Boží ekonomie 1575938065, 9781575938066

Citation preview

Boží

ekonomie

Witness

Boží ekonomie Witness Lee

Living Stream Ministry Anaheim, California U.S.A.

© 1997 Living Stream Ministry

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této práce nesmí být jakoukoliv formou rozmnožena - graficky, elektronicky včetně fotokopií nebo jiných záznamů - bez písemného svolení nakladatele.

První vydání - březen 1997

Z anglického originálu: The Economy of God © 1993 Living Stream Ministry (Czech Translation)

ISBN 1-57593-806-5

Vydalo Living Stream Ministry 1853 W. Ball Road, Anaheim, CA 92804 U.S.A. P.O. Box 2121, Anaheim, CA 92814 U. S. A. Distribuuje Nakladatelství Proud Kamzíkova 6/543, 110 00 Praha 1 ČR Vytištěno ve Spojených státech amerických

OBSAH Kapitola

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24.

Předmluva Ekonomie trojjediného Boha Všepojímající Duch Sídlo božského Ducha Klíč k vnitřnímu Duchu Osoby boha a části člověka Části vnitřní a skryté Funkce nitra a skrytých částí Jak nakládat se srdcem a s duchem Jak nakládat s duší Vykopání našeho nitra a skrytých částí Rozlišení ducha a duše Člověk a dva stromy Kříž a duševní život Princip kříže Princip vzkříšení Bohatství vzkříšení Společenství života a uvědomování života Činnost ducha a vstup do něho Kristus skrytý v našem duchu Trojdílný člověk a církev Budování Božího sídla Pokrytí Boží stavby Církev - zjevení Boha v těle Vize cílu Boží ekonomie

Strana 5 7 17 27 35 43 51 61 71 79 87 95 103 111 121 127 133 139 147 155 163 171 181 189 199

Všechny citáty ze Starého zákona jsou z ekumenického překladu a citáty z Nového zákona jsou z Nové smlouvy, pokud není uvedeno jinak. Ekumenický překlad - EP Bible kralická — KP Nová smlouva - NS Nový zákon, Miloš Pavlík - MP Nový zákon, Dr. Ondřej M. Petrů - OP Žalmy, ThDr. Václav Bogner - ZP

PŘEDMLUVA

Následující kapitoly jsou poselstvím, vydaným na Letní konferenci roku 1964 v Los Angeles. Byla zachována jejich mluvená forma. Autor žádá čtenáře, aby věnovali pozornost spíše duchovní realitě v těchto poselstvích sdělované, než použitému jazyku. Slovo „ekonomie“, použité v názvu tohoto svazku, může znít čtenáři poněkud podivně. „Boží ekonomie“ je citací z 1 Timoteovi 1,4 v řečtině. Slovo „ekonomie“ pochází z řeckého „oikonomia“, což v první řadě znamená vedení domácnosti, její řízení, organizaci a rozdělování neboli dispenzaci (bohatství, majetku, věcí, atd.). Je zde použito s úmyslem zdůraznit ústřední bod svátého Božího úmyslu, kterým je distribuovat neboli dispenzovat se člověku. Tři osoby Božství jsou zde kvůli Boží ekonomii, božské distribuci a svaté dispenzaci. Otec jako zdroj je vtělen do Syna a Syn jako průběh je realizován Duchem jako přenosem. Bůh Otec je Duchem (J 4,24) a Bůh Syn jako poslední Adam byl učiněn životadárným Duchem dávajícím život (1 K 15,45). Vseje obsaženo v Bohu Duchu, který je Svatým Duchem, odhaleným v Novém zákoně. Dnes tento svátý Duch, s plností Otce a v bohatství Syna, vstoupil do našeho lidského ducha a sídlí tam, aby sdělil všechno to, co Bůh je, samému našemu bytí. Toto je Boží ekonomie, božská dispenzace. Božský Duch svátý, sídlící v našem lidském duchu, aby předal vše to, co je Bůh v Kristu, našemu bytí; je ohniskem, je samým cílem této mysteriózní distribuce trojjediného Boha. Toto je bojiště duchovního boje. O, jak nepostižitelný je nepřítel a neustále odvádí Boží svaté, dokonce i ty, kteří hledají, od tohoto záměru Boží ekonomie za pomoci tolika dobrých a dokonce i psaných věcí. V tomto čase zmatků, stejně jako v časech, kdy byly psány Listy Timoteovi, se musíme plně soustředit a poddat se tomuto všepojímajícímu božskému Duchu v našem lidském duchu, abychom neminuli

6

BOŽÍ EKONOMIE

záměr této božské ekonomie. Proto je v dnešní době nezbytné navracení se k pobývání uvnitř a cvičení našeho ducha, abychom byli schopni si uvědomit Božího Ducha. Jedině tak se můžeme účastnit plnosti Boha prostřednictvím radosti z neprozkoumatelného bohatství Krista. Nechť nám Pán požehná, abychom byli schopni takového uvědomění a abychom toto uvědomění mohli provádět v našem každodenním životě a ve všem, co děláme. Kvůli správnosti provádění a lepším výsledkům musí být všechna poselství v této knize čtena v modlitebním duchu. Je mnohem lepší modlit — číst všechny citace Písem v každé kapitole a vždycky doprovodit čtení modlitbou. Nechť si všichni čtenáři při četbě těchto poselství v duchu uvědomují Pánovu přítomnost a jeho sladké pomazání.

Witness Lee Los Angeles, California, U.S.A. 11. ledna, 1968

KAPITOLA PRVNÍ

EKONOMIE TROJJEDINÉHO BOHA Mým úkolem zde v těchto předkládaných poselstvích je podělit se s vámi o něco z Boží ekonomie. Přečtěme si 1 Timoteovi, kapitolu první, verše 3-7: „...a nařídil jistým lidem, aby neučili odchylným naukám a nezabývali se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k hloubání než k Boží správě (řecký Boží ekonomie), která spočívá na víře. Cílem tohoto nařízení je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. Od toho se někteří obchýlili (řecký minuli se terče) a obrátili se k prázdnému mluvení. Chtějí být učiteli Zákona...“ Tyto verše obsahují dvě velmi důležité fráze, jak jsou uvedeny v řecké verzi, původním jazyce Nového zákona: „Boží ekonomie“ a „minuli se terče“. Apoštol Pavel byl Bohem vybrán, aby nesl zodpovědnost za Boží ekonomii a vyučil této ekonomii svého duchovního syna, Timotea. Je zajímavé, že Pavlovy listy Timoteovi byly psány v čase, kdy se mnozí křesťané odchýlili od původní cesty. Minuli se středu terče Boží ekonomie a upřeli svou pozornost jiným směrem. PRVKY ZAVÁDĚJÍCÍ OD BOŽÍ EKONOMIE

V historii se vyskytly dva prvky, odvádějící první křesťany od správné cesty: judaismus a gnosticismus. Jak judaisté s jejich náboženskou doktrínou a formami, tak i gnostici s jejich filozofiemi odváděli křesťany od následování Pána na cestě Boží ekonomie. To, co zavádělo tyto první křesťany, byly zřejmě dobré prvky, obsažené v judaismu a gnosticismu. Kdyby tyto prvky nebyly relativně dobré povahy, nebyly by nikdy převládly natolik, aby způsobily to, že věřící minuli se terče Boží ekonomie. Judaisté například silně zdůrazňovali Mojžíšův zákon Starého zákona.

8

BOŽÍ EKONOMIE

Samozřejmě, že na tomto zákoně nebylo nic špatného. Naopak, byl bezpochyby dobrý a správný a byl dán přímo samotným Bohem. Ale zákon sám neměl vztah k cíli Boží ekonomie. Gnosticismus, z lidského hlediska, měl také své dobré zásady. Ve skutečnosti to byl jeden z nejlepších vynálezů lidské civilizace a svým způsobem představoval pro pohana pomoc. Ale gnostici se pokoušeli přenést jejich filozofii na církev a tím sváděli první křesťany od cíle Boží ekonomie. Ačkoliv dnes již nemáme žádné judaisty, ani gnostiky, kteří by nás rušili, je zde ještě mnohé, co odvádí naši pozornost. Po téměř dvacet století nepřestal neznatelný používat na svedení věřících ze správné cesty následování Pána zdánlivě dobrých věcí. Budeme li s Pánem trávit čas, uvidíme, že nepřítel vytrvale využívá i dobrých věcí na křesťanství, aby odvedl Pánovy děti od cíle Boží ekonomie. Když jsem v několika posledních letech cestoval mnoha oblastmi této země, viděl jsem, jak neznatelný nepřítel využívá náboženských záležitostí a dokonce Písemností, aby odchýlil hledající křesťany od stezky Boží ekonomie.

DEFINICE BOŽÍ EKONOMIE Co je to Boží ekonomie? Písmo, skládající se ze šedesáti šesti knih, obsahuje mnoho různých učení, ale kdybychom provedli důkladné a pečlivé zkoumání Písma s duchovním náhledem, viděli bychom, že Boží ekonomie je jednoduše jeho plánem, jak dispenzovat sama sebe lidstvu. Boží ekonomie je Boží dispenzací, což neznamená nic jiného, než že Bůh dispenzuje sebe lidské rase. Je škoda, že termín „dispenzace“ je křesťanstvem nesprávně užíván. Jeho definice je téměř shodná s definicí řeckého slova „ekonomie“. Znamená to administrativní uspořádání, vládní zřízení nebo dispenzaci, distribuci služebnictví Božího plánu. Při této Boží dispenzaci Bůh, který je všemocný a všepojímající, nezamýšlí dispenzovat mezi nás nic jiného, než sám sebe. Toto je třeba mnohokrát opakovat, abychom si to skutečně uvědomili! Bůh je výjimečně bohatý. Je jako úspěšný businessman, který má ohromnou sumu kapitálu. Bůh má v tomto vesmíru svůj business a jeho ohromné bohatství je jeho kapitálem.

EKONOMIE TROJJEDINÉHO BOHA

9

Neuvědomujeme si, kolik nespočetných miliard má. A ten všechen kapitál je jednoduše on sám a s jeho pomocí zamýšlí masově „vyrábět“ sám sebe. Bůh sám je Businessman, Kapitál i Produkt. Jeho záměrem je dispenzovat sama sebe zdarma v masovém měřítku mezi lidi. Proto Bůh potřebuje takové božské uspořádání, takový božský management, božskou dispenzaci, božskou ekonomii, aby mohl sám sebe předat lidstvu. Buďme nyní poněkud specifičtější. Teď, když víme, že Božím záměrem je dispenzovat sama sebe, musíme objevit, co je to Bůh, abychom věděli, co to vlastně dispenzuje. Jinými slovy, co je substancí Boha? Když podnikatel plánuje produkci nějakého výrobku, musí mít především jasno v tom, z čeho ten výrobek bude, co je jeho základní substancí. Boží substancí je Duch (J 4,24). Samou esencí tohoto všemocného a všepojímajícího Boha je jednoduše Duch. Bůh je Výrobce a má v úmyslu reprodukovat sama Sebe jako Produkt; proto všechno, co vyprodukuje, musí být Duch, sama jeho substance.

KROKY BOŽÍ EKONOMIE Viděli jsme, co je Božím záměrem a co Bůh dispenzuje; nyní si musíme uvědomit, jak je Bůh dispenzován prostřednictvím své ekonomie. Jinými slovy, Duch je to, co Bůh dispenzuje člověku, ale nyní se potřebujeme podívat, jakých prostředků k tomu používá. Děje se tak prostřednictvím Trojice. Trojjediný Bůh — Otec, Syn a Duch svátý — je samou podstatou ekonomie Božství. Křesťanstvo mělo během posledních století mnoho učení o Trojici, ale Trojice nemůže být nikdy správně pochopena, jestliže není dána do vztahu s božskou ekonomií. Proč je potřeba k rozvoji jeho ekonomie všech třech Osob jeho Božství? Víme, že Otec, Syn a Duch svátý nejsou tři různí Bozi, ale jen jeden Bůh, vyjádřený ve třech Osobách. Avšak co je smyslem existence tří Osob Božství? Proč máme Boha Otce, Boha Syna a ještě navíc Boha, Ducha svátého? Je to tak proto, protože jedině Trojice může zajistit nezbytné prostředky, jak nám dispenzovat jeho Ducha. V 2 Korintským 13,13 jsou uvedeny kroky Boží ekonomie, podnikané prostřednictvím Trojice. „Milost Pána Ježíše Krista,

10

BOŽÍ EKONOMIE

láska Boží a společenství Svatého Ducha se všemi vámi.“ Máme zde milost Syna, lásku Otce a společenství Ducha svátého. Co to znamená? Jde o tři různé Bohy? Jsou láska, milost a společenství tři různé věci? Ne. Láska, milost i společenství jsou jedním jediným elementem ve třech různých stádiích: láska je zdrojem, milost je vyjádřením této lásky a společenství je přenosem této lásky v milosti. Podobně tak jsou Bůh, Kristus a Duch svátý jediným Bohem, vyjádřeným ve třech Osobách: Bůh je zdrojem, Kristus je vyjádřením Boha a Duch svátý je přenosem, přenášejícím Boha v Kristu do člověka. Tři Osoby Trojice jsou tedy třemi za sebou následujícími kroky v procesu Boží ekonomie. Bez těchto tří stádií by nikdy nemohla být Boží esence dispenzována člověku. Boží ekonomie se vyvíjí od Otce v Syna a skrze Ducha.

(1) OD OTCE Bůh Otec je univerzálním zdrojem všech věcí. Je neviditelný a nepřístupný. Jak může Bůh Otec, sídlící v nepřístupném světle (1 Tm 6,16), být v nás? Jak můžeme vidět neviditelného Otce? Kdyby byl Bůh jenom Otec, byl by nepřístupný a nemohl by být dispenzován člověku. Ale prostřednictvím božího uspořádání své ekonomie se přenesl do svého Syna, druhé Osoby Trojice, aby se učinil přístupným člověku. Otec v celé své velikosti je obsažen v Synu (Ko 1,19; 2,9) a je vyjádřen prostřednictvím Syna (J 1,18). Otec, jako nevyčerpatelný zdroj všech věcí, je vtělen v Synovi. Nepochopitelný Bůh je nyní vyjádřen v Kristu, slovu Božím (J 1,1); neviditelný Bůh je odkryt v Kristu, reprezentaci Boha (Ko 1,15). To znamená, že Syn a Otec jsou jedno (J 10,30), a Syn je dokonce nazýván Otcem (Iz 9,6). Dříve bylo pro člověka nemožné Otce kontaktovat. Byl výlučně Bohem a jeho povaha byla výlučně božská. V Otci nebylo nic, co by přemostilo propast mezi Bohem a člověkem. Ale nyní se nejen vtělil do Syna, ale také se vtělil do lidské povahy. Pro Otce bylo potěšením spojit v Synu vlastní božství s lidskostí. Převtělením do Syna se Otec stal přístupným člověku. Tak se nyní člověk může prostřednictvím Syna s Otcem spojit, vidět ho a dotýkat se ho.

EKONOMIE TROJJEDINÉHO BOHA

11

Tento vztah si můžeme ilustrovat na příkladu ponoření bílého kapesníku do modré barvy. Otcovo původní božství je představováno oním bílým kapesníkem. Ponoření kapesníku do modré barvy reprezentuje lidské převtělení Otce v Syna. Původně bílý kapesník je nyní modrý. Přesně tak, jako modrá barva byla nanesena na bílý kapesník, tak také byla lidská přirozenost nanesena na božskou a původně rozdílné přirozenosti se staly jednou jedinou. Prvním krokem Boha při dispenzaci sebe sama člověku je vtělení se do Syna jako do člověka, to znamená reprodukce sama sebe v člověku.

(2) V SYNOVI

Druhým krokem přenášení Boha na člověka je druhá Osoba Trojice, Syn Boží. Abychom porozuměli tomuto druhému kroku Boží ekonomie, musíme vědět, co je to Kristus. Co dělá Krista Kristem? Z čeho se skládá Kristus? Tato nádherná Osoba je složena ze sedmi základních prvků, které do něho vstupovaly během jeho historie. Za prvé je Kristus vtělením Boha. Tímto prvním prvkem je Boží podstata a přirozenost. Druhý prvek, jeho převtělení, je spojení jeho božské přirozenosti s přirozeností lidskou. Svým převtělením vnesl Boha do člověka a spojil Boží podstatu s lidskou. V Kristu není obsažen pouze Bůh, ale také člověk. Třetím prvkem, přidaným k jeho božské a lidské přirozenosti, byl clověčenský život. Tento báječný Bůh-člověk žil na zemi třicet tři a půl roku a zakusil všechny věci, ze kterých se skládá obyčejný lidský život. Janovo evangelium, zdůrazňující fakt, že on je Synem Božím, nám také říká, že byl unavený, měl žízeň, hlad a také, že plakal. Jeho lidská utrpení tvořila část jeho každodenního života, zahrnujíce mnoho pozemských trápení, problémů, zkoušek a pronásledování. Čtvrtým prvkem je jeho zážitek smrti. Došel až ke smrti. Ale nejenže vstoupil do smrti, on jí prošel. Tak vznikla velice efektní smrt. Smrt Adamova byla hrozná a chaotická, ale smrt Kristova je nádherná a efektní. Smrt Adamova z nás učinila otroky smrti, kdežto smrt Kristova nás od smrti osvobodila. Třebaže Adamův

12

BOŽÍ EKONOMIE

pád do nás vnesl mnoho špatností, Kristova efektní smrt je smrtící silou v nás, kterou můžeme zničit všechny prvky Adamovy přirozenosti. Proto je v Kristu obsažena jak božská, tak i lidská přirozenost, každodenní lidský život se všemi jeho strádáními a také účinnost jeho smrti. Ale v Kristu jsou obsaženy ještě další tři prvky. Pátým prvkem je jeho zmrtvýchvstání. Po svém zmrtvýchvstání Kristus neodložil svou lidskost a nestal se opět výhradně Bohem. Kristus je stále člověkem! a jako člověk má tento prvek zmrtvýchvstání obsažen ve své lidskosti. Šestým prvkem, obsaženým v Kristu, je jeho vzestup. Svým výstupem na nebesa se vznesl nade všechny nepřátele, vládce, mocnosti a autority. Všechno je nyní pod ním. Je v něm tudíž obsažena transcendentálni síla jeho vzestupu. Posledním, sedmým prvkem obsaženým v Kristu je jeho pozice na trůnu. Kristus, člověk s božskou přirozeností, sídlí na trůně v třetím nebi jako nejvyšší Vládce celého vesmíru. Je v nebesích jako Pán pánů a Král králů. Musíme si proto pamatovat oněch sedm zázračných prvků, v něm obsažených: božskou přirozenost, lidskou přirozenost, každodenní lidský život se všemi pozemskými starostmi, účinnost jeho smrti, sílu jeho zmrtvýchvstání, transcendentálni sílu jeho vzestupu a jeho usídlení na trůnu. Všechny tyto prvky jsou obsaženy v jednom jediném podivuhodném Kristovi.

PROSTŘEDNICTVÍM DUCHA Avšak Bůh do nás nemůže vejít prostřednictvím Syna. Podle prvního kroku Boží ekonomie se Otec umístil do Syna a Syn sám obsahuje sedm prvků. Ale aby se mohl Bůh dispenzovat člověku, potřebujeme ještě další fázi, třetí a konečný krok. Prvním krokem bylo, že se Otec vtělil do Syna; druhým krokem byla Synova inkarnace do lidské podoby a obsažení všech oněch sedmi zázračných elementů; třetím krokem je přítomnost Otce i Syna v Duchu. Všechno, čím je Otec, je obsaženo v Synu a jak Otec, tak i Syn, zahrnující všechny prvky v Kristu, jsou přeneseni do Ducha. Duch svátý není po Pánově výstupu totožný s Duchem Božím

EKONOMIE TROJJEDINÉHO BOHA

13

v časech Starého zákona. Duch Boží ve Starém zákoně měl pouze jeden prvek - božskou přirozenost Boží. Jako božský Duch neměl prvky lidské přirozenosti, každodennost lidského života, efekt smrti, zmrtvýchvstání, výstup na nebesa a usídlení na trůně. Dnes ovšem, podle ekonomie Nového zákona, bylo všech sedm prvků Krista umístěno do Ducha a jako takový tento všepojímající Duch vešel DO NÁS a NA NÁS. Jinými slovy, on je v nás a my jsme v něm. Toto je skutečné splynutí Boha s člověkem, které můžeme kdykoliv zažít. Vnitřně i navenek jsme splynuli s Duchem svátým. Co je to Duch svátý? Je Duchem Pravdy (J 15,26). Ale co to je pravda? Význam řeckého slova „pravda“ je realita. Proto je Duch svátý Duchem Reality, plnou realitou Krista. Stejně tak, jako je Bůh vtělen v Kristu, tak je i Kristus realizován v zázračné Osobě Ducha svátého. Kristus není oddělen od Boha a Duch není oddělen od Krista. Kristus je vyjádřením Boha a Duch je Kristus, uskutečněný v realitě. „Ten Pán je Duch“ (2 K 3,17). Tento verš dokazuje, že Duch svátý není oddělen od Krista. Pán je Kristus sám a je na něho odkazováno jako na Ducha. „Poslední Adam [se stal] Duchem oživujícím“ (1 K 15,45). Zde znovu Písmo poukazuje na to, že Kristus, poslední Adam, je Duchem. Musíme připustit, že tento oživující Duch je Duch svátý. Navíc ještě, Bůh Otec je také Duchem (J 4,24). Všechny tři Osoby božství jsou tudíž Duchem. Jestliže není Bůh Otec Duchem, jak může být v nás a jak ho lze kontaktovat? Navíc, jestliže ani Syn není Duchem, jak pak může být v nás a jak ho můžeme prožívat? Jelikož Otec i Syn jsou oba Duchem, můžeme lehce kontaktovat Boha a prožívat Krista. Povšimněte si následujících veršů: „Jeden Bůh a Otec všech...a ve všech nás“ (Ef 4,6). „Ježíš Kristus je ve vas tobě“ (2 K 13,5). „Jestliže ve vás přebývá Duch toho...“ ( Ř 8,11). Tyto tři verše říkají, že Bůh Otec, Syn a Duch jsou v nás. Kolik je v nás tedy Osob? Tři nebo jedna? Neměli bychom říkat, ani že jsou v nás tři oddělené Osoby, ani že je v nás jen Osoba jedna, ale že je v nás trojjedinost. Tyto tři Osoby Božství nejsou Duchové tři, ale pouze jeden. Otec je obsažen v Synu a Syn, se všemi jeho

14

BOŽÍ EKONOMIE

sedmi zázračnými elementy, je obsažen v Duchu. Když do nás vstoupí tento zázračný Duch svátý, pak je nám dispenzováno Božství. Protože ony tři Osoby jsou v jediném Duchu, máme v sobě Otce, Syna i Ducha svátého. Později uvidíme, že tento trojjediný Bůh sídlí v našem lidském duchu jako náš duchovní, vnitřní život. Toto je záměr Boží ekonomie a zároveň metoda, jak je nám dispenzováno Božství. Cílem božské ekonomie je dispenzovat trojjediného Boha v jediném Duchu do našeho lidského ducha. Proto musíme nyní soustředit naši pozornost na život s trojjediným Bohem, sídlícím v našem lidském duchu. Jestliže budeme od tohoto odváděni jinými věcmi, jakkoliv dobrými a psanými, určitě mineme se tohoto terče Boží ekonomie. Pán dnes obnovuje své děti tím, že je přiměje soustředit se na tento cíl své božské ekonomie.

O, Pane, ty jsi ve mně jako život a jsi mi vším Osobní a přístupný tak tě prožívám Sbor

O, Pane, ty jsi v Duchu Jak jsi mi drahý a blízký! Jak obdivuji tvoji báječnou Dostupnost! Všech mých potřeb, jak velkých, tak malých jsi bohatý zdroj; Připravený a hojný pro mé využití.

Tvé sladké pomazání s tvou mocí ve slabosti podpoří; Svou zásobou energie udržuješ moji sílu

EKONOMIE TROJJEDINÉHO BOHA

Tvůj zákon života v srdci a mysli řídí mé chování Bohatství tvé reality sytí mou bytost

O, ty jsi vždy se mnou, nevyrovnatelná jednota! Jeden duch se mnou napořád Až na věčnost! (Hymnus 539 v Hymnech)

15

KAPITOLA DRUHÁ

VŠEPOJÍMAJÍCÍ DUCH DUCH JE PŘENOSEM BOHA V kapitole první jsme viděli, že Boží ekonomií je dispenzace sama sebe nám skrze tří Osob Božství. Jako ilustraci k ekonomii Trojice můžeme využít elektřiny. Zahrnuje zdroj, proud a přenos. Tyto tři prvky se mohou zdát být třemi různými prvky elektřiny, ale ve skutečnosti jde jen o jednu jedinou věc. Zdroj, proud a přenos jsou sama elektřina. Kdyby neexistovala elektřina, neexistoval by ani zdroj, ani proud, ani přenos. Podobně, jako máme elektřinu ve třech různých stádiích, máme jednoho Boha ve třech Osobách. Na jednom konci je zdroj nebo elektrický náboj, zatímco na druhém je přenos elektřiny do našich domovů. Mezi těmito dvěma konci je proud. To je příklad tří stádií jedné a té samé věci. Bůh jako Otec je zdrojem; Bůh jako Syn je tokem a vyjádřením Otce; a Bůh jako Duch je přenosem Boha k člověku. Proto je Otec, stejně tak jako Syn, Duchem a samozřejmě, že i Duch je Duchem. Otec je obsažen v Synu, Syn je obsažen v Duchu a Duch je v nás jako vlastní přenos Boha, přenášející konstantně vše, co je Bůh a co je obsahem Krista.

DUCH JE VŠEPOJÍMAJÍCÍ DÁVKOU

V této moderní době vytvořil člověk na poli medicíny mnoho léků. Některé z nich jsou složeny z velkého množství prvků a mohou být dispenzovány v jedné jediné dávce. V jediné dávce jsou některé z těchto prvků schopny ničit mikroby, jiné dokáží uvolnit nervy a jiné dokáží vyživovat a občerstvovat tělo. Je to všepojímající dávka. Uvědomili jsme si někdy, že Duch svátý je nejlepší „dávkou“ na celém světě? Jedna jediná dávka dokáže pokrýt všechny naše potřeby. Všechno, co jsou Otec a Syn a všechno, co mají, je obsaženo v tomto zázračném Duchu.

18

BOŽÍ EKONOMIE

Všimněte si, kolik prvků je obsaženo v jedné jediné dávce: Božská přirozenost, jeho lidská přirozenost, jeho lidský život s každodenním utrpením, zázračná účinnost jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání, jeho vzestup na nebesa a jeho usídlení se na trůně. Nedokážeme si ani představit, jaká je to dávka! Ale chvalme Pána, že z toho můžeme mít požitek každý den. Žádný vědec ani doktor medicíny na celém světě není schopen analyzovat tuto zázračnou dávku. Je to ekonomie Boží, která není ničím jiným, než dispenzací Boha samého lidem. Nejde zde o učení se doktrínám. Když jsem byl mladý, učil jsem se doktrínám o různých dispenzacích. Učili mne, že existuje přinejmenším sedm dispenzací. Ale, stručně řečeno, potřebujeme pouze jednu dispenzací — dispenzací Boha samého. Šedesát šest knih Písma je úplným záznamem této dispenzace - dispenzace Boha samého nám. O, kéž bychom se ho mohli účastnit celé dny jako všepojímající dávce v tomto zázračném Duchu! Radujme se z Boha samého - ne z těchto dispenzačních doktrín. Jsi slabý bratr? Zde je lék, zázračný lék, který tě posílí mocí a božskou silou. Máš potíže? Vyléčí tě tento lék. Jedna dávka Ducha svátého tě vyléčí ze všech trampot. Když jsem byl mladý, učili mne, že jsme byli ukřižováni společně s Kristem a že se musím považovat za mrtvého. Takže od rána až do večera jsem se pak měl na pozoru, abych se považoval za mrtvého. Ale čím více jsem se o to snažil, tím jsem byl živější. Nefungovalo to, protože šlo o špatnou formuli. Jednoho dne mi Pán po mnoha letech otevřel oči a viděl jsem, že skutečnost jeho smrti není v mém považování se za mrtvého, ale v mém radování se z Ducha svátého. O tomto se píše v Římanům 8. V Římanům 6 je pouze definice, ale Římanům 8 podává realitu Kristovy smrti, jelikož účinnost Kristovy smrti je v Duchu svátém. Čím více sdílíme s Kristem Ducha svátého, tím více budeme mrtvi. Lék všepojímajícího Ducha svátého zahrnuje smrtící prvek. Když jsme v Duchu svátém, není třeba se považovat za mrtvé, protože se z něho radujeme jako ze zázračného léku. Bacily v nás budou spontánně zabity. Když jsem dříve nenáviděl bratra, bylo mi řečeno, že toto „nenávidějící já“ bylo ukřižováno a místo toho, abych ho

VŠEPOJÍMAJÍCÍ DUCH

19

nenáviděl, mám ho prý milovat. Pokoušel jsem se tedy považovat za mrtvého, ale nefungovalo to. Čím více jsem se považoval za mrtvého, tím více jsem ho nenáviděl. Pak jsem jednoho dne při spojení s Pánem byl naplněn jeho Duchem svátým. Jak jsem tenkrát plakal! Věděl jsem, že ta smrtící síla byla ve mně, zabíjejíc mou nenávist a mou pýchu. Automaticky se ve mně spojila láska k tomuto bratru se slzami, vzešlými z mého srdce. Co to bylo? To byl onen smrtící prvek v zázračném léku, efekt Kristovy smrti v Duchu. V tomto Ježíšově Duchu je ho dostatečná zásoba. Slovo „přispění“ ve Filipským 1,19 (EP) je speciální řecký výraz, znamenající „štědré neboli všepojímající přispění“. Duch Ježíše je všepojímající přispění, splňující všechny naše potřeby. Co však potřebujeme? Potřebujeme uspokojení? Nikdo nás nemůže skutečně uspokojit — ani naše děti ne, ani naši rodiče, ani naše drahé manželky. Skutečné uspokojení přichází z uvnitř sídlícího Ducha Ježíše. Když jsme s Ježíšem v Duchu ve společenství a když v tomto zázračném Duchu žijeme, automaticky se dostavuje pocit vnitřního uspokojení. Nehledě na vnější prostředí, uvnitř nás sídlí vnitřní klid a uspokojení. Možná, že říkáte: „Nevím, co mám dělat. Potřebuji, aby mne někdo vedl.“ Živým vůdcem je Duch svátý. Když jsme ve společenství s Pánem a vejdeme do Ducha svátého, spontánně se dostaví vnitřní světlo, které nás povede. Všechno - včetně vedení - je obsaženo v Duchu svátém. Dnes je v nás jako všepojímající dávka. Nemusíme žádat ani plakat. Jenom ho musíme pojmout, radovat se z něj a chválit ho. Například, jedna sestra měla nějaké trápení a nevěděla, co s tím. Třebaže neměla žádné pevné vedení, obrátila se k Pánovi a řekla: „Pane, chválím Tě, že nemám žádné vedení. Chválím tě, že nevím, co mám dělat. Chválím Tě, protože jsem ve tmě.“ A co se stalo? Čím více ho chválila, tím více se cítila ve světle! Udělejme tu samou věc. Když jsme slabí, pojďme k Pánovi a řekněme, „Chválím Tě, Pane, že jsem v této situaci slabý.“ Tím, že ho kontaktujeme, poznáme, jaký zázračný Duch to v nás sídlí, jaký štědrý a hojný zdroj! Příliš mnoho křesťanských doktrín odvádí Pánovy lidi od Pána

20

BOŽÍ EKONOMIE

samého, zabraňujíce jim tak rozeznat záměr Boží ekonomie. Co je tímto záměrem? Je to jednoduše všepojímající Duch svátý, sídlící v našem, lidském duchu. Během celého dne se učte, jak kontaktovat a následovat Ducha svátého. Naučte se, jak s ním jednat a jak s ním vcházet ve společenství. Křesťanství nás učí, jak máme zacházet s formami, předpisy a doktrínami. Dokonce i Písmo bývá špatně čteno, jelikož při čtení nevešel čtenář do kontaktu s Duchem svátým buď vůbec nebo jen málo. Učíme se pouze doktrínám, psaným černými a bílými písmeny. Musíme číst Písmo tak, že budeme cvičit našeho ducha, aby byl schopen kontaktovat Ducha svátého, ne tím, že budeme používat očí k vidění slov a cvičení mysli k porozumění jeho učení. Od rána do večera musíme být v kontaktu s tím Jedním, který v nás sídlí, neboť on je bohatým zdrojem Pána Ježíše. DUCH JE VZÁJEMNÝM PŘÍBYTKEM

Jan 14,23 říká, že Otec a Pán přijdou a učiní si u nás svůj příbytek. Co to znamená? Už jste někdy zažili, jak k vám Otec a Syn přišli přebývat? To je cílem Boží ekonomie, o které zde hovoříme. Tento příbytek má dvě strany - Otec a Syn se stanou naším příbytkem a my se staneme jejich. Je to vzájemný příbytek. Jak lze uskutečnit tento vzájemný příbytek? Tento vzájemný příbytek můžeme prožívat jen tehdy, jestliže přebýváme v Duchu, stejně tak, jako v něm přebývají Otec se Synem. Když přebýváme v Duchu, přebýváme najednou i v Synu i v Otci a současně přebývají oni v nás. Jedině tehdy vejdeme s Otcem a Synem v důvěrné společenství. Dosáhneme vnitřního „hovoru“. Budeme hovořit s Pánem a Pán bude hovořit s námi. To je praktický výsledek tohoto vzájemného přebývání. DUCH JE VNITŘNÍM ŽIVOTEM A VNĚJŠÍM ODĚVEM

Pán v nás je také Duchem života, jako voda, která osvěžuje, posiluje a naplňuje nás vnitřním životem (Jan 7,37-39). Pán jako Duch svátý je také přirovnáván k oblečení (L 24,49). Oblečení indikuje moc a autoritu. Je-li v současné době někdo v nějaké oficiální funkci, potřebuje uniformu. Představme si, že

VŠEPOJÍMAJÍCÍ DUCH

21

bychom viděli na ulici stát policistu bez uniformy, v jeho obyčejných šatech. Nikdo by ho nerespektoval jako policistu. Ztratil svou autoritu, protože nemá uniformu. Když řídíme a uvidíme policistu v uniformě, najednou zbystříme pozornost. Když na sobě má uniformu, je oděn autoritou. Duch svátý uvnitř je zdrojem života a Duch svátý navenek je uniformou autority. Když jsme do něj oblečeni, máme nej vyšší autoritu ve vesmíru. Po zmrtvýchvstání přišel Pán ke svým učedníkům a dýchl na ně (J 20,21.22). Nazýval tento dech „Duchem svátým“, protože on sám je Duch svátý. Cokoliv z něho vyjde, musí být Duch svátý. Víme, že dech je něco živého a současně něco pro život. Tím, že Pán do svých žáků dýchl svého Ducha, dýchl do nich Ducha života. Ode dne zmrtvýchvstání do sebe všichni učedníci přijímali Ducha života. Vnitřně pili vodu života. Avšak, v těch časech neměli žádnou moc. Ještě nedostali uniformu. Proto jim Pán řekl, aby čekali (L 24,49), než vystoupí na nebesa a zaujme místo na trůně jako vládce a autorita vesmíru. Jeho výstupem na nebesa a usídlením na trůnu získal schopnost lít se dolů jako autorita v Duchu svátém. Na letnice Duch svátý sestoupil dolů — ne jako život, ale jako síla (Sk 1,8). Proto na den zmrtvýchvstání, který je dnem života, vyšel Duch svátý z Pána a vešel do jeho učedníků jako dech života. Ale na letnice, které jsou dnem síly, sešel z nanebevystoupivšího a ustanoveného Vládce Duch svátý a udělil učedníkům zmocnění pro jejich službu. To je Duch svátý síly jako uniforma. Předpokládejme, že policista se chystá na obchůzku. Co obvykle udělá, než se vydá do práce? Brzy zrána vypije několik šálků nějakého osvěžujícího a posilujícího nápoje, aby si dodal energi na celý den. Ale kvalifikuje se vypitím tohoto nápoje pro svou službu policisty? Jestliže pouze vyjde bez uniformy a začne vykřikovat: „Všechno jsem to vypil, teď jsem policista,“ nikdo ho respektovat nebude. Budou říkat, že se zbláznil. Přestože se jedná o skutečného policistu, bez uniformy postrádá autoritu. Ale když si na sebe uniformu oblékne, získá sílu autority. Když pak vyjde na ulici, každý ho bude respektovat jako člověka s autoritou místní policie. Nemůžeme tuto uniformu ignorovat. Ta uniforma reprezentuje autoritu vlády. Na druhé straně, jestliže policista

22

BOŽÍ EKONOMIE

ráno nic nevypije, bude slabý. Může si nasadit uniformu a fungovat jako autorita, ale vnitřně se bude cítit slabý a unavený. Někteří křesťané jsou vnitřně naplněni, ale postrádají uniformu, zatímco jiní, nosící správnou uniformu, jsou vnitřně prázdní. Potřebujeme jak vnitřní naplnění, tak i vnější vybavení. Potřebujeme Ducha svátého dne zmrtvýchvstání jako „vnitřní“ život a Ducha svátého letnic jako sílu „na“ nás. Naplnění Duchem svátým je nutné vnitřně; avšak je nutné také vnější oblečení Duchem svátým. Jestliže budeme mít oba tyto aspekty, zažijeme požehnané spojení s Duchem svátým jak vnitřně, tak i zvnějšku. Kdo je tím Duchem? Pamatujte si, že Duch je sama realita trojjediného Boha. Když budeme naplněni a oblečeni Duchem svátým, budeme tak smíšeni s tímto trojjediným Bohem. Toto je cílem Boží ekonomie. Věnujme pozornost tomuto záměru Boží ekonomie a nejen pouhé doktríně! Někteří lidé se rádi přou o doktrínách. Říkají: „A co vytržení?“ Mnoho křesťanů se trápí v povytržením a předvytržením, se stavem částečným vytržením a podobně. Jednou jsem řekl drahému bratru: „Pokud miluješ pána a žiješ s ním, až se vrátí, budeš vytržen. To je dost dobré samo o sobě!“ Zapomeňte na doktríny a učte se ho milovat. Zaměřte se k terči jeho Božské ekonomie, zabývejte se živým Kristem v duchu Svatém a nechte se jím naplnit a obléci. Někteří lidé se přou o věčné jistotě, ale skutečná jistota je Kristus sám, ne učení o věčné jistotě. Pokud máme Krista, máme i jistotu. Když nemáme Krista, nemáme ani jistotu. Doktrína o věčné jistotě není Kristem. Doktríny slouží pouze k tomu, aby rozdělovaly Pánovy děti. Jestliže budeme milovat Krista, půjdeme se živoucím Duchem a nebudeme zdůrazňovat doktríny, budeme jedno společně se všemi svátými. Čím více budeme hovořit o doktrínách, tím více se budeme hádat. Když budeme dnes hovořit o Duchu svátém, zázračném léku, budou všichni říkat: „Amen! Aleluja!“ Ale až budeme zítra hovořit o věčné jistotě, někdo bude říkat: „Je mi líto, ale s tím nemohu souhlasit.“ Okamžitě budeme rozděleni, což znamená, že jsme minuli se terče. Budeme učit věci, které budou pouze klást otázky místo

VŠEPOJÍMAJÍCÍ DUCH

23

toho, abychom soustředili veškerou naši pozornost na cíl Boží ekonomie. Co je tímto cílem? Je to Otec v Synu a Syn v Duchu svátém a Duch svátý v nás. Jiní lidé se zase přou o křtu. Například někteří se snaží přesvědčit ostatní že je nutné pokropení. Zase se zde jedná o doktrínu a ne o Ducha živoucího Krista. Musíme se naučit soustředit se na jednu věc a nechat se pohltit jednou věcí Kristem samotným. Musíme se učit, jak uchopit Krista v Duchu svátém a jak být uchopeni Duchem svátým. Třebaže můžeme přijímat pomoc z doktrín, středem terče Boží ekonomie není doktrína, ale Jeden žijící v Duchu svátém. DUCH JE ŽIVOT DÁVAJÍCÍM, OSVOBOZUJÍCÍM A PROMĚNLIVÝM DUCHEM

Jestliže kontaktujeme tohoto Živoucího v zázračném svátém Duchu během celého dne, stanou se tři věci. Zaprvé, život dávající Duch nám předá život (2 K 3,6). Kdykoliv kontaktujeme tohoto zázračného Ducha, budeme cítit vnitřní občerstvení, vnitřní posílení, vnitřní uspokojení a vnitřní osvícení. To jsou signály toho, že je nám Kristus více a více předáván. Můžeme být křesťany víc než osmdesát let, ale přesto pořád ještě potřebujeme Krista Boha jako tohoto život dodávajícího Ducha, předávajícího se do nás, osvěžujícího, posilujícího, uspokojujícího, osvěcujícího a naplňujícího. Tento zázračný Duch je v nás, aby nám předal Krista jako náš bohatý zdroj. Jako další nás Duch svátý postupně osvobodí (2 K 3,17). Během našich dní nás oslabuje mnoho útisků a útlaků. Někdy na nás depresivně zapůsobí něčí škleb. Někdy se stane, že se vaše manželka necítí zrovna nejlépe a po příchodu domů z práce z vás nemá zrovna radost. Později, když máte jít na shromáždění, bude na vás vidět, že to na vás zanechalo stopu. Lidé se vás budou ptát: „Co se ti stalo, bratře?“ A vy řeknete: „Nic!“ Neodvážíte se jim říci, že jste ovlivněni chováním vaší manželky. I taková maličkost na vás může depresivně zapůsobit. Avšak když kontaktujete živoucího Krista uvnitř vás, ihned budete osvobozeni. Vznesete se vysoko nad vaši manželku i nad všechny

24

BOŽÍ EKONOMIE

deprese! Budete osvobozeni na trůn v třetím nebi. Mnohokrát se mi stalo, že se něco přihodilo, ve chvíli, když jsem se chystal jít na schůzku shromáždění! Ale naučil jsem se proti tomu něco dělat. Řekl jsem: „Pane, jsem v nebesích; Všechny tyhle věci mne nemohou vyvést z míry.“ Když jsme v Duchu svátém, jsme nad věcí, protože tento zázračný Duch obsahuje elementy výstupu na nebesa a transcendentálna. Když jsme v něm, tyto elementy nás budou osvobozovat celý den. Nakonec, když nám uděluje život a osvobozuje nás, Duch svátý nás také proměňuje. 2 Korintským 3,18, podle správného překladu, říká: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná záře Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně.“ V tomto verši, slovo „proměňovámi“ je ve řečtině je to samé slovo jako v Římanům 12,2, „proměňujte se obnovou své mysli“. Být proměněn neznamená jen změnu vnější, nýbrž změnu vnitřní přirozenosti a vnější formy. Když se na odhalené tváři nás všech zrcadlí slavná záře Páně, jsme proměněni do Pánovy představy v jednoho stádia slávy do druhého. Když zrcadlo něco zachytí, odráží to, co zachytilo. Ale jestliže je zrcadlo zakryto, jeho tvář není otevřená; i když zachytí nějaký objekt, nemůže ho odrážet. Když budeme otevřeným zrcadlem, budeme odrážet Krista tím, že ho zachytíme. To je ten proces transformace. Pán je Duchem, transformujícím nás vnitřně. Přestože máme takovou přirozenost a jsme dokonce hříšní, Duch transformuje naši přirozenou reprezentaci do jeho slavné podoby. Když budeme během celého dne žít v Duchu, pretransformuje nás obnovením naší mysli, našich emocí a naší vůle. Tím, že jím nasytíme naši mysl, emoce a vůli, bude obývat všechny vnitřní části naší bytosti. Naše láska, naše nenávist, naše touhy, naše volby a naše rozhodnutí ponesou jeho pečeť. Budeme od slávy ke slávě přetransformováni do jeho idey - to znamená, že dnes jsme transformováni v prvním stadiu slávy, zítra budeme transformováni v druhém a další den ve třetím. Každým dnem se tato sláva bude stupňovat. Boží ekonomií a jejím cílem je dispenzace Boha do nás a naše splynutí s ním a s jeho slávou. Pak ho můžeme vyjadřovat.

VŠEPOJÍMAJÍCÍ DUCH

25

Buďme věrni tomuto cíli, pevně se ho držme a pokračujme na cestě za jeho dosažením.

KAPITOLA TŘETÍ

SÍDLO BOŽSKÉHO DUCHA V Janovi 3,6 je psáno: „Co se narodilo z Ducha, je duch.“ Tento verš hovoří o dvou různých „duších“: jeden je psán s velkým počátečním písmenem, druhý s malým. První výskyt tohoto slova odkazuje na Ducha svátého Božího a druhý na lidského ducha člověka. To, co se rodí z Ducha svátého, je lidský duch. Další verš, kde se vyskytují tito dva „duchové“, nalezneme v Janovi 4,24: „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v duchu a v pravdě.“ Opět je první „Duch“ s velkým a druhý s malým „d“. Boha, který je Duchem, musíme uctívat v našem duchu lidském. Římanům 8,16 dále potvrzuje existenci dvou duchů: „Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, ze jsme děti Boží.“ Zájmeno „naším“ definitivně označuje lidský duch a odstraňuje jakékoliv pochybnosti o existenci na jedné straně lidského ducha a na druhé božského Ducha. V Římanům 8,9.10 se píše: „...ve vás vskutku Duch Boží přebývá...Je-li však Kristus ve vás, je sice tělo mrtvé...Ale duch je živý.“ V Ekumenickém překlade se píše v 10 verši „Duch“ s velkým „d“, ale lepší překlady, jako například Nová smlouva, zde píší „duch“ s malým „d“. Proč na to poukazujeme? Je to proto, jelikož křesťané velmi málo znají o lidském duchu. Svatému duchu je věnováno spousta pozornosti, ale lidský duch, sídlo a obydlí Ducha svátého je téměř úplně zanedbán. Předpokládejme, že mne někdo chce navštívit. Nejprve musí zjistit, kde bydlím. Jestliže nebude moci najít můj dům, bude na návštěvu moci zapomenout. Ačkoliv se pořád hovoří o Duchu svátém, nevíme, kde vlastně sídlí. Římanům 8,9 se bezpochyby vztahuje k Duchu svátému, ale verš 10 hovoří o lidském duchu: „...tělo sice podléhá smrti...ale duch dává život.“ Samozřejmě, že

28

BOŽÍ EKONOMIE

Duch svátý nemůže být srovnáván s naším tělem. Srovnání lze provést mezi lidským tělem a lidským duchem - ne mezi lidským tělem a Duchem svátým. Apoštol Pavel řekl: „Bůh, jemuž sloužím ve svém duchu v evangeliu jeho Syna, je mi svědkem...“ (Ř 1,9). Obyčejně se má za to, že Bohu se slouží v Duchu svátém, ale v tomto verši se píše, že Bohu se slouží v našem lidském duchu. V Galatským 5,16 se píše, „Duchem choďte“ a „Duch“ je psáno s velkým „d“. Ale řecký interlineární text vynechává velké písmeno. Mnoho křesťanů si tak díky podání Kralického překladu myslí, že tento verš znamená chodit v Duchu svátém, ale podle řeckého textu to znamená chodit v našem duchu. Srovnání různých verzí překladů by bylo nepochybně přínosem k poznání skutečného významu. V mnoha verších by slovo „Duch“ mělo být psáno s malým písmenem. Pro překladatele Bible bylo mnohdy obtížné se rozhodnout, zda slovo „duch“ v některých pasážích odkazuje k Duchu svátému nebo k lidskému. Zdroj tohoto problému lze spatřovat v tom faktu, že u věřícího splývá Duch svátý s lidským v jedno! „Kdo se však připojuje k Pánu, je s ním jeden duch“ (1 K 6,17). Jsme s Pánem jeden duch, ale takový, který je smíšený s Duchem svátým. Toto smíšení dělá obtížným rozlišení mezi Duchem svátým a duchem lidským. Ti dva jsou spojeni v jedno. Můžeme říci, že se jedná o Ducha svátého, a přesto můžeme také říci, že je to lidský duch svátých. Někdy si děláme nápoj tak, že smícháme dva druhy šťáv - ananas a grapefruit. Poté, co jsme je smíchali, nemůžeme říci, který z obou druhů to je. Je to ananas nebo grapefruit? Museli bychom tomu říkat ananas - grapefruit. V Novém zákoně je zázračně vidět, jak dva duchové, Duch svátý, spojený s naším duchem, jsou duchem jedním.

NALEZENÍ LIDSKÉHO DUCHA V první kapitole jsme viděli, že Bůh Otec je v nás (Ef 4,6), že je v nás Kristus (2 K 13,5) a Duch svátý (Ř 8,11). Všechny tři osoby trojjediného Boha jsou v nás. Ale kde je uvnitř nás

SÍDLO BOŽSKÉHO DUCHA

29

trojjediný Bůh? Ve které části? Je nade vší pochybnost jasné, že Kristus je dnes v našem duchu a máme Písmo, které tento fakt potvrzuje. Neměli bychom být tak vágní jako mnozí, kteří říkají: „O, Pán je v tobě a Pán je ve mně.“ Poslední verš z 2 Timoteovi definitivně potvrzuje, že Kristus je v našem duchu. „Pán buď s tvým duchem“ (2 Tm 4,22). Aby se Kristus mohl dostat do našeho ducha, nejprve musí být Duchem; dále, musíme mít ducha; nakonec se tito dva duchové musí spojit v ducha jednoho. Kdyby Pán nebyl Duchem, jak by se pak mohl dostat do našeho ducha a jak bychom se s ním mohli spojit v ducha jednoho? Abychom mohli nalézt lidského ducha, potřebujeme oddělit duši od ducha. „Neboť slovo Boží je živé a činné, je ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.“ (Žd 4,12). Boží slovo je ostrým mečem, pronikajícím naší bytostí, aby oddělilo naši duši od našeho ducha. Například, v 1 Korintským 3 se praví, že jsme chrámem Božím. Boží chrám podle Starého zákona je vykreslen ve třech částech: první je vnější nádvoří, druhým je svaté místo a třetím je nejsvětější ze všech, velesvatyně.

NEJSVĚTĚJŠÍ ZE VŠECH

SVATÉ MÍSTO

VNĚJŠÍ NÁDVOŘÍ

Víme, že Bůh byl ve svém chrámu, ale v které části? Byl na vnějším nádvoří, nebo ve svatyni? Ne. Byl ve velesvatyni. Tam, ve velesvatyni, dlela Boží svatozář. Na vnějším nádvoří byl umístěn oltář, předobraz kříže, a přímo za oltářem bylo umývadlo, předobraz práce Ducha svátého. Ve svatyni stál stůl pro předkladný chléb, svícen a oltář kadidla. Ale co bylo ve velesvatyni? Archa, která je předobrazem Krista! Proto byl

30

BOŽÍ EKONOMIE

Kristus ve velesvatyni a Boží přítomnost, Boží svatozáře , tam byla také. Písmo poukazuje na to, že i my jsme chrámem (1 K 3,16 EP). Jako tripartitní bytosti jsme také složeni ze tří částí - těla, duše a ducha. Ale ve které části naší bytosti sídlí trojjediný Bůh? V 2 Timoteovi 4,22 je jasně řečeno, že Pán je v našem duchu. Náš duch je velesvatyni. Typologie Starého zákona uvádí velice jasný obraz. Kristus a Boží přítomnost jsou ve velesvatyni. Dnes v nás je tento předobraz Božího chrámu naplněn. Skládáme se ze tří částí: naše tělo odpovídá vnějšímu nádvoří, naše duše svatyni a náš lidský duch velesvatyni, která je samotnou Kristovou rezidencí a Boží přítomností. To je ilustrováno na následujícím diagramu:

NEJSVÉTÉJŠÍ ZE VŠECH

SVATÉ MÍSTO VNĚJŠÍ NÁDVOŘÍ

„Když tedy, bratři, máme smělou důvěru, že smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví“ (Žd 10,19) [Slovo „svatyně“ může indikovat svatyni nebo i také velesvatyni - v kontextu této části Písma, tady indikuje velesvatyni]. Co je pro nás dnes na této zemi „velesvatyni“, do které můžeme vstoupit? Podívejte se na horní diagram. Náš lidský duch je velesvatyni, která je Boží rezidencí, samotnou místností, ve které sídlí Bůh a Kristus. Kdyby se nám podařilo najít Boha a Krista, nepotřebovali bychom jít do nebe. Bůh v Kristu je na dosah, je v našem duchu.

