David Livingstone: Misionář, lékař a cestovatel

Citation preview

^ 'L L c ó

MILOSLAV ŠUSTEK

Misionář, lékař a cestovatel

MILOSLAV SUSTEK

Misionář, lékař a cestovatel

/(CENTURA /IDVENÍURE.

^pífný dům V městečku Blantyre se narodil a vyrostl v mla­ dého muže velký syn Skotska - David Livingsto­ ne, kazatel, misionář, lékař a cestovatel, který prošel Afrikou a nezapomenutelně se zapsal do srdcí svých černých bratří a sester. Jeho srdce si pohřbili Afričané v Itala v Zambii a jeho tělo od­ počívá ve westminsterském opatství v Londýně. V Blantyre najdeme dvouposchodbvý dům, který byl roku 1780 postaven nad řekou Clyde pro dělní­ ky zdejší velké textilní továrny. Bylo tu čtyřiadva­ cet "pokojových kuchyněk" neboli "kuchyňkových pokojů". V každé kuchyňce bydlela jedna dělnická rodina. V jedné z nich se 19. března roku 1813 na­ rodil David Livingstone. 5

Vyrůstal ve velmi hlučném prostředí, těsně vedle továrny. Jeho otec byl ve sboru učitelem biblické školy a živil se prodejem čaje od farmy k farmě. Tuto práci konal rád, neboť při ní měl možnost osobní evangelizace. Jeho výraznou vlastností byla poctivost. Úzkostlivě dbal, aby někoho neošidil. Byl také úplným abstinentem, což v tehdejší době znamenalo být předmětem posmě­ chu. Rád čítával knihy o misionářích a misijní zprávy. David o něm píše: "Můj otec svou laska­ vostí a přitažlivostí si otočil provázky od srdcí svých dětí kolem sebe, zachoval si mou trvalou vděčnost a úctu, neboť mi od mého dětství podával příklad stálé a vytrvalé zbožnosti." Oba rodiče byli pozoruhodně nadanými vypravěči příběhů. Davi­ dova maminka byla žena něžné povahy. Malá a jemná, s velmi jasnýma očima, které po ní zdědil její syn. Známý byl její smysl pro čistotu, který také předala svému synovi. Ani v nejnepohodlnčjších dnech své práce v Africe Livingstone nepřestal úzkostlivě pečovat o svůj osobní vzhled. V rodině bylo pět dětí - Jan, David, Hanička, Karel a Anežka. Další dvě děti zemřely v raném mládí. Kázeň byla v této rodině přísná. Prutem se nešetřilo a i David dostával také občas svou dávku. Domov Livingstonových byl chudý, ale velmi šťastný. V prvních letech manželství patřili Livingstonovi k místnímu farnímu sboru, ale v době Davidových

6

chlapeckých let, ovlivněni mocným kázáním jedno­ ho horlivého amerického kazatele se připojili ke kongregačnímu sboru v Blackwell Lane, vzdá­ lenému asi pět kilometrů odtud. Otec Livingstone se tu stal starším sboru a David později jeho členem. Jako chlapec pásával David dobytek u jednoho farmáře, který o něm vypravoval, že prý kde mohl, lehl si na zem a četl nějakou knihu. Jinak z raného Davidova dětství je nám známo poměrně málo. Byla to doba po napoleonských válkách. Rodina měla velmi malý příjem, a tak malý David byl nucen nastoupit práci v továrně již ve svých deseti letech. Pracovní podmínky byly neuvěřitelně tvrdé. V zimě, v létě jej budili ráno v půl šesté do práce. Pak spěchal do továrny, kde pracoval ve vlhkém prostředí - kromě přestávek k jídlu - až do osmi hodin večer. Na spřádacím stroji navazoval přetržené nitě. Každý volný okamžik využíval ke studiu latinské gramatiky, kterou měl položenou na stroji. Děvčata mu s velkým potěšením kladla cívky na knihy a pak mu je shazovala s rámu. S ostatními chlapci navště­ voval večerní školu, která vždy trvala dvě hodiny. Ve třinácti letech se připojil ke zvláštní třídě s vý­ ukou latiny. Doma studoval do půl noci nebo dokud mu maminka nevzala knihu z rukou. Sám říká, že podmínky v jeho tehdejší práci velmi po­

7

silnily jeho schopnost soustředit se a přizpůsobit se později tančícím a zpívajícím divochům v africké vesnici. Každého volného dne buď sám nebo se svým bratrem chodil po polích a pahorcích a zkou­ mal rostliny a geologické zvláštnosti. Tím se cvičil v pozorování a v poznávání, což jej učinilo později jedním z ncjsmělcjších a nejspolehlivějších pozo­ rovatelů přírody, jaké kdy svět poznal. Ve svých šestnácti letech už výborně znal římské básníky Vergilia a Horatia. Když mu bylo dvacet let, nalezl ve spisech dr. Thomase Dicka řešení problému, který jej dlouho trápil. Autor dokazoval, že pra­ vá věda a náboženství si nemohou odporovat. V Dickových spisech našel Livingstone potvrzení svých vlastních názorů. Nalezl pokoj mysli a násle­ dující věta se stala trvalým spodním tónem celého jeho života: "V žáru lásky, kterým mne křesťanství nadchlo, rozhodl jsem se zasvětit svůj život zmírnění lidské bídy." V téže době se mu dostal do rukou spisek Karla Gutzlaffa z Holandské misijní společnosti, žádající, aby byli do Číny vysláni lékařští misionáři. Po přečtení tohoto spisku bylo největším Davidovým přáním stát se misionářem za cenu jakýclikoli obětí. Největší překážkou k dosažení tohoto cíle byla jeho chudoba. Teprve v devatenácti letech byl prohlášen za vyučeného dělníka na spřádacím stroji a mohl začít šetřit pení­ ze. Práce se stala těžší a zodpovědnější. Za čtyři 8

roky samostatné práce v továrně a s malou finanční pomocí od rodiny byl schopen se přihlásit na lékařskou fakultu. V této době požádal také o přijetí do sboru. Vážní diákoni jej zkoušeli a rozhodli, že dva z je­ jich výboru budou mladého muže dále vyučovat a povedou jej v duchovním životě. Jeden z diákonů tkadlec Arthur Anderson - velmi dobře ovlivnil mladého Davida, který miloval svého učitele a nepřestal jej obdivovat. Doba jeho pčtimčsíčního vzdělávání uplynula a Livingstone se stal řádným členem sboru. V Blanlyre bylo více charakterních a opravdových mužů jako Anderson. David nikdy nezapomněl na slova jednoho z nich, který mu před svou smrtí řekl: "Hochu, učiň náboženství každo­ denní záležitostí svého života, a nejen věcí chvilko­ vého rozmaru. Neučiníš-li to, pokušení a jiné věci tě strhnou." Na podzim roku 1836 vstoupil mladý misijní aspirant Livingstone do Andersenovy koleje, vyni­ kající lékařské fakulty v Glasgow. Pro mladíka, který přišel z dělnického prostředí v Blantyre do svobodného života na koleji, to byla vzrušující zkušenost. David trpěl pocitem méněccnnosti, ne­ boť dosud byl většinou samoukem a jeho předchozí vzdělání nebylo ucelené. Jeho skromnost však od­ zbrojovala profesory. Brzy si získal mnoho přátel. Kromě lékařských přednášek se také účastnil tcolo9

gických kursů. Volný čas takřka neznal. Jeho celo­ životními přáteli se tu stali dr. Graham, který učil chemii, dr. Buchanan, profesor medicíny a dr. Wadrlaw, do jehož sboru chodíval. Získal si natrva­ lo lidi vysokých morálních hodnot. I když někte­ ří na nčj za čas zapomněli, opět se k němu vráti­ li. Livingstone s nimi udržoval čilou rozsáhlou ko­ respondenci. Na konci druhého roku nabídl David své služby Londýnské misijní společnosti, která měla jediný vznešený cíl - zvěstovat radostnou zprávu evangelia pohanům. Se svým přítelem Jose­ fem Moorcm byl poslán na tříměsíční zkušební kurs ke kazateli Richardu Cecilovi v Essexu. Zde však neučinil příliš šťastné zkušenosti. Kazatel Cecil podal o něm zprávu, že je "těžkopádný ve svém chování a jeho venkovské mravy se dají těžko odstranit". Zároveň vydal o něm svědectví, že je rozumný a klidný, s dobrou povahou a silným charakterem. Pravděpodobně také mluvil výrazným západoskotským přízvukem. David se dovedl krásně veřejně pomodlit, ale v přítomnosti svého učitele a některých kritických studentů ztrácel odvahu. Kazatel Cecil nařídil, aby si připravili kázání, která jim opravil. Pak se je museli naučit zpaměti a přednést je ve venkovském sboru. David si připravil kázání. Jednoho dne měl kázat místo nemocného duchovního ve Stanford Rivers. Přečetl úvodní text velmi pěkně, ale pak se mu zdálo, jako

10

by mu kázání uteklo. Přišla na něj půlnoční tma a on zvolal: "Přátelé, zapomněl jsem všechno, co jsem měl říci!" Sestoupil z kazatelny a opustil modlitebnu. Učitel podal o něm nepříznivou zprá­ vu. Bylo mu dáno několik dalších měsíců milosti. V této době však byl přijat znovu do dalších lé­ kařských kursů v Londýně. Léta strávená na lékař­ ské fakultě v Londýně patřila mezi nejšťastnější v jeho životě. Při přednáškách se setkával s lékaři a vědci první třídy. Za pomoci přítele dr. Bcnnetta měl přístup do nemocnic. Zde se seznámil s věhlas­ ným zoologem profesorem Owenem, kterému později posílal hodnotné zprávy o africké fauně. V době svého studia medicíny v Londýně vážně onemocněl překrvením jater a plicní chorobou. Odjel do svého rodného Skotska, kde se brzy uzdravil. Livingstone chtěl svůj život zasvětit práci v mi­ siích. Jelikož jeho původní plán, jet do Číny a pak do západní Indie, se nemohl uskutečnit, čekal dál na Boží vedení. Jednoho dne se setkal s mužem, který ovlivnil jeho život víc než kdokoli jiný. Byl to dr. Robert Moffat, jeho pozdější tchán. Tento misionář pracoval pro Londýnskou misijní spo­ lečnost v Jižní Africe od roku 1816. Původem také Skot, vyučen zahradníkem, proměnil poušť Kuruman v kvetoucí pole. Byla to pozoruhodná postava. Byl lidovým řečníkem. Moffat Davidovi často 11

vyprávěl o ránu, kdy stál na výšině a díval se směrem k severu, kde "stoupal kouř z tisíců vesnic, kde dosud evangelium nebylo zvěstováno". David mu položil otázku: "Myslíte, že bych se hodil pro Afriku?" "Ano," byla okamžitá odpověď, "jste-li ochoten opustit obydlenou půdu a jít na sever". Nic nemohlo znít mocněji pro tohoto mladého muže. Jako apoštol Pavel i on toužil stavět tam, kde jiní dosud nepoložili základy. Všechno bylo rychle dojednáno. Livingstone byl určen pro Kuruman, kde měl čekat na návrat dr. Moffata. Ještě tu noc v modlitbě děkoval Bohu a jeho srdce bylo naplně­ no radostí a pokojem. Byl přesvědčen, že jej Bůh vede dobře. Uvědomil si, že nesmí ztrácet čas. Spěchal do Glasgowa a podrobil se lékařským zkouškám. Tam se prý dopustil menší chyby tím, že příliš diskutoval se zkoušejícími. Všechno však dobře dopadlo. Spěchal do svého rodného domu v Blantyre, odkud se měl vydat na dalekou cestu. Celý Livingstonův život je znázorněn v obrazech a reliéfech v jeho rodném domě v Blantyre. Na dobu svého dětství až do roku 1840 a hlavně na krušné dny svého mládí vzpomíná Livingstone takto: "Když se dívám zpět na ten život lopocení, nemohu jinak než děkovat, že vytvořil tak podstatnou část mé výchovy. Kdyby bylo možné, rád bych začal tento život znovu stejně pokorným způsobem a prošel bych stejně tvrdým výcvikem."

12

V Africe David přišel do svého rodného městečka Blantyrc, aby zde strávil poslední noc se svými drahými. Všichni se sešli v prosté jizbě. Matka, která byla malé postavy, měla ve svých zářících očích slzy radosti, smutku i pýchy nad hodným synem. Starý otec byl hluboce dojat. Uprostřed jizby stál David se svým bratrem a sestrami. Nad­ šeně vyprávěl o slavné úloze, která ho čeká. Mladí chtěli hovořit celou noc, ale maminka přikázala, že se půjde spát. Zazpívali krásnou duchovní píseň. David se modlil a pak četl z velké rodinné bible Žalm 121: "Pozdvihuji očí svých k horám, odkud

by mi přišla pomoc... Hospodin je tvůj strážce. Hospodin je zastínění tvé tobě po pravici... Hospo­ din ostříhali tě bude, když vycházeli i vcházeli 13

budeš, od tohoto času až na věky." Bylo ráno 17. listopadu roku 1840. Dávno před východem slunce všichni vstali. Nasnídali se, v hojných sl­ zách se loučili s Davidem. Starý otec a syn šli osm mil pčšky až do Glasgowa na loď. Otec a syn se políbili naposled v životě, neboť starý Ncil zemřel několik měsíců předtím, než se jeho syn vrátil z Afriky. 20. listopadu 1840 byl Dr. David Living­ stone vysvěcen na kazatele v modlitebně Albion v Londýně a vyslán do misií. 8. prosince téhož ro­ ku nastoupil na loď "George", řízenou kapitánem Donaldsoncm, která měla namířeno do Afriky. David musel hned na začátku svých cest poznat, že "nejsou cesty Boží jako cesty naše". Přední stěžen lodi "George" praskl, a tak místo v Africe přistáli v Brazílii v Rio de Janciru. Cesta sem trvala osm týdnů za dosti bouřlivého počasí. Mladý misionář však nebyl zklamán tím, že přistáli v Jižní Ameri­ ce. Poprvé měl možnost obdivovat bujnou tro­ pickou vegetaci a zemi, která byla lak odlišná od jeho rodného Skotska. Kateřině Ridleyové popsal své začátky takto: "Nemohl jsem se vynadívat na krásné hory, s nimiž se oko setkávalo na všech stra­ nách, a v lidu bylo tolik věcí, které si žádaly pozo­ rování. Přál jsem si vidět trochu nitro země, a jeli­ kož nikdo nebyl ochoten vystavit se horku a únavě cesty pod téměř kolmými slunečními paprsky, vydal jsem se na cestu sám a šel jsem pěšky šest

14

nebo sedm mil do brazilského pralesa. Byl to skutečně nádherný pohled. Jediné stromy, které jsem mohl rozeznal, byly pomerančovníky a kakaovníky. Bylo tu velké množství motýlů a kobylek obrovských rozměrů, ještěrek a štírů. Vegetace byla přenádhemá. Bylo tu úžasné množ­ ství cizopasných rostlin. Viděl jsem údolí, jehož krásu není možno popsat. Malá obydlí domorod­ ců, podobná kůlnám, vykukovala z pod pomeran­ čovníků a listů banánovníků." David se přiblížil k jednomu domu, aby si tam koupil nějaké ovoce, ale obklopili ho vyhladovělí psi a zdálo se, že ho roztrhají. Livingstone vypravuje, že se tak lak postačil ubránit holí. V chatě se nakonec doro­ zuměl pomocí své latiny a žádal ovoce. Neměli žádné zralé plody. Avšak jedna dobrá paní jej pozvala na oběd, kde mu podala ryby, rýži, banány, chléb, sýr a tapioku. Její muž pak přinesl kame­ ninovou nádobu s jakýmsi likérem. David byl nekuřák a abstinent. Proto prosil jen o "aqua" - o vodu. Z těchto zpráv vidíme, jak podnikavý byl Livingstone a jak úžasný zájem měl o všechno kolem sobe. Po čtyřech dnech loď "George" vyplu­ la opět na moře. S pomocí kapitána Donaldsona, rodem také Skota, naučil se David základním věcem o mořcplavcctví. Naučil se orientaci, která tak velice zvýšila hodnotu jeho bádání. Sir Harry Johnston o něm prohlásil, že se stal "snad

