Boží bojovník Jan Žižka z Trocnova a Kalicha

Citation preview

Tiskli Zmatlík a Palička, Praha - Letná,

Cena 8— Kč.

KNIHOVNA

NOVÉHO ŽIVOTA č. 30-31. Boží bojovník

JANŽIŽKA z Trocnova a Kalichu. Život nesmrtelného národního hrdiny, bojovníka za pravdu Husovu, za svobodu národa českého, dle starých letopisů stručně popisuje STŘŇH J. BÉLOHRHDSKÝ.

V upomínku 500 letého úmrtí Jana Žižky z Trocnova ku dni 11. října 1924.

Žižkova smrt 11. října 1424 u Přibyslavi.

NÁKLAD. A REDAKCÍ ST. BÉLOHRADSKÉHO, PRAHA - ŽIŽKOV, ČP. 1077. TÁBORITSKÁ UL. Č 7..

,,/lj národe ty, zpěvem proslavený, jehožto paměf nikdy nehynoucí má zpěvem slavit Žižku — v čas budoucí; ty, jehož děje pěvec — písní cení, otevři rety své a vypravuj o synu svém — o vzácném pokladu, jejž chováš ve své duše základu I Otevři ústa svá a vypravuj

to dětem svým i také cizím všem — Jak nosíš jej hluboko v srdci svém!“

UA

MoHenda.

,

y

PŘEDMLUVA.

Nehynoucí památka představitele české nezdolnosti, Jana Žižky z Trocnova, „Celá Evropa povstala proti kacířským Čechám — ale Žižkovi se podařilo zdolati nepřítele! Malý národ čelil tu celé Evropě!“ Z řeči prof T. G. Masaryka v Curychu 4. července 1915. za války světové.

Rok 1924 bude zaznamenán mezi významnými roky v historii našeho národa neb věnován jest světlé památce nej­ hrdinnějšího jeho syna, bohatýra Jana Žižky z Trocnova, jehož 500. letého úmrtí (11. října 1424.) celý národ vzpomíná nesčet­ nými, velkolepými oslavami, průvody, tábory jakož i stavbami celé řady pomníků a mohyl na různých místech republiky, ze­ jména pak vyvršena činnost po 40. letém úsilí, spolku pro zbudování mohutného pomníku Žižkova na památné hoře Vítkově (vrch Žižkovský) kde Žižka v první své bitvě 14. července r. 1420 dobyl slavného vítězství nad pateronásobnou přesilou vojska krále Sigmunda a zachrá­ nil tehdy Prahu před úplným zničením! Základ k tomuto pomníku položen byl 14. července 1920. (na paměť 500 let jubilea) nad starou kamennou deskou pa­ mětní, v níž vryt jest následující zajímavý prolog: „Nepatrná hrstka lidí přemohla spojené řady obrněných, poněvadž byla přesvědčena o své pravdě! Tehdáž byly strany dvě — Evropa a my — a ta Evropa byla bledá, zsinalá — a černý prapor s rudým kalichem vlál jí nad hlavou! Vzpomínejte, uvědomte si, čím jsme tehdáž byli! Tu jdeme mezi mohylami vítězů — ale ne po hrobech pobitých!“ Na této památné hoře (nazvané po hrdinném vůdci Husitů Žižkovem, jakž po dnes se jmenuje) zároveň bude postaven vel­ 3

kolepý pantheon „P am á tni k o db o j e a národního o­ svobození", v němž uloženy budou památky na velikou dobu bojů za osvobození našeho národa! Po všech místech českoslov. republiky jednak již došlo k slavnostním projevům — jednak se konají horlivé přípravy k důstojným oslavám památky Žižkovy — ale středem těchto oslav bude asi Přibyslav, kde slepý hrdina a vůdce Husitů Jan Žižka z Trocnova (zvaný též z Kalichu) vydechl svoji šlechetnou duši; zde u úmrtního lože národního hrdiny konány budou mo­ hutné oslavy, jichž se súčastní též výprava amerických Čechů z Chicaga! V Trocnově, rodišti Jana Žižky již 27. dubna t. r. zasadil „Trocnovský odbor sokolské župy Husovy“ pět červenolistých dubů, na paměť pěti věků, uplynulých od smrti našeho slavného hrdiny Jana Žižky, který dle historie též pod dubem se narodil a rovněž jako dubový kmen pevně odolával všem nepřátelům svým i národa českého, jemuž vybojoval slavné, nezapomenutelné dějiny, z nichž porobený národ čerpal síly k novým bojům a ku konečnému osvobození! Pod kořeny jednoho z dubů vložena krabice kovová s pamět­ ním spisem, v němž mimo jiné se praví: Pět let jsme opět svobodni, a tu jak na paměť této svo­ body, tak i na paměť oněch pěti krvavých věků uplynulých, sázíme u kolébky Žižkovy v Trocnově 5 krvavých dubů, aby svými, jásavě červenými listy všem budoucím hlásaly naše ra­ dostné chvíle a připomínaly ty potoky drahé české krve, kterou jsme prolili za pět století, pykajíc za svou nesvornost a z ní se rodící malost a slabost. Kéž tyto stromy vyrostou v silné kmeny s mohutnými ko­ runami jako symbol naší síly, a jsou budoucím výstrahou před chybami osudnými, a kdyby — což nedej Osud — vlast naše zase někdy upadla v plen a ponížení — vzpomeň­ te vy, naši budoucí, Jana Žižky, vzmužte se a živte v sobě a svých potomcích novou víru, sílu a vůli k vytvoření nové hrdinské epopeje zápasu za novou sam.ostatnost a osvobození. Štěstí, blaho a zdar vám i všem vašim budoucím! —Památka Žižkova uctívána jest téměř ve všech rodinách naší vlasti a hlavním podkladem k tomu jest vděčnost národa u vědomí, že Jan Žižka bojoval nejen za duchovní statky ži­ vota a hájení čisté pravdy Husovy, ale že zachránil národ náš před vyhubením! Nesmíme však zapomínali, že tehdejším ú­ hlavním nepřítelem našeho národa byl papežský Řím, který jím zůstal až doposud a čeká jen na vhodný okamžik, v němž by mohl ten nenáviděný národ Husitů a Žižkových bojovníků ú­ plně pokořiti a navždy se světa vyhladiti památku největších českých synů, Mistra Jana Husa a Jana Žižky z Trocnova, jakž jich neustálým tupením á hanobením dokazuje! 4

Bohužel převážná část tohoto národa doposud nechápe, že chce-li se hlásiti co potomci našich hrdinných předků, kteří bojovali proti papežské tyranií a chce-li upřímně oslavovati památku Husovu a Žižkovu, naprosto nemůže setrvati v onom jařmu, do něhož byl po bratrovražedném boji u Lipan Římem uvržen a uposlechnuv slov básníka J. S. Machara: „Žádný č e sk ý člověk nemůže býti člověkem římsk ý.m" — odhodí nedůstojná pouta a tím nápomocen bude k úplné­ mu osvobození národa českého — a tak nejlépe uctí památku nesmrtelného hrdiny Jana Žižky z Trocnova a Kalichu! Stáňa J. Bělehradský. —OQO—

Po upálení mučedníků M, Jana Husa a M. Jeronýma Pražského v Kostnici. „Jenžs všecky ptáky převýšila v bělosti ó husí! Čechům svým podnes jsi v milosti; Tobě věčná čest, Tvé pamětné jméno věkem, lstí žádnou nebude vyhlazeno!“

Strašlivý zločin 6. července 1415. v Kostnici z vůle krvelačných dravců, jež náměstky Kristovými se zvali a z rozkazu věrolomného císaře Sigmunda byl dokonán! Ne­ přátelé pravdy zajásali, když konečně zřeli plameny hranice, u­ chvacující tělo světce a mučedníka Mistra Jana z Husince, jejž dříve prokleli co „arcikacíře“. Když pak do roka (30. května 1416.) i druhou oběť M i stra Jeronýma Pražského (věrného druha Husova) uvrhli do plamenů hranice, zajásali posvěcení katané po druhé, radujíce se, že jich spravedlnosti učiněno zadost, a že opět beztrestně budou moci pokračovali v bezuzdnosti a v znemravnělosti své! Nenadáli se však, posvěcení otcové, jakou žeň přinese jich krvavé dílo a že v krátké době divoká vichřice hněvu ná­ roda českého, zaburácí nad veškerou svátou církví římskou — že věčná spravedlnost posadí na stolici soudnou uražený národ český, jehož soud bude tak hrůzný, že celá Evropa stra­ chy třásti se bude a že divoký postrach a nářek nastane ze­ jména mezi hierarchií římskou! Upálení Mistrů Husa a Jeronýma co rána hromová otřá­ slo celým národem českým, jehož oba. miláčky byli; za vše­ obecného žalu nad ztrátou jich a pocitu urážky celého národa sněmem Kostnickým, zahořel celý národ nenávistí proti vyšší­ mu kněžstvu a cizincům, co účastníkům a spoluvinníkům o­ noho sněmu. Mělť císař Sigmund v Čechách všechny cizince a většinu kněžstva při své straně, kteří se těšili na smrt jeho 5

bratra krále Václava, jehož nenáviděli, že po něm nastoupí Sig­ mund a lidu českému bylo od nich mnoho příkoří snášeti, ze­ jména němečtí horníci Kutnohorští netajili se nenávistí svojí proti českému králi Václavu a všemu jeho lidu — nehrozíce se žádného zločinu — na př. již v r, 1412 přepadli o půlnoci mě­ stečko Malin, zapálili jej a tak spící obyvatelé uhořeli a kteří se probudili a chtěli utéci, byli surovými horníky povražděni. V r. 1415. když král Václav poslal rytíře Racka Kobylu do Kutné Hory, vybírati daně, přepadli horníci dům jeho a zavraždili Racka a všech 12 jeho průvodců. Takovýmito su­ rovostmi a zločiny ovšem si nemohli cizinci, usazení v Čechách, získati lásky, zvláště když nepokrytě dávali na jevo, až jednou nastoupí Sigmund, že s ním vyhladí nenáviděný český národ, Čechové i cizinci stále více a více proti sobě se rozhořčo­ vali, nepořádek se množil, místo zákonu nastoupilo násilí vlá­ du svou a loupežné rytířství ohrožovalo české kraje. Avšak zároveň i učení Husovo počalo se rozmáhati mezi obecným li- ' dem a nižším panstvem. Hlavní známkou nového učení bylo při­ jímání pod obojí, ve způsobu vína a chleba, uvedeného mezi Husity knězem Jakoubkem ze Stříbra. Někteří páni, jako Oldřich z Roženberka, přikazovali kněžím, aby lidu těla Božího a krve Páně pod obojím způsobem podávali; kteří pak z nich se vzpouzeli, byli úřadů svých zbavováni. Toho opět zneužívali někteří z pánů, vidouce, jak kněžstvo katolické v nevážnosti upadá a nehledajíce tak duševního u­ žitku z učení Husova jako hmotného prospěchu, bouřili též proti duchovenstvu, by se zmocniti mohli jich majetku, na př. Jan z Heřmanova Městce sebral lid a vydal se s ním dobýti kláštera Opatovického, by zmocnil se jeho pokladu, při čemž zabil opata Lazura a povraždil mnichy. Nepořádky a ve­ řejné bouře se vzmáhaly, slaboch král Václav, jednak pozbyl důvěry u mnohých — jednak byl nenáviděn i nebyl mo­ cen pořádek udělati. Celá země byla rozechvěna a v podivném očekávání věcí příštích, neb panovalo všeobecné tušení, že na­ stávají veliké změny a dle záznamu kronikářů bylo mínění to utvrzováno podivuhodným znamením na podzim r. 1416. na den sv. Mauricia, kdy se objevil prý na nebi veliký krvavý kříž, v čemž veškerý lid předzvěst blížícího se velikého krveprolévání spatřoval! V Čechách čím déle tím více se rozvíjel život nebezpeč­ něji; Husité a katolíci — Češi a Němci, stále více se nenávidíce, vystupovali veřejně proti sobě a tu a tam po městech Pražských již i krev se počala roniti. Vyznavačů Husových stále více a více přibývalo, zejména u lidu obecného a tak se stalo, že po ukončení kazatele husit­ ského vystoupila na kazatelnu prostá žena a horlila proti papežencům a nepřátelům národa českého a jak samozřejmé, že podobné vystoupení velice povzbuzovalo zápal posluchačů a tak občas jiskry vyletovaly a povzbuzovaly lid k nastávajícím 6

hrdinným a vítězným bojům. Mnozí v brzku zavrhovali nejen vládu Římské hierarchie — ale i mnohé obřady, jež považovali nejen za zbytečné ale i za škodné, zejména zavrhována zpověd a počaly četné spory pro přijímání pod obojí. Nejhorlivěji a nejobratněji si počínal mistr Jakoubek, který působil na praž­ ské Husity, aby v obšírném spisu dokázali pravdu přijímání pod obojí, což působilo velebným otcům v Kostnici nemalé starosti. Král Sigmund domníval se, že stačí zafcročiti dopisem na svého bratra, krále Václava — psal i pánům a českým městům — ale nesvedl ničeho. Tedy zakročili církevní otcové, aby Čechy přivedli zpět do lůna římské církve a za tím účelem se­ stavili 24. artikulů, ktré měli Čechové přijmouti. Mezi tím p apež Martin vyslal několik Dominikánů do Čech, aby ná­ rod český k vyznání římskému přivedli. Ale nové učení v Če­ chách již tak pokročilo, že věrní Čechové určili zvláštní svá­ teční den slavné památce mistrů Jana Husa a Jeronýma na 6. července — což církevní otce velice rozhorlilo, zvláště když seznali, že český lid bez vědomí a souhlasu vyššího duchoven­ stva zvláštní pobožnosti koná a že mnozí z pánů tento nábo­ ženský převrat nejen podporují, ale na svých panstvích přímo jéj nařizují! I poslali pánům do Čech vyzvání, aby někteří z nich dostavili se do Kostnice, by se před církevním shromážděním zodpovídali ze svého jednání a jako kdysi Husovi tak i jim slibován byl svobodný a bezpečný průvod — ale Čechové již svátým otcům nevěřili a zůstali doma. Nepřátelé pravdy, vidouce, jak Češi neústupně trvají na učení Husově a stále jej více a více rozšiřují — velice se roz­ lítili a jak kronika vypráví „veliké nátisky a protivenství věr­ ným činili!“ Husitům však denně přibývalo nejen na počtu stou­ penců, ale i plamenného roznícení — osud pak jim již připra­ voval statečného vůdce a ochránce,

—°o°— Jan Žížka z Trocnova a z Kalichu, „Když strana odporná nepřestala věrné trápiti, Bůh se nad nimi smilovat a vzbudil jim ochránce silného a statečného rytíře Jana Žižku z Troc­ nova. Psal se jinak z Kalicha; v erbu zajisté uží­ val kalicha proto, že kalicha Páně a strany pod obojí ochráncem byl!"

Havel Želanský, léta Páně 1619.

Jan Žížka dle zpráv letopisců byl narozen v Trocnově v Bechyňském kraji a to dle pověsti pod dubem za bouřky v šírém poli, čtvrt hodiny na malém pahorku za vsí Trocnovem. 7

Nebyl z rodiny bohaté a poněvadž jemu otec dříve zemřel, byl ponejvíce matkou vychován a byl prý čiperným jinochem, jenž mnohé veselé i odvážlivé kousky prováděl. Praví se také, že byl spolužákem Husovým v Prachaticích a v Praze, a že spolu byli dobrými přáteli! Přijda ku dvoru císaře Karla, byl pak panošem králeviče Václava. Liboval sobě vždy v živosti a svobodomyslnosti jemu při­ rozené a oddav se bojovnosti po celý život svůj, dobyl sobě té nejlepší pověsti; bojoval udatně v Polsku za krále Vladislava proti Německým rytířům, v Uhrách zase proti Turkům a bo­ joval též s Angličany proti Francouzům, Co mladý rytíř zdo­ konalil svou tělesnou obratnost a obohatil ducha svého bojov­ nými zkušenostmi. Dvě veliké události učinily z něho protivní­ ka mnichii i panstva a cizinců a učinily z něho zastánce a bo­ jovníka náboženské opravy a svobody české. Jak podání letopisců vypravuje, svedl jakýsi mnich jeho sestru, což zavdalo velkou příčinu jeho nenávisti k mnichům. Byl velkým nepřítelem nemravnosti a špatného života! Druhá událost, rovněž naň mocně působící, bylo bezprávné upálení Mistrů Jana Husa a Jeronýma, učitelů a vůdců národa České­ ho; viděli Žižka, jak tím jméno české před celým světem poní­ ženo, jak cizinci, Němci, nabývají převahy v zemi — jak český jazyk a mravy trpí násilím cizinců a jak domácí panstvó cizotě té povolné jest — i dotýkalo se to jeho srdce vlastenec­ kého a když viděl národ svůj stále více křivd a násilí trpěti, rozhorlil se duch jeho nad tím tak mocně, že jej celého překonal a on až v těžkomyslnost upadal a jsa jindy vždy veselým — stal se velice zarmouceným — ač jsa povahy bojovné, přemý­ šlel i na bojovné zakročení. Zdržovali se toho času právě u dvora krále Václava i stalo se při jedné příležitosti na Vyšehradě, že se pozastavil král Václav nad zasmušilou tváří Žižkovou a nad jeho nepo­ kojným pohledem, tázav se jej po příčině toho a tu Žižka odpo­ věděl: „Který pak Čech by mohl býti pokojné mysli, vida, iak cizinci národ jeho hanobí, pronásledují a jeho nejctihodnější muže co zločince na hranici pálí?“ — Král Václav pokrčiv ra­ meny, pravil: „Milý Jene — co však máme dělati? Znáš nějaký prostředek, jakým by se ta věc zase napravili dala? Použij jeho a my rádi dáme svolení naše!“ Žižka považoval tato slova za jeho zmocnění ku všem pro­ středkům, jichž se může uchopiti k ochraně husitského nábo­ ženství! A také se jemu v nejbližší době naskytla příležitost 1; ráznému zakročení! Poněvadž horlením katolických kněží vět­ šina kostelů v Praze zůstala novému obřadu Husitů nepřístup­ nou, usmyslili sobě Husité oožádati krále Václava, by jim více kostelů postoupeno bylo. Horlivý pro vlast i nové náboženství rytíř Mikuláš z Husince, přednesl směle králi Václavu výmluvnou řečí žádost Čechů, ale král si ponechal na rozmý­ šlenou osm dnů. Mezitím však odpůrci Husitů úsilovně doléhali

na krále, aby žádost tu odmítl, dokládajíce, že jsou Husité po­ čátkem všech nepokojů a vládě vůbec nebezpečni a tak v něm vzbuzovali nedůvěru proti národní straně — takže nebylo divu, když po osmi dnech dal král Husineckému velmi nevlídnou, zamítavou odpověď, vyhrožuje mu zároveň trestem co buřiči a odporníku. , Tímto nespravedlivým odmítnutím rozhorlil se Husinecký a všickni Husité v Praze, a mnozí měšťané otevřeně radili k o­ zbrojení se, k čemuž zvláště Husinecký podněcoval, ale pro bezpečnost své osoby musel Prahu opustiti. Nespokojený lid počal se sbíhati na Vyšehrad, kde u radů královských se do­ máhal, aby oni pohnuli krále k nové, příznivé odpovědi. Vilém z Boskovic jménem krále odpověděl lidu, že král o tom bude ještě uvažovati —■ ale že od nich rozhodně žádá, aby veškeré své zbraně složili na Vyšehradě. Z toho bylo patrno, že vláda se obávala lidu ozbrojeného a chtěla jej učiniti neškodným — ale měšťané a obec Pražská octnuli se tímto nepřímým rozkazem ve velké nesnázi — neb neposlechnou-li rozkazu krále, popudí jej na sebe, a uposlechnou-li, co budou beze zbraně — jakž se budou hájiti proti stále vzrůstajícímu utiskování a násilí? Z těchto nesnází se nabídnul Žižka obci Pražské vypomoci; na radu tohoto bojovného reka ozbrojilo se měšťanstvo válečně a pod vedením Žižky z Trocno­ va, který prvně vystoupil veřejně co přítel a obránce lidu — táhlo na Vyšehrad. Král, uleknuv se tolika ozbrojenců, jimž nedůvěřoval, dal se ptáti po jich žádosti, načež Žižka, co opatrný diplo­ mat odpověděl, ve jménu všech, že přišli na rozkaz krále, jehož prosí, by jim ukázal nepřátele své, proti nimž oni jej svými životy hájiti chtí! Touto obezřelou odpovědí Žižkovou byl král Václav velice uspokojen, takže nejen milostivě pro­ pustil měšťany, ale i zbraně jim ponechal. —OQO—