ODDĚLENÍ DUŠE OD LIDSKÉHO DUCHA Pro tento účel musíme oddělit duši od našeho ducha (Žd 4,12). Jestliže nejsme schopni oddělit duši od ducha, jednoduše

SÍDLO BOŽSKÉHO DUCHA

31

nemůžeme Pána kontaktovat. Podívejte se na obrázek. Když nebyl nejvyšší kněz schopen lokalizovat velesvatyni, všechny jeho snahy o kontakt s Bohem by skončily neúspěchem. Nejdříve musel vejít na vnější nádvoří a odtud do svatyně a ze svatyně konečně vešel do velesvatyně. Tam by se setkal s Bohem a viděl svatozář Boží přítomnosti. Musíme se naučit rozeznávat našeho ducha od naší duše. Duše skrývá a zakrývá ducha, stejně tak, jako kosti zakrývají morek. Kosti jsou vidět snadno, ale morek, skrytý uvnitř, ne. Když se chceme dostat k morku, musíme rozbít kosti. Někdy je nutné morek z kostí vyškrábat. O, jak náš duch lpí na naší duši! Náš duch je ukrytý uvnitř. Duši je snadné poznat, ale poznat ducha ne. O Duchu svátém víme málo, ale o duchu lidském nevíme nic. Proč? Protože lidský duch je ukrytý uvnitř duše. Proto je třeba duši rozbít. Stejně tak, jako jsou klouby nejsilnější částí kostí, je také naše duše velmi silná. Máme ducha, ale je ukrytý v naší duši. Boží slovo musí jako ostrý meč proniknout naší duší, aby ji rozbilo a osvobodilo ducha. „Atak zůstává sobotní odpočinutí Božímu lidu. Pospěšme si tedy vejít do onoho odpočinutí, aby nikdo nepadl podle stejného příkladu neposlušnosti“ (Žd 4,9.11). Co je to odpočinek? Abychom odhalili význam tohoto slova, musíme se podívat na další předobraz Starého zákona. Poté, co byli Izraelité spaseni a vyvedeni z Egypta, byli odvedeni do pouště a měli pokračovat do Kanaánu. Země Kanaán měla být jejich zemí odpočinku, předobraz všezahrnujícího Krista. Kristus je zaslíbenou zemí Kanaánskou, jako je i naším odpočinkem. Jestliže chceme dojít odpočinku, musíme vejít do Krista. Ale kde je dnes Kristus? Odpovídáme, že je v našem duchu. Ale Izraelité, vyvedení z Egypta, se mnoho let potulovali pouští místo toho, aby pokračovali do Kanaánu. Čeho je to předobrazem? Znamená to, že křesťané se po svém spasení prostě potulují v duši. Důvodem k napsání knihy Židům byl ten fakt, že mnoho židovských křesťanů bylo spaseno, ale potulovali se duší. Nechtěli vyjít z pouště do zaslíbené země - to znamená do Krista, sídlícího v jejich duchu. Nesmíme pokračovat v bloudění duší, ale musíme

32

BOŽÍ EKONOMIE

se snažit vejít do našeho ducha, kde se nachází Kristus, náš odpočinek. Ilustrujme si to na následujícím diagramu:

Za starých časů měli všichni Izraelité přístup na vnější nádvoří, ale do svatyně směl vejít pouze kněz. Ovšem do velesvatyně mohl vejít pouze nejvyšší kněz, a to ještě navíc jen jednou v roce. Navíc, ze všech Izraelitů, kteří byli spaseni a vyvedeni z Egypta do pouště, jen velmi málo pokračovalo do zaslíbené země Kanaánu. Ačkoli můžeme být spaseni již mnoho let, musíme se sami sebe ptát, zda jsme v současné době křesťané žijící v těle, v duši nebo v duchu. Nacházíme se nyní v Egyptě, v poušti, nebo v zaslíbené zemi Kanaánské? Ptejte se Pána a snažte se přijít na to, kde se nacházíte. Upřímně řečeno, mnozí křesťané se potulují celé dny duší, to jest pouští. Ráno nasadí veselý úsměv, ale odpoledne jsou smutní a skleslí. Včera se jim zdálo, že jsou v nebi, ale dnes se cítí prachbídně. Potulují se den za dnem bez odpočinku v kruhu duší, pouští. Možná, že už sledují Pána dvacet let, ale stále se pohybují v kruzích, přesně tak jako Izraelité, kteří se potulovali bez jakéhokoli pokroku po třicet osm let. Proč? Protože jsou stále jen v duši. Když jsme v duši, jsme v poušti. To je důvodem, proč pisatel knihy Židům zdůrazňoval potřebu oddělení duše od ducha. Slovo Boží námi musí proniknout, abychom věděli, jak se dostat z duše do zaslíbené země a velesvatyně našeho lidského ducha. Duševní věřící se jen toulá bez odpočinku pouští duše.

SÍDLO BOŽSKÉHO DUCHA

33

Aby se dostal do velesvatyně, musí nejvyšší kněz projít oponou; proto musí být opona, představující tělesnost (Zd 10,20), stržena. Navíc ještě, aby se mohli Izraelité dostat do zaslíbené země, museli přejít řeku Jordán. Do vod Jordánu vhodili dvanáct kamenů, představujících dvanáct kmenů izraele a dalších dvanáct kamenů, představujících vzkříšené izraelity, přenesli do zaslíbené země. Stará generace Izraelitů byla pohřbena ve vodách smrti řeky Jordánu. To vše je předznamenáním toho, že stará lidská přirozenost neboli duševní život musí být strženy jako opona a pohřbeny jako starý člověk. Pak je nám dovoleno vstoupit do velesvatyně, do zaslíbené země, abychom se mohli radovat z Krista jako z našeho odpočinku. VLIVY, ODVÁDĚJÍCÍ NÁS OD LIDSKÉHO DUCHA

Tyto obrázky nám pomohou si uvědomit, že Boží ekonomie je trojjediný Bůh v našem lidském duchu. Tento trojjediný Bůh v jednom Duchu si vybral našeho ducha jako své sídlo a obydlí. Musíme se tedy naučit rozlišovat našeho ducha od naší duše. Problém je v tom, že my, křesťané, jsme plni mnoha přirozených myšlenek. Poté, co jsme byli spaseni, si myslíme, že musíme být dobří a vykonávat dobro. Ale Bůh ve své ekonomii zamýšlí vstoupit do nás jako náš život a jako naše všechno. Musíme zapomenout na všechno ostatní a koncentrovat se na přítomnost Krista v našem duchu. Nesmíme se nechat odvádět od cílu, tohoto vnitřního Krista. Zapomeňte na svoji dobrotu a na konání dobrých skutků. Zanechte všech těchto věcí a vstupte do velesvatyně. Mnozí křesťané pilně pracují na vnějším nádvoří. Nevědí, že Božím záměrem je to, aby vešli do velesvatyně a spojili se s Bohem a byli jím naplněni, aby do nich Bůh vstoupil, aby byli ve všem s Bohem zajedno a měli Boha jako jejich všechno. Rozeznávejte vašeho ducha a společenství s tímto vnitřním Jedním. Dovolte mu, aby nad vámi převzal vládu a vlastnil vás. Dalším náboženským matením je fakt, že po spasení se cítíme slabí, cítíme, že potřebujeme sílu a energii. Modlíme se tudíž, aby Duch svátý do nás proudil, abychom byli silní a plni energie. Třebaže máme určitý základ, proč tak činíme, hlavní myšlenkou

34

BOŽÍ EKONOMIE

Boží ekonomie je, abychom ho následovali, ne v tomto vnějším přílivu energie, ale v našem duchu, kde sídlí tento trojjediný Bůh. Proto je pro nás životně důležité poznat našeho ducha a popřít naši duši. Musíme odmítnout naši duši a následovat svého ducha, protože trojjediný Bůh sídlí v našem duchu. Tento cíl Boží ekonomie je mnohými křesťany pomíjen, dokonce i těmi, kteří hledají. Znovu se ptáme, kde je dnes tento trojjediný Bůh? Chvalte Pána, tento zázračný trojjediný Bůh sídlí dnes v našem duchu! Máme ho! Ano, máme ho v našem duchu! Tento zázračný, všepojímající Duch je v nás. Jestliže jsme věřící, máme trojjediného Boha v našem lidském duchu. Naší dnešní potřebou je odlišovat našeho ducha od naší duše. Když známe správný způsob, jakým rozlišovat tohoto ducha od naší duše, dosáhneme záměru, kterým je kontakt s tímto trojjediným Bohem. V sestavě rádia je obsažen přijímač, orgán příjmu. Když správně vyladíme rádio, elektrické vlnění ve vzduchu je tímto přijímačem vnímáno, trojjediný Bůh je dnes spirituální elektřinou. Je to elektrická vlna šířící se vesmírem a my jsme rádio. Co je v nás oním přijímačem? Je to náš lidský duch. Našeho lidského ducha jsme schopni naladit tehdy, když ho máme zlámaného, když činíme pokání před Bohem a když se mu otvíráme. Jestliže máme takového ducha, trojjediný Bůh, který je zázračným Duchem a spirituální elektřinou, okamžitě našeho ducha zasáhne. Jediné, co potřebujeme vědět, je, jak naladit přijímač, to znamená, jak naladit našeho lidského ducha, oddělujíce ducha od všech ostatních věcí, jako je naše myšlení, naše emoce a volby. Když rozeznáme našeho ducha od všech těchto duševních věcí, potom budeme vědět, jak kontaktovat božského Ducha, zázračného a všepojímajícího Ducha trojjediného Boha. Pak poznáme, že Pánovo slovo je jako ostrý meč, šlehnutím oddělující naši duši od našeho ducha, a uvědomíme si, jaký je to zážitek, radost a soulad, účastnit se neustále vnitřního Krista.

KAPITOLA ČTVRTÁ

KLÍČ K VNITŘNÍMU DUCHU Ve více než dvaceti překladech Nového zákona se rozlišuje způsob, jakým je psáno slovo „duch“. V některých překladech je toto slovo v určitých kontextech psáno s velkým počátečním písmenem a v jiných, v těch samých kontextech, ne. Například, překladatelé Ekumenického překladu píší v Římanům 8,2 slovo „duch“ s velkým počátečním písmenem, „zákon Ducha“, ale řecký interlineární text ho píše v tomto verši s malým d. „Duch“ je psáno s velkým „d“ ve verši 4 v Ekumenickém překlade - „se neřídíme svou vůli, nýbrž vůlí Ducha“ - ale ten samý řecký interlineární text ho píše s malým. A opět, ve verši 5, — „ti kdo se dají vést Duchem...“ - je v Ekumenickém překlade psáno „Duchem“ s velkým „d“, zatímco řecký interlineární text používá „d“ malé. Co je příčinou těchto konfliktních překladů? Pro každého překladatele je těžké rozhodnout, zda v těchto pasážích slovo „duch“ odkazuje k Duchu svátému nebo k duchu lidskému. Jelikož náš duch splynul s Duchem svátým, tyto dva duchové jsou spojeni do ducha jednoho (1 K 6,17). Proto jedni mohou předpokládat, že se jedná o ducha lidského a druzí, že o Ducha svátého. Samozřejmě, že v některých pasážích napoví kontext, kdy se jedná s určitostí o ducha lidského a kdy o Ducha svátého. „Je-li však Kristus ve vás, je sice tělo mrtvé kvůli hříchu, ale duch je živý kvůli spravedlnosti.“ Kontext tohoto verše, Římanům 8,10, jasně naznačuje, že tento duch není Duch svátý, jelikož je zde použito přirovnání k tělu. Nelze srovnávat Ducha svátého s naším tělem. Apoštol zde s tělem srovnává našeho lidského ducha. Jaký je význam tohoto verše? Původně bylo naše tělo mrtvé kvůli hříchu. Nyní je Kristus v nás a ačkoliv naše tělo je

36

BOŽÍ EKONOMIE

stále kvůli hříchu mrtvé, náš duch je naživu plný života, kvůli faktu ospravedlnění. Proto se v tomto verši nejedná o Ducha svátého, ale o lidského, srovnávaného s lidským tělem. V dalším verši, Římanům 8,11, je jasně řečeno, že se odkazuje na Ducha Božího. To, co následuje za frází „Duch toho“, definuje, o čího Ducha se jedná. „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá.“ Ve verši 10 se říká, že ačkoliv je Kristus v nás, naše tělo je kvůli hříchu stále mrtvé. Avšak verš 11 prohlašuje, že naše slabá, smrtelná těla, díky Kristovu usídlení v nás, budou také oživena a posílena. Protože Kristus v nás žije, i naše těla, mrtvá kvůli hříchu, by mohla být díky božímu Duchu, usídlenému v našem duchu, oživena. Tento vnitřní Duch nás neoživuje pouze v našem duchu, ale nakonec také v našem těle. LIDSKÝ DUCH JAKO KLÍČ

Proč zdůrazňujeme rozdíl mezi Duchem svátým a lidským duchem? Je to proto, že ještě neznáme tohoto usídleného Ducha, nebo si neuvědomujeme, že lidský duch je samým obydlím Ducha svátého; ani nevíme, že tito dva duchové jsou splynutím v Ducha jediného. To je škoda! To je cílem Boží ekonomie a mnoho křesťanů tento cíl mine. Je to podobné, jako když máme nepřístupný dům, protože nemáme klíč. Jedině klíč nám může dům otevřít, abychom se mohli radovat z toho, co je uvnitř. Nepříteli se po staletí dařilo tento klíč ukrývat. Co je tím klíčem? Tím klíčem je fakt, že náš lidský duch je sídlem Ducha svátého a že náš lidský duch je jedním duchem, společně se zázračným Duchem svátým. Slovo boží je živé a ostré, ostřejší, než dvoubřitý meč, pronikající do nás, aby oddělil duši od ducha. Třicet let jsem se pokoušel přijít na to, proč bylo toto slovo napsáno a proč bylo napsáno v kapitole 4 Židům. Pán ten důvod odhalil. Kniha Židům nás vybízí, abychom přešli z pouště do země zaslíbené, ze stadia bloudění do stadia odpočinku ve všepojímajícím Kristovi. V tom čase hrozilo nebezpečí, že se židovští křesťané odkloní od Krista

KLÍČ KVNITŘNÍMU DUCHU

37

k judaismu, což je, jako by se navrátili do Egypta. Byli vyjmuti z judaismu a měli vejít do zaslíbené země odpočinku, ale ve skutečnosti se toulali někde mezi judaismem a Kristem. Epištola Židům byla napsána jako apel na Židy, aby vyšli ze stadia bloudění tím, že přijmou Krista jako jejich všepojímající život a odpočinek. Kniha Židům má také vztah k velesvatyni. A opět, spoustu let jsem nemohl přijít na to, co je to velesvatyně. Nakonec mi Pán pomohl uvědomit si, že velesvatyně je v jistém smyslu právě náš duch. Dnes je velesvatyni náš lidský duch. Tři části chrámu korespondují se třemi částmi člověka - tělem, duší a duchem. Nejvnitřnější část chrámu, velesvatyně, je symbolem nejvnitřnější části naší bytosti, lidského ducha. Stejně jako předobraz Krista, archa, byla umístěna ve velesvatyni, stejně tak je dnes Kristus v našem duchu. Proto je náš lidský duch velesvatyni, kde se můžeme setkat s Bohem. Jestliže nedovedeme rozeznat našeho ducha, nemůžeme ani lokalizovat velesvatyni. Navíc si musíme jasně uvědomit, že v dnešní době už trojjediný Bůh se vším skončil - se stvořením, s převtělením i s životem a utrpením na zemi; odešel do smrti a prošel jí; byl vzkříšen, vystoupil na nebesa a usedl na trůn. Tento zázračný trojjediný Bůh již všeho dosáhl a veškerá realita je v Duchu svátém, který do nás vstoupil. Jde o to, že tento Duch svátý byl dispenzován do našeho lidského ducha, který je nyní Božím sídlem. Náš duch je orgánem přijímajícím Boha a současně ho i obsahuje. Jestliže chceme kontaktovat tohoto zázračného Ducha, musíme znát ducha svého. Jestliže se chcete setkat se mnou, musíte vědět, kde bydlím. Židům 4,12 bylo napsáno jako vybídnutí ke vstupu do velesvatyně, kterou je náš duch. Jestliže nevíme, jak rozlišit našeho ducha, nejsme schopni lokalizovat velesvatyni, místo, ve kterém dnes Pán sídlí. Boží ekonomií je dispenzovat nám sama sebe a samotné místo, kde se tak děje, je náš duch. Když budeme schopni odlišit našeho ducha a cvičit ho v kontaktu s Pánem, můžeme být změněni a nasyceni naším Pánem a transformováni do jeho podoby.

38

BOŽÍ EKONOMIE PRVKY ODVÁDĚJÍCÍ NÁS OD KLÍČE

(1) DOBRO Nepřítel se nás pokouší odvést od rozeznávání našeho ducha a hned poté, co jsme spaseni, provádí to tak, že nás podporuje v rozhodnutí konat dobro. Nikdo není tohoto svodu ušetřen. Dokonce i dnešního rána se někteří z nás modlili: „Pane, chci konat tvoji vůli; chci Tě potěšit; budu se snažit dělat věci, které Ti působí radost.“ Zní to sice jako dobrá modlitba, ale nepochází to od Pána. Toto přichází od nepřítele. Kdykoliv budeme mít takové dobré úmysly, musíme vyskočit a přikázat Satanovi, aby se od nás klidil. V mém křesťanském slovníku není žádné takové slovo jako „zlo“, stejně tak, jako tam není ani „dobro“! Od začátku až do konce obsahuje můj křesťanský slovník pouze jedno jediné slovo „Kristus“! Nevím, co je to dobro ani zlo. Nechci pomáhat v konání dobra; jediné co chci, je Kristus! Nyní už rozumíte Pánovýn slovům: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstává-li v révě, tak ani vy, jestliže nebudete zůstávat ve mně“ (J 15,4). Není zde zahrnuta žádná osobní snaha, pouze přebývání v něm, uvnitř dlícím; a současně souhlas s tím, aby on přebýval v nás; potom skrze nás bude realizována celá bohatost Krista. „Nesení ovoce“ je výsledek realizaci uvnitř sídlícího Krista. Řekli bychom: „Neznám tohle a neznám tamto. Ale jednu věc vím: Jsem větví a on je kmenem; musím přebývat v něm a dovolit mu, aby on přebýval ve mně.“ Spontánně pak poneseme ovoce. Tento princip je oním chybějícím klíčem. Pokusy vykonávat dobro jsou jen velkým svodem a odváděním pozornosti od skutečného prožívání Krista.

(2) DOKTRÍNY Doktríny jsou dalším nepřítelovým nástrojem k odvedení pozornost těch, kdo hledají Krista. Během staletí bylo k odvádění pozornosti křesťanů od živoucího Krista používáno mnoho doktrín jako věčná bezpečnost, dispenzace, předurčení, absolutní vznešenost, apod. Znal jsem pár křesťanů, kteří znali Bibli tak dokonale, že jednoho z nich přezdívali „živá konkordance“. Když

KLÍČ KVNITŘNÍMU DUCHU

39

jste nemohli najít nějakou část Písma, byli vám schopni okamžitě najít knihu, kapitolu i verš. Ale mohu potvrdit, že věděli jen velmi málo, co se týká kontaktování Krista jako jejich života. Znát Písmo je jedna věc, ale poznat žijícího Jediného, odhaleného v Písmu, je věcí druhou. Kristus musí být kontaktován prostřednictvím Písma. Ale je politováníhodným faktem, že tolik křesťanů má Písmo jen v ruce a v paměti, ale jen velice málo Krista v duchu. Úkolem Mojžíšova zákona bylo přivést lidi ke Kristu a uchovat je pro něj. Byl určen, aby lidé poznali Krista; ale mnozí z nich pouze zachovávali zákon a Krista ignorovali. Proto byl zákon zneužit. Dnes se setkáváme s tím samým problémem. Všechny doktríny a učení Písma fungují na stejném principu. Doktríny jsou prostředkem k poznání Krista, ale křesťané používají doktrín a znalostí jako náhrady za něho. (3) DARY

Další věcí, zneužívanou nepřítelem, jsou duchovní dary. Správné porozumění duchovním darům, nadáním, je nutným předpokladem pro porozumění jejich místu v Boží ekonomii. To platí pro všechny druhy darů. Mnoho obdařených osob věnuje příliš mnoho pozornosti svým darům a víceméně zanedbává vnitřního Krista. Vnitřní Kristus je cílem Boží ekonomie a všechny druhy darů mají tomuto cíli sloužit. Mnoho lidí hovoří v jazycícn a je nadáno mocí uzdravovat, ale neví, kterak rozeznávat ducha a setkat se s Kristem. Přestože nejsem proti jakémukoliv druhu darů, jsem proti jedné věci - proti přílišné pozornosti, věnované darům na úkor rozeznávání ducha a kontaktování Krista. To je v každém případě špatné. V Římanům je darům věnováno velmi málo prostoru. Římanům je všeobecným náčrtem křesťanského způsobu života a v takovémto náčrtu není darům věnováno mnoho prostoru. Ze šestnácti kapitol se o nadání hovoří pouze ve dvanácti z nich, a když přečteme celou dvanáctou kapitolu, uvidíme, že se nehovoří pouze o daru proroctví, ale také o darů vykazovat milost a dávat dary materiálního charakteru (Ř 12,5-8). Zde uvedené dary jsou výsledkem působení živoucího Krista, vnímaného věřícím jako milost. Ne všichni křesťané mají dar proroctví. To

40

BOŽÍ EKONOMIE

je jen jeden z mnoha darů. Třebaže se nesnažíme snižovat význam jakéhokoliv daru, musíme jim jednotlivě přikládat odpovídající význam; jinak dojde k nerovnováze. O darech se také hovoří v 1 Korintským 12 a 14. Korintští věřící byli obdařeni všemi nadáními v hojné míře (1 K 1,7). Přestože, že byli Korintští tak obdařeni, duchovnejšou popisováni jako tělesní a nedospělí (1 K 3,1). Můžeme být obdařeni a přesto zůstat dětinskými a přízemními. Bezpochyby můžeme mít z těchto darů užitek, ale je třeba, abychom se naučili více. Znamení a moudrost jsou dary (1 K 1,22), ale apoštol kázal „Kristus ukřižovaný „ a „Kristus, síla a moudrost Boží“. Jedinou snahou apoštola bylo podat Krista jako sílu a jako moudrost ne manifestace darů a znamení. Nadání jsou pomocí, ale nejsou cílem a účelem. Účelem je uvnitř sídlící Kristus. Dary by nám pouze měli usnadnit uvědomění si tohoto účelu. 1 Korintským 12 se zmiňuje o duchovních darech, včetně darů jazyků, ale na konci kapitoly hovoří Pavel o „mnohem vzácnější cestě“. V řeckém originálu je to zdůrazněno ještě více: „nejvzácnějsí cesta“. Co je ta nejvzácnějsí cesta? Kapitola 13 je pokračováním tohoto verše: I když hovoříme všemi jazyky lidí i andělů a jsme bez lásky, jsme jen pouze dunícím kovem. Je slyšet zvuk, ale není vidět život! Láska je vyjádřením života. To dokazuje, krátce řečeno, že jazyky nejsou záležitostí života. Hovořit jazyky bez života znamená stát se prázdným dunícím kovem. Spousty lidí, hovořících v jazycích, jsou velmi mělcí a nevyspeli ve svém křesťanském životě. V kapitole 14 nás apoštol povzbuzuje, abychom cvičili našeho ducha pro blaho církve. To je závěr celé kapitoly. Třebaže Pavel hovořil v jazycích více než jiní, přesto raději na shromážděních mluvil pěti srozumitelnými slovy, než deseti tisíci slovy v jazycích (v. 18, 19). Apoštol v těchto kapitolách manifestuje poněkud negativní postoj k jazykům. Místo toho, aby Korintské nabádal k procvičování jejich darů, dává jim usměrňující instrukce. Proto z toho musíme vyvodit, že všechna nadání jsou určena k prožívání Krista a musí být užívána odpovídajícím způsobem. Klíčem k Boží ekonomii je Kristus jako vše vtělené do našeho ducha. Samozřejmě, že potřebujeme určité učení a jisté dary,

KLÍČ KVNITŘNÍMU DUCHU

41

abychom si tento cíl uvědomili. Ale nesmíme dovolit doktrínám a darům, aby tento cíl převážily. Cílem nejsou ani učení, ani dary, ale Kristus, který je živoucím Duchem, sídlícím v našem duchu. Někteří lidé potřebují k uvědomění si tohoto cíle jistou míru darů. Ale ne všichni jeden a ten samý dar. Zatímco někteří potřebují dar proroctví, jiní potřebují dar jazyků. Někteří potřebují dar uzdravovat a jiní zase potřebují určitou doktrínu. Mnoho lidí nalezne cestu ke Kristovi prostřednictvím různých učení. Aleje třeba si ujasnit, že klíčem k Boží ekonomii je Kristus, sídlící v našem duchu. Tomuto klíči musíme věnovat veškerou pozornost. Vlastně není třeba věnovat žádnou zvláštní pozornost žádnému z učení nebo darů, jestliže již v našem duchu Kristus přebývá. Starého Abrahámova sluhu poslali, aby koupil za spoustu darů Izákovi ženu. Všechny ty dary byly pro Rebeku znamením, aby se s Izákem setkala. To je pravým účelem darů. Ale když Rebeka dostala všechny dary, jako by na ně zapomněla, řekla: „Půjdu za Izákem! Nechci zůstat zde, zapomenout na Izáka a radovat se z darů. Půjdu za svým ženichem.“ Poté, co si Rebeka vzala Izáka, již se o těchto darech nehovoří. Den po dni se Rebeka prostě radovala ze života s Izákem. Kristus je něco mnohem lepšího, než umění hovořit cizími jazyky, mnohem lepší, než dar proroctví, mnohem lepší, než cokoliv jiného! Když mám v ruce klíč, mohu otevřít všechny dveře a radovat se z celého domu. Když žádný klíč nemám, musím dojít pro zámečníka; ale když budu mít v ruce klíč, zámečníka potřebovat nebudu. To, co skutečně potřebuji, není zámečník, ale klíč; a stejně tak, jako není potřeba zámečníka, když mám klíč, tak není potřeba ani darů a různých učení když máme realizaci usídleného Krista v našem duchu. Někteří lidé potřebují k nalezení klíče různá učení a dary; ale, ke chvále Pána, pokud máme v ruce klíč, můžeme zapomenout na různá učení a dary. Soustřeďme se plně na rozlišení našeho ducha, na kontakt se živoucím Kristem a na společenství s ním. Abychom mohli získat klíč, Bůh dávkuje jisté dary a učení. Můžeme Boha za tuto milost chválit, ale musíme být opatrní. Nesmíme věnovat tolik pozornosti zámečníkovi, že

42

BOŽÍ EKONOMIE

k němu chodíme každý den. Jakmile je klíč hotov, poděkujme mu a rychle pryč! Používejte klíč k tomu, abyste vešli do budovy a objevili její bohatství. Den po dni se učte poznávat tohoto zázračného trojjediného Boha, nekonečného Krista a všepojímajícího Ducha svátého, přebývajícího nyní v našem duchu. Klíč získáme tehdy, když rozlišíme našeho ducha. My ten klíč máme! Cokoliv od Krista potřebujeme, získáme od něho cvičením našeho ducha v kontaktu s ním. To je cílem Boží ekonomie. Třebaže nás Pán obdařil darami a učeními, on sám je tím cílem, úplný a všepojímající On. Nebuďme spokojeni s ničím jiným než s ním. Záměrem Boží ekonomie je usídlení všepojímajícího Krista v našem duchu. Po celé dny musíme hledat návrat k našemu duchu, rozeznávat našeho ducha a hledat kontakt s Kristem jako naším vším. Pak budeme mít klíč ke správnému a normálnímu křesťanskému životu.

KAPITOLA PĚT

OSOBY BOHA A ČÁSTI ČLOVĚKA „Je-li však naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří hynou. Jim, nevěřícím, bůh tohoto věku oslepil myšlení, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím. Neboť nehlásáme sami sebe, nýbrž Ježíše Krista, Pána, a sebe jako vaše otroky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl: ,Z temnoty ať zazáří světlo,1 zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás“ (2 K 4,3-7).

Tyto verše nám říkají, že Satan, bůh tohoto věku, oslepuje mysl nevěřících, „aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy“. Nepřítel se bojí světla „evangelia slávy“ tohoto Krista. „Světlo evangelia slávy Kristovy“ ve verši čtvrtém koresponduje s „poznáním Boží slávy“ ve verši šestém. „Pokladem“ je samotný Bůh v Kristu, který do nás, do hliněných nádob, září. Viděli jsme ekonomii Boží a cíl jeho ekonomie. Poukázali jsme na to, že hlavní věcí v Boží ekonomii je Boží úmysl usídlit se v nás. Vpraví se do různých našich částí prostřednictvím svých různých Osob. Když si pečlivě přečteme Písmo, uvědomíme si, že toto je tou hlavní věcí. Pro mne má tato myšlenka, že Božím úmyslem v celém vesmíru není nic jiného, než usídlit se v člověku, takovou váhu, že bych ji mohl Pánovým dětem opakovat stokrát, ba tisíckrát. Za jakým účelem stvořil Bůh člověka? Jen proto, aby se člověk stal jeho schránkou. Slovo „schránka“ se mi líbí víc než „nádoba“. V Římanům 9,21.23 a 2 Korintským 4,7 je jasně vidět, že Bůh nás stvořil za tím účelem, abychom ho mohli obsahovat. Jsme pouze prázdné schránky a Božím úmyslem je stát se naším

44

BOŽÍ EKONOMIE

obsahem. Pro ilustraci, u lahví je třeba, aby obsahovaly nápoje a u žárovky je třeba, aby obsahovala elektřinu. Když se podíváme na láhve, určené pro nápoje nebo, na žárovky, určené pro využití elektřiny, uvědomíme si, že tyto „zvláštní“ zásobníky jsou specifickými věcmi; byly vyrobeny za zcela specifickými účely. My, lidé, jsme také „zvláštními“ schránkami, protože jsme byli také vyrobeni za zcela specifickým účelem. Jak je jednou žárovka vyrobena, musí obsahovat elektřinu, jinak by byla bezúčelná a k ničemu. Podobně tak i láhev bez nápoje je bezúčelná. Člověk byl stvořen za tím účelem, aby obsahoval Boha. Jestliže Boha jako náš obsah neznáme a neobsahujeme ho, jsme nesmyslnou kontradikcí. Nehledě na naše vzdělání ani na postavení nebo na bohatství, jsme stále bezúčelní, protože jsme byli vytvořeni za účelem obsahovat Boha jako náš výhradní obsah. Jako schránky musíme přijímat Boha do naší bytosti. Třebaže se toto slovo může zdát jednoduché, je to přesně to slovo, které je potřeba k vyjádření hlavní myšlenky celého Písma. Jádrem učení celého Písma je jednoduše toto: Bůh je samotným obsahem a my jsme zásobníky, vyrobené k přijímání tohoto obsahu. Musíme Boha obsahovat a být jím naplněni.

OTEC, SYN A DUCH Aby se do nás mohl Bůh dostat jako náš obsah, musí existovat ve třech Osobách. Nikdy neporozumíme tajemství tří Božích Osob. Na několika místech v Písmu se jasně praví, že Bůh je Bohem jediným. Praví se tak v 1 Korintským 8,4.6 a v 1 Timoteovi 2,5. Ale v kapitole 1 Genesis je zájmenem, použitým pro Boha nikoliv ,já“, ale plurál „my“. Přečtěme si Genesis 1,26 a 27. „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby...Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem.“ Ve verši 26 se říká, „naším obrazem,“ zatímco v následujícím verši se říká ,jeho obrazem“. Řekněte mi, prosím, existuje Bůh v singuláru nebo v plurálu? Kdo to dokáže vysvětlit? Bůh sám pro sebe použil zájmena v plurálu: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem.“ Když ale řeknete, že „Bůh není jen

OSOBY BOHA A ČÁSTI ČLOVĚKA

45

jeden, budete heretici, protože Bible říká, že Bůh je jen jeden. V celém vesmíru není více než jednoho Boha. Proč tedy, jestliže Bůh je jen jeden, je zde použito zájmena v plurálu? Každý, kdo umí hebrejsky, vám řekne, že slovo „Bůh“ v Genesis 1 je v množném čísle. Hebrejský výraz pro Bůh v prvním verši, „Na počátku stvořil Bůh,“ je Elohim, což je množné číslo. Ale slovo „stvořil“ je v hebrejštině predikátem v čísle jednotném. To je velice zvláštní. Gramatický vzorec tohoto verše je podmět v plurálu, ale sloveso v singuláru. Proti tomu nemůže nikdo nic namítat; hebrejská verze to dokazuje. Pak se tedy ptám, je Bůh jeden nebo tři? Přečtěme si nyní Izajáše 9,6. „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn... a bude mu dáno jméno... Božský bohatýr, Otec věčnosti.“ Neříká se zde člověk bohatýr, ale Božský bohatýr. Malé dítě je zde nazýváno Božským bohatýrem. Všichni křesťané s předpovědí tohoto verše souhlasí. Dítě, o kterém se zde hovoří, je dítětem narozeným v Betlémských jesličkách které nejen, že je nazýváno Božským bohatýrem, ale také Otcem věčnosti. Jako dítě, nám narozené, je nazýváno Božským bohatýrem; jako syn, nám daný, je nazýváno Otcem věčnosti. To je velice podivné. Jedná se o dítě nebo o Boha, když se dítěti říká Božský bohatýr? A když se synovi říká Otec věčnosti, jde o syna nebo o Otce? Zkuste to vyřešit, nepovede se vám to. Musíte to brát jako fakt, samozřejmě jestliže věříte v Písmo. Jestliže věříte v autoritu Písma, musíte to brát jako fakt, protože jestliže toto dítě je nazýváno Božským Bohatýrem, prostě jím je; a jelikož Syn je nazýván Otcem, znamená to, že Syn je Otcem. Jestliže dítě není Božským bohatýrem, jak by jím pak mohlo být nazýváno? A jestliže není Syn Otcem, jak by jím pak mohl být nazýván? Kolik potom máme vlastně Bohů? Máme Boha pouze jednoho, protože dítě Ježíš je jen Božským bohatýrem a Syn je věčným Otcem. Navíc, v 2 Korintským 3,17 se říká, „Ten Pán je Duch“. Jak máme rozumět tomu, kdo je míněn Pánem? Všichni souhlasíme s tím, že Pánem je míněn Ježíš Kristus. Ale zde se říká, že Pán je Duchem. Kdo je Duch? Musíme připustit, že Duchem je míněn Duch svátý. Tudiž je Syn nazýván Otcem a Syn, který je právě

46

BOŽÍ EKONOMIE

Pánem, je také Duchem. To znamená, že Otec, Syn a Duch jsou Jeden. Toto zdůrazňujeme, protože Bůh uskutečňuje svou ekonomii prostřednictvím tří různých Osob. Bez těchto tří různých Osob — Osoby Otce, Osoby Syna a Osoby Ducha svátého - by k nám Bůh nikdy nemohl vstoupit. V Matoušovi 28,19 se říká: „Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svátého.“ Neříká se zde, aby byli křtěni ve jménu některé z těch tří božských Osob jednotlivě. Ale neříká se zde ani „ve jménech“, ale ve Jménu (singulár) Otce i Syna i Ducha svátého“. Proč je nutné, abychom byli pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha? Navíc, když se podíváme do řeckého originálu, zjistíme, že předložka „ve“ je vlastně předložkou „do“ (eis). Tudíž vlastně zní „křtěte do jména“, ne „ve jménu“. Toho samého slova je použito v Římanům 6,3, „...pokřtěni do Krista Ježíše,“ což je správný překlad. Co to všechno znamená? Dovolte mi ilustrovat to takto: když si koupíte meloun, vaším úmyslem je sníst ho a strávit. Jinými slovy, chcete ho do sebe vpravit. Jak toho dosáhnete? Zaprvé, koupíte celý meloun; zadruhé ho rozřežete; poté, zatřetí, než se dostane do žaludku, koušete ho tak dlouho, až je z něj šťáva. Jde to za sebou v tomto pořadí: meloun, nakrájení a nakonec šťáva. Jedná se o tři různé věci nebo jen o jednu? Myslím, že toto je nejlepší ilustrací Trojice. Většina melounů je větších než váš žaludek. Jak můžete polknout tak velký meloun, když máte tak malá ústa a tak úzký jícen? Než dosáhnete správné velikosti, abyste ho mohli sníst, musíte si ho nakrájet. Pak, když ho jíte, je z něj šťáva. Nejsou snad řezy melounem? A není snad i ta šťáva melounem? Když řekneme, že ne, jsme znační ignoranti. Otec je ilustrován jako celý meloun; Syn jsou jako řezy; a nakonec, Duch, je šťáva. Teď už víte, o co jde: Otec není jen Otcem, ale je také Synem. A Syn není jen Synem, ale je také Duchem. Jinými slovy, tento meloun jsou také řezy, které jíte, a šťáva. Poté, co meloun sníme, zmizí. Původně ležel meloun na stole, ale když byl sněden, je v celé rodině. V Janově evangeliu je Otec v prvních kapitolách; Syn jako vyjádření Otce je pak v kapitolách následujících; a nakonec Duch

OSOBY BOHA A ČÁSTI ČLOVĚKA

47

jako Dech Syna je v kapitole 20 (verš 22). V tomto jediném evangeliu je jak Otec, tak Syn, tak i Duch. Přečtěte si všech dvacet jedna kapitol tohoto evangelia. Nejprve se zde říká: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh....A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Právě toto Slovo, které byl Bůh sám, se jednoho dne stalo člověkem a přebývalo mezi námi - ne v nás, ale mezi námi. Pak žil na zemi třicet tři a půl roku. Nakonec zemřel a byl znovu vzkříšen. Je to záhada i zázrak; nikdy to nepochopíme. V noci po jeho vzkříšení přišel ke svým učedníkům ve svém vzkříšeném těle. Všechny dveře byly zavřeny a on přesto fyzicky vešel a ukázal svým učedníkům své ruce a bok. Je to nepochopitelné. Vešel záhadným a zázračným způsobem. Nakonec na své učedníky dýchl a řekl jim, ať přijmou Ducha svátého. Právě tento dech je Duchem svátým, stejně jako tomu bylo v případě šťávy z melounu. Zeptal bych se vás, kde od té doby Ježíš, podle Janova evangelia, je. Poté, co se zjevil učedníkům, toto evangelium nikde neříká, že by vystoupil znovu na nebesa. Kam se ale pak tento zázračný On na konci evangelia ztratil? Podobně, jako meloun v žaludku, je i on uvnitř svých učedníků prostřednictvím Ducha jako dech. Boží ekonomií je usídlit se v nás prostřednictvím svých tří Osob. Je třeba těchto tří Osob božství, neboť bez nich by do nás Bůh nikdy nemohl vstoupit. Je to stejné jako s ilustrací o melounu. Kdyby nebyl nakrájen a proměněn na šťávu, nikdy bychom ho do sebe nedostali. Bůh do nás mohl vstoupit jen prostřednictvím jeho tří různých Osob.

MYSL, SRDCE A OBRAZ Obraťme nyní pozornost k sobě a podívejme se, co vlastně jako ony schránky jsme. Nemyslete si, že jsme nějak jednoduší. Věřím tomu, že lékaři by nám řekli, že lidské tělo je velice komplikovaná a jemná věc. Lidská bytost není jen nějakým zásobníkem, podobně jako láhev obsahující nápoj; naopak, skládá se z mnoha částí. To je také důvodem, proč musíme znát mnoho

48

BOŽÍ EKONOMIE

různých částí člověka, stejně jako ony tři Osoby v Bohu. Jen tak trefíme se terče Boží ekonomie. Boží ekonomie zahrnuje jeho tři Osoby a cíl jeho ekonomie zahrnuje naše různé části. Tolik z nás jezdí autem. Ale jezdit autem je nemožné, aniž bychom znali některé jeho části. Abychom ho mohli používat, musíme se naučit znát alespoň jeho základní části. Například musíme vědět, jak vypadá a kde se nachází brzda, řadící páka, zapalování atd. Když tyto části znát nebudeme, nebudeme ani umět s autem jezdit. Stejně tak, když se chceme naučit, jak máme obsahovat Boha, musíme se naučit, z jakých částí se skládáme. Všimněte si, kolik částí najdete v jedné krátké pasáži v 2 Korintským 4. Ve verši čtvrtém naleznete mysl a ve verši šestém srdce.V této pasáži se nalézají tedy přinejmenším dvě, mysl a srdce. Možná jste křesťany již mnoho let, ale doposud jste nepoznali rozdíl mezi myslí a srdcem. Je psáno, že mysl může být oslepena nepřítelem a že srdce může být osvíceno Božím světlem. Tohoto věku bůh oslepuje mysl nevěřících, ale Bůh září svým světlem do srdcí věřících. Možná jste si mysleli, že této části Slova rozumíte, ale nikdy jste si neuvědomili, že se tu mluví o dvou částí lidské bytosti. Než podle Písma definujeme mysl a srdce, použijme jako ilustraci fotoaparát. Fotoaparát byl vyroben proto, aby něco pojímal. Fotit znamená pojímat něco do fotoaparátu. Když jsem byl v Tokiu, fotil jsem si Tokio. Mým úmyslem bylo, aby něco, co existuje vně fotoaparátu, bylo přeneseno dovnitř. Co jsem musel udělat, abych dostal obraz do fotoaparátu? Tři hlavní věci: venku objektiv, uvnitř film a pak světlo. Jestliže máte tyto tři věci, můžete fotit. Před několika lety jsem jel vlakem a fotil jsem. Po vyvolání filmu bylo spousta políček prázdných. Co se stalo? Zjistil jsem, že jsem byl v takovém spěchu, že jsem zapomněl sundat z objektivu víčko. Objektiv byl zaslepený víčkem. Často se stává, že když si přijde nevěřící vyslechnout poselství evangelia, říkáme si: „Aha, dneska bude určitě spasen!“ Ale nakonec se ukáže, že nic nepřijal. Nepřítel Boží zaslepil jeho mysl. Mysl je orgánem porozumění a Satan zaslepil posluchačovo porozumění. Nehledě na to, o jak dobré poselství jde a kolik toho

OSOBY BOHA A ČÁSTI ČLOVĚKA

49

vyslechl, jeho porozumění bylo přesto zaslepeno nebo zakryto. Jeho mysl je prázdná, nic nepřijal. Před třiceti lety kázal bratr Watchman Nee evangelium a říkal lidem, že Božím úmyslem nebylo to, abychom konali dobro. Dobro pro Boha neznamená zhola nic. Toto velmi zdůrazňoval, takže to bylo jasné. Jeden bratr přivedl na shromáždění svého přítele a občas se na něho během kázání podíval a všiml si, že souhlasně kýval hlavou, jako kdyby rozuměl. Bratr byl velice rád, že jeho přítel tak pozorně naslouchá a všechno chápe. A víte, co se stalo? Ten bratr se potom svého přítele zeptal: „Co si o tom myslíš?“ A on odpověděl: „Ano, všechna náboženství kladou lidem na srdce vykonávat dobro!“ Ale bratr Nee ve svém kázání jasně řekl, že Bůh vůbec na člověku nechce, aby konal dobro. Odpověď tohoto muže je známkou toho, že jeho porozumění bylo nepřítelem zaslepeno. Během kázání je třeba se mnohokrát modlit, aby Bůh svázal boha tohoto věku, aby svázal jeho oslepující sílu. To jednoduše znamená, aby sejmul víčko z objektivu. Poté, co je z objektivu sňato víčko, potřebujeme správný film. I když budeme mít správný objektiv, bez správného filmu to nebude fungovat. Nikdy neuděláme dobrou fotku, jestliže nebudeme používat správný film. Film je ilustrací našeho srdce. Naše mysl je jako objektiv a naše srdce jako film. Proto musí být naše srdce správně vyladěno a nastaveno. Potřebujeme objektiv, ale také potřebujeme film. Potřebujeme jak mysl, která rozumí, tak i srdce, které přijímá. Naše srdce musí být čisté, správné, nastavené. Ale i když máme objektiv a film, potřebujeme ještě světlo. Potřebujeme světlo, které by proniklo skrze objektiv a dopadlo na film. Dopadá na nás svaté světlo Boží slávy a dává nám obraz a podobu Krista. Právě tato podoba Krista je oním pokladem v hliněných nádobách. Pomocí těchto ilustrací si uvědomíme, jak zacházet s naší myslí a naším srdcem. Je to přesně stejný princip jako fotoaparát; musíme vědět, jak nastavit objektiv a jak používat film. Když nebudeme umět zacházet s objektivem a filmem, nikdy neuděláme dobrou fotku. Duchovní zážitky se dají přirovnat k focení. My sami jsme fotoaparáty a musíme se naučit sami sebe používat, abychom

50

BOŽÍ EKONOMIE

přijali Boha v Kristu jako fotku. Je politováníhodné, kolik křesťanů neumí zacházet se svou myslí a srdcem. Ve skutečnosti dokonce ani nevědí, že jsou sami fotoaparáty. Křesťanství není, krátce řečeno, náboženstvím, které by lidi učilo dělat to či ono. Je to jednoduše Kristus sám, živoucí Jeden, který do nás vstupuje. On je tím samotným předmětem, samotnou postavou a my jsme fotografickým aparátem. Jako předmět do nás musí vstoupit skrze objektiv prostřednictvím září božího světla, dopadajícího na film. Den po dni a minutu po minutě se musíme učit, jak nastavovat naši mysl a srdce, aby do nás mohlo božské světlo skrze porozumění vnést více představy Krista a my ho mohli pojmout do našeho srdce. Co jsou to duchovní zážitky? Je to jednoduše obraz Krista, vstupujícího do nás, do fotoaparátu, zobrazovaný na našem duchovním filmu. Někteří křesťané mají objektiv téměř pořád zakrytý a obvykle i film je nesprávně nastaven. Když se podíváte na jejich film, nenaleznete tam žádný obraz; všechna okénka jejich filmu jsou prázdná, protože nemají žádné zážitky Krista. Ale kdyby přišel apoštol Pavel a my otevřeli jeho fotoaparát, nalezli bychom na každém okénku jeho filmu obraz Krista. Všechno závisí na tom, jak nastavíme náš objektiv a jak se budeme starat o film — tzn., jak budeme zacházet s naší myslí a jak nastavíme naše srdce. Když to uděláme dobře, kdykoli na nás zasvítí boží světlo, vesvítí do nás obraz Krista. Získáme krásný obraz Krista. To je Boží ekonomií a jejím záměrem. Teď již víme, jak je důležité naučit se znát naše jednotlivé části. Byli jsme utvořeni k tomu, abychom do každé z nich pojali Boha. Musíme je poznat všechny — víc než jen srdce a mysl. V následující kapitole si je podrobně rozebereme a pak si řekneme, jak fungují a jak se nastavují.

KAPITOLA ŠESTÁ

ČÁSTI VNITŘNÍ A SKRYTÉ Podívejme se nyní podrobně na nádobu Pána. V předcházející kapitole jsme se dozvěděli, že jsme byli vytvořeni proto, abychom se stali jeho schránkou, majíce v sobě jako náš obsah Boha. Pro tento účel nás Bůh sestavil z mnoha „částí“. V Jeremiášovi 31,33 Bůh píše: „Dám zákon svůj do vnitřnosti jejich“ (KP). Vnitřnost, nebo nitro, se nachází uvnitř naši duše; nejsou to vnější části našeho těla. Bůh také říká, že vepíše svůj zákon do našeho srdce. Co to tedy jsou ty vnitřní části a co je to srdce? Když srovnáme Jeremiáše 31,33 s citací v Židům 8,10, „Dám jim své zákony do mysli“, vidíme malý, ale důležitý rozdíl. Jeremiáš říká, „do vnitřnosti“, ale v Židům je to podáno jako „do mysli“. Toto srovnání dokazuje, že mysl je jednou z částí nitra. Termín „vnitřnost“ není v Písmu použit pouze jednou. Například v Žalmu 51,8 se píše: „Aj, ty libuješ pravdu u vnitřnostech“ (KP). V nitru musí být pravda. Kromě vnitřnostech, správný překlad tohoto Žalmu označuje ještě jinou část, nazývanou „skrytou část“: „...a ve skryté části mi dáš poznat moudrost“. Pravda je v nitru, ale moudrost je ve skryté části. Potřebujeme zjistit, co je míněno tímto nitrem a co je to ona skrytá část. TŘI ČÁSTI ČLOVĚKA - DUCH, DUŠE A TĚLO

Některé z pasáží, na které budeme odkazovat, jsou velmi známé. V 1 Tesalonickým 5,23 se nachází verš, kde se naznačuje, že člověk se skládá ze tří součástí, čili že je tripartitní. Jsou to

52

BOŽÍ EKONOMIE

tyto: duch, duše a tělo, Můžeme si to ilustrovat na třech soustředných kruzích:

V Židům 4,12 se také hovoří o duchu a duši a o rozdělení těchto dvou částí. Když budeme chtít poznat Krista a vejít do něj jako do zaslíbené země a nalézt u něj odpočinek, musíme rozlišovat ducha od duše. Duch je samotné místo, kde v nás Kristus přebývá; jestliže tedy máme poznat Krista zážitečně, musíme rozeznávat našeho lidského ducha od naší duše. V tomto verši se píše nejen o rozdílu mezi duchem a duší, ale také mezi klouby a morkem těla a mezi myšlenkou a záměrem srdce. Živoucí slovo Boží je prostředkem k rozeznání všech těchto věcí. To dokazuje, že jestliže chceme skutečně a prakticky poznat Pána, musíme všechny tyto věci rozlišovat. Jaké jsou myšlenky srdce a jeho úmysly? A z kolika částí se srdce skládá? V Lukášovi 1,46-47 je znovu činěn rozdíl mezi duchem a duší. Ve Filipským 1,27 se říká, že musíme být jednoho ducha — ne Ducha svátého, ale ducha lidského - a jedné duše (MP). Tento verš znovu dokazuje, že existuje rozdíl mezi duchem a duší. Nakonec se v Markovi 12,30 říká: „a ,budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly’.“ Hovoří se zde o čtyřech různých částech: o srdci, o duši, o mysli a o síle. Když dáme všechny tyto verše dohromady, uvidíme, že uvnitř nás, kromě jiných tělesných částí, je také mnoho různých součástí. V 1 Tesalonickým 5,23 se hovoří, že jsme duchem, duší a tělem, a v Žalmu 51 se hovoří o nitru a o skryté části. Nitro

ČÁSTI VNITŘNÍ ASKRYTÉ

53

je součástí duše, což dokazuje srovnání Židům 8,10 s Jeremiášem 31,33, kde je „mysl“ citována jako varianta „nitra“. Stejně tak, jako nitro je součástí duše, skrytou částí je duch. Ze všech našich součástí je v nás duch tou nejskrytější. Tato nejvnitřnější část není ukryta pouze v těle, ale je ukryta navíc ještě v duši. Máme tudíž vnější části těla, nitro duše a skrytou část, ducha.

TŘI SOUČÁSTI DUŠE - MYSL, VŮLE A EMOCE

Obojí, Duch i duše jsou složeny ze tří částí. U ducha i u duše musíme zjistit, co tyto tři části jsou. Navíc musíme definovat srdce. 1 Tesalonickým 5,23 naznačuje, že jsme tripartitními bytostmi - duchem, duší a tělem - ale nehovoří se zde o srdci. Co je to srdce a jaký je jeho vztah k nitru a ke skryté části? Boží Slovo říká jednoznačně a jasně, že duše má tři části mysl, vůli a emoce. Vystínovaná oblast dolního diagramu znázorňuje jednotlivé části duše.

V Příslovích 2,10 se naznačuje, že duše potřebuje poznání. Všimněte si také Přísloví 19,2 a 24,14. Jelikož poznání je funkcí mysli, znamená to, že mysl je součástí duše. Všechny tyto tři verše z Přísloví nám říkají, že potřebujeme mít v duši poznání. V Žalmu 139,14 se praví, že duše zná (KP). Vědět je vlastností mysli, což znovu dokazuje, že mysl je součástí duše. V Žalmu 13,3 se říká, že duše se starostí zmítá (ZP), což je odkaz na mysl. V Pláči 3,20 se naznačuje, že rozpomínání se je vlastností duše. To znamená, že duše je schopna si pamatovat věci. Z těchto tří

54

BOŽÍ EKONOMIE

veršů je patrno, že v duši je část, která umí poznávat, uvažovat a pamatovat si. Tato část se nazývá mysl. Druhou součástí duše je vůle. Job 7,15 říká, že duše zvoluje (KP). Vyvolit si něco je aktem vůle. To dokazuje, že vůle musí být součástí duše. V Jobovi 6,7 se říká, že duše se ostýchala (nebo odmítala) (KP). Jak volba, tak i odmítnutí jsou akty vůle. V 1 Paralipomenon 22,19 se píše: „...vydejte se...duší svou k hledání Hospodina Boha...“ (KP). Vydávat se znamená se rozhodnout. Zde tedy činí duše rozhodnutí, což dokazuje, že vůle musí být součástí duše. Ve Čtvrté knize Mojžíšově 30 se desetkrát opakuje „zavazuje duši svou“ (KP). Když si tuto kapitolu přečteme, pochopíme, že zavázat duši znamená učinit rozhodnutí. Hovoří se zde o přísaze Pánu. Učinit rozhodnutí o zavázání duše znamená přísahat Pánu. To dokazuje, že vůle je součástí duše. V Žalmech 27,12 a 41,3 je hebrejské slovo „duše“ přeloženo jako „zvůle“. Modlitba, pronesená žalmistou, zní: „Nevydávej mne zvůli mých protivníků.“ V originále to znamená: „Nevydávej mne duši mých protivníků.“ To jasně dokazuje, že vůle musí být součástí duše. Třetí součástí duše jsou emoce. Existuje mnoho druhů emocí: například láska, nenávist, radost, smutek, atd. Toto vše jsou emoce. Odkaz na lásku nalezneme v 1 Samuelovi 18,1, Písni písní 1,7 (KP) a Žalmech 42,2. Tyto verše dokazují, že láska je něco v duši, což dokazuje, že uvnitř duše existuje orgán nebo funkce emocí. Pokud jde o nenávist, všimněte si 2 Samuela 5,8 a Žalmu 107,18 (KP). Tyto pasáže dokazují, že nenávist je vlastností duše. Jelikož nenávist je vyjádřením emocí, tyto verše také dokazují, že emoce musí být součástí duše. Radost jako emoce je také součástí duše, jak vidíme v Izajášovi 61,10 a v Žalmech 86,4, což znovu dokazuje, že emoce jsou součástí duše. Potom, v 1 Samuelovi 30,6 (KP) a v Soudců 10,16, se hovoří o smutku. Smutek je rovněž vyjádřením duše. Další emocí je touha: Pátá Mojžíšova 14,26 (KP), Ezechiel 24,25 a Jeremiáš 44,14. Touha jako emoce sídlí podle těchto veršů v duši. Tyto verše jsou základem pro stanovení tří částí duše: mysli, vůle a emocí. V Písmu jen stěží naleznete další části duše, protože tyto tři části pokrývají všechny duševní funkce. Mysl, jako hlavní

ČÁSTI VNITŘNÍ ASKRYTÉ

55

součást, je následována vůlí a emocemi. V těchto verších jsou tyto tři součásti duše nejlépe zobrazeny. TŘI ČÁSTI DUCHA SVĚDOMÍ, SPOLEČENSTVÍ A INTUICE

Je zajímavé si povšimnout toho faktu, že v Božstvu jsou tři Osoby, že lidská bytost se skládá ze tří částí, tří vnitřních částí duše a také duch je tvořen třemi částmi. Vše je to vždy složeno ze tří částí. V Písmu se též hovoří o třech částech tabernákula, Boží stavbě. Tři je základní číslovka. Dokonce i archa Noemova měla tři paluby. U tabernákula se číslo tři vyskytuje velice často. Například šířka jednoho prkna je jeden a půl lokte. Když se dají k sobě do páru dvě prkna, jejich celková šíře bude tři lokte. To znamená, že číslo tři je celkem, jednotkou. Proto je duch jedním celkem, složeným ze tří částí, neboli funkcí: svědomí, společenství a intuice. Vystínovaná oblast na dolním diagramu znázorňuje části ducha.

