Dějiny Československa očima Dikobrazu 1945-1990 8085947897

Citation preview

Jiří Pernes

DĚJINY ČESKOSLOVENSKA OČIMA DIKOBRAZU 1945-1990

BARRISTER & PRINCIPAL - STUDIO

EDIČNÍ poznámka

MĚSTSKÁ KNIHOVNA KLATOVY

Qlf/ZoO3

© Barrister & Principal - studio, 2003 Kresba na obálce © Jan Vyčítal, 1968 ISBN 80-85947-89-7

Při poznávání a studiu minulosti využívají historikové nejrůznějších pramenů, vypovídajících o vývoji národní společnosti, případně větší komunity. Větši­ nou se jedná o prameny písemné, pocházející z provenience různých institucí nebo z pozůstalostí lidí něčím výjimečných či zajímavých. Tento druh pramene je v dějepisné práci nejběžnější. Kromě něj však existují i další druhy pramenů, ze kterých lze čerpat zcela jiné informace a k nimž je třeba přistupovat odliš­ ným způsobem. V poslední době jsou často využívány zejména vzpomínky účastníků studovaných historických událostí, a to nejen písemné, ale i ústní v historické práci se tak vytváří nová disciplína, zvaná „oral history“. Badatelé však velmi často sahají i po jiných zdrojích informací: filmových záznamech, zvukových nosičích, trojrozměrných předmětech hmotné povahy (například ar­ cheologické nálezy) a v poslední době stále častěji i po elektronických mé­ diích. Zcela svébytným historickým pramenem jsou dobová vyobrazení, která vy­ povídají nejen o tom, co chtěl jejich autor bezprostředně zachytit, ale i o použí­ vaných malířských či kreslířských technikách, o vkusu lidí žijících v té či oné době, lze na nich studovat vývoj módy a jde-li o vyobrazení reprodukovaná, můžeme se z nich dozvědět leccos i o používaných rozmnožovacích techni­ kách. Zcela zvláštní kategorii v této skupině historických pramenů tvoří kari­ katury, jež při zachycování skutečnosti využívají nadsázky a jež se snaží diváka upoutat prvky humoru. Právě pro citový náboj, který je v karikatuře obsažen, bývala často využívána v politickém boji a nezřídka dokázala svým autorům velmi účinně posloužit. Proto se z politické karikatury badatel může dozvědět mnohem více než z dlouhých stran méně výstižného popisu. Stranou zájmu historiků, studujících dějiny poválečného a komunistického Československa, dosud stál humoristický a satirický časopis Dikobraz. Přitom však právě povídky, říkánky, básničky a především kresby a karikatury zveřej­ něné na jeho stranách jsou pro dnešního badatele důležitým pramenem, z ně­ hož může čerpat cenné informace. Prozrazují, že Dikobraz od začátku sloužil Komunistické straně Československa, přestože se tvářil nadstranicky, vypoví­ dají o tom, že KSČ se neštítila používat jakýchkoli metod k dosažení svého

cíle, že podporovala nejpokleslejší a nejtemnější stránky lidské duše a lidského charakteru, že apelovala na lidskou závist, nenávist a nesnášenlivost. Na druhé straně vypovídají i o důvtipu autorů znásilňovaných režimem (například po roce 1968) a nucených pod pohrůžkou ztráty existence kreslit a psát něco, s čím ve skutečnosti nesouhlasili. Můžeme se bavit nad obrázky, zdánlivě nevinný­ mi, v nichž je však obsažen skrytý autorův protest proti podmínkám, ve kte­ rých musel žít a pracovat, protest, který mnohdy bdělá a všudypřítomná cenzu­ ra nedokázala rozpoznat. Použité kresby a karikatury - historický pramen sui generis - vypovídají také velmi přesvědčivě a názorně o stavu a vývoji českoslo­ venské společnosti v letech 1945 až 1990. Zájemce o podrobnější informace o událostech či osobnostech, jimž jsou jednotlivá vyobrazení věnována, odkazu­ jeme na existující literaturu, případně archivní prameny, jež jsou uvedeny v připojených poznámkách.