Jan Žižka vůdcem lidu, ,,A nebe vyslyšelo národa hněv a bouři rozpoutalo dravou; však dalo jí vůdce, jenž bouři již znal, by směrem ku národa dobru ji hnal — jak divou do doupěte lišku-------i dalo za vůdce jí — Žižkul" Wěnceslav Mollenda.

Obec Pražská nabyla dobrého mínění o Žižkovi, jehož ve­ škerý lid velebil pro rozšafnost jeho. Žižka, jenž do té doby po­ žíval u dvora krále Václava zvláštní obliby a měl příležitost přehlédnouti stav vlády i země České, poznav, že jest příhodná

doba k revolučnímu odboji, an již všechny živly se spojují ku veřejnému vystoupení proti cizincům a vůbec nepřátelům če­ ského národa a husitského vyznání, vzdal se služeb královských a vystoupil co neohrožený hajitel národa. Jsa nyní volným, věnoval Žižka všechen svůj čas i schop­ nosti své nastávající revoluci národní; scházel se pilně na po­ radu s pražskými měšťany, na nichž se činily přípravy k uhá­ jení víry husitské a v prvé řadě usneseno přímo se kostelů zmocniti a obřad Husitů v nich zavěsti. Počátek učiněn s koste­ lem Panny Marie Sněžné, kamž lidem uveden za kazatele Jan Dloubal, bývalý mnich Premonstrát, velmi oblíbený u ' Husitů pro neobyčejný zápal, jímž ve svých kázáních k nábo­ ženským převratům lid podněcoval; městská rada sice jemu za­ kázala lid bouřiti — on však se nedal ničím odstrašili. Bylo to v posledních dnech měsíce července 1419, kdy ka­ zatel Dloubal s Husity odhodlali se zavěsti obřady své též v kostele u sv. Štěpána i vedli veřejný průvod ze svého kostela Panny Marie Sněžné ku sv, Štěpánu, kdež se četla mše a lid pod obojí přijímal. Tamnější farář, křížovník s červenou hvěz­ dou, zprotivil se průvodu a dostav se do prudké rozepře, byl při ní usmrcen. Tento průvod pak táhl od sv. Štěpána přes vel­ ké náměstí okolo radnice Novoměstské, kdež byl od pánů rad­ ních a jich sluhů zdržován a posmíván a dokonce bylo z rad­ nice hozeno cihlou po knězi, nesoucím velebnou svátost, násled­ kem čehož počal se lid bouřiti, hoře pomstou! Ozbrojený lid spěchal sem se všech stran a veden Žižkou, hnal útokem na radnici, překonal všechen odpor několika zbrojenců a vedrav se do komnat, zabil třináct konšelů a rychtáře Nikláska, svrhl je z oken radnice dolů, kdež byli chytáni na oštěpy, sudlice a meče. Ihned dáno znamení zvony po celé Praze ku všeobecné­ mu povstání lidu, kterýž k vedení obecného pořádku zvolil čtyry hejtmany, kteří se v radnici usadili a hned všem měšťa­ nům pod ztrátou hrdla nakázali ozbrojili se a obsadili důleži­ tá místa na Novém Městě branným lidem, by se mohlo odporo­ vat! každému útoku. Těmito událostmi byla celá Praha pobouřena; bylo jimi dáno znamení k novému národnímu životu. Kdo ještě ozbrojen nebyl, ten se ozbrojcval. Nebylo již pomyšlení na pokoj, neb lid více zbraň svou nesložil. Kněží obou stran popuzovali lid více a více proti sobě a když dokonce přišla do Prahy zpráva, že papež poslal do Čech mnichy, inkvisitory k upalování Hu­ sitů a potvrzeno na to bylo, že opravdu již v městě Slaným veřejně upáleni byli měšťan jakýsi a husitský kněz — tu vydal lid heslo nomsíy na ony pochopy a to co nejdříve k vykonání, an bylo vidno, že papeženci se chystají ohněm a mečem Husity a vůbec českou stranu národní vyhubili! —ooo— 10

Smrt krále Václava. „To vida, pravil k němu důvěrník: „Ó Pane! Lidu račiž jen poshovět“ —! A Václav, mysle, že jest prostředník, na nohy skočil, sebrav všecku sílu a důvěrníka k zemi porazil; již napřáh' meč, by mu jej vsadil k týlu —však Bůh — zlý jeho skutek překazil. Král sklesl zas — Moranou poražený a smrtný meč mu z ruky vylítl. Bylf žití jeho běh již zastavený; . duch konat službu tělu —• odmítl. Bůh nedopustil vraždu dokonati; i volal krále k soudu před časem. Lid zděšen, zdráhal se jej pochovati a stál nad jeho rakví s úžasem!"

Wěnceslav Mollenda,

Král Václav právě v ten den meškal na Nových Hra­ dech u Kunratic, když mu byla přinesena zpráva o vzbouření se lidu a zabití konšelů a radních pánů na Novoměstské rad­ nici, kteráž hrozná novina polekala celý královský dvůr. Ně­ kteří radové královští, domnívajíce se, že zbrojnou mocí snad­ no potlačí odboj Husitů, poslali k ukrocení vzbouřenců rychle tři sta mužů jízdného vojska, vedených královským komořím Janem zLeštna, kterýž však ještě rychleji zase z Prahy o­ dejel i se svým vojskem, vida ohromnou přesilu ozbrojeného lidu Novoměstského, velice hněvem rozlíceného. Nezdarem tím byl vínem podnapilý král Václav velice rozní­ cen a vztekem zatínaje pěstě, tak se rozzuřil, že přísahal u svého meče, že upálí kněze husitské a všechny Husity že me­ čem zahubí. Když pak jeden z okolo stojících královských o­ blíbenců poznamenal, že již dávno předvídal to, co se nyní děje, rozzuřil se král tak velice v hněvu svém, že uchopiv dvořana onoho silou velikou, mrštil jím prudce na zemi a vytasiv svůj tesák, chtěl dvořana, jejž považoval za spiklence, zabiti, v čemž jemu však přítomní jednak bránili, jednak krále Václava z velikého rozčílení ranila mrtvice a tak dvořan zůstal na živu. Král však již zdraví nenabyl a v osmnácti dnech 16. srpna 1419. v těžkomyslnosti a za hrozných bolestí zemřel. Bývalo dosud zvykem u Čechů, že těla králů byla balsamována a po slavných průvodech v kostelích vystavována — to však při pohřbu krále Václava nebylo možno zachovati pro tr­ vající bouře lidu a tak bylo jeho tělo pouze doneseno na hrad Pražský a odtud z chrámu sv. Víta odvezeno na Zbraslav a tam pohřbeno! Ač byl král Václav rozmařilým pijákem, byl jinak spraved­ livým vůči lidu chudému, dohlížeje osobně, by se jemu křivda od bohatých neděla a aby jej různí řemeslníci a obchodníci ne­ šidili a po čas svého vladařství jen malé daně ukládal, takže by 11

' I ' se bylo aobře lidu vedlo, nebýti pokryteckých a šivavých Něm­ ců a Sigmunda, kteří na vrtkavého krále svůj neblahý vliv vy­ konávali a nebýti jich a strachu před válečným povstáním ka­ tolických panovníků proti Čechům, nebyl by pokroku Husitů překážel, v ždyf z počátku nebránil lidu zvláště venkovskému v uspořádání katolických kostelů k náboženství husitskému a shovívavě trpěl i násilné zabírání kostelů Husity, avšak poz­ ději z naléhání sněmu Kostnického zase jim kostely ty odjímal, načež husitští kněží r. 1419. na místě, kde nyní město Tábor stojí, postavili plátěné stany v šírém poli, v nichž mše četli a večeři Páně pod obojí podávali, za účasti mnoha tisíců lidu ze všech končin země, kteří společně se o pokrmy své dělili, chudí i majetní svorně 'a v lásce slibujíce, že při sobě pro kalich vždy státi budou. Při těchto shromážděních horlili Husité proti králi Václavu, že nemá dosti síly a ráznosti vybaviti se z pout cizinců a postavili se na stranu svých Čechů. Tím více ovšem se museli obávati nyní nástupců Václavových, neb nebylo jisto, že kterýkoliv král stál by při straně lidu! i

'

’

—oqo—

První Republika (liduviáda) Česká, .

„Žižkovo přání bylo, by národ sám vládl a Čechie se stala Republikou!" Kronika.

Po smrti krále Václava nastala rozhodná a zodpovědná doba národu českému, kterýž probuzen Husem k duševnímu životu, nadšeně nastoupil dráhu samostatnosti, na níž bez krá­ lovského žezla směle a tak hrdině vystoupil, že obrátil k sobě neobyčejnou pozornost sousedních států, dokázav, že obstojí i bez krále Sigmunda, který hodlal nyní nastoupiti trůn český. Nejen královna Žofie, vdova po Václavu, ale i vznešené panstvo v Čechách, stáli při Sigmundovi, obávajíce se vlády vzbouřenců, aby jim důchody a statky neodejmula, jichž nabyli z potu a mozolů prostého lidu, sami lenosti se oddávajíce. Proto také jménem jich pan Oldřich z Růže rychle psal králi Sigmundovi, do Uher, aby spěchal nastoupiti vládu v Čechách dříve, nežli se pobouří veškeren lid, ale Sigmund si dával na čas, domnívaje se, že jemu koruna česká ujiti nemůže. V Praze však vzbouření lidu se vzmáhalo každou hodinou — ba po celé zemi již se lid chápal zbraní a běda těm, kteří se odvažovali stavětí proti národu a jeho novému náboženství. Nastal čas odvety za páchaná provinění na lidu a za ďábelské snahy proti národu, jazyku a náboženství Čechů Němci a Ří­ mem. Lid byl tak rozezlen na katolíky u vědomí, že oni Husa upálili, že se na ulicích Pražských kněz neb mnich katolický 12

ukázati nesměli. Protivníci měli poznati, že nejsou žerty s pro­ buzeným národem, jenž vědom si svých práv jest. Druhý den po smrti krále Václava (17. srpna 1419.) přešel lid na Malou Stranu na Oujezd ku klášteru Kartuziánú, kteří byli pověstní nepřátelským vystupováním proti učeni Husovu a Husitům vůbec, jimž příkoří kde možno činili. Lid oblehl klá­ šter, z něhož mnichové kletby na lid provolávali a se bránili — lid však je přemohl — stavení vydrancoval a zapálil a oblék­ nuv mnichy do směšných obleků, odvedl je na staroměstskou radnici do vězení. Kněžstvo, kupci a lidé majetnější a vůbec každý, kdo s li­ dem nedržel, hledali k zabezpečení života útulek na hradě. Však i venkovský lid se počínal hýbatí. Tak Klatovští ztros­ kotali klášter Dominikánů, kteří vynikali svojí tupohlavostí a kteří i v Písku zrazovali lid od přijímání pod obojí, načež jim 20. srpna 1419. Písečtí klášter ztroskotali, mnichy schytali a ně­ které z nich usmrtili. Vodňanským však zabránil pan Old­ řich z Růže, který odpadl od učení Husova, k němuž se dříve přiznával; přepadl město, a dal svými žoldnéři hradby jeho roz­ valití. Ještě horEvěji vystup ováli kazatelé husitští, zejména M atyáš z Točníka, který sezval venkovský lid ku dni sv. Michala 29. září na pole blíže Benešova, kdež na širokých strá­ ních dělo se veliké shromáždění lidu nábožného, jemuž se pod šírým nebem veřejně kázalo a kalichu se jemu podávalo. Účast byla nesmírná neb i množství Pražanů přišlo a ještě více se jich očekávalo jakož i lid z Plzně, Klatov a odjinud se měl dostaviti. Ze sudů pokrytých prkny učiněn oltář beze vší ozdoby, na důkaz, že oběť Bohu z vroucího srdce přinesená, nepotře­ buje šperků zevnitřních. (Takové schůzky pořádal lid na roz­ ličných místech, zvláště na horách. První byla na široké pláni nedaleko Bechyně u Chrášťan (jakž jsem se již zmínil) které­ muž místu dali jméno Tábor. Později se konaly tyto schůze čili tábory na Bradle u Kamenice pod Lípou, také na Bzí hoře u Budějovic, jakož i na kopci nad Třebechovicí u Hradce Krá­ lové, jemuž dáno jméno Oreb a j. Při těchto schůzích nazývali se navzájem bratřími a sestrami, nabádajíce se k svornosti a stálosti při svaté věci národní a při svátém učení mučedníků Páně Jana a Jeronýma.) Toho času shromáždění Husité nepomýšleli ještě na pro­ lévání krve neb jen jako poutníci s holemi chodili a ku Praze putovali by se tam sjednotili ve věcech náboženských i v bu­ doucnosti národa. Tak i z Plzně zástup veliký obého pohlaví, ve­ den kazatelem Korandou vydal se na cestu beze zbraní, což by se jim bylo málem špatně vyplatilo, neb katolíci Rokycanští se zbraní na ně číhali a jen obezřelostí Korandovou Plzeňští ušlí nástraze a šťastně se do Benešova dostali, odkudž však již zástupy ku Praze odešly a tak Koranda určil zde novou schůzku Plzeňských, Klatovských, Ústeckých, Domažlických, 13

Tasických a j. nařídiv jim dříve, by se zbraněmi opatřili, řka: Bratří, vězte ž, že jest vinice zakvětlá, ’ale k ozlovéjíchtísnístinebjsoutonepřátelépravdy. kteří berou žold od krále Sigmunda a chtí věř­ il ý m bratřím překážeti a násilím jim brániti a proto nechoďte s holemi, ale se zbraní! I měly zástupové tyto táhnouti do Prahy, kamž svoláno všeobecné shromáždění na den lO.listqp, 1419. Avšak královna vdova z návodu Sigmunda vydala všem purkrabím na venkově přísný rozkaz, aby nikde více nedopouštěli shromažďování se lidu, zvláště pak, aby všemožně zbraňovali každému, kdo by. se ku dni 10. listopadu ku Praze chtěl ubírati. Následkem tohoto rozkazu již dne 4. listopadu tekla první mučednická krev u Řadiče nedaleko Knína, kde pan Petr Konopištský ze Šternberka bránil poutníkům ze Sezimova Ústí nad Lužnicí ubírati se ku Praze. Než marné bránění; ač zástupové všude na cestách museli se potýkati se žoldnéři královskými proti nim vyslanými, dostali se přece do Prahy, kdež již 4. listop. byla posádka královská z Malé Strany zahnána na hrad. Nyní již vysvítalo protivníkům českým, že se vůle Čechů projevuje ve vší síle a moci proti svévolnosti katolíků, Němců a všeho panstva v Čechách. Násilí budilo násilí — ale Němci rozhořčeni, že se jim zamezuje pánovitost v Čechách, vrhli se s krvežíznivou ukrutností na Husity v krajích, kde ještě lid ozbrojen nebyl. Zvláště krůtě si počínali pověstní již Němečtí horníci v Kutných Horách, s biskupem Litomyšlským a s pány Petrem z Konopiště a Divůčkem z Lu­ kova, mnoho set Čechů pod obojí přijímajících, kde mohli zjímali, jiné jako hovádka skupujíce (za kněze 5. kop — za člo­ věka prostého 1. kopu) do Kutných Hor je vedli a zmučivše je do sytosti, do šachet je vházeli. Často vycházeli Němci v hou­ fech do blízkých vesnic v nichž lid schytali a do šachet házeli, z nichž jednu potupně nazvali „Tábor“. Tak přišli i do Kouřimi, odkudž odvlékli několik radních obce, jakož i faráře Jana Chůdka, kněze Martina, Jakuba, Linharta a j. kteří se k Hu­ sitům přiznávali. (Dle letopisců naházeno Němci r. 1419 a 1420 do čtyř šachet Kutnohorských cel­ kem 4.330 českých mučedlníků.)) Takové ukrutnosti se děly dříve, nežli Husité cos podob­ ného započali a tak vše, co se na ně zlého od Němců a ďábel­ ských Jezuitů svalovalo, má základ svůj v prvopočátečném ukrutenství katolíků a zlomyslných Němců. Pražané, zvěděvší, že obce Husitské z venkova do Prahy táhnou, vyšli jim vstříc ve velikém množství, těšíce se z toho, že se jim vydatné posily dostane a také se hned obořili na klášter Benediktinů v Emausích čili na Slovanech. Opat vyšelvstříc Husitům, prose o milost a slibujíc jim podati kalicha a proto jej Husité propustili bez ublížení.