Je snadné porozumět svědomí. Všichni ho známe. Jednou z funkcí svědomí je odlišovat dobro od zla. Další funkcí svědomí je ospravedlňovat a odsuzovat. Také významu slova společenství je snadné porozumět. Společenství je naše spojení s Bohem. Tato funkce uvnitř našeho ducha nám umožňuje kontaktovat Boha. Jednoduše řečeno, společenství znamená dotýkat se Boha. Ale je nesnadné porozumět intuici. Mít intuici znamená mít jistý druh přímého smyslu nebo vědomosti. V našem duchu existuje takový přímý smysl, nehledící na rozum, okolnosti nebo pozadí. Je to

56

BOŽÍ EKONOMIE

smysl, postrádající rozum, „bez rozumu“. Je to přímý Boží smysl, znalost, zprostředkovaná přímo Bohem. Tuto funkci nazýváme intuicí ducha. Ducha tudíž poznáme podle funkcí svědomí, společenství a intuice. Avšak tyto tři součásti ducha musí být prokázány Písmem. Setkáváme se slovem svědomí v Římanům 9,1: „Dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svátém.“ Když srovnáme Římanům 9,1 s Římanům 8,16, uvidíme, že svědomí je zde umisťováno do lidského ducha. Na jedné straně Duch svátý dosvědčuje v duchu našem, na druhé straně však naše svědomí svědčí v Duchu svátém. To dokazuje, že svědomí je funkcí našeho ducha. V 1 Korintským 5,3 apoštol Pavel říká, že ve svém duchu soudil hříšnou osobu. Soudit znamená buď odsoudit nebo ospravedlnit, což jsou akty vědomí. Ale apoštol zde říká, že soudí ve svém duchu. To potvrzuje, že funkce odsouzení nebo ospravedlnění sídlí v duchu; že tudíž je svědomí funkcí ducha. Žalm 51,12 hovoří o „duchu přímého... u vnitřnostech mých“ (KP) - to znamená o duchu, který je spravedlivý. Rozeznávání dobra od zla je funkcí svědomí, takže tento verš dokazuje, že svědomí je uvnitř ducha. V Žalmu 51,19 se hovoří o „zkroušený duch“. Být zkroušený znamená uvědomit si že konáme špatnost. Jinými slovy, obviníme se a odsoudíme, což je funkcí našeho svědomí. „Zkroušený duch“ dokazuje, že svědomí má vztah k duchu. V Páté knize Mojžíšově 2,30 se říká, „zatvrdil jeho ducha,“ což znamená, že zatvrdil jeho svědomí. Mít zatvrzeného ducha znamená nedbat svědomí. Když odložíme své svědomí, staneme se zatvrzelými v duchu. Tyto verše nezvratně dokazují fakt, že svědomí a jeho funkce spočívá v lidském duchu. Pojďme dále a pokusme se v Písmu nalézt, co je to společenství. Zaprvé, Jan 4,24 nám říká, že Boha musíme uctívat v našem duchu. Abychom mohli uctívat a oslavovat Boha, potřebujeme tak činit v našem duchu. Uctívat Boha znamená Boha kontaktovat a vstoupit s ním ve společenství. Tento verš dokazuje, že funkce uctívání, neboli společenství, spočívá v našem duchu. V Římanům 1,9 apoštol Pavel říká: „Bůh, jemuž sloužím ve svém duchu“. Sloužit Bohu je také druhem společenství s ním.

ČÁSTI VNITŘNÍ ASKRYTÉ

57

Zde je tedy dokázáno, že orgán ke společenství se nachází v našem duchu. Navíc, v Římanům 7,6 se říká: „...abychom sloužili v novotě ducha“ (KP). Jinými slovy, služba je v zásadě společenství s Pánem v našem duchu. Podívejme se nyní na Efezským 6,18: „Každou modlitbou a prosbou se v každý čas modlete duchem...“ Tady „duchem“ není psán s velkým počátečním písmenem. Není zde míněn Duch svátý, ale náš duch lidský. Modlit se znamená vejít ve společenství s Bohem. Modlit se v duchu tedy znamená, že vejít ve společenství s Bohem je záležitostí našeho ducha. Lukáš 1,47 říká: „Můj duch jásá v Bohu“ (EP). To znamená, že lidský duch kontaktoval Boha. A opět, společenství s Bohem je funkcí ducha. Později, v Římanům 8,16, se píše: „Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem.“ Tento verš je velmi jasný, protože dokazuje, že společenství s Bohem musí probíhat jak v našem duchu, tak i v Duchu Božím. V 1 Korintským 6,17 se píše: „Kdo se však připojuje k Pánu, je s ním jeden duch.“ Skutečné společenství znamená, že budeme s Pánem jeden duch. Toto společenství se odehrává v duchu. Všechny tyto verše postačují jako důkaz, že funkce společenství je funkcí našeho lidského ducha. A co intuice? Třebaže je v Písmu tuto funkci těžké nalézt, jsou určité verše, kde se o ní hovoří. V 1 Korintským 2,11 se hovoří, že lidský duch může vědět i to, co nemůže znát duše. Náš duch je schopen rozlišit i to, co nedokáže rozlišit duše. To znamená, že v našem duchu je něco navíc. Naše mysl je schopna poznávat věci rozumem a zkušeností, ale lidský duch je tohoto schopen i bez nich. Tento přímý smysl ukazuje, že je sídlem v našem duchu. V Markovi 2,8 se říká: „svým duchem poznal.“ V Markovi 8,12 se píše: „povzdechl svým duchem.“ V Janovi 11,33 pak: „zastonal duchem“ (KP). Vnímání, povzdechy i zasténání v našem duchu vycházejí z přímého smyslu pro rozlišení, nezávislého na našem rozumu. Této třetí funkci našeho ducha říkáme intuice. Nyní jsme tedy v Písmu našli všech šest částí: tři části duše a tři části ducha.

58

BOŽÍ EKONOMIE ČTYŘI ČÁSTI SRDCE - MYSL, VŮLE, EMOCE A SVĚDOMÍ

Co je to tedy srdce? Srdce není žádnou oddělenou částí navíc k duši a k duchu, ale je složeno ze všech částí duše a z první části ducha. Zahrnuje mysl, vůli a emoce plus ještě jednu část ducha, svědomí. Vystínovaná část na následujícím diagramu znázorňuje části, ze kterých se srdce skládá.

Člověk neobsahuje ve své bytosti více, než tři hlavní části. Jako lidské bytosti máme tělo, duši a ducha. Neexistuje žádná čtvrtá, oddělená část, kterou by bylo srdce. Nyní je třeba potvrdit, že mysl, vůdčí část duše je také součástí srdce. Matouš 9,4: „Proč smýšlíte zle ve svých srdcích?“ Je tedy možno smýšlet v srdci. Genesis 6,5: „všeliké myšlení srdce jejich“ (KP). Myšlenky souvisí s myslí, ale tady vidíme že také souvisí se srdcem. A zase Židům 4,12: „myšlenky srdce“ (EP). Tyto verše potvrzují že mysl, část duše, je také součástí srdce. Vůli nalezneme ve Skutcích 11,23: „s rozhodným srdcem“. Rozhodnutí je funkcí vůle, ale ve Skutcích je to něco ve spojitosti se srdcem. Což dokazuje, že vůle je také součástí srdce. V Židům 4,12 se hovoří o „postojech srdce“. Postoje odpovídají záměrům, což jsou prvky vůle. To opět dokazuje, že vůle je součástí srdce. Existuje ještě více veršů, které toto potvrzují, ale tyto dva postačují. K citacím ze standardního Písma postačují dva důkazy. S emocemi se setkáváme v Janovi 16,22: „Vaše srdce se bude rodovat“. Radost je emoce, ale zde Pán říká, že se zaraduje srdce.

ČÁSTI VNITŘNÍ ASKRYTÉ

59

Proto jde současně o potvrzení toho, že emoce jsou součástí srdce. Ve stejné kapitole (v. 6) Pán říká: „Zármutek naplnil vaše srdce.“ Smutek je také emoce. To znamená, že tyto dva verše potvrzují, že emoce jsou také součástí srdce. Pokud jde o svědomí, v Židům 10,22 se píše: „Se srdcem očištěným od zlého svědomí.“ Vidíme tedy, že srdce má se svědomím mnoho společného. Když chceme být čistého srdce, musíme mít čisté svědomí. Abychom měli čisté srdce, musíme mít očištěné i svědomí. Svědomí je tudíž bezpochyby součástí našeho srdce. V 1 Janovi 3,20 se říká, že „srdce obsuzovalo“. Odsuzovat je funkcí svědomí. Tento verš dokazuje, že svědomí je součástí srdce. Na Písmu jsme si tedy dokázali, že všechny části duše spolu s první částí ducha — mysl, vůle, emoce a svědomí - tvoří dohromady srdce.

KAPITOLA SEDMÁ

FUNKCE NITRA A SKRYTÝCH ČÁSTÍ Budeme pokračovat, abychom si ukázali nitro a skryté části naší bytosti. Tyto dva termíny, nitro a skryté části, si musíme zapamatovat. Nitrem naší bytosti jsou části naší duše a skrytou částí je náš duch. Duch a duše jsou oba tvořeny ze tří částí, zatímco srdce je složeno ze tří částí duše plus ještě první část ducha. Nějaký čas se budeme věnovat detailnímu rozboru všech těchto částí. Nejprve se podíváme, co je funkcí srdce a jak s ním zacházet. Potom se podíváme na ducha a nakonec na duši. Ať nám Pán laskavě umožní vidět všechny tyto části jasně, abychom dostali chuť naučit se všechny části naší bytosti a abychom se dozvěděli, jak používat ducha a srdce k poznání Pána. V této kapitole se budeme zabývat funkcemi srdce, ducha a duše. Podle Písma se musíme nejprve zabývat ne duchem nebo duší, ale srdcem. Důvodem k tomu je fakt, že srdce je složeno ze všech částí duše a z nej důležitější části ducha, svědomí. Náš vztah k Pánovi musí začít svědomím. Jestliže je špatné naše svědomí, můžeme si být jisti, že máme jak špatný vztah k Bohu, tak i k ostatním. Jelikož svědomí je hlavní součástí srdce, musíme se srdcem zabývat jako prvním, abychom zajistili správný vztah k Bohu.

SRDCE - MILUJÍCÍ SOUČÁST V 2 Korintským 3,16 se píše: ,Avšak ,když se obrátí [srdce] k Pánu, je závoj odstraněn’“ (EP). Srdce se musí nejprve obrátitt k Pánu. To je skutečné pokání. Když jsme upadli, naše srdce se od Pána odvrátilo. Ale když jsme se káli, naše srdce se obrátilo k Pánu zpět. Toto obracení srdce k Pánu není věcí, která se udělá jen jednou a provždy. Srdce se musí obracet k Pánu pořád, každý

62

BOŽÍ EKONOMIE

den. Každé ráno musíme srdce k Pánu obracet znovu. Když vstaneme, měli bychom jít k Pánovi a říci mu: „Pane, zde jsem. Tvojí milostí a vznešeností si k tobě znovu pro tento den přeji obrátit své srdce.“ Když se naše srdce k Pánu obrátí, závoj zmizí. Mnozí lidé říkají: „Ach, proč mne někdo nevede? Proč nevím, co Pán chce?“ Problém ale spočívá v tom, kde se nachází jejich srdce a kterým směrem je nastaveno. Jejich srdce musí být vyladěno a obráceno k Pánu. Když jsem byl mladý, modlíval jsem se téměř každý den 2 Korintským 3,16: „Pane, obrať k sobě mé srdce.“ Funguje to! Jenom to zkuste. Než začnete ráno číst Písmo, nejdříve obraťte své srdce k Pánu. Závoj zmizí a nastane světlo. Závoj, který je mezi vámi a Pánem, bude odstraněn tím, jak k němu obrátíte srdce a potom uvidíte světlo. Jakmile je naše srdce obráceno k Pánovi, musíme začít věřit. V Římanům 10,9-10 se píše: „uvěříš-li ve svém srdci“ a „srdcem se věří“. Víra není činností ducha, mysli, nebo vůle, nýbrž srdce, neboť: „srdcem se věří“. Musíme se naučit, jak věřit srdcem, abychom mohli spolupracovat s uvnitř sídlícím Duchem. Jakmile je naše srdce obráceno k Pánovi, okamžitě bychom měli začít věřit srdcem. Ať říká Pán ve Slovu cokoli, musíme věřit naším srdcem. Ať cítíme v hloubi uvnitř cokoli, musíme věřit srdcem. Musíme věřit Pánu tam, kde se zrovna nacházíme. Za jakékoli situace, ve které se můžeme ocitnout, musíme neustále ve víře v Pána používat našeho srdce. Vírou v Pána se zabrání pochybnostem v srdci. Dokonce se musíme modlit, aby Pán naše srdce od pochybností ochraňoval. Jako třetí musí být srdce očištěno od zlého svědomí (Ž 10,22). Nemá být očištěno srdce samo, ale pouze špatné svědomí. Naše svědomí vždy potřebuje očistu drahou krví Pána Ježíše. Čím více obracíme srdce k Pánovi a čím více upevňujeme víru v Pána používáním našeho srdce, tím více budeme v našem svědomí cítit, že jsme v mnoha ohledech špatní. Když nebude naše srdce k Pánovi obráceno, pocit špatného svědomí se nikdy nedostaví. Když bude naše srdce od Pána odvráceno, budeme cítit jen jedno jediné: že jsme ve všem, co děláme, správní; že všichni ostatní jsou špatní, ale že my sami jsme správní. Když obrátíme naše

FUNKCE NITRA ASKRYTÝCH ČÁSTÍ

63

srdce k Pánovi, uvidíme pouze sami sebe; neuvidíme ostatní. Čím více v něj budeme věřit, tím více budeme cítit, jak špatní v mnoha věcech jsme. Budeme se cítit špatní ve vztahu k naší ženě, k manželovi, k našim dětem, k rodičům, ke spolužákům. Co znamená toto obviňování v našem srdci? Je to obviňování našeho svědomí. Nyní spontánně vypovíme vše podle vnitřních obvinění našeho svědomí. Čím více budeme vypovídat, tím více krve Pána Ježíše do našeho svědomí poplyne. Bude očištěno, omyto a bez hříchu - budeme mít čisté svědomí. Mít srdce omyto od zlého svědomí znamená, že naše svědomí bylo očištěno do té míry, že v našem srdci již není žádného obvinění. Naše srdce je klidné a plno radosti z Pána. Navíc ještě, podle Ezechiela 36,26, musí být srdce obnoveno. V Ezekielovi 36,25 říká Pán: „Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model.“ Ale to není všechno. Očištění od nečistot a od model je pouze negativní stránkou. Potřebujeme ještě něco pozitivního. Proto se v následujícím verši píše: „...a dám vám nové srdce.“ Nové srdce znamená obnovení srdce starého. To znamená, že naše činnost se srdcem má čtyři kroky. Nevykonávají se jen jednou a provždy, když v Pána Ježíše věříme a bereme ho jako našeho Spasitele. My, kteří Pána hledáme, musíme mít naše srdce občerstvena těmito čtyřmi kroky každý den. Musíme naše srdce k Pánu obracet, používat ho ve víře v něho, nechat si ho omývat od špatného svědomí a znovu a znovu obnovovat. Obnova srdce není jednorázovou záležitostí. Věřím tomu, že kdyby dnes apoštol Pavel žil, stále by potřeboval své srdce obnovovat. Okamžitě musíme všechny tyto kroky začít provádět v praxi. Když ráno vstaneme, musíme se modlit: „Pane, obrať k sobě mé srdce.“ Pak potřebujeme použít naše srdce ve víře v Pána: „Pane, věřím v tebe a v tvé Slovo. Věřím v tvé jednání jak uvnitř, tak i kolem mne.“ V tomto okamžiku pocítíme, jak jsme špatní, kolik jsme učinili chyb a kolik hnusu v sobě máme. Proto se musíme vyznávat, abychom omyli a očistili špatné svědomí. Pak bude naše srdce znovuobnoveno. Tyto čtyři kroky slouží ke správné funkci srdce. Funkcí srdce je milovat Pána, protože je to orgán lásky naší bytosti. To je

64

BOŽÍ EKONOMIE

dokazováno v Markovi 12,30: „...budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce.“ Srdce bylo stvořeno za účelem lásky k Pánu. Když nemáme srdce, jsme neschopni lásky. Mohli bychom vidět bez očí? Mohli bychom slyšet bez uší? Můžeme myslet bez mysli? Ne! Stejně tak se nedá milovat bez srdce. Mnozí křesťané neví, co je funkcí srdce. Znají funkci očí, uší a mysli, ale jednoduše nevědí, jaká je funkce srdce. Láska je záležitostí srdce. Lidi nemůžeme milovat nosem; ani rukama. Srdce je jediným orgánem, schopným lásky. Nikdo nemůže říct, že nic nemiluje. Každý něco miluje - buď Pána samého nebo něco jiného. Čím více obracíme naše srdce k Pánovi, tím více používáme naše srdce ve víře v Pána a tím více je naše srdce očišťováno od špatného svědomí a obnovováno. Tím získává lepší schopnost milovat Pána. To je funkcí obnoveného srdce. Naše srdce musíme obnovovat každé ráno, abychom byli schopni milovat Pána stále víc a víc. Veškeré duchovní zážitky začínají láskou v srdci. Když nebudeme milovat Pána, je nemožné přijímat jakýkoli druh duchovního zážitku. Ve skutečnosti již první zážitek našeho duchovního života, spasení, vyžaduje srdce, milující Pána Ježíše. Ani jeden člověk, který se opravdově kaje, není ve svém srdci bez lásky k Pánovi. Člověk nemusí nalézt slova k vyjádření, ale cítí sladký pocit lásky uvnitř. Člověk nemusí mít znalosti, ale již jeho počáteční zážitek spasení je reakcí nebo odrazem lásky k Pánovi v jeho srdci. Všichni se musíme učit, jak postupně obracet a používat naše srdce, aby bylo očištěno od špatného svědomí, a znovuobnoveno, abychom byli schopni Pána milovat více a více. Příčinou pádu a degradace církve byla ztráta první, čerstvé lásky k Pánovi. Když nemá naše srdce čerstvou lásku k Pánovi, upadáme. Musíme naše srdce k Pánovi znovu a znovu obracet a neustále ho obnovovat, abychom k Pánovi získávali stále novou a čerstvou lásku. DUCH - PŘIJÍMAJÍCÍ SOUČÁST

Nyní, když víme, jak funguje srdce, podívejme se na funkci

FUNKCE NITRA ASKRYTÝCH ČÁSTÍ

65

ducha. Zaprvé, Bible říká, že jsme původně byli mrtví, ale když jsme přijali Pána Ježíše, byli jsme oživeni. Co to znamená, že jsme byli mrtvi? Když jsem byl mladý, nerozuměl jsem tomu. Říkal jsem si: „Jak mohou říkat, že jsem mrtvý, když jsem pořád živý?“ Později jsem se samozřejmě dozvěděl, že jsem byl mrtev ve svém duchu. Byl to můj duch, který byl mrtvý a nefunkční. Funkcí ducha je kontaktovat Boha, vejít s ním ve společenství a přijímat ho a uctívat. Ale pádem člověka se stal duch nefunkčním. Když jsme přijímali Pána Ježíše jako našeho Spasitele, Duch svátý - zde si musíme připomenout, že pokud používáme titulu „Duch svátý“, míní se tím všepojímající Duch - vešel do ducha našeho a dotkl se ho. Tímto dotykem našeho ducha oživil. Slovo oživil nelze do našeho jazyka patřičně přeložit. V řečtině to znamená něco jako: „Život je udělován pouhým dotykem.“ Můžeme si to znovu ilustrovat na elektřině: když se dotkneme elektřiny, dostane se jí trochu do nás. Elektřina je předávána jednoduše malým dotykem. Podobným způsobem do nás vešel Duch svátý a dotkl se našeho ducha. Tímto dotykem nám byl udělen život, který je Pánem samým. Náš mrtvý, nefunkční duch okamžité ožil. To je něco víc než jen zázrak. Mnohokrát jsme si mysleli, jaký by to byl zázrak, kdyby mrtvý člověk ožil. Je třeba si ale uvědomit, že když Duch svátý oživuje našeho mrtvého ducha, je to zázrak ještě větší. Historie zaznamenává tisíce a dokonce miliony lidí, kteří byli rychle změněni, protože jejich mrtvý duch ožil. V pouhé jedné sekundě může být člověk, mrtvý ve svém duchu, oživen. Duch svátý je mnohem mocnější než elektřina a také mnohem rychlejší, než její přenos. V Koloským 2,13 a Efezským 2,1.5 se říká, že duch byl mrtev a pak oživen. Byli jsme mrtvi v hříchu a pak oživeni v Kristu. Tyto dvě pasáže dokazují, že jsme byli původně v duchu mrtví, ale když jsme přijali Pána Ježíše jako našeho Spasitele, náš mrtvý duch byl oživen. Když byl náš duch oživen, byl také současně regenerován. Předpona „re“ ve slově regenerace znamená „znovu“. To znamená, že náš duch byl nejen oživen, ale byl k němu přidán ještě další život. Tímto životem je božský a nestvořený život Boží. Je to Kristus sám. Když do nás vešel po spasení Kristem Duch

66

BOŽÍ EKONOMIE

svátý, nejen oživil našeho ducha, ale také do něho vnesl Krista. Tento nový život, který nám byl do našeho ducha přidán, je něco více než to, co nám Bůh udělil při stvoření. Proto byl náš mrtvý duch nejen zachráněn a oživen, ale byla do něho přidána i nová substance. Touto novou substancí nebo esencí je Kristus sám. To je ono nové zrození, regenerace. V Janovi 3,6 se píše, že „co se narodilo z Ducha, je duch“. Tímto novým zrozením neboli regenerací nám bylo přidáno něco navíc, než jsme původně měli. Musíme to znovu a znovu opakovat. Něco bylo přidáno. Nejen, že bylo to staré a mrtvé oživeno a obnoveno, ale byl do nás vpraven Kristus jako samotná esence božího života. To je tedy význam regenerace a nového života. Tím pádem máme nyní nového ducha (Ez 36,26). Smím se vás zeptat: Přijali jste Krista samého jako váš nový život? Když odpovíte „ano“, zeptám se: Proč jste potom tak ubozí? Křesťané potřebují znát tohoto Krista jako živou realitu. Atomová energie není jen něco vnějšího, ale také něco vnitřního. Dokonce i pouhý kousek papíru v sobě skrývá atomovou energii. Ale když přijmete Krista, bude do vašeho ducha vpraveno něco mocnějšího, než je atomová energie. Jakmile tomuto uvěříte, musíte vyskočit a zavolat: ,Aleluja!“ Musíte mu děkovat a chválit ho za to, že do vás byl skutečně vpraven tento zázračný, všepojímající pojímající, nevyčerpatelný a nezměřitelný Kristus. Jednoduše nemáme patřičná slova na to, abychom popsali toho Krista, který do nás vešel. Pouze ve věčnosti se dá něco takového pochopit. Avšak chvalme ho, protože to ještě není všechno. Náš duch je také obydlen všepojímajícím Duchem svátým. Když jsme byli spaseni, Bůh nejenže obnovil naše srdce a našeho ducha, ale také do nás vložil svého vlastního Ducha (Ez 36,26.27; J 14,17). Tento zázračný Duch sídlí (Ř 8,11) v našem duchu lidském (Ř 8,16). Náš duch je samotným obydlím Ducha svátého. Uvědomte si, jak zázračný je tento Duch. Od té doby, co jsme byli spaseni, náš mrtvý duch ožil a byl regenerován Kristem jako božským životem a osídlen všepojímajícím Duchem svátým. Nyní tedy máme takového ducha. Ale ani to není ještě všechno. Náš duch je nyní spojen s Pánem v ducha jednoho. Náš duch a Pán jako Duch jsou spojeni

FUNKCE NITRA ASKRYTÝCH ČÁSTÍ

67

dohromady jako jeden duch (1 K 6,17). Žádná lidská slova nemohou tuto záhadu vysvětlit. Co je účelem a funkcí ducha? Jeho účelem je kontaktovat Pána, přijmout ho, uctívat Boha (J 4,24) a vejít ve společenství s božskými Osobami trojjediného Boha. Srdce je orgánem lásky, zatímco duch je orgánem příjmu a kontaktu. Naším duchem nemůžeme milovat. Milovat musíme naším srdcem. Ale Ten, kterého milujeme, musí být kontaktován a přijímán naším duchem. Nikdy nezapomenu na jednu sestru, která se tímto poselstvím trápila. Myslela, že když bude naše srdce Pána milovat, bude to stačit a není potom třeba ducha. Myslela si, že duch a srdce jsou synonyma. Když si ona sestra toto poselství vyslechla, v noci asi dobře nespala, protože ráno u snídaně se zeptala: „Nestačí, že Pána milují naše srdce? Proč k tomu potřebujeme ještě ducha?“ Odpověděl jsem jí: „Podívej, sestro, tady mám pěknou bibli. Miluješ ji?“ Odpověděla: „samozřejmě, že ji miluji.“ Řekl jsem: „Vem si ji!“ Když po ní natáhla ruku, řekl jsem: „Ne! Nesmíš pohnout rukou! Miluješ přece bibli srdcem. Pokud miluješ bibli srdcem, je to v pořádku. Nemusíš natahovat ruku, abys ji uchopila.“ Je jasné, o co jde. Nelze říci, že pokud naše srdce miluje Pána, je to dost dobré. Abychom přijali Krista, potřebujeme ducha. Předpokládejme, že miluji svou snídani. Stačí, že mé srdce miluje slaninu, topinky, mléko, šťávu atd? Určitě ne! Kdyby to stačilo, obávám se, že za několik dní by mne pohřbili. Milovat je záležitost srdce; ale abychom mohli něco přijímat, potřebujeme k tomu ještě jiný orgán. To, jaký orgán potřebujeme, záleží na tom, co budeme přijímat. Jestliže se chystáme přijímat jídlo, musíme samozřejmě používat ústa; jestliže chceme přijímat hlas, musíme používat uši. Když chceme vnímat pestrou scenérii, musíme používat očí. Jaký orgán tedy potřebujeme, když chceme přijímat Pána? Oči? Čím více ho budeme hledat, tím více nám bude Pán mizet. Bůh schválně vytvořil pouze jeden orgán, kterým ho lze přijímat a kontaktovat. Tímto orgánem je náš duch. Duch uvnitř nás má spirituálně tu samou funkci, jakou má žaludek fyzikálně. Byl vytvořen speciálně za účelem přijímání Boha.

68

BOŽÍ EKONOMIE

Ale předtím, než něco můžeme přijmout, musíme to milovat. Nikdo nic nepřijme, dokud to nejprve nebude milovat. Když nebudete milovat vaši snídani, bude pro vás dost těžké ji přijmout. To je důvod, proč na ni nejdříve musíte mít chuť. Když Pána budeme milovat, pak ho i přijmeme, budeme ho kontaktovat a důvěrně s ním rozmlouvat a vejdeme s ním ve společenství. Srdce je určeno k lásce, ale duch je určen k tomu, abychom jím přijímali. Obnovou srdce získáme nový zájem a novou touhu milovat Boha. Obnovou ducha získáme novou možnost a schopnost přijímat Pána. Proto poté, co byl náš duch oživen a Kristus k němu byl přidán jako život, poté, co byl obydlen Duchem svátým a spojen s Pánem jako jeden duch, stává se velmi citlivým orgánem na příjem a kontakt s Pánem.

DUŠE - ZRCADLÍCÍ SOUČÁST Nyní se budeme zabývat duší. První věcí, kterou se musíme naučit při zacházení s duší, je zapřít ji. Dvě pasáže, Matouš 16,24-26 a Lukáš 9,23-25, nám jasně říkají, že je potřeba zapřít duši, která je naším já. V předcházející kapitole jsme viděli, že duše, naše já, je složena ze tří částí: mysli, vůle a emocí. Proto se musíme naučit zapřít naši přirozenou mysl, naši přirozenou vůli a naše přirozené emoce. Zadruhé musí být duše očištěna (1 P 1,22), čehož dosáhneme hlavně přijímáním Slova. Slovo Boží dokáže očistit naši duši od mnoha tělesných, světských a přirozených věcí. Naše duše je naším já, samou naší bytostí, která je rozsáhle poškozena a obsazena smyslovými, světskými a přirozenými věcmi. Proto musíme nejprve popřít naši duši; potom, čím více budeme popírat naši duši, tím více bude očištěna Slovem Božím. Jako třetí musí být naše duše transformována (2 K 3,18 a R 12,2). V 2 Korintským 3,18 se píše, že musíme být přeměněni, ale neříká se, které naší části se tato přeměna týká. Ale v Římanům 12,2 se říká, že jsme proměňováni obnovou naší mysli. Tato transformace se má tedy týkat naší duše, jelikož mysl je její hlavní částí. Když je náš duch regenerován, naše duše potřebuje být transformována.

FUNKCE NITRA ASKRYTÝCH ČÁSTÍ

69

Duše musí být zapřena, potom očištěna a pak transformována do podoby Krista - ale proč? Ukázali jsme si, že účelem srdce je milovat Pána a účelem ducha je Pána přijímat a kontaktovat. Ale co je účelem duše? Účelem duše je Pána zrcadlit. Ve většině verzí není slovo „zrcadlit“ v 2 Korintským 3,18 přeloženo, ale jeho význam je podán v původním jazyce. „Zrcadlit“ je funkcí zrcadla, které otevřenou tváří hledí a odráží. Tím, že se duše vyčistí a pretransformuje, stane se zrcadlem, odrážejícím a vyjadřujícím Krista. Milujeme ho tedy naším srdcem, přijímáme a kontaktujeme ho naším duchem a odrážíme a vyjadřujeme ho naší transformovanou duší. Všechny tyto věci musíme uvést do našeho každodenního života. Každodenní život prokáže, že to, co jsme si zde vysvětlili, je zcela praktickou záležitostí a skutečně funguje.

KAPITOLA OSMÁ

JAK NAKLÁDAT SE SRDCEM A S DUCHEM Definovali a ukázali jsme si, jak fungují srdce, duch a duše. Náš vztah k Pánovi vždy začíná a je udržován srdcem. Samozřejmě, že kontakt s Pánem je záležitostí ducha, ale duch musí být inicializován a udržován v kontaktu pomocí srdce, neboť naše srdce je branou celé naší bytosti. Budova s mnoha místnostmi má vždycky vchod a východ; člověk vchodem vejde a východem vyjde. Když je vchod uzavřen, do místností uvnitř budovy se nikdo nedostane. Ale jakmile je otevřeno, lidé mohou vejít a těšit se z každé z místností. Srdce není ani oddělenou ani výlučnou součástí naší bytosti, ale je tvořeno ze všech částí duše a jedné části ducha. Srdce je branou do naší bytosti právě proto, že je takto složeno. Jinými slovy, srdce je jak vchodem, tak i východem z naší bytosti. Cokoliv do nás vejde, musí vejít naším srdcem. A cokoli z nás vyjde, opouští nás opět přes srdce. Například, jestliže naše srdce nedává pozor, když nasloucháme poselství, nepochopíme jeho smysl. Nebo když čteme, nic nepochopíme, jestliže nevnímáme obsah srdcem. Dokonce i když jíme, nevnímáme-li kladně jídlo srdcem, nebude nám chutnat. To dokazuje, že srdce je kontrolním orgánem. Abychom měli kontrolu nad celou budovou, musíme být schopni buď otevřít nebo zavřít dveře. To znamená, že srdce má sílu buď zavřít nebo otevřít celou naši bytost. Z tohoto důvodu musí být kázání evangelia vedeno Duchem svátým tak, aby zasáhlo lidské srdce. Nejúčinnějším způsobem kázání evangelia je dotknout se lidského srdce. Když je člověk schopen promlouvat lidem do srdce, dá se získat mnoho. To je také důvodem, proč nevěřící zatvrzují a uzavírají svá srdce kázání

72

BOŽÍ EKONOMIE

evangelia. Když uzavřou svoje srdce, můžeme kázat jak chceme a nedotkneme se jich. Nic jim nemůžeme sdělit, protože jejich „vchod“ je uzavřen. Když jim chceme účinně kázat, musíme najít způsob, jak vchodem proniknout. Nejlepší je takové kázání, které nalezne klíč k odemknutí srdce. Dokonce i Pánem samotným jsme přitahováni prostřednictvím našeho srdce. Nesnaží se nejdříve pohnout našeho ducha. Hledající na samém začátku Písně Šalamounovy žádá, aby ji Pán přivábil svou láskou, aby ho mohla milovat. Pán se přichází dotknout našeho srdce svou láskou. Proto se po zmrtvýchvstání Pán ptal Petra: „Miluješ mne?“ (J 21). Láska Pána je nejlepším způsobem, jak odemknout dveře srdce, proto je nejlepším způsobem otevírání srdce kázání lásky Boží. Jakmile je srdce otevřeno, je pro Ducha svátého snadné dotknout se našeho srdce a všech částí lidské bytosti. To neplatí jen o kázání evangelia, ale také o udělování křesťanského učení.

JAK NAKLÁDAT SE SRDCEM Abychom měli k Pánovi správný vztah, musíme se naučit se srdcem zacházet. Jak máme nakládat se srdcem? Je to opět docela jednoduché. Písmo říká: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce“ (Mt 5,8 EP). Slovo „čisté“ tady použito nemá jen smysl „nešpinavé“ ale také smysl „ryzí“ nebo nesmíšené. Nejde zde pouze o čistotu srdce, ale o jeho ryzost. Můžeme být čistí, avšak smíšení, a proto ne ryzí. Být smíšený neznamená být špinavý, ale mít více než jen jeden cíl a záměr. Toto je problém mnoha bratrů a sester. Myslí si, že v jejich srdci není nic špatného, protože mají srdce čisté a bez obvinění. Ale nejsou ryzí, jelikož mají více než jeden cíl a záměr. Ano, oni směřují k Bohu, ale současně směřují k několika dalším věcem. Mohou směřovat třeba k Bohu a současně k doktorskému titulu. Když mají jako svůj cíl současně dvě věci, jsou smíšení a komplikovaní. Například, našima očima také nemůžeme současně vidět dvě věci najednou. Když se pokusíme vidět dvě věci současně, budou obě rozmazané. Proč někteří lidé říkají, že jim není jasná Pánova vůle? Je to

JAK NAKLÁDAT SE SRDCEM ASDUCHEM

73

proto, že mají dva cíle, dva záměry. Mnozí bratři a sestry mají více než dva záměry. Míří současně za mnoha cíli. Ano, hledají Pána, ale současně hledají také jiné věci, jako jsou postavení nebo kariéra. Jak se mohou vyhnout zmatku? Jejich srdce musí být očištěno od mnoha ambicí, aby se Pán sám stal jejich jediným cílem. Dokonce i mnozí křesťanští pracovníci mají příliš mnoho cílů. Jeden bratr svědčil, že má velký cíl: chtěl se stát největším kazatelem ve své denominaci. Jeho srdce bylo čisté, ale nikoli ryzí. Jeho srdce musí být očištěno, dokud nebude mít pouze jeden jediný cíl - Pána samého. Někteří křesťanští pracovníci mají za cíl Pána samého a jeho práci; mají dva cíle. Musí svá srdce očistit, aby se jejich cílem stal pouze Pán sám. Jejich záměrem, jejich cílem a jejich zájmem by měl být pouze Pán sám. Když budou hledat jeho a nic jiného, budou jejich srdce ryzí; a pokud budou mít takové ryzí srdce, bude pro ně „obloha“ nejen otevřená, ale také velmi jasná. Někdy je obloha otevřená, ale zatažená. Proč je duchovní obloha zatažená? Protože srdce je smíšené a ne ryzí. Když se srdce očistí od mnoha cílů, obloha se vyjasní. Dalším termínem, používaným Biblí pro popis srdce, je „upřímnost“ - „upřímnost srdce“. V některých verzích je přímost překládána jako prostota - „prostota srdce.“ Mít upřímné srdce znamená být prostý. Být prostý znamená v jistém smyslu být pošetilý. Ti, kteří milují Pána a směřují k němu, jsou svým způsobem pošetilci. Všichni musíme být křesťanskými pošetilci! To pro nás znamená říkat si: „Neznám nic jiného, než Ježíše. Ať dělám cokoliv, znám pouze Ježíše. Kamkoli jdu, znám pouze Ježíše.“ Neměli bychom se pokoušet být příliš chytří. Máme pouze jedinou cestu - úzkou cestu Ježíšovu. Lidé vám budou říkat: „Jste pošetilci,“ ale nám by se mělo líbit být takovými pošetilci. To je ona přímost. Třemi pasážemi z Písma, vztahujícími se k ryzosti srdce, jsou Žalmy 73,1, Matouš 5,8 a 2 Timoteus 2,22. Poslední odkaz nám ukazuje, že zatímco církve upadají, musíme následovat Pána s ryzím srdcem a modlit se společně s ostatními, kteří mají ryzí srdce. Existují přinejmenším tři verše, odkazující na upřímnost srdce: Skutky 2,46, Efezským 6,5 a Koloským 3,22. Jestliže

74

BOŽÍ EKONOMIE

chceme Pána hledat a sloužit mu, musíme se vyrovnat s těmito dvěmi podmínkami: mít ryzí a upřímné srdce. Musíme se naučit mít nejen čisté a správné srdce, ale také ryzí a upřímné. Když budeme mít takové srdce, celá naše bytost bude Pánovi otevřena, protože dveře jsou otevřeny. Toto není nějaká doktrína, ale jednoduše návod na to, co dělat se srdcem, abychom Pánovi umožnili vlastnit celou naši bytost.

JAK NAKLÁDAT SE SVĚDOMÍM Znovu opakujeme: nejprve nás Pán musí přitáhnout svou láskou. Dotkne se svou láskou našeho srdce, aby ho otevřel. Okamžitě poté, co jsme se věnovali srdci, se musíme věnovat svědomí. V přítomnosti Pána se nejdříve zabýváme srdcem a pak svědomím. Když budeme v našem srdci upřímní a ryzí, naše svědomí se okamžitě zostří a zpozorní. Když čteme tuto knihu, nemusíme mít pocit, že se mýlíme a že děláme chyby; ale když se zabýváme srdcem a činíme ho ryzím a přímým, svědomí pracuje naplno. Naše svědomí nás začne obviňovat, způsobí naši zpověď a přiměje se s tím vyrovnat. Naše svědomí tak bude „zachováno neporušené.“ Pavel řekl, že se snažil zachovat „bezúhonné svědomí před Bohem a lidmi“ (Skutky 24,16). Bezúhonné svědomí znamená svědomí prosté hříchu nebo obvinění. Ostré svědomí potřebujeme k tomu, abychom rozpoznali rozdíl mezi duší a duchem. Ale to půjde jen těžko, jestliže budeme v mysli uvažovat. Říkáte: „Ano, zachoval jsem se z deseti procent špatně, ale ten bratr se ke mně zachoval špatně ze sta procent. To znamená, že mi dluží rozdíl devadesáti procent.“ To není nic jiného, než rozumový výpočet v duši. Když v mysli logicky uvažujeme, něco hlouběji uvnitř nás říká: „Nehledě na to, kolik ti on dluží, ty se musíš vyrovnat s těmi deseti procenty.“ Toto duchovní účetnictví není jako účetnictví bankovní. Účet v bance má položky dal, má dáti a bilanci. Ale duchovní účetnictví má pouze jednu položku, má dáti. Nehledě na to, kolik máme v položce dal, pokud existuje má dáti, musíme se s tím vyrovnat. Předpokládejme, že jsem vám ukradl hodinky a vy jste mi ukradli

JAK NAKLÁDAT SE SRDCEM ASDUCHEM

75

auto. Je naprosto jasné, co jsme jeden druhému ukradli. Ale jednoho dne svědomí řekne: „Musíš se s tou ukradenou věcí nějak vyrovnat.“ Samozřejmě, kdybych pouze vyrovnával bankovní účet, uvažoval bych takto: „Hodinky stojí dva tisíce pět set Kč a auto stojí padesát tisíc Kč. To znamená, že mi ten člověk dluží čtyřicet sedm tisíc pět set Kč; o svoje svědomí se nemusím starat; nebo bych si spíš měl vybrat co je mi dluženo.“ Ale duchovní účet tímto způsobem nefunguje. Duchovní účetnictví vyžaduje, abych zapomněl na to, kolik mi druhá strana dluží a abych se vyrovnal s oním dva tisíce pět set Kč. Dokonce se musím tomu člověku omluvit: „Promiňte, pane, krást je hřích. Tady jsou ty ukradené hodinky.“ O autu nesmí padnout ani slovo! Nemám žádné právo se o něm zmiňovat. Jenom Duch svátý má právo něco mu říkat. Na nebeském účtu je pouze jedna položka, ne dvě. Vidíte, o co zde jde? Když se budete hádat a uvažovat, jednoduše budete používat mysl, ne ducha. Abychom to více ilustrovali, předpokládejme, že Duch svátý pracuje ve vašem duchu a chce na vás, abyste odpověděli na volání Pána. Ale vaši mysl zaplaví spousty úvah: A co moje žena? A co moje děti? Co jejich vzdělání? Mám taky ještě matku, které je osmdesát. Asi bude lepší ještě chvilku počkat. Pravý čas odpovědět na Pánovo volání bude, až zemře. To není nic jiného než argumenty a racionalizace v myšlení duše. Můžete být docela logičtí, rozumní a správní, ale hluboko ve vašem duchu bude stále Pánovo volání. Je snadné porozumět rozdílu mezi duší a duchem, ale problém je v tom, že celá naše bytost může být ještě zamčená, protože naše srdce není ještě otevřené. Toto si musíme říkat znovu a znovu: musíme naše srdce otevřít. Když učiníme naše srdce ryzím a upřímným, naše svědomí bude schopno ostře oznamovat provinění a hříchy. Pak může být naše svědomí napraveno vyznáním se a očištěním Pánovou krví (Zd 9,14). Když je naše svědomí očištěno, budeme sloužit živoucímu Bohu. Bůh je Bohem živoucím, ale není pro nás živoucí, když je naše svědomí plné hříchu. Když tomu tak je, máme Boha pouze podle jména; ale když je naše svědomí očištěno krví, cítíme, že Bůh žije. Někdy se zdá, jakoby Bůh nebyl skutečný a žijící; jako

76

BOŽÍ EKONOMIE

by to byl pouze titul, BŮH , a nic jiného. Tehdy je naše svědomí tupé a plné hříchu; potřebuje vyznání a vyčištění. Pak budeme mít svědomí ryzé. Apoštol Pavel řekl Timoteovi, že slouží Bohu s čistým svědomím - ne pouze se svědomím očištěným, ale svědomím bez jakékoli příměsi nebo stínu (2 Tm 1,3). Obvinění v našem svědomí ho znečišťuje a zatemňuje, zabraňuje našemu společenství s Pánem. Ryzí svědomí znamená také svědomí dobré (1 Tm 1,5.19 a 1 P 3,16.21). Dobré svědomí je takové, které je jak očištěno, tak vyčištěno. Je správné a průhledné, bez jakéhokoli stínu. Svědomí v takto dobrém stavu nás přivede do Pánovy přítomnosti. Neexistuje žádná bariéra mezi námi a ním, jelikož svědomí bylo očištěno a vyčištěno.

JAK NAKLÁDAT SE SPOLEČENSTVÍM Jak vidíme v 1 Janovi 1,1-7, po svědomí přichází na řadu společenství v našem duchu. Společenství mezi námi a Bohem je udržováno pomocí dobrého svědomí. Když je svědomí hříšné, stává se z něho bariéra a ničí naše společenství s Pánem; proto musíme, podle 1 Jana 1,9, vyznávat naše chyby, naše prohřešky a naše hříchy, aby krev Pána Ježíše mohla očistit naše svědomí. Pak bude naše svědomí prosto jakéhokoli obvinění, které by mohlo zabránit našemu společenství s Pánem. Krátce řečeno, naše společenství závisí na tom, jak budeme nakládat s naším svědomím. Je udržováno pomocí čistého svědomí. Proto jsou vlastně tyto dva kroky krokem jediným, jelikož naložení naše společenství závisí na tom, jak naložíme s naším svědomím. Společenství lze udržet pouze tehdy, máme-li v pořádku svědomí. Když je společenství s Pánem přerušeno, znamená to, že naše svědomí je špatné. Když naše svědomí není čisté a průhledné, společenství zmizí a může být znovuzískáno pouze záchranou našeho svědomí.

JAK NAKLÁDAT S INTUICÍ Nyní se dostáváme k intuici. Stejně tak, jako je společenství závislé na svědomí, tak je opět intuice závislá na společenství.

JAK NAKLÁDAT SE SRDCEM ASDUCHEM

77

Když máme špatné svědomí, dojde k přerušení společenství a tím následně i k přerušení funkce intuice. Proto je velice důležité, jak budeme nakládat s naším svědomím. Průhledné svědomí nás přivede do Pánovy přítomnosti, vedoucí k živému společenství s ním. Prostřednictvím společenství je pro našeho ducha velmi snadné cítit vůli Boží přímo - to je funkcí intuice. Tato funkce zcela závisí na bezchybném společenství. Když je naše společenství bezchybné, funguje správně i naše intuice. Když dojde k přerušení našeho společenství s Pánem, intuice automaticky přestává pracovat a lze ji znovu nabýt znovuobnovením společenství. V 1 Janovi 2,27 (EP) je jedno velmi důležité slovo, které je mnohými z nás zanedbáváno. Říká se tam, že zasvěcení zůstává v nás. Zasvěcení je funkcí Ducha svátého uvnitř našeho ducha, poskytující nám přímý smysl od Boha. Tímto přímým smyslem je intuice. V 1 Janovi, kapitole první, se říká, že společenství je udržováno krví. V kapitole druhé se naznačuje, že intuice funguje zasvěcením Ducha svátého. Když jsme Duchem svátým zasvěceni jeho přemístěním do ducha našeho, dostane se nám přímého smyslu intuice. Prostřednictvím intuice v našem duchu získáváme vnitřní znalost, ne rozumové porozumění. Vnitřní znalost je v našem duchu, zatímco porozumění je v naší mysli a vnitřní znalost našeho ducha vždy předchází porozumění naší myslí. Jinými slovy, když Duch svátý zasvěcuje našeho ducha, dostáváme přímý smysl v naší intuici. Prostřednictvím intuice v našem duchu získáváme vnitřní znalost, cítíme něco z Boha. Ale stále ještě potřebujeme mysl, abychom tomu, co cítíme v duchu, porozuměli. Někdy poznáme něco v duchu, ale nemůžeme tomu rozumět naší mysli. Zní to jako nebeský jazyk, ale svět neví, o čem hovoříme. Porozumění mysli funguje pouze kvůli interpretaci toho, co cítí náš duch jako vnitřní znalost. Naše osvícená a obnovená mysl bude interpretovat to, co cítíme intuicí našeho ducha. Řekněme to takto: občas, když ráno čteme Slovo a modlíme se, cítíme spontánně hluboko v našem duchu břemeno, břemeno tak těžké a tak hluboko, že nemůžeme říci, co to je. Abychom porozuměli, co je tímto břemenem, musíme vzhlédnout k Pánovi.

78

BOŽÍ EKONOMIE

Během dne začneme postupně naší myslí rozumět tomu, co je v našem duchu. Ráno jsme cítili břemeno, neboli vnitřní znalost, intuicí v našem duchu, ale během dne jsme postupně získali jeho výklad v naší mysli. Když to shrneme, v 1 Janovi 1 je zjeveno, že společenství musí být udržováno, a v 1 Janovi 2, zvláště ve verši 27, je řečeno, že intuice musí být vzbuzena a zasvěcena Duchem svátým. Avšak jak společenství, tak i intuice zcela závisí na tom, jak zvládneme naše svědomí. Tak můžeme získat průhledné a čisté svědomí, poskytující nám bezchybné společenství s Pánem. Výsledkem toho bude funkce intuice, neboť Duch svátý bude pak mít základ k tomu, přestěhovat se a zasvětit našeho ducha. Znovu opakujeme, že všechny tyto věci se musí stát naší každodenní praxí. Den po dni se musíme zabývat naším srdcem, naším svědomím, naším společenstvím a naší intuicí.

KAPITOLA DEVÁTÁ

JAK NAKLÁDAT S DUŠÍ Při kontaktu s Pánem musíme začít u našeho srdce, protože to je vchodem a východem celé naší bytosti. Zadruhé se musíme zabývat svědomím a zatřetí naším společenstvím s Pánem. Když bude naše svědomí čisté, prosté hříchu, dosáhneme průzračného společenství s Pánem. Intuice, neboli zasvěcení, následuje v pořadí jako další a vždy je založena na očištění krví. Tento princip je dokonce zdůrazňován i v předznamenáních Starého zákona. Krev vždy předchází zasvěcení: očištění krví odstraní věci negativní a zasvěcení Duchem svátým do nás vnese věci pozitivní, samotný prvek, substanci Boha samého. Krev omyje vše negativní a zasvěcení do nás vnese vše, čím je Bůh. Bůh sám do nás proniká zasvěcením. Tímto zasvěcením v duchu se nám dostane přímého Božího smyslu ve funkci intuice. Podle naší křesťanské zkušenosti je správný pořádek tento: srdce, svědomí, společenství a intuice. Vše začíná u srdce a pokračuje k našemu duchu. Nyní se budeme věnovat duši.

JAK NAKLÁDAT S MYSLÍ Když máme v duchu intuici, potřebujeme mysl. Intuice je smyslem vnitřní znalosti. Ale cítit věci spirituálního charakteru je jedna stránka a rozumět jim druhá! Boží věci v duchu sice cítíme, ale rozumíme jim v mysli. Mnohokrát tušíme něco z Boha v duchu, ale kvůli problémům s myslí tomu nerozumíme. Někdy trvá dva nebo tři týdny nebo dokonce měsíce, než jsme schopni porozumět, co v duchu cítíme. Jsme si něčeho vědomi, ale nedokážeme to interpretovat. Abychom mohli interpretovat, co je v našem duchu, potřebujeme porozumění mysli. Boží věci cítíme

80

BOŽÍ EKONOMIE

v duchu intuicí, ale rozumíme jim díky funkci porozumění naší mysli. Z tohoto důvodu se píše v Římanům 12,2, že potřebujeme obnovit mysl. Ale v tomto verši se nejprve píše, že se nemáme přizpůsobit tomuto věku. Tento věk je přítomností, současností tohoto světa. Historie světa je rozdělena na za sebou následující věky, jako například první a druhé století a tak dále. Můžeme říci, že každé století je věkem. Bez věků by nemohl svět existovat. Dnešní věk je součástí toho světového systému, který nás v současnosti obklopuje; to znamená, že když jsme přizpůsobeni tomuto věku, jsme současní, řídíme se podle současném světě. V tomto verši se dále říká: „...nýbrž proměňujte se obnovou své mysli.“ Když budeme zaměstnávat svou mysl věcmi tohoto věku, nemůže se nikdy obnovit. To je důvodem, proč mnozí křesťané, kteří opravdu byli spaseni, nemohou rozumět duchovním věcem. Jsou příliš současní. Musíme se tohoto moderního věku vzdát. Když budeme přizpůsobeni tomuto věku, nikdy nemůžeme být proměněni obnovou své mysli. Jelikož mysl je součástí duše, je to právě duše, kde se tato proměna odehrává. Byli jsme znovuobnovení v duchu, ale nyní spočívá problém v duši. O naší regeneraci nelze pochybovat, protože Pán je v nás jako náš věčný život a Duch svátý přebývá v duchu našem. Náš duch byl Duchem svátým oživen a regenerován Kristem jako životem. Ale co duše? Co naše mysl, naše vůle a naše emoce? V našem duchu jsme zcela odlišní od lidí tohoto světa, ale obávám se, že v naší mysli, v naší vůli a v našich emocích jsme stále přesně titíž. Regenerace proběhla v našem duchu, ale po regeneraci potřebujeme ještě být transformováni v duši. Ilustrujme si to na několika příkladech. Co třeba naše oblečení? Mnozí z těch, kteří byli spaseni, jsou ve svém módním myšlení přesně takoví, jako lidé tohoto světa. Oblékají se ve stylu současného věku. Myslí si, že pokud to není hříšné, je to zcela v pořádku, ale to je pouze lidská úvaha a přirozené pojetí. Kdyby byli přeměněni obnovou svých myslí, jejich názory na oblékání by se změnily. A co naše utrácení peněz? Změnil se nějak náš přístup

JAK NAKLÁDAT SDUŠÍ

81

k penězům? Znám mnohé případy křesťanů, kteří, pokud jde o peníze, pokračují po svém spasení přesně tím samým způsobem jako lidé tohoto světa. Dokud nebudou Pána více milovat a nedají mu více možnosti, aby se v nich projevil, nebudou nijak transformováni ve vztahu k utrácení peněz. Podobně tak je na školách mnoho mladých studujících bratrů, majících na svá studia a na své diplomy stejné názory jako ostatní světští mladí lidé. Avšak, kdyby umožnili Pánovi, aby je přeměnil v duši obnovou jejich mysli, jejich mysl by se v tomto ohledu změnila. To neznamená, že by se svých studií vzdali, ale že jich názory a pojetí studia by byly zcela jiné. Získali by jiné stanovisko, ze kterého by hodnotili svá studia a své diplomy. Měli bychom změnit své názory na téměř vše. Co znamená tato myšlenková změna? Je to transformace naší duše obnovou naší mysli. Uvnitř našeho ducha máme Krista jako život, ale nyní potřebujeme, aby se rozprostřel do vnitřních částí naší duše a naplnil je sebou. Tím se naše duše přemění do samé jeho podoby. Naše myšlenky pak budou tuto podobu Krista odrážet. Naše obnovená mysl bude vyjadřovat slavnou podobu Krista ve všem, na co pomyslíme. Porozumění naší mysli pak bude spirituální. Pro mysl pak bude velmi snadné porozumět věcem, které cítíme ve svém duchu. Správný překlad Římanům 8,6 nám říká že „myšlení ducha znamená život a pokoj“. V Římanům 7 se mysl pokouší dělat věci nezávisle; proto je vždy poražena. Ale v Římanům 8 mysl spolupracuje s duchem a je založena na duchu. Mysl nalezla silnější a mocnější zákon, než je zákon hříchu, o kterém se hovoří v kapitole 7. Tento nový zákon je zákonem života Krista, sídlícího uvnitř našeho ducha. Mysl se již nepokouší dělat věci nezávisle, ale spoléhá se na ducha, obydleného Duchem svátým. Mysl spočívá na duchu, ne na těle. Jednou věcí je mysl obnovit a jinou je upnout mysl k duchu, stát při něm a spolupracovat s ním. Čím více naše mysl při duchu stojí, tím více je pod jeho kontrolou. Když bude naše mysl stát při duchu, duch nad ní bude vládnout, nasytí ji a stane se „duchem naší mysli“. V Římanům 8,6 se říká „mluví o myšlení ducha“, ale v Efezským 4,23 se píše, „duchem své mysli“. Když duch řídí a sytí mysl, stává se duchem

82

BOŽÍ EKONOMIE

mysli. Podívejme se nyní na kontext Efezským 4,23. Ve verši 22 se uvádí, že musíme odložit starého člověka a ve verši 24, že musíme obléci člověka nového. To je záležitost kříže a znovuvzkříšení. Odložení starého člověka je symbolizováno křížem a oblečení nového je znovuvzkříšení. Mezi křížem a znovuvzkříšením se nachází verš 23: „obnovat se duchem své mysli.“ Obnovení smýšlení zahrnuje kříž i znovuvzkříšení. To znamená, že naše přirozená mysl musí být ukřižována a obnovena znovuvzkříšením. Smrt na kříži není koncem, ale procesem, vedoucím ke znovuvzkříšení. Čím více budeme umírat na kříži, tím více budeme znovuvzkříšení. Tím nejen dojde k likvidaci věcí negativních, ale současně se otevře i cesta pro věci pozitivní. Smrt mysli přirozené vede ke vzniku mysli znovuvzkříšené. Pak bude naše mysl znovuvzkříšením obnovena. Tato obnovená mysl bude v duchu a bude pod kontrolou ducha; bude duchem naplněna a bude ho plná. Tak se duch stane duchem mysli. Naše mysl pak bude myslí nejen obnovenou, ale také myslí duchovní, s duchovním porozuměním. Pro takovou duchovní mysl je pak snadné interpretovat duchovní zážitky, cítěné intuicí.