SLOVO ÚVODEM

Vývoj Československa po roce 1945 patří k nej významnějším obdobím našich národních dějin. Během relativně krátkého času - v průběhu necelého půlsto­ letí - se zásadním způsobem změnilo nejen politické směřování státu, který se postupně ze samostatné republiky stal vazalem Sovětského svazu, ale radikálně se proměnil také způsob života československých občanů a rovněž systém hod­ not, které vyznávali. Tlak komunistického režimu na obyčejného člověka byl masivní a všestranný. Komunistická strana Československa, která se vlády v zemi nedemokratickým způsobem zmocnila v únoru 1948, si dělala monopol na osudy každého občana a netajila se úmyslem řídit jeho kroky od narození až do smrti. Cílem jejího snažení byl „nový, pokrokový, socialistický“ člověk, který měl oddaně a obětavě podporovat nejprve „lidově demokratický“ a od roku 1960 už „socialistický“ systém v zemi. Prostředky, jichž komunistický režim při formování lidí k obrazu svému používal, byly nevybíravé: od brutálního násilí, jehož pomocí lámal každý od­ por, přes atmosféru nejistoty a strachu, kterou v zemi nastolil pomocí rozsáhlé sítě udavačů a spolupracovníků tajné policie, až po nabídku výhod a existenč­ ních úlev, jimž se těšili ti, kdož s režimem spojili své osudy a byli ochotni mu nejen sloužit, ale aktivně jej podporovat a budovat. Součástí mechanismu, který „nového člověka“ utvářel, byla průběžná ideo­ logická indoktrinace, neustálé masírování občanů propracovaným systémem schůzí, školení a doplňkového vzdělávání, v němž čestné místo zaujímala po­ věstná Večerní univerzita marxismu-leninismu. Každý den na každého člověka působily hromadné sdělovací prostředky - noviny, časopisy a v počátečním období zejména Československý rozhlas, od roku 1953, kdy začala vysílat, pořád více a intenzivněji také Československá televize. Čtenář novin a časopisů, stejně jako posluchač rozhlasu či unavený dělník, který se po dni stráveném v továrně večer posadil k televizi, nedostával objek­ tivní informace o dění doma a ve světě. Sdělovací prostředky měly za úkol jej politicky vzdělávat a formovat jeho přesvědčení v duchu „vědeckého světového názoru“ a „pokrokového smýšlení“. Proto byla brzy po komunistickém převratu

v Československu zavedena cenzura, celý štáb dohlížitelů zprávy filtroval, někte­ ré potlačil a ze zpravodajství vypustil úplně, jiné pozměnil, deformoval a udělal z nich zavádějící polopravdy. Avšak nikdy nechyběly polopatistické komen­ táře, které čtenáře a posluchače naváděly ke správnému pohledu na svět a dobu, v nichž žili. Jedním z časopisů, které hluboce ovlivňovaly smýšlení československé ve­ řejnosti, byl původně satirický a humoristický týdeník Dikobraz. Začal vychá­ zet v roce 1945 a vytrval až do roku 1990. Již od prvního čísla se netajil svou angažovaností ve prospěch nové republiky, kterou většina Čechů a Slováků chtěla po osvobození z německé okupace začít budovat, a levicovým smýšle­ ním svých autorů. Zpočátku se také tvářil jako časopis nadstranický, brzy však skončil jako hlásná trouba komunistických názorů a jako orgán ideologického oddělení ÚV KSČ, a jemu také skoro až do konce sloužil. Satiru a humor záhy vystřídala bezúsměvná a násilná agitka a propaganda nejhrubšího zrna. Dikobraz a jeho autoři aktuálně reagovali na nejrůznější události, tak, jak je život přinášel a jak je vedení KSČ hodnotilo. Většinu z nich podrobili zdrcující kritice, některé pochválili, několikrát se i humoristický časopis zahalil černým flórem smutku - to když společnost postihla nenahraditelná ztráta, například úmrtím Josefa Vissarionoviče Stalina, Klementa Gottwalda, Leonida Iljiče Brežněva či dalších československých a sovětských potentátů. A tak se na stránkách Dikobrazu zobrazila vlastně celá pohnutá více než čtyřicetiletá historie komunis­ tického a polokomunistického Československa. Není nezajímavé jeho ročníky prolistovat, připomenout si všední život ve dnech dávno minulých a podívat se na něj z jiného pohledu, než jaký nabízejí školní učebnice a vědecké studie. Jde totiž o události, které formovaly život nás všech - nejen těch, kdož v letech komunistického režimu byli nuceni žít, ale i těch, kteří se narodili již po jeho pádu.