15

nejpřesnějším počítačem astronomických pozo­ rování, jaký se kdy objevil mezi africkými bada­ teli." 15. března roku 1841 připlula loď "George" do Afriky k mysu Dobré naděje. Livingstone byl hluboce dojat, když stanul na pevné půdě. Tehdy ani netušil, že toto přistání bude po stu letech osla­ vováno jako jedna z největších událostí v dějinách Afriky. Cílem velké Livingstonovy cesty byl Kuruman. Proto brzy nastoupil na loď do zálivu Algoa, odkud bylo třeba jet 530 mil na sever. Jediný doprav­ ní prostředek byl vůz tažený voly. Tato obrovská s rachotem se pohybující vozidla byla pro svůj účel obdivuhodná. Byly to jakési domy na kolech, taže­ né až osmerým spřežením volů, které vedli domo­ rodci, vybavení biči s dlouhými řemínky z žirafí kůže. Jelo se pomalu, deset až dvacet mil denně. Cesta trvala šest týdnů. Během ní sc Livingstone naučil střílet. Všechno bylo pro něj zajímavé: stro­ my, květy, zvířata, ptáci, ale nadcvšcchno lidé. Postup byl pomalý, takže bylo dost času k bádání. Den po dni se tvář krajiny měnila. Konečně přijeli na planinu. Vzduch byl ostrý. Při soumraku se ochladilo a v noci byl mráz. Zde poprvé vychutnal David krásu táborového ohně. Z houštiny bylo slyšet nesčetné zvuky. Poznal nádheru svobody, kterou skýtají rozsáhlé oblasti. Pro muže, který po léta pracoval v továrně, seděl v učebnách a předtím 16

byl po celé měsíce odkázán na malou loď, to byl omamující zážitek. Na začátku své cesty se zastavil v Honkey a byl velmi povzbuzen tím, co viděl v křesťanské obci u Hotentotů. Jeho první dojmy u cíle v Kurumanu mu připra­ vily zklamání. Misijní stanice byla sice dobře vy­ bavena a svědčila o dovednosti a laskavé péči Dr. Moffata, který okrášlil květinami a ovocnými stromy, ale krajina kolem byla neúrodná a neza­ jímavá. Všude byly jednotvárné pláně, dlouhé zvlněné svahy s několika roztroušenými stromy mimosy (citlivky) a na každém kroku plno tmí. Ani sama misijní práce jej nenadchla. Počet obrácených duší byl menší, než si představoval. Skličovalo jej vědomí, že sousední kmeny, které se dosud při­ držovaly mnohoženství, byly misionářům po tolika letech práce nepřátelské. Ačkoli byl teprve tři měsí­ ce v Africe, vytvořil si David velmi zřetelnou představu o misijní práci v této velké zemi. Metody díla, které viděl v Kurumanu, neodpovídaly jeho názorům. Zdálo se mu, že je nesprávné, aby misio­ náři žili na poměrně bezpečných a pohodlných místech na jihu Afriky, kde podle jeho slov jeden druhému stoupal na paty a někdy prý i na nohy, zatímco nesčetné vesnice na severu země nebyly navštíveny. Kromě toho zdůrazňoval, že je třeba zapojit do díla černé bratry a sestry mnohem více, hež se to 17

dosud praktikovalo. Jelikož tyto názory vycházely z úst mladého a v misijní práci nezkušeného člo­ věka, setkávaly se samozřejmě s kritikou nebo s chladným přijetím. Livingstone dostal původně příkaz čekat na Moffatovy do jejich příchodu. Měl pak co nejdříve otevřít misijní stanici dál na sever. Moffatovi se nevraceli, a proto si Livingstonova energie a podnikavost sama nalezla příjemnou ces­ tu. Za několik měsíců jej můžeme vidět dopro­ vázeného starším kolegou Rogerem Edwardsem na badatelské cestě, jejímž účelem bylo objevit vhodné místo pro nové sídliště. Je třeba zdůraznit, že ačko­ liv Livingstone byl celou svou povahou průkopní­ kem a badatelem, nepřišel do Afriky s úmyslem bádat. Chtěl konat misijní práci. Jeho nejvyšší touhou bylo zvěstovat evangelium Kristovo. Přál si usadit se někde a trvale tam konat běžnou práci misionáře. Svých prvních jedenáct let konal větši­ nou toto dílo. Je pravdou, že během té doby konal mnohá bádání, ale nikdy neměl rád, když bylo jeho dílo označeno pouze tímto termínem. Jeho úsilí mělo misijní charakter. Snažil se najít místa, kde by mohli misionáři žít ve zdravých podmínkách. Až do konce života jej nemohlo nic více rozrušit, než když někdo projevil pochybnost o jeho misijním povo­ lání. Přesto však jeho čistá a prostá badatelská vášeň rostla v něm rychleji a silněji, než si sám uvědomoval. Neměl zvyk plánovat příliš dopředu. 18

Konal povinnost tak, jak ležela před ním, a důvě­ řoval Božímu vedení. Jeho heslem bylo: konat svou povinnost a jít vpřed tam, kde nepřítel spasení působí překážky. David se ubíral směrem na sever s Edwardsovými. Hledali vhodné místo pro založe­ ní misijního střediska. V prvním roce urazili sedm set mil. Byla to pro ně krásná zkušenost. Krajina byla úrodná a hustě obydlená. Náčelníci velice toužili mít mezi sebou misionáře. Mosilikatse, obávaný záškodník, svými stálými přepady držel bečuánské kmeny v ustavičném strachu. Náčelníci měli za to, že přítomnost bílého misionáře je zastra­ ší. Starší kazatelé varovali Livingstona, aby nesta­ věl na sopečné půdč. Mosilikatse prý vyhrožuje, že se bude prolévat krev každého bílého muže. Výhružky však Livingstona nezastrašily. Někdy neznalost nebezpečí byla jeho jedinou ochranou. To ukazuje následující příběh. David přišel k bečuánskému kmeni Bakaa, který několik let předtím otrávil jedem bílého obchodníka s jeho dvěma pomocníky a třetího uškrtil. Livingsto­ ne, který se nikdy nechlubil, vypravuje, jak se nevě­ domky dostal do nebezpečí. "Jelikož jsem byl první Evropan, který je navštívil od onoho temného skutku, jejich svědomí je silně ovlivňovalo. Když jsem přišel do jejich města, celý kmen kromě ná­ čelníka a jeho dvou pomocníků přede mnou utekl. V obličejích jsem pozoroval zmatek, jaký jsem do

19

té doby v černých tvářích nikdy nespatřil. Snažil jsem se vypadat zcela nenápadně, ale nic nemohlo zahnat jejich téměř směšný strach. Teprve, když nechali uvařit kaši a viděli, že jsem ji jedl bez obav, vzbudilo to jejich důvěru. Když jsem ulehl ke spánku, protože jsem byl po dlouhé cestě unaven, zdálo se, že jsem plně dosáhl toho, co jsem si přál. Brzy se kolem mne shromáždili ve velkém počtu." Pak dodává, že měl neobyčejné potěšení přinést jim poselství. Tehdy se poprvé pokusil promluvit bez předchozí přípravy bečuánským jazykem. Poslu­ chači asi málo chápali, ale kázání mělo velký význam. Edwardsovi a Livingstone si zvolili za první místo pobytu Lcpelole v oblasti Bakwain. Náčelník Bubi je velmi srdečně uvítal. David se začal pilně učit jazyku těchto lidí a seznamoval se s jejich kmenovými zvyky. Jazyk se naučil dokonale, takže mohl příbuzné řeči zvládnout poměrně snadno. Musel si tvořit svůj vlastní slovník, svou gramatiku a poznat způsob myšlení lidu, aby vůbec jako kaza­ tel mohl mezi nimi působit. V této době přišel Livingstone do styku s prode­ jem otroků. Odtud se datuje jeho boj s tímto strašným bezprávím. Jednoho dne k němu přiběhlo jedenáctileté děvče, které chtělo jet s ním do Kurumanu. Měla sestru, která jí krátce před tím zemřela. Jedna rodina sejí zmocnila a chtěla ji prodat, neboť 20

prý už byla dost stará, aby mohla být pro někoho manželkou. David velmi cítil s tímto malým děvče­ tem a dal jí najíst. Zanedlouho však slyšel její use­ davý nářek. Ohlédl se a viděl důvod pláče. Byl za ní poslán muž s puškou. David nevěděl, co má v tu chvíli podniknout, ale Pomare, domorodý křesťan, se postavil na její obranu. Podařilo se mu to hlavně proto, že byl synem náčelníka. Dívka měla na sobě korálky, aby byla přitažlivější a aby mohla za ni být požadována vyšší cena. Ona však korálky shodila, dala je onomu muži a přála si, aby odešel. Li­ vingstone ji musil ukrýt. Rozhodl se, že ji za žád­ nou cenu nevydá. Tímto činem zahájil svou práci pro osvobození lidských bytostí, které byly stvo­ řeny k obrazu Božímu a měly žít v plné svobodě, hlásané Kristem. Kristu David zasvěil svůj život.

21

^snadný úlq)í Na jedné ze svých cest prošel Livingstone část pouště Kalahari, a tam byl velmi srdečně přijat náčelníkem Bamangwatů - Sekomim. Tento muž byl otcem slavného křesťanského náčelníka Khama, na jehož návštěvu v Anglii v roce 1895 mnozí vzpomínají. Tehdy totiž kromě jiných věcí žádal, aby byl v jeho oblasti zakázán prodej alko­ holických nápojů. Tyto cesty, dílo Livingstonova prvního roku, položily základy jeho pozoruhodným znalostem afrických zvyků. Dovedl instinktivně správně hod­ notit primitivní inteligenci. Měl zvláštní dar vidět to, co je v pozadí myšlení domorodce. Rozuměl ne­ rozumnému podezřívání, tajuplným pohnutkám i směšným argumentům svých černých bratří. 22

Velmi rád měl hovory u táborového ohně. Mnohé jejich historky připomínaly příběhy skotských rodů, které vyprávěl kdysi jeho otec. Líbilo se mu blikající světlo, zachycující šeré obrysy černých tváří, z nichž vynikalo bělmo očí a krásné bílé zuby. Miloval je všechny. Měl rád jejich veselý smích a jeho srdečná odpověď se mísila s jejich jásotem. David měl mnoho povinností, pro které však nikdy nezapomněl, že je lékařem. Pověst o něm jako o dobrém lékaři v Kurumanu se tak rychle rozšířila, že musel svou praxi částečně omezit. Činil to nerad. Říkal, že se ho kdysi zmocnila

"mánie" medicíny a že musí dávat pozor, aby se ho nezmocnila opět. Bylo to pro něj velké sebe­ zapření. Jeho nejvíce užívané jméno u černochů bylo "Njaka" - lékař, ale všichni věděli, že je v prvé řadě kazatelem. Vzdělání mu umožnilo, že se jeho přirozená síla ducha projevila v důkladném pozo­ rování a podávání přesných zpráv. Po celý svůj život se s úžasným úspěchem věnoval botanice, zoologii, geologii a antropólogii. Při svém bádání používal sice jen knih, které mu přišly do ruky, ale síla jeho génia mu umožnila stát se vysoce ceně­ ným dopisovatelem nejlepších odborníků své doby. Informace, které zasílal, měly jedinečnou hodnotu. Byl to úžasný výkon člověka, jehož život byl plný rozmanitých povinností. 23

Jeho první dva roky práce byly zvlášť plodné. Velikost tohoto muže byla stále zřejmější a Afrika byla jeho učitelem. I fyzicky se změnil. Byl štíhlý, ale měl plnou hruď a svaly mu zmohutněly. Jednou si průvodci, kteří se domnívali, že nerozumí jejich jazyku, říkali: "On není silný, je docela tenký. Zdá se být mohutný, protože vleze do těch pytlů." (Tím mysleli jeho kalhoty.) "On se brzy vyčerpá." Livingstone říká: "V tom vzkypěla má skotská krev. Několik dní jsem s nimi pochodoval v nej­ větší rychlosti a nakonec jsem slyšel jejich názor, že prý jsem výborný pěšák." Při této cestě přišla karavana k jezeru Ngami, jehož probádání věnoval v pozdějších letech mnoho energie. V červnu roku 1843 přišlo Davidovi povolení založit novou misijní stanici. Slovo "jít vpřed" pů­ sobilo Livingstonovi nevýslovnou radost. Řekl: "Jsem ochoten jít kamkoli, jen když je to vpřed!" Posel, který přinesl tuto zprávu, dodal ještě další dobrou novinu. Stará paní MacRobcrtová, žena kazatele z Cambuslangcn, slíbila, že přispěje ročně 12 librami na podporu domorodého učitele. To jej velmi povzbudilo a umožnilo mu začít zapojovat do díla africké pomocníky a podpořit ještě více vlastní velkodušnost, která někdy hraničila téměř s marnotratností; slíbil, že také on dá podobnou sumu ze svého platu, který činil ročně 100 liber. Jeho víra byla tím posílena a on se díval toužebně 24

k cíli, který měl před sebou. Těžkostí měl také dost. Jednoho dne, když šel po strmé stezce s několika domorodci, na jejichž rozhovor v nesnadném jazy­ ku se velmi soustředil, uklouzl a ruka se mu smekla mezi skálu a bibli, kterou nosil. Zlomil si prst. Rána se rychle zahojila, ale dříve než kosti mohly srůst, přišla uprostřed noci nečekaná návštěva lva. Ve zmatku David chopil těžkou pistoli a vystřelil. Zpětný náraz byl tak silný, že se rána znovu otevře­ la a stav byl daleko horší než předtím. Utěšoval jej však soucit a ochota Bakwainců. Jeho původním úmyslem bylo učinit Lcpclolo novým ústředím, ale smrt Bubiho a náhlé změny v kmeni způsobené nepřáteli učinily místo nevhodným. Zvolil proto Mabotsu v oblasti kmene Bakhatla asi 220 mil severovýchodně od Kurumanu. Bylo to překrásné místo, pravý opak Kurumanu. Leželo na úpatí malebných pahorků, obklopeno lesy, kde byla hojnost zvěře. Byl tu i dostatek vody. Oblast byla velmi zalidněna pracovitými lidmi. Obyvatelé byli zběhlí v kovářských praccch. Livingstona trápilo, že tito pilní lidé neměli zájem o náboženství a nebyli nakloněni poselství, které jim přinášelo. První nesnadný úkol byl postavit dům. Neměla to být jen obytná budova, ale také škola a modli­ tebna. Zůstal na práci sám se svými kolegy. Pilní Bakhatlové vůbec nepřiložili ruku k dílu. Hlavní útěchu skýtal v té době náčelník Sečcle, který byl 25

původně žárlivý a nepřátelský. Avšak Livingstonova lékařská služba otevřela dveře. Když Li­ vingston navštívil jeho město, onemocnělo velmi vážně dítě náčelníka i dítě jednoho z jeho vůdců. Léčil obě děti úspěšně, a tím bylo zpečetěno přátelství, které trvalo po celý jeho život. Scčela byl pozoruhodný muž. Po pěti letech vyučování a po zkoušce byl pokřtěn. Byl prvním obráceným mu­ žem mladého misionáře. Přes některé nedostatky byl věrným a opravdovým křesťanem, který musel mnoho vytrpět pro svou víru. Ve svých rysech typický Bantu, tčlnalý - říkali mu "černý Sečele". Byl to muž úžasných duševních darů a jako mnozí Afričané - výborný řečník. Učil se rychle. Abecedě se naučil v jednom dni. Obdivoval krásy bible. Když přečetl jednu z kapitol proroka Izaiášc, zvolal: "Ten Izaiáš, to byl ohromný chlapík! Ten uměl mluvit!" Sečele byl jedním z ncjvěmějších doktorových přátel a pro toto přátelství trpěl. V Mabotsc bylo mnoho lvů. Jelikož tu byl dostatek divoké zvěře, lvi dávali obyčejně dobytku pokoj. Bakhatlové se jich nebáli, a když bylo třeba, statečně na ně zaútočili ozbrojeni pouze kopím. Jednou během stavby domu došlo k dobrodružství, které by bylo Livingstona málem stálo život, ale svázalo jej tím těsněji s kmenem a upevnilo přá­ telství. Tehdy totiž skupina lvů provedla těžký útok na stáda dobytka. Skočili do ohrad pro dobytek a

