Dobrodružství paní Anežky: Výbor z něm. prozaických švank°u

Citation preview

Dobrodružství „ U Anežky“

Napsala a ilustrovala Maria Lehocká

Věnuji své vnučce Agnes, vnukovi Kyliánovi a všem dětem.

1. kapitola Všechno tohle dobrodružství začalo, když malá Anežka byla v ozdravovně a tam se skamarádila s o rok starší Janičkou. Anežka si Janičku od pohledu oblíbila. Janička měla dlouhé copy a na nich krásné ba**• řevné mašle. Anežce se strašně moc líbily a tak je chtěla nosit také na svých poněkud krátkých světlých culíčcích. Bylo jí pět let a ještě nikdy takové mašle neviděla. Janinka brzy pochopila, že ty mašle Anežka potřebuje, aby byla šťastná a tak jí je půjčovala. Janinka byla prostě jednička. Anežka ji milovala a s velkou radostí její mašle v ozdravovně nosila. A tak vlastně, přes to půjčování mašlí a kvůli tomu přátelství dvou malých děvčátek, došlo k tomu, že Janinka vyprávěla Anež­ ce o té Cukrárně. O cukrárně? Ano. O té Cukrárně!

Ta Cukrárna se jmenovala „Confeterie u Ágnes“ a byla v Ne­ beské ulici číslo sedm v městečku Trougout, kde malá Anežka bydlela se svou pratetou. Anežka měla jen pratetu, byla sirotek. Janinka měla sebou v ozdravovně jeden malý zlatavý preclík z té Cukrárny, byla na něm kostičkovaná mašlička, zelená, žlutá a hnědá a Anežce se moc líbila. Ten preclík rozlomila Janinka na dvě půlky a jednu půlku dala ochutnat Anežce a tu mašličku ji dala na památku. Té se moc líbilo, když jí Janinka řekla, že jmé­ no Ágnes znamená Anežka.

5

Preclík měl perfektní chuť a nádhernou vůni jako exotické ovoce a když byla jednou v noci veliká bouřka a Anežka se straš­ ně bála, dala si mašličku z preclíku na čelo, protože i ta mašlička exoticky voněla a Anežce to pomohlo, aby myslela na něco pří­ jemného a přestala se bát hromů a blesků. A už tenkrát, po té vůni toho preclíku, si začala tajně přát, aby se do té Cukrárny někdy podívala. Když se pak vrátila z ozdravovny domů a ptala se pratety An­ tonie, jak se jde do Nebeské ulice, že jí ten preclík moc chutnal, řekla jí prateta: „Ale Anežko, já jsem slyšela, že v té Cukrárně není vůbec nic dobrého a že tam lidi nechtějí chodit!“ „A proč, tetičko?“ divila se Anežka. „No víš, mají tam ve dveřích divné skleněné zrcadlo a když tam někdo chce vejít, tak se lekne a rozzlobí se, protože to zrcadlo ho ukáže úplně zabláceného a špinavého a v hrozných cárech!“ „Jéje, a proč?“ „No, to nevím, já jsem tam raději nikdy nešla. A ještě jsem sly­ šela, že tu Nebeskou ulici musí každý, kdo tam chce, hledat! Že to není jen tak, ji najít... ona totiž není nikde na mapě!“ „A tetičko, znáš někoho, kdo tam chodí?“ „No, myslím, že tam chodí ty dvě komtesky od naproti, ta dvojčata, která bydlí naproti našemu bytu, víš, ty, co mají v okně fialové petúnie. A kdo ti o té Cukrárně řekl?“ zeptala se prateta. „Janinka z ozdravovny. Ona mně půjčovala své mašličky a byla na mě moc hodná. Ona tam byla s maminkou a tam dostala ten preclík. Byl moc zvláštně dobrý a krásně voněl.“ „Anežko, nemysli už na to. Já ani nemám žádné peníze, aby­ chom si tam mohly cokoliv koupit. Teď potřebujeme brambory a ne preclíky! Vezmi si tašku a běž pro ně na náměstí na trh. Mně dnes bolí nohy a ty jsi šikovná a máš mladé nožičky. Brambory si uděláme dneska k večeři a zí­ tra k obědu. Tak utíkej!“ 6

A prateta dala holčičce pár penízků na brambory a ještě na tvaroh, protože brambory s tvarohem jsou obzvlášť báječné. Anežka vyběhla z domečku, kde s pratetou bydlely v podkroví a po cestě na trh se dívala komteskám do oken na ty krásné fialo­ vé petúnie. Přála si, aby je mohla potkat a zeptat se na Nebeskou ulici. Když u stánku se zeleninou koupila brambory a u stánku s mlé­ kem a máslem dobrý bílý tvaroh, vracela se z náměstí domů. A najednou ucítila nádhernou vůni. Ta vůně ji připadla nějaká známá. Co to tady tak krásně voní? Anežka se rozhlížela kolem sebe a náhle uviděla mezi dvěma žlutými domy dole na náměstí úzkou uličku. Nikdy před tím šijí nevšimla. A z té uličky se ta vůně linula. Anežka zrychlila krok a vběhla do uličky. Udělala pár kroků a zůstala ohromeně stát před výlohou té nejkrásnější Cukrár­ ny, kterou kdy kdo viděl. Za výlohou byly mnohobarevné třípatrové dorty ozdobené zvířátky a růžemi z marcipánu a krásné zlatavě vypečené kornoutky,na nichž se vypínaly čokoládové, karamelové, pistáciové i jahodové kopečky ozdobené zlatými a stříbrnými jedlými per­ ličkami, hvězdami a také barevnými ozdobami všech možných tvarů. Byly tam skleněné broušené podnosy s veselými a pestrými bonbóny všeho druhu a želatínové figurky malé i velké všech ba­ rev a velikostí. A uprostřed mezi všemi těmi dortíky a líbeznými zákusky stá­ la stříbrná mísa plná úžasných, voňavých koblížků. Ty koblížky byly z nadýchaného těsta a byly pocukrované tím nejjemnějším stříbřitě bílým práškovým cukrem. Byly naskládané v několika řadách nad sebou a už jen se na ně podívat znamenalo, že se vám sbíhaly všechny sliny v pusince. A ta vůně! 7

Tu vůni Anežka hned poznala, takhle přece voněl i ten preclík! Kobližky voněly přes výlohu měkce a sladce a Anežka stála s nosíkem přilepeným na sklo, hleděla na koblížky a přála si, aby mezi ní a jimi to pevné sklo nebylo. Stála tam nejméně sedm minut a pak se pomaličku odvážila posunout se ke dveřím vchodu do Cukrárny. Ano, prateta měla pravdu, bylo tam nádherné skleněné zrca­ dlo a nahoře byla na něm připevněná zlatá koruna s drahokamy. Takovou krásu Anežka ještě neviděla. Tolik měla chuť na ty koblížky. Ale bála se přijít blízko. Nakonec si dodala odvahu a nakoukla půlkou tělíčka do zrca­ dla. Jej!

Uviděla se v takových ušpiněných šatičkách, a na tváři měla šmouhy a na místě, kde měla srdíčko, tam bylo bláto! Lekla se opravdu moc. Uskočila dozadu a ucítila strach. Ale nebyl to strach z něčeho zlého. Byl to takový zvláštní strach, spíš veliká bázeň. A vůbec se jí nelíbily ty umazané šaty, které v zrcadle na sobě uviděla. Popadla tašku s nákupem, kterou nechala stát před výlohou a utíkala pryč. Koblížky za výlohou za ní poslaly svou nejlepší vůni, jakoby ji chtěly zavolat zpátky. Anežka se ohlédla a výloha se rozsvítila mnohobarevnými svě­ týlky. Bylo to naprosto nádherné! Děvčátko si pomyslelo, že se musí určitě vrátit, když teď ví, kde „Confeterie u Ágnes“ je. Ale tu bázeň v srdci stále cítila a nemohla se zastavit.

8

Když přiběhla domů k pratetě Antonii, už ve dveřích volala: „Tetičko, našla jsem Nebeskou ulici!“ Prateta spráskla ruce. „Snad jsi neviděla tu Cukrárnu?!“ „Viděla, tetičko. Bylo to tam nádherné!“ „Tomu nevěřím! A že jsi odtamtud utekla?“

Děvčátko se zarazilo. Nechtělo tetičce říct, že se tam určitě vrátí. Tak jen řeklo: „No, utekla. Bála jsem se.“ Prateta si oddechla. „To je dobře. Teď pojď, uděláme si tu večeři. A už na to nemy­ sli, holka.“ A tím tu věc odbyla. Ale, vlastně neodbyla. Anežka na tu věc stále myslela a už si plánovala, jak se k té Cukrárně vrátí. Pořád kolem sebe cítila tu báječnou vůni koblížků.

10

2. kapitola Jednou v poledne si Anežka našla v pratetiné velké truhle pohádkovou knížku. Byla celá ohmataná a stará. Ale obrázky v ní byly barevné a Anežce se líbily. Poprosila pratetu, aby jí z ní aspoň jednu po■*** hádku přečetla. Prateta Antonie měla Anežku moc ráda. Sama děti nikdy neměla, protože nemohla. Když ještě žil její manžel, pan Ritter, často se na ni kvůli tomu zlobil a rád pil pivo. Potom, když Anežka ztratila rodiče a přišla ve třech letech k nim, sedával za stolem a na Anežku se trochu mračil a mluvil na ni hlubokým hlasem. Anežka se ho bála. Jenže on nakonec z toho piva onemocněl a umřel.

Teď už byly s pratetou Antonií samy. Prateta Antonie pracova­ la každé dopoledne jako služebná u jedné zámožné rodiny a tak měly na nájem a na jídlo. Někdy přinesla prateta Anežce nějakou hračku nebo oblečení po dceři paní Meisnerové, u které sloužila. Ta dcera uměla krásně malovat a když své kresby zahodila do koše, prateta Antonie si je odnesla domů. Měla je všude na stě­ nách pověšené, aby se tam lépe cítila a aby měla Anežka radost. Tuhle knížku přinesla také. Hřbet té knížky byl umazaný. Ale uvnitř to bylo v pořádku.

Prateta Antonie měla moc ráda, když se Anežka smála. A když jí dívenka podávala knížku, začala obíhat stůl a volat: „Pomoc, je to špinavé!“ Anežka utíkala s knížkou v ruce za ní a smála se na celé kolo: „Už tě mám! Není špinavá, honem šiji vezmi!“

u

Když se obě dost nasmály, vzala prateta knížku do ruky a pře­ četla Anežce první pohádku. Anežka poslouchala velice pozorně. Když pohádka skončila, povzdechla si a řekla: „Jednou taky napíšu knížku. Pohádky o zvířátkách. O zajíčkovi a o kočičce.“ Prateta Antonie se na ni usmála a řekla: „To se ví, že napíšeš. Ale nejdřív se naučíš psát a číst a počítat.“ „Budu chodit do školy?“ „Budeš, ale až za rok. Ještě si užívej dětství, holka. Po obědě si běž hrát ven. Já jsem dnes slíbila paní Meisnerové, že se u nich ještě na chvilku zastavím vyžehlit slečně Marion krajkové blůzičky.“ „Dobře, tetičko, půjdu,“ řekla Anežka a uklidila pohádkovou knížku zpátky do truhly. Prateta dala na stůl horké brambory, žluťoučké jako kanárek a posypala je bílým tvarohem. Solanku přistrčila blíž k sobě. „Nezvykej si moc solit, Anežko. A jez, ať jsi silná.“

Po obědě prateta odešla a Anežka vyběhla před dům. Městeč­ ko Trougout bylo klidné, tam ještě neměli ani auta, ani tramvaje a autobusy, jen koně a drožky. Proto si děti mohly hrát třeba i na ulici. Krásně svítilo sluníčko, vždyť byl květen a petúnie u komtesek v okně krásně voněly do celé ulice. Anežka se dívala, jak se do jejich okna mezi petúnie posadil bílý holoubek a zpívá svou jarní písničku: „Vrkůů, vrkůů!“ Jedna z komtesek se vyklonila z okna. Měla krásně spletené vlasy a v nich bílou kraječku. Byla ještě mladá. Ona i její sestra byly moc krásné a dobrotivé a byly svobodné. Žily v hezkém žlu­ tém domečku a v okně pěstovaly petúnie. Letos to byly fialové petúnie. Předloni měly celé bílé a vloni bílé s červeným prouž­ kem. Ale Anežka znala jen ty s červeným proužkem a fialové. Dívala se na komtesku a myslela v duchu na to, jestli náho­ dou nepůjdou do Cukrárny. Komteska se na ni usmála a zamá­ vala jí. 12

„Ahoj, Anežko!“ zavolala z okna. „Dobrý den!“ pozdravila Anežka. Komteska zavřela okno a bílý holoubek se vznesl vzhůru do modrého vzduchu. Anežka se za ním dívala a tak si nevšimla, že se dveře žlutého domečku otevřely a sestry vyšly, v rukou paraplíčka, na chodník. Měly krásné bílé šaty až na zem a krajkové ozdoby na klobouč­ cích. Anežka si jich všimla, až když byly už skoro na konci ulice. „Joj!“, pomyslela si, „že ony jdou do Cukrárny! Honem za nimi!“ Nazdvihla si sukničku, aby neškobrtla a utíkala jako vítr. Ale nechtěla, aby jí viděly, tak je nechala pěkně vepředu. Ony zahnuly na náměstí a Anežka zahlédla, jak vešly do uzoučké ulič­ ky mezi domy. „Je to pravda!“, pomyslela si, „jdou tam!“ Když doběhla i ona do úzké uličky, už je ale neviděla. Ještě se schválně podívala na cedulku, která oznamovala, co to je za uli­ ci. Jenže neuměla číst. Cedulka byla krásně červená a písmenka bílá jako obláčky. „Je to Nebeská ulice, určitě!“, řekla si Anežka a hledala očima výlohu Cukrárny. Tentokrát to ale nebylo pár kroků. Musela jít hodně dlouho a zdálo sejí, že jde aspoň hodinu. Už si myslela, že to ani ta Nebeská ulice není, že se spletla. Když vtom Cukrárnu uviděla. Ano, byla to ona, „Confeterie u Ágnes“. Dnes byla výloha celá ozdobená jemnými bílými závojíčky a na krajkových dečkách byly křišťálové podnosy s těmi nejnádhernějšími uměleckými dorty. Jeden byl jako jelen ve sko­ ku, druhý jako košík s pocukrovanými broskvemi, další jako girlanda rudých růží a ještě další plný čokoládových pusinek a nahoře stál čokoládový kostel s arkýři jako nějaký zámek. Mezi závojíčky byly nasypané pralinky všech možných tvarů 13

a barev té nejjemnější čokolády. Vůně těch dortů se linula po celé uličce. Anežka měla oči téměř přilepené na skle a pozorně si všechno prohlížela. Něco mezi tou záplavou čokolády hledala. „Ááno, tamhle jsou!“ povzdechla si blažené. Byly tam. Malé, roztomilé a voňavé koblížky z nejjemnější mouky, ozdobené třpytícím se práškovým cukříčkem. Úplně se na Anežku smály, jakoby ji poznaly. Byly na své stříbrné míse položené mezi dvěma dorty. Anežka jakoby zaslechla jejich jem­ ný šepot: „Anežko, pojď za námi! Neboj se, pojď dovnitř!“ „Bojím se,“ myslela si. „Neboj se, to není těžké!“ šeptaly koblížky. „Že bych se odvážila? Ale copak můžu jít do takové nádhery v tak ošklivých šatech a tak strašně moc špinavá?“ myslela si dál. „Neboj se, jen vejdi! Ono to dopadne dobře!“ slyšela stále ten voňavý šepot. A pak se rozhodla. Pevně se rozhodla, že vejde. Že se odváží. Maličko přivřela oči, aby se zas nelekla, až se uvidí v zrcadle. Ale i tak se v něm uviděla v těch špinavých šatech a s blátem na srdci. Opřela se do dveří a vdechovala tu nádhernou exotickou vůni, která ji kdysi pomohla nebát se bouřky. Dveře měkce povolily, jako náruč, otevřely se a před ní se ob­ jevil další vstup, ohrazený rudou sametovou látkou, ozdobenou rudými kapkami z křišťálu. Vypadaly jako rubínová krev. Za­ třpytily se na Anežku, jakoby ji vítaly. Shora zněla taková tlumená, ale nádherná hudba a Anežka za­ slechla slova písně, která v té hudbě byla ukrytá: „Ó šťastný den, slavný den, kdy k němu jsem byl uveden...“ Teď už se vůbec nebála, jen si myslela, jak je to všechno zvláštní. Ta sametová opona se najednou od shora dolů otevřela a Anežce zasvítilo do očí měkké, nádherné světlo. Trošku tu opo­ nu kolem sebe odhrnula a vešla dovnitř.