14

Královna Žofie, necítíc se bezpečnou na hradě Kudratickém, odebrala se s některými pány do Prahy, by se postavila proti vzbouřenému lidu; obsadili klášter Strahovský, dvůr arci­ biskupský a klášter sv. Tomáše, povolavše ještě Němce a jiné cizozemce na pomoc proti Pražanům. Nastaly pak velké půtky v nichž se královské voje necítily silnými i požádali pánové o pomoc Bavorského vévodu a jiná knížata Německá. Bavorské vojsko vtáhlo do země a spojivše se s českým panstvem pře­ padlo Klatovské Husity, kdež horlivě působil kněz Jan Nekvasa, kterýž upadl do rukou Bavoráků a jsa jimi strašlivě zmučen, přivázán ku stromu, obložen slámou a chrastím a u­ pálen. —oqo—■

Jan Žižka zvolen vojenským vůdcem Pražanů. „„Národ, jenž procitne k nejvíce chrání klesnouti v vedení obecného převratu jest, by v něm doutnající ne však utlumován byl!"

životu novému, ať se dřímotu, an mu k vy­ nevyhnutelně zapotřebí oheň v plamen rozžat,

Dva dny před příchodem venkovských Husitů do Prahy zahnali Pražané vítězně vedeni rytířem Mikulášem z Husince a Janem Žižkou z Trocnova, vojsko královské ze strážných míst na Malé Straně na hrad (jak již uvedeno), při čemž Pra­ žanům padlo do rukou mnoho zbraní, koní a jiné velké kořisti, kterou královští, strachem jati, zanechali. Při tomto tuhém a krvavém boji mnoho lidu s obou stran pobito bylo. Zatím nasta­ la noc, o níž kronikář praví, že to byla noc úzkosti, truchlivosti a lkáni, kterou přirovnává k soudnému dni, neb všechny zvony neustále bily na poplach, by lid neustále k boji hotov byl — tak že královna Žofie s panem Oldřichem z Růže ve strachu velikém o půl noci z hradu Pražského utekla, jejž večer krá­ lovští jen stíží proti Pražanům udrželi, kteří kolem deváté ho­ diny vrátili se na Staré a Nové Město, nechavše si dobytí hra­ du na příští den — čehož královští použili, vyřítili se z hradu, přepadli Malostranskou radnici a odnesše z ní knihy a poklady, zapálili ji, při čemž shořelo víee domků přiléhajících! Nežli přichvátala pomoc Husitů, královští zase uprchli na hrad a odvlé­ kli sebou několik měšťanů Malostranských. Staří dějepisci dosvědčují, že při těchto bojích zvláště Žiž­ ka vynikal a na slovo vzat, byl od Novoměstských za vojenské­ ho vůdce zvolen. Mezi tím, jak již praveno, přitáhli ozbrojení poutníci z venkova do Prahy a v neděli 5. listopadu 1419. po poledni pustila se Novoměstská obec Pražská poznovu v boj s královskými za pomoci venkovského lidu, který se nedal od­ strašili tím, že žoldnéři královští cvičenější a zběhlejší ve zbra­ 15

ni byli; cit vlastenecký a síla mravní, jakáž v lidu procitne, když k velikému podniku se odváží, dodávala zmužilosti Husi­ tům, že šťastně vítězili nad královskými, ač padlo lidu mnoho s obou stran. Vidouce pánové se strany královny, že jim vítěz­ ství nekyne, nabízeli příměří, které také bylo uzavřeno až do slavnosti sv. Jiří. Přičinili se k tomu starší obou stran se záru­ kou 50 tisíců kop pokuty pro porušení jeho kteroukoliv stra­ nou, Královna s pány se prohlásila obci Pražské, že hájiti budou zákona Božího a pravdy Evangelické s přijímáním pod obojí po celém království. Obec Pražská naproti tomu se zavázala královně, že nebude ničiti obrazy svátých aniž drancovati a bořiti kostelů a klášterů a současně ihned postoupila královským Vyšehrad, ač tomu Žižka zbraňoval slovem svým! Této povolnosti měli Pražané brzy litovati, neb právě z Vyšehradu později mnohé nesnáze a škody Pražanům vzešly. Toto příměří uprostřed vítězné doby Pražanů, nebylo nikterak vhod osvícenějším vůdcům strany národní, zejména Žižkovi a Husineckému, kteří dobře předvídali co zlého z toho povstane, neb jim záleželo na tom, aby lid zůstal v bojovném nadšení a zvláště do budoucnosti hledící Žižka se obával, že příměřím a pokojem bude lid uspán a revoluce tím ochabne tak, že všechny naděje pro čistou národnost Českou opět v nivec klesnouti mohou. Další příčinou velké nespokojenosti Žižkovy bylo postou­ pení Vyšehradu nepřátelům, s kteréžto pevnosti bylo možno opanovati Nové Město, ba i část Města Starého. Na štěstí, krá­ lovská strana neměla příliš mnoho vojska a obsazením Vyše­ hradu ještě více se rozptýlila a tedy jedním rázem na město se vrhnouti nemohla. Avšak revoluci hrozilo největší nebezpečí v tom, že krá­ lovna Žofie neustále dopisovala Zikmundovi, žádajíc jej o po­ moc a tento také měl dosti času sbírati vojska a do pole se sta­ větí a povedlo-li by se jemu rychle se silou vojenskou vraziti do Čech mohla býti Praha ztracena a započatá revoluce k vel­ ké škodě a hanbě národa Českého ukončena. Pražané ku všemu nezachovávali žádnéhoi veřejného po­ řádku mezi sebou, hovíce zcela svým náruživostem, takže mezi nimi denně přibývalo zmatku a nejistoty, proti čemuž sám Žiž­ ka hněvem velikým zahořel. Zářící duch jeho vše prohlédal a proto v nespokojenosti své s mnohými náčelníky revoluce ku straně v činnosti neochabujících a dobrý pořádek držících oposičníků v čelo se postavil — načež se svými přáteli B ř e ů k e m Švihovským, s Wolkounem a jinými opustil Prahu a dal se na Plzeň, kde horlivý kněz Koranda množ stýí lidu pro kalich a národnost získal. Tam byl Žižka nadšeně zřijat i staral se hned o to, aby strana Česká dosáhla zde převahy, vyhnav odpůrce kalicha z města. _ . , * v Sigmund popuzen zprávami z Čech a dopisy králové Žofie, umínil sobě bez prodlení udusáti bouře národní, nemysle na to, 16

že již pozdě na předpisování národu, jenž pout královských již se zbavil — rozkazovat! lidu, který mimo Boha na nebi a rov­ nosti a svobody na zemi žádného pána nad sebou neuznával, neb se Čechové považovali za pány země a za schopna sami sobé vládnouti. Cit vlastenecký je poháněl k úplnému se osvo­ bození z pout cizáků Sigmund však seznav, že přece jen by pro něho bylo nebez­ pečným do vzbouřené země bez příprav vkročiti, sezval sněm do Brna na den 27. prosince 1419., kamž mimo Sigmunda a Žoíie mnoho knížat, biskupů a vyslanců panských i městských z Čech a Moravy se dostavilo. V čele vyslanců Pražských stál Čeněk z Wartenberka, nejvyšší purkrabí, sice kališník, ale nedosti přesvědčený a národností proniknutý muž, který by s celým srdcem a duší svou pro národ žiti i zemříti se od­ hodlal. Pražští vyslanci sice vůbec náleželi straně pod obojí a přivezli sebou i kněze své, kteří v hostinci mši četli a svátost pod obojí podávali — avšak k hanbě své, tito vyslanci odložili povinnou hrdost před králem, neb jsouce na třetí den před krále puštěni, klesli před ním na kolena, jako otroci, by jej co krále svého pozdravili. Vzpupný Sigmund nechal je ku zahan­ bení jich klečeti, hrubými slovy jim vyčítaje počínání lidu če­ ského a nazývaje celý národ buřičským, hrozil trestem, pakli Čechové nebudou jakýchkoliv jeho rozkazů poslušni. Úřední­ kům královským, kteří přináleželi k Husitům, kázal sestoupit! se svých úřadů a místa jich odevzdati jen takovým katolíkům, o nichž byla záruka, že jemu oddáni jsou — na př. J a n z M i 1čína z Kostelce, jenž byl purkrabím na Karlově Týně, musel postoupiti svůj úřad Zdislavu Truchsovi z Buřenic, Avšak Žižka s mnoha revolučními vůdci v Plzni současně se ujednali za žádných okolností vládu nad Čechy Sigmundovi nepostoupiti! Úmluva tato měla pro Sigmunda ten následek, že všechno jeho snažení po české koruně zůstalo marným, pokud Žižka (a jeho věrní přátelé Prokopové) na živu byl, který stál zde v předsevzetích svých co skála a nebýti jeho — vrtkavá a příliš ústupná Praha jistě by byla hanebně podlehla piklům Sigmundovým. Sigmund rezeslal listy po Čechách panstvu a vyššímu úřed­ nictvu, aby hleděli k vyhubení Husitů, čímž proti sobě vyvolal nesmiřitelnou nenávist, stupňovanou ještě tím, že vyhnané z Prahy katolické kněžstvo opět se přičiněním Sigmundovým do Prahy navracelo. Sigmund mezi tím se odebral do Vratislavi, kdež tamní Husity ukrutně pronásledoval a odkud Čechům vzkázal, že vtrhne do Prahy přes shořené hradby, pakli ihned své zbraně na hrad purkrabímu neodevzdají — o čemž Pražané však ani slyšeti nechtěli, ačkoliv posud příměří vůči králové Žofii zachovávali. Po venkově však bylo jitření veliké, neb Žižka neustále lid rozpaloval a pohyboval téměř celou Českou zemí. Husitský kněz Vaněček sezval opět lid blíže hory Tábor, kdež sobě 2

17

obydlí vystavěli a Táborskými se nazvali. To byl počátek Táboritů, před nimiž se později Evropa chvěla. Tito se umluvili přepadnout! a dobyti hrad Oustí, jehož pánem byl S e z i m a z Růže, Sigmundovi oddaný a zatvrzelý nepřítel strany ná­ rodní. V městě Oustí se nacházel také klášter Dominikánů, ne­ příznivou Husitům. Na škaredou středu po posledním masopu­ stě, kdy obyvatelé Oustečtí ještě v hlubokém spánku dleli, pře­ lezli Husité hradby, nesouce smrt a hrůzu s sebou. Když Husité Sezimu a Dominikány přemohli, vrhli se na blízký hrad Hradi­ ště, který dali pod ochranu horlivému Táboritu Prokopovi z Kamenic, a zbořivše až do základů městečko Oustí, kamení z něho přenesli na horu, kde Hradiště stálo a zde založili mě­ stečko nové, v němž se síly jich soustředit! měly, poněvadž se více na Prahu spoléhati nehodlali. Jakmile Žižkovi o tom zprá­ va podána byla, ihned poslal Chvala Řepického s mno­ hými bratry ku pomoci a ochraně Táboritům — ba sám navští­ vil ono místo a dle jeho pokynů a návrhu se hora tato opevnila a mnoho domků v této pevnosti se postavilo, která nyní obdr­ žela jméno Tábor, jež co nejskvělejší hvězda české slávy a hrdinnosti po věky bude zářiti. Kněží Táborští pokračovali v horlivosti své tak daleko, žě rozeslali dopisy po všech krajích Čech a povzbuzovali národ k učení Husovu a k lásce pro svobodu — což mělo takový ú­ činek, že mnozí selští i řemeslní lidé opustili svá bydliště a s veškerým majetkem, se svými rodinami táhli do Tábora, v němž ryzí duch husitský panoval. Mezitím Žižka se svými přáteli v Plzni (jež od Táboritů nazývána byla Sluncem Vlasti) staral se o to, aby lid pravidelně se ozbrojoval, z přesvědčení toho, že bez boje nelze proniknouti národní revoluci a proto také byla válka heslem jeho a všech Táboritů! Poněvadž rovnost a volnost Husitů pod Žižkou nepřipou­ štěla předností panstva, v němž pouze sobě rovné bratry a se­ stry lid spatřoval, odtrhla se velká část panstva od učení Hu­ sova a přestoupila opět ku katolíkům, u nichž ten nesmyslný názor panoval, že krev panstva jest šlechetnější než krev lidu prostého a také se pánům nelíbilo řízení republikánské, neb do­ bře rozuměli, že tam, kde národ sám vládne, není chuti ani po­ třeby, aby lid v potu tváři dřel na darmožrouty a jich koně a nevěstky. Proto nyní panstvo všemožně podporovalo Sigmunda a řád královský, pod jehož štítem by oni bezpečně zase odpo- čívati mohli. Mezi těmito odpůrci svobody nalézal se též B ohuslav ze Švamberka, který vší silou pronásledoval Hu­ sity a poněvadž jeho statky na blízku Plzně ležely, obořil se přímo na Plzeň, při čemž se ukázalo, že město ono nezasluho­ valo názvu „slunce vlasti", neb Plzeňští, jinak oddáni národní straně, přese vše měli mezi sebou tolik zatemnělců a duší otro­ ckých, že tam zář slunce nikdy úplně proraziti nemohla a tamnější Husité v nebezpečí zrady stále se nacházeli. 18

Švamberk oblehl Plzeň, kterou Žižka se svým lidem udat­ ně bránil — ale nedostatkem zbrojenců, an poslal C h v a 1 a Řepického se zástupem ozbrojenců do Tábora, a hlavně pi­ klemi katolíků Plzeňských, kteří jemu podkopávali všechno snažení, byl nucen vstoupili v příměří se Švamberkem, vymíniv sobě, předně: aby Plzeňským bylo dovoleno přijímání pod obojí a za druhé: aby Žižkovi a jeho Táboritům nebylo činěno pře­ kážek, s ženami a dětmi svými se do Tábora odebrali! Králov­ ští v prvním okamžiku byli rádi, že se zbavili Táboritů a povo­ lili Žižkovi vše, co si vymiňoval — ale nedostáli slovu ani v jedné ani v druhé podmínce. Sotva že Táborité Plzeň opustili, již se Husitům zapovědělo kalicha podávati a Husitům pro pře­ silu katolíků nebylo lze se protiviti. Rovněž tak to dopadlo i s druhou výminkou, se svobod­ ným odchodem Žižky z Plzně do Tábora, neb Švambeťk. zrušil svůj rytířský slib a dal se přemluviti ošemetným mincmistrem Kutnohorským, Janem Divokým, vyznačujícím se dare­ báctvím a ukrutenstvím, s nímž spolčeni byli velkopřevor ně­ meckých rytířů ve Strakonicích, Jindřich z Hradce, Petr Šternberk, Jan z Opočna a Hanuš Kolo­ vrat. Tito hanební spojenci se usnesli, Žižku na cestě přepad­ nout! a takto zrádně hlavní moc Husitů hned v nočátcích roz­ drtili! —OQO—

První válečný úspěch Žižkův. „Na nepatrné prostoře několika desítek čtvereč­ ných sáhů mezi rybníky Markovcem a Škaredým uhájila se vítězně hrstka Husitů v počtu čtyř set i se „sestrami a práčaty", mající s sebou pouze dvanácte vozů a devíti jízdných koní, ohromné přesile královských! Vždy jeden český „sedlákHusita“ na tucet obrněných rytířů! Tam a dozvuky této bitvy — dobytím Vožice na Velký Pátek 5. dubna 1420. položen základ váleč­ né síly husitské, před níž se po desítiletí třásla pyšná západní Evropa. Žižka si zde pomohl o­ hromnou kořistí k válečnému materiálu, který je­ mu pak umožnil postavili se proti kterémukoliv nepříteli!“

Bylo to dne 25. března 1420., kdy opustil Žižka město Pl~zeň. Provázel jej Břeněk Švihovský, muž mladý, pln zá­ palu pro národ, pak V olkoun z Adlaru a jiní mladí rytíři a kněží znamenití jako horlivec Václav Koranda a Mar­ ko 1 d. Hned po jich odchodu spojili se Plzeňští !ki velké své hanbě s velkopřevorem a pustili se za Husity, co zatím ostatní královští obměnci a jízdní se v Písku shromáždili, kteří se na 2*

