, aby pomáhal jiholibanonským křesťanům. Měl zvláštní povolení vydané izraelskou vládou ke vstupu na toto území a na dovoz a distribuci různých druhů pomoci místním lidem. To on mne přišel požádat o Bible, ale měl na rozvážení pouze malý Fiat. Půjčil jsem mu náš mikrobus Volkswagen, do kterého naložil Bible, aby ne­ musel cestu konat dvakrát. Na Vánoce dostal povolení k převezení některých jiholibanonských vedoucích do Betléma. Několik dní před Vánoce­ mi se u nás stavil se skupinou, kterou nám představil, řka: „To jsou jiholibanonští křesťanští vedoucí na své cestě do Betléma.“ Dali jsme jim kávu a chvíli jsme si s nimi povídali. Měli za sebou mnoho utrpení. Když se s námi loučili, řekli: „Až se otevře ta nešťastná hranice, přijeďte nás navštívit. Děkuje­ me, že jste nám opatřili Chléb života! To byl ten nejlepší dárek, který jsme mohli k Vánocům dostat!“

- 246 -

Mezi mnoha dalšími falešnými obviněními je také argu­ ment, že Izrael vyhnal Araby z jejich vlastní země. To je abso­ lutní lež! Sám jsem přijel do této země, když byl Izrael „v porodních bolestech“, proto jsem mohl vše vidět na vlast­ ní oči. Byli to Arabové, kteří ve snaze zabránit vytvoření Izra­ elského státu, začali zabíjet Židy. A nebyli to Izraelci, kteří začali napadat Araby; bylo to přes­ ně obráceně. Jom kippurská válka je toho nejnovějším po­ tvrzením. Židé byli shromážděni v synagogách, slavíce jeden z největších židovských svátků Jom Kippur, když na ně Ara­ bové začali útočit. Bylo to ohavné a nečekané přepadení. Největší tanková bitva se odehrála nedaleko nás na druhé straně Genezaretského jezera. Když Hitler podnikl invazi na Rusko, měl tisíc tanků na 500 km široké frontě; zde bylo 1200 tanků na 40 km široké frontě, 20 km od nás. Bůh jim však ve své milosti pomohl. Arabové měli navíc tanky - obojživelníky, se kterými se chystali překročit jezero a vystoupit na našem břehu. Ani jeden tank se však na náš břeh nedostal.

OBROVSKÁ IMIGRAČNÍ VLNA Do země se vracejí Židé z celého světa. Dnes žije v zemi kolem tří miliónů Židů. Když Bible hovoří o návratu lidu z babylónského zajetí, bylo maximálně padesát tisíc těch, kteří se vrátili. Je to historická událost, která ve světových ději­ nách nemá obdoby, ale která je také Biblí předpovězena.

Prorok Jeremjáš o tom prorokoval takto: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebu­ de říkat: , jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele

-247-

z egyptské země“, nýbrž , jakože živ je Hospodin, který vyvedl syny Izraele ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal“. Přivedu je zpět do země, kterou jsem dal jejich otcům.“ Jeremjáš 16, 14,15 Boží plán pro Izrael se nalézá na mnoha místech v Bibli. Prorok Ezechiel o něm hovoří tímto způsobem: „Ukážu na nich svou svatost před očima mnohých pronáro­ dů tím, že je přivedu zpět z národů a shromáždím ze zemí jejich nepřátel.I poznají, že já jsem Hospodin, jejich Bůh, kte­ rý je přesídlil mezi pronárody. já je shromáždím do jejich země. A neponechám tam už nikoho z nich.“ Ezechiel 39,27-28

Zde vidíme, že izraelská země náleží Božímu lidu - Židům, a že On sám se postará, aby se navrátili zpět do své země. Bůh ve svém Slově řekl, že pošle množství rybářů, kteří budou „lovit“ Jeho lid. Jestli to nepomůže, pošle množství lovců. A oba tyto způsoby již byly použity. Když Bůh táhne a ďábel tlačí, člověk se musí pohnout, jinak by ho to zničilo. Jaká katastrofa nastala během druhé světové války! Teo­ dor Herzl (1860 - 1904, zakladatel sionismu) se pokoušel vše­ mi možnými způsoby přinutit německé Židy, aby se vrátili do své vlasti. Oni se na něj rozzlobili a řekli: „Z této země nikdy neodejdeme. Německo je naše zaslíbená vlast.“ První sionistická konference se měla konat v Mnichově roku 1897, ale bylo řečeno: „Takovou konferenci v našem městě konat nechceme!“ Tak se konference konala v Basileji. Bylo pozoruhodnou shodou okolností, že Hitler měl právě v Mnichově své velitelství. Byl to také Mnichov, kde bylo před