14

3. kapitola jlQ

Ó, jemine, to ale byla Cukrárna! Anežka zůstala v úžasu stát. Viděla křišťálové pulty a v nich narovnané mnohobarevné dortíky a věnečky, Harlekýny, Sachry, ** citrónové, jahodové, malinové, punčové, vanilko­ vé, borůvkové, ananasové a kdoví ještě jaké ovocné řezy, Marokánky, velké bonbony Rafaelo, čokoládové a nugátové kostky, košíčky s ovocem, Pařížany, laskonky, rolády, rohlíčky, ovocné želatínové skleněnky, špičky, štafetky, zákusky Tiramisu, jogurtové kostky, trubičky, věnečky, větrníky, a v dalších oddě­ leních barevné želatínové i cukrové bonbony - maliny, jahody, medvídky, zvířátka, kytičky, a mnoho a mnoho dalších nádher­ ných a vůni vydávajících cukrovinek. I ty preclíky s barevnými mašličkami objevily její oči v záplavě té nádhery. V dalších křiš­ ťálových vitrínách od země až po strop byly narovnané dorty, každý úplně jiný, krásnější a lepší a ještě lepší. Anežce z toho přecházely oči. Byly tam i mrazící boxy s mnoha druhy zmrzliny, na špejlích i do kornoutků. A to nebylo všechno. V jednom barevně osvětle­ ném oddělení byly Donutky, sypané barevnými nudličkami nebo hvězdičkami, Hamanovy uši s těmi nejjemnějšími povidly, mra­ morové bábovky a teď, teď je uviděla! Tam jsou její koblížky! Cukr se na nich přímo třpytil! A vše bylo čerstvé a dýchalo to zdravím! A všude omamná, zvláštní vůně! Mezi křišťálovými pultíky, nacpanými až k prasknutí, stály ku­ laté zámecké stolečky s krásnými zámeckými křesílky a na kaž­ dém stolečku byla broušená vázička se zlatou ořízkou a v ní úžas­ ná rudá růžička. Vázičky stály na krajkových dečkách se zlatými 16

nitkami. Na stropě byly zavěšené křišťálové lustry, plné světel a duhových okras, takže světlo se duhově třpytilo na stropě i na stěnách. Anežka se podívala i sobě pod nožky, protože i z podla­ hy vycházelo jemné světlo, nažloutlé jako tekuté zlato. Na konci veliké místnosti s pultíky, stolečky a křesílky bylo široké schodiště do prvního poschodí a každý schod měl v sobě zabudovaná světla, která prosvěcovala zlaté zdobení ve tvaru lvů, orlů a beránků. Na konci toho schodiště byly dveře doširoka otevřené, ozdobené neuvěřitelně rozkošnými štuky a vycházela z nich jasná, teplá záře. U těch stolečků seděli krásně oblečení lidé a Anežka si všimla, že tam vzadu, blízko u schodiště sedí i komtesky. Pily kafíčko a družně si povídaly se dvěma stejně krásnými ženami. A všude, kde bylo jen trochu volného místa, stály bílé květináče s rozkvet­ lými stromečky. Mezi větvemi těch stromků seděli barevní ptáč­ ci a radostně cvrlikali. Byla by tam tak stála ještě dlouho, když vtom se ozval nad její hlavičkou veselý hlas: „Vítám tě, Anežko, moc ráda tě tu vítám! Máme všichni ohromnou radost, že jsi tady!“ Anežka zvedla oči a viděla stát za pultíkem takovou hezkou, vysokou starou dámu s načesanými bílými vlasy a s rozkošnou červenou zástěrkou s bílými puntíky, uvázanou přes bílé šaty. Ta stará dáma zatleskala a všichni v té Cukrárně tleskali s ní. Na Anežku se smáli a někteří z nich ji šli pozdravit a podat jí dokonce ruku. I obě komtesky přišly a pohladily ji po vlasech. „Už dlouho jsme na tebe myslely a těšily jsme se, že tě tady jednou uvidíme. Jsme nadšené, že jsi přišla tak brzy!“ Anežka byla jako u vidění. Vzpomněla si, jaké měla na sobě šaty v zrcadle a jak v něm byla špinavá a řekla jim: „V zrcadle jsem byla tak ošklivá! A tady je to tak krásné! Mám za to, že se sem vůbec nehodím!“ Všichni se usmívali a stará vysoká dáma za pultíkem řekla: „Nevidím na tobě už žádné špinavé šaty ani bláto. Jsi uvnitř 17

a tady jsou všichni čistí. I ty. Prošla jsi sem přece Dveřmi a ru­ dou Oponou s krvavými rubínovými kapkami. A víš co znamená tvé jméno? Znamená Čistá, Neposkvrněná a teď ti už naprosto sluší. A na co máš chuť? Pojď si vybrat!“„Nemám žádné penízky, paní...“ „Já se jmenuji Ágnes, Anežko. A tady penízky nepotřebuješ. Všechno je tu zdarma, protože to už Někdo všechno zaplatil! A velice draze!“ Děvčátko se dívalo na všechny kolem sebe a pak zpátky na paní Ágnes. Pomalu se na její tváři rozlil úsměv a řeklo: „Chci koblížek! Ten nejlepší ze všeho!“ „Tak pojď blíž a vyber si, který se ti nejvíc líbí!“ řekla paní Ágnes a přešla k pultíku s bábovkami a ostatními dobrotami ke kafíčku. Anežka ji radostně následovala a očima si vybrala jeden ta­ kový kulaťoučký, nadýchaný koblížek s třpytnými minikrystalky cukru. „Tenhle, prosím!“ vydechla. Paní Ágnes ho položila na talířek ozdobený zlatými ptáčky a posadila Anežku k jednomu stolečku. „Ještě ti přinesu teplou čokoládu, aby ti to pořádně klouzalo do bříška!“, zasmála se a odcupitala k stříbrné varné stěně. Za­ tahala za jednu stříbrnou páčku a nastavila šálek pod stříbrnou hubičku pod páčkou. Ve chvilce nesla Anežce čokoládu v tom nejhezčím šálku na tom nejhezčím podšálku, jaký kdy Anežka viděla. „Tak se do toho pusť a nech si chutnat!“ znovu se umála paní Ágnes a nechala holčičku u stolečku samotnou. Anežka kousla do koblížku. Byl jako peříčko a uvnitř bylo něco jako tekutá vůně, sladká a přitom čerstvá jako utržené jablíčko. Nikdy nic podobného nejedla. Řekla si, že by chtěla za ten kob­ lížek poděkovat. Vychutnávala si ho docela dlouho. Připadalo jí, že je tak vel­ ký, že už nikdy nebude mít hlad. Vypila čokoládu, jemnou jako 18

pohlazení a pak vzala šálek s podšálkem a položila ho na talířek. Odnesla ho paní Ágnes a řekla: „Moc děkuji!“ Paní Ágnes zavrtěla jemně hlavou. „Ne, mně neděkuj. Poděkuj Tomu, kdo ho pro tebe zaplatil!“ Anežka zvedla oči. „A kde ho najdu?“ Paní Ágnes ukázala rukou ke schodišti. „Běž po schodech do toho sálu nahoře. On tam sedí v bílém křesle. A moc se na tebe těší.“ Anežka kývla hlavou a vydala se ke schodišti. Z obou stran schodiště stály květináče se stromečky. Anežka si všimla, že ve větvích toho napravo sedí bílý holoubek. Když položila nožku na první schod vyletěl holoubek z větvičky a letěl před ní nahoru. Anežka se za ním překvapeně podívala. Nějak jí to dodalo odva­ hu a stoupala po těch stupních, plných tichého světla, nahoru. Stanula ve dveřích a užasle se zadívala na bílé křeslo upro­ střed sálu. Bylo nádherně bílé a vypadalo spíš jako trůn. A na něm seděl muž a měl ty nejlaskavější oči, plné lásky a smíchu a vypadal jako Král. Usmál se na Anežku a řekl: „Neboj se. Pojď blíž!“ Anežka znovu pocítila tu zvláštní bázeň. Znovu si vzpomně­ la na ty špinavé šmouhy, které viděla na své tvářičce v zrcadle. Sklopila oči, ale Král řekl: „Neboj se. Toho, kdo ke mně přijde, nevyženu ven!“ Usmál se na Anežku tak vesele, že se osmělila. Přišla až ke křeslu a řekla: „Moc děkuju za koblížek. Byl strašně dobrej!“ Zblízka uviděla, že má Král na prsou zlatý řetěz a na něm visel Beránek, jako zabitý. „To je moje vyznamenání. Dal mi ho můj Otec,“ řekl Král. „A za co?“, zeptala se Anežka a položila ručku na opěradlo křesla. Ten Král sejí tolik líbil! „Že jsem dal všechno, co On po mně chtěl a že jsem za vás za všechny zaplatil. A teď, Anežko, chceš, abych byl tvým Krá­ lem?“ 19

Anežka se Králi podívala do laskavých, veselých očí. Uviděla v nich takovou lásku, že jen řekla: „Ano, chci!“ A než se nadála, vzal ji Král do svých rukou a posadil si ji na klín. Bylo to mnohem lepší než všechny koblížky na zemi i na nebi. Anežka ho vzala kolem krku a věděla, že tenhle Král ji ni­ kdy neublíží ani nezklame. „Moje milovaná Anežko, napíšu tvoje jméno do téhle knihy. Zapisuji tam všechny moje děti. A když jsem teď tvůj Král, tak ty jsi moje holčička.“ Anežka se dívala, jak odněkud přijel stříbrný vozík a na něm ležela ta největší kniha, kterou kdy viděla. Bylo na ní napsáno: Kniha Života. Král vyndal z šuplíčku zlaté pero a otevřel knihu. Pěknými, pevnými tahy napsal na jednu bílou stránku: „Anežka“ a přima­ loval k ní takový znak nekonečna, ležatou osmičku. Anežka tomu úplně nerozuměla, ale v srdci se cítila moc dobře. „A přijď za mnou zase, Anežko. Teď už se ke mně dostaneš odkudkoli a kdykoli. A do téhle Cukrárny taky. Neboj se nikdy. Můj bílý holoubek ti bude ukazovat cestu a nikdy tě neopustí.“ A Král natáhl ruku a na ní se mu posadil holoubek, který vle­ těl do trůnního sálu před Anežkou. Král jí ho položil opatrně na ramínko. „Tak, teď běž domů za pratetou. Ať o tebe nemá starost. A na shledanou.“ „Můžu jí vzít příště sebou?“ vyhrkla Anežka. „Až bude sama chtít. Ale můžeš jí přinést jeden preclík, jako velký pozdrav od jejího Krále.“

A Král vyndal ze zásuvky pod Knihou zlatavě vypečený preclík s růžovou mašličkou. Podal ho Anežce a usmál se na ni. „Tak já běžím!“ řekla a s holoubkem na ramínku seběhla dolů. „Na shledanou!“ zavolala hlasitě a vyběhla přes Oponu a ze Dveří ven. Tam se ohlédla na zrcadlo. 20

A víte, co uviděla? Sama sebe v krásných bílých šatičkách a s velkou krajkovou mašlí ve vlasech. A ta mašle vypadala úplně jako korunka prin­ cezny. „No tedy!“ vydechla Anežka a potom se dala do běhu. Bylo jí lehce, měla v srdci velikou radost a úplně cítila, jak je čistá. A z toho měla pocit naprostého bezpečí. Ano, měla v srdíč­ ku pokoj.

Kdybyste ji tehdy potkali, viděli byste jen malou holčičku v červených, bíle puntíkovaných šatech, ale takový je už člověk. Dívá se na to, co má před očima. Neumí se dívat k srdci. To umí jen ten Král, kterému patří ta Cukrárna, v jejíchž dveřích je skleněné, pravdivé Zrcadlo.

22

4- kapitola Celou cestu domů se Anežka těšila, že dá pratetě preclík. Ani ji nenapadlo, že by ho prateta třeba ne­ chtěla. Věděla, že se mají obě rády a že si rozumí. A tak měla čistou radost. Po cestě si několikrát k preclíku přivoněla, protože to byla ta nádherná vůně, kterou měla tak ráda. Prateta Antonie ještě nebyla doma. Anežka vyndala z kredence talířek s pěknými kytičkami na okraji a položila na něj preclík. Hned se kuchyní rozvoněl a děvčátko si poskočilo radostí. A protože venku ještě hezky svítilo sluníčko, seběhlo z podkro­ ví na ulici a sedlo si na starou lavičku před domem. Nad lavičkou bylo okno, které patřilo k bytu paní domácí a v prvním poschodí byl byt ještě volný. Možná, že v září se tam někdo přistěhuje. Mož­ ná jedna rodina s malým chlapcem, který půjde v září do školy. Slyšela jednou, jak se prateta Antonie s paní domácí o tom baví. Možná, že pak bude ten chlapec její kamarád, kdoví... ,Äf

Náhle kolem ní přeletěl bílý holoubek a vyletěl na okno s fia­ lovými petúniemi. Podívala se za ním a vtom se okno komtesek otevřelo a Anežka viděla, jak si komteska s holoubkem povídá. Musela mu rozumět a on jí. To Anežka neumí. Komteska se za chvilku vyklonila a zavolala na Anežku: „Anež­ ko, pojď na chvilku k nám nahoru! Něco tu pro tebe mám! Je otevřeno.“ Holoubek slétl dolů a tiše se snesl na Anežčino rameno. „Vrkůůů, vrkůůů,“ řekl. „Já nevím, co říkáš, ale běžím ke komteskám a jsem ráda, že pro mě něco mají. Ony vždycky pro mne něco mají, samé hezké věci!“, pověděla Anežka a vyběhla po schodech na terásku do­ mečku. 23

Zaklepala, otevřela vchodové hnědé dveře a ocitla se na velké předsíni, kde stálo zarámované zrcadlo a skříň a na stěnách byly velké obrazy v hnědých a bílých a růžových barvách. Byly na nich krásné květiny, ale Anežka je neznala. Také tam komtesky měly dřevěné schodiště nahoru do ložnic a na půdu a dole dveře do parádního pokoje, dveře do sklepa a dveře do kuchyně. Komtesky Anežku do kuchyně pozvaly. Kuchyň byla celá bílá a červená a na zdi také visely obrazy květin. Ty Anežka znala, byly to červené luční máky. „Posaď se u nás!“, pokynula komteska Viola a odsunula Anež­ ce červenou židli, aby se na ni mohla dívenka posadit. „Máme pro tebe tuhle knížku, je to Kniha beze slov,“ řekla komteska Livie a podala Anežce leporelo, které mělo silné kartó­ nové stránky a každá stránka byla jinak barevná. „Je tam šest stránek a každá je jiná. Vidíš?“ „Ano, tady na začátku je zlatá!“, řekla Anežka. „Jé a je tam Král!“ „Ano,“ usmála se Viola, „a tady na té černé jsou ty špinavé šaty, vidíš?!“ „Jo, ty já znám.“ odpověděla Anežka a rychle se podívala na další stránku. Ta byla rudá jako krev a byly na ní třpytivé karmí­ nové kapky, jako kapky krve. „A tohle je ta úžasná Opona!“ vyhrkla Anežka. „Tu já taky znám!“ „A tohle je bílá stránka a na ní jsou bílé šaty, vidíš?“ ukázala Viola. „Vidím a ty já znám taky. Viděla jsem je na sobě v Zrcadle!“ Komtesky se radostně zasmály. „My víme. To je senzace! Jsme moc rády. A tady, to je zelená stránka, jako tráva nebo stromy, co rostou do výšky a jsou plné síly a života. Ty také, Anežko, porosteš, v těle i v duši. Jsme moc nadšené, že jsi Králova holčička!“ „A co je tady ta modrá stránka?“, zeptalo se děvčátko. 24