26

trhali krávy. Zaútočili na hlídače dokonce za denní­ ho světla. To bylo něco tak neobvyklého, že se li­ dé domnívali, že jsou očarováni nějakým jiným kmenem a "vydáni na pospas lvům". Skupina lvů byla vedena zvířetem nevšední velikosti. Livingsto­ ne nebyl lovcem Ivů. Nikdy nestřílel ani sportovně, ale při této příležitosti šel na lov, protože lid potře­ boval povzbuzení. Pracoval právě na stavbě, když přišly poplašné zprávy. Vzal pušku, oblékl si kostkovaný plášť, nařídil svému učiteli Mcbalwe, aby jej následoval, a spěchal na místo, kde byl lov v plném proudu. Jedna šelma byla na malém pa­ horku pokrytém křovím. Lovci utvořili kolem ní kruh a pomalu jej svírali. Z roviny, kde stáli, mohli dobře viděl lva sedícího na skále. Učitel Mcbalwe vystřelil nad hlavami lovců. Kulka zasáhla skálu, na níž zvíře sedělo. Zavrčelo a pádilo k místu, které zasáhla kulka, jako když pes lapne hůl po něm hozenou. Pak skočilo, prorazilo kruh lovců a uteklo. Muži zjistili, že je tu ještě více lvů. Znovu byl vytvořen kruh, ale zvířata znovu uprchla. Zdálo se, že se muži bojí setkat se s nimi. Vypadalo to, jako by všichni unikli. Livingstone a jeho učitel se vraceli do vesnice. Obcházeli právě jeden pahorek, když ve vzdálenosti asi 35 m uviděli obrovského lva, který seděl na kopečku nad nimi. Mezi nimi bylo jen malé křoví, výhled byl dobrý, a proto Livingstone vystřelil z obou hlavní. Lid jásal: "Je

27

zastřelen, je zastřelen!" "Viděl jsem," píše Li­ vingstone, "jak rozzuřený lev vztyčil ocas. Obrátil jsem se k lidu a zvolal: Počkejte chvíli, až nabiji zbraň! Když jsem nabíjel hlavně, uslyšel jsem výkřik. Napůl jsem se otočil a viděl jsem, jak lev na mne skáče. Popadl mě za rameno a oba jsme padali k zemi. Strašně řval a třásl se mnou, jako když pes klepe potkanem. To způsobilo, že jsem byl jako ve snění a neměl jsem smysl pro bolest ani hrůzu, ačkoli jsem si uvědomoval vše, co se děje. Když měl lev jednu tlapu vzadu na mé hlavě, napůl jsem se obrátil, abych si oddechl. Viděl jsem, že jeho oči jsou obráceny na učitele Mcbalwe. Učitel vystřelil dvakrát, avšak minul cíl. Výstřely zbraně ale posta­ čily k tomu, aby odvrátily pozornost šelmy ode mne." Lev skočil na Afričana a kousl jej do stehna. Druhý muž, který se snažil pomoci, byl také raněn. Nakonec se střelci trefili a kopí třetího Afričana ukončilo dílo. Když se později ptali Livingstona, na co myslel během těch vzrušujících chvil, odpověděl s úsměvem: "Byl jsem zvědav, kterou část ze mne sežere nejdřív." Následky byly velmi vážné. Po tři měsíce straš­ ně trpěl. Mlčenlivý David však nerad vyprávěl o svých osobních záležitostech. Nedostalo se mu potřebného odborného ošetření. Edwards udělal, co mohl, a podle pacientových pokynů dal zraněnou paži do dlah. Došlo ke špatnému srůstu v homí 28

části ramenní kosti. To, že jedenáct kousnutí lvích zubů způsobilo poměrně málo bolestí, připisoval Livingstone skutečnosti, že měl vlněný kostkovaný kabát, který zamezil otravě. Říkával, že má v rame­ ni mnoho kloubů. Zranění se zhoršilo ještě tím, že krátce nato, když byl v nebezpečí na lešení, chopil se jednoho trámu raněnou rukou. Tím se narušil špatný srůst, což mu způsobilo strastiplný stav. Od té doby nemohl již nikdy plně vládnout rukou. Někdy mu kost přímo vyčnívala z kabátu. Muž, který se s ním setkal o patnáct let později, se zmi­ ňuje o jeho pohmožděné ruce, která nečinně visela. Způsobovalo mu to bolesti, kdykoli chtěl zvednout levou ruku. Jaká to byla překážka pro kazatele, misionáře a lékaře, který cestoval 20 000 mil! A jak málo se vůbec zmiňuje o této své bolesti! Neměl mnoho chuti ke střílení. Neměl možnost se přesně trefit, pokud si neopřel zbraň o nějaký předmět. Pro muže, na jehož loveckých schopnostech byla často karavana závislá, to byla velká nevýhoda. Podob­ ně jako misionář Pavel i Livingstone dovedl přijí­ mat svůj "osten těla", aby v něm "přebývala moc Kristova".

29

Maric Livingstone říkával někdy žertem, že pro jeho toulavý způsob života a pro náročné plány do budoucna je lepší, když zůstane svobodný. Když se však dověděl, že rodina dr. Moffata je na cestě k nim, zaradoval se, neboť měla přijít i nej starší jejich dcera Marie. Už o ní hodně slyšel. Narodila se v africkém Kurumanu a tam byla také vycho­ vávána. Po těžkém úrazu se musel David dlouho zota­ vovat. Začal pociťovat, že by při tvrdém prů­ kopnickém díle potřeboval nějakou jemnější ošet­ řující ruku. Bratr Edwards dělal, co mohl, ale byl jen nezkušeným ošetřovatelem. Jakmile byl David trochu schopen cestování, přijel do Kurumanu a tam čekal. Byl to romantický invalida. Jel na koni

30

150 mil a poraněnou ruku měl na pásce. Edwards se chtěl vydal s ním na cestu, ale nemohl sehnat koně. David přijel až k říčce Vaalu, kde se setkal s očekávanou misionářskou rodinou a tedy i s Ma­ rií. Nemáme zprávu o prvních Mariiných dojmech, ale zachoval se záznam o příjemném překvapení jejího otce dr. Moffata: "Takový návštěvník, jako byl pan Livingstone, byl pro nás v divoké poušti nesmírně osvěžujícím překvapením. Málokdo mů­ že pochopit požehnaný pocit z jeho přítomnosti." Zpráva mladého Livingstona o následujících událostech je velmi stručná, což je u něho charakte­ ristické. Napsal jen : "Téměř po čtyřech letech mládencckého života v Africe jsem se vzchopil a dodal si odvahy tam pod ovocnými stromy v Kurumanu položit otázku, jejímž výsledkem bylo, že jsem se roku 1844 oženil s nejstarší dcerou dr. Moffata, Marií." Dodnes si černí bratři a sestry ukazují zvláštní mandlovník, pod nímž si David s Marií vyznali upřímnou lásku. Neobdrželi žádný oddací list. Jen ve sborové knize je o tom zpráva zapsaná vlastní rukou misionáře Moffata. Manželství těchto dvou bylo vskutku ideální. Výborné se k sobě hodili. Slečna Moffatová byla vychována v Africe, a tím měla dobrý předpoklad stát se manželkou misionáře. Podle vzoru své matky byla Marie výbornou hospodyní s křes­ ťanským vzděláním a velmi jemným citem. David 31

pohrdal jakýmkoli přepychem, ale mluvil vždy nadšeně o pohodlí a zjemnění, které mu vnesla do života jeho manželka. Největší jeho obdivovatelé říkají, že ani Livingstone nedosáhl zvláštní jem­ nosti své ženy. V jednom soukromém dopise napsal: "Není romantická, aleje to skutečná dáma: Malé, silnější, černovlasé děvče, houževnaté - a je vším, co chci." To nejcharakterističtější napsal o ní slovy: "... je vším, co chci." Byla úzkostlivě čis­ totná a pečovala o svůj zevnějšek i v nepohodlí afrického cestování. I v cestovním voze dovedla vytvořit atmosféru pohodlného domova. Livingsto­ ne by nebyl nikdy dosáhl tak velkých úspěchů ve svém životě, nebýt povzbuzení a podpory jeho věrné Marie. Podobně jako on i ona takřka igno­ rovala tvrdost života. Málokterá mladá žena a matka snad mohla mít tvrdší úděl. Davidova odda­ nost k Marii byla hluboká, až demonstrativní. Nucené oddělení v době dlouhých cest bylo pro ně oba velkou obětí, zvláště pro ni, která byla na něm citově tolik závislá a musela tím nést tu těžší část břemene. Její smrt roku 1862 byla pro Davida otřesnou ránou, z které se nikdy úplně nezotavil. Třeba poznamenat, že tento africký badatel kromě své manželky téměř nepoznal vliv žen ve svém životě. Matčina láska oblažovala tvrdé dny jeho dětství v Blantyre, kde vládl spíše otec. David, který měl tak bohatou korespondenci, nedopisoval 32

si s žádnými ženami kromě svých sester a tchýně. Proto tím vroucněji byl oddán své Marii. Mladý manželský pár nastoupil společnou cestu života s velkým nadšením. Práce v Mabotsa, kde byl jejich první společný domov, nebyla však snadná. Lidé tu byli neobyčejně pověrčiví a ne­ přístupní. Těžkosti však Davida jen pobízely k čin­ nosti. Marie vedla dětskou školku a David kázal a konal sto různých prací. Tehdy řekl: "Mám před sebou radostný pohled na skutečnou misionářskou práci. Všechno, co jsem dosud konal, byla jen pří­ prava. Mám také velký plán zakládat školy, ale jako všechno, do čeho jsem se pustil, i toto poklá­ dám jen za svou povinnost a jsem do toho zami­ lován." Tento rok plný štěstí přinesl však s sebou i smutné zklamání. David chtěl umožnit mladým Afričanům, aby se vzdělávali v semináři pro evan­ gelisty. Předložil proto svým kolegům plán na novou školu evangelistů. Nedostalo se mu však podpory. Někteří se domnívali, že není pro to vhodná doba, a jiní byli dokonce tak nelaskaví, že jej obviňovali z osobních pohnutek. Prý si chtěl získat přízeň u misijních ředitelů a toužil stát se profesorem! To jej velice zarmoutilo a tato jizva zůstala dlouho v jeho duši. Vzdal se proto plánu, který později provedly jiné hlavy. V Mabotsa vznikla ještě další nesnáz. Edwards byl bezpochyby dobrý misionář, ale byl trochu 33

urážlivý a někdy zveličoval malé těžkosti. Měl osmnáctiletou zkušenost, na které si zakládal. V očích Afričanů byl samozřejmě mladší misionář schopnější než starý. Bratr Edwards těžce nesl, že musí hrát druhé housle mladšímu. Napsal o své bolesti také misijním ředitelům. Je pravdou, že Livingstone byl tak silnou osobností, že ať se nacházel v jakékoli společnosti, musel ji vést. U takových lidí pak existuje i nebezpečí, že by vládli. Lovec Oswell, jeden z jeho nejlepších a vážených přátel, o něm píše: "Jeden rys jeho charakteru byl - dělat přesně to, co si předsevzal. Jeho styl vládnout nebyl dle latinského ‘sic volo, sic ubeo‘ (tak chci, tak poroučím), ale bylo to klidné rozhodnutí provést své plány svým vlastním způsobem, aniž by se cítil vázán podávat nějaký důvod nebo další vysvětlení než to, že má úmysl činit tak a tak. Byla to pro něj úžasná pomoc, neboť tím se stal nanejvýš soběstačným, a kdyby nebyl býval takový, nebyl by mohl vykonat ani polovinu toho, co vykonal." Livingstonova práce byla divém a on sám byl divém Boží milosti. Velikosti jeho díla však poro­ zumíme, když vezmeme v úvahu, že i jeho dobré úsilí muselo mít své hranice a že i u něho se dá mluvit o slabosti síly. Jeho bojování nebylo jen proti zlu, ale jako u všech lidí, také proti sobě samému. Snad můžeme říci, že ve své velké snaze

34

konat průkopnickou práci se v mnohém podobal apoštolu Pavlovi, který napsal v listě do Říma 15, 20: "Zakládám si na tom, že kážu evangelium tam, kde o Kristu ještě neslyšeli, nechci stavět na cizím základu." I Pavlovu sílu Bůh často krotil různým zklamáním a nepochopením ze strany bratří i nemocemi, takže on mohl zvolat: "Vždyť právě, když jsem sláb, jsem silný." 2 Korintským 12, 10. Jak se dalo očekávat, ředitelé Londýnské misijní společnosti neměli plné pochopení pro tohoto misionáře "nadměrné velikosti". Domnívali se, že je nevyrovnaný a impulsivní. Projevili málo ochoty podporovat jeho plány. Všechny tyto věci Davida velmi překvapily a sklíčily. Jeho jediným přáním bylo žít v míru se všemi a pokračovat ve velikém díle. To však nemohl konat v atmosféře kritiky a rozčilování. Vyřešil celý problém svým vlastním hrdinským způsobem. Postoupil svému kolegovi misijní stanici, kterou lak pracně vystavěl a kterou ruka jeho jemné Marie proměnila v útulný domov. Odešel znovu dál na sever. Nebyl to lehký odchod. Podle vzoru svého tchána založil tu pěknou zahra­ du a jistě ji nerad opouštěl. Kromě toho tu byla i finanční nesnáz. Misijní společnost nerada povo­ lovala časté změny spojené s výlohami. A tak byl David nucen hradit i velikou část výdajů. Bratr Edwards dojat velkodušností kolegovou, prohlásil, že kdyby byl dříve znal úmysl Livingsto-

35

nův odstěhovat se, nebyl by proti němu nikdy mluvil. Jistě však i tato událost posloužila k dobru oběma misionářům i dílu Božímu. Měl-li David vykonat tu úžasnou práci, která byla teprve před ním, nemohl být ve svém výhledu omezován žádným kolegou. Od té doby, kromě krátké výpra­ vy do Zambezi, pracoval Livingstone sám. Bůh má ve své dílně různé nástroje. Jde jen o to, abychom byli ochotni nechat se svým Mistrem použít kdykoli a kdekoli.