- 248 -

několika lety zabito sedm židovských atletů. Možná i ďábel sám si postavil své ústředí v tomto městě! Herzl ke konci svého života řekl: „Každou minutu očeká­ vám katastrofu, která nevyhnutelně čeká německé Židy, pro­ tože nedbali mého varování.“ Herzl je nyní pochován na čestném místě nedaleko Jeru­ zaléma. Dokonce i v tomto případě se Ježíšova slova ukázala pravdivými, když řekl: „Stavíte pomníky prorokům, které zabili vaši otcové.“ Lukáš 11,47

BIBLE MÁ PRAVDU Mnozí lidé mají ke Starému zákonu trochu podivný vztah. „Obsahuje tolik historických událostí a starých příběhů, jež nemají velký význam pro současnou dobu.“ To mohou tvrdit jedině ti, kteří neznají Boží plán spasení lidí, protože Bible je tou nejaktuálnější knihou pro současnou dobu. Můžeme vi­ dět velké množství proroctví, jež se naplňují před našima očima.

Během prvních let, v roce 1948 -51, sem přibyl jeden a půl miliónu imigrantů, všichni chudí a nuzní běženci. Všeobec­ ně panuje názor, že Židé jsou bohatí, ředitelé velkých spo­ lečností a vědci. Takové typy se však do Izraele navracet ne­ chtěly. Z arabských zemí, jako je Maroko, Alžír, Tunis, Libye, Egypt, Irák a Jemen, přišlo kolem 800 000 přistěhovalců, ti, kteří ve své domovině přišli o veškerý svůj majetek. Jen v Egyptě Židé zanechali majetek, který se cení na 250 milió­ nů dolarů! Druhá velká skupina přišla z komunistických zemí. Rumun­ sko povolilo každý rok výjezd 25 000 starých lidí. Doposud odtamtud přišlo 370 000 imigrantů. V té době byl velký ne­

- 249 -

dostatek šatstva, protože bylo vydáváno pouze na lístky. Každý vystěhovalec měl povoleno si s sebou odvézt 2okg zavaza­ dlo. Podle rumunských zákonů nesměli vyvézt ani svůj vlast­ ní oděv, pokud obsahoval, byť i jen částečně, vlnu nebo kůži. Takováto omezení vůči Židům nebyla ničím jiným než okrá­ dáním. Moje žena Maire pilně a každodenně pracovala mezi běženci, rozdávala jim šatstvo, které pocházelo hlavně z Finska. Za dobu pětadvaceti let své práce mezi uprchlíky oblékla ti­ síce imigrantů. Rodiny, které přicházely z východních zemí, měly většinou hodně dětí. Kalervo a Meri se k nám často přidávali a v práci nám pomáhali. Tůto práci jsme většinou dělali během období dešťů, v březnu a v dubnu, a zachová­ vali jsme zásadu, že jsme jim při této práci nedávali Bible. Nikdo pak nemohl říci, že jsme využívali darů, abychom lidi obrátili na své náboženství. Oficiální zastoupení biblické společnosti v Izraeli má krás­ nou mramorovou budovu v Haifě. Když ředitel společnosti před rokem odcházel do důchodu, vypracoval zprávu o výsledcích práce této společnosti. Podle jeho zprávy, od doby, co se Izrael stal samostatným státem, společnost pro­ dala 127 000 Biblí a Nových zákonů. My jsme rozšířili 400 000 Biblí s Novými zákony. Díky Bohu za každou Bibli, která se mezi lidi dostala. Výše uvedený ředitel však do svého výkazu zahrnul i ty Bible a Nové zákony, které jsme u nich koupili my. Potřebovali jsme Bible v mnoha jazycích a vlastními silami jsme nebyli schopni je ve všech jazycích tisknout.