„To je nebe a barva řeky Života. Tam je bílý holoubek, vidíš? Musíš tu stránku naklonit do světla. Jinak není vidět.“ A komteska Livie naklonila knihu k oknu a Anežka uviděla na stránce třpytivý obrázek bílého holoubka. Vypadal jako hebký obláček. Holoubek, který až dosud seděl Anežce na ramínku, přeletěl k Viole. Mluvili spolu řečí, které Anežka nerozuměla. „Jé, vy umíte mluvit holoubkovsky?“ divila se Anežka. „To já bych chtěla taky,“ řekla. „To musíš poprosit Krále. On to zařídí,“ řekla komtesa Viola a podala Anežce knížku. „Je tvoje. Tak si jí každý den prohlížej. Ať nikdy na našeho Krále nezapomeneš!“ Komtesa Livie vzala Anežku za ruku a doprovodila ji ke dve­ řím. „Děkuji, komtesky,“ řekla Anežka a vyšla z domečku na chod­ ník a držela knížku pevně k srdci přitisknutou. Přeběhla ulici a vyšla po schodech, kolem bytu paní domácí, až do jejich podkrovního bytečku o dvou místnostech. Měly kuchyň a malý pokojíček pro Anežku a hned z toho pokojíčku se dalo vejít na půdu. Teta tam právala v neckách a sušívala na šňůrách prádlo paní Maisnerové i jejich. Dívenka si dala tu krásnou barevnou knížku ke své postýlce, na malý noční stoleček. Měla z ní opravdovou radost. A myslela na to, co jí komteska Viola řekla, že Král zařídí, že bude moci mluvit s holoubkem. „Už se na to moc těším,“ myslela si. A pak ji napadlo, že udělá pratetě radost a umyje nádobí od oběda. A když to udělala, uslyšela, jak jde prateta domů. Běžela otevřít a objala ji mezi dveřmi kolem pasu. „Ahoj, tetičko, huráá, že jsi už doma! Mám pro tebe překva­ pení!“ Prateta Antonie dala děvčátku pusu na tvářičku. 25

„Já jsem ráda, že jsem už doma. Dneska toho bylo až moc. A jaké to je překvapení?“ „Na stole, podívej se!“ „Hned, jen co si obuji bačkory. Co to tady tak krásně voní?“ zvedla prateta hlavu od bot. „No, to je to překvapení, tetičko,“ poskočila Anežka. Prateta Antonie přišla ke stolu a hleděla v údivu na preclík na talířku. Růžová mašlička se na ní usmála a tak zvláštně se zaleskla. Anežka se dívala, jak teta (budeme říkat od teď i teta) vzala preclík do ruky a dlouho tak stála a byla chvíli úplně zticha. „Krásně voní,“ řekla a položila preclík zpátky na talířek. „Ochutnej, tetičko!“ povzbuzovala ji Anežka. „Teď ne, až později. Ten je z té Cukrárny, viď? Tys tam byla, že jo?!“ „Byla, tetičko. A mluvila jsem tam s Králem. A On řekl, že je i Tvůj Král. A ten preclík ti poslal.“ Teta Antonie vytáhla odněkud z kapsy kapesník a utřela si oči. „Krásně to voní,“ řekla a lehounce se preclíku dotkla. „Udělám si mateřídouškový čaj a pak si ten preclík sním. A ty nemáš hlad, Anežko? Za chvilku zajde sluníčko a půjdeš spát. Něco jsem ti přinesla k večeři. Podívej!“ A teta vyndala z tašky housku, sypanou kmínem. Uvařila čaj, osladila ho a namazala housku máslem. Sedla si s Anežkou ke stolu a každá se pustila do své večeře.

Když teta Antonie poprvé kousla do preclíku, nějak se jí za­ mlžily oči. Ten preclík ji totiž připomněl všechny ty chvíle, kdy plakávala, že nemůže mít děti. V duši sejí rozhostila taková tichá radost z toho, že má Anežku. Preclík do její duše voněl a svou úžasnou chutí ji přesvědčoval, že Král je dobrý a že mu na ní záleží. Ale Anežce nic neřekla. Je to ještě děvčátko a asi by tomu nerozumělo. 26

Tak řekla jen: „Je moc dobrý, Anežko, děkuji!“ Anežka se zavrtěla na židli. Usmála se a řekla: „Mně neděkuj. Poděkuj svému Králi. On řekl, že je tvůj Král. Já zas děkuju za houstičku. Je taky moc dobrá.“ Usmály se na sebe obě dvě a když šla Anežka za hodinku spát a byla umytá a v noční košilce, dala tetě pusu na dobrou noc. „Hezky se vyspinkej, Anežko,“ řekla teta Antonie. „Dobrou noc, tetičko,“ odpověděla Anežka a zavřela za sebou dveře svého malého pokojíku. Leporelo s šesti barvami a šesti obrázky si postavila na stoleček, aby každá stránka byla vidět. Vklouzla pod deku ze samých čtverečků, sešitých k sobě červe­ nou bavlnkou a zavřela oči.

Holoubek si sedl na čelo její postýlky a když se na nebi objevily první hvězdy a podívaly se Anežce do okénka, spala jako kuřátko pod křídlem. A byla to pravda. Holoubek jedno křidélko natáhl k Anežce a to křidélko se stalo velkým křídlem, pod kterým spala jako v bavlnce. A tetě Antonii se tu noc zdálo o Cukrárně a celou noc cítila vůni, která ji vábila dovnitř.

28

5' kapitola áňt

Anežka spala pod křídlem holoubka spokojeně a klidně. Ale uprostřed hluboké noci se náhle probu­ dila a nějak se jí už nechtělo znovu usnout. Posadila se na postýlce a holoubek, který už měl ** křidélko zase malé jako dřív, naklonil hlavičku a ve­ sele se na ni podíval. „Vrkůů, vrkůů,“ řekl tajemně a potom zatřepetal křídly a zmi­ zel za zavřenými dveřmi, vedoucími na půdu. Ty dveře najednou začaly zářit do noci teplým, žlutým světlem a Anežka slezla s po­ stýlky. Začala být pěkně zvědavá, co se na té půdě děje. Vůbec se nebála. Obula si bačkorky a tiše přecupitala ke dve­ řím. Zmáčkla kliku. Dveře se otevřely a Anežka před sebou uvi­ děla jemně osvětlenou chodbu vedoucí někam za ohyb. Divila se, že tam není půda a tetiny necky a zvědavě šla chodbičkou dopředu. Zahnula za ohyb a hele! Stála u schodiště v Cukrárně, u toho, které vedlo do prvního poschodí! „Huráá,“ myslela si, „poběžím za Králem! A řeknu mu, že chci umět holoubkovsky.“ Vyběhla po měkce prosvětlených stupních a přímo vskočila do trůnního sálu. Král seděl na svém bílém křesle a už zdálky se na ni usmíval. Otevřel náruč a Anežka do ní vhupla. „Moc chci umět holoubkovsky!“ řekla bez rozpaků. Teprve teď si všimla, že holoubek sedí Králi na rameni. „Opravdu to chceš? Moc rád ti tento dar dám. Abych to mohl udělat, stal jsem se pro tebe tichým Beránkem.“ Anežka horlivě kývala hlavinkou. Byla v noční košilce a bač­ korky jí spadly na zem. Král ji postavil na podlahu a ona si bač­ korky znovu nazula. 29

„Tak pojď, dej mi ručku!“, řekl Král a vzal Anežku za ruku. Anežka viděla, že kolem celého trůnního sálu, který byl kulatý, je mnoho dveří. Dveře byly bílé a na každých byl připevněný ně­ jaký barevný obrázek. Král s ní došel k prvním dveřím po pravé straně trůnu - bílého křesla. Na dveřích byl obrázek letadla. Otevřel je a vešli spolu dovnitř. Byla to veliká místnost, bílé stěny, a všude plno krásných, rozsvícených světel. A pod vysokým stropem na protější zdi byl ohromně velký obraz bílého holoubka. Byl od země až po ten strop. A Anežka slyšela jakoby zdálky tiché šumění. Šli blíž a holoubek na obraze byl větší a šumění přešlo do hu­ čení. Přišli až k obrazu. A teď najednou Anežka uviděla, že je to ohromný vodopád křišťálové jiskřící vody a jedno křídlo ho­ loubka byl vodopád shora a tělo holoubka byla bublající tůňka a z ní vystřeloval další vodopád dolů a to bylo to druhé holubí křidélko. Ten vodopád byl opravdový a na Anežku stříkaly kapič­ ky vody jako malé diamanty. A vonělo to tam životem a láskou a sladkostí, jakou ještě nezažila. Král ji vzal do náruče. „Teď se nesmíš leknout, ani se bát. Hodím tě do té tůňky. Bu­ deš v ní úplně ponořená. Neboj se, nic se ti nestane. Tohle je voda Života. Věříš mi?“ „Věřím,“ řekla Anežka. Král ji mírně rozhoupal a pak ji něžně hodil do té bublající tůňky. Měla otevřené oči a viděla kolem sebe tu proudící vodu jako světelné paprsky, plné zlatých hvězdiček. Slyšela to bublání a mohla dokonce v té vodě dýchat! Holoubek, který do té chvíle seděl na Králově rameni, vletěl za ní do vody a zobáčkem se dotkl vesele jejích úst. „Tak co,“ zazpíval, „chceš se mnou letět?“ „Jéé, já ti rozumím! Hurrá! Chci, opravdu!“ 30

A holoubek ji ve vodě Života podletěl a stal se velkým a Anežka se chytla jeho pírek na hřbetě. A náhle se ocitli na modrém nebi a letěli nad zelenou loukou a po té louce šel pastýř a za ním šly bílé i strakaté ovečky. „Proč ty ovečky jdou za tím Pastýřem?“ zeptala se Anežka. Holoubek slétl níž a pastýř na ni zavolal: „Já jsem Dobrý pas­ týř. Moje ovečky znají můj hlas a jdou za mnou a já je vodím na zelené pastviny. A za cizím nepůjdou. Neznají hlas cizích. Ute­ čou od něho.“ Anežka na pastýře zamávala, protože se jí zdálo, že ho zná. Vypadal jako její Král. Holoubek letěl dál a holčička uviděla dole zelené pastviny a za nimi sad jabloní. Pod jednou jabloní se žlutými jablíčky seděla krásná dívka a zpívala: „Jako jabloň mezi lesními stromy, tak můj milý mezi syny. Usedla jsem žádostivě v jeho stínu, jeho ovoce mi sládne na rtech.“ „Anežko,“ řekl holoubek, „hoď jí jedno moje peříčko! Ona ješ­ tě něco zazpívá!“ Anežka vytáhla jedno holubí pírko, které bylo uvolněné u její ruky a hodila ho dolů té krásné dívce. To pírko se stalo bílým praporem a dívka ho vzala do ruky a tančila, mávala jím a zpívala: „On mě uvedl do domu vína, jeho prapor nade mnou je Láska!“ Holoubek letěl dál a tam dole v krásné vinici běžel nádher­ ný mládenec a ten byl také jako Král a volal a točil lasem nad hlavou: „Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše, když kvetou!“ Tím lasem chytal malé lištičky, které tam ve vinici pobíhaly. Holoubek nad ním kroužil, dokud je všechny nepochytal.

32

Ten mládenec pak volal na holoubka a na Anežku: „Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahléd­ nout svou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet!“ Holčička se trochu vyklonila a zamávala mu. „Ahóój!“ volala na něj. On jí také zamával. Bylo to moc hezké a radostné.

Potom přeletěli hory, po kterých kráčeli spolu lvi a beránci jako kamarádi a Anežce se to strašně líbilo. Tleskala radostí a mávala na ně. „Už se vracíme domů!“ řekl vtom holoubek a snesl se do tiché noci nad Trougoutem. A najednou byla Anežka zase ve své postýlce a bylo to, jakoby sejí zdál krásný sen. Ale nebyl to sen, protože holoubek na pelesti její postýlky řekl: „Vrrkůů, dobrou noc, Anežko!“ Anežka na něj zamávala a řekla šťastně: „Dobrou noc, Holoubku!“ A potom už všechno ztichlo a hvězdy se dívaly oknem na ma­ lou holčičku, jak blaženě spí. A teď sejí určitě zdály ty nejkrásnější sny!

33

6. kapitola Ráno se Anežka probudila, když prateta nosila vodu do necek na půdě. „Dobré ráno, Anežko!“ usmívala se na holčičku «HM» a pak jí řekla: „V kuchyni máš na stole mlíčko a chle** ba s marmeládou. Nakrájela jsem ti ho na koníčky, máš to tak ráda, viď? Já mám, Anežko, teď práci. Přinesla jsem ti včera od slečny Marion nějaké čtvrtky a pár pas­ telek. Tak si zatím maluj a až budu potřebovat, pomůžeš mi vě­ šet prádlo, ano?!“ „Dobré ráno, dobře, tetičko!“ protřela si Anežka očka a obula si bačkorky. Oblékla si své červené šatičky s bílými puntíky a bě­ žela do kuchyně. Tetička už měla svou postel krásně ustlanou, tak se Anežka vrátila a ustlala i tu svou. Podívala se na knížku beze slov a zaradovala se, že umí holoubkovsky. „Kde jsi, holoubku?“ zeptala se. „Jsem s tebou. Jsem vždycky s tebou,“ zašuměla jí nad hlavou jeho křidélka. „Maluj se mnou, prosím!“ řekla Anežka a s pusou plnou chle­ bových koníčků si prohlížela pastelky, které na stole stály ve sta­ rém, otlučeném hrníčku. Byla tam červená a zelená, modrá a žlutá. A jedna černá tužka s velkou špičkou. „A moc na ty pastelky netlač!“ volala prateta z půdy. „Rozbila bys je!“ jHř

Anežka dojedla snídani a pustila se do malování. Moc ji to bavi­ lo. Namalovala červené kytičky se zelenými lístky, zelenou trávu a modré nebe. A do trávy namalovala žluté ovečky s kudrnatými kožíšky. Nějak jí noční dobrodružství uvízlo v srdíčku i v mysli. 34

Když byla v nejlepším, teta jí zavolala na půdu. Holoubek jí řekl: „Pojď, já půjdu s tebou!“ Anežka podávala tetě prádlo a ta ho připevňovala na šňůry dřevěnými kolíčky. Když s prací byly hotovy, teta uklidila koš na truhlu v kuchyni, vylila necky do kýble a z kýble do záchoda a když si umyla ruce, oloupala brambory. „K obědu si uděláme bramboráčky,“ řekla. „Hurrá, bramboráčky, ty mám moc ráda.“ Anežka se radovala. A její radost se ještě zvýšila, když jí prateta řekla: ,A když budeš hodná, půjdeme dnes odpoledne spolu na Matějskou pouť! Něco jsem si na to ušetřila.“ „Jéé, půjdeme na velké kolo?“ „Já ne, mně by bylo špatně,“ zavrtěla teta hlavou. „Hmmm, to je škoda... To mě tam bez tebe nepustí...“ „Však tam jsou jiné věci, Anežko. Kolotoče a houpačky... a kdo­ víco ještě. Prosimtě, snad bys nebyla lítostivá. Buď ráda, že tam vůbec můžeme jít!“ A holčička byla ráda. Po obědě se teta přistrojila a vyrazily. Atrakce byly postavené na kraji městečka na planince, které říkali Modřínová, poněvadž tam kolem dokola rostly velké, starobylé modříny. Byly tam opravdu kolotoče, houpačky, střelnice s papírovými růžemi a krásnými panenkami, dráha se šlapacími autíčky a vza­ du stálo velké kolo. A na začátku planiny stály všelijaké stánky s dobrotami i s hračkami, jako třeba s opičkami na gumičce a s medvídky, nebo dřevěnými ovečkami a panáčky. Uprostřed planiny stál Stánek s cukrovou vatou. Ten pán, kte­ rému Stánek patřil, měl takové roztáčecí kolo s horkou plotnou a na něm rozpálený hrnec a nad ním točil na špejle cukrovou vatu v mnoha barvách. Uměl udělat i kytičky nebo sluníčko nebo dokonce i zvířátka. Byl moc šikovný.