36

Radostné i strastipCne cesty, David sc usadil sc svou rodinou asi 40 mil severněji v Chonuanc. Náčelníkem tu byl Sechcle. V kraji byl nedostatek vody. Vážným problémem se stávaly útoky Burů. Burové byli sedláci, po­ tomci holandských kolonizátorů, kteří roku 1652 založili Kapskou kolonii. Po obsazení kolonie Angličany přesídlili severněji a založili Oranžský stát (roku 1854) a Transvaal (roku 1856). Roku 1910 byly tyto státy po anglo-burských válkách přeměněny na Jihoafrickou unii. Livingstone nechtěl být v nepřátelství se sedláky, ale jak sám ří­ kal, nemohl souhlasit s "horkými duchy", kteří ne­ respektovali zákony a nenáviděli domorodé čer­ né misionáře. Tak například sousední farmář pro­ hlásil, že jediný správný způsob zacházení s do­ 37

morodým misionářem je - zastřelit jej. Kromě toho Burovc říkali černochům: "My jsme vyhnali z vaší země vaše nepřátele Zulu. Nyní žijete v bezpečí. Proto nám v náhradu musíte odpracovat mnoho dní. Musíte plít, obdělávat půdu a žnout naše pole." Domorodci se museli buď podřídit, nebo se vystě­ hovat. Livingstone podává smutnou zprávu o přípa­ dech, kdy jim byl odebrán dobytek, kdy ženy s dět­ mi byly zajaty a ponechány jako otroci v domác­ nostech. Misionář stál samozřejmě na straně Afri­ čanů a jeho dovolávání se spravedlnosti bylo pova­ žováno za vměšování se do záležitostí, které mu nepřísluší. David jednou napsal: "Nečekejte, že se v jedné generaci vlci zmční v ovčácké psy!" Hlavní nesnází byl sociální systém mnohoženství. Přidržet se jedné ženy a všechny ostatní opustit, to se zdálo běžnému Afričanovi nejen nemožné, ale také nespravedlivé. David byl rád, že nebyl dosud požá­ dán, aby pokřtil polygamistu. Kromě toho neza­ pomeňme, že Livingstone se se svou rodinou v pěti letech třikrát stěhoval. Většinou svýma rukama postavil tři skupiny budov. Zkultivoval tři pouštní zahrady. Přitom měl zmrzačenou ruku a mohl počí­ tat jen s chabou pomocí domorodců. Mabotsa a Chonuane byly zabrány unijní vládou a David se stěhoval s rodinou do bečuánského protektorátu do Kolobengu. Livingstonova rodina tu prožila svých pět ncjšťastnějších let. Byla 38

to jediná léta skutečného života v domově. Kolobcng se nacházel na východním konci pouště Kala­ hari. Stěhování bylo náhlé. Nebyl připraven žádný dům a rodina trpěla nepohodlím. V dopise dato­ vaném rokem 1848 píše David: "Vstáváme oby­ čejně s východem slunce. Pak máme rodinnou pobožnost, snídani a vyučování. Po něm jsou manuální práce: řezání, orání, kování a jiné po­ třebné práce. Moje lepší polovička je zaměstnána celé dopoledne v kuchyni a je v poledne velmi unavena. Pak máme asi hodinu odpočinek, ale často pracujeme bez přestávky. Já jdu za svými věcmi, žena pečuje o dětskou školku. Jsem rád, že mládež ji má ráda. Já pracuji manuálně až do pěti hodin. Pak jdu do městečka dávat hodiny a hovořit s těmi, kteří jsou nakloněni. Jakmile podojíme krávy, máme modlitební shromáždění v domě Secheleho. Odtud přicházím o půl deváté obyčejně příliš unaven, než abych mohl myslel na nějakou duševní práci." Velkou událostí byl pro Davida den, kdy byl Sechele pokřtěn. Zdálo se, že je to koruna veške­ rého jeho úsilí a plná odměna za práci. Domorodci se však domnívali, že jejich náčelník je v nepřízni kmenových duchů a urážlivě o něm hovořili. Kdy­ by byl před křtem někdo řekl o něm nedůstojné slovo, byl by ho Sechele zničil. Ale nyní snášel všechno pokorně a tiše, a to působilo radost

39

Livingstonovu srdci. Po pěti měsících však nastal problém. Sechele žil znovu s jednou ze svých dří­ vějších žen, která byla bez rodičů, a on nebyl scho­ pen poslat ji domů. Přísný David jej dal do církevní kázně. Pro náčelníka to byl strašně tvrdý trest. Přijal však toto rozhodnutí pokojně a činil pokání. Později byl znovu přijat za člena a zůstal do vyso­ kého stáří zásadovým křesťanem. David zde pracoval pět let. Jeho důslednost v křesťanské praxi nebyla vždy chápána. Navíc tu bylo nepřátelství Burů. Jeho oči se začínaly dívat k širšímu horizontu. Neznámý Sever se stal pro něj přitažlivým magnetem. Přemýšlel o krajích za strašnou pouští Kalahari, o hustě obydlených kraji­ nách, o velkých řekách a jezerech, o nichž slyšel domorodce vyprávět. K uskutečnění dalších cest mu pomohli jeho přátelé - honci Oswell, Webb a Steele. Livingston byl neúnavný v evangelizaci a neúnavný v uskutečňování svých plánů. Kázal všude, kdekoliv se sešli posluchači. Jeho metody práce byly úspěšné. Znal dobře různá nářečí. Byl mistrem jemných obratů v řeči, čímž se velmi přiblížil domorodcům. Při kázání používal vhod­ ných obratů hovorové řeči. Nejraději kázal o lásce Kristově, o Božím otcovství, o slavném vzkříšení a o posledním soudu. Jak se dovedl přiblížit srdci Afričanů, o tom svědčí jeho odpověď na otázku, co je svatost. Odpověděl: "Když přijde během noci 40

bohatý déšť a celá země, stromy i dobytek jsou čistě umyty, když vzejde slunce a kapky rosy zazá­ ří na každé travičce a když dýcháme čerstvý vzduch - to je svatost!" Napsal také gramatiku bečuánského jazyka. Škoda, že ji vydal jen ve třice­ ti výtiscích pro zambczskou výpravu. Škoda, že již v oné době nebyla doceněna! V červnu roku 1849 se vydal David se svými přáteli Murraycm a Oswellem na novou cestu. Paní Livingstonová zůstala se svými třemi malými dětmi doma. Pro ni platilo, že co činí David, to je dobré. Skupina byla na cestu dobře vybavena. Jelo se na koních. Bylo po době dešťů a počasí bylo jedinečné. Brzy však dorazili k suché poušti Kala­ hari, kde bylo mnoho jedovatých hadů, štírů a jiných nepříjemných živočichů. Podmínky byly stále horší. Dobytek už čtyři dny nedostal vodu, trocha byla jen pro koně. Později našli něco vody, ale přesto jim slunce bránilo v rychlejším postupu. Vzpomínali na proroctví náčelníka Sekomi, které pronesl před lety, že neprojdou pouští, ale že je poušť na cestě zabije. Setkali se se starou ženou, která je vedla osm mil k místu, kde byl dostatek vody. V odměnu dostala korále a kus masa. Pře­ kvapena darem začala se hlasitě smát. Po šesti týdnech nesnesitelných těžkostí přišli do překrásné­ ho údolí řeky Zouga, která vytéká z jezera. Zbytek cesty, 200 mil proti proudu, byl namáhavý, ale ne 41

nebezpečný. Konečně dospěli k jezeru Ngami, které vidělo Evropany poprvé. Jezero bylo tak rozsáhlé, že nebylo vidět druhý břeh. David praco­ val po celé hodiny v řece Zouga a neuvědomoval si, že jsou tu aligátoři, jejichž chřtánům šťastně unikl. Blízko jezera Ngami Livingston přišel po­ prvé na myšlenku o velké splavné vodní cestě, tekoucí přes celou Afriku, která měla mít později v jeho životě tak veliký význam. Roční doba pokročila, a návrat se stal nutný. Oswell slíbil, že se sem příštího roku vrátí s člu­ nem. Když přišli do Kolobengu, sepsal David zprá­ vu o cestě a poslal ji do vlasti. O těchto dokumen­ tech informovala Královská zeměpisná společnost a Londýnská misijní společnost. Zde se datuje začá­ tek vlastní Livingstonovy popularity; jeho skrom­ nost zjišťujeme v textu k obrázku jezera Ngami v jeho knize: "Objeveno Oswcllem, Murrayem a Livingstoncm." V dubnu příštího roku se vydal na cestu za pouští Kalahari. Není nám známo, proč nepočkal na svého přítele a mecenáše Oswella. Tentokráte vzal s sebou i manželku a děti. Pro paní bylo méně bolestné cestovat s ním, než zůstat sama s dětmi a vědět, že se manžel nachází v nebezpečí. Kromě toho Livingstone vysvětloval, že přítomnost ženy a dětí má nesmírně velkou cenu, má-li získat důvěru u cizích kmenů. V Africe se dívají na bezženství

42

jako na něco nepřirozeného. Proto je vážnost žena­ tého muže daleko větší než svobodného. Tato cesta pouští Kalahari nebyla tentokráte tak nesnadná, jak obyčejně bývala. Jen vítr byl silný. Bylo po době dešťů, proto poměrně snadno nachá­ zeli vodu. Museli dělat okliky kvůli mouše tse-tse, která hubila dobytek. Dostali se dobře až k jezeru. Prožili však hořké zklamání. Dva nosiči byli posti­ ženi epidemií horečky a s nimi i dvě děti Livingslonovy. Zjistilo se, že okolí jezera Ngami je jako stvořené pro malárii. Nemohli se tu proto usadit. Návrat byl nutný. Dobytek hynul od mouchy tse-tse. V čistém vzduchu pouště se děli trochu zotavily. Všem se ulevilo, když se setkali s Oswellcm, který se vydal za nimi s dobře vybavenou karavanou. Šel s nimi zpět do Kolobcngu, kam dorazili v červenci roku 1850. Paní Livingstonová však velmi trpěla v důsledku namáhavé cesty. Krátce po návratu do­ mů se jí narodilo čtvrté dítě. Za čtrnáct dní však zemřelo vyčerpané horečkami. Matka také vážně onemocněla. Naštěstí tu byl ještě Kuruman, kde bydleli její rodiče Moffatovi; u nich zase načerpala nových sil. Tchýně, paní Moffatová obdivovala svého zetě a nazývala jej "divém světa". Na začátku roku 1851 se David znovu vypravil na cestu, z níž byl loni nucen se vrátit předčasně. Oswcll přijel opět. Jako David i on toužil setkat se s velkým Sebituanem, v jehož oblasti chtěl usadit 43

svou rodinu, a toto místo učinit výchozím bodem pro otevření cest k pobřeží. Oswcll i tentokrát opatřil finanční prostředky. Poslal napřed muže, kteří prohlubovali vodní jamky na poušti Kalahari. Pomčmč snadno se dostali k řece Zouga. Výskyt mouchy tse-tse si však vynutil zmčnu a prodloužení cesty. Procházeli nyní nejhorší krajinou, jakou kdy vidčli. Ticho nepřerušil hmyz ani ptáček. Nedosta­ tek vody se stal vážným problémem. Lehkovážný průvodce Šobo ztratil směr a nyní bloudili. Uply­ nuly dva, tři, čtyři dny a stále nebylo vody. Ubohé děti měly vyschlé rty a téměř hynuly žízní. David pravil, že by bývalo ulehčením pro něj, kdyby mu byli vytýkali, že je příčinou katastrofy. Se rtů jeho ženy nesplynula jediná výtka, i když její slzící oči svědčily o smrtelném zápase. Odpoledne pátého dne k nevýslovné úlevě všech se našlo trošinku vody, která jim zachránila život. Moskyti strašně kousali. Děti byly tak zbodány, že na jejich tělíčkách ne­ zůstal téměř centimetr nepostižené kůže. Nakonec ztratili veškerý dobytek. Po těchto strašných utrpeních se dostali k řece Chobc a byli srdečně přijati náčelníkem Sebituancm, jehož dávným snem bylo navázat přátelství s bílým mužem. Dostali tu všechno, co potřebovali. I dobytek. Náčelník měl největší radost z toho, že ve skupině byla žena a zvláště děti. Byl šťasten, že mu všichni důvěřují. Livingstone i Oswell se rado-

44

váli. K žádnému Afričanovi dosud srdcem tak nepřilnuli jako k tomuto náčelníkovi. Sebituane byl rodem Basuto. Byl včhlasným náčelníkem, kterého se bál i strašný Mosilikatse. Jako všichni náčelníci i on musel bojovat za udržení místa pro svůj lid. Byl nejlepším bojovníkem a nejlepším běžcem svého kmene. Byl přísný, ale spravedlivý. Byl to šle­ chetný muž v myšlení i v chování. Všichni jej měli ve vážnosti. Misionář byl šťasten při pohledu na všechno, co viděl. Jeho plány zajišťoval muž, jehož vliv byl silný po celém horním toku řeky Zambezi. Ale běda, tragédie byla na blízku! Po několika dnech dostal Sebituane v důsledku staré rány zápal plic. Doktor Livingstone viděl ihned, že případ je velmi vážný, ale bál se zasáhnout. Pokud by se nepodařil jeho zásah, dalo se očekávat, že budou všichni usmrceni. David o tom píše : "Navštívil jsem ho se svým malým Robertem v neděli odpoledne. ‘Pojď blíže,* pravil, ‘a podívej se, jscm-li ještě mužem. Jsem vyřízen.* Chvíli jsem s ním seděl a poroučel jsem jej milosrdnému Bohu. Vstal jsem k odchodu, když on se trošku nadzvedl, zavolal služebníka a pravil: ‘Zaveď Roberta k Maunku (jedné se svých žen) a řekni jí, ať mu dá trochu mléka." To byla poslední slova Scbituanova. Kolik nadějí s ním zemřelo! Ještě nedávno byl na pobožnosti a uctivě naslouchal slovům kazatele. Jeho smrt byla pro 45

všechny jako zemětřesení. Vzhledem ke smýšlení Afričanů bylo zcela přirozené, že vina bude svalena na hosty. Naštěstí se jejich obavy ukázaly zbytečné. Nástupcem náčelníka se stala jeho dcera Mochisanc. Byla k nim velmi přátelská a dala povolení k dalšímu bádání. A tak rodina byla pod ochranou náčelnice a dva přátelé se dali na cestu k severu. Brzy učinili objev, nad kterým David jásal. Dostali se k hornímu toku řeky Zambezi. Zde byl mohutný proud, velká ústřední vodní cesta a mnohem rozsáhlejší vnitrozemí, než očekával. Byl to větší triumf než objevení jezera Ngami. Byli však zkla­ máni, že tento kraj nebyl vhodný pro usídlení Evro­ panů. Byl nízko položen a nadměrně prosycen vodou. A proto se musela karavana vrátit v době největšího horka a urazit míle cesty krajem, kde nebylo vody. Za měsíc nato paní Livingstonová porodila páté dítě - hocha. Dali mu jméno "Oswell" po svém rodinném příteli, ale otec ho vždy jmeno­ val Zouga podle řeky, u níž hoch spatřil světlo světa. Objevení horního Zambezi otevřelo Livingstonovi nové možnosti. Zde však byl také otřesen, když viděl poprvé obchod s otroky a uvědomil si jeho hrůzu. Zjistil, že lidé Scbituanovi - Makololo - začali mírnou formou praktikovat prodej otroků. Arabští a portugalští obchodníci vyměňovali pušky za otroky. Pro Livingstona tím vyvstal nový strašný 46

problém. Viděl najednou téměř nekonečné mož­ nosti zla. Dospěl k přesvědčení, že pouze křes­ ťanství a čestný obchod může učinit přítrž zlu otroctví, které sžíralo Afriku jako rakovina. Vrátil se do Kolobengu, který byl opuštěný. Sechele se odstěhoval se svým lidem do Limavi. Strašné sucho v zemi a strach před Bury jej donutily, že si hledal bezpečnější středisko. Kde měl umístit svou rodinu, aby se mohl vydat na svou velkou cestu? Rozhodl se, že ji pošle domů do Británie. Paní Livingstonová měla plno obav. Měla málo zkušeností ve vlasti a byla cele závislá na svém energickém man­ želovi. Statečná Maric plakala, když pomyslela na dlouhé měsíce odloučení a na nepředstavitelná nebezpečí, která čekala jejího manžela. I Davida bolelo srdce při pomyšlení na ženu a děti. Napsal: "Opustit své děli jako sirotky bude pro mne jako trhat vlastní srdce, protože ony na mne zapomenou." Smutně opouštěli Kolobcng, domov šťastných vzpomínek. David jej měl uvidět ještě jednou, a pak jej nalézti ve zříceninách.