LÉTA VELKÝCH OČEKÁVÁNI Národní a demokratická revoluce 1945-1948

Při jednáních zástupců československých politických stran v Košicích na jaře 1945 padla mimo jiné důležitá rozhodnutí týkající se tisku v osvobozené repub­ lice. Patřilo mezi ně usnesení, že v nových poměrech nesmí být vydávány noviny a časopisy, které sloužily okupantům - jinými slovy ty, které vycházely v podmínkách Protektorátu Čechy a Morava. Z toho vyplýval závěr, že většina stávajících periodik musela buď zaniknout, nebo změnit svůj název. Nově při­ jaté podmínky také stanovily, že právo na existenci měly pouze tiskoviny vydá­ vané celonárodními organizacemi, například politickými stranami, odbory či kulturními sdruženími.1 Výjimky neexistovaly. Dokazuje to třeba osud Lidových novin, které v roce 1945 musely skončit svoji více než půlstoletou existenci a začít nově vycházet pod názvem Svobodné noviny. Přestože až do okupace patřily rodině Strán­ ských, nemohl se jich Jaroslav Stránský po svém návratu z londýnského exilu znovu ujmout, třebaže byl ministrem československé vlády a snadno mohl do­ kázat, že Lidovky za první republiky byly v jeho vlastnictví a že se jich musel vzdát v důsledku nuceného odchodu za hranice z důvodů politických a raso­ vých. Pokud měly Svobodné noviny vycházet, jejich vydavatelem se musel stát někdo jiný, v tomto případě Sdružení kulturních organizací. Stránský jako sou­ kromník neměl šanci. Tak chtěla vláda docílit, aby se veřejný život očistil od stínů minulosti a současně aby se vydávání tisku nestalo předmětem výděleč­ ného podnikání jednotlivců a kapitálových společností.2 Po zastavení všech dosud vycházejících satirických časopisů - neboť také ony se provinily tím, že vycházely v době německé okupace - se na trhu s tiskovi­ nami vytvořil volný prostor, který se rozhodlo vyplnit nakladatelství Práce: přišlo, jak stojí v tiráži, se „satirickým týdeníkem“, který dostal název Dikobraz. Je důležité vědět, že „tiskařské, nakladatelské a knihkupecké podniky“ i stej­ nojmenné noviny Práce patřily Ústřední radě odborů, v níž hlavní slovo měli komunisté a jejímž předsedou byl dlouholetý a zkušený komunistický funkcionář

Antonín Zápotocký. To není zanedbatelná skutečnost, neboť Komunistická strana Československa tímto způsobem získávala pod svoji kontrolu další sdělovací pro­ středky, navenek nestranické, jimiž mohla ovlivňovat mínění veřejnosti ve svůj prospěch. Nebyly to totiž jen tiskoviny Revolučního odborového hnutí, které takto skrytě sloužily komunistické politice: platí to také třeba o Mladé frontě, novinách Svazu české mládeže, které začaly vycházet rovněž v červenci 1945, i o časopisech dalších „jednotných“ organizací, jež po květnu 1945 začaly v Československu pů­ sobit a v nichž čelná místa obsazovali členové komunistické strany. V této době - v létě roku 1945 - ovšem funkcionáři sjednocených odborů, jakož i ostatních organizací, tvrdili, že hájí zájmy nadstranické, že slouží všemu pracujícímu lidu bez ohledu na jeho politické a světonázorové přesvědčení. Tak se tvářil rovněž Dikobraz, když ve svém úvodním prohlášení zvolil oslovení, jímž se titulovali členové všech tehdy povolených politických stran v Českoslo­

vensku: soudruzi, přátelé a bratři. „Proč zrovna dikobraz? Nepopíchá? Neporaní? Nepokouše? Inu, to víš, milý čtenáři, pan Nešikovný se popíchá, Hloupý třeba poraní a pan Opatrný bude mít dozajista strach, ale my na Vás, soudruzi, přátelé a bratři, posíláme dikobraza právě proto, že má pořádné zuby a ty největší bodliny, jaké vůbec živý tvor může míti. Posíláme na Vás zvíře poctivé, a buďte bez starosti, zjednali jsme si o něm zprávy na nejspolehlivějším místě, přímo v zoologické zahradě. Samozřejmě že jsme se obrátili na závodní vý­ bor...“ a tak dále, a tak dále pokračoval rádoby vtipný úvodník, který měl vy­ světlit úkol a poslání nového časopisu.