35

Za modříny stáli koně a drožky a z nich vystupovali rodiče s dětmi a všichni se hrnuli na planinu mezi atrakce. Také tam byli flašinetáři a hráli na své flašinety, každý jinou písničku a tak tam byl pěkný rumraj, ale dětem se to rozhodně líbilo. Teta Antonie tam šla opravdu jen kvůli Anežce, na kolotočích sejí vždycky dělalo špatně už od nepaměti. U stánku s cukrovou vatou se Anežka zastavila a dívala se, jaké má pán šikovné ruce. Cukr voněl, ale nebyla to taková vůně jako v cukrárně u Agnes. Nebyla. Něco v té vůni Anežce chybělo. Teta se jí zeptala, jestli vatu chce, ale Anežka zavrtěla hlavou. „Ne, ne. Nechci. Teto, pojď se mnou na kolo, prosím...,“ lou­ dila holčička. Toužebně se dívala na to velké kolo vzadu na planince, až se nad ní teta slitovala a na to kolo šla s ní. No a to pak byl ale kalup! Tetě se udělalo špatně a když kolo zastavilo, sotva stihla do­ běhnout zajedno křovíčko! Ještě, že ji nikdo neviděl! Anežce to bylo líto a holoubek jí řekl tiše: „Už to nikdy po tetě nechtěj. Opravdu to nejde. Kdyby ses mě zeptala, hned bych ti řekl ať tam nechodíš. Ptej se mě na co chceš. Rád ti odpovím. Ale poslechnout musíš sama.“ Anežka se zamyslela. Všimla si, že vedle velkého kola je taková velká atrakce a je na ní napsáno „Dům strachu.“ Chodilo tam plno dětí i s rodiči. „A co Dům strachu? Můžu tam?“ „Ne, tam nechoď. Tam se mně to pro tebe nelíbí. Je tam plno zlých věcí. Ublížilo by ti to.“ „Ale chodí tam plno dětí?!“ řekla Anežka. „Já tam s tebou nepůjdu,“ řekl holoubek. Anežka chtěla, aby holoubek s ní byl pořád. Tak si maličko povzdechla, ale pak pohodila hlavinkou: „A co, tam já nemu­ sím. Já se přece nechci bát. Jeden chlapeček se tam strachy 36

počůral, viděla jsem to. Máš pravdu, holoubku. Tak tam nepů­ jdeme.“ Když teta přišla od křovíčka, už jí bylo lip a tak šly ještě do ohrádky pro poníky a zaplatila Anežce jednu jízdu. Bylo to tak skvělé, že Anežka zapomněla na všechno ostatní. Držela se poníka oběma ručkama kolem krku a hlasitě se smála. Prateta Antonie se s ní radovala. Byla to obětavá žena a měla ji moc ráda. Holoubek se nad nimi vznášel a radoval se s nimi. Večer je zastihl už doma. Anežka zase vytáhla z truhly pohád­ kovou knížku a teta jí před spaním přečetla pohádku o sedmi labutích. Po celém rušném dni za chvilku, po přečtení pohádky, usnula. Teta Antonie si sedla v kuchyni za stůl a pila svůj večerní čaj. Držela v ruce růžovou mašličku, která ji zbyla z preclíku a vzpo­ mínala na tu báječnou vůni. Holoubka ona neviděla, ale on po kuchyni přeletoval a vrkal jí do srdce písničku Královy lásky. A tu ona cítila.

38

7. kapitola jO

Dneska je Anežka na zahradě za domkem, kde v podkroví s pratetou Antonií bydlí. Ta zahrada patří paní domácí. Je to pouze odpočinková zahrada, ani velká, ani malá a roste tam uprostřed veliká lípa a pod ní ** stojí malý dřevěný altánek. Je květen a v trávě je tisíce sedmikrásek a stovky pampelišek. Teta musela za prací k Meisnerům a Anežka dosta­ la za úkol počkat do oběda na zahradě. Vzala si sebou pastelky a čtvrtky a v altánku, kde byl stůl a židle, si mohla kreslit. Byl nádherný slunečný den a v trávě bzučely včely. Anežka natrhala pampelišky a uvila si z nich věneček. Dala si ho na světlou hlavinku a ve svých červených, bíle puntíkovaných šatečkách vypadala hned jako princezna. Na zahradě byla jen ona a holoubek. Paní domácí byla někde po nákupech a v prvním poschodí ještě nikdo nebydlel. V tom sluníčku se Anežce ještě malovat nechtělo, tak si lehla do sedmikrásek a dívala se na modrou oblohu, po které pluly malé jarní obláčky. A mluvila s holoubkem holoubkovsky. Holoubek jí tiše naslou­ chal z větve staré lípy a když se mu něco obzvlášť líbilo, řekl: „Vrkůůů, vrkůů!“ Myslím, že mu Anežka vyprávěla nějakou pohádku, kterou jednou určitě napíše... Když se Anežka nabažila bzukotu včel a krásy kytiček, vstala a šla do altánku. Vyndala si z hrníčku modrou pastelku a nama­ lovala dveře a na ty dveře královskou korunu se safíry. Červenou pastelkou přimalovala rubíny a žlutou zlaté cípy. Ano, ano, byly to dveře do Cukrárny u Ágnes. Anežce se stýskalo po Králi. A taky po koblížkách. 39

A možná i po zámeckých křesílkách a horké čokoládě. Postavila čtvrtku s namalovanými dveřmi na trámek v altánku a ze židličky se na ně dívala s podepřenou bradičkou. Holoubek vletěl otevřeným dřevěným oknem dovnitř a letěl rovnou k ob­ rázku. Anežka se lekla, že se uhodí o dřevěnou stěnu, ale vtom se sta­ lo něco zvláštního a nečekaného. Anežka sice seděla v altánku, ale před ní byla „Confeterie u Ágnes“ s nádherně vyzdobenou výlohou a holoubek proletěl zrcadlem a skrze zavřené dveře dovnitř. Anežka vyskočila ze židle a utíkala za ním ke dveřím. Prudce je otevřela, proběhla rudou oponou a byla uvnitř! Znovu tam bylo plno světla a krásy a vysoká paní Agnes řekla vesele: „Dobrý den, Anežko! Už se nám po tobě stýskalo!“ „Mně taky, paní Ágnes,“ odpověděla holčička. „Ale nejdřív jdu tam - nahoru!“ a rychle vyběhla po zářících stupních do prvního poschodí. Tolik se těšila na svého Krále. Když stanula v trůnním sále, zarazila se a zůstala mezi dveřmi s široce otevřenýma očima. Bílé křeslo vůbec nebylo vidět, protože v sále byl velký bílý ob­ lak a vlnil se jako živý. Anežka cítila, jak jí v srdíčku povstává veliká bázeň a zároveň jí bylo moc dobře. Ten oblak jí celou obklopil, jako náruč. „Kde jsi, Králi?“ zeptalo se děvčátko. „Jsem tady, Anežko. Neboj se a zuj si botičky. Dneska pro tebe něco mám. Zavři oči, ano?!“ „Ano, Králi, už je zavírám,“ řekla Anežka. Dvě silné paže ji vyzdvihly do klína. „Mám tě moc rád. A můj Otec je tady se mnou na trůnu a něco pro tebe má,“ řekl Král.

40

Potom Anežka ucítila, jak ji dvě nádherné, silné a spolehlivé paže kladou do klína nějaký předmět. Po paměti ho ohmatala a věděla, že je to malá dětská kytárka. „Děkuji,“ řekla překvapeně. „Hodně mi zpívej a hraj, mám to moc rád. Dávám ti dar hud­ by, moje milovaná,“ řekl Otec. Ten hlas zněl jako hučení moře a přesto v něm bylo lásky jako nekonečno!

Anežka se tetelila v náruči svého Krále a bylo jí tak dobře. „A teď, Anežko, jdi dolů a můžeš si vzít cokoliv budeš chtít. Buď silná a poslušná. A nedělej tetě žádné starosti. Tak, můžeš otevřít očka.“ Anežka otevřela svá modrá kukadla a teď už viděla jen sa­ motného Krále a svoje botičky ve dveřích. Na klíně ale neměla nic. „Kde je ta kytárka?“ zeptala se zklamaně. Král se usmál. „Anežko, můj Otec ti ji dal do srdce. Neboj se, budeš ji tam vždycky mít. A až přijde čas, budeš se na ni učit hrát. O to se po­ staráme. Teď jdi. Holoubek bude s tebou.“ Dívenka kývla hlavou a objala Krále kolem krku. „Já zase přijdu,“ řekla a ve dveřích si obula botičky. Zamávala a seběhla dolů do Cukrárny. Vonělo to tam tak krásně, že až ra­ dostí poskočila. „Paní Ágnes, dneska můžu dostat, co jen budu chtít!“ „No tak honem, pojď!“ usmála se paní Ágnes. Anežka viděla za pultíkem u paní Ágnes takové nadýchané zá­ kusky, které vypadaly jako obláčky. Vypadaly tak trochu jako oblak v trůnním sále. „Prosím si dva obláčky! A jeden koblížek.“ „Vyber si stoleček, Anežko. Všechno ti tam přinesu a k tomu zase horkou čokoládu.“ řekla paní Agnes a šikovně se točila za pultíkem ve své červené, bíle puntíkované zástěrce. 41

„Já mám takové šatičky, jako vy máte zástěrku,“ ukázala Anež­ ka na paní Ágnes. „Já vím, Anežko. Však se jmenujeme stejně. Jen já se říkám francouzský.“ A paní Ágnes se tajemně usmála, jakoby věděla něco, o čem Anežka ještě neměla ani zdání. Já myslím, že něco opravdu věděla. Něco, co se teprve stane... ale nikomu to neřekla, takže to dnes nevím ani já a nemůžu vám to prozradit. Když Anežka snědla obláčky, přišla na ni taková hluboká dří­ mota a za stolečkem v Cukrárně usnula a při tom jí bylo zdravě a hezky. Paní Ágnes to viděla a přišla s roztomilým pytlíčkem, do které­ ho jí dala nesnědený koblížek. Vložila jí ho do ručky a šla zase za pultík. Každou chvíli do Cukrárny někdo přišel a bylo tam stále co dělat. Všichni tam byli veselí a když přišel někdo uplakaný, tam se ho ostatní ujali a brzy mu slzičky uschly. A vůně tam byla ve všech koutech!

Anežka se probudila za stolečkem v altánku. Holoubek seděl v otevřeném okně. „Vrkůů, Anežko, pojď domů, teta už přišla z práce. A nezapo­ meň si vzít koblížek. Ten je pro ni.“ Děvčátko popadlo pytlíček a poskočilo si. To bylo ale dneska dobrodružství! Byla u Krále a dostala do srdce vzácný dar. Ani tomu pořádně nerozuměla, ale bylo jí u srdce tak dobře, že si celou cestu po schodech do podkroví zpívala: „Lalalalalalala... lalalalala!“ Její hlásek se rozléhal po celém domě a vrabci na střeše pře­ kvapeně ztichli. Ten hlásek od té doby zněl často, skoro pořád. 42

8. kapitola Pohádka o sedmi labutích, kterou četla Anežce prateta Antonie Na jednom jezeře v zemi Krále Ihu se usadily dvě nádherné bílé labutě. Kdysi, když byly ještě malič­ ké jim dali rodiče jména. Labuť dívka se jmenovala Marti a labuť jinoch měl jméno Step. *** Víte o tom, že labutě jsou spolu celý život? Když si jednou vyberou druha, nikdy ho už neopustí. Marti a Step spolu nejdříve na jezeře dělali závody v rychlém plavání a později, když už jim bylo jedno, kdo vyhraje či prohra­ je, hlavně když mohou být spolu, jezdili společně na šlapacím kole a objížděli celé jezero, aby si vybrali to nejlepší místečko na postavení hnízda. Měli se spolu moc rádi a rozhodli se, že se vezmou. Po svatbě, na kterou pozvali všechny volavky, kachny, čápy, husy, ostatní vodní ptáky a dokonce i všechny sýkorky, si začali stavět hnízdo. Netrvalo dlouho a Marti snesla do hnízda sedm zelenavých nádherných vajec. Za třicet osm dní se jim vylíhlo sedm roz­ tomilých a veselých labutích dětiček. A jako všichni rodičové, i oni jim dali jména. Měli pět labutích chlapečků a dvě labutí holčičky. Chlapci se jmenovali: Miki, Bárny, Šebi, Heřmi a Jobo a holčičky Enge a Hany. Maminka je brzy vyvedla z hnízda na vodu a to byla přehlídka! Tatínek se pýchou skoro naparoval, jak se mu jeho děti líbily!

jO

Černé lysky je viděly první a hned to rozhlásily po celém je­ zeře. Ostatní vodní ptáci se sjeli podívat, jak malé labuťky umí plavat. Uměly to výborně. 44

Bárny se uměl potápět jako první, Miki zase uměl dohlížet, aby pluli pěkně všichni za sebou a labutí holčička Enge se naučila vyskakovat mamince mezi křídla jako do domečku. Šebi často mával křidélky a tatínek Step se těšil, jak ho jednou naučí létat. Vždycky říkal, že Šebi má na to největší vlohy. Heřmi, ten se držel maminky. Pořád se k ní tiskl. Hany byla taková roztomilá, šedivě bílá kulička a brzy zjistila, jak se dá na kluky nastříkat voda, aby ji nezlobili. A Jobo? To byl nejveselejší labutí klučík na celém jezeře. Pořád dělal nějaké kousky, kterým se všichni smáli. A měl srdíčko na pravém místě a dokázal mít všechny rád. Tatínek Step také všechny děti naučil dobře si po krmení proplachovat zobáčky, aby je v noci v nich nic nesvědilo. Každý večer, když sluníčko zapadlo, se celá rodinka uložila v hnízdě, které měli postavené na břehu v hustém rákosí.

Jednou je brzy ráno vyčenichala zrzavá liška Sófi a dělala si zálusk na maličké labutě. Počkala až Step bude dál od hnízda a Marti nebude dávat pozor. Jenže Marti dávala pozor a lišku zahlédla. Marně bylo zrzce se schovávat. Maminka Marti začala prudce tlouct křídly a syčela na lišku jako velký had. Ó, to si zrz­ ka Sófi honem rozmyslela, dělat si chutě na labutí dětičky a utek­ la do lesa. A udělala dobře, protože tatínek Step se vrátil, když slyšel ty poplašné zvuky a kdyby liška neutekla, pěkně by ji poštípal svým silným zobákem a dal by jí co proto! Maminka Marti byla opravdu moc šikovná a chytrá labutí máma. Uměla dělat domácí labutí mýdlo, takže děti neštípalo do očí a ony se rády koupaly v labutí mýdlové lázni hned vedle hnízda v malé prohlubince a také uměla dělat leknínový sirup. Ten měla nejradši Enge a Bárny. A ještě jedna divoká husa, která bydlela kousek od nich ve vlastním hnízdě. Chodila si pro něj do malého žlutého šálečku, udělaného z blatouchu a pak ho míchala 45

s kapkou ranní rosy. Ta husa byla tak trochu mlsalka, ale labute j i měly rády. A když děti vyrostly, naučily se létat a všichni na podzim odle­ těli do Velkého Města, kde jim lidé házeli suché, nalámané rohlí­ ky a tak neměli v zimě hlad. Každé jaro se pak vraceli všichni na jezero a časem založily, teď už dospělé labutě, své vlastní rodiny a měli tolik dětí, že Král Ihu rád chodil k jezeru pozorovat tu je­ jich bílou, čistou krásu a poslouchat zvonění jejich křídel, když letěly nad vodou. Pokaždé jim přinesl něco dobrého. A nejen to, On je také všechny chránil od zlých lišek i zlých lidí.