47

ft/g-příč Afrifau. Dny po odjezdu manželky a dětí do Evropy byly pro Livingstona snad nejtčžší v jeho životě. Byl až vášnivě spjat se svou rodinou. Byl si vědom toho, že do velké míry ztratil své děti. Vnitřní boj o rodinu jej doprovázel celý život. Jak velice miloval své drahé, o tom svědčí výňatek z dopisu manželce, který odeslal z Kapského Města 5. května roku 1852, krátce předtím, než nastoupil svou slavnou cestu napříč Afrikou. Takto píše své nejdražší: "Ó jak postrádám Tebe a drahé děti! Mé srdce usta­ vičně po vás touží. Kolik vzpomínek na minulost se mi hrne do hlavy! Bylas pro mne velikým požehnáním. Nevidím žádnou tvář, kterou bych mohl porovnat s opálenou tváří té, která mne tak často zdravila svým laskavým pohledem. Moje 48

nejdražší, miloval jsem Tě, když jsem si Tě vzal za ženu, a čím déle jsem žil s Tebou, tím více jsem Tě miloval. Konejme svou povinnost pro Krista a on nám pomůže probojovat se světem čestně a užitečně." V červnu roku 1852 nastoupil Livingstone svou badatelskou cestu, která jej proslavila v celém světě a patří k významným objevům ve světových ději­ nách. Bylo mu tehdy čtyřicet let. Bůh mu dával sílu k práci. Na cestách byl často nucen pít vodu hemží­ cí se hmyzem a znečišťovanou dobytkem. Většinou byl odkázán na nevhodnou stravu domorodců. Odvaha a životní optimismus mu však dávaly sílu k překonávání všech nesnází. Podobně jako misio­ nář apoštol Pavel, který byl "Židům Žid a Řekům Řek", i on se uměl přizpůsobit Afričanům. Byl k nim zdvořilý, laskavý, plný pochopení, ale bylo-li třeba, dovedl jednat rázně a s autoritou. Říkával: "Chová-li se někdo jako gentleman, jednají s ním lidé také tak." Byl po všech stránkách vzorem. Koncem srpna přijela karavana do Kurumanu, kde se museli zdržet, neboť se jim rozsypal přetí­ žený vůz. Livingstone v tom viděl vedení Boží. Jinak by byli pokračovali do Kolobengu, kde se mezitím mužové náčelníka Scchclc postavili proti bílým Burům. Burové se domnívali, že opozici vzbudil Livingstone. Byli by jej tam asi v té době zastřelili. Burové zabili šedesát Bakwainců, sebrali 49

dobytek a mnoho mladých lidí odvedli jako otroky. Náčelníkovi se podařilo utéci. Teprve později přišla naše karavana do Kolobcngu na severu, kde zjistila, že misijní stanice byla rozbita, nábytek rozkraden, léky zničeny, vzácné Livingstvonovy knihy roztrhány na kusy a jeho neocenitelné poznámky rozhozeny do větru. Byl to vandalismus, nad kterým plakali i mnozí střízliví Burové. Náš hrdina snášel všechno s filosofií muže, jehož srdce nebylo připoutáno k materiálním věcem. Prý se dokonce radoval z této ztráty, jíž byl uvolněn pro své velké dobrodružství. V Kolobengu obdržel David radostnou zprávu, že misijní společnost mu ochotně udělila povolení k průkopnické práci v krajině Makololo. Karavana se vydala na další cestu do Linyanti nad řekou Chobe, kam dospěla po mnohých trampotách v květnu roku 1853. Byli již rok na cestách. V krajině Makololo nastaly změny od doby minulé Livingstonovy návštěvy. Dcera vzác­ ného náčelníka Scbituane, která se po otcově smrti stala náčelnicí, nesouhlasila s tím, že by si dle kmenových zvyků měla vydržovat celou řadu manželů. Dala přednost možnosti mít své vlastní děti a vládu předala svému osmnáctiletému bratrovi Sckclctu. Tento laskavý muž se však nevyrovnal svému otci. Rád naslouchal Livingstonovým kázá­ ním, ale nechtěl se vzdát mnohoženství. Odmítl

50

učit se číst, neboť měl obavu, že by to změnilo jeho srdce. Krajina kolem Linyanti byla zamořena malá­ rií. I David jí byl postižen. V budoucnu často trpěl jejími následky. Částí jeho filosofie však bylo věnovat minimální pozornost tělesným bolestem. Byl na sebe sparťansky tvrdý. Proto snad někdy také trpěl nedostatkem pochopení pro ty, kteří nedovedli být k sobě stejně tvrdí. Vynalezl lék proti malárii, který vyzkoušel kdysi na malém Tomášovi a kterému se říkalo "Livingstonův burcující lék". Je pozoruhodné, že nezamítal všechny tzv. léky domorodých lékařů, od nichž se lecčemu přiučil. Přátelští Makololové mu poskytli hojnost pří­ ležitostí ke kázání a misionář nenechal žádnou z nich nevyužitu. V deníku stále píše o velké po­ zornosti posluchačů. Ve chvílích úzkostí se utěšo­ val myšlenkou, že klade základy, na nichž budou druzí pokračovat v díle. Skotský misionář Amot podává po třiceti letech zprávu, že staří muži znali ještě nazpaměť celá Davidova kázání. Jeden slepý muž povstal a slavnostním kazatelským hlasem pronášel po třiceti letech Livingstonovu řeč. David se cílil mezi lidem Makololo velmi dobře a měl vroucí přání někde v těchto místech se jednou trva­ le usadit s ženou a dětmi. Své plány změnil, když se přesvědčil i zde o barbarských činech. Mladý náčelník Sckcletu měl nevlastního bratra jménem Mpcpe. Již v době příchodu misionáře tento muž

51

chtěl učinit vzpouru proti náčelníkovi Sekeletu za pomoci nějakého Mambari, obchodníka s otroky, který přišel na západní africké pobřeží. Mpcpe žádal o rozhovor se svým bratrem. Ve skutečnosti jej chtěl zabít. Livingstone neúmyslně zachránil život náčelníka Sekeletu tím, že se dostal v kri­ tickém okamžiku mezi oba bratry. Mladý náčelník se brzy dověděl o vzpouře a svého nevlastního bratra popravil. Na Davida to působilo nepříznivě, ale podobných věcí už viděl více. Otřáslo jím však to, co následovalo. Na své cestě přišli do vesnice, kde žil otec popraveného Mpepe. Když byl vy­ slýchán, ví-li něco o zradě svého syna, Sekeletu náhle vyskočil, uchopil starého muže a hodil jej mezi bojovníky. Livingstonovi nebylo dovoleno, aby nějak zasáhl. Musel se nečinně dívat, jak bojovníci sekerami rozsekali těla zajatých a kusy těl házeli do řeky krokodýlům. David byl tak rozru­ šen, že se rozhodl nezůstávat déle na tomto místě. Makololo byli k němu velmi přívětiví, ale znechutil se mu jejich řev, hádky a vraždy. Tehdy se mu tím více zošklivilo pohanství a on nabyl hlubšího přesvědčení o potřebě pravého křesťanství. Tehdy začal zdůrazňovat, jak je třeba dle vzoru Kristova pěstovat smysl pro krásno, obdivovat zeleň luk, modř nebe, krásu hor a tichých údolí, nádheru slunného dne a velebnost noci, kdy je nebe poseto hvězdami. V pozdějších letech měl David umímě52

nější názor na tvrdost domorodců. Pravil: "Oddejte se celým srdcem těmto divochům, jak se jim říká, a zjistíte, že kromě zaostalosti a některých špatností je tu velmi mnoho k obdivování." Později byl i pyš­ ný na tyto Makololo. Dva z nich byli jeho věrnými průvodci na cestě k západnímu pobřeží a on ani po letech nezapomněl na jejich oddanou službu'. Zde také poprvé viděl strašný obraz: dlouhou řadu otro­ ků v řetězech. Uvědomil si, jak se toto zlo rychle rozšiřuje a jak obchod s otroky proniká do srdce Afriky. Livingstonovým plánem bylo uvést střední Afri­ ku do styku s civilizací. Uvažoval, má-li se odtud vydat směrem k východnímu nebo západnímu pobřeží, ale nakonec se rozhodl, že půjde na západ směrem k Loanda v Portugalské západní Africe. Dostal k dispozici dvacet sedm nosičů. Nesl s sebou také tzv. laternu magiku k promítání svě­ telných obrazů, která mu byla dobrou pomocí ke kázání. Měl i několik jednoduchých přístrojů k ze­ měpisným pozorováním a dvě nepostradatelné kni­ hy - bibli a almanach. Během cesty den co den po­ pisoval krásu krajiny, ptáky, různá zvířata a zvyky kmenů. V tom nacházel rozptýlení a uklidnění, neboť na této daleké cestě bylo často třeba překo­ návat nepředstavitelné těžkosti. Začátkem nového roku 1854 nastaly silné deště. Lilo ve dne v noci a nebylo možno najít suchého místa. Postupovalo se 53

na západ podle reky Lceba až do města Shinte. Náčelník je tu přijal v barbarské nádheře. Seděl na trůnu potaženém leopardí kůží, kolem trůnu se shromáždilo tisíc příslušníků kmene a tři sta bojovníků. Na hlavě měl náčelník velký chumáč z husích per. Za ním sedělo jeho sto žen. Tento náčelník, u něhož pobyli dva týdny, jim dal k dis­ pozici průvodce, který je dovedl do krajiny Lobale. Nekonečné deště, bláto, temné lesy a naprostý ne­ dostatek slunečního světla - to skličovalo všechny. Byl i nedostatek potravy. Museli zabíjet jednoho vola po druhém. Často neměli žádnou jinou mož­ nost poskytnout dar náčelníkovi krajiny, kterou procházeli, než mu nabídnout notný kus masa. Vůdce musel nakonec dát jako dar své košile, břitvu a jiné osobní potřeby. Po nekonečných trampotách stanuli na půdě Portugalské západní Afriky. Livingstone, který už byl ochoten dát jako dar svůj vzácný plášť, zeslábl natolik, že si sotva vzpomněl na své jméno. V Golungo Alto nabral nových sil. Zde byl dostatek ovoce všeho druhu. 31. května roku 1854 stanuli na západním pobřeží. Livingstonovi lidé viděli poprvé moře a domnívali se, že tady je konec světa. Náš hrdina urazil při této výpravě 1500 mil; z Kapského Mčsta sem putoval dva roky. Britský konzul v Loanda pan Admund Gabriel vyšel cestovateli všestranně vstříc a rado­ val se z jeho díla. Livingstone neobdržel dosud 54

žádnou zprávu o své manželce a dělech, a lo jej nesmírně trápilo. Odsud psal svým milým a doplňoval svůj pečlivě vedený deník. Kapitán lodi "Polyphemus" poslal za ním svého lodního lékaře, aby o něj pečoval a nabídl mu, že může jet na dovolenou do své vlasti. Toto pozvání bylo snad největším pokušením v jeho životě. Jeho zdravotní stav byl dosud neutěšený. Ale on dal slovo svým Makololo a věděl, že bez něho se nemohou vrátit domů. A konečně 1 - což neměl v úmyslu projít napříč Afrikou? V Loanda znovu viděl, jak strašná věc je obchod s otroky. Cesta zpět do nitra Afriky trvala téměř rok, ale jeho postup vpřed byl dosti rychlý. V dopise Královské zeměpisné společnosti konstatuje, že obchodníci cestovali deset dní v měsíci a urazili sedm mil denně, zatímco on cestoval dvacet dní v měsíci a urazil děnnč deset mil. Když už byla výprava daleko na zpáteční cestě, poslal za ním konzul Gabriel běžce se zprávami a s poštou. David se dověděl, že krymská válka je v kritickém stádiu. V poště však ani nyní nenašel dopis od své milo­ vané ženy. Dostal její řádky teprve o dvacet měsíců později, když dorazil na východní břeh Afriky. Po mnohých trampotách přišli v červenci do krajiny Makololo, kde byli všichni přijali s radostí a nad­ šením, jaké snad misionář dosud nikdy neviděl. Ženy jej líbaly na ruce i tváře. Příštího dne byla po­

55

božnost díkuvzdání. Misionář kázal o dobrotě Boha, který je chránil před mnohými nebezpečími v cizích kmenech a před nemocemi. Kromě jedno­ ho muže, který se vrátil do své vlasti, všichni přišli zdrávi domů. Každá vesnice poslala darem vola, aniž by očekávala opětování darů. Náčelníkovi Sekelctu přinesl Livingstone vzácné dary od vlády v Loanda. Sckcletu byl velmi spokojen s výsledky cesty a začal hned připravovat další výpravu. Livingstone byl šťasten, že jeho vůz, který tu nechal před dvěma lety, byl v pořádku. Zvláště jej těšilo, že jeho koně byli v dobrém stavu. To byl důkaz, že se jim v tomto podnebí dobře daří. Psal dlouhé dopi­ sy a vypracovával přehled geologického bádání ve střední Africe. Popularita mu nyní umožnila další zvěstování evangelia. V Livyanti, kde se nacházeli, viděl budoucí misijní stanici. Zde se setkal s inte­ ligentním Arabem Bon Habibcm, který mu vyprá­ věl o jezeře Njasa a Tanganjika i o jiných velkých jezerech. To jen povzbudilo Davidovu touhu činit nové objevy. 3. listopadu roku 1855 se vydal na cestu na východ. Sckcletu jej zásobil vším potřeb­ ným, dal mu slonovinu a poskytl mu velkou skupi­ nu nosičů. Po několika dnech učinil Livingstone nejvelkolepčjší objev. Přišel na obrovské vodopády, které pojmenoval podle své královny Viktoriinými vodopády. Všude v Africe se mluvilo jen o nich, ale on byl první Evropan, který je spatřil a popsal. 56