Populární český herec Jindřich Plachta, který se v této době rovněž zapojil do podpory politiky KSČ, přispěl do prvního čísla povídáním, které nazval Poučení dikobrazovi: „Toč se a vrč, můj Dikobraze, toč se a jež na všechny světové strany. Nebylo vhodnější chvíle k vybafnutí na lidi, jako je dnes. Jen se rozhlédni, jak má ten svět po válce hlavu rozcuchanou. Jen se podívej, jak jedni hlavičku všemi mastmi mazanou přejedou demokratickým hřebínkem, aby pě­ šinka jakž takž držela. ... Proto, milý Diku, nikoho nešetři. Kritisuj, píchej a vysmívej se celému světu...“

Nový časopis řídil redakční kruh, jehož členem byl básník a prozaik Václav Lacina, který již od třicátých let přispíval do levicových humoristických časo­ pisů, populární kreslíř a ilustrátor, ale současně také spisovatel Ondřej Sekora, rovněž levicového smýšlení, novinář Zbyněk Vavřín, odpovědným redaktorem byl Josef Vojtěch. S Dikobrazem spolupracovala hned od počátku řada před­ ních výtvarných umělců, jako například Vlastimil Rada, Miloš Nesvadba, Ota­ kar Mrkvička, Zdenek Seydl, Evžen Seyček, Josef Novák a dokonce i Kamil Lhoták. Tato skupina - s přispěním dalších autorů a stále častěji i s pomocí čtenářů - komentovala vývoj v Československu a ve světě. Je třeba říci, že se ani nenamáhala předstírat objektivitu. To se v období „národní a demokratické revoluce“, jež tehdy v Československu zuřila, příliš nenosilo. Naopak, daleko víc bylo v módě ostentativně projevované levičáctví a radikalismus a Dikobraz v tomto směru nezůstával nikterak pozadu. První číslo Dikobrazu vyšlo 25. července 1945 a jeho titulní stránku zdobil obrázek vyjadřující radost z vítězství protifašistické koalice nad Německem nezapomeňme, že válka proti Japonsku ještě pořád trvala. Známý grafik a ilu­ strátor Josef Novák na něm vyvedl pěkně vedle sebe seřazené vlajky Velké Británie, Spojených států amerických a Sovětského svazu a vedle nich také prapor československý, kterak pospolu vlají nad pohozenou helmou a samopa­ lem německého SS-mana:

Porážka nacismu a Německa, osudového českého nepřítele, jak to tehdy vnímala většina veřejnosti, se pochopitelně obrážela na stránkách Dikobrazu hodně dlouho. Vlastimil Rada vyjádřil totální propad Hitlerova režimu působi­ vou alegorií, kterou nazval „Dodržel slovo“:

jim někdo řekl, že příslušníci tehdy triumfujícího českého národa budou o pou­ hých padesát let později na své domy vyvěšovat tabule s nápisem „Zimmer frei“ a dožadovat se německých marek. Ovšem nejen němčina samotná, nýbrž i kulturní statky vytvořené německy hovořícími umělci byly podle názoru Di­ kobrazu hodny zavržení, neboť je nebylo možno pokládat za nic jiného než trojské koně pangermánské rozpínavosti:

„Své/te mi Německo na deset let

Podle toho, jak jsou někteří Češi na měkko, jsou toto nejlepší trojští koně, ve kterých bychom mohli zase vniknout do srdcí svých obětí.

— a nikdo je nepoznd!•'

Protiněmecký radikalismus byl tehdy silný v celé Evropě a Československo nebylo výjimkou. Patřilo tehdy k dobrému vkusu odmítat vše, co bylo německé. Nenávist vůči poraženému nepříteli vedla až do takových krajností, že podstatná jména „Němec“ a „Německo“ se tehdy psala s malým počátečním písmenem, tedy „němec“ a „německo“. Na příkladu Dikobrazu si také můžeme ukázat, jak krátkozrace a předčasně česká společnost v roce 1945 s německou kulturou zúčtovala. V odpovědi na smyšlený dotaz zaslaný redakci, zda se pisatel má učit německy, či nikoli, Dikobraz odpovídá: „Když myslíte, učte se německy dál. Sa­ mozřejmě vám to nemůže uškodit, vždyť inteligent má ovládat mrtvé jazyky.“ Autor tohoto nejapného vtípku se jen o pár let později nepochybně nestačil divit, jak se národ hovořící tímto „mrtvým jazykem“ opět vypracoval do čela hospodářského rozmachu Evropy. A tvůrci Dikobrazu by jistě nevěřili, kdyby