46

g. kapitola Dnes byla Anežka dopoledne sama doma a měla od pratety Antonie za úkol sundat ze šňůry vyprané a usušené prádlo, které viselo na půdě. Vzala si na to židli, aby na prádlo dosáhla, protože ze země bylo na ** ni moc vysoko. Teta jí nechala dost bílých papírů na stole v kuchy­ ni, aby si pak mohla malovat a v poledne jí od Meisnerů přinesla trochu kuřecí polévky a červené ředkvičky s dobrou houskou. ,Anežko,“ řekla jí teta, „já dnes ještě mám u Meisnerů hodně práce, nemohu tě ale pustit na zahradu, paní domácí ji zítra ráno dá posekat a nechce, abys tam pošlapala trávu. Musíš být dnes doma a počkat na mě tady. Na ulici raději nechoď, když nejsem doma, měla bych o tebe starost. Buď tu hodná. Paní domácí tě přijde odpoledne trošku potěšit, slíbila mně to. Tak pa, já musím už letět.“ Teta popadla košík s prádlem, které musí u Meisnerů vyžehlit a dala holčičce pusu. Za moment už Anežka jen slyšela jak rychle klapou její boty na schodech. Ještě slyšela, jak paní domácí na ni volá: „Tak už jdete? Já se za Anežkou podívám.“ „To vám moc děkuji. Ona je to moc hodná holčička!“ odpoví­ dala teta odněkud z chodníku u vchodu do domu. A pak všechno utichlo a Anežka si sedla ke stolu a chroupa­ la ředkvičky. Paní domácí přišla jenom na skok, jen aby se pře­ svědčila, že Anežka sedí za stolem a maluje si. Pak už nepřišla. Děvčátko bylo samo a jednu chvíli přestalo kreslit, položilo pastelku na stůl a z očka se mu vykutálela slzička. „Kde jsi, holoubku, je mi smutno...?“ řeklo. „Jsem tady, blizoučko, neplač, Anežko, mám tě moc rád a Král také. Nejsi tu sama!“ jÄ

48

Anežka si utřela slzičku. „A Otec našeho Krále mě má taky rád,“ řekla, „protože mně dal dárek. Víš?!“ „Já vím. Tak zpívej, Anežko. Já ti dám dobrá slova. To já umím nejlépe ze všech. Vrkůů!“ A holčička našpulila pusu a začala zpívat jako skřivánek: „Lalalalalalala, já už nejsem samama, je tu se mnou holoubek, on mě má moc rád! Lalalalalalala, já už nejsem smuutná, lalalalalalala, budem si spolu hrát!“ A Anežka seskočila ze židle, tancovala kolem stolu a holoubek nad ní poletoval a vesele třepetal křídly.

Prateta Antonie se vrátila domů, když se začalo smrákat. Po schodech nahoru šla pomalu a doma klesla na židli a řekla: „Ty moje holubičko hodná, jak jsi se měla? Já jsem tolik unavená a bolí mě hlava. Pojď, udělám něco k jídlu a uvaříme si čaj. Pů­ jdeme dneska brzy spát. Zítra nikam nemusím, mám volno, tak spolu někam vyrazíme. Třeba k řece nebo tak. Ano?“ „Ano, tetičko,“ odpověděla Anežka a přinesla tetě bačkory. Teta měla nohy celé nateklé. To jak dlouho stála a žehlila. Po večeři si teta hned lehla a Anežka také. Daly si dobrou noc a Anežka si v postýlce ještě znovu prohlížela knížku beze slov. Holoubek se posadil na pelest její postýlky a strčil si hlavičku pod křidélko. Anežka se dívala na červenou stránku a myslela na rudou oponu v Cukrárně. Byla teplá, kdykoliv jí procházela a vždycky se potom cítila tak čistě. Jako umytá. To proto pak měla v zrcadle bílé, čisté šatičky. Když tak nad tím přemýšlela, roztoužila se po Králi a po Cuk­ rárně. „Holoubku, „řekla, „nespi, já chci za Králem.“ „Já nikdy nespím. Jen jsem chtěl vědět, co doopravdy chceš, vrkůůů,“ vytáhl holoubek hlavičku zpod křídla a myslím, že se trochu smál. Pokračoval: „Ale dneska bude všechno jinak. Budeš 49

muset Krále najít. On si někdy rád hraje na schovávanou. Musíš ho hledat. Tak pojď, jdeme!“ „Hmm,“ myslela si Anežka, „já si taky ráda hraju na schováva­ nou. Jé, to bude bezva!“ Sešupla z postýlky, rychle si nazula bačkorky a běžela za ho­ loubkem, který zmizel za dveřmi na půdu. Byla si jistá, že za nimi je něco jiného, než jejich půda. A měla pravdu. Vběhla do takové dlouhé chodbičky, byla vysoká jen tak pro Anežku a byla taková tajemná, ale tak hezky tajemná. Svítilo tam modré světlo a každou chvilku se měnilo z modré na červenou a nebo na zelenou a bylo takové jemné a příjemné. A pak byly před ní nové dveře, celé bílé a tak je bez rozpaků otevřela a hle, ocitla se v trůnním sále! A když dveře za sebou zavřela, byl na nich obrázek červeného šátečku s bílými puntíky. Anežka běžela k trůnu, holoubek už tam seděl na opěradle a vesele se na ni díval. Ale Král tam neseděl! Anežka se bezradně rozhlédla. Neviděla ho. Všechny bílé dve­ ře byly zavřené a holčička šla k těm prvním, které měly na ob­ rázku letadlo. „Tam ne, běž dál,“ radil jí holoubek. Další dveře měly obrázek anděla, na dalších byla cukrářská če­ pice, na čtvrtých vláček, na pátých duhový deštníček, na šestých byl meč a u sedmých řekl holoubek: „Tyhle dveře, ty jsou otevřené, to jsou ty pravé!“ Anežka se podívala, jaký je na nich obrázek. Všechny obrázky byly totiž moc hezké a jako živé. Byl na nich obrázek Zahrady. Otevřela je a holoubek jimi proletěl dovnitř. Byly tam točivé schody nahoru. Myslím, že těch schodů bylo asi sedmdesát, ale Anežce se zdálo, že jich je aspoň sto. Než vyšplhala nahoru, za­ motala se jí na těch točnách hlavička. 50

Na posledním schodě byl vchod do veliké, nádherné zahrady. Byla už tma a nebe bylo plné hvězd. Všude kolem Anežky pole­ tovaly světlušky. A na keřích s krásnými a voňavými květy visely nádherně malované lampióny s tím nejjemnějším a nejjasnějším světlem. Ta světla byla sice maličká, ale krásná! A všude cítila úžasnou vůni, kterou znala a měla tak ráda.

Rozhlédla se kolem sebe a viděla, že zahrada sahá do daleka. A tady má hledat Krále? Ale děvčátko si řeklo: „Budu ho hledat a určitě ho najdu. Urči­ tě není daleko. Však on se prozradí!“ A s tímto odhodláním se pustila po cestičce mezi keři s roz­ svícenými lampióny. Holoubka cítila na svém rameni a vůbec se nebála. Byl tam takový pokoj a tichoučko. Hvězdy na nebi zářily a byly jich miliony. „Pomůžeš mi, viď?“ zašeptala holoubkovi. „To se ví. Jen to nevzdávej. Zažiješ spoustu krásných věcí,“ od­ pověděl jí. A tak vyrazili po cestičce, lemované malými lucerničkami.

52

lo. kapitola Ty lucerničky měly barevná světla. Vypadala jako stříbrné nebo zlaté kytičky a místo květů byla světýl­ ka. Osvěcovala cestu a Anežce se šlo po ní dobře. Ani jednou nezakopla. V zahradě nerostly jenom květ*** naté keře, ale také stromy, cypřiše a jabloně v kve­ tu a také mandloně, obsypané květy růžovými jako červánky. Světlušky létaly mezi větvemi a tak byly květy krásně vidět. Jak tak Anežka šla, uviděla u cestičky stát někoho v bílých ša­ tech. Popoběhla, protože si myslela, že je to Král a že se už pro­ zradil a teď ho Anežka chytí. Ale nebyl to Král. Stál tam mladý, krásný a usměvavý muž a na zádech měl, po­ važte, velká duhová křídla! Pokynul rukou na Anežku a řekl: „Anežko, počkej, něco pro tebe mám!“ „To je Uriel,“ pošeptal holoubek děvčátku. Nic víc neřekl, jen cítila, že se mu to líbí, tak se zastavila a po­ zdravila. „Dobrý večer. A co to je?“ Ten mládenec zamával křídly a objevila se taková hezká zelená skříň, v rozích zdobená zlatými ornamenty. Otevřel ji a byly tam zlaté šatičky bez rukávů. Mládenec je sundal z ramínka a děvčát­ ko do nich oblékl. Moc jí to s noční košilkou slušelo. Shora, kde byla ve skříni polička, sundal zlatou čelenku s duhovými mašličkami a upevnil ji holčičce do vlásků. „Jdeš přece za Králem?“ řekl a podal jí malou krabičku s šitíčkem, celou zelenou a bílou. „Dej šiji do kapsy!“ řekl. „Ano, já Krále hledám!“ odpovědělo děvčátko a holoubek jí pošeptal: „Teď jdi dál, Anežko!“

53

„Děkuji za šitíčko i krásné šatičky, takhle se budu Králi líbit!“ zamávala Anežka mládenci a šla dál. Nakukovala za keře a pod stromy, ale Krále nezahlédla.

Cestička se stáčela jednou doprava, pak zas doleva a teď uvi­ děla Anežka osvětlený plácek mezi dvěma rozkvetlými jabloně­ mi a tam stál bílý pultík a u něho stál další mládenec. Ten měl křídla bílá jako sníh a měl je zdvižená nahoru. Anežce se zdálo, že se trochu nadnáší. „Můžu se podívat?“ zeptala se. Byla na to opravdu zvědavá! Holoubek spokojeně zavrkal. „Můžeš. Ten je tady kvůli tobě. Jmenuje se Rafael“. Anežka přišla až k pultíku a nestačila se divit. V tom pultíku byl takový stříbrný, rychle se otáčející hrnec a Rafael měl vedle hrnce na stříbrném podnose mnoho nádherných, duhově zbar­ vených cukříčků a dlouhé zlaté špejle. Jednu vzal a mrkl vesele na Anežku: „Ahoj, Anežko, jaké zví­ řátko chceš z cukrové vaty udělat?“ Děvčátko se upřímně zamyslelo. „Kočičku s modrýma očkama!“ řekla Anežka. „Tak se dívej!“ zasmál se Rafael a strčil zlatou špejli do hrnce, kam zároveň nasypal modrý cukříček. V hrnci to zašustilo a začal se otáčet nadzvukovou rychlostí. Až s toho Anežce přecházely oči. A přímo před ní se na špejli začala objevovat úžasná, modrá kočička. Nejprve tělíčko, potom hlava a ouška, pak nožičky a nakonec krásně zvednutý ocásek. A Anežka si najednou uvědomila, že cítí tu nejkrásnější vůni, tu, kterou tak miluje. „Jo, to je ono!“ myslela si. Nakonec vzal Rafael jinou špejli a v mžiku na ni udělal dvě kočičí oči, modré jako nebe v létě a dvě černé čočky. No, byly spíš červené, ale hodně tmavé, takže to vypadalo jako černá. A nalepil je kočičce na hlavičku. Anežce se zdálo, že kočička 54

na ni zamrkala. Vztáhla ručku a Rafael jí kočičku na špejli podal. „Nech si chutnat! A vezmi si ještě tohle. Budeš to potřebovat!“ a podal Anežce křišťálovou flaštičku, širokou jako zavařovačku, která neměla víčko. „Na co?“ zeptala se udiveně. „To poznáš sama. Já všechno nevím. Ale měl jsem ti ji dát,“ odpověděl Rafael a usmál se vesele. Anežka poděkovala a obdi­ vovala tu krásnou kočičku na špejli. Bylo to umělecké dílo. Flaštičku si strčila pod paži a uždibovala ocásek. Vata měla úžasnou chuť a vůni. Na jazýčku se rozplývala jako mangový džus. Bylo to lahodné a zdravé! Holčička si poskočila a šla po cestičce dál. Jednu chvíli se jí zdálo, že se v trávě na pravé straně něco mihlo. Ale pak už to nezahlédla. Tak odbočila z cestičky na louku vpravo a pozorovala, jak sejí kolem nožek slétly světlušky a osvěcovaly krásné kytičky, které tam rostly. Všechny tolik voněly, že nevěděla, co má dříve dělat, jestli vdechovat jejich vůni nebo vůni své cukrové vaty. „Holoubku, líbí se mi tady. Můžu si na chvilku sednout do trá­ vy? Musím tu kočičku sníst, aby mi nepřekážela v hledání!“ ze­ ptala se Anežka. Holoubek znovu spokojeně zavrkal. Tak si Anežka sedla a pustila se s vervou do kočičky. Za chvilku jí zbyla jen ta zlatá špejle a tu si strčila do kapsičky na zlatých šatech. Náhle se vedle ní snesla hvězdička. Když jemně dosedla do trávy, zazvonila a zahrála melodii. Anežka vykulila oči a podívala se nahoru k černému nebi, po­ setému miliony hvězd. A hle! Nad ní se začaly snášet z nebe další a další hvězdy. A najednou bylo kolem ní tolik jemňoučkého zvonění a melodií, jako cinkání stříbrných zvonečků.