Oblaky jemných vodních kapének ustavičné vystu­ povaly vzhůru jako sloupy. Tomuto kolosálnímu jevu říkali domorodci "Mosi-oalunya" (kouř, který zní). David popsal úžasný fenomén velmi jedno­ duše, ale po čtyřech letech, kdy opčt navštívil toto místo, vylíčil důkladněji mohutný dojem, kterým na něj zapůsobil gigantických rozměrů. Cesta vedla dále podél řeky Zambezi. Na místě, kde se do ní vlévá široká řeka Loangwa, prožil David hodiny, kdy pocítil úzkost a strach. Nedů­ věřivý náčelník Mburuma předstíral přátelství, ale shromáždil ze všech stran své bojovníky, kteří je měli přepadnout příštího rána při přecházení řeky. David píše do deníku, že nastává asi jeho poslední hodina. Připomíná Bohu všechna milosrdenství, vyznává své hříchy a obnovuje důvěru v Boha. Považuje se za bezbranného červa. Smutně vzpo­ míná na svou manželku a děti. Volá k Bohu: "Pane, vrhám se se svými starostmi ke tvým nohám. Buď vůle tvá!" Pak si připomíná slova Kristova: "Dána je mi všeliká moc na nebi i na zemi. Aj, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa." Ráno se zdálo, že situace je horší, než si představovali. Počet bojovníků byl zesílen muži ze sousedních vesnic. Livingstone však spoléhá na svého velkého Pastýře. Má jen jednu kánoe. Na ní převáží něko­ likrát všechny své věci, pak přccház.í dobytek a nakonec muži. Postup je velmi pomalý. David stojí 57

na druhem břehu. Bojovníci jej obklopují a on jim klidně ukazuje své hodinky, zrcádko a lupu. Když se přepravil poslední muž, Livingstone děkuje ná­ čelníkovi co nejzdvořileji a pokračuje v cestě. Příští­ ho dne posílá zpátky dary. Pak opakoval slova proroka Nchciniáše: "Takový muž, jako jsem já, by měl utíkat?" Považoval se v pokoře za vyslance nebeského království a Pán nebes se k němu znovu přiznal. Cesta k východnímu pobřeží byla mnohem snadnější než cesta na západ. Její vlastní hodnota měla záležel ve vyřešení problémů, zda je řeka Zambezi splavná po celém svém toku až k vodo­ pádům. Neměl nyní čas zkoumat peřeje, neboť z vážných důvodů chtěl odjet na několik měsíců do Británie. Postaral se o to, aby tu Sekeletuovi muži mohli pracovat a aby byli zajištěni, než on se vrátí. 20. května přišel do Quilimaue u moře. Tam měl mnoho dopisů, ale žádný od manželky. Musel čekat na loď Frolic, která pro něj přivezla mnoho zásob i mnoho dopisů, mezi nimiž byly i některé od rodi­ ny, a nezbytné peníze. Mezi radostnými novinkami však přišla i zpráva od Londýnské misijní společ­ nosti, která hluboce zarmoutila Davida. Společnost mu sdělovala, že obdivuje jeho skvělé úsilí, ale nemůže mu již finančně pomáhat ve vzdáleném, nevyzkoušeném a nesnadném pracovním poli. David to pochopil tak, že mu bylo zrušeno povolení pracoval na sever od Kolobengu. Viděl v tom kriti­ 58

ku a nepochopení svých kolegů, klen pracovali pohodlněji na jihu země. Cožpak nekázal evange­ lium "v čas i ne v čas"? Cožpak je nerozšířil více než kdokoli jiný v té době? Což neobjevil cestu pro evangelium na východ od krajiny Makololo, aby se i tam mohli usadit misionáři? Zeměpisná bádání byla pro něj počátkem misijního podnikání. Snad žádný misionář moderní doby nevykonal ve světě tolik pro křesťanskou víru jako Livingstone, nejen kázáním, nejen svým bádáním, ale svým zářivým příkladem života. Po šesti těžkých týdnech nastou­ pil na loď a plavil se na ostrov Mauritius. Zde se trochu zotavil. Cestou přes Marseilles a Dover dostal se 9. prosince roku 1856 do Southamplonu v Anglii. V Káhiřc obdržel nečekanou přesmutnou zprávu, že jeho milovaný otec zemřel. To byla těžká rána. Jeho cesta napříč Afrikou byla bezpochyby zaznamenána v zeměpisných údajích jako jedna z největších událostí. Počítáme-li správně s jejím začátkem už od Kapského Města, pak trvala čtyři roky. Cestu, která'byla dlouhá 6(XX) mil, urazil Livingstone z velké části pěšky.

59

Cesta domů Livingston spěchal do Southamptonu, kde jej toužebně očekávala jeho manželka. Poslední čtyři roky byly pro ni dobou tvrdé zkoušky. Žila v jed­ nom londýnském předměstí, kde měla dobré přáte­ le. Jelikož však byla od přirozenosti mlčenlivá a cele závislá na síle svého manžela, cítila se ztra­ cená. Livingston měl i nepřátele. Někteří zlomyslní lidé začali o něm rozšiřovat zprávu, jak prý se raduje, že se zbavil své ženy. Jiní pravili, že si oblí­ bil jakousi Afričanku a nakonec trvdili, že se oženil s jednou africkou princeznou. Paní Livingstonová samozřejmě těmto pomluvám nevěřila, ale byla jimi zarmoucena. Některé dopisy od manžela i její listy se cestou ztratily. Ona znala výborně nebezpe­ čí a svízele cesty africkými lesy. Ve dne v noci

60

myslela na svého drahého muže a vroucné se za nčj modlila. Původně počítala s jedním rokem odlou­ čení, pak se dvěma a nakonec z toho byly čtyři roky. Ke snášení takového odloučení potřebovala hrdinské odvahy. Dovedeme si představit, jak nesmírná byla radost, když se po tolika letech sešli! Dva dny se těšili u domácího krbu a už přišlo poz­ vání od Královské zeměpisné společnosti, aby se zúčastnili velkého slavnostního shromáždění na uvítanou. Během patnácti měsíců své dovolené byl David většinou ve víru veřejného zájmu. Byl rád, že alespoň několik měsíců mohl věnovat sepsání své první knihy. Před patnácti lety opustil vlast jako nevýznamná osoba. V dalších letech se jakoby ztratil v afrických lesích. Zasílal sice zprávy o své činnosti Londýnské misijní a Královské zeměpisné společnosti i několika vynikajícím vědcům, ale jeho dílo bylo veřejnosti téměř skryto. Slyšeli o je­ ho objevení jezera Ngami, Loandě i o jeho cestě napříč Afrikou. Nyní však jeho příjezd do vlasti byl největší událostí oněch dnů. Stal se národní hr­ dinskou postavou. Zanedlouho byl všude tak dobře znám, že se obával ukázat se v londýnských ulicích, aby nebyl v okamžiku obklopen davem. Jednou v ulici zvané Regent Street musel ujet drožkou. V kostele hledal obyčejně tmavý kout, aby nevyrušil věřící při pobožnosti. Všichni chtěli viděl muže, který se nebál žádného nebezpečí a 61

překonal nepředstavitelné těžkosti. Statečnost se zračila v jeho pohledu. Jeho boje a vítězství to všechno bylo vepsáno do jeho tváře, která nes­ la i známky utrpení. Trochu tvrdý výraz spojený s prostotou chování vzbuzoval důvěru a dával pečeť pravdy na všechno, cokoli řekl. Nebyla to pouze neohroženost, která přitahovala. Jiní cestovatelé byli také stateční. Byl to snad hlavně dar pochopení a soucitu, jímž David téměř spoutal divoké lidi. A duch křesťanské lásky, kterého projevoval v jed­ nání s Afričany, získal mu i místo v srdcích lidí ve vlasti. Kromě toho Livingstonův objev, že střední Afrika není, jak se dosud všichni domnívali, písči­ tou pouští, ale úrodnou a hustě obydlenou zemí, vzbudil u mnohých velké naděje na možnost úspěšného obchodování. Pochopíme též oživené nadšení všech podporovatelů cizích misijí a fi­ lantropických společností. - Královská zeměpisná společnost připravila pro Livingstona velké shro­ máždění. Příštího dne byla schůze Londýnské misijní společnosti, při němž předseda Lord Shaf­ tesbury chválil Livingstona až do nebe. Misio­ nářova odpověď na jeho řeč však byla krátká a zdrženlivá. David se omlouval, že nemluví dost plynule, protože po léta málo užíval svého ma­ teřského jazyka. Pravil, že nevykonal nic víc než. svou povinnost, že vykonal teprve počátek svého 62

díla a že jeho zvláštním rozhodnutím je odbourat obchod s otroky. Livingstone se těšil z uznání, kterého se mu dostalo, ale pravil, že při velkých chválách musel často zavírat oči. Všeobecně se říkalo, že on i jeho manželka jsou dosti plaší. Mluvil obyčejně jen tehdy, když byl tázán. K vyprávění jeho vlastních zkušeností museli jej obyčejně nutit. Přesto však nikdy neztrácel zdravý a živý humor. Když vyprá­ věl o svých úspěších, mluvil v množném čísle: "my". Byl přijat i královnou Viktorií a velmi ji pobavil zprávou, že když se Afričané ptají na zdra­ ví jeho královny, činí lak otázkou, kolik krav má královna. Při všech radostných shromážděních a návště­ vách myslel David na svou ženu, na děti a příbuzné, na lichou chvíli s nimi. Děli byly v Hamiltonu. Byl přeštasten, když přišel domů k ma­ mince a zjistil, že je zdráva. Byl dojat k slzám, když mu vyprávěla o nedávné smrti otce. Na začátku roku 1856 byl Livingstone požádán, aby napsal knihu o svých cestách. Považoval to za svou povinnost, ale tento úkol se mu zdál příliš těžký. Všechen potřebný materiál měl ve svém deníku, ale sám sobě nedůvěřoval, že by měl dar spisovatele. Neměl nedostatek zkušeností. Psal krátké články do časopisů. Jeho soukromá ko­ respondence byla obsáhlá. Každý dopis byl malou 63

brožurkou. Na knize pracoval několik měsíců. Říkal, žc než by měl napsat ještě další knihu, raději by podnikl cestu napříč Afrikou. Kniha byla záro­ veň jakýmsi odškodněním pro rodinu, neboť ji psal v kruhu svých milých. Děti dováděly a křičely kolem něho. To jej však v práci nevyrušovalo. Již od mládí se učil disciplíně soustředění. Radostný byl pohled na jejich rodinku. Nejstarší Robert byl velmi čilý chlapec. Když měl otec volno, dováděl s dětmi. Uměl jim vyprávět ncjpodivuhodnčjší pří­ běhy. Rád brával své děli do lesa Bamct Woods a ukazoval jim tam, jak loví lovci Makololo. Jako zvláštnost jim někdy ukazoval na své paži stopy po zubech velkého lva! Kniha "Misijní cesty a bádání v Jižní Africe" měla okamžitý úspěch. Nakladatel John Murray musel rychle za sebou vydat sedm velkých vydání. Livingstone měl takřka chlapeckou radost z toho, žc mohl toto dílo se svým autogramem poslat všem přátelům. Muž, který žil dlouhou dobu za sto liber ročního platu, měl nevýslovnou radost, když obdržel od nakladatele krásnou finanční odmčnu. Ze získaných peněz postavil pro svou rodinu malý domek v Hamiltonu. Jeho kniha zůstává stále klasickým dílem. Můžeme v ní získat přesné informace o zvycích domorodců, o zvířatech a plácích a o mnohých jiných věcech. Sloh je prostý a jasný. Spousta informací je tu prokládána zají­

64

mavým vyprávěním, z něhož vyciťujcte, že misio­ nář se bál sebemenšího přehánění. Po dokončení cestopisu byl Livingstone ochoten konat přednášky o Africe a dávat lekce. Byl hostem v Britské společnosti v Dublinu i v Manchesterské obchodní komoře, kde ukázal dvacet různých druhů afrických produktů, které si přinesl s sebou. Po pat­ náct měsíců jej univerzity a města zahrnovaly čestnými tituly, ale on zůstal prostým a upřímným Davidem Livingstonem, jakým byl ve své misio­ nářské a badatelské práci v Africe mezi černými bratry a sestrami. Byl unaven ze všech poct a využil každé volné chvíle k tomu, aby byl v kruhu své milé rodiny. Chtěl nyní také vyřešit velmi důležitou věc, která mu ležela na srdci. Přijímat dále plat od misijní společnosti se mu zdálo být omezováním ve svobodné činnosti. Jeho nejváženější přátelé měli obavu, že by odloučením od misijního střediska zeslabil své křesťanské svědectví. Jak málo znali tohoto muže! Vláda mu nabídla plat pět set liber ve funkci britského konsula v Quilimanc. Kromě toho byla zajištěna finanční výpomoc pro další práci. V té době se David stále více a více zaměstnával otázkou obchodu s otroky. Smrtelné zlo otroctví a hrubost obchodu s otroky nikdy nepřestaly vzbu­ zovat jeho spravedlivé rozhořčení. A nyní viděl příležitost lepšího a účinnějšího boje, jemuž se

65

oddal tělem i duší. Proto nabídku přijal. Než opustil Quilimane, napsal dopis portugalskému králi, ve kterém mu děkoval za laskavost jeho úředníků a vylíčil mu celý ponižující otrokářský systém, o němž se mohl přesvědčit na vlastní oči. Obdržel zdvořilou odpověď a nepochyboval o tom, že jeho rada byla přijata. Později se však přesvědčil, že Portugalci proti němu systematicky pracovali. Podezřívali britskou expedici, která bádala v území, jež oni považovali za svou doménu. Bylo také přirozené, že neradi viděli činnost silného muže, ohrožujícího dobré výdělky, které jim plynuly z otrokářského obchodu. Stále se však ještě usmí­ vali a byli zdvořilí. Koncem roku 1857 byl Living­ stone pozván na univerzitu v Cambridge na konvokaci, kterou vedl všemi vážený profesor Sedgwick. Při této příležitosti promluvil David k univerzitním studentům. Jeho hlas byl spíše tvrdý. Krátkými, trhavými větami popisoval Afriku, její lid a zvyky. Studentům to připadalo jako výtah z jeho knihy. Na konci řeči však učinil osobní výzvu, která končila slovy, na něž nikdo nezapomněl: "Obracím vaši pozornost k Africe. Já vím, že za několik let bude má práce zastavena v této zemi, které je nyní otevřena. Nedovolte, aby byla opět zavřena! Vra­ cím se do Afriky a budu se snažit připravit cestu pro obchod a křesťanství. Dokončete dílo, které jsem započal! Přenechávám vám je!" Poslední dvě 66

věty pronesl náhlým zvýšením hlasu. Byl to spíše výkřik, který jako by byl náhle zaslaven. Jeho účinek byl dramatický v nejvyšším smyslu slova. Livingstonova řeč v Cambridge byla počátkem jeho úzkého spojení s touto univerzitou. V únoru 1858 byla uspořádána závěrečná slavnost na jeho počest a skromný David vyplul se svou manželkou 10. března roku 1858 z Liverpoolu do Afriky, do země, kde měl tolik černých bratrů a sester, jimž zasvětil svůj život. Chtěl pro ně dále pracovat, aby mohli žít důstojně jako bytosti stvo­ řené k obrazu Božímu, jako dítky jednoho dobrého a laskavého Otce.