JAK NAKLÁDAT S VŮLÍ Předpokládejme, že naše obnovená mysl rozumí tomu, co cítí intuice. Pak jde o to mít vůli poslechnout to, čemu jsme porozuměli. Můžeme rozumět, ale také přitom můžeme říkat: „Ne!“ Mít vůli poslechnout je dalším problémem. Když totiž nebudeme mít poslušnou vůli, těžko pochopíme, co nám říká intuice. Pán je velmi moudrý a nic nedělá nadarmo. Když ví, že nechceme poslechnout, pak nám není třeba ani porozumění. Prostě nás nechá v temnotě. Proč by nám měl porozumění umožnit, když nemáme vůli poslechnout? Porozumění musí být podporováno vůlí poslechnout, připraveností poslechnout Pána (J 7,17). Když jsme hotovi poslechnout, budeme i schopni porozumět. Někteří lidé například za mnou přišli s otázkami, ale neměli srdce poslouchat a rozumět. Uvědomil jsem si, že hovořit s nimi

JAK NAKLÁDAT SDUŠÍ

83

by byla jenom ztráta času. Občas jsem se jich ptal: „Myslíte to vážně? Poslechnete, když vám na vaši otázku odpovím?“ Většinou odpovídali: „Možná, že ano, ale co když se mi to nebude líbit? Chci jenom zjistit, jak to vlastně je.“ Jejich vůle musí být zcela podřízená. Ale nejen podřízená, ale současně v harmonii s vůlí Boží (Lukáš 22,42; Jakub 4,7; F 2,13). Bůh nás stvořil se svobodnou vůlí. Nikdy nás nic nenutí dělat, ale vždycky nám dává možnost si vybrat. Přestože je vznešený a moudrý, nikdy nás k ničemu nenutí. Kdyby použil síly, znamenalo by to, že je ve skutečnosti malicherný. Satan lidi nejen nutí, ale dokonce je svádí. To by Bůh nikdy neudělal. Bůh říká: „Když se ti to líbí, dělej to; když ne, tak to nedělej. Když mě miluješ, tak prosím. Když ne, zapomeň na to. Dělej, jak chceš.“ Je tedy nezbytné, abychom naši vůli cvičili; jinak může Bůh jen těžko něco dělat. Abychom naši vůli cvičili, musíme ji učinit podřízenou a připravenou vždy poslechnout. Neměli bychom se Boží vůli podřizovat pouze sami, ale také dovést naši vůli k harmonii s vůlí jeho. Když bude naše vůle takto zpracována, bude přeměněna. Bude rozšířením Ducha svátého nasycena Kristem jako naším životem. Ostatní budou cítit vůni a obraz Krista v naší vůli. Každé naše rozhodnutí, které učiníme, bude vyjádřením Krista. To není žádný předpoklad ani pouze nějaká doktrína. Když se někdy setkáme s některými drahými v Pánu, cítíme ve všem, co řeknou, ve všem, co vyberou nebo rozhodnou, vůni Krista. To jednoduše dokazuje, že byli přeměnou jejich vůle a mysli nasyceni Kristem.

JAK NAKLÁDAT S EMOCEMI Poslední věcí v duši, se kterou se budeme zabývat jsou naše problematické emoce. Jak všichni víme, téměř všechny naše problémy mají nějaký vztah k citům. City musí být podřízeny Duchu svátému. To vysvětluje, proč na nás Matouš 10,37-39 chce, abychom milovali Pána více, než cokoli jiného. Neměli bychom milovat to, co nám Pán milovat nedovoluje. Omezení naší lásky pod kontrolou Pána je negativní stránkou celé záležitosti. Ale musíme si také být vědomi stránky pozitivní, kterou je

84

BOŽÍ EKONOMIE

připravenost projevovat naše emoce vždy podle Pánova přání. Mnohokrát mají naše city Pánovo povolení, ale nejsou jeho přáním. Dovoluje nám sice něco milovat, ale zároveň si to nepřeje. Jednou se v takové situaci ocitla jedna sestra. Věděla, že Pán jejím citům dovolil dělat určité věci, ale zároveň si uvědomovala, že to nemá rád. Obrátila se na Pána a zeptala se: „Pane, přestože se mi dostalo tvého povolení, nebudu to dělat. Uvědomuji si, že tě to nečiní šťastným!“ To učinila velice dobře. Dostalo se jí milého přijetí a byla plná míru a radosti. Naučila se, jak její city zcela podřídit vůli Pána a jeho potěšení. Někdy nám Pán dovolí něco milovat, i když mu to nečiní radost. Čím více to budeme milovat, tím více ztratíme radosti. Nakonec to pro nás přestane být radostí a stane se utrpením. To je důkazem, že jsme ve svých citech špatní. Všichni se musíme naučit jak nakládat s emocemi, aby byly Pánovi radostí a potěšením. Jestliže přitom necítíme Pánovu radost, když po něčem toužíme, nesmíme to milovat. Mnozí z nás vyslechli poselství Matoušovo 10,37-39, kde nás nabádá k tomu, abychom nemilovali své rodiče, bratry a sestry, ani sami sebe více, než Pána; avšak mnozí nerozumí tomu, co to znamená. Jednoduše to znamená, že musíme milovat vše, pod vládou Pána a podle jeho radosti. Pán není ani tak malicherný, ani tak krutý; musíme se ale naučit, že cokoliv nenávidíme nebo milujeme, cokoli máme či nemáme rádi, musíme dělat s Pánovým svolením a pro jeho radost. Naše city musíme řídit city Pánovými. Když nebudou naše city v souladu s jeho, budeme chybovat a nikdy nedosáhneme jeho radosti. Čím déle půjdeme sami svou cestou, tím více budeme i ztrácet radost. Nedosáhneme příjemného, jemného a hlubokého spojení s Pánem. Třebaže nás nikdo nebude moci odsoudit za špatné jednání a budeme se dokonce moci před ostatními opřít i o Pánovo svolení, přesto si budeme uvědomovat, že mu to nepůsobí radost. Když budou naše city podřízeny Pánovi, jeho potěšení a radosti, budou naplněny duchem. Pak budeme přeměněni od jedné fáze slávy do druhé - do samotné Pánovy podoby. Zvládnutím srdce, svědomí, společenství, intuice, mysli, vůle a citů vyspějeme a dorosteme do plné velikosti; dosáhneme kvality samotného Pána. Vše, co je potom třeba udělat, je čekat

JAK NAKLÁDAT SDUŠÍ

85

na jeho příchod, aby přeměnil naše tělo. Když je přeměněna naše duše, duchovní síla a moc dokonce už nyní nasytí naše slabé, smrtelné tělo, když to budeme potřebovat. Nebudeme pouze znovuobnovení na duchu a přeměněni v duši, ale božský život též nasytí naše smrtelné tělo v časech fyzické slabosti. Nakonec, s příchodem Pána, bude naše tělo přeměněno a celá naše bytost duch, duše a tělo - se stane slavným Pánovým obrazem. To bude konečným výsledkem našeho spasení Pánem, probíhajícího ve třech fázích: (1) znovuobnovení ducha, (2) transformace duše a (3) přeměna těla. V současnosti právě procházíme procesem přeměny duše. Duše vyžaduje všechny tyto tři procesy: úpravu mysli, vůle a citů. Kéž nám Pán pomáhá v praktické aplikaci toho všeho! To je to, co v současné době Pánovy děti potřebují. Všechna učení a nadání nám byla Pánem udělena za tímto účelem. Jen prostřednictvím tohoto procesu se můžeme stát dobrým materiálem pro stavbu Církve.

KAPITOLA DESÁTÁ

VYKOPANÍ NAŠEHO NITRA A SKRYTÝCH ČÁSTÍ V této kapitole se dozvíme, jak vést Ducha do našeho nitra. V knize Numeri, kapitole 20, teče živá voda z rozrazené skály, která předznamenává Krista jako rozrazeného, puklého (1 K 10,4). V kapitole 21 pak ze studny, vykopaná Božím lidem, vytryskla voda. Ve dvou kapitolách té samé knihy je tedy nejprve skála, která musí být rozražena, aby z ní mohla téci živá voda a potom studna, která musí být vykopána, aby přetékala tryskající vodou. Když si přečteme pozorně Písmo, uvidíme, že jak skála, tak i studna, jsou předznamenáními Krista, zjevující ho ve dvou různých aspektech. Skála předznamenává Krista na kříži, rozraženého Bohem, aby mohla živá voda, která je Duchem života, vytékat do nás. Studna ukazuje jiný aspekt. Zatímco skála je Kristus na kříži, studna je Kristus uvnitř (J 4,14). Pro věřící se nejedná o záležitost skály, ale studny. Kristus jako skála již dokončil svou práci na kříži, který vydal vodu života, tekoucí do nás; ale dnes je Kristus jako zdroj neustále tryskající vody uvnitř nás něco jiného a má co dělat se současným procesem kopání. Účelem této kapitoly není podat další učení, ale povzbudit nás, abychom se vydali k Pánovi a byli jime vyhloubení. Pokud jde o Pánovu vůli, nesmíme příliš hovořit o doktrínách, o okolnostech, o budoucích krocích ani o vedení. V nás samých musí být hloubení. Proč? Protože věřím, že dokonce i právě v tomto momentu nemá většina z nás volný tok živé vody. Naše modlitby nejsou tak svobodné. Naše svědectví nejsou tak silná a v mnoha ohledech jsme byli poraženi a nejsme tak vítězní. To vše je způsobeno jednou věcí: tok duchovního života, neboli

88

BOŽÍ EKONOMIE

pramen živé vody uvnitř nás, není volný. Uvnitř nás je spousta špíny, která musí být vykopána. Můžete se zeptat: „Co je touto špínou?“ Je to špína našeho svědomí, našich citů, naší vůle a naší mysli. V našich srdcích je spousta špíny, která musí být vykopána - a dokonce i v našem duchu je špína, která musí být odstraněna.

HLOUBENÍ SVĚDOMÍ Co myslím oním slovem „špína“? Znamená to, že naše svědomí není tak čisté. Možná, že právě nyní spočívají na našem svědomí obvinění, ze kterých jsme se Pánovi nevyznali. Tato obvinění jsou špínou, která musí být odkopána. Důvodem, proč necítíme uvnitř mnoho svobody, jsou obvinění v našem svědomí. Co jsou tato obvinění? Musíte se ptát sami sebe. Pouze vy to víte. Vy víte, co je uvnitř vás, co je vzhledem k ostatním špatné. Když nebudete k ostatním spravedliví, obvinění ve vás zůstane. Když odmítnete dělat to, co požaduje Pán, stane se z toho obvinění ve vašem svědomí. Pak se budete divit, proč jste svázáni a nemáte svobodu. Je to jednoduše proto, že máte potřebu Boha, na kterou neodpovídáte, a tím se okamžitě vytvořilo ve vašem svědomí obvinění. Vaše svědomí není prosto obvinění a hříchu. Jestliže chceme zažít volný vnitřní tok Ducha, musíme se nejprve zabývat svým svědomím a vyčistit je. Nánosy špíny můžeme odkopat jedině tak, že se budeme každý den několikrát obracet k Pánovi. Navrhuji, abychom se v tomto týdnu znovu a znovu obraceli k Pánovi, i když třeba zrovna půjdeme po ulici. Musíme jít k Pánovi v našem duchu a být vykopáni v jeho přítomnosti. S pomocí Ducha svátého musíme vykopat všechnu špínu. HLOUBENÍ SRDCE

Poté, co odstraníme z našeho svědomí obvinění, musíme také odstranit mnoho věcí, odsuzovaných Pánem, z našeho srdce. Nemnoho bratrů a sester má při hledání Pána samého ryzí srdce. Na jedné straně mnozí z nich hledají Pána a jeho cestu; na druhé však, kromě Pána samého, hledají příliš mnoho jiných věcí. Srdce

VYKOPÁNÍ NAŠEHO NITRA ASKRYTÝCH ČÁSTÍ

89

se pak stává složitým a přestává být svobodným a ryzím. Znovu musíme jít k Pánovi, abychom odkopali všechno, co není Kristus. Můžete se ptát: „Jaké věci máme vykopat?“ Asi jednou z prvních věcí jsou vaše obavy z budoucnosti a Božího vedení. S tím byste si neměli dělat starosti; budoucnost není v rukách vašich, ale Pánových. Vlastně byste neměli mít žádnou budoucnost - jedinou naší budoucností je Pán sám! Nevíme, jak „lepkavé“ je naše srdce. Před mnoha lety se používaly k chytání much mucholapky. Jak jen byly lepkavé! Cokoli se jich dotklo, to se přilepilo. Naše srdce je přesně jako mucholapka - taky tak lepkavé. Cokoli se ho dotkne, to se přilepí. Se všemi těmito věcmi se musí skoncovat. Zdá se, že všichni hledáme Pána. Mnozí z nás se vzdali svých domovů a zaměstnání a žijí jen pro Pána. Den za dnem hledáme Boží vedení, ale nevíme, kolik věcí komplikuje naše srdce. Jsme schopni na tyto věci zapomenout? Vykopat špínu ze svědomí je snadné, ale vykopat ji ze srdce tak snadné není. V mnoha věcech jsme k sobě ohleduplní; nelíbí se nám surově vykopat naše srdce. Je snadné vykopat obvinění z našeho svědomí, ale není snadné vykopat, z našeho srdce věci, které máme rádi. Jsme přilepeni k věcem, které považujeme za drahé. To je důvodem, proč nám Písmo říká, že potřebujeme dobré svědomí a ryzí srdce. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha“ (Mt 5,8). Nelze pochybovat o naší lásce k Bohu, ani o tom, že ho hledáme, ale milujeme ho i hledáme se složitým srdcem. Záměr a cíl našeho srdce nejsou tak ryzí. Nevíme, kolik máme v srdci cílů. Co naše rodina? Naše zaměstnání? Naše studium? Co bude tenhle rok a co příští? V našem srdci je stále příliš mnoho věcí. Říkám vám, bratři a sestry, že všechna tato špína brání toku živé vody uvnitř nás a musí být vykopána. Ode dne, kdy jsme přijali Pána Ježíše jako našeho spasitele, vstoupil do nás jako pramenící studna živé vody. Problémem dneška ale je, že v našem srdci a svědomí je příliš mnoho špíny.

HLOUBENÍ MYSLI Když někdo kope hlubokou studnu, často zjistí, že země je

90

BOŽÍ EKONOMIE

složena z mnoha vrstev. Jednou vrstvou je měkká hlína, následuje hlína tvrdá a další vrstvou je skála. Prokopat se vrstvou skály je obtížné. To ilustruje, kolik v nás je vrstev, skrz které se musíme prokopat. Máme vrstvu svědomí, vrstvu srdce a nyní máme vrstvu naší mysli, obsahující spoustu hlíny nebo špíny. Kdo by jen dokázal spočítat, kolik nás každý den napadne představ! Nejen, že v noci ve spánku sníme, ale sníme i v bdělém stavu za dne. Všechny naše představy jsou různými sny. Už jsme hovořili o tom, jak Satan oslepuje naši mysl; dělá to pomocí pouhé představivosti. Někdy, když nasloucháte poselství, vůbec nevím, kde bloudí vaše mysl - možná jste na měsíci! Navenek sice kýváte hlavou, ale uvnitř v mysli si představujete, že jste někde ve vesmíru. Během poselství sice slyšíte hlas, ale nic nepřijímáte. Vaše mysl byla oslepena představivostí. Lidé často ve své představivosti cestují po celém světě. Během sekund mohou procestovat celý svět. Mohou se dostat na Dálný východ rychleji, než nejrychlejší tryskové letadlo! Kolik jen je představ v naší mysli! Jak může ve vás být tok živé vody volný, když vaše mysl obsahuje tolik špíny? Protože byla zablokována vaše mysl, byla v ní zablokována i živá voda. Hromadami špíny jsou ony spousty myšlenek, představ a snů, které musí být vykopány, aby mohla živá voda volně téct.

HLOUBENÍ VŮLE I naše vůle obsahuje spoustu špíny. Neexistuje mnoho lidí, kteří by byli Pána absolutně a naprosto poslušní. Musíme být v naší vůli poddajnější. Kolikrát se jen nepodrobíme Pánově svrchované vůli! Někdy si myslíme, že jsme vůči Pánovi docela poddajní, ale když nás přivede do určitých okolností, jsme odhaleni. Podrobit se neviditelnému Pánovi je snadné, ale dost těžké je, podrobit se viditelným osobám. Říkáte: „O, podrobuji se Pánově vůli. S Pánem nemám žádné problémy. Ale...“ Ano, je zde jedno velké ale! „Před Bohem nemám žádné problémy, ale s církví...Ne, nemohu se jim poddat!“ Pán vás úmyslně umístil do místní církve, aby zlomil vaši vůli. „Kdyby takovým drahým bratrem mohl být můj manžel, ráda

VYKOPANÍ NAŠEHO NITRA ASKRYTÝCH ČÁSTÍ

91

bych se mu podrobila.“ Kolikrát jste si to jen vy sestry pomyslely! Ale faktem zůstává, že váš manžel touto osobou být nemůže. Pán vám takového vhodného manžela dal; je to přesně ten manžel, jakého potřebujete. Kdybyste měla manžela podle svých snů, nikdy byste nebyla odhalena. Ta spousta zážitků a okolností pod jeho Boží svrchovaností nás jednoduše vystavuje světlu, abychom viděli, jak je naše vůle tvrdohlavá. Můžete sice ukázat na nějakého tvrdohlavého bratra, ale tvrdohlavým je každý z nás. Můžeme být těmi nejtvrdohlavějšími bratry. Každý z nás musí kopat ve své vůli. Jak snadné je získávat více a více spirituálních znalostí, aniž by náš život, naše přirozenost, naše povaha, byly změněny. To je vysloveně chybný postoj! Jestliže v nás má téci živá voda, musí v nás být kopáno. Její tok je záležitostí Pánovou, ale kopání je naše věc. Musíme v sobě kopat.

HLOUBENÍ CITŮ Když jsme vykopali špínu z vůle, musíme se zabývat citem. Ani nevím, jak bych ilustroval problémy s našimi city. Citové problémy nemají pouze sestry, ale také bratři. Když upadneme do citů, zabýváme se sami sebou. Jsme jimi řízeni a zcela v jejich moci. Kdyby jsme strávili s Pánem nějaký čas a otevřeli se mu, musíme začít kopáním v našem svědomí, pak v srdci, potom v mysli a posléze ve vůli. Nakonec se dostaneme k bodu, kdy uvidíme, jak hodně jsme ještě závislí na našich citech. Jak je snadné jen pro nás mít rád jednu věc a druhou ne. Jak snadné je spřátelit se s nějakým bratrem a druhého dne ho považovat za „nepřítele“. Naši vůli snadné měnit není, ale naše city se mění velice často. Jsou dokonce proměnlivější než počasí. Toto není pouhé poselství! Mým záměrem je trochu vás instruovat, abyste se vydali k Pánu. Zapomeňte na své potřeby, na svou práci, na svou budoucnost a na své okolí. Pouze hledejte Pánovu přítomnost a žádejte ho, aby vás uvedl do svého světla. Pak jeho světlo následujte a vykopejte špínu ze svého svědomí, srdce, vůle, mysli a citu. Čím více budete špínu vykopávat, tím více budete ožívat. Budete živí, budete posíleni a budete vítězní. Toto je klíč k vyřešení mnohých vašich problémů. Musíte

92

BOŽÍ EKONOMIE

udržovat tok živé vody, to znamená ve vás volně tekoucí společenství života. Když ve vás živá voda volně poteče, bude to vítězstvím. Všechny problémy se spontánně, a dokonce bez vašeho vědomí, vyřeší. I když nevíte, jak je řešit, přesto budou tokem živé vody, společenstvím života, vyřešeny. Tento tok živé vody zcela závisí na vašem kopání. Kopání se dá dosáhnout pouze modlitbou. Musíme trávit více a více času s Pánem a modlit se podle jeho vnitřního vedení. Podle tohoto vedení se musíme vyznat a vykopat ze sebe všechnu špínu. Myslím, že instrukce jsou jasné; nyní je třeba je praktikovat. Někdy je třeba se modlit s ostatními, ale modlitba vztahující se ke kopání je lepší v soukromí. Zvláště důležité je trávit s Pánem více soukromého času. Všechna špína z našeho vědomí, mysli, vůle a citu musí být našimi modlitbami vykopána. Můžete namítat“ „Mám spousty práce.“ Ale i když máme ve dne tolik povinností, přesto se Pána můžeme dotknout a špínu vykopat. Když pracuji, sám často tato cvičení provádím. Měli bychom se naučit modlit, kontaktovat Pána a všechnu vnitřní špínu vykopat. Přetékej, studno, vodou. Kopej, Pane, do dna; Odkopej, co hradí Ať skrze mne teče tvůj proud. Kriste, skála je puklá; Živá voda proudí; Ale uvnitř mého srdce Je nyní přehrazena a nemůže téct.

Budu kopat modlitbou, Vykopu všechnu špínu, Tak osvobodím Ducha, A učiním tok volným. Není třeba, aby znovu Kristus, skála pukla, Ale aby ve mně Bylo kopáno.

VYKOPÁNÍ NAŠEHO NITRA ASKRYTÝCH ČÁSTÍ

Nejvíc ze všeho je mi třeba Naplnění Duchem, Aby živá voda Z mého srdce tekla. Kopej, až nezbyde nic, Co hradilo by cestu; Kopej, aby proud Vzkaz života přinesl.

Přetékej, studno, vodou. Kopej, Pane, do dna; Odkopej, co hradí Ať skrze mne teče tvůj proud. (Hymnus 250 v Hymnech)

93

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

ROZLIŠENÍ DUCHA A DUŠE „Duševní člověk však nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou mu bláznovstvím a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně.“ (1 K 2,14).

Následující verš z Písma nám odhaluje člověka dalšího: „Duchovní člověk však posuzuje všechno“ (1 K 2,15). S duševním člověkem se setkáváme ve verši 14 a s člověkem duchovním ve verši 15. Tyto verše nám jasně říkají, že duševní člověk nemůže přijmout od Boha duchovní věci. Je schopen je rozeznat pouze člověk duchovní. „Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: ’Chce-li kdo za mnou přijít, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, ztratí ji; kdo však by ztratil svou duši kvůli mně, nalezne ji. Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale jeho duše utrpí škodu? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši?’“ (Mt 16,24-26).

Ve verši 24 jsou zdůrazňovány tři věci: za prvé, „zapři sám sebe“; za druhé, „vezmi svůj kříž“; a nakonec, „následuj mne“. „Mne“ zde odkazuje na Krista v Duchu svátém, který nyní sídlí v nás. Tuto pasáž lze tedy vyložit i takto: „Kdo by chtěl zachránit svou duši, ten o ni přijde; kdo však ztratí svou duši pro mne, nalezne ji. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svou duši ztratí? A zač získá člověk svou duši zpět? Musíme ztratit naši duši. Jinými slovy, musíme zapřít sami sebe. „Všem pak říkal: ,Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však zahubil svou duši kvůli mně, ten ji zachrání. Jaký prospěch má člověk, který získal celý svět, sebe však zahubil nebo zmařil?’“ (L 9,23-25). Lukáš zde přidává slova, která v Matoušovi 16,24-26 nejsou.

96

BOŽÍ EKONOMIE

Jedná se o slova „každého dne“ - to znamená, že člověk musí „nést svůj kříž každého dne“. V těchto verších se také říká „sebe však zahubil“, místo „ztratil svou duši“. To dokazuje, že „duše“ v Matoušovi je totéž, co „sebe“ v Lukášovi. „Bratři, kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení“ (Ga 6,1). „Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vaším duchem, bratři. Amen“ (Ga 6,18).

„Milost Pána našeho Ježíše Krista s vaším duchem. Amen“ (Fm 25)

V těchto verších se píše o „vašem duchu“; to znamená, že o lidském duchu. „Je-li však Kristus ve vás, je sice tělo mrtvé kvůli hříchu, ale duch je živý kvůli spravedlnosti“ (R 8,10). „Chci říci toto: žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží po něčem jiném než duch, a duch zase po něčem jiném než tělo. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže nikdy neděláte, co byste chtěli“ (Ga 5,16.17 OP).

V těchto verši je zase „duch“ psán s malým počátečním písmenem. Odkazuje se tam na ducha lidského.

ZOPAKOVÁNÍ BOŽÍ EKONOMIE Chci se opět zmínit o Boží ekonomii a jejím záměru. V posledních několika kapitolách jsme viděli, že Boží ekonomií je dispenzace sama sebe do nás. Způsob, jakým se nám Bůh dispenzuje, je prostřednictvím Otce, vtěleného do Syna, a Syna, realizovaného Duchem svátým. Jinými slovy, Otec je v Synu a Syn je v Duchu. Nejen, že je Osoba Syna obsažena v Duchu svátém, ale také jeho dosažená práce. Duch svátý tudíž zahrnuje Boha Otce, Boha Syna, božskou a lidskou přirozenost, Kristův lidský život se vším jeho pozemským utrpením, Kristovu smrt, vzkříšení, výstup na nebesa a usídlení na trůnu. Všechny tyto prvky jsou zahrnuty do „všepojímajícího dávky“, Ducha svátého.

ROZLIŠENÍ DUCHA ADUŠE

97

Prostřednictvím tohoto všepojímajícího Ducha svátého nám byla tato plnost trojjediného Boha dispenzována. Tento všepojímající Duch je nyní v našem duchu lidském. Předobraz tabernakula nebo chrámu se skládá ze tří částí: vnějšího nádvoří, svatyně a velesvatyně. V tomto starozákonním předobraze je jasně uvedeno, že Boží svatozář i Boží archa jsou umístěny ve velesvatyni. Bůh a Kristus není tedy přítomen ani na vnějším nádvoří ani ve svatyni, ale až ve velesvatyni. Tyto tři části, ze kterých se chrám skládá, korespondují se třemi částmi člověka - tělem, duší a duchem. V Novém zákoně se praví, že jsme chrámem Božím a Kristus je s naším duchem. „Pán Ježíš Kristus buď s tvým duchem“ (2 Tm 4,22). Existují dva verše, dokazující, že Duch svátý v dnešní době spolupracuje s naším duchem: „Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží“ (R 8,16); „Kdo se však připojuje k Pánu, je s ním jeden duch“ (1 K 6,17). Pán sám je Duchem, každý z nás má ducha a tito dva jsou spojeni jako duch jeden. To dokazuje, že Pán dnes sídlí v našem duchu. Jestliže toužíme plně se z Krista radovat, musíme vědět, jak našeho ducha rozeznat. Z tohoto důvodu je v Židům 4,22 řečeno, že náš duch musí být oddělen od naší duše. V Židům se také říká, abychom vstoupili do velesvatyně, kterou je náš lidský duch. Jestliže se máme z Krista radovat jako z našeho božského přídělu, musíme vědět, jak vstoupit do velesvatyně, našeho lidského ducha. Za předchozí století bylo o knize Židům napsáno spousty knih. Myslím, že nejlepší z nich je ta, kterou napsal Andrew Murray, nazvaná „Velesvatyně“. Tento titul je správný, neboť nám odhaluje, jak můžeme vstoupit do velesvatyně, našeho lidského ducha, kde přebývá Kristus. V tomto duchu je Kristus vším. Jestliže se toužíme Krista účastnit, musíme ho nalézt. Můžete namítnout, že je v nebi. To je bezpochyby pravda, ale kdyby byl pouze v nebi, jak bychom se z něho mohli radovat zde na zemi? Chvalte Pána, není pouze v nebi, ale současně je také uvnitř nás. Například, elektřina generátoru, vzdáleného daleko od našeho domova, je stále tou samou elektřinou, kterou používáme doma. V Římanům 8,34 se píše, že Kristus je v nebi po pravici Boha, ale v té samé kapitole se hovoří o tom, že Kristus je v nás (v. 10).

98

BOŽÍ EKONOMIE

V jedné a té samé kapitole je Kristus v nebi a také v nás. Jak bychom se z něho mohli radovat a žít ho, kdyby byl pouze v nebi a ne také v nás? Chvalte Pána, neboť dnes není Kristus pouze v nebi, ale také v našem duchu! Kristus v našem duchu je cílem Boží ekonomie. Boží ekonomií je dispenzovat se člověku v podobě všepojímajícího trojjediného Boha a cílem jeho ekonomie je Kristus, sídlící uvnitř našeho ducha. Kdykoliv se obrátíme k našemu duchu, setkáme se s Kristem. Například, když byla v domě instalována elektřina a já ji chci použít, co musím udělat? Samozřejmou odpovědí je otočit vypínačem. Naším vypínačem je lidský duch. Mnozí křesťané dokáží recitovat Jana 3,16, ale ignorují 2 Timotea 4,22, který je stejně důležitý jako Jan 3,16 - „Pán buď s tvým duchem.“ Bůh nás tak miloval, že nám dal svého Syna a my jsme ho přijali - ale kde je? Do které naší části vstoupil? Tolik let už vlastníme tento Poklad, ale ignorujeme fakt, že byl přijat do našeho ducha. Ale chvalte Pána, neboť nyní to již víme. Kristus, Syn Boží, je v našem duchu.

ZAPŘENÍ DUŠE Třebaže je Pán v našem duchu, náš duch je do značné míry spojený s naší duší. To je důvodem, proč nám pisatel knihy Židům říká, že náš duch musí být oddělen od duše Slovem Božím. Stejné jako je morek uzavřen uvnitř kosti a když ho chcete vidět, musíte kost zlomit, tak je i náš duch, příbytek Kristův, uzavřen uvnitř duše, která musí být zlomena, chcete-li ho vidět. Z tohoto důvodu nám Pán mnohokrát řekl, že potřebujeme naši duši uvolnit a zapřít své já. Ve všech čtyřech evangeliích nás Pán Ježíš vyzývá, abychom ztratili naši duši a zapřena sami sebe. Duše musí být popřena, protože překrývá ducha. Existuje jen jeden jediný způsob, jak se dostat k morku - rozbitím a rozdrcením kostí a kloubů. Pán i jeho milost jsou v našem duchu, ale jediný způsob, jak se k němu dostat, je drtit každý den svou duši. Co je to duše? Jak jsme již ukázali, duše je jednoduše já. Já je samotným centrem lidské bytosti a toto já musí být ukřižováno. Neměli bychom ukřižovávat ostatní, ale pouze naši vlastní duši.

ROZLIŠENÍ DUCHA ADUŠE

99

Když chce někdo následovat Krista, musí zapřít svůj duševní život a každý den nést svůj kříž. Nejen včera, nejen dnes, ale každý den musíme naši duši ukřižovávat. Mnozí křesťané nejsou ničím jiným, než svým egem. Od prvního do posledního slova je slyšet jen samé já...já...já. Ale křesťanský život znamená: „Už ne já, ale Kristus žije ve mně.“ Jak lze dosáhnout tohoto „už ne já, ale Kristus?“ Tím, že ,já“ ukřižujeme. Byl jsem ukřižován a nyní kříž spočívá na mně. Byl jsem ukřižován, takže už nemám žádné já. Kdykoliv jsem jako mladý křesťan s někým hovořil, byl jsem vždy zvyklý používat slovo ,já“. Avšak chvalte Pána; dnes už se slova ,já“ neopovážím použít, místo toho říkám „my“. Nejen ,já“, ale také mnozí ostatní — včetně Krista! Když chce kterýkoli člověk následovat Krista, musí udělat tři věci: zapřít své ,já“, denně nést svůj kříž a následovat Krista, který dnes není pouze v nebesích, ale také v nás. Je snadné ho následovat, když nejprve zapřeme své Já“ a použijeme kříže. Zapřít duši znamená, že se odvrátíme od sebe samých k duchu. Pak se v duchu setkáme s Kristem. Proč nám všechna čtyři evangelia negativně říkají, abychom zapřeli duši, když nám později všechny Listy pozitivně nakazují žít a dělat všechno v duchu? To proto, že dnes jsou Ježíš i jeho vznešenost v duchu. Následování Krista je záležitostí ducha a to je cílem Boží ekonomie! Znovu je třeba tento cíl Boží ekonomie zdůraznit! Musí nám být jasné, že věčným Božím plánem je dispenzovat se do našeho ducha. Již to i učinil, neboť je nyní v našem duchu, aby byl naším životem a naším vším. V tomto zázračném Duchu jsou všechny naše potřeby v našem duchu naplněny. PŘEBÝVÁNÍ V DUCHU

Když jsme byli spaseni, bylo nám dáno příliš mnoho náboženského učení. Učili nás spoustu věcí: že Bůh je Stvořitel a my jeho výtvory; že se musíme Boha bát, sloužit mu a těšit ho; že se musíme ze všech sil snažit konat dobro; a že musíme dělat něco, abychom oslavili jeho jméno. Toto je ten typ učení, které jsme dostávali. Na těchto náboženských učeních není nic

100

BOŽÍ EKONOMIE

špatného; v jistém smyslu jsou dobrá. Ale nemají vztah k cíli Boží ekonomie. Mnozí z nás také přijali etická učení, jako například, že musíme být hodní, prostí, trpěliví, laskaví a milující; že se nesmíme rozčilovat a že si musíme vážit svých rodičů; že manželé musí milovat své ženy a že ženy se musí poddat svým manželům. To všechno jsou dobrá etická učení. Ale nyní poslyšte. Toto je to, co nám řekl Pán, abychom dělali: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Já jsem vinný kmen a vy ste ratolesti. Musíte ve mně přebývat jako ratolesti ve vinném kmenu.“ Zapomeňte na náboženská a etická učení. Uvědomte si pouze jedinou věc: jste Kristovou větví. Přebývejte v něm a nechte ho, aby přebýval ve vás. Avšak, když chceme v Kristu přebývat, musíme vědět, kde je. Když chceme přebývat v domě, musíme nejdříve vědět, kde ten dům stojí. Můžeme přebývat v Kristovi tak, že budeme přebývat v mysli nebo v citu? Ne, přebývat v Kristovi lze pouze přebýváním v duchu. V našem duchu jsou Pán sám i jeho milost. Abychom tedy mohli přebývat v Kristovi, musíme nejprve rozeznat našeho ducha. Když v Něm v duchu budeme přebývat, bude mít příležitost se nás zmocnit. Bude nás pak moci naplnit a obydlet. Celé jeho bohatství proroste naším duchem a ponese ovoce k jeho oslavě. To není žádné náboženské nebo etické učení, ale život v Kristu. Účelem této knihy není dávat učení ani nás nakládat více náboženskými nebo etickými. Ne! Má nám pomoci v uvědomění si věčného Božího záměru, kterým je dispenzace sama sebe do nás jako naše jediné, jako náš život, jako naše všechno. Žijme s ním tedy a radujme se z něho jako z našeho všeho. Kde se nachází klíč, t.j. cíl? Je v našem duchu. Tento zázračný, všepojímající, nekonečný Bůh se omezil na to, aby přebýval v našem duchu. Jak jsme malí a omezení, a přesto je Bůh v nás, žije v našem duchu. Nejde o to, abychom zde někoho učili být náboženským nebo etickým; jde o to, aby se nám trojjediný Bůh stal v našem duchu vším. Musíme se tedy naučit našeho ducha rozlišovat, neustále naši duši popírat a obracet se k duchu. Musíme zapomenout na naše okolí, přebývat v Bohu a dovolit

ROZLIŠENÍ DUCHA ADUŠE

101

mu, aby přebýval v nás. Pak bude ovoce výsledkem vnitřního života, kterým je Kristus sám v našem duchu. Náboženským způsobem, jak se stát křesťanem, je brzo ráno vstát a modlit se: „Pane, děkuji ti za tento nový den. Pomoz mi dnes, abych dělal věci správné a pomoz mi od věcí nesprávných. Pomoz mi oslavit tvé jméno a nakládat tvou vůli. Pane, ty víš, že moje povaha není dobrá. Pomoz mi se nerozčilovat. Pane, jak pěkné je být tak trpělivý a skromný. O, Pane, pomoz mi být trpělivým a skromným.“ Možná, že jsme se nemodlili přesně tak, ale v principu jsme se takto modlili. Toto není duchovní, ale náboženská, etická modlitba. Můžete se mě ptát, jak se tedy ráno modlit? Navrhoval bych takto: „Pane, chválím tě. Jsi oním zázračným s Otcem v Duchu. O, jak je jen báječné, že tvůj Duch je v duchu mém! Pane, vzhlížím k tobě, hledím na tebe, zbožňuji tě! Děkuji ti a chválím tě. Jsem s tebou ve společenství!“ Zapomeňte na náboženství a na konání dobra. Po celý den budete v nebesích! Vůbec si nemusíte říkat: „Pozor, neunáhli se, nedej se unést.“ Pouze se modlete: „Pane, neznám žádnou náladu, žádnou skromnost, žádnou trpělivost, prostě nic; znám jen tebe, slavného, všepojímajícího Krista.“ Vejděte s ním ve společenství, chvalte ho a zpívejte aleluja! Tak zvítězíte. Až přijdete večer na shromáždění církve, budete v nebesích. Bude pro vás snadné uvolnit svého ducha i ducha ostatních. To je cíl Boží ekonomie. Pouze na vás záleží, zda se terče trefíte, či ne. Zde máte mapu s jasnými instrukcemi. Není důvodu, proč byste měli zabloudit z cesty. Proč lpět na voze, taženém mulami, když dnes máte k dispozici tryskové letadlo. Ale co letadlo, raketu! Chci vám říci, kde ta raketa je - je ve vašem duchu. Když se obrátíte k duchu, je to mnohem více než sedět v novém Fordu! Je to jako sedět v tryskáči! A někdy ráno je to jako když sedíte v raketě! Máte takový pocit povznesení, jako byste byli ve třetím nebi. To není žádný vtip! Skutečný křesťan by měl takovéhle báječné zážitky Krista mít. Když nemůžete překonat těžkou situaci, která je nad vaše síly, obraťte se ke svému duchu a vzhlédněte k Ježíšovi. Nadnesení a vítězní se vznesete vysoko nad věc. Všechno se ocitne pod vašima nohama. Mnohokrát jsem se ocitl v úzkých, kdy jsem nevěděl, co dělat,

102

BOŽÍ EKONOMIE

jak se rozhodnout. Čím více jsem situaci rozebíral, tím se mi zdála složitější a já byl zmatenější. Pak jsem řekl: „Pane, ať na to všechno zapomenu. Ať se vrátím zpátky k duchu a pohlédnu na tebe.“ Ach, to osvícení, když toto provedeme, je báječné! Onen všepojímající je okamžitě v našem duchu. Přebývejte ve mně a já ve vás - to je to tajemství. Když ducha rozeznáme, pak v něm můžeme přebývat a zjistíme, že je oním všepojímajícím, trojjediným Bohem. Je oním zázračným, všepojímajícím, všepojímajícím Duchem, přebývajícím v našem duchu. Kdykoli se k našemu duchu obrátíme, abychom ho kontaktovali, ocitneme se ve světle, ocitneme se v životě a v síle, v nebesích, budeme s trojjediným Bohem a on s námi. Jak báječné! Toto není pouze nějaké učení, ale svědectví toho, co zažívám a z čeho se celý čas raduji. Naučte se směřovat k terči Boží ekonomie a nikdy se neodchylte stranou. Neustále sledujte tento cíl, abyste s ním vešli ve společenství, vzhlížejte k němu, pohleďte a každý den ho odrážejte popíráním duše a žitím v duchu.

KAPITOLA DVANÁCTÁ

ČLOVEK A DVA STROMY Věčný Boží plán, jeho ekonomie, je nám zjevena prostřednictvím šedesáti šesti knih Písma. Na samém začátku Písma stojí, jak Bůh tvoří člověka jako centrum celého stvoření za účelem vyjádření sama sebe. Ve své ekonomii Bůh zamýšlel, aby ho člověk vyjadřoval jako centrum celého jeho vesmíru.

ČLOVĚK NEUTRÁLNÍ MEZI DVĚMA STROMY Na začátku Slova Božího jsou nám představeny dva stromy, strom Života a strom Poznání dobrého a zlého (Gn 2). Abychom v Písmu porozuměli věčnému Božímu plánu, musí nám být zcela jasné, co tyto dva stromy jsou a co znamenají. Když Bůh stvořil člověka, postavil ho před tyto dva stromy a celý lidský život je pak představován jako věc výběru mezi těmito dvěma stromy. Bůh člověku řekl, aby byl při výběru opatrný. Když vybere správně, získá život; jinak získá smrt. Jednalo se o záležitost života nebo smrti. Jak se člověku povede po jeho stvoření, záviselo zcela na tom, jak naloží s těmito dvěma stromy. Boží instrukce byly jasné: jestliže si vybere druhý strom, strom Poznání dobrého a zlého, vybere si smrt; ale když si vybere strom první, strom Života, získá život. Co tyto dva stromy znamenají? Podle zjevení celého Písma symbolizuje strom Života Boha samého v Kristu jako náš život. Strom Života je symbolem Božího života v Kristu. Ve Starém i Novém zákoně je Pán Ježíš mnohokráte představován bud jako „strom“ nebo jako „větev“. V Izajášovi, Jeremiášovi a Zachariášovi má Pán zvláštní titul „Výhonek“. Písmo také používá mnoho stromů, aby symbolizovalo, že Kristus je náš příděl a naše radost. Například, v druhé kapitole Písně písní je

104

BOŽÍ EKONOMIE

Pán Ježíš přirovnáván k jabloni: „Jako jabloň mezi lesními stromy, tak můj milý mezi syny. Usedla jsem žádostivě v jeho stínu...“ Můžeme sedět v jeho stínu - pod jeho příkrovem a v jeho stínu - a radovat se ze všeho jeho bohatství, ovoce stromu. Dalším příkladem Krista jako stromu je vinná réva v Janovi 15: „Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti.“ Jaký význam má druhý strom, strom Poznání dobrého a zlého? Tento strom nepředstavuje nic jiného než Satana, zdroj smrti. Druhý strom přináší smrt, protože je samým zdrojem smrti. První strom je zdrojem života a druhý je zdrojem smrti. V celém vesmíru je zdrojem života pouze Bůh sám a zdrojem smrti pouze Satan. Verš dokazující, že Bůh sám je zdrojem života, se nachází v Žalmu 36,10: „U tebe je pramen žití“; a verš, dokazující, že Satan je zdroj smrti v Židům 2,14: „toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla“. Síla smrti je v rukách Satana. Tyto dva stromy tedy reprezentují od samého počátku času dva zdroje - zdroj života a zdroj smrti. Na počátku byli tři - Bůh, člověk a Satan. Člověk v nevinnosti, stvořený Bohem, byl vzhledem k životu i smrti neutrální. Protože jeho možností byl buď život nebo smrt, zaujímal neutrální postoj. Ale Bůh stál na straně života a Satan na straně smrti. Člověk byl stvořen vůči Satanovi i Bohu neutrální. Božím záměrem u tohoto nevinného, neutrálního člověka bylo, aby do sebe pojal Boha, aby Bůh a člověk, člověk a Bůh, byli spojeni v jedno. Člověk by pak obsahoval Boha jako svůj život a obsahoval Boha jako vše. Stvořený člověk jako střed vesmíru by pak naplnil účel plného vyjádření Boha. Další možností však bylo, že by si člověk vybral strom druhý, zdroj smrti. Výsledkem by bylo spojení člověka s tímto druhým stromem. O, kéž by se naše oči otevřely a my spatřili, že v celém vesmíru nejde o etiku ani o konání dobra, ale pouze o to, zda přijmeme Boha jako život nebo Satana jako smrt. Musíme být osvobozeni od etického a morálního porozumění. Je důležité, abychom si jasně existenci těchto tří prvků uvědomili! Bůh stojící na jedné straně je zdrojem života, jak je reprezentován stromem Života; satan na straně druhé je zdrojem smrti a je reprezentován stromem Poznání; a Adam stojící uprostřed je se svýma dvěma nastavenýma

ČLOVĚK ADVA STROMY

105

rukama neutrální. Buďsi vybere Boha po své pravici, nebo Satana po levici.

ČLOVĚK ZKAŽENÝ STROMEM SMRTI Ale jak víme, Adam byl naveden, aby si vzal z druhého zdroje, stromu Poznání. To nebyl jen pouhý přečin. To bylo něco mnohem vážnějšího, než překročení Božích zákonů a nařízení. Tím, že Adam do sebe přijal ovoce stromu Poznání, přijal do sebe Satana. Adam z tohoto stromu neutrhl větev, ale ovoce. Ovoce v sobě obsahuje živou reprodukční sílu. Například, když zasadíte do země broskev, brzo vyroste nový malý stromek broskve. Adam byl tou „zemí“. Když do sebe jako do země přijal ovoce stromu Poznání, přijal Satana, který v něm pak rostl. To není žádná maličkost! Nemnoho křesťanů si takto uvědomuje Adamův pád. Satanovo ovoce bylo do Adama zasazeno jako semeno do země; tak Satan do Adama vrostl a stal se jeho součástí. Nyní potřebujeme zjistit, do které části Adama byl Satan přijat. Satan vešel do Adama nejen tehdy, když upadl v zahradě, ale stále v lidské rase přebývá. Kde se v lidech nachází? Jak jsme viděli v předcházejících kapitolách, naše bytost sestává ze tří součástí: ducha, duše a těla. Podívejte se na obrázek. Do které části jeho bytosti se dostalo ovoce, které Adam utrhl ze stromu? Samozřejmě, že do těla, protože ho snědl. Ačkoli je to logické a zdůvodnitelné rozumem, potřebujeme na potvrzení toho, že něco ze Satana je v našem těle, Písmo. Přečtěte si Římanům 7,23: „Vidím však jiný zákon v mých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli.“ V řeckém originále to znamená zákon kontrastní kategorie. Co je oním zákonem hříchu? Pavel říká, „nedělám to jíž já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ (Ř 7,20), a „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Zde máme kontrast mezi „nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá“ a „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Kristus je ztělesněním Boha, ale hřích je ztělesněním Satana. Slovo hřích v Římanům 7 by mělo být psáno s velkým písmenem, neboť jde o personifikaci. Je jako osoba, neboť hřích v nás může přebývat a nutit nás dělat věci

106

BOŽÍ EKONOMIE

proti naší vůli (Ř 7,17.20). Je dokonce silnější než my. V Římanům 6,14 se píše: „Hřích nad vámi už nebude panovat.“ Je lépe tuto pasáž překládat: „neboť Hřích nebude už vaším pánem.“ Hřích může být naším pánem; to znamená, že hřích musí být ten zlý, Satan. Pádem člověka do něho vešel Satan jako hřích a vládne, ničí ho, kazí a je mu pánem. Ve které části člověka se nachází? Satan se nachází v lidských údech. Lidské tělo, tak jak bylo původně Bohem stvořeno, bylo něco velice dobrého, ale nyní se z něho stalo transmutované. Tělo bylo čisté, jelikož bylo stvořeno jako dobré, ale když bylo tělo zkaženo Satanem, stalo se z něho tělo. Pavel řekl, „...ve mně, to jest v mém těle, nepřebývá dobré“ (Ř 7,18). Pádem se Satan usídlil v našem těle a učinil z něho zničené, zruinované tělo. Kniha Římanům používá dva termíny, „tělo hříchu“ (6,6) a „tělo smrti“ (7,24). Tělo je nazýváno „tělem hříchu“, protože Hřích je v těle. Tělo se jednoduše stalo rezidencí Hříchu, který je ztělesněním Satana. Co je tedy oním „tělem smrti“? Zdrojem a silou smrti je Satan. Hřích je Satanovým ztělesněním a smrt je jeho výsledkem. Toto zkažené, transmutované tělo je nazýváno „tělem hříchu“ a „tělem smrti“, protože toto tělo se stalo samou Satanovou rezidencí. Jak hřích, tak i smrt mají k Satanovi vztah. „Tělo hříchu“ znamená, že je hříšné, zkažené a Hříchem zotročené; „tělo smrti“ znamená, že je oslabené a plné smrti. Tělo je něčím ďábelským a satanským, protože v něm přebývá Satan. V tomto zkaženém těle jsou všechny žádosti nebo chtíče. Slovo nám zjevuje, ze žádost je „žádost těla“ (Ga 5,16). Tělo je zkažené, plné žádosti, obydlené Satanem. Nyní vidíte, že pád člověka nebyl pouze záležitostí spáchání něčeho proti Bohu, ale že člověk přijal Satana do svého těla. Satan sídlí v člověku od jeho pádu. To se stalo, když člověk pojedl ovoce druhého stromu. Jelikož člověk i Satan jsou přičiněním druhého stromu jedním, není již Satan mimo člověka, ale v něm. Vládce nadzemských mocí, Satan, působí dosud v těch, kteří vzdorují Bohu (Ef 2,2). Satan měl radost, chlubil se, že byl úspěšný člověka okupovat. Ale Bůh, který byl stále mimo člověka, jako by řekl: „Já také vstoupím do těla. Jestliže se Satan dostal do člověka, pak i já do něj vstoupím a vtělím se do něho.“ Vidíte, jak komplikovaná je

ČLOVEK ADVA STROMY

107

situace? Bůh si vzal na sebe takového člověka - Satan bývající v člověku - skrze vtělením. Když se Bůh vtělil do člověka, byl to ten člověk, který byl zkažen Satanem. Člověk nebyl v čase jeho vtělení již čistým člověkem, ale člověkem zničeným, člověkem Satanem zkaženým. Přečtěme si Římanům 8,3: „...to učinil Bůh, když poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu.“ Když se Pán Ježíš vtělil, byl v těle podobující se těla hříchu. Nebyl v něm žádný hřích, ale měl tělo „v podobnosti těla hříchu.“ Hřích byl ve zkaženém člověku, ale v Pánovi Ježíšovi žádný hřích nebyl: pouze „podobnost těla hříchu“. Starý zákon toto ilustruje v předznamenání mosazného hada na holi. Tento mosazný had byl předznamenáním Krista (J 3,14). Když byl Kristus na kříži, byl člověkem „v podobě“ hada. Tímto hadem je Satan, ďábel, nepřítel Boží, ale když byl Kristus převtělen v člověka, měl dokonce podobu hříšného těla, které je podobou Satanovou. Toto pochopit je těžké pro kohokoli. Je to skutečně dost složité. Dovolte, abych to zopakoval. Člověk byl stvořen čistým, ale jednoho dne do něho vstoupil Satan a přivlastnil si ho. Satan měl radost a myslel si, že člověka získal. Pak si vzal Bůh na sebe takového člověka, člověka mívajícího Satana uvnitř sebe. ČLOVĚK OSVOBOZEN OD STROMU SMRTI

Když se Bůh stal člověkem a vzal na sebe člověka mívajícího Satana uvnitř sebe, přivedl tohoto člověka na kříž. Satan si myslel, že vyhrál, ale ve skutečnosti Pánovi pouze umožnil lehce ho usmrtit. Například, jestliže je v domě volně pobíhající myš, je pro vlastníka domu dost obtížné ji chytit. Když ale nastraží pastičku s návnadou, myš to bude svádět, aby si ji odnesla. Bude nejdříve myslet, že se jí podařilo návnady zmocnit, ale až příliš pozdě si uvědomí, že byla chycena. Když už je v pasti, je pro vlastníka snadné ji usmrtit. Podobně se stal Adam pastí na chycení Satana. Satan byl tou „ošklivou“ myší, volně pobíhající vesmírem. Když se Satan zmocnil člověka, myslel si, že vyhrál, ale neuvědomil si, že upadl do pasti. Satan si myslel, že člověk je jeho příbytkem, ale neuvědomil si, že je ve skutečnosti jeho pastí. Myslel si, že člověk je jeho pokrmem, ale byla to pouze

108

BOŽÍ EKONOMIE

návnada. Tím, že se člověka zmocnil, byl v něm chycen a uvězněn. Pak přišel Pán a vzal člověka na sebe, aby ho dovedl na kříž, „...aby smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla“ (Žd 2,14). Člověk byl pastí a ďábel v něm byl chycen. Převtělením na sebe Bůh převzal zkaženého člověka a přivedl ho ke smrti na kříži. Současně s tímto padlým člověkem byl usmrcen také Satan. To znamená, že smrtí na kříži Kristus zničil ďábla. To je důvod, proč se Satan bojí kříže a proč nám Pán řekl, abychom pozvedli kříž. Kříž je naší jedinou zbraní proti Satanovi. Kde je Satan? Satan je ve mně - v mém těle. Ale kde je nyní mé tělo? Podívejte se do Galatským 5,24: „...ukřižovali tělo s jeho vášněmi a žádostmi.“ Mé tělo, uvnitř se Satanem, je na kříži; Satan je tedy usmrcen na kříži. Chvalte Pána! Ale je to konec všeho? Ne, po smrti následuje pohřeb. Ale ani hrob ještě není konec! Po pohřbu následuje vzkříšení. Izraelci vešli do Rudého moře společně s faraónem a jeho armádou, ale byli vzkříšeni ze smrtících vod bez faraona a jeho armády. Faraon a jeho armáda byli pohřbeni ve vodách smrti. Kristus dovedl člověka se Satanem ke smrti a do hrobu, ale ze smrti a z hrobu vyvedl již člověka bez Satana. Nechal Satana pohřbeného v hrobě. Tento vzkříšený člověk a Kristus jsou jedno.