- 250-

Jsme Bohu vděčni, že jsme během všech let mohli „zasít“ mezi Židy obrovské množství Božího slova, o kterém věříme, že se „nenavrátí prázdné“. Pán sám říká: „Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ Izajáš 55,10-11

Naším prvořadým úkolem zde bylo zasévat semeno. Když dá hospodář svému čeledínovi nářadí k setí a řekne: Jdi a osej pole,“ je povinností čeledína jít a pole osít!

PROROCKÝ SEN Měl jsem na toto téma prorocký sen. Stojím na břehu Genezaretského jezera a chystám se přeplavat na druhou stra­ nu. Ke svému velkému údivu však zjišťuji, že jezero je pokry­ to ledem. Ve skutečnosti se něco takového nikdy nestalo! Na povrchu ledu však ještě ke všemu leží silná vrstva sněhu. Bůh mi řekl: „Musíš přejít na druhou stranu!“ Ještě teď si pamatuji, jak těžké a únavné bylo ono putová­ ní, přejít deset kilometrů ve sněhu. Taková je totiž šířka Genezaretského jezera. Nakonec jsem přece jen jezero přešel a dostal se na druhý břeh - pak jsem měl vylézt na vysokou horu, která byla na této straně. Maire šla celou cestu se mnou. Když jsme již téměř dosáhli vrcholku hory, všimli jsme si, že v cestě leží velký kámen, který nám zahrazoval cestu. Divil jsem se, co

- 251 -

tam ten kámen dělá, vždyť bylo dosti zřetelné, že tudy vede cesta! Tento obrovský kámen visel přímo nad námi. Ve snu jsem řekl Maire: „Teď uvidíme, co se bude dít, vždyť Bůh nám po­ ručil tudy jít, cesta je zahrazena a jinudy se jít nedá.“ Začali jsme se spolu modlit: „Drahý nebeský Otče! Tý vidíš obrovský balvan, který nám přehradil cestu. Pomoz nám jít dopředu tudy, kudy nás chceš provést!“ Najednou se celá hora zachvěla. Kamení kolem nás se za­ čalo kutálet dolů. Jestli se ten balvan, vážící několik tun, pohne a spadne na nás, nic po nás nezbude, myslel jsem si s děsem. A balvan skutečně začal padat dolů. Neměl jsem ani dost času pomys­ let si, zda to bude otázkou vteřiny, než naše životy skončí. V tu chvíli se celá situace změnila. Celý balvan se převrátil stranou od nás a společně se zeminou pomalu klouzal dolů, zatímco nás minul a otevřel nám cestu nahoru k vrcholu. Když jsme vystoupili na vrchol, otevřel se před námi vý­ hled, který se nedá ani popsat. Kam až oko dohlédlo, všude se rozprostíraly lány obilí a za nimi se Genezaretské jezero koupalo v záři slunce. „Maire, podívej!“ řekl jsem své ženě. „To je pohled! Až při­ jde čas sklizně, bude nevídaná úroda...“

- 252 -

Epiíog d chvíle, kdy první výtisk této knihy ve finštině spat­ řil světlo světa, uplynulo deset let. Bylo vytištěno několik dalších vydání, ale všechna již byla rozebrá­ na. Kniha byla přeložena do švédštiny a angličtiny. Za všech­ na ta léta se naše práce distribuce Biblí, popsaná v knize, ani na den nepřerušila. Neudělali jsme si ani v létě dovolenou. Naposledy jsem byl na měsíc ve Finsku v roce 1975. Dvakrát jsem byl na měsíc v Kanadě. Držíme se zásad, které nám Bůh ohledně naší služby dal. Nic neprodáváme, Slovo Boží dáváme pouze těm, kteří nás o ně požádají. Na začátku naší služby jsme se zaměřili pouze na Židy a tiskli jsme Bible hlavně v hebrejštině, a také jsme se soustředili na nové imigranty, kterým jsme dávali Bible v jejich rodném jazyce. Vždy to byly celé Bible, které obsaho­ valy i Nový zákon. Rozdáváme však i samostatné Nové záko­ ny. V Anglii existuje misie, nazvaná „The Society Distributing Hebrew Scriptures“ (Společnost rozšiřující Písmo v hebrejštině), která tiskne dvojjazyčné Nové zákony, v nichž