67

Výprava ^Zambezi Livingstonovi bylo čtyřicet pět let když přijal místo vedoucího zambezské výpravy. Tato výprava trvala pět let a byla nejtvrdší dobou jeho života. 10. března roku 1858 vyplula loď "Paerl" z Liver­ poolu. Na palubě byl Livingstone se svou man­ želkou a nejmladším synem Oswellem. Paní Livingstonová se těšila, že se zúčastní výpravy k řece Zambezi, ale opět vážně onemocněla. Když přijeli do Kapského Města, vzali si Moffatovi ji i chlapce do Kurumanu. Její nepřítomnost byla těžkou ztrá­ tou pro Davida i pro celou výpravu. Loď "Pearl" přijela 14. května téhož roku k ústí řeky Zambezi. Ve výpravě byl kromě jiných také Dr. John Kirk a Livingstonův bratr Karel. Z ústí pluli po řece Zambezi na parním člunu "Ma68

Robert", který byl zhotoven v Liverpoolu. Byl asi 22 m dlouhý. Stroj měl sílu pouhých dvanáct koní. Říční voda měla chemický účinek na stčny člunu, které bylo třeba stále opravovat. Tlak páry bylo možno udržet pouze topením nejtvrdším druhem dřeva - lignum vitae. Bylo třeba půldruhého dne opatřovat obyčejné dřevo, aby člun mohl pokra­ čovat jeden den v cestě. Námořní důstojník, který zpočátku člun řídil, se vzdal své funkce a Li­ vingstone se ujal řízení sám. Bylo to pro něj obrovské zatížení, nebylo však jiné cesty. David zkoumal řeku Zambezi kolem Teto, zvláště peřeje Kebrabasa, a roku 1859 řeku Shire, kde bylo mnoho hrochů. Krokodýli, kteří snad považovali člun za zvláštní plovoucí zvíře, vrha­ li se na "astmatickou" loď s otevřenými tlamami. V září objevili jezero Njasa, které je druhým nej­ větším africkým jezerem, dlouhým asi 560 km. Byl to jeden z velkých Livingstonových objevů. Olrokářská cesta vedla kolem tohoto jezera. Divoký kmen Ajawa, s nímž se David už dříve dostal do sporu, podnikal zde lov na otroky. Bylo tu málo slonoviny, ale lidí všude hojnost. Za jednoho muže se dávalo čtyři yardy kalika, za ženu tři a za dí­ tě dva. Byly tu vypálené vesnice, plné koster. Všechny tyto hrůzy tím více vybízely Davida, aby do krajnosti využil svého konsulového postavení k potírání obchodu s otroky. Odtud pověřil svého 69

skotského přítele Younga, aby zaslal z jeho vlast­ ních prostředků v Anglii 2000 liber na podpoření boje proti otrokářství. V lednu 1861 přijel biskup Mackenzie se skupinou misionářů, vyslaných Univerzitní misijí, a založil stanici na horním toku řeky Shirc. Zatím co nová loď "Pioneer" jela po jezeře k se­ vernímu břehu, Livingstone pěšky obcházel jezero Njasa. Odsud se vracel rozhodnut více než kdykoli předtím zarazit nemravný obchod s otroky. Věřil, že ho Bůh předurčil k tomuto dílu. Nemoc, útrapy, hlad, žádná oběť mu nebyla příliš velkou k dosa­ žení tohoto cíle. Zasvětil svůj život této práci a věřil, že Bůh bude o něj laskavě pečovat. 30. ledna roku 1862 prožil David velkou radost. Do ústí řeky Zambezi přijela za ním jeho milovaná choť, která musela být pro nemoc od něho vzdálena čtyři roky. Mezitím se jí narodila dceruška Anna Mary. Návrat ženy přinesl Davidovi nový život. Mohl si s ní pohovořit o všech svých cestovních plánech a mohl jí svěřit všechny taje svého srdce. V té době na svůj vlastní náklad postavil říční loď "Lady Nyassa". Avšak jeho radost neměla dlouhého trvání. Prožil další těžká zklamání a žal. Přišla smutná zpráva, že biskup Mackenzie byl posúžen horečna­ tou nemocí a jelikož neměl dostatek léků a vhodné potravy, zemřel. Jeho pomocník Burrup jej pohřbil 70

a za nevýslovných nesnází přišel do Magomero, kde vyčerpán zemřel měsíc po smrti svého biskupa. Tato strašná zpráva zdrtila nejen Livingstona, ale zvláště mladou manželku Burrupovu a slečnu Mackenzicovu, které sem za nimi přijely s paní Livingstonovou. Už se s nimi nesetkaly. Náš cesto­ vatel prožil jedno ze svých největších zklamání, protože Univerzitní misie vznikla hlavně na jeho popud. A tak přicházela na něj rána za ranou. Ta nejtěžší však jej teprve čekala. Jen v hrubých obrysech popisujeme cesty Livingstonovy. Abychom naznačili, co prožíval, budeme o něm citovat slova apoštola Pavla: "Na cestách často, v nebezpečenství na řekách, v ne­ bezpečenství od lotrů, v nebezpečenství od svého pokolení, v nebezpečenství od pohanů, v nebezpe­ čenství v mčstč, v nebezpečenství na poušti, v ne­ bezpečenství na moři... v práci a v ustání, v bdě­ ních často, v hladu a žízni, v postech častokrát, v zimě a v nahotě." (2 Kor 11,26.27) David se snažil dostat svou manželku co nejdří­ ve z nezdravého kraje kolem řeky na výšiny Shire. Trpěla často horečnatými záchvaty. Život na lodi se jí však líbil a zesílila. Avšak v polovině dubna se její stav tak zhoršil, že ji museli dát z lodi do domu v Shupanga. Léky nic nepomáhaly. Upadla do spánku a večer 27. dubna 1862 zemřela. Po čtyřle­ tém odloučení se těšila s Davidem pouze tři měsí­ 71

ce. Pohřbili ji pod velkým baobabovým stromem blízko domu. David byl úplně zlomen. Poprvé ve svém životě řekl, že by rád zemřel. Plakal jako malé dítě. Jeho Marii bylo teprve 41 let. Byla dcerou misionáře. Byla hodna svého hrdinného manžela. Její oběť byla sotva menší než jeho. Někdy se považovala za příliš neschopnou a málo věřící. David jí však ve svých dopisech projevoval hlubokou lásku a byl k ní velice jemný. Ještě před smrtí mu říkala: "Musíš být veselý, jak jsi vždycky býval. Nechci, abys byl zasmušilý jako někteří." David nyní vzpomínal na své děli a Oswellovi, kterému bylo jedenáct let, psal: "Proud slz mi stéká po tvářích, když Ti musím sdělit, že Tvoje drahá a milovaná maminka zemřela včera večer kolem sedmé hodiny. Byl jsem s ní ve dne v noci a věřil jsem, že je v nejmocnějších rukou. Byla tak otupena chininem, že jsem nemohl s ní mnoho mluvit o po­ koji její duše, ale když jsem se jí nahlas zeptal, zda odpočinula v Ježíši, podívala se vroucně vzhůru k nebi. Vycítil jsem z toho její "ano". Viděla, jak mi stékají slzy při loučení s mou drahou družkou živo­ ta, s níž jsem byl osmnáct let a u níž jsem musel konstatovat, že její případ je beznadějný. Vroucně Tě milovala, často mluvila o Tobě, o celé rodině a zvláště o malém děťátku." Fotografické snímky Livingstona ukazují od té doby tvář vážnou a rysy spíše tvrdé.

72

Začátkem roku 1863 se náš cestovatel vrátil k Zambezi, kde vidčl strašnou spoušť, způsobenou otrokáři. Břehy řeky, které byly před třemi roky husté obydleny, byly mrtvé, liché. Všechny vesnice byly zničeny. Tu a tam bylo vidčt ojedinělého rybá­ ře, který se snažil něco ulovil, aby se udržel při životě. Všude bylo plno mrtvol. Podobných ma­ sakrů už vidčl Livingstone na svých cestách něko­ lik, ale tento snad převyšoval všechny. Kirk a Livingstonův bratr Karel se museli ze zdravotních důvodů vrátit do Anglie. Zakrátko přišla zpráva od Lorda Russclla, že výprava skončila své poslání. Livingstone se domníval, že tato jeho expedice byla málo úspěšná. Srdce ho bolelo pro smutný konec Univerzitní misie. Je pravdou, že při této výpravě bylo méně senzačních zážitků, ale její důsledky významem daleko předčily ony z první cesty. Expe­ dice vešla do dějin objevením střední části jakési horské páteře, počínající u Rudého moře a sahající až ke Kapskému Městu. Koncem dubna roku 1864 dojel Livingstone s lodí "Lady Nyassa" do přístavu v Zanzibaru. Zde by byl loď prodal, kdyby byl měl jistotu, že se nedostane do rukou obchodníků s otroky. Raději by ji byl potopil, než by ji byl prodal těmto zlosynům. Jediná možnost byla jet s ní přes Indický oceán do Bombayc, vzdálené asi 4000 km. Byl to téměř šíle­ ný kousek. Loď měla stroje, ale vzala jen 14 tun 73

uhlí. Byli na ní tři bílí muži a devět hochů ze Zambezi. Livingstone počítal, že urazí cestu za osmnáct dní. Ve skutečnosti to však bylo čtyřicet pčt dní. Dva z bílých mužů onemocněli. Nějaký čas nebylo možno použít páru. Loď se plavila velmi pomalu. Náš hrdina téměř litoval svého odvážného činu, nebol kromě jiných těžkostí byla oprávněná obava, že začně vát monzum. Tak tak dojel do přístavu v Bombayi. Zde se mu podařilo loď prodat. V červenci roku 1864 přijel do Londýna. Anglie jej tentokráte nevítala se stejným nadše­ ním jako při první návštěvě. Byl vděčen Bohu, že mohl vidět zase své děti, které byly v dobré péči. Starost měl jen se svým synem Robertem, který zemřel ve věku osmnáct let v Americe. Až do své smrti na něj vzpomínal s bolestí, že se mu mohl tak málo věnovat. Své druhé návštěvy v Anglii využil Livingstone hlavně k tomu, aby důkladně odhalil chytráckou práci portugalských úřadů, které podporovaly obchod s otroky. O tomto problému promluvil zvláště v lázeňském městě Bath před Britskou asociací v září roku 1864. Publikum vděčně přijalo jeho řeč, ale Portugalci si na něj stěžovali a pomlouvali jej. Při této návštěvě doma se dal do sepisování své druhé knihy, ve které chtěl vytřít zrak svým odpůrcům, ale při líčení své výpravy zapomněl na tento svůj úmysl, takže kníhaje pouze 74

podrobným popisem expedice. Nese název "Zam­ bezi a její přítoky". Jakkoli byl šťasten a čilý v ončch dnech, otroctví - břímě Afriky mu leželo na srdci. Proto rád přijal nabídku prezidenta Královské zeměpisné spo­ lečnosti, aby vedl výpravu k vodním předělům tří velkých řek: Nilu, Konga a Zambezi. V srpnu roku 1865 jel ještě do Hamiltonu, aby se rozloučil se svými milými dětmi. Pak navštívil své rodné měs­ tečko Blantyre, kde zanechal mladým lidem heslo: "Bát se Boha a poctivě pracoval!"

75

Tosíední výprava Livingstone odjel z Anglie v srpnu roku 1865 a přes Bombay se dostal 20. ledna 1866 do Zanzibaru. Byl vyslán jako britský konsul do střední Afriky bez platu. Vláda přispívala pěli sty librami na výpravu. Hlavní pomoc mčl však Livingstone od svých přátel. Cílem jeho expedice bylo potla­ čení otroctví a probádání řeky Rovuma a její spoje­ ní s jezerem Njasa. Pak chtěl zjistit, zda je nčjakč spojení mezi jezery Njasa a Tanganjika, prozkou­ mat neznámou oblast kolem jezera Mweru a Bangweulu, o nčmž už slyšel mnoho zpráv. Jeho konečným cílem bylo dostat se ke skutečným pra­ menům Nilu, které hledal mnohem jižněji, než jak se dosud předpokládalo. Jeho snem bylo dostat se ke "studnicím" Nilu, o nichž psal Hcrodot.

76

Livingstonova vůle a chuť k práci byla úžasná, ale zdá se, že při této výpravě jeho oči nebyly už schopny tak mocně působit na divoké domorodce a zvláště na nosiče. Scházela mu také pravá radost z práce. Po léta se soustavně přepracovával a nyní musel za to platit. Trpěl mnohými tělesnými nedostatky a byl závislý na své skříňce s léky, tak­ že zpráva, že mu skříňka byla ukradena, mu zněla jako umíráček. Cestu nastoupil 4. dubna 1866 v zálivu Mikindani, 25 mil severně od řeky Rovuma. Postu­ povali nejdříve úrodnou krajinou a pak hustou džunglí. Buvoli a velbloudi brzdili jeho optimismus, neboť štípnutí mouchy tse-tse stačilo zničit zvířata během několika týdnů. Kromě toho musel stále dávat pozor na vůdce jménem Somali, který měl hrozný zvyk odbočovat z cesty za svými nápady a zájmy. Indičtí muži, kteří mu byli přiděleni, byli naprosto neukáznění. Přetěžovali ubohá zvířata a když je Livingstone nepozoroval, krůtě je bili, takže jedno po druhém hynulo. Po cestě viděli důkazy strašného obchodu s otroky - zastřelené nebo probodnuté ženy. Jiní tu leželi nemocní s otrockými kruhy kolem krku a nebyli ani schopni vypovědět, odkud jsou. To strašně zraňovalo Davi­ dovu duši. V srpnu roku 1866 dorazili znovu k jezeru Njasa, do krajiny hojnosti, kde byli laskaví lidé. 77

V útrapách, které prodělali, už přestávali doufat, že uvidí znovu toto místo. Jak rádi se znovu vykoupali v příjemné vodě jezera! Pak pokračovali k jeho jižnímu konci do Marcnga. Zde slyšeli zprávu o kmeni Mazitu, je­ jichž brutalitu poznal Livingstone při své před­ cházející cestě. Vůdce Musa a jeho lidé utekli nyní z výpravy ze strachu před kmeny Mazitu do Zanzibaru. Z obavy před trcstcm sestavili dovedně falešnou zprávu o tom, že jejich skupina byla pře­ padena tlupou Mazitu, že Livingstone zastřelil dva muže, ale pak byl sám zastřelen zezadu. Vyprávěli i o tom, jak sami Livingstona pohřbili. Tato zpráva přišla i do Anglie a objevila se v novinách. Někteří přátelé však tomu nevěřili, protože znali z minu­ losti Musu jako génia ve lhaní. Pak se karavana vydala na cestu na sever do hornaté krajiny mezi dvěma velkými jezery. Li­ vingstone konal pobožnosti a kázal, kde se jen na­ skytla příležitost. Strach před tlupami Mazitu způso­ bil, že lidé neobdělávali půdu. Karavana byla odká­ zána na to, co David zastřelil. Při lovu mu činila velké potíže znetvořená ruka. Pak ho potkalo neštěstí. Kozičky, na nichž byl závislý kvůli své mléčné dietě, mu byly ukradeny. Karavana trpěla nedostatkem potravy a Livingstone byl na tom se zdravím velmi zle. Přišla další ztráta. Při přechá­ zení přes řeku Chambczi se mu utopil věrný pes 78

Chitane, francouzský pudl, který byl jeho věrným ochráncem. Zdejší psi totiž nikdy nevěděli, který konec chlupáče kouše. Největší ztráta jej však potkala, když mu dva nosiči utekli a kromě jeho jiných věcí mu vzali s sebou nepostradatelnou skříňku s léky. Připadalo mu to jako odsouzení k smrti. Vzpomínal na podobnou katastrofu, která se přihodila biskupovi Mackenziemu. Tehdy si poznamenal do zápisníku: "Všechno se děje s do­ puštěním Toho, který bdí nad námi všemi s nej­ něžnější péčí a může vše obrátit k dobru... Je těžké říci - buď vůle Tvá - ale budu se o to snažit... Mám horečku. Při každém kroku cítím, jak mi to v hrudi vře. Jsem velmi slabý. Sotva držím krok s ostatní­ mi." To vše způsobila hlavně ztráta léků. Pak ještě dodává: "Trápí mne stálý hlad, skutečný kousavý hlad a mdloba." Kdo by nemyslel přitom na slova apoštola Pavla v 2 Korintským 11, 27: "V práci a v ustání, v bděních často, v hladu a v žízni, v pos­ tech častokrát, v zimě a v nahotě!" 28. ledna 1867 expedice přešla řeku Chambezi, kterou nezaměňujme se Zambezi. Tato řeka vyvěrá na náhorní plošině mezi jezerem Njasa a Tanganjika a teče na jihozápad do jezera Bangweulu. Od­ tud teče pod jménem Luapula, protéká jezerem Mwe-ru, stává se řekou Lualaba a konečně řekou Kongo. 31. března přišel Livingstone k jižní části jezera Anganjika, v listopadu k jezeru Mweru.