56

Holčička jen seděla a poslouchala a potom najednou ucítila, jak jí v srdci začala hrát hudba. Tichá, ale jasná. A začala zpívat píseň, kterou se nikdy neučila. Poslouchala ji a bylo to tak krás­ né. A připomnělo jí to laskavé oči Krále a jeho teplou bezpečnou náruč. „Óóóóóóóó, óóóóóóó!“ zpívala Anežka. Hvězdičky padaly tiše kolem její hlavičky a jemně zvonily do taktu. „Posbírej šije!“ řekl holoubek. Anežka si vzala flaštičku a chytala do ní hvězdy. Svítily krásně a zářily do tmy kolem, tak že se všechno osvětlilo a Anežka vi­ děla, že kousek od ní poskakuje malá holčička s černými culíčky a v bílých šatičkách. Anežka na ni zavolala: „Ahoj, neviděla jsi tu Krále? Hledám ho!“ Holčička přiběhla k Anežce a ukázala na flaštičku a hvězdy v ní. „Musíš je zakrýt, jinak ti uletí!“ „Nemám žádné víčko!“ řekla Anežka. „Já ti pomůžu. Ukaž,“ řekla holčička a vytáhla odněkud brčko. „Pojď sem! Tady je studánka s vodou Života. Schováme hvěz­ dy do bublinek!“ a vzala flaštičku do rukou. Klekla si u studánky, která se zatřpytila u jejích nohou, brčkem nafoukala krásné duhové bublinky a každou hvězdu ve flaštičce do jedné bublinky schovala. „Jé, ty jsi ale šikovná,“ řekla Anežka. „Jak se jmenuješ?“ Děvčátko se zasmálo veselým zvonivým smíchem. Znělo to jako ty melodie z hvězdiček. „Já jsem Moudrost a ráda si hraji před Králem v každý čas!“ „Ale!“ řekla Anežka. „Tak to On je blízko! Já ho totiž hledám!“ „Ano, už je blízko! Už ti jde naproti. Běž tudy, Anežko!“ řekla Moudrost a ukázala jí směr. „Jak to, že mě znáš?“ zeptala se Anežka. „Já vím všechno. Jsem přece Moudrost. Tak běž, nezdržuj se. Na shledanou!“ 57

Holčička pohladila Anežku po tváři a zmizela. A hned se stalo něco nečekaného, že se Anežce až rozbušilo srdce.. S nebe se objevily zářící světelné schody, vedoucí až na louku, kde Anežka stála. Měkce dosedly na zem a Anežka uviděla, jak po nich dolů běží rychle Král! A běžel k ní. Ona na nic nečekala, postavila flaštičku na první schod a utí­ kala k němu nahoru. Holoubek se vznášel nad ní a když Král chytil Anežku do náru­ če, usedl na jeho rameno. Anežka se přitulila do Královy náruče a byla šťastná. Hned mu vyprávěla, co všechno viděla a prožila. Na posledním schodě zvedl Král její flaštičku s hvězdami a řekl: „Doma je pusť ke stropu. Až přijde jejich čas, bubliny prasknou a hvězdičky ti budou znovu zpívat. A nakonec je sněz, budou sladké jako med!“ Anežka se radostně smála. „Ano, ano, to udělám! Dneska jsem slyšela hudbu mojí kytárky!“ Král se smál také. „To je dobře, to jsem rád. Tak jsem to chtěl! A teď, Anežko, půjdeme do Cukrárny a dnes si můžeš odnést domů plnou mísu koblížků. Co s nimi uděláš, bude jen tvá věc. Tak pojď!“ Král postavil holčičku na zem a vzal ji za ruku. Osvětlenou ces­ tičkou se vraceli ke vchodu do zahrady. Vtom z vchodu vyběhl malý chlapec, tak šestiletý a měl na sobě zlatou zbroj jako nějaký rytíř. Běžel ke Králi a ten ho objal jako dřív Anežku. „Můj Králi,“ řekl chlapec. Potřebuji ještě štít a meč! V září pů­ jdu poprvé do školy a musím být připraven do boje!“ Anežka se dívala na tu krásnou zbroj. Měl zlatý pancíř, boty a přilbu. Pod pancířem měl uvázaný zlatý pás. Král mu položil ruku na hlavu a řekl: „Důvěřuj mi vždycky, Kyliáne a to, co jsem ti tolikrát řekl, si stále opakuj!“ 58

Chlapec zvedl ke Králi oči a v levé ruce se mu objevil štít a v pravé meč. „Ano, budu, můj Králi. Děkuji!“ „Tak a teď se oba pojďte posilnit mou sladkostí. Budete to po­ třebovat! Mám pro vás dnes něco speciálního!“

Když vstupovali na schody, které vedly dolů, do trůnního sálu, přeletěla kolem nich sněžná sova. Král za ní zavolal: „Hlídej dobře, moje milovaná. Ať tam ne­ pronikne jediná myš!“ „Hůůů, jistě, můj Králi!“ zahoukala sova. „Tam nepronikne ani jediná! O to se postarám!“ Zamávala neslyšně bílými křídly a zmizela v zahradě. Král s oběma dětmi sestoupil do prvního poschodí Cukrárny, usedl na své bílé křeslo a poslal děti za paní Ágnes. V Cukrárně bylo ticho. Dnes v noci tam byli jenom andělé cuk­ ráři a doplňovali křišťálové pultíky. Na jednom stolečku stál stří­ brný podnos, plný koblížků a na něm byla kartička se jménem Anežky. Paní Ágnes leštila stolečky a oprašovala křesílka a umývala křišťálová skla pultíků. Všechno jí to šlo tak dobře od ruky, otá­ čela se jako vítr. Kyliána a Anežku posadila co nejblíž k sobě a přinesla jim horkou čokoládu a na talířku se zlatými ptáčky zákusky ve tvaru lodičky s bílou plachtou a červenými vesly na modrém, marcipánovém moři. Oběma dětem se to strašně líbilo a porovnávaly lodičky mezi sebou, která z nich je lepší. Ale nenašly na nich žádnou chybičku, tak se radostně do nich pustily. A u té horké čokolády se Anežka s Kyliánem spřátelila. Když se spolu loučili, řekl jí Kylián, že se bude s rodiči brzy stěhovat do Zelené ulice, do domu číslo 12. 60

„Jéje, tak to je přece naše ulice! A v tom domku bydlím s tetou v podkroví! A tak ty j si ten kluk, který tam bude bydlet?! To je bezva! Tak to budeme kamarádi, viď?!“ rozzářila se Anežka. Malý rytíř jí podal ruku. „Budeme. Jsem moc rád, že chodíš sem, do Cukrárny! Bude­ me sem chodit často a spolu, že jo?“ „Budeme!“ řekla Anežka a popadla podnos s koblížky. Vyběhla za Králem poděkovat za všechno. Flaštičku s hvězda­ mi si položila na podnos vedle koblížků a Král vstal, otevřel dve­ ře s červeným šátečkem s bílými puntíky a řekl: „Dobrou noc, Anežko, a teď rychle do postýlky! Na shledanou!“ „Na shledanou, Králi!“ odpověděla Anežka a vběhla do ta­ jemné chodbičky. Za chvíli už seděla na své postýlce a vypustila hvězdičky ke stropu. Vznesly se tam jako balónky a jasně svítily, jako když byly na nebi. Zlaté šaty si schovala do krabice pod po­ stelí a šitíčko položila vedle nich. Podnos s koblížky dala na židli vedle postýlky. Tuhle noc, po tolika dobrodružstvích, se Anežce spalo kráásně.

61

11. kapitola Příští den ráno se Anežka probudila brzy, dřív než prateta Antonie. Když otevřela oči, viděla nad sebou hejno krásných duhových bublin a v nich stále stejně wlRR radostně zářily hvězdy z Královy zahrady. Anežce se ** to moc líbilo a v duchu si pomyslela, kdy asi spadne ta první. A jak na to pomyslela, jedna velká bublina praskla a udělalo to cink! Zářivá hvězdička se začala pomalu snášet Anežce na postýlku a její zvonkohra měla nádhernou melodii. Kytárka v Anežčině srdci se rozezněla spolu s melodií hvězdičky. Holčička si začala spolu s nimi zpívat a holoubek jí k melodii dal svá slova. Bylo v tom děkování a chvála Krále a všeho dobrého, co už Anežce dal. Hvězda se snesla na Anežčinu čtverečkovanou přikrývku a sta­ lo se s ní něco zvláštního. Tak jakoby zbělela do cukru, ale světlo zůstalo uvnitř, jako ve hvězdném lampionu. Anežka si vzpomně­ la, jak jí Král řekl, aby ji snědla. Tak ji s troškou respektu vzala do prstíků a přivoněla. Jasně, to byla ta nádherná Králova vůně. „Co jen to ve všem, co je od Něho, tak krásně voní?“ myslelo si děvčátko. A bez rozpaků hvězdičku snědlo. Měla chuť jako že­ latínový bonbon, ale zároveň jako exotický nápoj. Anežce to hrozně moc chutnalo a pořád jí ze srdce pramenila ta nádherná písnička. Světlo, které bylo v hvězdičce ukryté, jí potom celé dopoledne zářilo z očí. Ta hvězdná písnička asi probudila pratetu, protože se z kuchy­ ně ozvalo: „Dobré ráno, Anežko, už jsi vzhůru?“ A za moment se otevřely dveře a teta nahlédla dovnitř. „Vstávej, princezno,“ řekla, „dnes se nasnídáme jako páni a pak půjdeme k řece!“ 62

Anežka si obula bačkorky a běžela se do kuchyne umýt a vyčis­ tit si zoubky. Pak se oblékla do svých červenobílých šátečků a za­ sedla s tetou ke stolu. Po snídani teta vesele prohlásila: „Anežko, vezmi si sebou svůj batůžek, dám ti do něho svačinku. Udělala jsem chleby s máslem a sýrem. A nezapomeň si vzít kapesníček.“ Anežka si dala svačinu do batůžku a pak si vzpomněla na kob­ lížky. Tetě nic neřekla, ale našla si dva prázdné pytlíky od mouky a koblížky do nich nasypala. Podnos se nějak zmenšil, tak ho do batůžku strčila také. A pak obě dvě vyrazily. Řeka nebyla tak daleko, jak by se někomu zdálo. Obzvláště, když se človíček na ni těšil. Anežka se těšila moc. Teta vzala sebou pár suchých rohlíků z minulého týdne a Anež­ ka se radovala, že budou krmit labutě. Když přišly k řece, sluníčko zářilo mezi stromy s jejich čerstvý­ mi, krásně zelenými lístečky. Už byly pěkně velké a světlo je ozařovalo paprsky jako zlatém. Podél celé řeky stály dřevěné lavičky a bylo to tam moc příjem­ né. Pod vysokou borovicí se prateta zastavila a vytáhla ze svého chlebníku nůž. Uřízla z borovicového kmene kus kůry a nožem ho ořezala do tvaru lodičky. Pak vytáhla špičatou špejli a nako­ nec kus bílého papíru. Špejlí papír propíchla a nasunula ho do­ prostřed. Nakonec udělala nožem zářez do lodičky a do zářezu nasadila špejli jako stěžeň s bílou plachtou. „Jůů,“ žasla Anežka, „to je hezké!“ Pod lavičkou byly schody až k dolů k vodě a teta dovolila Anež­ ce odtamtud pustit lodičku do řeky. Dívaly se obě za ní. Lodička statečně plula a protože byla dob­ ře vytvarovaná, stěžeň s plachtou se nepřevážil. Loďka plula do daleka a Anežka jí mávala. Teta Antonie se radovala, že sejí povedlo Anežku pěkně zaba­ vit. Potom krmily labutě a k svačince si daly chleba se sýrem. Měly to místo oběda. Však si odpoledne udělají palačinky, tak co. 63

Když se vracely od řeky, cesta je vedla kolem starobince. To je takový dům pro opuštěné babičky nebo dědečky, kteří jsou už staří a nemohou se o sebe starat. Někteří jsou nemocní a ně­ kteří se připravují na svou poslední cestu. Prateta Antonie tam měla jednu známou, tak řekla Anežce, že se za ní půjdou podívat. A šly. Ve velkém pokoji stálo osm postelí a v každé z nich ležela jed­ na babička. Anežka se na ně dívala a byla smutná z toho, že se ani jedna z nich nesmála. Ani neusmívala. Vypadaly jako lísteč­ ky na podzim, když spadnou z větví a tiše leží dole na opuštěné cestě. Najednou si vzpomněla, že má v batůžku koblížky z Cukrárny. Jej, a podnos má taky! Třeba se zase zvětší, když na něj všechny vysype. Teta Antonie si povídala s babičkou Aničkou a na Anežku ma­ ličko pozapomněla. Anežka vytáhla z batůžku podnos a opravdu, hned byl takový jako na židli u ní v pokojíčku. Tak na něj pěk­ ně vyskládala koblížky a pak řekla nahlas první babičce u dveří: „Dobrý den! Vezměte si! Něco jsem vám přinesla!“ Prateta Antonie se ohlédla, co to Anežka dělá a nevycházela z údivu, kde se vzaly ty koblížky. Ona je totiž u Anežky v poko­ jíčku neviděla. Babička u dveří zavrtěla hlavou. „Ne, ne, já bych raději rakvičku. Stejně už chci brzo umřít.“ Jeden koblížek na podnose se drobátko posunul a Anežka uvi­ děla, že je skoro jako nějaká rakvička. Cukříček nahoře vypadal jako šlehačka. Tak vesele řekla: „Tady jednu rakvičku mám. Jen šiji vezměte, je moc dobrá!“

Babička si vzala, kousla do ní a najednou se začala usmívat! Zachutnalo jí to a za chvilku byl koblížek-rakvička v jejím bříšku. „Jemine,“ řekla, „že to jsem ale bláhová, vždyť život je tak hez­ ký a důležitý!“ a tvář jí po té dobrotě úplně zkrásněla. 64

Anežka obešla všechny babičky, i prateta si vzala a pak šla Anežka do vedlejších pokojů nabízet, až jí nezbyl ani jeden. Pod­ nos se zase zmenšil, takže se vešel do batůžku. Když se vrátila za tetou Antonií, začala starouškům zpívat svou ranní písničku. Holoubek se posadil do otevřeného okna a povzbuzoval ji.

„Není nic krásnějšího, než být u Krále, není nic milej­ šího, než sedět Mu na klíně, lalalalá, lalalalá!“ „Anežko, přijď nám zase zazpívat!“ prosily babičky, když se holčička s tetou zvedly k odchodu. Mávaly na ně a všechny se usmívaly. Jedna z nich dokonce vstala z postele a šla je doprovodit k východu. A babička Anička šla k oknu a mávala jim na chodník, když vyšly ze starobince ven. „Anežko,“ ptala se teta, „kde jsi vzala tolik koblížků?“ „Dostala jsem je od Krále. Teto, prosím, pojď tam dnes se mnou! Třeba teď hned. Neboj se, Král je hodný!“ „No, já nevím...,“ řekla teta Antonie nejistě. Přišly až k náměstí a Anežka si vzpomněla, že tam dole mezi dvěma žlutými domy dvakrát našla Cukrárnu. Tak řekla: „Teto, tak pojď aspoň tudy.“ A táhla pratetu Antonii k úzké uličce. Byla tam a prateta Antonie užasla, když uviděla na červené cedulce název ulice „Nebeská“. „Kam mě to vedeš?“ bránila se. „Teto, na velké kolo jsi se mnou šla a nevadilo ti, že ti pak bylo špatně. Tak si řekni, že tohle je lepší než velké kolo!“ vzhlédla na ni Anežka. Holoubek jí seděl na rameni a nic bych za to nedala, že jí to napověděl. Prateta Antonie se zasmála, byla to přece jen veselá žena a sta­ tečně vykročila: „Tak jo, ale zavřu oči!“ „Ne, ne, nezavírej! Jinak pak nebudeš mít radost, až v zrcadle uvidíš ty jiné šatičky!“ volala Anežka a myslela na ty bílé. 66

Ale to už se objevila výloha „Confeterie u Ágnes“ a Anežka za­ tlačila tetu ke dveřím. Teta na chvíli uviděla sama sebe v zrcadle. Byl to asi hrozný pohled, protože začala plakat. Anežka na nic nečekala, zatlačila ji podruhé a dveře se otevře­ ly. Prateta Antonie uviděla rudou oponu s karmínovými kapka­ mi a uslyšela nádhernou píseň shora. Oponu pomalu a se zavře­ nýma očima odhrnula a obě vešly dovnitř.

67

12. kapitola á^j/f

První, co prateta Antonie uslyšela, bylo bouřlivé přivítání od těch, kteří byli v Cukrárně. Byly tam i komtesky a ty přišly k tetě a objímaly ji. „Jsme tak šťastné, že jste tady, milá Antonie!“ ří** kaly. A v očích měly slzy radosti. Teta Antonie se styděla jako poprvé Anežka, ale vysoká paní Ágnes ji vesele přivítala, zatleskala jí a usadila ji s Anežkou k tomu nejhezčímu stolečku uprostřed Cukrárny.

Teta Antonie si všechno prohlížela. Moc se jí líbily zákusky ve tvaru kloboučků, které byly ozdobené figurkami ptáčků a mezi ptáčky bylo hnízdečko z toho nejsladšího cukrového vlákna a v hnízdečku byla malá ptáčátka s otevřenými zobáčky. Prateta Antonie dostala ještě jeden malý talířek a na něm byly cukrové mušky a pinzeta a tou pinzetou je všechny naskládala ptáčátkům do zobáčků. A pak celý ten klobouček snědla, plakala u toho a byla šťastná. Anežka měla svou oblíbenou horkou čokoládu a tentokrát si přála postýlku z marcipánu a bílé čokolády a v ní ležela veselá babička s velkými kulatými brýlemi a drdůlkem na hlavě a četla si velkou tlustou knihu. Tu knihu snědla Anežka jako první, pro­ tože nejvíc ze všeho voněla tou Královou vůní. Potom spořádala postýlku a nakonec celou babičku. Prateta Antonie sejí mezi slzami radosti smála, že je jako ten vlk z pohádky o Karkulce. Ale Anežka vrtěla hlavou, že ne, že jí ten dortík posiluje až zase půjde za babičkami. Ale taky se zasmála, já jsem to viděla. Já totiž do té Cukrárny chodím taky, abyste to věděli. Proto vám tohle všechno můžu vyprávět.