O

- 253 -

jedním jazykem je právě hebrejština. Je to pro nové imigranty velká pomoc. Když jsem sem přijel v létě roku 1947 z Londýna, přivezl jsem si s sebou první hebrejsko-anglické Nové zákony, které byly právě vytištěny. Od toho dne, už více než čtyřicet let, jsem zástupcem této společnosti v Izraeli. Jmenovaná spo­ lečnost až dodnes pokračuje ve své požehnané práci pro růz­ né židovské komunity v mnoha částech světa. Běžná misijní práce - nedělní besídka, pouliční shromáž­ dění, kázání ve sborech - zde není příliš úspěšná. Na konání pouličních shromáždění je třeba zvláštního povolení od po­ licie. Církevní bohoslužby se většinou konají v neděli, což je v Izraeli běžný pracovní den. Dalším vážným problémem v misijní práci je věčný „lov“ misionářů, kteří se snaží rozmnožit řady své vlastní církve. A Židé mají stále ještě v živé paměti pronásledování, která zažívali ve většině křesťanských zemí. Není to tak dávno, kdy bylo ve vlasti Luthera zabito šest milionů Židů. Ti, kteří uvě­ ří, že Ježíš je Spasitel a Mesiáš, touží zakládat vlastní židov­ ská společenství (sbory) a nazývají sami sebe mesiánskými Židy. A mají na to právo. V současné době (1987) je zde ko­ lem třiceti sborů, které čítají asi 3 000 členů. Co je tedy nejúčinnější metodou práce, kterou můžeme jako „pohané“ mezi nimi dělat? Pojďme se podívat, co na to téma říká Bible. Přečtěte si pozorně Ezechiele 36,24-27, kde je řečeno, že Pán je „pokropí čistou vodou“ a dá jim nové srdce a nového ducha. O jaké „čisté vodě“ je zde řeč? Izajáš 55,11 nám to vysvětluje. „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ Podle Izajáše 55,12 je to jako voda pro žíznivé. Pán říká: „Všichni, kdo žízníte,

- 254-

pojďte k vodám... pojďte, kupujte... bez peněz a bez placení!“ Už čtyřicet let se ve své práci držíme tohoto směru. Jednou jsme přes Švédsko dostali neobvyklou prosbu o Bible. íránská královna a korunní princ, kteří v té době byli na dvoře egyptského prezidenta Sadata v Káhiře, chtěli se­ hnat ve Švédsku Bible v perském jazyce, a také v turečtině a arabštině. Ve Švédsku tyto překlady neměli, a tak se obráti­ li na mne do Izraele. S radostí jsem jim poslal Bible, o které měli zájem, a napsal jsem dopis, v němž jsem jim navrhoval, aby věnovali zvláštní pozornost Novému zákonu a popřál jsem jim Boží požehnání a ochranu. Od královny jsem do­ stal děkovný dopis, psaný na královském dopisním papíře. Korunní princ, který se oženil se Sadatovou dcerou, mi za Bible také poděkoval a oznamoval, že se z Káhiry stěhují pryč. Krátce nato byl na Sadata spáchán atentát. Kdyby i oni zů­ stali déle v Káhiře, mohl je potkat stejný osud. Stále ještě mám ty dopisy schované na památku. V Evropě je v současné době 400 000 běženců a ti hladoví po Božím slově. Z různých stran jsme dostali žádosti, aby­ chom jim poslali Boží slovo. Když přišli Židé z Íránu do Izra­ ele, potřebovali jsme Bible i pro ně. Až do dnešního dne jsme vytiskli 12 000 celých Biblí a 18 000 Nových zákonů v perštině. I v samotném Íránu je zoufale potřebují. Posíláme je i tam. Když byl z Ugandy vyhnán Idi Amin, také odtamtud se ozvala prosba o rychlé zaslání Biblí. Idi Amin zabil mnoho křesťanů a zničil mnoho Biblí. Zatelefonoval jsem do Finska věřícímu řediteli jednoho nakladatelství, načrtl jsem mu si­ tuaci a poprosil ho o pomoc. Požádal jsem o tisk 100 000 Janových evangelií v angličtině. Byly odesílány leteckou poš­ tou. Byl to jediný způsob, jak je rychle a bezpečně dopravit na místo určení. Krátce nato se začaly ozývat další žádosti