19

cestě k velkopřevoru připojili, by Žižku ohromnou převahou, porazili. Žižka na svém tažení as půl druhé míle od Tábora ku vsi Sudoměřícům se dozvěděl, že za ním takřka v patách Švamberk s královskými ve velkém množství se blíží. Na to Žižka u rybníka Škaredého ), * z něhož právě voda vypuštěna byla, za­ razil, nemaje více, nežli 400 bojovných mužů i žen s dětmi, 9 jízdních koní a 12 válečných vozů. Těmito nepatrnými prostřed­ ky mohl jen neobyčejný válečný duch jako byl Žižka, postaviti se na odpor Švamberkovi s několika tisíci obrněného a do­ bře vyzbrojeného vojska. Důmyslný Žižka mžikem přehlédl okolní polohu a s ob­ divuhodnou rychlostí již dával rozkazy k sestavení vozové hradby a vykázal každému vhodné stanovisko k obraně a uspo­ řádal vše tak, že s jedné strany kryl jej rybník proti návalu ne­ přátel — s druhé strany bařiny a s ostatních stran vozové hradby a tak očekával nepřítele. Také již v okamžiku zde bylí královští v plné jistotě ve svojí přesilu a zvláště v četnou jíz­ du železných pánů, vysmívajíce se, že těch několik sedlákůHusitů svými koňmi rozšlapou a na jich kopytech roznesou! Tu­ hý byl boj o vozové hradby — hájené rekovným lidem Žižkovým — šípy královských žoldnéřů jen se sypaly na Husity a vždy blíže se stahovaly jich řady ke hradbám, ale vždy je sta­ tečně odráželi Husité od vozů. Obrněnci opět s posměškem vjeli do vypuštěného rybníka, by odtud vedli strašlivý útok — ale krůtě byli potrestáni, neb koně se jim zabořili do bahna,, takže musili seskákati s koní a zapletše se do ženských závojů, jež „sestry" na bahně a rákosí rozestřely (dle letopisců) a ne­ mohouce se vůbec v brnění hnouti, většinou hynuli v bahně. Další řady jezdců byly rozbity výstřely husitských „hadů". Za­ tím nastal večer a hustá mlha vystoupila, ale královští, že so­ bě předsevzali Žižku téhož dne zničiti, neupustili od boje, znovu a znovu útočíce — tu však vůdce Husitů Žižka prudce vyrazil se svými z hradeb vozových a udeřil co blesk v řady nepřátelské a v strašlivém boji muže proti muži přivedl nepřá­ tele v takový zmatek, že sami sebe navzájem pobíjeli. Tím byla bitva rozhodnuta — královští se dali na útěk, zanechavše mno­ ho pobitých a raněných na bojišti, mezi nimi i Strakonického velkopřevora. V řeži té bohužel padl i odvážlivý a hrdinný pří­ tel Žižkův Břeněk Švihovský, probodnut jsa mincmistrem kut­ nohorským Mikešem Divůčkem. Touto bitvou zahájena řada vítězných bitev, kterými Žiž­ ka s národem odolal celé Evropě. A musíme doznati, že tehdy Jan Žižka z Trocno v a se svými nadšencizachránil u Sudoměřic český jazyk a’ celý český *) Toto historické místo — hráz rybníka Škaredýho, nalézá se ne­ daleko Sudoměře, půl hod. cesty od stanice Ražic, do níž z Písku, ze Stra­ konic i z Vodňan dojede se dráhou za několik minut. Přístup z okr. silnice kol rybníka Markovce. ■

20

.národ. Neb kdyby očistné hnutí (jakým bylo v Čechách jak po stránce mravní, tak i po stránce jazykové) bylo se podařilo zde u Sudoměřic již v zárodku potlačiti, pak veta bylo po nás v krátkosti v zátopě šířícího se Němectví, —090—

Jan Žižka zdokonaluje výzbroj svých bojovníků. „Nemaje Žižka z počátku dosti prostředků proti nepřátelům katolíkům a Němcům, jež se v jedno spojili, přemýšlel, jak by nedostatku tomu odpomohl — i zpravil lid venkovský, který všeho vál­ čení byl nepovědom, tak, že sekerami, cepy, pí­ kami a oštěpy, jakožto známým nářadím, bez dlou­ hého učení bojovati mohl — a vozy, které do té doby jen pro obtíž vojsku byly, použil k ohra­ zeni svého lidu, v nichž se proti náběhům nepřá­ telským uzavřití mohl a sestavoval hradbu vozo­ vou tak, že jeho bojovníci z ní dobře ven vybíhati a útočící mohli — nepřítel však, jakmile do vnitř vskočil, musil mezi vozy zahynouti,"

Na úsvitě druhého dne opustil Žižka bojiště u Sudoměřic a vzav v blízkém městečku Oujezdě potřebné vozy pro raněné, kázal jich položit do okolních vesnic k vyléčení a současně oz­ námil do Tábora své vítězství a svůj příchod — i vyšli jemu Tá­ boří s plesáním vstříc, by jej do městečka svého Tábora uvedli! Pověst o slavném vítězství Žižkově roznesla se v brzku po ce­ lých Čechách a náramně na lid působila, který houfně opouštěl svá bydliště' na sídlech pánů a přicházel do Tábora a měst Husitům nakloněných. Bylo viditélno, že se počátky dobře daří a dala se očekávati jistota úplného provedení národního pře­ vratu. Za hanebnou zradu královských umínil sobě Žižka jich po­ trestali, maje nyní větší počet lidu, sice primitivně vyzbroje­ ného, ale za to velice udatného, touhou po pomstě i udržení své svobody hořícího. Tu se dozvěděl, že velká část jízdy ne­ přátelské, zvané železní mužové, položila se právě do Vožice, městečka tehdy dosti pevného. Poněvadž Táborité té doby nut­ ně potřebovali koní a brnění k zařízení válečné jízdy, byla Žižkovi tato příležitost velice vítána k opatření uvedených pro­ středků. Sebral rychle své bojovníky a táhl s nimi tiše na Velký Pátek 5. dubna 1420 na Vožice, kamž dorazil v noci, prolámal a slezl hradby a s náramným hlukem vpadl do městečka, jež zapálil a přepadl neočekávaně želez­ né muže, jež pojal strach a hrůza před smrtícím ra­ menem Žižkovým a kteří se dali na útěk do blízkého hradu ve zmatku a nepořádku velikém, při čemž jich veliké množství pobito bylo a tak padlo Táboritům do rukou na tisíc 21

koní a mnoho brnění mimo zajatců, takže si mohl Žižka první pořádnou jízdu zaříditi a tak své pěší bojovníky proti nenadálým útokům nepřátel ochrániti! Od té doby počali Husité i na ko­ ních válčiti a tak splněna touha Žižkova po zdokonalení vý­ zbroje jeho vzrůstající bojovné moci, která nabývala tím dobré i hrůzné pověsti po veškeré zemi české a mohla činiti přípravy k veřejnému válečnému vystoupení proti nepřátelům české re­ voluce. Mezitím také Praha nespala a pod rouškou příměří a po­ koje tajně sobě strany úklady strojily. Když pak vyslanci Praž­ ští přišli od Sigmunda z Brna se zprávou, jak nemilostně byli jím přijati a jaké přísné nařízení proti vzbouřeným Čechům přinášejí, radovali se z toho stoupenci Sigmundovi, doufajíce, že již bude veta po Husitech jakmile se Sigmund své věci o­ pravdu ujme a domnívali se, že jakmile lůza česká spatří vojsko Sigmundovo, že se rozuteče a že Praha hned padne v královu moc a pak běda těm, kteří se proti němu stavěli. Pro lepší jisto­ tu ale odnesli své jmění na Vyšehrad i jinam do bezpečí! Také se chystali po uplynutí příměří ku vyhlazení a vyhnání Husitů z hlavního města. Avšak i Husité v Praze sbírali své síly ku dalšímu odporu, zvláště, když se dozvěděli, jaké pokroky dělají Táborité po venkově. A tak 3. dubna 1420. sešli se náčelníci Pražských Hu­ sitů na staroměstské radnici, kdež se zavázali přísahou přijí­ mání kalicha pod obojí brániti proti komukoliv. Zvolili sobě 8, setníků jimž odevzdali klíče radnic staroměstské i novoměstské jakož i od bran městských a dali jim k ruce 24 důstojníků. Čeněk z Wartenberka, purkrabí Pražského hradu, nemoha zapomenouti ponížení, jehož se jemu co vyslanci od Sigmunda dostalo, spojil se též s Husity proti Sigmundovi a ro­ zeslal list po Čechách, v němž uváděl příčiny proč národ český nemůže uznati Sigmunda za svého krále, čímž Sigmundovi ve­ lice uškodil, an velká část národa až dosud nerozhodná přistou­ pila nyní k Husitům. Při tom však nezapomněl Wartenberk nikdy na to, že jest šlechticem a byl toho názoru, že vláda se nemá ponechávali lidu obecnému nýbrž pánům. Rovněž v Jižních Čechách vzmáhalo se hojně husitské ná­ boženství a čím šťastnější Táborité byli v počínání svém, tím více se k nim přidávalo lidu, zejména z kraje Bechyňského. Také povstala v Hradeckém kraji nová strana Husitů,, zvaná Orebité od hory Oreb u Třebechovic, jichž hlavním vůdcem byl pan Hynek Krušina z Lichtenberku a kteří stáli s vyznáním svým mezi mírnými Pražany a ohnivými Tábority. Tito Orebité táhli též Pražanům na jich žádost ku pomoci a se zpěvem se blížili ku Praze. Pražané jim vyšli dne 1. máje 1420 naproti se svými prapory a kalichem. Uvedli je do města a uby­ tovali je v okolí sv. Apolináře, dajíce jim za úkol chránití Prahu před výpady královských z Vyšehradu. Projevili jim takovou 22

úctu, že sobě zvolili jejich vůdce Krušinu za svého polního hejt­ mana a svěřili jemu vedení války. Nad tím se však rozhněval Wartenberk, který si dělal sám naděje na vůdcovství, zavřel hrad Pražský, jehož byl velitelem a odevzdal jej královským — čímž došel opět milosti u Sigmunda, ale Čechy byl zavržen a jeho šlechtický znak před staro městskou radnicí veřejně rozbit a na potupu pošlapán byl. Vy­ dáním Hradu Královským ovšem Pražanům zasazena velká rána neb nyní zase měli proti sobě dvě pevnosti Hrad a Vyšehrad. Ku všemu ještě Krušina opustil Prahu pod záminkou, že musí na venku chrániti svých statků. Římský papež pak vydal klatbu nad Čechy, v níž slibuje, že každému, kdož k oliv by za­ vraždil Čecha, budou všechny hříchy odpuště­ ny a svolával všechny národy do boje proti Čechům. Když tato klatba hlášena byla v kostelích ve Wratislavi a přítomný Jan Krása, měšťan Pražský zastával se nauky Husovy, byl jat, koňmi smýkán a upálen na rozkaz Sigmundův! Konečně přišla do Prahy zvěst, že Sigmund vtrhl s veli­ kým množstvím žoldnéřů do Čech, odhodlán Husity k poslušen­ ství přivésti neb docela vyhladiti a také armáda jeho páchala neslýchaná ukrutertství zvláště v kraji Boleslavském, kde i mnoho žen a dětí ohněm spálili. Když královští z Vyšehradu jednoho dne učinili výpad a porazivše novoměstské stráže, strhali a spálili hradby proti Vy­ šehradu postavené, uzavřeli Novoměstští, ztrativší zmužilost — příměří s Hradem i Vyšehradem a vyslali posly ku králi Sigmundovi, který již dorazil do Kutné Hory, s dary a prosbou za milost. Sigmund poslům rozkázal jiti zpět do Prahy a vyříditi, by Pražané strhali hradeb a když to Pražané vykonali, opět je zavolal a dal jím nový rozkaz, aby staroměstští odevzdali všechnu zbraň na Hrad a Novoměstští na Vy­ šehrad! Když však lid uslyšel rozkaz tento, zahořel v hněvu, že raději zahyne v troskách města nežli by se podal a tak Praha nejen odmítla rozkaz Sigmundův, ale stavěla nové hradby a ba­ rikády a rozeslala současně posly k Táboritům a jiným městům, by jí spěli ku pomoci proti králi. Táborité, vedením Žižky, Husineckého a jiných vůdců, hned táhli Pražanům na pomoc a cestou zapálili Benešov, když jim Benešovští bránili městem táhnouti a rovněž u Sázavy se museli brániti útokům královských — ale šťastně dorazili do Prahy, kamž zároveň již i ze Žatce, Slanýho, Loun a odjinud pomoc došla. Jako pevný řetěz spojili se nejpřednější z Pražských a vůdcové Táboritů, Orebitů a jiných proti Sigmundovi a všem nepřátelům kalicha a ustanovili též, by vyloučen byl Z Prahy každý, kdo nechce přijímali pod obojí a tak mnozí z katolíků raději přestoupili k Husitům, by mohli zůstat v městě ale jiní opustili svých domácností, jež ihned byly ponechány příchozím 23

bojovníkům. Veškeré ženy Husitské přihlásily se ku práci na opevněních Prahy od Emaus až do Kateřinek, by novoměstští byli chráněni před výpady Vyšehradských. Sigmund zvěděv o tom všem, rozloben táhl s velikou mocí ku Praze ale na zprávu, že Husité uzavřeli s celou svojí mocí naň udeřiti dříve, nežli z Německa další posily obdrží, s veli­ kou rychlostí couvl až ku Staré Boleslavi, zanechav Čechům velikou zásobu potravin v ležení. Poněvadž dlouho jemu nepři­ cházela pomoc z Německa, jezdil s husary svými sem tam po krajích, drancujíce a páchaje mnohá ukrutenství na lidech — současně pak nařídil Úlrichovi z Růže, aby oblehl Tábor. Jak­ mile o tom došla do Prahy zpráva, ihned Mikuláš Husinecký se svou jízdou spěchal z Prahy Táboritům na pomoc. Obořil se nenadále na obléhatele a posádka z Tábora současně co litá saň se na nepřítele vyřítila, který byl nejen úplně poražen, ale zanechal Táboritům hojnou a vítanou kořist. Té doby též v Hradeckém kraji s úspěchem Husité bojo­ vali! U Pardubic se sešla velká část sedláků a uhlířů, kteří do­ bili Králové Hradce, tamnější katolíky vyhnali a majetek sí rozdělili. —OQO—

Veliké vítězství Žižkovo na hoře Vítkov, (Žižka se svými Tábority zachránil Prahu.) „„Papež svolal do boje proti Čechům všecky ná­ rody celé Evropy a ti, ozdobivše se křížem, přišli vyhubiti a zahladiti všecko to kacířské plémě Če­ chů. Přitáhli na nás Bavoři, Frankové, Švábové, Švýcaři, Sasové, Durynkové, Foitlandští Vestfálové, Štýráci, Rakušané, Korutáné, Krajinci, Brabanti, Francouzi, Angličané, Španělové, Holandané, Mišňáci, Srbové ze Sas, Braniboři, Poláci, Maďa­ ři, Chorváté, Dalmatinci, Bulhaři, Valaši, Šikulo­ vé, Kunové, Jazygové, Rusini, Slováci, Rácové, Slezáci, Moravané a konečně ti zpronevěřili Če­ chové strany Zikmundovy. Již plesali nepřátelé naši, než předčasně! Papež míní a Bůh mění! Strážný anděl národa našeho stál při našem hr­ dinovi Janu Žižkovi, jehož palcátu podlehlo těch sto tisíc ze všech končin světa sehnaných žol­ dáků!“

Na rozkaz papežův a obeslání Sigmundem všech říšských knížat a měst sjelo se zatím velké množství Němců, s nimiž se odvážil nyní Sigmund táhnouti blíže ku Praze, kdež na rovině mezi Ovencem a Bruskou vykázal vojsku ležení. Bavorští a Rýnští položili se pod Hradem blíže Vltavy, Míšeňští, při nichž bylo asi 30.000 jízdných, položili se přímo u Obory a na březích Vltavy rozložil se Albrecht, vévoda Rakouský. Sigmund, pro­ vázen jsa knížaty i pány českými, za znění všech zvonů hrad24

nich, bral se na Hrad, kdež přijat byl kněžstvem katolickým, by za několik dní co král země České korunovati se zde dal. Na to se snažil co nejlépe oblehnouti Prahu, obsadiv všechny ce­ sty k ní vedoucí, by nemohly se dovážeti zásoby Pražanům a kázal obsaditi též horu Vítkov — ale tam se již usadil prozíra­ vý Žižka sám, nadělav kolem sebe hradeb a zákopů. Němci, kde jakého sedláka v okolí Prahy jen mohli, chytili, a předvedli jej vojsku, pravíce o něm, že jest Husita, a upálili jej. Sigmund si zatím neustále hleděl loupení a drancování, a tak sebral všechny poklady i na Karlově Týně a Křivoklátě, uschované tam králem Václavem, a když se nedostávalo žoldu jeho vojsku, zabavoval co se dalo z kostelů. Nadešel památný den 14. července 1420., v němž kázal Sig­ mund současně se tří stran udeřiti na Prahu a zároveň i na Vít­ kov a sice se 16. tisíci s Hradu na Malou Stranu — s tolika též muži s Vyšehradu na Nové Město — s třetím zástupem na bránu Poříčskou a markrabě Bedřich Míšeňský se svými 30.000 tisíci a ještě s 8 tisíci jiného vojska, jež pokryla všecka pole špitál­ ská (nynější Karlín a prostora kol Invalidovny) útočil na Žižku, velmi pevně obraženého na Vítkově, proti němuž postavena největší síla nepřátelská, což svědčí, že již Němci znali mistra válčení českého, který nepohnutě co dřímající lev na Vítkově ležel. Zbabělý Sigmund se dvěma četnými zástupy zůstal za vodou, by jej palcát Žižkův nezasáhl, pozoruje začatý boj s na­ dějí, že se na ráz Prahy zmocní a jeho žoldáci dávali jen na jevo své nepřátelství voláním ,,Hus — Hus! Kacíři — Kacíři!“ Brzo se vyjevilo, že královské vojsko, jež bylo v pětinásob­ né přesile, jest zbabělý, pouze za žold sloužící lid, kdežto Hu­ sité bojovali co volní lidé, s vlastní vůlí a s plápolajícím srdcem pro ženy a dítky své,'domov, vlast, víru a svojí svobodu a tak na všech stranách rekovná síla Husitů nad žoldáky královský­ mi převládala a tak byli nepřátelé se všech stran odraženi. Bitva na Vítkově počala se dobýváním věžky na vinici pod Vítkovem, která byla jen málo Tábority obsazena a které se brzy Míšeňští zmocnili, neb obezřelý Žižka nejevil posud vel­ kého odporu a nechal nepřítele až na horu k samým hradbám přiraziti, na nichž jen malý počet mužů, žen a dívek ku hájení se nacházel, kteří nepřítele zdržovali nejvíce jen házením ka­ menů. Tu však Žižka ze zálohy jako lítá bouře vypadl na Něm­ ce, tu rána na ránu padala, cepy a palcáty rozbíjely lebky Němců, mezi něž vnikali Táborité jako železné klíny a když boj byl nejprudší, ohromné kameny se válely s hradeb na nepřáte­ le, drtíce je pod sebou. Všude bylo Žižkovo oko i rámě a kde on rozkazy dával, — tam v celé hrůze smrt řádila, ták že Němců již strach se zmocňoval. Zde poprvé, vítězně a hrůzně zavzněla píseň Táboritů ,,Kdož jste boží bojovníci“, která zněla nepřá­ telům co chorál smrti. Ku všemu ještě se Pražané s velikým hlukem a za mocného zvonění Pražských zvonů na poplach, vy­ hrnuli z města, nad čímž se Míšňané zděsili, domnívajíce se, že 25