Nesmírně citlivým tématem pro českou veřejnost v roce 1945 bylo, jak se vypořádat s vlastní minulostí, s tím, jak se kdo choval v těžkých dobách německé okupace. Tragická zkušenost mnichovské kapitulace byla pro většinu Čechů neobyčejně frustrující a demoralizující. Lidé propadali beznaději, většinou ne­ věřili, že dojde k zásadní změně situace a že do té doby triumfující Německo bude vůbec kdy poraženo. Jen málokdo prokázal dostatek odvahy a zmužilosti, aby odešel do zahraničí a tam se zapojil do boje československé armády v exilu; ne každému, kdo se pokusil okupovanou vlast opustit, se to také podařilo. A boj proti okupantům doma byl ještě nebezpečnější: odvážlivci dávali všanc nejen život svůj, ale riskovali navíc, že smrti vystaví rovněž své blízké a všechny, kteří jim pomáhali. Naopak žít, a žít co nejlépe, chtěli všichni. Limity přizpůsobivosti ovšem byly různé: statisíce Pražanů po atentátu na Reinharda Heydricha zvedaly na Václavském náměstí ruce k nacistickému pozdravu a slibovaly věrnost říši. Většinou tam však stáli z donucení a takřka každý z pří­ tomných to pokládal za nezbytnou úlitbu, jíž si vykoupil alespoň na chvíli klid a bezpečí pro sebe a svoji rodinu. V Protektorátě žili herci, kteří nedokázali odolat tlaku a přijali angažmá v německých filmech, někteří z nich se dokonce propůjčili tomu, že pronášeli výroky ve prospěch okupantů. To bylo mnohem vážnější a většina českého obyvatelstva s tím nesouhlasila a opovrhovala lidmi,

kteří se takového poklesku proti národní cti dopustili. V zemi však také žily tisíce Čechů, kteří dokázali z nejrůznějších důvodů spolupracovat s německými úřady a udávat jim své spoluobčany. To již bylo jednání vysloveně zločinné, které vola­ lo po spravedlivém trestu. V roce 1945 stíhání kolaborantů — osob spolupracují­ cích s okupanty - začalo a pokračovalo i v dalších letech. Dikobraz nezůstal pozadu a upozorňoval na jejich snahu skrýt se a vyhnout zodpovědnosti:

Mezi těmi, kdož se dočkali odplaty jako jedni z prvních, byli tzv. aktivističtí novináři,3 kteří za války bez ostychu a zábran psali ve prospěch okupantů. Dikobraz jim v říkance nazvané Houpačka přál všechno nejhorší: Černé roky mizí

zvolna, ale jistě v dáli, co se nás páni redaktoři

tehda nahoupali!

Nebuďme nevděční, rozjasnil lid líce. Zhoupneme je taky,

nač jsou šibenice?

Česká veřejnost však ve svém poválečném radikalismu, vedena touhou po pomstě, zapomínala na spravedlnost a na to, že posuzovatelem míry viny může být jen nezávislý soud. Snahu o objektivní hodnocení minulosti hodila za hlavu a preferovala raději líbivá politická hesla. Ukázalo se to na příkladu českých herců, obviněných ze spolupráce s Němci - Adiny Mandlové, Lídy Baarové a Vlasty Buriana: Kresba M. Nesvadby

— Tak a teď ať někdo řekne, že jsem kolaborant 1

Kresba O. Fuchse

Kresba M. Jánského

Na Pankráci. „To byl ale od Kolumba blbej fár dovézt do Evropy brambory/“

— Chápu, chápu, Lil Adino, že jedině ty můžeš dostat v tom filmu ,,Kvíteček nevinnosti“ hlavní úlohu!

— Ne, Dášenko, jako tvoje matka ti zakazuji hráti ve filmu, protože když vyhodili takové uměl­ kyně jako Baarovou a Mandlovou, tak by ses tam ničemu nepřiučila.

Když vyšetřování ukázalo, že se ani Mandlová ani Burian nedopustili ničeho, co by opravňovalo jejich věznění, a byli z vazby propuštěni na svobodu, nepři­ nesl Dikobraz byť jen náznak omluvy za to, že se zapojil do celonárodní štvanice proti nim, ani neprojevil snahu přispět k uklidnění rozvášněné situace, v níž za kolaboranty byli označováni i lidé zcela nevinní, kteří byli častokrát bez důkazů uvězněni. Naopak, text pod tímto obrázkem spíše naznačuje, že za propuště­ ním Adiny Mandlové a Vlasty Buriana může být něco nekalého:

Kresba. K. LhotÍKi

Vidíte ji, kolaborantku? Celou válku sloužila jen Němcům a teď ji dali na nejhorši trať a nakládají jí ty nejtěžší zločince.

Vlasta: „A te