- 255 -

z Kamerunu, Ghany, Keni, Tanzanie, Toga, Pobřeží Slonovi­ ny a z dalších míst. Několik let jsme pro ně každoročně tiskli io ooo Biblí v angličtině, 20 000 Nových zákonů, 100 000 evangelií sv. Jana. Tento rok jsme zadali zakázku dalších 10 000 anglických Biblí. Největší africká země, Nigérie, se oteví­ rá pro evangelium (70 milionů lidí) a nepřetržitě dostáváme i odtud žádosti o Bible. Na naši adresu občas dostáváme zajímavé dopisy jako např: Jsem policejní náčelník ve velkém městě. Uvěřil jsem v Ježíše Krista a chtěl bych každému policistovi ve městě dát Bibli.“ Velké zásilky Biblí odcházejí do Indie. Také tam je po nich velká poptávka. Takovýmto způsobem se naše práce rozšiřu­ je, jak je uvedeno ve Skutcích 1,8: „a až na sám konec země.“ Dostáváme prosby, abychom poslali arabské a perské Bible dokonce i do USA. To Slovo se „nevrátí s prázdnou“, jak nás ubezpečuje Izajáš 55,10-11. Pouze letos (1987) jsme nechali vytisknout čtyřicet tun Božího slova v sedmi jazycích. Věříme, že stát Izrael byl znovu ustaven z Boží vůle, aby se naplnila biblická proroctví. V Amosovi 9,14-15 čteme: „Úděl Izraele, svého lidu, změním, oni znovu vybudují zpus­ tošená města a osídlí je, vysadí vinice a budou z nich pít víno, založí zahrady a budou z nich jíst ovoce. Zasadím je do jejich půdy a již nikdy nebudou vykořeněni ze své země, kterou jsem jim dal, praví Hospodin, tvůj Bůh.“ Vznik Izraelského státu je zázrak. Dokonce i Sovětský svaz a USA se na tom shodly. Pán zázračným způsobem chrání Izrael a pomáhá mu již čtyřicet let. Přišel jsem do této země rok před vznikem státu a viděl jsem na vlastní oči jeho po­ rodní bolesti i boje.

- 256-

V této době zůstala nevyřešená ještě jedna otázka: Které město je hlavním městem Izraele? Radovému křesťanu je věc naprosto jasná - samozřejmě Jeruzalém. Král David Jeruza­ lém učinil hlavním městem tisíc let před Ježíšovým naroze­ ním. Jeruzalém nikdy nebyl hlavním městem nějakého arab­ ského národa. V roce 1948 byla Izraeli předána pouze polovina Jeruzaléma. V roce 1967 však Bůh předal Izraeli vládu i nad druhou polovinou města. Ve 122. žalmu v 2. až 6. verši čteme o Jeruzalému. Ve 3. verši se píše: „Jeruzalém je zbudován jako město semknuté v jediný celek.“ Nemůže a nesmí být rozdělen. Jednoho dne se stane hlavním městem celého světa, když se Ježíš v Jeruzalémě posadí na trůn svého praot­ ce Davida (Lukáš 1,30-33). Jeruzalém je v Bibli jmenován 78okrát. 4Ókrát na něj byl podniknut útok a 17 krát byl zni­ čen. U Zacharjáše 12,2-3 nalézáme pozoruhodné proroctví: „Hle, postavil jsem Jeruzalém před všechny okolní národy (OSN) jako číši, po níž se zapotácejí. Při obléhání Jeruzalé­ ma dojde i na Judu. V onen den učiním Jeruzalém vzpěrač­ ským balvanem pro všechny národy. Všichni, kteří jej budou chtít vzepřít, zraní se až do krve. Všechny pronárody země se proti němu srotí.“ Dokonce ani tzv. křesťanské země dosud nepovažují Jeru­ zalém za hlavní město Izraele. Proto bylo v Jeruzalémě zalo­ ženo Křesťanské velvyslanectví (ICEJ). Křesťanské velvysla­ nectví se snaží rozšiřovat nestranné informace a pokouší se zmenšit nenávist mezi Araby a Židy. Již po mnoho let orga­ nizuje slavení Svátku Stánků v Jeruzalémě, na který se sjíž­ dějí tisíce přátel Izraele z celého světa. Velvyslanectví koná požehnanou práci a izraelská vláda přijímá jejich činnost příznivě.