to přichází celá síla Husitů — čehož opět použil Žižka a s no­ vým napětím všech sil vrhl se na polekané Němce, které v ma­ sách dolů srážel a nežli se Pražané k hoře přihrnuli, byla po­ rážka Němců úplná. Čechové utíkající Němce pobíjeli, v patách jim jak vichřice jsouce a zděšení Němci, Žižkou na vše strany rozptýleni, nemohouce se najednou dostati ku svým lodním mo­ stům, by přešli na druhou stranu k Sigmundovi, skákali do Vl­ tavy, v jejíchž vlnách téměř všičkni zahynuli. Sigmund, jenž se na tuto zhoubu díval, neopovážil se pře­ jiti přes Vltavu a odtáhl dále do Buben, na výšinu nynější Obo­ ry, aby blízek byl své posádce hradčanské. V této krvavé bitvě i ženy a dívky Husitů na hradbách proti Němcům a Uhrům bojovaly jako lvice. Jejich heslem bylo „Děvín“ a raději život obětovaly, nežli by vykázaná jim Žižkou místa opustily a před jejich smrtícím okem tváře žoldnéřů hrů­ zou bledly. Sigmund nyní na vlastní oči spatřil, jak malicher­ ným jest proti mužům, kteří jsou pravými náčelníky národa a jak jich vůdce Žižka dovedl své bojovníky nadchnouti, že co praví lvové Němce na Vítkově sápali, kteří byli v pateronásobné přesile. Bylot tehdy přes 100 tisíc dobře ozbrojených a vy­ cvičených Němců v Praze, mezi nimiž mnoho panstva a přece museli na všech stranách před pouhými sedláky (jak je Sig­ mund nazýval) utíkati a to velice rychle! Že však hlavní zásluhu o vítězství Žižka měl a statečně horu Vítkov obhájil a vůbec Prahu zachránil, před vyvrácením od zbabělého ale ukrutného Sigmunda či milostivého krále, kte­ rý se v tom smyslu vyjádřil: „Počkejte, až tam budu — pak vám vaše zdi jen po kolena sáhati budou!1', což mělo veliký ú­ činek jak na nepřátele, tak také na vlastní národ — proto k u věčné oslavě vůdce Žižky, hora Vítkov od té doby nazv á n a Žižkovem, jakž po dnes se nazývá, aby hlásala potomkům statečnost zvěčnělého muže národa, neb ne­ stálo tehdy vůdce na světě, jehož duch by tak plamenný a v čas nebezpečenství tak prozíravý a neohrožený byl, jako Žižka, který vykázal válčení zcela novou dráhu. Žižka po svém vítěz­ ství neopustil horu tu, ale dal ji ještě pevněji ohraditi, zůstav na ní až do úplného odtáhnutí nepřítele od Prahy. Z vítězství toho radovala se celá Praha — Husité shromáž­ dili své starce a dítky a táhli s procesím po dvou s olivovými ratolestmi v rukou z Nového Města do Týnského chrámu na Starém Městě, by Boha velebili za udělení vítězství a v znění zvonů pěli zvláštní píseň, složenou husitským knězem Čap­ kem: „Díky Bohu zpívejme, Jemu čest, chválu vzdávejme, že Němce, Míšňáky, Uhry, Šváby, Rakušáky i poběhlé Čechy zarmoutil, zastrašil i rozehnal!" 26

Němci, rozezleni porážkou, kterou utrpěli nazvíce od se­ dláků, pouze palcáty a cepy ozbrojených, obviňovali české krá­ lovské vojsko ze zrady a nescházelo mnoho, že by mezi oběma bylo došlo ke krvavé šarvátce, čemuž jen sprostředkováním Sigmunda bylo zabráněno. Druhý den odtáhli Němci v houfech do okolních vesnic, kdež mstíce se za své padlé krajany, ne­ jenom všechna stavení zapálili, ale i schytané ženy, starce a dě­ ti do ohně vházeli. Čeští páni při straně Sigmundově, patříce na pustošení vlastí cizáky, chtěli mezi králem a Pražany dohody docílili, sli­ bujíce ''králi, že se jemu poddají, pakliže následující 4 články, (nazvané později „Pražskými artikuly“) jim povolí a zaručí: když 1.) bude dovoleno bez překážky kněžím husitským v ze­ mi kázati; 2.) každému na žádost večeří Páně pod obojí podá­ vali; 3.) pak aby nižádný kněz nesměl statků míti, nýbrž jako Kristus a apoštolově, prostě žiti; 4.) aby nikdo nesměl býti tre­ stán vrchností duchovní, nýbrž světskou! Tomu však nedovolil papežský vyslanec, jenž se válečné výpravy proti Čechům súčastnil a největším hněvem papežské stolice Sigmundovi vyhrožoval. Však i Sigmund sám po příkladu cizáků si počínal. Dav se dříve v metropolním chrámě od arcibiskupa Konráda pomazali a za krále korunovali, dal rozbiti všechny zlaté a stří­ brné sochy a výzdoby chrámu pro své žoldáky, a záhy se svý­ mi husary přes Hloubětín odtáhl do svého věrného a pevného města Kutné Hory, při čemž cestou i později zemi Českou hubil a drancoval, dědiny pálil, lid ukrutně týral a všechen lup svůj Němcům dával na prolévání krve Čechů, jichž milostivým krá­ lem se nazývati chtěl — a takový zlotřilec dokazoval světu, že má práva k české koruně? Ano, měl práva, ale k povržení nad sebou, neb to nebyly skutky otce národa! Sigmund, nemaje peněz pro říšská vojska, aniž měl naděje na zdolání Čechů, byl nucen je poslali domů, avšak tito dravci ve vzteku nad zklamanou nadějí ve vítězství, při svém návratu přehrozná ukrutenství páchali, hanobíce ženy a ve stodolách u­ palujíce schytaný bezbraný lid. Také mnoha mužům a hochům pravice usekali, by nikdy bojovati nemohli! Po odchodu nepřátel z Prahy svrhli Táborité, kteří nyní v Praze vládli, staroměstskou radu, která nechtěla schválili 12 artikulů Husitského náboženství a dosadili novou radu, kteří vše schválili a potvrdili. V posledním článku bylo určeno, aby zbytečné kostely, kláštery, sochy a obrazy byly zničeny. Hned druhého dne Táborité vyvrátili ze základů bohatě nadané klá­ štery u Klimenta, na Zderaze a na Zbraslavi, Celkem zničeno 43. klášterů, z jichž zlatých a stříbrných kalichů se razily min­ ce. Po vykonání toho všeho Táborité Prahu 22. srpna 1420. o­ pustili a do krajů venkovských odtáhli. Na to Pražané oblehli s několika tisíci Orebitů Vyšehrad tak důkladně, že posádka královská hladověla. Když se o tom 27

Sigmund dozvěděl, sebral vojsko a táhl Vyšehradským ku po­ moci. Dorazil 1. listopadu 1420. na Pankrác, odkud se díval z povzdálí na boj své armády s Pražany a Orebity a viděl k své hanbě, jak opět sedláci cepy jeho panstvo i vojsko poráží i dal se na útěk a nezastavil se až v Kutné Hoře. Posádka, vyhradiv­ ši si volný odchod, ještě týž den Vyšehrad postoupila Praža­ nům, kamž druhý den vyhrnul se lid z Prahy a vydrancovav vše z kostelů a královského paláce, budovy ty pobořil, čímž vyko­ nána odplata za všechny škody, jež Vyšehrad Pražanům způ­ sobil a za ty, kdož pod ním krváceli! Sigmund porážkou a ztrátou Vyšehradu až k šílenosti roz­ vzteklen, pustil zcela uzdu svým surovým Uhrům a ti na svém ú­ těku páchali neslýchaná ukrutenství, zejména v krajích Podě­ bradském a Nymburském; všude pálili a vraždili a ženské dříve zhanobivše, života zbavovali. Prachatičtí katolíci pak vyhnali Husitské obyvatelstvo, ba některé z nich i upálili. Na jednohlasné usnesení Táboritů pomstíti se za utrpení bratrů svých, dobyl Žižka 12. listopadu 1420. Prachatic, při čemž mnoho obyvatel­ stva pobito. Vítězstvím a dobytím Vyšehradu Pražané povzbuzeni ro­ zeslali po všech pánech a městech listy, v nichž si hořce na Sigmunda stěžovali a k spolku proti němu vybízeli, slovy: „Žá­ dost všeho dobrého Vám, přátelé milí! Žalujemť Vám na Sig­ munda Uherského, kterýž zapomenuv se nad urozeností svou královskou a příklad dobroty a milosti svých předků od sebe zapudiv, oddal se jest na ukrutnost neslýchanou, kterou této koruně království Českého ukazuje pálením, panen i paní o­ havným násilím, lidí i dítek mordováním a jiným bezprávím!“

Nedlouho na to sešli se v Praze rozliční páni, mezi nimiž i Žižka a Husinecký, z nichž mnozí navrhovali, by zvolen byl no­ vý král a aby požádán byl k tomu král Polský, čemuž se vší mocí vzpíral Husinecký, namítaje, že národ nepotřebuje vůbec krále a když mnozí s ním nesouhlasili, opustil pln hněvu schů­ zi, dokládaje, že více do Prahy nevkročí, i odjel ihned z Prahy, na cestě však utrpěl úraz, následkem čehož zemřel a jeho smrtí stal se nyníŽižkaúplně vrchním vůd c.e.m Tábo­ ritů! Na to se v Praze v Karolíně sešel sněm, na němž se Če­ chové smluvili, o zvolení krále pro Čechy, aby Sigmunda zba­ vili vší naděje na českou korunu a tím, dle jich mínění pořádek a mír Čechům zjednali, o nějž sám Žižka velkou péči měl! Proto hned Češi četné poselstvo vypravili do Polska ku králi Wladislavu, s pozváním, by dosedl co král na český stolec. Poselstvo to však bylo cestou v Ratiboři zajato vévodou Mikolášem a králi Sigmundovi do Brna vydáno, kterýž ve své ukrutnosti dal vsaditi nejpřednější z poselstva do žaláře a jich služebnictvo odpraviti! — Zatím Pražané a Táborští vytáhli k dobývání hradů 28

a měst českých, straně!

které stály při Sigmundovi a při katolické —oqo—

Žižka trestá nevěrná města a hrady, „Hle, jak Žižka válčí! Od města k městu rum a popel další ukazují cestu! Za ním táhnou muži, s těmi ženy, děti; smrti se zadluží, kdo je chce viděti. Města, chrámy v Čadu, hradby pobořené — hrady bez pokladů, tvrze pokořené!“ Wěnc. Mollenda,

Pochodeň všeobecného požáru vzplála po vší vlasti Čechů, všechen lid se sbíhal v tábory válečné, vozy se srážely v nedo­ bytné hradby a mstitelé Husovi bořili chrámy a kláštery svato­ kupců, hrady a města proradná! Mezi tím, co Pražané přepadli v lednu 1421. Nový Hrad u Kundratic, přemohli posádku královskou a hrad zapálili a vy­ vrátili, táhl Žižka s Tábority do kraje Plzeňského, kde se zmocnil klášterů Chotěšovského a Kladrubského a dobyl pevného hradu Krasikova, na němž se uzavřel Bohuslav ze Švamberka, nechal hrad dozoru Řepického a sám pak táhl pryč a položil se před Tachovem. Mezi tím však i Táborité u­ trpěli na několika místech pohromy. Tak horníci Kutnohorští, vedeni mincmistrem Flaškou, přepadli Přelouč, kde skoro vše povraždili a 120 Táboritů odvlékli do Kutné Hory, Nedlouho potom přepadli opět Chotěboř, na tisíc lidu pobili a vůdce mě­ sta, kněze Hromádka z Jistebnice a dva jiné kněze zaiali, do Chrudimi odvlékli a zde na náměstí upálili. — Též Žatečtí Husité utrpěli od katolíků Mosteckých a Chomutov­ ských, vedených Mikulášem Chudým a konečně kato­ ličtí Slezané vtrhli do Čech, spálili Poličku a na Ostaši zabíjeli lidí napořád, muže, ženy i děti, vyřezávajíce jim napřed jazy­ ky; bojíce se však, by se nesetkali s Husity, vrátili se rychle do do Slezska. Tu Sigmund, zvěděv o tom všem, opět dostal chuť vytrhnouti na Tábority a vypravil se ku pomoci městu Tachovu, kdež opatrný Žižka před jeho přesilou ustoupil, sesíliv posádky dobytých míst a spěchal pro nové bojovníky k Táboru a žádal současně i Prahu o pomoc, která jemu hned znamenitou posi­ lu s 320. vozy válečnými poslala, takže Žižka jsa opět sílen, hnal se rychle k Sigmundovi, který se právě chystal obléhatí klášter Kladrubský — ale jakmile uslyšel, že Žižka se blíží, o­ pustil ihned ležení a utíkal k Litoměřicům a do Kutné Hory a naposledy až do Brna. Po vyčištění krajiny od žoldnéřů Sigmundových donutil Žižka města Plzeň, Stříbro, Domažlice a Tachov k příměří a vy­ slali posly ku králi, by jim povolil přijímati kalicha a po vyjití měsíčního příměří že tato města přijmou Pražské artikule i bez 29"

svolení krále, což písemně a pečetí utvrzeno. Odtud táhli Táborité na Chomutov, aby jej potrestali za přepadení Žatce a zle byli potrestáni Chomutovští, neb jich leželo na 3 tisíce pobitých po ulicích a mnoho jich uhořelo v plamenech města. Na to po dobytí měst Loun a Slanýho, odebral se Žižka do Prahy, aby sesílil svoje voje a opět táhl na Beroun, které se bránilo!, ale síle a válečné ráznosti Jana Žižky podlehlo; při velkém krve­ prolití pak 37 kněží katolických od Táboritů upáleno! Mezi tímto vším shluklo se na Moravě několik tisíc lidí, vyznání husitského na ostrůvku mezi Hradištěm a Ostravou ve vsi Nadakunicích, nazvali to místo Novým Táborem, kdež proti biskupům a moravské šlechtě, kteří je potříti chtěli, statné se bránili. Odtud vyšel kněz Martin Lokvís, který přijda do Tábora, počal je vyučovati, aby neprokazovali žádné úcty večeři Páně, an prý tělo a krev Boží v ní přítomna není, čemuž uvěřilo přes 400 Táboritů, kteří roztloukli nádoby oltářní a ve svém zanícení tak daleko zašli, že svůj oděv odhodili a nazí chodili, pročež nazváni byli Adamité. Jakmile Žižka zprávu o povstání této nestydaté sekty obdržel, zahořel hněvem velikým a umínil sobě Adamity vyhubiti. Co nejrychleji opustil Beroun — vyhledal a přepadl Adamity v Klokotech a kázal jich 50 upáliti, když nechtěli nové vyznání odvolati a s nimi ovšem i jich kněze. Tento Žižkův čin odhaluje v něm světu mravnou vůli muže, čistou a nezkalenou mysl, kterou zároveň při rekovnostj své v srdci choval — neb dobře věděl, že člověk, jenž chlípno­ sti se oddá, ve zvířecích choutkách utone, stavše se navždy prázden důstojností člověka a že krásná jiskra božství v oku jeho vyhasne — naproti tomu pak, mravnému a statnému mu­ ži jakýsi velebný oheň z očí plápolá, před kterým nemravník co bídná chátra se chvěje; onen se zdá pánem světa býti — tento pak jeho otrokem! Tak i mravný, statný národ vládne světem — vášnivý pak a zdivočelý národ stává se otrokem jednotlivých šelem. Náš šlechetný, neposkvrněný Žižka viděl v sektě Adamitů propast, do níž by národ Český byl upadl a proto rychle a hrůzně učení Adamitů potíral, jakmile jen se kde vyskytlo! Pražatié také nezaháleli a vedeni knězem Jeseni­ ckým, táhli na Český Brod, kde přemohli královské Němce a Uhry, jichž na 100 s 18. kněžími uteklo do kostela až na zvo­ nici a bránili se Husitům, kteří zvonici zapálili. Blízká města Čáslav, Kolín a Nymburk, jež dosud se držela Sigmunda, zalekla se a, vyslala posly k Pražanům, že se jim poddávají! Husité vtá­ hli do Kolína, kdež vypálili klášter a upálili faráře se sedmi Lněžími. Kutnohorští Němci a katolíci kteří tolik ukrutenství na Husitech spáchali, obávajíce se o vyvrácení svého města, vyslali též posly k Pražanům, o milost prosíce, a svědčí zajisté o veliké shovívavosti Husitů, když i těmto zlotřilým ukrutní­ kům milost udělili — ale s tou podmínkou, že všichni obyvatelé mladí i staří, Pražanům naproti vyjdou a na kolenou je za odpu­ štění prošiti budou! 30