68

Když všechno snědly, řekla Anežka tetě: „Teď půjdeme nahoru poděkovat spolu.“ „Kam nahoru?“ zeptala se prateta Antonie. „Tamhle, po schodech“, ukázala Anežka ručkou. Holoubek už letěl napřed a dívenka vedla tetu za ruku. Nahoře bylo takové krásné světlo, a zněla tam stříbrná zvon­ kohra jako uvítání. Prateta vešla dovnitř a jako poprvé Anežka, zůstala stát ve dveřích. „Moje milovaná, pojď ke mně!“ řekl pratetě Král a ona šla blíž a klekla si mu k nohám. On ji pohladil a prateta se celá rozzářila. Král vstal a pomohl tetě Antonii na nohy. „Toničko,“ řekl, „budeme si chvíli povídat, máme toho hodně na srdci, viď?! Proto teď pošlu Anežku na malý výlet.“

Král vzal Anežku za ruku a přivedl ji ke dveřím v trůnním sále, na kterých byl obrázek duhového deštníčku. Měl stejné barvy jako její knížka beze slov. „Anežko,“ řekl jí Král, „běž, Kylián už tam šel před malou chvilkou před tebou. Určitě se potkáte. Já si teď budu povídat s tvou tetou. Můžete se vrátit až budete chtít.“ Otevřel dveře a Anežka před sebou uviděla malý tunýlek. Vi­ děla na jeho konec, bylo tam plno slunečního jasu, tak vešla do­ vnitř a Král za ní zavřel. Na pravé straně tunýlku bylo světélko a pod ním velký koš, plný duhových deštníčků. Anežce se strašně moc líbily, barvy byly tak veselé. Tak si je­ den vzala a pak vzala ještě jeden pro Kyliána. Možná, že si dešt­ níčků nevšiml a nemá nic. Holoubek, který vlétl do tunýlku před ní se trošku ohlédl a když viděl, že má Anežka dva deštníčky, spokojeně zamrkal. Jakoby ji sám u sebe pochválil. Když vyšla Anežka z tunýlku, ocitla se u břehu velkého jezera s modrou vodou a kolem rostly vysoké datlové palmy a na těch palmách byly trsy palmových plodů - datlí. 69

Byla tam krásná písková pláž a Anežka viděla jak si Kylián zul boty a chodí vodou sem a tam a pěkně si to užívá. „Ahoj, Kyli!“ zavolala na něho. Chlapec se otočil a radostně na ni zamával. „Co to máš?“ volal. „Deštníčky!“ odpověděla Anežka a zdálky mu je ukazovala. „Jéjej, a na co, vždyť je sluníčko?!“ „Mně se moc líbí,“ řekla Anežka a protože byly lehoučké, ne­ chala si je oba u sebe. Utíkala k vodě a také si sundala botky. Chodili tak spolu vodou sem a tam a Kylián házel žabky malý­ mi oblázky, které v písku našel.

Najednou se přihnaly mraky a celé modré nebe se zatáhlo. Za­ čal foukat silný vítr a Kylián se otočil, že se půjdou schovat do tunýlku. Ale po tunýlku nebylo ani stopy, o bílých dveřích ani nemluvě. „Ach jo, ještě, že jsi vzala ty deštníčky dva!“ řekl Kylián a vzal si jeden od Anežky. Když deštníčky otevřeli a uchopili držátko, deštníčky se začaly točit a vznášet se. „Anežko,“ zakřičel Kylián pohotově, „chyť se pevně, ono to letí nahoru!“ „Jej!“ vykřikla Anežka a chytila se držátka oběma rukama.

Začalo pršet. Jejich botky zůstaly na břehu jezera a stále se zmenšovaly, jak je deštníčky zvedaly vstříc velkým tmavým mra­ kům. „Já se bojím!“ volala Anežka. „Neboj se, to je Králova země a jeho deštníčky! Věřím, že to dobře dopadne! Jen se drž a leť vedle mě!“ Děvčátko si vzpomnělo na holoubka. „Kde jsi, holoubku?“ „No přece tady, na tvém ramínku!“ zavrkal holoubek vesele. A pak vzlétl a přímo do těch mraků. Anežka se přestala bát.

70

I když byli s Kyliánem za chvilku do poloviny celí mokří od toho deště, ten let se jim moc líbil. Děštníčky je vynesly nad mra­ ky a v záři slunce zase uschli a potom, když nechali mraky za sebou a holoubek letěl před nimi, užívali si pohledu na modré jezero a na palmové lesy kolem něj. Uprostřed jezera byl malý ostrov a na něm vysoká růžová ská­ la. A na té skále nahoře byla taková plošina a kolem ní dokola stály sloupy s bílými, stříbrnými a červenými prapory, které ve­ sele vlály ve větru. A tam děštníčky letěly. Jako by byly živé a věděly, co mají dělat.. Jak se snášely dolů na tu plošinu, děti si všimly, že uprostřed plošiny je prohlubeň, do které jsou vytesány schody. Hlavně Kylián byl zvědavý, co tam dole, v té prohlubni je a když se snesli až na plošinu, zaklapl deštníček a běžel ke scho­ dům. Anežka to udělala také a za moment už stály obě děti v pro­ hlubni. Ta prohlubeň byla velká jako zámecká kaple v Trougoutu, ale byla velice zvláštně vyzdobená. Na stěnách skály byly všu­ de kolem dokola takové stříbrné násosky, takové trubičky, ale neměly žádné kohoutky. Kylián na ně sahal, aby objevil, k čemu jsou, ale nemohl na nic přijít. Anežka to dělala po něm a najednou jí na prstík skápla kapička. Voněla. Voněla jako Král a jako med. Anežka si prstík olízla a vydechla úžasem jak to bylo strašně dobré. „Kyli,“ řekla, „tam je med, v té skále!“ „Opravdu?“ zeptal se Kylián. „Opravdu. Zkus ho nasát, jako z dudlíku,“ řekla Anežka. Holoubek, který se na ně shora díval, se pod pírko začal smát. Měl radost, že na to Anežka přišla. Obě děti se postavily každé k jedné trubičce a začaly sát. Jajajaj! To bylo něco! 71

„Hto je hmedová skála!“ huhlal Kylián s plnou pusou medu. „Hje to hstrašně hdobré a hlahodné a mně se hzdá, že jsem teď hsilná hjako Ihev!“ huhlala zase Anežka, protože nechtěla pustit z pusy stříbrnou trubičku. Když se oba pořádně posilnili a nacpali medem, vylezli na plo­ šinu a tam byly takové bílé misky a v nich byly datle z těch pa­ lem, co rostly všude kolem medové skály. Ty si Kylián nacpal do kapes, protože už ani nic jíst nemohl. Anežka měla na šatičkách malou kapsičku, tak si tam pár datlí vložila. Vešly se jí tam asi čtyři. Když si trochu prohlédli ty prapory a užili si pohledu na modré jezero z růžové medové skály, roztáhli deštníčky a pod vedením bílého holoubka zase letěli a vrátili se na břeh, kde už byl vidět malý tunýlek k bílým dveřím. Obuli si botky a vklouzli do tunýlku. Tam vrátili oba deštníčky do koše, otevřeli dveře a byli v trůn­ ním sále.

Král právě stál a loučil se s pratetou Antonií: „Brzy zase přijď, moje milovaná. Teď ke mně můžeš přijít odkudkoli a kdykoli. Jsem tu vždy pro tebe.“ Položil jí ruku na hlavu a usmál se.

Děti mu vběhly do náruče, kterou pro ně otevřel. „Mám vás moc rád,“ řekl Král. Anežka se k němu přitulila a řekla: „Jsi můj tatínek, Králi. Mám tě ráda!“ Trůnní sál se naplnil bílým oblakem a všechny zahalil jako do náruče. Všichni se v něm drželi za ruce a věděli, že patří k sobě.

Prateta Antonie zašeptala: „Sláva Beránkovi!“ a Anežka zpíva­ la písničku pro Krále spolu s Kyliánem. „Lalalalalalala, lalalalala!“ 72

13' kapitola j/Qi

A už je to tady! Kylián se přistěhoval s maminkou a tatínkem a se vším nábytkem! Ještě nebyl ani konec května a už stál dole velký ** vůz, který táhli dva bílí koně s velkými, širokými ko­ pyty a dlouhou hřívou. Anežka seběhla dolů na chodník a celou dobu se dívala, jak čtyři muži s popruhy stěhují nábytek a koše a peřiny a prostě všechno, co rodina měla. Paní bytná tam stála také a dohlížela, aby jí neodřeli stěny v domě a nepoškodili rohy. Nejvíc námahy dalo piáno. To museli zavolat ještě Kyliánova tatínka a kočího, aby jim s tím do prvního poschodí pomohli. Prateta Antonie byla v tu dobu doma a pomáhala Kyliánově ma­ mince nosit krabice s oblečením. Nakonec z vozu všechno zmizelo a paní bytná zametla chod­ ník. Teprve teď se Anežka dověděla, jaké má Kylián příjmení. Svoboda. A tatínek byl Luboš Svoboda a maminka Ariana Svobodová. „Já se jmenuji druhým jménem Veselá, po mém tatínkovi, kte­ rý umřel,“ řekla Anežka Kyliánovi, když spolu šli po schodech do prvního poschodí. Maminka Svobodová odpověděla na Anežčin pozdrav a strčila jí do ruky malou panenku. Anežka byla celá užaslá, poděkovala jí a panenku přitiskla do náruče. Moc sejí líbila. „Kylián mně o tobě vyprávěl,“ řekla paní Ariana s úsměvem, „my také chodíme do Cukrárny!“ a mrkla na Anežku spiklenecky. „Já a moje teta taky,“ pochlubila se Anežka, „a Král je teď můj tatínek!“ Paní Svobodová se usmála širokým, laskavým úsměvem. „To je dobře, viď!“ 74

Holčička horlivě kývala hlavinkou a potom se zeptala Kyliána, jestli má ještě ty datle z ostrova. „Mám,“ řekl Kylián. „Já taky, Zasadíme je dole na zahradě, co ty na to?“ „Sníme je a pecky zasadíme,“ souhlasil chlapec. Tak seběhli dolů, do zahrady,aby nepřekáželi v práci dospě­ lým. Na zahradě udělali asi deset jamek a pecky z datlí tam za­ sadili. Když to udělali, domluvili se, že spolu zaběhnou do Cuk­ rárny. „Zeptáme se holoubka, kdy máme jít,“ řekla Anežka a Kyliján kývl na souhlas.

Holoubek jim řekl, aby počkali, že jim včas dá vědět a poleto­ val z podkroví přes první poschodí až dolů. Nějak to asi s pratetou Antonií a Svobodovými domluvil, protože pak přiletěl zpátky a zavrkal: „Můžete, všichni s tím souhlasí. Tak pojďte za mnou!“ a vletěl do altánku. Děti běžely za ním a sotva vkročily do dveří, ocitli se v Cukrárně. „Tohle mám moc rád, že to jde vždycky tak rychle!“ řekl Anež­ ce chlapec. „Ba ne, někdy musíme Cukrárnu hledat a Krále taky. On si rád hraje na schovávanou, víš?!“ odporovala Anežka. „Mně to jde vždycky rychle, jako teď,“ odpověděl Kylián a pak už oba proběhli Oponou a pozdravili paní Agnes. „Ahoj, děti! Chcete si vypít horkou čokoládu?“ „Až potom, my běžíme nejdřív nahoru!“ odpověděl Kylián a vzal Anežku za ruku. Propletli se mezi stolečky a kolem všech, kteří si tam pochutnávali na dortíčcích a vyběhli po světelných schodech do trůnního sálu. Křeslo bylo prázdné a holoubek se posadil na opěradle. „Vidíš, já jsem ti to říkala! Král chce, abychom ho hledali!“ vyhrkla Anežka. 75

„Ale kde?“ řekl Kylián a rozhlédl se po dveřích okolo sálu. Anežka vylezla na křeslo a dala tvářičku až k holoubkovi. „Holoubku, kam máme jít hledat Krále? Do kterých dveří?“ zeptala se potichu. Holoubek naklonil hlavičku a pošeptal jí: „Do těch s obrázkem anděla. Ale pozor, Král chce, abyste se tam něco naučili.“ „Tak jo. Prosím, poleť tam s námi. Děkuju!“ a podala holoub­ kovi ručku. On si přelétl z křesla na její ručku a pak na její ra­ mínko. Děvčátko se otočilo na Kyliána a řeklo: „Kyli, máme jít do těch dveří s andělem! A budeme tam mít nějakou školu!“ Chlapec našel dveře s obrázkem anděla a stiskl kliku. Dveře se otevřely a obě děti vešly dovnitř. Holoubek proletěl před nimi.

Stáli v dlouhé chodbě, vypadala opravdu jako školní a bylo tam plno dveří do jednotlivých tříd. „Já jdu sem, tady je na dveřích namalovaný štětec!“ řekla Anežka, když šla kolem druhé třídy. „Já půjdu dál. Tamhle je meč. Tam půjdu zase já. Kdo bude první hotový, počká na chodbě, jo?!“ Děvčátko kývlo a vešlo do třídy se štětcem. Na stěnách třídy visely krásné barevné obrazy a stál tam tako­ vý milý Anděl s vlasy zlatými jako zralé obilí, s modrýma očima a s překrásným úsměvem a vybaloval z jemného papíru plátna, bílá jako padlý sníh. Na stolečku měl plno štětců a na poličkách plno velkých lahví s barvami. Byly tam hadýrky na čištění štětců a vzadu byl pultík, na něm sklenice s vodou a také vysoké sklenice s horkou čokolá­ dou a máslovými sušenkami, na kterých byly vyraženy obrázky zvířátek. Ve třídě stály stolky se stojany a Anděl na ně kladl plátna, na každý stojan jedno. Před stolky se stojany stál malířský stojan Anděla a za ním ještě jeden a na něm byl ten nejhezčí obrá­ zek, který Anežka kdy viděla. Bylo na něm pole a na poli snopy 76

požatého obilí a na nebi plno nádherně barevných skvrn a Anež­ ce to připadalo jako obláčky. Anděl jí ukázal na stolečky a Anežka si vybrala ten nejblíž k němu, aby na něj dobře viděla. Anděl se celou dobu na Anežku usmíval. Když rozdal všechna plátna a jedno si dal i na svůj stojan, přišel k Anežce a políbil ji na vlásky. „Jsem moc rád, že jsi se přišla naučit malovat můj obraz. Ještě chvíli počkáme, ještě čekám, že někdo přijde. „Já se moc těším na to malování,“ řekla Anežka. Anděl se na ní podíval a zářivě se na ni usmál. Pak se otevřely dveře do třídy a ještě tam vešly tři žačky. Byly to jedna maminka s dcerou a jedna dívenka. Když se s nimi Anděl vítal, všechny se představily. Maminka s dcerou se obě jmenovaly Jana a ta dívenka Klára. Malování mohlo začít. Anděl dal každé žačce tři štětce různé velikosti, sklenici s vodou, hadýrek a takový bílý hlubší talířek s pěti barvami. Tmavě modrou, červenou, tyrkysovou, sluníčko­ vě žlutou a bílou. Byly to takové barevné kupičky a krásně se leskly. Anděl jim říkal, jaké štětce si mají vzít nejprve a pak jim uka­ zoval na svém plátně, jak a co mají dělat. Nejprve namalovaly tmavě modrou barvou malý úsměv na­ hoře u okraje plátna, pod něj fialový větší a pod fialový růžový velký. Učil je míchat barvy, aby měly víc odstínů, než jen těch pět barev v talířku. A když namalovaly úsměvy, dole pak všechno vyžlutily až na konec plátna. Potom jim ukázal, jak mají udě­ lat čáru na obzoru a potom jim řekl: „A teď budeme malovat na úsměvy barevné bonbony. Nejdříve tmavé barvy a jak to půjde dolů, budou bonbony ze světlých a pestrých barev!“ A všechny žačky malovaly podle Anděla i Anežka a malovat ty pestré bonbony ji strašně bavilo. Namalovala je všude, nejen na nebi, ale i na pole. 77