- 257 -

U Izajáše 2,1-4 je významné proroctví, které se týká stejné­ ho tématu: „Slovo o Judsku a Jeruzalému, jež ve vidění přijal Izajáš, syn Amosův. I stane se v posledních dnech, že se hora Hospo­ dinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. Mnohé národy půjdou a budou se pobízet:,Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. On bude soudit pro­ národy, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na rad­ lice svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ Jsme vybízeni, abychom se neustále modlili za pokoj pro Jeruzalém. U Izajáše 62,6-7 čteme: „Na tvých hradbách, Jeru­ zaléme, jsem ustanovil strážce; po celý den a po celou noc ať nikdy nejsou zticha. Vy, kteří připomínáte Hospodina, nedopřávejte si klidu! Nedopřávejte mu klidu, dokud nepostaví Jeruzalém, dokud mu nevrátí v zemi chvalozpěv.“ Ve světě nebude pokoj, dokud se Kníže pokoje neposadí na Davidův trůn v Jeruzalémě. Jednou sem přijel Billy Graham, aby zde konal evangeli­ zační shromáždění. V hotelu Král David, kde byl ubytován, jej novináři obléhali a kladli mu spoustu těžkých otázekjako např.: „Co by bylo podle vás nejlepším řešením krize na Blíz­ kém východě?“ Billy Graham se na chvilku zamyslel. Jistě prosil Pána o správnou odpověď, a potom řekl: „Největším problémem lidstva je hřích a jeho následky. Největší potřebou lidstva je vykoupení z hříchu. Z tohoto města skrze Mesiáše, Ježíše Krista přišlo vykoupení pro celé lidstvo. On, jediný Kníže míru, může dát mír a pokoj jak jednotliv­

- 258 -

cům, tak i celým zemím. A teprve tehdy, až vy jako národ ‘jej přijmete, pak přijde mír do celého světa.“ Matouš 24,37-39

- 259 -

Obsah PŘEDMLUVA AUTORA

3

ROKY PŘÍPRAVY 1. MÉ PŮVODNÍ POVOLÁNÍ 2. POTÍŽE 3. MUJ SLIB PÁNU 4. KROK VPŘED 5. CESTA DO ANGLIE SE OTVÍRÁ 6. ODJÍŽDÍM 7. ZPĚT DO FINSKA 8. ZNOVU V ZASLÍBENÉ ZEMI 9. V TIBERIADÉ

5 7 25 45 59 71 81 99 115 127

ROKY SLUŽBY 10. DISTRIBUCE BIBLÍ SE ROZBÍHÁ ii. A BIBLE PLYNOU DO ZEMÉ 12. NOVÁ ETAPA PRÁCE 13. KLASY 14. POMOC PŘICHÁZÍ VČAS 15. PRÁCE POKRAČUJE 16. EPILOG

151 153 165 181 201 217 231 253

- 261 -

Nadačnífond NEHEMlA Nadační fond NEHEM1A je misijní organizací, která byla založena Apoš­ tolskou církví v roce 1992. Prvních několik let jsme se věnovali pouze spolu­ práci se stejnojmennou nadací v Německu. Naše spolupráce spočívala v dopravě německé humanitární pomoci do zemí východní Evropy. Od roku 1995 vznikl koordinační výbor nadace, který vytvořil první vizi a cíle nadace, v jejichž naplňování pokračuje dodnes. Začátkem roku 96 začala česká Nehemie pracovat samostatně.