Na to přitáhl Žižka k Chlumci s větší posilou Pražanů; z počátku se chtěli Chrudimští chopiti zbraně, ale vidouce pře­ vahu spojených Husitů, prosili je o pokoj a přijali 4 artikule Pražské, zavázavše se státi proti Sigmundovi. Tím samým způ­ sobem poddala se Husitům města Mýto, Polička, Trutnov, Li­ tomyšl, Králův Dvůr a jiných více; jedině Jaroměř jim vzdo­ rovala, načež po jejírn dobytí Husité obyvatelstvo z města vy­ hnali, některé z nich do Labe uvrhli a kněze, kteří se zdráhali večeři Páně pod obojí podávati, upálili! Následkem těchto vítězství přitáhlo k Pražanům více pánů mezi nimi Krušina, Čeiněk z Wartenberku, Jan Městccký a jiní — ne z lásky k národní věci, ale proto, že nahlíželi nemožnost, by Sigmund vlády se zmocniti mohl a že vládu země v rukou měli Husité! Pražané se vrátili z válečného tažení domů -— ale neúnavný Žižka táhl se svými Tábority na Litoměřice, které se zmužile bránily, ale obávajíce se přemožení a trestu od Táboritů, psali Pražanům, že se jim poddávají a chtí s nimi držeti proti Sigmundovi, ale aby Žižku nazpět povolali — Pražané vyslali Hyn­ ka Waldšteina za setníka nad Litoměřicemi, který je pod správu svoji vzal a1 Žižka, jsa potěšen, že tak znamenité město od krále odtrhl, vrátil se do Prahy, kdež pak činil přípravy k dobývání Hradu Pražského, který byl posud v rukou krá­ lovských. Posádka Hradu prosila však o příměří s podmínkou, nepošle-li jim Sigmund posilu nejméně 2. tisíc, že se poddají. Když tomuto bylo nemožno tu dobu pomocí Hradu přispětii, byl 7. června 1421. konečně Hrad vydán Pražanům, kteří jej ihned zbrojně obsadili. Na nějaký čas nyní bouře válečná utichla a tu mnozí před­ nější z národa usilovali o to, aby pokoj a mír opět zavládl mezi Čechy, by přestal bratrovražedný boj z návodů cizinců, aby svolán byl sněm, na němž by se veškeré rozepře vzniklé vinou Říma a Němců urovnaly, kteří stále usilovali usaditi neoblíbe­ ného Sigmunda na trůn Český, kterýž byl jen Němcům nakloněn a co slepý katolík ne slov Ježíšových, ale pa­ pež e s e držel. Spojili se veřejně i tajně s Němci zahraničními proti vládě Husitské a neustále kuli pikle se Sigmundem, který byl mužem soptícím — peklu se podobajícím, z něhož neustále jiskry nepokoje na vše strany naší vlasti lítaly, by krajiny do nichž zapadly, v prach a rum obrátily. Však Husité, pro národnost a vlast i svobodu rozohněni, v boji s katolíky a králem rekovnější, vždy více a více nabývali příznivců a jich počet vzrůstal očividně, tak že jejich moc den­ ně sílila, až se konečně stali vládci české zemi. Pro urovnání těchto rozepří sjel se do Čáslavy sněm, za účasti mnoho důstojných mužů z Čech i Moravy, mezí nimiž mimo Žižky, nejpřednější z Čech byli arcibiskup Praž­ ský Konrád, Oldřich z Růže, Čeněk z Wartenberka, JindřichBerkazDubé (Žižkův zeť) a jiní; z Mo31

ravy pak nejvyšší zemský setník P e t r P e rn š t ýn z e S tr ážnice a Jan z Lomnice. Po několika poradách byly čtyry Pražské artikule přijaty a umluveno, je proti každému krví a tělem hájiti. Čechové však ještě k artikulům přidali to, ž e Sigmund nikdy za krále a pána království Če­ ského uznán býti nemá — proti čemuž Moravané od­ porovali a dodatek ten podepsati nechtěli. Konečně sněm ustanovil 20. ředitelů v jichž čele Žižka co správce země stál k vedení pořádku po Čechách až do zvolení krále. Zvoleno bylo 5. pá­ nů, 7. rytířů, 4. měšťané Pražští a 4. z měst venkovských. Takž se národ odhodlal sám bez krále zem svojí spravovati a vládu v republice věsti, ačkoliv dobře věděl, že mu tím nastane ne­ přátelství všech okolních vladařů — čehož však Češi málo dbali, protože se na svoji pěst, nepřátelům strašně známou již spoléhati mohli. . Sigmund k Čechům ovšem vyslal pány Alše ze Štern­ berka aPůtuz Častolovic, s přísnou domluvou, by jej uznali, jinak že s celou svojí silou a za pomoci okolních vla­ dařů, násilně je k poslušenství přivede, budou-lí se jemu déle zprotívovati! Stavové ale jemu na vyhrůžky bez obalu odpo­ věděli, proč jej za krále v Čechách a na Moravě přijmout! nechtí a nemohou, vytýkajíce jemu vinu na upálení Husa a Jeronýma, účast na prohlášení Čechů za kacíře a tažení proti nim a vedení cizinců na národ Český k vyhubení — uloupení a vyvezení ko­ runy české a jiných pokladů a vzácností — zmocnění se zem­ ských desek a sirotčích peněz — zavinění nepokojů v zemi a její pálení, drancování a páchání ukrutných zločinů — žáda­ jíce na něm, by vše napravil a oznamujíce jemu odhodlání všech umluvených artikulů i s dodatkem je zachovávati! Král sice stavům se snažil omlouvali a sebe očisťovati, ale nikdo toho již nedbal a zůstalo vše při úmluvě sněmu, který se rozešel neb nová práce již nastala Čechům, an opět Slezáci v počtu 20. tisíc vtrhli u Náchoda do Čech a rozloživše se mezi Poličkou a Trutnovem, mordovali obyvatelstvo a jiné ukrutenství páchali, kteréž se chystali Češi potrestali a proto stáhli u Hradce svá vojska a pod vedením Krušiny a Čeňka hodlali zanésti požár odvetné války do Slezska. Slezané však, vidouce hrozící nebezpečí, předešli jemu tím, že poslali vyslance k Hu­ sitům s prosbou o milost za spáchaná proviněni a zavázali se ve všem s Čechy držeti. _ Na to Husité se rozdělili ve dva zástupy a táhli na zbýva­ jící města Česká, která dosud proti nim stála. Pražané vedeni knězem Janem ze Želiva, zbořili kláštery Doksanský, Teplický a Osecký, dobyli Bílinu a obléhali Most, obsazený Míšňany, kterým však přišla tak silná pomoc z Míšně, že k boji ani nedošlo, an Pražané dali se na rychlý ústup. Tou dobou Žižka oblehl Bor a Horažďovice, po jichž dobytí zvěděl, že sem táhne silná moc královských, vedená s jedné strany pánem 32

z Růže, s druhé strany pak Bohuslavem ze Švamberka — i vytáhl na pahorek, kdež se pevně sešikoval a v nastalé bitvě nepřátele své v hanebný útěk obrátil. Na to ještě dobyli Táborité Vodňany a oblehli pak pevnost Rábí, jež se houževnatě držela. Tu jednoho dne, když stál Žižka před pevností za stro­ mem, pátraje, kudy by mohla býti dobyta — s hradeb naň zna­ menitý střelec rytíř Kocovský zamířil a šíp vystřelil, kte­ rý vrazil těsně u hlavy Žižkovy do stromu a odštípla tříska prudce do jeho zdravého oka vrazila, že jej nebezpečně zranila a Žižka byl nucen s vojskem opustiti ležení a odebrati se do Prahy k léčení; námahy lékařů byly však marné a Žižka oslepl úplně! To bylo pro Tábority velikou ranou a nepřátelé projevo­ vali velikou radost, že zbaveni jsou strašného svého bijce — . ale jásali předčasně — Husité Žižkou již dobře vycvičeni a na duchu i těle silni, rychle nová vojska do pole sbírali a jich prosbám i Žižka milerád vyhověl, s nimi do boje proti Míšňanům táhnouti a pouhou přítomností zmužilosti svým dodávati. Byl to krásný obraz otcovské lásky Žižkovy a dětské lásky Čechů k svému vůdci. —OQO—

Slepý hrdina opět postrachem Říma a cizáků.

•

„I šel opět slepý vůdce, by vedl děti své k no­ vým vítězstvím a celý národ kacířů postavil se s otcem svým proti vševládnému, nesmiřitelnému Římu, který malomocně zdvihal křiž proti českým kacířům — nejevil však žádné moci proti husit­ skému kalichu a jeho vyznavačům a statisíce pa­ pežem sešívaných křižáků a Sigmundových cizá­ ků, hrůzou se chvěli a prchali před Tábority, když jen zaslechli strašnou jim píseň „Kdož jste Boži bojovníci!"

Jakmile Míšňáci uslyšeli, že slepý vůdce táhne přes Louny proti nim, nevyčkali jej a horempádem přes hory do své země prchali. — Stavové čeští usnesli se v Kutné Hoře sněm držeti, kamž Pražané vyslali 2. své kněze JanazPříbramiaProkopa z Plzně. Na tomto sněmu usneseno vypravili posel­ stvo k velkovévodovi Witoldu Litevskému, by přijmul Českou ko­ runu, kteráž Polským králem nebyla přijata. Mezitím Sigmund, jenž stále ještě pomýšlel válkou sobě Čechy podrobili — vyžádal si pomoci říšských knížat; současně i papež nařídil novou výpravu křižáků proti kacířům Českým a tak již 13. září 1421. valilo se nepřátelské vojsko, sbíhající se ze všech končin Evropy, v počtu 200. tisíc, přes pomezí České k,u Žatci, kdež se položili polem okolo města hájeného pouze 5. tisíci Husity. Biskupové Mohučský, Kolínský a Trierský, kte­ ří z rozkazu sv. Otce provázeli křižáky, neustále tyto podněco­ vali k hubení kacířů, slibujíce jim odpuštění všech hříchů, takže 3

33

mnozí z nepřátel jezdili okolní krajinou, pálíce a vraždíce. Míšňáci pak zahnali posádky z Chomutova a Kadaně a oblehli Bí­ linu, proti nimž táhlí Pražané, volající ku pomoci Žižku. Největší část Sigmundových spojenců, již počala útočiti na Žatec — tuto největší pýchu Čechůpo Táboru, je­ jíž slabá posádka hrdinně se bránila obrovskému náporu ne­ přátel, Šestkráte hnali tito v převeliké síle útokem na město — ale vždy bylí s velkou škodou odraženi. Žatečtí vždy zmužile k rozšíření nového života Husem a Žižkou v Čechách povsta­ lého, přispívali a vždy neohroženě svou krev proti utlačovatelům národa a jeho víry, cedili, neohlížejíce se ve své planoucí lásce pro vlast na počet nepřátel — čímž sobě získali v ději­ nách Husitismu slavné, nepomíjitelné jméno. Tak i v této těžké době prvním náběhům Němců rekovně odolali. Konečně se donesla knížatům zpráva, že se na ně žene strašný Žižka s Tábory a Pražany a třeba že mnohokráte sil­ nějšími bylí nežli on, jakmile z dáli uslyšeli chorál husitský „Kdož jste Boží bojovníci" zapálili své ležení u Žatce a prchali 2. října 1421. přes pohoří České domů. Žižka však, co divá vichřice, hnal se za nimi, dostihl Němce a cizáky a s velikými ztrátami jich přes České hranice vytloukl. Mezitím Žižka uslyšel, že na ostrově u Jindř. Hradce znovu se shromažďují Adamité, mající za vůdce jakéhosi sedláka, jenž za Mojžíše se vydával a je učil, že nikdy nezemřou a vždy v rozkošech tělesných živi budou. Žižka tyto zpozdilce vyhledal a pobiti kázal, až na je­ diného, jehož ponechal na živu, by z jeho výpovědi vše sepsati dal a bohoslovcům do Prahy poslal! Neodbytný Sigmund sebral poznovu nové vojsko z Raku­ šanů a Uhrů, s nimiž vrazil do Moravy a do Čech. Rakušáci vy­ vrátili pevnost Benešovskou — Uhři pak Poličku, rozsekavše v ni na třináct set obého pohlaví na kusy. Mezitím se Sigmund odebral do Brna, kamž povolal Moravské pány na svůj prů­ vodní, ochranný list. Jakmile přišli, dal je obklopiti husary a přinutil je odříci se spolku s Čechy. Na to s velkou armádou na 100 tisíc čítající, táhl do Čech, nechav vojsku v Jihlavě odpočinouti. Sem odebralo se mnoho pánů z Čech, zradivších zbaběle národ svůj, odřekli se nové víry a podali se milosti krále. . Pražané, mající obsazenou Čáslav a Kutnou Horu vyslali v úzkosti své k Žižkovi o pomoc, který neváhal táhnouti se svými Tábority do Prahy, kdež byl s velikou slávou jako král uvítán a veleben; dav Prahu bez prodlení upevniti a sesílen Pražany hned vytáhl z Prahy do Kutné Hory, jejíž obyvatelstvo jemu daleko naproti vyšlo. Když však veliké zástupy vojska Sigmundova přes Humpolec a Ledeč přímo ke Kutné Hoře se blížily, Pražané zděšeni odtrhli se od Žižky a ku Praze se o­ brátili; jen malá část jich zůstala — panstvo ale opustilo Žižku úplně. Žižka nedůvěřuje Kutnohorským, jichž německou, zrád­ nou oovahu znal, vyšel z města se slabou posádkou a obsadil

34

-vrch Kaňk, kdež s nejvyššiho místa si nechal popsati krajinu. Zatím již v Kutné Hoře nastalo zrádné krveprolití; Němci a většina měšťanů pobivše spoluobyvatele Husitské, odevzdali město Sigmundovi. Když slepý vůdce věrný obraz krajiny měl v duši své, roz­ kázal sestaviti důmyslně hradby vozové, by chráněn byl se všech stran, takže všechny zuřivé útoky vojska Sigmundova selhaly a Sigmund vida, že násilím ničeho nesvede, uzavřel tá­ bor Husitů se všech stran oblehnouti a hladem je ku vzdání při­ nutili. Zdálo se, že jen zázrakem mohou Táborité uniknouti jisté zkáze. Třetího dne již se zdálo utrpení obležených nesnesi­ telné za hladu a žízně ba i mrazu — avšak prozřetelný vůdce Husitů, vyslav zvědy, seznal, že k vůli nastávajícím Vánocům (bylť právě Štědrý večer) přesunuli Němci své posice a dle toho i on zařídil svůj plán. Za zvonění k půlnoční mši katolíků — hnuly se vozové hradby ve vší tichosti za třeskuté zimy a za svítajícího jitra již se nalézal celý tábor na rovině a pohyboval se mírně ku Kolínu asi na hodinu vzdálenému, když se za ním přihnalo jízdní vojsko Sigmundovo — ale mamě útočilo na po­ hyblivé hradby a nežli hlavní síla nepřátelská dorazila, byl již Žižka mezi pevnými zdmi' Kolína. Odtud Žižka vyrazil do Jičínské krajiny a sebrav zde nové posily, kamž i z Turnovského kraje silné zástupy přirazily a na to již v osmi dnech po svém mistrovském vyváznutí z oblehnutí nepřátel, překročil se silným vojskem Labe, rozloživ se u Nebovid. Sigmund nedostatkem potravy, zimou a hlavně strachem před Žižkou nucen byl opustiti Kutnou Horu, ale dříve věrné jemu město zapálil a vydrancoval, několik předních horníků zajmul a na Moravu odtáhl, by tam jara vyčkal. Kutnohorští za jich zrádu na Husitech a oddanost k věrolomnému Sigmundovi, byli těžce potrestáni dle staročeského přísloví: „Čiň čertu dobře — peklem se ti odmění!“ —oqo—

Válečné umění, obezřelost, důvtip, spravedlnost i šlechetnost slepého vůdce Husitů. „Jak směšné byly předků naších cepy, když celý svět se zdvihl proti nim . . . . a hle! Svět celý zdrtil vůdce slepý. . Svatopluk Čech. „Takž se boje Žižkovy, pro nepřítele vždy pře­ hrozné a záhubné, děly. Nepřítel před nimi prcha­ jící pokaždé se v takové nesnázi nacházel, že ne­ věděl, kam se uchýliti, by jej smrt, Žižkou na vše strany rozesílaná, neuchvátila. Jest podivuhodno na bitvách Žižkových, že pokaždé zkrátka a v ne­ prospěch nepřítele rozhodnuty byly!"