ČLOVĚK VZKŘÍŠEN STROMEM ŽIVOTA Dovolte mi zeptat se vás, kdy jste byli nově narozeni? 1958? To je příliš pozdě. Byli jste nově narozeni vzkříšením Krista (1 P 1,3). Když byl vzkříšen Kristus, byli jsme vzkříšeni také my, kteří v něj věříme. To lze dokázat v Efezským 2,5.6: Bůh „obživil nás spolu s Kristem...a spolu nás probudil k životu.“ Byli jsme vzkříšeni současně s Kristem. O, jak musíme být dojati! Člověk byl zničen, když do něj vešel Satan. Ale svým vtělením na sebe přijal Bůh člověka se Satanem uvnitř. Pak ho přivedl na kříž a usmrtil ho, společně se Satanem uvnitř, a pohřbil ho. Pak člověka vzkřísil a tímto vzkříšením se Bůh a člověk stali jedním. Vtělením Bůh vstoupil do člověka a vzkříšením člověk se s Bohem sjednotil. Nyní je Bůh v lidském duchu. Musíme mít radost - ale zase ne přehnanou. Proč? Protože

ČLOVĚK ADVA STROMY

109

musíme každodenně nést kříž. Kdykoli bude naše tělo bez kříže, shledáme, že Satan znovu ožil. Musíme říkat .Aleluja,“ protože Pán Ježíš je v našem duchu; ale musíme se mít stále na pozoru, protože jsme stále ještě v tomto těle. Když toto tělo sestoupí z kříže, ďábel opět ožije. To je důvodem, proč musíme neustále žít v duchu a křižovat své tělo. Ačkoli se Satan pádem dostal do člověka, Pán se s ním vypořádal a nyní je prostřednictvím vzkříšení Pán v nás. Od nynějška již není naší věcí, abychom se pokoušeli dělat cokoli dobrého. Dobro nás jenom klame a oslepuje. Musíme jednoduše následovat Pána v duchu a křižovat své tělo. Tím budeme spontánně zabíjet Satana. Naučte se praktikovat tuto jednu věc s těmito dvěma aspekty. Následujte Pána v duchu a křižujte tělo i se Satanem. Co se pak nakonec stane? Jednoduše tohle - na jedné straně bude Nový Jeruzalém a na druhé jezero Ohně. Nový Jeruzalém je trojjediný Bůh, smíšený se vzkříšeným člověkem, a jezero Ohně je Satanovo konečné zahubení. Jezero Ohně je místem pro Satana. Všechno, co nemá vztah k trojjedinému Bohu a vzkříšenému člověku, bude dáno společně se Satanem do jezera Ohně. V Novém Jeruzalémě bude pouze jeden strom - strom Života. Druhý strom bude v jezeru Ohně. To je konečný závěr celého Písma. Písmo začalo se třemi prvky, ale konečným výsledkem bude Nový Jeruzalém pouze s prvním stromem v centru města a vzkříšeným člověkem jako vyjádřením trojjediného Boha. Druhý strom bude vržen do jezera Ohně. Všechny lidi ve spojení s druhým stromem stihne Satanův osud — jezero Ohně. Závěrem chci říci, že význam tohoto obrazu pro nás dnes znamená, že normální křesťanský život se neskládá z konání dobra. Normální křesťanský život jednoduše znamená přijetí Krista a žití s ním a neustálé usmrcování těla se Satanem. Znamená to v duchu následovat Krista a usmrtit tělo. Pak přijde den, kdy trojjediný Bůh a vzkříšený člověk budou mít společné vyjádření - Nový Jeruzalém se stromem Života v jeho středu.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

KŘÍŽ A DUŠEVNÍ ŽIVOT Tyto kapitoly se zabývají základy Boží ekonomie a jejím cílem. Nepojednává se zde o nějakých bezvýznamnžch učeních, ale o základech Boží ekonomie - ne prostřednictvím výkladu doktríny, ale cestou zážitku. Bůh má ve své ekonomii v úmyslu dispenzovat se do nás, čehož už v lidském duchu dosáhl. Trojjediný Bůh nám byl dispenzován. Za tímto účelem nás Bůh vytvořil ze třech částí: těla, duše a ducha. Tato trojpartitní bytost je Božím chrámem. Boží chrám je složen ze tří částí: vnějšího nádvoří, svatyně a velesvatyně, samotného místa, kde dlí slavná Boží sláva a Boží Kristus. Tyto tři části naší bytosti přesně korespondují se třemi částmi chrámu - tělo s vnějším nádvořím, duše se svatyní a duch s velesvatyní. Dnes přebývá Kristus v našem duchu, ve velesvatyní. TROJJEDINÝ BŮH NAPLŇUJÍCÍ ČLOVĚKA

Božím úmyslem je dispenzovat se do našeho ducha jako do svého příbytku a usídlit se v něm jako v základně pro další šíření do celé naší bytosti. Náš duch je jeho domovem a příbytkem, jeho sídlem, odkud se šíří celou naší bytostí. Jak se námi šíří, nasycuje sebou každou část naší bytosti. Nejprve se důkladně smísí s naším duchem, potom s naší duší a nakonec s tělem. Aby se smísil s naším duchem, přichází do něho a regeneruje ho. Regenerace je směšování Boha s naším duchem. Jestliže s ním budeme po regeneraci spolupracovat, nabídneme se mu a dáme mu příležitost, rozšíří se z našeho ducha do naší duše, aby obnovil všechny její části. V tom spočívá jeho transformační práce. Transformací se smísí sama esence trojjediného Boha s naší duší, se samou naší podstatou. Když je naše duše pretransformovaná

112

BOŽÍ EKONOMIE

do Pánovy podoby, naše myšlenky, naše touhy a naše rozhodnutí budou vždy vyjadřovat Boha. Prvním Božím krokem je tedy regenerace našeho ducha; druhým jeho krokem je transformace naší duše; a nakonec posledním krokem je transfigurace neboli změna našeho těla při druhém Božím příchodu. Tehdy Pán přemění naše tělo a jeho sláva nasytí celou naši bytost. Tato transfigurace je konečným a úplným dovršením jeho smíšení s naší bytostí. Tehdy bude dovršen Božího úmysl dispenzace sama sebe do nás. Pamatujte si tyto tři kroky, kterými se s námi Bůh všemi způsoby směšuje. Tento hymnus je vyjádřením konečného dovršení.

Kristus je naděje slávy, samý můj život, Obnovil mne a nasytil; Přichází, aby změnil mé tělo svou podmaňující mocí, Aby se podobalo jeho slavnému tělu v jasné slávě!

Sbor

Přichází, přichází, Kristus mne přichází oslavit! Přemění mé tělo, které pak bude jako jeho. Přichází, přichází, aby vykoupil! Přijde jako naděje slávy, aby oslavil svaté. Kristus je slavnou Dělí se se mnou o Přichází, aby mne Abych s ním mohl

nadějí, je Božím tajemstvím; Boží plnost a vnáší do mne Boha. dokonale promísil s Bohem, navěky sdílet jeho slávu.

Kristus je slavnou nadějí, plným vykoupením; vykoupením mého těla, které osvobozuje od smrti. Přichází, aby mé tělo učinil slavným A navždy vítězně pohltil smrt. Kristus je nadějí slávy, je mou historií: Jeho život je můj zážitek, neboť on a já jedno jsme.

Přichází, aby mne uvedl do své slavné svobody, Abychom se v úplnosti navždy stali jedním. (Hymnus 949 v Hymnech)

KŘÍŽ ADUŠEVNÍ ŽIVOT

113

DVĚ STRANY BOJUJÍCÍ O DUŠI Všichni ten smutný příběh známe. Předtím, než do nás vstoupil Bůh ve své slávě, vešel do nás Satan, jeho nepřítel. Ďábel vešel do lidského těla přes Adama, když snědl ovoce ze stromu poznání. Následkem toho dlí v údech našeho těla Hřích, personifikovaný jako osoba, jako tajný vládce nám vládne a nutí nás dělat věci, které nechceme. Je to ten hřích, o kterém se hovoří v Římanům, kapitoly 6, 7 a 8. Nejde o nic jiného, než o onoho zlého a hříšného ve vesmíru. Je nepřítelem Božím. Když do našeho těla vešel, bylo toto tělo transmutováno neboli byla změněna jeho povaha. Toto tělo je zkaženým a zničeným tělem, ve kterém sídlí onen zlý. Proto toto tělo hrozí ovládnout duši. Stejně jako lidský duch se stává základnou, ze které se může šířit Bůh, podobný princip platí i v případě těla. Tělo, uchvácené Satanem, se stává základnou, ze které může vykonávat svou ďábelskou práci. Satan, usídlený v těle, ovlivňuje duši a jejím prostřednictvím pak usmrcuje ducha. Směr veškeré Satanovy práce vždy začíná zvenku a směřuje dovnitř. Ale božská činnost vždy začíná z centra a rozšiřuje se směrem k obvodu. Můžeme si to ilustrovat takto:

Lidská duše není schopna vzdorovat Satanovi, který je mnohem silnější. Náš stav před spasením byl takový, že naše duše byla Satanem prostřednictvím těla otrávena. Když jsme vyslechli evangelium a byli osvíceni v mysli a ve svědomí, stali

114

BOŽÍ EKONOMIE

jsme se kajícnými a v duchu zlomenými, litovali jsme svých hříchů a otevřeli se Pánovi; nato on slavně vešel do našeho ducha, aby se ten stal naším životem v Duchu svátém. Třebaže Satan uchvátil tělo jako svou základnu, ze které bojuje dovnitř, směrem k našemu duchu, slavný Pán používá ducha jako základny, ze které bojuje navenek, směrem k masu. Jsme tak složití, protože jsme se stali bojištěm! Jsme vesmírným bojištěm, na kterém se odehrává vesmírný boj. Denně v nás bojují Satan s Bohem a Bůh se Satanem. Satan bojuje směrem ke středu, zatímco Bůh bojuje směrem k obvodu. Jaký k tomu zaujímáme postoj? Nemůžeme být neutrální; musíme se postavit na něčí stranu. Ve vnějších částech člověka je nepřítel Boha a ve vnitřní části je Bůh sám. Uprostřed mezi nimi se nachází duše. Satan je v našem zkaženém těle, Bůh je v našem regenerovaném duchu a mezi nimi jsme my v lidské duši. Jsme velmi důležitou osobou. Jsme schopni změnit celou situaci. Jestliže se postavíme na stranu Satana, Bůh, v jistém smyslu, bude poražen. Bůh nemůže být samozřejmě poražen nikdy, ale tím, že se postavíme na Satanovu stranu, bude Bůh zdánlivě dočasně poražen. Ale když se postavíme na stranu Boha, bude to nádherné a dojde k naprosté Satanově porážce. Na čí stranu se postavíte? To je ten problém. Poslouchejte, co říká Pán: „Chc-li kdo za mnou přijít, ať zapře sám sebe.“ Zapřít sám sebe! Jinými slovy, znamená to ukřižovat duši, neboť oním já je ona. Své já musíme neustále popírat, usmrcovať a ukřižovávat. Co se stane, když ukřižujeme duši? Když zabijeme duši, zbudou pouze Satan a Bůh. Ukřižováním duše spálíme nepříteli most. Satan je v těle, protože je Hříchem vtěleným do těla a naše já se nachází v duši. Jak hřích, tak i naše já jsou tajně jeden s druhým oddáni; ve skutečnosti proběhla jejich svatba již kdysi dávno. Všechny naše problémy jsou způsobeny faktem, že naše já si vzalo Hřích a stali se tak jedním. Ale když jsme byli spaseni, Bůh, Kristus a Duch svátý vešli do našeho ducha jako božský život. Ve zkaženém těle, sídlí Hřích; v duši, v naší ohrožené duši, sídlí naše já; zatímco v regenerovaném lidském duchu je božský, věčný život, který je oním řídícím životem a silou. Zít duševním

KŘÍŽ ADUŠEVNÍ ŽIVOT

115

životem znamená žít sami, což nás oddává se Satanem. Tento sňatek znamená, že nejsme svobodnou osobou, ale jsme ve svazku s oním zlým, s Hříchem. Tento zlý v našem těle povstane, aby nás uchvátil, porazil a zajal, a tím z nás učinil tu nejubožejší bytost. Když však zapřeme duši, sami sebe a budeme žít v duchu, Kristus jako život nás bude řídit a nasytí celou naši bytost. UKŘIŽOVÁNÍ DUŠE

Po naší regeneraci bychom už neměli žít a konat sami. Pokud budeme žít sami, budeme v područí Satana. Možná namítnete: „Nemyslím, že bych žil a konal sám o sobě.“ Zde je třeba odlišit ducha od duše; pak uvidíte, jak hodně jste na duši závislí. Říkáte, že nežijete ani že nečiníte věci sami o sobě. Ale já se zeptám: „Čím žijete? Tělem?“ Asi odpovíte: „Ne, ne, nežijú tělem!“ Žijete tedy duchem? Odpovíte: „Pochybuji.“ Když nežijete ani tělem ani duchem, čím tedy žijete? Odpověď zní, že žijete pouze duší. Říkáte: „Nerad hřeším, nechci být pouze tělesný, nechci spolupracovat se Satanem. Miluji Boha. Chci následovat Pána a žít Pánovým způsobem. Chci, chci, chci...“ Pořád žijete duší! Řekněte Pánovi, kde jste. Sami velice pochybujete, že byste byli v duchu. Jestliže nejste ani v těle, ani v duchu, jste v duši. Chvalte Pána, nejste již v Egyptě, protože jste byli spaseni. Byli jste vyvedeni z Egypta, ale ještě jste nevešli do zaslíbené země Kanaánské. Pořád ještě se potulujete pouští duše. (1) Lidská láska

Nyní se dostáváme k otázce: Jak lze rozlišit ducha od duše? Jak poznáme, kdy jsme v duchu a jak můžeme oddělit ducha od duše? Podívejme se na Pánovo slovo. „Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden. A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden. Kdo nalezne svou duši, ztratí ji; a kdo ztratí svou duši kvůli mně, nalezne ji.“ (Mt 10,37-39) Nesením kříže v těchto verších se rozumí naše lidská láska k našim drahým. Lidská láska je něco v naší duši, co musí být

116

BOŽÍ EKONOMIE

ukřižováno. Jak hodné milujeme naše drahé? Když chceme zjistit, jak rozeznávat ducha od duše, měli bychom se snažit zhodnotit naši lásku. Jak milujeme naše rodiče, naše děti, naši matku a našeho otce? Jak milujeme našeho bratra a sestru? Toto není slovo člověka, ale Slovo Pána. Rozlišení ducha lze dosáhnout pouze tehdy, když zhodnotíme naši lidskou a přirozenou lásku. Naše přirozená láska musí být ukřižována. V novozákonních epištolách nám Duch svátý říká, že manželé musí milovat své ženy, že ženy se musí podrobovat svým manželům, že rodiče se musí starat o své děti a děti že musí ctít a respektovat své rodiče. Ale všechno toto se musí dít ve vzkříšeném životě. Přirozená náklonnost, přirozená láska a přirozené vztahy musí být odříznuty křížem. Po ukřižování přejdeme na úroveň ducha, což znamená, že se ocitneme ve vzkříšeném životě. Budeme ve vzkříšeném životě — ne v přirozeném životě, ale v životě duchovním. Jedním z testů, do jaké míry se nám podařilo naši duši zlomit, je to, do jaké míry si kříž poradil s naší přirozenou láskou a náklonností. Když bude přirozená láska křížem odříznuta, ztratíme duši. Navíc, jestliže máme ztratit naši duši tím, že se vypořádáme s přirozenou láskou, musíme se naučit, jak nenávidět. „Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem. Kdo jde za mnou a nenese svůj kříž, nemůže být mým učedníkem.“ (L 14,26.27) Kromě lásky k našim drahým máme také sebelásku, to znamená lásku samu pro sebe nebo pro naši duši. Nesení kříže má mnoho co do činění s touto sebeláskou. „Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti....“ Nemá v nenávisti koho? Své nepřátele? Své nepřátele musíme milovat, ale musíme se naučit nenávidět svou duši, sebe sama. Nenávist sebe sama má co dělat se ztrátou naší duše. Tím, že budeme sami sebe nenávidět, můžeme ve své duši sami ukřižovat své já. (2) Láska ke svetu „Všem pak ŕíkal: ,Chce-li kdo jít za mnou, ať zapŕe sám sebe

KŘÍŽ ADUŠEVNÍ ŽIVOT

117

a každý den vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však zahubil svou duši kvůli mně, ten ji zachrání. Jaký prospěch má člověk, který získal celý svět, sebe však zahubil nebo zmařil?’“ (L 9,23-25) „Pamatujte na Lotovu ženu. Kdo by usiloval svoji duši zachovat, ztratí ji, kdo však by ji ztratil, zachová ji k životu.“ (L 17,32.33)

Tyto pasáže ukazují, že duše je do velké míry spojena s láskou k tomuto světu. Vzdát se lásky k tomuto světu a ke světským věcem znamená, že musíme něco udělat se svou duší. Když odřízneme duši, pak se vzdáme i lásky k tomuto světu. Proto spolu tyto dvě věci, láska ke světu a duše, souvisí. „Vzpomeňte na Lotovu ženu.“ Je to žena, ne manžel! V tomto příběhu se jedná o ženě, která milovala světské věci. Pán nám radí, abychom byli opatrní. Když budete milovat svět, ztratíte duši. Když budeme milovat věci tohoto světa, ztratíme svou duši ve špatném smyslu, ale když se lásky k pozemským věcem vzdáme, ztratíme svou duši ve smyslu dobrém. Bratři a sestry, láska ke světu je důkazem toho, kde naše duše dlí.

(3) Přirozený život „Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno, které padlo do země, nezemře, zůstává samo. Zemře-li však, přináší mnohý užitek. Kdo má rád svou duši, hubí ji; kdo nenávidí svou duši v tomto světě, uchrání ji k životu věčnému.“ (J 12,24.25)

Když tyto verše pečlivě a do hloubky přečteme a zamyslíme se nad nimi, uvidíme, že duše má mnoho co do činění s přirozeným životem a přirozenou silou. S naším přirozeným životem a silou musíme naložit tak, že ztratíme svou duši. Když usmrtíme náš přirozený život a sílu, rozbijeme tak naši duši. Jak člověk rozezná ducha od duše? Jednoduše ukřižováním sebeživota a usmrcením sebe sama. Duše je často oklamána, protože se nám

118

BOŽÍ EKONOMIE

nezdá být hříšná. Proto se musíme stále učit, jak identifikovat duši ukřižováním sama sebe. Dejme tomu, že sdílíme společenství s bratrem. Jak rozlišíme, jestli je naše společenství na duchovní nebo duševní úrovni? Tím, že na sebe vložíme kříž, jednoznačně se dozvíme, jestli jsme na úrovni ducha nebo duše. Neměli bychom říkat: „Nedělám nic špatného. Když jsem ve společenství s bratrem, dělám něco, co je dobré.“ Společenství je dobrá věc, ale takové společenství může být zcela duševní! Když se ukřižujeme, bude nám okamžitě jasné, zda naše společenství je na úrovni ducha nebo duše. Nikdy nezjišťujte, zda jste na úrovni ducha nebo duše, rozeznáváním dobra a zla. Tento způsob rozeznávání nás pouze zavede do temnoty. Kromě kříže neexistuje žádný jiný způsob, jak rozeznat duši od ducha. Jediným způsobem, kterým lze určit, zda jsme na úrovni duše nebo ducha, je zjistit, zda jsme nyní na kříži. Mám nějaký prvek svého zájmu, nebo jsem ve svých činnostech zaměřen sám na sebe? Byl vložen kříž na můj sebezájem a na mé sebezaměření? Ptejte se takto sami sebe. Všechna rozhodnutí a všechny činnosti musí být ověřovány křížem, ne měřítkem dobra a zla. Bylo naše já vyškrtnuto při všech předmětech konverzace? Neanalyzujte uvažováním: „Jsem na úrovni ducha nebo duše? Na chvíli se zamyslím, jak hluboký je můj pocit. Když není tak hluboký, musím být na úrovni duše. Ale zdá se, že je hluboký. Mohl bych být v duchu.“ Když budeme analyzovat tímto způsobem, budeme skutečně mít problémy. Můžeme se ujistit jedním jednoduchým testem: Byli jsme ukřižováni? Jinými slovy, zapřeli jsme sami sebe, vzali jsme na sebe kříž a následovali Pána v duchu? Když sami sebe zapřeme přijetím kříže, Pán Ježíš v nás bude mít pevný základ a bude snadné ho doprovázet. Učení Nového zákona poskytuje určitý prostor trestu, ale mnohem více prostoru je věnováno kříži. Mnohokrát je použito Božího trestu společně s křížem. Avšak nečekejte na Boží trest. Neustále se musíme učit, jak na sebe brát kříž, protože víme, že jsme byli ukřižováni společně s Kristem. Den za dnem se musíme učit, jak zapírat sami sebe, jak na sebe brát kříž a jak neposkytovat žádný prostor duši. Když tak budeme nakládat,

KŘÍŽ ADUŠEVNÍ ŽIVOT

119

skutečně se s Pánem v duchu staneme jedním a Pán bude mít možnost nás vlastnit a naplnit nás sebou samým.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

PRINCIP KŘÍŽE Mnozí křesťané něco o kříži vědí, ale není jim jasný jeho princip. Jaký je princip kříže? Podle Písma měl Bůh ve vesmíru dvě stvoření: první je nazýváno starým a druhé novým. Nové stvoření vzniklo ukončením starého a začátkem něčeho nového. Nové stvoření mohlo vzniknout pouze ukončením starého. Staré stvoření bylo ukončeno křížem a nové vzniklo křížem při vzkříšení. PRVKY STARÉHO STVOŘENÍ

Jaké jsou konstituenty starého stvoření? Prvním prvkem starého stvoření jsou andělé s andělským životem a druhým je člověk s životem lidským. Jsou to dva druhy bytostí s dvěma druhy života. Hlavní z andělů, archanděl, povstal proti Bohu a stal se Satanem, což znamená „nepřátelský Bohu“. Nejen, že se Satan proti Bohu vzbouřil, ale vedl proti němu povstání, následován mnoha dalšími anděly. Podle Zjevení 12 jedna třetina andělů, nebeské hvězdy, následovali Satana. Tito rebelující andělé se stali oněmi silami zla, oněmi vládami, mocnostmi, silami a panstvy, zmiňovanými v Efezským 1, 2 a 6. Povstání andělského života vyvolalo třetí a čtvrtý prvek starého stvoření: Satana a jeho království. Nyní se stručně zmiňme o dalších prvcích starého stvoření. Po stvoření lidského života Boží nepřítel navedl také člověka, aby jednal proti Bohu. Tento čin způsobil, že do lidského života bylo vneseno něco, co bylo Hříchem - Hřích v singuláru, personifikovaný a s velkým H. Do lidského života byla vnesena sama Satanova hříšná povaha a myšlenka. Hřích v tomto vesmíru byl vytvořen vnesením upadlého andělského života do

122

BOŽÍ EKONOMIE

života lidského. Hřích nebyl vytvořen Bohem, ale nelegálním spojením satanského života s životem lidským. To znamená, že Hřích je pátou položkou v seznamu prvků starého stvoření. Nevznikl pouze jeden jediný Hřích, ale vzniklo současně hříchů mnoho. Ovoce Hříchu, hříchy, jsou tedy šestou položkou na seznamu, včetně lhaní, vraždy, pýchy, smilstva, atd. Všechny tyto hříchy vznikly z Hříchu. Číslem sedm na seznamu prvků starého stvoření je svět. Svět nebyl stvořen Bohem. Bůh stvořil zemi, ale svět vymyslel Satan. Hřích byl stvořen v Genesis 3, ale teprve v Genesis 4 byl k hříchu přidán Satanem vynalezený svět. Co je to svět? Svět je systémem veškerého lidského života pod vládou Satana. Řecké slovo pro svět je „kosmos“, což znamená „systém“. Bůh stvořil člověka pro sebe, ale Satan lidstvo systematizoval. Člověk již zde není pro Boha, ale cele systematizovaný Satanem je zde pro Satana. Dalším prvkem kromě předchozích je smrt, která je následkem Hříchu a hříchů. Transmutované tělo, otrávené a zničené Satanem - je také prvkem starého stvoření. Tělo se změnilo, když ho Satan jako Hřích zkazil. Starý člověk je dalším prvkem, který není ničím menším než celým člověkem, zničeným Satanem. Člověk, původně stvořený Bohem, je nyní zničen Hříchem. Dalším prvkem stvoření je naše já. Duše, stvořená Bohem, se proměnila v naše já, ohrožované a kažené tělem. Potkal ji podobný osud jako tělo. Bůh stvořil původně tělo jako dobrou a čistou věc, ale bylo zkaženo Satanovou hříšnou povahou. Ten samý princip platí i v případě duše, která byla stvořena jako čistá a dobrá, ale později byla ovlivněna tělem. Byla ohrožována a řízena tělem, a tím se z ní stalo naše já. Stejně tak, jako Hřích zkazil tělo a učinil z něj zkorumpované tělo, tak také to tělo ovlivnilo a ovládlo duši a učinilo z ní naše já. Posledním, dvanáctým prvkem, je stvoření jako celek. Celé stvoření bylo zkaženo a zničeno povstáním andělského života a transgresí života lidského. Tímto zkažením bylo celé tvorstvo vydáno marnosti (Ř 8).

PRINCIP KŘÍŽE

123

CENTRUM STARÉHO STVOŘENÍ

Těchto dvanáct prvků dohromady tvoří staré stvoření. Staré stvoření v sobě zahrnuje mnoho věcí. My ale potřebuje mít jasno v tom, že padlý člověk se stal samým centrem starého stvoření. Má vztah ke každému z dvanácti prvků starého stvoření. Jako první se Satan dostal do člověka a stali se jedním. Satan v sobě obsahuje Satanovo království; jelikož Satan je v člověku, je v člověku i Satanovo království. Satan je princem světa a svět je tedy v Satanovi, a tím pádem i v člověku. A v člověku je samozřejmě obsažen i Hřích a hříchy, které vyúsťují ve smrt. Člověk obsahuje dále zkažené tělo, starého člověka a své já; člověk byl a zůstává pánem veškerého stvoření. (Podle Genesis 1 byl člověk ustanoven pánem všeho stvoření.) Proto má člověk vztah k všemu stvoření a veškeré stvoření má vztah k člověku a má v něm svůj střed. Člověk je v každém ohledu samým středem starého stvoření. Stává se téměř všepojímajícím, ale ne v dobrém smyslu. Když se někdo chce setkat se Satanem, nemusí chodit na žádné zvláštní místo - lze se s ním setkat tak, že se jde k člověku. Když někdo touží po Satanově království, nemusí kvůli tomu létat na Měsíc - najde ho uvnitř člověka. To samé platí i pro svět. Uvnitř člověka jsou jako reprezentanti starého stvoření Satan, Satanovo království, svět, hřích, hříchy, smrt, tělo, starý člověk atd. Nejsme malým člověkem! Naopak, jsme ve špatném smyslu velkým a všepojímajícím. V člověku je soustředěno veškeré stvoření. KONEC STARÉHO STVOŘENÍ Chvalte Pána, jednoho dne k něčemu došlo: do tohoto člověka se vtělil sám Bůh! To znamená, že Bůh na sebe převzal veškeré stvoření. Když na sebe Bůh převzal člověka, převzal na sebe všechny věci starého stvoření. Například se v Písmu říká, že Bůh Krista učinil hříchem - ne hříchy v množném čísle, ale „Hříchem“ v čísle jednotném (2 K 5,21). Bůh také vložil na Krista všechny naše špatnosti (Iz 53,6), a „ve svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže“ ( 1 P 2,24). Byl „v podobnosti těla hříchu“ (Ř 8,3): podoba, kterou měl, byla podoba lidského těla a toto lidské tělo

124

BOŽÍ EKONOMIE

je tělem hříchu. V Janovi 1,14 se říká, že „Slovo se stalo tělem,“ to znamená, že se stal člověkem. Když se stal člověkem tělem, stal se člověkem hříšným tělem, jelikož tou dobou už byl v lidském těle hřích. Tělo se stalo tělo hříchu a Pán se do tohoto těla převtělil. Avšak musíme být opatrní, protože kdybychom řekli, že se stal přesně takovým tělem, jaké máme i my, to znamená i pokud jde o naši hříšnou podstatu, mýlili bychom se. Proto se v Římanům 8,3 říká pouze v podobnosti těla hříchu, ne, že na sebe převzal hříšnou podstatu tohoto hříšného těla. V Janovi 3,14 nám sám Pán Ježíš říká, že jeho předobrazem byl mosazný had na holi, tzn kříž vyvýšený Mojžíšem. Tento mosazný had měl pouze podobu hada, ne jedovatou podstatu hada. Pán Ježíš byl narozen z panny, aby mohl mít podobu hříšného těla, ale pokud jde o hříšnou podstatu tohoto těla, neměl s člověkem nic společného. Na to si musíme dát velký pozor. Když byl Pán ztotožněn s hříchem, byla to pouze podoba. Nejen, že na sebe převzal člověka, ale převzal na sebe také Satana, Satanovo království, svět, Hřích, hříchy, tělo, atd. Tady si opět musíme dávat pozor. Bůh byl převtělen do člověka, ne do hada; ale když byl ukřižován, byl ukřižován jako člověk ve formě hada. Proč? Protože v této fázi byli člověk i Satan, had, jedno. Proto Pán Ježíš a dokonce i Jan Křtitel řekli farizejům, že jsou plemenem hadím a pokolením zmijí. Byli hadím plemenem, protože vedli hadí život; měli v sobě jedovatou hadí přirozenost. V očích Boha se jako hříšní lidé stali hady. Avšak Pán, vtělen do člověka, měl pouze podobu hříšného těla, ne onu hříšnou podstatu, kterou mají hříšní lidé. Podobně jako mosazný had na holi, měl i Pán pouze podobu hada, ne jeho přirozenost a jedovatost. Nyní se dostáváme ke kříži. Kristus na sebe nejprve vzal podobu takovéhe člověka, pojímajícího v sobě veškeré staré stvoření, a pak ho přivedl na kříž. Tento všepojímající člověk byl pak ukřižován na kříži. To znamená, že všechno skončilo. To je principem kříže. Touto smrtí přivedl Kristus člověka na kříž a tím vše ukončil. Nebyl ukřižován pouze Kristus, ale také člověk, svět, Satan a jeho království, Hřích, hříchy, starý člověk, atd. Kristovým

PRINCIP KŘÍŽE

125

křížem byly ukončeny všechny věci starého stvoření. Tuto všepojímající smrt musíme zažít. Následující verše odhalují princip kříže a jeho úlohu při ukončení všech věcí starého stvoření:

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12)

Andělský život: Koloským 1,20; Lidský život: Galatským 2,20; Satan: Židům 2,14 a Jan 12,31; Satanovo království: Koloským 2,15 a Jan 12,31; Hřích: 2 Korintským 5,21 a Římanům 8,3; Hříchy: 1 List Petrův 2,24 a Izajáš 53,6; Svět: Galatským 6,14 a Jan 12,31; Smrt: Židům 2,14; Tělo: Galatským 5,24; Starý člověk: Římanům 6,6; Naše já: Galatským 2,20; Všechny věci neboli stvoření: Koloským 1,20.

V Janovi 12,31 se říká, že tento svět a vládce tohoto světa, kterým je Satan, měli být souzeni a vyvrženi. Kdy k tomu došlo? Podle verše 24 k tomu došlo při smrti Krista na kříži. Jeho smrtí byl tento svět souzen a vládce tohoto světa vyvržen. V Židům 2,14 se říká, že Kristus na sebe vzal tělo a krev, aby svou smrtí mohl zničit nebo anulovat toho, který měl moc nad smrtí, to znamená ďábla. Tento verš říká, že Kristus svou smrtí v krvi a těle zničil neboli anuloval Satana, majícího smrtící moc. V Koloským 1,20 se říká, že v něm bylo smířeno všechno, „co jesť (EP). To dokazuje, že Bohu se příčil nejen člověk, ale všechny věci; jinak by nebylo žádného usmíření třeba. Soudě z kontextu této pasáže bylo ukřižováno veškeré stvoření. Je třeba, aby na nás Kristova smrt na kříži hluboce zapůsobila. Byla to všepojímající smrt - proto ji musíme zažít. Vše, co máme, vše, co jsme, vše, co děláme a vše, k čemu máme vztah, bylo přivedeno na kříž. Kříž je koncem všech věcí, které k nám mají nějaký vztah. Všechno již bylo ukřižováno. Kříž je jediným základem pro vše, co jsme a co máme. Musíme ukřižovat všechny věci: naše znalosti, naši moudrost, naše schopnosti, atd. Takový

126

BOŽÍ EKONOMIE

je princip kříže. Neexistuje žádný jiný základ. Možná si myslíme, jak jsme „dobří“. Zvláště mladí lidé si vždycky myslí, jak jsou dobří: „Jsme mladí, jsme dobří, nejsme jako ti staří....“ Ať jsme dobří, jak chceme, musíme jít na kříž. Musíme být ukřižováni a umřít na kříži. Čím více jsme dobří, tím více musíme být ukřižováni. Nikdy nebuďte pyšní na to, jak jste dobří. Ať jsme zlí nebo dobří, všichni musíme projít křížem. Neměli bychom se nesprávně hodnotit. Existuje jedno jediné hodnocení; to jest, že se musíme usmrtit. Církev neobsahuje nic ze starého stvoření. Církev je nový člověk, nové stvoření. Všechny věci pominuly a vše bylo obnoveno. To znamená, že všechny věci byly ukončeny smrtí a vše je ve vzkříšení nové. Nyní jsme tedy viděli princip kříže a v následující kapitole uvidíme princip vzkříšení. Věříme, že naše mysli se otevřou, abychom viděli, že všechny věci, vztahující se k nám, ať už se jedná o věci špatné nebo dobré, musí být zcela usmrceny. Tak získáme přístup ke vzkříšení a do nového stvoření.

KAPITOLA PATNÁCTÁ

PRINCIP VZKŘÍŠENÍ V předchozí kapitole jsme se zabývali dvanácti prvky starého stvoření. Prvním z nich byl andělský život. Zde je ale nutné poukázat na to, že andělé, kteří neupadli, nebyli součástí starého stvoření. Přestože kdysi byli pod vedením Satana dřívější hlavou všech andělů, nikdy ho v jeho povstání nenásledovali; proto jsou od starého stvoření odděleni. Součástí starého stvoření se stali pouze ti andělé, kteří následovali Satana a povstali s ním. Proto andělský život jako první z oněch dvanácti negativních prvků starého stvoření nezahrnuje tyto dobré anděly. Padlí andělé poté, co povstali, se stali vládami, mocnostmi, sílami a panstvy na nebesích (Ef 1, 2, 6; Ko 2). Duchové zla, zmiňovaní v Efezským 6, jsou oni padlí andělé. Většina andělů, která se nevzbouřila, nebyla zahrnuta do starého stvoření, ukončeného Kristovým ukřižováním. Avšak u lidské rasy taková výjimka neexistuje, neboť veškeré lidstvo se přidalo k povstání ďábla. Povstání lidské rasy začalo u prvního člověka, Adama, a zahrnuje všechny jeho potomky. Existují dvě skupiny andělů, těch, kteří nikdy nepovstali a těch, kteří povstali, ale pokud jde o lidstvo, existuje skupina pouze jedna. Padlé lidstvo je představováno Adamem a je pod jeho vedením; to znamená, že veškeré lidstvo je prostřednictvím Adama zahrnuto do padlého, starého stvoření. Satan, vůdce povstalých andělů, vskutku spadá do starého stvoření. Satan zneužil moci, která mu byla udělena k vytvoření svého království (Mt 12,26). Podle Izajáše 14,12-14, Ezechiela 28,13.14 a Lukáše 4,5-7, byl na samém počátku Satan Bohem ustanoven hlavou všech andělů a jako takový přijal od Boha jistou moc. Pán Ježíš ve svých pokušeních na poušti rozpoznal Satanovu

128

BOŽÍ EKONOMIE

moc. Se skupinou andělů, kteří také zneužili své síly a moci, vytvořil Satan pod svým vedením království. Když byl stvořen člověk, Satan ho přišel svádět ke hříchu; když vstoupil do člověka Hřích, urodilo se mnoho ovoce, nazývaného hříchy. Po pádu člověka pak Satan využil všech potřeb lidské existence - jídlo, oblečení, manželství, bydlení, atd. Tyto potřeby byly Bohem stvořeny a určeny k lidské existenci, ale Satan jich využil, aby uspořádal celé lidské pokolení. Tento sataniský systém se nazývá svět. Prostřednictvím Hříchu, hříchů a světa vstoupila do lidstva smrt; a pádem člověka vnesl Satan něco ze své vlastní přirozenosti do lidského těla, aby ho zkazil a způsobil jeho transmutaci. Dalším důsledkem pádu byla změna člověka jako celku, jeho přeměna na člověka starého. Lidská duše se navíc pod hrozbou a vlivem těla stala naším já. Lidská duše byla původně stvořena jako dobrá, ale pádem člověka se přeměnila v naše já. Satan byl hlavou andělů a Adam byl hlavou zbytku stvoření, ale oba tito zástupci se vzbouřili. Následkem toho bylo celé stvoření zasaženo a ovlivněno (Ř 8,20-22 a Ko 1,20) a muselo být usmířeno Kristovým vykoupením.

VŠEPOJÍMAJÍCÍ SMRT VE VĚČNÉM DUCHU Všechny tyto prvky jsou součástí starého stvoření a jak jsme viděli, padlý člověk se stal samým jeho středem. Všechny negativní věci vesmíru byly shromážděny a soustředěny v člověku. Satan se svým královstvím a světským systémem byl v člověku společně s Hříchem, hříchy, smrtí, naším já, tělem a starým člověkem. Veškeré staré stvoření, včetně všech negativních věcí vesmíru, bylo soustředěno v tomto padlém člověku. Pak se Kristus vtělil do člověka. Kristus na sebe přijal člověka - ne jednoduchého, malého člověka, ale všepojímajícího člověka starého stvoření. Proto byl Kristus inkarnován do člověka a jako člověk ukřižován na kříži ve formě hada. Před křížem byl Kristus člověkem, ale na kříži byl člověkem ve formě hada. Navíc byl

PRINCIP VZKŘÍŠENÍ

129

Kristus na kříži učiněn Hříchem (2 K 5,21). Když byl na kříži, Bůh na něj nejen vložil všechny naše hříchy, ale také ho učinil Hříchem. Bůh na Krista vložil všechny hříchy a špatnosti a současně ho učinil Hříchem ve formě Satana. Jelikož všechny negativní věci byly soustředěny a koncentrovány do padlého člověka, Kristus do tohoto člověka vstoupil a přivedl ho na kříž. Když ho přivedl na kříž, přivedl s ním na kříž všechny negativní věci vesmíru. S ukončením tohoto člověka ukončil i staré stvoření. Všepojímající Kristovou smrtí na kříži bylo ukončeno všech dvanáct prvků starého stvoření. Když budeme mít nebeské hledisko a duchovní vhled, vyskočíme a zvoláme .Aleluja!“ Poslední kapitola Ezechiela nám ukazuje budování Božího domu, Božího chrámu. Kdybychom si to nakreslili na papír, objevili bychom, že oltář, předobraz kříže, je umístěn přesně uprostřed celé konstrukce. Jak vertikální, tak i horizontální míry této budovy umisťují oltář do centra Božího chrámu. To je velmi zajímavé, neboť to ilustruje všepojímající Kristovu smrt, ukončující prostřednictvím kříže staré stvoření. Tato všepojímající smrt byla dosažena věčným Duchem. V Židům 9,14 se píše že Kristus „skrze Ducha věčného sebe samého obětoval neposkvrněného Bohu.“ Všepojímající Kristova smrt se udála ve věčném Duchu. Tento termín, věčný Duch, je v Písmu zmiňován pouze jednou. Když se Kristus vtělil do člověka, stal se samotným centrem celého stvoření, zahrnujícím všechny negativní věci vesmíru; když Kristus tohoto padlého člověka usmrtil na kříži, učinil tak ve věčném Duchu. Ukončil tohoto všepojímajícího člověka ve věčném Duchu, nemajícím ani počátek ani konec. Jinými slovy, Kristovou smrtí skončilo všechno, kromě věčného Ducha. Kristus přivedl na kříž a ukončil všechno negativní, ale on sám zůstává nezměněn, protože je ve věčném Duchu. Ačkoli bylo na kříži ukončeno vše, jeho Duch nemohl být ukončen nikdy. To tedy znamená, že Kristus byl vzkříšen tímto Duchem. Kristus jako člověk ukončil všechno negativní. Všechny věci přešly do smrti a byly skončeny; pouze věčný Duch prošel skrze smrt a zůstal. Kristus pak byl vzkříšen tímto Duchem a v tomto Duchu. V Římanům 1,4 se říká, že Kristus „...podle Ducha svatosti

130

BOŽÍ EKONOMIE

byl vzkříšením z mrtvých ustanoven za Syna Božího.“ Co znamená ta svatost? A proč se zde říká Duchem svatosti místo Duchem svátým? Svatost jednoduše znamená separace. Ačkoli tento věčný Duch odešel do smrti, byl a zůstává Duchem oddělení. Smrt mohla ukončit všechno, ale ne věčného Ducha; je jiný a je od ostatních věcí oddělen. Je Duchem svatosti, jak dokazuje zmrtvýchvstání. Mohu dát knihy a jiné věci do popelnice, abych je vyhodil, ale když tam dám člověka, vyskočí ven! Nebude chtít být ukončen; liší se od knih. Tím, že vyskočí, oddělí se od ostatních věcí; stane se odděleným člověkem. Podobným způsobem šly všechny věci na kříž — člověk, Satan, všechno - a byly ukončeny; ale pouze věčný Duch, který šel také s Kristem na kříž a do smrti, nemohl být nikdy ukončen. Je Duchem oddělení. Smrt dělala všechno , co mohla, ale tohoto Ducha nemohla udržet. Kristus pak byl tímto odlišným Duchem, Duchem oddělení, vzkříšen.

SKUTEČNOST VZKŘÍŠENÍ VE VĚČNÉM DUCHU V Římanům 8,11 se píše: „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá.“ Kdo vzkřísil Ježíše z mrtvých? Je to ten samý Duch oddělení. Jaký Duch oživí naše smrtelná těla? Duch vzkříšení, který v nás sídlí. To znamená, že realita vzkříšení a jeho podstata sídlí v nás. Podstatou vzkříšení je oddělení, vykonané tímto věčným Duchem, tím, který nikdy nemohl být usmrcen. Když jsme viděli, že princip vzkříšení spočívá ve věčném, Duchu oddělení, musíme se ptát, kde je tento Duch dnes. Musíme volat: .Aleluja, je ve mně!“ Tento princip zmrtvýchvstání je tedy také v nás. Ať nám Pán otevře oči, abychom viděli princip kříže a vzkříšení - to znamená, že vše bylo ukončeno smrtí a věčný Duch nyní sídlí v nás. Jestliže toto pochopíme, vzneseme se nad věci. Budeme volat,Aleluja!“ Nemusíme žebrat, žádat ani plakat. Pouze je třeba, abychom stále volali ,Aleluja!“ V Janovi 11,25 se říká, že Kristus sám je vzkříšení. Marta,

PRINCIP VZKŘÍŠENÍ

131

sestra mrtvého Lazara, si stěžovala, že Pán přichází příliš pozdě. Zdálo se jí, že vzkříšení a život byli záležitostmi času. Myslela si, že kdyby býval Pán přišel dříve, její bratr by nemusel zemřít. Pán jí naopak řekl, že nejde o záležitost času nebo prostoru, ale o záležitost Krista. Řekl jí: „Já jsem vzkříšení.“ Zapomeňte na prostor i čas; kdekoli je Kristus a kdykoli je Kristus, tam je vždy přítomno i vzkříšení. Když Kristus v den svého zmrtvýchvstání přišel za svými učedníky, dýchl na ně a řekl: „Přijměte Ducha svátého.“ Právě tento Duch, kterého přijali, v sobě zahrnoval princip a skutečnost jeho vzkříšení. Bez tohoto Ducha by jeho učedníci neměli s jeho zmrtvýchvstáním nic společného. Kristovo vzkříšení spočívá v tomto Duchu. Když budeme mít tohoto Ducha, budeme mít i realitu vzkříšení; jestliže tohoto Ducha mít nebudeme, nebudeme mít ani nic společného s tímto vzkříšením. Tímto vzkříšením je jednoduše Kristus sám a princip a skutečnost Kristova vzkříšení je věčný Duch, který nikdy nemůže skončit. Tento věčný Duch, který nemá ani počátek ani konec, je samým principem a skutečností zmrtvýchvstání. Všechno ostatní končí svou smrtí; pouze tento věčný Duch nemůže být smrtí ani zadržen, ani ukončen. Proto po svém zmrtvýchvstání přišel Kristus jako vzkříšení ke svým učedníkům, dýchl na ně a řekl jim, aby přijali jeho dech jako věčného, Ducha oddělení. Sám tento Duch, jako princip a skutečnost vzkříšení, vešel do učedníků a tento princip a tato skutečnost jsou nyní v nás. Této skutečnosti nám pomohou porozumět další dva verše. Ve Filipským 1,19 Pavel hovoří o „podporu Ducha Ježíše Krista“. Jako by řekl: „Jsem ve vězení, ale nebojím se, neboť uvnitř mne je princip a realita vzkříšení. Co je tím vzkříšením uvnitř mne? Je to Duch Ježíše s hojným, všepojímajícím, všepostačujícím přispěním.“ Ve Filipským 3,10 pak říká: „Abych poznal jej a moc jeho vzkříšení.“ Co je tou mocí jeho vzkříšení? Je to přispění Ježíšova Ducha. Hojné, všepojímající, postačující přispěni Ducha Ježíše je mocí jeho vzkříšení. Tato moc a toto přispění nejsou ničím menším než věčným, odděleným Duchem. Avšak tento duch je dnes v nás! Nestačí to snad? Co více bychom mohli chtít? Měli bychom volat ,Aleluja!“ Musíme mu poděkovat za jeho kříž

132

BOŽÍ EKONOMIE

a musíme ho také chválit za jeho Ducha. Jeho kříž ukončil vše negativní a jeho věčný Duch v nás nyní sídlí jako síla vzkříšení. Souhrnně řečeno, nemůžeme nikdy skutečně prožít kříž, jestliže nejsme ve věčném Duchu. Nezáleží na tom, kolik o něm budeme vědět a jak hodně o něm budeme hovořit. Jestliže nebudeme ve věčném Duchu, nikdy nemůžeme zažít sílu kříže. Čím více budeme žít v tomto věčném odděleném Duchu, tím více si budeme uvědomovat smrtící sílu kříže. Nemusíme se již více považovat za mrtvé; to by bylo duchovní sebevraždou. Třebaže mnozí křesťané se denně snaží páchat duchovní sebevraždu, chvalme Pána, neboť se jim to nemůže nikdy podařit! Když budeme žít v Duchu, ve všepojímající dávce uvnitř nás, zažijeme smrtící sílu kříže. Protože jak princip, tak i skutečnost jeho vzkříšení jsou v tomto věčném Duchu, tak také vzkříšení v sobě obsahuje účinek jeho smrti. Ve věčném Duchu vzkříšení je smrtící faktor, smrtící síla kříže. Proto znovu voláme: „Chvalte Pána!“ Pokud budeme ve všepojímajícím Duchu, zažijeme kříž a skutečnost vzkříšení bude v nás. Není třeba dělat nic jiného, pouze přijímat živoucí vírou. Jestliže toto pochopíme, budeme volat: „Aleluja, chvalte Pána!“ Máme živoucí víru, přijímáme a vyžadujeme vírou. Pak se nám stanou principy kříže a vzkříšení skutečností v uvnitř sídlícím Duchu. Již ho v sobě máme. Již není třeba, abychom o něho žádali, ale pouze ho přijímali, prožívali ho a radovali se z něho. Pak zažijeme v životě skutečný vzrůst. O tom vás mohu ujistit. Toto je vize, kterou je třeba vidět a přijmout vírou.

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

BOHATSTVÍ VZKŘÍŠENÍ „Protože toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. A nikdo už ne bude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ,Poznej Pána“, neboť mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich.“ (Z 8,10-11) „Ale zasvěcení, které jste od něho přijali, zůstává ve vás, takže nepotřebujete, aby vás někdo učil; jeho zasvěcení vás učí všemu, a je pravé a není to žádná lež; jak vás vyučil, tak zůstávejte v něm.“ (1 J 2,27 EP)

Jak v Židům 8, tak i v 1 Janovi 2 říká, že dnes, pod Novým zákonem, není třeba žádného vnějšího, lidského učení. V Židům 8,10 se píše, že zákon je v nás vepsán; není tedy třeba, aby nás učil poznávat Pána nějaký bratr. V Prvním listě Janově 2,27 se píše, že zasvěcení přebývá v nás a není tedy třeba žádného lidského učení. V jedné pasáži se říká, že „zákon“ je do nás vepsán, a v další, že „zasvěcení“ v nás přebývá. Co jsou tyto dvě věci? Klidně můžeme být křesťany léta a vůbec nemusíme vědět, že v sobě máme tyto dvě báječné věci. Máme v sobě vepsán zázračný zákon a přebývá v nás záhadné zasvěcení. Jak báječné, avšak také jaká škoda, když si toto neuvědomíme! Díky tomuto vnitřnímu zákonu a vnitřnímu zasvěcení nám není třeba žádného vnějšího, lidského učení. KŘÍŽ A VZKŘÍŠENÍ Tento vnitřní zákon a vnitřní zasvěcení jsou něčím ze vzkříšení. Již jsme poznali princip kříže - to znamená všepojímající zakončení všeho negativního ve vesmíru - a také

134

BOŽÍ EKONOMIE

jsme poznali princip a skutečnost vzkříšení. Kříž zakončuje staré stvoření, zatímco zmrtvýchvstání vytváří bohatství stvoření nového. Křížem je zakončeno stvoření staré. Pánovou smrtí bylo přivedeno na kříž a úplně ukřižováno všech dvanáct prvků starého stvoření. Ale to ještě není konec, neboť po smrti následovalo vzkříšení. Co bylo vzkříšeno? Satan? Satanovo království? Hřích? Tělo? Tisíckrát ne! Věčný Duch vzkřísil pouze esenci toho, co Bůh původně stvořil ke svému záměru. Součástí původního Božího stvoření byla lidská podstata. Bůh stvořil lidskou přirozenost ke svému účelu, ale Satan ji zničil. Proto Pán svou smrtí také usmrtil tuto Satanem zničenou přirozenost; ale svým vzkříšením Pán tuto Bohem stvořenou přirozenost vzkřísil. Pán lidskou přirozenost nejen vykoupil, ale pozvedl ji i na vyšší úroveň. Nové stvoření je tedy tvořeno Kristem ve věčném Duchu a zachráněnou a pozvednutou lidskou přirozeností při vzkříšení. Jaké jsou prvky bohatství vzkříšení? Zaprvé je to trojjediný Bůh, ne ve starozákonním smyslu, ale ve smyslu novozákonním. Pak je zde věčný božský život, kterým je Bůh sám jako náš věčný život. (Rozdíl mezi Bohem a božským životem je podobný rozdílu mezi elektřinou a světlem. Stručně řečeno, elektřina je světlo a světlo je elektřinou, ale stále je zde ještě rozdíl. Například, elektřina není používána pouze ke svícení, ale také jako síla, k topení, apod. Podobně je Bůh naším životem a současně mnoha dalšími věcmi.) Třetím prvkem je božská povaha (2 P 1,4). Čtvrtým je zákon života (Ř 8,2; Ž 8,10). Pátým je zasvěcení (1 J 2,27). Těchto pět prvků tvoří všepojímající bohatství vzkříšení - všechny ostatní věci, na které si vzpomenete, jsou v nich obsaženy. Nové stvoření ve vzkříšení všechny tyto prvky dědí. Lze říci, že všechna bohatství vzkříšení jsou jednoduše Bůh sám. Bůh sám je jistě božskou povahou a zákon života a zasvěcení jsou také něčím z Boha a jeho pohybu. Avšak člověk není jedním z bohatství tohoto vzkříšení, ale je těmito bohatstvími zachráněn a pozdvižen. Víceméně víme, co to jsou trojjediný Bůh, božský život a božská přirozenost, ale většina křesťanů neví, co to je zákon života a vnitřní zasvěcení. U dnešního křesťanstva je toto zanedbáváno. Ale vnitřní zákon

BOHATSTVÍ VZKŘÍŠENÍ

135

a vnitřní zasvěcení jsou praktickými bohatstvími vzkříšení - jestliže je neznáme, neznáme vzkříšení prakticky. Pokud nepoznáme zákon života a vnitřní zasvěcení, budeme znát vzkříšení pouze objektivně; pouze při jejich poznání ho můžeme poznat i subjektivně. ZÁKON A PROROCI

Podívejme se nyní na Starý zákon s jeho zákonem a proroky. V určitém smyslu byl dokonce Starý zákon nazýván zákonem a proroky (Mt 7,12; 22,40). Jak se tyto dva liší? Zákon je sada pevných pravidel, která nemohou být měněna. Například, jeden z článků zákona všechny žádá, aby ctili své rodiče. Jedná se o neměnné pravidlo, platné pro všechny. Ke ctění svých rodičů není třeba vyhledávat žádné rady; tento zákon je pevně stanoven. Další pravidlo říká: „Nepokradeš.“ Opět se jedná o zavedené, pevné pravidlo. Není třeba, abychom se modlili: „Pane, řekni mi, zda mohu, či nemohu krást. Řekni mi, jak si mám počínat u kradení.“ Není třeba, abychom takové vedení vyhledávali. To samé platí i pro zbylá y deseti přikázání. Zákon je tedy soubor pevných pravidel, platných pro všechny. Jeho platnost se neliší podle jednotlivců. Ať se jedná o muže nebo o ženu, o starého nebo o mladého, chudého nebo bohatého, všichni musí dodržovat pravidla. A co proroci? Proroci hovoří podle jednotlivých situací. Představme si, že někdo přijde k Jeremiášovi a zeptá se: „Můžu jít do Jeruzaléma?“ Prorok by v tomto případě mohl říci: „Můžeš.“ Ale v jiném případě by mohl říci: „Ne, nechoď.“ Proroci poskytují živoucí radu od Pána podle různých individuálních situací. Zákon zůstává beze změn, ale proroctví se mění v závislosti na jednotlivých situacích. Jakmile máme zákon, máme ho vždy, neboť přikázání jsou trvalá; zatímco proroctví platí vždy pro jednotlivé případy. Prorok tedy musí být kontaktován nepřetržitě. Ten, kdo mluvil s Jeremiášem, nemůže říci: „Před měsícem mi prorok řekl, že mohu jít do Jeruzaléma; proto teď klidně mohu vyrazit a už se ho nemusím ptát.“ Kdyby chtěl jít do Jeruzaléma znovu, musí se znovu zeptat proroka. To, zda by měl ctít své

136

BOŽÍ EKONOMIE

rodiče, nevyžaduje žádnou radu, neboť se jedná o pevný princip zákona; ale to, jak má své rodiče ctít, je už bezesporu věcí, která radu vyžaduje. Měl by své rodiče při určitých příležitostech ctít tak, či tak? Zde je třeba rady; musí se tedy zeptat proroka. Starý zákon zakazuje ženám nosit mužské šaty a mužům nosit šaty ženské. Toto Pán jasně stanovil jako pevné pravidlo a neměnný zákon. Ale když budeme nakupovat oblečení, jeden oděv může stát 5000 Kč a jiný 500 Kč. To je záležitost, ve které budeme potřebovat Pánovu radu, ne jeho zákon. To je tedy rozdíl mezi zákonem a proroctvím. Pevné principy zákona se nikdy nemění, ale rady proroka se mění podle jednotlivých případů. Někdy se může dokonce u jedné osoby měnit od případu k případu.