POSLÁNÍ A CÍLE ORGANIZACE Naplňování priority číslo jedna vidíme následujícím způsobem: 1) Vysílání misionářů do nezasažených oblastí 2) Vyučování a trénink v oblasti misie, pořádání misijních seminářů pro sbory, oblastní a národní misijní konference, vydavatelská činnost a) Časopis „Překročit hranice“ b) Misijní literatura 3) Misijní trénink na misijním poli 4) Materiální podpora místních pastorů a misijních pracovníků 5) Pomoc při překládání Biblí a jejich tisku 6) Krátkodobé misijní výjezdy Naplňování priority číslo dvě vidíme následujícím způsobem: 1/ Krmení hladových 2/ Podporování sirotků 3/ Sběr humanitární pomoci a její následné distribuce 4/ Pomoc uprchlíkům Sídlo: Tel./ Fax. E-mail: Bankovní spojení: Číslo účtu: IČO: DIČ:

Havířov, Selská 29/394, PSČ 736 01 069-6810044 [email protected] Investiční banka Havířov 100113352/5100 45215774 370-45215774

Rozdávání potravinových balíčků běžencům v táboře Karabulak v Ingušsku

Jarek Bílý na misii v Súdánu

Žijí v kanálech jen krysy?

NE! • • • • •

• • • •

V kyjevských kanálech žije odhadem okolo 15 000 dětí ve věku od 1 do 23 let. Tyto kanály jsou útočištěm pro děti, které z nejrůznějších důvodů opus­ tily své domovy. Děti zde žijí v naprosto nelidských podmínkách: špína, hlad, svrab, nosy roz­ leptané od lepidla, které fetují, bez vyhlídky na lepší budoucnost. Tyto děti do svých dvaceti let buď zemřou nebo skončí ve vězení. Nadace Otčij dom, se kterou Nehemie spolupracuje, pomáhá dětem bez do­ mova praktickým způsobem, a to tak, že jim rozdává jídlo a následně svědčí o Ježíši Kristu. Denně jsou schopni pomoci asi 50 dětem, za měsíc je to kolem 1200 dětí. Více než 300 dětí má díky jejich službě zase domov a mnohé z nich přijaly Ježíše jako svého Spasitele. Všichni jistě víte, že tato služba by nebyla možná bez finančních prostředků. Celodenní jídlo pro jedno dítě stojí kolem 30 Kč. Chcete-li spolu s námi pomoci zachránit další tolik vzácné životy formou dlouhodobějšího sponzorování, můžete své dary posílat na účet Nehemie u IPB Havířov č.ú. 100113352/5100 var. symbol 1222.

Onto Kunnas

Čtyřicet íet v i^raeíi Kaarlo Olavi Syvanto se narodil v roce 1S09 ve Finsku. Když mu bylo osm měsíců, jeho matka zemřela. Po její smrti si jej vzala na vychování jedna věřící rodina. Jeho pěstouni se k němu chovali jako k vlastnímu synu a malý Olavi neměl ani ponětí, že má někde druhého otce. Tento pěkný život však netrval dlouho. Vlastní otec se podruhé oženil a syna si vzal k sobě. Život se zlou a bezcitnou macechou se stal pro malého Kaarla zlou noční můrou zvláště poté, co se jí na­ rodily vlastní děti. Chlapec musel snášet mnohé útrapy a nakonec odejít z domu, aby si sám vydělával na živobytí. Bůh však na Kaarla nezapomněl, měl pro jeho život svůj plán. Poslal jej na misijní práci do Izraele, kde tento požehnaný Boží služebník žil od roku 1947. Rozdal nespočet Biblí v různých jazycích imigrantům z mnoha zemí. Téměř čtyřicet let, které strávil na tomto „sudu prachu“ na střed­ ním Východě, obsáhlo zrození Izraelského státu i tři války. Kaarlo odešel ke svému Pánu v dubnu 1998 v nedožitých devadesáti letech. 0 několik měsíců později jej následovala i jeho žena Maire. V současné době v otcově práci pokračují jeho děti. Kaarlo Syvanto je výjimečná osobnost. K jeho průkopnickým vlast­ nostem patří na jedné straně lidská vřelost a srdečnost na straně druhé. Přímý a horlivý Kaarlo byl vždy aktivním člověkem. V jeho přítomnosti nikdo nedokázal zůstat stejný, stále se kolem něj něco dělo. Jeho křesťanství je charakterizováno silnou vírou a důvěrou v Boha a Bibli, zažil neuvěřitelné množství pozoruhodných příhod, které spisovatel Unto Kunnas popsal v této knize.

Nakladatelství KŘESŤANSKÝ ŽIVOT

ISBN 80-7112-064-2

©

ISBN 80-7112-064-2

9 788071 120643