Žižka zpozorovav útěk Sigmundův od Kutné Hory, rozkázal jej rychle stíhati a dohonil jej po Novém roce u Habrů. Znavená 35

pěchota Uhrů byla strašlivým nárazem Táboritů v přehrozný zmatek uvedena a dala se na útěk, zahazujíc zbraně pro lehčí běh — avšak Husité s hrůzou velikou jim byli v patách. U Něm. Brodu, na břehu Sázavy ještě jednou se na odpor Čechům po­ stavila, ale byla úplně poražena — jen jízda na 15. tisíc mužů se ještě držela v boji spoléhajíc se na svoji rychlost — ale dů­ vtip Žižkův řídil náběhy Husitů tak obratně, že se musela tato dáti na útěk a to takovým směrem, že utrpěla úplnou pohromu, neb prchajícím přes řeku nestačil úzký most a tak všude se hnali přímo přes zamrzlou Sázavu, která však tíhu jízdy ne­ snesla a tak téměř všichni ve chladných vlnách a ledové tříšti zahynuli. Malá část vojska uprchla do Něm. Brodu a nejmenší hrstka se zachránila se Sigmundem, který ujížděl až do Jihlavy. Nesmírná porážka zlomila na delší čas moc jeho — Husité však dobyli v této bitvě 7. korouhví, 500 vozů se zbožím různým a knihami, mezi nimi' 140 vozů s klenoty, penězi a jinými drahocenými věcmi, vše uloupeno z různých kostelů a měst Sigmundovými Uhry. Žižka rozdělil bohatou kořist svým bratrům, bo­ jovníkům, sám sobě ze všeho ničeho neponechav. Druhý den kázal Žižka útokem na Německý Brod hnáti; obleženci se statečně bránili několika útokům. Když však Žižka den na to vyjednával s měšťany o pokoj, houf Táboritů obcházel hradby, vypátral vhodné místo k přepadu a nežli se obyvatelé nadáli, valil se strašný proud kališníků do města v němž nastalo hrozné krveprolévání, z dvou klášterů řeholníci upálení a na tři tisíce lidu pobito a město vypáleno. K této mstě bylí Hu­ sité popuzeni stálými ukrutnostmi, páchanými hordami Sigmundovými a že se tak nedělo z rozkazu Žižkova, svědčí jeho rozkaz části Husitů (8. dubna 1422.) jímž kázal jim do Něm. Brodu táhnouti a tam bydlet i, by pokání činili na tom samém místě, kde se proti jeho vůli tak těžce prohřešili. Od Něm. Brodu táhl Žižka na Moravu a vtrhl válečně až do Rakous, vrátil se ale brzy do Čech, an jej došla zpráva, že Litevský princ Sigmund Korybut, (kterého Če­ chům na místo sebe za krále navrhl vévoda Witold, s čímž tito souhlasili a naproti němu s četnou stráží na hranice vyšli) jest již na cestě do Čech, by na trůn český dosedl a poněvadž Žižka věděl, že panstvo stojí na straně krále Sigmunda proti Korybutovi, chtěl princi ku koruně České dopomocí! Ponechal na Mo­ ravě za sebe podřízeného vůdce kjněze Prokopa Vel­ ké h o s Tábority, jenž v okolí Judenbergova s nepřáteli se po­ týkaje, jména hrdiny sobě dobyl. Na to v krátce dorazil Korybut do Prahy se svým průvo­ dem a získal sobě hned na počátku lásku Čechů tím, že kalicha pod obojí přijmul; panstvo však bylo při straně Sigmunda krále a kulo pikle proti zvolení Korybutovu, který rozmrzen nad tím, opustil Prahu, vyhradiv si brzký návrat. 35

Žižka jsa nakloněn Korybutovi, jenž byl ochoten hovětí Husitům a obecnému lidu, ve hněvu svém napsal ostrý dopis Pražanům, jehož spravedlivý a upřímný obsah s dodatkem roz­ kazujícím a hrozícím vzbudil u Pražanů nelibost, která vyvrcho­ lila v nepřátelství mezi nimi a Žižkou, jenž spoléhaje se na rekovnost a oddanost Táboritů, zvykl sobě slova svá v záleži­ tostech národních za rozhodující považovati, což však se Praža­ nům velice protivilo a proto jich odpověď byla tak popudlivá, že tím Žižku k zjevnému nepřátelství proti sobě a spojencům svým vyprovokovali. Žižka, který se nikdy dlouho nerozmýšlel k činům svým, zahájil hned válku proti panstvu, kteří svými pletichami Pražany kazili a počal jim bořiti a páliti hrady. Lstivý Čeněk z Wartenberku co vrchní vůdce spojeného vojska Pražského, táhl na Žižku, který se právě nacházel v Královohradecku, kamž ku pomoci Pražákům panstvo se všech stran s četným vojskem přirazilo. Důmyslný Žižka nemaje příz­ nivou polohu ku svedení bitvy, dal se zdánlivě na útěk před přesilou Pražanů k Hořicům, kde se utábořil na kopci sv. Gotharda, maje pouze dvě řady vozů v jichž hradbách zůstali Táborité ukryti. Jak slepý vůdce předvídal, musela jízda spojenců vésti koně za uzdu při svém útoku, nemajíce jich v holých po­ lích kde uvázati a tak v obtížném útoku, strašně hubeni střelami ukrytých Táboritů, dorazili nepřátelé k hradbám vozovým zemdleni a ještě více vysílivše krutým bojem, nemohli odolati prudkému výpadu Táboritů a utrpěli velmi těžkou porážku a zanechávajíce množství děl, vozů a jiné kořisti vítěznému Žižkovi, jen s velkou námahou a hrstkou lidu ve zmatku utekli. Na to Žižka dobyl pevnost Kozojedy a seznav, že posádka Orebitů, držících s Pražany, vytáhla z Král. Hradce, vedením Diviše Bořka do Moravy, umínil sobě zmocniti se tohoto dobře opevněného města, které poskytovalo pevnou ochranu k vá­ lečným přípravám a k cvičení vojska, což mělo pro vůdce v čas válečný nesmírnou cenu. Když se Diviš s Orebity navrátil z Moravy, byl již Král. Hradec v držení Žižkově a proto se spojil u Opatovic s Pražany, by znovu se města zmocnil — byl však 4. srpna 1423, úplně poražen Žižkou u Strachova Dvora,, kamž jemu Žižka naproti vytrhl! Na to Žižka táhl do Čáslavi, kterou opevnil a byl nějaký čas zde marně Pražany obléhán, kteří pak odtáhli ke Kutné Hoře, jíž obsadili a vrátili se do Prahy. Tomu povděčen neúnavný Žižka dle dávného předsevzetí nastoupil tažení do Moravy, by přispěl tamním Husitům proti Albrechtu Rakouskému a biskujpu Holomouckému, kteří dobyli Kroměříže a Břetislavy — ale zpozorovavši, že se blíží Žižka se svými Tábority, pějícími svůj chorál, o překot uprchli do Rakous. Na to Žižka táhl Moravou, bořil hrady a města odporující a vedl své bojovníky až do Štokeravy a na břehy Dunajské; pak se opět vrátil do Moravy, by sobě odpočinul - ale na přání svých Táboritů za nedlouho táhl válečně do Uher, by potrestal Uhry za jich 37

ukrutenství páchaná v Čechách pod králem Sigmundem,, spořá­ dav čtyři řady vozů a vezma sebou co nejvíce děl. Uhři nekladli jemu v cestě přes hory odporu, doufajíce, že až se Češi po kra­ jině za spíží a drancováním rozejdou, ze svých skrýší s přesilou svojí se vyřítí a je rozdrtí. Avšak obezřelý vůdce držel své bojovníky pohromadě a při několika útocích způsobil vždy dů­ myslnou obranou svojí, veliké ztráty Uhrům. Můžeme si však představit! jaké dovednosti a zkušenosti vyžadovalo si zacházení s vozy válečnými, sloužícími za hradby Táboritského vojska již na rovině — na tož v hornaté krajině. Představme si jen takovou řadu 200 vozů, spjatých k sobě ře­ tězy, (blížil-li se nepřítel) kdy jízda s nimi za pochodu byla ve­ likým mněním pro vozataje i pro koně — jak potom při pře­ chodu přes hory, doly ano i brody menších řek a když několik řad těchto vozů současně s bojovníky k boji připravenými, na­ prosto stejně musely postupovati a různé nutné obraty konati v levo neb v právo dle potřeby a dle postavení nepřítele. Kdy­ bychom dnes spjali takových 200 vozů do jedné řady, nedovedli by vozkové s touto řadou ani hnouti — rovněž i sami koně by se děsili a vše rozbili. A nyní si představme svízelů plný ústup Žižkův z Uher na podzim 1423. jenž se děl za ustavičného boje s přesilou Uher­ skou po dny i noce, za vzrůstajícího hladu a žízně. Všichni dě­ jepiscové a historikové vypravují pravé divý o tomto důmysl­ ném ústupu slepého vůdce s velikým vojskem a množstvím děl a vozů, hornatými krajinami a lesy — zvláště pak přechod přes velikou řeku Váh za prudkého boje na obou březích, což vše se jemu podařilo tak, že nejen žádné pohromy neutrpěl — ale naopak tisíce Uherských lebek rozbil. Tehdáž jásali nepřátelé, že nenáviděný Žižka zahyne v tenatech Uherských, do nichž tak daleko se odvážil — ale on jakoby zázrakem opět se ob­ jevil na Moravě mezi svými a Uhři s nepořízenou do svých doupat se vrátiti museli, říkajíce pak o Žižkovi, že n epí člověk nýbrž sám čert, jemuž peklo prý pomáhá, že není možno proti němu čehodokázati! Sotva že Táborité pookřáli po strašné výpravě své do Uher, velel Žižka táhnouti ku Kroměříži, kdež v tmavé noci ve spánku papaden byl velikou válečnou silou biskupa Holomouckého (rodem Čecha, zvaného „Železným"). Žižka dav zapálíti blízkou dědinu, při její záři sešikoval své voje k velmi krutému boji, v němž již Táborité podléhajíce, počali couvati, ale rozplameněni Žižkou a Prokopem Velkým, znovu k rekovnosti povzbu­ zení a po velikém krveprolití zahnali biskupa Železného do Holomouce. Žižka ponechav nyní Moravu na starosti Prokopovi, táhl zpět do Čech, pále při tom místa, biskupu patřící a namířil s vojskem svým do kraje Hradeckého, v němž pod velením Půty Červenovesského stála spojená vojska panstva a Pražanů. 38

Žižka se na něj u Skalice obořil a porazil tak, že se úpr­ kem vojska spojenců rozutekla a Táborité se tím stali pány Hra­ deckého kraje. Žižka rozbíjel nyní hrady a zámky v Mlazovicích, Černína a j. též dal spáliti Smidary. Avšak následkem stálých bojů byl nucen dcplniti sesláblé své řady a obrátiv se do krajů Litoměřického. Rakovnického, Plzeňského a Klatov­ ského opět voje své rozmnožil. Uprostřed sbírání lidu táhlo opět panstvo na Žižku, by s ním bitvu svedlo — ale on maje tcu dobou pouze 7. tisíc pěších s 300. vozy, vyhnul se bitvě a vtáhl do opevněného Žatce. Když pak nepřátelé odtáhli, hnul se Žižka k Čáslavi, Mezitím však spořádali Pražané nový, silný zástup vojska proti Žižkovi, pod vedením Čeňka z Wartenb e r k u. Čeněk číhal na Žižku u Kostelce nad Labem, ale tento jeho nástrahám unikl a líčeným útěkem jsa po tři dny stíhán Pra­ žany, vylákal je až k Malešovu (za Kutnou Horou) kdež byl jimi 7. června 1424. dostihnut, když již se na vhodném kopci opevnil. Pražané, v pevné naději, že Žižku konečně porazí, stáhli nakvap své houfy, nečekajíce, až úplně pohromadě budou a táhli jedním údolím pod vrchem, kde si jich Žižka přál míti! Žižka před nastávajícím bojem s vozu svého promluvil k Táboritům: „Milí bratří! Není mi třeba k udat­ nosti vás po vzbuzovat i, an jste mým vedením tolikeré těžké a nebezpečné boje přestáli, vězte však, že nyní se nám blíží nepřátelé, jimž jsme v dobrém posloužili, které jsme ze zlých rukou S ilg m u n do'v ý c h dvakráte vysvobodili a ti nyní chtějí naší krev a smrt jedině proto, aby panovati mohli! Bud’ t e ale pokojné mysle, stůijteprotinimjakopravíbojovníciauvidíme, kdo z nás dnes zvítězí! A nyní ve jménu Páně ku předu!” .Rozkázal naplniti těžké vozy kamením a když polovina Pražanů již táhla údolím, nechal Svojí pěchotu s jedné strany — jízdu pak s druhé strany hnáti útokem na nepřátele a současně dal s prudkého návrší spustíti vozy, které v jediném okamžiku několik set Pražanů na kaši rozmačkaly a zástup jich na dva díly rozdělily, na něž Táborité prudce dotírali — což vše bylo tak strašné, nenadálé a rychlé jako vichřice, která vše uchvátí a rozmete. Pražané ve zmatku a zděšení nebyli obrany schop­ ni a jejich porážka byla zdrcující — jich mrtvolami pokryta celá krajina a zahynul zde též Petr Turkové c, jeden z nejlep­ ších vůdců Pražanů. Táborité ukořistili mnoho děl, vozů a zbraní! Padl zde však též Žižkův zeť Jindřich zDubé. Ještě téhož dne vrhl se Žižka na Kutnou Horu, kterou do­ byl a ztroskotal za její zradu, v předešlém roce spáchanou. Na to kázal Prokopovi, bojujícímu na Moravě, ihned s vojskem jeho ku svým přitrhnouti! Spojil se pak se Žateckými, Lounskými a mnoha svobodnými městy, by s touto silou na Prahu táhl, jí do­

37

byl a přehrozný trest na ní uvalil! Mezi tím zase princ Korybut se 400 jezdci do Čech přijel, jehož Pražané nyní řádně za krále zvolili a s ním se o to radili, jak by Žižku i s jeho věrnými pora­ zili a navždy zničili! Jaký šeredný nevděk to páchala tehdy Praha, kterou Žižka obětavě zachránil od zkázy a vždy obětavě a hrdině jí ku po­ moci spěchal, kdykoliv jej v tísni volala? Muž šlechetný, ryzí, který nevýslovnou láskou k vlasti lnul, který plápolal pro učení Husovo a pravdu Boží, pro svobodu a dobré mravy, který nikdy zisku nehledal, aniž se snížil k jakékoliv sobeckosti a sebelásce, jenž miloval lid svůj jako své bratry a sestry, jenž co státník stál před světem čistý a přímý, řádů dbalý i spravedlnosti, jenž vždy měl před očima jen budoucnost vlasti své a snažil se národ z cizoty vyzouti a jej z neřádu na pole čisté mravnosti, pravdy a svobody vyvěsti, by se stal schopným rozžíti světu, v tehdej­ ší hluboké tmě, daleko zářící pochodeň? Může se směle o Žižkovi říci, že byl mečem v rukou Božích, an za úkol měl, moc­ nosti nečisté, kteréž národ v temnotě a porobě držeti se neo­ stýchaly, potříti! A tohoto reka usnesla se věrolomná Praha na zmar uvésti a tak hájitele národa, ba i hájitele svého zničiti! Proto, jakmile se Pražané dozvěděli, že Žižka na Prahu táhne, sebrali veliké vojsko, které vyslali proti němu, U Lab­ ského Kostelce se tato obě sebraná vojska setkala. Tu důmysl­ ný vůdce Táboritů opět jednou řádně zrak vytřel nepřátelům svým! Překročil 3. října 1424. rychle Labe a dal se na oko na útěk, při čemž jako ze strachu a ve spěchu zbraň a různé ná­ řadí po cestě ležeti nechával. Tím svedená vojska Pražanů u veliké chtivosti se vrhla za ním, a když polovina jich přešla La­ be, a druhá ještě na druhé straně za Labem byla — obrátil se Žižka rychle proti Pražanům, se svou obvyklou prudkostí ude­ řil, rozprášil je na všechny strany po krátkém boji a značnou část jich zahnal do Labe, jímž pohlceni byli. Zbytek Pražanů na druhé straně Labe, hrůzou naplněn, prchal do Prahy, kterouž zprávami svými celou poděsil. Rázem zmizela všechna zmuži­ lost Pražanů, jen vzdechy slyšeti bylo — neb teprvé nyní s hrů­ zou nahlíželi, do jaké to strašné hry se pustili, že Žižku, onoho českého lva, proti sobě popudili! Vítězný Žižka byl prchajícím Pražanům v patách, odhodlán Prahu z kořene vyvrátiti, i položil se 11. září 1424. u Libně ne­ daleko Prahy táborem, čině tu přípravy k provedení svého hrozného trestu. Někteří vůdcové, zvláště Prokop Velký, ano i vojsko stavěli se však na odpor jemu, nedrtíce dopustili zkázu hlavního města. Žižka však, který nejen rekovností, ale i vý­ mluvností vynikal, promluvil k bouřícímu se téměř vojsku, tato slova: „Proč reptáte na mně, milí bratři? Proč se chápete zbraní proti mně? Což jsem já nepří­ telem vaší m? Mou pomocí aradoujte sobě ne­ dávno vydobyli krásjného vítězství nad Pra­ žany! Vedl jsem vás tedy někam, odkud byste 40

nebyli se vraceli vítězně, s oslavouas kořistí? Nabyli jste statků — já ale, nemaje z války nic než holé jméno, jsem bídný — nevidím záře denní — musím ve tmách bloudit i, nevěda kam mně vedete. Nelituji pro vás žádné námahy a obtíže; pro vásbymě má slepota nikdy obtížná nebila, jen kdybych mohl vše, tak jako dříve, vést i! Pro mojí osobu nejsem proti Pražanům. Onipo vaší krvi žízně jí — ne po krvi slepého, jímžjájsem! Onise b o jívás, vaší stálostí, která při vás jest i v té nejhorší době. Buď musí zahy­ nout! oni nebo vy — neb když chtí zničiti mne — kladou provazy vám, z nichž se nevypletete! Domácích bouří mezi bratry jest se více báti nežli nepřítele zahraničního, ty musí být i u­ kroceny! Chceme dobýti Prahu a rušitele po­ koje v ní pohubiti dříve, než se toho Sigmund dozví! Lépe jest s málem, ale'svorným lidem proti králi bojovat i, nežli s mnoha, kteří s v orn i n e j s o u! A 1 e, bystežádnévinynamnenekladli — uraďte se nyní, zdaž chcete s Prahou v mír vstoupiti — ale hleďte toho, by lest a podvod s cesty vás nesvedly! Budete-lipakchtítiv boji dále kráčeti, jsem hotov při vás státi a v tom, co započnete, chci vám radou být i!“ Touto řečí překonáni svolili Táborité ku vyvrácení Prahy a na rozkaz Žižkův již se dali na pochod — ale u prostřed cesty na Špitálském poli změnil Žižka svůj rozkaz — odložil útok na druhý den a vrátil se s vojskem do svého ležení zpět. Mezi tím radili se Pražané s Korybutem, co počíti a usnesli se konečně na tom, vypraviti k Žižkoví poselství a jej o pokoj a odpuštění prošiti. V čele poselství byl mladý kněz, Jan Rokycan a, muž pln ducha a výmluvnosti, by slovem planoucím a srdcem plamenným vítěze odvrátil od vyřčené osudné rány, kterouž Praze zasaditi chtěl! Pražané se srdcem tlukoucím očekávali výrok Žižkův, kte­ rý však v šlechetnosti své a pohnut libozvučnou řečí nadaného Rokycany, podal ruky své Praze ku smíření a přátelství! Jisto však jest, že rozkaz Žižkův k vyvrácení Prahy měl sloužiti jen k zastrašení Pražanů, by se pokořili a o milost prosili — že Žižka tento úmysl neobmýšlel do opravdy, sice by nebyl bez příčiny upustil od útoku, ku kterému se již celé jeho vojsko hnu­ lo! Ihned se odebral Žižka v slavném průvodu do Prahy, kdež byl s velikou úctou a radostí přijat měšťany a lidem — i král Korybut se choval k němu velmi pokorně jako poddaný k své­ mu panovníku. Tu sobě Žižka s Korybutem i Pražany věčné přátelství slíbili a se usnesli, pospolitě proti Sigmundovi válku vésti. Pražané se zavázali v pokutu 14.000 kop, kdyby mezi sebou pokoj porušili! 41

Smrt slepého hrdiny. „Synu slyš! —. Až jednou údy tvoje doba zkušenostmi otuží, až nabudeš síly z ducha zdroje — abys mohl snésti oruží — putuj dříve ku Žižkovu hrobu a tu k Bohu se pomodli zaů . . . a Bůh sejme s těla tvého mdlobu a dá tobě k žití ducha zbraň!“ W. Mollenda.