VNITŘNÍ ZÁKON A VNITŘNÍ ZASVĚCENÍ Obsahuje tedy Nový zákon nějaký zákon? Je v něm zákon, ale není to zákon písmen. V Novém zákoně je pouze zákon života. Není to vnější zákon, ale zákon vnitřní; není to zákon napsaný na kamenných tabulích, ale zákon napsaný v srdci. A co novozákonní proroci? Stejně tak, jako zákon života nahrazuje zákon písmen, tak i vnitřní posvěcení nahrazuje proroky. Například, když si budu chtít dát ostříhat vlasy, mám žádat Pána o radu modlitbou „Pane, řekni mi, jestli si mám nechat dát ostříhat vlasy jako kovboj nebo jako filmová hvězda?“ V těchto případech nemusím žádat o radu, neboť uvnitř mne je zákon, který mi zakazuje nechat se ostříhat jako kovboj nebo jako filmová hvězda. V takových záležitostech mne řídí vnitřní zákon života. Předpokládejme, že jste sestra v Pánovi a zkusíte si nechat dát udělat vlasy ve stylu filmových hvězd. Něco hluboko uvnitř vás bude řídit a kontrolovat. Je to vnitřní řízení zákona života. Ve více než tisíci kapitolách Písma není ani jediné slovo, které by zakazovalo takovou úpravu vlasů, jakou mají filmové hvězdy. Dokonce o nich v Písmu ani není zmínka! Ale existuje zde vnitřní zákon, který vám říká, abyste se jim nesnažili podobat. Řekněme, že nějaký bratr se chystá kázat slovo Boží. Nemusí

BOHATSTVÍ VZKŘÍŠENÍ

137

se ptát: „Pane, měl bych si na to obléknout kovbojské kalhoty?“ Když se tak bude chtít obléknout, vnitřní řídící zákon to zkontroluje a zakáže. Je to pevný princip jeho vnitřního zákona. Nemusí se ani ptát, jestli se má nechat ostříhat jako kovboj. Ale záležitostí Pánovy rady je, kdy a kde si má vlasy nechat ostříhat. Proto se musí modlit: „Pane, chceš, abych si dnes nechal dát ostříhat vlasy? Mám si je nechat ostříhat v holičství nebo doma od bratra?“ Toto není záležitost vnitřního zákona, ale vnitřního zasvěcení. Vnitřní zasvěcení je jeho vnitřním „prorokem“, poskytujícím mu rady. Když bude nedbalý a nebude vnitřního „proroka“ žádat o radu, může spěchat si dát vlasy ostříhat od bratra a dostane se do problémů. Kvůli své nepozornosti k vnitřnímu zasvěcení bude trpět. Vidíte už, o co jde? Většina žen si ráda kupuje různé věci! Když přijdou do obchodního domu, neznají žádné omezení a kontrolu, kromě jejich šekového účtu. Ale pro ty drahé sestry, které Pána milují a učí se podle něj žít, platí něco jiného. Když přijdou do obchodního domu a vezmou do ruky nějakou věc, něco, co je vnitřně kontroluje, jim řekne: „Nech to ležet.“ Když vezmou do ruky další věc, zase se ozve: „Polož to, nech to být.“ Co to je, tento vnitřní protest? Je to vnitřní zákon, zákon života. Světské ženy si mohou vzít, cokoliv chtějí, ať se jedná o jakýkoliv design, barvu nebo tvar. Když se jim to líbí, mohou si to koupit. Ale sestry, které milují Pána, mají u různých věcí vnitřní negativní pocity. To je ona kontrola vnitřního zákona. Na druhé straně, když si potřebujete koupit nějakou věc, musíte se poradit s vnitřním zasvěcením, kolik byste za to měli utratit. Musíte vstoupit do společenství s Bohem a dát si od něho prostřednictvím vnitřního zasvěcení poradit. Nikdo jiný vám nemůže poradit. Kdybyste s tím přišli za mnou, řekl bych: „Neptejte se mně. Zeptejte se svého nitra. Vaše vnitřní zasvěcení vám poradí, kolik byste měli utratit.“ Stačí, když se zeptáte: „Pane, tři tisíc Kč?“ Vnitřní zasvěcení třeba řekne: „Ne.“ „Tak dva tisíce?“ „Ne.“ „Tak jeden tisíc pět set?“ „Možná.“ „Tak snad jeden tisíc?“ „Dobře!“ Něco uvnitř vás se bude cítit dobře. Dokonce ani manžel nemůže říct manželce, co by měla dělat. Když se ho zeptá, co si myslí o klobouku za sedm set Kč, raději

138

BOŽÍ EKONOMIE

by měl říct: „Miláčku, musíš jít k Pánovi a vnitřním zasvěcením se zeptat na jeho radu.“ Vnitřní zasvěcení jí poradí, ale bude potřebovat čas k modlitbě a kontaktu s Bohem. „Pane, ctím tě. Jsi mým životem! jsi mým Pánem! a jsi ve mně. Pane, dej, ať správně vycítím, kolik mám utratit za klobouk.“ Pak ucítí Pána uvnitř: „Sedm set Kč?“ „Ne.“ „Šest set?“ „Ne.“ „Tak pět set?“ „Ne.“ „Čtyři sta?“ „Ne.“ „Tak snad tři sta?“ „Dobře.“ Nakonec jí vnitřní zasvěcení dá správný vnitřní pocit. Jestliže tuto vnitřní zkušenost nemáte, bohužel možná nejste Božími dětmi. „Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové.“ (Ř 8,14) Jak nás Duch Boží vede? Vnitřním zasvěcením. Chvalte Pána, jsme novým stvořením ve vzkříšení. Ve vzkříšení máme trojjediného Boha samého, máme ho jako svůj život a jako svou přirozenost a také máme vnitřní zákon života i zasvěcení Ducha svátého, který je neustále v pohybu a zasvěcuje nás Bohem samým. Čím více jsme tímto praktickým způsobem zasvěcováni, tím více do sebe přijímáme samotnou Boží esenci. Je to jako když natěrač natírá stůl. Čím více natírá, tím více je na něm laku. Čím více jsme zasvěcováni naším vnitřním Duchem, tím více Boží substance se do nás dostává. Když budeme chtít být neustále zasvěcováni naším vnitřním Duchem svátým, po určitém čase se do nás dostane více Boží esence, neboli substance. Bůh sám je lakem, Duch svátý je natěračem a zasvěcování je natírání. Bůh svátý nás vnitřně Bohem samým natírá jako lakem. Tento nátěr nám dá vnitřní pocit Pánovy vůle. Toto vnitřní řízení a zasvěcení musíme mít. Vnitřním zákonem jsme řízeni proto, abychom se drželi Pánovy cesty a vnitřně jsme zasvěcováni, abychom ve všem znali Pánovu vůli. Tímto způsobem je v nás neustále zvyšován obsah samotné Boží esence. Čím více jsme Duchem svátým jako nátěrem natíráni, tím více samotné Boží substance se do nás dostává. Toto jsou bohatství vzkříšení jako naše vnitřní, praktická zkušenost.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

SPOLEČENSTVÍ ŽIVOTA A UVĚDOMOVÁNÍ SI ŽIVOTA „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme pozorovali a čeho se naše ruce dotýkaly ohledně Slova života: - Ten život byl zjeven, viděli jsme a svědčíme, a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. - Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste také vy měli společenství s námi. Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto vám píšeme, aby naše radost byla úplná. A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji zvěstujeme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma. Rekneme-li, že s ním máme společenství a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ (1 J 1,1-7)

V této krátké pasáži se nejprve hovoří o věčném životě. Z tohoto věčného života pochází božské společenství, a toto božské společenství přináší světlo, kterým je Bůh sám. Máme zde tedy život, společenství a světlo. Správný překlad Římanům 8,6 nám říká že myšlení těla znamená smrt, myšlení ducha život a pokoj. Tento verš hovoří jak o smrti, tak i o životě a pokaji. Musíme si uvědomit, že jak smrt, tak i život a pokoj tak, jak se zde o nich hovoří, jsou něčím, co můžeme kdesi hluboko v nás cítit. Jak bychom jinak mohli vědět, že máme smrt, nebo že máme život a pokoj? To, že máme smrt, nebo život a pokoj, cítíme smyslem v nás. Slovo „smysl“ se sice v tomto verši nevyskytuje, ale je jasné, že když je naše mysl upnutá na tělo, cítíme smrt, a na druhé straně, když je mysl

140

BOŽÍ EKONOMIE

upnutá na ducha, cítíme život a pokoj. V tomto verši je tudíž obsažen vnitřní smysl nebo vědomí pro vycítění života. Zdá se, že tento verš nemá s Prvním Janovým listem nic společného, ale ve skutečnosti ducha zde je velká spojitost s první kapitolou Prvního listu Janova. V první kapitole Prvního listu Janova se hovoří o společenství života a v Římanům 8,6 se hovoří o smyslu života. V předcházející kapitole jsme viděli, že zákon života a zasvěcení patří mezi bohatství vzkříšení. Jako své bohatství máme také Boha samého, božský život, kterým je Kristus v Duchu, a božskou přirozenost. Toto je pět hlavních prvků bohatství vzkříšení a jako z takových z nich máme plné právo a možnost se radovat. Na základě nového stvoření můžeme prožívat vzkříšení, zahrnující Boha jako náš úděl, Krista jako náš život, božskou přirozenost, zákon života a vnitřní zasvěcení. Uvažte jen, jaké je to bohatství! Den za dnem se radujeme z těchto pěti prvků vzkříšení, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Dokonce už jako sotva narozené děti Boží se z těchto bohatství radujeme a žijeme každý den podle nich. SPOLEČENSTVÍ ŽIVOTA

Z bohatství Boha samého, božského života, božské přirozenosti, zákona života a vnitřního zasvěcení pocházejí další dva prvky: společenství života a vědomí života. Jsou to produkty bohatství vzkříšení. Věčný život s sebou přináší božské společenství. Když máme Krista jako život v Duchu, jsme s tímto životem ve společenství. Společenství života je přesně jako proud krve. Krev v našem těle je jeho životem - když v našem těle není žádná krev, není v něm také žádný život, protože život je v krvi. V těle je také proud krve a prostřednictvím tohoto proudu jsou eliminovány z těla všechny negativní prvky a do všech částí je rozváděna výživa. Každý den proud krve odnáší odpadní produkty a přivádí živiny do všech částí našeho těla. Tyto dvě funkce plní proud krve nepřetržitě. Jako činnost negativní omývá části našeho těla a odnáší odpad a pozitivně pak dodává našemu tělu zdraví.

SPOLEČENSTVÍ ŽIVOTA

141

Co to tedy je společenství života? Jelikož krev je život, je naší duchovní krví jako náš život Kristus v Duchu. V Kristovi, jako v naší duchovní krvi, jako v našem životě, je v nás proud života. Kristus v nás neustále plyne jako náš život, přesně tak jako proud krve, a tento tok Krista v nás je společenstvím života. Tímto tokem života, tímto společenstvím života, jsou nám předávána všechna bohatství Krista. Tento nepřetržitý tok Krista splňuje naši potřebu výživy na straně pozitivní a současně i potřebu očištění a zbavení se něčeho na straně negativní. Pouze lékaři nám jsou schopni říci, kolik výživy a kolik odpadu krev denně musí přepravit. Společenství života je tedy plynoucí proud věčného života, kterým je Kristus. Vezměme si například žárovku. Elektrický proud přitékající do žárovky je měřen elektroměrem. Kdyby se proud zastavil na elektroměru, žárovka by se nerozsvítila. Všechny funkce elektřiny jsou závislé na elektrickém proudu. Když elektrický proud vypneme, funkce žárovky vydávat světlo ustane. Než jsme byli jako nevěřící spaseni, neměli jsme v sobě tento plynoucí proud. Sám si velice dobře pamatuji vlastní zážitky. Než jsem byl spasen, neměl jsem v sobě tento živoucí pocit plynutí. Ale od té doby, co jsem byl spasen, čím více jsem miloval Pána, kontaktoval ho a žil pro něho, tím více jsem cítil, jak ve mně něco plyne, plyne a plyne. To je právě ten proud, neboli společenství života. Věčný život, který je v Synovi Božím, je právě takto skutečný a hmotný. Dokonce ho můžete slyšet a vidět, dotýkat se ho a ovlivňovat ho, prohlašovat jeho a kázat ho (1 J 1,1-3). Jelikož jsme přijali život, máme v sobě společenství, proud života. Prostřednictvím tohoto společenství života je pro nás velmi jednoduché vstoupit do Boží přítomnosti. UVĚDOMOVÁNÍ SI ŽIVOTA

Jak můžeme rozeznat, kdy jsme v Boží přítomnosti? Bůh je světlem, a když jsme v Boží přítomnosti, můžeme toto světlo cítit. Cítíme nejen vnitřní proud, ale také vnitřní světlo, které přichází pouze prostřednictvím společenství života. Toto není doktrína, ale vysvětlení našich zkušeností. Jestliže těmto zkušenostech

142

BOŽÍ EKONOMIE

nemůžete říci „amen“, není s vámi, bohužel, něco v pořádku. To je přesně to, co bychom měli pociťovat ode dne našeho spasení, ačkoli to třeba nejsme schopni vysvětlit. Dovolte mi, abych opakoval: něco uvnitř nás se pohybuje a plyne, a když my jsme v tomto plynutí, jsme jednoduše v Boží přítomnosti. Pak v sobě máme toto vnitřní světlo a všechno je osvíceno. Jsou nám jasné všechny věci - jestli je to špatné nebo dobré, jestli je to Boží vůle či ne, jestli to znamená život nebo smrt. Tímto vnitřním smyslem jsou nám vyjasněny všechny věci. Vědomí života má tedy velmi mnoho společného se společenstvím života. Společenství života nám pomůže uvědomit si smysl života tím, že nás přivede do Boží přítomnosti, kde se můžeme radovat z Božího vyzařování jako ze světla. Toto vyzařování nám učiní ve všem jasno. Proniká do každého koutku a části naší bytosti a dodává nám velice jemný a ostrý smysl. Tento smysl okamžitě odhaluje i malé chybičky. Čím hojněji se nám dostává toku života, tím více jsme v přítomnosti Boží, a tím hojněji budeme v životě Božím osvíceni. Čím více budeme vystaveni tomuto osvícení, tím více si budeme uvědomovat tento jemný a ostrý smysl. Tímto smyslem dokážeme rozpoznat Boha, jeho vůli a jeho cestu. Tento smysl zkoumá a testuje všechno. Tento vnitřní smysl navíc vždy závisí na stupni našeho vnitřního spojení s Pánem. Když upínáme mysl na tělo, jak jsme si ukázali na Římanům 8,6, prostě do těla vkládáme své já. Tím, že upínáme mysl na tělo, znamená, že naše já spolupracuje s tělem, a když budeme spolupracovat s tělem, znamená to, že náš vztah s Bohem je samozřejmě špatný. Vzpomeňte si na ty tři soustředné kruhy, ilustrující tři součásti člověka. Tělo (vnější kruh), jehož povaha byla zkažena Satanem. Mysl je v duši (střední kruh) která reprezentuje naši lidskou bytost, naše já. Trojjediný Bůh sídlí v duchu (středový kruh). Mysl, umístěná mezi tělem a duchem, má možnost pohybu oběma směry. Nikdy nezapomeňte na Římanům 8,6 — jedná se o jeden z nej důležitějších veršů celého Písma. V určitém smyslu je ještě důležitější než Jan 3,16. Když si budeme pamatovat pouze Jana 3,16 a zapomeneme na Římanům 8,6, budeme jen chudé spasenými křesťany; nikdy nebudeme křesťany vítěznými. Jan

SPOLEČENSTVÍ ŽIVOTA

143

3,16 postačuje k přijetí věčného života, ale v Římanům 8,6 se píše, jak se stát křesťany vítěznými. Řídit naši mysl - to znamená řídit naše já - podle těla, znamená smrt. Řídit naši mysl, neboli naše já, podle ducha, znamená život a klid. Zde je klíč ke smrti nebo k životu. Mysl je v tomto zcela neutrální. Je na rozhraní. Může se buď obrátit k tělu nebo k duchu. Znovu je nutno opakovat příběh zahrady v Ráji. Svobodná vůle si může vybrat ze dvou voleb. Vybrat si strom poznání znamená smrt, ale vybrat si strom života znamená život. Jsme mezi těmito dvěma stromy; jsme neutrální jak ke smrti, tak i k životu. Záleží na našem výběru, na našem přístupu. Zosobněný Hřích, reprezentující Satana, se nachází v těle; trojjediný Bůh je v našem duchu po našem spasení; a naše já je v naší mysli. Tajemství života nebo smrti záleží na tom, zda budeme spolupracovat s tělem nebo s duchem. Když budeme spolupracovat s tělem, budeme mít smrt; když s duchem, budeme se účastnit Boha, který je životem. (1) Cítit chuť smrti Jak poznáme, že máme smrt? Poznáme to tak, že ji ucítíme. Smrt nám dá o sobě vědět určitým druhem vnitřních pocitů. Jedním z takových pocitů je pocit prázdnoty. Smrt cítíme tehdy, když se uvnitř cítíme prázdní. Další pocit, kterým se hlásí smrt, je pocit temnoty. Když v sobě cítíme temnotu, cítíme smrt. Smrt se také projevuje pocitem nepříjemnosti, to znamená jak neklidem, tak pocitem zmatku. Je to pocit nedostatku něčeho uklidňujícího uvnitř nás, pocit vnitřního stavu tření - neklidu, nedostatku odpočinku a nepohodlí. Dalším signálem smrti je pocit slabosti. Často říkáme: „Už to dál nevydržím.“ To je signálem naší slabosti. Nemáme sílu vzdorovat našim obtížím. Nakonec, smrt se projevuje také pocitem deprese, útlaku a potlačení. Protože jsme slabí. Je pro nás snadné dostat se do deprese. Proč? Protože naše mysl se řídí podle těla, které končí smrtí. Prázdnota, temnota, pocit nepříjemnosti, slabost a deprese - to vše jsou chuti, které náš smysl pro smrt cítí. Víme, že smrt je uvnitř, když pociťujeme prázdnotu, temnotu, nepříjemné pocity, slabost

144

BOŽÍ EKONOMIE

a depresi. Tyto pocity dokazují, že jsme v těle a že se řídíme podle těla. Ale pocit smrti ve skutečnosti přichází z pocitu života. Předpokládejme, že máme skutečně mrtvého člověka, mrtvolu. Nebude mít žádné pocity prázdnoty, temnoty ani žádné nepříjemné pocity a tak dále, protože není živý. Ale kdyby byl živý, ačkoli by život v něm byl slabý a umírající, pořád by měl určitý pocit prázdnoty a temnoty. Byl by schopen cítit všechny tyto pocity, protože by stále byl živým člověkem. Jako živý člověk by přišel do styku se smrtí a život v něm by mu umožňoval smrt cítit. Jednou z funkcí a účelů vědomí života je cítit chuť smrti. (2) Cítit chuť života a pokoje

Avšak pocit smrti je pouze něčím negativním. Na pozitivní straně se nachází pocit života a klidu. Jak cítíme, jakou má chuť život a klid? Jako první, na rozdíl od pocitu prázdnoty, je zde pocit uspokojení a plnosti. Cítíme, že jsme Pánem uspokojeni. V jeho přítomnosti jsme naplněni a necítíme ani žízeň ani hlad. Zadruhé, na rozdíl od temnoty, cítíme světlo. Společně s vnitřním uspokojením máme vnitřní světlo, zářící uvnitř nás. Každé zákoutí a každá část naší bytosti je plná světla. Všechny části naší bytosti jsou průhledné; nic není zamlženého. Navíc, na rozdíl od pocitu nepříjemnosti, máme pocit klidu, konejšícího všechno naše vnitřní rozrušení. Našimi vnitřními pocity jsou klid a odpočinek, klid a pohoda, klid a lehkost. Nemáme žádný vnitřní pocit tření ani kontroverze. Dalším naším vnitřním pocitem je pocit síly oproti pocitu slabosti. Cítíme v sobě plnou sílu a moc života. Uvnitř nás je živoucí dynamo; a zdá se nám , že v nás není motor pouze jeden, ale čtyři. Někdy v sobě máme pocit koňské síly milionu koní. Uvnitř nás se nachází skutečné posilnění, překonávající všechnu naši slabost. Nezajímají nás úšklebky našich manželek. Když na nás manželka vyjede, zavoláme ,Aleluja!“ Nevyvedou nás z míry a nerozčílí nás, neboť jsme silní. Nejsme lehcí a slabí; jsme těžcí a plni síly. Nic nás nemůže vyvést z rovnováhy! Chvalte Pána! Toto je vnitřní vědomí života a klidu. Nakonec ještě, oproti depresi, pociťujeme osvobození. Tok života nás nejen osvobozuje, ale současně nás

SPOLEČENSTVÍ ŽIVOTA

145

povznáší nade všechny útisky. Nic nás nemůže utiskovat. Čím více depresí přijde, tím více se budeme cítit v nebi. Toto je způsob, jakým vnímáme život a klid. Vnímáme je jednoduše tak, že je cítíme a cítíme je, protože máme život. Tento život uvnitř nás je plynoucím životem. Díky tomuto toku života žijeme a jsme v Boží přítomnosti. Ten nám dává tento hluboký pocit vnitřního uspokojení, osvícení, posílení, pohody, povznesení, osvobození a nadhledu! Čím více budeme ve společenství života, tím více se nám pocit života dostane; čím silnější bude náš pocit života, tím více se budeme radovat ze vzrůstajícího společenství života. Tyto dva prvky jsou vždy prožívány v kruhu — to znamená, že čím více máme společenství života, tím více máme i vědomí života; a čím více máme vědomí života, tím více máme i společenství života. To je báječné! Chvalte Pána! Společenství a vědomí života jsou vedlejšími produkty vzkříšení. Největším bohatstvím vzkříšení je Bůh sám, Kristus jako život, božská přirozenost, zákon života a zasvěcení Ducha svátého. Od těchto bohatství pocházejí sekundární, ale praktické věci, jako jsou společenství a vědomí života.

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

ČINNOST DUCHA A VSTUP DO NĚHO V sedmnácté kapitole jsme viděli, že božský život, který jsme přijali, vyúsťuje ve společenství života neboli v proud života a tento proud života způsobuje vnitřní pocit, hlubší vědomí života. Podívejme se nyní na rozdíl mezi duší a duchem. Uvědomme si, že tabernákulum - neboli chrám - má tři části: vnější nádvoří, svatyni, a velesvatyni. Uvědomme si, že Nový zákon s určitostí prohlašuje, že jsme chrámem Božím. Tabernákulum neboli chrám není tedy pouze předobrazem Krista, ale také křesťanů. Lidská bytost se skládá ze tří částí: z těla, duše a ducha (1 Te 5,23). Tyto tři části odpovídají třem částem tabernákula: tělo vnějšímu nádvoří, duše svatyni a duch velesvatyni. V předobraze tabernákula byly Boží přítomnost (neboli svatozář Boží) a archa, která byla předobrazem Krista, ve velesvatyni. Kristus v našem duchu je podle Nového zákona naplněním nebo aplikací tohoto předobrazu. Dnes je přítomen v nejvnitřnější části naší bytosti, která je velesvatyni. To je důvodem, proč se touto záležitostí zabývá kniha Židům. V kapitole 4, verši 12, jak jsme již viděli, je do popředí stavěna potřeba oddělení ducha od duše. Jinými slovy, potřebujeme rozeznat ducha od duše, abychom si uvědomili vlastní zkušeností živoucího Krista, přebývajícího v našem duchu. To odpovídá učení celého Nového zákona. Ve čtyřech evangeliích je na nás požadováno, abychom zapřeli a odsoudili duši a v listech jsme nabádáni, abychom žili podle ducha a v lidském duchu. Je to právě tento duch, kde Pán Ježíš jako božský Duch přebývá (2 Tm 4,22). Lidského ducha tedy od duše rozlišíme jejím zapřením a následováním Pána v našem duchu.

148

BOŽÍ EKONOMIE

PROŽITEK OLTÁŘE Podívejme se na jeden problém při aplikaci tohoto principu. Jednou za mnou přišla jedna sestra a povídá: „Jestliže nejsme ve velesvatyni, znamená to, že jsme stále ještě v těle nebo v duši. Jak potom můžeme cvičit našeho ducha?“ Zdá se to docela logické. Jestliže jsme stále ještě v těle nebo v duši a nevešli jsme do ducha, jak ho pak můžeme cvičit? Na tuto otázku nelze odpovědět žádným mentálním procesem. Avšak, i když stále ještě žijeme v těle nebo v duši, neznamená to, že bychom byli zcela odříznuti od ducha. Když budeme cvičit své ruce nebo nohy, znamená to snad, že by naše ruce nebo nohy byly odříznuty od spojení s hlavou? Jsme celistvou bytostí: tělem, duší a duchem. Tato bytost nemůže být rozseknutá na tři části. Řekl jsem této sestře, že i když se kála z hříchů a věřila na Pána Ježíše, její pokání bylo cvičením ducha. Skutečné pokání vyžaduje kajícného ducha. Jestliže se jedná pouze o pokání v naší mysli, není to pokání hluboké a skutečné. Musíme si ho uvědomovat hluboce v našem duchu. Když jsme přijali Pána Ježíše, cvičili jsme svého ducha, ačkoli jsme neměli žádnou vědomost o tom, co termín DUCH znamená. Každý stupeň prožívání Pána je něco v našem duchu. Když jsme Pána Ježíše přijali jako našeho Spasitele, přišli jsme na kříž, kde jsme byli zbaveni svých hříchů. V předobraze tabernakula je kříž představován oltářem, umístěným na vnějším nádvoří. Káli jsme se a přijali Pana Ježíše u kříže. Právě v tom momentě jsme byli spaseni a náš duch se pohnul. Protože jsme zapojili našeho ducha, dotkli jsme se Boha, cítili jsme ho a měli s ním živoucí kontakt. Ale možná, že jsme potom nežili podle ducha a dokonce ani podle duše, nýbrž podle světských způsobů. Ano, byli jsme spaseni křížem, což znamená, že jsme prošli kolem oltáře na vnějším nádvoří; ale pak už jsme nežili podle ducha a dokonce ani podle duše, ale podle světských způsobů. Můžete se ptát, co to ty světské způsoby jsou. Dovolte mi, abych je ilustroval vyprávěním o bratru jménem Sun, který byl původně soudcem. Jednoho dne přišel na evangelizační shromáždění, kde jsem kázal. Po skončení kázání ke mně tento

ČINNOST DUCHA AVSTUP DO NĚHO

149

nevěřící přišel se světskou otázkou: „Pane Lee, řekněte mi, je Bůh žena nebo muž?“ Řekl jsem mu prostě něco o Bohu a Kristovi. Pak mi řekl, že na něho moje kázání udělalo skutečný „dojem“, ale že neví, jak má věřit. Řekl jsem mu, aby se jednoduše otevřel a přijal Krista, neboť Kristus je Duchem a je všudypřítomný. Řekl jsem mu: „Jděte domů, zavřete dveře, poklekněte, přiznejte své hříchy a otevřte se Kristovi. Řekněte mu, že věříte, že pro vás zemřel a že ho přijímáte jako svého Spasitele.“ Slíbil, že to udělá. Když byl večer se svou rodinou, kteří o křesťanství nic nevěděli, najednou odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Jeho žena a syn se ho ptali, co chce dělat, a on odpověděl, že má nějakou zvláštní práci a že musí mít klid. Pak poklekl a začal se modlit. Jeho žena se synem se na něj tajně dívali skrz okno a divili se, proč si kleká a smáli se mu. Když skončil, myslel si, že se něco okamžitě stane, ale nic se nedělo. Druhého dne ráno šel k soudu řešit nějaký případ a po cestě se mu něco přihodilo. Řekl mi, že se pro něho najednou změnil celý vesmír. Jak báječná byla náhle nebesa i země! Dokonce i malý pes i kočka, které předtím nemohl vystát, mu byli příjemní. Měl takovou radost, že se začal smát. Divil se, co to má znamenat? Když vešel do budovy soudu a zahájil případ, nemohl svůj smích vůbec kontrolovat. Po skončení přelíčení přišel domů a smál se čím dál víc. Zena se ptala: „Co se děje? Dostal jsi snad balík peněz, nebo co? Z čeho máš takovou radost?“ Odpověděl jí: „Nevím. Prostě mám radost! Celý vesmír se změnil.“ Druhého dne potkal jednoho mladého bratra, který mu pomohl si uvědomit, že byl skutečně spasen. Ale potom, přestože byl spasen, pokračoval v životě a jednání světským způsobem a díval se na věci stejně jako světští lidé. Pořád se ještě nacházel na vnějším nádvoří pod sluncem; všechny jeho smysly byly stejné jako předtím. Třetího dne přišel opět na shromáždění církve. Měl jsem radost, že ho tam zase vidím. Po skončení kázání mi řekl: „Pane Lee, jste dobrým a výmluvným řečníkem. Jakou školu jste vystudoval?“ Jeho poznámka odhalila světský způsob, kterým se dívá na věci. Pak se mnou hovořil o mnoha věcech, týkajících se církve. Zeptal se: „Jak se vám podařilo sem přivést tolik lidí? Jak to děláte? Inzerujete nebo

150

BOŽÍ EKONOMIE

používáte nějaký styl propagace, jako používají třeba politické strany?“ To je čistě světský způsob nahlížení na věci. Pak se mně zeptal: „Pane Lee, chtěl bych se stát křesťanem. Řekněte mi, jak to mám udělat? Musím něco vyplnit, nebo něco odepsat?“ Samozřejmě, že jsem mu to náležitě vysvětlil. Ale pak se mě zeptal: „Kdybych se stal členem vaší církve, kolik peněz ročně bych musel přispívat? A co mám dělat se svou rodinou? Bude vaše církev dohlížet na celou moji rodinu? Budete hodně nařizovat mé ženě a dětem?“ Co to všechno znamená? To je světský způsob myšlení. Tento člověk byl skutečně spasen, ale všechny tyto věci dokazují, že je stále ještě na vnějším nádvoří, stále ještě v Egyptě. Zažil již velikonoční oběť, ale stále ještě nepřešel Rudé moře. Pořád ještě dlí ve fyzickém světě.

ZÁŽITEK PRVNÍ OPONY Použijeme případ tohoto bratra pro ilustraci ještě dále. Byl spasen v roce 1938. Další rok se nic nestalo. Byl skutečně spasen, ale byl stále ještě zcela ve světě. Tři roky se nic nedělo. Pak, v roce 1941, byl oživen; něco ho změnilo. Když se jednoho dne modlil, zanechal náhle všeho světského. Řekl: „Pane, vzdávám se všech svých znalostí, své práce soudce, své rodiny a všeho světského. O, Pane, od nynějška tě miluji! Před třemi lety jsem byl spasen; ale teď vím, že musím zanechat všeho světského.“ Vzdal se světa. Když takto učinil, prošel tento bratr první oponou z vnějšího nádvoří do svatyně. Od tohoto dne tento člověk věděl, jak vcházet do společenství s Kristem a jak ho přijímat prostřednictvím čtení z Bible jako každodenní manu. Bible se pro něho stala velmi sladkou a cennou. Každý den se radoval, že může brát něco z Bible jako svůj pokrm. Od tohoto dne se radoval nejen z předkladného chleba na stole, ale byl také osvícen vnitřním světlem. Měl pak také radost z modlitby. Řekl mi: „Ach, bratře Lee (už nikdy víc mne nenazýval pane Lee), kdykoli zavřu oči a začnu se modlit, mám pocit, jako bych byl v nebesích.“ Co to znamená? Je to sladká příchuť páleného kadidla. Cítil Boží přítomnost, protože prožíval Krista jako svou každodenní manu, jako vnitřní světlo a jako sladkou příchuť vzkříšení.

ČINNOST DUCHA AVSTUP DO NĚHO

151

Nyní si musíme jasně uvědomit, kde to všechno prožíval. Z vnějšího nádvoří do svatyně prošel skrze první oponu. Neprošel druhou oponou. Nejprve byl na oltáři kříže zbaven svých hříchů; ale svět a světské věci stále spočívaly na něm. O tři roky později, tím, jak prošel první oponou, opustil svět a světské věci a vešel do svatyně. Den po dni začal prožívat Krista jako svůj život, jako svůj pokrm, jako své světlo a jako sladkou příchuť vzkříšení.

ZÁŽITEK DRUHÉ OPONY Ale stále ještě nebyl ve velesvatyni. Hříchy a světské věci sice byly pryč, ale zůstávala zde ještě jedna věc - tělo. Tudíž zde byla ještě další oddělující opona. Prostřednictvím nedávné korespondence z Dálného východu jsem se dozvěděl, že tento bratr, během posledního roku nebo dvou let, prožívá lámání vnějšího člověka. Lámání vnějšího člověka znamená průnik druhou oponou! Znamená to průnik nebo lámání těla. Jeho dopisy ukazují, že prostřednictvím tohoto zážitku přijímá skutečné rozlišení ducha. Nejen, že dokáže rozlišit svého vlastního ducha, ale i ducha ostatních, protože nyní je více v duchu. Když jsme díky spasení vešli na vnější nádvoří, byli jsme zbaveni svých hříchů. Když jsme vešli do svatyně, byl usmrcen svět. Avšak pokud jsme nevešli do velesvatyně, naše já stále ještě zůstává. Každý den se můžeme z Krista radovat jako ze zázračné many, jako z nebeského světla a jako ze sladké příchutě vzkříšení; ale pořád je to všechno poněkud mělké, protože všechno ve svatyni je otevřeně vystaveno. Předkladný chléb není skrytou manou, světlo není skrytým zákonem a kadidlo není skrytým prutem vzkříšení. Když přijdeme na shromáždění, každý může vidět, že ukazujeme manu, svítíme světlem a šíříme sladkou vůni páleného kadidla. I když tomu tak je, neměli bychom si myslet, že jsme nějak zvlášť hluboko. Častokrát, když přijdeme na shromáždění se sladkou vůní páleného kadidla, někteří říkají: „Ach, jaký pěkný bratr! Jaká sladká sestra! Kdykoli otevřou ústa, každý může cítit sladkou Kristovu vůni.“ Ale toto nejsou skrytá mana, skrytý zákon a skrytý, rašící prut. Avšak tyto hezké zážitky svatyně by neměly být odmítány.

152

BOŽÍ EKONOMIE

Naopak, měli bychom si jich vážit. Chvalte Pána, mnozí se z Krista radují jako z jejich denní many. Den za dnem se také z Krista radují jako ze svého světla a jako své sladké vůně ve vzkříšení. Ale musíme si uvědomit, že toto není naším záměrem; toto není země Kanaánská. Toto je pouze poušť s živou Skálou, vypouštějící živou vodu, a Kristem, zásobujícím nás denní manou. To, že se účastníme nebeské many a živé vody, tekoucí ze Skály, neznamená, že jsme v Božím záměru. Pouze to dokazuje, že již nejsme v Egyptě, to znamená, ve světě. Jinými slovy, jsme ve svatyni, ale ne ve velesvatyni. Je to svatyně, ale není to velesvatyně. Musíme pokračovat, abychom se mohli radovat z nejlepšího. Nestačí pouze vyjít z Egypta — to je pouze negativní aspekt celé záležitosti. Je zde ještě něco mnohem pozitivnějšího. Potřebujeme se dostat do zaslíbené země, která je předobrazem všepojímajícího Krista v našem duchu. Ani obětní beránek v Egyptě, ani denní mana na poušti se nedají přirovnat k zaslíbené zemi Kanaánské. Zaslíbená země Kanaán neobsahuje pouze jeden aspekt nebo jednu část Krista, ale všepojímajícího Krista. Opět je třeba si uvědomit, že když jsme byli spaseni, nevědomky jsme zapojili našeho ducha. O tom nemůže být pochyb. Nyní ve svatyni den po dni čteme Písmo, kontaktujeme Krista a prožíváme zář světla. Všechno toto musí být prožíváno se zapojením našeho ducha, přestože jsme možná lidmi v duši spíše než v duchu. Možná čteme Písmo ráno při zapojení ducha, tím pádem Krista jíme jako naši denní manu. Ale pokud jde o nás samé, nejsme ještě v duchu; stále jsme ještě v duši. Nakonec si jednoho dne uvědomíme, že musíme něco udělat s naším já a rozbít ho. Když si uvědomíme, že jsme již byli ukřižováni, použijeme na sebe kříž; a když si po vlastním prožitku uvědomíme, že naše já bylo pohřbeno, budeme přeneseni jako osoba do ducha. Pak nebudeme použivot svého ducha pouze ke kontaktu s Pánem, ale celá naše bytost bude v duchu. Musíme tedy projít třemi strategickými body: oltářem a první a druhou oponou. U oltáře jsme zbaveni svých hříchů; u první opony opouštíme svět; a u druhé opony jsme my sami zbaveni všeho - duševního života, přirozeného a vnějšího člověka, těla i našeho

ČINNOST DUCHA AVSTUP DO NĚHO

153

já. Pak se z nás stane osoba v duchu. Je to něco hloubější než pouhé procvičování našeho ducha, je to prožívat něco z Pána samého. ZÁŽITEK RUDÉHO MOŘE A ŘEKY JORDÁNU

Podívejme se hlouběji do geografie a historie dětí Izraele. V Egyptě se Izraelité zúčastnili velikonoční oběti, což je zbavilo jejich hříchů. Byli spaseni, když byly jejich hříchy smyty obětním beránkem, ale egyptská síla, faraon se svou armádou, je stále ještě zotročovali. Museli tedy přejít Rudé moře. Světské síly byly pohřbeny pod vodami Rudého moře. Faraonova armáda zahrnuje množství lidu a všechny světské věci. Pro některé lidi jsou vojákem egyptské armády brýle, protože pro ně představují světský předmět. Pro jiné zase je ne jedním, ale hned celou divizí egyptské armády, záležitost jejich šatů! Mnoho světských předmětů nás svazuje a udržuje pod jejich tyranií. Když ale Izraelci prošli rudým mořem, byli zbaveni všech světských věcí. Pod vlnami Rudého moře byla pohřbena celá egyptská armáda. Vody Rudého moře jsou předobrazem prvního aspektu účinku Kristovy smrti. Kristova smrt nás zbavuje všech světských věcí a pohřbívá je. Později, když Izraelci opustili Egypt, toulali se pouští a každý den se mohli radovat z many, která byla něčím nebeským z Krista. Vždy mohli ostatním svědčit, jak se radují z Krista, ale současně se toulali pouští. Jednoho dne přešli řeku Jordán a do jeho vod vložili dvanáct kamenů, představujících starý Izrael. Vody Rudého moře pohřbily egyptskou armádu, ale ve vodách Jordánu bylo pohřbeno já a starý člověk Izraelitů. Poté přišli na třetí místo, do Kanaánu, a radovali se z jeho všezahrnujícího bohatství. Když byli Izraelci v Egyptě, byli na vnějším nádvoří. Když přišli do pouště, přišli do svatyně. Když nakonec přišli do Kanaánu, vešli do velesvatyně. Rudé moře odpovídá první oponě, řeka Jordán druhé. Je jasné, že tyto dvě vody jsou předobrazem dvou aspektů Kristova kříže. Prví aspekt kříže se týká všech našich pozemských věcí, druhý se týká já v naší duši. Jinými

154

BOŽÍ EKONOMIE

slovy, je to kříž, který trhá tyto dvě opony. Musíme jimi projít přesně tak, jako Izraelité museli projít oběma vodami. Nyní se na sebe musíme podívat a určit, kde se nacházíme. Jsme v Egyptě? V poušti? Nebo v Kanaánu? Jinými slovy, jsme na vnějším nádvoří? Ve svatyni? Nebo ve velesvatyni? Jsme ve světské atmosféře se vším pod sluncem? Ti, kteří jsou na vnějším nádvoří, nemají světlo svatyně - mají pouze slunce. Všechny světské věci jsou pod sluncem. Jsme takoví křesťané, kteří sice věří v Pána Ježíše, přijímají ho jako Spasitele a věří, že zemřel na kříži kvůli našim hříchům, ale přesto mají světský náhled na věci a žijí ve světské atmosféře? Nebo jsme ve svatyni a radujeme se z Krista den za dnem jako z naší many, našeho nebeského světla a naší sladké vůně vzkříšení? Nebo jsme ještě hlouběji? Ve velesvatyni můžeme Krista prožívat jako skrytého - ne jako Aron na vnějším nádvoří, ale jako Melchisedech v nebeské velesvatyni. Zde se z Krista můžeme radovat jako ze skryté many, jako ze skrytého zákona, jako ze skryté moci vzkříšení k vládě nade všemi věcmi. Všechno zde je skryté, protože Kristus je nyní prožíván nejhlouběji uvnitř. Ať nám je Bůh milostivý, abychom věděli, kde se nacházíme a kam máme jít.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

KRISTUS SKRYTÝ V NAŠEM DUCHU Tabernákulum neboli chrám, jak vnější nádvoří, svatyni a velesvatyni. tabernákulum rozděleno na dvě části: se budeme zabývat prvky velesvatyně, na prvky vnějšího nádvoří a svatyně.

jsme viděli, má tři části: Uvnitř vnějšího nádvoří je svatyni a velesvatyni. Než musíme se nejprve podívat

VNĚJŠÍ NÁDVOŘÍ

Na vnějším nádvoří jsou dvě věci: oltář a nádoba k omývání. Všichni studenti Bible souhlasí s tím, že oltář je předobrazem Kristova kříže a nádoba k omývání předobrazem funkce Ducha svátého. Prožili jsme již oltář i nádobu k omývání? Kristus byl na kříži obětován jako oběť za naše hříchy. Zemřel za naše hříchy a dokonce se kvůli nám na kříži i ztotožnil s Hříchem; je tedy naší velikonoční obětí. Významem jeho velikonoční oběti bylo, že samotný Beránek Boží na sebe vzal naše hříchy a zemřel na kříži. V 1 Korintským 5,7 se jasně říká, že Kristus je naším velikonočním Beránkem (pascha). Den, kdy jsme uvěřili tomu, že zemřel pro naše hříchy, byl naším velikonočním dnem. Toho dne jsme se radovali z Krista jako z našeho velikonočního Beránka. Poté, co jsme prožili oltář kříže, okamžitě začal pracovat Duch svátý, jak je symbolizováno nádobou k omývání. Nádoba k omývání je místem, kde jsou lidé omyti a očištěni. Když přijmeme Krista jako našeho beránka, Duch svátý započne svou očišťující práci jak vně, tak i uvnitř nás. Když Izraelité vstupovali do tabernákula, museli projít kolem oltáře s obětmy za hříchy a přestupky; ale museli si také v nádobě omýt své nohy a ruce ode vší pozemské špíny. Duch svátý nás ode dne našeho spasení očišťuje ode vší pozemské špíny našeho každodenního života.

156

BOŽÍ EKONOMIE

Jestliže jsme toto již prožili, byli jsme spaseni a nejsme již nadále mimo vnějším nádvoří. Jakmile vstoupíme na vnější nádvoří, ocitáme se uvnitř hranic Božího království. Jsme v Božím království, neboť jsme byli regenerováni - vykoupeni, bylo nám odpuštěno a jsme nyní Duchem svátým čištěni. Neprožijeme-li jak oltář, tak i nádobu k omývání, nikdy se nestaneme skutečným dítětem Božím. I když navenek jsme vstoupili mezi křesťany, bez prožitku těchto dvou věcí jsme stále ještě mimo království Boží.

SVATYNĚ Ale to ještě není všechno; to je pouze ABC křesťanského života. Musíme se snažit dostat se ještě dále. Vstoupili jsme do hlavní brány tabernákula, ale je zde pořád ještě další opona či brána, kterou musíme projít. Z vnějšího nádvoří, z místa, kam jsme přišli, protože jsme věřili v Pána, musíme vejít do svatyně. Prvním předmětem ve svatyni je stůl na předkladný chléb, stůl, na který je pokládán chléb. Tento chléb je předobrazem Krista jako našeho pokrmu, neboť On je chléb života (J 6,35). Kristus je stravou našeho života. Je naší denní manou, vyživující nás, abychom mohli žít před Bohem. Na tomto stole není pouze jediný kus chleba; je to stůl, na kterém je chleba spousta. Znamená to, že můžeme hojně užívat života — právě tak, jako Israelité mohli hojně užívat many, spadlé z nebe. Každého rána byla k dispozici hojnost many, spadlé z nebe. Když jsme prožívali Krista jako našeho velikonočního Beránka a čistící moc Ducha svátého, prožili jsme ho též jako naši denní manu? Jestliže ano, poznali jsme stůl na předkladný chléb živoucím způsobem. Svícen neboli stojan lampy následuje jako druhý předmět za stolem na chléb. To znamená, že Kristus je jak světlem, tak i životem. V Janovi 1,4 se říká, že život je v Kristovi a že tento život je světlem lidí. V Janovi 8,12 se také píše, že toto světlo je světlem života. Jestliže se můžeme z Krista radovat a prožívat ho jako život, pak se určitě stane naším světlem. Když Krista přijímáme, cítíme vnitřní zář, která nás osvěcuje. Poté, co jsme přijali Krista jako našeho velikonočního Beránka a byli očištěni

KRISTUS SKRYTÝ VNAŠEM DUCHU

157

Duchem svätým, a poté, co jsme se dozvěděli, jak máme Krista přijímat jako svou denní manu života, můžeme tuto vnitřní záři pocítit. Po stolu a stojanu lampy následuje jako třetí předmět oltář s kadidlem. Ten prožíváme, když cítíme vůni, sladce vonící závan. Tato sladká vůně, která je Kristus ve vzkříšení, se šíří a stoupá k Bohu. Když se z Krista radujeme jako z našeho pokrmu a jsme v jeho světle života, jsme pak i ve vzkříšení. Uvnitř nás je něco sladkého, co se šíří a stoupá k Bohu. Nikdy to nelze potvrdit prostřednictvím znalosti nebo doktríny, ale musí se to zažít. Zažili jsme to již? Přestože jsme to ještě mnohokrát nezažili, důležité nyní je, že jsme to již vůbec zažili. Mohu dosvědčit, že je to báječné! Před třiceti třemi roky jsem byl v této svatyni každý den a dokonce každou hodinu. Kristus byl mou denní manou a já byl pln jeho světla. Bůh mě velice těšil a já těšil Boha a něco z Krista uvnitř mne se šířilo a stoupalo jako sladká vůně k Bohu. ARCHA V NEJSVÉTĚJŠÍ SVATYNI Ale je toto již konec? Je to něco svátého, ale není to ještě to nejsvatější. Je to dobré, ale není to ještě to nejlepší. Proto musíme znovu usilovat o to, abychom vstoupili do velesvatyně. Museli jsme projít první oponou, ale je třeba zrušit druhou oponu. Touto oponou je tělo (Ž 10,20), které musí být zlomeno, abychom mohli vstoupit do velesvatyně. Ve velesvatyni se nachází pouze jediná věc - archa. Všichni studenti Bible se shodují v tom, že archa je předobrazem Krista. Třebaže Krista můžeme přijímat s radosti jako naše duchovní potravu, jako naše světlo a jako libou vůni, sám Kristus navíc přebývá ve velesvatyni. Kristus jako pokrm, Kristus jako světlo a Kristus jako libá vůně jsou tři věci ve svatyni, ale nyní se máme dotknout Krista samého. Nemusíme se Krista dotýkat prostřednictvím nějaké věci, ale Krista samého. Je to něco hlubšího. Musíme kontaktovat samotného Krista. Prožili jsme Krista jako našeho velikonočního Beránka a jako očistu Duchem svátým; pak jsme Krista prožili jako život, jako světlo a jako sladkou vůni; nyní se setkáme se samotným Kristem. Jen velmi

158

BOŽÍ EKONOMIE

málo Křesťanů vešlo do velesvatyně, aby se dotkli archy, kterou je Kristus sám. Podívejme se nyní na to, co je uvnitř archy. Určitý význam má to, že tam nalezneme manu. Není to mana otevřená, ale skrytá; ne mana vystavovaná, ale ukrytá na tajném místě. Skrytá mana bezpochyby odpovídá předkladnému chlebu. Avšak, je mezi nimi tento rozdíl: předkladný chléb je vystaven, ale mana v arše je ukrytá. Předkladný chléb je vystaven na stole, ale mana je skryta v arše ve zlaté nádobě. Mana je nejen skryta uvnitř zlaté nádoby, ale nádoba sama je ukryta v arše. Je dvojnásobně ukrytá. Lidé Izraele se v poušti radovali z many, ale tato mana, ze které se radovali, byla manou veřejnou; byla to mana spadlá na zem, nikoli mana ukrytá v nebi. Tato ukrytá mana je Kristus sám. Je třeba, abychom prožili tohoto hlubšího Krista, utajeného Krista, Krista na nebesích. Toto je Kristus, zmiňovaný v Židům 7, Kristus podle řádu Melchisedechova - ne podle řádu Aronova. Aron je na vnějším nádvoří a nabízí oběti na oltář; Melchisedech je na trůnu milosti v nebesích. Krista můžeme prožívat jako náš pokrm, ale tato radost je pouze radostí ve svatyni a cokoli prožijeme, je okamžitě známo mnoha lidem. Někdy se stane, že se zpráva o našem „zážitku“ roznese po celém národě. Není to tedy nic jiného, než zážitek otevřeného předkladného chleba. Musíme se snažit dostat se hlouběji na tajné místo Všemohoucího, abychom se mohli dotknout samotného nebeského Krista. V arše je také uschován zákon, zákon řídící a osvěcující. Zákon odpovídá stojanu lampy ve svatyni. Zákon je Božím svědectvím a stojan lampy je také jak ve Starém, tak i v Novém zákoně Božím svědectvím. Ačkoli zákon odpovídá stojanu lampy, princip zůstává nezměněn: lampa vrhá světlo otevřeně, ale zákon je skryté, vnitřní a hlubší světlo. Častokrát mají bratři a sestry pouze svit lampy. Ach, jak jen jejich světlo září! V určitém smyslu je to tak dobře, ale na druhé straně jsou ještě příliš mělcí; všechno je vidět na povrchu. Potřebují, aby se Kristus stal jejich vnitřním zákonem. Ti, kteří mají uvnitř skrytého Krista jako svůj živoucí zákon, nevykazují příliš mnoho navenek, ale uvnitř znají Krista mnohem hlouběji. Třetí věcí, uzavřenou v arše, je rašící hůl. Hůl s rašícími

KRISTUS SKRYTÝ VNAŠEM DUCHU

159

pupeny je předobrazem vzkříšeného Krista. Tomu odpovídá vůně kadidla, obojí symbolizující vzkříšeného Krista; opět je zde ale rozdíl v tom, že kadidlo je vyjádřeno otevřeně, zatímco rašící hůl je prožívaná skrytě a hlouběji. Ve svatyni jsme se setkali s třemi věcmi: Kristem jako potravou, Kristem jako životem a Kristem jako libou vůní. Ale tyto tři věci v arše velesvatyně jsou hlubší. Předkladný chléb je něčím, co se vystavuje, lampa je něco, co viditelně září a kadidlo je něčím, co se otevřeně šíří - vše je vystaveno navenek. Avšak všechny tři věci v arše jsou skryty hluboko uvnitř.