79

V červenci 1868 objevil jezero Bangwculu. 14. břez­ na 1869 se dostal do Ujiji na východním pobřeží severní části jezera Tanganjika, prý jako "uzlíček kostí". Byl v koncích se zdravím a s trpělivostí hlavně kvůli otrokářským Arabům. Waller o nich píše: "Mohamed a jeho přátelé, tlupa s tesáky, jdou s ubohými otroky, svázanými těžkými otrokářskými železy. Někteří nesou slonové kosti, někteří měď, jiní potraviny, z různých tváří můžeme číst naději a strach, bídu i darebáctví." Livingstonovo utrpení se tím znásobilo. Viděl v dešti a blátě klusat ubohé otroky, z nichž mnozí sužováni úplavicí byli nuceni ulehnout v mokru. Viděl je umírat. Někteří umírali rádi. Livingstone dostal zápal plic. Zdálo se, že umře. Zhotovili visuté lože a nesli jej. Po šesti týdnech utrpení se jeho stav zlepšil. Byly mu poslány léky do Tabora, vzdáleného asi 150 mil, ale tam byla právě válka. Těžko mu sháněli mléko. Šedesát z osmdesáti kusů potřebných předmětů mu bylo ukradeno. 29. března 1871 se dostali k řece Lualaba, mo­ hutnému toku, vycházejícímu na sever z jezera Mweru. Livingstone čekal jen na zásoby ze Zanzibaru. Pak chtěl důkladně prozkoumat řeku Lualaba, o níž chtěl dokázat, že je to Nil. Sám praví: "Úžas­ ná touha objevit důkaz, že tyto krajiny navštívil velký Mojžíš, jako by mi byla učarovala." - Zatím však musel čekat na návrat zdraví, na příchod nosi­

80

čů ze Zanzibaru, musel čekat, až přestanou dlouhé deště. To byla velká zkouška trpělivosti. Šest let už žil v ovzduší barbarství a brutality, kterou pozo­ roval ve dne v noci kolem sebe. Nikdy jím to ne­ přestalo otřásat. V té době neměl jiné vnější pomoci kromě bible. Bible a biblický slovník byly jedinými knihami, které mu zůstaly, než jej nalezl Stanley. V těchto letech však David rostl v jemnosti charak­ teru, v tichosti, pokoře a lásce. Jeho pevným zákla­ dem byla víra v Boží svrchovanost a přesvědčení, že je nástrojem v Božích rukou. Četba bible byla tajemstvím jeho duchovního růstu. V zápisníku píše 3. října 1871: "Když jsem byl v Manyuema, přečetl jsem celou bibli čtyřikrát." Kromě deníku se nám zachovala vzácná památka na Livingstona. Je to malý kapesní Nový zákon, kde známky ušpiněných prstů neomylně svědčí o jeho nejoblíbenějších místech Písma. Nedbal na to, prší-li nebo je pěkné počasí, má-li čisté ruce či nikoli. Vytáhl z kapsy svou duchovní potravu a sytil se. V dlouhém osamocení se mu Bůh v Kristu stal skutečným a blízkým a toto svaté společenství vyrostlo ve stálou zkušenost. V městě Nyangwc u řeky Lualaba prožil Living­ stone něco strašného. Zde skupina arabských otro­ kářů, aniž by byla varovala nebo prorokovala, zača­ la na rušném tržišti střílet do žen. Stovky jich bylo zabito nebo utopeno na útěku. Náš misionář praví,

81

že měl dojem, jako by byl v pekle, ale byl bez­ branný. Zpráva o této strašlivé scéně, kterou poslal domů, vzbudila v Anglii takové rozhořčení, že sul­ tán ze Zanzibaru byl nucen zastavit obchod s otro­ ky. Unavený cestovatel se vrátil zpět do Ujiji. Síla se mu postupně vracela, zvláště také proto, že byly pro něj na cestě zásoby a léky. Ale znovu musel zjistit, že ač byl britským konsulem, byl okraden o tuto zásilku pokryteckým Arabem, kterému říkali "šcrir1. Ani to však nemohlo Livingstona odvést od jeho cíle, neboť znal dobře slova velkého misionáře po­ hanů, apoštola Pavla, který praví v 2 Korintským 2, 8.9: "Vším jsme tísněni, ale ne vháněni do úzkých, nevíme si rady, ale nejsme bezradní, jsme pronásle­ dováni, ale nebýváme opuštěni, jsme sráženi, ale ne ničeni."

82

(Poslední léta. Psal se 10. listopad roku 1871. Livingston se nacházel v Ujiji. Starý misionář a cestovatel seděl na verandě svého hliněného domu slabý a úplně zmalomyslněný. Najednou je v městě vzrušení. Všude plno křiku, ale Livingstone neslyší. V tom přiběhne Susi a volá: "Nějaký Angličan! Já jsem ho viděl!" Livingstone udiven pomalu povstává, dívá se k náměstí. Vidí velkou skupinu nosičů, která je jedinečně vybavena, a vpředu nese americkou vlajku. Vidí mladého bílého muže a v půlkruhu kolem něho Araby. Za chvíli se dva bílí cestovatelé objímají. Stanley si musí sednout do Livingstonova křesla. Arabové se dívají na toto zvláštní setkání. První rozhovor těch dvou trvá čtyři hodiny. - Stanley

83

přinesl s sebou dopisy a rád by počkal, až jc starý muž všechny přečte. Ten však nesouhlasí. Našel dopisy od svých dětí. Obličej se mu rozzářil. Ostat­ ní poštu dává stranou a pak vysvětluje: "Naučil jsem se trpělivosti. Čekal jsem léta na dopisy a jistě si také mohu dovolit počkat na ně ještě několik hodin. Vyprávějte mně hlavní zprávy." Je toho tolik k vyprávění! Tragédie francouzsko-pruské války, položení kabelu v Atlantském oceánu, smrt Livingstonova přítele lorda Clarendona... Pak nastala šťastná doba, která byla pro oba muže velmi důležitá. Náš invalida se velmi brzy zotavil. Zdálo se, že škrtl deset let ze svého věku. Rozhovory s tak inteligentním člověkem byly pro něj přímým lékém. Stanley jej hojně zásobil potra­ vinami. Po týdnu bylo vidět, že Livingstone zesílil. Vděčnost k Stanleyovi neznala mezí. Píše: ”S cha­ rakteristickou americkou velkodušností mi dal všechno k dispozici. Své šaty rozdělil na dvě hromady a jednu mi vnutil, také svou skříňku s lé­ ky. Aby povzbudil mou chuť, vařil mi výborná jídla svou vlastní rukou. Často mi vyhrkly slzy při novém důkazu jeho laskavosti." V posledních třech letech svět o Livingstonovi nic neslyšel. Jeho přátelé začali mít strach o jeho život. Na přání novinářského magnáta Gordona Bcnetta se Stanley vydal na cestu hledat Livingstona. Jeho skupina byla dobře ozbrojena a neváhala 84

použít násilí, bylo-li toho třeba. Nikdo mu nemohl říci, kde se Livingstone nachází, a jejich setkání v Ujiji bylo pro něj překvapením téměř jako pro doktora. Čtyři měsíce, které tito mužové strávili spolu, měly pro oba životní důležitost. Toto setkání asi zachránilo život Livingstonovi a pro Stanlcye bylo začátkem skvělé badatelské dráhy. Stanley byl dojat laskavostí a trpělivostí starého muže, jeho hlubokým lidstvím, všeobecným vzděláním, je­ ho smyslem pro humor a smích, který prý byl "smí­ chem celého člověka od hlavy až k patě". Nejvíce však byl ovlivněn jeho náboženstvím, "jeho hlubokovu vírou v dobrotu Boží", "jeho důvěrou, že nakonec všechno dopadne dobře." Bylo to nábo­ ženství, které jej učinilo "nejdružnějším z lidí a nejshovívavějším z učitelů". Když se Livingstonovo zdraví dostatečně zlep­ šilo, podnikli oba cestovatelé společnou výpravu. Probádali severní část jezera Tanganjika. Po váno­ cích roku 1871 se rozhodli cestovat do Unyanyembe. K Stanlcyovu překvapení starý muž snášel obdivuhodně všechny trampoty na cestě. Stanley mu nejdříve dal k dispozici nosítka, ale ten je odmítl a šel statečně pěšky celých osmdesát mil. V Unyanycmbc byl už Stanley na čtvrtině cesty do Zanzibaru na východní pobřeží Afriky. Snažil se využít své přesvědčovací schopnosti a přimět doktora Livingstona, aby šel s ním. Pro Livingsto-

na to bylo velké pokušení. Rodina ho potřebovala. Jeho utrpení v posledních šesti letech byla ne­ popsatelná. Ačkoli dosud nevyřešil problém nil­ ských pramenů, mohl se se ctí vrátit domů a pone­ chat dokončení díla Stanleyovi nebo nčktcrému mladšímu muži. Livingstone však byl přesvědčen, že nesplnil svůj slib. Když šlo o splnění povinnosti, nic na světě jej nemohlo odvrátit od rozhodnutí konat svěřené dílo. A tak se 14. března roku 1872 rozlou­ čili. Oba měli bolest v srdci. Livingstone svěřil Stanleyovi svůj deník a jiné doklady, aby je ode­ vzdal Královské zeměpisné společnosti. Tento však byl po svém příjezdu do Londýna velmi zklamán, protože některé noviny psaly, že si celý příběh o setkání s africkým doktorem vymyslel. Angličané totiž záviděli cizinci, že se mu podařilo najít jejich hrdinu a že jejich vlastní dosavadní hledání nevedlo k cíli. Náš misionář znovu osaměl. 19. března napsal do svého deníku: "Moje narozeniny. - Můj Ježíši, můj králi, můj živote, mé všecko! Znovu Ti sebc celého posvěcuji. Přijmi mne a způsob to, milostivý Otče, než skončí tento rok, abych dokončil svou práci. Prosím Tě o to v Ježíšově jménu. Amen." V Unyanyembe čekal trpělivě pět měsíců. Pak přišla skupina padesáti sedmi mužů a hochů, které pečlivě vybral Stanley. 15. srpna se vydal Living86

stone na cestu k jezeru Bankwculu. Postupoval po východní straně jezera Tanganjika. Takto začala cesta neuvěřitelných útrap, která trvala osm a půl měsíce. Dostali se do Bankweulu. Celá krajina však byla prakticky pod vodou. Z té doby čteme v jeho deníku. "Déšť, déšť, déšť, jako kdyby neměl nikdy přestat... Opravdu velmi nesnadně mne přenášejí přes hluboké řeky plné rákosí." Často bylo nemož­ né zjistit, kde končí břeh a kde začíná jezero. Jindy píše: "Nic pozemského mne nemůže přinutit, abych se vzdal svého díla. Posiluji se v Bohu, mém Pánu, a jdu vpřed... Jsem bledý, bez krve a slabý. Ó jak toužím, aby mi vyšší Moc dovolila dokončit mé dílo!" Praví, že byl tak slabý, že někdy nemohl ani tužku udržet v ruce a nést hůl bylo pro něj břeme­ nem. V dopise svému bratru Janovi píše čtyři měsí­ ce před svou smrtí: "Jestliže mi nebeský Pán dá sílu a moc, abych mohl navzdory všemu dokončit svůj úkol, nebudu dbát na hlad a útrapy. Nade všecko pak, jestliže mi dovolí, abych učinil konec úžasné­ mu zlu toho zdejšího obchodu s otroky, budu vele­ bit jeho jméno celým svým srdcem. Objevení pra­ mene Nilu má pro mne cenu pouze jako prostředek, abych otevřel svá ústa." 25. dubna 1873 se dostali k řece Lulimala. Tře­ soucí se rukou napsal do svého zápisníku poslední zprávu: "Úplně vyčerpán zůstávám... poslal jsem, aby koupili kozičky pro mléko." Kozí mléko bylo

nyní jeho jedinou potravou. Věrným Afričanům bylo jasné, že jejich milovaný otec umírá. Postavili pro něj chatu z trávy, udělali hrubé lože a na ně položili trpícího. Déšť pokračoval a zvědaví vesni­ čané se shromáždili kolem velkého bílého vůdce. Odpoledne 30. dubna přišel Susi a pomohl mu natáhnout jeho hodinky. Livingstone se tázal, jsou -li u řeky Luapula. Když mu bylo řečeno, že jsou od ní tři dny cesty, zvolal: "Ó jej, ó jej!" Pak požá­ dal o skříňku s léky a ačkoli poloslcpý, vzal si sám trochu kalomelu a propustil muže laskavě se slovy: "V po-řádku, můžeš už odejít." To byla jeho poslední slova. Ke dveřím chaty postavili chlapce, aby tu byl k dispozici po celou noc. Ještě večer nahlédl hoch dovnitř a vidčl, že jeho učitel klečí na modlitbě. Proto šel zase zpět. Ráno ještě kohout nezakokrhal a on nahlédl znovu dovnitř. Byl však udiven, když viděl svého učitele stále klečícího. Ihned zavolal Susiho. Tiše a s bázní vstoupili dovnitř. David Li­ vingstone klečel, ale když se ho dotkli, byl studený. Položili jej na lože a šli zvěstovat všem, že milo­ vaný Bwana zemřel. Byl první květen roku 1873. Jeho muži se shromáždili k poradě. Otevřeli všechny jeho bedny a krabice a pečlivě zabalili doklady, nástroje a jiné věci, aby byly spolu s tělem zemřelého dopraveny do vlasti. Zdejší náčelník Chitambo se přišel poklonit památce zesnulého i se

88

svými lidmi, kteří hlasitě oplakávali přítele Afri­ čanů. Jeden muž ze skupiny nosičů byl kdysi sluhou u lékaře v Zanzibaru a rozuměl trochu pitvě. Vyňal srdce a vnitřnosti, vložil je do cínových nádob a pohřbil je pod velkým stromem Mulva, blízko místa, kde nyní stojí Livingstonův pomník. Zbytek těla, které bylo stejně kost a kůže, byl vysu­ šen na slunci a konzervován solí a brandy. Věrní Afričané nesli tělo svého milovaného otce 1500 mil až do Zanzibaru. Cesta jim trvala devět měsíců. V sobotu 18. dubna roku 1874 byl v Anglii národní smutek. Průvod s tělem Livingstonovým šel přeplněnými ulicemi do westminsterského opatství. Chrám byl plný lidí. Dostavily se nej­ významnější osobnosti národa. Bohoslužba byla prostá, tak jak by si ji byl Livingstone přál. Zpívali též jeho oblíbenou píseň: "Ó Bože z Bethel, Tvá ruka dodnes sytí Tvůj lid, Tys na této těžké pouti vedl všechny otce naše!” Mezi přítomnými byl i Livingstonův tchán dr. Robert Moffat, který jej přežil o deset let. Po Davidu Livingstonovi zůstala vzácná památ­ ka. Kromě jeho deníku ze střední Afriky je to i jeho kapesní Nový zákon, k němuž je připojena kniha Přísloví a Žalmů. Na opotřebovaných stránkách Nového zákona je vidět, že jej David denně použí­ 89

val v pohodě i nepohodě. Některá místa byla tak často čtena, že už nerozeznáme písmena. Žalmy 40 až 43 četl nejvíce, protože jsou od shora dolů ušpi­ něny. Mluvily mu ze srdce. Málo čitelné jsou i žal­ my 46, 90, 75 a 113 pro časté používání. Zvláště si oblíbil také žalm 23 a 121. Zde bylo tajemství síly nejen služebníka Božího krále Davida, ale též Davi­ da Livingstona, o kterém můžeme říci, že miloval Boha a miloval všechny lidi. Jeho srdce trpělo po celý život, neboť nemělo pokoje bojujíc za svobod­ ný život a za spasení afrického lidu. David Livingstone patří jistě mezi ty "blahosla­ vené, kteří v Pánu umírají, odpočinuli od svých prací a jejichž skutkové jdou za nimi." (Zjevení Jana 14,13)

90

OBSAH Rodný dům ................................................. 5 V Africe .................................................... 13 Nesnadný úkol .........................................22 Marie.......................................................... 30 Radostné i strastiplné cesty..................... 37 Napříč Afrikou .........................................48 Cesta domů............................................... 60 Výprava k Zambezi ................................ 68 Poslední výprava...................................... 76 Poslední léta ............................................. 83

93

Vydala agentura ADVENTURE, Praha 2. Londýnská 30

v roce 1991 Tiskařské závody, s. p , provoz 66. Příbram