Po šťastném smíru v Praze, sesíliv Žižka své vojsko Pra­ žany, předsevzal si táhnouti na Moravu a vypuditi z ní Albrech­ ta Rakouského, který mezitím vytiskl Husity z Břetislavy a ji­ ných pevností. Na tažení tom jako mimochodem oblehl město Přibyslav v kraji Čáslavském, Sem k Žižkovi poslal Sigmund vy­ slance s poselstvím, by on byl králi Sigmundovi nápomocen k České koruně a že jemu za tuto pomoc udělí nejvyšší správu v království Českém a vrchní velitelství nad veškerým vojskem královským, Z nabídky té vysvítá, že Sigmund ztratil již vše­ chnu naději zvítěziti kdy nad Žižkou, svým nejstrašlivějším od­ půrcem! Dá se snadno souditi, jakou odpověď obdržel od Žižky, který bez pomoci Sigmundovy byl již sám vůlí Husitů prvním v české vlasti a co pověstný vůdce českých hrdinů, stál vysoko nad každým králem svého času a příjmů si nežádal — naopak bohatstvím opovrhoval. Proto také podobné milosti Sigmundo­ vy vůči Žižkovi byly směšné a velikého vítěze tohoto nedů­ stojné! V ležení Táboritů u Přibyslavi rozmohla se hlíza morová a na neštěstí celého národa zachvátila nákaza ta i samého Žižku 10. října 1424., který ležel na prostém loži svém, upro­ střed svých polních lékařů, kteří na jeho přísnou otázku, odpo­ věděli mu, že konec jeho se blíží. Dal k sobě zavolati hejtmany Viktorina, Bzdinku, Kunše a jiné důstojníky Husitské, nabádal je k svornosti a k věrnému bránění Pravdy Boží pro věčnou odplatu a k hájení národnosti české, by kráčeli na cestě jím nastoupené pro slávu Páně a čest národa a vše jiné ku zdaru své vlasti nečelící by od sebe odvrhli! Poručil se do vůle Boží a skonal dne 11. října 1424. Dle jednoho kronikáře před svým skonáním upadl v zimniční horečku. Domníval se viděti Husa a Jeronýma ve skvou­ cí záři, jak jemu podávají palmu. Pak volal svoji sestru — pak viděl chrám, klenoucí se nad jeho tělesnou schránou a volal: „Nechci nádherný hrob — chci pole šíré — ono bylo kolébkou mojí — mým lůžkem — nepotřebuji rakev — kolébku jsem také neměl — supí a havrani — bojí se mne — ať uchvátí mé bídné tělo — jen když Hospodin se nade mnou smiluje!“ — Po pře­ stávce náhle zvolal: „Bože — já vidím slunce!" Na to jemu kle­ sla hlava na prsa a on skonal. 42

Nesmírný nářek povstal v celém ležení Husitů, když usly­ šeli zprávu o smrti svého milovaného vůdce; v hořkém svém žalu, na znamení, že ztratili otce, nazvali se „Sirotky". Prokop, který nyní převzal vůdcovství, dal rozkaz hnáti útokem na Při­ byslav, která byla roznícenými Husity dobyta a zapálena, by sloužila zesnulému vůdci jako pohřební pochodeň. Na to vše­ chna spojená vojska provázela tělo Žižkovo v nejhlubší úctě do Králové Hradce, kdež bylo uloženo v kostele u Svat. Ducha před velkým oltářem v hrob — později však bylo přeneseno do kostela v Čáslavi, kde zřízen pěkný náhrobek s latinským ná­ pisem, v češtině znějícím: „Tuto odpočívá Jan Žižka z Kalicha, vůdce potlačené svobody ve Jménu a pro Jméno Boží. Zemřel r. 1424. — Jan Žižka, od žádného velitele a vojevůdce věhlasem vojenským nepředstižený, pýchy a lakoty kněžské přísný msti­ tel, vlasti udatný ochránce zde odpočívá. Čím byl Appius Clau­ dius moudrou radou, čím byl M. Furius Camiius statečným či­ nem Římanům svým, tím jsem byl já svým Čechům, všelikou příhodu k boji šťastnému jsem ač slepý předvídal, jedenáctkrá­ te se potýkav, vždy vítězně bojoval. Za to jsem měl, že chudých a hladových přespravedlivou při vedu proti zženštilým, oty­ lým a vykrmeným kněžím a že proto mi Bůh pomáhá. Zaslu­ hoval jsem zajisté býti přičtěn k mužům slavným, leč že oněch závist tomu překážela. Přece však kosti mé na tomto posvát­ ném místě leží, papeži na vzdor a proti vůli jeho!“ Zde také byl vytesán na náhrobku Žižkův obraz v životní velikosti a na stěně přímo nad hrobkou visel jeho železný mlat. Pancíř, jakož i ostatní brnění a meč, byly schovány na radnici čáslavské. Stalo se jednou, že císař Ferdinand I. na cestě z Vídně do Prahy, chtěje v Čáslavi noclehovati, žádal, by uveden byl do kostela k vykonáni pobožnosti a když tam doveden jsa, spatřil železný mlat na zdi a ptal se, zdali snad tu neodpočívá nějaký znamenitý hrdina český — tu s rozpaky na sebe dvořa­ né pohlíželi. Když pak naléhavě svou otázku opakoval, odpově­ děl jeden úředník: „Vaše Milosti — zde jest pocho­ ván Žižka!" — „Fuj" — zvolal prý Ferdinand — „ta mrtvá šelma ještě po stu letech živé straší!" — Odešel ihned z kostela a odejel z Čáslavi na nocleh do Kutné Hory. Roku 1623, pak rozkazem Ferdinanda II., zlé Čechům pa­ měti, pomník zničen a kosti Žižkovy z hrobu vyvrženy. Železný mlat již r. 1610. ukraden jedním žoldnéřem z jízdy pana Trčky, která přes Čáslav do Uher jela. Na pláni mezi městem Přibyslaví a vesnicí Šenfeldem stojí pomník, zvěstující, že tam dne 11. října 1424. dokonal svůj ži­ vot slavný husitský hrdina Jan Žižka z Trocnova. Pozemek ko­ lem pomníku koupil svého času Julius Grégr a daroval jej Praž­ ské Jednotě Sokolské, jíž zároveň svěřena ochrana pomníku. V r, 1917. za války světové, když nastala persekuce Sokolstva, převzalo město Přibyslav pozemek i ochranu pomníku a r. 1923. přikoupilo další pozemek ve výměře 48 a, aby se mohlo 43

k pomníku jiti přímo se silnice a aby se nabylo místa ku slavno­ stem u pomníku. Od smrti Jana Žižky již několikeré pokolení zpráchnivělo, povstaly doby časů a opět zapadly v moře zapomenutí a je­ ště povstanou rozličná pokolení lidská a rovněž se v prach roz­ padnou i mnohá století přijdou a odejdou — ale památka Žižkova nepřestane v národu žiti, pokud blahodárná ruka Boží nevy­ maže Čechy z knihy národů! — Jeho nesmrtelný duch to byl, který za světové války vedl naše hrdinné legionáře, moderní to Boží bojovníky, by divý udatnosti celých pluků českých revolu­ cionářů, které vesměs řízeny byly v duchu Žižkových Táboritů, z nichž třetí nesl i jméno Jana Žižky z Trocnova daly základ nynější naší republice Československé. Zdaž neslyší osvoboze­ ný národ slov, jež k němu vysílá duch nezapomenutelného hrdiny-Božího bojovníka Jana Žižky z Kalicha a Trocnova: „Ze spárů Habsburků jste se dostali — jest na vás, byste se v jiných neoctli! Dejte své zemi řády a řádnou vládu a po­ slouchejte jich, neb největší svoboda je v posloucháni řádů a vlády, jež jste sami sobě dali! Zaveďte pořádek ve svém životě rodinném i veřejném! Ať jsou čisty duše i ruce vaše! Hrozí-lí nepřítel z věnčí — budtež všickní jedné duše a v jednom tá­ boře!“ Opakuji však poznovu z předmluvy své, že každý Čech, chce-li upřímně a poctivě uctívati památku nesmrtelného Jana Žižky a hlásiti se za jeho stoupence — nesmí zapomenouti jeho bojů proti nesmiřitelnému Římu, s nímž neznal naprosto žád­ ného kompromisu neb smlouvání a nesmíme tak činiti ani my — neb Řím jest dosud tím, čím byl *) a bude, pokud potomci Husa a Žižky žiti budou — naším úhlavním nepřítelem i naší znovuzrozené svobody. Kdybychom tak my, Češi, mohli se sjed­ notili v jednom národním, Husitském vyznání s jakou úctou a obdivem opět celý svět by k nám pohlížel — jak by se stal opět slavným národ náš? Končím nade vše jasněji mluvícími slovy básníka Rokyty:

„Netřeba již meče ani pušky, aniž třeba krve potoků — třeba jenom ryzí Pravdy družky, třeba jenom svrhnout cizí bůžky a jít v stopách dávných proroků. Není třeba lidí zabíjeti, aniž útočiti k cimbuřím — Lež jen v sobě zabít, její děti, duchu dát, ať volný s Pravdou vzletí a rozhodnout se : Hus anebo Řím! Stána J. Bělohradský.

*) Kdyby se Řím domohl opět bývalé moci, zabíjel by pro přesvěd­ čení jako tehdy. Ne nadarmo řekl nedávno zemřelý papež Lev XIII., že odstranění inkvisice jest největším vítězstvím dáblovýn * 1

44

Narození žížkovo.

U Trocnova osaměle stával někdy starý dub; mamě pila ze ocele na něm si lámala zub. Bouře vír ho nepřekroutil, žádný červ ho nezarmoutil. Skálopevně stál jako rostlin král. Přešly dlouhé, — dlouhé doby; — vnuky vnuků viděl dub. Mnohé rody zašly v hroby, — ale dub tu stál jak srub. Zašlo mnohé i století, a dub vždycky za podletí jako jinoch zmlád, — kvet a dával chlad. Povždy, jak se do krajiny první ptáček dostavil, —■ na dub sletěl a dědiny s něho zpěvem pozdravil. Rolník pod ním odpočíval, — pastýř o něm písně zpíval; půda jeho za léta květem byla poseta. Jednou za dne žíznivého, když se v polích hemžil lid, an za času příznivého šel obílí na úklid, — černý mrak se v tom ukázal. Sotva každý snop navázal — bouřný vír se strh'; — kdo moh' — domů prch'. Jenom jedna chudá žena bez přístřešku zůstala; sotva — bolem přemožena —, že se k dubu dostala. A co hrom se s bleskem střídal, — chudé matky syn uhlídal — — Žižka — prvně svět. Děcko jako květ. Hrom ohlásil jeho příchod, v život mu posvítil blesk; šlehali v sever, jih a východ, zuřil křížem, třesk na třesk. Zem se chvěla pod ranami, lid se skrýval pod horami; 45

každý jen se třas, jako v soudný čas. Porušila bouře plody. Přeletěla starý dub, — přeletěla — beze škody —, jako v prudkém letu sup. Tu ze mdloby žena vstala, — děcko své do klínu vzala — a radostně s ním domů spěla k svým. —OQ°—

Žižka na Vítkově. Pyšně zvedá k nebi týmě ještě dnes u Prahy vrch, který nese muže jméno, před nímž Sigmund, král, tak prch'. A ku patě vrchu Praha postavila dítky své, aby v nich ku slávě snaha rostla tam, kam duch je zve. Proto Žižkov pamatuje na ten hrozný lidu trh; každý ví a vypravuje, zde že strašný boj se strh’. Přešly dlouhé rokův řady zašel v nich i Žižkův rod, ale Žižkov, známý všady, stojí dál; tof Žižky plod. A po věky hlásat bude Žižkov jména toho čest, bude hlásat lidstvu všude, co tu zmohla s duchem pěst. Dokud Žižky proslavené jméno bude Žižkov nést, dotud plémě osvícené nevyhubí vrahův lest. A nad hory té temenem jednou znovu stane Čech, odtud by osvěty jménem ponapravil víru všech.

—°o°— 46

Vítězný slepý vůdce.

Smutné zvěsti došly z Rábí; Vůdci odňal světlo šíp. Nepřítele sem to vábí; doufáť, ted že bude lip. Však hle! — klame jej naděje. Žižká zbořil skálu — hrad: slepec Žižka řídí děje, jakby viděl v před i v zad. Vizte jej! — Vy myslili jste, s vámi když jest zrak a sluch, že jej polapíte? — Vizte —! Žižku slepce vede duch. Této hlavě chybí zraky, — má však světlo moudrosti, a s tím koná své zázraky proti zatemnělosti. Slyšte: Zrádně mu strojili šalby léčku tajemnou — v Hoře Kutné; obklopili ze všech stran ho najednou. Však, když chtěli k jeho vazu sáhat již ocelem zlým, — zmizel. — Vyšel bez ourazu z města s celým vojskem svým. Zvrátil mysl před Kolínem, chtěje zřít Sigmunda vztek; ale ten před jeho stínem z dálky dal se na útěk, — Marně. — Žižka hned byl všady; - — již mu hubil mužstva květ, — až mu zničil jezdcův tady patnáckráte deset set. Jak trestala naposledy zrádu jeho palice, o tom mohou vyprávěti Kutná Hora, Skalice. 0 tom mohou vyprávěti Malešov a Kostelec, kde on káral vzdorné děti a rozdával — popelec. Šel i na nevěrnou Prahu s černou myslí. — U Libně zastavil při dveří prahu, nesa smrť — nepochybně, když tu přišel posel míru zvěstovat! pokání. 47

Žižka přidal slovu víru, — ale ztruchlil v dumání. Praho milá. — Praho stará —! zvolal dojat slepý rek, — ještě srdce k tobě hárá, jejž mi neporušil věk. Budiž tobě odpuštěno. Z tvé nevěry Bůh tě sud; — já ti paměť dám za věno, a v té na vždy s Bohem bud!

—°o°— Smrt Jana Žižky. Ejhle! — Jaký zjev u Přibyslaví!? Slepý Žižka na smrtelném loži duši svou vydává v ruce Boží, Smutně jeho věrní kloní hlavy, A kol „bratři“ z boje zoufalého touží, spatřit ještě jej živého. Každý bije se jak v boji lev. Blaze tomu, dnes kdo prolil krev! Horký jest to den. — A v tomto znoji Žižka pot studený utírá. Ještě k meči sáhá, — s smrtí v boji, — — klesá, — smrt vítězí, — umírá. — Kolem něho „bratři" stojí v trudu, kněží svá říkají modlení; všickni horkou slzou kropí půdu, — Žižka dává jim vzdech — — poslední. Vizte reka, jehož pouhé jméno nepřítele hnalo k útěku! — Skončil duch, na něhož sem hleděno, jako na Betlehem od věků. Svítil lidu — světla jsa zbavený člověk; duch od těla odpoután, k světlu vrací se, tmou nezkalený, tam, kam zpět ho volá Bůh a Pán. — Ejhle! — Žižka člověk jest smrtelný, — ale člověk, jehož zmoh' jen věk. Rcete, je-li pomoc, a lid věrný krví svou dokáže svůj mu vděk! Není, ■— není! — Žižka dokonává, — ano, — člověk Žižka. Ale sláva 48

jeho ducha žije. — Po otci truchlí jeho „bratři“ — „sirotci". Vizte tělo muže strašlivého, které nemoh zničit celý svět! Věk ukončil dráhu žití jeho. Přečkali sedmkráte deset let. Nespočetných on vítězství slavil, Boha, vlast a národ miloval, — v bouři zrozen, v bouři život strávil, v bouři války život dokonal. —oqo—

Duch žižkův. Aj, Příbenice, hrady mohutné, tak pevné zdí jak polohou, za oběť padly zrádě ukrutné, a spadly v rumy se svou úlohou, — když chtěly nepříteli vzdorovati, nemohše ducha moci odolati. A nebyl Žižka s tělem v táboru, když Příbenice klesaly; jen jména zvuk otevřel závoru Husitům, hrad když stékali. V něm známo bylo jméno Žižky vůdce na postrach lidu jenom, — jako škůdce. — Však, kde byl Žižka, tam byl zdar; mělť ducha on, a duch jen vítězí —, jak dobrý, tak i zlý. Toť vzácný dar člověka, však nikoli bez mezí. Ať dobrý nebo zlý, — duch svobody je lidstva zmar, když tyje z nehody. A Žižky duch byl dobrý, nezištný. On mohl sáhnout po cti královské, — však, pych byl duši jeho nemístný. Čech ctil ho pro to srdce otcovské, s nímž hájil jeho právo, vlast a víru, a proto bál se jej — nepřítel míru.

—00°— Z básní Wěnceslava Mollendy.

49

Válečná píseň Táboritů, (Složena Prokopem Velkým — dle některých letopisců samotným Janem Žižkou z Trocnova.)

Kdož jste Boží bojovníci a zákona Jeho, prosteš od Boha pomoci a doufejtež v Něho, že konečně s ním vždycky zvítězíte! Tent Pán velí se nebáti záhubců tělesných; velíf i život ztratiti pro lásku bližních svých: protož posilňte zmužile srdcí svých!

Kristus vám za škody stojí — stokrát víc slibuje; pakli kdo proň život složí — věčný míti bude: blaze každému, kdo na pravdě sejde!

Protož střelci, kopidlníci řádu rytířského, sudličníci a cepníci lidu rozličného: pomnětež všickni na Pána štědrého!

Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte; Pána svého v srdci mějte, proň a s Ním bojujte a před nepřáteli neutíkejte! Dávno Čechové říkali a přísloví měli, že podlé dobrého pána, dobrá jízda bývá, s nímž věrný sluha rytířství dobývá! Vy pakosty a trabanti, na duše pomněte, pro lakomství a loupeže životy netraťte a na kořistech se nezastavujte! Heslo všickni pamatujte, kteréž vám vydáno; svých hejtmanů pozorujte — retuj druh druhého; hlediž a drž se každý šiku svého!

A s tím vesele zkříkněte — řkouc: „Na ně — hr, na ně!“ zbraň svou rukama chytněte — „Bůh náš Pán" — zkříkněte; bite, zabité — žádného neživte!

50