POSTUPUJEME HLOUBĚJI DO KRISTA Nyní je nám jasné, že svatyně představuje na jedné straně poušť a na druhé duši. Za starých časů byli Izraelité původně v Egyptě. Jelikož to byl Egypt, kde prožili velikonoční oběti, Egypt pro ně byl vnějším nádvořím. Po beránkovi byli vyvedeni z Egypta do pouště. Jinými slovy, pokračovali z vnějšího nádvoří do svatyně. Zatímco pro Izraelity odpovídá svatyně poušti, pro korintské a hebrejské věřící odpovídá lidské duši. Například věřící v Korintu prožili Krista jako svého velikonočního Beránka (1 K 5,7) a pak se svým zážitkem odešli do pouště, kde se z Krista radovali jako ze své many a živé vody (1 K 10,1-5). Byli v poušti právě tak jako staří Izraelité, ale pro Korintské byla pouští duše. Když si pečlivě přečteme 1 Korintským, uvidíme, že byli příliš zaměřeni duševně a tělesně. Ano, radovali se z Krista jako ze svého pokrmu a světla a prožili s ním mnoho báječného, ale radovali se z něho v duši. Jejich tělo, opona, oddělující svatyni od velesvatyně, nebylo zlomeno. Jejich duše též nebyly zlomeny, takže nebyli v duchu, který je velesvatyní. Radovali se z něčeho z Krista, ale ne z Krista samého. Hebrejští křesťané mají též svůj předobraz v Izraelitech na poušti (Ž 3,6-8). Apoštol Pavel židovským křesťanům, stejně tak jako Korintským, ukázal, že Izraelité jsou ilustrací jich samých. V kapitole čtvrté knihy Židům se naznačuje, že dosáhnout odpočinku znamená vstoupit do velesvatyně a dotknout se trůnu

160

BOŽÍ EKONOMIE

milosti, kde dnes sídlí Kristus, náš nejvyšší kněz. Židovští křesťané se radovali z něčeho z Krista prostřednictvím učení. List 1 Korintským se zabývá dary, zatímco kniha Židům se zabývá záležitostmi doktrín. Korintští věřící byli v duši, kde se radovali z darů, a židovští křesťané byli také v duši, kde se radovali z doktrín; proto nebyli schopni rozumět hlubším věcem. Jelikož jak Korintští, tak Židé byli závislí bud na svém nadání nebo na elementárních doktrínách, museli trpět poušť ve svých duších. Proto apoštol Pavel vzýval Korintské, aby poznali ducha a byli lidmi duchovními namísto duševními (1 K 2,11-15). A v Židům 4,12 říká to samé - musí oddělit neboli odlišit duši od ducha. Princip zůstává v obou knihách tentýž. Pouze v těchto dvou knihách se v Novém zákoně hovoří o historii Izraele na poušti. Důvodem k tomu je to, že Korintští byli při svých darů orientováni duševně, stejně jako Židé se svými doktrínami. I dnes jsou mnozí křesťané ve svých darech orientovaní na duši, stejně tak, jako ostatní jsou duševně orientovaní ve svých doktrínách. Není pochyb o tom, že doktríny pomohly židovským křesťanům a že nadání pomáhala Korintským. Ale to všechno se odehrávalo v duši, která je pouze svatyní - ne v duchu, ve velesvatyni, kde se mohli Krista samého dotýkat a prožívat ho. Jestliže ho chceme kontaktovat v našem duchu, musíme opustit svou duši. Neměli bychom v ní nadále přebývat. Jestliže zůstaneme v duši, budeme i nadále bloudit pouští. Můžete se ptát: „Proč je to tak důležité? Vždyť se raduji z něčeho, co pochází od Krista. Proč říkáte, že tyto doktríny jsou pouze elementární záležitost? Díky jim vím něco o Kristovi a mohu se radovat z něčeho, co od něho pochází. Říkáte, že se klade příliš velký důraz na dary. Proč se tedy díky darů stále raduji z něčeho z Krista?“ Podívejte se na to, jak to vypadalo na poušti. Izraelité se pouští toulali více než třicet osm let a den za dnem, po celou tu dobu, užívali many. Jak jen je Bůh milostivý! Není to jen nějaký Bůžek, ale výjimečně štědrý Bůh. Obdarovával je dokonce i tehdy, když se mýlili. Avšak mana, denně padající z oblohy, neospravedlňovala bloudění Izraelitů pouští. Naopak, byla důkazem toho, jak jsou dětinští a tělesní, když se dovedou třicet osm let radovat pouze z many. Jíst manu bylo naprosto

KRISTUS SKRYTÝ VNAŠEM DUCHU

161

v pořádku pro překlenutí krátkeho období; ale měli toho co nejdříve nechat a radovat se z úrody Kanaanu. Z toho pro nás plyne toto ponaučení: je povoleno žít po krátký čas z daru, ale trvat na darech po celou dobu je pouze důkazem toho, jak jsme dětinští. Musíme pokračovat a snažit se dostat dále. Dary nejsou naším údělem. Naším údělem, Bohem přiděleným, je Kristus. Než se apoštol Pavel v 1 Korintským začal zabývat darům, poukázal na to, že naším údělem je sám Kristus. Nejsme povoláni do společenství daru, ale do společenství Krista (1 K 1,9). Bůh neučinil moudrostí naše dary, ale učinil jí Krista. Jedině prostřednictvím Krista jsme ospravedlněni, posvěceni a vykoupeni (1 K 1,30). Musíme Bohu za jeho dary poděkovat, ale jsou pro nás pouze pomocí na krátký čas. Izraelci samozřejmě mohli Bohu poděkovat za svou denní manu; ale mana pro ně byla určena pouze jako dočasná pomoc, než dosáhnou země, kam šli. Neměli v poušti zůstat s každodenní manou třicet osm let. Chvalte Boha za jeho moudrost a milost a děkujte mu za jeho dary, neboť když se touláme pouští, skutečně potřebujeme na pomoc denní manu a dary. Ale to nijak neospravedlňuje naše setrvávání v tomto stavu po delší čas. Naopak, dokazuje to, jak jsme mladí a navíc dětinští. Kdybychom se snažili dostat se dál, už bychom dál manu nepotřebovali; okamžitě bychom se mohli začít radovat z úrody zaslíbené Kanaánské země. Když se radujeme z úrody zaslíbené země, dokazuje to, že odpočíváme a že jsme v duchu. Jinak budeme jako Izraelci, bloudící pouští vlastní duše. Jestliže nejsme v duchu, potřebujeme kříž k ukřižování našeho těla a rozbití naší duše. V Židům 4, 5 a 6 jsme nabádáni, abychom postupovali dále, a v 1 Korintským 9 jsme vyzýváni k tomu, abychom se zúčastnili závodu. Musíme se snažit vstoupit do ducha, abychom se dotkli samého Krista a prožili hlubšího Krista jako skrytou manu, jako vnitřní zákon a jako skrytá rašicí hůl. Pisatel 1 Korintským radil Korintským, aby se omezili vzhledem k darům. Musí se naučit, jak správně darů používat (1 K 14). Když si 1 Korintským pečlivě a objektivně přečteme, uvidíme, že pisatelovým záměrem není povzbudit, ale věřící ohledně darů napravit. Abychom se správně zúčastnili závodu, musíme v duchu o Kristovi znat hlubší věci.

162

BOŽÍ EKONOMIE

Nyní si musíme všichni zkontrolovat, kde se nacházíme. Jsme u oltáře nebo u nádoby k omývání? Možná, že jsme dokonce ještě před hlavní branou! Prožili jsme již tyto dvě věci na hlavním nádvoří a přešli k obětnímu stolu, ke světlu a sladké vůni? Nebo jsme již prošli svatyní a jsme nyní ve velesvatyni? Jestliže ano, jsme nyní v duchu, dotýkáme se a prožíváme hluboce samotného Krista. Nechť je nám Bůh milostivý a dovolí nám poznat, kde se nacházíme.

KAPITOLA DVACÁTÁ

TROJDÍLNÝ ČLOVĚK A CÍRKEV Musíme si uvědomit, že Boží ekonomií a Božím cílem je dispenzace sama sebe nám. Byli jsme stvořeni ze tří částí: navenek z těla, uvnitř z ducha a mezi těmito dvěma složkami se nachází naše duše. Božím úmyslem je dispenzovat se do lidského ducha a pak se dostat do jeho duše. TROJDÍLNÝ ČLOVĚK, KOMPLIKOVANÝ TŘEMI OSOBAMI

Než mohl Bůh završit svůj záměr, dostal se do těla člověka nepřítel Boží - Satan. V údech těla tedy sídlí Hřích - personifikovaný Hřích. Jako nelegální vládce nás může ovládnout a nutit dělat věci, které jsou proti naší vůli. Satan sám v nás žije jako zlá přirozenost a jako zákon hříchu a kazí naše tělo. Tělo je otrávené Satanem a v nás, to znamená našem těle, nepřebývá nic dobrého (Ř 7,18). Naše tělo slouží zákonu hříchu proti naší mysli a vůli (Ř 7,15.20). Satan do našeho těla vstoupil jako zákon hříchu; avšak chvalte Pána, když jsme byli spaseni, do našeho ducha vešel přebývat jako náš život trojjediný Bůh. Kristus je naším životem v našem duchu. Co je tedy potom obsahem naší duše? Naše JÁ. V naší duši sídlí naše JÁ. Jsme si dostatečně vědomi toho, že jsou v nás dnes obsaženy všechny tři bytosti - Adam, Satan i Bůh? Jsme poměrně složití. Obsahujeme člověka, Adama; je v nás ďábel, Satan; a je v nás obsažen i Pán života, Bůh sám. Stali jsme se tudíž malou Edenskou zahradou; a nyní jsou všichni tři v nás. Adam, představující lidskou rasu, strom života představující Boha a strom poznání představující Satana, jsou třemi stranami, které nalézáme v zahradě Edenu; a všechny se nacházejí v nás. Adam,

164

BOŽÍ EKONOMIE

naše já, je v naší duši', Satan, ďábel, je v našem těle', a Bůh, trojjediný Bůh, je v našem duchu. Ale jsme ještě něčím víc než pouze malou zahradou; jsme velikým bojištěm. Je v nás Satan, bojující proti Bohu, a Bůh v nás bojuje proti Satanovi. Satan si jako základnu pro svůj boj zvolil naše tělo, které je masem; Bůh má jako základnu pro svůj boj našeho ducha. V Galatským 5,17 se píše: „Tělo totiž touží po něčem jiném než duch, a duch zase po něčem jiném než tělo“ (OP). To znamená, že naše tělo směřuje proti našemu duchu a náš duch proti tělu. Tyto dva prvky stojí navzájem v opozici, takže nemůžeme jednat tak, jak bychom si přáli. Zkažené tělo bojuje proti duchu a duch bojuje proti tělu. Tyto dva prvky vždy bojují jeden proti druhému. Satan je v našem těle jako Hřích a trojjediný Bůh je v našem duchu jako Život a den po dni mezi nimi zuří na bojišti naší duše duchovní válka.

TROJDÍLNÝ ČLOVĚK, REPREZENTOVANÝ MYSLÍ Jak jsme již viděli, naše duše je složena ze tří částí: mysli, citu a vůle. Mysl, jako myslící orgán naší duše, zastupuje naše já. To, co si myslíme a to, o čem uvažujeme, vždy předchází to, co děláme; proto naše mysl představuje naše ,já“. Proto se v Římanům 7, 8 a 12 píše o mysli. V Římanům 7 se píše, že mysl slouží zákonu Božímu. Má mysl touží po zachovávání Božího zákona a sama touží po tom, sloužit Bohu (Ř 7,25); ale tato mysl, která je mnou, je příliš slabá. Já sám jsem příliš slabý. Kdykoli se v mysli rozhodnu konat dobro, vždy je zde něco silnějšího než jsem já, silnějšího, než má mysl - to jest onen hříšný v těle. Když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mne zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy (Ř 7,23). Má mysl, která je mnou, není schopna dodržovat Boží zákon; když se má mysl sama rozhodne konat Boží vůli, je vždy poražena. Mysl v Římanům 7 je mysl nezávislá, snažící se sama konat dobro; apoštol nám tedy v kapitole osmé vysvětluje, jak závislá musí naše mysl být. Nezávislá mysl, snažící se sama o sobě konat věci, bude poražena. Na čem musí být tedy mysl závislá? Správny

TROJDÍLNÝ ČLOVĚK ACÍRKEV

165

překlad Římanům 8,6 nám říká že myšleni těla znamená smrt, myšlení ducha život a pokoj. Mysl má dvě možnosti: může být závislá buď na těle, nebo na duchu. Když bude závislá na těle, výsledkem bude smrt; když však bude závislá na duchu, nastane život a pokoj. Všimli jsme si rozdílu mezi nezávislostí mysli v kapitole sedmé a závislé mysli v kapitole osmé? Nezávislá mysl bude poražena, avšak mysl závislá na duchu zvítězí. Jelikož jsou v nás dvě strany - Satan v našich údech a trojjediný Bůh v našem duchu - nemůžeme už ve skutečnosti být dále nezávislí; takže bychom se o to neměli nikdy pokoušet. Jestliže se o to pokusíme, s jistotou budeme poraženi. Když se pokusíme porazit nepřítele, nakonec jím budeme poraženi sami. Musíme se proto ve své závislosti spolehnout na někoho jiného, na trojjediného Boha v našem duchu. Klíčem k našemu vítězství je nechat se vždy vést duchem. Musíme si z tohoto jasného obrazu odnést dojem: je v nás Satan, je v nás i Kristus a naše já stojí někde uprostřed. Nepřítel nás svádí k tomu, abychom se sami pokoušeli konat dobro.Naše obvyklá odpověd v takovém případě zní: „Miluji Pána a patřím Pánovi. Chci tedy konat dobro, abych ho potěšil.“ To je ono pokušení! Když jsme nezávislí a pokoušíme se konat dobro vlastní silou, jsme sváděni a jistě budeme poraženi. Možná budeme schopni konat dobro dnes, zítra, a možná další tři dny, ale určitě to nevydržíme déle jak tři a půl dne. Je třeba se naučit nebýt nikdy nezávislí a pokoušet se konat z vlastní síly, ale vždycky být závislí na Pánovi. Kdykoli cítíme pokušení konat z vlastní snahy dobro, radši bychom měli nepříteli říci: „Ne, Satane, ne! Nemohu a také nepůjdu touto cestou. Nevím nic o konání dobra; vím pouze jednu věc - že jsem závislý na Pánovi. Nic mne neodvede od spoléhání se na něho.“ Pak dosáhneme vítězství, života a klidu. Je to skutečně jednoduché. Trojjediný Bůh se dispenzoval do našeho ducha jako náš život a jako naše všechno; proto se musíme naučit nedělat nic nezávisle nebo z vlastní síly. Než opustíme tyto dvě kapitoly z Římanům, musíme si povšimnout něčeho na zákonech. Viděli jsme, že Hřích sídlí v těle a že je doprovázen zákonem, špatným zákonem hříchu. Všichni víme, co je to zákon. Jestliže vezmu knihu a vyhodím ji do

166

BOŽÍ EKONOMIE

vzduchu, nevyhnutelně spadne zpět na zem. To je gravitační zákon. Ale dovolte mi, abych učinil něco proti tomuto zákonu, jako třeba to, že zvednu knihu a budu ji držet dvě tři hodiny v ruce. Chvíli jsem to schopen vydržet, ale nakonec se budu muset vzdát. Proč? Protože má vlastní snaha není schopna gravitačnímu zákonu vzdorovat. Naší vlastní snahou nelze jít proti přírodnímu zákonu. Ráno si můžeme říci: „Musím být trpělivý, nesmím se rozčílit. Musím to vydržet celý den.“ Možná, že vydržíme být trpěliví dokonce dva dny, ale třetího dne se velmi rozzlobíme. Rozzlobit se je zákonem hříchu; nerozzlobit se je naše vlastní snaha. Být pyšný je také zákon, působící uvnitř nás. Nikdo z nás nikdy nevychodil školu pýchy. Dokonce i malé dítě ví, jak být pyšný. Rodiče nikdy své děti neučili, jak být pyšnými - jak mohou tedy být pyšné? Stanou se takovými přirozeně, a tato hříšná „přirozenost“ je zákonem hříchu v nás. Vraťme se zpátky k ilustraci, kdy držím ve vzduchu knihu. Bylo by ode mne bláznovstvím se namáhat když, před sebou vidím stůl. Stůl zde představuje jiný zákon - zákon pevné podpory proti zákonu gravitace. Mohu knihu položit na stůl a volat ,Aleluja!“ Můžu ji tam nechat a mít pokoj. Kniha je na stole naprosto bezpečná, protože zákon pevné podpory překonává zákon gravitace. Kdo je tou skutečnou podporou? Je to Kristus, skála. Kde se nachází? Je v našem duchu. Proto se můžeme nechat vést duchem a nechat „knihu“ na Stole. Zapomeňte na vlastní snahu. Nikdy se nerozhodujte konat dobro. Nikdy neříkejte: ,Ach, jak jsem jen byla ke svému manželovi (nebo manželce nebo někomu jinému) krutá; nyní jsem se rozhodla být laskavá.“ Můžeme být laskaví den nebo dva, ale déle nám to nevydrží. Nikdy se nepokoušejte nakládat žádná rozhodnutí. Nefunguje to. Uvnitř nás je Kristus, věčná Skála. Je uvnitř nás jako „stůl“, jako naše Skála. Měli bychom se jím pouze nechat neustále vést, lehnout si na Skálu a usnout. To je cesta vítězství a vysvobození. Když se necháme vést duchem, jednoduše se předáme Kristovi. Když se na něho spolehneme, jednoduše mu řekneme: „Pane, zde stojím, beznadějný a bezmocný. Od nynějška se již nikdy nebudu rozhodovat nic dělat. Předávám ti svoji mysl. Nechávám tě řídit mou mysl.“ Takto se Pánovi předáme. Pán

TROJDÍLNÝ ČLOVĚK ACÍRKEV

167

pak bude mít základnu a příležitost se námi šířit a nasytí nás sebou samým. Jak báječné! TROJDÍLNÝ ČLOVĚK USKUTEČŇUJE TĚLA KRISTOVO

Nyní se dostáváme od Římanům 8 k Římanům 12. Kapitoly 9, 10 a 11 jsou kapitolami v závorce; kapitola 12 je pokračováním kapitoly 8. V kapitole 7 byla mysl nezávislá, ale v kapitole 8 je závislá - závisí na duchu. Mysl v kapitole 7 představuje naše nezávislé já, bojujícím samo o sobě, což vždy končí jeho porážkou. V kapitole 8 mysl představuje závislé já, spočívající na Pánu Ježíšovi. Tím je Pánovi dána příležitost nasytit sebou samým celou naši bytost, a tak nás učinit živoucí součástí svého těla. Pak se dostáváme ke kapitole 12. Kapitola 12 se zabývá třemi věcmi, nezbytnými pro uskutečnění pravého církevního života: tělem, myslí, která je hlavní součástí duše, a duchem. (1) Věnování našeho těla církevnímu životu

Jakmile se na Krista spolehneme a on převezme celou naši bytost, je naše tělo osvobozeno z uzurpující nepřítelovy ruky. Dokud jsme žili nezávisle, mohl se Satan zmocnit našeho těla a nutit nás nakládat věci proti naší vůli. Nyní, když jsme se spolehli na Krista, na Nej silnějšího, Kristus osvobozuje naše tělo ze Satanovy uzurpující ruky. Co je dalším krokem? Musíme naše tělo vydat Pánovi (Ř 12,1). To je jedna z věcí, kterou mnozí z drahých křesťanských bratří a sester ještě neučinili. Musíme mu naše tělo jednoznačně vydat, řkouce: „Pane, děkuji ti, že mé tělo, které bylo dříve tělem hříšným a smrtelným, bylo nyní oživeno a osvobozeno. Nabízím ti nyní toto své tělo, aby se stalo součástí těla tvého. Když si své tělo ponechám, nikdy nedojde k uskutečnění těla tvého.“ Jestliže chceme uskutečnit Kristovo tělo, musíme mu jednoznačně a prakticky přinést tělo své. Když tak cestuji od jednoho pobřeží k druhému, setkávám se s mnoha křesťany, kteří hovoří o životě Těla. Ale co naše tělo? Pořád hovoříme jen o Kristově těle, ale co děláme s tělem svým? Držíme ho stále ještě ve vlastních rukou? Pokud držíme své tělo

168

BOŽÍ EKONOMIE

ve svých rukou, je pro nás Kristovo tělo neuskutečnitelné. V Římanům 12 je nám řečeno, že jestliže chceme uskutečnit církevní život, musíme nejprve naše osvobozené tělo vydat Pánovi. Protože se již nejedná o tělo naše, musí být Pánovi vydáno jako živoucí oběť. Bratři, účastníme se našich setkání naším srdcem nebo naším tělem? Tolik křesťanů říká: „Ach, mé srdce je oddáno církevnímu životu!“ Ano, oni možná skutečně mají srdce oddané církevnímu životu, ale jejich tělo církevnímu životu oddáno není. Je jimi zanecháno doma. Musíme být schopni říci: „Nejen mé srdce, ale také mé tělo je oddáno církevnímu životu.“ Je naše srdce pro církevní život a naše tělo pro soukromý? Jestliže tomu tak je, jak pak můžeme uskutečnit církevní život? Můžeme o tom velice hezky hovořit: všechno je „Aleluja“ a všichni jsou v „nebesích“! Ale ve skutečnosti je všechno pouze ve „vzduchu“ a v srdci. Jestliže chceme uskutečnit Kristovo tělo, život církve, musíme Pánovi vydat tělo naše. „Pane, dříve bylo mé tělo v uzurpujících rukách nepřítele. Nyní ti děkuji za jeho osvobození. Zde ti je přináším. Již déle není mým tělem, ale tvou obětí!“ Tak budeme schopni uskutečnit církevní život. (2) Obnovení naší mysli pro církevní život

Když předáme tělo Pánovi, musíme neprodleně provést druhou věc, nutnou pro uskutečnění církevního života. Musíme být transformováni obnovením naší mysli (Ř 12,2). Dříve se naše mysl snažila dělat něco pro Boha vždy sama; nyní se spoléhá na Krista. Tato mysl, závislá na Pánovi, musí být obnovena, osvícena a znovuvzdělána. Zde máme jeden skutečný příklad. Jeden bratr, skutečně milující Pána a církevní život, nabídl své tělo jako oběť Pánovi a církvi. Ale poté, co se předal církvi, stal se pro ni velkým problémem. Když neměl o církevní život zájem, církev měla klid; ale nyní, když přichází do církve jeho tělo, přichází i jeho mysl a tato jeho mysl ještě nebyla obnovena. Staré křesťanské věci ještě nebyly vykřižovány a vyčištěny. Dokud nepřinesl své tělo, neměl o církev zájem. Řekl: „Když budu mít čas a chuť, přijdu na shromáždění. Když ne, prostě nepřijdu.“ Ale nyní Pána miluje

TROJDÍLNÝ ČLOVĚK ACÍRKEV

169

více, a tak přinesl sám sebe Pánovi a církvi. Cele se církvi oddal. Ale jak přichází jeho tělo, přichází také jeho problematická mysl a přináší s sebou mnoho různých názorů, učení, myšlenek a úvah, způsobujích v církevním životě mnohé problémy. Poté, co je přineseno tělo, musí být obnovena mysl. Když se plně účastníme praktického života církve, naše mysl musí být očištěna, obnovena a znovuvzdělána. Abychom naši mysl obnovili a znovuvzdělali, musíme opustit všechny naše staré myšlenky a přirozené nápady a všechna učení a úvahy tradičního křesťanství. Toto je obsahem pojmu transformace obnovením mysli. Pak je církevní život možný; jinak bude mysl největším problémem a zdrojem potíží v životě církve. Někteří drazí svým vstupem vnesli do církve mnohé problémy. Než do ní vstoupili, církev žila v míru a jednotě, ale s jejich vstupem do ní v ní jejich mysli vytvořily problémy. Myslí si, „Mé srdce je dobré“; ale ve skutečnosti jsou jejich mysli hrozné. Aby mohly být jejich mysli transformovány, musí být zbaveny mnoha starých věcí.

(3) Náš duch touží po církevním životě Nejdříve musí být přineseno tělo; pak musí být obnovena mysl, představující duši; a nakonec musí vzplanout a dychtivě hořet duch. Musíme být vroucího ducha (Ř 12,11). Leckterý drahý bratr možná přinesl své tělo Pánovi a církvi a možná má již obnovenu svou mysl, neboť opustil všechny staré věci; ale přesto může být v duchu tak chladný! Již déle není problémem, ale stává se břemenem. Pokaždé, když přijde na shromáždění, sedí tam studený jako hrob. Je vždycky tichý a nikdy nedělá potíže, ale církev ho musí snášet jako zátěž. Když se rozdílí na shromáždění starších nebo diákonů zodpovědnost, prostě tam jen sedí. Jeho postoj je takovýto: „Jsem plně s vámi a jsem pro církev. Nemám žádný problém; souhlasím se vším, co řeknete, bratři.“ Předpokládejme, že všichni odpovědní bratři na shromážděních budou zaujímat takovýto postoj. Kdo pak ponese břemeno? Všichni ti bratři se sami stanou břemenem a ani jeden neponese svůj podíl církevního břemene. Na jedné straně bychom neměli působit potíže, ale na druhé straně je působit musíme. Jinými slovy, neměli bychom se lišit nebo být v rozporu s ostatními

170

BOŽÍ EKONOMIE

bratry, ale měli bychom být zároveň zapálení. Měli bychom hořet a být spalováni. Musíme být vroucího ducha. Křesťanský život se může zdát být individualistický a soukromý, ale ve skutečnosti není; je to společenský život, život tělesný. Vy sami nejste Tělem; jste pouze jeho součástí a aby došlo k uskutečnění církevního života, potřebujete ostatní jako další jeho součásti. Když ukončíme pokusy sami nakládat dobro a naučíme se spoléhat na Krista a žít jím, jsme živoucí součástí a jsme připraveni být fungující součástí jeho Těla. Pak musíme uskutečnit církevní život věnováním našeho těla Pánovi, obnovením naší mysli a zapálením našeho ducha. Když je tělo přineseno, duše transformována a duch zapálen, pak budeme mít církevní život. Budeme živoucí, fungující součástí - ne součástí problematickou, chladnou nebo mrtvou. Nebudeme součástí nefungující, ale součástí naléhající, agresivní a fungující. Budeme prožívat realitu církevního života.

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

BUDOVÁNÍ BOŽÍHO SÍDLA Kolem duše a ducha se vyskytuje ještě mnohem více důležitých detailů, ale nyní musíme soustředit naši pozornost na budování Božího sídla. Velký důraz byl položen na tabernákulum, Boží sídlo. Viděli jsme, že se skládá z vnějšího nádvoří a ze dvou částí vnějšího stanu tabernákula - svatyně a velesvatyně. Zopakujme si nyní ve stručnosti, co je obsahem těchto tří míst. Na vnějším nádvoří stojí oltář, který je předznamenáním Kristova kříže, a nádoba, předznamenávající očistné působení Ducha svátého. Ve svatyni je umístěn stůl pro předkladný chléb, stojan lampy a oltář kadidla. Tyto tři prvky jsou typizací různých aspektů Krista jako našeho života. Stůl pro předkladný chléb nám Krista ukazuje jako náš denní zdroj života - je naším chlebem života. Svícen, neboli stojan lampy, představuje Krista jako světlo života. Zdroj života, ze kterého se radujeme, se stává světlem, které v nás září. Jako další je zde oltář kadidla, představující vůni Kristova vzkříšení. Ve velesvatyni je jedna věc, archa, předobraz Krista samého. Uvnitř archy jsou tři věci: skrytá mana, která je vnitřním životem a vnitřním zdrojem života; skrytý zákon, který je naším vnitřním osvícením, a skrytá rašící hůl, který je vnitřní silou vzkříšení a autoritou. Skrytá mana, skrytý zákon a skrytá autorita jsou všechny ve vzkříšení a jsou uloženy mnohem hlouběji, nežli odpovídající tři prvky ve svatyni. OBSAH TABERNÁKULA

Všechny tyto věci jsou obsahem tabernákula - místa, kde sídlí Bůh. Prožití všech těchto osmi prvků vnějšího nádvoří, svatyně

172

BOŽÍ EKONOMIE

a velesvatyně je reálným obsahem skutečné Boží budovy, Církve. Jestliže toužíme po tom stát se budovou Božího příbytku, musíme prožít to, co Bůh dosáhl svým křížem a čistícím účinkem Ducha svatého. Musíme také odpovídajícím způsobem prožít Krista jako náš život, jako naše světlo a jako naši vůni vzkříšení. Navíc musíme mít skutečné zážitky Krista samého jako skryté many, skrytého zákona a skryté autority. Zážitek Krista ve všech těchto aspektech vytváří skutečný obsah Boží budovy a poskytuje samotný materiál pro její stavbu. V posledních několika letech lidé hodně hovoří o církvi Nového zákona. Avšak církev Nového zákona není určitým druhem církve, nýbrž církví života a prožívání Krista. Představme si, že bychom řekli: „Přispůsobme někoho podle vzoru určité osoby.“ Uděláme tedy ruku z vosku, hlavu z mramoru, dřevěný trup a nohy a chodidla z nějaké hlíny. Jakmile to všechno dáme dohromady podle přesné velikosti a tvaru a namalujeme to správnou barvou, máme možná skutečný vzor tohoto člověka, ale nemáme ho ve skutečnosti. Skutečný člověk není vyráběn podle nějakého vzoru, ale narozen a vyspívá podle toho, jak jde život. Tento člověk byl nejprve zrozen z živoucí matky a pak vyrostl, přijímaje denně výživu. Nakonec se z něj stal tento člověk určitého typu. Jestliže by tomu bylo jinak, měli bychom vzor, nikoliv člověka. Když jsme jednou byli v Pittsburghu, řekl jsem jednomu příteli toto: Zapomeňme na vzor a soustředme se plně na život. Máte například pěkného malého chlapce. Nevěnujete příliš mnoho pozornosti jeho vzoru. Nesnažíte se ho den co den formovat jedním určitým způsobem. Nejprve ho jeho matka porodí, a pak ho krmíte mlékem a dětskou výživou. Dítě roste a roste a získává určitý tvar a typ. Tento typ je výsledkem jeho zrození a běhu života. Stejně tak, jako jsme nemohli formovat vaše dítě, tak se ani nedá formovat církev Nového zákona. Když se ji pokusíme formovat, vše, co se nám podaří získat, je neživotný vzor. Můžeme zformovat církev určitého typu, ale nejsme schopni zformovat církev živoucí. Během posledních let neustále naléhám na lidi a snažím se je přesvědčit: „Nic neformujte!“ Cokoli se pokusíte zformovat, nebude skutečnou Církví. Ani jedna živá osoba na této zemi

BUDOVÁNÍ BOŽÍHO SÍDLA

173

během posledních šesti tisíc let nebyla zformována; každý se narodil a nějak vyrostl. Církev je Kristovým tělem a žádná lidská ruka ji nemůže zformovat. Můžeme zformovat mnoho věcí, ale nemůžeme zformovat živoucí tělo, složené z živoucích součástí. Nový zákon nám nikde nenařizuje a ani nás nepoučí, abychom formovali Církev; avšak jsme vyzýváni, abychom prožívali Krista, abychom ho předávali ostatním a přinesli duchovním zrozením mnoho dětí. Skutečná církev, Kristovo tělo, pochází ze zrození a z růstu života. Proto zdůrazňujeme princip, že tabernákulum vzniká z prožívání obsahu.

ODDĚLENÍ VNĚJŠÍHO NÁDVOŘÍ Podívejme se nyní z pohledu tohoto principu, jaké jsou hlavní materiály tabernákula. Jako první je zde „oddělení“ vnějšího nádvoří (Ex 27,9-19; 38,9-20). Říká se tomu oddělení, protože je to podobné plotu, obepínajícímu váš majetek, oddělující a vyčleňující ho ode všeho, co se nachází vně. Oddělení vnějšího nádvoří je tvořeno třemi hlavními věcmi: 1) bronzovými patkami, 2) pilíři a 3) závěsy, vyrobenými z jemně tkaného plátna. Základem oddělujících zdí jsou bronzové patky. Na severní straně je dvacet úchytů, na jižní dalších dvacet, deset na zadní, západní straně a deset na straně přední (Ex 27) - celkem šedesát bronzových patek. Na každé z těchto patek stojí pilíř a všechny pilíře jsou navzájem spojeny příčnými tyčemi. Závěsy na pilířích jsou vyrobeny z jemného přesukovaného plátna. Třemi hlavními věcmi tedy jsou bronzové patky, pilíře a závěsy z jemného, přesukovaného plátna. Bronz, ze kterého je vyroben základ přepážky, je ze stejného materiálu jako dvě věci na hlavním nádvoří: bronzový oltář a bronzová nádoba. Duchovní význam je zde v tom, že bronzové patky pocházejí ze zážitku oltáře a nádoby. Jak oltář, tak i nádoba jsou vyrobeny z bronzu; z bronzu jsou tudíž vyrobeny i všechny patky přepážky. Uvnitř vnějšího nádvoří stojí bronzový oltář, bronzová nádoba a bronzové patky. První dojem, který lidé při příchodu na první nádvoří získají je to, že základna přepážky je z bronzu, materiálu, ze kterého je vyroben též oltář a nádoba.

174

BOŽÍ EKONOMIE

To znamená, že zážitek kříže a očista Ducha svátého jsou samou základnou pro oddělení Pánovy budovy. Víme již, že bronz je předznamenáním božského soudu Božího. Všechno, co máme, všechno, čím jsme a všechno, co činíme, musí být položeno na oltář a souzeno. Oltář, neboli kříž, je zaprvé místem soudu; Bůh soudil na kříži všechno. Bronz, použitý k pokrytí tohoto oltáře, podle Numeri 16, pochází z bronzých kadidelníc dvou set padesáti vzbouřenců. Když byli tito lidé, kteří se vzbouřili proti Bohu a Mojžíšovi, souzeni ohněm, Bůh Mojžíšovi nařídil, aby sebral všechen bronz z jejich kadidelníc a pokryl jím na paměť oltář. Byl to pomník Božího soudu nad rebely (Nu 16,38). Abychom uskutečnili budovu církve, vše, co máme, vše, co konáme a vše, čím jsme, musí být souzeno Kristovým křížem. To je oddělující základna patek Boží budovy. Možná, že je nám jasný princip oddělení, ale nejsme schopni ho uplatnit. Předpokládejme, že jsem bratr, který byl spasen v dnešním křesťanstvu. Během kázání evangelia jsem slyšel, že jsem hříšník, že mne Kristus miluje a že zemřel na kříži. Jako výsledek jsem připustil, že jsem hříšník. Modlil jsem se: „Ó, Bože, odpusť mi, neboť jsem hříšný. Děkuji ti, že jsi dal svého syna, Pána Ježíše, aby pro mne zemřel na kříži. Chválím tě, že je mým spasitelem a že mé hříchy jsou odpuštěny. Aleluja! Mám v sobě radost a mír.“ Samozřejmé, že jsem pak šel za pastorem, který byl mým dobrým přítelem a dovolil mu, aby mne pokřtil. Poté, co jsem byl pokřtěn, stal jsem se „členem“ jeho církve. Jednoho dne mi Pán otevřel oči, abych viděl, proč mne spasil. Spasil mne proto, aby ze mne, spolu s ostatními, vybudoval Boží příbytek. Poté, co jsem slyšel hovořit skupinu věřících ve svém bydlišti o Tělesném životě a budování církve, chtěl jsem s nimi v tomto Tělesném životě budovat. Nakonec mi Duch svátý řekl: „Přicházíš, aby z tebe bylo budováno? Přicházíš, abys uskutečnil církevní život? Pak musíš jít nejprve na kříž. Všechno, co jsi schopen nakládat, všechno, čím jsi a vše, co máš, musí být souzeno na kříži.“ Potom se musím zpovídat a litovat svých hříchů, řka: „Pane, Nic ze mne pro tebe není přijatelné a nic není dost dobré pro tvou budovu. Vše musí být souzeno.“ Jestliže nebudu pokračovat se souzením na kříži, není možné, abych budoval

BUDOVÁNÍ BOŽÍHO SÍDLA

175

s ostatními; Nebude existovat žádná základna, žádný základ. Jestliže vstoupím do církve pyšně, mohu být organizován, ale nelze ze mne vybudovat církev. Základ, jak jsme viděli na patkách přepážky Boží budovy, pochází ze zážitku bronzového oltáře. Solidní základ budovy Božího sídla pochází tedy ze zážitku kříže. Neexistuje žádný jiný způsob. Vše musí být položeno na oltář, páleno a souzeno. U hlavního vchodu do církve stojí kříž. Jestliže chceme do církve vstoupit, musíme se položit na oltář kříže. Když byla ukřižována celá naše bytost a veškerá naše činnost, můžeme se přesvědčit, jak špinaví, jak světští a jak hříšní jsme. Uvědomíme si, že potřebujeme nejen Kristovo vykoupení, ale také očištění Duchem svátým. Jednoho dne jsem se podle mého vnitřního smyslu cítil, jako bych chtěl skočit do nádoby na umývání. Modlil jsem se: „Pane, očisti mne! Jsem hříšný, jsem světský! Každý kousek mne je špinavý! Potřebuji očistu Duchem svátým!“ Tímto břemenem v modlitbě jsem prožil kříž i nádobu. Na kříži usmrtíme všechno v nás a v nádobě předložíme vše očistné síle Ducha svátého. Tím se nejen očistíme, ale také vyčistíme. Potom skromně do církve vstoupíme jeho milostí, jeho vykoupením a jeho očištěním. Poté, co bratr prožije oltář a nádobu, poté, co je očištěn od vší pýchy a sebeuspokojení, získává základnu, bronzové patky, na kterých je vztyčen pilíř. Písmo nám neříká, z jakého materiálu byly pilíře zhotoveny, ale víme to, že háky a pásky, které spojují pilíře dohromady, a hlavice na pilířích byly zhotoveny ze stříbra. Stříbro je předobrazem vykoupení. Znamená to, že abychom se stali Boží budovou, jsme propojeni a spojeni dohromady a zakryti nejsme ničím jiným, než Pánovým vykoupením. Jestliže chceme praktikovat církevní život, musíme si uvědomit, že to, co nás spojuje, je Pánovo vykoupení a že jsme tímto vykoupením završeni proto, abychom mohli být vyčleněni pro Boží budovu. Na pilířích jsou také závěsy z jemně tkaného plátna, vypovídající lidem o tom, že Církev je takto čistá ve svém jednání a chování. Toto je ona dělící čára. Jestliže je tabernákulum vystavěno s touto dělící čárou, lze již zdaleka vidět bílé plátno, vyznačující ji. To je svědectvím Církve světu, který se nalézá v temnotě. Celý svět je černý, ale zde je postaveno cosi, co

176

BOŽÍ EKONOMIE

dosvědčuje, že Církev je čistá a bílá. Tento druh svědectví může pocházet pouze ze soudu oltáře a očištění v nádobě, což vede k čistému chování a neposkvrněnému jednání před světem. Toto je závěs z přesukovaného plátna, zavěšený na podpůrných pilířích, posazených na bronzových patkách. Toto je dělicí čára, dosvědčující, že Církev je očištěna od světa. Vně této hranice je všechno černé, avšak uvnitř je vše bílé. DESKY TABERNÁKULA

Třebaže se jedná o dobrou věc, jde pouze o zážitek vnějšího nádvoří. Na vnějším nádvoří je řada dobrých věcí: bronz, stříbro a bílé plátno. Ale není zde nic zlatého, co by bylo předobrazem božské přirozenosti. To znamená, že když jsme na vnějším nádvoří, nebylo do nás vpraveno z božské přirozenosti ještě nic, co by mohlo být vyjádřeno. Jedná se zde pouze o souzení a očištění od negativních věcí. Jinými slovy, bratr, který byl tak pyšný, když jsme ho potkali, je nyní velmi skromný a zdá se, že v sobě nemá žádné sebeuspokojení, sebeslávu a pýchu. Ale to je pouze něco, co náleží k lidskému chování a jeho očištění. Nebylo do něho vpraveno ještě nic Božího, co by mohlo být vyjádřeno - není zde žádné zlato. Venku je to dobré; ale jedná se pouze o nádvoří, ne o budovu. To vše je pod otevřeným nebem, bez jakékoli střechy, krytu, budovy. Potřebujeme, aby naše přirozenost byla promísena s něčím božským: potřebujeme promísit božství s lidskostí. Proto se musíme snažit dostat se do svatyně - dokonce až do velesvatyně. Jestliže milostí a vznešeností Boží je nám umožněno vstoupit do svatyně a do velesvatyně, téměř všude tam uvidíme zlato - zlatý stůl, zlatý stojan lampy, zlatý oltář kadidla, zlatou archu a zlaté desky. Celé prostředí je ze zlata, zlatý je obsah i všechny nástroje zde jsou ze zlata. Co to znamená? Chvalte Pána, dřevo desek (Ex 26,15) předznamenává lidstvo, lidskou přirozenost; a zlato, pokrývající desky, je předobrazem božství, božské přirozenosti. Nyní se tedy božství a lidskost stali jedním! Na jedné straně jde o dřevo a na straně druhé o zlato. Zde, uvnitř svatyně a velesvatyně, je promíseno božství s lidskostí. To je

BUDOVÁNÍ BOŽÍHO SÍDLA

177

důvodem, proč jsou tato místa nazývána svatyně a velesvatyně, jelikož cokoli, co je svaté, musí pocházet od Boha. Na vnějším nádvoří jsme spravedlivými, ale nikoli svátými. Každý aspekt našeho chování a jednání na vnějším nádvoří je správný, neboť je souzen na kříži a očištěn v nádobě. Je zde přítomna správnost, ale nikoli svatost, což je božská přirozenost, vpravená do člověka. Dokud nevstoupíme do svatyně a do velesvatyně, neuvidíme nic pokrytého zlatém. Téměř všechno, každá část, v sobě obsahuje něco dřevěného, ale vždy pokrytého zlatém. Je zde přítomna lidskost, ale je promísena s božskou přirozeností. Dokud nevstoupíme do svatyně a do velesvatyně a nebude do nás vpraveno něco božského, je vyloučeno, abychom se stali deskami, sestavenými do podoby Božího příbytku. Církev je postavena prostřednictvím promísení Boha a člověka. Promísení Boha samého s námi se stává samotným materiálem na vybudování Kristova těla. Nehledě na to, jak jsme čistí, jediné, čím se můžeme stát, je bílé plátno; nemůžeme být deskami pro stavbu tabernákula. Ale čím více jsme pokrýváni zlatém, tím více se stáváme materiálem na vybudování Boha. To je důvodem, proč musíme do ducha vstoupit, našeho ducha cvičit, žít jím a vždy být v duchu splynouti s Pánem. Prostřednictvím tohoto promísení božství s lidskostí se stáváme materiálem na vybudování Božího domu. Desky, pokryté zlatém, jsou ve svatyni a ve velesvatyni uloženy na stříbrných patkách, což znamená, že Kristovo vykoupení je základem a základnou pro vybudování Božího domu. Odkud ale pochází zlato na deskách? Pochází z prožitků zlatého stolu, zlatého stojanu lampy, zlatého oltáře kadidla a zlaté archy. Čím více prožíváme Krista jako náš život, jako naše světlo a jako naši vůni vzkříšeni a čím více prožíváme Krista samého nejhlubším způsobem, tím více je do nás vpravováno božské přirozenosti. Zlato, pokrývající desky, pochází ze samotného zážitku obsahu svatyně a velesvatyně. Božství, promísené s naší lidskostí, pochází pouze ze zážitku Krista jako našeho života, našeho světla a naší vůně vzkříšení, a dokonce z nejhlubšího zážitku Krista samého. Tak vzniká materiál na stavbu Boží budovy. Abychom dosáhli božského promísení, musíme Krista

178

BOŽÍ EKONOMIE

prožívat denně jako naši manu, jako naše světlo, jako naši vůni vzkříšení, a musíme jej prožívat tím nejhlubším způsobem. Abychom mohli být sestaveni, jsou zde přinejmenším tři další věci, které nám musí být jasné. Zaprvé, každá deska je jeden a půl lokte široká (Ex 26,16). Musíme si uvědomit, že jsme širocí pouze jeden a půl lokte, ne více. V tabernákulu je čtyřicet osm desek kombinovaných do párů tak, že každý pár měří na šíř tři lokte. Důvodem, proč je každá z desek široká pouze jeden a půl lokte je to, že každá je pouze polovinou míry a musí být doplněna deskou druhou. Musíme si uvědomit, že jsme pouze jednou polovinou. Když Pán Ježíš vysílal své učedníky, vždy je vysílal po dvojicích. Petr potřeboval Jana a Jan potřeboval Petra. Jsme pouze polovinou a abychom byli úplní, potřebujeme druhou polovinu. Nikdy bychom neměli jednat a pracovat nezávisle a individuálně. Veškerá naše služba a činnost v církvi musí být prováděna společně. Musí být dány dohromady dvě desky. Nejsme úplným celkem; potřebujeme druhou polovinu. Kdo je vaší druhou polovinou? Musíme si uvědomit, že každý neměříme lokte tři, ale pouze jeden a půl. Nemůžeme jít sami, nemůžeme sloužit individuálně, nemůžeme jednat a pracovat nezávisle. Musíme být koordinovanou součástí Boží budovy. Navíc má každá deska dva čepy, dvě části navíc, sahající do patek (Ex 26,19). Proč jsou zde pro každou desku místo pouze jednoho čepu čepy dva? To je jasné. Jeden čep by desce umožňoval, aby se mohla otáčet, ale dva čepy ji pevně drží na místě. Dva znamená potvrzení. Je to jako člověk s dvěma nohama. Jestliže člověk stojí na jedné noze, snadno se přetočí nebo spadne, ale když stojí na dvou nohách, nespadne tak snadno a jen těžko se bude přetáčet. Nechceme mít tolik „otočných“ bratrů. Ráno se člověk může dívat jedním směrem a odpoledne přesně opačným. A do příštího rána už je zase otočený někam jinam - pořád se točí dokola. Jestliže nevíme, v jaké poloze se nachází, nikdy ho nemůžeme chytit. Stále se otáčí na jednom čepu. Z těchto nestabilních bratrů a sester se nedá vybudovat žádná stavba. Musí se stabilizovat. Ať se děje cokoli, musí tak vydržet až do smrti. Budovu církve je možno vybudovat, jestliže

BUDOVÁNÍ BOŽÍHO SÍDLA

179

je člověk ochoten obětovat svůj život. Druhé potřebujeme proto, aby nás doplňovali a neustále potřebujeme jejich potvrzování. Kromě toho jsme zlaté tyče a zlaté kruhy, které všechny desky spojují, a dělají z nich jeden celek. Kruhy představují Ducha svátého. Ducha svátého jsme jako kruhy přijali na samém počátku našeho křesťanského života, kdy jsme byli regenerováni (Lukáš 15,22 a Gn 24,47). Kruhy drží tyče, které jsou také předobrazem Ducha svátého, ale s lidskou přirozeností — uvnitř zlatých tyčí je dřevo akácie. Jak jsme již viděli, po vzkříšení a výstupu Pána na nebesa, Duch svátý sestoupil z nebe s božskou i lidskou přirozeností; nyní je tedy Duchem Ježíšovým. Je to právě tento zázračný Duch svátý s božskou i lidskou přirozeností, který nás kombinuje a spojuje dohromady. Ze všech desek se pak stává jeden celek. Předpokládejme, že bychom odstranili veškeré zlato z desek, kruhů i tyčí. Kdyby bylo všechno zlato odstraněno, desky by se rozpojily na jednotlivé části. Tato jednota nespočívá v dřevě, ale ve zlatě. Jestliže odstraníme zlato, neexistuje zde žádný jednotící element a z desek se stávají jednotlivé oddělené kusy. Na tomto zobrazení můžeme jasně vidět, že jednota, jednotnost a stavba budovy nespočívají na dřevě, ale zcela na zlatě. To znamená, že výstavba Církve není přirozeností lidskou, ale božskou. Díky božské přirozenosti jsme všichni sestaveni dohromady. Je to právě božská přirozenost, která nás spojuje, sjednocuje a udržuje pohromadě jako jeden celek. Nejprve si musíme vy i já uvědomit, že jsme pouze polovinou; za druhé nikdy nesmíme jednat nezávisle a individuálně bez potvrzení ostatních. A nakonec musíme jednat, žít a sloužit v božské přirozenosti. Je to právě v božské přirozenosti, kde jsme jako desky spojeni dohromady jako jeden celek. Pak budeme mít postavenu Boží budovu. Znovu je třeba opakovat, že toto vše pochází ze zážitku Krista jako obětního chleba, jako lampy, jako vůně vzkříšení a jako samotné archy, obsahující skrytou manu, skrytý zákon a skrytý prut. Jak významné to vše je! Nechť nám Pán plně, hluboce a cele umožní pochopit tento obraz. Toto je správný způsob, jakým máme být společně zabudováni do Božího příbytku. Církev není záležitostí nějakého vzoru, ale skutečným zážitkem Krista jako našeho života a našeho všeho; Proto je

180

BOŽÍ EKONOMIE

jediným možným způsobem, jak mezi námi vystavět Církev, prožívání Krista v duchu.

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

POKRYTÍ BOŽÍ STAVBY „Zhotovíš příbytek z deseti druhů jemně tkaného plátna a z látky purpurově fialové, nachové a karmínové; zhotovíš je s umně vetkanými cheruby.“

„Zhotovíš též houně z kozí srsti pro stan nad příbytkem; jedenáct takových houní uděláš...Zhotovíš pro stan též přikrývku z beraních kůží zbarvených načerveno a navrch přikrývku z tachaších kůží“ (Ex 26,1.7.14).

Z výše uvedených pasáží se dovídáme, že pokrytí stanu je tvořeno čtyřmi vrstvami. První vrstva je složena z deseti přikrývek z jemného plátna; druhou tvoří houně z kozí srsti; třetí vrstvou jsou beraní kůže a čtvrtou vrstvou je vnější pokrytí jezevci nebo tulení kůží. Tyto čtyři vrstvy dohromady tvoří střechu tabernákula. Již mnoho bylo napsáno o tabernákulu a jeho pokrytí, ale já jsem si dal za úkol ukázat, jaký je vztah těchto pokrytí k Pánově budově.