Nakonec namalovaly všechny ty snopy a bílou barvou pofrkaly sem tam pole. Obraz byl naprosto skvělý a každá žačka byla nad­ šená, jak se jí to povedlo. Anděl pak chodil mezi nimi a díval se, jak to udělaly. U Anežky se zastavil a řekl: „Tady jsou bonbony všude!“ a smál se vesele. „Jo, jsou všude, protože já jich potřebuju hodně... bonbony pršíí!“ řekla Anežka a byla šťastná, že sejí to povedlo jako ostat­ ním. Každá žačka měla krásný obraz a Anděl řekl, že si ho můžou nechat! Anežce zbyly na talířku barvy, tak jí Anděl dal ještě jeden talí­ řek a jím barvy priklopil. I ty si Anežka mohla vzít domů. Všechni se spolu loučili tak, že se objímali a všude bylo plno lásky a ty barvy voněly jako Král a ty obrazy taky. Anežka objala Anděla kolem pasu, když se s ní loučil a měla ho moc ráda. Anděl jí řekl: „Anežko, ty jdi ještě do vedlejší třídy, tam tě už čekají.“

Tak děvčátko vyšlo ze třídy s barevným štětcem a šlo k dalším dveřím. Na nich byl obrázek šicího stroje. To Anežku zajímalo a otevřela dveře. Vešla dovnitř a viděla něco, co ještě nikdy ne­ viděla, ani ve snu! Byla tam veliká a dlouhá dílna a stály tam bílé šicí stroje, ozdo­ bené drahokamy a za nimi seděli andělé s velkými křídly a osto­ šest tam šili krásné, bílé i duhové šaty a haleny a tak jim to šlo od ruky, že to jen kmitalo. Všichni Anežku vítali a ona chodila od jednoho anděla k druhému a dívala se, co a jak to dělají. Ty šaty byly vyzdobené třpytivými, všelijak barevnými diamanty a dra­ hými kameny a byly tak záářivě bílé! To se holčičce úžasně líbilo. Také tam byl jeden anděl s křídly, na kterých byly namalované kytičky a ten šil červené zástěrky s bílými puntíky. A všichni tam u toho šití vyzpěvovali nádherné písně a ty padaly Anežce rov­ nou do srdíčka k její kytárce. 78

Ten anděl u těch zástěrek jí pokynul rukou a když k němu při­ šla, tak jí uvolnil místo a řekl, aby si sedla k šicímu stroji a ušila si zástěrku. Anežka se trochu bála, ale anděl jí řekl: „Neboj se! Já ti povedu ručky.“ A taky to udělal. A jako výsledek byla naprosto rozkošná zá­ stěrka s velkou kapsou na bříšku. Anežka si ji oblékla na svoje šatičky a do kapsy si strčila jeden maličký drahokam, který našla na zemi, když vstala od šicího stroje. Ten anděl to viděl a usmál se na ni a řekl, že si ho může nechat. Drahokam byl takový krás­ ně azurově modrý. Byl to totiž akvamarín. A ten anděl byl oprav­ du hodný! Nakonec jí anděl odvedl zpátky ke dveřím a řekl: „Doma máš takové šitíčko, které ti dal Uriel. Tak si šij na panenky. Teď jsem tě to naučil, to nikdy nezapomeneš. Jednou to budeš moc potře­ bovat, Král ti, až budeš velká, dá jednou velký úkol.“ Anežka koukala s otevřenou pusou a chytala každé slovo. Způ­ sobně se rozloučila, poděkovala a ještě se zeptala: „A kde je teď Král?“ Anděl od zástěrek se zářivě zasmál a řekl: „Já myslím, že je už zase na trůnu. Vraťte se do trůnního sálu!“ Anežka popadla obraz a ve své nové zástěrce vyběhla z dílny. Dveře za ní zaklaply a ona ještě slyšela, jak si andělé zpívají a jak stroje vrčivě hrají pod jejich rukama. Byla to hotová hudba!

Kylián už na ni čekal venku a vyprávěl Anežce, jak se učil za­ cházet s mečem a štítem a jak se učil leštit si štít, aby mu nere­ zavěl. Pak se oba vrátili ke dveřím do trůnního sálu. Když je otevřeli, uviděli Krále na jeho místě v bílém křesle. On otevřel náruč a obě děti do ní vběhly. Když se spolu potěšili, poslal je Král na dortík a děti si na­ braly, co jen mohly. Po tom učení měly na všechno ohromnou chuť. Anežka si dokonce vybrala cukrové šitíčko a jehly byly 80

z čokoládových tyčinek. A Kylián si vybral čokoládový meč se stříbrnou polevou!

Nakonec se oba vrátili domů. Anežka si nesla obraz a zástěrku s kapsičkou a v ní akvamarín a Kylián leštěnku Ador, kterou dostal na svoji zbroj. Mezitím, co byly děti pryč, Svobodovi připravili všechno na večeři a na spaní a tak mohl Kylián poprvé jíst a spát v Zelené ulici číslo 12 v prvním poschodí.

A Anežka? Ta zas mohla poprvé v životě vědět, že dole pod nimi spí její kamarád. S panenkou v náručí a pod dohledem bílého holoubka sejí usínalo jako princezně! A nad ní, do ticha noci, zářily u stropu hvězdy jejího Krále a protože byly schované v duhových bublinách, bylo to světlo duhové!

81

14* kapitola Na zahradě paní bytné se začalo dít něco podivného. U zdi za altánkem začaly růst dlouhé zelené listy a rostly opravdu rychle, takže za čtrnáct dní tam byly už skoro keře ze zelených listů a byly to listy datlo** vých palem, které tam děti zasadily. Ještě, že se to paní bytné líbilo. Chodila se tam dívat skoro obden a nevycházela z úžasu, jak rychle ty palmy rostou. No, vždyť byly z datlí, které rostly pod medovou skálou, tak byly plné síly a ži­ vota! Prázdniny utekly Kyliánovi jako voda a v září šel poprvé do školy. Anežka ho šla s jeho maminkou vyprovodit a nesla mu se­ bou jeden skvělý dortík z Cukrárny u Agnes. Vzpomínám si, že se Kylián o něj ve třídě s někým rozdělil, děti to pak všechny chtěly ochutnat, protože to vonělo tak nádherně, že se jim všem sbíhaly sliny a vonělo to až do ředitelny. Od té doby začala Anežka z Cukrárny vynášet dortíčky, koblíž­ ky, bonbony, želatínové figurky a všechno možné, o čem si my­ slela, že tím někomu udělá radost. Babičkám do starobince je nosila pravidelně a každý týden jim chodila zpívat. Babičky začaly být veselé, silné a některé se vrátily domů, pro­ tože mohly zase chodit po svých! Ä

Vysoká paní Ágnes musela často volat anděly cukráře, aby do­ plnily prázdné pultíky novými zákusky, neboť se začalo stávat, že některé byly do rána prázdné. To jak si Anežka dělala zásoby na další den. A jak rostla a mohla obejít víc lidí, bývaly někdy prázdné i dva pultíky! Král s Ágnes o tom jednou mluvil a tak se u toho smál, až se prohýbal. Protože Agnes řekla, že Anežka Cukrárnu plení. Moc ho to pobavilo a řekl, že to už dávno všechno zaplatil, tak se vůbec 82

nic neděje a ať jen nemá Ágnes starosti, že andělé už mají nové zásoby a budou doplňovat každý den a když to bude potřeba, tak každou noc a že se mu to Anežčino plenění moc líbí. A těšil se, až Anežka k němu zase přijde, protože věděl, že jí může otevřít dveře s cukrářskou čepicí. Za ty dveře mohl přijít každý, kdo toužil po lásce jeho Otce. Kdo ji potřeboval pro sebe, ale také pro druhé. A tak, když Anež­ ka hned další ráno přišla do Cukrárny a nejprve běžela za ním nahoru, posadil šiji na klín a řekl: „Moje milovaná Anežko, dnes půjdeš na jedno vzácné místo. Potřebuješ, aby tam šla s tebou moje Moudrost a holoubek bude s tebou taky. Pojď!“ Vzal dívenku za ruku a vedl ji k bílým dveřím, kde byl obrázek cukrářské čepice. U těch dveří stála malá holčička s černými cu­ líky a v bělostných zářivých šatičkách. Na Anežku se smála a vza­ la ji za druhou ruku. A tentokrát do těch dveří, které Král otevřel, vešli úplně všichni. I On. Anežka se držela Krále za ruku a druhou držela Moudrost. A bylo dobře, že se držela, protože jinak by se celá chvěla a jistě by upadla na zem. Viděla velká stříbřitě bílá oblaka, plná slávy a v těch oblacích tlouklo véélikéé, rudé srdce, zahalené smaragdovou duhou a když Anežka přišla blíž, uviděla, že v tom srdci je zlatá pípa s kohout­ kem a pod ní stříbrná miska. A hned vedle stála miska se solí. „Anežko, načepuj si!“ řekla Moudrost a Král ji postrčil blíž k tomu ohromnému bijícímu srdci. Anežka měla svoje srdíčko až v krku, takovou měla bázeň. Ale poslechla a vzala tu stříbr­ nou mističku a s chvějícíma ručkama do ní načepovala červenou, průhlednou tekutinu, která z toho srdce vytekla. Okamžitě, jak to začalo z té pípy téci, ucítila Anežka tu nádhernou vůni, kterou tak milovala. „Napij se, Anežko!“ řekla Moudrost. „To je Otcova láska!“ řekl Král. Pomohl děvčátku přidržet mis­ ku u úst a Anežka se zhluboka napila. Ó, teď už věděla, co to 83

tak všude v Králově Cukrárně a ve všem od něho voní! To je Otcova láska! I její Král tak voněl, ale tohle bylo jako oheň! Holoubek poletoval kolem a zpíval tu nejkrásnější píseň lásky. Moudrost vzala misku se solí a holčičku s ní posolila. Řekla: „Teď jsi sůl země, Anežko!“ A Král držel holčičku za ruku a oba si klekli k tomu Srdci a po­ slouchali jak Otcova láska pro ně bije. Anežka se ke Králi přituli­ la a byla nejšťastnější na světě. „Mám tě ráda, Tatínku!“ řekla a jednou ručkou objala Krále a druhou Moudrost. Všichni tam u toho Srdce byli šťastní a zůstali tam spolu dlou­ ho, až do večera. Anežka tam na kolínkách usnula a když je oblak zahalil, Král ji vzal do náruče a osobně ji odnesl do její postýlky v Zelené ulici číslo 12 do podkroví. A jak tak šel, nahlédl do každé domácnosti a do každého srdce a věděl, že jednou Anežku za mnohými z nich pošle se svojí Láskou. Když ji přikryl čtverečkovanou patchworkovou dekou, požeh­ nal ji a pak v prvním poschodí požehnal Kyliánovi a Svobodo­ vým a také pratetu Antonii a paní bytnou a v zahradě požehnal těm deseti datlovým palmám. A ony do rána dorostly do sedmimetrové výšky a nasadily na první plody. A od té doby se tam na ně lidé chodili dívat jako na raritu a pod těmi palmami se dokázali spřátelit. A Svobodovi pod nimi pořádali s paní bytnou grilovačky a zvali na ně své známé a lidi z ulice, kteří chtěli přijít a povídali si o Králi a o Cukrárně. Paní bytná do ní totiž začala chodit také!

Jak Anežka rostla, stále víc dokázala plenit Cukrárnu pro všechny lidi ve městě. A tak se stalo, že paní Ágnes řekla Králi ať tu Cukrárnu přejmenuje na „Confeterii u Anežky“, že přece Ágnes znamená to samé co Anežka. 84

A ať jí (Ágnes) Anežka někdy pomůže, aby viděla kolik to dá práce, zaplnit prázdné pultíky. Anežka vyrostla a pak chodila do Cukrárny pomáhat, ale stejně dál ji úspěšně plenila. Král se tomu vždycky moc smál. Měl to strašně rád a často osobně připravil některé úžasné sladkosti. Stačilo, aby si stoupl k pultíkům a mluvil a povolával je do existence. A z jeho rtů ka­ nula tekutá myrha a byla sladká jako život. A z ní byly ty nejchut­ nější dobrůtky a sladkosti. A byly zdravé a plné milosti.

Anežka se naučila u paní Ariany hrát na bílou kytaru, kterou jednou dostala od přátel a kytárka v jejím srdci pak zněla každý den. S Kyliánem zůstali dobří přátelé. A později, když už byla mla­ dou ženou, se vzali a založili novou rodinu. A víte co? Nejradši chodila do Cukrárny za svým Králem pro Otcovu lásku a často si vyprosila radu od jeho Moudrosti. Co k tomu dodat? Co povědět na konec? Hledejte Nebeskou ulici číslo 7 a objevíte Cukrárnu „U Anež­ ky,“ která patří Králi. Kdo je ten Král? Když se pratety Antonie jednou někdo zeptal, kdo je ten její Král, odpověděla: „Můj Král je Otec sirotků a obhájce vdov!“ To ona věděla úplně přesně. Král má to nejvzácnější jméno v celém vesmíru a je připraven přivítat každého z vás.

Je to Ježíš, Boží Syn! A jejej! Anežka se opět chystá udělat si zásoby, než půjde za babičkami! Tak ahoj! Musím rychle něco uchvátit, dokud to všechno ne­ vyplení!

86

Už je slyšet jak si u toho zpívá:

„Můj Tatínek má Cukrárnu, má Cukrárnu, má Cukrárnu, otvírají po ránu a někdy celou noc! On vždy mě vezme do krámu, ať vyplením tu Cukrárnu, já vyplením tu Cukrárnu, On miluje mě moc! On vždy mě vezme do krámu, ať vyplením tu Cukrárnu, já vyplením tu Cukrárnu, On miluje to moc!“

87

Poděkování Především děkuji mému nebeskému Otci za tuto knihu. Bez Jeho inspirace by nebyla.

Děkuji celému kolektivu Radia 7 za vaše povzbuzení a že jste „Anežku“jako první poslali po vlnách do éteru k těm nejmenším. Děkuji ze srdce Jiřímu Kotlářovi za otevřené srdce a ruce a zastřešení celého vydání. Za všechnu jeho praktickou i finanční pomoc děkuji! Děkuji vám všem z Mikulovské farnosti, kteříjste se za mne i toto dílko postavili svými modlitbami a štědrými dary. Děkuji za výbornou korekturu Věře Dvořákové z nakladatelství Křesťanský život. Děkuji za skvělou sazbu Lucii Skálové a za úžasnou a laskavou komunikaci s vámi oběma.

Děkuji mému manželovi Vladovi, že mne celou dobu povzbuzoval a dával mi prostor k této práci. Mému Králi ať z toho všeho vzejde čest a sláva.

Maria Lehocká

88

9

4

4

B

4 C í

t

Chcete zazit dobrodružství? Projděte s Anežkou dveřmi a oponou a objevíte sladkost a vůni, které jinde nenajdete. Budete moci nabrat sílu a radost do života pro sebe i pro druhé. U Krále najdete to, co vám nikdo jiný nemůže dát.

Autorka sloužila patnact let v nedělní škole a sedm let pracovala ve službě dětem a sborům. Tim. 2,2