CÍRKEV POSTAVENÁ KRISTEM JAKO ŽIVOT

V předcházející kapitole jsme viděli, že Pánova budova není pouze vzorem, ale že se jedná o vpravení Krista do lidskosti. Stavba církve nemůže být konána lidskýma rukama imitací nějakého vzoru nebo vytvořením nějaké organizace. Samozřejmě, že zrozením a růstem života spontánně vznikne určitý vzor, stejně tak jako se vyvíjí od narození u člověka jeho tvar a velikost. Nikdo nedokáže vyrobit nebo navrhnout člověka do jeho konečné formy. Stejně tak není výstavba církve člověkem vytvořeným vzorem, vyrobenou imitací, ale spontánním růstem Krista jako našeho života. Každá část a každý aspekt tabernákula je předobrazem buď

182

BOŽÍ EKONOMIE

práce nebo osoby Krista - je to mnohem více než pouze nějaký vzor. Tabernákulum ukazuje, že prostřednictvím své vykupitelské práce se do nás musí vpravit Kristus sám jako naše všechno. Oltář na vnějším nádvoří je předobrazem všepojímající Kristovy smrti na kříži, kterou bylo dosaženo pravého vztahu s Bohem. Tím, že přiznáme, že jsme hříšníci a že jsme byli jeho smrtí usmrceni, přijímáme ho jako náš život. Potom jsme očištěni očistnou a vyčišťující silou jeho Ducha, jejímž předobrazem je nádoba, od špíny světa, abychom se mohli stát vhodnými pro jeho vstup do nás. Po těchto dvou krocích můžeme nahlédnout do stavby. Okamžitě vidíme, že ve všem je zde manifestováno Kristovo vstoupení do nás. Téměř všude, jak ve svatyni, tak i ve velesvatyni, je dřevo pokryto zlatém, což znamená, že lidská přirozenost je překryta přirozeností božskou, že božská přirozenost byla vpravena do lidskosti a na lidskost. Stůl na obětní chléb, stojan lampy, oltář kadidla, archa, všechny desky, tvořící kostru tabernákula a dokonce i všechny čtyři vrstvy pokrytí odhalují a zdůrazňují jednu věc: že Kristus do nás byl vpraven jako vtělení Boha, abychom ho mohli prožívat jako život a jako naše všechno. Pán nám musí otevřít oči a všechny tyto věci ukázat. Nemůžeme si pouze vzít vzor z knihy Skutků, ustanovit starší a diákony a toto vše nazvat církví. To není církev; je to pouze imitace církve. Když se někoho zeptáme, jak je možné, že vůbec existuje a jak mohl tak vyrůst, odpoví nám: „Porodila mne moje matka, pak jsem jedl spoustu výživné stravy a takhle jsem vyrostl.“ Umíme vyrobit hračku nebo panenku, ale neumíme vyrobit člověka. Církev je skutečným člověkem; nikdo není schopen vytvořit církev! Musí to být něco, co vzniká novým zrozením v Duchu a růstem během života v Kristu. Znovu a znovu musíme připomínat: Bratři, ruce pryč! neměli bychom se nic snažit formovat ani organizovat. Na kolika jen místech jsem během posledních několika let kázal v tomto duchu, přesto však si jen nemnozí bratři uvědomují, co chci říci. Říkají: „No dobrá, když ale nebudeme formovat církev, když nebudeme nic organizovat, co pak máme dělat?“ Měli

POKRYTÍ BOŽÍ STAVBY

183

bychom dělat jedinou věc: jíst a pít Krista. Navíc ještě nás musí Kristus spolknout. Čím více se jím budeme krmit, tím více nás on bude polykat. Myslíme si možná, že se jím pouze krmíme a radujeme se z něho, ale ve skutečnosti je to tak, že čím více se jím krmíme, tím více jsme jím polykáni. Církev nemůže být formulována a organizována, ale musí být zrozena z Krista v Duchu; musí to být živoucí Kristovo tělo, vyrostlé „zas Kristovým životem“. Jako výsledek potom přijme určitý tvar a bude vidět nějaká struktura. Roste s Kristem, Kristem a v Kristu. Na vnějším nádvoří prožíváme završení Kristovy práce, což je pro nás prostředkem pro vstup do svatyně. Svatyně a velesvatyně nejsou pouze záležitostí prožívání Kristovy práce, ale zážitek Krista samého. Kristus je zde prožíván jako potrava k podpoře života, jako světlo života, jako vůně vzkříšení a jako všepojímající Jeden. Jakmile do nás byl Kristus vpraven, je k dispozici materiál na stavbu Církve. Pak budeme Duchem svátým, který nás regeneruje a způsobuje naše vyspění, sjednoceni a postaveni v jedno (jak je zobrazeno na zlatých kruzích a tyčích). Toto je tělo Kristovo, toto je příbytek Boží. Znovu opakujeme: budování Církve je záležitostí růstu, což je Kristus, postupné do nás vpravovaný jako naše všechno. To samo o sobě poskytuje materiál na stavbu Církve. Prostřednictvím procesu regenerace a vyspívání Duchem je všechen tento materiál sestaven dohromady a spojen v jediný celek. Tato stavba ve své jednotě je Kristovým tělem a Božím příbytkem. POKRYTÍ CÍRKVE KRISTEM JAKO JEJÍM VYJÁDŘENÍM

Musíme si však uvědomit, že až do tohoto stadia je tabernákulum stále bez střechy, která by ho zakrývala. Nehledě na to, jak hodně jsme byli vpraveni do Krista a do jaké míry byl Kristus vpraven do nás, jsme stále pouze deskami - nikdo z nás se nemůže stát pokryvem. Jestliže bychom byli pokryvem, církev by byla vyjádřením člověka. Pouze Kristus může být pokryvem, neboť církev může být pouze vyjádřením Krista samého. Na

184

BOŽÍ EKONOMIE

předobraze tabernákula jsme viděli, že střecha je složena ze čtyř vrstev, přičemž každá jednotlivá vrstva je jedním aspektem Krista. Celá střecha je pak odhalením Krista jako jediného pokryvu. Tabernákulum se tedy tímto pokryvem, který ho úplně pokrývá, stává vyjádřením Krista. Poté, co je pokryv na tabernákulum vložen, není zvenku vidět nic kromě tabernákula. Dokonce i desky a předměty jsou zakryty. Tento pokryv nejen chránil všechny desky a předměty tabernákula, ale byl také vyjádřením celého tabernákula. Ve skutečnosti byly desky a předměty chráněny tímto vyjádřením. To znamená, že jestliže nemáme Krista jako naše vyjádření, nemáme ani jeho ochranu. Jestliže chceme, aby Kristus církev chránil, musíme ho mít jako naše vyjádření. Na některých místech se zdá, že církev není kryta Kristem, ale spíše jakousi doktrínou. Na jiných místech je pokryv manifestací určitých druhů darů - dary se staly střechou. Skupiny věřících jsou buď pod pokryvem učení nebo pod pokryvem darů - ne pod pokryvem Kristovým. Avšak dary a učení nás nikdy nemohou ochránit. Žádné dary, žádná učení a žádné doktríny se nehodí k tomu, aby pokrývaly skupiny věřících. Pouze Kristus musí být vyzdvižen, pouze Kristus musí být povýšen, pouze Kristus musí být vyjádřen jako střecha k našemu pokrytí. Když si přečteme míry tabernákula, uvidíme, že pokryv zahrnuje nejen střechu, ale i dvě strany. Zvenku není vidět nic jiného než pokryv. Patky, desky a vnitřní obsah nejsou vidět. To znamená, že ti, kteří jsou venku, musí vidět jako pokryv církve pouze Krista. Když lidé vstoupí do tabernákula, neuvidí nic, než promísení Krista s člověkem. Venku není nic kromě Krista a uvnitř není nic jiného, pouze Kristus promísený s lidskostí. Jinými slovy, když se budu na církev dívat zvenku, uvidím pouze Krista, ale když vejdu dovnitř a podívám se na lidi, uvidím smísení Krista s každou osobou. To je skutečná církev. Zvenku nemohou lidé vidět nic jiného, než Krista a zevnitř nic než Krista, vpraveného do mnoha osob. Jaký nádherný obraz. I kdybych měl více epištol, jako je Římanům, dvanáct takových, jako Korintským a šedesát takových, jako Efezským, bez tohoto obrazu bych se nemohl tak

POKRYTÍ BOŽÍ STAVBY

185

jasně vyjádřit. Jsem jednoduché malé dítě a stále potřebuji obrázky a kresby. Když učíme děti ve školce, potřebujeme obrázky. Například, pouhým hláskováním slova K-O-C-K-A těmto dětem nesdělíme, co toto slovo znamená. Musíme přinést obrázek kočky a ukázat jim ho. Podobně tak si tím, že pohlédneme na obraz tabernákula, uvědomíme i skutečné budování církve. Nejedná se o záležitost vzoru nebo organizace, ani o něco vytvořeného lidskýma rukama, ale jedná se o Krista, vpraveného do mnoha osob, které ho nyní pozvednou a povýší a přijmou ho jako své vyjádření, aby byli kryti a ochraňováni. Podívejme se nyní na ony čtyři vrstvy pokryvu. Směrem zevnitř je první vrstva nejjemnějších materiálů - pokrývky z přesuko váného jemného plátna s vetkanými cheruby a nádhernými modrými, purpurovými a šarlatovými barvami. Modrá barva znamená nebesa, purpurová je barvou královskou a šarlatová je symbolem vykoupení. Avšak základním materiálem je jemné plátno, symbolizující Kristovo lidství spolu s jeho všemi dobrými charakteristikami a chováním. Ve všech čtyřech evangeliích je podán záznam o člověku s přirozeností a chováním odpovídajícím přesně jemnému plátnu. Je jemné, avšak velmi silné, a protože je přesukované, je dvakrát tak pevné. Pán Ježíš je velmi jemný, ale přesto je silný; není v něm nic hrubého nebo slabého. Vetkaní cherubové znamenají, že Boží sláva je manifestována v jeho stvoření. Cherubové jsou předobrazem Boží slávy a jejich vetkání do jemného plátna znamená, že Boží sláva byla vpravena do lidskosti a do Božího stvoření. Když pobýval Ježíš na zemi, vidíme, že do tohoto člověka s jeho jemnou přirozeností a charakterem byla při jeho stvoření vpravena Boží božská sláva. Je skutečným člověkem s jemnou lidskou přirozeností a chováním, ale zároveň je ztělesněním Boží slávy, vpravené do jeho stvoření. On jako člověk je samou září Boží slávy. Jinými slovy, cherubové jsou vetkáni na něm. Rozumíte tomuto jazyku? Je nejen lidský, ale zároveň božský. Jeho lidská přirozenost nese božskou slávu. Jedná se o nevyčerpatelné téma, ale my musíme postupovat dále. Druhá vrstva je udělaná z kozí srsti. V Písmu, kozi

186

BOŽÍ EKONOMIE

symbolizují hříšné lidi. V Mat 25,31-46 se mluví o oddělení ovcí od kozlů, a kozi v tomhle případě symbolizují hříšné lidi. Toto souhlasí s 2 K 5,21: Kristus který neznal hřích byl ztotžněn s hříchem. Vrstra udělaná z kozí srsti tedy symbolizuje Krista, který byl ztotožněn s hříchem. Třeba že on je jemným plátnem, byl ztotožněn s kozí srsti: Nemá v sobě hřích a nezná hřích, ale byl ztotožněn s hříchem. Po vrstvě houní z kozí srsti následuje vrstva beraních kůží, zbarvených načerveno. Červená barva znamená prolévání krve při Kristově vykupitelské práci. Byl prost hříchu a byl hříšným učiněn proto, aby z nás sejmul naše hříchy - tato jednoduchá věta vysvětluje první tři vrstvy. První vrstva je jeho předobrazem jako prostého hříchu, druhá je předobrazem toho, že byl učiněn hříšným kvůli nám a třetí vrstva znamená, že nesl naše hříchy a prolil svou krev, aby nás vykoupil. Po beraních kůžích zbarvených načerveno následuje čtvrtá vrstva, která je vnějším pokryvem. Tento pokryv je tvořen jezevčími nebo tuleními kůžemi, které jsou velmi silné; jsou schopny vzdorovat jakémukoli počasí nebo útoku. Vnější pokryv není na pohled tak hezký a je poněkud hrubý. Dnes není Kristus navenek pro světské lidi příjemný: vypadá stejně jako silná jezevci kůže, napohled nehezká. Ale třebaže není tak hezký navenek, uvnitř je nádherný, zázračný a nebeský. Nepodobá se dnešnímu křesťanstvu s jeho ohromnými, krásnými budovami - navenek výstavnými, ale vnitřně a duchovně ošklivými, prázdnými a někdy i zkaženými. Světské křesťanské organizace jsou skutečně ošklivé. Uvnitř pravé církve, Boží budovy, je něco nebeského a krásného, avšak navenek působí prostě a hrubě, bez líbivosti a krásy. Rád využiji této příležitosti k tomu, abych řekl, že všichni se musíme pokusit se skrývat. Nikdy nesmíme dávat svůj obraz do novin. Takovéto chování nemá nic společného s Církví, ale pouze s upadlým, světským náboženstvím křesťanstva. Ach, bratři, jestli je to jen trochu možné, nedovolte nikomu, aby inzeroval vaše jméno v novinách. Pán Ježíš se nikdy nepropagoval. Ve všech čtyřech evangeliích jsme se dočetli, jak se vždycky pokoušel skrývat a když to šlo, zůstával skrytý. Krása a nádhera musí být

POKRYTÍ BOŽÍ STAVBY

187

zážitek Krista uvnitř našeho ducha. To je skutečná krása před Bohem. Využil bych této příležitosti, abych řekl další věc - o stavbě shromaž dbvacích hal. Bratři, pokud je to možné, měli bychom mít napohled velmi jednoduché a prosté haly. Nebudujte žádnou luxusní a krásnou halu. Nelze přivést lidi k Pánu prostřednictvím krásných vnějších staveb. Jednou jsem byl v Římě a viděl jsem onu takzvanou katedrálu Svatého Petra. Nelze v penězích vyčíslit, jakou hodnotu tato stavba má a kolik lidí denně přitahuje. Když jsem tam byl, byla nacpaná. Ale bohužel ani jedna osoba z tisíce nebyla spasena. Jaký smysl má přitahovat lidi takovými prostředky? Řekl bych, že pokud by to bylo možné, měli bychom se takových budov zbavit. Nejsou potěšením, ale spíše urážkou Pána. Avšak můj zájem neleží v těchto věcech, ale v Kristovi samotném, který je uvnitř plný krásy a přitom navenek tak jednoduchý a skromný. Takový Kristus musí být vyjádřením našeho svědectví a pokryvem církve. Toto není lidská myšlenka nebo názor; je to obraz, zjevený Slovem Božím. Nic jiného nesmí být naším vyjádřením. Jedině zázračný Kristus musí být pozdvihován a povyšován jako pokryv Boží budovy - Kristus, který je uvnitř plný božské krásy a Kristus, který je v očích světa tak jednoduchý a prostý. Jedině taková církev je schopna vzdorovat jakémukoli útoku a pokušení. Jestliže nepřítel zaútočí, první, kdo padnou, budou ti z krásných budov takzvaných křesťanských církví. Do konce vytrvají pouze ti, kteří se nevystavují na odiv, ale svou nebeskou krásu a božskou nádheru nosí v sobě. Kristus je jejich obsahem a jejich pokryvem. Nic není schopno zničit nebo překonat skutečnou budovu církve, pokrytou takovým Kristem. Naučme se tyto věci uvádět do praxe a hledat ho v duchu. Naučme se našeho ducha rozeznávat a prožívat ho jako naše všechno. Tak získáme míru plnosti Krista a staneme se spolu s ostatními materiálem na stavbu Boží budovy, pokryté Kristem jako jejím výrazem. Tak vznikne správná, silná církev, schopná vystát jakýkoli útok, podstoupit jakoukoli zkoušku a překonat jakékoli pokušení pro konečnou slávu Boží.

188

BOŽÍ EKONOMIE

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

CÍRKEV - ZJEVENÍ BOHA V TĚLE „Kdybych se však opozdil, chci, abys věděl, jak je třeba se chovat v domě Božím, jímž je církev Boha živého, sloup a opora pravdy. A vpravdě veliké je to tajemství zbožnosti: Ten, který se zjevil v těle, byl ospravedlněn v Duchu, ukázal se andělům, byl hlásán národům, ve světě mu uvěřili, byl přijat ve slávě vzhůru.“ (1 Tm 3,15.16)

Ve verši 15 jsou zmíněny tři aspekty Církve: „Boží dům“, „církev Boha živého“, a „sloup a opora pravdy“. Verš 16 pokračuje velikostí tajemství zbožnosti, kterým je Bůh, zjevený v těle. Jaký je vztah mezi těmito dvěma verši? Někteří lidé správně poukazují na to, že středník na konci 15 verše je lepší než tečka: „Sloup a opora pravdy; a vpravdě veliké je to tajemství zbožnosti; Ten, který se zjevil v těle...“

CÍRKEV - BOŽÍ DŮM Proč se mluví o Církvi společně se zjevením Boha v těle? Je to proto, že Církev je Božím domem. Co znamená termín „Boží dům“? Když hovoříte o „vašem domě“, míníte tím místo, kde bydlíte, kde žijete, kde trávíte svůj život; a to je přesně i význam termínu Boží dům. Není to žádný lehký nebo volný termín. „Boží dům“ je místem, kde Bůh žije a kde tráví svůj život. Tímto domem není nic jiného, než Církev živoucího Boha. Všimněte si, že zde není použito pouze „Boha“, ale „Boha živého“. On je tak živý; nyní tedy v Církvi přebývá, pohybuje se v ní, žije v ní a tráví v Církvi celý svůj život. Když říkáme, že Církev je Božím domem, musíme si hluboce uvědomovat, že Bůh v tomto

190

BOŽÍ EKONOMIE

domě přebývá, žije a tráví svůj život. Uvědomujeme si takto hluboce, co je to Boží dům?

CÍRKEV - SLOUP A OPORA PRAVDY Tato Církev není pouze Božím domem, kde Bůh bydlí, žije a tráví svůj život, ale také sloupem a oporou pravdy. Co je to pravda? Nemyslete si, že pravda znamená nějakou doktrínu. Slovo „pravda“ v takovém kontextu znamená realitu. Nic v celém vesmíru není reálným, nic není pravdou; všechno je pouhým stínem. Vše, co lze vidět, vše, čeho se lze dotýkat, vše, co lze vlastnit a z čeho se lze radovat, není reálné, ale je to přinejlepším pouhý stín. Vše, co v tomto vesmíru existuje, je pouhým stínem, nikoli skutečností. Co je to skutečná věc? Je to Kristus jako realita všeho, co existuje. Jídlo, které pojídáte, není skutečným jídlem, ale pouze stínem skutečného jídla. Skutečným jídlem je Kristus. Jestliže nemáte Krista, nemáte realitu jídla. Možná si myslíte, že váš lidský život je reálný, ale není; je to také pouhý stín. Reálným životem je Kristus. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život (1 J 5,12). Když vám nějaký bratr pošle svou fotografii, řeknete si: „Tohle je bratr ten a ten.“ Ale ve skutečnosti to není bratr ten a ten. Je to pouze jeho obraz, a navíc ještě obraz falešný. Ve skutečnosti jsou falešné všechny obrazy, neboť skutečné věci se na obrazech nenacházejí. Celý vesmír není nic jiného, než pouhý obraz. Všechna předznamenání, všechny postavy, všechny nástiny Starého zákona byly pouhými obrazy reality, která měla teprve přijít a kterou je Kristus sám. Kristus je pravdou, Kristus je realitou celého vesmíru, Kristus je realitou Starého zákona a také zákona Nového. Jestliže budete mít pouze učení o Kristu, nebudete mít realitu Krista. Kristus sám je pravdou a jeho Duch je Duchem pravdy (J 14,17; 15,26; 16,13; 1 J 5,7). On sám je realitou a jeho Duch je Duchem reality. Církev, ve které živoucí Bůh bydlí, žije a pohybuje se, je sloupem a oporou, na které tato realita stojí. Je oporou reality. Uvnitř Církve živoucí Bůh bydlí a na této Církvi stojí pravda,

CÍRKEV -ZJEVENÍ BOHA VTÉLE

191

realita. Nestojíme za žádnou doktrínou, ale za Kristem, realitou, pravdou. Měli bychom být schopni říci: „Přátelé, přijdte a podívejte se; přijdte do Církve a pohlédněte na realitu vesmíru. Pojdte a pohleďte na realitu života, na realitu lásky, na realitu trpělivosti a na realitu mnoha dalších věcí.“ Jednoho odpoledne roku 1933, na návštěvě u Bratra Watchmana Nee, se mne náhle Bratr Nee zeptal: „Bratře, co je to trpělivost?“ Nejprve jsem si myslel, že jde o nějakou dětinskou otázku. Co je to trpělivost mne učili, když jsem byl malé dítě. Ale protože tato otázka pocházelaz jeho úst, říkal jsem si, že bych ji neměl brát na lehkou váhu; proto jsem dále rozmýšlel: „Co myslí tím, když se ptá, co je to trpělivost?“ Neodvažoval jsem se odpovědět. Seděl v houpací židli a pohupoval se sem a tam. Nakonec jsem si dodal odvahy a odpověděl jsem: „Trpělivost je něco, čím člověk trpí a překonává špatné zacházení od ostatních. To je trpělivost.“ On řekl: „Ne!“ Zeptal jsem se: „Dobře, Bratře, jestliže tedy trpělivost není vytrvalost, řekni mi tedy, prosím, co to je.“ Jak se tak pohupoval v křesle, ptal se dál: „Nuže, co je to trpělivost? Co je to trpělivost?“ Po dlouhé pauze najednou odpověděl: „Trpělivost je Kristus.“ Bylo to velice krátké a velice jednoduché. „Trpělivost je Kristus.“ Jednoduše jsem tomuto „cizímu“ jazyku nemohl porozumět. Řekl jsem: „Bratře, mě to připadá nějak podivné. Nerozumím tomu. Řekni mi, prosím, co tím chceš říci.“ Neříkal nic, pouze stále opakoval: „Trpělivost je Kristus, trpělivost je Kristus.“ Celé odpoledne jsme pak nemluvili o ničem jiném. Cítil jsem se velice zmateně. Po třech nebo čtyřech hodinách jsem od něho velice zklamán odešel. Když jsem se vrátil do svého pokoje, klekl jsem si a modlil se: „Pane, řekni mi, co znamená, že „trpělivost je Kristus“? Nerozumím tomu.“ Nakonec mi Pán zjevil, že naše trpělivost musí být samotný Kristus. Trpělivost je Kristus, žijící ve mně a skrze mě. Ach, když jsem to pochopil, bylo to skutečné zjevení! Byl jsem tak šťasten! Musíme si uvědomit, že lidská trpělivost, které můžeme sami dosáhnout, není trpělivostí skutečnou. Lidská trpělivost je pouhou formou a stínem; skutečnou trpělivostí je Kristus. Všechno, co

192

BOŽÍ EKONOMIE

potřebujeme - trpělivost, skromnost, laskavost, láska k ostatním a dokonce i k Bohu - musíme nalézt v Kristu samotném. Dokonce i deset přikázání je pouhým stínem; Kristus je realitou. Jestliže skrze nás Kristus žije, máme realitu a naplnění všech požadavků deseti přikázání. Církev musí být oporou pravdy, reality. Církev musí být sloupem a oporou univerzální reality, kterou je Kristus sám. Musíme být schopni ostatním říci: „Přijdte do církve a uvidíte skutečnou trpělivost a skutečnou skromnost. Přijdte k nám a uvidíte skutečnou věrnost a realitu čestnosti.“ Bůh v Církvi bydlí, protože Církev je Božím domem. Bůh žije, Bůh se pohybuje a Bůh tráví svůj život v církvi', a svědectví a realita stojí na církvi. Musíme uvážit tyto dva aspekty: vnitřně přebývání Boha v Církvi; a navenek Církev nesoucí svědectví a realitu. Tyto dva aspekty jsou ukázkou skutečného smísení Boha s člověkem. Bůh dlí uvnitř Církve - této skupiny vykoupených, regenerovaných a transformovaných lidí; a na této skupině lidí spočívá realita vesmíru. Veškerá realita vesmíru je soustředěna v této skupině. Jestliže někdo chce poznat, co je to život, musí přijít do Církve a tam uvidí. Jestliže někdo chce poznat lásku, musí také přijít a uvidí. Jestliže chce někdo vidět, co je to pokora a laskavost, místem, kde to může vidět, je Církev. Na této skupině lidí je vidět realita všepojímajícího Krista. Svědectví církve nespočívá v doktríně, ale v nesení Krista jako reality. Čím více budeme vykřikovat „Kristus“ a přitom nám bude chybět vnitřní realita, tím více nám bude Kristus chybět. Krista pak budeme mít pouze ve výkřicích, řečnění a učení. Nebudeme ho mít v našem vnitřním životě, ani ho nebudeme prožívat v našem vnějším životě, v našem životě každodenním. Církev musí být sloupem a oporou, nesoucí Krista jako jedinou realitu všeho. Jestliže neznáme skutečný význam života, musíme ho být schopni nalézt v Církvi.

CÍRKEV - ZJEVENÍ BOHA V TĚLE Toto je pravý význam „domu Božího“ a „sloupu a opory pravdy“. Tato Církev je pokračováním a zmnožením „Boha,

CÍRKEV -ZJEVENÍ BOHA VTĚLE

193

zjeveného v těle“. To je důvodem, proč apoštol Pavel dal tyto dva verše dohromady. Zjevení Boha v těle má mnoho společného s tou skutečností, že Církev je Božím domem a sloupem a oporou pravdy. Když jsme na určitém místě živoucím Kristovým tělem, jsme skutečně Božím domem a sloupem a oporou reality. Jsme pak zmnožením, zvětšením zjevení Boha v těle. Bůh se opět zjevuje v těle, ale širším způsobem. Principem Nového zákona je princip inkarnace, který zní jednoduše takto: Bůh sám je zjeven v těle. Jinými slovy, Bůh je promísen s lidskými bytostmi - ne vnějším způsobem, nýbrž vnitřně. Církev je zjevením Boha, ne zjevením doktrín nebo darů. Církev musí mít Boha v Kristu zjeveného prostřednictvím Ducha, ne demonstrované doktríny nebo dary. NEVYSTAVĚNA VNĚJŠÍ ZMĚNOU

Obáváme se, že mnozí bratři a sestry si nevědomky myslí, že se snažíme zformovat nové hnutí nebo vyškolit lidi, kteří by vytvořili nový typ církve. Z toho máme opravdu strach. Musíme vzhlížet k Bohu, aby tento druh smýšlení a chápání byl zcela opuštěn. Musí být stoprocentně vykořeněn z naší krve. Nejsme zde proto, že bychom usilovali o vytvoření nějakého nového hnutí. Ne! Stokrát ne! Jestliže by tomu tak bylo, jen by to dokazovalo, že neznáme Boží ekonomie. Znovu a znovu musím zdůrazňovat, že Církev není něco, co je zformováno podle určitého vzoru. Živoucí Bůh, přebývající v nás, není záležitost doktríny. Podle toho, jak dnes většina křesťanů žije, neznají způsob vnitřního života a Krista jako svůj život. To nás skutečně trápí a tíží. Když lidé dojdou nějakého uvědomění nebo se naučí nějaké metody, zkoušejí něco nového začít tam, kde právě žijí. To není Pánova cesta. Co dnes potřebujeme, není pouze změna šatů, ale změna krve. Musí být změněna přirozená krev. Potřebujeme změnit nejen vnější způsoby, ale také vnitřní život. Řekněme, že nějaká osoba byla dříve pastorem s titulem „reverend“. Možná, že chodil i oblečen v církevním úboru s límcem ohrnutým dozadu. Potom byl osvícen a uviděl, že všechny tyto věci jsou špatné: že jsou

194

BOŽÍ EKONOMIE

špatné tituly „reverend“ a „pastor“, že je špatné nosit límec ohrnutý dozadu a že je špatné nosit černé šaty. Zbavil se tedy všech těchto věcí; přeškrtl titul duchovního a začal nosit normální šaty. Pak začal pro Pána pracovat na jiném místě a jiným způsobem, bez titulu a bez úboru. Nechtěl bych hodnotit, zda je to, co učinil, dobré nebo špatné, ale chci říci jednu věc: musíme zjistit, zda v tomto člověku došlo ke skutečné vnitřní změně. Bezpochyby zanechal všech těchto zmíněných věcí, ale tato změna je příliš vnější. Dříve tento člověk sloužil sám, svým přirozeným životem. Nyní provedl změnu ve vnějších věcech, ale došlo ke změně také v jeho vnitřním životě? Je docela pravděpodobné, že pracuje a slouží Pánovi tím samým životem, který měl, když používal onoho titulu. Přestože se vnějškově skutečně změnil, vnitřně zůstal stejným. Taková změna je jednoduše pouhým vnějším hnutím. Dříve praktikoval „církev“ tím, že volil a formoval výkonnou komisi; nyní toho zanechal a začal vytvářet skupinu starších. Třebaže to skutečně změna je, v jeho vnitřním životě se nezměnilo nic. Tato vnější změna není výsledkem nějaké vnitřní změny života, a tak je to pouze další, nové náboženské hnutí. Navíc ještě musíme jít ještě dál za změnu ve vnitřním životě a realizovat Církev. Církev je promísením Boha s člověkem. Důvodem, proč jsme tolik hovořili o duši, duchu a srdci je, že nám to pomůže si uvědomit, že Bůh je naším obsahem a my jeho nádobami. Musíme vědět, jak nastavit naše srdce, abychom mu ho otevřeli a on mohl vejít; musíme vědět, co dělat s naším duchem, abychom ho kontaktovali, obsahovali ho a dokonce ho i strávili. Řekněme například, že máte k večeři řízek. Když budete mít řízek v žaludku čtyři hodiny, bude stráven a stane se konstituentem vašeho těla. Toto je skutečný obraz církve. Ale současné křesťanství je, spíše než realitou života, náboženstvím. Dnešním problémem není pouze vnější změna formy, ale vnitřní změna života. BUDOVÁNA NEJEN Z POUHÝCH UČENÍ

Navíc bychom neměli věnovat pozornost pouze učením. Abych

CÍRKEV -ZJEVENÍ BOHA VTÉLE

195

to lépe vysvětlil, dovolte mi použít jednoduchou ilustraci. Když jsem byl chlapec, já a ještě mnozí jiní jsme studovali v křesťanské škole a dostalo se nám křesťanského vzdělání. Učili nás prostřednictvím příběhů z Bible. Ačkoli jsme nebyli spaseni, většina z nás byla uvedena do křesťanství a naučila se doktríny. Mnohokrát jsme se hádali s lidmi, o to, že křesťanství je tím jediným správným náboženstvím. Misionáři nás učili všechny doktríny a učení. Učili jsme se, že Bůh je Bohem ve třech osobách - Otec, Syn a Duch. Učili jsme se, že Kristus se narodil z panny a žil, chodil a pracoval na této zemi; dokonce jsme i věřili, že byl vzkříšen. Ale kdybyste se nás zeptali, „Jestli jsme spaseni?“ nevěděli bychom. Bůh a Kristus pro nás byli pouhými termíny. Musím přiznat, že v té době z oněch několika set členů v této církvi stěží kdo věděl, co je to spasení. Avšak říkalo se jim „křesťané.“ Čas od času všichni členové církve pochodovali ulicemi, drželi v rukou kříže a zpívali: „Jen dál, křesťanští bojovníci.“ Říkám to zde proto, abych vám ukázal, jak prázdná jsou pouhá učení. Dnes někteří trvají na podávání učení jako jsou předurčení, svobodná vůle, absolutní milost a věčná jistota. Můžete tato učení předávat, ale nikdy se přitom nedotknete života a ducha v lidech. Abych dokončil své vyprávění - jednoho dne byl jeden člen naší rodiny spasen a pak jsem byl spasen i já. Nakonec jsme vešli do skutečného kontaktu s Bohem a život se nás hluboce dotkl a vnesl do nás změnu. Byly změněny i vnější život a prožívání. Skutečná změna, ke které v našich životech došlo, ovlivnila ke spasení i ostatní. Potom jsme již věděli, že musíme mít něco více, než jen učení. Všechna učení Písma musí být jednoduše prostředkem na přenesení Krista do nás. Jestliže tento účel nesplňují, pak nám něco zoufale chybí. NEVYSTAVĚNA Z POUHÝCH DARŮ

To samé platí i pro dary. Mnozí křesťané si myslí, že díky darům jsou zcela duchovními. Ale ve skutečnosti tomu tak není. Když si přečtete 1 Korintským, uvidíte, v jakém stavu byli korintští věřící. Provozovali své dary dokonce více, než apoštol

196

BOŽÍ EKONOMIE

(1 K 14,18-20), ale dostalo se jim skutečného růstu života? Ne; byli tělesní a dětinští (1 K 3,1-3). Stejně tak jako učení musí být prostředkem ke sdělení Krista ostatním, tak i dary musí být pouze prostředkem ke sdělení Krista. Dnešním Božím úmyslem není předat nám tolik učení a darů, ale rozdat a vložit do nás Krista. Zde je skutečná událost. Potkal jsem jednoho člověka, který byl plný znalostí z Bible; ale když o Bibli hovořil, kouřil přitom. Když už půl hodiny hovořil o Matoušově evangeliu a o deseti pannách, řekl: „Promiňte, musím přitom trochu kouřit. Vím, že je to špatné, ale jsem příliš slabý.“ Pak přešel ke knize zjevení a hovořil o deseti rozích, sedmi hlavách a čtyřiceti dvou měsících. Měl dost síly k učení, ale nakonec musel zase říct: „Promiňte, že trochu víc kouřím.“ Přestože byl tak silný v učení Bible, v duchovním životě byl velmi slabý. Viděl jsem také mnoho lidí, kteří mluvili jazyky. Poté, co se nám předvedli, pokračovali v nedbalých životech. Někteří z nich byli dokonce ještě nedbalejší než lidé nevěřící. Bylo pro ně tak snadné se doma rozčílit. Všechny tyto věci jednoduše dokazují jednu věc, a to tu, že Božím úmyslem není předat nám dary a učení, ale předat nám Krista, živoucího Jednoho. Bůh používá učení, když je jich správně užito, aby nám sdělil Krista; a občas používá určitých darů jako prostředků k rozdělování Krista a pobídnutí lidí k jeho přijetí. Avšak musíme si uvědomit, že Božím záměrem je, abychom všichni poznali živoucího Jednoho, trojjediného Boha a prožívali Krista v Duchu svátém. Vzpomínáte si na starozákonní příběh o oslu, který promluvil lidskou řečí? To byl ryzí překlad mluvení v jazycích! Pochybuji, že jazyky jsou dnes tak ryzí. Nedávno jsem četl jeden článek, kde pisatel uvádí, že se setkal s více než stovkou osob, mluvících v jazycích. Psal, že každý z nich bez výjimky pochyboval o pravosti svého jazyka. Avšak pisatel článku pokračoval v povzbuzování v tom směru, aby nepochybovali, ale pokračovali ve svém zážitku. Když jsem to dočetl, řekl jsem si: „Pochyboval snad o letnicích Petr o pravosti svého jazyka? Byl v té době někdo, kdo by vznesl takovou pochybnost?“ Ale proč se dnes tolik

CÍRKEV -ZJEVENÍ BOHA VTÉLE

197

lidí táže, zda jejich jazyk je ten pravý? Jednoduchá odpověd zní, že dnes je spousta nepravých jazyků. Ale dokonce i tehdy, když mluvíte pravým jazykem, musím vám říci, že se ještě nejedná o život. Dokonce i král Saul dostal spočinutí Ducha svátého (1 S 19,22-24), ale nemyslete si, že prožil život. Naopak, jednoduše ho to odhalilo. Poté, co se mu dostalo spočinutí, svlékl se donaha! To ilustruje, že spočinutí Ducha svátého se liší od života. Život není spočinutím; život je pouze Kristus sám v Duchu. Ach, bratři a sestry, prosím, abyste udělali, co je ve vašich silách a zkusili pochopit, že nekritizuji, ale že je mi skutečně z mého břemene těžko. Když vidím zoufalství situace, ve které se nacházejí Pánovi lidé, nevím, co bych měl říci či udělat. Když jsou sdělována učení, lidé jsou velmi vnímaví. Když se hovoří o darech, mnohými to pohne. Avšak když je sdělován vnitřní život a uvnitř sídlící Kristus, jak velká je zde jen potřeba vnitřního zjevení. Doktríny a dary jsou věci vnější, ale Kristus je skrytý uvnitř. Ach, jak jen Pánovi lidé potřebují znát tohoto uvnitř sídlícího Jednoho, který je tak živý a mocný - stále nás obrací, řídí, posiluje, občerstvuje, transformuje a sytí. NEVYSTAVĚNA POSTAVENÍM

Musíme si také uvědomit, že výstavba církve není záležitostí pozice nebo odpovědnosti, ale záležitost života ve vnitřním bytí. Nejedná se o to, že někoho dosadíme do nějaké pozice, ale jde zde o růst vyspělosti vnitřního života. Vnitřní bytí musí být vneseno Bohem prostřednictvím jeho vnitřní práce. Čím více budeme lidem udělovat postavení, tím více budeme mít ničeho. Ale čím více budeme lidem pomáhat, aby si uvědomili růst života, tím více se bude život znásobovat. Růst vnitřního života je jistou cestou vybudování Církve. Prostřednictvím vyspělého života se pak spontánně kvalifikujeme pro vykonávání zodpovědnosti. Znovu je třeba opakovat: Božím záměrem je vložit do nás Krista a učinit ho v nás naším vším. Bůh používá učení, aby pomohl některým a dary, aby pomohl jiným; ale to ještě není hlavní věc. Vnitřního zjevení je třeba, abychom viděli záměr

198

BOŽÍ EKONOMIE

živoucího Krista, sídlícího uvnitř nás. Kdykoli se potom sejdeme, bude z nás živoucí dům živoucího Boha. Živoucí Bůh v nás sídlí, žije a pracuje; a my jsme svědectvím Ježíše, který je realitou celého vesmíru. Pak budeme mít skutečné zjevení živoucího Boha v těle. Toto je cesta, Božího dnešního znovuzískání. Vzhlédněme k Pánovi pro vnitřní milost, abychom dosáhli reality Církve.

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

VIZE CÍLE BOŽÍ EKONOMIE Boží ekonomie s jejím cílem byla vysvětlena na začátku této knihy, ale i po přečtení všech těchto kapitol je stále ještě možné ji nepochopit. Jednoduše řečeno, Božím záměrem, ekonomií, je vpravit sebe sama do nás. Aby tak Bůh mohl učinit, musí k tomu použít tří osob - Otce, Syna a Ducha. Od počátku této knihy jsme s touto ekonomií trojjediného Boha strávili spoustu času. Bůh nikdy nezamýšlel podat nám v Písmu doktrínu Trojice. Doktrína nás pouze zahrnuje v mnoha různých konceptech. Avšak Písmo nám zjevuje, jak Bůh dosáhl své božské ekonomie, prostřednictvím tří různých osob. Ukázali jsme si, že slovo „ekonomie“ v řečtině znamená rozdílení, službu, vládu, uspořádání, dispenzaci. Slovo dispenzace je zde používáno bez ohledu na jakákoli časová období, ale s významem dispenzace Boha do nás. Znovu opakujem Boží záměr je rozdělovat sama sebe do nás. Tento plán je středem jeho stvoření a vykoupení. Bůh člověka stvořil a vykoupil za tímto účelem, aby se tento člověk stal nádobou, do které by se mohl dispenzovat. V celém vesmíru - čase, prostoru a věčnosti je centrem Boží ekonomie dispenzace sama sebe lidstvu. Nakonec, jako završení celého procesu stvoření, vykoupení a transformace, následuje universální promísení Boha s člověkem. Tak dojde ke vzniku Nového Jeruzaléma jako konečnému výsledku veškeré Boží snahy, jak je to zapsáno v šedesáti šesti knihách Písma. Tento výsledek není nic jiného, než universální promísení Boha s člověkem. Nový Jeruzalém je promísením Boha samého se společným tělem lidstva. V ten čas již nebudou lidé přirození, ale každá část a každý aspekt bude regenerován, transformován a přizpůsoben Bohem a s Bohem

200

BOŽÍ EKONOMIE

jako se životem. Lidé budou Bohem transformováni ve své přirozenosti a samotnému Bohu přizpůsobeni svou podobou. Jestliže máme Bohu správně sloužit, musíme mít tuto vizi. Tato vize není nic nového; je to původní vize od samého počátku církevního věku. Ale v nás musí být nová a musí být každý den obnovována. Musí to být řídící vize veškeré naší práce, života a činnosti.

CÍL DOSAŽENÝ ČTYŘMI KROKY

Co je cílem této ekonomie? Nejprve byl Otec, jako zdroj, vložen do Syna. Otec se ve vší své plnosti projevil v osobě Syna. Syn je jak vtělením, tak také vyjádřením Otce; nikdo jiný než Syn nikdy Boha Otce neviděl. V Synovi Bůh čtyřmi hlavními kroky dosáhl všeho, co plánoval: vtělení, ukřižování, vzkříšení a nanebevstou­ pení. Tyto čtyři kroky naplnily vše, co Bůh plánoval ve věčnosti. Inkarnací vstoupil Bůh do člověka. Bůh vstoupil do lidské přirozenosti a žil v ní na této zemi po dobu třiceti tří a půl roku. Bůh prošel všemi pozemskými utrpeními, co jich jen je. Netrpěl pouze člověk jménem Ježíš, ale v něm trpěl Bůh. Jako další krok následuje ukřižování. Na kříž bylo přivedeno a na něm ukončeno všech dvanáct negativních prvků, jako jsou Satan, padlý člověk, hřích, svět, smrt atd. Všechny negativní věci byly ukončeny u kříže. Po ukřižování následovalo vzkříšení. Vzkříšení obnovilo a pozdvihlo úroveň lidstva tak, jak bylo stvořeno Bohem a vneslo do Boha lidskou přirozenost. Vtělením byla božská přirozenost vnesena do člověka; vtělením byla lidská přirozenost vnesena do Boha. Nyní je možné, aby měl člověk více než pouze stvořenou lidskou přirozenost, neboť jeho přirozenost byla regenerována, pozdvižena a vnesena do Boha. Po vzkříšení byl Kristus představen celému vesmíru jako „model“. V tomto modeluje Bůh v člověku a člověk v Bohu. Jelikož všechny negativní věci byly ukřižovány a ukončeny na kříži, tento model neobsahuje nic negativního. Tento model pak vystoupil na nebesa a usedl na trůn se slávou a mocí. Lidská mysl není schopna tento obraz pochopit. V tomto

VIZE CÍLE BOŽÍ EKONOMIE

201

momentě bylo dosaženo všeho; nic nebylo zanecháno nedokončeno. Tento model, kterým je Bůh, smísený s člověkem a člověk, smísený s Bohem, vystoupil vysoko nade všechny věci v prostoru a čase. Vystoupil do nejvyššího místa vesmíru a byl dosazen na trůn se slávou a mocí. Potom z tohoto glorifikovaného Jednoho vyšel jako příliv tekutiny, složené z mnoha prvků, Duch svátý. Božská a lidská přirozenost, lidský život, lidské utrpení, smrt na kříži, vzkříšení, nanebevstoupení a usednutí na trůn jsou prvky obsažené v Duchu svátém. Jak jsme viděli, tento zázračný tok je „všepojímajícím dávkou“ - vše, co potřebujeme, je v tomto „léku“ obsaženo. Duch svátý do nás byl nalit jako tento tok. V den vzkříšení a na letnice Ježíšův Duch svátý - Duch, obsahující všechny prvky, vešel do a na první křesťany. Na jedné straně vchází do nás a na druhé vstupuje na nás. Bůh ve třech svých osobách se promíchává s námi. CÍL PŮSOBÍCÍ V LIDSKÉM DUCHU

Cílem Boží ekonomie je toto: Bůh v nás vstoupil ve třech osobách. Nový zákon se více věnuje faktu, že vstoupil v nás, než tomu, že vstoupil i na nás. Toto malé slovíčko „v, ve“ se v Novém zákonu vyskytuje mnohokrát - Kristus „ve mě“, Kristus „žije ve mě“, Kristus, zformovaný „ve mě“, Kristus si „ve mě vytváří svůj domov“, „žij ve mě, a já v tobě“, atd. Když budete mít čas, zkuste si spočítat, kolikrát je toto slovíčko v Novém zákoně použito. Bůh schválně stvořil člověka ze třech částí, aby do něho mohl vstupovat a aby člověk vyhovoval jeho záměru. Člověk, jak jsme viděli, je tripartitní bytost - tělo, duše a duch - korespondující se třemi částmi tabernákula — vnějším nádvořím, svatyní a velesvatyní. Pouze nejvnitřnější část je místem, kde dlí Boží svatozář a kde je umístěna archa jako předznamenání Krista. To nám jasně ukazuje, že Bůh a Kristus přišli přebývat v našem duchu. Náš duch je nejvnitřnější částí, stejně jako velesvatyně. Toto lze v Písmu vystopovat velice jasně, zvláště v 2 Timoteovi 4,22: „Pán Ježíš Kristus buď s tvým duchem.“ Také v Efezským 4,6, Bůh Otec je v nás; 2 Korintským 13,5,

202

BOŽÍ EKONOMIE

Bůh Syn je v nás; a Římanům 8,11, Bůh Duch je v nás. Trojjediný Bůh v osobách Otce, Syna a Ducha je nyní v našem duchu. Toto je cíl Boží ekonomie: Trojjediný Bůh je v našem duchu, aby byl naším životem a naším vším. Ach, jak jen byla Boží ekonomie v minulých stoletích jeho dětmi zanedbávána! Musíme tento Boží cíl v našem duchu obnovit. Používaje našeho ducha jako centra, Bůh se projevuje naším prostřednictvím. Trojjediný Bůh se nachází ve středu naší bytosti. Jak báječné! Bůh vešel do lidské přirozenosti, vnesl lidskou přirozenost do přirozenosti božské a ukončil všechny negativní věci; nyní je trojjediný Bůh a vše, čeho dosáhl, v našem duchu jako náš život a jako naše všechno. Z tohoto centrálního bodu se trojjediný Bůh šíří, aby sebou nasytil vnitřní části naší bytosti. Lidský duch je středem terče Boží ekonomie. Jestliže toto místo mineme, jednoduše mineme se terče Boží ekonomie. Neříkám, že toto je záměr Boží ekonomie, ale její cíl nebo terč. Tento cíl je dnes většinou křesťanů opomíjen. Můžeme hovořit o mnoha věcech z Písma a přesto tento bod nezasáhnout! Ve skutečnosti si musíme uvědomit, že všechna učení šedesáti šesti knih Bible jsou zde pro dosažení tohoto cíle. Všechny možné dary a funkce jsou zde pro tento cíl a musí být na tento cíl soustředěny. Jak si můžeme uvědomit trojjediného Boha, sídlícího v našem duchu? Jak můžeme prožívat tohoto sídlícího Ducha v našem duchu? Musíme si uvědomit, že trojjediný Bůh v nás neustále působí (Fp 2,13). Působí uvnitř nás, ne vně nás; a dokonce působí více uvnitř nás, než na nás. Řecké slovo „působí“ je ekvivalent slova „posílí“. Uvnitř sídlící Bůh nás neustále uvnitř posiluje. Také uvnitř nás žije prostřednictvím Krista, který „žije ve mě“. Jinými slovy, trojjediný Bůh je dnes uvnitř nás jako náš život. S tímto vnitřním životem přichází také vnitřní zákon, zákon života — ne zákon psaný, ale zákon života. Tento božský zákon nás vždy zevnitř řídí (Žd 8,10). Kromě toho, že nás vnitřně reguluje, tento uvnitř sídlící trojjediný Bůh nás také neustále uvnitř zasvěcuje (1 J 2,27). Zamysleme se nad těmito čtyřmi slovy více - působení, žití, řízení a zasvěcení. Jak mnoho Církev potřebuje vnitřní zjevení a zážitky těchto čtyřech věcí! Neměli bychom je považovat za

VIZE CÍLE BOŽÍ EKONOMIE

203

učení, ale měli bychom prožívat každodenní působení, žití, řízení a zasvěcování trojjediného Boha v nás. Měli bychom tomuto zázračnému trojjedinému Bohu dovolit, aby neustále řídil naše myšlení, naše motivy, naše slova, naše postoje a naše vztahy s ostatními. Dokonce i naše jídlo a naše oblečení by jím mělo být řízeno. Musíme ho prožívat do takovéto míry a takovýmto praktickým způsobem. Toto nesmí být degradováno na doktrínu; doktríny nefungují. Jestliže toto budete praktikovat, dojde k revoluční změně. Musíme si uvědomit, že v našem duchu sídlí takovýto zázračný Kristus, aby v nás působil a žil, řídil nás a zasvěcoval nás. CÍL VYSTAVĚNÍ CÍRKVE

Jestliže ho nebudeme takovým praktickým způsobem prožívat, je absolutně nemožné vybudovat Církev. To je ilustrováno na obraze Evy, která byla stvořena, vycházejíc z Adama (Gn 2,21-24; Ef 5,30-32). Eva byla součástí Adama, něčím z něho. Pouze to, co vzešlo z Adama, mohlo být Adamovou ženou. Každá část a každý aspekt Evy byl něčím z Adama. To potvrzuje, že Církev může být budována pouze s tím, co pochází z Krista. Doktríny a dary Církev nevybudují. Kristus sám ve svátých je jediným materiálem, ze kterého je budováno Kristovo tělo. Jestliže postrádáme zážitek praktického žití Kristem, budeme pouze určitým druhem „náboženské církve“. Navíc se musíme naučit prožívat Krista nejen jako náš život, ale také jako naše jídlo, náš chléb Života. Je zásobou jídla uvnitř nás. Každý den musíme Krista pojídat a být jím vyživováni. Toto pro nás nesmí být pouze nějakým učením, ale naším každodenním a neustálým prožitkem. V Janovi 6,57 Pán říká, že ti, kteří ho jedí, jím budou žít. Jestliže máme Kristem žít, musíme ho jíst; potom se pro nás tak reálným stane. Je politováníhodné, že mnozí křesťané Krista denně nejedí. Dovolte, abych to ilustroval takto. Když jste se narodili, vážili jste něco třemi až pěti kily, ale nyní máte přes bokilo. Vaše tělo bylo vystavěno; ale řekněte mi, prosím vás, čím? Tím, že jste šli do restaurace a dívali jste se na menu? Samozřejmě, že ne. Vaše

204

BOŽÍ EKONOMIE

tělo bylo vystavěno z věcí, které jste snědli, mnoha vajec, kuřat, brambor, jablek, banánů atd. Jak pak lze vybudovat Kristovo tělo? Ne učením, neboť čím více vás někdo učí, jak máte jíst, tím více budete hubnout. Ve skutečnosti je to tak, že když se budete pouze učit umění jídla, brzy vás pohřbíme. Můžete se naučit spoustu věcí a dokonce se stát i nejlepším dietetikem, ale brzy umřete! Stejně tak můžete znát všechna ta dobrá učení písemného a duchovního charakteru a přesto budete hladovět z nedostatku jídla. Dnešní církve potřebují „matky,“ které by vychovávaly mladé a dávaly jim ne učení, ale něco k snědku a k pití z Krista. Když se zeptáte, co mě dnes trápí, řeknu vám pouze dvě věci: jedna věc je to, že třebaže mnozí drazí bratři a sestry skutečně vidí negativní věci na křesťanství a vědí něco o Pánově záměru s církví, praktikují bohužel církevní život metodami vnějšími. Říkáte: „Až do ted jsem provozoval církev takovým a takovým způsobem, ale nyní vidím, že jsem to dělal špatně. Proto toho nechám a začnu jinak.“ Stále se jedná o náboženskou aktivitu, ne o budování Kristova těla. Budování Kristova těla je něco, co pochází zevnitř. Musíte se Kristem krmit, jíst jej a pít, abyste jím byli vyživováni. Když budete Krista plni, rozdáte něco z něho jako pokrm i ostatním. Tak dojde k vybudování Kristova těla. Nejedná se o záležitost metody. Když si přečtete Nový zákon, neobjevíte v něm žádnou metodu. Jestli mám vůbec nějakou metodu, pak je to tato: nejprve musíte být ukřižováni; zadruhé se musíte každý den krmit Kristem v duchu; zatřetí, až budete vyživeni a Krista plni, musíte Kristem vyživovat ostatní. Tak vznikne církev. Jedinou metodou je nechat se ukřižovat, krmit se Kristem a živit jím i ostatní. Druhou věcí, která mne trápí, je toto: ačkoliv jsme tak mnoho hovořili o Kristovi jako o našem životě, obávám se, že to chápeme pouze jako vzkaz, jako termín, jako předmět; chybí nám každodenní neustálé zážitky. Musíme jím být neustále řízeni a zasvěcováni. Každý den a každou hodinu ho musíme jíst a být s ním v blízkém společenství. Musíme na sebe zapomenout a kontaktovat ho, radovat se z něho a být jím neustále zasvěcováni a řízeni. To je onen vnitřní život, vnitřní prožitek

VIZE CÍLE BOŽÍ EKONOMIE

205

uvnitř sídlícího Krista. Doporučil bych vám knihu, napsanou Andrew Murrayem, nazvanou Duch Krista. Bude pro vás představovat velkou pomoc - ne získáním znalostí, ale prožíváním vnitřního Krista v každodenním životě. Když dovolíte, aby se Kristus stal vaším denním chlebem, můžete svědčit celému vesmíru: „Každý den chutnám Krista. Jsem s ním každou hodinu v blízkém, živém společenství. Jsem jím neustále ovládán a zasvěcován.“ Této záležitosti musíme věnovat veškerou naši pozornost. Toto je cíl Boží ekonomie. Jestliže v našem duchu se tohoto terče mineme, jak může být potom jeho ekonomie Církví uskutečněna? Když jezdíte autem, víte, kam máte lít benzín a kde je startér; to je terčem, předpokladem provozu vašeho auta. Jestliže tento předpoklad opominete, i když budete mít krásné auto, nebude jezdit! To je také důvodem, proč nám kniha Židům podává dranáctý verš, kapitoly čtvrté. Slovo Boží je tak živé a pronikavé, že odděluje našeho ducha od duše. Všechny prožitky, popsané v knize Židům, musí být realizovány rozeznáváním ducha. Všepojímající Kristus jako zaslíbená země je v našem duchu a jeho přebývání ve velesvatyni je v našem duchu také. Jestliže nevíte, jak odlišit ducha od duše, minete se terče a nemůžete se z Krista radovat. Každý den se musíte setkávat s živoucím Kristem, který je pro vás tak osobním. Kristus je ve vás a je tak živý, skutečný a prakticky využitelný. Když ho budete jíst, pít a hodovat na něm jako na vaší denní výživě, budete žít jím a s ním a budete pod jeho neustálým vedením a zasvěcováním. To je to, co potřebujeme po celou dobu prožívat, jestliže se o Krista jako o potravu chceme dělit s ostatními. Když se lidé budou Kristem krmit, stane se v nich materiálem a pak z nich postupně vyroste a bude vystavováno Kristovo tělo. Já skutečně k Pánovi vzhlížím, aby otevřel naše oči a my mohli vidět nebeskou vizi a vnitřní zjevení tohoto živoucího, vnitřního, osobního Krista v našem duchu jako cíl Boží ekonomie.

Boží ekonomie O naši publikaci Living Stream Ministry vydáva služby Watchmana Nee a Witnesse Lee. Watchman Nee a Witness Lee jsou dva životně důležití křesťanští učitelé dvacátého století. Jejich prosté ale hluboké učení zasahuje celou biblickou šíři, rozvíjí Boží slovo správně a zpříma, od 1. Mojžíšovy až po Zjevení. I když je jejich vyučování zakotveno ve fundamentální, biblicky věrné křesťanské pravověrnosti, má v sobě svěžest a vitalitu, která vyvolává lásku věřícího ke Kristu a dává hlubší význam křesťanskému životu a poselství. Watchman Nee se stal křesťanem v Číně roku 1920 v sedmnácti letech a v témže roce začal psát. Stal se jedinečným darem hlavy církve jejímu tělu. Jeho služba se soustředí na Krista a jeho tělo, církev. Mezi jeho díla patří Seď, choď, stůj; Normální křesťanský život; Uvolnění Ducha; Normální život křesťanské církve a Slavná církev. V roce 1952 byl komunistickým režimem uvězněn. Ve vězení zůstal až do své smrti v roce 1972. Witness Lee se stal křesťanem v roce 1925 a okamžitě začal studovat Bibli. Roku 1934 se zapojil do díla Páně v Šanghaji pod vedením Watchmana Nee a stal se jeho nejbližší m spolupracovníkem.

V roce 1962 se Witness Lee přestěhoval do Spojených států a započal tam svou sb *bu slovem i psaním. Pracuje věrně dodnes, hovoří o novozákonní Boží správě, která se soustředí na Krista a jeho tělo. Mezi reprezentativní díla patří Všepojimající Kristus; Boži novozákonní ekonomie a Zkušenost života. Witness Lee žije nyní v Anaheimu v Kalifornii/USA, kde slouží a vyučuje věřící z celého světa.

ISBN 1-57593-806-5

Living Stream Ministry Anaheim, CA Printed in the U.S.A.